Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Postavy a příběh.", "Představitelé Rexe.", "Komisař Rex (Rakousko).", "Reginald von Ravenhorst.", "Rhett.", "Návrat Komisaře Rexe (Itálie).", "Rexovi parťáci.", "Richard Moser.", "Alexander Brandtner.", "Lorenzo Fabbri.", "Davide Rivera.", "Marco Terzani.", "Další postavy.", "Ernst Stockinger.", "Peter Höllerer.", "Max Koch.", "Dr. Leo Graff.", "Christian Böck.", "Fritz Kunz.", "Giandomenico Morini.", "Alberto Monterosso.", "Katia Martelliová.", "Filippo Gori.", "Týmy a sestavy z původního seriálu \"Komisař Rex\" a výskyt postav.", "Titulní píseň.", "Místa natáčení.", "Komisař Rex (Rakousko)." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Na začátku, v 1. řadě, tvořila tým vídeňské kriminálky trojice kriminalistů.Richard Moser (později Rexův páníček) a jeho kolegové komický Ernst Stockinger, který se Rexe trochu bál a Peter Höllerer. Jako vedlejší postavy se objevovali starý policista v důchodu Max Koch (Moserův přítel) a soudní patolog Dr. Leo Graf (jediná stálá postava v seriálu). Příběh začíná případem, kdy paní Vernerová nechá odstranit bývalé vysoké sovětské funkcionáře. Po výbuchu na Náměstí Sv. Štěpána, při kterém vyletí do povětří pan Žukov, dojde k přestřelce mezi panem Spitzerem a policisty. Je zastřelen Rexův psovod. Spitzera nakonec zneškodní mladý komisař kriminálky Richard Moser. Rex, zdrcený smrtí svého pána, odmítá jíst i pít a nikoho neposlouchá. Z kotce utekl na hřbitov, aby byl nablízku svému pánovi. Starostlivý Moser, kterému je Rexe líto, nechce dopustit, aby byl Rex utracen, jej najde na hřbitově a přátelsky mu nabídne přátelství a domov. Zpočátku se zdá, že Rex nemá zájem, ale po odchodu Mosera ze hřbitova se pes rozmyslí a odchází s ním. Rex společně s Moserem a jeho kamarády Stockim a Hölererem řeší různé případy. Na konci 2. řady odchází Stockinger do Salzburgu, na jeho místo pak na začátku 3. řady nastoupí nováček Christian Böck, který podobně jako Stockinger hrál hlavního komika v týmu. Rex si ho hned oblíbil, dělal mu naschvály, několikrát mu sebral housku se salámem. Začátkem 4. řady postihla tým ztráta, Rexův páníček Moser byl zabit šíleným psychopatickým vrahem. Rex byl smutný že opět přišel o pána, který ho tehdy zachránil od utracení. Odmítá jíst i pracovat, Böck s Hölererem se o něj střídavě starali. Pak ale nastoupil do týmu nováček Alex Brandtner, který byl sportovní akční tip, hodně společenský, velmi rychle se s jejich týmem (hlavně s Böckem) spřátelil a jelikož kdysi ztratil psa co byl Rexovi hodně podobný, tak měl s Rexem soucit a ujal se ho. Rex tak dostal novou chuť k práci i do života a celému týmu se tak začalo blýskat na lepší časy plné optimismu a adrenalinu. Poté na začátku 5. řady opustil tým poslední z původní trojice Hölerer, jelikož zdědil hostinec po svém otci. Stejně jako kdysi Stockingerovi i jemu se neodcházelo od týmu lehce. Na jeho místo pak nastoupil nováček, vtipný komický puntičkář Fritz Kunz, který velmi dobře do jejich týmu zapadl.", "", "", "Podle některých se jedná patrně o nejznámějšího německého ovčáka. Čtyřnohý komisař Rex, jehož ztvárnilo hned několik psích hrdinů, je hlavní a v podstatě jedinou stálou postavou seriálu. Policejním psem byl už před tím, než se dostal na oddělení vražd. Má velkou zásluhu na řešení případů, on bývá tím, kdo najde ten pravý důkaz, a také vždy zastaví pachatele nebo pomůže k jeho dopadení. Dá se říct, že bez něho by policisté ne každý případ vyřešili tak snadno. Prvním představitelem Rexe se stal rodák z bavorského Ingolstadtu'Reginald von Ravenhorst (* 1991). Reginald žil společně se svými sourozenci, kteří ho v seriálu dublovali v nebezpečných scénách, v jednom německém útulku. Byl vybrán asi ze 40 uchazečů. Reginald coby Rex je velmi mazaný, což mnohokrát dokazuje. Na jeho finty je občas krátký i jeho pán, natož pak kolegové z práce, především pak \"Christian Böck\", jenž s Rexem neustále soupeří o to, kdo je chytřejší. Rex není pes, který si vystačí jen s „obyčejnými“ psími suchary a konzervami. Všichni členové vídeňské kriminálky si libují v houskách se salámem – prý kvůli nedostatku času na nákup – a o Rexovi ani nemluvě, ten je často ukradne – samozřejmě za použití svých speciálních triků – i lidským kolegům. Během seriálu vystřídá hned několik pánů, tím prvním je jistý psovod \"Michael\", jež byl zastřelen při potyčce s vrahem. Rex byl jeho smrtí zdrcen, ale brzy se ho ujal mladý sympaťák \"Richard Moser\", po jeho tragické smrti přišel sportovně založený \"Alexander Brandtner\" atd. Celkem měl asi 6 páníčků. Zajímavostí je, že Reginald během natáčení odmítal slyšet na jméno „Rex“ a všichni členové štábu včetně herců ho museli oslovovat jeho pravým jménem. Po natočení dílu museli zvukaři scény s oslovením Reginalda upravit. Na konci páté série odešel do „psího důchodu“, ale i nadále občas na natáčení zavítal, aby se podíval na svého nástupce, mladšího kolegu Rhetta, případně ho i něco „doučil“. Skvěle spolu vycházeli. V seriálu strávil 5 let, od začátku natáčení roku 1994 do konce 5. série roku 1999 \"(67 dílů)\". Za jednu epizodu si „vydělal“ v přepočtu téměř \"100 000 Kč\", tudíž za celý seriál si vydělal přibližně \"7 000 000 Kč\" – což je nějakých \"247 233€\", tedy cca \"3 402 133 šilinků\" (ATS), které tehdy byly oficiální rakouskou měnou – a to jen za natočené epizody. Honoráře získával např. i za zkoušky. Reginald zemřel roku 2003 ve věku 12 let.", "Rhett natáčel od roku 2000 (začátek šesté série, díl č. 68) do ukončení seriálu r. 2003 \"(díl č. 119, celkově 52 dílů)\". Také si zahrál coby štěně ve filmu \"Komisař Rex: Mladá léta\" z roku 1997. Když v seriálu nahradil svého staršího kolegu, byly mu tři roky, stejně jako Reginaldovi v době, kdy začínal. Rhett přežil svého psího učitele o 8 let, zemřel stářím roku 2011 ve věku 14 let.", "V italském pokračování nazvaném \"Návrat komisaře Rexe\", které se natáčelo do roku 2014, Rexe ztvárnili čtyři psi – Alex, Henry, Nick a Achi.", "", "Šéf vídeňské kriminálky Richard Moser, přezdívaný „Richie“, byl prvním \"Rexovým\" parťákem a pánem, jehož se ujal po smrti jeho předchozího majitele. Na začátku série se rozvede se svou manželkou Ginou, která si s sebou vezme i veškerý nábytek, důvodem jejich rozvodu byla Richardova práce. On, jakožto policista, musel být často pryč, v práci trávil více času než doma, ona by ho nejraději měla pořád u sebe. Rozvod Mosera psychicky velmi poznamená, podobně jako \"Rexe\" smrt jeho pána. Oba hlavní hrdinové se ocitli v podobné situaci, bez spřízněné duše. Rexovi hrozí utracení a tak se Richard rozhodne vzít si ho k sobě a udělat z něj novou posilu vídeňské policie. I když se \"Rexovi\" zpočátku nechce, nakonec se rozmyslí a odejde společně s Richardem. Ani jeden tedy nezůstal sám. Richardův byt zůstal prázdný, tak se oba mládenci musí znovu zařídit. Později se přestěhují do prostorného domu se zahradou. Zatímco jeden z kolegů \"Peter Höllerer\" přijme \"Rexe\" s naprostým klidem a nadšením, další kolega \"Ernst Stockinger\" z toho zrovna moc velkou radost nemá, psů se bojí, a když na něho \"Rex\" vybafne zpoza jeho stolu, rychlostí blesku opustí kancelář a nejradši by se do ní už nevrátil. Brzy si ale na sebe zvyknou a s trochou nadsázky se dá říct, že se i skamarádí. Vlastně to byla taková legrace, překvapení. Richard je velmi pohledný, sympatický, pohodový, má dobrý smysl pro humor, i když někdy má také svou náladu. Pro jeho povahu po něm nejednou hodí pohled některá z žen, největší sympatie si získá u mladé pohledné veterinářky \"Sonji\". Oba dva se záhy sblíží, což se moc nelíbí \"Rexovi\", ten žárlí na každou ženu, která se k „Richimu“ jen přiblíží, chce mít svého pána jen pro sebe. Kvůli práci však na ni Richard nemá moc času, možná i to je jeden z důvodů, proč \"Sonja\" po nějaké době odletí studovat do USA. Být policistou není zrovna snadné, většinu času tráví v práci a na záliby a soukromý život moc času nezbývá. Richard má mnoho přátel, je velmi oblíben. On jako šéf je tím hnacím motorem pro ostatní. Jako služební vozidlo nejprve užívá šedé Alfa Romeo 155, později změní na tmavé Audi A4. Richard Moser se objeví celkem ve 45 dílech, od 1. dílu 1. série do 4. dílu 4. série, kdy je zastřelen šíleným psychopatem, který se stal postrachem žen v celé Vídni. Moserův vrah se nakonec sám zastřelí, když uvidí \"Rexovy\" smutné oči. \"Rex\" znovu přišel o pána, sám však dlouho nezůstane. Komisaři Moserovi propůjčil své příjmení jeden ze scenáristů a původních autorů Peter Moser. V roli sympatického kriminalisty se představil slavný rakouský herec Tobias Moretti. Za svou dosavadní hereckou kariéru získal celkem 12 cen, z toho 5 právě za komisaře Mosera, tato role mu přinesla zatím největší popularitu a známost, pomohla mu též k dobrému hereckému startu, sice hrál už předtím, ale po „Rexovi“ se nabídky jen hrnuly. Kromě \"Komisaře Rexe\" se objevil též ve snímcích \"Julius Caesar\", \"Ostrov pokladů\" či \"Mumie smrti\", ale pro většinu světa bude pořád \"Richie\", touto rolí si zajistil nesmrtelnost. Poté, co Tobias seriál opustil, začal se plně věnovat rodině a svému velkému koníčku – farmaření, ovšem filmové nabídky stále přijímá. Kromě toho se také zajímá o rychlá auta či motorky, rád hraje golf. Za zmínku také stojí, že \"Komisař Rex\" se stal zatím jediným seriálem, ve kterém účinkoval. Jednou se nechal se slyšet, že na „Rexe“ (seriál i psa) velmi rád vzpomíná, má z natáčení spoustu zážitků, poznal skvělý herecký, filmařský i zvířecí kolektiv, ale že už by žádnou roli v seriálu nikdy nepřijal; a tuto svou přísahu také doposud neporušil. Ale třeba jednou, kdo ví...", "Alexander Brandtner, přezdívaný „Alex“, nahradí Richarda Mosera ve funkci šéfa kriminálky a \"Rexova\" pána. \"Rexe\" obdrží v ne zrovna dobrém stavu – jelikož je opět zdrcen smrtí pána – poněvadž však Alex v minulosti již psa měl, skvěle ovládá psí řeč, rozumí jim, a tak brzy vrátí \"Rexovi\" chuť do života, záhy se stanou dobrými přáteli, stejně jako s kolegy. Alex se s \"Rexem\" často dorozumívají jen pomocí gest, jimž rozumí jen oni dva. Když to kolega \"Christian Böck\" zkouší napodobit, nemá úspěch, \"Rex\" dělá, že nerozumí. Alexův první pes \"Arco\" zahynul během velké exploze, při níž sám Alex utrpěl lehkou poruchu sluchu na pravé straně. Alexovo tajemství „psí řeči“, resp. tajemství jeho schopnosti porozumět psům, spočívá v tom, že kousek od jeho domu se nacházelo cvičiště policejních psů, takže prakticky od dětství vyrůstal mezi psy. Po \"Arcově\" tragické smrti už nechtěl mít se psy nic společného, ale poté, co uvidí \"Rexe\" v jeho špatném stavu, rozmyslí si to a ujme se ho. V porovnání s \"Richardem\" je Alex o něco sportovnější a také více aktivní v práci, jelikož je mladší. Před tím, než se dal k policii, pracoval ve vězení, moc se tím ale nechlubí. Upoutá na sebe hned v prvním díle, kdy se jede představit svým kolegům. Ti zrovna vyšetřují případ, kdy v Dunaji bylo nalezeno tělo neznámého muže, jemuž někdo zdeformoval obličej a uřízl polštářky na prstech, aby jeho identifikace nebyla tak snadná. Muž byl nalezen v plastovém pytli, ovšem potápěčům se povedlo nechat ho uplavat. Když Alex uvidí pytel plující pryč, bez váhání pro něj skočí, jelikož se jedná o důležitý důkazní materiál. \"Peter\" s \"Christianem\" byli nejprve zaskočení, svého budoucího kolegu považovali za jakéhosi šílence, který skáče pro pytle, ale krátce na to se doví pravdu – tedy, že se jedná o nového kolegu, šéfa vídeňské kriminálky a Rexova pána. Alexander Brandtner účinkuje v seriálu od 5. dílu 4. řady \"(46)\" do konce 7. řady \"(89)\", tedy celkem 44 dílů + vrah v epizodě \"Amok\". Byl ztvárněn populárním německým hercem Gedeonem Burkhardem, jenž se v seriálu objevil už dříve, konkrétně v 9. díle 1. série (díl s názvem \"„Amok“\"), kde si střihl zápornou roli pachatele. Na konkurzu si ho vybral sám Reginald von Ravenhorst, první představitel \"Rexe\", se kterým si hned padli do oka. Během Gedeonova účinkování v seriálu Reginald odešel do „psího důchodu“ a na jeho místo nastoupil Rhett Butler, na kterého se Reginald občas přišel podívat.", "První italský komisař a \"Rexův\" pán Lorenzo Fabbri je vrchní komisař římské kriminálky, který byl vyzván rakouskou policií, aby jim pomohl vyjasnit dvojnásobnou vraždu. Proto má namířeno z Říma do Vídně. Když cestuje zpátky do italské metropole, vezme si s sebou \"Rexe\", který byl momentálně bez pána a neměl co na práci. Brzy se stává dobrým pomocníkem při řešení vražd, s Lorenzem si brzy sednou. Komisař Fabbri má rád J. S. Bacha a rockovou hudbu 70. let. Také si libuje v tmavé barvě, nosí černé sako a používá i černé auto. Jedná se o velkého sympaťáka, a tak není divu, že má několik ctitelek, mezi nimi je i vyšetřovatelka \"Katia Martelliová\". Fabbri zemřel ve druhé epizodě 14. řady, když v autě jeho známé vybouchla bomba. Na jeho místo nastupuje Davide Rivera. Lorenzo Fabbri byl představován Kasparem Capparonim a v seriálu účinkoval od 11. do 14. řady (druhého dílu).", "Davide Rivera je o něco mladší nástupce \"Lorenze Fabbriho\", nastupuje po jeho tragické smrti ve 2. díle 14. řady. Bere si \"Rexe\" k sobě a záhy vytvoří sehraný tým. To platí i v 15. řadě, avšak na jejím konci bez vysvětlení mizí a v 16. řadě už se neobjevuje. Davide v mládí ztratil oba rodiče, má silnou vůli a velké odhodlání. Ztvárnil ho Ettore Bassi.", "Marco Terzani nahradil na počátku 16. řady \"Davida Riveru\" poté, co z nevysvětlených důvodů mizí ze seriálu. Než přišel do Říma, strávil poslední roky v Jižní Americe bojem s drogami, avšak původem je z Toskánska. Marco je sportovní typ a rychle se s \"Rexem\" spřátelí. Mezi jeho koníčky patří box, vyzná se v japonských tetováních, sám několik tetování má. Měl bratra, který však zemřel a Marco za jeho smrt viní svého pozdějšího kolegu \"Carla Papiniho\". Marco je zatím poslední \"Rexův\" pán, v seriálu účinkuje až do poslední série, do roku 2015. Představován Francescem Arcem.", "", "Ernst Stockinger, přezdívaný „Stocki“, je „pravou rukou“ \"Richarda Mosera\". Stejně jako ostatní, i on má rád housku se salámem a klobásky. V seriálu se někdy jeví dost zmateně až komicky, vypadá, že neví, co má dělat, ovšem na druhé straně jeho teorie a myšlenkové pochody často pomůžou k dopadení pachatele. Stockinger má strach ze psů. Když \"Richard\" poprvé přivede \"Rexe\", doslova se zděsí a uteče z kanceláře (resp. schová se za dveřmi). Chvíli mu potrvá, než si na nového kolegu zvykne, nemá moc rád, když na něho skáče – postupem času však k sobě najdou cestu. „Stocki“ se od svých kolegů liší tím, že je ženatý, jeho žena se nakonec stává důvodem přeložení na jiné oddělení – na konci druhé série odchází z Vídně do Salzburgu, kde – jak pravil bývalý kriminalista \"Max Koch\" – „pořád prší“. Ne, že by neměl rád své vídeňské kolegy, ovšem jak sám řekl, žena pro něho znamená více, a proto se jí snaží vyhovět, byť se mu s kolegy neloučí snadno. Prý v Salzburgu našla lepší pracovní příležitost a on jako „milující manžel“ musí s ní. Na Stockingerovo místo nastupuje mladý komisař \"Christian Böck\". Ernsta Stockingera ztvárnil Karl Markovics. Zahrál si ve 29 dílech, je první postavou, která ze seriálu mizí. Když v „Rexovi“ skončí, objevuje se v hlavní roli spin-offu tohoto seriálu pod výstižným názvem „Stockinger“. Spin-off se zabývá jeho životem a řešením vražd v Salzburgu. Nicméně tento seriál nedosáhl takového úspěchu jako jeho slavnější předchůdce, a tak nakonec vzniklo pouze 16 dílů.", "Asistent \"Richarda Mosera\" a \"Ernsta „Stockiho“ Stockingera\", později \"Alexe Brandtnera\" a \"Christiana Böcka\". Většinou nevyjíždí k případům v terénu, ale zůstává v kanceláři, kde listuje ve starých zežloutlých spisech a získává informace o hledaných, nebo nějakých věcech týkajících se nějakým způsobem případů; poté je předává svým kolegům, čímž představuje důležitou součást týmu, byť se to na první pohled nemusí zdát. Jde o člověka s velkou chutí k jídlu – je to na něm dost vidět. Seriál opouští po dlouhé době – v posledním díle 5. řady (díl č. 60 s názvem \"„Rex se mstí“\"), kdy zemře jeho otec a on zdědí rodinný podnik – hospůdku, o niž slíbil se postarat. Takže, kampak se asi půjde se svými kolegy rozloučit? Wolf Bachofner si svou postavu zahrál v úctyhodných 60 dílech, společně s Heinzem Weixelbraunem \"(Christian Böck)\" jsou hned na druhém místě v počtu epizod, ve kterých účinkovali (první je Gerhard Zemann, který se jako \"dr. Graf\" objevuje ve všech dílech). Když se Wolf rozhodl v seriálu skončit, byl nahrazen Martinem Weinkem coby \"Fritzem Kunzem\".", "Kriminalista ve výslužbě, bývalý šéf vídeňské policie. V minulosti vyšetřoval případ, kdy opilý mladík ukradl moped, ujel na něm a vyboural se: šlo o mladého \"Richarda Mosera\". Kocha bylo ale mladého muže líto, a proto mu nabídl práci u policie. Od té doby se oba spřátelili a Koch často Moserovi s některými případy pomáhal a to i po odchodu do penze, Svěřil mu i vedení policie, po tom, co musel odejít do důchodu, čímž z Richarda udělal nového šéfa kriminálky ve Vídni. V seriálu se objevoval od 1. do 4. série (ovšem ne ve všech dílech), konkrétně do 4. dílu \"(45)\". Po \"Richardově\" tragické smrti seriál opustil a už se v něm neobjevil. Roli Maxe Kocha si zahrál rakouský herec Fritz Muliar (†2009).", "Patolog Leo Graff vždy zkoumá zavražděného, provede pitvu a většinou zjistí velmi důležitou informaci, která pak tvoří velmi důležité vodítko při vyšetřování. S oběma Rexovými páníčky si velmi dobře rozuměl. Graff je asi padesátiletý, šedovlasý a docela vysoký muž s knírem. Obvykle nosí béžový plášť, v pitevně bílý nemocniční oblek s motýlkem a brýle. Leo Graffa ztvárnil herec Gerhard Zemann (†2010) ve všech dílech Komisaře Rexe (1995–2001) a v jednom dílu Návratu komisaře Rexe (11. řada epizoda Smrtící zápas).", "Christian Böck nastupuje do seriálu poté, co \"Ernst Stockinger\" odešel do Salzburgu. Poprvé se objevil v 1. díle 3. řady \"(30)\" s názvem \"„Závod smrti“\". Chtěl své kolegy překvapit a svůj první případ vyřešit sám. Jelikož se jednalo o vraždu automobilového závodníka, přidal se k místní skupině nadšenců a začal s nimi závodit (měl tak dobré příležitosti získat užitečné informace, díky nimž by byl schopen případ vyřešit). Proto když s ním \"Richard\" poprvé mluvil, samozřejmě neměl ani tušení, že je to jeho nový kolega. O Christianovi by se dalo říct, že se stal největší obětí \"Rexových\" triků. Oba zkouší, kdo toho druhého vícekrát doběhne, a není přehnané říct, že Christian prohrává na plné čáře. Mazaný čtyřnohý komisař na něho neustále zkouší nové triky, a i když si chudák Christian myslí, že na Rexe vyzrál, vždy pohoří. Nejčastější spory jsou samozřejmě o housky se salámem! Ať mu ji Christian schová kamkoliv, \"Rex\" ji vždy najde. Policista ji jednou dokonce přitluče hřebíkem ke stolu, pak zkouší štěstí, když přes ni položí pravítko s tužkami \"(„...protože když bude Rex chtít housku dostat, tužky spadnou a to mě upozorní“, myslel si policista)\", zkouší ji též přivázat provázkem a popotáhnout ji vždy, když už ji \"Rex\" skoro má – ale i to je k ničemu. Také trik, že \"chlupatý kolega\" má v housce místo salámu sýr nebyl špatný, ale cožpak inteligentní šelma nerozezná maso od mléčného výrobku? Psi možná hůře vidí, ale rozhodně lépe cítí! Mazaný chlupáč lidskému kolegovi také s oblibou schovává boty, ničí kravatu nebo kalhoty, dokonce mu do boty nalije vodu, zahrabe mobil nebo sebere klíče od auta. A je celkem jasné, co požaduje za to, když věci vrátí. Samozřejmě housku! No zkrátka, na \"Rexe\" jsou prostě všichni krátcí! Ten to ovšem nemyslí špatně – chce si jen hrát! Christian společně s \"Alexem\" na konci sedmé řady mizí \"(89. díl)\". Postavu ztvárnil Heinz Wiexelbraun.", "Nástupce \"Petera Höllerera\", asistent nejprve \"Alexe\", poté \"Marca\" a \"Niki\". Fritz se stejně jako předchůdce u případů v terénu moc neobjevuje, vyřizuje administrativu a shání informace o pachatelích, velký důraz klade na statistiku.Zpočátku nemá s kriminálkou žádné zkušenosti – před nástupem na oddělení vražd totiž vyšetřoval loupeže. Jeho jedinou negativní vlastností je, že je to velký puntičkář: chce mít naprostý pořádek, stůl bez jediného smítka prachu a všechno dokonale srovnané (dokonce si rovná spisy na stole podle pravítka, stejně tak i tužky, všechno geometricky přesné). Ovšem chytrý \"Rex\", kterému se to stejně jako ostatním nelíbí, opět zasáhne a věci na stole „srovná“ po svém, aby nevypadal tak nedotčeně. \"Christian\" to výstižně okomentuje: \"„Teď to, Fritzi, aspoň vypadá, že jsi pracoval“\". Společně s \"Rexem\" také na něho zkouší různé finty. Bručivý, místy znuděný, otrávený policista byl ztvárněn Martinem Weinkem. V seriálu se objevuje poměrně dlouho, od 1. dílu 6. řady \"(61)\" až do konce seriálu (4. díl, 10. řada, celkem 119. díl), celkem 58 dílů. Poté byl seriál ukončen, nicméně r. 2008 bylo natáčení obnoveno, ovšem v novém prostředí, pod novým názvem a s novými herci – konkrétně v Římě pod názvem \"„Návrat komisaře Rexe“\". Martin Weinek coby Fritz Kunz se společně s Gerhardem Zemannem \"(dr. Leo Graf)\" jako jediní z původního seriálu objeví i v jednom díle v tomto italském pokračování.", "Inspektor, s \"Lorenzem Fabbrim\" pracoval osm let. Velmi často se stával terčem vtípků od \"Lorenza\" i \"Rexe\". Měl rybičku, kterou pojmenoval Filippo, ale jelikož si uvědomil, že Filippo se jmenuje i šéf oddělení, před \"Gorim\" jí říkal Filiberto. Na konci třetí řady se Morini přestěhuje do Milána a jeho spolupráce s \"Fabbrim\" a \"Rexem\" tak končí. Hrál ho Fabio Ferri.", "Inspektor nahrazující od 14. řady \"Moriniho\". V 17. řadě se přesouvá spolu s \"Rexem\" a \"Terzanim\" na nové působiště. Jeho roli si zahrál Domenico Fortunato.", "Inspektorka vědeckého týmu, v práci vždy jedná efektivně a profesionálně. Je zamilovaná do komisaře \"Fabbriho\", ten se jí ale vyhýbá. Další překážkou v jejich vztahu je \"Rex\", který ke svému páníčkovi žádnou ženu nepustí. V seriálu ji ztvárnila Pilar Abella.", "Vedoucí italského oddělení, který nemá rád jakákoliv zvířata a zejména psy. Jeho názor změní až \"Rex\". Poprvé se objevil v 2. díle 11. řady jako nadřízený \"Lorenza Fabbriho\". Gori je hlavní postavou až do konce 16. řady, v 1. díle následující řady jsou totiž \"Rex\", komisař \"Terzani\" i jeho asistent \"Monterosso\" přeloženi do jiného římského komisařství. V posledních dvou řadách seriálu se Gori objevuje jen příležitostně, aby svým bývalým podřízeným pomohl. Ztvárnil ho Augusto Zucchi.", "Týmy a sestavy z původního seriálu \"Komisař Rex\" (mimo italská pokračování, \"Návrat Komisaře Rexe\" a \"Komisař Rex na stopě\"):", "Hudbu ke znělce seriálu složil hudebník Gerd Schuller, jež proslul mj. hudbou k reklamám. Text přidala Kathy Sampson, která je zároveň i interpretkou. I když je znělka zpívaná v angličtině, na její kvalitě a popularitě (a v podstatě i na kvalitě celého seriálu) to neubralo. Skladba s názvem \"„A Good Friend“\" (česky „Dobrý přítel“; německy „ Der Gute Freund“) má celkem tři verze, jak se mění hlavní komisaři \"(Moser, Brandtner, Hoffmann)\", mění se i úvodní znělka, a to jak textově, tak i délkově. Od 8. série také dojde ke změně názvu – \"„The Best Team“\" (česky „Nejlepší tým“; německy „Am Beste Team“). Skladba zní zároveň i na konci každého dílu a v podstatě popisuje Rexe jako nedílnou součást policie, vystihuje jeho vlastnosti a důležitost.", "", "Seriál je zasazen do Vídně, tzn., že v seriálu je možné spatřit její velkou část včetně okolí. Autoři diváky nepřipravili o žádnou důležitou vídeňskou stavbu – ty nejvýznamnější budovy je možné spatřit hned během úvodních titulků: \"katedrála sv. Štěpána, ruské kolo v Prateru, budova Opery, secesní galerie, Parlament\" a \"Radnice\". Jako komisařství, kde se nacházela kancelář vídeňské kriminálky, posloužila budova \"Justičního paláce\". Symboly Vídně jsou v seriálu často zmiňovány a některé díly se zde přímo odehrávají." ] }

{ "title": [ "Hranice Asie.", "Asijské geografické rekordy.", "Geologie.", "Sibiřské jednotky.", "Čínské jednotky.", "Kundwanská Asie.", "Kaledonidy.", "Hercynidy.", "Alpidy.", "Zemětřesení a sopečná činnost.", "Vodstvo.", "Podnebí.", "Vegetace.", "Obyvatelstvo." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "\"(Viz též Hranice Evropy)\" Nejzazší body asijské pevniny: Vzhledem k pozemnímu spojení Asie s Evropou i Afrikou se někdy rozcházejí názory na to, kudy vést hranici mezi těmito kontinenty. Rozšířená a na českých školách vyučovaná verze hranice mezi Evropou a Asií vede z Bajdarackého zálivu po východním úpatí Uralu (Ural leží celý v Evropě), dále po řece Embě, po pobřeží Kaspického moře a Kumomanyčskou sníženinou na sever od Kavkazu (Kavkaz leží už celý v Asii) do Azovského moře. Dale k jihozápadu oba světadíly odděluje Černé moře, průliv Bospor, Marmarské moře a průliv Dardanely. Do obou světadílů zasahuje území Ruska, Kazachstánu a Turecka. Od Afriky je Asie oddělena Suezským průplavem. Sinajský poloostrov už tedy leží v Asii a Egypt tak zasahuje částí území do Afriky a částí do Asie. Dále na jih oba světadíly odděluje Rudé moře. Ani hranici s Austrálií a Oceánií není snadné stanovit. Australská pevnina se sice asijské nedotýká, ale mezi nimi leží velké množství ostrovů, u nichž není vždy jasné, ke kterému světadílu je přiřadit. Ostrov Nová Guinea se obvykle řadí k Oceánii, což znamená, že území Indonésie zasahuje do obou světadílů. Zoogeografové pracují s tzv. Wallaceovou linií, která odděluje ekosystémy považované za čistě asijské od smíšených asijsko-australských. Nejjasněji vymezená je hranice Asie a Severní Ameriky. Ty jsou odděleny 88 km širokou Beringovou úžinou v místech, kde se k sobě blíží asijská Čukotka a americká Aljaška. Nejzazší body na ostrovech:", "Mnohé asijské geografické rekordy jsou současně světovými rekordy.", "Asie vznikla spojením několika platforem. Sibiřská platforma byla v minulosti samostatným kontinentem, který se spojil s Baltikou, čímž vzniklo pohoří Ural. Čínská platforma se pospojovala z menších bloků (Severní Čína, Blok Jang-c' a Jižní Čína) a nakonec se spojila se Sibiří. V nejmladší době pak do Asie narazily dvě platformy, které se oddělily od někdejší Gondwany: Indická a Arabská.", "Sibiřská (angarská) platforma představuje velký stabilní blok. Aldanský a anabarský štít obsahují horniny až 3,5 miliardy let staré. Člení se následovně:", "Čínská platforma je rozdělena na vystupující masívy, mezi nimiž leží mladší jednotky. Obsahuje prekambrické štíty: Čínská platforma také zahrnuje řadu plošin a poklesových pánví. Ty jsou pokryty paleozoickými, mezozoickými a kenozoickými sedimenty různého charakteru a mocnosti. Krystalické podloží leží místy ve větších hloubkách než 10 km.", "Indická platforma a Madagaskar byly původně spojeny s Afrikou, ale ve třetihorách se vydaly na sever k Asii. Madagaskar se oddělil a zůstal poblíž Afriky, zatímco Indie narazila do Čínské platformy, čímž vyvolala mohutné vrásnění, jehož výsledkem je Himálaj. Na západě Indické platformy se nacházejí vodorovně uložené čedičové vrstvy vulkanického původu, kterým se říká trapy (např. Dekánské trapy či sibiřské trapy). Až 100 m silná vrstva čediče překrývá stará jádra. Nejstarší kontinentální jádra se vytvořila během protoindického geotektonického cyklu. Nejstarší metamorfity jsou staré až 3,5 miliardy let. Během dhárvárského geotektonického cyklu došlo k sedimentaci, vulkanickým procesům a průnikům granitů, dotvářela se kontinentální jádra. Arabská platforma byla původně součástí Afriky, ale začala se od ní oddělovat příkopovou propadlinou, jejíž velkou část nyní vyplňuje Rudé moře. Nejstarší horniny jsou asi 1 miliardu let staré a nacházejí se v haliské formaci. Asi polovinu platformy tvoří prekambrické metamorfity, druhá polovina se skládá z granitoidů. Na západním okraji eroduje a klesá do příkopu Rudého moře. Východní okraj se zvedá i s akumulovanými usazeninami. Mezi vlastním štítem a Perským zálivem je mocný platformní pokryv prvohor, druhohor a třetihor. Nacházejí se tu hojné formace s ložisky ropy z období svrchní křídy a eocénu.", "Kaledonidy jsou horská pásma, jejichž vývoj začal během starších prvohor, tedy v době, kdy na území dnešní Evropy probíhalo kaledonské vrásnění. Jejich zvedání podél starých zlomů mnohdy pokračovalo i později. Sibiřské a středoasijské kaledonidy vznikly z tzv. uralsko-mongolské mobilní zóny mezi fenosarmatskou, sibiřskou a čínskou platformou. Patří sem Altaj, Sajany, Ťan-šan, Kazašská pahorkatina, Sibiřské starokaledonidy \"(salairidy).\" Čínské kaledonidy leží zčásti ve východní Číně, kromě toho k nim patří pohoří Nan-šan. Najdeme zde 5 až 6 km mocný sinijský komplex fylitů, kvarcitů, zelenokamenů a mramorů.", "Hercynidy jsou horská pásma, jejichž vývoj začal během mladších prvohor, tedy v době, kdy na území dnešní Evropy probíhalo hercynské vrásnění. Jejich zvedání podél starých zlomů mnohdy pokračovalo i později. Ve Střední Asii jsou hercynidy silně promíchané s kaledonidy a nejde o samostatný horský systém. Hercynského stáří je např. západní část Ťan-šanu (Kyzylkumsko-ťanšanská větev), Kazašská pahorkatina, nebo jižní část Altaje a Sajanů (Irtyšsko-zajsanská větev). Mongolsko-ochotské hercynidy se táhnou z Mongolska až k Ochotskému moři. Vnitročínské hercynidy se táhnou mezi Pamírem a východočínskými kaledonidami. Patří sem Kchun-lun (vklíněn mezi tarimský a tibetský masiv) a Čchin-ling (vklíněn mezi severočínský a středočínský blok). Sibiřské a středoasijské hercynidy a kaledonidy jsou na velkých plochách pokryty druhohorními a třetihorními nezvrásněnými vrstvami, které tak tvoří mladé platformy: Západosibiřská nížina, Turanská nížina, Tádžická pánev.", "Alpidy jsou horská pásma, jejichž vývoj začal ve druhohorách nebo později. Některé se začaly zvedat během kimmerského vrásnění, některé až během alpinského. Tethydní alpidy vznikly z bývalého oceánu Tethys a jde o asijskou část Alpsko-himálajského systému. Patří sem Pontidy, Anatolidy a Tauridy v Turecku, ostrov Kypr, Krymsko-kavkazská oblast, Malý Kavkaz a Arménská vysočina, Zagros (Iranidy), centrální íránské pásmo s lutským masivem, makránsko-balúčistánská flyšová jednotka, východoíránská pohoří, ománská ofiolitová zóna, orogenní zóna Alborzu, Kopet Dag, centrální pákistánský hřbet (kvétský hřbet), pamírsko-hindúkušsko-karákoramská elevace, Himálaj a Transhimálaj, Indoganžská nížina. Alpinského stáří jsou také pásma podél pobřeží Tichého oceánu, tzv. cirkumpacifické alpidy, které ovšem vznikly kontaktem jiných desek (pacifické s eurasijskou) během druhohorního jenšanského vrásnění. Patří sem starší pásma v Laosu, Čukotsko-katasijský vulkanický pás (Kamčatka). Ve třetihorách vznikla vulkanická pásma Kuril, Japonska a Filipín, jakož i další ostrovní oblouky na západním okraji pacifické desky (Velké a Malé Sundy, Moluky aj.)", "Mnoho výše uvedených oblastí je seizmicky aktivních a zemětřesení zde nejsou vzácným jevem. Týká se to ostrovních oblouků na styku litosférických desek, např. Japonsko, Tchaj-wan, Sumatra, ale i mnoha oblastí alpsko-himálajského systému (např. Malá Asie, Kavkaz, Írán, Kašmír) i jiných zlomových oblastí (např. Sečuánská pánev). Oblastí vulkanického původu je v Asii celá řada, dodnes činné sopky najdeme opět především ve východní Asii podél okraje Tichého oceánu: Kamčatka, Japonsko, Filipíny, Indonésie.", "V Asii se nacházejí mnohé z nejdelších a nejvodnějších veletoků na Zemi, mj. Čchang-ťiang \"(Dlouhá řeka,\" Evropanům známá též jako \"Jang-c’-ťiang),\" Chuang-che \"(Žlutá řeka),\" Ob, Jenisej, Lena, Amur, Mekong, Brahmaputra, Ganga, Indus, Eufrat a Tigris. Velké sibiřské řeky (Ob, Jenisej, Lena) odtékají do Severního ledového oceánu, čínské a indočínské veletoky (Chuang-che, Čchang-ťiang a Mekong) míří na východ do Tichého oceánu, další směřují k jihu do Indického oceánu. Velké oblasti v nitru Asie jsou bezodtoké, tj. bez spojení se světovým oceánem. Řeky se buď ztrácejí v pouštích (např. Gobi, Taklamakan, Karakum, Kyzylkum), nebo končí ve více méně slaných jezerech, odkud se voda vypařuje (Balchaš, Aralské jezero, Kaspické moře). Z významných řek se to týká např. Amudarji, Syrdarji a Tarimu. Naopak nejhlubší jezero světa Bajkal (odkud voda odtéká řekou Angarou) je sladkovodní a odhaduje se, že obsahuje asi pětinu světových zásob sladké vody.", "Vzhledem k obrovské rozloze Asie zde najdeme všechny hlavní podnebné pásy. Velká území v nitru kontinentu mají silně kontinentální podnebí s velkými teplotními rozdíly mezi zimou a létem. Tlak vzduchu přepočtený na hladinu moře dosahuje nejvyšších hodnot v lednu v oblasti Ulánbátaru a Sibiře (103 kPa). Vzniká tlaková výše \"(anticyklóna)\" nad střední Sibiří. Naopak velká tlaková níže \"(cyklóna)\" vzniká v červenci kolem Dillí (99,5 kPa). Nejnižší lednové teploty na Sibiři mohou klesnout i pod −50 °C, v jižní Asii zůstávají kolem +25 °C. Rozpětí průměrných červencových teplot je od 5 do 35 stupňů. Množství srážek je ovlivněno především vysokými asijskými horstvy. Jih a jihovýchod kontinentu je extrémně vlhký, naopak ve srážkovém stínu za Himálajem leží velmi suché pouštní oblasti. Roční období v Himálaji a na jih od něj jsou ovlivňována pravidelnými monzuny. V Asii rozlišujeme tyto klimatické oblasti podle Köppena:", "V severní Asii (na Sibiři) jsou hlavními biotopy tundra, lesotundra a tajga. V mírném podnebném pásu najdeme listnaté opadavé lesy mírného pásu, lesostep a step, dále na jih pak polopouště a pouště. V jižní a jihovýchodní Asii pak původní společenstva spadají pod monzunové opadavé lesy a tropické deštné lesy. Velká území na Sibiři pokrývá trvale zmrzlá půda (permafrost). Dále na jih ji lze nalézt v Tibetu kvůli vysoké nadmořské výšce. Ledovce se zachovaly v nejvyšších pohořích (např. Himálaj, Pamír, Ťan-šan), ale kvůli globálnímu oteplování se zkracují.", "Kolem roku 1900 žilo v Asii 947 milionu lidí. Od té doby počet obyvatel Asie vzrostl čtyřnásobně a v roce 2012 dosáhl 4 175 038 363 a stále stoupá. Polovinu tvoří obyvatelstvo do 20 let. V Asii žijí přibližně dvě třetiny obyvatelstva světa. Nejvíce obyvatel má Čína s 1,4 mld. osob." ] }

{ "title": [ "Odvození základních vztahů.", "Zrychlení na nakloněné rovině.", "Odvození velikosti zrychlení na nakloněné rovině.", "Závislost tangenty úhlu na zrychlení.", "Historie zkoumání nakloněné roviny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Víme, že síly lze rozkládat. Pokud rozložíme sílu F, tak vzniknou dvě síly navzájem kolmé, které se zrovna jmenují F a F Tyto síly dohromady tvoří obdélník, jehož úhlopříčkou (výslednicí) je právě tíhová síla F Na těleso působí sil hned několik: formula_1 Kde Fg je síla tíhová síla tělesa dána vztahem: formula_2 přičemž \"m\" je hmotnost tělesa a \"g\" tíhové zrychlení. formula_3 formula_4 neboli (po dosazení z předchozího odvození) formula_5 Kde \"F\" je síla přítlačná a \"f\" součinitel smykového tření.", "Známe tedy tyto síly formula_1 formula_7 respektiv Tyto síly jsou důležité, protože F chce těleso posunout šikmo dolů po nakloněné rovině, zatímco F tomu zabraňuje. Pro zjištění výsledné síly platí vztah formula_8 dosadíme: formula_9 Na pravé straně vytkneme F formula_10 Podle druhého Newtonova zákona, platí že síla je rovna součinu hmotnosti a zrychlení formula_11 celou rovnici vydělíme \"m\" a získáme výsledný vztah: formula_12", "Pokud se má těleso pohybovat, musí mít zrychlení, které musí být nenulové aby těleso zrychlovalo nebo zpomalovalo. Pokud je zrychlení \"nulové\", pohybuje se těleso konstantní rychlostí (v praxi kvůli tření nemožné). Předchozí vzorec je součin, a ten je roven nule tehdy, pokud je jeden z činitelů nula. Je zřejmé, že tíhové zrychlení být nula nemůže (g=9,81 m/s) znamená to tedy, že formula_13 Přičteme f × cos α formula_14 vydělíme cos α a protože tangenta úhlu je definována jako formula_15, tak dostane kýžený vztah formula_16", "je tedy zřejmé, že formula_16 odpovídá formula_18, protože když bude součinitel smykového tření velmi malý, bude zrychlení větší. Mohou nastat tyto případy:", "Jordanus Nemorarius (nebo také Jordanus de Nemore) již ve 13. století zkoumal problémy statiky a v díle \"De ratione ponderis\" konstatoval, že tlak tělesa ležícího na nakloněné rovině je tím menší, čím je větší náklon roviny. Tím již částečně předjímal představu rozkladu síly do složek, kterou s geniální intuicí prozkoumal a plně uplatnil až holandský renesanční matematik Simon Stevin, známý jako Simon z Brugg, který zavedl pojem \"silový rovnoběžník\". Velký význam pro mechaniku měly Galileovy pokusy z přelomu 16. a 17. století s válením koulí v hladkých žlábcích na nakloněné rovině, tzv. \"Galileův padostroj\". Tyto pokusy umožnily studium rovnoměrně zrychleného pohybu, snadnější určení tíhového zrychlení než při volném pádu, a také zjištění, že stejně těžkým tělesům uděluje stejná síla stejné zrychlení." ] }

{ "title": [ "Síla otáčení.", "Jemný a přesný posuv.", "Technické vlastnosti.", "Typ hlavy.", "Drážka.", "Závit.", "Materiály.", "Únosnost šroubu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Závit na šroubu (šroubovice) působí jako nakloněná rovina, obtočená kolem jeho dříku. Otáčením se šroub posouvá vůči matici nebo součásti s vnitřním závitem, a to s podstatně větší silou než jaká šroubem otáčí. Proto se šrouby užívají například u mechanických zvedáků, šroubových lisů a dalších zařízení, kde je třeba vyvinout velkou sílu. Závit běžných šroubů je samosvorný, takže šroubový spoj drží spojované součástky pohromadě velkou silou a trvale. Toho využívají například šroubové uzávěry. Jen tam, kde se součásti například trvale otřásají, jako v motorech, v letadlech a dopravních strojích, se musí šroub i matka zajistit proti samovolnému povolení spoje. Síla \"F\" potřebná k otáčení šroubu: formula_1 kde \"F\" je síla, která posouvá šroub, \"d\" je výška jednoho závitu (stoupání), \"r\" je poloměr šroubu. V praxi se ještě počítá s třením a veličina potřebná pro utažení (povolení) šroubu se udává jako krouticí moment.", "Otáčivý pohyb šroubu se převádí na daleko menší podélný posuv a díky tomu vyvozuje značnou sílu. Jedna otočka šroubu způsobí posuv o stoupání závitu, čehož lze využít k jemnému podélnému pohybu. Měřicí šroub mikrometru se každou otáčkou posune o 1 mm a je-li opatřen větší válcovou hlavou se stupnicí, dovoluje odměřovat setiny nebo i tisíciny milimetru. Posuvové šrouby obráběcích strojů umožňují přesné nastavení nástroje vůči obrobku a tím i přesnou výrobu.", "V technické praxi patří šroub mezi rozebíratelné spojovací součástky, ať už spolu s maticí nebo bez matice tvoří šroubový spoj. V případě, kdy ve spoji není použita matice, bývá šroub zašroubován (zavrtán) do otvoru se závitem. Rozměry a materiály šroubů jsou dány mezinárodními standardy ISO, EN ISO, ASTM nebo národními např. ČSN, DIN nebo podnikovými normami (např. PN nebo LiAB).", "Podle účelu se používají šrouby s různě upravenou hlavou. Pro malé průměry šroubů se nejčastěji používají hlavy s následujícími tvary", "Drážka je vnitřní prohlubeň v hlavě, do které se vkládá utahovací nástroj odpovídajícího tvaru. Dříve se používala jednoduchá (plochá) drážka, tedy zářez do hlavy šroubu, který ovšem vede nástroj jen jednom směru, kdežto ve směru drážky může nástroj vyklouznout. Pro lepší vedení a centrování nástroje, aby se dala použít větší síla a elektrické či pneumatické nástroje, používají se různě tvarované drážky, do nichž se nasadí nástroj (šroubovák) přesně odpovídajícího tvaru. Používají se různé drážky křížové (Phillips, Pozidriv atd.), vnitřní šestihran – inbus, šestiramenná hvězdice torx nebo specializované, firemní a bezpečnostní tvary, které nelze povolit běžnými nástroji. Používají se i šrouby bez drážky, například u větších průměrů vnější šestihran (na maticový klíč) nebo plochá hlava se zápustným čtyřhranem do dřeva – vratový šroub. Pro bezpečnostní nerozebíratelné spoje se vyrábějí a používají šrouby se zvláštními úpravami hlav, například s ulamovací, utrhávací hlavou.", "Podle účelu se používají šrouby s různými typy závitů např.:", "Podle účelu použití se šrouby a matice vyrábějí z různých materiálů. Jedny z nejběžnějších jsou šrouby z uhlíkových nebo legovaných ocelí v pevnostních třídách 4.6, 5.6, 5.8, 8.8, 10.9, 12.9. Pro šrouby z uhlíkových ocelí, se za účelem prodloužení životnosti spoje, používá k jejich ochraně různých povrchových úprav, často galvanické zinkování v různých odstínech od bílé, modré, žluté, olivové, černé atd., žárové zinkování, šeradování, dacromet, delta-ton, případně organické povlaky (nátěry). Pro šrouby z korozivzdorných ocelí se používají materiály A1 až A5 (austenitické), F1 až F5 (feritické) a C1 až C5 (martenzitické). Pevnost je označena doplňkovou číslicí za pomlčkou. Dále se používají šrouby z mosazi, ze slitin hliníku a také z plastů. Číslice před tečkou označuje mez pevnosti ve 100 MPa, číslice za tečkou pak mez kluzu jako procentní podíl k mezi pevnosti. Např. pro pevnostní třídu 4.6 je mez pevnosti 400 MPa a mez kluzu pak 400 MPa × 0,6 tj. 240 MPa. Šrouby i matice se označují alfanumerickým kódem, který definuje chemické složení korozivzdorné oceli, po nich následuje pomlčka a číslo, které vyjadřuje desetinu meze pevnosti. Např. A4-70 označuje austenitický korozivzdorný materiál s mezí pevnosti 700 MPa.", "Šrouby jsou ve spojích namáhány tahem a smykem. Navrhování a výpočet šroubových spojů ocelových konstrukcí se provádí podle norem (Eurokódů) \"ČSN EN 1993-1-8\" a podle \"ČSN EN 1999-1-1\" pro šroubové spoje konstrukcí z hliníkových slitin. formula_2, kde \"A\" je průřez jádra šroubu (v závitu), \"F\" působící síla a formula_3 je maximální dovolené napětí ve šroubu v tahu. Potřebná plocha jádra šroubu se tedy vypočítá jako formula_4. Z vypočtené plochy průřezu jádra šroubu \"A\" se stanovuje potřebná velikost šroubu podle příslušné normy nebo katalogu výrobce. Postup je shodný s návrhem pro tahové namáhání s rozdílem, že místo maximálně dovoleného napětí ve šroubu v tahu formula_3 se použije maximální dovoleného napětí ve šroubu ve smyku formula_6. Posouzení šroubů pro kombinaci tahového a smykového namáhání se provádí v případě, že šroub bude namáhán oběma způsoby, tedy jak tahem tak smykem. Posouzení se provádí podle teorie plasticity např. Hüber–Mises–Hencky, Tresca aj." ] }

{ "title": [ "Přehled.", "Komunikace.", "Fyzika.", "Stejná rychlost ze všech vztažných soustav.", "Působení průhledných materiálů.", "„Rychlejší než světlo“.", "Experimenty se zpomalováním světla.", "Historie.", "Středověké a raně moderní teorie.", "Měření rychlosti světla.", "Relativita." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Podle standardní fyzikální teorie se všechno elektromagnetické záření, včetně viditelného světla, šíří (nebo pohybuje) ve vakuu konstantní rychlostí všeobecně známou jako rychlost světla. Tato fyzikální konstanta se značí písmenem formula_1, pro stručnost se často píše jen \"c\". Rychlostí formula_1 se šíří také gravitace v obecné teorii relativity. Zákony elektromagnetismu (jako jsou Maxwellovy rovnice) uvádějí, že rychlost elektromagnetického záření formula_1 nezávisí na rychlosti objektu vyzařujícího záření. Proto například světlo vyzařující z rychle se pohybujícího zdroje se šíří stejnou rychlosti jako světlo vyzařované ze statického zdroje, i když podle relativistického Dopplerova jevu se barva, frekvence, energie a hybnost světla změní. Jestliže se zkombinuje pozorování s principem relativity, všichni pozorovatelé naměří shodnou rychlost světla ve vakuu, nezávisle na vztažné soustavě pozorovatele nebo rychlosti objektu vyzařujícího světlo. Proto se na formula_1 může nahlížet jako na fyzikální konstantu a tento fakt je základem speciální teorie relativity. Je důležité poznamenat, že základem speciální relativity je \"konstanta \"formula_1, nikoliv samotné světlo. Jestliže je tedy světlo nějak upraveno, aby se šířilo rychlosti menší nebo větší než formula_1, tak to přímo neovlivní speciální teorii relativity. Pozorovatelé cestující velkými rychlostmi zjistí, že vzdálenosti a časy jsou zdeformované („dilatované“) v souladu s Lorentzovými transformacemi. Transformace ale deformují vzdálenosti a časy takovým způsobem, že rychlost světla zůstává vůči nim konstantní. Osoba cestující rychlostí blízkou rychlosti světla by viděla, že barva světla vpředu (ve směru pohybu) by měla modrý posuv a barva vzadu rudý. Jestliže by se informace mohla šířit rychleji než formula_1 v jedné vztažné soustavě, byla by porušena kauzalita: v jiných vztažných soustavách by informace byla doručena dříve než by byla vyslána, takže \"příčina\" by byla pozorována až po \"následku\". Kvůli dilataci času podle speciální relativity se poměr mezi časem vnímaným vnějším pozorovatelem a časem vnímaným pozorovatelem pohybujícím se velmi blízko rychlosti světla, blíží k nule. Jestliže by se něco schopné nést informaci mohlo pohybovat rychleji než světlo, tento poměr by nebyl reálným číslem. Podobné porušení kauzality nebylo nikdy pozorováno. Jinak řečeno, informace se šíří do a z bodů z oblastí definovaných světelným kuželem. Interval AB na diagramu vpravo je „časový.“ To znamená, že tu máme soustavu souřadnic, ve které událost A a událost B nastávají na stejném místě v prostoru a liší se jen v čase. Jestliže A předchází B v této soustavě souřadnic, potom A předchází B ve všech soustavách souřadnic. Hypoteticky je možné přemísťování hmoty (nebo informace) z A do B a může zde nastávat příčinný vztah (kde A je příčina a B je následek). Interval AC v diagramu je „prostorový“. To znamená, že zde máme soustavu souřadnic, ve které se událost A a událost C staly současně, oddělené jen prostorem. I když zde existují souřadnicové systémy, ve kterých A předchází C (jak je vyznačeno) a souřadnicové systémy, kde C předchází A, s výjimkou cestování nadsvětelnou rychlosti není pro žádné těleso (ani informaci) možné cestovat z A do C nebo z C do A. Proto nemůže existovat žádná příčinná souvislost mezi A a C. Podle v současnosti platné definice, přijaté v roce 1983, je rychlost světla přesně 299 792 458 metrů za sekundu (přibližně 3×10 metrů za sekundu nebo 30 centimetrů (1 stopa) za nanosekundu). Rychlost světla ve vakuu, dielektrická konstanta (permitivita vakua) formula_12 a magnetická konstanta (permeabilita vakua) formula_13 jsou vzájemně spojené vztahem: Astronomické jednotky jsou někdy (obzvlášť v popularizujících textech) udávány ve světelných letech. Světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok, t. j. přibližně 9,46×10 kilometrů.", "Konečná rychlost světla je důležitá v komunikaci. Například světlo by oběhlo Zeměkouli kolem rovníku za sekundu asi 7,5 krát. Skutečný čas přenosu ale trvá déle. Částečně je to způsobeno tím, že se světlo v optickém vlákně šíří asi o 30 % pomaleji a přímá spojení nejsou v globální komunikaci častá, ale i kvůli zdržením v síťových přepínačích (switches) a směrovačích (routers). Typický čas odezvy (ping) počítače mezi Austrálií a USA je v současnosti (rok 2004) asi 0,18 sekundy. Rychlost informace navíc ovlivňuje řešení částí systému, kde dochází k bezdrátové komunikaci. Konečná rychlost světla byla zřetelná například při komunikaci mezi pozemním centrem Houston a Neilem Armstrongem, když se stal prvním člověkem na Měsíci. Na každou odpověď museli v Houstonu čekat téměř 3 sekundy, i když astronauti odpovídali okamžitě. Podobně je také nemožné okamžité dálkové ovládání meziplanetární kosmické lodi. Například od chvíle, kdy pozemní kontrola rozpozná problém a vesmírná loď příjme signál z pozemního centra, může trvat i několik hodin. Rychlost světla se ale může projevit i při malých vzdálenostech. V superpočítačích omezuje rychlost světla přenos dat mezi procesory. Jestliže procesor pracuje s frekvencí 1 GHz, signál se během jednoho cyklu dostane jen do vzdálenosti 300 mm. Proto musejí být procesory z důvodu omezení latence umístěny těsně vedle sebe. Jestliže procesory budou pracovat na vyšších frekvencích, rychlost světla se nakonec stane omezujícím faktorem i při návrhu procesoru samotného.", "", "Je důležité si uvědomit, že rychlost světla není „rychlostním omezením“ v tradičním smyslu. Pozorovatel pronásledující světelný paprsek naměří shodnou rychlost, kterou se od něho vzdaluje, stejně jako pozorovatel stojící na místě. To má pro chápání rychlosti pozoruhodné důsledky. Často se obecně předpokládá, že rychlosti se sčítají. Jestliže dvě auta jedou proti sobě a každé z nich má rychlost 50 km/h, očekává se, že každé z aut bude vnímat celkovou rychlost přibližování druhého jako 50 + 50 = 100 km/h. Z výsledků experimentů s rychlostmi blížícími se rychlosti světla však vyplynulo, že toto pravidlo neplatí. Dvě vesmírné lodi letící proti sobě z hlediska nezávislého pozorovatele relativní rychlosti 90 % rychlosti světla, nevnímají přibližování rychlostí 90 % + 90 % = 180 % rychlosti světla. Místo toho vnímají vzájemné přibližování s rychlosti o něco nižší než je 99,5 % rychlosti světla. Výsledek je dán Einsteinovým vzorcem sčítání rychlostí: kde \"v\" a \"w\" jsou rychlosti pozorované třetím pozorovatelem, a \"u\" je rychlost vzájemného přibližování, kterou vnímají proti sobě letící vesmírné lodi. V protikladu s přirozenou intuicí a nezávisle na relativní rychlosti, kterou se jeden pozorovatel přibližuje k jinému, oba \"naměří\" rychlost přicházejícího světelného paprsku jako stejnou konstantní hodnotu rovnající se rychlosti světla. Rovnice uvedená výše byla odvozena Albertem Einsteinem z jeho speciální teorie relativity, která vychází z principu relativity. Tento princip (původně navržený Galileiem) vyžaduje, aby se fyzikální zákony chovaly stejně ve všech vztažných soustavách. Rychlost světla přímo daná Maxwellovými rovnicemi musí být stejná pro každého pozorovatele.", "Světlo je při průchodu zpomalováno na rychlost menší než formula_1 v poměru daném indexem lomu materiálu. Rychlost světla \"c\" ve vzduchu je jen o málo menší než formula_1. Hustší média, jako například voda a sklo, mohou světlo zpomalit o mnoho víc – na hodnoty formula_18 a formula_19. Toto zpomalování světla je zodpovědné i za vychýlení světla na styčné ploše dvou materiálů s různými indexy lomu. Tento jev se nazývá lom světla neboli refrakce. Protože rychlost světla v materiálu závisí na indexu lomu a ten závisí na frekvenci světla, světlo různých frekvencí prochází ve stejném materiálu různými rychlostmi. To může způsobit deformaci elektromagnetických vln složených z různých frekvencí, což se nazývá disperze nebo rozptyl světla. Všimněte si, že zmiňovaná rychlost světla je \"pozorovaná nebo měřená rychlost v nějakém médiu\", a ne skutečná rychlost světla (ve vakuu). V mikroskopickém měřítku a za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako částice, je zpomalení světla a tím i jeho lom způsoben opakovaným pohlcováním a následným vysíláním fotonů, ze kterých se skládá světlo, atomy nebo molekulami, přes které prochází. V určitém smyslu se světlo šíří jen vakuem mezi těmito atomy a je jimi zdržováno. Proces pohlcování a následného vysílání trvá nějaký čas, proto se vytváří dojem, že se světlo zdrželo (tj. ztratilo rychlost) mezi vstupem a výstupem z média. Světlo se po opuštění média \"aniž by získalo dodatečnou energii\" šíří opět svou původní rychlostí. To může znamenat jen jediné: buď se rychlost světla nikdy nezměnila, nebo za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako vlna, náboj každého atomu (hlavně elektronů) interferuje s elektrickými a magnetickými poli záření, čímž se zpomaluje jeho šíření.", "V jednom experimentu byla dosažena fázová rychlost laserových paprsků na extrémně krátké vzdálenosti přes atomy cesia 300 krát formula_1. Tato technika ale nemůže být použita pro přenos informací rychlostí vyšší než formula_1. Rychlost přenosu informace je lépe popsána grupovou rychlostí (skupinová rychlost, rychlost, se kterou se šíří změny tvaru vlny) a součin fázové a grupové rychlosti je rovný druhé mocnině normální rychlosti světla v materiálu. V každém případě však i fázová, i grupová rychlost popisují až ustálený stav v rozměrech a dobách tak velkých, aby měly smysl index lomu formula_4, permitivita formula_23 a permeabilita formula_24 prostředí. Překonání fázové rychlosti světla tímto způsobem je porovnatelné s překonáním rychlosti zvuku uspořádáním lidí do dlouhé řady s velkými odstupy. Jejich úlohou by bylo zakřičet „jsem zde!“ jeden po druhém v krátkých intervalech měřených hodinkami s tím, že nemusí čekat, než uslyší předcházející osobu. Při některých dalších experimentech souvisejících s nestálými vlnami, jako např. tunelování, se může také zdát, že rychlost světla je překonána. Experimenty naznačují, že fázová rychlost nestálých vln může překonat formula_1, ale i v tomto případě grupová a čelní rychlost (front velocity – rychlost, kterou se šíří první nadnulový pulz) nepřekoná formula_1, takže opět není možné přenést informaci rychleji než formula_1. V některých interpretacích kvantové mechaniky mohou být kvantové jevy přenášeny rychlostmi vyššími než formula_1 (ve skutečnosti byla interakce dvou těles oddělených prostorem bez známého zprostředkovatele dlouho vnímána jako problém kvantové mechaniky, podívejte se na EPR paradox). Například kvantové stavy dvou částic mohou být propletené, takže stav jedné částice určuje stav druhé (např. jedna musí mít spin +1⁄2 a druhá −1⁄2). Až do okamžiku pozorování jsou částice v superpozici dvou kvantových stavů (+1⁄2, −1⁄2) a (−1⁄2, +1⁄2). Jestliže se částice oddělí a jedna z nich se podrobí pozorování na zjištění kvantového stavu, stav druhé částice je automaticky znám. Jestliže se předpokládá, jak je tomu v některých interpretacích kvantové mechaniky, že informace o kvantovém stavu částice je lokální, je z toho možné vydedukovat, že druhá částice získá svůj kvantový stav okamžitě po provedení prvního pozorování. Vzhledem k tomu, že není možné ovlivnit, který kvantový stav získá první částice při jejím pozorování, nedá se informace tímto způsobem přenášet. Zdá se, že fyzikální zákony nedovolují přenášet informace důmyslněji, což vedlo k formulaci pravidel jako je teorém klonování kvantových stavů. Takzvaný supersvětelný pohyb (angl. \"superluminal motion\") je také viditelný na některých astronomických objektech jako například relativistické výtrysky v radiových galaxií a kvasarech. Ani v tomto případě se však proudy nepohybují rychlostí překračující rychlost světla. Zdánlivý supersvětelný pohyb je jen projekce způsobená objekty pohybujícími se rychlostmi blízkými rychlosti světla v malém úhlu vzhledem k vzdálenosti pozorovaného objektu. Elektromagnetickým zářením lze vytvořit i šokové vlny. Průchodem nabité částice přes izolační médium se naruší jeho lokální elektromagnetické pole. Elektrony v atomech izolantu jsou vytlačeny a polarizovány polem nabité částice a při obnovení rovnováhy elektronů v médiu, po skončení narušení, se emitují fotony. (Ve vodiči může být tato rovnováha obnovena bez emise fotonů.) Za normálních okolností tyto fotony vzájemně destrukčně interferují a není zjištěno žádné záření. Jestliže se ale toto rušení šíří rychleji než jaká je rychlost fotonů, fotony interferují konstruktivně a zesilují pozorovanou radiaci. Výsledek je analogický k aerodynamickému třesku... Čerenkovovo záření vzniká tehdy, pohybuje-li se nabitá částice v daném látkovém prostředí rychleji než světlo v tomto prostředí (obojí je pochopitelně menší než formula_1). Jde o děj analogický, jako je rázová vlna ve vzduchu způsobená pohybem částice (např. letadla) rychlejší než zvuk v tomto prostředí. Možnost komunikovat nebo cestovat rychleji než světlo je oblíbeným tématem vědecko-fantastických děl. Ze současných vědeckých poznatků však vyplývá, že to není možné. Zastánci teorie proměnlivé rychlosti světla, především João Magueijo a John Moffat, zastávají názor, že světlo se v minulosti šířilo mnohem rychleji než jaká je jeho současná rychlost. To by podle nich vysvětlovalo mnoho kosmologických záhad lépe než konkurenční teorie rozpínání vesmíru. Tato teorie však zatím nezískala širší podporu.", "V jistém smyslu se každé světlo procházející jiným médiem než vakuem šíří kvůli refrakci pomaleji než formula_1. Některé materiály ale mají neobyčejně vysoký index lomu. Zvlášť vysoká je například optická hustota Bose-Einsteinova kondenzátu. Skupina vědců pod vedením Leny Haueové v roce 1999 dokázala zpomalit světelný paprsek na rychlost asi 17 metrů za sekundu a v roce 2001 dokonce na okamžik zastavit. V roce 2002 uspěl Michail Lukin s vědci Harvardovy univerzity a Lebeděvovým institutem v Moskvě v úplném zastavení světla. To bylo dosaženo jeho nasměrováním do masy horkého rubidiového plynu, jehož atomy se podle Lukinových slov chovaly „jako maličká zrcadla“ díky interferenčnímu obrazci ve dvou „kontrolních“ paprscích.", "Až do nedávné minulosti byla rychlost světla z velké části jen otázkou dohadů. Antický filosof Empedoklés zastával názor, že světlo je něco, co se pohybuje a šíří mezi zemí a oblohou, aniž to můžeme pozorovat. Proto musí cesta světla z jednoho místa na jiné trvat určitý čas. Jiný řecký filosof Aristotelés to odmítal a tvrdil, že světlo vyplývá z určité přítomnosti, je to bezbarvá, statická matérie, jež je opakem tmy, ale nepohybuje se. Mimo to, jestliže by světlo mělo konečnou rychlost, musela by být velmi velká. Aristotelés tvrdil, že „je to až příliš neuvěřitelné“. Jednou ze starověkých teorií vidění je, že světlo je vyzařováno z oka, nikoliv z jiného zdroje do oka odráženo. Z této teorie odvodil Hérón z Alexandrie argument, že rychlost světla musí být nekonečná, protože vzdálené objekty, jako například hvězdy, se objeví, jakmile se oko otevře...", "Islámští filozofové Avicenna a Alhazen věřili, že světlo má konečnou rychlost, i když většina ostatních filosofů v tomto bodě souhlasila s Aristotelem. Podobně považovala rychlost světla za konečnou i árijská filosofická škola ve starověké Indii. Johannes Kepler prosazoval názor, že světlo putuje neomezenou rychlostí, protože ve volném prostoru mu nestojí v cestě žádné překážky. Francis Bacon argumentoval, že rychlost světla nemusí být nutně nekonečná, ale může být tak velká, že to nejsme schopni vnímat. René Descartes tvrdil, že kdyby byla rychlost světla konečná, nemohly by Slunce, Měsíc a Země být během zatmění v zákrytu. Protože nic takového nebylo pozorováno, odvodil z toho, že rychlost světla je nekonečná. Descartes se domníval, že vesmír vyplňuje zvláštní látka, kterou nazýval \"plenum\", která umožňuje vidění, a ve skutečnosti byl přesvědčen, že kdyby připustil konečnost rychlosti světla, celý jeho filosofický systém by se zhroutil.", "Isaac Beeckman, Descartův přítel, navrhl v roce 1629 experiment, při kterém by se pozoroval záblesk z kanónu odražený ze zrcadla vzdáleného asi 1 míli. Galileo Galilei v roce 1638 navrhoval měřit rychlost světla pozorováním prodlevy mezi odkrytím lucerny a zpozorováním světla z určité vzdálenosti. Descartes tento experiment kritizoval jako zbytečný, protože experiment během zatmění Měsíce, který měl lepší předpoklady ke zjištění konečné rychlosti, byl negativní. Takže experiment uskutečnila až v roce 1667 Florentinská Accademia del Cimento, s lucernami vzdálenými asi 1 míli. Vzdálenost však byla příliš malá a tak žádné zpoždění nebylo pozorováno. Robert Hooke negativní výsledek vysvětloval tak, že se nejedná o potvrzení nekonečné rychlosti světla, ale toho, že světlo se musí pohybovat velmi rychle. První kvantitativní odhad rychlosti světla provedl v roce 1676 Ole Rømer, který pomocí dalekohledu studoval pohyb Jupiterova měsíce Io. Vzhledem k tomu, že Io vchází a vychází z Jupiterova stínu v pravidelných intervalech, je možné změřit trvání doby oběhu. Rømer zaznamenal, že když je Jupiter nejblíž k Zemi, byla doba oběhu Io kolem Jupitera 42,5 hodiny. Také pozoroval, že jak se Jupiter a Země od sebe vzdalovaly, Io vycházel ze stínu Jupitera postupně stále později. Bylo jasné, že tomuto výstupnímu „signálu“ trvalo déle než dosáhl Země. Jak se Země a Jupiter vzdalovaly, zvětšoval se interval mezi signály, na kterém se projevoval čas, který světlu zabere překonání dodatečné vzdálenosti mezi planetami. Podobně, asi o půl roku později, byly vstupy měsíce Io do stínu Jupitera o něco častější, protože se Země a Jupiter přibližovaly. Na základě těchto pozorování Rømer odhadoval, že na překonání průměru oběžné dráhy Země (což je dvojnásobek astronomické jednotky) by světlo potřebovalo 22 minut, přičemž moderní odhad je přibližně 16 minut a 40 sekund. Přibližně ve stejné době byla velikost astronomické jednotky odhadována na 140 milionů kilometrů. Z této astronomické jednotky a Rømerova odhadu času vypočítal autor vlnové teorie Nizozemec Christiaan Huygens rychlost světla na 1 000 průměrů oběžné dráhy za minutu, což je asi 220 000 kilometrů za sekundu. To je sice významně méně než dnes uznávaná hodnota, ale i tak tato hodnota o mnoho převyšovala jakýkoliv fyzikální jev známý v té době. Také Isaac Newton uznával, že rychlost světla je konečná. Ve své knize „Opticks“ dokonce publikoval přesnější hodnotu rychlosti světla – 16 průměrů Země za sekundu, kterou sám odvodil, ačkoliv není známo, jestli z Rømerových údajů, nebo z něčeho jiného. Stejný úkaz byl následně pozorován Rømerem na rotující „skvrně“ na povrchu Jupitera. Efekt byl zaznamenán i později u obtížnějšího pozorování tří dalších Galileových měsíců. Ani tato pozorování však nepřesvědčila každého (především Giovanniho Domenica Cassiniho) a k definitivnímu odmítnutí hypotézy nekonečné rychlosti světla došlo až po pozorováních Jamese Bradleyho v roce 1728. Bradley se původně pokoušel změřit paralaxu hvězd a tím určit jejich vzdálenost. Místo toho naměřil aberaci. Vyvodil, že světlo hvězd dopadající na Zemi musí přicházet z mírného úhlu, který se dá vypočítat porovnáním rychlosti Země na její oběžné dráze k rychlosti světla. Tato aberace byla asi 1/200 stupně. Bradleym vypočítaná rychlost světla byla 298 000 kilometrů za sekundu, což už je jen o málo méně než dnes uznávaná hodnota. Aberace byla během následujících století široce zkoumána, především Friedrichem von Struve a Magnusem Nyrenem. První úspěšné měření rychlosti světla pozemním přístrojem provedl v roce 1849 francouzský fyzik Hippolyte Fizeau. Fizeauv experiment byl koncepčně podobný návrhům Beeckmana a Galilea. Paprsek světla byl namířen na zrcadlo umístěné ve vzdálenosti 8633 m. Na cestě od zdroje světla k zrcadlu paprsek procházel rotujícím diskem se zářezy. Při určité rychlosti rotace disku projde paprsek směrem od zdroje jedním zářezem a při návratu zářezem následujícím. Jestliže dojde třeba i jen k malému zrychlení nebo zpomalení rotace disku, zasáhne zpětný paprsek samotný disk (jeho zub) a nedostane se nazpět. Rychlost světla se dá vypočítat ze známé vzdálenosti zdroje a zrcadla, počtu zářezů (resp. zubů) na disku a rychlosti rotace. Rychlost světla publikovaná Fizeaem byla 313 000 kilometrů za sekundu.) Fizeauova metoda byla později zdokonalena M. A. Cornuem (1872) a J. Perrotinem (1900). Leon Foucault vylepšil Fizeauovu metodu tím, že nahradil disk se zářezy rotujícím zrcadlem. Foucaultův odhad publikovaný v roce 1862 byl 298 000 kilometrů za sekundu. Foucaultovu metodu použili i Simon Newcomb a Albert A. Michelson. Michelson použil v roce 1926 rotující zrcadla pro změření času, který světlo potřebuje na překonání vzdálenosti 35 km mezi horami Mount Wilson a Mount San Antonio v Kalifornii. Výsledkem těchto měření byla relativně přesně určená rychlost světla na 299 796 +/-4 km/s.", "Díky práci Jamese Clerka Maxwella bylo známo, že rychlost elektromagnetického záření je konstanta definovaná elektromagnetickými vlastnostmi vakua (permitivitou a permeabilitou). Fyzikové v 19. století se však domnívali, že rychlost je dána relativně k světlonosnému éteru. Éter měl být nekonečně jemné médium, kterým všechny látky pronikají a které současně vyplňuje veškerý prostor kolem nás. Podle těchto představ se světlo mohlo šířit právě jen prostřednictvím éteru. V roce 1887 byl uskutečněn fyziky Albertem Michelsonem a Edwardem Morleyem významný experiment za účelem změření rychlosti světla vzhledem k pohybu Země. Cílem tohoto experimentu, dnes zvaného Michelson-Morleyův experiment, bylo měření rychlosti Země pohybující se domnělým „světlonosným éterem“. Jak je znázorněno na nákresu Michelsonova interferometru, k rozdělení světla na dva monochromatické paprsky (t. j. mající jen jednu vlnovou délku), které se dále šíří v pravém úhlu, bylo použito polopropustné zrcadlo s tenkou vrstvou stříbra. Po opuštění tohoto dělicího zrcadla se oba paprsky odrážejí několikrát mezi dalšími zrcadly. Aby oba paprsky urazily stejnou vzdálenost, je pro ně počet odrazů shodný (během skutečného Michelson-Morleyova experimentu bylo použito více zrcadel než je vidět na obrázku). Po jejich následném sloučení vznikne obrazec konstruktivní a destruktivní interference. I malá změna rychlosti světla v některém z ramen interferometru (způsobená tím, že se přístroj společně se Zemí měl pohybovat předpokládaným „éterem“) by měla zapříčinit změnu doby, kterou paprsek potřebuje na překonání vzdálenosti, což se mělo projevit jako změna interferenčního obrazce. Celé zařízení se otáčelo, aby se změnila dráha paprsků v „éteru“ vlivem toho, že rychlosti světla a Země by se měly sčítat. Experiment neměl žádný výsledek, ať bylo aparaturou otáčeno jakkoliv a stal se pravděpodobně nejznámějším a nejužitečnějším neúspěšným experimentem v historii fyziky. Česko-rakouský fyzik Ernst Mach byl jeden z prvních, který tvrdil, že experiment vlastně vyvrátil teorii \"éteru\". Pokrok v oblasti teoretické fyziky v té době už nabízel alternativní teorii, Lorentz-Fitzgeraldovu kontrakci, která dovolila vysvětlit i negativní výsledek Michelson-Morleyova experimentu. Nedovede však vysvětlit Kennedyův-Thorndikův experiment (podobný Michelsonovu-Morleyovu, ale s různě dlouhými rameny); k jeho výkladu je potřeba přibrat i dilataci času. Není jisté, jestli Albert Einstein znal výsledek Michelson-Morleyova experimentu, ale jeho nulový výsledek velmi pomohl všeobecnému přijetí teorie relativity. Einsteinova teorie byla zcela v souladu s výsledkem experimentu: \"éter\" neexistoval a rychlost světla byla stejná v každém směru. Konstantní rychlost světla je (společně s kauzalitou a rovnocenností inerciálních vztažných soustav) jedním ze základních východisek speciální teorie relativity." ] }

{ "title": [ "Evoluce.", "Rozměry.", "Vzhled.", "Etologie.", "Význam.", "Ptáci a dinosauři.", "Systematika.", "Rozšíření.", "Anatomie.", "Peří.", "Let.", "Chování.", "Potrava.", "Migrace.", "Komunikace.", "Shlukování.", "Odpočinek a hřadování.", "Rozmnožování.", "Sociální systémy.", "Teritoria, hnízdění a inkubace.", "Rodičovská péče a opeření.", "Hnízdní parazitismus." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "V současné době jsou ptáci pokládáni za potomky drobných teropodních dinosaurů, konkrétně maniraptorů, z nichž se vyvinuli v období střední až svrchní jury, před více než 160 miliony let. Dinosaury jako předky ptáků označil již německý anatom Carl Gegenbaur v roce 1863 a jedná se tedy o nejstarší přesně zformulovanou hypotézu o původu ptáků. O několik let později postuloval anatomickou podobnost teropodních dinosaurů a ptáků také britský přírodovědec Thomas Henry Huxley. V posledních čtyřiceti letech je díky výzkumům Johna Ostroma respektována naprostou většinou paleontologů a mnoha ornitology. Určení nejstaršího známého ptáka závisí na definici jména Aves, která je sporná. Klad žijících ptáků, který za Aves označuje Jacques Gauthier a většina neontologů, zřejmě pochází ze spodní křídy. Fosilní záznam z této doby je sporný, podle molekulárně biologické evidence však na konci křídy už existovalo 37 skupin žijících ptáků. Většina paleontologů ale upřednostňuje zahrnout do skupiny Aves i taxony stojící mimo skupinu tvořenou všemi žijícími druhy a definovat jej jako \"Archaeopteryx\", žijící ptáci, jejich", "Ptáci dosahují různých velikostí. Rozdíly ve velikosti ptáků nejsou tak velké jako u plazů nebo savců. Největší ptáci převyšují svojí hmotností ty nejmenší jen asi 45tisíckrát (létavé formy jen 10tisíckrát), zatímco například u savců je tento vztah v poměru 1:60 milionům. Za nejmenší ptáky světa jsou považováni kolibříci (hmotnost 1,5–2,5 g) a pěvci. Zpravidla za vůbec nejmenšího se považuje kubánský druh kalypta nejmenší (\"Mellisuga helenae\"), který i s ocasem měří 6 cm a váží 1,5 gramu, takže je nejmenším ptákem. V Evropě jsou nejmenší králíčci (\"Regulus\" spp.), kteří mají hmotnost 4,5–7 g. Největší z žijících ptáků je pštros dvouprstý (2,5 m výšky, hmotnost až 150 kg). Z létavých pak někteří albatrosi (rozpětí křídel až 3,5 m), kondor velký (rozpětí 3 m) nebo orel mořský (rozpětí až 2,5 m). Ještě větší byly některé vymřelé druhy. Novozélandští ptáci moa (Dinornithiformes) měřili na výšku", "Dnešní ptáci jsou charakterizováni peřím, čelistmi bez zubů, přeměněnými rohovinovými ramfotékou v zobák, vysokým stupněm metabolismu, dýcháním skrze vzdušné vaky, pronikající do postkraniální kostry, a kostrou s výskytem mnoha srostlých elementů (pygostyl, karpometakarpus, tarzometatarzus a tibiotarzus). Ptáci mají přední končetiny přeměněny v křídla umožňující let, přestože běžci a někteří další, zejména endemické", "Mnoho druhů ptáků podniká každoročně dlouhé migrační cesty a velké množství ptáků absolvuje také krátké nepravidelné tahy. Ptáci jsou sociální živočichové a komunikují pomocí vizuálních signálů, voláním a zpěvem, účastní se sociální činnosti včetně společného lovu, rozmnožování, shromažďování a napadání predátorů. Ptáci jsou převážně společensky monogamní s tím, že u některých druhů se setkáváme", "Ptáci jsou pro lidi ekonomicky důležití; mnoho z nich je pro ně zdrojem potravy, získávané buď lovem (čižba, myslivost) nebo chovem, poskytují však i jiné produkty. Také jsou užiteční tím, že se živí velkým množstvím hmyzu a jinými „škůdci“. Některé druhy, jako např. pěvci nebo papoušci, jsou často chováni jako domácí mazlíčci. Ptačí figury hrají významnou úlohu ve", "Ptáci jsou dle současných poznatků skupinou teropodních dinosaurů, která přežila velké vymírání na konci křídy a poté se v paleocénu a eocénu rozrůznila do velkého množství druhů. Nejbližšími žijícími příbuznými ptáků jsou krokodýli – společně představují jediné žijící zástupce kladu Archosauria. Vznik ptáků je v současné době velmi dobře zdokumentován díky fosilnímu záznamu, ve kterém je patrný vývoj peří a změny kostry nutné pro přechod od pasivního k aktivnímu letu. Tento pohled má původ v popisu kostry menšího teropodního dinosaura z čeledi Dromaeosauridae jménem \"Deinonychus antirrhopus\", který byl publikován roku 1969 americkým paleontologem Johnem Ostromem. Určení sesterské skupiny ptáků opět závisí na definici jména Aves: v Gauthierově definici založené na žijících druzích to jsou \"Ichthyornis\" nebo \"Iaceornis\" (velmi podobní žijícím ptákům a s jediným nápadným primitivním znakem, který představují zuby v čelistech), v Chiappeho definici zase nejčastěji dinosauři ze skupiny Scansoriopterygidae nebo Deinonychosauria, která zahrnuje klady Troodontidae a Dromaeosauridae. (Do druhé z nich spadá i známý \"Microraptor\", popsaný v roce 2000, \"Velociraptor\" a další.) Peří ale měli již méně odvození (ne však nutně starší) dinosauři, jako \"Sinosauropteryx\" nebo \"Dilong\" (vzdálený příbuzný legendárního druhu \"Tyrannosaurus rex\"). Zatímco znaky, jako dýchání usnadňované vzdušnými vaky, duté obratle, endotermie nebo dokonce jednoduché vláknité peří byly přítomny u většiny dinosaurů a někdy dokonce i u jiných", "Všichni žijící ptáci spadají do několika desítek přirozených (monofyletických) skupin, jejichž složení a často i vnitřní příbuzenství je poměrně stabilní. Tyto skupiny často odpovídají „čeledím“ nebo v několika případech „řádům“ klasické systematiky Wetmore'a. Rovněž jsou známy nejzákladnější (nejhlubší) příbuzenské vztahy mezi těmito skupinami: nelétaví běžci (kiwi, emu, nandu, pštrosi, kasuáři, vyhynulí ptáci moa) a tinamy dohromady tvoří klad Palaeognathae, který je sesterskou skupinou vůči všem zbývajícím žijícím ptákům – nazývaným Neognathae. Uvnitř neognátů je dobře rozeznatelný klad Galloanserae (drůbež), kam patří hrabaví (Galliformes) a vrubozobí (Anseriformes). Všichni neognáti mimo drůbež tvoří další přirozenou skupinu, Neoaves. Problematické tak zůstávají vztahy na střední úrovni, to je mezi jednotlivými „řády“ neoavianů. Některé studie odhalily na základě genomických dat existenci dalších dvou obsáhlých podskupin, Metaves a Coronaves. Do první z nich patří řada tropických ptáků, včetně faetonovitých, mesitů, kaguů, slunatcovitých a gvačarů, dosud řazených mezi krátkokřídlé, nebo – pro svou obtížnou zařaditelnost – do vlastních „řádů“; ale také měkkozobí včetně holubů. Coronaves by potom mělo zahrnovat většinu ptačích druhů – velkou část tohoto kladu by měla tvořit skupina nazývaná neformálně „land birds“ (pozemní ptáci), jejíž existenci potvrzují pouze molekulární studie. Pozemní ptáci zahrnují např. sovy, jestřábovité, srostloprsté, sokoly, papoušky nebo seriemy, zdaleka největší podskupinu ovšem tvoří pěvci (Passeriformes). Rozdělení na Metaves a Coronaves potvrdily i obě dosud největší molekulární kladistické analýzy ptáků, Ericson et al. (2006) a Hackett et al. (2008), může však jít o pouhý artefakt, způsobení zahrnutím 7. intronu genu pro beta-fibrinogen. Pouze tento úsek jaderné DNA vede k odhalení monofyletické skupiny Metaves a analýzy založené na jiných genech rozdělení neoavianů na Metaves/Coronaves nepotvrdily, přestože v kombinaci se 7. intronem beta-fibrinogenu poněkud překvapivě toto uspořádání podpořily ještě lépe. Přehled nejnovějších hypotéz v ptačí systematice nabízí Mayr (2011) – ten nepodpořil rozdělení na Metaves a Coronaves, naznačil ale existenci dvou jiných velkých neoavianních kladů, charakteristických prostředím, které obývají. Kromě pozemních ptáků známých z molekulárních studií by mělo jít i o vodní ptáky: skupinu tvořenou potáplicemi, tučňáky, ibisy, čápovitými, pelikány, fregatkami, faetonovitými a člunozobcem; pro kterou se autor snaží zavést jméno Aequornithes. Z metodologického hlediska je dnešní ptačí systematika založená na kladistických analýzách genomů (mitochondriálního i jaderného) nebo – v menší míře – morfologických znaků. Aplikace kladistiky na DNA vytlačila dřívější fenetickou techniku DNA-DNA hybridizace, která měří podobnost bez ohledu na to, zda je zděděná od společného předka. Na hybridizaci byly založeny velké analýzy 90. let, včetně té, kterou předložili Sibley & Ahlquist (1990).. Její závěry jsou dosud považovány za poměrně spolehlivé, pokud jde o seskupování jednotlivých druhů do větších celků, ne však, co se týče vzájemných vztahů mezi těmito většími skupinami. Vlivné moderní analýzy, založené na kladistických metodách, představili Ericson et al. (2006) nebo Hackett et al. (2008). Ta poslední je přitom se 169 ingroup taxony a 32 kilobázemi jaderné DNA dosud největším systematickým rozborem ptáků. Největší morfologickou kladistickou analýzu nabídli Livezey & Zusi (2007); jejich rozbor obsahoval 150 ingroup taxonů a 2954 znaků. Postupem času se ukázaly nedokonalosti tohoto systému, řád svišťouni se rozdělil na svišťouny a nový řád kolibříci (Trochiliformes), z řádu krátkokřídlých se oddělil řád perepelové (Turniciformes), stepokurové (Pteroclidiformes) a turakové (Musophagiformes) rovněž byli uznáni jako samostatný řád.", "Ptáci se rozmnožují na všech sedmi kontinentech, přičemž největší rozmanitosti dosahují v tropických oblastech; to může být způsobeno buď vyšší rychlostí speciace v tropech nebo vyšší rychlostí vymírání ve vyšších zeměpisných šířkách. Jsou schopni žít a nacházet potravu na většině lokalit naší planety, na jihu např. sněžní buřňáci hnízdí v některých koloniích až 440 km hluboko ve vnitrozemí Antarktidy. Několik příbuzných druhů se adaptovalo na život na světových oceánech –", "Ve srovnání s ostatními obratlovci mají ptáci uspořádání těla vykazující mnoho neobvyklých přizpůsobení, většinou k usnadnění letu. Kostra je složena z velmi lehkých kostí. Kosti jsou duté a vyplněné vzduchem, přičemž dutiny jsou spojeny s dýchacím ústrojím. Tyto duté kosti jsou přitom velmi pevné. Lebeční kosti jsou spojené a bez zřetelných švů. Očnice jsou mohutné a oddělené kostní přepážkou. Páteř je rozdělena na krční, hrudní, křížový a ocasní oddíl s ohebnými krčními obratli, jejichž počet je vysoce proměnlivý. Pohyb je omezen u obratlů předcházejícím hrudním obratlům a není možný u dalších obratlů. Kost kyčelní je srostlá po celé délce s páteří. Žebra jsou zploštěná a jsou upnuta k mohutné deskovité prsní kosti, k níž jsou připojeny létací svaly. Pouze nelétaví ptáci mají prsní kost poměrně malou a bez hřebene. Přední končetiny jsou přeměněny v křídla. Výzkum ukázal, že ptačí \"šupiny\" na nohách nemají stejný evoluční základ jako plazí šupiny a vznikly spíše jako morfologické odvozeniny od peří. Podobně jako plazi, ani ptáci nemočí. Ledviny extrahují z krevního řečiště dusíkatý odpad, ten však místo vylučování jako močoviny rozpuštěné v moči je vylučován ve formě kyseliny močové. Ptáci také vyměšují spíše kreatin než kreatinin, jak je tomu u savců. Kyselina močová má velmi nízkou rozpustnost ve vodě, takže po zbavení se zbytku vody se objevuje jako bílý povlak. Od každé ledviny vede močovod, který ústí do středního oddílu kloaky. Právě v kloace se moč zbavuje vody a při průchodu trusu je stírána a s trusem vylučována. Na trusu se moč jeví jako bílý povlak. Kloaka je společným vývodem trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy. Navíc mnoho druhů ptáků nestravitelné zbytky potravy vyvrhuje v chuchvalcích (tzv. vývržky) zpět jícnem a ústní dutinou. Ptáci mají jedno z nejkomplexnějších dýchacích ústrojí ze všech zvířecích skupin. Když se pták nadechuje, 75 % objemu čerstvého vzduchu obtéká plíce a vtéká rovnou do vzdušných vaků, probíhajících od plic a spojených s dutinami v kostech, které plní vzduchem. Zbylých 25 % vzduchu jde přímo do plic. Když se pták vydechuje, je pro výdech používán vzduch z plic a současně se do plic dostává čerstvý vzduch ze vzdušných vaků. Ptačí plíce tak přijímají čerstvý vzduch jak při nádechu, tak i při výdechu. Ptačí zpěv", "Jednou z vlastností, která odlišuje ptáky od ostatních žijících skupin živočichů (kromě dinosaurů), je pokrytí kůže peřím. Peří je epidermální kožní porost, jako např. šupiny u plazů nebo srst u savců, který má u ptáků mnoho různorodých funkcí: plní termoregulační funkci tím, že tepelně izoluje tělo ptáka za chladného počasí nebo od vody, peří je nezbytné pro ptačí let a je také používáno při toku, maskování a signalizaci. Ptačí peří, vzhledem k tomu, že slouží různým účelům, není pouze jednoho typu. Peří potřebuje pravidelnou údržbu a ptáci tak provádí jeho čištění a rovnání každý den, k čemuž používají zobák, pomocí kterého zbavují peří cizích částeček a roztírají si po peří olejovité výměšky z kostrční žlázy, což zajistí, že se peří nepromáčí, udržuje mu pružnost, působí jako antibakteriální prostředek potlačující růst baktérií snižujících kvalitu peří. Dalším způsobem péče o peří je používání kyseliny mravenčí, která pomáhá z peří zahánět parazity. Peří se souvislým praporem vytvářející vzhled ptačího těla se také nazývá krycí nebo konturové peří. Toto peří má zřetelný osten i brk a patří k němu většina peří rostoucího na těle. Krátké a měkké brky s navzájem nespojenými paprsky a větvičkami jsou znaky prachového peří.", "Schopnost letu je charakteristická pro většinu ptáků a odlišuje je tak od ostatních skupin obratlovců s výjimkou netopýrů, kaloňů a vyhynulých pterosaurů. Tento pro převažující množství druhů hlavní prostředek pohybu slouží při rozmnožování, lovu potravy a útěku před predátory. Ptáci jsou k letu přizpůsobeni různě; mají například lehkou kostru, dva velké prsní svaly zajišťující pohyb křídel dolů (tvoří 15 % hmotnosti ptáka), svaly podklíční zvedající křídla a přední končetiny přeměněné v křídla. Především velikost a tvar křídla určuje u jednotlivých druhů typ letu, který využívají především. Mnoho ptáků kombinuje tzv. veslovací let s méně náročným klouzavým letem nebo plachtěním. Okolo 60 druhů existujících ptačích druhů není letu schopno a podobně nebyly schopni letu i někteří vyhynulí ptáci. Tyto druhy neschopné letu je možno často nalézt na izolovaných", "Chování ptáků je řízeno instinkty. Nejvíce ptáků je aktivních ve dne, ale existuje také mnoho druhů ptáků, jako např. sovy či lelci, kteří jsou aktivní v noci. Někteří ptáci mohou využívat i soumrak a existují i ptáci žijící na mořském pobřeží, kteří vyrážejí na lov potravy v době vhodného přílivu, lhostejno jestli ve dne, nebo v noci.", "Ptáci se živí různou potravou, zahrnující nektar, ovoce, rostliny, semena, zdechliny, drobné bezobratlé živočichy i obratlovce včetně ptáků a savců. Protože ptáci nemají zuby, je jejich zažívací soustava speciálně přizpůsobena k přijímání celých, nepřežvýkaných kousků potravy. Bezzubý ptačí zobák se postupným vývojem formoval z ozubených čelistí ptačích předků – maniraptorních teropodních dinosaurů. Ptáci používají různé strategie vyhledávání potravy. Pro některé druhy je charakteristický sběr či lov bezobratlých včetně hmyzu, pro jiné sběr semen (primárně semenožraví ptáci). Pěvci při lovu letícího hmyzu často využívají taktiku výpadu z větve. Ptáci živící se nektarem, jako jsou kolibříci, papoušci lori, strdimilovití, kystráčkovití a někteří další, mají usnadněn sběr potravy díky jazýčku přizpůsobenému do podoby kartáčku; v mnoha případech mají zobák uzpůsobený pro určitý", "Mnohé ptačí druhy migrují, aby využily globální rozdíly sezónních teplot k optimalizaci dostupnosti zdrojů potravy a hnízdních lokalit. Tyto migrace jsou u různých skupin proměnlivé. Mnoho vnitrozemských, pobřežních či vodních ptáků zahajuje každoročně dalekou migraci, obvykle v závislosti na měnící se délce denního světla, stejně jako na povětrnostních podmínkách. Migrace jsou charakterizovány hnízdním obdobím v lokalitách mírného pásu nebo arktické či antarktické oblasti a tzv. zimovišti v oblastech tropů nebo na opačné straně polokoule. Dříve než zahájí migraci, zvýší ptáci podstatně své tukové zásoby a redukují", "Ptáci komunikují hlavně používáním vizuálních a zvukových signálů. Tyto signály mohou být mezidruhové nebo vnitrodruhové. Vizuální komunikace ptáků slouží mnoha funkcím a je prokázána na peří a chování. Peří může být používáno pro ocenění a potvrzení sociální dominance, zobrazuje připravenost k páření a dokonce může vyjadřovat hrozbu, jako je tomu např. u slunatce, který tak napodobuje větší dravce. Takovéto zobrazení na peří je užíváno pro odrazení potenciálních predátorů, jako jsou např. krahujci, a ochraně mláďat. Variace v peří také umožňují identifikaci jedinců, zvláště mezi druhy. Vizuální komunikace zahrnuje také rituální předvádění, jako např. signalizující útok nebo podřízenost, či to, které je používáno při formování párových vazeb. Toto ritualisované chování je tvořeno nesignalizovanými akcemi jako urovnánvání peří, časově rozlišené pozice pér, klování nebo další chování. Nejvíce propracované ukázky se objevují během námluv, jako např. při tanci v toku u albatrosů, kde úspěšné vytvoření celoživotního párového pouta vyžaduje, aby oba partneři praktikovali tento jedinečný tanec, a u rajek, kde úspěch samců při námluvách závisí", "Zatímco někteří ptáci jsou teritoriální nebo žijí v malých rodinných skupinách, jiní ptáci vytvářejí velká neteritoriální hejna. Výhody seskupování do hejn jsou různé a hejna mohou být tvořena výslovně pro zvláštní účely. Shlukování má také své nevýhody, zvláště společensky níže postavení ptáci, kteří jsou v područí více dominantních ptáků, musí obětovat krmnou efektivitu v hejnu za účelem zisku jiných výhod. Hlavními výhodami je větší bezpečí v hejnu a zvýšená krmná efektivita. Ochrana proti dravcům je zvláště důležitá v uzavřených lokalitách, jako je např.", "Vysoká rychlost metabolismu ptáků během aktivní části dne je doplňována odpočinkem ve zbylé části dne. Spící ptáci často používají typ spánku známý jako ostražitý spánek, při němž jsou periody odpočinku střídány s rychlým otevíráním očí, což zvyšuje citlivost ptáků na vyrušení a umožňuje jim rychlý únik před případnou hrozbou. Přestože experimentálně nebylo nikdy potvrzeno, že rorýsi mohou spát za letu, existují náznaky, že rorýsi využívají určitých druhů spánku, jež mohou probíhat dokonce za letu. Ptáci nemají potní žlázy. Proto se ochlazují skrýváním ve stínu, stáním ve vodě, zrychleným dýcháním s otevřeným zobákem, zvětšováním plochy těla roztahováním křídel, vibrováním hrdelního laloku nebo močením na nohy (ochlazování vypařující se", "", "Většina (95 %) druhů ptáků jsou společensky monogamní; i když polygynie (2 %) a polyandrie (<1 %), polygamie, polygynandrie (kdy samice vytváří pár s několika samci a samec vytváří pár s několika samicemi) a smíšené systémy se vyskytují rovněž. Některé druhy mohou, v závislostech na okolnostech, využívat více než jeden systém. U monogamních druhů tvoří samci a samice páry na několik hnízdních období; v některých případech párové pouto může přetrvat mnoho let nebo dokonce celý život páru. Výhodou monogamního vztahu pro ptáky je oboustranná péče rodičů o mláďata. U většiny zvířat je vzácností otcovská péče o mláďata, ale u ptáků je to docela běžné; ve skutečnosti je tato skutečnost rozsáhlejší u ptáků než u jakékoliv jiné třídy obratlovců. U ptáků je možno samčí péči o mláďata považovat za důležitou nebo rozhodující pro tělesnou zdatnost samic; u některých druhů nejsou", "Mnoho ptáků brání v období páření své území před jinými druhy. Ochrana teritoria je důležitá z hlediska shánění potravy pro svá mláďata. Druhy ptáků, které nejsou schopny účinně bránit své teritorium, jako např. mořští ptáci nebo rorýsi, se sdružují do hnízdních kolonií; to je výhodné z hlediska ochrany proti predátorům. Hnízdící jedinci v koloniích pak ochraňují malé hnízdní plochy a soutěžení, jak mezidruhové, tak uvnitř svého vlastního druhu, o tato místa pak může nabývat velmi intenzivní podoby. Všichni ptáci snášejí amniotická vejce s tvrdými skořápkami většinou z uhličitanu vápenatého. Barva vajec se řídí řadou faktorů: ta, která jsou snášena do děr nebo doupat, jsou většinou bílá nebo bledá, zatímco vejce v otevřených hnízdech, jako např. u dlouhokřídlých, bývají obvykle maskovaná. Existují samozřejmě výjimky z tohoto pravidla, např. většina zemních lelků má vejce bílá a maskování je zajišťováno peřím ptáků. Velikost a tvar vajec závisí na mnoha faktorech, včetně vývojových, fylogenetických a environmentálních. Některé druhy, které jsou oběťmi hnízdního parazitismu prováděného např. některými kukačkami, mění barvy svých vajec za účelem snížení šance na snesení kukaččího vejce do svého hnízda, protože kukaččí samičky mají snahu snést své vejce do hnízda hostitele s podobně zabarvenými vejci. Vejce jsou obvykle uložena v hnízdě, které může být velmi propracované, jak je tomu", "Po vylíhnutí mohou být mláďata podle druhu bezmocná až samostatná. Bezmocná mláďata jsou známa jako altriciální a jsou po narození zpravidla malá, holá a často slepá; mláďata po vylíhnutí pohyblivá a krytá prachovým peřím jsou prekociální, mláďata mohou být také poloprekociální nebo poloaltriciální. Altriciální mláďata potřebují pomoc při termoregulaci a vyžadují tak delší dobu k vysezení než mláďata prekociální. Délka a povaha rodičovské péče je různá v závislosti na jednotlivých řádech a druzích. Extrémem je např. rodičovská péče tabonů, která končí líhnutím; čerstvě vylíhlá kuřata se sama bez pomoci rodičů vyhrabou z hnízdní kupy listí a ihned jsou zcela soběstačná. Opačný extrém lze najít u některých mořských ptáků, kdy dochází k prodloužení doby péče o mláďata. Rodiči nejdéle se starajícími o své potomky jsou fregatky páskované, jejichž mláďata setrvávají ve hnízdě šest měsíců do opeření a poté jsou", "Ačkoliv hnízdní parazitismus provozují i hmyz a ryby, nejvíce je rozšířen u ptáků. Principem je kladení vajec do hnízd jiných druhů. Tato vejce jsou často svými adoptivními rodiči přijata a vysezena i za cenu zničení jejich vlastních mláďat. Existují dvě skupiny ptáků provozujících hnízdní parasitismus: druhy, které nejsou schopny sami vysedět svá vejce a pro" ] }

{ "title": [ "Pohybové rovnice.", "Kinematika pohybu.", "Pád z klidu.", "Energie.", "Přesnost řešení.", "Volný pád lidského těla v zemské atmosféře." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Pomineme-li odpor okolního prostředí a uvažujeme-li pouze homogenní tíhové pole (např. reálný pád z malých výšek na povrchu těles bez atmosféry), působí na pohybující se těleso pouze síla ve vertikálním směru o velikosti kde formula_3 je tíhové zrychlení. Záporným znaménkem se označuje, že těleso padá směrem dolů (daná souřadnicová osa je totiž obvykle orientována směrem vzhůru). Pohybová rovnice v daném směru má tvar kde formula_5 je zrychlení tělesa. Z předchozích vztahů dostaneme rovnost neboli (pro formula_7): Je vidět, že velikost hmotnosti formula_1 tělesa nemá na pohyb vliv. Všechna tělesa padají se stejným zrychlením formula_3.", "Volný pád je tedy rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb se zrychlením rovným tíhovému zrychlení. Ze vztahů pro rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb (za předpokladu, že osa formula_12 směřuje vertikálně) plyne kde formula_15 určuje velikost počáteční rychlosti (tedy rychlosti v čase formula_16) a formula_17 určuje počáteční polohu (resp. výšku). V takto zvolené soustavě souřadnic tedy těleso padá proti směru osy formula_12.", "Pustíme-li těleso z klidu, má v okamžiku vypuštění formula_16 nulovou rychlost formula_20. Položíme-li navíc počátek souřadné soustavy do bodu vypuštění, tedy formula_21, pak platí Vyloučíme-li z těchto rovnic čas formula_24, dostaneme závislost rychlosti na poloze (z prvních dvou rovnic jsme vyjádřili t, dali do rovnosti a pak upravili) Změníme-li souřadnice tak, aby označovaly výšku, tzn. formula_26, dostaneme vzorec pro rychlost pádu tělesa z dané výšky ve tvaru", "Při volném pádu se potenciální energie tíhového pole (ve speciálních případech gravitační potenciální energie) mění na kinetickou energii tělesa.", "Uvedené řešení je pouze přibližné, protože tíhové pole astronomických těles ve skutečnosti není homogenní – gravitační pole je blízké centrálnímu a se zvětšující se výškou jeho síla klesá, také odstředivá síla, je-li složkou tíhové síly, se (s výjimkou osy otáčení) se vzdáleností mění. Chyba je však při výpočtu pádů na povrchu Země o mnoho řádů nižší, než například vliv odporu vzduchu.", "Volný pád vzniká tehdy, jestliže tělo člověka padá z velké výšky, tělo se při pádu samovolně urychluje a po dosažení své maximální rychlosti naroste odpor vzduchu do takové velikosti, že se vyrovná tíhové síle a dále se tělo pohybuje konstantní rychlostí. Pohyb padajícího těla je nejprve pohybem rovnoměrně zrychleným a od určitého okamžiku je pohybem s konstantní rychlostí. Typickým příkladem volného pádu jsou pády při leteckých katastrofách. Odpor vzduchu zanedbáváme (experimentálně zjištěno) do 152 metrů nad zemí. Ve vyšších vrstvách atmosféry je vzduch řidší, klade menší odpor a lidské tělo může dosáhnout vyšší rychlosti. Rakušan Felix Baumgartner nad Novým Mexikem absolvoval 15. března 2012 zkušební seskok z extrémní výšky. když podle agentury AP seskočil z více než 21 kilometrů. Během volného pádu dosáhl údajně maximální rychlosti 1357 kilometrů v hodině, což je 1,25násobek rychlosti zvuku. 14. října 2012 pak rychlosti přes 1127,6 kilometru v hodině dosáhl podle televizních záběrů čtyřicet sekund poté, co vyskočil z tlakové kabiny vynesené balonem do výšky 39 044 metrů. Podle některých měl Baumgartner rychlost více než 1342, pravděpodobně 1357 kilometrů za hodinu. Viceprezident americké internetové společnosti Google Alan Eustace v roce 2014 ve speciálním skafandru skočil z výšky 41 419 metrů. Při volném pádu urazil rekordních 37 617 metrů a dosáhl maximální rychlosti 1321 kilometrů za hodinu. Ve výškách kolem 30 kilometrů je atmosféra tak řídká, že by tu člověk mohl padat maximální rychlostí až kolem 500 metrů za sekundu (1 800 km/h). Tato hodnota s přibývající vzdáleností od zemského povrchu exponenciálně roste. V hustém vzduchu u země se pádová rychlost (bez ohledu na výšku seskoku) ustálí na hodnotách kolem 50 metrů za sekundu (tj. 180 km/h). Na zem dopadne lidské tělo padající z velkých výšek zhruba stejně rychle jako člověk letící volným pádem ze 450 metrů. To je minimální výška nutná k dosažení hranice mezní rychlosti při pádu. Skočíte-li z větší výšky, rychleji stejně nepoletíte. Záleží také na oblečení, tvaru a poloze těla – rychlost těla při dopadu z volného pádu se tak pohybuje maximální rychlostí 180 až 190, ve vysokých horách i 260 km/h. Lyžaři pravidelně překročí hodnotu 200 kilometrů za hodinu, což je ještě více než běžná rychlost volného pádu parašutisty – asi 190 km/h. 31. března 2014 dosáhl italský sportovec Simone Origone ve francouzském městečku Vars rekordu 252,454 km/h." ] }

{ "title": [ "Formulace zákona.", "Homogenní pole.", "Tíhová síla a tíha." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Každá dvě tělesa o hmotnostech formula_1 a formula_2, která můžeme dostatečně přesně aproximovat body, nebo jsou sféricky symetrická (jak vyplývá z Gaussovy věty) na sebe působí gravitační silou přímo úměrnou \"hmotnostem\" těles a nepřímo úměrnou čtverci jejich \"vzdálenosti\" kde G (dříve značeno formula_4) je gravitační konstanta s hodnotou (přibližně) 6,67×10 m·kg·s, \"m\" je hmotnost prvního hmotného bodu, \"m\" je hmotnost druhého hmotného bodu a \"r\" je vzdálenost obou hmotných bodů. Vektorově lze vyjádřit např. sílu působící na 1. těleso) kde formula_6 je polohový vektor (průvodič) 1. tělesa vzhledem ke druhému a formula_7 intenzita gravitačního pole 2. tělesa v místě (středu) 1. tělesa. Vektor této síly leží na spojnici hmotných středů těchto těles - síla je centrální. Pokud je rozložení hmoty udáno funkcí hustoty formula_8 (a je tedy zcela obecné), pak je možné gravitační sílu, kterou takto rozložená hmota působí na testovací částici hmotnosti \"m,\" zapsat ve tvaru Lze ukázat, že (obecné) centrální pole je vždy konzervativní, takže zde existuje gravitační potenciál formula_10 V gravitačním poli centrálního tělesa se testovací částice zanedbatelné hmotnosti (vůči hmotnosti centrálního tělesa) pohybují po kuželosečkách, tedy např. planety po elipsách podle Keplerových zákonů. Obecné gravitační pole je vždy konzervativní.", "Gravitační pole se nazývá homogenní, pokud jeho intenzita formula_12 je v nějaké části prostoru konstantní (vektorově, co do velikosti i směru). Jeho siločáry jsou úsečky a potenciál lineární funkce (kartézských) souřadnic. Podmínka homogenity gravitačního pole je dostatečně přesně splněna například na povrchu Země či jiných planet (jimž přísluší jiné hodnoty gravitačního zrychlení).", "Tíhová síla je síla, která působí na tělesa na povrchu Země (přesněji ve vztažné soustavě spojené s povrchem Země či, v zobecněném případě, jiného tělesa). Je \"výslednicí\" \"gravitační síly\" Země a \"odstředivé síly\" vzniklé otáčením Země kolem své osy. Tíhová síla se mění se \"zeměpisnou šířkou\" a je vždy (až na póly) \"menší\" než gravitační síla a nemá (kromě na rovníku a na pólech) s ní ani stejný směr. Rozdíl mezi tíhovou a gravitační silou není příliš velký a v běžných případech jej lze zanedbat. Pole tíhové síly se nazývá \"tíhové pole\". Vektorem tíhové síly je určen svislý směr. Tíhová síla F udílí všem tělesům v soustavě spojené s povrchem Země \"tíhové zrychlení\" g, tedy zrychlení volného pádu v daném místě. Tíha je fyzikální veličina vyjadřující sílu, kterou v tíhovém poli působí těleso, nacházející se v dané soustavě v klidu, na podložku nebo závěs. Jedná se tedy o statický projev působící tíhové síly. Tíha G je proto stejně velká jako působící tíhová síla a má i stejný směr, liší se jen působištěm. Zatímco tíhová síla působí na těleso v jeho těžišti, tíhou působí těleso na závěs v místě upevnění nebo na podložku v místě, kde na ní leží. Pojem tíhy lze zobecnit i na jiné soustavy pohybující se vzhledem k povrchu Země (či jiného tělesa). Pak vyjadřuje statické působení tělesa v této soustavě, které vzniká jako výsledek gravitační síly a všech působících setrvačných sil daných pohybem soustavy. V tomto smyslu se pak u soustav s výsledným nulovým silovým působením hovoří o \"beztížném stavu\" a u soustav s tíhou větší než místní gravitační síla o \"přetížení\"." ] }

{ "title": [ "Fyzikální princip.", "Hodnota koeficientů valivého odporu." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "V místě kontaktu pružného (plného) válcového tělesa s pružnou rovinnou podložkou dochází vlivem jejich deformace kolmou silou k vytvoření stykové plošky na které je průběh kontaktního Hertzova tlaku parabolický. V klidu je tento průběh symetrický a výsledná reakce působí proti zatěžující síle. Pokud budeme na těleso působit vodorovnou silou (nebo silou vyvozenou kroutícím momentem), začne se navalovat na přední část kontaktní plošky a zadní část začne odlehčovat. Následkem hystereze je odlehčování pomalejší než stlačování. To se projeví deformací průběhu kontaktního tlaku, jehož výslednice se posune směrem dopředu o takzvané rameno valivého odporu, které se označuje formula_1 (někdy také e, d nebo formula_2).<br>Velikost tohoto ramene je dána vlastnostmi materiálu jako jsou: Velikost valivého odporu formula_3 tělesa o poloměru formula_4 vypočteme z rovnováhy momentů sil: formula_5,<br> z čehož formula_6<br>Ekvivalentní veličinou činitele smykového tření je činitel valivého odporu, což je poměr formula_7. Činitel valivého odporu formula_8 představuje poměr dvou délkových rozměrů, a tedy představuje veličinou bezrozměrovou, na rozdíl od ramene valivého odporu formula_1, který je délkovou mírou a v tabulkách bývá uváděn jeho rozměr v milimetrech nebo v metrech. V Česku je zvykem uvádět v tabulkách rozměr ramene valivého odporu, na rozdíl od jiných zemí, kde je zvykem uvádět spíš činitel valivého odporu formula_8. Proto musíme dávat velký pozor, když zjišťujeme hodnotu koeficientu pro výpočet valivého odporu, kterou veličinu ta která tabulka uvádí.", "Hodnoty obou koeficientů v tabulkách mají velmi veliký rozsah. Hlavním důvodem je fakt, že jejich velikost je závislá, kromě druhu materiálů a vlastnostech povrchů, také na poloměru valeného tělesa a na rychlosti. Hodnoty také ovlivňuje přítomnost maziva nebo vody na styčné ploše a také teplota. Pro některá konkrétní řešení je třeba zjistit přesnější hodnotu koeficientu. Tak například pro výpočet ramene odporu ocelových kol na kolejnici stanovil prof. Gustav Niemann empirický vzorec formula_11, kde průměr kola formula_12 i rameno formula_1 jsou v milimetrech.<br>Zjišťování hodnot odporu konkrétních druhů pneumatik se musí provádět laboratorně dle standardních metod vzhledem k tomu, že jejich valivý odpor závisí na jejich konstrukci, zatížení, použité směsi, druhu a stavu dezénu, nahuštění, teplotě, atd. Proto je jednou z metod stanovení odporu pneumatiky vyhodnocení podle spotřebované energie za jízdy za stanovených podmínek." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Politická kariéra.", "Člen vlády.", "Předseda vlády.", "Reforma veřejných financí.", "Návrh důchodové reformy.", "Zahraniční politika.", "Nouzový stav.", "Evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti.", "Aktuální politická činnost.", "Ocenění.", "Kritika.", "Obchodní, řídící a správní aktivity." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v roce 1951 v Praze. Jeho otcem byl herec a režisér Václav Špidla (1922–1979). Po maturitě na SVVŠ Budějovická roce 1970 studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor historie a prehistorie. Diplomovou práci na téma Založení Živnobanky obhájil v roce 1976. Prošel řadou profesí: pracovník památkové péče a ochrany přírody, archeolog, dělník na pile, zaměstnanec mlékárny a skladu stavebnin. V 70. a 80. letech aktivně působil v Českém svazu ochránců přírody. Po roce 1989 pracoval jako ředitel Úřadu práce v Jindřichově Hradci. Mezi jeho záliby patří památková péče, ze sportů pak přespolní běh a různé sporty provozované v přírodě. Je podruhé ženatý. Dvě děti Kryštofa a Šimona má z prvního manželství a další dvě děti vyženil.", "Před rokem 1989 nebyl politicky organizován, po Sametové revoluci se stal jedním ze zakládajících členů ČSSD. V roce 1990 působil jako místopředseda pro školství, zdravotnictví, sociální věci a kulturu Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci. V letech 1991–1996 byl ředitelem Úřadu práce tamtéž. V roce 1992 se stal členem předsednictva ČSSD, v březnu 1997 jejím statutárním místopředsedou a v dubnu 2001 se stal předsedou ČSSD. V roce 1996 byl zvolen poslancem Poslanecké sněmovny, kde působil jako předseda výboru pro sociální politiku a zdravotnictví.", "Od 22. července 1998 do 12. července 2002 vykonával funkci 1. místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí ve vládě Miloše Zemana. Jako místopředseda byl pověřen koordinací svého resortu a ministerstev zdravotnictví; školství, mládeže a tělovýchovy; životního prostředí a kultury. V roce 2001 o něm Miloš Zeman uvažoval jako ministru financí, kdy měl nahradit Pavla Mertlíka. V roce 2001 navrhl zákon o snížení platů ústavních činitelů, který se mu však pro odpor US-DEU, ODS, KDU-ČSL a KSČM nepodařilo prosadit. Navrhl také přeměnu České správy sociálního zabezpečení na sociální pojišťovnu, která by oddělila příjmy ze zdravotního a sociálního pojištění od státního rozpočtu a zamezila tak použití vybraných prostředků na jiné účely.", "Po parlamentních volbách v roce 2002 odmítl pokračovat v opoziční smlouvě a přivedl ČSSD k zisku 30 % hlasů, byl 12. 7. 2002 jmenován předsedou vlády. Jeho vláda tvořená ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU získala těsnou většinu jednoho hlasu. Mezi 3. únorem, kdy skončil mandát Václava Havla, a 7. březnem 2003, kdy složil prezidentský slib jeho nástupce, vykonával také některé pravomoci prezidenta republiky. Dne 14. června 2003 proběhlo v zemi referendum, které souhlasilo s přistoupením České republiky k Evropské unii. Česko se stalo členem unie 1. května 2004. Nesouhlas vlastní strany s daňovou i zahraniční politikou vlády, neúspěchy sociálnědemokratických kandidátů v prezidentských volbách a zisk pouhých 8,8 % voličských hlasů pro sociální demokracii v evropských volbách v roce 2004 vyvolaly vyjádření nedůvěry Ústředního výkonného výboru ČSSD. Špidla sice toto hlasování ustál, ale v reakci na následující hlasování o dalším vládnutí ve formátu ČSSD – KDU-ČSL – US-DEU, které dopadlo v neprospěch tohoto projektu, odstoupil jak z pozice předsedy ČSSD, tak pozice předsedy vlády. Vláda v souladu s ústavním pořádkem podala demisi zároveň s ním. Ironií osudu nezbylo Špidlovu nástupci Stanislavu Grossovi než opřít se o tutéž těsnou vládní většinu, ačkoli byla inkriminovaným hlasováním zamítnuta.", "V roce 2003 zahájila Špidlova vláda reformu veřejných financí, jejímž cílem bylo snížení rozpočtových schodků zamezujících přijetí eura z 6,2 % HDP v roce 2003 na 4 % v roce 2006. Úspor mělo být dosaženo zpomalením růstu platů zaměstnanců veřejného sektoru, pomalejší valorizací penzí prostřednictvím škrtů v nemocenské a také snižováním počtu státních zaměstnanců. Tato opatření se setkala s nesouhlasem odborů, které svolávaly protestní demonstrace. Reforma také počítala s navýšením spotřební daně na cigarety, líh a pohonné hmoty a s přesunem řady položek do vyšší sazby DPH. Zvýšena měla být i daň z nemovitosti a odvody živnostníků na sociálním pojistném, byla zavedena minimální daň pro živnostníky. Podnikům naopak vláda plánovala snížit daň z příjmu z 31 procent v roce 2003 na 24 procent v roce 2006. Koalice se shodla mj. na zrušení omezení souběhu důchodu a výdělků a o zrušení omezení souběhu rodinných příspěvků a mezd. Dalším záměrem koaličního kabinetu bylo založení minimálního vyměřovacího základu pojistného u osob samostatně výdělečně činných na principu fiktivního příjmu, který měl činit 50 procent průměrné mzdy v národním hospodářství. Otázka stropu maximálního vyměřovacího základu pro OSVČ a zaměstnance měla být posouzena v souvislosti se zavedením nového důchodového systému. Přes odpor opozice se podařilo prosadit zákaz hotovostních operací přesahujících částku 500 000 Kč. Proti prezidentskému vetu se také podařilo realizovat změnu ve výši DPH, kdy byla základní sazba snížena z 22 na 19 %, přičemž ovšem došlo k převodu velké části položek ze snížené 5 % sazby do základní.", "Záměrem reformy bylo zajistit prostřednictvím kombinace státního důchodu a důchodového připojištění příjem zhruba ve výši 60 % (bez připojištění 45 %) posledního příjmu v zaměstnání. Jako věková hranice pro odchod do důchodů bylo zvažováno 62–63 let, hranice se měla každých 6 let upravovat podle aktuálního demografického vývoje. Systém měl sice umožňovat předčasný odchod do důchodu, přesto však motivoval k delší pracovní aktivitě.", "Po nástupu do funkce zbavil vlivu okruh osob kolem bývalého poradce Miloše Zemana Miroslava Šloufa, který byl zejména ze strany USA vnímán jako bezpečnostní riziko. Proti vůli části vlastní strany a s podporou ODS prosadil vojenskou účast české armády v tehdy obsazeném Iráku.", "Kvůli záplavám vyhlásil Vladimír Špidla (v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky) nouzový stav od 18.00 hodin 12. srpna 2002 do 24 hodin 22. srpna 2002 pro území hlavního města Prahy, Středočeského kraje, Jihočeského kraje, Plzeňského kraje a Karlovarského kraje z důvodu značného rozsahu ohrožení životů, zdraví a majetku v důsledku rozsáhlých povodní. Současně nařídil řadu opatření pro zástupce krajů, záchranáře, ministry a obyvatele.", "Původním kandidátem na eurokomisaře za Českou republiku byl Miloš Kužvart, který se však z důvodu nedostatečných jazykových znalostí rozhodl o funkci neucházet. Poté se Špidlovi proti vůli KDU-ČSL podařilo prosadit Pavla Teličku. V důsledku demise vlastní vlády byl nakonec nominován sám Špidla. Od 22. listopadu 2004 do února 2010 byl evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Inicioval vznik Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci (EGF), který pomáhá zajistit rekvalifikaci osob, které přišly o práci v důsledku měnících se trendů na celosvětovém trhu práce, např. v důsledků přesunu výroby mimo EU. Podařilo se mu prosadit zkrácení lhůt pro přístup nových členských zemí na pracovní trh většiny původních států EU. Zvýšil ochranu zaměstnanců zavedením maximální délky pracovní doby. Usiloval také o celoplošný zákaz kouření na pracovištích. Spolu s komisařem Franco Frattinim prosadil Akční plán pro legální migraci, který byl prvním krokem k vytvoření společného evropského postoje k tématu.", "Ve volbách 2010 kandidoval do senátu za obvod č. 10 – Český Krumlov, avšak neuspěl. V dubnu 2012 byl Vladimír Špidla jmenován do stínové vlády ČSSD na pozici ministra životního prostředí. Po volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 se o něm spekulovalo jako o ministru práce a sociálních věcí ČR ve vznikající vládě Bohuslava Sobotky. Nakonec se však stal na začátku roku 2014 vedoucím Odboru poradců a poradkyň předsedy vlády, který působí v rámci Úřadu vlády ČR. Funkci vykonával do prosince 2017.", "6. prosince 2016 byl vyznamenán Řádem čestné legie za zásluhy o rozvoj česko-francouzských vztahů a podporu evropské integrace.", "V roce 2002 odmítl, aby ČSSD vrátila podezřelý finanční dar 800 000 Kč od podnikatele Josefa Matoulka, který mohl pocházet z vytunelovaných CS fondů. Deník Mladá fronta uváděl, že Špidla bagatelizuje problémy ve stranickém financování. V roce 2000 Špidla zavinil automobilovou nehodu a způsobil škodu 30 000 Kč. Při nehodě nebyl nikdo zraněn.", "podle výpisu z obchodního rejstříku:" ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Starověk a středověk.", "Součást habsburské říše.", "Meziválečná doba a 2. světová válka.", "Socialistická éra.", "Od pádu socialismu dodnes.", "Geografie.", "Vodstvo.", "Klima.", "Města.", "Politika.", "Složení parlamentu.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Cestovní ruch.", "Doprava.", "Obyvatelstvo.", "Kultura.", "Literatura.", "Hudba.", "Výtvarné umění.", "Film.", "Gastronomie.", "Sport.", "Věda a školství." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Nejstarší obyvatelé území dnešního Maďarska zde žili již před téměř půl milionem let. Nejvíce archeologických nálezů je hlavně ze severního Maďarska. Dalšími obyvateli se později stali i Keltové, Římané, ale také Ilyrové. Římané zde zřídili provincii \"Pannonia\". Ve východní části Maďarska a severního Rumunska byla zřízena provincie \"Dacia\". Provincie byly osídleny kolonisty z Itálie. V této době vznikla i pozdější maďarská města. Centrem Pannonie se stalo Aquincum (severozápadní část dnešní Budapešti), dále pak byla založena města \"Savaria\" (dnes Szombathely), \"Scarabantie\" (Šoproň), \"Arrabona\" (Győr), \"Gorsium\" (Tác) a \"Sopianae\" (Pécs). Po Římanech zdědili Maďaři například vinařství, které je také nedílnou součástí maďarské kultury. Germánské kmeny vytlačily Římany", "Od 15. století bylo Uhersko ohrožováno a načas i vyvráceno Osmanskou říší; turecká vojska obsadila nížinu a postoupila až k Vídni, kde byla poražena. Po bitvě u Moháče roku 1526 se Uhersko stalo na téměř 200 let bojištěm tureckých válek. V 17. století se Uhersko postupně stalo součástí Rakouské monarchie, v jejímž rámci bylo spíše zemědělskou zemí. Pokusy Habsburků prosadit absolutismus, katolictví a omezit moc uherské šlechty vyústily v protihabsburská stavovská povstání. Po tvrdě potlačené revoluci roku 1848 a zejména po prusko-rakouské válce z roku 1866 se Maďarům podařilo dosáhnout Rakousko-uherského vyrovnání (1867), čímž vzniklo vlastní Rakousko-Uhersko. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června", "Po rozpadu Rakouska-Uherska (1918) byla v uherské části monarchie vyhlášena republika pod vedením Mihálye Károlyiho. Zároveň vznikaly v důsledku sebeurčování okolních národů jejich státy a od Maďarska se začala odtrhávat pohraniční území obydlená příslušnými etniky jako byli Slováci, Rumuni a Jihoslované. Roku 1919 se moci na tři měsíce chopili komunisté, kteří vyhlásili Maďarskou republiku rad. Ta se pokusila dobýt vojensky část Slovenska, byla však také s přispěním rumunského vojska poražena. Po ztroskotání tohoto pokusu bylo obnoveno uherské/maďarské království, jehož hlavou se jako regent stal bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy. 4. června 1920 bylo Maďarsko velmocemi přinuceno podepsat Trianonskou smlouvu, která v rámci Pařížských předměstských smluv", "Po druhé světové válce vznikla druhá Maďarská republika, která již byla v sovětské sféře vlivu. Pro socialistický vývoj země mělo význam sloučení Maďarské komunistické strany a Sociálně demokratické strany Maďarska v Maďarskou stranu pracujících (MDP). Dne 15. srpna 1949 byla vyhlášena Maďarská lidová republika a 20. srpna Národní shromáždění přijalo zákon o nové ústavě. Národní hospodářství bylo, podobně jako ve všech zemích tzv. východního bloku, z velké části zestátněno a podrobeno centrálnímu plánování pod sovětským vlivem. Maďarskou politiku ovládli stalinisté v čele s Mátyásem Rákosim, který zastával funkci generálního tajemníka MDP. Začaly soudní procesy proti „nepřátelům lidu“, jenom v letech 1952 až 1955 bylo odsouzeno k různým trestům více jak 500 000 osob. Příslušníci ÁVH (tajná policie) rozhodovali o osudech a životech statisíců lidí. Po Stalinově smrti v březnu 1953 obvinilo nové vedení Sovětského svazu Rákosiho z podpory kultu osobnosti a novým maďarským premiérem se stal Imre Nagy. V polovině padesátých let v Maďarsku sílilo protikomunistické cítění, které vyvrcholilo povstáním na podzim roku 1956. Shromažďovaly se velké zástupy lidí a protesty byly čím dál větší. Po velkých bojích, které proběhly u Maďarského rádia mezi demonstrujícími", "Po pádu komunismu bylo v Maďarsku, v zásadě poprvé v jeho dějinách, ustaveno demokratické státní zřízení. V roce 1999 se Maďarsko stalo členem NATO, po průběhu úspěšných reforem v roce 2004 členem EU. Na podzim 2006 proběhlo po celém Maďarsku několik protivládních demonstrací za odstoupení premiéra Ference Gyurcsánye z MSZP, který veřejnosti přiznal, že v zájmu vítězství své strany lhal před volbami o státním rozpočtu a skutečném stavu maďarské ekonomiky. V rámci reforem zavedl Gyurcsány poplatky za školství a zdravotnictví, které však byly později v referendu odmítnuty. Demonstrací se vedle opoziční strany Fidesz a demonstrujících Maďarů zúčastnili i maďarští nacionalisté. V ulicích visely staré maďarské (Arpádské) červeno-bílé vlajky. Nespokojenost s levicovou vládou nepřímo přidávala na popularitě nacionalistické skupině tzv. „Maďarské gardě“. Její členové volají po znovunabytí území, která před Trianonskou smlouvou patřila k Maďarsku (Uhersku)", "Maďarsko je převážně rovinatá nebo mírně zvlněná země, a to díky poloze v Panonské pánvi. Relativně hornaté je pouze severní pohraničí, kam zasahují Vnitřní Západní Karpaty. Zde v pohoří Mátra se nachází i nejvyšší bod Maďarska, hora Kékes (1015 m). Asi polovinu Maďarska na jihovýchodě a východě vyplňuje Velká uherská nížina (), která zasahuje i do sousedního Rumunska, Srbska, na Slovensko a na Ukrajinu. Plochá krajina Velké uherské nížiny je z velké části přeměněna na zemědělskou, zachovaly se ale zbytky původní středoevropské maďarské stepi, označované jako puszta. Tato krajina je ochraňována např. v národním parku Hortobágy. Jihozápad Maďarska je zvlněný až pahorkatý. Lemuje ho Zadunajské středohoří, jehož nejznámější součástí je Bakoňský les. Jižně od této linie probíhá tektonický zlom, zčásti vyplněný jezery Balaton a Velence. V okolí města Pécs se rozkládá pohoří Mecsek. Severozápadní Maďarsko v okolí města Ráb (Győr) je opět ploché, rozkládá se zde Malá uherská nížina (), zasahující i na Slovensko jako Podunajská nížina. Vcelku asi 89 % území nepřesahuje nadmořskou výšku 200 m, nad 400 m n. m. leží jen asi 2 %. Různorodost reliéfu lze zaznamenat i v hlavním městě. Západní část Budapešti (Budín) je lesnatá a kopcovitá (Budínské vrchy, Piliš), východní Pešť leží oproti tomu v ploché kotlině.", "Hlavním tokem maďarského vodního systému je Dunaj (), do jehož povodí celé Maďarsko spadá. Dunaj nejprve tvoří severozápadní hranici Maďarska se Slovenskem a teče na jihovýchod a posléze východ. Nad Budapeští u města Vác ostře otáčí svůj směr k jihu a protéká napříč maďarským územím, které opouští u městečka Moháč a pokračuje do Srbska. Na Dunaji leží město Budapešť, ale i řada dalších měst, například Esztergom, Komárom, Dunaújváros, Kalocsa a Baja; na vedlejším rameni Dunaje leží", "Maďarské podnebí je kontinentální s chladnými zimami a horkými léty. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 10 °C, v létě 27 až 35 °C, v zimě přibližně 0 až -15 °C. Ve výjimečných případech se vyskytují i extrémy o teplotě od 42 °C v létě do -29 °C v zimě. Průměrné roční množství srážek je", "Hlavním městem Maďarska je Budapešť, která vznikla spojením Budína (západní část), Pešti (východní část) a Starého Budína (), rozkládajícího se v severozápadní části dnešního hlavního", "Prezident republiky je volen parlamentem v tajných volbách na 5 let a může být zvolen na dvě po sobě následující období. I přesto, že má pravomoc jmenovat předsedu vlády a vyhlašovat datum parlamentních voleb, je jeho funkce převážně reprezentativní. Ministerský předseda vybírá ministry a má právo odmítnout je. Každý kandidát předstoupí před jeden nebo více parlamentních výborů v poradních otevřených slyšeních a musí být formálně schválený prezidentem. Jediným zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament – Országgyűlés o 386 poslancích, volených každé čtyři roky. Parlament je nejvyšší orgán státní moci, který zavádí a schvaluje legislativu navrhovanou ministerským předsedou.", "V parlamentních volbách 2010, které se konaly 11. dubna a 25. dubna 2010, došlo k drtivému vítězství pravicové strany Fidesz – Magyar Polgári Szövetség. Ta (v koalici s KDNP) se ziskem 263 mandátů porazila levicovou Maďarskou stranu socialistickou, která v zemi vládla dvě uplynulá volební období a nyní získala jen 59 mandátů (v předchozích volbách jich měla 190). Do parlamentu se dále se ziskem 47 mandátů dostala krajně pravicová strana Jobbik Magyarországért Mozgalom a nově vzniklá zelená strana Lehet Más", "Maďarsko je rozděleno na 19 žup (\"megyék\") a území hlavní města Budapešti, které má zvláštní statut. Župy se dále dělí na okresy (, doslovný překlad znamená malooblast; viz Seznam maďarských okresů), kterých je celkem 168. Významné postavení také mají tzv. Města s župním", "Maďarská ekonomika se v současné době nachází ve velmi vážném stavu a země se ocitla na pokraji státního bankrotu. Důsledky života na dluh negativně zasáhly všechny vrstvy obyvatel. Celá země je dnes doslova frustrovaná. Na běžné lidi velmi silně dopadá recese, země zažívá hromadné propouštění, znehodnocuje se maďarský forint a desítky tisíc rodin jsou neschopné splácet úvěry a hypotéky. Celkové zadlužení domácností překročilo hranici 350 mld. Kč. Zadluženost státu se vyšplhala na astronomických 73 procent HDP, v ČR a SR je to asi 40 procent.“. Privatizace a modernizace hospodářství po pádu komunismu proběhly bez větších problémů na rozdíl od jiných zemí východního bloku. Ekonomická situace Maďarska se v 90. letech razantně zlepšila. Tento úspěch je způsobený řadou faktorů. Jedním z nich je reformované hospodářství Maďarska již od 60. let, které se již soustředilo zejména na export. Existoval zde i soukromý sektor, což pomohlo k hladkému přechodu na současný ekonomický systém. V první dekádě 21. století vykazovalo Maďarsko silný růst a ekonomika země byla v průměru Evropské unie. Tento růst se v roce 2006 zastavil. Zaprvé politickou krizí, způsobenou přiznáním premiéra Ference Gyurcsánye ke lži o ekonomické situaci Maďarska. Zadruhé v roce 2008 dolehla na Maďarsko světová finanční krize. Následky patřily k nejhorším v Evropě, hned po Lotyšsku a Islandu. Nezaměstnanost po silném poklesu opět rostla. Hospodářský růst se zastavil a státní kasa utrpěla velký otřes. Problémy Maďarska odradily zahraniční investory od investování. Místní vláda problém začala řešit příliš pozdě, což situaci také neprospělo. Cizí vlastnictví a investice do maďarských firem jsou větší, s nárůstem cizích investic, tvořících víc než 23 miliard dolarů od roku 1989. Soukromý sektor zahrnuje přes 80 % HDP. Maďarsko získá téměř jednu třetinu cizích investic přicházejících do střední Evropy. Maďarskou měnou je forint. Vláda uvažuje kvůli finanční krizi o rychlém vstupu do eurozóny, od které si slibuje zastavení ekonomického propadu a stabilní měnu.", "Maďarsko bylo v roce 1998 se 14,6 miliony turistů čtrnáctou nejnavštěvovanější zemí světa. Turisté mají z velké části zamířeno k Balatonu a do hlavního města Budapešti. Mezi nejznámější památky hlavního města patři budova parlamentu (), Budínský hrad, Rybářská bašta, Matyášův chrám, Bazilika svatého Štěpána, Széchényiho národní knihovna, Maďarská státní opera, Památník tisíciletí na Náměstí hrdinů nebo Sándorův palác, kde dnes sídlí maďarský prezident. Ovšem to nejsou zdaleka všechny památky v Budapešti. Díky velké roli v době před první světovou válkou byla Budapešť centrem kulturního dění Uherska. Už v polovině 19. století zde byla vybudována zoologická zahrada. Začátkem 20. století pak zábavní park", "Silniční doprava, stejně jako v ostatních postkomunistických zemích, zažívá obrovský rozmach. Staví a plánují se nové dálnice a urychluje se provoz na silnici. Hlavní úseky tvoří pět dálnic, směřujících do Budapešti. Všech pět je propojeno budapešťským obchvatem M0, který je stále ve výstavbě. Jeho plánované dokončení je v roce 2015. Nejstarší z dálnic je M7 vedoucí z Budapešti, kolem Balatonu, až k chorvatským hranicím. Výstavba této dálnice byla", "Maďaři přišli na území dnešního Maďarska koncem 9. století. Bylo jich kolem 250 000–500 000. Před jejich příchodem byla země obývána Slovany, zejména Bílými Chorvaty. Vyskytovaly se zde i keltské a ilyrské kmeny, později sem přišli Římané. Během 300 let už žilo v Panonské pánvi a Sedmihradsku kolem 2 miliónů Maďarů. V roce 1910 mělo Uhersko 18 240 000 obyvatel, z toho 54 % Maďarů. Rozpadem Uherska po první světové válce se národnostní pestrost uskromnila. V roce 1920 žilo již v Maďarsku pouze 7,5 miliónu obyvatel, z čehož bylo 90 % Maďarů. Početná židovská komunita z Maďarska odešla během druhé světové války a těsně po ní. Maďarsko zaznamenává už od roku 1981 trvalý úbytek obyvatelstva (z 10 707 000 v roce 1980 na 9 960 000 v listopadu roku 2011, což je pokles o 7 %), který je způsoben hlavně výrazným poklesem porodnosti. Ta poklesla z hodnoty 1,92 živě narozených dětí na matku (což znamenalo 148 673 živých novorozenců) v roce 1980 přes několik výkyvů až k velmi nebezpečné hodnotě 1,26 (90 335 novorozenců) v roce 2010. Pokles porodnosti ale pokračoval i v roce 2011. Úbytek obyvatelstva, což je rozdíl mezi živě narozenými a zemřelými plus mezi imigrací a emigrací, byl v roce 2010 celkem 40 121 lidí, tedy 0,4 %. Dodnes žije velká maďarská komunita hlavně v Sedmihradsku (kolem 1,5 milionu), na jižním Slovensku (450 tisíc Maďarů, viz Maďarská menšina na Slovensku), ale i ve Vojvodině, v Zámuří (dnešní Slovinsko) nebo na Podkarpatské Rusi. Maďarská komunita je zejména v Rumunsku a na Slovensku velice kontroverzní politické téma. V Rumunskom parlamentu je obsažena i strana zaměřující se na maďarské obyvatelstvo (rumunská UDMR) V národní radě Slovenské republiky již maďarská menšina zastoupení od voleb v roce 2020 nemá. Proti nim jsou většinou tamější nacionálně zaměřené strany (v Rumunsku Strana velkého Rumunska, nebo na Slovensku Slovenská národná strana známá hlavně svým bývalým předsedou Jánem Slotou, ktoré již také není v NRSR). Vzájemné vztahy Maďarska a Ukrajiny jsou negativně ovlivněny zhoršujícím se postavením maďarské menšiny na Ukrajině. Oficiálním jazykem Maďarska je maďarština. Jedná se o jazyk ugrofinské větve. Je tedy příbuzný například s finštinou nebo estonštinou. Maďarštinu považuje za svůj mateřský jazyk přibližně 95 % obyvatel republiky. Zbylé procento jsou například Němci. Jedná se většinou o potomky tzv. Švábských Němců, kteří přišli do Uher koncem 18. století. Dále v Maďarsku žijí Romové, zejména na severovýchodě země nedaleko slovenských hranic. Reálný počet Romů v Maďarsku je sporná otázka. V roce 2001 při sčítání lidu se k Romům hlásilo jen 190 000 lidí, ale sociologické odhady dávají mnohem vyšší čísla (5–10 procent veškerého obyvatelstva). Od druhé světové války množství Romů rychle stoupá. Dnes každé páté nebo šesté novorozené maďarské dítě patří k romské menšině. Odhady založené na aktuálních demografických trendech prohlašují, že v roce 2050, 15–20 procent populace (1,2 miliónu) budou Romové. Rumunská menšina žije převážně na východě země. Dále v Maďarsku žijí Slováci, Chorvati a Srbové. Právě Srbové tvořili v 17. až 18. století velkou část obyvatelstva a to nejen na území pozdějšího Srbska, ale i v Budapešti. Počet Srbů v centrálním Uhersku se zvýšil zejména po dlouhých bojích habsburské monarchie s osmanskými nájezdníky, kdy Srbové odcházeli do relativně bezpečnějšího vnitrozemí. Kumáni a Jasové se usadili v Uhersku ve 13. století na území tzv. Kumánie a postupně splynuli s maďarským etnikem.", "Maďarská kultura je velmi rozmanitá. Maďarsko (Uhersko) bylo v minulých staletích jakýmsi kulturním hegemonem celé jihovýchodní Evropy. Maďarská kultura ovlivnila zejména kulturu rumunskou, ale i slovenskou či srbskou. Centrem maďarského kulturního dění je v současnosti Budapešť. Ne vždy tomu bylo tak. Například v 10. a 12. století byla Ostřihom jednoznačně nejdůležitější město celého Uherska. Mezi kulturní centra patří i město Debrecín, které hraje velkou roli v maďarském náboženském životě, nebo město Pécs. Maďarskou kulturu můžeme regionalizovat do několika oblastí. První skupinu tvoří oblast severního Maďarska, zejména župa Borsod-Abaúj-Zemplén nebo Heves. Zde je tradiční pěstování vína, jako je například známý Tokaj. Druhou skupinu tvoří jihovýchodní Maďarsko v oblasti tzv. puszty. Dodnes zde převažuje zemědělství a chov dobytka. K místní kultuře patří jídla, jako jsou pravý maďarský guláš nebo debrecínka. Další specifickou skupinou jsou Maďaři žijící v Sedmihradsku, tzv. Sikulové (), nebo Csángó, což jsou Maďaři žijící v oblasti historické Moldávie ve východním Rumunsku a v Moldavsku. Csángové mluví jazykem, který se dá srovnat se středověkou maďarštinou. Dalším kulturním okruhem může být oblast Západního Zadunají či okolí Balatonu.", "Po přijetí křesťanství v karpatské kotlině byla snaha místní obyvatele pořímštit. Úředním jazykem se tudíž stala latina. Počátek maďarské latinské literatury nacházíme v 11. století: \"Legenda o svatých Zoerardovi a Benediktovi\" (1060), \"Legenda o svatém Štěpánovi\" (1096). Z doby kolem roku 1200 pochází kronika \"Gesta Hungarorum\". \"Budínská kronika\" z roku 1473, taktéž psaná latinsky, je první tištěnou knihou v Uhrách. Královský dvůr zval do Uher umělce z celé Evropy. Na dvoře Matyáše Korvína působili humanisté Janus Pannonius či Antonio Bonfini, jenž sepsal významné historiografické dílo \"Rerum Ungaricarum decades\" (1497). Kulturní rozmach Uher byl veliký, avšak maďarština byla jako literární jazyk latinskou kulturou zatlačována do pozadí. První věta v maďarštině je známá ze zakládací listiny tihanyského opatství z roku 1055. Z doby kolem roku 1200 pochází \"Pohřební řeč a modlitba\", první souvislejší literární text v maďarštině. První kniha v maďarštině je \"Jókaiho kodex\" z doby kolem roku 1380. Rozmach maďarské literatury začal paradoxně největší zkázou pro všechny obyvatele Uherska, a to vpádem Turků v 16. století. Osmanská říše chtěla přetnout vazby na Habsburskou monarchii a křesťanství, proto potlačila němčinu a latinu, což otevřelo cestu maďarštině. \"Epištoly svatého Pavla\" z roku 1533 jsou první tištěnou knihou v tomto jazyce, první úplný překlad \"Nového zákona\" byl vydán v roce 1541, v roce 1627 vyšla \"Bible katolická\". První velká originální díla v maďarštině sepsal na konci 16. století Valentín Balaša (psal i slovensky, jak bylo objeveno roku 1949), jenž založil maďarskou milostnou lyriku, Sebestyén Lantos Tinódi, který napsal veršovanou", "Maďarská lidová hudba tvoří nedílnou součást národní identity a hraje významnou roli i v maďarské moderní hudbě. Maďarská hudba je oproti ostatním v Evropě velice výjimečná, stejně jako maďarský jazyk. V historii byla často zaměňována s hudbou cikánskou, která maďarskou národní hudbu velice ovlivnila. V průběhu staletí byla hudba, stejně jako literatura, ovlivňována západní kulturou. Až v 19. století se začal hledat typický maďarský hudební styl. Mezi největší skladatele, kteří hledali národní identitu, patří Zoltán Kodály a Béla Bartók, který se inspiroval nejen maďarskou lidovou hudbou, ale i slovenskou či rumunskou. Nejuznávanějším maďarským skladatelem se stal", "Ve výtvarném umění lze jmenovat malíře a člena Bauhausu László Moholy-Nagye, představitele hyperrealismu Istvána Sándorfiho a představitele op-artu Victora Vasarelyho. Žánrovými obrázky", "Nejúspěšnějšími maďarskými filmovými režiséry jsou István Szabó, Miklós Jancsó a Béla Tarr. Michael Curtiz se prosadil v Hollywoodu, natočil kupříkladu romantickou klasiku \"Casablanca\". Alexander Korda byl zakladatelem britského filmového průmyslu. Z", "Neopomenutelnou součástí maďarské kultury je také maďarská kuchyně. Snad nejznámějším prvkem maďarské kuchyně je paprika, která se ale rozšířila až v 17. století. Bez ní by byla nepředstavitelná gulášová polévka, perkelty, paprikáš, tokáň, rybářská polévka „halászlé”, nebo čabajka. Stejně tak důležité prvky jsou i cibule a vepřové sádlo, které dohromady tvoří základ maďarských masitých jídel. Nejvíce používaná masa jsou vepřové, hovězí", "Maďarský sport se celkově dlouhodobě pohybuje na vysoké úrovni. Dokazuje to i historický úspěch maďarské výpravy na olympijských hrách v Londýně roku 2012, která se umístila na 9. místě v medailovém žebříčku. Na počet obyvatel má tedy Maďarsko jedny z nejúspěšnějších sportovců na světě. Velice oblíbené jsou vodní sporty, zejména plavání. Pět olympijských medailí má plavkyně Krisztina Egerszegiová, čtyři plavec Tamás Darnyi. Už vůbec první plaveckou medaili na olympijských hrách ostatně získal Maďar: Alfréd Hajós. Populární jsou také vodní pólo nebo rychlostní kanoistika. V roce 1956, kdy probíhala v Maďarsku revoluce, porazili maďarští vodní pólisté v legendárním zápase Sovětský svaz na olympijských hrách v Melbourne. Celý turnaj nakonec i vyhráli. Oporami tohoto týmu byli především Dezső Gyarmati a György Kárpáti. Tyto olympijské hry Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko bojkotovaly, právě kvůli sovětské okupaci Maďarska. K vodním sportům mají sportovci", "Do roku 2007 získalo Nobelovu cenu v různých oborech celkem 13 Maďarů žijících v zemi a 8 Maďarů žijících v zahraničí. Nobelovu cenu za chemii získali Richard Adolf Zsigmondy, George de Hevesy a George Andrew Olah, za fyziologii objevitel vitamínu C Albert Szent-Györgyi, Robert Bárány a Georg von Békésy. V Maďarsku se narodil i izraelský nositel Nobelovy ceny za chemii Avram Herško i nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1963 Eugene Paul Wigner. Maďarsko je slavné svou matematickou tradicí. Mezi nejvýznamnější maďarské matematiky patří János Bolyai, průkopník neeukleidovské geometrie, Pál Erdős, který proslul objevy v oborech teorie grafů, kombinatoriky, teorie množin a teorie pravděpodobnosti, a John von Neumann, průkopník digitálních počítačů. Matematici Peter Lax a Endre Szemerédi získali prestižní Abelovu cenu. K dalším slavným matematikům patří George Pólya, Farkas Bolyai, Rudolf Emil Kálmán, Frigyes Riesz nebo László Lovász." ] }

{ "title": [ "Práce jako fyzikální veličina.", "Výpočet.", "Vztah k výkonu.", "Chemická práce." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Práce je také fyzikální veličina s rozměrem a jednotkou stejnými jako energie. Velikost práce souvisí se změnou energie – je rovna velikosti přeměněné/předané energie (neuvažujeme-li v makroskopickém popisu přestup tepla při termodynamických jevech a relativistickou klidovou energii).", "Ve většině případů lze konání práce popsat působením síly na pohybující se elementární hmotný objekt (částici, element objemu tělesa), tedy jako mechanickou práci konanou na hmotném bodě konajícím posuvný pohyb. Při výpočtu práce se vychází z tzv. \"elementární práce\", tedy práce, kterou síla formula_1 vykoná na nekonečně krátkém úseku trajektorie. Elementární práci lze vyjádřit jako diferenciál, který je představován součinem síly formula_1 a elementu dráhy formula_3, tzn. Hodnotu práce lze pak získat integrací elementárních prací podél dráhy pohybu, tedy kde formula_6 je úhel mezi působící silou (v daném bodě) a tečnou trajektorie. Výpočet pro složitější případy (makroskopické těleso, otáčivý pohyb, deformace) je uveden u mechanické práce. Při výpočtu daného druhu práce jsou dosazovány veličiny charakterizující dané silové působení (viz např. práce elektromagnetického pole). Vždy však platí, že elementární práce je součinem intenzivní veličiny („zobecněné síly“) a elementární změny extenzivní veličiny („zobecněné dráhy“). Je-li formula_7 \"i\"-tá zobecněná síla podílející se na práci systému a formula_8 jí příslušející zobecněná dráha, lze příspěvek k elementární práci zapsat vztahem:", "Práci vykonanou na daném systému lze také získat ze znalosti časového průběhu dodávaného okamžitého výkonu \"P\". Protože tento výkon je definován vztahem Pro konstantní výkon lze vztah zjednodušit (Δ\"t\" je doba konání práce):", "Chemická práce představuje zobecnění pojmu práce pro termodynamické systémy s proměnným množstvím molekul daného druhu, tedy ve kterých probíhají chemické reakce. I pro takového systémy se definují různé druhy práce (zejména objemová práce, ale také práce spojené s deformací, s elektrickou polarizací, magnetizací apod.) Ve vztazích pro termodynamické potenciály však vystupují další členy s rozměrem energie, které souvisejí právě se změnami počtu částic jednotlivých složek systému, tedy s probíhajícími chemickými reakcemi. Ty je zvykem nazývat chemickou prací. Tak jako u ostatních druhů lze elementární práce vyjádřit jako součin intenzivní veličiny a elementární změny extenzivní veličiny. Intenzivní veličinou je v tomto případě zpravidla chemický potenciál \"i\"-té složky formula_13 a odpovídající extenzivní veličinou charakterizující množství složky její látkové množství formula_14:" ] }

{ "title": [ "Název.", "Dějiny.", "Prehistorie.", "Germánské kmeny a Franská říše.", "Svatá říše římská.", "Německý spolek a císařství.", "Výmarská republika a Nacistické Německo.", "Východní a Západní Německo.", "Současné Německo od znovusjednocení.", "Geografie.", "Geomorfologie.", "Vodstvo.", "Ostrovy.", "Klimatické podmínky.", "Geologie.", "Půdy.", "Příroda.", "Flóra.", "Fauna.", "Ochrana přírody.", "Politická geografie.", "Využití území.", "Aglomerace.", "Politika.", "Státní uspořádání.", "Spolkové země.", "Zahraniční politika.", "Politické subjekty.", "Ozbrojené síly.", "Ekonomika.", "Makroekonomické údaje.", "Zemědělství a lesnictví.", "Průmysl a služby.", "Infrastruktura.", "Zahraniční obchod.", "Vzdělávací systém.", "Věda a technika.", "Obyvatelstvo.", "Imigrace.", "Jazyky.", "Náboženství.", "Kultura.", "Úvod.", "Literatura.", "Hudba.", "Výtvarné umění.", "Architektura.", "Muzea.", "Média.", "Kinematografie.", "Kuchyně.", "Sport.", "Svátky.", "Vybrané památky (fotogalerie).", "Církevní památky." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Původ českého názvu Německa, tj. území, které obývají Němci, se obvykle odvozuje od slova „němý“, jež se v češtině použilo jako označení lidí, kteří se nedovedou dorozumět česky. Druhý možný výklad názvu je jeho odvození od germánského kmene Nemetů, který obýval Porýní. Moderní němčina má pro německý národ výraz \"Deutsche\" resp. \"die Deutschen\", a Německo se nazývá \"Deutschland\". Do roku 1989 se v češtině běžně používal", "", "Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety. Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé. V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto", "Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě. Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 n. l. byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varem v bitvě", "Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena. Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu. Za vlády ottonských císařů (919–1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské. Za vlády sálské dynastie (1024–1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc. Pod vládou Štaufů (1138–1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na", "Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek (\"Deutscher Bund\") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie \"Zollverein\" podporovala hospodářskou jednotu v německých státech. Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu. Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu", "Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika. Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil až v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Proto vznikl plán na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán). Po zavedení nové měny (tzv. \"Rentenmark\") v roce 1924 začala tzv. „zlatá dvacátá léta“ s postupnou ekonomickou prosperitou, kdy nastalo obnovování německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaus v saském městě Dessau. Nicméně", "Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci. Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (\"Bundesrepublik Deutschland\", neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (\"Deutsche Demokratische Republik\", zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako „Západní Německo“ a „Východní Německo“. Hlavním městem NDR se stal", "Na základě tzv. smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. \"Bundesstadt\" („spolkové město“) se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů. Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999. Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005. Sjednocené Německo se aktivně podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. V rámci", "Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp. Německo sousedí s devíti státy: Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy. Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě s Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemskem (567 kilometrů). Délka hranic činí celkem 3 757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře). Během dějin se často měnil i střed německého státu. Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.", "Alpy, které vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek, jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa – Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů. Středoněmecká vysočina nabývá směrem od severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu – 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrů mají dále Krušné hory, Smrčiny,", "Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Vezera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí. Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy. Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem", "V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod hladinou moře po snížení a následném zaplavení. Východofríské ostrovy", "Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty. Střední roční", "Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází ve Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu. Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství, ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří. V mesozoiku, v druhohorách", "Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se", "", "Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí. V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými", "Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy. Mnozí velcí savci byli v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los evropský byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904. V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka, kde stoupají jejich stavy. Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku", "Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se", "", "Celkem se zemědělsky využívá 53,5 % německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 %", "V Německu je asi 81 velkoměst (obce, které mají nad 100 000 obyvatel); 14 měst má víc než 500 000 obyvatel. Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2018: V německém názvosloví se aglomerace často nazývají \"Ballungsgebiete\". Největší", "", "Spolková republika Německo je federativní parlamentně-demokratická a zastupitelská republika. Spolkový prezident (\"Bundespräsident\"), v současné době Frank-Walter Steinmeier (19. března 2017–dosud), je hlavou státu. Má především reprezentativní povinnosti a pravomoce. Do funkce je volen \"Spolkovým shromážděním\"", "Německo je rozděleno na 16 spolkových zemí, které jsou souhrnně označovány jako \"Bundesländer\".Každá země má svou vlastní ústavu", "Hlavní směry německé zahraniční politiky jsou stabilní spojení se zeměmi západního světa (\"Westbindung\") a tzv. evropská integrace. Od roku 1990 hraje Německo ve spolupráci s Francií rozhodující a vůdčí roli v rámci EU. Německo je od roku 1950 členem Rady Evropy a v roce 1957 podepsalo Římské smlouvy, základy pro dnešní Evropskou unii. Hlavním prvkem bezpečnostní politiky a vyjádření prozápadní politiky je členství v NATO, kam země vstoupila roku", "Ve vnitřní politice bývalého Západního Německa po druhé světové válce a po sjednocení země v roce 1990 v celé Spolkové", "Po založení v roce 1949 nemohla mít Spolková republika Německo zpočátku vlastní ozbrojené síly. Po korejské válce a také kvůli sovětské politice ve východním bloku bylo Západnímu Německu povoleno vyzbrojit se. Nejprve byla v roce 1951 založena polovojenská spolková pohraniční stráž Bundesgrenzschutz a v roce 1955 se Západní Německo stalo členem NATO. V NDR vznikla národní lidová armáda. Ozbrojené síly, Bundeswehr, jsou rozděleny jako Heer (armáda a speciální jednotky KSK), Marine (námořnictvo), Luftwaffe (letectvo), ústřední zdravotní služba", "", "Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb. Německo vytvořilo v roce 2006 hrubý domácí produkt (HDP) ve výši 2 307,2 miliard eur (na jednoho obyvatele činil HDP 28 012 €), takže má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu bylo Německo v roce 2006 přesto jen na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě. V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %. Ovšem v poslední době německou ekonomiku čím dál více brzdí nedostatek pracovních sil, způsobený extrémně nepříznivým demografickým vývojem. Odhaduje se, že v roce 2030 bude německé ekonomice chybět na 5,2 milionu kvalifikovaných sil, z", "Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu. Zemědělství je z hlediska výrobních metod vyspělé. Plně zaměstnáno je v", "Z 500 největších firem světa je 37 německých, z nichž 30 firem je označováno za společnosti zobrazené v akciovém indexu DAX (Deutscher Aktienindex). Tyto společnosti jsou vesměs činné nejen na německém nebo evropském trhu, nýbrž celosvětově. Mezi nejvýznamnější německé firmy patří automobilky Volkswagen, Daimler AG a BMW, producent programů pro firemní použití SAP, pojišťovny Allianz a Münchener Rück, výrobce elektrických zařízení Siemens AG, chemické firmy Bayer AG a BASF, výrobci sportovního zboží Adidas a Puma a přes různé problémy nadále i velká obchodní banka Deutsche Bank. Mezi další firmy známé po celém světě patří výrobce pneumatik Continental (ke kterému patří česká firma Continental Barum), sesterské farmaceutické firmy Fresenius a Fresenius Medical Care, dále Robert Bosch GmbH a elektrárenské společnosti E.ON a RWE. Značný význam mají také mj. Deutsche Post, telekomunikační koncern Deutsche Telekom a obchodní společnost Metro. Důležitým měřítkem významu německých koncernů", "První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně, byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu. Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic. V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou v obcích velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30", "Díky značné výkonnosti německého průmyslu je tato na plochu relativně malá země již dlouhá léta jedním z největších světových exportérů a importérů, přičemž dosahuje značného přebytku obchodní bilance. V roce 2010 vyvezlo Německo zboží za 1259 miliard dolarů, zatímco dovozy činily 1055 miliard, přebytek obchodní bilance tedy dosáhl výše 204 miliard. V roce 2017 byla výše německých vývozů již 1448 miliard dolarů, kdežto dovozy činily 1167 miliard. Z toho rezultoval přebytek obchodní bilance 281 miliard. Francie podle této statistiky v roce 2017 vyvezla zboží za 535 miliard dolarů, Spojené království za 445 miliard a Česko za 180 miliard (28. místo na světě). Nejdůležitějším obchodním partnerem Německa je v současnosti Čína, na druhém místě jsou Spojené státy americké před Francií. V roce 2016 dosáhl německo-čínský obchod v obou směrech objemu 170 miliard eur, tj. přibližně 4 515 miliard Kč. Kancléřka Angela Merkelová navštěvuje Čínu každoročně,", "Vzdělávací systém v Německu je organizován hlavně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Volitelná je docházka do mateřské školky pro všechny děti", "Institucemi vědeckého výzkumu jsou v Německu hlavně univerzity, technické univerzity a vysoké odborné školy. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat tituly doktora, profesora a docenta. Existuje také řada veřejnoprávních a soukromých výzkumných institucí. Mezi významné veřejnoprávní instituce patří \"Deutsche Forschungsgesellschaft\" a \"Frauenhofer-Institut\". Výzkumem ve svých oborech se zabývají také velké hospodářské koncerny jako jsou automobilky nebo chemické společnosti (existuje např. Spolkový svaz výzkumných výrobců léčiv - \"Bundesverband Forschender Arzneimittelhersteller\" s cca 90 členskými firmami). Němečtí vědci jsou častými laureáty Nobelových cen. Nobelovu cenu za fyziku získali Peter Grünberg, Theodor W. Hänsch, Wolfgang Ketterle, Herbert Kroemer, Horst L. Störmer, Hans Georg Dehmelt, Wolfgang Paul, Jack Steinberger, Johannes Georg Bednorz, Ernst Ruska, Gerd Binnig, Klaus von Klitzing, Arno Allan Penzias, Hans Bethe, Maria Göppert-Mayerová, J. Hans D. Jensen, Rudolf Ludwig Mössbauer, Max Born, Walther Bothe, Otto Stern, Werner Heisenberg, James Franck, Gustav Ludwig Hertz, Albert Einstein, Johannes Stark, Max Planck, Max von Laue, Wilhelm Wien, Karl Ferdinand Braun, Philipp Lenard a Wilhelm Conrad Röntgen. Nobelovu cenu za chemii Joachim Frank, Stefan Hell, Gerhard Ertl, Johann Deisenhofer, Robert Huber, Hartmut Michel, Georg Wittig, Ernst Otto Fischer, Gerhard Herzberg, Manfred Eigen, Karl Ziegler, Hermann Staudinger, Otto Diels, Kurt Alder, Otto Hahn, Adolf Butenandt, Richard Kuhn, Carl Bosch, Friedrich Bergius, Hans Fischer, Hans von Euler-Chelpin, Adolf Otto Reinhold Windaus, Heinrich Otto Wieland, Walther Nernst, Fritz Haber, Richard Willstätter, Otto Wallach, Wilhelm Ostwald, Eduard Buchner, Adolf von Baeyer a Hermann Emil Fischer. Za fyziologii nebo lékařství Thomas C. Südhof, Harald zur Hausen, Günter Blobel, Christiane Nüsslein-Volhard, Bert Sakmann, Erwin Neher, Georges Jean Franz Köhler, Bernard Katz, Max Delbrück, Feodor Felix Konrad Lynen, Konrad Bloch, Werner Forssmann, Fritz Albert Lipmann, Hans Adolf Krebs, Ernst Boris Chain, Gerhard Domagk, Hans Spemann, Otto Heinrich Warburg, Otto Fritz Meyerhof, Albrecht Kossel, Paul Ehrlich, Robert Koch a Emil Adolf von Behring. Evropskou vědu a civilizaci ovlivnili ale i jiní badatelé. Zásadně tak učinil vynález knihtisku Johannese Gutenberga. Heinrich Rudolf Hertz umožnil svými objevy v oblasti elektromagnetismu vznik přístrojů pro bezdrátové spojení, Carl Friedrich Gauss spolu s Wilhelmem Eduardem Weberem poté i díky tomu vynalezli elektromagnetický telegraf. Otcem moderní astronomie je Johannes Kepler. Gustav Kirchhoff byl jedním z tvůrců spektrální analýzy, která dokáže určit složení hvězd, a definoval tzv. černé těleso. Nicolaus Otto vynalezl zážehový čtyřtaktní motor, Rudolf Diesel vznětový motor, Gottlieb Daimler vysokootáčkový zážehový motor, Karl Benz první benzínový automobil. Vývoj raketové techniky zásadně ovlivnil Wernher von Braun. Alexander von Humboldt patřil k nejvýznamnějším přírodovědcům své doby a zakladatelům geografie. Základní zákony elektřiny objevil Georg Simon Ohm. William Herschel objevil infračervené záření. Revoluci v geometrii a matematice", "Podle oficiálních údajů ke dni 31. prosince 2015 mělo Německo 82 175 684 obyvatel, což je činí nejlidnatější zemí Evropské unie, po Rusku druhou nejlidnatější v Evropě a 18. nejlidnatější na světě. Hustota zalidnění je 225 obyvatel na čtverční kilometr. Celková průměrná délka života je 80,19 let (77,93 let pro muže a 82,58 let pro ženy). Podle odhadů z roku 2011 činila plodnost 1,41 dítěte na ženu či 8,33 narození na 1000 obyvatel, což je jedna z nejnižších na světě. Od 70. let v Německu úmrtnost překonává porodnost. Nicméně od roku 2010 je Německo svědkem zvýšené porodnosti a míry migrace, částečně za to může nárůst počtu dobře vzdělaných migrantů. Většina imigrantů přicházela z jižní a východní Evropy a usazuje se v městských oblastech. Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračuje počet narozených. V roce 2006 měla německá rodina 1,37 dítěte na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí (1,38 dítěte na ženu). V následujících letech ale dále klesala až k 665 126 živě narozeným dětem roku 2009 (1,36 dítěte na matku). Dalším drobným výkyvem se dostala k hodnotě 1,39 dítěte na matku, což je tedy 677 947 živě narozených dětí v roce 2010. Ovšem v následujícím roce opět spíše klesala. Tento vývoj má za následek rychlé stárnutí a úbytek obyvatelstva. Od začátku roku 2003, kdy Německo dosáhlo počtu 82 536 680 obyvatel, ubylo do 1. ledna roku 2011 i přes výrazný příliv imigrantů více než 785 000 obyvatel. K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění, což je důsledkem především odsunu a emigrace etnických Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Asi 75 milionů obyvatel Německa (tj. 91 %) má německé státní občanství. Z těchto má 7,9 miliónu migrační minulost. Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství.", "V Západním Německu probíhající tzv. „hospodářský zázrak“ byl od konce 40. let až po 60. léta 20. století podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil. Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce 1949 až do postavení berlínské zdi v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem to", "Němčina je úřední a převažující jazyk v Německu. Je to také jeden ze 24 úředních a pracovních jazyků v Evropské unii (EU) a jeden ze tří pracovních jazyků Evropské komise. V rámci EU je němčina také nejrozšířenějším mateřským jazykem se zhruba 100 miliony rodilými mluvčími. Mezi původní menšinové jazyky v Německu patří dánština, dolnoněmčina, lužická srbština, fríština a romština. Tyto menšinové jazyky jsou oficiálně chráněny evropskou chartou jazyků. Nejpoužívanějšími jazyky mezi imigranty jsou turečtina, kurdština, polština, ruština, srbochorvatština a další jazyky z Balkánu. Občané Německa jsou často mnohojazyční: 67 % německých občanů tvrdí, že se dokáží domluvit minimálně jedním cizím jazykem (kromě němčiny) a 27 % minimálně dvěma cizími", "Podle sčítání z roku 2011 je nejrozšířenějším náboženstvím v Německu křesťanství, ke kterému se hlásí 66,8 % z celkového počtu obyvatel. Ve vztahu k celkové populaci se 31,2 % označilo jako římští katolíci; 30,8 % jako protestanti zastupovaní evangelickou církví v Německu (EKD); 4,8 % jako součást jiných křesťanských vyznání (včetně evangelické svobodné církve,, s 0,9 %, stejně jako ostatních protestantů mimo EKD).K pravoslaví se přihlásilo 1,3 %, zatímco k judaismu 0,1 %. Ostatní náboženství zaujímají 2,7 %. Geograficky je protestantství soustředěno hlavně v severních, středních a východních částech země. Většinou se jedná o členy EKD, kteří zahrnují luterány, reformované a sjednocenou církev, jejichž tradice sahají až k pruské", "", "Německá kultura je definována především společným jazykem. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury, filozofie a vědy odešlo z Německa, většinou však zůstali spjati s Německem. Jako příklady emigrace z politických důvodů v 19. století lze uvést básníka Heinricha Heineho a filozofa a ekonoma Karla Marxe. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 až do roku 1871, kdy vzniklo Německé císařství, byly v důsledku nevýrazné společné identifikace německy mluvících lidí a roztříštěnosti státní organizace v rámci Německého spolku jak německá kultura, tak i věda důležitými sjednocujícími prvky německého národního uvědomění. Již předtím ovšem vznikl pojem „země básníků a myslitelů“,", "Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků, Hildegarda z Bingenu literárně zpracovala své mystické vize. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básníci a dramatikové Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Literárně významní jsou bratři Grimmové. Ke klasikům německé literatury patří i Heinrich Heine, Gotthold Ephraim Lessing, Heinrich von Kleist, Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, Friedrich Hölderlin, Novalis, Theodor Fontane či Georg Büchner. Ve 20. století se stali nositeli Nobelovy ceny", "Vývoj evropské klasické hudby byl ovlivněn celou řadou německých hudebních skladatelů. K čelním tvůrcům německého původu patřili Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel (přestože později odešel do Anglie), Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy, Richard Wagner, Johannes Brahms a Richard Strauss. Německou hudbu silně ovlivnili i Christoph Willibald Gluck, Georg Philipp Telemann, Carl Orff, Carl Philipp Emanuel Bach, Dietrich Buxtehude, Paul Hindemith, Giacomo Meyerbeer, Kurt Weill, Heinrich Schütz nebo Max Bruch. Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl sice přerušen druhou světovou válkou, poté však zaznamenal velký rozmach. V současné době má Německo téměř centrální důležitost v hudebním životě Evropy. V Německu je mnoho prvotřídních hudebních škol a konzervatoří. Německo je také zemí s největším počtem symfonických orchestrů, kterých je celkově 92. Mezi nejvýznamnější patří tzv. A-orchestry: Bamberger Symphoniker (Bamberg), Berlínští filharmonikové (Berliner Philharmoniker), Gewandhausorchester (Lipsko), hr-Sinfonieorchester (rozhlasový orchestr, Frankfurt nad Mohanem), Mnichovská filharmonie (Münchner Philharmoniker), Sächsische Staatskapelle Dresden (Drážďany), Staatskapelle Berlin se svým šéfdirigentem Danielem Barenboimem, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (Mnichov, zde působil v letech 1961–1979 Rafael Kubelík) a WDR Sinfonieorchester Köln (Kolín nad Rýnem).", "Nejslavnějším německým malířem je Albrecht Dürer. Dürerem byl silně inspirován i dřevorytec Hans Holbein mladší. Významným renesančním malířem byl Lucas Cranach starší. Ten je někdy řazen k tzv. dunajské škole, k níž patří i Albrecht Altdorfer. K renesanci náleží i Matthias Grünewald. Jedním z nejvýraznějších z Německa pocházejících barokních malířů je mistr Cosmas Damian Asam. Významným dřevorytcem 19. století byl Wilhelm Busch. Z romantických malířů vynikli Caspar David Friedrich a", "Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, které jsou úzce spojené s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, například Porta Nigra v Trevíru. Na území Německa se nachází i další památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzv. Torhalle. Torhalle ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který se prosadil po roce 1030. Katedrála Panny Marie a svatého Štěpána ve Špýru je největší zachovaná románská stavba na světě. Významnou románskou stavbou je i", "V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterým patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum. Významné je též Germanisches Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea, zejména na tzv. Ostrově muzeí. Nejstarším na ostrově je Staré muzeum. Vzniklo roku 1830. Tamní sbírka antických památek obsahuje například slavnou Periklovu bustu (významnou sbírku antického umění obsahuje též Glyptotéka v Mnichově). Jako druhé na Muzejním ostrově vzniklo roku 1855 Nové muzeum, obsahuje zejména egyptské vykopávky amarnského období, včetně známé Busty královny", "Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 probíhá digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení. Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových", "Klasikem německého filmu je režisér Friedrich Wilhelm Murnau, tvůrce klasického snímku \"Upír Nosferatu\". Slavnou filmovou režisérkou byla i Leni Riefenstahlová. Klíčovou postavou poválečného německého filmu byli Wim Wenders, Werner Herzog, Volker Schlöndorff či", "Německá kuchyně je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím, kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá", "Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V ročníku 2009/10 bylo přibližně 27,6 miliónu německých obyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů. V počtu medailí získaných na olympijských hrách (pokud sečteme olympijské výsledky Německa, západního Německa, východního Německa i tzv. společného německého týmu, jež se olympiád zúčastňoval v letech 1956–1964) je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě. Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží. Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší", "Státním svátek Německa je 3. říjen, Den německé jednoty. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicméně jsou", "", "Nejvyšší kostelní věž" ] }

{ "title": [ "Název Ameriky.", "Geografie.", "Rozsah.", "Poloha.", "Topografie.", "Hydrologie.", "Podnebí.", "Demografie.", "Populace.", "Etnologie.", "Náboženství.", "Jazyky.", "Kolokviální užití názvu.", "Regionální spolupráce." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Po objevení Ameriky Kolumbem se nově nalezenému světadílu začalo říkat \"Nový svět\". Dnešní název je odvozen od jména italského obchodníka a mořeplavce Ameriga Vespucciho, který mezi lety 1499 a 1502 podnikl dvě plavby podél východního pobřeží Jižní Ameriky. Německý kartograf Martin Waldseemüller vydal roku 1507 mapu světa, v níž nově objevený kontinent nazval podle Vespucciho křestního jména – \"Amerika\". Tento akt vyvolal protesty veřejnosti, že se Vespucci snaží uzurpovat Kolumbovi jeho prvenství. Vespucci však – jak se později ukázalo z dobové korespondence – označení \"Amerika\" nijak neprosazoval.", "", "Nejsevernější bod Ameriky je Kaffeklubben Island, který je také nejsevernější bod na pevnině Země. Nejjižnější body jsou ostrovy Southern Thule, i když jsou někdy považovány za část Antarktidy. Nejvýchodnější bod je Nordostrundingen a nejzápadnější bod je ostrov Attu.", "Amerika leží na západní polokouli, je protažena poledníkovým směrem od severu k jihu přes obě polokoule a na jihu se směrem od severu k jihu zužuje. Její maximální délka činí 14 500 km, šířka 5 950 km. Na severu je Amerika obklopena Severním ledovým oceánem, na východě Atlantským oceánem a na západě Tichým oceánem. K jiným světadílům se přibližuje: k Asii nejtěsněji (75 km) v Beringově úžině, k Evropě má nejblíže přes Grónsko směrem k Islandu, k Antarktidě se přibližuje řadou souostroví mezi Ohňovou zemí a Antarktickým poloostrovem.", "Nejvyšší hora Jižní Ameriky a celého světadílu je Aconcagua (6959 m n. m.). V Severní Americe je pak nejvyšší hora Denali, dříve Mount McKinley (6168 m n. m.). Západní část Ameriky zabírají Kordillery, západní částí Jižní Ameriky se táhnou Andy a v západní částí Severní Ameriky se rozléhají Skalnaté hory. 2300 km dlouhé Appalačské pohoří se táhne na východním pobřeží Severní Ameriky od Alabamy k Newfoundlandu. Severně od Apalačského pohoří, na východním pobřeží Kanady, leží Arktické Kordillery. V Kaskádovém pohoří, které se také nachází v Kordillerách je známý stratovulkán Mount St. Helens (2549 m n. m.)", "Amerika má mnoho řek s velkým povodím. Největší povodí má a zároveň nejdelší řekou v Americe je řeka Amazonka, která má také největší průtok z řek na Zemi. Pramení v Andách. Největší povodí v Severní Americe a druhé největší na světě má řeka Mississippi. Druhé největší povodí v Jižní Americe, okolo 2,5 mil. km2, má řeka Paraná. V Jižní Americe se nachází nejvyšší vodopád Salto Ángel ve Venezuele. Nejznámější jezera jsou kanadsko-americká: Hořejší, Huronské, Michiganské, Erijské a Ontario. Nejvýše položené jezero na světě je Titicaca, leží v nadmořské výšce 3812 m.", "Vzhledem k protáhlému tvaru kontinentu od severu k jihu jsou v Americe zastoupena všechna podnebná pásma. Nejsevernější území zasahuje do pásu arktického (polárního). Na něj navazuje subarktický pás. Největší část Severní Ameriky leží v pásu mírném, jih potom v subtropickém. Nejjižnější oblasti zasahují nepatrně do pásma tropického. V tropickém pásmu leží celá Střední Amerika a značná část Ameriky Jižní. Zhruba od obratníku Kozoroha po 40° j.š. se nachází opět pásmo subtropické, na něj navazuje mírné (Patagonie) a nejjižnější části Patagonie a Ohňová země jsou již v pásmu subarktickém, kde je podnebí drsné a studené (proniká sem vliv Antarktidy).", "", "Celková populace Ameriky je 1 001 500 000 lidí a je rozdělena následovně:", "Populace Ameriky se skládá z potomků osmi velkých etnik a jejich kombinováním.", "Převažující náboženství v Americe jsou následující: Mezi další víry patří sikhismus, buddhismus, hinduismus a v malých počtech bahá'í a animismus.", "V Americe se mluví mnoha jazyky. Některé mají evropský původ, některými mluví domorodci a některé jsou ovlivněny cizími jazyky. Převažujícím jazykem v Latinské Americe je španělština, i když v největším státu Latinské Ameriky, Brazílii, se mluví portugalsky. Vyskytují se zde i regiony, které mluví francouzsky, nizozemsky a anglicky, jako třeba Francouzská Guyana, Surinam a Belize, a na Haiti převažuje haitská kreolština. Indiánskými jazyky se mluví mnohem více v Latinské Americe než v Angloamerice a mezi nejčastější patří nahuatl, kečuánština, ajmarština a guaraní. Několika dalšími indiánskými jazyky se v menší míře mluví v Latinské Americe i Angloamerice. V Latinské Americe se mluví také dalšími kreolskými jazyky. Jak už název napovídá, v Angloamerice převládá angličtina. V Kanadě se mluví i francouzsky, kdy tento jazyk převládá v Québecu. Je také důležitým jazykem v Louisianě. Španělsky se hodně mluví na jihozápadě USA, který byl součástí Místokrálovství Nové Španělsko, a to hlavně v Kalifornii a v Novém Mexiku. V současné době se v důsledku imigrace z Latinské Ameriky mluví španělsky po celých Spojený státech. Imigrace všeobecně do Angloameriky přinesla jazykovou diverzitu, jenom v USA existuje asi 300 jazyků, ale většinou z nich se mluví jen mezi malými skupinami imigrantů. Guyana, Surinam a Belize se většinou nepočítají ani do Angloameriky, ani do Latinské Ameriky, protože jsou jazykově odlišné od Latinské Ameriky, geograficky mimo Angloameriku a kulturně odlišné od obou těchto regionů. V Guayaně a Belize je hlavním jazykem angličtina a v Surinamu nizozemština.", "Pojem \"Amerika\" se v češtině (obdobně jako v jiných jazycích) v neformálním projevu obecně používá jako označení pro Spojené státy americké. Američan je běžné označení jak pro obyvatele kontinentu, tak pro občana Spojených států amerických.", "Na území amerického kontinentu působí hned několik mezistátních organizací, spolků apod. Jednotlivá uskupení států se zaměřují např. na politickou integraci, obchodní záležitosti, odstraňování chudoby, spolupráci v boji s terorismem apod." ] }

{ "title": [ "Původní robot Karel.", "Příklad.", "Lokalizace.", "Metodika.", "Karel++.", "Karel H.", "V hudbě." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "S myšlenkou výuky programování prostřednictvím tvorby programů pro svět robotů přišel na přelomu 70. a 80. let 20. století Richard E. Pattis, který jej používal na Stanfordově univerzitě při výuce studentů. Pojmenoval jej Karel (a ne Charles) jako poctu Karlu Čapkovi, který slovo \"robot\" zavedl do světového slovníku. V Pattisově verzi se robot pohyboval ve městě sestávajícím z vodorovných ulic (\"streets\") a svislých bulvárů (\"avenues\" – svislý směr měla připomínat první písmena: \"AV\"). Robot rozuměl 5 základním příkazům: \"move\" (přesuň se na další křižovatku), \"turnleft\" (otoč se vlevo), \"putbeeper\" (polož bzučák), \"pickbeeper\" (zvedni bzučák) a \"turnoff\" (vypni se), dokázal testovat, zda je před ním volno, zda jsou v jeho blízkosti bzučáky a na kterou stranu je natočen. S pomocí těchto základních příkazů a pomocí programových konstrukcí (sekvence, smyčky, podmíněné příkazy) bylo možno definovat nové příkazy a používat je v programu. V půli 90. let byl Pattisův Karel opuštěn, když Stanford začal při výuce používat programovací jazyk Java. Od roku 2005 se Karel do Stanfordu vrátil v nové implementaci právě v jazyku Java a IDE Eclipse. V současnosti studenti na Stanfordu začínají v jazyku Karel a během několika týdnů plynule přecházejí k Javě.", "Jednoduchý příklad programu v programovacím jazyce Karel:", "V Česku byla původní myšlenka lehce upravena. Robot se pohyboval po obdélníkovém, šachovnicovitě uspořádaném dvorku, na jehož políčka pokládal či z nich zvedal značky. Jeho základní příkazy byly přeloženy do češtiny: \"Krok\", \"VlevoVbok\", \"Polož\" (rozuměj značku) a \"Zvedni\" (značku). Kromě toho uměl otestovat, je-li před ním zeď, je-li pod ním značka a je-li otočen na sever. Robot Karel může vykonávat velmi rozmanité činnosti: od primitivních příkazů typu VpravoVbok přes jednoduché skoky, oběhy pole a kreslení různých obrazců z Karlových značek, až ke složitému hledání značek v bludišti nebo sčítání a porovnávání čísel (představovaných počtem značek na jednotlivých políčcích). Na Slovensku vznikla verze s názvem \"Robot Karol++\", u které jsou klíčová slova ve slovenštině a která obsahuje některá další rozšíření. Tato verze byla později přeložena i do češtiny, angličtiny a němčiny.", "Kolem české verze Karla vznikla rozsáhlá metodika s řadou nejrůznějších výukových materiálů. Tato metodika v první etapě výuky vůbec nepoužívá v programech proměnné, čímž snižuje nároky na množství látky, kterou je třeba žákům přednést. Žáci se v této etapě naučí především dekomponovat složitější problémy na sadu problémů jednodušších a používat základní programové konstrukce. Používání proměnných se zavádí až při přechodu na konkrétní programovací jazyk. Zde žáci používají knihovnu simulující jim známý svět robota Karla. Nejprve se při přepisování svých programů pro robota Karla naučí základy syntaxe použitého programovacího jazyka a v dalších etapách začnou tyto programy zdokonalovat využitím proměnných.", "Programovací jazyk Karel byl později rozšířen na objektově orientovaný jazyk označený Karel++ (po vzoru C++). Tento jazyk je syntakticky podobný jazyku Java.", "Nová modifikace programovacího jazyka karel++, která má implementováno nové GUI a prvky programovacího jazyka C#. Syntaxe příkazů je podobná CSS, HTML a Java. Tato modifikace byla pojmenována podle autora Karla Hladíka.", "Robot Karel se objevuje v klipu \"Nikdy nic nebylo\" od Sto zvířat" ] }

{ "title": [ "Předpoklady teorie.", "Diskrétní struktura látky.", "Tepelný pohyb částic.", "Vnitřní energie soustavy." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Kinetická teorie je postavena především na následujících experimentálně ověřených poznatcích.", "Látka jakéhokoli skupenství se skládá z částic (atomy, molekuly nebo ionty). Prostor, který látka zaujímá, není těmito částicemi zcela zaplněn, mezi částicemi jsou mezery. Struktura látky je tedy \"nespojitá (diskrétní)\". Existence diskrétní struktury látky je dnes experimentálně potvrzena. Všechna tělesa se skládají z atomů, které se sdružují do molekul. Každé částici (atomu nebo molekule) přísluší určitá hmotnost. Pro srovnání hmotností atomů se používá relativní atomová hmotnost formula_1, pro molekuly relativní molekulová hmotnost formula_2. Tyto veličiny jsou definovány pomocí atomové hmotnostní konstanty formula_3. Hmotnost látky je určena součtem hmotností jednotlivých částic, z nichž se látka skládá.", "Částice se v látce pohybují nepřetržitě (neustále) a neuspořádaně (chaoticky). Žádný ze směrů pohybu částice nemá přednost před ostatními směry pohybu. Také rychlosti pohybu jsou různé. Tento pohyb částic v látce se nazývá \"tepelný pohyb\". Mezi důkazy potvrzující tento poznatek patří např. Brownův pohyb nebo difúze. U pevných látek dochází při molekulovém pohybu ke kmitání částic kolem jejich rovnovážných poloh. U kapalin dochází nejen ke kmitání částic kapaliny kolem těchto rovnovážných poloh, ale také k chaotickému pohybu rovnovážných poloh jednotlivých částic. Částice plynu nekonají periodický pohyb (na rozdíl od kapalin a pevných látek), ale pohybují se různými rychlostmi ve všech směrech, přičemž dochází ke vzájemným srážkám částic a změnám jejich rychlostí i směrů pohybu. Kvůli malým rozměrům atomů a molekul nelze tento pohyb pozorovat přímo, existují však nepřímé důkazy existence tohoto jevu, jako např. Brownův pohyb, difúze nebo osmóza.", "Částice na sebe navzájem působí přitažlivými i odpudivými silami, přičemž velikost těchto sil je závislá na vzdálenosti mezi částicemi. V důsledku existence těchto sil přísluší dvěma blízkým částicím určitá potenciální energie. Existenci přitažlivých a odpudivých sil, kterými na sebe částice vzájemně působí, potvrzují jevy jako např. soudržnost pevných a kapalných látek, odpor pevných těles při stlačování apod. Díky svému pohybu mají částice podle této teorie vždy kinetickou energii, díky silám mezi částicemi (\"vazbám\") mají i potenciální energii. Celková vnitřní energie tělesa se pak rovná součtu kinetické a potenciální energie všech částic tělesa." ] }

{ "title": [ "Značení a jednotky.", "Ekvivalence s hmotností.", "Druhy energie.", "Přeměny energie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jako symbol energie se používá písmeno \"E\". Hlavní jednotka energie i práce v soustavě SI je joule, značka jednotky: J. Je definován jako práce, kterou vykoná síla 1 N působící po dráze 1 m. Další používané mimosoustavové jednotky jsou:", "Ze speciální teorie relativity plyne, že hmotnost (nikoliv hmota) a energie jsou ekvivalentní podle Einsteinova vztahu kde formula_1 je hmotnost, formula_2 je rychlost světla ve vakuu.", "Druhy energie se rozlišují např. podle druhu síly, která působí, podle zdroje, který energii vydává, ap.:", "Energie jednoho druhu se obecně přeměňuje v jiný druh konáním práce. V makroskopickém popisu se však od mikroskopického působení silových interakcí zpravidla odhlíží a přeměna se může jevit jako bezprostřední (při anihilaci částice a antičástice látky v klidu) nebo se zavádějí nové veličiny fenomenologicky popisující disipaci či skrytý přenos energie a formulují se nová pravidla pro energetické děje. V termodynamice se proto zavádí teplo a přeměna energie se v termodynamickém popisu řídí prvním a druhým zákonem termodynamiky. Jeden druh energie (přeměňované či přeměněné) lze zpravidla považovat za energii potenciální, která je \"uložena\" v silovém poli (polohová energie) nebo klidové hmotnosti (klidová energie) daného fyzikálního systému i v jeho relativním klidu, druhá je energií dynamickou, projevující se v časové přeměně či pohybu (kinetická energie, energie vlnění). V některých případech jsou jisté druhy energie zaváděny jako teoretický koncept a současná fyzika zatím neumí vysvětlit jejich podstatu ani zákony jejich přeměny (např. tzv. temná energie). Není ani jasné, zda lze zachování energie či druhý termodynamický zákon vztahovat na vesmír jako celek. Různé teorie nabízejí různá řešení a experimenty a pozorování nestačí k jejich vyvracení (a je možné, že takové vyvrácení ani není možné kvůli neopakovatelnosti vývoje vesmíru jako celku). Přeměny energie a jí vyvolané změny struktury molekul a látek jsou podstatou chemických a biologických dějů. Využitím přeměny energie pro lidské účely se zabývají energetika i další obory techniky (elektrotechnika, radiotechnika, dopravní technika, optika...). S přeměnou energie jsou v podstatě spojeny i mnohé aplikace v hospodářství (průmysl, zemědělství, doprava, lékařství) i společenském životě (technické prostředky pro kulturní tvorbu, didaktiku, vědu a výzkum i v humanitních oborech)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Terminologie.", "Software a data.", "Škodlivý software.", "Rozdělení softwaru." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "První teorie softwaru byla navržena Alanem Turingem v eseji \"Computable Numbers with an Application to the Entscheidungsproblem\" v roce 1936. Pojem „software“ v textu poprvé použil John W. Tukey v roce 1958. V hovorové řeči se tento pojem často používá ve významu „aplikační software“. V informatice a softwarovém inženýrství pojem software zahrnuje všechny informace zpracované počítačovým systémem, a také programy a data. Mezi obory, které se zabývají softwarem, patří informatika a softwarové inženýrství. Historie počítačového softwaru se začíná psát v roce 1946, kdy se objevila první programová chyba softwaru. Více a více programů vstupuje do sféry firmwaru a hardware je menší, levnější a rychlejší, jak předpokládá Mooreův zákon. A tak se části počítačů, které byly dříve považované za software, nyní řadí k hardwaru. Většina dnešních hardwarových společností zaměstnává více softwarových programátorů než hardwarových návrhářů od té doby, co softwarové nástroje zautomatizovaly mnoho úkolů souvisejících s výrobou plošných spojů. Stejně jako v automobilovém průmyslu, základy softwarového průmyslu položilo několik vizionářů, kteří v garáži vytvářeli své prototypy. Steve Jobs a Bill Gates byli Henry Ford a Louis Chevrolet své doby a profitovali z nápadů, které byly všeobecně známé v době ještě předtím, než začali podnikat. Za klíčový moment ve vývoji softwaru se všeobecně považuje publikace specifikací k IBM PC od zaměstnance IBM Philipa Dona Estridge z 80. let. Dnes by to bylo považováno za typ crowdsourcingu. Do té doby byl software svázán s hardwarem od OEM výrobců jako Data General, Digital Equipment Corporation a IBM. Když si zákazník koupil minipočítač, (v té době nejmenší počítač na trhu), počítač neobsahoval žádný předinstalovaný software. Software musel být nainstalován inženýry zaměstnanými u OEM. Hardwarové společnosti nejen že svazovaly svůj software s hardwarem, ale také kladly požadavky na umístění hardwaru do klimatizované počítačové místnosti. Většina společností vedla v účetnictví svůj software v hodnotě 0 dolarů, a proto software nemohl být uváděn jako majetek (což v té době bylo podobné jako financování populární hudby). Když společnost Data General představila počítač Data General Nova, společnost Digidyne chtěla použít jeho RDOSový operační systém na svém vlastním hardwarovém klonu. Data General odmítla licencovat jejich software (což bylo ale těžko proveditelné vzhledem k tomu, že byl v účetnictví veden jako volné aktivum) a domáhala se svých práv na svázání softwaru s hardwarem. Nejvyšší soud Spojených států amerických v roce 1985 vytvořil precedens nazývaný Digidyne vs. Data General. Nejvyšší soud uznal rozhodnutí nižší instance a Data General byla nakonec donucena licencovat software operačního systému, protože bylo usneseno, že omezování licence pouze pro DG hardware bylo nelegální. Brzy nato IBM veřejně publikovala API pro svůj DOS a zrodil se Microsoft. Finanční ztráta vzniklá z poplatků právníkům nakonec vedla k tomu, že Data General byla převzata společností EMC. Rozhodnutí Nejvyššího soudu umožnilo nárůst ceny softwaru a také nakupování softwarových patentů. Jednání společnosti IBM bylo v té době vnímáno téměř jako revolta. Jen málo lidí v oboru věřilo, že někdo jiný než IBM bude ze softwaru profitovat. Microsoft a Apple tudíž mohli využít situace a začít vydělávat na softwarových produktech. Těžko si lze dnes představit, že podle tehdejších názorů byl software bez hardwarového zařízení bezcenný. Mnoho úspěšných firem v dnešní době prodává pouze softwarové produkty, i když stále existují problémy s licencemi softwaru kvůli složitosti návrhů a špatné dokumentaci, což vede ke vzniku patentových trollů. S volně šiřitelnými softwarovými specifikacemi a možností licencování softwaru vznikly nové příležitosti pro softwarové nástroje, které se staly de facto standardem – jako například DOS pro operační systémy nebo také různé proprietární programy na zpracování textu a tabulek. Podobným způsobem se proprietární metody vývoje staly standardní metodologií vývoje softwaru.", "Definici ani rozdělení software není možné zcela přesně určit, protože existuje velmi mnoho pohledů na to, jak by měla být provedena. Dále jsou diskutovány některé aspekty.", "Software můžeme definovat i tak, že to je v počítači vše, co není hardware (tj. vše kromě fyzických součástí počítače). Avšak v tomto případě zahrnujeme mezi software i data, která typicky není možné vykonat procesorem, protože neobsahují strojové instrukce pro procesor počítače, ale data popisují obrázek, textový dokument a podobně. Označení software se tak někdy vztahuje jen na programy, ale může se vztahovat i na data. V některých případech lze však na data pohlížet i jako na program (například programy zkomprimované do ZIP souboru). Hranice mezi výkonným software (programem) a daty je nejasná i v případě HTML souborů obsahujících webové stránky, protože v nich může být úryvek programu v JavaScriptu nebo jazyce PHP. Lze nalézt i další příklady.", "Software může provádět i nezamýšlenou činnost a v takovém případě hovoříme buď o programátorské chybě nebo o počítačových virech, malware, spyware, trojských koních a podobném nežádoucím software. Důvodem existence nežádoucího software jsou zlé nebo nečestné úmysly jejích tvůrců, kteří zneužívají chyb ostatních software (webový prohlížeč, e-mailový klient, ale i v operačním systému a jinde) nebo neznalosti obsluhy počítače (viz sociální inženýrství). Běžný uživatel počítače obvykle nemá dostatečné technické znalosti, aby takový software rozeznal nebo dokonce zabránil v jeho činnosti. Proto existují antivirové programy, antispyware a další programy, které leží na pomezí aplikačního a systémového software a pokouší se činnost nežádoucího software eliminovat.", "Podle funkce můžeme software rozdělit na několik skupin: Podle finanční dostupnosti můžeme software rozdělit na: \"Retail verze softwaru\" je tzv. krabicová verze softwaru, která může být nainstalována na libovolný počítač. Může být tedy současně nainstalována vždy jen na jednom počítači, nebo podle počtu licencí na více počítačích, je však možno ji libovolně přenášet z počítače na počítač. Lze vymyslet i různá další rozdělení podle druhu, účelu, vzhledu, funkčnosti – například oddělit softwarové knihovny. Z hlediska bezpečnosti se používají kategorie jako například malware (škodlivý software), ransomware (vyděračský software), spyware (špehovací software). Existují i další skupiny jako adware (reklamní software). Nechtěný předinstalovaný software se nazývá crapware." ] }

{ "title": [ "Poloha.", "Etymologie.", "Užívání termínu Severní Amerika.", "Geografie.", "Geologie.", "Geologie Kanady.", "Geologické oblasti USA.", "Geologie Střední Ameriky.", "Demografie.", "Populace.", "Infrastruktura.", "Doprava.", "Komunikace.", "Regiony.", "Státy a závislá území." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Severní Amerika je 48 km širokou Panamskou šíjí napojena na Jižní Ameriku (za rozhraní obou světadílů se obvykle považuje až státní hranice mezi Panamou a Kolumbií). Z karibských ostrovů se většina přiřazuje k Severní, resp. Střední Americe. Výjimkou je souostroví Trinidad a Tobago a ostrovy spravované jihoamerickými státy. Na severozápadě je americký poloostrov Aljaška oddělen 88 km širokou Beringovou úžinou od asijské Čukotky. Na severovýchodě na americkou pevninu navazuje Kanadské arktické souostroví a Grónsko. To je odděleno 280 km širokým Dánským průlivem od Islandu, který se již řadí k Evropě (z geologického hlediska ovšem Island leží na Středoatlantském hřbetu a tedy přímo na rozhraní obou kontinentů). Nejzazší body na pevnině: Nejzazší body včetně ostrovů:", "Existuje všeobecně přijatý názor, že Amerika byla pojmenována po italském cestovateli Amerigovi Vespuccim německými kartografy Martinem Waldseemüllerem a Matthiasem Ringmannem. Vespuccci, který mezi lety 1497 a 1502 objevil Jižní Ameriku, byl první Evropan, jenž tvrdil, že Amerika není Indie, ale odlišný kontinent, Evropanům dosud neznámý. V roce 1507 Waldseemüller vytvořil mapu světa, v níž umístil slovo „America“ na světadíl Jižní Ameriky, do středu dnešní Brazílie. Původ názvu odůvodnil v doprovodné knize \"Cosmographiae Introductio\": česky Podle Waldseemüllera by nikdo neměl námitky proti pojmenování země po jejím objeviteli. Použil latinizovanou verzi Vespucciho jména (Americus Vespucius), ale v jejím ženském tvaru „America“, následuje tak vzory „Europa“ a „Asia“. Později, když další kartografové přidávali do map Severní Ameriku, rozšířili tak původní název. Roku 1538 Gerard Mercator užil ve své mapě světa název „America“ pro celou západní polokouli. Odvozenina z Vespucciho jména je však podle některých problematická. Je totiž zvykem, že objevy získávají název podle příjmení svého objevitele, případně panovníka. Ricardo Palma předložil možnost, že název má původ v Amerických horách (španělsky: \"Serranías Amerrique\"), malém pohoří, které se nachází ve Střední Americe. Vespucci byl prvním, kdo objevil Jižní Ameriku a také Americké hory, což spojuje jeho objevy s těmi Kryštofa Kolumba. Alfred E. Hudd navrhl roku 1918 teorii, že kontinent je pojmenován po velšském obchodníkovi Richardu Amerikovi z Bristolu. Ten, alespoň podle předpokladů, financoval výpravu Johna Cabota z Anglie do Newfoundlandu, uskutečněnou roku 1497. Jiná podrobně probádaná domněnka tvrdí, že Amerika je pojmenována podle španělského námořníka nesoucího staré vizigótské jméno \"Amairick\". Podle jiné má název kořeny v jazyku původních obyvatel Ameriky.", "Termín Severní Amerika zahrnuje různé definice ve shodě s polohou a kontextem. V angličtině může být pojem \"Severní Amerika\" použit pro Spojené státy americké a Kanadu. Někdy se k těmto zemím přidávají i Grónsko a Mexiko (které je členem North American Free Trade Agreement), stejně jako ostrovy nedaleko pobřeží. V Iberoamerice a dalších částech Evropy výraz \"Severní Amerika\" označuje subkontinent Ameriku, zahrnující Kanadu, USA, Mexiko a často Grónsko, Saint Pierre a Miquelon a Bermudy. Severní Amerika (\"North America\") je historicky často označována jinými názvy. Španělská Severní Amerika (Místokrálovství Nové Španělsko) byla často uváděna jako Severní Amerika (anglicky však \"Northern America\"), což bylo první oficiální jméno Mexika. Mimo Severní Ameriku se ve dvacátém století celý americký kontinent (Severní, Střední a Jižní Amerika stejně jako Karibik) označoval jednoduše jako \"Amerika\", jeden z \"pěti kontinentů\" (dalšími čtyřmi jsou Evropa, Asie, Afrika a Austrálie).", "V Severní Americe lze vzhledem k její severojižní orientaci nalézt velmi různorodé typy podnebí. V oblasti Hudsonova zálivu a arktických ostrovů vládne polární klima tundry, jež směrem na jih přechází postupně v mírný pás, zaujímající většinu území Spojených států amerických. Pro Kordillery je typické vysokohorské klima ovlivňující i přilehlé kraje. Pouště a polopouště zaujímají jih Spojených států a severní provincie Mexika, dále na jih pak začínají subtropy a tropy. Na klimatické podmínky ostrovů mají kromě polohy silný vliv mořské proudy.", "", "Geologicky je Kanada jedním z nejstarších regionů na Zemi. Více než polovina jejího území se skládá z prekambrických hornin, které jsou nad mořskou hladinou od počátku paleozoika. Kanadské zdroje nerostů jsou rozmanité a velmi rozsáhlé. Napříč Kanadským štítem se nacházejí velké zásoby železa, niklu, zinku, mědi, zlata, olova, molybdenu a uranu. V arktické oblasti se začala rozvíjet také těžba diamantů, což Kanadu činí jedním z největších světových producentů. Po celém Kanadském štítu se nachází obce zaměřené na těžbu těchto nerostů – největší a nejznámější je Sudbury v Ontariu. Oblast Sudbury se však od běžného procesu formování nerostů ve štítu liší. Existuje totiž množství důkazů potvrzujících, že Sudburyjská pánev je starý impaktní kráter. Nedaleká, ale méně známá Temagamijská magnetická anomálie (nazývaná také Wanapiteiská anomálie) se Sudburyjské pánvi nápadně podobá. Vzhledem k podobnosti magnetických anomálií by mohlo jít o druhý na kovy bohatý kráter. Kanadský štít je pokryt také rozlehlými boreálními lesy, jejichž těžba je významným průmyslovým odvětvím v Kanadě.", "Kontinentální Spojené státy americké se dají rozdělit na pět fyzickogeografických oblastí: Geologie Aljašky se podobá té Kordiller, zatímco hlavní ostrovy Havaje sestávají z vulkánů z období neogénu, jejichž magma pochází z horké skvrny.", "Střední Amerika je geologicky aktivní oblast, kde občas dochází k zemětřesením. Roku 1976 zasáhlo Guatemalu velké zemětřesení, jež zabilo asi 23 000 lidí. Managua, hlavní město Nikaraguy, bylo postiženo zemětřeseními v letech 1931 a 1972, to druhé z nich mělo na svědomí okolo 5000 životů. Salvador byl zničen třemi zemětřeseními, jedním roku 1986 a dvěma roku 2001, v severní a střední Kostarice zabilo zemětřesení roku 2009 nejméně 34 lidí. Ve stejném roce postihlo Honduras silné zemětřesení, které si vyžádalo sedm životů. Sopečné erupce jsou zde také běžné. V roce 1968 došlo k erupci sopky Arenal, která způsobila smrt celkem 87 lidí. Úrodné půdy ze zvětralé lávy umožňují udržovat husté zalidnění v zemědělsky produktivních vysočinách. Ve Střední Americe se nachází množství pohoří. Největšími z nich jsou Sierra Madre de Chiapas, Cordillera Isabelia a Cordillera de Talamanca. Mezi pohořími se rozkládají úrodná údolí vhodná pro obyvatelstvo. Většina populace Hondurasu, Kostariky a Guatemaly žije v údolích. Tyto oblasti jsou příznivé také pro pěstování kávy, fazolí a dalších plodin.", "Převažující jazyky v Severní Americe jsou angličtina, španělština a francouzština. Termín Angloamerika je používán pro označení anglicky mluvících zemí Ameriky, jmenovitě jsou to Spojené státy a Kanada (kde jsou oficiální zároveň angličtina a francouzština), ale někdy také Belize a části Karibiku. Termín Latinská Amerika se týká dalších území v Americe (i jihu Spojených států), kde románské jazyky, odvozené z latiny, tedy španělština a portugalština (francouzsky mluvící země obvykle zahrnuty nejsou) převládají. Jedná se o další země Střední Ameriky (ne vždy Belize), části Karibiku (mimo nizozemsky, anglicky či francouzsky mluvící území), Mexiko a většinu Jižní Ameriky (vyjímaje Guyanu, Surinam, Francouzskou Guyanu a Falklandské ostrovy). Francouzský jazyk hrál v dějinách Severní Ameriky důležitou roli a v některých regionech zůstává hlavním komunikačním prostředkem. Kanada je oficiálně dvoujazyčná – francouzština je oficiální jazyk kanadské provincie Québec, kde jí mluví 95% lidí jako svým prvním nebo druhým jazykem, a je spolu s angličtinou oficiální řečí v provincii Nový Brunšvik. Dalšími francouzsky mluvícími oblastmi jsou provincie Ontario, provincie Manitoba, Francouzské Antily a Saint Pierre a Miquelon, stejně tak jako americká Louisiana, kde je francouzština úředním jazykem. Haiti je v této skupině zahrnuto kvůli historickému svazku, ale obyvatelé hovoří jak běžnou francouzštinou, tak i kreolizovanou francouzštinou. Podobně se kreolizované jazyky vyskytují i na Svaté Lucii a Dominice. Hospodářsky jsou Kanada a Spojené státy nejbohatšími a nejrozvinutějšími zeměmi na světadílu, hned za nimi je Mexiko, nově industrializovaná země. Státy Střední Ameriky a Karibiku jsou na různé úrovni ekonomického a lidského rozvoje. Například malé karibské ostrovní země jako Barbados, Trinidad a Tobago a Antigua a Barbuda mají vyšší HDP na obyvatele než Mexiko. To je způsobeno jejich menší populací. Panama a Kostarika mají významně vyšší index lidského rozvoje a HDP než zbytek států Střední Ameriky. Etnicky je Severní Amerika zcela svébytný kontinent. Třemi hlavními etnickými skupinami jsou běloši, černoši a míšenci. Z ostatních méně početných skupin mají největší význam indiáni a Číňané. Sociálně a kulturně představuje Severní Amerika dobře definovaný celek. Kanada a Spojené státy sdílejí kulturu a podobné tradice, což je výsledkem toho, že obě země jsou bývalé britské kolonie. Kvůli silným ekonomickým a historickým vazbám se mezi těmito dvěma národy vyvinul společný kulturní a ekonomický trh. Španělsky mluvící část Severní Ameriky sdílí společnou minulost jako dřívější španělské kolonie. V Mexiku a zemích Střední Ameriky, kde se vyvíjely civilizace jako Mayové, zachovávají původní obyvatelé tradice i navzdory moderní době. Střední Amerika a španělsky mluvící státy karibských ostrovů mají historicky více společného díky zeměpisné blízkosti a faktu, že na Španělsku získaly nezávislost. Severní Mexiko, hlavně v městech Monterrey, Tijuana, Ciudad Juárez a Mexicali, je silně ovlivněno kulturou a životním stylem Spojených států. Z těchto uvedených měst může být na Monterrey pohlíženo jako na nejvíce amerikanizované město v Severní Americe. Přistěhovalectví do USA a Kanady zůstává podstatným rysem mnoha států blízko jižní hranice Spojených států. Anglofonní karibské státy zažily úpadek Britského impéria, jeho vlivu na region a nahrazení ekonomickým vlivem Severní Ameriky. Tento vliv je zapříčiněn částečně nízkou populací (méně než 200 000) anglofonních karibských zemí a také faktem, že emigranti z těchto zemí v zahraničí jsou početnější než obyvatelstvo zůstávající doma.", "Nejvíce zalidněnou zemí v Severní Americe jsou Spojené státy americké s 327 606 020 lidmi. Za USA následuje Mexiko s 112 322 757 lidmi. Patří tak mezi země udržující si populaci okolo 100 miliónů lidí. Kanada je s populací 32 623 490 na místě třetím. Většina ze států Karibských ostrovů má národní populaci pod jeden milion obyvatel, ačkoliv Kuba, Dominikánská republika, Haiti, Portoriko - teritorium Spojených států amerických, Jamajka a Trinidad a Tobago mají populaci vyšší než milion. Osm z největších deseti metropolitních oblastí je umístěno ve Spojených státech amerických. Všechny tyto metropolitní oblasti mají okolo 5,5 miliónů obyvatel a zahrnují metropolitní oblast New Yorku, metropolitní oblast Chicaga, metropolitní oblast Los Angeles a Dallas–Fort Worth metroplex. Zatímco většina největších metropolitních oblastí jsou uvnitř USA, Mexiko hostí největší metropolitní oblast podle počtu obyvatel v Severní Americe - Greater Mexico City. V Kanadě zase najdeme metropolitní území Velké Toronto, které se se svými 5,5 milióny lidmi řadí mezi deset největších. Malá vzdálenost mezi městy na hranicích Kanady - USA a Mexika - USA vede k vzestupu mezistátních metropolitních oblastí.", "", "Panamericana v Severní Americe je část sítě cest téměř 48 tisíc kilometrů dlouhých, vedoucích přes pevninské státy celého Amerického kontinentu. Délka Panamericany není přesně daná, protože vlády USA a Kanady nikdy oficiálně neoznačily specifické cesty jako části Panamericany. Naopak Mexiko má oficiálně mnoho větví, napojujících se u hranic se Spojenými státy. Maximální délka severoamerické části Panamericany je však zhruba 26 000 km. První transkontinentální železnice ve Spojených státech byla vybudována napříč Severní Amerikou v 60. letech 19. století. Propojila železniční síť východu USA s Kalifornií na tichomořském pobřeží. Byla dokončena 10. května 1869 na Promontory Summit v Utahu a vytvořila celonárodní mechanizovanou dopravní síť, která revolucionovala obyvatelstvo a ekonomiku amerického západu, napomáhajíc přeměně na moderní dopravní systém. Spojením nesčetných východoamerických železnic s pacifickými dosáhla statusu první transkontinentální železnice a na světě nebylo většího železničního systému. Kanadská Grand Trunk Railway (GTR) dosahovala okolo roku 1867 již více než 2 055 kilometrů kolejí. Propojovala Portland, Maine a tři severní státy Nové Anglie s kanadskými atlantickými provinciemi.", "Mnohé státy Severní Ameriky spolupracují na sdílení telefonního systému známého jako North American Numbering Plan (NAPA). Jedná se o integrovaný systém telefonních čísel čtyřiadvaceti zemí a teritorií: Spojených států amerických a jejich teritorií, Kanady, Bermud a šestnácti karibských států.", "", "Na severoamerickém kontinentu se nacházejí tři velké a relativně lidnaté státy: Kanada a Aljaška (která patří Spojeným státům) leží na severu kontinentu, částečně i u severního polárního kruhu. V téměř celé Aljašce a v severních částech Kanady žijí Eskymáci (Inuité). Jižní část kontinentu, zvaná Střední Amerika, sestává ze sedmi menších států. V Panamě je pevninská šíje, která spojuje Severní Ameriku s Jižní. Také je tam Panamský průplav, spojující Tichý oceán s Karibským mořem a Atlantikem. V Karibském moři je řada ostrovních států v prostoru tzv. Velkých a Malých Antil. Tento ostrovní řetězec začíná od břehů Floridy a končí u jihoamerického venezuelského pobřeží. Kromě nezávislých států především v Karibiku existuje řada závislých území, která jsou se svou mateřskou zemí provázána různým stupněm závislosti. Mnohá z nich mají velmi vysoký stupeň autonomie. Nadřazené politické celky těchto území jsou evropské státy a USA, které v minulosti kolonizovaly nová území:" ] }

{ "title": [ "Hudba jako umění.", "Etymologie.", "Teorie o vzniku hudby.", "Druhy hudby." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Hudba byla velmi dlouho vázána na ritus a za samostatné umění, jehož prostředkem jsou převážně tóny, ale i jiné zvuky a slovo, byla uznána poměrně pozdě. Patří téměř ke každé komunitě jako její společné dědictví. U přírodních národů ji nalézáme v úzkém spojení s tělesnými aktivitami (tanečními a rituálními), v kulturně vyspělé Evropě dal její rozvoj navíc impulzy pro zhotovování důmyslných hudebních nástrojů. Její nejvyšší hodnoty jsou svázány s pojmem vážná hudba, která z euro-atlantického okruhu postupně přesáhla během 20. století do kulturních míst celého světa. „Je to zřejmě to nejneslýchanější, nejpůvodnější a opravdu nejzázračnější, co kromě vědy naše západní civilizace vytvořila“, píše filozof Karl Popper v autobiografické knize \"Věčné hledání\".", "Slovo \"hudba\" je odvozeno od „housti“ (odtud „housle“, „hudec“), přičemž vedle „hudby“ žila v staročeštině ústrojně i „piščba“ (odtud „pištci“) a „trúbenie“ (odtud „trubači“). Naproti tomu univerzálně evropský tvar vycházející z řeckého „músiké techné“, tj. umění, řemeslo Múz (významem mířící původně k hudbě a lyrické poezii), který přes latinské „musica“ dospěl v angličtině k „music“, ve francouzštině k „la musique“ a k německému „die Musik“, se v češtině posunul do pokleslého významu jako součást hovorové řeči. Setkáváme se s ním v základě slov jako „muzika“, „muzikant“, zatímco významovou svátečnost na sebe strhlo slovo „hudba“.", "Existuje mnoho různých teorií o vzniku hudby, ale žádná nebyla přijata obecně. Vzhledem k tomu že na rozdíl od ostatních druhů umění se u hudby nelze příliš spolehnout na přímé důkazy, jsou tyto teorie nutně částečně spekulativní. Existují následující názory: Ačkoliv pro žádnou z těchto teorií neexistují nezvratné důkazy, je třeba si uvědomit, že se navzájem nevylučují. Důvodem odlišného pojetí hudby v různých kulturách může být také právě rozdílný zdroj jejího vzniku. Libozvučnost je spíše sociální konstrukt a není vrozená. Hodnocení hudby tak podléhá stereotypům. Podle několika rozsáhlých výzkumů roste v posledních desetiletích podíl \"štěstí\" a tanečnosti na úspěchu skladeb, zároveň však takových skladeb spíše ubývá. Hudba však, oproti tradovanému mínění, nepůsobí zlepšení jazykových a matematických schopností.", "Hudba se dá dělit do kategorií podle různých kritérií. Mezi nejčastější dělení patří následující: Podle vztahu ke spiritualitě: Podle původu: Podle záměru autora: Tyto kategorie jsou orientační, a nejsou proto striktně oddělené, naopak se často vyskytují i jejich kombinace, například lidová duchovní hudba (gospel). Moderní hudba podle hudebního žánru: Nové hudební styly vznikají mnohdy jako opozice ke stávajícím stylům." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti kalendáře.", "Nepřesnost kalendáře.", "Pravidelnost kalendáře.", "Měsíce a přestupný den.", "Používání juliánského kalendáře.", "Předpoklady.", "Zavedení.", "Augustovy úpravy.", "Gregoriánská reforma." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Juliánský kalendář má průměrnou délku roku 365,25 dne, což je asi o 11 minut více, než je délka tropického roku (365,2422 dne). Tyto odchylky se rok od roku sčítají a za 128 let činí jeden celý den. Tím se posouvají data slunovratu a rovnodennosti a v důsledku toho (v delším časovém horizontu) i začátek ročních období. Tento posun řeší gregoriánský kalendář, který prodloužením čtyřletého cyklu přestupných let na čtyřistaletý zpřesňuje průměrnou délku roku na 365,2425 dne.", "Juliánský kalendář má jednoduché a přísně pravidelné střídání tří běžných a jednoho přestupného roku, což způsobuje jednak jeho nepřesnost, ale zároveň má výhodu jistých zákonitostí. Proto se i při počítání dat gregoriánského kalendáře používaly výpočty juliánského kalendáře doplněné o příslušnou korekci. Díky pravidelnosti je stejný počet přestupných let v průběhu všech století. Proto v něm platí, že v pravidelném cyklu dvaceti osmi letech tzv. slunečního kruhu připadají dny v týdnu na stejná data roku. Dále v devatenáctiletém Metonově cyklu dosti přesně připadají epakta (měsíční fáze) na stejné dny v měsíci. Z náboženského hlediska má význam i to, že se Velikonoce stávají periodickými s periodou 532 let.", "Rozdělení na měsíce vzniklo historicky ze staršího římského kalendáře, jejich jednotlivé délky jsou částečně nahodilé, nejsou přímo odvozeny z délky lunárního měsíce nebo pravidelným dělením roku. Také vkládání dne navíc v přestupném roce je dáno historicky, původně to bylo 24. února po svátku Terminálií a později byl přesunut na konec února (29. únor). Vkládání přestupného dne do prostřed roku místo logičtěji na jeho konec komplikuje počítání dat včetně algoritmu pro výpočet dne v týdnu.", "", "Římský kalendář v době republiky byl lunisolární a měl dvanáct lunárních měsíců a jeden den, dohromady 355 dnů. Pro vyrovnání délky roků s tropickým rokem se v přestupném roce vkládal 13. měsíc (\"mensis intercalarius, Mercedonius\") „dovnitř“ měsíce Februaria – 5 dnů před jeho koncem. Jaká byla stanovena pravidla (např. vložený měsíc o 23 a 22 dnech každý druhý a čtvrtý rok) není z antických pramenů plně objasněné a navíc se pravidla často nedodržovala. Kalendář byl totiž v pravomoci kněží (pontifiků), kteří přestupný rok vkládali či nevkládali dle vlastní libovůle. Tak se stalo, že v době občanských válek na sklonku republiky došlo k vynechání měsíců a rok se zcela rozešel s tropickým. Do kalendáře vnesl řád až Julius Caesar, který využil znalostí alexandrijských astronomů, kteří určili délku roku na 365,25 dne a navrhli i schéma vyrovnávání kalendáře – obyčejný rok měl mít 365 dnů a každý 4. rok měl být o 1 den delší (přestupný rok). Juliánský kalendář se tak stal kalendářem solárním, ale respektoval větší část římských zvyklostí (jako je počet dní jednotlivých měsíců), které tak vlastně přešly i do gregoriánského kalendáře. Tento návrh je znám jako Kánobský kalendář nebo kalendář Kánobského dekretu. Alexandrijský učenec Sósigenes z Alexandrie pak provedl syntézu římského a alexandrijského kalendáře. Jména měsíců zůstala stejná, délky se změnily, Mercednius byl vypuštěn zcela a na jeho místo v měsíci Februariu měl být vkládán přestupný den. Podle římského dopředného počítání dnů následoval po 6. dnu před březnovými Kalendami – a tak ho nazvali dnem dvojšestým (dies bissextus Cal. Martiae). Odtud označení v ruštině visokos a visokosnyj god, ve francouzštině bissextile.", "Julius Caesar využil toho, že byl (kromě mnoha jiných funkcí) i Pontifikem maximem - neboli nejvyšším knězem s právem určovat délku roku. To mu umožnilo prodloužit poslední rok starého kalendáře tak, aby počátek nového kalendáře odpovídal předchozím zvyklostem, ale začátek roku přesunul z 1. března na 1. leden. Rok 708 A.U.C. (46 př. n. l.) pak byl prodloužen o 85 dní na 445 dní a byl proto nazýván \"rokem zmatků\".", "Tím ale zmatky neskončily. Kněží, kteří se měli starat o počítání času, nepochopili pravidla juliánské reformy a vkládali přestupný den ne každý čtvrtý, ale již každý třetí rok. To bylo podle Macrobia způsobeno inkluzivním počítáním přestupných let. Kněží počítali poslední rok čtyřletého cyklu zároveň za první rok dalšího cyklu. Tomu učinil přítrž císař Augustus roku 8 př. n. l. Rozhodl, že se nastřádaná nepřesnost odstraní tím, že se až do roku 8 n. l. nebudou přestupné roky zařazovat. Za císaře Augusta dále proběhla menší změna v názvech délkách měsíců. Tím byl porušen původní princip střídání měsíců po 31 a 30 dnech (únor v nepřestupných letech 29). 7. měsíc byl pojmenován po Caesarovi Julius, 8. měsíc pak po jeho nástupci Augustovi. Aby nový císařský měsíc nepatřil mezi kratší, byl prodloužen ze 30 na 31 dnů. 4 měsícům na konci roku se změnil počet dnů tak, aby se opět střídala jejich délka. Tím ale narostla délka druhého pololetí o jeden den. Chybějící den byl proto odebrán únoru. Od doby panování císaře Augusta zůstal kalendář prakticky nezměněn až do konce 16. století, kdy začal postupný přechod na gregoriánský kalendář.", "V roce 1582 se namísto juliánského kalendáře začal postupně používat kalendář gregoriánský. Tehdy došlo k postupnému opuštění juliánského kalendáře v římskokatolických zemích, nekatolické země sice přijímaly nový kalendář později, zejména pro odpor ke katolickému papežství. Přesto se poměrně rychle prosadil i zde (Čechy 6. ledna 1584, Slezsko 12. ledna 1584 a Morava 3. října 1584). Největší odpor vyvolalo zrušení juliánského kalendáře u pravoslavné církve, která již v roce 1583 vydala sigillion k odmítnutí změn v kalendáři. Pravoslavné země tedy používaly ještě dlouhodobě juliánský kalendář. Některé z těchto zemí od jeho využívání upustily až ve 20. století (např. Rusko až v roce 1918). Poslední zemí, kde se juliánský kalendář používal, bylo Řecko (do roku 1923). Do dnešní doby je juliánský kalendář využíván jako církevní kalendář pravoslavných církví." ] }

{ "title": [ "Předcházející měnová integrace v Evropě.", "Historie eura.", "Porovnání s USD.", "Euromince a eurobankovky.", "Členské státy eurozóny.", "Státy a území mimo eurozónu používající euro.", "Maastrichtská kritéria.", "Měny navázané na euro.", "Jazykové otázky.", "Psaná podoba eura.", "Euro v českém jazyce.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Za nejvýznamnější předcházející příklad vytvoření evropské měnové unie bývá považována Latinská měnová unie, kterou v roce 1865 vytvořilo Belgické království spolu s Druhým Francouzským císařstvím, Italským královstvím a Švýcarskem; v roce 1868 se přidalo Řecké království. Do Latinské měnové unie se nepřímo zapojily i Španělské království, Rumunské království, Srbské království, Bulharské knížectví, Venezuela a San Marino atd. Unie spočívala ve stanovení obsahu stříbra v jedné minci každé členské národní měny na 4,5 gramu, případně obsahu zlata v jedné minci každé členské národní měny na 0,290322 gramu, součástí dohody byla zároveň i vzájemná volná směnitelnost všech členských měn v poměru 1:1. Latinská měnová unie byla rozpuštěna roku 1927. Na přelomu 19. a 20. století existovala i Skandinávská měnová unie, která sdružovala Norsko, Švédsko a Dánsko.", "Euro začalo v devizové (virtuální) podobě platit 1. ledna 1999, přičemž ve valutové podobě bylo zavedeno do oběhu 1. ledna 2002 a tak nahradilo dříve platné měny používané ve státech eurozóny. Euro navázalo na košovou Evropskou měnovou jednotku (ECU) v symbolickém kurzu 1 EUR = 1 ECU. Výchozí externí hodnota eura vůči americkému dolaru činila 1 EUR = 1,1789 USD a vycházela z propočtu kurzu USD/ECU v poslední obchodní den před vznikem eura (31. prosince 1998).", "Euro svého historicky nejsilnějšího kurzu, který představoval 1,5990 amerického dolaru za euro, dosáhlo na devizovém trhu 15. července 2008, svůj největší propad pak zaznamenalo 26. října 2000 při kurzu 0,8252 USD za euro. V roce 2015 se kurz eura pohybuje kolem hodnoty 1,1 USD za euro. Při zavádění eura v roce 1999 se očekávalo, že se postupně zvýší podíl eura na světových devizových rezervách a euro se stane světovou rezervní měnou rovnocennou americkému dolaru. Tato předpověď se však nenaplnila. Od zavedení eura v roce 1999 až do roku 2009 se sice podíl eura na světových devizových rezervách zvýšil ze 17,9 % na 27,6 %, od roku 2010 ale podíl eura na světových devizových rezervách klesá a ve druhém čtvrtletí 2015 dosahoval pouze 20,5 %. Pro porovnání, americký dolar v roce 1999 tvořil 71 % devizových rezerv centrálních bank, v roce 2009 to bylo 62,1 % a ve druhém čtvrtletí 2015 63,8 %.", "Jedno euro se člení na 100 centů (eurocentů). Euromince mají nominální hodnoty 1 c, 2 c, 5 c, 10 c, 20 c, 50 c, 1 € a 2 €. Ve Finsku a Nizozemsku se jednocentové a dvoucentové mince běžně nepoužívají, razí se pouze pro sběratele. Euromince jednotlivých nominálních hodnot mají shodnou lícovou stranu, na které je zobrazena mapa Evropy, a odlišnou národní rubovou stranu pro každý členský stát eurozóny (podobný systém stejné lícové strany a různých rubových stran mincí používá kapverdské escudo a CFP frank). Všechny euromince mohou být používány ve všech členských zemích eurozóny. Eurobankovky mají nominální hodnoty 5 €, 10 €, 20 €, 50 €, 100 €, 200 € a 500 €, bankovky jednotlivých nominálních hodnot mají design na lícové i rubové straně shodný pro všechny členské státy eurozóny.", "Kromě eurozóny na evropském kontinentu je euro oficiální platidlo v tzv. „nejvzdálenějších regionech EU“ (k datu 1. ledna 2014 Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Mayotte, Svatý Martin, Azory, Madeira a Kanárské ostrovy). V těchto oblastech žije přibližně 4 500 000 lidí.", "Kromě výše zmíněných členských států eurozóny používají euro i další země a území, aniž by byly členy eurozóny. Některé z těchto zemí mají o používání eura uzavřeny dohody s Evropskou unií, jiné zavedly euro jednostranně bez dohody s EU. Monako, San Marino, Vatikán a Andorra používají euro na základě dohod s Evropskou unií. Euro jako svou měnu zavedly s ohledem na existenci měnové unie s Francií (v případě Monaka), respektive s Itálií (v případě San Marina a Vatikánu) či přímo s EU (Andorra). V Monaku euro nahradilo dříve obíhající francouzský frank a monacký frank, v San Marinu italskou liru a sanmarinskou liru a ve Vatikánu italskou liru a vatikánskou liru. V Andoře euro nahradilo francouzský frank a španělskou pesetu. Monako, Vatikán a San Marino emitují své vlastní euromince již od roku 2002. Andorra získala právo razit andorrské euromince od 1. července 2013, první mince se však k obyvatelům Andorry dostaly v prosinci 2014. Dohody s EU o používání eura mají uzavřeny rovněž francouzská zámořská společenství Saint Pierre a Miquelon a Saint-Barthelémy. Tato území sice nejsou součástí Evropské unie, a tedy ani eurozóny, ale na základě dohod s EU používají euro jako svou měnu. Nemají však povoleno vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou. Jednostranně bez dohody s EU euro zavedla Černá Hora a Kosovo, kde euro nahradilo německou marku. Po zavedení eura na Kypru používají tuto měnu i britské suverénní vojenské základny Akrotiri a Dekelia. Bez formální dohody s EU se euro jako měna de iure používá rovněž ve dvou neobydlených francouzských zámořských územích (Francouzská jižní a antarktická území a Clippertonův ostrov). Zimbabwe od ledna 2009 omezilo užívání domácí měny a oficiálně místo ní povolilo užívání hlavních zahraničních měn včetně eura. Bez dohody s EU euro po svém vyhlášení v roce 2017 převzala i mezinárodně neuznaná Katalánská republika, EU však Katalánsko považuje za součást Španělska a užití eura na jeho území je tedy v souladu s jejím právem.", "Maastrichtská konvergenční kritéria jsou souborem pěti ekonomických ukazatelů, které musí splnit stát usilující o zavedení jednotné evropské měny euro. Mezi kritéria patří:", "V roce 2014 používaly měny navázané na euro 1 severoevropský stát zapojený do ERM II, 2 balkánské státy, 3 francouzská zámořská území, 3 malé ostrovní státy v Africe a 14 států střední a západní Afriky.", "Podle evropských předpisů se v nominativu jednotného čísla ve všech úředních nebo státních jazycích zemí EU užívá tvar \"euro\". V ostatních případech používání názvu \"euro\" plně podléhá pravidlům úředních nebo státních jazyků členských států EU.", "V rámci celé Evropské unie se používají tři různá písma – latinka, cyrilice a řecké písmo. Název společné měny států eurozóny v jednotlivých písmech má následující podobu.", "Z kodifikovaných pravidel českého jazyka plyne, že \"euro\" je slovo ohebné, středního rodu, skloňované standardně podle vzoru \"město\". \"Cent\" (\"eurocent\") je slovo ohebné, mužského rodu a skloňuje se podle vzoru \"hrad\". Psaná podoba názvu měny \"euro\" se odlišuje od psané podoby názvu kontinentu \"Evropa\"; kromě toho se předpona \"euro-\" standardně používá pro záležitosti spojené s EU (Evropskou unií). Výslovnost psaných slov \"euro\" a \"cent\" v češtině je /eu.ro/ a /cent/. Pro používání slova \"euro\" platí následující skutečnosti. V češtině jsou správná tato užití názvu/zkratky/symbolu \"euro\" po číslovkách: Slovo \"euro\" (po číslovkách nebo samostatně) se skloňuje takto: Vysloveně nesprávné jsou kupříkladu tvary: Kromě toho je nutné poznamenat, že:", "Objevují se hlasy proti přijetí eura z důvodu placení dluhů Řecka a dalších států především na jihu Evropy. Například Slovensko, které již přijalo euro, souhlasilo v roce 2012, že do Evropského stabilizačního mechanismu (Euroval) přispěje celkem 660 miliony eur (okolo 16,7 miliardy Kč)." ] }

{ "title": [ "Dělení.", "Historie astrofyziky.", "Teoretická astrofyzika.", "Stelární astrofyzika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Podle metod výzkumu těchto objektů se dělí na fotometrii, spektroskopii, radioastronomii, astrofyziku rentgenovou, infračervenou, ultrafialovou a neutrinovou. Každý z těchto podoborů se dále dělí na praktickou a teoretickou část. Praktická získává potřebná data. Teoretická s pomocí fyzikálních zákonů vysvětluje pozorované chování vesmírných těles.", "Na začátku devatenáctého století si Fraunhofer všiml spektrálních čar v elektromagnetickém záření Slunce. Experimenty s horkými plyny ukázaly, že stejné spektrální čáry mohou být viděny v pozorovatelném spektru, a že tyto čáry jsou specifické pro jednotlivé prvky. Tímto bylo prokázáno, že prvky přítomné ve Slunci existují také na Zemi. Ve skutečnosti byl první prvek helium objeven ve spektru Slunce, a pak v laboratoři na Zemi. Tento objev je považován jako mezník a zrození astrofyziky jako samostatného vědeckého oboru. Ve dvacátém století spektrometrie (studium spektrálních čar) velmi pokročila, což s objevy ve kvantové mechanice vedlo ke shodě a pochopení experimentů v laboratořích s pozorováním oblohy.", "Teoretická astrofyzika je disciplína, která se snaží vysvětlit astronomické pozorované jevy na základě fyzikální teorie. K tomuto účelu se využívají teoretické modely, abstraktní i číselné, které se snaží vysvětlit a často i předpovědět nové jevy (například sluneční erupce). Teoretická astrofyzika využívá širokou škálu metod výzkumu, například analytické modelování, numerické metody simulování astrofyzikálních systémů apod. Předmětem studia teoretické astrofyziky je především vývoj hvězd, temná hmota a kosmické záření, kosmologie, formování a vývoj galaxií a dalších struktur ve vesmíru.", "Stelární astrofyzika studuje spektroskopické a fotometrické studium dvojhvězd a vícenásobných systémů, horkých hvězd a hvězd se závojem." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Synopse.", "Podrobný popis." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "", "V tomto dramatu hlavní hrdina lékař – doktor Galén (hraje jej Hugo Haas) objeví lék proti nové smrtelné nemoci, která se projevuje bílými necitlivými skvrnami na těle. Léčí především chudé a odmítá léčit bohaté a mocné, kteří mohou za rozpoutání války. Když se nakazí i samotný maršál Krieger (Zdeněk Štěpánek), Galén mu odmítá připravit lék, dokud nezastaví válku. Maršál váhá, nakonec ale Galénovu podmínku přijme a rozhodne se válku ukončit. Ovšem v okamžiku, kdy se dr. Galén pokouší donést maršálovi lék, je ubit davem lidí požadujícím pokračování války.", "Příběh se odehrává na neznámém místě, kde se šíří bílá nemoc. Člověku se na těle objeví malá bílá skvrna, která je necitlivá a rozšiřuje se po celém těle. Hlavním hrdinou je doktor Galén. Na Lilienthalově klinice se radí dvorní rada Sigelius s lékaři, jak postupovat při léčbě. Lék však nemohou najít. Objeví ho lékař Dr. Galén, který léčí chudé. Rada Sigelius (hraje Bedřich Karen) ho považuje za podvodníka, protože Dr. Galén nechce prozradit tajemství léku. Nakonec mu však povolí léčit pacienty, kteří nemají na zaplacení léčby. Dr. Galén má s léčbou úspěch. Do nemocnice přichází na návštěvu maršál. Jeho generálové nevydrží hrozný zápach v pokojích nevyléčitelných a jsou překvapení, když spatří nemocné léčené Dr. Galénem. Novináři se vyptávají, v čem spočívá tajemství léku a proč lékař léčí jen chudé. Dr. Galén zastává názor, že bohatí lidé mají moc zabránit válkám, a že lék vydá pouze, když už nepovedou žádné další války. Dvorní rada Galéna vyhodí se slovy, že nechá raději všechny umřít, než přistoupit na jeho podmínku. Dr. Galén se vrací zpět k svým chudým nemocným. Mezitím se baví otec a matka. Otec odsuzuje Galéna, protože má dobré místo v továrně na zbraně a souhlasí s válkou a výrobou zbraní. Žena se Galéna zastává. Její muž se vyděsí, když na jejím krku spatří malou bílou skvrnu. Společně jdou za Dr. Galénem, ale protože je muž zaměstnaný v továrně na zbraně, Galén odmítne ženu léčit. Muž odmítne tak výborné místo opustit a odchází se ženou s nepořízenou. U Dr. Galéna se objeví jeho kolega ze znepřáteleného národa, kterého poznal v předchozí válce a prozradí mu recept na lék proti bílé nemoci pro případ, že by sám zemřel. Nemoc postihla i barona Krüga, ten je majitelem zbrojařských závodů. Nejprve jde na kliniku, ale když se doví, že mu tam nepomohou, odchází. V přestrojení se vydá za Dr. Galénem. Ten ho však pozná a přemlouvá ho, aby peníze dal na propagaci míru. Krüg mu nabízí mnoho milionů, ale doktor Galén je neoblomný. Krüg uzná, že Dr. Galén má v ruce silnou zbraň v boji proti válce a že není tolik naivní. Baron Krüg jde k maršálovi a řekne mu o Galénově podmínce, a že přestane vyrábět zbraně. Maršál s ním nesouhlasí a na důkaz, že se nebojí bílé nemoci, mu podává ruku na rozloučenou. Maršál si nechá zavolat Dr. Galéna a marně mu vysvětluje výhody útočné války. Maršál přemlouvá Galéna, aby léčil jeho přítele barona Krüga (hraje Václav Vydra). Galén však trvá na své podmínce. Maršál obdrží zprávu, že se baron Krüg zastřelil, oddychne si a Galéna propustí. Maršál vyzývá lidi k boji a tvrdí, že jejich boj je spravedlivý. Při projevu se tluče do prsou a pozná, že tam má necitlivé místo. Odpotácí se do místnosti, kde je jeho dcera a její snoubenec, syn barona Krüga. Dcera maršála přemlouvá, aby válku zastavil a zachránil si život. Maršál při představě strašné smrti se rozhodne a povolá k sobě Galéna. Před okny paláce však zfanatizovaný dav přicházejícího doktora Galéna ubije k smrti. Maršál přesto podepíše rozkaz jednotkám se stáhnout a zahájit mírová jednání." ] }

{ "title": [ "Předpoklad stálosti.", "Diferenciální tvar.", "Historie." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Ohmův zákon předpokládá, že napětí na vodiči je stálé, čili že vnitřní odpor zdroje je malý, a předpokládá také, že odpor vodiče nezávisí na procházejícím proudu. Odpor většiny látek je však závislý na jejich teplotě, která se průchodem většího proudu může měnit. Zákon tedy platí jen v oblasti, kde intenzita proudu je dostatečně malá, aby napětí zdroje nekleslo a aby se vodič výrazně nezahříval. Naštěstí jsou tyto předpoklady v elektrotechnické praxi většinou splněny. Rovněž lze náročným technologickým postupem vyrobit látky, jejichž odpor může mít za určitých podmínek výrazně nelineární charakter – polovodiče. Při vedení elektrického proudu dochází i k jiným elektrickým jevům – běžné materiály mají také elektrickou permitivitu, může se projevovat vliv elektrické indukce. To všechno je třeba v pokusu vyloučit, má-li se platnost Ohmova zákona s dostatečnou přesností potvrdit.", "Alternativním způsobem zápisu Ohmova zákona je tzv. diferenciální tvar: kde formula_14 je hustota elektrického proudu, formula_15 je měrná elektrická vodivost a formula_16 je intenzita elektrického pole. Diferenciální tvar vyjadřuje vztah elektrického pole a elektrického proudu. Toto je původní tvar Ohmova zákona.", "Zákon je pojmenován podle Georga Ohma, německého středoškolského učitele matematiky a fyziky na jezuitské škole v Kolíně nad Rýnem, který jej jako první odvodil a roku 1827 publikoval. Zákon, který se dnes učí na základních školách, vypadá triviálně, a patrně z tohoto důvodu jej němečtí vědci dlouho nebrali vážně. Až když Ohma roku 1841 vyznamenala Královská společnost v Londýně, dočkal se uznání i v Německu. V roce 1827 však Ohmův vědecký výkon rozhodně nebyl triviální a Ohm na empirickém důkazu zákona pracoval několik let. Zařízení pro pokusné odvození zákona, které se dnes najde v každém fyzikálním kabinetu, tehdy neexistovalo: nebyly dostatečně citlivé měřicí přístroje a největší potíže působil Ohmovi zdroj napětí, který musí být stálý. Tehdejší galvanické zdroje proudu se dvěma elektrodami ve vodivém roztoku však trpěly řadou nedostatků. Jakmile začal obvodem procházet proud, na povrchu elektrod se začaly vylučovat bublinky nevodivého plynu, které zvýšily vnitřní odpor zdroje a tím snížily napětí. Tuto nesnáz, s níž si musí poradit každá baterie, Ohm nakonec vyřešil konstrukcí poměrně složitého termického zdroje napětí bez elektrolytu." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Výpočet.", "Stacionární pole.", "Nestacionární pole.", "Rozdělení napětí podle změn polarity.", "Využití.", "Elektrické články, baterie.", "Elektrická síť v České republice a ve světě.", "Změna elektrického napětí." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Napětí 1 V je takové napětí, které je mezi konci vodiče, do kterého konstantní proud 1 A dodává výkon 1 W (v takovém případě má vodič odpor 1 Ω).", "formula_3", "Elektrické napětí mezi dvěma body s polohovými vektory formula_4 a formula_5 lze vyjádřit vztahem kde formula_7 je intenzita elektrického pole a formula_8 je elektrický potenciál. Pomocí předchozího vztahu lze práci vykonanou při přemísťování kladného náboje formula_9 vyjádřit jako", "Hodnota napětí indukovaného ve smyčce vodiče je rovna časové změně celkového magnetického toku, který smyčkou prochází (Faradayův zákon elektromagnetické indukce): kde formula_12 představuje celkový magnetický tok, který protéká smyčkou. V integrálním tvaru: kde se integruje po uzavřené vodivé smyčce formula_14 s plochou formula_15; formula_16 je magnetická indukce.", "V praxi se mohou vyskytovat napětí, která mají jak střídavou, tak stejnosměrnou složku. Efektivní hodnota střídavého napětí je takové napětí stejnosměrného proudu, při kterém se ve stejném vodiči vytvoří stejné množství tepla.", "", "Běžně prodávané samostatné chemické elektrické články (monočlánky) poskytují stejnosměrné napětí podle své konstrukce, například zinko-uhlíkový článek nebo alkalický článek má jmenovité napětí 1,5 V (tzv. tužkové baterie), olověný akumulátor má články o napětí 2,1 V. Články bývají často sdružovány do baterií, v nichž se napětí jednotlivých článků zapojených sériově sčítá (například plochá baterie má 3 články po 1,5 V, což je celkem 4,5 V, 9 V baterie má 6 článků po 1,5 V, autobaterie mají 3, 6 nebo 12 článků s celkovým napětím 6, 12 nebo 24 V.", "V české elektrické síti nízkého napětí nalezneme střídavé napětí o frekvenci 50 Hz a efektivním napětím 230 V. Maximální napětí (amplituda) během periody trvající 0,02 s je asi 325 V. Tato napětí jsou vztažena vůči zemi (pracovnímu vodiči). Udávané napětí třífázové soustavy je efektivní napětí mezi jejími každými dvěma fázemi, tzv. sdružené napětí. Např. běžná soustava \"nn\" má sdružené napětí 400 V. Každá fáze přitom má efektivní napětí vůči střednímu vodiči (tzv. fázové napětí) zhruba 230 V. V Evropě je normalizován kmitočet 50 Hz a 230 V (existují výjimky, například některé domy ve Starém Městě v Praze mají ještě historické rozvody 120 V). Ve Spojených státech, Kanadě, Mexiku, Brazílii a v několika dalších zemích se používá v rozvodné soustavě kmitočet 60 Hz, ve Spojených státech napětí (120 V). Historicky se v kontinentální části Evropy používalo střídavé napětí o frekvenci 50 Hz a napětí 220 V, zatímco ve Spojeném království se používala frekvence 50 Hz a napětí 240 V. Z technických i politických důvodů nebylo možné, aby se napětí v síti UK snížilo a na kontinentě zvýšilo. Při takzvané harmonizaci byla proto redefinována tolerance napětí v síti tak, že jmenovité napětí je nyní jednotně 230 V, aniž by došlo k jakékoliv faktické změně v rozvodných soustavách. Nové výrobky mají normované napájení 230 V a jsou schopny v rámci své povinné tolerance k provozu v obou soustavách. Používání starších výrobků pro soustavu 220 nebo 240 V může způsobit při převozu do druhé oblasti problémy (napájení bude nižší nebo vyšší, než na jaké byl spotřebič navržen/schválen). Elektrotechnické normy a předpisy dělí elektrické napětí podle velikosti do následujících \"napěťových stupňů\": Z uvedených rozsahů se v ČR používají napětí v rozvodných soustavách: kde Historicky existují na části našeho území různé soustavy:", "Střídavé napětí při přechodu mezi jednotlivými napěťovými hladinami se obvykle mění transformací v transformátorech. U citlivějších spotřebičů (např. praček a sušiček), které si hlídají kvalitu vstupního napětí, pak může být nutné použít frekvenční měnič, protože standardní měnič napětí převádí pouze napětí, nikoli frekvenci." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Přijetí v jednotlivých zemích.", "České země.", "Evropa.", "Mimoevropské země.", "Astronomie.", "Pravidla přestupného roku.", "Zajímavost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Předchůdce gregoriánského kalendáře, později nazvaný juliánský kalendář, fungoval po mnoho století poměrně dobře, Césarova reforma římského kalendáře z roku 45 př. n. l. se osvědčila. Tropický rok má ale délku 365,2422 dne, a je tedy o 11 minut kratší, než předpokládá juliánský kalendář (365,25 dne) s přechodným (o 1 den delším) rokem každé 4 roky. Docházelo tak k postupnému opožďování kalendáře vůči okamžikům, kdy nastává rovnodennost nebo slunovrat. Roku 453 byla diference ještě jen 1 den, roku 581 byla diference 2 dny atd. Nesoulad kalendáře se skutečností, zejména s tropickým rokem, byl v období vrcholného středověku již výrazně patrný. Zhruba od roku 1000 postupně v návaznosti na zpřesňující se možnosti techniky a nové znalosti učenci docházeli k názoru, že tuto chybu je třeba opravit. A např. v roce reformy 1582 už byla diference 10 dnů (přesněji 9,809 dne) a největší svátek křesťanství, Velikonoční neděle, ani zdaleka nebyla tou první nedělí po prvním jarním úplňku, jak bylo stanoveno, což pro římskou církev byl stav neúnosný. Od 14. století se papežové a koncily, stejně jako astronomové včetně Regiomontana a Koperníka přípravou reformy kalendáře s větší či menší intenzitou zaobírali. Rozhodující návrh \"Compendium novae rationis restituendi kalendarium\" předložil roku 1575 papeži Řehoři XIII. lékař a astronom z kalabrijského Cirò Luigi Giglio (latinsky též Aloisius Lilius, 1510–1576). Papežská komise složená z církevních i laických odborníků po několikaletém zkoumání alternativních řešení návrh s drobnými úpravami schválila a 24. února 1582 Řehoř XIII. podle jejího návrhu vydal bulu \"Inter gravissimas\", vyhlašující kalendářní reformu. Základem opravy mělo být jednorázové vynechání 10 dní. Alternativou bylo postupné vyrovnání neuplatňováním přestupných dnů. Jiným požadavkem bylo zachování neporušeného týdenního cyklu podle biblického pravidla o svěcení sedmého dne. K provedení tohoto kroku bylo vybráno období, kdy byl zásah do liturgického roku pro malý počet přeskočených významných svátků nejmenší. Reforma měla proto být provedena bezprostředně po svátku sv. Františka, připadajícím na čtvrtek 4. října. Následující den měl být považován za pátek 15. října. Tato svátková šetrnost se ale uplatnila jen v několika málo zemích, které reformu přijaly přesně podle papežské buly, která také stanovila, že každý poslední rok století bude přestupný jen tehdy, bude-li dělitelný číslem 400 a tím se chyba neobnoví (přinejmenším řadu tisíciletí). V dnešní době je rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským 13 dní. Proto např. Vánoce ortodoxního křesťanství (převažujícího např. v Rusku, Srbsku a Řecku), řídícího se juliánským kalendářem, nastávají až 13 dní po Vánocích podle ostatních křesťanů.", "Gregoriánský kalendář nebyl všude přijat ihned. Stanoveného dne byla reforma provedena jen v některých katolických zemích – větší části Itálie, Španělsku, Portugalsku a Polsku. I v těchto zemích ovšem v některých místech zavedení reformy přinášelo veliké potíže, prostí lidé důvodu reformy nerozuměli a někteří se dokonce domnívali, že jim vypuštěné dny byly ukradeny. Problémy způsobilo také obtížné vypočítání daní, mezd apod.", "V Čechách původně pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice oznámil změnu data ze 14. na 25. listopadu 1582. Jeho návrh však protestantsky smýšlející obyvatelstvo, šlechta i astronomové odmítli. V roce 1583 přijetí nového kalendáře zamítl i zemský sněm. Reformu tak realizoval svým mandátem ze 3. prosince 1583 až Rudolf II. (skok z pondělí 6. ledna na úterý 17. ledna 1584) již bez ohledu na sněm. Ve Slezsku byla změna provedena z neděle 12. ledna na pondělí 23. ledna 1584. Moravští stavové ale mandát neuposlechli a dále na Moravě platil juliánský kalendář. Druhé císařské rozhodnutí v červenci téhož roku již odmítnout nemohli a kalendář byl zaveden i na Moravě (po sobotě 3. října následovala neděle 14. října 1584). Protože na kalendáři závisí výpočet data Velikonoc, v Čechách se v roce 1584 slavily Velikonoce o čtyři týdny dříve než na Moravě. Poslední město v Českém království, které přijalo gregoriánský kalendář, byla v roce 1588 Kadaň.", "Také ostatní země s převládajícím protestantským a pravoslavným obyvatelstvem na reformu přistupovaly později a nejednotně v různých ročních obdobích.", "Mimoevropské země pod nadvládou evropských koloniálních mocností nebo s převládajícím křesťanským obyvatelstvem přijaly zpravidla kalendářní reformu spolu s mateřskými zeměmi. Tak v současnosti gregoriánský kalendář s naším letopočtem jako občanský kalendář používají všechny země světa kromě čtyř zemí, kde ovšem v mezinárodním styku náš letopočet a kalendář nutně užívat musí také: Dvě země kromě Gregoránského kalendáře používají i tradiční kalendář a letopočet: Další dvě země používají modifikovanou verzi gregoriánského kalendáře:", "Gregoriánský kalendář se řídí podle délky tropického roku, která v současnosti činí 365,242 192 129 dne (365 dní 5 h 48 min 45,4 s). Průměrná délka juliánského roku je 365,25 dne (365 dní 6 h). Gregoriánský kalendář ustanovením přestupných století délku roku upravil na 365,2425 dne (365 dní 5 h 49 min 12 s), což od délky tropického roku činí rozdíl pouze 26,6 s (zatímco rozdíl délky tropického roku s juliánským kalendářem je až 11 min 14,6 s; rozdíl délky obou kalendářů tedy činí 10 min 48 s). Gregoriánský kalendář se proto od tropického roku odchýlí o jeden den nejdříve za několik tisíciletí a diskuse o jeho reformě ohledně přestupných dnů jsou jen teoretické. Chybu pak opět na řadu tisíciletí snadno odstraní jednorázové vynechání přestupného dne, pokud ji budou lidé považovat za významnou.", "Pravidla jsou tedy následující: Tím se ustavil čtyřsetletý stálý cyklus shodného uspořádání dnů v jednotlivých létech. Za tu dobu naroste rozdíl oproti juliánskému kalendáři přesně o tři dny. Rozprostření dnů do roků je všeobecně akceptované. Oproti tomu uspořádání dnů v roce do měsíců a týdnů je, bylo a jistě nadále bude předmětem mnoha diskusí a návrhů na změny a reformy.", "V Česku a na Slovensku je rozšířena mylná domněnka, že existuje další pravidlo – o nepřestupnosti roku 4840 n.l. Tento omyl zřejmě pochází z knihy o astronomii z roku 1942, odkud ho následně převzala řada dalších autorů populárně-naučné literatury i autorů na českém a slovenském internetu." ] }

{ "title": [ "Zdroje zvuku.", "Vznik zvuku.", "Tón a hluk.", "Lidské vnímání zvuku.", "Frekvenční rozsah.", "Dynamický rozsah.", "Rozlišování frekvence.", "Frekvenční maskování.", "Časové maskování.", "Zvukové vlnění.", "Záznam a reprodukce zvuku.", "Rychlost zvuku.", "Vlastnosti zvuku.", "Výška zvuku.", "Barva zvuku.", "Hlasitost a intenzita zvuku.", "Dopplerův jev.", "Ochrana před hlukem.", "Negativní vlivy na zdraví člověka v souvislosti se zvukem." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Zdroj zvukového vlnění se stručně nazývá zdroj zvuku a hmotné prostředí, ve kterém se toto vlnění šíří, jeho vodič. Vodič zvuku, obyčejně vzduch, zprostředkuje spojení mezi zdrojem zvuku a jeho přijímačem (detektorem), kterým bývá v praxi ucho, mikrofon nebo snímač. Zvuky se šíří i kapalinami (např. vodou) a pevnými látkami (např. stěnami domu). Vzduchoprázdno, vakuum, je dokonalou zvukovou izolací. Zdrojem zvuku může být každé chvějící se těleso. O vlnění v okolí zdroje zvuku však nerozhoduje jen jeho chvění, ale i okolnost, jestli je tento předmět dobrým nebo špatným zářičem zvuku. Tato jeho vlastnost závisí hlavně na jeho geometrickém tvaru. Struna napnutá mezi dvěma pevnými body není dobrým zářičem zvuku, protože při chvění struny vzniká přetlak ve směru jejího pohybu a současně na opačné straně podtlak. Tím se nejbližší okolí struny stává druhotným zdrojem dvou vlnění, která se šíří na všechny strany prakticky s opačnou fází, protože příčné rozměry struny jsou vzhledem na vlnovou délku zvukového vlnění vždy velmi malé. Tato dvě vlnění se interferencí ruší. Zdrojem zvuku mohou být kromě těles kmitajících vlastními kmity i tělesa kmitající kmity vynucenými. K nim patří např. ozvučnice mnohých hudebních nástrojů, reproduktory, sluchátka a další zařízení pro generování nebo reprodukci zvuku.", "Zvuk vzniká různými způsoby, nejčastěji: Většina těchto způsobů má praktické využití u hudebních nástrojů.", "Zvuky můžeme rozdělit na tóny a hluky. Tóny bývají označovány jako zvuky \"hudební\", hluky jako zvuky \"nehudební\". Tóny vznikají při pravidelném, v čase přibližně periodicky probíhajícím pohybukmitání. Při jejich poslechu vzniká v uchu vjem zvuku určité výšky, proto se tónů využívá v hudbě. Zdrojem tónů mohou být například lidské hlasivky nebo různé hudební nástroje. Jako hluky označujeme nepravidelné vlnění vznikající jako složité nepravidelné kmitání těles nebo krátké nepravidelné rozruchy (srážka dvou těles, výstřel, přeskočení elektrické jiskry apod.). I hluky jsou využívány v hudbě, neboť k nim patří i zvuky mnoha hudebních nástrojů, především bicích. Každý zvuk se vyznačuje svojí fyzikální intenzitou, odpovídající veličina se nazývá hladina intenzity zvuku a bývá udávaná v dB. Intenzitě odpovídá fyziologická veličina hlasitost. Druhou fyzikální veličinou je frekvence, které odpovídá výška tónu. Třetí základní vlastností zvuku je průběh kmitání, ovlivňující jeho zabarvení. Trvání zvuku v čase určuje jeho délku.", "Lidské vnímání zvuku je velice složitý proces.", "Frekvenční rozsah zvuku, který většina lidí vnímá, začíná kolem 16 Hz a dosahuje k 16 000Hz=16kHz(teoreticky je oblast slyšitelnosti 16 Hz – 20 kHz). S rostoucím věkem horní hranice výrazně klesá. Nejvýznamnější rozsah je 2–4 kHz, který je nejdůležitější pro srozumitelnost řeči a na nějž je lidské ucho nejcitlivější. Nejvyšší informační hodnota řeči je přenášena v pásmu 0,5–2 kHz.", "Dynamický rozsah lidského ucha (rozdíl mezi nejhlasitějším a nejtišším vnímatelným zvukem) je uprostřed slyšitelného frekvenčního pásma asi 120 dB. Na okrajích pásma je mnohem menší.", "Schopnost rozlišit frekvence tónů se u každého člověka liší a je frekvenčně závislá. Uprostřed slyšitelného frekvenčního pásma za ideálních podmínek lze rozlišit změnu frekvence o několik centů. Na okrajích pásma je rozlišovací schopnost výrazně nižší.", "Schopnost odlišit dva frekvenčně blízké tóny je ovlivněna frekvenčním maskováním. Pokud znějí dva tóny současně, může jeden z nich potlačit slyšitelnost toho druhého. Tato neschopnost slyšet oba současné tóny se nazývá frekvenční maskování. Maximální úroveň maskovaného signálu je závislá na frekvenční vzdálenosti a úrovni maskujícího signálu. Maskovací schopnost je též závislá na frekvenci maskujícího tónu. Vnímání tónů s blízkými frekvencemi je ovlivněno šířkou kritického pásma. To má na nejnižších frekvencích velikost kolem 100 Hz, zatímco na nejvyšších frekvencích dosahuje až 4 kHz. Maskování se využívá u některých algoritmů pro kompresi zvukových dat, např. MP3, Ogg Vorbis nebo ATRAC.", "Pokud po hlasitém tónu následuje stejný tón s menší hlasitostí, je jeho vnímání potlačeno. Potlačen může být i tichý tón předcházející maskovacímu tónu.", "Zvuková vlna je dána periodickým stlačováním a rozpínáním hmotného prostředí, v němž postupuje rychlostí závislou na okamžitých fyzikálních podmínkách (např. tlak, teplota, vlhkost). Zvukové vlny se šíří různými prostředími různou rychlostí, čímž se zeslabují. Zvuk se šíří podélným vlněním, při kterém kmitají jednotlivé částice prostředí uspořádaně kolem středních poloh. Vychýlení u objemového elementu prostředí ze střední polohy při vlnění nazýváme akustickou (zvukovou) výchylkou. Akustickou výchylku lze matematicky zapsat:, kde A je amplituda akustické výchylky a v je rychlost zvuku. Neabsorbuje-li se rovinná vlna s rostoucí vzdáleností od zvukového zdroje, má amplituda akustické výchylky konstantní hodnotu. Proměnná rychlost v, kterou uspořádaně kmitají částice kolem svých středních poloh, se nazývá akustická (zvuková) rychlost. Tu lze vyjádřit vztahem:, kde kde A*ω je amplituda akustické rychlosti. Příčinou zrychlení objemového elementu, je změna akustického tlaku, pro který platí: kde p0 = δ*v*ω*A je amplituda akustického tlaku.", "Jako 1. zaznamenal zvukovou stopu Thomas Alva Edison pomocí fonografu. Fonografonový válec na který byl zvuk zaznamenáván byl ale z vosku a nevydržel hrát moc dlouho. Tak roku 1895 přišel, Emile Berliner s gramofonem poháněným klikou. Později byl gramofon poháněn elektrickým proudem a dala se u něj zvyšovat hlasitost.", "Rychlost zvuku není konstantní, závisí na teplotě prostředí, vlhkosti, a dalších fyzikálních parametrech. Závislost rychlosti zvuku ve vzduchu lze matematicky zapsat formula_4 kde \"v\" je rychlost zvuku, \"t\" je teplota ve stupních Celsia. Ve vzduchu je rychlost zvuku jednoduše 340 m/s.", "Jako vlastnostmi zvuku se uvádí výška, barva, hlasitost (intenzita).", "Výška zvuku je dána jeho frekvencí, čím vyšší je frekvence, tím je vyšší výška. U jednoduchých tónů s harmonickým průběhem určuje jejich frekvence absolutní výšku tónu. Absolutní výška tónu se měří přístroji pro měření zvukových frekvencí, za obvyklých podmínek ji nelze určit sluchem. Pro subjektivní hodnocení zvuku je důležitější relativní výška tónu, což je podíl frekvence daného tónu vůči frekvenci referenčního tónu. Hudební akustika určuje jako základní tón 440 Hz, v technické praxi se jako základní (referenční) tón udává 1000 Hz (jeden kilohertz). U zvuků s neharmonickým průběhem (složené tóny) je určení výšky obtížnější, mnohdy základní výška tónu odpovídá složce s nejmenší frekvencí.", "Zvuky se i při stejné výšce tónu mohou lišit odlišným zabarvením. Barva zvuku je určena počtem vyšších harmonických tónů ve složeném tónu a jejich amplitudami. Sluchem podle barvy zvuku rozeznáváme hudební nástroje a hlasy lidí. Periodické kmity – tóny – jsou tvořeny složkami jejichž frekvence jsou celistvé násobky frekvence základního tónu – vyšší harmonické frekvence či alikvotní tóny. Má-li harmonická frekvence dvojnásobný počet kmitů proti kmitu základnímu, jde o druhou harmonickou atd. Obecně platí, že tón zní tím ostřeji – drsněji, čím je energie harmonických frekvencí větší, tím \"kulatěji\", čím je energie harmonických nižší. Obecně platí, že liché násobky základního kmitočtu zvuk zostřují/ochlazují (např. u žesťových hudebních nástrojů), sudé násobky základní harmonické frekvence zvuk zjemňují/oteplují\" (např. dřevěné dechové nástroje). Některé hudební nástroje vydávají doprovodné zvuky o frekvencích, které nejsou v harmonickém poměru ke frekvenci tónů základních.", "Hlasitost zvuku je subjektivní veličina. Je závislá na velikosti akustického tlaku formula_5, kterým zvukové vlnění působí na sluch (tj. proměnné složky tlaku). Odpovídající měřitelnou veličinou je hladina akustického tlaku formula_6. Protože slyšitelný rozsah vjemů přesahuje sedm dekadických řádů hodnot této veličiny, užívá se pro ni logaritmického vyjádření v jednotkách decibel: formula_7, kde \"p\" je smluvní vztažná hodnota akustického tlaku, označovaná často jako práh slyšení: p=2×10Pa=20 μPa Dynamika lidského sluchu – od prahu slyšení po práh bolesti – je 120 až 125 dB. Při vysokých intenzitách může dojít k poškození sluchu. Při stejné hodnotě akustického tlaku je subjektivně vnímaná hlasitost zvuku o různých frekvencích rozdílná. Pro přiblížení měřitelné veličiny subjektivnímu vjemu hlasitosti bez závislosti na frekvenci se užívá smluvních váhových křivek, které respektují \"frekvenční charakteristiku\" lidského sluchu. Mezinárodně byly definovány čtyři takové křivky označované formula_8, formula_9, formula_10 a formula_11. V současnosti je hygienickými předpisy a technickými normami převážně vyžadováno užívání váhové křivky formula_8, která se nejlépe osvědčila (pro specifické účely někdy ještě křivky formula_10). Hodnoty hladiny akustického tlaku (ať naměřené či požadované mezní) upravené (\"filtrované\") váhovou křivkou se udávají v jednotkách označovaných dB(A) resp. dB(C). Moderní zvukoměrné přístroje mají funkci vážení vestavěnou – obvykle lze volit mezi lineárním hodnocením, vážením křivkou formula_8 a křivkou formula_10. Průběh křivky formula_8 je takový, že frekvenci 1 kHz odpovídá korekce 0 dB, frekvenci 250 Hz korekce -10 dB, největší váha (kladné korekce) se přisuzuje frekvencím okolo 2500 Hz. Hodnocení hlasitosti pomocí hladiny akustického tlaku vážené podle křivky formula_8 vytlačilo dříve užívánou jednotku hlasitosti fón (Ph). Ve fónové stupnici byly hladiny hlasitosti stanovovány subjektivním porovnáváním. Intenzita zvuku \"I\" je definována jako zvuková energie dopadající na jednotku plochy za jednotku času, tedy akustický výkon na jednotku plochy: formula_18 Hladina intenzity zvuku \"L\" je veličina udávající intenzitu zvuku v jednotkách decibel: formula_19, kde \"I\" je smluvní vztažná hodnota intenzity: I=10Wm", "Dopplerův jev nastává při relativním pohybu zdroje zvuku a pozorovatele, který zvuk přicházející od zdroje vnímá. Pozorovatel slyší zvuky jiné frekvence, než je frekvence zdroje. Vyšší, když se zdroj zvuku a přijímač zvuku přibližují, a nižší, pokud se zdroj zvuku a přijímač zvuku navzájem vzdalují.", "Pobyt v hlučném prostředí má špatný vliv na zdraví člověka, na jeho pracovní výkon a pozornost. Člověk není schopný se na nadměrný hluk adaptovat. Proto jsou v pracovním i mimopracovním prostředí přijímána specifická opatření k ochraně osob před nadměrným hlukem. Často se problémy s hlukem řeší pomocí izolace vhodnými pórovitými látkami (plst, koberec, vakuové vrstvy apod.)", "Negativní vliv na zdraví mají četné návštěvy diskoték a dalších hlasitých hudebních představení, také vysoká hlasitost elektronických zařízení. Škodlivé jsou hlučné činnosti v malém prostoru (odrazem hluku od stěn se zvyšuje jeho hladina zvuku). Rušivě působí hlučné činnosti (vrtání, opravy v bytě, vysávání apod.) v noční dobu.. Velmi hlučné bývají některé druhy dopravy, například železniční doprava, letecká doprava v blízkosti letiště apod. Mezi velmi hlučná místa obvykle patří velké průmyslové provozy v těžkém průmyslu (hutě, slévárny, válcovny apod.)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Typy operačních systémů.", "Desktop.", "Mobilní zařízení.", "Servery.", "Řízení v reálném čase.", "Bezpečnost.", "Funkce operačního systému.", "Ovládání počítače.", "Abstrakce hardware.", "Správa prostředků.", "Příklady operačních systémů.", "Operační systém Unix a systémy založené na Unix.", "BSD a jeho distribuce.", "MacOS.", "Linux.", "Microsoft Windows.", "Jiné.", "Komponenty.", "Kernel (Jádro).", "Spuštění programu.", "Přerušení.", "Režimy.", "Správa paměti.", "Virtuální paměť.", "Multitasking.", "Přístup k diskům a souborovým systémům.", "Ovladače zařízení.", "Sítě.", "Bezpečnost.", "Uživatelské rozhraní (Shell).", "Operační systém reálného času.", "Vývoj operačního systému jako hobby.", "Rozmanitost operačních systémů a přenositelnost.", "Stavba operačního systému.", "Grafické uživatelské rozhraní.", "Vymezení operačního systému." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "První počítače operační systém neměly. Zárodky operačních systémů lze vysledovat v knihovnách pro obsluhu vstupních a výstupních zařízení. Na počátku 60. let 20. století výrobci počítačů dodávali propracované nástroje pro řízení dávkového zpracování spouštěných programů. První operační systémy byly dodávány k sálovým počítačům (mainframe). V roce", "Neexistuje univerzální operační systém, který by mohl splnit všechny požadavky, protože mnoho z požadavků je protichůdných. U některých zařízení je dokonce operační systém nežádoucí (např. řízení kávovaru, některé vestavěné systémy).", "Desktop je počítač sloužící uživateli \"na stole\". Patří mezi ně osobní počítače (PC, Mac Pro, notebooky).", "Mobilní zařízení jsou konstruována jako přenosné počítače. Cílem systému pro mobilní zařízení je snadnost obsluhy v terénu (\"z ruky\"), úspora energie akumulátoru, univerzálnost: telefonování, e-mail, Internet, sociální", "Servery obsluhují uživatele Internetu a provádějí složité výpočty. Cílem systému je nabídnout vysoký výpočetní", "Pro řízení chodu některých strojů (např. motor automobilu) jsou používány počítače, jejichž cílem je co nejrychlejší", "Pro počítačové systémy, na které jsou kladeny vysoké", "Operační systém plní tři základní funkce: ovládání počítače, abstrakce hardware a správa prostředků.", "Při definici operačního systému se obvykle omezuje ovládání počítače na schopnost spustit program, předat mu vstupní data a umožnit výstup výsledků na výstupní zařízení. Někdy je však pojem \"operační systém\" rozšířen i na grafické uživatelské rozhraní, což může", "Operační systém skrývá detaily ovládání jednotlivých zařízení v počítači (tzv. hardware) a definuje standardní rozhraní pro volání systémových služeb tak, že vytváří abstraktní vrstvu s jednoduchými funkcemi (tzv. API), které využívají programátoři aplikací. Tím nejen zjednodušuje", "Operační systém přiděluje spuštěným procesům systémové prostředky (operační paměť, procesor, pevný disk, vstupně-výstupní zařízení). V případě potřeby", "", "\"Více na: Unix\" Unix byl původně napsán v nízko úrovňovém jazyce. Ken Thompson napsal programovací jazyk B, založený především na BCPL, na základě svých zkušeností s projektem MULTICS. Programovací jazyk B byl nahrazen programovacím jazykem C a Unixem, přepsaný v C,a tím se dostal do rodiny vzájemně propojených operačních systémů, které měly vliv na každý moderní operační systém. Rodina Unix je rozsáhlá skupina operačních systémů s několika hlavními podskupinami, například systémem Unix V, BSD či Linuxem. Název \"UNIX\" je vlajková loď společnosti The Open Group, která licencuje použití v jakémkoliv operačním systému, který byl prokázán, že vyhovuje jejich distribuci. \"UNIX-like\" se běžně", "\"Více na: BSD\" První server pro World Wide Web běžel na platformě NeXTSTEP založené na BSD. Podskupina Unix je spojena s Berkeley Software Distribution (BSD), která zahrnuje FreeBSD, NetBSD a OpenBSD. Tyto operační systémy se nejčastěji nacházejí na webových serverech, ačkoli mohou fungovat také jako počítače. Internet je z velké části postaven na BSD, protože mnoho protokolů běžně používaných počítači pro připojení, odesílání a přijímání dat přes síť bylo z velké části rozvinuto v BSD. Světová síť byla také poprvé demonstrována na řadě počítačů s operačním systémem založeným na BSD nazvaném NeXTSTEP. V roce 1974 Kalifornská univerzita v Berkeley nainstalovala svůj první Unix systém. V průběhu času", "\"Více na: MacOS\" MacOS (dříve \"Mac OS X\" a později \"OS X\") je řada otevřených grafických operačních systémů vyvinutých firmou Apple, nejnovější z nich je na všech počítačích Macintosh. MacOS je nástupcem původního klasického Mac OS, který byl primárním operačním systémem Applu od roku 1984. Na rozdíl od svého předchůdce, MacOS je operační systém UNIX postaven na technologii, která byla vyvinuta pro NeXT. Společnost Apple koupila firmu počátkem roku 1997. Operační systém byl poprvé vydán v roce 1999 jako Mac OS", "\"Více na: Linux\" Linuxové jádro vzniklo v roce 1991 jako projekt Linuse Torvaldse, zatímco studoval ve Finsku. Informace o svém projektu zveřejnil v diskuzní skupině pro studenty a programátory a získal podporu a pomoc od dobrovolníků, kterým se podařilo vytvořit kompletní a funkční jádro. Linux je založen na Unixu, ale byl vyvinut bez použití jakéhokoliv unixového kódu, na rozdíl od BSD a jeho variant. Vzhledem k otevřenému licenčnímu", "\"Více na: Microsoft Windows\" Microsoft Windows je součástí proprietárních operačních systémů navržených společností Microsoft a primárně zaměřených na počítače založené na architektuře Intel a AMD s odhadovaným podílem na celkovém počtu zařízení 88,9%. Nejnovější verze Windows je Windows 10. V roce 2011 Windows 7 překonal Windows XP coby nejpoužívanější verzi OS. Microsoft Windows byl poprvé vydán v roce 1985 jako operační prostředí běžící na MS-DOS, což byl standardní operační systém používaný na většině osobních počítačů architektury", "V tomto směru bylo vytvořeno mnoho operačních systémů, které nejsou tak známé, jako například AmigaOS, OS/2 od firem IBM a Microsoft, klasický Mac OS, non-Unix odvozený od Apple MacOS, BeOS, XTS-300, RISC OS, MorphOS, Haiku, BareMetal a FreeMint. Některé jsou stále používány a nadále se vyvíjejí jako menší platformy pro komunity nadšenců a pro specializované aplikace. OpenVMS, dříve od DEC, je vyvíjen stále aktivní společností Hewlett-Packard. U počítačů řady SMEP", "Komponenty operačního systému slouží k tomu, aby různé části počítače spolupracovaly. Veškerý uživatelský software musí procházet operačním systémem, aby mohl používat hardware, ať už je jednoduchý jako myš nebo klávesnice, nebo je tak složitý jako internetové komponenty.", "\"Více na: Jádro operačního systému\" S pomocí ovladačů firmwaru a zařízení, poskytuje jádro nejzákladnější úroveň kontroly všech hardwarových zařízení počítače. Spravuje přístup k paměti pro programy v", "\"Více na: Proces (informatika)\" Operační systém poskytuje rozhraní mezi aplikačním programem a počítačovým hardwarem, takže aplikační program může komunikovat s hardwarem pouze dodržováním pravidel a postupů naprogramovaných v operačním systému. Operační systém", "\"Více na: Přerušení\" Přerušení jsou pro operační systémy klíčová, neboť poskytují efektivní způsob, jakým může operační systém komunikovat a reagovat na prostředí. Alternativa - operačním systémem \"sledovat\" různé zdroje vstupů pro události (polling), které vyžadují akci - lze nalézt ve starších systémech s velmi malými stacky (50 nebo 60 bajtů), ale je neobvyklý v moderních systémech s velkými stacky. Programování založené na přerušení je přímo podporováno většinou moderních procesorů. Přerušení poskytuje počítači způsob, jak automaticky ukládat místní kontexty registru a spouštět určitý kód v reakci na události. Dokonce i velmi základní počítače podporují přerušení hardwaru a umožňují programátorovi zadat kód, který může být spuštěn, když k tomu dojde. Při přijetí přerušení se hardware počítače automaticky pozastaví. Jakýkoli program, který", "\"Více na: User space\" Moderní mikroprocesory (CPU nebo MPU) podporují více režimů provozu. CPU s touto schopností nabízejí alespoň dva režimy: uživatelský režim a režim supervizora. Obecně řečeno, režim supervizora umožňuje neomezený přístup ke všem strojním zdrojům včetně všech instrukcí MPU. Režim uživatelského režimu nastavuje limity pro použití instrukcí a obvykle zakazuje přímý přístup k strojním zdrojům. CPU mohou mít i jiné režimy podobné uživatelskému režimu, například virtuální režimy, aby emulovali starší typy procesorů, například 16bitové procesory na 32bitovém nebo 32bitové procesory na 64bitové. Po zapnutí nebo resetování začne systém v režimu supervizora. Po načtení a spuštění jádra operačního systému lze vytvořit hranici mezi režimem uživatele a režimem supervizora (také známým jako režim jádra). Režim supervizora se používá jádrem pro úkoly s nízkou úrovní, které vyžadují neomezený přístup k", "\"Více na: Správa paměti\" Kromě jiného musí být jádro operačního systému s více programy, programem odpovědným za správu všech systémových pamětí, které jsou v současné době používány. To zajistí, že program nenaruší paměť, kterou již používá jiný program. Vzhledem k tomu, že programy sdílejí čas, každý program musí mít nezávislý přístup k paměti. Kooperativní správa paměti, používaná mnoha ranými operačními systémy, předpokládá, že všechny programy využívají správce paměti jádra a nepřekračují alokovanou paměť. Tento systém správy paměti není moc používán, protože programy často obsahují chyby, které mohou způsobit, že překročí alokovanou paměť. Pokud program selže, může dojít k ovlivnění nebo přepsání používané paměti. Škodlivé programy nebo viry", "\"Více na: Virtuální paměť\" Použití adresování virtuální paměti (jako je stránkování nebo segmentace) znamená, že jádro si může zvolit, jakou paměť může používat každý program v daném okamžiku, což umožňuje operačnímu systému používat stejné paměti pro více úkolů. Pokud se program pokusí přistupovat k paměti, která není v dosavadním rozsahu dostupné paměti, ale přesto byla přidělena, je jádrem přerušen stejným způsobem, jako kdyby program překročil přidělenou paměť. (Viz část týkající se správy paměti.) Pod UNIXem se tento druh", "\"Více na: Multitasking, Změna kontextu, Preempce (informatika)\" Multitasking se týká provozování více nezávislých počítačových programů ve stejném počítači; což naznačuje, že provádí úkoly současně. Vzhledem k tomu, že většina počítačů může dělat nejvýše jednu nebo dvě věci najednou, je to obvykle prováděno prostřednictvím sdílení času, což znamená, že každý program používá ke spouštění část \"času\" počítače. Jádro operačního systému obsahuje plánovací program, který určuje, kolik času každý proces využije při provádění a v jakém pořadí budou procesy prováděny. Řízení předává proces jádru, které dovoluje programu přístup k CPU a paměti. Později je kontrola vrácena do jádra pomocí nějakého mechanismu, takže může být povoleno použít jiný program CPU. Toto tzv. Předávání kontroly mezi jádrem a aplikacemi", "\"Více na: Virtuální souborový systém\" Přístup k datům uloženým na discích je ústředním prvkem všech operačních systémů. Počítače uchovávají data na discích pomocí souborů, které jsou strukturovány specifickými způsoby, aby umožnily rychlejší přístup, vyšší spolehlivost a lépe využívaly dostupný prostor disku. Konkrétní způsob, jakým jsou soubory uloženy na disku, se nazývá souborový systém a umožňuje souborům mít jména a atributy. Umožňuje také ukládání do hierarchie adresářů nebo složek uspořádaných ve stromovém adresáři. Včasné operační systémy obecně podporují jeden typ diskové jednotky a jediný druh souborového systému. Systémy časných souborů byly omezeny kapacitou, rychlostí a druhy názvů", "Více na: Ovladač zařízení Ovladač zařízení je specifický typ počítačového softwaru výhradně pro umožnění interakce s hardwarovými zařízeními. Typicky se jedná o rozhraní pro komunikaci se zařízením přes počítačovou sběrnici nebo komunikační subsystém (\"podsystém\"), ke kterému je hardware připojen, poskytuje příkazy nebo přijímá data ze zařízení a na druhém konci rozhraní - z operačního systému a jeho softwarových aplikací (programů). Prvotním cílem návrhu ovladačů zařízení je abstrakce. Každý model hardwaru (i v", "Více na: Počítačová síť Většina operačních systémů v současné době podporuje celou řadu síťových protokolů. To znamená, že počítače odlišnými operačními systémy mohou být napojeny na jednu společnou síť pro sdílení periferií, a to i počítačů, souborů, tiskáren a skenerů, a to buď pomocí kabelového nebo bezdrátového připojení. Sítě mohou v podstatě umožnit operačnímu systému počítače přístup k vzdálenému počítači. To zahrnuje vše od jednoduché komunikace až po používání síťových systémů, souborů nebo dokonce sdílení grafického nebo zvukového vybavení jiného počítače. Některé síťové služby umožňují transparentní přístup k prostředkům počítače, jako je SSH, který umožňuje uživatelům v", "Více na: Počítačová bezpečnost Bezpečnost počítače, závisí na správném fungování mnoha technologií. Operační systém musí být schopen rozlišovat žádosti, které se mají provést a žádosti které by se měli zamítnout. Zatímco některé systémy mohou jednoduše rozlišovat mezi \"privilegovanými\" a \"ne privilegovanými\", tak ostatní musí rozlišovat na základě některých údajů například uživatelské jméno. Ke kontrole totožnosti může existovat proces autentizace. Ve většině případů probíhá proces autentizace formou zadání uživatelského jména popřípadě hesla. Jsou i jiné možnosti autentizace jako například: magnetické karty nebo biometrické údaje (otisky prstů, snímání oční duhovky). Některé aplikace mohou být omezeny pro některé uživatele i po jejich autentizaci a to z důvodu nedostatečných práv. Externí zabezpečení zahrnuje žádost mimo počítač, například přihlášení na připojené konzoli nebo nějaké síťové", "Více na: Shell Každý počítač, který má být ovládán uživatelem, vyžaduje uživatelské rozhraní. Uživatelské rozhraní je obvykle označováno jako shell a je nezbytné, pokud má se zařízením pracovat uživatel. Dvě nejčastější uživatelské rozhraní jsou rozhraní příkazového řádku (dnes už není skoro k vidění), kde jsou napsány příkazy počítače po řádcích a grafické uživatelské rozhraní, kde je přítomno vizuální prostředí (nejčastěji WIMP). Většina moderních počítačových systémů podporuje grafické uživatelské rozhraní (GUI - \"Graphical user interface\"). V některých počítačových systémech, jako například u operačního systému Mac OS, je grafické rozhraní integrováno do jádra OS. Grafické rozhraní se z technického hlediska nedá brát jako operační systém začleněný do podpory jádra OS který může umožnit, aby bylo", "\"Více na: Operační systém reálného času\" Operační systém reálného času (RTOS) je operační systém určený pro aplikace s pevnými lhůtami (výpočty v reálném čase). Mezi takové aplikace patří některé malé vestavěné systémy, regulátory automobilových motorů, průmysloví roboti, kosmické lodě, průmyslová kontrola a některé rozsáhlé výpočetní systémy. Prvním příkladem rozsáhlého operačního systému", "Vývoj operačního systému je jednou z nejkomplikovanějších aktivit, do které se může počítačový fanoušek zapojit. Takovýto operační systém může být klasifikován jako ten, jehož kód nebyl přímo odvozený od existujícího operačního systému a má málo uživatelů a aktivních vývojářů. V některých případech, je \"hobby", "Aplikační software je obecně psán pro použití v konkrétním operačním systému a někdy dokonce i pro konkrétní hardware. Při přenosu aplikace na jiný operační systém mohou být funkce vyžadované touto aplikací implementovány odlišně tímto systémem (názvy funkcí, význam argumentů apod.), Které vyžadují úpravu, změnu nebo jinou údržbu aplikace. Unix byl první operační", "Operační systém se skládá z jádra (též označovaného jako kernel) a pomocných systémových nástrojů. Jádro je základním kamenem operačního systému. Zavádí se do operační paměti počítače při startu a zůstává v činnosti po celou dobu běhu operačního systému. Jádro může být naprogramováno různými způsoby a podle toho rozeznáváme:", "Dnes již většina moderních operačních systémů obsahuje grafické uživatelské rozhraní. V některých systémech je přímo integrované v jádru systému – například v původní implementaci MS Windows a Mac OS byl grafický podsystém ve skutečnosti částí jádra. Jiné operační systémy, jak starší, tak novější, jsou modulární – oddělují grafický podsystém od jádra a operačního systému. Již v roce 1980 existovaly systémy UNIX, VMS a mnoho jiných, které byly vybudovány právě tímto způsobem. Dnes na tomto", "Do operačního systému obvykle zahrnujeme i základní systémové nástroje, které slouží ke správě počítače (formátování disků, kontrola integrity souborového systému, nastavení systémového času a podobně). Některé doplňující aplikace se však těmto nástrojům velmi blíží nebo je dokonce nahrazují (například součástí Microsoft Windows není diagnostika pevných disků, detailní nástroj na sledování procesů a dalších interních pochodů v systému apod.), a proto není vždy možné systémové nástroje a aplikace jednoznačně rozlišit. Aplikace a jádro operačního systému můžeme rozlišit podle výše uvedených základních funkcí operačního systému nebo podle toho, jestli je daný spuštěný proces" ] }

{ "title": [ "Názvy Řecka.", "Dějiny.", "Pravěk a antika.", "Nadvláda Římanů a středověk.", "Nadvláda Osmanů (Turků).", "Vznik současného řeckého státu.", "Geografie.", "Příroda.", "Krajina.", "Fauna a flóra.", "Politika.", "Administrativní rozdělení.", "Ekonomika.", "Demografie.", "Jazyk.", "Imigrace.", "Náboženství.", "Hora Athos.", "Kultura.", "Hudba a tance.", "Zvyky a tradice.", "Literatura.", "Výtvarné umění a film.", "Kuchyně.", "Věda a vzdělání.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české \"Řecko\" a např. také anglické \"Greece\", francouzské \"Grèce\" i německé", "Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešního Turecka. V období před řeckým osídlením zde žili Pelasgové (kontinentální Řecko) a Minóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí před Kristem do Řecka pronikly první řecké kmeny – Achajci, kteří vytvořili mykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny, Dórové, Ionové, Aiolové, Epiróti a Makedonci, které se spojily s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupně římská vláda nad tehdejším řeckým územím, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka.", "Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala", "Postupně Řecko vojensky sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si řecká kultura spíše podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila", "Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrávaly se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo odchod řecké inteligence do Západní Evropy ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesanční epochy. Při druhém stěhování Řekové opouštěli pláně Peloponéského poloostrova a usazovali se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si do značné míry udržely statut nezávislosti. Od konce 16. století až do 17. století se Řekové stěhovali zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala", "Od roku 1821 vedli Řekové osvobozeneckou válku proti Osmanské říši. Velmoci, které porazily Turky v námořní bitvě u Navarina, uznaly nezávislost Řecka až v roce 1829 (Turecko uznalo nezávislost až v květnu 1832). Prvním řeckým králem se stal roku 1832 Otto I. z dynastie Wittelsbachů. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V balkánských válkách v letech 1912-13 a v první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever – dnešní makedonské provincie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii. Anatolští a pontští Řekové byli po prohrané řecko-turecké válce násilně přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později", "Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Euboie nebo Dodekanésu či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři. Kontinentální státní hranice Řecka jsou dlouhé 1180,71 km. Na severu hraničí s Albánií (246,70 km), Severní Makedoníí (256,31 km) a Bulharskem (474,70 km) a na východě s Tureckem (203,00 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Libyjské moře. Celková délka pobřeží je 15 021 km. Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny). Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos. Pohoří Olymp s horou Mytikas o výšce 2917 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).", "", "Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním", "Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům ve východní Evropě, stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice.", "Řecko je parlamentní republika, v jejímž čele stojí prezident, který je volen parlamentem na pětileté období. Zákonodárnou moc má parlament. Demokracie vznikla právě v Aténách, založil ji Kleisthenés, v novověkém Řecku musela být po osvobození zpod turecké nadvlády ale nově nastolena. Přesto však patří Řecko mezi jedny z prvních evropských novodobých demokratických států. Demokracie zde vznikla podle francouzského vzoru v roce 1830, po porážce Turků. Definitivně prosadit ji se podařilo až počátkem 20. století, jelikož do té doby zde docházelo ke státním převratům i politickým vraždám. První hlavou státu byl vzdělaný politik původem z ostrova Korfu, Joannis Kapodistrias, který byl zavražděn opozicí. Moderní demokracie byla definitivně ustavena v roce 1974, kdy padla vojenská diktatura Jeorjiosa Papadopulos. Byla založena pravicová strana Nea Dimokratia \"(Nová demokracie)\", kterou založil Konstantínos Karamanlís (starší) a která se jako první chopila moci. Proti ní vytvořil politik Andreas Papandreu socialistickou stranu PASOK \"(Panellinio sosialistiko kinima-Panhelénské socialistické hnutí)\". Tyto dvě strany patří dodnes k nejsilnějším politickým stranám, přestože zaznamenaly větší pokles poté co byly odhaleny podvody se statistikami strany PASOK před vstupem do měnové unie v roce 2001. Od března 2020 se stala prezidentkou Katerina Sakellaropulosova. Parlament \"(vůli)\" se skládá z 300 poslanců \"(Vuleftes)\" a jedné komory. Poslanci jsou voleni každé čtyři roky, případně v předčasných volbách dříve. Nejvyšším soudem v zemi je tzv. Areopagus (řecky \"Arios Pagos,\" tedy Areův vrch).", "13 krajů rozdělených do 74 regionálních jednotek", "Řecká ekonomika patří mezi nejslabší ekonomiky EU, což je zapříčiněno několika faktory. Z dějinného vývoje, který znamenal dlouhodobou závislost na Osmanské říši, zůstaly Řecku nevyřešené vztahy se sousedy, hlavně hraniční otázka s Tureckem. Kvůli tomu je fakticky pozastavena možná těžba ropy v Egejském moři, a tím zemi unikají potenciálně značné příjmy státního rozpočtu. Další nevýhodou je skutečnost, že Řecko má pouze malou plochu úrodné půdy, zatímco většinu území (i na ostrovech) zabírají pohoří, případně kamenitá neúrodná půda. Starověcí Řekové tuto bezútěšnou situaci řešili kolonizací ostatního Středomoří, moderní Řecko musí velkou část potřebných potravin a surovin zemědělského původu dovážet ze zahraničí. Významnou část řecké ekonomiky tvoří turistický průmysl, který vytváří přibližně 15 % HDP. Důležitým odvětvím je námořní průmysl, který rovněž zaměstnává mnoho obyvatel a představuje 4,5 % HDP. Řecko má největší vojenskou flotilu v Evropě a mnoho lidí slouží i v armádě. Řecké obchodní a jiné loďstvo představuje největší světové loďstvo a tvoří až 18 % světové flotily. Pro řeckou ekonomiku je důležitý i potravinářský, chemický a textilní průmysl. Chov zvířat, převážně ovcí a koz, prožívá v posledních letech hluboký úpadek. Hovězí dobytek, včetně krav na mléko, je chován jen v malé míře. Řecká ekonomika začala rapidně postupovat hlavně po roce 1974, kdy se vlády ujal pravicový politik Konstantinos Karamanlis (starší), za jehož období byl zmodernizován především průmysl, přesto zůstal v mezinárodním srovnání málo výkonný. Sociální politika Andrease Papandreu pomohla vyřešit těžké sociální problémy mnoha občanů Řecka a vytvořila vyspělý školský a zdravotnický systém. Zároveň ale touto štědrou sociální politikou začalo postupné zadlužování Řecka. Také se ekonomika během této vlády soustředila převážně na zemědělskou a ne na průmyslovou výrobu, protože průmysl vyžadoval velké investice, které si stát nemohl", "Podle oficiálního úřadu ELSTAT mělo Řecko v roce 2011 10 815 197 obyvatel. Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří k islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina. Obyvatelstvo dvou největších řeckých měst – Athén a Soluně – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Soluni je to mírně přes 1 milion. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého. Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Romů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejících tak druhou nejpočetnější skupinu.", "Úředním jazykem v Řecku je novořečtina Dimotiki (lidový jazyk), kterým již dlouho hovořila většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze starořečtiny, konkrétně z jazyka koiné (společná řeč), který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě jónské attičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novořečtiny dimotiki existují i jiné novořecké jazyky, jimiž", "Řecko prošlo po silné reemigrační vlně změnou z vystěhovalecké země v zemi imigrační. Na jedné straně pracoval do roku 1973 v zahraničí asi milion Řeků /od počátku sedmdesátých let 20. století se polovina z nich vrátila domů/. Na druhé straně žilo v Řecku počátkem devadesátých let 20. století asi 603 000 migrantů ze zahraničí, z toho 340 000 s řádným povolením, dále asi 260 000 \"ilegálních migrantů\"", "Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech jezuitů a poté protestantů o převrácení na svou víru, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo. Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou. Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu", "Malá část Řecka, poloostrov Athos (někdy se též uvádí jen \"hora Athos\"), je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos pod patriarchátem Konstantinopole, a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 mnichů, kteří oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě, a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi.", "Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např. filosofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie či aristokracie jsou řeckého původu. Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně ve 12.–15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijští Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka. Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má řecká kultura blíže k orientálním zemím než k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky jsou v řecké kultuře patrné už od mykénské kultury. Řekové jsou národ, který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně.", "Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. Nejpopulárnějším žánrem je lidová hudba a hudba z ní vycházející. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně. Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby. Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se lidová hudba pevninského Řecka, lidová hudba z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů a z krajů, které byly obývané Řeky do řecko-turecké", "Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselice \"panijiria\", které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, hroznů, melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce a Vánoce si uchovaly množství zvyků", "Řecká literatura začíná v 9. stol. př. n. l. mýtografem Homérem. Řekové poté vymysleli epos i drama, tedy komedii a tragédii. Nejvýznamnější starověcí spisovatelé byli např. autoři tragédií Sofoklés, Eurípidés a Aischylos, autoři komedií Aristofanés a Menandros, tvůrce biografií Plútarchos, básník Hésiodos, básnířka Sapfó, bajkař Ezop či Lúkianos, který je někdy označován za zakladatele sci-fi. Nejvýznamnější byzantský román je od neznámého autora: \"Digenis Akritas\". Líčí příběh byzantského", "Nejvýznamnějšími antickými sochaři byli Polykleitos, Feidiás a Praxiteles. Na Krétě působil v 16. století malíř El Greco (vlastním jménem Dominikos Theotokopulos), který se nakonec prosadil hlavně ve Španělsku,", "Řecká kuchyně patří pod typickou středomořskou kuchyni. Obecně je velmi zdravá, Řekové konzumují velké množství olivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají dnes turecká jména, jako např. tradiční medový zákusek baklava, o kterém se zmiňoval již spisovatel Athénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí", "Zakladateli evropské exaktní vědy (ačkoli oni se tehdy necítili být ještě nijak odděleni od filozofů) jsou Archimédés, Eukleidés, Pythagoras, Démokritos, Hippokratés, Klaudios Ptolemaios, Thalés z Milétu, Galén, Eratosthenés z Kyrény, Anaximandros, Hipparchos, Hérón Alexandrijský, Leukippos z Milétu, Theofrastos, Diofantos, Aristarchos ze Samu, Apollónios z Pergy, Eudoxos z Knidu, Poseidónios, Pappos z Alexandrie nebo Archytas. Ve starém Řecku vznikla filozofie. Nejvýznamnějšími filozofy byly Aristoteles, Platón, Sokratés, Hérakleitos, Epikúros, Díogenés ze Sinópé, Anaxagorás, Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Plótínos, Xenofanés, Prótagorás z Abdér, Zénón z Kitia, Antisthenés, Epiktétos, Gorgiás z Leontín, Aristippos z Kyrény, Pyrrhón z Élidy či \"poslední Helén\", filozofka Hypatia, jakkoli postava spíše symbolická. I oblast dnešních humanitních a sociálních věd má své otce zakladatele na Peloponésu, Hérodotos a Thúkydidés jsou otci dějepravy, v jejich stopách šel v římských časech Polybios. Díogenés Laertios sepsal první dějiny filozofie. Jedním z prvních teoretických ekonomů byl Xenofón. Intelektuálními oporami řecko-římské, posléze východořímské či byzantské civilizace byli Atanáš, Basileios", "Starověké Řecko pořádalo soutěže zvané olympijské hry. Byly pořádány od 8. století př. n. l. do přelomu 4. a 5. století, každé čtyři roky v Olympii. Konaly se v srpnu nebo září k poctě boha Dia. Klasickými disciplínami byly běh (nahých atletů, nebo těžkoděnců), hod diskem, hod oštěpem, skok do dálky se závažím, různé druhy zápasu (orthopalé, katopalé, pygmé, pankration), ale také třeba soutěž trubačů. Na starověké hry navázaly na konci 19. století novodobé olympijské hry, proto se ty první, roku 1896, odehrály v řeckých Athénách. Roku 2004 se v Athénách konaly olympijské hry znovu. Demetrius Vikelas byl prvním předsedou Mezinárodního olympijského výboru. Na novodobých olympijských hrách jsou Řekové nejúspěšnější v atletice. Zlato mají například překážkářky Voula Patoulidou a Fani Chalkiáová, běžec na 200 metrů Konstantinos Kenteris, chodkyně Athanasia Tsumeleka či skokanka o tyči Katerina Stefanidiová. Úspěšná je řecká vzpěračská škola, vzpěrači Pyrros Dimas a Akakios Kakiasvilis mají tři zlaté olympijské medaile. Řekové jsou úspěšní v basketbalu. Muži se stali dvakrát mistry Evropy (1987, 2005). Slavnými basketbalisty byli Nikos Galis, Theodoros Papaloukas, Panagiotis Fasoulas, Dimitris Diamantidis, v posledních letech pak zejména Jannis Antetokunmpo. Nejúspěšnějším basketbalovým týmem je Panathinaikos BC, který šestkrát vyhrál Euroligu, Olympiacos BC třikrát. Fotbalisté Řecka se v roce 2004 se stali mistry Evropy. Velmi populární je v Řecku též vodní pólo." ] }

{ "title": [ "Význam.", "Vývoj představ o Slunci.", "Vlastnosti.", "Barva.", "Tvar Slunce.", "Sluneční energie.", "Složení Slunce.", "Výzkum.", "Struktura Slunce.", "Jádro.", "Termojaderná fúze.", "Vrstva v zářivé rovnováze.", "Tachoklina.", "Konvektivní zóna.", "Fotosféra.", "Chromosféra.", "Přechodová oblast.", "Koróna.", "Magnetické pole Slunce.", "Sluneční aktivita.", "Obíhající tělesa.", "Vznik a vývoj.", "Fyzikální pohyby Slunce.", "Rotace.", "Pohyb Slunce v Galaxii.", "Zdánlivý pohyb Slunce po obloze.", "Zatmění Slunce.", "Pozorování Slunce.", "Výzkum Slunce.", "Odkaz v kultuře.", "Slunce v heraldice." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Slunce je hvězda nejbližší k Zemi, jejíž povrch zásobuje teplem a světlem. Světlo dorazí k Zemi přibližně za 8 minut (přičemž z druhé nejbližší hvězdy Proxima Centauri dosáhne světlo Zemi za 4,22 roku). Vzdálenost mezi Zemí a Sluncem se pohybuje v rozmezí 147 097 000 km (perihélium) až do 152 099 000 km (afélium). Tyto změny vzdálenosti však nejsou příčinou střídání ročních období na Zemi. Od zdánlivého pohybu Slunce se současně odvozuje i pravý sluneční čas. Jeho upravená hodnota v podobě středního slunečního času je základem měření času v běžném životě. Energie slunečního záření pohání téměř všechny procesy, které na Zemi probíhají. Je na ní závislé podnebí, změny počasí i teploty, významně se podílí na přílivu a odlivu. Pomáhá udržet na zemském povrchu vodu v kapalném skupenství, je klíčovým faktorem pro fotosyntézu rostlin a umožňuje živočichům vidět. Zemská atmosféra propouští jen část spektra slunečního záření – všechny složky viditelného spektra, část ultrafialového, infračerveného a radiového záření. Ultrafialové záření podněcuje tvorbu vitaminu D vznikajícího v lidské kůži. Při dlouhodobějším působení ale může způsobovat i nepříznivé efekty v podobě mutací a vzniků nádorových onemocnění či slepoty.", "Slunce bylo ve starověku v mnoha kulturách uctíváno jako božstvo. V antickém Řecku byl bohem Slunce Helios, který cestoval každý den po obloze ve svém zlatém voze. Ve starověkém Římě se nazýval \"Sol\" a ve starověkém Egyptě pak Ré, \"Ra\" či \"Amon\". V astrologii je Slunce symbolem vitality a zdraví. Většina kultur považovala Slunce za symbol života a znovuzrození, což bylo spojeno s jeho pravidelným objevováním se na obloze každé ráno. První písemné zmínky o pozorování Slunce pocházejí období 2 000 let př. n. l. ze starověké Číny. V roce 762 př. n. l. bylo pozorováno první zatmění Slunce v Asýrii, o kterém se dochovaly písemné zmínky v podobě hliněné destičky psané klínovým písmem. Anaxagoras se v roce 434 př. n. l. domníval, že se Slunce skládá z hromady hořícího kamení, které je jen o málo větší než Řecko. Dle představ mnohých civilizací Slunce obíhalo okolo Země a nikoliv Země kolem Slunce, jak bylo později prokázáno. Aristoteles ve svém modelu vesmíru umístil Slunce mezi oběžnou dráhu Měsíce a Merkuru, čímž na dlouhou dobu ovlivnil řadu dalších myslitelů. Aristarchos ze Samu předvedl současně teorii, že Slunce je středem soustavy a že Země kolem něho obíhá. Tato raná heliocentrická představa se příliš neuchytila a až do roku 1507 převažoval názor, že středem soustavy je Země. V roce 1543 publikoval svoje teze Mikuláš Koperník v knize \"De revolutionibus orbium coelestium\", kde se vyjádřil pro heliocentrickou soustavu. Konstrukce prvního dalekohledu značně rozšířila možnosti zkoumání Slunce, čehož využil Galileo Galilei a David Fabricius pro pozorování slunečních skvrn. Objevení slunečních skvrn značně pobouřilo tehdejší katolickou obec, jelikož do té doby se věřilo, že Slunce je tvořeno z „dokonale čistého éteru“ a tedy je nemožné, aby se na jeho povrchu nacházely tmavší plochy. Během následujících dvou let se ale podařilo minimálně čtyřem dalším pozorovatelům pozorovat sluneční skvrny, což podpořilo Galileovo pozorování. V roce 1625 jezuita Christoph Scheiner zjistil, že Slunce rotuje podobně jako Země okolo svojí rotační osy. Tento objev učinil na základě pozorování slunečních skvrn, které se během pozorování nápadně pohybovaly od jednoho okraje ke druhému. Významným krokem pro porozumění významu a pozice Slunce se stalo objevení Keplerových zákonů a Newtonova gravitačního zákona. Díky nim se zjistilo, že Slunce je velmi hmotné a že všechna tělesa ve sluneční soustavě kolem něho obíhají. Velikost a vzdálenost od Země byly poprvé přesně změřeny v roce 1672 díky přesným měřením italského astronoma Giovanniho Cassiniho a Johna Flamsteeda. V roce 1814 použil německý astronom Joseph von Fraunhofer spektroskop pro analýzu slunečního světla a zjistil, že spektrum Slunce je přerušované tmavými absorpčními čárami. Tyto čáry byly pojmenovány jako Fraunhoferovy čáry a staly se důležitým pomocníkem při pozdějším určování chemického složení Slunce. Ve druhé polovině 19. století bylo Slunce a další hvězdy velmi intenzivně studovány, jelikož zde platila vzájemná provázanost. Nové objevy u Slunce pomáhaly vědcům pochopit procesy, které se odehrávají v jiných hvězdách a opačně. Příčina jeho záření ale přes veškerou námahu zůstávala dlouho nejasná. Jedna z hypotéz vyslovená skotským inženýrem Johnem Waterstonem předpokládala, že vyzářená energie pochází z gravitační kontrakce Slunce. Další hypotéza vyslovená J. Mayerem tvrdila, že teplota Slunce je udržována dopady meteoritů na jeho povrch. Důležitým mezníkem pro pochopení Slunce se stal objev spektrometrie, díky němuž došlo k určení chemického složení Slunce. Postupně se začalo předpokládat, že hlavním energetickým zdrojem Slunce je jaderná reakce, a tak se začaly vést debaty o formě této jaderné reakce, zda se tedy jedná o slučování (fúzi), nebo o štěpení. Až v roce 1938 navrhl německý fyzik Hans Bethe jadernou fúzi jako energetický zdroj Slunce. Tato teorie byla definitivně potvrzena až v roce 2002.", "Slunce je jednoznačně největší těleso, které se nachází ve sluneční soustavě. Má přibližně 109krát větší průměr než Země a 1 300 000krát větší objem. Celkově obsahuje okolo 99,8 % hmoty sluneční soustavy. Funguje jako obrovská plazmová koule s průměrnou hustotou jen o málo větší, než je hustota vody. Směrem ke středu hustota i teplota narůstá. V porovnání s ostatními hvězdami v naší Galaxii patří do středně staré skupiny hvězd. Jeho hmotnost a svítivost je však větší než je průměr hvězd nacházejících se v naší Galaxii, který se odhaduje asi na polovičku hodnot Slunce. Průměr hmotnosti a svítivosti hvězd v Galaxii je totiž tvořen červenými trpaslíky. Zvláštností Slunce je i to, že se jedná o samostatnou hvězdu, která netvoří vícenásobný systém, či dvojhvězdu (i když se v některých případech spekuluje o nepovedené dvojhvězdě Slunce – Jupiter) a současně také není členem žádné hvězdokupy.", "Slunce je hvězda spektrální třídy G2V, žlutý trpaslík. Vyzařuje v celém elektromagnetickém spektru, má spojité spektrum s absorpčními spektrálními čárami. Teplota na povrchu Slunce je asi 5 800 K, proto má maximum vyzařování na vlnové délce 501 nm, což je v (žluto)zelené části viditelného spektra a lidé ho ze země vnímají jako žluté (směrem do modré části spektra záření ubývá rychleji). Jeho skutečná barva je však bílá (nejlépe je tak vidět mimo zemskou atmosféru). Když je nízko nad obzorem, je ze Země vidět jako oranžové nebo červené kvůli Rayleighovu rozptylu v atmosféře, který je nepřímo úměrný čtvrté mocnině vlnové délky (modré světlo má přibližně poloviční vlnovou délku než červené), a protože vykonalo dlouhou cestu nižší a hustší vrstvou atmosféry. Modrá barva oblohy je také způsobena Rayleighovým rozptylem. Při východu a západu se může Slunce zdát šišaté či velmi velké. Tvar je zkreslen atmosférickou refrakcí, která má u obzoru hodnotu 0,5°, takže když se dotkne obzoru, ve skutečnosti je už pod obzorem. Rozdílná velikost je optický klam.", "Slunce je téměř dokonalá koule, se zploštěním přibližně pouhých 10 km polárního průměru vzhledem k rovníkovému průměru. Tento téměř ideální stav je dán částečně tím, že na povrchu v oblasti rovníku je odstředivý efekt sluneční rotace asi 18milionkrát slabší než gravitační přitažlivost.", "Téměř všechna energie Slunce je vyzařována ve formě elektromagnetického záření, které je nezbytným předpokladem pro všechny formy života na Zemi. Vzniká jako výsledek termonukleární reakce pp-řetězce, kdy dochází k přeměně vodíku na hélium za současného uvolňování energie. Předpokládá se, že každou sekundu Slunce spotřebuje a přemění 700 miliónů tun vodíku na 695 miliónů tun hélia. Zbytek v podobě 4,5 miliónů tun za sekundu je přeměněn na energii v poměru 96 % elektromagnetického záření a 4 % elektronová neutrina. Veškeré elektromagnetické záření (včetně viditelného záření) pochází z fotosféry. Každou sekundu vyzáří Slunce do okolí tolik energie, že by to stačilo pokrýt potřeby celého světa na více než 1 000 let. Energie ve středu Slunce vzniká ve formě fotonů gama záření a neutrin. Na povrch Slunce se dostává prostřednictvím konvekce, absorpce a emise, opouští ho v podobě elektromagnetické radiace a neutrin (v malé míře také v podobě kinetické energii a termální energie slunečního větru a jako energie magnetického pole. Tlak záření, které se dostává na povrch Slunce, je obrovský a vyrovnává se působením gravitační síly, kterou jsou všechny částice ve Slunci přitahovány k jeho středu. Slunce je v hydrostatické a energetické rovnováze. Sluneční neutrina je možno detekovat pomocí neutrinového detektoru. Sledování slunečních neutrin je důležité, protože může poskytovat informace o jádře Slunce v téměř reálném čase na rozdíl od fotonů, které ze středu putují tisíce až milióny let. Současný počet pozorovaných slunečných neutrin je však asi třikrát menší, než počet neutrin, který byl předpovídán modelem. Rozdíl mezi předpokládaným a skutečným počtem neutrin se dlouho nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Měření pomocí neutrinového detektoru \"Subdury Neutrino Observatory\" však potvrdilo teorii, že neutrina mají nenulovou hmotnost a že po dobu své cesty zevnitř Slunce k Zemi oscilují mezi elektronovým neutrinem, mionovým neutrinem a tauónovým neutrinem. Současné detektory založené na chlóru a galiu však mohou zachytit jen elektronová neutrina. Od svého vzniku už Slunce spotřebovalo polovinu svých zásob vodíku. Dalších přibližně 5 až 7 miliard let bude ještě ve Slunci probíhat termonukleární reakce, během které se přemění většina vodíku na helium. Až dojde vodík v jádře, naruší se na krátký čas hydrostatická rovnováha, což povede k tomu, že se stane červeným obrem. Zvětšováním průměru Slunce dojde k tomu, že nejbližší planety budou pohlceny rozšiřujícím se Sluncem. Předpokládá se, že bude pohlcena i Země.", "Složení Slunce není do dnešních dnů zcela známé. Většina informací o jeho složení pochází z výzkumu spektrálních čar. Slunce není složeno homogenně, ale jeho chemické složení je závislé na hloubce. V jádře vlivem jaderných reakcí je větší obsah helia, než na jeho povrchu. Předpokládá se, že v jádře je vodík zastoupen již 34 % a helium 64 %. Spektrum současně ukazuje, že se ve Slunci nachází ve stopovém množství většina prvků, které jsou známé na Zemi. Metalicita Slunce, tedy poměr obsahu těžších a lehčích prvků, je 1,6 %. V hmotnostních poměrech je Slunce složeno ze zhruba 3⁄4 vodíku a 1⁄4 hélia.", "V roce 2003 měla americká sonda Genesis za úkol výzkum slunečního větru a odebrání jeho vzorků. Při přistávání návratového modulu na Zemi se však neotevřely padáky a pouzdro se zřítilo. Velká část vzorků tak byla poškozena.", "Sluneční těleso spolu s atmosférou zvanou heliosféra se dělí na několik vrstev.", "Uprostřed Slunce se nachází jádro, kde dochází k uvolňování energie. Jedná se o oblast, která sahá do vzdálenosti 175 000 km od středu. Teplota v jádru dosahuje 1,5×10 K a hustota plazmatu se zde pohybuje okolo 130 000 kg.m.", "V tomto prostředí jsou již jednotlivé atomy rozloženy na volná jádra a elektrony, současně se vodík postupně a velmi pomalu mění na helium za uvolnění obrovského množství energie, tento proces se nazývá termojaderná fúze. Každou sekundu se při tom spálí 700 000 000 tun vodíku. Ani to však neznamená, že uvnitř Slunce děj probíhá nějak překotně. Hustota výkonu Slunce je pouhých 0,19 mW.kg. Postupně přes několik mezistupňů v tzv. proton-protonovém cyklu dojde ke sloučení čtyř protonů v jednu částici alfa – jádra helia, přičemž dva z protonů se přemění na neutrony. Řetězec těchto reakcí produkuje mnoho energie ve formě fotonů tvrdého gama záření. Předpokládá se, že z 1 gramu vodíku vznikne hélium a současně i 10 J energie ve formě fotonů. Ty pronikají k chladnějšímu povrchu, což jim trvá podle různých odhadů od asi 17 tisíců po 50 miliónů let. Za tu dobu předají většinu své energie hmotě Slunce a stanou se z nich fotony o mnohem delších vlnových délkách, například fotony viditelného světla. Mnohem rychleji se k povrchu dostanou vzniklá neutrina, pro které hmota Slunce prakticky není překážkou.", "Tato vrstva je široká zhruba půl milionu km. Zářivá rovnováha znamená, že co atomy v této vrstvě pohltí, to také později vyzáří, přičemž tlak záření vyrovnává gravitační tlak. Právě tato vrstva způsobuje výrazné zpomalení fotonů, protože každý foton, který je pohlcen, je následně vyzářen v náhodném směru. Předpokládá se, že fotony touto vrstvou projdou přibližně za 100 000 let. Teplota se zde pohybuje v rozmezí 7 až 2 000 000 K, hustota dosahuje 20 g/cm ve spodních vrstvách a 0,2 g/cm ve svrchních.", "Jedná se o tenkou mezivrstvu, která byla objevena měřením americké družice SOHO. Předpokládá se, že zde dochází ke generaci rozsáhlého magnetického pole Slunce. Současně se zde mění rychlost proudů plazmatu a rotační rychlost.", "Tato vrstva o tloušťce asi 200 tisíc km je nejsvrchnější vrstva Slunce, která se podobá hrnci s vroucí vodou. V této vzdálenosti od jádra je již způsob předávání energie pomocí záření málo účinný. Některé ionty jsou totiž schopny za nižších teplot fotony pohlcovat a následně je neemitovat dále, čímž dochází k jejich absorpci. Studenější hmota padá směrem ke středu Slunce, ohřátá se dere k povrchu, což způsobuje značné turbulence v této vrstvě a promíchávání materiálu. Hlavním přenosem tepla se tak stává proudění čili konvekce. Během konvekce se přenášené plazma rychle ochlazuje a rozpíná. Výstupy konvektivních proudů je možno v této zóně pozorovat jako granuly či supergranuly. Odhaduje se, že teplota se zde pohybuje od 2 000 000 do 6 000 K.", "Fotosféra je viditelný povrch Slunce, která se pozoruje jako sluneční kotouč viditelný ze Země. Při pozorování se jeví střed Slunce jasnější, než okraje, což je dáno tím, že na okrajích Slunce jsou pozorovány chladnější oblasti fotosféry. Ve fotosféře je možné pozorovat vrcholky vystupujících proudů z konvektivní zóny dosahující velikostí až 1 000 km (tzv. granulace). Nápadné jsou také \"sluneční skvrny\" a protuberance. Předpokládá se, že její hustota se pohybuje okolo 10 částic/m (či v jiném zápisu 3,5×10 do 4,5×10 g/cm) při teplotě kolem 5 800 K. Fotosféra je tak nejchladnější oblastí Slunce. Její šířka je v rozmezí mezi 200 až 400 km. Typickým jevem ve fotosféře je přítomnost granulí, které jsou různá zrna s průměrem od 200 do 1 800 km. Jedná se o výstupné konvektivní proudy ze svrchních oblastí Slunce, které mají přibližně o 200 °C vyšší teplotu než okolní fotosféra.", "Chromosféra je vcelku tenká a řídká vrstva nad fotosférou, která má jasně červené zbarvení. Její teplota stoupá směrem od Slunce a dosahuje až 300 000 K, ale její hodnota není všude stejná. Do výšky 3 000 km pozvolna stoupá asi k hodnotě 6 000 K, ale pak rychle narůstá směrem od Slunce, což je nejspíše způsobeno nestabilitou plazmatu. Objevují se v ní chromosférické erupce. Je to vrstva silně ionizovaného plazmatu, která se rozkládá od 12 000 do 15 000 km. Jedná se o spodní část sluneční atmosféry, která je během zatmění Slunce viditelná jako načervenalý světelný úkaz. Tato červená barva je způsobena tím, že maximum jejího záření se nachází ve vodíkové čáře H-alfa, čemuž odpovídá vlnová délka světla 656,7 nanometrů. Hustota plazmatu se zde pohybuje okolo 10 g/cm, což odpovídá přibližně hustotě částic 75 km nad povrchem Země.", "Přechodová oblast (některé zdroje jí samostatně nevyčleňují) je tenká nepravidelná vrstva sluneční atmosféry, které odděluje korónu od chladnější fotosféry. Teplota se zde náhle mění z 20 000 K (na hranici s chromosférou) až na teplotu 1 000 000 K (na hranici s korónou). Tato vrstva je pozorovatelná převážně přes ultrafialovou část spektra.", "Koróna nemá vnější hranici a zasahuje hluboko do sluneční soustavy, ale někdy je udáváno, že končí ve vzdálenosti 1 až 2 000 000 km. Teplota v koróně o tří řády přesahuje teplotu na povrchu Slunce, pohybuje se mezi 1 000 000 K až 6 000 000 K. Příčinou je zřejmě ohřev pomocí Alfénových vln. Koróna je velice řídká (hustota částic se pohybuje okolo 10 částic/m) a normálně neviditelná, neboť je přezářena spodnější fotosférou; pozorovatelná je pouze při zatměních Slunce nebo pomocí koronografu. Také v koróně se vyskytují erupce a protuberance.", "Slunce má silné magnetické pole, které má přibližně hodnotu 10 tesla, lokálně pole slunečních skvrn dosahuje až do 10 tesla. Většina útvarů na jeho povrchu s tímto polem souvisí. Slunce je magneticky proměnná hvězda, polarita jeho pólů a orientace jeho siločar se mění spolu s 22 ročním slunečním cyklem. V maximu slunečního cyklu je magnetické pole Slunce velmi složité a dá se vnímat zastoupený dvojpólový moment. Silokřivky jsou vlivem rotace Slunce tvarovány do podoby tzv. Archimedových spirál, což má za následek, že obíhající tělesa kolem Slunce procházejí střídavě oblastmi s rozdílnými směry magnetického pole. Celkové magnetické pole vzniklo v původním magnetismu plyno-prachové sluneční mlhoviny, ze kterého vzniklo Slunce a ostatní objekty sluneční soustavy. Toto pole se podle posledních měření vyskytuje všude na Slunci. Další složka celkového magnetického pole jsou tzv. lokální magnetická pole. Jsou velmi proměnlivá a nejsilnější jsou v místech aktivních oblastí. Vznik tohoto magnetického pole stejně jako vznik a vývoj fotosférických, chromosférických a koronálních objektů není zatím zcela dostatečně vysvětlen. Magnetické pole Slunce ovlivňuje celou sluneční soustavu.", "Sluneční aktivita je komplex dynamických jevů, které se v omezeném čase a prostoru vyskytují na slunečním povrchu nebo těsně pod ním. Následkem těchto procesů je změna magnetického pole a změna množství vyvrhovaných částic do okolního prostoru. Elektricky nabité a neutrální částice opouštějící korónu a s nimi unikající záření se nazývá sluneční vítr. Částice slunečního větru se pohybují po zakřivených spirálovitých drahách. Je to proto, jelikož sledují siločáry slunečního magnetického pole, které se v důsledku svojí rotace deformují magnetické pole do tvaru tzv. Parkerových spirál. Ty planety sluneční soustavy, které mají magnetické pole, většinu částic slunečního větru od sebe odklánějí. Množství slunečního větru závisí nejen na sluneční aktivitě, ale také na místě na povrchu Slunce, odkud sluneční částice unikají. Největší množství slunečního větru se uvolňuje skrz koronální díry. Každou sekundou Slunce opustí asi 1 milión tun slunečního plazmatu. Od svého vzniku až do dneška tak Slunce do svého okolí vyvrhlo přibližně okolo 0,01 % svojí hmoty. V periodě slunečního cyklu se mění též celkové množství jeho záření – celkové vyzařování nazývané též nesprávně jako sluneční konstanta. Jelikož ale dochází k pozvolným změnám vyzařované energie v závislosti na čase, není tato hodnota konstantní. V současnosti platí, že každý metr čtvereční slunečního povrchu vyzařuje do okolního prostoru přibližně 62,86×10 W, celý povrch Slunce pak 3,826×10 W. Na Zemi z tohoto množství dopadá přibližně 2×10 W, ale asi polovička se odráží zpět o atmosféru, či se v ní rozptyluje. V blízkosti Země dosahuje sluneční vítr rychlosti od 300 do 800 km/s. Množství slunečního větru se zvyšuje s výronem koronální hmoty v důsledku sluneční erupce. Výron koronální hmoty má nepříznivý vliv na objekty v okolí Země jako jsou družice ale například i astronauti. Současně se projevují i na Zemi v podobě geomagnetické bouřky. Mezi jejich projevy patří občasné narušení navigačních systémů, výpadky bezdrátového spojení, či případně vyřazení elektrických rozvodů. Sluneční aktivita se mění v závislosti na slunečním cyklu, který má střední délku 11 let. Tento cyklus má asymetrický tvar: náběh cyklu do maxima trvá přibližně 4 roky, jeho pokles k minimu je pomalejší a trvá 7 let. Jeho nejviditelnějším projevem jsou sluneční skvrny, které se začnou na jeho povrchu postupně objevovat. V čase slunečního minima se sluneční skvrny na Slunci téměř nevyskytují a v době maxima je jich oproti tomu na povrchu Slunce značné množství. Maxima výskytu skvrn nejsou stejná, jelikož jejich výskyt je spojen současně s 80ročním slunečním cyklem. Mezi další projevy patří prototurbulence, které jsou gigantické výrony plazmatu do sluneční atmosféry. Na hvězdu podobné velikosti a kategorie je nicméně Slunce podle některých studií relativně málo aktivní a klidné.", "Slunce je hlavním tělesem sluneční soustavy, které má 745× větší hmotnost než všechny planety soustavy. Slunce si tak udržuje gravitačním působením dominanci v soustavě. Těžiště sluneční soustavy se nachází blízko Slunce, podle působení ostatních planet je nad nebo pod jeho povrchem. Ostatní tělesa soustavy obíhají kolem tohoto těžiště v o mnoho řádů větších vzdálenostech, takže je korektní označit jejich oběh za oběh kolem Slunce. Těmito tělesy jsou především planety, trpasličí planety, planetky, meteoroidy, komety a kosmický prach. Aby těleso bylo schopno uniknout z gravitačního působení Slunce, musí překonat tzv. třetí kosmickou rychlost. Ta se mění podle vzdálenosti tělesa od Slunce – např. u Země je 42,1 km/s.", "Slunce vzniklo spolu se sluneční soustavou z hvězdné mlhoviny. Materiál ve středu globule se díky gravitačním kontrakcím začal postupně zahušťovat. Odstředivá síla zrychlovala rotaci mlhoviny, což vedlo ke zploštění původně kulaté globule do protoplanetárního disku. V jeho středu se utvořila protohvězda, ve středu které rychle začala narůstat hustota a tlak, až došlo k zažehnutí termonukleární reakce. Délka života hvězdy typu G2, tedy skupiny, do které spadá i Slunce, se pohybuje okolo 10 miliard let. Slunce vzniklo přibližně před 4,6 miliardami let, což znamená, že má před sebou ještě minimálně dalších 5 až 7 miliard let své stabilní existence v současné podobě. Předpokládá se, že po vyčerpání zásob vodíku termojaderná reakce v jeho vnitru na krátko ustane, tlak záření přestane působit proti vlastní gravitaci, což naruší vnitřní rovnováhu. Jádro se smrští a jeho teplota a tlak se opětovně zvýší, čímž dojde k syntéze hélia na další chemické prvky, jako jsou například uhlík a kyslík. Tato reakce bude probíhat několik milionů let, což Slunce na okamžik opět stabilizuje. Vnější vrstvy Slunce se však začnou rozpínat, řídnout a chladnout, což se projeví na jeho zvětšujícím se objemu a změně barvy. Slunce se dostane do stádia rudého obra. Předpokládá se, že rozpínající Slunce následně pohltí Merkur, Venuši a dle některých scénářů i Zemi. Po vyčerpání zásob hélia v jádře dojde opětovně k pozastavení termojaderných reakcí, což povede k tomu, že již žádná síla nebude působit proti gravitačnímu působení a Slunce se začne smršťovat do malého tělesa. Jádro zkolabuje, scvrkne se a změní se na bílého trpaslíka. Vnější vrstvy budou během tohoto pochodu odmrštěny do okolního prostředí – vznikne planetární mlhovina, která bude obsahovat značné množství různých prvků rozšiřujících se do okolního vesmíru. Bílý trpaslík bude pozvolna chladnout, až vychladne zcela.", "", "Hypotézu rotace Slunce poprvé vyslovil roku 1609 Johannes Kepler ve své knize Astronomia nova. Všechna hmota na Slunci se díky extrémní teplotě vyskytuje v podobě plazmatu. To umožňuje, aby Slunce rotovalo rychleji na rovníku než ve vyšších zeměpisných šířkách. Díky tomuto rozdílu je magnetické pole Slunce deformované a tvarem připomíná silotrubici. Tato deformace magnetického pole způsobuje erupce a spouští vznik slunečních skvrn a protuberancí. Slunce rotuje okolo své osy v porovnání s jinými hvězdami pomalu. Rychlost rotace není všude na povrchu stejná. Na rovníku se Slunce otočí jednou za 25,38 dne, na pólech za 36 dní. Tento jev se nazývá diferenciální rotace. Vnitřek Slunce se otáčí jako tuhé těleso jednotnou rychlostí jednou za 27 dní. Toto je synodická doba rotace, která je počítána vzhledem k Zemi. Vůči okolním nehybným objektům se Slunce otočí jednou za 25,38 dne.", "Slunce se vůči Zemi a ostatním tělesům sluneční soustavy téměř nepohybuje. Z pohledu Galaxie však Slunce není stacionárním tělesem, ale obíhá kolem galaktického jádra přibližně ve vzdálenosti 30 000 světelných let od jádra rychlostí přibližně 250 km·s. Slunce oběhne střed Galaxie ve vzdálenosti 25 000 až 28 000 světelných let jednou za 226 miliónů let. Tento oběh nemá tvar kružnice a ani elipsy, ale vykonává zvláštní pohyb po tzv. galaktických epicyklech. Jedná se o elipsu, jejíž střed obíhá kolem středu Galaxie po kružnici. Jeden oběh Slunce okolo středu Galaxie se nazývá galaktický rok.", "Země obíhá okolo Slunce a zároveň rotuje kolem své osy. Díky rotaci Země směrem od západu k východu se Slunce zdánlivě pohybuje po obloze opačným směrem, tedy od východu na západ. Azimut jeho východu a západu se mění v závislosti na ročním období. V rámci zeměpisné šířky zůstává stejný jen úhel, pod kterým vychází a zapadá. Na 48° severní zeměpisné šířky (jižní části Slovenska) Slunce vychází a zapadá pod úhlem 42°. Na rovníků je tento úhel roven 90°. Na pólech je úhel východu nulový, nad a pod obzor ho vynáší zdánlivý pohyb Slunce po ekliptice. Tento úhel současně ovlivňuje i délku soumraku, která je největší na pólech a nejmenší na rovníku. Oběh Země okolo Slunce způsobuje zdánlivý pohyb Slunce po ekliptice. Tento pohyb se děje proti směru zemské rotace. Proto je slunečný tzv. synodický den o čtyři minuty delší než hvězdný tzv. siderický. Slunce postupně přechází zdánlivými souhvězdími po noční obloze a znameními zvěrokruhu. Dvakrát za rok přejde Slunce světovým rovníkem a to v době rovnodennosti. Od světového rovníku se nikdy nevzdálí na větší vzdálenost než je sklon rotační osy Země a tedy 23,5°. Tím se mění maximální výška Slunce nad jižním bodem horizontu. Na 48. rovnoběžce se jeho výška mění od 18,5° (zimní slunovrat) do 65,5° (letní slunovrat). Oběh Země okolo Slunce se popisuje pomocí ekliptikálních souřadnic. Jelikož Země obíhá kolem Slunce nerovnoměrnou rychlostí, Slunce nekulminuje každý den přesně ve dvanáct, respektive v letním čase v jednu hodinu. Tyto rozdíly mezi pravým slunečním časem a středním slunečným časem vyrovnává časová rovnice. Pokud pozorovatel v daný časový okamžik (např. v poledne) zaznamenává polohu Slunce v průběhu roku, zjistí, že se Slunce pohybuje přibližně po osmičce, stoupající a klesající ~23,5° nad a pod světový rovník. Tato křivka se nazývá analema, tento zdánlivý pohyb po obloze je dán především sklonem zemské rotační osy k ekliptice, z menší části je také ovlivněn excentricitou dráhy Země.", "Zatmění Slunce je astronomický jev, který nastane, když Měsíc vstoupí mezi Zemi a Slunce, takže jej částečně, nebo zcela zakryje. Taková situace se objevuje, jen pokud je měsíc v novu a Slunce i Měsíc jsou při pohledu ze Země v jedné přímce. Na části Země, kde je zatmění pozorováno, dochází k výraznému setmění, ochlazení, kolem černého středu slunce je vidět výrazná záře sluneční koróny, objeví se hvězdy i některé planety a známé jsou také neobvyklé reakce zvířat. Tyto průvodní jevy v některých kulturách v minulosti vedly ke spojování události s náboženstvím a přisuzování mystických významů. V moderní době jsou však duchovní významy zatmění Slunce většinou odmítány v důsledku snadnosti pochopení jeho příčin.", "Slunce je na denní obloze velmi jasné těleso, které se nedoporučuje pozorovat nechráněným okem, jelikož jeho delší pozorování by mohlo vést k poškození zraku. Přímý pohled do Slunce způsobuje fosfenové vizuální jevy a dočasnou částečnou slepotu. Při přímém pohledu působí Slunce na sítnici výkonem asi 4 miliwatty, což vede k zahřívání sítnice a k jejímu možnému poškození. Během východu a západu Slunce je sluneční světlo zeslabeno rozptylem světla díky obzvláště dlouhému průchodu zemskou atmosférou; ani za těchto podmínek nelze Slunce pozorovat zcela bez nebezpečí. Mlha, atmosférický prach a vysoká vlhkost přispívají k atmosférickému zředění. Pozorování Slunce optikou soustřeďující záření, jako je dalekohled, je bez ochranného filtru tlumícího záření velmi nebezpečné. Je důležité použít vhodný filtr; improvizované filtry mohou propustit UV záření, které může při vysoké jasnosti poškodit zrak. Nefiltrovaný dalekohled může na sítnici doručit 500krát více slunečního světla než prosté oko, čímž téměř okamžitě zabíjí buňky sítnice. I krátký pohled do poledního Slunce přes nefiltrovaný dalekohled může způsobit trvalou slepotu. Bezpečný způsob, jak pozorovat Slunce, je promítnutí jeho obrazu na plátno či papír pomocí dalekohledu nebo malého teleskopu. Doporučuje se, aby pozorovatel byl vybaven speciálními ochrannými pomůckami i během pozorování slunečního zatmění a to jak celkového, tak i částečného. Jako nejvhodnější ochrana se doporučuje používat speciální brýle pro pozorování Slunce. Rozhodně se nedoporučuje Slunce při jakékoliv příležitosti (zatmění, přechod Merkuru či Venuše, pozorování slunečních skvrn) pozorovat jej přímým pohledem pouhým okem, natož dalekohledem či přes objektiv fotoaparátu. Dopadající sluneční záření může silně poškodit lidskou sítnici a vést tak k nevratné slepotě. Nedoporučuje se ani použití běžných slunečních brýlí, disket či fotografických filmů – ty sice dopadající záření zmírní, ale nebezpečné ultrafialové záření neodfiltrují. Za bezpečné se považuje pozorování přes speciální filtry, popřípadě přes svářečské sklo (index minimálně 13). Za bezpečné se považuje i nepřímé pozorování (např. na stínítko pomocí dírkové komory).", "První satelit navržený pro průzkum Slunce byly americké sondy Pioneer 5, 6, 7, 8 a 9 vypuštěné během rozmezí let 1959 až 1968. Cílem sond nebylo přiblížit se ke Slunci, ale provádět pozorování ze vzdálenosti odpovídající přibližné oběžné dráze Země. V této vzdálenosti sondy poprvé podrobně měřily sluneční vítr a magnetické pole Slunce. V 70. letech 20. století byla vyslána sonda Helios 1 a za pomoci Apollo Telescope Mount byly prováděny nová pozorování a měření slunečního větru a sluneční korony. Sonda Helios 1 byla společným americko-německým projektem, který měl za úkol studovat sluneční vítr z orbity uvnitř dráhy Merkuru. V roce 1980 byla vyslána americká sonda Solar Maximum Mission, která byla navržena k pozorování gamma záření, rentgenového záření a měření UV záření ze slunečních erupcí během zvýšené sluneční aktivity. Sonda několik měsíců po startu vlivem elektronického selhání přestala fungovat, jelikož došlo k přepnutí sondy do záložního stavu, ve kterém setrvala 3 roky než byla v roce 1984 opravena během mise STS-41-C. Sonda následně zaslala na Zemi tisíce snímků sluneční korony před tím, než v červnu 1989 vstoupila do atmosféry Země, kde byla zničena. Další sondy určené k výzkumu Slunce a slunečního větru:", "", "Slunce je jednou z obecných neživotných figur v heraldice a na znacích se zásadně objevuje s lidským obličejem a paprsky. Najedeme jej například ve znaku Opočna či chorvatského Karlovacu. Slunce tvoří též prvek na vlajkách některých jihoamerických států (Argentina, Uruguay)." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Fyzická charakteristika.", "Geologické složení.", "Povrch.", "Atmosféra.", "Teplota.", "Voda.", "Magnetické pole a radiace.", "Oběžná dráha.", "Stáčení perihelia.", "Rotace.", "Přechod Merkuru.", "Pozorování.", "Výzkum.", "Minulost.", "Budoucnost.", "Merkur v kultuře.", "Jméno planety.", "Sci-fi." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Merkur vznikl podobně jako ostatní planety solárního systému přibližně před 4,5 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu materiálem zbylým ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Jelikož má Merkur netypicky velké jádro vzhledem k plášti, je možné, že v době vzniku proběhla kolize s velkou planetisimálou, která část pláště odpařila. Současně je možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety. Po vzniku primární kůry se na povrchu stále nacházely rozsáhlé oblasti žhavé roztavené lávy, která nejspíše vyplnila některé starší oblasti. Po ztuhnutí lávy nastalo pro Merkur klidnější období, kdy už nedopadalo tolik těles na jeho povrch a mohly vzniknout mezikráterové planiny. Merkur i nadále postupně chladl a docházelo ke zmenšování jádra, což se na povrchu projevilo rozpraskáním kůry a vytvořením stovky kilometrů dlouhých zlomů. Po rozpraskání kůry se na povrchu objevily další velké lávové oblasti, které opět překryly část povrchu a umožnily vznik hladkých planin. Od té doby se již na povrchu žádná větší lávová plocha neobjevila a vzhled povrchu se začal utvářet dopady meteoritů a mikrometeoritů, což se projevilo vznikem drobného prachu rozšířeného po celém povrchu a nazývaného regolit. Mimo hypotézu o velké srážce existují i další hypotézy, které se snaží abnormální velikost jádra vůči zbytku planety vysvětlit. Podle jedné z nich vznikla planeta ještě předtím, než se zářivý výkon Slunce stabilizoval, a většina jejího pláště pak byla odpařena do okolního vesmíru při některé z obřích protoslunečních erupcí. Jiná uvádí jako možné vysvětlení domněnku, že velká část lehčích chemických prvků, formujících obvykle plášť, byla vytlačena mimo oblast vzniku Merkuru silným slunečním větrem.", "Merkur je nejmenší planeta sluneční soustavy s rovníkovým poloměrem 2439,7 km, která dosahuje pouze 38 % průměru Země a je tedy pouze přibližně 1,4 krát větší než pozemský Měsíc. Paradoxně je Merkur menší než dva největší měsíce ve sluneční soustavě Ganymed a Titan. Jedná se o jednu ze čtyř terestrických planet v soustavě, která má pevný kamenitý povrch. Planeta je tvořena přibližně ze 70 % z kovových materiálů a 30 % tvoří křemičitany. Vlivem velkého zastoupení kovů ve složení je Merkur druhou nejhustší planetou ve sluneční soustavě o hustotě 5,427 g/cm3. Tvar planety je podobně jako v případě Venuše téměř dokonale kulový, což znamená, že má velmi malé zploštění v oblasti pólů. Merkur zblízka zkoumaly dvě americké sondy: Mariner 10, který v letech 1974–1975 zmapoval přibližně 45 % povrchu, a MESSENGER, který zatím při třech průletech v roku 2008 a 2009 studoval kromě atmosféry i složení povrchu. Sondy zjistily velmi slabé stopy plynného obalu, obsahujícího především atomy pocházející ze slunečního větru, tedy převážně helium. Hustota Merkurovy atmosféry je však velmi nízká.", "Zvláštností Merkuru je jeho značně vysoká hustota dosahující asi 5400 kg/m3 a poměrně silné magnetické pole o velikosti asi 1 % zemského. Tento fakt je vysvětlován vysokým zastoupením železa a niklu uvnitř planety a masivním jádrem, které se nachází pod kůrou. Jako důkaz velkých rozměrů jádra slouží přítomnost magnetického pole. Kdyby bylo jádro jen malé, pomalá rotace planety by nestačila ke generování silného magnetického pole. Značná akumulace železa v jádře společně s jeho masivní velikostí zabírající až 75 % průměru planety je pro vědce zatím záhadou, ale existuje několik hypotéz, které se ho snaží vysvětlit. Geologové odhadují, že jádro planety zabírá okolo 42 % celkového poloměru tělesa, například u Země je to pouze 17 %. Současné výzkumy napovídají, že jádro Merkuru je tekuté. Jádro obklopuje 500 až 700 km silný plášť tvořený silikáty. Na povrchu je kůra, která by dle měření sondy Mariner 10 a pozemských teleskopů mohla být 100 až 300 km silná. Odhaduje se, že planeta je ze 70 % tvořena kovy a pouze z 30 % silikátovým materiálem. Nejvíce uznávaná teorie předpokládá, že Merkur měl původně poměr železa ku křemičitanům stejný jako chondrity, které jsou základní stavební jednotkou většiny těles ve sluneční soustavě a že celá planeta byla přibližně 2,25krát hmotnější než je dnes. Nicméně v rané historii sluneční soustavy mělo dojít ke srážce Merkuru s planetisimálou o hmotnosti 1/6 Merkuru a velikosti několika stovek kilometrů, která vedla k odpaření většiny tehdejší kůry a velké části pláště. Po srážce zůstalo jádro, které se náhle stalo dominantní komponentou celé planety. Podobný proces se nejspíše odehrál v době zformování pozemského Měsíce. Za oblast hypotetické srážky se občas považuje rozsáhlá oblast Caloris Basin. Jiné teorie předpokládají, že Merkur se zformoval jako protoplaneta v planetární mlhovině dříve, než se Slunce ustálilo a stabilizovalo svůj energetický tok. Vznikla tak protoplaneta, která měla přibližně 2krát větší hmotnost, načež následně došlo ke kontrakci protoslunce, které v oblasti Merkuru zvýšilo teplotu mezi 2500 až 3500 K (či dokonce až na 10 000 K). V důsledku těchto teplot se vypařila velká část povrchu a pláště, čímž došlo ke vzniku atmosféry Merkuru tvořené z plynů vzniklých z hornin. Vzájemné interakce se slunečním větrem následně měly odvát celou atmosféru do okolního vesmíru. Třetí hypotéza předpokládá, že sluneční mlhovina byla směrem do středu vlivem počínající akrece hustší, a proto byly lehčí částice vytlačovány mimo oblast blízkou k budoucímu Slunci. Jak se musel materiál tvořící později Merkur prodírat nahuštěným plynem, v místě vzniku Merkuru tak zůstávaly převážně těžší prvky, ze kterých je Merkur nyní složen. Každá z předkládaných hypotéz ale vyžaduje jiné složení povrchových hornin, čehož se má využít během experimentů sond MESSENGER a BepiColombo, které by měly závěry těchto hypotéz potvrdit či vyvrátit.", "Povrch Merkuru se velmi podobá povrchu pozemského Měsíce, jak ukázaly první detailnější snímky pořízené americkou sondou Mariner 10. Pokrývá ho především obrovské množství kráterů vzniklých srážkou s meteority a planetkami nejrůznějších velikostí (tzv. impaktní krátery). Podobně jako na Měsíci se i na povrchu Merkuru nachází rozsáhlé lávové pláně vyplňující některé velké impaktní pánve. Oproti Měsíci je povrch Merkuru mnohem tmavší a to i přes to, že se na jeho povrchu nachází menší množství minerálů obsahujících železo, které jsou zodpovědné za tmavost povrchu Měsíce. V případě Merkuru tak může za jeho tmavost jiný prvek, konkrétně uhlík. Ten se na povrch dostal během impaktů, které obnažily starší kůru Merkuru, pravděpodobně vzniklou utuhnutím magmatického oceánu v rané fázi vývoje planety. Grafit, minerál tvořený uhlíkem, je totiž jeden z prvků, který má dostatečně nízkou hustotu, aby se mohl vznášet při hladině magmatického oceánu. Nejvýraznějším povrchovým útvarem Merkuru je přes 1400 km se táhnoucí prohlubeň Caloris Basin, která je často považována za největší kráter ve sluneční soustavě. Planetu navštívily zatím pouze sondy: nejdříve Mariner 10 v 70. letech 20. století a v prvním desetiletí 21. století sonda MESSENGER. Mariner 10 prolétl kolem Merkuru celkem třikrát, načež odeslal na Zemi přes 2700 snímků, které však pokryly povrch pouze z 45 %. Povrch planety byl tedy k roku 2009 zmapován pouze z menší části. Snímky ukázaly svět podobný Měsíci s velice starou kůrou pokrytou značným množstvím impaktních kráterů od velikosti několika stovek metrů až po 1300 kilometrů. Na Merkuru nebyl identifikován žádný geologický proces, který by mohl krátery omlazovat, jako např. desková tektonika na Zemi či lávové výlevy na povrchu Měsíce, a tak se zde nachází mnoho kráterů v různém stupni eroze. Merkur má také hory, které ale jeví značné známky rozrušení impakty jiných těles. Horstva jsou však menšinovým činitelem, většinu povrchu nejspíše zabírají lávové planiny dvojího typu: \"mezikráterové\" a \"hladké\". Rozdíl mezi nimi spočívá v četnosti kráterů, které se na nich nacházejí. Předpokládá se, že hladké planiny jsou mladší. Oproti povrchu Měsíce či Marsu chyběly u Merkuru doklady sopečné aktivity na povrchu planety až do roku 2008, kdy tam sonda MESSENGER objevila sopky. Předpokládá se, že během kontrakce obvodu Merkuru se mohla planeta zmenšit až o 0,1 %, což se projevilo masivním zvrásněním kůry a jejím popraskáním. Vznikly tak útesové zlomy vysoké několik kilometrů a dlouhé až stovky kilometrů. Je pravděpodobné, že se díky chladnutí planety za posledních 3,8 miliardy let zmenšil její průměr o 14 km na nynějších 4879 km. Od roku 2008 se pak povedlo na povrchu Merkuru identifikovat jak projevy efuzivního vulkanismu v podobě lávových proudů, tak i explozivního vulkanismu v podobě uloženin pyroklastického materiálu. Odhaduje se, že efuzivní vulkanismus byl aktivní převážně před ~4,1 až 3,55 miliardami let, kdežto explozivní se odehrával od 3,9 po 1 miliardu let.", "Merkur má velmi tenkou atmosféru, která odpovídá v podstatě vakuu. Tvoří ji atomy vyražené z jeho povrchu slunečním větrem, což je důsledek slabého gravitačního pole poměrně lehké planety. Jelikož je povrch Merkuru velmi horký, tyto atomy rychle unikají do vesmíru. Proto je – oproti Zemi nebo Venuši, jejichž atmosféry jsou stabilní – atmosféra Merkuru proměnlivá a musí být neustále doplňována. Tlak atmosféry na povrchu je menší než 10 Pa, což v pozemském měřítku odpovídá tlaku ultra-nízkému (daleko vyšší tlak má i vakuum v běžné žárovce). Jelikož planeta nemá silnější atmosféru, obloha na Merkuru je vždy černá. Atmosféra se skládá především z kyslíku, sodíku, vodíku a helia. Helium pochází pravděpodobně ze slunečního větru, i když část plynu se může uvolňovat také z nitra planety, zatímco ostatní prvky jsou uvolňovány z povrchu a doneseného meteoritického materiálu fotoionizací dopadajícím slunečním zářením. V atmosféře byly pozorovány i nízké obsahy molekul oxidu uhličitého a vody, což naznačuje sopečnou aktivitu na planetě. Merkurova atmosféra je tak řídká, že atomy plynů se v ní pohybují po balistických drahách a daleko častěji se srážejí s povrchem planety než samy mezi sebou. Vlivem velice nízké hustoty atmosféry, která se dá v podstatě považovat za vakuum, se v Merkurově atmosféře nevyskytují žádné meteorologické jevy, jež by bylo možno pozorovat.", "Jelikož planeta nemá v podstatě žádnou atmosféru, která by dokázala udržet stabilní teplotu, dochází na jejím povrchu k silným teplotním výkyvům, největším v celé sluneční soustavě. Teplota klesá až k −180 °C na straně odvrácené od Slunce a narůstá až k 430 °C na straně osluněné. Tyto diametrální změny teploty během dne jsou způsobeny několika faktory. K nim se řadí rotace planety, při které jedna strana Merkuru zůstává přivrácená ke Slunci 176 dní.", "Původně se předpokládalo, že voda na povrchu Merkuru v žádném případě nemůže existovat. Nepřítomnost atmosféry a blízkost Slunce totiž působí proti výskytu vody. Výkonné radioteleskopy i měření sondy Mariner 10 však ukazují, že navzdory obrovským povrchovým teplotám může být na Merkuru led. Rotační osa Merkuru je totiž téměř kolmá k rovině oběhu, takže na dno velkých impaktních kráterů v oblastech pólů nikdy nesvítí Slunce a teplota se tam soustavně drží na −161 °C. Tato voda se na Merkur pravděpodobně dostala při srážkách s jádry komet. Při nárazu se část vody z jádra komety mohla dostat pod povrch planety, kde je uložena v podobě vodního ledu překrytého jemným prachem, který funguje jako tepelná izolace. V roce 1991 planetologové Duane Mulhelm a Bryan Butler studovali nezmapované oblasti Merkuru za použití sedmdesátimetrové antény v kalifornském Goldstone. K velkému překvapení naměřili silný odraz vysílaného radarového signálu z oblasti severního pólu planety, který se značně podobal odrazům zjištěným u polárních čepiček na Marsu. V roce 1994 se uskutečnilo stejné pozorování Merkuru, které přineslo podobné výsledky i pro oblasti okolo jižního pólu planety.", "Sonda Mariner 10 v roce 1974 detekovala magnetické pole Merkuru o síle asi 1 % zemského. To bylo pro vědecký svět překvapením, jelikož se věřilo, že takto malá planeta má jen malé pevné jádro, které již dávno vychladlo, a tudíž nevytváří magnetismus. Objev sondy znamenal přehodnocení tohoto předpokladu a možnost existence většího, částečně roztaveného jádra, které by rozdílnou rychlostí rotace mohlo generovat magnetické pole planety na principu dynama. Magnetické pole je vůči rotační ose Merkuru skloněné o 7 stupňů a je natolik silné, že umožňuje vznik magnetosféry okolo planety, která odklání sluneční vítr. Existují i jiná vysvětlení magnetického pole planety, která se obejdou bez hypotézy jejího většího jádra. Může být vybuzováno remanentní magnetizací hornin obsahujících železo, které mohly být zmagnetizovány v době vzniku planety. Jak potvrdila měření další sondy MESSENGER během dvou průletů na počátku 21. století, magnetické pole Merkuru je menší než pozemské, čehož se využívá pro počítačové modelace. Současná výpočetní kapacita počítačů nestačí na numerické modelování pozemského magnetického jádra, a proto se modeluje snadnější pole Merkuru, čehož se pak používá pro snahu objasnit tajemství spojená s pozemským polem.", "Merkur obíhá Slunce po eliptické dráze s poměrně velkou excentricitou dosahující 0,2056. Tato výstřednost oběžné dráhy se projevuje v tom, že v době perihélia je přibližně o 24 miliónů km blíže ke Slunci než v době afélia. Průměrná vzdálenost od centrální hvězdy je 57,9 miliónů km, kterou planeta urazí jednou za 87,969 dne průměrnou rychlostí oběhu 47,87 km/s. Vůči Zemi se planeta přibližuje a oddaluje s maximálním rozdílem 145 miliónů km, což se projevuje na pozorovatelnosti planety na noční obloze, kdy kolísá její úhlová velikost mezi 5\" až 15\". Jelikož je Merkur mnohem blíže ke Slunci než Země, jeví se Slunce na jeho obloze až dva a půl krát větší než na pozemské.", "Měření parametrů oběžné dráhy Merkuru bylo také jedním z nejvýznamnějších důkazů obecné teorie relativity. Merkur má velmi výstřednou dráhu a v gravitačním poli Slunce se perihelium jeho dráhy stáčí přibližně o jeden stupeň za 6 pozemských let. Toto stáčení nebylo možné plně vysvětlit působením ostatních planet na základě Newtonových zákonů. Po započtení všech vlivů zbývala nevysvětlená odchylka 43 obloukových vteřin za století. Původně se astronomové domnívali, že působí další, dosud neznámá planeta (které říkali Vulkan). Až Einsteinova obecná teorie relativity důvod tohoto jevu plně vysvětlila.", "Teprve roku 1965 se podařilo spolehlivě určit rotační dobu planety na 59 dnů, a to pomocí nových výkonných radioteleskopů. Do té doby se věřilo, že Merkur má vázanou rotaci vzhledem ke Slunci, což by vedlo k tomu, že by byla ke Slunci přivrácena stále stejná strana, jež by byla vystavována extrémnímu žáru a odvrácená chladu. Pomocí teleskopů se zjistilo, že planeta ve skutečnosti rotuje, a to velice pomalu, takže jedna otočka zabírá 58,646 pozemského dne. Vlivem pomalé rotace trvá jeden sluneční den na Merkuru 176 pozemských dnů. Vědci předpokládají, že dříve se mohl Merkur točit kolem své osy mnohem rychleji a že den mohl trvat pouhých osm hodin. Vlivem gravitačního působení Slunce ale došlo k prodloužení dne až na dnešní hodnoty. Jelikož rotační osa planety je kolmá na rovinu oběžné dráhy, mají všechny body na povrchu Merkuru stejně dlouhý den. Merkur má vůči Slunci tzv. rotační rezonanci s oběžnou dobu v poměru 3:2. Předpokládá se, že by se mohlo jednat o důsledek hypotetické srážky s velikou planetisimálou v rané historii planety. Vlivem srážky a vnitřního složení mohla planeta ztratit sférickou symetrii. Slapové síly Slunce však přesto nebyly schopny vytvořit z Merkuru těleso s vázanou rotací jako má například pozemský Měsíc. Nastala tak situace, kdy je v perihéliu ke Slunci střídavě přivrácena a odvrácena hmotnější část planety.", "Merkur se v určitých pravidelných cyklech ocitá mezi Sluncem a Zemí, takže je možné sledovat jeho přechod přes sluneční disk. Úkaz, při němž Merkur přejde pouze po okraji slunečního kotouče, takže do něj vstoupí jen částečně, se nazývá částečný přechod. Úplné přechody Merkuru lze pozorovat třináctkrát či čtrnáctkrát za století, a to vždy v květnu nebo listopadu. Květnové přechody nastávají asi měsíc poté, co Merkur projde svým aféliem, a mohou být od sebe vzdáleny 13 nebo 33 let. Listopadové přechody nastávají jen několik dní před tím, než Merkur dosáhne svého perihélia. Jsou dvakrát častější než květnové a mohou být od sebe vzdáleny 7, 13 nebo 33 let.", "Merkur je znám přinejmenším již z dob starověkých Sumerů asi 3 tisíce let př. n. l. Jejich pozorování jsou zaznamenána klínovým písmem na hliněných tabulkách. Poté byl Merkur pozorován ve starověkém Řecku, kde se pro něj vžily názvy Στίλβων (Stilbón) a Ἑρμάων (Hermaón). Později byl Řeky zván Apollón po stejnojmenném bohu, pokud byl viděn ráno, či Hermés v době večera. Okolo 4. století před naším letopočtem ale antičtí astronomové poznali, že tato dvě tělesa jsou ve skutečnosti těleso jedno. Římané později pojmenovali planetu po poslovi bohů Merkurovi, jelikož při pozorování se Merkur pohybuje po obloze rychleji než všechny ostatní planety. Vhodné podmínky pro pozorování Merkuru nastávají v době východu nebo západu Slunce. Pro jeho pozorování je důležité, zda Merkur právě Slunce dobíhá nebo předbíhá. Pokud Slunce dobíhá, je viditelný po několik minut poté, co Slunce zapadlo za horizont. Pokud Slunce předbíhá, je možné pozorovat planetu chvíli před východem Slunce, než zanikne v narůstajícím slunečním světle. Planetu je možné pozorovat pouhým okem či triedrem. Merkur se nikdy nevzdaluje od Slunce dále než na 28°, což znemožňuje jeho přímé pozorování ze Země s větším rozlišením a přesností. Jasnost Merkuru se mění od 1,7 do −1,9 magnitudy a podobně jako u Měsíce je možné u Merkuru pozorovat měnící se fáze. První pozorování Merkuru pomocí dalekohledu provedl v roce 1610 italský astronom Galileo Galilei. O 21 let později byl poprvé pozorován přechod Merkuru přes sluneční disk Francouzem Pierrem Gassendimem. Další italský astronom Giovanni Battista Zupi pozoroval v roce 1639 fáze Merkuru, což byl nezvratný důkaz obíhání Merkuru kolem Slunce a nikoliv kolem Země. O dva roky později se německý astronom Johann Franz Encke pokusil o první reálný odhad hmotnosti planety podle ovlivňování dráhy komety Encke. Skutečnost, že existují oběžné poruchy v dráze Merkuru, začala pak vést některé astronomy k úvaze, že by se mezi Merkurem a Sluncem mohla nacházet ještě jedna planeta, kterou začali nazývat Vulkán. Vulkán ale nakonec nebyl nikdy pozorován. Ke konci 18. století se objevil názor, že Merkur má vlastní atmosféru viditelnou dalekohledem. Byla poprvé pozorována Johnem Flamsteedem a Johannem Schröterem při přechodu Merkuru přes Slunce. Později se však ukázalo, že se jednalo pouze o kontrast mezi Sluncem a planetou. Roku 1799 se objevuje první snaha odhadnout délku dne na Merkuru. Německý astronom Schröter předpokládal na základě pozorování, že jeden den na planetě trvá podobně jako na Zemi 24 hodin. Friedrich Wilhelm Bessel určil průměr planety roku 1832 na 4855 km (současná hodnota je 4879,4 km) O mnoho později roku 1881 Giovanni Schiaparelli určil rotaci planety na 88 dní, což se shodovalo s oběžnou dobou planety okolo Slunce. Předpokládal, že planeta má vázanou rotaci, takže je ke Slunci stále přivrácena pouze jedna strana planety. V roce 1889 se objevila první mapa povrchu Merkuru, kterou vyhotovil Giovanni Schiaparelli a který předpokládal, že povrch planety musí být rotačně svázán se Sluncem slapovými jevy způsobovanými centrální hvězdou. V roce 1962 byla odvrácená strana Merkuru zkoumána za pomoci radioastronomie. Měření zjistila, že odvrácená strana planety je příliš horká, očekávaly se teploty mnohem nižší. O tři roky později v roce 1965 změřili Američané Pettengil a Dyce rotační dobu planety na 59±5 dní na základě radarového pozorování Dopplerova posunu. V roce 1971 Američan Goldstein upřesnil rotační dobu na 58,65±0,25 dne pomocí stejné metody. K roku 2009 byl povrch planety prozkoumán pouze z části (okolo 45 %). Jelikož se planeta nachází příliš blízko Slunci, není možné pro její pozorování použít Hubbleův kosmický dalekohled. Merkur se nikdy nevzdaluje daleko od Slunce, a tak je možné planetu pozorovat pouze brzy po východu Slunce a chvíli před západem. V té době ale musí odražené světlo od planety procházet silnější vrstvou atmosféry, které až desetkrát snižují rozlišovací schopnost teleskopů. V současnosti je povrch Merkuru prozkoumán v podstatě celý díky působení americké planetární sondy MESSENGER v okolí Merkuru mezi roky 2008 až 2015.", "Merkur byl poslední zkoumanou terestrickou planetou ve sluneční soustavě i přes to, že se jedná o jednu z blízkých planet. Donedávna byl zblízka prozkoumán pouze jedinou sondou – americkou sondou Mariner 10. V současnosti (k roku 2011) se výzkumem nejbližší planety Slunce zabývá další americká sonda MESSENGER, která uskutečnila tři průlety okolo planety. V roce 2011 byla navedena na oběžnou dráhu kolem Merkuru.", "Před letem Marineru 10 byly poznatky o Merkuru velice kusé, jelikož planetu jde ze Země jen obtížně pozorovat. Mariner 10 proletěl kolem Merkuru 29. března 1974 ve vzdálenosti 705 kilometrů od povrchu. Podruhé prolétl kolem planety 21. září 1974 a 16. března 1975 pak potřetí. Během těchto třech průletů pořídil a odeslal zpět k Zemi přes 2700 použitelných fotografií o různém rozlišení mezi 4 km až 100 m na pixel, které celkově pokryly 45 % povrchu. Jedním z obrovských překvapení mise bylo objevení a změření magnetického pole planety, což změnilo pohled na vnitřní stavbu planety. 3. srpna 2004 odstartovala k Merkuru další sonda americké kosmické agentury NASA – MESSENGER. Na oběžnou dráhu kolem planety byla navedena 18. března 2011, ale už 14. ledna 2008 a 6. října 2008 byly provedeny první dva průlety kolem planety, třetí proběhl 29. září 2009. Vzhledem ke svému zaměření (výzkum planety samotné i její magnetosféry) sonda obíhala kolem Merkuru po velmi eliptické oběžné dráze, která se k povrchu planety přibližovala vždy u severní polokoule. Sonda ukončila svou úspěšnou misi 30. dubna 2015.", "Na rok 2017 plánovala Evropská kosmická agentura ESA start družice BepiColombo. Projekt se potýkal s mnoha potížemi, ale po ministerské konferenci členských států ESA v prosinci 2005 v Berlíně se zdálo, že financování je zajištěno. Ve skutečnosti mělo jít o dvě samostatné sondy, které se budou doplňovat: MPO (\"Mercury Planetary Orbiter\" – sonda pozorující planetu) a MMO (\"Mercury Magnetospheric Orbiter\" – sonda studující magnetosféru) dodaná japonskou kosmickou agenturou JAXA. K Merkuru měly obě sondy dorazit kolem roku 2019 a měly obíhat Merkur po eliptických drahách, přičemž dráha MPO měla mít menší výstřednost.", "", "V antickém Řecku nesl Merkur dvojí označení i přes to, že antičtí astronomové věděli, že se jedná o jedno a totéž těleso. Dvě jména byla důsledkem ranního a večerního objevování se na obloze. Pro ranní hvězdu se vžil název Apollo a pro večerní hvězdu pak jméno Hermés. V antických dobách se již u některých (např. u Hérakleita) objevoval názor, že Merkur, podobně jako Venuše, nejspíše obíhá kolem Slunce a nikoliv kolem Země. Dnešní název planety pochází z římské mytologie, kde Mercurius bylo jméno římského boha obchodu, cestování a šikovných zlodějů, který byl protějškem řeckého boha Herma. Bůh Hermés byl zobrazován jako okřídlený boží posel, a je tedy pravděpodobné, že jméno planety s ním bylo spojeno také díky jejímu rychlému pohybu po obloze. Hermés byl zpravidla považován za syna boha nebes Caela a uctívání se mu dostávalo převážně od obchodníků. Jméno bylo pak počeštěno na dnešní Merkur. Základ slova pochází z latinského „merx“ (mzda či odměna) anebo „mercor“ (kupujeme, obchodujeme). Na území dnešního Česka používaly slovanské kmeny ve své mytologii označení Dobropán. V Číně byl pojmenován \"Šuej-sing\" a označován jako „planeta vody“. Severská mytologie spojovala Merkur s bohem Ódinem.", "Merkur posloužil jako námět celé řady sci-fi děl. Často se objevuje téma spojené s extrémní radiací na povrchu planety či pomalou rotací a přechodem dne a noci. V literatuře se vyskytují hlavně dva obrazy Merkuru. Planety, která je z jedné strany chladná a z druhé žhavá. Tato představa se vyskytuje hlavně v dílech psaných před rokem 1965, kdy bylo prokázáno, že planeta pomalu rotuje. Druhý modernější obraz planety odráží novější vědecké poznatky. Mezi starší díla popisující Merkur jako nerotující těleso patří například kniha anglického spisovatele Erica Rückera Eddisona z roku 1922 s názvem \"The Worm Ouroboros\" pojednávající o věčném boji dvou národů proti sobě. V knize nejsou obsaženy žádné do té doby známé znalosti o Merkuru. Mezi významné autory sci-fi píšící o Merkuru patří i Isaac Asimov, který na povrch planety situoval několik svých povídek (\"Runaround, The Dying Night, Lucky Starr and the Big Sun of Mercury\"). Všechny byly napsány před tím, než astronomové zjistili, že planeta nemá vázanou rotaci, což je námět, který se v povídkách často vyskytuje. Do roku 1965 spadají i některá díla od Arthura C. Clarka (\"Islands in the Sky\"), Larryho Nivena (\"The Coldest Place\"), Hugha Walterse (\"Mission to Mercury\") a mnohá další. Po roce 1965 se mění koncept děl a Merkur se začíná objevovat jako rotující planeta. Znovu se dostává do díla Arthura C. Clarka v díle \"Setkání s Rámou\" vydaném v roce 1973, jež pojednává o mimozemské lodi prolétávající sluneční soustavou v těsné blízkosti Slunce. Během průletu přistanou na její palubě lidé, kteří začnou rozsáhlý vnitřek prozkoumávat a sledovat oživování celé lodě. V roce 1986 vycházejí novely a povídky amerického autora Kima Kim Stanleyho Robinsona zabývající se Merkurem (hlavně Mercurial) a současně se objevuje i v románu \"Modrý Mars\". V povídce Mercurial je hlavním motivem město neustále pojíždějící po rovníku planety ve stínu a unikající před smrtící radiací, jež dopadá na přivrácenou stranu planety. Celému městu vládne autokratický tyran. Merkur se vyskytuje taktéž ve filmové tvorbě, například v seriálu \"Futurama\" či ve filmu Sunshine." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Zánik.", "Slunce.", "Planety.", "Merkur.", "Venuše.", "Země.", "Mars.", "Jupiter.", "Saturn.", "Uran.", "Neptun.", "Trpasličí planety.", "Ceres.", "Pluto.", "Haumea.", "Makemake.", "Eris.", "Planetky.", "Komety.", "Kuiperův pás.", "Rozptýlený a oddělený disk.", "Heliopauza.", "Oortův oblak.", "Hranice sluneční soustavy." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Vědecká teorie jejího vzniku předpokládá, že před více než 4,6 miliardami let se v Galaxii začaly shlukovat částečky prachu a plynu – vznikal jakýsi obrovský prachoplynný mrak. Pravděpodobně přeměna nedaleké hvězdy v supernovu, kterýžto děj doprovázely tlakové vlny, přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž „rozfoukal“ zbylý prach a plyn směrem ke vznikajícím planetám. Malé částečky v protoplanetárním mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planetesimálami – základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dál od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři. Samotný materiál obsahoval značné procento těžších prvků, šlo tedy o zbytky po výbuchu supernovy. Naše soustava je tedy soustava druhé generace.", "Budoucí vývoj sluneční soustavy závisí od vývoje Slunce. Slunce má jaderné palivo dostačující ještě na 5, maximálně na 7 miliard let postupného hoření. Po jeho spotřebování se začnou vnější vrstvy Slunce pomalu nafukovat a pohlcovat vnitřní planety sluneční soustavy. Slunce přejde do dalšího stadia svého vývoje, které nazýváme červený obr. V něm zůstane Slunce přibližně na 35 milionů let stabilní a zatím bude ve svém jádru spalovat helium („odpad“ původních fúzních reakcí) na uhlík a kyslík. Po vyčerpání zásob hélia však bude rozpínání slunečního povrchu pokračovat až se nakonec změní na mladou planetární mlhovinu, která pohltí i ty nejvzdálenější části sluneční soustavy. Z jádra Slunce se stane malá horká a velmi hustá hvězda – bílý trpaslík. Vnější obálky se budou jako planetární mlhovina nadále rozpínat, až se nakonec smíchají s mezihvězdným prostředí a mohou posloužit při vzniku dalších nových hvězd.", "Slunce je pomyslným centrálním bodem sluneční soustavy. Je výrazně nejhmotnějším tělesem celé soustavy, což mj. způsobuje, že obíhá v těsné blízkosti jejího těžiště. I tak se toto povětšinou nachází mimo samotné Slunce. Vlivem gravitačních sil úměrných sluneční hmotnosti je k němu celá soustava vázána. Tato hvězda září přibližně 4,5 miliardy let a předpokládá se, že bude zářit cca dalších 7 miliard let. Po vyčerpání většiny vodíku se jádro gravitací smrští a z „popela“ předcházející reakce se stane „palivo“ pro následující, přičemž s prudkým vzrůstem tlaku a teploty se postupně budou „zapalovat“ další reakce doprovázené vznikem těžších prvků – uhlíku, kyslíku, neonu a hořčíku. Samotná existence soustavy nicméně není bezprostředně vázána na tyto přeměny a tak bude velmi pravděpodobně existovat i po útlumu slunečních termonukleárních reakcí a jeho proměně v rudého obra a následné smrštění se v „bílého trpaslíka“.", "Planety ve sluneční soustavě obíhají po eliptických drahách kolem Slunce, které je ve společném ohnisku oběžných elips. Přesněji řečeno, obíhají kolem barycentra (těžiště) sluneční soustavy, které je v tělese Slunce nebo jeho blízkosti. Měsíce obíhají kolem planet také po eliptických drahách. Dráhy nejsou dokonale eliptické, protože tělesa sluneční soustavy se vzájemně ovlivňují, navíc je potřeba počítat s relativistickými efekty, především blízko Slunce. Sluneční soustava je součástí Galaxie nepřesně nazývané Mléčná dráha. Ta je dále součástí tzv. Místní skupiny galaxií, kam patří galaxie M 31 v Andromedě a přes 30 dalších menších vesmírných objektů. Místní skupina galaxií pak patří do Místní nadkupy galaxií (Supergalaxie). Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Zbylých 0,133 % připadá na planety a jiná tělesa. Soustava se rozkládá do vzdálenosti přibližně 2 světelných let, pásmo komet do vzdálenosti přibližně 1 000 astronomických jednotek AU, planetární soustava 50 AU. Soustava vznikla asi před 5 miliardami let (různé zdroje uvádějí rozmezí 4,55–5 miliard let). Planety jsou v pořadí od Slunce Merkur (), Venuše (♀), Země (), Mars (♂), Jupiter (), Saturn (), Uran (/) a Neptun (). Prvních pět planet bylo rozlišeno už ve starověku. Po svém objevení byly mezi planety na čas zařazeny i Ceres (do 1850) a Pluto (do 2006). Ty však nejsou ve svých zónách dominantními objekty, a tak jsou od roku 2006 označovány jako trpasličí planety. K nim se přidal v roce 2005 objekt s provizorním názvem 2003 UB, od roku 2006 nazývaný Eris, který je pouze nepatrně menší, ale hmotnější než Pluto. Čas od času se objevují úvahy o existenci dalších planet, jako např. v roce 2016 byla některými astronomy předpovězena Devátá planeta. Většinově se ale nepředpokládá, že by případně nově objevené větší těleso mohlo definici planety splňovat. Důležitými složkami sluneční soustavy jsou také planetky tzv. hlavního pásu na drahách mezi Marsem a Jupiterem. V hlavním pásu planetek se také nachází trpasličí planeta Ceres. Překvapivě mnoho poměrně velkých těles je především v posledním desetiletí nacházeno v oblasti tzv. Kuiperova pásu za drahou Neptunu (Quaoar, Orcus aj.), případně i dále (Sedna). Úplný okraj naší soustavy pak tvoří obrovská zásobárna kometárních jader – tzv. Oortův oblak.", "Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh kolem Slunce trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihélium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi −2,0 až 5,5, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3° je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont. Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10 v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v v roce 2011 byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Po vyčerpání veškerého paliva ukončila svou misi plánovaným pádem na povrch Merkuru dne 30. dubna 2015. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, ten silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C.", "Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá „sesterskou planetou“ Země. Ačkoliv orbity všech ostatních planet jsou elipsami, orbita Venuše je jediná téměř kružnicí, se Sluncem pouze o 0,7 % mimo skutečný střed Venušiny oběžné dráhy. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, je na obloze vždy zhruba ve stejné vzdálenosti od Slunce (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před svítáním nebo po soumraku, kdy je i nejjasnější. Proto je Venuše někdy označována jako „jitřenka“ či „večernice“ a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější bodový zdroj světla na obloze po Slunci a Měsíci o magnitudě −4,6. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne. Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla. To zapříčinilo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, které přetrvávaly až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového mapování povrchu. Venuše má nejhustější atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně z oxidu uhličitého. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový jev, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše měla dříve podobně jako Země oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92násobku tlaku na Zemi. Venuše byla známa již starým Babyloňanům kolem roku 1600 př. n. l. a pravděpodobně byla pozorována dlouho předtím v prehistorických dobách díky své jasné viditelnosti. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). V rámci sovětského programu Veněra, který probíhal v letech 1961–1983 bylo k Venuši vypuštěno 16 sond. První mapa povrchu mohla být zhotovena teprve v 90. letech 20. století v rámci projektu Magellan. Tyto snímky přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti. Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby. Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství impaktních kráterů naznačující, že celý povrch je relativně mladý o stáří přibližně půl miliardy let.", "Země je třetí planeta sluneční soustavy, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země nejspíše vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po téměř kružnicové dráze s velmi malou excentricitou. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, Tellus či řecký název Gaia. Země je dynamickou planetou, která se skládá z jednotlivých zemských sfér. Jedná se o nedokonalou kouli s poloměrem 6378 km, uprostřed se nachází malé pevné jadérko obklopené polotekutým vnějším jádrem, dále pak pláštěm a zemskou kůrou, která se dělí na oceánskou a kontinentální. Zemská kůra je tvořena litosférickými deskami, které jsou v neustálém pohybu vlivem procesu nazývaného desková tektonika. Na povrchu Země se vyskytuje hydrosféra v podobě souvislého oceánu kapalné vody, který zabírá přibližně 71 % zemského povrchu. Na velmi úzkém pásu rozhraní mezi litosférou a atmosférou se nachází biosféra, živý obal Země, který je tvořen živými organismy. Jeho činností došlo k přeměně části litosféry na půdní obal Země tzv. pedosféru. Celou planetu obklopuje hustá atmosféra tvořená převážně dusíkem a kyslíkem vytvářející směs obvykle nazývanou jako vzduch. Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od \"Terra\", jako je \"terestrický\", obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix \"telur-\" nebo \"tellur-\" (např. telurický, tellurit podle bohyně \"Tellūs\") a \"geo-\" (např. geocentrický model, geologie). Země je domovským světem lidstva, které je na Zemi rozděleno na přibližně 200 nezávislých států, které jsou spolu ve vzájemném působení skrze diplomacii, cestování a obchod.", "Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru. Je pojmenována po římském bohu války Martovi. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. má pevný horninový povrch pokrytý impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary. Má dva malé měsíce nepravidelného tvaru pojmenované Phobos a Deimos. V období, kdy je Mars v opozici ke Slunci a Země se tak nachází mezi těmito dvěma tělesy, je Mars pozorovatelný na obloze po celou noc. Spolehlivé informace o prvních pozorováních Marsu jako planety neexistují, ale je pravděpodobné, že k nim došlo mezi lety 3000 až 4000 př. n. l. Všechny starověké civilizace, Egypťané, Babylóňané a Řekové, znaly tuto „putující hvězdu“ a měly pro ni svá pojmenování. Kvůli jejímu načervenalému nádechu, způsobenému červenou barvou zoxidované půdy na jejím povrchu, považovaly staré národy Mars většinou za symbol ohně, krve a zániku. Detailní zkoumání planety umožnilo od 60. let 20. století takřka 20 úspěšných automatických sond. V současné době jsou na oběžné dráze kolem Marsu tři funkční sondy (Mars Odyssey, Mars Express a Mars Reconnaissance Orbiter) a na povrchu planety se pohybuje jedno vozítko ( Curiosity) které poskytlo data, jež umožnila zmapovat větší část povrchu, definovat základní historická období či porozumět základním jevům odehrávajícím se na planetě.", "Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako dvojsystém skládající se ze Slunce a Jupiteru jako hlavních dvou členů a dalších menších těles. Jupiter, Saturn, Uran, a Neptun jsou označovány jako plynní obři, či planety jupiterského typu. Jupiter má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je okolo dva a půl krát více než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter). Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃). Jupiter byl pozorován již od pradávna, při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu −2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši (v některých případech se před Jupiter v jasnosti dostane Mars, když je v ideální pozici během svého oběhu vůči Zemi). Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Současně ho obklopuje silné radiační pole. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která je známá minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je možné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky. Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy. Jupiter má nejméně 63 měsíců. První z nich objevil v roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius. Jde o čtyři velké měsíce Io, Europu, Ganymed a Callisto (nyní známé jako Galileovy měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí.", "Saturn je šestá, po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona. Astronomický symbol pro Saturn je ♄. Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů, které jsou přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje −140 °C. Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm. Jedná se o jedinou planetu ve sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda. Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je roku 2008 známo 60. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru. Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý neblikavý objekt, jasností srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Od ekliptiky se nikdy nevzdálí na větší úhlovou vzdálenost než 2,5°. Přechod jedním znamením zvěrokruhu trvá více než 2 roky.", "Uran je sedmá planeta od Slunce, třetí největší a čtvrtá nejhmotnější planeta ve sluneční soustavě. Řadí se mezi plynné obry a společně s Neptunem i mezi tzv. ledové obry. Jméno má po řeckém bohu Úranovi, bohu nebes. Symboly planety Uran jsou znak ♅ (užívaný v astrologii) nebo (užívaný v astronomii). I přes to, že je možné Uran za příznivých podmínek pozorovat pouhým okem na noční obloze, nebyl antickými astronomy rozpoznán jako planeta, ale byl považován za hvězdu kvůli pomalé rychlosti a slabé záři. Objev Uranu ohlásil William Herschel 13. března 1781, čímž poprvé v moderní době posunul známé hranice sluneční soustavy. Chemickým složením se Uran podobá Neptunu. Obě planety mají rozdílné zastoupení plynů oproti Jupiteru či Saturnu. Přesto je atmosféra Uranu složením podobná atmosféře Jupiteru či Saturnu. Tvoří ji převážně plynné formy vodíku a helia, ale obsahuje i výrazný podíl vody, čpavku či metanu se stopami uhlovodíků. Atmosféra Uranu je nejchladnější atmosférou ve sluneční soustavě, minimální teploty se pohybují okolo 49 K. Její struktura je vrstevnatá: v nejnižších patrech se nacházejí mraky vody, ve svrchních patrech mraky tvořené především metanem. Sama planeta je nejspíše složena především z ledu a kamene. Podobně jako další plynné planety má i Uran planetární prstence, magnetosféru a obíhá ho řada měsíců. Zvláštností Uranu je sklon jeho rotační osy: osa leží téměř v rovině, ve které planeta obíhá. Severní a jižní pól se proto nacházejí v oblastech, jež jsou u jiných planet charakteristické pro rovník. Při pohledu ze Země se proto občas stane, že se prstence Uranu jeví jako terč s Uranem ve středu. Když v roce 1986 kolem Uranu proletěla sonda Voyager 2, nepozorovala v atmosféře planety žádné větší množství mračen a bouřkových systémů, což je typické pro jiné plynné obry. Pozemská pozorování však přinesla náznaky sezónních změn počasí, s čímž souvisí i větry vanoucí v atmosféře. Ty mohou dosahovat rychlosti až 900 km/h.", "Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy a řadí se mezi představitele plynných obrů. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna množstvím metanu v atmosféře. Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. „ledoví obři“. Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a helia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a obohacená navíc vodním ledem. Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d’Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles. Následně planeta dostala své jméno podle starořímského boha moří Neptuna.", "", "Ceres je nejmenší a zároveň Slunci nejbližší trpasličí planeta. Ceres obíhá Slunce v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Ceres je největší objekt hlavního pásu planetek. Rovníkový poloměr činí 975 km. Svojí hmotností představuje skoro 30% pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Ceres byl objeven italským matematikem Giuseppem Piazzim 1. ledna 1801.", "Pluto je největší a druhá nejhmotnější trpasličí planeta. Byla objevena roku 1930 americkým astronomem Clydem Tombaughem jako výsledek programu hledání „planety X“ způsobující svou gravitací poruchy dráhy Neptunu. Zařazeno bylo mezi planety jako deváté i proto, že objevitelem byla její hmotnost odhadovaná na hodnotu podobnou hmotnosti Země, Lowellův před objevový odhad byl dokonce sedminásobný. Odhady se poté průběžně zmenšovaly, skutečná hmotnost je téměř 500× menší než hmotnost Země a i dráha se od planet nemálo liší. Roku 2006 byla změněna definice planety a Pluto bylo přeřazeno mezi trpasličí planety. Pluto se, podobně jako i další objekty Kuiperova pásu, skládá především z kamenných materiálů a ledu. Pluto má pět známých měsíců. Největší, Charon, Nix, Hydra, Kerberos a Styx. Rovníkový poloměr Pluta činí 2 370 km.", "Haumea je trpasličí planeta nacházející se v Kuiperově pásu. Kolem Haumey obíhají dva její měsíce Hi'iaka a Namaka. Byla objevena roku 2004 týmem vedeným Michaelem Brownema a roku 2005 týmem vedeným José Ortizem. Objev provázely spory o prvenství mezi oběma týmy. Haumea má extrémně protáhlý tvar.", "Makemake je trpasličí planeta nacházející se v Kuiperově pásu. Makemake má jeden měsíc pracovně nazvaný jako S/2015 (136472) 1.Makemake byla objevena 31. března 2005 a formálně klasifikována jako plutoid dne 11. července 2008. Toto těleso je relativně jasné, po Plutu jde o nejjasnější transneptunické těleso.", "Eris je druhá největší trpasličí planeta a zároveň nejhmotnější trpasličí planeta. Nachází se v Rozptýleném disku. V létě 2005 bylo toto těleso objeviteli provizorně pojmenováno \"Xena.\" Eris má měsíc, který byl objevený na podzim roku 2005, který byl provizorně nazván \"Gabrielle\" (podle další postavy televizního seriálu) a který dostal předběžné označení S/2005 (2003 UB) 1. Dnes se tento měsíc jmenuje Dysnomia.", "Hlavní pás asteroidů je soustava planetek, které obíhají v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru, zhruba ve vzdálenostech od 2 AU do 4 AU. Z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde se v důsledku gravitačního vlivu Jupiteru nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vniklých těles při jejich vzájemných srážkách. V roce 2006 bylo známo přes 300 000 těles v této oblasti.", "Kometa je malé těleso sluneční soustavy podobné planetce, složené především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) dráze kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Naprostá většina komet se po většinu času zdržuje daleko za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako „špinavé sněhové koule“ – z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, metan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami. V závislosti na gravitační interakci komety s planetami se dráha komet může změnit z eliptické na hyperbolickou (a definitivně opustit sluneční soustavu) nebo na méně výstřednou. Například Jupiter je známý tím, že mění dráhy komet a zachycuje je na krátkých oběžných dráhách. Proto existují i komety, které se ke Slunci vrací pravidelně a často. Mezi ně patří například Halleyova, Hale-Boppova nebo Kohoutkova kometa. Často v tomto smyslu znamená jednou za několik let až staletí.", "Kuiperův pás je oblast ve sluneční soustavě, která se nachází za dráhou Neptuna ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce. Předpokládá se, že je složen z několika desítek tisíc těles větších než 100 km a řádově miliardy objektů větších než 1 km. Obsahuje tak absolutně nejvíce všech těles sluneční soustavy. Pojmenován je po Gerardu Kuiperovi, který v roce 1951 navrhl teorii o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak.", "Rozptýlený disk je vzdálená oblast sluneční soustavy, která je řídce osídlena ledovými planetkami, označovanými jako objekty rozptýleného disku. Tyto objekty jsou podskupinou širší skupiny transneptunických těles (TNO). Výstřednost oběžných drah těles rozptýleného disku dosahuje až hodnoty 0,8 a sklon k rovině ekliptiky až 40°. Jejich perihélium je větší než 30 astronomických jednotek (AU). Extrémní oběžné dráhy jsou zřejmě výsledkem rozptýlení těchto těles způsobeném gravitačním vlivem plynných obrů a stále je svou gravitací narušuje planeta Neptun. Některá transneptunická tělesa se však ani při svém největším přiblížení Slunci nedostávají do gravitačního vlivu vnějších planet, a jejich dráhy tak zůstávají nerušeny. Jako takové se tedy jeví být ve sluneční soustavě „oddělené“. Tato skupina objektů tedy bývá označována jako oddělený disk. Mezi populacemi rozptýleného a odděleného disku však nejsou žádné pevné hranice.", "Heliopauza je oblast (rozhraní), kde přestává působit sluneční vítr. Podle současných poznatků vane sluneční vítr neztenčenou intenzitou asi do vzdálenosti 95 AU. Pak se ve větší míře střetává s mezihvězdným médiem, zpomaluje se a mění se v chuchvalce, které vypadají a chovají se spíše jako ohony komet. Tyto chuchvalce mohou zasahovat do vzdálenosti dalších přibližně 40 AU, pokud sluneční vítr vane proti směru proudění mezihvězdného média. V opačném směru to může být několikrát více.", "Oortův oblak je řídká kulovitá obálka kolem naší sluneční soustavy. Nachází se daleko za Kuiperovým pásem, přibližně 50 000 až 100 000 AU od Slunce. Jde o pozůstatek prapůvodní planetární mlhoviny, ze které naše sluneční soustava vznikla. Skládá se z bilionů komet, z nichž některé pravděpodobně vlivem gravitace jiných těles změnily během minulých miliard let svou dráhu směrem k Slunci. Oortův oblak nese svůj název po holandském astronomovi Janu Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950. Jeho existence nebyla dosud prokázána, ale většina astronomů jej považuje za reálný.", "Není známo, že by se v oblasti za Oortovým oblakem nacházela další tělesa patřící do naší sluneční soustavy. To však neznamená, že zde nemohou být, protože gravitační působení Slunce sahá až do vzdálenosti asi 2 světelných let (125 000 AU), což je více než odhadovaný průměr Oortova oblaku. Lidstvo však zatím nemá nástroje pro podrobnější průzkum této oblasti." ] }

{ "title": [ "Název a dialekty.", "Příklad textu." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Název jazyka pochází ze slova \"oc\", středověkého okcitánského výrazu pro \"ano\"; obdobně tehdejší severní francouzštině se říkalo \"langue d'oïl\" (z \"oïl\" se vyvinulo dnešní francouzské \"oui\"). Slovo \"òc\" pochází z latinského \"hoc\", zatímco \"oïl\" pocházelo z latinského \"hoc ille\". Paralelně se vytvořil název území Occitània, který má ovšem kořeny ve starořímském názvu provincie Aquitània. Používání názvu \"okcitánština\" není ustálené. Někteří autoři ji považují za skupinu samostatných jazyků, zahrnující: Béarnais a aranésština se považují za varianty gaskonštiny. Mnozí lingvisté a téměř všichni okcitánští spisovatelé s dělením okcitánštiny na výše uvedené jazyky nesouhlasí a domnívají se, že Limousin, Auvergnat, Gascon, Languedocien, Provençal i Alpská provensálština jsou dialekty jediného jazyka. Navzdory rozdílům mezi jednotlivými dialekty (nebo jazyky) si většina mluvčích různých dialektů navzájem rozumí. Totéž platí i mezi okcitánštinou a katalánštinou a někteří lingvisté považují okcitánštinu a katalánštinu za větve jednoho jazyka. Ve Francii se pojem okcitánština používá pro všechny dialekty, zatímco provensálština jen pro jihovýchodní část. V okcitánštině existuje literatura, neexistuje však jednotná spisovná norma. Nejslavnější okcitánský spisovatel, nositel Nobelovy ceny Frédéric Mistral, psal provensálským dialektem. Okcitánština byla nástrojem první poezie trubadúrů ve středověké Evropě. Postupným rozšiřováním francouzské královské moci na její území ztrácela od 14. století na významu. Její největší úpadek nastal v období Francouzské revoluce, která v různosti jazyků spatřovala ohrožení a volala po jednotné Francii s jednotnou francouzštinou. Ještě v první polovině 20. století byla okcitánština každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva na jihu země, avšak ve formálnějším a úředním styku byla postupně vytlačována francouzštinou. Dnešní odhady počtu mluvčích se pohybují od půl do několika miliónů, ale míra zvládnutí a používání jazyka je u nich různá a většinou jde o starší generaci. Objevuje se nicméně snaha o jakési národní obrození. Jedním z jejích plodů jsou tzv. \"Calandretas\", okcitánské mateřské školky, které vracejí znalost jazyka dětem.", "Jedna z nejznámějších pasáží okcitánského textu v západní literatuře se objevuje ve 26. zpěvu Danteho Očistce (součást Božské komedie), ve kterém trubadúr Arnaut Daniel odpovídá vypravěči:" ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Pravěk a antika.", "Středověk.", "Italská renesance.", "Novověk a sjednocení Itálie.", "Od 1914 po současnost.", "Geografie.", "Podnebí.", "Politický systém.", "Parlamentní demokracie.", "Italský prezident.", "Senát republiky.", "Poslanecká sněmovna.", "Vláda Italské republiky.", "Parlamentní volby a vládní krize 2018.", "Parlamentní volby.", "Vládní krize a její rozuzlení.", "Zahraniční politika.", "Ozbrojené síly.", "Administrativní rozdělení.", "Ekonomika.", "Zemědělství.", "Průmysl.", "Doprava.", "Cestovní ruch.", "Organizovaný zločin.", "Demografie.", "Města.", "Etnické skupiny.", "Migrační krize.", "Jazyky.", "Náboženství.", "Kultura.", "Výtvarné umění.", "Literatura.", "Hudba.", "Film.", "Památky.", "Kuchyně.", "Sport.", "Věda." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Nedaleko města Forlì byly objeveny tisíce artefaktů z paleolitu, jejich stáří bylo odhadnuto na 850 000 let, což z nich činí nejstarší důkaz lidského osídlení na Apeninském poloostrově. Vykopávky rovněž prokázaly neandrtálské osídlení po celé Itálii, zhruba z doby před 200 000 lety. Moderní lidé se tu objevili asi před 40 000 lety, nálezy z Riparo Mochi jsou nejstarším důkazem přítomnosti tohoto typu lidí v Evropě. V počátcích starověku byla Itálie osídlena různými kmeny. Ve středu Itálie to byly Umbrové, Latinové, Sabinové, Volskové a Picenové, na severu", "Kulturně nejvýznamnějšími oblastmi dnešní Itálie se v raném středověku staly její severní regiony, které byly od 8. století součástí Franské říše, následně Středofranské říše (Lotharingie) a poté Svaté říše římské. V Římě sídlil katolický papež, který ovládal Papežský stát (mnohem větší a silnější než je dnešní Vatikán, jež je jeho pozůstatkem). Ten se zformoval v 8. století. Mocenské boje mezi německými knížaty a knížaty podléhajícími papeži pak naplnily značnou část raně a vrcholně středověkých italských dějin, tato etapa je známa jako éra guelfů a ghibellinů. V této situaci mocenského chaosu se objevil nový fenomén - suverenita a vliv začaly získávat některé městské státy, většinou pobřežní, žijící z námořního obchodu. Ty se staly pozoruhodnými centry kultury. O jejich síle svědčí, že když se sdružily do tzv. Lombardské ligy", "Roku 1348 pandemie moru vyhladila třetinu italského obyvatelstva, poloostrov se z této rány však pozoruhodně rychle zotavil a pokračoval v kulturním rozkvětu, který je znám jako italská renesance, jíž se Itálie vrátila ke svým antickým kořenům (mj. i díky příchodu řecky mluvících učenců po pádu Konstantinopole, tedy po ovládnutí Byzance Turky). Italská renesance se obvykle dělí na trecento (14. století), quattrocento (1420–1500) a cinquecento (16. století), jež značí vrcholnou renesanci a pozvolný přechod k manýrismu. V oblasti myšlení se italská renesance projevila humanismem (Francesco Petrarca), novou lehkostí a hravostí (Giovanni Boccaccio) ale i pragmatickými úvahami o správě věcí veřejných (Niccolò Machiavelli). V literatuře vznikla spisovná italština, zejména díky Dante Alighierimu. Počátky přírodních věd propátrával zejména Leonardo da Vinci. Zdaleka největší vliv měla", "Během napoleonských válek Itálii načas ovládli Francouzi. Byli rychle poraženi, ale ideály francouzské revoluce měly silný vliv na rodící se italský nacionalismus. Ten začal sehrávat klíčovou roli od počátku 19. století. Boj za sjednocení Itálie, tzv. \"Risorgimento\", vedli republikáni z hnutí Mladá Itálie Giuseppe Garibaldi a Giuseppe Mazzini, i monarchisté Viktor Emanuel II. (sardinský král ze savojské dynastie) a Camillo Benso Cavour. Tito čtyři muži jsou dnes v Itálii nazýváni \"čtyřmi otci vlasti\". Politické i vojenské kampaně (jako Expedice tisíce roku 1860) vedly k postupnému sjednocení země, pod vládou Viktora Emanuela. Garibaldi obětoval nakonec republikánské ideje a na slavném setkání v Teanu roku 1860 uvítal Viktora Emanuela jako krále Itálie. Italské království bylo vyhlášeno 17. března 1861. Nový", "Do první světové války vstupovala Itálie jako člen Trojspolku, tedy na straně Německa a Rakousko-Uherska. Roku 1915 ale přeběhla na stranu Trojdohody, od čehož si slibovala územní zisky na úkor Rakouska na Balkáně. Italové skutečně porazili rakouskou armádu na italské frontě (za cenu 650 000 padlých vojáků a stejného počtu mrtvých civilistů). Za toto krvavé vítězství se však nacionalisté po válce od spojenců necítili dostatečně odměněni. To hrálo do karet nové síle, italským fašistům vedeným Benitem Mussolinim. Druhý motor, který získali, byl strach středních vrstev z poválečného vzestupu radikální levice toužící po sovětizaci země po ruském vzoru. Výsledkem bylo, že ač puč, který zprvu", "Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n. m. včetně nejvyšší hory Mont Blanc 4807 m n. m.(Monte Bianco). V nich jsou častá jezera (Gardské, Lago Maggiore, Comské jezero) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (\"Calabria\") a největší středomořský ostrov Sicílii (\"Sicilia\") vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n. m. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (\"Vesuvio\"), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n. m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (\"Po\"). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (\"Sardegna\"). Itálie je obklopená mořem a má poloostrovní charakter. Středozemní moře (původně \"Mare Nostrum\", naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na čtyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (\"Mar di Sardegna\") a na jih od Sicílie Sicilský kanál (\"Canale di Sicilia\") a Maltézský kanál (\"Canale di Malta\"). Sicílii od Kalábrie odděluje Messinská úžina (\"Stretto di Messina\") a od Afriky Sicilský kanál.", "Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina", "", "Italská republika je parlamentní demokracií. Prezident republiky je volen nepřímo oběma komorami parlamentu. Předseda vlády a vláda jako celek se zodpovídají oběma parlamentním komorám, Poslanecké sněmovně a Senátu republiky. Nejvyšší instituce Italské republiky mají svá sídla v reprezentativních římských palácích (\"palazzi\").", "Mezi pravomoci prezidenta Italské republiky patří, že může rozpustit jak horní tak dolní komoru italského parlamentu před", "Senát republiky (italsky: \"Senato della Repubblica\") je horní komora Parlamentu Itálie (\"Parlamento della Repubblica Italiana\"). Sestává z 315 křesel pro zvolené senátory, nepočítaje doživotně jmenované politiky. 309 křesel se rozděluje podle výsledků regionálních voleb. Funkční období je pětileté. V ústavním systému Itálie je postavení Senátu rovnocenné dolní komoře, kterou je Poslanecká sněmovna, což je výjimečné v politických systémech demokratických států. Vláda musí o vyslovení důvěry požádat obě komory,", "Poslanecká sněmovna (italsky: \"Camera dei Deputati\") je dolní komora italského parlamentu, sestávající ze 630 poslaneckých mandátů. Funkční období je pětileté. V ústavním systému země je její postavení rovnocenné s horní komorou, kterou je Senát republiky.", "Současným předsedou italské vlády je Giuseppe Conte. Sídlem předsedy vlády je od roku 1961 Palazzo Chigi.", "", "Výsledky parlamentních voleb dne 4. března 2018 zásadním způsobem změnily rozložení politických sil v Itálii. V rámci dějin Italské republiky to není nijak nový jev. Ve volbách do dolní komory, Poslanecké sněmovny (\"Camera dei deputati\"), dosáhlo velkého úspěchu doposud opoziční Hnutí pěti hvězd (\"Movimento Cinque Stelle\", M5S), které získalo 32,6 % hlasů (+ 6,8 % oproti volbám roku 2017). Toto hnutí založené komikem Beppem Grillem se tak stalo nejsilnější samostatnou politickou stranou země. Co se týče přírůstku hlasů oproti minulým volbám ji však předstihla Liga Severu (\"Lega Nord\") se ziskem 17,4 % hlasů (+", "Vítězové parlamentních voleb ze dne 4. března 2018, Hnutí pěti hvězd a Liga Severu, dlouho vyjednávali o možné koalici a jejím programu. Možnost jejich koalice byla dána teprve poté, co se Silvio Berlusconi a jeho Forza Italia pod dojmem odklonu Salviniho od jejich původního spojenectví vzdali jakékoliv účasti na vládě, která by vzešla z rozhovorů mezi oběma silnými uskupeními. Tím se otevřela cesta pro požadavek Pěti hvězd, aby hnutí stanovilo kandidáta na místo předsedy vlády, kterým se stal profesor práv z Florencie Giuseppe Conte. 23. května 2018 jej do této funkce jmenoval prezident Italské republiky Sergio Mattarella. Lídr Pěti hvězd Luigi Di Maio si ve vznikající Conteho vládě pro sebe vyhradil post ministra práce a sociální politiky a další rezort, ministerstvo pro hospodářský rozvoj. Matteo Salvini z Ligy severu si vyžádal vlivné ministerstvo vnitra, aby", "Itálie je zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství (EEC), dnes Evropské unie (EU) a NATO. Do OSN byla Itálie přijata v roce 1955 a je členem a silným zástupcem širokého spektra mezinárodních organizací, např. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Všeobecné dohody o clech a obchodu/Světové obchodní organizace (GATT/WTO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), Rady Evropy a Středoevropské iniciativy. Mezi nedávné nebo nadcházející změny v rotujícím předsednictví mezinárodních organizací patří Organizace pro bezpečnost a", "Italská armáda, námořnictvo, letectvo a karabiniéři společně tvoří Italské ozbrojené síly, pod vedením Nejvyšší rady obrany, které předsedá italský prezident. Od roku 2005 v Itálii neplatí branná povinnost. V roce 2010 bylo v aktivní službě ozbrojených sil 293 202 členů, ze kterých bylo 114 778 příslušníků jednotek Carabinieri. Celkové italské armádní výdaje se v roce 2010 umístily na desátém místě na světě a dosáhly výše 35,8 miliardy USD, což odpovídá 1,7% národního HDP. Jako součást strategie NATO pro sdílení jaderných zbraní se v Itálii nachází také 90 jaderných pum B61, které jsou umístěny na leteckých základnách Ghedi a Aviano. Italská armáda", "Území státu se člení na 20 krajů (\"regione\"), které představují správní jednotky nejvyšší úrovně. Ty se člení na 103 územně-správních celků druhé úrovně a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou \"comune\".", "Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro, do roku 2002 platili lirami. Itálie se dlouhodobě potýká s rostoucím zadlužením, které v roce 2019 činilo 134 % HDP.", "Na celkovém hrubém národním produktu se podílí jen asi 1 %, ale je v něm zaměstnáno téměř 6 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6 % území, lesy 22,4 % a louky a pastviny asi 15 %. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intenzifikované, zatímco na jihu latifundie. Pěstují", "Itálie má malé zásoby paliv. Téměř veškerá se dovážejí. Naopak velký potenciál mají v energetice vodní zdroje. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Zemní plyn se v malé míře těží na severu Jaderského moře, na jihu Apenin a na Sicílii. Ropa v ještě menší míře na jihu Sicílie. Stojí zde čtyři jaderné elektrárny (jejich produkce byla pozastavena na základě referenda v roce 1987), v Alpách se nachází mnoho vodních elektráren, poblíž Livorna dokonce jedna geotermická, přesto převažují tepelné. V malé míře se", "Dopravní síť je hustá a kvalitní. Je zde celkem 6 500 km dálnic spojujících všechny oblasti země. Železniční síť disponuje s 16 225 km tratí, z toho 1435 km jsou tratě vysokorychlostní. Itálie má", "Itálie patří mezi turisticky nejnavštěvovanější státy světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. Turismus zde přitom tvoří asi 12 % HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční", "Roční obrat italských zločineckých skupin, známých jako mafie, se odhaduje na 160 miliard eur. Výrazné zisky plynou z obchodu s drogami nebo z vybírání výpalného. Ještě v roce 2004 platilo až 80% podnikatelů a obchodníků na Sicílii výpalné výběrčímu mafie, kterému se říká pizzo. Díky investicím se hodnota majetku mafie odhaduje až na 1,6 biliónu eur. Mafie také ovládla italský", "S 62 miliony obyvatel, zhruba tolik jako mají Spojené království a Francie, patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Itálie bývala zemí masové emigrace, ke konci dvacátého století se naopak stala jedním z vyhledávaných cílů imigrace. V procesu neregulérního zaměstnávání cizinců, které se v osmdesátých letech 20. století podle odhadů týkalo půl milionu až milionu osob, byli nejsilněji zastoupeni imigranti z Maroka a Tuniska. K nim se přidávali skupiny z bývalých italských kolonií v Africe /hlavně Somálsko a Eritrea/ i z jiných oblastí světa - od Latinské Ameriky /např. Brazílie/ až po Asii. Část imigrantů pocházela z Rumunska.", "Urbanizace dosahuje 67 %. V Itálii je mnoho měst s", "Převažující národnost je italská (94 %), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománů u východní části hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Tyrolanů na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy, a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka. Od počátku osmdesátých let, do té doby jazykově a kulturně homogenní společnost, začala Itálie přitahovat podstatné přílivy zahraničních přistěhovalců. Po pádu berlínské zdi a nedávným rozšířením Evropské unie v letech 2004", "Od roku 2013 se do Itálie přeplavilo 700 000 migrantů převážně ze subsaharské Afriky. Kromě zločineckých gangů migranty do Itálie převážejí také italská pobřežní stráž a italské námořnictvo, evropská agentura na ochranu vnějších hranic Frontex, mise EU Sophia a různé neziskové organizace jako", "Sjednocující jazyk Italů je italština, jazyk románského původu. Italština se u lidu stala běžná až v 19. století, do té doby se používala hlavně různá románská nářečí. Prvním literárním dílem v lidovém jazyce Itálie je Danteho Božská komedie, která byla napsána tzv. lidovým jazykem (\"vulga\"). Nářečí se běžně v domácnostech používají i nyní. Značný rozdíl je mezi nářečími ze severu a z jihu Itálie. Nejznámější jsou dialekty", "V Itálii má největší zastoupení římskokatolická církev, ačkoli katolicismus již oficiálně není státním náboženstvím.. Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Argentinec italského původu František). V roce 2010 byl podíl Italů, kteří se identifikovali jako římští katolíci 81,2%. Římská episkopální jurisdikce Říma obsahuje ústřední vládu celé římsko-katolické církve, včetně různých agentur, které jsou nezbytné pro správu. Diplomaticky je uznávána jinými subjekty mezinárodního práva jako subjekt", "", "Pět z nejslavnějších světových malířů, Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti, Sandro Botticelli, Raffael Santi a Tizian, pocházelo z Itálie. Moderní malířství pak nepopiratelně a zásadně ovlivnil Amedeo Modigliani. Ze starších autorů je stále více doceňován též Caravaggio. Také extravagantní pokusy (známé portréty z ovoce) Giuseppeho Arcimbolda docenili až některé moderní umělecké směry, například surrealismus. O životě většiny jmenovaných bychom věděli jen málo, nebýt zakladatele kunsthistorie Giorgia Vasariho. Jeho snahy byly usnadněny tím, že Itálie byla několik století epicentrem výtvarného umění a dějiny italského malířství jsou z velké části dějinami malířství evropského. Již v gotice se objevili někteří vrcholní tvůrci (Cimabue, Duccio di Buoninsegna, Simone Martini). Průkopníkem perspektivy v malířství byl Paolo Uccello. Ovšem vrcholným obdobím italského výtvarného umění byla bezpochyby renesance. Krom již uvedených jsou v dějinách umění vyzdvihováni Giotto di Bondone, Tintoretto, Masaccio, Paolo Veronese, Fra Angelico, Andrea Mantegna, Giorgione, Andrea del Verrocchio, Piero della Francesca, Pietro Perugino, Domenico Ghirlandaio, Giovanni Bellini, Antonio Allegri da Correggio, Andrea", "Antickou římskou literaturu přivedli k vrcholům Vergilius, Ovidius či Horatius. Carlo Goldoni a Luigi Pirandello patří k nejslavnějším světovým dramatikům. Také v oblasti prózy a poezie je několik Italů, kteří patří do kánonu světové kultury, zejména Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Pro vývoj italské literatury byl velmi významný též Torquato Tasso či Giacomo Leopardi. Utopií \"Sluneční stát\" se proslavil Tommaso Campanella. Spisovatel Ludovico Ariosto je autorem pojmu humanismus. Klíčovým představitelem tzv. Risorgimenta byl Alessandro Manzoni. Vpravdě renesančním, tedy všestranným umělcem byl Leon Battista Alberti. K důležitým autorům patřili též Giuseppe Tomasi di", "K nejvýznamnějším renesančním skladatelům, zvláště chrámové sborové hudby, patřil Giovanni Pierluigi da Palestrina. Jako skladatel madrigalů proslul Carlo Gesualdo. Jako zakladatel žánru opery platí Claudio Monteverdi. Neapolskou operní školu založil Alessandro Scarlatti. Proslulým skladatelem vážné hudby byl Antonio Vivaldi. Nejslavnějšími operními skladateli období bel canta byli Vincenzo Bellini (\"Norma\", \"Puritáni\"), Gioacchino Rossini a Gaetano Donizetti (\"Lucia di Lammermoor\", \"Nápoj lásky\"). Dalšími operními skladateli byli především Giuseppe Verdi (mj. \"La traviata\"), Giacomo Puccini (\"Madam Butterfly\", \"Tosca\" a další), či Ruggero Leoncavallo (\"Komedianti\"). Ennio Morricone je možná nejslavnějším autorem", "Velikou tradici má v Itálii filmové umění, režiséři Federico Fellini, Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Roberto Rossellini či Vittorio de Sica, zhusta představitelé tzv. neorealismu, patří ke klasikům světového filmu. Řadu ocenění z filmových festivalů nastřádal režisér Bernardo Bertolucci. Oscara získal Giuseppe Tornatore a Roberto Benigni, šestkrát na něj byl nominován Mario Monicelli. Významnými tvůrci byli i Franco Zeffirelli či Francesco Rosi. Mnoho z těchto režisérů se prosadilo díky schopnostem filmových producentů, jakými byli Carlo Ponti a Dino De Laurentiis. Pier Paolo", "Ke starořímským památkám nebyl čas milosrdný. Většina jich zmizela. Největší a nejproslulejší dochovanou je Koloseum, kde se utkávali gladiátoři při svých zápasech. Nejzachovalejší starořímskou stavbou je Pantheon. Stav ostatních pozůstatků je dobře patrný na Foru Romanu. Starořímské kořeny má i Andělský hrad, byť byl později často upravovaný. Architektura typické římské vily byla zachována ve Villa Romana del Casale. Mimo Řím se dochovala Hadriánova vila nedaleko Tivoli. Počátky křesťanství v Římě si turisté mohou připomenout především v římských katakombách. Z raně křesťanské římské architektury se dochovala Bazilika Panny Marie Sněžné v Římě. Byla časem upravována, ale ze staveb tehdejší doby si zachovala původní ráz nejvíce. Románská architektura měla epicentrum v Pise. Její nejznámější produkt, šikmá věž v Pise, se proslavila jako kuriozita, ale i ostatní monumenty na Piazza dei Miracoli jsou poklady románské architektury. Z dalších staveb jsou to Bazilika svatého Františka z Assisi v Assisi, Katedrála v Cefalù, Castel del Monte v Apulii, Baptisterium San Giovanni ve Florencii a Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Modeně. Již románsko-gotickou mutací je Bazilika svatého Antonína v Padově nebo katedrála v Sienně. Italská gotika nalezla svůj nejčistší výraz patrně v Katedrále Narození Panny Marie v Miláně nebo v katedrále v", "Italská kuchyně patří mezi nejznámější světové kuchyně, jelikož má množství specialit různého druhu. Nejznámějšími jídly jsou neapolská pizza, která má původ v antice, kdy podobné jídlo připravovali už Řekové a Římané, těstoviny různého druhu se širokým sortimentem omáček, které se datují 15. století a lasagne, případně pasticio, které se zmiňuje již u starých Etrusků. Kromě těchto specialit Italové připravují různé speciality z hovězího, jehněčího a vepřového masa a také z mořských živočichů a ryb. Známý její italský biftek z Florencie \"fiorentina\" a také smažený milánský řízek \"milanese\", který převzali Rakušané a vznikl tak", "V Itálii je zdaleka nejpopulárnějším sportem fotbal. Italská fotbalová reprezentace (přezdívaná \"Squadra Azzura\", nebo \"Gli Azzurri\" – \"Modří\") patří mezi nejúspěšnější týmy. Je čtyřnásobným mistrem světa - držitelem titulů z let 1934, 1938, 1982 a 2006. Italské kluby získaly 48 hlavních evropských titulů, což Itálii činí druhou nejúspěšnější zemi v historii evropského fotbalu. AC Milán, Inter Milán a Juventus Turín vyhrály nejprestižnější z pohárů, Ligu mistrů. AC Milán je druhý nejúspěšnější tým této soutěže. Nejvyšší italská soutěž Serie A patří k nejlepším ligám v Evropě. Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Omar Sívori (1961), Gianni Rivera (1969), Paolo Rossi (1982), Roberto Baggio (1993) a Fabio Cannavaro (2006). K legendárním italským fotbalistům patří i Giuseppe Meazza, Silvio Piola, Luis Monti, Paolo Maldini či Andrea Pirlo. Alberto Tomba je nejslavnějším italským sjezdovým lyžařem, se třemi zlatými olympijskými medailemi. Běžkyně na lyžích Stefania Belmondová přivezla z OH deset cenných kovů, z toho dvě zlata. Sjezdařka Deborah Compagnonivá má tři zlaté. V šermu Italové kralují historické tabulce olympijských medailí, například šermíř Edoardo Mangiarotti získal mezi lety 1936–1960 třináct olympijských medailí, z toho šest zlatých. Vynikajících olympijských výsledků dosáhl i skokan do vody", "Itálie byla dlouho též centrem evropské vědy, jak dokazují jména všestranného renesančního génia Leonarda da Vinciho, vynálezce barometru Evangelistu Torricelliho, astronomů Galilea Galileiho a Giordana Bruna, fyziků Guglielma Marconiho a Alessandra Voltu. Z moderní éry lze vzpomenout fyzika Enrica Fermiho či Ritu Levi-Montalciniovou. Nobelovu cenu za fyziku má krom uvedených též Emilio Gino Segrè, Carlo Rubbia a Riccardo Giacconi. Nobelovu cenu za fyziologii Mario Capecchi, Renato Dulbecco, Salvador Luria, Daniel Bovet a Camillo Golgi. Za chemii pak Giulio Natta. Voltovým oponentem při výzkumu elektřiny byl Luigi Galvani. Leonardo Fibonacci byl patrně nejvýznamnějším středověkým matematikem, který mj. do Evropy zavedl arabské číslice. Turínský matematik Joseph-Louis Lagrange založil variační počet. Zakladatelem teorie množin byl Giuseppe Peano. Teorii pravděpodobnosti ustavoval Gerolamo Cardano. Matematik Niccolò Fontana Tartaglia studoval dráhy dělových koulí. První ženou, která napsala učebnici matematiky a stala se profesorkou této vědy, byla Maria Gaetana Agnesiová. Matematickou biologii provozoval Vito Volterra. Prestižní matematickou Fieldsovu medaili získali Enrico Bombieri a Alessio Figalli. Jiný italský matematik, Silvio Micali, získal Turingovu cenu, zvanou též „Nobelova cena počítačové vědy“. Amedeo Avogadro započal moderní výzkum plynů. Zakladatelem histologie byl Marcello Malpighi, experimentální biologie Francesco Redi, účetnictví Luca Pacioli. Bonaventura Cavalieri byl významný geometr a průkopník optiky. Saturnovy měsíce objevil Janovan Giovanni Domenico Cassini. Giuseppe Piazzi objevil první trpasličí planetku, povrch Marsu mapoval Giovanni Schiaparelli. Lazzaro Spallanzani proslul výzkumem netopýrů, a tím pádem echolokace. Přístroj vynálezce Antonia Meucciho je někdy považován za první telefon. Rozvoj knihtisku ovlivnil tiskař Aldus Manutius. V oblasti humanitních a sociálních věd vynikl již starý Řím, kde působili významní filozofové jako Cicero, Seneca a Plinius starší či historikové jako Tacitus, Livius a v pozdních fázích Říma Ammianus Marcellinus. I raná křesťanská teologie a filozofie se rozvíjela v Itálii, například díky Boëthiovi. Ale i později ve středověku a raném novověku byla Itálie stále intelektuálním centrem evropské civilizace, Italy byli zakladatel moderní politické filozofie Niccolò Machiavelli či nejvýznamnější scholastický myslitel Tomáš Akvinský. Italské osvícenství reprezentoval především Giambattista Vico. Klasikem humanistické filozofie je Pico della Mirandola. Platónským filozofem, ale také významným hermetikem byl Marsilio Ficino. Raným filozofickým odpůrcem trestu smrti byl Cesare Beccaria. Velice vlivnou reinterpretaci marxismu nabídl filozof Antonio Gramsci. V posledních letech je hojně citován filozof Gianni Vattimo, tzv. filozofii informace rozvíjí oxfordský profesor Luciano Floridi. Maria Montessori vytvořila unikátní pedagogický systém. Významným sociologem a ekonomem byl Vilfredo Pareto. Franco Modigliani získal roku 1985 Nobelovu cenu za ekonomii. V medicejské éře sepsal důležité \"Dějiny Itálie\" historik Francesco Guicciardini. Významným historikem a také prezidentem mezinárodního PEN klubu byl Benedetto Croce. Nepravost \"Konstantinovy donace\" prokázal filolog Lorenzo Valla. Klasikem hudební teorie je benediktinský mnich Guido z Arezza. Objevitelem v Údolí králů se stal archeolog Giovanni Battista Belzoni. Ač ji vedl do slepých uliček, moderní kriminologii zakládal Cesare Lombroso. Boloňská univerzita (\"Università di Bologna\") je nejstarší univerzitou na světě. Vznikla (patrně) již roku 1088. Podle QS World University Rankings 2020 je nekvalitnější italskou vysokou školou Milánská polytechnika (\"Politecnico di Milano\"), 149. nejlepší na světě. O druhé místo mezi italskými univerzitami se pak dělí Boloňská univerzita a Univerzita v Pise (\"Sant'Anna - Scuola Universitaria Superiore Pisa\")." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Fyzikální charakteristiky.", "Geologické složení.", "Povrch.", "Povrchové útvary.", "Magnetické pole a radiace.", "Atmosféra.", "Hydrosféra.", "Oběžná dráha.", "Rotace.", "Pozorování.", "Výzkum.", "Průnik do atmosféry.", "Dobytí povrchu.", "Radarové mapování.", "Současné a budoucí mise.", "Život na Venuši.", "Původní život.", "Kolonizace.", "Venuše v kultuře.", "Jméno planety.", "Význam v astrologii.", "Sci-fi." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Venuše vznikla podobně jako ostatní planety sluneční soustavy přibližně před 4,6 či 4,5 miliardy let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně", "Venuše je jedna ze čtyř terestrických planet, takže má podobně jako Země pevný kamenitý povrch. Vzhledem k velikosti a hmotnosti je Venuše velice podobná Zemi a často je popisována jako její „sestra“ či „sesterská planeta“. Poloměr Venuše je pouze o 650 km menší než v případě Země, současně její hmotnost dosahuje 81,5 %. Nicméně podmínky na povrchu Venuše jsou od pozemských zcela odlišné. Na povrchu panují extrémní podmínky, způsobené silným skleníkovým efektem. Atmosféra je složena převážně z oxidu uhličitého (96,5 %).", "Bez možnosti změřit šíření seismických vln skrz jednotlivé vrstvy planety a znalosti momentu setrvačnosti je jen velmi málo způsobů, jak zjistit více informací o vnitřní stavbě a složení planety. Nicméně podobnost rozměru a hmotnosti Venuše se Zemí naznačuje, že tyto dvě planety si budou podobné i ve vnitřní stavbě. Venuše se nejspíše také skládá z jádra, pláště a pevné kůry. Jelikož je menší než Země, dá se odvozovat, že menší bude i její vnitřní tlak. Oproti Zemi se na Venuši také nepodařilo objevit důkazy deskové tektoniky, Venuše tak spolu s Marsem a Merkurem má nejspíše litosféru tvořenu jednou kompaktní litosférickou deskou. Jako vysvětlení se nabízí varianta, že Venuše má příliš silnou litosféru, která zabraňuje průniku chocholů na povrch a nastartování deskové tektoniky. Vnitřek Venuše je pravděpodobně velmi podobný pozemskému jádru, a je tedy tvořen částečně tekutým železným jádrem o průměru 6 000 km, obklopeným roztaveným kamenným pláštěm. Spolu tvoří tyto dva obaly", "Průzkum povrchu Venuše je vzhledem k husté atmosféře obklopující planetu ve viditelném spektru nemožný. Pro zmapování povrchu se využívají radarové vlny, které jsou schopny atmosférou proniknout. Povrch Venuše je přibližně z 80 % tvořen lávovými planinami. Venušin povrch je tvořen dvěma „kontinentálními“ vrchovinami, které se zdvíhají z rozsáhlých okolních plání. Výšky povrchových útvarů se měří vzhledem ke střednímu poloměru planety, jelikož se zde nevyskytuje oceán kapalné vody, který by se mohl podobně jako na Zemi použít pro výchozí výšku. V oblasti severní vrchoviny Ishtar Terra se nacházejí největší hory Venuše Maxwell Montes. Tento masiv je přibližně o 2 km vyšší než Mount Everest, a dosahuje tedy výšky okolo 11 km. Mezi pohořími se rozprostírá náhorní plošina Lakshmi Planum. Oblast Ishtar Terra je větší než pozemská Austrálie, ale menší než Spojené státy, má rozlohu", "Na velké části povrchu Venuše se vyskytuje značné množství sopek (např. Sif Mons), celkově se jich povedlo již objevit přes 1 600, ale toto číslo nemusí být konečné, jelikož závisí na rozlišení snímků povrchu, které mají vědci k dispozici. Z nich 167 má průměr základny větší 100 km. Pro srovnání − na Zemi je jen jedna podobná oblast, a to na ostrově Havaj. Přítomnost většího množství sopek oproti Zemi není způsobena silnějším vulkanismem, ale vyšším stářím kůry a jednotek, které se na kůře nacházejí. Na Zemi je kůra pravidelně znovuvytvářena a pohřbívána vlivem subdukce na hranicích tektonických desek. Vlivem pravidelných změn je střední stáří pozemské kůry pouze okolo 100 milionů let, kdežto na Venuši je kůra stará až okolo 500 milionů let.", "V roce 1980 americká sonda Pioneer Venus Orbiter objevila, že Venuše má magnetické pole slabší a menší než pozemské. Na rozdíl od Země není magnetické pole Venuše indukováno v jádře planety, ale v atmosféře při interakci ionosféry s částicemi slunečního větru. V současnosti není zcela známo, proč nemá Venuše dvojpólové magnetické pole generované jádrem planety. Předpokládá se, že vznik Venuše byl velmi podobný vzniku Země a že obě planety mají i podobné chemické složení. Země má jádro tvořeno tekutým kovem, který umožňuje probíhání termochemické konvekce, což umožňuje generování magnetického pole. Existují dvě základní teorie, které nepřítomnost pole indukovaného jádrem vysvětlují. První předpokládá, že počáteční teplo při formování společně s teplem vznikajícím při radioaktivním rozpadu nestačilo na to, aby se jádro udrželo v tekutém stavu. Proto by byla teplota jádra příliš nízká na termální konvekci, podobně jako je tomu v případě", "Současná představa o struktuře atmosféry Venuše se zakládá na měřeních uskutečněných sondami typu Veněra, Mariner, Pioneer-Venus, pozemskými pozorováními a teoretickými modely, které umožňují odhadovat chování atmosféry. Venuše je obklopena hustou vrstvou atmosféry, která je tvořena převážně oxidem uhličitým, dále pak malým množstvím dusíku, kyslíku a vodních par. Kombinace těchto plynů má za následek vznik silného skleníkového efektu, který zvyšuje teplotu povrchu o více než 400 °C, v oblastech okolo rovníku dokonce až o 500 °C. Silný skleníkový efekt způsobuje, že povrch Venuše je teplejší než Slunci nejbližší planeta Merkur i přesto, že je od Slunce více než dvakrát vzdálena a přijímá pouze 25 % slunečního záření (2 613,9 W/m2 v horní části atmosféry a pouze 1 071,1 W/m2 na povrchu planety). Vlivem tepelné setrvačnosti a proudění atmosféry se teplota na denní a noční straně Venuše výrazně neliší (rozdíl se pohybuje v rozmezí 25 °C), a to i přesto, že rotace planety je extrémně pomalá. V horních vrstvách atmosféry panují větry, které obkrouží planetu přibližně jednou za 4 pozemské dny, což vede k distribuci tepla", "Jelikož Venuše nemá vlastní magnetické pole, není její povrch zcela chráněn před slunečním větrem a částicemi dopadajícími na její horní část atmosféry. Uvažuje se, že Venuše měla původně podobné množství vody v atmosféře, jako má Země. V důsledku bombardování slunečními částicemi ale došlo k rozštěpení vodních molekul na atomy", "Venuše obíhá okolo Slunce ve střední vzdálenosti okolo 108 milionů km jednou za 224,65 dne. Planeta obíhá podobně jako všechny planety sluneční soustavy po eliptické dráze, která je ale nejvíce blízká kruhové s excentricitou dráhy menší než 0,01. Během svého pohybu kolem Slunce se Venuše přibližuje každých 584 dní nejblíže k Zemi ze všech planet soustavy, a to na vzdálenost menší než 41 milionů km. I", "Venuše rotuje kolem své rotační osy ze všech planet sluneční soustavy nejpomaleji, a to v intervalu jednou za 243,16 dne. Má pomalou zpětnou rotaci, což znamená, že rotuje od východu k západu namísto od západu k východu jako většina ostatních planet. Příčina toho, proč planeta rotuje zpětně, není známa, ale předpokládá se, že se jedná o", "Venuše je nejjasnějším objektem na noční obloze po Měsíci. Pohybuje se vždy uvnitř zemské dráhy, což má za následek, že se nemůže na obloze od Slunce vzdálit dále než 47°. Jasnost planety se na noční obloze pohybuje mezi −3,1 magnitudy do −4,4 magnitudy. Nejjasnější je Venuše na noční obloze v době, kdy je osvětleno 25 % jejího kotouče, k čemuž zpravidla dochází 37 dní před dolní konjunkcí na večerní obloze a 37", "První automatickou sondou k Venuši a současně první meziplanetární sondou všech dob byla Veněra 1, která byla na svoji cestu vyslána 12. února 1961. První sonda z úspěšného sovětského programu Veněra byla vyslána na přímou dopadovou trajektorii, ale se sondou byl po sedmi dnech ztracen rádiový kontakt ve vzdálenosti přibližně 2 milionů km od Země. Následně bylo dle dráhy sondy vypočítáno, že proletěla ve vzdálenosti přibližně 100 000 km od Venuše v půlce května. Podobně neúspěšný průběh měl i začátek amerického průzkumného programu. Během startu byla ztracena sonda Mariner 1. Následující sonda Mariner 2 dosáhla velikého úspěchu, když po 108 dnech doletěla 14. prosince 1962 k Venuši a stala se tak první lidskou sondou u jiné planety. Mariner 2 proletěl ve vzdálenosti 34 833 km nad povrchem planety. Za pomoci mikrovlnného a infračerveného radiometru prozkoumala svrchní oblasti mračen, u kterých zjistila, že jsou chladná, a povrch s extrémní teplotou okolo 425 °C. Měření sondy tak potvrdilo dřívější předpoklady, že povrch planety je horký a neposkytuje příhodné podmínky pro život. Měření sondy pomohlo současně odhadnout hmotnost planety, ale nebylo schopno změřit magnetické pole a radiační pásy kolem ní.", "Sondou, která jako první proletěla atmosférou Venuše, byla sovětská Veněra 3 dne 1. března 1966 – sonda se zřítila na povrch planety. Pro poruchu komunikačního systému ale sonda nebyla schopna o planetě během průletu odeslat žádná data a pouze dopadla na její povrch. Další sondou u Venuše byla 18. října 1967 sovětská Veněra 4, která úspěšně vstoupila do její atmosféry a zpět k Zemi odeslala značné množství vědeckých dat. Měření Veněry 4 současně vyvrátilo předchozí teplotní měření sondy Mariner 2. Sovětská sonda zjistila vyšší teplotu povrchu, pohybující se okolo 500 °C, a složení atmosféry, která je z 90 až 95 % tvořena oxidem uhličitým. Atmosféra Venuše byla hustší, než předpokládali sovětští konstruktéři, a tak měla sonda rozměrnější padák, než ve skutečnosti potřebovala. Ve výsledku byla sonda silněji brzděna a na povrch padala pomaleji, takže se její baterie vyprázdnila ještě před dopadem sondy na povrch. Před ukončením signálu vysílala sonda 93 minut a poslední telemetrie sondy naznačovala, že okolní tlak kolem sondy je 18 barů ve výšce", "Následovala sovětská sonda Veněra 7 s cílem dosáhnout povrchu planety a s ohledem na to byly provedeny i konstrukční úpravy na přistávacím modulu, který měl být schopen přežít tlak 180 barů, a současně byla vnitřní vědecká aparatura podchlazena na teplotu −8 °C kvůli prodloužení její životnosti. Sonda 15. prosince 1970 započala svůj sestup vstupem do atmosféry, kde využila tepelný štít ke snížení rychlosti a následně otevřela speciálně upravený padák, který měl umožnit rychlý průlet skrz atmosféru za přibližně 35 minut. Vlivem agresivního prostředí okolní atmosféry ale padák nezůstal po celou cestu v pořádku,", "Dne 4. května 1989 byla vyslána k Venuši americká sonda Magellan s cílem provést podrobné zmapování povrchu planety za pomoci radaru. Snímky ve vysokém rozlišení byly pořízeny během mise trvající čtyři a půl roku a úspěšnost mise zcela překonala očekávání, když se podařilo prozkoumat přes 98 % povrchu", "V současnosti kolem Venuše obíhá evropská sonda Venus Express, která byla vypuštěna 9. listopadu 2005 a úspěšně navedena na polární orbitu 11. dubna 2006. Sonda byla navržena ke studiu atmosféry Venuše a mraků, ke zkoumání prostředí planetární fyziky plazmatu, povrchové charakteristiky a měření teplot. Mise byla navržena na 500", "", "Velikost podobná Zemi, existence atmosféry a vzdálenost od Slunce naznačující vysoké, ale životu stále přívětivé teploty vedly k častým spekulacím o existenci vyspělého života na planetě Venuši. Richard Proctor roku 1870 napsal: \"Je jasné, že kvůli kratší vzdálenosti Venuše od Slunce stačí málo, aby byly velké části jejího povrchu neobyvatelné bytostmi podobnými pozemským. Kvůli této blízkosti budou v tropických oblastech teploty nesnesitelné, ale v mírných a chladných pásech mohou pravděpodobně existovat oblasti s podnebím, které by nám dobře vyhovovalo... Nenacházím žádný důvod... zamítnout, že Venuše může být plná stvoření tak vyspělých, jako žijí na Zemi.\" Výzkum kosmických sond naopak ukázal, že vzhledem ke skleníkovému efektu a povrchovým teplotám okolo 450 °C nelze o existenci života pozemského typu na Venuši uvažovat. Roku 2002 však", "Vzhledem k extrémním podmínkám panujícím na povrchu Venuše nebude možné se současným stupněm technologie trvale kolonizovat její povrch v blízké budoucnosti. Teoretické úvahy o trvalé lidské posádce se tak z povrchu přesunuly do atmosféry planety, kde se uvažuje o vybudování „plovoucích měst“ v horních vrstvách husté venušské atmosféry. Tento návrh je založen na panujících podmínkách v atmosféře ve výšce okolo 50 km nad povrchem planety, kde teplota a atmosférický tlak dosahují úrovně", "", "Venus, počeštěně Venuše, znamená původně \"půvab\", \"krásu\", \"vděk\" a \"vnady\". Planeta se objevuje na obloze večer po západu Slunce a pak i ráno před jeho východem. Tento jev má za následek, že mnohé národy mají pro Venuši dvě pojmenování, a to v závislosti na době, kdy", "Jako všechny planety viditelné pouhým okem byla i Venuše odpradávna spojována s božskými principy. Je asociována se sumerskou bohyní Inanou, akkadskou Ištar, asyrskou Mylitou, syrskou Astarté, fénickou Astarot, egyptskou Aštoret, indickou Šukrou, germánskou Freyou, řeckou Afroditou a římskou Vénus. V systému babylónské astrologie byla zařazena mezi tradičních 7 planetárních vládců, chronokratorů (vládnoucí pár světel Slunce, Měsíc a planety Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn). V rámci sedmidenního týdne vládne Venuše pátku, z čehož v některých jazycích vychází i pojmenování tohoto dne (latinsky \"dies Veneris\", v sanskrtu \"šukravána\"). Z Pythagorových kosmologických představ Země obalené 7 otáčejícími se planetárními sférami, vydávajícími tzv. hudbu sfér, byly odvozeny starší sedmitónové hudební stupnice, v nichž Venuši náležel tón H. Z lidských smyslů připadla Venuši chuť, z kovů měď. Venuše je všeobecně považována za blahodárnou, dobrou planetu, ve středověku byla dokonce nazývána „malým dobrodějem“ nebo „Malým štěstím“. Je asociována s číslem 7. V západní astrologické tradici, založené na ptolemaiovském systému, vládne Venuše VII. a II. domu, takže její denní dům odpovídá vzdušnému znamení Vah a noční zemskému znamení Býka. Ničí ji protilehlá", "Při pohledu na Venuši nemohl člověk ze Země vidět nic jiného než hustá mračna, což podněcovalo představivost mnohých autorů a dávalo jim volnou ruku ve spekulacích o podmínkách panujících na povrchu planety. Dřívější pozorování planety naznačovala, že Venuše je velice podobna Zemi a že má atmosféru, což se projevilo v prvních námětech příběhů. U Venuše se sice předpokládalo klima teplejší než na Zemi, přesto ale panovala představa, že by ji mohli trvale obývat lidé. Vrchol zájmu o Venuši v žánru sci-fi nastal mezi 30. a 50. léty 20. století, kdy vědci byli schopni odhadnout některé vlastnosti Venuše, ale stále zde panovala značná nejistota, poskytující velký prostor pro fantazii. Ve 30. létech napsal Edgar Rice Burroughs sérii dobrodružných knih, které se odehrávaly na Venuši. Dalším autorem, který psal o Venuši, se stal známý Robert Heinlein se sérii příběhů v cyklu \"Future History\", které byly inspirovány chemikem Svantem Arrheniem, předpovídajícím souvislý déšť na povrchu Venuše. Podobný námět pro své povídky \"The Long Rain\" a \"All Summer in a Day\" si zvolil i další americký spisovatel Ray Bradbury. V roce 1943 vyšla další" ] }

{ "title": [ "Vznik a vývoj planety Saturn.", "Fyzikální a chemické vlastnosti.", "Složení.", "Vnitřní stavba.", "Atmosféra.", "Počasí a atmosférické útvary.", "Polární útvary.", "Roční období.", "Magnetosféra.", "Dráha a rotace.", "Prstence.", "Měsíce.", "Pozorování.", "Historie pozorování.", "Současné pozorování.", "Kosmické sondy.", "Možnost života.", "Saturn v kultuře.", "Jméno planety.", "Astrologie.", "Sci-fi." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Předpokládá se, že Saturn vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až", "Saturn je nejvíce zploštělá planeta ve sluneční soustavě. Její rovníkový průměr je přibližně o 10 % větší než polární průměr (rovníkový průměr je 120 536 km, polární průměr je 108 728 km). Možným vysvětlením tohoto jevu je rychlá rotace a spíše tekutá než pevná fáze vodíku v jádře planety, která se působením vnitřního tlaku nevypařuje až do teploty 7000 K. Podobně jako Jupiter i Saturn vyzařuje více energie (např. v podobě tepla 1,78 krát více tepla než dostává od Slunce), což je způsobeno nejspíše klesáním hélia do spodnějších vrstev v atmosféře Saturnu.", "Saturn se podobně jako Jupiter celkově skládá ze 75 % vodíku a 25 % hélia se stopami metanu, vody a amoniaku. Toto složení odpovídá složení původní mlhoviny, ze které se zformovaly všechny planety sluneční", "Se vzrůstající hloubkou teplota a tlak ve vnitřku planety narůstá vlivem nadložních vrstev. Mezi atmosférou, povrchem, pláštěm a jádrem nejsou zřetelné hranice. Už 500 km pod vrcholky mraků vodík přechází do kapalného skupenství a vytváří globální oceán tekutého vodíku. Blíže ke středu planety získává kapalný vodík stále více vlastností kovů. Asi v hloubce 25", "Atmosféra Saturnu se skládá téměř výhradně z vodíku a hélia. Největší zastoupení má molekulární vodík (96,3 %), který je následován héliem (3,25 %). Malý obsah hélia se vysvětluje tím, že těžší hélium klesá přes vodíkovou vrstvu blíže k jádru, kde se hromadí. V horních vrstvách atmosféry se vyskytuje také krystalický amoniak. Vyjma těchto látek obsahuje atmosféra také malé množství metanu a dalších uhlovodíků. Atmosféra Saturnu je vlivem vzdálenosti od Slunce chladnější než atmosféra Jupiteru, ale nacházejí se v ní komplexnější molekuly, například ethan a jiné deriváty metanu. Ionosféra, extrémně řídká ionizovaná vrstva atmosféry Saturnu, sahá až po prstenec C. Nejvrchnější vrstva atmosféry absorbuje ultrafialové záření, což vede ke vzniku mlžného oparu. Mlha vzniká na polokouli, která je právě nakloněna ke Slunci. V horních mracích dosahuje teplota přibližně –140 °C. S mocností atmosféry směrem k nitru planety postupně roste teplota, což ovlivňuje skupenství různých chemických sloučenin v atmosféře a má za následek vznik mraků", "V Saturnově atmosféře vanou větry, které dosahují rychlosti až 400 m/s v oblasti pólů, v rovníkové oblasti dosahují rychlosti až 500 m/s, což je pětkrát více než nejrychlejší větry na Jupiteru. Převážná část větrů směřuje východním směrem a předbíhá rotaci planety. Západním směrem vanou pouze slabší větry v severních šířkách. Větry se projevují pohybem mraků a vytvářením tmavších pásem oblaků rovnoběžných s rovníkem a světlejších pásem mezi nimi. V důsledku metanového zákalu ve velkých výškách však tyto oblačné pásy nejsou tak kontrastní jako v případě Jupiteru. Polární zploštění působí střídání světlejších a tmavších pruhů v atmosféře, které obíhají rovnoběžně s rovníkem. Různé zbarvení pruhů je způsobeno rozdílným chemickým složením a různě silnou oblačností. Atmosférické pásy jsou méně výrazné než u Jupitera", "Dne 4. února 2004 objevil Glenn S. Orton a Padma Yanamandra-Fisherová pomocí přístroje Long Wavelength Spectrometer na Keckově observatoři relativně teplý polární vír, první případ teplé polární čepičky ve sluneční soustavě. Během měření byl pozorován nárůst teploty z 88 K na 89 K a později až na 91 K v oblasti pólů. Jde o nejteplejší místo na planetě. Polární víry na Zemi, Jupiteru, Marsu a Venuši jsou chladnější než jejich okolí, polární vír v jižních šířkách Saturnu je však teplejší než okolí. Neobvyklá je celá teplejší kompaktní oblast na póle planety. Na Zemi je tento efekt pouze krátkodobý, avšak na Saturnu se jedná o dlouhodobý jev. Z pozorování se zjistilo, že teplota výrazně stoupá na 70° jižní šířky a opět na 87°. Toto náhlé zvýšení teploty pravděpodobně způsobuje koncentrace částic v okolí jižního pólu, které absorbují sluneční světlo a teplo.", "Na Saturnu se střídají dvě roční období a to léto a zima. Léto nastává, když je Saturn nakloněný ke Slunci tak, že je Slunce v rovině s prstenci Saturnu a sluneční paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem než v zimě, a tedy se jich méně odráží do okolního prostředí. Tato dvě roční období se na planetě střídají přibližně každých 15 let. Na planetě se však roční období nijak neprojevují, což je způsobeno vlivem atmosféry a vnitřními procesy v Saturnu. Ve výskytu mohutných bouřkových útvarů se však projevuje jistá periodicita. Mezi výskytem třech největších dosud pozorovaných útvarů uplynulo vždy přibližně 57 let, což jsou 2 oběhy Saturnu kolem Slunce. Pozorování je však zatím příliš málo na to, aby mohli vědci tvrdit, že výskyt velkých bouřek je pravidelný a souvisí s příchodem léta na severní polokouli planety.", "Magnetické pole Saturnu objevila sonda Pioneer 11 v roce 1979. Má mnohem menší intenzitu než magnetické pole Jupiteru a jde o nejslabší magnetické pole mezi všemi plynnými obry. Na rovníku dosahuje hodnoty 21 μT, a je tedy jen o málo silnější než magnetické pole Země. Ve srovnání s pozemským magnetickým polem však Saturnovo pole vykazuje silnější dipólový charakter a současně je magnetické osa téměř rovnoběžná s rotační osou planety. Orientace magnetického pólu je stejná jako u Jupiteru. Magnetické pole je nejspíše generováno hydromagnetickým dynamem, které je o něco hlouběji než v případě Jupitera. Magnetosféra sahá daleko do prostoru, ale vlivem slunečního větru není podobně jako u ostatních planet stejně rozsáhlá na obě strany. Na přivrácené straně ke Slunci je pole vlivem tlaku proudících částic deformováno směrem k planetě tvořící plazmový torus, který je největší v celé sluneční soustavě. Pole sahá do vzdálenosti asi 1,1 miliónu km, na odvrácené straně bude protaženo do chvostu, který se táhne za planetou, ale jeho délka není v současnosti známá. V magnetosféře Saturnu se nacházejí všechny jeho prstence a měsíce. Oproti jiným magnetosférám však Saturnova vykazuje odchylky", "Saturn obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 1426,9 miliónu km, což je přibližně dvojnásobek vzdálenosti Jupitera od Slunce a téměř desetinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Oběžná dráha je eliptická, blízká kruhové. Odklon osy od kolmice na ekliptiku je 26,7°, zhruba o 4 stupně více, než je skloněna rotační osa Země. Sklon osy rotace planety vůči oběžné dráze Země má velký význam z hlediska viditelnosti Saturnových prstenců ze Země,", "Saturnovy prstence mají celkový průměr 420 000 km, ale tlusté jsou maximálně jen několik set metrů. Jsou tvořeny ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které nemají průměr větší než několik metrů. Mezi prstenci leží dráhy nejvnitřnějších měsíců. Měsíc Pan obíhá v mezeře nazývané Enckeho dělení ve vnější části prstence A. Jiný měsíc Atlas obíhá na okraji prstence A, zatímco Prometheus a Pandora obíhají každý z jedné strany prstence F. Některé měsíce nalezneme na shodných drahách. Saturn má nejvýraznější a nejjasnější soustavu prstenců ze všech planet sluneční soustavy. Původně byly známé jedině Saturnovy prstence a planeta Saturn byla těmito prstenci ojedinělá. Až v roce 1977 byly objeveny nevýrazné prstence okolo planety Uran a poté i okolo Jupitera a Neptunu. Prstence jsou tvořeny velkým množstvím drobných částeček různé velikosti od prachových zrnek až po objekty velké desítky metrů. Pravděpodobně se jedná o kousky hornin obohacené kousky vodního ledu. Každá částice obíhá planetu samostatně okolo rovníku a při oběhu se řídí Keplerovými zákony. Znamená to, že nejbližší částice obíhají Saturn nejrychleji (jednou za 4,9 hodiny) a nejvzdálenější pomaleji (jednou za 2 dny). Přelety sond ukázaly, že hlavní prstence jsou tvořeny množstvím malých jemných prstenců. Původ prstenců není do dneška zcela jasně", "Doposud je k podzimu roku 2019 známo 82 měsíců Saturnu, z čehož 53 měsíců je pojmenováno a 29 měsíců má provizorní označení. Nejbližší objevený měsíc Pan obíhá ve vzdálenosti 133 583 km, nejvzdálenější pojmenovaný měsíc je Ymir ve vzdálenosti 23 100 000 km. Pouze 4 nebo 6 největších měsíců má kulatý tvar, ostatní jsou nepravidelné. Vlivem zlepšování pozorovacích metod a techniky neustále přibývají nalezené měsíce. Před lety sond Voyager bylo známo pouze 9 měsíců, ale za posledních 20 let se jejich počet více než zdvojnásobil. Největším měsícem Saturnu je Titan o průměru 5 150 km, který byl objeven jako první. Titan je větší než planeta Merkur a je obklopen vlastní hustou atmosférou složenou hlavně z molekulárního dusíku a metanu. Po Ganymedovi je druhým největším měsícem sluneční soustavy a je jediným měsícem s hustou atmosférou. Jeho povrch je pevný, ale na jeho povrchu je už potvrzeno minimálně jedno jezero tekutých uhlovodíků. Povrchové teploty na Titanu dosahují", "", "Saturn je snadno pozorovatelný pouhým okem. Lidé jej proto znali již od pravěku. První historicky doložené pozorování této planety pochází do období okolo roku 650 př. n. l. z oblasti Mezopotámie. V dochovaném textu je zmínka o zákrytu planety Měsícem. V nejstarších modelech nebeské sféry, které byly geocentrické, byl nejvzdálenější planetou od Země a obíhal ji mezi oběžnou dráhou Jupiteru a nejvzdálenější sférou hvězd. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei. Kvůli nedokonalé optice použitých dalekohledů, která umožňovala pouze 32násobné zvětšení, neodhalil podstatu Saturnových prstenců a pokládal je za dvě samostatná tělesa, doprovázející vlastní planetu, a považoval tedy Saturna za trojplanetu. Dalšími pozorováními však zjistil, že tyto oběžnice po stranách planety pravidelně mizí, což bylo způsobeno měnícím se sklonem prstenců vůči Slunci a Zemi. Toto zjištění ale nebyl Galileo do své smrti schopen vysvětlit. Teprve v roce 1656 přinesl správné vysvětlení pozorovaných jevů holandský astronom, matematik a fyzik", "Saturn bývá na noční obloze velmi dobře pozorovatelný i pouhým okem, jelikož je téměř tak jasný jako Jupiter a má výraznou žlutou barvu. Jeho zdánlivá hvězdná velikost se pohybuje v závislosti na konstelaci od 1,4 do –0,4 magnitudy, což jsou hodnoty, kterých dosahují nejjasnější hvězdy. Na rozdíl od hvězd ale Saturn jako jiné planety nebliká, jeho světlo je klidné. Jeho jasnost vůči pozorovateli na Zemi ovlivňuje také okamžitý sklon prstenců vůči Zemi. Saturn se od ekliptiky nikdy nevzdaluje více než o 2,5°, z čehož vyplývá, že na 50. rovnoběžce při horní kulminaci nikdy nemůže vystoupat výše než na 66° a klesnout méně než 14° pod obzor. Považuje se za nejvzdálenější planetu, kterou lze pozorovat pouhým okem. Jasnost Uranu se však pohybuje na hranici pozorovatelnosti a za ideálních podmínek je vidět i on, ačkoli je dále než Saturn. Prstence Saturnu nejsou pouhým okem viditelné, zobrazí se však již při pozorování menším dalekohledem, pokud jsou příhodně orientované vůči Zemi. Společně se Saturnem je možné dalekohledem pozorovat i jeho největší měsíc Titan. Dobře viditelný je při vhodném sklonu i stín prstenců na planetě.", "Současná astronomie čerpá většinu detailních znalostí o Saturnu ze snímků, pořízených kosmickými sondami. První z nich byl Pioneer 11, který prolétl v blízkosti Saturnu roku 1979. K planetě dorazil po čtyř a půl roční cestě meziplanetárním prostorem. Studium planety a jejího okolí začalo 2. srpna 1979, poté sonda provedla riskantní, ale úspěšný manévr, během něhož prolétla 1. září 1979 rovinou Saturnových prstenců. Během průletu hrozila srážka sondy a hmoty prstenců. Nejvíce se sonda Saturnu přiblížila na 21 400 km nad oblast mraků. Výzkum planety ukončila 15. září a pokračovala v letu do vnějších oblastí sluneční soustavy. Dalšími průzkumníky Saturnu byly sondy Voyager 1 a Voyager 2, které snímkovaly Saturn v letech 1980 a 1981. Největšího přiblížení Voyager 1 dosáhl 13. listopadu 1980, ale jeho přístroje zkoumaly planetu již tři měsíce před tím. Během přeletu bylo pořízeno množství fotografií, které přinesly řadu nových poznatků o planetě. Podařilo se rovněž získat snímky měsíců Mimas, Tethys, Dione, Enceladus, Rhea a Titan. Okolo Titanu pak sonda 12. listopadu 1980 proletěla ve vzdálenosti pouhých 6500 km,", "Saturn patří mezi plynné obry, takže nemá pevný povrch jako terestrické planety. U těchto planet se předpokládá, že případný život by mohl teoreticky vznikat pouze v atmosféře v oblastech, kde se nacházejí kapičky vody a dostatek slunečního záření. Objevily se spekulace, ve kterých se tvrdilo, že by v takovém prostředí dokázaly žít i vícebuněčné organismy. Na Zemi se však zatím nenašly žádné organismy, které by byly schopny žít výhradně v mracích, dokonce ani na místech,", "", "Saturnus, po kterém je planeta pojmenována, byl starý římský bůh rolnictví, který se později ztotožňoval s řeckým Kronem, bohem času. Na rozdíl od Krona, který pro požírání vlastních dětí nebyl u starověkých Řeků příliš oblíben, měl Saturnus u Římanů velkou vážnost a úctu. Podle mýtu naučil lidi obdělávat půdu, pěstovat", "V astrologii je Saturn pokládán za nepříznivou planetu kvůli tomu, že jeho pohyb je nejpomalejší ze všech planet tradiční astrologie. Symbolizuje formování a jistotu, zákony času a prostoru, strukturu, pořádek, pravidla, hranice, starobu, nepřízeň a smrt. Jako kladné vlastnosti se mu připisuje stálost, praktičnost, hospodárnost, vytrvalost a systematičnost, k nepříznivým patří chlad, izolace, nedůvěra, pesimismus, frustrace", "Saturn se stal podobně jako další planety sluneční soustavy námětem některých sci-fi knížek. Často se vyjma Saturnu objevuje děj situovaný na jeho měsíc Titan, který má hustou atmosféru a jeho povrch je tvořený uhlovodíky. Z tohoto důvodu se často měsíc popisuje jako „čerpací stanice“ pro budoucí kosmické lety či jako surovinová základna pro dobývání vzdálených částí sluneční soustavy. Saturn se do literatury zapisuje například" ] }

{ "title": [ "Vznik Země.", "Fyzikální charakteristiky.", "Tvar Země.", "Geologické složení.", "Vnitřní stavba.", "Zemské jádro.", "Zemský plášť.", "Zemská kůra.", "Povrch.", "Stratigrafie a vývoj povrchu.", "Biosféra.", "Magnetické pole a radiace.", "Radiační pásy.", "Oběžná dráha.", "Rotace kolem své osy.", "Časová pásma.", "Střídání ročních období.", "Měsíc.", "Další planetky.", "Slapové jevy.", "Obyvatelnost.", "Země v kultuře.", "Jméno planety." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "3", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Země vznikla podobně jako ostatní planety slunečního systému přibližně před 4,6 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy, tj. Slunce. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Formování proto-Země trvalo zhruba 5 miliónů let. Vzájemné srážky planetesimál společně s teplem uvolněným z radioaktivních rozpadů roztavily větší část materiálu, který tvoří Zemi. Předpokládá se, že roztavený povrch se na planetě vyskytoval přibližně miliardu let. Po zformování protoplanety pokračovalo masivní bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku sluneční soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření, přetavování a přínos nového materiálu. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu. Během této doby docházelo nejspíše i k diferenciaci pláště a jádra, když těžší prvky, jako např. železo, klesaly vlivem gravitační diferenciace do středu planety. Došlo ke vzniku těžkého jádra a pláště a lehké prvky se zasloužily o vznik kůry. Kůra začala vznikat jako první sféra, o čemž svědčí nálezy nejstarších hornin starých až 4", "Země je terestrická planeta, což označuje její kamenitý pevný povrch oproti plynným obrům, jako jsou Jupiter či Saturn, které jsou tvořeny převážně plynem. Země je největší terestrická planeta sluneční soustavy, a to jak ve velikosti, tak i v hmotnosti. Mimo tato dvě prvenství je Země také mezi terestrickými tělesy planeta s největší hustotou, s největší povrchovou gravitací, nejsilnějším magnetickým polem a nejrychlejší rotací. V současnosti je to také jediná planeta, na které je možné pozorovat aktivní deskovou tektoniku.", "Poloměr Země je skoro 6,5 tisíce kilometrů, z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení vzniklá v důsledku kulatosti. Proto se lidé ve starověku domnívali, že Země je celkově plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké poznatky a pozorování. Staří Řekové například pozorovali, že jižní souhvězdí v jižnějších oblastech vycházejí výš nad obzor a také pozorovali, že při zatmění Měsíce Země vrhá vždy kruhový stín. Velikost Země poprvé spočítal Eratosthenés z Kyrény podle rozdílu v délce poledního", "Země je, nejspíše jako ostatní terestrické planety, vnitřně diferencována na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť. K této diferenciaci došlo během roztavení materiálu v rané fázi jejího vzniku, kdy vlivem gravitace těžší prvky směřovaly do středu planety. Tento proces měl za následek vznik malého kompaktního vnitřního jádra – tzv. jadérka, které je dle současných poznatků nejspíše pevné a tvořené převážně železem (86,2 %) a niklem (7,25 %). Nad tímto pevným jádrem o poloměru 1278 km se nachází vnější jádro tvořené roztavenou polotekutou směsí železa, niklu, kobaltu a síry a zasahující do vzdálenosti 2900 km, kde je", "Zemské těleso se skládá z několika vrstev tzv. geosfér, které na sebe volně navazují. Liší se od sebe složením, hustotou, tlakem a teplotou. Byly detekovány na základě šíření seismických vln. Tyto geosféry jsou směrem od jádra řazeny soustředně, tedy obepínají jádro. Jejich rozložení v tělese je z největší části ovlivněno hmotností látek, ze kterých jsou složeny. Nejblíže povrchu se nachází litosféra, která má mocnost od 0 do asi 60 km (místně kolísá 5–200 km). Litosféra je složena ze Zemský plášť je v hloubce cca 35 až 2890 km a v hloubce až 700 km se nachází astenosféra. Pod pláštěm je situované jádro", "Průměrná hustota Země je 5515 kg/m, což ji činí nejhustší planetou ve sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. V raném období před asi 4,5 miliardami let byl povrch Země roztaven a hustší hmota klesala ke středu v procesu planetární diferenciace, zatímco lehčí materiály vyplavaly do zemské kůry. Následkem toho je jádro tvořeno především železem spolu s niklem a jedním nebo více lehčími prvky; těžší prvky, jako olovo nebo uran, jsou buď příliš vzácné, než aby byly významnými, nebo mají sklon se slučovat s lehčími prvky,", "Zemský plášť je jedna z vrstev Země, shora vymezená zemskou kůrou a zespodu zemským jádrem, odděleným Gutenbergovou diskontinuitou. Z geofyzikálního i geochemického hlediska může být zemský plášť rozdělen na svrchní a spodní plášť a přechodovou zónu, která se nachází mezi nimi. Většinu současných poznatků o plášti se podařilo získat během 20. století podrobnou analýzou příchodů seismických vln. V plášti", "Tloušťka zemské kůry kolísá od 5 do 70 km v závislosti na místě, kde se nachází. Nejtenčí částí je oceánská kůra na dně oceánů složená z mafických hornin bohatých na křemík, železo a hořčík. Silnější je kontinentální kůra, která má menší hustotu a obsahuje především vrstvu složenou z felsických hornin bohatých na křemík, sodík, draslík a hliník. Za rozhraní mezi kůrou a pláštěm lze označit dva fyzikálně odlišné jevy. Především existuje diskontinuita v rychlosti seismických vln, která je známá jako Mohorovičićova diskontinuita. Za příčinu této diskontinuity je považována změna ve složení hornin od hornin obsahující plagioklasy (nahoře) až po horniny, které žádné živce neobsahují (dole). Jiným jevem je chemická diskontinuita mezi ultramafickými horninami a natavenými harzburgity, jak ji lze pozorovat v hlubokých částech oceánské kůry, které byly obdukovány do kontinentální kůry a uchovány jako ofiolitické sekvence.", "Celkový povrch Země je 510 065 284,702 km, ale větší část povrchu (70,8 %) je pokryta Světovým oceánem kapalné vody, což představuje 361 126 221,569 km. Oproti tomu souš zabírá 29,2 %, což odpovídá 148 939 063,133 km. Oceány a pevnina nejsou na světě rozmístěny rovnoměrně, ale většina souše připadá na severní polokouli. Jižní polokoule je pak tvořena převážně oceány. Souš je na zemském povrchu rozdělena nepravidelně do sedmi velkých oblastí nazývaných kontinenty. Jsou jimi Eurasie, Amerika, Afrika, Antarktida a Austrálie. Jádra kontinentů jsou tvořeny stabilními platformami (štíty), které jsou zpravidla staré", "Rozvržení souše a oceánů jaké je známo dnes, nebylo po celou dobu historie Země vždy stejné, ale v průběhu času se vlivem pohybu litosférických desek značně měnilo. Měnily se jak velikosti, tak rozložení kontinentů, vznikala nová moře, která přecházela v oceány, a jiné zase zanikaly a zmenšovaly se. Často docházelo také ke vzájemným kolizím, ponořováním a dalším pohybům, které zcela měnily tvář Země. V současnosti je možné zpětně odvozovat podobu kontinentů a pohyby litosférických desek na základě mnoha poznatků. Na druhou stranu je nutno podotknout, že se tvář Země měnila po celou dobu existence Země, ale vědecká obec se není schopna shodnout na pohybech litosférických desek starších než 1,3 miliardy let. Nejstarší doklady naznačují, že před 1,3 miliardami let se na Zemi začal formovat srážkou tří až čtyř kontinentů superkontinent Rodinie, který umožnil vznik pohoří na okrajích Severní Ameriky a západní Evropy. Předpokládá se, že superkontinent existoval přibližně půl miliardy let. Před 750 milióny let se Rodinie začala rozpadat na", "O živých organismech na planetě někdy říkáme, že tvoří „biosféru“. Všeobecně se soudí, že život vznikl před 3,7 miliardami let. Země je jediným místem ve známém vesmíru, kde je zcela nepochybná existence života, a někteří vědci věří, že život je ve vesmíru spíše řídkým jevem. Zemská biosféra je rozdělena do množství biomů, osídlených vždy zhruba typickými organizmy, tedy např. flórou a faunou. Na souši rozdělují biomy především zeměpisná šířka a nadmořská", "Na rozhraní pevného vnitřního jádra a polotekutého vnějšího jádra dochází k pohybu těchto dvou sfér vůči sobě, čímž se vnitřek Země chová jako dynamo a dochází tak ke generování magnetického pole. Magnetické pole vystupuje z nitra planety v podobě uzavřených siločar a sahá až několik desítek tisíc km nad povrch okolo Země. Planeta je tak chráněna štítem v podobě magnetosféry, který odklání dopadající vysokoenergetické částice vycházející ze Slunce. Působením Slunce dochází k tomu, že magnetosféra není na všechny strany stejně velká, ale na přivrácené straně ke Slunci je zdánlivě zatlačena blíže k Zemi a na odvrácené straně je naopak více protažena do okolního vesmíru.", "Geomagnetické pole odklání a zachytává protony a elektrony, které jsou k planetě vysílány ze Slunce. Tyto energetické částice jsou následně odkláněny do míst, kde dochází k jejich akumulaci do několika oblastí okolo Země. Tyto oblasti se nazývají Van Allenovy pásy. Pásy se rozdělují na vnitřní a vnější v závislosti k poloze Země. K objevení vnitřních pásů došlo po vypuštění první americké sondy Explorer 1 a vnější pásy byly objeveny na základě údajů ze sovětské sondy Luna 1. Van Allenovy pásy začínají ve výšce přibližně 400 km nad zemským povrchem a sahají až do vzdálenosti 50 000 km. Vnitřní radiační pás je tvořen zhuštěním částic v oblasti okolo 3000 km nad povrchem. Těmito částicemi jsou protony s velkou energií. Vnější oblast zhuštění se nachází ve výšce zhruba 15 000 km; je tvořena vysokoenergetickými elektrony.", "Země oběhne Slunce za 365,2564 průměrných slunečních dní (1 siderický rok). Ze Země to dává zdánlivý pohyb Slunce vzhledem ke hvězdám o rychlosti 1 °/den, tj. pohyb směrem na východ o sluneční či měsíční průměr za každých 12 hodin. Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru (~12 700 km) za 7 minut a vzdálenosti Země – Měsíc (384 000 km) za 4 hodiny. Země má jeden přirozený satelit, Měsíc, který kolem ní oběhne jednou za 27 1/3 dnů. Ze Země se to jeví jako pohyb Měsíce vzhledem ke Slunci a hvězdám o rychlosti 12 °/den, tj. o měsíční poloměr směrem na východ každou hodinu. Viděno ze zemského severního pólu jsou pohyb Země, jejího měsíce a její rotace kolem osy všechny proti směru hodinových ručiček. Roviny orbity a rotace se přesně nekryjí. Zemská osa je vychýlena zhruba o 23,5 stupňů proti rovině Země – Slunce (proto se střídají roční období); a rovina Země – Měsíc má sklon asi 5 stupňů proti rovině Země–Slunce (jinak bychom pozorovali zatmění každý měsíc). Poloměr Hillovy sféry (sféry vlivu) Země je asi 1,5 Gm (1,5 miliónu km), do čehož se oběžná dráha jediného přirozeného satelitu (Měsíce) pohodlně vejde. V inerciální vztažné soustavě podléhá zemská osa pomalému precesnímu pohybu s periodou 25 725 let, stejně jako nutaci s hlavní periodou 18,6 let. Tyto pohyby jsou vyvolány diferenciálním vlivem Slunce a Měsíce na rovníkovou deformaci způsobenou zploštěním Země. Ve vztažné soustavě spojené se zemským tělesem je její rotace také lehce nepravidelná kvůli pohybu pólů. Pohyb pólu je kvaziperiodický, obsahující roční složku a složku se čtrnáctiměsíčním cyklem zvanou Chandlerova perioda. Rychlost rotace vlivem slapových sil v průběhu času klesá, jev je známý jako proměnná délka dne. V současné době nastává zemský perihel vždy kolem 3. ledna a afel kolem 4. července. V jiných dobách tomu bylo jinak, viz precese a Milankovičovy cykly.", "Rotace Země kolem její osy spojující severní a jižní pól trvá 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund (1 siderický den). Ze Země se hlavní část zdánlivého pohybu nebeských těles na obloze (kromě meteorů, které jsou mezi atmosférou a nízko obíhajícími satelity) jeví jako pohyb směrem na západ o rychlosti 15 °/h = 15'/min, tedy o sluneční nebo měsíční průměr každé dvě minuty. Z fyzikálního hlediska se Země chová jako obří setrvačník. Zemská osa nemá neměnnou polohu, např. silné zemětřesení v Japonsku v roce 2011 ji vychýlilo asi o 16 cm.", "Vlivem rotace Země kolem své osy se postupně přesunuje oblast odkloněná od Slunce, což se na povrchu projevuje jako příchod a odchod noci. Z tohoto důvodu vznikla mezinárodní dohoda, která rozdělila celý zemský povrch na 24 časových pásem se středy na polednících po 15° a šířce od -7,5° do +7,5° vzhledem k střednímu poledníku. Pásmový čas, který je stejný v každém pásmu, se počítá dle času na středním poledníku (0°, 15°, 30° atd.). Tento čas se následně dopočítává vzhledem ke koordinovaného světového času, kdy posun je většinou určen celistvým počtem hodin a to buď v podobě plus či mínus.", "Vlivem sklonění rotační osy Země o 23,5° se mění množství světla a tepla, které dopadne během dne na osvětlenou část severní či jižní polokoule. Tato skutečnost se na Zemi projevuje střídáním ročních období v pořadí jaro, léto, podzim a zima. Jelikož se ke Slunci vždy více přivrací pouze jedna polokoule, je střídání ročních dob vzájemně prohozené a tedy se střídá mezi severní a jižní polokoulí. Platí, že když je na jižní polokouli léto, je na severní zima a opačně. Vzhledem k tomu, že oběžná dráha Země je eliptická, mění se množství", "Měsíc či též Luna je relativně velké terestrické těleso, jehož průměr je asi jedna čtvrtina zemského. S výjimkou Plutova Charona je to v poměru k velikosti planety největší měsíc ve sluneční soustavě. Přirozené satelity obíhající kolem planet se nazývají „měsíce“ právě podle pozemského Měsíce. Gravitační síly mezi Zemí a Měsícem způsobují na Zemi příliv a odliv. Tatáž síla působící na Měsíc vedla k jeho vázané rotaci: jeho rotační perioda je rovna době, která je potřebná k jeho oběhu kolem Země. Následkem toho je přivrácen k planetě stále stejnou stranou. Jak Měsíc obíhá Zemi, jsou Sluncem osvětlovány různě velké části přivrácené strany, což vede k měsíčním fázím. Temná polokoule je oddělena od osvětlené slunečním terminátorem. Měsíc dramaticky ovlivnil vývoj života tím, že brání prudkým změnám podnebí. Paleontologické důkazy a počítačové simulace ukazují, že výchylka zemské osy je stabilizována jeho slapovými interakcemi. Někteří teoretikové věří, že bez této stabilizace by točivý moment od Slunce a planet na zemskou rovníkovou deformaci způsobil chaotickou nestabilitu rotační osy, jako je tomu u Marsu. Pokud by se zemská osa rotace přiblížila rovině ekliptiky, podnebí by začalo být extrémně nepříznivé s obrovskými sezónními rozdíly. V \"létě\" by byl pól nasměrován přímo směrem ke Slunci, zatímco po celou \"zimu\" by byl od Slunce odvrácen. Planetologové, kteří tento jev studovali, prohlašují, že by vedl k vyhynutí všech větších zvířat a vyšších forem života. Toto téma však zůstává kontroverzním, další studie Marsu — který sdílí zemskou rotační periodu a vychýlení osy, nikoliv však velký měsíc ani tekuté jádro — mohou poskytnout na tuto problematiku jiný náhled. Gravitační působení Měsíce spolu se slapovými jevy způsobuje nepatrné zpomalování zemské rotace. Protože platí zákon zachování hybnosti, Měsíc se díky tomu zvolna vzdaluje od Země. Široce přijímaná teorie o původu Měsíce prohlašuje, že se zformoval po kolizi rané Země s protoplanetou velikosti Marsu (teorie velkého impaktu). Tato hypotéza (mezi jinými věcmi) vysvětluje relativní nedostatek železa a těkavých prvků na Měsíci a fakt, že jeho složení je téměř identické se zemskou kůrou. Měsíc má, viděno ze Země, téměř stejnou úhlovou velikost jako Slunce (které je však 400× vzdálenější). Díky tomu lze na Zemi pozorovat úplná i prstencovitá zatmění Slunce.", "Kromě Měsíce není znám žádný přirozený vesmírný objekt, který by obíhal kolem Země. Existují však planetky, které jsou ovlivňovány gravitačním polem Země a mají s ní sladěnou oběžnou dráhu. Od roku 1986 je znám asi 5 km velký asteroid 3753 Cruithne, který má sice protáhlou eliptickou", "Měsíc spolu se Sluncem působí svým gravitačním vlivem – slapovými silami – na Zemi a způsobuje relativně malé deformace jejího tvaru. Nejznámějšími a nejvíce viditelnými slapovými", "Přítomnost velkého množství živých organismů na Zemi je zjevná již z vesmíru. Poukazují na to obrovské zalesněné plochy, vystupující korálové útesy a v neposlední řadě i velké množství kyslíku v zemské atmosféře, který se tam dostal jako produkt několika miliard let fotosyntézy sinic a rostlin. Jako jediná známá planeta, na níž se vyvinul a přetrval život, se Země stala prototypem obyvatelné planety. Vzdálenost Země od Slunce, přítomnost atmosféry a její vhodné chemické složení umožňují, aby se na většině jejího povrchu udržela voda v kapalném skupenství. Tím je splněna základní podmínka, kterou podle současných představ potřebuje život ke svému vzniku. Od svého vzniku obývají živé organismy tuto planetu už asi 3,8 miliardy let, což představuje přes čtyři pětiny její historie. V současnosti je Země obydlena podle odhadů řádově 10 jednotlivých živých organismů, které patří do více než 1,5 milionu druhů. Formy života jsou rozmanité od nejjednodušších bezjaderných mikroskopických jednobuněčných (prokaryot) přes větší jednobuněčné prvky s jádrem až", "", "Planeta Země má obrovské množství názvů v závislosti na jednotlivých kulturách či jazycích. Mezi nejpoužívanější patří označení" ] }

{ "title": [ "Vznik a vývoj planety.", "Fyzikální a chemické vlastnosti.", "Vnitřní stavba.", "Atmosféra.", "Počasí a atmosférické útvary.", "Roční období.", "Magnetosféra.", "Přijímaná a vydávaná energie.", "Dráha a rotace.", "Trojáni Neptunu.", "Prstence.", "Měsíce.", "Pozorování.", "Objev.", "Pozorování pozemskými teleskopy.", "Pozorování Hubbleovým vesmírným dalekohledem.", "Výzkum sondou Voyager 2.", "Plánované vesmírné sondy.", "Amatérské pozorování.", "Název planety.", "Neptun v kultuře.", "Astrologie.", "Sci-fi." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Předpokládá se, že Neptun vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. V poslední době existují názory popírající tyto teorie vzniku. Argumentuje se, že Neptun a Uran nemohly vzniknout v takovéto vzdálenosti od Slunce, jelikož protoplanetární disk v této oblasti nemohl být dostatečně hustý na akreci takto velkých těles, jak naznačují současné modely. Případným vysvětlením by mohla být lokální nestabilita v protoplanetárním disku. Alternativní hypotéza předpokládá, že planeta vznikla blíže Slunci, kde byla hustota meziplanetární látky větší a až časem došlo k planetární migraci na současnou oběžnou dráhu. Hypotéza migrace je v současnosti mezi planetology favorizována, jelikož umožňuje lépe vysvětlit malé objekty za drahou Neptunu. Vznik velkých Neptunových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jakým vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Neptun od Slunce velmi vzdálen, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety.", "Neptun je svým vzhledem, velikostí i hmotností velmi podobný Uranu. S hmotností 1,0243×10 kg je Neptun těleso nacházející se mezi hmotností Země a většími plynnými obry. V porovnání se Zemí je Neptun sedmnáctkrát hmotnější, ale zároveň jeho hmotnost dosahuje pouze 1/19 hmotnosti Jupitera. Poloměr rovníku Neptunu je 24 764 km – čtyřikrát větší než Země. Jelikož je Uran a Neptun podobného složení tvořeného částečně ledem, občas se vyčleňují ze skupiny plynných obrů do skupiny tzv. ledových obrů. I přes to, že Neptun je mnohem dále od Slunce než Uran, je teplota povrchu o něco málo vyšší a dosahuje −213 °C. Složení Neptunu je nejspíše velice podobné složení Uranu, a planeta je tedy složena převážně z ledu, kamení s obsahem okolo 15 % vodíku a menšího množství hélia.", "Předpokládá se, že oblast jádra zabírá přibližně dvě třetiny poloměru planety a že je složena z kamenného jádra ve středu, ledu a tekutého čpavku s metanem. Kamenné jádro je asi složeninou železa, niklu a silikátů. Hmotnost jádra se odhaduje na 1,2 hmotnosti Země, teploty a tlak se zde pohybují okolo 5130 K respektive 7 Mbar. Nad tímto velkým jádrem se nachází třetina planety v podobě pláště tvořená nejspíše směsicí horkých plynů vodíku, hélia, vody a metanu, který způsobuje i charakteristickou modrou barvu planety. Při odrazu světla od planety metan nejvíce rozptyluje modré paprsky a naopak absorbuje červenou část spektra. Předpokládá se, že plášť by mohl dosahovat desetinásobku až patnáctinásobku hmotnosti Země. Měření za pomoci mikrovlnného záření naznačují, že teplota na Neptunu (jako u ostatních planet) roste s hloubkou. Před měřením sondy Voyager 2 se předpokládalo, že teplota Neptunu bude přibližně −228 °C, ale sonda naměřila −218 °C. Tento rozdíl v naměřených hodnotách naznačuje, že Neptun má podobně jako Jupiter a Saturn vnitřní zdroj energie. V plášti, kde se nachází přehřátý plyn, je teplota v rozmezí 1730 až 4730 °C. Modely naznačují, že by se v hloubce okolo 7000 km mohly nacházet podmínky, které by umožňovaly vznik diamantů z metanu. Vzniklé diamanty by pak padaly k jádru planety.", "Atmosféra Neptunu má zelenomodrou barvu, zabírá nejspíše 5 až 10 % celkové hmotnosti planety a rozkládá se do hloubky 10 až 20 % planetárního poloměru. Je o mnoho bouřlivější, proměnlivější než atmosféra Uranu. V horních vrstvách je složena převážně z vodíku (80 %) a hélia (19 %). Mraky různé výšky jsou v ní unášeny rychlostí více než 1000 km/h (v okolí Velké tmavé skvrny až 2000 km/h – jde o nejvyšší zjištěnou rychlost ve sluneční soustavě). Většina větrů, které na planetě vanou, se pohybuje západním směrem souběžně s rovníkem, a tedy proti rotaci planety. Jsou soustředěny do pásů podobně jako v atmosféře Jupiteru a mají průměrnou dobu oběhu 19 hodin. Jelikož doba rotace planety je 16 hodin, atmosféra planety rotuje rychleji než samotná planeta.", "Zajímavým jevem byla v době průletu sondy Voyager 2 Velká tmavá skvrna na jižní polokouli, široká jako Země (či jako polovina známé Velké rudé skvrny na Jupiteru). Nejspíš to byl obrovský vír, otáčející se rychlostí více než 600 km/h, ale existují i hypotézy, že se jednalo o obrovskou bublinu vystupující z hlubších částí planety. Větry pohybovaly skvrnou na západ rychlostí okolo 1080 km/h. Opětovné pozorování Neptunu v roce 1994 Hubbleovým vesmírným dalekohledu ukázalo, že Velká tmavá skvrna zmizela či byla překryta dalšími útvary v atmosféře. Vyjma Velké temné skvrny byla v atmosféře pozorována i tzv. Malá temná skvrna. V největší výšce obrovskou rychlostí prolétají malé jasné obláčky, o kterých se soudí, že jsou tvořeny ledovými krystaly metanu. Vyjma skvrn byly během průletu sondy Voyager 2 objeveny i dlouhé světlé mraky v horní části atmosféry planety, které se pohybovaly kolem planety každých 16 hodin. Vžilo se pro ně označení „skútr“. V atmosféře planety byly pozorovány i mraky nápadně připomínající pozemské cirry. Předpokládá se, že by tato mračna mohla být spíše než vodním ledem tvořena krystalky metanu, který v atmosféře tvoří 2,5 až 3 %.", "Šest let pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu naznačují, že v atmosféře planety dochází ke střídání ročních období podobně jako na Zemi. Dle snímků dochází na jižní polokouli k výraznému nárůstu odraženého světla, což je vysvětlováno právě změnou roční doby. Od roku 1996 docházelo k roku 2002 postupně k nárůstu světlosti jižní části planety, které bylo způsobováno nárůstem množství světlejších mraků v této oblasti, což podpořilo předchozí pozorování prováděné od roku 1980 na půdě Lowellovy observatoře v Arizoně. Předpokládá se, že podobně jako na Zemi, i na Neptunu panují čtyři roční období, které se budou projevovat teplejším létem a studenou zimou s postupným přechodem přes jaro a podzim. Na základě doby oběhu planety okolo Slunce, která je přibližně 165 let, je patrné, že délka ročních období na Neptunu bude dosahovat okolo 40 let pro jednotlivou periodu. Pro definitivní potvrzení teorie o ročních obdobích bude potřeba pokračovat s pozorováními přibližně dalších 20 let (údaj k roku 2005), po které by mělo docházet neustále ke zvyšování jasu jižních oblastí planety. Teorii o střídání ročních období podporuje skutečnost, že rotační osa planety je skloněná o 29°, v případě Země je to 23,5°.", "Sonda Voyager 2 během průletu detekovala i magnetické pole, které je, podobně jako Uranovo dipólové magnetické pole, podivně orientované. Sklon osy je 47° vzhledem k rotační ose a osa je posunutá od středu o 0,55 poloměru planety (přibližně o 13 000 km). Předpokládá se, že vznik magnetického pole je spojen s pohybem vodivého materiálu (nejspíše vody) ve středních vrstvách planety. Jelikož je magnetické pole stejně podivně orientované i u Uranu, vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o obecnou vlastnost ledových obrů. Hodnota magnetického pole na rovníku planety dosahuje 14 μT a magnetický dipólový moment 0,2×10 Tm. Je tedy 27krát větší než je magnetický dipólový moment Země. Magnetické pole způsobuje i polární zář v oblasti pólů, která byla pozorována. Předpokládá se, že magnetosféra sahá do podobné vzdálenosti jako u Uranu.", "Neptun je velmi daleko od Slunce, a proto na jednotku plochy dostává 900krát méně sluneční energie než Země. Zajímavostí však je, že vyzařuje 2,7krát více energie, než přijímá. V současnosti zdroj této vnitřní vyzařované energie není známý. Vyzařovaná energie však vysvětluje existenci bouřlivých procesů v atmosféře Neptunu.", "Neptun obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 4 498 252 900 km. Planeta se přibližuje ke Slunci nejvíce na 4 459 631 496 km a vzdaluje na 4 536 874 325 km. Vlivem velké excentricity dráhy Pluta se Neptun může dočasně ocitnout dál od Slunce než Pluto. Když se Pluto počítalo za planetu, docházelo tak k tomu, že se Neptun v takových dobách dostával na devátou pozici v pořadí planet podle vzdálenosti. Okolo Slunce Neptun oběhne jednou za 165 let a kolem své osy se otočí za 16 hodin a 7 minut.", "Podobně jako v případě Jupiteru byla i v libračních bodech Neptunu objevena tělesa, která sdílejí stejnou oběžnou dráhu jako planeta Neptun. Tento objev z roku 2003 přispěl k poznatku, že tito takzvaní trojáni se vyskytují i u dalších planet sluneční soustavy, a ne pouze v okolí Jupiteru, což se ostatně již déle před samotným pozorováním těchto těles u Neptunu předpokládalo. V květnu 2008 bylo známo celkem 6 trojánů kopírujících oběžnou dráhu Neptunu, které se nacházejí kolem čtvrtého libračního bodu L4 ležícího před samotnou planetou v úhlu 60°.", "Existence prstenců okolo planety byla známa již od 60. let 20. století, definitivně je ale potvrdila až sonda Voyager 2, která pomohla objevit tři prstence okolo Neptunu, později byly objeveny další dva prstence. K roku 2009 je známo celkem pět prstenců: \"Galle\", \"Le Verrier\", \"Lassell\", \"Arago\" a prstenec \"Adams\". Jsou velmi nevýrazné a tenké a podobně jako u Jupiteru a Saturnu jsou značně tmavé. Jejich složení je neznámé. Nejvzdálenější a nejvýznamnější z nich prstenec \"Adams\" je zvláštní tím, že tvoří asi tři výraznější oblouky, poblíž kterých je nejvíc hmoty. Tato zhuštění mají i vlastní pojmenování: \"Volnost, Rovnost\" a \"Bratrství\". Po prstenci Adams následuje bezejmenný prstenec se stejnou oběžnou drahou, jako má měsíc Galatea. Za ním je prstenec \"Leverrier\" s vnějším protažením v podobě \"Lassella\" a \"Arga\" a nejblíže k planetě se nachází tenký, ale široký prstenec \"Galle\".", "V současné době známe 14 měsíců Neptunu. Největší z nich je Triton, který byl objeven jen 17 dní po objevu vlastní planety. Je to nejchladnější těleso pozorované ve sluneční soustavě. Teplota jeho povrchu je −228 °C (45 K). Kromě Tritonu a dalšího původně známého měsíce Nereida objevila dalších šest měsíců americká sonda Voyager 2 při průletu kolem Neptunu v průběhu roku 1989. Dalších 5 měsíců bylo objeveno v letech 2002 a 2003. Poslední, v pořadí 14. měsíc S/2004 N 1 byl objeven pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 2013. Předpokládá se, že některé měsíce Neptunu, např. Triton, jsou tělesa, která původně vznikla v jiné části sluneční soustavy, jako nejpravděpodobnější se jeví oblast Kuiperova pásu. Tato tělesa byla později zachycena Neptunem do gravitační pasti, čemuž napovídá například retrográdní rotace měsíce Tritonu. Společně se zachycením Tritonu došlo nejspíše ke vzniku vnitřních měsíců. Přílet Tritonu do soustavy mohl způsobit narušení oběžných drah ostatních těles, jelikož se Triton stal největším měsícem v soustavě Neptunu, což způsobilo pozdější vzájemné srážky menších těles, jejich rozpady a spojování vedoucí k celkové přeměně vnitřních měsíců.", "", "Jako první opakovaně pozoroval Neptun svým nedlouho předtím zkonstruovaným dalekohledem italský fyzik Galileo Galilei na přelomu let 1612 a 1613. Planetu, která se tehdy při pohledu ze Země nacházela v blízkosti Jupiteru, však mylně považoval za hvězdu a náznakům jejího (ve dnech pozorování obzvlášť slabého) pohybu nevěnoval další pozornost. Počátkem 19. století francouzský astronom Alexis Bouvard publikoval podrobné tabulky poloh tří tehdy známých obřích planet. Ukázalo se, že v případě planety Uranu se nová pozorování s tabulkovými propočty znatelně rozcházejí. Bouvard po dalším pečlivém zkoumání těchto nepravidelností v pohybu Uranu vyslovil hypotézu, že pozorované odchylky mají svůj původ v gravitačním působení další, dosud neznámé planety. V letech 1843 až 1846 přibližnou polohu předpokládaného tělesa nezávisle na sobě vypočítali francouzský astronom Urbain Le Verrier a anglický astronom John Couch Adams. Zatímco Adamsovy výpočty byly známy jen úzkému kruhu britských astronomů, kteří potají vyvíjeli horečné úsilí o nalezení planety, Le Verrier své postupně zpřesňované výpočty zveřejňoval, ale coby astronom-matematik nenacházel nikoho z francouzských pozorovatelů, kdo by byl ochoten prověření jeho díla věnovat čas. Nakonec se Le Verrier obrátil dopisem na astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské hvězdárny. Psaní dorazilo do Berlína 23. září 1846. Galle a jeho asistent Heinrich Louis d'Arrest nemarnili čas a ještě téhož večera se podle Le Verrierových doporučení pustili do pozorování. Ani ne po hodině se jim necelý stupeň od předpovězené polohy podařilo nalézt „hvězdu“, která na jejich čerstvé mapě hvězdné oblohy v těchto místech nebyla zakreslena. Když následující noci opakované pozorování podezřelého objektu potvrdilo zřetelnou změnu jeho polohy, nebylo již pochyb, že byla objevena osmá planeta sluneční soustavy. Souběžná snaha britských astronomů vyšla naprázdno, zejména kvůli velkému rozptylu Adamsových výpočtů, které je postupem času spíše sváděly ze stopy (Adamsovy výsledky v době objevu planety udávaly polohu o 12 stupňů mimo), svou roli také sehrály neuspokojivé britské hvězdné mapy.", "Na konci 20. století astronomové začali získávat o Neptunu značné množství informací pomocí speciálních teleskopů umístěných na orbitální dráze kolem Země, ale také z obrovských teleskopů přímo na Zemi. Snímky z 80. let nepřinášely možnost detailnějších pozorování kvůli rušivému efektu zemské atmosféry. V 90. letech se začal využívat systém adaptivní optiky, který znamenal revoluci v pozorování vzdálených objektů a vedl k tomu, že dnešní snímky jsou kvalitnější než snímky zasílané prostřednictvím teleskopů na oběžné dráze a značně se přibližují kvalitě snímků pořízených sondou Voyager 2.", "Neptun byl detailně sledován Hubbleovým vesmírným dalekohledem ve druhé polovině 90. let 20. století. Pozorování mimo rušivé vlivy pozemské atmosféry probíhala po dobu šesti let, což umožnilo pořídit sérii snímků, které ukazují dynamické změny v atmosféře planety po dobu 16 hodin sledování. Na základě snímků mohla být vytvořena animace jevů v atmosféře pomáhající vědcům sledovat pohyby mračen v horních částech atmosféry či sledovat silný jet stream v oblasti rovníku. Současně pomohl po šestiletém sledování objevit sezónní změny v atmosféře a umožnil vznik hypotézy o střídání ročních období (planeta byla snímkována v letech 1996, 1998 a 2002). Kromě Hubbleova dalekohledu byl použit pro podpůrná měření i Spitzerův vesmírný dalekohled sledující vesmír v infračerveném spektru.", "Za celou dobu kosmických letů byl Neptun pro svoji velkou vzdálenost od Slunce zkoumán pouze jedinou planetární sondou, jíž byl americký Voyager 2, který v roce 1989 prolétl okolo planety. Nejbližší přiblížení k Neptunu nastalo 25. srpna 1989, ale sonda pozorovala planetu od června do října. Protože to byla poslední velká planeta, kterou mohl Voyager 2 zkoumat, bylo rozhodnuto prolétnout blízko severního pólu planety (ve vzdálenosti 5000 km nad pólem) a pak i kolem měsíce Triton (ve vzdálenosti 40 000 km). Během průletu kolem Neptunu sonda objevila Velkou tmavou skvrnu, již však Hubbleův vesmírný dalekohled později nenalezl, což vedlo k názoru, že skvrna již zmizela a že se podobně jako u Jupiteru jednalo o atmosférickou poruchu. Původně se předpokládalo, že se jedná o obrovské mračno. Později se usoudilo, že se jednalo o mezeru v oblačnosti Neptunu, která umožňovala spatřit nižší vrstvy atmosféry planety. V oblasti pólu sonda pozorovala polární záři. Během průletu kolem planety sonda odeslala k Zemi okolo 10 000 fotografií. Sonda pomohla změřit velikost planety, rychlost rotace atmosféry a objevila magnetické pole planety. Současně potvrdila existenci Neptunových prstenců a objevila šest nových měsíců.", "Do roku 2019 nebyla oficiálně schválena žádná další mise k Neptunu či některému z měsíců planety. Vznikla řada studií a inženýrských návrhů, jak by sonda měla vypadat, ale žádný z nich ještě nebyl schválen či definitivně odsouhlasen. Koncepty předpokládají například atmosférickou sondu pro studium atmosféry planety, která oproti Jupiteru a Saturnu bude zřejmě bližší původní mlhovině, ze které vznikla sluneční soustava. Pro úspěšné vyslání sondy je potřeba zajistit jiný druh napájení sondy, než zpravidla používané fotovoltaické panely. Pro přílišnou vzdálenost od Slunce bude potřeba získávat energii radioaktivním rozpadem prvků v radioizotopovém generátoru, který úspěšně používá i vozítko Curiosity na Marsu. Odhady z roku 2004 hovořily o startu sondy mezi roky 2016 až 2018 s příletem k planetě v roce 2035 a novější plány počítaly s vysláním sondy mezi lety 2015 až 2020, kdy bylo možné využít Jupiter a Saturn jako gravitační prak pro urychlení letu a průletu sondy kolem planety na konci 20. let 21. století. Vzhledem k neschválení žádné z těchto misí je další startovací okno pro misi k Neptunu až v letech 2029 až 2030. Do roku 2017 nebyly známé podrobnější informace o případné sondě, jejím vybavení ani vzhledu. Vědecká komunita se soustředila na sestavení úkolů, které by sonda měla vykonat, aby přinesla nové poznatky o planetě či o jejím měsíci Tritonovi. V roce 2017 NASA vydala rozbor případných dalších misí k Uranu a Neptunu a zdůraznila vědeckou důležitost těchto misí. Uran a Neptun jsou totiž ledoví obři, kteří se liší od plynných obrů i terestrických planet a jejich vlastnosti dosud nebyly uspokojivě prozkoumány, ačkoli je tento typ planet v Mléčné dráze velmi hojný, protože tvoří většinu nalezených exoplanet. Pochopení jejich vlastností by umožnilo přesněji modelovat vznik a vývoj planet. Rozbor se věnoval mnoha okolnostem těchto misí a zjistil, že pro dosažení všech hlavních vědeckých cílů musí alespoň jednu z těchto planet navštívit planetární sonda, která k ní vypustí atmosférickou sondu. Zároveň ale v daném startovním oknu neexistuje dráha, na které by jediná sonda mohla navštívit obě planety, ale jediný nosič by mohl vypustit dvě sondy, ke každé planetě jednu. Tento rozbor na závěr doporučil vyslání planetární sondy s atmosférickou sondou pouze k jediné planetě. Další možnost přináší Evropská kosmická agentura, která představila koncept programu ODINUS (), který by pomocí dvojice planetárních sond vyslaných v roce 2034 prozkoumal Uran i Neptun.", "Neptun není možné spatřit pouhým okem. Pro pozorování stačí obyčejný triedr, ale pokud pozorovatel chce vidět více než malou tečku, je potřeba použít větší dalekohled. Pro pozorování modrozeleného disku se doporučuje použít dalekohled s minimálně 25 až 30 centimetrů velkým zrcadlem. V době oposice je zdánlivá hvězdná velikost Neptunu 7,8 a úhlový průměr 2,4\".. Až do roku 2022 se bude Neptun nacházet v souhvězdí Vodnáře a v květnu toho roku přejde dočasně do souhvězdí Ryb. Díky zdánlivému retrográdnímu pohybu se ovšem v srpnu vrátí do Vodnáře a do Ryb znovu přejde v březnu 2023. Jelikož se Neptun nachází v opozici v polovině září, jsou nejlepší měsíce pro pozorování mezi červencem a listopadem. Pro zjištění polohy planety je nejvhodnější použít některý z celé řady softwarů (např. \"Stellarium\"), který ke konkrétnímu datu přesně určí pozici planety.", "Název planety je odvozen od starořímského boha Neptuna, který byl synem Saturna a Opina, představujícího původně boha toků a později jako boha moří, oceánů, koní a jezdeckých závodů. Neptun byl ve starověkém Římě později ztotožněn s řeckým Poseidónem, čímž došlo i k výměně manželek z bohyně Salacie na Amfitrité. Symbolem pro planetu se stal trojzubec. Krátce po objevení Neptunu se planeta nazývala více názvy. Nejprve se o ní mluvilo jako o „planetě za Uranem“ a nebo jako o „Le Verrierově planetě“. První pokus o definitivní pojmenování planety vzešel od Galleho, který propagoval jméno Janus. V Anglii začal Challis používat jméno Okeanos. Jelikož měl objevitel právo pojmenovat nově objevenou planetu, Le Verrier rychle rozhodl, že nově objevená planeta ponese jméno Neptun a nepravdivě prohlásil, že název byl oficiálně schválen francouzským úřadem Bureau des Longitudes. V říjnu se objevila snaha pojmenovat planetu zpět po Le Verrierovi, což se setkalo mimo Francii se značným odporem. Záměr byl přejmenovat Uran na „Herschel“ dle jejího objevitele sira Williama Herschela a pro Neptun používat název „Leverrier“. Německý astronom Struve 29. prosince 1846 v Petrohradě prosazoval název Neptun, který byl pak rychle přijat jako oficiální název, čímž byla zachována tradice, že planety jsou pojmenovávány po mytologických postavách z římské mytologie.", "", "Planeta Neptun nemá v klasické astrologii žádný význam, jelikož byla objevena až v novověku, starým národům nebyla její existence známa. Řada moderních astrologů však s planetou Neptun pracuje. Podobně jako v případě Uranu, i zde hovoří o „transpersonální“ planetě, jejíž vliv je spojován i s celospolečenskými a dlouhodobými procesy. Překročení hranic jednotlivce (nebo jejich znejistění) je v moderní astrologii základním významem Neptunu, a to s kladným i záporným znaménkem. Do témat spojených s touto planetou tak patří např. nevědomí a hypnóza, iluze, podvody, drogy, ale také romantismus, sociální cítění, náboženské vytržení, touha po překonání vlastního Já, transcendenci a spáse. Z věcí prozaičtějších spadají pod Neptunův patronát třeba i módní trendy nebo Internet. Někteří moderní astrologové učinili pokus včlenit Neptun i do tradičního systému „vládců znamení“ a přiřadili mu vládu nad znamením Ryb, jež však v tradiční astrologii patří Jupiteru.", "Neptun se vyskytl v celé řadě sci-fi filmů a knih. Poprvé se v literatuře vyskytl v roce 1889, kdy se objevil jako neobyvatelná ledová planeta v díle \"Earth-born!.\" V roce 1930 napsal Olaf Stapledon epický román \"Last and First Men: A Story of the Near and Far Future\", ve kterém vystupoval Neptun jako domov vyspělé lidské rasy budoucnosti. V 40. a 50. letech 20. století se objevoval jako planeta s globálním oceánem v příbězích \"Kapitána budoucnosti\". V 60. letech vyšel román \"Nearly Neptune\" od Hugha Walterse, která pojednává o prvním pilotovaném letu k Neptunu, jenž však skončí neúspěchem poté, co oheň zničí systémy podpory života na palubě lodi. Ve filmu se objevil Neptun například ve sci-fi hororu \"Horizont události\", líčící příběh ztracené lodi za drahou Neptunu a záchranné mise. Vyjma planety samotné se objevují v umění i její měsíce. Například americký autor Larry Niven ve svém díle \"Prstenec\" situoval na měsíc Nereida základnu mimozemské rasy známé jako Outsider." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Vznik.", "Energie.", "Planety ve Sluneční soustavě.", "Uznané planety.", "Klasifikace.", "Příbuzná tělesa ve Sluneční soustavě.", "Trpasličí planety.", "Další možné planetární objekty.", "Exoplanety.", "Mezihvězdné planety." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Předpokládá se, že planety vznikly ze smršťující se mlhoviny, z které se zformovala také jejich mateřská hvězda. Prvotní planety (\"protoplanety\") vznikly nashromážděním plynu a prachu obíhajícího protohvězdu v hustém protoplanetárním disku předtím, než v jádru hvězdy začala termonukleární reakce a sluneční vítr odfoukl zbylý materiál pryč.", "Uvnitř planety neprobíhají žádné termonukleární reakce, které by produkovaly energii. Všechnu vyzařovanou energii získávají planety z gravitačních, mechanických a termodynamických jevů, rozpadů radioaktivních prvků, shromažďování a odrážení energie z centrální hvězdy.", "Kromě Země (která ve starověku nebyla považována za planetu) jsou všechny planety ve Sluneční soustavě pojmenované podle řeckých a římských bohů; některé neevropské jazyky, jako například čínština, však používají odlišné názvy. Měsíce jsou také pojmenované podle bohů a postav z mytologie (převážně klasické) nebo podle postav z Shakespearových her (měsíce Uranu). Asteroidy můžou být nazvané podle uvážení svých objevitelů, podle téměř kohokoliv nebo čehokoliv (zakázaní jsou např. politici, názvy podléhají schválení terminologické komise Mezinárodní astronomické unie). O pojmenování planet a jevů na nich se stará planetární terminologie.", "Podle definice z roku 2006, přijaté valným shromáždění Mezinárodní astronomické unie, je ve Sluneční soustavě osm planet, tedy „dominantních“ těles obíhajících kolem Slunce. Jsou to (vzestupně podle vzdálenosti od Slunce):", "Astronomové rozlišují mezi malými tělesy Sluneční soustavy, jako jsou planetky, komety a transneptunická tělesa, a mezi skutečnými planetami. Planety ve Sluneční soustavě lze rozdělit podle složení do více kategorií: Někteří odborníci považují Zemi a Měsíc za dvojplanetu z několika důvodů: Druhá skutečnost není ve Sluneční soustavě ojedinělá, pro tak velký satelit je však neobvyklá. Jiné měsíce, na které působí Slunce větší gravitací než jejich mateřská planeta (u planetek jejich hlavní planetka), jsou:", "", "Dále existují tzv. trpasličí planety, které splňují většinu charakteristik planety, ale nejsou dominantní v zóně své oběžné dráhy. Ceres byl po svém objevení označený jako planeta, ale poté, co bylo nalezeno mnoho podobných objektů, byl překlasifikován na planetku. Pluto bylo do roku 2006 řazeno též mezi planety. Jeho velikost je však podstatně menší než velikost kterékoliv jiné planety. Také jeho složení se mnohem více podobá ledovým měsícům Saturna, než planetám (průměrná hustota Pluta je 2 g/cm, Marsu 4 g/cm). Předpokládá se, že všechna další tělesa za drahou Neptunu (TNO, transneptunická tělesa) jsou rovněž složením podobná Plutu, čili hrouda kamení a ledu (viz výše ledové planety). V roce 2003 bylo objeveno těleso 2003 UB313, které v roce 2006 dostala definitivní jméno Eris a které se zdálo být větší než Pluto. Tato domněnka byla v roce 2007 potvrzena. V roce 2005 po objevu dalších velkých těles za drahou Neptuna se opět začalo diskutovat na téma definice planety. Na základě těchto objevů těles za oběžnou dráhou Neptunu, které se podobají Plutu svou oběžnou dráhou, velikostí a složením, se usoudilo, že Pluto není planeta. Na XXVI. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU) v srpnu 2006 v Praze byla přijata nová definice planety a z ní vyplynulo, že planet je pouze 8. Současně byla vytvořena nová kategorie těles, trpasličí planety. Ty jsou vedeny i nadále v katalogu planetek a jsou jim přidělována i katalogová čísla. Mezi trpasličí planety patří (podle vzestupné vzdálenosti od Slunce):", "V současnosti je považováno za téměř vyloučené, aby se našlo těleso, jehož velikost by byla srovnatelná nebo větší než např. Mars nebo Merkur. V různých obdobích historie se uvažovalo o několika hypotetických planetách, jako například \"Planeta X\" (předpokládaný výskyt za oběžnou dráhou Pluta) nebo \"Vulcan\" (s možnou oběžnou dráhou mezi Merkurem a Sluncem), které byly předměty intenzívního, ale neúspěšného hledání.", "Exoplanety jsou planety, které se nacházejí mimo naši Sluneční soustavu. Jejich objevení je spojeno s pokrokem techniky, která nám v posledních letech poskytla prostředky pro jejich nalezení. Před rokem 1990 bylo, včetně tehdy uznávaného Pluta, známých jen devět planet, všechny v naší sluneční soustavě. V květnu 2007 jich bylo známo 235 planet – všechny nově objevené byly planety mimo naši sluneční soustavu, tedy exoplanety; v březnu 2010 již 430. Podle odhadů, učiněných na základě pozorování družice Kepler, může kolem hvězd naší Galaxie kroužit 500 miliónů až 50 miliard planet. Astronomové už nenalézají jen jednotlivé planety, ale někdy i celé exoplanetární soustavy. Jednu z prvních popsal Scott Gaudi u objektu označovaného jako OGLE-2006-BLG-109L. Zde byly objeveny 2 exoplanety – jedna s hmotností o třetinu menší než Jupiter, druhá jen nepatrně méně hmotnější než Saturn. V roce 2015 byla publikována studie dokládající výskyt několika planet obíhajících kolem hvězdy Kepler-444, která je stará 11,2 miliardy let.", "Mezihvězdné planety jsou hypotetičtí samotáři v mezihvězdném prostoru, kteří nejsou gravitačně spojeni se žádnou hvězdnou soustavou. Dodnes není známá žádná mezihvězdná planeta, jejich existence je však považována za možnou na základě toho, že výsledky počítačových simulací původu a vývoje planetárních systémů často obsahují procesy zformování a následného odvrhnutí těles o značné hmotnosti." ] }

{ "title": [ "Mechanismus fungování.", "Objev prvního kvasaru.", "Výskyt a rozdělení kvasarů.", "OVV kvasary." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "U všech známých kvasarů se rudý posuv \"z\" pohybuje přibližně od 0,1 do 7. Ten je pravděpodobně důsledkem Hubbleova zákona, z čehož plyne, že vzdálené kvasary musí vyzařovat více energie než desítky běžných galaxií. Nejbližší kvasar je vzdálen 240 Mpc, nejvzdálenější známý 5 500 Mpc, většina leží více než 1 000 Mpc od Země. Protože urazit tyto vzdálenosti trvá světlu dlouho, dnes většinou pozorujeme již neexistující objekty. Přesný mechanismus fungování kvasaru dosud není plně objasněn. Jedna z vědeckých teorií říká, že jde o aktivní jádra velmi starých galaxií, v jejichž středu se nachází obří černá díra. To kvasary řadí mezi aktivní galaxie. Okolní hmota do této černé díry padá, vytváří akreční disk, který se třením intenzivně zahřívá. Padající žhavá hmota se zbavuje energie elektromagnetickým zářením ve všech oblastech spektra. V polárních oblastech je pak hmota urychlována na obrovské rychlosti ve směru rotační osy černé díry a vzniká relativistický polární jet. Není znám žádný jiný mechanismus, který by měl tak velký zářivý výkon s tak rychlými změnami, jako mají kvasary. Některé kvasary ale přestávají vyzařovat v řádu let místo očekávaných mnoha tisíců let, což jen ilustruje dosavadní nepochopení mechanismu. A také i náhlost jejich „zapnutí“ neodpovídá dosavadním představám.", "Kvasary byly objeveny koncem padesátých let dvacátého století na prvních rádiových mapách oblohy. Při dobrém rozlišení jsou to téměř bodové zdroje a zpočátku byly považovány za rádiové hvězdy v naší Galaxii. Někteří astronomové ale věřili v jejich extragalaktický původ. Jejich optické protějšky jsou velice slabé a spojit je s jejich radiovými protějšky nebylo jednoduché. První zdroj, u kterého se to podařilo, byl 3C 48 z Třetího cambridgeského katalogu radiových zdrojů. Pořízení spektra objektu ale odkrylo další otázky. Spojité spektrum obsahovalo široké emisní čáry, které vědci nebyli schopni ztotožnit s čarami známých prvků. Nakonec byl tento případ uzavřen jako zvláštní hvězda emitující rádiové záření. V roce 1962 astronom Maarten Schmidt odhalil ve spektru kvasaru 3C 273 Balmerovu sérii čar vodíku, ale v místech, kde by ji do té doby nikdo nehledal. Příčinou byl rudý posuv. Rudý posuv kvasaru 3C 273 má hodnotu z = 0,1583. Z posuvu lze za předpokladu, že je způsoben rozpínáním vesmíru, zjistit podle Hubbleova zákona vzdálenost kvasaru a z toho pak i absolutní hvězdnou velikost a tedy i zářivý výkon. Ten u 3C 273 odpovídá desítkám biliónů Sluncí, což až padesátkrát převyšuje výkon nejjasnějších galaxií. Vzdálenosti kvasarů od Země jsou řádově několik miliard světelných let. Jsou to tedy objekty z raného období vývoje galaxií a vesmíru.", "V blízkém vesmíru se už kvasary nevyskytují. Černé díry ve středech galaxií, jako jsou například i naše Galaxie nebo galaxie v Andromedě, již velké množství materiálu ze svého okolí pravděpodobně spotřebovaly. Postupem času se ukázalo, že ne všechny kvasary mají silnou rádiovou emisi, naopak – naprostá většina kvasarů, asi 90 %, vyzařuje v rádiové oblasti ve srovnání s optickým oborem slabě. Lze tedy rozlišovat tzv. (hlasité, silně vyzařující v rádiové oblasti spektra) a (tiché) kvasary. Mohutnou rádiovou emisi, odlišující od sebe a kvasary, pak mají na svědomí relativistické elektrony ve výtryscích kvasaru. Kvasar se obecně skládá ze tří částí: velmi hmotné černé díry, akrečního disku a jetu, tedy výtrysku hmoty, které bývají až několik megaparseků dlouhé. Šířka spektrálních čar těchto objektů odpovídá rychlostem emitujícího plynu nad 10 000 km/s. Kvasary mají stejné spektrum jako Seyfertovy galaxie, rozdíl mezi nimi je pouze kvantitativní, určen dohodou. Jasnější objekty s absolutní magnitudou menší než -23 jsou kvasary a slabší s magnitudou větší než -23 mag jsou pak Seyfertovy galaxie. Spektra kvasarů mají z optické do rádiové oblasti mocninný charakter, příčinou je mohutná netermální emise.", "V optickém oboru prudce se měnící kvasary () jsou kvasary se silným rádiovým zářením se spojitým spektrem, které má mocninný charakter směrem k rádiové oblasti (způsobený netermální emisí), a se silnými emisními čarami. Od běžných kvasarů se odlišují prudkými, velmi nepravidelnými změnami jasnosti v optickém i rádiovém oboru. Často jsou roky bez výrazných změn, a pak náhle zjasní o několik magnitud během týdnů i dnů (tzv. ). Záření je navíc lineárně polarizované, což znamená, že se v okolí zdroje nachází materiál (většinou prach), na kterém k polarizací dochází. Počet katalogizovaných OVV kvasarů je kolem deseti." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Vlastnosti.", "Hmotnost a hustota.", "Magnetické pole.", "Pozorování neutronových hvězd.", "Struktura." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Neutronové hvězdy se podstatně liší od hvězd jako Slunce. Hvězda hlavní posloupnosti (například právě Slunce) je složena z plazmatu a v jejím jádru probíhají termonukleární reakce. Gravitace je kompenzována tlakem plazmatu při vysoké teplotě. Naproti tomu během vzniku neutronové hvězdy jsou pod velkým tlakem elektrony vmáčknuty do jader atomů, čímž se protony v jádrech změní na neutrony (za vyzáření příslušného počtu neutrin), čímž vzniká tzv. neutronový degenerovaný plyn. Tento proces se nazývá neutronizace. Neutronová hvězda se tedy skládá ze samých neutronů a gravitace je kompenzována tlakem, který má původ v Pauliho vylučovacím principu (zjednodušeně by se dalo říci, že z kvantové mechaniky vyplývá „nechuť“ částic jako neutrony (obecněji fermionů) sdílet stejný stav, která se projevuje jako tlak, bránící dalšímu smršťování).", "", "Hmotnost typických neutronových hvězd se pohybuje v rozmezí od 1,35 slunečních hmot do 2,1 slunečních hmot (teoreticky až 3-5 slunečních hmot, což je hodnota známá jako Tolman-Oppenheimer-Volkoffova mez a představuje mez, při které se těleso složené z degenerovaného neutronového plynu přemění na černou díru, nebo na kvarkovou hvězdu), rozměry neutronové hvězdy jsou však jen mezi 10 a 20 km v průměru (např. jako Deimos (měsíc)); neutronová hvězda s vyšší hmotností má menší poloměr. To odpovídá hustotám 8×10 až 2×10 g/cm3, za kterých se látka chová jako degenerovaný neutronový plyn. Intenzivní gravitační pole v okolí neutronové hvězdy dokáže přitáhnout vše hmotné k jejímu gravitačnímu centru. Případné srážky s jinými vesmírnými tělesy jsou doprovázeny uvolněním velkého množství energie, indikovaným mohutnou emisí záření gama – gama záblesk.", "Většina hvězd má magnetická pole zamrzlá v hvězdném plazmatu. Při zhroucení hvězdy např. o průměru 2,5 mil. km do neutronové hvězdy o průměru 25 km se její průměr zmenšil o několik řádů, stejně tak se zmenšil i objem a povrch, ale vzrostla hustota. Siločáry mag. pole zůstaly všechny, ale jejich hustota vzrostla, tedy vzrostla také intenzita magnetického pole. Magnetické pole obyčejné hvězdy je několik setin tesla, na neutronových hvězdách jsou magnetická pole velmi silná, od 10 až do 10 T. A právě tato silná magnetická pole dělají z neutronových hvězd pulsary, zdroje pravidelně se opakujících záblesků. Všechny pulsary jsou neutronové hvězdy, ale většinu neutronových hvězd jako pulsary nepozorujeme, neboť pulzy jejich záření míjejí Zemi.", "Ve vesmíru je málo pozorovaných osamocených neutronových hvězd, pozorování osamocené neutronové hvězdy je nesnadné, protože jsou to velmi slabě zářící objekty, neboť jejich povrch je velmi malý. Vzhledem k vysoké povrchové teplotě vysílají ultrafialové a rentgenové záření. Častěji neutronové hvězdy pozorujeme jako neutronové dvojhvězdy. Neutronové hvězdy jsou často pozorované jako pulsary, výjimečně jako magnetary.", "Na základě současných matematických modelů soudíme, že povrch neutronové hvězdy se skládá z klasických atomových jader a elektronů. „Atmosféra“ neutronové hvězdy je asi 1 m silná a pod ní je pevná „kůra“. Hlouběji jsou atomy stále těžší se stále více neutrony (zpravidla izotopy, které by se v pozemských podmínkách dávno rozpadly, za takto vysokého tlaku jsou však stabilní). Hlouběji se nalézá tzv. neutronová mez přesycenosti (orig. \"neutron drip\"), tedy mez, kde mohou existovat jak samotné volné neutrony, tak atomová jádra s elektrony. Směrem do hloubky jader stále více ubývá a přibývají volné neutrony – v dostatečné hloubce již zůstávají jen neutrony – tato oblast se nazývá jádro. Přesná podstata superhusté hmoty v jádru není ještě přesně známá. Zpravidla se nazývá neutronový degenerovaný plyn - jde o (pravděpodobně) supratekutou směs neutronů, (malého podílu) protonů a elektronů a (s přibývající hustotou stále více zastoupených) pionů, kaonů, nebo tzv. podivné hmoty (orig. \"strange matter\", odvozeno od kvantové vlastnosti pojmenované jako podivnost), která zahrnuje směs kvarků těžších než up a down. Pravděpodobně by šlo o hmotu složenou z kvarků nevázaných do hadronů. Existují i názory, že by se v centrech neutronových hvězd mohla vyskytovat i QCD hmota, popřípadě jiné hypotetické materiály." ] }

{ "title": [ "Složení.", "Fyzikální vlastnosti.", "Optické vlastnosti.", "Oběhové vlastnosti.", "Oběžné dráhy.", "Historie výzkumu komet.", "První pozorování a názory.", "Studium oběžných drah komet.", "Studium fyzikálních charakteristik.", "Výzkum komet sondami.", "Další výzkum.", "Velké komety.", "Zvláštní komety.", "Komety jako námět fikcí." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "1" ], "content": [ "Složení: Jádro se skládá především z vodního ledu, tuhého oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého, dalších zmrzlých plynů a prachu. Koma obsahuje různé nedisociované i disociované molekuly, radikály a ionty, např. OH, NH, CO, CO, NH, CH, CN, (CN) aj. Říká se, že kometární materiál si můžete udělat i doma: vezměte trochu vody, smíchejte s tonerem z tiskárny a ještě přidejte trochu organických látek z vlastních slin. Tuto směs promíchejte s pevným oxidem uhličitým (suchým ledem) a nechte zmrznout. Všeobecně se předpokládá, že komety vznikají v Oortově mračnu ve velké vzdálenosti od Slunce, spojováním zbytků po kondenzaci sluneční mlhoviny. Okraje takovýchto mlhovin jsou dostatečně chladné na to, aby zde mohla existovat voda v pevném a nikoli plynném skupenství. Planetky vznikají jiným procesem, ale velmi staré komety, které ztratily všechnu svoji těkavou hmotu, se jim mohou podobat.", "Předpokládá se, že komety – přesněji kometární jádra – vznikají ve vzdáleném oblaku známém jako Oortův oblak (pojmenovaném podle holandského astronoma Jana Hendrika Oorta, který jako první vyslovil hypotézu o jeho existenci) ve vzdálenosti kolem 50 000 astronomických jednotek od Slunce. V této vzdálenosti je gravitační působení Slunce již velmi slabé a proto na komety významně působí i jiná vesmírná tělesa – především okolní hvězdy. Pokud se některá z nich přiblíží ke Slunci, pak vymrští množství komet z jejich vzdálených oběžných drah. Některé z nich se potom dostanou na extrémně protáhlou eliptickou oběžnou dráhu, která má perihel (nejbližší bod oběžné dráhy) dostatečně blízko u Slunce. Když se kometa přiblíží k vnitřní části sluneční soustavy, zahřívání jejího jádra Sluncem způsobí, že se jeho vnější ledové vrstvy začnou vypařovat. Takto uvolněné proudy prachu a plynu vytvoří extrémně řídkou atmosféru okolo komety, nazývanou \"koma\", a síla, kterou na komu působí sluneční vítr, způsobí vytvoření \"ohonu\" mířícího směrem od Slunce. Prach a plyn vytvářejí samostatné ohony, které míří do mírně odlišných směrů, přičemž prach zůstává vzadu za oběžnou dráhou komety (často takto vzniká zakřivený ohon) a ohon z ionizovaného plynu vždy míří přímo od Slunce, protože plyn je silněji ovlivňován slunečním větrem než prach a sleduje čáry magnetického pole a ne trajektorii oběžné dráhy. Ačkoli pevné těleso komety, takzvané \"jádro\", má průměr menší než 50 km, koma může být větší než Slunce a ohony mohou dosáhnout délky 150 milionů km i více. Komu i ohon osvětluje Slunce, proto mohou být pozorovatelné ze Země, když kometa prolétá vnitřní částí sluneční soustavy, prach odráží sluneční světlo přímo a plyny září v důsledku ionizace. Většina komet je bez pomoci dalekohledu příliš slabě viditelná, ale několik jich je dostatečně jasných na to, aby byly viditelné pouhým okem. Před vynálezem dalekohledu se komety zdánlivě z ničeho nic zjevovaly na obloze a postupně mizely z dohledu. Byly považovány za zlé znamení smrti králů a šlechticů, případně blížících se katastrof. Ze starověkých pramenů, například čínských kostí pro předpovídání budoucnosti, je známé, že jejich výskyty byly pozorované lidmi po celá tisíciletí. Jedním z nejznámějších starých záznamů je zobrazení Halleyovy komety na Bayeuxském gobelínu, který zaznamenává normanský tábor při dobytí Anglie roku 1066.", "Překvapením je, že kometární jádra patří mezi nejčernější známé objekty, o kterých víme, že existují ve sluneční soustavě. Sonda Giotto zjistila, že jádro Halleyovy komety odráží přibližně 4 % světla, které na něj dopadá. Sonda Deep Space 1 podobně zjistila, že povrch komety Borrelly odráží jen 2,4 % až 3,0 % dopadajícího světla (pro porovnání asfalt odráží 7 % dopadajícího světla). Dříve se astronomové domnívali, že sluneční záření odpařilo ve svrchní vrstvě komety těkavější složky a zůstalo zde více organických sloučenin s delším řetězcem, které bývají tmavší. Analýza jádra komety 73P/Schwassmann-Wachmann, které se rozpadlo na několik částí, však ukázala, že složení svrchních a vnitřních vrstev komety je prakticky totožné. V roce 1996 se překvapivě zjistilo, že komety vyzařují i rentgenové záření. Záření je pravděpodobně generované interakcí komet se slunečním větrem: když vysokoenergetické ionty vletí do atmosféry komety, srážejí se s kometárními atomy a molekulami. Při takovéto srážce ionty zachytí jeden nebo více elektronů, což vede k emisi rentgenového nebo ultrafialového fotonu.", "Komety jsou klasifikovány podle svých oběžných dob (period). \"Krátkoperiodické komety\" mají oběžné doby kratší než 200 let, zatímco \"dlouhoperiodické komety\" mají oběžné doby delší, ale stále zůstávají gravitačně závislé na Slunci. \"Jednonávratové komety\" mají parabolické či hyperbolické oběžné dráhy, které je vynesou navždy mimo sluneční soustavu po jediném průletu okolo Slunce. Opačným extrémem je krátkoperiodická Enckeova kometa, která má oběžnou dráhu, která jí nedovolí se vzdálit od Slunce dál než k oběžné dráze planety Jupiter. Za místo vzniku krátkoperiodických komet se obecně považuje Kuiperův pás. Dlouhoperiodické komety zřejmě vznikají v Oortově oblaku. Bylo navrženo množství různých modelů vysvětlujících, proč jsou komety odkloněny do velmi excentrických drah. Patří mezi ně přiblížení k jiným hvězdám na cestě Slunce naší Galaxií, působení hypotetického průvodce Slunce Nemesis a nebo působení zatím neznámých transneptunických těles, například hypotetické Planety X. Nejpřijímanější je hypotéza, že k těmto poruchám drah dochází náhodně, vzájemným ovlivňováním se těles v Oortově mračnu. Kvůli svým malým hmotnostem a excentrickým oběžným drahám, které je přivádějí do blízkosti velkých planet, jsou oběžné dráhy často rušené (perturbované). Lze si všimnout, že dráhy krátkoperiodických komet mívají často vzdálenosti afelu souměřitelné s velkými poloosami oběžných drah obřích planet. Tyto skupiny pak obvykle nazýváme \"rodinami\" příslušné planety. Jupiterova rodina komet má přitom nejvíce členů. Je tedy zřejmé, že oběžné dráhy komet přicházejících z Oortova mračna často ovlivňuje gravitace obřích planet, když se k nim komety přiblíží. Jupiter je největším zdrojem těchto poruch, protože je zdaleka nejhmotnější planetou ve sluneční soustavě. Kvůli perturbacím dráhy se ztratilo mnoho periodických komet objevených v minulých desetiletích a stoletích. Jejich oběžné dráhy nebyly nikdy dostatečně přesně známé, abychom věděli, kdy a kde čekat jejich budoucí přiblížení. Někdy se díky tomu po zpětném vypočítání dráhy nově objevené komety zjistí, že se jedná o ztracenou kometu. Tento osud sdílí například Tempel-Swift-LINEAR, která byla objevená v roce 1869, ale po roce 1908 byla v důsledku poruchy způsobené Jupiterem ztracena. Náhodou byla znovu objevena až v pozorovacím programu LINEAR v roce 2001.", "Pokud se objeví nová kometa, známe z krátkého pozorování jen malý úsek oběžné dráhy, proto se nejprve vypočítá její parabolická aproximace. Teprve po delším pozorování lze rozhodnout, zda je dráha eliptická nebo hyperbolická. Z přibližně 3400 komet, které známe, je: Velké procento parabolických drah, uvedené v předchozím výčtu, je zkreslující, neboť se jedná i o komety, u nichž doba pozorování byla příliš krátká na to, aby se rozhodlo, zda se pohybují po hyperbole nebo po velmi protáhlé elipse. Z komet, které byly pozorovány alespoň 240 dní, jen 3 % má parabolické dráhy.", "", "V minulosti byly komety považovány za znamení zmaru, někdy byly dokonce znázorňovány jako útok nebeských bytostí proti obyvatelům Země. Někteří autoři interpretují zmínky o „padajících hvězdách“ v Gilgamešovi, Janově Apokalypse a Knize Enoch jako zmínky o kometách, případně o bolidech. Aristotelés předložil ve svém díle \"Meteorologica\" pohled na komety, který nakonec na dvě tisíciletí ovládl západní myšlení. Odmítl názory několika dřívějších filozofů, že komety jsou planety nebo alespoň jevy planetám podobné s odůvodněním, že planety se pohybují jen okolo zvířetníku, kdežto komety se objevují v kterékoliv části oblohy. Aristotelés popsal komety jako jevy z vrchní atmosféry, kde příležitostně vybuchují horké a suché plyny. Aristotelés považoval tento mechanismus za zodpovědný nejen za komety, ale i za meteory, polární záře a dokonce i za Mléčnou dráhu. Později několik klasických filozofů jeho názor na komety napadlo. Seneca ve svých \"Přírodovědeckých otázkách\" uvedl, že komety se pohybují po obloze pravidelně a nejsou rušené větrem, což odpovídá chování typickému spíše pro nebeská tělesa než pro atmosférické jevy. Připustil, že planety se mimo zvířetník neobjevují, neviděl však žádný důvod, proč by se planetám příbuzné objekty nemohly objevovat v kterékoliv části oblohy. I přes tuto vážnou výtku se ujal Aristotelovský názor a udržel se až do 16. století, kdy se dokázalo, že komety musí existovat mimo atmosféru Země. Roku 1577 byla několik měsíců viditelná jasná kometa. Dánský astronom Tycho Brahe využil měření polohy komety, která provedl on sám a několik dalších pozorovatelů na různých místech na Zemi, a zjistil, že kometa nemá žádnou měřitelnou paralaxu. V rámci přesností těchto měření to znamenalo, že kometa musí být alespoň čtyřikrát dále od Země než Měsíc.", "I když již bylo dokázáno, že komety patří na oblohu, o otázce, jak se pohybují po obloze, se debatovalo většinu následujícího staletí. Dokonce i po tom, co Johannes Kepler zjistil roku 1609, že se planety pohybují okolo Slunce po eliptických oběžných drahách, zdráhal se uvěřit, že jeho vlastní Keplerovy zákony, kterými se pohyb planet řídí, ovlivňují i pohyb ostatních objektů. Domníval se, že komety se pohybují mezi planetami po přímých drahách. Galileo Galilei, ačkoli byl oddaným stoupencem Mikuláše Koperníka, odmítl Tychonovo paralaktické pozorování a držel se aristotelovské představy pohybu po přímkách přes vrchní atmosféru. První návrh, že Keplerovy zákony planetárních pohybů by měly platit i pro komety, předložil William Lower roku 1610. V následujících desetiletích další astronomové včetně Pierra Petita, Giovanniho Borelliho, Adriena Auzouta, Roberta Hooka a Giovanni Domenico Cassiniho předkládali argumenty ve prospěch tvrzení, že se komety okolo Slunce pohybují po eliptických nebo parabolických drahách, zatímco jiní, jako například Christiaan Huygens a Johannes Hevelius, podporovali hypotézu o přímém pohybu komet. Záležitost vyřešila jasná kometa, kterou objevil Gottfried Kirch 14. listopadu 1680. Astronomové v celé Evropě sledovali její pohyb po obloze po několik měsíců. Ve svých \"Principiích\" z roku 1687 Isaac Newton dokázal, že objekt pohybující se podle jeho zákona o poklesu gravitační síly se čtvercem vzdálenosti musí letět po jedné z kuželoseček, a demonstroval, jak ztotožnit dráhu komety po obloze s parabolickou oběžnou dráhou, přičemž použil kometu z roku 1680 jako příklad. V roce 1705 Edmond Halley aplikoval Newtonovu metodu na 24 pozorování komet mezi lety 1337 a 1698. Zjistil, že tři z nich — komety z let 1531, 1607 a 1682 — mají velmi podobné dráhové elementy a byl dále schopný zdůvodnit malé rozdíly v jejich oběžných drahách na základě gravitačního ovlivnění Jupiterem a Saturnem. Nabyl přesvědčení, že tyto tři úkazy byly výskyty téže komety a předpověděl, že se objeví znovu někdy roku 1758 nebo 1759. (Ještě před Halleyem Robert Hooke ztotožnil kometu z roku 1664 s další z roku 1618 a Giovanni Domenico Cassini vyslovil podezření o totožnosti komet z let 1577, 1665 a 1680. Oba se však mýlili. Halleyova předpověď data návratu byla brzo upřesněná týmem tří francouzských matematiků. Alexis Clairaut, Joseph Lalande a Nicole-Reine Lepaute předpověděli datum průchodu komety perihelem v roce 1759 s přesností na jeden měsíc. Když se kometa objevila podle předpovědi, stala se známou jako Halleyova kometa (oficiální označení má \"1P/Halley\"). Naposledy do vnitřních částí sluneční soustavy zavítala v roce 1986. Její další návrat se očekává v roce 2061. Mezi kometami s natolik krátkými periodami, že byly podle historických záznamů několikrát pozorovány, je Halleyova kometa unikátní tím, že je stále dostatečně jasná na to, aby ji bylo možné pozorovat pouhým okem. Od potvrzení periodicity Halleyovy komety bylo pomocí dalekohledů objeveno mnoho dalších periodických komet. Druhá kometa, u které byla objevena periodická oběžná dráha, byla Enckeova kometa (oficiálně označená \"2P/Encke\"). Mezi lety 1819 až 1821 německý matematik a fyzik Johann Franz Encke vypočítal oběžné dráhy série kometárních výskytů pozorovaných v letech 1786, 1795, 1805 a 1818 a vyvodil z nich, že jde o tutéž kometu a úspěšně předpověděl její návrat v roce 1822. Do roku 1900 bylo pozorováno 17 komet s opakovaným průchodem perihelem, které byly uznány za periodické. Do ledna 2005 byl tento status přiznán 164 kometám, ačkoli některé z nich mezitím zanikly nebo se ztratily.", "Už na začátku 18. století někteří vědci navrhli správné hypotézy fyzikálního složení komet. V roce 1755 Immanuel Kant vyslovil hypotézu, že komety jsou složené z nějaké těkavé látky, jejíž vypařování způsobuje jejich zářivý vzhled v blízkosti perihelu. V roce 1836 německý matematik Friedrich Wilhelm Bessel po pozorování proudů vypařování během návratu Halleyovy komety v roce 1835 přišel s myšlenkou, že reaktivní síly vypařující se látky by mohly být dostatečně velké na to, aby podstatně změnily oběžnou dráhu komety, a tvrdil, že negravitační poruchy dráhy Enckeovy komety vyplývají z tohoto mechanismu. Další objev týkající se komet však zastínil tyto myšlenky na téměř jedno století. V období 1864 až 1866 italský astronom Giovanni Schiaparelli vypočítal oběžnou dráhu meteoritického roje Perseid a na základě podobnosti oběžných drah vyslovil správnou hypotézu, že Perseidy jsou fragmenty komety Swift-Tuttle. Souvislost mezi kometami a meteorickými roji dramaticky podtrhl výskyt velmi silného meteorického roje na dráze Bielovy komety roku 1872, u níž byl pozorovaný rozpad na dvě části během jejího návratu v roce 1846, a která už po roce 1852 nikdy nebyla pozorovaná. Vznikl model „štěrkového náspu“ (\"gravel bank\") kometární struktury, podle kterého se komety skládají ze sypkých hromad malých kamenných objektů obalených ledovou vrstvou. Do poloviny 20. století už měl tento model několik nedostatků: především nedokázal vysvětlit, jak těleso, které obsahovalo jen nevelké množství ledu, mohlo mít zářivé projevy vypařující se páry po několika průchodech perihelem. V roce 1950 Fred Lawrence Whipple navrhl, že namísto skalnatých objektů obsahujících málo ledu, jsou komety převážně ledové objekty obsahující malé množství prachu a úlomků hornin. Tento model „špinavé sněhové koule“ byl rychle přijat.", "Model sněhové koule se potvrdil, když soubor vesmírných sond (včetně sondy ESA Giotto a sovětské sondy Vega 1 a Vega 2) v roce 1986 proletěl komou Halleyovy komety, aby fotografovaly jádro a pozorovaly proudy vypařujícího se materiálu. Dne 21. září 2001 americká sonda Deep Space 1 prolétla okolo jádra Borrellyovy komety) a potvrdila, že vlastnosti Halleyovy komety platí i pro další komety. Sonda Stardust, která odstartovala 7. února 1999, už 2. ledna 2004 sesbírala částečky komy komety Wild 2 a na zem je dopravila 15. ledna 2006. Dne 4. července 2005 projektil sondy Deep Impact (sonda) narazil do komety Tempel 1 a vytvořil kráter s cílem prostudovat její nitro. V roce 2011 se začalo uvažovat o tom, že v jádrech komet může existovat voda i v kapalném stavu. Ve vzorcích přivezených sondou Stardust od komety Wild 2 byly nalezeny minerály, které mohou vzniknout jen v rozmezí teplot od 50 do 200 °C. Jde konkrétně o minerál cubanit, sulfid železa a mědi CuFeS, který se na Zemi vyskytuje velmi vzácně v oblastech s výskytem horkých podzemních vod.", "Budoucí vesmírné mise přidají další detaily k naší představě o složení komet. První z nich je v roce 2014 evropská sonda Rosetta, která úspěšně dosáhla oběžné dráhy komety 67P/Churyumov-Gerasimenko a umístila na její povrch miniaturní přistávací modul Philae.", "I když vnitřními částmi sluneční soustavy prolétnou ročně stovky komet, jen několik z nich zapůsobí i na veřejnost. Přibližně jednou za deset let se objeví kometa jasná natolik, aby mohla být pozorovatelná pouhým okem. Tyto komety jsou označované jako velké komety. V minulosti jasné komety způsobovaly mezi veřejností paniku a hysterii. Jejich zjevení bývalo považováno za zlé znamení. V nedávné minulosti, během přechodu Halleyovy komety roku 1910, Země procházela ohonem komety a noviny v té době mylně způsobily paniku, že v ohonu obsažený dikyan by mohl otrávit miliony lidí. V roce 1997 spustil příchod Hale-Boppovy komety hromadnou sebevraždu kultu Nebeská brána. Většina lidí však považuje velké komety za jev velmi krásný, ovšem poměrně neškodný. Předpovědět, zda se nějaká kometa stane velkou kometou, je velmi těžké, protože na jasnost komety působí mnoho faktorů. Obecně řečeno, pokud má kometa velké a aktivní jádro, bude procházet blízko povrchu Slunce a není v momentě nejvyšší jasnosti v zákrytu za Sluncem, má velkou šanci se zařadit mezi velké komety. Přestože Kohoutkova kometa v roce 1973 všechna tato kritéria splňovala a bylo očekávané velké vesmírné divadlo, opak byl ale pravdou. Naopak kometa West, která se objevila o tři roky později a která se velkou kometou stát neměla, nakonec byla velmi působivá. Ke konci 20. století zažilo lidstvo dlouhou přestávkou mezi objevením se velkých komet. Poté se objevily hned dvě velké komety v rychlém sledu — kometa Hjakutake v roce 1996 následovaná Hale-Boppovou kometou, která dosáhla maxima jasnosti v roce 1997, i když byla objevená jen dva roky před tím.", "Z tisíců známých komet jsou některé neobvyklé. Enckeova kometa má dráhu ležící mezi oběžnými dráhami Jupiteru a Merkuru. Naopak kometa Schwassmann-Wachmannova má nestabilní oběžnou dráhu, která celá leží mezi Jupiterem a Saturnem. Kometa Chiron, která má také nestabilní dráhu, tentokrát však mezi Saturnem a Uranem, byla nejprve klasifikovaná jako asteroid (dostala dokonce katalogové číslo 2060), později však byla zaznamenána její slabé koma. Podobně byla původně za asteroid považována kometa Shoemaker-Levy 2, dostala označení 1990 UL. Některé blízkozemní planetky jsou považovány za vyhaslá jádra komet, ze kterých se už neuvolňují plyny. Několikrát již byl pozorován rozpad jádra komety. Významným příkladem byla kometa Biela, která se rozlomila při průchodu perihelem v roce 1846. Dvě nově vzniklé komety potom byly pozorovány v roce 1852. Později se už nikdy nepozorovaly. Místo toho byly v letech 1872 a 1885, kdy měla kometa být viditelná, pozorovány velkolepé meteoritické roje. Slabý meteoritický roj Andromedidy, který je možné pozorovat každý rok v listopadu, je způsobený tím, že Země přechází původní oběžnou dráhou komety Biela. Rozpad v perihelu byl pozorován i u několika dalších komet, včetně velké komety West a komety Ikeya-Seki. Některé komety, které se pohybují po oběžných drahách ve skupinách, jsou považovány za části jednoho objektu, který se rozpadl. Další významné pozorovaní kometárního rozpadu byl dopad komety Shoemaker-Levy 9, pozorovaný roku 1993. V době objevu procházela dráha komety v blízkosti Jupiteru, jehož gravitace kometu při blízkém průletu v roce 1992 zachytila. Tento průlet roztrhal kometu na stovky částí. Během šestí dní v červenci 1994 pak tyto kusy někdejší komety spadly na Jupiter. Poprvé tak astronomové mohli ve sluneční soustavě pozorovat srážku dvou objektů. Podobně se diskutuje, zda objekt zodpovědný roku 1908 za Tunguskou katastrofu nebyl jedním z fragmentů Enckeovy komety. V současné době se díky stále zlepšující se pozorovací technice objevují nové a nové rozpadlé komety. Je již i jasné, že se komety rozpadají prakticky kdekoliv na jejich poutích sluneční soustavou (viz ).", "Komety byly mnohokrát námětem pro autory literatury i filmu. V úplném rozporu se skutečností byly mnohdy vykreslovány jako tělesa nikoliv ledová, ale hořlavá." ] }

{ "title": [ "Objev.", "Poruchy a kolísání.", "Druhy pulsarů.", "Využití." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "První pulsar objevili v roce 1967 Jocelyn Bellová Burnellová a Antony Hewish z Univerzity v Cambridgi. Protože byli původně popletení nepřirozeně pravidelným vyzařováním pulsaru, nazvali svůj objev LGM-1 (jako little green men = malí zelení mužíčci); později pulsar nazvali PSR 1919+21. Slovo \"pulsar\" je složenina z „pulsating star“ (pulzující hvězda) a poprvé se objevilo v roce 1968: Astrofyzik Peter A. Sturrock píše, že „když byly poprvé objeveny pravidelné radiové signály z pulsarů, vědci z Cambridge vážně uvažovali, že mohou být od mimozemské civilizace. Projednali tuto možnost a rozhodli se, že jestli je to pravda, tak to nesmí pustit na veřejnost bez vědomí vyšších autorit. Dokonce se zvažovalo, jestli není v nejlepším zájmu lidstva zničit důkazy a na všechno zapomenout!“ CP 1919 vyzařuje rádiové vlny, ale později se zjistilo, že vyzařují také rentgenové nebo gamma paprsky nebo také oboje dohromady. Antony Hewish obdržel v roce 1974 Nobelovu cenu za fyziku za tento objev a s tím spojené práce z oblasti radioastronomie.", "Pulsy však nejsou přesně pravidelné. Existují náhlé skokové poruchy (anglicky \"glitch\") v periodách rotace pulsarů. V červnu 2006 astronom John Middleditch a jeho tým zveřejnili první předpověď poruch s daty napozorovanými z Rossi X-ray Timing Explorer. Použili měření pulsaru PSR J0537-6910. Kromě toho existuje i kolísání (anglicky \"wobble\"). Ukazuje se ale, že vysvětlení těchto jevů si vzájemně odporují.", "Astronomové dnes rozlišují tři druhy pulsarů a to podle energie, která pohání radiaci: I když se ve všech třech případech jedná o neutronové hvězdy, jejich pozorovatelné chování a fyzikální základ se dost liší. Přesto mají určitá spojení. Například rentgenové pulsary jsou pravděpodobně staré rotační pulsary, které už ztratily většinu energie a jsou viditelné jen poté co jejich společník (dvojhvězda) naroste a začne předávat svou hmotu neutronové hvězdě. Proces narůstání může zase předat dostatek úhlové rychlosti neutronové hvězdě a ta ji začne „recyklovat“ jako rotací poháněný milisekundový pulsar.", "Studium pulsarů se uplatnilo ve fyzice a astronomii. Mezi hlavní výsledky se řadí potvrzení existence gravitační radiace tak jak ji předpověděla obecná teorie relativity a první objevení planetárního systému mimo naši soustavu." ] }

{ "title": [ "Příběh." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Příběh nás zavádí na Divoký západ do arizonského Stetson City roku 1885. Toto město žije typickým životem osady, jež vyrostla na železnici a penězích z ní plynoucích. Schází se zde pestrá společnost kovbojů, honáků dobytka, dobytkářů, dobrodruhů i podnikavců. Ti všichni se scházejí ve vyhlášeném podniku nazývaném Trigger Whisky Saloon. Jeho majitelem je Doug Badman (Rudolf Deyl mladší), podnikavý a – podle svých vlastních slov odporně bohatý muž. Je to člověk alespoň do jisté omezené míry na úrovni a jeho ctižádostí je udržovat svému podniku pověst kulturního stánku. Proto si též vydržuje hvězdu, zpěvačku Tornádo Lou (Tornádo žena, Tornádo lvice, Arizonská pěnice Květa Fialová). Ta má na přítomné muže včetně Douga magický vliv, je předmětem jejich touhy. Ona sama je však podobnými typy mužů přesycena, hledá muže svých snů, \"„muže, který ji učiní jinou, lepší“\" (\"„já stále sním, že přijde on, mého srdce šampión“\"). Život ve Stetson City je hodně divoký. Neustálé rvačky, přestřelky, pistolnické souboje a tříštící se nábytek, vše ruku v ruce s alkoholem. Proti tomuto démonu zde vede misionářský a marný boj pan Ezra Goodman (Bohuš Záhorský), člen spolku Arizonská obroda, spolu se svou dcerou Winnifred (Olga Schoberová). Jejich snaha se v drsném prostředí setkává pouze s výsměchem a pistolníci často neváhají sáhnout též k hrubostem, ať již verbálním či dokonce dentálním („mé housle!!“). V okamžiku jednoho takového konfliktu prořízne husté ovzduší obhroublé zábavy jasný hlas: „A mně sklenici Kolalokovy limonády!“ Na scénu vstupuje muž pečlivě oděný do čistě bílého obleku, tvář dílem božské Afrodíté, postava vysochána uměním Héfaistovým. „Říkal jste sklenici Kolalokovy limonády, cizinče?“ „Ano, říkal.“ „Pak musíte být Limonádový Joe.“ Je zřejmé, že nový muž na scéně se těší jisté pověsti (Karel Fiala). Limonádník si hned na samém začátku dobude sympatie, když zesměšní hrubiána Grimpa (Josef Hlinomaz) bravurním sestřelením jeho opasku a současným „odkalhotěním“ tohoto primitivního násilníka. Vystoupení zanechá hlubokou ránu v srdci Lou (\"„To je on, mého srdce šampión!“\") Následuje odchod (\"„Já se vrátím, a se mnou přijde zákon...“\"). Když se Joe chystá odcválat na svém běloušovi, seznamuje se blíže s panem Goodmanem a zejména pak jeho dcerou. Během seznámení dojde ve městě k přepadení banky a bouřlivé, avšak bezvýsledné přestřelce. Neschopnost střelců komentuje Joe s nadhledem a pohrdáním (\"„Žabaři, žádná mrtvola“\"). Sám pak během lehké konverzace bandity zneškodní. Winnifred je okouzlena a je zřejmé, že se do Joeho zamilovala. Na odjezdu Joe přislíbí dodávku Kolalokovy limonády, jíž se vedle pana Goodmana dovolávají i okouzlení pistolníci. Krátké období slávy zázračného nápoje však brzy opět opadává a vše se vrací do starých kolejí. Whiskey teče proudem, opilci se motají, pistolnické souboje skomírají na neschopnosti střelců byť jen tasit kolt. Tuto hrůzu sleduje pan Goodman s žalostí a modlí se za Kolaloku. A tu přijde telegram. Pan Goodman je jmenován zástupcem firmy Kolalok & syn a zakládá Kolaloka Saloon, zařízení vzhledem i odvázaností hostů evokující kostel. Pod vlivem úžasného umění Joeova přebírá veškerou klientelu TWS a zásadně kultivuje pistolnickou scénu. Již žádné souboje bez mrtvol (\"„Když střílí konzument KL, netřeba volat lékaře.“\") Doug Badman spolu s Lou a Grimpem obývají prázdný saloon, Doug sní o turné s Lou po Evropě, Lou sní o limonádníkovi a Grimpo spí. A tu, když by těžko někdo čekal zvrat, vchází na scénu nová osoba. Horác alias Hogofogo (Miloš Kopecký) přináší Dougovi důkaz sourozeneckého pouta a plán, jak obnovit slávu podniku. Stejně tak jako Joe v TWS, také Horác užije naprosto stejných (jen o něco drsnějších) způsobů k získání popularity. Odhalí se jako Hogofogo se dvanácti zářezy na pažbě svého derringeru hledaný ve čtyřech státech a bez větších potíží přesvědčuje muže, aby se zvedli od sklenic s brčky a vrátili se do podniku Douga Badmana (Do místa, kde \"„zlomené srdce vyhojí svůj bol sklenkou té zázračné Trigger Whiskey“\"). Při té příležitosti se neopomene zamilovat do panenské Winnifred. Hogofogo není zvyklý dlouho čekat a při první příležitosti se pokusí Win na hřbitově zmocnit. Dílem neskutečně šťastné náhody právě cválá Joe místem zvaným Fatamorgána Valley. Vedle Pyramid a Tower Bridge zde spatřuje výjev ze stetsoncityského hřbitova. Obrací svého koníka a zběsilým tempem cválá zachránit svou lásku. S chlípníkem zatočí (doslova) a od Winnifred se mu dostává slibu, že bude jeho („\"samozřejmě až po řádných oddavkách\"“). Když se dozví o konci TWS, rozhodne se situaci vyřešit. Dochází k přestřelce mezi Joem a Horácem lstivě převlečeným za černocha, v níž má nakonec samozřejmě navrch Joe. Rozhodně však nehodlá prolévat krev, pouze zamýšlí protivníka potupit. V kritický moment, kdy již se zdálo být vše vyřešeno, nešťastně čichne k alkoholu a upadá do bezvědomí. Zachraňuje jej obětavá Lou. Když přijde Joe k sobě, vyjeví mu ubohá pěnice své city. Pistolník však zůstává zcela chladný, pro ženu jako Lou nemá než slova lítosti a pohrdání. Odchází a za ním se nese přísaha pomsty. Horác, Doug a Lou vymyslí ďábelský plán. Horác převlečen za starého slepého ladiče pian unese Winnifred a sdělí Joeovi, že se má dostavit do opuštěného lomu. Joe neváhá, obleče si teplé spodní prádlo (neboť noci jsou v Arizoně chladné) a vyrazí osvobodit Win. Tu hlídají Grimpo (Josef Hlinomaz) a oba Kidové (Karel Effa a Waldemar Matuška). Spolu s nimi je zde i Lou, jež chce být přítomna konci muže, který ji zaujal city ale nevyslyšel. Joe díky svým skokanským schopnostem společnost překvapí, ale neprohlédne lest. Jeho protivníci totiž využili Joeovy slabosti ke Kolalokově limonádě a příslušnou láhev naplnili pravou whiskey. Joe skutečně neodolá a napije se. V tu chvíli upadá opět do bezvědomí. Je promptně přivázán k mučícímu kůlu a bídáci chystají děsivá muka, kterým má přihlížet i Win. Grimpo se svými kumpány zapojí veškerou svou fantazii, jež je v tomto případě překvapivě velká a limonádník trpí (\"„mučeníčko, to je moje potěšeníčko“\"). Utrpí to, na čem si bezesporu nejvíce zakládal – jeho upravený zjev. Během mučení si Lou uvědomí, že Joea i přes všechno zažité příkoří stále miluje. Nastraží tyranům léčku a zbavuje se jich. Joe je osvobozen a může se obejmout se svou snoubenkou. Lou trpí, ale žehná jim. Nejen Lou pochopila, že nelze žít zlem a příkořími na ostatních. Doug se trápí výčitkami, uvědomuje si, jaký je Horác netvor. Nedokáže se však vzbouřit. Jeho bratr se zatím chystá na setkání s Winnifred, již hodlá učinit obětí své chlípné touhy. Místo očekávané Winnifred však vchází do pečlivě připraveného hnízdečka lásky obávaný pistolník oděn celý do černé (\"„Mstiteli sluší lépe tato.“\"). Joe vyzývá Horáce k partii pokeru. V ní svého soupeře naprosto znemožní. Má Horáce zcela ve svých rukou, stačí zmáčknout spoušť. Přesto se spokojuje s jediným. Opět předává padouchovi papír k podpisu prohlášení, že Kolaloka je jediný nápoj pro muže. Horác, místo aby pod tíhou dojetí nad šlechetností svého soka odprosil, použije další ze svých špinavých triků. Již poněkolikáté tak Joe padá, zasažen tentokrát proudem dobře vychlazeného šampaňského. Do jeho těla pak Horác vyprázdní oba Joeovy Smith and Wessony. Po tomto šťastném vítězství spěchá Horác na hřbitov. Tam se totiž právě nachází Winnifred, aby se s matičkou podělila o novinky. Cesta pro špinavé úmysly Horácovy je tedy volná. Vrhne se na Win, ale přispěchavší Lou mu hatí plány. Horác ji bez milosti zabíjí. Náhodou se zde ocitl i Doug, který vida hrůzný čin bratrův, vytáhne vývrtku a vrazí ji lotrovi do zad. Odměnou je mu kulka z derringeru umírajícího. Horáce ani na smrtelné posteli neopouštějí černé myšlenky, a tak obrátí zbraň i proti bezbranné Win. Nervydrásající scénu přeruší až výstřel, jehož původcem je Limonádový Joe. Vysvětlení je prosté, stačilo pár kapek Kolaloky (o tom, jak že se dokázal polít, pistolník decentně pomlčí). Na místě se mu dostává děsivého zjištění. Hromada mrtvých těl je jeho rodinou, prozrazují to kakaové skvrny velikosti mexického dolaru. Joe tedy polévá bezvládná těla Kolalokou a ta opět radostně vstávají. Do šťastné scény přichází též tatíček Kolalok, otec všech zúčastněných kromě Win. Při té příležitosti dochází k nálezu ropy, zlata a navrch přijde zpráva o výhře na burze. Nešťastný Horác nedokáže potlačit lítost nad svým notorickým bídáctvím. Dostává se mu však útěchy od otce a Joea, kteří praví: „Ne tak synu! Náš obchod potřebuje talenty všeho druhu! Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!“ a následuje šťastný konec." ] }

{ "title": [ "Klasifikace podle tvaru.", "Spirální galaxie.", "Některé galaxie - místní skupiny.", "Struktury ve větším měřítku.", "Historie.", "Širokospektrální pozorování." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Hubbleova klasifikace galaxií podle tvaru rozlišuje pět základních typů galaxií: Od eliptických přes čočkové až po spirální a spirální s příčkou a dále nepravidelné. Většina těchto typů se dále dělí na podtypy. Tvar galaxie se může měnit kolizí mezi nimi, ale může se také vyvíjet bez kolize. Trpasličí galaxie je malá galaxie. Ultrakompaktní trpasličí galaxie (UCD) je hustá malá galaxie.", "Ve spirálních galaxiích mají ramena přibližně tvar logaritmické spirály a teoreticky se dá dokázat, že tento vzor vznikl rozrušením jednotné rotující hvězdné hmoty. Stejně jako hvězdy i spirální ramena rotují kolem společného středu, avšak dochází k tomu konstantní úhlovou rychlostí. To znamená, že hvězdy vstupují a vystupují do/ze spirálních ramen. Předpokládá se, že spirální ramena jsou oblastmi s vysokou hustotou anebo vlnami hustoty. Když se hvězda pohybuje směrem do ramena, zpomalí se a tím ještě zvětší svou hustotu; je to podobné jako „vlna“ zpomalujících se aut na přeplněné dálnici.", "Nejhmotnější a zároveň druhou největší galaxií v Místní skupině galaxií je naše vlastní galaxie – Galaxie Mléčná dráha, rozsáhlá spirální galaxie s průměrem 100 000 světelných let a šířkou 3000 světelných let. Obsahuje okolo 300 miliard hvězd a její celková hmotnost (včetně hala a koróny) je zhruba tři až šest bilionů Sluncí. Kolem ní obíhají nepravidelné galaxie Velký a Malý Magellanův oblak a několik trpasličích galaxií. Největší galaxií místní skupiny je pak rovněž spirální Galaxie v Andromedě (M 31).", "Jen přibližně 5 % dosud prozkoumaných galaxií existuje osamoceně; jsou známy jako \"polní galaxie\" ( field galaxies). To ale nevylučuje, že v minulosti gravitačně nereagovaly s jinými galaxiemi nebo do nich např. nenarazily. Takto osamocené galaxie mohou podle výzkumů vytvářet ve větším množství hvězdy, protože jejich plyny nejsou „kradeny“ okolními galaxiemi. Většina galaxií je gravitačně vázána s množstvím jiných galaxií. Struktury, které obsahují do 50 galaxií, se nazývají chudé kupy galaxií. Větší struktury, obsahující tisíce galaxií natlačených do oblasti několika megaparseků, se nazývají bohaté kupy galaxií. Obří kupy galaxií jsou gigantické množiny obsahující desetitisíce galaxií uspořádaných do kup, skupin a nebo i osamoceně. Naše Galaxie je členem Místní skupiny galaxií společně s galaxií v Andromedě, která je ve skupině největší; celkově naše místní skupina obsahuje asi 30 galaxií v prostoru 1 megaparseku. Místní skupina je společně s mnohem větší Kupou galaxií v Panně a dalšími kupami součástí Místní nadkupy galaxií. V největším měřítku se vesmír neustále rozšiřuje, což způsobuje, že průměrná vzdálenost mezi galaxiemi se zvětšuje (viz Hubbleova konstanta). Skupiny galaxií však mohou tento efekt lokálně potlačit svým vzájemným gravitačním působením. Tyto skupiny vznikly v raném vesmíru, kdy se vytvořily spojením temné hmoty a galaxií k ní náležící. Nejbližší skupiny se pak spojily a vytvořily kupy galaxií. Toto probíhající spojování společně s nasáváním okolních plynů mělo za následek ohřev mezigalaktických plynů v kupě galaxií na vysoké teploty, dosahující 30–100 milionů K. Kolem 70–80 % hmoty kupě galaxií je ve formě temné hmoty, dalších 10–30 % se skládá z horkého, velmi řídkého plynu a zbylých pár procent tvoří viditelné galaxie.", "Roku 1610 použil Galileo Galilei dalekohled na studium světelného pásu noční oblohy, známého jako Mléčná dráha, a objevil, že se skládá z obrovského počtu matně se jevících hvězd. Roku 1755 se Immanuel Kant ve své úvaze, vycházející ze starší práce Thomase Wrighta, domníval, že galaxie by mohla být rotující těleso obrovského počtu hvězd držených pohromadě gravitačními silami podobně, jako je tomu u sluneční soustavy, ovšem v nesrovnatelně větším rozsahu. Kant se též domníval, že některé z mlhovin, viděných na noční obloze, by mohly být samostatné galaxie. Na konci 18. století sestavil Charles Messier Seznam Messierových objektů, obsahující 110 nejjasnějších mlhovin a hvězdokup, zanedlouho následovaný katalogem 5000 mlhovin, který byl shromážděn Williamem Herschelem. Roku 1845 zkonstruoval William Persons nový dalekohled, pomocí kterého byl schopný rozlišit eliptické a spirální mlhoviny (galaxie). Též se mu podařilo v některých mlhovinách rozpoznat jednotlivé světelné body, čímž potvrdil Kantovu dřívější myšlenku. Navzdory tomu nebyly mlhoviny uznávány jako vzdálené samostatné galaxie až do 20. let 20. století, kdy Edwin Powell Hubble použil nový typ dalekohledu. Byl schopen rozlišit vnější části některých spirálních mlhovin jako množiny samostatných hvězd a též umožnil odhadnutí vzdáleností mlhovin; byly příliš daleko na to, aby byly součástí Mléčné dráhy. Roku 1936 vytvořil klasifikační systém galaxií, který se používá dodnes, tzv. Hubbleovu posloupnost. První pokus popsat tvar Galaxie a určit pozici Slunce v ní uskutečnil William Herschel v roce 1785 důkladným spočítáním počtu hvězd v různých oblastech oblohy. Použitím přepracovaného postupu dospěl Jacobus Kapteyn v roce 1920 k obrázku malé (průměr 15 kiloparseků) elipsovité galaxie se Sluncem blízko středu. Jiná metoda, kterou použil Harlow Shapley, byla založená na katalogizování kulových hvězdokup, vedla k úplně odlišnému obrázku: plochý disk s průměrem 70 kiloparseků a Sluncem daleko od středu. Obě analýzy však selhaly z toho důvodu, že nebraly v úvahu absorpci světla mezihvězdným prachem. Současný obrázek naší galaxie se objevil až roku 1930, kdy Julius Trumpler vyčíslil tento jev studováním otevřených hvězdokup. V roce 1944 předpověděl Hendrik van de Hulst mikrovlnné záření vlnové délky 21 centimetrů, které by mělo přicházet z mezihvězdného atomového vodíkového plynu; toto záření byly pozorováno roku 1951 a umožnilo o mnoho přesnější studium Galaxie. Tato pozorování vedla k modelu rotující pruhové struktury ve středu Galaxie. S použitím vylepšených dalekohledů bylo také možné sledovat vodíkový plyn i v jiných galaxiích. V 70. letech 20. století si vědci uvědomili, že všechna viditelná hmota galaxií patřičně neodpovídá rychlosti rotujícího plynu, což vedlo k předpokladu existence temné hmoty. V roce 2000 byla objevena tmavá galaxie VIRGOHI21. Její tmavost byla ověřena a objev zveřejněn až roku 2005. Roku 2015 byla objevena galaxie EGSY8p7, která se stala nejvzdálenější galaxií, jaká byla člověkem do té doby pozorována.", "Po objevení galaxií mimo Mléčnou dráhu byla první pozorování prováděna přirozeně pouze ve viditelném spektru elektromagnetického záření. V této oblasti spočívá maximum záření většiny hvězd, takže pozorování hvězd, které utvářejí galaxie, bylo hlavní náplní optické astronomie. V této části spektra se také dobře pozorují ionizované HII oblasti či rozložení prachových ramen. Také z polarizačních měření odvozená magnetická pole galaxií odpovídají částečně i jejich pozorované struktuře. Vesmírný prach, který se nachází v mezihvězdném prostoru, je však pro běžné světlo neprůhledný a i když je značně rozptýlený, znesnadňuje pozorování vzdálenějších objektů. Mnohem lépe jím však prochází dlouhé infračervené záření, které můžeme použít k detailnímu průzkumu vnitřních oblastí gigantických molekulárních mračen a galaktických jader. Infračervené světlo je také používáno k průzkumu vzdálených galaxií, které vznikly mnohem dříve v historii vesmíru a při jejich pozorování se projevuje červený posuv. Vodní páry a oxid uhličitý absorbují množství použitelného infračerveného spektra, a tak se často pro infračervenou astronomii používají teleskopy umístěné na vyvýšených místech či ve vesmíru. První nevizuální studium galaxií, přesněji aktivních galaxií, bylo uskutečněno za pomoci rádiových frekvencí. Naše atmosféra je téměř průhledná vzhledem k rádiovým vlnám v rozsahu od 5 MHz do 30 GHz (ionosféra blokuje vlny nižších frekvencí). Díky tomu mohly být použity velké rádiové interferometry k zmapování proudů vyzařovaných z aktivních galaktických jader. Radioteleskopy mohou být také použity k pozorování neutrálního vodíku (díky 21centimetrovému záření) a potenciálně také neionizované vesmírné hmoty v raném vesmíru, která později zkolabovala a utvořila galaxie. Ultrafialové a rentgenové teleskopy mohou sledovat vysokoenergetické galaktické úkazy. Ultrafialová záře byla pozorována například při roztrhání hvězdy ve vzdálené galaxii gravitačními silami černé díry. Rozložení horkých plynů v galaktických klastrech se zase mapuje pomocí rentgenového záření. A díky rentgenové astronomii byla potvrzena také existence superhmotných černých děr v jádrech galaxií." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Vývoj hvězdy a vznik červeného obra.", "Zánik červeného obra o hmotnosti Slunce." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Červení obři jsou svými rozměry velmi velké hvězdy (v řádu deseti- až stonásobků poloměru Slunce), neboť došlo k nafouknutí jejich vnějších vrstev po vyčerpání jaderného paliva v jejich nitru. Zvětšení jejich povrchu přináší zároveň jeho ochlazení, proto je povrchová teplota červených obrů nízká: 5000 K a méně. Zároveň fotosféra takové hvězdy není přesně ohraničená, ale namísto toho je dosti řídká a víceméně plynule přechází do koróny. Červení obři patří do spektrálních tříd K a M.", "Červený obr je pozdní fází hvězd o menších až středních hmotnostech (přibližně od 0,5 do 5 hmotností Slunce) a spektrálních tříd A a G během jejich hlavní posloupnosti. Po \"zapálení\" jaderných reakcí v nitru hvězdy se udržuje rovnováha mezi silou gravitace stlačující hvězdu do sebe a protichůdným tlakem záření produkovaným během jaderné fúze. Po celou dobu, kterou hvězda v poklidu setrvává na hlavní posloupnosti (v této fázi se nachází Slunce již asi 5 miliard let a víceméně stejnou dobu tam ještě zůstane), se v jádru hvězdy za vysokých teplot (přibližně 15 milionů kelvinů) pomalu během proton-protonového cyklu slučují jádra vodíku na jádra helia. Doba života hvězdy na hlavní posloupnosti záleží na jejich počáteční hmotnosti, pro Slunce je asi 10 miliard let, pro hmotnější hvězdy je to méně (v řádu stovek milionů let), lehčí hvězdy naopak žijí déle (desítky miliard let). Po vyčerpání téměř veškerého vodíku v nitru hvězdy dojde k zastavení jaderných reakcí a tím pádem převládne vlastní gravitační působení hvězdy – jádro hvězdy se začne vlastní hmotností smršťovat. Zvýšení tlaku v jádru během jeho kolapsu přinese prudký nárůst teploty – ohřeje se vrstva ležící nad jádrem a fúzování vodíku na helium poté pokračuje ve vnějších vrstvách hvězdy (tam vodík nebyl dosud vyčerpán) a to díky vyšším teplotám mnohem rychleji, což způsobí zvýšení zářivého výkonu hvězdy. Vnější vrstvy následně prudce expandují, což vede k podstatnému zvětšení velikosti hvězdy (v řádu deseti- až stonásobku jejich původního poloměru). Hmotnost hvězdy se nijak nezvýší a tudíž klesne hustota hvězdy. Energie produkována termojadernou fúzí je nyní vyzařována mnohem větším povrchem, než byla původně a tudíž musí klesnout množství energie vyzářené jednotkou plochy, což se projeví jako snížení povrchové teploty hvězdy a posun v barvě hvězdy k oranžové až červené. Pokud hvězda má dostatečnou hmotnost, jádro se smrští natolik, že teplota v něm dosáhne 100 milionů kelvinů. Tato vyšší teplota jádra umožňuje další termojaderné reakce, tentokrát fúzi jader helia na uhlík (v tzv. tři-alfa procesu). U méně hmotných hvězd dojde k zapálení těchto jaderných reakcí až po úplném smrštění jádra a díky tomu reakce začnou probíhat v celém jádru ihned po dosažení teploty 100 milionů kelvinů, což se projeví jako tzv. heliový záblesk. U hmotnějších hvězd se kritické teploty dosáhne dříve, než se jejich jádro úplně smrští a díky tomu reakce začnou probíhat postupně, bez heliového záblesku. Hvězdy, které ve svém jádře spalují helium na uhlík a zároveň vodík na helium v jejich vnějších vrstvách už nejsou dále považovány za červené obry.", "Slunce dosáhne stádia červeného obra přibližně za 5 mld. let. Svou velikost pak zvětší natolik, že pohltí některé z vnitřních planet sluneční soustavy (Merkur a Venuši prakticky jistě, a pravděpodobně Zemi rovněž.) Po vyhoření vodíku ve vnějších vrstvách dojde k odhození vnějších vrstev, které vytvoří planetární mlhovinu. Uvnitř této mlhoviny poté zbude obnažené horké jádro hvězdy – bílý trpaslík." ] }

{ "title": [ "Současnost.", "Historie.", "Majitelé.", "Územněsprávní začlenění.", "Rok 1932.", "Doprava." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Chrustenice mají rozlohu 6,74 km2 a přes 900 obyvatel. Počet obyvatel se ale vzhledem k výstavbě velkého množství rodinných domků stále zvětšuje. V obci je možnost sportovního vyžití – kopaná, odbíjená a tenis. V rozlehlém kempu je přírodní bazén s upravovanou vodou. U obce leží přístupný Železnorudný důl Chrustenice (1861–1965), který patřil ve své době k největším a nejvýznamnějším dolům Barrandienu. Důl měl 84 podzemních pater zasahujících až do hloubky 426 m. Během stoleté těžby se zde vytěžilo téměř 8 milionů tun rudy. V současné době je zde důlní expozice shromažďující řadu unikátních exponátů a návštěvníci mohou vidět při prohlídce prostory a pracoviště vypovídajících o těžké práci horníků. V obci se nachází Götzova vila, dílo významného českého architekta Jana Kotěry z roku 1907-1908. Chrustenice jsou ideálním výchozím místem pro výlety do Českého krasu a Křivoklátska.", "První písemný záznam pochází z roku 1037, kdy kníže Břetislav I. ustanovil poddané Chrustenic za opatrovníky hrobu svatého Ivana. Břetislav daroval ves klášteru ostrovskému. Majitelé Chrustenic se často střídali. Většinou se jednalo o šlechtice, kteří majetek získávali koupí, sňatkem nebo zastavením. V roce 1434 byl u Chrustenic napaden Bedřich Kolovrat z Libštejna karlštejnskou posádkou. Po tuhé bitce byl zahnán na útěk. V roce 1896 byl založen „Vzájemně se podporující spolek Chrustoš“ pro Chrustenice a okolí. V letech 1861–1965 se ve zdejších dolech těžila železná ruda, která se dopravovala na nádraží v Loděnici lanovou dráhou. Roku 1949 byla obec převedena z okresu Kladno do okresu Beroun. Roku 1980 ztratila samostatnost, když byla přičleněna k Loděnici. Osamostatnila se opět na podzim 1990.", "Roku 1320 je zmiňován Přibík, 1378 Blahut, pak Zachariáš a Bořivoj, bratři ze Všeradic a kolem roku 1400 Mikčík. Račí klepeta ve znaku měli bratři Zdislav a Drslav z Malovar, kteří koupili Chrustenice v roce 1410. Jejich synové zde vládli až do roku 1468. Na počátku 16. století měl obec Vavřinec Zvon z Drast, pak Ctibor ze Svojkova, který ji roku 1527 prodal Jindřichovi Prefátovi z Vlkanova. Potom patřila Jindřichovi Hrobčickému z Hrobčic. Roku 1560 ji koupil Tomáš Pichl z Pichlsberka, roku 1580 ji měl Jiří Pichl, roku 1616 Jana Pichlová a Bedřich Pětipeský z Chyš a Egrberka, pak Eva Matyášova z Hutenova, roku 1629 Dorota Pichlova a Jan Matěj z Glauchova. roku 1652 přešla na Jana Pavla Valderode z Eckhauzu. Roku 1668 koupil Chrustenice Lambert Hřebenář z Harasu, roku 1671 Antonín Augustin Binago na Chocenicích, roku 1676 Jan Jiří Karvinský z Karvin, pak v roce 1727 Humprecht F. A. hrabě Černín z Chudenic a od jeho vdovy hrabě K. Jáchym Breda. Další majitelkou byla od roku 1732 velkovévodkyně A. M. Fr. z Toskány. Roku 1741 přešla obec do majetku vévodů bavorských, roku 1805 na rod habsburský a roku 1847 byla přidělena soukromým císařským statkům. V kronice je také zmíněn pobyt arcivévody Karla (pozdější rakousko-uherský císař) v roce 1912 v jeho lovecké chatě.", "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "V obci Chrustenice \"(přísl. Lhotka, 879 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: důl, holič, 4 hostince, kapelník, konsum Včela, krejčí, mlýn, 2 obuvníci, obchod s ovocem a zeleninou, přádelna, 5 obchodů se smíšeným zbožím, tkalcovna, trafika, truhlář, velkostatek státních lesů.", "Dopravní síť Veřejná doprava 2011" ] }

{ "title": [ "Klasifikace.", "Typ Ia.", "Typ Ib a Ic.", "Typ II.", "Vyčerpání paliva pro fúzi.", "Zhroucení jádra.", "Přenos energie kolapsu do exploze.", "Podtypy supernov typu II.", "Pojmenování supernov.", "Významné supernovy.", "Supernovy jako příčiny vymírání druhů.", "Odkazy.", "Související články." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Když se astronomové snažili porozumět explozím supernov, klasifikovali je podle čar různých chemických prvků objevujících se v jejich spektru. Dobrý popis těchto tříd poskytuje anglická publikace „Optická spektra supernov“ od Filipenka (Annual Review of Astronomy and Astrophysics, Volume 35, 1997, pp. 309-355) Základním prvkem rozdělení je přítomnost nebo nepřítomnost čáry vodíku. Pokud spektrum supernovy obsahuje čáru vodíku, je klasifikována jako \"typ II\", jinak jde o \"typ I\". Kromě těchto skupin existují podrobnější dělení podle přítomnosti jiných čar nebo tvaru světelné křivky.", "Supernovy typu Ia postrádají hélium a obsahují ve svém spektru absorpční čáru křemíku poblíž světelného vrcholu. Podle nejvíce akceptované teorie je tento typ supernov výsledkem procesu, při němž uhlíko-kyslíkový bílý trpaslík shromažďuje hmotu z blízkého hvězdného průvodce, obvykle rudého obra, až nakonec dosáhne Chandrasekharovy meze. Nárůst tlaku zvýší teplotu v okolí centra a začne perioda konvekce dlouhá asi 100 let. V jistém bodě této fáze slabého vření se zažehne deflagrační plamen živený termojadernou fúzí. Detaily jeho vzniku, umístění a počet bodů, v nichž započne, jsou stále neznámé. Dramatickému zrychlování šíření plamenu napomáhá Rayleighova-Taylorova nestabilita a interakce s turbulentními proudy. Předmětem velkých debat je stále otázka přeměny podzvukového šíření plamenu (deflagrace) do nadzvukové detonace. Energie, která se uvolní termonukleárním zážehem (~10 J), způsobí prudkou explozi hvězdy a vznik rázové vlny. Vyvrhovaná hmota je urychlována na rychlosti v řádu 10 000 km/s. Energie uvolněná při explozi způsobí také extrémní zvýšení jasnosti. Teorie zabývající se tímto typem supernov je podobná teorii nov, v níž bílý trpaslík nabírá hmotu mnohem pomaleji a nedosáhne Chandrasekharovy meze. V případě novy zapříčiní dopadající hmota fúzní reakci materiálu poblíž povrchu, nezpůsobí však kolaps hvězdy. Supernovy typu Ia mají charakteristickou světelnou křivku (graf jasnosti po explozi jako funkce času). V okamžiku maximální jasnosti obsahuje spektrum čáry středně těžkých prvků od kyslíku po vápník; jsou to hlavní produkty fúze ve vnějších vrstvách hvězdy. Měsíce po explozi, když vnější vrstvy expandují natolik, že se stanou průhlednými, začne ve spektru dominovat světlo emitované materiálem poblíž jádra hvězdy: těžké prvky syntetizované při explozi, nejvýznamnějšími jsou prvky skupiny železa. Radioaktivní rozpad Ni přes Co na Fe produkuje vysokoenergetické fotony, které dominují energetickému výstupu vyvržené hmoty ve střednědobém i dlouhodobém horizontu. Typ supernov Ia uvolňuje největší množství energie mezi všemi ostatními známými třídami supernov. Nejvzdálenější jednoduchý objekt, jaký kdy byl ve vesmíru detekován (galaxie a kulové hvězdokupy se nepočítají), byla právě supernova SN 1997ff typu Ia vzdálená více než 11 miliard světelných let (přes 100 yottametrů). Na rozdíl od jiných typů supernov lze supernovy typu Ia zpravidla najít ve všech typech galaxií, včetně eliptických. Nezdá se, že by upřednostňovaly nějakou oblast dnešních hvězdných formací. Podobnost tvarů profilů jasnosti všech známých supernov typu Ia vede k jejich užívání jako standardních svíček v extragalaktické astronomii. Jsou prakticky jediným nástrojem umožňujícím měření velkých intergalaktických vzdáleností. V roce 1998 dala pozorování supernov typu Ia neočekávaný výsledek — vypadá to, že vesmír prodělává zrychlující se expanzi.", "Raná spektra typů Ib a Ic neobsahují čáry vodíku ani výraznou křemíkovou absorpci poblíž 615 nanometrů. Za událostmi jako jsou supernovy typu II stojí pravděpodobně masívní hvězdy, které vyčerpaly palivo ve svých centrech; na rozdíl od nich původci typů Ib a Ic ztratily většinu svých obálek následkem silných hvězdných větrů popřípadě interakcí se svým průvodcem. Uvažuje se, že supernovy typu Ib jsou výsledkem zhroucení Wolfových–Rayetových hvězd. Existují jisté důkazy, že supernovy typu Ic mohou být původci některých typů gama záblesků, i když se zároveň soudí, že je může druhotně způsobit jakákoliv supernova v závislosti na geometrii exploze.", "", "Hvězdy mnohem hmotnější než naše Slunce se vyvíjejí o dost složitějšími způsoby. V jádru našeho Slunce se každou sekundu přemění 589 miliónů tun vodíku na 584 miliónů tun hélia, rozdíl hmotnosti 4,3 miliónů tun je přeměněn v čistou energii, která je vyzářena pryč. Hélium vyprodukované v jádře se zde hromadí, dokud se teploty v jádře nezvýší na úroveň, která dovolí fúzi hélia. Nakonec se vodík v jádře přeměnou na hélium a postupným rozředěním vznikajícím héliovým „popelem“ vyčerpá, fúze se zpomalí, gravitace nabude převahu a začne jádro stlačovat. Smršťování jádra zvýší teplotu natolik, že se zahájí kratší fáze fúze hélia, která bude hrát roli po méně než 10 % života hvězdy. Ve hvězdách menších než 10 hmotností Slunce se uhlík produkovaný fúzí hélia dále nespaluje a hvězda se pak postupně ochlazuje, tvoří se degenerovaný elektronový plyn a vzniká bílý trpaslík. Bílí trpaslíci se mohou později stát supernovou typu I, jak bylo popsáno výše. Ještě větší hvězdy mají gravitaci dostatečně silnou k vytvoření teplot a tlaků umožňujících fúzi uhlíku v jádře poté, co se začne smršťovat. Jádra těchto masívních hvězd nabývají vrstevnaté struktury podobné cibuli, jak jsou postupně v centru vytvářena těžší a těžší atomová jádra. Vnější vrstva obsahuje vodíkový plyn, když se noříme dolů, míjíme vrstvu vodíku spojujícího se fúzí v hélium, vrstvu hélia, vrstvu hélia spojujícího se fúzí v uhlík, vrstvu uhlíku a vrstvu uhlíku měnícího se fúzí v těžší prvky. Tyto hvězdy procházejí postupnými stadii vývoje, při přechodu mezi nimi se jádro smršťuje, až začne vytvářet atomová jádra, jejichž fúze byla dříve nemožná, a nově uvolňovaná energie opět nastolí rovnováhu mezi tlakem plynu a gravitací. I v průběhu jednoho stadia se jasnost hvězdy nepravidelně mění — každý nový zážeh fúze vytlačuje prvky z fúzujícího jádra do toho, co nazýváme „hvězdnou obálkou,“ reakce se ztlumí, dovolí gravitaci vmáčknout hmotu zpět do aktivního jádra a začít tak nový cyklus. Limitujícím faktorem v tomto procesu je množství energie uvolněné fúzí, které závisí na vazebné energii v atomových jádrech. Každý následný krok produkuje postupně těžší a těžší prvky, které jsou stále těsněji svázány silnou interakcí, což znamená, že uvolňují při fúzi méně energie, než by uvolňovala lehčí jádra. Nejtěsnější vazby v celém atomovém jádře má železo, chemickým symbolem Fe. Představuje „dno údolí nuklidů,“ lehčí prvky uvolňují energii při termojaderné fúzi a těžší při štěpení (jako při štěpné reakci). Když se v jádře hvězdy začne hromadit železný „popel,“ gravitace do aktivní oblasti tlačí více a více hmoty, která postupně projde všemi stupni fúze: vodík na hélium proton-protonovým cyklem, hélium na uhlík 3-alfa reakcí, uhlík s héliem na kyslík, kyslík na neon, neon na hořčík, hořčík na křemík a křemík na železo.", "Železné (Fe) jádro hvězdy je pod obrovským gravitačním tlakem a protože zde již není další fúze, nemůže vzdorovat tlakem plynu, jak je obvyklé, a místo něj nastupuje tlak elektronové degenerace — odpor elektronů proti stlačování k jiným elektronům. Pokud se dosáhne Chandrasekharovy meze, při níž se přesáhne degenerační tlak, železné jádro se začne hroutit. Hroutící se jádro produkuje vysoce enegetické gama paprsky, které rozbíjejí některá železná jádra na 13 He a 4 neutrony v procesu známém jako fotodisociace. Žádná jaderná reakce s jádrem železa však nemůže uvolnit energii; může ji jen absorbovat. Ačkoliv reakce v jádře po milióny let vyzařovaly energii ven a udržovaly hvězdu v rovnováze proti gravitaci, náhle začínají naopak energii pohlcovat, pomáhají gravitaci, takže se jádro, masívní struktura velikosti Slunce, zhroutí ve zlomku sekundy. Jak se hustota hroutícího se jádra prudce zvyšuje, elektrony a protony jsou tlačeny k sobě, dokud jejich elektrické přitahování nepřekoná vzájemné vnitřní jaderné odpuzování. Při této reakci, obráceném beta-rozpadu, je elektron vtlačen do protonu, uvolní se neutrino a vznikne neutron. Únik neutrina z jádra a odčerpávání energie dále urychluje kolaps, následkem čehož oddělení hvězdného jádra od vnějších vrstev a dosažení hustoty atomového jádra trvá pouhé milisekundy. Při této hustotě brání dalšímu stlačování vzájemný odpor neutronů způsobený jejich kvantovými vlastnostmi (jde o fermiony podléhající vylučovacímu principu). V tomto okamžiku je neutronový degenerační tlak dostatečný k vyrovnání gravitace; jádro však ve skutečnosti přesáhne bod rovnováhy a podléhá nepatrnému pružení, vytvářejíce rázové vlny, které narážejí do kolabujících vnějších vrstev hvězdy. Pokud je zárodek neutronové hvězdy, který se z jádra zformoval, dostatečně masívní, pokračuje v kolapsu a skončí buď přímo jako černá díra nebo se v závislosti na hmotnosti kolaps zastaví v některém z teorií předpovězených stabilních mezistavů. Takovým přechodem může být hypotetická hyperonová hvězda, jejíž neutronový plyn byl stlačením dále degenerován a neutrony vybuzeny do stavu hyperonů. Pokud ani degenerační tlak hyperonového plazmatu není s to odolat gravitaci, může se kolaps zastavit ještě ve stádiu kvarkové hvězdy skládající se z kvark-gluonového plazmatu. Kvarky jsou opět fermiony a díky Pauliho vylučovacímu principu by měly být schopné vyrovnat gravitační tlak vytvořením degenerovaného plynu podobně jako elektrony v případě bílých trpaslíků a neutrony v neutronových hvězdách. Existence kvarkových hvězd ale zatím nebyla dostatečně podložena pozorováním.", "Víme, že fáze kolapsu jádra hvězdy je tak rychlá a energetická, že pouze neutrina jsou schopna jej v té chvíli opustit. Většina gravitační potenciální energie kolapsu je přeměněna na 10 sekundový záblesk neutrin, při němž se uvolní 10 J. Část této energie, asi 10 J je reabsorbována explodující hvězdou. Energie připadající na částici v supernově je typicky desítky až stovky MeV (1 až 150 pJ). Neutrina produkovaná supernovou byla skutečně pozorována v případě supernovy 1987A a ubezpečila astronomy, že základní obraz kolapsu je v principu správný. Několik souběžně pracujících detektorů neutrin založilo SNEWS, systém varování před supernovami (\"Supernova Early Warning System\"), který má zabezpečit včasné upozornění komunity astronomů na přicházející explozi supernovy v naší Galaxii. Energie částic je poměrně malá, takže standardní model částicové fyziky se zdá být v zásadě v pořádku, vyšší hustoty si však mohou vynutit jeho korekce. Pozemské akcelerátory jsou schopny vytvořit interakce částic, jejichž energie je mnohem vyšší, než byla pozorována u supernov, tyto experimenty však zahrnují pouze jednotlivé částice interagující s jinými jednotlivými částicemi, je proto možné, že za vysokých hustot uvnitř supernovy vznikají neočekávané efekty. Interakce mezi neutriny a jinými částicemi uvnitř supernovy jsou určovány slabou interakcí, jejíž modelování je dobře zvládnuto. Naproti tomu interakce mezi protony a neutrony jsou ovlivněny především silnou interakcí, u které jsou výpočetní modely mnohem složitější. Hlavním nevyřešeným problémem supernov typu II je, že nerozumíme, jak záblesky neutrin přenášejí energii na zbytek hvězdy a vytvářejí rázovou vlnu, způsobující její explozi. Z předchozího plyne, že na vznik exploze je nutné pouhé jedno procento vyzářené energie, ale objasnit jeho získání se ukazuje být velmi obtížným. V roce 1990 jeden z modelů vysvětloval tento fakt mj. mechanismem zvrácení konvekce, kde předpokládal, že konvekce, ať už neutrin zevnitř, tak i padající hmoty shora, dokončí proces destrukce původní hvězdy. Během exploze jsou zachycováním neutronů vytvářeny prvky těžší než železo a díky tlaku neutrin na okraje „neutrinosféry“ je okolní prostor obohacen oblaky plynu a prachu bohatšími na těžší prvky, než byla hvězda, z níž původně pocházely. Neutrinová fyzika, založená na standardním modelu, je k pochopení tohoto procesu klíčová. Další rozhodující oblastí výzkumů je magnetohydrodynamika plazmatu (MHD), z níž je vytvořena umírající hvězda, její chování během hroucení jádra, jak se vytváří „rázová vlna,“ kdy a jak se „zastaví“ a znovu načerpá energii. Počítačové modely jsou úspěšné ve výpočtech chování supernov typu II pouze od chvíle, kdy je rázová vlna již vytvořena. Pokud ignorujeme první sekundu exploze a předpokládáme, že exploze již začala, astrofyzikové jsou schopni detailně předpovědět prvky produkované supernovou a její očekávanou světelnou křivku. Zbývající jádro hvězdy se může v závislosti na své hmotnosti stát buď neutronovou hvězdou, černou dírou, případně i dosud pouze hypotetickou hyperonovou nebo kvarkovou hvězdou, protože však mechanismu kolapsu supernovy málo rozumíme, hraniční hmotnosti neznáme.", "Supernovy typu II lze ještě rozdělit podle tvaru jejich světelných křivek na typy II-P a II-L. Typ II-P obsahuje ve své světelné křivce „plošinu“ (francouzsky \"plateau\"), zatímco II-L v ní má „lineární“ pokles (anglicky \"linear\", lineární v závislosti magnitudy na čase, exponenciální v závislosti jasnosti na čase). Má se za to, že toto rozdílné chování má původ v obálce těchto hvězd. Supernovy Typu II-P mají velkou vodíkovou obálku, která zachytí energii vyslanou ve formě gama paprsků a pomalu ji uvolňuje, zatímco u typu II-L se předpokládají mnohem menší obálky přeměňující méně gama záření do viditelného světla. Supernovy typu II je možné také dále rozdělit podle jejich spektra. Zatímco většina supernov typu II se vyznačuje velmi širokými emisními čarami, což znamená expanzní rychlosti mnoha tisíc km/s, některé z nich mají relativně úzké rysy, což může být způsobeno interakcí obálky s mezihvězdným materiálem; nazýváme je typ IIn, kde „n“ znamená „úzký“ (anglicky \"narrow\"). U několika supernov, jako například SN 1987K a 1993J, se zdá, že změnily typ: zpočátku vykazovaly čáry vodíku, pak však, v průběhu týdnů či měsíců, začaly dominovat čáry hélia. Pro popis této kombinace rysů typů II a Ib se užívá termín „typ IIb.“ Jedná se nejspíš o masívní hvězdy, které ztratily téměř celý, ale nikoliv všechen vodíkový obal. Jak zbytky supernovy expandují, vodíková vrstva se rychle stane opticky průsvitnou a odhalí hlubší vrstvy. Existují spekulace, že některé výjimečně velké hvězdy mohou místo toho před svým zánikem vytvořit „hypernovu.“ V navrženém mechanismu hypernovy se jádro extrémně masívní hvězdy hroutí přímo do černé díry a dva extrémně energetické výtrysky plazmatu jsou vymrštěny takřka světelnou rychlostí z pólů její rotace. Tyto výtrysky emitují intenzívní gama paprsky a patří mezi několik kandidátů na vysvětlení gama záblesků.", "Objevy supernov jsou oznamovány na Centrálu astronomických telegramů Mezinárodní astronomické unie, která vydá oběžník s přiděleným názvem. Název se skládá z roku objevu a jedno nebo dvoupísmenného označení. Prvních 26 supernov v roce dostává písmena od A do Z. Po Z se začíná s aa, ab, atd.", "Zde uvedené letopočty představují okamžik prvního pozorování na Zemi. Událost samotná nastala ve vzdálenostech stovek nebo tisíců světelných let od Země a tomu odpovídá doba, kterou světlu překonání této vzdálenosti muselo zabrat. Supernovu z roku 1604 použil italský učenec a astronom Galileo jako důkaz neplatnosti aristotelovského dogmatu o naprosté neměnnosti nebes.", "Supernovy po sobě často zanechávají zbytky; studiem těchto objektů o nich získáváme další cenné vědomosti. Supernovy z dávných dob jsou řazeny mezi teorie o možných příčinách velkých hromadných vymírání na Zemi, například vymírání na konci křídy, při kterém byli před 66 miliony let vyhubeni dinosauři a mnoho dalších skupin tehdejších organismů. S takovou teorií přišli například kanadští astrofyzici Victor A. Hughes a David Routledge v 70. letech 20. století. Zatím ale není pro žádnou takovou událost dostatek přesvědčivých důkazů.", "", "Energetickou bilancí překonává výbuch supernovy jen málo jevů ve vesmíru" ] }

{ "title": [ "Rozdělení.", "Právní úprava účetnictví v České republice.", "Význam a funkce účetnictví." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Jednou ze základních myšlenek, které ovlivňují vývoj účetnictví ve dvacátém století, je poznání, že způsob zobrazení podnikatelského procesu je třeba diferencovat podle toho, kdo je uživatelem účetních informací a jaké rozhodovací úlohy řeší. V této souvislosti rozeznáváme dva hlavní účetní systémy: Cílem finančního účetnictví je poskytnout informace externím subjektům (tzv. externím uživatelům účetních informací). Naopak manažerské účetnictví slouží k řízení vnitřních podnikových procesů a jeho výstupy jsou podkladem pro manažerská rozhodnutí na všech stupních podnikového vedení. Existují dva základní nosné pilíře finančního (podvojného) účetnictví, jimiž je předpoklad akruální báze a předpoklad trvání podniku. Od těchto dvou předpokladů se odvíjejí další principy a účetní zásady. Z akruální báze vyplývá, že výsledky transakcí a ostatních událostí jsou uznány v období, kdy k nim dochází (nikoli v okamžiku příjmu či výdeje peněz), zaznamenány v účetních knihách a zohledněny v účetních závěrkách za ta období, ke kterým se skutečně vztahují. Účetní informace dále vycházejí z předpokladu, že podnik bude v dohledné budoucnosti pokračovat ve své činnosti, a nemá tedy v úmyslu ani není nucen likvidovat nebo podstatně omezit rozsah činností (tzv. předpoklad trvání podniku).", "Účetnictví a postupy účtování jsou v České republice upraveny zákonem o účetnictví, který účetním jednotkám ukládá povinnost vést účetnictví jako soustavu účetních záznamů. Právní úprava účetnictví v České republice rozlišuje: Daňovou evidenci přitom nelze považovat za „skutečné“ účetnictví, neboť nesplňuje nároky všeobecně kladené na účetnictví (například podvojný zápis). Pro vedení pouze daňové evidence je nutné splnit zákonem dané podmínky. Vnitropodnikové účetnictví je plně v pravomoci účetní jednotky.", "Účetnictví poskytuje informace důležité pro řízení a rozhodování, ale slouží také ostatním uživatelům. Základní funkcí účetnictví je porovnávat stav majetku podniku zanesený v účetnictví se stavem skutečným. Dále pak poskytovat uživatelům základní informace, jak je daný podnik ekonomicky schopný, jaká je finanční situace podniku, jaké jsou hospodářské výsledky za určité časové období apod. Tyto údaje se používají především při tvorbě finančních poznatků, finančních analýz apod. Informace o stavu účetnictví jsou určeny pro pracovníky podniku, dále pro jiné externí pracovníky a uživatele, kteří se o podnik zajímají. Uživatelům jsou informace o finanční situaci podniku předkládány formou účetních výkazů. Tyto informace musí být především hodnověrné, srozumitelné, srovnatelné a správné. Účetnictví tak plní především tyto funkce:" ] }

{ "title": [ "Území a podnebí.", "Historie.", "Členění kraje.", "Okresy.", "Správní obvody obcí s rozšířenou působností.", "Obyvatelstvo.", "Hospodářství.", "Doprava.", "Průmysl.", "Zemědělství.", "Příroda a historické památky.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Středočeský kraj leží uprostřed Čech. S rozlohou 10 929 km tvoří téměř 14 % území Česka a řadí se na první místo v zemi (je cca 1,9 krát větší, než je průměrná rozloha kraje). Po roce 2010 se kraj stal zároveň nejlidnatějším celkem v republice: žije zde obyvatel. Počet obyvatel kraje narůstá stěhováním z ostatních krajů republiky a zejména vlivem suburbanizace – stěhováním z Prahy do okresů obklopujících hlavní město. Kraj zcela obklopuje hlavní město Prahu a dále sousedí na severu s územím samosprávného Libereckého kraje, na severovýchodě s Královéhradeckým krajem, na východě s Pardubickým krajem, na jihovýchodě s krajem Vysočina, na jihu s Jihočeským krajem, na jihozápadě s Plzeňským krajem a na severozápadě s Ústeckým krajem. Zároveň sousedí s územními kraji Jihočeským, Západočeským, Severočeským a Východočeským. Územně náleží k Českému masivu, který je jednou z nejstarších částí evropské pevniny. Krajinný reliéf přechází z rovinatého severu v blízkosti toku Labe ve vrchovinnou jižní a jihozápadní část kraje. Nejvyšším bodem území je brdský vrchol Tok v okrese Příbram, nejnižším je hladina Labe v okrese Mělník. Podnební poměry středních Čech jsou závislé na nadmořské výšce a terénu. Kraj patří do mírné (spíše suché) teplé oblasti. Na západě je srážkový stín Krušných hor. Nejtepleji je v dolním Povltaví, nejchladněji je v Brdech, kvůli kterým se také na Příbramsku projevuje srážkový stín. Nejvyšší srážky: Ondřejov, nejnižší: Velké Přítočno.", "Středočeský kraj jako další územněsprávní jednotku ČSSR vytvořil k 1. červenci 1960 zákon o územním členění státu č. 36/1960 Sb. ze dne 11. dubna téhož roku, a vyjmenoval 12 jeho nových, větších okresů. Až do roku 1990 měl kraj volený orgán, krajský národní výbor. Poté až do roku 2000 krajské zřízení v České republice neexistovalo, kraj byl pouze územní jednotkou. Samosprávný Středočeský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Středočeský kraj je, stejně jako hlavní město Praha, jedním ze dvou případů v České republice, kdy územní kraj se názvem i územím shoduje se samosprávným krajem. Středočeský kraj je jediný ze samosprávných krajů v České republice, který se ani původním názvem nejmenoval podle svého krajského města, a je jediným z územních i samosprávných krajů České republiky, který má své sídlo mimo své vlastní území K 1. lednu 2016 se území kraje zmenšilo o 10 katastrálních území ze zrušeného vojenského újezdu Brdy, která byla připojena k obcím Plzeňského (a zároveň Západočeského) kraje: Okres Rokycany (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel): Okres Plzeň-jih (3 katastrální území, 0 budov, 0 obyvatel):", "", "Kraj je vymezen územím 12 okresů: Benešov, Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram a Rakovník. Rozlohou je největší okres Příbram (15 % rozlohy kraje), nejmenším okresem je Praha-západ (5 % rozlohy kraje). V roce 2005 bylo na území kraje 1146 obcí. Největší počet obcí je soustředěn v okrese Mladá Boleslav (123 obcí) a nejmenší počet obcí má okres Mělník (69 obcí). Okresy jsou jednotkou územního členění státu a územními obvody některých státních institucí.", "Okresní úřady v Česku k 31. prosinci 2002 ukončily svoji činnost. Samosprávné kraje se pro účely přenesené působnosti státní správy od 1. ledna 2003 člení na správní obvody obcí s rozšířenou působností a ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem.", "K 1. lednu 2020 měl Středočeský kraj 1 385 141 obyvatel. Nejlidnatějším okresem Středočeského kraje byl okres Praha-východ se 185 178 obyvateli a ve většině okresů žilo přes 100 tisíc obyvatel. Naopak populačně nejmenším byl okres Rakovník s 55 562 obyvateli. Hustota zalidnění byla nejvyšší v okresech Kladno, Praha-východ a Praha-západ, kde přesáhla hodnotu 200 obyvatel na km2. Všechny tyto okresy mají intenzivní sociálně-ekonomické vazby na Prahu a do jisté míry tvoří metropolitní zázemí hlavního města. Naopak nejnižší hustota zalidnění byla v okresech Rakovník, Benešov, Příbram a Kutná Hora, kde hustota zalidnění ani zdaleka nedosahuje 100 obyvatel na km2, což je dáno hlavně hornatým a zalesněným charakterem těchto oblastí.", "Poloha Středočeského kraje významně ovlivňuje jeho ekonomickou charakteristiku. Úzká vazba s hlavním městem a hustá dopravní síť činí polohu kraje mimořádně výhodnou. Naopak zřejmá nevyváženost vztahu Prahy – metropole celorepublikového významu – a středních Čech – periferie Prahy – je pro kraj nevýhodou. Tato skutečnost, stejně jako absence krajského města jako správního centra regionu, do určité míry limituje rozvoj kraje. Kraj je pro Prahu významným zdrojem pracovních sil, doplňuje pražský průmysl, zásobuje Prahu potravinami, poskytuje Praze svůj rekreační potenciál.", "Středočeský kraj má kromě Prahy nejhustší, ale také nejpřetíženější dopravní síť v republice. Přes území kraje vedou do hlavního města historicky radiálně uspořádané hlavní železniční i silniční tranzitní sítě. Své zastoupení v kraji má i vodní doprava. Jedinou vodní cestu v Česku pro vnitrostátní i mezinárodní přepravu představuje v současné době Labsko-vltavská vodní cesta, přibližně 3/4 její délky procházejí územím kraje.", "Stěžejními průmyslovými odvětvími jsou strojírenství, chemie a potravinářství. Škoda Mladá Boleslav se stala podnikem celostátního významu. Několika významnějšími podniky je zastoupeno i sklářství, keramika a polygrafie. Ústup zaznamenaly dříve tradiční obory těžba uhlí, ocelářství a kožedělný průmysl. Ve srovnání s odvětvovou strukturou zaměstnanosti v Česku je v kraji nadprůměrně zastoupena průmyslová výroba a zemědělství, naopak podíl stavebnictví a služeb na celkové zaměstnanosti je nižší, oblast služeb však vykazuje v posledních letech progresivní růst.", "Pro Středočeský kraj je charakteristická rozvinutá zemědělská i průmyslová výroba. Zemědělská výroba těží z vynikajících přírodních podmínek v severovýchodní části kraje, kraj vyniká hlavně rostlinnou výrobou – pěstováním pšenice, ječmene, cukrové řepy, brambor, v příměstských částech ovoce, zeleniny a okrasných rostlin. Rozvíjí se pěstování energetických plodin, zejména řepky olejky.", "Na území Středočeského kraje se nachází množství významných historicky cenných památek a několik chráněných krajinných oblastí. Největší koncentrací památek se vyznačuje město Kutná Hora, které bylo zapsáno do Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Nejcennější přírodní oblast kraje představuje CHKO Křivoklátsko, která figuruje na seznamu biosférických rezervací a která je jedním ze dvou adeptů na vyhlášení nového národního parku. Mezi další významné oblasti patří CHKO Kokořínsko, Český kras, Český ráj a Blaník. Dalšími přírodně zajímavými oblastmi jsou Brdy, kde byl v roce 2009 vyhlášen přírodní park Hřebeny, a Džbán.", "Kuriozitou kraje je, že se zde v okresech Kolín a Kutná Hora nachází několik dvojic obcí, jejichž názvy se od sebe liší jen římskou číslovkou: např. Břežany I a Břežany II. Poštovní směrovací čísla míst ve Středočeském kraji začínají číslicí 2. Čísla dopravních závodů ČSAD KNV Praha v Praze a ve Středočeském kraji začínala číslicí 1." ] }

{ "title": [ "Orgány UNESCO.", "Generální konference UNESCO.", "Výkonná rada UNESCO.", "Sekretariát.", "UNESCO a ČR.", "Česká komise pro UNESCO.", "Stálá mise České republiky při UNESCO.", "Zajímavosti.", "Kritika a kontroverze.", "Události.", "Říjen 2011.", "2017–2018." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Ústava organizace definuje tři hlavní orgány:", "\"Generální konference UNESCO\" je nejvyšším orgánem \"UNESCO\". Tvoří jej zástupci všech zúčastněných států. Pravidelné zasedání \"Generální konference\" se koná jednou za dva roky, zpravidla na konci října. Na něm se projednává a schvaluje program a rozpočet organizace do další \"Generální konference\". \"Generální konference\" přijímá mezinárodní smlouvy (po ratifikaci jsou pro smluvní strany závazné) a nezávazné deklarace a doporučení. Každý zúčastněný stát má při hlasování jeden hlas. Pro přijetí klíčových rozhodnutí, jako je například změna ústavy či volba generálního ředitele, je zapotřebí dvoutřetinové většiny. Pro ostatní rozhodnutí stačí prostá většina hlasů. Vedle plenárního zasedání (delegáty tvoří obvykle ministři kultury, školství, životního prostředí nebo zahraničních věcí) pracuje i šest odborných programových komisí a čtyři výbory.", "\"Výkonná rada UNESCO\" především dohlíží na realizaci plnění programu přijatého \"Generální konferencí\". Dále projednává důležité otázky před jejich předložením \"Generální konferenci\" a podílí se na přípravě budoucích programů. V současné době má \"Výkonná rada\" 58 členů.", "\"Sekretariát\" je výkonnou a servisní složkou \"UNESCO\". Tvoří jej okolo 2 160 zaměstnanců ze 170 zemí. Z toho více než 680 pracuje v 58 kancelářích \"UNESCO\" po celém světě. (Údaje z června 2005.) V čele \"sekretariátu\" je \"generální ředitel\". Jeho funkční období trvá 4 roky. Posledním generálním ředitelem je od 15. listopadu 2017 Audrey Azoulay z Francie.", "Československo patřilo k zakládajícím členům \"UNESCO\". Po rozpadu Československa se samostatná Česká republika stala jeho členem 22. února 1993. Pro zprostředkování styku mezi národními institucemi a odborníky má Česká republika \"Českou komisi pro UNESCO\". Česká republika má také \"Stálou misi při UNESCO\".", "Česká komise pro UNESCO byla zřízena v duchu Ústavy \"UNESCO\" rozhodnutím vlády České republiky ze dne 1. června 1994 jako poradní orgán vlády. Hlavním úkolem této komise je zprostředkovávat styk národních institucí a odborníků s \"UNESCO\". Komise dále studuje dokumenty \"UNESCO\", rozšiřuje myšlenky organizace v ČR a spolupracuje se sekretariátem \"UNESCO\" v Paříži. Komise má 50 členů a tvoří ji zástupci ministerstev, zástupci významných institucí – státních i nevládních (například Akademie věd ČR, Český helsinský výbor, Národní dobrovolnické centrum atd.) a jednotlivé osobnosti vědy a kultury. Funkční období členů je čtyřleté a členství v komisi je čestné. Předsedkyní komise byla senátorka Jaroslava Moserová, která byla v roce 2003 opětovně jmenována na další funkční období. Po její smrti byla 8. listopadu 2006 jmenována do funkce RNDr. Helena Illnerová, DrSc. Od 1. 10. 2012 je novým předsedou Komise Mgr. Petr Gazdík. Od 1. února 2017 je předsedou komise Stanislav Štech. Plnění rozhodnutí Komise zajišťuje Stálý sekretariát, jehož funkci plní od 1. července 1996 pracovní skupina v Odboru OSN na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Tento sekretariát spravuje i knihovnu publikací a dokumentů \"UNESCO\".", "\"Stálou misi ČR při UNESCO\" vede od roku 2017 stálý představitel ČR při \"UNESCO\" Petr Drulák. Mise zajišťuje vztahy mezi Českou republikou a \"UNESCO\".", "Francouzská poštovní správa pro potřeby pařížské centrály organizace začala roku 1961 vydávat speciální edice poštovních známek s označením UNESCO a nadtitulem RÉPUBLIQUE FRANCAISE. Mají vyznačenou francouzskou měnu.", "V březnu 2011 britská vládní organizace DFID ohodnotila celkovou činnost organizace UNESCO jako finančně neefektivní a celkově neuspokojivou. Organizace UNESCO toto hodnocení odmítla. V palestinském časopise pro mládež sponzorovaném částečně organizací UNESCO vyšel v březnu 2011 článek, ve kterém mladá dívka popsala Adolfa Hitlera jako jeden ze svých čtyř vzorů. V prosinci téhož roku se UNESCO v reakci na mediální tlak distancovalo od činnosti časopisu a zastavilo jeho financování.", "", "UNESCO jako první orgán OSN uznalo plnohodnotné členství Palestiny. Česká republika hlasovala proti.", "Izrael podal na konci roku 2017 oficiální žádost o vystoupení z UNESCO, kterou se rozhodl opustit spolu s USA. Bezprostředním podnětem bylo pro Izrael schválení rezoluce UNESCO, v němž se odsuzuje každé uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele. Spojené státy oznámily svůj záměr z UNESCO vystoupit už v říjnu, a to kvůli její setrvalé zaujatosti proti Izraeli; podobná výtka byla i jedním z důvodů předchozího vystoupení USA z UNESCO v roce 1984. Izrael stejně jako USA zůstanou v UNESCO jako pozorovatelské státy. UNESCO odchodem USA a Izraele přijde cca o čtvrtinu svých příjmů, které nebude moci nahradit. USA a Izrael přestaly být členy UNESCO k <time datetime=\"2018-12-31\">31. prosinci 2018</time>." ] }

{ "title": [ "Ekonomické subjekty.", "Ekonomické systémy.", "Ekonomické (hospodářské) sektory." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Ekonomickými subjekty se myslí celkem 5 agregovaných (sdružených) sektorů, které na sebe vzájemně působí v (povětšinou) tržním prostředí. Konkrétně domácnosti, firmy, vláda, finanční systém, zahraničí. Jejich cíle a rozhodování jsou různé a v ekonomice zastávají rozdílné role (pracují, generují zisk apod.). První dva subjekty, které dohromady tvoří tzv. jednoduchý národohospodářský koloběh jsou: Tento model ekonomiky můžeme označit jako tzv. uzavřený - nijak ho neovlivňuje ani vláda, finanční systém či zahraničí. V podmínkách dnešního fungování světa, ale není moc pravděpodobné, že by takováto ekonomika mohla existovat delší dobu. Zapojíme - li do tohoto koloběhu i vládní sektor vytvoříme o něco realističtější model. Po zahrnutí zbývajících ekonomických subjektů dostaneme tzv. rozšířený národohospodářský koloběh (viz obr. 2). Ten počítá s tím, že v ekonomice vznikají úspory. Domácnosti, firmy a vláda zkrátka neutratí vždycky všechny své příjmy. I proto existuje finanční sektor Za podmínky, že je ekonomika státu přístupná okolnímu světu se do ekonomického koloběhu zapojuje i zahraničí. Rozšířený koloběh zjednodušeně vyjadřuje chod dnešní kapitalistické ekonomiky západního střihu. Domácnosti v něm obchodují se svými výrobními faktory na trhu s firmami, z něhož jim plynou příjmy (důchody) Ty daní stát, jenž na oplátku poskytuje domácnostem služby, které by pro firmy nebyli výdělečné. Část důchodu, kterou domácnosti neutratí na trhu se zbožím a službami odvádí do finančního systému v podobě vkladu či investice. Tyto prostředky pak finanční systém poskytuje ostatním subjektům k navýšení jejich produkce a k poskytnuté částce si účtuje úrok. Firmy díky výrobním faktorům generují kapitálové statky a zisk. I ten je daněn státem. Zahraničí v systému funguje jako dovozce a vývozce zboží či kapitálu. Na základě toho, do jaké míry se na chodu ekonomického systému podílí soukromé osoby (tady primárně domácnosti a firmy), státní instituce (ministerstva, úřady apod.) či společenské tradice lze rozpoznat jeho druh. Rozhodují - li o dějích v ekonomice hlavně zvyky a staré obyčeje jedná se systém zvykový. Pokud vlastní hlavní výrobní faktory jako půdu či práci domácnosti a firmy drží kapitálové statky a mohou svobodně rozhodovat o tom, jak s nimi budou nakládat na trhu výrobních faktorů hovoříme buď o tržním systému či systému smíšeném. To záleží na tom, jak moc se do dění zapojuje i vládní sektor. Pokud je postavení vlády dominantní. Má v držení výrobní faktory, kapitálové statky a rozhoduje o jejich použití jedná se o systém centrálního plánování (popř. příkazový). Pro další informace vizte následující kapitolu.", "Každá ekonomika musí pro zajištění svého fungování splnit několik základních úkolů, které lze shrnout do tří otázek: Vzhledem k tomu, jakým způsobem výše uvedené otázky řeší různé ekonomické systémy, je možné rozeznávat následující významné skupiny:", "V ekonomice je možné rozeznat pět sektorů, lišících se druhem ekonomické činnosti:" ] }

{ "title": [ "Pojmenování řeky.", "Pojmenování řeky historicky.", "Pojmenování řeky v současnosti.", "Průběh toku.", "Krajina a zajímavosti podél toku.", "Přítoky.", "Vodní režim." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Dle historických studií o geografii Čech se v mapě od Cirigingerově z r. 1568 vyskytuje název pro spojený tok čtyř řek, které se sbíhají v plzeňské pánvi jméno »Watto« nebo »Watta« (možná záměna s Otavou). Původně se celý tok řeky nazýval Mže. Název \"Berounka\" je doložen od 17. století, kdy byl úsek řeky na berounském panství nazýván tehdy obvyklým způsobem jako \"řeka berounských\". Podle \"Ottova slovníku naučného\" se na konci 17. století začal užívat název Berounka pro dolní tok, poprvé je uváděna plzeňským kronikářem J. Tanerem jako tok za městem Berounem. V 18. století používali někteří autoři název Berounky i pro střední tok od Plzně. Za počátek Berounky byl postupně považován soutok Mže a Rakovnického potoka, později se začátek Berounky posunul na soutok se Střelou a ještě později na soutok s Úslavou. Ottův slovník z roku 1901 přesto ještě uváděl Mži jako řeku ústící do Vltavy.", "V současnosti (2013) podle vodoprávních předpisů začíná Berounka soutokem Mže s Radbuzou v centru Plzně. Její jméno je standardizováno zákonem stanovenou autoritou od toho soutoku až po její zaústění do Vltavy. Plzeňští zastupitelé z iniciativy historika Jana Anderleho rozhodli 7. září 2006 o přejmenování Berounky na území města zpět na původní název (podle ustanovení zákona o obcích o pojmenovávání veřejných prostranství). Zároveň chtěli jednat s vedením Plzeňského kraje o jejím přejmenování na celém území kraje a o naprostém vymazání Berounky z map. Rozhodnutí však nic nezměnilo na oficiálním názvu a vymezení řeky, jak jsou stanoveny vyhláškou ministerstva zemědělství. V červnu 2011 město Plzeň své usnesení z roku 2006 zrušilo kvůli nepříznivému postoji některých obcí a státních úřadů. Od roku 2013 nese jméno Berounka i pár rychlíků Českých drah, a.s. jezdících mezi Prahou a Plzní.", "Berounka protéká Plzeňskou kotlinou a následně přírodním parkem Horní Berounka (od soutoku s Úslavou, řkm 136, k soutoku s Radnickým potokem, řkm 96,0). Na jeho území se do ní vlévá ještě Klabava (zprava) a vůbec největší přítok (mimo zdrojnic) Střela (zleva). Níže v Křivoklátské vrchovině přijímá zleva Rakovnický potok a dále v Berounské kotlině (přímo v Berouně) zprava Litavku. Pod městem Beroun v Českém krasu vytváří Berounka ve vápencích Karlštejnské vrchoviny kaňon se skalními stěnami. U Lahovic se vlévá do Vltavy. Berounka je řekou se silně kolísavými vodními stavy, téměř celý tok je splavný i pro otevřené sportovní lodě a využívaný ke koupání. Nejnavštěvovanější jsou úseky v CHKO Křivoklátsko a úsek v Českém krasu, zejména Vodácká naučná stezka Berounka. Závěrečný úsek před soutokem s Vltavou spadá do vzdutí Modřanského jezu a je v něm vybudován Radotínský přístav. Tok řeky v nivě mezi Kazínem a soutokem s Vltavou procházel mnohými proměnami. Původně řeka tekla přes dnešní Lipence a těsně pod Zbraslaví. Někdy mezi 12.–14. století řeka rozdělila dnešní Horní a Dolní Černošice, zpočátku toto rameno fungovalo jen jako občasný tok při povodních. Roku 1523 je doložen mlýn u Bluku (dnešní Dolní Černošice), tvrz Bluk je doložena od roku 1404. Někdy před 12. století si řeka našla cestu kolem Radotína (doloženo 1115, roku 1158 doložen přívoz u Radotína, za Radotínem však meandrovala směrem ke Zbraslavi (tzv. Šárovo kolo). Pobočné rameno ústící do Vltavy u Lahovic a vytvářející Lahovický ostrov je zaznamenáno již v Müllerově mapě z 1720, toto koryto bylo dále prohloubeno zimní povodní roku 1797 (tzv. lahovická elevace, nakupenina sedimentů vzniklá z tehdejších ledových zátaras). Při povodni v roce 1829 se k Lahovicím přemístil hlavní tok, ten byl roku 1830 uměle stavebně upraven. Pravděpodobně po povodni roku 1845 Berounka rameno u Zbraslavi víceméně opustila, při povodni roku 1872 se staré koryto částečně zaneslo a vzniklo z něj slepé rameno „Krňák“. Roku 1873 byla Vltava v přilehlém úseku zregulována, tím zanikl i Lahovický a Modřanský ostrov. V miocénu hlavní řeka Čech sbírala vody v oblasti Českomoravské vrchoviny, nejprve sledovala zhruba dnešní tok Sázavy, a potom překřížila jižně od Prahy dnešní údolí Vltavy (to v té době samozřejmě ještě neexistovalo). Pokračovala pravděpodobně dnešní Všenorskou branou do prostoru na sever od Brdských hřebenů a přes oblast Českého krasu a Křivoklátska dále na severozápad směrem do severočeských pánví.", "Po opuštění Plzně protéká Berounka v hlubokém zalesněném kaňonu venkovskou, spoře osídlenou krajinou přírodního parku Horní Berounka. Při řece se nachází řada tvrzišť a zřícenin (Libštejn, Krašov, Týřov aj.). Úsek pod Týřovem je spjat s dílem Oty Pavla, který zde rád pobýval a v domku u řeky při vsi Branov má památník a muzeum. Počínaje Roztoky pod Křivoklátem, kde se k Berounce přimyká železniční trať Beroun–Rakovník, je údolí více civilizováno, přibývá chatových osad a kempů. Po obcích Zbečno, Nižbor a Hýskov následuje okresní město Beroun, kde řeka opouští Křivoklátskou vrchovinu a vstupuje do otevřenější krajiny Českého krasu. Podél tohoto posledního úseku vede frekventovaná železniční trať Praha–Beroun a silnice II/116 (posléze II/115) a jedná se (i díky blízkosti Prahy) o turisticky a rekreačně velmi vytíženou oblast (hrad Karlštejn, letoviska Srbsko, Hlásná Třebaň, Řevnice, Dobřichovice, Všenory, Černošice). Na území Prahy protéká Berounka podél Radotína, je přemostěna estakádou Radotínského mostu a těsně před ústím do Vltavy ještě Strakonickou radiálou (silnice I/4).", "\"levý/pravý, k ústí\"", "Hlásné profily:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Fyzikální vlastnosti.", "Horizont událostí.", "Pozorovatelné vlastnosti černé díry.", "Zpomalování času.", "Singularita.", "Pád dovnitř.", "Rotující černé díry.", "Entropie a Hawkingovo záření.", "Matematika černých děr.", "Existence černých děr.", "Vznik.", "Pozorování.", "Našli jsme je?", "Nejbližší kandidáti na černou díru.", "Zánik černé díry.", "Gravitační srážka dvou černých děr.", "Kvantové vyzařování černých děr.", "Objevy po roce 2000.", "Alternativní modely." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Představu tělesa tak hmotného, že z něho nedokáže uniknout dokonce ani světlo, navrhl anglický geolog John Michell v roce 1783 v práci zaslané Královské společnosti. V té době již byla Newtonovská teorie gravitace a pojem únikové rychlosti dostatečně známá. Michell vypočítal, že těleso s poloměrem 500 krát větším, než je poloměr Slunce, a se stejnou hustotou, by mělo na povrchu únikovou rychlost rovnou rychlosti světla, a proto by bylo neviditelné. Parafráze jeho slov: I když to nepovažoval za pravděpodobné, Michell uvažoval o možnosti, že mnoho takových objektů, které není možné vidět, může ve vesmíru existovat. V roce 1796 podpořil francouzský matematik Pierre Simon de Laplace stejnou myšlenku v prvním a druhém vydání své knihy \"Exposition du Systeme du Monde\". Tato podpora však zmizela v dalších vydáních. Podobným teoriím se v 19. století věnovalo minimum pozornosti, protože se předpokládalo, že světlo je vlnění bez hmotnosti neovlivnitelné gravitací. V roce 1915 vyvinul Albert Einstein teorii gravitace nazývanou obecná teorie relativity. Předtím dokázal, že gravitace ovlivňuje světlo. O několik měsíců později Karl Schwarzschild nabídl řešení pro gravitační pole bodové hmoty a dokázal, že něco, co dnes nazýváme černou dírou, může opravdu teoreticky existovat. Schwarzschildův poloměr je dnes známý jako poloměr nerotující černé díry, ale ve své době nebyl dobře pochopený. Sám Schwarzschild ho nepovažoval za fyzikální. Ve 20. letech 20. století dokázal Subrahmanyan Chandrasekhar, že obecná relativita ukázala, že nevyzařující těleso nad jistou hmotnost, dnes známou jako Chandrasekharova mez, by se zhroutilo do sebe, protože by neexistovalo nic, co by mu v tom mohlo zabránit. Proti jeho argumentům se postavil Arthur Eddington, který se domníval, že by něco kolapsu nevyhnutelně zabránilo. Oba měli pravdu, protože bílý trpaslík s hmotností nad tuto mez se zhroutí do neutronové hvězdy. Nicméně i neutronová hvězda se při hmotnosti nad tzv. Tolmanovu-Oppenheimerovu-Volkoffovu mez zhroutí. V roce 1939 Robert Oppenheimer a H. Snyder předpověděli, že velmi hmotné hvězdy by se mohly stát oběťmi dramatického gravitačního zhroucení. Černé díry by tak mohly přirozeně vznikat. Takové objekty byly krátce nazývané zamrzlé hvězdy, protože zhroucení by bylo pozorovatelné rapidně zpomaleně a se silně červeným spektrem v blízkosti Schwarzschildova poloměru. Tyto hypotetické objekty však nebyly předmětem většího zájmu až do pozdních 60. let 20. století. Většina fyziků si totiž myslela, že by byly specifickou vlastností silně symetrických řešení popsaných Schwarzschildem a že v přírodě by se gravitačně kolabující objekt nestal černou dírou. Zájem o černé díry znovu vzplanul v roce 1967 s pokrokem v oblasti teorie a pokusů. Stephen Hawking dokázal, že černé díry jsou všeobecnou vlastností Einsteinovy teorie gravitace a není možné se jim vyhnout při kolabování některých objektů. Zájem o ně rozproudil v astronomické komunitě také objev pulsaru. Krátce na to zavedl teoretický fyzik John Wheeler výraz „černá díra“. Do té doby byl příležitostně používaný termín černá hvězda nebo opisný tvar gravitačně zcela zhroucené těleso. V roce 1971 Tom Bolton identifikoval Cygnus X-1 jako černou díru a to s použitím dalekohledů a přístrojů na observatoři David Dunlap Observatory náležící Torontské univerzitě.", "Hlavním aspektem existence černých děr je skutečnost, že je časoprostor zakřivován přítomností hmoty, což se shoduje se základními principy obecné relativity. Nejpozoruhodnější vlastností černých děr je ta, že jsou důsledkem zakřivení časoprostoru v jejich okolí. V různých oborech fyziky se používají různé definice černých děr.", "Myšlená kulová „plocha“ obklopující hmotu černé díry se označuje jako horizont událostí. Na úrovni horizontu událostí je úniková rychlost rovna rychlosti světla. Neobyčejně silné gravitační pole brání všemu uvnitř horizontu událostí uniknout přes jeho povrch. Cokoliv z vnějšku se může propadnout přes horizont událostí, ale nikdy tomu nemůže být naopak. Výjimkou jsou jen kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. Ty vedou například k efektu tzv. vypařování černých děr. Ani v tomto případě ale částice přímo neunikají zpod horizontu událostí – proces „vypařování“ je založen na jiných principech. Podle Hawkingova vyjádření jde ale o zdánlivý horizont.", "Z dobře odůvodněných předpokladů vyplývá, že černé díry nemají žádné pozorovatelné vlastnosti, které by byly použitelné k objasnění jejich „vzhledu“ uvnitř. Podle obecné relativity můžeme černé díry úplně charakterizovat třemi parametry: hmota, moment hybnosti a elektrický náboj (čtvrtou teoreticky přípustnou vlastností je magnetický náboj, ten však v přírodě pozorován nebyl.) Tento princip se shrnuje frází „\"černé díry nemají vlasy\"“, kterou prvně vyslovil John Wheeler. Toto tvrzení se dokazuje v klasické teorii – teorie kvantová připouští i jiné náboje (jako např. podivnost, za normálních okolností charakterizující elementární částice). Ty se však mohou projevit až v dostatečné blízkosti horizontu událostí a nemají astrofyzikální význam.", "Objekty v gravitačním poli jsou vystaveny zpomalení času, nazývanému dilatace času. Tento fenomén byl experimentálně potvrzen při pokusu s raketou Scout v roce 1976 a bere jej v úvahu například i navigační systém GPS. V blízkosti horizontu událostí černé díry se dilatace času projevuje velmi výrazně. Uvažme dva pozorovatele, kteří mají každý své hodinky seřízeny stejně. Z pohledu vzdáleného pozorovatele to vypadá tak, jako by padajícímu pozorovateli trvalo přiblížení k horizontu událostí nekonečně dlouho. Světlo vycházející z padajícího pozorovatele má zvětšující se spektrální rudý posuv, který je u horizontu událostí roven nekonečnu. Protože v důsledku dilatace času běží čas na hodinkách s pozorovatelem padajícím na černou díru a pozorovatelem vzdáleným různě, vzniká efekt, kdy pozorovatel na černou díru dopadá z hlediska vlastního času \"normálně\", zatímco z hlediska toho, který jej pozoruje, se přiblížení k horizontu událostí jeví \"nekonečně\" dlouhé.", "Obecná relativita předpovídá, že v centru černé díry, pod horizontem událostí, existuje singularita, místo, kde je zakřivení časoprostoru nekonečné a gravitační síly jsou nekonečně velké. Časoprostor pod horizontem událostí je specifický tím, že singularita je v každé z pozorovatelných budoucností každého objektu, který projde horizontem událostí, a tedy, že se vše uvnitř horizontu událostí pohybuje směrem k ní (Penrose a Hawking [2]). To znamená, že mezi původním návrhem Johna Michella z roku 1783 a relativistickým pojetím černé díry je konceptuální nesrovnalost. V Michellově teorii se úniková rychlost rovnala rychlosti světla, ale bylo například stále teoreticky možné vytáhnout objekt z černé díry pomocí \"lana\". Obecná relativita tuto mezeru eliminuje, protože jakmile je objekt za horizontem událostí, jeho časová osa obsahuje konec samotného času a není možný návrat světočáry ven přes horizont událostí. Očekává se, že budoucí zjemnění anebo zobecnění obecné relativity (především kvantové gravitace) změní pohled na podstatu nitra černé díry. Většina teoretiků interpretuje matematické rovnice popisující singularitu tak, že naznačují nekompletnost současné teorie a že k plnému pochopení singularity musí do hry vstoupit nové jevy. Tato otázka může však být pouze akademická, jelikož hypotéza kosmické cenzury předpokládá, že v obecné relativitě neexistují nahé singularity: všechny singularity jsou schované za horizontem událostí, a nelze je tedy prozkoumat.", "Představme si nešťastného kosmonauta padajícího nohama napřed směrem do středu nerotující černé díry Schwarzschildova typu. Čím blíže se dostane k horizontu událostí, tím déle trvá fotonům, které vyzařuje, uniknout gravitačnímu poli černé díry. Vzdálený pozorovatel uvidí kosmonautův zpomalující se sestup při přibližování se k horizontu událostí, kterého zdánlivě nikdy nedosáhne. Astronaut z vlastního pohledu překročí horizont událostí a dosáhne singularity v konečném čase. V momentě, kdy překročí horizont událostí, ho nebude možné pozorovat z okolního vesmíru. Během pádu by si všiml, že světlo přicházející z jeho chodidel, poté kolen a tak dále podléhá zvětšujícímu se rudému posuvu, až se stane neviditelným. Když se přiblíží k singularitě, gradient gravitačního pole se od hlavy k chodidlům značně zvětší. Bude se cítit natažený a nakonec ho roztrhnou slapové síly, protože v jeho chodidlech bude působit mnohem větší gravitace než na úrovni hlavy. Blízko singularity se gradient stane dostatečně velkým k roztržení samotných atomů. Bod, ve kterém se slapové síly stávají zhoubnými, závisí na hmotě černé díry. Pro velké černé díry, jako ty v centrech galaxií, bude tento bod ležet až pod horizontem událostí, takže se kosmonaut může teoreticky dostat přes horizont událostí živý a v případech obřích černých děr tento přechod nemusí dokonce ani pocítit. Naopak u malých černých děr se tyto slapové síly mohou stát osudnými mnohem dříve, než kosmonaut dosáhne horizontu událostí.", "Horizont událostí nerotující černé díry je kulová plocha a její singularita představuje (neformálně řečeno) jeden bod. V případě, že černá díra rotuje, dochází k radikálním změnám jak v okolním prostoročase, tak v samotném matematickém pojetí černé díry. Rotující černá díra má dva horizonty událostí. Původní, Schwarzschildův, se zachovává (i co do tvaru), přibývá však ještě jeden vnitřní, tzv. Cauchyův horizont. Mezi Schwarzschildovým a Cauchyho horizontem se všechna tělesa musí pohybovat směrem ke středu černé díry, pod Cauchyho horizontem je však již opět možné zůstávat na místě a zastavit pád na singularitu, která je u rotujících černých děr prstencová a prostorupodobná. Z hlediska fyzikálního chápání okolí černé díry dochází v důsledku rotace ke změnám v prostoročase. Ten začíná být díky nenulovému momentu hybnosti centrálního tělesa strháván ve směru rotace, což známe jako efekt strhávání časoprostoru (Lensův-Thirringův jev). Ve skutečnosti je prostoročas strháván rotací jakkoliv hmotného centrálního tělesa (dokonce i Země) avšak v případě černých děr jde o natolik významný efekt, že od určité vzdálenosti je pro objekty nemožné setrvávat na jednom místě, byť by se lokálně pohybovaly proti směru rotace rychlostí světla. Plocha, pod kterou je setrvávání na místě nemožné, se u rotujících černých děr nazývá ergosféra (obecněji také statická mez). Ergosféra má elipsoidní tvar a na ose rotace navazuje na horizont událostí. Jelikož se nachází nad horizontem událostí, mohou objekty pohybující se v ergosféře nejen uniknout z gravitace černé díry, ale za jistých okolností mohou být dokonce vymrštěny ven velmi vysokou rychlostí díky energii (a momentu hybnosti) dodanými černou dírou. Odtud pochází i její název ergosféra (pracující sféra), protože je schopná vykonávat práci na úkor rotační energie černé díry.", "V roce 1971 Stephen Hawking dokázal, že se celková plocha horizontu událostí jakékoli skupiny černých děr nikdy nezmenší. Toto tvrzení se příliš podobalo druhému termodynamickému zákonu, přičemž plocha hraje v tomto případě úlohu entropie. Proto Ja'akov Bekenstein navrhl, že entropie černé díry je skutečně úměrná ploše jejího horizontu událostí. V roce 1975 aplikoval Hawking kvantovou teorii pole na zakřivený prostoročas okolo horizontu událostí a objevil, že černé díry můžou vyzařovat tepelné záření, známé jako Hawkingovo záření. Z prvního zákona mechaniky černých děr vyplývá, že entropie černé díry se rovná čtvrtině plochy horizontu událostí. Tento všeobecný výsledek je aplikovatelný i na kosmologické horizonty jako de Sitterův prostoročas. Později bylo navrženo, že černé díry jsou objekty s maximální entropií, což znamená, že maximální entropie oblasti vesmíru je entropie největší černé díry, která se do oblasti vejde. Skutečnost, že maximální entropie v daném objemu je úměrná povrchu tohoto objemu a ne objemu jako takovému, vedla k formulaci tzv. holografického principu. Hawkingovo záření vzniká na horizontu událostí a v současném pojetí nenese žádnou informaci o vnitřku černé díry, protože jde o kvantově-mechanický projev existence vakua. To však znamená, že černé díry nejsou úplně černé a důsledkem je pomalé vypařování černé díry. I když jsou tyto efekty zanedbatelné pro astronomické černé díry, jsou významné pro hypotetické miniaturní černé díry, kde dominují účinky kvantové teorie pole. V současnosti se předpokládá, že malé černé díry se rychle vypařují a nakonec mohou i zmizet zcela. Z tohoto důvodu má každá černá díra konečnou délku života přímo úměrnou její velikosti. 21. června 2004 Stephen Hawking, v rozporu se svými předchozími zjištěními, prezentoval nový argument, že černé díry přece jen emitují informaci o tom, co pohlcují. Navrhl, že kvantové perturbace horizontu událostí by mohly dovolit uniknout informacím a ovlivnit vyvolané Hawkingovo záření. Tato teorie ještě nebyla prodiskutována ve vědecké komunitě, ale v případě, že bude přijata, je pravděpodobné, že vyřeší informační paradox černých děr. Mezitím oznámení o této nové teorii zaznamenalo nebývalou pozornost médií. V roce 2014 skupina vědců na základě simulací došla k závěru, že černé díry nemusejí vůbec existovat. Podle výpočtů Hawkingovo záření při hroucení hvězdy odnáší tolik energie a hmoty, že ke kolapsu nedojde.", "Černé díry jsou předpovězené Einsteinovou teorií obecné relativity. V nejjednodušším případě jsou popsány Schwarzschildovou metrikou, což je nejstarší a nejjednodušší exaktní řešení Einsteinových rovnic, které bylo objeveno Karlem Schwarzschildem roku 1915. Toto řešení popisuje zakřivení časoprostoru v okolí nerotujícího sféricky symetrického objektu, přičemž jeho metrika je kde formula_2 je standardní člen prostorového úhlu obdobný sférickým souřadnicím. Podle Schwarzschildova řešení se kulově symetrický objekt nevyhnutelně zhroutí vlivem své vlastní gravitace do černé díry, je-li jeho poloměr menší než vzdálenost známá jako Schwarzschildův poloměr. Pod tímto poloměrem je prostoročas tak silně zakřivený, že se každý světelný paprsek vyzářený z této oblasti libovolným směrem bude pohybovat do středu celého systému. Ve středu se vytvoří gravitační singularita, oblast s teoreticky nekonečnou hustotou. Oblast pod horizontem událostí však již ve Schwarzschildových souřadnicích nelze popsat a užívají se například Kruskalovy-Szekeresovy souřadnice. Schwarzschildův poloměr ve výše zavedených souřadnicích je vyjádřený jako formula_3, přičemž \"G\" je gravitační konstanta, \"m\" je hmotnost objektu a \"c\" je rychlost světla. Pro objekt s hmotností Země je Schwarzschildův poloměr 9 milimetrů. \"Střední hustota\" Schwarzschildova poloměru se zmenšuje se zvětšováním hmotnosti černé díry, takže černá díra s hmotností Země by měla hustotu 2×10 kg/m3, ale obří černá díra s hmotností 10 hmotností slunce by měla hustotu okolo 20 kg/m3, což je méně než hustota vody. Střední hustota je dána jako formula_4 Vzhledem k tomu, že střední poloměr Země je 6371 km, musel by být její objem zmenšený 4×10 krát, aby se zhroutila do černé díry. Pro těleso hmotnosti Slunce je Schwarzschildův poloměr přibližně 3 km, což je o mnoho méně než je současný poloměr Slunce. Je také mnohem menší než poloměr, do kterého se Slunce nakonec smrští po vyhoření svého nukleárního paliva, což bude několik tisíc kilometrů. Hmotnější hvězdy se však můžou zhroutit do černé díry na konci své existence. Obecně jsou černé díry předpovídané i jinými řešeními Einsteinových rovnic, jako je například Kerrova metrika pro rotující černé díry, které mají prstencovou singularitu. Reissnerova-Nordströmova metrika popisuje elektricky nabité černé díry. Nejobecnější řešení má Kerrovu-Newmanovu metriku a odpovídá případu nabitých rotujících černých děr.", "", "Obecná relativita (podobně jako jiné teorie gravitace) nejen tvrdí, že černé díry mohou existovat, ale ve skutečnosti přímo předpovídá, že vznikají přirozeně. Existuje několik modelů vzniku černé díry: Hmota se gravitačně zhroutí v daném prostoru ve vesmíru díky procesu nazývanému gravitační kolaps. Nejznámější z těchto procesů jsou některá finální stádia evoluce hvězd, kdy poklesne tlakový gradient (tlak záření hvězdy) a hvězda se neudrží v hydrostatické rovnováze, přičemž je zároveň splněna podmínka dostatečného množství hmoty, aby následný kolaps nebyl zadržen například ve fázi neutronové hvězdy (tedy ve formě degenerovaného neutronového plynu). Kolaps takové hvězdy pak není možno zastavit - povrch hvězdy se zhroutí pod horizont událostí a nevyhnutelně skončí v singularitě a vznikne hvězdná černá díra. Když v nějakém prostoru dochází v důsledku gravitačních sil k seskupování hmoty, gravitační pole takové oblasti sílí – nebo v jazyku relativity – zakřivení prostoru v okolí se zvětšuje. Když úniková rychlost v nějaké vzdálenosti od centra gravitačního působení dosáhne rychlosti světla, vytvoří se horizont událostí, uvnitř kterého musí hmota nevyhnutelně skončit v singularitě. Černé díry tohoto typu existují jako dva typy modelů: Proces vzniku miniaturních černých děr je na hranici hypotézy a fikce. Přesto existují určité náznaky, že v případě urychlovače s energií řádově TeV by mohlo být možno mikroskopickou černou díru vytvořit. Takovým, zdá se, by mohl být LHC urychlovač, který byl v CERNu uveden do provozu v roce 2008. V důsledku srážky těžkých atomových jader za vysoké energie existuje možnost, že hmota v oblasti srážky se obklopí horizontem událostí. Takováto černá díra, pokud by vznikla, se však obratem vypaří. Vytvoření černých děr v urychlovačích by mohlo rozřešit tzv. paradox unitarity černých děr, který stojí na otázce, zda se pádem do černé díry ztrácí kvantová informace.", "Teorie říká, že nemůžeme objevit černé díry podle světla vyzařovaného nebo odraženého od hmoty v jejich nitru. Tyto objekty však lze předpovědět pozorováním jevů v jejich blízkosti, například jevu gravitační čočky, a hvězd, které zdánlivě obíhají kolem prostoru, kde není žádná viditelná hmota. Ovšem pozorovatelné projevy mohou být způsobeny i jinými objekty, takže není snadné je odlišit i od objektů jako je třeba bílý trpaslík. Za nejviditelnější efekty jsou považované ty, které pocházejí z hmoty padající do černé díry. Tato hmota se dle předpovědí, podobně jako voda tekoucí do odtoku, soustřeďuje do rychle se otáčejících akrečních disků do té doby, než je černou dírou pohlcena. Vnitřní tření disk extrémně zahřívá a způsobuje vyzařování velkého množství rentgenového a ultrafialového záření. Tento proces je neobyčejně účinný a může přeměnit až 50 % zbytkové hmoty na záření, v protikladu s termonukleární fúzí, která dokáže konvertovat pouze několik málo procent na energii. Další pozorovatelné efekty jsou úzké výtrysky částic, které se pohybují v ose akrečního disku relativistickými rychlostmi. Akreční disky, výtrysky a obíhající objekty můžeme najít nejen kolem černých děr, ale i okolo objektů, jako jsou například neutronové hvězdy a bílí trpaslíci. Dynamika těles okolo takovýchto atraktorů, které nejsou černými děrami, je velmi podobná dynamice objektů v okolí černých děr a je velmi aktivním předmětem výzkumu zahrnujícím magnetické pole a plazmovou fyziku. Proto také platí, že pozorování akrečního disku a orbitálních pohybů většinou pouze indikuje existenci kompaktního objektu s určitou hmotností, ale vypovídá jen velice málo o jeho podstatě. Identifikovat takový objekt jako černou díru je možné pouze tehdy, pokud se prokáže, že se nemůže jednat o jiné dostatečně hmotné a kompaktní těleso nebo provázaný systém těles. Většina astrofyziků, dle obecné teorie relativity, v takovém případě předpokládá, že se koncentrace hmoty s dostatečnou hustotou musí nevyhnutelně zhroutit do černé díry v kosmologicky krátkém čase. Jeden důležitý pozorovatelný rozdíl mezi černými děrami a jinými kompaktními objekty je, že jakákoli kolabující hmota, která narazí na takový kompaktní hmotný objekt v relativistické rychlosti, vyvolá nepravidelná vzplanutí rentgenového záření nebo jiného tvrdého záření. Nedostatek takovýchto vzplanutí kolem kompaktní koncentrace hmoty se považuje za důkaz, že objekt je černá díra bez povrchu, na který by mohla hmota náhle narazit.", "Dnes evidujeme mnoho nepřímých důkazů astronomických pozorování černých děr v hmotnostních pásmech: Také existuje několik důkazů o černých dírách se střední hmotností v rozmezí od několika set po tisíce hmotností Slunce. Předpokládá se, že z těchto černých děr vznikají obří černé díry. Kandidáti na černé díry hvězdné hmotnosti byli identifikováni hlavně přítomností akrečních disků správné velikosti a rychlosti bez nepravidelných vzplanutí, které jsou očekávané u akrečních disků při ostatních kompaktních objektech. Černé díry s hmotností hvězd by mohly zapříčinit výbuchy gama záření, i když pozorování takovýchto výbuchů u supernov a jiných objektů, které nejsou černé díry snížilo pravděpodobnost tohoto spojení. Kandidáti na obří černé díry byli nejdříve poskytnuti aktivními galaktickými jádry a kvasary, které objevili radioamatéři v 60. letech 20. století. Výkonná přeměna hmoty na energii třením v akrečních discích okolo černých děr je zřejmě jediným vysvětlením pro vydatné množství energie generované těmito objekty. Uvedení této teorie v 70. letech odstranilo hlavní námitku domněnky, že kvasary jsou vzdálenými galaxiemi – totiž, že žádný fyzikální mechanizmus nemůže generovat takové množství energie. Pozorování pohybů hvězd okolo galaktických center v 80. letech vedlo k všeobecnému přesvědčení, že obří černé díry existují v centrech většiny galaxií, včetně naší domovské Mléčné dráhy. Sagittarius A* je dnes shodně považovaný za věrohodného kandidáta pro polohu obří černé díry ve středu Mléčné dráhy. Současná představa je, že všechny galaxie by mohly mít obří díru ve svých středech. Tato černá díra pohlcuje plyn a prach ve středu galaxie, přičemž generuje obrovské množství záření do té doby, než pohltí všechnu okolní hmotu a proces se zastaví. Tato představa také vysvětluje, proč neexistují žádné k nám blízké kvasary. I když detaily ještě nejsou úplně jasné, zdá se, že růst černých děr má spojitost s růstem kulovité části – eliptická galaxie nebo vypouklina ve spirální galaxii – ve které existuje. Je zajímavé, že neexistuje důkaz pro hmotné černé díry ve středech uzavřených hvězdokup, což ukazuje na jejich fundamentální odlišnost od galaxií.", "Kromě Sagittarius A*, černé díry v centru naší galaxie Mléčné dráhy, existuje několik bližších kandidátů na černé díry. Všechny jsou binární systémy, které vysávají hmotu z partnera přes akreční disk. Mají hmotnost od tří do několika desítek hmotností slunce.", "Černá díra z pohledu klasické fyziky je těleso velmi stálé, které nemůže zaniknout vlivem ztráty své hmoty, jelikož žádná částice není podle klasické fyziky schopna překonat rychlost světla a jedinou přirozenou cestou zániku černé díry se tak jeví její pohlcení jinou černou dírou tzv. \"gravitační srážka\". Při pohledu na systém černé díry z moderní fyziky však vyvstává další možnost, jak může černá díra zaniknout. Kvantová mechanika připouští proces, při kterém vlivem neurčitosti v počtu částic ve vakuu neustále vznikají a opět zanikají páry částice-antičástice. Pokud jedna z takto vzniklých částic vznikne nad horizontem událostí a druhá pod ním, může první z nich uniknout do nekonečna a snížit tím hmotnost černé díry. Tento proces se nazývá \"Hawkingovo záření\", nebo \"kvantové vypařování černých děr\" a byl poprvé popsán britským astrofyzikem Stephenem Hawkingem.", "Jsou-li dvě černé díry gravitačně vázané a obíhají dostatečně blízko společného těžiště, vyzařují podle předpovědi obecné teorie relativity gravitační vlny. To způsobuje, že tato soustava ztrácí energii a černé díry se k sobě stále více přibližují. V určitém momentu dojde k tomu, že gravitační interakce je natolik silná, že se horizonty černých děr začnou deformovat, až se obě díry setkají a spojí. Celková plocha jejich horizontů se přitom v souhlasu s termodynamikou černých děr zvětší. Při tomto procesu se v závislosti na tom, jak velký náboj a především moment hybnosti, výsledná černá díra bude mít, za velmi krátký čas vyzáří velké množství energie ve formě gravitačních vln. Právě proto jsou srážky černých děr jedním z procesů, který by bylo možno zachytit pomocí detektorů gravitačních vln a po kterém se proto usilovně pátrá. Ovšem nelinearita Einsteinových rovnic, která zaručuje stabilitu původních i výsledné černé díry, je ale také zdrojem dosud potíží při hledání analytického i numerického řešení popisujícího srážku černých děr. Pozorování prozatím proběhla pouze pomocí dekteru gravitačních vln. Z dosavadních numerických modelů vyplývalo, že pro nerotující černé díry o stejné hmotnosti se při srážce na gravitační vlny přemění až 3 % jejich hmotnosti. Výpočty na základě pozorování gravitačních vln však ukázaly na ztrátu až 5 %.", "Z pohledu kvantové fyziky existuje další možnost, jak černá díra může zaniknout - pomocí tzv. \"Hawkingova záření\". Podle klasické fyziky může černá díra tělesa i záření absorbovat, avšak nemůže nic vyzařovat, tedy by její teplota musela být rovna absolutní nule nezávisle na velikosti gravitace na myšleném povrchu, což znemožňuje černé díře dosáhnout termodynamické rovnováhy s okolím. V roce 1974 vyslovil Stephen Hawking hypotézu kvantového vypařování černých děr, podle které je každá černá díra schopna spontánně emitovat záření přesně takové, jako kdyby byla obyčejným černým tělesem zahřátým na teplotu T= κ/2π úměrnou povrchové gravitaci κ na horizontu. (Vzorec platí v Planckových jednotkách.) Hawking svým výpočtem dokázal, že černá díra není tak úplně černá a že kvantové zákony dokazují, že se na horizontu událostí neustále rodí nové částice, které odnášejí část energie černé díry pryč, čímž zmenšují hmotnost díry a umožňují pozorování černé díry v určitém spektru. Únik částic je z počátku jen velmi pozvolný, ale ke konci získává proces na dynamičnosti až na konci dojde k explozi černé díry do okolí. Předpokládá se, že černá díra hmotnosti Slunce se vypaří přibližně za 10 let, což je v porovnání se současným stářím vesmíru 1,37×10 let skutečně velmi dlouhá doba. Příčinou kvantového vyzařování je proces kreace páru částice-antičástice, ke kterému dochází v blízkosti horizontu událostí, kde se mohou vytvářet elementární částice na základě kvantových procesů. Ve vakuu běžně dochází k neustálému vzniku a zániku párů částice-antičástice (fluktuace počtu částic musí být kvůli relacím neurčitosti nenulové, což se projevuje právě tvorbou těchto párů). V okolí horizontu událostí může nastat situace, kdy z páru zůstane jedna částice nad horizontem, zatímco druhá vznikne pod horizontem a musí tedy nevyhnutelně spadnout do singularity. Pokud první částice unikne mimo dosah gravitace černé díry, pozorovateli v okolí horizontu se jeví, že částice vzniká jakoby z ničeho v blízkosti horizontu. Energie potřebná na vytvoření částice ubude z hmoty černé díry.", "V roce 2004 bylo objeveno mnoho černých děr, což vedlo k vypracování nové teorie rozšíření černých děr ve vesmíru, která udává, že existuje takřka pětkrát více černých děr než se do té doby předpokládalo. V červenci 2004 astronomové objevili obří černou díru Q0906+6930 v centru vzdálené galaxie v souhvězdí Velké medvědice. Odhad věku a hmotnosti takových černých děr nám může pomoct určit věk vesmíru. V listopadu 2004 tým astronomů oznámil objev první černé díry střední hmotnosti v naší galaxii, která obíhá přibližně tři světelné roky od Střelce A*. Tato střední černá díra s hmotností asi 1300 Sluncí se nachází uvnitř shluku sedmi hvězd, pravděpodobně jako pozůstatek velkého shluku hvězd roztrženého galaktickým středem. Tento objev může podpořit myšlenku, že obří černé díry se zvětšují pohlcováním blízkých menších černých děr a hvězd. V únoru 2005 byl objeven modrý obr SDSS J090745.0+24507 opouštějící Mléčnou dráhu dvojnásobnou únikovou rychlostí (0,0022 rychlosti světla). Trajektorii hvězdy je možné dohledat až zpět ke galaktickému jádru. Vysoká rychlost této hvězdy podporuje hypotézu existence obří černé díry ve středu naší galaxie. Vznik mikročerných děr na Zemi v částicových urychlovačích byl trochu nejistě ohlašován, ale doposud nepotvrzen. Dodnes není znám ani žádný pozorovaný kandidát na prvotní černou díru. Australští vědci učinili výpočet, jak maximalizovat dobu přežití v černé díře. Jejich teorie v jednoduchosti říká: Existuje jediná nejdelší cesta při pádu do černé díry tj. dráha volného pádu z počátečního klidu, nicméně existují i kratší cesty. V případě překročení horizontu událostí po jedné z kratších cest, je možno zažehnout motory rakety, a tím se dostat na nejdelší a maximalizovat svůj čas. V červnu 2007 objevil mezinárodní tým astronomů z Kanady, Francie a USA dalekohledem CFHT na Havaji doposud neznámou černou díru ve vzdálenosti 13 miliard světelných let od Země. Jedná se o nejvzdálenější černou díru, která byla zatím nalezena. Tato černá díra se nalézá ve středu kvasaru. V říjnu 2007 byl publikován objev patrně největšího binárního systému hvězdy a černé díry. „\"Před tím byl největší hvězdnou černou dírou objekt GRS 1915+105 s hmotností černé díry odhadnutou na 14 plus nebo minus 4 Slunce,\"“ prohlásil objevitel Orosz. „\"Nicméně hmotnost GRS 1915+105 přišla na přetřes,\"“ dodal. V prosinci 2018 se čínským astronomům povedlo detekovat černou díru v naší Galaxii s názvem LB-1. Je 15 000 světelných let vzdálená od Země. Podle mezinárodního vesmírného týmu je její hmotnost 70x větší než hmotnost našeho Slunce. Hvězdný společník této masivní černé díry označen jako LB-2 má hmotnost osm Sluncí a obíhá ji jednou za 79 dní.", "V současné době je posuzováno několik alternativních modelů, které se chovají jako černé díry, ale fungují bez singularity. Většina vědců však považuje tyto koncepty za vyumělkované, protože jsou mnohem složitější a nepřinášejí žádné pozorovatelné rozdíly od černých děr (nevyhovují tedy logice tzv. Occamovy břitvy). Nejvýznamnější z těchto teorií je teorie tzv. gravahvězda (anglicky \"Gravastar\"). V březnu 2005 fyzik George Chapline z Národní laboratoře Lawrencea Livermora v Kalifornii navrhl myšlenku, že černé díry neexistují a že objekty v současnosti považované za černé díry jsou ve skutečnosti hvězdy z temné energie. Svoje závěry opírá o výsledky některých kvantově-mechanických analýz. I když má jeho návrh v současnosti jen malou podporu ve fyzikální obci, je značně citovaný v médiích." ] }

{ "title": [ "Předchůdci.", "Abakus.", "Logaritmické tabulky.", "Mechanické kalkulátory.", "První programovatelné stroje.", "Stroje pro hromadné zpracování dat.", "Nultá generace.", "Z1.", "Z2, Z3.", "ABC.", "Colossus.", "Mark I.", "Mark II.", "SAPO.", "První generace (1945 až 1950).", "ENIAC a MANIAC.", "Druhá generace (1951 až 1964).", "UNIVAC.", "EPOS.", "Třetí generace (1965 až 1980).", "IBM System 360.", "Cray.", "Čtvrtá generace (od roku 1981).", "Budoucnost." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "První zařízení, která se později vyvinula v dnešní počítače, byla velmi jednoduchá a byla založena na mechanických principech. Vývoj probíhal až do poloviny 20. století ve dvou větvích: analogové počítače a číslicové počítače. Analogové počítače modelovaly problém převedením do jeho mechanické nebo elektrické analogie, číslicové pak jeho převedením na číselné hodnoty a jejich numerickým zpracováním. S vývojem číslicové techniky během 2. poloviny 20. století analogové počítače prakticky vymizely, používají se jen na specializovaná řešení.", "Abakus vznikl přibližně před 5000 lety. Je prvním známým nástrojem, který usnadňoval počítání s čísly. Původně šlo jen o zaprášený kámen (starohebrejské slovo \"abaq\" znamená „prach“), který se používal v Babylonii již od poloviny třetího tisíciletí př. n. l. Nejstarším dochovaným exemplářem je salamiská tabulka, která pochází zhruba z roku 300 př. n. l., avšak historik Hérodotos popsal příklady pro tabulku tohoto typu již o více než století dříve. Ve starověkém Řecku a Římě se používala dřevěná nebo hliněná destička, do které se vkládaly kamínky („calculli“) – odtud název kalkulačka.", "Roku 1614 objevil John Napier novou matematickou metodu, umožňující realizovat násobení a dělení pomocí sčítání a odčítání s využitím logaritmů. Následně byly v Anglii sestaveny první logaritmické tabulky. Po nich následovalo logaritmické pravítko, kde byla reálná čísla reprezentována vzdáleností na ose. Logaritmické pravítko bylo prakticky beze změny používáno dalších 200 let, dokonce bylo používáno i k provádění výpočtů v rámci programu Apollo.", "První mechanické zařízení, které patrně sloužilo k výpočtům, je Mechanismus z Antikythéry (podle řeckého ostrova Antikythera, kde byl objeven vrak lodi), vzniklý někdy mezi roky 150 a 100 př. n. l. Podle dnešních poznatků sloužil k výpočtu kalendáře resp. polohy Slunce, Měsíce a planet. Mechanismus se skládal z více než třiceti ozubených koleček seřazených v rovnostranných trojúhelnících a na svou dobu byl skutečně miniaturní. Zajímavé je, že mechanizmus je nejspíš založen na heliocentrickém principu (tedy Země obíhá kolem Slunce), který se jako kosmologická teorie ujal v Evropě až o osmnáct století později. Další známý mechanický kalkulátor sestavil roku 1623 Wilhelm Schickard z ozubených koleček z hodinových strojků (proto bývá nazýván „počítací hodiny“). Uměl sčítat a odčítat šesticiferná čísla a měl být prakticky použit Johannem Keplerem při astronomických výpočtech. Známý francouzský matematik, fyzik a teolog Blaise Pascal vyrobil ve svých 19 letech v roce 1642 počítací stroj, který uměl sčítat a odčítat, nazvaný \"Pascalina\". Gottfried Wilhelm Leibniz ho následoval v roce 1671 a kolem roku 1820 vytvořil Charles Xavier Thomas první úspěšný sériově vyráběný kalkulátor – \"Thomasův Arithmometr\", schopný sčítat, odčítat, násobit a dělit. Ten byl převážně založen na Leibnizově přístroji. Technologie mechanických počítacích strojů se udržela až do 70. let 20. století. Mechanické kalkulátory pracovaly v desítkové soustavě (včetně ENIACu), která je sice pro člověka obvyklá, je však implementačně složitější než v současnosti používaná dvojková soustava, kterou popsal Leibniz. V roce 1725 použil Basile Bouchon děrovaný papír pro řízení tkalcovského stavu. O rok později v roce 1726 vylepšil Jean-Baptiste Falcon funkci spojením jednotlivých papírových karet, čím zjednodušil úpravy a změny programu. V roce 1801 použil francouzský vynálezce Joseph Marie Jacquard v tkalcovském stavu děrné štítky, které bylo možné vyměnit beze změny v mechanice samotného stavu. Tento okamžik je považován za milník v programovatelnosti strojů. Nápad použít děrné štítky k programování mechanického kalkulátoru uplatnil v roce 1835 Charles Babbage. Děrný štítek obsahoval znaky ve formě kombinace dírek a umožňoval obsah opakovaně použít. K uchovávání dat a jejich pozdějšímu dalšímu využití použil poprvé děrné štítky Herman Hollerith, který se svou metodou vyhrál v roce 1890 v USA konkurz na sčítání lidu (to předchozí totiž trvalo plných 7 let). Jeho firma se později stala základem slavné počítačové společnosti IBM a tento charakter zpracování dat se udržel dalších 100 let. Pro analýzu a další zpracování dat na děrných štítcích byly vyvíjeny specializované stroje – děrovače, tabelátory a třídiče. Technologie děrných štítků o něco později umožnila návrhy prvních programovatelných strojů. Dodnes existují počítače, které technologii děrných štítků používají. Tehdejší metoda programování spočívala v tom, že programátor předal své děrné štítky ke zpracování do výpočetního střediska a čekal, jestli získá výsledky nebo výpis chybových hlášení. Pokud došlo k chybě, musel zpětně zapracovat opravu do svého programu, který mezi tím již dále vylepšil. Poté znovu odeslal štítky do výpočetního střediska a celý cyklus se opakoval.", "V roce 1833 Charles Babbage pokročil od vývoje svého „Diferenciálního stroje“ (Difference engine) k lepšímu návrhu „Analytického stroje“ („Analytical engine“), který se stal prvním univerzálním Turingovsky úplným počítačem (dokáže emulovat jiné stroje pouhou změnou programu bez nutnosti fyzické přestavby). Jeho cílem bylo postavit univerzální programovatelný počítač používající jako vstupní médium děrné štítky. Struktura stroje obsahovala „sklad“ (paměť) a „mlýnici“ (procesor), což mu umožňovalo činit rozhodnutí a opakovat instrukce – přesně jako to dělají dnešní počítače pomocí příkazů IF... THEN... a LOOP (resp. FOR). Jeho počítač měl pracovat s 50místnými čísly s pevnou desetinnou čárkou. Uvažovaný pohon měl obstarat parní stroj. Pokus o sestavení stroje skončil neúspěšně, když byl nejprve zpomalen hádkami s řemeslníkem nepřesně vyrábějícím ozubená kola a později zcela zastaven kvůli nedostatečnému financování. Babbage zjistil, že pro svůj stroj bude potřebovat programátora. Najal tedy mladou ženu se jménem Ada Lovelace (dceru básníka Lorda Byrona), která se tak stala prvním programátorem na světě (jako nadaná matematička se aktivně na vývoji stroje a teorie programování podílela) a na její počest byl nazván programovací jazyk Ada.", "Přímým předchůdcem dnešních počítačů je použití (jednoúčelových) strojů pro hromadné zpracování dat, které využívaly děrné štítky. Při 11. sčítání lidu v USA v roce 1890 jejich použití navrhl a realizoval Herman Hollerith, stejně jako použití zmíněných děrných štítků pro uložení a kódování získaných dat (jeho firma se později změnila na firmu IBM).", "Za kalkulačky nulté generace jsou považovány elektromechanické počítače využívající většinou relé. Pracovaly obvykle na kmitočtu okolo 100 Hz. Hybnou silou vývoje nulté generace se stala druhá světová válka, kdy došlo k velkému pokroku souběžně v různých částech světa.", "První, komu se podařilo sestrojit fungující počítací stroj, byl německý inženýr Konrad Zuse. V roce 1934 začal pracovat na konstrukci mechanické výpočetní pomůcky a po řadě různých zdokonalení dokončil v roce 1936 základní návrh stroje pracujícího v dvojkové soustavě s aritmetikou v plovoucí čárce a programem na děrné pásce (jako nosič byl použit kinofilm). Neznalost prací Babbageho a jeho následovníků však měla za následek, že Zuse do svého projektu nezahrnul podmíněné skoky. Přes tento nedostatek však můžeme tvrdit, že roku 1938 spatřil světlo světa první počítač nazvaný Z1. Byl ještě elektromechanický s kolíčkovou pamětí na 16 čísel a byl velmi poruchový, pro praktické použití nevhodný.", "Konrád Zuse proto přistoupil ke stavbě počítače Z2, který již obsahoval asi 200 relé. Paměť však byla stále ještě mechanická, převzatá ze Z1. Potom se Zuse spojil s Helmutem Schreyrem a společně se pustili do vývoje ještě výkonnějšího počítače Z3, který dokončil v roce 1941. Tento první prakticky použitelný počítač na světě obsahoval 2600 elektromagnetických relé a byl užíván též k výpočtům charakteristik balistických raket V-2. Pracoval ve dvojkové soustavě a prováděl až 50 aritmetických operací s čísly v pohyblivé řádové čárce za minutu (ani ne jedna za sekundu). Paměť byla na tehdejší dobu velká, 64 čísel po 22 bitech. Údaje se ručně zadávaly pomocí klávesnice. V roce 1998 Raúl Rojas prokázal, že i přes absenci instrukce podmíněného skoku je Turingovsky úplný (viz výše odstavec \"První programovatelné stroje\"), i když bylo nutné pomocí smyček vypočítat a následně zahodit všechny nepotřebné výsledky. Počítač byl v roce 1944 zničen při náletu.", "V říjnu 1939 sestavil americký profesor John V. Atanasoff elektronický počítač ABC (Atanasoff–Berry computer), který sloužil k řešení lineárních rovnic v oblasti fyziky.", "Roku 1943 zkonstruoval v Bletchley Park anglický inženýr Thomas H. Flowers (1905–1998) prototyp počítače určeného k lámání německých šifer, vytvářených šifrovacími stroji Enigma a armádními dálnopisy (\"Schlüsselzusatz\" 40; SZ 40, pak T52; ve spojeneckém kódu \"FISH Sturgeon\" a \"Tunny\"), který se nazýval Colossus Mark I. Používal vakuové elektronky a v následujícím roce byl zprovozněn vylepšený Colossus Mark 2.", "V letech 1939–1944 pracoval ve Spojených státech na podobném projektu Howard Hathaway Aiken. Oficiálně se projekt jmenoval Automatic Sequence Contolled Calculator (ASCC, ), neformálně se nazýval Howard Mark I. Celý projekt financovala firma IBM (International Business Machines), která vznikla sloučením bývalé Holleritovy společnosti Tabulating Machine Company s několika dalšími a zabývala se do té doby zejména výrobou děrnoštítkových strojů. Aikenův projekt počítacího stroje chápala jako demonstraci svých technických možností. Byl to její první vstup do světa výpočetní techniky, ve kterém později ovládla více než polovinu světového trhu. Byl ve světě znám spíše pod názvem Mark I. Počítač byl dodán v roce 1944 Harvardově univerzitě v Cambridge (MA). Patnáct metrů dlouhé monstrum bylo poháněno elektromotorem o výkonu 3,7 kW, který byl napojen na dlouhou hřídel zprostředkovávající pohon jednotlivých částí počítače, který obsahoval 765 000 elektromechanických prvků. Program nesla děrná páska, jejíchž 24 stop bylo rozděleno do tří skupin po osmi (2 adresy + kód operace). Počítač pracoval v desítkové soustavě s pevnou čárkou. Paměť měla dvě části – statickou, do které bylo možno před zahájením výpočtu vložit až 60 dvacetičtyřmístných čísel, a dynamickou (operační) paměť tvořenou elektromechanicky ovládanými kolečky. Do této paměti si mohl počítač zaznamenat a zpětně přečíst dalších 72 čísel (23 místných). Zároveň zde probíhaly aritmetické operace sčítání a odčítání. Mark I dovedl sečíst dvě čísla za 0,3 s, vynásobit je za 6 s a vypočítat např. hodnotu sinus daného úhlu během jedné minuty. Americké námořnictvo ho využívalo k výpočtu balistických tabulek.", "Po úspěchu počítače Mark I začal Aiken pracovat na počítači Mark II. Toto zařízení bylo již čistě reléové. Aritmetika pracovala v plovoucí čárce s desítkovými číslicemi, které byly dvojkově kódovány pomocí čtyř relé. Operační paměť počítače mohla pojmout až 100 čísel s deseti platnými číslicemi. Sčítání již trvalo pouze 0,125 s a násobení průměrně 0,25 s. Celý počítač obsahoval přibližně 13 000 relé. Počítač začal pracovat v roce 1947 a byl předán americkému námořnictvu.", "Prvním počítačem vyrobeným v Československu byl SAPO (SAmočinný POčítač), který byl uveden do provozu v roce 1957. Obsahoval 7000 relé a 400 elektronek. Měl magnetickou bubnovou paměť o kapacitě 1024 dvaatřicetibitových slov. Pracoval ve dvojkové soustavě s pohyblivou řádovou čárkou. Tento počítač měl dvě zvláštnosti: první bylo, že byl pětiadresový neboli součástí každé instrukce bylo 5 adres (2 operandy, výsledek a adresy skoků v případě kladného a záporného výsledku) a druhou bylo, že se vlastně jednalo o tři shodné procesory, které pracovaly paralelně. Výsledek každé operace z jednotlivých procesorů se mezi sebou porovnal a o výsledku se rozhodovalo hlasováním. Pokud byl shodný alespoň ve dvou případech, byl považován za správný. Pokud se ve všech třech případech lišil, operace se opakovala. Počítač SAPO byl zkonstruován prof. A. Svobodou, Dr. Oblonským a jejich spolupracovníky v Ústavu matematických strojů (pozdější Výzkumný ústav matematických strojů) a byl instalován v budově ústavu na Loretánském náměstí. Tři roky po svém spuštění, v roce 1960, počítač SAPO shořel. Z jiskřících releových kontaktů se vzňala loužička oleje, kterým se relé promazávala.", "První generace je charakteristická použitím elektronek (tzv. elektronika) a v menší míře též ještě relé (elektromechanika). Počítače byly poměrně neefektivní, velmi drahé, měly vysoký příkon, velkou poruchovost a velmi nízkou výpočetní rychlost. Zpočátku byl program vytvářen na propojovacích deskách, později byly využity děrné štítky a děrné pásky, které též sloužily spolu s řádkovými tiskárnami k uchování výsledků. V té době neexistovaly ani operační systémy ani programovací jazyky ani assemblery. Počítač se ovládal ze systémové konzole. Jeden tým lidí pracoval jako konstruktéři, operátoři i technici, jejichž úspěchem bylo ukončit výpočet bez poruchy počítače.", "V roce 1944 byl na univerzitě v Pensylvánii uveden do provozu elektronkový počítač ENIAC, který byl prvním počítačem, který pracoval podobně jako dnešní počítače. Na rozdíl od Z3 umožňoval vytvoření smyčky i podmíněné skoky a byl Turingovsky úplný. Prováděl až 5000 součtů za sekundu, ale byl energeticky velmi náročný, poruchový a jeho provoz byl drahý. Jeho provoz byl ukončen v roce 1955. ENIAC byl přímou inspirací pro počítač MANIAC (Mathematical Analyser Numerical Integrator And Computer), který byl sestaven roku 1945 a uveden do provozu John von Neumannem. V laboratořích Los Alamos National Laboratory byl použit k matematickým výpočtům popisujícím fyzikální děje a byl využit i k vývoji jaderné bomby.", "Počítače druhé generace charakterizuje použití tranzistorů (tzv. polovodičová elektronika), které dovolily zlepšit všechny parametry počítačů (zmenšení rozměrů, zvýšení rychlosti a spolehlivosti, snížení energetických nároků). Počítače byly dosud spíše unikátní konstrukce, užívané na univerzitách a v základním výzkumu k řešení úloh s velkými nároky na výpočty na poměrně omezeném objemu dat. Ve druhé generaci pronikají do běžného života, například do obchodu, administrativy, komunikací nebo skladování dat, kde se vyžaduje poměrně jednoduché zpracování na velmi velkých objemech dat. Důraz se tedy přesouvá na kapacity pamětí, snadnou obsluhu, spolehlivost a rentabilitu. V komerční oblasti byla přirozeně snaha o co nejlepší využití počítače, proto vznikaly první dávkové systémy. Veliký počet velmi různých úloh se zavádí do počítače pomocí děrné pásky, štítků nebo magnetické pásky a zpracovávají jedna za druhou. Vznikla servisní střediska, která pronajímala počítače po dobu vykonání programu. Vznikly první Operační systémy, které provoz co možná automatizují a optimalizují, užívají se jazyky symbolických adres a vznikají první \"vyšší\" programovací jazyky (COBOL, FORTRAN, ALGOL atd.), které lze používat na různých počítačích a které programování i ladění usnadňují.", "UNIVAC (elektronkový) byl v roce 1951 prvním sériově vyráběným komerčním počítačem a byl zkonstruován tvůrci počítače ENIAC. Pátý vyrobený kus v roce 1952 úspěšně předpověděl volební vítězství prezidenta Dwight D. Eisenhowera.", "Roku 1960 byl ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) spuštěn elektronický počítač EPOS 1, zkonstruovaný pod vedením prof. A. Svobody, ale už v roce 1962 upravený typ EPOS 2, osazený tranzistory. Počítač pracoval v desítkové aritmetice, v kódu, který umožňoval automatickou opravu jedné chyby (délka slova 12 číslic), vykonával přes 30 tisíc operací za sec. a měl feritovou paměť s kapacitou 40 tisíc slov. Zvláštností počítače bylo hardwarové zařízení pro sdílení času mezi až pěti nezávislými programy. V 60. a 70. letech se vyráběl jako ZPA 600 a ZPA 601 i v mobilní verzi a byl vybaven poměrně bohatým software (operační systém, assembler, překladače).", "Třetí generace je charakteristická použitím integrovaných obvodů (tzv. polovodičová elektronika). S postupem času roste počet tranzistorů v integrovaném obvodu (zvyšuje se integrace). V této době byl výkon počítače úměrný druhé mocnině jeho ceny, takže se vyplatilo koupit co nejvýkonnější počítač a poté prodávat jeho strojový čas. Majitelé požadovali maximalizaci využití počítače, proto se objevilo multiprogramování – zatímco jeden program čeká na dokončení I/O operace, je procesorem zpracovávána druhá úloha. S tím úzce souvisí zavedení pojmu proces, který označuje prováděný program a zahrnuje kromě něj i dynamicky se měnící data. Objevuje se první podpora multitaskingu, kdy se programy vykonávané procesorem střídají, takže jsou zdánlivě zpracovávány najednou. Tento pokrok umožňuje zavedení interaktivních systémů (počítač v reálném čase reaguje na požadavky uživatele). Kromě velkých střediskových počítačů (mainframe, tzv. \"sálový počítač\") se objevují i první minipočítače a mikropočítače.", "Nejznámějšími počítači třetí generace byla řada počítačů IBM 360 (od roku 1965) s různým výkonem, od modelu 360/20 až po největší model 360/90, které měly téměř shodný soubor instrukcí, takže mohly používat shodný software. Počítače mohly pracovat jak s pevnou, tak také proměnnou délkou operandů (dat). Znamenaly skutečný průlom počítačů do praktického a komerčního využití a vyráběly se v tisícových sériích. Řadu 360 napodobila i řada jiných výrobců, v komunistických zemích se od roku 1969 vyráběly pod označením EC resp. JSEP, československého počítače EC 1021, vyvinutého ve VÚMS, se vyrobilo téměř 400 kusů.", "V roce 1976 začala firma Cray prodávat tehdy nejvýkonnější počítač na světě Cray-1, který byl velmi známým a úspěšným superpočítačem. S nástupem paralelních výpočtů v 80. letech 20. století superpočítače ustoupily a tato původně velmi úspěšná firma v roce 1995 zkrachovala.", "Čtvrtou generaci charakterizují mikroprocesory a osobní počítače. Mikroprocesory v jednom pouzdře obsahují celý procesor (dřívější procesory se skládaly z více obvodů) a jsou to integrované obvody s vysokou integrací, které umožnily snížit počet obvodů na základní desce počítače, zvýšila se spolehlivost, zmenšily rozměry, zvýšila rychlost a kapacita pamětí. Nastává ústup střediskových počítačů (mainframe) ve prospěch pracovních stanic a v roce 1981 uvedeného osobního počítače IBM PC. Počítač shodné konstrukce vyrábějí i jiní výrobci jako tzv. IBM PC kompatibilní počítače. Přichází éra systémů DOS a vznikají grafická uživatelská rozhraní. Poměr cena/výkon je nejlepší u nejvíce prodávaných počítačů, vyšší výkon je vykoupen exponenciálním růstem ceny, proto se již nevyplatí koupit nejvýkonnější počítač na trhu a z mnoha běžných a laciných počítačů vznikají clustery. S rozvojem počítačových sítí vzniká Internet, distribuované systémy. Výkon počítačů se zvyšuje použitím několika procesorů (multiprocesory).", "Další generace zatím nejsou známy a není jisté, jakým směrem se bude vývoj ubírat. Už delší dobu se experimentuje s počítači na jiném fyzikálním základu. Probíhají pokusy s fotonovými počítači a na kvantových počítačích se intenzivně pracuje. První komerční kvantový počítač IBM Q System One byl představen v lednu 2019." ] }

{ "title": [ "Historie.", "„Hello, World!“." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Jazyk COBOL byl vyvinut společným úsilím výrobců a uživatelů počítačů ve spolupráci s ministerstvem obrany USA. Ve dnech 28. – 29. května 1959 se konala konference, jejímž cílem bylo uvážit různé aspekty zavedení společného jazyka pro programování elektronických počítačů. Konference rozhodla o zahájení tohoto projektu s tím, že jazyk byl měl umožňovat: Byly vytvořeny tři komise pro vývoj jazyka, z nichž \"Short Range Committee\" měla sestavit návrh jazyka na základě tří existujících jazyků a jejich kompilátorů, totiž systémů FLOW-MATIC, AIMACO a IBM COMTRAN (COMmercial TRANslator). Tento jazyk byl poprvé popsán ve zprávě konference CODASYL. Zpráva byla vydána v dubnu 1960 pod názvem COBOL. Tento jazyk označujeme jako COBOL-60. Současně v průběhu této konference bylo zřejmé, že se jazyk bude dále vyvíjet. Pro modifikaci a doplňování jazyka byla sestavena komise z uživatelů jazyka i výrobců počítačů. Na programovacím jazyku COBOL významně zapracovala Grace Hopperová, jejíž jazyk FLOW-MATIC spolu s nápady z jazyka COMTRAN od IBM tvořily základ COBOLu. Byl to její nápad, že programy by mohly být psány v jazyce, který by byl spíše blízký angličtině, než ve strojovém kódu nebo jazyce blízkém strojovému (jako jazyk symbolických instrukcí). COBOL byl založený z velké části na její filozofii. Na základě provedených změn a úprav byl v roce 1961 vydán COBOL-61, sestával se ze dvou hlavních částí, REQUIRED COBOL-61a ELECTIVE COBOL-61. COBOL-61 EXTENDED byl vydán v roce 1963, obsahoval kromě prvků jazyka COBOL-61 zejména příkaz pro třídění, příkazy pro generování tiskových sestav a rozšířené aritmetické příkazy. Verze COBOL-65, jejíž základem byl COBOL-61 EXTENDED, byla doplněna příkazy pro operace se soubory v hromadných pamětech a byl zaveden nový typ indexace a příkaz pro vyhledávání informace v tabulkách. COBOL-68 zavedl komunikaci programů a dělení se zbytkem. Byly zrušeny nadbytečné ediční popisy, zjednodušeno užití knihovny programů a provedeno několik dalších úprav. Z této verze vychází COBOL-69. Tato verze byla rozšířena a doplněna příkazy pro manipulace s řetězy znaků a zavedeny příkazy pro manipulace s řetězy znaků a pro komunikaci s koncovými zařízeními. Ve specifikacích byla provedena některá zjednodušení. V jazyku COBOL-70 byl doplněn příkaz pro slučování souborů a příkaz pro obsazení položek ve shodě s jejich popisy. V současné době je platná norma jazyka ISO 2000, která obsahuje také objektovou syntaxi. Programovací jazyk Cobol je nejrozšířenějším jazykem velkých (mainframe) aplikací.", "Následující jednoduchá aplikace vypíše „Hello, world!“ na standardní výstup. IDENTIFICATION DIVISION. PROGRAM-ID. HELLO-WORLD. ENVIRONMENT DIVISION. DATA DIVISION. PROCEDURE DIVISION." ] }

{ "title": [ "Používané jednotky měření.", "Vlastnosti.", "Záření.", "Chemické složení.", "Hmotnost.", "Hraniční hmotnost.", "Hustota.", "Velikost.", "Věk.", "Proměnnost.", "Rotace.", "Teplota.", "Magnetické pole.", "Vnitřní stavba hvězdy.", "Vznik energie.", "Vznik a vývoj.", "Vznik hvězdy.", "Další vývoj.", "Zánik hvězd.", "Skupiny hvězd.", "Vzdálenosti mezi hvězdami.", "Pohyb hvězd.", "Třídění hvězd.", "Podle teploty a svítivosti.", "Doprovodná tělesa.", "Názvy a označení.", "Pozorování.", "Historie výzkumu.", "Pohledy filozofů.", "Anaximander.", "Hypotetické hvězdy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "I když se fyzikální vlastnosti hvězd dají vyjádřit v jednotkách SI nebo CGS, mnohem častěji se při udávání hmotnosti, svítivosti a poloměru používají solární jednotky, založené", "Hvězdy mají různé fyzikální vlastnosti, které se v určitých hranicích liší.", "Energii, kterou hvězdy produkují jako následek jaderné fúze, vyzařují do vesmíru buď jako elektromagnetické záření nebo v podobě částic. Tyto vyzářené částice tvoří hvězdný vítr, který proudí z vnějších vrstev v podobě volných protonů a elektricky nabitých alfa a beta částic. V jádru hvězdy vzniká i stálý proud neutrin. Barva hvězdy je dána tou frekvencí viditelného světla, kterou hvězda vyzařuje nejintenzivněji. Tato frekvence závisí na teplotě vnějších vrstev hvězdy. Kromě viditelného světla vyzařují hvězdy i jiné formy elektromagnetického záření, které jsou pro lidské oko neviditelné. Elektromagnetické záření hvězd pokrývá celé elektromagnetické spektrum, od nejdelších vlnových délek rádiových vln, přes infračervené záření, viditelné světlo, ultrafialové záření, po nejkratší rentgenové a gama", "Do objevu spektroskopie v 19. století se nevědělo, z čeho se hvězdy skládají. Gustavu Robertu Kirchhoffovi se v druhé polovině 19. století podařilo dokázat, že jistá tmavá čára ve slunečním spektru je způsobena rozžhaveným sodíkem. Byla to první indicie objevu, že hvězdy se skládají ze stejných chemických prvků, jako tělesa na Zemi. Jelikož však zároveň vše napovídalo tomu, že hvězdy jsou velmi horké, tyto prvky se vyskytují většinou volně a tudíž nejsou vázány v četných chemických sloučeninách, jak to známe na Zemi. Jen nejchladnější hvězdy mají na svém povrchu některé jednoduché chemické sloučeniny, například TiO, CH a CN (na Slunci např. OH, MgH, SiH). V důsledku vysoké teploty je mnoho atomů také ionizovaných. Směs volných elektricky nabitých částic (iontů) a neutrálních částic se nazývá plazma. V jádrech hvězd, kde je teplota nejvyšší a dosahuje minimálně 7 milionů stupňů, je existence jakékoliv chemické sloučeniny nemožná. Hmota hvězd v oblasti jádra je ve", "Nejvýznamnější charakteristikou hvězd je jejich hmotnost, která určuje vnitřní strukturu a vývoj. Střední hodnotou hmotnosti hvězd je polovina hmotnosti Slunce. Předpokládá se, že v mladším vesmíru vznikaly hmotnější hvězdy, než pozorujeme dnes. Současné hmotnosti pozorovaných hvězd se řídí tzv. Bethe-Salpeterovou rovnicí pojmenovanou po astrofyzikovi Edwinu Salpeterovi, který ji zformuloval. Rovnice říká, že hvězdy s nízkou hmotností jsou mnohem", "Množství hmoty tvořící hvězdy je fyzikálními zákony omezené. Při nízké metalicitě mají nejmenší hvězdy mají asi 8,3 % hmotnosti Slunce, což je zhruba 87násobek hmotnosti nejhmotnější planety sluneční soustavy – Jupitera. Teoretické minimum hmotnosti hvězdy se stejnou metalicitou, jakou má Slunce, je 75násobek hmotnosti Jupiteru. Tělesa s menší hmotností než tento limit se hvězdami nestanou, protože teplota a tlak v jejich jádru jsou příliš nízké na zapálení fúzních reakcí. Pokud se tomuto limitu zdola přibližují, nazývají se hnědí trpaslíci. Nejmenší známá hvězda, která ještě spaluje v jádru vodík, je AB Doradus C s hmotností 93násobku hmotnosti Jupitera. Na horním hmotnostním limitu se však teoretici neumějí sjednotit. Většina odhadů se pohybuje okolo 100–120 hmotností Slunce, protože se předpokládá, že větší hvězdu by", "Průměrná hustota hmoty ve hvězdách se pohybuje od 1/10 000 000 (červení nadobři) až do 1 000 000 gramů (jedné tuny) na", "Kromě Slunce jsou všechny hvězdy na obloze kvůli obrovským vzdálenostem viditelné jen jako mihotavé světelné body. Slunce je také hvězda, ale je dostatečně blízko na to, abychom ji viděli jako disk. Hvězdou s největší zdánlivou velikostí po Slunci je R Doradus s úhlovým průměrem pouhých 0,057 úhlové vteřiny. Disky většiny hvězd jsou velmi malé na to, aby se daly přímo pozorovat dnešními pozemskými", "Věk většiny hvězd je mezi 1–10 miliardami let. Nejstarší objevenou hvězdou je HE 1523-0901, jejíž stáří se odhaduje na 13,2 miliardy let. Čím je hvězda těžší,", "Žádná hvězda nezáří od svého vzniku až po zánik konstantně. Ty hvězdy, které však mění svou jasnost rychle (řádově během hodin až desetiletí) nebo o výrazné hodnoty se označují jako proměnné. Příčina proměnnosti je u různých hvězd různá. Je to způsobeno buď tím, že je zakrývá temnější objekt (zákrytové hvězdy) nebo má proměnlivost fyzikální příčinu od samotné hvězdy, např. pulsující hvězdy mění svůj průměr v určitém rozpětí a", "Rotace hvězdy se dá zjistit pomocí spektroskopických měření nebo přesněji sledováním rotace hvězdných skvrn. Mladé hvězdy rotují rychleji, někdy je rychlost rotace na rovníku vyšší než 100 km / s. V těchto případech odstředivá síla na rovníku silně vydouvá hmotu hvězdy. Rotační rychlost hvězdy typu B, Achernar, je 225 km / s, proto je její rovníkový poloměr o 50 % větší než polární poloměr. Takové hodnoty rychlosti rotace jsou těsně pod hranicí", "Povrchová teplota hvězd hlavní posloupnosti závisí na rychlosti produkce energie v jádře a jeho okolí. Obvykle je dána efektivní teplotou, což představuje teplotu ideálního černého tělesa, které vyzařuje energii se stejnou svítivostí povrchu jako hvězda. Efektivní teplota není reprezentativní hodnota, protože teplota se směrem do jádra zvyšuje. Teplota v", "Magnetické pole hvězdy vzniká uvnitř hvězdy, v oblastech, v nichž probíhá konvekční cirkulace. Tento pohyb horkého, vodivého plazmatu funguje jako dynamo, generuje magnetické pole přesahující hvězdu. Síla magnetického pole se mění s hmotností a složením hvězdy. Množství magnetické aktivity na povrchu závisí na rychlosti rotace hvězdy. Tato povrchová aktivita vytváří hvězdné skvrny. Hvězdné skvrny jsou oblasti se silným magnetickým polem a", "Vnitřek stabilní hvězdy je ve stavu hydrostatické rovnováhy: síly působící na vybraný malý objem se téměř přesně vyrovnávají. Mezi tyto síly patří gravitační síla, která neustále stlačuje hvězdu, a tlak způsobený vznikající energií následkem fúze, který působí směrem ven. Tlakový gradient je dán teplotním gradientem plazmatu: vnější části hvězdy jsou chladnější než jádro. Teplota jádra hvězdy hlavní posloupnosti nebo obrů", "Na to aby se těleso dalo charakterizovat jako hvězda, musí v jeho nitru probíhat termojaderné reakce nebo muselo fází fúzních reakcí projít v minulosti. Termojaderná reakce je reakce, při níž se jádra atomů lehkých prvků sloučí za vzniku těžšího prvku. Jelikož jádra atomů jsou kladně nabitá a navzájem se silně odpuzují, ke spuštění termojaderné reakce je potřebná velmi vysoká teplota a tlak, které tyto odpudivé síly překonají. U velké většiny hvězd (tzv. hlavní posloupnosti) vstupují do reakce jádra nejlehčího chemického prvku vodíku a výsledným produktem je helium. Přeměna lehkého vodíku na helium může probíhat dvěma odlišnými způsoby a to proton-protonovým cyklem nebo uhlík-dusík-kyslíkovým cyklem (nazývaným také CNO cyklus podle chemických značek prvků, které se ho účastní). Na to, který z těchto cyklů v jádru hvězdy převládá, má vliv hlavně teplota v jádře. Do 16 milionů kelvinů je dominantní proton-protonový cyklus, nad touto hranicí převládá CNO cyklus. Pro fungování CNO cyklu je nezbytná také přítomnost těchto tří prvků v jádru hvězdy. Čistá váha nově vzniklého atomového jádra v termojaderné reakci je menší než součet hmotností původních jader. Při obou cyklech se zhruba 1/140 hmoty přemění na čistou energii v souladu s Einsteinovou rovnicí E = mc2. Proces fúze vodíku je velmi citlivý na teplotu, takže i mírné zvýšení teploty jádra způsobí značný nárůst v rychlosti fúze. Proto jsou teploty v jádrech hvězd hlavní posloupnosti v rozpětí od 4 milionů kelvinů pro malé hvězdy třídy M po 40 milionů kelvinů při těžkých hvězdách třídy O. Ve Slunci, při teplotě 10 milionů", "Modely vývoje hvězd jsou jen teoriemi – vzhledem k velké délce trvání i těch nejkratšeji existujících hvězd lidstvo ještě nemělo možnost sledovat nějakou hvězdu od jejího vzniku až po zánik. Tyto modely vycházejí z pozorování hvězd s odlišnými vlastnostmi – hvězd hlavní posloupnosti, obrů, bílých trpaslíků a podobně, přičemž se předpokládá, že během dlouhého časového období dochází k postupným proměnám hvězd z jedné pozorované formy na druhou.", "Hvězdy vznikají z původně chladných, řídkých a studených mračen mezihvězdné hmoty. Hustota těchto mračen je vyšší než hustota mezihvězdného média, ale stále nižší než hustota uvnitř vakuové komory. Tyto oblasti se nazývají molekulární mračna a jsou většinou tvořena vodíkem s příměsí ~23–28 % helia a malým procentem těžších prvků. Příkladem takové oblasti, v níž vznikají nové hvězdy, je mlhovina v Orionu. Z molekulárních mračen zde vznikají obrovské hvězdy, které osvětlují tato mračna a také ionizují vodík. Takto vznikají svítící mlhoviny nazývané oblasti H II. Tato mračna se nacházejí hlavně v ramenech spirálních galaxií, v čočkových a nepravidelných galaxiích. Právě v těchto místech je proto tvorba hvězd nejčastější. Většinou ale nevznikají samostatně, ale například jako dvojhvězda. Chladné, prachoplynné mračno se začne většinou pod vlivem nějakého vnějšího faktoru (výbuch supernovy, srážka s jiným mračnem, srážka galaxií) smršťovat. Jakmile oblast dosáhne dostatečné hustoty hmoty a splní Jeansovo kritérium nestability, začíná kolabovat pod vlastní gravitací. Během kolapsu mraku vytvářejí jednotlivé shluky hustšího prachu a plynu, tzv. Bokovy globule. Během kolapsu globulí a růstu", "Na začátku života hvězdy T Tauri následují Hajašiho stopu – zmenšují se a klesá jejich svítivost, teplota zůstává zhruba stejná. Lehčí T Tauri hvězdy přecházejí do hlavní posloupnosti, zatímco těžké hvězdy pokračují Henyeyho stopou. To, jak dlouho hvězda setrvá v poměrně stabilní fázi hlavní posloupnosti, závisí na její počáteční hmotnosti. Hmotnější hvězdy paradoxně žijí kratčeji, protože termojaderné reakce v jejich jádrech probíhají mnohem bouřlivěji než v málo hmotných hvězdách. Život hvězdy s hmotností Slunce trvá celé miliardy let, život mnohem hmotnějších obrů a nadobrů jen miliony nebo dokonce jen statisíce let. Od začátku hlavní posloupnosti se zvyšuje podíl hélia v jádře hvězdy, rychlost jaderné fúze pomalu narůstá spolu s teplotou a svítivostí hvězdy. Od doby, co Slunce dosáhlo hlavní posloupnost před 4,6 miliardami (4.6×10) let, se jeho svítivost do dnešní doby podle výpočtů zvýšila o 40 %. Pro většinu hvězd je množství hmoty ztracené prostřednictvím hvězdného větru zanedbatelné vzhledem k jejich hmotnosti. Slunce ztratí 10 hmotností Slunce každý rok nebo 0,01 % své celkové hmotnosti během celého života. Velmi těžké hvězdy však mohou ztratit 10 až 10", "Nejpočetnější hvězdy ve vesmíru, červení trpaslíci, zanikají nenápadně – po vyhoření veškerého paliva pozvolna chladnou až nakonec úplně zhasnou. Hvězdy s hmotností alespoň 0,4 \"M\" se po vyčerpání zásob vodíku v jádře nafouknou a ochladí (z hvězdy se sice uvolňuje tepla více, ale z jednoho čtverečního metru povrchu, zvětšeného nafouknutím, méně – povrch tedy chladne, přestože jádro se zahřálo a svítivost vzrostla). Vznikne červený obr. Zhruba za 5 miliard let, kdy Slunce vstoupí do této fáze, se jeho poloměr zvětší na zhruba 1 AU (150 mil. km). To představuje 250násobný nárůst. Slunce ve fázi obra ztratí přibližně 30 % své hmotnosti. V červených obrech do", "Kromě samostatných hvězd, jakou je například Slunce, existují vícenásobné hvězdné systémy tvořené dvěma nebo více gravitačně svázanými hvězdami, které se navzájem obíhají. Nejčastějším příkladem vícehvězdného systému je dvojhvězda, ale systémy tří a více hvězd jsou také běžné. Takové vícehvězdné systémy jsou často z důvodu stability oběžných drah hierarchicky organizované soubory vzájemně se obíhajících hvězd. Existují i větší skupiny tzv. hvězdokupy. V molekulárních mračnech vznikají hvězdy ve skupinách, které zůstávají minimálně po určitou dobu gravitačně vázány. V okolí Slunce vznikají hvězdy v útvarech zvaných otevřené hvězdokupy. Jsou to poměrně volné skupiny desítek až stovek mladých hvězd, které se časem rozpadají. V minulosti v naší Galaxii vznikaly hvězdy i v mnohem hustších a kompaktnějších útvarech obsahujících až miliony hvězd. Tato seskupení se nazývají kulové hvězdokupy, v současnosti však kulové hvězdokupy v naší Galaxii již nevznikají. Hvězdy v kulových hvězdokupách jsou silněji gravitačně vázány než členové otevřených hvězdokup a často zůstávají spolu až do svého zániku. Prostorově ohraničená skupina určitého typu hvězd společného původu, volnější než otevřená hvězdokupa, se nazývá hvězdná asociace. Hvězdy v rámci hvězdokup, ale také hvězdy, které se již ve hvězdokupách nenacházejí, většinou vytvářejí mnohem bližší a stabilnější konfigurace. Nejčastějším případem je dvojhvězda, kdy dvě přibližně stejně staré hvězdy obíhají kolem společného těžiště. V případě, že jedna složka je mnohem hmotnější než druhá, nachází se těžiště soustavy uvnitř hmotnější hvězdy a méně", "Ve dvojhvězdách a vícenásobných hvězdách jsou vzdálenosti mezi jejich složkami relativně malé, někdy srovnatelné se vzdálenostmi planet od Slunce, jindy o něco větší. Mnohem větší jsou však vzdálenosti, jaké mají od sebe jednotlivé nesouvisející vícehvězdné systémy nebo osamělé hvězdy typu Slunce. Nejbližší hvězdou ke Slunci je Proxima Centauri vzdálená 39,9 bilionu km", "Pohyb hvězdy vzhledem k Slunci může poskytnout informace o původu a stáří hvězdy, a také o její struktuře a vývoji jejího galaktického okolí. Pohyb hvězdy popisují dvě složky: radiální rychlost, což je rychlost ve směru k nebo od Slunce, a úhlový pohyb po nebeské sféře, který se nazývá také vlastní pohyb. Radiální rychlost se určuje pomocí měření dopplerovského posunu spektrálních čar hvězdy. Pokud jsou posunuty směrem k modrému konci spektra, hvězda se k nám přibližuje, pokud k červenému konci", "", "Hlavním zdrojem informací o hvězdách je jejich světlo rozložené do spektra. Charakter spektra hvězdy určuje především teplota atmosféry hvězdy. Současný systém klasifikace hvězd má původ na počátku 20. století. Tehdy se hvězdy klasifikovaly od A po Q na základě síly čar vodíku. V té době nebylo známo, že hlavním faktorem ovlivňujícím sílu této čáry je teplota. Čára dosahuje maxima při 9 000 K a slábne při vyšších i nižších teplotách. Po seřazení klasifikace podle teploty už připomínala současné schéma. Podle spektra čili teploty dělíme hvězdy do osmi hlavních tříd (W, O, B, A, F, G, K a M) a 5 vzácných tříd (Q, R, N, S, C). V rámci této klasifikace rozeznáváme hvězdy raného spektrálního typu (O, B, A) a hvězdy pozdního spektrálního typu (G, K, M, C, S). O jsou velmi horké hvězdy. Teplota postupně klesá až po M, což jsou takové chladné hvězdy, že v jejich atmosférách mohou vznikat", "Kolem některých hvězd byla dokázána existence temných průvodců, kteří se nedají pozorovat dalekohledy a nejsou ani spektroskopickými dvojhvězdami. Přesto tito neviditelní společníci gravitačně působí na hvězdu. Mohou jimi být bývalé plazmové hvězdy, které se staly malými degenerovanými hvězdami, a proto jsou", "Již v minulosti dávali lidé hvězdám různá jména. Podobně jako s některými souhvězdími a samotným Sluncem, i s jednotlivými hvězdami se spojovala mytologie. Jména hvězd popisovala jejich vzhled (například Rutilicus – nažloutlý), část souhvězdí (Phacd – stehno) nebo jejich roli v mytologii (Alcyone – jedna z mýtických Plejád). Dnes používaná jména pocházejí většinou ze staroarabštiny, řečtiny, případně z latiny. Zhruba každá šestá hvězda viditelná pouhým okem na obloze má své vlastní jméno, ale běžně se používá jen kolem 100 jmen. Novodobé pojmenování hvězd vlastním jménem je vzácné. Jedním z moderních názvů je například Regor. Jen několik hvězd nese jména lidí. Například Barnardova šipka či Sualocin a Rotanev (α a β Delfína které přečtené pozpátku dají jméno Nicolaus Venator, tedy latinskou podobu jména asistenta astronoma Giuseppe Piazziho). Koncept souhvězdí existoval už během Babylonské civilizace. Starověcí astronomové si všimli, že hvězdy tvoří výrazné obrazce a spojili je s přírodními úkazy a mytologií. Dvanáct z těchto formací, které leží podél roviny ekliptiky, vytvořilo základ astrologie. S objevem dalekohledu se zvyšovalo množství pozorovatelných hvězd a tak se začaly vytvářet a používat různé", "Za jasné noci můžeme pouhým okem vidět při ideálním rovném horizontu asi 3 000 – 5 000 hvězd. Už malým dalekohledem jich uvidíme mnohem víc. Všechny hvězdy viditelné pouhým okem nebo malým dalekohledem patří do naší Galaxie. První samostatné hvězdy byly v cizích galaxiích pozorovány až ve 20. století. Polohu hvězd na obloze určujeme souřadnicemi. Vzhled hvězdy na obloze je vždy bodový, a to i v největších dalekohledech (výjimkou se v nedávné minulosti staly hvězdy Betelgeuze a Mira). Přechodem světla hvězdy atmosférou Země dochází ke scintilaci (třpyt hvězd) a k refrakci. Díky scintilaci můžeme bezpečně rozeznat hvězdy od planet, u nichž ke scintilaci nedochází. Ačkoli barva hvězdy vypovídá o její teplotě, je často její odstín způsoben nějakým optickým klamem, nejčastěji právě atmosférou Země, ale také lidským okem, barevnou vadou čočky a podobně. Poblikávání hvězd však nemusí být způsobeno jen atmosférou Země, může se jednat o proměnné hvězdy či zákrytové dvouhvězdy, u nichž se jasnost s časem mění. Hvězdy na obloze mají různou jasnost. Ta závisí na zářivosti hvězdy, její vzdálenosti od Země a na vlivu zemské atmosféry, přes kterou její světlo prochází. Různá vzdálenost hvězd od nás způsobuje, že některé hvězdy jsou při pozorování ze Země jasnější (Vega, Sirius, Toliman...) než jiné hvězdy, které jsou mnohem zářivější, ale nacházejí se ve větší vzdálenosti (Rigel, Antares, Polárka...). Jasnost hvězd na obloze určujeme tzv. vizuálními magnitudami. Čím má", "Z historického pohledu byly hvězdy důležité ve všech civilizacích po celém světě, zejména jako součásti náboženských praktik. Krom toho se též používaly k navigaci a orientaci na noční obloze. Mnoho starověkých astronomů věřilo, že jsou hvězdy na nebeské sféře umístěny trvale a že jsou jinak neměnné. Podle zvyklostí astronomové seskupili hvězdy do souhvězdí a používali je ke sledování pohybů planet a odvození polohy Slunce. Pohyb Slunce vůči hvězdnému pozadí (a horizontu) posloužil k vytvoření kalendáře, který pak našel využití hlavně v zemědělství. Gregoriánský kalendář, který je v současnosti používaný po celém světě, je sluneční kalendář založený na úhlu osy otáčení Země vzhledem ke své nejbližší hvězdě – Slunci. Nejstarší přesně datovaný popis hvězdné oblohy pochází z dob starověké egyptské astronomie, konkrétně z roku 1534 před naším letopočtem. Nejraněji známé hvězdy z katalogu byly sestaveny dávnými babylonskými astronomy Mezopotámie na konci druhého tisíciletí před naším letopočtem, během období Kassitů (cca 1531–1155 př. n. l.). První hvězdný katalog řecké astronomie vytvořil Aristyllus asi 300 let př. n. l. za pomoci Timochara. Hipparchův katalog hvězd z přibližně 2. stol. př. n. l. zahrnoval 1 020 hvězd a byl použit pro sestavení Ptolemaiova hvězdného katalogu. Hipparchos je znám svým objevem první zaznamenané novy. Mnoho souhvězdí a jmen hvězd pocházejících z řecké astronomie se používá dodnes. Navzdory zdánlivé neměnnosti nebes si byli čínští astronomové vědomi toho, že se čas od času mohou objevit nové hvězdy. V roce 185 n. l. byli první, kdo pozorovali a psali o supernově, dnes známé jako SN 185. Nejjasnější hvězdná událost v zaznamenané historii byla supernova SN 1006, která byla pozorována r. 1006. Napsal o ní egyptský astronom Abú Hasan Alí ibn Ridwan al-Misrí a několik čínských astronomů. Supernova SN 1054, která způsobila zrod Krabí mlhoviny, byla rovněž pozorována čínskými a islámskými astronomy. Středověcí islámští astronomové dali mnoha hvězdám svá arabská jména, která se používají dodnes, a vymysleli mnoho astronomických nástrojů, s jejichž pomocí bylo možné vypočítat polohu hvězd. Postavili první velké výzkumné observatoře, a to zejména", "", "Anaximandros tvrdí, že se látka plodící od věčnosti teplo a chlad při vzniku tohoto světa oddělila a že z ní", "V průběhu dějin výzkumu hvězd vzniklo v myslích vědců i autorů sci-fi množství hypotetických hvězd. Mezi nejznámější příklady patří hypotetická hvězda smrti Nemesis, jejíž koncept vznikl roku 1983. Vytvořili jej paleontologové David M. Raup a John Sepkoski v reakci na domnělou periodicitu ve vymírání v dějinách Země. Hvězda (zřejmě hnědý nebo červený trpaslík) by měla být vzdálená jen asi 1,5–3 světelné roky od našeho Slunce. Dnes již není její existence považována za reálnou." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Vládce fiktivního evropského království Rosebud IV. (Jiří Sovák) se na letišti účastní slavnostního vojenského uvítání svého bratrance, krále Oscara XV. (František Filipovský). Nešikovný velitel čety Bobo (Jan Libíček) však při horlivém vítacím ceremoniálu utne králi Oscarovi ruku v rameni, šlechtická modrá krev vytéká na rudý koberec a král Rosebud dojde k závěru, že neschopnou armádu je vhodné zrušit, protože jen ubližuje lidem. Toto prohlášení vyděsí armádní generalitu, která se rozhodne krále odstranit rafinovaným způsobem: na klinice slovutného profesora Sommera (Miloš Kopecký) nechají z telecího masa vyrobit duplikát slavné herečky Evelyny Kellettiové (Iva Janžurová) a do něj hodlají implantovat mozek sadistické vražedkyně Stubové (Helena Růžičková), odsouzené na smrt. Ta se pak má postarat o odstranění krále, který je hereččiným obdivovatelem. Steiner tedy navštíví Stubovou ve vězení, seznámí se tam s jejím přítelem Bloomem (Vladimír Menšík) a poskytne jí sebevražednou pilulku, aby její mozek mohl být co nejdříve doručen na Sommerovu kliniku. Propuštěný důstojník Bobo má přítele, astrologa jménem Stuart Hample (Jiří Hrzán). Ten na jeho žádost vyčte z pozice hvězd horoskop, z nějž vyplývá, že Stuart se jednak ožení se svou vysněnou láskou Molly (Olga Schoberová), která je přitom milenkou armádního spiklence majora Steinera (Eduard Cupák), jednak se stane vdovou. Souběžně však Hamplovy služby využije i král Rosebud IV., jenž se tak dozví, že se na něj chystá atentát. Informuje o tom generála Otise (Čestmír Řanda) a majora Steinera, tedy strůjce atentátu, aby to prověřili. Generál Otis rozhodne, že Hample je příliš nebezpečný a jeho odstranění je úkolem číslo 1. Astrolog je pod záminkou vylákán na jatka a zavražděn, jeho mozek je určen k archivaci, ale zřízenec pitevny provede záměnu s mozkem Stubové a rozjíždí se kolotoč záměn, nedorozumění a atentátů. Hamplův mozek se tedy dostane do kopie Kelletiové, kterýžto duplikát je ubytován ve Steinerově vile, na dohled od vily průmyslníka Kelletiho (Otto Šimánek). Ten se po několika extempore začne logicky domnívat, že mu je Evelyna nevěrná, a v záchvatu žárlivé zuřivosti ji zavraždí – netuší totiž, že předtím přistihl in flagranti její dvojnici. Za pomoci svého tajemníka (Lubomír Kostelka) se pokusí zavraždit i tuto dvojnici, ale přijde přitom sám o život. Hample v těle dvojnice se mezitím od generála Otise snaží získat zpět své astrologické mapy, které si generál vzal po jeho smrti. Při potyčce v Otisově vile dojde k dalšímu nedorozumění, když je přistihne Otisova manželka (Stella Zázvorková) i s houfem novinářů. Umělá dvojnice Kelletiové je určena k rozporcování na svatební hostinu Steinera s Molly – Bobo však upeče pravé telecí. Steiner se začne domnívat, že jedí skutečnou Kelletiovou a v kuchyni se pokusí její dvojnici zavraždit znovu – místo toho však přijde o život sám. Na klinice profesora Sommera pak Hample dosáhne toho, aby jeho mozek byl z těla falešné Kelletiové vložen do Steinerova těla a Sommer mohl napravit svůj předchozí omyl vložením mozku Stubové do těla Kelletiové. Bláznivý kolotoč záměn pak vygraduje v divadle, kde má mít Kelettiová vystoupení v hlavní roli, ale na jeviště se pochopitelně dostane její kopie s mozkem Stubové. Ta pak přímo na jevišti podřízne herce Gugenheima (Jiří Lír), jehož si mezitím armádní spiklenci najali na zabití krále, který má v čestné lóži sledovat představení. Král Rosebud IV. tak nakonec atentátu unikne a dvojnásobná vdova Hample v těle Steinera konečně získává svou lásku Molly.", "Pro scénu, kde průmyslník Kelleti přijde o život, byla u vily vyhloubena jáma, do které si Otto Šimánek vlezl, okolo krku mu bylo postaveno bednění a zasypáno hlínou a osázeno růžemi. Natáčení několika sekund děje, kdy Kelletiho uťatá hlava s vyčítavým výrazem leží v záhonu, trvalo necelou půlhodinu. Až při vyhrabávání vyšlo najevo, že v hlíně sídlili rezaví mravenci a Otto Šimánek tak musel vydržet mnoho desítek jejich bolestivých a pálivých kousnutí do krku." ] }

{ "title": [ "Rodina.", "Veřejné působení.", "Režisérka a vyučující na FAMU.", "Charakteristika tvorby.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Otec František Chytil byl nájemcem nádražních restaurací, bojoval v první světové válce, byl raněn a upadl do ruského zajetí. Díky svému bratrovi se stal legionářem. Matka Štěpánka vedla s manželem několik restaurací. Své dětství strávila Věra Chytilová společně s o šest let starším bratrem Juliánem na Moravě. Jejím prvním mužem byl fotograf Karel Ludwig, druhým pak kameraman Jaroslav Kučera, se kterým má dceru Terezu Kučerovou – výtvarnici, animátorku a herečku – a syna Štěpána Kučeru – kameramana.", "Roku 1996 bez úspěchu kandidovala do senátu na Zlínsku jako nestraník na kandidátce ČSSD. V roce 2006 neúspěšně kandidovala do Senátu ve volebním obvodu Praha 2 za Stranu Rovnost Šancí. Věra Chytilová se aktivně zapojila do diskusí proti umístění radaru. V roce 2007 připojila svůj podpis k dalším padesáti českým osobnostem, ve kterém žádaly prezidenta republiky a předsedy obou komor parlamentu o vypsání referenda k této problematice.", "Od přelomu 40. a 50. let minulého století žije v Praze. Studovala dva roky architekturu v Brně, po odchodu z fakulty pracovala jako kreslička, laborantka, manekýnka. Před kamerou se objevila v malé roličce ve filmu \"Císařův pekař a pekařův císař\". Prošla několika profesemi filmového odvětví; za kamerou začínala na Barrandově jako klapka, odkud se vypracovala až na pomocnou režisérku. V letech 1957 až 1962 vystudovala FAMU v ročníku Otakara Vávry obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími kolegy byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Spolu s nimi je řazena k osobnostem evropského formátu. V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie. Kvůli televizní inscenaci \"Kamarádi\" (1971) nemohla šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Režisér Jiří Menzel oceňuje, že si vždy dokázala zachovat morální postoje, např. odmítla podepsat Antichartu. Po roce 1989 začala učit na FAMU, od roku 2003 je profesorkou, v roce 2005 se stala vedoucí katedry režie, poté na katedře působila jako pedagog. Absolvovala hraným středometrážním snímkem o životě manekýnky \"Strop\". Debutovala dokumentem \"Pytel blech\". Tyto snímky byly inspirované cinema-verité. Až do poloviny 70. letech 20. století byly ústředními postavami jejích filmů ženy. Pomocí nich se snažila zachytit obecná témata. Nerozlišovala, co se má týkat mužů a co žen. Právě v tom byla a je průkopnická. Spolupracovala s významnými osobnostmi uměleckého života (výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová a další, např. Kristina Vlachová, Daniela Fischerová).", "Od počátku své režijní činnosti provokovala vyostřenými etickými dilematy a bouráním formálních klišé. Je typická výrazným autorským rukopisem (experimentuje, je novátorská). Témata jejích filmů jsou zásadní (existenciální), provokující (emancipace žen) a vyvolávající otázky a úvahy (mužská agrese a machismus ve filmu \"Pasti, pasti, pastičky\"). Její tvorba nenabízí pozitivní obrazy ženství (a mužství), je svázaná genderovými stereotypy a mýty, zobrazuje status quo. V některých snímcích jsou sice hrdinky nekonvenční (\"Sedmikrásky\" – film vyvolal interpelaci v Národním shromáždění), v jiných (\"Pasti, pasti, pastičky\" a \"Hezké chvilky bez záruky\") však ženy kalkulují nebo jsou zoufalé, nejsou tedy hybatelkami, ale spíše oběťmi (do jisté míry aktivními). \"Faunovo velmi pozdní odpoledne\" lze vnímat jako karikování mužů. Tématu nevázaného sexu a jeho následků je věnován film \"Kopytem sem, kopytem tam\", jemně moralizující a odrážející realitu doby. Sama Chytilová hodnotí \"Pasti, pasti, pastičky\" jako film o mužské agresi, o systému tutlajícím zločiny, o korupci. „O co tedy jde? Především o mužský machismus, násilnictví, sklony k nadřazenosti a naproti tomu o postavení žen. Dále mimo jiné i o prznění krajiny obrovskými reklamami, o ničení životního prostředí,...“ \"Hra o jablko\" (první film po zákazu činnosti) pojednává o mužském egoismu, odkaz na biblické téma evokuje souboj pohlaví. Chytilová se nevěnuje jen tématům vztahovým, ale také kritickému zobrazení společnosti (\"Panelstory\"). Jak o ní řekl režisér Jan Schmidt, „pokud šlo o to prosadit se a nebát se, byla Věra Chytilová mistr“. V období socialismu neváhala riskovat pronásledování proto, aby mohla svobodně tvořit. Vždy dokázala prosadit sebe a své názory. Je vnímána jako silná osobnost, známá svojí tvrdohlavou houževnatostí, jako průkopnice ženské filmové režie. Svou osobností i prací provokuje, odkrývá kontroverzní společenská témata, bourá zavedené stereotypy. Zejména její rané filmy jsou vnímány jako symbolický obraz tehdejší doby viděné ženskýma očima. Chytilová proto bývá často spojována s feminismem. Když měla v 70. letech 20. století poskytnout rozhovor pro německý feministický magazín, prohlásila, že se necítí být na mužích závislá, protože si vždy bude dělat, co sama chce. Věra Chytilová se aktivně zapojila do organizace KIWI (Kino Women International) – Mezinárodní organizace filmařek, filmových umělkyň, teoretiček a publicistek z celého světa. Nelly Pavlásková a Věra Chytilová zajistily vznik organizace v tehdejším Československu. Postupně se přidaly například Milena Dvorská, Helena Třeštíková, Ester Krumbachová a Eva Švankmajerová. Pavlásková vzpomíná na festival konaný 6. listopadu 1989: „...Všichni byli spokojení, jenom někteří chlapi měli řeči, že se jako ženy oddělujeme...“ V 90. letech 20. století se organizace rozpadla. Vedle klasické filmové tvorby se Chytilová věnovala i dokumentaristice. Poukazovala na nerovné postavení žen v ČR, jejich malé zastoupení v politice, na domácí násilí a vleklé soudní spory o děti. Dokument problémy konstatuje, jejich řešením se nezabývá. Dokumenty v rámci cyklu „České milování“ zobrazují letité téma Chytilové, obzvláště problém žen týraných muži. Dokument \"O lásce žárlivé\" je kritikou lidské nepoučitelnosti, ukazuje stereotypy ve způsobech chování. Chytilová si všímá situace, kdy týraná žena nemá zastání (odsoudí ji mužský soud). Ukazuje i týraného muže, ovšem zdůrazňuje, že ženy jsou týrány mnohem častěji. V politickém i uměleckém kontextu v období po listopadu 1989 představuje umělecky, esteticky i společensky „podvratný“ tón. Zdůrazňuje nutnost vlastních myšlenek diváka k pochopení předkládaných obrazů, čímž se blíží k pozici prezentované Laurou Mulvey. Prezentuje ženy jako osobnosti mimo ideologii a moc. Život Chytilové je protkán touhou po seberealizaci, kterou by jí žádný vztah nemohl poskytnout, jak sama říká. Příčinu pocitu nenaplnění vlastního života u žen vidí v nedostatečném ocenění jejich domácí role. Sama se rodinného života nevzdala a s pomocí najaté pracovní síly v domácnosti se snažila propojit s ním kariéru. Chytilová vnímala život jako rozhodování, kdy je občas nutné obětovat některé sny pro jiné. To se snažila znázornit ve snímku \"O něčem jiném\", který je označován za jedno z klíčových děl České nové vlny. V celé její tvorbě se prolíná hraný film s dokumentem.", "Za svá díla obdržela řadu ocenění:" ] }

{ "title": [ "Název.", "Vznik.", "Stará komedie.", "Střední komedie.", "Nová komedie." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Název spojuje Aristotelés s \"kómos\", průvod spjatý s Dionýsovým kultem (malé dionýsie). Mezi její prvky patří komické scénky ze života (v kostýmech: vycpaná břicha a zadnice, přivázaný kožený falos tj. předimenzovaný mužský úd), sborové písně, agón (tj. zápas, např. jara se zimou), tance ve zvířecích maskách.", "Ve starověkém Řecku byla považovaná za nižší formu než tragédie a skládala se z řady výstupů spojených pouze postavou šprýmaře, bez dějové, časové a místní souvislosti. Dějovou souvislost začala získávat již v Řecku, ale plně se prosadila až v Římě. Komedie vznikla v Athénách (tzv. attická komedie) a ta má tři fáze:", "Je politická, úzce spjata s životem obce. Hlavním znakem je kritika nedostatků v politickém životě, předmětem kritiky se stávají i přírodní filozofové, sofisté, autoři tragédií, dithyrambů, moderní hudby. Vedle sólistů (i ženské role hrají muži) vystupuje sbor, někdy maskovaný za zvířata, lodě, oblaka, spojenecká města. Prostředí je někdy fantastické. Kompozice je hodně volná. Známe na 40 jmen autorů, nejznámější jsou Eupolis, Kratínos, Ferekratés a Aristofanés.", "Sbor má menší význam, jeho vystoupení (písně, tanec) vyplňují přestávky; písně (embolima) nesouvisejí s dějem. Se změnou politických systémů se zmenšuje útočnost, ztrácí se adresná kritika, přibývají směšné typy (parasit, kuchař, hetéra). Mizí obscénnost. Známe na 50 jmen autorů, známější jsou Antifanés, Anaxandridés a Alexis.", "Úplně mizí spojení s Dionýsovým kultem a fantastičnost, převládají typy a náměty ze všedního života středních vrstev. Časté typy: lakomý a přísný otec, hádavá manželka, zamilovaný lehkomyslný syn, mazaný otrok, příživník, vychloubavý voják, hetéra. Hlavními motivy jsou láska s překážkami, peníze, odložení dítěte (anagnórisis). Ze 70 autorů, jejichž jména známe, jsou nejznámější Filémón, Dífilos a Menandros." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Výskyt v přírodě a získávání.", "Výskyt v Česku.", "Ekologická rizika těžby zlata.", "Využití.", "Šperky, pozlacování.", "Průmysl.", "Zubní lékařství.", "Bankovnictví a finanční spekulace.", "Světová cena zlata.", "Platidlo.", "Mytologie." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Zlato je chemicky velmi odolný kov. Z běžných anorganických kyselin reaguje pouze s lučavkou královskou (směs HNO a HCl), jíž se rozpouští za vzniku tetrachlorozlatitanového aniontu [AuCl]. V alkalickém prostředí se zlato rozpouští v přítomnosti kyanidových iontů (za přítomnosti kyslíku), přičemž vzniká komplexní kyanozlatnan [Au(CN)]. Speciální případ představuje rozpouštění zlata v elementární rtuti. Již středověcí alchymisté věděli, že při kontaktu zlata se rtutí velmi snadno vzniká zvláštní roztok zlata ve rtuti, amalgám. Amalgám přitom zůstává kapalný i při poměrně vysokých obsazích zlata. Zahřátím amalgámu na teplotu nad 300 °C se rtuť odpaří a zbude ryzí zlato. V roce 1997 objevili japonští chemici směs organických sloučenin, která údajně rozpouští zlato. Jde o směs jodu, tetraethylamoniumjodidu a acetonitrilu, která při teplotě varu (82 °C) tvoří nasycený roztok. Snížením teploty roztoku pod 20 °C se z roztoku vysráží čistý kov. Zlato je také rozpustné ve vodném roztoku jodidu draselného a jodu. Pomocí tohoto roztoku lze snadno rozpouštět především tenké vrstvy zlata. Zlato je mimořádně trvanlivé a odolné vůči povětrnostním i chemickým vlivům. Pevnost a tvrdost zlata je možné zvýšit přidáním jiných kovů. Pozlacené průhledné plastické fólie mají vynikající odrazivost světelných a tepelných (infra-) paprsků. Zlatá fólie může chránit před únikem tělesného tepla (např. v porodnictví nebo v extrémních přírodních podmínkách).", "Zlato je v zemské kůře značně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 4 – 5 ppb (μg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace značně nízká, přesto však díky vysoké koncentraci chloridových iontů ne zcela zanedbatelná – uvádí se hodnota 0,011 μg Au/l. Ve vesmíru připadá na jeden atom zlata přibližně 300 miliard atomů vodíku. V horninách se díky své inertnosti vyskytuje prakticky pouze jako ryzí kov. Krychlový nerost tvoří plíšky a zrna uzavřená nejčastěji v křemenné výplni žil. Krystaly nejsou hojné, často mikroskopicky rozptýleny v šedém žilném křemeni. Vyskytuje se ryzí nebo ve slitině se stříbrem (elektrum). Po rozrušení žil se dostává do náplavů a odtud se rýžuje. Nejbohatší světová naleziště jsou v jižní Africe, na Uralu, v Austrálii; valouny zlata (nugety, až kilogramové) v Kanadě a na Sibiři. Viz také zlato (minerál). Největší producenti zlata (podle The Atlantic, 2008): 1. Jihoafrická republika 11,0 % světové produkce, 2. USA 10,5 %, 3. Austrálie 10,1 %, 4. Čína 9,7 %, 5. Peru 8,2 %, 6. Rusko 6,2 %, 7. Kanada 4,2 % Těžba zlata ve světě (za rok 2013, v tunách, podle U. S. Geological Survey): V současné době jsou rýžovatelná ložiska zlata již většinou vyčerpána. Avšak v historii bylo rýžování první a jednou z nejvýznamnějších metod získávání zlata z přírody. Všechny metody rýžování jsou založeny na principu gravitační separace lehčích částic písku. Dnes se proto těží primární ložiska, kde je zlato velmi jemně rozptýleno v hornině a kov je z horniny získáván hydrometalurgicky procesem zvaným loužení. Proces spočívá v jemném namletí horniny, aby se do kontaktu s loužicím roztokem mohla dostat většina přítomných mikroskopických zlatých zrnek. Namletá hornina se potom louží buď kyselým roztokem s vysokým obsahem chloridových iontů a oxidačním prostředím (např. sycení plynným chlorem nebo přídavky kyseliny dusičné) nebo naopak roztokem alkalických kyanidů za probublávání vzdušným kyslíkem. Z loužicího roztoku se poté zlato získává redukcí, např. průchodem elektrického proudu roztokem – elektrochemicky, kdy se kovové zlato vyloučí na záporné elektrodě – katodě. Redukci je možno provést i chemicky přídavkem vhodného redukčního činidla (hydrazin, kovový hliník apod.). Amalgamační způsob těžby zlata z rud byl používán v minulosti pro těžení náplavů, v nichž bylo zlato přítomno ve formě větších oddělených zrnek, která se však již obtížně získávala rýžováním. Pro tento účel byla zlatonosná hornina kontaktována s kovovou elementární rtutí. Vzniklý amalgám zlata byl po oddělení horniny obvykle prostě pyrolyzován a rtuť byla jednoduše odpařena do atmosféry. V současné době se tento postup téměř nepoužívá a pokud ano, je zlato z amalgámu získáváno šetrnějším způsobem bez kontaminace atmosféry parami rtuti. Do roku 2014 bylo vytěženo přibližně 175 000 tun zlata (krychle o hraně asi 21 m). Největším vlastníkem zlata jsou Spojené státy americké. Mají celkem 261 498 926 trojských uncí (8 133,5 tun) zlata. Více než polovinu mají uloženu v kentuckém Fort Knoxu, zbytek leží ve West Pointu a Denveru.", "V Česku jsou zlatonosné žíly ve středních Čechách (např. Jílové u Prahy, Roudný, Veselý kopec u Mokrska, okolí Rožmitálu), v Jeseníkách (Zlaté Hory) a v okolí Kašperských Hor. Vzhledem ke snaze zahraničních firem o průmyslovou těžbu zlata v České republice vzniklo v roce 1996 sdružení Čechy nad zlato, které sdružuje převážně města a obce z potenciálně ohrožených lokalit.", "Hydrometalurgický postup dobývání zlata z nízkoryzostních rud představuje značně rizikový proces z ekologického hlediska. Nasazení kyanidových roztoků v tunových až stotunových šaržích představuje obrovské riziko v případě, že dojde k havárii. Příkladem může být katastrofální zamoření Dunaje kyanidy a těžkými kovy z rumunského hydrometalurgického provozu Baia Mare v lednu 2000. Výsledkem byla přírodní katastrofa – stovky tun mrtvých ryb a dalších živočichů a porušení životní rovnováhy rozsáhlého území na desítky let. K haváriím podobného druhu došlo několikrát i v USA nebo jihoamerické Brazílii, kdy byla zamořena řeka Amazonka. Problém je také používání kovové rtuti pro amalgamační způsob těžby zlata, např. v Mongolsku, v Jižní Americe nebo v Africe. Nezanedbatelné jsou i problémy s vhodným uložením tisícitunových kvant vyloužené horniny, jejíž zemědělské využití je v současné době prakticky nemožné. Kvůli potenciálním rizikům při použití kyanidů jsou vyvíjeny nové metody, jako například loužení v roztoku thiosíranu či thiomočoviny. Rozsáhlejšímu nasazení této metody zatím brání jejich cena související i s obtížnějším získáváním vylouženého zlata.", "", "Zlato se používá zejména k výrobě šperků a to ve formě slitin se stříbrem, mědí, zinkem, palladiem či niklem). Samotné ryzí zlato je příliš měkké a šperky z něj zhotovené by se nehodily pro praktické použití. Příměsi palladia a niklu navíc zbarvují vzniklou slitinu – vzniká tak v současné době dosti módní \"bílé zlato\" (jako \"bílé zlato\" se dříve přeneseně označoval např. porcelán, cukr či sůl). Obsah zlata v klenotnických slitinách neboli ryzost se vyjadřuje v karátech (ryzí zlato je 24karátové). Výroba a dovoz šperků a výrobků ze zlata podléhá puncovnímu zákonu. Šperky a produkty, jak nové, tak i staré určené k prodeji jsou opatřené puncem. Punc je pro každou ryzost jiný. I velmi tenký zlatý film na povrchu neušlechtilého kovu jej dokáže účinně ochránit před korozí. Pozlacování kovových materiálů se obvykle provádí elektrolytickým vylučováním zlata na příslušném kovu, který je ponořen do zlatící lázně a je na něj vloženo záporné napětí (působí jako katoda). Kromě toho zlacení zvyšuje hodnotu pokoveného předmětu, jako příklad mohou sloužit různé sportovní a příležitostné medaile, pamětní mince, bižuterie apod. Na nekovové povrchy (dřevo, kámen) se zlato nanáší mechanicky, přičemž se využívá faktu, že kovové zlato lze rozválcovat nebo vyklepat do mimořádně tenkých fólií o tloušťce pouze několika mikrometrů (z 1 g zlata lze vyrobit fólii o ploše až 1 m2). Zajímavé je, že tyto velmi tenké fólie mají při pohledu proti světlu zelenou barvu. V tomto případě má zlatá fólie na povrchu pozlacovaného předmětu funkci nejen ochrannou, ale i estetickou (pozlacené sochy, části staveb). Používá se také k pozlacování těla či potravin (označeno jako E 175).", "Vzhledem ke své dobré elektrické vodivosti a inertnosti vůči vlivům prostředí je velmi často používáno v mikroelektronice a počítačovém průmyslu. Častým mýtem je, že se zlato v elektronice používá pro svou vynikající elektrickou vodivost. Zlato je poměrně dobře vodivé (má vodivost 43,5 S·m·mm), ale lepšími a především mnohem levnějšími vodiči jsou měď (56,2 S·m·mm) a stříbro (61,5 S·m·mm). Hlavní důvod pro využití zlata v elektronice je jeho vysoká odolnost proti oxidaci (korozi). Vodivost zlata tedy není nejlepší, ale zato se s časem prakticky nemění. Hlavní využití je pak v pozlacení elektricky vodivých kontaktů mezi dvěma vodiči, poněvadž právě na kontaktech má oxidace největší vliv na celkovou vodivost. Když plocha kontaktu zoxiduje a pokryje se vrstvou oxidu daného kovu (což je většinou dobrý izolant – někdy dokonce keramika), tak se mezi oběma vodiči na kontaktu vytvoří bariéra (daného oxidu), která výrazně zvýší celkový odpor (zhorší vodivost). Pro tyto účely se příslušné kontaktní povrchy elektrolyticky pokrývají tenkou zlatou vrstvou. Zlato se využívá i ve sklářském průmyslu k barvení nebo zlacení skla. Na povrch skleněného předmětu se přitom nejprve štětečkem nanáší roztok komplexních sloučenin zlata v organické matrici. Po vyžíhání se organické rozpouštědlo odpaří a na povrchu skla zůstane trvalá zlatá kresba. Přídavky malých množství zlata do hmoty skloviny se dosahuje zbarvení skla různými odstíny červené barvy.", "Zlato je již dlouhou dobu součástí většiny dentálních slitin, tedy materiálů sloužících v zubním lékařství jako výplně zubů napadených zubním kazem, nebo pro konstrukci můstků a jiných aplikací. Důvodem je především zdravotní nezávadnost zlata, které je natolik chemicky inertní, že ani po mnohaletém působení poměrně agresivního prostředí v ústní dutině nepodléhá korozi. Čisté zlato je však příliš měkké a proto se aplikují jeho slitiny především s mědí, stříbrem, palladiem, zinkem, cínem, antimonem, někdy je součástí dentální slitiny také indium, iridium, rhodium nebo platina.", "Po dlouhou dobu sloužilo zlato uložené ve státních bankách jako zlatý standard. Centrální banky musely držet fyzicky zlato, kterým garantovaly hodnotu státem vydávané měny. Platilo to takřka globálně až do první světové války. Americký dolar byl tehdy například cenově určen jako 1/20 unce zlata. Tato propojenost znemožňovala vydávat nové a nekryté peníze. To však změnily enormní válečné výdaje a od garancí zlatem se začalo upouštět. Inflace na sebe nenechala dlouho čekat, a Německo postihla dokonce hyperinflace. Po druhé světové válce se pokusil zabránit stejné situaci Brettonwoodsský měnový systém, který byl uzavřen v červenci roku 1944, a představoval přímé napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar měl tehdy hodnotu 1/35 unce zlata. Dohoda však padla roku 1971, což vedlo ke zrušení pevně daných kurzů měn i zlata. Od té doby začala cena měn i zlata podléhat tržní nabídce a poptávce. Od té doby lze do zlata investovat. Investuje se pak do tzv. investičního zlata, které představuje certifikovaný zlatý slitek. Tento slitek má na sobě vyražený punc a přísluší k němu certifikát. Použité zlato má nejvyšší kvalitu, jedná se o ryzí zlato = 24 karátů = 999/1000. Pro obchodování se jako jednotka hmotnosti používá trojská unce, což odpovídá 31,1035 g. Investiční zlato je dle evropské legislativy osvobozeno od DPH. Kromě investice do zlata v jeho fyzické podobně může zájemce investovat také do instrumentů, které jsou na jeho cenu navázané. Patří mezi ně například futures kontrakt, ETF, případně CFD kontrakty či různé „zlaté“ fondy a akcie společností, jejichž obchod se zlatem souvisí (např. těžařské společnosti).", "Na Zemi je pouze omezená zásoba zlata, která představuje asi 170 tisíc tun zlata. Kvůli tomuto omezení a vlastnostem, jako je stálost, inertnost a odolnost proti korozi, které zlatu předurčují široké využití ve šperkařství, průmyslu a finančnictví, jeho cena z dlouhodobého hlediska neustále roste. Zlato je proto zajímavou komoditou, se kterou se obchoduje na světových burzách. Základní a nejznámější je burza Londýn, ta zveřejňuje průběžně výsledky obchodování London FIX a London SPOT. Světová cena zlata je pak udávaná v dolarech za trojskou unci (USD/oz).", "Zlato a mince z něj ražené byly po tisíciletí rozšířeným platidlem. Ve starověké Číně bylo zlato uznáno jako oficiální platidlo již v roce 1091 př. n. l. Pro měkkost zlata se z něj velice dobře razily zlaté mince. Nejznámější a nejrozšířenější zlatou mincí byl dukát, který byl rozšířený po celé Evropě v královstvích a císařstvích, ale pro svoji oblíbenost se razil a razí dál nejen v České republice, ale i Rakousku a v dalších zemích dodnes. První nejznámější zlaté mince na území České republiky jsou zlaté keltské mince statéry známé jako duhovky (nacházené po dešti). XAU je kód pro 1 trojskou unci zlata jako platidla podle standardu ISO 4217.", "V egyptské mytologii se věřilo, že bohové jsou (jejich maso) ze zlata. V řecké vystupuje zlato jako ichor (krev bohů a nesmrtelných), zlatá jablka nesmrtelnosti (které hlídaly Hesperidky) či zlaté rouno. Pro Inky bylo zlato symbolem Slunce (bůh Inti). I Hélios putoval na zlatém člunu." ] }

{ "title": [ "Vznik, vývoj a zánik.", "Činnost.", "Velitelé Varšavské smlouvy." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Vznikl na základě \"Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci\" podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti invazi armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Invaze se nezúčastnilo rovněž Rumunsko. V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla rozpuštěna. Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy a po československém návrhu na úplné ukončení platnosti smlouvy, který byl ostatními členy přijat příznivě, byl příslušný protokol podepsán zástupci vlád šesti zbývajících členů na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.", "Cílem Varšavské smlouvy bylo podřídit armády členských států sovětskému velení, legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států, koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu. Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil. Jediná vojenská operace všech členů Varšavské smlouvy (mimo Rumunska a Albánie) byla invaze vojsk do Československa 21. srpna 1968. Varšavská smlouva se navenek tvářila jako obranný pakt, ale v dochovaných operačních plánech se počítalo s rychlou likvidací útoku NATO a následným obsazením západní Evropy během několika týdnů.", "Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli maršálové SSSR:" ] }

{ "title": [ "Název.", "Činnost.", "Členství." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Je častým omylem považovat ISO za zkratku z anglického názvu. Ve skutečnosti je odvozeno od řeckého slova ἴσος (isos), znamenající \"stejný\" ve smyslu shodného pojmenování téhož bez jazykových rozdílů. Název organizace by se tedy dal považovat za backronym.", "Mezinárodní organizace pro normalizaci se zabývá tvorbou mezinárodních norem ISO a jiných druhů dokumentů ve všech oblastech normalizace kromě elektrotechniky. Jsou to např.: V roce 2011 existovalo více než 18 000 norem ISO. K 31. 12. 2003 bylo vydáno 13 362 norem ISO, 494 technických zpráv (TR), 2 dohody IWA, 9 PAS, 118 TS, 4 dohody TTA a 39 pokynů ISO. Technické práce zabezpečuje 210 technických komisí (TC), 519 subkomisí (SC) a 2 443 pracovních skupin (WG). Na pracích technických komisí je možno se podílet jako aktivní členové (P–členové – participating members), kteří mají povinnost účastnit se zasedání a hlasovat k dokumentům, nebo jako pozorovatelé (O–členové – observer members), kteří dostávají pracovní dokumenty a mají právo, nikoliv povinnost účastnit se zasedání a hlasovat.", "Mezinárodní organizace pro normalizaci měla v roce 2011 celkem 163 členů, z toho 110 řádných členů, 43 korespondenčních členů a 10 kandidátů na členství. Členy ISO jsou národní normalizační organizace zastupující normalizaci v dané zemi. Mezi základní povinnosti členů patří informovat orgány a organizace ve své zemi o nových normalizačních aktivitách, zajišťovat za danou zemi jednotné stanovisko k předkládaným dokumentům a finančně podporovat činnost ISO. Členové ISO mají právo účastnit se prací v jakékoliv technické komisi a vykonávat veškerá hlasovací práva, mohou být zvoleni do Rady ISO a jsou zastoupeni na Generálním zasedání ISO. Korespondenční člen je obvykle organizace v zemi, kde se ještě plně nerozvinula národní normalizační činnost. Korespondenční člen se aktivně nepodílí na technických a strategických pracích, ale má právo být informován o pracích, o které má zájem. Třetí kategorie – kandidát na členství - je určena pro země s velmi malou ekonomikou. Tito kandidáti na členství platí snížené poplatky. Zastupující institucí pro Českou republiku - jakožto řádného člena ISO - je Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví od roku 2009." ] }

{ "title": [ "Osobní život.", "Profesní život, názory.", "Dílo.", "Estetická díla." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Narodil se 5. října 1713 ve městě Langres ve Francii. Své základní vzdělání získal na jezuitské základní škole v Langres, dále pak od roku 1732 studoval na Collège d'Harcourt v Paříži. Upustil od nápadu stát se knězem a raději šel studovat práva. To ho ale také brzy omrzelo a tak se v roce 1734 rozhodl stát se spisovatelem. Kvůli jeho odmítnutí vykonávat vyučené profese se ho však jeho otec zřekl, a tak žil Diderot dalších 10 let bohémským životem. V roce 1742 se spřátelil s Jeanem-Jacquesem Rousseauem. Ještě silněji se otci odcizil, když se v roce 1743 oženil s Antoinettou Champion, zarytou římskou katoličkou. I přesto, že se toto spojení považovalo za nevhodné s ohledem na Antoinettin nízký původ, v říjnu 1743 z něj vzešlo dítě, holčička Angélique (jménem po Denisově mrtvé matce a sestře). Smrt jeho sestry, jeptišky, způsobená z přepracování v klášteře nejspíš ovlivnila Denisův názor na náboženství. Předpokládá se, že právě ona byla předlohou pro jeho novelu \"La religieuse\" (česky \"Jeptiška\"), která popisuje život řeholnice, jež je nucena vstoupit do kláštera, kde trpí kvůli ostatním sestrám. Měl aférky se spisovatelkou Madeleine de Puisieux a se Sophií Volland. Jeho dopisy pro Sophii posloužily jako zdroj informací o životě a myšlení Pařížanů v tomto období. Přestože byla Diderotova práce obsáhlá a důkladná, byl sám velice chudý. Když měl dát své dceři na věno, byl nucen prodat svoji sbírku knih. Ruská carevna Kateřina II. (s níž si psal dopisy) ale jeho sbírku odkoupila a poté požádala Diderota, aby jí dělal knihovníka s ročním platem, takže si mohl knihy ponechat. V Petrohradu působil v letech 1773 – 1775. Zemřel na střevní potíže v Paříži 31. července 1784. Jeho potomci poslali jeho obrovskou knihovnu Kateřině II., která ji věnovala Ruské národní knihovně.", "Od roku 1743 překládá různé vědecké spisy, ke kterým občas doplní své vlastní poznatky. V roce 1746 píše své první dílo \"Filozofické myšlenky\" (\"Pensées philosophiques\") a k němu přidává krátkou doplňující esej o přirozené teologii a shoduje se tak s Voltairovým „rozumovým náboženstvím“. V roce 1747 napsal alegorii \"Procházka skeptika\" (\"Promenade du sceptique\"), v níž zesměšňuje křesťanství. V dalších pracích postupně opustil deismus a začal odmítat existenci Boha. Diderotovo myšlení se vyznačuje vývojem, který nebyl rozvojem původního stanoviska, nýbrž vedl k radikálním předělům. Diderot začal jako teista (studoval na církevních školách) a přes deistickou pozici dospěl k ateismu. Poté co pařížský parlament odsoudil v roce 1762 Rousseauovův spis „Emil aneb O výchově“, byl Diderot dotázán, zda se má pro pravdu nasazovat život. „Diderot odpověděl, že vzhledem k tomu, jak lidé pravdu používají, neví, zda existuje taková pravda, která by byla hodna i jen kapky krve. Nasazení života by se prý spíše vyplatilo při překonávání omylů. ‚\"Snad bych i obětoval život, kdybych mohl provždy odstranit například ideu Boha z představivosti a paměti lidí.\"‘“ Diderot si však uvědomoval, „že není možno bezprostředně osvobodit lidi, jejichž instinkty je třeba brzdit. Je známa jeho averze proti kléru, avšak v »plánu university«, vypracovaném pro Kateřinu II., oportunisticky napsal: \"‚Ponechal bych kněze, ne jako vychovatele rozumných lidí, ale jako strážce hlupáků. A jejich kostely bych nechal existovat jako útulky jistého druhu pitomců, kteří by se mohli stát zuřivými, kdyby se zcela ponechali sami sobě\".‘ Diderot však chtěl, aby církev byla bezpodmínečně podřízena státu, aby kněží byli jeho zaměstnanci.“ Jako filozof dospěl Diderot k materialistickému pojetí. Diderotova filozofie přírody je zvláštní syntézou hylozoistického materialismu, spinozismu, nauky o monádách a dobové přírodovědy. Není tvůrce nebo Boha mimo svět, veškerá hmota je živá, oduševněná, je nadána všeobecnou senzibilitou. Na nižších stupních je oduševněnost jakoby spoutána, čím výše, tím více nabývá převahy a nadvlády nad hmotností. Svět i příroda mají samy v sobě zdroj pohybu a konání. I duše se skládá z atomů opatřených citlivostí, z jakýchsi zmaterializovaných Leibnizových monád. V gnoseologii je pro Diderota příznačný materialistický sensualismus, pramenem poznání je zkušenost. Diderot odmítal despotismus a byl přívržencem konstituční monarchie. Svými pracemi v oblasti umění přispěl k uznání estetiky jako vědecké disciplíny (např. dílo \"Pojednání o kráse\" [\"Le Beau\"], 1752).", "Je autorem četných spisů, filozofických, prozaických, dramatických atd. Od roku 1975 vychází úplné kritické vydání jeho díla, které je rozvrženo do třiceti třech svazků: \"Œuvres complètes, édition critique et annotée\" par J. Fabre, H. Dieckmann, Jacques Proust, Jean Varloot (dite \"DPV\"), Paris, 33 vol. V tomto článku uvádíme jen některé významnější práce.", "Jako autor románů a divadelních her se Diderot zabýval též estetickými otázkami, na něž hledal odpověď způsobem, který předznamenal Shaftesbury. Myšlenky o estetice jsou roztroušeny v řadě jeho prací." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Standardy.", "Historie.", "60. léta.", "70. léta.", "80. léta.", "90. léta.", "2000 až současnost.", "Varianty operačního systému UNIX." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Unixové systémy byly široce využívány jako operační systémy pro servery, pracovní stanice a v současné době i pro osobní počítače. Sehrály velmi výraznou roli při vzniku Internetu a přechodu od jednotlivých počítačů k počítačovým sítím a modelu klient-server. Unix vznikl spolu s programovacím jazykem C, který mu umožnil snadnou portaci na nejrůznější hardwarové platformy. Výsledkem je, že Unix je synonymem pro otevřený systém (). Systém založený na Unixu je charakteristický tím, že (tzv. unixová filozofie): Unix je složen z jádra operačního systému, systémových nástrojů (tzv. utility) a dalších aplikací. Monolitické jádro se stará o nízkoúrovňové záležitosti (tzv. \"kernel space\") a programy běží v uživatelském režimu (tzv. \"user space\"). Programy komunikují s jádrem pomocí systémových volání, čímž se pro programy vytváří stabilní API. V 80. letech 20. století počítače využívaly mnohem více vstupně-výstupních zařízení, která přestala vyhovovat lineárnímu modelu. Proto v té době nastal odklon od monolitického jádra a příklon k mikrojádrům, kde obsluhu souborového systému, počítačové sítě, asynchronních událostí generovaných myší, meziprocesovou komunikací a dalších byla odsunuta mimo jádro operačního systému.", "Bouřlivý vývoj různých verzí a variant Unixu způsoboval potíže při portaci software. Proto IEEE založila POSIX na společné struktuře hlavních soupeřících variant systému Unix a publikovala první POSIX standard v roce 1988. Počátkem 90. let započalo samostatnou, ale velice podobnou, snahu průmyslové konzorcium, iniciativa Common Open Software Environment (COSE), která vyústila ve specifikaci Single UNIX Specification spravovanou skupinou The Open Group. V roce 1998 založili Open Group a IEEE pracovní skupinu Austin Group, která by měla poskytnout společnou definici standardů POSIX a Single UNIX Specification. V roce 1999 několik prodejců systému Unix odsouhlasilo jako standard pro binární soubory a soubory se strojovým kódem () formát ELF () ze systému SVR4. Společný binární formát poskytuje podstatnou míru kompatibility mezi unixovými systémy pracujícími na stejné CPU architektuře. Pro standardizaci adresářové struktury byl vyvinut Filesystem Hierarchy Standard, který poskytuje referenční návrh adresářů pro unixové operační systémy a především pro Linux.", "UNIX byl vytvořen Kenem Thompsonem a Dennisem Ritchiem roku 1969 v Bellových laboratořích, kde byl vyvíjen až do konce 70. let. Poté probíhal vývoj UNIXu ve dvou hlavních větvích:", "Massachusettský technologický institut, Bellovy laboratoře AT&T a General Electric pracovaly na experimentálním operačním systému nazvaném Multics (). Projekt byl však kvůli složitosti systému, časové a finanční náročnosti ukončen v roce 1969. Ken Thompson z týmu vývojářů pokračoval ve vývoji pro sálový počítač GE-645. Napsal hru nazvanou Space Travel. Nicméně shledal, že hra je na strojích GE příliš pomalá a drahá (cena jednoho běhu hry byla 75 dolarů). Thompson a další členové týmu (Dennis Ritchie, Rudd Canaday) vyvíjeli v Bellových laboratořích souborový systém. Ritchie pomohl Thompsonovi přepsal hru Space Travel do jazyka symbolických adres pro počítač PDP-7 od Digital Equipment Corporation. Tato zkušenost spolu s prací na projektu Multics vedla k tomu, že Ken Thompson začal na PDP-7 psát sám pro sebe nový operační systém. Pro systém vyvinuli několik malých utilit.", "V 70. letech dostal projekt jméno \"Unics\" (), který navrhl Brian Kernighan jako protiklad k systému Multics. Později došlo ke změně zápisu na Unix (někdy psáno kapitálkami jako Unix). Až do této chvíle nebyl Bellovou laboratoří projekt finančně podporován. Když \"Computer Science Research Group\" chtěla používat Unix na větším počítači než PDP-7, museli Thompson a Ritchie kvůli získání finanční podpory a počítače PDP-11/20 slíbit, že do systému přidají nástroje pro zpracování textů. V roce 1970 získal projekt jméno, běžel na novém hardware a byl obohacen o textový editor a nástroj roff pro formátování textu. Všechny tři komponenty byly napsány ve strojovém kódu počítače PDP-11/20. Bellovy laboratoře pak používaly systém pro přihlášky patentů. Program roff se brzo vyvinul ve troff, který byl prvním nástrojem pro elektronické publikování s plnou podporou sazby. \"UNIX Programmer's Manual\" byl publikován 3. listopadu 1971. V roce 1973 byl Unix přepsán do programovacího jazyka C v rozporu s tehdejším pravidlem, že \"cokoliv tak komplexního, jako je operační systém, který se musí vypořádat s časově kritickými událostmi, musí být naprogramováno výhradně v jazyce symbolických adres\". Přechodem z jazyka symbolických adres (JSA) na programovací jazyk vyšší úrovně se stal kód snadno přenositelným na jinou hardwarovou platformu. Obsahoval pak totiž jen velmi malé části napsané v JSA, které jediné musely být při portování přepsány. AT&T licencovala Unix univerzitám, komerčním firmám a vládním organizacím. Licence zahrnovala všechny zdrojové kódy včetně strojově závislých částí jádra operačního systému, které byly napsány v JSA počítače PDP-11. Kopie anotovaného jádra Unixu kolovaly na konci 70. let ve velkém množství, což způsobilo, že byl Unix značně využíván ve výuce jako konkrétní příklad. Podle verze systému Unix byla pojmenována vydání uživatelského manuálu, takže například „Fifth Edition Unix“ a „Unix Version 5“ označovaly stejnou verzi. Vývoj pokračoval verzí 4, 5 a 6, která byla vydána v roce 1975. Tyto verze přinesly koncept roury. To umožnilo modulárnější a rychlejší vývoj. Verze 5 a zvláště verze 6 vedly k přehršli různých verzí Unixu jak uvnitř Bellových laboratoří, tak mimo ně – PWB/UNIX, IS/1 (první komerční Unix) a port Unixu na počítač Interdata 7/32 od University of Wollongong (první verze pro jiný počítač, než PDP). V roce 1978 byl uveden UNIX/32V, který byl určen pro nový systém VAX od firmy DEC. V této době bylo provozováno přes 600 počítačů s nějakou formou Unixu. Version 7 Unix byla v roce 1979 poslední široce zveřejněnou verzí Research Unixu. Během 80. let byla vyvinuta verze 8, 9 a 10, avšak byly dány k dispozici jen několika univerzitám. Přesto bylo vydáno několik prací, které popisovaly nový vývoj. Tento výzkum vedl k pozdějšímu přejmenování na Plan 9 from Bell Labs, což je přenositelný distribuovaný systém.", "AT&T licencovala pro komerční využití od roku 1982 UNIX System III založený na Version 7 Unix, který obsahoval podporu pro VAX. Současně AT&T pokračovala ve vydávání licencí na starší verze Unixu. Aby AT&T ukončila zmatek mezi všemi lišícími se interními verzemi, spojila je do UNIX System V Release 1, ve které byly představeny nová rozšíření – editor vi a knihovny curses pocházející z BSD Unixu vyvinutého na Berkeleyho univerzitě v Kalifornii. Patřila mezi ně i podpora počítačů Western Electic 3B series. Protože novější licenční podmínky Unixu nebyly tolik nakloněny akademickému použití, jako starší verze Unixu, výzkumníci v Berkeley pokračovali ve vývoji BSD Unixu jako alternativy k UNIX System III a V na původní architektuře PDP-11 (vydání BSD 2.x do verze 2.11) a později pro VAX-11 (BSD 4.x). Mnoho nových prvků Unixu se nejprve objevilo právě v BSD, především C shell se správou úloh (, využíváno ITS). Pravděpodobně nejdůležitějším aspektem vývoje BSD bylo zahrnutí podpory sítí využívajících rodinu protokolů TCP/IP do tradičního jádra Unixu. Snaha BSD vyústila ve vydání několika důležitých verzí obsahujících síťový kód: 4.1cBSD, 4.2BSD, 4.3BSD, 4.3BSD-Tahoe (\"Tahoe\" je přezdívkou architektury Computer Consoles Inc. Power 6/32, jež byla první non-DEC verzí jádra BSD), Net/1, 4.3BSD-Reno (s ohledem na pojmenování \"Tahoe\", protože celé vydání bylo něco jako hazard), Net/2, 4.4BSD a 4.4BSD-lite. Síťový kód v těchto vydáních je předchůdce většiny kódu pro podporu TCP/IP, který se používá dodnes, včetně kódu, který byl později vydán AT&T v System V Unixu a raných verzí Microsoft Windows. Původní Berkeley Sockets API je de facto standardem síťových API, a který je využit i na mnoho dalších platformách. Další společnosti začaly nabízet komerční verze Unixu pro své minipočítače a pracovní stanice. Většina těchto nových Unixů byla vyvinuta na základě Systemu V pod AT&T licencí. Ostatní byly založeny na BSD. Jeden z předních vývojářů BSD (Bill Joy) v roce 1982 spoluzaložil Sun Microsystems a vytvořil pro své pracovní stanice SunOS (dnes Solaris). V roce 1980 Microsoft oznámil svůj první Unix pro 16-bitové mikropočítače nazvaný Xenix, který společnost Santa Cruz Operation (SCO) v roce 1983 portovala na procesory Intel 8086 a v roce 1989 začlenila do SCO UNIX. Po několik let v tomto období (do nástupu IBM PC kompatibilních počítačů se systémem DOS) průmysloví pozorovatelé očekávali, že se Unix díky své přenositelnosti a bohatým schopnostem stane průmyslovým standardem v oblasti operačních systémů pro mikropočítače. V roce 1984 několik společností založilo konsorcium X/Open, jehož cílem bylo vytvořit otevřenou specifikaci systémů založených na Unixu. Navzdory počátečním pokrokům však proces standardizace upadl v unixové války, při nichž se různé společnosti spojovaly ve vzájemně soupeřící standardizační skupiny. Jako nejúspěšnější standard ve vztahu k Unixu se ukázala specifikace POSIX od IEEE, která byla navržena jako kompromis mezi API implementovanými na obou platformách BSD i System V. Standard POSIX byl vydán v roce 1988 a brzy ho použila vláda USA pro mnohé ze svých vlastních systémů. AT&T přidala do Unixu System V několik funkcí, např. zamykání souborů, systémovou administraci, standardní proudy, nové formy IPC, vzdálený souborový systém (RFS) a TLI. AT&T spolupracovala se Sun Microsystems a během let 1987 až 1989 spojila rozšíření z Xenixu, BSD, SunOS a Systemu V do vydání System V Release 4 (SVR4) nezávisle na X/Open. Toto nové vydání sloučilo všechny předchozí rozšíření do jednoho balíčku a zvěstovalo tak konec soupeřících verzí. Navýšilo však také licenční poplatky. V této době spousta prodejců včetně Digital Equipment, Sun, Addamax a dalších, začalo stavět důvěryhodné verze Unixu pro aplikace s vysokou úrovní zabezpečení, povětšinou navržené pro armádní a policejní použití.", "V roce 1990 nadace Open Software Foundation vydala OSF/1 jako svou vlastní standardní implementaci Unixu založenou na jádře Mach a BSD. Nadace byla založena v roce 1988 a byla financována několika společnostmi z oblasti Unixu, které si přály čelit spolupráci AT&T a Sunu u vydání SVR4. Následně AT&T a další skupina držitelů licencí vytvořila skupinu Unix International, která bude čelit nadaci OSF. Stupňování konfliktu mezi těmito soupeřícími prodejci opět vyvolalo unixové války. V roce 1991 skupina vývojářů BSD (Donn Seeley, Mike Karels, Bill Jolitz a Trent Hein) opustila Kalifornskou univerzitu, aby založili společnost Berkeley Software Design, Inc. (BSDI). BSDI vytvořila plně funkční komerční verzi BSD Unixu pro levnou a všudypřítomnou platformu Intel, což nastartovalo vlnu zájmu o použití levného hardwaru pro výrobní výpočty. Krátce poté, co byla založena, Bill Jolitz opustil BSDI a začal se zabývat distribucí 386BSD, což byl zdarma šířený předchůdce dnešních distribucí FreeBSD, OpenBSD a NetBSD. V roce 1991 též vzniká Linux, který se v nejbližších letech rozroste do největšího soupeře všech unixových systémů, k čemuž přispěje též období unixových válek, kdy tradiční Unix tratil na svém obrazu u veřejnosti. Do roku 1993 změnila většina komerčních prodejců svoje varianty Unixu tak, že byly založeny na Systemu V a navíc disponovaly mnoha rozšířeními z BSD. V témže roce hlavní hráči na poli Unixu založili iniciativu COSE, čímž ukončili nechvalně známé unixové války. V roce 1994 došlo ke spojení UI a OSF. Společná entita, která si zachovala jméno OSF, zastavila ještě téhož roku práce na OSF/1. V té době jej používal jako jediný už jen DEC, který v roce 1995 změnil jméno produktu na Tru64 UNIX. Krátce po vydání UNIX System V Release 4 prodalo AT&T všechna svoje práva na Unix společnosti Novell (Dennis Ritchie to přirovnal k biblickému příběhu o Ezauovi, který prodal své dědické právo za příslovečnou „mísu čočovice“). Novell vyvinul svoji vlastní verzi nazvanou UnixWare, kde spojil vlastní NetWare s UNIX System V Release 4. Novell se tím pokusil bojovat proti Windows NT, ale jejich klíčové trhy těžce utrpěly. V roce 1993 se Novell rozhodl převést ochrannou známku UNIX® a certifikační práva na X/Open Consortium. V roce 1996 se X/Open spojilo s OSF a vytvořila konsorcium The Open Group. Rozličné standardy pocházející od konsorcia The Open Group dnes určují, co je a co není operační systém „Unix“, především po roce 1998 vzniklá rodina standardů Single UNIX Specification. V roce 1995 bylo podnikání s administrací a podporou stávajících Unixových licencí spolu s právy na další vývoj programového kódu Systemu V prodány Novellem společnosti Santa Cruz Operation. Jestli Novell rovněž prodal vlastnická práva bylo dále předmětem sporu (viz níže). V roce 1997 hledala společnost Apple Computer nové základy po svůj operační systém Macintosh a vybrala NeXTSTEP, operační systém vyvinutý společností NeXT. Tento hlavní operační systém, založený na BSD a jádru Mach, byl poté, co si jej Apple pořídil, přejmenován na Darwin. Použití Darwinu v Mac OS X ho, podle vyjádření zaměstnance Applu na konferenci USENIX, činí nejpoužívanějším, na Unixu založeným systémem na trhu stolních počítačů.", "V roce 2000 prodala SCO celý svůj Unixový podnik a výhody společnosti Caldera Systems, která se později přejmenovala na The SCO Group. Tento nový hráč následně podal soudní žalobu na různé uživatele a prodejce Linuxu. SCO tvrdí, že Linux obsahuje autorsky chráněný kód z Unixu, který nyní The SCO Group vlastní. Mezi další obvinění patří porušení obchodního tajemství firmou IBM nebo porušení smlouvy bývalými zákazníky Santa Cruz, kteří od té doby přešli k Linuxu. Nicméně Novell zpochybnil vlastnictví autorských práv skupiny SCO na zdrojový kód Unixu. Podle Novellu, je SCO (tudíž i SCO Group) vlastně provozovatel licence pro Novell, který si ponechal hlavní autorská práva, právo veto na budoucí licenční aktivity skupiny SCO a 95 % výnosů z licence. Skupina SCO Group s tímto nesouhlasila a spor přerostl v soudní proces SCO vs. Novell. Dne 10. srpna 2007 byla hlavní část soudní pře rozhodnuta ve prospěch Novellu (tj. fakt, že Novell vlastní práva na Unix a SCO neoprávněně zadržovalo peníze Novellu). Soud též nařídil, že SCO musí stáhnout žaloby na IBM a další. Po rozhodnutí soudu Novell oznámil, že nemá žádný zájem na soudech kvůli Unixu a uvedl, že nevěří, že Linux obsahuje kód z Unixu. Pád bubliny Dot-com vedl k výraznému slučování Unixových projektů. Z mnoha komerčních verzí Unixu, které se zrodily v 80. letech, se na trhu relativně dobře daří pouze systémům Solaris, HP-UX a AIX, ačkoli se ještě dlouhou dobu držel IRIX od SGI. Z výše uvedených má největší podíl na trhu Solaris. V roce 2005 Sun Microsystems uvolnila množství systémového kódu Solarisu (založeného na UNIX System V Release 4) jako open source projekt se jménem OpenSolaris. Spolu s kódem byly uvolněny i nové technologie Sun OS (například souborový systém ZFS). Od roku 2006 se díky tomu na světě objevilo několik distribucí nepocházejících od Sunu, jako SchilliX, Belenix, Nexenta a MarTux.", "V prostoru mezi dvěma základními směry (SYSTEM V a BSD Unix) vzniká celá řada variant a klonů tohoto operačního systému, které vyvíjí zejména různé firmy pro jimi vyráběné hardwarové platformy. Následující tabulka ilustruje pouze některé body vývoje v průběhu osmdesátých let dvacátého století:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Pražské jaro.", "Působení v disentu.", "Sametová revoluce.", "Československý prezident.", "Český prezident.", "Po prezidentství.", "Ocenění.", "Majetkové poměry.", "Úmrtí.", "Dílo.", "Básně.", "Divadelní hry.", "Eseje, kritika, dopisy a projevy.", "Památka Václava Havla.", "Pojmenovaná veřejná prostranství a instituce.", "Lavička Václava Havla.", "Busty a sochy.", "Pojmenovaná ocenění.", "Den Václava Havla.", "Jiné.", "Kontroverze." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla (1897–1979) a jeho manželky Boženy, rozené Vavrečkové (1913–1970). Byl vnukem československého diplomata Huga Vavrečky i stavitele paláce Lucerna Vácslava Havla. Jeho strýcem byl zakladatel AB Barrandov Miloš Havel, mladším bratrem vědec Ivan M. Havel. Válku rodina přečkala v ústraní na Havlově na Českomoravské vrchovině. Po osvobození Československa v roce 1945 navštěvoval elitní internátní školu v Poděbradech (spolu s Milošem Formanem či bratry Mašínovými), jež však byla v roce 1950 zrušena. Byl členem skautského oddílu ve středisku Šipka, získal skautskou přezdívku Chrobák. Po ukončení základní školní docházky měl v komunistickém režimu kvůli svému „buržoaznímu“ původu potíže získat umístění na střední škole podle vlastní volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a pražskou Střední všeobecně vzdělávací školu pro pracující ve Štěpánské ulici 22 studoval večerně. Maturitu složil roku 1954. Byl levák. Jako literát Havel debutoval v roce 1955 v časopise \"Květen\". Až do roku", "Během pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů. V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal", "Po potlačení pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry \"Vyrozumění\" (1969) a \"Ztížená možnost soustředění\" (1970). To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn. K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Spolu s ostatními prominentními signatáři byl policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů \"Podoby 2\".", "Dne 17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace tzv. sametová revoluce, která vedla ke konci čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu. Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí v Praze. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že tyto demonstrace a Havlovy projevy na nich mohla přenášet do celé země a celého světa i Československá televize. Když padla komunistická vláda Ladislava Adamce a prezident Gustáv Husák přislíbil svou abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta", "Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově. Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990 vycházející z Masarykova „Prvního poselství“. Jeho blízkým spolupracovníkem byl Ivan Medek, který se později stal vedoucím jeho prezidentské kanceláře (kancléřem). Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na", "Po vzniku samostatné České republiky se Václav Havel stal jejím prvním prezidentem a zůstal v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu. Poprvé byl zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Svou funkci opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus. Při volbě prezidenta dne 20. ledna 1998 byl Havel zvolen v druhém kole první volby, když získal 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Předseda SPR-RSČ a poslanec Miroslav Sládek se tuto volbu neúspěšně pokusil napadnout u Ústavního soudu ČR, protože byl před volbou vzat do vazby a nebylo mu umožněno zúčastnit se hlasování v Parlamentu ČR. Za desetiletého prezidentství Václava Havla se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity, obzvláště ve", "Po odchodu z úřadu se Václav Havel nadále vyjadřoval k politice a podporoval Stranu zelených. Pro tzv. zelenou politiku se vyslovoval už od 80. let 20. století, kdy podporoval německou stranu Die Grünen. Havel měl blízký vztah k barmské disidentce a bojovnici za lidská práva Aun Schan Su Ťij, kterou v roce 1991 doporučil místo sebe na Nobelovu cenu za mír. V roce 2005 publikoval v listě \"The Washington Post\" článek \"Růže pro „nesvobodnou“\", v němž napsal: „Chtěl bych se s ní setkat a dát jí růži – takovou, kterou drží v ruce na", "Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů. Dne 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké", "Václav Havel byl od roku 1967 majitelem venkovské usedlosti v Hrádečku u Trutnova, kterou zakoupil přes novinový inzerát. Na počátku 90. let získal na základě restitučního zákona společně s bratrem Ivanem třetinu vily jejich děda Huga Vavrečky ve Zlíně, kterou navrhl architekt Vladimír Karfík, a čtyři nemovitosti v Praze: Palác Lucerna na Václavském náměstí, činžovní dům na Rašínově nábřeží, vyhlídkovou restauraci Barrandovské terasy postavenou architektem Maxem Urbanem a vilu Miloše Havla od architekta Vladimíra Grégra. Vilu Miloše Havla v roce 1993 společně s bratrem prodal společnosti Charouz Holding řízené Antonínem Charouzem, která", "Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 9.46 hodin na následky dlouhodobých zdravotních problémů. Zemřel ve spánku na oběhové selhání. Byly u něj jeho manželka Dagmar a jedna ze sester boromejek, které se o Havla v posledních měsících jeho života staraly. Původně oznámeným údajem pro čas smrti bylo 10.15 hodin, Dagmar Havlová však v rozhovoru pro \"Lidové noviny\" dva roky poté upřesnila, že Václav Havel zemřel o téměř půl hodiny dříve, tedy v 9.46 hodin. V posledních", "Literární dílo Václava Havla spadá do tří žánrů. Z 50. a 60. let 20. století pochází poezie, nejprve básně psané zejména ve volném verši (sbírky \"Čtyři rané básně\" [1953], \"Záchvěvy\" [1954], \"První úpisy\" [1955], \"Prostory a časy\" [1956], \"Na okraji jara\" [1956]), později strojopisné kaligramy – typogramy (ve sbírce \"Antikódy\": \"Antikódy I\" [1964], \"Antikódy II\" [1969?], \"Antikódy III a IV\"). Na světovou uměleckou scénu Havel pronikl svou dramatickou tvorbou; první významnou divadelní hru \"Zahradní slavnost\" uvedl roku 1963, poslední \"Odcházení\" napsal v roce 2006. Je rovněž autorem scénáře a režisérem stejnojmenného celovečerního filmu z roku 2011. Po celý tvůrčí život se Václav Havel věnoval esejistice, zpočátku šlo především o texty o divadle a literatuře, brzo (kvůli totalitním společenským podmínkám na jedné straně a vlastní zodpovědnosti, poctivosti a snaze hledat pravdu na straně druhé) se v textech zákonitě začaly objevovat i úvahy nad společenskou situací, později (1968, normalizace, Charta 77) politické texty převažují; patří sem rovněž jeho epistolární tvorba, literární a divadelní kritika, projevy a další příležitostné texty.", "Havlovy typogramy ze sbírky \"Antikódy\" formálně navazovaly na mezinárodní hnutí konkrétní či experimentální poezie 60. let, z českých autorů mají blízko k poezii Jiřího Koláře, jemuž je kniha věnována. Od většiny ostatních autorů tohoto směru se Havel odlišoval tím, že jeho experiment neprotestoval jen proti konvencím dosavadní poetiky,", "Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla; mimochodem Samuel Beckett, jeden z jejích zakladatelů, uvězněnému Havlovi věnoval v roce 1982 hru \"Katastrofa\". Není to ovšem jediný inspirační zdroj; například k Čechovovi se Havel sám odkazuje ve hře \"Odcházení\" (2007) citací motivu z \"Višňového sadu\". Již první velká Havlova hra, \"Zahradní slavnost\" (1963), obsahuje klíčová témata jeho her, problémy moci, byrokracie a jazyka. Její hrdina Hugo Pludek příslušností k absurdní byrokratické organizaci a přijetím jejího jazyka ztrácí vlastní identitu. Ve hře \"Vyrozumění\" (1965) je hlavním tématem odcizení jazyka. Umělé jazyky ptydepe a chorukor, které mají zpřesnit a usnadnit komunikaci mezi byrokraty, se ve skutečnosti ukazují jako její nepřekonatelná překážka. Byrokratickou aroganci a ničení", "Václav Havel začal psát literárně a divadelně kritické i úvahové texty již na počátku 60. let. Obecně známými se jeho projevy a eseje staly v době kolem Pražského jara 1968. Nejvýznamnější část jeho esejistického a epistolárního díla vznikla v dobách normalizace: \"Dopis Gustávu Husákovi\" (1975), \"Moc bezmocných\" (1978), \"Dopisy Olze\" (1983), \"Slovo o slovu\" (1989) a mnohé další. Nepřestal však psát esejistickou literaturu ani v době prezidentství, například \"Letní přemítání\" (1991). I když Havel nechtěl být filozof a jeho výklad nepostupoval rigorózní cestou,", "", "Ještě za života Václava Havla byla po vzoru amerických prezidentských knihoven zřízena Knihovna Václava Havla. V den jeho pohřbu byla v Gdaňsku otevřena třída Václava Havla (). Od 18. ledna 2012 se Základní škola Na Valech v Poděbradech jmenuje Základní škola Václava Havla. Dne 21. března 2012 vláda odsouhlasila přejmenování pražského ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla Praha, což se uskutečnilo 5. října 2012, v den jeho nedožitých 76. narozenin. V Brně byla na popud uměleckého ředitele Divadla Husa na provázku Vladimíra Morávka po Václavu Havlovi pojmenována ulička v centru města, jdoucí od tohoto divadla k Petrovu. Jde o starou uličku, která však dosud neměla žádné jméno. V roce Havlových nedožitých 80.", "Na několika místech ve světě i v Česku vznikají Lavičky Václava Havla. Jde o dvě židle (křesílka) pevně spojené se", "Dne 19. listopadu 2014 byla v budově amerického Kongresu k 25. výročí pádu železné opony odhalena Havlova busta, kterou vytvořil českoamerický sochař Lubomír Janečka. Stal se tak po Winstonu Churchillovi, Raoulu Wallenbergovi a Lájosi Kossuthovi čtvrtým Evropanem, kterému", "Cenu Václava Havla za přínos občanské společnosti uděluje od roku 2011 Český filmový a televizní svaz FITES společně s městem Beroun. Cenu Václava Havla", "Každoročně 18. prosince, v den úmrtí Václava Havla, uctívají lidé jeho památku mnoha vzpomínkovými akcemi. Tento den je znám jako Den Václava Havla, zejména i díky iniciativě Krátké kalhoty pro Václava Havla. V roce 2012, při příležitosti 1. výročí úmrtí Václava Havla, vznikla iniciativa s názvem Krátké kalhoty pro Václava Havla ve snaze", "U příležitosti nedožitých 80. let Václava Havla, dne 4. října 2016, byla", "Kontroverze vyvolal již jeden z prvních kroků, který Václav Havel vykonal v úřadu prezidenta republiky. Bylo jím vyhlášení rozsáhlé amnestie v roce 1990. Došlo k propuštění 23 000 vězňů z celkového počtu 31 000. Jednalo se o osoby odsouzené na maximálně 3 roky. Mezi propuštěnými však byli i pachatelé těžkých zločinů. Lze zmínit případ vraha Jozefa Slováka souzeného za vraždu jugoslávské občanky, který byl podmínečně propuštěn na základě amnestie. Slovák bývá zmiňován jako jedno z největších pochybení amnestie. V roce 1993 se do vězení vrátil, mezitím však zabil další čtyři lidi. Mezi propuštěnými vrahy (nebo budoucími vrahy) byli i Roman Kučerovský a Jaroslav Gančarčík (který během jedné noci stihl vyvraždit celou rodinu). Dalším amnestovaným byl i pedofil Jaroslav Oplíštil. Krátce po propuštění získal práci v pražské Nemocnici Na Bulovce na dětském oddělení. Zaměstnavatelé se totiž amnestovaných vězňů nemohli ptát, proč byli potrestaní. Hned 30. dubna si Oplíštil odnesl sedmiměsíční holčičku. Znásilnil ji a následně udusil. K činu se téměř okamžitě doznal a do vězení se vrátil na dalších 25 let. Trestu smrti unikl – byl zrušen den po jeho činu.Ostatním vězňům byla odpuštěna třetina až polovina trestu. Taktéž bylo zastaveno stíhání osob, kterým hrozily nanejvýše 3 roky. Sám Havel amnestii hájil slovy: „Znalci říkají, že ta amnestie byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů – například, že kriminalita vinou této amnestie rapidně stoupla.“ Kritiku si vysloužily i některé milosti, které Havel udělil. Kontroverzní je například v roce 2001 udělená milost Zdeňku Růžičkovi, který byl obviněn z dvojnásobné vraždy. Milost byla zdůvodněna „vážným justičním omylem“. Růžička byl v roce 2003 odsouzen za vydírání k 17 letům vězení. Kontroverze vzbudily i milosti udělené známému sportovci Radomíru Šimůnkovi, který způsobil automobilovou nehodu s následkem tří úmrtí, či Martinu Odložilovi, jenž během hádky zabil svého otce. Matkou Odložila byla Havlova přítelkyně Věra Čáslavská. Dalším kontroverzním krokem byla omluva sudetským Němcům v Mnichově v roce 1990. Za tento krok si Havel vysloužil kritiku části veřejnosti. Omluva zaskočila i funkcionáře Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Havlův přítel Jan Petránek později o Havlovi řekl: „Já si Havla vážím za obrovskou spoustu věcí, které vykonal, ale on je velmi necitlivý k tomu, co cítí veřejnost.“ Své tvrzení zdůvodnil právě omluvou sudetským Němcům a také Havlovým odporem k Rusku, který dle jeho názoru stál Českou republiku mnoho obchodních příležitostí. Václav Havel bývá také kritizován za podporu bombardování Jugoslávie, při kterém mu je falešně přisuzováno použití pojmu bombardování ve spojitosti se slovem „humanitární“. Toto spojení vzniklo na základě Havlova rozhovoru pro deník Le Monde ze dne 29. dubna 1999, v němž Havel sdělil: \"„Ze všeho nejdůležitější se mi zdá být přítomnost mírových sborů, která samozřejmě by bylo nejlépe, kdyby tam byla za souhlasu Jugoslávie, aby tam nebyly jako okupanti nebo jako válčící strana. Neboť ta přítomnost mírových sborů je přesně tím instrumentem, který může znamenat klíč ke všemu ostatnímu. I k tomu zastavení toho vyvražďování a vyhánění lidí z domovů i k eventuálním – vytvořit jakýsi prostor pro eventuální další politická jednání, k zabránění té katastrofě humanitární, jak se to nazývá, k té humanitární asistenci.“\" Slova „bombardování“ a „nálety“ v doslovném přepisu rozhovoru vůbec nejsou. Později tento popis označil Richard Falbr za „humanitární bombardování“, který bývá připisován právě Václavu Havlovi, jenž však odmítal, že by byl jeho autorem. Havel později podpořil i americkou invazi do Iráku v roce 2003. V té době řada politiků, včetně českého premiéra Špidly, s invazí nesouhlasila. V reakci na neochotu Francie a Německa podpořit americký vojenský zásah proti Iráku podepsal Václav Havel a sedm dalších evropských státníků takzvaný \"Dopis osmi\", ve kterém vyjádřili podporu vojenské invazi. Dokument vyvolal řadu protichůdných reakcí na domácí i mezinárodní politické scéně, zejména po následné válce v Iráku, kdy se nepodařilo žádný z oficiálně uváděných důvodů pro tento konflikt prokázat. Od \"Dopisu osmi\" se Havel později distancoval. Na Slovensku byl Václav Havel viněn např. pozdějším slovenským premiérem Robertem Ficem z likvidace tamního zbrojního průmyslu, když po sametové revoluci došlo k zastavení zbrojařské výroby na Slovensku. Tato tvrzení však bývají zpochybňována, protože o útlumu slovenského zbrojního průmyslu bylo údajně rozhodnuto ještě před sametovou revolucí." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Historický vývoj.", "Výskyt v přírodě.", "Tvorba v přírodě a průmyslová výroba.", "Využití.", "Sloučeniny.", "Hydridy.", "Další.", "Organické sloučeniny.", "Izotopy vodíku.", "Protium.", "Deuterium.", "Tritium." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Je hořlavý, hoří namodralým plamenem, ale hoření nepodporuje. Je 14,38× lehčí než vzduch a vede teplo sedmkrát lépe než vzduch. Vodík je za normální teploty stabilní, pouze s fluorem se slučuje za pokojové teploty. Je značně reaktivnější při zahřátí, především s kyslíkem a halogeny se slučuje velmi bouřlivě, i když pro spuštění této reakce je nutná inicializace (např. jiskra, která zapálí kyslíko-vodíkový plamen). Vodík je velmi málo rozpustný ve vodě, ale některé kovy ho pohlcují (nejlépe palladium). Vodík vytváří sloučeniny se všemi prvky periodické tabulky (s výjimkou vzácných plynů), zejména pak s uhlíkem, kyslíkem, sírou a dusíkem, které tvoří základní stavební jednotky života na Zemi. Vodík je schopen tvořit zvláštní typ chemické vazby, nazývaný vodíková vazba nebo také vodíkový můstek, kde vázaný atom vodíku vykazuje afinitu i k dalším atomům, s nimiž není poután klasickou chemickou vazbou. Mimořádně silná je vodíková vazba s atomy kyslíku, což vysvětluje anomální fyzikální vlastnosti vody (vysoký bod varu a tání atd.). Zajímavou vlastností vodíku je jeho schopnost „rozpouštět“ se v některých kovech, např. v palladiu nebo platině, které poté fungují jako katalyzátory chemických reakcí. Je to způsobeno tím, že má vodík velmi malé molekuly, které jsou schopny procházet různými materiály.", "Již Robert Boyle (viz také Boyleův-Marriotův zákon) pozoroval v roce 1671 reakci železa se zředěnými kyselinami (sírovou a chlorovodíkovou), která vedla k tvorbě plynného vodíku, ale nepoznal, že se takto uvolněný plyn liší od vzduchu. Teprve v roce 1766 si Henry Cavendish uvědomil, že tento plyn je chemické individuum a nazval jej „hořlavým vzduchem“. Cavendish je takto považován za objevitele vodíku jako chemického prvku. Cavendish ovšem spekuloval, že tento hořlavý vzduch je vlastně hledaná hypotetická látka, flogiston a své flogistonové teorie se nikdy nevzdal. Nicméně v roce 1781 zjistil, že tato látka tvoří při hoření vodu což otevřelo cestu k objevu vodíku jako chemického prvku (elementu). V roce 1783 pojmenoval Antoine Lavoisier tento prvek „hydrogen“, z řecký slov hydro (voda) a \"genes\" (tvořící). Lavoisier syntetizoval vodu hořením vodíku v proudu kyslíku a kvantitativní výsledky potvrdily, že voda není element, což se po 2000 let považovalo za zřejmé, nýbrž sloučenina těchto dvou prvků. Lavoisier provedl rovněž rozklad vody rozžhaveným železem v roce 1783. Rozklad vody elektrickým proudem na jednotlivé složky, kyslík a vodík, poprvé provedli Jan Rudolph Deiman a Adriaan Paets van Troostwijk v roce 1789. Český název pro hydrogen (vodík) pochází od Jana Svatopluka Presla, který spolu s Karlem Slavojem Amerlingem vytvořil v polovině 19. století české názvy pro tehdy známé prvky, ještě před tím než Mendělejev publikoval v roce 1869 svůj objev periodické tabulky prvků. Vodík je jeden z deseti tzv. archaických názvů prvků, které se v češtině používají dodnes, ostatní názvy se neujaly. Vodík je jediný prvek, jehož izotopy mají vlastní chemické názvy a značky. Deuterium (D, H) je izotop tvořený jedním protonem a jedním neutronem v jádře atomu, Tritium (T, H) je izotop tvořený jedním protonem a dvěma neutrony v jádře atomu. Pro samotný vodík je vyhrazen název protium, ale značka P se nepoužívá, protože je obsazena značkou fosforu (P). IUPAC umožňuje používání značek D, T, ale preferuje H, H. Plynný vodík se vyskytuje ve dvouatomové molekule H, která je mnohem stabilnější než atomární vodík. Za normální teploty se vodík chová tak, jako by byl směsí tří objemů orthovodíku (jádra atomů vodíku v molekule mají stejný spin) a jednoho objemu paravodíku (opačný spin). Při skladování kapalného vodíku probíhá přeměna ve směru ortho → para, která je exotermická natolik, že může dojít ke ztrátě až 2/3 původní kapaliny. Bylo nutno vyvinout postup, kdy se při zkapalňování vodíku zároveň provádí přeměna na para- H. Deuterium bylo spektroskopicky pozorováno v roce 1931, příprava téměř čisté sloučeniny DO (tzv. těžká voda) byla provedena elektrolyticky v roce 1933. Tritium bylo poprvé připraveno v roce 1934 bombardováním sloučenin deuteria deuterony, schematicky H+H → H +H.", "Elementární vodík je na Zemi přítomen jen vzácně, nejvíce elementárního vodíku se vyskytuje v blízkosti sopek v sopečných plynech. Plynný vodík se v našem prostředí vyskytuje ve formě dvouatomových molekul H, je však známo, že v mezihvězdném prostoru je přítomen z převážné části jako atomární vodík H. V zemské atmosféře se vyskytuje jen ve vyšších vrstvách a díky své mimořádně nízké hmotnosti postupně z atmosféry vyprchává. Elementární vodík je však jednou z podstatných složek zemního plynu, vyskytuje se i v ložiscích uhlí. Ze sloučenin je nejvíce zastoupena voda, která jako moře a oceány pokrývá 2/3 zemského povrchu. Bylo vypočteno, že se vodík podílí na složení zemské kůry (včetně atmosféry a hydrosféry) 0,88 hmotnostními procenty a 15,5 atomárních procent. Další významný zdroj vodíku představují organické sloučeniny. Vodík patří společně s uhlíkem, kyslíkem a dusíkem mezi biogenní prvky, které tvoří základní stavební kameny všech živých organismů. Díky tomu se vodík vyskytuje prakticky ve všech sloučeninách tvořících nejvýznamnější surovinu současné energetiky a organické chemie – ropu. Vodík je základním stavebním prvkem celého vesmíru, vyskytuje se jak ve všech svítících hvězdách, tak v mezigalaktickém prostoru. Podle současných měření se podílí ze 75 % na hmotě a dokonce z 90 % na počtu atomů přítomných ve vesmíru.", "Vodík se v přírodě tvoří při rozkladu organických látek některými bakteriemi. Genetické inženýrství usiluje o zdokonalení tohoto procesu do míry průmyslově využitelné k produkci vodíku pro vodíkové motory. Vodík se uvolňuje při koksování uhlí, takže ve svítiplynu a koksárenském plynu tvoří okolo 50 % obj. Toho se dříve využívalo při průmyslové výrobě vodíku tak, že se tyto plyny zkapalnily a vodík se oddestiloval. Vodík se ve velkém vyrábí termickým rozkladem methanu (zemního plynu) při 1000 °C. Jedna z mála využívaných příprav vodíku je katalytické štěpení methanolu vodní parou při 250 °C. Další málo využívaná příprava je katalytický rozklad amoniaku při teplotě okolo 1000 °C Rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselinách se využívá k přípravě vodíku v laboratoři. Nejčastěji se k tomu využívá reakce zinku s kyselinou chlorovodíkovou. Reakcí amfoterních kovů s roztoky hydroxidů vznikají rozpustné hydroxokomplexy a vodík, nejtypičtější je reakce hliníku s roztokem hydroxidu sodného. Popřípadě lze využít reakce křemíku s roztokem hydroxidu (například hydroxidu sodného nebo směsi hydroxidu sodného a hydroxidu vápenatého). Vodík vzniká také jako odpadní produkt při výrobě hydroxidů. Například sodík reaguje s vodou za vzniku hydroxidu sodného a vodíku. Reakce hydridu vápenatého s vodou vzniká hydroxid vápenatý a vodík, ale reakce je pro praktické použití nevyužitelná, protože hydrid vápenatý je velmi drahý. Vedením vodní páry přes rozžhavené železo vzniká oxid železnato-železitý a vodík. Tento oxid se dá využít k tvorbě permanentních magnetů. Dřívější velmi využívaná příprava vodíku byla reakce koksu s vodní párou. Takto vzniká hlavně vodní plyn. Další z možností je reakce methanu s vodní párou. Popřípadě je možno k methanu a vodní páře přidat kyslík a reakce probíhá za velmi velkého zisku vodíku. Poslední z alespoň trochu běžných příprav vodíku je reakce fosforu s vodní párou za vzniku kyseliny fosforečné a vodíku. Průmyslově se vodík vyrábí elektrolýzou vody. Do budoucna se počítá s výrobou vodíku pomocí jaderné energie a to buď termochemicky (vysokými teplotami) nebo prostřednictvím elektrického proudu (jaderné elektrárny by tak mohly být využívány v době, kdy pro vyráběný proud není odběr).", "Hlavní využití elementárního vodíku:", "", "Hydridy jsou obecně všechny dvouprvkové sloučeniny vodíku s prvky. V užším slova smyslu se jako hydridy označují pouze dvouprvkové sloučeniny vodíku s alkalickými kovy a kovy alkalických zemin. Hydridy se dělí na iontové, kovalentní a kovové, které nemají vždy pravidelnou strukturu a pevné stechiometrické složení. Proto se někdy ještě kovové hydridy dělí na kovové, které mají pravidelnou strukturu a stechiometrické složení, nejčastěji to jsou práškovité látky s černou barvou, a hydridy přechodného typu, které mají proměnlivé složení, které se mění v závislosti na tlaku vodíku. Kovalentní hydridy se dělí na molekulové a polymerní.", "K dalším sloučeninám vodíku patří kyslíkaté kyseliny, hydroxidy a hydráty solí.", "Jako jeden ze základních kamenů všech organických molekul je vodík přítomný ve všech tkáních živých organizmů. Mezi organické sloučeniny patří sloučeniny uhlíku s vodíkem a křemíku s vodíkem. Uhlík a vodík se vyskytuje ve všech uhlovodících a téměř všech jejich derivátech. Křemík a vodík je obsažen v silanech a ve většině jejich derivátů.", "Přírodní vodík se skládá ze tří izotopů:", "Klasický atom vodíku (někdy nazývaný \"protium\") je tvořen jedním protonem a jedním elektronem. Tento izotop (H) je nejjednodušší atom ve vesmíru.", "Atom s jádrem H, který obsahuje v jádře jeden proton a jeden neutron a od běžného vodíku se liší především atomovou hmotností 2,01363 u, se označuje jako deuterium. Někdy mu bývá přiřazována i chemická značka D, přestože se nejedná o jiný prvek. Deuterium je stabilní izotop, který nepodléhá radioaktivní přeměně. V přírodě se běžně vyskytuje vedle lehkého vodíku. V průměru připadá jeden atom deuteria na 7 000 atomů vodíku. Ve spojení s kyslíkem tvoří deuterium těžkou vodu, DO. Tato sloučenina má významné využití v jaderném průmyslu. Je velmi účinným moderátorem, tedy látkou zpomalující rychlost neutronů. Této vlastnosti se již od druhé světové války využívá v určitém typu jaderných reaktorů k přípravě plutonia z uranu. Těžká voda se vyrábí elektrolýzou vody: ta obsahuje HO i DO, těžká voda se ale rozkládá pomaleji, a proto při mnohonásobném opakování elektrolýzy lze získat velmi čistou těžkou vodu – až 99,9 %. Německá armáda se za druhé světové války snažila vyvinout jadernou bombu na bázi plutonia. V norském Rjukanu existoval průmyslový komplex společnosti Norsk Hydro, vyrábějící těžkou vodu. Spojenci tento komplex zničili operací zvláštních jednotek (bombardování po jeho opravě způsobilo těžké ztráty na životech místních obyvatel, ale továrnu poškodilo jen mírně), přesto se však nacistům podařilo vyrobit dostatečné množství těžké vody pro další experimenty s jadernou zbraní. Těžká voda, která se měla přepravit z Norska do Německa, byla z větší části potopena při převozu přes jedno z norských jezer díky partyzánské akci. Některé sudy, které nebyly zcela naplněny a po výbuchu trajektu plavaly na hladině, se však dostaly do Berlína. Dnes je deuterium využíváno také jako účinný stopovač biochemických reakcí. Pokud je na počátku výzkumu distribuce určité sloučeniny v organizmu použita látka, která má atomy vodíku nahrazeny deuteriem, lze vysledovat její cestu biochemickou přeměnou analýzou všech možných vzniklých produktů.", "Tritium (čti trícium) je izotop H, který má jádro složeno z jednoho protonu a 2 neutronů a bývá někdy označován chemickou značkou T. Jeho atomová hmotnost má hodnotu 3,01605 u. Na rozdíl od deuteria je jádro tritia nestabilní a rozpadá se s poločasem rozpadu 12,33 roku za vyzáření pouze málo energetického záření beta. V přírodních podmínkách vzniká tritium především v horních vrstvách atmosféry při kolizi kosmického záření s jádrem atomu deuteria. Uměle je tritium získáváno v těžkovodních jaderných reaktorech při výrobě plutonia z přírodního uranu. Tritium slouží jako jedna složka náplně termonukleární bomby, nejničivější lidmi vyrobené zbraně. Tritium je jedním ze základních meziproduktů termojaderné fúze, která je energetickým zdrojem hvězd. Tritium se též někdy používá pro výrobu svítících ručiček a indexů hodinek, které září bez ohledu na to, zda byly předtím vystaveny světlu: tritium slouží jako zářič, který budí některou luminiscenční látku ke světélkování. S ohledem na poločas rozpadu tritia je životnost takové světélkující barvy několik desítek let. Zdravotní rizika jsou na rozdíl od luminiscenčních barev, u kterých se používalo radium, nulové. Tritium však je používáno jen několika výrobci, protože výroba je nákladná. Tritium musí být vázáno jako plyn do mikrogranulí, nebo je obsaženo ve skleněných mikrotrubičkách. Obojí je technologicky náročné." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Struktura systému.", "Kosmický segment.", "Řídící a kontrolní segment.", "Uživatelský segment.", "Rádiové signály.", "Určování polohy a času.", "Vztažné soustavy.", "Přesnost měření.", "Efemeridy.", "Družicové hodiny a relativistické efekty.", "Ionosférická a troposférická refrakce.", "Vícecestné šíření signálu a přijímač.", "Geometrické rozmístění družic.", "Selektivní dostupnost (Selective Availability).", "Sagnacovo zakřivení.", "Zpřesňující metody." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Projekt navazuje na předchozí GNSS Transit (1964–1996) a rozšiřuje ho především kvalitou, dostupností, přesností a službami. Původní název systému je NAVSTAR GPS (\"Navigation Signal Timing and Ranging Global Positioning System\"), který nesou také družice, které systém GPS využívá ke své činnosti. Vývoj NAVSTAR GPS byl zahájen v roce 1973 sloučením dvou projektů určených pro určování polohy \"System 621B\" (USAF) a pro přesné určování času \"Timation\" (US Navy). Mezi léty 1974–1979 byly prováděny testy na pozemních stanicích a byl zkonstruován experimentální přijímač. Od roku 1978–1985 začalo vypouštění 11 vývojových družic bloku I. V roce 1979 byl rozšířen původní návrh z nedostačujících 18 na 24 družic. Od roku 1980 začalo vypouštění družic GPS společně se senzory pro detekci jaderných výbuchů a startů balistických raket jako výsledek dohod o zákazu jaderných testů mezi USA a SSSR. Počátkem 80. let se projekt dostal do finančních problémů. V roce 1983, kdy sovětská stíhačka ve vzdušném prostoru SSSR sestřelila civilní dopravní letadlo Korean Air Flight 007 (KAL 007), přičemž všech 269 lidí na palubě zahynulo, oznámil americký prezident Ronald Reagan, že po dokončení bude GPS k dispozici i pro civilní účely. V roce 1990 během války v Zálivu byla dočasně deaktivována selektivní dostupnost (SA) pro neautorizované uživatele, z důvodu nedostatku armádních přijímačů. Zapojena byla opět 1. července 1991. Počáteční operační dostupnost (IOC) byla vyhlášena 8. prosince 1993, plná operační dostupnost pak 17. ledna 1994, kdy byla na orbitu umístěna kompletní sestava 24 družic. Definitivní zrušení selektivní dostupnosti nastalo 1. května 2000. Od té doby je možné v civilním sektoru určit geografickou polohu přijímače nacházejícího se kdekoliv na Zemi nebo nad Zemí s přesností asi 5 metrů a také čas s přesností na jednotky nanosekund (přesnost určení polohy pomocí GPS lze s použitím dalších metod zvýšit až na jednotky centimetrů) za předpokladu, že není výše než 18 km a nepohybuje se rychleji než 2000 km/h. První družice bloku IIR-M podporující nový civilní signál označovaný L2C byla vypuštěna 25. září 2005. V roce 2018 byl na trh uveden první čip, který umí využívat kromě signálu L1 též signál L5, což umožňuje určit pozici s přesností až na 30 cm. V roce 2023 bude spuštěna GPS III, která přinese trojnásobně lepší přesnost a vyšší spolehlivost. Bude zdvojnásobena životnost družic na 15 let, přesnost bude 1 až 3 metry a bude vysílat silnější signál L1C, který bude používat stejnou frekvenci jako evropská síť Galileo, japonská QZSS a čínská Beidou. V roce 2019 jsou na orbitě již dva satelity (Vespucci, Magellan), v lednu 2020 bude vypuštěn další. Na provoz GPS je ročně vynakládána částka přibližně 600 až 900 milionů (2006–2008) amerických dolarů z rozpočtu USA.", "Celý systém GPS lze rozdělit do 3 segmentů:", "Kosmický segment byl projektován na 24 družic, ale nyní je využíván až na mezní počet 32. Protože v datovém rámci je pro číslo satelitu určeno jen 5 bitů (2=32), bude třeba pro další navyšování počtu změnit strukturu dat. Družice obíhají ve výšce 20 350 km nad povrchem Země na 6 kruhových drahách se sklonem 55°. Dráhy jsou vzájemně posunuty o 60° a na každé dráze jsou původně 4 pravidelně, nyní 5-6 nepravidelně, rozmístěné pozice pro družice. Družice váží asi 1,8 tuny a na střední oběžné dráze (MEO, Medium Earth Orbit) se pohybuje rychlostí 3,8 km/s, s dobou oběhu kolem Země 11 h 58 min (polovina siderického dne). Klíčové části družic NAVSTAR jsou: Na dvou exemplářích družic PRN 35, 36 bloku IIR vypuštěných v letech 1993 a 1994 byla testována odrazová pole pro měření polohy družice laserovými měřidly (SLR) projektu NASA ILRS (International Laser Ranging Service). Konstrukce zrcadla vážila asi 10 kg o úhlopříčce půdorysného obdélníku 20 cm a byla tvořena 32 dílčími buňkami. V některém z bloků III bude opět tato technologie využita. V České republice je nejčetnější viditelnost 8 družic (medián), minimum pak 6, maximum 12 družic, při elevační masce 10° v roce 2008. Družice jsou několikrát do roka, obvykle plánovaně, odstaveny pro údržbu atomových hodin a korekci dráhy družice. Údržba trvá přibližně 12-24 hodin. Průměrná životnost družice je asi 10 let, obměna kosmického segmentu trvá přibližně 20 let. Pro popis stavu kosmického segmentu jsou definovány dva stavy implementace: V roce 2008 byly uzavřeny kontrakty mezi US Air Force a firmou Lockheed Martin na vývoj a výrobu 16 družic bloku IIIA v ceně 1,5 miliard USD na roky 2014–2019 a v roce 2010 na 12 družic bloku IIIB v ceně 3 miliard USD.", "Segment se skládá z několika částí: Řídící a kontrolní segment monitoruje kosmický segment, zasílá povely družicím, provádí jejich manévry a údržbu atomových hodin. Výsledek jejich monitoringu je zveřejňován v navigační zprávě každé družice a jejich platnost je řádově několik hodin: Řídící a kontrolní segment komunikuje s uživateli také prostřednictvím zpráv \"GPS NANU (Notice Advisory to NAVSTAR Users)\", kde zveřejňuje plánované odstávky družic, jejich stažení a uvedení do provozu nebo i zpětně informace o nezdravé družici. Pokud by došlo k zničení pozemních vojenských stanic řídícího a kontrolního segmentu, přechází družice do režimu \"AUTONAV\"(Autonomous Navigation Mode), ve kterém jsou schopny dále pracovat až 6 měsíců. V tomto režimu spolu družice komunikují a porovnávají vzájemně mezi sebou své efemeridy a stav palubních hodin. Výsledky poskytují uživatelskému segmentu v navigační zprávě. Tento režim však nikdy nenastal, nejsou ani známy výsledky jeho případných testů.", "Uživatelé pomocí GPS přijímače přijímají signály z jednotlivých družic, které jsou v danou chvíli nad obzorem. Na základě přijatých dat (časových značek z jednotlivých družic a znalosti jejich polohy) a předem definovaných parametrů přijímač vypočítá polohu antény, nadmořskou výšku a zobrazí přesné datum a čas. Komunikace probíhá pouze od družic k uživateli, GPS přijímač je tedy pasivní. Rozdělení přijímačů podle přijímaných pásem: Rozdělení přijímačů podle kanálů: Rozdělení přijímačů podle principu výpočtů: Běžně dostupné přijímače k amatérskému (tj. negeodetickému a nevojenskému) vyžití se vyrábí jako jednofrekvenční, vícekanálové a kódové. Jednoduchý přijímač signálu GPS pro se skládá z: Uživatelé využívající systém GPS můžeme rozdělit do dvou skupin:", "Družice vysílají v pásmech, která jsou zvolena záměrně tak, aby byla minimálně ovlivněna meteorologickými vlivy. Systému GPS je přiděleno 5 frekvencí a každé frekvenci odpovídá jeden vysílací kanál:", "", "Pro charakteristiku Země se jako vztažné těleso využívá geoid, který je ale pro matematický popis nevhodný. Proto používáme jeho aproximaci prvního stupně – koule, nebo druhého stupně – elipsoid. Pro potřeby uživatelů GPS je nejčastěji užívaný geografický referenční systém WGS 84, známý také pod kódem EPSG:4326, který se skládá z: Pro výpočty se používá geocentrický referenční systém WGS 84 se shodným datem ale s kartézskými souřadnicemi v systému ECEF (Earth-Centered, Earth-Fixed). GPS čas je měřen na týdny (week) s maximem 1024, díky čemu dochází k jeho vynulování, což bylo naposledy pro 7. duben 2019. Další časová značka je pořadí podrámce v navigační zprávě, který nabývá hodnot s maximem 100 800, dále slova podrámce a jeho datové bity, které mají délku 0,02 s. Poslední podrobný časový otisk je samotný kód. C/A kód rozděluje čas po bitech dlouhých ~10 s a P kód na ~10 s. Porovnáním vzestupných a sestupných hran PRN kódů modulovaných na nosnou s frekvencí nosné vlny může moderní elektrotechnika změřit rozdíl až na tisíciny času bitu. Za předpokladu přesnosti 1 % bitu je to přibližně 10 ns (10 s) pro C/A kód a 1 ns (10 s) pro P(Y). Protože signál GPS se šíří rychlostí blízkou rychlosti světla blíží se krok měření při 1 % délky bitu řádově ~3 m u C/A kódu, u P(Y) ~0,3 m. Rychlost světla je definována 299 792 458 m/s. Odeslaný signál má při přijetí zpoždění mezi 67 ms při elevaci družice 90° a 86 ms při elevaci 0°.", "Přesnost výpočtu polohy přijímače podléhá vlivům, které vnáší do výpočtu chyby a jsou náhodné veličiny. Velikost chyby popisujeme statistickým parametrem \"efektivní hodnota chyby\" (RMS, Root Mean Square), což je odmocnina z průměru kvadrátu chyby formula_1. Přesnost výpočtu polohy kódového měření ovlivňují zejména:", "Efemeridy jsou predikované polohy družic na oběžných drahách. Protože se pohybují po téměř kruhových, mírně elipsovitých drahách velkou rychlostí a ve velké vzdálenosti od Země, jsou jejich dráhy stabilní a dobře matematicky popsatelné. Přesto se vlivem kolísání tíhových sil Země, Slunce a Měsíce a sluneční jaderné aktivity jejich dráha mírně mění. Předpoklad vývoje trajektorie je popsán v navigační zprávě.", "Družice obsahují atomové hodiny s rubidiovým nebo cesiovým oscilátorem. Jsou velmi stabilní, ale pro výpočet je třeba přesných a synchronních hodin na všech družicích i na Zemi. Podle Einsteinova principu relativity je vlastní čas hodin družice NAVSTAR GPS na orbitu nutno korigovat na souřadnicový čas vztažený k Zemi jako inerciálnímu referenčnímu systému těmito efekty: Když oba efekty zkombinujeme je výsledkem +45,5×10% oproti pozemským hodinám ±0 %. Řešení tohoto efektu je hardwarové nastavení základní frekvence na 10,22999999543 MHz místo očekávaných a pozemských 10,23000000000 MHz. Další variabilní korekce je v navigační zprávě o hodnotách řádově v desítkách nanosekund (1ns = 10s), protože výška orbitu družice je proměnná, rozložení gravitace není konstantní a samotné hodiny vykazují odchylku.", "Radiový signál vysílaný z družice se ve vzdálenosti 500-20200 km od povrchu šíří téměř vakuem. Ionosféra, která se nachází v rozmezí 50-500 km nad povrchem země, obsahuje množství volných elektronů a iontů, které způsobují refrakci (lom) rádiového signálu, tedy jeho delší dráhu a zpoždění. Stav ionosféry ovlivňuje aktuální i cyklická (11 let) aktivita slunce, globální meteorologické vlivy, roční období, fáze dne. V přijímačích je implementován základní model, který tyto změny zohledňuje a navigační zpráva obsahuje vstupní parametry pro jeho výpočet. S výhodu lze modelovat pomocí kulových funkcí, klíčovou hodnotou v modelu je pak TEC (Total Electronic Content) Analýzou signálu na různých kmitočtech (L1, L2) lze tuto chybu eliminovat, protože změna rychlosti rádiového signálu ionosférou je frekvenčně závislá. Obdobný vliv má troposféra, která se nachází od 0-15 km. Její stav ovlivňují především lokální meteorologické vlivy jako je teplota, tlak, vlhkost. Její možnost predikce je pro globální systém minimální a eliminuje se diferenčními systémy nebo lokálními modely.", "Pokud je anténa přijímače částečně zastíněna nebo jsou v blízkosti odrazivé materiály existuje možnost, že přijímá také signály odražené a tedy opožděné. Velikost této chyby je závislá na vlastnostech okolí a míře zastínění. V profesionálních aparaturách ji lze eliminovat vhodně polarizovanou anténou, protože signál původně polarizovaný pravotočivě RHCP po odrazu mění polarizaci na levotočivý LHCP. Další technikou je nastavení elevační masky na oblast, odkud není možný příjem signálu, nebo filtrace \"Narrow correlator spacing\". Konstrukce přijímače dříve výrazně ovlivňovala měření díky malému počtu kanálů, snížené přesnosti u 8bitových procesorů, malé citlivosti na vstupu. Dnes má vliv především metodika výpočtu, kdy jsou do algoritmu vnášeny předpoklady podle způsobu využití přijímače (doprava, letectví, turistika) a vlastnosti antény, její konstrukce a umístění.", "Chybu měření výrazně ovlivňuje rozmístění družic na hemisféře a obecně se nazývá DOP (Dilution of Precision, rozptyl přesnosti). Souhrnný GDOP z intervalu 1-50 nabývá v našich zeměpisných šířkách a nadmořských výškách hodnot 1-4 a je zastoupen dílčími DOP: Zatímco hodnota HDOP se mění se zeměpisnou polohou jen málo, mění se hodnota VDOP se zeměpisnou šířkou. V zeměpisné šířce ± 56° dosahuje svého minima a s dalším zvyšováním zeměpisné šířky pak výrazně roste. Tento nárůst chyby ve vyšších zeměpisných šířkách je způsoben tím, že po překročení zeměpisné šířky, která je rovna inklinaci dráhy, již družice nedosahují nadhlavníku a kulminují ve stále nižších elevacích. Třídimenzionální chyba určení polohy prakticky sleduje průběh dominantní chyby výšky. V českých zemích lze očekávat průměrné hodnoty PDOP = 1,9, přičemž min(PDOP) = 1,35 a max(PDOP) = 3,6.", "Od 25. března 1990 byla do C/A kódu radiového signálu zanášena umělá chyba. Toto opatření pod názvem Selective Availability (SA) mělo zabránit zneužití např. možnosti navádět balistické rakety, pomocí nepřesných efemerid a časových značek. SA způsobovalo chybu 45 m horizontálně (95% RMS). Tuto chybu bylo možno výrazně potlačit diferenčním měřením nebo dlouhodobým statickým měřením. Protože USA vyvinuly systém, jak lokálně rušit signál GPS, bylo SA 1. května 2000 zrušeno a přesnost kódového měření polohy se tak zvýšila na první desítku metrů. Toto lokální rušení družicového signálu GPS pozemním vysílačem bylo použito např. při cvičení NATO v roce 2011 a 2015 ve Skotsku. Nějaký typ znepřesnění signálu bylo v roce 2016 pozorováno také v Moskvě v okolí Kremlu.", "Při sledování družic musíme také kompenzovat Sagnacův efekt. Časový referenční rámec je definován pro inerciální systém ECEF (Earth-centered, Earth-fixed), ale ve skutečnosti se jedná o rotační systém WGS 84 (obvodová rychlost Země na rovníku 0,465 km/s). Přepočet se provádí Lorentzovou transformací a výsledné korekce mají kladné hodnoty pro družice na východní a záporné na západní nebeské hemisféře a pohybují se ve stovkách nanosekund (~desítky metrů v pozici).", "Pro zpřesnění stávajícího přesnosti GPS jsou používány různé (komerční) systémy založené na pozemních stanicích, o kterých je známa jejich poloha a které tuto porovnávají s polohou vypočtenou pomocí signálu GPS. Rozdíl je k dispozici jako korekce (a zpřesnění) pro poblíž naměřené pozice. Mezi tyto systémy patří například WAAS, EGNOS, DGPS a QZSS." ] }

{ "title": [ "Území.", "Geografie.", "Přírodní podmínky.", "Významná města.", "Dějiny.", "Přemyslovský stát (10.–14. století).", "V rámci České koruny (14.–19. století).", "Pobělohorské období.", "Po vzniku ČSR.", "Územní správa.", "Obyvatelstvo.", "Náboženství.", "Znak a vlajka." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský (většina území kraje), Karlovarský (celé území kraje), Královéhradecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Pec pod Sněžkou, celé území kraje), Liberecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Harrachova a obce Kořenova, celé území kraje), Pardubický (většina území kraje), Plzeňský (celé území kraje), Středočeský (celé území kraje), Ústecký (celé území kraje), Hlavní město Prahu, Vysočinu (necelá polovina území kraje), a Jihomoravský (pouze Jobova Lhota). Historické území Čech na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku resp. Česku (tehdy země Koruny české), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolní a Horní Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko. Do r. 1742 k Čechám patřící Kladsko, hraničící na severovýchodě, je dnes také součást Polska. Kladsko bylo až do 70. let 20. století součástí Arcidiecése pražské.", "", "Většinu území tvoří pahorkatiny, v severní polovině pak úrodná nížina kolem Labe, nad níž se vypíná pro Čechy významná, byť nijak zvlášť vysoká hora Říp (456 m). Přirozené hranice pak ze všech stran vytyčuje věnec hor: (od jihovýchodu po směru hodinových ručiček) Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou (1603 m), Orlické hory a na východě rozsáhlá oblast Českomoravské vrchoviny. Geomorfologicky patří celé území k Českému masívu v soustavě Hercynských pohoří. Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava (430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava (částečně na Moravě), Úpa, Orlice, Jizera a Ohře (částečně v Německu, resp. Bavorsku). Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě.", "Deset nejvýznamnějších měst podle počtu obyvatel (k 1. 1. 2019):", "Od 3. století př. n. l. žili v Čechách Keltové (kmen Bójů), od 1. století n. l. Germáni (kmen Markomanů). Slované přicházeli ze severovýchodu od 5. století. Podle tradiční historiografie se na území Čech usídlily kmeny Čechů (levý břeh Vltavy ve středních Čechách), Doudlebi (jižní Čechy), Chebané (Chebsko nebo odvození od hradiště Chbany na Lounsku), Sedlčané v horním Poohří, Lučané (Žatecko), na severu Čech Děčané (možná okolí Děčína, ale spíš odvození od hradiště Děčany v Českém středohoří), Milčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, na severovýchodě Charváti, na východě Zličané. V 7. století se Čechy staly součástí Sámovy říše. Roku 890 se Čechy staly součástí Velkomoravské říše.", "Roku 895 se Čechy odtrhly od Velkomoravské říše, která byla rozvrácena Maďary. V 9. století si v Čechách knížata z dynastie Přemyslovců podrobila většinu ostatních českých kmenových knížat pod svou svrchovanou moc. Tento proces byl dokončen v roce 995, kdy byl vyvražděn rod Slavníkovců. Morava (pravděpodobně jen její severní část) byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů. Po rozpadu říše Boleslavů koncem 10. století připadla pod svrchovanost nově vzniklého polského státu. Nakonec byla připojena k Čechám v roce 1019 (či 1029) Oldřichem. Obě země se dále vyvíjely společně a až do konce 12. stol. byly chápány (a nazývány) jako jedno panství (\"terra Bohemiae\", \"regnum Bohemiae\"). V roce 1002 připadly pod svrchovanost Říše římské (později nazývané „Svatá“); v jejím rámci si ale uchovaly mimořádné postavení. Přes velké úsilí se nezdařilo až do r. 1198 získat pro Čechy královský titul (dva panovníci, Vratislav II. a Vladislav II., jej obdrželi od císařů Říše jen pro svou osobu); zřízení arcibiskupství (jeden ze znaků středověké státnosti) se dokonce povedlo až r. 1344.", "Za panování Karla IV. se Čechy roku 1348 staly centrem („hlavou“) nově ustaveného soustátí Koruny české. V 15. století Čechy zachvátily husitské války, jež měly dopad i na ostatní korunní celky. Po jejich skončení zůstala země (spolu s Moravou a Opavskem) nábožensky rozdělena na utrakvistickou/protestantskou a katolickou část obyvatel (poměr cca 85:15 %). Politicky byla izolována (evropská reformace začala až o století později) a hospodářsky zchudla. Po dlouhém bezvládí (1419–1453; s krátkými epizodami vlády Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského) nastoupila konečně etapa zklidnění a hospodářského rozmachu za éry Jiřího z Poděbrad, nejprve jako zemského správce, později krále. Jeho snaha o stmelení uvolněných vazeb mezi zeměmi Koruny a posílení mezinárodního významu českého státu však nedošla trvalého úspěchu, kvůli neustálému tlaku papežství a následným válkám s jeho bývalým zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem. Jiří nestačil boj se samozvaným vzdorokrálem završit a na jeho doporučení zvolený syn polského krále a zároveň synovec Ladislava Pohrobka Vladislav II. Jagellonský se ukázal být neschopným panovníkem. Kvality (po)husitských válečníků zachránily zemi od porážky, ale na vytlačení Korvínových perfektně cvičených vojsk z ostatních zemí Koruny to nestačilo. Nakonec si vládu rozdělili Olomouckým mírem, který stvrdil patovou situaci a roztržení českých zemí (Morava v letech 1469/71–1490 spadala, spolu se Slezskem a obojí Lužicí, pod vládu Uher).", "Za dynastie Habsburků se Čechy staly jednou z autonomních korunních zemí rozsáhlé Habsburské monarchie. Morava a Slezsko byly mezi habsburskými zeměmi sice vyjmenovávány samostatně, ale byly vedlejšími zeměmi České koruny. Panovník byl markrabětem moravským a vévodou slezským z titulu českého krále. (Habsburkové v době vlády v Čechách používali současně titulu \"císař\", tím se však myslel císař Svaté říše římské, později císař rakouský). V 19. století docházelo na území Čech k národnostním rozepřím mezi Čechy a Němci, které se projevovaly také v Českém zemském sněmu, jehož akceschopnost vážně narušovaly. V důsledku těchto rozepří proto roku 1913 císař František Josef I. Anenskými patenty volený zemský sněm a jeho výkonný orgán, zemský výbor, rozpustil a nahradil je jím jmenovanou zemskou správní komisí, což fakticky znamenalo konec politické autonomie Čech.", "Na konci první světové války se 28. října 1918 Čechy jako země Česká staly součástí nově vzniklého Československa. 31. července 1920 pak byly k Čechám připojeny i do té doby dolnorakouské České Velenice s okolím, Západní Vitorazsko \"(dnes nazývané Vitorazsko)\". Vládním nařízením č. 315/1924 z 23. prosince 1924 byla k 1. lednu 1925 k Čechám připojena do té doby moravská osada Nedvězíčko. Za první republiky byla v roce 1927 opuštěna myšlenka rozdělit historické země na župy. Od 1. prosince 1928 bylo do čela země České postaveno volené zemské zastupitelstvo. Čechy byly jednou ze čtyř zemí, na které se území republiky dělilo (země Česká, země Moravskoslezská, země Slovenská a země Podkarpatoruská. Roku 1938 bylo po podpisu Mnichovské dohody Československo nuceno odstoupit nacistickému Německu i pohraniční území Čech. Zbytek Čech pak byl německými vojsky obsazen 15. března 1939 a následující den se stal součástí Protektorátu Čechy a Morava. Nařízením protektorátní vlády č. 388/1940 \"O některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně\" z 26. září 1940 byly k 1. listopadu 1940 východní a jihovýchodní části Čech v okolí Polné, Přibyslavi, Štoků, Svojanova a Jindřichova Hradce připojeny k zemi Moravskoslezské. Důvodem pro tyto změny byl především tlak obyvatelstva německého ostrůvku na Jihlavsku. S koncem druhé světové války se Čechy ve svých původních hranicích staly opět zemí obnoveného Československa. Po únoru 1948 byla v Československu schválena radikální správní reforma a k 1. lednu 1949 přestaly Čechy existovat jako územně správní celek. Území Čech bylo rozděleno mezi nově vytvořené centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly původní zemské hranice s Moravou. Tento stav byl konzervován i ve správní reformě zavedené od 1. července 1960 a v roce 2000.", "Na konci 14. století se začaly rodit zárodky pozdějších krajů. Nejprve vzniklo 12 berních obvodů, které se po polovině 15. století přeměnily na stálé kraje. V čele krajů stáli tzv. poprávci \"(iudices provinciales)\" a dva krajští hejtmani. Jména krajů: K tomu existovaly ještě 4 tzv. vnější kraje: Zvláštní správní jednotkou bylo také (až do 18. století) Chebsko, s Čechami svázané pouze personální unií. V roce 1714 byla provedena územní reforma: V roce 1751 bechyňský kraj rozdělen na podíl táborský a budějovický, plzeňský na podíl plzeňský a klatovský, žatecký na podíl žatecký a loketský a hradecký na podíl hradecký a bydžovský. V roce 1849 byla provedena radikální reforma, kdy zůstalo pouze 7 krajů (krajských vlád) a 13 zemských (tj. krajských) soudů. V roce 1854 byla provedena nová reforma: bylo zřízeno 13 krajů a 15 krajských soudů. V roce 1862 bylo krajské zřízení zrušeno. Roku 1920 byl přijat zákon o župním členění Československa, který byl však realizován pouze na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se však proti němu zvedla vlna nevole, a tak v těchto zemích nevstoupil v platnost. Na jeho základě měly být Čechy rozděleny na 9 žup a území Prahy, přičemž měla být i nadále důsledně respektována historická zemská hranice Čech a Moravy, ovšem země by jako správní celky byly zrušeny. Dne 24. prosince 1948 bylo zavedeno členění na kraje, které však již nemělo s historickými kraji nic společného rozsahem krajů, ani jejich postavením či pravomocemi. K 1. červenci 1960 pak vstoupila v platnost další správní reforma, kterou byly hranice krajů i počet krajů změněny. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory, které byly obecnými správními úřady, avšak kraje jako takové zrušeny nebyly. V nové podobě byly kraje vytvořeny roku 2000 na základě zákona z roku 1997, přičemž se nové kraje do určité míry kryjí s kraji existujícími v letech 1948–1960. Členění na kraje z roku 1960 dodnes existuje ve vymezení územních obvodů soudů a správních obvodů pro zvláštní státní správu (např. daňovou).", "Podobně jako v rozloze, i v počtu obyvatel představují Čechy přibližně 2/3 dnešního Česka. Etnicky jsou Čechy poměrně jednolité, ale do roku 1945 tomu bylo jinak. Od 11. století se datuje židovské osídlení (zpočátku výlučně v Praze, v dalších staletích rozrostlé i do jiných měst a vesnic). Již od 2. čtvrtiny 13. století byly neobydlené pohraniční hvozdy na pozvání českých panovníků kolonizovány německým obyvatelstvem. Před 2. světovou válkou tvořili velmi významnou menšinu, po válce však byla většina z nich odsunuta. Pohraničí osiřelo, místo Němců tam částečně zaujali např. Slováci, slovenští a maďarští Romové, Maďaři, repatriovaní Volyňští Češi, Rumuni, Řekové a další obyvatelé Východní Evropy. Stovky měst a obcí byly úplně zbořeny, nebo zůstaly opuštěnými místy a spolu s rozsáhlými polnostmi, loukami a rekreačními centry zarostly lesem. U hranic se západním Německem a s Rakouskem bylo vytvořeno nepřístupné pohraniční pásmo.", "Stejně jako celá Česká republika, patří Čechy k evropským regionům vykazujícím nejmenší procento obyvatelstva hlásící se k náboženskému vyznání. Nejpočetnější církví v Čechách s úplnou farní organisací je církev římskokatolická, ke které se hlásí asi 10 % obyvatelstva, druhou nejpočetnější církví je pak na většině míst v Čechách církev československá (husitská), někde českobratrská církev evangelická, přičemž v Plzeňském kraji je druhou nejsilnější církví pravoslavná církev. Religiosnější jsou obecně oblasti na jih a jihovýchod od Prahy, především západní část kraje Vysočina, část Pardubického kraje, ve středních Čechách okres Benešov a část jižních Čech, především na jih a jihozápad od Českých Budějovic. Za nejméně religiosní oblasti se považují okresy především na severozápad od Prahy a obecně tzv. Sudety (Karlovarský, Ústecký či Liberecký kraj). V nejreligiosnějších oblastech je podíl věřících okolo 25–30 %, v nejméně náboženských krajích pak pod 10 %. V římskokatolické církvi patří celé Čechy (jako historická zem) do české církevní provincie a dělí se na arcidiecési pražskou, diecési českobudějovickou, královéhradeckou, plzeňskou a litoměřickou. Dříve též existovala diecése litomyšlská. Hlavou katolické církve v Čechách (primasem českým) je J.Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský.", "Znakem Českého knížectví a později království byla od poslední čtvrtiny 12. století černá orlice se zlatou zbrojí položená na stříbrný štít; později obdařená „plaménky“ (nejasného heraldického původu) – odtud označení „plaménková orlice“. Jakožto osobní znamení panovníka se orlice objevovala na štítě hlavního dynastického patrona sv. Václava (zobrazovaného na pečetích a mincích) a proto dostala také název svatováclavská orlice. Postupně se však erb Přemyslovců stával znakem celé země, reprezentované \"čeledí sv. Václava\", tj. vysokou šlechtou. V souvislosti s politickými boji posledních Přemyslovců se zemskou obcí se královský rod začal od užívání plaménkové orlice odklánět a hledat erb nový. Poprvé se znamení lva (či lvice) objevilo na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha z r. 1213. Roku 1247 přijal Přemysl Otakar II. ve stejné funkci tento znak znovu, když se stal králem erb si ponechal. Po jeho smrti si dvouocasého lva přivlastnila česká zemská šlechtická obec. Později se nový symbol státu prosadil definitivně. Od roku 1918 se český lev stal hlavním znakem Československa (v malé, střední i velké verzi), což bylo z právního hlediska výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb. Stříbrný český lev je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihočeského, Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého, Libereckého, Královéhradeckého, Pardubického, Vysočiny a Středočeského (ten má ve svém znaku i starší znak Čech, plaménkovou orlici umístěnou ve 2. poli). Dvouocasý lev je zobrazen v městských znacích mnoha českých a také několika moravských (Slavkov u Brna, Jihlava, Rousínov, Tišnov, Rožnov pod Radhoštěm) měst. Objevuje se i ve znacích řady jiných měst v sousedních státech, které kdysi náležely pod moc českých králů (např. Žitava, Zhořelec, Kamenec v Německu; Kladsko, Vratislav, Hlubčice v Polsku). Vlajka Čech byla obdélníkového tvaru s poměry délky a šířky 3:2 s dvěma stejně širokými vodorovnými pruhy. Horní pruh byl bílý a dolní červený. Na rozdíl od moravské a slezské je podstatně starobylejší – praporec těchto barev byl používán už v polovině 12. století, za dob krále Vladislava II.; možná ještě dříve (to ale nejspíše v celočerveném provedení). Používala se do konce 1. sv. války. Československá republika vlajku Čech používala jako provizorní státní vlajku do r. 1920; k této vlajce se v rámci ČSFR na krátkou dobu vrátila Česká republika (1990–92). Převratné události a neklidný politický vývoj závěrečné fáze federace však způsobil, že vlajka se téměř neužívala a řada občanů ani nevěděla že bíločervená vlajka je nyní symbolem České republiky. Vlajka Čech je barvami, uspořádáním (ale nikoli poměrem stran) totožná s nynější vlajkou Polské republiky. Také je velmi podobná vlajce slovenské Bratislavy." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Výskyt a výroba.", "Využití.", "Slitiny stříbra.", "Platidlo.", "Sloučeniny.", "Fotografický proces.", "Biologický a ekologický význam stříbra.", "Využití v léčbě.", "Zdravotní rizika.", "Ekologická rizika.", "Světová cena stříbra." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Typický kovový prvek, známý již od starověku. Z prvků vykazuje nejlepší elektrickou i tepelnou vodivost. Po mechanické a metalurgické stránce je velmi dobře zpracovatelné – má dobrou kujnost a dobře se odlévá (dobrá zatékavost). Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v orbitalu d. Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství +1, sloučeniny dvojmocného stříbra jsou nestálé a mají silné oxidační schopnosti. Kationt trojmocného stříbra Ag je nutné z důvodu jeho nestálosti stabilizovat velkými anionty. Přestože je stříbro řazeno mezi drahé kovy, které se obecně vyznačují značnou chemickou stabilitou, je velmi dobře rozpustné v kyselině dusičné především díky jejím silným oxidačním vlastnostem. Reakce probíhá podle rovnice: Vůči koncentrované i zředěné HSO je stříbro netečné, stejně při působení dalších minerálních kyselin. Za přítomnosti kyslíku se stříbro rozpouští i v roztocích alkalických kyanidů za vzniku kyanostříbrnanového iontu [Ag(CN)] Na suchém čistém vzduchu je stříbro neomezeně stálé. Stačí však i velmi nízké množství sulfanu (sirovodíku) HS, aby stříbro začalo černat, protože na jeho povrchu vzniká vrstva sulfidu stříbrného AgS. Rovnice:", "V zemské kůře se stříbro vyskytuje pouze vzácně. Průměrný obsah činí kolem 0,07–0,1 mg/kg. V mořské vodě činí jeho koncentrace přibližně 3 mikrogramy v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom stříbra přibližně 1 bilion atomů vodíku. V přírodě se stříbro obvykle vyskytuje ve sloučeninách, vzácně však i jako ryzí kov. Téměř vždy je stříbro příměsí v ryzím přírodním zlatě. Z minerálů stříbra je nejvýznamnější akantit a jeho vysokoteplotní modifikace (nad 179 °C) argentit AgS. Jako zdroj pro průmyslové získávání stříbra jsou však rudy olova, mědi, niklu nebo zinku. Nejvíce používanou metodou pro získávání i čištění ryzího stříbra je elektrolýza, z halogenidů je však možno jej jako ryzí získat i pyrometalurgicky přímým tavením. Největšími světovými producenty stříbra jsou Mexiko, Kanada, Peru, Austrálie a USA. V českých zemích se ve středověku dobývalo značné množství stříbrných rud. Nejznámější lokalitou je patrně Kutná Hora – kromě dobývání a rafinace stříbra zde vznikla i královská mincovna, kde byly raženy známé stříbrné groše. Další lokality s výskytem stříbrných rud se nacházejí i v Krušných horách a na Českomoravské vrchovině.", "Elementární stříbro je v praxi využíváno především pro své unikátní fyzikální vlastnosti – vynikající elektrickou a teplotní vodivost, relativně dobrou chemickou stabilitu a odolnost vůči vlivům okolního prostředí a vysokou odrazivost pro viditelné světlo. Uplatní se zde jak kovové elementární stříbro, tak především jeho slitiny s dalšími kovy.", "Samotné stříbro je poměrně měkké a je náchylné k černání při styku se sloučeninami síry v atmosféře. Proto se pro praktické aplikace obvykle slévá s jinými kovy, které zlepší jak jeho mechanické, tak vzhledové vlastnosti.", "Stříbro a mince z něj ražené byly po tisíciletí rozšířeným platidlem. Pro měkkost stříbra se z něj velice dobře razily stříbrné peníze. Nejznámější a nejrozšířenější stříbrnou mincí byl tolar. Stříbrný tolar ražený byl tak rozšířeným a oblíbeným a stálým platidlem, až se stal i základem pro dnešní dolar. Tolar byl platidlem několik set let nejen v Evropě ale i na dalších kontinentech. Podobnost slov tolar a dolar je patrná. Další stříbrnou mincí byl groš. V našich zemích byl velice známý Pražský groš, který platil stejně jako tolar několik set let. XAG je označení troyské unce stříbra jako platidla podle standardu ISO 4217.", "Z pohledu praktického využití je nejvýznamnější sloučeninou stříbra dusičnan stříbrný AgNO. Je to bílá krystalická látka, velmi dobře rozpustná ve vodě. Lze ji připravit ve velmi vysoké čistotě, nejlépe rozpouštěním čistého stříbra v roztoku kyseliny dusičné. Tato sloučenina poté slouží v chemické výrobě jako zdroj stříbrných iontů pro další reakce. Sulfid stříbrný AgS je černá, nerozpustná sloučenina, jejíž vznik způsobuje černání stříbrných předmětů působením i stopových množství sulfanu (sirovodíku) v atmosféře. AgS patří mezi nejméně rozpustné známé soli anorganických kyselin. Halogenidy stříbra jsou ve vodě většinou nerozpustné sloučeniny, nacházející hlavní využití ve fotografickém průmyslu. Jejich poněkud rozdílných vlastností se využívá i v analytické chemii k důkazu i stanovení některých aniontů. Ve vodě je rozpustný pouze AgF. Argentometrickou titrací je možno určit například množství halogenidových iontů v mořské vodě. Uveďme příklad: Chceme-li určit ve vzorku mořské vody obsah chloridových aniontů, zjistíme ho výpočtem ze součinu rozpustnosti chloridu sodného NaCl. Při určování ale musíme mít na vědomí, protože titrací vzniká sraženina, že sraženinu nevytváří jen chloridový anion, ale i bromidový a jodidový, a to ještě daleko ochotněji než chloridový. Tudíž musíme počítat s tím, že výsledek výpočtu nebude úplně přesný.", "Sloučeniny stříbra jsou základem celého průmyslového odvětví – fotografického průmyslu, které se zabývá výrobou produktů pro získávání fotografií a filmů.", "Stříbro, jako většina ostatních těžkých kovových prvků, je v lidském organizmu přítomno pouze ve stopových množstvích. Stříbro obecně působí především baktericidně a desinfekčně (koloidní stříbro). Baktericidních vlastností stříbra se využívá i při jednorázové dezinfekci menších zdrojů pitné vody (studny). Je součástí vojenských pohotovostních souprav, které umožní v terénu získat pitnou vodu i z velmi znečistěných zdrojů.", "Stříbro je výhodné antiseptikum; zvláště na mokvající popáleniny je stříbrná sůl sulfadiazinu (preparát DERMAZIN). Historicky byl pekelný kamínek (dusičnan stříbrný) některými národy používán k léčbě očního trachomu. Baktericidní a fungicidní účinky nanostříbra jsou ještě výraznější, proto je nanostříbro součástí celé řady rehabilitačních, preventivních a léčebných preparátů, ale i textilních výrobků se zdravotním účinkem. Nanostříbro také snáze proniká tkáněmi, takže jako lék či suplement může být použito i k ochraně hlubších vrstev kůže, kloubů či celého organizmu.", "Ve vyšších dávkách a koncentracích je však působení stříbra na organizmus negativní. Při styku pokožky roztoky Ag dochází ke vzniku tmavých skvrn – komplexních sloučenin stříbra a bílkovin v pokožce. Dlouhodobý vysoký přísun stříbra vede k jeho ukládání do různých tkání, především do kostí. O případné karcinogenitě a míře toxických účinků solí stříbra se doposud vedou spory a probíhá zde další výzkum.", "Americký výzkum ukázal, že nanočástice stříbra o průměru 30 nanometrů a menší se ukládají v tkáních vyvíjejících se embryí ryb a mohou vyvolat závažné malformace včetně krevních výronů do hlavy a otoků, které vedou k úhynu rybích larev.", "Stříbro, stejně jako jiné drahé kovy je komoditou s kterou se obchoduje na světových burzách. Základní a nejznámější je burza Londýn, ta zveřejňuje průběžně výsledky obchodování tzv. Lodnon FIX a London SPOT. Světová cena stříbra je pak udávaná v dolarech za trojskou unci (USD/oz)." ] }

{ "title": [ "Název a přívlastky.", "Původ názvu.", "Historie.", "Počátky hradu a města Prahy.", "Středověk.", "Sjednocení pražských měst.", "Velká Praha.", "Druhá světová válka.", "Praha jako hlavní město socialistického Československa.", "Praha po sametové revoluci.", "Geografie.", "Podnebí.", "Kvalita ovzduší.", "Ekonomika.", "Ekonomická aktivita obyvatel.", "Zpracovatelský průmysl.", "Cestovní ruch.", "Sídla významných firem.", "Obyvatelstvo.", "Počet obyvatel.", "Struktura populace.", "Migrace.", "Národnosti a občanství obyvatel.", "Historické národnosti.", "Cizinci v současnosti.", "Náboženství.", "Kultura.", "Pamětihodnosti a turistické zajímavosti.", "Památky Pražské památkové rezervace.", "Divadlo.", "Hudba.", "Restaurace a kluby.", "Fotografie v Praze.", "Správa.", "Postavení Prahy v rámci České republiky.", "Členění Prahy.", "Katastrální členění.", "Významné čtvrti.", "Územní členění.", "Správní a samosprávné členění.", "Orientační a evidenční systém.", "Justice.", "Volby do parlamentu.", "Doprava.", "Hromadná doprava.", "Silniční síť.", "Letecká.", "Cyklistická.", "Vodní.", "Sport.", "Partnerská města.", "Jmenovci.", "Čestní občané." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Od roku 1920 je oficiálním názvem města hlavní město Praha (zkratka HMP), předtím od roku 1784 královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), kde se zachovala dřívější výslovnost s \"g\"; viz také rámeček „v jiných jazycích“.", "Samotné jméno Praha vyvolává nejvíce diskuzí, které zřejmě nebudou nikdy uzavřeny. Různé hypotézy jsou obvykle zdůvodňovány jazykovědnými konstrukcemi nebo archeologickými nálezy. Název se běžně odvozuje od slova \"práh\". Podle této nejuznávanější teorie je Praha pojmenována po říčním prahu, tj. brodu, který se nacházel někde pod dnešním Karlovým mostem. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo", "", "Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bojové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem „Casurgis“. Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie", "Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. \"„Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti...“\", napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to „město z kamene“, což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky \"Maior\", to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku", "K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Z důvodu tureckého ohrožení Vídně se v roce 1583 císař Rudolf", "Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila. Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do", "Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. „méněcenných ras“, tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického Německa. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích či Pankrácká sekyrárna. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a", "Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60.", "Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. V roce 1993 se Praha po rozdělení Československa stala hlavním městem České republiky. Koncem devadesátých let se Praha opět stala významným kulturním centrem Evropy a byla výrazně ovlivněna globalizací. V roce 2000 se ze konal sumit MMF a SB a město bylo svědkem", "Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy. Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů \"Čihadlo\", \"Šance\" a \"Hradiště\").", "Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota −12 °C, noční −20 °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu. Průměrný roční úhrn srážek za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 2000–2007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5", "Praha je podobně jako jiná velká města sužována zhoršenou kvalitou ovzduší a často se zde tvoří smog. Hlavní podíl na znečištění má prašný spad (tzv. lehký polétavý prach s částicemi do velikosti 10 mikrometrů), dále pak také zvýšená koncentrace oxidů", "Praha je v porovnání se zbytkem ČR výrazně bohatším regionem a svojí ekonomickou silou a převyšuje evropský průměr (v roce 2011 se ve studii Eurostatu umístila jako 9. nejbohatší region v Evropě a druhý nejbohatší region ve střední a východní Evropě, před ní se umístila jenom Bratislava). Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Hrubý domácí produkt v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).", "Praha dlouhodobě vykazuje, v porovnání se zbytkem ČR, výrazně nižší podíl obecně ekonomicky neaktivních jedinců i nezaměstnaných. Míra zaměstnanosti se v Praze pohybuje kolem 60 %, v porovnání s 55 % v celé ČR, míra nezaměstnanosti se potom v Praze pohybuje kolem 2–3 %, v porovnání s 6–9 % v celé ČR. V Praze jsou také běžné výrazně vyšší mzdy, než ve zbytku ČR. Medián hrubých měsíčních mezd činil v roce 2009 v Praze 28 386 Kč, kdežto v celé ČR jen 22 229 Kč. Velice znatelné je také zaměření ekonomické činnosti v Praze na", "Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech čtrnácti krajů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než dvaceti zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33", "Postavení Prahy jako turistického cíle je dokumentováno mj. tím, že české hlavní město bylo zařazeno na šesté místo ve světovém seznamu nejlepších cílů celého světa pro rok 2016, který uveřejnil server Tripadvisor. V Evropě byla Praha v roce 2017 s vice než 8,5 milionu turistů páté", "V Praze má své sídlo například správce české národní internetové domény CZ, sdružení CZ.NIC. Najdeme zde také sídlo vyhledávače Seznam.cz, antiviru Avast, českou pobočku Google, vývojáře", "", "V Praze žije celkem obyvatel, evidováno k trvalému pobytu jich bylo k 1. lednu 2020 úhrnem 1 345 539. Dalších zhruba 200 tisíc lidí do města dojíždí za prací", "Roku 2011 žilo v Praze 613 738 mužů a 655 058 žen.", "V roce 2011 do Prahy dojíždělo za prací a studiem 199 360 lidí, z toho 128 675 (65 %) ze Středočeského kraje. Z Prahy vyjíždělo 23 332 lidí, z toho 16 989 (73 %) do Středočeského kraje. Ve městě je několik romských komunit, podíl Romů v populaci je nižší než průměr v ČR (při sčítání lidu v roce 2001 bylo procento uvedené romské národnosti poloviční proti celorepublikovému průměru, nižší", "Podle Sčítání lidu, domů a bytů 2011 bylo na území Prahy zjištěno 1 268 796 lidí, přičemž 821 688 deklarovalo národnost Českou, 3 754 národnost Moravskou, 246 národnost Slezskou. Z cizinců 23 089 Slovenskou, 21 316 národnost Ukrajinskou a 6 313 lidí národnost Vietnamskou. Ostatní národnosti nepřesáhly 2 000 obyvatel. 343 112 lidí národnost neuvedlo.", "V minulosti v Praze žilo heterogenní obyvatelstvo – vedle Čechů Němci a Židé; ve středověku a raném novověku také Italové. Architektonické památky italského původu tvoří velkou část Malé Strany. Židovského původu několik budov, které se zachovaly po asanaci", "Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. K 31. prosinci 2012 v Praze žilo okolo 170 tisíc cizinců, z toho: 45 333 občanů Ukrajiny, 26 281 občanů Slovenska, 21 098 občanů Ruska, 11 277 občanů Vietnamu a z jiných zemí.", "Podle sčítání lidu 2011 se za věřící v Praze považuje téměř 240 000 obyvatel, což činí 18,9 %. Z tohoto počtu se asi tři pětiny (140 000 obyvatel) hlásí k určité církvi. Asi 80 000 obyvatel se přihlásilo k římskokatolické církvi, 7000 k Českobratrské církvi evangelické,", "Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000. Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh. Každoročně se zde koná nejnavštěvovanější festival v Česku, světelný Signal Festival. Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 2007–2008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů. V roce 2011 proběhl projekt Praha – město literatury, jenž měl za úkol podpořit vnímání Prahy jako místa, které podporuje četbu a zájem o literaturu. Jedním z cílů pak bylo získání titulu \"UNESCO kreativní město literatury\". V rámci projektu např. bylo po Praze rozmístěno několik reproduktorů ve tvaru ptačích budek, z nichž byly pouštěny audioknihy českých autorů.", "Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě a Istanbulu je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy. Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km2 patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR).", "\"Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami.\"", "Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper \"Don Giovanni\" a \"La clemenza di Tito\". Mezi", "V Praze", "V Praze jsou stovky restaurací a barů a především hospod s dobrým českým pivem. Malá Strana, Staré Město, Žižkov nebo například i Nusle jsou plné dobrých hospod, z nichž mezi nejznámější patří U Pinkasů, U Zlatého Tygra, U černého vola, Klášterní pivovar Strahov, U Sadu, U Medvídků a další.", "Fotografové pravidelně již od 19. století zachycují proslavené lokality", "", "Praha je hlavním městem České republiky a jako taková je pravidelným sídelním městem jejích ústředních orgánů. Navíc je už od 24. listopadu 1990 \"de facto\" opět statutárním městem, má však specifické postavení obce i kraje zároveň. Netýká se jí zákon o", "Praha se může dělit na deset městských obvodů, 22 správních obvodů, 57 městských částí, nebo 112 katastrálních území.", "Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1949 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha", "Centrum města: Staré Město, Nové Město, Josefov, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad.", "V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů (na úrovni okresů v ostatních krajích), tyto obvody platí podle zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní", "Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části. Úřady některých městských částí měly již od ustavení městských částí svěřeny některé z působností státní správy i pro další městské části. Od 1. července 2001 byla tato úroveň působností v celé Praze rozdělena do 22 správních obvodů – uvádí-li se v mapách nebo textu v souvislosti s Prahou spojení „správní obvod“, je tím nejčastěji míněn správní obvod této působnosti a úrovně. Od 1. ledna 2002 je názvem těchto 22 městských částí slovo Praha s příslušnou číslovkou, stejné označení se používá i pro správní obvod jejich rozšířené působnosti. Některé z těchto 22 městských částí mají tuto působnost jen pro své území, jiné i pro další městské části. Území většiny z těchto 22 správních obvodů (všech s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však není totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly původně (před rokem 1990) i správními obvody a měly i vlastní sbory (ONV). Vláda i poslanci opakovaně přicházejí s návrhy, aby staré členění bylo zrušeno. Na území Prahy se nachází 901 základních sídelních jednotek.", "Nejstarší vrstva pražských pomístních názvů pochází z doby kolem 12. století, kolem 14. století se vžily zejména názvy jednotlivých rynků a trhů. Některá místa měla vžitý název latinský, německý i český. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení, podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události. Domy byly rozlišovány zejména podle domovních znamení. Po roce 1770 byla v monarchii zavedena popisná čísla domů. Po sloučení čtyř pražských měst (1784) byly počínaje 27. říjnem 1787 v Praze zavedeny oficiální názvy ulic jako nutný doplněk k domovním číslům, která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy ulic důsledně poněmčeny a úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice", "Přestože je Praha hlavním městem České republiky, vrcholné soudní instituce sídlí v Brně. V Praze se nachází pouze jeden ze dvou vrchních soudů, ačkoli s působností", "Praha jako celek tvoří jeden vícemandátový volební obvod pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jako takový se nicméně člení na stovky volebních okrsků. V Praze je", "Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Pražský železniční uzel je centrem dálkové i příměstské osobní dopravy. Velká pražská nákladová nádraží jsou v útlumu, avšak v Uhříněvsi vzniklo největší kontejnerové překladiště ve střední Evropě. Letiště Václava Havla je hlavním pražským letištěm.", "Veřejná doprava byla zprvu v 19. století zajišťována drožkami a omnibusy, od roku 1875 vznikala síť koněspřežné tramvaje, kterou od 90. let 19. století začala nahrazovat elektrická tramvaj. Do roku 1907 soukromé městské dráhy vykoupilo město. Po neúspěšném pokusu v letech 1908–1909 se od roku 1925 začlenily do městské dopravy i autobusy a od roku 1974 metro. Po roce 2002 nabyly důrazu snahy využít pro městskou a příměstskou dopravu", "Ulice a silnice byly po celou dobu vývoje města postupně upravovány a nové přistavovány. Hlavními dálkovými silničními tahy využívanými také k příměstské dopravě jsou dálnice D1 (Brno, Ostrava), D5 (Plzeň), D8 (Ústí nad Labem) a", "Praha je obsluhována letištěm Václava Havla, které patří k nejvytíženějším a největším ve střední a východní Evropě, v roce 2017 přepravilo 15 milionů cestujících. Základnu zde", "V Praze na kole dojíždí přibližně 2 % obyvatelstva, jízda na kole je častější jako sport či rekreace. Koncepce ucelené pražské sítě cyklistických tras se začala prosazovat kolem roku 2000. V roce 2017 bylo v Praze 178 km chráněných stezek pro cyklisty oddělených od automobilů. Nachází se zde 48 km oddělených cyklopruhů a 24", "Osobní vodní doprava na Vltavě má v Praze převážně rekreační a turistický význam, nicméně jsou zde od roku 2005 obnovovány přívozy. K roku", "Praha je sídlem významných fotbalových týmů AC Sparta Praha, SK Slavia Praha, Bohemians 1905 (1. česká fotbalová liga), FK Dukla Praha a FK Viktoria Žižkov (2. česká fotbalová liga). Dále pak hokejových týmů HC Sparta Praha (Extraliga) a HC Slavia Praha (druhá nejvyšší hokejová liga). V Praze se nachází Strahovský stadion, největší stadion na světě, dnes už využíván jen jako výcvikové centrum fotbalové Sparty. Největší česká multifunkční hala je O arena. Moderní Sinobo Stadium ve Vršovicích je největší fotbalový stadion v Česku a sídlo SK Slavie. Další významný Stadion Letná je domovským stadionem AC Sparty. Nejvýznamnější tenisový areál Štvanice patří Českému tenisovému svazu,", "", "Čeští emigranti pojmenovali po Praze několik", "V minulosti byla jmenována čestnými občany Prahy řada osobností; posledním adeptem je režisér Miloš Forman." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Slavné světové muzikály.", "České muzikály." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Muzikál vznikl v USA z různorodých kořenů, z nichž významnou složkou byly opereta, ale také singspiel, revue (výše zmíněná musical comedy) apod. Jako první muzikál vůbec je označována \"Show boat\" (česky \"Loď komediantů\") z roku 1927 v New Yorku, jež kromě písní obsahuje i jednotící příběh herců putujících po Mississippi a vyjadřuje se i k rasovým otázkám v americké společnosti. Úspěch \"Show boat\" podnítil řadu dalších autorů k práci, takže od 30. let do současnosti vznikly stovky nejrůznějších hudebních produkcí. Hudební výraz muzikálu byl postupně ovlivňován jazzem, klasickou hudbou, rockem a moderní pop music. Nejdůležitějším místem vývoje muzikálu byla newyorská Broadway a její divadla. Řada muzikálů byla později úspěšně zfilmována.", "Většina celosvětově proslulých muzikálů měla premiéru na Broadwayi. V tzv. zlaté éře muzikálu (od 40. do 60. let 20. století) vznikla řada dodnes populárních děl. K jeho obrovskému rozmachu přispěli hudební géniové jako George Gershwin, Jerome Kern, Irving Berlin, Cole Porter a Richard Rodgers. Gershwinovo dílo \"Ženuško má, buď hodná\" (1924) ještě relativně korespondovalo s úspěšnými operetami, ovšem Loď komediantů od Jeroma Kerna, napsaná o tři roky později, přinesla na Broadway novou kvalitu a stala se milníkem v historii muzikálu. Od 60. let se objevují konkurence schopná díla rovněž v Londýně, první vlaštovkou byl \"Oliver!\" Lionela Barta. Dnes je tvorba těchto dvou metropolí více méně vyrovnaná. Ojediněle vyprodukovala kvalitou a popularitou srovnatelná představení rovněž Francie a Německo. V Evropě převzaly americké muzikály vedoucí úlohu po druhé světové válce.", "Hudební a divadelní vědci obvykle označují za jediný muzikál srovnatelný kvalitou se zahraniční muzikálovou produkcí filmový muzikál \"Starci na chmelu\". Do roku 1989 však vznikla celá řada tzv. \"hudebních komedií\" (srovnej anglické \"musical comedy\"), ve kterých se nejen zpívá, ale i tančí. Některé z nich se staly doslova kultem a jejich písně jsou dodnes velmi populární. Od 90. let byly v Česku více produkovány zahraniční i původní muzikály, jednalo se často o divácky úspěšná díla. Ta se však velmi liší svojí kvalitou. Především jsou jasně patrné velké rozdíly mezi původními muzikály, které vznikají na stálých divadelních scénách po celém Česku. V městských a oblastních divadlech bývají muzikálové produkce kvalitnější, většinou se obejdou bez mediální podpory a jsou do nich obvykle obsazováni stálí herci jednotlivých divadelních souborů. Na rozdíl od toho vznikla v Česku i řada čistě komerčních muzikálů, které sází na bohatou výpravu a obsazování známých tváří a rozsáhlou mediální kampaň, avšak jejich kvalita bývá často problematická. Mezi komerčně nejúspěšnější české muzikály patří \"Dracula\", \"Monte Cristo\", Krysař, Johanka z Arku, Hamlet, \"Tři mušketýři\", \"Kleopatra\" a ostatní." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Počátky.", "Studená válka.", "Odstoupení Francie z vojenských struktur.", "Détente a eskalace konfliktů.", "Po studené válce.", "Protiraketová obrana.", "Členské země.", "Česko a NATO.", "Rozšiřování.", "Působení.", "Intervence na Balkánu.", "Válka v Bosně a Hercegovině.", "Válka v Kosovu.", "Operace v Afghánistánu.", "Výcvik jednotek v Iráku.", "Operace Ocean Shield.", "Intervence v Libyi.", "Spolupráce s nečlenskými státy.", "Euroatlantické partnerství.", "Individuální akční plán partnerství.", "Kontaktní země.", "Struktura.", "Hlavní politické instituce.", "Severoatlantická rada.", "Vojenská struktura.", "Orgány stojící formálně mimo Alianci.", "Parlamentní shromáždění NATO.", "Rada NATO-Rusko.", "Kritika a kontroverze." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "2", "3", "3", "2" ], "content": [ "", "Za předchůdce NATO je považován Bruselský pakt, který 17. března 1948 podepsaly Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Spojené království. K obraně proti Sovětskému svazu byla ale zapotřebí i účast Spojených států, a proto se začalo mluvit o nové vojenské alianci. To vyústilo v Severoatlantickou smlouvu, která měla ten samý cíl: Ubránit se Sovětskému svazu a později roku 1955 Varšavské smlouvě. Byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D.C. pěti státy Bruselského paktu, Spojenými státy, Kanadou, Portugalskem, Itálií, Norskem, Dánskem a Islandem. Podle místa podpisu se někdy nazývá Washingtonskou smlouvou. Smlouva obsahuje 14 článků, mezi hlavní patří článek 1: Ve článku IV Bruselského paktu se výslovně píše, že reakce států na ozbrojený útok musí být vojenského charakteru. Tím se liší od článku 5 Severoatlantické smlouvy, kde je vojenský útok pouze jednou z možných reakcí. Navíc Severoatlantická smlouva (ve článku 6) omezuje pole působnosti nad obratník Raka. To je důvod, proč NATO nezasáhlo při válce o Falklandy nebo při indické vojenské invazi do Portugalské Indie roku 1961 a po anexi tohoto území Indií.", "Začátek Korejské války v roce 1950 podnítil NATO k rozvoji vojenských struktur. Na konferenci v roce 1952 v Lisabonu se dohodla, že zavede minimálně 50 divizí do konce toho roku s tím, že do dvou let počet rozšíří na 96. Příští rok byl ale požadavek snížen na zhruba 35 divizí. V Lisabonu byla také zavedena pozice Generálního tajemníka NATO, jímž se jako první stal baron Hastings Lionel Ismay. V září 1952 začalo první velké vojenské cvičení NATO na moři: při operaci Mainbrace nacvičovalo obranu Dánska a Norska přes 160 plavidel. Mezi další velká cvičení patří např. operace Grand Slam, při níž NATO poprvé nacvičovalo ve Středozemním moři, operace Mariner, které se účastnilo 300 lodí a 1000 letadel, operace Italic Weld probíhající v severní Itálii, operace Grand Repulse v Německu nebo operace Monte Carlo simulující podmínky s atomovými zbraněmi. V roce 1952 se členy NATO staly Řecko a Turecko. Někdy v té době započalo budování sítě Gladio, evropského protikomunistického odboje organizovaného Severoatlantickou aliancí. V roce 1953 oznámil Sovětský svaz, že by se měl připojit k NATO, aby se zachoval mír v Evropě. Členské země se ale bály, že Sovětský svaz chce Alianci oslabit, a tak návrh zamítly. Přijetí Západního Německa do Aliance 9. května 1955 popsal Halvard Lange, tehdejší ministr zahraničí Norska, za „rozhodující zlomový bod v dějinách našeho kontinentu“. Odpovědí Sovětského svazu na tuto událost bylo vytvoření Varšavské smlouvy, kterou 14. května 1955 podepsaly Sovětský svaz, Maďarsko, Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Německá demokratická republika (NDR). V druhé polovině roku 1957 NATO uskutečnilo několik velkých vojenských cvičení. Operací Counter Punch, Strikeback a Deep Water se účastnilo více než 250 000 vojáků, 300 lodí a 1500 letadel.", "Sjednocenost NATO byla narušena během vlády francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který do úřadu nastoupil roku 1959. Ten protestoval proti silnému vlivu Spojených států na Alianci a blízkým vztahům mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím. 17. září 1958 poslal prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi memorandum, ve kterém žádal vyzdvižení Francie na stejnou pozici, jakou mají USA a Spojené království, a rozšíření působnosti NATO na oblasti jako Francouzské Alžírsko, kde Francie potřebovala pomoci v boji proti povstalcům v alžírské válce. Odpověď na memorandum de Gaulla neuspokojila, a tak začal pro Francii vytvářet nezávislou obrannou sílu. Chtěl také Francii poskytnout možnost uzavřít mír s Východním blokem, místo aby byla zatažena do globální války mezi NATO a státy Varšavské smlouvy. V březnu 1959 Francie stáhla své první jednotky z velení NATO; v červnu de Gaulle zakázal umisťovat cizí jaderné zbraně na francouzské území. V roce 1966 byly z vojenských struktur NATO staženy všechny francouzské jednotky a Francie vykázala všechny cizí jednotky ze svého území. Protože předtím bylo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) umístěno poblíž Paříže, muselo se přesunout do Belgie. Francie zůstala členem Aliance a zavázala se, že v případě útoku komunistů použije na obranu Evropy své vlastní jednotky. Mezi francouzskými a americkými státními úředníky byly uzavřeny tajné dohody, které popisovaly návrat francouzských jednotek do struktur NATO v případě, že vypukne válka mezí Východem a Západem.", "Po druhé berlínské krizi a Karibské krizi si obě strany studené války uvědomily nutnost institucionalizovat proces uvolňování napětí. V roce 1967 NATO přijalo strategii vytyčující dvě funkce Aliance: udržet vojenskou bezpečnost a zároveň prosazovat politiku détente. Touto strategií se NATO řídilo až do konce studené války. V roce 1964 nastoupil na místo generálního tajemníka NATO italský politik Manlio Brosio. Jednou z jeho prvních akcí bylo založení Výboru pro obranné plánování, jejímiž podřízenými orgány byly v roce 1966 určeny již existující Vojenský výbor a nově vzniklá Skupina pro jaderné plánování. Všechny rozhodovací pravomoci ve vojenských záležitostech byly převedeny na Výbor pro obranné plánování a tak bylo Francii umožněno setrvat v politické struktuře Aliance. V roce 1969 učinily Spojené státy a Západní Německo zásadní změny ve své zahraniční politice, které umožňovaly lépe prosazovat détente. Richard Nixon zavedl Nixonovu doktrínu a v Západním Německu začala platit Ostpolitik, která nahradila Hallsteinovu doktrínu, která stanovovala, že Západní Německo nebude navazovat ani udržovat diplomatické vztahy s žádným státem, který naváže diplomatické vztahy s NDR. V té době byly učiněny snahy o jaderné odzbrojování. V březnu 1970 vešla v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní a v květnu 1972 Richard Nixon a Leonid Iljič Brežněv podepsali smlouvy SALT I a ABM. V roce 1979 pak byla Brežněvem a novým americkým prezidentem Jimmym Carterem podepsána smlouva SALT II, čímž přestala platit SALT I. SALT II ale nikdy nevstoupila v platnost, protože její ratifikaci odmítl Senát USA kvůli sovětské agresi v Afghánistánu. Její limity ale oba státy vcelku dodržovaly. V roce 1976 začal Sovětský svaz v Evropě rozmisťovat jaderné systémy typu SS-20. Odpovědí NATO bylo přijetí tzv. dvoukolejného rozhodnutí z roku 1979. Aliance se rozhodla v Evropě rozmístit téměř 600 odpalovacích zařízení řízených střel a zároveň vyslovila podporu kontroly zbrojení. Po vítězství v prezidentských volbách roku 1980 vyhlásil Ronald Reagan novou Reaganovu doktrínu, která určila nový směr politiky Západu. Reagan požadoval celosvětovou kampaň za demokracii, pouhá obrana proti komunismu mu nepřipadala dostatečná. V roce 1982 se členem Aliance stalo Španělsko. V té době začalo NATO tlačit na Sovětský svaz ohledně dodržování lidských práv. V souvislosti s tím Reagan na začátku roku 1983 označil komunistický svět za „říši zla“, což velká část západních médií považovala za přehnané. 1. září 1983 sovětská protivzdušná obrana sestřelila bez varování jihokorejské civilní letadlo; zemřelo 250 lidí a tato tragédie podpořila Reaganovu politiku v očích západní veřejnosti. Konec studené války se pak táhl ve znaku vzájemných dohod o odzbrojování. První schůze Reagana a nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova proběhla v roce 1985 v Ženevě. Na druhé schůzi v Reykjavíku se Gorbačov snažil Reagana přesvědčit, aby ustoupil od jím plánované Strategické obranné iniciativy, což on odmítl. Na třetím setkání ve Washingtonu pak Reagan a Gorbačov podepsali Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF).", "Zánik Varšavské smlouvy v roce 1991 odstranil \"de facto\" hlavního protivníka NATO a podnítil nové debaty o účelu a povaze Aliance. „Oslovením bývalých nepřátel a návrhem na spolupráci k udržování bezpečnosti NATO aktivně přispělo k ukončení rozdělení Evropy na Východ a Západ.Tato zásadní změna v přístupu byla zakotvena v nové strategické koncepci NATO z listopadu 1991, která přijala širší bezpečnostní rámec.“ V období devadesátých let 20. století si Spojené státy politicky udržovaly a ještě upevňovaly výjimečnou moc, díky které mohly diktovat podmínky, ale nemohly nebrat do úvahy Evropu, stejně jako Japonsko, Čínu a Rusko.Vojensky byl rozdíl mezi USA a zbytkem světa velmi výrazný. Američané si však nemohli myslet, že jsou schopni vyřešit všechny problémy světa a s využitím pouze svých vojáků. Již během desetiletí studené války, především pak v sedmdesátých letech 20. století se evropské, latinskoamerické a blízkovýchodní vojenské politické organizace kvůli dosažení svých cílů uchýlily k ozbrojenému boji. První rozšíření NATO po studené válce přišlo se znovusjednocením Německa 3. října 1990, kdy se bývalá NDR připojila ke Spolkové republice Německo a Alianci. To bylo dohodnuto Smlouvou dva plus čtyři dříve téhož roku. Aby s tímto bodem smlouvy souhlasil Sovětský svaz, strany se dohodly, že v bývalé NDR nebudou umístěny cizí vojenské jednotky a jaderné zbraně. Stephen F. Cohen v roce 2005 prohlásil, že NATO se tehdy zavázalo, že se nebude rozšiřovat dále na východ, ale podle Roberta Zoellicka, tehdejšího zástupce ministra zahraničních věcí USA, který se účastnil smlouvání o podmínkách Smlouvy dva plus čtyři, žádný takový závazek neexistoval. V květnu 2008 Michail Sergejevič Gorbačov prohlásil, že „Američané slíbili, že NATO se nebude rozšiřovat dál než za hranice Německa po studené válce“. Součástí rekonstrukce NATO po studené válce byla reorganizace její vojenské struktury. Vznikly některé nové složky, např. Velitelství spojeneckého sboru rychlé reakce, a byly uzavřeny dohody o redukci vojenských sil. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) mezi NATO a státy Varšavské smlouvy, která byla uzavřena v roce 1990, vyžadovala snížení počtu jednotek na hodnoty, které nepřekračují určité hranice. V období postbipolárního světa, tj. období, které začalo v roce 1991 zánikem jedné ze dvou světových mocností, tj. Sovětského svazu, a ukončením období nazývaného studená válka, zůstala ze dvou supervelmocí pouze jedna, stále více vyzbrojovaná. V roce 1999 byl pak vytvořen adaptovaný text smlouvy, ve kterém byla odstraněna bloková architektura (NATO vs. Varšavská smlouva). Státy NATO ale zatím adaptovaný text neratifikovaly, protože čekají, až Rusko stáhne své jednotky z Gruzie a Moldavska. V roce 1995 se Francie navrátila do Vojenského výboru NATO a od té doby se zvýšila její spolupráce s vojenskými strukturami Aliance. Politika Nicolase Sarkozyho nakonec vyústila v návrat Francie do vojenského velení NATO 4. dubna 2009. V roce 1999 se členskými zeměmi NATO staly Česko, Maďarsko a Polsko. Na pražském summitu v roce 2002 NATO zrušilo některé staré struktury a založila nové. Byly vytvořeny Síly rychlé reakce NATO, bylo zrušeno Vrchní velitelství spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT) a vzniklo Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT) a z Vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) se stalo Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO). Na pražském summitu se také začalo hovořit o vstupu sedmi nových států do NATO: jednalo se o Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko. Do Aliance tyto státy vstoupily 29. března 2004, krátce před summitem v Istanbulu. 30. března začala mise Baltic Air Policing, která podporuje suverenitu Baltských států poskytováním vojenských letounů za účelem ochrany před případným leteckým útokem. Summit v roce 2006 v Rize byl prvním summitem NATO, který probíhal na bývalém území Sovětského svazu. Hlavním tématem byla otázka Afghánistánu a snahy o další rozšíření NATO a Partnerství pro mír. Na summitu v Bukurešti v roce 2008 byly ke členství v Alianci přizvány Chorvatsko a Albánie, které se oficiálně připojily v dubnu 2009. Ukrajině a Gruzii bylo přislíbeno přijetí do Aliance v budoucnosti. Černá Hora je členem aliance od června 2017, Severní Makedonie od roku 2020.", "Na pražském summitu bylo dohodnuto přezkoumání možnosti ochrany území Aliance před raketovými hrozbami. Spojené státy později začaly vyjednávat s Polskem a Českem o vybudování protiraketové obrany na jejich území. V roce 2007 bylo dohodnuto, že základny mají být do provozu uvedeny do roku 2015. V červenci 2008 Česko a Spojené státy podepsaly předběžnou dohodu o umístění základny protiraketové obrany na českém území a s Polskem byla podobná dohoda uzavřena v srpnu. V reakci na to v Česku více než 200 000 lidí podepsalo petici požadující referendum o zřízení základny. V reakci na vyjednávání ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že uskutečnění těchto plánů by mohlo vést k novým závodům ve zbrojení. Také naznačil, že Rusko odstoupí od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) do té doby, než všechny státy NATO podepíšou adaptovaný text smlouvy. Americký ministr zahraničí na to odpověděl, že se Rusko nemá čeho obávat, protože několik protiraketových střel by ruský jaderný arzenál zastavit nedokázalo. V listopadu 2007 byl odstup od smlouvy CFE odhlasován ruským parlamentem. Dohoda o umístění 10 protiraketových střel a systému MIM-104 Patriot do Polska ze 14. srpna 2008 vedla k jaderným hrozbám Polsku ze strany Ruska. 20. srpna 2008 navíc Rusko oznámilo Norsku, že zruší všechnu vojenskou spolupráci s NATO. 17. září 2009 americký prezident Barack Obama oznámil, že opouští od plánu na protiraketové střely dlouhého doletu a místo toho bude Evropa chráněna proti střelám středního a krátkého doletu loďmi využívající systém Aegis. Oznámení se setkalo s kritikou v americkém Kongresu a hlavně v Polsku.. Rusko naopak rozhodnutí uvítalo a oznámilo, že opatření přijatá v reakci na americký projekt, mimo jiné rozmístění raket typu 9K720 Iskander v Kaliningradské oblasti, zruší. Nově zvolený generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen navrhl Rusku spolupráci týkající se konkrétně protiraketové obrany. NATO odsoudilo Smlouvu OSN o zákazu jaderných zbraní, kterou v roce 2017 na půdě OSN podpořilo 122 států.", "Severoatlantickou smlouvu podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: Spojené státy americké, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island. V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko. V roce 1955 po získání plné suverenity vstoupilo Západní Německo. V roce 1982 se připojilo Španělsko. 12. března 1999 předali ministři zahraničí Česka, Maďarska a Polska své americké kolegyni Madeleine Albrightové příslušné ratifikační listiny, a jejich země se tak také staly členy NATO. V roce 2004 se v největší vlně rozšiřování NATO připojilo 7 států: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. 1. dubna 2009 přistoupily Chorvatsko a Albánie, 5. června 2017 Černá Hora a 27. března 2020 Severní Makedonie.", "Česko spolu s Polskem a Maďarskem jako první země bývalého Východního bloku vstoupilo 12. března 1999 do NATO. Ministr zahraničí Jan Kavan předal v americkém Independence v Missouri ratifikační listinu americké ministryni Madeleine Albrightové. Platí dohoda, že členské země NATO, tedy i Česko, mají vynakládat 2 % HDP na svou obranu.", "Na summitu v Bukurešti v roce 2008 bylo budoucí přizvání do Aliance přislíbeno třem státům: Gruzii, Ukrajině a Severní Makedonii (tehdy zvané Republika Makedonie). Severní Makedonie v únoru 2019 podepsala protokol o přistoupení, aby se stala členským státem NATO, který procházel ratifikací členskými státy. Její přistoupení bylo mnoho let blokováno Řeckem kvůli sporu o název Makedonie, ten byl vyřešen v roce 2018 Prespanskou dohodou. Vstupu Kypru do Aliance brání Turecko. Ukrajinský parlament v červnu 2010 odhlasoval, že se Ukrajina o vstup do NATO ucházet nebude. Dalším potenciálním kandidátem je Bosna a Hercegovina, která je v Akčním plánu členství (MAP), což je předstupeň ke vstupu do NATO, jehož cílem je připravit budoucí členské země na povinnosti a závazky, které členství přináší. Rusko se snaží rozšiřování NATO zabránit. V roce 2011 Vladimir Putin navštívil Srbsko a prohlásil, že nechce, aby se tento stát stal členem Aliance a její rozšiřování je proti zájmům Ruska.", "", "", "V rámci operace Deny Flight (Odepřený let) od 12. dubna 1993 do 20. prosince 1995 NATO zajišťovalo bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou během války v Bosně. Mezi červnem 1993 a červnem (oficiálně říjnem) 1996 probíhala operace Sharp Guard (Bdělá stráž) neboli námořní blokáda bývalé Jugoslávie. 28. února 1994 sestřelily americké letouny F-16 čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící proti pozemnímu cíli; byl to první vojenský zásah NATO v historii. Operace Rozhodná síla (Deliberate Force) probíhala od 30. srpna do 20. září 1995 a spočívala v bombardování pozic Vojska Republiky srbské ohrožujících tzv. bezpečné zóny Sarajevo a Goražde. Zásah NATO dopomohl k podepsání Daytonské dohody v prosinci 1995. Jako součást této dohody nasadilo NATO v rámci operace Joint Endeavour (Společné úsilí) mírové jednotky IFOR a později SFOR, které působily od prosince 1996 do prosince 2004. NATO začalo za účast na těchto operacích udělovat medaile NATO.", "24. března 1999 NATO zahájilo jedenáctitýdenní leteckou operaci Spojenecká síla (Allied Force) proti Svazové republice Jugoslávie s cílem zastavit násilné jednání vůči albánskému obyvatelstvu Kosova ze strany Srbů, kteří se snažili potlačit vojenskou silou ozbrojené povstání kosovskoalbánských separatistů. NATO požadovalo souhlas Rady bezpečnosti OSN s vojenskou intervencí, ten však nebyl poskytnut kvůli vetu Ruska a Číny. Tyto dva státy později podaly návrh na ukončení intervence, který podpořila ale jen Namibie a nebyl tak schválen. Konflikt skončil 11. června 1999, kdy jugoslávský vůdce Slobodan Milošević vyhověl požadavkům NATO přijmutím rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. 12. července 1999 vstoupili do Kosova na základě rezoluce č. 1244 vojáci KFOR za účelem dosažení trvalého míru a stability v oblasti postižené válkou. Mise se účastní také Armáda České republiky. Mezi srpnem a zářím 2001 rovněž probíhala Aliancí řízená operace Essential Harvest (Nezbytná sklizeň), která měla za cíl shromáždit zbraně a munici odevzdanou dobrovolně albánskými povstalci v Makedonii. Spojené státy, Spojené království a téměř všechny další členské státy NATO odporovaly snahám o zavedení pravidla souhlasu Rady bezpečnosti OSN s vojenskými operacemi Aliance, mezi které patřila např. operace v Srbsku v roce 1999. Nutnost souhlasu OSN požadovala Francie, Rusko a Čína. První strana tvrdila, že by to podlomilo autoritu Aliance, a poznamenala, že Rusko a Čína by útok na Jugoslávii vetovaly a stejně tak by mohly dělat i v budoucnosti, čímž by zmařily všechen potenciál a účel Aliance.", "Teroristické útoky z 11. září 2001 přiměly NATO poprvé v historii uplatnit článek 5 Severoatlantické smlouvy. Podle něj je útok na jakéhokoli člena Aliance považován za útok proti všem. 2. října 2001 NATO potvrdilo, že zmíněné teroristické útoky pod tento článek spadají. Mezi osm oficiálních operací provedených NATO patří operace Eagle Assist (Pomoc orla; hlídání amerického vzdušného prostoru) a operace Active Endeavour (Aktivní snaha), námořní operace mající za cíl zabránit pohybu teroristů a zbraní hromadného ničení a obecně zvýšit bezpečnost námořní dopravy, která probíhá od 4. října 2001. V srpnu 2003 NATO započalo svou první operaci mimo Evropu, když převzala kontrolu nad Mezinárodními bezpečnostními podpůrnými sílami (ISAF) v Afghánistánu. ISAF měly původně za úkol zajistit Kábul a okolí proti Tálibánu a Al-Káidě, aby mohla fungovat vláda Hámida Karzaje. 13. října 2003 Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila rozšíření působnosti ISAF na zbytku území Afghánistánu. K březnu 2012 v Afghánistánu působilo téměř 130 000 vojáků pod vedením NATO. Ukončení bojových operací v zemi proběhlo na konci roku 2014. V roce 2015 byla zahájena nová koaliční operace s názvem Rozhodná podpora, která má za úkol s využitím 12 500 zahraničních vojáků provádět v této zemi výcvik, poradenství a podporu afghánských ozbrojených sil.", "V roce 2004 NATO započala na žádost irácké vlády výcvikovou misi v Iráku (NATO Training Mission Iraq, NTM-I), která se starala o výcvik nové irácké armády. Cílem bylo poskytnout demokraticky vedený a schopný obranný sektor. Spolupracovala nejdříve s Koalicí mnohonárodních sil (Multi-National Force Iraq, MNF-I), po jejím zániku v roce 2010 pak s nově vzniklou složkou United States Forces – Iraq. Původně se mise soustředila hlavně na výcvik vysoce postavených důstojníků. V září 2005 NATO otevřelo na kraji Bagdádu vojenskou akademii, ve které do konce února 2009 působili čtyři čeští vojáci. V říjnu 2007 se operace rozšířila na výcvik federální policie a v prosinci 2008 na další složky jako např. loďstvo a letectvo. K 31. prosinci 2011 mise skončila, když vypršela platnost dohody o její existenci. Operace se zúčastnilo 23 členských států NATO, které přispěly celkově částkou téměř 250 milionů dolarů.", "17. srpna 2009 zahájilo NATO operaci Ocean Shield (Oceánský štít), která spočívá v ochraně námořní dopravy v Adenském zálivu a Indickém oceánu (okolí Afrického rohu) proti somálským pirátům. Navazuje tak na předchozí operace Allied Provider (říjen–prosinec 2008) a Allied Protector (březen-srpen 2009), které probíhaly také v Adenském zálivu. Hlavním cílem operace Allied Provider bylo zabezpečení civilních lodí Světového potravinového programu, které do Afriky dovážely potraviny, a operace Allied Protector rozšířila působnost i na komerční plavidla. Operace Ocean Shield kromě samotné kontroly vod poskytuje okolním zemím výcvik vlastních protipirátských jednotek.", "Během občanské války v Libyi v roce 2011 vyeskalovalo násilí mezi protestanty a libyjskou vládou v čele s Muammarem Kaddáfím natolik, že Rada bezpečnosti OSN 17. března 2011 schválila rezoluci č. 1973, která požadovala příměří a schválila vojenský zásah za účelem obrany civilního obyvatelstva. Koalice, ve které bylo i několik členů NATO, zřídila nedlouho poté nad Libyí bezletovou zónu. 20. března 2011 schválilo NATO embargo na dovoz zbraní libyjskému režimu, které prosazovala skrze operaci Unified Protector (Sjednocený ochránce). Ta měla za úkol „kontrolovat, nahlásit a v případě potřeby zastavit lodě podezřívané z nelegálního převozu zbraní.“ 24. března NATO souhlasilo s převzetím moci nad bezletovou zónou od původní koalice. Moc nad pozemními jednotkami zůstala v rukou koalice. Ne všechny členské země se však bojových operací zúčastnily. Do června 2011 jich bylo jen 8 z tehdy celkových 28, což vyústilo v konflikt mezi americkým ministrem obrany Robertem Gatesem a státy jako Polsko, Španělsko, Nizozemsko, Turecko a Německo. Gates po těchto zemích chtěl, aby se na operaci podílely více. Ve svém proslovu v Bruselu 10. června Gates dále kritizoval nečinné země s poznámkou, že jejich jednání by mohlo způsobit rozpad NATO. Operace v Libyi byla prodloužena do září. Týden na to Norsko oznámilo, že postupně utlumí svou účast na operaci, kterou kompletně ukončí k 1. srpnu. Stažení norských stíhacích letounů nakonec proběhlo 4. srpna. Velitel Royal Navy prohlásil, že britská účast je kvůli škrtům v rozpočtu neudržitelná. Operace nakonec probíhaly až do října; 20. října byl zabit Muammar Kaddáfí a 31. října byla oficiálně ukončena intervence NATO. Intervence NATO pomohla svrhnout a zavraždit vůdce Libye, diktátora Muammara Kaddáfího, na druhou stranu uvrhla celou zemi do krvavého chaosu, trvajícího dodnes.", "", "NATO zřídilo Euroatlantickou radu partnerství a Partnerství pro mír, které slouží ke spolupráci 29 států NATO a 21 „partnerských zemí.“", "V listopadu 2002 byly na pražském summitu zahájeny Individuální akční plány partnerství (IPAP) a je otevřen zemím, které mají politickou vůli a schopnosti prohloubit své vztahy s NATO. V současnosti se IPAP účastní následující státy:", "Od devadesátých let začala Aliance spolupracovat se státy, se kterými nemá uzavřené žádné z výše uvedených oficiálních partnerství. Např. Argentina a Chile spolupracovaly s NATO ve válce v Bosně a Hercegovině. V roce 1998 Aliance vytvořila obecné směrnice týkající se vztahů s ostatními zeměmi. Státy ochotné s NATO spolupracovat se nazývají „kontaktní země“ nebo „další globální partneři“.", "Hlavní velitelství NATO se nachází v Harenu v Bruselu. Pracují v něm delegace členských států, styční důstojníci nebo diplomaté partnerských zemí, mezinárodní civilní zaměstnanci a mezinárodní vojenští zaměstnanci. Celkový počet stálých zaměstnanců je zhruba 4000.", "Hlavní politickou strukturu NATO tvoří Severoatlantická rada, Výbor pro obranné plánování a Skupina pro jaderné plánování. Těmto orgánům jsou podřízeny Hlavní výbory, které řeší specifické úkoly v politické, vojenské a ekonomické oblasti.", "Severoatlantická rada je nejvyšší rozhodovací a konzultační orgán Aliance. Delegace každé z 29 členských zemí je v ní zastoupena jedním delegátem (stálým zástupcem). Rada se schází alespoň jednou týdně, zasedání na úrovni ministrů zahraničí, předsedů vlád nebo ministrů obrany probíhají jednou za půl roku. Radě předsedá generální tajemník NATO a rozhodnutí musí být přijata jednomyslně.", "Nejvyšším vojenským orgánem NATO je Vojenský výbor, který předkládá návrhy a doporučení Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování. Stejně jako v Severoatlantické radě je každá z členských zemí zastoupena jedním (vojenským) zástupcem a výbor se schází alespoň jednou týdně. Předseda Vojenského výboru je volen náčelníky generálních štábů členských zemí na tříleté období. Od roku 2015 do roku 2018 jím byl český armádní generál Petr Pavel. Od roku 2018 zastává tuto pozici sir Stuart Peach. Výboru podléhají dvě vojenská velitelství: Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO) a Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT). ACO sídlí ve Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) a velí mu vrchní velitel sil NATO v Evropě (SACEUR). Tím byl od roku 2009 admirál James Stavridis, v letech 2013 až 2016 Philip Breedlove a následující tři roky Curtis Scaparrotti. V květnu 2019 se jím stal admirál Tod Wolters. Velitelem ACT (SACT) je od roku generál Stéphane Abrial.", "", "Parlamentní shromáždění sestává z poslanců parlamentů všech členských států a 14 přidružených států. Nemá výkonnou moc, má pouze konzultativní charakter. Delegáti pracují v pěti výborech: ekonomickém, politickém, bezpečnostním a vědecko-technickém a ve zvláštní skupině pro středomořský dialog. Počet poslanců zemí je odvozen od počtu obyvatel; v shromáždění jich zasedá celkem přes 300, z toho z Česka 7.", "Rada NATO-Rusko byla založena v roce 2002, kdy nahradila Stálou společnou radu Rusko-NATO (Permanent Join Council). Rusko na jedné straně a NATO na druhé v ní jednají jako rovnocenní partneři. Slouží ke konzultaci o bezpečnostních a vojenských otázkách. V roce 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv kritizoval rozšiřování NATO na východ, které podle něho porušilo sliby dané západními politiky po sjednocení Německa. V roce 2014 NATO přerušilo s Ruskem veškerou spolupráci. V březnu 2015, po uzavření příměří v Minsku mezi proruskými separatisty v Donbasu a ukrajinskou vládou, němečtí představitelé z okruhu kancléřky Merkelové kritizovali vrchního velitele sil NATO v Evropě amerického generála Philipa Breedlova za „nepravdivá tvrzení a přehnané soudy“ o přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině, které zbytečně vyhrocují ukrajinskou krizi a ohrožují důvěryhodnost NATO. Podle německého magazínu \"Der Spiegel\" generál Breedlove v posledních měsících opakovaně veřejně varoval před hrozící ruskou invazí nebo před přítomností vysokého počtu ruských vojáků na Ukrajině, a pokaždé se podle německé rozvědky jeho informace ukázaly jako přehnané nebo nepravdivé. Znepokojení nad výroky generála Breedlova vyjádřili i někteří velvyslanci členských států při NATO. Spojené státy v únoru 2019 odstoupily od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) z roku 1987. Tento krok podpořila i Severoatlantická aliance. Panují obavy, že vypuknou nové závody ve zbrojení. Spojené státy a NATO obvinily z porušení smlouvy Rusko, naopak Rusko obvinilo z porušení smlouvy Spojené státy. Podle názoru některých nezávislých expertů a komentátorů smlouvu patrně porušovaly obě strany, ale Spojené státy od smlouvy odstoupily, protože signatářem smlouvy není Čína, která může bez omezení budovat svůj raketový arzenál. Tento názor potvrdil již v roce 2018 bezpečnostní poradce amerického prezidenta John Bolton.", "V důsledku vojenské intervence v Libyi, která vedla ke svržení režimu Muammara Kaddáfího v roce 2011, se Libye propadla do chaosu a občanské války. Někteří politici, například slovenský premiér Robert Fico, jihoafrický prezident Jacob Zuma, americký senátor Rand Paul nebo britský politik Nigel Farage, se domnívají, že k destabilizaci Blízkého východu a k následné migrační vlně přispěly vojenské intervence NATO a západních zemí v Iráku a Libyi i podpora povstalců v Sýrii. Po setkání s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem v září 2015 kritizoval místopředseda vlády České republiky Andrej Babiš NATO za nezájem o ochranu evropských hranic a prohlásil: „NATO se chová účelově. Proti somálským pirátům zasáhlo, protože tam byl ekonomický zájem členských zemí NATO a dalších zemí Bezpečnostní rady OSN. (...) NATO uprchlíci nezajímají, přitom jejich vstupní branou do Evropy je Turecko, člen NATO, a pašeráci na území Turecka, člena NATO, operují.“ Německý ministr zahraničí ve vládě Angely Merkelové Frank-Walter Steinmeier v červnu 2016 kritizoval NATO za eskalaci napětí ve vztazích s Ruskem a označil rozsáhlá vojenská cvičení NATO u hranic Ruska za „kontraproduktivní“. Steinmeier uvedl: „To, co bychom nyní neměli dělat, je dál vyhrocovat situaci chrastěním zbraní a válečným štvaním.“ Průzkum veřejného mínění v Rusku v červnu 2016 zjistil, že 68 % dotázaných Rusů považuje rozmístění vojsk NATO u ruských hranic v Polsku a Pobaltí za hrozbu pro Rusko. NATO bylo kritizováno, protože mlčí k porušování lidských práv v Turecku, které má druhé největší vojsko v rámci NATO a je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní. V důsledku rozsáhlých politických čistek v Turecku proti skutečným nebo domnělým oponentům režimu po neúspěšném pokusu o vojenský převrat ze dne 15. července 2016 požádalo několik desítek vysoce postavených tureckých důstojníků působících ve strukturách NATO o azyl v členských zemích NATO. Generálním tajemník NATO Stoltenberg na to reagoval slovy, že „Turecko má právo stíhat organizátory“ vojenského převratu a zdůraznil, že Turecko je klíčovým spojencem v rámci NATO. O azyl ve Spojených státech požádal i turecký admirál Mustafa Ugurlu, který sloužil v misi NATO v Norfolku ve Virginii. Po převratu byl zatčen také generálmajor Cahit Bakir, který velel tureckým silám v mezinárodních jednotkách NATO v Afghánistánu. Turecký provládní deník \"Yeni Şafak\" obvinil amerického generála Johna Campbella, který velel jednotkám NATO v Afghánistánu, že se podílel na plánování vojenského převratu v Turecku. Podle některých komentátorů NATO při svém rozšiřování do východní Evropy snížilo své vlastní standardy a spolupracuje i se zkorumpovanými a autokratickými režimy jako je Černá Hora pod vedením Mila Djukanoviče, která k NATO přistoupila 19. května 2016. Mezi členskými zeměmi NATO existuje několik interních konfliktů, například spor o Gibraltar mezi Španělskem a Spojeným královstvím, nepřátelství mezi Řeckem a Tureckem, které se vystupňovalo po turecké invazi na Kypr, jehož severní část turecká armáda nezákonně okupuje, nebo spor mezi některými členskými zeměmi NATO a Tureckem týkající se americké podpory Kurdů v Sýrii, ale také turecké podpory syrské teroristické organizace An-Nusrá, která byla napojená na Al-Káidu. Německá kancléřka Merkelová kritizovala tureckou invazi na sever Sýrie obydlený převážně Kurdy. Naopak šéf NATO Jens Stoltenberg tureckou invazi podpořil." ] }

{ "title": [ "Život a kariéra.", "Mladá léta.", "Filmovým kritikem.", "Filmovým režisérem.", "Poslední léta." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodil se v roce 1932 v Paříži. Jeho matkou byla Jeanine de Monferrand, otec byl uveden jako neznámý. V raném dětství žil se svojí babičkou a byla to právě ona, kdo v něm vyvolal lásku ke knihám. Teprve po babiččině smrti, kdy mu bylo 10 let, začal žít se svou matkou a nevlastním otcem Rolandem Truffautem. Svého biologického otce, židovského dentistu Rolanda Lévyho, poznal až v roce 1968. V dětství často utíkal z domova a pobýval se svými přáteli. Jeho celoživotním nejlepším přítelem byl již od mládí Robert Lachenay, se kterým často chodil za školu a čas trávil v pařížských kinech. Byl to právě film, který nabízel mladému Truffautovi únik z neuspokojivého života. Poté, co byl v roce 1946 vyloučen ze školy, začal porůznu pracovat. V patnácti letech založil vlastní filmový klub. Tehdy často navštěvoval Cinémathèque française, kde se setkával s dalšími mladými cinefily, budoucími představiteli Francouzské nové vlny a s nespočtem filmů z celého světa. Oblíbil si především film americký a režiséry jako Johna Forda, Howarda Hawkse či Alfreda Hitchcocka.", "V tomto období se seznámil s filmovým kritikem a teoretikem Andrém Bazinem, který měl velký vliv na jeho budoucí život. V roce 1950, kdy mu bylo 18 let, byl odveden do francouzské armády, po dvou letech ovšem dezertoval, byl zatčen a skončil ve vojenském vězení. Bazin využil svého politického vlivu a zařídil jeho propuštění, načež jej zaměstnal ve svém nově založeném filmovém časopise \"Cahiers du cinéma\". Během několika následujících let se stal filmovým kritikem a získal si pověst svými útočnými a nekompromisními recenzemi. V roce 1954 napsal slavný článek nazvaný „Jistá tendence francouzského filmu“, ve kterém ostře napadl soudobý stav francouzské kinematografie a kritizoval konkrétní filmové tvůrce. To mu vysloužilo přezdívku „Hrobník francouzské kinematografie“ a jako jediný kritik nebyl vpuštěn na filmový festival v Cannes v roce 1958.", "Tehdy se začal věnovat samotné filmové tvorbě, byl asistentem u Roberta Rosselliniho a natočil dva krátkometrážní filmy. Jeho prvotinou byla několikaminutová filmová hříčka nazvaná \"Une visite\" (1955), kterou natočil ve zcela amatérských podmínkách s několika svými přáteli. Další film byl již ambicióznější, čtvrthodinový snímek \"Uličníci\" (1957) s debutující Bernadette Lafont. V roce 1957 se „muž, který miloval ženy“ oženil s Madeleine Morgenstern, dcerou Ignáce Morgensterna, generálního ředitele jedné z největších filmových distribučních společností ve Francii, kterému Truffaut vděčil za zajišťování financí pro jeho první filmy. S Madeleine měli dvě dcery, Lauru (1959) a Evu (1961). Jeho první celovečerní film \"Nikdo mne nemá rád\" (1959) zaznamenal kritický i divácký úspěch. Na festivalu v Cannes, kam nebyl rok předtím vpuštěn, obdržel cenu za nejlepší režii. Film byl dosti autobiografický a Truffaut jej věnoval Andrému Bazinovi, který zemřel v době jeho natáčení. Hlavní postavu Antoina Doinela ztvárnil debutant Jean-Pierre Léaud, který se pak stal Truffautovým dvorním hercem. Jejich hlavní spoluprací bylo pokračování v osudech Antoina Doinela v sérii filmů nazvaných „Cyklus Antoina Doinela“. Také napsal scénář k jednomu z nejvýznamnějších filmů francouzské nové vlny \"U konce s dechem\" (1959), který natočil Jean-Luc Godard a ve kterém hlavní postavu ztvárnil Jean-Paul Belmondo. Po úspěchu svého debutu natočil film \"Střílejte na pianistu\" (1960), který stylisticky vycházel z amerického filmu noir. Přestože byl film vysoce kriticky ceněný, diváci na něj nechodili a nebyl finančně úspěšný. Jako svůj třetí celovečerní film realizoval dlouho připravovanou filmovou adaptaci románu Henri-Pierra Rochého \"Jules a Jim\" (1962), která mu přinesla opětovný divácký úspěch. Po filmu \"Hebká kůže\" (1964) režíroval v americké produkci další adaptaci, tentokrát klasického sci-fi románu Raye Bradburyho \"451° Fahrenheita\" (1965), ve které dostal příležitost k vyznání své lásky ke knihám. Natáčení tohoto filmu bylo však pro Truffauta dosti náročné, a to z několika důvodů. Jednak nebyl zvyklý na velkou produkci, protože do té doby pracoval vždy s malým štábem a rozpočtem, a jednak se natáčelo v angličtině, kterou ovládal velmi málo. Následovaly snímky \"Nevěsta byla v černém\" (1968) a \"Siréna od Mississippi\" (1969), adaptace amerických detektivních románů Williama Irishe. Poté, co se v roce 1965 rozvedl s Madeleine Morgenstern, neměl roku 1968 daleko k dalšímu manželství, tentokrát s Claude Jade, hlavní herečkou filmů doinelovského cyklu – \"Ukradené polibky\" (1968), \"Rodinný krb\" (1970) a \"Láska na útěku\" (1979), které pokračovaly v osudech Antoina Doinela. Ve svém následujícím filmu \"Divoké dítě\" (1970) si Truffaut zahrál hlavní postavu, což později opakoval v několika svých dalších filmech. Jeho další snímek byl \"Dvě Angličanky a kontinent\" (1971), opět podle románu Henri-Pierre Rochého. Po filmu \"Hezká holka jako já\" (1972) realizoval film \"Americká noc\" (1973), ve kterém se vyznal ze svojí lásky k filmování a který získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Po tomto úspěchu následovaly filmy \"Příběh Adély H.\" (1975) o životě dcery Victora Huga a snímek \"Kapesné\" (1976), ve kterém zavedl diváka do svého oblíbeného světa dětí. Ve své filmové kariéře pokračoval snímky \"Muž, který měl rád ženy\" (1977) a \"Zelený pokoj\" (1978). V té době si také zahrál postavu francouzského vědce ve filmu Stevena Spielberga \"Blízká setkání třetího druhu\" (1977), byla to jeho jediná herecká účast mimo své vlastní filmy. Poté natočil poslední část z doinelovské série, nazvanou \"Láska na útěku\" (1979). Jeho další film \"Poslední metro\" (1980) vzbudil mezinárodní pozornost, když z dvanácti nominací na Césara získal rovných deset ocenění, včetně Césara za nejlepší režii. Následně natočil film \"Žena od vedle\" (1981) s Gérardem Depardieu, se kterým spolupracoval již na svém předchozím filmu.", "Jeho posledním filmem se stala symbolicky \"Konečně neděle!\" (1983), stylová pocta Alfredu Hitchcockovi. Poslední životní partnerkou mu byla herečka Fanny Ardant, se kterou natočil své poslední dva filmy a s níž měl dceru Joséphinu (1983). To, že byl Truffaut celoživotní cinefil, potvrzuje i historka, podle níž jednou vyhodil stopaře, kterého předtím nabral, když se dozvěděl, že dotyčný stopař nemá rád filmy. V roce 1983 byl Truffautovi zjištěn nádor na mozku, zemřel v roce 1984 v American Hospital v Paříži ve věku 52 let. Když umíral, měl stále několik filmů v přípravě. Je pohřben na hřbitově v Montmartru v Paříži." ] }

{ "title": [ "Příběh.", "Porovnání novely a filmu.", "Atmosféra.", "Produkce.", "Obsazení.", "Přijetí.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Příběh se odehrává na pozadí politických změn sklonku 30. let 20. století v Československu. Pro děj se též stala důležitou smrt dalajlámy Tubtäna Gjamccha v roce 1933. Vlastní děj se potom zaměřuje na psychologii spořádaného otce rodiny a vzorného zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla, který spolu s pádem zlaté éry první republiky mění svůj charakter až do patologické polohy. Na konci filmu, tedy po vytvoření protektorátu, se stává z Kopfrkingla vrah své milované rodiny, příslušník strany (NSDAP), od které je pověřen šéfováním nových plynových žárovišť. Deformace jeho psychiky je ještě umocněna návštěvami snového „tibetského vyslance“, který ho nazývá novým dalajlámou a buddhou.", "Rozdílnost filmu a knižní předlohy je minimální, například úprava scény v panoptiku, je ve filmu vylíčena daleko tvrdším a morbidnějším způsobem. Také je časté, že dialogy a monology se často zaměňují a objevují se na rozdílných místech než v předloze. Jak ve filmu, tak v předloze se u postav objevuje hovorová řeč i podobné nebo dokonce totožné větné konstrukce. Nebo záměna kapitol a jejich časová posloupnost v knize je pak ve filmu podaná rozdílně. Občasné je i vynechání detailů a vysvětlujících rozhovorů a dějů, které kniha obsahuje, také některé události úplně mizí a jiné jsou interpretovány jinak. Zásadní je změna způsobu, kterým se Kopfrkingl dostane do židovského pohřebního bratrstva – v knize v přestrojení za žebráka a ve filmu se tam nechá pozvat svým lékařem Bettleheimem. Film také obsahuje některé scény navíc jako návštěva Kopfrkingla v „masérském salónu“, nová je též postava bledé mlčící dívky. Na konci novely Kopfrkingla odváží sanitka (snad do blázince); poslední scéna se odehrává po skončení války v sanitním vlaku. Tyto scény ve filmu nejsou.", "Ještě v dobách svého studia se režisér Herz setkal s psychologickými filmy Alfreda Hitchcocka a později filmy Victora Sjöströma, Ingmara Bergmana, či Luise Buñuela, které si velmi oblíbil a je možné ve filmu jistý vliv jejich tvorby vidět. Na druhou stranu režisér popírá, že by se jednalo o cílené napodobování. Zřetelný je vliv surrealistické tvorby autorova generačního současníka a přítele Jana Švankmajera, například scéna v zoologické zahradě. Krom precizní režie vytváří expresivní nádech filmu kamera Stanislava Miloty, který natáčel Rudolfa Hrušínského z ne zcela obvyklých úhlů, ve velkých detailech a za použití speciálních technik, jako bylo – v té době téměř neznámé – rybí oko. Atmosféru dotváří výsledný rychlý střih a prostřihy Jaromíra Janáčka spolu s hudbou Zdeňka Lišky. Notně se na vyznění díla podílí vysoce ceněné herectví Rudolfa Hrušínského v roli Kopfrkingla, jehož monology zabírají až 60 % filmového času. Filmové prostředky též umožnily zajímavě zpracovat specifický vztah Karla Kopfrkingla k obrazům či fotografiím, který definoval už Ladislav Fuks ve své novele. Záběry vybraných obrazů divákovi představuje psychiku hlavního hrdiny, jak vidno např ve scéně u rámaře Holého. Obrazy jsou ve filmu také použity k podtržení výhradně hudebních nebo mluvených pasáží. Nejpatrněji je toto vidět ve scéně, kdy Kopfrkingl představuje svoji koncepci velkých pecí v místnosti s pravým křídlem triptychu \"Zahrada pozemských rozkoší\" od Hieronyma Bosche: jak se projev stává intenzivnější začne kamera bloudivě zabírat detaily díla, následně se objeví i záběry z obrazů jako \"Nesení kříže\", \"Let do nebe\" a \"Sedm smrtelných hříchů\". Významnou roli ve výsledné expresivitě filmu hrají též exteriéry a interiéry krematorií, z nichž nejvýznamnější je pardubické krematorium, ale také se zde objevily záběry urnového háje v Plzni či krematoria v Praze-Strašnicích. V pražském krematoriu se natáčelo spalování, záležitosti s pecemi.", "Scénář filmu je postaven na stejnojmenné novele Ladislava Fukse z roku 1967. Režiséru Juraji Herzovi se zamlouval název, který u něho způsobil první zájem o vytvoření filmu. Po přečtení ale zjistil, že se mu vlastní děj příliš nezamlouvá pro natočení, rozhodl se proto k úpravám. Scénář vznikal ve spolupráci s autorem knihy přibližně dva roky a Fuks nechal Herzovi téměř volnou ruku ke změnám. Produkce filmu se ujala tvůrčí skupina Jiřího Šebora a Vladimíra Bora. Juraj Herz si našel kameramana Stanislava Milotu, se kterým napsal technický scénář, společně popsali každý záběr. Ve filmu se pak tohoto scénáře striktně drželi. Pro hlavní roli měl Herz vyhlédnutého Rudolfa Hrušínského, kterému se ale technický scénář příliš nezamlouval (málo hereckého prostoru pro hlavní postavu). Nakonec souhlasil a po několika úvodních dnech se mu natáčení začalo líbit, byla s ním poté výborná spolupráce. Natáčení v krematoriích bylo velmi rychlé, neboť každý člen štábu je chtěl mít co nejdříve za sebou. Rakve se skutečnými mrtvolami (kvůli nedostatku místa) ležely venku a místnostmi se šířil zápach, navíc byly letní měsíce, červenec a srpen. Produkční rozléval po krematoriu vodu s aromatem lesní vůně. Juraj Herz vzpomíná, že kdykoli ucítil během návštěvy biografu lesní vůni (která se tehdy běžně v kinech rozstřikovala), udělalo se mu špatně. Poznamenává, že sám neví, kam film zařadit, záleží to spíše na kulturním prostředí, ve kterém byl snímek promítán. Může být pojat jako horor, což se stalo v Itálii, kde lidé vycházeli z kin šokovaní (pohřeb žehem se zde neprovozoval). V Nizozemsku se lidé během filmu dokázali pobavit, což režisér oceňuje, točil jej jako film s prvky černé komedie. V Praze lidé film přijali vážně, téma se jich dotýkalo. Problémem občas bylo sladit výkony Rudolfa Hrušínského a Vlasty Chramostové. Hrušínský zahrál nejlépe na první pokus a dalšími se zhoršoval, zatímco s Vlastou Chramostovou to bylo naopak. Potřebovala si scénu nacvičit a s každým opakováním se lepšila. Herci s natáčením v krematoriu neměli potíže, výjimkou byl Jiří Menzel, kterému prostředí nesvědčilo. Režisér Herz se k filmu vyjádřil: „Jediný film, který je takový, jaký jsem ho chtěl je Spalovač mrtvol, s výjimkou jedné scény.“ Tato scéna byla dotočena roku 1969, měla být v závěru filmu. Byla to jistá variace původního Fuksova dovětku, kdy pan Kopfrkingl sleduje zbídačené lidi po druhé světové válce: dva zaměstnanci krematoria sedí v kavárně v Reprezentačním domě a za oknem projíždějí ruské okupační tanky. Zaměstnanci mluví o panu Kopfrkinglovi, byl to tak milý pán, co se s ním stalo? Další záběr ukazuje rozbité Muzeum. Další záběr ukazuje naštvané tváře lidí a mezi nimi se najednou vyloupne usmívající se pan Kopfrkingl. Kvůli velké provokativnosti byla tato scéna vystřižena. Kameraman Stanislav Milota natáčení filmu považuje za životní zážitek díky silnému příběhu. Uvažoval, jakým způsobem bude snímat a vzpomněl si na druh širokoúhlého objektivu zvaného rybí oko, který použil na stěžejní úseky filmu. Prosadil si na režisérovi černobílý snímek, i když Herz chtěl mít film v barvě. Natáčelo se kamerou Arriflex (kamera bez zvuku, ten byl přidán postsynchronem) a většinu snímků natáčel Milota z ruky. Film považuje za zdařilý a hovoří o tom, že taková tvorba je potřebná, neboť ukazuje tragickou rovinu - „Kopfrkinglové jsou stále mezi námi“. Herečka Vlasta Chramostová spolupracovala se svým manželem Stanislavem Milotou pouze v tomto filmu. Vzpomíná, že se film začal točit v uvolněné předsrpnové atmosféře roku 1968 a nikdo nemohl tušit, že se z něj stane oceňovaný kultovní film. Po dotočení a premiéře film putoval do trezoru. Přidává pikantní historku, kdy její manžel Stanislav Milota (kameraman filmu) prorocky odpověděl na její otázku, jak chtějí s režisérem točit scénu s oběšením představitelky její role. Stanislav Milota se sarkasmem hodným Spalovače mrtvol odvětil: „\"Přece jako tvůj poslední záběr.\"“ Nemohl tušit, jakou vyřkl pravdu, Vlasta Chramostová po srpnu 1968 nesměla točit, stejně tak v českém filmu skončil i Stanislav Milota.", "a další", "S výsledným filmem byl autor námětu Fuks spokojen. Režisér ho také přijímá vcelku kladně, až na závěrečnou scénu, která musela být z ideologických důvodů vystřižena. Sám režisér viděl ve filmu „černou komedii“, nicméně film byl přijímán v různých zemích různým způsobem. V Československu byl film promítán v době nedlouho po invaze armád Varšavské smlouvy, proto byla proměna hlavní postavy v nacistu chápána více než cokoli jiného jako alegorie nastupující normalizace. Film byl oficiálně pro přílišnou morbidnost stažen z distribuce a uložen do trezoru v roce 1973. V Nizozemsku vyzněl film jako komedie, zatímco v Itálii byl přijat jako horor, protože zde byla kremace problematické téma. Velice široké publikum si získal na počátku 90. let v Paříži, kde byl promítán kině Accatone a stal se druhým nejsledovanějším filmem. Zásluhu na tom měl také majitel kina Kazik Hentchel, který stylově kino vyzdobil.", "Dále byl navržen na Oscara za rok 1969 v kategorii cizojazyčný film, ale nedostal se do pětice nominovaných. Spolu s Menzelovými \"Ostře sledovanými vlaky\" se umístil na osmém místě ze sta v anketě pořádané Projektem 100 při příležitosti sta let československé kinematografie (první se v této anketě umístila Vláčilova \"Marketa Lazarová\")." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dějiny.", "Geografie.", "Hydrosféra.", "Podnebí.", "Flóra a fauna.", "Krajina.", "Politický systém.", "Vláda.", "Politické strany.", "Královská rodina.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Energie.", "Průmysl.", "Obchod.", "Zemědělství.", "Doprava.", "Cestovní ruch.", "Obyvatelstvo.", "Demografie.", "Imigrace.", "Jazyk.", "Náboženství.", "Kultura.", "Výtvarné umění.", "Literatura.", "Hudba.", "Film.", "Státní symboly.", "Věda a školství.", "Školství.", "Věda.", "Sport.", "Životní prostředí." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Název Nizozemsko (Nederland) je složen ze slov \"neder\" = nízká a \"land\" = země. Většina tohoto nízko a blízko moře položeného území patřilo ve středověku k Burgundskému hrabství, které existovalo v letech 867 až 1678 a nacházelo se na území dnešního francouzského regionu Franche-Comté. V letech 1581–1714 ovládala toto", "Ve starověku se na území dnešního Nizozemska usídlily germánské a keltské kmeny, které mezi sebou soupeřily o moc. Přibližně v 10. století došlo k rozdrobení země na jednotlivá knížectví, ve kterých vznikala města s kvetoucím obchodem a řemesly. Po několika pokusech o sjednocení se celé území dostalo v roce 1477 do rukou Habsburků. Na přelomu 16. a 17. století se země stala místem náboženských nepokojů, které však paradoxně vůbec nebránily rozmachu. Po rozmachu protestantství v holandských provinciích následovala politika násilné rekatolizace, kterou prováděl panovník španělský král Filip II., propuklo povstání nizozemských protestantů a od roku 1568 probíhaly boje Nizozemců za nezávislost na Španělsku v tzv. osmdesátileté válce. V průběhu Nizozemské revoluce vznikla v severních oblastech země tzv. Utrechtská unie, která v roce 1581 vyhlásila vznik Spojených provincií nizozemských. V 17. století došlo v Nizozemsku k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění, v nábožensky tolerantní zemi působili umělci a myslitelé jako Rembrandt, Huygens, Spinoza, Descartes nebo Komenský. V této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu a země se stala jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa. Na objevné plavby se vydávali nizozemští mořeplavci jako Willem Barents nebo Abel Tasman. Obchodní spory s Anglií a boj o nadvládu nad námořním obchodem vedly ke čtyřem anglo–nizozemským válkám. Po Francouzské revoluci se v roce 1795 nizozemských provincií zmocnila", "Nizozemsko je nížinatá země na pobřeží Severního moře. Na východě hraničí s Německem (délka hranice 577 km) a na jihu s Belgií (délka hranice 450 km). Na jihozápadě se táhne lesnatá plošina, kde se nachází nejvyšší vrchol Nizozemska, 321 metrů vysoký Vaalserberg.", "Pro pobřežní oblasti Nizozemska jsou typické prolákliny mělkých přílivových plošin. Existují dva druhy těchto plošin – \"watty\" a \"marše\". Watty se vyskytují v okrajovém moři Waddenzee a jsou přílivem zaplavovány a odlivem obnažovány. Na mnoha místech obyvatelé země zpevnili písečné valy a přesypy, postavili hráze", "V Nizozemsku převládá oceánské podnebí. Roční úhrn srážek je poměrně vysoký, pohybuje se v rozmezí 750–850 mm. Velmi často se ve vnitrozemí objevují mlhy a často vane silný", "Ve srovnání s prehistorickou dobou se silně snížil rozsah lesů (nyní necelých 9 % plochy Nizozemska) a bažin. Většina dubových a březových porostů na východě byla vysazena, stejně tak jako rozsáhlé jehličnaté a listnaté lesy na pahorcích v centrální oblasti Veluwe. Značnou část zemědělské půdy nyní zabírají komerční", "Nizozemská krajina je většinou kulturní krajina, tedy vzniklá zásahy člověka do různých krajinných typů. Nejznámější nizozemské krajinné typy podle zeminy jsou: písečné duny, říční a přímořské jílové naplaveniny, rašeliniště, křídové útesy v Limburgu a poldery v provincii Flevoland. V Nizozemsku", "", "Nizozemsko je konstituční (dědičná) monarchie a státoprávně parlamentní demokracie. Hlavou státu je od roku 2013 král Vilém Alexandr. Král sdílí výkonnou moc s Radou ministrů prostřednictvím Státní rady, jejíž je ústavním předsedou, ale praktický vliv krále na exekutivu je velmi omezený. Předsedou", "Vzhledem k pluralitnímu politickému systému a velkému množství politických stran se od osmnáctého století nepodařilo žádné politické straně získat v parlamentu absolutní většinu. Obecně lze říci, že na politické scéně dominují v Nizozemsku tři bloky: Křesťanskodemokratická výzva, Strana práce a Lidová strana pro svobodu a demokracii. V roce 2002 se stala velmi populární strana zavražděného politika Pima Fortuyna a v roce 2006 získala devět mandátu Strana pro svobodu politika Geerta Wilderse. V Nizozemsku, na", "Dynastie Nasavských nebo jen Nasavští je vládnoucí dynastie v Nizozemsku a do roku 1962 také v Lucembursku. Rod je původem z německého Nassavska, podle kterého nese jméno a kde nejdříve jeho příslušníci vládli jako hrabata a později jako vévodové. Později se rod rozdělil na syny nassavského hraběte Hendrika II. a", "Nizozemsko je rozděleno na dvanáct provincií: Kromě provincií spadají pod Nizozemsko též 3", "Nizozemsko je jednou z nejbohatších zemí na světě a celosvětově vzato se řadí mezi dvacet největších ekonomik. Země je členem Eurozóny, platí se eurem. HDP se v současné době pohybuje okolo 38 600 USD na obyvatele. Hlavní obchodní partneři jsou Německo (25,2 %), Belgie (14,6 %), Francie (8,4 %), Spojené království Velké Británie a Severního Irska (8,9%) a Itálie (4,6%). Základem nizozemského hospodářství je průmysl, obchod a doprava. Určitou roli hraje i zemědělství.", "Nejdůležitější těžbou nerostné suroviny je těžba zemního plynu (Nizozemsko je v těžbě zemního plynu 6. na světě). Ten je určen", "Zvláště zpracování ropy je velmi rozvinuté, největší rafinerie se nachází u Rotterdamu, dále je", "Díky velmi výhodné poloze u moře se velmi dobře daří obchodu", "V Nizozemsku je převaha nížin, je zde mírné vlhké podnebí a úrodné půdy, proto jsou zde předpoklady pro dobře rozvinuté zemědělství. Nizozemské zemědělství je vysoce rozvinuté, intenzivní, výkonné a mechanizované. Zaměstnává ale jen", "Toto odvětví je pro", "Klíčovými destinacemi jsou Amsterdam a Haag (\"Den Haag\" oder \"'s Gravenhage\") se soustavou splavných kanálů (\"grachten\"), s mnoha historickými budovami, muzei a kulturními institucemi. K Haagu patří také mořské letovisko Scheveningen s rozsáhlou pláží a promenádou s atrakcemi. Mnoho dalších měst nabízí rozsáhlé soubory historických památek, například Delft, Leiden a Utrecht. Dále stojí za návštěvu města v Severním Holandsku jako Alkmaar nebo Edam nabízející pohled do historie přípravy sýrů (mj. Eidam). Další turistickou atrakcí je Keukenhof - Zahrada Evropy, kde každoročně vykvete 6-7 milionů cibulovitých okrasných rostlin, především tulipánů. K turistickým atrakcím patří i miniaturní městečko Madurodam v Haagu nebo zábavní parky Efteling a Walibi World. Nizozemsko láká i na architektonické památky. Velkou roli v nizozemské architektuře sehrálo hnutí De Stijl založené roku 1917. Z architektů byl jeho členem zejména Gerrit Rietveld. Zásady hnutí se pokusil uplatnit v projektu domu v Utrechtu, který je znám jako Dům Rietvelda a Schröderové. Ten byl roku 2000 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Z pověstných větrných mlýnů, které se staly symbolem", "", "Nizozemsko mělo na konci roku 2009 16 515 057 obyvatel a s hustotou 397,7/km2 patří mezi jedny z nejhustěji osídlených zemí v Evropě. Skoro polovinu těchto obyvatel", "Vzhledem k silné koloniální a postkoloniální imigraci začal v Nizozemsku nábor zahraničních pracovních sil již v šedesátých letech 20. století. Ty přicházely výhradně z Turecka a Maroka. Podíl Turků na celkové cizinecké populaci se zvýšil od roku 1976 do roku 1986 z 21,8 % na 28,3 %, v případě Maročanů došlo ke zvýšení z 12 % na 21,1 %. Stěhování dalších rodinných příslušníků se ve zvýšené míře projevilo až po ukončení náboru, což se časově shodovalo s obdobím hospodářské recese a rostoucí nezaměstnanosti. V roce 1979 bylo konstatováno, že Nizozemsko se stalo na základě nevratných migračních procesů polyetnickou a multikulturní společností. Poté se realizovalo zrovnoprávnění imigrantů po sociální stránce a byla přijata opatření k posílení jejich politické participace. To se dělo např. v podobě rozšíření volebního práva na komunální úrovni i pro cizince spolu s usnadněním přístupu k nabývání občanství a se státní i komunální podporou organizovaných skupin zájmů. Ani tato opatření nezabránila výrazným etnicko-sociálně podmíněným nerovnostem v oblasti zaměstnanosti. Bylo poukazováno", "Oficiální řečí v Nizozemsku je nizozemština a fríština. Obě řeči patří uvnitř indoevropské jazykové rodiny mezi západogermánské jazyky. Nizozemština je mimo Nizozemska také oficiální řečí v Belgii (Vlámsko) a mimo Evropu i v Surinamu a na nizozemských ostrovech v Karibiku (Aruba, Bonaire, Curaçao, Saba, Svatý Eustach, Svatý Martin). Někdy se používá také nepřesné označení \"holandština\", které může označovat i dialekty provincií Severní a Jižní", "Podle současných údajů nizozemského centrálního statistického úřadu (Centraal Bureau voor de Statistiek – CBS) se hlásilo v roce 2008 ke katolicismu 30 % obyvatel, k protestantismu 21 %, k jiným náboženstvím 10 % (z toho 5 % muslimů", "", "Nizozemci se mohou pochlubit slavnou malířskou tradicí, jejich malíři patří nejen k nejslavnějším Nizozemcům, ale někteří nizozemští malíři patří k nejslavnějším vůbec. Týká se to především pěti velikánů: Hieronymus Bosch, Pieter Brueghel, Rembrandt van Rijn, Jan Vermeer a Vincent van Gogh. Díky těmto mistrům v Nizozemsku vznikly některé z nejslavnějších obrazů dějin. Boschova \"Zahrada pozemských rozkoší\", Brueghelova \"Stavba babylonské věže\", Rembrandtova \"Noční hlídka\", Vermeerova \"Dívka s perlou\", Van Goghovy \"Slunečnice\" nebo \"Hvězdná noc\". \"Noční hlídka\" je k vidění v amsterdamském Rijksmuseu, \"Dívka s perlou\" v haagském muzeu Mauritshuis. Na vrcholu období zvaného „zlatý věk Nizozemska“, tedy kolem roku 1650, pracovalo v", "Za klasika nizozemské literatury je považován zejména Multatuli. V červnu 2002 vyhlásila Společnost pro nizozemskou literaturu (\"Maatschappij der Nederlandse Letterkunde\") jeho román \"Max Havelaar\" za nejvýznamnější nizozemsky psané literární dílo všech dob. Ke klíčovým autorům holandského zlatého věku v 17. století patřili Joost van den Vondel, Pieter Corneliszoon Hooft nebo Jacob Cats. Představitelkou osvícenství 18. století byla Isabelle de Charrière. V první polovině 20. století zaujal svými", "V hudbě se Nizozemci prosadili především v žánru elektronické hudby, Armin van Buuren či DJ Tiësto již patří k jejím klasikům. Populární je v současnosti i Martin Garrix, trio Noisia či Hardwell. Přímo v Nizozemsku vznikl elektronický hudební styl Hardstyle.", "Nejslavnějším holandským filmovým režisérem je Paul Verhoeven. Mezi dokumentaristy Joris Ivens. Režisér Fons Rademakers získal Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film v roce 1986, jakožto první Nizozemec. Někteří herci získali slávu díky zahraničním produkcím, zejména britským a", "Nizozemská vlajka má tři vodorovné pruhy v barvách červené, bílé a modré. Pochází z doby povstání nizozemských protestantských provincií proti španělské nadvládě pod vedením prince Viléma Oranžského. Okolo roku 1630 a hlavně po roce 1648, kdy Španělsko uznalo nizozemskou nezávislost, byl pro lepší viditelnost na moři (hlavně však z politických důvodů) původně oranžový pruh nahrazený červeným (v roce 1796 bylo používání oranžové barvy výslovně zakázané). Při oslavách týkajících se nizozemské královské rodiny se vedle vlajky zavěšuje úzká podélná oranžová vlajka. Státní znak Nizozemska byl přijat v roce 1815 a byl dvakrát upraven, poprvé v roce 1907 a naposledy v roce", "", "V Nizozemsku je povinná školní docházka od prvního dne v měsíci, kdy bylo dítěti pět let, až do konce školního roku, kdy mu bylo šestnáct let. Většina dětí ale dochází do základních škol již od jejich čtvrtého roku (tzv. přípravný rok). Ve školním roce, kdy bude dítěti sedmnáct let, je školní docházka jenom částečně povinná (minimálně dva dny v týdnu). Jedná-li se o odbornou školu, která je smluvně napojená na nějaký podnik, je docházka povinná jenom", "Nizozemsko stálo u počátků novověku. Proto nalezneme v počátcích moderní vědy zhusta právě Nizozemce: Antoni van Leeuwenhoek je otcem mikrobiologie, astronom a fyzik Christiaan Huygens započal vědecké zkoumání světla, Willebrord Snellius definoval zákon lomu světla, matematik Ludolph van Ceulen zpřesnil výpočet čísla Pí tak, že se dodnes nazývá Ludolfovo číslo, Andreas Vesalius položil základy moderní anatomie, Herman Boerhaave bývá označován za \"otce fyziologie\", stejně jako jeho žák Albrecht von Haller, jedním z prvních chemiků byl Johann Rudolf Glauber, průkopníkem botaniky byl Carolus Clusius, Cornelius Drebbel vynalezl první ponorku, Hans Lippershey je jedním z kandidátů na titul vynálezce dalekohledu, Pieter van Musschenbroek objevil kapacitní odpor a vynalezl tzv. Leydenskou láhev, první kondenzátor elektrické energie. Simon Stevin jako první pracoval s vektory, Jan Swammerdam za pomoci mikroskopu jako první prokázal, že vajíčko, larva a hmyz jsou tři fáze vývoje stejného jedince, jedním z nejvýznamnějších středověkých kartografů byl Petrus Plancius. Ovšem nizozemská věda neztratila úroveň ani v 19. a 20. století: Hugo de Vries oprášil dílo Mendelovo a rozvinul moderní genetiku, Luitzen Egbertus Jan Brouwer významně rozvinul geometrický obor topologie, fyzik Willem de Sitter propracovával Einsteinovu relativitu a předpověděl temnou hmotu, George Eugene Uhlenbeck definoval", "Nejúspěšnější nizozemskou atletkou všech dob je běžkyně Fanny Blankers-Koenová, držitelka čtyř zlatých olympijských medailí ze čtyř různých běžeckých disciplín (100 m, 200 m, 80 m překážek, štafeta). Všechny medaile vybojovala na jedněch hrách, v Londýně roku 1948. Velmi úspěšní jsou Holanďané také v plavání, plavkyně Inge de Bruijnová má čtyři zlata z OH. Další silnou nizozemskou disciplínou je cyklistika. Jan Janssen a Joop Zoetemelk vyhráli Tour de France i Vueltu, Tom Dumoulin triumfoval na Giro d'Italia, Leontien van Moorselová má čtyři cyklistická zlata z olympiád. Ze zimních her vozí Nizozemci medaile především z rychlobruslení. Na olympijských hrách jsou v čele historické tabulky medailistů v této disciplíně. Rychlobruslařka Ireen Wüstová má pět zlatých olympijských medailí, její kolega Sven Kramer čtyři. Neúspěšnějším nizozemským tenistou byl vítěz Wimbledonu Richard Krajicek. Šachistou Max Euwe. Henk van Kessel", "Vzhledem k velmi vysoké hustotě obyvatelstva (489/km2 v roce 2009) se Nizozemsko potýká s mnohými problémy souvisejícími s ochranou životního prostředí. Již v roce 1875 byly uzákoněny základní principy ochrany životního prostředí, ale teprve v roce 1993 byl tento zákon novelizován a byla stanovena povinná oprávnění omezující možnosti znečištění. Tento zákon byl postupně formulován od roku 1972, kdy vyšla zpráva Římského klubu (\"Club of Rome\") pod názvem Meze růstu. V této zprávě byl modelován vývoj hlavních globálních ukazatelů a vzájemně se ovlivňujících vztahů mezi nimi. V současnosti jsou prakticky všechny nizozemské zákony související s ochranou životního prostředí sladěny s předpisy Evropské unie. V Nizozemsku spadá ochrana životního prostředí pod ministerstvo VROM (\"Ministerie van Volkshuisvesting, Ruimtelijke Ordening en Milieubeheer\"). Od roku 2009 jsou zavedeny dvě tzv. \"čisté oblasti\" v Utrechtu a Eindhovenu. Do těchto oblastí mohou jezdit jenom kamiony s dieselovým pohonem, které mají zabudované filtrování sazí ve výfukovém potrubí." ] }

{ "title": [ "Původ.", "1890–1910.", "Ragtime.", "Muzika z New Orleans.", "20. a 30. léta 20. století.", "Swing.", "Jazz v Evropě.", "40. a 50. léta 20. století.", "Dixieland revival.", "Bebop.", "Cool jazz.", "Hard bop.", "Free jazz.", "60. a 70. léta 20. století.", "Latin jazz.", "Soul jazz.", "Jazz fusion.", "Trendy 70. let.", "1980–2000.", "Definice.", "Improvizace.", "Jazz v české hudbě." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Do r. 1808 bylo dovezeno do USA skoro půl milionu černošských otroků, především ze západní Afriky. Otroci si s sebou \"přivezli\" silné hudební tradice. Africká hudba byla většinou účelová, pomáhala při práci (pracovní písně), nebo byla součástí kmenových rituálů, včetně bojových pokřiků. Podle africké tradice měly písně jednohlasou melodii a používali odpovídačky (call-and-response), ale bez evropské představy harmonie. Rytmy odrážely africký způsob mluveného projevu. Používala se pentatonická stupnice, prokládaná blue tóny v blues a jazzu. Na začátku 19. století rostl počet černošských muzikantů, kteří se učili hrát na evropské nástroje, především na housle, které používali k parodování evropské taneční hudby ve svých tradičních tancích cakewalk. \"Bílí\" umělci (černě namaskovaní), kteří rozšiřovali černošskou hudbu mezi širokou veřejnost v evropských a amerických pěveckých show, naopak kombinovali synkopy a evropský harmonický doprovod. Louis Moreau Gottschalk upravil africko-americkou hudbu cakewalk, také jihoafrické, karibské a jiné melodie otroků, do podoby salonních písní pro piano. Další vliv na podobu jazzu mělo začlenění harmonického stylu chorálů, který se černoši naučili v kostelích, a včlenili jej do své hudby, např. do spirituálů. Původ blues je nedoložený, jednou z možností je, že vzniklo jako světská podoba spirituálů. Vznik a vývoj afroamerické hudby a kultury od doby otroctví sledoval např. Paul Oliver, v r. 2007 založil sbírku africko-americké hudby a souvisejících tradic.", "", "Zrušení otroctví (r. 1865) vedlo k novým možnostem vzdělání osvobozených Afroameričanů, ale přetrvávající sociální rozdělení znamenalo omezené pracovní možnosti. Černošští muzikanti připravovali zábavu pro nižší společenské vrstvy (např.tance, pěvecké show), černošští pianisté hráli v barech, klubech a nevěstincích. V r. 1897 první bělošský skladatel William H. Krell vydal svou „Mississippi Rag“,\" jako první psaný instrumentální ragtime pro piano. Následující rok složil pianista Scott Joplin (je označován za Krále ragtime) skladbu „Original Rags“, poté v r. 1899 vydal světový hit „Maple Leaf Rag“. Napsal řadu známých ragtimů, kombinujících synkopy, banjo figury (?), a někdy i call-and-response. Otcem blues je nazýván W. C. Handy, který blues vydával a zpopularizoval, a jehož „Memphis Blues“ z r. 1912 a „St. Louis Blues“ z r. 1914 se staly jazzovými standardy.", "Na vývoj raného jazzu měla muzika z New Orleansu velký vliv. Hodně místních jazzových interpretů hrálo ve čtvrti Storyville. Pochodové kapely hrály na pohřbech africké komunity. Nástroje, používané v těchto, a v tanečních kapelách, se staly základními nástroji pro jazz. Jsou jimi dechové a bicí nástroje. Malé kapely, v nichž působili samouci i vzdělaní afroameričtí hudebníci (mnozí vycházeli z tradic pohřebních procesí v New Orleans), hrály klíčovou roli ve vývoji a rozšíření raného jazzu. Kapely cestovaly napříč černošskými komunitami na jihu, a od r. 1914 hráli afrokreolští a afroameričtí muzikanti i v západních městech USA. Afrokreolský pianista Jelly Roll Morton začal svou kariéru v Storyville. Od r. 1904 procestoval s Vaudeville show města na severu USA, včetně Chicaga a New Yorku. Jeho „Jelly Roll Blues“, jež napsal v r. 1905, bylo publikováno v r. 1915 jako první jazzové tištěné aranžmá. To přitáhlo do New Orleans mnoho muzikantů. Na severovýchodě USA se rozvíjelo hraní ragtime, zejména v podání James Reese Europe a jeho symfonického Cleff Club orchestru v New Yorku. Hrál např. na benefičním koncertu v Carnegie Hall v r. 1912, a jeho „Society Orchestra“ se v r. 1913 stala první nahrávkou černošské skupiny. Eubie Blake, ovlivněný James P. Johnsonem, vyvíjel v té době styl stride piano playing, ve kterém pravá ruka hraje melodii, zatímco levá ruka se stará o rytmus a basu. „Livery Stable Blues“ od Original Dixieland Jass Band, vydané v r. 1917, je jedna z prvních nahrávek raného jazzu. Toho roku nespočet kapel vytvořilo nahrávky se zdůrazněním slova „jazz“ v názvu skladby, ale většinou to byl spíše ragtime, než jazz. V září 1917 W. C. Handy a jeho Orchestra of Memphis nahráli cover verzi písně „Livery Stable Blues“. V únoru 1918 James Reese a jeho kapela „Hellfighters“ přivezla ragtime do Evropy (v období 1. světové války). Po návratu do USA nahráli „The Darktown Strutter's Ball“.", "Prohibice v USA (1920–1933) zakázala prodej alkoholických nápojů. Nezákonný obchod s alkoholem v době tzv. „jazzového věku“, éry, kdy populární hudba obsahovala jak aktuální taneční, ale i nové písně a divadelní melodie, ovlivnil i to, že jazz začal být považován za nemorální. Mnoho členů starší generace v tom vidělo ohrožování starých kulturních zásad, a prosazování nových, úpadkových hodnot z tzv.„Roaring Twenties“ (bouřlivých dvacátých let). Od r. 1919 Kid Oryův Original Creole Jazz Band, složený z muzikantů z New Orleansu, hrál v San Francisku a Los Angeles, kde v r. 1919 nahráli svou první nahrávku. Hlavním centrem rozvoje jazzu bylo Chicago, kde se King Oliver spojil Billem Johnsonem. V tomto roce vznikla i první nahrávka Bessie Smithové, nejznámější bluesové zpěvačky 20. let 20. století. Bix Beiderbecke založiil r. 1924 kapelu The Wolverines. V témže roce se Louis Armstrong přidal k taneční kapele Fletcher Hendersona, působil zde jako sólista na trubku. Pak zformoval vlastní skupinu Hot Five, a vytvořil oblíbený styl scat singing (pěvecká improvizace). Jelly Roll Morton nahrával s kapelou New Orleans Rhythm Kings, poté zformoval kapelu Red Hot Peppers. Zvýšila se poptávka po výstřední taneční hudbě, hrané bělošskými orchestry, jako třeba Orchestrem Jeana Goldketta a Orchestrem Paula Whitemana. Ten v r. 1924 nacvičil se svým Whiteman's Orchestra skladbu Rhapsody in Blue od skladatele George Gershwina. Z dalších, nově vzniklých hudebních souborů, lze jmenovat např. Fletcher Henderson's band, Duke Ellington's band v New Yorku a Earl Hines's Band v Chicagu. Všechny uvedené kapely měly značný vliv na vývoj big bandovského swingu.", "Třicátá léta patřila populárním swingovým big bandům, v nichž se někteří sólisté zapsali do dějin jako kapelníci. Patří mezi ně Count Basie, Cab Calloway, Fletcher Henderson, Earl Hines, Duke Ellington, Artie Shaw, Tommy Dorsey, Benny Goodman, Frank Sinatra a Glenn Miller. Swing byl také taneční hudba, a byl v rádiích živě vysílán po celé Americe po řadu let. Ačkoliv to byl kolektivní zvuk, nabízel individuálně muzikantům šanci zahrát si sóla a improvizované melodie, i tematická sóla, která leckdy mohou být velmi komplexní a důležitou součástí hudby. Časem se sociální kritika rasového dělení vrátila do normálu, a bělošští kapelníci zase začali nabírat černošské hudebníky. V 30. letech 20. století Benny Goodman přemluvil ke spolupráci pianistu Teddyho Wilsona, vibrafonistu Lionela Hamptona a kytaristu Charlieho Christiana. Styl raných 40. let byl známý jako „jumping the blues“, nebo „jump blues\", protože používali malá komba (jazzové kapely té doby měly 3–4 členy). Je pro ně typické vysoké tempo skladby a bluesové akordové postupy. Kapela Kansas City Jazz v roce 1930 přešla od big bandů k bebopu, ten pak ovlivnil celá 40. léta.", "Mimo USA začíná jasný evropský styl jazzu vznikat ve Francii v Quintette du Hot Club de France. Belgický kytarový virtuos Django Reinhardt rozšířil gypsy jazz, mix amerického swingu ze 30. let, francouzských „dud“ a východoevropského folku, s pomalým, svůdným cítěním. Hlavními nástroji jsou steel kytara, housle a kontrabas. Sólové přechody z jednoho hráče na druhého, jako třeba kytara a basa, hrají roli v rytmické sekci.", "", "Na konci 30. let se znovu začala oprašovat dixieland hudba, vracela se k původnímu kontrapunktovému neworleánskému stylu. Z velké části tomu napomáhali nahrávací společnosti, publikující ranou jazzovou klasiku, jako třeba Oliverovy, Mortonovy a Armstrongovy kapely z 20. let. Oživení (revivalu) se zúčastnily dvě skupiny muzikantů. První skupina byla složená z hráčů, kteří začínali svou kariéru v tradičním stylu, a vrátili se, nebo pokračovali v tom, co hráli po většinu času, např. skupina Bobcats, kterou založil Bob Crosby. Dalšími revivalisty byli Max Kaminsky, Eddie Condon a Wild Bill Davison. Většina hráčů pocházela ze středozápadu, ale našel se mezi nimi i malý počet muzikantů z New Orleansu. Druhou skupinou revivalistů byli muzikanti, kteří byli příliš mladí na to, aby byli ovlivněni počátky jazzu, ale kteří nyní odmítli styl swingu, a začali preferovat tradiční metody hry. Lu Watters band byl nejspíše tím nejznámějším představitelem této skupiny. Louis Armstrong zformoval svůj All-stars band, který se stal vedoucím souborem mezi dixieland revivaly. V průběhu 50. a 60. let byl dixieland jedním z komerčně nejznámějších jazzových stylů v USA, Evropě i v Japonsku.", "Uprostřed 40. let se bebopeři snažili posunout jazz z taneční populární muziky k vyzývavější hudební poloze. Významné odlišnosti od swingu rozšířili první bebopeři prvky z taneční muziky, vytvářeli bebop více jako uměleckou formu, charakteristickou svým rychlým tempem, komplexními souzvuky, složitými melodiemi, a zjednodušením rytmické sekce. Vlivnými muzikanty v bebopu byli např. saxofonista Charlie Parker, pianista Bud Powell a Thelonious Monk, trumpetista Dizzy Gillespie a Clifford Brown, basista Ray Brown a bubeník Max Roach. Bebopeři vnášeli do jazzu nové barevnosti tónu, nesouzvuku a více abstraktních forem improvizací, kde používali akordové „mimoně“, náhradní i pozměněné akordy. Měnil se i styl bubnování, na více úskočný a explozivní, ve kterém byl činel ride používán pro udržení rytmu, zatímco snare (virbl) a basový buben byly použity pro neočekávané akcenty. Tyto odchylky, od t.č. hlavního jazzového proudu, se zprvu setkávaly s nepochopením, občas s nepřátelskými ohlasy mezi fanoušky a kolegy muzikanty. Přesto se bebop zapsal do jazzového slovníku jako akceptovaná součást jazzu.", "Cool jazz byl představen na konci 40. let v New Yorku, jako výsledek kombinování převážně stylu bělošských jazzových muzikantů, a černošských beboperů. Nahrávky cool jazzu od Chet Bakera, Dave Brubecka, Bill Evanse, Gil Evanse, Stan Getze a Modern Jazz Quartetu měly obvykle odlehčený zvuk, který zabránil agresivnímu tempu, a harmonickou abstrakci z bebopu. Důležitou nahrávku „Birth of the Cool“ vytvořil trumpetista Miles Davis. Muzikanti, jako třeba pianista Bill Evans, začali hledat novou cestu ke struktuře svých improvizací objevováním formální muziky. Cool jazz byl později silně spojován se scénou West Coast jazz. Mělo to vliv na pozdější vývoj hudby, např. pro bossa nova, modal jazz a také pro free jazz.", "Hard bop je odbočkou bebopu (nebo „bopu“), do které se začlenily vlivy z rhythm and blues, gospel music a blues, obzvláště v saxofonové a klavírní hře. Hard bop se rozvinul uprostřed 50. let, zčásti jako odpověď na oblibu cool jazzu na začátku tohoto období (především mezi lety 1953 a 1954), současně se vzrůstem rhythm and blues. Miles Davisovo dílo „Walkin'“ ohlásilo nový styl pro svět jazzu. Kvintet Art Blakey and the Jazz Messengers s kapelníkem Blakeym, pianistou Horace Silverem a trumpetistou Clifford Brownem byli vedoucími silami v hard bopovém hnutí, společně s Davisem.", "Free jazz, a jeho podobná forma avant-garde jazz, jsou podžánry jazzu, založené na bebopu, používající méně předepsaných materiálů, a poskytují hráči více svobody. Free jazz používá implicitní nebo volnou harmonii, a tempo, která bylo na začátku vnímáno jako kontroverzní. Basista Charles Mingus je také často označován za průkopníka ve světě jazzu, ačkoliv jeho aranže procházely řadou stylů a žánrů. První větší změna přišla v 50. letech, s ranými pracemi Ornette Colemana a Cecil Taylora, v 60. letech to byli například John Coltrane, Archie Shepp, Sun Ra, Albert Ayler, Pharoah Sanders a další. Free jazz rychle našel oporu v Evropě. Není náhodou, že mnoho muzikantů, jako Ayler, Taylor, Steve Lacy a Eric Dolphy, strávili delší dobu v Evropě.", "", "Latin jazz má dvě hlavní odnože: afrokubánský jazz a brazilský jazz. Afrokubánský jazz byl v USA hrán po éře bebopu, zatímco brazilský jazz začal být populární během 60. let. Afrokubánský jazz se začal jako styl rozvíjet uprostřed 50. let, díky muzikantům, jakými byli Dizzy Gillespie a Billy Taylor. Ti byli ovlivněni mnoha kubánskými muzikanty, jako byl Xavier Cugat, Tito Puente a Arturo Sandoval. Brazilský jazz, jako např. bossa nova, vychází ze samby, přidávají se prvky z jazzu, a z mnoha dalších klasických a populárních stylů 20. století. Bossa je vesměs nepříliš rychlá, s melodií zpívanou v portugalštině nebo angličtině. Průkopníky v tomto stylu byli Brazilci Joao Gilberto, Antônio Carlos Jobim, Vinícius de Moraes a spousta dalších. Příbuzným stylem je jazz-samba, popisovaná jako kompozice bossa novy, vložená do jazzových frází, interpretovaná např. Stan Getzem a Charlie Byrdem.", "Soul jazz vznikl vývojem hard bopu, míchá silné vlivy blues, gospelu a rhythm and blues v hudbě pro malé skupiny, nejčastěji organ tria, používajících Hammondovy varhany. Na rozdíl od hard bopu, soul jazz vesměs zvýrazňuje opakující se formy a melodické oraty, a improvizace je často méně komplikovaná, než u ostatních druhů jazzu. Horace Silver měl velký vliv na vývoj soul jazzu, v jeho písničkách se používá funky, a často i improvizace kostelních varhan. Mezi známé soul jazzové varhaníky patří Jimmy McGriff, Jimmy Smith a Johnny Hammond Smith, a mezi významné tenor saxofonisty patří třeba Eddie „Lockjaw“ Davis a Stanley Turrentine.", "Na konci 60. let, a začátkem 70. let, se začala tvořit hybridní forma jazz rocku, tzv. jazz fusion. Ačkoliv se jazzoví puristé bránili proti mixování jazzu a rocku, někteří důležití jazzoví inovátoři přeskočili od dobové hardbop scény k fusion. Jazz fusion často mísí rytmus, neobvyklé takty, synkopy a složité akordy a harmonie, využívající velký počet elektrických nástrojů, jako je třeba elektrická kytara, elektrická baskytara, elektrické piano a syntezátory. Vynikajícími hráči jazz fusion byli Miles Davis, keyboardista Chick Corea a Herbie Hancock, bubeník Tony Williams, kytarista Larry Coryell a John McLaughlin, saxofonista Wayne Shorter a baskytarový skladatel Jaco Pastorius.", "Na začátku 70. let nastala obroda zajímavostí v jazzu a v dalších formách afroamerické kultury. Muzikanti, jako Pharoah Sanders, Hubert Laws a Wayne Shorter, začali používat kalimbo, cowbell, shekeire, a další hudební nástroje, pro jazz ne zrovna typické. Za povšimnutí stojí také jazzová harfistka Alice Coltrane, jazzový houslista Jean-Luc Ponty a jazzový dudák Rufus Harley. Jazz se začal rozrůstat a měnit, inspiroval se v ostatních hudebních stylech, jako např. ve world music, experimentální hudbě a rock a pop music. Kytarista John McLaughlin a jeho Mahavishnu Orchestra hráli kombinaci jazzu a rocku, s prvky muziky z východní Indie. V nahrávací společnosti ECM natočilo desky mnoho umělců, např. Keith Jarrett, Paul Bley, The Pat Metheny Group, Jan Garbarek, Ralph Towner a Eberhard Weber. Otevřeli tím dveře nové estetické muzice, využívající převážně akustické nástroje, a smíchaly je s prvky světové a folkové muziky.", "V 80. letech se jazzová komunita ztenčila a rozdělila. Především u starších posluchačů přetrvával zájem o tradiční a přímé formy jazzu. Wynton Marsalis se snažil tvořit hudbu, založenou na víře v tradice, inspiraci hledal u Louise Armstronga a Duke Ellingtona. Na začátku 80. let se stala úspěšnou lehce komerční forma jazz fusion, nazývaná pop fusion nebo smooth jazz, a hrála se ve všech důležitějších rádiích. Význačnými smooth jazz saxofonisty byli Grover Washington, Jr., Kenny G a Najee. Později, v 80. letech a začátkem 90. let, se některé podžánry spojily, např. jazz s populární muzikou, a vznikl tak acid jazz, nu jazz a jazz rap. Acid jazz a nu jazz kombinoval elementy jazzu s moderní formou elektrické taneční muziky. Avšak nu jazz je založený na jazzové harmonii a melodii, většinou v něm nenajdeme improvizaci. Jazz rap spojil jazz a hip hop. Gang Starr nahráli „Words I Manifest“, „Jazz Music“ a „Jazz Thing“ ve spolupráci s Branford Marsalisem a Terence Blanchardem. Od roku 1993 raper Guru a jeho Jazzmatazz angažovali jazzové muzikanty ke svým studiovým nahrávkám. Radiohead, Björk a Portishead také často vkládali do své muziky prvky z jazzu. Na začátku 21. století „přímý“(?) jazz pokračoval v dovolávání se k jádru(?) posluchačů. Osvědčení jazzoví muzikanti, jejichž kariéra trvala desetiletí, jako Chick Corea, Jack DeJohnette, Bill Frisell, Charlie Haden, Herbie Hancock, Roy Haynes, Keith Jarrett, Wynton Marsalis, John McLaughlin, Pat Metheny, Paquito D'Rivera, Sonny Rollins, John Scofield, Wayne Shorter, John Surman, Stan Tracey a Jessica Williams, pokračovali v nahrávání a vystupování. Našlo se i pár novátorských jazzových umělců, kteří se v roce 1990–2000 dostali do popředí. Byli to třeba The Bad Plus, Brad Mehldau, Robert Glasper, Brian Blade, Larry Goldings, Kurt Rosenwinkel, Gonzalo Rubalcaba a Medeski, Martin & Wood.", "Jelikož termín „jazz“ se používá pro pestrou škálu různých stylů, jednotná definice, sjednocující všechny styly, by byla zavádějící. Někteří fanatikové si stojí za jasnými definicemi, které z pojmu jazz vyjímají všechny druhy hudby od jazzu pouze odvozené, ale hudebníci samotní odmítají definovat hudbu, kterou sami hrají. Duke Ellington pojem jazz shrnul větou „Všechno je to hudba“. Někteří kritikové dokonce tvrdí, že ani Ellingtovona hudba nebyla jazzem, jelikož podle nich čistý jazz nikdy neměl být v orchestrální podobě. Na druhou stranu, „transformace“ Ellingtonových nahrávek v podání jeho přítele Earla Hinese (na albu \"Earl Hines Plays Duke Ellington\", vydaném 1970), byly hudebním kritikem Benem Ratiffem označeny za „stejně dobrý příklad jazzu jako cokoliv jiného“. Dlouho se debatovalo o definici hranice, co je ještě jazz. Ve 30. letech kritizovali milovníci jazzu inovace, spojené s érou swingu, které podle nich odporovaly improvizačnímu stylu, spojenému s „čistým jazzem“. V průběhu 40., 50. a 60. let spolu vedli spory hráči tradičního jazzu a bebopeři, kteří navzájem svou tvorbu kritizovali za to, že jí k jazzu „něco chybí“. Přestože změny a transformace jazzu pod novými vlivy jsou často označovány za jeho znehodnocování, Andrew Gilbert oponuje tím, že jazz má „schopnost absorbovat a měnit vlivy“ z různorodých stylů. Dlouho byly kritizovány formy jazzu, ovlivněné komerční populární hudbou, proti kterým se bouřili hlavně bebopeři. Fanoušci tradičního jazzu naopak kritizovali bebop, tzv. „Fusion eru“, probíhající v 70. letech, a další inovace, označujíce je za znehodnocení jazzové tvorby. Podle Bruce Johnsona ale byl jazz odjakživa na rozhraní mezi komerční hudbou a uměním. Gilbert podotýká, že pojetí základních zásad jazzu se stále vyvíjí, a že „plody minulosti“ se stále mohou stát „nadřazenými výstřední kreativitě“ a inovacím dnešních umělců. Jazzový kritik Gary Giddins namítá, že šíření jazzu je dnes příliš institucionalizované a kontrolované velkými firmami hudebního průmyslu, a že jazz čelí „těžkým časům respektovanosti a přijetí bez jakéhokoliv zájmu“. David Ake varuje, že vytvoření norem pro jazz bude znamenat vytlačení většiny nových, avantgardních forem jazzu na okraj tvorby. Jedna z možností, jak obejít problémy s definicí, je definovat pojem jazz více obecně. Podle Krina Gabbarda je jazz předobrazem, vhodným pro vytvoření mnoha druhů muziky, které mají dost společného na to, aby si zachovaly společnou tradici. Travis Jackson definuje jazz také zeširoka, tvrzením že je to muzika, obsahující kvality jako je „swinging“ (swingování), improvizace, skupinová spolupráce, vytvoření si „individuálního hlasu“ a otevřenost jiným hudebním možnostem.", "Jestli je v jazzu něco těžké definovat, pak určitě jednou z těch věcí bude improvizace. Hráči blues běžně zakládali svá sóla zčásti na call-and-response, pocházejícímu z afroamerické tradice, a z části na pracovních a bojovných písních černochů. To jsou základní rysy klasického jazzu, zatímco v evropské klasické hudbě se hráči snaží zahrát skladbu přesně tak, jak byla napsána, bez jakýchkoliv kudrlinek a změn doprovodu. Naproti tomu v jazzu zkušený hráč ztvární skladbu ve velice individuálním stylu, a nikdy nezahraje jednu skladbu dvakrát naprosto stejně. Jazzový hudebník mění melodie, souzvuky a odmlky podle své nálady, osobních zkušeností, spolupráce s ostatními muzikanty, nebo i s diváky. Evropská klasická hudba je údajně skladatelovým médiem. Jazz naproti tomu je většinou charakterizován jako demokratická společná kreativita, interakce a spolupráce, která klade stejný důraz na přínosy skladatelovy i hudebníkovy, obratně odlišujíce jedno od druhého. Ve stylu „New Orleans“ a „dixieland“ se jednotliví muzikanti střídali v hraní melodie, zatímco ostatní improvizovali a hráli protimelodie. S příchodem éry swingu začaly big bandy více spoléhat a přiklánět se k předepsané hudbě, a ta více spoléhala na pevný řád a psané notové zápisy, které se hudebníci buď naučili nebo je odposlouchali. Mnoho jazzových hudebníků neumělo ani číst noty. Sólisté ale i v těchto předepsaných skladbách improvizovali. Později, při vzestupu bebopu, se trend soustředil znovu na malé kapely a maximální improvizaci. Hlavní melodie, známá jako „téma“, byla nastíněna na začátku a na konci skladby, ale prostředek byl vyplněn sérií improvizací. Pozdější styly, jako modal jazz, opustily striktní dodržování pořadí akordů, čímž daly hudebníkům ještě větší prostor k improvizacím. Avantgarde jazz a free jazz opouští dokonce i stupnice a rytmy.", "Jazz je hudba vážná, beze zpěvu (u některých výjimek se zpěv objevit může), a hraje se spíše na piáno, saxofon, klarinet a pod. V Česku se slovo jazz poprvé zřejmě objevilo v názvu skladby skladatele Otakara Samka „Wentery Jazz“. To bylo v roce 1919. Ovšem s jazzem, jak se hrál v té době v USA, měla tato hudba pramálo společného. Jazzem se totiž tehdy nazývala jakákoli hudba či orchestr, který měl soupravu bicích nástrojů. Povědomí o jazzové hudbě bylo u nás ještě ve 20. letech velmi kusé. Čeští mladí avantgardní umělci však začali stále častěji jezdit do centra umělců té doby, do Paříže. Zde se setkávali s hudbou, jejíž rytmy více vyhovovaly jejich životním pocitům, a celkové atmosféře doby. Ta nová, dravá hudba, se nazývala jazz. V roce 1928 byla vydána kniha s prostým názvem \"Jazz\". Byla to první česká, a jedna z prvních evropských knih, pojednávající o jazzu. Nejvýraznější osobností, vyrostlou z tohoto jazzového podhoubí, byl Jaroslav Ježek. Jeho jazzová tvorba bývá někdy označována jako raný český swing. Ježek se narodil v Praze, na Žižkově. Hlásil se na konzervatoř, byl přijat. Ježek absolvoval konzervatoř jako klavírista a skladatel. Po nástupu fašismu se jazzová hudba stala nežádoucí, jako hudba méněcenné rasy. Toto období si vyžádalo mnoho obětí i mezi hudebníky. Nesmyslné zákazy a omezení té doby obcházeli hudebníci různými způsoby. Po zákazu tanečních zábav se písně přestěhovaly na koncertní pódia. Začaly tak plnit i poslechovou funkci. Ke konci padesátých let český jazz výrazně ovlivnila tvorba Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Jazz obohatil českou hudbu o zcela nové prvky, a inspiroval řadu výtvarníků, básníků, divadelníků či filmařů. Po naivních začátcích a převzatých skladbách začaly vznikat kvalitní české písničky, které se staly zdrojem pro populární hudbu druhé poloviny 20. století." ] }

{ "title": [ "Původ francouzského národa.", "Dějiny.", "Od počátků osídlení po příchod Keltů.", "Římská Galie.", "Franská říše.", "Středověk a stoletá válka s Anglií.", "Francie v raném novověku.", "Velká francouzská revoluce.", "Napoleon Bonaparte a první císařství.", "Restaurace Bourbonů.", "Druhé císařství a třetí republika.", "Nacistická okupace a Vichistická Francie 1940–1945.", "Francie po roce 1945.", "Francie v Evropské unii.", "Geografie.", "Města.", "Vláda a politika.", "Ústava a státní zřízení.", "Zahraniční vztahy.", "Administrativní dělení.", "Obrana a bezpečnost.", "Ekonomika.", "Demografie.", "Imigrace.", "Jazyk.", "Náboženství.", "Věda a vzdělání.", "Kultura.", "Výtvarné umění.", "Literatura.", "Hudba.", "Kinematografie.", "Kuchyně.", "Móda.", "Sport.", "Turismus." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Ačkoliv je Francii obvykle vnímána jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že – slovy André Mauroise – „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“. Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc, přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkávají nejrozličnější národy – Keltové, Řekové, Římané, Germáni, Frankové, Normané, Židé, Španělé, Portugalci, Italové, Alžířané", "", "Nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešní Francie pocházejí z doby 1,8 milionu let př. n. l. Francie má velké množství památek z paleolitu, včetně jeskynních maleb, z nichž nejznámější jsou ty v Lascaux, jež vznikly asi 18 000 let př. n. l. Na konci posledního ledovcového období (10", "Hranice současné Francie zhruba odpovídají hranicím starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Tu si postupně podrobili Římané. Ti založili nejprve osadu Massalia na břehu Středozemního moře. Na jejích základech vzniklo město Marseille, které je tak nejstarším francouzským městem. Další významná galsko-římská centra byla v dnešním Nîmes a v Lyonu (Lugdunum). Galové žili s Římany po nějaký čas v míru a Galie byla prosperující součástí Římského impéria, ale přecházeli také pravidelně do povstání a útočili i na jádro říše. Hrdiny protiřímského galského odboje byli Vercingetorix, Brennus nebo", "Největší roli sehrál kmen Franků a v něm pak Chlodvík I., který sjednotil všechny Franky pod svou vládu, porazil ostatní germánské kmeny (zejm. Vizigóty), ovládl většinu bývalého římsko-galského území a založil Franskou říši a její první královskou dynastii – Merovejce. Roku 508 se nechal Chlodvík pokřtít jako první germánský král, a Francie tak získala přízvisko „nejstarší dcera církve“. Chlodvík ovládl i území současného Německa, nicméně za své sídlo si zvolil Paříž. Po jeho smrti se království rozpadlo a jeho dědici ztratili vliv. Moc na sebe pak strhl jeden z jejich majordomů, Karel Martel. Ten 25. října 732 zastavil v bitvě u Tours (někdy je nazývána též bitva u Poitiers) útok muslimů. Bitva byla klíčová pro celou Evropu. Frankové vedení", "Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Francouzská šlechta se stala rozhodující silou při křížových výpravách do Svaté země. S tím souvisel vznik často velmi vlivných rytířských řádů (Maltézský řád, Řád templářů). Templáři dosáhli takové moci, že ohrožovali i královskou autoritu a francouzský král se rozhodl řád rozprášit. Kontakt s kolébkou", "Ve druhé polovině 16. století Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Neblaze proslulou se stala tzv. bartolomějská noc (1572), během níž bylo zmasakrováno několik tisíc protestantů. Smír sjednal až Edikt nantský, kterým Jindřich IV. hugenotům přiznal práva (1598). Roku 1597 začal mocenský konflikt se Španělskem, který trval až do poloviny 17. století a stál Francii 300 000 životů. Za Ludvíka XIII. (vládl 1610-1643), s pomocí jeho proslulé pravé ruky, kardinála Richelieu, Francie zahájila mohutnou centralizaci moci. K dokonalosti absolutismus", "Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 útokem na věznici Bastila. Revoluce vedla k nahrazení absolutistické monarchie konstituční (3. září 1791) a nakonec i ke svržení a následné popravě krále Ludvíka XVI.. Následná intervence ze zahraničí a vlastenecky", "V nastalém chaosu republiku ovládl roku 1799 Napoleon Bonaparte. Stal se nejprve prvním konzulem a 18. května 1804 státním převratem založil první Francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon", "Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu Napoleon uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl", "Existence druhé republiky byla již roku 1852 ukončena zvolením dosavadního prezidenta a synovce Napoleona I. Ludvíka Bonaparta císařem pod jménem Napoleon III. Za jeho vlády došlo k velké přestavbě Paříže, při které mj. vznikly tzv. Haussmannovy bulváry. Napoleon III. byl po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870 Prusy zajat a svržen. Sjednocené Německé císařství odebralo Francii území", "Po zahájení druhé světové války nebyla Francie schopná účinně čelit dalšímu německému útoku. Část francouzského území, a to celý sever země včetně Paříže, byla od", "Po válce vznikla Čtvrtá republika. Francie zažila na jednu stranu šťastnou éru ekonomickou (tzv. \"Trente Glorieuses\", třicet slavných let), na druhou stranu stále zřetelněji ztrácela své bývalé velmocenské postavení. Projevem toho byl i rozpad její koloniální říše. Snaha o její udržení byla provázena krvavými konflikty. Indočínská válka (1946–1954), v níž se Francouzi snažili udržet Vietnam, skončila jejich", "V posledních desetiletích dvacátého století se Francie smířila s Německem. V rámci Evropské unie (EU) je patrná všestranná spolupráce, ale také rivalita mezi oběma velkými členskými státy. Ve spojení s Německem", "Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraničí na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém). Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km2. Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorický masiv a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou.", "Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12", "", "Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k parlamentu. Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní", "Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Francie je členem SPC", "Do roku 1790 se Francie dělila na provincie, které byly změněny na regiony. Od poslední reformy v roce 2016 je regionů 18. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (\"France métropolitaine\"), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (\"collectivité territoriale\"), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (\"Départements et régions d'outre-mer\", zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe).", "Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin: Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem Francii se v oblasti výdajů na vojenskou obranu v Evropské", "Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech Orange (France Télécom), Air France, stejně jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl. Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro. Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku. Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem. Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD). Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD. Francie se stala v prvním čtvrtletí roku 2019 v absolutních číslech nejzadluženější zemí eurozóny. Její veřejný dluh činil téměř 100 % HDP. Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV (výrobcem společnost Alstom) a letadla Airbus. K největším firmám patří i národní letecký dopravce Air France. Tradičně je rozvinutý automobilový průmysl, k nejproslulejším značkám patří Renault, Peugeot a Citroën. Michelin je druhým největším světovým výrobcem pneumatik. Mocností je Francie v oblasti módy, kosmetiky a luxusního zboží (Christian Dior, Louis Vuitton, Chanel, Lacoste, L'Oréal, LVMH, Cartier, Givenchy, Hermès, Chloé, Le Coq Sportif, Sephora, Yves Rocher). Vývojářská společnost Ubisoft dala světu například herní klasiku \"Assassin's Creed\". Carrefour je druhým největším maloobchodním řetězcem na světě. Petrochemickým gigantem je Total, farmaceutickým Sanofi. Největšími francouzskými bankami jsou BNP Paribas, Crédit Lyonnais a Société Générale (vlastní i českou Komerční banku), pojišťovnou Axa. V potravinářství hraje velkou roli společnost Danone, v telekomunikacích Orange, v médiích Vivendi, elektrotechnice Schneider Electric.", "Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. \"Černé nohy\". Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006. Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.", "Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) 2,3", "Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština, románský jazyk odvozený z latiny.", "Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti. Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88 %, islám 5–10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %.", "K vědeckým osobnostem 16.-17. století patřili matematici François Viète, Abraham de Moivre nebo Pierre de Fermat. \"Otcem akustiky\" se stal Marin Mersenne. Blaise Pascal v roce 1642 sestrojil první mechanický kalkulátor. Astronom Pierre Gassendi roku 1631 jako první pozoroval přechod Merkuru přes Slunce. Denis Papin vynalezl Papinův hrnec a položil základy pro průmyslové využití páry a tedy vynález parního stroje. Avšak zvláště v 18. a 19. století Francouzi v oblasti exaktních věd dominovali. Louis Pasteur objevil vakcíny proti sněti slezinné a vzteklině. Marie Curie-Skłodowská, vědkyně polského původu působící ve Francii, objevila radium a techniku dělení radioaktivních izotopů. Auguste a Louis Lumièrové vynalezli kinematograf. Évariste Galois položil základy moderní algebry a teorie grup. Jean le Rond d'Alembert posunul studium diferenciálních rovnic. Antoine Lavoisier vyvrátil flogistonovou teorii hoření a založil tak moderní chemii. Henri Poincaré založil algebraickou topologii. André-Marie Ampère vybudoval základy elektrodynamiky. Gaspard-Gustave de Coriolis objevil Coriolisovu sílu, a způsobil tak revoluci v meteorologii. Léon Foucault proslul sestrojením Foucaultova kyvadla v pařížském Pantheonu, kterým ukázal, že Země je v důsledku své rotace neinerciální vztažnou soustavou. Louis", "Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě.", "Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem „karolinské umění“. Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami", "Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus\",\" kubismus\",\" surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době. Molière je klasikem světového dramatu, v poezii hraje stejnou roli François Villon, v dětské literatuře Antoine de Saint-Exupéry, ve sci-fi Jules Verne, v erotické literatuře Markýz de Sade či Octave Mirbeau, nejslavnějším bajkařem je Jean de la Fontaine, François Rabelais byl zakladatelem žánru románu, Michel de Montaigne žánru eseje. Krom Molièra patří do učebnic světového dramatu i Jean Racine, Pierre Corneille, Edmond Rostand či Pierre Beaumarchais. Z moderních dramatiků zejména Jean Anouilh či Jean Genet. Alfred Jarry představil svébytnou podobu dramatu absurdního. I v próze se celosvětově proslavila hned celá série jmen: Guy de Maupassant, Alexandre", "Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu. Nejslavnějšími francouzskými skladateli vážné hudby jsou Claude Debussy, Georges Bizet, Jacques Offenbach, Hector Berlioz a Maurice Ravel. Důležitými", "Velkou tradici má francouzské filmové umění, Georges Méliès stál u jeho samého zrodu. Režiséři 60. let 20. století Jean-Luc Godard a François Truffaut patří ke klasikům světového filmu. K tzv. Nové vlně (\"Nouvelle Vague\") krom nich patřili též režiséři Claude Chabrol, Alain Resnais a Eric Rohmer. Navazovali přitom na originální tvůrce předchozích dekád, jakými byli Jean Renoir či Jacques Tati. Oscara mají třeba Michel Hazanavicius či Jean-Jacques Annaud. Annaud je mj. tvůrce slavných snímků \"Jméno růže\" a \"Sedm let v Tibetu\". Luc Besson pracuje v Hollywoodu. Tomuto filmovému centru dokázali Francouzi, jako jedni z mála na světě, v 60.-80. letech 20. století konkurovat, zejména v žánru komedie. Francouzský film měl a má herecké hvězdy světového formátu: Louis de Funès, Jean Gabin, Jean-Paul", "Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována za jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, François Pierre La Varenne, Marie-Antoine Carême (zakladatel \"haute cuisine\"), Auguste Escoffier nebo Paul Bocuse byli mistry této kuchyně. Francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření. V listopadu roku 2010 byla francouzská gastronomie přidána na seznam nemateriálního světového kulturního dědictví UNESCO. I pojem restaurace má francouzský původ (avšak ve formě \"restaurant\"). Ve Francii vznikly mnohé kuchařské postupy (marinády, suflé, tapenáda, bešamelová omáčka, hranolky). Ke známým francouzským specialitám patří \"foie gras\" (ztučnělá játra vodních ptáků). Oblíbenými surovinami jsou lanýže, žampiony, hlíva ústřičná, mušle, ústřice. Slavným pokrmem je kohout na víně (\"coq au vin\"). Pro ostatní Evropany jsou dosti exotickými specialitami žabí stehýnka (\"grenouille\") a šneci (\"escargot\"). Do celého světa se rozšířil lehký sladký rohlík croissant, který Francouzi často snídají s kávou, stejně jako bageta nebo palačinky (\"crêpe\").", "Významným kulturním jevem ve Francii je móda, a to od 17. století, kdy se král Ludvík XIV. rozhodl být ochranitelem a určovatelem krásy a stylu. V 19. století vznikla v Paříži tzv. \"haute couture\". A i dnes je Paříž, spolu s Londýnem, Milánem a New Yorkem, jednou z největších světových módních metropolí. Vzniklo zde několik proslulých", "Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, automobilový sport (Grand Prix Francie v Magny-Cours, 24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži). Nejhranějším sportem ve Francii je pétanque. Různé formy pétanque jsou hrány přibližně 17 miliony Francouzů. \"Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal\" eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie, je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech. Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville. Roku 2024 se budou letní olympijské hry znovu konat v Paříži. Pierre de Coubertin byl klíčovou postavou při obnovování tradice olympijských her na konci 19. století. Francie se zúčastňuje olympijských her již od těch prvních v Athénách roku 1896, kde získala pět zlatých. K roku 2018 činil počet zlatých medailí na letních i zimních olympiádách 248, což Francii řadilo na páté místo v historické tabulce národů. V cyklistice Francouzi historickou tabulku dokonce vedou (mj. díky jménům jako Paul Masson, Robert Charpentier, Daniel Morelon, Florian Rousseau či Félicia Ballangerová). Nejúspěšnějším francouzským olympionikem je biatlonista Martin Fourcade, který vybojoval pět zlatých a dvě stříbrné. Čtyři zlaté mají šermíři Christian d'Oriola a Lucien Gaudin. Tři nejcennější kovy si z olympiády odvezli běžkyně na krátkých tratích Marie-José Pérecová, legendární sjezdař Jean-Claude Killy, nebo vodní slalomář Tony Estanguet. Vynikající bilanci tří individuálních medailí mají i sjezdařka Marielle Goitschelová a meziválečný vzpěrač", "Francie patří k turisticky nejzajímavějším cílům. V roce 2012 ji kupříkladu navštívilo 83 milionů turistů, což bylo nejvíce na světě (s odstupem následovaly mnohem větší země Spojené státy a Čína). Zdaleka nejpopulárnější turistickou atrakcí je Eiffelova věž v Paříži, která se stala symbolem celé Francie. Každoročně si ji přijede prohlédnout přes 6 milionů návštěvníků jak z tuzemska tak ze zahraničí. Byla postavena v letech 1887 až 1889 a až do roku 1930 byla s výškou 300,6 metru nejvyšší stavbou světa. Dnes měří včetně antény na vrcholu 324 metrů. Je pojmenována po svém konstruktérovi Gustavu Eiffelovi. Druhou nejnavštěvovanější památkou ve Francii je zámek Versailles, v letech 1682-1789 sídlo francouzských králů. Z dalších architektonických památek přitahují nejvíce pozornosti Pont du Gard, antický akvadukt v jižní Francii ležící asi 25 km severovýchodně od města Nîmes, pařížský Vítězný oblouk, který dal postavit Napoleon Bonaparte na paměť svého vítězství v bitvě u Slavkova, klášter na Mont-Saint-Michel v Normandii, gotická kaple Sainte-Chapelle v Paříži (součást komplexu Justičního paláce) nebo pevnost Carcassonne. V hlavním městě jsou to dále chrámy Notre Dame a Sacré-Cœur, či známé bulváry jako Boulevard Saint-Michel nebo Avenue des Champs-Élysées (kde se nachází i Elysejský palác, rezidence francouzských prezidentů). Mimo metropoli pak katedrála v Chartres, klášter Vézelay, katedrála v Amiens, klášter Fontenay, klášter Saint-Savin-sur-Gartempe, katedrála v Remeši nebo katedrála v Bourges. Velký zájem budí i muzea a galerie. Louvre je nejnavštěvovanějším muzeem na světě a třetím největším na světě. Mnoho milovníků kultury míří však i do galerie moderního umění Centre Georges Pompidou, do Muzea Orsay, kde lze nalézt unikátní sbírku francouzských impresionistů, a do Musée du quai Branly, které se specializuje na neevropské umění. Dalšími významnými institucemi jsou technické muzeum Cité des sciences et de l'industrie a přírodopisné muzeum Muséum national d'histoire naturelle. V Invalidovně se nachází, mimo jiné, i vojenské muzeum. Francie disponuje také řadou historických hradů a zámků: Château du Haut-Kœnigsbourg, zámek ve Fontainebleau, zámek Amboise, zámek Ussé, zámek Villandry, zámek Chenonceau, zámek Montsoreau, zámek Chantilly, zámek Vaux-le-Vicomte. Mnoho turistů míří také do zábavního parku Disneyland Paris. Za letními radovánkami pak míří turisté z celého světa na Francouzskou Riviéru (\"Côte d'Azur\"). Ve Francii lze rovněž nalézt řadu významných míst pro věřící a křesťanské poutníky, vede tudy značná část Svatojakubské cesty. Mnoho poutníků míří i do městečka Lurdy, spojeného s nejznámějším mariánským zjevením, klíčovým místem zde je Svatyně Panny Marie Lurdské, která byla zapsána, jako mnoho dalších výše jmenovaných památek, na seznam světového dědictví UNESCO. Zápisu se dočkaly krom toho i antické památky v Arles a Orange, královské solné doly v Arc-et-Senans, historická centra Avignonu, Le Havru, Bordeaux a Lyonu a proslulé jeskynní malby v Lascaux a v Chauvetově jeskyni. Z přírodních památek je to například skalní masiv Monte Perdido." ] }

{ "title": [ "Hra.", "Žánry.", "Počítačové hry o více hráčích.", "Hry hrané po Internetu.", "Hry hrané na jednom počítači.", "Hotseat.", "Split screen.", "Boti.", "Hry hrané po místní síti.", "Způsoby interakce.", "Kamera.", "Grafika.", "Herní prostředí.", "Problémy spojené s počítačovými hrami." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2" ], "content": [ "Výsledkem vývoje počítačové hry je virtuální svět nebo prostředí, do kterého může hráč pomocí komponentů připojených k počítači (myš, klávesnice, joystick, gamepad a další) vstoupit a jeho dění ovlivňovat. K interakci dochází na základě zásahu hráče do spuštěného programu, který byl pro takový zásah vyvíjen. Obvykle se jedná o určitý úkol, který musí hráč splnit za daných podmínek nebo v časovém limitu, zvítězit v simulaci sportu či boje, případně dosáhnout jiného cíle odvislého od námětu a žánru hry i záměru vývojářů. Existují ale i tzv. sandboxové hry, které nemají žádný konkrétní cíl.", "Herní žánry se kategorizují do těchto žánrových skupin (viz níže), přičemž u některých titulů dochází k prolínání žánrů nebo vytváření specifických podžánrů. Žánry se liší způsobem zásahu hráče do hry a nabízenými prostředky programu k interakci.", "Takové hry se dají hrát s jinými hráči. Různí hráči se mohou pomocí „sesíťování“ všech svých počítačů (nebo pomocí internetu) a napojením/přihlášením setkat v reálném čase v programu jedné a tytéž hry, s cílem kooperativního jednání nebo naopak se setkat jako protivníci či vytvořit v některých hrách i rozličné nepřátelské nebo spřátelené týmy. Hry o více hráčích (\"Multiplayer\") jsou velmi populární mezi počítačovými hráči a to zejména proto, že lidský protivník či spoluhráč je mnohem atraktivnější volbou ve virtuálním světě, nežli počítačem ovládaný subjekt. Hry nabízí spektrum nápadů a možností využití herního prostředí hráčům, odvíjející se od žánru i technologického zpracování hry. Dnes téměř každá komerčně úspěšná hra nabízí možnost \"hry více hráčů\".", "Online hra je počítačová hra, která umožňuje hraní po internetu. Buď je hra specificky pro takovou hru více hráčů navržena, nebo nabízí online hru jako druhou možnost vedle hry pro jednoho hráče bez potřeby připojení k síti. Dělí se do těchto kategorii:", "Na jednom počítači může až několik hráčů najednou zasahovat do dění na obrazovce (běžně až čtyři), přičemž počet hráčů, kteří zasahují do hry je obvykle limitován samotnou hrou nebo množstvím ovládacích zařízení, které jsou k počítači k dispozici nebo jejich možností je k počítači připojit. Tento způsob hraní už však dnes u komerčních titulů nebývá k vidění, zejména pro značné nepohodlí několika hráčů tísnících se u jedné obrazovky, a tak zůstává doménou hlavně starších akčních arkádových her např. typu \"Dyna Blaster\" nebo závodů vozidel (např. \"Lotus\") apod.", "Tento způsob či mód hraní ve více hráčích je stále využíván zejména u her hraných po kolech (především strategických her jako \"Heroes of Might and Magic\"). Hráči se střídají pouze na jednom počítači, což je výhoda, délka hraní se však může neúměrně protahovat, což bývá ošetřeno např. časovým limitem. Je zároveň na nich, zda sledují tahy protivníka či ne.", "\"Split screen\" je multiplayerový mód k vidění u starších her, zvláště těch, které ještě nepodporovaly hraní po síti. Spočívá v rozdělení obrazovky do několika částí, podle počtu hráčů. Každý hráč pak vidí na obrazovce svou část hry. Obrazovka se však u některých her ani dělit nemusí, sdílí-li všichni hráči stejný pohled (např. Dyna blaster), přesto stále platí, že hrají všichni najednou: nestřídají se, nýbrž ovlivňují se ve hře v reálném čase.", "Bot (zkráceně z \"robot\", programový) je počítačem simulovaný hráč užívaný k tréninku nebo i k hraní, když není momentálně možnost živých spoluhráčů. Některé AI jsou jen primitivní (a jako protihráči jen slabí), jindy jsou vůči hráči (human player) ve výhodě: rychlostí zpracování dat, přístupem k informacím, ke kterým hráč nemá přístup, uplatněním pravidel platným jen pro počítačem řízené postavy... Mohou proto mít nastavitelné atributy, z čehož pak vyplývá vyváženost obtížnosti a vůbec hratelnost.", "Hry hrané po místní síti se hrají hráči proti sobě navzájem (PvP) nebo spolu proti postavám počítačů. Počet možných hráčů je omezen enginem hry. Nejčastěji používají protokol TCP/IP. Jeden hráč zakládá hru a stává se tedy „hostitelem“, ostatní hráči se k němu připojují jako „klienti“. Hostitel přednastavuje vlastnosti hry buď v menu nebo přes konzoli. Moderní hry umožňující multiplayer po LAN v sobě často mívají implementovanou možnost na založení samostatného serveru (např. pro správu herního prostředí, tzv. Dedicated server v Counter-Strike).", "", "Hráčův pohyb po virtuálním světě snímá kamera, která může být statická nebo plovoucí, což záleží na typu hry, nastavení nebo grafickém enginu. Záběry kamery jsou poté přenášeny na hráčův monitor pro zobrazení dění ve hře. U statické kamery jsou přednastaveny její polohy, hráč pak může přepínat mezi těmito pohledy například klávesou a zvolit si tak pro něho ideální pohled (statické kamery je využíváno zejména u závodních her – pohled z nárazníku, z kabiny, zpoza auta..). Plovoucí kamera je ovládána hráčem a ten si sám určuje její vzdálenost a úhel natočení většinou pomocí pohybu myši. Toho je využíváno zejména u her, kde má hráč velkou volnost pohybu, jako jsou MMORPG hry. U některých her se můžeme setkat s různou kombinací statické a plovoucí kamery. Například je pevně dán úhel pohledu na bojiště, ale kameru lze přibližovat a oddalovat nebo nelze zoomovat, ale lze rotovat pod pevným úhlem pohledu, atp. Základní pojmy pro typ kamery jsou:", "Grafické zpracování je další určující součástí hry, která ukazuje její obsah z vizuálního hlediska. Každá hra (pokud není založena na ryze textové interakci s hráčem) má své grafické znázornění. Některé (zejména moderní hry) mají díky množství efektů vysoké nároky zejména na výkon grafické karty.", "Zpracováno 2D nebo 3D.", "Počítačové hry s sebou přináší množství volnosti a kreativity vývojářů, vytvářením umělých světů, které mají takovou etiku, jakou definuje tvůrce v pravidlech a takovou morálku jakou zvolí hráč. U typů čistě akčních her jde prvořadě o účelové násilí nebo zabíjení. S možnostmi technologií se upřednostňuje realistické ztvárnění smrti adekvátní ke způsobu zabití. Hraní takových her pak otupí reakce na násilí. Metaanalýzy ukázaly, že hraní násilných her působuje zvýšení agresivity a snížení empatie. S rozšířením a zpřístupněním internetu masám vzrostl zájem o online hry (MMORPG), které umožňují hráčům žít život virtuálního charakteru (avatara) ve virtuálním světě, s možností kooperace s ostatními hráči, jež jsou napojením rovněž součástí virtuálního světa. Vesměs platí, že morálku si pěstují avataři sami a často odlišnou, než znají ze skutečného světa. Problémem spojeným s MMORPG je závislost na nich, která je dána zejména jejich časovou náročností. Obecně má závislost na počítačových hrách negativní vliv na sociální vztahy a zdravotní kondici." ] }

{ "title": [ "Terminologie a pravidla.", "Dějiny.", "Předchůdci.", "Počátky moderní hry (1450–1850).", "Zrození sportu (1850–1945).", "Po roce 1945.", "Česko a Československo.", "Místo v kultuře.", "Středověk.", "Moderní.", "Šachová notace.", "Strategie a taktika.", "Principy strategie.", "Principy taktiky.", "Soutěžní hra.", "Matematika a počítače." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Šachová pravidla určuje Mezinárodní šachová federace, která je naposledy změnila v roce 2018. Šachovou soupravu tvoří \"šachovnice\" a dvě sady kamenů – světlých (nazývaných „bílé“) a tmavých („černé“). Šachovnice je čtvercová deska o velikosti 8×8 polí, střídavě světlých a tmavých (šachovou terminologií „bílých“ a „černých“), která během hry leží mezi hráči na stole tak, že každý má v rohu po své pravé ruce bílé pole. Obsahuje-li šachovnice označení sloupců (A–H) a řad (1–8) používané při zápisu partie (šachové notaci), je základní (výchozí) postavení bílých figur na 1. a 2. řadě, černých pak na 7. a 8. řadě. Před začátkem hry \"(šachové partie)\" se určí, který z hráčů bude hrát bílými kameny. Tento hráč se označuje jako \"bílý\" a jeho soupeř jako \"černý\". Kameny se postaví do \"výchozího\" (\"základního\") \"postavení\". Každá strana má 16 figurek: krále, dámu, 2 věže, 2 střelce, 2 jezdce a 8 pěšců. Bílý partii zahájí a poté se hráči v tazích pravidelně střídají, nikdo se svého tahu nemůže vzdát. Tah každého hráče sestává z přesunutí jednoho kamene v souladu s pravidly (výjimkou je rošáda, při které se současně přesune král i věž). Žádným tahem se nesmí kámen přesunout na pole, na kterém již je jiný kámen stejné barvy. Tah na pole s kamenem soupeře se nazývá \"braní\"; soupeřův kámen je takovým tahem odstraněn ze šachovnice. Každý druh kamenů se pohybuje jiným způsobem; všechny s výjimkou jezdce se posouvají přímou čarou (po řadách, sloupcích nebo diagonálách) tak, že nesmějí žádný jiný kámen „přeskočit“. Králové, dámy, věže, střelci a jezdci se označují slovem \"figury\". Pojmem \"těžké figury\" se rozumí dámy a věže, zatímco jezdci a střelci se nazývají \"lehké figury\". Pokud hráč nějakým tahem napadne soupeřova krále, tzn.", "", "Za kolébku šachů se prohlašuje několik různých zemí. V současnosti se prapůvod šachové hry nejčastěji klade do Guptovské říše v Indii, protože arabské, perské i turecké označení šachů je odvozeno ze sanskrtského čaturanga, tj. „čtyři součásti vojska,“ pěchota, jízda, sloni a válečné vozy, předobrazy dnešních šachových pěšců, jezdců, střelců a věží. V Persii, kde byla hra modifikována a přejmenována na šatrandž, nalézáme první zmínku o ní kolem roku 600 n. l. Za nejstarší doložené šachové figurky byly pokládány perské ze 7. století, nicméně roku 2002 byla v Albánii objevena šachová figurka ze slonoviny už ze 6. století. Kolem roku 800 se hra dostala do Číny a je tam", "Některé kameny v šatrandži měly mnohem omezenější možnosti pohybu než mají jejich moderní nástupci. \"Alfil\", předchůdce střelce, skákal pouze o dvě pole po diagonále a předchůdce dámy \"vezír\" se pohyboval o jedno pole diagonálně. Pěšci neměli právo dvojkroku z výchozího postavení a na poslední řadě se směli proměnit pouze ve vezíry, tedy velice slabé figury. Byly i jiné odlišnosti, například neexistovala rošáda. Kolem roku 1200 se tato pravidla v Itálii a Španělsku začala měnit, až kolem roku 1475 po několika velkých změnách hra dostala v zásadě tu podobu, v jaké je známá dnes. Nejnápadnější změnou byla podstatně zvýšená bojová schopnost dámy, královny, a proto se tehdy našemu šachu říkalo na odlišení od šatrandže „královniny šachy“ nebo „šach šílené královny“. Nová pravidla se rychle rozšířila po celém Západě. V zásadě se už shodovala s dnešními pravidly vyjma některých ustanovení o konci hry a patu, která se lišila od místa k místu a byla ustálena až počátkem 19. století. V té době také začal rozvoj", "První moderní šachový turnaj se konal v Londýně roku 1851 a překvapivě jej nevyhrál organizátor turnaje a přední anglický hráč Howard Staunton, ale do té doby málo známý Němec Adolf Anderssen. Anderssen byl oslavován jako nejlepší šachista své doby a jeho líbivý, energický – ale z dnešního hlediska strategicky mělký – útočný styl byl hojně napodobován. Jiskřivé kombinace, jaké obsahuje Anderssenova \"Nesmrtelná partie\" nebo Morphyho \"Operní partie\" – obě krátké přátelské partie s mnoha oběťmi – byly považovány za nejvyšší možný vrchol šachového umění. Hlubší vhled do povahy šachu přišel se dvěma mladšími hráči. Američan Paul Morphy, výjimečné šachové zázračné dítě, během své krátké kariéry mezi roky 1857 a 1863 zvítězil nad všemi důležitými konkurenty včetně Anderssena. Morphyho úspěch byl založen na kombinaci skvělého útočného umění a zdravé strategie; intuitivně chápal, jak má správně připravit útok. Tuto metodu později znovuobjevil a popsal jiný silný mistr a teoretik, pražský rodák Wilhelm Steinitz. Vedle svých teoretických úspěchů Steinitz založil důležitou tradici šachového sportu: jeho triumf v zápase s vůdčím", "Po smrti Aljechina určil nového mistra světa roku 1948 turnaj elitních šachistů organizovaný mezinárodní šachovou federací FIDE, která od té doby zápolení o titul mistra světa řídila. Vítěz Michail Botvinnik zahájil éru sovětské převahy v šachovém světě. Až do zániku Sovětského svazu se mistrem světa stal pouze jediný nesovětský šachista, Američan Robert J. Fischer (v letech 1972–1975). Předválečný neformální systém bojů znamenal, že sám mistr světa rozhodoval, s kým bude hrát, a vyzyvatel byl nucen zajistit organizační náklady a cenový fond. FIDE vytvořila nový systém kvalifikačních turnajů a zápasů. Nejsilnější", "První zmínka o šachové hře na českém území je v latinsky psané \"Svatovojtěšské legendě\" z poloviny 12. stol., prvním česky psaným dílem o této hře jsou Štítného \"Kniežky o šašiech\", které zachycují tehdejší pravidla a znalosti o dějinách hry. Moderní šachový život na českém území vznikl v polovině 19. století, nejdříve šachová skladba; úloháři zde v 80. letech 19. století vytvořili takzvanou \"českou školu úlohovou\", stylově odlišnou od \"staroněmecké školy\". Prvním šachovým spolkem byl pražský \"\" (1867), první sjezd šachistů se konal roku 1872 v Praze a první významnější český klub, \"Český spolek šachovní\", vznikl roku 1884, kdy také na krátkou dobu začal vycházet první český šachový časopis \"Šach-Mat\". Nejlepším českým šachistou před první světovou válkou byl Oldřich Duras, který byl později jmenován jako první Čech velmistrem. \"Ústřední jednota českých šachistů\", zprvu sdružující pět klubů s 200 členy, vznikla roku 1905. Velké mezinárodní turnaje se začaly v českých zemích pořádat v první dekádě 20.", "", "Šachy a jejich pomalejší předchůdce šatrandž (kterému se tehdy ovšem v Evropě říkalo rovněž šachy) byly ve středověku a renesanci součástí šlechtické kultury; byly používány pro výuku válečné strategie a nazývány „královskou hrou“. Mezi šlechtou byly považovány za jedno ze sedmera umění, které by měl ovládnout každý dospívající rytíř (vedle plavání, veršování, jízdy na koni, střelby z kuše, šermu a lovu). Nádherné šachové soupravy používané aristokracií té doby jsou většinou už ztraceny, ale některé ze zbývajících kusů, jako jsou \"Šachové figurky z ostrova Lewis\" z 12. století, vykazují vysokou uměleckou hodnotu. Zároveň byly v té době šachy často používány jako základna kázání o morálce. Příkladem je \"\" (\"Kniha lidských mravů a povinností šlechty neboli o hře v šachy\"), sepsaná italským dominikánem Jacobem de Cessolis kolem roku 1300. Tato populární práce byla přeložena či adaptována do mnoha jazyků a poprvé vydána tiskem již", "Osvícenství se šachy jevily především jako způsob, jak rozvíjet sebe sama. Benjamin Franklin napsal v článku (\"Morálka šachů\", 1750): Šachová hra není pouze zábavou zahalečů; její pomocí lze získat nebo posílit několik velmi cenných schopností mysli, které se pak stanou návyky použitelnými při každé příležitosti. Vždyť život je druh šachů, v němž často máme získávat body, soupeřit proti konkurentům a protivníkům a v němž nastává široká škála dobrých i špatných událostí, jež jsou do jisté míry následky lidské prozíravosti nebo jejího nedostatku. Hraním šachů se tedy můžeme naučit: S podobnými nadějemi se šachům", "V minulosti se používalo několik způsobů, jak zaznamenávat průběh šachové hry, dnes se však používá téměř výhradně (krátká) \"algebraická šachová notace\", kterou v Evropě rozšířil syrský šachový teoretik Philipp Stamma v 18. století Pole na šachovnici se v ní označují průsečíkem \"sloupce\" (označovaného písmeny \"a\" až \"h\") a \"řady\" (označované čísly \"1\" až \"8\"). Popis jednoho tahu sestává z pořadového čísla tahu, označení typu kamene, kterým bylo taženo, a pole, na které bylo taženo. Tahy se číslují od jedničky tak, že stejné číslo označuje tah bílého i následující tah černého. Pole, ze kterého kámen táhl, se neuvádí. Pouze v případě, že by ho nebylo možné jednoznačně určit, se za označením druhu kamene napíše označení výchozího sloupce nebo řady. Figury se značí počátečním písmenem: K je král, D dáma, V věž, S střelec a J jezdec. U pěšců se však označení nepíše, pouze pokud je např. v komentáři či popisu pozice potřeba označit pěšce, používá se malé", "Šachová strategie znamená stanovování a dosahování dlouhodobých cílů během partie – například jak umístit jednotlivé kameny – zatímco taktika se soustřeďuje na bezprostřední manévry. Obě stránky šachového myšlení však nelze od sebe zcela oddělit, protože strategických cílů se většinou dosahuje pomocí taktických manévrů a naopak taktické příležitosti jsou připravovány předchozí správnou strategií hry. Na základě odlišných strategických a taktických charakteristik se šachová partie dělí do tří fází: \"zahájení\", obvykle prvních 10 až 25 tahů, během něhož hráči rozestavují své armády a připravují scénu následující bitvy; \"střední hra\", rozvinutá fáze partie; a \"koncovka\", kdy již zmizela většina kamenů ze šachovnice a králové se aktivně zapojují do zápasu.", "Šachová strategie se zabývá hodnocením šachových pozic a stanovováním cílů a dlouhodobých plánů budoucí hry. Hodnotu pozice určuje hodnota kamenů na šachovnici, pěšcová struktura pozice, bezpečnost králů, ovládání prostoru šachovnice a zejména ovládání klíčových polí a skupin polí (např. diagonál, otevřených sloupců, černých či bílých polí). Nejzákladnějším úkolem je spočítat celkovou hodnotu kamenů na obou stranách. Bodové hodnoty jsou založeny na zkušenosti; obvykle se pěšci počítají po jednom bodu, střelci a jezdci po třech bodech, věže po pěti bodech (rozdíl hodnot mezi věží a střelcem či jezdcem se označuje jako \"kvalita\") a dámy kolem devíti bodů. Cena krále je sice neomezená, protože jeho pádem končí partie, ale jeho bojová hodnota v koncovce se rovná", "Šachová taktika se obvykle soustřeďuje na krátkodobé akce – tak krátkodobé, že mohou být předem propočítány lidským hráčem nebo počítačem. Hloubka kalkulace přitom ovšem závisí na hráčových schopnostech nebo rychlosti procesoru, ale také na charakteru pozice: v klidných pozicích s mnoha možnostmi na obou stranách není hlubší kalkulace možná, zatímco „taktické“ pozice s omezeným počtem vynucených („forsírovaných“) variant umožňují propočítávat velmi dlouhé posloupnosti tahů. Prosté jednotahové či dvoutahové taktické akce, jako hrozby, výměny materiálu, dvojité útoky atd., mohou být kombinovány do složitějších", "Na světě zná pravidla šachů odhadem 605 milionů lidí, z nichž 7,5 milionů je členy národních šachových federací, existujících ve 160 zemích světa. Šachy tak patří mezi nejpopulárnější sporty vůbec. Soudobý šach je organizovaný sport s mezinárodními i národními soutěžemi jednotlivců i družstev, amatérskými i profesionálními. Většina zemí má své národní šachové organizace jako například Šachový svaz České republiky, a ty sdružuje Mezinárodní šachová federace (FIDE). FIDE mimo jiné schvaluje oficiální pravidla šachu, udržuje mezinárodní žebříčky hráčů, uděluje mezinárodní šachové tituly, garantuje mistrovství světa v šachu a šachové olympiády. Pro sestavování žebříčků hráčů se v šachu používá takzvaný rating Elo, jehož autorem byl Arpad Elo. Jde o statistický systém vycházející z předpokladu, že výsledek", "Šachy jsou zajímavé i z hlediska matematiky. Už stovky let jsou známy mnohé kombinatorické a topologické problémy s nimi spojené. Ernst Zermelo je v roce 1913 použil jako oporu své teorie herních strategií, která je považována za jednu z předchůdkyň moderní teorie her. Počet přípustných pozic v šachu se odhaduje mezi 10 a 10, přičemž složitost herního stromu je přibližně 10, hodnota označovaná jako Shannonovo číslo. V typické herní pozici je k dispozici třicet až čtyřicet možných tahů, ale také nemusí existovat žádné (v případě patu nebo matu) a maximálně jich může být až 218. Nejdůležitějším matematickým problémem šachu bylo vytvořit algoritmus hrající šachy. Idea stroje hrajícího šachy vznikla už v 18. století; kolem roku 1769 se proslavil automat hrající šachy zvaný \"Turek\", který však byl později odhalen jako podvod. Vážné pokusy založené na automatizační technice jako \"El Ajedrecista\" byly příliš složité a omezené, než aby mohly být užitečné. Od vzniku digitálních počítačů v padesátých letech 20. století vytvářeli šachoví nadšenci a vědci stále dokonalejší šachové programy a šachové stroje. Průlomový článek o počítačovém šachu Programming a Computer for Playing Chess (\"Programování počítačů hrajících šachy\") uveřejnil v roce 1950 Claude Shannon. Píše v něm: Je ideální začít se šachovým strojem, protože (1) problém je jasně definován jak co do povolených operací (tahy), tak co do konečného cíle (mat); (2) není ani tak jednoduchý aby byl triviální, ani příliš složitý pro uspokojivé řešení; (3) obecně se má za to, že šachy vyžadují pro dobrou hru „myšlení“; řešení tohoto problému nás buď donutí připustit existenci mechanizovaného myšlení anebo dále omezit náš koncept „myšlení“; (4) diskrétní struktura šachu dobře odpovídá digitální povaze moderních počítačů. Americká \"Asociace pro výpočetní techniku\" (Association for Computing Machinery, ACM) pořádala v září 1970 první velký šachový turnaj pro počítače, v němž zvítězil \"CHESS 3.0\", šachový program z Northwestern University. Zatímco nejdříve byly šachové programy považovány za pouhé kuriozity, nyní jsou nejlepší z nich, například \"Stockfish\" nebo \"Leela\", mimořádně silnými hráči. Už v roce 1997 prohrál Garri Kasparov, tehdy první hráč světového šachového žebříčku, zápas proti šachovému počítači firmy IBM, neformálně nazývanému \"Deep Blue\". Z hlediska teorie umělé inteligence však jsou šachové programy relativně jednoduché: v zásadě prozkoumávají obrovské počty potenciálních budoucích tahů obou hráčů a na vznikající pozice aplikují vhodnou ohodnocovací funkci (pomocí algoritmu minimax). Počítače se svými obrovskými databázemi mistrovských partií a mimořádnou analytickou schopností dnes pomáhají lidským hráčům se šachy učit a připravovat se na zápasy. Internetové šachové servery umožňují lidem nacházet partnery z celého světa a hrát s nimi. Přítomnost počítačů a moderních komunikačních prostředků také nastolila nebezpečí podvádění během hry, analogické dopingu v jiných sportech. Známým případem byla kontroverze během mistrovství světa 2006, kdy bylo vysloveno podezření, že jeden z hráčů používá nedovolenou elektronickou podporu na toaletě. Dalšími případy bylo stejné podvádění Gaiozem Nigalidzem a Igorem Rausisem, kterým byl za to udělen distanční trest a byli zbaveni titulu velmistra." ] }

{ "title": [ "Život.", "„Spor Starých s Moderními“.", "Pohádky.", "Zajímavost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů bohatého právníka a dvorského úředníka. Vystudoval práva a v roce 1651 dostal advokátskou licenci. Už v této době publikoval parodické básně, roku 1648 parodii na Vergiliovu \"Aeneis\" a roku 1649 veršovaný spis „Hradby Troje čili o původu burlesky“, kde ironizuje jak lidové povstání na začátku Frondy, tak také kardinála a ministra Mazarina. Po konci povstání roku 1653 ho nejstarší bratr Pierre Perrault, vysoký úředník královských financí, uvedl ke dvoru. Zde si ho všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministru Colbertovi. Ten ho roku 1662 jmenoval tajemníkem tak zvané „Malé akademie“, komise znalců, kteří posuzovali nákupy uměleckých děl pro krále a dohlíželi na budování Louvru i zámku ve Versailles. Roku 1671 byl přijat do Francouzské akademie a v roce 1673 se stal jejím tajemníkem (tj. předsedou) a knihovníkem. Roku 1672 se oženil s Marií Guichon, s níž měl jednu dceru a tři syny. Jeho žena však už roku 1678 zemřela. V roce 1680 se vzdal svého místa v komisi ve prospěch Colbertova syna a když Colbert 1683 zemřel, věnoval se literatuře. Jeho „Paměti“ vyšly až posmrtně roku 1756.", "Při slavnostním zasedání Akademie, věnovaném oslavě Ludvíka XIV. roku 1687, přednesl báseň „Století Ludvíka Velikého“, kde tvrdil, že jeho doba v umění a vědách předstihla antiku. Báseň vyvolala velkou polemiku, která jako „Spor starých s moderními“ (\"Querelle des Anciens et des Modernes\") vstoupila do dějin. Proti Perraultovi se tehdy postavili skoro všichni významní autoři, zejména Bossuet, Fénelon, La Bruyère, La Fontaine, Racine a Boileau. Na stranu „moderních“ se postavili Saint-Évremond, Bayle a Fontenelle. Téma sporu se ovšem objevovalo už dříve a když René Descartes roku 1637 vyřešil tzv. Pappův problém, a to dokonce pro libovolný počet přímek, chápalo se to jako doklad, že moderní věda předstihla starověkou. V letech 1688–1697 vydal Perrault čtyřsvazkovou sbírku takových příkladů, kde „moderní“ předstihli starověk a v letech 1696–1700 rovněž čtyřsvazkové „Životy slavných mužů tohoto století ve Francii“. Kolem roku 1700 pak už Perraultovo stanovisko obecně převládalo.", "Už v letech 1684–1691 vydal Perrault tři svazečky veršovaných pohádek a po jejich úspěchu roku 1697 anonymně \"Pohádky mé matky husy\" (\"Contes de ma Mère l'Oye\"). Název připomíná legendární matku Karla Velikého Bertu, která prý měla od samého předení \"husí nohu\". Sbírka obsahuje pohádky z ústního podání i od různých autorů, mezi nimi je například Popelka, Červená karkulka, Šípková Růženka, Kocour v botách, Modrovous, Paleček a další. Kniha měla neobyčejný úspěch, mnohokrát vyšla ve francouzštině a v překladech a prosadila žánr pohádky do literatury. Z Perraulta pak čerpali další vydavatelé pohádek, zejména bratři Grimmové v Německu, a z nich i čeští autoři. Slavné je vydání z roku 1862, které ilustroval Gustave Doré. Perraultovy pohádky byly několikrát zhudebněny a zfilmovány, mimo jiné i Waltem Disneym.", "Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris. V lednu 2016 k 388. výročí jeho narození zveřejnil Google na hlavní straně vyhledávače tematické doodle." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Nástupci ROM.", "Rychlost.", "Zápis." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2" ], "content": [ "Informační obsah ROM je do paměti uložen při výrobním procesu, takže jejich výroba se vyplatí pouze ve velkých sériích. Zákazník si musí nechat na zakázku vyrobit příslušnou masku používanou při jejich výrobě. Pokud je v paměti chyba, je nutné celou paměť vyměnit. I když se v průběhu času rychlost ROM pamětí měnila, byla obvykle nižší, než paměti typu RAM. Proto byl obsah paměti ROM kopírován při startu počítače do paměti RAM (tzv. shadow RAM). Tato vlastnost se dala u počítačů IBM PC nastavit v BIOSu. Rychlost zápisu byla vždy výrazně nižší, přičemž tento stav trvá dodnes (včetně pamětí flash). Specifickým typem ROM paměti jsou lisované kompaktní disky (CD) a DVD (i když existují i jejich přepisovatelné varianty).", "Problém nutnosti určení obsahu již ve výrobě byl odstraněn v roce 1956 nástupem pamětí PROM, které bylo možné pomocí speciálního přístroje naprogramovat až u zákazníka (typicky průrazem pomocí vyššího napětí, než bylo pro normální použití). Dalším krokem byl nástup pamětí EPROM v roce 1971 s možností návratu ke stavu před programováním (a tedy možností přepisu obsahu). EEPROM v roce 1983 přinesly možnost programování přímo v příslušném přístroji (bez nutnosti paměť vyjímat a vkládat do programátoru). Flash paměť, která se rozšířila na počátku 90. let 20. století, umožňuje blokový přepis. V současné době mnohdy koexistují paměti EEPROM a flash v jednom zařízení, typicky jednočipových počítačích, kde paměť EEPROM slouží jako paměť programu a paměť flash jako paměť pro data. EEPROM poskytuje řádově vyšší počet přepisů, než paměť flash, ale je dražší.", "Přestože relativní rychlost pamětí typu RAM a ROM se v průběhu času měnila, od roku 2007 mohou být čipy pamětí RAM schopny číst několikanásobně rychleji než většina pamětí typu ROM. Z tohoto důvodu (a k umožnění jednotného přístupu) je obsah paměti ROM někdy kopírován do paměti RAM, nebo je stínován před jejím použitím a následně přečten z paměti RAM.", "U elektricky modifikovaných pamětí ROM je zapisovací rychlost obvykle mnohem pomalejší než rychlost čtecí a obvykle může vyžadovat také větší napětí, změny zapojení jumperu, který umožňuje zápis, a příkazové kódy lock/unlock. Moderní technologie NAND Flash dosahuje rychlosti zápisu až 10 GB/s, což umožňuje zvýšené investice jak u spotřebitelský a podnikových SSD, tak také u produktů s pamětí flash v mobilních zařízeních vyšší třídy. Na technické úrovni je nárůst dosažen tím, že se zvyšuje paralelnost - jak v konstrukci regulátoru, tak v úložišti. Využití je u velkých pamětí pro čtení a zápis DRAM, kde se zavádí paměťové buňky, které jsou schopny ukládat více než jeden bit (DLC, TLC a MLC). Druhý přístup je více náchylný k selhání, které bylo do značné míry zmírněno nadměrným předimenzováním (zahrnutím volné kapacity do produktu, která je viditelná pouze pro kontrolér jednotky) a stále více sofistikovanými algoritmy pro čtení a zápis ve firmwaru zařízení." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Další adaptace." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Ucho je pojaté jako komorní, až minimalistické psychologické drama mezi dvěma hlavními postavami – manželským párem Annou (Jiřina Bohdalová) a Ludvíkem (Radoslav Brzobohatý) – celé se odehrávající během jedné noci (až brzkého jitra) poté, co se tito dva vracejí domů ze společenského večírku tehdejší politické smetánky, do níž Ludvík coby náměstek ministra patří. Zatímco lehce společensky unavená Anna je v dobré náladě, Ludvík postupně nabývá čím dál konkrétnějšího podezření, že v domě někdo byl a zanechal tam odposlouchávací zařízení (štěnice), aby ho mohl odposlouchávat. Bojí se mluvit, aby ho za jeho výroky nezavřeli, zpytuje své svědomí a to, co dělal a říkal na večírku, a debatuje o svých možnostech se svou manželkou. Film umně dávkuje atmosféru strachu tehdejšího totalitního režimu, pro něj typickou vrtkavosti osudu a nejistoty o vlastní existenci (zejména na vyšších místech a ve vyšších funkcích), stejně jako snahu nevybočovat z řady a neprotivit se výše postaveným ve státní hierarchii. Černobílé, „film noir“ pojetí kamery a znepokojivé hudební pozadí dodávají filmu působivou, až téměř strašidelnou atmosféru.", "Film posloužil jako předloha pro stejnojmennou divadelní hru z roku 2010. Hlavní role v inscenaci Moravského divadla Olomouc hráli Ivana Plíhalová a Igor Bareš, kteří také namluvili rozhlasovou úpravu, která vyšla na CD (2012). V roce 1983 byl v rakouské televizi ORF natočen televizní film podle téhož námětu pod režijním vedením Pavla Kohouta. V jedné z rolí se opět objevil Pavel Landovský, který již touto dobou pobýval v exilu. V hlavních rolích Joachim Bissmeier a Gertraud Jesserer. V roce 2015 měla premiéru nová adaptace původní Procházkovy povídky – makedonsko-slovinsko-český film \"Noc bezMoci\" režiséra Iva Trajkova. Film je odehrává v Makedonii v 90. letech 20. století." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Mládí a studia.", "Dospívání.", "Smrt.", "Dílo.", "Divadelní hry.", "Básně.", "Pohádky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodil se v Odense na ostrově Fyn v Dánsku 2. dubna 1805. Byl synem chorého 22letého ševce Hanse Andersena a jeho o 7 let starší ženy Anny Marie, analfabetky. Pocházel z velmi chudých poměrů. Celá rodina žila a spala v jedné malé místnosti. Jeho matka byla pradlena, ke sklonku života propadla alkoholu. Jeho matce se v roce 1799 narodila nemanželská dcera a matka tuto dceru odložila. Tato nevlastní Hansova sestra se stala prostitutkou. Hansův dědeček z otcovy strany pomatenec a známá odenseská figurka. Kmotr byl vrátný v městském chudobinci. Byl přecitlivělý, ctižádostivý a marnivý. Jeho původ pro něj znamenal neustálé traumatizující ohrožení – ten zároveň vysvětluje jeho až výstřední potřebu společenského a uměleckého uznání, přecitlivělost na kritiku i nezdolnou vytrvalost v cestě za úspěchem. Již brzo prokazoval představivost, která byla podporována shovívavostí jeho rodičů a pověrčivostí jeho matky. Roku 1816 zemřel jeho otec a on byl nucen přestat chodit do školy a začít pracovat v místní továrně. Postavil si malé loutkové divadlo a vyrobil pro své loutky oblečky. Přečetl všechny možné knihy, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara. Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své dřevěné panenky jako postavy. Poměrně brzy, 6. září 1819, utekl do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejprve jako loutkoherec a později jako zpěvák. Jeho díla byla odmítána, neboť prozrazovala „nedostatek elementárního vzdělání“. Andersen byl hrubý, přepjatý a pramálo kultivovaný. Stěhoval se z jednoho levného bytu do druhého. Jednou dokonce bydlel v nevěstinci, což si ale neuvědomoval. V Kodani se setkal v roce 1821 s ředitelem divadla Jonasem Collinem. Ten jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na latinském gymnáziu ve Slagelse. Tam našel Hans i ubytování a stravu u jedné vdovy. Hans později přešel na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Andersenovi studium příliš nešlo a lze říci, že zde získal pouze základy, které již nikdy nerozšířil. Dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě. Jazyk se ale nenaučil dokonale nikdy – až do smrti mu museli korektoři opravovat texty. V roce 1828 maturoval. Ještě před tím, než na školu nastoupil, Andersen vydal první knížku \"Duch v Palnatokově hrobě\" (1822). Otec mu zemřel už v jeho jedenácti letech, matka ovšem žila. Ale Andersen odchodem z Odense pohřbil celé své dětství. Jeho matka propadla alkoholu a nechala si pro syna psát úpěnlivé dopisy. Nikdy jí neodpověděl, jen občas jí poslal nějaký obnos. Když v roce 1832 navštívil Fyn, ani se u ní nezastavil.", "Ani po škole se nezbavil závislosti na svých mecenáších. Jeho díla nebyla zpočátku úspěšná natolik, aby si mohl finančně vystačit pouze se svojí literární tvorbou. To se změnilo až kolem roku 1845, kdy se mu začalo dařit lépe. V roce 1833 podnikl cestu po Evropě, navštívil mj. Paříž, Řím, Vídeň a Neapol. Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti. V tomto ohledu je jedním z nejvíce vypovídajících příběhů \"Malá mořská víla\", která si vezme život, neboť nemůže být milována krásným princem. Hans Christian Andersen se zřejmě jen těžko vyrovnával se svou neheterosexuální orientací a právě \"Malá mořská víla\" se považuje za zpodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi, kterému napsal: \"„Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce... mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“\" Collin, jehož muži eroticky nepřitahovali, napsal ve svých pamětech: \"„Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku, ne.\"\" To Hansovi způsobilo mnoho trápení. Na platonické úrovni zůstala i jeho láska k dánskému tanečníkovi Harlodu Scharfovi a mladému knížeti Výmarskému. Zdá se ovšem, že Andersena přitahovali jak muži, tak ženy. Jsou důkazy o obojím. Známá je jeho slabost pro operní zpěvačku Jenny Lindovou, přezdívanou švédský slavík, ta ovšem Andersena brala spíše jako bratra. Pohádka \"Slavík\" je zřejmě inspirovaná právě touhou po Lindové. Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem. Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby. Roku 1860 se v Ženevě setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, jenž o 9 let později jako první použil slovo homosexuell. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování. Sexuální psycholog Petr Weiss jej občas uvádí mezi typickými příklady společensky úspěšných pedofilů. Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být např. podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách; či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech. „Všechny dětské vzpomínky, každičké místo na mě působí ponuře,“ napsal o rodném městě. V roce 1841 se Hansova matka upila k smrti. Přesto jí syn zanechal pomník v tragické pohádce Nebyla k ničemu.", "Na jaře roku 1872 spadl z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil. Zemřel 4. srpna 1875 v domě zvaném Rolighed nedaleko Kodaně. Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani. Andersenův pohřeb, jehož se zúčastnil i král Kristián IX., byl vyhlášen dnem národního smutku.", "", "Z počátku psal divadelní hry, ty však nebyly úspěšné, některé nebyly ani vydány:", "Jeho básnické sbírky se nesetkaly prakticky s žádným ohlasem.", "Jeho pohádky vycházely v různých sbírkách, proto je velmi složité uvádět jednotlivé knihy, zde jsou uvedeny jeho nejznámější pohádky. Andersen při psaní pohádek vycházel ze světové literatury a vlastních myšlenek. Pohádky nepovažoval za plnohodnotnou tvorbu, nevážil si jich a nepovažoval se za pohádkáře – cítil se být zneuznaným básníkem a dramatikem. Úspěch jeho pohádek začal v zahraničí, teprve poté byly přijaty i v Dánsku. Na jeho pohádkách je zajímavé, že zpravidla nekončí dobře. Lze říci, že jde o příběhy s pohádkovými motivy, určené starším dětem a dospělým. Jeho první pohádkou byla Čarovná truhlice." ] }

{ "title": [ "Život.", "Původ a rodina.", "Dětství a studia.", "Působení v Glasgow a práce na parním stroji.", "Partnerství s Roebuckem.", "Partnerství s Boultonem.", "Kopírovací stroj.", "Další život a dílo.", "Pozdní život.", "Povaha.", "Odkaz." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "James Watt se narodil 19. ledna 1736 ve William Street ve skotském Greenocku; pokřtěn byl 25. ledna. Jeho pradědeček byl farmář z Aberdeenu. Zahynul 12. září 1644 v bitvě o most přes řeku Dee v první biskupské válce, v níž Angličané válčili proti stoupencům covernantu. Wattův dědeček, Thomas Watt, narozený v roce 1642, se později přestěhoval do Cartsdyke, nyní předměstí Greenocku; zde založil školu matematiky a také učil místní rybáře a námořníky schopnosti navigace. Později zastával i soudcovské funkce a stal se jedním z předních občanů Greenocku. Dokázal vybudovat úspěšný podnik, který opravoval lodě, navigace, kompasy atd. Byl bailiem barona Cartsburnu. Se svou ženou Margaret Sherrerovou měli šest dětí, avšak tři z nich zemřely již v dětství, čtvrté se pak dožilo jen 18 let. Thomas Watt zemřel dne 27. února 1734 ve věku buď 92 nebo 95 let; jeho vdova pak zemřela následující rok. Po jeho smrti převzal podnik jeho druhorozený syn, James Watt starší (* 28. ledna 1699). Po více než dvacet let byl členem greenocké rady, po nějakou dobu i jejím pokladníkem, nakonec i bailiem města. Dokázal zaměstnávat až 40 dělníků. Po ztrátě jedné lodi převážející velice hodnotný Jamesem Wattem vyrobený materiál však přišel o většinu majetku. Byl ženat s Agnes Muirheadovou pocházející ze staré rodiny Muirheadů, která se již ve 12. století usadila v pozdějším hrabství Clydesdale, ještě později Lanarkshire. Agnes prý byla neobyčejně inteligentní dáma s veselou povahou. Oba Wattovi rodiče byli presbyteriáni a patřili ke Covernantskému hnutí. Narodilo se jim celkem 5 dětí, 4 synové a jedna dcera. Tři z nich nejmladší, dva synové a dcera, zemřeli již v mládí. Kromě Jamese Watta měli ještě syna Johna, který však zemřel na moři na cestě do Ameriky v roce 1762 ve věku jen málo přes dvacet let.", "James Watt byl již od dětství churavý, avšak vynikal v matematice. Protože kvůli svému chatrnému zdraví nemohl zpočátku navštěvovat školu, učila ho matka. Ta jej naučila číst, otec ho pak naučil základům aritmetiky a geometrie. Jednou za otcem domů dokonce přišel muž, který ho káral, že neposílá syna do školy. Poté, co však zjistil, že chlapec kreslí geometrické útvary, se jej zeptal na pár otázek a žasl nad Wattovou inteligencí. Později navštěvoval soukromou školu Mr. Adama a nato gymnázium. Zde se Watt zajímal zejména o fyziku a matematiku. Naučil se také latinu a řečtinu, jazyky jej však nebavily. Vzdělávali ho soukromě i místní odborníci. Jeho pozdějším úspěchům pak podle Wattových biografů pomohl také fakt, že již jako malý trávil čas v otcově dílně, kde vyráběl kladkostroje, rumpály apod. Celé dětství trpěl bolestmi hlavy. Ty jej v některých činnostech indisponovaly na několik dní, někdy i týdnů. V létě pobýval zejména u rodiny Muirheadů. Za pár hodin dokázal nastudovat takové množství znalostí, jako dokázal běžný člověk za několik dní. Nikdy však nespěchal a vždy měl volný čas, který věnoval svým přátelům, básnictví, čtení či přírodě. Své inteligence a talentu si byl vědom. Jeho jedinou sportovní zálibou bylo rybaření; rybařil na mole za svým rodným domem v Greenocku. Zaujala jej také astronomie; hvězdy pozoroval v lesíku kousek od domu otcovými nástroji. Dokázal zde strávit mnoho času. Od svých 14 let často pobývat u svého strýce v Glasgow a začal se zajímat o chemii a anatomii. Prováděl mnoho chemických pokusů a z přesnosti svých pozorování byl nadšen. V roce 1753 mu zemřela matka a Wattt se v Greenocku necítil dobře. Jelikož otec již neměl téměř žádné peníze, James Watt věděl, že nebude moci studovat. Kvůli svému zdraví si nakonec zvolil práci výrobce měřidel, která mu vyhovovala. Obrátil se na svého strýce v Glasgow, Johna Muirheada, obchodníka, u něhož od června roku 1754 do května 1755 bydlel. V Glasgow tehdy nepůsobili žádní výrobci měřících přístrojů, a Watt byl všeumělem, dokonce se považoval za optika, protože opravoval a prodával brýle. Také však opravoval housle, spinety, zároveň vyráběl rybářské pruty či kladky atd., takže Watt vlastně výrobcem měřidel nebyl. Watt se svěřil svému velice věrnému příteli, Andrewu Andersonovi. Ten měl staršího bratra Johna Andersona, který byl profesorem přírodní filozofie. Po seznámení si Watta tak oblíbil, že mu umožnil přístup ke své vědecké knihovně, v níž Watt trávil mnoho času. Prostřednictvím Andersona a především profesora Muirheada, příbuzného Wattovy matky, byl uveden do společnosti dalších profesorů. Nejvíce upoutal profesora přírodní filozofie doktora Dicka. Ten mu doporučil jet studovat do Londýna, jelikož tam bylo možné dosáhnout lepšího vzdělání, než v celém Skotsku. Watt se tedy rozhodl do Londýna jet. Měl štěstí, že se jeho vzdálený příbuzný, námořní kapitán Marr, chystal na stejnou cestu, a tak 7. června 1755 společně na koni do Londýna vyrazili; cesta trvala 12 dní a urazili 470 anglických mil, tj. 756,391 680 kilometrů. Jelikož Watt v Londýně neměl žádné příbuzné kromě kapitána Marra, musel si s jeho pomocí hledat práci. Většina podniků, které navštívil, vyžadovala, aby zde působil jako učeň po dobu sedmi let, což Watt nechtěl. Chtěl se za rok vrátit do Glasgow a tam si založit svůj vlastní podnik. Nejdříve si našel místo u hodináře, ale jak tam, tak i u dobrého mechanika vydržel jen krátkou dobu. Nakonec se na roční smlouvě domluvil s výrobcem matematických nástrojů Johnem Morganem, jemuž se Wattova práce líbila. Wattův otec za tuto „stáž “ zaplatil 25 guinejí, což bylo v té době značné množství peněz. Běžná sedmiletá stáž tehdy stála do 10 guinejí. V té době byl James Watt finančně závislý na svém otci a žil nejskromněji, jak mohl. V jednom dopise otci lituje, že tyto náklady nedokáže snížit, protože věděl, že otcova finanční situace také nebyla dobrá. U Morgana vyráběl kvadranty, váhy, později teodolity atd. – práci, která mu byla přidělena, splnil co nejdůkladněji, jak mohl. Během zimy však dostal silnou rýmu, zasáhl jej také kašel a dostal bolesti související s revmatismem. Aby se zotavil, rozhodl se vrátit domů. Vzal si s sebou i několik nových a vzácných nástrojů a několik odborných knih. Z Londýna odjel na konci srpna 1756, domů pak přijel začátkem podzimu.", "Po uzdravení se James Watt vrátil do Glasgow, kde si chtěl založil vlastní podnik. V té době nepůsobil ve Skotsku žádný výrobce měřidel. V podnikání se však Watt nemohl uplatnit, protože cechovní pravidla vyžadovala již zmíněných sedm let studií. Po několika dalších pokusech to již vypadalo, že nebude prosperovat. Najednou ho však profesor Dick zaměstnal opravou přístrojů z Jamajky a Watt si za tuto práci vydělal své první větší peníze, pět liber. Nakonec byl přijat jako univerzitní mechanik na Glasgovské univerzitě. Měl zde k dispozici dvě místnosti, jednu z nich veřejnou – prodával tam své nástroje. Nástroje, které Watt vyráběl, se prodávaly poměrně pomalu. Posílal tedy výrobky do Greenocku, tehdy glasgowského přístavu, kde je prodával Wattův otec. S profesory Josephem Blackem, objevitelem skupenského tepla, a Robinsonem, který se později stal profesorem Edinburské univerzity, se spřátelil. Profesor Black Jamese Watta požádal, aby mu sestrojil varhany. Byť Watt nikdy takovou práci nedělal, přijal ji. Nastudoval si teorii, akustiku a hudbu. Nakonec pro svého přítele vytvořil dobré varhany. V té době se Wattova pověst začala rychle šířit a mezi svými spolupracovníky byl znám jako ten, „kdo toho znal nejvíce a uměl vyrobit cokoliv“. Watt se nevyhýbal žádné práci, i přesto mu však zbýval čas na pokusy. S cílem rozšířit podnikání vstoupil v říjnu 1759 do obchodního partnerství s Johnem Craigem. Začali s kapitálem ve výši 200 liber a do pěti let vydělali asi 600 liber. V práci dokázali udržovat šestnáct lidí. V roce 1760 se jejich kamenný obchod přesunul mimo areál univerzity. Parními stroji se Watt začal zabývat až v roce 1759, kdy se o ně začal zajímat kvůli svému příteli Robinsonovi. Ten měl nápad, že by se pára mohla využívat i pro vozidla. Ještě téhož roku vytvořil Watt malý model vozu, poháněný parou. Ten se však neosvědčil. Později zjistil, že univerzita má k dispozici nejnovější model Newcomenova parního stroje, ten byl však poslán k opravě do Londýna. Watt ale nechtěl čekat, a tak se na jeho popud stroj vrátil a on jej dostal k opravě. Potřebné pomůcky si vyrobil. Jelikož většina děl, která byla na toto téma napsána, byla ve francouzštině, italštině či němčině, Watt se tyto jazyky začal učit. V té době, přesněji v první polovině 60. let 18. století, si vzal svou sestřenici Margaret Millerovou, známou jako Peggy, se kterou již dlouhou dobu udržoval vztah. Přestěhovali se do vlastního domu. Po opravě v zimě 1763 se snažil stroj zlepšit. Povšiml si, že kotel dodává páru jen na pár zdvihů pístu, a poté bylo nutno čekat na vytvoření nové páry. O možnostech větší efektivity parního stroje přemýšlel několik dalších měsíců. Věděl jak zabránit rychlému zkapalňování páry při jejím vstupu do válce: válec musí být minimálně stejně teplý, jako vstupní teplota páry. Na druhou stranu potřeboval, aby byl parní válec co nejchladnější. Na jedné procházce na začátku roku 1765 se mu však podařilo tento problém vyřešit. Páru není nutno srážet přímo ve válci, ale v jiné, s válcem spojené nádobě. Vyrobil tedy oddělený kondenzátor, čímž stroj výrazně zefektivnil. Dále pokračoval ve vylepšování parního stroje. Později přišel také na to, že efektivita parního stroje se zvýší ještě více tím, když parní válec uzavře na obou stranách. Vynalezl tak dvojčinný parní stroj, v němž pára koná práci na obou stranách pístu. Uskutečnění Wattova nápadu podle jeho nákresu trvalo celý půl rok. Z tohoto modelu však pára unikala. I nadále však James Watt věřil, že jeho nápad je správný a domníval se, že problém vyřeší tím, když postaví větší parní stroj. Ten postavil za pomoci starého klempíře, který byl však v oblasti parních strojů zcela nezkušený. Jelikož stroj nefungoval a došly mu peníze, byl Watt zoufalý.", "Pomohl mu podnikatel John Roebuck. Ten si uvědomoval, co může Wattův stroj znamenat pro jeho doly. Newcomenův parní stroj byl totiž používán k odčerpávání vody z dolů, avšak pokud bylo vody příliš, vznikaly záplavy a horníci mohli utonout. Jako podmínku za svou finanční pomoc Wattovi stanovil Roebuck patentovou ochranu. Zároveň Watta požádal, aby na svém vynálezu pracoval co nejintenzivněji. Watt mu již v listopadu 1765 poslal podrobné nákresy, podle kterých měl Roebuck ve svých železárnách \"Carron Iron Works\" odlít pístový válec. Odlít se jej však nepovedlo správně a Watt musel pokračovat v pokusech. Jelikož měl Watt stále velké dluhy, musel si začít nějak přivydělávat. Začal tedy pracovat jako zeměměřič lodních kanálů, avšak jeho myšlenky byly stále zaměřeny na parní stroj. Nakonec se v roce 1767 Roebuck s Wattem domluvili na tom, že Roebuck zaplatí všechny Wattovy dluhy a bude jeho pokusy financovat. Watt se tedy mohl věnovat jen parnímu stroji. Za to bylo sjednáno, že Roebuck dostane dvě třetiny zisku. Wattovi se nakonec podařilo sestrojit funkční model, jen si ještě potřeboval svůj vynález patentoval. Musel tedy jet do Londýna. Sice s poměrně velkými problémy, ale dne 5. ledna 1769 mu byl patent pod číslem 913 udělen. Jeho název zněl v překladu \"nově vynalezený způsob zmenšení spotřeby páry a paliva v ohňových strojích\". Watt se ještě předtím vzdal své funkce mechanika na Glasgowské univerzitě, aby se svému vynálezu mohl věnovat opravdu naplno. K tomu, aby uživil rodinu, si však nějakou práci najít musel; trasoval průplavy. V říjnu roku 1769 se mu po šesti měsících konečně podařilo podle svého patentu stroj postavit. Měl však chyby a Watta zklamal. Kondenzátor nefungoval a pístový válec netěsnil, a zdálo se, že se tyto problémy nepodaří rozřešit. Watt byl pracemi na parním stroji zaměstnán již 12 let a ani nemohl zaplatit patentové poplatky. Ještě horší situace nastala, když se Roebuck tak zadlužil, že jeho podnik upadl do konkursu. V roce 1772 Roebuck zbankrotoval. V této době prodával Watt i hudební nástroje.", "Svůj podíl na Wattově patentu přenechal Roebuck Matthew Boultonovi, velkému továrníkovi. Ten se zasloužil o praktické rozšíření Wattova vynálezu. Byl majitelem továrny na hodinářské a ozdobné předměty. V roce 1770 zaměstnával již 700 dělníků. Postavil továrnu v Soho a hledal způsob, jak si opatřit levnou hnací sílu. K jeho štěstí byl ředitelem jeho závodů technik profesor Small, který byl Wattovým přítelem a Boultona upozornil na Wattovy výsledky. Boulton se chtěl stát Wattovým partnerem, ale jen při dodržení tří podmínek: Po delším jednání, zejména s londýnským patentovým úřadem se Wattovi podařilo tyto připomínky splnit. Při zeměměření Kaledonského kanálu ve vesnici Fort Augustus v září roku 1773, jeho největším zeměměřičském projektu, obdržel 26. září zprávu od Roberta Muirheada, že je jeho žena vážně nemocná. Rychle jej do Glasgow, ale přijel až po její smrti – jeho žena zemřela již v den, kdy Muirhead napsal svůj dopis. Zemřelo i dítě, které Margaret porodila. Wattovi porodila 6 dětí, mimo jiné Jamese, Gregoryho, Janet a Margaret. Její smrt ho velice zasáhla. Do svého deníku si napsal: „In her I lost the comfort of my life, a dear friend and a faithful wife.“ Boulton s Wattem pak založili společnost \"Boulton & Watt\". Boulton měl smluvené dvě třetiny, Watt jednu. I tak se Boulton o zisk dělil napolovic. Boulton se stal Wattovým přítelem. V květnu 1774 se natrvalo přestěhoval do Birminghamu. Nadále však často navštěvoval Glasgow, kde měl příbuzné a hlavně své děti. Musel také navštěvovat svého otce, který byl na Wattovu pomoc odkázaný. V Soho se dal Watt do práce. Výhodou bylo, že zde měl k dispozici několik mechaniků, kteří uměli dělat velice jemnou práci. Začátkem roku 1775 byla zhotovena nejdůležitější součástka, parní válec. Odlita byla v tehdy vyhlášené slévárně Johna Wilkinsona. Po namontování válce stroj konečně fungoval. Nadšený Wilkinson objednal v Boultonově a Wattově firmě svému podniku parní stroj. Později bylo ujednáno, že veškeré součásti pro parní stroje bude vyrábět firma Boulton a Watt, ale parní válce bude dodávat Wilkinsonova továrna, která sídlila v Broseley a byla tehdy pokládána za nejlepší železozpracující továrnu v Anglii. I přesto však potíže nekončily. Nebylo totiž dostatek pracovníků na stavbu strojů. V roce 1776 dodala firma jen jeden parní stroj, následující rok pak stroje dva. Tehdy však nebyla výroba parních strojů vůbec jednoduchá, stavěl se totiž až na místě. Následující roky se výkon Wattovy a Boultonovy společné firmy zlepšil, i tak však prodělávala, jelikož stroje pronajímali za poplatky a ty byly placeny dost lhostejně. Firma se však poměrně rychle připravila na hromadnou výrobu a bylo rozhodnuto, že podnik vyrobí 65 parních strojů ročně, což bylo tehdy poměrně vysoké číslo. I tak nadále prodělávala a ztráty musel Boulton splácet z příjmů svých ostatních podniků. Jeden z nejdůležitějších strojů, který firma dodala, byl tzv. „The Bow“ v Londýně. Jelikož věděli, že kvalita jejich strojů bude záviset na tomto stroji, jel Watt do Londýna na spuštění stroje a na místě opravil závadu. Mechanik, který stroj stavěl, dokonce v Londýně zůstal, aby na stroj dohlížel. Jednou Watt dostal nabídku, aby šel pracovat do Ruska, tu však odmítl. V roce 1777 se do firmy přidal William Murdoch. Klíčová byla objednávka parního stroje do dolů v Cornwallu, kde se používaly Newcomenovy parní stroje. Prvnímu parnímu stroji pro tyto doly byla věnována mimořádná pozornost a Watt sám jel do Cornwallu, aby na výstavbu stroje dohlížel. Pobyt tam však nebyl pro Watta příjemný, jelikož zaměstnanci u Newcomenových strojů považovali Wattův příjezd za nepřátelské napadení oblasti jejich zájmů. Mnoho lidí sledovalo s napětím spuštění stroje. Fungoval dobře, jeho rychlost byla rekordní a spotřebovával třetinu uhlí než stroje stávající. Nato začalo přicházet mnoho nových objednávek. V roce 1784 byly již všechny parní stroje v Cornwallu nahrazeny těmi Wattovými. V létě 1776 se Watt podruhé oženil, a to s dcerou bohatého barvíře Jamese Mac Gregora Ann Mac Gregorovou. S tou měl Watt dvě děti, obě však zemřely již v dětství. Díky úspěchu společné firmy s Boultonem Watt výrazně zbohatl.", "Před rokem 1780 neexistovala žádná efektivní metoda, jak vytvářet kopie dopisů nebo nákresů. Jediná, která se používala, bylo více spojených per dohromady. Watt se nejprve svými experimenty snažil tuto metodu zlepšit, nakonec na ni však rezignoval. Místo toho vymyslel novou metodu: speciálním inkoustem se napsal dopis, na něj se položil speciální tenký papír a oba se válečkem přitiskly. Na tomto vynálezu začal pracovat v roce 1779. Prováděl mnoho experimentů, aby vyrobil správný inkoust, tenký papír a lis. V roce 1780 se mu podařilo vynález patentovat. Společně s Boultonem (který poskytl potřebné finance) a Jamesem Keirem (který firmu řídil) založili novou firmu s názvem \"James Watt and Co.\" Za pár let po vyřešení nedostatků mohl být tento Wattův vynález používán běžnými lidmi.", "Zásluhou Jamese Watta se rychlost průmyslová revoluce nejen ve Spojeném království zvýšila. V roce 1784 se stal členem Edinburské královské společnosti. Spolu s Boultonem byl členem Lunární společnosti spojující významné vědce a průmyslníky. Watt mimo vynalezl i další věci, například odstředivý regulátor, vývěvu, setrvačník parního stroje, dvojcestný ventil či přímovod. Také vyřešil utěsnění pístu, nezávisle objevil složení vody, ale také upřesnil fyzikální pojem práce. Zavedl také jednotku koňská síla, kterou později nahradil v soustavě SI po něm pojmenovaný watt. James Watt se radil také o fotografických postupech s Thomasem Wedgwoodem cca v roce 1790 nebo 1791. Tomu napsal: \"„Vážený pane, děkuji Vám za Vaše instrukce o stříbrných obrázcích, až budu doma, udělám nějaké experimenty.“\"", "V roce 1800 odešel Watt na odpočinek. V témže roce vypršel jeho patent a jeho obchodní partnerství s Boultonem bylo předáno jejich synům, Matthewu Robinsonovi Boultonovi a Jamesi Wattovi mladšímu. Watt si zakoupil statek v Heathfieldu, kde pobýval. Nadále vynalézal nové věci, a to v pracovně ve svém domu Heathfield Hall v Handsworthu. Zároveň si dopisoval s velkým množstvím vědců a sledoval také vývoj parního stroje. V roce 1806 obdržel čestný doktorát Glasgowské univerzity. Francouzská akademie jej zvolila korespondenčním členem a v roce 1814 se stal jejím zahraničním spolupracovníkem. Stal se členem londýnské Královské společnosti. Bylo mu nabídnuto i povýšení do šlechtického stavu, to ale odmítl. Zemřel dne 25. srpna 1819 ve svém domě ve věku 83 let. Pohřben byl 2. září v nedalekém kostele sv. Marie.", "James Watt byl pracovitý. Před prací si nastudoval teorii, ověřoval si již vyzkoušené věci. Měl hodně přátel, na které si i přes relativně zdánlivé pracovní vytížení čas našel. Četl, měl dobré informace, uměl většinu moderních jazyků, zajímal se o starověké obory, například o metafyziku či etymologii. Byl obeznámen s architekturou, hudbou či právem. Zajímal se o tehdy známou literaturu, nebylo vzácné slyšet jej kritizovat německou poezii. Rád konverzoval, ale málokdy navrhoval témata, raději se ujal slova při probírání témat, které navrhli jiní lidé. I přesto, že jeho řeč přetékala informacemi, nepodobala se vážným diskusím či přednáškám, naopak byla veselá; měl jakýsi vážný humor. Byť byl jeho hlas hluboký a silný, zpravidla mluvil hlasem nízkým. Disponoval klidným úsměvem. Všem přátelům nebo těm, kteří jej požádali o radu, se snažil pomoct; byl laskavý. Jeho zdraví, které měl v mládí churavé, se později zdálo být pevnější. Přátelil se s mnoha vědci a učenci. Podle Andrewa Carnegieho v jeho biografii o Wattovi zemřel bez jediného nepřítele. Zajímal se nejenom o astronomii a matematiku, ale i o botaniku. Neměl rád vyjednávání s těmi, kdo chtěli používat jeho parní stroje. V dopise svému příteli Williamu Smallovi z roku 1772 píše, že by „raději čelil naládovanému kanónu, než aby vyjednával obchodní podmínky pro svou firmu“.", "V Mezinárodní soustavě jednotek SI je po něm pojmenována jednotka výkonu – watt. Roku 1969 byl v parku Glasgow green umístěn pamětní kámen, označující místo, kde James Watt v roce 1765 údajně přišel na to, jak vylepšit Newcomenův parní stroj. Dne 29. května 2009 Bank of England oznámila, že se Matthew Boulton a James Watt objeví na nové 50 librové bankovce. Bylo to poprvé, kdy se na bankovce banky Anglie objevily dvě osoby. Vlevo je vyobrazen Boulton, uprostřed stojí Wattův parní stroj a Watt je napravo od něj. Za nimi je továrna v Soho. Každý z mužů má na bankovce i jeden ze svých citátů. Je zde Boultonův citát a Wattův citát Bylo to v historii podruhé, co se na britské bankovce objevil Skot (Watt). V září 2011 bylo oznámeno, že bankovky do oběhu vyjdou 2. listopadu. Jmenovala se po něm grennocká kolej Jamese Watta. V roce 2011 byl Watt společně s dalšími šesti inženýry uveden do Skotské inženýrské síně slávy." ] }

{ "title": [ "Terminologie.", "Rozdělení RAM.", "Statická a dynamická RAM.", "Dělení DRAM modulů do počítače.", "Označení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zkratka RAM má v angličtině význam. Toto slovní spojení se často překládá do češtiny jako „paměť s náhodným přístupem“. Zatímco slovo má v angličtině význam „dějící se nebo vybraný bez nějakého určitého plánu, cíle nebo vzoru“ (), slovo „náhodný“ vzbuzuje v češtině silnější představu nahodilosti než slovo „random“ v angličtině (vracená data nejsou náhodná, ale odpovídají obsahu požadované adresy, požadován však může být obsah libovolné adresy, přitom rychlost přístupu nezávisí na adrese). Proto někteří autoři dávají v češtině přednost spojení „paměť s libovolným přístupem“, „paměť s adresním přístupem“ nebo „paměť s přímým přístupem“. Význam zkratky RAM () popisuje pouze jednu z důležitých vlastností takto označovaných pamětí – možnost přístupu v libovolném pořadí. Proto se lze zvláště ve starší české technické literatuře setkat s označením RWM-RAM, které vychází z původní názvoslovné normy ČSN 36 9001. Zkratka RWM (z anglického Read-Write Memory) znamená, že paměť umožňuje čtení i zápis. Tomuto přístupu nelze upřít systematičnost; opakem RWM je ROM – paměť jen pro čtení; alternativou k RAM je např. SAM – paměť se sekvenčním přístupem nebo CAM – obsahem adresovatelná paměť neboli asociativní paměť. Firma Intel však používá jednoduché označení RAM od prvních pamětí vyrobených v 70. letech 20. století. Norma ISO/IEC 2382-12:1988, která byla v roce 1993 přijata jako ČSN a nahradila původní normu ČSN 36 9001, definuje RAM jako zařízení pro čtení a zápis.", "Podle toho, zda paměť uchovává informace i po vypnutí napájení, dělíme paměti na: Polovodičové paměti RAM jsou rychlejší, ale jsou volatilní a jsou dražší než diskové paměti při přepočtu ceny za jeden bit. Používají se především jako operační paměti počítačů. Slouží tedy k uchování údajů, které počítač potřebuje pro zpracovávání právě prováděné úlohy. Údaje, které je potřeba uchovat i po vypnutí počítače, musí být uloženy do nevolatilní paměti – obvykle na pevný disk. Jeho nižší rychlost je kompenzována vyšší kapacitou a nezávislostí na napájení.", "Polovodičové paměti RAM rozdělujeme podle technologie uchovávání informace na statické (SRAM, ) a dynamické (DRAM, ). U statické RAM (SRAM) je paměťová buňka realizována jako bistabilní klopný obvod. Při použití technologie CMOS má téměř ideální vlastnosti – minimální příkon, velkou šumovou odolnost a krátkou přístupovou dobu. Paměťová buňka se však v provedení CMOS obvykle skládá ze šesti tranzistorů (klopný obvod ze dvou invertorů po dvou tranzistorech a dva další tranzistory pro přístup), což způsobuje mnohem vyšší cenu na bit než u dynamické RAM. Proto se statické RAM používají pouze v nasazeních, kdy je požadována maximální rychlost a vyšší cena není kritická; příkladem je cache mezi procesorem a dynamickou pamětí RAM (označovaná L1, L2, L3), nebo operační paměť výkonných počítačů, kde není cena rozhodující. Dynamická RAM (DRAM) je levnější a výrobně mnohem jednodušší, než SRAM, protože buňky jsou realizovány pomocí parazitních kapacit (jeden tranzistor). Nevýhodou je, že se obsah každé paměťové buňky musí pravidelně obnovovat (). Obnova, kterou zajišťuje speciální obvod (aby nebyl zbytečně zatěžován procesor), probíhá hromadně po celých řádcích, takže pokles výkonu paměti není dramatický (při obnově není paměť dostupná). Při čtení dochází k vymazání obsahu buňky, obnova proto musí probíhat také po každém čtení (proto je čtení 1,5× delší než zápis). Uchování informace je založeno na fyzikálním principu nabíjení kondenzátoru, konkrétně na parazitní (Müllerově) kapacitě řídícího tranzistoru. Takto vzniklý potenciál, který je ekvivalentní napětí, odpovídá logické 0 nebo 1. Jelikož vlivem svodů (podle svodového odporu) je tento potenciál vybíjen, je nutno obnovování informace v paměťové buňce často opakovat (několik set krát za sekundu). Obnova probíhá tak, že jsou paralelně sejmuty obsahy paměťových buněk na řádku, v budiči zesíleny a opět zapsány na původní místo. V osobních počítačích se jako vnitřní paměť používají téměř výhradně paměti DRAM.", "Jaké paměti použijeme se vždy řídí použitou čipovou sadou na základní desce a základní deskou samotnou. Dnešní rychlé paměti (DDR – DDR4) pracují v jednotkách nanosekund, proto jejich čtení/zápis vyžaduje speciální časování.", "Když výrobci pamětí přestali s výrobou SDRAM označovaných jako PC100 a PC133, změnili současně i způsob označování rychlosti pamětí. SDRAM měly v označení typu i rychlost. Např. PC100 má 100 MHz vnitřní i vnější frekvenci. Paměti DDR jsou označovány odlišně, takže PC2100 má přenosovou rychlost 2100 MB/s na frekvenci 133 MHz, má ale „double data transfer rate“, což znamená, že se chová jako 266MHz. PC2700 má 166 MHz frekvenci (333 MHz Front Side Bus) a PC3200 má frekvenci 200 MHz (400 MHz FSB). Jak bylo uvedeno výše, paměti se označuji marketingově líbivými vysokými hodnotami „frekvencí“. Ve skutečnosti paměti SDR-DDR-DDR2-DDR3-DDR4 stále používají čipy pracující na frekvencích max. 266MHz (pro špičkové modelové řady). Marketingové označení prakticky vyjadřuje max. teoretickou propustnost pamětí. Nikoliv frekvenci fyzickou – „elektrickou“." ] }

{ "title": [ "Založení a dějiny.", "Středověká, stavovská a jezuitská univerzita.", "Osvícenský absolutismus.", "Československá republika.", "Po roce 1945.", "Současná situace.", "Kultura, sport, spolky.", "Média.", "Žebříčky.", "Organizační struktura.", "Fakulty." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "", "Pražská univerzita byla založena nejméně třemi akty, totiž zakládající listinou papeže (bulou) Klementa VI., potvrzenou v Avignonu 26. ledna 1347, nadační listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 a konečně tzv. Eisenašským diplomem ze 14. ledna 1349. Nejpozději od poloviny 19. století se jako den jejího založení slaví 7. duben 1348. Vzorem pro její uspořádání byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli, studium začínalo na fakultě svobodných umění („artistické“) a mohlo pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do 4 „národů“: českého, bavorského, polského a saského. Český národ zahrnoval obyvatele Čech i Moravy, jak česky, tak německy mluvící, dále Jihoslovany a obyvatele Uher. Bavorský zahrnoval Rakušany, Šváby, obyvatele Frank i Porýní, polský Slezany, Poláky a Rusy, saský obyvatele Míšeňska, Durynska, Horního/Dolního Saska, Dánska a Švédska. Studenti české národnosti tvořili 16–20 % z celkového počtu studentů. Studium sice začalo už v roce 1347, rozbíhalo se však pomalu a podstatným krokem bylo založení Karlovy koleje roku 1366 a velkorysá stavba Karolina roku 1383. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci ve prospěch českých reformistů, což vedlo k odchodu většiny profesorů a studentů, z nichž část se rozhodla založit univerzitu v Lipsku. Tímto odchodem došlo ke snížení významu pražské univerzity a ta stala pouhou regionální, postupně upadající univerzitou, od husitských bouří univerzitou podobojí (utrakvistickou), což ji mezinárodně izolovalo. Od poloviny 15. století měla pouze fakultu artistickou a i když zde působilo několik významných vědců, pečovala hlavně o výchovu učitelů. V polovině 16. století, když v Praze vznikla jezuitská kolej, povýšená císařem Matyášem roku 1611 na univerzitu, musela stará univerzita čelit silné mezinárodní konkurenci, a po porážce stavovského povstání roku 1620 byla roku 1622 nejprve odevzdána jezuitům. Roku 1654 se jako Univerzita Karlo-Ferdinandova obnovily i fakulty právnická a lékařská.", "Ve sporech mezi arcibiskupem a císařem byla nakonec univerzita podřízena státu a od poloviny 18. století přetvořena na učiliště pro výchovu učitelů, kněží, lékařů a úředníků absolutistického státu. Jezuité byli z univerzity vykázáni a vyučovacím jazykem se stala místo latiny němčina. Roku 1848 se univerzitní studenti významně podíleli na povstání a roku 1849 změnil ministr hrabě Thun novým zákonem všechny rakouské univerzity podle německého von Humboldtova vzoru na svobodná učiliště věd s jistou autonomií. Ve druhé polovině 19. století ovšem rostlo napětí mezi Čechy a Němci, až roku 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou. Počty studentů pak rychle rostly a čeští studenti měli brzy početní převahu; obě univerzity získaly řadu nových budov. Na německé univerzitě působili například vědci Ernst Mach, Christian Doppler a Albert Einstein, nebo pozdější rakouský politik Anton Rintelen, na české také pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk.", "Po pádu Rakousko-Uherska a založení Československa rozhodl Československý parlament zákonem z roku 1920 (tzv. \"lex Mareš\"), že nositelem tradice pražské univerzity je nadále česká Univerzita Karlova. V následujících letech vznikla řada nových budov, a to i pro univerzitu německou, rozšířilo se studium žen a vznikly i nové fakulty přírodovědecké. Národnostní napětí však pokračovalo a po nástupu nacismu v Německu se k němu pražská německá univerzita do značné míry přiklonila. Po obsazení Československa a studentských manifestacích roku 1939 byly české vysoké školy „dočasně“ uzavřeny a majetek UK převzala univerzita německá.", "V roce 1945 byla německá univerzita zrušena a její majetek převzala UK, řada historických dokumentů (včetně zakládací listiny) se však při té příležitosti ztratila. V poválečných letech rychle rostl počet studentů, po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 však byla téměř čtvrtina vyloučena a mnoho učitelů propuštěno. Radikální reformy ministra Zdeňka Nejedlého roku 1950 se řídily podle sovětských vzorů, zavedly povinné studijní programy, množství zkoušek a univerzitu zcela podřídily státu. Věda a výzkum byly z velké části převedeny do Akademie věd. Podporu měly hlavně přírodovědecké obory, vznikla Matematicko-fyzikální fakulta (1952), Fakulta tělesné výchovy a sportu (1953) a Fakulta technické a jaderné fyziky (1955). Po jistém pokusu o liberalizaci v šedesátých letech postihla i UK tzv. „normalizace“, tj. rozsáhlé čistky mezi studenty i učiteli. Některé obory si přesto udržely jistou úroveň i prestiž. Po tzv. „sametové revoluci“ v r. 1989, o niž se přičinili i pražští studenti, byla obnovena akademická svoboda, senáty a volby funkcionářů a roku 1998 byly státní vysoké školy přetvořeny na školy veřejné s vlastním majetkem a rozhodováním. Prudkému růstu počtu studentů však neodpovídal nárůst financí a zejména investic, takže řada fakult se potýká s prostorovými problémy. Postupně se dařilo navazovat přerušené mezinárodní styky včetně studentských výměn a stále větší důraz se klade na vědeckou činnost univerzit. V roce 2009 vyprodukovala UK podle vládní metodiky téměř třetinu celého základního výzkumu v ČR (více než třetina připadla na Akademii věd ČR, zbytek na všechny ostatní vysoké školy v ČR). Podle přílohy zákona č. 172/1990 Sb. se univerzita od roku 1990 nazývala „Univerzita Karlova v Praze“, příloha zákona č. 111/1998 Sb. toto jméno potvrdila. V roce 2009 se ale objevily snahy o návrat k názvu bez dodatku označujícího její sídelní město, jak bylo určeno už zákonem o poměru pražských univerzit z roku 1920. Ovšem až v roce 2016 byl zákon o vysokých školách novelizován tak, že název školy se skutečně od září téhož roku změnil pouze na „Univerzita Karlova“ bez dodatku označujícího její sídlo.", "17 fakult UK připravuje odborníky pro širokou oblast: V řadě oborů je Univerzita Karlova jedinou vysokou školou v ČR, která dané vzdělání nabízí. K 31. prosinci 2009 studovalo na UK 52 842 studentů v 625 studijních oborech, z toho 7972 doktorských studentů a přes 7 tisíc cizinců. V tomtéž roce 2009 dostala UK 61 621 přihlášek ke studiu a přijala 18 020 nových studentů. Nezaměstnanost jejích absolventů byla 1,6 %, což je (spolu s VŠE Praha) nejnižší hodnota v ČR. V rámci programu Erasmus vycestovalo na semestr 1858 a přicestovalo 1759 studentů. V placených kurzech celoživotního vzdělávání studovalo 16 555, na Univerzitě třetího věku 4574 zájemců. Z celkem 12 474 zaměstnanců je asi 640 profesorů, přes 1000 docentů, 1500 vědeckých pracovníků a přes 4600 asistentů a lektorů. Také v oblasti vědy a výzkumu zaujímá UK významné místo nejen v rámci České republiky. Na produkci mezinárodně hodnocených – hlavně přírodovědeckých a medicínských – publikací (WoS) se UK podílí 30 % z celé produkce ČR, mezinárodní bibliometrický index H vzrostl na 42 a je nejvyšší v ČR. V mezinárodních žebříčcích (\"Shanghai University\", \"Times HE Supplement\"), které ovšem silně preferují přírodní a lékařské vědy a anglicky mluvící země, se umisťuje jako jediná v ČR a jedna ze tří ve východní Evropě mezi prvními 500, a to někde kolem 250. místa. Identifikační číslo univerzity (IČO) je 00216208. Rozpočet univerzity činil v roce 2009 přes 8 mld. Kč, z toho téměř 2,5 mld. jsou vlastní příjmy (mimo státní rozpočet). Univerzita své akademické obci rovněž poskytuje řadu podpůrných služeb, mezi které patří ubytování, stravování (Koleje a menzy, KaM), vydavatelská činnost (nakladatelství Karolinum) a knihovny. Celkový knihovní fond činí 4,66 mil. svazků, z toho 721 tisíc ve volném výběru.", "Na univerzitě působí desítky studentských organizací. Při univerzitě působí tři hudební sbory: \"Sbor Univerzity Karlovy\", \"Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy\" a \"Smíšený pěvecký sbor Univerzity Karlovy\" a jeden orchestr (Orchestr Univerzity Karlovy).", "UK má vlastní časopis Forum a internetový magazín \"iForum\". Studenti spojení v občanském sdružení UK media provozují celouniverzitní zpravodajský portál UKáčko.cz a vydávají tištěné časopisy \"Sociál\" na Fakultě sociálních věd a \"FFakt\" na Filozofické fakultě. Kromě toho vychází na Fakultě humanitních studií časopis \"Humr\" a na Právnické fakultě \"Primalex\".", "Pražská Univerzita Karlova patří mezi 1,5 % nejlepších světových univerzit. Je hodnocena jako nejlepší univerzita České republiky a jedna z nejlepších univerzit ve Střední a Východní Evropě, soutěžící o jedno z předních míst s nejlepší ruskou univerzitou, Lomonosovovou univerzitou v Moskvě. Karlova univerzita se umístila na 31. místě mezi univerzitami států BRICS a jiných států mimo tzv. západní svět podle hodnocení londýnského deníku The Times, přičemž Varšavská univerzita byla ohodnocena jako 23. V celosvětovém měřítku se Karlova univerzita umístila v roce 2013 jako 201.-300. mezi 500 univerzitami celého světa hodnocenými dle \"Academic Ranking of World Universities\" (tzv. Šanghajský žebříček), jako 233. z 500 univerzit v \"QS World University Rankings\", jako 401.-500. z 800 univerzit hodnocených v \"Times Higher Education World University Rankings\" (výsledek z roku 2015) a jako 485. dle \"CWTS Leiden Ranking\", zohledňujícím 500 univerzit. Dřívější výsledky viz tabulky níže: V QS žebříčku dle předmětů patří Karlova univerzita mezi 51-100 nejlepších univerzit na světe v geografii a lingvistice.", "", "Mezi původní čtyři fakulty Univerzity Karlovy patřily: právnická, lékařská, teologická (nyní katolická teologická) a artistická (nyní filozofická). Dnes UK tvoří 17 fakult sídlících především v Praze, dvě sídlí v Hradci Králové a jedna v Plzni." ] }

{ "title": [ "Život.", "Osobnost.", "Dílo a vliv.", "Dílo.", "Povídky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina \"Allanů\", velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno \"Allan\". Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost. Edgar studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním bratrem, jenž je za Edgara odmítal platit. Poe se ve finanční krizi zapsal na vojenskou akademii ve West Pointu. Zde se však ukázal jako nedisciplinovaný voják a byl brzy propuštěn. Po propuštění došlo k rozporům a následně i k rozchodu s Edgarovým otcem. V roce 1833 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěži organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem \"Rukopis nalezený v láhvi\". Vstoupil posléze do richmondského \"Southern Literary Messenger\" a v roce 1835 se stal jeho hlavním šéfredaktorem. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm (zesnulou o jedenáct let později v roce 1847). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a později i ztrátu zaměstnání. Roku 1845 uveřejnil \"Havrana\", který doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tedy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy. Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval: 3. října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na krvácení do mozku v ranních hodinách 7. října 1849.", "Edgar Allan Poe byl obdarován vysokou inteligencí, byl velice zdvořilý, ale také až přehnaně prudký a divoký. Již od dětství četl díla Lorda Byrona, Samuela Taylora Coleridge a většinu romantických autorů své doby. Hlouběji se rovněž zabýval kosmogonií, přírodními vědami a mysticismem. Tyto své znalosti následně používal při psaní svých děl (např. \"Pád do Maelströmu\", \"Tisící druhý Šeherezádin příběh\", \"Tři neděle v týdnu\"), kdy dokázal s matematickou přesností dosáhnout geniálního efektu a zanechat tak ve čtenáři předem psychologicky promyšlenou impresi (většinou strachu či hnusu, často ale i humoru a překvapení). Ještě za svého života ztratil všechny ženy, které miloval, a znesvářil se se všemi lidmi, kteří by mu byli v těžkých okamžicích schopni pomoci. Žil v takřka nepřetržité bídě, přestože se i za svého života dočkal jisté slávy (zejména svými žurnalistickými pracemi).", "Je autorem mnohých povídek a básní. Do Evropy se za Poeova života takřka neznámé dílo dostalo především díky překladům Charlese Baudelaira a částečně i Stéphana Mallarmého. Charles Baudelaire o něm napsal: \"„Ze všeho, co jsem četl, nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné velké vězení a jeho vnitřní, duchovní svět básníka nebo i pijáka byl jediným vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry.“\" Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů (z nichž jmenujme asi nejznámějšího sira Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina). Svou stopu zanechal nejen na francouzských básnících Charlesi Baudelairovi a Stéphanu Mallarmém, ale například i na Paulu Valérym, Juliu Vernovi (zejména onou až vědeckou přesností popisu) a v neposlední řadě i na Fjodoru Dostojevském a již zmíněném Arthuru Conanu Doylovi. Jeho pravým dědicem a pokračovatelem se však stal Howard Phillips Lovecraft, který v Poem ražené cestě pokračoval do ještě extrémnějších zákoutí hrůzy a hnusu. Ani v moderní literatuře není Poe zcela bez vlivu. Jeho vliv je přítomen především v britské literatuře (zasáhl i do široce populárního díla Joanne Kathleen Rowlingové). Mnohá z Poeových děl byla nejen zdramatizována, ale i zfilmována a převedena do komiksové podoby. Široce se nechal Poeovou literaturou inspirovat např. Ray Bradbury, který neskrývaje svou adoraci k Poeovu dílu, věnoval jeho osobnosti celou kapitolu z \"Marťanské kroniky\" (syntetizoval zde dva zdánlivě odlišné prvky z \"Masky červené smrti\" a z \"Jámy a kyvadla\").", "", "Povídky, v nichž vystupuje postava C. Auguste Dupin (seřazeno podle roku vydání): Ostatní česky nebo slovensky vydané povídky (seřazeno podle roku vydání): Povídky v anglickém originále (seřazeno podle roku vydání):" ] }

{ "title": [ "Původ.", "Rozšíření.", "Dělení.", "Vymřelé jazyky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "O původu a šíření indoevropského prajazyka existují dvě hlavní konkurenční teorie. Jedna teorie předpokládá původ indoevropských jazyků mezi nomádskými kmeny v oblasti dnešní Ukrajiny a jihozápadního Ruska před 6000 lety. Této teorii se podle předpokládaného způsobu šíření jazyka, říká teorie „meče a koně“, dalšími názvy také „stepní“ či kurganová, se kterou přišla Marija Gimbutasová. V poslední době vstupuje do popředí, zejména díky pokrokům v archeogenetice. Druhá bývá nazývaná teorií „anatolských farmářů“, s kterou přišel Colin Renfrew roku 1987. Podle ní prapůvodní jazyk, z něhož vznikly všechny jazyky indoevropanů, pochází z oblasti Anatolie u Kaspického moře v dnešním Turecku, v době před 8000 až 9500 lety. Tuto teorii podporují výsledky analýzy větvení jazykového stromu provedené R.D.Grayem (2003). Proti tomu se ale postavil pozdější výzkum. A to i genetický. Další hypotézou je „arménská“, se kterou přišli roku 1985 Tamaz Valerianis dze Gamkrelidze a Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov. Sklidila sice kritiku, ale v nedávné době DNA testy ukazují, že pre-protoindoevropský mohl vzniknout v jižním Kavkaze.", "Indoevropskými jazyky mluví víc než 3 miliardy lidí (drtivá většina Evropy, Asie od východního Turecka po Indii (kromě jižní části Indie, kde dominují drávidské jazyky), Amerika, Austrálie a Jihoafrická republika). Studiem indoevropských jazyků se zabývá indoevropeistika, disciplína srovnávací jazykovědy. Mezi 20 v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština (dohromady mají více než 1,6 miliardy rodilých mluvčích). V německé jazykové oblasti se občas používá termín \"indogermánské jazyky\" (podle krajních geografických oblastí rozšíření jazyků).", "Indoevropská rodina se dělí na následující skupiny (řazeno podle doby, ze které se nám dochovaly nejstarší záznamy):", "Vedle těchto potvrzených a vědci většinou uznávaných větví bývá mezi indoevropské jazyky řazeno několik vymřelých jazyků, z nichž se nám dochovaly jen zlomky (přesnější zařazení tudíž není možné):" ] }

{ "title": [ "Biografie a tvorba." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Pocházel z muzikantské rodiny a už v dětství projevoval značný hudební talent. V roce 1944 absolvoval pražskou konzervatoř v oboru skladba a řízení, krátce působil jako dirigent amatérské filharmonie ve Slaném (1944–1945). Po válce začal působit jako hudební skladatel ve studiu krátkého filmu ve Zlíně. Jako první jej proslavila jeho hudba k filmu \"Vynález zkázy\" Karla Zemana, který byl natočen v roce 1958 coby vpravdě objevná – autor zde používá postupy, o kterých by se dalo říci, že se jedná o první sofistikovanou „industriální“ hudbu dávno před vznikem této kategorie. Řadě významných českých i slovenských filmů, svým osobitým „janáčkovským“ hudebním rukopisem přispěl výrazně k jejich umělecké velikosti, například Vláčilovým perlám \"Marketa Lazarová\" a \"Údolí včel\" či Herzovu \"Spalovači mrtvol\", úzce spolupracoval se scenáristy, a často požadoval změny střihu filmu, dlužno podotknout, že ke zdaru věci. Zdeněk Liška často opakoval hudební motivy, mimo jiné i proto je Hudba Zdeňka Lišky i při zběžném poslechu nezaměnitelně rozeznatelná pro svůj charakteristický zvuk a nečekané harmonické postupy k libým melodickým motivům. Experimentální zvukový charakter má doprovod k Polákově sci-fi \"Ikarie XB 1\" nebo komedii \"Jáchyme, hoď ho do stroje!\". Jeho uměleckými vrcholy jsou kromě uvedených titulů např. oskarový \"Obchod na korze\", \"Ďáblova past\", \"Ovoce stromů rajských jíme\", \"Stíny horkého léta\", \"Signum laudis\" aj. Byl neobyčejně plodným tvůrcem, jako autor se uplatnil ve více než sto šedesáti celovečerních filmech a čtyřech stech filmech krátkometrážních a středometrážních. Věnoval se také hudbě scénické (Karlínské divadlo, Laterna Magika – za hudbu pro \"Kinoautomat\" na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se společně s Radúzem Činčerou a Jaroslavem Fričem stal laureátem státní ceny) a televizní (seriál \"Hříšní lidé města pražského, Třicet případů majora Zemana\"). V roce 2000 uvedla Česká televize dokument o jeho životě a díle s názvem \"Zdeněk Liška\" (rež. Petr Ruttner)." ] }

{ "title": [ "Dělení.", "Živé jazyky.", "Smíšené jazyky.", "Mrtvé jazyky.", "Fiktivní a konstruované jazyky.", "Severoslovanské jazyky.", "Rozšíření a počty mluvčích.", "Hlavní rysy a rozdíly.", "Písmo.", "Současnost.", "Historická písma.", "Výslovnost.", "Délka hlásek, přízvuk a tón.", "Souhlásky.", "Samohlásky.", "Gramatika.", "Skloňování.", "Časování sloves.", "Slovosled a syntaxe." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "3", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3" ], "content": [ "Současné slovanské jazyky pocházejí z předpokládaného indoevropského prajazyka, ze kterého se později zřejmě oddělil baltsko-slovanský prajazyk. Ten se poté rozdělil na prabaltštinu a praslovanštinu, která byla východiskem pro všechny slovanské jazyky. Základní dělení slovanských jazyků zahrnuje 3 větve: západní, východní a jižní.", "V bývalé Jugoslávii se jako jeden z úředních jazyků používala srbochorvatština, uměle vytvořený spisovný jazyk s několika regionálními variantami. Po rozpadu země na začátku 90. let 20. století se postupně ustavily samostatné, vzájemně blízké spisovné jazyky srbština, chorvatština, bosenština a černohorština.", "V hraničních oblastech byly popsány i tzv. smíšené jazyky, kombinující prvky dvou sousedních jazyků. Mezi východoslovanskými jazyky to například jsou: suržyk (směs ukrajinštiny a ruštiny), trasjanka (směs běloruštiny a ruštiny) a russenorsk (směs ruštiny a norštiny).", "V minulosti se používaly i další slovanské jazyky, v současnosti již považované za vymřelé (mrtvé): Církevní slovanština se dosud používá jako liturgický jazyk některých pravoslavných církví. Není však živým, běžně mluveným jazykem.", "Existují nebo v minulosti existovaly projekty či snahy o vytvoření univerzálního slovanského jazyka, který by umožnil snadnou komunikaci mezi příslušníky různých slovanských národů (obdoba esperanta). Takovými uměle vytvořenými jazyky jsou například: slovio, slovianski, mezislovanština, glagolica, proslava, ruslavsk (varianta slovia), novoslověnština a další.", "Existuje domnělá větev tzv. severoslovanských jazyků, na níž se usuzuje kvůli nalezení záznamů staronovgorodštiny, která se značně odlišuje od soudobých slovanských jazyků. Na slovanské jazyky se odkazují i konstruované jazyky některých nadšenců, které jsou inspirované převážně absencí živých severoslovanských jazyků:", "Slovanské jazyky jsou nejvíce rozšířeny ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a v severní Asii. Oblasti rozšíření západní a východní větve na sebe plynule navazují. Jihoslovanská oblast, která se nachází na Balkáně, je oddělena pásem zemí, kde se hovoří jinými jazyky (maďarština, rumunština, němčina). Tato izolace byla zapříčiněna především příchodem Maďarů do Panonské pánve na konci 9. století. Většinou se jedná o národní jazyky jednotlivých zemí a část z nich má postavení úředního jazyka. Slovanskými jazyky hovoří asi 193 milionů lidí, přičemž nejvíce rodilých mluvčích mají ruština, polština a ukrajinština.", "", "", "Slovanské jazyky v současnosti používají Volbu písma ovlivnil především historický vývoj. Latinka se používá v zemích, kde v minulosti převládal, případně převládá i v současnosti, vliv římskokatolické církve. Cyrilice se používá v zemích s převládajícím vlivem pravoslaví. Srbština se oficiálně zapisuje cyrilicí i latinkou. Použití cyrilice však převládá.", "Historické je především nejstarší slovanské písmo hlaholice, patrně autorství věrozvěstů Cyrila a Metoděje a užívané pro církevní účely dosud. Středověké, zejména staročeské, glosy v židovských spisech, byly psané hebrejským písmem, zvané lešon Kenaan (kenánský jazyk). Bosenština se v dobách osmanské nadvlády psala arabicí (\"arebica\"), arabským písmem upraveným na slovanskou abecedu.", "", "Současné slovanské jazyky se značně liší prozodickými rysy, kam patří délka hlásek, přízvuk a tón. V pozdní praslovanštině se předpokládají následující vlastnosti: Tento systém se prakticky nezměnil v srbštině a chorvatštině. Kromě délky samohlásek se také rozlišuje délka slabikotvorné sonory /r/. Délka hlásek se v písmu neoznačuje. Podobný systém je též ve slovinštině, avšak s tím rozdílem, že v nepřízvučných slabikách se délka hlásek nerozlišuje. Tóny mají pouze některá slovinská nářečí. Východoslovanské jazyky a bulharština nemají fonematickou délku ani tóny. Zachovávají volný a pohyblivý přízvuk s možností rozlišovat význam slov. Západoslovanské jazyky nemají tóny. Přízvuk je pevný, bez možnosti rozlišení významu. V češtině a slovenštině je vždy na první slabice přízvučného celku (obvykle slova). Čeština a slovenština mají fonematickou délku, která se v písmu označuje diakritickým znaménkem (čárkou). Dlouhá může být samohláska v kterékoliv slabice bez ohledu na pozici přízvuku. Avšak ve slovenštině se uplatňuje tzv. rytmické pravidlo, podle kterého nemohou být dlouhé samohlásky ve dvou po sobě následujících slabikách. Druhá v pořadí se téměř vždy krátí (čes. pěkný, krásný × slov. pekný, krásny). Za dlouhé samohlásky se považují též dvojhlásky. Kromě toho mohou být dlouhé také slabikotvorné sonory /r, l/. V polštině nejsou dlouhé samohlásky. Přízvuk je zpravidla na předposlední slabice, méně často na třetí slabice od konce slova.", "Všechny slovanské jazyky mají podobný výčet souhláskových fonémů. Rozdíly plynou z různého vývoje po praslovanském období. Na konci tohoto období měly všechny souhlásky tvrdou a měkkou (palatalizovanou) variantu. Nejvíce se tento systém uchoval v ruštině (viz tabulku) a běloruštině. V menší míře též v ukrajinštině a bulharštině. I když v dalších jazycích palatalizace zanikla, pozůstatky tohoto stavu se v nich nacházejí stále. Ovlivňuje též gramatiku většiny slovanských jazyků (existence měkkých a tvrdých vzorů skloňování) a v některých i pravopis. V češtině a slovenštině se palatalizované alveoláry // změnily na palatální // (psáno ď, ť, ň). Ve slovenštině pak také z palatalizovaného // vzniklo // (psáno ľ). Z palatalizované alveolární vibranty // se vyvinula specifická česká souhláska // (psáno ř), která se může podle svého okolí vyslovovat zněle i nezněle. V polštině palatalizovaným // odpovídají // (psáno dź, ć, ń). Kromě toho se rozlišuje měkké l a tvrdé ł (vyslovované jako velarizované [] nebo []). Proces palatalizace konce praslovanského období neovlivnil vývoj současné srbštiny, chorvatštiny a slovinštiny. Z původní velární souhlásky // se v češtině, slovenštině a ukrajinštině vyvinulo hrdelní // (psané h/г; příklad: noga → noha), jehož znělá výslovnost je ve světovém měřítku poměrně neobvyklá. V běloruštině se vyvinulo // (znělý protějšek //). Ve všech slovanských jazycích, s výjimkou ukrajinštiny, znělé párové souhlásky ztrácejí znělost na konci slov, např. české slovo led, vyslovované jako.", "Typický inventář samohlásek ve slovanských jazycích je následující: V jazycích s palatalizací souhlásek (ruština, běloruština, ukrajinština) mají přední a zadní varianty výslovnosti. Po palatalizovaných souhláskách se samohlásky vyslovují více vpředu než po souhláskách nepalatalizovaných. Nejvíce slyšitelný rozdíl je u fonému /i/ – přední [] je vnímáno jako „měkké i“ a zadnější [] jako „tvrdé y“. V polštině sice palatalizace zanikla, rozdíl ve výslovnosti a psaní i/y se však zachovává. Čeština a slovenština zachovávají historické psaní i/y, rozdíl ve výslovnosti však zanikl. Jihoslovanské jazyky nerozlišují i/y ani v písmu a mají pouze „měkké i“ – srov. např. české ryby a bulharské риби (ribi). V polštině se zachovaly praslovanské nosové samohlásky // (psané ę, ą). Slovinština rozlišuje polozavřené // a polootevřené // samohlásky. V bulharštině existuje zvláštní samohláska //, která nemá v ostatních slovanských jazycích obdobu. V ruštině a běloruštině je výslovnost samohlásek výrazně ovlivněna přízvukem. Přízvučné samohlásky jsou vysloveny plně a zdůrazněny prodloužením, zatímco v nepřízvučných slabikách se jejich výslovnost redukuje. Typické je tzv. akání, kdy se nepřízvučné /o/ vyslovuje stejně jako /a/, např. rus. молоко (moloko) [] – mléko.", "Slovanské jazyky ve velké míře zachovávají rysy původní indoevropské gramatiky, i když značně obměněné během historického vývoje. Jejich gramatika vykazuje převažující flektivní charakter, i když například bulharština a makedonština zásadně zredukovaly skloňování a vykazují více rysů analytického jazyka než ostatní slovanské jazyky.", "U podstatných a přídavných jmen, číslovek a zájmen mají všechny slovanské jazyky poměrně složitý systém ohýbání (skloňování), a to v kategoriích pádu, čísla a rodu. Většina současných jazyků zachovává původní systém sedmi pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál. Vokativ (pád pro oslovení) se uplatňuje pouze u podstatných a přídavných jmen (pokud v jazyce existuje), nikoliv u číslovek a zájmen. Vokativ zanikl v běloruštině, ruštině, slovenštině, slovinštině a dolnolužické srbštině. K oslovení se v těchto jazycích používá nominativ. Zachovaly se pouze relikty, jako např. slovenská fráze „pane bože“. V bulharštině a makedonštině zanikly pádové koncovky. Z původních 7 pádů se zachovává pouze vokativ. Jinak jako univerzální pád slouží nominativ. Významy odpovídající pádům v jiných jazycích se vyjadřují pomocí předložek. Ve všech slovanských jazycích se rozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Ve slovinštině a lužické srbštině se zachovalo též dvojné číslo (duál). V některých jiných jazycích lze najít lze najít při skloňování zvláštní tvary, které jsou pozůstatkem původního duálu, například české „oběma očima“. Ve všech jazycích se rozlišuje rod mužský, ženský a střední, který nemusí odpovídat přirozené podstatě pojmenovávané skutečnosti. Například české slovo stůl je mužského rodu, ačkoliv označuje věc, která není charakteristická biologickou pohlavností. V rámci mužského rodu se při skloňování uplatňuje různou měrou také kategorie životnosti a neživotnosti. V češtině je to například tvar akuzativu singuláru („vidím starého muže“ × „vidím starý dům“) a nominativu plurálu („staří muži“ × „staré domy“). Ve slovenštině a některých dalších jazycích je podobný rozdíl i v akuzativu plurálu („vidím starých mužov“ × „vidím staré domy“). Soubory koncovek, které se při skloňování připojují k podstatným jménům, se liší nejen mezi rody, ale i v rámci rodů existuje několik typů skloňování (vzorů). Počet vzorů je v jednotlivých jazycích různý, obecným rysem však je rozlišení vzorů tvrdých a měkkých podle zakončení slovního kmene, které vyplývá z praslovanské palatalizace (viz výše). V důsledku hláskových změn jsou největší rozdíly mezi měkkými a tvrdými vzory v češtině. Srov. např. čes. pána – muže, ženu – ulici, ženou – ulicí a slovenské pána – muža, ženu – ulicu, ženou – ulicou (první ve dvojici je vždy tvrdé skloňování, na druhém místě pak měkký vzor). Podle významu lze přídavná jména ve slovanských jazycích dělit na jakostní (nový, mladý, velký), vztahová (dřevěný, kamenný, psí) a přivlastňovací (otcův, Petrův, matčin). Přivlastňovat lze pouze živým bytostem, především osobám. Podle typu skloňování se vzory dělí na tvrdé a měkké (viz české mladý × jarní), což souvisí s praslovanskou palatalizací, a zvláštní typ skloňování mají přivlastňovací přídavná jména (otcův, matčin). V bulharštině a makedonštině, které ztratily pádové koncovky, toto rozdělení postrádá platnost. U přídavných jmen lze rozlišit tvary dlouhé a krátké (jmenné), např. české mladý × mlád. Jmenné tvary se skloňují (nebo v minulosti skloňovaly) jako podstatná jména. Ve většině jazyků jsou na ústupu. V češtině se tvoří jen od některých přídavných jmen. Považují se za knižní a používají jen v nominativu, výjimečně také v akuzativu. V polštině a slovenštině jsou jmenné tvary zcela výjimečné (např. slov. rád). Nejvíce se tyto tvary používají v jihoslovanské větvi. V srbštině a chorvatštině je dosud kompletní skloňování ve všech pádech, ačkoliv tyto tvary jsou též na ústupu. V bulharštině jmenné tvary převládají, např. млад (mlad), нов (nov). Dlouhý tvar mají v mužském rodě přídavná jména typu български (bălgarski) – bulharský – a přídavná jména s připojeným členem, např. младият (mladijat). Obdobná situace je i v makedonštině. V bulharštině a makedonštině se u podstatných jmen používá (určitý) člen, který se připojuje ke jménu jako koncovka, např. bulh. жената (ženata) – (ta) žena. Je-li podstatné jméno rozvito, připojuje se člen k prvnímu slovu této skupiny: старата жена (starata žena) – (ta) stará žena. V jiných jazycích člen neexistuje. Určitost/neurčitost se vyjadřuje jinými prostředky. Například v mluvené češtině se často používá ukazovací zájmeno ten podobným způsobem jako určitý člen v jazycích, které člen mají. Jeho použití však není závazné.", "Časování sloves vykazuje ve všech slovanských jazycích mnoho shodných flektivních rysů. Slovesa vyjadřují kategorie osoby, čísla, času a způsobu. Charakteristickým znakem slovanských jazyků je existence vidových dvojic sloves dokonavých (perfektiva) a nedokonavých (imperfektiva). Jde o lexikální rozlišení významu podle vztahu k ukončenosti/neukončenosti děje, například česká slovesa napsat (dokonavé) a psát (nedokonavé). Slovesné způsoby jsou: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Toto rozdělení je společné všem slovanským jazykům. Ve většině slovanských jazyků se vyskytuje infinitiv, neurčitý tvar sloves, který nevyjadřuje výše uvedené kategorie (kromě vidu) a považuje se za základní tvar slovesa. Infinitiv však neexistuje v bulharštině a makedonštině. Místo něj se používají opisné vazby se spojkou да (da), např. bulh. искам да пиша (iskam da piša) – chci psát, искаш да пишеш (iskaš da pišeš) – chceš psát. Tato konstrukce se používá i v srbštině, ačkoliv v ní infinitiv existuje. Osoba a číslo se vyjadřují pomocí osobních koncovek. Rozlišují se 3 osoby (1.–3.) a číslo jednotné a množné. Ve slovinštině a lužické srbštině též číslo dvojné. Současné slovanské jazyky se liší počtem slovesných časů. Jihoslovanské jazyky (kromě slovinštiny) a lužická srbština různou zachovávají původní systém praslovanských časů, především při vyjadřování minulosti. Západoslovanské jazyky (kromě lužické srbštiny), východoslovanské jazyky a slovinština zredukovaly tento systém na čas minulý, přítomný a budoucí. Slovanské minulé časy jsou následující: V jazycích, kde se zredukoval počet minulých časů, převzalo funkci univerzálního minulého času původní perfektum. V těchto jazycích se označuje jako préteritum. Perfektum/préteritum se tvoří přítomnými tvary pomocného slovesa být a příčestím minulým, které je jmenným tvarem slovesa a má shodný rod a číslo jako podmět. V jihoslovanských jazycích je tvar pomocného slovesa ve všech osobách (viz příklad z bulharštiny). V západoslovanských jazycích je pomocné sloveso pouze v první a druhé osobě a ve třetí osobě (je/jsou) odpadá (čes. psal jsem, psal jsi, psal; psali jsme, psali jste, psali). Ve východoslovanských jazycích pomocné sloveso odpadá úplně a zůstává pouze samotné příčestí. Osoba je pak vyjadřována podmětem, který zpravidla nemůže být v těchto jazycích vynecháván, např. ruské я писал (ja pisal), ты писал (ty pisal), он писал (on pisal) atd. V polštině se préteritum syntetizovalo. Pomocné sloveso se připojuje ve zkráceném tvaru k příčestí jako koncovka: pisałem, pisałeś, pisał; pisaliśmy, pisaliście, pisali. Při vyjadřování budoucnosti se liší východoslovanské a západoslovanské jazyky na jedné straně od jihoslovanských jazyků na straně druhé. V první skupině jazyků mají zvláštní tvary budoucího času (futura) pouze nedokonavá slovesa. Tyto tvary jsou většinou analytické a tvoří se zvláštním budoucím tvarem slovesa být a infinitivem, např. slov. budem písať, budeš písať, bude písať; budeme písať, budete písať, budú písať. Některá slovesa tvoří budoucí čas přidáním předpony po- k přítomnému tvaru, např. čes. pojedu, půjdu, ponesu, povedu. V polštině se místo infinitivu také používá příčestí minulé: będę pisać = będę pisał/pisała – budu psát. Tímto způsobem se tvoří budoucí čas také ve slovinštině: bom pisal/pisala. V ukrajinštině kromě analytických tvarů existují i tvary syntetické, tvořené zvláštními koncovkami: буду писaти (budu pysaty) = писaтиму (pysatymu), будеш писaти (budeš pysaty) = писaтимеш (pysatymeš). U dokonavých sloves se budoucnost vyjadřuje přítomnými tvary. Tato slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost. Srov. např. čes. budu psát – napíšu. Jihoslovanské jazyky (s výjimkou slovinštiny) tvoří budoucí čas odlišně, avšak způsob tvoření u dokonavých i nedokonavých sloves je v nich stejný. Tvary jsou vždy analytické. V bulharštině se budoucí čas tvoří neměnnou částicí ще (šte) a přítomným tvarem slovesa: ще пиша (šte piša), ще пишеш (šte píšeš), ще пише (šte piše); ще пишем (šte pišem), ще пишете (šte pišete), ще пишат (šte pišat). Obdobně také u dokonavého slovesa: ще напиша (šte napiša) – napíšu. V makedonštině je stejný způsob s použitím částice ќе (tě): ќе пишувам (tě pišuvam) – budu psát. V chorvatštině se používají tvary pomocného slovesa hteti (chtít) s infinitivem: ću pisati, ćeš pisati, će pisati atd. Stejně i u dokonavých sloves: ću napisati, ćeš napisati, će napisati atd. V srbštině se pomocné sloveso připojuje k infinitivu: писаћу/pisaću, писаћеш/pisaćeš, писаће/pisaće atd. V jihoslovanských jazycích (kromě slovinštiny) existuje též předbudoucí čas (futurum II), který se tvoří budoucím časem slovesa být a příčestím minulým. Příklady: bulh. ще съм/бъда писал/писала (šte săm/băda pisal/pisala), chorv. budem pisao/pisala.", "Flektivnost a morfologické rozlišení slovních druhů umožňují značnou flexibilitu slovosledu, který je ve všech slovanských jazycích volný. Hlavním principem, kterým se slovosled řídí, je aktuální větné členění. Základním slovosledem SVO, tedy podmět – přísudek – předmět. V nominálních skupinách obvykle stojí přídavné jméno před podstatným. Pouze v polštině se často používá i obrácené pořadí, např. język polski – polský jazyk, dzień dobry – dobrý den." ] }

{ "title": [ "Chronologie.", "Dějiny.", "Situace před vypuknutím revoluce.", "Důvody nespokojenosti.", "Hlasatelé nespokojenosti.", "Upálení Jana Husa a následky.", "Výbuch husitské revoluce.", "Založení Tábora.", "Čtyři artikuly pražské.", "První křížová výprava a bitva na Vítkově.", "Období od 1421 do Žižkovy smrti v roce 1424.", "Léta 1424–1427.", "Vrchol moci polních vojsk 1427–1431.", "Rozpad husitského proudu a porážka radikálů u Lipan 1434.", "Důsledky husitských válek.", "Pozdější interpretace významu husitství.", "Legenda o obléhání Naumburgu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485, Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 1419–1436 a 1467–1479.", "", "", "Na konci vlády Karla IV. byla Česká koruna jedním z nejmocnějších středoevropských států. Přesto tento prudký vzestup měl své stinné stránky: zemědělská produkce dosáhla hranice svých možností. Mor sice v Čechách ani na Moravě nenabyl katastrofických rozměrů, nicméně jeho dopady na mentalitu obyvatelstva byly stále dosti velké. Také původně příznivé klima se v době husitských válek značně ochladilo (tzv. malá doba ledová), což vedlo k vlně hladomorů. Založení pražské univerzity sice pozvedlo Prahu kulturně, avšak na přelomu 14. a 15. století již bylo vzdělanců tolik, že nemohli najít uplatnění. Oslabení vlivu cizinců v roce 1409 Kutnohorským dekretem vedlo ke snížení kvality a vlivu pražské univerzity a dále také ke kulturní izolaci českých zemí. Napětí uvnitř církve vznikalo také kvůli sociálním rozdílům mezi duchovními. Někteří kazatelé upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této instituce, která se vzdálila původním ideálům a jejíž představitelé často jednali v rozporu s vlastním učením. Univerzita se navíc stala místem teologicko-filosofického boje – čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek Johna Wycliffa, které do Čech přinesl Jeroným Pražský, možnost odlišit se od německých nominalistů. Zprvu se tato diskuse odehrávala v rámci odborného diskurzu, když však byly roku 1403 Viklefovy články shromážděním univerzitních mistrů odsouzeny, napětí se jen vyhrotilo a podpořilo zášť vůči cizím vzdělancům. Tyto myšlenky nacházely v Čechách půdu po sňatku princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II. Viclefovy názory však v Praze nebyly nové, již roku 1381 s jeho názory na eucharistii polemizoval Mikuláš Biskupec a na oprávněnost majetku roku 1393 arcibiskup Jan z Jenštejna. Na pražské univerzitě pak od začátku 15. století probíhal spor mezi filozofickými a teologickými zastánci nominalismu (většinou cizinci) a přívrženci realismu, reprezentovanými především českou stranou a Viklefovými přívrženci. V držení se Viklefa sledoval své učitele Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče. Roku 1403 německá část univerzity odsuzuje Viklefovy názory sepsané dominikánem Janem Hübnerem. Viklefovy myšlenky užíval Jan Hus i ve svých kázáních lidu. Čeští mistři včetně Jana Husa měli podporu krále Václava IV. Roku 1405 odvolává Stanislav ze Znojma své názory ohledně remanenční nauky na pokyn papežské kurie dané pražskému arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Házmburka, vedoucí osobností české strany na univerzitě se tak stává právě Jan Hus. Papež Řehoř XII. pak prostřednictvím pražského arcibiskupa vybízel Karlovu univerzitu, aby Viklefovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis z Viklefa vybraných vět na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Viklef chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Arcibiskup Zbyněk na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů. Václav IV. navíc nebyl schopný natolik, aby dokázal úspěšně překonat spory s Janem z Jenštejna či šlechtou. S vládou Václava IV. nebyla spokojena ani aristokracie, důsledkem čehož byl Václav roku 1393 zajat a omezen. V zemi navíc stále více rostl neklid. Na Moravě již několik desítek let probíhaly boje mezi Joštem a jeho bratry. Když pak tyto boje skončily, utvořili nyní nezaměstnaní bojovníci družiny, které v zemi loupily a hledaly nové uplatnění.", "Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže). Do značné míry se jednalo o módní záležitost, s postupem času však kritika začala nabývat na síle a důrazu. Každá restrikce (1403 zákaz Viklefových článků, 1412 uvalení klatby na Jana Husa) pak v kališnických kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku. Drtivá většina kazatelů (Jan Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra) zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů, cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály rané církve. Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli. Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře. Husitské myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly.", "Roku 1410 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná, navíc komplikována papežským schizmatem. Na Zikmundovo naléhání byl proto svolán kostnický koncil, který měl vyřešit problém trojpapežství. Cílem koncilu bylo také prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi. V rámci toho byl na koncil povolán i Jan Hus, který však již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu. Husovo učení, např. spis O církvi (De ecclesia), v němž za hlavu církve pokládá Krista a za její členy lidi toužící po spasení, nebo učení o příslušnosti/nepříslušnosti k církvi lidí predestinovaných k spáse, či zatracení, bylo nakonec prohlášeno za herezi. Z Husova spisu vyplývalo, že papež, který jedná zle, není nejen hlavou církve, ale dokonce ani její částí (což se vztahovalo k Janu XXIII, nařčenému z pirátství a sodomie). A jelikož Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a 6. července 1415 před kostnickými hradbami upálen. Zbylý popel vhodili katovi pacholci do řeky Rýna. Po Husovi tak nezůstalo nic, co by mohli jeho přívrženci uctívat. O rok později byl koncilem odsouzen na hranici také Mistr Jeroným Pražský, druhá nejvýznamnější postava pražského reformního kruhu. Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel – místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Zprvu stála v čele protestů česká šlechta vedená moravským zemským hejtmanem Lackem z Kravař, nejvyšším purkrabím Čeňkem z Vartenberka a Bočkem z Poděbrad, jež zpečetila protestní list proti upálení Jana Husa v počtu 452 pečetníků 2. září 1415. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí – přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků. Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů – od umírněného proudu až po zcela radikální.", "Situace se vyhrotila hlavně v Praze, kde se vůdcem radikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby. Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil na počátku června 1419 nové konšely, kteří zatkli několik novoměstských husitů. Netrvalo dlouho a husité pod vedením Želivského napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken (podle latinského výrazu pro okno se tato událost nazývá defenestrace) a několik z nich ubili. Kronikáři uvádějí, že po zprávě o této události postihl Václava IV. na Novém hradu záchvat hněvu (asi mrtvice), pod jehož vlivem mu rychle ubývalo sil, během několika týdnů zemřel (16. srpna 1419). První pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války. Po smrti Václava IV. se jediným právoplatným dědicem českého trůnu stal uherský a římský král Zikmund. Šlechta, ať katolická či husitská, s tím v podstatě souhlasila, ale v souladu s tehdejšími zvyklostmi byl vypracován seznam podmínek, za jakých měl Zikmund usednout na český trůn. Tyto podmínky se ukázaly být pro Zikmunda, pokud by chtěl v českých zemích vládnout jako silný a nezávislý panovník, nepřijatelné. Odjel tedy do Vratislavi, kde se začal připravovat na křížovou výpravu proti husitům.", "Čechy zachvátily revoluční nepokoje. Tzv. vedlejší země Koruny české, Slezsko a Lužice, zůstaly věrné katolické církvi, komplikovanější se ukázala být situace na Moravě. Část radikálních husitů se uchýlila na strategicky výhodný ostroh, nazývaný hradiště (snad bývalé opidum) nad řekou Lužnicí a vybudovala tady nové město. Dostalo biblický název Tábor (podle hory Tabor blízko Nazareta). Táborité (či také táboři) pod vlivem v té době vlivných chiliastických představ nechtěli žít podle dosud platných lidských zákonů, které považovali za nedokonalé, ale podle Božího zákona – Bible. Vzájemně se nazývali bratry a sestrami a po příchodu do města odevzdávali svůj majetek do kádí umístěných na náměstí; ten měl posloužit celé komunitě, aby dokázala překonat první kritický rok existence, kdy ještě nebyly ukotveny vztahy s okolním venkovem. V čele táborů stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmané. Jedním z nich se stal muž se zkušenostmi ze záškodnických válek Jan Žižka z Trocnova, který se následně osvědčil jako vynikající vojevůdce. Nebyl nikdy poražen, přestože poslední léta svého života velel vojenským akcím husitů jako úplně slepý. Již od založení Tábora na jaře 1420 začal Jan Žižka se svými sbory úspěšně operovat v prostoru jižních a západních Čech, kde si začal systematicky podmaňovat bašty katolíků. Vítězně skončila i bitva u Sudoměře, kde se ho pokusila porazit západočeská katolická šlechta.", "Společným programem husitů se staly čtyři artikuly pražské. Požadovaly: Splněním těchto požadavků podmiňovala kališnická šlechta přijetí Zikmunda za českého krále. V ostatních názorech se jednotlivé husitské skupiny výrazně lišily, což bylo příčinou vleklých neshod a taktéž ozbrojených konfliktů mezi nimi.", "Sjednotit se dokázali pouze v případě vnějšího ohrožení. Poprvé to bylo roku 1420, kdy papež Martin V. vyhlásil v podstatě na Zikmundovu žádost proti husitům křížovou výpravu. Zikmund s vojskem sebraným ve Vratislavi, ke kterému se připojila i česká a moravská katolická šlechta, napadl vzápětí Čechy. Brzy dorazil až k Praze (zde činilo jeho vojsko asi 30 000 mužů), obklíčil ji a obsadil Hrad a Vyšehrad. V nejvyšší tísni požádali pražští husité o pomoc v Táboru. Táboři vedení Žižkou přitáhli do Prahy. Zásadním zvratem v obléhání a tím i celé křížové výpravy se stalo odražení Zikmundových sil, které se pokusily obsadit vrch Vítkov, čímž by úplně odřízly Staré a Nové Město pražské od možnosti zásobování. Po tomto fiasku finančně vyčerpaný Zikmund od Prahy odtáhl, zůstaly jen jeho posádky na Vyšehradě a Pražském hradě. Spojenému vojsku táborů a pražanů se během roku 1420 podařilo získat Vyšehrad po bitvě u jeho hradeb, kde znovu porazili 1. listopadu Zikmundovo vojsko. Na jaře 1421 husité převzali kontrolu nad většinou královských a velkých poddanských měst ve středních a východních a severozápadních Čechách (Rokycany, Chomutov, Kadaň, Žatec, Louny, Slaný, Beroun, Český Brod, Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, Kutná Hora, Jaroměř, Chrudim). Ta se stala základem pražského svazu. V červnu 1421 kapitulovala i Zikmundova posádka na Pražském hradě. V červnu 1421 se sešel v Čáslavi sněm. Jeho účastníci přijali čtyři artikuly pražské a odmítli Zikmunda, kterého obvinili ze zločinů proti království a jeho obyvatelům, jako svého krále.", "Do podzimu 1421 se výrazně konsolidovala táborská strana, která rázně skoncovala s ultraradikálními sektami pikartů a adamitů, jejichž ideály a praktiky hrozily ochromit politickou a vojenskou sílu Tábora. Naopak v Praze se v červnu 1421 k moci dostal radikální kněz Jan Želivský, od října 1421 do jeho pádu v březnu 1422 se hovoří o otevřené Želivského diktatuře. Na podzim 1421 také ztroskotala druhá křížová výprava proti husitům, kterou inicioval kardinál Branda di Castiglione a říšská města. K této výpravě se připojil i Zikmund Lucemburský a Albrecht Habsburský úspěšným útokem na husitstvím ovlivněnou Moravu, odkud vytáhl směrem na Kutnou Horu. Před spojeným husitským vojskem pražanů a táborů vedeným Žižkou ale ustoupil zpět do Německého Brodu, který byl husity dobyt. Na jaře 1423 vyvrcholily pravděpodobně spory nekompromisního Žižky s táborskými kněžími jeho odchodem do východních Čech, kde ze svých věrných a početných východočeských husitů (orebitů) vytvořil nový svaz. Brzy ovládl velká východočeská města Hradec Králové (na úkor svého spojence Diviše Bořka z Miletínka), Dvůr Králové, Jaroměř a Čáslav. Proti bojovně naladěnému Žižkovi byla na podzim 1423 vytvořena svatohavelská koalice, kde se poprvé spojili umírnění kališníci s katolickou šlechtou. Její vojsko ale bylo Žižkou poraženo v červnu 1424 v bitvě u Malešova a přestože ten uvažoval o ovládnutí Prahy, nakonec se zapojil do jednání o míru zakončených tzv. libeňskou smlouvou a o něco později zdickými úmluvami. 11. října 1424 Žižka během tažení na Zikmundem ovládanou Moravu zemřel.", "Brzy po Žižkově smrti došlo k porušení zdických dohod a táborský svaz, Žižkovi sirotci teď vedení Janem Hvězdou, řečeným Bzdinkou, a pražský svaz proti sobě vystoupily v boji o sféry vlivu. Bzdinka dokázal spojit táborský a východočeský svaz, stal se nejvyšším táborským hejtmanem a v říjnu 1425 došlo k dohodě i s pražským svazem. V této době se vyprofiloval i poslední velký husitský svaz: žatecko-lounský, v jehož čele stál po celou dobu válek schopný Jakoubek z Vřesovic. Přestože mezi jednotlivými svazy i nadále vládlo napětí, vytáhla jejich spojená vojska na jaře 1426 proti Ústí nad Labem, v té době drženému saským markrabětem. Z Říše proti nim vyrazilo vojsko složené ze saských, durynských a míšeňských bojovníků. To bylo v bitvě 16. června 1426 krutě poraženo v bitvě Na Běhání a město vzápětí dobyto a vypleněno. V dubnu 1427 proběhl v Praze další převrat, tentokrát podnícený snahou litevského knížete Zikmunda Korybutoviče o upevnění kontaktů s katolickou šlechtou. Z Prahy byli vyhnáni či od moci odstaveni umírnění kněží a univerzitní mistři Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Příbram a Jakoubek ze Stříbra, Korybutovič byl uvězněn na hradě Valdštejn a do čela pražského duchovenstva byl zvolen Jan Rokycana. Pražské souměstí se tak dlouhodobě přiklonilo ke spolupráci s radikálními husitskými svazy.", "Pro léta 1427 až 1431 je charakteristická jakási mocenská stabilita vytvořená součinností všech husitských svazů. Od roku 1426 se v čele táborského svazu objevila výrazná osobnost kněze Prokopa Holého, který dokázal i vlivem svého původu udržovat živé kontakty s Prahou. V čelní pozici u východočeského husitského svazu byl i nadále kněz Ambrož. Vedle výrazné duchovní mocenské složky (někdy se hovoří o husitské teokracii) se pevně vydělila složka polních vojsk, která na rozdíl od počátečních let revoluce disponovala v podstatě profesionální vojenskou silou. V čele polních vojsk stálo několik hejtmanů, nad nimi nejvyšší hejtman. Dále každý husitský svaz disponoval množstvím ovládaných měst s jejich posádkami a množstvím spojeneckých šlechticů s jejich družinami. Stabilita v zemi byla dána i tím, že katolická šlechta již prakticky nedokázala vzdorovat husitským spojencům, se dvěma výraznýma katolickýma enklávami kromě panství Oldřicha II. z Rožmberka zůstala Plzeň se svým zázemím zde byla i oblast katolického lužického Šestiměstí s Žitavou a Zhořelcem, které plnilo funkci výzvědnou a zpravodajskou o situaci v Čechách a na Moravě a o pohybu husitských vojsk. Výzvědné zprávy byly posílány ze severočeských hradů Frýdlant, Grabštejn, Hamrštejn, Jablonné, Stráž pod Ralskem, Děvín, Ralsko, Milštejn, Fredevald, Tolštejn a Lipý. Stabilizace v zemi umožnila husitům změnit taktiku, místo bránění husitství na území Čech začali husité podnikat rejsy (spanilé jízdy) do Rakous, Říše, vedlejších zemí Koruny české a horních Uher, které jim také umožnily hospodářsky odlehčit neúrodami a válečnými útrapami zničené zemi. V roce 1427 došlo k organizaci již třetí křížové výpravy, tentokrát ze strany braniborského markraběte Fridricha. Do čela se vedle Fridricha postavil trevírský arcibiskup Otto z Ziegenheimu. Křižáci přitáhli v srpnu 1427 až ke Stříbru, kde však vojsko těsně před střetem s husitským vojskem zpanikařilo a uprchlo, část i do Tachova, který byl následně vypleněn. Tento neúspěch se jen stal podnětem k organizaci čtvrté výpravy pod taktovkou papeže Martina V. a po jeho smrti Evžena IV. a kardinála Giuliana Cesariniho. Ta, pod vedením Fridricha Hohenzollernského, vtrhla do Čech v srpnu 1431. Početné vojsko oblehlo Domažlice a chystalo se je dobýt. Jakmile však křižáci zaslechli hřmot kol blížících se vozů husitského vojska a píseň \"Ktož jsú boží bojovníci\", obrátili se dle legendy v panice na útěk. O vojenském tažení proti českým husitům uvažovala v roce 1430 dokonce i Jana z Arku. V březnu 1431 došlo k prvním, zatím neúspěšným, domluvám v Chebu mezi Zikmundem Lucemburským a husitskou delegací na podmínkách husitské účasti na krátce předtím vyhlášeném církevním koncilu v Basileji. Zároveň ovšem pokračovaly na papežské straně přípravy na čtvrtou křížovou výpravu. Norimberští napsali 14. srpna 1431 do Basileje: \"„Vtrhli jsme do české země k Tachovu a Domažlicím. Páni pustoší a zapalují široko daleko v celé české zemi, jak jen mohou dosáhnout.“\"", "Porážka poslední křížové výpravy vedla kardinála a fakticky i hlavního předsedajícího koncilu Giuliana Cesariniho a další účastníky k přesvědčení, že je nutné husity pozvat k jednání. Husité návrh přijali ovšem s žádostí o předběžnou schůzku, kde by se stanovily podmínky jednání. Ta úspěšně proběhla v dubnu a květnu 1432 v Chebu (viz chebské úmluvy). Husitskému poselstvu složenému z duchovních i světských zástupců všech svazů se v Basileji (leden-duben 1433) nepodařilo prosadit svůj požadavek na uznání čtyř artikul v celoevropském (resp. celokřesťanském) kontextu, obě strany spíše sondovaly pozici svého protivníka a v jednáních se nadále pokračovalo v Praze během svatotrojického sněmu v červnu 1433, zástupci husitů ovšem již změnili strategii a žádali o závaznost artikul pro všechny obyvatele českých zemí. V této době došlo k výraznějšímu rozkolu mezi umírněnými husity a radikálními bloky. Spolu s husitskou delegací vracející se z Basileje přijelo poselstvo koncilu. Zjistilo, že mezi husitskými Čechy nepanuje shoda a že největší překážkou v dosažení dohody je nejradikálnější složka husitských Čech – polní vojska bratrstev – jihočeského táborského a východočeského sirotčího. Obratný diplomat Jan Polomar pak na koncilu prosadil novou slibnou linii postupu proti Čechům. Ústupky koncilu v některých otázkách (např. povolení přijímání z kalicha) měly rozvrátit husitský blok a tak připravit půdu k likvidaci polních vojsk bratrstev. Polomarovu taktiku vystihuje jeho výrok, že s českým národem je třeba zacházet jako s koněm nebo mezkem, to jest dlouho mírně a pěkně, aby se mohla přehodit ohlávka, jež ho umožní přivázat ve stáji. V jednání s koncilem svou šanci vidělo i kališnické panstvo, které mohlo upevnit své mocenské pozice vůči radikálům. Ti naopak jednak z hlediska svých ideových, ale i čistě praktických pozic (profesionální vojáci si dokázali jen těžko představit život bez válečných konfliktů, pozice katolíků v zemi byla již několik let zoufalá) nebyli ochotni vyjít vstříc požadavkům koncilu. Při spanilých jízdách do Horních Uher se husité zmocnili hradu Likavy a měst Skalice, Trnavy, Topolčan, Lednice a Žiliny. V roce 1433 bylo podniknuto husitské tažení k Baltu na pomoc Polsku proti Řádu německých rytířů a po návratu do Čech se sirotčí vojsko ihned zapojilo do obléhání Plzně. Již v době, kdy poselstvo koncilu opouštělo Prahu a vracelo se do Basileje, oblehlo v létě 1433 táborské bratrstvo, později doplněné oddíly některých spojenců, pilíř katolíků v západních Čechách, město Plzeň. Prokop Holý tím chtěl pravděpodobně demonstrovat sílu polních vojsk a vystrašit zahraniční protivníky tak, aby byli ochotni k zásadním ústupkům. Zemi po řadě neúrodných let, v důsledku válečných útrap a hospodářské blokády sužoval hlad a nemoci. Tehdejší hospodářství ani v době úrody a míru nebylo schopné trvale vydržovat několik tisíc profesionálních vojáků polních vojsk. Táborské vojsko před Plzní tak trpělo hlady. Husitská zásobovací výprava do Bavorska byla nedaleko hranic u Hiltersriedu znenadání napadena a až na několik desítek mužů zničena. V ležení před Plzní vypukly nepokoje. Bojovníci obviňovali z neúspěchu hejtmany, fyzicky byl napaden i Prokop Holý, který poté opustil vojsko a uchýlil se do Prahy. Na skleslé náladě nic nezměnil ani příchod druhého polního vojska – sirotků, kteří se vrátili na podzim 1433 ze své výpravy k Baltu. Od bratrstev se odvracel i selský lid, sužovaný polními vojsky, která po venkově sháněla potraviny a píci. Podzimní svatomartinský sněm v Praze zvolil novou zemskou vládu v čele s Alešem Vřešťovským z Rýzmburka. Nezávazně se dohodl také se zástupci koncilu, kteří opět dleli v Praze. Sílily hlasy požadující rozpuštění polních vojsk, považovaných za hlavní překážku mírových dohod. Rozkol vyvrcholil během jara 1434, kdy došlo k rozdělení husitů do dvou bloků. Neúspěšné obléhání Plzně, které pokračovalo i na jaře 1434, těžce pošramotilo pověst polních vojsk. Husitská pravice a střed, pod vedením nedávno zvoleného zemského správce Aleše Vřešťovského, se koaličně spojila s katolíky a vytvořila tzv. panskou jednotu, k níž se připojilo i Staré Město pražské. Podplacený husitský hejtman Přibík z Klenové zrádně zásobil obleženou Plzeň a naděje na její dobytí byla v nedohlednu. Mezitím se na přelomu dubna a května shromažďovalo u Kačiny ve východních Čechách vojsko panské jednoty. 5. května 1434 mu otevřelo své brány Staré Město pražské a následujícího dne bylo přepadeno a dobyto také Nové Město, z něhož uprchl i Prokop Holý. Vrátil se opět k polním vojskům a ujal se organizování odvetných akcí. 9. května bratrská polní vojska zrušila obléhání a odtáhla od Plzně. Rozdělila se a směřovala do oblastí, které ovládala, aby doplnila prořídlé řady svých bojovníků. S protivníkem se opět spojená polní vojska setkala dne 30. května 1434, kdy však byla poražena v bitvě u Lipan. Touto porážkou byla radikální polní vojska vyloučena z politického rozhodování o osudech země, což otevřelo cestu k dohodě s basilejským koncilem a se Zikmundem Lucemburským; kompaktáta ve své umírněné podobě byla slavnostně přijata a vyhlášena 5. července 1436 v Jihlavě (Basilejská kompaktáta) za účasti římského císaře a koncilního legáta.", "Husitské války lze označit za období českých dějin (a dějin střední Evropy), které vyvolává mnohé kontroverze. Ve válečných letech upadlo hospodářství do katastrofálního stavu, obchodní styky se zahraničím byly oficiálně přerušeny (prakticky výrazně oslabeny), stejně tak domácí produkce, hodnota mince výrazně poklesla i v důsledku oslabení těžby v Kutné Hoře, která vyhnáním místních Němců přišla o množství odborníků. Těžkou zátěží bylo uživení stálých vojsk. Dlouhodobá ekonomická izolace měla za důsledek oddálení příchodu sociálně-ekonomických změn z oblastí, kde už probíhala fáze nástupu raného novověku. Česká ekonomika zaostávala i ve druhé polovině 15. století a ani v začátku 16. století se tento vývoj nepodařilo zvrátit. Zároveň se přesto, že se podařilo udržet integritu zemí Koruny české, oslabily vztahy mezi jednotlivými zeměmi, animozita se projevovala především ve vztazích s katolickými Horní a Dolní Lužicí a Slezskem. Došlo k výraznému úbytku obyvatelstva na kterém se podílely jak husitské války a s nimi spojené hladomory, tak epidemie moru, který byl do Evropy zavlečen ve 14. století a od té doby se v pravidelných intervalech neustále vracel. Odhaduje se, že v průběhu 15. století zaniklo několik stovek vesnic. Počet obyvatel českých zemí, který se kolem roku 1400 odhaduje na 2,80–3,37 milionů, do roku 1526 podle některých odhadů klesl na 1,50–1,85 milionů. Válčící strany se dopouštěly masakrů zajatých vojáků i civilního obyvatelstva v dobytých městech, zejména pokud se obléhané město odmítalo vzdát. Jako příklady lze uvést masakr katolických obyvatel Chomutova roku 1421, vhazování zajatých husitů a jejich sympatizantů do šachet v kutnohorských dolech, masakr obránců a obyvatel Německého Brodu v lednu 1422, nebo upálení 700 zajatců po bitvě u Lipan ve stodolách v blízkém okolí roku 1434. Duchovní kultura a všeobecná vzdělanost procházely velkou krizí, velká část venkovských a městských škol zanikla, vážně poklesl i význam pražské univerzity, a to odchodem nečeské části univerzitní obce a zavřením několika fakult. Úlohu Karlovy univerzity jako regionálního centra vzdělání tak převzala např. univerzita v Lipsku či ve Vídni. Příchod husitské revoluce znamenal konec stavebního rozmachu i rozvoje gotického umění v Čechách. V neklidných dobách klesl zájem o budování nových staveb i tvorbu uměleckých děl. Chyběly také finanční prostředky. Po smrti Václava IV. se rozpadl panovnický dvůr, a tak zmizel jeden z hlavních zákazníků stavebníků a umělců. Mnozí poté opustili české země. Stavební činnost upadala, často ustaly i práce na rozestavěných objektech. To se stalo také s katedrálou sv. Víta na Pražském hradě. Jen někteří stavitelé se uplatnili při budování a zdokonalování opevnění hradů a měst. Někteří odborníci také zastávají názor, že husitské války v tomto směru ve svém důsledku znamenaly izolaci Čech a oddálení příchodu renesanční kultury z (katolické) ciziny. Málokterou oblast postihly husitské války tak těžce jako výtvarné umění. Husité vyplenili početné kláštery a kostely a během obrazoboreckých bouří zničili mnoho vynikajících uměleckých a literárních děl. V letech 1421–1424 bylo v Čechách a na Moravě zničeno 14 benediktinských klášterů a 18 proboštství, přičemž bylo usmrceno přibližně 674 řeholníků a řeholnic. Dále husitská vojska zničila 16 premonstrátských klášterů, ve kterých zemřelo snad 575 řeholníků a řeholnic. Cisterciáckých klášterů a proboštství bylo zničeno 33, pobito bylo 3884 řeholníků a řeholnic. Augustiniáni přišli o 40 klášterů a 450 členů řehole. Zpustošeno bylo i 44 klášterů minoritských, 37 dominikánských a 3 další kláštery jiných řádů, celkově v nich bylo pobito 550 řeholníků a řeholnic. Plenění klášterů pokračovalo i ve 2. pol. 20. let 15. století. V protikladu k tomu stojí velké bohatství husitského myšlenkového odkazu, kterým byla obohacena tehdejší reformní část Evropy. Husitské válečnictví přineslo do tehdejšího vojenství mnoho změn a čeští žoldnéři, kteří používali husitskou bojovou taktiku a výzbroj, patřili k vyhledávaným válečníkům po celé 15. století. Příkladem je Jan Jiskra z Brandýsa, který v čele bratříků válčil v Uhrách i proti expanzi Turků na Balkán, například v bitvě u Varny roku 1444. Bitva u Schönbergu roku 1504, během níž císař Maxmilián Habsburský v čele svých rytířů a lancknechtů zaútočil na české žoldnéře vracející se do Čech, byla poslední bitvou ve které čeští bojovníci použili husitskou vojenskou taktiku včetně tzv. vozových hradeb. V bitvě zahynulo na 1600 českých válečníků. Maxmilián ocenil jejich statečnost v boji a 700 přeživších zajatců ihned po bitvě propustil aniž by požadoval výkupné.", "Zakladatel moderní historiografie František Palacký chápal husitství spolu s celou českou reformací jako vrchol národních dějin, v očích pozdějších kritiků, především pak Josefa Pekaře, posuzoval ale husitskou revoluci příliš nekriticky a zároveň vytvářel umělá a účelová spojení se soudobou sociálně-politickou skutečností. Palackého pohled na husitskou revoluci naopak podpořila skupina kolem T. G. Masaryka, hledající v husitství společenský zápas o humanitu a inspiraci pro moderní český národní program, který měl být právě na husitském odkazu postaven. Třetí názorový proud vycházel z učení katolické církve, která jakýkoliv husitský odkaz odmítala jako rozrušení kontinuity českých dějin (tento pohled byl později korigován, a to i ve vztahu k Janu Husovi). Prosazování Masarykovy vize husitského odkazu se v politickém životě společnosti projevilo již za války (názvy pluků československých legií na Rusi: \"Mistra Jana Husi\", \"Krále Jiřího z Poděbrad\", \"Jana Žižky\", \"Prokopa Velikého\", \"Jana Jiskry z Brandýsa\", první divize \"Husitská\") i bezprostředně po vzniku První republiky. Tato skutečnost měla podíl i na podobě vztahu československého státu s německou menšinou a s katolickou církví. V demokratickém prostředí první republiky se však vedle masarykovských pohledů např. Rudolfa Urbánka prosazovali i četní ideoví odpůrci. Na husitství ideově navázala v roce 1920 nově vzniklá Církev československá husitská. Husitské války, které zapadají do kontextu českého reformního zápasu, sehrály velmi důležitou roli v moderní české historiografii, jejich rozdílné interpretace se především v 19. století zřetelně promítly i do česko-německých vztahů. Po prosazení marxismu-leninismu do československé historiografie byl tzv. husitský odkaz znovu a nově zpolitizován a ideologicky zcela zdeformován do podoby sociálního hnutí a sociální revoluce utlačovaných, tedy prostého lidu, proti utlačovatelům, tedy panovníkovi, šlechtě a katolické církvi. Tento fakt hluboce a negativně změnil obecné povědomí o husitské revoluci. Dlužno poznamenat, že i Církev Československá získala přídomek \"husitská\" (dnešní název) až v této době (od poloviny roku 1971). Na poli historického bádání se přitom až po roce 1989 podařilo znovuotevřít prostor pro svobodnou diskusi na toto téma.", "Legenda vypráví o husitech obléhajících město Naumburg roku 1432. Němci prý tehdy vzkázali, že nepřistupují na vzájemnou smlouvu o šetření zajatců. Proto se Prokop Holý rozhodl, že pokud se obležené město nepoddá, bude do základů vypáleno a jeho obyvatelé pobiti. Měšťané se odmítli podrobit, ale přesto dali na radu městského zámečníka a do husitského ležení vyslali prosit o milost své děti. Husitům se dětí zželelo, pohostili je a dokonce jim na cestu natrhali třešně. Od té doby se zde slaví Kirschenfest." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se v Pietrelcině v Itálii a byl pokřtěn v kostele sv. Anny v Pietrelcině. V raném věku, v 16 letech vstoupil 6. ledna 1903 do noviciátu kapucínského mužského kláštera v Morcone, kde dne 22. ledna oblékl františkánský hábit a jméno bratr Pio. Poté složil jednoduché řeholní sliby a 27. ledna 1907 slavné řeholní sliby. V roce 1910 byl vysvěcen na kněze v katedrále v Beneventu. Ustanoven u Santa Maria degli Angeli v Pietrelcině, protože měl podlomené zdraví. Ze zdravotních důvodů zůstal se svou rodinou až do roku 1916. Později odešel na žádost svých představených do kláštera v San Giovanni Rotondo a setrval tam až do své smrti. V letech 1917–1918 sloužil u italských pomocných jednotek. V roce 1918 se u něj objevila stigmata (poté, co se nabídl jako smírná oběť za zločiny během I. světové války), která nosil až do smrti a zpočátku byl kvůli nim považován za podvodníka. Až když lékaři vyvrátili, že by si rány způsobil sám, byl podezření zbaven. V roce 1940 vypracoval plány pro stavbu Domu pro úlevu trpícím; tato nemocnice byla otevřena v San Giovanni Rotondo v roce 1956. Padre Pio byl za svého života vyhledávaným zpovědníkem, vedl rozsáhlou korespondenci, se kterou mu pak pro rozsah museli pomáhat další řádoví spolubratři. Za doby komunistického totalitarismu např. předpověděl i Františku Tomáškovi, že nezemře, dokud nebude jeho vlast svobodná (František Tomášek zemřel roku 1992). Páter Pio byl prohlášen za ctihodného dne 18. prosince 1997 papežem Janem Pavlem II., ten jej také 2. května 1999 zapsal mezi blahoslavené. Dne 16. června 2002 pak byl kanonizován, tj. prohlášen za svatého; této události se v Římě zúčastnilo kolem půl milionu lidí. Dne 1. července 2004 byl páteru Piovi v San Giovanni Rotondo, na místě, kde žil, zasvěcen kostel." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Rok 1975 – vznik společnosti.", "Rok 1980 – MS-DOS.", "Rok 1985 – Windows.", "1990 – Microsoft Office.", "Rok 1995 – Internet a 32bitová éra.", "Rok 2007- 2016 – Vista, Windows 7, Nokia a cloud computing, Windows 8 a 8.1, Windows 10.", "Produkční divize.", "\"Windows & Windows Live Division\", \"Server and Tools\" a \"Online Services Division\".", "\"Business Division\".", "\"Entertainment and Devices Division\".", "\"Nokia Devices & Services\".", "Kultura.", "Firemní záležitosti.", "Finance.", "Životní prostředí.", "Marketing.", "Software.", "Datové formáty.", "Formáty balíku Microsoft Office.", "Microsoft Studios.", "API.", "C++ AMP.", "Hardware.", "Surface.", "Zařízení Nokia.", "Microsoft Band.", "Xbox.", "Další hardware.", "Současnost.", "Soudní spory.", "Nejnovější software." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Paul Allen a Bill Gates, přátelé z dětství s vášní pro programování, hledali v sedmdesátých letech příležitost k založení úspěšného podniku, ve kterém by využili své společné dovednosti. Časopis \"Popular Electronics\" ve vydání z ledna 1975 obsahovalo recenzi na mikropočítač Altair 8800 od společnosti \"MITS\". Allen zamýšlel, že by mohli pro mikropočítač naprogramovat interpreter, navrhli to této společnosti a \"MITS\" si vyžádala ukázku. Protože žádnou ukázku ještě neměli, Allen začal pracovat na simulátoru pro Altair, zatímco Gates vyvíjel interpreter. Přestože poté, v březnu 1975 v Albuquerque, ukázali zástupcům společnosti \"MITS\" ukázku pouze na simulátoru, interpreter pracoval bezchybně, a proto se \"MITS\" rozhodla distribuovat ho a pod názvem \"Altair BASIC\". Microsoft byl oficiálně založen 4. dubna 1975 s Billem Gatesem jako ředitelem, tj. CEO. Podle článku časopisu \"Fortune\" z roku 1995 jméno \"Micro-Soft\" vymyslel Allen. V srpnu 1977 společnost uzavřela dohodu s japonským časopisem \"ASCII\", kterou založila první mezinárodní pobočku, nazvanou \"ASCII Microsoft\". V lednu 1979 se společnost Microsoft přestěhovala do washingtonského Bellevue.", "V roce 1980 Microsoft vstoupil na trh operačních systémů se svou vlastní verzí Unixu, zvanou Xenix, ale byl to až systém DOS, který dostal společnost do čela softwarového trhu. V listopadu 1980 IBM, poté, co musela skousnout neúspěšné vyjednávání se společností Digital Research, nabídla Microsoftu smlouvu na operační systém CP/M, který chtěla použít na jejím počítači IBM Personal Computer. Poté Microsoft koupil od společnosti Seattle Computer Products klon systému CP/M, 86-DOS, který přejmenoval na MS-DOS a IBM ho později přejmenovala na PC DOS. Po uvedení počítače IBM PC v srpnu 1981 na trh si Microsoft ponechal vlastnictví systému MS-DOS a následně se Microsoft stal vůdcem obchodu s počítačovými operačními systémy. V roce 1983 rozšířila společnost svůj vliv dál díky uvedení na trh počítačové myši \"Microsoft Mouse\" a založení nakladatelské divize Microsoft Press. V únoru 1983 Allen od společnosti odešel, poté, co zjistil, že má Hodgkinovu nemoc.", "Při společném vývoji nového operačního systému OS/2 s IBM, Microsoft vydal Microsoft Windows, grafickou extenzi pro MS-DOS, v listopadu 1985. V únoru 1986 společnost přemístila své sídlo do nedalekého Redmondu, kde se v březnu téhož roku stala akciovou společností. Následující vzrůst akcií z uvedení akcií na burzu (initial public offering) udělal ze čtyř zaměstnanců Microsoftu miliardáře a asi z dvanácti tisíc zaměstnanců milionáře, protože byli odměňováni částečně akciemi firmy. Kvůli partnerství s IBM se v roce 1990 začala Federální obchodní komise zaměřovat na Microsoft kvůli možné tajné dohodě. Tím začalo více než deset let právních sporů s americkou vládou. V dubnu 1987 Microsoft vydal systém OS/2 OEM výrobcům, zatímco pokračoval v práci na 32bitovém systému Windows NT (New Technology), který použil některé funkce z OS/2 a na trh se dostal v létě 1993 s novým modulárním jádrem (kernelem) a s uživatelským rozhraním Windows API, což pomohlo převézt programy z 16bitových systémů na 32bitové. Poté, co Microsoft informoval IBM o novém systému, partnerství mezi firmami začalo upadat.", "V roce 1990 uvedl na trh Microsoft svůj kancelářský balík programů, zvaný Microsoft Office, do kterého patřily programy pro několik různých kancelářských aktivit, například Microsoft Word nebo Microsoft Excel. V květnu 1990 Microsoft spustil rozhraní Windows 3.0 s aerodynamickou grafikou uživatelského rozhraní a větší schopností chráněného režimu pro procesory Intel 80386. Jak Office, tak Windows ovládly trh. Konkurent v oblasti Wordu, Novell, podal později žádost k soudu, ve které si stěžoval na to, že Microsoft nechal část API nezdokumentovanou, aby získal konkurenční výhodu a zneužil tak svou dominanci.", "V květnu 1995 Microsoft začal měnit své nabídky a rozšiřovat působení svých produktů do oblastí počítačových sítí a internetu (World Wide Webu). V srpnu 1995 vydala společnost operační systém Windows 95 s preemptivním multitaskingem, kompletně novým uživatelským rozhraním s nabídkou Start MSN a pro OEM výrobce také s prohlížečem Internet Explorer. V prodejních krabicích se prohlížeč nenacházel, protože když se dostaly do oběhu, tak prohlížeč ještě nebyl hotov, a tak byl zahrnut až v balíčcích Windows 95 Plus!. V roce 1996 se Microsoft rozšířil ještě do dalších odvětví, když se společností NBC Universal vytvořil zpravodajskou televizní stanici MSNBC. Ještě ve stejném roce společnost vydala operační systém Windows CE, který byl určen pro zařízení s nízkou pamětí, například PDA. V roce 1997 zažalovalo Ministerstvo spravedlnosti USA Microsoft u federálního soudu pro porušení prohlášení z roku 1994 s tím, že Microsoft prodával Internet Explorer pouze v balíčku s operačním systémem Windows. V roce 2000 se Bill Gates vzdal své funkce CEO, kterou předal svému příteli z vysoké školy Stevu Ballmerovi, který pracoval pro Microsoft už od roku 1980. Gates pro sebe vytvořil novou pozici, když se stal hlavním softwarovým architektem. V roce 1999 se společnost přidala k alianci Trusted Computer Group, která se zaměřila na zlepšení bezpečnosti a zabezpečení duševního vlastnictví identifikováním změn v hardwaru a softwaru. To se nelíbí kritikům, kteří Microsoftu vytýkají, že to poškozuje konkurenci a diskriminuje zákazníky. V dubnu 2000 bylo ukončeno soudní řízení mezi Spojenými státy a společností Microsoft, jehož finální verdikt zněl, že Microsoft je nezákonným monopolem, a celá záležitost byla s Ministerstvem spravedlnosti vyřešena v roce 2004. V říjnu 2001 vydala společnost operační systém Windows XP a později téhož roku také herní konzoli Xbox, čímž vstoupila na nový trh, jemuž dosud dominovaly společnosti Sony a Nintendo. V březnu 2004 začala Evropská komise antimonopolní soudní řízení proti společnosti s tím, že zneužila svého postavení na trhu s operačními systémy, což vyústilo v pokutu o výši 613 milionů dolarů a zákaz vydání balíčku Windows XP s programem Windows Media Player.", "V lednu 2007 byl vydán operační systém Windows Vista s novými funkcemi, lepší bezpečností a novým stylem uživatelského rozhraní, nazvaným Windows Aero. Microsoft Office 2007, který byl vydán ve stejnou dobu, zase obsahoval nový styl charakteristický pásem ovládacích karet Ribbon, který jej význačně odlišil od jeho předchůdců. Relativně velké prodeje obou produktů pomohly společnosti zaznamenat rekordní profit v roce 2007. Evropská unie pak požadovala od společnosti další pokutu, tentokrát 1,4 miliardy dolarů za to, že od svých rivalů požadovala nemyslitelné částky výměnou za klíčové informace o síťovém operačním systému Microsoft SQL Server a také o systému BackOffice Server. V červnu 2008 Gates odešel z funkce hlavního softwarového architekta, ale ponechal si všechny své ostatní funkce a stal se poradcem klíčových projektů společnosti. V říjnu 2008 vstoupila společnost do cloud computingu s platformou Windows Azure. V říjnu 2009 se společnost rozhodla expandovat založením vlastního řetězce maloobchodů zvaných Microsoft Store, jehož první pobočka, v arizonském Scottsdale, byla otevřena v den vydání nového operačního systému Windows 7. Při vývoji nového operačního systému se soustředil především na odstranění chyb Visty a zrychlení práce systému místo celkového předělávání OS Windows. V březnu 2011 se Microsoft stal zakládajícím členem organizace Open Networking Foundation, společně se společnostmi jako jsou Google, Yahoo nebo Verizon. Organizace se zabývá podporou nového způsobu cloud computingu, který je nazván Software-Defined Networking. Snaží se o urychlení inovací spojených se softwarovými změnami telekomunikačních a bezdrátových sítí, datových center a dalších networkingových oblastí. V roce 2012 byl vydán operační systém Windows 8 bez nabídky start, s novým stylem uživatelského rozhraní, nazývaným Metro a novými moderními aplikacemi. Na podzim 2013 byla vydána opravná verze s názvem Windows 8.1 s opravenými chybami. V září 2013 koupil Microsoft telefonní divizi (Nokia Devices & Services) společnosti Nokia za 7 miliard dolarů. Dne 15. září 2014 Microsoft oficiálně oznámil odkoupení společnosti Mojang, která stojí za vývojem a distribucí hry Minecraft, za 2,5 miliardy dolarů. Mojang tak nyní spadá pod Microsoft Studios. Na podzim roku 2014 Microsoft představil Windows 10, který byl vydán 29. července 2015. V listopadu pak byl vydán první balíček vylepšení s názvem November Update. 24. února 2016 koupil Microsoft firmu Xamarin, která stojí za vývojem.NET/C# pro jiné platformy (Mac OS, iOS, Android) a v jejímž čele stojí známý open-source vývojář Miguel de Icaza.", "Ve fiskálním roce 2010 měla společnost hned pět produkčních divizí: \"Windows & Windows Live Division\", \"Server and Tools\", \"Online Services Division\", \"Microsoft Business Division\" a \"Entertainment and Devices Division\".", "Divize Windows a Windows Live vyrábí vlajkové operační systémy, jako například Windows 7, dále také poskytuje služby Windows Live. Divize serverů a nástrojů vyrábí serverové verze Windowsu, jako například Windows Server 2008 R2, stejně tak i sadu vývojových nástrojů Microsoft Visual Studio, Microsoft Silverlight, struktury webových aplikací a System Center Configuration Manager, který poskytuje dálkové ovládání, správu patchů, distribuci softwaru nebo inventuru softwaru a hardwaru. Mezi další serverové výrobky patří Microsoft SQL Server, který spravuje relační databázi, Microsoft Exchange Server pro obchodní e-maily a kalendáře, Windows Small Business Server pro komunikaci a další malé obchodní funkce a Microsoft BizTalk Server pro procesní řízení. Microsoft také poskytuje IT poradnu a vyrábí sadu certifikačních programů Microsoft Certified Professional od divize \"Server and Tools\" pro jedince, kteří jsou jen málo zdatní ve specifické roli – jedná se o vývojáře, systémové nebo síťové analytiky, instruktory a administrátory. Divize serverů a nástrojů také spravuje knižní nakladatelství Microsoft Press. Divize online služeb má na starosti službu MSN a vyhledávač Bing. V prosinci 2009 společnost také měla 18procentní vlastnictví zpravodajské TV stanice MSNBC, ze které divize online služeb spravuje, společně se spoluvlastníkem stanice, firmou NBC Universal, pouze webovou stránku msnbc.com.", "Obchodní divize Microsoftu vyrábí kancelářské programy Microsoft Office, kam patří textový editor Microsoft Word, program relační databáze Microsoft Access, tabulkový procesor Microsoft Excel, groupware Microsoft Outlook, často používaný společně s Microsoft Exchange Serverem, prezentační software Microsoft PowerPoint a program na desktop publishing Microsoft Publisher. S vydáním verze z roku 2003 přibyly také Microsoft Visio, Microsoft Project, Microsoft OneNote, Microsoft MapPoint a Microsoft InfoPath. Divize dále nabízí enterprise resource planning pod značkou Microsoft Dynamics. Zájem o tyto programy mají společností různých typů a z různých zemí, ale musí mít méně než 7 500 zaměstnanců. Pod značkou Dynamics se také skrývá program na řízení vztahů se zákazníky, který je částí Windows Azure Platform.", "Divize zábavy a zařízení vyrábí operační systém Windows CE pro vestavěné systémy a Windows Phone 7 pro smartphony. Na trh mobilních telefonů se Microsoft dostal vydáním Windowsu CE pro mobilní zařízení, z čehož se časem vyvinuly operační systémy Windows Mobile a Windows Phone 7. Windows CE je určen zařízením, kde operační systém není pro uživatele přímo viditelný, jako např. ve spotřebičích nebo automobilech. Divize také vyrábí počítačové hry pro počítače s Windowsem, jako například Age of Empires nebo Microsoft Flight Simulator, dále sdílí střechu s obchodní divizí MacIntoshe, která vyrábí programy pro Mac OS, například Microsoft Office 2008 for Mac. Divize dále navrhuje, vyrábí a prodává spotřební elektroniku, včetně herní konzole Xbox 360, kapesního přehrávače Zune a televizní internetové služby MSN TV. Také prodává myši, klávesnice a různé herní ovladače, např. joysticky nebo gamepady.", "Divize společnosti Nokia odkoupená společností Microsoft Corporation za 7 miliard dolarů. Microsoft tímto nákupem získal několik stovek patentů a další jiné služby již rozpůlené společnosti Nokia. Nokia (jejím zástupcem je dceřiná společnost společnosti Microsoft Corporation – Microsoft Mobile Oy) se tedy rozdělila na dvě části. Jedna (Nokia Devices & Services) je ve vlastnictví společnosti Microsoft Corporation, druhá část jsou zbylé služby společnosti Nokia, jako jsou mapové služby HERE. Název Nokia z telefonů, produkovaných společností Microsoft, nadobro zmizel – nyní je to jen a pouze Lumia (například ve Windows Phone Store se změnila kategorie Nokia collection na Lumia collection).", "Technické manuály pro vývojáře a články různých časopisů Microsoftu, jako např. \"Microsoft Systems Journal\", jsou přístupny přes síť MSDN, která také nabízí předplatné pro společnosti nebo osoby, z nichž ty dražší nabízí také přístup k nevydaným betaverzím softwaru od Microsoftu. V dubnu 2004 spustil Microsoft komunitní stránku pro vývojáře a uživatele, zvanou Channel 9, která obsahuje wiki a internetovou diskusi. Další komunitní stránka, která poskytuje každodenní videocasty a další služby, zvaná On10.net, byla spuštěna v březnu 2006. Technická podpora zdarma je tradičně dostupná přes Usenetové skupiny, které monitorují zaměstnanci Microsoftu. Na každý produkt se může vztahovat několik takových skupin. Nejvíce pomáhající lidé pak mohou být oceněni zaměstnanci Microsoftu statusem Microsoft Most Valuable Professional, což jim kromě speciálního sociálního postavení dává také možnost výhry ocenění a další výhody. Microsoft je také známý svým interním lexikonem. Výraz \"eating our own dog food\" znamená, že společnost se před vydáním snaží otestovat programy \"na vlastní kůži\", ve vlastní firmě a v opravdových situacích. Dalším příkladem firemního slangu je zkratka FYIFV, znamenající \"Fuck You, I'm (Fully) Vested\", což vyjadřuje finanční nezávislost zaměstnance, a také to, že si může do práce chodit, jak chce. Společnost je také známá originálním přístupem k přijímání nových zaměstnanců, který jiné společnosti napodobují, a který je zvaný \"Microsoft interview\" a obsahuje například i (zdánlivě) nepodstatné otázky, jako např. „Proč jsou poklopy od kanálů (a podobných děr) kulaté?“ Microsoft je upřímným odpůrcem limitů amerického víza H-1B, které omezuje společnosti v najímání určitých pracovníků ze zahraničí. Bill Gates tvrdí, že limit ztěžuje společnostem najmout cizí zaměstnance, a že by se ho zbavil už v roce 2005. Obhájci víza H-1B mu ale oponují, že zahraniční pracovníci berou práci americkým občanům ve prospěch levné zahraniční pracovní síly.", "Společnost řídí představenstvo většinově z nečlenů, což je u akciových společností obvyklé. K červnu 2010 tam patří Steve Ballmer, Bill Gates, Dina Dublon a Raymond Gilmartin z Harvardovy univerzity, bostonský podnikatel Reed Hastings, Maria Klawe z Harvey Mudd College, zakladatel firmy August Capital David Marquardt, CFO Bank of America Charles Noski a bývalý prezident BMW Helmut Panke. Členové představenstva jsou voleni každý rok na setkání akcionářů. V představenstvu je pět komisařů, kteří dohlíží na specifické záležitosti – kontrolní komisař, dohlížející na účetní záležitosti a jejich hlášení, kompenzační komisař, který schvaluje výplaty zaměstnancům, finanční komisař, který se stará o finanční záležitosti, jako sloučení nebo koupě, dozorčí a nominovací komisař, který kromě jiného má na práci nominaci do představenstva, a antimonopolní komisař, který se snaží zabránit společnosti v porušování antimonopolních zákonů. Když se v roce 1986 Microsoft stal akciovou společností a spustil svůj initial public offering (IPO), počáteční cena akcií byla 21 dolarů, ale skončila na 27,75 dolarech. K červenci 2010 by kvůli devíti dělením stála jedna akci z IPO devět centů. Cena akcií dosáhla svého vrcholu v roce 1999 na 119 dolarech. V lednu 2003 začala společnost nabízet dividenda, jehož hodnota stále stoupá, ale cena akcií zůstává stálá. Jednou z obchodních strategií Microsoftu je tzv. \"emabrace, extend and extinguish\", která se nejprve soustředí na vývoj produktu, poté ho vydá na veřejnost s tím, že se mohou vyskytnout problémy s kompatibilitou, které tak vyřadí ostatní konkurenci, která nepoužívá, nebo nemůže používat nejnovější verzi od Microsoftu. Různé společnosti nebo také vlády Microsoft za tuto taktiku žalují, čemuž se Microsoft brání tím, že se nejedná o anti-konkurenční taktiku, ale o způsob doručování zákazníkům přesně to, co potřebují.", "Žebříčky společností Standard & Poor's a Moody's oba zařadily Microsoft s hodnocením AAA mezi nejstabilnější a nejspolehlivější společnosti. Majetek Microsoftu byl přitom odhadnut na 41 miliard dolarů, zatímco jeho nekryté dluhy pouze 8,5 miliardy dolarů. Následně, v únoru 2011, vydala společnost dluhopis s hodnotou až 2,5 milionu dolarů s relativně nízkými úroky v porovnání se státními dluhopisy. V prvním čtvrtletí roku 2011 poprvé po dvaceti letech překonal Apple Microsoft jak v profitech, tak v obratu, díky snížení poptávky o počítače a velkým ztrátám divize online služeb, která provozuje také vyhledávač Bing. Zatímco profit Microsoftu dosahoval 5,2 miliard dolarů a obrat 14,5 miliard, profit Applu byl 6 miliard dolarů a obrat 24,7 miliard. Divize online služeb je prodělečná už od roku 2006 a v prvním čtvrtletí roku 2011 prodělala hned 726 milionů dolarů. Za celý rok 2010 toto číslo činilo 2,5 miliardy dolarů.", "Organizace Greenpeace umístila Microsoft na sedmnácté místo při porovnávání osmnácti výrobců elektroniky s ohledem na přístup k toxickým chemikáliím, recyklaci a globálnímu oteplování. Microsoft plánuje vyřadit bromované zpomalovače hoření (BFR) a ftaláty v roce 2012, ale ještě neví, kdy vyřadí polyvynilchlorid, který, společně s BFR obsahuje každý jeho výrobek. Hlavní americký kampus Microsoftu dostal v roce 2008 stříbrné ocenění od programu LEED. Dále instaloval na svém kampusu v Silikonovém údolí dva tisíce solárních panelů, které vygenerují až 15 procent elektřiny pro všechna zázemí společnosti. Společnost využívá alternativních zdrojů v dopravě, kde vytvořila jeden z největších soukromých autobusových systémů, zvaný \"Connector\", pro dopravu na kampusech pak využívá \"Shuttle Connect\", velkou flotilu hybridních automobilů. Za účelem motivace Microsoft podporuje také regionální veřejnou dopravu. V únoru 2010 ale společnost zaujala negativní postoj vůči přidání pruhů pro veřejnou dopravu a dopravní prostředky s velkým počtem míst na most spojující Redmond a Seattle, který brzo nahradí Evergreen Point Floating Bridge, jelikož nechce dále zdržovat konstrukci mostu.", "V roce 2004 Microsoft pověřil výzkumné firmy, aby provedly nezávislé studie porovnávající celkové náklady na pořízení a držení (TCO) systémů Windows Server 2003 a Linux. Firmy zjistily, že Windows je snadněji spravovatelný než Linux, takže ti, používající Windows mohou spravovat rychleji, což vyústí v nižší ceny pro jejich společnost, např. nižší TCO. Tato studie začala vlnu podobných výzkumů, Yankee Group například zjistila, že přepnutí ze starší verze Windows Serveru na novější stojí pouze zlomek ceny přepnutí z Windows Serveru na Linux, přestože zúčastněné společnosti zajímala větší bezpečnost a spolehlivost Linux serverů a obávaly nutnosti používat pouze výrobky od Microsoftu. Další studie, kterou provedla organizace OSDL, tvrdila, že studie Microsoftu byla už prošlá a jednostranná, a že Linux má nižší TCO, jelikož administrátoři na něm spravují průměrně více serverů apod. Jako část kampaně \"Get the Facts\" společnost upozornila, že obchodovací platforma.NET byla vyvinuta ve spolupráci s Accenture pro London Stock Exchange, a tvrdila že platforma nabízí vysokou spolehlivost. Po dlouhém prostoji a nespolehlivosti v roce 2009 londýnská burza oznámila, že se další rok přepne z Microsoftu na Linux. V roce 1987 Microsoft převzal tzv. Pac-Manovské logo, které vytvořil Scott Baker, který prohlašoval, že řez mezi písmeny o a s zvýrazňuje část jména \"soft\" a vyjadřuje pohyb a rychlost. Dave Norris poté zahájil interní kampaň, ve které chtěl obhájit staré logo a nabízel jeho zelenou podobu s pestrým písmenem o, která ale byla zrušena. Další logo, se sloganem \"Váš potenciál, naše vášeň\", je založeno na sloganu, který společnost používala v roce 2008. Logo ale spustila v USA už v roce 2002, společně s novou reklamní kampaní, kde nový slogan nahradil hlášku \"Kam chcete dnes?\" Při soukromé konferenci v roce 2010 společnost odhalila nový slogan \"Buď co je příští\" a oznámil, že do budoucna plánuje nové.", "Microsoft nabízí velmi širokou škálu programového vybavení, které je ve světě široce používáno:", "", "Původní sada binárních formátů Microsoft Office zahrnuje formátované textové dokumenty.DOC otevírané v aplikaci Word, tabulky XLS aplikace Excel a celoobrazovkové prezentace aplikace PowerPoint. Sada formátů Office Open XML (zkráceně OOXML, roku 2008 schválen jako ISO/IEC 29500:2008) má název podobný standardu OpenDocument (ODF) z dílny organizace OASIS (roku 2006 schválen jako ISO/IEC 26300:2006). Zatímco OOXML je dominantní na poli programů Microsoftu (výchozí formát od roku 2007), ODF je výchozím formátem konkurenčních kancelářských balíků OpenOffice.org, Koffice a dalších. OOXML zahrnuje mimo jiné formáty textového dokumentu DOCX, tabulkového sešitu XSLX a počítačové prezentace PPTX.", "Přestože počítačové hry nejsou hlavní stránkou Microsoftu, neznamená to, že se jimi nezabývá. Microsoft vydal několik her, mezi které patří například: Microsoft tyto hry nevyvinul. Většinou figuruje jako jejich vydavatel a v případě úspěchu často vývojáře hry koupí. Microsoft poskytuje studentské slevy na některé své produkty.", "", "V červnu 2011 na FDS (\"Fusion Developer Summit\") oznámil Microsoft započatý vývoj na vlastní GPGPU API pojmenovaném C++ AMP (\"C++ Accelerated Massive Parallelism\"), které bude součástí další verze Visual Studia. Nové API vzniklo, aby se zjednodušilo programování pro GPGPU a začalo se používat i u programů s menším počtem vývojářů. K akceleraci bude využívat API DirectX.", "Přestože je Microsoft především softwarovou společností, nabízí rovněž řadu produktů z kategorie hardware. Produkuje vlastní příslušenství k počítačům, řadu tabletů Surface, odkoupil výrobu telefonů od společnosti Nokia a v nedávné době představil vlastní chytrý náramek: Microsoft Band.", "Microsoft Surface je značka tabletů od společnosti Microsoft. V současné době se vyrábí Surface 2 s 10’’ displejem a Windows RT, Surface 2 Pro, taktéž s 10’’ displejem, ale s Windows 8.1 a Surface 3 Pro s 12’’ displejem a rovněž s Windows 8.1. Jedná se o dražší zařízení, například u Surfacu 3 Pro ale Microsoft tvrdí, že jde o plnohodnotnou náhradu přenosného počítače.", "Divizi Devices and Services odkoupil Microsoft od společnosti Nokia v roce 2013. Staví na základech kdysi největšího výrobce telefonů, u základních modelů si dokonce ponechává jeho značku, telefony Lumia ale ponesou logo společnosti Microsoft. Ve výrobě nadále zůstávají klasické tlačítkové telefony, telefony Asha s platformou Series 40 a telefony Lumia s operačním systémem Windows Phone.", "Chytrý náramek Microsoft Band, postavený na cloudové platformě Microsoft Health, byl představen 30. října 2014. Jedná se převážně o zařízení určené ke sledování zdravotních funkcí ve sportu nebo ke sledování polohy, náramek ale také umí zobrazovat upozornění z telefonu, odpovídat na textové zprávy nebo odmítat příchozí hovory. Lze jej také ovládat pomocí hlasové asistentky Cortana. Jeho velkou výhodou je jeho multiplatformnost. Spolupracuje se systémy Windows Phone, iOS i Android. Platforma Health navíc umí spolupracovat s ostatními hodinkami, jako například Apple Watch nebo FitBit.", "Tato herní konzole vznikla jako reakce na PlayStation 2, i když opravdovým konkurentem pro společnost Sony je až nejnovější generace výrobku, Xbox One.", "Dalším hardwarem firmy je například hudební přehrávač Zune. Společnost také vyrábí klávesnice, myši nebo webové kamery.", "", "V současnosti mají stěžejní produkty Microsoftu – Microsoft Windows a Microsoft Office – výrazně většinový podíl na trhu. Propojováním dalších svých aplikací k těmto produktům se Microsoft někdy dopouští chování, které poškozuje konkurenční prostředí. Za to byl několikrát žalován a v některých případech shledán vinným. Příkladem je propojení multimediálního přehrávače \"Microsoft Windows Media Player\" s operačním systémem \"Microsoft Windows\", díky čemuž získal Microsoft konkurenční výhodu při prosazování vlastních video a audio formátů (WMA, WMV). Evropská unie ho za to pokutovala a Microsoft musel upravit své produkty, případně prodávat v EU jiné verze. Některá tvrzení o poškozování trhu se opírají o tzv. „Halloween documents“ – sérii interních dokumentů Microsoftu, jak čelit sílící konkurenci ze strany svobodného softwaru.", "Na přelomu let 2006/2007 byly na trh uváděny Windows Vista v sedmi verzích. Největší novinkou tohoto operačního systému je nové grafické rozhraní Aero, které nabízí průhledná a 3D okna a další grafické efekty. Dále je zlepšena bezpečnost a mnoho dalších funkcí včetně vyhledávání, organizace souborů aj.Microsoft také vydal nový operační systém Windows 7 Prakticky současně byla vydána i nová verze kancelářského balíku Microsoft Office 2007. V roce 2008 pak byly na trh uvedeny nové verze: V současnosti (12.2019) aktuální hlavní software je :" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Současnost.", "Accenture v České republice." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Původ Accenture sahá až k poradenské divizi auditorské společnosti Arthur Andersen. Její počátek lze vysledovat v roce 1953, kdy firma General Electric požádala společnost Arthur Andersen o zpracování studie proveditelnosti. V roce 1989 se tato divize oddělila od mateřské společnosti a přijala jméno Andersen Consulting. Jak Arthur Andersen, tak Andersen Consulting tvořily skupiny nezávisle vlastněných partnerství i jiných forem vlastnictví po celém světě, které byly všechny smluvně vázány s \"Andersen Worldwide Société Coopérative\" (ASWC), švýcarskou administrativní jednotkou. V průběhu 90. let se mezi Andersen Consulting a Arthur Andersen začalo objevovat napětí. Andersen Consulting nebyl spokojen s tím, že musel každoročně do mateřské firmy odvádět 15 % zisku (Jednou z podmínek rozchodu v roce 1989 bylo, že ta část, která bude více vydělávat, bude podíl ze zisku odvádět méně úspěšné divizi.). V té samé době také Andersen Consulting soupeřil s konkurencí z vlastní stáje – nově založenou poradenskou divizí Arthur Andersen. Rozepře vyvrcholily v roce 1998, kdy Andersen Consulting vypověděl závazky vůči ASWC i Arthur Andersen. Andersen Consulting tehdy složil 15% platbu na několik následujících let dopředu u prostředníka a vyhlásil konec kontraktu. V srpnu 2000, po rozhodnutí Mezinárodní obchodní komory -anglicky, byly zrušeny všechny závazky s ASWC a Arthur Andersen s podmínkou, že Andersen Consulting převede společnosti Arthur Andersen „blokované“ finance (tehdy 1,2 miliardy USD) a změní si své jméno. Nová éra pro Andersen Consulting nastala 1. ledna 2001, kdy přijal své současné jméno Accenture, \"[ek ́senčr]\". Slovo \"Accenture\" je odvozeno z anglického \"Accent on future\" (Důraz na budoucnost). Ačkoliv bylo ohledně nalezení nového jména osloveno vlastní marketingové oddělení, pojmenování nakonec vzešlo z interní soutěže od jednoho zaměstnance z kanceláře v Oslu. Accenture měl za cíl, aby jeho jméno odráželo pozici předního světového lídra v oblasti poradenství poskytujícího své služby opět vysoce výkonným společnostem, což reprezentuje matematický znak „větší než“ v logu společnosti. Při výběru jména bylo rozhodnuto o vynechání slova \"Consulting\" z důvodu, že společnost se zaměřuje i na jiné služby (např. outsourcing). Původní společnost Arthur Andersen se také rozhodla změnit své jméno, a to na Andersen Consulting. Nikdy ale nemohla toto jméno úplně přijmout, neboť v roce 2001 jí to překazil skandál s účetními machinacemi energetické společnosti Enron, do kterého byla zapletena jako firma provádějící audit v Enronu (a následně jako samostatná společnost zanikla). Některé zprávy hovoří o tom, že Accenture si změnil jméno zkrátka proto, aby zamaskoval svou účast ve skandálu s Enronem. Časový sled událostí však hovoří jinak. Rozchod s Arthur Andersen spadá do roku 1998, jeho posvěcení nastalo v roce 2000 a skandál kolem Enronu přišel až o rok později. Accenture se pravidelně vyskytuje mezi Top 100 firemními značkami. Accenture se nezaměřuje pouze na výše zmíněná odvětví. Ve svých Technologických laboratořích se věnuje i výzkumu v oblasti High-Tech. Od roku 2017 jsou hlavními obory aplikačního výzkumu umělá inteligence, robotika, blockchain, virtuální a rozšířená realita, analytics, cloud a mnoho dalších.", "Společnost Accenture se dělí na 5 základních divizí: Strategy, Consulting, Digital, Technology a Operations. S přibližně 459 000 pracovníky ve 120 zemích dosáhly celosvětové příjmy společnosti 39,6 mld. USD za fiskální rok končící 31. srpnem 2018.", "Accenture má v Česku dvě kanceláře v Praze. Jedna se nachází na pražském Chodově v kancelářském komplexu The Park, druhá se nachází v budově Visionary v pražských Holešovicích vedle stanice metra Nádraží Holešovice. Accenture působí v České republice již od poloviny roku 1991 ve formě organizační složky spadající pod Accenture Central Europe B. V. sídlící v Nizozemsku. Poradenská/Consultingová část firmy se v Česku objevila jako první a poskytuje služby v oblastech jako jsou management consulting, technology consulting, systémová integrace, business intelligence a projektové řízení. V roce 2001 byl projekt vzniku pražského outsourcingového centra (centra sdílených služeb) jedním ze dvou pilotních projektů pod patronací vládní agentury CzechInvest pro podporu investic do strategických služeb. V outsourcingovém centru poskytují vysoce kvalifikovaní zaměstnanci služby v oblastech podnikových procesů (finance a účetnictví, administrativa, personalistika (HR), oblast nákupu, zákaznické podpory a specializovaných služeb pro různá odvětví (např. farmacie)) a IT procesů. V polovině roku 2006 byla založena firma Accenture Technology Solutions zaměřující se na zakázkovou tvorbu software a systémovou integraci. V roce 2016 bylo v Praze otevřeno jedno z Accenture Cyber Fusion Center, které poskytuje služby v oblasti kybernetické bezpečnosti. V roce 2017 začala v Česku působit divize Accenture Digital, která se zabývá oblastí uživatelské zkušenosti (UX), velkých dat, analytics a zároveň je, podle časopisu \"Advertising Age\", největší digitální agenturou světa. V roce 2018 se divize Accenture Operations a přestěhovala z Nových Butovic do pražských Holešovic. Na stejné místo se přestěhovali z Chodova také odborníci na kybernetickou bezpečnost. Accenture v rámci společenské odpovědnosti podporuje znevýhodněné skupiny na trhu práce. V roce 2010 byl v ČR spuštěn program Accenture Academy, který například pomáhá dětem z dětských domovů se včas připravit na pracovní zkušenost. Jako součást tohoto programu vznikla, ve spolupráci Nadací Terezy Maxové, aplikace Jobventura, která formou interaktivního filmu pomáhá simulovat pracovní pohovor. Ředitelem české pobočky Accenture je Roberto Libonati. Mezi další členy vedení patří například Klára Starková nebo Gianrodolfo Tonielli." ] }

{ "title": [ "Alotropie kyslíku.", "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Výskyt v přírodě.", "Anorganické sloučeniny.", "Organické sloučeniny.", "Využití atmosférického kyslíku.", "Výroba a využití." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kyslík vytváří řadu alotropických modifikací:", "Kyslík je velmi reaktivní permanentní plyn, nezbytný pro existenci života na naší planetě. Slučování kyslíku s ostatními prvky se nazývá hoření, pokud je látka zahřátá na zápalnou teplotu. Jde prakticky vždy o exotermní reakci, která vede k uvolnění značného množství tepelné energie. Produkty hoření se nazývají oxidy (dříve kysličníky).", "Na Zemi je kyslík velmi rozšířeným prvkem. Ve vesmíru je zastoupení kyslíku podstatně nižší. Na 1 000 atomů vodíku zde připadá pouze jeden atom kyslíku.", "Ve svých sloučeninách se kyslík vyskytuje převážně v mocenství O, výjimečně pak jako O a Oa také O v superoxidech (KO superoxid draselný) a O v ozonidech. Záporně dvojmocný kyslík je přítomen ve velmi široké škále sloučenin. Především jsou to oxidy, vlastnosti jednotlivých sloučenin jsou detailněji popsány v kapitolách příslušných jednotlivým prvkům. Kyslík je přítomen ve většině anorganických kyselin a jejich solí. Z těch nejdůležitějších je možno jmenovat uhličitany (CO), křemičitany (SiO), sírany (SO), dusičnany (NO) a fosforečnany (PO). Alkalické sloučeny hydroxidy se vyznačují přítomnosti skupiny -OH. Mezi nejznámější patří hydroxid sodný NaOH, draselný KOH a vápenatý, hašené vápno Ca(OH). Ve valenci O vystupuje kyslík v peroxidech, nejznámější z nich je peroxid vodíku HO. Tato kapalná sloučenina má silné oxidační účinky a v praxi se používá ve formě svých vodných roztoků v medicíně pro dezinfekci a v chemii jako oxidační činidlo. Peroxid sodný NaO je pevná, hygroskopická látka, která nachází uplatnění jako velmi energetické oxidační činidlo. Pouze fluor vykazuje větší elektronegativitu než kyslík a tvoří s ním několik fluoridů, v nichž se kyslík vyskytuje v mocenství O i O. Všechny fluoridy kyslíku jsou značně nestálé, přesto však existuje reálná možnost jejich využití jako raketového paliva.", "Kyslík se vyskytuje ve velkém množství organických látek. Řada těchto sloučenin je součástí všech živých organismů, protože kyslík patří mezi základní biogenní prvky. Základní skupiny organických sloučenin s obsahem kyslíku jsou:", "Jedná se o neviditelnou složku vzduchu nutnou pro spalování prakticky každého fosilního paliva (technologická oxidace fosilních paliv) Nežádoucí chemicko-technologický či fyzikálně-chemický proces, koroze kovů je způsobená nežádoucí oxidací kovů a dalšími doprovodnými chemickými reakcemi.", "Kyslík se prakticky výlučně vyrábí destilací zkapalněného vzduchu. Vyrobený kyslík se uchovává buď ve zkapalněném stavu ve speciálních Dewarových nádobách \"(viz obrázek)\" nebo plynný v ocelových tlakových lahvích. Vzhledem k vysoké reaktivitě čistého kyslíku je nezbytné, aby se nedostal do přímého kontaktu s organickými látkami. Proto se žádné součásti aparatury pro uchovávání a manipulaci s kapalným nebo stlačeným kyslíkem nesmí mazat organickými tuky nebo oleji." ] }

{ "title": [ "Výpočet.", "Příbuzné veličiny.", "Význam v termodynamice." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Tepelná kapacita je určena jako podíl dodaného (nebo odebraného) tepla a teplotní změny, tzn. kde formula_2 je teplo, které bylo tělesu dodáno (nebo odebráno) a formula_3 je rozdíl teplot mezi počátečním a konečným stavem, kdy bylo teplo dodáváno (odebíráno). Uvedený vztah bývá obecněji zapisován jako kde formula_2 teplo, formula_7 teplota a formula_8 jsou veličiny zachovávající se při daném tepelném ději, ale předávané teplo na nich obecně závisí.", "Měrná tepelná kapacita je tepelná kapacita jednotkové hmotnosti látky (v SI jednoho kilogramu). Tepelnou kapacitu tělesa o hmotnosti formula_9 lze tedy vyjádřit ve tvaru formula_10, kde formula_11 je měrná tepelná kapacita. Molární tepelná kapacita je tepelná kapacita vztažená na jednotku látkového množství (v SI 1 mol). Tepelnou kapacitu tělesa o látkovém množství formula_12 lze tedy vyjádřit ve tvaru formula_13, kde formula_14 je molární tepelná kapacita.", "Měrná a především molární (zn. indexem \"m\") tepelná kapacita má veliký význam v termodynamice. Nesmírný význam tyto veličiny mají především v jejích specifických odvětvích jako např. v termochemii, které tvoří jádro fyzikální chemie. Pro běžné použití jsou důležité dvě různé molární tepelné kapacity: 1) Izobarická tepelná kapacita (tepelná kapacita při konstantním tlaku): parciální derivace tepla za konstantního tlaku je rovna parciální derivaci stavové veličiny – entalpie; značí se indexem \"\"p\"\" 2) Izochorická tepelná kapacita (tepelná kapacita při konstantním objemu): parciální derivace tepla za konstantního objemu je rovna parciální derivaci stavové veličiny – vnitřní energie za konstantního objemu; značí se indexem \"\"V\"\" Dá se dokázat, že tyto dvě veličiny jsou \"svázány\" vztahem: Protože většina studovaných procesů probíhá za konstantního tlaku, pracuje se mnohem častěji s izobarickou tepelnou kapacitou. Je třeba ale zdůraznit, že samotná izobarická tepelná kapacita je závislá na tlaku jak ukazuje následující vztah. Tato závislost je ovšem velmi \"slabá\", navíc je korekce tepelné kapacity na tlak výpočetně velmi komplikovaná, a proto se tento vliv zpravidla zanedbává. Čtenář by se měl být vědom skutečnosti, že obě varianty popisu tepelné kapacity jsou veličiny, které na teplotě závisí, přičemž tato závislost je silná a poměrně složitá. Obvykle se na dostatečně úzkém teplotním intervalu nahrazuje např. polynomem. Na velmi krátkém teplotním intervalu je tato veličina v inženýrské praxi obvykle považována za konstantu. Tepelná kapacita hraje významnou roli např.:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí a studia.", "Dekret kutnohorský a pisánský koncil.", "Husův proces u papežské kurie a odvolání ke Kristu.", "Pokračování Husova procesu na kostnickém koncilu.", "Příjezd do Kostnice a obnovení procesu.", "Situace po útěku Jana XXIII..", "Husova slyšení před koncilem.", "Závěr Husova procesu.", "Husovo odsouzení.", "Odezva v Čechách.", "Dílo.", "Edice Husových děl.", "Výtvarné umění.", "Pomníky.", "Figurální pomníky v českých zemích." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "", "Narodil se kolem roku 1370 v Husinci u Prachatic v chudé, poddanské rodině. O jeho rodičích není nic známo. Hus měl zřejmě jen jednoho sourozence, staršího bratra. Učit se číst, psát, počítat a osvojit si základy latiny bylo tehdy možné jen na farních školách. Taková byla i v nedalekých Prachaticích, není však jisté, jestli Hus získal vzdělání právě zde. Hus se musel učit nazpaměť morální pravidla, náboženská pravidla, evangelia o Ježíšově dětství atd. Když mu bylo asi 16 let, odešel studovat do Prahy na Karlovu univerzitu, kam jej pozval jeho přítel Křišťan z Prachatic. Jako student si také musel vydělávat na živobytí (např. tím, že zpíval v chóru při různých pobožnostech, nebo sloužil u některého z profesorů). Hus sice zpočátku toužil především po materiálním zabezpečení (tehdejší stravou studentů byl chleba s hrachem nebo zelím, dále voda nebo špatné pivo) a váženosti mezi lidmi, a proto také pilně studoval na kněze. Později se však \"setkal s Kristem\" (zakusil sílu Boží lásky a „obrátil se“) a začal hledat skutečnou lásku a", "Národnostní neshody v Praze včetně Karlovy univerzity se stupňovaly. Když se kardinálové obou obediencí (západní církev se nachází v době dvojpapežství) shodli, že rozkol odstraní volbou nového papeže na koncilu v Pise, vyzval král Václav IV. univerzitu, aby se k účasti na tomto koncilu vyjádřila. Tento koncil měl, kromě zmíněného, jak bylo neformálně přislíbeno, potvrdit králi Václavu IV. jeho nároky na titul římského krále, jehož byl zbaven kurfiřty roku 1400, kteréžto rozhodnutí potvrdil papež Bonifác IX. Arcibiskup Zbyněk Zajíc, stejně jako římský král Ruprecht Falcký zůstávali v obedienci Řehoře XII. V této situaci se král obrátil na univerzitu, a aby dosáhl jejího souhlasu, změnil poměr hlasů na", "Jan Hus se proti rozhodnutí o spálení Viklefových spisů odvolal k soudu Apoštolského stolce, na vyzvání kardinála soudce se však k papežskému soudu v Boloni osobně nedostavil. Proto na něj byla pro vyhýbání se soudu vydána v únoru 1411 klatba, která byla v létě 1412 ztížena (tzv. agravace). Jako první jej už dříve exkomunikoval arcibiskup Zbyněk Zajíc, v roce 1411 pak i pisánský vzdoropapež Jan XXIII. kvůli jeho nepřímé podpoře papeže v Avignonu. Hus pokračoval v kázání i ve Viklefově obhajobě (spis \"Defensio articulorum Wycleff\" (Obrana Viklefových článků)). Nakonec přesto došlo na nátlak českého krále ke smíru mezi arcibiskupovou stranou a stranou Husovou, a to v červenci 1411, avšak 5. září téhož roku Zbyněk Zajíc utekl z Prahy", "", "Kostnický koncil, který svolal 30. října 1413 Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda na 1. listopad 1414, měl tři hlavní cíle: ukončení neúnosného stav rozkolu západní církve – causa unionis, reformu církve „v hlavě i v údech“ (\"in capite et membris\") – causa reformationis a odstranění současné hereze – causa fidei. Již z tohoto určení vysvítalo, že proces s Janem Husem, zahájený u kurie Alexandra V., bude tvořit pouze jednu z položek programu koncilu. Husovým odvoláním ke Kristu (které kanonické právo neumožňuje), případně ke svolanému koncilu, jak je později intepretoval Husův advokát Jan z Jesenice, nebyl dokončen proces, který papežská kurie s Husem vedla. Kostnický koncil měl tento proces převzít. Jan Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října (dosud bez královského glejtu) vydal na koncil v domněnce, že", "V březnu 1415 se začaly události koncilu vyvíjet velmi dramaticky. 2. března papež Jan XXIII. pod nátlakem prohlásil, že je ochoten abdikovat, učiní-li to i Řehoř XII. a Benedikt XIII. V noci z 20. na 21. března však prchl v přestrojení za pacholka z Kostnice do Laufenburgu, kde 30. března odvolal svůj slib abdikace. Hrozilo, že se koncil rozejde. V nastalém zmatku se všichni přestali o Husovu kauzu zajímat, přesto dal kostnický biskup Otto Jana Husa převézt na svůj hrad v Gottliebenu. 6. dubna překonal koncil vážnou krizi vyhlášením svrchovanosti koncilu nad papežem dekretem \"Haec Sancta\". Jan XXIII. byl opětně 13. a 14. května předvolán před koncil a vyzván k abdikaci. Odpověď nepřicházela, proto", "Husovi byla nakonec poskytnuta slyšení tři a to ve dnech 5., 7. a 8. června. Proběhla v refektáři zdejšího františkánského kláštera. Akta koncilu se nezachovala, a tak jsou historici odkázáni na osobní vzpomínky účastníků, především Petra z Mladoňovic.Původně chtěli soudci žalobní články projednat za Husovy nepřítomnosti a jemu pak už jen přečíst rozsudek. Tento postup byl však zmařen zásahem krále Zikmunda, kterého o něm informovali Husovi průvodci. Ti také předložili Husovy traktáty \"De ecclesia\", \"Contra Stanislaum\" a \"Contra Palecz\", pro srovnání s žalobními články. Jan Hus byl v tuto chvíli na slyšení přiveden, nemělo však podobu akademické debaty, o níž usiloval – ta byla v procesech s osobami podezřelými z kacířství z hlediska kanonického práva nepřípustná. Hus se měl pouze vyjádřit k článkům obžaloby. Když se pokusil svá stanoviska vysvětlovat, bylo mu řečeno, aby zanechal mudrování a odpovídal", "Členové sněmu se nevzdávali naděje, že Jan Hus odvolá, a 18. června mu předložili zúžený seznam článků, které měl odvolat. To však odmítl a opět poukázal na nepravdivost většiny svědeckých výpovědí. V druhé polovině června byl pak ve vězení opakovaně navštěvován účastníky koncilu, včetně bývalého kolegy a přítele Štěpána z Pálče, kteří se ho snažili přesvědčit, aby se podrobil koncilu a odvolal. Hus v jednom z rozhovorů nabídl formulaci: „Dosvědčené bludy jsem nikdy nekázal, nedržel a netvrdil. Nebudu je kázat, ani držet, ani tvrdit.“ Ta ale nebyla přijata. 20. června byly Husovy spisy odsouzeny ke spálení a Husovo učení bylo zavrženo. Jistým vysoko postaveným členem koncilu, kterého ve svých listech nazývá \"Pater\" (otec), mu byla zaslána nová, zmírněná odvolací formule, ve znění: \"Já, etc., kromě prohlášení, jež jsem jindy učinil a jež", "6. července 1415 se konalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky označeny za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku. Jan Hus byl obviněn z šíření Viklefových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, z učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Jan Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Byl proveden obřad zbavení kněžského úřadu, zbavení všech duchovenských práv, narušení tonzury, nasazení kacířské čepice.\"Takto ustrojený mistr byl vydán rameni světskému, nikoli však aby byl zabit, nýbrž aby byl žalářován až do smrti, čili jak Reichenthal dává zprávu: „dass man ihn nicht toedten soelt und ihn sonst behielt und ihm einen ewigen Kerker gab.“ Avšak podotknouti sluší, že prosba tato byla pouhou formulí soudnou,", "U Husových přívrženců v Čechách způsobila zpráva o upálení hněv a odpor vůči těm, kdo jej vydali na smrt, tj. ke koncilu. Převládlo mínění, že byl odsouzen především pro svou kazatelskou činnost, protože hájil pravdu a neodchýlil se od učení církve. Jeho odsouzení bylo chápáno i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků. Dne 2. září 1415 byl koncilu v Kostnici odeslán stížný list, opatřený 452 pečetěmi českých a moravských šlechticů. O týden později, 11. září 1415 vydala i pražská univerzita osvědčení o bezúhonnosti a pravověrnosti Jana Husa. Doslov k Husově procesu tvořilo odsouzení Jeronýma Pražského, který se v dubnu 1415 dostavil do Kostnice, avšak Jan Hus jej měl k rychlému odchodu. Poté, co byl Jeroným dopaden v Bavorsku, nedaleko českých hranic, byl dopraven do Kostnice, kde uznal odsouzení Viklefovo i Husovo. Nebyl však propuštěn kvůli podezření, že soudce obelstil. Při novém vyšetřování se přiznal k Viklefovým i Husovým naukám a prohlásil za svůj největší hřích, že se Jana Husa, „dobrého a svatého muže“, zřekl. 30. května 1416 byl odsouzen a upálen", "Psal především traktáty, ale i rozsáhlejší díla. Pro církev psal latinsky, pro prostý lid česky. Husova díla jsou charakteristická přístupným jazykem a jasnou kompozicí.", "Do roku 1520 byly tiskem vydány jen čtyři Husovy spisy (dva německé a dva české). Roku 1520 vydal Mikuláš Konáč z Hodičova Husův velký \"Výklad dvanácti článků víry, Desatera a Otčenáše\". Téhož roku byl vydán v Hagenau a v Basileji spis \"De ecclesia\". V roce 1524 vydal Otto Brunfels tři svazečky děl Husa", "Skutečná podoba Jana Husa není známa, k jeho nejslavnějším vyobrazením patří středověké iluminace v Martinické bibli a Jenském kodexu, z moderních Brožíkův velkoformátový obraz, a Šalounův pomník na Staroměstském náměstí v Praze. Podle dobových pramenů a zvyklostí se někdy soudí, že Jan", "V 19. a 20. století bylo zbudováno množství pomníků, které představují náročně provedené sochy, busty, reliéfy, ale i prosté desky, s motivem kalicha a jednoduchým nápisem. V českých zemích bylo do roku 2015 vytvořeno celkem 83 pomníků se sochou Jana Husa. Nejstarší z nich je umístěn v Jičíně, kde byl odhalen 7. července 1872. Nejvíce figurálních pomníků vzniklo v první polovině 20. století, především v období první republiky. Tři byly zničeny v letech 1938-1939 (Dobrá Voda u Českých Budějovic, Dobřany, Most), a 7 dalších (Jihlava, Kolín, Louny, Pečky, Praha-Zbraslav, Terezín, Třemošná) muselo být během druhé světové války dočasně odstraněno. Pomník z Jihlavy byl v roce 1950 instalován v Hlinsku. Dále bylo vystavěno na 200 nefigurálních pomníků a pamětních kamenů. Nejpočetnější jsou na Jičínsku, Královéhradecku, Plzeňsku a Chodsku. Mnohé z nich jsou současně věnované památce padlých v 1. světové válce.", "Figurální pomníky" ] }

{ "title": [ "Značení a hodnota.", "(Unifikovaná) atomová hmotnostní jednotka, dalton.", "Historická poznámka." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Značka veličiny: \"m\" Hodnota konstanty vyjádřená v jednotkách SI: Velikost konstanty se upřesňuje na základě nových měření a korelací s měřením jiných konstant (tzv. adjustace) a publikuje přibližně jedenkrát za 4 roky.", "Velikost atomové hmotnostní konstanty je vhodná pro udávání hmotností molekul, atomů, iontů a atomových jader. Proto byla pomocí ní definována příhodná jednotka hmotnosti, tzv. (unifikovaná) atomová hmotnostní jednotka, se značkou u. V chemii, fyzice, technice a biochemii se užívá pro tuto jednotku název dalton (značka Da; někdy se v rozporu s normami používá i značka D, což je však podle norem značka pro dioptrii, jednotku optické mohutnosti). Používání jednotky Da souběžně s u bylo schváleno v roce 2004 organizacemi IUPAP a IUPAC. Uvádí ho též BIPM v příručce SI (oddíl 4.1), tabulce 7, a to na prvním místě, před \"unified atomic mass unit\", stejně zní i společná norma ISO a IEC, řada ISO/IEC 80000, Quantities and units. Atomovou hmotnostní konstantu lze tedy jednoduše stanovit v jednotkách u, resp. Da: Z toho je zřejmý převodní vztah k jednotce kilogram: Převodní vztah k jednotce eV/c2: (Unifikovaná) atomová hmotnostní jednotka, resp. dalton, nejsou jednotkami SI, i když je akceptováno jejich používání společně s jednotkami SI. U jednotky dalton je obvyklé i používání předpon pro dekadické násobky a díly, na rozdíl od jednotky u.", "Před rokem 1961, kdy došlo k dohodě mezi organizacemi IUPAC a IUPAP a byla odsouhlasena shora uvedená definice atomové hmotnostní konstanty a z ní vycházející unifikované atomové hmotnostní jednotky, používali chemikové a fyzikové poněkud odlišné definice atomových hmotnostních konstant, resp. jednotek. Jejich hodnoty se proto lišily. Obě sice za základ užívaly atomy kyslíku, ale fyzikové konstantu vztahovali k izotopu kyslíku-16 (formula_1), zatímco chemikové vycházeli z přírodní směsi nuklidů kyslíku. Příslušné atomové hmotnostní jednotky se označovaly značkou amu (z anglického \"atomic mass unit\"). Vztah k současné unifikované atomové hmotnostní jednotce, resp. daltonu je Používání jednotek amu se od r. 1961 nedoporučuje, v současných normách se již neuvádí ani jako souběžně používaná zastaralá jednotka. Vzhledem k uvedené změně definice této konstanty i příslušné jednotky se pro upřesnění k jejímu dnešnímu názvu dodává slovo \"unifikovaná\", je však přípustné ho vynechávat, neboť vzhledem k dlouhé době, kdy se jednotky amu nepoužívají, již prakticky nehrozí záměna." ] }