Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Zahraniční politika.", "Domácí politika.", "Králova osobnost.", "Manželství a potomci." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Karel XI. začal Skånskou válku a po vítězství v bitvě u Halmstadu (1676), bitvě u Lundu (1676) a bitvě u Landskrony (1677) donutil dánského krále Kristiána V. odvést své muže na Sjælland. Skånská válka znamenala především pokus Dánů získat zpět oblasti ztracené roskildským mírem z roku 1658 a na něj navazujícím kodaňským mírem z roku 1660 (především Skåne - odtud i název války), Švédsku se však podařilo tyto oblasti udržet. Jako spojenec francouzského krále Ludvíka XIV. se účastnil i v jeho vojenských podnicích. V roce 1672 byla mezi oběma zeměmi uzavřena spojenecká smlouva, v které se Švédsko zavázalo vojensky podpořit Francii výměnou za velké finanční částky. Když se válka s Nizozemím obrátila v Ludvíkův neprospěch, vstoupilo na jeho naléhání švédské vojsko pod vedením maršála Wrangela koncem roku 1674 do Braniborska, ale v červnu následujícího roku utrpěli Švédové strašlivou porážku v bitvě u Fehrbellinu a museli se stáhnout zpět. Výsledek bitvy zároveň otřásl jejich pověstí vojenské velmoci. V téže době na Švédsko zaútočilo Dánsko. V roce 1679 s Braniborskem a Dánskem uzavřel mír, který přes utrpěné porážky díky zásahu Ludvíka XIV. nepřinesl Švédsku žádné územní ztráty.", "Po konci války se král věnoval zejména posílení finančních záležitostí státu, za což je mu dnes připisován významný vliv. Karel XI. ale disponoval také množstvím poradců a je pravděpodobné, že mnoho reforem je z jejich hlav. Díky podpoře měšťanstva a střední šlechty zavedl absolutistickou vládu; stabilizoval státní finance, reorganizoval armádu: rozdělí stát na malé \"okruhy (routu)\", z nichž byl každý povinen dodat jednoho žoldnéře a vyzbrojit ho, krom toho dostával žoldnéř ve svém okruhu kus pozemku.", "Karel XI. je považován za nejzbožnějšího krále ve švédských dějinách vůbec. Zároveň nadevše miloval vojenská cvičení a lov. Také rád cestoval na koni, avšak nikdy neopustil území vlastního Švédska. Karel XI. také trpěl dnes již jen těžko určitelnou formou dyslexie.", "Karel se od roku 1675 ucházel o dánskou princeznu Ulriku Eleonoru, dceru dánského krále Frederika III. a jeho manželky Žofie Amálie Brunšvické. Poslal své vyslance do Kodaně, aby zde přednesli jeho nabídku manželství. Královna vdova Žofie Amálie s nabídkou souhlasila, v zásadě souhlasil i její syn a bratr Ulriky Eleonory, dánský král Kristián V., ale svatba byla odročena o čtyři roky, protože po příchodu zpráv o výsledku bitvy u Fehrbellinu se dánský král rozhodl využít situace a zahájit novou válku o provincii Skåne. Po mírových jednáních v roce 1679 se téma manželství opět otevřelo. Sňatek krále s dánskou princeznou měl pomoci udržet mír mezi oběma národy. Karel XI. uzavřel manželskou smlouvu 6. února roku 1680 a poslal ji dánskému dvoru. 4. května téhož roku Ulrika Elonora připlula do Helsingborgu. Kvůli svízelné ekonomické situaci Švédska se Karel XI. rozhodl uspořádat prostou svatbu s nevelkým počtem pozvaných v malém městě Skottorp. Obřad se uskutečnil 6. května 1680. 25. listopadu téhož roku byla Ulrika Eleonora korunována královnou Švédska. Z manželství vzešlo sedm dětí, pouze tři však se dožily dospělosti:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Historie verzí Unicode.", "Principy standardu Unicode.", "Architektura Unicode.", "Basic Multilingual Plane.", "Roviny Unicode.", "Náhradní páry.", "Mapa Unicode.", "Kódování.", "UTF-32.", "UTF-16.", "UTF-8.", "UCS-2.", "Další kódování.", "Využití.", "Operační systémy.", "Aplikace.", "Web.", "Čeština.", "Tabulka českých znaků Unicode." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "3" ], "content": [ "Ke konci osmdesátých let 20. století vznikla naléhavá potřeba sjednotit různé kódové tabulky znaků pro národní abecedy. Pro český jazyk se používalo nejméně 5 různých kódování (kódování bratří Kamenických, PC Latin 2, Windows-1250, ISO Latin 2, KOI8-CS) a podobná situace byla ve všech jazycích, které nevystačily se základní 7bitovou tabulkou ASCII znaků, což přinášelo problémy při při přenosech dat mezi programy a platformami a spolupráci aplikací. V té době vznikly současně dva projekty pro vytvoření jednotné univerzální kódovací tabulky znaků. Byl to projekt ISO 10646 organizace ISO a projekt \"Unicode\". Norma ISO definuje tzv. UCS – \"Universal Character Set\". Kolem roku 1991 došlo k dohodě a projekty spojily své úsilí na vytvoření jednotné tabulky. Oba projekty stále existují a publikují své standardy samostatně, ale tabulky znaků jsou kompatibilní a jejich rozšiřování je koordinováno.", "Všechny verze Unicode od 2.0 výše jsou zpětně kompatibilní, jsou přidávány pouze nové znaky, existující znaky nejsou vyřazovány nebo přejmenovávány. Poslední verze publikovaná v knižní podobě byla verze Unicode 5.2 (); od verze 6.0 je plný text normy publikován pouze elektronicky; v roce 2012 bylo oznámeno, že od verze 6.1 bude v knižní podobě dostupné pouze jádro normy (v té době čítající 692 stránek) tištěných na žádost. Na rozdíl od předchozích hlavních verzí výtisků normy, tištěná verze nezahrnuje žádné tabulky kódu nebo doplňky standardu. Celý standard, včetně jádra, je volně dostupný na WWW serveru Unicode konsorcia.", "Standard Unicode se oproti ISO 10646 navíc zabývá implementací algoritmů pro písma psaná zprava doleva (např. arabština), podporou oboustranných textů (jako např. směs hebrejštiny a latinky), algoritmy pro řazení a porovnávání textů. Unicode není používán pro kódování obskurních a zřídkakdy používaných znaků, znaků pro osobní potřebu, nebo grafiky. Rovněž neobsahuje speciální znaky pro přechodné vkládání textu. Unicode také nezahrnuje znaky které neslouží k zápisu textu, jako jsou například taneční či hudební značky. Rovněž se nezabývá variantami zobrazení znaků (fonty). Ve znakovém repertoáru Unicode kódování je vyhrazeno 6400 znaků pro potřebu programů, jejichž využití není nijak omezeno. V souvislosti s jazyky jako je wachánština, jejichž ortografie založené na latince používají několik znaků cyrilice či řeckého písma, byla řešena otázka, zda kvůli nim do Unicode přidat znaky jako \"latinská delta\", \"latinská théta\" či \"latinské jery\" jako latinské protějšky těchto řeckých a cyrilských písmen. Jeden z názorů na tuto problematiku je, že požadavek, aby jazyk byl zapisován pouze znaky jednoho písma, je umělý, a že v minulosti si různé jazyky půjčovaly písmena i z jiných písem, takže na soubor písmen latinky, cyrilice a řeckého písma může být nahlíženo jako na latinsko-cyrilsko-řecké metapísmo, a tedy pro zápis těchto jazyků používat písmena v Unicode již obsažená místo vytváření nových. I v případě, kdy by tato písmena byla zavedena, lze očekávat, že by i nadále pro zápis byly používány řecké a cyrilské verze těchto písmen, protože latinské verze by byly obsaženy pouze v malém počtu fontů. Tento princip může způsobovat problémy při zpracování čínského, japonského a korejského písma (CJK), které mají společný historický základ, ale mají např. v Číně a Japonsku posunutý význam a odlišný tvar.", "", "Unicode byl původně navrhován jako 16bitová znaková sada, což se později (hlavně s ohledem na čínské znaky) ukázalo jako nedostatečné. Původní rozsah Unicode, tj. prvních 65 536 znaků, které jsou reprezentovatelné pomocí 16 bitů, se označuje jako BMP (Basic Multilingual Plane) – základní vícejazyčná rovina Unicode.", "Standard ISO/IEC 10646 oproti Unicode zpočátku používal 31bitové kódování znaků, které umožňuje reprezentaci více než 2 miliard znaků. Toto množství se ukázalo být zbytečně velké, proto bylo v listopadu 2003 v souvislosti se zavedením kódování UTF-16 omezeno na rozsah 0 až 10FFFF rozdělený na 17 tak zvaných rovin () po 65 536 znacích (10000). Celý rozsah kódů tak lze rozdělit na BMP (Plane 0), Plane 1, Plane 2,... až Plane 16. Celková kapacita Unicode je tedy 1114112 kódových bodů.", "Znaky mimo BMP se v UTF-16 kódují dvojicí speciálních kódů, které se nazývají zástupné nebo náhradní páry (). Kódy používané pro náhradní páry spadají do BMP a nejsou jim přiřazeny žádné znaky.", "Každý znak má jednoznačný číselný kód a svůj název. Navíc Unicode definuje u každého znaku některé základní vlastnosti, jako např. zda se jedná o písmeno, symbol atd., zda je písmeno velké či malé atp. Tabulka Unicode poskytuje prostor pro 1 114 112 znaků s kódy 0 až 10FFFF. Tento prostor se dělí na 17 částí, každý o velikosti 2. První část se nazývá \"Basic Multilingual Plane\" (BMP) a obsahuje znaky běžně používaných abeced. Původní 16bitový návrh Unicode počítal jen s BMP, následně se ale ukázalo, že pro pokrytí všech používaných abeced to nestačí. Prvních 128 znaků (tj. sedmibitové kódy) obsahuje znakovou sadu ASCII. Osmibitové kódy (tj. prvních 256 znaků) obsahují znakovou sadu ISO 8859-1 (ISO 8859-1 obsahuje ASCII).", "Existuje několik různých způsobů, jak kódovat řetězce složené ze znaků (kódových bodů) Unicode. Unicode řetězec je sekvencí kódových bodů Unicode. Způsob jak tuto sekvenci uložit do paměti počítače nebo serializovat na disk se označuje jako kódovací znakové schéma (Character Encoding Scheme), které zahnruje způsob kódování znaků a způsob jejich serializace do sekvence bajtů. Základní kódování Unicode jsou: Kódování UTF-32, UTF-16 a UCS-2 mají každá své varianty podle používaného pořadí bajtů. Buď je napevno stanoveno pořadí little-endian, resp., big-endian, nebo se toto pořadí určuje podle tzv. \"byte order mark\" (BOM), speciální značky umístěné na začátku textu.", "V kódování UTF-32 (též označováno jako UCS-4) je každý znak reprezentován přímo 32bitovým číslem. Jedná se tedy o principiálně velmi jednoduché kódování (jeho hlavní výhodou je stejná délka všech znaků), které však má poměrně vysoké nároky na paměť. Při serializaci do posloupnosti bajtů se podle endianity rozlišují varianty UTF-32BE (big-endian), UTF-32LE (little-endian) a UTF-32 (nestanoveno, může být určeno pomocí BOM).", "V kódování UTF-16 se znaky BMP reprezentují jedním 16bitovým číslem, znaky mimo BMP jsou reprezentovány párem 16bitových čísel (tzv. \"surrogate pair\"). Pro \"surrogate pairs\" se používají čísla v rozsahu D800–DFFF, přičemž odpovídající znaky v BMP (U+D800 – U+DFFF) jsou rezervovány pro tento účel, nemohou se proto v původním textu vyskytnout. Podle endianity se rozlišují varianty UTF-16BE (big-endian), UTF-16LE (little-endian) a UTF-16 (nestanoveno, může být určeno pomocí BOM). UTF-16 je výrazně úspornější než UTF-32, ale ztrácí výhodu pevné šířky znaku – některé znaky jsou široké 2 bajty, některé 4. Přesto se jedná o kódování používané jako základní ve velkém množství operačních systémů a dalšího softwaru (např. Microsoft Windows,.NET Framework atd.).", "UTF-8 kóduje znaky různě dlouhou (1–4 bajty, pro původní 31bitové ISO/IEC 10646 až 6 bajtů) posloupností bajtů podle jejich kódu v Unicode. Znaky ASCII (U+0000 – U+007F) jsou kódovány jedním bajtem, identicky jako v ASCII, znaky v rozsahu U+0080 – U+07FF (kde jsou také všechny znaky s diakritikou používané v české abecedě) jsou kódovány dvěma bajty, znaky U+0800 – U+FFFF (kam patří znak Euro – € – U+20AC) jsou kódovány třemi bajty, znaky mimo BMP jsou kódovány čtyřmi bajty. Znaky s vyššími kódy podle původního návrhu ISO/IEC 10646 by používaly pětibajtové a šestibajtové kódování. UTF-8 se často používá pro přenos dat, neboť je prostorově úsporné (hlavně pro texty psané latinkou s nevelkým počtem znaků s diakritikou, které obsahují většinu jednobajtových a zbytek dvoubajtových kódů; v nelatinkových písmech je většina textu tvořena dvoubajtovými kódy, písma Dálného východu používají tříbajtové kódy), je odolné proti chybám a zpětně kompatibilní s ASCII. Při jeho zpracování je však nepříjemná nestejná délka znaků. Použití BOM jako příznaku endianity je u UTF-8 zbytečné (pořadí bajtů je jednoznačně určeno), BOM však může posloužit pro snadnou detekci, že se jedná o UTF-8. UTF-8 je popsané v ISO 10646-1:2000 Annex D a také v.", "UCS-2 kóduje každý znak z BMP pomocí šestnáctibitového čísla; znaky mimo BMP nelze v UCS-2 reprezentovat, proto je UCS-2 omezená znaková sada, podobně jako ASCII. Při reprezentaci proudem oktetů (bajtů) má varianty big endian a little endian. Proud dat může být zahájen BOM. UCS-2 bylo vyřazeno ze standardu v roce 1996. Výhodou UCS-2 oproti UTF-8 nebo UTF-16 je konstantní délka znaku a snadné zjišťování počtu znaků v řetězci. Při přenosu znaků z BMP je UCS-2 nerozlišitelné od UTF-16.", "Z různých důvodů existují také další, méně často používaná, kódování, jako UTF-7 či CESU-8.", "", "Znakovou sadu Unicode používá většina moderních operačních systémů. Operační systémy Microsoft Windows používají pro vnitřní zápis znaků (např. jména souborů a adresářů v NTFS) od Windows 2000 kódování UTF-16, avšak zároveň se v české mutaci používá kódování CP1250 (historicky) a CP852 (v příkazovém řádku). Většina distribucí Linuxu používá buď rovnou UTF-8 nebo umožňuje jeho ruční nastavení.", "Některé starší aplikace Unicode (dosud) nepodporují. Na druhé straně pro některé systémy je Unicode již jedinou používanou znakovou sadou. Programovací jazyky Java a jazyky podporující Common Language Infrastructure (např. C#) vnitřně používají šestnáctibitovou verzi Unicode a navenek podporují mnoho různých kódování. Též systémy řízení báze dat dnes již často používají Unicode pro uložení znakových údajů. Na Unicode je založen kancelářský balík Microsoft Office od verze 97.", "Unicode je znakovou sadou pro HTML dokumenty od verze 4.0 a pro všechny XML dokumenty. Výchozím kódováním je UTF-8, které všechny prohlížeče podporují už delší dobu.", "Na rozdíl od dřívějších osmibitových tabulek znaků jako je bratří Kamenických, Latin 2, Windows-1250 či ISO-8859-2 lze všechny znaky zobrazit zároveň; v jednom textu lze tedy kombinovat např. češtinu (latinka), ruštinu (azbuka) a řečtinu (alfabeta). Pro reprezentaci českých znaků existují dva způsoby. Buď lze použít \"předkomponovaný\" (precomposed) znak, tedy např. pro dlouhé A kód U+00C1, nebo je možné tento znak složit jako sekvneci U+0041, U+0301. Tedy ze znaku A (kód U+0041) a znaku COMBINING ACUTE ACCENT (kombinační dlouhý přízvuk, kód U+0301). Kombinační diakritický znak se vkládá za znak, který modifikuje. Z toho vyplývají možné problémy při porovnávání řetězců, tzn. řetězce je třeba před porovnáváním normalizovat. Základní formy normalizace jsou: NFD (kanonická dekompozice), NFC (kanonická kompozice), NFKD (kompatibilní dekompozice), NFKC (kompatibilní kompozice). Více viz přílohu Unicode Normalization Forms standardu Unicode.", "Tabulka českých diakritických znamének" ] }

{ "title": [ "Jméno.", "Dějiny.", "Maorské osídlení.", "Příchod Evropanů.", "Britská modernizace.", "1860–1907: Války o půdu a rozvoj demokracie.", "Samostatnost.", "Válka a konec britského vlivu.", "Geografie.", "Podnebí.", "Flora a fauna.", "Politický systém.", "Politický systém Nového Zélandu.", "Administrativní dělení.", "Regiony.", "Distrikty.", "Ekonomika.", "Obyvatelstvo.", "Kultura.", "Umění.", "Sport.", "Věda." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Není známo, zdali měli Maorové před příchodem Evropanů název pro Nový Zéland, je však jisté, že měli název pro Severní ostrov (\"Te Ika a Māui\") a Jižní ostrov (\"Te Wai Pounamu\" nebo \"Te Waka o Aoraki\"). Na začátku 20. století byl původně Severní ostrov také označován jako, což znamená \"země dlouhého bílého oblaku\" (\"ao\" = oblak, \"tea\" = bílý, \"roa\" = dlouhý). V moderní maorštině se tento název užívá pro celý Nový Zéland. Slovo \"Aotearoa\" se také běžně používá v novozélandské angličtině. První evropský objevitel ostrovů Abel Tasman, který zde v roce 1642 přistál, ostrovy pojmenoval \"Staten Landt\". Tasman si však myslel, že objevil část Jižní Ameriky objevenou v roce 1615 nizozemským námořníkem Jacobem Le Mairem. Název \"Nový Zéland\" pochází od nizozemských kartografů, kteří ostrovy nazvali \"Nova Zeelandia\" po nizozemské provincii Zeeland. Nikdo si není přesně jistý, kdo jako první vytvořil přesný nynější název, ale poprvé se objevil v roce 1645 a název asi zvolil kartograf Johan Blaeu. Britský cestovatel James Cook následovně poangličtil název na \"New Zealand\". Název nemá nic společného s anglickým názvem Zealand pro dánský ostrov Sjælland. Starší maorské jméno pro Nový Zéland zní \"Niu Tireni\", což má být zkomolený přepis anglického \"New Zealand\".", "", "Člověk prvně osídlil území dnešního Nového Zélandu pravděpodobně kolem roku 100. Nejstarší stopy lidského působení archeologové nacházejí na Jižním ostrově. První lidé pravděpodobně připluli z Polynésie. Migrační vlna začala sílit v 9. století. Tito příchozí jsou dnes nazýváni Maoři a vytvořili si časem kolektivní identitu. Pojem Maor, neboli \"lid moa\", lze také přeložit jako \"lovci ptáků moa\". Třímetroví nelétaví ptáci moa se vyskytovali hojně právě na Novém Zélandu a byli téměř jediným zdrojem masa pro loveckou společnost, neboť na ostrově téměř nežili savci. Kvůli tomu byli tito ptáci rychle vyhubeni. Podle tradiční maorské legendy objevil souostroví mořeplavec Kupe v 10. století. Trvalejší a souvislejší osídlení však můžeme podle archeologů datovat až ve 12. století. Tehdy byl také osídlen i severní ostrov. Období 13. až 14. století historikové nazývají \"Velkou migrací\", neboť dochází k mohutnému osidlování především ze Společenských ostrovů. Maorská společnost se stratifikuje a dosahuje úrovně vojenského náčelnictví. Maoři před příchodem Evropanů neznali zpracování kovů, jejich zbraně a nástroje byly ze dřeva a opracovaných kamenů.", "Roku 1642 dorazil k novozélandským břehům Nizozemec Abel Tasman. Stanul u západního pobřeží Jižního ostrova. Krátce po přistání Maoři zabili čtyři členy jeho posádky a Tasman nařídil se stáhnout a vrátit do Indonésie. Koloniální dějiny se počínají psát teprve v 18. století. Roku 1769 připlul k novozélandským břehům britský námořník James Cook. Obeplul oba hlavní ostrovy a zakreslil je do mapy. Šlo o první mapu Nového Zélandu v historii. Oba ostrovy pak Cook prohlásil za državu Spojeného království. I on se dostal do konfliktu s Maory, ale s některými kmeny se mu naopak podařilo navázat přátelské vztahy. Dva měsíce po Cookovi dorazila francouzská námořní výprava kapitána Jeana de Surville. Další francouzská výprava, kapitána Mariona du Fresne, která připlula roku 1772, oba ostrovy prohlásila za državu francouzského krále Ludvíka XV. Ke střetu s Brity o novou kolonii ovšem nedošlo, neboť dlouho nikoho nelákalo území opravdu osidlovat. Někdy na počátku 19. století byly na ostrovy dovezeny první střelné zbraně - muškety, což naprosto převrátilo maorské dějiny a dalo následujícím čtyřiceti letům název \"mušketové války\". Kmeny, které si muškety pořídily, se vrhly na kmeny, které nebyly takto vyzbrojeny, a začaly je vyvražďovat. V letech 1801–1840 se podle odhadů historiků uskutečnilo asi 600 válek mezi kmeny a bylo při nich zabito asi 40 000 Maorů. Evropané mezitím pozvolna získávali populační i kulturní převahu. Kolem roku 1820 vznikly první evropské osady v zálivu Bay of Islands a začaly rychle růst. V roce 1833 je začal spravovat oficiální zástupce britské koruny James Busby. V roce 1838 byla založena Novozélandská kolonizační společnost a kolonizace nabrala na obrátkách. Zároveň ale o Nový Zéland stále jevili zájem Francouzi. Ve třicátých letech Maorové změnili strategii a hledali cestu ke sjednocení, aby se mohli postavit výzvě nového osídlení. Jenže roku 1840 tvořili Maoři na Novém Zélandu již jen 12 procent populace. Nakonec si maorské elity uvědomily, že nestojí před volbou zda kolonizace ano či ne, ale kterou kolonizaci zvolit - zda britskou, nebo francouzskou. Francouze si vyhodnotili jako jednoznačně větší nebezpečí. Naopak s Brity se jim jednalo mnohem lépe. Jednání vyvrcholila roku 1840. Tehdy se zástupci 500 kmenů dohodli s Brity na tom, že se Evropané stanou vůdčí silou v oblasti a Nový Zéland bude spadat pod svrchovanost britské koruny, výměnou za to měl zůstat nedotčen jejich majetek, lesy a voda. Historickou smlouvu zvanou Smlouva z Waitangi podepsal s maorskými náčelníky roku 1840 kapitán William Hobson.", "Britové v roce 1840 založili na Severním ostrově nové důležité centrum, město Wellington (později vyhlášené hlavním městem státu). Krátce po podepsání smlouvy z Waitangi vyhlásili Britové Nový Zéland závislým územím Nového Jižního Walesu (tedy Austrálie). Ale již roku 1841 byla podřízenost Austrálii zrušena a Nový Zéland byl prohlášen samostatnou britskou kolonií s vlastním guvernérem, jímž se stal William Hobson. Kolonizace Nového Zélandu a Austrálie se dost lišily. Austrálie byla původně trestaneckou kolonií a první zemědělští osadníci byli v domovské zemi spíše neúspěšní drobní rolníci z Anglie či Walesu. Typickým kolonizátorem Nového Zélandu byl spíše Skot, a to navíc spíše větší sedlák. Austrálie nicméně Nový Zéland silně ovlivnila, a to především masivním dovozem ovcí, který začal po roce 1850, a který dal novozélandskému zemědělství jasně vlnařský charakter. Někdy je také éra 1850–1880 na Novém Zélandu nazývána \"epochou vlny\". V roce 1852 britská koruna změnila status souostroví - ústavním zákonem získal autonomii. Vznikl (zákonem zvaným \"Constitution Act\") vlastní novozélandský parlament (\"General Assembly\") a rok 1852 je tak rokem vzniku novozélandské demokracie. Typickou událostí této epochy bylo rovněž vypuknutí \"zlaté horečky\" na řece Buller v roce 1859.", "Roku 1860 vypukly boje mezi Maory a Evropany o půdu. Začaly v oblasti Taranaki. Tamní Maoři válku kolem roku 1864 prohráli a následovala rozsáhlá \"trestná\" konfiskace půdy maorských kmenů. O její legitimitě se diskutuje dodnes. Novozélandská vláda se pokusila ukonejšit pocity frustrace Maorů mj. tím, že jim roku 1867 přidělila čtyři křesla v parlamentu. Tyto čtyři zástupce pak volili všichni maorští muži starší 21 let bez ohledu na výši majetku, zatímco na bílé voliče se majetkový cenzus dosud vztahoval. Roku 1870 odešly ze země poslední jednotky britské armády. Tím se zvýšila nezávislost Nového Zélandu, ale také moc centrální vlády, v jejímž čele v té době stál Julius Vogel, první novozélandský premiér židovského původu. Jeho vláda zavedla celou řadu opatření, která se nelíbila provinciálním vládám. Rostoucí napětí vyřešil roku 1876 novozélandský parlament zrušením provincií. Proto byl Nový Zéland dlouho centralizovaným unitárním územím (až do reformy z roku 1989, která vytvořila šestnáct regionů). Roku 1877 vláda ustavila národní systém vzdělávání, zaváděl povinnou školní docházku pro všechny děti bez rozdílu od 6 do 15 let, byl zcela nezávislý na jakékoli církvi a škola byla zdarma. V roce 1887 byl založen první národní park Tongariro. Roku 1891 volební právo získaly i ženy. Nový Zéland se tak stal vůbec prvním státem světa, který toto právo ženám přiznal. Boj za volební právo žen vedla především aktivistka Kate Sheppardová. V roce 1894 bylo reformováno pracovní právo a stát garantoval tzv. smírčí řízení, která pod jeho dozorem musely absolvovat odbory a zaměstnavatelé, pokud mezi nimi došlo v jednotlivých podnicích ke konfliktu. V roce 1898 pak byl zaveden důchodový systém. V 80. letech technologický pokrok změnil charakter novozélandského zemědělství. Skončila éra vlny, neboť farmáři se začali orientovat na produkci masa. Umožnil jim to vynález chladírenských boxů. Ty umožnily novozélandské maso vyvážet do Austrálie i jinam.", "V 90. letech vznikl systém politických stran. Nejvlivnější se stala v té době Liberální strana (vládla 1891–1912). Ta nejprve roku 1901 odmítla vstoupit do Australské federace, aby následně začala usilovat o plnou nezávislost na Británii. Britská koruna se tomu nebránila a roku 1907 se Nový Zéland stal pouhým britským dominiem. 26. září 1907 Nový Zéland dnes považuje za datum vzniku státu. V hranicích z roku 1907 existuje dodnes, jen roku 1962 se od něj odtrhla Západní Samoa. Velký zásah do společnosti přinesla první světová válka. Té se Nový Zéland velmi aktivně zúčastnil na straně Dohody a zaplatil vysokou daň: Ve válce, kam narukovalo 100 000 Novozélanďanů, byl zabit nebo zraněn každý třetí mužský obyvatel Nového Zélandu ve věku 20-40 let. Další mrtvé si vyžádala poválečná epidemie španělské chřipky. K nejslavnějším angažmá novozélandské armády během první světové války patřila bitva o Gallipoli, jež probíhala v letech 1915–1916. Poválečný rozmach byl zbrzděn Velkou hospodářskou krizí z roku 1929. Nespokojenost ve společnosti v roce 1935 poprvé v historii Nového Zélandu dostala k moci místní sociální demokracii - Novozélandskou stranu práce (\"New Zealand Labour Party\"). V čele vlády stanul Michael Joseph Savage. Jeho vláda ještě rozšířila síť dosavadních sociálních opatření.", "Roku 1939 budování státu narušila druhá světová válka. Nový Zéland, jako člen Commonwealthu, znovu vstoupil do bojů po boku Británie. Vyslal na bojiště 120 000 vojáků. Jeho ztráty byly znovu enormní. Měl nejvíce mrtvých a zraněných na počet obyvatel ze všech bojujících států. Zároveň se - na rozdíl od první světové války - ocitlo v bezprostředním ohrožení i území Nového Zélandu, když začala hrozit invaze Japonců. Po celou dobu války střežilo novozélandské území americké námořnictvo, což založilo tradici velmi úzkých vazeb se Spojenými státy. V 2. polovině 20. století vazby s USA a Austrálií neustále posilovaly na úkor tradičních vazeb s Británií, jejichž pozůstatkem zůstalo vlastně již jen to, že formální hlavou státu je dosud britský monarcha. Klíčovým momentem byl vznik americko-australsko-novozélandské obranné aliance ANZUS v roce 1951. Nový Zéland se díky tomu zúčastnil i korejské a později vietnamské války. Americké nákupy vlny v 50. letech vyvolaly tzv. Novozélandský wool boom. V roce 1965 Austrálie a Nový Zéland podepsaly dohodu o volném obchodu - New Zealand/Australia Free Trade Agreement (ještě prohloubená roku 1983 dohodou zvanou Closer Economic Relations). Další oslabení vztahů s Británií přišlo v roce 1973, když Spojené království vstoupilo do Evropské unie. Spolu s tím muselo přijmout i evropskou zemědělskou politiku a omezit tak zemědělský dovoz z Nového Zélandu. V souběhu s právě probíhající celosvětovou ropnou krizí to na Novém Zélandu vyvolalo hospodářskou recesi nebývalých rozměrů. Ta trvala hluboko do osmdesátých let. K moci vynesla roku 1973 Národní stranu Roberta Muldoona, která se pokusila krizi zvládnout protekcionismem a masivními vládními intervencemi do ekonomiky. Rozpočty kvůli tomu byly vysoce deficitní a rostlo zadlužení a brzy i inflace. Nezaměstnanost se nedařilo snižovat, což vedlo k velké vlně odchodu zvláště mladých do Austrálie. Navíc vzrostlo hnutí za práva Maorů, známé jako \"maorská renesance\". Národní strana ztratila moc roku 1984, na úkor labouristů. Ti vsadili na deregulační politiku: zrušení zemědělských dotací, zrušení státní kontroly mezd a cen, snížení daní, masivní privatizace, zrušení povinného členství v odborech (někdy se hovoří o vzniku \"rogernomics\", podle ministra financí Rogera Douglase). Tato politika, která se zjevně inspirovala u Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, byla úspěšná. Bezjaderná zóna v novozélandských vodách, kterou roku 1984 vyhlásil sociálnědemokratický premiér David Lange, nicméně oslabila vazby se Spojenými státy. Počátek 21. století je nadále ve znamení hospodářského rozvoje, oživeného i stále významnějším turistickým ruchem.", "Nový Zéland je poněkud izolován v jižní části Tichého oceánu a skládá se ze dvou hlavních ostrovů oddělených Cookovým průlivem (známých jednoduše jako Severní ostrov a Jižní ostrov) a četných menších ostrovů, dále pak z mnoha menších, například závislá území Cookovy ostrovy, Niue nebo Tokelau. Celková rozloha Nového Zélandu je 268 680 km2, což je o trochu méně než Japonsko a o trochu více než Spojené království. Nejbližší pevninou je 2000 km vzdálená Austrálie. Na Novém Zélandu a přilehlých ostrovech se v roce 2014 nacházely 3 lokality světového dědictví UNESCO - národní park Tongariro, Te Wahipounamu a novozélandské subantarktické ostrovy. Na dvou hlavních ostrovech Nového Zélandu jsou všechna místa vzdálená maximálně 130 km od moře. Větry vanoucí od oceánu zde udržují mírné a vlhké podnebí s opravdu silnými srážkami na západním pobřeží. Na severu Nového Zélandu je horko a deštivo. Na jihu země a ve větších výškách je chladněji. Severní ostrov má velice nepravidelné pobřeží s několika poloostrovy, které vybíhají do moře. Úrodné nížiny přecházejí v kopce lemované zátokami a písčitými plážemi. Uprostřed Severního ostrova se nachází oblast sopek. Čtyři z nich jsou dosud činné a je zde také mnoho bublajících horkých pramenů a gejzírů. Nejvyšším vrcholem Severního ostrova je jedna ze čtyř sopek, sopka Ruapehu (2797 m). Zemětřesení nejsou ničím výjimečným, zřídkakdy však představují nebezpečí. Víc na jihu se rozeklané kopce svažují a předcházejí v roviny a pobřežní nížiny. Kopec Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu je zapsán v Guinnessově knize rekordů za svůj 85 písmen dlouhý název. Jižnímu ostrovu, jejž od Severního odděluje 26 km široký Cookův průliv, dominují nebetyčné vrcholky Jižních Alp se sněžnými poli a ledovci. Nejvyšším vrcholem Jižního ostrova je Mount Cook (3754 m). Mnoho nádherných jezer, která leží v hustě zalesněných horských údolích, napájejí prudké řeky. Na východ od Jižních Alp se rozkládá úrodná Canterburská nížina, největší rovina na Novém Zélandu. Na samém jihu se do ostrovní půdy zařezávají v úzkých pruzích fjordy, jež skýtají překrásnou podívanou. Nový Zéland leží v jižním Pacifiku ve vzdálenosti asi 2000 km na jihovýchod od Austrálie. Nejbližší pevninou na jihu je Antarktida. Na severu se nacházejí souostroví Nová Kaledonie, Fidži a Tonga.", "Nový Zéland má mírné oceánské podnebí, přičemž nejsevernější část má podnebí subtropické. Roční období jsou proti Severní polokouli obrácená. Nejteplejší měsíce jsou leden a únor a nejchladnější červenec. Na Severním ostrově je průměrná teplota 18 °C a na Jižním 13 °C. Zimy jsou mírné. Převládající západní větry přinášejí celoročně bohaté srážky.", "Izolovanost ostrovů uchovala některé endemické druhy. Nový Zéland se od Gondwany oddělil ještě před rozšířením savců, proto se před méně než 900 lety na Novém Zélandu nevyskytovali žádní savci, kromě těch, co sem mohli připlavat (lachtani, lvouni atd.) nebo přiletět (netopýři). Na Novém Zélandu nežijí žádní hadi a téměř žádná jedovatá zvířata. Nový Zéland je domovem mnoha endemických rostlin, např. šarlatově kvetoucí pohutukawy a jerlínu se zářivě žlutými kvítky. Velké části Nového Zélandu byly původně porostlé lesem nebo buší. Nyní převládají formy trsnatých trav na bažinatých plochách a čtvrtina území je zalesněna. Stávající lesy jsou složené z vavřínových a jehličnatých stromů, ale místy se vyskytují i palmy a stromovité kapradiny. Na Jižním ostrově jsou převážně pabukové lesy (kromě západního pobřeží). Nejznámějším představitelem fauny je kivi, velký nelétavý pták, i když zde žije ještě několik dalších druhů ptáků, kteří neumějí létat. Před příchodem Evropanů na Novém Zélandu žily dva druhy netopýrů, velké množství hmyzu a ptáků, kteří jsou často nelétaví a několik druhů plazů – gekoni a scinkové. Pouze na Novém Zélandu najdeme rovněž hatérii novozélandskou, starodávného plaza. Typickými opeřenci Nového Zélandu jsou slípky takahe a papoušci kakapo. Na Novém Zélandu se nachází 14 národních parků.", "", "Nový Zéland je konstituční monarchií s parlamentní formou vlády. Nový Zéland je součástí tzv. Commonwealth realm, proto mají stejnou hlavu státu jako Spojené království, kterou zastupuje generální guvernér Nového Zélandu, současnou guvernérkou je Patsy Reddy (od roku 2016). Parlament Nového zélandu je jednokomorový, obvyklý počet členů je 120, někdy více kvůli převislým mandátům, volených na tříleté funkční období. Od parlamentních voleb z roku 1996 se používal personalizovaný poměrný volební systém (MMP), který však později nahradil systém relativní většiny (FPTP). Každý volič má při volbě dva hlasy, kterými odděleně hlasuje pro jednoho z kandidátů v rámci svého jednomandátového volebního obvodu a stranickou kandidátku v jednom celostátním obvodu. Nový Zéland byl prvním státem, ve kterém dostaly ženy právo volit (1893). Ústava Nového Zélandu je nepsaná. Nový Zéland je členem vojenského paktu ANZUS. Po potopení lodi Greenpeace, Rainbow Warrior, Nový Zéland začal zavádět legislativu, závěrem které byl zákaz přítomnosti jaderných zbraní a jaderné energetiky. V 50. letech se Maorové začali ve velkém stěhovat do měst. V 70. letech vzniklo hnutí za práva Maorů a roku 1975 vláda schválila tzv. \"Treaty of Waitangi Act\". Zákon jim přiznával nárok na půdu, kterou měli ve chvíli podepsání původní smlouvy z Waitingi roku 1840, a kterou v průběhu doby za různých okolností ztratili. To na druhé straně vyvolalo pocit křivdy u řady bílých farmářů. Nacionalistické nálady mezi částí bílého obyvatelstva zesílily poté, co vláda začala roku 1988 vracet Maorům i pozemky nezemědělského charakteru, například městské pozemky v Aucklandu. Další vlna přišla roku 1995, když premiér James Bolger podepsal s \"maorskou královnou\" Te Arikunui Dame te Atairangikaahu Dohodu z Turangawaewae Marae. Tehdy Maorové dostali nejen další státní půdu, ale začali dostávat i obrovské finanční kompenzace. Od té doby v části novozélandské pravice vznikl dojem, že Maorové společnosti ničím nepřispívají a parazitují na ní sociálními dávkami, které jsou maskovány jako kompenzace za údajné křivdy minulosti.", "Novozélandské království (anglicky \"Realm of New Zealand\") je území, na kterém je hlavou státu britská královna Alžběta II. z titulu královny Nového Zélandu. Království zahrnuje Cookovy ostrovy, Nový Zéland, Niue, Tokelau a sporné území na Antarktidě označované jako Rossova dependence.", "Novozélandské regiony jsou základním administrativním dělením. Je jich 16.", "Novozélandské distrikty jsou druhým administrativním dělením. Je jich 53.", "Nový Zéland je vyspělá země. Patří mezi země s vysokou životní úrovní, podle Human Development Index se v roce 2005 umístil na 19. místě a v žebříčku kvality života v roce 2005 časopisu The Economist na 15. místě. Od roku 1984 byla vláda země zaneprázdněna významnou ekonomickou restrukturalizací, transformující Nový Zéland z vysoko protekcionistické a regulované ekonomiky na liberalizovanou otevřenou ekonomiku. Koncem 80. let 20. století privatizovala vláda Nového Zélandu v několika vlnách značnou část společností, včetně svých telekomunikačních společností, železničních sítí, rozhlasových stanic a dvou finančních institucí. I přesto novozélandská vláda ještě stále vlastní mnoho podniků, známých jako State-Owned Enterprises (státní podniky). Tyto podniky jsou řízeny samostatnými podniky, které musí vykazovat zisk stejně tak jako každá jiná soukromá společnost. Částečně také kvůli náhlé transformaci ekonomiky, vznikla od roku 1984 na Novém Zélandu ekonomická bublina na trhu cenných papírů. Svůj vrchol dosáhla v říjnu 1987 a celková hodnota trhu se snížila na polovinu během jednoho roku (ztracená hodnota se ještě stále nedosáhla). Následkem této bubliny bylo období nízkého ekonomického růstu, které trvalo až do poloviny 90. let 20. století. To vedlo vládu také k začátku programu masivní imigrace na zvýšení HDP. Od roku 1999 má Nový Zéland období relativního silného růstu s jen slabými inflačními tlaky. Současné ekonomické priority vlády Nového Zélandu jsou zaměřené na zvýšení relativně nízké pozice mezi země OECD, uzavření smluv o volném obchodu, snižovaní rozdílů mezi etnickými skupinami a budování ekonomiky založené na vědomostech. V roce 2004 začal Nový Zéland jako jedna z prvních zemí světa rozhovory o volném obchodu s Čínou. Nový Zéland je silně závislý na obchodu, hlavně se zemědělskými produkty. Je ovlivňován globálními ekonomickými zpomaleními a propadem cen komodit. Poněvadž jsou ceny zemědělských produktů velmi citlivé na kurzové směny a značná část spotřebitelského zboží je dovážena, mají směny novozélandského dolaru silný dopad na ekonomiku. Jeho primární exportní odvětví jsou zemědělství, hortikultura, rybolov, lesnictví a informační technologie. Velmi významným zdrojem příjmů je turistika, neboť příroda Nového Zélandu přitahuje turisty z celého světa. Filmový a vinařský průmysl mají velkou šanci na úspěch. Nový Zéland je zemědělskou zemí. Na každého obyvatele připadá podle odhadů asi 20 hospodářských zvířat. Ovce jsou zdrojem proslulého jehněčího a vlny, které se vyvážejí do celého světa. Kvůli dalším hlavním položkám vývozu státu - hovězímu, mléku, sýru a máslu - se zde navíc chovají velká stáda skotu. Nedílnou součástí nadstandardní živočišné výroby na Novém Zélandu jsou i početné farmové chovy jelení zvěře. K pěstovaným plodinám patří pšenice, kukuřice, ječmen, hrách a jablka. V zemi vzrůstá počet vinic, z nichž pochází vysoce kvalitní víno. Původní stále zelené lesy Nového Zélandu jsou většinou chráněné, pily a papírenský průmysl jsou zásobovány rozsáhlými kulturami jehličnanů a eukalyptů. Ve vodách Nového Zélandu se loví takové ryby, jako např. hoki, pražmy a barakudy, a při pobřeží se chovají korýši včetně slávek. Novozélandský průmysl je založen hlavně na zpracování zdejších mléčných produktů, plodin, masa a ryb. K ostatním průmyslovým odvětvím se řadí výroba látek, hliníku a umělých hmot. Hlavními obchodními partnery Nového Zélandu jsou Austrálie, Japonsko, USA, členské státy Evropské unie a Spojené království. Země zužitkovává své přírodní bohatství, například zdejší prudké řeky, jež jsou zdrojem vodní energie. Disponuje též zásobami zemního plynu, ropy, uhlí, zlata, stříbra a železné rudy.", "Původními obyvateli Nového Zélandu jsou polynésští Maorové, kteří na Nový Zéland připluli během 9. až 14. století. Na Chathamových ostrovech se usadili Moriorové, kteří byli později vyhlazeni Maory. Největší skupinu obyvatel tvoří Novozélanďané evropského původu (74 %), kteří jsou převážně britského původu. Druhou největší skupinu tvoří Maorové (15 %). Dalšími skupinami jsou nedávno přistěhovalí Asiaté (12 %) a imigranti z jiných tichomořských ostrovů (8 %). V roce 1961 bylo 92 % obyvatel evropského původu a 7 % byli Maorové. Negramotnost obyvatelstva je kolem 1 %. Téměř 88 % obyvatel žije ve městech. Střední délka života mužů je 75,5 let, u žen 81,6 let. Podíl párů bez dětí je 76 %.", "", "Nejvýznamnějším novozélandským literátem je Katherine Mansfieldová, jež je obvykle řazena k modernismu. Eleanor Cattonová, která si Nový Zéland vybrala jako svou novou vlast (narodila se v Kanadě), získala za román \"The Luminaries\" v roce 2013 prestižní Man Bookerovu cenu, čímž se stala nejmladším vítězem této literární ceny v její dosavadní historii (ve věku 28 let). Ngaio Marshová proslula jako detektivkářka. Nejslavnějším filmařem je režisér Peter Jackson, tvůrce filmové trilogie \"Pán prstenů\". Jackson si rodný Nový Zéland vybral i jako lokaci pro natáčení slavné trilogie, především díky krásné divoké přírodě. To po roce 2005 způsobilo na Novém Zélandu turistický boom. Uznávanou filmařkou je i Jane Campionová, první žena, jež získala Zlatou palmu v Cannes. Andrew Niccol natočil například slavný sci-fi snímek \"Gattaca\" či napsal scénář k filmu \"Truman Show,\" Andrew Adamson se zase proslavil jako režisér animovaného snímku \"Shrek\" a série \"Letopisy Narnie.\" Martin Campbell režíroval dvě bondovky, \"Zlaté oko\" (1995) a \"Casino Royale\" (2006). Lee Tamahori režíroval bondovku \"Dnes neumírej\" (2002). Nejznámějším novozélandským hercem je Russell Crowe. Seriál \"Xena\" nebo \"Battlestar Galactica\" proslavil Lucy Lawlessovou, snímek \"Jurský park\" Sama Neilla. Ač narozená v Kanadě, novozélandské občanství má i herečka Anna Paquinová, jež za roli ve snímku \"Piano\" získala Oscara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli. Ve svých 11 letech se tak stala druhou nejmladší oscarovou vítězkou v historii. Později jí proslavila série \"X-Men\". Kiri Te Kanawaová je významnou operní pěvkyní. Mezi nejznámější zpěvačky novozélandského původu bez pochyby patří, která od roku 2016 působí v jihokorejské skupině BLACKPINK.", "Jednou z největších sportovních osobností je horolezec Edmund Hillary, který se roku 1953 stal prvním pokořitelem nejvyšší hory světa Mount Everestu, spolu se svým šerpou Tenzingem. Nejvíce registrovaných sportovců má na ostrovech sport blízký košíkové zvaný netball. Ten hrají ale výhradně jen ženy. Národním sportem je rugby. Novozélandská ragbyová reprezentace All Blacks vyhrála třikrát mistrovství světa, poprvé v roce 1987, následně v roce 2011 a naposledy v roce 2015. Oblíbenou atrakcí všech velkých turnajů je starý maorský tanec haka, který tančí rubyová reprezentace před začátkem každého zápasu. Dan Carter a Richie McCaw jsou oba trojnásobnými vítězi ankety o nejlepšího ragbistu světa. Prvními třemi novozélanďany uvedenými do mezinárodní ragbyové síně slávy byly Wilson Whineray, Joe Warbrick a Dave Gallaher. Velmi oblíbené jsou také všechny vodní sporty, zejména veslování. Na olympijských hrách je to novozélandský nejúspěšnější sport, přinesl ostrovnímu státu již jedenáct zlatých medailí. Individuální medaile mají Rob Waddell a Mahé Drysdale, který zvítězil dokonce dvakrát, v Londýně 2012 i Riu 2016. Stejnou bilanci mají dvojka Hamish Bond-Eric Murray a Georgina Evers-Swindellová-Caroline Evers-Swindellová, v kanoistice pak Lisa Carringtonová. Čtyři zlaté z triumfů kanoistických čtyřek a dvojek posbíral Ian Ferguson, tři Paul MacDonald. Kanoisté pro Nový Zéland získali celkem sedm zlatých, ještě úspěšnější jsou jachtaři s devíti. Celkem Novozélanďané k roku 2018 získali 46 zlatých olympijských medailí. Druhou jejich nejúspěšnější disciplínou je atletika. První atletické zlato získal roku 1936 Jack Lovelock v běhu na 1500 metrů. Yvette Williamsová triumfovala ve skoku dalekém na OH v Helsinkách roku 1952. V Melbourne 1956 uspěl chodec Norman Read. V Římě 1960 brali zlato dva běžci, Peter Snell (800 m) a Murray Halberg (5000 m). Snell pak přidal další dvě zlata na dalších hrách v Tokiu, na 800 a 1500 metrech, takže je nejúspěšnějším novozélandských atletem všech dob. Na patnáctistovce bral Nový Zéland nejvyšší vavřín i v roce 1976, díky Johnu Walkerovi. V Pekingu roku 2008 a Londýně 2012 zvítězila v závodě ve vrhu koulí Valerie Adamsová. Vůbec první zlato na OH pro Nový Zéland zajistil boxer Ted Morgan, roku 1928. Dvě zlaté má plavec Danyon Loader a jezdec na koni Mark Todd. V cyklistice uspěla Sarah Ulmerová, v triatlonu Hamish Carter. V kolektivních sportech jsou Zélanďané nejúspěšnější v pozemním hokeji, jejich družstvo mužů vyhrálo olympijský turnaj roku 1976. Tradičně oblíbeným je kriket, nejslavnější novozélandský kriketista je Richard Hadlee. Po roce 2013 se velmi zvedla obliba basketbalu, dva Novozélanďané už se také dostali do americké NBA - Steven Adams a Kirk Penney. Pero Cameron je členem síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Dalším sportem na vzestupu popularity, zejména mezi mladými, je fotbal. Novozélandské fotbalové reprezentaci se dvakrát podařilo probojovat na mistrovství světa, v roce 1982 a roku 2010. Bob Fitzsimmons a Torpedo Billy Murphy byli profesionálními mistry světa v boxu. Tony Wilding byl tenisová světová jednička a čtyřnásobný vítěz Wimbledonu v období před první světovou válkou. Denny Hulme se stal roku 1967 mistrem světa ve Formuli 1. Pilot Bruce McLaren založil ve formuli vlastní velmi úspěšnou stáj McLaren. Hugh Anderson je čtyřnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Ivan Mauger je šestinásobný mistr světa v motocyklových závodech na ploché dráze, Barry Briggs čtyřnásobný. Shayne King je mistrem světa v motokrosu, Stefan Merriman je čtyřnásobným světovým šampionem v enduru.", "Kolem roku 1904 údajně vzlétl farmář Richard Pearse na létajícím stroji vlastní výroby a stal se tak možná prvním aviatikem světa, nicméně není příliš uznáván, protože jeho pokus sledovalo málo svědků. Novozélanďan Ernest Rutherford však již získal svými výzkumy atomu uznání celosvětové a roku 1908 také Nobelovu cenu. O rok později byl právě na Novém Zélandu vynalezen prodejní automat. Na Novém Zélandu se narodil i molekulární biolog Maurice Wilkins, jemuž byla roku 1962 udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství, za objev molekulární struktury nukleových kyselin, rodákem je i Alan MacDiarmid, který v roce 2000 obdržel Nobelovu cenu za chemii za objev a vývoj vodivých polymerů. Významným matematikem je Vaughan Jones, známý především prací v oblasti von Neumannových algeber. V roce 1990 za obdržel prestižní Fieldsovu medaili. V oblasti kosmologie dosáhla věhlasu Beatrice Tinsleyová. Americká společnost Rocket Lab vypustila 25. května 2017 raketu Electron, která má v budoucnosti vynášet tzv. CubeSaty, miniaturní obdélníkové satelity. Jedná se o první raketu vypuštěnou z území Nového Zélendu v historii. Společnost chce s dalšími komerčními lety pokračovat ještě v roce 2017. Jedná se o důležitý krok v oblasti využívání vesmíru soukromými firmami." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Hardware.", "CPU.", "Specializovaný podpůrný chipset.", "Grafika.", "Zvuk.", "Periferie.", "Síťová podpora.", "Modely a varianty.", "Počátky Amigy v České republice.", "Všeobecné informace." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Amiga byla původně navržena společností Amiga Corporation jako počítač nové generace se zaměřením na video hry, tento záměr byl ale později změněn a počítač byl přepracován na platformu pro všeobecné užití. U jejího zrodu stáli Jay Miner (pracoval dříve v Atari), Dave Morse (z Tonka Toys) a R. J. Mical. V době kolem roku 1982 měly všechny systémy hodně podobné čipové sady a pokud bylo nutno přijít na trh s něčím neotřelým a opravdu novým, muselo se začít od začátku. Tato trojice se tedy pustila do práce a za nějakou dobu byl na světě základ první Amigy. Bohužel při dokončování projektu došlo k finančním problémům a proto bylo nutné oslovit některou z bohatých firem na trhu zabývajících se výrobou počítačů. Než se nový stroj uvedl na trh, byla vývojová společnost Amiga Corporation odkoupena firmou Commodore International. První model byl uveden v roce 1985 jen jako „Amiga od Commodore“. Později byl tento model nazýván jako Amiga 1000. Následující rok se rodina Amiga počítačů rozšířila a byly představeny 2 nové modely; Amiga 2000 pro náročné grafické aplikace a obchodní použití a Amiga 500 pro domácí užití. Firma Commodore později uvedla několik nových modelů Amigy jak pro běžné hraní her, tak pro profesionální použití. V roce 1994 firma Commodore ohlásila bankrot a veškeré její vlastnictví bylo odkoupeno firmou Escom za 10 milionů dolarů. Jednalo se o německou firmu vyrábějící počítače PC, která po převzetí Commodore dala vznik dceřiné společnosti Amiga Technologies. Tato firma na krátkou dobu opět obnovila prodej A1200 a představila novou verzi Amigy 4000 s procesorem Motorola 68060. Jednalo se o tzv. „tower“ verzi, kde byl počítač zabudován v běžné PC skříni namísto klasické klávesnice. V roce 1997 vyhlásila i firma Escom bankrot a kompletní značka Amiga včetně všech patentů byla prodána dalšímu výrobci PC, firmě Gateway 2000. Tato firma ohlásila velkolepé plány pro tuto nově nabytou platformu, ale již v roce 2000 Gateway Amigu prodává, aniž by uvedla na trh jediný produkt této platformy. Současný vlastník ochranné známky, firma Amiga, Inc., poskytla licenci na výrobu hardware pod značkou Amiga anglickému výrobci Eyetech Group, která byla založena několika předchozími zaměstnanci Commodore International. Tato firma prodávala v letech 2002-2005 počítače AmigaOne postavené na procesoru PowerPC. Licenci na jméno AmigaOne pak v roce 2009 získala společnost Hyperion Entertainment věnující se o vývoji operačního systému AmigaOS. Na základě této licence byly na trh uvedeny počítače AmigaOne 500 (2011) firmy Acube Systems a AmigaOne X1000 (2012) od A-Eon Technologies.", "Na základní hardwarové úrovni je Amiga chipset tvořen specializovanými zákaznickými koprocesory jejichž použití je zaměřeno na procesy jako např. audio, video či animace. Takto navržená architektura pomohla odlehčit zátěž kladenou na hlavní CPU Amigy a dát tak počítači výhodu v mnohých multimediálně náročných situacích. Tímto krokem získala Amiga v začátcích velký náskok oproti konkurenci. Na této platformě se zrodilo také několik inovací považovaných v dnešní době za standard. Například Amiga CDTV byl první počítač, který zahrnoval jako standardní vybavení CD-ROM a opustil tak do té doby nedílnou součást každého počítače – floppy mechaniku. Amiga byl také první počítač s dostupnými možnostmi pro tvorbu hudby a video digitalizace. I když byl tento počítač považován za „neemulovatelný“, od roku 2000 vzniklo mnoho různých emulačních programů, které jsou schopny reprodukovat funkce originálního Amiga hardware. Takovéto programy umožňují uživateli spouštět programy určené pro Amigu, aniž by vlastnil skutečný počítač.", "Všechny modely Amigy obsahovaly od počátku CPU od firmy Motorola založené na architektuře Motoroly 68k. V desktop verzích modelů Amigy bylo CPU umístěno ve slotech jako CPU karta. Nízkonákladové modely Amig (v podobě klávesnice) jako např. A500, A1200 měly CPU vsazený nebo napřímo napájený na základní desce. Velkou výhodou byla možnost opatřit lepší CPU a vyměnit ho za ten stávající – v případě, že byl CPU v socketu. Pokud byl CPU napájen přímo na základní desce jedinou možností bylo vylepšení pomocí CPU karty, která se zasunula do „expansion slotu“ Amigy. Takovéto rozšiřující karty byly často opatřeny i paměťovými sloty a rozhraními pro připojení pevného disku a dalších periferií. Vyráběny byly jak firmou Commodore, tak dalšími výrobci. Je nutné zmínit, že počítače Amiga nejsou omezeny jen na 68k architekturu i když firma Commodore nikdy s jiným řešením na trh nepřišla. Další CPU alternativou pro tuto platformu se stalo PowerPC. Nejdříve byla tato alternativa pouze jako další rozšíření stávající architektury pomocí CPU karet, ale vyvinula se v samostatný koncept pro nový typ Amig – např. AmigaOne byl založen již pouze na PowerPC procesoru a 68k byla plánována pouze jako emulace.", "Za dobu své výroby zaznamenala Amiga celkem 3 různé generace specializovaných čipsetů. Prvním z nich byl OCS (Amiga 1000,500,2000), následován pokročilejším ECS (Amiga 500Plus, 600,3000) a konečně posledním AGA (Amiga 1200,4000) čipsetem. Všechny tyto druhy měly společné následující funkce: Přenesením těchto funkcí na takovéto specializované koprocesory bylo odlehčeno málo výkonnému CPU a výkon celého systému byl tak velmi svižný a dynamický. Zde je výčet jednotlivých koprocesorů, které zajišťovaly následující funkce:", "Všechny Amiga systémy jsou schopny zobrazit animovanou full-screen grafiku v 32 nebo 64 barvách pomocí EHB – Amiga Halfbrite módu nebo 4096 barev v HAM-Amiga Hold-and-Modify módu. Pokročilejší modely s AGA čipsetem (A1200 a A4000) mají také módy pro zobrazení barevné hloubky 128,256 a 262144 barev. Kompletní podpora barev pro tento čipset tak byla rozšířena z 4096 na 16.8 milionu (Truecolor). Amiga grafický čipset je schopen tzv. „genlocku“, kdy svůj vlastní obrazový signál dokáže počítač sladit s frekvencí NTSC a PAL. Prakticky tak bylo možné do Amigy připojit externí video zařízení jako je např. kamera a vzájemně prolínat jejich obraz. Touto funkcí byla Amiga ve své době velmi populární v mnoha aplikacích jelikož obdobná zařízení v té době byla o mnoho řádů dražší.", "Zvukový čip Paula podporoval celkem 4 zvukové kanály (dva pro levý reproduktor a dva pro pravý) v 8bitové hloubce pro každý kanál a 6bitové ovládání hlasitosti. Paula je schopna číst přímo ze systémové RAM pomocí DMA, což napomohlo přímému přehrávání zvuků, aniž by do procesu zasahovalo CPU. I když byl hardware limitován na 4 oddělené zvukové kanály, některé druhy softwaru jako např. OctaMED byly schopny tyto kanály mixovat a umožnit tak použít 8 a více virtuálních kanálů. Software také umožňoval z hardwarově definovaných kanálů vytvořit až jeden se 14bitovou zvukovou hloubkou. Kvalita zvukového výstupu Amigy a jeho snadná modulovatelnost pomocí softwaru byly vynikající oproti v té době dostupnému hardware pro PC. Pro tento počítač je k dispozici i několik druhů zvukových karet (např. Tocata) poskytující již funkce jako DSP, plně 16bitový zvuk, přímé hardwarové zvukové kanály atd.", "Mnoho původních rozšiřujících karet pro Amigu bylo vyráběno za účelem zlepšení výkonu a možností hardware. Mezi tyto periferie patřily přídavné paměťové sloty, SCSI a IDE řadiče, CPU karty, grafické karty, genloky, síťové karty, modemy, zvukové a USB karty. Mezi nejpopulárnější rozšiřující periferie vyráběné pro Amigu patřily CPU akcelerační karty a paměťové sloty. První CPU akcelerační karty zahrnovaly plně 32bitové CPU jako Motorola 68020 a Motorola 68030. Tyto karty měly již plně 32bitovou paměť a často obsahovaly i FPU a MMU. Později se na trh dostaly karty s vyspělejší technologií jako Motorola 68040 a Motorola 68060. Oba tyto procesory již obsahují FPU a MMU. Asi nejznámějším výrobcem CPU karet pro Amigu se stala firma Phase5. Její výrobky si získaly velkou popularitu díky své kvalitě a ceně. Tato firma působila na trhu Amigy velmi dlouhou dobu a její výrobky obsahovaly jak klasické 68k (68030,68040,68060), tak v pozdější době i PPC (603,604) procesory. Rozšiřující PowerPC karty BlizardPPC a CyberstormPPC obsahovaly jak klasický 68k procesor tak PPC. Bylo to z důvodu zajištění zpětné kompatibility software a také proto, že v době, kdy tyto karty přišly na trh neexistoval žádný operační systém pro PowerPC procesory. PPC bylo na Amize využito především k běhu programů s náročným výpočetním výkonem – raytracing, 3D modelování, kódování MP3 atd. I když byly na kartě umístěny oba druhy CPU (68k a PPC), bylo možné pomalejší 68k procesor eliminovat a umožnit běh programů pouze pod PPC. Mezi další rozšiřující periferie patřily 24bitové grafické karty. Jejich využití bylo primárně zacíleno na 2D zpracování obrazu, práci v grafice a až později pro hraní her. Namátkou můžeme jmenovat např. CyberGraphX a Bvision od firmy Phase5, Picasso 96 nebo NewTek. Někteří výrobci začali s výrobou rozšiřujících PCI karet pro Amigy 1200 a 4000, které umožňovaly připojení standardních PCI periferií určených pro PC trh. Jednalo se o karty Voodoo, zvukové karty Sound Blaster, ethernetkarty a TV Tunery. Takto velké možnosti rozšíření a vylepšení hardwaru umožnily pokročilejším Amigám přetrvat do pozdních devadesátých let na konkurenceschopné úrovni vůči PC. Seznam dalších populárních rozšiřujících periferií:", "Amiga má 3 síťová API rozhraní: Zde jsou uvedeny příklady dalších síťových možností a rozhraní Amigy:", "Klasické modely Amigy se vyráběly od roku 1985 do 1996. Níže jsou uvedeny všechny verze podle pořadí jejich uvedení na trh: 1000, 2000, 500, 1500, 2500, 3000, 3000UX, 3000T, CDTV, 500+, 600, 4000, 1200, CD32, a 4000T. Model AmigaOne založený na procesoru PowerPC byl vyráběn v roce 2002 až 2005. Některé výrobní společnosti také představily několik Amiga klonů např. Draco nebo nový PowerPC Pegasos. Nejprodávanějším modelem firmy Commodore se stala Amiga 500 nahrazená později modelem 500+. Tento model obohacený oproti původní verzi o 512KB RAM měl nejkratší dobu výroby (cca 6 měsíců), než ho na trhu plně nahradila Amiga 600.", "Po pádu komunismu se začala dovážet i do tehdejšího Československa (vývoz tohoto počítače byl do komunistických a jiných zemí vládou USA zakázán, jelikož byl klasifikován jako pokročilá technologie použitelná k vojenským účelům – např. dešifrování apod.). Po roce 1990 vycházel pravidelně dvouměsíčník Amiga News.", "Skupina návrhářů připravila zcela nový počítač, který měl být určen především pro počítačové hry. Nápadu se ujala firma Commodore, která financovala dokončení prací a výrobu. V roce 1985 se objevil první počítač \"Commodore Amiga 1000\". V roce 1987 přišla firma Commodore na trh s počítači \"Amiga 500\" (pro domácnosti) a \"Amiga 2000\". Jednalo se o počítač kompatibilní s Amigou 500 po vzoru počítačů IBM PC, tedy v provedení Desktop, a se sloty pro přídavné rozšiřující karty (sloty Zorro), což byla obdoba slotů ISA na počítače PC XT. Pro profesionály byl určen až počítač \"Amiga 3000\" z roku 1990. V roce 1992 přišly zcela nové modely Amiga 4000 s procesorem Motorola 68040 na 25 MHz a Amiga 1200 s Motorola 68EC020 na 14 MHz a úplně novými, vylepšenými a přepracovanými grafickými čipy. Od poloviny 90. let se nevyrábí, ale dodnes se používá v některých televizních stanicích. Nyní se objevují pokusy o její „znovuzrození“ – nové platformy Amiga/Linux PowerPC AmigaOne Pegasos" ] }

{ "title": [ "Bojový systém krav maga.", "Základní pravidla.", "Základní poučky.", "Bojové techniky.", "Zakázané bojové techniky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "3" ], "content": [ "Krav maga je moderní, praktickou, prověřenou soustavou sebeobranných technik, pečlivě koncipovaných tak, aby odpovídaly podmínkám současného, rychle se měnícího světa. Vyznačuje se natolik logickým a koherentním přístupem ke konfliktním situacím a sebeobranným technikám, že potenciálnímu praktikantovi umožňuje dosáhnout relativně vysokého stupně dovedností v poměrně krátkém čase. Celý systém je zpracován do tří proudů – pro užití v ozbrojených silách, policejními složkami a v civilní sféře. Díky tomu získalo umění krav maga vysoké uznání ze strany jak zkušených borců boje zblízka, tak od expertů bojových umění, od vojenských a policejních autorit, a to jak pro vysokou praktickou aplikovatelnost, tak pro jednoduchost a realistický, od všeho zbytečného balastu oproštěný přístup k otázce osobní bezpečnosti. Krav maga se díky svým vynikajícím charakteristikám prezentuje jako optimální souhrn sebeobranných metod pro muže i ženy, osoby mladé i staré, pro lidi více či méně fyzicky vybavené. Celý systém krav maga v sobě slučuje dvě integrální a na sebe navazující části: sebeobranu a boj zblízka v konfliktní situaci. Krav maga učí především reálný boj muže proti muži, a to i v případech asymetrického boje, kdy je protivník ozbrojen – nožem, holí, palicí, střelnou zbraní či granátem, v přečíslení počtem protivníků, či v jiné taktické výhodě, jež by ve sportu byla považována za neetickou. Krav maga předvádí a učí i zákroky podnikané ve prospěch třetí osoby a demonstruje, jak má člověk reagovat, je-li napaden dvěma ozbrojenými útočníky. Tvůrcem celého systému krav maga je Imi Lichtenfeld, původem z Bratislavy. Stejně jako ostatní bojová umění, má i krav maga svůj pozdrav. Jedná se o úklonu spojenou s výkřikem „Kida!“ (hebrejský význam: „úklona“). Při úkloně jsou obvykle ruce zatnuté v pěst a tělo se nakloní o cca 30°.", "Podstatou celého systému je naučit se registrovat vyhrocenou situaci a vycítit nebezpečí možného napadení. Zejména mladí lidé jsou velmi výbušní a potřebují se učit sebeovládání a potlačovat v sobě tendenci řešit konfrontace násilím. Aplikace tohoto principu v praxi tedy znamená, že nejprve je nutné pokusit se fyzické konfrontaci vyhnout. Pokud však dojde k napadení, je nutné odpovědět přiměřenou silou k dostatečnému odvrácení hrozby a vymanit se z nebezpečí. K dalším pravidlům systému krav maga patří:", "", "", "V samotném boji je pro přežití dovoleno vše, pro účely výcviku se tudíž procvičují všechny typy obrany. Podle intenzity výcviku se předpokládá odpovídající ochranná výstroj, jako například suspensor, a je povoleno vše, co tréninkového sparring partnera trvale nepoškodí." ] }

{ "title": [ "UCI World Tour.", "Týmy pro rok 2016.", "Týmy pro rok 2017.", "UCI World Tour.", "UCI Continental Circuits." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "UCI World Tour je nejvyšší cyklistická soutěž vedená Mezinárodní cyklistickou unií. Účastní se jí nejlepší týmy vybrané UCI. Týmy jsou vybrané na základě sportovních, etických, finančních a dalších administrativních kritérií.", "V sezóně 2016 v rámci UCI World Tour soutěží následujících 18 týmů.", "V sezóně 2017 v rámci UCI World Tour soutěží následujících 17 týmů.", "UCI World Tour je seriál závodů určený především pro týmy z nejvyšší kategorie UCI World Tour. Týmy této kategorie se závodů World Tour účastní automaticky. Týmy z kontinentálních soutěží mohou startovat pouze na tzv. divokou kartu. Kartu udílí pořadatel závodu. Závody se dělí na jednodenní (např. Milán - San Remo) a etapové (např. Tour de France). Sezona UCI World Tour začíná většinou v lednu závodem Tour Down Under a končí v říjnu závodem Tour of Bejing. Mezinárodní cyklistická unie vydává žebříčky nejlepších jezdců, týmů a národů pro danou sezónu.", "UCI Continental Circuits je nižší soutěž provozována na každém kontinentu (tzn. že název se pak změní např. na UCI Africa Tour atd.). Týmy se zde ještě dělí na profesionální kontinentální, kontinentální, národní a regionální. Závody jsou označeny čísly podle obtížnosti (1.HC, 2.HC, 1.1, 2.1 a 1.2, 2.2). První číslo znamená délku závodu (1= jednodenní závod, 2= závod etapový). Číslo druhé značí obtížnost (HC je nejtěžší a 2 nejlehčí). Závodů s obtížností HC se účastní týmy z ProTour (nemají povinnost startovat) a týmy ProContinentální. Týmy kontinentální se na tyto závody dostanou pouze v případě, že je pořádán jejich národním svazem. Nejlepší týmy z UCI Continental Circuits, které zároveň splňují finanční podmínky Mezinárodní cyklistické federace, se mohou ucházet o členství v UCI World Tour." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Roky formování (1950–1980).", "Změny po zákazu přeplňování.", "Vozy.", "Pneumatiky.", "Motor.", "Převodovka.", "Velké ceny.", "Seznam Grand Prix Formule 1 roku 2019.", "Formule 1 a sponzorství." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "První automobilové závody byly pořádány ve Francii v 80. letech 19. století. Těch se zúčastňovaly automobily poháněné benzínem, parou i elektřinou. Na přelomu století se již začaly automobily v soutěžích rozdělovat do kategorií podle hmotnosti (což byla vlastně první technická omezení konstrukce) a soutěžily prakticky výhradně automobily se spalovacími motory. Přímým předchůdcem Velkých cen byly závody o Pohár Gordona Bennetta, které vypsal americký vydavatel novin a proběhly v letech 1900–1905. První Velkou cenu uspořádal v roce 1906 francouzský autoklub (Automobile Club de France) Grand Prix l'ACF (Velká cena francouzského autoklubu). V tom roce době platilo jediné omezení: Vůz nesmí mít hmotnost vyšší než 1000 kg. V dalších letech přibývalo technických omezení (v roce 1907 byla omezena maximální spotřeba, v roce 1908 byla určena minimální hmotnost a plocha pístů motoru). V letech 1909–1911 se Velká cena nekonala pro nezájem automobilek. Závody pro ně byly příliš nákladné. Do první světové války se pak konaly ještě tři Velké ceny. S dalšími pravidly ve dvacátých letech se série přejmenovala na \"Formule Grand Prix\"; ve třicátých letech se uskutečnilo prvních pět ročníků evropského šampionátu, který byl nazván \"Grandes Epreuves\". Hned v prvních poválečných letech byla ustanovena Formule A, která se stala základem poválečných závodů Grand Prix, jež prozatím neměly status mistrovství. Několik závodů bylo zorganizováno již v období před druhou světovou válkou. Myšlenka uspořádat mistrovství světa spatřila světlo světa v roce 1947. Hned následující rok byla Formule A přejmenována na Formuli 1, přispěl k tomu i fakt, že vznikla nižší série Formule 2. Grand Prix automobilů se tento rok poprvé a naposledy jela také v Československu. Po sezóně 1949 se na kongresu zástupců pořadatelů vybralo 7 Grand Prix započítávaných do mistrovství světa a Grand Prix automobilů bylo přejmenováno na závody Formule 1. Prvním závodem byla Velká cena Velké Británie v roce 1950. V prvních letech se soutěžilo o titul mistra světa mezi piloty, teprve od roku 1958 se rozdělují body i mezi konstruktéry. Národní šampionáty pro vozy F1 se pořádaly mezi lety 1960 a 1970 v Jihoafrické republice a Velké Británii. V počátečních letech byla organizována celá řada Grand Prix, které se do mistrovství světa nezapočítávaly. Během 57 ročníků (1950–2006) se uskutečnilo 768 Grand Prix, po skončení ročníku 2017 jejich počet vzroste na 976 – k nim je nutné přidat dalších 368 závodů nezapočítávaných do klasifikace mistrovství světa v období 1946–1983. Z nich byl v posledních letech nejznámějším závodem \"Race of Champions\" organizovaný v Brands Hatch. Vinou rostoucích nákladů na provoz týmů a organizací závodů se poslední závod nezapočítávaný do MS uskutečnil v roce 1983. Počínaje rokem 1984 jsou všechny uskutečněné závody F1 součástí mistrovství světa Formule 1.", "První šampionát Formule 1 byl ve znamení nadvlády vozů Alfa Romeo a prvním mistrem světa se stal Giuseppe Farina na voze Alfa Romeo 158 před svými stájovými kolegy Fangiem a Fagiolim. Byl to právě Fangio, který v následujícím roce získal svůj první titul ve vylepšeném modelu Alfa Romeo 159, další čtyři tituly vybojoval v následujících šesti letech v různých vozech: Mercedes-Benz, Maserati a Ferrari. Jeho nadvládu přerušil jen Alberto Ascari na Ferrari, který se stal prvním jezdcem, jenž dokázal svůj titul obhájit (1952–1953) a je prozatím posledním italským mistrem světa. Stirling Moss dokázal zvítězit v mnoha Grand Prix, ale nikdy nezískal titul a často se mu přezdívalo nekorunovaný král. S prvními technickými inovacemi přišel Cooper znovuzavedením středního zdvihového objemu válců (na základě pokusu konstruktéra firmy Auto Union Ferdinanda Porsche během třicátých let), přirozené evoluce úspěšného projektu z Formule 3. Jack Brabham, mistr světa z let 1959 a 1960, je jediným pilotem, který dokázal triumfovat i na voze vlastní konstrukce v roce 1966, a potvrdil tak úspěšnost nové koncepce vozu. V roce 1961 již všechny vozy nastupují se středním zdvihovým objemem válců. Prvním pilotem britské národnosti, který získal titul mistra světa byl v roce 1958 Mike Hawthorn s vozem Ferrari, zatímco vozy Vanwall získávají ve stejném roce jako první pohár konstruktérů. Génius Colin Chapman, projektant a pozdější zakladatel stáje Lotus, konstruoval vozy, které dominovaly formuli 1 ve druhé dekádě její historie až do počátku sedmdesátých let. Dokázal vyzdvihnout takové piloty, jakými byli Jim Clark, Jackie Stewart, John Surtees, Jack Brabham, Graham Hill a Denny Hulme; v tomto období také britští piloti získali jasnou převahu v této motoristické disciplíně, když vyhráli 12 světových titulů v období mezi roky 1962 a 1973. V roce 1962 Lotus vyprojektoval první vůz se samostatnou skořepinovou konstrukcí namísto klasického trubkového rámu. V roce 1968 přišel Lotus tentokrát s novým zbarvením vozu, opustil tradiční zelenou pro britské vozy a představil monopost vyvedený v červeno-zlato-bílých barvách svého sponzora – odstartovala tak éra sponzorství ve formuli 1. Koncem let šedesátých a začátkem sedmdesátých se změnil také vzhled vozů a aerodynamika, jež až doposud byla pojmem neznámým, získala na významnosti. Na vozech se objevila první křidélka a aerodynamické plošky. V roce 1979 vznikla FISA (\"Fédération Internationale du Sport Automobile\") jejímž prezidentem byl Jean Marie Balestre. Známé byly především léta se táhnoucí spory s konkurenční FOCA (\"Formula One Constructors Association\", řízenou Bernie Ecclestonem) o kontrolu nad tokem financí, plynoucích především z prodeje televizních práv.", "Až do roku 2000 se v oblasti vývoje motorů často experimentuje, ale statistiky jsou přesné a ukazují, že nejúspěšnějšími motory jsou Renault a Ferrari. Renault získal jako dodavatel motorů pro jiné stáje v tomto období celkem šestkrát pohár konstruktérů a pětkrát dovezl pilota k titulu; navíc v roce 2005 již s vlastním vozem získal jak titul mezi jezdci, tak pohár konstruktérů. Renault šel ve vývoji ještě dále a nasadil desetiválcový motor s úhlem rozevření 111° ve snaze snížit těžiště vozu. Takto upravený motor používal ve voze R23 v sezóně 2003, ale jeho hlavní soupeř Ferrari byl úspěšnější s klasickým rozevřením válců 90°. Renault se proto v následující sezóně vrátil k tradičnějšímu rozevření, a to s úhlem 72°. Ferrari slavilo úspěch především v letech 1999–2004, kdy získalo šest pohárů konstruktérů a pět titulů mezi jezdci. Sezóna 2005 byla také koncem éry desetiválcových motorů v F1. Desetiválcové motory jsou nejpoužívanější konfigurací od zákazu motorů s turbo přeplňováním v roce 1989. Do sezóny 2006 většina týmů nastoupila s osmiválcovými motory podle nových regulí. Výjimku získal pouze tým Minardi, který nesehnal dostatek finančních prostředků na pořízení motorů V8, a proto mohl používat omezené motory V10. Honda se v roce 2006 představila jako nový tým, když odkoupila akcie stáje BAR. Peter Sauber prodal svou stáj německému koncernu BMW a stáj Jordan koupil ruský podnikatel Alex Shnaider a tým přejmenoval na Midland (ještě v průběhu roku byl tým prodán nizozemské firmě Spyker). Minardi získal Red Bull Racing, a stal se tak prvním majitelem dvou stájí. Aguri Suzuki, japonský pilot F1, koupil ve dražbě zbytky stáje Arrows, zkrachovalé v roce 2002, a založil stáj Super Aguri. Nové formace přinesly i spoustu dohadů, změn a polemik především okolo používání totožných šasi dvěma týmy. Sezóna 2007 přinesla další změny, tou největší bylo zmrazení vývoje motorů – zákaz experimentů se základními parametry motoru, které definují odlitek bloku, klikový mechanismus, počet válců, zdvihový objem, vrtání, zdvih atd. Naopak připouští se vývoj tvaru spalovací komory, ventilových rozvodů, sání nebo trysek pro vstřikování paliva.", "Moderní vozy F1 jsou monoposty s motorem uloženým uprostřed. Skořepina celého monopostu je konstruována z kompozitu uhlíkových vláken, aby se docílilo nejnižší hmotnosti a bylo možné vůz vyvažovat posouváním těžiště a vyvažovacích závaží. Celková hmotnost vozu, a to i s pilotem a palivem, nesmí být po závodě méně než 620 kg. Vozy F1 jsou schopny projíždět zatáčky ve vysokých rychlostech a to díky aerodynamickému přítlaku. Aerodynamický přítlak funguje na principu obráceného křídla, které používají letadla, aby mohla létat. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se poprvé na vozech objevila křídla s obráceným efektem než u letadla. Tím se obrátí i síla, která tlačí letadlo do vzduchu a bude přitlačovat auto k zemi. Vzduch proudící pod křídlem, musí být rychlejší než ten, který proudí nad křídlem. Aby se toho docílilo, musí být křídlo zkonstruováno tak, aby spodní část křídla tvořila větší vzdálenost než ta horní.", "Dalším důležitým faktorem pro rychlý a plynulý průjezd zatáčkou jsou pneumatiky. Ve formuli 1 se od roku 1998 nepoužívaly hladké pneumatiky „slicky“ tak, jako v jiných automobilových sériích, ale pneumatiky s drážkami. Pro sezónu 2009 však pravidla doznala mnoho změn, čímž je dovoleno hladké pneumatiky opět používat.V současné době jsou používány pneumatiky značky Pirelli a to v několika sadách (specifikacích), které jsou barevně označeny podle své tvrdosti. Soft - červená, Medium - žlutá, Hard - bílá. Jedinou výjimkou pneumatik bez vzorku, takzvaných \"slicků\", jsou pneumatiky do mokra. Jedná se o intermediate pneumatiku (zelená) do přechodných podmínek (mrholení, část okruhu mokrá, část suchá). Dále se jedná o pneumatiku wet (modrá), která se používá do deště. Obě zmíněné pneumatiky mají vzorek. Aktuálně se používají karbonové brzdy, které jsou jednak lehčí a pak účinnější. Všechny tyto komponenty vhodně kombinované mají vliv na jízdní vlastnosti vozu.", "Motory používané v sezonách 2006–2013 jsou osmiválcové s úhlem rozevření 90° o maximálním objemu 2,4 l. s výkonem 750 koní při limitovaných 18 000 otáčkách za minutu. Palivo používané v motorech F1 je svým složením téměř totožné jako běžné palivo pro komerční využití. V předešlých letech se hojně používaly nebezpečné směsi na bázi metanolu nebo směs benzínu a toluenu. Ve vysokootáčkovém motoru se používá speciální olej s podobnou viskozitou jakou má voda. Od roku 2014 se nově používají šestiválcové motory o objemu 1,6 l. s turbodmychadlem a ERS.", "Převodovka je připevněna k zadní části motoru a má za úkol přenášet výkon motoru na kola co nejhladším a nejefektivnějším způsobem. Moderní vozy F1 mají osmirychlostní převodovky (do roku 2013 byly převodovky sedmirychlostní), jejichž ovládání je polosamočinné pomocí elektrohydraulického systému. Pravidla zakazují samočinné převodovky i rychlé systémy dvojspojkových převodovek DSG. Změna převodového stupně je možná jen po přímém pokynu od jezdce. Revolucí v posledních třech letech je používání bezprodlevového řazení nebo také plynulého řazení. Nejde ovšem o plynulou změnu převodových stupňů, tak jak je tomu u převodovek s variátorem (VGT). Ty jsou ve Formuli 1 zakázané. Jedná se o převodovky, které umožňují změnu rychlostního stupně bez přerušení spojení motoru s koly. Takovéto řazení má výhodu v tom, že nezpůsobuje rázy, které zatěžovaly jak vůz, tak jezdce. Nový systém řazení musí pracovat s vyšším mechanickým namáháním a větším namáháním elektronických i hydraulických systémů. Musí se brát v úvahu i to, že ve zlomku sekundy jsou vlastně zařazeny dva rychlostní stupně najednou. Přesto se tento způsob řazení stále více osvědčuje a přináší úsporu až 0,3s na kolo. Aktuální monoposty F1 mohou dosáhnout rychlosti přes 350 km/h na okruhu, přičemž nejrychlejším okruhem v celém seriálu je Monza. V prvních měsících roku 2006 Honda podrobila svůj monopost rychlostnímu testu v Bonneville Speedway a v Poušti Mojave. S vozem, který odpovídal pravidlům Formule 1, překonali rychlost 416 km/h. Ovšem během závodů je max. rychlost kolem 340 km/h.", "Počet Grand Prix v jednotlivých sezónách je poměrně variabilní, od 7 v roce 1950 až po 19 v roce 2005. Do budoucna se plánuje až 22 závodů v jedné sezóně, i přesto měl fanoušek tohoto motoristického sportu v minulosti mnohem víc příležitostí spatřit závodit své idoly. V roce 1950, bylo jen 7 Grand Prix se zvláštním statutem, který umožňoval výsledek započítávat do mistrovství světa. Jinak se v tom samém roce jelo dalších 16 závodů vypsaných pro formule 1 a dalších 11 závodů jihoamerické série Formule Libre, kde startovali i Alberto Ascari, Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina, Luigi Fagioli a další hvězdy. Už v roce 1954 se kromě 10 závodů pro mistrovství světa jelo i 34 závodů mimo šampionát. Začátkem 60. let se postupně začal zvyšovat počet GP započítávaných do MS a opadával počet závodů bez statutu mistrovství světa. Vzniklo ale mistrovství Jihoafrické republiky a Tasmánský pohár v Austrálii. Až od poloviny 70. let se jezdilo jen v závodech se statutem MS plus v závodu šampiónů v Brands Hatch. Šest ze sedmi závodů prvního ročníku mistrovství světa se uskutečnilo v Evropě. Jediným mimoevropským závodem bylo 500 mil v Indianapolis, které byly zařazeny do kalendáře v prvním desetiletí MS a měly být jakýmsi mostem mezi dvěma naprosto odlišnými světy s různou mentalitou a také s odlišným technickým vybavením. Protože zájem amerických pilotů o start v evropských Grand Prix byl nulový a pokusy Evropanů o 500 mil byly sporadické, byla do kalendáře zařazena Grand Prix USA. Nejprve společně se závodem 500 mil v Indianapolis (1959, 1960), ale ani tento pokus nevyprovokoval u Američanů zájem o formuli 1, proto se od roku 1961 jezdí Grand prix USA jen pro vozy F1. Argentina jako první hostila závody formule 1 na jihoamerickém kontinentu v roce 1953, Maroko v roce 1958 pak první na africké půdě. Prvním závodem v Asii se stala Grand Prix Japonska v roce 1976 a do Oceánie zavítal kolotoč formule 1 v roce 1985 australskou Grand Prix. V 17 GP roku 2007 je zastoupena Evropa, Asie, Jižní i Severní Amerika, Oceánie, schází jen Afrika. Každá země může uspořádat pod svým jménem jen jednu Grand Prix ročně. Pokud se v jedné zemi koná více závodů (Itálie a Německo po dvou), musí být druhá Grand Prix pojmenována odlišně. Například v Itálii se v Monze jezdila Grand Prix Itálie a v Imole Grand Prix San Marina, v Německu Grand Prix Německa a Grand Prix Evropy. Monza je jediným okruhem, který hostí Grand Prix Itálie od samého začátku a v kalendáři chyběl jen v roce 1980, kdy se Grand Prix Itálie uskutečnila na okruhu v Imole. Současnou snahou je, aby jednotlivé státy pořádaly jen jednu velkou cenu a pokud možno střídaly různé okruhy. Grand Prix Itálie se proto uskuteční v roce 2007 v Monze a v roce 2008 by měla být na zmodernizovaném okruhu v Imole. Nürburgring a Hockenheim budou od roku 2008 alternovat v pořádání Grand Prix Německa. Grand Prix Bahrajnu byla v roce 2004 prvním závodem na Středním východě. Grand Prix Bahrajnu stejně jako Grand Prix Číny a Grand Prix Turecka prezentovaly nový směr vývoje ve Formuli 1. Od roku 2014 se v Soči Grand Prix Ruska. Formule 1 se také vrátila do Rakouska na okruh Red Bull Ring (dříve známý jako A1-Ring). Pro sezónu 2018 se po deseti letech vrátila Grand Prix Francie, která se jezdí na okruhu Paul Ricard.", "V roce 2019 se po světě konaly následující Grand Prix Formule 1.", "Před rokem 1968, který je považován za masivní vstup sponzorů do Formule 1, týmy závodily v oficiálních národních barvách a na jejich kapotách se sponzorské nápisy objevovaly spíše sporadicky a jednalo se především o dodavatele komponentů (pneumatiky, palivo, olej a další). V roce 1968 přišel Lotus, jako první tým v barvách svého sponzora (červeno, zlato, bílý) „Imperial Tobacco“ a následně pak ve známé zlato černé kombinaci, toto zbarvení tak nahradilo zelenou barvu (British racing green), se kterou jezdily britské vozy. V následujících letech týmy, jezdci, okruhy a dokonce i názvy jednotlivých Grand Prix byly ovlivněné mohutným nástupem reklamy, a to především z oblasti tabákového průmyslu. S přijímáním legislativy zakazující propagaci kouření začínají do formule 1 proudit prostředky i z jiných zdrojů. Týmy pomalu začínají eliminovat nápisy propagující tabákové výrobky ze svých vozů, mezi prvními je to stáj Williams v roce 2003, následována vozy McLaren a Ferrari. V sedmdesátých letech bylo možné ve Formuli 1 podporovat i jen jednoho pilota tak, jak tomu bylo v případě italského jezdce Andrey de Adamiche, kterého podporovala malá keramická dílna. Další Ital, Vittorio Brambilla, byl podporován soukromou firmou ze svého rodiště, Monzy. Také Wilson Fittipaldi pojmenoval svůj tým, když ho v polovině sedmdesátých let založil, po svém sponzorovi Copersucar, což byla brazilská společnost na výrobu cukru. Dokonce ještě začátkem osmdesátých let několikanásobný mistr světa Niki Lauda zpopularizoval svou oblíbenou značku mléka." ] }

{ "title": [ "Život.", "Časný život.", "Dětství v Čechách.", "Na francouzském dvoře.", "Zástupcem krále Jana Lucemburského v Itálii.", "Návrat do Čech.", "Moravský markrabě.", "Královská vláda.", "Nesnadné počátky vlády.", "Velký rok 1348.", "Boj o uznání v říši.", "Korunovace v Cáchách.", "Černá smrt a Židé.", "Italští humanisté.", "Sňatek s Annou Svídnickou.", "Císař Svaté říše římské.", "Římská jízda.", "\"Maiestas Carolina\".", "Zlatá bula.", "Diplomacie v 50. letech 14. století.", "Vystoupení proti církvi.", "Druhé tažení do Říma.", "Braniborská expanze.", "Prosazení Václava IV. na římsko-německý trůn.", "Cesta do Francie.", "Poslední rok a smrt.", "Osobnost.", "Fyzická podoba, zranění, nemoci.", "Zranění z roku 1350.", "Panovník a člověk.", "Zakladatelská činnost.", "Potomci.", "Paměť, odkaz." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "2", "3", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "", "Podle kroniky Petra Žitavského se Karel narodil 14. května 1316 v časných ranních hodinách tehdy čtyřiadvacetileté Elišce Přemyslovně v městě Pražském. Sám Karel to ve svém životopise komentoval takto: Stalo se tak pravděpodobně v domě U Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba. Pražský hrad byl v té době po požáru ještě pořád zchátralý a neobyvatelný. Dne 30. května 1316, na Boží hod svatodušní byl v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského pokřtěn mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Shodou okolností byli tehdy v Praze oba na návštěvě. V zemi stále nebylo zažehnáno nebezpečí vnitřní války. Král Jan Lucemburský nechal krátce předtím", "Z rozhodnutí svého otce byl malý Václav roku 1323 odeslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru. Na francouzském dvoře byl mladý Václav biřmován, jeho kmotrem byl samotný francouzský král a jeho strýc Karel IV. Sličný a sedmiletý Václav přijal podle obyčeje jméno svého kmotra Karel. Karel byl také zasnouben a posléze oženěn s královou sestřenicí Markétou, zvanou Blanka, rodem z Valois. Svatební obřad proběhl současně s korunovací Karlovy tety Marie na francouzskou královnu. Svatební obřad proběhl za slavnostních a mimořádných okolností, francouzští kronikáři dokonce obdivovali nádherné slavnostní roucho malého prince Václava – Karla. Po svatbě však byli dětští manželé opět rozděleni a Karel se ocitl sám mezi cizími lidmi. Mladičký Karel se však rychle ve francouzském prostředí aklimatizoval", "Roku 1330 byl Karel povolán spolu s manželkou do Lucemburku. Jan Lucemburský zatím vybudoval v severní Itálii vratké panství (Lucemburská signorie). Vystupoval zde jako zastánce císařských, stejně jako papežských zájmů. Janovi se podařilo získat v Lombardii tato města: Brescii, Bergamo, Parmu, Cremonu, Pavii, Reggio a Modenu, v Toskánsku pak Luccu. Počátkem roku 1331 povolal král Jan svého syna Karla z Lucemburska do Itálie. Karel cestoval přes Mety, Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko až na Veliký pátek 29. března 1331 dorazil do města Pavia. Karel pak působil jako otcův místodržitel v lucemburské italské signorii, kde se důvěrně seznámil s italským prostředím a intrikami. Již třetí den po příjezdu se Karel a jeho doprovod přesvědčili o nebezpečí italského prostředí. Karlově družině bylo podáno k snídani otrávené jídlo, Karel naštěstí nejedl, protože se účastnil mše a přijímání a chtěl tak zůstat lačný. Karel si všiml neznámého člověka, který se pohyboval okolo stolu a dal jej zatknout. Na mučení neznámý muž", "Koncem srpna 1333 vyslal Jan Lucemburský Karla do Merana, kde měl jednat s Jindřichem Korutanským o svém bratrovi Janovi Jindřichovi. Ten byl totiž oženěn s dcerou Jindřicha Korutanského s Markétou zvanou Maultasch. Jan Jindřich měl dostat věno ve výši 40 tisíc hřiven stříbra. Jan Lucemburský měl Jindřichovi Korutanskému věno splatit, ani jednu z pěti splátek však nebyl schopen dodržet. Karel tedy jednal v Meranu s Jindřichem Korutanským jako plnomocník svého otce a jednalo se především o nových podmínkách splácení věna. V Meranu se také Karel setkal s předními českými pány, byli jimi: Jan Volek, Petr z Rožmberka, Těma z Koldic, Vilém z Landštejna a Jindřich II. z Lipé. Tito šlechtici považovali stav Českého království za neutěšený a nebyli spokojeni s dlouhodobou nepřítomností krále Jana, proto žádali Karla, aby neodkladně odcestoval do Čech. Karel se nechal přesvědčit pádnými argumenty českých pánů, kteří si návrat Karla nechali posvětit i od Jana pobývajícího v Parmě, a cestu z Merana nastoupil namísto původního návratu do Luccy rovnou do Čech. Hranice českého království překročil Karel v říjnu 1333. Jeho první zastávkou byl Zbraslavský klášter, kde již plné tři roky odpočívala jeho matka Eliška. Karel svůj návrat do vlasti pak zaznamenal takto:", "Karel nepřijel do Čech vybaven z počátku žádnou mocí a byl tak nejdříve závislý na svých společnících z řad šlechty. Jelikož byl Pražský hrad naprosto zdevastován, musel Karel nejdříve sídlit v měšťanských domech na Starém městě. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl k obývání purkrabský palác. Jan Lucemburský musel Karlovu moc nějak ukotvit a udělil mu titul markraběte moravského. Tak vlastně začalo v českém státě lucemburské dvojvládí otce a syna, ačkoliv právě rozštěpení královské moci (mladý versus starý král) chtěl Jan udělením tohoto titulu zabránit, ale zároveň chtěl dát Karlovi dostatečně reprezentativní hodnost. Mladý markrabě se brzy chopil iniciativy, sídlil sice v Praze, ale již v prosinci 1333 podnikl cestu do Budyšína a Žitavy, aby se seznámil se svou zemí. Počátkem roku 1334 poskytlo Staré Město pražské Karlovi dva tisíce kop pražských grošů na částečné splácení královských dluhů. Šlechtická obec povolila Karlovi obecnou berni. Karel tak byl brzy schopen ze zástavy vykoupit alespoň některé královské hrady, mezi které náležel například Křivoklát, Týřov, Veveří a další. Karel také uděloval rozsáhlá", "", "Počátky vlády dvojnásobného krále byly nesnadné, Karel musel dosáhnout uznání především proti žijícímu císaři Ludvíkovi Bavorovi. Karel měl sice podporu hlavních říšských kurfiřtů, avšak bohatá říšská města zachovávala přízeň císaři. Karel se nechal na římskoněmeckého krále korunovat 26. listopadu 1346 v Bonnu, korunoval jej kolínský arcibiskup Walram. Korunovace v tradičních Cáchách nebyla možná, protože představitelé města zachovávali věrnost císaři. Karel pak jmenoval svého prastrýce Balduina říšským vikářem a svěřil mu také správu Lucemburska. Zpáteční cesta do Čech byla pro krále značně riskantní, protože musel cestovat přes nepřátelské území a hrozilo jeho zajetí císařem, proto Karel podstoupil cestu v převleku za panoše. Do Čech se Karel vrátil v lednu 1347. Korunovace na českého krále se konala 2. září 1347 a poprvé v dějinách ji provedl český arcibiskup Arnošt z Pardubic. Karel byl také korunován novou královskou korunou, kterou dal pro tuto příležitost vytvořit a kterou věnoval sv. Václavovi,", "Rok 1348 byl významný především pro české země. Praha nebyla v době Karlově už jen hlavním městem českého království, ale stala se rovněž metropolí Svaté říše římské. Karel proto věnoval hlavnímu městu, které se mělo stát důstojným a reprezentativním sídlem císaře, velkou péči. Hned po svém návratu z říše, vydal dne 8. března 1348 zakládací listinu Nového Města pražského. Založením Nového Města se Praha stala skutečným velkoměstem a jedním z největších měst Evropy. Nové Město bylo obdařeno podobnými privilegii, jako Staré Město pražské. Nedlouho poté položil pak Karel základní stavební kámen hradeb Nového Města. V Praze se tou dobou také konal společný generální sněm říšské a české šlechty. Smyslem prvního generálního sněmu bylo státoprávní zakotvení českého státu v jeho vztahu k říši. Ze sněmu vyšlo celkem čtrnáct privilegií a listin, které mimo jiné potvrzovaly starší privilegia římských králů a císařů českému", "Ani po smrti Ludvíka Bavorského nedosáhl Karel všeobecného uznání v říši, nýbrž musel o své postavení nadále tvrdě bojovat. Wittelsbachové popuzení ztrátou císařského titulu, především pak nejstarší syn Ludvíka Bavora – Ludvík Braniborský, hledali proti Karlovi konkurenta v boji o římskou korunu. Pro úlohu nového římského protikrále byl nakonec získán anglický král Eduard III., nepřítel Francie. Karel však projevil své mistrné nadání v oblasti diplomacie a po poradě s prastrýcem Balduinem začal s Eduardem vyjednávat. Již v dubnu 1348 uzavřeli Karel a Eduard přátelskou smlouvu. Celé jednání obou panovníků bylo završeno v červnu 1348 v Praze. Karel uzavřel s", "Protikrál Günther ze Schwarzburgu vážně onemocněl a projevil záměr o smír s Karlem. Jednání započatá 22. května byla uzavřena a zpečetěna smlouvou ze dne 26. května 1349. Günther se vzdal nároku na římský trůn a náhradou dostal do zástavy některá říšská města s důchody ve výši 20 tisíc hřiven stříbra. Günther však svou porážku dlouho nepřežil a již v červnu zemřel. Karel mu vzdal velkorysou úctu, když se osobně zúčastnil jeho pohřbu.", "V letech 1348–1349 zasáhla Evropu ničivá pandemie moru, která dostala přiléhavé označení černá smrt. Lidé hledali původce této zkázy a Židé, kteří podle pověstí trávili studny a potraviny, znesvěcovali hostie a jimž zároveň mnozí dlužili nemalé částky, byli ideálním terčem jejich zloby. Evropou se šířily strašlivé pogromy. Již v listopadu 1348 došlo v Augsburgu k masakru, při němž byli pobiti židovští obyvatelé města. V březnu 1349 pak Karel IV. město omilostnil, ale požadoval od jeho představitelů zaplacení židovské daně. Židé byli \"služebníky komory krále\", a ten je mohl dát do zástavy. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy za", "Itálie procházela chaotickým obdobím a mnozí volali po schopném a rozhodném panovníkovi, který toto říšské území stmelí. Tehdy již slavný Francesco Petrarca psal Karlovi plamenné výzvy, aby nezapomínal na Itálii, kde najde „\"samu hlavu monarchie“\". Vyměnili si několik dopisů, v nichž se Karel snažil vyjadřovat v podobném duchu jako jeho humanistický partner. V roce 1350 se v Praze objevil jiný humanista,", "Královna Anna Falcká porodila 17. ledna 1350 Karlovi vytouženého syna, který byl pojmenován Václav. Karel svého mladičkého syna brzo zasnoubil s Annou Svídnickou, dědičkou Svídnicka a Javořicka, totiž slezského území, které stále zůstávalo samostatné. Malý Václav však 28. prosince 1351 zemřel a o něco později, 2. února 1353, byl následován Annou Falckou. Karel se tak musel opět rozhodnout, kdo se stane jeho novou manželkou. Jeho rozhodnutí Evropu překvapilo, Karel se sám zasnoubil s Annou Svídnickou, původní nevěstou svého syna Václava, díky čemuž poté připojil k zemím Koruny české Horní a Dolní Lužici. Slavná svatba Karla a Anny Svídnické se konala zřejmě v červnu 1353 v Budíně. Českou královnou byla mladičká Anna korunována o dva měsíce později.", "", "Snahy Karla IV. o císařskou korunovaci byly dříve zhaceny papežem Klementem VI. Po Klementově smrti roku 1352 zahájil proto Karel jednání s novým papežem Inocencem VI., která však nic zásadního nepřinesla. V létě roku 1354 dospěl Karel k přesvědčení, že nastala správná chvíle pro získání císařského titulu. Na den svatého Václava roku 1354, v době kdy pobýval v Horní Falci, vydal král Karel rozkaz k jízdě do Itálie, čímž opět překvapil Evropu, především papeže sídlícího v Avignonu. Postupoval poměrně pomalu, kromě intenzivních vyjednávání a politických setkání ho zpomalovalo velmi důkladné sbírání relikvií. Dne 6. ledna 1355 byl Karel v Miláně korunován lombardskou korunou na krále lombardského. Karel pak přebýval v Pise, kde", "Ještě před římskou jízdou se Karel IV. pokusil sepsat české královské právo a kodifikovat ho v jednom zákoníku. Ten vznikal postupně zhruba od roku 1350 a v létě 1355 už se rýsovala jeho téměř konečná podoba. Dostal později název \"Maiestas Carolina\", ale toto pojmenování je doloženo až k roku 1617. Vycházel zčásti z právních představ posledních přemyslovských králů, ale Karel do něj zakomponoval především vlastní zkušenosti a znalosti. Při sestavování mu pomáhal pravděpodobně", "S císařskou korunou na hlavě, mohl nyní Karel realizovat své dlouhodobé plány v říši. Ve spolupráci se saským vévodou Rudolfem a za přispění kancléře Jana ze Středy připravoval císař návrh na úpravu svodu právních zásad, podle nichž se měla řídit volba římského krále. Prvních 23 článků nového zákoníku bylo přijato říšským sněmem v Norimberku 10. ledna 1356. Zbývajících sedm článků pak bylo přijato na sněmu v Metách 25. prosince 1356. Nový zákon vešel později ve známost jako Zlatá bula Karla IV. a stal se základním ústavním zákonem říše až do jejího zániku roku 1806. Zlatá bula stanovovala, že volbu římského krále provádí", "V letech 1355–1356 vyvinul Karel a jeho diplomaté značné úsilí ve snaze urovnat konflikt mezi Francií a Anglií, ale snaha nakonec nevedla k žádnému výsledku. Důvodem bylo zřejmě i to, že jeho nabídky především vůči francouzské straně nebyly zdaleka nezištné – žádal například navrácení měst", "V západní Evropě, zejména ve Francii se začala projevovat společenská krize a to především růstem zločinnosti, obecnou nejistotou, úpadkem mravů a pohoršlivým životem církve. Proticírkevní nálady se brzy začaly šířit i do oblastí říše. Závažnosti problému si byl vědom i císař, který vystoupil na říšském sněmu v Mohuči v březnu 1359 s vážnou výzvou na adresu církve. Císař", "Jedním z největších cílů Karlovy císařské politiky bylo vymanit papeže z vlivu francouzského krále. Karel se všemi dostupnými prostředky snažil přesídlit papeže z tzv. avignonského zajetí do Říma. Roku 1362 se novým papežem stal Urban V. Císař přijel v květnu 1365 na okázalou návštěvu do Avignonu, podle některých kronikářů v doprovodu tří tisíc osob. Konala se zde slavnostní hostina, které se účastnil císař, papež, kardinálové a vévoda Ludvík z Anjou a týden se rokovalo o důležitých otázkách doby, patřila sem například křížová výprava proti Turkům a tíživá situace Francie a Itálie způsobená řáděním žoldnéřských band. Jednalo se také o císařově plánované korunovaci na arelatského krále, s čímž papež hájící francouzské zájmy nesouhlasil. Císař však svůj záměr uskutečnil a 4. června 1365 se dal v Arles korunovat. Byl tak prvním od časů císaře Fridricha I. Barbarossy. Poté, co", "Po smrti Karlovy manželky Anny Svídnické připadlo českému království nejen Svídnicko a Javorsko, ale také Dolní Lužice, která připadla Karlovým a Anniným společným dětem, tedy především jejich synovi Václavovi IV.. Dle smlouvy s Wittelsbachy mělo Lucemburkům připadnout také Braniborsko, pokud by se braniborský kurfiřt Ota V. Bavorský nedočkal dědiců. Vzrůstající moc Lucemburků byla trnem v oku především Karlovým sousedům polskému Kazimírovi a uherskému Ludvíkovi. Oba tito panovníci uzavřeli proti Karlovi komplot a získali na svou stranu i Otu V. Bavorského, k nim se pak přidali i bavorští vévodové, Otovi bratři. Karel se však nepřátel nezalekl a rozhodl se konflikt řešit vojenskou silou. Šťastná souhra náhod však rozbila nepřátelskou koalici, Karel totiž zasnoubil a posléze oženil svého syna", "Po připojení Braniborska se císař začal zabývat intenzivní myšlenkou prosazení svého nejstaršího syna a dědice, velmi milovaného Václava IV. na římský (dnešní terminologie římsko-německý) trůn. Nebyl to rozhodně jednoduchý cíl, Karel musel kurfiřty uplácet penězi a mnoha privilegii a výhodami. Sám Václav musel vedle Karla slibovat říšským knížatům, že pokud bude zvolen, potvrdí jim všechna císařská a královská privilegia. Císař Karel volbou syna také porušil svůj vlastní zákon, Zlatou bulu.", "Roku 1376 přesídlil Karel IV. papeže Řehoře XI. přes značný odpor francouzského krále do Říma. Císař si uvědomil, že by papežův konflikt s odbojnými profrancouzskými kardinály mohl přerůst v otevřený rozkol, schizma. Dále Karla trápilo případné následnictví po uherském a nyní také polském králi Ludvíkovi I. Velikém. Ludvík totiž zasnoubil svou dceru Kateřinu s francouzským princem Ludvíkem Orleánským. Francouzský dvůr od zásnub očekával, že se Ludvík ujme vlády v Uhrách, ale také Neapolsku a Provenci. Karel IV. se rozhodl tyto negativní faktory řešit a přes pokročilý věk a onemocnění dnou se vydal spolu se svým synem a nástupcem Václavem na cestu do Francie. Do Francie Karel cestoval přes Cáchy, kde si odpočinul před další cestou. 20. prosince 1377 pak poblíž města Cambrai překročil francouzské hranice. 22. prosince 1377 vjel Karel se skvělým a reprezentativním průvodem po boku svého syna do Cambrai. Francouzský král Karel V. poslal svému strýci a vznešenému hostu naproti výkvět francouzského panstva a rytířstva. Císaře velmi trápila dna a jízda na koni mu", "Po návratu z Francie došlo k tomu, čeho se Karel obával – papežskému schizmatu, vládli dva papežové, kteří se navzájem nazývali kacíři. Karel již neměl čas schizma zvrátit a to se později mělo negativně projevit především za vlády jeho syna Václava. Poslední Karlovo nařízení z 2. listopadu 1378 se týkalo české mince; i za jeho panování byla měna inflací velmi znehodnocena a Karel udělal opatření k její ochraně. Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu, nejspíše z koně či ze schodů. Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho v", "", "Karel IV. byl asi 173 cm vysoký muž, jehož postava připomínala dnešního dobře stavěného atleta. Klasická podoba s vousy, delšími vlasy a mírně ustupujícím čelem zřejmě odpovídá skutečnosti, ale dobové portréty nám nic neříkají o drsném způsobu života, který Karel vedl. Časté cvičení se zbraněmi, účast v bitvách či na turnajích a později i typická strava vyšších vrstev na něm zanechaly své stopy. Již jako šestnáctiletý utržil první válečné šrámy a ty s rostoucím věkem přibývaly. Podle profesora Emanuela Vlčka měl četná poranění v obličeji, z nichž se nejvýrazněji projevovala sečná rána u kořene nosu poblíž pravého oka. I jeho údy nesly stopy mnoha zhojených ran. Šlo například o zlomeniny loketní a lýtkové kosti nebo o těžké zranění levého kolene. Kromě toho začal být v pozdějším věku velmi sužován typickou chorobou bohatších vrstev – dnou. Ta ho velmi trápila a často nemohl kvůli jejím projevům několik dní chodit. Další anatomická zkoumání jeho ostatků ukázala například to, že Karel měl až do své smrti všechny zuby a pouze jeden malý zubní kaz.", "Nejmasivnější zranění, které Karel a jeho kronikáři dokonale utajili ve všech směrech, utrpěl na podzim, s největší pravděpodobností v říjnu, roku 1350. Za příčinu Karlova několikaměsíčního ochrnutí byla zahraničními kronikáři považována otrava, domácí prameny o události unisono pomlčely (pravděpodobně na popud samotného Karla IV.). Karel se zřejmě zúčastnil rytířského turnaje, byl při něm sražen na zem a poranil si čelist a páteř. Hypotéza docenta Jiřího Ramby, že se tak stalo v Itálii, je podložena jen nepřímo, prameny (králův itinerář) naopak dokládají císařovu přítomnost v Praze. Doc. Ramba tak usuzuje pouze na základě skutečnosti, že o léčení Karla IV. psal italský kronikář Mateo Villani, ten však nepíše o úrazu ale pouze o otravě Ukázala se přímá souvislost mezi úrazem deformovanou krční páteří a nově zjištěnými vyhojenými zlomeninami dolní čelisti, které nalezl docent Jiří Ramba při dodatečném vyšetření královy lebky. Z mohutnosti Karlovy čelisti je zřejmé, že muselo jít o velmi těžký úder, aby vyvolal tak komplikované a život ohrožující zranění. Šlo buď o klasický úder, nebo náraz brady při pádu na tvrdou podložku. Současné násilné zvrácení hlavy přivodilo poranění krčního úseku páteře. Mechanismus zranění páteře později potvrdili profesor Jan Bartoníček a docent Jan Šprindrich. Úder byl veden na střed brady, kterou krátkodobě působící velká rázová síla symetricky vylomila v rozsahu šesti předních zubů (řezáků a špičáků). Spotřebovaná kinetická energie se přenesla tělem a větvemi čelisti až na kloubní výběžky, které se zlomily a tahem svalů se posunuly směrem dovnitř a sesunuly se dolů. Vznikla zrcadlově věrná čtyřnásobná zlomenina dolní čelisti. V novém postavení se obě hlavice přihojily a přes funkční zatěžování (žvýkáním) se jen částečně vrátily do původní tvaru. U tohoto typu zlomenin se zkrácením úlomků", "Karel IV. v sobě spojoval několik zdánlivě protichůdných charakterových vlastností – byl to zbožný člověk a rytíř a zároveň chladný a pragmatický politik a kalkulátor, který se neštítil i poněkud nečistých metod k prosazení svých cílů. Byl nepochybně velmi nadaný všemi směry, což dokazují i jeho jazykové schopnosti – plynně se domluvil pěti jazyky (latina, francouzština, němčina, čeština, italština) a v diplomatických jednáních toho dokázal obratně využívat. Jeho zbožnost se projevovala například sbíráním relikvií a častými meditacemi. Naopak zahraničními kronikáři občas zmiňovaná lstivost (Karel Lstivý je jeden z jeho přídomků) spočívala mj. v tom, že pokud se mu to hodilo,", "Karel proslul jako zakladatel hradů, většina z nich nesla jeho jméno. Mezi ty nejdůležitější", "1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou, Anna však zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, která mu porodila prvního syna,", "Roku 2005 Česká televize uspořádala anketu Největší Čech, v níž diváci měli zvolit největší osobnost českých dějin. Šlo o soutěž založenou na formátu britské BBC \"Greatest Britons\". Za největšího Čecha byl zvolen právě Karel IV., když získal 68 713 hlasů. S odstupem druhý skončil Tomáš Garrigue Masaryk, který získal 55 040 hlasů. Karel IV. je vyobrazen též na české bankovce o nominální hodnotě 100 Kč, která je v oběhu od 30. června 1993. Roli krále Karla v českém kolektivním vědomí ilustruje i fakt, že se stal součástí populární kultury. K jeho oblibě přispěla například hudební komedie Zdeňka Podskalského z roku 1973 \"Noc na Karlštejně\", natočená na motivy stejnojmenné hry Jaroslava Vrchlického. Ve filmu Karla ztvárnil Vlastimil Brodský. O Karlově životě pojednává i komedie \"Slasti Otce vlasti\" režiséra Karla Steklého z roku 1969. Mladého panovníka zde hrál Jaromír Hanzlík. U příležitosti 700 let od Karlova narození natočila roku 2016 Česká televize výpravný snímek \"Hlas pro římského krále\", pojednávající především o vztahu Karla a jeho otce Jana. Roli Karla IV. získal Kryštof Hádek. Karel IV. je hrdinou i jedné z nejznámějších českých básní, kterou napsal Jan Neruda, a již zařadil do své poslední sbírky \"Balady a romance\". Báseň se nazývá \"Romance o Karlu IV.\" Král v ní pije víno se svým pobočníkem Buškem z Velhartic a vyznává, byť s jistou trpkostí, náklonnost k českému národu." ] }

{ "title": [ "Racionální Bézierova křivka.", "Definice.", "Použití.", "Příklady.", "Lineární Bézierovy křivky (n = 1).", "Kvadratické Bézierovy křivky (n = 2).", "Kubické Bézierovy křivky (n = 3)." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Jedná se o zobecnění Bézierových křivek. Pokud chce uživatel modifikovat tvar Bézierovy křivky, musí vybrat příslušný řídicí bod a změnit jeho polohu. To nemusí být vždy jednoduché a vyžaduje to jistou zkušenost. Tento problém se podstatně komplikuje v třírozměrném prostoru. Přirozenou se potom jeví metoda, která každému bodu řídicího polygonu přiřadí „váhu“ – reálné číslo, jehož změnou se mění tvar křivky. Největším přínosem racionálních Bézierových křivek je možnost manipulace s tvarem křivky bez nutnosti měnit polohy bodů řídicího polygonu.", "Bézierova křivka \"n\"-tého stupně pro \"n+1\" zadaných kontrolních bodů, které tvoří tzv. \"řídicí polygon\", je pro formula_1 definována jako přičemž formula_3 je \"i\"-tý Bernsteinův polynom \"n\"-tého stupně: Bernsteinovy polynomy tvoří bázi vektorového prostoru polynomu a splňují rekurentní vzorec: formula_5, navíc formula_6, dále formula_7. Je tak umožněn stabilní číselný rekurzivní výpočet hodnoty Bézierovy křivky pomocí Casteljauova algoritmu:", "V počítačové grafice se Bézierovy křivky používají k definování křivek a ploch v rámci CAD, při vektorových grafikách (např. SVG) a k popsání písma (např. PostScript Type 1 a CFF-OpenType).", "", "Dva kontrolní body \"P\" a \"P\" určují lineární Bézierovu křivku, která odpovídá úsečce mezi těmito dvěma body. Křivka je specifikována jako:", "Kvadratická Bézierova křivka je dráha, která je popsána funkcí C(t) pro body \"P\", \"P\" a \"P\":", "Kubické Bézierovy křivky mají velký význam pro praxi, protože jsou skládány z menších dílů, kde můžeme jednoduše definovat spojitost v řídících (koncových) bodech jednotlivých segmentů. Další výhodou je omezený vliv změny polohy jednoho bodu na tvar celé křivky. Pro rasterizaci Beziérovy křivky se většinou používá adaptivní algoritmus de Casteljau. Čtyři body (\"P\", \"P\", \"P\" a \"P\") určují kubickou Bézierovu křivku. Křivka začíná v bodě \"P\" a pokračuje směrem \"P\" a dále směrem na \"P\" a \"P\". Obecně křivka skrz body \"P\" a \"P\" neprochází – tyto body určují pouze tvar křivky, přičemž \"P\" určuje směr, kterým křivka z bodu \"P\" vychází. \"P\" určuje směr, kterým se křivka přibližuje k bodu \"P\". Vzdálenost mezi body \"P\", \"P\" a mezi body \"P\", \"P\" určuje „jak dlouho“ se křivka pohybuje ve směru kontrolního bodu \"P\" a \"P\", před tím než se stočí ve směru bodu \"P\". Pro každý parametr \"t\" Bézierovy křivky může být určen tečný vektor odvozením z výchozí rovnosti. Přitom je délka vektoru měřítkem pro rychlost „postupu“ na křivce." ] }

{ "title": [ "Film.", "Historie.", "Poznámka." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "K rozvoji filmu, jako technickému vynálezu, jako druh umění, kulturního, společenského a hospodářského fenoménu došlo koncem 19. století. První veřejné představení uskutečnili francouzští vynálezci kinematografického přístroje bratři Auguste a Louis Lumièrové 28. prosince 1895 v Paříži. V českých zemích se poprvé promítalo 15. července 1896 v Karlových Varech a již na počátku srpna 1897 natočila americká společnost vůbec první film v Čechách věnovaný pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě, jež byly pod názvem The Horitz Passion Play uvedeny téhož roku v USA. První české snímky natočil Jan Kříženecký a v roce 1898 je promítal na Výstavě architektury a inženýrství v Praze v pavilonu Český kinematograf (\"Svatojánská pouť v československé vesnici\", \"Poslední výstřel\", \"Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech\"). V témže roce realizoval hrané snímky: \"Dostaveníčko v mlýnici\", \"Výstavní párkař a lepič plakátů\", \"Smích a pláč\". Před 1. světovou válkou vzniklo několik filmových společností (mj. Kinofa, Ilusion, ASUM), jež kromě Lucernafilmu, založeného a zařízeného Milošem Havlem, záhy zanikly. Z raného období jsou známy filmy: \"Zkažená krev\" (1913), \"Zamilovaná tchyně\" (1914), \"Pan profesor, nepřítel žen\" (1914), \"Ahasver\" (1915), \"Pražští adamité\" (1917) a mnoho dalších. Po vzniku Československa v roce 1918 nastal rozkvět filmové produkce. Roku 1921 byly v Praze vystavěny stálé filmové produkce.", "První filmy promítali bratři Lumièrové v roce 1895, ovšem pouze dokumentární (příjezd lokomotivy na nádraží) a viděli v tom pouhou pouťovou atrakci. Patří jim však zásluha za promítání filmu na plátno pro celý sál plný lidí. Teprve další Francouz, Georges Méliès, naučil film vyprávět příběhy (\"Cesta na Měsíc\", \"Cesta do neznáma\", \"Dobytí pólu\"). Postupně se film stával médiem poměrně oblíbeným, zpočátku zejména žánr grotesky, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Charlie Chaplin. V americké vesničce Hollywood, nyní předměstí Los Angeles, byla vybudována filmová studia, která se postupně rozrostla na největší světovou „továrnu na sny“. Časem získal film (původně černobílý a nezvukový, natáčený kamerou s ruční klikou) různé technické vymoženosti. Nejdříve motor, zajišťující rovnoměrné natáčení i promítání, potom také zvuk (v roce 1927 byl natočen první zvukový film prezentovaný v Berlíně – \"Jazzový zpěvák\") a barvu. Brzy se z filmu stal jeden z nejvýznamnějších uměleckých průmyslů 20. století. Nejlepší filmy (popřípadě herci, režiséři, kameramani, střihači a jiné filmové profese) jsou pravidelně odměňovány cenami, z nichž nejprestižnější je cena Americké filmové akademie Oscar. Vedle filmů hraných se prosadily i filmy animované, a to jak kreslené, tak loutkové. Ve filmech se uplatňují filmové triky, které tak někdy kombinují hraný a animovaný film. V dnešní době už se ale k vytváření filmových iluzí používají zpravidla počítačové a digitální technologie. Na přelomu 20. a 21. století se do mezinárodního povědomí dostala nová generace českých filmařů jako jsou například: Jan Svěrák, Vladimír Michálek, Jan Hřebejk, Saša Gedeon, Petr Zelenka, Alice Nellis. Zatím největší úspěch slavil v České republice i ve světě Oscarem oceněný film \"Kolja\" (1996) Jana Svěráka. Nominaci na Oscara získaly filmy: \"Musíme si pomáhat\" (2000) Jana Hřebejka a \"Želary\" (2003) Ondřeje Trojana. K rozvoji filmu přispěla i televize, která nejen promítá filmy určené původně do kin, ale natáčí i vlastní televizní filmy. Specialitou televizní filmové tvorby jsou televizní seriály.", "Mnoho hraných a animovaných filmových děl je postaveno na umělecké fikci, velké stylizaci a iluzi, filmová díla toho typu bývají téměř vždy (více či méně) odlišná od všední reality, velmi často je zde uplatněn umělecký princip básnické licence () [licencia poetika]. S realitou (reálný svět) jako takovou pracuje především dokumentární film, což je zcela samostatný a specifický filmový žánr." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Orientace na internetu.", "Historie.", "Základní služby internetu.", "Sociální sítě.", "Způsoby připojení k internetu.", "Česká republika.", "Závislost." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "Internet jsou volně propojené počítačové sítě, které spojují jeho jednotlivé síťové uzly. Uzlem může být počítač, ale i specializované zařízení (například router). Každý počítač připojený k internetu má v rámci rodiny protokolů TCP/IP svoji IP adresu. Pro snadnější zapamatování se místo IP adres používají doménová jména, například: www.wikipedia.org Slovo internet pochází z mezinárodní (původně latinské) předpony inter () a anglického slova net (network, ). Původně šlo o označení jedné ze sítí připojených k internetu, avšak došlo k zobecnění pojmu, který dnes označuje celou síť.", "Většina zajímavých informací je na internetu soustředěna do WWW (webové stránky). Pro usnadnění orientace ve stránkách vznikly specializované služby. Abychom se dostali k informacím, které hledáme, používáme tzv. odkazy. Nejznámějšími službami, které systematicky s odkazy pracují, jsou:", "První vizi počítačové sítě nalezneme v povídce z roku 1946. V únoru 1958 byla založena agentura ARPA (později DARPA, v podstatě grantová agentura pro řešení krátkodobých projektů v malých týmech), která měla po úspěšném vypuštění Sputniku v SSSR zajistit v období studené války obnovení vedoucího technologického postavení USA. Dne 29. října 1969 byla zprovozněna síť ARPANET se 4 uzly, které představovaly univerzitní počítače v různých částech USA. Síť byla decentralizovaná, takže neměla žádné snadno zničitelné centrum a používala pro přenos dat přepojováním paketů (data putují v síti po malých samostatných částech, které jsou směrovány do cíle jednotlivými uzly sítě). Od té doby počet připojených počítačů i uživatelů exponenciálně roste.", "V rámci internetu mohou uživatelé využívat mnoho služeb. Služby jsou zajišťovány počítačovými programy a programy navzájem komunikují pomocí protokolů. Protokoly jsou obvykle definovány v dokumentech RFC, které nejsou normami, ale spíše doporučeními, která se všichni snaží dodržovat, aby dosáhli bezproblémové komunikace. Dobrovolnost dodržování těchto dokumentů a jejich snaha o jejich naplňování odpovídá podstatě svobodného fungování samotného internetu. Mezi základní služby internetu patří:", "Sociální sítě se stávají novým komunikačním kanálem. Pomocí sociálních sítí se prostřednictvím internetu sdružují lidé, kteří by se jinak fyzicky nemohli setkat. V současné době (počátek 21. století) prožívají sociální sítě rychlý rozvoj, který je urychlován nově vznikajícími technologiemi (Web 2.0, blog a podobně). O popularitě sociálních sítí svědčí i fakt, že se do nich připojuje stále více uživatelů. Účel sociálních sítí se různí, některé slouží ke sdílení informací a k zábavě, jiné pomáhají hledat práci, případně sdružují etnika nebo umělce. Známé sociální sítě jsou například:", "Mezinárodní dálkové spoje dosahují v internetu velmi vysokých přenosových rychlostí, avšak tyto vysokorychlostní spoje nedosahují až ke koncovým uživatelům, kteří jsou k internetu připojeni prostřednictvím tzv. „poslední míle“. Samotné připojení uživatelů je realizováno různými technologiemi. Uživatelé se někdy spojují do skupin, aby ušetřili náklady nebo naopak dosáhli na dražší, ale rychlejší připojení. Zprostředkovatele připojení k internetu označujeme Internet service provider (ISP). V současnosti existuje několik možností pro připojení počítače k internetu: O kvalitě připojení rozhoduje:", "Česká republika byla k Internetu připojena dne 13. února 1992, kdy byla na ČVUT v Praze předvedena funkční zahraniční linka do města Linec. V listopadu 2008 mělo připojení k internetu 32 % domácností a na jaře 2009 mělo přes 90 % domácích počítačů v ČR možnost připojit se k internetu. Nejrozšířenějším typem připojení v domácnostech bylo bezdrátové (36 %), nejčastěji realizované technologií Wi-Fi, následované pevnou telefonní linkou s ADSL (25 %) a kabelovou přípojkou (23 %). Připojení prostřednictvím mobilního telefonu vykázalo pouze 5 % a kdysi nejvyužívanější technologie dial-up (vytáčené připojení) zanedbatelná 2 %. Nejvíce počítačů bylo připojeno rychlostí 2 Mbit/s (20 %) a 4 Mbit/s (19 %), uživatelů s rychlostí do 1 Mbit/s bylo 36 %. 14 % uživatelů internetu si není vědomo, jakou rychlost připojení k internetu používají. Rychlost připojení v domácnostech byla poskytovateli připojení k síti internet průběžně navyšována. V roce 2007 disponovalo rychlostí 2 Mbit/s a vyšší 36 % uživatelů, v září 2008 se tento podíl zvýšil již na 51 %. „Bezdrátovému připojení dávají přednost především lidé, pro které je nejdůležitějším parametrem cena, nikoliv rychlost připojení. Kromě toho existuje také poměrně velká skupina těch, kteří nemají a nechtějí v domácnosti pevnou linku a zároveň nemají možnost připojit se prostřednictvím kabelu. Tito lidé také obvykle volí poskytovatele bezdrátového připojení“, uvedl Michal Peca ze společnosti Factum Invenio. Vládní strategie Digitální Česko počítala, že v roce 2013 bude ve městech minimálně 10 Mbit/s. To se ale nenaplnilo ani v roce 2015, jak ukazují reálné rychlosti připojení. Strategie Digitální Česko 2.0 a Evropská komise počítají s tím, že v roce 2020 bude všude dostupné minimálně připojení 30 Mbit/s.", "Podobně jako u jiných věcí, existuje i možnost závislosti na internetu. Studií a materiálu zpracovaného na toto téma je ovšem minimum a tato forma závislosti je často podceňována." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Debaty." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Dekrety prezidenta republiky byly vydávány jako mimořádné řešení, kdy nebylo vzhledem k okupaci možné vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavní listinou. Vláda Velké Británie považovala odsuny německých menšin za způsob jak vyřešit národnostní problémy v Evropě a uvažovala o této možnosti již na počátku druhé světové války. Vycházelo se ze zkušeností při výměně křesťanského a muslimského obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem po první světové válce a při přesunech obyvatel v rámci Britského impéria. Československá vláda v londýnském exilu nezávisle na britské vládě také zvažovala odsun německé menšiny. Po nacistickém teroru proti českému obyvatelstvu, který byl rozpoután v reakci na atentát na Heydricha v červnu 1942, získala Benešova vláda od Velké Británie ústní souhlas s odsunem, který byl vázán na souhlas Spojených států a Sovětského svazu. V roce 1945 odsun Němců odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:", "Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht – bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly. Bývalý český premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že česká vláda „nevidí důvod pro jakékoliv zpochybňování Benešových dekretů a pro jakékoliv otevírání této otázky.“ Podle předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndta Posselta patří Benešovy dekrety na „smetiště dějin“. V roce 2019 byl soudně potvrzen restituční nárok vdově po Karlovi des Fours Walderode, který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Podle prezidenta Zemana došlo tímto rozhodnutím k prolomení Benešových dekretů. Sporná je také konfiskace majetku členů lichtenštejnské knížecí rodiny, kteří se v 1930 přihlásili k německé národnosti a hlava jejich rodiny, vládnoucí kníže František Josef II., údajně spolupracoval se Sudetoněmeckou stranou, ale v době druhé světové války měli lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Geografie.", "Historie.", "20. století.", "Nezávislost a mezinárodní mise.", "Současná situace.", "Mezinárodní vztahy.", "Demografie.", "Jazyky.", "Administrativní dělení.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "1" ], "content": [ "Východní Timor je rozvojový zemědělský stát s významnými ložisky ropy (těžba se pohybuje kolem 20. místa na světě) a zemního plynu. Pěstuje se rýže, kukuřice, maniok, batáty, káva, čaj, tabák, kokosová palma a kaučukovník. Významná je těžba dřeva, zvláště vzácného santalu. Chovají se buvoli, skot, kozy, ovce, prasata a koně. Významný je rybolov i řemeslná výroba jako je tkání látek a košíkářství. Ve Východním Timoru existuje kolem 30 dialektů. Jejich počet na tak malém území je dán hornatým terénem, který znesnadňoval mísení jednotlivých kultur. Číst a psát umí přibližně polovina populace, negramotnost je vyšší u žen. Průměrná délka života je 60,7 roku. Problémem v některých oblastech zůstává nedostupnost nezávadné pitné vody.", "Ostrov Timor se nachází v ostrovní části Jihovýchodní Asie, přes 400 km severně od severního pobřeží Austrálie. Nachází mezi 8° a 10° jižní šířky a 124° a 128 ° východní délky. Je součástí jihovýchodní Asie a jedním z ostrovů v Malých Sundách. Na severu ostrova jsou Ombaiův průliv, Wetarské úžiny a větší Bandské moře. Timorské moře odděluje ostrov na jihu od Austrálie. Povrch státu ve východní části ostrova je převážně hornatý, střed země vyplňuje hornatina, přesahující 2000 m n. m. Nejvýše vystupuje masiv Ramelau (nejvyšší bod ostrova Tatamailau s nadmořskou výškou 2963 m n. m.) Řeky jako je Lacio jsou krátké, ve vlhkém ročním období vodné. Průměrné roční teploty vzduchu se pohybují v nížině mezi 26 °C a 27 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 500 až 1500 mm, na návětrných svazích hor vyšší, ale nepřesahuje 2000 mm. Převažuje zde přirozeně vlhké, tropické podnebí. Mění se zde suché a deštivé období. Díky vypalování lesů zde dochází k odlesňování a erozi půdy. V nejvýchodnější oblasti ostrova se rozkládá pohoří Paitchau a jezero Ira Lalaro. Tato oblast je součástí národního parku Nino Konis Santana, první místní chráněné oblasti. Tento národní pak obsahuje poslední zbývající tropické suché zalesněné oblasti v rámci země. Hostí řadu jedinečných rostlinných a živočišných druhů a je řídce obydlená. Na jeho severním pobřeží leží řada ohrožených korálových útesů. K Východnímu Timoru patří také exkláva Oecusse a řada ostrovů, z nichž největší jsou Atauro a Jaco.", "Ostrov Timor byl původně obydlen v rámci pravěkých migrací v australasijského regionu, pravděpodobně z Austrálie a Nové Guiney před 40 000 roky. Kolem roku 3000 př. n. l. na Timor migrovaly austronéské kmeny a rozvinuly zde zemědělství, které prakticky až do nedávné minulosti zajistilo tamějším obyvatelům soběstačnost. V průběhu dalších let Timor integroval migraci Malajců z Indočíny a jižní Číny. Později se ostrov stal zastávkou čínských a indických obchodníků s otroky, santalovým dřevem, medem a voskem. Nejstarší písemný záznam o Timoru je z 14. století, který o něm mluví jako o součásti jávské říše Majapahit. Na začátku 16. století jej objevili i Evropané; tehdy na něm objevili mnoho oblastních panství, z nichž největší bylo Wehali s hlavním městem Laran. Od 16. století byl portugalskou kolonií. Ke konci éry španělských Habsburků na portugalském trůnu (1580-1640) Timor padl do rukou Nizozemců, kteří v 19. století (1859) získali jistý vliv právě nad východní částí tohoto ostrova. Později se však dostal zpět pod portugalskou nadvládu. Hranice mezi západní (indonéskou) a východní (portugalskou) oblastí ostrova byla přesně určena až za I. světové války, v roce 1916. Během celého období kolonizace zůstával Východní Timor relativně nerozvinutý, jeho obyvatelé vázáni k zemědělství a skromnému způsobu života, založeném na tradicích. Žili v jednoduchých obydlích v menších, oddělených vesnických komunitách.", "Během II. světové války jej od února 1942 do února 1943 okupovala japonská vojska. Odehrála se zde \"Bitva o Timor\", které se ze strany spojenců zúčastnily především australské a britské jednotky. V roce 1974 začal na Východním Timoru proces dekolonizace. Na jeho konci, 28. listopadu 1975 vyhlásil Východní Timor nezávislost, ale 7. prosince (2 dny po návštěvě prezidenta Forda) byla Indonésií provedena mohutná invaze na východní část ostrova (s hlavním záběrem na hlavní město Dili). Indonésii sice patří západní polovina ostrova, předtím ale sama uvedla, že na území Východního Timoru nemá žádný historický nárok. „Rozbuškou“ konfliktu zřejmě byla tamější politická strana FRETLIN, jež se těšila slovní podpoře tehdejší komunistické garnitury Čínské lidové republiky. Z toho pramenily obavy Indonésie (které se rozšířily na Spojené státy, Austrálii a další země), že by oblast mohla spadnout do komunistické sféry vlivu. Proto byla Indonésie na mezinárodním poli Spojenými státy omlouvána a veta Washingtonu otupovala resoluce OSN z té doby. Následovala dlouhá partyzánská válka, při níž indonéské síly postupovaly i proti civilistům s velkou krutostí – z populace 700 000 obyvatel zahynulo nejméně 100 000. Smrt civilní obyvatelstvo nenašlo pouze při konfliktu, ale též při následném poválečném chaosu, který trval mnoho let – podle detailní statistiky \"Komise za pravdu, uznání a umírnění situace na Východním Timoru\" je minimálně 102 800 případů přímo spojených s indonéskou invazí, z toho 84 200 následkem hladu a vypuknutí nemocí. Političtí zástupci Východního Timoru, např. José Ramos-Horta, u Organizace spojených národů požadovali, aby se tímto konfliktem více zabývala a přispěla k urovnání této kritické situace, ale do roku 1978 nedosáhl ani žádné významné rezoluce, a postupem času ani povědomí v médiích o probíhající katastrofě Timořanů (první mezinárodní mise na postižené území dorazily až v roce 1999). V době invaze naopak Indonésie nadále přijímala dodávky zbraní, mířící k ní ze Západu, zejména ze Spojených států. Teprve zesílení mezinárodního tlaku (který se v 80. letech omezoval na formální protesty s předchozím tichým schválením invaze) a politické změny v Indonésii způsobily, že se indonéská vojska stáhla a 20. května 2002 se Východní Timor stal nezávislou republikou. Jeho prvním prezidentem se stal Xanana Gusmao, respektovaný bojovník za nezávislost.", "V květnu 1999 podepsaly Indonésie a Portugalsko dohodu zprostředkovanou Organizací spojených národů, která obyvatelům východního Timoru umožnila hlasovat o případné nezávislosti. V referendu organizovaném OSN 30. srpna 1999 hlasovalo pro nezávislost Východního Timoru na Indonésii 78,5 % účastníků referenda. Během nepokojů a násilností (zejména ze strany ozbrojenců, kteří odmítali nezávislost Východního Timoru) bylo zabito 1000 – 2000 civilistů. Indonéské jednotky se pod silným mezinárodním tlakem stáhly, předtím ale samy nebo s podporou timorských milicí zničily infrastrukturu ostrova. Díky mezinárodním misím a misím OSN se situace postupně stabilizovala. Po stažení mírových jednotek OSN v roce 2005 však na jaře 2006 propukla další vlna nepokojů, které dosáhly takové míry, že bylo nutno evakuovat cizí státní příslušníky. Přítomnost OSN byla proto následně opět posílena, ovšem akce ozbrojenců, kteří jsou proti nezávislosti, stále pokračují: v roce 2008 povstalci těžce postřelili prezidenta José Ramos-Hortu, držitele Nobelovy ceny za mír. I když byl v kritickém stavu, nakonec útok přežil a po několika měsících se vrátil do svého úřadu. Ve Východním Timoru se vystřídalo pět různých mezinárodních misí:", "Politická situace v zemi se postupně mírně zlepšuje: hlavním směrem premiéra Xanana Gusmay je \"Strategický plán rozvoje pro období let 2011-2030\", který předpokládá využití finančních prostředků z prodeje ropy (Petroleum Fund) na rozvoj infrastruktury a veřejných služeb v zemi. Vztahy s Indonésií se v poslední době zlepšily; problém však je např. s vymezením přesné hranice obou zemí, kdy v roce 2010 bylo z 5 000 lokalit dohodnuto jen 900. Východní Timor měl v plánu stát se od 10 let od svého vzniku členem Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Členské státy ASEAN však zatím nepovažují Východní Timor za plně suverénní zemi s plným vlivem vlády a fungující ekonomikou. Proto zatím pouze zkoumají, jak se vláda dokáže vypořádat se samosprávou své země. Bezpečnostní situace v hlavním městě Dili nebyla standardní: docházelo zde ke každodenním násilnostem, byly vypalovány domy. Většina tohoto násilí byla páchána pouličními gangy nebo členy náboženských sekt. Politické strany tyto akce sice přímo nepodporují, ale vzniklé situace využívají. Předpokládalo se, že v roce 2012 všechny mezinárodní sily odejdou z Východního Timoru a východotimorská vláda bude schopna zajistit vnější i vnitřní bezpečnost země. V roce 2016 je v zemi i hlavním městě klid a pořádek. V srpnu 2016 zde zasedá ASEAN.", "Tradičními spojenci Východního Timoru je z místních zemí Malajsie a Singapur. Dobré vztahy má i se státy, které jí poskytují mezinárodní pomoc: především s Austrálií a dále i s USA, Evropskou unií, Japonskem a Portugalskem. Česká republika nemá ve Východním Timoru zastupitelský úřad ani jiné oficiální zastoupení. České zájmy zde zastupuje velvyslanectví České republiky v Indonésii v Jakartě. Od února 2008 zde však má zastoupení Evropská unie (velvyslanec Carlos Rey Salgado), která si zde postavila pro své politické a obchodní aktivity \"Dům Evropy\".", "Celkem žije ve Východním Timoru 1 143 667 obyvatel. Největší hustota osídlení je v oblasti okolo hlavního města tohoto státu – Dili. Gramotnost populace je přes 50 %; negramotnost je vyšší u žen. Průměrná délka života se pohybuje okolo 60,7 let. Nezaměstnanost ve Východním Timoru se pohybuje na velice nízké úrovni (okolo 4 %). Problémem je však vysoká negramotnost, téměř polovina populace žije pod hranicí chudoby. Inflace se zde pohybuje okolo 1,9 %. Zaměstnanost je zde rozdělena do dvou částí – 24 % služby, 10 % průmysl a 64 % zemědělství. Roku 1994 zde bylo 11 nemocnic a celkem 330 zdravotnických zařízení. Vládní výdaje na zdravotnictví činily v roce 2006 bylo 150 dolarů na osobu. Míra porodnosti je šest porodů na jednu ženu. Náboženských skupin je zde více, ale naprosto s 96,9 % převažují katolíci. Protestantů je v populaci 2,2 %, muslimů 0,3 %.", "V zemi existují dva úřední jazyky – tetum a portugalština. Nejvíce lidí hovoří právě jazykem tetum, dále pak ostatními domorodými jazyky jako jsou mambai, makasai, tetum terik a mnoha dalších. Tyto ostatní jazyky dosahují téměř 40 %. Celkem se ve Východním Timoru mluví 30 dialekty. Jejich počet je dán vysoce hornatým terénem, který znesnadňoval mísení jednotlivých kultur.", "Východní Timor se dělí do 13 administrativních distriktů: Hlavní město Dili leží v distriktu Dili. Tyto distrikty se dále dělí na 65 podokresů (subdistrikts), 443 sucos a 2336 obcí.", "O Východním Timoru zpívá zpěvačka Shakira v písni Timor, která vyšla v roce 2005 na jejím albu Oral Fixation Vol. 2." ] }

{ "title": [ "Písmena mimo abecedu.", "Varianty.", "Velikost písmen.", "Česká abeceda." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Abeceda neobsahuje všechna písmena, užívaná v daném jazyce, protože se používají i písmena z jiných, cizích abeced ve jménech osob a v zeměpisných názvech. Např. v češtině se běžně vyskytují německé nebo maďarské přehlásky, vyznačující se dvojtečkou, případně dvojčárkou. K tomu dopomáhá i to, že německé psací stroje bývaly průkopnické a znalost němčiny bývala téměř všeobecná. Podobně, i když ne tak často, se vyskytují i jiná latinková písmena s diakritikou. Kromě toho je ovšem také dlouhá řada jiných znaků písma, symboly, která nejsou písmeny. Těmi nejběžnějšími jsou interpunkční znaménka a číslice.", "Abeceda „mezinárodní“ s následujícími 26 znaky, tj. základní znaky bez háčků, čárek, či jiných diakritických znamének a bez spřežek, je shodná s anglickou abecedou: A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Kromě diakritických znamének většina abeced (včetně např. polštiny) neuznává za samostatné písmeno ani Ch a spřežky obecně. Zvláštností je W, \"dvojité V\", anglicky \"dvojité U\", polsky \"VU\", původem zdvojení \"V\", chápané a také psané jedním tahem jako jedno písmeno - ligatura. Uspořádaností se liší abeceda od alfabetického písma, tedy obdobné sadě bez určeného pořadí. V praxi se oba tyto pojmy nerozlišují. Jako písmo se také označuje jednotlivá sada grafického provedení písma (např. karolinské písmo), moderně označované spíše jako font.", "Evropská písma, jako latinka a cyrilice, mají (díky osvícencům), jednu zvláštnost oproti všem ostatním písmům, a to dvě verze znaků, velká a malá písmena, majuskule a minuskule. Proto i jejich sady jsou dvojí a jednotlivá písmena tak mají tyto dvě verze.", "Česká abeceda se skládá ze 42 písmen včetně znaků s diakritikou a 1 spřežky: Další standardizované sady české abecedy, jako je tzv. psací nebo Comenia script, patří do kategorie řezů, fontů a podobných variant písma, které lze tvořit neomezeně. Písmeno F [s výjimkou slov doufat, zoufat, (nespisovné) fous a zvukomalebných slov (jako foukat, fičet, frčet, funět, uf, fí), včetně jejich dokonavých verzí a odvozenin (jako zoufnout si, uzoufat se, fouknout, profrčet)] a písmena G, Q, W, X se v současnosti neužívají v původně českých slovech, ale jen slovech cizích čili přejatých z jiných jazyků. To se týká především jmen, jako např. fráze, profese, Quido, bowling, lexikon. Po zdomácnění se nahrazují zpravidla běžnějšími obdobami, zejména Q se mění na spřežku KV (kvalita) a W na V. Kromě těchto písmen se v původem českých slovech nevyskytuje ani specificky české (i když nejen české) písmeno Ó (vyjma slov emfatických, např. móře), které vymizelo z českých slov v důsledku hláskových změn ve 14. století, kdy hláska ó přešlo do hlásky ů. V moderní češtině je tak příznakem hovorovosti a je ozvláštňujícím prostředkem, netvoří se tím jiná slova. Kromě toho se ve jménech a názvech užívají i znaky jiných latinkových abeced, zejména přehlásky, např. německé (Ä, Ö, Ü, v případě potřeby ale nahrazované spřežkami AE, OE a UE). Zcela jiné české písmo je rovněž český těsnopis, který má kromě oficiální soustavy Herout-Mikulík i několik zcela různých verzí jiných." ] }

{ "title": [ "Formy.", "Podle regionu.", "Evropa.", "Antika.", "Severní Evropa.", "Křesťanská Evropa.", "Teorie o původu.", "Asie.", "Starověký Přední východ a Indie.", "Judaismus.", "Východní Asie.", "Moderní čarodějnictví.", "Populární kultura." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "2", "2" ], "content": [ "Jako čarodějnictví se označuje několik fenoménů, a to především:", "", "", "V antickém Řecku existoval na čarodějnice ambivalentní pohled, byly jim přisuzovány zlé úmysly, sexuální nenasytnost a ohrožování společenského řadu, někdy však byly považovány za krásné, mocné a laskavé. Magie provozovaná lidovými vrstvami byla nazývána goetia a patřili do ní praktiky tradičně spojované s čarodějnictvím jako jsou kletby nebo milostná kouzla. Už v starém Řecku existovalo do jisté míry pronásledování čarodějnic, například v Athénách byla v 5. stol. př. n. l. upálena žena za praktikování nekromantie. Nejslavnějšími řeckými čarodějnicemi byly thesálské čarodějnice uctívající bohyni Hekaté, o kterých se tradovalo, že dokáží z nebe stáhnout měsíc. V řeckých mýtech vystupují mocné čarodějky jako Kirké nebo kolchidská princezna Médeia. Výrazně negativní názor na čarodějnictví, respektive na záškodnou a neoficiální magii, měli Římané. Už v roce 450 př. n. l. byl vydán zákon proti \"venefica\", škodlivé magii, a na začátku 2. století př. n. l. byli v Římě praktikanti magie dokonce hromadně pronásledováni. Ve 2. stol. n. l. byl z čarodějnictví obžalován slavný římský spisovatel a filozof Lucius Apuleius, před soudním tribunálem se však dokázal obhájit. Za vlády císaře Diokleciána na přelomu 3. a 4. stol. n. l. byl v Římě za čarodějnictví ustanoven trest smrti upálením. Tato opatření byla způsobena strachem elit z magie, neměla však žádný náboženský základ.", "Vikingům byla známa magie zvaná seidr, praktikovaná především ženami a v noci. Její praktikantky se nazývaly \"valy\" či \"völvy\" a mýty a pověsti o nich mluví ve většině případů příznivě. Věřilo se, že v noci sedlají zvířata, například vlky a medvědy, či dřevěné hole a jezdí na nich na svá setkání. Se seidrem byla spojována především bohyně Freya, která s ním seznámila ostatní bohy. U Slovanů byl praktikant záškodné magie nazýván \"koldun\", v případě ženy \"kolduňa\", zatímco ostatní uživatelé magie byli nazýváni \"vedun\", \"vědma\" a mnoha dalšími výrazy. V roce 1071, ještě v pohanské době, byly v Rostově dvěma kouzelníky z neúrody obviněny čarodějnice a jejich činnost nakonec vedla k úmrtí mnoha žen. Jak bylo chápáno čarodějnictví u Keltů, není známo, Tacitus ovšem popisuje ženy v dlouhých černých řízách s pochodněmi v ruce, které společně s druidskými hudebníky povzbuzovaly keltské válečníky. Zda šlo o druidky či někoho jiného, není jasné.", "V počátcích křesťanské éry bylo čarodějnictví chápáno jako praktikování kouzel, věštění, často za pomoci démona. Prvním známým případem odsouzení a popravy pro čarodějnictví v křesťanském období je případ Priscilliana, biskupa z Ávily, který byl roku 385 uškrcen na příkaz vzdorocísaře Magna Maxima poté, co jej udali galští biskupové. Spolu s ním bylo zabito i šest dalších hispánských kněží, jejichž názory se blížily gnosticismu. Charakteristické je, že církevní autority včetně papeže Siricia a biskupů Martina z Tours a Ambrože z Milána proti popravě protestovaly. Představy o smlouvě s Ďáblem se objevily až v 10. století ve spisu \"Canon Episcopi\" a až do 12. století byly v literatuře čarodějnice běžně nazývány \"bonae feminae\" („dobré ženy\"). V počátcích křesťanství byla víra v čarodějnictví považována za pohanskou pověru. Zážitky čarodějnic byly považovány podle oficiálního učení za halucinace a přestože v 9. století už byly v některých zemích zavedeny zákony trestající čarodějnictví smrtí, nedošlo k žádnému rozsáhlému pronásledování. V 11. stol. psal biskup Burchard z Wormsu o ženách, které uctívají bohyni Dianu a opouštějí své tělo, aby mohly letět na noční setkání, kde však nejsou fyzicky přítomny. To je první představa o sletu čarodějnic. V polovině 13. století pronásledoval kacíře i čaroděje v německých zemích mnich Konrád z Marburgu, jednalo se však spíš o exces, který skončil Konrádovou smrtí. Roku 1231 ustanovil císař Fridrich II. Sicilský za čarodějnictví trest smrti upálením. Ve 14. se pak ve Francii začalo pro noční slety používat slovo sabat. Začalo se věřit, že čarodějnice jsou na sabatu fyzicky přítomny a obcují tam s Ďáblem. Obraz, který se o nich objevil, byl velmi podobný představě o kacířích a v 15. století začalo být čarodějnictví považováno za herezi, např. v kázáních mnicha Bernardina ze Sieny. V tomto období byl setřen rozdíl mezi černou a bílou magií, dokud měla kouzla přinášet zdar a štěstí, tak byla tolerována, podezřelé bylo vyvolávání zlých duchů. Rituály měly pohanské a mystické původy, kombinované s křesťanskými motivy, v mnohých zaklínadlech vystupovaly jak křesťanští světci, tak i mytologické postavy. Velmi problematickou se také jeví hranice mezi povoleným kouzelnictvím a zakázaným čarodějnictvím. Soustavné pronásledování čarodějnic začalo ve Francii a severní Itálii kolem roku 1340, zesílilo na sklonku 15. století. Roku 1484 vydal papež Inocenc VIII. bulu \"Sumus desidernatis\", čímž pronásledováním čarodějnic pověřil Svatou inkvizici. Návodem k rozpoznávání, pronásledování a trestání čarodějnic se záhy stal spis \"Malleus maleficarum\" z pera fanatického inkvizitora Heinricha Institoria. Pronásledování vyvrcholilo na přelomu 16. a 17. století, kdy byl popraven největší počet obětí zejména v německých zemích, Švýcarsku a Skotsku. Procesy ale víceméně probíhaly po celé Evropě, účastnili se jich protestanti stejně jako katolíci. Pronásledování probíhalo ve vlnách, spojených s lidskou nespokojeností (hladomory, epidemie, etc.), jednalo se ale o úzkou spolupráci všech společenských vrstev. Stále více se angažoval stát, ke stíhání čarodějnic byl vybudován speciální soudní aparát. Velmi často se využívalo mučení a po jednom obvinění následovalo mnoho dalších, založených na vynuceném doznání. Jeden z nejkrutějších procesů nastal na počátku 17. století v německém Bambergu, popraveno bylo více než 300 lidí včetně dětí. V tomto období se pronásledování čarodějnic rozšířilo i do amerických kolonií. Neblaze proslulé jsou zvláště procesy ve městě Salemu. Konec procesů nastal v průběhu 18. století. Poslední obětí čarodějnických procesů v Evropě byla švýcarská služka Anna Göldi, popravená roku 1782. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 40 000 a 100 000, údaj devět milionů,tradovaný na konci 19. století, je naprosto nepodložený. Některých oblastí se pronásledování dotklo velice mírně či dokonce vůbec, příkladem jsou území obývaná vyznavači pravoslaví, ale také Polskolitevský stát, Uhry nebo Španělsko. Příčina tohoto rozsáhlého pronásledování není zcela jasná, mezi možné vlivy patří například napětí mezi katolíky a protestanty, renesanční zájem o magii, který mohl oživit víru v čarodějnictví, války, neúroda a očekávání příchodu Antikrista. S procesy a obzvláště s knihou \"Malleus maleficarum\" se také často pojí nařčení z antifeminismu. Na počátku 18. století však převládl skeptický pohled a popravy postupně opadly, vliv na to mohly mít obavy elit o vlastní bezpečí a společenský řád a také nástup osvícenství. V 19. století se opět začala svobodně praktikovat lidová magie spojovaná s čarodějnictvím, která ve 20. století ovlivnila vznik Wiccy a novopohanství. Dobové zákony postihovaly pouze šarlatánství, většinou po obvinění nespokojeným klientem, a přestože sporadicky stále docházelo k lynčování, tak takové jednání stát trestal.", "Okolo původu fenoménu čarodějnictví středověké Evropy se rozpoutala během 20. století rozsáhlá odborná diskuse. Byly vyvolány především britskou antropoložkou Margaret Murray, která ve své knize \"The Witch-Cult in Western Europe\" (Čarodějnický kult v západní Evropě) z roku 1921 přišla s teorií, že středověké čarodějnice přímo navazovaly na pohanství a dokonce na neolitický kult plodnosti. Přestože její teze byly všeobecně odmítnuty, měly velký vliv na vznik kultu Wicca. V roce 1966 však italský historik Carlo Ginzburg prokázal existenci kultu plodnosti jménem Benandanti, s kterým byl na přelomu 16. a 17. století inkviziční proces. Od té byla dokázána existence dalších podobných kultů a kořeny evropské čarodějnické praxe a jejího obrazu jsou hledány v šamanismu.", "", "Starověké prameny o čarodějnictví na Předním východě se týkají především Mezopotámie. V této oblasti existovalo v opozici vůči oficiální kněžské magii, Chammurapiho zákoník trestal záškodná kouzla trestem smrti a objevuje se v něm i zkouška vodou. Čarodějnická praxe byla tvořena především magií slov a manipulací s figurkami či panenkami a čarodějnicím byla přisuzována schopnost neviditelnosti, procházení zdí, narušování kosmického řádu a přivození nemoci, neplodnosti či rituální nečistoty. S čarodějnicemi je často spojován noční démon Lilitu. Čarodějnictví bylo nazýváno \"kašapu\" „otrávení“, \"kašu\" „svázání“ a množstvím výrazům související se slinami a jejich použitím k záškodné magii. Čaroděj byl nazýván \"rakhu\" „ten, kdo používá slin“, a v sumerštině \"gal-ukh-zu\" „člověk, který to umí se slinou“ a \"ugh-dugga\" „ten, který mumlá při plivání“, čarodějnice \"kadištu\", \"ištaritu\" nebo \"ba ́arum ša muši\" „noční lovkyně“. U Chetitů musela být praktikantem čarodějnictví žena, která nenáleží k oficiálnímu kněžstvu, ale byla znalá lidových praktik. Označovala se ideogramem \"shugi\" „stará“. Ve starověké Indii bylo čarodějnictví velmi rozšířeno. Zmiňují se o něm i náboženské sbírky. Atharvavéda, čtvrtá védská sbírka, obsahuje mnoho zaklínadel, používaných proti chorobám, k ochraně polí, milostným kouzlům nebo zničení nepřátel. Staroindické zákoníky či politický spis Arthašástra uvádějí, že se čarodějných praktik používalo ke špionáži nebo tajnému osvobozování vězňů. Učebnice erotiky Kámasútra obsahuje návody k provádění milostné magie. V Indii se rozlišovaly magické a mystické schopnosti \"siddhi\" dosažené \"čistými\" prostředky, především pomocí jógových cvičení a askeze, od zlovolného čarodějnictví, spojeného s démony a konaného obvykle v noci na žárovištích, kde se spalovali mrtví, často za pomoci lidských ostatků. Dochoval se rovněž návod, jak může čaroděj dosáhnout stavu vidjádhárů, nadpozemských bytostí, nadaných znalostí budoucnosti, dlouhověkostí a schopností létat. Je třeba navázat styk s vidjádhárskou ženou, a pokud počne, vyjmout z ní plod a ten sníst. Čarodějnictví bylo v Indii pronásledováno. Trestem bylo vyhnanství, pokud by pomocí kouzel spáchán jiný zločin, tak smrt nebo vysoké finanční kompenzace. Zákoníky uvádějí, že muž, který použije magii na vůči své ženě či snoubence, nemá být trestán.", "V judaismu byl stejně jako v Mezopotámii směšován pojem čarodějnictví a černé magie. Patří do něj praktiky nekromantů nazývaných slovem \"šoel ́ov\" „ten, kdo zpovídá přízrak“ a \"doreš el ha-metim\" „ten, kdo zpovídá mrtvé“, z nichž nejznámější je čarodějnice z Endoru. Další formou bylo \"kášaf\", jež souvisí se skrytem či temnotou. Jeho praktikant se nazýval \"mekhashshef\", a měl být vyloučen ze života společenstv, kdežto praktikantka \"mekashshefah\" zasluhuje trest smrti. Židům bylo známé také uhranutí \"quiah\" („závist“, „žárlivost“) a zlé oko \" ́ajin ra ́ah\". Čarodějové byly jinak nazýváni \"n ́hašim\" „hadi“. Ve Starém zákoně lze nalézt několik přímých a jednoznačných zákazů čarodějnictví.", "V Číně existovali čarodějnice i čarodějové zvaní \"wu\", známí už z nejstarších historických textů. Z období pozdní dynastie Čou existují záznamy o odstupu státních kněží vůči čarodějům. Wu vypuzovali zlo a choroby z obydlí a provozovali své řemeslo ve stavu transu a jejich ústy mohli mluvit mrtví, posedlí byly nazýváni \"ling-pao\". V Koreji jsou čarodějkami vždy ženy nazývané \"mudang\", často od narození slepé. Jejich praxe je spojená s extatickým tancem a má blízko k sibiřskému šamanismu. V Jižní Koreji existují dodnes praktikující \"mudang\", patří ale k nejnižším sociálním vrstvám.", "V současnosti se k čarodějnictví hlásí především vyznavači kultu Wicca a jiných novopohanských náboženství. Je také praktikováno i bez náboženského obsahu, především ve spojení s věštěním a bylinkářstvím. Má blízko zmíněnému novopohanství, ale také k neošamanismu a New Age. Wicca je náboženství, které založil v polovině 20. století Gerald Gardner jako mysterijní tradici uctívající Bohyni a Boha, inspirovanou pohanstvím, lidovým čarodějnictvím i klasickým okultismem. Později z ní vzešli další tradice z nichž k nejznámějším patří Saská Wicca, Dianická Wicca nebo Reclaiming. K ostatním významným čarodějnickým tradicím patří italská Stregheria a Feri, orientovaná na extatické zkušenosti a sexuální mystiku. K pronásledování a zabíjení mužů, žen a dětí obviněných z čarodějnictví stále dochází v subsaharské Africe, v Indii, v Saúdské Arábii, nebo v Papui Nové Guineji.", "Čarodějnictví se kromě mýtů, pověstí a pohádek objevuje i v současné populární kultuře, především v fantasy a horroru, příkladem může být film Čarodějky z Eastwicku nebo knihy jako Čaroděj ze země Oz či Čarodějky na cestách. Mnoho děl je také inspirováno čarodějnickým procesy jako filmy Čarodějky ze Salemu nebo Kladivo na čarodějnice, moderní čarodějnictví se zas odráží v seriálech Buffy, přemožitelka upírů nebo Čarodějky." ] }

{ "title": [ "Pravěk.", "Germánské kmeny a střety s Římskou říší.", "Christianizace (6. století – 843).", "Středověk (843–1517).", "Svatá říše římská.", "Defragmentace, vzestup Habsburků.", "Počátky novověku (1517–1789).", "Reformace a protireformace.", "Třicetiletá válka.", "Absolutismus.", "Od francouzské revoluce ke sjednocení (1789–1871).", "Francouzská revoluce a napoleonské války.", "Březnová revoluce.", "Sjednocení Německa.", "Německé císařství (1871–1918).", "Bismarckova éra.", "Vilémovské Německo.", "První světová válka.", "Výmarská republika (1919–1933).", "Nacistické Německo (1933–1945).", "Poválečné Německo (1945–1990).", "Obsazení.", "Obtížná cesta ke znovusjednocení.", "Současné Německo (po roce 1990)." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Objev čelisti \"Homo heidelbergensis\" roku 1907 potvrdil výskyt člověka na území současného Německa již před 600 000 lety. Světově nejstarší kompletně dochovaný soubor loveckých zbraní byl objeven ve skrývce uhelného dolu v Schöningenu v Dolním Sasku. Během let 1994 až 1998 bylo vyzdviženo osm dřevěných oštěpů dlouhých 1,8–2,25 m, s odhadovaným stářím 380 000 let. Roku 1856 byly ve vápencové jeskyni v údolí Neandertal u Düsseldorfu nalezeny fosilizované kosti neznámého vyhynulého druhu", "Etnogeneze germánských kmenů zůstává dosud předmětem debat. Podle historičky Averil Cameron proběhl proces formování během nordické doby bronzové nebo nejpozději v navazující předrománské době železné. Během 1. století př. n. l. začaly germánské kmeny obývající jižní Skandinávii a severní Německo expandovat na jih, východ a západ. Dostaly se do kontaktu s keltskými kmeny Galů, dále s kulturami Íránců, Baltů a Slovanů ve střední a východní Evropě. Faktické a detailnější znalosti o rané historii germánských kmenů jsou vzácné. Badatelé se musí spokojit s římskými záznamy, lingvistickými podobnostmi, archeologickými nálezy a relativně novými, ale nadějnými výsledky archeogenetických studií. V polovině 1. stol. př. n. l. nechal Julius Caesar během svého galského tažení zhotovit první známé mosty přes řeku Rýn a vedl přes ně vojenský oddíl na území tamních germánských kmenů. Po několika dnech, aniž by narazil na germánské bojovníky (kteří ustoupili do vnitrozemí) se Caesar vrátil na západní břeh řeky. Kolem roku 60 př. n. l. Svébové vedení náčelníkem Ariovistem dobyli území galského kmene Aeduů západně od Rýna. Následné plány na zalidnění oblasti germánskými osadníky z východu narazily na silný odpor Caesara, který již započal svoje ambiciózní tažení s cílem podrobit si všechny Galy. Julius Caesar se roku 58 př. n l. se Svéby střetl a následně je porazil v bitvě u Vogéz a donutil Ariovista ustoupit zpátky za Rýn. Císař Augustus považoval", "Na troskách západořímské říše vytvořili Frankové za vlády Chlodvíka I. v Galii vlastní království. Germánští Frankové v čele s merovejskými panovníky si záhy podrobili četné jiné germánské kmeny sídlící východně od Rýna, jako byli Burgundi nebo Alamani ve Švábsku. To se stalo jako vévodství součástí franské říše po porážce v bitvě u Tolbiaka v roce 496. Již král Chlothar I. v druhé polovině 6. století ovládal velkou část západního území nynějšího Německa a vedl výpravy proti Sasům. V roce 531 zničili Sasové a Frankové společnými silami říši Durynků. Podmaněným germánským kmenům bylo dovoleno podržet si své vlastní právo, současně však byly nuceny odvrhnout pohanské bohy a přijmout křesťanství. Za jejich polonezávislé vládce ustavili Merovejci vévody franského nebo místního původu. Římské provincie, ležící severně od Alp na území dnešního Německa, byly christianizovány již ve 4. století. Zdejší církevní organizace, jako například v Augsburgu, dokonce přečkala zánik římské říše na konci 5. století. Někdy kolem roku 600 započaly křesťanské misie podnikané do teritorií pohanských kmenů v divoké Germánii. Mniši", "", "V roce 843 byla franská říše rozdělena verdunskou smlouvou mezi Karlovy vnuky, což však nezabránilo dlouhodobým konfliktům mezi jednotlivými částmi říše. Východofranská říše, jíž obdržel jako svoji doménu Ludvík Němec, se na přelomu 9. a 10. století pozvolně proměnila v německou říši. Germánské kmeny byly definitivně sjednoceny na počátku 10. století za vlády Jindřicha I. Ptáčníka z otonské dynastie. Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ (\"„Regnum Teutonicorum“\"). Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí. Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (\"Reichsfürsten\"). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid, čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo", "Interregnum skončilo v roce 1273 zvolením Rudolfa I. Habsburského, který tak zahájil vzestup habsburského rodu na pozici nejmocnější dynastie v říši. V roce 1308 byl králem zvolen Jindřich VII. z rodu Lucemburků. Jindřichův vnuk, císař Karel IV., se pokusil obnovit císařskou autoritu vůči nyní prakticky nezávislým říšským knížatům. Hlavním těžištěm své moci přitom učinil české království. Za jeho vlády byla v Praze v roce 1348 založena první univerzita ve střední Evropě. Zlatou bulou z roku 1356 bylo stanoveno, že každý budoucí německý vládce bude volen čtyřmi světskými a třemi církevními voliteli (Král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a arcibiskupové Mohuče, Trevíra a Kolína). Kolem roku 1350 zachvátila Německo stejně jako celou Evropu zhoubná epidemie černé smrti. To společně s relativním přelidněním, neúrodou a přírodními katastrofami zapříčinilo smrt asi třetiny obyvatelstva. Židé, jimž byly tyto pohromy kladeny za vinu, byli tvrdě pronásledováni a mnozí z nich uprchli do Polska. Důsledkem těchto", "", "Počátek reformace se datuje do 31. října 1517, kdy Martin Luther zveřejnil na dveřích kostela ve Wittenbergu 95 tezí, v nichž se vyslovil proti odpustkům a jiným nešvarům v církvi. O čtyři roky později byl za to z církve vyloučen, nicméně reformace se v té době už nezadržitelně šířila Německem. V roce 1519 se stal císařem Karel V., za jehož panování se habsburská říše povznesla na největší světovou mocnost. Zahraničněpoliticky se zapletl do dlouhotrvajícího konfliktu s Osmany a s Francií, podporovanou papežem. Tím bylo oslabeno Karlovo postavení v říši, který se tak nemohl účinně postavit šíření reformace. Luther, ukrývající se na hradě Wartburgu, zatím do němčiny přeložil Bibli, což spolu s Gutenbergovým vynálezem knihtisku v polovině 15. století položilo základy zrodu moderního Německa. Císařův bratr, Ferdinand I., chtěl skoncovat s tolerancí luteránů, proti čemuž ale protestovala evangelická", "Roznětkou třicetileté války se stala třetí pražská defenestrace v roce 1618 a následné povstání protestantských českých stavů proti císaři. Českým králem byl zvolen Friedrich Falcký, načež vojsko císaře Ferdinanda II. vtáhlo do Čech. Poté, co bylo vojsko českých stavů rozhodně poraženo v bitvě na Bílé hoře, v roce 1620, byl Friedrich vypuzen ze země a do roku 1623 ztratil i Falc. Když dánský král, Kristián IV., pronikl v roce 1625 do severního Německa, vstoupila válka do své další fáze. Ovšem již v dalším roce podlehl Kristián císařskému vojsku, jemuž velel český šlechtic Albrecht z Valdštejna. Katolíci poté obsadili Pomořansko, Meklenbursko a Jutsko. Zdálo se, že válka skončila přesvědčivým vítězstvím katolíků a císař proto v roce 1629 vydal", "Sjednocením Braniborska a pruského vévodství za vlády velkého kurfiřta, Fridricha Viléma I., započal v roce 1640 rozmach Braniborska-Pruska, které se tak domohlo postavení nejvlivnějšího německého knížectví. V roce 1701 se kurfiřt Friedrich III. prohlásil jako Friedrich I. „králem v Prusku“. Jeho nástupce Fridrich Vilém I. významně posílil pruskou armádu a založil vysoce centralizovaný stát. Mezitím francouzský král Ludvík XIV. dobyl další části Alsaska a v letech 1688 až 1697 pronikl dokonce do Porýní. Ludvík těžil především ze zaneprázdněnosti císaře válkou s osmanskými Turky, kteří neustále ohrožovali Rakousko. V roce 1683 byli však díky zásahu polského krále Jana Sobieského a některých německých knížat poraženi u Vídně. Následně ztratili Turci vládu nad Uherskem, jež bylo dobyto císařskými vojsky a záhy se stalo novým místem pro kolonizaci německých osadníků. Habsburské Rakousko se tak vyvinulo ve skutečnou evropskou velmoc. Volbou saského kurfiřta Friedricha Augusta I. polským králem v roce 1697 vznikla personální", "", "Po vypuknutí velké francouzské revoluce vypověděla koalice Pruska a Rakouska v roce 1792 Francii válku. Po počátečních úspěších utrpěla koalice v září téhož roku porážku v bitvě u Valmy. Podle basilejského míru musela říše přenechat Francii všechna německá území na levém břehu Rýna. Do roku 1809 následovaly další čtyři koaliční války s Francií. V roce 1799 uchopil ve Francii vládu Napoleon Bonaparte. V roce 1803 byly z jeho iniciativy zrušeny téměř všechny církevní a menší německé světské státy, stejně jako většina svobodných měst. Současně Napoleon povýšil Bavorsko, Sasko a Württemberg na království. V roce 1805 podlehlo Rakousko Napoleonovi v „bitvě tří císařů“ u Slavkova. Následně muselo odstoupit svá severoitalská území a také Vorarlbersko a Tyrolsko. Když se v dalším roce 16 německých knížat spojilo v Rýnském spolku, jenž byl pod ochranou Napoleona, vzdal se František II. (od roku 1804 císař", "Po Napoleonově pádu v roce 1814 se evropští státníci a politici sešli na vídeňském kongresu. Cílem byla reorganizace evropských záležitostí, v čemž měl hlavní slovo kníže Metternich. Mezi hlavní politické principy přijaté na vídeňském kongresu náležely restaurace, legitimace a vzájemná soudržnost evropských panovnických rodů za účelem potlačení jakýchkoliv revolučních a nacionalistických idejí. K dosažení tohoto účelu se Rakousko, Prusko a Rusko spojily v tzv. svaté alianci. Místo zaniklé Svaté říše římské byl založen Německý spolek (\"Deutscher Bund\"), který představoval volnou unii 39 států (v čele s Rakouskem), disponujících spolkovým sněmem scházejícím se ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1817 uspořádaly studentské buršácké spolky (německy \"Burschenschaften\"), inspirované liberálními a vlasteneckými myšlenkami a toužící po sjednocení Německa, slavnost na hradě Wartburg. Svého vrcholu dosáhlo studentské hnutí na hambašské slavnosti v květnu 1832. V roce 1819 svolal kníže Metternich konferenci do Karlových", "Po zdolání revoluce zavedla konzervativní reakce tvrdá policejní opatření proti liberální opozici. Teprve na počátku 60. let došlo k uvolnění poměrů. V Německu vznikly v tomto období nové politické strany a odborová hnutí, jako například předchůdkyně nynější Sociálnědemokratické strany Německa (SPD). V roce 1862 byl pruským ministerským předsedou jmenován konzervativní a reakcionářský Otto von Bismarck. O dva roky později vyvrcholily spory o Šlesvicko a Holštýnsko mezi Pruskem a Dánskem dánsko-německou válkou, v níž Prusko, na jehož stranu se připojilo taktéž Rakousko, Dánsko porazilo. To bylo poté nuceno odstoupit obě země vítězům. Společná správa Šlesvicka-Holštýnska ovšem vedla ke vzrůstu napětí mezi Rakouskem a Pruskem. Z Bismarckova podnětu proto v roce 1866 vypukla prusko-rakouská válka. Prusové, jímž velel Helmuth von Moltke, dosáhli v této", "", "Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala monarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřčeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva. Založením Německé říše vznikl ohromný jednotný ekonomický prostor, což společně s francouzskými válečnými reparacemi připravilo půdu pro razantní hospodářský růst Německa. Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (\"Kulturkampf\") se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla, strany Centrum. Neněmecké části obyvatelstva říše, jako byly například polské, dánské nebo francouzské menšiny, byly vystaveny tvrdé germanizační politice a diskriminaci. Další potenciální hrozbu představoval podle Bismarcka vzestup sociálních demokratů, kteří měli v úmyslu odstranit stávající politické a společenské uspořádání. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti", "V roce 1888 zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn Friedrich III. vládl pouhých 99 dnů. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, Vilém II. Pruský Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“ zapříčinily v roce 1890 Bismarckův pád. Po Bismarckově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Brzy ovšem nastolil nový, agresivní zahraničněpolitický kurs, jehož cílem bylo posílit roli Německa ve světové politice (\"Weltpolitik\"). Jelikož smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem", "Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce 1914 k vypuknutí první světové války. Podnětem k ní se stalo zavraždění rakouského následníka trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda, srbským nacionalistou v bosenském Sarajevu 28. června 1914. Mezi skutečné příčiny je zahrnována německo-francouzská animozita, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku, ruská agresivní politika na Balkáně a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše proti Francii, Velké Británii, Rusku, Itálii a mnoha dalším menším států (Belgie, Srbsko atd.). Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také Blízký Východ a německé kolonie v zámoří. Na západní frontě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové a opotřebovávací válce s mnoha krvavými bitvami (bitva u Verdunu či bitva na Sommě).", "Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa parlamentní demokracii. Byla ustavena prozatímní vláda v čele s kancléřem Friedrichem Ebertem, který se zanedlouho stal prvním prezidentem. V platnost vstoupila řada reforem (osmihodinová pracovní doba, volební právo pro ženy). V lednu 1919 bylo zvoleno národní shromáždění, které se však nesešlo v tehdy neklidném Berlíně, nýbrž ve městě Výmaru. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. výmarská ústava. Mladá německá republika se však ihned po svém zrodu musela potýkat s komunistickým povstáním Spartakovců, které bylo potlačeno v lednu 1919 jednotkami Freikorpsů – dobrovolníků vracejících se z fronty. Přitom byli zavražděni komunističtí vůdci Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht. Do poloviny roku 1919 byly všechny pokusy o ustavení komunistických republik rad zmařeny zásahem armády (Reichswehr) a Freikorpsů. Jako poslední byla poražena Bavorská republika rad v Mnichově. Ve francouzských Versailles mezitím probíhala mírová konference, jejímž výsledkem byla Versailleská smlouva podepsaná 28. června 1919. Německo se v ní muselo vzdát Alsaska a Lotrinska, území kolem měst Eupen a Malmédy, Severního Šlesvicka, Hlučínska a města Memel. Obnovené Polsko obdrželo Poznaňsko, Západní Prusko a část Horního Slezska. Všechny německé kolonie byly předány vítězným spojencům. Porýní bylo demilitarizováno a průmyslově významné Sársko bylo na příštích 15 let svěřeno do správy Společnosti národů. Počet vojáků a důstojníků Reichswehru byl omezen na 100 000. Podobně tvrdě bylo redukováno i německé válečné námořnictvo a letectvo. Německo a jeho spojenci navíc přijali plnou odpovědnost za rozpoutání války a byli nuceni zavázat se k placení válečných reparací. Tyto ponižující mírové podmínky roznítily vlnu nevole po celé zemi, čímž byl nový demokratický režim vážně oslaben. Všeobecné nespokojenosti s Versailleskou smlouvou využil v roce 1920 extrémně pravicový politik Wolfgang Kapp, jenž v čele", "Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálněsocialistického uchopení moci. Již 28. února 1933 bylo po požáru říšského sněmu, z něhož Hitler obvinil komunisty, přijato nouzové nařízení, kterým se rušila všechna zásadní základní lidská práva obsažená ve výmarské ústavě. Komunistická agitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon. Kolem 10 000 sociálních demokratů a komunistů byla zatčeno a uvězněno. Mnoho ze zadržených bylo popraveno. Na základě zmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou státní moc. Tímto zákonem Hitler zdánlivě legálním způsobem nastolil nacionálněsocialistickou diktaturu. Liberální ústava výmarské republiky se nálezala v troskách. Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo zglajchšaltování („usměrnění“) celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Všechny ostatní politické strany se buď sloučily s NSDAP nebo byly zakázány. Stejný osud stihl také odbory a různé profesní organizace. Sjednáním konkordátu s Vatikánem si nacistický režim zajistil loajalitu katolické církve v Německu. Stále větší problém představovala pro Hitlera SA, paramilitární organizace NSDAP. Vůdce SA, Ernst Röhm, toužil začlenit své SA-many do řad pravidelné armády, jejímž velitelem se hodlal stát. Tím ovšem narušoval Hitlerovy záměry. 30. června 1934 proto Hitler nařídil Röhma a jeho podřízené zatknout a bez soudu popravit. Tato událost vstoupila do dějin jako „noc dlouhých nožů“. Na místo SA nastoupila SS pod velením Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Tomu záhy podléhalo gestapo (tajná státní policie) a nově zřízené koncentrační tábory, kam byly umisťovány všechny politicky (sociální demokraté, komunisté) a rasově (židé) nežádoucí osoby. Později spadala do Himmlerovy kompetence veškerá policie v nacistickém Německu. Hitler tak vyřadil jakoukoliv možnou opozici vně i uvnitř NSDAP. Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 se Hitler nechal jmenovat vůdcem („Führer“). Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k různým etnikum, obzvláště vůči židům. Diskriminace a perzekuce židů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněm tzv. norimberské rasové zákony namířené proti židům. Ti pozbyli německé státní občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Tímto zákonem bylo postiženo kolem 500 000 lidí. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho židů. Ekonomická opatření jako například výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení. V roce 1935 bylo Sársko opět integrováno do německé říše. V témže roce byla znovu zavedena branná povinnost. Hitler následně obnovil německou vojenskou sílu, čímž byla sice flagrantně porušena Versailleská smlouva, nicméně Francie a Velká Británie se omezily na protesty. Když o několik měsíců později Wehrmacht remilitarizoval Porýní (1936), západní mocnosti proti tomu nijak nezakročily. Tímto činem Hitler výrazně posílil svoje postavení v Německu. V srpnu 1936 se konaly v Berlíně olympijské hry, které se ukázaly být dalším velkolepým propagandistickým úspěchem nacistického režimu. Po ustavení „osy Berlín-Řím“ s Mussolinim a po podepsání paktu proti Kominterně s Japonskem se Hitler cítil být dost silný na to, aby přešel v zahraniční politice do ofenzívy. 12. března 1938 vpochodoval Wehrmacht do Rakouska. Když vstoupil Hitler krátce poté do Vídně, byl bouřlivě pozdravován nadšeným davem. O čtyři týdny později se 99 % Rakušanů vyslovilo pro připojení (anšlus) k Německu. Hitlerovi se tak podařilo naplnit ideu vytvoření Velkého Německa, kterou Bismarck v roce 1866 zavrhl. Ačkoli tato anexe odporovala smlouvě ze Saint-Germain, která výslovně zakazovala sjednocení Rakouska s Německem, západní mocnosti opět nezasáhly. Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se 3,3 milionová menšina sudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Edouard Daladier dohodli na konferenci v Mnichově na odstoupení československého pohraničí Německu. Nato Hitler prohlásil, že veškeré německé územní nároky byly uspokojeny, avšak jen šest měsíců po Mnichově, 15. března 1939, využil rozporů mezi Čechy a Slováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v Protektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litvě. Západní politika appeasementu tak ztroskotala.", "", "V květnu 1945 se Německo ocitlo v hodině nula. Německá města byla zničená leteckým bombardováním, země zaplavená uprchlíky, obyvatelé strádali hladem. Vítězné mocnosti USA, Velká Británie a SSSR se v červenci 1945 sešly na postupimské konferenci, kde se usnesly na demokratizaci, denacifikaci a demilitarizaci Německa. Země byla rozdělena do čtyř okupačních pásem a podřízena spojenecké kontrolní radě. Někdejší německé území východně od linie řek Odra-Nisa bylo předáno do polské správy, přičemž Königsberg a severní část východního Pruska obdrželi Sověti. Dohoda dále počítala s repatriací Němců žijících na těchto územích a legitimizovala odsun Němců z východoevropských států. V průběhu odsunu zahynuly podle odhadů až dva miliony lidí. V rámci denacifikace byl v říjnu 1945 zahájen norimberský proces s nacistickými válečnými zločinci. V roce 1947 byly podniknuty první pokusy o vytvoření sjednoceného demokratického státu, které ale", "V roce 1949 se předseda křesťanských demokratů (CDU), Konrad Adenauer, stal prvním spolkovým kancléřem západního Německa. Za jeho dlouhé a stabilní vlády se Spolková republika těšila výjimečnému období prosperity. Západní Německo náleželo mezi hlavní iniciátory evropské integrace. V roce 1955 vstoupila Spolková republika do NATO a v březnu 1957 se jako jeden ze signatářů Římských smluv podílela na založení Evropského hospodářského společenství (EHS). V roce 1963 dosáhli kancléř Adenauer a prezident Charles de Gaulle historického usmíření mezi Německem a Francií. Na konci 60. let byla západoněmecká společnost zasažena vzrůstajícími protesty a odporem nespokojených levicových studentů, což mělo zásadní dopad na každodenní život stejně jako na politický vývoj země. V 70. letech se k moci dostala koalice SPD a liberálů (FDP), v čele s kancléřem Willym Brandtem. Spolková republika vedla tehdy velice kontroverzní politiku sblížení s východoevropskými komunistickými státy (\"Ostpolitik\"), jež vyvrcholila Brandtovým symbolickým kajícným gestem (\"Kniefall von Warschau\") během návštěvy Varšavy v prosinci 1970. Brandtova vláda současně stála také za vybudováním sociálního státu v západním Německu. Ropná krize", "Počáteční nadšení vyvěrající ze znovusjednocení země nahradilo postupem času vystřízlivění. Někdejší NDR se podobně jako celý bývalý východní blok i po téměř dvou desetiletích transformace stále jen obtížně vypořádává s dědictvím komunistické diktatury. Západní spolkové země investovaly ohromné finanční sumy do obnovy východu (především do zdevastované infrastruktury), přesto na území bývalého východního Německa panuje vysoká nezaměstnanost. Jelikož životní úroveň je zde stále o dost nižší než na západě, spousta převážně mladých lidí odsud nadále odchází. Silnou podporu si v „nových zemích“ udržuje postkomunistická PDS, nástupnická strana SED, a rovněž různí pravicoví extremisté. V současnosti zaujímá znovu sjednocené Německo společně s Francií a dalšími evropskými státy vůdčí roli v Evropské unii (EU), jež vznikla přeměnou ES po podepsání Maastrichtské smlouvy v roce 1992. Německo se obzvláště za Helmuta Kohla stalo jedním z hlavních zastánců přijetí postkomunistických států do EU. V roce 2002 euro nahradilo německou marku jako oficiální platidlo v Německu. Po útocích z 11. září 2001 v New Yorku vyslalo Německo své vojáky do Afghánistánu, nicméně války v Iráku se levicová vláda kancléře Gerharda Schrödera odmítla účastnit. Rozšířením EU na východ, uskutečněným 1. května 2004, se Německu a jeho východoevropským sousedům naskytla historická příležitost definitivně zahladit své staré rány a traumata a vytvořit tak pevné a trvalé partnerství a spojenectví, jež zabrání opakováním minulých tragédií. Během evropské migrační krize ovšem staré rány opět vylézají na povrch a východním zemím bylo prostřednictvím Německa vyhrožováno, např. omezením evropských dotací." ] }

{ "title": [ "Vnitřní struktura 8080.", "Univerzální registry.", "Indexové a ukazatelové registry.", "Ukazatel zásobníku.", "Programový čítač.", "Pomocné registry.", "Strojové instrukce.", "Ukázka kódu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "1" ], "content": [ "Intel 8080 má jeden 8bitový akumulátorový registr (střadač pro aritmetické a logické/bitové operace) a 6 univerzálních 8bitových registrů. \"Registry\" jsou paměťová místa umístěná v mikroprocesoru. Procesor umožňuje použití až 8 rutin obsluhy přerušení od V/V zařízení. Procesor není úplně monolitický, k jeho činnosti jsou nutné dva pomocné obvody – generátor hodin Intel 8224 a řadič sběrnice Intel 8228. Pro vytvoření mikropočítače je potřeba celá sada nejméně 6 obvodů.", "Většina aritmetických a logických instrukcí mikroprocesoru 8080 je jednoadresních - u binárních operací je vždy jeden operand ve střadači (akumulátoru), adresuje se pouze druhý operand. Výsledek se ukládá vždy do střadače. Převážná většina instrukcí pracuje s 8bitovými daty. Několik málo instrukcí pracuje šestnáctibitovými daty uloženými ve dvojicích registrů BC, DE a HL.", "", "\"Zásobník\" (\"stack\") slouží k ukládání adres pro návrat z podprogramů a přerušení. Lze jej používat i pro ukládání mezivýsledků. Na rozdíl od předchozích typů procesorů Intel může být zásobník umístěn kdekoli v paměti RAM. Vrchol zásobníku je adresován registrem SP. Zásobník roste k nižším adresám. Do zásobníku se ukládá vždy dvojice bytů. Registr SP (\"stack pointer\") obsahuje adresu poslední uložené položky. Při ukládání na zásobník (instrukce PUSH), se před uložením každého z dvojice bytů SP dekrementuje – zmenšuje o 1. Naopak při čtení ze zásobníku (instrukce POP) je po přečtení každého ze dvojice bytů ukazatel inkrementován – zvýšen o 1.", "Registr PC obsahuje adresu další programové instrukce, která se má provést. Po přečtení každého bytu instrukce je automaticky inkrementován (zvýšen o 1), pokud je načtena instrukce skoku, je následně přepsán novou adresou.", "W, Z – jsou nepřístupné programátorovi, využívají se pro vnitřní potřebu CPU při vykonávání instrukcí.", "Slovo mikroprocesoru Intel 8080 má 8 bitů. Oproti mikroprocesoru Intel 8008 však instrukční sada 8080 obsahuje i instrukce pro práci se 16bitovými daty, které používají dvojice registrů B+C, D+E, H+L, SP, případně A+příznaky a výrazně zjednodušují především práci s adresami. Instrukční sada se vyznačuje velmi nízkou ortogonalitou: Délka instrukcí závisí na přítomnosti konstant v instrukci. Instrukce neobsahující konstantu jsou jednobytové, instrukce obsahující osmibitovou konstantu (osmibitovou přímou hodnotu nebo číslo V/V portu) jsou dvoubytové, instrukce obsahující 16bitovou konstantu (adresu, případně konstantu pro načtení do dvojice registrů) jsou tříbytové. 12 operačních kódů je nevyužitých. Tyto kódy využívají procesory Intel 8085 a Z80 pro rozšíření instrukční sady.", "Následující zdrojový kód v jazyce symbolických adres procesoru Intel 8080 je procedura codice_1 pro kopírování bloku dat zadané délky z jednoho místa v paměti na jiné. SRC DW 0 DST DW 0 CNT DW 0 MEMCPY: MEMCLO:" ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Vlastnosti i80386.", "Procesor i80286.", "Vlastnosti.", "Zpětná kompatibilita.", "DOS.", "Microsoft Windows.", "Linux.", "Registry." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Předchůdcem procesoru Intel 80386 byl Intel 80286, který přinesl chráněný režim a segmentaci operační paměti. Procesor Intel 80386 rozšířil chráněný režim o novou 32bitovou instrukční sadu s podporou stránkování paměti, která je dnes označována jako IA-32 a stala se základem moderních operačních systémů (Windows NT, Linux, Mac OS X). Dle kontextu je architektura tohoto procesoru označována též jako x86. S procesorem 80386 jsou zpětně kompatibilní i moderní 32bitové procesory (např. Pentium, Athlon), ale i 64bitové procesory architektury x86-64. Procesor podporuje 32bitové adresy, takže dokáže adresovat až 4 GiB operační paměti (2). Některé modely procesorů nemají všechny vývody zapojeny, takže mohly adresovat menší množství fyzické paměti, což ale v tehdejší době nevadilo. Datová sběrnice je též 32bitová. Později po uvedení prvního procesoru 80386 byl uveden lacinější model i386SX, který používal 16bitovou datovou sběrnici, po které byla data přenášena ve dvou cyklech. Pro odlišení byly procesory s vnější 32bitovou sběrnicí označovány jako i386DX. Procesor neměl interní cache. Systém řízení paměti má dvě úrovně: segmentaci a stránkování. Segmentace je vyšší úroveň a nelze ji zcela vypnout (minimální nastavení je jeden kódový a jeden datový segment přes celou paměť). Segmenty mohou mít libovolnou velikost, zatímco stránky pevně danou velikost 4 KiB nebo 4 MiB. Procesor podporuje privilegovaný režim, který umožňuje operačnímu systému plnou kontrolu nad počítačem, což umožňuje implementovat multitasking (současný zdánlivý běh více úloh) a víceuživatelský operační systém (oddělení uživatelů pomocí oprávnění). 0Procesor 80386 32bit procesor firmy intel a byl uveden na trh v roce 1985. Pracuje s 32bitovými daty i adresou, z čehož vyplývá, že může pracovat až se 4 GB fyzické či 64 TB virtuální paměti. Může však pracovat i s 16bitovou adresovou sběrnicí při využití speciálního signálu. Procesor s označením 80386SX je sice plně kompatibilní s procesorem 80386DX (dále jen 80386), ale vnější strukturu má 16bitovou. To znamená, že vnější datová sběrnice je 16bitová a adresová sběrnice 24bitová. Při zpracování 16bitových programů je rychlost obou verzí stejná. Při zpracování 32bitových programů je však menší, protože 32bitová data musí procesor 80386SX přenášet ve dvou krocích. K procesoru je navržen a dodáván 32bitový matematický koprocesor s označením 80387 (pro 80386SX koprocesor 80387SX). Procesor umí spolupracovat i s koprocesorem 80287, ale musí programově vědět, který koprocesor je vlastně připojen. Procesor pracuje ve 3 režimech práce : – reálném, – chráněném, – virtuální 8086 (V86). Reálný režim je slučitelný s reálným režimem procesoru 8086 obdobně jako u procesoru 80286. Po nulování je procesor automaticky nastaven do reálného režimu. Chráněný režim je slučitelný s chráněným režimem procesoru 80286. Adresová sběrnice je využita v plné šíři, nemá však vyvedeny bity A0 a A1, které jsou dekódovány v procesoru spolu s informací o velikosti dat. Procesor se skládá z 6 paralelně pracujících jednotek, a to: Sběrnicová jednotka (Bus Interface Unit - BIU) organizuje styk obvodů procesoru s okolím a též činnost sběrnic. To znamená, že organizuje přenos dat mezi procesorem, pamětí, sběrnicemi I/O a koprocesorem. Dále přijímá požadavky na čtení instrukcí a přenos dat, které provádí podle priority. Pracuje zásadně s fyzickými adresami a pomocí jednotek segmentace a stránkování se musí adresa převést na adresu fyzickou. Jednotka předvýběru instrukcí (Instruction Prefecht Unit – IPU) pracuje v době, kdy je volná sběrnice a pomocí sběrnicové jednotky vybírá z paměti byty tvořící další instrukce a ukládá je do fronty 16 bytů. Doplnění fronty je realizováno tehdy, jsou-li vybrány alespoň 4 byty z fronty předvybraných instrukcí. V případě větvení programu, návratu z podprogramu či přerušení se fronta vyprázdní, čtou se nová místa z paměti, která jsou okamžitě zpracována a předána dále ke zpracování. V procesoru 80286 byla tato jednotka součástí BIU. Instrukční jednotka (Instruction Decode Unit – IDU) vybírá z fronty předvýběru byty a převádí je na mikroinstrukce, které ukládá do nové fronty až 3 dekódovaných instrukcí. Z prvního bytu instrukce se rozpoznává délka celé instrukce (až 16 bytů). Tato jednotka též signalizuje BIU, zda instrukce obsahuje odkaz na komunikaci s okolím procesoru prostřednictvím BIU. Prováděcí jednotka (Execution Unit – EU) zpracovává mikroinstrukce. Vyžaduje však ke své činnosti spolupráci dalších jednotek. Obsahuje posuvný registr, 32bitovou sčítačku a odečítačku, 8bitovou násobičku a děličku, univerzální registry, blok barrel schifter umožňující realizovat posun o více bitů během jediné periody hodinového signálu (pro zrychlení násobení, dělení, posunu a generování indexových adres) a další potřebné obvody.", "- Jedná se o první 32bitový procesor firmy Intel, – rok uvedení na trh: 1985, – počet transistorů na čipu: 275 000, – externí hodinová frekvence: 16, 20, 25 a 33 MHz, – snaha o dodržení kompatibility s I80286, – napájecí napětí: +5 V, – instrukční fronta: 16 bajtů, – patice PGA: 132 vývodů, – procesor má možnost použití nové techniky práce s operační pamětí, která se předtím užívala pouze u velkých výpočetních systémů – stránkování, – adresová sběrnice: 32 bitů, – maximální reálný adresový prostor: 4 GB, 66 – virtuální adresový prostor: 64 TB, – procesor používá 3 režimy činnosti: – reálný, – chráněný, – virtuální. Virtuální režim – je režim, který lze přepnout z chráněného režimu. V tomto režimu je vytvořeno několik virtuálních izolovaných procesorů I8086. Důsledkem je možnost např. v rámci operačního systému Windows sdílet operační systém MS-DOS apod. Procesor má možnost připojení externí paměti Cache. Je to z toho důvodu, že zmíněný typ procesoru je oproti svým předchůdcům podstatně rychlejší, a tak je zde nutnost čekání na výběr instrukce či dat z operační paměti.", "", "Vydán v roce 1983 16bitový procesor pokročilé koncepce 134 000 tranzistorů na čipu výkon cca 1,6 až 2,2 MHz Pracuje pouze v maximálním módu datová a adresová sběrnice jsou plně odděleny sběrnice 16bitů vnější adresová sběrnice 24bitů procesor může adresovat až 16 mega byte operační paměti respektive 1 giga byte virtuální paměti Pouzdro PGA PIN GRI/ EREJB 4x17 vývodů celekm 64 4 vnitřní jednotky ALU,BU,AU Kde BU jednotka styka s prostředím (Bass unit) AU Adress UNIT slouží pro tvorbu adresace IU Instruktion UNIT sloužík převýběru a dekódování instrukce EU Execusion Unit sloužík provádění instrukcí Externí hodinová frekvence 8až 16 MHz později 20 až 25 MHz 2 módy činnosti reálný plněslučitelný s procesorem 8086 chráněný – nové vlastnosti.", "Procesor 80386 je zpětně kompatibilní s 16bitovým reálným režimem procesoru Intel 8086 i s chráněným režimem procesoru Intel 80286. Proto umožňoval provoz starších operačních systémů a aplikací bez nutnosti změny jejich binární podoby. Po spuštění (resetu) je v procesoru aktivován reálný 16bitový režim procesoru 8086. Všechny segmenty mají délku 64 KiB (16 bitů) a lze adresovat paměť do velikosti 1 MiB. Jádro operačního systému nebo aplikace mohou využít pokročilejší režimy. V 32bitovém chráněném režimu lze využít Virtual 8086 mode (VM86), ve kterém je možné nativně (tj. přímo) spouštět 16bitové aplikace, kterým je přidělen 1 MiB adresní prostor. V tomto virtuálním režimu je procesor schopen přímo zpracovávat odlišné 16bitové instrukce, aniž by narušil okolní paměť, která obsahuje 32bitové strojové instrukce.", "Operační systém DOS je 16bitový, takže nevyužíval přímo nové schopnosti procesoru 80386 a byl proto schopen přímo adresovat pouze 1 MiB operační paměti. Nicméně po zavedení ovladače HIMEM.SYS, případně EMM386.EXE byly speciálně naprogramované aplikace schopny využít i paměť nad hranici 1 MiB. Stejně tak například počítačová hra Doom po svém spuštění aktivovala pomocí DOS extenderu 32bitový chráněný režim a po svém ukončení vracela procesor zpět do 16bitového režimu.", "Firma Microsoft poskytovala 16bitové Windows pro DOS od verze Windows 3.0 s podporou 32bitového chráněného režimu, který zpřístupňoval nové schopnosti procesoru 80386, i když samotné jádro systému bylo stále 16bitové. Windows 3.1 a Windows 3.11 již podporovaly pouze procesory s 32bitovým chráněným režimem (vyžadovaly alespoň procesor 80386). Windows NT využívají Virtual DOS machine (NTVDM), aby bylo možné v 32bitovém prostředí spouštět okno s 16bitovými aplikacemi.", "Operační systém Linux vyžadoval od počátku (tj. od roku 1991) 32bitový chráněný režim procesoru 80386. Aplikace pro DOS nebo Windows pro DOS, které jsou 16bitové, je možné spouštět například pomocí projektů Wine, DOSBox.", "Systém registrů je převzat z procesoru Intel 8086, jsou rozšířeny o další, jsou 32bitové vyjma segmentových registrů, které mají viditelnou 16bitovou část a neviditelnou (softwarově nepřístupnou) 64bitovou část cachující v chráněném módu obsah descriptoru. Aplikační registry jsou určeny k přímému použití s výjimkou registru (esp/sp) vyhrazeného jako ukazatel zásobníku: Registry, se kterými je možné manipulovat pouze v privilegovaném režimu: Důležité příznaky v registru eflags: Důležité příznaky cr0:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Divadelní hry.", "Historická dramata.", "Vydávání Jiráskových děl.", "Celková charakteristika díla.", "Odkazy.", "Díla online." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822–1901), původně tkadlec a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821–1887). Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1863–67), české gymnázium v Hradci Králové (1867–71) a na pražské univerzitě vystudoval historii (1871–74). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor českého jazyka, dějepisu a zeměpisu. Právě o životě studentů v Litomyšli pojednává jeho novela \"Filosofská historie\". Publikovat začal již v době svých pražských studií, v Litomyšli vznikají první významné práce (vedle \"Filosofské historie\" i \"Psohlavci\"). Dne 12. 8. 1879 se Jirásek oženil s Marií Podhajskou (1859–1927), dcerou zámožného soukromníka. Měli 8 dětí, sedm dcer a jednoho syna. Roku 1888 Jirásek přesídlil do Prahy. Dva první byty v Praze příliš nevyhovovaly a teprve za pět let získal prostorný byt v Resslově ulici č. 1, na nároží dnešního Jiráskova náměstí, kde je osazena jeho pamětní deska. V tomto bytě pak žil od roku 1903 až do smrti v roce 1930. V Praze pokračoval v pedagogické práci (vyučoval na gymnáziu v Žitné ulici) i v literární činnosti. Pobyt v Praze mu dal možnost styku s uměleckým i vědeckým světem. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alšem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem, Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem, trvalé kontakty měl také s mladší generací (J. S. Macharem, Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým). V Praze vznikají všechna jeho dramata i nejrozsáhlejší románová díla. Dne 3. 7. 1890 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění a roku 1901 byl jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl. V roce 1876 poprvé navštívil Chodsko, které pak navštívil ještě několikrát. Dále se podíval do Drážďan (1885), jižních Čech (1887), Kostnice a Itálie (1890), na Slovensko (1897), do Bledu (1900) a do Uher (1897). Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 \"Manifest českých spisovatelů\", významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení československé samostatnosti dne 28. října 1918 v 11 hod. pod sochou sv. Václava. V sobotu 21. prosince 1918 vítal po jedné hodině odpolední projevem prezidenta Masaryka na Wilsonově nádraží v Praze při jeho triumfálním návratu do vlasti. V období tzv. první republiky se s prezidentem Masarykem často setkával. Univerzita Karlova udělila Aloisu Jiráskovi dne 2. 4. 1919 čestný doktorát filozofie. Gymnázium v Resslově ulici neslo od roku 1921 na jeho počest název Jiráskovo gymnázium. V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925. V parlamentu zasedal za výrazně pravicovou Československou národní demokracii. Jeho vstup do Československé národní demokracie byl logický, protože tato strana byla pokračovatelkou strany mladočeské, jejímž přívržencem byl Jirásek před válkou. V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. Dne 23. září 1921 vystoupil Jirásek z římskokatolické církve; zůstal sice nadále věřícím křesťanem, ale do žádné církve již nevstoupil, zůstal bez vyznání. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Jirásek byl nositelem Československé revoluční medaile, v srpnu 1921 mu byl udělen bulharský Řád sv. Alexandra (Орден Свети Александър) a v roce 1926 jugoslávský Řád sv. Sávy. Zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově. V sobotu 15. 3., v předvečer pohřbu, se před Národním muzeem na Václavském náměstí u sochy sv. Václava konala panychida, při které promluvili Karel Kramář a František Soukup. Národní pohřeb začal 16. března v panteonu Národního muzea. Alois Jirásek byl od roku 1921 bez vyznání a katolická církev zakázala k uctění jeho památky zvonit zvony pražských kostelů. Bylo rozhodnuto konat pohřební obřady bez účasti kněze. Pohřbu se účastnil prezident T. G. Masaryk, vláda (několik katolických ministrů se odmítlo zúčastnit), generalita, rektoři vysokých škol, diplomaté spřátelených států. Čestnou stráž stáli vojáci 30. Jiráskova pěšího pluku a sokolové. Nad rakví promluvili ministr školství Ivan Dérer, Jaroslav Kvapil a Rudolf Medek. Po kremaci kolona aut vezla urnu do Hronova přes řadu českých měst, kde se též konala smuteční shromáždění. Poslední fáze pohřbu se uskutečnila 19. 3. 1930 v Hronově za účasti rodiny, četných spolků, korporací i vojska. Namísto zvonů zněly nad Hronovem sborové skladby J. B. Foerstera na slova J. V. Sládka: \"Z osudu rukou\" a \"Polní cestou\". Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především o obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.", "Literární dráhu Jirásek zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Svoje prózy pak zaměřoval na realitu soudobého venkova. Začínal v 70. letech 19. století, přímo za časů ruchovců, literárně činný byl však ještě ve 20. letech 20. století. Jeho prvním větším literárním pokusem byla rozsáhlejší historická povídka \"Skaláci\" (1875). Posledním dílem se stal nedokončený román \"Husitský král\". Více než 50 let psal povídky (\"Povídka z hor\" 1878, \"Z bouřlivých dob \"1879, \"Rozmanitá próza\"). Jeho prvotinou byla povídka Poklad (1873). Rozpětí Jiráskova historického záběru je obdivuhodně široké. Zahrnuje období bájné, předdějinné (\"Staré pověsti české \"1894, které pro svou veršovanost úspěšně vstoupily do četby pro děti a mládež). Podobně šťastný osud měly méně rozsáhlé balady, idyly a romance, vyhledávané nakladateli, ilustrátory a potom i filmovými tvůrci (\"Filosofská historie\" 1888, \"Maryla\" 1885, \"Zahořanský hon\" 1889, \"Balada z rokoka\" 1905). První cyklus doby pobělohorské v jednosvazkových příběhů komponovaných v duchu novel (\"Skaláci\" 1875, \"Skály\" 1886, \"Poklad\" 1881, \"Na dvoře vévodském\" 1877). Napsal dobrodružný román \"V cizích službách\" (1885) a povahopisný obraz \"Psohlavci \"(1884). Hlavní postavy reprezentují časové myšlenky, postavy epizodické utvářejí místní prostředí v jeho všednodennosti. Druhý cyklus obrazů z českých dějin má ráz románových epopejí a kronik. Obsáhly proměny Čech od počátků husitství po jeho konec (v rozsáhlých románech \"Mezi proudy\" I–III 1887–1890, \"Proti všem\" 1893, \"Bratrstvo\" I–III 1900–1909), tlak rekatolizace (\"Temno\" 1913), vzestup Čech od sklonku 18. století po 1848 (\"F. L. Věk\" I–V 1888–1906, \"U nás\" I–IV 1896–1903). \"Husitský král\" I–II (1920–1930) o panování Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen. Úspěšné divadelní hry ze současné vesnice přispívaly k prosazování realismu na jevišti (\"Vojnarka\" 1890, \"Otec\" 1894). Hry historické (\"Emigrant\" 1898, tzv. trilogie tří Janů: \"Jan Žižka\" 1903, \"Jan Roháč\" 1914 a \"Jan Hus\" 1911). Trvalou součástí repertoáru domácích divadel se stala pohádkově laděná hra \"Lucerna\", 1905. Jirásek se účastnil redigování časopisu \"Zvon\".", "", "Tzv. trilogie tří Janů: Další historické hry:", "Jiráskova tvorba se těšila koncem 19. století i ve 20. století značné oblibě a většina jeho prací byla vydávána opakovaně. K soubornému vydání Sebraných spisů Aloise Jiráska přikročilo nakladatelství Jan Otto v letech 1890–1930 (45 svazků); v letech 1927–1933 vyšlo v témže nakladatelství 2. vydání (47 svazků). Ani toto druhé vydání však nezahrnuje celou Jiráskovu tvorbu, neobsahuje např. raný Jiráskův román \"Slavný den\". Třetí vydání Jiráskových spisů vycházelo v letech 1936–1947. V období tzv. „druhé republiky\" (1938–1939) byl Alois Jirásek označen „\"za nejnebezpečnějšího šiřitele lživých interpretací našich dějin\"\" a vláda dala diskrétní pokyn, aby jeho díla zmizela z knihkupeckých výkladů. K oficiálnímu zákazu jeho spisů však nedošlo a některá díla byla vydána i za okupace. V letech 1949–1958 vycházel z podnětu Klementa Gottwalda obsáhlý výbor z Jiráskových spisů (edice „Aloise Jiráska odkaz národu\", celkem 32 svazků s doslovy Zdeňka Nejedlého); Jiráskovy práce byly propagovány a často vydávány. Profesor Václav Černý o tom později napsal: \"„Za jediný kladný počin, vzešlý z jeho\" [Nejedlého] \"hlavy, můžeme pokládat pouze lidovou edici Aloise Jiráska, vyhlášenou Gottwaldem v listopadu 1948 jako propagaci »klasického dědictví české kultury«. A ne že by ti dva\" [Gottwald a Nejedlý] \"smyslu Jiráskova díla a umění, přímo rostlého z přástkové podstaty lidového báječství, vskutku rozuměli: viděli nikoliv umění největšího epického vypravěče naší prózy, nýbrž jen jeho politickou tendenci, v níž se ostatně mýlili. Ale alespoň byl nejširším čtenářským vrstvám našeho národa podán kus chleba umělecky i lidsky opravdu živného\".\" Jiráskova díla vycházela i v nakladatelstvích speciálně zaměřených na mládež (Státní nakladatelství dětské knihy, později Albatros) a ve Státním pedagogickém nakladatelství; tato vydání byla často opatřena vysvětlivkami a komentářem pro potřeby mimočítankové četby. Řada Jiráskových prací byla přeložena do cizích jazyků: slovenštiny, polštiny, maďarštiny, ruštiny i němčiny. Ve 21. století jsou Jiráskovy spisy vydávány také ve formě e-knih; např. na stránkách Městské knihovny v Praze jsou k dispozici e-knihy: \"F. L. Věk\" I. – V., \"U nás\" I. – IV., \"Z Čech až na konec světa\", \"Filosofská historie\", \"Lucerna\", \"Psohlavci\", \"Staré pověsti české\". Kromě prózy a dramat byly vydány i Jiráskovy básně, vzpomínky a část korespondence:", "Ve svých žánrově rozmanitých dílech podává podstatný průřez téměř celými českými dějinami, ovšem s důrazem na úseky, které Jirásek chápal jako podstatné pro poznání minulosti důležité k porozumění současnosti. Tyto široké obrazy se zajímají o rozrůzněnost hromadných hnutí i o morální příčiny jejich rozpadu. Jirásek psal historickou prózu, a proto ovšem nelze jeho podání historie chápat jako historicky zcela věrné. Vedle líčení převratných historických scén věnuje pozornost také častému líčení krajiny, osobních pocitů a prožitků hrdiny či přímo o zachycení domácí, především venkovské idyly. Významný je též jeho zájem o etnografii. Jirásek byl i dramatik. Napsal 12 her, jejichž premiéry byly většinou uváděny v Národním divadle. V hlavních rolích Jiráskových dramat rád vystupoval Eduard Vojan. Některé z jeho her jsou v repertoáru českých divadel dodnes. Jiráskovy historické romány a povídky byly vesměs vnímány na pozadí soudobého boje o svobodu a spravedlnost, národní i státní samostatnost, Jirásek se stal nejpopulárnějším českým autorem historické beletrie. Málokterý český spisovatel se setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek. Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Jeho dílo ale bylo podloženo studiem pramenů, ačkoli si z nich autor vybíral především ta fakta, která zapadala do jeho vlastenecky výchovných záměrů. Obzvláště v těžkých dobách obou světových válek měly Jiráskovy romány velký význam pro povzbuzení českého národa.", "", "Většina Jiráskových děl je online dostupná v digitální knihovně Kramerius. Konkrétní odkazy jsou uvedeny v článcích o jednotlivých dílech (F. L. Věk, Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Temno, Maryla a dalších). Řada Jiráskových děl je ve formě e-knihy volně dostupná i na webových stránkách Městské knihovny v Praze." ] }

{ "title": [ "Poloha.", "Podnebí.", "Jméno.", "Městské symboly.", "Historie.", "Obyvatelstvo.", "Pamětihodnosti.", "Správa a členění města.", "Městské části.", "Hospodářství.", "Textilní průmysl.", "Další průmysl.", "Doprava.", "Kultura a zábava.", "Školství a vzdělávání.", "Sport.", "Sportovní kluby." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Liberec se nachází zhruba 91 km severo-severovýchodně od Prahy a 99 km severo-severozápadně od Hradce Králové. Město leží v Liberecké kotlině Žitavské pánve mezi Ještědsko-kozákovským hřbetem jižně a Jizerskými horami severovýchodně. Pata radnice je ve výšce 374 m n. m., nejvyšším bodem katastru města je vrchol Ještědu (1012 m n. m.), nejnižší je hladina Nisy v severní části Machnín (325 m n. m.) Městem protéká Lužická Nisa a její přítoky, například Černá Nisa a Harcovský potok, na němž leží Harcovská přehrada. Přirozenými vodními plochami jsou rybníky: například Vesecký (tzv. Teich), Kačák (Žabák) v Krásné Studánce či rybník Seba (hráz) v Janově Dole. Liberec se do roku 1939 rozprostíral na ploše 6,2 km2, což dnes představuje historický střed města. Po připojení 11 obcí 1. května 1939 se město rozrostlo o dalších 23 obcí v letech 1954, 1963, 1976, 1980 a 1986. Po roce 1989 se naopak čtyři obce od města oddělily. Rozloha katastru města tak činí 106,09 km2. Z toho tvoří 35,2 % zemědělská půda, přes polovinu jí jsou louky a pastviny. Dvě třetiny nezemědělské půdy tvoří půda lesní (celkem 39,9 % rozlohy).", "Podnebí Liberce určuje jeho poloha v kotlině mezi dvojicí horských masivů. Protože jsou tyto horské hřebeny překážkou proudění vlhkého atlantického vzduchu, jsou ve městě poměrně hojné srážky. Jejich průměrný úhrn je 803,4 mm ročně – nejdeštivějším měsícem je srpen s 88,4 mm, nejsušší je únor s 46,2 mm. Průměrná teplota vzduchu je 7,2 °C, nejteplejším měsícem je červenec s 16,2 °C, nejchladnější leden, kdy průměrná teplota činí -2,5 °C.", "Původ jména města je stále nejasný, býval předmětem mnoha diskusí, často dokonce národnostně podbarvených. Patrně nejstarším uváděným názvem je \"Reychinberch\" z roku 1352 a \"Raichmberg\" (1369). Přípona -\"berg\" znamená německy „hora“ a \"reich\" „bohatý“. Protože však tehdejší osada zvláštním bohatstvím neoplývala, považuje se jméno buď za přání osadníků, nebo za jméno přinesené z Německa. Český ekvivalent jména vznikl zkomolením: \"Rychberk\" (1545), \"Lychberk\" (1592), \"Libercum\" (1634), \"Liberk\" (1790) a konečně \"Liberec\" (1845). V případě, že po sobě následovala v jednom slově dvě písmena „r“, docházelo v lidové mluvě ke změně jedné z nich na „l“, podobným vývojem prošel také název osady Liberk (původně \"Rehberg\" či \"Richnberg\") u Rychnova nad Kněžnou. Přípona -ec se do slova dostala přes přídavné jméno „liberecký“, jehož původní tvar „liberkský“ byl obtížně vyslovitelný.", "Znak města Liberce tvoří stříbrný štít, na kterém je hradební zeď rubínové barvy s dvojicí věží a cimbuřím. Na stříbrných závěsech zavěšené zlaté veřeje brány jsou otevřené, horní polovinu brány uzavírá zlatá padací mříž se stříbrem kovanými špičkami. V každé z věží se nachází otevřená branka, nad kterou je střílna a podlouhlé okénko dělené křížem. Věže mají stříšku rubínové barvy zakončenou zlatou makovicí s modrým, vlajícím praporkem. Na zdi nad bránou visí štít lazurově modré barvy se stříbrným kolem, které bylo znakem Redernů. Na cimbuří mezi věžemi stojí rozkročen zlatý lev s korunkou na hlavě, červeným jazykem a vztyčeným ocasem. List městské vlajky se dělí na dva vodorovné pruhy, červený nahoře a bílý dole. List má poměr šířky k délce 2:3. V jeho žerďové polovině je znak města ve španělském štítě. Městské logo je tvořené stylizovanými siluetami dvojice nejvýznamnějších staveb města: radnice a hotelu Ještěd, kde levá část radnice a pravá část hotelu jsou spojeny v jeden celek. Logo je doplněno nápisem Liberec.", "Patrně na konci 13. století začala na obchodní cestě z Čech do Lužice, na brodě přes Harcovský potok, vznikat osada, kde si obchodníci mohli po náročném přechodu Ještědského hřebene odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352 (původní název Reychinberch). V té době byl Liberec proti sousednímu Hrádku nad Nisou nebo Frýdlantu bezvýznamný. Prvními významnými vlastníky okolního území byli Bieberštejnové, svobodní páni původem ze Saska. O rozvoj města se však zasloužili Redernové, svobodní páni původem ze Slezska, kteří založili liberecký zámek s nádhernou kaplí, špitál a další stavby a za jejichž panování císař Rudolf II. roku 1577 povýšil Liberec na město. Na znaku nového města je od té doby znak Redernů – stříbrné vozové kolo. Kateřina z Redernu dala také podnět k budování radnice v letech 1599–1603. Ve stejné době již určovaly ráz města první kamenné stavby. Když Redernové po Bitvě na Bílé hoře vynuceně opustili Frýdlantsko i Liberecko, získal toto panství Albrecht z Valdštejna, pozdější vévoda frýdlantský. Ten město pověřil zvýšenou výrobou sukna, do kterého oblékal svou armádu. Založil také \"Nové Město\" v oblasti dnešního Sokolovského náměstí zastavěné hrázděnými domy. Poslední tři tyto „Valdštejnské domky“ (vzniklé ovšem až kolem roku 1680) zůstávají ve Větrné ulici. Po vévodově smrti připadl Liberec hraběti Matyáši z Gallasu, jehož rod pocházel z pomezí dnešních Korutan a Itálie. Zlaté období nastalo pro Liberec v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Nejprve se původní cechovní výroby přerodila v manufakturní, kdy v Liberci pracovalo na 800 soukenických mistrů, 480 tovaryšů a víc než 1000 jejich pomocníků. Liberec se tak stal největším manufakturním městem Království českého a jeho důležitost ještě stoupla přeměnou manufaktur na textilní továrny. Na počátku 19. století ve městě vznikla řada reprezentativních budov odpovídajících jeho významu jakožto druhého největšího města Čech; 21. prosince 1850 Liberec získal postavení statutárního města, čímž se ze správního hlediska co do důležitosti zařadil v Čechách hned za Prahu. Toto období bylo zlatým věkem města, stavělo se mnoho honosných vil, moderních škol, do města byla roku 1859 zavedena železnice z Pardubic a Žitavy. V této době zde průmyslník Johann Liebieg založil továrnu Johann Liebieg & Comp. (pozdější Textilana). Ve městě byly 3 konzuláty, 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilové továrny RAF. Na konci století byla také postavena nová liberecká radnice a divadlo. Liberec byl převážně německým městem se 7% českou menšinou. Prosperitu ukončila první světová válka. Na místě čtvrti Ostašov tehdy vznikl zajatecký tábor pro víc než 40 000 ruských a italských vojáků. Národnostní složení města se stalo problémem po vzniku Československa na podzim 1918. Aby se sudetští Němci neocitli ve státě, kde jejich město budou ovládat Češi, vyhlásili v severním pohraničí provincii s vlastní vládou, měnou a Libercem jako hlavním městem. Jejich snaha přidružit se k Německu nebo Rakousku skončila, když nová československá armáda v prosinci téměř bez boje území obsadila. Vyhláška č. 68/1923 prezidenta české zemské správy politické ze 6. dubna 1923 libereckému magistrátu odňala kompetence okresního úřadu a území města, tvořeného tehdy pouze pěti centrálními čtvrtěmi (Staré Město, Nové Město, Jeřáb, Perštýn a Kristiánov), bylo spojeno s okolním politickým okresem Liberec-venkov do politického okresu Liberec, čímž prakticky přestalo být statutárním městem, ačkoliv jím formálně i nadále zůstalo. V roce 1935 vyhrála volby v Liberci Sudetoněmecká strana (' – SdP), jejímž předákem byl rodák z Vratislavic nad Nisou Konrad Henlein. Po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 připadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít do vnitrozemí. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy (') a sídlem místodržícího. 1. května 1939 připojením předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov vznikl tzv. „Velký Liberec“, ve kterém žilo 70 tisíc obyvatel. Druhá světová válka město výrazně nezasáhla, vynutila si však změny struktury průmyslu. Během posledních dnů války byly v Liberci vydávány polooficiální bankovky v hodnotě 20 říšských marek. Po skončení války byla během dvou let vysídlena drtivá většina původních obyvatel. Roku 1945 se Liberec stal opět plnohodnotným statutárním městem. Tím přestal být po správní reformě roku 1949, stal se však střediskem tehdejšího Libereckého kraje. Tento kraj byl zrušen roku 1960 a Liberec se tak stal pouze městem okresním v rámci Severočeského kraje spravovaného z Ústí nad Labem. V srpnu roku 1968 projížděla Libercem polská okupační vojska Varšavské smlouvy. Tento vpád ve městě mimo jiné způsobil smrt 9 nevinných obětí, jejichž památník je dnes umístěn na radnici, a zničení průčelí domů na Náměstí Edvarda Beneše. Invaze zastihla v Liberci také Václava Havla a Jana Třísku, kteří se účastnili svobodného vysílání libereckého rozhlasu. Po sametové revoluci se Liberec roku 1990 stal opět statutárním městem. Po krachu textilních továren se změnila struktura průmyslu, vznikly nové průmyslové a obchodní zóny a Liberec se stal centrem nového Libereckého kraje.", "Podle sčítání 1921 zde žilo v 2 514 domech 34 985 obyvatel, z nichž bylo 18 453 žen. 4 894 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 27 929 k německé a 130 k židovské. Žilo zde 29 139 římských katolíků, 2 725 evangelíků, 173 příslušníků Církve československé husitské a 1 312 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 3 072 domech 38 568 obyvatel. 6 314 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 30 023 k německé. Žilo zde 30 285 římských katolíků, 3 294 evangelíků, 889 příslušníků Církve československé husitské a 1 392 židů. Od konce druhé světové války počet obyvatel Liberce stále stoupal. V roce 1985 přesáhl stotisícovou hranici, pak začal počet libereckých občanů klesat, v roce 1998 až pod hranici statisíc, o sedm let později ale došlo k obratu a v roce 2009 se opět vrátil mezi stotisícová města.. Zatím největšího počtu, 104 445 obyvatel, dosáhl na začátku roku 2019. Kromě toho do města také dojíždí přes 10 tisíc lidí za prací i za studiem. Vlastní aglomerace Liberec – Jablonec nad Nisou, do níž kromě těchto dvou měst spadá dalších 22 okolních obcí, má zhruba 175 tisíc obyvatel.", "Jedním ze symbolů města je liberecká radnice, novorenesanční stavba z roku 1893, která nahradila starou radnici z let 1599–1603 (původně renesanční stavba s věží a štítem stavitele Marcuse Antonia Spazia de Lancia), jejíž půdorys je naznačen v dlažbě náměstí Dr. E. Beneše. Širším symbolem nejen města, ale i kraje je hotel a vysílač na Ještědu. Významnou památkou je také liberecký zámek, vystavěný v 80. letech 16. století Rederny a rozšiřovaný ještě v prvním desetiletí 17. věku včetně zámecké kaple, jejíž dosud dochovaný renesanční interiér patří k nejcennějším sakrálním prostorám ve městě. Nejstaršími dochovanými stavbami jsou tzv. Valdštejnské domky ve Větrné ulici z let 1678–1681. Na Zámeckém kopci (375 m n. m.) se nachází zřícenina hradu Hamrštejn, nad Libercem lze také nalézt Libereckou výšinu, restauraci a rozhlednu postavenou v letech 1900–1901. Na břehu Lužické Nisy byl roku 1771 postaven tzv. Šolcův dům, patrový roubený domek, kde dnes sídlí správa CHKO Jizerské hory. V údolí Harcovského potoka se nachází novorenesanční bývalé sídlo rodiny textilních průmyslníků Liebiegů z roku 1897, tj. Liebiegova vila. Naopak u městského zámku je možné navštívit Liebiegovu vilu, postavenou též v novorenesančním slohu mezi roky 1871 a 1872, kde až do konce roku 2013 sídlila Oblastní galerie v Liberci (od roku 2014 ji najdete v bývalých městských lázních, kdy se přejmenovala na Oblastní galerii Liberec). Novorenesančních staveb je ve městě řada, zejména Divadlo F. X. Šaldy, postavené vídeňskými architekty Fellner a Helmer v letech 1882–1883. Divadelní opona pochází od Gustava Klimta. Dále městské lázně z let 1901–1902 nebo budova spořitelny, vystavěná v letech 1888–1891 dle projektu Miksche a Niedzielskiho. Hlavní průčelí je orientováno do Felberovy ulice, delší postranní fasáda je orientována do parku. Třípodlažní dům je na východní straně zvýšený o suterén dostavěný r. 1891 A. Bürgerem. Dům je novorenesanční, vnějšek je členěn pilastry a polosloupy, má okrové zbarvení díky obkladu z hořického pískovce. Vstup je zdoben dvěma toskánskými sloupy, které nesou trojúhelníkový štít podepřený triglyfy a metopami (deska dórského vlysu, obvykle s reliéfní výzdobou). Autorem plastik na fasádě je R. Weyr. Na nárožích atiky jsou obelisky sejmuté ze staré radnice. V interiéru jsou sloupky s dříky z hlazené mauthausenské žuly a s hlavicemi z caraského mramoru, mramorové schodiště s kovovým uměleckým zábradlím. Stropy jsou zdobeny sádrovou a stěny mramorovou štukou, na obojím jsou medailóny osobností, jež se zasloužily o postavení spořitelny. V Liberci jsou ovšem i doklady baroka nebo klasicismu. Jde o domy například na Sokolovském (před válkou a těsně po druhé světové válce Masarykově) náměstí (čp. 264 z roku 1793, klasicistní se sloupovým portálem a balkónem, tzv. Appeltův dům), na Barvířské ulici (čp. 122 z roku 1800 s lomenou atikou se sochami čtyř ročních období; čp. 46 kolem roku 1820, klasicistně-empírový s portálem), Růžové ulici (čp. 299 klasicistní se štítem), náměstí Dr. E. Beneše (čp. 14 z roku 1796, klasicistní se štítem a bohatou štukovou výzdobou, tzv. Krausův dům), Kostelní ulici (čp. 7 z let 1784–1785, klasicistní budova arciděkanství), Moskevské ulici (čp. 10 klasicistní s podloubím; čp. 14 z roku 1800, klasicistní), náměstí Českých bratří (čp. 24, 25, 26 a 35 z let 1796–1797, všechny klasicistní, dva s bohatou štukovou výzdobou) nebo Boženy Němcové (čp. 70 po roce 1800, klasicistní). Od roku 1823 se na dnešním náměstí Dr. E. Beneše nacházela empírová Neptunova kašna, která byla roku 1925 přenesena na Nerudovo náměstí, aby se roku 2010 opět vrátila na původní místo. Originál sochy Neptuna je ale uložen v muzeu. Významnou stavbou je i Severočeské muzeum z let 1897–1898 s hranolovou věží (kopií věže původní liberecké radnice), před nímž se na Masarykově třídě nalézá busta T. G. Masaryka, odhalená Přemyslem Sobotkou v roce 2010 k prezidentovým 160. narozeninám. Dominantou spodního centra Liberce je budova Krajského úřadu Libereckého kraje. S výškou 78 metrů je desátou nejvyšší budovou v České republice a nejvyšší budovou v Libereckém kraji (mimo věže); má 30 pater, v 17. patře je vyhlídka. Známou stavbou v centru města byl Hubáčkův obchodní dům Ještěd půdorysného tvaru „včelích buněk“, výrazný netradičním žlutým keramickým obkladem a ocelovým obložením, který byl zbourán roku 2009 a postupně nahrazen budovami nového obchodního centra Forum Liberec. V Liberci se nachází množství kostelů, např.: Ze zaniklých církevních staveb byla nejdůležitější Stará synagoga v Liberci, vypálená za Křišťálové noci nacisty, na jejímž místě však byla v roce 2000 jako součást Krajské vědecké knihovny, tzv. \"Stavby smíření\", postavena Nová synagoga. Roku 1976 byl také pro celkovou zchátralost a zanedbání základní údržby odstřelen novorománský evangelický kostel (poté, co byla v roce 1973 Českobratrská církev evangelická donucena bezplatně jej převést na město) postavený dle plánů Gustava Sacherse na náměstí Českých bratří v letech 1864–1869. Liberecké krematorium na tzv. Monstrančním vrchu je nejstarší v Čechách. Objekt, navržený architektem Rudolfem Bitzanem, byl dostavěn v roce 1916, ale kvůli odporu monarchie a katolické církve k pohřbům žehem se zde první kremace uskutečnila až 31. října 1918. Krematorium a jeho historie posloužily jako námět pro německy psaný román Jaroslava Rudiše \"Winterbergova poslední cesta\". Na místě zaniklého hřbitova na Ruprechtické ul. vznikl park Zahrada vzpomínek, kam byly přemístěny některé památkově chráněné objekty sepulkrální povahy.", "Liberecký kraj má rozlohu 3163 km2 a žije v něm zhruba 440 tisíc obyvatel. Okres Liberec se skládá z 59 obcí, liberecký obvod obce s rozšířenou působností z 28 obcí. V oblasti justice zde působí okresní soud i pobočka ústeckého krajského soudu (existují však dlouhodobé snahy o osamostatnění pobočky), stejně jako okresní a pobočka krajského státního zastupitelství. Existuje zde také samostatné krajské ředitelství Policie České republiky.", "Liberec má 26 katastrálních území a člení se na 33 místních částí nazývaných \"městské čtvrti\", přičemž 32 je spravováno přímo libereckým magistrátem a zastupitelstvem a Vratislavice nad Nisou jsou samosprávný městský obvod. Městské čtvrti se tradičně číslují římskými číslicemi, na počátku 90. let se ale osamostatnily Liberec XXVI-Stráž nad Nisou, Liberec XXVII-Svárov, Liberec XXXVI-Dlouhý Most, Liberec XXXVII-Jeřmanice, Liberec XXXVIII-Minkovice a Liberec XXXIX-Šimonovice. Městský obvod Vratislavice nad Nisou (Liberec XXX).", "", "Tradičním průmyslem ve městě byl vždy textilní průmysl – zejména soukenictví a plátenictví. První soukeničtí mistři Urban Hoffmann ze Zawidówa a Christoph Krause vyučený ve Frýdlantě přišli do Liberce roku 1579. Zpracovávali vlnu z ovčínů na redernských panstvích a od konce 16. století ji také dováželi z okolních panství. V letech 1579–1580 zřídilo společenstvo soukeníků vlastní barvírnu a vrchnost nechala postavit valchu. Díky tomu se zlepšila kvalita sukna, se kterým se začalo obchodovat na výročních trzích. Díky narůstajícímu významu obchodu se suknem vydala 21. února 1599 městu příslušné privilegium, kterým byl formálně ustaven liberecký soukenický cech. Po založení měl 10 mistrů, rychle se však rozrůstal – během dvaceti let přibylo dalších 23 mistrů soukenického řemesla a jeho členové se stali nejbohatšími a nejváženějšími občany města. Rozvoj soukenictví nastal za Albrechta z Valdštejna v souvislosti s jeho postavením v čele armády. Objem vévodových objednávek nových uniforem byl značný, platil však údajně málo a vyžadoval krátké termíny dodávek. Proto byly lepším zdrojem příjmů soukeníků objednávky sukna od jeho důstojníků a úředníků. Kvůli narůstajícímu objemu výroby přijal cech dalších 75 mistrů a měl na 103 tovaryšů. Roku 1632 byla postavena nová valcha a roku 1633 také barvírna. Po třicetileté válce výroba prudce poklesla kvůli početné emigraci v důsledku protireformace. I přes nepříznivou hospodářskou situaci a velké dávky odváděné Gallasům se Liberec stal v 18. století největší výrobnou sukna v Čechách. Roku 1728 měl soukenický cech 419 členů, za ním zaostával i cech plátenický. Jeho členové pracovali hlavně v příměstských čtvrtích, ve městě samotném bylo 60 mistrů – asi desetina celkového počtu tkalců lnu na Liberecku. Zatímco v Linci vznikla první manufaktura na výrobu jemného sukna roku 1672, liberecké cechy se „novotám“ usilovně bránily a dokonce požadovaly zničení manufaktury založené roku 1710 v Plánici u Klatov. Kvalita cechovního sukna se však postupně ukazovala jako horší než kvalita sukna z manufaktur, vláda se pokoušela modernizovat výrobu sukna v mocnářství postupným omezováním cechovních privilegií a vyjímáním stále více výrobců z cechovní pravomoci. Z řad cechovních mistrů vyšli také první obchodníci se sukny. Jedním z prvních byl Gottfried Möller roku 1780. Ten a na něm závislí podomní dělníci vytvořili první rozptýlenou manufakturu. Dalším takovým výrobcem byl Johann Georg Berger, který se na přelomu 18. a 19. století stal jedním z největších textilních výrobců v Čechách. Berger byl také prvním, kdo roku 1808 zkoušel nové strojní spřádání vlny ve Stráži nad Nisou. Na počátku 19. století působily na Liberecku celkem čtyři manufaktury a osm velkoobchodníků se suknem. Také došlo k mechanizaci výroby. První spřádací stroje provozovala firma Anton Thum v Kateřinkách, roku 1800 bylo v provozu 200 mechanických vřeten a roku 1841 jich bylo již 50 000. Většina výrobních mechanismů byla poháněna vodními koly, kterých bylo v okolí města instalováno více než 100. Tito první podnikatelé – Möller, Berger a Franz Ulbrich – sice vytvořili koncentrované manufaktury, nedokázali je však přeměnit na velké továrny a všechny jejich společnosti pod tlakem silnějších obchodních domů zanikly. Textilní tovární impérium založil v Liberci teprve Johann Liebieg, jehož podnik \"Johann Liebieg & Comp.\" zaměstnával až 8000 lidí a měl roční obrat 2 490 000 zlatých. Staré cechy již ztrácely vliv a byly nahrazeny tzv. nucenými společenstvy. Výroba vlny dosáhla vrcholu v letech 1867–1872, pak však došlo ke krizi, nejprve v důsledku otevření trhu anglickému textilu, poté po krachu na vídeňské burze 9. května 1873. Krize skončila až roku 1879, během ní zanikla většina menších podniků, velké firmy z ní naopak vyšly posíleny. Po vzniku Československé republiky došlo k oslabení německých podniků, jejichž majitelé měli svá odbytiště převážně v Rakousku a Německu. Dalšími faktory byla inflace německé marky, vzdálenost ke zdrojům surovin, nedostatek energie a poloha mimo hlavní dopravní tahy. Liberecký textilní průmysl tak musel spoléhat na levnou pracovní sílu a začal za zbytkem světa zaostávat. Světová hospodářská krize tak zasáhla textilní průmysl na Liberecku tvrdě, firmy byly nuceny zredukovat počet zaměstnanců na minimum a omezit provoz. Celkem 26 podniků s 2021 zaměstnanci skončilo úplně. Situace se začala zlepšovat v roce 1935, za druhé světové války se opět dostavil nedostatek surovin, řada podniků byla převedena na válečnou výrobu. Všechny německé textilní firmy byly nejprve v roce 1945 konfiskovány a o rok později znárodněny. V Liberci se to týkalo společností \"Johann Liebieg\", \"Herminghaus a spol.\", \"Hoffman a Hettwer\", \"C. Neumann a synové\", \"Spojené barvírny a spol.\" a \"Textilana a. s.\" Protože tyto podniky ve státních rukou měly být členěny oborově, připadly některé mimolibereckým národním podnikům. Liberec se naopak stal 7. března 1946 sídlem Českých vlnařských závodů. Po všech konfiskacích tvořilo tento podnik, který přijal 18. září 1948 název Textilana, 39 závodů s 9 000 zaměstnanci. Od 90. let je textilní průmysl ve městě na ústupu; v tomto oboru působí firmy Interlana a Elmarco vyrábějící nanovlákna. Zaměstnanci Textilany postupně přecházeli do jiných podniků nebo byli propuštěni. V letech 2003–2004 byl celý areál Textilany zbourán. Jako poslední byl 5. března 2005 odstřelen komín.", "Automobilový průmysl reprezentovala v letech 1907–1916 továrna Reichenberger Automobil Fabrik (RAF), dnes také \"Denso\", \"Webasto\" či \"Magna Exteriors & Interiors Czech\". Významná byla také výroba textilních strojů \"Elitex\", v polygrafii \"Tiskárna RUCH\", v potravinářství výroba cukrovinek Lipo, mj. stejnojmenných bonbónů, po revoluci zaniklá. Obnovena je až v roce 2006. Od 90. let se postupně stala dominantní stavební firmou v celém regionu společnost Syner. Postavila např. Libereckou multifunkční halu, kde sídlí i Bílí Tygři Liberec, v níž společnost Syner vlastní většinový podíl.", "Městská hromadná doprava se skládá ze čtyř tramvajových linek a 39 denních a šesti nočních linek městských autobusů. Tramvaje vyjely poprvé v roce 1897 a jsou provozovány na dvou rozchodech. Provozovatelem liberecké MHD je Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou a je zapojena do Integrovaného dopravního systému Libereckého kraje. Centrem je terminál ve Fügnerově ulici. Železniční doprava byla do Liberce zavedena roku 1859, kdy byly otevřeny tratě do Pardubic a německé Žitavy. Z města vychází pět jednokolejných a neelektrizovaných železničních trati začleněných do celostátní dráhy, s výjimkou tratě do Tanvaldu a Harrachova, což je regionální dráha. Na území Liberce je 11 železničních stanic a zastávek. Nejvýznamnější nádraží s názvem Liberec bylo postaveno v roce 1859. Má pět nástupišť přístupných dvěma podchody s výtahy, je vybaveno audiovizuálním informačním systémem. Dalšími jsou nádraží Liberec-Horní Růžodol na trati 086 nebo frekventovaná zastávka nejblíže centru Liberec-Rochlice na trati 036. Silniční doprava je na Liberecku tvořena zejména silnicí I/35 (E442), na kterou v Turnově navazuje dálnice D10 na Prahu. Další silnice míří do Jablonce nad Nisou, odtud dále do Harrachova a do Polska (I/14), Hrádku n. Nisou a německé Žitavy (I/35), Nového Boru, Ústí nad Labem, a Frýdlantu (I/13). Příměstskou autobusovou dopravu zajišťuje zejména ČSAD Liberec, přímé expresní linky do Prahy provozují dopravci RegioJet a FlixBus. Lanová doprava má význam zejména v oblasti Ještědu. České dráhy provozují kabinovou lanovou dráhu na Ještěd, jejíž dolní stanice se nachází v libereckém Horním Hanychově. Další čtyři lanovky v okolí Liberce provozují soukromé společnosti. Letecká doprava nemá přílišný význam. V Ostašově na jihozápadě Liberce je nevelké letiště s travnatou dráhou, které používá místní Aeroklub Liberec a Letecká záchranná služba.", "Městské Divadlo F. X. Šaldy je třísouborové; kromě historické budovy je druhou scénou Malé divadlo. Ve městě se dále nachází Krátké a úderné divadlo, či loutkové Naivní divadlo. Také se zde koná pravidelný festival loutkového divadla Mateřinka, zaměřený na děti předškolního věku. Dříve zde fungovala např. kina Varšava a Lípa, vytlačila je však multikina Cinestar v OC NISA a Cinema City v OC FORUM. Ze vzdělávacích institucí jsou významné Krajská vědecká knihovna, v jejímž rámci působí i nová synagoga, dále Severočeské muzeum v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Botanická zahrada Liberec (rovněž nejstarší v Česku), IQLANDIA, IQPARK, Technické muzeum a DinoPark. Zoologická zahrada Liberec je nejstarší v Česku, disponuje širokou škálou fauny (asi 143 druhů na 13 ha), včetně velkých savců, jako jsou sloni, žirafy, lachtani a bílí tygři, kteří jsou genetická anomálie a proto velmi vzácná. Zoo se podílí na šlechtitelských činnostech u ohrožených druhů, aby pomohla zachovat genofond. Další zábavní instituce jsou Dům kultury Liberec, Lidové sady (kulturní a společenské centrum postavené v letech 1900–1901 na konečné tramvaje), Centrum Babylon Liberec, kde sídlí aquapark a zábavní, společenský a hotelový komplex, dále Obchodní centrum Nisa Liberec, největší obchodní, kulturní a společenské centrum na sever od Prahy, a Obchodní centrum Forum Liberec přímo v centru města.", "V Liberci je 36 mateřských škol a 26 základních škol (z toho jedna nižšího stupně a jedna umělecká). Dále 6 středních odborných učilišť a 15 středních odborných škol, včetně škol zdravotnických, např.: Existuje zde také Obchodní akademie a Jazyková škola, čtyři vyšší odborné školy a tři gymnázia: Z vysokých škol zde funguje zejména Technická univerzita v Liberci, známá výzkumem textilních technologií a nanotechnologií. Kromě ní pak pobočky Vysoké školy Karla Engliše v Brně a Metropolitní univerzity Praha. Vědu a výzkum kromě Technické univerzity provádí také Výzkumný ústav textilních strojů.", "Okolí Liberce i město samo skýtá množství příležitostí k nejrůznějším sportům provozovaným jak na amatérské, tak i na profesionální úrovni. K rekreačnímu sportování využívají místní obyvatelé okolních hor, jež vytvářejí ideální podmínky zejména pro turistiku, cykloturistiku nebo běh na lyžích. Na Ještědu je vybudován sportovní areál určený pro sjezdové lyžování, běh na lyžích a skoky na lyžích, pro běh na lyžích byl vybudován běžecký areál ve Vesci. Ke sportování přímo ve městě slouží moderní multifunkční Home Credit Arena, která je domovem extraligového hokejového klubu Bílí Tygři Liberec, fotbalový Stadion U Nisy, domovský stadion Slovanu Liberec, nebo plavecký bazén. Liberečtí sportovci mají zastoupení v nejvyšších republikových i mezinárodních soutěžích. Nejúspěšnějšími sporty jsou basketbal, volejbal, lední hokej, fotbal, florbal, házená, orientační běh, karate, lyžování a judo.", "A dalších přibližně 50 sportovních klubů z různých odvětví." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Cache hit a miss.", "Softwarová cache.", "Hardwarová cache.", "Cache v pevném disku.", "Cache v procesoru.", "Webová cache.", "P2P cache.", "Další cache.", "Rozdíl mezi bufferem a cache." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Účelem cache je urychlit přístup k (často používaným) datům, která jsou uložena na „pomalých“ úložištích tím, že je (požadovaná) část dat umístěna do rychlejšího úložiště (paměti). Například v současných mikroprocesorech funguje cache automaticky (tzv. \"hardwarová cache\") a urychluje přístupy do operační paměti počítače. Další cache je řízena jádrem operačního systému (\"softwarová cache\"), je umístěna v operační paměti RAM a slouží k uchování (často používaných) dat umístěných na pevném disku, čímž urychluje práci počítače. Cache webového prohlížeče obsahuje dříve navštívené stránky (obrázky a další objekty), takže pokud se uživatel vrátí zpět nebo následující stránka obsahuje stejné prvky, nemusí se stahovat přes počítačovou síť, ale jsou poskytnuty z cache (operační paměť nebo pevný disk). Cache byla vynalezena v první polovině 60. let 20. století.", "Pokud jsou požadovaná data v cache, jedná se o tzv. \"cache hit\" (data jsou poskytnuta z cache velmi rychle), pokud data v cache nejsou, pak se jedná o \"cache miss\" (data musí být získána z pomalejšího úložiště – operační paměť, I/O zařízení apod.).", "Obecně se používá jako vyrovnávací paměť pro pomalé (vzhledem k rychlosti operační paměti a procesoru) vnější paměti, typickým takovým zařízením je pevný disk počítače. Operační systém se snaží informace, se kterými pracuje častěji, uchovávat v rychlé operační paměti a v případě zápisu tyto na disk ukládat v co nejvýhodnějším pořadí. Nemusí tak provádět zbytečné čtecí a zápisové operace na disku, které jsou o několik řádů pomalejší (je nutné přemístit hlavy a počkat, až se disk natočí požadovaným místem pod hlavy). Moderní systémy přidělují cache paměť pro disky dynamicky, podle množství volné paměti a potřeb systému. Algoritmy pro obsluhu diskové cache mají podstatný vliv na rychlost a výkon celého systému. Nevýhodou používání cache je riziko spojené s neočekávaným výpadkem napájení - stav datových souborů na disku není vždy aktuální a musí se synchronizovat s obsahem cache. Z tohoto důvodu vyžadují operační systémy před vypnutím počítače provést tzv. „shutdown“, to znamená korektní ukončení práce systému, při kterém se (mimo jiné) uloží obsah diskové cache do souborů na disku. Ze stejných důvodů je nutné některá vyměnitelná média v unixových systémech před vyjmutím „odmountovat“. Tím se dává najevo systému, že se s médiem už nebude dále pracovat a systém provede synchronizaci cache se soubory. Odpojení je nutné i například u Windows XP, a to „zelenou ikonkou vpravo dole“, jinak může dojít k poškození souborového systému na výměnném médiu a to hlavně pokud se s médiem zrovna pracuje (kopírování, editace...). Případné problémy s nečekaným výpadkem napájení se snaží moderní systémy alespoň částečně eliminovat pomocí žurnálu.", "Paměť cache realizovaná specializovanými paměťovými obvody se používá v některých řídících jednotkách vnějších pamětí a v procesorech a jejich podpůrných obvodech. Cache v řídících jednotkách vyrovnává rozdíl mezi nepravidelným předáváním/přebíráním dat počítačem (sběrnici) a pravidelným tokem dat do/z magnetických hlav, jehož rytmus je dán rychlostí otáčení disku. U počítačů je cache elektronický obvod, tvořený z tranzistorů (ty tvoří bistabilní klopné obvody) a její funkce je vyrovnávat rozdílnou rychlost mezi procesorem a operační pamětí. Vyšší rychlosti je dosaženo použitím kvalitnějších tranzistorů (vyšší frekvence) než u operační paměti a cache je také blíže k procesoru než operační paměť. Tudíž je možno použít opět vyšší frekvenci, protože po cestě nejsou tak velké parazitní kapacity.", "Cache v pevném disku je vlastně vyrovnávací paměť, která odděluje velmi rychlý procesor od řádově pomalejšího pevného disku. Umožňuje uchovat data určená k zápisu do doby, než je mechanická část pevného disku zpracuje a naopak uchovává přečtená data do doby, než je obsluha přerušení přesune do operační paměti. Může sloužit i k interní reorganizaci požadavků kvůli zvýšení výkonu (NCQ). Její velikost se pohybuje od několika kB do 128 MiB (u současných 3.5\" disků). Interní cache používají také SSD disky.", "Cache paměť v procesoru ukládá kopie dat přečtených z adresy v operační paměti. Pokud při čtení obsahu slova z adresy v paměti je tato položka nalezena v cache paměti, je její obsah přečten z cache paměti, a ne z operační paměti (angl. cache hit). Mezi procesorem a cache pamětí se přenášejí jednotlivá slova, mezi cache pamětí a operační pamětí se přenášejí rámce slov o velikosti několikanásobku velikosti slova procesoru. Protože asi 90% operací procesoru je čtení paměti, většinou sekvenční, je tímto způsobem dosaženo větší propustnosti dat z operační paměti do procesoru, tím i vyššího výpočetního výkonu. Vyrovnávací paměť procesoru bývá dvojstupňová. Část paměti o malé kapacitě je přímo součástí procesoru a je stejně rychlá, jako vlastní procesor (značí se L1). Další paměť, pomalejší, ale s větší kapacitou, je mezi procesorem a operační pamětí, dnes se již umisťuje do pouzdra s procesorem (značí se L2). Protože cena pamětí stoupá s její rychlostí (a samozřejmě s kapacitou), je možné tímto uspořádáním najít kompromis mezi cenou a rychlostí. Na přelomu roku 2008 a 2009 se začíná používat L3 cache i v běžných procesorech (Intel Core i7, AMD Phenom), která je pro všechna jádra společná a většinou má velikost několik megabajtů. Velikost paměti cache, její rychlost a algoritmus řízení paměti cache se liší u jednotlivých výrobců a typů procesorů a je to jeden z parametrů, který podstatně ovlivňuje výkon a cenu počítače.", "Webová cache slouží k ukládání předchozích odpovědí od webových serverů jako jsou webové stránky nebo obrázky. Informace uložené v cache mohou být znovu využity a tím je možné snížit vytížení přenosových cest počítačových sítí a též zátěž webových serverů. Webová cache je obvyklou součástí webového prohlížeče. Správci větších počítačových sítí nebo poskytovatelé internetového připojení používají proxy servery, které cachují data pocházející od webových serverů k webovým klientům. Některé velmi zatížené webové servery používají reverzní proxy cache, která je záměrně postavena přímo před webový server (například před servery Wikipedie). Webový server tak nemusí opakovaně odesílat klientům data, která odeslal před kratší dobou a tím je snížena jeho zátěž.", "Jinou podobou cache je P2P ukládání, kde soubory nejvíce vyhledávané peer-to-peer aplikacemi jsou uloženy v ISP cache pro zrychlení P2P přenosů. Podobně existují i decentralizované ekvivalenty, které dovolují komunitám provádět stejné úlohy pro P2P přenos, například Corelli.", "Doménový DNS server BIND ukládá do své cache mapování doménových jmen na IP adresy. Trvanlivost záznamu v cache určuje správce daného doménového záznamu. Podobnou cache může využívat i knihovna používaná pro provedení překladu doménového jména na adresu a zpět (tzv. resolver s konfiguračním souborem resolv.conf). Některé síťové souborové systémy urychlují přístup ke vzdáleným souborů pomocí lokální cache, kdy jsou celé soubory (nebo jejich části) ukládány na straně klienta do cache. Taková cache může být i velká a proto bývá umístěna na disku. Protože síťové souborové systémy musí řešit aktualizace záznamů v cache, když je soubor změněn jiným klientem, může být činnost takové lokální cache omezena (např. jen pro čtení nebo jen pro soubory, do kterých nelze zapisovat a podobně). Lokální cache používají pokročilé systémy, jako je AFS, ale mohou být implementovány i pro potřebu běžnějších, jako je NFS nebo SMB. Cache v operační paměti, a/nebo na pevném disku je využívána také například u stránkování paměti ve stránkovacích algoritmech. Webové vyhledávače často ukládají indexované webové stránky do své cache a mohou ji i zpřístupnit. Například vyhledávač Google poskytuje vedle každého výsledku vyhledávání odkaz na \"Archiv\", což může být užitečné, když jsou webové stránky z webového serveru dočasně nebo permanentně nedostupné. Dalším typem cache je ukládání vypočítaných výsledků, u kterých je pravděpodobné, že budou znovu potřeba, což se také nazývá memoizace. Příkladem tohoto typu je Ccache, program který ukládá výstup kompilace k urychlení příští kompilace. Ukládání databáze do cache může podstatně zlepšit výkonnost databázových aplikací, například při zpracovávání indexů, datových repositářů a často používaných sub-sad dat. Distribuované ukládání používá cache rozšířenou na počítače propojené sítí, například Corelli.", "Dva pojmy „buffer“ (vyrovnávací paměť) a „cache“ označují vzájemně se nevylučující funkce. Ty se však mohou i vzájemně prolínat. V jejich významech je však rozdíl (princip cache je vysvětlen výše). Buffer je vyrovnávací paměť, která slouží k vyrovnávání různých rychlostí dvou stran (např. tiskárny a počítače nebo dva vzájemně komunikující procesy). Buffer je typicky realizován jako (dočasný) úsek operační paměti počítače, avšak může být realizován i hardwarově (například jako součást pevného disku). Používán je typicky jako fronta FIFO, případně jako kruhový buffer, ale též jako zásobník. Data jsou do bufferu zapsána, po nějaké době jsou z něj přečtena a již v něm nejsou dále uchovávána." ] }

{ "title": [ "Pozadí tažení a jeho výsledek.", "Bitva.", "Umělecké zpracování." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Protože válka v cizině měla v Anglii širokou podporu, mladý král Jindřich V. si tažením do Francie, kterou za panování duševně chorého Karla VI. zmítaly boje vlivných šlechtických skupin, hodlal upevnit své postavení. Jindřich uplatňoval dědický nárok na francouzský trůn a zároveň se mu otevírala možnost příjmů z nově dobytých území, výkupného za zajaté nepřátelské šlechtice či prostě vymáhání „výpalného“ od svého francouzského souseda. Po plavbě ze Southamptonu se 13. srpna 1415 Jindřichovo vojsko vylodilo v severní Francii a oblehlo přístav Harfleur. Obležení Harfleuru se nečekaně protáhlo; město se vzdalo 22. září a anglické vojsko se opět dalo na pochod až 8. října. Podzimní období, příhodné pro bojové akce, se chýlilo ke konci a Angličané byli dlouhým obléháním, během něhož navíc v jejich táboře propukla úplavice, značně zeslabeni. Král Jindřich nyní zamýšlel stáhnut se do Calais, jediné anglické bašty v severní Francii, přečkat tam zimu a na jaře následujícího roku pokračovat v tažení. Zatímco Angličané obléhali Harfleur, Francouzům se podařilo shromáždit velkou rytířskou armádu, s níž se Albret pokusil zablokovat anglický přesun do Calais. Zdrcující porážka, kterou francouzská strana v následném střetu u Azincourtu utrpěla, umožnila Jindřichu V. dosáhnout, co si předsevzal. Během následujících čtyř let za spojenectví burgundského vévody Jana I. Burgundského ovládl celou severní Francii. Smlouvou z Troyes (1420) musel Karel VI. Jindřichu V. přislíbit svoji dceru Kateřinu s tím, že po Karlově smrti se Jindřich stane jeho nástupcem. Toho se však Jindřich nedožil; roku 1422 zemřel nečekaně na úplavici ve věku 34 let. Jeho malému synkovi Jindřichu VI. se francouzskou korunu udržet nepodařilo – v příštích letech Francouzi, seskupení kolem Karla VII. (syna Karla VI., kterého troyeská smlouva zbavovala nástupnictví), Angličany z Francie (vyjma Calais) vytlačili. Významnou úlohu v těchto bojích sehrála Jana z Arku.", "Bitva se odehrála mezi vesnicemi Azincourt a Tramecourt, v prostoru sevřeném dvěma pruhy lesa. Na severozápadní straně se rozložili Francouzi pod konstáblem Karlem z Albretu a blokovali tak Angličanům cestu do Calais. Předešlé noci hustě pršelo a prostor mezi oběma vojsky se silně rozbahnil. Síly, které za úsvitu 25. října Jindřich mohl postavit k boji se odhadují na 1000 rytířů, 6000 lučištníků a několik tisíc dalších prostých pěšáků. Proti 10 až 12 000 Angličanů stálo několikrát početnější francouzské vojsko (odhady se pohybují mezi 25 a 40 000; nemalou část z nich tvořila těžká rytířská jízda). Početní výhoda Francouzů však byla spíše zdánlivá, neboť mezi oběma pruhy lesa se stejně nemohli rozvinout do větší šířky než jejich protivníci a utvořili tak sestavu se třemi sledy do hloubky. Jeden z nejpamětihodnějších okamžiků nastal ještě před vlastním bojem, kdy král Jindřich V. dodával svým mužům odvahu řečí, kterou později básnicky zpracoval William Shakespeare ve hře Jindřich V. Konstábl Albret se k velké nelibosti řady bojovně naladěných šlechticů (v čele s vévodou z Alençonu) nechtěl pouštět do přímého střetu a doufal, že každý další den vyčerpané anglické jednotky demoralizuje a oslabí. Když tak ani tři hodiny po východu slunce Francouzi nezahájili boj, nařídil Jindřich V. svému vojsku postoupit kupředu na dostřel a angličtí lučištníci, schopní vyslat svými dlouhými luky až 10 šípů za minutu, začali ostřelovat nepřítele. Třeba poznamenat, že francouzská jízda nebyla ukázněnou bojovou silou, ale shlukem individualistických rytířů, svolaných Karlem VI. z celé země. Nyní tedy první vlna francouzské jízdy vyrazila proti anglickým pozicím. Zatímco angličtí rytíři před bitvou téměř všichni sesedli z koní a zařadili se mezi pěšáky, jejich francouzští protějškové, jejichž koně padali na rozbláceném terénu a pod přívalem šípů, byli těžce decimováni. Přesto se francouzským rytířům, vedeným Albretem osobně, podařilo probít do anglických řad, kde došlo na pěší boj muže proti muži. Poměrně tenká anglická linie byla málem prolomena a král Jindřich v jednom okamžiku téměř sražen k zemi. Mezitím se do boje zblízka zapojili i angličtí lučištníci vyměnivší nyní svou základní zbraň za meč či sekeru. Opěšalí francouzští rytíři v těžké zbroji obestoupení svými lehčími protivníky neměli v bahně mnoho šancí. Druhá francouzská vlna, hrnoucí se neuspořádaně do boje, byla rozmetána stejně jako první a francouzští šlechtici byli zabíjeni a zajímáni po stovkách. I třetí francouzský sled byl obrácen na útěk, zatímco jeho vůdci hledali v boji alespoň čestnou smrt. Nepoměr ztrát byl veliký a znásobilo jej i to, že ve chvíli, kdy pán nedalekého hradu Agincourt podnikl úspěšný výpad na anglické ležení, Jindřich V. nařídil svým mužům pobít téměř všechny jejich zajatce (za něž doufali dostat výkupné); ušetřeni zůstali jen nejvýše postavení. Podle novodobých výzkumů nesehrál v bitvě tak velkou úlohu anglický dlouhý luk, jak se často uvádí. Šíp totiž nedokázal prorazit kvalitní brnění francouzských rytířů. Bitva měla několik faktorů. Rozbředlou půdu, která znevýhodňovala francouzské těžké ozbrojence, terén, který se od francouzské strany zúžoval směrem k anglické straně a nakonec množství Francouzů. Početná francouzská armáda se tedy dostala do trychtýře, v němž se nahromadilo mnoho vojáků a tím pádem došlo k zmatenému chování davu a ušlapání mnoha vlastních vojáků v předních liniích vojáky ze zadních linií. Navíc chování šlechticů na bojišti nemělo za úkol čisté zabíjení, ale kořist, třeba ve formě zajetí movitého nepřítele a pozdější výkupné. Francouzští rytíři se tudíž soustředili na malý počet anglických šlechticů, které chtěli zajmout a na lučištníky jako na společensky nerovné se vůbec nesoustředili. Takže se masa francouzských rytířů soustředila k velmi malému cíli a tím docházelo ke katastrofálním vlastním ztrátám (ušlapáním) ve zmateném chování davu. Na anglické straně padlo třináct rytířů (mezi nimi králův bratranec vévoda z Yorku) a několik set pěších. Z Francouzů padlo přes pět tisíc rytířů včetně konstábla, tři vévodové, pět hrabat a devadesát baronů. Kolem tisíce jich padlo do zajetí, mezi nimi Karel, vévoda z Orléansu a Jan Le Maingre, maršál Francie.", "Jak již naznačeno výše, tažení do Francie a bitva u Azincourtu tvoří jádro Shakespearovy hry Jindřich V. Drama bylo dvakrát úspěšně adaptováno do filmové podoby: Laurencem Olivierem (1944) a Kennethem Branaghem (1989); v obou případech byli představitelé titulní role zároveň režiséry. Druhý z obou filmů vyniká působivým zpodobněním bitvy. Nejnověji se hra Jindřich V. stala součástí minisérie BBC The Hollow Crown (2012) a ve filmu The King (2019). Vyšlo i jako zpracování v podobě audioknihy s hlasem Dušana Sitka, vydala Audiotéka. Taktéž jako audio kniha vyšlo Azincourt autor Bernard Cornwell." ] }

{ "title": [ "Časová osa.", "Podmínky.", "Druhotné sekce.", "Komerční distribuce.", "Kompatibilita s CC-BY-SA.", "Vymáhání.", "Kritika GFDL.", "DRM klauzule.", "Invariantní sekce.", "Nekompatibilita s GPL v obou směrech.", "Břemena při tisku.", "Transparentní formáty.", "Další svobodné licence pro obsah." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "FDL byla vydána v podobě návrhu k připomínkování ke konci roku 1999. Po revizích vyšla v březnu 2000 verze 1.1 a v listopadu 2002 verze 1.2. Aktuální verze je 1.3, vydaná 3. listopadu 2008, ve které byla přidána zejména možnost migrace na CC-by-sa 2.0 (na žádost Wikipedie). První diskusní draft GNU Free Documentation License verze 2 byl vydán 26. září 2006, společně s návrhem nové GNU Simpler Free Documentation License. Nový návrh GNU FDL zahrnuje mnoho vylepšení, například nové termíny vymyšlené při práci na GPLv3 ke zlepšení internacionalizace, dále vyjasnění, která mají pomoci lidem v použití licence pro audio a video, anebo uvolněné požadavky pro použití výňatků z díla. Nově představená GNU Simpler Free Documentation License nemá žádné požadavky ohledně uchování textů na deskách a invariantních sekcí. To umožní snazší volbu licencování pro autory, kteří nechtějí uplatňovat tyto funkce GNU FDL. 1. prosince 2007 oznámil Jimmy Wales, že dlouhé období diskusí a vyjednávání mezi Free Software Foundation, Creative Commons, Wikimedia Foundation a dalšími skončilo vytvořením návrhu podporovaného FSF a Creative Commons, který upravuje Free Documentation License do takové podoby, aby měla Wikimedia Foundation možnost migrovat projekty na CC-BY-SA. Tyto změny byly implementovány ve verzi 1.3 licence.", "Materiály licencované pod aktuální verzí licence GFDL lze použít k jakémukoli účelu, pokud jsou splněny určité podmínky.", "Licence explicitně odděluje jakýkoli druh \"dokumentu\" od \"druhotných sekcí\", které nesmí být integrovány s dokumentem, ale existují jako úvodní materiály nebo dodatky. Druhotné sekce mohou obsahovat informace ohledně autorova nebo vydavatelova vztahu k předmětu díla, ale nikoli o díle samotném. Přestože dokument je sám o sobě plně editovatelný a je zásadně chráněn licencí ekvivalentní GNU General Public License (byť s ní vzájemně nekompatibilní), některé ze druhotných sekcí mají různá omezení navržená primárně s cílem zajistit odpovídající uvedení předchozích autorů. Specificky, autoři předchozích verzí musejí být uvedeni a určité \"invariantní sekce\", specifikované původním autorem a zabývající se jeho vztahem k předmětu díla, nesmějí být změněny. Je-li materiál modifikován, jeho titul se musí změnit (pokud nedali předchozí autoři svolení s ponecháním titulu). Licence obsahuje také opatření pro nakládání s texty na předních a zadních deskách knih, stejně jako pro sekce typu \"Historie\", \"Poděkování\", \"Věnování\" nebo \"Poznámky\".", "GFDL vyžaduje možnost \"kopírovat a distribuovat dokument na jakémkoli médiu, jak komerčně, tak nekomerčně\", a proto není kompatibilní s materiálem, který vylučuje komerční použití. Materiál s omezením komerčního použití je nekompatibilní s licencí a nemůže být začleněn do díla. Avšak začlenění takového materiálu může být podle autorského práva Spojených států považováno za fair use (resp. fair dealing v některých dalších státech) a není tedy třeba, aby byl licencován tak, aby šel použít pod GFDL (pokud takové fair use pokrývá všechna potenciální další užití). Jedním z příkladů takového liberálního a komerčního fair use je parodie.", "Byť obě licence pracují s podobnými copyleftovými principy, GFDL není kompatibilní s licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike (CC-BY-SA). Avšak verze 1.3 přidává novou sekci, která povoluje určitým typům webových stránek používajících GFDL přechod na licenci CC-BY-SA. Tyto výjimky umožňují kolaborativnímu projektu s více autory licencovaném pod GFDL přejít na licenci CC-BY-SA 3.0 (což by normálně vyžadovalo povolení od každého autora), pokud dílo splňuje několik podmínek: Povolení sekce 11 vyprší po 1. srpnu 2009. Toto slouží k tomu, aby se zabránilo používat tuto klauzuli jako obecný nástroj kompatibility. FSF prohlásila, že například veškerý obsah přidaný na Wikipedii před 1. listopadem 2008 uvedeným podmínkám vyhovuje.", "Wikipedie, nejznámější uživatel GFDL, zatím nikoho nežalovala k vynucení své licence. Nizozemský soud vynutil dodržení podobné licence – CC-BY-NC-SA – u komerčního magazínu, který přetiskoval fotografie, které byly uloženy na server Flickr.", "Projekt Debian a Nathanael Nerode vznesli vůči GFDL tyto námitky: když si vývojáři Debianu eventuálně zvolí, že budou svá díla licencovat pod GFDL, tak, aby vyhověli svým pravidlům Debian Free Software Guidelines, nebudou moct být použity klauzule o invariantní sekci. Tyto kritiky proto doporučují používat alternativní licence, jako je share-alike Creative Commons, BSD Documentation License nebo i GNU GPL, GFDL považují za nesvobodnou licenci. Důvody k tomu jsou ty, že GFDL umožňuje \"invariantní\" (neměnný) text, který nemůže být měněn nebo odstraněn, a že zákaz použití systémů pro digital rights management (DRM) se vztahuje na platná užití, například pro \"soukromé kopie, které nebudou distribuovány\".", "GNU FDL obsahuje výrok: Kritika tohoto výroku spočívá v tom, že je příliš široce pojatý, protože se vztahuje i na soukromé kopie, které nebudou šířeny. To znamená, že nabyvatel licence není oprávněn ukládat kopie dokumentu \"vytvořené\" v proprietárním souborovém formátu nebo s použitím šifrování. V roce 2003 řekl Richard Stallman v e-mailové konferenci debian-legal o této větě:", "S dílem pod GNU FDL může být brzy potíž, protože je potřeba mu dát nový (odlišný) titul a přitom se musí zachovat seznam předchozích titulů. To by mohlo vést k situaci, kdy existuje celá série titulních stránek a věnování v každé kopii knihy, pokud má tato dlouhou historii. Tyto stránky nelze odstranit, dokud se dílo nestane volným dílem po vypršení autorských práv. Richard Stallman řekl o invariantních sekcích v e-mailové konferenci debian-legal:", "GNU FDL je obousměrně nekompatibilní s GPL: to znamená, že materiál pod GNU FDL nelze vložit do GPL kódu a GPL kód nelze vložit do GNU FDL manuálu. Kvůli tomu bývají příklady kódu často duálně licencovány, takže se mohou objevit v dokumentaci a současně být zabudovány do svobodného programu. Na mezinárodní konferenci GPLv3 v Barceloně ve dnech 22.–23. června 2006 Eben Moglen naznačil, že by budoucí verze GPL měla být použitelná pro dokumentaci:", "GNU FDL vyžaduje, že nabyvatelé licence, pokud tisknou dokument pod touto licencí, musí přiložit také \"tuto licenci, informace o autorských právech a informaci, že se na dokument vztahuje tato licence\". To znamená, že pokud nabyvatel vytiskne kopii článku, na jehož text se vztahuje GNU FDL, musí přiložit informace o autorských právech a fyzický výtisk GNU FDL, který bude významně větší než dokument samotný. Co hůře, totéž se vyžaduje pro samostatné použití pouhého jediného obrázku (např. z Wikipedie).", "Definice \"transparentního\" (průhledného) formátu je komplikovaná a může být obtížné ji uplatnit. Například kresby musí být ve formátu, který umožňuje, aby mohly být přímočaře upravovány \"nějakým široce dostupným kreslicím editorem\". Definici pojmu \"široce dostupný\" může být obtížné interpretovat a může se během času měnit, protože např. open-source editor Inkscape rychle dospívá, ale ještě nedosáhl verze 1.0. Tato sekce, která byla přepsána někdy mezi verzemi licence 1.1 a 1.2, používá termíny \"široce dostupný\" a \"proprietární\" nekonzistentně a bez jejich definice. Vzhledem ke striktní interpretaci licence lze odkazy na \"generické textové editory\" interpretovat jako vylučující jakékoli formáty, které nejsou lidsky čitelné, byť jsou používány open-source textovým procesorem. Při volnější interpretaci lze však formát.doc programu Microsoft Word kvalifikovat jako transparentní, protože podmnožinu souborů.doc lze perfektně editovat v OpenOffice.org, a formát proto není \"čitelný a upravitelný jen proprietárním textovými procesory\".", "Některé z těchto licencí byly vyvinuty nezávisle na GNU FDL, zatímco jiné vznikly v reakci na zjištěné vady GNU FDL." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Kostnický koncil.", "Úcta." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "Pocházel z Nového Města pražského. Při svých studiích na pražské univerzitě se seznámil s Janem Husem. V roce 1398 ukončil studium s titulem bakalář a odjel studovat do Oxfordu (jaro 1399 – únor 1401). Zde se naučil plynně anglicky a seznámil se blíže s učením anglického reformátora Jana Viklefa. Zajímal se o Lollardské hnutí. Po ukončení studia přivezl z Anglie Viklefovy spisy (opisy Dialogu a Trialogu). Dne 19. března 1402 přijal v Praze jedno z nižších svěcení, tzv. akolytát. V roce 1403 využil příležitost a jako doprovod Filipa Louty z Dědic se vypravil přes Benátky, Krétu a Kypr do Palestiny a Jeruzaléma (Jeruzalém navštívil podruhé v roce 1408). Roku 1404 nastoupil na Pařížskou Sorbonnu, jež ovšem nebyla nakloněna reformním názorům a po svých disputacích ji v zimním semestru 1405/06 raději opustil. Seznámil se zde s celým Platónovým dílem, jenž silně ovlivnilo jeho filozofický realismus. Po krátkém pobytu na univerzitě v Kolíně odplul do Heidelbergu, kde byl přijat za mistra 7. 4. 1406. Zde svými výroky urazil převládající nominalisty a byl suspendován ze všech akademických aktů. Jeho protest a činnost způsobily studentské bouře a rozkol na univerzitě (byla na něj podána žaloba u wormského biskupa Matouše z Krakova) a utekl do Prahy. Z prostředí Heidelbergské univerzity později vzešlo doporučení k papežské kurii k obžalobě pražských reformistů z kacířství. Od roku 1407 působil Jeroným na pražské univerzitě (v roce 1407 pobyl i v Oxfordu). Zde se zasazoval o zvýšení vlivu českého národa, jak na univerzitě samotné, kde měl český univerzitní národ jeden hlas ze čtyř (dva měly národy „německé“ – saský a bavorský a jeden „polský“) a který byl stále více vytlačován nominalistickými mistry ostatních národů do pozadí, tak i v městských radách Nového Města pražského a Starého Města pražského. Spolu s Husem měl vliv na zvrácení poměrů v městských radách ve prospěch Čechů. Jeroným, díky svým schopnostem a kontaktem na královský dvůr (pocházel z dobře postavené rodiny), měl zásadní vliv na vzniku Kutnohorského dekretu, který dal českému univerzitnímu národu tři hlasy a který po vypršení ultimáta v polovině května 1409 vedl asi 800 členů akademické obce z ostatních národů k opuštění univerzity a tím také k izolaci pražských reformistů. 20. března 1410 měl Jeroným Pražský vystoupení v kapli Budínského hradu před uherským králem Zikmundem Lucemburským, kterým si ho chtěl naklonit pro politickou podporu pražských reformistů. Ten jej ale předal do rukou arcibiskupa Jana z Kaniszy, u něhož strávil 14 dní ve vězení. V roce 1410 byl žalován pasovským arcibiskupstvím (pomocí Vídeňské univerzity) z kacířství a v domnění, že se zde bude moci na akademické půdě svobodně bránit z obžaloby, přijal pozvání a dobrovolně se dostavil do Vídně. Ovšem záhy se ukázalo, že jde pouze o zinscenovaný proces, který je předem rozhodnut. Odpřisáhl, že se do konce procesu z Vídně nevzdálí, ale okamžitě utekl zpátky do zemí Koruny české, kde z bezpečí Bítovského hradu napsal provokativní dopis do Vídně. Později byl v nepřítomnosti odsouzen ve všech bodech obžaloby a pro křivou přísahu (útěk) exkomunikován z církve (druhý nejtěžší trest v církvi). Až do roku 1412 měla reformní skupina podporu krále Václava IV. Papež Jan XXIII. vyhlásil odpustky, které nebyly většinově přijímány (papežské schizma), někde dokonce zakázány. V českém království byly také odmítány, ale král k nim nezaujal stanovisko. 17. června 1412 vystoupil na univerzitě Jan Hus s extrémním odsouzením platnosti odpustkových bul a vyjádřil nesouhlas s panovníkem. Před radnicí Jeroným spolu s dalšími požadovali městské konšele o zákaz jejich prodeje. Celý měsíc Hus aktivně kritizoval odpustky ve svých veřejných vystoupeních. V ulicích Prahy docházelo ke střetům zradikalizovaných studentů s prodavači odpustků. Jeroným spolu se studenty připravil alegorický vůz, kde byl papež zobrazen jako nevěstka oblečen do ženských šatů a s kterým se vydali cestou kopírující každoroční procesí uctívání ostatků založené Karlem IV. Na Karlově náměstí pak manifestačně spálili papežské buly z vozu. Král měl na odpustcích finanční zájem, stejně jako na porážce krále Ladislava I. Neapolského, proti němuž byla vedena křížová výprava financovaná z odpustků. Prostřednictvím nově jmenovaných konšelů Starého Města pražského zahájil politiku vedoucí k potlačení pouličních nepokojů. 10. července 1412 byli zatčeni tři mladíci veřejně protestující proti odpustkům (Martin, Jan a Stašek) a následně byli na rohu Staroměstského náměstí a dnešní ulice Železná popraveni. Ze smutečního průvodu se stala masová demonstrace a mladíci byli pohřbeni v Betlémské kapli, kde je Jeroným prohlásil svatými mučedníky. I nadále se svými příznivci demonstroval proti odpustkům. V březnu 1413 na pozvání polského krále Vladislava II. (po předchozích doporučeních blízkých šlechticů) navštívil královský dvůr v Krakově jako vyslanec českého krále a některých šlechticů. Měl vyjednat podporu pro České království v případě napadení (polský král předtím dostal podporu proti Řádu německých rytířů), ale jeho veřejně vyjadřované filozofické názory způsobily pohoršení, a tak jeho mise skončila neúspěchem. V dubnu na pozvání knížete Vitolda vyrazil do Litvy, kde převládalo pravoslaví. Měl přání poznat zvláštnosti bohoslužby a zdali by zde našel pochopení a podporu pro své myšlenky. Seznámil se zde s přijímáním pod obojí v praxi (možná po příjezdu inspiroval Jakoubka ze Střibra). Přes varování se v utajení vydal na Kostnický koncil, ale v květnu 1415 jej uvrhli do žaláře a byl souzen. Byl upálen na stejném místě jako Hus necelý rok po Husově popravě.", "Jeroným Pražský přijel do Kostnice 4. dubna 1415, aby podpořil Jana Husa (ač ten přes Křišťana z Prachatic do Čech vzkazoval, aby zejména Jeroným do Kostnice nejezdil, neboť mu bylo jasné, že by se ocitl ve smrtelném nebezpečí). Přijel bez pozvání a neoficiálně, o jeho identitě věděli v tu chvíli jen páni z Chlumu a z Dubé, kteří naléhali, aby ihned odjel. 7. dubna však Jeroným přibil na dveře kostnických kostelů a radnice letáky v latině, němčině a češtině, kterými se ohlásil králi i koncilu a žádal o veřejné slyšení. Pak se pro jistotu ukryl, neboť si nebyl jistý reakcí koncilu. Ta nebyla příznivá, proto Jeroným město opustil a prchal do Čech. 18. dubna koncil vydal na Jeronýma zatykač. 25. dubna byl zatčen v Hiršavě, nedaleko českých hranic a 23. května byl v okovech přiveden do Kostnice. Na základě žaloby Michala de Causis byl uvržen do těžkého žaláře. Po 11 dnech zde vážně onemocněl, věznění mu pak bylo zmírněno. Byl často vyslýchán a nucen zříct se učení Viklefova a Husova. Po naléhání kardinála Zabarelly tak Jeroným 11. září ve shromáždění čtyř národů v biskupském kostele učinil. 23. září toto prohlášení udělal před koncilem a aby doložil upřímnost odvolání, nežádal propuštění na svobodu. Vězení mu bylo nicméně od té doby velmi zlidštěno. Tím si však nezachránil život, jak doufal. Zatímco zahraničním účastníkům koncilu (kardinálové Petr z Aliaku, Zabarella, Jordán Orsini aj.) Jeronýmovo ponížení stačilo, byli to paradoxně čeští účastníci koncilu (např. Štěpán z Pálče a Michal de Causis), kteří naléhali na obnovení procesu s tím, že Jeronýmovo odvolání jistě není upřímné. Kvůli jejich tlaku tak byl proces 24. února 1416 obnoven. Bylo předloženo 107 článků, na nichž bylo dokladováno Jeronýmovo kacířství. 23. května se mu dostalo veřejného slyšení. Mezi soudci zasedl i Florenťan Poggio Bracciolini, který popsal průběh líčení v barvité zprávě. Ukazuje, že Jeroným zřejmě již pochopil, že nemá šanci na záchranu a choval se velmi statečně, filozoficky obratně, ba vtipně. Například když byl obviněn z učení remanence (učení o tom, že hostie zůstává chlebem a nestává se při rituálu mše Kristovým tělem), na výkřik \"„Však praví, žes ty řekl, že i po posvěcení zůstává chléb“\", prý Jeroným odpověděl: \"„U pekaře, arci!“\". Proces trval pět dní. Na závěr Jeroným pronesl rozsáhlou řeč, v níž shrnul svou filozofii, odmítl odvolat údajné bludy a navíc se zastal i učení Husova a odsoudil jeho nespravedlivé odsouzení. Uvedl také, že klidně podstoupí jakoukoli smrt. Dostal pak dva dny na rozmyšlenou, kdy mu byly nabízeny různé kompromisy. Stejně jako Hus však odmítl. Na 21. valném shromáždění koncilu byl odsouzen k trestu smrti a 30. května 1416 byl upálen na stejném místě jako Hus. Podle Braccioliniho se do posledních okamžiků života choval velice statečně. Jeho popel byl vhozen do Rýna stejně jako Husův.", "Kostnické události vyvolaly v českých zemích hlubokou úctu nejen k mistru Janu Husovi, ale i k mistru Jeronýmovi Pražskému. Oba byli považováni za mučedníky a v husitských Čechách byli utrakvistickou církví uctíváni jako světci. Jejich jména byla zařazena do kalendáře a od roku 1416 byla jejich památka slavena společně vždy 6. července, a to až do roku 1621; v některých venkovských místech přežívala i déle. Již v předbělohorské době se sice Habsburkové pokusili několikrát tento svátek z kalendáře vypustit (1585, 1603), k jeho definitivnímu odstranění z kalendáře však došlo z nařízení císaře Ferdinanda II. až po bitvě na Bílé hoře. Aby společný svátek Husův a Jeronýmův nemohli věřící v chrámech slavit, bývaly 6. července kostely zavřeny, a to počínaje již dnem 6. 7. 1622. V moderní době považuje mistra Jeronýma Pražského za mučedníka a svědka Páně Církev československá husitská. Jeho památku si připomíná každoročně 30. května, tj. v den, kdy byl v roce 1416 upálen. Za mučedníka je považován i v původnímu utrakvismu nejbližší české Starokatolické církvi." ] }

{ "title": [ "Členění optiky.", "Geometrická optika.", "Svazková optika.", "Fotometrie.", "Vlnová optika.", "Kvantová optika.", "Elektromagnetická optika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Podle používaných metod má optika řadu poddisciplín: Podle zaměření na část elektromagnetického spektra lze rozlišovat poddisciplíny: Optika se objevuje také v souvislosti s jinými obory, např.", "Geometrická optika je nejstarší částí optiky, přičemž vychází z předpokladu, že když jsou rozměry předmětů, skrze něž nebo okolo nichž se světlo šíří, mnohem větší než je jeho vlnová délka, je vlnová povaha světla jen slabě rozeznatelná. Jeho chování může být popsáno pomocí paprsků splňujících geometrické zákony. Zákony geometrické optiky lze odvodit z Fermatova principu. Fermatův princip říká, že světlo se šíří z jednoho bodu do druhého po takové dráze, že doba potřebná k proběhnutí této dráhy je extrémní. Z toho plynou tři základní zákony geometrické optiky: Geometrická optika umožnila konstrukci různých optických systémů, např. dalekohledů.", "Svazková optika popisuje formu šíření prostorově lokalizovaného světla, jež se zároveň šíří prostorem bez úhlové divergence. Typickými představiteli těchto vln jsou hermiteovské-gaussovské svazky, laguerreovské-gaussovské svazky a besselovské svazky.", "Představy o intenzitě byly podnětem ke vzniku fotometrie. Fotometrie se zabývá měřením energetického obsahu záření. Fotometrii lze považovat za součást radiometrie.", "Vlnová optika respektuje vlnový charakter světla, je však přiblížením (platným pro mnohé optické jevy), v němž je světlo popsáno pomocí skalární funkce. Při popisu lze použít Huygensův princip. Vlnová optika studuje jevy, které souvisí s vlnovým charakterem záření, jako např. interference, disperze a polarizace.", "Kvantová optika zohledňuje skutečnost, že v oblasti světla existují významné jevy, jež nejsou popsatelné klasickou fyzikou a je pro ně třeba použít přístup kvantové fyziky (obvykle kvantovou elektrodynamiku). Mezi jevy, které ukazují na kvantový charakter záření, lze zařadit např. fotoelektrický jev.", "Elektromagnetická optika je postavena na Maxwellových rovnicích jako obecném popisu elektromagnetického pole a v souladu s tím charakterizuje světlo pomocí vektorových veličin; představuje nejpřesnější teorii světla v rámci klasické fyziky." ] }

{ "title": [ "Hlava státu.", "Prezident v prezidentské republice.", "Prezident v parlamentní republice.", "Prezident v poloprezidentské republice.", "Prezident v nedemokratických systémech." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Prezidentská republika je založena na oddělení státních mocí – soudní, výkonné i zákonodárné. Prezident je hlavou moci výkonné, většinou zároveň předsedou vlády. Je nezávislý na parlamentu, současně však nemá žádné pravomoci ve vztahu k parlamentu. Je volen přímo či nepřímo občany státu. Soustředění takového množství moci do jedněch rukou však zvyšuje nebezpečí vzniku autoritativního státu nebo přímo diktatury. Prezidentská republika nebývá dlouhodobě stabilní a demokratická. Výjimku tvoří Spojené státy americké. Prezidentská republika je nejrozšířenější formou vlády v Americe.", "V parlamentní republice je prezident reprezentantem a symbolem státu navenek. Jeho vnitrostátní pravomoci jsou omezené a často jen formální. Zdaleka nejdůležitější je pravomoc rozpustit parlament (většinou jen v ústavně stanovených případech) a vyhlásit nové parlamentní volby. Je volen většinou parlamentem.", "Poloprezidentská republika má prvky obou předchozích systémů. Prezident je volen přímo a má i pravomoci ve vztahu k zákonodárné moci. Má právo veta k zákonům, může předkládat zákony parlamentu nebo přímo občanům formou referenda. Vzorem pro poloprezidentské republiky je ústavní systém Francie, převážně poloprezidentská je i Ruská federace.", "I v nedemokratických režimech bývá většinou hlavou státu prezident. Často je prezidentem sám diktátor. Často si svévolně (nebo formou referenda) prodlužuje svoje volební období nebo sám sebe jmenuje doživotním prezidentem. Prezidentské volby se buď nekonají vůbec, nebo diktátor je v nich jediným kandidátem. Prezident v rukách drží veškerou moc. Někdy je prezidentem jen nesamostatná figurka, která je plně v moci diktátora nebo vládnoucí strany. V tomto případě jsou jeho pravomoci prakticky nulové." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Studium.", "USA.", "Soukromý život.", "Pamětní místa." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Narodil se v protestantské rodině Anně Formanové (rozené Švábové) provozující hotel u Máchova jezera a Rudolfu Formanovi, který působil jako středoškolský učitel. Jeho pravým otcem však byl pražský architekt židovského původu Otto Kohn, o kterém se však dozvěděl až po válce. Mládí prožil v rodné Čáslavi a střídavě i v penzionu Rut ve Starých Splavech. Hotel i s penzionem fungoval jen v létě, na zimu se rodina vracela do Čáslavi. Jako dítě přišel o rodiče; otec byl zatčen pro své členství v odbojové skupině, matka pro pouhé falešné udání ve spojitosti s protinacistickými letáky. Než zatkli matku, odstěhovala se s dětmi do Starých Splavů, kde byl nucen chodit do německé školy (jiná tu nebyla). Neuměl německy a spolužáci mu to dávali natolik znát, že se s matkou raději vrátil do Čáslavi. Oba rodiče byli po několik roků vězněni a se svou matkou se setkal pouze jednou krátce v Petschkově paláci v Praze. Matka 1. března 1943 zahynula na tyfus v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau a otec zemřel tamtéž 11. května. Miloš Forman poté vyrůstal u příbuzných a v poděbradské internátní škole Středočeská kolej krále Jiřího, kde jeho spolužáky byli Václav Havel, bratři Mašínové a Zbyněk Janata. Po válce se osiřelí Miloš a bratr Pavel, jenž byl o dvanáct let starší, vrátili do penzionu Rut a začali jej opravovat. Po znárodnění v roce 1948 o něj přišli. On sám měl možnost bydlet v jedné z jeho místností, ale když roku 1953 dosáhl plnoletosti, musel se odstěhovat. Jejich nejstarší bratr Blahoslav (* 1917) zahynul v roce 1960 v Nízkých Tatrách během výpravy turistického oddílu ZŠ v Čáslavi, kde působil jako učitel. Formanovi penzion ve Starých Splavech získali zpět v roce 1991 v restituci.", "Vystudoval scenáristiku na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, již během studií působil jako pomocný režisér a asistent Alfréda Radoka. V Československu do roku 1968 společně s Miroslavem Ondříčkem natočil několik úspěšných snímků vyznačujících se sžíravým, až černo-humorným pohledem na společnost. \"Černý Petr\" získal k překvapení svého tvůrce hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu (za Formanem tehdy zůstali režiséři zvučných jmen, Michelangelo Antonioni a Jean-Luc Godard), film \"Hoří, má panenko\" byl dokonce nominován na Oscara.", "Za normalizace legálně odešel do USA, aby pokračoval ve své filmové tvorbě. Mohl tedy na svých filmech spolupracovat s českými filmaři, mj. s kameramanem Miroslavem Ondříčkem, a \"Amadea\" natočit v Kroměříži, Praze a okolí. Silně „formanovský“ první americký film \"Taking Off\" – aplikující jeho obvyklý, na české diváky orientovaný přístup na americké prostředí v doznívající éře hippies – byl oceněn první cenou poroty na festivalu v Cannes, ale komerčně neuspěl. Významného úspěchu u diváků dosáhl brzy, po třech letech, v roce 1974 svým dalším filmem, adaptací románu Kena Keseyho \"Přelet nad kukaččím hnízdem\". Tento film americká Akademie filmových umění a věd ocenila pěti Oscary, včetně ceny za režii a nejlepší film. I jeho další filmy byly úspěšné, některé z nich více u kritiky než divácky (např. \"Valmont\"). Film \"Amadeus\" získal dalších osm Oscarů včetně obou hlavních kategorií. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých – a významných amerických a světových – filmových režisérů, úspěšných jak u diváků, tak kritiků po celém světě. Dne 31. ledna 2007 byl v Praze ve Slovanském domě uveden v české premiéře jeho film \"Goyovy přízraky\" za účasti Natalie Portmanové a Javiera Bardema, kteří ve filmu ztvárnili dvě ze tří hlavních rolí. V dubnu 2007 mělo v Národním divadle premiéru nové nastudování jazzové opery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra \"Dobře placená procházka\", které spolurežíroval se svým synem Petrem Formanem.", "Jeho první manželkou (v letech 1958–1962) byla Jana Brejchová. Jeho synové z druhého manželství s Věrou Křesadlovou jsou dvojčata, divadelníci Petr a Matěj Formanovi. Potřetí se oženil s výrazně mladší Martinou Zbořilovou, která o jejich seznámení vydala knihu. Měli spolu další syny, dvojčata Andyho a Jima Formanovy. Žil ve městě Warren ve státě Connecticut. Patřil k příznivcům klubu Slavia Praha. Jeho polovlastním bratrem byl matematik Joseph Kohn žijící v USA. Zemřel 13. dubna 2018 ve věku 86 let v nemocnici connecticutského Danbury. Informaci zveřejnil jeho agent Dennis Aspland. Příčina úmrtí nebyla uvedena. Pohřeb se konal v úzkém kruhu nejbližších v neděli 15. dubna na hřbitově ve Warrenu.", "Půl roku po Formanovi smrti po něm bylo pojmenováno náměstí Miloše Formana, nacházející se na piazzettě před hotelem InterContinental u Pařížské ulice na Praze 1." ] }

{ "title": [ "Mládí (1360–1400).", "Zbojnická léta (1408–1409).", "Žoldnéř a královský čeledín (1410–1419).", "Husitský vůdce (1419–1424).", "Rok 1419.", "Rok 1420.", "Rok 1421.", "Rok 1422.", "Rok 1423.", "Rok 1424.", "Smrt.", "Příbuzenstvo.", "Osobnost.", "Vývoj hodnocení.", "Charakteristika.", "Vojenské umění.", "Čáslavské kosterní ostatky.", "Odkazy.", "Literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Přestože historicky není přesně doloženo, kdy se Jan Žižka narodil, je pravděpodobné, že světlo světa spatřil kolem roku 1360 na menším ze dvou poplužních dvorců na Trocnově. K jeho narození se vztahuje legenda o tzv. Žižkově dubu, kde se Jan Žižka podle legendy narodil. Z rozmezí let 1360–1400 se o budoucím husitském vojevůdci uchovalo jen nepatrné množství informací. Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., jenž měl své zprávy od přímých účastníků husitských válek (mj. i od Oldřicha z Rožmberka) v díle \"Historie česká\" zmiňuje, že Žižka byl \"chudý a při královském dvoře od dětství živený\". Pokud se zpráva italského humanisty zakládá na reálném základě, je pravděpodobné, že se ke dvoru dostal ještě v době panování Karla IV. O tom, kolik let u královského dvora strávil, se lze pouze dohadovat, neboť první autentická zmínka o Žižkově osobě pochází z 3. dubna 1378, tedy z období, kdy se nacházel zpět na jihu Čech, a mohlo mu být zhruba 18 let. Tímto prvním dokumentem je úřední listina sepsaná v Krumlově, v níž Mikuláš řečený Plachta z Boršova urovnává majetkové náležitosti po své smrti. Jako druhý jmenovaný svědek zde figuruje Johanes dictus (řečený) Zizka de", "Další dochované zprávy o Janu Žižkovi pocházejí z let 1408–1409. Jedná se zejména o zápisy v \"Popravčí knize pánův z Rožmberka\" a v \"Jihlavské popravčí knize\". Z těchto archiválií, v nichž jsou zaznamenány výpovědi zločinců a zemských škůdců z první poloviny 15. století, vyplývá, že pravděpodobně v roce 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice a vstoupil do zbojnické roty muže známého jako Matěj vůdce. V rožmberské popravčí knize se jej z tohoto období týkají dva zápisy. Výpověď jistého Pivce a doznání samotného Matěje vůdce, jenž byl vydán právu útrpnému v Českých Budějovicích v roce 1409. Z obsahů obou prohlášení je zřejmé, že rota nejednala pouze na vlastní pěst, ale vykonávala také práci sjednanou a placenou. K jejím významným zaměstnavatelům se počítali zejména Litol a Albrecht Bítovští z Lichtenburku. Mezi muže, s nimiž se v roli lapky Jan Žižka setkal, patřili kupříkladu Jan Sokol z Lemberka, Hynek z Kunštátu známý jako Suchý Čert, či Racek Kobyla. Záznamy v Jihlavské popravčí knize jsou mnohem méně obsáhlé, než v knize rožmberské. Navíc", "O dalších osudech Jana Žižky informuje dílo polského kronikáře Jana Długosze \"Annales Poloniae\". Na základě jediného zápisu se lze domnívat, že se v letech 1409–1411 jako žoldnéř polského krále Vladislava II. Jagella účastnil bojů proti Řádu německých rytířů. Z uvedeného souvětí ovšem není patrné, zda byl přítomen v bitvě u Grunwaldu, neboť zmínka se váže teprve k válečným operacím po grunwaldském vítězství, kdy vojsko polského panovníka obléhalo a dobývalo jednotlivé řádové pevnosti. Znovu se Žižka (s největší pravděpodobností) objevuje ve středověkých pramenech teprve v roce 1414. V soudní knize novoměstské je zaznamenáno, že jistý Janek Jednooký, vrátný", "", "Existuje řada hypotéz, které se pokouší vysvětlit, jaký mohl být vztah Jana Žižky k Janu Husovi, a jakým způsobem probíhal jeho přerod v ortodoxního zastánce husitského učení, nicméně opět chybí jakýkoliv důkaz, jenž by potvrdil kteroukoliv z nich. I přes tento nedostatek je patrné, že k tomuto procesu nezbytně došlo, neboť písemné prameny informují, že 30. července 1419 byl jedním z předních účastníků události, známé jako první pražské defenestrace. Podle záznamu ve \"Starých letopisech českých\", je velmi pravděpodobné, že šlo o předem připravenou akci, avšak není zcela zřejmé, zda se jí Žižka, oproti častým předpokladům (např. Josef Pekař), účastnil jako světský vůdce. K této domněnce vede zápis literáta Vavřince z Březové, jenž v \"Husitské kronice\" k události poněkud lakonicky poznamenal: \"„... a k té obci přidal se Jan Žižka, dvořan svrchujmenovaného krále,“\" navíc další zpráva o Žižkově osobě se datuje až k 25. říjnu, tedy ke dni, kdy novoměstská obec obsadila", "Po bitvě u Nekmíře muže plzeňského landfrýdu posílily oddíly Václava z Dubé, vojenského náměstka krále Zikmunda. Obě královská vojska posléze Plzeň oblehla, a po dobu dalších několika měsíců docházelo ke krvavým srážkám, které nepřinesly výhodu ani jedné straně. Husité se však s postupem času octli ve zjevné nevýhodě, neboť příslušníci místní katolické a německé opozice proti nim začali opevňovat své domy a město již v polovině března svíralo několik narychlo vybudovaných bašt. Pod tlakem okolností nakonec přistoupili na návrhy pražanů a uzavřeli s královskými dohodu, jež měla zaručit obyvatelům svobodu přijímání z kalicha a možnost volného odchodu. Nejspíš 23. března vyrazily zhruba čtyři stovky pěších obojího pohlaví v doprovodu dvanácti vozů a devíti jezdců z Plzně směrem ke vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Dne 25. března byla kolona, vedená Břeňkem Švihovským z Dolan, Valkounem z Adlaru a Janem Žižkou, napadena silnými oddíly nepřátel, operujícími", "Brzy po Novém roce táborité pod Žižkovým velením obsadili kláštery v Kladrubech a Chotěšově, a dobyli hrad Krasíkov, kde zajali významného nepřítele husitství Bohuslava ze Švamberka. 2. února přitáhli k Tachovu, a vypálili jeho předměstí, avšak kvůli vysoké koncentraci vojsk českého a uherského krále, nepřikročili ke generálnímu útoku, a vrátili se pro posily k Táboru. Když se Zikmund Lucemburský dozvěděl, že Žižka nepokračuje v ofenzivě, neváhal a vytáhl silou získat zpět klášter v Kladrubech. O vypuzení husitské posádky se neúspěšně pokoušel tři týdny. Mezitím Žižka a pražané spojili svá vojska u Dobříše a sotva jejich vozy stály pět mil od obležených, Zikmund rozpustil své oddíly a uprchl k Litoměřicím. 14. února obě husitská vojska oblehla Plzeň, jež se během jednoho roku stala hlavou landfrýdu. Bojové operace, které měly město přinutit ke kapitulaci, trvaly čtyři týdny, po jejich uplynutí plzeňští požádali o příměří do Nového roku. Smlouva, kterou se mimo jiné zavazovali, že do měsíce přistoupí ke kalichu a", "V posledních dnech starého roku hejtman Žižka doplnil své vojsko v Jičínském a Turnovském kraji a 6. ledna se objevil v Nebovidech, nedaleko Kutné Hory. Vzhledem k tomu, že křižáci protiútok neočekávaliů a byli rozptýleni v širokém okolí, na účinnou obranu nemohli pomýšlet. Král Zikmund dal proto rozkaz k zapálení města a ústupu. Ačkoli se mohly demoralizované protivníkovy síly stát Žižkovou snadnou kořistí, první jeho snahou byla likvidace požáru v Kutné Hoře. Teprve po úspěšném zvládnutí tohoto úkolu vyrazil rychlým pochodem ve stopách křižáckého vojska, a 8.", "Další dokumenty, týkající se Jana Žižky z Kalichu, jsou dva listy, odeslané z kláštera ve Vilémově, datované k 26. březnu a 1. dubnu 1423. Slepý vojevůdce v nich vyzývá své straníky z orebského svazu k poradě, naplánované na 7. či 8. dubna do Německého Brodu. Z dopisů je patrné, že se pokoušel dokonaleji zorganizovat husitskou vojenskou moc, pro boj s domácím i zahraničním nepřítelem. Čtrnáct dní po sněmu Žižka spolu s orebity pokračoval ve válce se spojenci krále Zikmunda, zejména na Bydžovsku", "Žižkovo jméno kroniky opět zmiňují krátce po Novém roce 1424. Podle těchto záznamů vyrazil spolu s Hradeckými proti nejbližším katolickým pánům a nedaleko Jaroměře je porazil v bitvě u Skalice (6. ledna). Následně se 5. března pokusil podrobit si Hostinné, avšak jeho útok na hradby se nezdařil, od dalších operací proti městu proto upustil. O několik dní později Žižka dobyl tvrz Mlázovice, kde zabil Jana Černína, jenž v bitvě u Týnce údajně vlastní rukou usmrtil Matěje Lupáka, blízkého spolupracovníka kněze Ambrože. Následně přitáhl ke Smidarům, dobyl je a", "Husitské vojsko vyrazilo na moravskou výpravu 23. září 1424, a jednotlivé odřady patrně postupovaly odděleně, neboť Žižka se v průběhu tažení rozhodl pro samostatnou akci, jíž bylo obležení hradu u Přibyslavi. Zde 11. října podlehl následkům nedostatečně léčeného \"hlíznatého\" onemocnění. Převážná většina historických záznamů hovoří o tom, že slepý vojevůdce zemřel na následky \"hlízy\". Tradičně byl tento symptom spojován s formou moru, při němž se hlízy tvoří zejména v tříslech a podpaží (z lékařského hlediska jde o zduření uzlin, které vzniká při jakémkoliv zánětlivém procesu). Avšak tuto spojitost vyvrací hned několik faktů. Mor byla nemoc s vysokou nakažlivostí, a kronikáři příchod epidemie tradičně zaznamenávali. Z roku 1424 neexistuje jediný záznam, jenž by dosvědčoval, že se v té době morová nákaza v Čechách vyskytovala; \"Staré letopisy\" ji dokládají", "Podle výše citovaného záznamu z nekrologia krumlovského konventu minoritů je pravděpodobné, že Žižkovi rodiče se jmenovali Řehoř a Johana a že během svého života pojal za manželky dvě ženy s totožným jménem Kateřina. Není známo, kolik měl sourozenců, historicky jsou doloženi pouze jeho bratr Jaroslav, který spravoval hrad Kalich a později byl", "", "Stejně jako řada dalších osobností, o jejichž životě se nedochovaly podrobné informace, stal se i Jan Žižka do určité míry kontroverzní historickou postavou. Pozdní kališnická tradice jej vnímala jako Božího rytíře, jemuž sám Kristus za jeho zásluhy svěřil klíče od nebeských bran, pro katolickou stranu byl ztělesněním pekelných sil, heretikem, jehož slepota byla výrazem duchovní zaslepenosti. Je paradoxní, že značnou úlohu v přetrvání jeho odkazu sehrála i několikrát výše citovaná \"Historie česká\" od katolického humanisty Enea Silvia Piccolominiho. Toto dílo, zaštítěné papežskou autoritou, se dočkalo v Čechách nejen opakovaných vydání v originále, ale v 16. století také v českém překladu. Mělo tak velmi významný vliv pro zachování Žižky v povědomí národa, neboť \"Husitská", "Ačkoliv komplexní struktura povahových rysů Jana Žižky zůstává pro historiky předmětem odborných sporů a spekulací, lze se z narativních pramenů dozvědět alespoň o některých jeho charakterových atributech. Mistr artistické fakulty pražské university Vavřinec z Březové, který znal husitského hejtmana osobně, v \"Husitské kronice\" zaznamenal, že byl \"„nad obyčej smělý, statečný a udatný“\" (\"supra modum audax et strenuus\"), potažmo \"„nad obyčej smělý a udatný“\", což vypovídá o skutečnosti, že v Žižkovi spatřoval \"přímočarého bojovníka, který se nezastaví před ničím\". Podle použitého adjektivu \"strenuus\" lze dále uvažovat o tom, že autor \"Husitské kroniky\" trocnovského rodáka považoval nejen za chrabrého, ale také za čestného a poctivého, neboť ve středověkém chápání všechny tyto přívlastky zahrnovaly pojem \"statečný člověk\" (rytíř). Podle Vavřince", "Ústředními devizami, které jsou neodmyslitelně spjaty s osobou Jana Žižky, zůstávají jeho válečnické dovednosti a inovace v organizaci vojenského potenciálu vojska, rekrutovaného především z řad městské a venkovské chudiny. Tradičně mu bývá připisováno autorství defenzivní taktiky, tzv. vozové hradby, ačkoliv k jejímu méně sofistikovanému použití docházelo sporadicky i v dřívějších dobách. Byla to však teprve myšlenka trocnovského hejtmana, jež ze selských vozů vytvořila pohyblivou hradbu, umožňující vedení ofenzivně-defenzivních bojových operací, schopnou odolat útoku těžké rytířské jízdy. Tento vojenský prvek do své výzbroje záhy převzaly i další husitské svazy i protivníci z okolních zemí a ve vojenské sféře se uplatnil po téměř celé následující století. Dalším, ve", "Přestože ze zápisu ve \"Starých letopisech českých\" vyplývá, že Žižkovo tělo bylo pohřbeno v kostele svatého Ducha v Hradci Králové a později přeneseno do Čáslavi, zůstával osud ostatků husitského hejtmana značně diskutabilní. Důvodem byl především fakt, že ne všichni ze starých letopisců a středověkých kronikářů uváděli stejné datum prvního pohřbu a zaznamenali skutečnost o přenesení kostí do Čáslavi. Někteří čeští historici (Josef Šimák, Rudolf Urbánek, Karel Guth) proto tuto možnost odmítli. Jiní z historiků pro změnu zastávali názor, že tělo husitského vojevůdce bylo pochováno pouze v Čáslavi, a královéhradecký pohřeb byl fraška. Pokud k převozu těla skutečně došlo, lze se domnívat, že se tak nestalo dříve, než v druhé polovině 15. století, neboť zhruba do této doby se datuje sepsání \"Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi\" v níž autor konstatuje: \"„I pochovali jsú jeho\" (Žižku) \"v Králové Hradci, a tu ležie.“\" Některé verze (R a G) \"Starých letopisů českých\" pak dokládají, že po roce 1471 již byli autoři s přemístěním ostatků obeznámeni. Důvod exhumace prozatím není znám. Mezi indicie, jež potvrzují převoz z Hradce Králové do Čáslavi, patří především opakované zmínky kronikářů o truhle s ostatky, zprávy o existenci kamenného kenotafu, a vědomosti o návštěvách významných osobností u tohoto památníku. Dále jsou známy čtyři zprávy o zničení náhrobku, a pokusech o nalezení a zničení veškerých památek na Jana Žižku v Čáslavi, které měla na svědomí pobělohorská protireformační strana. Její stoupenci se nejprve domnívali, že Žižkovy kosti byly uloženy v kenotafu, ten však byl prázdný. Po tomto neúspěchu se je pokusili nalézt uvnitř čáslavského kostela sv. Petra a Pavla a pravděpodobně v roce 1741 zde objevili několik kosterních pozůstatků, které nechali katem veřejně spálit na čáslavském náměstí.", "", "Biografie:" ] }

{ "title": [ "Fyzikální vlastnosti.", "Chemické vlastnosti síry.", "Vazebné možnosti síry.", "Výskyt v přírodě.", "Produkce.", "Využití.", "Biologie a životní prostředí.", "Biologický význam síry." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Síra má celkem 4 stabilní izotopy: S, S, S a S a dalších 20 izotopů je nestabilních. Pevná síra se vyskytuje v několika alotropických modifikacích: Obsahují šroubovice, cyklickou oktasíru (S) a další molekulové formy, všechny tyto formy přecházejí na Sα. Síra taje při teplotě 114 °C za vzniku žluté průhledné kapaliny, kapalné síry. Při zvýšení teploty nad 160 °C kapalina hnědne, stává se viskóznější a při teplotě 444,5 °C vře a uvolňuje oranžové páry, které jsou tvořeny z osmi- a šestiatomových molekul, které se s rostoucí teplotou rozpadají na čtyř- a dvouatomové a při teplotě 860 °C existují v parách z větší části dvouatomové molekuly, samostatné atomy se vyskytují až při teplotě 2 000 °C.", "Síra je poměrně reaktivní prvek; přímo se slučuje se všemi prvky kromě vzácných plynů, dusíku, telluru, jodu, iridia, platiny a zlata. Při teplotě 120 °C velmi pomalu reaguje s vodíkem, v atmosféře plynného fluoru se vznítí za vzniku SF, reakce s dalšími halogeny probíhá při normální teplotě klidně. S čistým kyslíkem síra za normální teploty nereaguje, stejně jako s dusíkem. Ostatní nekovy reagují se sírou až za zvýšené teploty. Přechodné prvky, lanthanoidy a aktinoidy reagují se sírou živě za vzniku podvojných sulfidů. Síra hoří na vzduchu modrým plamenem za vzniku oxidu siřičitého SO a v malém množství i oxidu sírového SO. Reaguje s kyselinami, které mají oxidační vlastnosti: Reakcí s hydroxidy vzniká thiosíran a sulfid: Ve sloučeninách nejčastěji zaujímá oxidační číslo -II (v sulfidech), IV a VI. Méně obvyklá jsou oxidační čísla -I (disulfidy a okrajové atomy síry u polysulfidů), 0 (vnitřní atomy síry v polysulfidech), I (např. chlorid sirný), III (kyselina dithioničitá a její soli) a V (kyselina dithionová a další polythionové kyseliny a jejich soli).", "Na rozdíl od kyslíku může síra zasahovat do orbitalu d. Atomy síry můžou existovat v excitovaném stavu prvního stupně S* (čtyřvazný s oxidačním číslem +IV) a druhého stupně S** (šestivazný s oxidačním číslem +VI). Síra nejčastěji tvoří kovalentní vazby (jednoduché, dvojné), v organických látkách je významná vazba koordinačně-kovalentní, ve které atomy síry mají roli donoru (dárce). Iontová vazba je u síry též možná, ale vzhledem ke střední elektronegativitě síry je tato možnost vzácnější – sloučeniny síry s iontovou vazbou jsou například: KS, LiS nebo NaS.", "Síra tvoří přibližně 0,03–0,09 % zemské kůry, v mořské vodě se její koncentrace pohybuje kolem 900 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom síry přibližně na 60 000 atomů vodíku. Jako čistý prvek se vyskytuje především v oblastech s bohatou vulkanickou činností nebo v okolí horkých minerálních pramenů. Hlavní oblasti těžby síry jsou Polsko, Povolží, Kazachstán a USA. Podrobněji viz síra (minerál). Velmi významný je výskyt síry v různých rudách na bázi sulfidů. K nejznámějším patří sulfid zinečnatý – sfalerit, disulfid železnatý – pyrit, sulfid olovnatý – galenit, sulfid rtuťnatý – cinabarit (rumělka) a chalkopyrit – směsný sulfid mědi a železa. Nejznámějším minerálem na bázi síranů je sádrovec – dihydrát síranu vápenatého. Síra se v poměrně značném množství vyskytuje i v horninách organického původu – v uhlí a ropě. V atmosféře je síra přítomna ve formě svých oxidů, především siřičitého, ale i sírového. Způsobuje to především nekontrolované spalování fosilních paliv s vysokým obsahem síry, ale i vulkanická činnost: při erupci sopek dochází k emisi značných množství sloučenin síry. Síra je podstatnou složkou organických materiálů a vyskytuje se v různých bílkovinách jako aminokyselina cystein či metionin, přítomných prakticky ve všech živých organizmech. Dále tvoří v proteinech Fe-S struktury, je součástí koenzymu A a různých vitamínů. Vyskytuje se v glutathionu, který dokáže inaktivovat různé toxiny. Glutathion je složkou fytochelatinů, které dokáží vyvazovat z půdy těžké kovy. Zajímavostí je, že glutathion nevzniká běžným procesem proteosyntézy na ribosomech, ale činností speciálních enzymů, aktivovaných těžkými kovy. Existují bakterie, které jako zdroj energie využívají sloučeniny síry namísto kyslíku. Rostliny přijímají síru z půdy ve vodném roztoku jako síranový anion SO symportem se třemi protony H. Tyto protony musí být poté zase vyčerpány ATPásovými pumpami ven z buňky za investice ATP, aby se udržela jejich optimální koncentrace v buňce. Příjem síry je pro rostlinu energeticky náročný. Síra je po rostlině transportována buď ve formě SO, nebo jako redukovaný (pro redukci je třeba ATP a redukovaný feredoxin) sulfid S, nebo vázaná v aminokyselinách či sulfolipidech.", "Naprostá většina ze světové roční produkce (64 milionů tun síry v roce 2005) vzniká jako vedlejší produkt při odsiřování ropy a zemního plynu. Využívá se při tom především tzv. Clausova procesu a jeho modifikací. Přírodní elementární síra se používá především pro speciální účely, např. farmacie.", "Síra byla známa již v dávnověku a např. ve starověké Číně sloužila jako jedna ze složek střelného prachu. Jako součást různých výbušnin a zábavní pyrotechniky se síra používá dodnes, i když po vynálezu dynamitu význam těchto směsí značně poklesl. V chemickém průmyslu se elementární síra používá především pro vulkanizaci kaučuku. Množství síry přidané do směsi pak určuje tvrdost získaného produktu. Dále je elementární síra základní surovinou pro výrobu kyseliny sírové. Síra je významnou složkou různých fungicidů, tedy prostředků působících proti růstu hub a plísní. Síření sklepů i sudů pro uchovávání vína či piva efektivně brání množení nežádoucích plísní a mikroorganizmů. Dříve se používala pro výrobu zápalek. Tuto surovinu však vytlačily jiné chemikálie.", "Síra je obsažena v řadě molekul, nezbytných pro fungování živých organizmů. Typické jsou esenciální aminokyseliny jako cystein a methionin, které tvoří součást bílkovin, přítomných prakticky ve všech živých organizmech. Před rokem 1989 byl oxid siřičitý hlavním problémem kvality ovzduší, především v důsledku masivního spalování uhlí s vysokým obsahem síry. Reakcí s vodní parou obsaženou v atmosféře vznikají kyseliny siřičitá a sírová, které se podílejí na vzniku kyselých dešťů, jež se podílely na zničení smrkových lesů např. Jizerských a Krušných hor. Mezi lety 1990 až 2006 došlo v České republice k poklesu emisí SO téměř o 90 % v důsledku instalaci účinných odsiřovacích zařízení, většinou za použití alkalických sorbentů (mletý vápenec nebo magnezit). V posledních letech stoupají emise SO z malých zdrojů. V současnosti představují emise oxidů síry problém hlavně v zemích třetího světa jako Čína nebo Indie.", "Do organizmu se dostává nejčastěji v potravě bohaté na bílkoviny (sýry, vejce). \"Síra je složkou dvou esenciálních aminokyselin (cysteinu a methioninu). Nachází se ve všech buňkách lidského těla, ve vyšších koncentracích ji najdeme v kůži, nehtech a ve vlasech \". Nedostatek síry v našich podmínkách nehrozí. Denní doporučená dávka 0,5–1 g." ] }

{ "title": [ "Měření inflace.", "Příčiny inflace.", "Příčiny na straně poptávky.", "Příčiny na straně nabídky.", "Ekonomické školy.", "Dopady inflace.", "Obecné.", "Negativní.", "Regulace inflace.", "Měnová politika.", "Pevné směnné kurzy.", "Zlatý standard.", "Regulace mezd a cen.", "Historická zkušenost s vyšší inflací.", "Římská říše.", "Španělsko.", "Výmarská republika.", "Reakce na hyperinflaci.", "Jugoslávie.", "Zimbabwe.", "Cílování inflace.", "Motivace a praxe.", "Kritika cílování inflace.", "Odmítnutí cílování inflace." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Změnu cenové hladiny za určité období udává \"míra inflace\". Míra inflace je měřena pomocí tzv. cenových indexů. Nejznámější z nich jsou: Čistou inflaci v české ekonomice vypočítává Český statistický úřad (ČSÚ) jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný od vlivu nepřímých daní a dotací. Opačným jevem k inflaci je deflace – pokles cenové hladiny. Příbuzný pojem dezinflace označuje pokles míry inflace. Někteří ekonomové (zejména ti, kteří se hlásí k Rakouské ekonomické škole) definují inflaci odlišně, a sice jako \"jakýkoli nárůst nabídky peněz v ekonomice, který nepředstavuje nárůst zásoby měnového kovu\". Inflací v jejich pojetí je tedy samo zvýšení (\"nafouknutí\") nabídky nekrytých papírových peněz, přičemž nárůst cen (=inflace v mainstreamové definici) je důsledkem tohoto zvýšení.", "Cenová hladina vyjadřuje vztah mezi celkovým množstvím peněz a celkovým objemem statků a služeb, za které jsou směňovány. Růst nebo pokles cenové hladiny ovlivňuje řada faktorů. Na množství peněz má velkou měrou vliv rozhodování centrální banky, množství zboží a služeb je ovlivňováno v zásadě jen tržními silami a produkčními schopnostmi hospodářství. Dá se říci, že tyto dva vlivy působí protichůdně. Faktory působící na rovnováhu cenové hladiny mají svůj původ na straně poptávky nebo nabídky.", "Základními příčinami na straně poptávky je růst množství peněz při stejné velikosti trhu a růst trhu tzn. poptávajících, při neměnném množství peněz. Na \"množství peněz\" mají v novodobých dějinách vliv pouze centrální banky. Množství oběživa je zvyšováno emisí nových peněz, snižováno stahováním peněz z oběhu. Stejný princip uplatňuje banka na množství bezhotovostních peněz zvyšováním a snižováním úrokových sazeb. Na velikost trhu působí populační růst nebo příliv zahraničních investorů. Populační růst/pokles působí většinou velmi zvolna, v řádu procent. Příliv a odliv investorů ovlivní poptávku, a tedy i cenovou hladinu, výrazně až skokově. K významným psychologickým vlivům patří očekávání. Pokud totiž spotřebitelé očekávají, že se jejich situace bude zlepšovat, pak jejich poptávka roste. Existuje ještě jeden vliv, který dlouhodobě ovlivňuje cenovou hladinu, a sice poptávka po držení peněžních zůstatků. Pokud si lidé přejí náhle z nějakého důvodu držet větší zásobu hotovosti, vede to k růstu kupní síly jednotky peněz, protože lidé více prodávají zboží a služby, zatímco jsou méně ochotni nakupovat. Relativní převis nabídky nad poptávkou sníží ceny. Naopak pokles ochoty lidí držet peníze vede k inflaci, protože poptávka převyšuje nabídku a ceny všeobecně rostou. Drobné změny v poptávce po penězích obvykle nejsou příliš významné, protože legislativní vymezení zákonného platidla znemožňuje lidem používat jinou měnu, jsou-li s tou svou nespokojeni. Pokud ale měnová politika centrální banky je nezodpovědná a růst množství peněz je rychlý, lidé se snaží i za cenu velkých obtíží zbavovat svých peněžních zůstatků, \"utíkají k reálným hodnotám\", čímž se inflace ještě více prohlubuje. V závěrečné fázi hyperinflace dojde k naprostému zhroucení peněžního oběhu právě proto, že lidé se snaží naprosto zbavit všech svých peněz a jejich cena padá nezadržitelně k nule.", "Mezi nezanedbatelné příčiny patří \"růst cen materiálových zdrojů\" z důvodu jejich postupného vyčerpávání a horší výtěžnosti. Na straně nabídky také významně působí \"populační vliv\", a to změna poměru produktivních ku neproduktivním členům společnosti. Vzroste-li podíl neproduktivních složek společnosti (dětí a důchodců) na úkor produktivních, při zanedbání ostatních vlivů dochází k poklesu nabídky relativně k poptávce. \"Růst produktivity práce\" působí protiinflačně. Trvalý vzestup množství služeb a statků, které jsou nabízeny na trhu, vede k tomu, že tatáž peněžní jednotka je schopna \"koupit více\". Čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. Proto před zřízením centrálních bank byla deflace běžným jevem. V dnešní době je obvykle celá ekonomika natolik přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, že v okamžiku jejího skokového snížení by došlo k citelnému šoku, kdy by se většina makroekonomických ukazatelů propadla dolů (např. hrubý domácí produkt). V této souvislosti se proto hovoří o \"ceně dezinflace\". Na straně nabídky působí \"výpadky produkčních kapacit\" z důvodů rozsáhlých přírodních katastrof, zničení nebo dlouhodobého výpadku technické infrastruktury (zejména energetické a dopravní sítě). Z krátkodobých příčin inflace můžeme jmenovat \"lokální přírodní katastrofy\" (obnova zničených statků) nebo \"skokové změny ceny\" nějaké významné komodity, jako je ropa. Po čase se však ekonomika vždy vzpamatovává, přizpůsobuje se změně dostupnosti suroviny, nebo se zotavuje ze škod způsobených přírodními živly. Proto takové šoky neovlivňují cenovou hladinou trvale, ale pouze krátkodobě. Dlouhodobý účinek na inflaci nemůže mít ani růst spotřebitelských výdajů. Není proveditelné, aby lidé dlouhodobě vydávali víc, než kolik činí jejich příjem, takže brzy jejich poptávka poklesne na udržitelnou úroveň.", "V názoru na inflaci se různé ekonomické školy liší. Keynesovští ekonomové (John Maynard Keynes – Velká Británie) obvykle měnovou politiku podřizují cíli plné zaměstnanosti (reakce na Velkou hospodářskou krizi), právě manipulace (zvyšování) s cenovou hladinou je podle nich jedním z užitečných nástrojů zvyšování výkonu hospodářství. Před negativními následky jejich přístupu varují monetaristé (Milton Friedman – poradce prezidenta USA), kteří preferují stabilní mírnou inflaci, jelikož poukazují na potřebu vyrovnávat množství peněz a růst objemu zboží tak, aby se celková cenová hladina pokud možno neměnila, což v praktických případech znamená její mírný růst. Ekonomové rakouské školy v rozporu s oběma předchozími anglosaskými soudí, že jakákoliv manipulace s úroky a množstvím peněz může vyvolat hospodářský cyklus, a proto požadují, aby vláda inflaci neprováděla.", "", "Vzroste-li celková úroveň cen, lze za peněžní jednotku koupit méně zboží a služeb. Dopady inflace nejsou v ekonomice rozloženy rovnoměrně a v důsledku toho někteří účastníci na inflaci tratí a jiní získávají. Nejvíce na inflaci získají ti, kdo se k nově vzniklým penězům dostanou nejdříve; naproti tomu ti, kteří se k nim dostanou nejpozději, na inflaci tratí. Pokud je inflace vyvolaná emisí státních peněz, stát tak získá finanční prostředky do své pokladny. Při inflaci mohou vlastníci nepeněžních aktiv, jako jsou například nemovitosti, akcie nebo zlato, očekávat, že hodnota aktiv vzroste, zatímco ti, kteří se snaží je získat, budou muset zaplatit více. Reálný příjem jedince bude záviset na tom, do jaké míry je jeho příjem fixován. Například příjmy zaměstnanců a důchodců často zaostávají za inflací a pro řadu osob je výše příjmu pevně daná. Také držitelé hotovosti zaznamenají pokles kupní síly peněz. Neočekávané zvýšení míry inflace povede ke poklesu reálné úrokové míry. Dlužníci splácející dluhy s pevnou nominální úrokovou sazbou s rostoucí měrou inflace zaznamenají snížení reálné úrokové sazby. Klesající reálná úroková míra vede k tomu, že je méně výhodné spořit a více výhodné utrácet a zadlužovat se. Banky a další věřitelé předcházejí tomuto riziku snížení reálné úrokové míry tak, že buď přičítají k fixním úrokovým sazbám úvěrů inflační rizikovou prémii nebo vážou úrokovou sazbu na míru inflace.", "Vysoká nebo nepředvídatelná inflace je považována za škodlivou pro celou ekonomiku. Způsobuje neefektivní fungování trhů a znesnadňuje firmám sestavování dlouhodobých plánů, cenových kalkulací a rozpočtů. Inflace může působit jako brzda na produktivity, protože společnosti jsou nuceny přesunout zdroje od poskytování výrobků a služeb k finančním operacím s cílem zabezpečit se proti ztrátám. Nejistota ohledně budoucí kupní síly peněz odrazuje od investování a spoření. Inflace může způsobit taxflaci – skryté zvyšování zdanění, když nominálně vyšší příjmy posunují daňové poplatníky do vyšších pásem sazby daně z příjmů.", "Pro udržení inflace pod kontrolou byly použity různé metody.", "Primárním nástrojem pro kontrolu inflace je měnová politika. Většina centrálních bank má za úkol udržovat mezibankovní výpůjční sazbu na nízké úrovni, obvykle mezi 2 a 3 % ročně, a to uvnitř intervalu inflačního cíle, obvykle mezi 2 a 6 % ročně (v roce 2013 je však PRIBOR pod 1 %). Většinou je cílem nízká kladná inflace, protože deflace je považována za nebezpečnou. Existuje celá řada metod, které byly navrženy k udržení inflace pod kontrolou. Centrální banky mohou ovlivnit inflaci ve významné míře pomocí stanovení úrokových sazeb a přes jiné operace. Vysoké úrokové sazby a pomalý růst peněžní zásoby jsou tradiční způsoby, které centrální banky používají pro boj s inflací nebo pro její prevenci, i když existují různé přístupy. Například některé sledují symetrický inflační cíl (zasahují jak proti vysoké, tak proti nízké inflaci), zatímco jiné zasahují proti inflaci jen tehdy, když se zvedne nad cíl, ať už výslovně stanovený, nebo implicitní. Monetaristé zdůrazňují zachování stabilního tempa růstu peněžní zásoby a užití měnové politiky pro kontrolu inflace (zvýšení úrokových sazeb a z toho plynoucí zpomalení růstu peněžní zásoby). Keynesiánci zdůrazňují snížení agregátní poptávky v průběhu ekonomické expanze a zvýšení poptávky v průběhu recese, aby udržela inflaci stabilní. Agregátní poptávku je možno omezit i fiskální politikou (zvýšením daní nebo snížením vládních výdajů).", "V systému pevných směnných kurzů je hodnota místní měny vázána na hodnotu jiné měny nebo na koš jiných měn (případně na jiné měřítko hodnoty, jako je zlato). Pevný kurz se obvykle používá pro stabilizaci hodnoty měny vůči měně, na které je zavěšen. Může být také použit jako prostředek kontroly inflace. Nicméně, když hodnota referenční měny roste nebo klesá, chová se analogicky i zavěšená měna. To v podstatě znamená, že se inflace „dováží“. Kromě toho fixní kurz znemožňuje vládě vlastní měnovou politiku. Podle dohody z Bretton Woods měla většina zemí na světě měny se stanoveným pevným kurzem k americkému dolaru. To v těchto zemích omezovalo inflaci, ale také je vystavilo nebezpečí spekulativních útoků. Poté, co byl brettonwoodský systém na začátku 70. let opuštěn, země postupně přešly k systémům plovoucích devizových kurzů. Nicméně koncem 20. století se některé země vrátily k pevnému kurzu v rámci snahy udržet inflaci pod kontrolou (např. Argentina (1991–2002), Bolívie, Brazílie, Chile).", "Zlatý standard je peněžní systém, ve kterém jsou platidlem papírové bankovky, které jsou běžně bez omezení směnitelné za předem stanovené, fixní množství zlata. Je přesně dáno, jak má být zlaté krytí realizováno, včetně množství kovu připadajícího na měnovou jednotku. Měna sama nemá žádnou vnitřní hodnotu, ale obchodníci ji přijímají, protože může být vyměněna za ekvivalentní množství kovu. Například americký stříbrný certifikát mohl být vyměněn za skutečný kus stříbra. Zlatý standard byl částečně opuštěn, když byl mezinárodně přijat brettonwoodský systém. V rámci tohoto systému byly všechny ostatní hlavní měny pevně vázány na americký dolar, který sám byl vázán na zlato ve výši 35 dolarů za unci. Brettonwoodský systém byl opuštěn v roce 1971 a většina zemí přešla na peníze s nuceným oběhem, tj. měnu „krytou“ pouze zákony dané země. Při platnosti zlatého standardu by dlouhodobá míra inflace měla být určena tempem růstu zásob zlata v poměru k celkové produkci zboží. Kritici argumentují, že by vedlo k nahodilým výkyvům v míře inflace a že měnová politika by se v podstatě stala závislou na těžbě zlata.", "Další vyzkoušenou metodou v minulosti byly mzdové a cenové regulace („příjmová politika“). Regulace se osvědčily ve válečných obdobích v kombinaci s přídělovým systémem. Nicméně jejich použití v jiných souvislostech není jednoznačné. Známým případem selhání je zavedení platových a cenových regulací administrativou Richarda Nixona v roce 1972. Obecně jsou mzdové a cenové regulace považovány za dočasné a výjimečné opatření. Často mají zvrácené efekty, zkreslují signály pro trh. Například uměle nízké ceny způsobí plýtvání a nedostatek produkce a odradí budoucí investice, což vede k hlubšímu nedostatku.", "Způsob, jakým je zvyšováno množství peněz, záleží na jejich formě. Pokud jde o drahý kov, nelze jeho množství zvyšovat snadno, protože musí být nejprve vytěžen, což je nákladný proces. Tomu je možné se vyhnout tak, že se drahý kov nahradí nějakým levnějším. Tak obvykle v historii probíhalo znehodnocování měny. Mince byly stahovány z oběhu a nahrazovány jinými, ve kterých byl zvýšen obsah například mědi na úkor zlata nebo stříbra. Ten, kdo takovou záměnu mincí provedl, dosáhl čistého zisku, který odpovídal množství měnového kovu, o který připravil nové mince, šlo o tzv. ražebné. Samozřejmě si lidé všimli, že nová mince je lehčí, protože levnější kovy obvykle mívaly nižší hustotu (proto se hovoří o „zlehčování mince“). Jsou-li penězi papírové bankovky, lze je natisknout mnohem snáze, je to také nepoměrně levnější. Proto inflace papírových peněz dosahovala skutečně ohromných rozměrů, které svět metalického měnového standardu neznal. Hovoříme o hyperinflaci. Případů takového nezřízeného tisku bankovek lze najít více, nejznámější jsou francouzské asignáty, americké greenbacky a německá marka po první světové válce. V bankovnímu systému částečných rezerv není třeba nové peníze ve většině případů ani natisknout. Formu bankovek na sebe bere jen malá část celkového množství peněz, zatímco zbytek existuje pouze jako záznamy na bankovních účtech.", "Jistě se najde ještě dřívější příklad nějaké inflace, avšak nejcitelnější a nejlépe zdokumentovaná je právě ta, která se děla v římské říši. Nelze ještě hovořit o hyperinflaci, protože metalický standard tak masivní devaluaci měny nedovoluje. Inflace římský svět postihla v době pozdního císařství, kdy se s její pomocí vláda pokoušela financovat své rostoucí výdaje. Zároveň však byly ceny, především základních potravin, velkou měrou regulovány, což prakticky znamenalo, že brzy byly příliš nízké, aby se zemědělcům dále vyplácelo pěstovat obilí a obchodníkům dodávat jej do měst. Tuhá byrokratizace impéria zapříčinila, že tyto uměle stanovené, příliš nízké ceny (nominálně stále tytéž, reálně však kvůli inflaci stále klesající) byly pod tvrdými tresty efektivně vymáhány. Čím však účinnější byla tato snaha, tím méně zemědělské produkce směřovalo do měst. Ta se proto postupem doby začala vylidňovat, což vedlo k všeobecnému úpadku řemesel a obchodu. Bohatí pozemkoví vlastníci začali na svých doménách usilovat o autarkii, tedy o soběstačnost. Tímto způsobem se vyspělá antická civilizace proměnila ve feudální zřízení, protože z bývalých pozemkových vlastníků se časem stali de facto lenní páni a z jejich statků de facto léna. Prudký úpadek hospodářství postupem doby oslabil kdysi silnou armádu, a tak nakonec říše podlehla nájezdům barbarů.", "Příklad inflace, kterou způsobilo objevení Nového světa, ukazuje platnost kvantitativní teorie peněz, která tvrdí, že jakékoliv prakticky použitelné množství peněz vyhovuje stejně dobře jako libovolné jiné. Zdvojnásobení objemu peněz nepřináší dvakrát tak vysoké bohatství všem zúčastněným, ale pouze dvojnásobné ceny, jak vysvětlil už skotský filozof a myslitel David Hume. Španělé po objevení Ameriky získali ohromný zdroj drahých kovů. Ty, poté co se dostaly do Evropy, způsobily růst cen, tedy inflaci. Ve srovnání s jejími dnešními dimenzemi šlo však pouze o mírný růst cen, protože náklady na získání kovů z Ameriky byly stále velmi vysoké ve srovnání s lácí dnešních inflačních prostředků. Zlato, které se dováželo z kolonií v Jižní Americe, španělské ekonomice nic nepřineslo, tamější podnikatelé se díky němu nestali efektivnější a nevyráběli o nic více než dříve. Zato panovníkům umožnilo vést nákladné války zejména s Anglií. Obecně umožnilo šlechtě upevnit svou pozici ve srovnání s třetím stavem. Kvůli tomu nedošlo ve Španělsku k rozvoji řemeslné výroby a obchodu, jak se tomu stalo v dalších zemích. Nakonec se téměř vše dováželo a řemeslná výroba upadala. Ve Francii se budovaly nové manufaktury, zatímco ty španělské krachovaly. Většina tehdejší španělské inteligence s nelibostí sledovala to, jak je vše ve Francii mnohem levnější, než v jejich rodné zemi. Krize se neustále zvětšovala a dosáhla takové míry, že z kdysi jedné z nejsilnější mocnosti na světě se stala kořist pro ostatní.", "Velká hyperinflace vypukla v Německu po první světové válce. Existují vzájemně protichůdná vysvětlení jejích příčin, která se však v popisu katastrofálních následků shodují. Peníze během krátké chvíle ztrácely hodnotu, veškeré úspory lidí byly znehodnoceny narůstající měnou. Na vrcholu inflace se jeden dolar rovnal 4,2 bilionům (v důsledku spekulace v jednu chvíli až 12 bilionům) výmarských marek. Lidé pak chodili nakupovat do obchodu s košem plným peněz, někteří dokonce i penězi topili, hospodářství se hroutilo a lidé začali pozorněji naslouchat hlasu demagogů, kteří slibovali návrat předválečné prosperity. Jednotlivé výklady se však liší v tom, koho považují za viníka této katastrofy. První a častější poukazuje především na skutečnost, že Německo bylo značně oslabeno, zdecimováno a k tomu muselo platit ještě válečné reparace Francii. Ty byly tak velké, že musely být rozloženy do vícero let. Postupně ale úroky z těchto reparací začaly přerůstat únosnou mez a Německo si začalo půjčovat další úvěry na jejich splácení. Zanedlouho situace přesáhla stav, kdy ani veškerý domácí produkt země nestačil ke splacení válečných reparací a úroků z nich. Protože vláda neměla na vybranou a platit musela, začala Říšská banka peníze jednoduše tisknout. Ty samozřejmě nebyly nijak svázány se skutečnými hodnotami, a tak okamžitě následovala mohutná inflace. Na rozdíl od tohoto vysvětlení, které obviňuje mocnosti dohody, existuje ještě i jiné, které obrací pozornost k samotné německé vládě. Mnozí zpochybňují válečné reparace jako možnou příčinu, viz například Niall Fergusson ve své knize \"The Pity of War\", česky vyšla jako \"Nešťastná válka\". Německu se totiž podařilo vyhnout se placení velké části předepsané sumy (z 132 na 37 mld marek). Mýtus reparací jako příčiny německé hyperinflace pak prý stvořil především John Maynard Keynes svou knihou \"Ekonomické důsledky míru\", kterou napsal krátce po svém angažmá jako jeden z členů britské delegace na konferenci ve Versailles, která měla stanovit poválečné uspořádání. Skutečnou příčinou německé hyperinflace podle Fergussona byla tehdejší vláda výmarské republiky, která se tímto způsobem politicky bezbolestně chtěla zbavit ohromných válečných dluhů.", "Profesor a bývalý guvernér centrální banky, Bernard Lietaer ve své knize \"Budoucnost peněz\" popisuje případ jistého regionu Výmarské republiky v letech, tedy v době největší hyperinflace. Tamní vlastník uhelného dolu založil vlastní lokální peníze, které denominoval uhlím vytěženým z jeho dolu (stanovil, kolik jeho lokálních peněz odpovídá jednomu pytli uhlí určité hmotnosti). Současně stanovil (a uvedl na bankovkách této nově vzniklé měny), že každá bankovka je směnitelná za odpovídající množství uhlí a jeho podnik se zavazuje tuto směnu provést. Bankovky byly navíc vybaveny kolonkami (každá představovala jeden měsíc), do kterých se lepily kolky při každé směně bankovky za množství uhlí. Bankovky, kterým chyběly kolky za současný i minulý měsíc, ztrácely platnost. Toto opatření pravděpodobně mělo motivovat lidi, aby peníze směňovali. Úspěch tohoto systému rostl geometrickou řadou a v té době jinak bezútěšné republice se rozšířil daleko za oblast, ve které důl působil. Peníze fungovaly i po finanční stabilizaci Německé říše, ale v roce 1933 byly zrušeny z rozhodnutí státní moci (legislativního nařízení, které lokální měnu jako takovou postavil mimo zákon). Lietaer na tomto případu zdůrazňuje, že klíčovým aspektem zde bylo spojení nominální hodnoty dané měny se skutečnou hodnotou, kterou reprezentuje: zatímco tehdejší výmarská státní pokladna svou měnu s nuceným oběhem tiskla pro splátky válečných reparací bez jakékoli relace, v případě „peněz krytých uhlím“ majitel dolu nikdy nevydal více peněz, než vytěžil uhlí (tím mohl dostát slibu napsaném na jeho bankovkách).", "Velká inflační krize otřásla bývalou Jugoslávii. Po rozpadu federace zde byla situace podobná jako v Česku v 90. letech, kdy docházelo k transformaci z plánovaného na tržní hospodářství. Tisknutí nových peněz vyvolalo rekordní inflaci, která se v roce 1992 vyšplhala na 19 810,2 procent. Dalším způsobem, kterým se vládě podařilo získat peníze od lidí, bylo zakládaní velkých bank a investičních společnosti, které však fungovaly pouze několik měsíců. Prostředky z Dafíny se začaly lidem vracet až v roce 2006 po iniciativě tehdejší vlády. Jugoslávský dinár, stabilní měna někdejší Jugoslávie, se z kurzu 7 dinárů za marku propadl do takové inflace, že byl vydáván v miliardových hodnotách. Následovala měnová reforma a zavedení „nových dinárů“. Nastal nedostatek téměř všech druhů zboží. K tomu přispěly i sankce, které na celou SFRJ uvalila OSN. Peníze ztratily funkci oběživa, začal fungovat směnný obchod. Vysoká míra inflace zasáhly v podstatě všechny republiky, mimo Slovinsko, které se dokázalo rychle přeorientovat na nové trhy. Chorvatsko nahradilo jugoslávský dinár zprvu svým vlastním chorvatským dinárem, ten následně kunou. Kosovo a Černá Hora začaly v 90. letech používat jako měnu německou marku, od roku 2002 pak euro. V Bosně a Hercegovině se do roku 1998 používaly tři různé měny (chorvatská kuna, bosenský dinár a dinár Republiky srbské), od tohoto roku se používá bosenská konvertibilní marka, která je pevně navázána na euro v kurzu 1,955 KM/€.", "Zimbabwe mělo v 80. letech 20. století stabilní ekonomiku s vysokým růstem. Na přelomu století se situace změnila a země se ocitla v hospodářské krizi s pádivou inflací během posledních několika let. Během června roku 2007 pak inflace dosáhla týdenní úrovně až 300 procent. Podle analytika portálu \"Patria\", Davida Marka, je na vině hostilní politika prezidenta Roberta Mugabeho, v jejímž důsledku zemi k roku 2002 opustily asi 4 miliony lidí. V roce 2007 varoval MMF, že inflace ke konci tohoto roku může dosáhnout 100 tisíc procent. Tyto předpoklady byly překonány. Ještě v polovině července 2008 se držela inflace na 2,2 milionech procent, v polovině srpna 2008 ale již pokořila i největší rekordy a dosáhla nevídaných 11,3 milionu procent. Vláda tehdy přistoupila k reformě měny, kdy z deseti miliard zimbabwských dolarů udělá jeden. Reforma vyvolala chaos a následně se ekonomická krize ještě prohloubila. Na počátku listopadu 2008 inflace oficiálně dosáhla 230 miliónů procent.", "", "Cílování inflace je postup centrální banky, která předem veřejně oznámí, jaké inflace chce v daném období u \"své\" měny dosáhnout. Průkopníkem této politiky je od roku 1990 Nový Zéland. Tuto politiku v ČR od roku 1998 provádí i ČNB. (Od roku 2013 pak tzv. cílování měnového kurzu, takové zasahování do ekonomiky však vede ke ztrátě autonomie měnové politiky) Tak sice inflace poklesla z předchozích hodnot okolo 10% na zhruba 2 %, na druhou stranu tak ale ČNB prohlubuje státní dluh České republiky. Podle vyjádření Václava Klause však je doktrína cílování inflace mylná. Politiku cílování inflace provádí i Evropská centrální banka.", "Plánovaná inflace je kritiky považována za centrální plánování a dokrína o škodlivosti deflace za mýtus. Centrální banky si obecně dávají za cíl hlídat cenovou hladinu spotřebitelských cen pro obyvatelstvo a její stabilitu, o to se snaží takovým způsobem, že si předepsují inflační cíl: například ČNB si určila inflační cíl 2 % ročně. To je sice nutí snižovat vysokou inflaci, ale je-li inflace nižší, snaží se národní banky inflaci naopak zvýšit. To je však předmětem kritiky, národní banky jsou označovány za penězokazce, úmyslné \"kazení měny\" pak za \"krádež za bílého dne\", například pro degradaci kupní síly důchodců. Argumentem kritiků je, že při technologickém pokroku se výrobní náklady neustále snižují, tedy i prodejní ceny mají klesat, tedy že přirozeným stavem ekonomiky je deflace, a ne inflace. Navíc i v situacích s inflací vyšší než je inflační cíl má zasahování národních bank do mezibankovního trhu své důsledky: tzv. \"regulace trhu\" totiž podle kritiků inflačního cílování zavání plánovanou ekonomikou. Dále podle kritiků jakýkoli umělý zásah do trhu vždy nutně někoho poškodí: Jinými slovy stát svou silou jedné části účastníků trhu pomůže, za peníze daňových poplatníků (a suma na intervenci se nakonec bude muset vybrat, skrze daně), zbývající účastníky trhu naopak ve stejný okamžik poškodí. Při úředníckém plánování intervence do trhu, ještě uvnitř národní banky, vzniká prostor pro trestný čin \"zneužití informací\" a pro korupci obecně. V neposledním řadě i pro národní banky platí obecné námitky proti úředním zásahům do ekonomiky, že jsou takové zásahy nepružně opožděné, oproti rychlé situaci na trhu, jejich úřední zásahy jsou spíše jednorázové, než plynulé, a tím na trhu způsobují skokové změny a nestability, tedy pravý opak původní motivace.", "Profesor Jeffrey Frankel takovouto měnovou politiku považuje od roku 2008 za mrtvou. Dlouhodobě udržitelná je pouze nulová inflace. Jenže žádná národní banka na světě pro svou měnu necíluje inflaci na nulu, přestože je toho zastáncem například i Alan Greenspan či Banka pro mezinárodní vypořádání. Přitom tzv. vyspělé státy (jejich centrální banky) stále cílují inflaci mezi 1% a 3%." ] }

{ "title": [ "Původ a mocenský růst.", "Zlatý věk.", "Boje o moc.", "Nástupnictví." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 – 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého. Lucemburkové pocházejí z jejího manželství s Walramem, hrabětem Limburským (proto byli někdy označováni i jako rod limburský). Původní državou rodu bylo nevelké hrabství lucemburské na západní hranici Svaté říše římské, dnes území velkovévodství Lucemburského a belgické provincie Luxembourg. Mocenský vzestup Lucemburků na přelomu 13. a 14. století souvisel se strategickým spojenectvím s Francií, jejíž zájmy v Říši zastupovali. Prvním úspěchem bylo zvolení Balduina Lucemburského na stolec trevírského kurfiřta - arcibiskupa. Ten se tak stal jedním z nejmocnějších mužů říše. Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo největší cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po násilné smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši. Poté, co jeviště dějin roku 1306 dramaticky opustili Přemyslovci, byl Jindřichovi roku 1309 nabídnut český trůn pro jeho jediného syna Jana. V Janovi Lucemburském se protnuly hned tři nástupnické principy: otec mu udělil Čechy v léno, oženil se s Eliškou Přemyslovnou a šlechta ho uznala za krále. Kariéra Janova otce byla krátká a oslnivá: roku 1312 byl korunován císařem, ale o rok později zemřel. Jan Lucemburský v českých zemích zůstal cizincem, posloužily mu ovšem jako odrazový můstek pro výrazné ovlivňování evropské politiky.", "Janův syn Karel IV. se jako první český král stal císařem Svaté říše římské. Praha se stala vedle Říma a Paříže přední evropskou metropolí. Po založení Nového Města pražského a rozšíření Menšího Města pražského (Malé Strany) se stala třetím největším městem Evropy (po Římu a Konstantinopoli). Vznikla zde nejstarší univerzita na sever od Alp a na východ od Rýna (nejstarší univerzita ve Svaté říši římské). Doba panování Karla IV. a Václava IV. znamenala největší rozkvět Českého království vůbec.", "Podle závěti svého otce udělil Karel IV. mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi v léno Moravu a pamatoval na všechny své příbuzné. V té době bylo lucemburské příbuzenstvo početné, což se brzy mělo změnit. Karel měl tři syny: Václava IV., Zikmunda a Jana Zhořeleckého; Jan Jindřich rovněž tři: Jošta, Prokopa a Jana Soběslava. Po smrti Karla a Jana Jindřicha se stupňovala rivalita Václava IV. a Zikmunda, moravští bratranci zase bojovali mezi sebou o vládu nad Moravou a zapojovali se i do bojů o český trůn. O císařský trůn bojovaly obě větve zároveň: Václav IV., Zikmund a Jošt Moravský, a s nimi Wittelsbach Ruprecht Falcký. \"Vítězem\" se stal Zikmund, který všechny své rivaly přežil o mnoho let. Vládu v Čechách ale mohl nastoupit až po skončení válek s husity. Zemřel jako poslední legitimní Lucemburk ve Znojmě 9. prosince 1437.", "Císař Zikmund za nástupce určil manžela své jediné dcery Albrechta, po Albrechtově brzké smrti tituly zdědil jejich jediný syn Ladislav Pohrobek. Římská koruna přešla na Habsburky, kteří si ji s přestávkami udrželi až do roku 1806. V českém a uherském státě aristokracie po Pohrobkově smrti odmítla nástupnictví dalších příbuzných a zvolila si krále ze svého středu (Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín), po jejich smrti se ale navrátila k Vladislavovi II. Jagellonskému, vnukovi Albrechta II. a pravnukovi císaře Zikmunda. Poslední Lucemburk po meči byl zřejmě Jiří Lucemburský, nemanželský syn markraběte Prokopa, který zemřel jako benediktinský mnich v klášteře v Monte Cassinu roku 1457. Jako levoboček ale neměl právo nástupnictví, a tak ho historie téměř nepřipomíná. Vedle lucemburské dynastie ovšem existovala další linie rodu Lucemburků, potomků bratrance císaře Jindřicha, která přežila královskou linii o mnoho staletí, a na kterou upomíná například slavný Lucemburský palác v Paříži. Protože k oddělení obou větví došlo dlouho před nástupem Lucemburků na český trůn, neměla tato větev rodu samozřejmě nástupnické právo a do našich dějin téměř nezasáhla. Vládla např. v Ligny, Saint- Pol nebo Brienne. K vymření této větve po meči došlo roku 1616 smrtí Jindřicha, hraběte z Ligny, jehož otec získal titul vévoda z Piney, ale poslední mužský potomek uznaného levobočka Antoina, \"Bastarda z Brienne\", Jan III. ze Chapelle zemřel roku 1670. Stejně jako u Habsburků se jméno používalo i nadále ve spojení s jiným rodem např. Montmorency-Luxembourg." ] }

{ "title": [ "Počátky.", "GNU Manifest.", "Filozofie a aktivita.", "Účast na projektu.", "Svobodný software.", "Financování.", "Copyleft." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Když GNU projekt odstartoval, existoval pouze textový editor Emacs s funkcionálním programovacím jazykem Lisp pro psaní příkazů editoru, debugger, yaac kompatibilní generátor syntaktických analyzátorů a linker (sestavovací program). Aby se GNU systém mohl stát svobodným softwarem, bylo potřeba vyvinout vlastní překladač jazyka C a další nástroje. V červnu 1987 se nashromáždily jednotlivé části projektu a byl vyvinut svobodný software pro assembler, téměř byl dokončen překladač pro jazyk C (GCC), textový editor (GNU Emacs) a různé unixové nástroje (jako codice_1, codice_2, codice_3, codice_4 a codice_5). V počátečním stavu se nacházelo také jádro operačního systému, které potřebovalo další úpravy. Protože jádro se (dodnes) nepodařilo dovést do stavu vhodného k ostrému nasazení (experimentálním systémem od GNU je GNU Hurd), byly GNU nástroje použity společně s jádrem Linux (vzniklo v roce 1991) a rozšířily se první distribuce Linuxu. Od té doby bylo možné využívat GNU k vývoji programů. Hlavním cílem bylo vytvořit množství aplikací a nástrojů, které se běžně používaly na ostatních unixových systémech. V GNU prostředí bylo možné spouštět unixové programy, ale projekt se s tím neztotožňoval.", "GNU Manifest byl sepsán Richardem Stallmanem k získání podpory a účasti ostatních na GNU Projektu. V GNU Manifestu Stallman uvedl čtyři body svobodného vývoje počítačového softwaru: svobodu běhu programu pro všechny účely, svobodu studovat zdrojové kódy programu a upravovat je, svobodu redistribuce kopií a svobodu vylepšovat a měnit upravené verze pro veřejné použití. Pro naplnění těchto bodů potřebuje uživatel plný přístup ke zdrojovým kódům. K zajištění, aby kód zůstal svobodný a poskytovaný veřejnosti Stallman vytvořil GNU General Public License (GPL), která určuje, že software a všechny jeho budoucí verze, které od něj budou odvozeny, zůstanou zdarma pro veřejné použití.", "Ačkoliv je většina GNU projektů čistě technického ražení, filozofie byla přenesena jako sociální, etická a politická iniciativa. Stejně jako vytváření softwaru a licencí, GNU projekt publikoval řadu spisů, jejichž autorem byl Richard Stallman.", "Na webových stránkách GNU je seznam všech projektů, u každého je uvedeno jaký typ vývojáře je schopný provádět potřebné úkoly dané části GNU projektu. Úroveň znalostí se liší projekt od projektu, ale kdokoliv, kdo má znalosti z programování, je vyzýván k účasti na projektu.", "GNU projekt využívá software, který mohou uživatelé volně kopírovat, upravovat a distribuovat. Je volný v tom smyslu, že uživatel může měnit program k jeho individuálním potřebám. Způsob, jak programátoři získávají svobodný software, záleží na tom, z jakého zdroje jej vezmou. Software může být programátorům poskytován od přátel přes internet, nebo jej může zakoupit firma, kde programátor pracuje.", "Projekt je financován výnosy z podpory GNU projektů.", "Copyleft pomáhá udržovat volné použití přes více programátorů. Copyleft všem dává právo k používání, změně a redistribuci programů, nebo jejich zdrojových kódů dokud se distribuční podmínky nezmění. Výsledkem je, že každý uživatel, který legálně získá daný program, má stejnou svobodu, jako ostatní uživatelé, kteří program používají. GNU projekt a Free Software Foundation (FSF) občas odlišují mezi silným a slabým copyleftem. Slabý copyleft povoluje použití svobodných programů do programů, které samy nejsou svobodné, zatímco silný copyleft toto použití striktně zakazuje. Většina GNU Projektů je distribuována pod silnou copyleft licencí, ačkoliv některé jsou vydávány pod slabou copyleft licencí, nebo dovolují free software licenci." ] }

{ "title": [ "Historie rodu.", "Původ.", "Nejstarší historie.", "Vzestup mezi královské rody.", "Albrechtinská linie.", "Leopoldinská linie.", "Španělští Habsburkové.", "Rakouští Habsburkové." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Habsburský rod pochází z území dnešního Švýcarska. Podle kroniky \"Acta Murensia\" sepsané zhruba roku 1160 v klášteru Muri byl jeho předkem říšský hrabě Guntram Bohatý, který žil zřejmě v druhé polovině 10. století. Pokud by tento Guntram byl totožný s hrabětem Guntramem z Nordgau, kterému císař Ota I. Veliký roku 952 za zradu zabavil část statků, kořeny by Habsburkové měli dokonce v rodu Etichonů, jehož historii lze vystopovat až do období vlády Merovejců. Později díky křížení v rodové linii vznikl pověstný „habsburský ret“, což je dědičná progerie. Poté, co byl Rudolf IV. Habsburský v roce 1273 zvolen římskoněmeckým králem, obě jeho manželky, Gertruda z Hohenbergu i Isabela Burgundská, se s pomocí kolmarských dominikánů podíleli na rozšíření mýtu, podle něhož Habsburkové pocházeli z rodu Zähringů. Rudolf na tuto legendu poté vědomě navázal, neboť ji využil pro znovusjednocení Švábského vévodství. Ve 14. století Habsburkové svůj původ začali odvozovat od římské rodiny Colonnů, jež se považovala za potomky římských císařů. Koncem středověku Colonny v rodové mytologii nahradili Pierleoni, hrabata z Aventina. Objevily se rovněž legendy, že habsburský rodokmen sahá přes Karlovce a Merovejce až k bájném obléhateli Tróji Hektórovi. Všechny tyto teorie jsou ale ale ve skutečnosti smyšlené.", "Nejstarší prokázaný předek rodu Guntram Bohatý měl údajně syna Lancelina, hraběte z Klettgau, jehož syn Radbot roku 1020 založil již zmíněný klášter Muri. Radbotův bratr Rudolf I., altenburský hrabě, zase nechal vybudovat klášter Ottsmarsheim v Horním Alsasku. Další Lancelinův syn Werner, štrasburský biskup, inicioval výstavbu hradu Habsburg (podle legendy \"Habichtsburg\", Jestřábí hrad, v dnešním kantonu Aargau), podle nějž se příslušníci rodu kolem roku 1100 začali nazývat, a to jako hrabata z Habsburgu. Od 12. do 13. století na něm rovněž sídlili. Radbotův vnuk Ota II. Habsburský, syn Wernera I., se v roce 1108 zúčastnil tažení císaře Jindřicha V. Sálského do Uherska a o tři roky později byl zavražděn. Také jeho následník Werner II., který se připomíná jako lankrabě Horního Alsaska, se zapojil do císařské vojenské kampaně. Tehdy se jednalo o italskou výpravu Fridricha I. Barbarossy, na níž Werner roku 1167 v Římě podlehl moru. Habsburkové se za jeho vlády zařadili mezi stoupence císařské dynastie Štaufů. Na jeho proštaufskou politiku navázal syn Albrecht III., který se značně zasloužil o rozšíření rodových držav. Po Albrechtově smrti (1199) na habsburský hraběcí stolec nastoupil Rudolf II., velký přívrženec císaře Fridricha II. Štaufského. Hmotná základna rodu sestávala ze dvou center. První „vlastní“ centrum tvořily staré alodiální statky nacházející se na území dnešního Švýcarska, které byly spravovány z hradů Habsburg, Wildegg a Brunegg. Patřilo k nim i fojtství nad klášterem Muri. Druhé centrum se skládalo rozsáhlých držav v Horním Alsasku soustředěných na levém břehu Rýna mezi Basilejí a Štrasburkem. Pod tyto statky spadaly i fojtství nad kláštery Ottmarsheimem a Murbachem i městem Štrasburkem a hornoalsaským hrabstvím, dále též rozptýlené území s fojtskými právy v Breisgau i nad hrabstvími v Klettgau, Aargau a Zürichgau, pod které mimo jiné patřily švýcarské kantony Zug, Schwyz a Unterwalden. Kromě toho Habsburkové drželi fojtství nad klášterem Säckingen a statky ve Frickgau. Když Rudolf II. v roce 1232 zemřel, jeho synové Albrecht IV. a Rudolf III. si dědictví rozdělili. Rudolf si z něj odtrhl hrabství v Zürichgau, fojtství nad klášterem Ottmarsheimem i městy Sempachem, Williasau a Laufenbergem, vše ostatní pak zdědil Albrecht. Rod se tím rozdělil na dvě linie − hlavní (Albrechtovu) a Laufenburskou (Rudolfovu).", "Habsburkové postupně rozšiřovali své državy a získávali nové hodnosti. Roku 1273 usedl hrabě Rudolf jako první z rodu na římský královský trůn (od 1438 byli Habsburkové římskými králi, potažmo císaři trvale). Roku 1282 udělil Rudolf I. z tohoto titulu svým synům jako odumřelé říšské léno tzv. babenberské dědictví tedy rakouské země, které roku 1275 odebral ze správy českého krále Přemysla Otakara II., na kterého uvalil říšskou klatbu a kterého roku 1278 porazil a usmrtil v bitvě na Moravském poli. Díky rakouským državám se Habsburkové stali říšskými knížaty. Roku 1291 spolu uzavřely tři horské kantony na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vznikla Švýcarská konfederace. V bitvách u Morgartenu roku 1315 a Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili Habsburky a umožnili tak další existenci konfederace. Rudolfův vnuk Rudolf zvaný Kaše usedl roku 1306 jako první člen dynastie na český trůn. Po jeho předčasné smrti se však Habsburkové museli spokojit pouze s rakouskými državami. Nejmladší bratr tohoto českého krále Rudolfa rakouský vévoda Albrecht II. (nejmladší ze čtyř bratrů) měl 3 syny z nich jen nejstarší Rudolf IV. (v roce 1359 vydal padělané Privilegium maius, které ho mělo povýšit na arcivévodu) nezanechal potomků, a tak vévodský titul přešel na mladšího Albrechta III. Ten roku 1373 a znovu 1379 rozdělil vládu kvůli častým třenicím s nejmladším bratrem Leopoldem tak, že posléze vládl v Horních i Dolních Rakousích Albrecht III. a Leopold III. ve zbývajících zemích (Korutany, Štýrsko, Tyrolsko, atd.). Vznikly tak starší albrechtinská a mladší leopoldinská linie rodu. Roku 1611 se stal českým králem Matyáš Habsburský, který se již před svým nástupem zavázal, že za svého života se nebude zabývat nástupnickou otázkou, ale na nátlak katolické církve už v roce 1617 předložil Ferdinandovu kandidaturu. Matyáš ani jeho dva bratři neměli potomky a v úvahu tak přicházeli dědicové ze španělské nebo štýrské habsburské větve. Španělé se nároků na střední Evropu vzdali, a tak byl vybrán Ferdinand II. Štýrský. Ferdinand II. se narodil 9. července 1578 ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla Štýrského a Marie Anny Bavorské. V mládí ho vychovávala jeho matka v rodném Štýrském Hradci. Její výchova byla přísně katolická a v letech 1590–1595 studoval mladý Ferdinand na jezuitské akademii v bavorském Ingolstadtu. Tam jsou pravděpodobně kořeny jeho pozdějšího bigotního katolicismu. Miloval hudbu, divadlo a lov, avšak traduje se, že nebyl příliš statečný a nejraději trávil čas v klidu v rodinném kruhu. Ferdinand II. byl prý dobromyslný, přívětivý, velkorysý a zbožný, ale do života českých zemí zasáhl neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků, vysloužil si zde přízvisko „krvavý“ a dokonce stál i za zavražděním Albrechta z Valdštejna. Ferdinand nebyl zvolen, pouze přijat za příštího panovníka. Nekatolická opozice ho sice nechtěla, protože Ferdinand prosazoval násilnou rekatolizaci, ale Ferdinand byl bez větších problémů přijat ve vedlejších zemích Koruny české i v Uhrách, což se nekatolíkům vůbec nelíbilo a v březnu roku 1618 byl svolán sjezd nekatolických stavů, který vedl až ke květnové pražské defenestraci. Tímto odbojem začala třicetiletá válka. 24. května byla svržena královská moc a sjezd zvolil zemskou vládu třiceti direktorů. V čele této vlády stál Václav Vilém z Roupova a vrchním velitelem vojsk se stal Jindřich Matyáš Thurn. S českým povstáním souhlasilo Slezsko i obě Lužice, ale Morava zůstala neutrální, protože byla pod vedením Karla staršího ze Žerotína, který se bál otevřeného konfliktu. Karel byl roku 1619 odsunut a jeho nástupce Ladislav Velen ze Žerotína se k povstalcům přidal. Ve stejném roce také zemřel Matyáš a Ferdinand II. se ujal vlády. V červenci se v Praze shromáždil generální sněm stavů zemí Koruny české. Ferdinand II. byl sesazen a sněm zvolil kalvína Fridricha Falckého. Ten byl zvolen i z toho důvodu, že měl za manželku dceru anglického krále Jakuba I., Alžbětu, a stavové věřili, že takto získají na svou stranu mocnou ostrovní říši. Fridrich, přezdívaný Zimní král, byl ale slabý a neúspěšný a po prohrané bitvě na Bílé Hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620, utekl a císařská vojska obsadila Čechy i Prahu. Ferdinand Štýrský se opět stal českým králem. Brzy sestavil exekuční komisi, která měla za úkol potrestat stavovský odboj. Nejznámější částí trestu je poprava 27 pánů na Staroměstském náměstí. Původně mělo být 51 popravených, ale po různých přímluvách a intrikách jich zbylo jen 27. Poprava se odehrála 21. června 1621, trvala 4 hodiny a popraveni byli např. Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jáchym Ondřej Šlik, Jan Jesenius a další. Dvanáct hlav pak bylo až do roku 1631 pro výstrahu umístěno na Mostecké věži.", "V roce 1437 získali Habsburkové vnukem Albrechta III., kterým byl Albrecht II. (manžel princezny Alžběty Lucemburské) z albrechtovské linie rodu znovu českou a poprvé také uherskou královskou korunu (od roku 1526 je obě drželi trvale). Albrecht II. ale v českých zemích a Uhersku, stejně tak jako v Římskoněmecké říši nevládl dlouho. Již po dvou letech vlády zemřel roku 1439. Jeho dědicem se stal syn Ladislav V., který získal přídomek Pohrobek. Ten vládl jen do roku 1457, kdy zemřel a tím vymřela albrechtovská linie habsburského rodu po meči. Dědičkami království se staly jeho sestry Anna a Alžběta resp. mladší Alžběta, která se provdala za polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV.", "Syn Leopolda III. Arnošt Habsburský byl prvním rakouským panovníkem po Rudolfu IV. který používal (neoprávněně) titul a hodnost arcivévody. Jeho syn a vnuk Leopolda III. Fridrich III. z leopoldské linie se stal po smrti českého krále Albrechta II. roku 1440 římským králem a o dvanáct let poté v roce 1452 byl jako poslední císař korunován v Římě. Z funkce římského císaře také v roce 1453 uznal platnost dosud nelegálního Privilegium maius, které povyšovalo Rakouské vévodství na arcivévodství (jediné v Říši). Tento titul se poté stal charakteristickým právě pro habsburskou dynastii. Svatbou Maxmiliána I. s burgundskou dědičkou Marií v roce 1477 se habsburské državy rozmnožily o nizozemské provincie. Svoji obratnou diplomatickou a sňatkovou politikou připravil tento panovník půdu budoucí habsburské hegemonii v Evropě.", "Roku 1516 zdědil pozdější císař Karel V. (Maxmiliánův vnuk) aragonskou a kastilskou korunu a stal se prvním španělským králem (španělská větev Habsburků vymřela Karlem II. roku 1700). V té době držel jako burgundský vévoda nizozemské provincie, které se staly součástí španělského království. Španělští Habsburkové vládli v letech 1580–1640 také v Portugalsku.", "Posledním mužským členem rakouské větve byl Karel VI., otec Marie Terezie, který zemřel roku 1740. Po císařovnině smrti se dědicem Habsburků stala lotrinská (habsbursko-lotrinská) dynastie – potomci Marie Terezie a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského." ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Poloha.", "Správní členění.", "Přírodní podmínky.", "Pamětihodnosti.", "Zakázané město.", "Náměstí Nebeského klidu.", "Chrám nebes.", "Čínský letní palác.", "Další pamětihodnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "V češtině obvyklé pojmenování města Peking pochází z výslovnosti v jihočínských dialektech. V oficiálním jazyku (založeném na výslovnosti v samotném Pekingu a jeho okolí) je název města vyslovován přibližně jako \"Pej-ťing\", 北 \"pej\" = sever a 京 \"ťing\" = hlavní město; v oficiálním přepisu (pchin-jin) \"Beijing\", což znamená \"Severní hlavní město\".", "První opevněné město v Pekingu byl městský stát \"Ji\", existující v 11. až 7. století před naším letopočtem. \"Ji\" se nacházelo jižně od současného Pekingského západního nádraží. Hlavní město Číny prošlo bouřlivou historií, jejíž počátky lze spatřovat již v polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ve 13. století bylo vydrancováno vojsky Čingischána. Během dalších dvou staletí se město vzpamatovávalo z porážky, ale v 15. století už bylo nejdůležitějším městem celé Číny. K významným změnám došlo zejména za posledního půl století. Komunisté významně přetvořili město k obrazu svému, strhli mnoho oslavných oblouků, zbourali vnější hradby, vystavěli široké bulváry a moderní sídliště. Stará tradiční zástavba byla již z velké části zlikvidována a v tomto trendu se navíc stále ještě pokračuje. Přelomové v historii města byly Letní olympijské hry 2008; Peking byl z velké části přebudován, vznikly nové čtvrti, nové trasy metra a samozřejmě i sportoviště. Peking se zároveň stane jediným městem, které bude pořádat letní i zimní olympijské hry. Neboť v roce 2022 se budou XXIV. zimní olympijské hry konat právě Pekingu.", "Peking leží na severovýchodě Číny, téměř úplně obklopen provincií Che-pej, jen na jihovýchodní straně hraničí s městem Tchien-ťin, dalším ze čtveřice statutárních měst, postavených na roveň provinciím. Vlastní město se rozkládá v rovinaté krajině 150 km od pobřeží Pochajské zátoky, v průměrné nadmořské výšce 63 m. Jestliže střední a jihovýchodní část městské provincie je rovinatá, s nejnižším místem 44 m nad úrovní moře, na západním a severním pomezí se zvedají hory, dosahující v Si-šan – \"„Západních horách“\" – vrcholem \"Min-šang\" 2 303 m. Vysoké jsou i další hory, například \"Chaj-tchuo-šan\" na severozápadě má 2241 m a \"Wu-ling-šan\" na severovýchodě 2116 m. Na rozdíl od ostatních významných čínských měst Peking neleží na žádném velkém vodním toku. Z větších řek na území provincie stojí za zmínku Jung-ting a zejména Čchao-paj, na níž byla 90 km severovýchodně od města vybudována přehradní nádrž Min-čün, zásobující Peking pitnou vodou.", "Peking se člení na 14 městských obvodů a dva městské okresy. Historické jádro město tvoří obvody Tung-čcheng a Si-čcheng, k širšímu centru patří obvody Š'-ťing-šan, Chaj-tien, Čchao-jang a Feng-tchaj. Periferii města tvoří obvody Men-tchou-kou, Fang-šan, Tchung-čou, Šun-i, Čchang-pching a Ta-sing a k Pekingu dále patří venkovské obvody Chuaj-žou a Pching-ku a okresy Jen-čching a Mi-jün.", "I přes nevelkou vzdálenost od moře je podnebí kontinentální s mrazivou zimou, kterou způsobuje sibiřská anticyklóna, suchým a prašným jarem, horkým vlhkým létem pod vlivem jižního monzunu a suchým mírným podzimem. Roční průměr teploty je 11 °C (-4 °C v lednu, 26 °C v červenci), z průměrného úhrnu srážek 620 mm spadne většina během letních měsíců. Nejvhodnější dobou k návštěvě města je září a říjen. Vážným problémem je znečištění ovzduší. I když se s plošnou asanací starých přízemních domků, vytápěných uhlím, snižuje množství emisí způsobených topením, prudký rozvoj individuálního motorismu nedává v tomto směru mnoho nadějí na celkové výrazné zlepšení. Mezi městské stromy patří zeravec východní (\"Platycladus orientalis\") a jerlín japonský (\"Sophora japonica\"). Městskými květinami jsou chryzantéma (\"Chrysanthemum morifolium\") a čínská růže (\"Rosa chinensis\").", "Peking se rozprostírá podél neviditelné severojižní osy, která tvoří zároveň páteř města. Tvoří ji Chrám nebes na jihu, dále náměstí Tian'anmen, Zakázané město a park Jingshan, a Bubnová a Zvonová věž na severu.", "Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit. Většina dochovaných budov však pochází až z 18. století. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelného císaře. Od ostatních částí města bylo odděleno mohutnými příkopy a hradbami. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching. Na stavbu bylo povoláno roku 1406 milión dělníků císařem Jung-le. Náklady byly nesmírné. Stavba města byla dokončena roku 1420. Město má čtvercový půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi není jediná budova jak bylo zvykem na západě, ale soubor vícero síní, paláců a chrámů propojených průchody a chodbami. Podle legendy je v komplexu 9,999 místností. Vzhledem k tomu, že město bylo postaveno ze dřeva, neustále mu hrozil požár. V 17. století jej zapálili Mandžuové, kteří pak založili dynastii Čching. Poté jej vyplenili Japonci, a stejně se zachoval i Kuomintang - čínští nacionalisté, kteří v roce 1949 uprchli na Tchaj-wan. Během opojení Kulturní revolucí pak byl celý komplex málem rozmetán. Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich doslova bere dech.", "Jižně od Zakázaného města leží Náměstí Nebeského klidu (Tian'anmen Guangchang), na němž v roce 1949 budoucí čínský vládce a diktátor Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku. Na severní straně jej uzavírá Brána Nebeského klidu (Tian'anmen) na níž je umístěn portrét Mao Ce-tunga. Uprostřed náměstí stojí památník Lidových hrdinu z roku 1958, v jižní polovině pak Mao Ce-tungovo mauzoleum dokončené v roce 1977. Na jižním okraji stojí Brána Správného světla (Zhengyangmen), jinak také Přední brána (Qianmen), a Šípová věž (Jian Lou), které byly kdysi propojeny okrouhlou hradbou. Západní straně vévodí Velká síň lidu (Renmin Dahui Tang) neboli čínský parlament. Na východě pak stojí Čínské národní muzeum. V noci ze 3. na 4. června 1989 na náměstí čínská armáda brutálně zakročila proti demonstrujícím studentům. Vojáci si proráželi cestu pomocí tanků, obrněných vozidel a střelbou z automatických zbraní. Vojenský zákrok na pekingském náměstí Tchien-an-men proti čínským studentům, kteří demonstracemi a hladovkami volali po širší demokratizaci země, pro Čínu znamenal několikaletou ztrátu kreditu v zahraničí a její vnitropolitický vývoj ovlivňuje dodnes. Masakr si tehdy vyžádal nejméně 1 300 obětí. Tak skončilo šest neklidných neděl, během kterých statisíce lidí prostřednictvím demonstrací a hladovek volaly po větší demokratizaci země.", "Na jih od náměstí Nebeského klidu se uprostřed rozlehlého parku nachází Chrám nebes (Tian Tan). Jeho severní část je polokruhovitá na počest nebes, zatímco jižní je čtvercová na počest země. S výstavbou se započalo roku 1406 a trvala 14 let. Nachází se zde několik staveb - Kruhový oltář (Yuanqiu Tan), Síň Císařské krypty nebes (Huangqiong Yu), Síň Zdrženlivosti (Zhai Gong), Kancelář Božské hudby (Shenyue Shu), ale tou nejznámější je Síň Modliteb za dobrou úrodu. Je to 38 m vysoká třípatrová kruhová stavba s modrou střechou, korunovaná zlacenou kulovou makovicí; skvost tradiční staré čínské architektury. Čtyři hlavní pilíře znázorňují čtyři roční období a dvě řady po 12 sloupech znázorňují měsíce a rozdělení dne do dvouhodinových jednotek. Byl také místem konání nejvýznamnějších náboženských slavností. Sloužil, což vyplývá už ze jména, k uctívání nebes. Od roku 1918 je přístupný veřejnosti.", "Císařský letní palác je vzdálený 20 kilometrů od metropole. Téměř 3/4 plochy letního paláce tvoří ručně vyhloubené jezero Kunming, podél jeho břehu je krásná kolonáda. Součástí kolonády je průchod s přibližně 8 tisíci obrazy vyobrazenými na stavbě. Konec průchodu zdobí mramorová loď zaplacená z financí na modernizaci loďstva. Tuto loď si nechala postavit konkubína císaře, jenž vládla dlouhou dobu místo svého syna a následně synovce. Uprostřed jezera Kunming se nachází chrám draka, kde se prosí za hojnost úrody. Ostrov je spojen s kolonádou mramorovým mostem.", "V Pekingu lze dále navštívit například Čínskou národní galerii s asi 110 tisíci uměleckých děl." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Používání pchin-jinu v Čínské republice (na Tchaj-wanu).", "Tón.", "Hranice slov.", "Abecední řazení.", "Cizí jazyky." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Tvůrcem pchin-jinu je ekonom a lingvista Čou Jou-kuang (, pchin-jinem Zhōu Yǒuguāng, 1906-2017), který byl čínským vedením pověřen řízením asi dvacetičlenného týmu, který se tím zabýval po 3 roky. Ten také pro tento účel prosadil použití latinky oproti předchozímu systému bopomofo. První verze pochází z roku 1956, jako oficiální způsob fonetického zápisu čínštiny byl v Čínské lidové republice přijat v roce 1958. Začal se používat převážně ve výuce, aby usnadnil žákům pochopení výslovnosti standardní čínštiny a jejich zápisu čínskými znaky. Pchin-jin vychází ze starších transkripčních systémů z první poloviny 20. století, převážně z \"Latinxua Sin Wenz\" a \"Gwoyeu Romatzyh\", způsob označování tónů diakritickými znaménky je převzat z bopomofo. Pchin-jin je oficiálně používán i v Singapuru, USA a dalších zemích, oficiálně je od roku 2009 zaveden i na Tchaj-wanu, i když zde v praxi stále přežívají jiné systémy, například Tongyong pinyin. Přestože je jí zdánlivě blízký, pchin-jin není založen na anglické výslovnosti a výslovnost řady písmen se od angličtiny liší. Většinou se pchin-jinem zachycuje standardní výslovnost čínských znaků ve standardní čínštině, založené na pekingském nářečí. Pro ostatní čínské dialekty či jazyky (např. kantonštinu, tchajwanštinu), které používají tytéž znaky, ale vyslovují je jinak, existují podobné systémy, založené na stejném principu, které jsou v čínštině rovněž nazvané „hláskování“ čili abeceda, tj. pchin-jin.", "Čínská republika, která v současnosti fakticky kontroluje prakticky pouze území ostrova Tchaj-wan, používání pchin-jinu dlouho odmítala, protože tento systém vznikl z iniciativy komunistické pevninské Číny. Užívání pchin-jinu bylo dlouho vnímáno jako výraz uznání komunistické vlády, a naopak preferování Wade-Gilesovy transkripce bylo v mezinárodním kontextu chápáno jako symbolický projev sympatií ke Kuomintangu a Čínské republice. Po experimentech s jinými systémy transkripce (viz tongyong pinyin) a mnoha sporech, v nichž převládala spíše politická a symbolická než praktická stránka věci, byl pchin-jin tchajwanskou vládou formálně přijat teprve v roce 2009. Toto přijetí však znamená pouze to, že pchin-jin má být nadále používán v dokumentech vydaných státními institucemi, pro jednotlivce, firmy a nevládní organizace není nijak zavazující. Zejména pokud jde o přepis osobních jmen občanů v oficiálních dokumentech, tchajwanská vláda sice doporučuje používat pchin-jin, ale respektuje v tomto ohledu svobodnou volbu jednotlivců. V praxi mnoho obyvatel Tchaj-wanu přepisuje své jméno jiným systémem přepisu (především Wade-Gilesovou transkripcí), nebo i vlastním nesystematickým způsobem. Například politička Cchaj Jing-wen (znaky 蔡英文, pchin-jinem \"Cài Yīngwén\") pro přepis vlastního jména do latinky užívá jinak značně neobvyklou transkripci Gwoyeu Romatzyh, tedy \"Tsai Ing-wen\". Averze vůči pchin-jinu však na Tchaj-wanu přetrvala i po jeho oficiálním přijetí: sinolog John F. Copper v roce 2015 poznamenává, že „některá města, společnosti a organizace, zejména na jihu Tchaj-wanu, to nepřijala, protože to budilo dojem užšího svazku mezi Tchaj-wanem a ČLR“. Pchin-jin se v současnosti na Tchaj-wanu nadále nepoužívá ani ve školní výuce, jak je běžné v pevninské Číně; namísto toho se k výuce výslovnosti znaků používá zvláštní fonetické písmo bopomofo. Na rozdíl od pevninské Číny tedy pchin-jin není na Tchaj-wanu oficiálně vyučován na školách. Bopomofo se na Tchaj-wanu stále široce používá také pro zadávání textu do počítačů a mobilních telefonů, zatímco v pevninské Číně je preferován systém zadávání textu založený na pchin-jinu.", "Volitelně lze v pchin-jinu označit jeden ze čtyř tónů, kterými může být slabika vyslovena: Kvůli technickým omezením se někdy tóny značí číslicí za slabikou. I v pchin-jinu s tóny zůstanou některé slabiky bez označení tónu, protože jsou tónově neutrální. Ani pchin-jin s tóny nedokáže vystihnout rozdíl mezi všemi znaky. Čínština je velmi homonymní jazyk, tj. existuje mnoho výrazů, které se stejně vyslovují, ale jejich význam se liší. V čínském písmu lze významy odlišit, ale v pchin-jinu, jenž je založen na výslovnosti, ne.", "Slabiky jednoho slova se obvykle píší dohromady, např. \"Beijing\" (na rozdíl od tzv. českého přepisu, kde se slabiky jednoho slova oddělují pomlčkou, např. \"Pej-ťing\"). Tam, kde by spojování slabik mohlo působit problémy s interpretací, se slabiky oddělují apostrofem (např. \"Xi'an\" oproti \"Xian\"). Zajistit jednotnost při stanovování hranic slov není jednoduché, protože v čínském písmu se hranice slov nijak nevyznačují a samotný pojem slova lze v čínštině považovat za importovaný. Přesto v řadě případů panuje shoda, co je a co není jedno slovo. Např. drtivá většina čínských osobních jmen se skládá ze tří znaků (slabik), z nichž první, rodové jméno, je ekvivalent našeho příjmení a považuje se za jedno slovo, druhá a třetí slabika se pak spojuje do druhého slova, které odpovídá našemu křestnímu jménu (např. \"Mao Zedong\" = \"Mao Ce-tung\", kde \"Mao\" je rodové jméno, příjmení a \"Ce-tung\" je vlastní jméno osoby, jakoby „křestní“). Nejvíce „slov“ v moderní čínštině je dvojslabičných.", "Pchin-jin se běžně používá při řazení slov v překladových slovnících z čínštiny do jiného jazyka (na začátku takového slovníku je tabulka znaků s odkazy na jim odpovídající výslovnosti v pchin-jinu). Při abecedním řazení slov podle pchin-jinu se v zásadě využívá pořadí písmen v latince (tedy A-B-C-CH-D-E-F-G-H-I-J-K-L-M-N-NG-O-P-Q-R-S-SH-T-U-Ü-W-X-Y-Z-ZH), ale je potřeba mít na paměti, že spřežky (CH, SH apod.) se řadí samostatně a řazení podle slabik má přednost před pořadím písmen (např. \"xiafeng\" by bylo mezi \"xi'an\" a \"xian\"). Slabiky lišící se tónem se řadí podle pořadí tónů (A-Ā-Á-Ǎ-À, např. \"xiáshān\" by bylo před \"xiàfēng\").", "Teprve po zavedení pinyinu se postupně řešil problém, jak do tohoto systému latinky začleňovat slova z cizích jazyků (zejména geografická jména, u osobních jmen je situace poněkud odlišná), resp. uznaných minoritních jazyků, tedy dalších čínských jazyků zapisovaných oficiálně čínským písmem (hakka, kantonština, teochew ad.) a nečínských jazyků (mongolština, tibetština, ujgurština). U čínských „dialektů“ byla až v 70. letech přijata zásada, že se oficiálně přepisují ze znaků podle výslovnosti standardní čínštiny (takže z dřívějšího města Amoy se stal Xiamen ap.). U druhé skupiny jazyků byla přijata zcela odlišná zásada, tedy že se mají slova nečínského původu přepisovat do pinyinu podle výslovnosti příslušných jazyků. Za tímto účelem byly přijaty zvláštní transkripční systémy, které byly jako oficiální součást pinyinu vyhlášené roku 1976 (tedy např. čínsko-mongolské jméno 内蒙古 se přepíše do pinyinu Nei Mongol a ne Nei Menggu, jak by odpovídalo standardní výslovnosti znaků – další příklady s vysvětlením uvedeny níže). Podobné zásady se užívá i u jmen mimo Čínu při tvorbě kartografických děl, např. Indický oceán se uvádí jako Indian Yang (místo Yindu Yang, což odpovídá znakům 印度洋), nebo Malajsie jako Malaysia (místo Malaixiya 马来西亚). Příklady:" ] }

{ "title": [ "Oblasti umělé inteligence.", "Neuronové sítě.", "Evoluční algoritmy.", "Expertní systémy.", "Prohledávání stavového prostoru.", "Dobývání znalostí.", "Problematika.", "Umělá inteligence v průmyslu.", "Umělá inteligence v kultuře." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zpočátku se vědci snažili vytvořit počítačové programy, které by se chovaly stejně jako myšlení člověka. Ukázalo se však, že něco takového je extrémně těžké, a nevede to k žádným výsledkům. Proto se vědci poměrně záhy vydali jinými cestami a touto oblastí se již prakticky nikdo nezabývá.", "Umělé neuronové sítě v umělé inteligenci jsou volně inspirovány odpovídajícími biologickými strukturami. Oproti nim jsou však značně zjednodušeny z důvodu zrychlení výpočtů, a používají jiné mechanismy učení, než jaké používá mozek. Cílem informatiky totiž není věrně simulovat biologické struktury, ale především řešit praktické problémy. Tvorbou biologicky věrných modelů neuronů a neuronových sítí se zabývají výpočetní neurovědy.", "Evoluční algoritmy jsou prostředkem matematické optimalizace. Cílem je například nalézt řešení, které maximalizuje hodnotu užitkové funkce -- např. nalézt takovou anténu, která bude mít co možná nejlepší přenosové vlastnosti. Evoluční algoritmy volně vycházejí z biologické evoluce. Algoritmus začíná tak, že náhodně vytvoří populaci různých antén. Potom už probíhá iterativní proces, kde se v první fázi všechny antény v populaci ohodnotí podle jejich kvality, a ve druhé fázi se antény zkříží mezi sebou, čímž vznikne potomkovská generace. Jelikož lepší antény mají více potomků, než horší antény, kvalita populace se v průběhu generací postupně zvyšuje. Variabilita potomkovské populace se navíc typicky zvyšuje přidáváním mutací. Podobný proces lze použít nejen na antény, ale dokonce i na počítačové programy - Genetické programování", "Expertní systém je počítačový program, který má za úkol poskytovat expertní rady, rozhodnutí nebo doporučit řešení v konkrétní situaci. Expertní systémy jsou navrženy tak, aby mohly zpracovávat nenumerické a neurčité informace a řešit tak úlohy, které nejsou řešitelné tradičními algoritmickými postupy. Typicky v sobě obsahují bázi znalostí reprezentovanou pomocí logických formulí, a následně tyto znalosti kombinují pomocí vhodné matematícké logiky (časté je použití různých fuzzy logik), aby dostaly odpověď na zadanou otázku.", "Zvláště při vytváření algoritmů na řešení klasických her (šachů, dámy) se jeví účelné zadefinovat si množinu stavů, do kterých se můžeme ve hře dostat, přípustné tahy neboli přechody mezi stavy a počáteční a koncové pozice. Hledáme pak cestu od počátečních stavů ke koncovým stavům, které znamenají náš úspěch. Jelikož mohou být stavové prostory rozsáhlé (například ve hře go) a v některých případech i nekonečné, je třeba volit chytré metody ořezávání nevhodných cest a ohodnocování pozic.", "Velké soubory dat (často uložené v databázích) o nějakém systému nejsou použitelné a pochopitelné přímo, i když obsahují informace a vzory chování sledovaného systému. Metody dobývání znalostí převádí data do kompaktní a explicitní formy popisující systém, která je lépe použitelná. V širokém smyslu nejde jen o zpracování elementárních dat (čísel, řetězců, kategoriálních dat), ale taky zpracování zvuku, obrázků (Digitální zpracování obrazu), videa, přirozeného jazyka (viz zpracování přirozeného jazyka, korpus) a bioinformatických dat (bioinformatika). Předpokládá se také aplikace dobývání znalostí pro využití umělé inteligence ve vzdělávaní. Výstupy jsou různé pro různé úlohy a závisí taky na tom, k čemu je chceme použít a co (a jak kvalitně) dokážeme vydolovat.", "Problémem je, že se AI chová jako černá skříňka. Člověk musí výsledkům, které mohou být ve výsledku lepší (inteligentnější) než jeho, slepě věřit, protože jim nerozumí. Volá se proto po vysvětlitelné AI (XAI). AI může odstranit lidské kognitivní zkreslení. Může ovšem zavést vlastní zkreslení. Lidské i umělé myšlení tedy lze i podvést. Záleží na způsobu výběru dat k učení. Protože technologie mohou být pro člověka nebezpečné, formulovala koncem dubna 2019 Evropská komise etické zásady vývoje systémů s umělou inteligencí: Problém zákazu diskriminace je v tom, že diskriminace je chování, preference určitých hodnot, kategorií či parametrů, které běžně lidé volí, bez toho, aniž by si toho byli vědomi.<ref name=\"www.root.cz/clanky/chceme-nediskriminujici-umelou-inteligenci-ale-sami-to-neumime\"></ref> Často je toto diskriminační chování objeveno, až když se na základě dat z takového chování učí umělá inteligence. Tento problém se projevil např. v oddělení lidských zdrojů společnosti Amazon, jejichž systém vyhodnotil pohlaví jako jeden z výběrových parametrů a životopisy žen hodnotil tak, že jim dával záporné body. To bylo proto, že pro učení byla použita data, která často mapovalal technické pozice, na které se častěji hlásili muži.", "V průmyslu může umělá inteligence pomáhat různými způsoby:", "Rozumné stroje jsou vděčné téma pro spisovatele (ne)vědecké fikce. Isaac Asimov věnoval značnou část své povídkové tvorby tématům robotické inteligence, jeho povídková sbírka \"Já, robot\", stejně jako povídka Dvěstěletý člověk, byla zfilmována. Polský autor Stanisław Lem se zabýval filosofickými aspekty inteligence u nelidí ve svých knihách \"Kyberiáda\" a \"Solaris\" (která byla opět zfilmována, dokonce dvakrát). Některé aspekty strojové inteligence rozebral i v knize Golem XIV. Ostatně velká část publikací současného stylu scifi kyberpunku se neodmyslitelně váže stejně jako k pronikání vlastností lidského a strojového, tak k vyrovnávání se s myšlenkou inteligentního stroje. Jako příklad uveďme knihu \"Neuromancer\" Williama Gibsona. Filmové publikum středního proudu na počátku století nejvíce ovlivnila trilogie \"Matrix\", která vypráví o světě ovládaném umělou inteligencí původně vytvořenou člověkem. Mezi vlivná starší díla řadíme filmy \"Terminátor\" nebo \"Blade Runner\"." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dějiny.", "Historické památky.", "Geografie.", "Vláda a politika.", "Hospodářství.", "Obyvatelstvo.", "Etnický původ.", "Maltská řeč.", "Víra.", "Města.", "Malta a Evropská unie.", "Kultura." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Původ slova „Malta“ je nejistý. Nejčastěji je zmiňován řecký původ názvu, konkrétně ze slova μέλι („\"meli\"“, v překladu „med“). Řekové ostrov nazývali Μελίτη („\"Melite\"“, v překladu „med“ nebo „sladký jako med“), pravděpodobně kvůli jedinečnému Maltskému medu – žije zde totiž endemický druh včely. Že by se mohlo jednat o řecký vliv doplňuje i fakt, že Řecko mělo na ostrov vliv už od roku 700 př. Kr. a že v letech 395 až 870 Maltě vládla Byzantská říše. Další možný etymologický původ je fénický. Fénické jméno pro Maltu (\"Maleth\") v překladu znamená přístav, což je možné interpretovat jako odkaz na množství zálivů a zátok, které se na ostrově nacházejí.", "Malta se může chlubit dějinami v trvání téměř 7 200 let. Po stále ještě záhadné periodě megalitických chrámů se na ostrově vystřídali v 13. století př. n. l. Féničané, pak Kartágo, Řím, Byzanc, Arabové, Normani, vládci Aragonie a Kastilie. V roce 1530 Maltu získal křesťanský vojenský (Maltézský) řád Johanitů, kteří měli chránit Evropu před vpádem Osmanů. Roku 1565 se po čtyřměsíčním \"velkém obležení\" za cenu obrovských ztrát podařilo odrazit vojska Osmanského sultána Sulejmana I. V roce 1798 ji obsadil Napoleon, ale již o dva roky později padla do područí Britů, kteří ji postupně industrializovali a nechali jí určitou samostatnost. Později, v 1. světové válce, se pro ně Malta stala neocenitelnou základnou ve Středozemním moři. I v průběhu II. světové války byla Malta důležitým bodem, jelikož ležela na strategickém místě, které umožňovalo britskému letectvu napadat zásobovací konvoje Afrikakorpsu. Německo-italské letectvo se snažilo Maltu jako leteckou základnu zničit během soustředěných náletů, které poškodily velkou část budov na ostrově. Tato událost vešla do historie jako bitva o Maltu. V roce 1964 byla pak vyhlášená její nezávislost a o deset let později se stala republikou.", "Malta je velice bohatá na historické památky. Tři z nich se nacházejí na listině Kulturního dědictví organizace UNESCO: hlavní město Valletta jako celek, megalitické chrámy na Maltě a Gozu, a takzvané Hypogeum Ħal Saflieni. Další historické památky pocházejí z doby arabského obsazení ostrova, hlavně však z doby vlády Johanitů a Karla Velikého. Zde je možno jmenovat celé město Mdinu (hradby postavili již Arabové), dále nesčíslné stavby a pevnůstky ve Vallettě, hlavní město Goza Victorii, mnoho paláců a strážních věží, roztroušených po celém souostroví.", "Maltské souostroví leží ve strategické poloze ve Středozemním moři 95 km jižně od Sicílie a 290 km východně od Tuniska. Malta je rozlohou nejmenší stát Evropské unie. Skládá se z následujících obydlených ostrovů: K Maltě náleží i tři neobydlené ostrůvky Cominotto, Filfla a St. Paul's Island. Ostrovy jsou reliktem dřívějšího suchozemského spojení mezi Afrikou a Evropou, které bylo před asi 11 000 lety přerušeno vzestupem mořské hladiny. Převážná většina pobřeží všech ostrovů je skalnatá. Povrch se skládá z různých druhů propustného vápence, který se extenzivně používá jako stavební materiál. Nejvyšším bodem je Ta' Dmejrek (253 m). Geograficky i geologicky náleží Malta k Evropě. Malta má silně omezené zásoby sladké vody – podle údajů OSN je na vodu nejchudší zemí na světě. Zásobování obyvatelstva vodou je uskutečňováno dnes celkem čtyřmi stanicemi na úpravu mořské vody, parky a zemědělství užívají dešťovou vodu a částečně vodu ze studní; ještě v osmdesátých letech byla velká část spotřeby vody kryta jejím dovozem z Itálie. Klimatické prostředí je typické pro tuto oblast Středozemního moře: mírné, vlhké zimní období a horké léto s prakticky žádnými vodními srážkami.", "Bývalá britská kolonie Malta získala nezávislost 21. září 1964 a 13. prosince 1974 se prohlásila nezávislou republikou, zůstala však i nadále členem Britského společenství národů (\"Commonwealth of Nations\"). Od 1. května 2004 je Malta členem Evropské unie. Malta je parlamentní republikou. V čele státu stojí nominálně prezident republiky, volený parlamentem; prezident jmenuje předsedu vlády a podílí se na složení vlády. V minulosti se však ukázalo, že vůdce jedné z obou hlavních stran, který se zpravidla stává i předsedou vlády, určuje, kdo bude zvolen prezidentem, a tudíž zajišťuje i své jmenování předsedou vlády. Prezidentkou republiky je od 4. května 2014 Marie-Louise Coleiro Preca, předsedou vlády pak od ledna 2020 Robert Abela. Volby do jednokomorového parlamentu (\"Kamra tar-Rapprezentanti\") se podle ústavy konají nejméně každých pět let. Od roku 1993 se Malta administrativně dělí do 68 takzvaných lokálních výborů (\"local council\"), které jsou voleny jednou za tři roky. Již před získáním nezávislosti byla maltská politika dominována dvěma politickými stranami: socialistickou a neutralisticky zaměřenou Stranu práce (\"Partit Laburista\", MPL jako zkratka pro \"Maltese Labour Party\") a konzervativní Národní stranu (\"Partit Nazzjonalista\", odtud zkratka PN). Ostatní strany nemají větší politický význam. Třetí nejsilnější stranou je Demokratická alternativa (\"Alternattiva Demokratika\", AD), obdoba evropských „Zelených“. Všechny parlamentní volby mají na Maltě tradičně velice těsné výsledky a obě hlavní strany se u vlády pravidelně střídají. Volby do parlamentu ze dne 9. března 2013 přinesly toto rozdělení hlasů: S politickými stranami se v minulosti střídalo i zaměření maltské zahraniční politiky. Zatímco se konzervativní PN orientovala jednoznačně na Západ, tedy na Evropskou unii, udržovala Labour Party tradičně dobré styky nejen se Sovětským svazem, ostatními zeměmi RVHP a Čínou, ale i se svými arabskými sousedy, mimo jiné s Libyí, a zasazovala se za neutralitu Malty a proti členství v Evropské unii. Od roku 1987 je Malta podle své ústavy neutrální.", "Hospodářství Malty je ovlivněno skutečností, že souostroví nemá žádné přírodní zdroje, mimo to pak v důsledku mizivé vegetace trpí i nedostatkem spodní vody (lesní porost byl vymýcen již za dob Féničanů). Zemědělství, především rostlinná výroba, se soustřeďuje hlavně na poněkud zelenější ostrov Gozo, přesto se musí zelenina dovážet, hlavně v letní suché sezóně. Tradiční rybolov se provádí stále ještě zastaralým způsobem hlavně jako pobřežní lov; roli zde hraje i skutečnost, že vody v okolí Malty jsou již delší dobu vyloveny. Nejen část rybího masa, ale i mnoho ostatních masných výrobků se proto dováží. Průmyslová výroba, která vyrábí z velké části i pro vývoz, se soustřeďuje především na strojírenské výrobky, elektroniku, stavbu a opravu lodí, textil; jistých úspěchů bylo v devadesátých letech dosaženo i v oblasti zásobování vodou a elektrickým proudem. V oblasti služeb stojí na prvním místě turistický ruch. V současné době navštěvuje Maltu přes milion turistů ročně – tedy daleko více, než činí vlastní obyvatelstvo; turistika se na HDP podílí zhruba 35 procenty. V zahraničním obchodu připadá 60 až 70 procent vývozu a dovozu na Německo, Francii, Itálii, USA a Velkou Británii. V dovozu činí značnou položku potraviny a fosilní zdroje na výrobu elektřiny.", "Většina obyvatel Malty žije na hlavním ostrově Malta, zde převážně v městských aglomeracích. Vzhledem k malé rozloze činí hustota zalidnění téměř 1 321 obyvatel na km2 (největší v Evropské unii a osmá největší na světě). Přes 90 procent obyvatel žije v městech. Přibližně 3 procenta obyvatel jsou cizinci, především Britové. Téměř stejný počet obyvatel žije nastálo v zahraničí (v Kanadě, Austrálii a také USA). Na rozdíl od hlavního ostrova má Gozo více zeleně a spíše zemědělský ráz s příslušnou strukturou obyvatelstva, zároveň i menší hustotu obyvatel. Comino je obydleno jen v turistické sezóně (hosté jednoho hotelu, jinak mimo sezónu zde žijí plus mínus čtyři obyvatelé).", "O původním obyvatelstvu z megalitické doby existují jen domněnky. Osídlení dnešním obyvatelstvem začíná kolem roku 2000 př. n. l., poté, co byla Malta zhruba 500 let neobydlena. Podle jedné stále neověřené teorie byla Malta osídlena ze Sicílie, přičemž v průběhu dalšího vývoje došlo částečně ke smíšení obyvatelstva s jinými národy.", "Úřední řečí na Maltě je maltština (\"Malti\"), převážná většina obyvatel však hovoří i anglicky, mimo to částečně italsky. Angličtina je přitom druhou úřední řečí. Maltština je semitskou řečí, která se vyvinula z arabštiny. V průběhu vývoje však byla silně ovlivněna také románskými jazyky (hlavně italštinou) a angličtinou. Maltština je jedinou semitskou řečí, která používá latinskou abecedu, obohacenou o několik vlastních písmen. I název Malta se vyvinul z původně fénických a později arabských jmen, která se pro ostrov používala: \"Malet\", \"Melita\", \"Maltacheum\" a další, což znamenalo pravděpodobně bezpečný přístav.", "Přibližně 98 procent obyvatelstva je římskokatolické víry. Na Maltě existuje 364 kostelů, vzhledem k počtu obyvatel má Malta víc kněží, mnichů a jeptišek než jakýkoliv jiný stát na světě. Katolicismus je zakotven v ústavě a hraje v životě i politice Malty značnou úlohu.", "Z ptačí perspektivy se zdá, že celý severovýchod hlavního ostrova Malty pozůstává z jednoho jediného velkého města. Tento dojem klame, především v důsledku velmi rychlé výstavby za posledních přibližně třicet let. Hranice jednotlivých měst této aglomerace jsou rozeznatelné pouze z místních popisných tabulek. K největším a nejznámějším městům patří:", "Postoj Malty k členství v Evropské unii byl odvislý od postoje dvou velkých politických stran. Maltská konzervativní strana \"Nationalist Party\" byla pro členství, \"Labour Party\" (a některé odbory) zase zásadně proti. Každá změna vlády tedy s sebou přinesla i zvrat v otázce vstupu. První žádost o členství podala Malta roku 1990. Po vítězství \"Labour Party\" ve volbách roku 1996 Malta žádost o členství stáhla. Po předčasných volbách roku 1998, kdy opět zvítězila Nationalist Party, byla žádost obnovena. O vstupu Malty do Evropské unie bylo rozhodnuto na konferenci v Kodani 13. prosince 2002. V referendu o členství 8. března 2003 se 53,65 % voličů vyslovilo pro členství. V rámci rozšíření Evropské unie o deset států se tak 1. května 2004 Malta stala členem Evropské unie a vystřídala Lucembursko na místě nejmenšího členského státu. Malta přijala 1. ledna 2008 místo původní maltské liry za novou měnu euro.", "Světové proslulosti dosáhl spisovatel Frans Sammut či komiksový tvůrce Joe Sacco. Ke známým spisovatelům patří rovněž \"maltský bard\" Dun Karm či Mark A. Sammut. Nejznámějšími hudebními skladateli jsou Nicolas Isouard a Girolamo Abos, sochaři pak Melchiorre Cafà a Lorenzo Gafà. Manýristický architekt Girolamo Cassar naplánoval řadu staveb v hlavním městě Vallettě, např. konkatedrálu sv. Jana či velmistrovský palác. Ve světě nejznámějším maltským vědcem je psycholog Edward de Bono. Ze sportovců vyniká hráč kulečníku Tony Drago." ] }

{ "title": [ "Historie strojového překladu.", "Metody strojového překladu.", "Pravidlový strojový překlad.", "Statistický strojový překlad.", "Hybridní strojový překlad.", "Strojový překlad v ČR.", "Akademické systémy.", "Komerční systémy.", "PC Translator.", "Transen.", "Skik.", "Eurotran." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3" ], "content": [ "Pokusy o strojový překlad cizojazyčných textů začaly krátce po 2. světové válce. Očekávalo se, že pro počítače, jejichž první prototypy byly v té době uvedeny do provozu, nebude tento úkol nijak složitý. Brzy se však ukázalo, že tento předpoklad byl zcela mylný. První systém pro strojový překlad byl veřejnosti představen 7. ledna 1954 v ústředí firmy IBM. Událost přitáhla značnou pozornost médií i široké veřejnosti. Systém samotný byl ale z dnešního pohledu velmi jednoduchý, jeho slovník obsahoval pouze 250 slov a při předvádění překládal pouze 49 zvlášť vybraných vět z ruštiny do angličtiny. I přes tuto jednoduchost ale systém vzbudil dojem, že praktické nasazení strojového překladu už není daleko, což pomohlo získat dostatečné finanční prostředky na další výzkum v tomto oboru. Hlavní motivací pro vývoj dalších podobných systémů byla eskalující studená válka. USA se začaly obávat náskoku tehdejšího Sovětského svazu ve vývoji raketové i jiné vojenské techniky a snažily se pečlivě monitorovat pokrok sovětské vědy. První systémy pro strojový překlad byly proto používány především pro překládání ruskojazyčných vědeckých a odborných publikací do angličtiny. Kvalita překladu však byla velmi nízká a takto vzniklé texty se používaly pouze pro získání základní orientace v obsahu dokumentu a rozhodování, zda stojí za to nechat dokument přeložit profesionálním překladatelem. V průběhu dalších desetiletí bylo do vývoje v oblasti strojového překladu investováno značné úsilí jak v komerční, tak i v akademické sféře. Dosahované pokroky byly ale po celou dobu velmi skromné a ani dnešní nejmodernější systémy nedokáží překládat na úrovni, která by byla srovnatelná s člověkem.", "", "Nejstarším přístupem ke strojovému překladu je pravidlový přístup, obvykle označovaný jako RBMT (Rule-based Machine Translation). Pravidlový překladový systém obvykle sestává ze slovníku (který může být vytvořen ručně či poloautomaticky) a sady překladových pravidel. Tato pravidla analyzují zdrojovou větu a za pomoci slovníku ji transformují do cílového jazyka. Vývoj pravidlového systému je časově náročný (obvykle se hovoří o desítkách let potřebných pro vytvoření reálně použitelného systému) a vyžaduje práci skupiny jazykových a počítačových expertů. Pravidlových překladových systémů, které byly nasazeny do praxe, je velice málo a existují jen pro několik málo jazykových párů, zejména angličtinu s francouzštinou (částečně díky Kanadě a jejím jazykovým zákonům, vyžadujícím aby mnohé dokumenty byly k dispozici v anglické i francouzské verzi). Pravidlové systémy se přesto osvědčily pro překlady textů z velmi omezené jazykové domény, v kterémžto případě je možné slovníkem a sadou pravidel téměř plně postihnout texty, které je nutné překládat. V těchto situacích pravidlový překlad často dosahuje lepší kvality než obecně úspěšnější statistický překlad. Příkladem takového systému může být METEO, kanadský systém pro překlad předpovědi počasí.", "Zvyšování výpočetní síly počítačů umožnilo v 90. letech 20. století masivní nástup statistických metod do počítačové lingvistiky, což v mnoha jejích oblastech způsobilo doslova revoluci. Nejinak tomu bylo u strojového překladu. Najednou již nebylo potřeba jazykových expertů desítek let vývoje. Ukázalo se, že dostatečné množství paralelních jazykových dat a statistické modelování dokáží v krátkém čase a s nevelkými náklady překonat mnohé stávající pravidlové systémy; stejně tak stvoření překladového systému pro nový jazykový pár se prakticky stalo pouze otázkou získání dostatečného množství dat. Základem statistického překladového systému (SMT, Statistical Machine Translation) je dvojjazyčný (paralelní) korpus – sada dokumentů ve zdrojovém jazyce a jejich lidských překladů do cílového jazyka (nebo obráceně), typicky automaticky sesbíraných z internetu a dalších volně dostupných zdrojů. Z těchto dat si překladový systém extrahuje překladovou tabulku, tj. slovník obohacený o pravděpodobnosti (četnosti) jednotlivých možných překladů. Nejobvyklejším přístupem je frázový překlad, kdy překladová tabulka (zde nazývaná frázová tabulka) obsahuje nejen překlady jednotlivých slov, ale zejména krátkých frází – je tomu tak mimo jiné proto, že slova zdrojového a cílového jazyka si obvykle neodpovídají 1:1, a překlad celých víceslovných frází proto obvykle vede k lepším výsledkům. Druhou zásadní částí statistického překladače je jazykový model pro cílový jazyk, který má za úkol z možných překladů jednotlivých frází vybrat takovou kombinaci, která vede ke koherentní a smysluplné cílové větě. Jazykový model se vytváří na základě jednojazyčného (monolinguálního) korpusu cílového jazyka. Pokud takový není k dispozici, lze použít i cílovou stranu paralelního korpusu, ale v typickém případě je jednojazyčných dat k dispozici řádově více než dvojjazyčných. Komerčně nejúspěšnějším systémem se stal Google Translate, který během několika let nabídl překlad mezi desítkami světových jazyků, v kvalitě obvykle postačující pro základní porozumění textu, v mnoha případech dokonce již umožňující správné porozumění většině obsahu přeloženého textu. Systém je pro běžné uživatele dostupný zdarma online (), pro profesionální použití je možné používat placené API. V akademické sféře se prosazuje open-source překladový systém Moses, který je dostupný zdarma na internetu ().", "V současné době se výzkum strojového překladu silně zaměřuje na takzvaný hybridní překlad, který se snaží kombinovat výhody pravidlových a statistických systémů. Zásadní výhodou statistického přístupu je výrazně větší pokrytí než u pravidlového. Naopak pravidlové systémy obvykle dobře postihují gramatické jevy, které se obvykle řídí danými pravidly, zatímco statistické systémy se gramatická pravidla snaží (mnohdy neúspěšně) odhadovat z dat, bez lingvistických znalostí.", "Strojový překlad má v České republice dlouhou a bohatou tradici, vznikla zde celá řada úspěšných akademických i komerčních systémů.", "Centrem akademického výzkumu je už po několik desetiletí Ústav formální a aplikované lingvistiky při Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let zde byla pod vedením prof. Petra Sgalla vytvořena rozsáhlá teorie pro formální popis přirozeného jazyka pomocí závislostní syntaxe nazvaná funkčně-generativní popis. Na těchto teoretických základech pak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století vznikl pod vedením Zdeňka Kirschnera experimentální anglicko-český strojový překladač APAČ a o několik let později podobný systém pro překlad mezi češtinou a ruštinou nazvaný RUSLAN.", "Komerční systémy pro strojový překlad přišly na český trh krátce po nástupu osobních počítačů na začátku devadesátých let a poměrně rychle si mezi uživateli získaly značnou popularitu.", "PC Translator byl první a komerčně nejúspěšnější softwarový nástroj pro překlad cizojazyčných textů na českém trhu. Během 30 let distribuce (od r. 1988) měl více jak 40 tisíc legálních uživatelů. Pomáhal uživateli při překladu tím, že rozdělil větu na jednotlivá slova a skupiny slov a pro každé vyhledal ve slovníku několik nejvhodnějších překladů. Výsledek zobrazil v přehledné tabulce, podle níž pak uživatel sám sestavoval finální text. Novější verze byly doplněny i o skloňování a časování, anglická verze navíc o větný parser. Překladač umožňoval překlad ze šesti jazyků (angličtina, němčina, ruština, francouzština, italština a španělština) do češtiny a slovenštiny. Autorem programu byl ing. Rostislav Janča. Program se na českém trhu velmi rychle etabloval a stále patří v ČR mezi nejpoužívanější překladatelské nástroje. Výrobcem a distributorem programu je od roku 1997 firma Langsoft s.r.o.", "Transen byl první překladač na českém trhu, který dokázal v přeloženém textu sám skloňovat nebo časovat česká slova. K tomuto účelu obsahoval podrobně rozpracovanou databázi českých ohýbacích vzorů a sadu základních pravidel české syntaxe. Anglická syntaxe v něm byla popsána pomocí větných šablon sestavených podle knihy \"A Guide to Patterns and Usage in English\" významného britského lingvisty A. S. Hornbyho. Klíčové součásti překladače vyvinul bratislavský programátor Jozef Baruník, původně pro překlad z angličtiny do slovenštiny. Systém byl na českém trhu nabízen v první polovině devadesátých let, ale nedosáhl většího rozšíření.", "Překladač Skik byl na český trh uveden v polovině devadesátých let. Dokázal provádět základní analýzu syntaxe anglické věty a uměl i skloňovat nebo časovat česká slova v přeloženém textu. Autorem překladače byl Vladimír Smetáček. Program se na českém trhu prodával přibližně deset let, poté jeho autor své komerční aktivity ukončil a vyvinuté know-how nabídl české akademické komunitě.", "Překladač Eurotran přišel na český trh na konci devadesátých let a byl prvním překladačem, který byl zaměřený na překlad internetových stránek. Autorem byl Milan Šustek. Program používal překladový model založený na paralelní bezkontextové gramatice, později přidal statistický bigramový model pro vyhlazování českého textu. Díky nasazení inovativních technik byl hned od počátku nástrojem, který poskytoval v češtině nejvyšší kvalitu překladu." ] }

{ "title": [ "Formy.", "Typologická charakteristika.", "Genealogická charakteristika.", "Jazyky.", "Historie čínštiny.", "Fonetika a fonologie, tóny.", "Více o tónování.", "Čínské znakové písmo.", "Transkripce čínštiny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V českém jazykovém prostředí odkazuje pojem „čínština“ nejčastěji na současnou standardní čínštinu (TZ: 現代標準漢語 ZZ: 现代标准汉语 pinyin: \"Xiàndài biāozhǔn Hànyǔ\", český přepis: \"Sien-taj piao-čun Chan-jü\"), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem paj-chua, z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je severní dialektická skupina (někdy nazývaná jako mandarínština). Dle názoru některých badatelů není čínština jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7 podle sedmi velkých skupin dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný, zvláště připočteme-li skutečnost, že jazyky jsou definovány i mimojazykovými skutečnostmi, např. kulturními a politickými. Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔtōnghuà, obecně srozumitelný jazyk (TZ: 普通話 ZZ: 普通话, český přepis: \"pchu-tchung-chua\"), v Čínské republice na Taiwanu guóyǔ, národní jazyk (TZ: 國語 ZZ: 国语, český přepis: \"kuo-jü\") a v Singapuru huáyǔ, tj. „čínský jazyk“ (TZ: 華語 ZZ: 华语, český přepis: \"chua-jü\"). Kromě výše uvedené moderní standardní čínštiny užívají rodilí mluvčí celou řadu více či méně příbuzných dialektů, které lze dle různých kritérií dělit do několika skupin, nicméně platí, že moderní standardní čínština v současné době funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných nářečních skupin bez ohledu na to, že výslovnost jednotlivých slabik je do určité míry ovlivněna rodným nářečím mluvčího a s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře, např. ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených pro výuku čínského jazyka. Čínský ekvivalent pro čínštinu Hànyǔ odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhōngwén, k čínštině mluvené pak Zhōngguóhuà (TZ: 中國話 ZZ: 中国话, český přepis: \"Čung-kuo-chua \"). Srovnej významy morfémů, které jsou v pojmech obsaženy: \"yǔ\" 语 'jazyk coby systém', \"wén\" 文 'text, psaný jazyk', \"huà\" 话 'řeč'). Čínština se zapisuje čínskými znaky, které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, tj. v kterémkoli dialektu. Bez ohledu na jednotlivé čínské dialekty se valná většina textů píše současným spisovným jazykem (TZ: 現代書面語 ZZ: 现代书面语 pinyin: \"xiàndài shūmiànyǔ\", český přepis: sien-taj šu-mien-jü), vycházejícím z jazyka paj-chua, jehož základem je severní dialektická skupina. K zápisu se na pevninské Číně užívá zjednodušených čínských znaků nebo čínské hláskové abecedy nazývané pchin-jin, na Tchaj-wanu se užívá tradičních (nezjednodušených) čínských znaků. Pro severní dialektickou skupinu se někdy nesprávně užívá anglicismus mandarínština. Nejedná se tak o současnou standardní čínštinu. I v anglicky mluvících zemích se pomalu upouští od zavádějícího pojmu Mandarin Chinese, který je v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese.", "Čínština se z typologického pohledu definuje pomocí tří charakteristik:", "Existuje více klasifikací čínštiny na základě jejích genealogických (příbuzenských) vztahů s jinými jazyky. Do současnosti velmi rozšířená i mezi čínskými badateli je tzv. francouzská klasifikace, jejímž autorem je Henri Maspero. Za základ své klasifikace si Maspero vzal vnější podobu sinických jazyků, tj. jazyků, které se po vnější stránce podobají čínštině. Nejprve všechny sinické jazyky rozdělil na monotónické (sem patří jazyky austronéské a jazyky mon-khmérské) a polytónické. Polytónické jazyky dále rozdělil podle slovosledu ve větě na SVO (subject-verb-object = podmět-sloveso-předmět, do této skupiny patří sino-thajské jazyky) a SOV (subject-object-verb = podmět-předmět-sloveso, do této skupiny patří tibetobarmské jazyky). Jazyky typu SVO nakonec ještě rozdělil podle pořadí přívlastku a slova určovaného na HA (head-attribute = slovo určované-přívlastek, patří sem jazyky thaj-annamské) a AH (attribute-head = přívlastek-slovo určované, patří sem čínština). Tato klasifikace je diskutabilní. Typologická kritéria se totiž mohou v průběhu historie měnit. Z monotónických jazyků se mohou stát polytónické: Předpokládá se, že v čínštině se tóny vyvinuly až později, z původních sufixů. Stejně tak slovosled není neměnný: Zatímco klasická čínština měla slovosled SVO, moderní čínština používá i slovosled SOV. Jiná klasifikace čínštiny pochází od Paula Benedikta ze 70. let 20. století. Vychází ze základního dělení sinických jazyků do tří skupin: (1) austroasijská rodina zahrnuje jazyky mon-khmérské, vietnamštinu, miao, yao a jazyk munda. Mezi (2) austronéské a thajské jazyky patří jazyky Polynésie, Indonésie, malajština a thajština. (3) sinotibetské jazyky se dělí na čínštinu a jazyky tibetobarmské, které zahrnují tibetštinu a jazyky lolobarmské, což jsou jazyk lolo (někdy označovaný yi) a barmština. Této Benediktově klasifikaci odpovídají i glotochronologické výzkumy, které prováděl v Petrohradě profesor Jachontov. Ty jsou založené na předpokladu, že změny ve slovní zásobě probíhají konstantní rychlostí u všech jazyků. Zkoumá se vždy procento shody ve slovní zásobě určitých jazyků.", "Čínské jazyky (dialekty) se v psané formě mohou lišit odlišnou preferencí některých znaků (to platí v menší míře i o podobnosti čínštiny se zcela odlišným jazykem – japonštinou), ale též je v některých dialektech užíváno mnoho znaků unikátních, které se ve standardní čínštině neobjevují. Tyto znaky však mohou mít v každém čínském dialektu odlišnou výslovnost. Mluvené formy dialektů jsou si mnohdy nesrozumitelné a to i ve stejných skupinách. Jihozápadní čínština vs. pekingská čínština, popř. šanghajština a ningpoština (oba spadají pod dialekty Wu). Čínština se obvykle dělí na 7 jazykových skupin, což je převážně založeno na odlišném vývoji znělých iniciál ze staré čínštiny: Jazykový atlas Číny z roku 1987 rozeznává ještě tyto skupiny: Kromě dialektů čínštiny se na území Číny používá řada dalších jazyků, o jejichž odlišnosti od čínštiny se nepochybuje. Čtyři z nich mají oficiální status menšinového jazyka: tibetština, mongolština, ujgurština a čuangština.", "Periodizace dějin čínského jazyka podle profesora Wang Liho: Toto dělení je však jen rámcové a existuje řada jiných periodizací, založených na jiných kritériích a vykazujících větší či menší přesnost.", "Základní fonologickou jednotkou je v čínštině slabika. Tři základní části čínské slabiky jsou: (1) iniciála (2) finála (3) tón. Iniciál je v současné standardní čínštině 21, s nulovou iniciálou 22 (v pinyinu: b, p, m, f, d, t, n, l, g, k, h, z, c, s, zh, ch, sh, r, j, q, x). Finál je 36 (v pinyinu: a, o, e, ai, ei, ao, ou, an, en, ang, eng, i, ia, ie, iao, iu, ian, in, iang, ing, u, ua, uo, uai, ui, uan, un, uang, ueng, ong, u, ue, uan, un, iong + i, er). (Finálu lze ještě dále dělit na mediálu a subfinálu neboli rým, který se ještě dělí na centrálu a terminálu). Tóny jsou 4 (vysoký, stoupavý, hluboký, klesavý), s nulovým 5. Z toho vyplývá, že v čínštině je poměrně omezený počet slabik.", "Čínština, podobně jako další jazyky východní a jihovýchodní Asie (tajština, vietnamština, tibetština, barmština atd.), patří mezi tzv. tónové jazyky. Znamená to, že každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, která může měnit význam. Tónový systém je velmi odlišný u severních dialektu včetně oficiálního pekingského (\"pǔtōnghuà\") a u dialektů jižní a střední části Číny. V pekingském dialektu existují 4 intonace, označované číslem nebo diakritikou nad samohláskou: Klasickým příkladem je slabika „ma“ – Věta „matka nadává koni“ by se tedy řekla „ma1 ma4 ma3“, pomocí jedné slabiky s různými intonacemi. Dalším příkladem je například slabika „yi“: Důležité je, že v pekingské čínštině není tónování založené na různých výškových úrovních, nejde o absolutní tóny, ale relativní, neboť výška hlasu je u lidí relativní a vysoký tón v podání urostlého horníka se zakouřenými plícemi bude v každém případě mnohem níž, než nízký tón v podání šestnáctileté dívky. Spíše jde o relativní vztahy – první tón je rovný a vyšší, než třetí, čtvrtý začíná vysoko a končí nízko atd. Proto je při učení se čínštině důležité nejen naučit se rozpoznat tón v izolovaném slově (například na nahrávkách se slovy ve čtyřech tónech za sebou), ale co nejdříve naučit se rozlišovat je v běžném rychlém hovoru. V mnoha čínských dialektech je tomu jinak, například v šanghajském existuje „absolutně vysoký“ x „absolutně nízký“ tón. Tónování není neměnné, frekventovaná slova jako například číslovka „yi1“ (jeden) nebo záporka „bu4“ se mohou vyslovovat v jiném tónu podle toho, jaké slovo následuje, aby se celé spojení vyslovovalo snáze – např. před slovem ve 4. tónu se yi1 mění na yi2 (zkuste vyslovit oboje a ucítíte, že 2. a 4. tón po sobě se vyslovují mnohem lépe a snáze). Při rychlé mluvě se někdy tóny u nepřízvučných slov zcela ztrácejí, což rodilým mluvčím nevadí, jelikož jejich význam pochopí z kontextu. Kromě slovní intonace existuje v čínštině i větná intonace, jak ji známe z evropských jazyků – celková stoupavá intonace při otázce atd. Skloubit tyto dva prvky činí cizincům, kteří se učí čínsky, velké potíže, protože se často naučí velmi obstojně rozpoznat tóny v hovoru a používat čtyři základní intonace, ale nedokáží si je natolik „zpřirozenit“, že zvládnou i větné intonace. Podle toho také Číňané dokáží podle sluchu velmi dobře poznat cizince. I přes systém intonací existuje v čínštině velké množství slov, která se vyslovují stejně včetně intonace, ale zapisují se jiným znakem s odlišným významem, tzv. homonym. Například ji1 může být „slepice“, 鸡, ale také například „základ“, 基. V mluvě se tento problém řeší používáním většinou jednoznačných složených slov (i když i tady existují úplná homonyma). Ale studentům čínštiny to může činit problémy ve chvíli, když už mají nějaký komunikační základ, ale chybí jim dostatečně velká slovní zásoba na to, aby si z kontextu mohli vždy domyslet ten správný význam. Co se týče učení se tónům, spíše než otázka sluchu nebo schopností je to otázka vytrvalosti a zvyku, při pravidelném tréninku to zvládá každý, kdo má o čínštinu zájem. Zajímavé je, že díky používání významotvorných intonací mají Číňané průměrně vytříbenější hudební sluch než Evropané, a je mezi nimi i vyšší procento lidí s tzv. absolutním sluchem (schopností napevno si zapamatovat výšku určitého tónu).", "Nejstarší doklady čínských znaků pocházejí už z 2. tisíciletí př.n.l., přesněji od roku cca 1200 př.n.l. Od té doby samozřejmě čínské písmo doznalo řadu výrazných změn. Čínský znak se většinou vztahuje k jedné jazykové jednotce, která je vždy sepětím zvukové formy a významu. V drtivé většině případů odpovídá jeden znak jedné slabice na úrovni fonetické, a zpravidla i morfému na úrovni jazykové. Vzhledem k tomu, že stará čínština byla jazyk, v němž většina slov čítala jeden morfém, lze říci, že jeden znak odpovídal jednomu slovu. Tato situace je dnes však diametrálně odlišná. Stává se poměrně často, že jeden znak má více čtení a naopak pro jednu slabiku s jedním významem může být více možností zápisu znakem. Výslovnost jediného znaku se může v různých dialektech lišit, avšak význam, který je konvenčně k znaku vázán, zůstává stále stejný, proto se Číňané znalí písma pocházející z různých oblastí mezi sebou písemnou formou dorozumějí, přestože v mluveném projevu mohou nastat potíže. Znak se téměř vždy skládá z více součástek a zpravidla (v 90% případů) se znaky skládají z dvou základních součástí: Nejstarší, piktografický typ znaků stylizovaně zobrazuje věc, kterou označuje (např. slunce, měsíc, strom apod.). Tento druh je však od nejstarší doby v naprosté menšině a dnes je jeho zastoupení téměř nulové. Existují dvě varianty čínských znaků:", "Transkripce je způsob, jak jedním písmem, zpravidla abecedou, např. latinkou, zapsat znaky jiného písma, zde čínských znaků. Transkripcí čínštiny se od doby, kdy se první Evropané začali učit čínsky, vyvinulo značné množství. Pro českého čtenáře či pisatele jsou dnes aktuální zejména dvě, což má za následek různé zmatky a nepřesnosti. Uveďme jeden příklad. Hlavní město ČLR „Peking“ se píše znaky 北 a 京, jejichž význam je „sever“ a „hlavní město“. Ve standardní čínštině zapsané Stojí za zmínku, že světovými médii pomalu opouštěný „Peking“ je pozůstatkem starších transkripcí z 18. století, kdy se tento název skutečně vyslovoval zhruba jako „Pak-king“ i v severních dialektech (dnes se tak vyslovuje pouze v jižních, v severních došlo k tzv. posunu, např. ki → ťi atd.)" ] }

{ "title": [ "Děj.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Nedávno propuštěný legendární kriminálník „Doc“ Riedenschneider (Sam Jaffe) vyšel z vězení s báječným plánem v hlavě. S pomocí peněz zlotřilého advokáta Emmericha (Louis Calhern) sestaví skupinku, která uskuteční velkolepou loupež šperků. Členy jsou Dix (Steling Hayden), sympatický, několikrát trestaný drsňák, který by se rád vzdal svého beznadějného životního stylu a pomocí zisku z loupeže financoval založení vlastní koňské farmy, řidič Gus Minissi (James Whitmore), osvědčený kasař Louis Ciavelli (Anthony Caruso) a prostředník, slizký bookmaker Cobby (Marc Lawrence). Vrcholem filmu je jedenáctiminutová sekvence samotné loupeže. Ciavelli se spustí do kanálu, probourá se do klenotnictví, deaktivuje alarm a vpustí ostatní členy dovnitř. Dlouho neodolává ani trezor, všechno přestane jít, jak má, až při odchodu, kdy se k loupeži nachomýtne strážník, a ač je rychle odzbrojen, jeho zbraň zraní Ciavelliho. Opravdové problémy však mají ještě nastat. Emmerich totiž sleduje své vlastní cíle, stojí na pokraji bankrotu a nemá takřka ani floka; když za ním přijdou Dix s Docem, požadujíce za šperky 500 000 dolarů v hotovosti, dojde k ostré výměně názorů, při níž je postřelen i Dix. Kruh se začne stahovat. Zkorumpovaný policista Ditrich (Barry Kelley) zmáčkne svého svého práskače Cobbyho, který mu vyklopí, co se dá. Emmerich spáchá sebevraždu. K Ciavellimu vrazí policisté právě, když jeho rodina truchlí nad rakví, Gus je sebrán v telefonní budce a Doc když si začíná užívat života. Dix se nechce jen tak vzdát, a přes svoje zranění uteče i z lékařova lůžka. Nakonec vyčerpán umírá na pastvině, olizován svými vysněnými koňmi - alespoň nějak se jeho sen stal skutečností.", "Asfaltová džungle byla nominována na čtyři Oscary: John Huston za režii a společně s Benem Maddowem i za scénář, Sam Jaffe za vedlejší mužskou roli a Harold Rosson za černobílou kameru. Dále byl film nominován za nejlepší snímek na britskou cenu BAFTA. John Huston s Benem Maddowem za scénář a sám za režii a Harold Rosson za kameru byli nominováni i na Zlatý globus. V Benátkách se snímek ucházel o hlavní cenu - Zlatého lva." ] }

{ "title": [ "Mytologie.", "Obraz v umění a v literatuře." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Do řecké mytologie se patrně dostal později, v Homérových básních se nevyskytuje. V etruské kultuře se obdobné božstvo nazývalo Charun. Charon převážel přes řeku, která se u řeckých autorů nazývá Acherón nebo Léthé (= zapomnění), u latinských autorů Styx, a to pouze do podsvětí, nikoli zpět na svět. Převézt však mohl jen duše řádně pohřbených mrtvých, kdežto duše nepohřbených bloudily navěky na březích řeky. Za převezení vyžadoval jako odměnu peníz. Proto Řekové dávali svým mrtvým pod jazyk obolos, aby mu jejich duše měly čím zaplatit. Jen výjimečně se do podsvětní říše dostal někdo živý. Za to, že Charón převezl Hérakla musel pak z rozkazu samotného boha Háda sloužit po celý rok v okovech. Také dle Vergiliovy \"Aeneidy\" (VI. kniha) dala Sybilla Aineovi Zlatou ratolest, aby mohl překonat řeku, ačkoliv byl stále naživu.", "Charón byl často znázorňován na náhrobních reliéfech a pohřebních vázách. Nejpozoruhodněji je snad vyobrazen (společně s bohem Hermem) na váze tzv. Saburova malíře. Ta byla zhotovena kolem roku 450 př. n. l. a nyní je umístěna v Národním archeologickém muzeu v Athénách. Vyskytuje se také často na renesančních a barokních obrazech a freskách, například na Michelangelově „Posledním soudu“ v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Charón se vyskytuje v Aristofanově komedii „Žáby“, a je to také první postava, s níž se v podsvětí setkává Dante (\"Božská komedie, Peklo\", zpěv 3). V novele Thomase Manna „Smrt v Benátkách“ vystupuje jako Cháron gondoliér, který hlavního hrdinu vozí po Benátkách. Podobných narážek je ve starší i novější literatuře celá řada." ] }

{ "title": [ "Typy programovacích jazyků.", "Historie.", "Další jazyky." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Existuje několik možností kritérií, podle kterých jazyky dělit. Dle míry abstrakce: Dle způsobu překladu a spuštění: Toto členění není absolutní, řada programovacích jazyků existuje v implementaci jak interpretované, tak kompilované (například zmíněná Java). Navíc jsou oba postupy někdy kombinovány, zdrojový kód je nejprve kompilován do mezikódu, který je poté interpretován. Vyšší programovací jazyky se dále dělí takto: Některé programovací jazyky (např. C++, Python, Object Pascal, Rust, Flex) umožňují programátorovi kombinovat různé přístupy. Část řešení může být například vyjádřena zápisem funkcí a procedur (strukturované programování), část řešení může využívat čistě objektový přístup. Klasickým příkladem jazyka, ve kterém se mezi těmito přístupy nedělá ostrá hranice, je jazyk C++. Podobný pragmatický přístup využívá jazyk Python, který navíc do určité míry podporuje i funkcionální programování. Jako protiklad k nim uveďme velmi rozšířený jazyk Java, kde se i jednoduchá funkce musí vyjádřit formou metody třídy. Některé programovací jazyky byly vytvořeny především pro výuku programování a algoritmického myšlení. Mezi takové jazyky patří například Logo, Karel, Baltík, Petr; ostatně prvotním důvodem vzniku jazyka Pascal byla také výuka programování.", "První programovací jazyky existovaly ještě dříve než počítače. Už v 19. století se používaly programovatelné tkalcovské stavy nebo perforované papírové válce pro samohrající piána, které implementovaly to, co bychom dnes rozeznali jako vzory doménově orientovaných programovacích jazyků. Začátkem dvacátého století se již data uchovávala pomocí děrných štítků. V třicátých a čtyřicátých letech byl definován lambda kalkul (Alonzo Church) a turingův stroj (Alan Turing), což poskytlo matematický základ pro vyjádření definice algoritmu. Po roce 1940 byly vytvořeny první elektricky napájené digitální počítače, přičemž první vyšší programovací jazyk \"Plankalkül\" byl vytvořen pro německý počítač Z3 Konrada Zuse.", "Následuje seznam programů a nástrojů, které nejsou obvykle přímo označovány jako \"programovací jazyky\", ale přesto mají s programovacími jazyky mnoho společného. Většinou jde o komplexní systémy, jejichž účelem je něco jiného (sazba textu, kreslení obrázků, interakce uživatele s operačním systémem...) a programování slouží převážně k jeho lepšímu ovládnutí. shell (bash) – PostScript – POV-Ray – SQL – TeX – XSLT" ] }

{ "title": [ "Charakteristika křesťanství.", "Učení.", "Morálka a etika.", "Hříchy.", "Praxe.", "Symboly.", "Dějiny.", "Ježíšovo působení.", "Vznik církve.", "Přeměna ze sekty v církev a dlouhodobý úspěch.", "Starověk.", "Křesťanství po roce 311.", "Středověk.", "Reformace a novověk.", "Rozšíření a zastoupení.", "Křesťanské církve.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Křesťanství je monoteistické náboženství, to znamená, že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě. Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně, musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe. Křesťanství je také náboženství historické, což znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy. Pojem „křesťanství“ ( \"christianismos\") se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106) a Skutky apoštolů líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“ (vlastně „kristovci“, srov. např. německy \"Christen\").", "Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Existuje pouze jeden Bůh (monoteismus), kterého křesťané chápou jako \"osobní bytost\" (teismus). Tento Bůh je dobrý (svatý), všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, věčný a člověkem plně nepoznatelný. Většinou křesťanů je tento jediný Bůh chápán jako trojjediný, tedy existující ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství. Tento Bůh je stvořitelem světa i člověka. Člověk je stvořen jako bytost Bohu podobná. Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem. Člověk však narušil svůj vztah s Bohem tím, že se od něj odklonil, poprvé takzvaným prvotním hříchem, čímž propadl smrti a způsobil předávání dědičného sklonu k hříchu dalším pokolením. Přesto Bůh nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem (vtělení). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení, a vysvobodil ho z otroctví hříchu a smrti. Ježíše pak Bůh po třech dnech vzkřísil z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle vstoupil na nebe. Následně byl učedníkům seslán Duch svatý, který ve světě stále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti. Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích (farnosti, obce, sbory, rodinná setkání atd.). I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že pravá Kristova církev je jen jedna. Tento zdánlivý rozpor je způsoben tím, že nejde o to do kolika názorových směrů či skupin je křesťanství rozděleno, ale o to, zda věřící uvěřili původnímu poselství hlásanému Ježíšem Kristem a jeho apoštoly a zda žijí pravdivě podle této nauky. Ta pravá církev je neviditelná, neboť jen Bůh zná skutky každého člověka a ví kdo zůstal věrný víře a kdo ne. Ne všechny církve vzájemně uznávají svou pravověrnost. Z hlediska teologického to není možné. Některé církve například věří v nutnost pokání před samotným křtem a uznávají jako platný jediný pravý křest ponořením do vody, tak jak to dělali první učedníci a tak jak je to uvedeno ve spisu Didaché, kde na prvním místě se mluví o ponoření do tekoucí vody (7. kapitola) a polití vodou se akceptovalo jen v případě, že nebylo k dispozici dostatek vody. Ostatně židovská tradice chápala křest jako omývání těla vodou v bazénu hebrejsky nazývaném \"mitcvé\" nebo v řece a tak i slovo křest v původním významu bylo používáno v kontextu této židovské tradice. Jen tímto křtem se člověk stává pravověrným křesťanem. Jelikož v tradičních církvích se stále akceptuje křest novorozeňat, který jiné církve neuznávají (např. apoštolská církev v ČR), není možné najít společný konsezus a mluvit o jednotě církve. Ve skutečnosti jsou učení natolik odlišná, že jedna církev označuje učení jiné církve za herezi. Některé protestantské církve odsuzují Mariánský kult katolické církve a považují tuto přehnanou úctu panně Marii za modlářství. Například označení Marie za „bohorodičku“ nebo „matku Boží“ by mnoho protestantů chápalo jako rouhání. Podle nich sám Ježíš nevykazoval Marii takovou míru úcty, aby ji na veřejnosti označoval za svou matku a dokládají to citací z Mt 12:48-50. Nauka o církvi se nazývá ekleziologie. Postoj jednotlivých církví k druhým, jejich chápaní a vztah k jediné Kristově Církvi jsou různé. Např. katolická církev samu sebe chápe jako pokračovatelku původní Kristovy církve, která v ní „subsistuje“ (uskutečňuje se). Církve, které zachovaly apoštolskou posloupnost, považuje za pravé partikulární církve, přestože s ní nejsou v dokonalém společenství, když neuznávají primát papeže (pravoslavné církve). Ty, které nezachovaly apoštolskou posloupnost (jako např. reformované), pak dle ní nemají úplnou podstatu eucharistie a nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Nicméně všechny pokřtěné chápe jako včleněné do Krista a spojené s katolickou církví ve společenství, i když ne úplném. Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu, proto se k nim jako ke svatým mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle katolických a pravoslavných církví Ježíšově matce, Panně Marii. Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o Božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.", "Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je Ježíšova horská řeč a blahoslavenství. Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu. Zdánlivě prosté nároky Mojžíšova Desatera přikázání jsou v Ježíšově výkladu prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na Boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno.", "Hřích je (náboženský) pojem, který původně znamenal omyl, chybu, také ve smyslu urážky Boha. Hřích je vědomé a úmyslné rozhodnutí či jednání proti lidem a Bohu. Pokud se jedná o závažný hřích, mluvíme o tzv. těžkém hříchu. Pokud je hřích méně závažný, mluvíme o všedním či lehkém hříchu. Podobně se hříchy rozlišují i v islámu a v judaismu. Evangelista Matouš ještě přidává tzv. věčný hřích, tedy hřích proti Duchu svatému, což je odpad od víry. Ve Starém zákoně je základní hřích „nevěra“ vůči Bohu, úcta prokazovaná jiným modlám a božstvům. Podle Matoušova evangelia přišel Ježíš Kristus na svět, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. To ale neznamená, že by tím pojem hříchu nějak oslabil. Hříchy rozdělujeme do několika skupin. Kromě lehkých a těžkých hříchů se hříchy dělí na další tři skupiny, a sice na:", "Jakkoli se praxe různých křesťanských církví od sebe v mnohém liší, shodují se v tom, že se člověk stává křesťanem přijetím křtu jako viditelného znamení odpuštění a vykoupení v Ježíši Kristu. Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Jádrem a vrcholem křesťanské bohoslužby je slavení eucharistie, připomínka či obnovení Večeře Páně, kterou většina křesťanů chápe jako svátost, tedy viditelné znamení Ježíšovy přítomnosti. Svátostí je ve většině křesťanských církví také manželství, v katolických a pravoslavných církvích i kněžské svěcení, svátost smíření, biřmování a svátost nemocných. Kromě toho se křesťané podílejí na mnoha dalších náboženských činnostech jako jsou společné modlitby, pouti a zejména charitativní činnost, kterou často jako první zavedly řeholní řády. Špitály, které sloužily jako nemocnice, útulky pro sirotky, pro staré a opuštěné lidi nebo pro lidi různě postižené byly v Evropě dlouho doménou církevních organizací a sdružení (zejména řádů, resp. kongregací) a také organizované školství bylo dlouho spojeno s církvemi (věnovali se mu zejména jezuité, piaristé nebo voršilky). Zejména v katolických a pravoslavných zemích církve podporovaly také umění, proto je velká část výtvarných i hudebních děl věnována náboženským tématům.", "Řecké \"symbolon\" i latinské \"symbolum\" ve významu „shrnutí“ znamenají, krédo, stručné shrnutí obsahu křesťanské víry. Nejznámější je apoštolské a nicejsko-konstantinopolské vyznání víry, obojí z 5. až 6. století, z reformačních augsburské vyznání a Česká konfese. Nejznámějším výtvarným symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus a zároveň znamená naději na vzkříšení. Velmi starým symbolem je ryba, protože řecké slovo ἰχθύς \"ichthys\" (ryba) tvoří akrostich spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (\"Iésús Christos Theú hyios Sótér\": Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Dalšími symboly jsou řecká písmena A Ω (alfa a ómega), první a poslední písmeno řecké abecedy, k nimž Krista jako „počátek i konec“ přirovnává kniha Zjevení, Kristův monogram XP nebo IHS (z řeckého ΙΗΣΟΥΣ, \"Iésús\"), beránek, kalich a mnoho dalších.", "", "Křesťanství se zrodilo v Palestině z krátkého veřejného působení židovského kazatele Ježíše z Nazaretu kolem roku 30. Ježíš pocházející z venkovské řemeslnické rodiny v dospělosti působil jako pocestný kazatel a podle víry křesťanů konal zázraky. Shromáždil skupinu přívrženců, jejíž jádro tvořili učedníci (apoštolové), kteří s výjimkou Jidáše po Ježíšově smrti zaujali důležité místo ve vznikajícím křesťanském hnutí. Podle některých názorů nechtěl Ježíš ani první křesťané založit nové náboženství, ale reformovat judaismus. Kázal, že se blíží dějinný zvrat, v němž bude nastoleno boží království a všichni se na to musí připravit. Blížící se, ba již začínající boží království v Ježíšově podání znamenalo také radikalizaci etiky: nikoli v dobovém smyslu přísnějšího plnění náboženských předpisů, ale jako celkové změny smýšlení („obrácení“) a důrazu na odpuštění, smíření a účinnou lásku k Bohu i k druhým lidem. Ježíš představoval boží království jako naději chudých, truchlících či pronásledovaných a v podobenstvích (metaforických příbězích) ukazoval praktické stránky tohoto království. Ježíšovo působení vyvrcholilo kolem roku 30 cestou do hlavního judského města Jeruzaléma na židovské svátky Pesach, Velikonoce. Vstup do posvátného města judských králů uspořádal podle Zachariášova proroctví jako triumfální vjezd očekávaného Mesiáše. Jeho vystupování však náboženské i politické autority vyhodnotily jako podvratné a Ježíš byl brzy zadržen, odsouzen a popraven ukřižováním. Podle evangelií ho však Bůh vzkřísil a Ježíšovi žáci se s ním několikrát setkali.", "Křesťané se scházeli ve skupinách, pro které užívali řecké označení \"ekklésiá\" (shromáždění)\".\" O vnitřní struktuře a vzájemných vztazích křesťanských obcí vypovídají např. listy apoštola Pavla nebo Skutky apoštolů. Do jaké míry se o vznik křesťanského náboženství přičinil právě Pavel z Tarsu je předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení. Někteří teologové soudí, že bez Pavla by křesťanství zůstalo jednou z mnoha židovských sekt, respektive že Pavel a jeho teologie je tvůrcem křesťanství, neboť odlišení křesťanství od židovství spočívá v Pavlově teologii, hlásající svobodu od Zákona v tom smyslu, že pro křesťany zákony, jež jsou obsaženy v pěti knihách Mojžíšových, již nejsou nijak závazné. S tímto pojetím však nesouhlasí vyznavači mesiánského judaismu. S tím jak se křesťanství šířilo do navzájem vzdálených míst, vznikla potřeba udržovat v něm věroučnou i praktickou jednotu. Tak vznikla potřeba uchovávat příležitostné spisy (listy) a zachytit Ježíšovo působení písemně. Postupně se zformoval Nový zákon obsahující čtyři evangelia popisující Ježíšovo působení, sepsané mezi lety 60 a 90, Skutky apoštolů líčící počátky křesťanské církve, apoštolské listy a Apokalypsu neboli Zjevení Janovo. Během 1. století se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi, zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe. Ve velkých městech Římské říše se postupně utvářela významná centra křesťanství, např. v Antiochii,v Římě a později v Alexandrii. Společným jazykem křesťanů se stala řečtina a později latina. S judaismem zůstalo křesťanství spjato vírou v jednoho Boha, uznáním a přijetím židovské bible (Starý zákon), navázáním na historii Izraele, na jeho mravní postoje. Také křesťanská liturgie se vyvinula z tradice židovské synagogální bohoslužby.", "Ze sociologického hlediska byly počátky křesťanství podobné jako u jiných sekt: Jediný vůdce okolo sebe shromáždil stoupence a hlásal své učení. Křesťanství se však od tehdejších sekt a směrů (např. Juda Makabejský) také odlišilo:", "V prostředí Římské říše se křesťané museli vymezit vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili apologeti ( obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti.", "První veřejnoprávní uznání křesťanského kultu v Římské říši nařídil dřívější pronásledovatel křesťanů císař Gaius Galerius a po něm roku 313 císař Konstantin, jehož edikt milánský zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství. Konstantin zasáhl i do věroučných otázek a roku 325 svolal do Nikaie první ekumenický koncil (tzv. První nikajský koncil). Založil také nové hlavní město říše, Konstantinopol, křesťanské město, které má nahradit Řím, město v této době převážně pohanské. Znevýhodnil i pohanské instituce. Sám se nechal pokřtít až krátce před smrtí. Další císařové s výjimkou císaře Juliána křesťany podporovali. Císař Theodosius I. zakázal roku 380 křesťanský směr Áriánství a roku 391 zakázal na popud milánského biskupa Ambrože veškerý pohanský kult, čímž křesťanství zajistil pozici oficiálního (státního) náboženství v říši. Křesťanství se postupně snažilo vnitřně upevnit stanovením závazného vyznání víry (krédo), nauky (dogma) a církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější biskupové, teologové a filosofové se snažili na církevních koncilech přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech církevních Otců (patristika) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na východní (řecké) a západní (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního rozchodu roku 1054.", "Když západní část Římské říše rozložila, ujali se politického vedení města Řím jeho biskupové – papežové (Lev I. Veliký, Řehoř Veliký). Postupně ve střední Itálií vznikl Církevní stát. Biskupové a křesťanské kláštery se snažili uchovávat zbytky antické kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o církevní nezávislost na panovnících. Křesťanské misie zasáhly další části Evropy. Když Karel Veliký koncem 8. století založil Franskou říší, opíral se o západní církev. Na Pyrenejském poloostrově začala reconquista. O podíl na christianizaci Velkomoravské říše spolu bojovali západní latinští misionáři Východofranské říše s řeckou východní misií bratrů Konstantina a Metoděje vyslanou z Byzance. K trvalejší christianizaci Českých zemí dochází až za vlády knížete Bořivoje a jeho nástupců. Z Byzance se křesťanství dostalo i do východní Evropy, např do Ruska. Západní misie dosáhla až do Skandinávie. Počátkem 10. století došlo ve Francii k významné reformě klášterů (clunyjská reforma), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou reformou i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach středověké Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první univerzity (Bologna) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli právo. Když po roce 1000 nenastal mnohými očekávaný konec světa, vysvětlili si to někteří tím, že Jeruzalém je v rukou „nevěřících“ a v nábožensky vzrušené atmosféře se evropští panovníci pustili do křížových výprav. Po prvním úspěchu se jim podařilo udržet Jeruzalém osmdesát let, ale další výpravy byly stále problematičtější a nakonec ztroskotaly. Zároveň probíhal tak zvaný boj o investituru, zápas papežů s císaři o svrchovanost; první papežské vítězství (Canossa 1077) sice časem vystřídaly porážky, přímému spojení náboženské autority s politickou mocí se však díky tomu západní Evropa vyhnula. Rostoucí moc, bohatství a sebevědomí evropských panovníků i církevních hodnostářů vedly k lidovým nepokojům spojeným s kritikou bohatství a moci církve. Ve středověké Evropě působili i křesťané nezávislí na západní (latinské) či východní (řecké) církvi, snažící se přiblížit prostotě raného křesťanství a přezdívaní jejich oponenty jako bogomilové (na Balkáně) nebo kataři (v západní Evropě). I uvnitř západní církve vznikaly hutí za křesťanskou opravdovost a chudobu zvané žebravé řády (dominikáni, františkáni) a vnitřní kritikové církve (např. William Ockham, John Wycliffe) se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni. Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v Avignonu, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v Kostnici a v Basileji sice papežský rozkol odstranily, snahy konciliaristů o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily. Oslabenou Byzantskou říši ohrozili v 15. století turečtí nájezdníci a byzantští zástupci sjednali s římskou církví takzvanou florentskou unii, kterou však ostatní východní patriarchové neuznali. Roku 1453 Byzanc padla, čímž se těžiště Pravoslavné církve přesunulo do Ruska. Ani Katolická církev nežila v klidu. Osobní lidová zbožnost a snaha o návrat k původnímu prostému křesťanství vedly v pozdním středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo husitství v Čechách nebo Savonarolův režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest německého mnicha a teologa Martina Luthera (1521) a jeho odmítnutí Římem vedly k dalšímu rozdělení křesťanství.", "Luther se postavil proti zbytnělé náboženské praxi Katolické církve, zdůraznil odpovědnost každého člověka, závaznost evangelia a Boží milost jako jedinou naději křesťana na spásu. Křesťan má zejména žít podle evangelia a podle rady apoštola Pavla se nesmí protivit světské vrchnosti, která naopak nesmí zasahovat do věcí víry. Luther nově přeložil Bibli do němčiny a zahájil tak vlnu nových překladů a čtení Bible, odmítl autoritu papeže, kláštery a kněžský celibát a omezil svátosti na křest a večeři Páně. Lutherovu reformaci dále rozvinul Jean Calvin a řada teologů nově formulovala základy křesťanského učení, a to formou katechismu pro všechny. Reformace výrazně proměnila evropské společnosti. Zdůraznila mravní stránku křesťanství, oslabila rozdíl mezi kněžími a laiky, kterým uložila četbu Bible a podpořila tak potřebu obecné vzdělanosti. Protestantské církve začaly užívat při bohoslužbě národní jazyky a staly se tak součástmi národních společností. Jejich majetek byl do značné míry převeden na jiné účely a mnozí panovníci využili této příležitosti, aby se zbavili církevní opozice, případně rozšířili svoji moc. Kalvínova reformace, úspěšná v bohatých a převážně městských společnostech, zavedla přísné mravy včetně veřejného dohledu, na druhé straně podpořila samostatnost a svobodu jednotlivců a stala se kolébkou moderních demokracií. Katolická odpověď na reformaci byla katolická protireformace formulovaná Tridentským koncilem a prosazovaná zejména Tovaryšstvem Ježíšovým (jezuité). Znamenala utužení Katolické nauky, jednoty, a posílila postavení papežů. Postarala se o nové vydání latinské bible, předepsala povinné vzdělávání kněží, vydala srozumitelné učebnice křesťanství (katechismy) a zavedla jednotnou latinskou liturgii. Součástí byla i reforma kalendáře (gregoriánský kalendář). Přes snahu řady vzdělanců o zprostředkování (Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin) i politické úsilí císařů vedla ostrá stanoviska obou stran v hluboce křesťanské Evropě k dlouhotrvajícím a krvavým konfliktům, kde se politické zájmy často kryly náboženskými. Selské války v Německu, pronásledování jinověrců, občanská válka ve Francii a v Anglii a zejména třicetiletá válka ve střední Evropě přinesly obrovské utrpení a ztráty a silně otřásly důvěrou vzdělaných Evropanů v křesťanství a později i náboženství vůbec. Další vývoj křesťanství se v jednotlivých zemích značně lišil, společným hnutím byl obrat k osobní a vnitřní zbožnosti v pietismu, bohatá lidová barokní zbožnost a na druhé straně příklon vzdělaných lidí k racionalismu v 17. století, k deismu a osvícenství v 18. století. Misijní činnost v mimoevropských zemích rozvíjela katolická církev od 16. století, protestantské církve o něco později. Přes různé vnější úspěchy se od poloviny 19. století křesťanské církve ocitají v defenzivě a čelí jednak ostré kritice mnohých vzdělanců, jednak faktickému odcizování lidových, hlavně dělnických vrstev.", "Křesťanství s více než dvěma miliardami věřících je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, počet křesťanů přitom roste asi o 2 procenta ročně, tedy zhruba stejně jako celosvětová populace. V absolutních počtech je tak křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství, v procentuálním přírůstku se řadí až za islám. Křesťanství není rozšířeno ve všech světadílech stejně, ale mezi náboženstvími tří kontinentů přesto dominuje (Amerika, Evropa, Austrálie), v Africe je pak jeho zastoupení zhruba stejné jako u islámu. Nepříliš početnou náboženskou menšinu tvoří křesťané v Asii, s výjimkou Jižní Koreje a Filipín.", "Většina křesťanů patří k jednomu ze tří nejpočetnějších směrů: západní katolictví, východní pravoslaví a protestantství, vzniklé v západní církvi z reformace v 16. století. Liší se od sebe odlišným chápáním vztahu věřících a církve, z čehož se odvozuje i odlišná církevní organizace. Zatímco starší církve (katolické a pravoslavné) se chápou jako nezbytné zprostředkování mezi Bohem a člověkem, řada protestantských (presbyteriánských) církví se chápe jako sdružení věřících, kteří tvoří místní sbory. První z nich jsou organizovány hierarchicky, a to buď s jediným nejvyšším představitelem (papež), nebo ve velkých obvykle územních patriarchátech (pravoslaví). Protestantské církve se dělí na církve episkopální (anglikáni, luteráni), kde je větší skupina místních církví podřízena biskupovi, a církve presbyteriální, kde je každý sbor do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva například národních církví. Většina protestantských církví je organizována podle národních států. S tímto rozlišením souvisí i odlišné chápání církevní služby. V katolických a pravoslavných církvích se povolání kněží, biskupů a případně řeholníků (mnichů a jeptišek) považuje za celoživotní, u kněží založené na zvláštním svěcení, případně spojené s požadavkem celibátu (biskupové a mniši, v římskokatolické církvi i kněží). V protestantských církvích se sice obvykle také vyžaduje zvláštní vzdělání a ordinace, kazatele nebo duchovní si však jednotlivé sbory samy vybírají a jejich služba může být i dočasná. Ve většině protestantských církví mohou církevní službu vykonávat i ženy. Zejména v USA je mnoho tak zvaných svobodných církví (\"free church\"), což jsou zcela samostatné místní sbory bez dalších organizačních vazeb. Přes moderní ekumenické snahy jsou vztahy mezi církvemi i dnes často konfliktní a pokud měly nějaký vztah k politice, mohly být i násilné. Věřící pokládaní za odpadlíky od pravé víry bývali někdy označeni jako kacíři či heretici a protože se často lišili i v hodnocení vládnoucí moci, byli i politicky pronásledováni.", "Ve svém projevu v roce 2015 poukázal americký prezident Barack Obama na temnou minulost křesťanství a připomněl násilí páchané křesťany ve jménu Krista v období křížových válek a během inkvizičních procesů." ] }

{ "title": [ "Megalitické období (asi 5200 př. n. l. až 2500 př. n. l.).", "Bronzová doba (asi 2000 př. n. l. až 1000 př. n. l.).", "Féničané a Kartágo (1000 př. n. l. až 218 př. n. l.).", "Řím, Gotové a Byzanc (218 př. n. l. až 870 n. l.).", "Arabové (870 až 1090).", "Normané, Aragon, Španělsko (1090 až 1530).", "Johanité (1530 až 1798).", "Britská korunní kolonie.", "Nezávislost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Megalitické období na Maltě, nazývané podle památek takzvané megalitické kultury, se na Maltě dělí do několika fází podle stylu chrámů a dalších nálezů. Obyvatelstvo neznámého původu, které Maltu osídlilo zřejmě ze Sicílie a žilo v matriarchální společnosti, zanechalo mimo zbytků svých obřadných chrámů i keramiku (tzv. šedivá a červená skorbská fáze) a sošky. Vznik nejstarších chrámů se datuje na období kolem 4100 př. n. l. Je známo asi 45 těchto staveb, ale jen asi pět jich je dobře zachovalých. K nejznámějším chrámům patří areály Tarxien, Ħaġar Qim, Mnajdra, Ggantija (na ostrově Gozo), a také Hypogeum (podzemní posvátný prostor) v Hal Saflieni. Po tomto období, asi od 2500 do 2000 př. n. l., bylo souostroví Malty neobydleno. Existence a náhlý zánik původního obyvatelstva jsou dodnes záhadné; mimo jeho chrámů (a zbytků jednoho osídlení) se nedochovaly ani mýtické báje.", "Přibližně počátkem 2. tisíciletí př. n. l. počíná druhé osídlení Malty a tím i bronzová doba na ostrově. Podle dodnes neověřené teorie se i toto osídlení uskutečnilo ze Sicílie. Obyvatelstvo přináší na ostrov kov a zbraně. Zachovány zůstaly dolmeny a také jeden menhir, který se nachází ve vesničce Kirkop. Z této doby pocházejí i dodnes záhadné „kolejnice“, anglicky \"cart ruts\", nejznámější z nich jsou takzvané Clapham Junction (\"Claphamské křižovatky\") na jihu ostrova Malty. Jedná se o paralelně probíhající stopy, vyryté do tvrdé vápencové skály, až 70 cm hluboké s rozestupem mezi 110 a 140 cm; stopy se křižují a spojují. O jejich účelu existuje několik teorií, nejznámější, i když stále neověřené, jsou dvě: dopravní systém a zavlažovací zařízení.", "Kolem roku 1100/1000 př. n. l. obsadili Maltu Féničané (pravděpodobně z Týrosu) a dali mu jméno \"Malet\" (v překladu: útočiště, útulek), Gozo se jmenovalo \"Gaulos\". Jejich kolonie se brzo stala významným střediskem obchodních cest a výbojů ve Středomoří. Po roce 800 př. n. l. převzala punská (bývalá fénická) kolonie Kartágo nadvládu nad západním Středomořím a tím i nad Maltou, která se stala ochranou výspou proti řecké kolonizaci ze Sicilie. Punové, jak Féničanům z Kartága Římané později říkali, dále silně ovlivnili kulturu a jazyk na Maltě (v Tas Silgu byl zřízen chrám na počest fénické bohyně Astarte). Malta se stala výspou proti helénistické kolonizaci a nebyla jí ovlivněna.", "V druhé punské válce byla Malta roku 218 př.n.l. obsazena Římem (z této doby pochází jméno Melita). Malta prosperuje, v druhém století n.l. postupuje přijímání křesťanství místním obyvatelstvem, ačkoli podle místní tradice křesťanskou víru přinesl již sv. Pavel při svém ztroskotání v r. 60 n.l. Především z třetího století pocházejí římské vily, koupele, akvadukty, katakomby a silniční síť. Po mezivládí Vandalů a Ostrogótů (od 5. století) připadá Malta roku 533 Byzanci, především díky byzantskému generálovi Flaviovi Belisarovi, který Ostrogóty toho roku porazil. V důsledku úpadku říše však zaniká i hospodářský význam Malty.", "Po obsazení Malty tuniskou dynastií Aghlabidů roku 870 (Malta se nyní jmenuje Maltacheum) dochází k postupné islamizaci obyvatelstva. Malta hraje roli v obchodu, mimo jiné i v obchodu s otroky. Arabové budují různá opevnění, dodnes dochované jsou hradby tehdejšího hlavního města Mdiny. Doba arabské nadvlády výrazně ovlivnila místní kulturu, především jazyk. Arabové přinesli také některé technologické novinky, především v oblasti zavlažovacích systémů, což ovlivnilo místní zemědělství.", "Po období normanských vládců (Roger I. Sicilský a Roger II. Sicilský), kteří Maltu připojili ke svému sicilskému království, připadla Malta císaři a sicilskému králi Friedrichovi II.), který během 13. století tehdy opět většinou muslimské obyvatelstvo donutil přestoupit na křesťanství. Po krátkém francouzském mezivládí připadá Malta roku 1282 aragonské koruně (později: spojené království španělské). Ve známost vchází dobře organizované pěstování bavlny na Maltě. Na počátku 15. století Malťané založili samosprávný orgán zvaný \"Universitá\". Roku 1429 Maltu okupovali Maurové. Podařilo se je vyhnat, ale Malťané utrpěli velké ztráty a populace značně poklesla.", "Začátkem 16. století je Středomoří stále silněji ohrožováno arabskými nájezdy a Osmanskou říší, která proniká až na Balkán a vypuzuje z ostrova Rhodos řád Johanitů (Maltézský řád). Císař Karel V. jim věnoval Maltu jako léno. Johanité se zde r. 1530 usazují (jsou pak nadále známi i jako Maltézští rytíři resp. Maltézský řád) a mají chránit Evropu před vpádem Osmanů. Následuje mnoho osmanských přepadů, především takzvané \"velké obležení\" (\"Great Siege\") roku 1565 vojskem sultána Sulejmana I. Velmistr johanitského řádu Jean Parisot de La Valette žádal Evropany o pomoc, ale získal jen několik španělských a italských žoldnéřských skupinek. 18. května 1565 tak vypukla bitva, kde johanité a prostí Malťané stanuli proti pětinásobné osmanské přesile. Na pomoc nakonec přišel místokrál Sicílie García de Toledo. Po čtyřměsíčním obležení a několikatýdenní bitvě se jen za cenu obrovských ztrát podařilo osmanská vojska odrazit. Nečekané maltské vítězství je dodnes zdrojem maltské národní hrdosti. Cena za něj však byla vysoká, Malta byla téměř srovnána se zemí. Pod tímto dojmem zakládá velmistr Jean de la Valette po něm nazvané město a pevnost Valletta. Architektonický návrh La Valetty připravil Ital Francesco Laparelli. Johanité budují další pevnosti a města, z této doby se zachovalo i mnoho paláců, chrámů a kostelů na celém ostrově. Johanité i silně ovlivnili přístup obyvatelstva ke katolické víře. Po porážce Osmanů se stát ocitl ve zvláštní situaci národnostní a jazykové pestrosti. Johanitský řád se podle jazykové hranice rozdělil na francouzskou, italskou, anglickou, německou, aragonskou, kastilskou a portugalskou část, přičemž každý z těchto podřádů si postavil vlastní sídlo (tzv. \"auberge\"). Každý podřád ovládal jednu správní jednotku, v jejímž čele stál tzv. \"pilier\". Dobré časy Malty pozvolna skončily v 18. století. Příčin bylo několik. Jednak řádem počaly zmítat vnitřní spory, jednak upadl hospodářský význam Středozemního moře a navíc byl oslaben vliv Osmanské říše, v důsledku čehož evropské mocnosti přestali vidět smysl v tom platit Johanitskému řádu „za ochranu“. Z Francie například po francouzské revoluci přestali přicházet dary úplně. V červnu roku 1798 kapituloval řád Johanitů před vojskem Napoleona Bonaparte, který Maltu při tažení do Egypta obsadil; jím vypuzený Maltézský řád se pak usadil v Římě. Malťané nespokojení s úpadkovou érou pod johanitskou vládou přivítali Napoleona jako osvoboditele. Nakonec se však zle zklamali, když napoleonská armáda Maltu vyplenila. Obyvatelstvo odpovědělo osmiměsíčním povstáním. O pomoc povstalci požádali Sicilské království, které zase požádalo o pomoc Brity. Britský kapitán Alexandr Bell Francouze z Malty roku 1800 úspěšně vypudil, čímž začala britské éra Malty.", "Již roku 1800 obsadila Maltu britská vojska. Britové ignorovali usnesení Amienského míru (1802), podle kterého měl ostrov připadnout zpět Francouzům, a dosáhli v Pařížském míru roku 1814 definitivního začlenění Malty do své říše. Britové zemi značně reformovali. Do čela státu se postavil generální guvernér (musel to být Brit), tím vůbec prvním se stal Thomas Maitland. Britové zrušili samosprávný orgán \"Universitá\", což se nelíbilo především místní elitě, která začala revoltovat zvláštním „kulturním“ způsobem – odmítala mluvit anglicky a hovořila striktně italsky. Nižší vrstvy však britskou nadvládu uvítaly mnohem více. Britové potřebovali Maltu jako dobře fungující vojenskou a námořní základnu, a tak prostí Malťané získali práci na na výstavbě opevnění, loděnic i kasáren. Britové také vhodně reformovali místní zemědělství, namísto bavlny se začaly pěstovat brambory a víno. Rozhýbal se také obchod, zvláště za Krymské války (1853-1856), kdy byla Malta náhle součástí důležitých tras. Kolem roku 1900 žije na Maltě 180 000 obyvatel. Britové se nakonec odhodlali i k reformám politickým – v platnost vstupuje první ústava (1849), je založen úřad arcibiskupa (1858), roku 1921 je volen první maltský parlament a Malta získává částečnou samosprávu. Ne vždy byl tento vývoj hladký a bezkonfliktní. Po první světové válce se Malta propadla do velké hospodářské krize a tisíce lidí hladověli. 7. června 1919 kvůli tomu vypuklo povstání, které bylo britskou armádou krvavě potlačeno. Právě v této situaci se Britové pokusili Malťany uklidnit svoláním prvního parlamentu, de facto ústavodárného shromáždění. Ten nakonec přijal i novou ústavu, která deklarovala, že vnitrostátní otázky řeší maltská správa, zatímco pod kontrolou Britů zůstává jen zahraniční politika, obrana a přistěhovalectví. Jenže po volbách roku 1930 Britové znovu autoritativně zasáhli – výsledek voleb zrušili a pozastavili i platnost ústavy. Po čase dovolili volby nové, avšak výsledek byl předvídatelný – nejvíce hlasů získala proitalská strana. Britové tak volby znovu neuznali a ústavu definitivně zrušili. Malta se tak až do druhé světové války propadla znovu na úroveň klasické kolonie. Již během první světové války hraje Malta značnou roli pro britskou armádu (Malta tehdy dostala přízvisko „nemocniční sestra Středomoří“). Ve známost však vchází jako „nepotopitelná letadlová loď“ v bitvě o Maltu během druhé světové války, kdy roku 1940 dochází k systematickému a těžkému bombardování celého ostrova italským a německým letectvem z blízké Sicílie a k dlouhé blokádě ostrova (\"druhé velké obležení\"). V dubnu 1942 je maltskému lidu za zásluhy udělen Jiřího kříž, který dodnes zdobí vlajku a státní znak Malty. Malta zažila v té době tři tisíce náletů, ustaly teprve po spojeneckém vylodění na Sicílii roku 1943.", "Po válce vděční Britové obnovili samosprávu a parlamentarismus. Nejsilnější silou byla, jako i jinde v poválečné Evropě, místní labouristická strana. Ta vyhrála v prvních volbách a byla v zásadě probritskou, prosazovala stejně jako britská správa angličtinu a maltštinu. Jenže labouristy ochromily vnitřní rozpory, což učinilo rozhodující silou Nacionalistickou stranu (\"Partit Nazzjonalista\"), jež vznikla na bázi předválečné proitalské strany. Ta měla jasný cíl: samostatnost. Po volbách roku 1955 se premiérem stal labourista Dominic Mintoff. Jeho politika byla tradičně probritská, ale postupně přešel na pozice nezávislosti. 20. srpna 1962 vůdce Nacionalistické strany George Borg Olivier, se souhlasem Mintoffových labouristů, oficiálně požádal Spojené království o nezávislost. Britové na rok 1963 svolali jednání do Londýna, kde bylo dohodnuto, že Britové nezávislost udělí, pokud se pro ni Malťané vysloví v referendu. To se konalo roku 1964 a většina se jasně vyslovila pro samostatnost. Když došlo k dohodě, že britská námořní vojska budou moci užívat nadále maltské přístavy, vyhlášení samostatnosti již nic nebránilo. Došlo k němu 21. září 1964. 21. září 1964 získává Malta nezávislost, hlavou státu zůstává britský panovník, zastupovaný guvernérem. 13. prosince 1974 se Malta prohlašuje republikou s voleným prezidentem jako hlavou státu, zůstává však členem britského Společenství národů (\"Commonwealth of Nations\"). V čele vlády stojí do roku 1984 Dom Mintoff, pod nímž dochází opět ke konfliktům s církví, k uzavření velitelství organizace NATO, k odchodu britských jednotek a k proklamaci neutrality. Mezi rokem 1984 a 1987 stál v čele maltské vlády Karmenu Mifsud Bonnici, avšak v roce 1987 Labour Party prohrála volby a vládu převzala Nacionalistická strana v jejímž čele stál Edward Fenech Adami. Byl nepřetržitě premiérem, s jediným krátkým přerušením v letech 1996 až 1998, kdy opět vládla Labour Party (premiérem byl Alfred Sant). Od podzimu 1998 až dosud (srpen 2004) je na Maltě stále jednobarevná vláda Nacionalistické strany, od jara 2004 ji vede Lawrence Gonzi, jenž je i premiérem. Edward Fenech Adami byl zvolen prezidentem. 1. května 2004 vstupuje Malta do Evropské unie." ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Přírodní poměry.", "Obyvatelstvo.", "Znak a prapor.", "Doprava." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Podle pověsti zde místní obyvatel stavěl hráz a na otázku kolemjedoucího šlechtice, co dělá, odpověděl \"Aber Damm!\" (přece hráz).", "První zmínka o městečku pochází z roku 1529. V roce 1579 byly Abertamy prohlášeny královským horním městem a do užívání jim byl dán znak. Těžba stříbra upadla během třicetileté války, po ní zůstalo pouze dolování cínu, ze kterého se vyrábělo kuchyňské a mešní nádobí. Město tak opět pokleslo na městečko. Hledači stříbra často při svém kutání naráželi na černý, lesklý kámen, který jim vždy naznačil, že stříbrná žíla končí. Teprve výzkumy Marie Curie-Skłodowské našly v tomto kameni a rudách jej obsahujících vzácné prvky, které daly kraji éru Jáchymovských uranových dolů po 2. světové válce. Po třicetileté válce nastala v Abertamech a okolí veliká bída. Teprve v 19. století byla v obci zavedena výroba kožených rukavic. Hlavní surovinou byly kozí kožky, kterých bývalo v každém domě dost. Známý byl i Abertamský kozí sýr z kozího mléka, dochucovaný různými bylinkami. Abertamské rukavice byly známé v celém světě svou vysokou kvalitou a rozmanitostí vzorů. Po 2. světové válce byly drobné i větší továrny sloučeny do Rukavičkářských závodů. Kostel Čtrnácti svatých pomocníků založený roku 1534, dnešní stavba barokní z roku 1736 upravená v 1. polovině 19. století. Ve 20. a 30. letech probíhala západně od obce těžba rašeliny.Toto je mylný údaj.Těžba rašeliny probíhala až do 80. let a rašelina se odvážela do kompostárny v Jenišově.Během těžby zmizela asi osmimetrová vrstva rašeliny.", "Kolem obce protéká říčka Bystřice. V okolí se nachází vysoko položené horské louky a pole.", "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 2404 obyvatel (z toho 1104 mužů), z nichž byli dva Čechoslováci, 2378 Němců, jeden Žid a 23 cizinců. Kromě dvaceti evangelíků a pěti židů se hlásili k římskokatolické církvi. Podle sčítání lidu z roku 1930 mělo město 2600 obyvatel: osmnáct Čechoslováků, 2545 Němců, jednoho Žida a 36 cizinců. Náboženská struktura byla pestřejší. Stále výrazně převažovala římskokatolická většina, ale žilo zde také 21 evangelíků, tři příslušníci církve československé, tři židé a 21 lidí bez vyznání.", "Obecní znak: \"\"V červeném španělském štítě dvě zkřížená hornická kladiva se zlatými topůrky a stříbrnými mlátky\"\". Prapor se odvíjí dle heraldických pravidel z obecního znaku: \"\"V červeném listě uprostřed umístěná dvě zkřížená hornická kladiva se zlatými topůrky a stříbrnými mlátky, které zdobí zlatá královská koruna. Kladiva jsou zároveň nesena dvěma stříbrnými lvy stojícími na zlatém břevně. Poměr šířky k délce listu je 2:3.\"\"", "Na jihu obce se nachází dva lyžařské vleky. (Plešivec, Abertamy) Obcí prochází silnice II/219 v úseku Pernink–Jáchymov. Dále tudy vede silnice III/2193 z Abertam přes Hřebečnou na Ryžovnu kde se pak rozděluje do tří směrů, Horní Blatná, Potůčky, Boží Dar." ] }

{ "title": [ "Úplné znění Schumannovy deklarace." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Světový mír by nemohl být zachován bez tvůrčího úsilí, jež je úměrné nebezpečím, která tento mír ohrožují. Přínos, kterým organizovaná a živá Evropa může přispět civilizaci, je nezbytný pro udržení mírových vztahů. Tím, že už dvacet let Francie usiluje o sjednocenou Evropu, sleduje především jeden cíl – sloužit míru. Sjednocená Evropa vytvořena nebyla, zažili jsme válku. Evropa se nevytvoří najednou, nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Sdružení evropských národů vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem. Cokoli se podnikne v tomto směru, se musí týkat především těchto dvou zemí. Za tím účelem navrhuje francouzská vláda podniknout okamžitě kroky v jedné poněkud omezené ale rozhodující oblasti. Navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, jako organizaci otevřené účasti jiných evropských zemí. Zavedení společné výroby uhlí a oceli bude mít za následek okamžité vytvoření společných základů pro ekonomický rozvoj, jakožto první etapu Evropské federace, a změní situaci v oblastech, kde se odedávna vyráběly zbraně pro války, jejichž oběťmi byly nejčastěji tyto oblasti samy. Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná. Vytvoření této mocné výrobní jednotky, otevřené pro všechny země, které budou chtít se na ní podílet, schopné poskytnout všem zemím, jež bude zahrnovat, základní prvky průmyslové výroby za stejných podmínek, položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení. Tato výroba bude nabídnuta celému světu, bez rozdílu či diskriminace tak, aby se přispělo ke zvýšení životní úrovně a k pokroku, pokud jde o mírovou aktivitu. Se zvýšenými zdroji bude moci Evropa dosáhnout úspěchu při plnění jednoho ze svých základních úkolů, a sice v rozvoji afrického kontinentu. Takto bude možno dospět jednoduše a rychle ke splynutí zájmů, jež je nepostradatelné pro vytvoření ekonomického společenství, a položí se základy pro existenci širšího a hlubšího společenství mezi zeměmi, jež dlouho rozdělovalo krvavé násilí. Tím, že bude zavedena společná základní výroba, a bude vytvořen nový Vysoký úřad, jehož rozhodnutí bude závazné pro Francii, Německo a pro další země, jež se k nim připojí, vzejde z tohoto návrhu první konkrétní základ Evropské federace, jež je nezbytná pro udržení míru. Aby se mohlo pokračovat v realizaci takto vytyčených cílů, je francouzská vláda připravena zahájit jednání na těchto základech: Stanoveným úkolem Vysokého úřadu bude zajišťovat, a to v co nejkratší době, modernizaci výroby a zlepšení její kvality; dodávky, a to za stejných podmínek, uhlí a oceli na francouzský a na německý trh, jakož i na trhy členských zemí; rozvoj společného exportu do dalších zemí; vyrovnání a zlepšování životních podmínek pracujících v těchto průmyslových odvětvích. Pro dosažení těchto cílů bude, vzhledem k velice rozdílným podmínkám, v nichž se v současné době nachází výroba členských zemí, třeba přijmout dočasně určitá opatření, jež by zahrnovala plán výroby a investic, zavedení mechanismů pro vyrovnání cen, vytvoření fondu na rekonverzi, jež usnadní racionalizaci výroby. Dodávky uhlí a oceli mezi členskými zeměmi budou okamžitě zbaveny veškerých cel a nebudou zatíženy diferenčními dopravními tarify. Postupně se vytvoří podmínky, které spontánně zajistí co nejracionálnější rozdělování výroby na co nejvyšší úrovni produktivity. Na rozdíl od mezinárodního kartelu, jenž směřuje k přerozdělení a k využívání národních trhů restriktivními opatřeními a k udržování vysokého zisku, zajistí námi navrhovaná organizace fúzi trhů a rozvoj výroby. Výše definované základní principy a záruky budou obsaženy ve smlouvě, která bude podepsána státy a projde ratifikacemi jejich parlamentů. Jednání potřebná k dohodnutí detailů budou podstoupena za přispění arbitra ustanoveného společnou dohodou. Ten bude pověřen dohledem nad tím, že dosažená ujednání odpovídají uvedeným principům a, v případě, že jednání uvíznou na mrtvém bodě, rozhodne o tom, jaké řešení bude přijato. Společný Vysoký úřad pověřený řízením tohoto plánu bude tvořen nezávislými osobami, které budou jmenovány vládami na principu rovného zastoupení. Předseda bude vybrán společnou dohodou vlád. Rozhodnutí Úřadu budou účinná ve Francii, Německu a jiných členských zemích. Přiměřená pravidla budou poskytovat možnost odvolání proti rozhodnutí Úřadu." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Přírodní podmínky.", "Administrativní členění.", "Okresy.", "Správní obvody obcí s rozšířenou působností.", "Obyvatelstvo.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Zemědělství.", "Průmysl.", "Příroda, historické památky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Převedení části historického území obce Valeč, nyní ležícího ve vojenském újezdu Hradiště, z Karlovarského do Ústeckého kraje se setkalo v dubnu 2012 se zásadním nesouhlasem této obce. V srpnu 2012 byl zveřejněn záměr převést, v souladu s výsledky ankety uspořádané mezi místními obyvateli, z Karlovarského kraje na Ústecké území o 7 hektarech se 3 osadami (Bukovina, Střelnice a Ořkov) a 20 obyvateli, které má spádově blíž k Podbořanům. Karlovarský kraj po počátečním nesouhlasu nakonec vyjádřil souhlas.", "43,1 % jeho plochy je pokryto lesy. Geomorfologicky oblast náleží ke Krušnohorské soustavě provincie České vysočiny s oblastmi Krušné hory (Klínovecká hornatina), Smrčiny (Ašská vrchovina, Hazlovská pahorkatina a Chebská pahorkatina), Chebská pánev, Sokolovská pánev, Doupovské hory, Karlovarská vrchovina (Slavkovský les, Tepelská vrchovina a Bezdružická vrchovina). Od západu k východu protéká krajem řeka Ohře, která odvádí vodu z většiny území kraje. Má velmi čistou vodu. Nejvyšším bodem území je vrchol Krušných hor Klínovec 1 244 m n. m. v okrese Karlovy Vary, nejnižším je hladina Ohře 320 m n. m. v Boči, okres Karlovy Vary. Podnebí Karlovarského kraje charakterizuje mírně teplá oblast a chladná oblast na hřebenech Krušných hor.", "", "Administrativně se kraj dělí na tři okresy se třemi okresními městy. Rozlohou je největší okres Karlovy Vary, nejmenším okresem je Sokolov. Okresy jsou územními obvody některých státních institucí.", "Okresní úřady v Česku zanikly 31. prosince 2002. Pro účely přenesené působnosti státní správy se území samosprávných krajů od 1. ledna 2003 člení na správní obvody obcí s rozšířenou působností, ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem.", "K 1. lednu 2015 měl Karlovarský kraj 299 293 obyvatel, což je nejméně ze všech krajů. Hustota obyvatel je 90 obyvatel na km2. Nejlidnatějším okresem Karlovarského kraje je okres Karlovy Vary, ve kterém žije 117 tisíc obyvatel. Ve dvou zbývajících okresech žije zhruba stejně 90 tisíc obyvatel. Hustota zalidnění je nejvyšší v okrese Sokolov, kde dosáhla hodnota 120 obyvatel na km2. Nejnižší hustota zalidnění je v okrese Karlovy Vary, kde hustota zalidnění dosahuje 77 obyvatel na km2. Charakter osídlení výrazným způsobem ovlivnila tzv. středisková sídelní soustava. Její uplatňování přispělo k značnému vylidnění venkovského prostoru a k destrukci ekonomického a sociálního prostředí venkovských sídel. Oblast Chebské a Sokolovské pánve je silně urbanizovaná a jsou zde koncentrovány výrobní funkce. Okrajové horské polohy jsou velmi řídce osídleny a mají předpoklady pro rozvoj rekreační funkce. Karlovarský kraj se skládá ze 3 okresů (Cheb, Karlovy Vary a Sokolov). Podle současného administrativního členění je na území kraje celkem 132 obcí nejrůznější velikosti, tvořených jednou až několika desítkami částí, což z něj v rámci ČR dělá kraj s nejnižším počtem obcí. Průměrná rozloha obce je 25,1 km2 a v průměru v ní k 31. 12. 2000 žilo 2306 obyvatel. Sídlem kraje a zároveň největší obcí kraje jsou Karlovy Vary, ve kterých žije téměř 17 % obyvatel kraje. Obcí s méně než 499 obyvateli je téměř 47 % a žije v nich cca 5,5 % obyvatel, ve 44 obcích od 500 do 1999 obyvatel žije téměř 14 % a ve 26 obcích od 2000 do 9999 téměř 25 % obyvatel. Celkově žije v obcích do 10 000 obyvatel cca 44 % obyvatel kraje a jejich podíl se proti roku 1998 snížil o téměř 13 procentních bodů. V roce 2000 pokračoval mírně klesající trend úbytku obyvatelstva. Ke 31. 12. 2000 žilo na území kraje 304 400 obyvatel, to jsou necelá 3 % z ČR. Stárnutí obyvatelstva kraje se od roku 1996 projevilo přírůstkem 2261 seniorů (65letých a starších) a úbytkem 5121, tj. 9 % juniorů (mladších 15 let). Tím se zvýšil koeficient stáří (poměr počtu seniorů k počtu juniorů) proti roku 1996 o 10,3 procentního bodu na 70,6 %. Počet rozvodů na 100 sňatků řadí kraj na 1. místo v ČR před kraj Moravskoslezský a Ústecký, stejně jako relativní počet potratů, který převyšuje republikový průměr o 2 potraty na 1000 obyvatel. Kojenecká úmrtnost hodnotou 5,2 je 3. nejvyšší v republice, republikový průměr činí 4,1. Vysoký je i relativní počet živě narozených, který je na 2. místě po Ústeckém kraji, naopak nejnižší v rámci republiky je mortalita (o 6,6 % nižší proti průměru za ČR). Podle předběžných výsledků Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 žilo na území kraje 306 799 obyvatel, z toho na ženy připadá 50,9 %. Z hlediska národnostní struktury se k české národnosti hlásilo 87,2 %, k moravské 0,2 %, k slovenské 4,4 %, k německé 2,8 %, k polské 0,1 % a k romské 0,2 %. Ve srovnání s výsledky sčítání z roku 1991 doznal počet obyvatel nárůst o 1,6 %, v národnostní struktuře pak výrazně ubyl podíl osob, hlásících se k národnosti slovenské (o 4,3 procentního bodu), německé (- 1), moravské (- 0,6) a romské (- 0,4). Podíl obyvatel české národnosti zaznamenal nárůst o 3 procentní body. K náboženskému vyznání se přihlásilo 20,1 % obyvatelstva, z toho největší podíl 75,9 % připadá na církev římskokatolickou. Proti roku 1991 se podíl věřících snížil o 11,9 procentního bodu, zároveň došlo k podstatnému odlivu hlásících se k církvi římskokatolické (o 8,7 procentního bodu).", "V Karlovarském kraji je významně zastoupeno lázeňství (hlavně Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně a Jáchymov). Dalším významným ekonomickým odvětvím je těžba hnědého uhlí na Sokolovsku a kaolinu na Karlovarsku. V Chebu existuje největší Průmyslový park v kraji, kde jsou zastoupeny různé obory podnikání, sloužící především pro automobilový průmysl, např. inteligentní kovárna, zpracování plastů, zpracování minerálních vláken, hliníkové profily, textilní průmysl, výroba tlumičů. Působí zde firma Playmobil - výroba hraček. V tomto Parku je zastoupena druhá největší logistická hala v České republice sloužící společnosti Tchibo. Jsou zde i dvě haly DHL (Sky Deutschland a Ester Lauder). Uvažuje se o Průmyslovém parku II.", "Po roce 1989 vznikla z dopravního hlediska v kraji zcela nová situace. Otevřením hranic mnohonásobně vzrostla zejména silniční doprava, a to jak osobních vozů, tak zejména vozů nákladních, s nepříznivými dopady na životní prostředí. I v důsledku toho dopravní infrastruktura neodpovídá potřebám rozvoje kraje. Karlovarský kraj je pokryt relativně hustou sítí železničních tratí. Většina z nich byla vybudována na konci minulého století a od té doby nebyla podstatným způsobem modernizována, některé nádražní a provozní objekty jsou ve špatném stavebně-technickém stavu. Na hlavních tazích jsou prováděny rekonstrukce některých úseků, část sítě byla elektrifikovaná. Některé tratě (např. Sokolov - Kraslice - Klingenthal, Karlovy Vary - Potůčky - Johanngeorgenstadt, Cheb - Schirnding) jsou součástí mezinárodní sítě. Železniční trať (Schirnding-) Cheb - Mariánské Lázně (-Plzeň) je součástí III. železničního koridoru. Páteř železniční sítě regionu je tvořena dvojkolejnou tratí Chomutov - Cheb vedoucí napříč celým územím. Z této trati pak odbočují jednotlivé regionální tratě. Tato trať prochází také krajským městem Karlovy Vary. Zde je skutečně nepěkná budova, která však bude již brzy stržena a nahrazena zcela novou moderní budovou. Provoz na tratích byl v posledních letech, stejně jako i na ostatních tratích v celé ČR, značně snížen. Na území Karlovarského kraje je toto omezení provozu ještě citelnější, neboť zde došlo k výraznému útlumu těžby hnědého uhlí, které tvořilo velkou část přepravované zátěže na českých drahách. V kraji je poměrně hustá síť silnic I., II. a III. třídy. Vzhledem k poloze kraje mají silnice I. třídy nadregionální význam a jsou hlavními spoji do vnitrozemí i do Německa. Klíčovou komunikací pro kraj je dálnice D6, která po dokončení spojí kraj s Prahou. Veřejná autobusová doprava orientuje svoji pozornost spíše na dopravu mezi většími městy v regionu a na městskou hromadnou dopravu (Karlovy Vary, Cheb, Mariánské Lázně, Sokolov, Aš, Jáchymov), ale místa mimo jejich spojnice a místa s řidším osídlením jsou obsluhována pouze sporadicky. V těchto lokalitách jsou pak obyvatelé odkázáni většinou na vlastní dopravní prostředky. Tím dochází zčásti k migraci obyvatel do větších měst a také k nárůstu provozu na silnicích. V Karlovarském kraji se nacházejí tři letiště: v Karlových Varech, v Chebu a v Mariánských Lázních. Karlovarské letiště má status letiště mezinárodního, a jako na jediném se zde provozují pravidelné linky do Moskvy, Petrohradu a dalších ruských měst. V letní sezóně existuje také charterové spojení do turecké Antalye. V roce 2011 odbavilo letiště téměř 100 000 cestujících, což ho činí čtvrtým největším v ČR. V posledních letech byly investovány značné prostředky do zlepšení podmínek cestujících i do letecké infrastruktury. Letiště v Chebu a Mariánských Lázních jsou využívána pro sportovní a rekreační létání.", "Na území kraje je rozšířeno pěstování brambor, řepky olejky a obilnin – pšenice a ječmene, v menší míře pak i lnu a kukuřice. Živočišná sekce zemědělství je reprezentována chovem mléčného i masného skotu, drůbeže a prasat. Z půd převažují hnědé půdy nížin a pahorkatin v nižších polohách (hnědozemě) a hnědé lesní půdy ve vyšších polohách kraje (kambizemě).", "V kraji jsou významné stáčírny minerálních vod (např. Kyselka – Mattoni), které souvisí s bohatým výskytem pramenů. V sokolovském hnědouhelném revíru vyrostly závody chemického průmyslu, hlavně v Sokolově a Vřesové. Na území kraje jsou také známé sklářské podniky (např. značka Moser). Keramický průmysl má bohatou tradici, využívá naleziště kvalitního kaolinu. Výroba hudebních nástrojů je např. v Kraslicích (dechové) a Lubech (dřevěné strunné). Energetický průmysl je zastoupen dvěma hnědouhelnými elektrárnami v sokolovské oblasti (Vřesová, Tisová), několika vodními elektrárnami (Březová, Stanovice, Jesenice) a jinými, alternativními zdroji (větrná elektrárna na Božím Daru).", "Karlovarský kraj je bohatý na různě přírodní útvary díky své geologické a geomorfologické rozmanitosti. Velké množství historických památek je lákadlo pro mnohé turisty i lázeňské hosty. Asi nejvýznamnější jsou: hrad v Chebu jako jediná císařská falc na území Česka, hrad v Lokti a zámek v Bečově s relikviářem sv. Maura." ] }

{ "title": [ "Základní charakteristika.", "Konstrukce.", "Centrální stupeň.", "Pomocné startovací bloky.", "Druhý stupeň.", "Zkušební lety.", "AR-501.", "AR-502.", "AR-503.", "Komerční využití.", "Výzkum a vývoj." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Nosná raketa Ariane 5 se konstrukčně velmi podobá americké raketě Titan 3. Hmotnost celé rakety Ariane 5 je téměř 700 tun. Nosnost na geostacionární dráhu je 6 200 kg při startu s jednou družicí a nebo 5 700 kg při startu s více družicemi najednou.", "", "Centrální (první stupeň) nosné rakety Ariane 5 se označuje jako H-173 a pohání jej kryogenní motor Vulcain Mk. 2 o tahu 1 420 kN. Za dobu své činnosti spotřebuje motor přibližně 150 tun pohonné směsi, kterou tvoří kapalný kyslík a kapalný vodík.", "Společně s centrálním stupněm pracují při startu i dva mohutné urychlovací motory P-241 na tuhé pohonné látky. Každý z těchto motorů vyvine tah 7,08 MN a spotřebuje, za 130 sekund svého chodu 240 tun HTPB (hydroxylem zakončený polybutadien).", "Druhý stupeň ECS-A slouží ke konečnému navedení užitečného zatížení na požadovanou oběžnou dráhu kolem Země. Pohonnou jednotku tvoří motor HM7B+ o tahu 64,8 kN. Jako pohonná směs se využívá kapalný kyslík a kapalný vodík.", "", "První zkušební let Ariane-5 dne 4. 6. 1996 byl neúspěšný a skončil několik desítek sekund po startu explozí ve výši 3500 metrů a to včetně družic Cluster za 500 milionů dolarů.", "Druhý zkušební let byl úspěšnější. Raketa odstartovala ve čtvrtek 30. 10. 1997 ve 14:34 SEČ z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. Na oběžnou dráhu se tak dostaly dvě nefunkční makety a malý experimentální vědecký satelit. Motory rakety však ukončily činnost o 7 sec dříve a dosáhla výšky jen 27000 km místo plánovaných 35000 km. Důvodem byla přílišná rotace kolem podélné osy.", "Třetí zkušební, tzv. kvalifikační let odstartoval 21. října 1998 a byl naprosto úspěšný. Proto byla raketa kvalifikována pro komerční lety.", "Raketa Ariane 5 s označením AR-503 absolvovala první, úspěšný let 10. prosince 1999, když na oběžnou dráhu vynesla družici XMM. Raketa se také měla používat jako nosič evropského raketoplánu Hermes, projekt byl však zrušen. V letech 2010-2014 Ariane 5 vynesla nebo vynese na oběžnou dráhu geostacionární družice indického geolokačního systému GAGAN.", "Raketa je využívána k vynášení bezpilotních lodí ATV, např. 5. června 2013 dopravila k ISS loď ATV-4 Albert Einstein." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Využití.", "Platidlo a hodnota.", "Mineralogie." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Palladium izoloval v roce 1803 anglický chemik William Hyde Wollaston. V roce 1804 jej pojmenoval podle planetky Pallas objevené roku 1802. Jedná se o ušlechtilý, odolný, kujný a tažný kov, elektricky i tepelně středně dobře vodivý. Společně s rhodiem a rutheniem patří do triády lehkých platinových kovů. V přírodě se vyskytuje zejména ryzí, i když téměř vždy ve směsi s jinými drahými kovy. Odhad průměrného obsahu palladia v zemské kůře činí přibližně 0,0075–0,01 ppm (mg/kg). Údaje o koncentraci v mořské vodě nejsou dostupné, protože tato hodnota leží pod mezí detekce i těch nejcitlivějších analytických technik. Předpokládaný výskyt palladia v okolním vesmíru je uváděn přibližně jako 1 atom Pd na 30 miliard atomů vodíku. Snadno se rozpouští v lučavce královské i koncentrované kyselině dusičné. Zajímavá je schopnost palladia pohlcovat značné objemy plynného vodíku. Palladium vykazuje také dobré katalytické vlastnosti a to jak ve sloučeninách, tak jako kovové.", "Zásadní využití má palladium v chemickém průmyslu, kde se v nejrůznějších podobách používá jako velmi účinný katalyzátor v řadě organických syntéz. Nejčastěji se přitom uplatňuje při hydrogenacích organických sloučenin, kdy je do molekuly zaváděn atom vodíku. Společně s platinou se využívá i v katalyzátorech výfukových plynů, které slouží k odstranění nežádoucích látek jako nespálených uhlovodíků a oxidu uhelnatého z výfukových plynů. V omezené míře se palladium používá jako součást slitin pro výrobu šperků, především tzv. \"bílého zlata\", kde slouží jako náhrada levnějšího avšak potenciálně toxického niklu. Poměrně rozšířené jsou dentální slitiny na bázi palladia a stříbra, které slouží jako náhrada dražších slitin na bázi zlata. Palladium se také (i když ne tak často) obchoduje jako drahý kov(investiční kov), podobně jako zlato, stříbro, platina nebo rhodium.", "Palladium je sice drahým kovem, kujným, vhodným pro ražbu, ale pro ražbu mincí nebyl a ani není moc oblíbený, pro svoji spíše šedou barvu. V současné době se používají platinové a palladiové mince spíše jako sběratelské, či investiční mince. Mince z palladia se razí spíše v malých rozměrech. Cenu palladia tak z velké části určuje nedostatek kovu díky poptávce automobilového průmyslu způsobené přísnějšími ekologickými normami a na druhé straně omezený objem těžby. XPD je kód 1 trojské unce palladia jako platidla podle standardu ISO 4217.", "Vyskytuje se ryzí a bývá v určitém procentu vždy přítomno v horninách obsahujících platinu a rhodium. Suverénně největším dodavatelem palladia na světový trh je Rusko, které těží na Sibiři 44 % světové produkce palladia. Za ním následuje Jižní Afrika se 40 %, Kanada s 6 % a USA s 5 %. Jde o jediné velké producenty tohoto prvku Poměrně často doprovází palladium v malém procentu rudy niklu a mědi a je při metalurgickém zpracování těchto rud také získáváno. Několik ložisek tohoto typu je vytěžováno především v Kanadě." ] }

{ "title": [ "Název.", "Geografie.", "Zahrady.", "Podnebí.", "Historie.", "Obyvatelé.", "Jazyk.", "Armáda a policie.", "Soudy a kriminalita.", "Ekonomika.", "Kultura.", "Infrastruktura." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Název Vatikán pochází od pahorku \"Vaticanus Mons\", na kterém se nachází, a je odvozeno ze starolatinského \"vates\" (věštec) a doslova znamená \"Pahorek věštců\". Odkazuje do dob starověkého Říma, kdy na něm stávala věštírna. Bažinatá část pod pahorkem se nazývala \"Campus Vaticanus\" (Vatikánské pole) a obě byly ještě v dobách pozdního císařství vně Aurelianových hradeb.", "Části tohoto státu tvoří bazilika sv. Petra, Apoštolský palác, Sixtinská kaple a další přilehlé stavby.", "Významnou část území tvoří Vatikánské zahrady, které zaujímají 23 ha celkové rozlohy státu. Tyto prostory byly vytvářeny během období renesance a baroka. Můžeme zde najít spoustu kašen a soch. Nejvyšší bod se nachází v 60 m n. m. Zahrady jsou ohraničeny kamennou zdí.", "Vatikán se nachází v oblasti mírného středozemního podnebí. Zimy jsou mírné, deštivé a probíhají od září do zhruba poloviny května. Letní, suché a horké období trvá od druhé poloviny května do září.", "Na dnešním vatikánském území vznikla velmi brzy křesťanská svatyně u hrobu svatého Petra, který byl podle tradice v sousedním Neronově cirku umučen. Tento hrob by se měl nacházet v tzv. \"Vatikánské nekropoli\" pod kryptami chrámu svatého Petra, tedy v místech starověkého pohřebiště, které u Vatikánského pahorku vzniklo za časů císaře Caliguly. V 6. století byl zbudován vatikánský palác, nicméně až do roku 1308, kdy se z bezpečnostních důvodů odstěhovali do Avignonu, byl papežským sídlem většinou Laterán. Teprve od návratu roku 1377 je Vatikán stálým sídlem papežů. Dnešní vatikánský stát nahradil Papežský stát (\"Patrimonium sancti Petri\", \"Stati pontifici\"), který se zformoval v polovině 8. století na základě tzv. Pipinovy donace jako území na Apeninském poloostrově, které bylo pod přímou světskou vládou římského biskupa (papeže). Jeho územní rozsah se během století měnil. V roce 1860 byla většina území papežského státu připojena k Italskému království, město Řím až roku 1870. Papežský stát se ovšem snažil uchovat si diplomatické styky a postavení subjektu mezinárodního práva a většina států mu toto postavení nikdy neodepřela. Od poloviny 9. století byl Vatikán začleněn do městských hradeb, které byly několikrát obnoveny v 16. a 17. století. Pahorek Vatikán a některá exteritorální území byla navrácena pod papežskou správu smlouvami s Itálií dne 11. února 1929 – tzv. Lateránské smlouvy. Itálie toto narovnání Vatikánu nabízela již v 19. století, papežové však ještě doufali v obnovení Papežského státu, a proto na podobné dohody nechtěli dlouho přistoupit. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984.", "Vatikán má přes 800 občanů, z nichž většinu tvoří diplomaté (nunciové), kteří žijí v jiných zemích. Zbytek tvoří jednak kardinálové a hodnostáři papežských grémií, jednak úředníci a 101 členů Švýcarské gardy. Dalších asi 2 500 zaměstnanců, kteří zde pracují, žije v Římě a okolí.", "Vatikán nemá stanovený úřední jazyk. Ale na rozdíl od Svatého stolce, který využívá latinu, se k běžné komunikaci používá italština. Švýcarská garda dostává povely v němčině. Každý příslušník této gardy pak skládá svou přísahu v mateřském jazyce např. v němčině, italštině, francouzštině.", "Jedním ze symbolů Vatikánu je Švýcarská garda, vojenská jednotka Svatého stolce, jejíž zodpovědností je osobní bezpečí papeže a lidí pobývajících na území městského státu. Papežská švýcarská garda vznikla na základě smlouvy s katolickými kantony Švýcarské konfederace z roku 1506. Její příslušníci se vyznamenali během plenění Říma roku 1527. Všichni rekruti musí být katolického vyznání, nesezdaní muži švýcarské národnosti, kteří dokončili základní vojenskou službu ve Švýcarské armádě, mezi 19 a 30 lety, a nejméně 174 cm vysocí. Členové gardy jsou vybaveni střelnými zbraněmi, tradičně také halapartnami, a vycvičení jako bodyguardi. V minulosti k ozbrojeným složkám Papežského státu patřili také Papežští zuávové, Palatini, Jízdní garda a Korsická garda. Všechny vojenské složky s výjimkou Švýcarské gardy byly v roce 1970 papežem Pavlem VI. rozpuštěny a policie byla přesunuta z vojenské do civilní sféry. Corpo della Gendarmeria je četnictvo, policie a bezpečnostní jednotka Města Vatikán a jeho exteritoriálních majetků. Jejím úkolem je dohled nad veřejným pořádkem, kontrola hranic, dodržování zákonů, dopravní kontrola a kriminální vyšetřování v Městském státu Vatikán včetně bezpečnosti papeže mimo území Vatikánu. Sbor má 130 členů a je na rozdíl od Švýcarské gardy podřízen vedení Městského státu Vatikán.", "Vatikánský soudní systém naposledy reformoval papež František zákonem vatikánského státu č. CCCLI z března 2020. Vatikán představuje stát s poměrně vysokou kriminalitou (v přepočtu na obyvatele dvacetkrát vyšší než v Itálii). V drtivé většině to způsobují kapsáři, kteří okrádají poutníky a turisty. Většina z nich se před soud nikdy nedostane, protože jsou obtížně odhalitelní a navíc hranice Vatikánu na náměstí sv. Petra jsou blízko a nestřežené, takže mají obvykle spolehlivou možnost utéct. Pro případ, že jsou zločinci přistiženi, má Vatikán svého generálního prokurátora (aktuálně Nicola Picardi) a soudce (Gianluigi Marrone). Většinu jejich práce představují kauzy kapesních krádeží, ale výjimečně se objeví i jiné případy. U těch často může být problém v tom, že Vatikán nemá komplexní zákony, kauzy jsou pak řešeny často za použití mezinárodních smluv a některých velmi vágních ustanovení, které vatikánský trestní zákon obsahuje. Příkladem může být bývalý zaměstnanec Vatikánu (krátce před svým zadržením propuštěný pro trestní stíhání v Itálii), který byl přistižen při držení drog, což zákony Vatikánu neřeší. Byl odsouzen na 4 měsíce do vězení na základě mezinárodní protidrogové konvence a trestního zákona, který umožňuje udělit tento trest v případě jednání zákonem přímo nejmenovaného, pokud „ohrožuje zdraví, morálku a víru“.", "Ekonomika Vatikánu má unikátní nekomerční ráz. Oficiální měnou je od roku 1999 euro, které nahradilo vatikánskou liru. Vatikán razí vlastní typ euromincí, jejich produkce je však přísně limitována. Díky tomu jsou mince, podobně jako vatikánské známky, vyhledávány sběrateli. Vatikán má vlastní banku IOR a dokonce i bankomat, pravděpodobně jediný s instrukcemi v latině. Jeho příjmy tvoří hlavně turistický ruch, pronájem nemovitostí, dary a příspěvky národních církví.", "Vatikán je domovem jedněch z nejslavnějších uměleckých památek na světě. Bazilika sv. Petra, k jejímž architektům patří Donato Bramante, Michelangelo Buonarroti, Giacomo della Porta, Carlo Maderno a Gian Lorenzo Bernini, je skvostem renesanční architektury. Sixtinská kaple je známá svými freskami, od umělců jako byli Perugino, Domenico Ghirlandaio a Sandro Botticelli. Na stropě je proslulá nástěnná malba \"Poslední soud\" od Michelangela. K umělcům, kteří vyzdobili interiéry dalších prostor ve Vatikánu, patří i Raffael Santi a Fra Angelico. Mimořádný historický, vědecký a kulturní význam mají též Vatikánská apoštolská knihovna a sbírky Vatikánských muzeí. V roce 1984 byl Vatikán zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jde o jediný zápis celého státu na tento seznam.", "Od roku 1929 má Vatikán vlastní malé nádraží, které však slouží hlavně k přepravě nákladů a jen zcela výjimečně k osobní dopravě. V roce 1976 nechal papež Pavel VI. ve Vatikánských zahradách vybudovat heliport, který slouží pro krátké lety vrtulníkem. Městu slouží nezávislý moderní telefonní systém, vatikánská lékárna a pošta. Poštovní systém byl založen v roce 1929 a je občas označován za nejlepší na světě. Vatikán také disponuje vlastní internetovou doménou 1. řádu „.va“ a předponou Mezinárodní telekomunikační unie „HV“, která je občas využívána radioamatéry. Radio Vatikán vysílá na krátkých, středních i velmi krátkých vlnách a na internetu. Jeho vysílače jsou umístěny na italském území. Televizní vysílání připravuje Vatikánské televizní centrum Telepace a italská veřejnoprávní televize RAI která vystupuje pod názvem Rai Vaticano." ] }

{ "title": [ "Vzestup Karla Velikého.", "Vláda.", "Reforma státní správy.", "Karolínská renesance.", "Vztah k českým dějinám.", "Svatořečení.", "Potomci.", "Karlův odkaz.", "Hrdina chansons de geste." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Karel se narodil patrně roku 747 (uvádí se také 742, 748 či 751). Nebyl Němec, ale Frank, tedy romanizovaný Germán. V Karlově franské říši se úřadovalo latinsky, různé dialekty (franský, saský, bavorský, fríský, durynský, alamanský, langobardský) tu zněly vedle dialektů galských, románských a slovanských. Byl synem majordoma a pozdějšího franského krále Pipina III. Krátkého a Bertrady, dcery hraběte Heriberta z Laonu. Pipinovým otcem byl Karel Martel, vysoce postavený úředník, kterému se podařilo po více než 200 letech sjednotit všechny Franky (dobyl říši Langobardů), christianizoval germánské kmeny na severovýchodě říše (saské války), porazil samostatné vévody vzdorující království (hlavně Bavorsko), a začlenil jejich území do franské říše. Po smrti Pipina roku 768 přebral Karel Veliký společně se svým bratrem Karlomanem vládu. Ten nicméně roku 771 zemřel. Po bratrově smrti se stal jediným vládcem franské říše. Byl příslušníkem dynastie Karlovců, která vystřídala 752 Merovejce. Karel Veliký proslul nejen jako válečník a dobyvatel, ale také jako významný vládce a zákonodárce. V Cáchách založil dvorskou školu a císařský palác. Na svůj dvůr zval významné učence (např. Alkuina z Yorku, Pavla Jáhna, Petra z Pisy, Angilberta a Einharda). Ač byl sám negramotný, pečoval o rozvoj umění a řemesel, zmírnil kruté zákony, klášterům nařídil opatřovat knihy a zbývat se školním vzděláváním. Měl 5 legitimních žen a navíc 4 družky (církev to označoval za nezdrženlivost). Životopis Karla Velikého \"Vita Karoli Magni\" po jeho smrti sepsal učenec a básník Einhard.", "Za vlády Karla Velikého dosáhla Franská říše největšího územního rozmachu. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil. Přes třicet let vedli franští bojovníci urputné boje na východě za Rýnem s germánskými Sasy, se kterými Karel svedl celkem osmnáct bitev. Pokračoval v otcově expanzívní politice, 774 dobyl langobardské království, 778 poražen při výpravě na Pyrenejský poloostrov, později rozšířil území k Ebru. V letech 772-799 tak podnikali Frankové pod vedením Karla Velikého téměř každoroční válečné nájezdy do pohanského Saska, aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanské náboženství a obřady, které byly duchovním tmelem saského odboje. Povstání pohanských Sasů byla exemplárně trestána - podle \"Annales regni Francorum\" dal Karel roku 782 po bitvě u Verdenu (nedaleko Brém) popravit 4 500 Sasů, kteří se proti němu a jeho christianizaci vzbouřili. Sasko se Frankům podařilo christianizovat až když zničili významné saské obětiště Irminsul (snad jižně od Paderbornu, patrně strom nebo kmen) a vyhlásili trest smrti za jakýkoliv projev pohanství (dle \"Capitulatio de partibus Saxoniae\"). Na území dnešního Maďarska se králi podařilo úplně zničit říši Avarů, kočovného národa původem ze stepí střední Asie. Pokoušel se také o výpravy proti Slovanům v našich zemích, ale tady byl odražen a spokojil se s mírovými poplatky - tzv. tribut pacis. Roku 789 si Karel podrobil slovanské Obodrity, kteří mu platili tribut a pomáhali mu v bojích proti Sasům. V severní Itálii ovládl království germánských Langobardů a sám se prohlásil jejich králem. Pronikl až na Pyrenejský poloostrov, kde válčil proti umajjovskému Córdobskému emirátu. Karlovo první tažení na Pyrenejský poloostrov však skončilo tragicky. Zadní voj franského vojska byl tehdy přepaden a vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel, prefekt bretaňské marky Roland (o tři století později napsal neznámý patrně francouzský kněz hrdinský epos \"Píseň o Rolandovi\", v němž oslavuje hrdinu, jenž do posledního dechu bojuje za svého krále). Franská říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. 25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v Římě Karla Velikého na císaře říše římské. Tak došlo v západní Evropě (324 let od pádu Západořímské říše) k obnovení císařství a posléze ke vzniku Svaté říše římské. Karel se i po císařské korunovaci snažil být především vládcem Franků. Rozlehlou říši rozdělil na hrabství, která spravovala hrabata vybíraná panovníkem. V pohraničí byly místo hrabství zřizovány marky v čele s markrabími. Marky byly obsazovány vojáky, kteří měli za úkol bránit říši před útoky zvenčí. Středisky správy byly královské dvorce s palácem, rozmístěné v různých částech země. K nim příslušely statky. Kontrolu nad celým územím prováděl král, který se svou družinou zemi objížděl. Říše neměla hlavní město, v němž by trvale sídlil. Při tehdejší malé úrodnosti totiž početný královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí. Panovník byl proto nucen cestovat po statcích (falcích), na nichž mu poddaní vždy přichystali dostatek obživy a čerstvé koně pro něho osobně i jeho družinu. Karel ovšem nejraději pobýval v Cáchách, kde si nechal postavit výstavní císařský palác. Je pohřben v cášské katedrále Panny Marie, kterou sám založil. Po smrti jeho syna Ludvíka Pobožného byla franská říše rozdělena na tři části - západofranskou, středofranskou a východofranskou. Rozdělili si ji tak Ludvíkovi synové Verdunskou smlouvou roku 843.", "V důsledku neustálého rozpínání Franské říše byl Karel Veliký nucen provést reformu státní správy. Říše byla tedy rozdělena na jednotlivá hrabství, která spravovala hrabata podřízená vládci. Pohraniční území, která byla ohrožována častými vojenskými vpády, byla rozdělena na marky, což byly vlastně vojenské oblasti, v jejichž čele stál vévoda či markrabě, který byl rovněž podřízen panovníkovi. Na hranicích byla tedy neustálá přítomnost vojenských jednotek. Dalším bodem reformy státní správy byla povinnost umět číst a psát pro státní správu. Karel Veliký (který sám patrně psát neuměl) chtěl tímto novým nařízením zvednout úroveň vládnutí ve své říši.", "Dvůr Karla Velikého se stal významným střediskem kultury, jakou bychom v tehdejší Evropě – s výjimkou Byzance – marně hledali. Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům, kteří potřebovali číst církevní spisy, především Bibli, aby ji mohli vykládat věřícím. Teprve ve franské říši za panování Karla Velikého a mnohdy právě z jeho popudu došlo k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Tato snaha o obnovu kulturního života bývá nazývána karolínskou renesancí (znovuzrození, ve smyslu obnovení antické kultury). Karolínská doba však nevzkřísila ducha antické vzdělanosti, spíše se jím jen inspirovala a snažila se ho napodobit. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k vytvoření románského slohu. V tomto období vzniklo i nové písmo, zvané Karolínská minuskule. Novými nositeli kultury se staly především kláštery. V jejich písařských dílnách (skriptoriích) se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Šlo především o biblické texty, ale také o spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné latiny – jazyka církve. Svým obsahem byla antická díla chápání středověkých křesťanů již značně vzdálená. Díky těmto opisům se však řada z nich dochovala. Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Ke svému dvoru povolal mnohé učence z Anglie, Itálie a Španělska. Ti pak působili na církevních školách i v Karlově družině. Jedním z nich byl všestranně vzdělaný anglosaský mnich Alkuin z Yorku, Karlův přítel. Právě on nepochybně podnítil vznik řady významných děl v oblasti umělecké, literární i stavební. Do okruhu rádců Karla Velikého patřil také učenec a básník Einhard. Po císařově smrti sepsal jeho životopis \"Vita Karoli Magni\", který se stal jedním z nejpozoruhodnějších literárních děl své doby. Dvůr Karla Velikého patřil k nejbohatším v Evropě.", "Války proti Avarům v roce 791 se s velkou pravděpodobností účastnili i Češi. V roce 805 přivedl Karel do Čech trojí vojsko, které se spojilo někde u soutoku Labe a Ohře. Asi 30 tisíc bojovníků oblehlo hradiště, které se v kronikách nazývá Canburg (popisují \"Annales Mettenses priores\" a \"Chronicon Moissacense\"). Češi se jim nemohli postavit v otevřeném boji, ale hradiště po 40 dnů ubránili. Při obraně města údajně zemřel i český kníže Lech, je ale možné, že pouze došlo k chybě v překladu, slovo mohlo původně odkazovat na slovanské pojmenování funkce. Karlova armáda sice vyplenila okolí po obou březích Labe, ale pro nedostatek potravy se musela vrátit domů. Výprava následující rok pokračovala pod vedením Karlova syna Karla Mladšího, a aby v Čechách po druhém vyplenění nepropukl hladomor (popisují říšské anály \"Annales regni Francorum\" a \"Chronicon Gothanum\"), Češi se podřídili a přistoupili na placení tributu.", "Roku 1165 prohlásil kolínský arcibiskup na podnět císaře Fridricha I. Barbarossy Karla Velikého za svatého. Stalo se tak proti vůli tehdejšího papeže Alexandra III., zato svůj souhlas k této kanonizaci dal vzdoropapež Paschalis III. Církev svatořečení Karla Velikého tolerovala od roku 1176 s tím, že bylo oficiálně pouze povoleno, nikoliv uznáno. Císař není zapsán v seznamu svatých římské církve. Obraz Karla Velikého jako panovníka-světce vytvořil pro kapli svatého Kříže na hradě Karlštejně dvorní malíř Karla IV. Mistr Theodorik. Je mu též zasvěcen význačný kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na pražském Novém Městě. Pražští cínaři, konváři a mosazníci jej uctívali jako patrona svého cechu", "První manželství s dcerou (zřejmě Gerbergou) krále Langobardů Desideria dojednala Karlova matka Bertrada v roce 770. Princezna však skončila v klášteře a Karel se v roce 771 oženil s třináctiletou Hildegardou, dcerou avarského markraběte Gerolda. Alemanská princezna je považována za Karlovu velkou lásku a ve franských pramenech je jako první manželka nazývána královnou. Hildegarda zemřela v pětadvaceti letech a dala život devíti dětem. Třetí manželka Saska Fastrada zemřela v roce 794 a čtvrtá Alemanka Luitgarda roku 800 jako bezdětná. Po její smrti sice Karel uvažoval o sňatku s byzantskou císařovnou Irenou, ale ta byla roku 802 svržena, a tak zůstal vdovcem. Kromě devíti dětí z manželství s Hildegardou a dvou dcer z manželství s Fastradou měl Karel řadu nemanželských potomků. Nejstarším z těchto dětí byl znetvořený Pipin zvaný \"Hrbatý\" (770–811) ze vztahu s konkubínou Himiltrudou. Karel Veliký se také ucházel o ruku sličné Amalbergy, která jej však odmítala kvůli lásce ke Kristu, on jí při pokusu o únos zlomil ruku.", "Franská říše v době Karlovy vlády dosáhla rozlohy 1 200 000 km2, patřilo do ní území od dnešní Francie až k západním hranicím České republiky. Na tuto říši se odkazuje Evropská unie jako ke svému předchůdci. V tomto duchu se každoročně v Cáchách uděluje nejprestižnější evropské ocenění, Cena Karla Velikého. Jedna z hlavních budov Evropské komise v Bruselu nese název Charlemagne building.", "Kolem postavy Karla Velikého, jeho předků a potomků vzniklo více než sto velkých epických skladeb starofrancouzské hrdinské epiky (převážně z 12. a 13. století), tzv. \"chansons de geste\", zařazených do tří základních cyklů, ve kterých není Karel Veliký vždy zcela kladnou postavou. Nejvýznamnější je z tohoto hlediska \"Královský (karolínský) cyklus\", kam patří nejznámější \"chanson de geste\" \"Píseň o Rolandovi." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Básnické dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Otec byl správcem libochovického šlechtického panství. Když bylo Janu Evangelistovi šest let, jeho otec zemřel. V jedenácti letech Purkyně odešel za vzděláním k piaristům (konkrétně na piaristickém gymnáziu v Mikulově, studoval také ve Staré Vodě pod vedením Jana Františka Hanela), ve dvaceti však z řádu odešel. Živil se jako vychovatel v šlechtických rodinách, jeden z jeho zaměstnavatelů nasměroval Purkyňův zájem směrem k lékařství. Už v prvním ročníku pražského studia mu ve Vídni vyšla první báseň \"Orážení obrazu bez konce\". Doktorskou práci \"O zření v ohledu subjektivním\" obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě. Pro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Teprve na mocnou přímluvu několika osob (pruský ministr kultury a vzdělávání Karl vom Stein zum Altenstein (1770–1840), lékař Johann Nepomuk Rust (1775–1840), vedoucí pruského vysokoškolského oddělení Johannes Schulze (1786–1869), přírodovědec Karl Asmund Rudolphi (1771–1832) a údajně i na přímluvou Goethovu, který také studoval proces vidění) byl angažován na univerzitu mimorakouskou, do tehdy pruské Vratislavi. V roce 1827 se oženil s Julií Rudolphi (1800–1835), dcerou svého zastánce, v Berlíně působícího přírodovědce švédského původu Karla Asmunda Rudolphi (1771–1832). Měli spolu dvě dcery a dva syny. Ve Vratislavi mu na choleru zemřela manželka a obě dcery, zbyli mu dva synové. Starší syn Emanuel (1831–1882) se stal přírodovědcem, mladší syn Karel (1834–1868) vynikl jako malíř. Otec jej celý život finančně podporoval a nakonec i přežil. Ve Vratislavi získal roku 1832 výkonný mikroskop. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Ve Vratislavi také odváděl tvrdou badatelskou práci, která z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky (vnímání světla okem), Purkyňův jev (vnímání barev okem) a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů. V práci \"O spánku, snech a stavech příbuzných\" z roku 1857 Purkyně zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Předjímá tím budoucí Freudovy úvahy o snu, ale i Jungovu teorii kompenzační funkce snu. Ve stati \"Individuální duševní ústroj člověka\" (1864–1866) Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky – \"antropologickou\", která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a \"psychologickou\", jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování. Třetí možností je \"fenomenologická\" metoda, která hledá souvislosti mezi výjevy duševního života. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti. Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. Stal se členem londýnské Královské společnosti a vídeňské a pařížské akademie věd. Roku 1853 založil časopis Živa. Ve 40. letech 19. století Purkyně sestrojil kinesiskop, u něhož použil rotační závěrku používanou následně u kinematografů. Lze ho považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky (považované v té době za zábavnou hračku) pro výuku vědeckého oboru. Sám ale předpověděl, že se tento postup stane svébytným druhem v umění. Zapojil se do vzniku tělovýchovné organizace Sokol v Praze. Za jeho vynikající zásluhy v oblasti vědy a vyučování mu císař František Josef I. 22. dubna 1868 udělil rytířský kříž Leopoldova řádu, vysoce prestižní ocenění, které osoby jeho společenského postavení obvykle nezískávaly. 31. května následujícího roku požádal již těžce nemocný Purkyně na základě tohoto řádu o povýšení do rytířského stavu. Udělen mu byl listinou z 15. července 1869, čím zároveň získal i erb: \"Modrým kosmým břevnem stříbrno-červeně dělený štít s červenou hvězdou ve stříbrném a stříbrnou v červeném poli. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s modro-stříbrnými přikrývadly jsou modro-stříbně a stříbrno-modře dělená křídla, mezi kterými se vidí stříbrná hvězda. Z levé přílby s červeno-stříbrnými přikrývadly vyrůstá stříbrný lev s červeným jazykem.\" J. E. Purkyně v Praze žil a zemřel ve Spálené ulici, což připomíná pamětní deska poblíž stanice metra Národní třída. Pochován je na vyšehradském hřbitově. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací.", "Jan Evangelista Purkyně se celý život věnoval také básnické tvorbě (v mládí měl dokonce v úmyslu se stát výlučně spisovatelem, doloženě se několikrát v mládí podepsal \"J. Purkyně, Dichter\"), jeho básně a básnické překlady vyšly v jedenáctém svazku jeho sebraných spisů v roce 1968. Za svého života publikoval spíše jen v časopisech a dnes je jeho básnická tvorba v podstatě zapomenuta (převažuje v ní reflexivní a příležitostná lyrika, básně oslavující pantheistický pohled na svět, popisná lyrika po vzoru M. Z. Poláka a také satirické epigramy makarónským veršem, který Purkyně nazýval \"hybridka\" – hybrid dvou jazyků). Okrajově se věnoval také básnické tvorbě pro děti pod vlivem Františka Douchy. Byl významným překladatelem poezie z němčiny a italštiny, mj. lyrických básní Friedricha Schillera. Jako vůbec první přeložil do češtiny \"Osvobozený Jeruzalém\" Torquata Tassa (z překladu byl za jeho života publikován jen první zpěv). Napsal také autobiografické spisy a slavistické práce. Velkou překážkou ve vnímání jeho textů, ať původních, či přeložených, je pro moderního čtenáře hojné užívání mnohdy velmi nepřirozených neologismů a podivných slovních tvarů. V původní i přeložené tvorbě používal zejména časoměrný verš, který již česká poezie nevyužívá. Purkyně o této vadě věděl, a proto za svého života publikoval jen několik svých básní v časopisech; většina jeho básnické tvorby proto stále zůstává v rukopise. Jeho překlady z Friedricha Schillera nicméně zůstaly až do konce 19. století nepřekonány." ] }

{ "title": [ "Zikmund Lucemburský jako středoevropský politik.", "Biografie.", "Dětství.", "Uherský král.", "Vztahy s Václavem IV..", "Papežské schizma.", "Císař a husité.", "Legitimní český král.", "Zikmund dnes." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo \"„liška ryšavá“\", ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti. Mluví se o něm jako o \"„posledním císaři středověku“\" (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji) a reforma říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403–1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských. Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.", "", "Zikmund se narodil v Norimberku císaři Svaté říše římské Karlu IV. a jeho čtvrté manželce Alžbětě Pomořanské, vnučce polského krále Kazimíra III. Velikého. Byl pojmenován podle sv. Zikmunda, oblíbeného světce a patrona jeho otce. Svou přezdívku, liška ryšavá, získal již za svého dětství kvůli barvě svých vlasů.", "Už v roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Desetiletý Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval. V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem a místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. 15. listopadu 1385 si Zikmund vynutil sňatek s Marií (svatba proběhla ve slovenském Zvolenu) a získal tak uherský trůn. Po zajištění podpory šlechty se nechal korunovat uherským králem 31. března 1387 v Székesfehérváru (česky: Stoličný Bělehrad). V roce 1387 byla jeho manželka Marie i se svou matkou, Alžbětou Bosenskou, zajata během rebelie záhřebským biskupem. Marie byla brzy osvobozena, ale její matka i nadále zůstala v zajetí. Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovil smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi.", "Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady, Václava kvůli jeho odporu nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili. Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. byl Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. listopadu 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.", "Jako římský král se Zikmund snažil o odstranění papežského schizmatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace v církvi se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Koncil roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže 11. listopadu 1417 zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Na jednání v Kostnici měl obhájit své učení Jan Hus, kterému na cestu vydal Zikmund ochranný glejt. Byl ale nařčen z kacířství a 6. července 1415 upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.", "Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království. Katolická šlechta ho očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu. V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem (korunoval jej pražský arcibiskup Konrád z Vechty), neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala. Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.", "Dne 31. května 1433 byl Zikmund papežem Evženem IV. korunován na římského císaře. Po bitvě u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. Dne 6. srpna 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky basilejského koncilu a husitů), následovala jednání o podmínkách přijetí císaře Zikmunda za českého krále a jeho slavnostní přijetí v ceremoniálu na jihlavském náměstí 14. srpna 1436. Na sněmu 30. září 1437 byla proti Zikmundovi vznesena celá řada stížností – například, že dal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé. Zikmund se chystal zajistit dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtovi, snažil se vyhnout politickým ambicím své druhé ženy Barbory a jejího synovce Oldřicha. Poslední slavný Lucemburk zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437 na své cestě do Uher. Byl pohřben v katedrále ve Velkém Varadíně, hned vedle hrobky sv. Ladislava. Zikmund nezanechal mužského potomka, jím vymřela linie Lucemburků. Posledním známým potomkem lucemburského rodu byl nemanželský syn Prokopa Lucemburského benediktinský mnich v Monte Casinu Jiří Lucemburský, který dědická práva na majetky svých předků vzhledem ke svému nelegitimnímu původu nemohl uplatňovat.", "Jednou z hlavních postav komiksu \"Opráski sčeskí historje\" je Zmikund. Autor v těchto zdánlivě hloupých obrázcích ukazuje, že dějiny mohou být vykládány i jinak, než se léta tradovalo." ] }

{ "title": [ "Volba prezidenta.", "Práva a povinnosti prezidenta.", "Výkonné pravomoci.", "Legislativní pravomoci.", "Soudní pravomoci.", "Zastupování prezidenta.", "Impeachment." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Volby prezidenta USA jsou nepřímé, tzn. že prezident není volen přímo občany, ale kolegiem volitelů, které tvoří volitelé (zástupci) jednotlivých států Unie. Prezidentem se může stát jen ten, kdo získá nadpoloviční většinu z 538 volitelů, tedy alespoň 270. Jedno funkční období trvá 4 roky a nikdo nesmí být zvolen na víc než dvě volební období. Toto ustanovení bylo ratifikováno v roce 1951 jako XXII. dodatek Ústavy. Do té doby šlo pouze o tradici nastolenou prvním prezidentem Georgem Washingtonem, proto mohl být Franklin Delano Roosevelt zvolen prezidentem čtyřikrát (1932, 1936, 1940 a 1944). Důvodem vícenásobného zvolení byla 2. světová válka. Podmínky pro zvolení za prezidenta upravuje Ústava Spojených států amerických, konkrétně: „Volitelnou na úřad prezidenta může být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením či měla toto občanství v době přijetí ústavy, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň čtrnáct let ve Spojených státech“. Prezident se funkce ujímá složením přísahy, která zní: „\"Slavnostně přísahám, že budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střežit a bránit ústavu Spojených států.“.\"", "Mezi hlavní prezidentovy povinnosti patří chránit Ústavu a prosazovat zákony schválené Kongresem (tato povinnost je ústavně zakotvená článkem, který ustanovuje že prezident \"pečuje o to, aby zákony byly svědomitě plněny\" ) Aby mohl tuto povinnost plnit, stojí v čele federální vlády - výkonné složky státní moci.", "Prezident je nejvyšší autoritou v řízení státních záležitostí a práce federální vlády. Z této pozice vydává takzvaná výkonná nařízení, která jsou pro federální úřady závazné. V době války nebo výjimečného stavu může Kongres udělit prezidentovi ještě širší pravomoci k řízení národního hospodářství a k ochraně bezpečnosti USA. Prezident jmenuje vedoucí všech ministerstev a úřadů a stovky dalších vysokých federálních úřadníků. Velká většina federálních zaměstnanců je však vybírána prostřednictvím systému státní služby, kdy jmenování a postup jsou založeny na schopnostech a zkušenostech. Prezident také sestavuje návrh federálního rozpočtu, který však podléhá schválení Kongresem. Prezident nese hlavní zodpovědnost za styky USA s cizími státy. Prezident jmenuje velvyslance a konzuly (kteří však musí být schváleni Senátem), a přijímá cizí velvyslance a jiné veřejné činitele. Spolu s ministrem zahraničí řídí všechny oficiální styky se zahraničními vládami. Účastní se konferencí na nejvyšší úrovni a přímých porad hlav států o hospodářských a politických problémech. Prostřednictvím ministerstva zahraničí je prezident zodpovědný za ochranu Američanů v zahraničí a cizích státních příslušníků v USA. Prezident rozhoduje o uznání nových států a nových vlád a sjednává smlouvy s jinými státy, které jsou pro Spojené státy závazné po schválení dvoutřetinovou většinou Senátu.", "Přestože Ústava stanoví, že „veškerá zákonodárná moc“ náleží Kongresu, má prezident jako tvůrce veřejné politiky významnou legislativní úlohu. Může vetovat kterýkoliv Kongresem schválený návrh zákona; k přehlasování veta je potřeba dvoutřetinová většina v obou komorách Kongresu. Ve výroční zprávě a zvláštních zprávách Kongresu může prezident navrhnout zákony, které považuje za nutné. Kdyby Kongres odložil projednávání těchto návrhů, má prezident pravomoc svolat zvláštní zasedání. Kromě toho může prezident jako hlava politické strany a představitel vlády USA ovlivňovat veřejné mínění, a tím také zákonodárné jednání v Kongresu.", "Mezi prezidentovy ústavní pravomoci patří jmenování federálních soudců včetně Nejvyššího soudu (které však podléhá schválení Senátem). Další významnou pravomocí je udělení plné nebo podmínečné milosti každému, kdo byl odsouzen pro porušení federálního zákona s výjimkou vlastizrady.", "Podle Ústavy se v případě uprázdnění funkce prezidenta úřadu pro zbytek funkčního období ujme jeho viceprezident volený současně s ním. Zákon Kongresu stanovuje pořadí nástupnictví, které se použije v případě, že toho viceprezident není schopen. Dále tuto problematiku upravuje XXV. dodatek Ústavy: „\"V případě zbavení prezidenta úřadu nebo v případě jeho smrti nebo rezignace stane se prezidentem viceprezident.\"“ „\"Kdykoli nastane uvolnění úřadu viceprezidenta, jmenuje prezident viceprezidenta, který se ujme úřadu, ihned po schválení většinou hlasů obou komor Kongresu.\"“ „\"Kdykoli prezident postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, a dokud jim nepředá písemné prohlášení o opaku, vykonává takové pravomoci a povinnosti viceprezident jako úřadující prezident.\"“ „\"Kdykoli viceprezident a bud' většina vedoucích sekcí exekutivy, nebo jiného takového útvaru, který může Kongres zákonem zřídit, postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že prezident není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, ujme se pravomocí a povinností úřadu viceprezident jako úřadující prezident.\"“ Dodatek byl využit šestkrát: Při neúspěšném atentátu na prezidenta Reagana 30. března 1981 nebyl XXV. dodatek uplatněn a viceprezident George H. W. Bush, který byl v té chvíli na palubě letadla z Texasu do úřadu, se neujal funkce úřadujícího prezidenta. Přesto k tomu byly právní předpoklady splněny. Prezident Reagan byl během chirurgického zákroku v bezvědomí. Operace skončila v 18:20 hodin místního času, ale prezident nenabyl vědomí před 19:30 hod. Viceprezident Bush, který se do Bílého domu dostavil v 19:00 hod, tak mohl uplatnit 4. oddíl dodatku, protože prezident nebyl schopen písemně požádat o předání výkonu funkce podle 3. oddílu. Této možnosti však nevyužil. V roce 1997 prezident Bill Clinton odmítl celkovou anestézii při operačním výkonu přišití utrženého čtyřhlavého stehenního svalu právě proto, aby nemusel přenést své pravomoce na viceprezidenta Gorea.", "Impeachment je jediným nástrojem, jak odvolat prezidenta Spojených států z úřadu. Prezident je po dobu výkonu funkce chráněn imunitou. Článek I. a II. Ústavy hovoří o typech provinění (těžký zločin, zpronevěra, vlastizrada...), procesu obžaloby (impeachment) a soudním řízení. Pro odvolání je nutné: Procesu odvolání byli podrobeni tři prezidenti. Andrew Johnson (1868) po odvolání ministra války a sporu se Senátem bez konkrétního obvinění, Bill Clinton (1998) po aféře s Monikou Lewinskou s obviněním z křivé přísahy a bránění spravedlnosti a od prosince 2019 Donald Trump po schválení ústavní žaloby Sněmovnou reprezentantů v bodech zneužití úřadu a obstrukcí vůči Kongresu. Richard Nixon se po obvinění z maření spravedlnosti, zneužití pravomoci a pohrdání Kongresem procesu vyhnul svým odstoupením v srpnu 1974." ] }

{ "title": [ "Rané dějiny, Kartáginci a Římané (do 5. století).", "Středověk (5. století – 1492).", "Vizigótské Španělsko.", "Al-Andalus – nadvláda Maurů.", "Reconquista.", "Počátky novověku (1492–1700).", "Na cestě ke světové říši.", "Za vlády Habsburků: vrchol a pád španělské moci.", "Panování Karla V. a Filipa II..", "Krize a úpadek.", "Doba osvícenství, revoluce a napoleonských válek (1700–1814).", "Španělsko v 19. století (1814–1921).", "Krize monarchie.", "První republika, restaurace monarchie.", "Diktatury a občanská válka (1921–1975).", "Režim generála Primo de Rivery.", "Druhá republika.", "Občanská válka.", "Diktatura Francisca Franca.", "Demokracie v konstituční monarchii (od 1975)." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Nejranější důkazy osídlení Pyrenejského poloostrova jsou jeskynní malby z paleolitu, nalezené v jeskyni Altamira v Kantabrii. Od kultur charakteristických pro severní část země se výrazně odlišovala pozdně neolitická kultura rozvíjející se kolem roku 3000 př. n. l. na jihovýchodě Španělska (Almería). Ta se vyznačovala silným severoafrickým vlivem, neboť právě na jihu zřejmě začalo osidlování země Ibery, údajně pocházejícími ze severní Afriky. Podle jiné teorie byli Iberové indoevropského původu. Domněnky o příbuznosti Iberů a dnešních Basků nejsou dosud nijak potvrzeny. Kolem roku 1000 př. n. l. se Iberové vyvinuli v nejvýznamnější etnický element na poloostrově. Řekové proto dali poloostrovu název „Iberský“. Od 11. století př. n. l. se na jižním pobřeží usazovali Féničané, jejichž kolonie \"Gades\" (dnes nazývaná Cádiz) se stala nejstarším městem Evropy. Zhruba od 7. století př. n. l. zakládali své obchodní stanice (například Málaga) na východním pobřeží také Řekové. Jiným národem, jenž měl rovněž velký podíl na kulturním vývoji na Iberském poloostrově, byli Keltové přicházející z Galie patrně od počátku 7. století. Zřejmě se zde částečně smísili s Ibery, z čehož vznikli Keltiberové. Po první punské válce (264 až 241 př. n. l.) začali severoafričtí Kartáginci systematicky zajišťovat svoji moc na Pyrenejském poloostrově. Po roce 237 př. n. l. ovládli jih", "", "V 5. století byla Římská říše v důsledku vnitřního rozkladu vystavena ničivým útokům germánských kmenů, které založily v různých částech impéria své nástupnické státy. V roce 406 překročily kmeny Vandalů, Svébů a Alanů zamrzlý Rýn a pronikly do římské Galie. O tři roky později zdolaly Pyreneje a vpadly do Hispánie, již strašlivě vyplenily. V západní polovině poloostrova vytvořili barbaři krátce trvající království, z nichž pouze svébské existovalo v Galicii až do konce 6. století. Někdejší římská provincie Baetica, rozkládající se v údolí řeky Guadalquivir, získala v této době název Andalusie, dokazující přítomnost Vandalů v tomto kraji. V roce 418 se Vizigóti se souhlasem západořímské vlády usadili v jižní Galii jako římští spojenci", "V roce 711 překročili muslimští Arabové a Berbeři z oblasti dnešního Maroka Gibraltarský průliv. Jejich velitel Tárik ibn Zijád se vylodil u Gibraltaru (\"Džebel el Tárik\" – „Tárikova skála“) a v létě roku 711 přesvědčivě zvítězil v bitvě u řeky Guadalete nad vizigótským králem Roderichem, jenž v boji padl. Muslimové rychle ovládli Toledo, odkud pokračovali ve výbojích na poloostrově. Příchozí Arabové resp. Berbeři (případně souhrnné označení Maurové) s sebou do Španělska přinesli také svoji kulturu a především náboženství – islám. Hlavním městem Al-Andalusu, jak Maurové nazývali Pyrenejský poloostrov,", "S vyháněním Maurů ze Španělska údajně začal vizigótský šlechtic a první král Asturie, zvaný Pelayo (vládl 718–737), který s nimi svedl vítěznou bitvu u Covadongy v roce 722. Pelayův zeť Alfonso I. dobyl téměř celou Galicii, včetně města Santiaga de Compostela, jež se stalo poutním místem kvůli zdejšímu hrobu svatého Jakuba. Přesto představa \"reconquisty\" jako určitého nepřetržitého a cílevědomého procesu trvajícího osm staletí je historicky nepřesná. Křesťanské státy v severním Španělsku se mezi sebou střetávaly takřka stejně často jako s muslimy na jihu. V roce 778 vytáhl franský král Karel Veliký se svým vojskem do severního Španělska. V dalších letech pokračovali Frankové ve svých tažení na poloostrov a odňali Maurům Barcelonu. Na počátku 10. století využil asturský král Alfonso III. úpadku španělských Umajjovců a posunul hranice království k řece Duero. Jeho syn García I. přemístil hlavní město na jih do Leónu a království tak bylo nadále známo pod tímto jménem. Království brzy rozšířilo své území východním směrem k městu Burgos. Na ochranu této nově dobyté země a zde usazených rolníků bylo vybudováno veliké množství hradů – kastelů, podle nichž byl tento kraj nazván Kastílie. Navarrský král Sancho", "", "Svatba Isabely Kastilské, dědičky Kastílie a Leónu, s Ferdinandem II., dědicem Aragonie, v roce 1469 znamenala počátek politického, náboženského a ekonomického sjednocování Španělska. Ve snaze omezit vliv šlechty a cortesů (sněmů) byla v zemi v roce 1480 zavedena inkvizice. Ta sloužila především v církevních záležitostech, avšak záhy se vyvinula v prostředek politického nátlaku vůči šlechtě. Moc šlechty byla rovněž podlomena zavedením systému pravidelného výběru daní a bouráním hradů. Po dobytí poslední maurské pevnosti – Granady – v roce 1492 vydali Isabela a Ferdinand edikt, jímž bylo Židům nařízeno přijmout křest, nebo opustit zemi. Nastalé stíhání a odchod sefardských Židů způsobily zemi nenapravitelné kulturní a hospodářské škody. Ve vztahu k Maurům byla do počátku 16. století zachovávána jistá míra tolerance. Přesto v roce 1499 bylo asi 50 000 Maurů v Granadě přinuceno kardinálem Cisnerosem v hromadném křtu ke konverzi. Během následného povstání byli všichni, kteří se", "Hlavním soupeřem Španělska byla na počátku 16. století Francie, s níž se Španělé střetávali na společné hranici a také ve sporných italských územích. Prostřednictvím dynastických sňatků navázalo spojenectví s jinými protifrancouzsky laděnými státy v Evropě. Mladší dcera královského páru Kateřina Aragonská se provdala za syna anglického krále Jindřicha VII., Artura, zatímco starší dcera Jana I. Kastilská si vzala Filipa I. Sličného, syna císaře Maxmiliána I. z rodu Habsburků. Po smrti Isabely Kastilské v roce 1504 se Jana stala královnou a Filip I., jako její manžel, králem Kastílie, čímž započala nová éra v dějinách země – vláda Habsburků.", "Když Filip v roce 1506 zemřel a jeho manželka Jana byla prohlášena za slabomyslnou, byl Ferdinand ustaven poručníkem jejich nezletilého syna a svého vnuka Karla V. (1516–1556). Po Ferdinandově smrti se Karel ujal vlády nad Kastílii a Aragonií, jež byly od tohoto okamžiku trvale spojeny. Roku 1519 byl zvolen králem Svaté říše římské a jako nejmocnější panovník své doby vládl říši, „nad níž slunce nikdy nezapadalo“. Španělská říše zahrnovala kromě vlastního Španělska i državy v Itálii, Americe, dále Burgundsko, Nizozemí a rakouské země (ty v roce 1521 přenechal svému bratrovi Ferdinandovi I., rozdělením moci nad habsburskými državami", "Filip III. (1598–1621) se odklonil od politiky svého otce a po většinu své vlády zastával mírový kurs. Ze Španělska bylo vypovězeno zbývajících 250 000 Morisků (pokřtěných Maurů), čímž bylo vážně oslabeno státní hospodářství. Španělsko dosáhlo za Filipa III. největšího kulturního rozkvětu, přičemž zde působili výjimeční jedinci, jako byli Miguel de Cervantes nebo El Greco. Rovněž Filip IV. (1621–1665) dával před politikou přednost kultuře a umění. Vládní záležitosti si vzal na starost králův důvěrník hrabě Olivares, jenž snil o obnovení habsburské světové říše a o vítězství katolicismu. Španělsko obnovilo válku s Nizozemím a navíc se připojilo na stranu rakouských Habsburků během třicetileté války. Španělské nároky na světovládu byly však pouhým přeludem, neboť jeho hospodářství bylo v této", "Karel určil svým dědicem Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. z rodu Bourbonů, který nastoupil jako Filip V. (1700–1746) na španělský trůn, ačkoli se odmítl vzdát nároku na francouzskou korunu. Ihned poté prohlásil Leopold I., habsburský císař Svaté říše římské, svého mladšího syna Karla za španělského krále. Podpory se mu dostalo ze strany koalice, v níž se spojila většina evropských států, aby čelila hrozícímu sjednocení Španělska a Francie. Válka o dědictví španělské začala lépe pro Bourbony, nicméně po porážce v bitvě u Höchstädtu v roce 1704 byli Francouzi a Španělé zatlačeni do defenzívy. V následujícím roce dobyli Habsburkové Barcelonu a opanovali také Katalánii. Poté, co se Francouzi úspěšně ubránili v bitvě u Malplaquet v roce 1709, nastal postupný rozpad protibourbonské koalice. Filip V. byl utrechtským mírem uznán španělským králem – ovšem za podmínky, že se Španělsko a Francie nikdy nespojí. Španělsko se navíc muselo vzdát svých území v Nizozemí a Itálii. Katalánie setrvala součástí království na rozdíl od Gibraltaru, jehož se zmocnila Velká Británie. Přestože první boubonský král nebyl nijak zvlášť významný, ze své vlasti přinesl zcela nový systém vlády a dodal rozvrácenému Španělsku novou energii a stabilitu. Francouzi a Italové, jež Filip dosadil do vrcholných funkcí ve správě a ve vojsku a mezi nimiž vynikal především Guilio Alberoni, nyní ve Španělsku zaváděli správní principy uplatňované ve Francii. Španělsko tak kráčelo ve šlépějích francouzského absolutismu. Obchod, výroba, věda a umění byly podporovány, přetrvávající lokální práva a výsady v Katalánii a Aragonii byly odstraněny a rovněž byl zaveden jednotný daňový systém (\"Decreto de Nueva Planta\"). Blahodárné účinky těchto opatření nebyly neomezené (státní finance se stále nacházely v troskách), královská vláda se přesto ukázala být až překvapivě pružná. Když však chtěla omezit přílišný vliv a zneužívání moci církve, narazila u lidu na všeobecný odpor, jemuž Filip V. raději ustoupil. Církev slavila svůj triumf nad královskou mocí, který zakonzervoval stávající pozici inkvizice. Španělské zásahy na straně Francie přispěly k opětnému získání kontroly nad Neapolskem a Sicílií. Vláda Ferdinanda VI. (1746–1759) byla pro zemi prospěšná, neboť se vyznačovala šetrností a dlouhým obdobím míru. Znatelný pokrok ve vývoji k modernímu státu znamenalo panování osvíceného absolutisty Karla III. (1759–1788). I přes své náboženské založení byl Karel státníkem, jenž se snažil Španělsko zreformovat a učinit ho rovnocenným ostatním evropským mocnostem. Účast Španělska na sedmileté válce proti Velké Británii po boku Francie zpočátku rušila jeho reformní činnost. Španělsko v této válce sice dočasně ztratilo Floridu, ale jako náhradu obdrželo rozlehlou Louisianskou kolonii západně od řeky Mississippi. V roce 1767 se Karlovi podařilo vypudit ze země jezuity. Tím byly odstraněny nebo omezeny nešvary a přehmaty duchovenstva, čímž se prohloubila spolupráce mezi státem a církví. Mnoho reforem zůstalo ovšem pouze na papíře, jelikož Španělsko si nadále zachovávalo svoji agrární podobu a postrádalo proto nezbytné kapacity k provedení reforem. Třicetileté Karlovo úsilí o rozvoj hospodářství a uvolnění obchodu s Amerikou přineslo tudíž jen částečně své ovoce. Nesporný pokrok ve vzdělávání obyvatelstva a posilování blahobytu země mohl přinést trvalé výsledky, pokud by byl Španělsku dopřán čas k pokračování v reformách. Nadějné začátky realizované za Karla III. přišly však za vlády jeho nástupce Karla IV. zcela nazmar.", "", "Po porážce Napoleona se chopil španělského trůnu Ferdinand VII. (1814–1833), který ale odmítl přísahat věrnost ústavě, dal rozehnat cortesy a pokračoval v autoritativním stylu vládnutí svých předchůdců. Španělsko se smířilo s Ferdinandovým odepřením ústavy, zatímco španělské kolonie v Americe nikoli. K potlačení revoluce v koloniích byly do Ameriky vysílány velké kontingenty vojáků. Nicméně Španělsko, hospodářsky rozvrácené válkou s Francouzi, nebylo schopné platit své vojáky a v roce 1820 vypukla ve vojsku v Cádizu vzpoura. Povstalci, v jejichž čele stál Rafael del Riego, snadno ovládli většinu země a přinutili krále přijmout ústavu z roku 1812. Tři roky trvající liberální vláda (tzv. \"trienio liberal\" v letech 1820-1823) vyústila v občanskou válku, jež se stala předzvěstí dalšího vývoje Španělska. Vláda liberálů, kteří evropským králům až příliš připomínali francouzské revolucionáře, skončila po intervenci francouzského vojska. Ferdinand byl znovu ustaven absolutistickým vládcem země, ovšem americké kolonie byly pro Španělsko ztraceny, když v roce 1824 poslední španělská armáda na americkém kontinentu podlehla revolucionářům vedeným Bolívarem a San Martínem v bitvě u Ayacucha. Období neklidu pokračovalo v celém následujícím desetiletí. Jelikož Ferdinand neměl", "V roce 1868 vypukla slavná revoluce, v jejímž průběhu se progresistas vedení generály Juanem Primem a Franciscem Serranem vzbouřili proti královně a přiměli Isabelu k odchodu do exilu. I přes odpor republikánů byla přijata ústava, jež přeměnila Španělsko v konstituční monarchii. Králem zvolily cortesy v roce 1870 prince Amadea, syna italského krále Viktora Emanuela II. Amadeus (1870–1873) nebyl ovšem schopen obnovit pořádek a na pozadí probíhající třetí karlistické války po několika měsících vlády abdikoval. Cortesy potom prohlásily Španělsko republikou a země se ponořila do naprostého chaosu, protože republikáni nedokázali vytvořit fungující vládu, která by zamezila povstáním socialistů a potlačila sílící karlisty. Když v lednu 1874 provedl generál Serrano úspěšný puč, první republika po pouhých 11 měsících trvání zanikla. Po úspěšném převratu v prosinci téhož roku byl Isabelin syn, Alfonso XII., dosazen na španělský trůn. Vláda Alfonse XII. (1874–1885) se vyznačovala vnitřní konsolidací a hospodářskou prosperitou. V roce 1876 byla vypracována nová ústava. Podle anglického vzoru byl vytvořen systém dvou parlamentních stran – konzervativců a liberálů, mezi nimiž nebyly téměř", "", "Rozhodující úder, který měl být konstituční monarchii nakonec osudným, přišel na počátku dvacátých let z Maroka. „Osvobozovací“ tažení proti berberským kmenům v pohoří Ríf se v roce 1921 zvrhlo v Annualu ve vojenskou katastrofu. Rifští rebelové vedení Abd al-Karímem zde pobili kolem 12 000 španělských vojáků. Porážka jasně odhalila rozsah slabosti a nevýkonnosti španělské vojenské mašinérie a znamenala definitivní konec existence již tak vratkého režimu konstituční monarchie. Strach z anarchistů, z komunistické revoluce a ze vzestupu nacionalismu a separatismu zapříčinil neklid mezi vojáky. V září 1923", "Nastolení druhé republiky bylo vítáno širokými vrstvami španělského obyvatelstva. Ústava vydaná v prosinci 1931 zakotvovala oddělení církve od státu, včetně sekularizace církevního majetku, přiznávala volební právo ženám a zavedla občanský sňatek. Katalánie a Baskicko obdržely autonomii. Koaliční vláda republikánů a socialistů realizovala zásadní sociální reformy, v jejichž rámci připravovaný agrární zákon předpokládal vyvlastnění velkostatků a rozdělení půdy mezi drobné rolníky. Všechny tyto reformy se setkaly s tuhým odporem ze strany církve, velkostatkářů, buržoazie a části armády. Hluboké politické a sociální konflikty proto ještě nabyly na intenzitě. Hospodářské problémy, vyvolané právě zuřící velkou hospodářskou krizí, a nedostatek ochoty ke kompromisům zabránily trvalé konsolidaci státu. K prvnímu pokusu o vojenský puč, který byl ale zmařen, došlo v srpnu 1932. Po volbách v roce 1933 převzala moc pravice. Ta zvrátila", "Konflikt začal 17. července 1936 vzpourou armády umístěné v Maroku, jíž velel generál Francisco Franco. Současně vyrazily jiné jednotky na severu směrem k Madridu. Nacionalisté usilovali o okamžité uchopení moci, v čemž jim zabránil úspěšný odpor republikánů ve většině velkých měst, dále na východě země (především v Katalánii a Baskicku) a v průmyslových oblastech na severu. Španělsko se tak ocitlo tváří v tvář zdlouhavé občanské válce. Nacionalisté ovládli díky své vojenské převaze v poměrně krátké době rozsáhlé části jihu a západu země a v říjnu 1936 zřídili v Burgosu vládu, do jejíhož čela se postavil Franco. Ten si zajistil mezinárodní uznání nacistického Německa, fašistické Itálie a Portugalska, které nacionalisty podporovaly už od počátku konfliktu. Republikáni obdrželi pomoc ze Sovětského svazu a od levicově smýšlejících dobrovolníků z celé Evropy –", "S podporou falangy, církve a armády zřídil Franco paternalistický a klerofašistický diktátorský režim založený na stavovských principech. Na místo dříve mocných odborů byla vytvořena jednotná odborová organizace a veškerá opozice byla tvrdě pronásledována armádou a policií. Autonomie Katalánie a Baskicka byla zrušena, přičemž jakékoli projevy svébytnosti regionálních jazyků či kultury byly tvrdě potlačovány. Frankův režim zároveň revidoval veškeré reformy realizované za druhé republiky. Zrušeno bylo rovněž oddělení církve od státu. Zdůrazňovány byly tradiční konzervativní hodnoty jako rodina a církev. Španělsko si v průběhu druhé světové války podrželo neutralitu, i přes zjevné sympatie k mocnostem Osy. Nejpozději od roku 1943 se však Franco začal pozvolna přiklánět na stranu západních spojenců. I přes to se Frankův režim v", "Juan Carlos I. jmenoval novým ministerským předsedou Adolfa Suáreze, jenž se stal spolu s králem hybnou silou demokratizace země. V prosinci 1976 se Španělé vyjádřili v referendu pro zásadní reformy politických institucí a veřejného života. V prvních svobodných volbách do parlamentu v létě 1977 zvítězila Suárezova centristická strana \"Unión de Centro Democrático\" (UCD). V prosinci 1978 schválilo téměř 90 % voličů novou ústavu, která učinila ze Španělska konstituční a parlamentní monarchii. Baskicko a Katalánsko a nedlouho po nich i ostatní regiony obdržely autonomní status. Dosud unitární Španělsko se přeměnilo ve faktickou federaci autonomních celků. Během zasedání parlamentu dne 23. února 1981 byla budova parlamentu obsazena vojenskými a policejními jednotkami vedenými podplukovníkem Antoniem Tejerem, které zadržely poslance jako své rukojmí. Tento armádou zinscenovaný puč (pokus o státní převrat ve Španělsku) byl však tvrdě odsouzen králem, jenž v celonárodně vysílaném projevu odmítl násilí a vyslovil se pro demokracii, načež se vojáci stáhli do kasáren. Z voleb v říjnu 1982 vzešla vítězně Španělská socialistická dělnická strana (\"Partido Socialista Obrero Español\", PSOE) v čele s předsedou Felipem Gonzálezem. V témže roce přistoupilo Španělsko k Severoatlantické alianci (NATO) a v roce 1986 bylo Španělsko přijato do Evropského společenství (ES). V roce 1992 se v Barceloně konaly XXV. letní olympijské hry. Socialisté vedení Gonzálesem opakovaně vítězili ve volbách až do roku 1996, kdy se nejsilnější politickou silou stala pravicová Lidová strana (\"Partido Popular\"), v jejímž čele stál José María Aznar. Aznarově vládě se podařilo stabilizovat ekonomiku, sužovanou vysokou nezaměstnaností (kolem 20 %), a umožnila Španělsku podílet se 1. ledna 1999 na přípravných krocích k zavedení jednotné evropské měny – eura. Přetrvávajícím problémem zůstávaly po celá devadesátá léta teroristické akce organizované baskickými separatisty (organizace ETA), jímž padlo za oběť přes 800 lidí. Bezprostředně po útoku Al-Káidy na World Trade Center v New Yorku a další cíle ve Spojených státech dne 11. září 2001 ujistila Aznarova vláda Spojené státy o španělské podpoře boje proti terorismu. 11. března 2004 otřásl Madridem a celým Španělskem drtivý útok teroristů. V ranních hodinách toho dne, zatímco lidé spěchali do zaměstnání a škol, explodovalo v plně obsazených vlacích na madridském nádraží deset náloží, které způsobily smrt skoro 200 osob a dalších několik set lidí těžce zranily. V prvních hodinách po útoku byla za tento masakr činěna zodpovědnou baskická ETA, nicméně vyšetřování prokázalo islamistické pozadí akce. V parlamentních volbách, jež se konaly tři dny poté, získala jednoznačnou převahu Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) vedená Josém Zapaterem. Jeho strana zvítězila i ve volbách konaných v roce 2008. Od roku 2011 do 1. června 2018 byl španělským premiérem Mariano Rajoy ze strany Partido Popular. Rajoy byl svržen těsnou většinou 180 poslanců parlamentu poté, co byla prokázána velká korupční aféra ve vedení jeho strany. Jeho nástupcem se stal s podporou baskických politiků Pedro Sánchez ze socialistické strany PSOE. Juan Carlos I. v červnu 2014 abdikoval na královský trůn a španělským králem se stal jeho syn Filip VI." ] }

{ "title": [ "Pojmenování.", "Domestikace.", "Plemena skotu.", "Využití.", "Chov skotu.", "Rozmnožování.", "Výživa." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Synonymem názvu tur domácí je označení skot domácí, které se užívá společně s pojmenováním plemene: např. herefordský skot, charolaiský skot. Po narození se mládě nazývá tele. Odrostlá samice která ještě nerodila je jalovice. Po připuštění - oplodnění se gravidní samice označuje pojmem březí nebo stelná. Samice po porodu - otelení se nazývá dojnice - kráva. V období kdy kráva nedojí se z hlediska mléčné užitkovosti se užívá označení odstavená, zaprahlá nebo zasušená kráva. Potrat se nazývá zmetání a potracený plod je \"zmetek\". Samec se nazývá býk nebo jalovec, vykastrovaný býk se označuje slovem vůl. Vůl je méně agresivní, snáze ovladatelný a má chutnější maso než býk.", "Volně žijícím předkem domácího skotu byl pratur (\"Bos primigenius\"), jehož původní areál výskytu sahal od západní Evropy po Blízký východ a Zakavkazsko, samostatný poddruh \"Bos taurus nomadicus\" žil v Indii. Jeho nástupcem tam nyní je zebu, který se začal křížit se západním druhem před 4000 lety. Pratur měl výšku v kohoutku až 2 m a vážil 800–1000 kg, vyznačoval se pohlavním dimorfismem ve zbarvení a mohutnými rohy. V roce 1627 byl zcela vyhuben, ale v průběhu 20. a 21. stol probíhá několik pokusů o jeho zpětné vyšlechtění z primitivních plemen domácího skotu. K domestikaci pratura docházelo od 7. tis. př. n. l. v oblasti Úrodného půlměsíce, od 4. tis. př. n. l. též v Indii, Egyptě a v oblasti Balkánu. Skot byl zpočátku chován z náboženských důvodů jako posvátné a obětní zvíře, případně pro maso, dojení krav je doloženo od 3. tis. př. n. l. v Mezopotámii, Indii i Egyptě. Chovem v zajetí se původní pratur zmenšil, krávy starých Keltů a Germánů měřily v kohoutku sotva 100 cm a vážily asi 200 kg. Již ve starověkém Egyptě byl chován bílý, strakatý nebo bezrohý skot, chianský skot chovali již staří Etruskové ve 3. stol. př. n. l. Uherský stepní skot nebo švýcarský hnědý skot jsou plemena známá ze středověku, avšak většina moderních plemen skotu vznikla až v 18.–19. stol.", "Na světě existuje asi 450 plemen skotu, která je možno dělit podle různých kriterií. Nejčastěji je využíváno dělení plemen podle typu produkce na mléčná, masná a kombinovaná (poskytují maso, mléko, případně i pracovní využití). Podle původu lze plemena skotu dělit na plemena odvozená od evropského pratura (taurinní skot) a na plemena odvozená od pratura indického (\"Bos primigeius nomadicus\") (zebu).", "V zemědělství se skot domácí chová především pro mléko a maso. V mnoha zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky, v minulosti taktéž v Evropě, slouží především voli jako pracovní síla při tahání nákladů, polních pracích i nošení nákladů na hřbetě. Malí hospodáři v Evropě i ČR používali dojnice jako pracovní sílu pro tahání nákladů a při polních pracech. V Africe se místy na volech dokonce jezdí. Maso z tura domácího se nazývá hovězí, z mláďat do půl roku věku je telecí. Své využití také najde hovězí kůže (kožené oblečení, boty), kosti (mýdla, kostní moučka), z výkalů se připravuje hnůj, sloužící na hnojení rostlin. V Indii a v Tibetu se sušenými kravskými výkaly topí. Skot byl od starověku symbolem plodnosti a blahobytu, starověcí Germáni i Slované používali slovo pro skot jako synonymum slova majetek, u afrického kmene Masajů skot stále slouží jako platidlo. Býk ve starověkých civilizacích Řecka, Kréty, Egypta, Persie či Indie symbolizoval plodnost a byl uctíván jako posvátné zvíře, nebo obětován při rituálech. Starověcí Egypťané uctívali zbožštěného býka jménem Hapi, či Apis, který byl po smrti mumifikován a kněží museli vybrat jeho nástupce. Na Krétě byly součástí rituálů býčí hry, spojené s přeskakováním běžících býků, jiný způsob přeskakování býků praktikují mladíci v povodí etiopské řeky Omo při slavnosti iniciace. V Indii a v Nepálu uctívají hinduisté skot jako posvátná zvířata, která je zakázáno zabíjet, býk je jízdním zvířetem boha Šivy a Kršna, vtělení boha Višnua, bývá zobrazován jako pastýř s kravami.", "Nejstarším způsobem chovu skotu je extenzivní pastevectví, často kočovné, při němž je skot chován celoročně venku a živí se výhradně přirozenou pastvou. Kočovní pastevci s dobytkem putují krajinou, aby zabránili devastaci krajiny nadměrným vypásáním. Na rozdíl od koz a ovcí je skot poměrně náročný na kvalitu píce a potřebuje napajedla, proto jej nelze chovat v pouštních a polopouštních oblastech. Tímto způsobem skot chovají hlavně afričtí pastevci jako jsou Masajové nebo Fulbové, ale také asijští Mongolové, Kazaši nebo i maďarští pastevci v oblasti pusty. Podobným způsobem se dobytek chová i v argentinské pampě nebo na prériích Texasu a středozápadu Spojených států. Tímto způsobem se chovají hlavně primitivní plemena skotu jako je watusi, uherský stepní skot nebo texaský longhorn, a to hlavně pro maso. Moderní specializovaná plemena jsou na podmínky chovu daleko náročnější. Dojnice jsou dnes chovány ve vazných stájích. Vazné stáje jsou nahrazovány bezvaznými stájemi s volným pohybem zvířat ve stáji, výběhu a případně i pastvině. Dojnice jsou vybaveny čipy pro jejich identifikaci a komunikaci s počítačovým systémem, který rgistruje nasnímané veličiny teploty, pohybu, dojivosti, běhání a dalších údajů. Dojení probíhá v dojírně do které dojnice sama dochází. Některá masná plemena jsou rovněž chována převážně ve výbězích na pastvinách a přikrmována senem či siláží, u plemen dojných převažuje stájový chov. Skot chovaný pro maso se poráží ve věku 12-14 měsíců a poskytují kvalitní hovězí maso. Krávy dojných plemen jsou chovány pro mléko, poprvé jsou oplodněny (obvykle inseminací) ve věku 2,5 roku a po prvním otelení začínají dávat mléko. Dojivost krav stoupá do 6. roku života, ale po 10. roce začne opět klesat a krávy se poté vyřazují. Mléko dojných plemen je užíváno pouze pro lidskou výživu, telata se odchovávají odděleně od krav v teletnících na mléčných směsích, býčci poskytují telecí maso.", "Březost krávy trvá průměrně 285 dnů někdy i déle, v závislosti na celkovém fyzickém stavu a plemenné příslušnosti. kráva rodí jedno tele, zřídkakdy dvojčata. Pokud se narodí dvojčata rozdílného pohlaví, jalovička často bývá neplodná a nazývá se býčice. Pohlavní dospělost nastává ve věku 7-12 měsíců, tělesná dospělost 4-5 let.", "Tur domácí je přežvýkavec, jeho složený žaludek se skládá z bachoru, čepce, knihy a slezu. Výživa každého jedince závisí na mikroorganismech v jeho bachoru. Mikroorganismy (houby, bachořci, prvoci, bakterie...) zpracovávají složité polysacharidy – vlákninu a budují z ní vlastní těla. Bílkovina těchto organismů je základem výživy skotu. Zatímco tele po narození má bachor o polovinu menší než slez, u dospělé krávy je objem bachoru téměř desetkrát větší než objem slezu a činí až 100 litrů. Organismy v bachoru velmi citlivě reagují na změnu krmiva a trvá 3 – 4 týdny, než se organismy přizpůsobí změně potravy. Zatímco změna potravy z pastvy na seno krávě neublíží, překrmení obilovinami a škrobovými krmivy pro ni může být nebezpečné. Dojde k rychlému rozkladu sacharidů na organické kyseliny. Je-li jich mnoho a nejsou-li dostatečně pufrovány, může dojít k úhynu. K podpoře činnosti mikroorganismů se donedávna přidávala do krmiva pro skot masokostní moučka, což však mělo fatální následky ve formě onemocnění BSE." ] }

{ "title": [ "Základní údaje.", "Geografie.", "Vodní toky.", "Vodní nádrže.", "Rybníky.", "Ochrana přírody.", "Administrativní členění.", "Okresy.", "Správní obvody obcí s rozšířenou působností.", "Historický vývoj.", "Před vznikem kraje.", "Vznik kraje.", "Obyvatelstvo.", "Největší města.", "Hospodářství.", "Průmysl.", "Zemědělství.", "Cestovní ruch.", "Doprava.", "Věda a vzdělání.", "Politika.", "Historické památky a turistická místa.", "Příspěvkové organizace." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Rozloha kraje 10 056 km2 představuje 12,8 % rozlohy státu. V kraji žije přes 644 tisíc obyvatel, z čehož vyplývá nejnižší hustota osídlení v zemi 64,03 obyvatel na km2. V Jihočeském kraji je 624 obcí, z toho 53 měst (více viz Seznam měst v Jihočeském kraji) Jihočeský kraj jako vyšší územní samosprávný celek České republiky byl vytvořen v roce 2000. Do května 2001 se jmenoval \"Budějovický kraj\". Registrační značky vozidel zaregistrovaných v Jihočeském kraji se poznají podle písmena C.", "Jihočeská krajina je známa řadou rybníků a malebných vesnic ve dvou pánvích uprostřed kraje, Českobudějovické a Třeboňské. Okolo se vypínají kopce: Středočeská pahorkatina, Českomoravská vrchovina, na hranicích s Rakouskem Novohradské hory a na jihozápadní hranici druhé nejvyšší pohoří v Čechách, Šumava. Nejvyšším bodem kraje je vrchol hory Plechý (1378 m), nejnižším hladina Orlické přehrady (350 m). Průměrná nadmořská výška činí 400–600 m.", "10 nejdelších řek v Jihočeském kraji:", "V Jihočeském kraji se nachází celkem 11 vodních nádrží. Nejvýznamnější z nich je nádrž Lipno, které je zároveň i turistickou atrakcí.", "10 největších rybníků v Jihočeském kraji podle rozlohy vodní plochy:", "Největším chráněným přírodním územím je Šumava, chráněná jednak jako chráněná krajinná oblast, jednak (jádro území) jako národní park. Je součástí přeshraniční biosférické rezervace Šumava – Bavorský les. Druhou důležitou biosférickou rezervací je Třeboňsko. Méně známé jsou PřP Novohradské hory a CHKO Blanský les. Na území jižních Čech leží i celá řada dalších území, která jsou chráněna. Většinou se jedná o maloplošné oblasti.", "", "Území kraje je vymezeno územím okresů (stav k 1. 1. 2020): Okresy jsou územními obvody některých státních institucí.", "Okresní úřady v Česku 31. prosince 2002 ukončily svoji činnost. Pro účely přenesené působnosti státní správy se území samosprávných krajů od 1. ledna 2003 člení na správní obvody obcí s rozšířenou působností – těch je v Jihočeském kraji 17 (viz Seznam obcí s rozšířenou působností) a ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (viz Seznam obcí s pověřeným obecním úřadem), kterých je v Jihočeském kraji dohromady 37.", "", "Oblast jižních Čech, která se do značné míry shoduje s územím dnešního Jihočeského kraje, se od pravěku až do dob raného středověku vyvíjela díky přírodním podmínkám poměrně nezávisle a svébytně a kultura i život obyvatel se odlišoval od okolního světa. Jedním z typických znaků bylo mohylové pohřbívání, které přetrvávalo i se střídajícími se kulturami – únětická kultura, knovízská kultura, halštatská kultura a později laténská kultura. Hospodářskými aktivitami, které ovlivňovaly osidlování této oblasti, byly především obchod a získávání surovin – kupříkladu rýžování zlata. Na rýžovišti u Modlešovic pocházejí nejstarší stopy přítomnosti člověka z doby knovízské kultury. Nejstarší sídla mezolitických lovců a rybářů vznikala, jak dokazují archeologické nálezy, již v závěru starší doby kamenné a ve střední době kamenné (9000–6000 př. n. l.), kdy byla velmi hustě osídlena oblast západní brány Českobudějovické pánve. Další osídlení bylo zejména podél toků řek Vltavy, Malše, Otavy a Lužnice, neboť krajinu tvořily převážně těžko prostupné, souvislé lesy a pralesy a řeky či stezky vedoucí v jejich údolích byly nejsnazšími dopravními cestami. Převratné změny v 6. tisicíletí př. n. l., kdy došlo ke vzniku zemědělství, zasáhlo i Jihočeské pánve – v Žimuticích, Dehtářích, Čejkovicích a v širším okolí Veselí nad Lužnicí byly objeveny osady rolníků kultury s lineární keramikou (5500–4500 př. n. l.). V pozdní době kamenné (4000–2000 př. n. l.) byly jižní Čechy osídleny jen řídce. Na počátku doby bronzové osídlil jádro jižních Čech (a rovněž část západních Čech) lid s mohylovou kulturou, který v té době obýval i Podunají. Zdejší obyvatelé se podíleli na dopravě mědi z dolů v Alpách, přes Podunají a podél Vltavy dále na sever a při soutoku Malše a Vltavy byl pravděpodobně uzlový bod této obchodní cesty (v roce 1908 byl v Suchém Vrbném objeven depot s 230–240 měděnými ingoty). V době kultury knovízské (1200–700 př. n. l.) se těžiště osídlení jižních Čech přeneslo do středního Pootaví, k dolní Blanici a k dolní Lužnici. Jižní části Čech (stejně jako západní Čechy) byly součástí keltské pravlasti (s jádrem v oblasti severních Alp a horního Dunaje) a v 5. století př. n. l.) se staly rovněž součástí časně laténské kultury. Ve 2. a 1. století př. n. l. existovala keltská oppida Třísov, Zvíkov, Nevězice. Na přelomu letopočtu vystřídala postupně upadající keltskou společnost expanze germánských kmenů. Od 6. až 7. století začali na území dnešního Jihočeského kraje pronikat Slované. Osídlení vznikalo postupně tak, jak pronikání Slovanů na území dnešního Jihočeského kraje umožňovala neúrodná zalesněná krajina. Od 2. poloviny 8. století budovali Slované opevněná hradiště, z nichž řada byla postavena na místech bývalých keltských hradišť – Litoradlice, Nuzice, Boletice, Boudy, Chřešťovice, Jáma, Hradiště u Libětic, Hradec u Němětic či Skočice. Podle Kosmovy kroniky sahalo v 10. století k hradištím Chýnov, Doudleby a Netolice území českého knížecího rodu Slavníkovců. Vzhledem k nespolehlivosti tohoto pramene je však takový rozsah Slavníkovského panství zpochybňován (patrně jim patřila pouze oblast libicko-malínská). Každopádně nejpozději od konce 10. století náleželo území dnešního Jihočeského kraje do sféry vlivu knížecího rodu Přemyslovců. Ve 12. století získali jako léno od panovníka četné državy na jihu Čech přemyslovští družiníci Vítkovci. Vítkovci (především Rožmberkové) si záhy vybudovali takovou moc, že se za vlády Přemysla Otakara II. dostávali do konfliktů se samotným králem, který usiloval s využitím německé kolonizace (započaté již jeho předchůdci) propojit své dosavadní državy v Čechách s nově získanými územími v Rakousku a proto zakládal nové opěrné body v dosud řídce osídlené oblasti na česko-rakouském pomezí. Této snaze Rožmberkové zdatně konkurovali (např. klášter Zlatá Koruna versus klášter Vyšší Brod). Ve 13. století se rovněž zformovala z původních osad a sídlišť nejstarší města: Písek, Jindřichův Hradec, Netolice, České Budějovice, Nové Hrady, Třeboň a Volyně, jejichž zachovalá jádra jsou dnes ve většině případů památkově chráněná. Husitská revoluce v 15. století s sebou přinesla mnoho ztrát, a to jak lidských, tak materiálních. Přesto, vzhledem k událostem (vznik města Tábor, bitva u Sudoměře) a osobám (Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova, Petr Chelčický) s husitstvím spojených, je možné toto období označit za jedno z nejvýznamnějších období historie dnešního Jihočeského kraje. Výrazného významu dosáhla oblast moderního Jihočeského kraje v 16. století, především díky mocným rodům Rožmberků, pánů z Hradce a pánů z Landštejna. Dalším faktorem byl rozvoj obchodu, s nímž souvisel rozvoj mnoha měst. Z dopravní polohy a obchodu těžily Prachatice a Vimperk na Zlaté stezce, také Český Krumlov, Třeboň, Jindřichův Hradec či Slavonice. V tomto století zaznamenalo rozmach také rybníkářství, díky němuž se utvářela konečná podoba jihočeské kulturní krajiny. Bažinatá neúrodná krajina Jihočeských pánví byla přeměňována v rozsáhlé soustavy rybníků. To vedlo ke zlepšení mikroklimatu a k hospodářskému a sídelnímu rozvoji. Po útlumu v 17. století (třicetiletá válka) byly ve stoletích 18. a 19. realizovány některé takřka průkopnické události. Hospodářství však kromě větších měst spíše stagnovalo. V té době byla propojena Vltava s Dunajem Schwarzenberským kanálem. V roce 1832 byl zahájen provoz koněspřežné železnice s veřejným provozem jako první na evropském kontinentě. První elektrifikovaná trať v českých zemích (z Tábora do Bechyně) zahájila provoz v roce 1903. První světová válka a prohra Rakousko-Uherska s sebou přinesla osamostatnění českých zemí a v roce 1918 vznik Československé republiky. Ve třicátých letech 20. století se na hospodářském rozvoji jak dnešního Jihočeského kraje, tak celé tehdejší Československé republiky negativně odrazila hospodářská krize pocházející z USA, která zasáhla celou Evropu. Konec třicátých let znamenal pro Československou republiku ztrátu Sudet ve prospěch nacistického Německa a posléze vznik Protektorátu Čechy a Morava. Druhá světová válka a následné události se výrazně zapsaly do novodobého vývoje dnešního Jihočeského kraje. Jižní část území byla po několik století obydlena především obyvatelstvem německého původu. Během let 1945–1947 bylo toto obyvatelstvo odsunuto. Odsun způsobil vylidnění mnoha oblastí v česko-rakouském a česko-německém příhraničí. Důsledkem nedostatečného znovuosídlení a vznikem železné opony po nástupu komunistického režimu zanikla zejména na Prachaticku a Českokrumlovsku řada malých obcí. K 1. lednu 1949 zároveň vstoupila v účinnost komunistická správní reforma, jíž se v Československu rušily samosprávné země a vytvářely se centralisticky spravované kraje, které již s výjimkou moravsko-slovenské a slezsko-slovenské hranice nerespektovaly dosavadní historicky vzniklé hranice zemí. Většina území dnešního Jihočeského kraje byla začleněna do kraje Českobudějovického, především moravské části do kraje Jihlavského, okrajová území do kraje Plzeňského a Pražského. Období 50. let negativně ovlivnilo způsob života na venkově v celém státě. Násilná kolektivizace zemědělství ve svých důsledcích znamenala jeho přeměnu na zemědělskou velkovýrobu s velmi negativními dopady na krajinu a půdu. To bylo doprovázeno velkým odlivem obyvatelstva z venkova do měst. 1. července 1960 pak vstoupila v účinnost další komunistická správní reforma, jíž se redukoval počet krajů. Nově vzniklé kraje se již nejmenovaly podle svých center, ale podle části historické země, na níž se nacházela většina území kraje. Českobudějovický, Jihlavský, Plzeňský a Pražský kraj byly tedy zrušeny a celé území dnešního kraje bylo začleněno do Jihočeského kraje, k němuž však navíc patřilo i celé území okresu Pelhřimov. Kategorizace sídel s sebou přinesla další vylidnění menších obcí, které byly v podstatě odsouzeny k postupné přeměně na chalupářská sídla bez základní občanské vybavenosti. Rozvíjet se mohly především střediskové obce, případně tzv. sídla nestřediskového trvalého významu. Výstavba velkokapacitních zemědělských objektů a architektonicky naprosto nevhodných bytových a kulturních domů negativně poznamenala tvář většiny obcí. Tento vývoj doprovázela ztráta vztahu většiny obyvatel venkova k půdě a rozpad vesnického společenství s jeho zvyky. V období po listopadu 1989 dochází na venkově k postupné nápravě škod, které zde v průběhu posledních desetiletí vznikly. Se zrušením kategorizace sídel dochází k postupnému návratu života i do menších vesnic. I přes nedostatek finančních prostředků se postupně mění tvář obcí k lepšímu, dochází k opravám domů a komunikací, obnově zeleně, plynofikaci sídel, obnově původních lidových zvyků apod. Jedná se však o dlouhodobý proces, v němž půjde především o využití stávajících předností – zachovalé krajiny a životního prostředí a potenciálu lidí, kteří zde žijí. Důležitá je v neposlední řadě také schopnost čerpání dotací z programů, které jsou a budou k dispozici. Pomoci může i skutečnost, že dochází k postupnému sdružování obcí do mikroregionů a k navazování partnerských vztahů s obcemi v sousedních zemích spojenému s výměnou zkušeností. Vzhledem k faktu, že Jihočeský kraj sousedí se Rakouskem a Spolkovou republikou Německo, byly v období studené války považovány spíše za nárazníkové pásmo. Během tohoto období bylo na území dnešního Jihočeského kraje poměrně hustě rozmístěno množství vojenských posádek. Obyvatelé v oblastech v těsném sousedství hranice byli vysídleni či přemístěni, mnoho malých obcí bylo srovnáno se zemí. Během 90. let byly vojenské posádky postupně rušeny. Mnoho bývalých vojenských objektů bylo předáno do vlastnictví měst či obcí. Rušení posádek s sebou přineslo i zánik pracovních příležitostí. Vzhledem k tomuto faktu vyvíjela města, ve kterých měly být posádky zrušeny, aktivity, jejichž cílem bylo zachování těchto posádek. Vzhledem k přítomnosti vojenských posádek ve městech vznikala celá panelová sídliště pro vojáky a jejich rodinné příslušníky. V současné době jsou některá tato sídliště za hranicí životnosti, je nutné je v nejbližší době rekonstruovat.", "Budějovický kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Novelizačním ústavním zákonem č. 176/2001 Sb. byl přejmenován Budějovický kraj na Jihočeský kraj, současně byly přejmenovány i tři další kraje. Nynější název samosprávného Jihočeského kraje je tedy shodný s názvem územního Jihočeského kraje, který je však rozlohou větší. V roce 2002 kraj zasáhly rozsáhlé povodně.", "Jihočeský kraj má nejnižší hustotu zalidnění ze všech krajů České republiky. Začátkem roku 2020 žilo v kraji přes 644 tisíc obyvatel, tedy 64,03 obyvatel na km2. Nejlidnatějším okresem je okres České Budějovice, kde žije téměř 30 % obyvatel kraje (195 tisíc), což je dáno především soustředěním do samotného města České Budějovice, v němž bydlí 94 tisíc osob. Naopak nejméně lidnatým je okres Prachatice (50 tisíc).", "Města nad 5 tisíc obyvatel:", "Jihočeský kraj není příliš bohatý na nerostné suroviny. Převažuje těžba štěrkopísků, stavebního kamene, cihlářských hlín a v omezené míře keramických jílů, vápence a grafitu. Významným přírodním bohatstvím jsou lesy, které zaujímají více než třetinu plochy kraje (37 %). Proto mělo v minulosti pro Jihočeský kraj velký význam lesnictví a dřevařský průmysl. Vzhledem k nalezištím křemene a křemenného písku zde vznikl také průmysl sklářský. Dalším důležitým odvětvím bylo rybářství a zemědělství. Přírodní podmínky a odlehlost však neumožnily vytvoření dostatečné dopravní infrastruktury a bránily tak dalšímu růstu již existujících výrobních odvětví a ztížily rozvoj nově vzniklých odvětví (papírenský průmysl). Nedostatečné podmínky pro rozvoj průmyslu s sebou dále nesly zaostávání v dalších oblastech – například ve vzdělání. Tato situace se změnila s příchodem elektřiny a možností jejího masového využití. Průmysl se začal více rozvíjet. Nejvíce průmyslové výroby je soustředěno do okolí Českých Budějovic, Strakonicka a ve městě Písek. Zbývající část Jihočeského kraje zůstala i nadále zemědělsky zaměřená. Ve čtvrtém ročníku srovnávacího výzkumu Místo pro život 2014 agentury Datank Jihočeský kraj obsadil 4. místo (v roce 2013 byl až sedmý). Podle tohoto výzkumu, který srovnává osm tematických oblastí a celkem 54 kritérií, jsou hlavními přednostmi Jihočeského kraje volnočasové aktivity, turismus, občanská společnost a tolerance, hodně zeleně, dobrý vzduch i bezpečné prostředí. Naopak mezi slabé stránky regionu patří špatná dopravní i kanalizační síť, nadmíra komunálního odpadu a dlouhá nemocnost. Průměrná měsíční mzda v kraji činí 29??? Kč (stav v 1. až 2. čtvrtletí 2019), nezaměstnanost 1,89 % (stav k 30. 9. 2019).", "Po roce 1948 se v Jihočeském kraji začalo s budováním podniků, zaměřených především na strojírenský průmysl (Motor České Budějovice, ZVVZ Milevsko, ČZ Strakonice,...). Budování průmyslu navazovalo i na místní tradice, a to především v rozvoji dřevozpracujícího (Jitona Soběslav, Jihočeské dřevařské závody), textilního (Jitex Písek, Otavan Třeboň, Šumavan Vimperk, Jitka Jindřichův Hradec, Fezko Strakonice) a potravinářského průmyslu (Jihočeské mlékárny). Rozložení průmyslových a obchodních ploch v Jihočeském kraji je v současnosti ovlivněno tradicí průmyslové výroby v městských centrech. V posledním období hraje roli i geografické umístění v blízkosti ekonomicky rozvinutých států – Rakouska a Německa. Průmyslová výroba je koncentrována především v českobudějovické aglomeraci a v okresech Tábor a Strakonice. Převažuje zpracovatelský průmysl (výroba dopravních prostředků, strojů, zařízení a elektrotechniky, výroba potravin a nápojů, textilní a oděvní). Novým energetickým centrem je jaderná elektrárna Temelín.", "Přes velmi silné industriální vlivy stále hraje důležitou roli primární sektor (zemědělství, lesnictví a rybářství) – Jihočeský kraj má po kraji Vysočina druhý nejvyšší podíl zaměstnanosti v zemědělství (8,9%). Zemědělství Jihočeského kraje se v rostlinné výrobě orientuje na pěstování obilovin, olejnin (řepka olejka), brambor a ovoce (třešně, jablka, rybíz, švestky). V živočišné výrobě je významný chov skotu, drůbeže a prasat. Dlouholetou tradici má v Jihočeském kraji rybníkářství. Chov ryb v 25 000 ha vodních ploch představuje polovinu produkce v rámci celého Česka. Významná je produkce dřeva, zejména smrkového, ale i borového (Třeboňsko).", "Jihočeský kraj se stává významnou turistickou a rekreační oblastí. Cestovní ruch zaznamenal v posledních letech největší nárůst podílu na podnikatelských aktivitách v kraji. Jihočeský kraj má po Praze 2. největší ubytovací kapacitu (47 929 lůžek) a je turisty čtvrtým nejnavštěvovanějším krajem Česka (po Praze, Jihomoravském kraji a Královéhradeckém kraji).", "Dopravní infrastruktura patří dlouhodobě mezi slabé stránky Jihočeského kraje. Kvalitních silnic a dálnic i efektivní železniční dopravy je zde málo a při dopravních nehodách umírá hodně lidí. Krajem prochází důležité mezinárodní silnice a severojižní železniční koridor z Prahy do Rakouska; důležitá železnice vede také z Českých Budějovic do Plzně. V poslední době se pomalu začala nahrazovat přetížená silnice I/3 z Prahy do Českých Budějovic a dále do rakouského Lince dálnicí D3.", "Základem pro rozvoj vědy jsou pracoviště Akademie věd ČR, jejíž ústavy působící na území kraje se zaměřují na obory zejména biologické a ekologické. Vědecká práce je rovněž součástí aktivit Jihočeské univerzity se sídlem v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci a Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích.", "Zastupitelstvo kraje skládá se z 55 zastupitelů. Jsou voleni na čtyřletý mandát. První krajské volby v roce 2000 vyhrála ODS a krajským hejtmanem se stal Jan Zahradník za ODS. V krajských volbách v roce 2004 ODS drtivě zvítězila (získala 44,19 % hlasů), hejtmanem zůstal Jan Zahradník. V krajských volbách v roce 2008 zvítězila ČSSD, ve vedení kraje se vytvořila velká koalice ČSSD a ODS a hejtmanem se stal Jiří Zimola za ČSSD. Po krajských volbách v roce 2012 vytvořila vítězná ČSSD koalici s KSČM a hejtmanem byl znovu zvolen Jiří Zimola, v jedenáctičlenné radě obsadili zástupci ČSSD osm míst a zbylá tři připadla komunistům.", "Na území Jihočeského kraje se nachází množství historicky cenných památek i ucelených městských památkových rezervací. Centrum Českého Krumlova bylo dokonce zapsáno na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Je zde i mnoho hradů a zámků. Turisty přitahuje i klášter ve Vyšším Brodě a Milevský klášter, který je nejstarší klášter v jižních Čechách. Na venkově lze nalézt řadu malebných vesnic s typickými zděnými staveními jihočeské lidové architektury – tzv. selské baroko. V Jihočeském kraji je 16 vesnických památkových rezervací. Jedna z nich, Holašovice, byla rovněž zapsána na seznam UNESCO. Zříceniny", "Jihočeská centrála cestovního ruchu (JCCR) jako příspěvková organizace Jihočeského kraje hraje významnou úlohu v koordinaci a řízení cestovního ruchu v kraji. Její vývoj byl zahájen v roce 1994, kdy byla založena městy České Budějovice, Prachatice, Tábor a Třeboň jako zájmové sdružení měst pro podporu cestovního ruchu v jižních Čechách. Od roku 2009 funguje jako příspěvková organizace Jihočeského kraje a využívá dotace, příspěvky a granty z nejrůznějších zdrojů na podporu cestovního ruchu, pomocí nichž např. vytváří produkty cestovního ruchu, rozvíjí infrastrukturu CR, kulturu v regionu a spolupráci s příhraničními regiony Horního a Dolního Rakouska a Bavorska. JCCR prezentuje region na domácích výstavách a veletrzích cestovního ruchu, provozuje oficiální Informační systém cestovního ruchu Jihočeského kraje a neustále ho rozšiřuje o aktuální data. Ředitelem JCCR je od června 2015 Ing. Jaromír Polášek." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Geografie.", "Administrativní systém.", "Vláda a politika.", "Lidská práva.", "Zahraniční vztahy.", "Ozbrojené síly.", "Ekonomika.", "Všeobecné údaje.", "Zemědělství.", "Průmysl.", "Služby.", "Infrastruktura.", "Energetika.", "Demografie.", "Etnické skupiny.", "Náboženství.", "Kultura.", "Sport.", "Věda." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Turecké území patří k nejstarším trvale osídleným oblastem na světě. Nejstarší obydlí vznikají ještě v neolitu (Çatalhöyük). První říší, která na území dnešního Turecka existovala ve starověku byla Chetitská říše přibližně v době od 18. do 13. století před Kristem. Po rozpadu říše Chetitů se nejdůležitějším státem stala Frýgie, dokud ji v 7. století před Kr. nerozvrátily kmeny Kimmeriů. Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily Lýdie, Kárie a Lýkie. Lýďané a Lycané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i mimoindoevropské prvky, charakteristické pro Chetity. Už od 12. století před Kr. bylo západní pobřeží Anatolie kolonizováno aiolskými, dórskými a iónskými Řeky. V 8. století před Kr. Řekové zkolonizovali celé severní (Pontos) a jižní pobřeží. V 6.-5. století před Kr. byla Anatolie dobyta Peršany, se kterými vedli Řekové války. Nakonec Anatolii dobyl Alexandr Makedonský. Po jeho smrti se rozpadla na několik helenistických států (Bithýnie, Kappadokie, Pergamon a Pontos). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo v různých částech Anatolie, což vedlo k helenizaci celé oblasti. Tyto státy neměly dlouhé trvání a do konce 1. stol. před Kr. všechny ovládla Římská říše. Po jejím rozdělení v roce 395 území dnešního Turecka připadlo Byzantské říši. Od 11. století docházelo k pronikání tureckých Seldžuků na území dnešního Turecka. Roku 1299 se Osman I. stal prvním sultánem Osmanské říše, která jako muslimský stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Roku 1453 padla poslední bašta Byzantské říše, její hlavní město Konstantinopol. Roku 1529 byla Turky poprvé obležena Vídeň. Sultán jako hlava Osmanské říše měl až do 19. století absolutní (neomezenou) moc. Od konce 17. století však začalo vytlačování Osmanské říše z Evropy, které bylo do značné míry završeno během balkánských válek na počátku 20. století. O většinu svých rozsáhlých arabských držav přišla Osmanská říše v důsledku první světové války. Osmanská říše zanikla v roce 1923, kdy Mustafa Kemal Atatürk založil Tureckou republiku. Atatürk sekularizoval a zmodernizoval turecký stát.", "Turecko se nachází na území Asie a jihovýchodní Evropy. Asijská část ležící na poloostrově Malá Asie (historicky známým pod názvem Anatolie), která zabírá naprostou většinu území (zhruba 97 %), je od té evropské (Východní Thrákie) oddělena Marmarským mořem a průlivy Bospor a Dardanely (které dohromady spojují Černé a Egejské moře). Turecko má zhruba obdélníkový tvar s délkou přes 1600 km a šířkou pod 800 km. Celková rozloha činí 783 562 km2. Na severozápadě sousedí s Bulharskem, na západě s Řeckem, na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (jeho exklávou Nachičevan) a Íránem a na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Na třech stranách je obklopena moři: na západě Egejským, a severu Černým a na jihu Středozemním. Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka Ararat s nadmořskou výškou 5165 metrů. Na severu leží Pontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoří Taurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné zlomy; Severoanatolský zlom a Východoanatolský zlom. Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného vulkanismu a relativně častých zemětřesení. Na východě země mimo jiné pramení velké řeky Eufrat, Tigris a Araks. Nejdelší řeky na tureckém území, Kızılırmak, Sakarya a Yeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou Velký Menderes a Gediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka Marica. Největší z více než 250 jezer jsou Vanské jezero o rozloze 3714 km2 a Tuz o rozloze zhruba 1550 km2. Obě dvě tato jezera jsou slaná. Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem. Nejčastějšími typy půdy v Turecku jsou travnaté stepi, které se nachází hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou habr, kaštanovník setý, smrk východní, olše, buk, dub a jedle. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např. pěnišník, vavřín, cesmína, myrta a tis. Ve výškách na 1000 m n. m. začínají převažovat jehličnany a ve výškách nad 2000 m n. m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V místech s malou lidskou aktivitou se vyskytují živočichové jako vlk, liška, prase, kočka, bobr, kuna, šakal, hyena, medvěd, jelen, gazela a kamzík. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří buvol, koza, velbloud, kůň, osel, ovce a tur domácí. Z ptáků jsou nejrozšířenější koroptve, husy, křepelky a dropi.", "Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (\"il\", množné číslo \"iller\"), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7 regionů (\"bölgesi\", množné číslo \"bölgeleri\"), toto členění", "Turecko je formálně prezidentská republika a zastupitelská demokracie, kde si současný prezident Erdogan osvojil téměř neomezenou moc. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň – v současnosti již jen formálně – sekulárním politickým systémem. Vláda je rozdělena na tři větve – výkonnou, zákonodárnou a soudní –, které byly do pokusu o převrat v roce 2016 na sobě nezávislé. V čele státu stojí prezident, kterým je od roku 2014 Recep Tayyip Erdoğan, jenž byl v letech 2003 až 2014 předsedou vlády. Od roku 2018 prezidentovi náleží kromě ceremoniálních funkcí i výkonná moc. Druhým nejvyšším úřadem je post viceprezidenta, který zastává od 9. července 2018 Fuat Oktay. Zákonodárnou moc představuje jednokomorový parlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě. Volby nejsou svobodné a spravedlivé, opozicí jsou přeplněné věznice, někteří kandidují z vězení kvůli obávám radikálů z řad AKP. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny. Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá zemi s transformací. Problémem v zemi je ve skutečnosti nezaručená svoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku na její stranu a na stranu státních organizací. Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout vysokou hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice vyšší než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit. Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevá kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů a ultrapravicová Strana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.", "Lidská práva v Turecku byla předmětem mnoha diskusí a mezinárodních odsouzení. V letech 1998 až 2008 Evropský soud pro lidská práva provedl více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a zákaz mučení. Další otázky, jako například práva Kurdů, práva žen, LGBT práva a svoboda tisku, také přitahovaly diskuse. Stav lidských práv v Turecku je stále významnou překážkou v (možná budoucímu) členství v EU. Podle Výboru na ochranu novinářů (VON) zavedla vláda AKP jedny z největších zásahů proti svobodě médií na světě.", "Země je zakládajícím členem např. Organizace spojených národů (OSN; 1945), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD; 1961), Organizace islámské spolupráce (OIC; 1969), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; 1973), Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO; 1985), Organizace černomořské hospodářské spolupráce (BSEC; 1992), D-8 (1997) a G20 (1999). Od roku 1952 je také členem Severoatlantické aliance (NATO). Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy. V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a donedávna i s Ruskem. Nezávislost turkických států po rozpadu SSSR v roce 1991, se kterými Turecko sdílí společné kulturní a jazykové dědictví, umožnila Turecku rozšířit ekonomické a politické vztahy hluboko do Střední Asie, a také dokončení finančně náročného projektu ropovodu a plynovodu z ázerbájdžánského Baku do tureckého přístavu Ceyhan. Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan je součástí turecké", "Ozbrojené síly Turecka se skládají z pozemních sil, námořnictva a letectva. Turecké četnictvo a Turecká pobřežní stráž operují pod Ministerstvem vnitra v době míru, i když jsou v době války podřízeny velitelství pozemních resp. námořních sil. Náčelník Generálního štábu je jmenován prezidentem a je odpovědný premiérovi. Rada ministrů je zodpovědná parlamentu za záležitosti národní bezpečnosti a adekvátní přípravu ozbrojených sil na obranu země. Možnost vyhlásit válku a nasadit turecká vojska v zahraničí či umožnit pobyt cizích vojsk", "", "Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl. Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a G20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemu hrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionů dolarů, 16. největší ekonomikou světa. V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %. V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledku světové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP", "Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem. K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží. Nejdůležitějšími plodinami jsou obilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich", "Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici jednoho milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. Kromě automobilů je pro", "Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin. Putuje sem velké množství zahraničních investic.", "Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly. Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km a putují do nich významné investice. V současné době mají železnice více než 10 000 km tratí. Státním dopravcem je Türkiye Cumhuriyeti Devlet Demiryolları.", "Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %.", "Turecká populace v roce 2016 čítala 79,5 milionu obyvatel; tím jenom nepatrně zaostává za Německem, v současnosti nejlidnatějším státem EU. V roce 1927 mělo Turecko teprve necelých 14 milionů obyvatel. Roční přírůstek činí zhruba 1,24 %, průměrný věk 28,5 let a střední délka života 72,5 let (u mužů 70,6 a u žen 74,5 let). 70 % populace žije ve městech a míra urbanizace je asi 1,7 % ročně. 26,7 % populace je ve věku mezi 0–14 let, 67 % ve věku 15–64 let a zbývajících 6,3 % je starší 64 let. Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s tureckým občanstvím.", "Etnicky tvoří největší část obyvatel Turci (70–75 %) a Kurdové (18 %). V zemi žije také mnoho národnostních menšin, z nichž nejpočetnější jsou Řekové (16 100), Arméni (59 000) a Židé (17 600) žijící převážně v Istanbulu. Početní jsou dále Adygejci (zhruba 2 miliony), Gruzíni (40 000) a Lazové (147 000); tyto menšiny žijí hlavně na východě Turecka a tvoří kolem 3–4 % obyvatel. Dalšími menšinami na východě země jsou Čerkesové (asi 2 % obyvatelstva) a národ Zaza. Arménská populace, která tvořila před první světovou válku významnou menšinu v", "Turecko je sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení. Zhruba 99 % obyvatel jsou", "K významným středověkým osmanským spisovatelům patřil Muhammad Füzuli či sufistický mystik Junus Emre. K významným autorům 19. století a tzv. mladotureckého hnutí patřil Namık Kemal. Kemalistické a feministické pozice zastávala Halide Edib Adıvar. Sice se s Ataturkem nakonec dostala do sporu a musela zemi opustit, avšak dodnes je v Turecku symbolem moderní ženy. Z kemalovských pozic vycházel i básník Mehmet Akif Ersoy, autor turecké hymny. Duši nového Turecka mapovali v meziválečném období prozaici Sait Faik Abasıyanık nebo Reşat Nuri Güntekin. Po druhé světové válce levicové a avantgardní pozice zastával básník Nâzım Hikmet, který také nakonec zvolil exil v SSSR. Představitelem poválečného ruralismu byl spisovatel kurdského původu Yaşar Kemal. Aziz Nesin byl známým humoristou, ateistou a bojovníkem proti islámskému fundamentalismu, mj. přeložil do turečtiny \"Satanské verše\" Salmana Rushdieho, za což byl islamisty napaden. V současnosti turecké literatuře kraluje Orhan Pamuk, který roku 2006 získal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho dílo bývá řazeno k postmodernismu. Velké popularitě se těší také prozaička Elif Şafaková nebo prozaici Duran Çetin a Mustafa Balel. Průkopníkem moderního malířství byl v 19. století Osman Hamdi Bey. V současnosti svými nápady budí rozruch výtvarný umělec Genco Gulan. Tvůrcem nejpokročilejších staveb Osmanské říše byl architekt Mimar Sinan, zvaný též \"Michelangelo Východu\". Třemi jeho nejznámějšími a nejoceňovanějšími stavbami jsou Princova mešita v Istanbulu, Sulejmanova mešita tamtéž a Selimova mešita v Edirne. Velkou inspirací byl Sinanovi chrám Hagia Sofia, který v Istanbulu zůstal stát jako nejvýraznější památka na časy, kdy toto místo ovládala Byzantská říše a kdy bylo město nazýváno Konstantinopol. Toto dílo Isidora z Milétu je od roku 1935 muzeem. Největším muslimským svatostánkem v Turecku je Mešita sultána Ahmeda v Istanbulu, postavená jedním ze Sinanových žáků. Také Nová mešita je dílem jeho žáka. Sídlem osmanských vládců byl dlouho palác Topkapi. Po jeho opuštění sídlili sultánové v paláci Dolmabahçe, postaveném v 19. století, podle evropského střihu. Evropská inspirace je dobře cítit i z paláce Çırağan, který v 19. století nechal v Istanbulu postavit sultán Abdulaziz. Památkou na dobu, kdy Istanbul ovládali Janované je Galatská věž. Z památek antických zbyly většinou již jen ruiny (Pergamon, Milét), stejně jako z chetitských (Chattušaš), arménských (Ani), lýdských (Sardy), nebo ještě starších (Göbekli Tepe, Çatal Hüyük). Symbolem moderního Turecka je Bosporský most nebo mauzoleum Anıtkabir v Ankaře, kde je pohřben Atatürk. Zlatou palmu v Cannes získal roku 2014 režisér Nuri Bilge Ceylan. V roce 1982 se to podařilo Kurdovi Yılmazu Güneyovi a Şerifu Görenovi. Řadu italských filmových cen sesbíral na Apeninském poloostrově působící Ferzan Özpetek. Bývalo obvyklé, že skládání hudby se věnovali někteří osmanští sultáni, to platilo zejména o Abdulazizovi a Selimovi III., jehož díla se v Turecku dodnes hrají. Průkopníkem vážné hudby byl v Turecku Ahmed Adnan Saygun. Uznávaným klavíristou současnosti je Fazıl Say, který v roce 2002 hrál i na Pražském jaru. Turecký pop dravě proniká na trhy blízkého východu, do Evropy se mu to daří hůře. Výjimkou je zpěvák Tarkan. Zpěvačka Sertab Erener vyhrála Eurovision Song Contest v roce 2003. K dalším představitelům turecké pop music patří Hande Yener, Sezen Aksu či Ajda Pekkan. Barış Manço je průkopníkem rocku v Turecku.", "Nejpopulárnějším sportem v zemi je fotbal. Nejvyšší domácí soutěž označovanou jako Süper Lig hraje 18 týmů, přičemž nejznámější jsou istanbulské velkokluby Beşiktaş, Fenerbahçe a Galatasaray. Galatasaray vyhrál v roce 2000 Evropskou ligu a Superpohár UEFA. Turecká fotbalová reprezentace dosáhla největších úspěchů v prvním desetiletí 21. století, když obsadila 3. místo na mistrovství světa v roce 2002 a stejné umístění zopakovala na mistrovství Evropy 2008. Tureckými hvězdami těchto dvou turnajů byli Rüştü Reçber, Alpay Özalan, Hasan Şaş, Hakan Şükür, Arda Turan či Hamit Altıntop. Nejvíce trenérských úspěchů si připsal Fatih Terim. Na Atatürkově olympijském stadionu se konalo finále Ligy mistrů v roce 2005 a na Fenerbahçe Şükrü Saracoğlu Stadyumu finále poháru UEFA", "Biochemik Aziz Sancar získal v roce 2015 Nobelovu cenu za chemii, za výzkum možných oprav DNA. Proslulým středověkým kartografem byl Piri Reis, autor známé mapy, jejíž objevení v roce 1929 vzbudilo senzaci, protože zobrazovala mimořádně přesně jihoamerický kontinent a také Antarktidu, o jejíž existenci se v 16. století nevědělo. Výborných výsledků v kartografii dosáhl o něco později i Kâtip Çelebi. Všestranným středověkým učencem byl Taqi ad-Din Muhammad ibn Ma'ruf. Na jihu dnešního Turecka, v Harranu, se v 9. století narodil významný astronom, astrolog a matematik Al-Battání. Velmi vlivným ekonomem a profesorem Harvardovy univerzity je Dani Rodrik. Sociolog a politolog Ziya Gökalp významně ovlivnil moderní turecký nacionalismus a kemalismus. Postavil se proti otomanismu a islamizaci a bojoval za modernizaci a evropeizaci tureckého národa. Muzafer Sherif patří k zakladatelům sociální psychologie. Významným odborníkem v oblasti osmanských dějin byl historik Halil İnalcık. Na území dnešního Turecka se narodil i významný arabsky píšící historik 13. století Alí ibn al-Athír. Z vlivných islámských teologů se v Turecku narodil Ibn Tajmíja, jehož dílo se stalo ideovým základem salafíjského islámu, z něhož obvykle vychází islámský fundamentalismus." ] }

{ "title": [ "Organizační struktura.", "Řídicí orgány a generální ředitelé.", "Organizační složky.", "Dceřiné společnosti.", "Sídlo.", "Historie.", "Provozování železničních drah.", "Historie.", "Současnost.", "Železniční stanice.", "Osobní železniční doprava.", "Postavení na trhu.", "Vlaky.", "Vozový park.", "Jízdné a jízdenky.", "Propagace a informace.", "Nákladní železniční doprava.", "Další druhy dopravy.", "Lanové dráhy.", "Autobusová doprava.", "Taxislužba.", "Hospodaření.", "Poskytování informací." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Řídícími orgány Českých drah a. s. jsou řídící výbor (součást státní správy) a orgány Českých drah představenstvo, dozorčí rada, a valná hromada. Předsedou představenstva a generálním ředitelem byl od 11. září 2018 Miroslav Kupec, dne 10. června 2019 byl však odvolán. Dalšími členy představenstva jsou jeho čtyři náměstci. Do ledna 2008 existovaly funkce", "Organizačními", "Dceřinými společnostmi Českých drah a. s. jsou: Někdejší dceřiné společnosti: ČD se v roce 2019 zabývají plánem na vytvoření velké", "České dráhy a.s., stejně jako její právní předchůdci, sídlí v budově ministerstva dopravy na nábřeží Ludvíka Svobody v Praze, původně postavené pro československé ministerstvo železnic, která v letech 1960–1990 sloužila jako sídlo Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Tuto budovu výslovně zmiňuje zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a změně dalších zákonů, který v § 20 odst. 5", "1. ledna 2003 zanikl podnik České dráhy, s. o., a vznikly nástupnické podniky České dráhy a. s. a Správa železniční dopravní cesty (SŽDC; 1. 1. 2020 přejmenována naSprávu železnic). 1. prosince 2007 vznikla dceřiná společnost Českých drah a. s. s názvem ČD Cargo a. s., do které byla převedena nákladní doprava Českých drah a. s. 4. prosince 2007 vláda rozhodla, že od 1. dubna 2008 má být funkce provozovatele dráhy pro celostátní dráhu i regionální dráhy vlastněné státem převedena z ČD na Správu železnic (tehdy SŽDC). 19. března 2008 poslanecká sněmovna schválila poslanecký návrh zákona, který vláda podpořila a jímž je tento převod s účinností od 1. června 2008 stanoven. 9. ledna 2008 vláda schválila záměr založit dceřinou společnost Českých drah a. s. pro osobní dopravu. 1. července 2008 přešla činnost provozování dráhy na celostátních a regionálních drahách z ČD", "", "Státní organizace České dráhy, která byla předchůdcem Správy železnic, s.o. i akciové společnosti České dráhy, měla ve správě železniční dráhy vlastněné státem. Správa majetku přešla na Správu železnic (do roku 2020 Správa železniční dopravní cesty, zkráceně SŽDC) ihned při jejím vzniku. Do 30. června 2008 byly ČD, a.s. provozovatelem (vlastníkem však byla SŽDC) všech celostátních drah. Dále byly provozovatelem všech regionálních drah SŽDC s výjimkou tratí č. 045 a 145 (které provozoval Viamont), trati 313 (OKD, Doprava) a trati 901 (Klub přátel lokálky). Provozování dráhy (řízení", "České dráhy, a.s. provozují několik krátkých úseků celostátní dráhy a 61 veřejných vleček: Činnosti související s přijetím pravidel pro výpočet", "Podle zákona 77/2002 Sb. k 1. lednu 2003 byl majetek dosavadní státní organizace ČD rozdělen mezi novou akciovou společnost ČD a státní organizaci SŽDC (od 1. 1. 2020 Správa železnic) tak, že SŽDC spravuje a provozuje mimo jiné železniční zastávky a dále nástupiště v železničních stanicích (s výjimkou 1. perónů, pokud jsou tyto spojeny s výpravní budovou). ČD, a.s. je však také vlastníkem některých nemovitostí, které jsou součástí dráhy nebo s ní souvisí, zejména některé nádražní a provozní budovy v areálech železničních stanic a pozemky v areálech železničních stanic, ojediněle i pod širou tratí. Stav, kdy některé součásti dráhy, zejména staniční budovy, nepatří vlastníkovi dráhy, s nímž vstupují do vztahu dopravci, se stal problematickým zejména s postupující liberalizací osobní železniční dopravy a vstupem nových dopravců. Proti takovému stavu směřuje i připravovaná legislativa EU, konkrétně tzv. 4. železniční balíček, který v čl. 7 vyhlašuje neslučitelnost nesení a výkonu některých práv a povinností provozovatele dráhy a dopravce totožnou osobou. Ministerstvo", "", "Na státních tratích zpravidla České dráhy provozují přinejmenším větší podíl osobní dopravy, mnohde veškerou pravidelnou osobní dopravu. Na některých tratích, kde dříve provozovaly drážní dopravu ČD, nyní jezdí či nějakou dobu jezdily vlaky jiných železničních firem. 9. ledna 2008 vláda schválila záměr založit dceřinou společnost Českých drah a. s. pro osobní dopravu. V parlamentní diskusi se ministr Aleš Řebíček 31. ledna 2008 vyjádřil, že jsou ještě zvažovány různé varianty, zda bude vytvořena jen jedna dceřiná společnost pro osobní dopravu, nebo dvě", "České dráhy a Správa železnic tradičně rozlišují kategorie vlaků (spojů) pro přepravu cestujících: osobní vlak (Os), spěšný vlak (Sp), rychlík (R) a expresní vlaky neboli vlaky vyšší kvality. Expresní vlaky (vlaky vyšší kvality) se rozlišují na expres (Ex), InterCity (IC), mezi které patří i vlaky s obchodním označením SuperCity (SC), EuroCity (EC), EuroNight (EN) a od jízdního řádu, který vstoupil v platnost 9. 12. 2018 rakouské dráhy ve spolupráci s dalšími dopravci (m.j. i s ČD) provozují noční vlaky kategorie NightJet. Vlaky neurčené pro přepravu cestujících (manipulační jízdy) se označují jako soupravový vlak (Sv). Vybrané vlaky Českých drah nesou kromě zařazení do kategorie a čísla spoje také své pojmenování, od jízdního řádu 2019 mají všechny dálkové vlaky název sjednocený podle linky (např. všechny vlaky Praha - Vídeň - Št. Hradec nesou název \"Vindobona\", vlaky Praha - Budapešť \"Metropolitan\", rychlíky Liberec - Pardubice \"Ještěd\" atp.). Od prosince 2014 do prosince 2018 České dráhy provozovaly kategorii rychlík vyšší kvality (Rx). Na těchto vlacích ČD garantovaly, že alespoň 80 % soupravy bude sestaveno z nových či modernizovaných vozů,", "V únoru 2008 měly České dráhy přibližně 1000 lokomotiv a 4000 osobních vozů o průměrném stáří kolem 20 let. Roční náklady na udržení takového stavu vyčíslily na 20 miliard Kč, z veřejných rozpočtů na tento účel dostávaly kolem 3 miliard Kč ročně. Průměrné stáří vozového parku ČD bylo v roce 2009 uváděno 26 let, což řadilo Českou republiku na jedno z posledních míst v Evropě. K obnově vozového parku mělo být určeno 12 miliard Kč, které ČD získaly v roce 2008 prodejem části svého majetku SŽDC, avšak většina z této částky byla ještě v témže roce použita na pokrytí provozních nákladů. České dráhy s. o. od roku 1997 kupovaly vozy s maximální rychlostí 200 km/h pro zařazení do vlaků vyšších kategorií. Od", "Ve větších stanicích České dráhy prodávají jízdenky v tradičních prodejních okéncích na nádražích, přičemž stanice jsou kategorizovány podle toho, jaký sortiment jízdenek či doplňkových služeb je v nich k dispozici. Všechny pokladny jíž tisknou jízdenky prostřednictvím počítače. V nověji rekonstruovaných stanicích zřizují ČD též přepážkově uspořádaná ČD centra poskytující komplexnější služby včetně prodeje doplňkového zboží (propagačních předmětů). V některých malých stanicích prodej smluvně zajišťuje pracovník SŽDC řídící dopravu (výpravčí). V některých významnějších stanicích jsou kromě prodejních okének též automaty, které umožňují nákup jízdenky za peníze z elektronické peněženky na In-kartě. Postupně narůstá počet zastávek a méně významných stanic, kde se jízdenky vůbec neprodávají nebo je jejich prodej časově omezen. Cestujícím,", "Akciová společnost České dráhy převzala logo, které v roce 1993 pro státní organizaci České dráhy navrhl Gustav Šeďa. Od listopadu 2008 zavádějí České dráhy modře laděný korporátní styl, nazývaný podle autorského studia Najbrt. Společnost \"České dráhy\" vydává od roku 1995 časopis s názvem ČD pro vás, s podtitulem \"Reklamní magazín Českých drah\". Je bezplatný, barevný, k dostání ve stojanech na vlakových nádražích, ve vlacích vyšší kategorie a je také dostupný on-line. Redakce časopisu je v sídle Generálního ředitelství ČD v Praze 1, šéfredaktorem je Václav Rubeš. České dráhy provozují podnikový web, přes který je mimo jiné možné vyhledávat dopravní spojení či kupovat elektronické jízdenky či objednávat další služby (ČD Kurýr aj.). Vyhledávač spojení na tomto webu defaultně vyhledává pouze vlaky Českých drah a tzv. „smluvních dopravců“, nelze jej přepnout tak, aby zahrnoval i železniční spoje konkurenčních dopravců a není schopen kombinovat železniční spojení s dopravou v síti autobusové dopravy a v sítích MHD, připadně jiných typů dopravy. Pro komplexnější vyhledávání spojení lze využít například systém IDOS, který sice v letech 1997–2007 vyvíjely a provozovaly České dráhy, nyní však z webu Českých drah není nijak nápadně odkazován. Vydávání celostátního knižního jízdního řádu železniční osobní", "Nákladní doprava se zaměřovala hlavně na suroviny, polotovary a kontejnery. Zisky z nákladní dopravy činily ročně přes 600 miliónů korun. Od prosince 2007 proběhlo vyčlenění nákladní dopravy do dceřiné společnosti ČD Cargo. Její základní kapitál je 8,8 miliardy korun, od Českých drah a. s. má být celkem převedena třetina všech lokomotiv Českých drah, všech 32 000 nákladních vagonů a 13 000 z původních asi 55 000 zaměstnanců. Proběhla jednání mezi českou a slovenskou vládou o propojení ČD Carga se slovenským dopravcem Železničná spoločnosť Cargo Slovakia, který vznikl v lednu 2005. K dohodě však nedošlo z důvodu rozdílného pohledu obou stran na majetkové podíly a případnou privatizaci takto vzniklé společnosti. Josef Bazala, dosavadní ředitel Českých drah a. s.,", "", "V minulosti ČSD a ČD nejméně do roku 1995 provozovaly lanovky (Janské Lázně – Černá Hora (903), Pec pod Sněžkou – Sněžka (904), Bohosudov – Kněžiště (901),", "Od 11. prosince 2005 objednávají České dráhy u Dopravního podniku hl. m. Prahy provozování linky Airport Express, která je součástí smlouvy o závazku veřejné služby mezi hlavním městem Prahou zastoupeným organizací ROPID a Českými drahami. Platí na ní speciální nepřestupný tarif PID i tarif Českých drah. Původně byla zavedena současně s vlaky SC Pendolino, které byly provozovány jako společné (codesharové) spoje ČD a ČSA pod kódovým označením SC*/OK. 17. března 2009 se objevila v médiích zpráva, že České dráhy hodlají vybudovat divizi pro autobusovou dopravu. Koncepci má vytvořit dosavadní náměstek pro osobní dopravu Petr Moravec, který do konce ledna 2008 byl generálním ředitelem Veolia Transport Česká republika a od února 2008 přešel do vedení Českých drah. Od", "České dráhy po vzoru pražského letiště uvažovaly od druhé poloviny roku 2010 zavést nádražní taxislužbu pod značkou ČD Taxi v Praze, Brně a Ostravě. V listopadu 2009 bylo zahájení této služby plánováno na červenec 2010. Službu měl ve všech třech městech provozovat na vlastní koncesi a s pětiletou smlouvou jediný subdodavatel, který měl vzejít z výběrového řízení vyhlášeného Českými dráhami, tržby a zisk by se měly dělit mezi ČD a provozovatele. ČD uvedly, že preferují modrou barvu těchto vozidel, ale počítaly s tím, že v Praze by se musely přizpůsobit žluté barvě. Logo ČD mělo být pouze magnetické a vozy neměly být vyhrazeny jen pro službu ČD Taxi, ale předpokládalo se i jejich využití pro standardní taxislužbu mimo rámec ČD. Tarif taxislužby měl být pásmový. Do užšího kola výběr se dostali tři dispečinky. Podle původních představ ČD měla být propojena on-line rezervace mezi taxi dispečinkem a Českými drahami, takže by", "Hospodaření Českých drah je dlouhodobě ztrátové. Zisk v roce 2011 způsobil zejména prodej řízení provozu Správě železniční dopravní cesty a prodej dalšího majetku. V trvalé ztrátě byla osobní doprava, naopak nákladní byla dlouhodobě v zisku. Stát jako stoprocentní vlastník (jediný akcionář) pokrývá veškerou ztrátu společnosti, především prostřednictvím dotací a formou smlouvy o závazku veřejné služby. Výroční zpráva Českých drah za rok 2004 uvádí celkem dotace do osobní dopravy 7,178 mld. Kč a investiční dotace ve výši 1,1496 mld. Kč, ale jiný zdroj uvádí přímé i nepřímé dotace do Českých drah 34,216 mld. Kč. V poslední době však začínají ČD vykazovat účetní zisky. Za první pololetí roku 2007 to bylo 31,34 mil. Kč. ČD zvyšují efektivitu práce a dostávají se do zisku i v roce 2009 a s růstem zisku lze počítat i v", "Zatímco ještě v říjnu 2011 Nejvyšší správní soud v rozhodnutí 9 As 48/2011 potvrdil, že České dráhy jako státem plně vlastněný i řízený podnik jsou veřejnou institucí ve smyslu zákona o veřejném přístupu k informacím, v roce 2017 judikaturní situaci změnil nález Ústavního soudu který z působnosti zákona vyňal polostátní společnost ČEZ a zároveň nastavil nová pravidla pro určení, kdo musí či nemusí veřejnosti informace poskytovat. Pod vlivem rozhodování vrcholných soudů, týkajících se společností se smíšeným vlastnictvím, pak Městský soud v Praze změnil svou praxi tak, že ve sporu Českých drah a soukromého dopravce RegioJet rozhodl (čj. 8 A 80/2017 - 50 ze dne 26. září 2017), že České dráhy informace poskytovat nemusejí, protože jsou podnikatelským subjektem, který nehospodaří s veřejnými prostředky, ale se svým vlastním majetkem a věnuje se podnikatelské činnosti v konkurenčním prostředí s jinými soukromoprávními subjekty, přičemž se nijak nepodílí na veřejné moci. Na postoji Českých drah nic nezměnil ani nález Ústavního soudu ve vztahu ke společnosti Pražská plynárenská Servis distribuce, který podmínky pro poskytování informací opět zpřesnil ve prospěch žadatelů o informace. Podle Oldřicha Kužílka tak nastala situace, kdy na jedné straně České dráhy měly platné rozhodnutí městského soudu, že povinným subjektem nejsou, a na druhé straně byl k dispozici nález Ústavního soudu, ze kterého plyne, že typově povinný subjekt jsou. Situace, že se soudní soustava „iteračně přibližuje výsledku“, je podle něj běžná, přičemž v mezičase by podle Kužílka mělo zasáhnout ministerstvo dopravy tak, že by mělo Českým drahám vyřizování dotazů občanů přikázat na základě politické odpovědnosti resortu zajistit transparentnost ČD. Ministr dopravy Dan Ťok k tomu v listopadu 2018 napsal, že „ČD podle rozhodnutí soudu nejsou povinný subjekt a informační povinnost prostě nemají.“ Až v dubnu 2019 plénum ústavního soudu konstatuje, že i nadále akcentuje smysl zákona o svobodném přístupu k informacím, tzn. v maximální možné míře umožnit přístup veřejnosti k údajům, které se týkají činnosti povinných subjektů, přičemž efektivní veřejná kontrola výkonu veřejné moci zahrnuje též kontrolu hospodaření s majetkovými hodnotami, jež jsou veřejnou mocí přímo nebo nepřímo ovládány. Tento smysl ovšem bude zcela naplňován nikoliv tím, že bude omezován okruh povinných subjektů, nýbrž naopak tím, že v pochybnostech bude voleno řešení pro jejich rozšíření. Prostředkem způsobilým dosáhnout uvedeného účelu je přitom také podřazení právnických osob, v nichž má stát nebo jiná veřejnoprávní korporace stoprocentní majetkovou účast, pod pojem „veřejná instituce“ podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V ministerském návrhu novely informačního zákona, zpracovaném v červnu 2019, však vyjasnění okruhu povinných subjektů nebylo obsaženo, což ministerstvo v důvodové zprávě zdůvodnilo tím, že „jejich určení ponechává judikatuře, která se do jisté míry v současnosti ustálila“. Po kritice ministr vnitra Jan Hamáček oznámil stažení návrhu zákona z jednání vlády." ] }

{ "title": [ "Místopis.", "Historie.", "Symboly obce.", "Zajímavosti.", "Hasičské muzeum.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Obec o rozloze 377 ha se prostírá v nadmořské výšce 370 – 550 m na hranici dvou krajinných celků - Českého středohoří a Lužických hor, jež jsou zároveň stejnojmennými chráněnými krajinnými oblastmi. Je ve vysoko položeném údolí, kudy protéká potok Bystrá (pramení v horní části obce). V roce 2001 v této obci žilo 638 obyvatel a to ve dvou částech - Oldřichově a Mistrovicích. Obec má pouze silniční spojení s okolím, neboť zdejší lokálka byla v září 1979 zrušena; místní obyvatelé jsou tedy odkázáni pouze na autobusové spoje (trasa Česká Lípa - Kamenický Šenov - Česká Kamenice) či vlastní dopravu.", "První písemná zmínka o Mistrovicích (místní část) pochází z roku 1412, kdy je ves uvedena jako majetek hradu Ostrého, roku 1543 však náleží k nedalekým Markvarticím, v roce 1580 byla pro změnu připojena k panství Benešov. Za pánů z Wiessbachu zde byl postaven renesanční zámek, jenž později - od roku 1764 - sloužil jako statek Kinských. Na místě zrušeného statku vznikla roku 1794 nová ves, po svém zakladateli pojmenovaná Oldřichov. Ze slavných rodáků zmiňme F. A. Pelikána (1786-1858), rytce skla, který vystavoval i na 1. průmyslové výstavě v Praze roku 1831. Dalším rodákem je rovněž rytec skla - August Böhm (1812-1890).", "Návrh znaku i vlajky zpracoval Stanislav Kasík. V únoru 1999 návrhy projednalo Obecní zastupitelstvo, v květnu 1999 jej posoudil Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR a 12. července 1999 jej obci předseda Poslanecké sněmovny udělil.", "Nejčastějšími cíli turistů jsou místní památky, jako např. barokní kostel Povýšení sv. Kříže z roku 1844 a socha sv. Jana Nepomuckého Dalšími zajímavostmi jsou např. vyhlídkové vrchy v okolí - Rozsocha (594 m), Chrastná (557 m), Na vyhlídce (520 m); či školní budova v obci, postavená v roce 1932 českými skláři.", "Je chloubou obce - hasičské muzeum, založené místními hasiči roku 1989, jehož nejstarší exponát je dřevěná stříkačka z roku 1764. V roce 2005 zde nashromáždili 400 exponátů, při zahájení sezony 2015 udávají již 600 exponátů.", "Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 v II. třídě okresu Česká Lípa na 9. místě čtrnáctičlenné tabulky. O rok později si o tři místa pohoršili, avšak nesestupují." ] }

{ "title": [ "Vznik 1980.", "Protiúder 1981, válečný stav.", "Obnovení 1988.", "Rozpad." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V prázdninových měsících roku 1980 proběhla v Polsku vlna stávek, které vyvrcholily v Gdaňských loděnicích (\"Stocznia Gdańska\"). Dělníci nyní nevyšli jako v roce 1970 do ulic, zůstávali v podnicích – okupační stávka. Kromě obvyklých odborářských požadavků vyhlásili také politické požadavky: legalizaci nezávislých odborů. Pro komunisty by to znamenalo konec monopolu moci. Koncem srpna 1980 se vůdčí postavou stal elektrikář Lech Wałęsa a ve spolupráci s odborníky z řad demokratické opozice (Tadeusz Mazowiecki, Bronisław Geremek) byl vypracován seznam požadavků, který kromě ekonomických bodů (zastavit růst cen, zvýšit platy, stavba bytů, lepší pracovní podmínky, delší mateřská dovolená, volné soboty) obsahoval i požadavky politické (nezávislé odbory, právo na stávku, omezení cenzury, přístup různých společenských skupin k hromadným sdělovacím prostředkům, propuštění politických vězňů, obsazovaní funkcí podle kompetence a ne podle příslušnosti ke komunistické straně PZPR). Odvolávali se na ústavu PLR (Polská lidová republika) a různé mezinárodní dohody, které PLR podepsala, kde byla zakotvena různá práva občanů. Polské úřady kapitulovaly a 31. srpna 1980 podepsali vládní zástupci dohodu se stávkujícími dělníky, kterými PLR přistoupila na požadavky stávkujících dělníků. Do jara 1981 vstoupilo do Solidarity 10 miliónů Poláků. Solidarita vydávala vlastní noviny, čímž prolomila státní monopol na rozšiřování informací. Solidarita však nemohla zajít příliš daleko, protože hrozila intervence Sovětského svazu, jaká proběhla v roce 1968 v Československu.", "Komunisté se však nevzdali a 13. prosince 1981 Wojciech Jaruzelski protizákonně vyhlásil převzetí moci nezákonně ustavenou vojenskou juntou („Vojenská rada národní spásy“, pol. Wojskowa rada ocalenia narodowego, WRON) a jejím jménem pak válečný stav, v Československu skrývaný pod názvem výjimečný stav, případně stanné právo (polsky \"stan wojenny\", podle zákona na obranu země při vnějším ohrožení). WRON (lidově wrona, tj. vrána) převzala veškerou výkonnou moc, vůdci opozice byli pozatýkáni armádou a internováni v internačních táborech a byla přerušena činnost všech společenských organizací včetně odborových svazů. Prokomunistické spolky však brzy získaly souhlas ke své činnosti, kdežto Solidarita byla formálně delegalizována (říjen 1982). Hnutí však nadále pracovalo v podzemí – vydávalo tisk, rozšiřovalo letáky, organizovalo pomoc pro pronásledované. Koncem 80. let se Solidarita znovu významněji aktivovala, zvláště s postupujícími změnami v Gorbačovově Sovětském svazu.", "Spontánní stávky v loděnicích a továrnách v roce 1988 vedly v únoru 1989 k jednáním u kulatého stolu mezi zástupci opozice a komunistickou vládou. V dubnu 1989 byla po jednáních u kulatého stolu Solidarita znovu povolena. V polosvobodných volbách vyhráli kandidáti Solidarity všechna místa v parlamentu, o která se mohla opozice ucházet (35 %). Další místa (65 %) si ponechala komunistická strana PZPR a její spojenci. Protože komunisté měli prezidenta (Wojciech Jaruzelski), Solidaritě připadlo místo premiéra, kterým se stal Tadeusz Mazowiecki.", "V nových poměrech se vnitřně nesourodá Solidarita postupně rozpadla na četné samostatné organizace odborů i mimo ně." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Administrativní členění a statistické údaje.", "Řízení kraje.", "Historie.", "Hospodářství.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Zemědělství.", "Průmysl a těžby.", "Fyzická geografie.", "Geomorfologie.", "Vodstvo.", "Vodní toky, vodopády.", "Vodní nádrže – přehrady a rybníky.", "Pedologie.", "Biogeografická charakteristika.", "Města.", "Turistické cíle.", "Národní kulturní památky.", "Turistická střediska.", "Výběr přírodních krás.", "Propagace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Poprvé vznikl Liberecký kraj 24. prosince 1948 spolu s dalšími 19 nově vytvořenými kraji v Československu. Vznikly krajské národní výbory. Po 11 letech při další reformě státní správy byl v polovině roku 1960 zrušen, nahradily jej Východočeský a hlavně Severočeský kraj.", "Liberecký kraj a další české kraje byly vytvořeny ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, a zákonem o krajích (č. 129/2000 Sb.). Administrativně se kraj dělí na čtyři okresy, 10 obvodů obcí s rozšířenou působností a 215 obcí (z toho 36 se statusem města). Území současného samosprávného Libereckého kraje se nachází na území původního Severočeského a Východočeského kraje.", "Zastupitelstvo kraje čítající 45 členů je voleným statutárním orgánem. Od vzniku kraje se konaly patery volby, v letech 2000, 2004, 2008, 2012 a 2016. Kraj má zřízen svůj krajský úřad, v jehož čele je hejtmanem jmenovaný ředitel. Tento úředník (od roku 2010 René Havlík) plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele, tj. zvoleného zastupitelstva kraje a je nadřízeným všem zaměstnancům krajského úřadu. Nesmí být členem politických stran a hnutí. Součástí krajského úřadu je 17 odborů. Sídlo krajského úřadu je v ulici U Jezu 642, Liberec 2.", "V prvních krajských volbách v roce 2000 zvítězila ODS (13 mandátů), v zastupitelstvu zasedli také zástupci KSČM (9 mandátů), Čtyřkoalice (8 mandátů), ČSSD (7 mandátů), SOS (5 mandátů) a Nezávislých (3 mandáty). Hejtmanem se stal Pavel Pavlík za ODS. Ve volbách v roce 2004 obhájila své vítězství ODS (22 mandátů) před KSČM (10 mandátů), SOS (7 mandátů) a ČSSD (6 mandátů). Hejtmanem byl zvolen Petr Skokan za ODS. V krajských volbách v roce 2008 získala stejně jako ve všech ostatních krajích nejvíc zastupitelů ČSSD (15 mandátů), za ní skončila ODS (12 mandátů), KSČM (8 mandátů), Starostové pro Liberecký kraj (7 mandátů) a SOS (3 mandáty). Zvolené zastupitelstvo si na svém prvním zasedání ve 3. volebním období zvolilo 9 uvolněných členů rady a zřídilo 9 výborů. Hejtmanem kraje byl zvolen Stanislav Eichler za ČSSD. Rada kraje ustavila tři komise. Ve volbách roku 2012 nečekaně zvítězili Starostové pro Liberecký kraj (13 mandátů), druhá byla KSČM (10 mandátů), třetí politické hnutí Změna (10 mandátů), neúspěšně volby skončily pro čtvrtou ČSSD (7 mandátů) a pátou ODS (5 mandátů). Hejtmanem byl zvolen Martin Půta ze Starostů pro Liberecký kraj, který vytvořil koalici se Změnou. V roce 2015 se zastupitelé Změny rozdělili, jejich část přestala koalici podporovat a novým koaličním partnerem se stala ČSSD. Volby v roce 2016 přinesly opětovné vítězství Starostů pro Liberecký kraj, kteří počet mandátů navýšili na 18, hnutí ANO 2011 obsadilo 9 mandátů, Změna pro Liberecký kraj, KSČM, ČSSD a ODS po 4 mandátu a koalice SPD a SPO 2 mandáty. Sestavena byla výrazně většinová koalice tvořená Starosty, ANO, ČSSD a ODS.", "", "Nezaměstnanost v Libereckém kraji se pohybuje kolem 3,1 %, nejnižší je na Jablonecku, Semilsku a ve městě Liberci, nejvyšší pak na Frýdlantsku a Českolipsku. Tradiční průmyslová odvětví jako je textilní (oděvní, vlnařský a pletárenský) průmysl či těžké strojírenství (nákladní automobily aj.) jsou na ústupu. Těžba uranové rudy v oblasti Stráže pod Ralskem je taktéž již minulostí.", "Liberecký kraj jako jediný kraj v Česku nemá ani jednu železniční elektrifikovanou trať, trať na Prahu navíc absolutně nevyhovuje současným potřebám. A to i přesto, že je většina nádraží opravena a jezdí zde poměrně kvalitní soupravy, některé nemohou po špatné infrastruktuře jezdit. Silniční doprava je zastoupena rychlostní komunikací I/35 Liberec – Turnov (- Hradec Králové – Olomouc); evropskou trasou E65 ve směru (Praha -) Turnov – Harrachov – Szczecin; dále silnicemi první třídy I/13 Frýdlant – Liberec – Děčín – Ústí nad Labem (- Most, Karlovy Vary); I/9 Česká Lípa – Mělník a I/14 Liberec – Vrchlabí – Trutnov. Města Liberec a Jablonec jsou propojeny tramvají. Na území kraje se nachází také několik menších letišť, z nichž nejvýznamnější jsou v Liberci, Hodkovicích nad Mohelkou, České Lípě – Ladech. Zajímavostí je někdejší vojenské letiště v Hradčanech u Mimoně. Od roku 2009 je v kraji zaveden dopravní systém IDOL.", "Podstatnou složkou rostlinného zemědělství v Libereckém kraji je pěstování obilnin (pšenice, ječmen), brambor, lnu a řepky olejné. V menší míře se zde též pěstuje kukuřice, řepa, ovoce a zelenina. Chován je zde především skot, prasata a drůbež. Známé jsou i drůbežárny v Brništi a Příšovicích.", "Stěžejními průmyslovými odvětvími jsou strojírenství, potravinářství a sklářství, díky němuž proslulo ve světě Novoborsko a Jablonecko. Gumárenský průmysl nalezneme v Hrádku nad Nisou, výrobou bižuterie a mincovnou je znám zase Jablonec, Jilemnice výrobou umělých střívek, v Lomnici nad Popelkou se vyrábí známé Lomnické suchary, v Semilech, Mimoni či Zákupech se prosadil dřevozpracující (a nábytkářský) průmysl. V Liberci je zastoupeno mnoho výrobních odvětví, například výroba automobilových komponentů, polygrafický průmysl, sklárna, několik velkých stavebních firem či pivovar. V České Lípě jsou železniční opravny a Turnov zase proslul svými broušenými drahokamy a optickými přístroji. Na Frýdlantsku a Hrádecku se těží štěrkopísky a stavební písky, na Českolipsku a Novoborsku sklářské písky; stavební kámen je dobýván na Tachovském vrchu na Českolipsku, v Liberci–Ruprechticích, u Frýdštejna a v Košťálově. Na vrchu Tlustec byla těžba štěrku (čediče) ukončena po aktivitě místních občanů cca v roce 2000. V současnosti (rok 2018) je již technologie dobývání a zpracování demontována a odvezena.", "", "Územně kraj náleží k Českému masivu, který je jednou z nejstarších částí evropské pevniny. Krajinný reliéf je značně členitý, dominantní jsou zejména Lužické a Jizerské hory na severu a Krkonoše na severovýchodě, výrazné jsou též kužele Ralské pahorkatiny na jihozápadě, úhlopříčně je kraj proťat Ještědsko-kozákovským hřbetem, ve Frýdlantském výběžku se rozprostírá mírně zvlněná Frýdlantská pahorkatina, mírně zvlněný reliéf má též Žitavská pánev, jejíž součástí je i Liberecká kotlina; na jihovýchodě pak do kraje zasahuje severní část Jičínské pahorkatiny. Nejvyšším bodem území je hora Kotel – 1435 m – v Krkonoších, nejnižší bod se nachází na Liberecku a je jím hladina řeky Smědé, když na katastru obce Černousy opouští Českou republiku (208 m).", "Oblastí kraje prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem.", "od Matyho Z větších českých řek protéká Libereckým krajem pouze Jizera, která protéká např. Semily, Železným Brodem a Turnovem. Menšími řekami jsou Ploučnice, Oleška, Kamenice (přítok Labe) a Kamenice (přítok Jizery). Výčet doplňují říčky, resp. velké potoky, např. Mohelka, Svitávka či Panenský potok. Pramení zde též řeky Lužická Nisa a Smědá. Na horních tocích potoků a řek je řada vodopádů, např. Jedlový důl, Mumlavský vodopád, Štolpichy či vodopád na Černém potoce. V srpnu 2010 zasáhly Liberecký kraj bleskové povodně, které napáchaly velké škody včetně několika mrtvých.", "Na území kraje je řada přehrad, některé s vodními elektrárnami, či sloužícími jako zásobárny pitné vody. Větší jsou vodní nádrž Bedřichov, vodní nádrž Fojtka, vodní nádrž Harcov, vodní nádrž Josefův Důl, vodní nádrž Mlýnice, vodní nádrž Mšeno a vodní nádrž Souš. Rybníky jsou hlavně na území okresu Česká Lípa. Největším je rybník známý jako Máchovo jezero, nedaleká soustava 23 Holanských rybníků, rezervace Břehyně - Pecopala, velké jsou Hamerský rybník a Novozámecký rybník.", "Z půdních typů převažují podzoly (Ralsko, Jizerské hory či Krkonoše), zamokřené půdy (značná část Frýdlantska, Českolipska), hnědozemě (Turnovsko) a kambizemě. V okolí vodních toků jsou fluvizemě.", "Liberecký kraj oplývá značným přírodním bohatstvím, neboť jeho značná část je pokryta lesy a jeho reliéf je velmi členitý. Do kraje zasahuje několik velkoplošných území, jednak Krkonošský národní park a také pět chráněných krajinných oblastí: CHKO Kokořínsko, CHKO Lužické hory, CHKO České středohoří, CHKO Jizerské hory a CHKO Český ráj. Na území kraje je 8 národních přírodních rezervací (NPR), 8 národních přírodních památek (NPP), 36 přírodních reservací (PR), 68 přírodních památek (PP), 3 chráněné přírodní parky. Do roku 2006 byla v kraji vybudováno 29 naučných stezek.", "Liberec je krajským městem, dalšími bývalými okresními městy jsou Česká Lípa, Jablonec a Semily. Většími městy nad 5 000 obyvatel jsou tato: Další města a větší obce jsou uvedeny v článcích jednotlivých okresů. Městské památkové zóny byly vyhlášeny v 15 městech kraje:", "", "V kraji má status Národní kulturní památky 12 objektů: hrad Bezděz, hrad a zámek Grabštejn, hrad a zámek Frýdlant, zámek Sychrov, vysílač a hotel Ještěd, zámek Lemberk, zámek Zákupy, zámek Hrubý Rohozec, kostel Navštívení Panny Marie v Hejnicích, Dlaskův statek, zřícenina Trosky a bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí.", "Bedřichov, Hrabětice, Josefův Důl, Doksy, Horní Maxov, Hrubá Skála, Janov nad Nisou, Jizerka, Líšný, Malá Skála, Nová Louka, Polubný, Příchovice, Rejdice, Sedmihorky, Sloup v Čechách, Smědava, Staré Splavy, Horní Mísečky, Harrachov", "Bozkovské dolomitové jeskyně, Čap, Čertova zeď, Frýdlantské cimbuří, Hruboskalsko, Ještěd, Jizera, Klíč, Kotel, Kozákov, Luž, meandry Ploučnice, Meandry Smědé, Panská skála, Popova skála, Riegrova stezka, Štolpichy, Vlhošť, Vranovské skály", "Rada Libereckého kraje vydává měsíčník s názvem \"Liberecký kraj\", dodávaný zdarma do všech poštovních schránek v kraji. Tiskovinu novinového vzhledu většího formátu o rozsahu 4 listů řídí ustavená redakční rada v čele s B. Matoušovou. Měsíčník má také internetovou verzi. S podporou města Liberce je dále vydáván soukromou společností časopis (čtvrtletník) \"Véčko\" v nákladu 2 000 ks, jehož obsahem jsou články z Libereckého kraje. Zaměřené jsou na propagaci turistiky, informace o historii, kultuře." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dějiny.", "Pravěk a starověk.", "Ptolemaiovský a římský Egypt.", "Středověk a osmanská nadvláda.", "Novověk.", "Britský protektorát.", "Republika (1953–).", "Egyptská krize.", "Geografie.", "Podnebí.", "Politika.", "Ozbrojené síly.", "Administrativní dělení.", "Největší egyptská města.", "Ekonomika.", "Cestovní ruch.", "Obyvatelstvo.", "Jazyky.", "Náboženství.", "Kultura.", "Umění a architektura.", "Literatura.", "Hudba.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "V minulosti mívaly státy nebo území, na nichž se dnešní státy nacházejí, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou. I současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Mennofer (řecky Memfis) který byl nazýván „Palác Ptahovy Ka“, což se ve staré egyptštině řekne „\"hat ka ptah\"“. Z tohoto názvu se však během staletí stal nový výraz (podobně jako v češtině se z půl dne stalo poledne), který se mohl vyslovovat přibližně “\"hykupta\"\". V této podobě se s tímto označením setkali Řekové. Přizpůsobili si jej svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento Řeky zkomolený název zněl ΑΙΓΥΠΤΟΣ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo ÆGYPTVS (Égyptus), což byl později (když se Egypt stal součástí Impéria) i oficiální název provincie. A z toho je pak odvozen současný název Egypt. Sami Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta) Podle archeologických nálezů a egyptských hieroglyfů nazývali nejčastěji starověcí Egypťané svou zemi \"Kemet\" (Černá země). A i v současnosti obyvatelé svou zemi nenazývají Egypt. Oficiální název země zní \"Džumhúrja al-Misríja al-'Arabíja\", což se v arabském světě a v Egyptě samotném v běžném hovoru nahrazuje zkráceným \"Maṣr\" či \"Miṣr\".", "Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast ohraničenou na východě a západě pouštěmi, na severu mořem a na jihu nilskými katarakty. Snaha ovlivnit nilské záplavy vedla v době 3 000 př. n. l. ke vzniku jednoho z prvních států na světě.", "Skupinky člověka rodu Homo erectus se při rozšiřování z Afriky do západní a jižní Asie pravděpodobně též usadily v údolí Nilu. Ze středního paleolitu pochází mnoho lokalit, které dokládají rohovce vhodného pro výrobu pazourků. Postupně se skupiny lovců a sběračů začaly usazovat a v Nilském údolí začaly vznikat trvalejší zemědělská sídliště. Lidé využívali bohatství, které jim nabízelo údolí Nilu. Nilské bahno poskytovalo materiál na stavbu nízkých stěn chatrčí, na výrobu keramiky a také každoroční nilské záplavy přinášely živiny pro rostlinstvo v okolí. Z vývoje keramiky můžeme usuzovat na vznik několika kultur, z nichž nejvýznamnější je badárská kultura a nakádská kultura. Vytvářejí se kmenové svazy, vyvolané potřebou organizovat odvodňovací práce. V Horním Egyptě nabyl převahy kmen, který sídlil v okolí osady Nechen (pozdější Hierakonpolis), v Dolním Egyptě to byl kmen sídlící v severozápadní deltě Nilu v okolí osady Bútó. Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše, jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit. Při výzkumu staroegyptské historie se využívá relativního datování podle vlády panovníků a egyptských dynastií, vycházejícího převážně z díla řeckého historika Manehta. Se začátkem panování třetí dynastie se začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. n. l.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm. Po rozpadu Staré říše se po období rozpadu dosavadního zřízení podařilo vládcům města Vesetu (Théby) v Horním Egyptě, konkrétně Mentuhotepovi II., říši znovu sjednotit a pod vládou XI. dynastie začíná Střední říše. Kolem roku 1650 př. n. l. vpadli do Egypta z Asie semitské kmeny, které byly později nazvány Hyksósové. Přinesly s sebou nový typ luku, nové typy bronzových zbraní, chov koní a užití válečných vozů, čímž se změnil způsob vedení válečných bojů. Faraonu Ahmose I. se podařilo Egypt kolem roku 1550 př. n. l. znovu sjednotit a založil tak XVIII. dynastii. Za vlády panovníků této dynastie se Egyptská říše rozkládala až k Nubii a k údolí Eufratu. Panovník Amenhotep IV. (1364 –1347 př. n. l.), jehož manželkou byla Nefertiti, si změnil své jméno na Achnaton a provedl náboženskou reformu. Za jeho vlády byl jediným uctívaným bohem Aton, bůh slunce (před reformou Amon). Jeho nástupce Tutanchamon tento kult zrušil a jméno Achnatona bylo ze seznamu králů vymazáno. Za vlády Ramesse II. (1290 –1224 př. n. l.) zažila Nová říše ještě jednou dobu rozkvětu. Po smrti Ramesse III. (1184 – 1153 př. n. l.) došlo k rychlému úpadu Egypta a nepokojům. Následkem toho byl vpád Libyjců a mořských národů. Zakladatelem XXII. dynastie byl Libyjec jménem Šešonk I., XXV. dynastii založili králové Núbie.", "V roce 525 př. n. l. se Egypta poprvé zmocnili Peršané. Na konci 5. století př. n. l. se naposled osamostatnil pod vládou domácích dynastií (XXVIII. – XXX.). Poté se Egypta znovu zmocnili Peršané. V roce 333 př. n. l. porazil Alexandr Veliký perského krále Dáreia III. a získal tak egyptské území. Po jeho smrti (323 př. n. l.) jeden z jeho makedonských vojevůdců Ptolemaios vládl v této provincii a v r. 305 př. n. l. přijal titul krále jako Ptolemaios I. Sótér. Ptolemaiovská dynastie pak vládla Egyptu až do roku 30 př. n. l. Hlavním městem byla Alexandrie a velký kulturní vliv v této době měl helénismus. Po smrti Kleopatry VII. v roce 30 př. n. l., poslední panovnice dynastie Ptolemaiovců se stal Egypt římskou provincií. Při dělení římské říše roku 395 n. l. se dostal pod byzantskou vládu a ztratil dosavadní hospodářský význam.", "Kolem 640 dobyli islámští Arabové Nilské údolí a vyvraždili veškeré na odpor se stavějící původní obyvatelstvo, jehož zbytky jsou dnešní Koptové. Za vlády Mu‘ávijada I. (661–750) osídlily arabské kmeny plodné planiny a s nastoupením kurdského vojevůdce Saladina, zakladatele dynastie Ajjúbovců (1171–1249), se stala Káhira centrem muslimského odporu proti křížovým tažením. Kolem roku 1250 povstala palácová garda a mamlúci (vojenští otroci) získali moc. V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultán Selim I. a ten se tak stal tureckou provincií. Správa Egypta byla nadále svěřena mamlúkům.", "Teprve Napoleonovo egyptské tažení v roce 1798 ukončilo osmanskou nadvládu nad Egyptem. Po neúspěšném tažení do Palestiny a z důvodu změny politické situace v Evropě Napoleon Bonaparte příštího roku zemi opustil. Zbytky francouzských expedičních sil poté v roce 1801 kapitulovaly před britsko-tureckou armádou. Od roku 1805 intrikami a násilím Egypt postupně ovládl albánský důstojník tureckého vojska v Egyptě Muhammad Alí. Zamezil britským pokusům o vměšování do egyptské vnitřní politiky a v roce 1811 svou moc plně stabilizoval vyvražděním tehdejší vojenské a politické elity – mamlúků. Stal se tak faktickým vládcem země, neboť Osmanská říše neměla prostředky na znovudobytí Egypta. V roce 1848 se Muhammad Alí vzdal trůnu ve prospěch svého syna Ibráhíma. Dynastie, kterou založil, pak vládla Egyptu - zprvu pod formální osmanskou správou, později pak de facto pod britskou nadvládou - až do roku 1952. Stavba Suezského průplavu pod francouzským patronátem však zemi zadlužila. Již krátce po otevření průplavu, a to v roce 1875, se stala největším akcionářem společnosti provozující tuto důležitou vodní cestu Velká Británie. V roce 1888 byla uzavřena tzv. Konstantinopolská konvence, kterou byl Suezský průplav prohlášen za neutrální území pod správou Velké Británie.", "18. prosince 1914 učinila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po smrti Husajna Kámila již v roce 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fu ́ád. Britové poté zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech. Omezení dovozu zboží však podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu. 28. února 1922 vyhlásil Egypt pod vládou Fuada I. samostatnost jako Egyptské království. Za druhé světové války se Egypt stal dějištěm urputných bitev britských vojsk pod velením maršála Bernarda Montgomeryho s německou a italskou armádou pod velením německého generála Erwina Rommela. I po skončení světové války zůstala britská vojska až do roku 1946 v zemi. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 egyptská armáda spolu s dalšími arabskými státy napadla Izrael s cílem zničit židovský stát a \"vyhnat Židy do moře\" při první arabsko-izraelské válce. Výsledkem byla porážka arabské koalice, vítězství Izraele a zabránění vzniku palestinského státu. Egypt totiž vzápětí okupoval Gazu, zatímco Zajordánsko Západní břeh. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou konvenci, přičemž Velká Británie souhlasila, že se z oblasti Suezského průplavu do roku 1954 stáhne.", "23. července 1952 byl v Egyptě převratem svržen král Farúk I. a byla vyhlášena Egyptská republika. Hlavou státu byl nejdříve generál Muhammad Nadžíb, později vůdce revoluce, plukovník Gamál Abd an-Násir (1954–1970). Ten zavedl socialistický způsob vlády. Zestátnění Suezského kanálu v roce 1956 vedlo k vojenskému napadení Izraelem, které bylo součástí tajné dohody mezi Jeruzalémem, Londýnem a Paříží. Vzápětí vyslala Velká Británie a Francie své jednotky údajně pro udržení svobody mezinárodní plavby Suezským průlivem. Vypukla tzv. Suezská krize. Poté, co USA daly ruce pryč od celé akce, o které nebyl Washington informován dopředu, a Moskva pohrozila bombardováním Paříže a Londýna, všechny tři útočící strany se stáhly. Výsledkem bylo posílení egyptské pozice a zvýšení vlivu Sovětského svazu na Blízkém Východě. Od února roku 1958 dochází k diplomatickým sporům se Súdánem o Halaibský trojúhelník a Bir Tawil. V roce 1958 vytvořil Egypt spolu se Sýrií \"Sjednocenou arabskou republiku\" vedenou Násirem. V té dominoval Egypt (roku 1961 Sýrie svazek opustila, avšak Egypt používal tento název až do roku 1971) V roce 1967 vyslal Násir armádu na Sinajský poloostrov a donutil pozorovatelskou misi OSN se stáhnout, vzápětí uzavřel Tiranskou úžinu, což Izrael předtím prohlásil za Casus belli. 5. června zahájil Izrael preventivní letecký úder, zničil egyptské letectvo a během Šestidenní války obsadil nejen Gazu, ale i celý Sinajský poloostrov. Po smrti Násira v roce 1970 se stal prezidentem jeho viceprezident Anvar as-Sádát. V roce 1973 Egypt a Sýrie znovuvyzbrojené moderními sovětskými zbraněmi zaútočily za Jomkipurské války na Izrael. Po prvních dvou dnech, kdy se Egyptu podařilo překročit Suezský kanál a postupovat do hloubi Sinajského poloostrova, zatímco syrské obrněné jednotky dobyly zpět severní polovinu Golanských výšin ztracených v roce 1967, zahájil Izrael protiofenzivu. V důsledku porazil útočící arabské armády a jednotky Ariela Šarona dokonce obsadila Port Said na africkém břehu Suezského poloostrova. V roce 1977 odvážně zahájil Anvar Sadát mírové jednání s Izraelem. To vedlo k podpisu mírové smlouvy v roce 1979 a k odchodu izraelského vojska ze Sinajského poloostrova, která však vyvolala odpor islamistů z Muslimského bratrstva. V roce 1981 byl Sadát zavražděn a jeho nástupcem se stal Muhammad Husní Mubarak. 17. listopadu 1997 bylo 62 lidí, většinou zahraničních turistů, zmasakrováno poblíž Luxoru. V roce 2000 se Egypt \"de facto\" ujal správy nad Halaibským trojúhelníkem.", "Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako \"arabské jaro\". Na konci ledna roku 2011 egyptský prezident Husní Mubarak poprvé po čtyřech dnech nepokojů a násilností v hlavním městě promluvil o událostech, které si v zemi vyžádaly nejméně 18 mrtvých a přes 1000 zraněných. Ve svém projevu oznámil občanům, že vyzval vládu k rezignaci, a slíbil demokratické reformy. Podle agentury AP Mubarak ujišťoval občany, že prosadí sociální, ekonomické a politické reformy. Protivládní demonstrace, které ochromily celou zem, pak označil za součást spiknutí k destabilizaci Egypta a zničení legitimity jeho režimu. Celá země byla také odpojena od internetu. O několik dní později se situace v Káhiře a ostatních velkoměstech ještě více vyhrotila. Podle komisařky OSN si nepokoje vyžádaly až 300 životů. Odpůrci prezidenta Husního Mubaraka se 31.1.2011 rozhodli vyhlásit časově neomezenou generální stávku. Následující den ji měl doprovodit \"miliónový pochod\". Dne 11. února 2011 prezident Mubarak rezignoval, podle svých slov chce dožít v letovisku Šarm aš-Šajch. Moc převzala armáda (vojenská junta) a faktickou hlavou státu se stal předseda Nejvyšší vojenské rady Muhammad Hosejn Tantaví. V květnu 2012 se v Egyptě konaly prezidentské volby, které vyhrál islamista Muhammad Mursí. V prosinci 2012 se konalo referendum o nové ústavě. Ta byla kritizována proto, že podle některých kritiků mohla umožnit vznik islamistického státu a nezaručovala stejná práva všem obyvatelům. Referendum se konalo ve dvou termínech, v každém volila polovina země. Podle oficiálních výsledků byla ústava přijata - pro hlasovalo 63,8%. Volební účast ale byla velice nízká - 32,9%. Mursí byl po roce vlády sesazen armádním pučem. Egyptská armáda při potlačování protestů vůči puči zabila nejméně 817 stoupenců vlády prezidenta Mursího, podle některých údajů i přes 1 000. Muslimské bratrstvo bylo postaveno mimo zákon a v následných volbách zvítězil bývalý náčelník generálního štábu egyptské armády Abd al-Fattáh as-Sísí. Od as-Sísího nástupu k moci čelí společnost ostrým represím a dochází k prohlubování krize lidských práv. Systematicky jsou omezovány svobody shromažďování a svobodného vyjádření protestu. Od vojenského převratu v roce 2013 bylo zatčeno a uvězněno více než 16 000 odpůrců režimu (dle některých odhadů až 40 000), stovky členů Muslimského bratrstva byly odsouzeny k smrti. 16. května 2015 byl k trestu smrti odsouzen i Muhammad Mursí.", "Egypt je stát ležící na pomezí severní Afriky a jihozápadní Asie. Jeho rozloha je 1 002 450 km. Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. V jižní části Libyjské pouště se nachází náhorní plošina Džilf al-Kabír, která je se svojí průměrnou výškou 1000 m nejvyšším místem této pouště. V Libyjské poušti se rovněž nachází velké množství proláklin, přičemž v největší z nich, Kattarské proláklině, se v hloubce 137 metrů pod hladinou moře nachází nejnižší bod Egypta. Východní část Egypta tvoří Arabská poušť, která se rozprostírá od nilského údolí až k Rudému moři. Na rozdíl od Libyjské pouště je velmi hornatá. Pro tuto oblast jsou charakteristická suchá údolí, která se nazývají vádí. Pomyslný střed této oblasti tvoří řeka Nil, která protéká Egyptem od jižních hranic se Súdánem až na sever, kde ústí do Středozemního moře. Právě tato řeka, která na území Egypta dosahuje přibližné délky 1 600 km, dala vzniknout egyptské civilizaci. I v současné době žije v jejím údolí a deltě 99% obyvatelstva, které tak využívá pouze 5,5% rozlohy své země. K Egyptu rovněž patří Sinajský poloostrov, který je ohraničen Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov patří geograficky již k Asii. Jeho jižní část je hornatá a nachází se zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína), která dosahuje výšky 2 642 metrů nad mořem.", "Egypt je jednou z nejsušších a nejslunnějších zemí na světě. Klima se mění od severu k jihu, stejně tak, jako od východu na západ. Severní pobřeží u Středozemního moře má horká suchá léta a mírné zimy, kdy se objevují přiměřené deště. Průměrná teplota nejteplejšího července v Alexandrii je 26 °C, resp. 13 °C v lednu. Na rozdíl od většiny území zde nejsou srážky neobvyklé. Směrem k jihu se podnebí ze subtropického mění na aridní, které je vyznačováno obecně vyššími teplotními rozdíly, vyššími teplotami a menším či zanedbatelným úhrnem srážek. Luxor uprostřed země má velmi horká léta, kdy teploty běžně překračují 40 °C a krátké slunné zimy, kdy v nejchladnější části mohou teploty klesnout k ránu pod 10 °C. Asuán na jihu leží takřka na obratníku raka a má klima nejteplejší z celého Egypta. Průměrná teplota letních měsíců přesahuje 34 °C, během dne mohou teploty vystoupit až na 47 °C, v noci neklesají pod 25 °C. Zimy jsou velmi krátké, slunné a teplé, s průměrnými teplotami 25 °C během dne, resp. 5-15 °C v noci. Asuán je jedním z nejsušších trvale obydlených míst na zemi, kdy se déšť nemusí objevit i několik let. Rovněž vlhkost vzduchu je velmi nízká, v extrému dosahuje pouhých 10%. Kromě všeho patří mezi nejslunnější místa na planetě, s více než 3800 hodinami slunečního svitu za rok se pohybuje na teoretickém maximu a zaujímá místo hned za severoamerickou Yumou, která má díky vyšší zeměpisné šířce a tím pádem delším dnům počet slunečních hodin 4000. Pobřeží u Rudého moře má klima obecně mírnější, maximální teploty obvykle nestoupají tak vysoko, jako ve vnitrozemí, zato noci jsou tu teplejší, především v zimních měsících. Průměrná teplota nejteplejšího července v letoviscích Šarm aš-Šajch, Hurghada, Marsa Alam je 34 °C, 34 °C, resp. 33 °C, zatímco nejchladnějšího ledna 18 °C, 17 °C, resp. 19 °C. Marsa Alam a Šarm aš-Šajch mají vůbec nejteplejší noci ze všech egyptských měst a obecně nejkonstantnější klima, s malými teplotními výkyvy. Nejpříhodnější období pro návštěvu jsou měsíce březen a duben, resp. říjen a listopad, které průměrnými teplotami v rozmezí 26 °C-29 °C připomínají léta ve Středomoří.", "Do roku 2011 byl Egypt prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 držela Národní demokratická strana. Do 454 členného parlamentu se volilo jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím bylo Muslimské bratrstvo, jemuž bylo z náboženských důvodů zakázáno vytvořit politickou stranu. Tehdejší prezident Muhammad Husní Mubarak, který byl v čele Egypta od roku 1981, byl po revoluci z roku 2011 donucen odstoupit, a to dne 11. února 2011. Prezidentovu rezignaci oznámil viceprezident Umar Sulajmán v krátkém televizním prohlášení. Podle něj prezident odstoupil pro dobro republiky. Moc poté převzala armáda. Nová demokratická ústava byla přijata v referendu. Ta mimo jiné ustavila poloprezidentskou republiku. V následných parlamentních i prezidentských volbách zvítězili islamisté. Islamistická Strana svobody a spravedlnosti, vytvořená Muslimským bratrstvem, získala 37,5 % hlasů ve volbách do dolní komory a 45 % hlasů ve volbách do horní komory Parlamentu. Druhou skončila také islamistická Strana světla, která se hlásí k salafismu (či wahhábismu) se ziskem okolo 28 % hlasů. Liberální strany vstoupily do opozice, když celkem získaly okolo 20 % hlasů. Prezidentem byl v přímé volbě zvolen Muhammad Mursí (ze strany Svobody a spravedlnosti), když ve dvoukolové volbě získal 24,78 %, respektive 51,73 % hlasů. Po další vlně lidových demonstrací, protestujících proti Mursího vládě, se armáda na začátku července 2013, ve jménu nespokojeného lidu, chopila moci a svrhla Mursího i jeho vládu. Prozatímním prezidentem byl jmenován předseda Ústavního soudu Adlí Mansúr, který poté rozpustil Parlament s plánem vytvořit úřednickou vládu, která navrhne novou ústavu a dovede zemi k novým volbám.", "Egypt má v současnosti (2010) největší a nejsilnější armádu na africkém kontinentu. Jde současně o největší armádu v arabském světě; celosvětově na 11. místě. V aktivní službě má Egypt asi 468 000 vojáků, počet vojáků záložních vojsk přesahuje 800 000. Ve výzbroji egyptské armády jsou ve velkém počtu zastoupeny nejmodernější zbraně. Platí to zejména o letectvu a pozemním vojsku (armáda má k dispozici odhadem 3750 tanků, z toho nejméně 1000 špičkových těžkých tanků M1 Abrams). Egyptská armáda, která byla založena ve třicátých letech 19. století, vedla během 20. století čtyři války se státem Izrael (v letech 1948, 1956, 1967 a 1973). V roce 1991 se egyptské vojsko účastnilo operace Pouštní bouře na straně vojsk koalice. Egypt je silným strategickým partnerem NATO. Spojené státy poskytují Egyptu pravidelnou roční vojenskou pomoc v hodnotě 1,3 miliardy dolarů.", "", "k 1. lednu 2012", "Ekonomika Egypta závisí především na zemědělství, mediální sféře, vývozu ropy a turistice; více než tři miliony Egypťanů však přitom pracuje v zahraničí, především v Saúdské Arábii, zemích Perského zálivu a Evropě. Dokončení přehrady v Asuánu roku 1971 a výsledné Násirovo jezero změnilo časem prověřenou úlohu řeky Nilu v zemědělství a ekologii Egypta. Rychle rostoucí populace, omezené množství zemědělské půdy a závislost na Nilu však stále zdražují zdroje a stresují ekonomiku. Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Egypt má vyvinutý energetický trh založený na uhlí, ropě, zemním plynu a vodní energetice. Značné zásoby uhlí se nalézají na severovýchodě Sinaje a těží se zde přibližně 600 000 tun ročně. Ropa a plyn se těží v pouštních oblastech na západě, Suezském zálivu a v Nilské deltě. Egypt vlastní značné rezervy plynu, v 90. letech 20. století se odhadovalo kolem 1 100 000 m3, a vyváží jej také do mnoha zemí. Egypt je také jednou z mála afrických zemí, které usilují o stavbu jaderné elektrárny v horizontu příštích deseti let. V roce 2011 měl být zahájen tendr na hlavního dodavatel a elektrárna měla být podle původního plánu spuštěna v roce 2020. Elektrárna bude pravděpodobně stát v blízkosti obce Ad Dabaá na pobřeží Středozemního moře. Vzhledem k nestabilní situaci po protestech, pádu vlády a prezidenta na začátku roku 2011 bylo ale zahájení tendru prozatímní vládou odloženo na neurčito. V roce 2012 vláda zahájila přípravné práce, avšak stavbu zablokovali místní beduíni, které elektrárna připravila o půdu, konflikt zatím nebyl vyřešen. V zemi je asi 10% míra nezaměstnanosti a 11% míra inflace. HDP na obyvatele zde dosahovalo v roce 2009 2355 USD. Měna je Egyptská libra (LE) = 100 piastrů (1 USD = 5,70 LE).", "Cestovní ruch je jedním z nejdůležitějších sektorů egyptské ekonomiky. Hlavními turistickými lákadly jsou tisíce let staré památky, kvůli nimž je Egypt světově proslulou destinací. Hlavními z nich jsou pyramidy a Velká sfinga v Gíze, chrám Abú Simbel ležící jižně od Asuánu, Karnacký chrámový komplex a Údolí králů nedaleko Luxoru. Hlavní město Káhira se může pochlubit Egyptským muzeem či mešitou Muhammada Alího. Turisty rovněž láká pestrobarevný podvodní svět Rudého moře. Podmínky pro potápění a šnorchlování jsou zde jedny z nejlepších na světě. Přímořská letoviska jako například Hurghada, Šarm aš-Šajch či Taba navštíví ročně několik milionů turistů.", "Egypt je nejlidnatější zemí Blízkého východu a třetí nejlidnatější zemí na africkém kontinentu. Rychlý růst populace v letech 1970 až 2010 byl způsoben zlepšením lékařské péče a nárůstem produktivity zemědělství. Během Napoleonovy invaze od Egypta v roce 1798 byla místní populace odhadnuta na 3 000 000 lidí. V roce 1939 měl Egypt již 16 500 000 obyvatel. Populace je koncentrovaná v okolí řeky Nil, zejména pak v nilské deltě a také v okolí Suezského průplavu. 90% obyvatel jsou muslimové a zbytek je tvořen převážně koptskými křesťany. Kromě příslušnosti k náboženství se obyvatelé Egypta dělí na obyvatele měst a feláhy, venkovské zemědělce. Největší etnickou skupinou v zemi jsou Egypťané. Etnickými minoritami jsou Turci, Řekové, kmeny arabských Beduínů žijících v Arabské poušti a na Sinajském poloostrově a také Berbeři žijící na západě země. Asi 2,7 milionu Egypťanů žije v zahraničí.", "Oficiálním jazykem je moderní standardní arabština. V hovorové formě se nejvíce využívají následující jazyky: egyptská arabština (68%), saidi (29%), bedáwí (1,6%), súdánská arabština (0,6%), domari (0,3%), núbijský jazyk (0,3%) a bedža (0,1%). Navíc se v Egyptě vyskytuje řečtina, arménština a italština, což jsou hlavní jazyky početné skupiny přistěhovalců. Mezi cizí jazyky, které se vyučují na školách, patří angličtina, francouzština, němčina a v menším rozsahu i italština. Historická egyptština, skládající se ze starověké egyptštiny a koptštiny, tvoří samostatnou větev mezi rodinami afroasijských jazyků.", "Hlavním náboženstvím v Egyptě je Islám, ke kterému se hlásí přibližně 90% obyvatel. Drtivou většinu z nich tvoří sunnité. Islám se do země dostal s příchodem arabů v 7. století našeho letopočtu a následně se Egypt stal politickým a kulturním centrem muslimského světa. Za vlády prezidenta Anvara as-Sádáta se islám stal oficiálním státním náboženstvím a islámské právo šaría bylo v egyptské ústavě zakotveno jako hlavní zdroj egyptského zákonodárství. Zbylých 10% obyvatelstva tvoří křesťané. 90% z nich se hlásí ke koptské pravoslavné církvi a zbytek ke koptské katolické církvi a egyptské evangelické církvi. Posledním ze tří náboženství, které jsou v Egyptě uznávané, je Judaismus, ke kterému se hlásí pouze několik stovek občanů. Mezi další minoritní náboženství patří například Bahá'í, avšak to není společně s dalšími státem uznané. Občanům, kteří chtěli mít takové náboženství napsané v jejich průkazu totožnosti, bylo vydání průkazu odepřeno. Egypťané tak byli postaveni do situace, kdy museli lhát o svém náboženství nebo nezískali průkaz totožnosti. Změna zákona v roce 2008 umožnila těmto lidem získat průkaz totožnosti a zanechat kolonku \"“Náboženství”\" prázdnou. Přibližně 15 milionů Egypťanů patří k různým súfistických řádům, které radikální islamisté považují za kacířské. Při teroristickém útoku v súfistické mešitě al-Rawda na severu Sinaje 24. listopadu 2017 zemřelo přes 300 lidí.", "Egyptská kultura sahá do doby starší než šest tisíc let. Starověký Egypt patřil mezi nejstarší civilizace a po celá tisíciletí si svoji kulturu, která ovlivnila mnohé kultury v zemích Evropy, Afriky a středního východu, udržel. Po éře faraonů se Egypt dostal pod vliv helénistické, křesťanské a islámské kultury. V dnešní době je mnoho aspektů staroegyptské kultury propojeno s novějšími prvky obsahujícími vliv západní kultury, která je již sama o sobě ovlivněna staroegyptskou kulturou. Hlavní město Egypta, Káhira, je největším městem Afriky a po celá staletí bylo centrem vzdělání, kultury a obchodu. Egypt se rovněž pyšní nejvyšším počtem laureátů Nobelovy ceny z celé Afriky a arabského světa. Někteří egyptští politici byli nebo jsou v čele významných mezinárodních organizací. Mezi ně například patří Butrus Butrus-Ghálí, bývalý generální tajemník OSN, či Muhammad Baradej, bývalý generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii a držitel Nobelovy ceny míru. Egypt má rovněž velký vliv v arabsky mluvících zemích. Moderní arabská kultura je silně ovlivněna egyptskou literaturou, hudbou a kinematografií.", "Egypťané byli jednou z prvních civilizací, která začlenila designové prvky do umění a architektury. Egyptská civilizace je známá pro své kolosální pyramidy, chrámy a monumentální hrobky. Známými příklady jsou Džoserova stupňovitá pyramida, která byla navržena starověkým architektem Imhotepem, Velká sfinga v Gíze a chrám v Abú Simbelu. Moderní egyptské umění je velmi různorodé. Významnými umělci byli například architekti Hassan Fathy a Ramses Wissa Wassef, sochař Mahmúd Mochtar či Izák Fanús, který se zabýval koptským uměním. V egyptském hlavním městě se rovněž nachází Káhirská opera, která je centrem egyptského umění. Egyptské umění a filmový průmysl vzkvétá od konce 19. století. Dnes je v Egyptě k dispozici přes třicet satelitních kanálů a přes sto natočených filmů ročně. Káhira je již dlouho známá jako “Holywood středního východu”. Hostí každoroční Káhirský mezinárodní filmový festival, který je hodnocen jako jeden z jedenácti nejlepších filmových festivalů na světě. Mezi nejznámější egyptské herce patří Omar Sharif.", "Literatura tvoří důležitý kulturní prvek v životě mnoha egypťanů. Egyptští spisovatelé a básníci byli mezi prvními, kteří experimentovali s moderním stylem arabské literatury. Jejich styl se následně rozšířil po celém středním východě. Egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz byl prvním arabským spisovatelem, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Mezi egypťany je nejoblíbenějším literárním žánrem lidová poezie.", "Egyptská hudba je tvořena místními, středomořskými, africkými a západními prvky. Ve starověku egypťané používali mnohé hudební nástroje. Nejvíce však harfu, flétnu a místních nástroje ney a úd. Později se součástí hudebního projevu stal zpěv a bicí nástroje. Současná egyptská hudba je ovlivněna lidovou tvorbou a umělci jako byli například Sajid Darwíš, Umm Kulthum, Mohamed Abdel Wahab či Abd el-Halim Hafez. Od 70. let 20. století se nedílnou součástí egyptské hudební scény stává pop music. Egyptská lidová hudba se i nadále hrává na svatbách či jiných tradičních slavnostech. Mezi nejpopulárnější zpěváky současnosti patří Muhammad Munir a Amr Dijáb.", "Nejpopulárnějším sportem v Egyptě je fotbal. Mezi nejpopulárnější týmy patří kluby Al Ahly, Zamalek, Ismaily, Al-Ittihad Alexandrie a Al Masry. Káhirské derby mezi týmem Al Ahly a Zamalkem patří mezi nejbouřlivější africká a světová derby. Egyptská fotbalová reprezentace patří mezi nejúspěšnější africké celky. Své kvality dokazuje především na africkém kontinentu, kde již sedmkrát vyhrála Africký pohár národů, přičemž v letech 1957 a 1959 ho získala dvakrát v řadě a v letech 2006, 2008 a 2010 dokonce třikrát, čímž vytvořila nový světový rekord. Dalšími velmi populárními sporty v Egyptě jsou squash a tenis. Egyptský squashový tým je známý po celém světě. Nejlepším hráčem je Amr Šabana, který mezi lety 2003 až 2009 vyhrál čtyřikrát světový šampionát ve squashi. Mezi africkými basketbalovými týmy je egyptský národní tým historicky nejúspěšnější, co se týče výkonů na mistrovství světa a Olympijských hrách. Na basketbalovém mistrovství Afriky již získali rekordních šestnáct medailí včetně pěti zlatých. Úspěšná je i házenkářská reprezentace, která z osmnácti afrických šampionátů získala šestnáct medailí včetně pěti zlatých. V roce 2007 se Omar Samra stal prvním Egypťanem a nejmladším Arabem, který vystoupil na nejvyšší horu světa Mount Everest. Expedice, která byla vedena jižní cestou, začala 25. března 2007 a skončila o devět týdnů později." ] }

{ "title": [ "Vznik meteorů.", "Meteorické roje.", "Sporadické meteory." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Meteor je světelný efekt, vzniklý excitací a ionizací molekul atmosféry při průletu meteoroidu atmosférou. Meteorické tělísko má zpravidla průměr od jednoho milimetru do jednoho centimetru, pokud se jeho velikost blíží k deseti centimetrům, je meteor jasnější než Venuše a nazýváme ho bolid. Ještě větší tělesa explodují a už se nejedná o meteor. Nejmenší meteory jsou vidět pouze teleskopem, a proto se nazývají teleskopické meteory. Kompaktnější meteoroidy kamenné nebo železné vznikají ze srážek planetek, a pokud jsou větší, mohou jejich zbytky dopadnout na Zemi jako meteority. Velké meteority vytvářejí na Zemi impaktní krátery a v minulosti významně ovlivnily vývoj Země. Většina meteorů (resp. tělísek je tvořících) je kometárního původu, z velice křehkého materiálu. Jejich průměrná hustota je menší než hustota vody. Komety při oběhu kolem Slunce uvolňují ze svého povrchu molekuly plynů a částečky prachu o velikosti mikrometrů až několika centimetrů. Tyto částečky pokračují kolem Slunce po drahách velice podobných dráze komety. Postupem času, vlivem gravitačního působení planet a blízkých těles, se dráhy těchto částeček více liší od původní dráhy komety a částečky se od ní rychle vzdalují. Vytvoří tzv. meteorický proud, přičemž jeho tloušťka se mění od tenkého vlákna až po široký roztažený proud bez jasného ohraničení. Meteoroidy si ještě dlouhou dobu (stovky až desetitisíce let) uchovávají velice podobné dráhy s původní dráhou komety. Tvar tohoto útvaru se podobá toroidu, který se pod vlivem gravitace stále více zkrucuje, až se časem rozplyne.", "Když meteorický proud protíná dráhu Země, prolétávají meteoroidy tohoto proudu atmosférou. Jelikož jsou dráhy meteoroidů jednoho proudu velice podobné, prolétají atmosférou prakticky rovnoběžně. Vlivem perspektivy tak vzniká dojem, že meteory vylétají z jednoho místa na obloze. Tomuto bodu se říká radiant. Meteorům vylétávajícím ze stejného radiantu (majícím stejné dráhy v prostoru) se říká meteorický roj. Kometa, ze které pocházejí meteoroidy proudu, se nazývá mateřská kometa. Některé meteorické roje jsou velice aktivní, v okamžiku průletu Země nejhustšími částmi proudu je možné vidět i několik desítek meteorů za hodinu. Postupem času, jak mateřská kometa přestává dodávat hmotu do meteorického proudu a jak se proud v prostoru rozšiřuje, klesá počet meteorů za hodinu. Naopak stoupá doba činnosti roje. Mladé roje trvají někdy jen několik hodin (meteorické deště jen několik minut), meteory starého roje je možno pozorovat několik týdnů. Po jistém čase můžeme spatřit jenom jednotlivé meteory za noc, nakonec se roj stává nepozorovatelným v důsledku malého počtu meteorů.", "Meteory, které nepatří žádnému roji, se nazývají sporadické meteory. Mohou to být např. úlomky po srážkách nebeských těles nebo mnohem častěji sporadické meteory z velice slabých a starých meteorických rojů, z kterých pozorujeme třeba jen několik meteorů za několik nocí. Při takto nízké frekvenci je nedokážeme rozeznat jako roj, protože jak klesá frekvence, tak se zvětšují rozdíly mezi drahami a jednotlivé roje se začínají prolínat, až zmizí ve sporadickém pozadí." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Zřízení kraje a změny hranic.", "Přírodní podmínky.", "Administrativní členění.", "Obyvatelstvo.", "Největší města.", "Školství.", "Hospodářství.", "Těžba a spalování uhlí.", "Chemický průmysl.", "Další odvětví.", "Doprava." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Od 10. století zde stojí mnohé hrady, které byly opěrnými body moci v přemyslovských Čechách. Litoměřická kapitula byla založena již roku 1057, v její zakládací listině lze nalézt vůbec nejstarší zápisy psané česky. Důležité šlechtické rody byly Berkové z Dubé, Vartenberkové, Hrabišicové a Zajícové z Hazmburka. Od počátku 13. století vznikala síť královských měst Žatec, Kadaň, Louny, Most, Ústí nad Labem a Litoměřice. Posledně jmenované se postupně staly nejdůležitějším městem v severních Čechách; právě v Litoměřicích založil papež Alexandr VII. 3. července 1655 biskupství. Kolem poloviny 18. století byl rozvoj značně omezen opakovanými válkami s Pruskem o rakouské dědictví. Po zrušení nevolnictví a roboty došlo k velkému rozmachu průmyslu. Převážnou část obyvatelstva tvořili tradičně čeští Němci, proto bylo území kraje před druhou světovou válkou odtrženo od Československa a připojeno k Německu. Po válce bylo naopak německé obyvatelstvo vysídleno a území dosídleno Čechy, Slováky, volyňskými Čechy a Romy, Maďary a dalšími národnostmi. V 60.–80. letech docházelo k rozsáhlému a systematickému poškozování krajinného rázu oblastí kraje, které bylo způsobeno především důlní činností. Těžbě uhlí ustoupilo také mnoho obcí se svou mnohasetletou historií, včetně starého královského města Mostu. Po společenských změnách v roce 1989 dochází v první polovině 90. let nejen k útlumu těžby hnědého uhlí, ale také celého sektoru těžkého průmyslu.", "Ústecký kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Převedení části historického území obce Valeč, nyní ležícího ve vojenském újezdu Hradiště, z Karlovarského do Ústeckého kraje (k obci Podbořanský Rohozec) se setkalo v dubnu 2012 se zásadním nesouhlasem obce Valeč, hejtman Josef Novotný pak požádal ministra obrany o přehodnocení záměru a své argumenty předložil i Generálnímu štábu Armády ČR. V srpnu 2012 byl opět zveřejněn záměr převést, v souladu s výsledky ankety uspořádané mezi místními obyvateli, z Karlovarského kraje na Ústecký území o 7 hektarech se 3 osadami (Bukovina, Střelnice a Ořkov) a 20 obyvateli, které má spádově blíž k Podbořanům. Karlovarský kraj po počátečním nesouhlasu nakonec vyjádřil souhlas. Podbořanský tajemník a znalec historie Martin Gutzer uvedl, že v roce 1953 byla Karlovarskému kraji přidělena část katastru Podbořanského Rohozce a tedy se mu vrací 500 ha, které mu předtím patřily, a navíc Bukovina má rodinné i ekonomické vazby na Podbořansko.", "Hranici s Německem tvoří z větší části hřeben Krušných hor, které pokračují do Karlovarského kraje. Nejvyšší bod kraje se nachází ve 1225 m n. m. na jihovýchodním svahu hory Klínovec, jejíž vrchol o nadmořské výšce 1244 m n. m. se již nachází na území Karlovarského kraje. Na severní hranici přechází pásmo hor v Labské pískovce s unikátními skalními městy, soutěskami a věžemi až 400 m n. m. Ve vnitrozemí vyniká sopečné České středohoří s nejvyšším vrcholem Milešovkou. Místo, kde Labe u Hřenska opouští české území, je naopak nejnižším bodem republiky (113 m n. m.). Většinu území kraje odvodňuje Labe, jehož nejvýznamnějšími přítoky v kraji jsou Ohře, Ploučnice a Bílina (řeka). Nejdůležitějším chráněným územím je Národní park České Švýcarsko, zahrnující část Labských pískovců. V kraji jsou i další chráněné krajinné oblasti, přírodní parky a maloplošná chráněná území. Obec Žitenice u Litoměřic je uváděna jako nejteplejší místo v Čechách. Průměrná roční teplota vzduchu zde dosahuje 9,42 °C.", "Území kraje je vymezeno územími okresů Děčín, Ústí nad Labem, Litoměřice, Teplice, Louny, Most a Chomutov. Celé toto území je součástí Severočeského kraje. Začátkem roku 2003 zanikly okresní úřady a území krajů se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností, ty pak na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě okresních měst vykonávají rozšířenou působnost státní správy na území kraje ještě tyto obce: Rumburk, Varnsdorf, Kadaň, Lovosice, Roudnice nad Labem, Bílina, Litvínov, Žatec, Podbořany.", "", "Největší města nad 10 tisíc obyvatel (k 1. lednu 2020):", "V souladu s potřebami restrukturalizace výroby a služeb v důsledku útlumu hornictví vyvstala potřeba rekvalifikace obyvatel. Svou úlohu v jejím naplnění mají odborná učiliště, odborné střední školy a vysoké školy (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, fakulta Českého vysokého učení technického v Děčíně a nově otevřená Vysoká škola finanční a správní v Mostě, Vysoká škola ekonomie a managementu v Ústí nad Labem). Na území kraje působí 91 středních škol. \"Okresy: Děčín (19), Chomutov (8), Litoměřice (15), Louny (9), Most (17), Teplice (12), Ústí nad Labem (11)\"", "Hospodářství kraje je specifické pro různé oblasti kraje, což je dáno tím, že se v kraji nachází několik velice odlišných krajinných typů. Od oblastí nížinných, kde se daří zemědělství (Litoměřicko, Lounsko), přes oblasti průmyslové (pánevní oblast) po oblasti hornaté (Krušné hory, České středohoří, Doupovské hory). Obecně se však Ústecky kraj mezi kraji České republiky vyznačuje výraznou orientací hospodářství na oblasti těžkého průmyslu.", "Na území podkrušnohorské pánevní oblasti se nacházejí vydatná ložiska hnědého uhlí (Chomutovsko-mostecká hnědouhelná pánev), jehož zdejší zásoby tvoří a v nejbližších desetiletích pravděpodobně budou tvořit nejvýznamnější energetický (a v budoucnu zřejmě také surovinový) zdroj České republiky. V této souvislosti došlo v této oblasti k velkému rozvoji v dobývání a chemického a energetického zpracování uhlí. V blízkosti uhelných povrchových dolů se nacházejí největší české uhelné elektrárny (Prunéřov, Tušimice, Ledvice a Počerady). Vzhledem k masivní devastaci regionu vláda Petra Pitharta na návrh tehdejšího ministra životního prostředí Ivana Dejmala dne 30. října 1991 přijala závazné usnesení č. 444 o územním limitech těžby hnědého uhlí v severních Čechách, které definuje linie, za něž nesmí postoupit těžby v jednotlivých dolech. Usnesení vlády se týká:", "Významně je v kraji zastoupen průmysl chemický. V Záluží u Mostu (dnešní Litvínov) se nachází největší česká rafinérie ropy (120 tis. barelů ropy denně), na jejichž produkty navazuje chemický průmysl zpracovatelský (výroba polymerů, amoniaku, vodíku, kyslíku, motorových paliv, topných olejů apod.). Přímo v krajském městě Ústí nad Labem se nacházejí dvě významné chemičky Spolchemie (výroba epoxidových pryskyřic, chloru, hydroxidu sodného, vodíku, barviv, umělých drahokamů aj.) a Setuza (výroba pracích a čisticích prostředků, zubních past, kosmetiky, jedlých tuků a olejů a motorové bionafty). Lovosická chemička Lovochemie se soustřeďuje na výrobu umělých hnojiv a viskózových vláken.", "V neposlední řadě též papírenský průmysl (Štětí), dále průmysl stavebních hmot (cementárna Čížkovice), průmysl keramický (Teplice) a průmysl zpracování železných kovů (Chomutov) a mědi (Povrly). V regionu je též zastoupeno vinařství (Roudnice nad Labem, Velké Žernoseky) a pivovarnictví (Litoměřice, Žatec, Velké Březno). Žatecko je charakteristické pěstováním chmele. V posledním desetiletí dochází přeorientování na lehká odvětví průmyslu v nově budovaných příměstských průmyslových zónách (Žatec, Lovosice, Ústí nad Labem, Teplice...). I přes velký počet pracovních příležitostí ve výše jmenovaných oblastech hospodářství, patří Ústecko (zvláště okresy Most, Chomutov a Teplice) k oblastem s nejvyšším počtem nezaměstnaných nejen v rámci kraje, ale také v rámci celé země. V oblastech s nejvyšší mírou nezaměstnanosti (okres Most) je nezaměstnaný každý pátý práceschopný člověk.", "Labe je důležitou tepnou lodní dopravy, která spojuje vnitrozemské Česko se Severním mořem. Podél něj vede důležitý železniční tah z Prahy do Drážďan a o něco dále od řeky vede mezinárodní silnice i dálnice D8 spojující tato dvě města. Železniční síť kraje vykazuje vysokou konektivitu a akcesibilitu, vysoce koncentrované osídlení v pánevní oblasti umožňuje koncentrovat osobní dopravu do méně dopravních spojů. V roce 2012 zde začaly jezdit moderní jednotky z Děčína do Kadaně a z Ústí nad Labem do Litvínova.Hlavní železniční tah, IV. železniční koridor, prochází Ústím nad Labem a pokračuje do Německa. Po druhé straně Labe vede železniční trať z Lysé nad Labem do Ústí nad Labem a představuje především důležitou tepnu pro nákladní vlaky. Autobusová doprava prošla v roce 2006 závažnou krizí, která souvisela s dominantním postavením jednoho dopravce." ] }

{ "title": [ "Chemické vlastnosti a výskyt.", "Využití." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Rhodium je mimořádně chemicky odolné a neochotně se rozpouští pouze v lučavce královské nebo za vysokého tlaku v koncentrované kyselině chlorovodíkové za přítomnosti chloristanu sodného. Společně s rutheniem a palladiem patří do triády lehkých platinových kovů. Rhodium objevil v roce 1803 anglický chemik William Hyde Wollaston rok poté, co objevil palladium. Název mu dal podle růžové (růže je řecky \"rhodon\") barvy rhodiových sloučenin. Jedná se o ušlechtilý, odolný a poměrně tvrdý kov, elektricky i tepelně středně dobře vodivý. V přírodě se vyskytuje zejména ryzí a vždy společně s jinými drahými kovy. Největšími světovými nalezišti jsou platinové doly v Jihoafrické republice a pohoří Ural. V Jižní Americe se vyskytuje rhodium společně se zlatonosnými rudami a v Kanadě se nachází jako příměs rud niklu.", "Díky své mimořádné chemické odolnosti se slitiny rhodia s platinou a iridiem používají jako materiál na výrobu odolného chemického nádobí pro rozklady vzorků tavením nebo spalováním za vysokých teplot. Ve sklářském průmyslu slouží jeho slitiny s platinou pro výrobu zařízení na tažení optických vláken. V chemickém průmyslu je rhodium součástí některých speciálních katalyzátorů v organické syntéze. Ve směsi s platinou a palladiem je součástí značné části světové produkce autokatalyzátorů, které slouží k odstranění nežádoucích látek z výfukových plynů. Značně velkých objemů dosahuje výroba termočlánků pro vysoké teploty na bázi slitin rhodia s platinou. V omezené míře se rhodium používá k výrobě šperků a k pokovování méně ušlechtilých kovů, v poslední době se často rhodiují stříbrné šperky, které jsou tak chráněny před korozivním černáním a zvyšuje se jejich lesk. Trendem je také rhodiování šperků z bílého zlata, které jsou proti korozi odolné. Šperky z bílého zlata mají totiž přirozeně nažloutlý vzhled a pokovením rhodiem získají zářivě bílý lesk. U bílého zlata plní rhodium také funkci ochrany proti poškrábání, pokud k němu dojde, obrousí se právě první vrstvička rhodia a poškození na zlatě je minimální. Z tohoto důvodu je proto vhodné čas od času pokovení rhodiem obnovit." ] }

{ "title": [ "Přírodní podmínky.", "Historie.", "Administrativní členění.", "Města.", "Hospodářství.", "Průmysl.", "Cestovní ruch.", "Doprava.", "Veřejná doprava.", "Politická reprezentace.", "Volby do zastupitelstva Pardubického kraje.", "Zastupitelstvo Pardubického kraje.", "Další orgány Pardubického kraje." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Většinu území kraje tvoří pahorkatiny a vrchoviny přecházející do nížin kolem Labe. Na hranici s Polskem se tyčí třetí nejvyšší pohoří v Česku, masív Králického Sněžníku. Na něj k severozápadu navazují nižší a plošší Orlické hory. Na jihu začíná Železnými horami a Žďárskými vrchy Českomoravská vrchovina. Větší část území kraje odvodňuje Labe, nejdelší řekou na území kraje je levobřežní labský přítok Chrudimka. Část území na Svitavsku odvodňuje Svitava, přítok řeky Moravy (která na území kraje pramení) a potažmo Dunaje. Krajem prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem.", "Pardubický kraj poprvé vznikl krajskou reformou z roku 1855, kdy zahrnul části původních krajů Chrudim, Čáslav, Jičín a Praha. Postupně do roku 1868 byl společně s dalšími kraji zrušen a byla opět zřízena okresní hejtmanství. V roce 1918 po vyhlášení Československé republiky byla část dnešního Pardubického kraje součástí jedné z německých provincií vyhlášených německými menšinami v tehdejším československém pohraniční, konkrétně součástí Sudetska (Sudetenland). Šlo o oblasti Králíky, Lanškroun, Moravská Třebová. V roce 1949 bylo po zestátnění veřejné správy obnoveno třináct krajů, mezi něž patřil i Pardubický kraj. V roce 1960 byl počet krajů zredukován na osm, a to hlavní město Praha, Středočeský, Jihočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský, Severomoravský. Dnešní území Pardubického kraje, společně s dnešním územím Královéhradeckého kraje, bylo zahrnuto v tehdejším Východočeském kraji. Východočeský kraj měl sídlo v Hradci Králové a byl rozdělen do jedenácti okresů. Správu čtrnácti krajů (později osmi) od roku 1960 spravovaly krajské národní výbory. V roce 1990 byly krajské národní výbory zrušeny a do roku 2000 funguje krajská správa osmi krajů. Principiálně byla veřejná správa rozdělena na státní správu a samosprávu. Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Žádný z nově vzniklých krajů nerespektuje hranici mezi Čechy a Moravou.", "Území kraje je vymezeno územími okresy Pardubice, Chrudim, Ústí nad Orlicí a Svitavy. Začátkem roku 2003 zanikly okresní úřady a samosprávné kraje se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností. Kromě okresních měst vykonávají rozšířenou působnost státní správy na území kraje ještě tyto obce: Česká Třebová, Hlinsko, Holice, Králíky, Lanškroun, Litomyšl, Moravská Třebová, Polička, Přelouč, Vysoké Mýto, Žamberk. Tyto správní obvody se dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (např. Choceň, Letohrad, Jablonné nad Orlicí, Skuteč atd.). V kraji je 451 obcí, z toho 15 obcí s rozšířenou působností a 26 obcí s pověřeným obecním úřadem. Z celkového počtu obcí je 35 měst a 6 městysů. Sídelním městem kraje je statutární město Pardubice.", "Většina obyvatel žije ve městech. Města tohoto kraje nad 10 tisíc obyvatel jsou:", "", "Nejsilnější je všeobecné strojírenství dále pak průmysl textilní, oděvní, kožedělný, nejvyšší podíl na celostátní produkci má průmysl chemický. Pardubický kraj je také známý pro výrobu semtexu (plastické trhaviny).", "Postupně se v kraji rozvíjí i cestovní ruch. Na podporu jeho rozvoje kraj založil s ostatními subjekty Destinační společnost Východní Čechy.", "Krajem prochází český železniční hlavní tah z Prahy do České Třebové, kde se trať rozvíjí na Olomouc, Ostravu a dále na Slovensko – III. koridor a do Brna, Vídně či Bratislavy a Budapešti – I. koridor. Z Pardubic vede elektrifikovaná trať do Jaroměře, na kterou budou od roku 2012 nasazeny nové jednotky „RegioPanter“. Trať dále pokračuje do Liberce a je hlavní spojnicí Pardubic, Hradce Králové a Liberce. Usiluje se o zdvoukolejnění vytížené tratě z Pardubic do Hradce Králové, které je však stále odsouváno kvůli údajnému nedostatku financí. Z Pardubic vede též hlavní trať přes Hlinsko do Havlíčkova Brodu, která bohužel není elektrifikovaná, ale i přesto je poměrně vytížená. Diskutuje se o Medlešické spojce, která by umožnila vyjíždění vlaků do Havlíčkova Brodu přímo z hlavního pardubického nádraží bez úvratě v Rosicích nad Labem. V nejbližší době se ale o realizaci neuvažuje, jelikož by trať narušila provoz blízkého letiště a složitější možnost stavby by byla příliš nákladná. Dále je v provozu řada regionálních tratí. V kraji je kolem 4500 km silnic, několik kilometrů dálnice D11 a také rozestavěná dálnice D35.", "V roce 2010 si Pardubický kraj pro organizaci veřejné dopravy a IDS Pk najal královéhradeckou společnost OREDO a spustil projekt tzv. optimalizace dopravy; v jejím rámci OREDO prosazuje železniční dopravu jako páteř, zároveň však zrušení osobní dopravy na lokálních tratích a nahrazení autobusy. Proti tomu se v roce 2011 zvedla vlna protestů, zejména u trati Vysoké Mýto – Litomyšl a tratí 024 (část) a 025 na Králicku. Vlna protestů pokračovala i v roce 2012. Organizace dopravy stojí Pardubický kraj 5 mil. Kč ročně. Před vstupem firmy Oredo si dopravu organizovalo ČSAD zdarma.", "", "Při volbách v roce 2016 byl v Pardubickém kraji zaregistrován nejvyšší počet kandidátních listin volebních stran – celkem 22. Například v roce 2000 toto číslo nedosahovalo ani poloviny. Na druhou stranu volební účast zůstává více méně stabilní, a to kolem 36 %. Jen ve volbách roku 2008 se účast voličů vyšplhala až k hranici 43 %. Pardubický kraj se vyznačuje jednou z nejvyšších volebních účastí mezi kraji České republiky. Ve volbách v roce 2000 byla vítěznou stranou takzvaná Čtyřkoalice, jejíž vznik se datuje právě k tomuto roku (v té době ve složení ze středopravých stran KDU-ČSL, Unie svobody, Demokratická unie a Občanská demokratická aliance). Jediná KDU-ČSL je neměnnou součástí Koalice pro Pardubický kraj (Čtyřkoalice) během všech volebních období. V roce 2000 vyhrála tato koalice se ziskem 29,4 % hlasů krajské volby. O 16 let později obdržela od voličů již pouhých 15,7 % hlasů. V dalších volbách roku 2004 se vítěznou stranou stala ODS s 34,5 % získaných hlasů, jejíž výsledky ve volbách do Zastupitelstva Pardubického kraje věrně kopírují změny celostátního průměru její podpory. V roce 2000 skončila strana se ziskem 24,5 % hlasů v kraji na 2. místě (za Čtyřkoalicí). Následující volby roku 2008 vyhrála ČSSD. V prvních dvou volebních obdobích do Zastupitelstva Pardubického kraje se strana neřadila k těm nejúspěšnějším. Značně odlišného výsledku však ČSSD dosáhla právě ve volbách roku 2008, kdy se ziskem 35,7 % hlasů ovládla volby s náskokem téměř 15 procentních bodů na druhou ODS. Ve volbách roku 2012 byla ČSSD opět úspěšná a zvítězila (21,3 %). Avšak toto vítězství již nebylo tak výrazné. Strana ANO 2011 získala během krajských voleb v roce 2016 19,2 % hlasů. Ačkoliv se jednalo o vítěznou stranu krajských voleb, skončila strana společně s KSČM v opozici, neboť vládní koalice byla zformována z ČSSD, Koalice pro Pardubický kraj, ODS a STAN.", "Dalšími stranami, které získávají podporu v Pardubickém kraji, jsou například TOP 09, STAN či KSČM. Volební výsledky Komunistické strany Čech a Moravy vykazovaly oproti jiným politickým subjektům v kraji značnou stabilitu v čase. Ve všech volbách do Zastupitelstva Pardubického kraje se Komunistické straně Čech a Moravy podařilo získat potřebnou podporu ke zvolení svých kandidátů do voleného orgánu. Nikdy se však nestala stranou vládnoucí koalice a pokaždé tak tvořila opozici. Nyní většinu zasedající v zastupitelstvu tvoří zástupci hnutí ANO, vítězné strany z posledních krajských voleb z roku 2016. Další mandáty v zastupitelstvu získaly ČSSD, Koalice pro Pardubický kraj (tentokrát ve složení KDU-ČSL, SNK ED a hnutí Nestraníci), ODS, KSČM a v neposlední řadě STAN.", "Dalším orgánem mimo zastupitelstva je rada tvořená hejtmanem, prvním náměstkem hejtmana, náměstkem hejtmana a šesti radními. Hejtman Pardubického kraje je také členem Zastupitelstva Pardubického kraje, do jehož čela ho tento orgán zvolil. Prvním takto zvoleným hejtmanem se stal Roman Línek zastupující KDU-ČSL (respektive v té době Čtyřkoalici). Nynějším hejtmanem Pardubického kraje je od roku 2012 Martin Netolický (ČSSD). Pardubický kraj má stejně jako ostatní kraje několik výborů (11), mezi něž patří kontrolní, finanční či výbor pro kulturu a památkovou péči. Každý takový výbor má v čele předsedu a místopředsedu doplněné o další členy." ] }

{ "title": [ "Teorie zaniklé planety.", "Průzkum.", "Pásmo planetek v literatuře." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V minulosti se astronomové domnívali, že mezi Marsem a Jupiterem kdysi obíhala další planeta, která se však (vlivem silných geologických aktivit či srážkou s jiným tělesem) rozpadla a zbyl po ní jen pás úlomků a trosek planety. Touto teorií si vysvětlovali velké množství planetek a asteroidů, nacházejících se mezi zmíněnými planetami na velmi podobných drahách. V současnosti je však tato teorie pokládána za překonanou a vznik pásu je vykládán jako důsledek protikladného působení procesů v protoplanetárním disku a velkého gravitačního vlivu vznikajícího Jupiteru, který tak zabránil vzniku většího tělesa. Důsledkem toho je vznik velkého množství menších objektů.", "První kosmickou sondou, která křižovala Pásmo planetek byl Pioneer 10, který do této oblasti vstoupil 16. července 1972. V té době převládala obava, že úlomky v pásmu mohou představovat velké nebezpečí pro sondu, ale od té doby tudy proletělo 9 sond bez nehody. Pioneer 11, Voyager 1, Voyager 2 a Ulysses proletěly přes pásmo bez fotografování asteroidů. Galileo v roce 1991 vyfotografoval asteroid 951 Gaspra a v roce 1993 asteroid 243 Ida, NEAR Shoemaker v roce 1997 vyfotografoval 253 Mathilde, Cassini-Huygens v roce 2000 vyfotografoval 2685 Masursky, Stardust v roce 2002 vyfotografoval 5535 Annefrank, New Horizons v roce 2006 vyfotografoval 132524 APL a sonda Rosetta v roce 2008 vyfotografovala asteroid 2867 Steins. Díky malé hustotě materiálu uvnitř pásma šance, že se sonda s některým asteroidem srazí, je menší než jedna k miliardě. Všechny fotografie asteroidů pořízené vesmírnými sondami byly učiněné podle letových možností sond a vzdáleností daných asteroidů. Několik sond mělo výzkum planetek při průletu kolem nich jen jako vedlejší cíl mise. Pouze sondy NEAR Shoemaker a Hayabusa měly průzkum asteoridů jako hlavní cíl. Tyto prozkoumány asteroidy patří mezi objekty, které se v určité fázi oběhu kolem Slunce nacházejí blízko Země. V nejbližší budoucnosti se plánuje průzkum planetek 4 Vesta a 1 Ceres prostřednictvím sondy Dawn. Sonda odstartovala v roce 2007 a její přílet k prvnímu cíli, planetce 4 Vesta, se plánuje na rok 2011. Pokud bude tato sonda stále funkční, tak po prozkoumání těchto dvou velkých těles bude možné rozšířit její misi o dodatečný průzkum. S teorií zaniklé planety počítá i spisovatel (záhadolog) Zecharia Sitchin. Tvrdí, že pás asteroidů vznikl po srážce jednoho z měsíců hypotetické planety Niburu (obíhající ve Sluneční soustavě s extrémně excentrickou dráhou jednou za 3600 let) s planetou Tiámat, přičemž druhou částí takového tělesa je údajně naše Země. Věda závěry tohoto muže striktně odmítá jak ohledně záležitostí kosmologických tak i úvah o genetických manipulací mimozemšťany a stvoření člověka zásahem ET.", "Z teorie zaniklé planety vycházející z poznatků prof. Orlova, který tuto planetu nazval romanticky Phaeton, vychází rovněž Kazancevův román Zánik Faeny." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Pamětihodnosti.", "Sklářské muzeum.", "Církevní stavby.", "Varhany.", "Další zajímavá místa.", "Kino Hvězda.", "Školství.", "Společenské organizace.", "Muzejní železnice.", "Cyklostezka Varhany." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ves asi založili Lužičtí Srbové. První písemná zmínka o Kamenickém Šenově pochází z roku 1352, tehdy s jménem Sonow, jméno se pak postupně měnilo. Patřila k panství Hynka Berky z Dubé, v roce 1427 obec převzali páni z Vartenberka. V 17. století panství koupil Radoslav Kinský z Vchynic, a místo se stává hlavně díky jemu centrem sklářství. V té době se používají sklářské techniky jako např. malba, broušení a rytí skla. Dodnes zde existuje i sklářská škola, jejíž předchůdkyně byla založena roku 1856. Zdejší obchodníci dokázali proniknout se sklem do zahraničí již od roku 1623. Na městys byla obec povýšena roku 1849. První sklářská huť vznikla roku 1886. V tomto roce byla do města přivedena i železnice. V roce 1900 byl Kamenický Šenov povýšen na město. Díky železničnímu spojení (železniční zastávka v Kamenickém Šenově a na horním nádraží Kamenický Šenov-Prácheň) a své atraktivní poloze se město vyprofilovalo k významnému letovisku. Na začátku 30. let 20. století se ve městě nacházely dva lékaři a lékárna, pošta a telefon, spořitelna „Kreditanstalt der Deutschen”, koupaliště, dvě fotbalová hřiště, městské divadlo s kinem. V roce 1928 zřídil „Verein Rekonvaleszentenheim Warnsdorf” (Spolek Rekonvalescentní ústav Varnsdorf) na západním úpatí Šenovského vrchu zotavovnu pro přírodní léčení (Erholungsheim für natürliche Heilweise) s prameny, koupelemi a vegetariánskou stravou. Ubytování hostů poskytoval hotel „Mercantile” a mnoho dalších hostinců ve městě i okolí. Denní menu stálo 20-30 Kč, týdenní 140-210 Kč, oběd 10-15 Kč, večeře 6-10 Kč, lůžko 8 Kč, celý pokoj 10-15 Kč. Cesta vlakem do České Kamenice trvala 10 minut, do Děčína a České Lípy 1 hodinu. Poštovní autobusy spojovaly Českou Kamenici (10 minut) a Bor (Haida) (15 minut). V okolí města mohli turisté a letní hosté podniknout výlety na Panskou skálu (15 minut), k lesní restauraci „Oberwald” (15 minut), na Šenovský vrch s restaurací (1⁄2 hodiny), na Zámecký vrch se zříceninou Kamenického hradu, rozhlednou a restaurací (1 hodina), na Slunečnou, na „Bildstein” (1⁄2 hodiny) s restaurací (1 hodina), atd. Informace poskytoval městský úřad a zotavovna. V roce 1945 bylo německé obyvatelstvo, které dosud tvořilo drtivou většinu, vysídleno na základě Benešových dekretů a došlo ke kompletní výměně obyvatelstva.", "", "Nejčastějším cílem turistů je právě sklářské muzeum, jehož expozice zahrnuje historii sklářství, ryté a broušené sklo ze zdejší oblasti, ale také lustry a svítidla firmy Lobmeyr v historizujícím slohu. Muzeum bylo otevřeno v červenci roku 1949 v stavení postaveném v roce 1770. Dříve zde byla poštovní přepřahací stanice se zájezdním hostincem a od roku 1919 zde měla své sídlo pobočka vídeňské sklářské firmy J. a L. Lobmeyer. V muzeu se pořádají dodnes výstavky místních sklářů a kulturní akce města. Od roku 1996 se zde pořádají trienále Mezinárodních sympozií rytého skla.", "Ve městě samotném je barokní kostel Narození svatého Jana Křtitele z let 1715-1718, vybudovaný na základech staršího dřevěného kostelíku. Nad vstupním portálem je barevný erb rodu Kinských doplněný Řádem zlatého rouna. U severní strany kostela je zbytek starého hřbitova s velkolepými náhrobky bohatých sklářských rodin, o který se stará a který postupně renovuje občanský spolek „Sonow”. Starý hřbitov je \"jakousi sochařskou galerií pod širým nebem\". K nejcennějším patří pomníky z dílny rodiny Maxů z blízkého Sloupu. Poblíž kostela je barokní fara s mansardovou střechou.", "Dalším cílem turistů jsou proslulé čedičové varhany – národní přírodní památka Panská skála v nadmořské výšce 594 m n. m., kterou návštěvník nalezne v nedaleké Práchni. Kvůli stavbě příliš velkého parkoviště u Varhan s využitím dotací EU se zde konalo místní referendum. Kvůli malé, 30% účasti zamítavý postoj hlasujících místní samospráva neakceptovala a parkoviště bylo postaveno podle projektu. V Kamenickém Šenově stojí u kostela svatého Jana Křtitele asi 8 m vysoký památník ve tvaru pyramidy z čedičových sloupů z Panské skály, slavnostně odhalený k 50. výročí založení místního německého Spolku c. k. válečných veteránů (r. 1912) na počest císaře Františka Josefa I. Přední stranu tehdy zdobil bronzový reliéf s portrétem císaře, deska s věnováním a nejvyšší sloup byl korunován bronzovým dvouhlavým orlem. Po 1. světové válce umístil spolek německých veteránů kolem pomníku desky se jmény padlých, které byly po 2. světové válce odstraněny i s reliéfem císaře a dvouhlavým orlem. Pomník byl přeměněn na památník obětem nacismu.", "Kousek od města se pak nachází 634 m n. m. vysoký Šenovský vrch a nedaleko též místo zvané \"Na vyhlídce\" s dalekým rozhledem. Na západní straně Šenovského vrchu byly roku 1928 založeny přírodní lázně zdejším \"Spolkem pro přírodní léčbu\". K oblíbeným lázním byla přistavěna budova, která v období II. světové války sloužila jako nemocnice a po roce 1945 jako ozdravovna, ještě později byla rekreačním střediskem. Díky nadaci Proměny město vybudovalo v roce 2008 dva velké městské parky. Mají být využívány i pro společenské akce a rekreaci. V severní, níže položené části města je za sídlištěm kopec Stráž (451 m. n.m). Pod ním je funkční koupaliště a naučná stezka Okolím křížové cesty. Firma Elias Palme & Co. – továrna na výrobu lustrů", "Bylo postaveno v roce 1926 jako kino i divadlo. Po roce 1970 byl vnitřek budovy upraven, byl snížen strop, odstraněn balkon i orchestřiště a upraveno širokoúhlé kino. V něm bylo zahájeno promítání roku 1980. V patře byla upravena kinokavárna. Později bylo rozšířeno hlediště, upraveno vytápění, v roce 2007 bylo přestavěno ozvučení na systém Dolby stereo. Pro malou návštěvnost město rozhoduje počátkem roku 2013 o dalším využití objektu.", "Roku 1856 zde vznikla odborná sklářská škola, první toho typu v Evropě. Působí zde dodnes, má však problém s úbytkem žáků a financováním. Dalším problémem je v roce 2013 obsazení postu ředitele školy vedením Libereckého kraje a následná petice za jeho odstoupení. Ředitel nakonec rezignoval. V současné době má škola nového ředitele, úspěšně se rozvíjí, spolupracuje s významnými firmami regionu Novoborska. Úbytek žáků se podařil zvrátit a škola prosperuje.", "Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 v II. třídě okresu Česká Lípa na 5. místě čtrnáctičlenné tabulky. O rok později stejnou soutěž ukončili na místě jedenáctém.", "Mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem byla zbudována 4,5 km dlouhá železnice. Otevřena byla 10. února 1886. V roce 1903 byla prodloužena přes Prácheň až do České Lípy. V září 1979 byla trať zrušena, na její původní části z České Kamenice do Kamenického Šenova byl zachován provoz nákladními vlaky. Kvůli špatnému stavu byla doprava ukončena v roce 1992 i zde. O tři roky později se nejstarší části trati ujal Klub přátel lokálky,provedl její opravu a v létě 1996 zahájil sezonní provoz historickými parními a motorovými vlaky. V roce 2008 trať zakoupil Klub železničních cestovatelů, který v roce 2011 na trati obnovil provoz turistických vlaků. V roce 2016 se tzv. Kamenický motoráček stal součástí sítě turistických linek veřejné dopravy v systému Doprava Ústeckého kraje a provoz vlaků, vedených historickými motorovými vozy, byl rozšířen na víkendy a svátky od jara do podzimu. Od roku 2019 jezdí vlaky po trati Česká Kamenice - Kamenický Šenov v letním období navíc i v pracovní dny. Zároveň KŽC začal se systematickou opravou trati.", "Město se stalo součástí účelového svazku obcí (spolu s Českou Lípou, obcemi Horní Libchava, Volfartice a Nový Oldřichov) nazvaného Cyklostezka Varhany. Její budování začalo 16. října 2007, vede zčásti po tělesu zrušené železniční trati z České Lípy. Poslední úsek byl dokončen koncem srpna 2013 a 6. září 2013 byl slavnostně otevřen." ] }

{ "title": [ "Přízvuk.", "Hlásky a jejich znaky.", "Abeceda.", "Hláskování.", "Spřežky.", "Samohlásky.", "Písmeno ó.", "Nosové samohlásky ę a ą.", "Souhlásky.", "Spodoba.", "Změkčování souhlásek čárkou a pomocí \"i\".", "Sykavky a měkčení.", "Prosté sykavky.", "Měkké sykavky.", "Tvrdé sykavky.", "Ohýbání slov.", "Skloňování.", "Vyjadřování zdvořilosti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "2", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "1" ], "content": [ "Přízvuk je (podobně jako v italštině) většinou na předposlední slabice, penultimě. V pečlivé výslovnosti přitom vede k mírnému prodloužení samohlásky na polodlouhou (ne na českou dlouhou), např. \"kwadratowy\" – kfadrato'vy (čtvercový, čtverečný). Přízvuk se nijak nevyznačuje.", "Pravopis je, podobně jako český, téměř plně fonetický s několika výjimkami.", "Dále uvedená abeceda je srovnána podle standardního abecedního řazení. Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu, k ní navíc ještě následující grafémy s 4 odlišujícími značkami, s diakritikou, vyjma \"ó,\" odlišnou od české: Naopak nezahrnuje \"v\", \"q\" a \"x\". V psané polštině se s výjimkou nových cizích slov tato písmena nevyskytují. Používá se \"w\", \"kw\" a \"ks\"', které se ve výslovnosti neliší od českého \"v\", \"q\" a \"x\". V slovnících se případně řadí podle obvyklého latinkového umístění:..., u, v, w, x, y,... Nestandardně užívá i grafická varianta vodorovně škrtnuté \"z\" místo \"ż\".", "Hláskuje se v zásadě jako v češtině, ovšem jen krátce. Jedinými rozdíly jsou v, w, h, ch:", "Řada hlásek se zapisuje spřežkami: Žádná spřežka, ani \"ch\", nemá v abecedním řazení status samostatného písmene, ale jen dílčích znaků. Proto se řadí v polském slovníku „chleb\" za „cesarz\", ale před „cicho\". V polském pravopisu jsou zachovány některé jevy, které čeština opustila, zejména právě spřežky, které čeština v novověku nahradila písmeny s diakritikou.", "Samohlásky jsou většinou stejné (a, e, o, u) jako v češtině, s výjimkou i/y. Samohlásky i/y se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině. Lze tedy podle výslovnosti rozlišit \"być\" (být) a \"bić\" (bít). V polštině neexistují dlouhé samohlásky, všechny samohlásky mají stejnou délku.", "Písmeno \"ó\" se čte jako samohláska \"u\", není žádný rozdíl ve výslovnosti \"ó\" a \"u\". Čárka neoznačuje délku samohlásky, ale je vnímána jako přehláska. Písmeno ó často ve slovech odpovídá českému \"ů\" a při ohýbání slov skutečně střídá s \"o\", podobně jako v češtině: \"wóz\" [vuz] / \"do wozu\" [do vozu]. Nezvykle a neintuitivně však \"ó\" může znít zejména při zdánlivé shodě českých výrazů nebo názvů s polskými. Ku příkladu názvy obcí končící \"-ów\" v ostatních tvarech mají základ na \"-ow\": Krakov je polsky Kraków [krakuf], ale např. v 6. pádu je hlásková podoba shodná s českou - Krakowie [Krakově].", "Nosovost samohlásky, její nosové zakončení, se vyznačuje spodním ocáskem (polsky a v mezinárodních znakových sadách \"ogonek\") k základnímu písmenu \"e\" a \"a\". U hlásky \"ą\" foneticky (výslovností i původem) jde ovšem o hlásku \"o\" s nosovkou, nikoliv o hlásku \"a\" s nosovým koncem. Samohlásku \"ę\" vyslovujeme V současnosti se vyskytují tendence vyslovovat hyperspisovně nosově samohlásku \"ę\" i tam, kde se podle standardu číst nemá (např.: się vyslovované jako [śeu] namísto [śe]. To je přijatelné jen v jevištním přednesu (podobně u výslovnosti \"ł\"). Samohláska psaná ą Samohlásku \"ą\" vyslovujeme podle pravidel obdobných jako pro \"ę\":", "Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Krajově lze zachytit výslovnost \"h\" zněle, \"ch\" nezněle. Hlásky r a l nejsou slabikotvorné, na rozdíl od češtiny, takže třeba Polské ł se vyslovuje jako souhláskové, neslabičné \"u\", jako anglické \"w\"; jen archaicky, v jevištní řeči, například v historických filmech, jako temné l, stejně jako v ruštině. Příklad: \"ławka\" – uafka (lavice), \"łąka\" – uonka (louka). Naproti tomu \"l\" se proti češtině vyslovuje malinko měkčeji, ale výrazně měkčeji před \"i\", podobně jako slovenské ľ. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo:", "Podobně jako v češtině dochází ke spodobě (přizpůsobení) znělosti podle následující hlásky, např. wprost [fprost]. Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky: \"trzy\" čteno \"tšy\" (česky obdobně neznělé ř), oproti znělému \"rz\" [ż] v drzewo (strom, česky obdobně znělé ř v dřevo). Ale i \"twarz\", \"twój\", \"kwiecień\" se čte [tfaš], [tfuj], [kfjećeň].", "K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost souhlásek, jejichž měkkost v češtině není a po kterých v písmu následuje \"i\", a u nichž si změkčení Češi často ani nevšimnou. Měkké \"i\" po souhlásce má vždy význam změkčení předchozí souhlásky, po které následuje, je tak významově změkčující, jako diakritické znaménko čárka nad souhláskou, ne jako další slabika. Pro české čtenáře je pak obtížné napodobit přesné znění změkčených hlásek, jako p, m, k : \"kierowca, giełda, mi\" (vysloveného měkce na rozdíl od \"my\", se stejnými významy jako v češtině), \"lipiec\" se změkčenými \"k ́, g ́, m ́, l ́ a p ́\". Tato měkká výslovnost se uplatňuje i po změkčujícím k, g následovaným \"e\" např. ve jménech s takovým starým pravopisem (Geremek, čteno G ́je- stejně jako v Gierek). Obecně se v polštině po \"k, g, f\" píše měkké \"i\" a ne \"y\" jako v češtině, např. výraz \"lekcje fizyki\" je podle polské gramatiky a pravopisu správně. Skupiny samohlásek \"ia, ie, io, iu (ió), i\" pokud následují za souhláskami (v češtině obojetnými a k a g) kromě s, z, c a dz, viz dále), se dají náhradně vyslovit jako \"ja, jo, ju, ji\", avšak nikoliv jako v češtině dvouslabičně \"ija, ije, ijo, iju, iji\". Např. piach [p ́jach], wioska, pióro [p ́juro] (pero), kiur, w oranżerii [v oranžer-ji]. Skupina mie se vyslovuje vždy mje; tedy jako moravské \"mě\" a ne \"mně\". Osobní zájmeno \"mně\", se vyslovuje stejně i polsky a zapisuje \"mnie\". Polština na rozdíl od češtiny nezměkčuje v pravopise souhlásku \"t\" na \"ť\", ale na \"ć\" (před samohláskou psané \"ci\", viz dále), které má zpravidla obdobné umístění ve slovech příbuzných českým, je ekvivalentem českého ť. Polské ń se vyslovuje jako české \"ň\" bez rozdílu. Před samohláskami je také vždy psané jako \"ni\", např. Toruń, bez Torunia; (podobně jako v češtině) před měkkým \"i\" se změkčující diakritické znaménko nepíše. V polštině se ovšem toto pravidlo o \"ušetřeném\" znaménku před \"-i-\" týká všech písmen.", "V polštině jsou tři řady sykavek - prosté, měkké a tvrdé, tedy kromě prostých sykavek se rozlišují dvě řady zadodásňových sykavek – měkké \"ś, ź, ć\" a \"dź\", vyslovované se hřbetem jazyka posunutým k tvrdému patru (palatalizované), a tvrdé \"sz, ż, cz\", a \"dż\", vyslovované se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru (retroflexní). Například:", "Prosté sykavky v polštině jsou c, dz, s, z a českým mluvčím nečiní žádné obtíže. Dvojznak \"dz\", například \"dzwon\" (zvon), widzę (vidím), se v češtině neuznává, tuto hlásku čeština oficiálně nemá. Souběh \"-dz-\" se má číst odděleně, např. \"od-zvonit\", ale hovorově se sloučí do této hlásky \"dz\".", "Polština má dále měkké sykavky ć, dź, ś, ź, takto s čárkou psané před souhláskami (\"śruba\", \"leśny\"). Před samohláskami se zapisují jako spřežka \"xi\" s nevysloveným \"i\" - např. ciasto (těsto), siebie (sebe), dziś (dnes), poziom (úroveň), dziura (díra). Tato měkká řada sykavek odpovídá českým hláskám ť, ď, s a z. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“, pro Čecha nesnadno, výslovností měkčí a s lehkým třením a rty nejlépe navzájem blízko, kdežto ty tvrdé (cz, dż, sz, ż) přední částí jazyka zpravidla s okrouhlými rty. Příkladem je jméno \"Franciszek\", kde se \"ci\" vyslovuje jako ještě měkčí \"-či-\" než v češtině, blízko \"ti\". V tomtéž slově \"-sze-\" naopak správně zní tvrději než v češtině. Pokud jde přímo o hlásku \"i\" v si, zi, ci, dzi, ta se před \"i\" (stejně jako v češtině) pravopisně nezdvojí a vyslovují se tyto skupiny jako śi, źi, ći, dźi, např. siny, zima (zima), cichy (tichý), dziwny (divný). Přidáním \"i\" při změkčení dvojznaku \"dz\" před samohláskou (kromě \"i\") získáme jeho variantu \"dzi\", jediný polský trojznak, trigraf, například \"dziennik\" [dźennik], blízko českému [ď] [ďennik] (deník), nebo dziura (díra).", "A konečně je v polštině i třetí řada tvrdých sykavek: funkčně odpovídající českým Česká \"č, dž, š, ž\" jsou co do tvrdosti mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami blíže tvrdým a také jazyk je při výslovnosti polských hlásek mezi oběma polohami. Proto také česká výslovnost občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného \"ż\" píše vodorovně přeškrtnuté \"z\". Polské rz se ve výslovnosti neliší od \"ż\", funkčně je na stejném místě jako české \"ř\". Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše \"rz\" a kde \"ż\", podle zvuku to nepoznají a musí se jeho použití učit nazpaměť - obdobně jako Češi se musí učit, kde se v češtině píše jaké \"i/y\". V polštině se po \"rz\" i \"ż\" vždy píše \"y\", protože jde o tvrdé souhlásky. Příklady různých sykavek: \"morze\" (moře) se vyslovuje zcela stejně jako \"może\" (může). Rozdíl se však pozná v jiném tvaru slova:", "", "Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polsky \"przypadek\", pl. \"przypadki\"), pádové otázky jsou stejné jako v češtině. Pořadí pádů je také stejné, s jednou výjimkou, vokativ a instrumentál mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem. V následujícím přehledu jsou uvedeny jejich názvy, které se opravdu užívají - oproti češtině, kde o nich častěji mluvíme podle jejich pořadí. V závorkách jsou pádové otázky, rovněž prakticky shodné s češtinou: Stejně jako v češtině jsou dvě gramatická čísla: Pravidla skloňování jsou velmi obdobná českému a sama o sobě téměř neztěžují českému porozumění polské promluvě nebo textu a naopak. Také jejich význam a užití ve větě je prakticky totožný. Zachoval se ale genitiv (2. pád, dopełniacz) v negativní existenciální větě (tzv. záporový genitiv; obdobně v ruštině), v češtině zaniklý, např. „Ten tu není.“ je polsky „Tego tu nie ma.“", "Odstupňování společenského vyjadřování respektu je i gramaticky bohatší, než české." ] }

{ "title": [ "Typy modemů.", "Telefonní modem.", "Faxmodem.", "Modem pro pronajaté propojení.", "DSL modem.", "Historie.", "Seznam rychlostí modemů pro komutované linky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Pro řízení většiny standardních modemů se používá sada příkazů AT (tzv. Hayes kompatibilní). Pro speciální modemy může existovat vlastní komunikační protokol. Poté se ještě modemy dělí na interní a externí. Interní se dělí ještě na hardwarové a softwarové. Soft-modemy využívají procesoru počítače a ten pak musí provádět např. kompresi dat, zatím co hardware - modemy mají procesor svůj a nezatěžují procesor PC. Klasické modemy HW, si také řídí tok dat na rozhraní RS232.", "Telefonní modem pro komutované (nesprávně vytáčené) připojení (dial-up) převádí digitální signál do pásma pro běžný hovor (standardní telefonní pásmo je od 0,3 až do 3,4 kHz). Pro přenos pak slouží běžná telefonní přípojka. Používají se různé typy modulace, především je to dnes několikastavová kvadraturní amplitudová modulace – vlastně kombinace amplitudové a fázové modulace (například šestnáctistavová, tedy 16-QAM). Moderní modemy používají protokoly na samočinnou opravu a detekci chyb (viz ECC), automatické sledování kvality přenosu apod. Současné telefonní modemy dosahují na telefonních linkách maximální rychlosti do 56 kbit/s (je to zároveň přibližně fyzikální maximum na analogové telefonní lince, dané paradoxně její následnou digitalizací v ústřednách a na dálkových trasách). Je to dnes již takřka nepoužívaný způsob připojení domácího počítače do Internetu (dial-up). Prakticky se s tímto způsobem přenosu setkáváme jen u telefaxů.", "Většina telefonních modů, \"ISDN\" modemů a GSM/GPRS/UMTS modemů podporuje přenos faxů skupiny 3.", "Tyto modemy jsou zpravidla plně kompatibilní s telefonními modemy, navíc poskytují možnost propojení pomocí nevytáčeného propojení pronajatou analogovou linkou, (není nutné napájení ústřednou a modemy se kontrolují na základě trvale vysílaného klidového kmitočtu). Tuto funkci umí i některé běžné modemy a zjistíme to použitím AT příkazu AT&L1, nebo AT&L2 v terminálovém režimu počítače. Pokud je odezva ERROR, znamená to, že to modem neumí. Nastavení AT&L0 je pro linku s ústřednou. Pro propojení se používá dvouvodičová linka (dvou-drát) jako u klasického telefonního spojení nebo čtyřvodičová linka, pro každý směr přenosu je jeden pár vodičů. Lze tak sledovat kvalitu přenosu a nastavovat parametry přenosu pro každý směr. Čtyřvodičová linka, mimo jiné, umožňuje propojení přes vhodnou plně duplexní radiostanici a vytvořit tak radio modem.", "DSL modem (anglicky Digital Subscriber Line Transceiver) neboli modem pro digitálně podepsanou linku je zařízení používané k připojení počítače k DSL lince. Umožňuje-li modem připojení více počítačů, označujeme ho jako DSL router.", "První telefonní modemy vznikly v 50. letech 20. století v rámci amerického vojenského projektu SAGE. Původní modemy pracovaly s maximální rychlostí 300 bit/s, později byla maximální rychlost postupně zvyšována na 1200 bit/s, 2400 bit/s a 9600 bit/s. Pravděpodobně nejstarší funkční modem, pomocí kterého se lze ještě stále připojit k internetu, je exemplář v dřevěné krabici od Livermore Data Systems, pocházející cca z roku 1964. Dnešní telefonní modemy pracují nejčastěji podle standardu ITU-T V.90, který definuje maximální rychlost 56 kbit/s pro download a 33,6 kbit/s pro upload. Už méně se ví, že na rychlosti 300bit/s i tyto modemy začínají navazovat spojení. Je to proto, že se i na velmi nekvalitní lince dohodnou na základních informacích, jako je rozeznání se jako modemy. Pak teprve přechází do rutin na vyšších rychlostech.", "Následující tabulka obsahuje maximální přenosové rychlosti modemů; skutečné rychlosti mohou být v závislosti na podmínkách nižší (např. podle úrovně šumu). Rozsáhlejší seznam přenosových rychlostí je uveden v článku \"Seznam rychlostí zařízení\". Modulační rychlost se udává v Baudech, což je počet symbolů za sekundu; každý symbol může kódovat jeden nebo více datových bitů." ] }

{ "title": [ "Mytologie a název.", "Poloha na obloze.", "Polární hvězda v navigaci.", "Vlastnosti.", "Hvězdná soustava.", "Proměnná hvězda.", "Vzdálenost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Řecké jméno \"Cynosura\" (Κυνόσουρα) znamená ocas psa. V arabštině se nazývá \"Alrucaba\". Její oficiální název je \"Alfa Ursae Minoris (α UMi)\". Flamsteedovo označení je \"1 Ursae Minoris\" a její číslo v katalogu SAO je \"SAO 308\". V katalogu HD má označení \"HD 8890\". Moderní pojmenování hvězdy je Polárka. V České republice jsou její nejpoužívanější názvy \"Polárka\" nebo \"Severka\". Anglický název „\"Polaris\"“ pochází z latinského \"Stella Polaris\", což znamená \"Polární hvězda\". V roce 2016 založila Mezinárodní astronomická unie pracovní skupinu pro pojmenování hvězd (WGSN), jejímž cílem je katalogizovat a standardizovat jména hvězd. První bulletin WGSN z července 2016 obsahoval tabulku prvních dvou šarží jmen schválených WGSN a je v něm uvedeno jméno Polaris pro hvězdu α Ursae Minoris Aa.", "Polárka leží téměř na přímé linii s osou otáčení Země, tedy na severním nebeském pólu. Může se tedy zdát, že Polárka „stojí“ na místě a ostatní hvězdy se otáčí kolem ní. V současností je Polárka méně než 1° od pólu, a proto se kolem nebeského pólu otáčí v malých kruzích o průměru asi 2°. Jen dvakrát v průběhu hvězdného dne se Polárka nachází na pravém severním azimutu. Polárka nebude vždy hvězdou, která určuje severní nebeský pól. Je to v důsledku precese rovnodennosti v průběhu tisíciletí. Jiné hvězdy taktéž byly v minulosti polárními hvězdami a znovu jimi v budoucnosti budou po uplynutí jednoho platónského roku. Jsou to například hvězdy Thuban ze souhvězdí Draka, Vega ze souhvězdí Lyry a Deneb z Labutě. Na začátku 21. století byla vzdálenost Polárky od severního pólu asi 0,7° a dále se zmenšuje. Podle astronomických výpočtů dosáhne nejmenší vzdálenosti (0,5°) v roce 2100 a poté se začne vzdalovat. V průběhu 41. století projde nebeský pól blízko Gammy Cephei a kolem 91. století se bude pohybovat blízko Denebu v Labuti. Nebeský pól byl blízko Thubanu kolem roku 2750 př.nl a během klasického starověku byl blíže ke Kochabu (β UMi) než k Polárce. Na konci pozdní antiky měl přibližně stejnou úhlovou vzdálenost od β UMi jako k α UMi. Název \"Polární hvězda\" byl poprvé použit v době renesance, kdy se hvězda přiblížila k nebeskému pólu na několik stupňů. Holandský učenec Gemma Frisius na ni ve svém díle z roku 1547 odkazuje jako na \"stella illa quae polaris dicitur\", tedy hvězdu, která je nazývána polární, a její vzdálenost od nebeského pólu určil jako 3 stupně 8 minut.", "Protože Polárka leží téměř v přímé linii s rotační osou Země „nad“ severním pólem - severním nebeským pólem - stojí Polárka téměř nehybně na obloze a zdá se, že kolem ní rotují všechny hvězdy severní oblohy. Proto je vynikajícím bodem, ze kterého lze čerpat měření pro nebeskou navigaci a pro astrometrii. Kolem roku 2750 př. n. l. byl nebeský pól blízko Thubanu. Ve starověku tak nebyla Polárka nejbližší hvězdou k severnímu hvězdnému pólu a spíše celé souhvězdí Malého medvěda sloužilo k navigaci. Řecký navigátor Pýtheás kolem roku 320 př. n. l. popisoval nebeský pól bez hvězd. Nicméně, jako jedna z jasnějších hvězd blízko nebeského pólu, byla Polárka používána pro navigaci alespoň od pozdního starověku a popsána jako „ἀεί φανής“ (aei phanēs – „vždy viditelný“) Stobaiosem v 5. století n. l. Od časného středověku začala vznikat různá jména označující Polárku jako polární hvězdu. Ve staré angličtině byla Polárka známa jako scip-steorra („loď-hvězda“) a staroanglická runa nazvaná Teiwaz je zjevně spojena s cirkumpolárním souhvězdím, které symbolizuje odvahu a oddanost. V období středověku už mohla být rozumně nazvána jako \"stella polaris\". Tehdy se Polárka přiblížila dostatečně blízko k pólu a stala se nejbližší hvězdou viditelnou pouhým okem poblíž pólu, i když stále ve vzdálenosti několika stupňů. V Shakespearově hře Julius Caesar, psané kolem roku 1599, se Caesar popisuje jako bytí „stejně stálé jako severní hvězda“, i když v době Caesara neexistovala žádná severní hvězda. Na Polárku odkazoval americký praktický navigátor Nathaniel Bowditch v roce 1802 jako na jednu z navigačních hvězd. Azimut Polárky ukazuje dvakrát za každý hvězdný den na sever; zbytek času je na východ či západ a její poloha musí být opravena pomocí tabulek či palcem. Nejlepší aproximace bylo dosaženo pomocí náběžné hrany „asterismu Velkého vozu“ v souhvězdí Velké medvědice. Přední hrana (definovaná hvězdami Dubhe a Merak) byla odkazována na ciferník a na něm se odečetl skutečný azimut Polárky v různých zeměpisných šířkách.", "", "Polárka je trojhvězda. Pouhým okem vidíme jen největšího a nejjasnějšího člena soustavy – žlutého veleobra spektrální třídy (Polárku Aa) F7Ib. Má hmotnost 5,5 M☉, třicetkrát větší průměr než Slunce a zářivost 5000 Sluncí. Její absolutní hvězdná velikost je -5,1, ale časem se mění. Je to pulzující proměnná hvězda, konkrétně se jedná o klasickou cefeidu. Jasnost slabě kolísá z 1,9 na 2,1 mag s periodou 3,97 dne. Změny jasnosti jsou však příliš malé na to, aby se daly pozorovat okem. Amplituda pulzů se v posledních rocích stále zmenšovala a bylo možné je zjistit jen fotometrem. Okolo hlavní složky obíhá ve vzdálenosti 18,5 AU (vzdálenost Slunce a Uranu) slabý průvodce. Teprve Hubbleův vesmírný dalekohled dokázal v lednu 2006 odlišit obě hvězdy, průvodce se projevuje i posunem čar ve spektru Polárky. Hlavní složka (Polárka A) je spektroskopická dvojhvězda, složená z cefeidy a z průvodce spektrální třídy F6, který je hlavní složkou přezářený. Ve velké vzdálenosti obíhá hlavní složku další průvodce Polárka B, která je dostatečně vzdálená, aby ji pozemské dalekohledy dokázaly zachytit. Polárka B je hvězda hlavní posloupnosti spektrální třídy F3V jasná 8,8 mag. Lze ji vidět pomocí menšího hvězdářského dalekohledu (alespoň 7,5 cm) ve vzdálenosti 18′′ od Polárky A. Silným dalekohledem je možné uvidět dvě slabé hvězdy pojmenované Polárka C (13 mag a vzdálenost 43′′) a Polárka D (12 mag a vzdálenost 83′′), o nichž se předpokládalo, že jsou také součástí tohoto systému. Celá soustava je přibližně ve vzdálenosti 432 ly a přibližuje se ke Slunci rychlostí 17 km/s. Polárka je také členem málo známého asterismu Zásnubní prstýnek, ve kterém představuje diamant.", "Polaris Aa, žlutý veleobr, je klasická cefeida populace I s nízkou amplitudou, ačkoli díky své vysoké galaktické šířce byla kdysi považována za cefeidu typu II. Cefeidy představují důležitou standardní svíčku pro určování vzdálenosti, a proto je jako nejbližší cefeida v hledáčku astronomů. O variabilitě Polárky se uvažovalo od roku 1852; potvrdil ji Ejnar Hertzsprung v roce 1911. Jas Polárky se během jejích pulzací mění v rozsahu 1,86–2,13 magnitudy, ale amplituda se od jejího objevení změnila. Před rokem 1963 byla amplituda přes 0,1 magnitudy a velmi pomalu klesala. Po roce 1966 začala klesat velmi rychle, až k hodnotě menší než 0,05; od té doby se náhodně mění v blízkosti tohoto rozmezí. To by znamenalo, že amplituda nyní znovu roste, což nebylo pozorováno u žádné jiné cefeidy. Období jednoho cyklu, zhruba 4 dny, se také časem změnilo. S přestávkou v letech 1963–1965 se stabilně zvyšuje přibližně o 4,5 sekundy za rok. Původně se předpokládalo, že je to důsledek postupného vývoje hvězdy v pásu nestability cefeid směrem k červené straně Hertzsprungova–Russellova diagramu, ale může to být způsobeno také interferencí mezi základním režimem pulzace a jeho první harmonickou. Autoři výzkumu se však neshodují v tom, zda Polárka pulzuje na základní frekvenci nebo na první harmonické ani zda se pohybuje pásem nestability poprvé. Teplota Polárky se během pulzací mění jen o malé množství, ale velikost těchto změn je proměnná a nepředvídatelná. Nepravidelné změny teploty a amplituda teplotních změn během každého cyklu, z méně než 50 K na nejméně 170 K, mohou souviset s oběžnou dráhou Polárky Ab. Uváděný výzkum naznačuje, že Polárka je dnes 2,5krát jasnější než za časů Ptolemaia a mění se ze třetí na druhou velikost. Astronom Edward Guinan to považuje za pozoruhodnou změnu a je v záznamu, že „pokud jsou skutečné, jsou tyto změny 100krát větší než ty, které předpovídají současné teorie hvězdného vývoje“.", "Vzdálenost Polárky je předmětem řady měření s poměrně velkým rozptylem výsledků. Starší měření udávala vzdálenost 99 parseků (323 světelných let), novější přesnější paralaktické měření sondy Hipparcos udává vzdálenost 133 parseků (433 světelných let) a ještě přesnější měření sondy Gaia, zveřejněné v roce 2018, udává dokonce 136,6 parseků (445,3 světelných let). Kosmická sonda Hipparcos změřila paralaxu hvězdy v letech 1989 a 1993 s přesností 0,97 miliarcsekundy (970 mikrosekund) a získala přesná měření hvězdných vzdáleností do 1 000 kiloparseků. Data sondy Hipparcos byla znovu zkoumána pomocí pokročilejších oprav chyb a statistických technik. Přes výhody astrometrických měření sondy Hipparcos, nejistota měření vzdálenosti Polárky v datech byla prokázána a někteří vědci zpochybnili přesnost měření sondy Hipparcos u birárních cefeid jako je Polárka. Měření vzdálenosti pro Polárku byla přezkoumána a znovu potvrzena, ale stále není široká shoda o vzdálenosti hvězdy. Dalším významným krokem v měření přesnosti paralaxy je sonda Gaia, kosmická astrometrická mise zahájená v roce 2013, která měla měřit hvězdnou paralaxu s přesností 25 mikrosekund (μas). Přestože se původně plánovalo omezit pozorování sondy Gaia na hvězdy jasnější než 5,7 magnitudy, testy provedené během fáze uvádění do provozu naznačovaly, že Gaia mohla autonomně identifikovat hvězdy jasnosti 3. magnitudy. Když Gaia zahájila pravidelná pozorování operací v červenci 2014, byla nakonfigurována tak, aby rutinně zpracovávala hvězdy v rozsahu 3 až 20 magnitudy. Nad tento limit se používají speciální postupy pro stahování nezpracovaných skenovacích dat pro zbývajících 230 hvězd jasnějších než velikost 3, vyvíjejí se metody pro snížení chyb a analýzu těchto údajů a očekává se, že bude existovat „úplné pokrytí oblohy včetně jasných hvězd“ se standardními chybami „několik desítek μas“. Gaia Data Release 2 nezahrnuje paralaxu pro Polárku, ale z ní odvozená vzdálenost je 136,6±0,5 kiloparseků (445,5 ly) pro Polárku B, což je poněkud dále než většina předchozích odhadů a několikrát přesnější. Polárka byla dlouho důležitým mezníkem kosmické vzdálenosti, protože před Gaiou to byla jediná proměnná cefeida s přímými údaji o vzdálenosti, což mělo dominový účinek na měření vzdálenosti, která používají toto „pravítko“." ] }

{ "title": [ "Historie plotru.", "Typy plotrů.", "Perový plotr.", "Tužkový plotr.", "Vyřezávací plotr.", "Inkoustový plotr." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "2" ], "content": [ "Plotr byl dříve základním výstupním zařízením pro typické CAD aplikace (AutoCAD apod.), neboť je uzpůsoben především pro kreslení vektorové grafiky, která je pro použití těchto programů typická. Naopak dnešní plotry jsou schopné zpracovávat jak vektorový, tak bitmapový popis stránky. V současné době se můžeme setkat s několika různými technologiemi činnosti plotrů, které se od sebe navzájem odlišují jak cenově, tak i oblasti nasazení. Zatímco např. \"pérové plotry\" jsou určeny především pro výstup z klasických CAD aplikací, \"plotry inkoustové\" nebo \"laserové\" je možno využívat i jako velkoplošnou tiskárnu. Oblast nasazení plotrů vyřezávacích se od ostatních technologií odlišuje velmi významně a tyto plotry jsou určeny především pro nasazení v oblasti reklamy. Existují dvě základní varianty provedení plotrů.", "Podle mechanismu posuvu po kreslicí ploše lze plotry rozdělit do dvou skupin.", "Nejstarší, klasickou, technologií jsou \"perové plotry\". Proto jsou také v současnosti nejvíce rozšířeny. Jádrem technologie perového plotru je využití kreslicího pera, které se pohybuje ve dvou směrech nad papírem (deskový plotr), popř. jeho pohyb v jednom směru nahrazuje pohyb papíru (stojanový plotr). Barevné kresby se dosahuje díky tomu, že kreslicí hlava může být vybavena několika kreslicími pery, popř. disponuje několika kreslicími pery v kruhovém zásobníku (tzv. karuselu), z něhož si vždy jedno pero vybírá a používá ke kreslení. Velice důležitá je u perových plotrů kvalita kreslicího pera, přesněji řečeno především jeho hrotu. Ten musí být dostatečně pevný, aby snesl nárazy při sklápění pera a namáhání při vykreslování čar. Přitom nesmí poškozovat kreslicí médium. Obdobně důležité jsou i parametry inkoustu. Inkoust musí dostatečně rychle zasychat (aby nedocházelo k rozmazávání kresby) a přitom nesmí hrozit jeho zasychání v kreslicím peru, které by se mohlo buď poškodit, nebo by se zhoršovala kvalita výstupu. Samozřejmě vhodné vlastnosti musí vykazovat i kreslicí médium – nesmí pouštět vlákna (prach), nesmí se na něm rozpíjet inkoust, atd. Perové plotry dosahují oproti jiným technologiím nižší rychlosti kresby, i jejich ovládání je složitější, avšak díky tomu, že jde o dobře propracovanou a dokonale zvládnutou technologii umožňují dosáhnout vynikající kvality čar. Velice významnou výhodou perových plotrů je i výrazně nižší pořizovací cena než u jiných plotrů a nižší provozní náklady.", "Můžeme se setkat s \"plotry tužkovými\" využívající různé speciální barevné tužky (jejich významnou výhodou je možnost použít tužky s různě širokou tuhou a tím jednoduše kreslit čáry různé šířky), popř. s plotry, jejichž kreslicí „pero” spíše připomíná známý popisovač (fix).", "V každodenním životě se velice často setkáváme s výstupem zvláštní třídy plotrů označovaných jako \"vyřezávací plotry\". Tyto plotry jsou v zásadě pouze variací na téma perový plotr, od kterých se odlišují pouze tím, že místo pera jsou vybaveny speciálním vyřezávacím nožem. Jako médium se ve spojení s těmito plotry využívá dvojvrstvá fólie, kdy spodní vrstva je pevný nosný materiál, který není vyřezávacím nožem proříznut, na který je přilepena prořezávaná samolepicí vrchní vrstva (může mít různou barvu), jde tedy vlastně o obdobu samolepicí tapety. Některé vyřezávací plotry otáčejí vyřezávací nůž aktivně, podle směru vyřezávání, jiné pouze pasívně odvozeně od pohybu kreslicí (vyřezávací) hlavy a fólie. Plotry s aktivním otáčením vyřezávacího nože umožňují dosáhnout jemnějších přechodů při prudkých změnách směru vyřezávání, řízení otáčení vyřezávacího nože elektronikou však zvyšuje významně jejich cenu a nepříznivě působí i na rychlost vyřezávání.", "\"Inkoustové plotry\" (někdy též označované jako \"tryskové\") jsou zvětšenou variací na téma inkoustové tiskárny. Jejich technologie tisku je téměř totožná s technologií tisku inkoustových tiskáren. Inkoustové plotry jsou často také schopny emulovat jazyk PCL nebo PostScript a pracovat jako tiskárna. Naopak některé kvalitnější inkoustové tiskárny jsou schopné emulovat i jazyk HPGL/2 a pracovat jako plotry. Je možno říci, že mezi inkoustovými plotry a tiskárnami se vytvořilo určité rozhraní odpovídající formátu A3. Velkou výhodou inkoustových plotrů je možnost kreslit nejen vektorovou grafiku, ale i grafiku bitovou, popř. smíšenou, neboť jsou technicky řešeny obdobně jako tiskárna. Barevné spektrum je omezeno na pouhých osm barev (smísením tří základních barev CMY), popř. 16 barev v případě použití čtyřbarevné kreslicí hlavy (CMYK). Některé dokonalejší inkoustové plotry jsou navíc vybaveny možností několikastupňového řízení dávkování inkoustu (zpravidla čtyři úrovně), čímž je možno dosáhnout širšího spektra barev (64 barev při inkoustech CMY, popř. 256 barev při použití čtveřice inkoustů CMYK). Podobně jako u inkoustových tiskáren je možno optimální kvality dosáhnout při použití speciálního papíru, vyhoví však jakýkoli papír, který neobsahuje papírový prach a na němž se inkoust nerozpíjí. Inkoustové plotry sice nedosahují kvality vektorové kresby perových plotrů, přesto je jejich kvalita pro většinu aplikací plně postačující. Jejich další nevýhodou jsou vyšší provozní náklady způsobené vyšší cenou inkoustu. Výhodami je především možnost kresby bitové grafiky a vyšší rychlost kreslení než u klasických perových plotrů. Ideální oblastí nasazení inkoustových plotrů jsou rozměrově rozsáhlé výstupy, v nichž se kombinuje bitová a vektorová grafika (plakáty, billboardy, apod.). V současné době jsou inkoustové plotry ze všech technologií prodávány nejvíce a je možno očekávat, že v nejbližší době se bude tato technologie ze všech technologií plotrů rozvíjet nejvíce." ] }

{ "title": [ "Historie MacOS.", "Vazba na Apple Macintosh.", "Verze." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Na počítačích Macintosh byl od jejich počátku provozován operační systém Mac OS (původně označovaný pouze System). Ten ovšem přestával v 90. letech 20. století splňovat požadavky uživatelů a hledala se náhrada. Apple vyvíjel vlastní koncept Copland, avšak nebyl schopen ho dovést do úspěšného konce, a tak byl projekt v srpnu 1996 zastaven před vypuštěním první vývojářské verze. Vážně se uvažovalo o systému BeOS, který splňoval mnoho požadovaných vlastností, avšak pro přemrštěné finanční požadavky nebyl nákup uskutečněn (původně 500 miliónů dolarů, sníženo až na 275 miliónů). Neúspěšné byly snahy využít další projekty – Windows NT, Solaris, TalOS (společně s IBM) a A/UX. Po neúspěšných jednáních o koupi systému BeOS byla v únoru 1997 zakoupena za 427 milionů dolarů společnost NeXT, kterou vlastnil zakladatel Apple Steven Paul Jobs. Systém vycházející z NeXTSTEPu byl pojmenován Rhapsody a po jeho spojení s technologiemi z původního Mac OS a dalšími unixovými komponentami z různých zdrojů byl v březnu 1999 vydán jako Mac OS X Server 1.0. Zároveň byl jeho unixový základ vydán pod smíšenou open source licencí jako Darwin 0.1. První skutečný Mac OS X orientovaný na uživatele byl vydán v roce 2000 a oficiálně uveden do prodeje jako Mac OS X 10.0 Cheetah v březnu 2001. „X“ v názvu operačního systému označuje sounáležitost s Unixem (stejně jako v případě Linuxu nebo NeXTSTEPu) a zároveň evokuje návaznost na Mac OS 9 tím, že X můžeme považovat za římskou číslici 10 (v angličtině se X v názvu Mac OS X čte \"„ten“\", tedy \"deset\"). Základem Mac OS X je hybridní jádro XNU (), které je složeno z mikrojádra Mach 4.0 (komunikuje s hardware a stará se o správu paměti, vláken a procesů a podobně) a obalu v podobě FreeBSD, s kterým se snaží být kompatibilní. Jádro spolu s dalšími komponentami tvoří systém Darwin. Přestože je v základu použit BSD systém, je použit například bash a vim, přestože ve FreeBSD naleznete csh a vi. Na základech BSD Unixu byl vytvořen a v roce 1989 uveden předchůdce dnešního Mac OS X – NeXTSTEP – objektově-orientovaný operační systém od firmy NeXT. Jejím majitelem byl jeden ze zakladatelů Apple Computer Steve Jobs, který po neshodách ve firmě Apple v roce 1986 odešel. Počítače NeXT i operační systém NeXTSTEP se však na trhu neudržely pro vysoké ceny. V roce 1999, tedy deset let po vzniku NeXTSTEPu, přichází Apple s Mac OS X. Na trh, do plného nasazení se dostává v roce 2000 ve verzi 10.0. Ta se však stala terčem kritiky pro nedopracovanost a celkovou pomalost (ač bylo její kódové označení \"Cheetah\", česky tedy gepard). Apple rychle reagoval na připomínky uživatelů a další updaty systému se de facto opíraly právě o přání uživatelů. Mac OS X umožňuje zpětnou kompatibilitu s původním OS 9.2 pod virtuálním počítačem na Macích s procesory architektury RISC – PowerPC G3, G4 a G5. S příchodem procesorů Intel Core (Solo, Duo, 2 Duo atd.) do počítačů Apple v roce 2006 je pak bez problémů možné spustit OS Microsoft Windows a distribuce dalších operačních systémů určené pro x86.", "Systém macOS je plně přizpůsoben počítačům Macintosh. Ačkoliv na Macích můžete spustit Windows, opačně to možné není. Politika Applu – vývoj vlastního hardwaru i softwaru eliminují problém s jejich nekompatibilitou. Apple nehodlá umožnit spuštění macOS na PC (= počítač platformy x86, který nepoužívá UEFI a není elektronicky označen jako Mac). Přesto je možné (nelegálně) na některých PC operační systém macOS rozběhnout. Tato verze se kvůli svému způsobu vzniku (hackerská úprava části kódu) někdy nazývá Hackintosh. nové verze nejsou (kromě iTunes) součástí aktualizací systému", "Hlavní verze byly pojmenovávány podle velkých kočkovitých šelem. Aby bylo zachováno číslo 10 (římská číslice X) v označení verze, číslují se hlavní verze Mac OS X desetinnými čísly (10.0, 10.1, 10.2 atd.) namísto celých čísel, obvyklých u jiných systémů. (Časové odstupy mezi těmito verzemi zhruba odpovídají odstupům ve vydávání hlavních (celočíselných) verzí někdejšího Mac OS.). Od verze OS X 10.9 Mavericks se hlavní verze pojmenovávají podle míst v Kalifornii (Mavericks, Yosemite, El Capitan, atd.)." ] }

{ "title": [ "Solární kalendář.", "Historie přestupného dne.", "Lunisolární kalendář." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "V solárních kalendářích není délka roku vázána na měsíční fáze, ale jen na tropický rok dlouhý přibližně 365 a 1/4 dne, který je dán dobou oběhu Země kolem Slunce. Rok dlouhý 365 dní je tedy kratší než tropický rok, odchylka každý rok narůstá a jednou za čtyři roky dosáhne délky přibližně jednoho dne. Proto je každý čtvrtý rok nutné prodloužit o jeden den a tento rok se nazývá přestupný. Tak je docíleno průměrné délky kalendářního roku 365,25 dne (365 a čtvrt dne). Tímto způsobem vyrovnává délku roku juliánský kalendář. Délka roku 365,25 dne je však jen přibližná, přesněji je tropický rok dlouhý 365,24219 dne. Tato průměrná roční odchylka 0,00781 dne způsobí za tisíc let odchylku o 7,81 dne (odchylka 1 dne každých 128 let). Pro korekci je potřeba vynechat některé přestupné roky, aby se délka průměrného roku nepatrně zkrátila. Pro praktické účely poslouží odchylku zaokrouhlit na 7,5 dne za tisíc let, kterou se docílí průměrné hodnoty 365,2425 dne za rok. Zaokrouhlená odchylka odpovídá 3 dnům za dobu 400 let (7,5/1000 × 400), postačí tedy vynechat přestupný rok každých sto let a jednou za čtyři sta let jej ponechat. Zaokrouhlení odchylky způsobí posun kalendáře proti době oběhu Země kolem Slunce o 0,31 dne za 1000 let, tedy 31 přebývajících dní za 100 tisíc let. Uvedenou korekci přinesl gregoriánský kalendář, který stanovil, že roky dělitelné 100 jsou přestupné jenom tehdy, jsou-li dělitelné také 400. Přestupnými roky jsou proto například roky 1600, 2000, 2400 apod., zatímco roky 1700, 1800, 1900, 2100 atd. přestupné nejsou.", "Historie přestupných dnů sahá až do starověkého Egypta, kdy byl v roce 238 př. n. l. zaveden dodatečný den každý čtvrtý rok. Mytický druhý římský král Numa Pompilius zavedl v 7. století př. n. l. kalendář, ve kterém měl rok 355 dnů a každý druhý rok byl vkládán celý přestupný měsíc za svátek Terminálií (svátek ukončení roku), který připadal na 23. únor. V roce 45 př. n. l. císař Julius Caesar tento přestupný měsíc zrušil a místo něj zavedl přestupný den v již zmíněné podobě známé ze starověkého Egypta (proto označení juliánský kalendář). Nepřesnost juliánského kalendáře způsobila narůstající odchylku, která v 16. století činila už 10 dní. Tím byla posunuta data například zimního slunovratu před Vánoci a jarní rovnodennosti, podle které se určovalo datum Velikonoc. Proto papež Řehoř XIII. v roce 1582 kalendář bulou \"Inter gravissimas\" reformoval vynecháním 10 dní (různé země a církve však přijaly tuto změnu po různé době). V tomto tak zvaném gregoriánském kalendáři je vkládán přestupný den každý rok, který je bezezbyku dělitelný čtyřmi, avšak s výjimkou celých století, která nejsou beze zbytku dělitelná 400 (viz výše).", "U lunisolárního kalendáře je délka roku vázána na délku kalendářních měsíců daných oběhem Měsíce kolem Země. Běžný rok má 12 měsíců, přestupný rok přidává přestupný měsíc a má jich proto 13. Délka běžného lunárního roku je přibližně 354 dní, tedy je o cca 11 dní kratší než trvá oběh Země kolem Slunce, přestupný rok má přibližně 384 dní, je tedy naopak delší. Hrubé vyrovnání je možné přidáním přestupného měsíce každý třetí rok (11 dní je přibližně třetina měsíce). Přesnější jsou delší cykly, například tři přestupné roky během každých osmi let. Relativně přesného výsledku se dosáhne použitím sedmi přestupných let během devatenáctiletého cyklu. K tomuto vývoji dospěl již Metón Athénský při návrhu attického (athénského) kalendáře v 5. století př. n. l. V antice vznikly ještě přesnější kalendářní cykly pracující s násobky Metonova cyklu." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Významné přístavy.", "Vznik Černého moře." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Kromě zmíněného spojení se Středozemním mořem jde víceméně o vnitrozemské moře, obklopené ze všech stran pevninou: na severozápadě evropskou, na jihovýchodě asijskou. Kolem moře se rozkládají následující země: na západě balkánské státy Bulharsko a Rumunsko, na severu Ukrajina, na severovýchodě Rusko, na východě Gruzie, na jihu Turecko. Černé moře se rozkládá na ploše 461 000 km2 a jeho největší hloubka je 2210 m. Největšími řekami, které do Černého moře přivádějí své vody, jsou Dunaj na pomezí Rumunska a Ukrajiny, Dněstr a Dněpr na Ukrajině a Don v Rusku. Za součást Černého moře bývá považováno menší Azovské moře, jež od Černého moře na severovýchodě odděluje Kerčský průliv. Ze severu do Černého moře vybíhá poloostrov Krym.", "Největšími přístavy jsou Oděsa, Čornomorsk, Sevastopol, Jalta, Kerč, Novorossijsk, Soči, Poti, Batumi, Trabzon, Samsun, Varna, Burgas a Constanța.", "Na konci poslední doby ledové bylo Černé moře jezero, jehož hladina byla o 170 metrů níže než dnes. Vznik dnešního mořského dna se datuje do doby před 1,7 mil. let. Během ledových dob bylo Černé moře odříznuto od Středozemního. V této době byly nízké srážkové úhrny a přítoky řek nebyly dostatečné a proto jezero vysychalo. Podobně i hladina Středozemního moře, které bylo rovněž vnitrozemským jezerem, klesla o 30 metrů. Po jeho opětovném spojení s Atlantikem přes Gibraltarskou úžinu se jeho hladina zvyšovala a hladina Středozemního moře se začala přelévat i do Černomořského jezera. Možná i v souvislosti s tektonickou nebo sopečnou aktivitou v oblasti došlo nakonec k prolomení Bosporské úžiny před asi 7600 lety. V této době existovala na březích Černého moře vyspělá civilizace, která byla rychle postupující záplavou zničena. Podle počítačových modelů stoupala hladina přibližně o 12–15 cm denně, což znamenalo postup moře až o 1 km denně. V této době byla hladina o 120 metrů níže než dnes. Existují důkazy, že Černé moře bylo přechodně před prolomením Bosporu sladkovodním jezerem. Náhlý příval slané vody tak musel způsobit ekologickou katastrofu i pro samotné vodní organismy. Je možné, že zánik civilizací na březích Černomořského jezera byl předlohou pro příběh biblické povodně nebo i v legendě o Atlantidě. Na druhou stranu je jasné, že největší katastrofa se odehrála při severních březích moře a v prostoru dnešního Azovského moře, kde vodní hladina zalila stovky kilometrů souše. Podle provedených propočtů vyrovnávání hladin trvalo asi 35 let, kdežto biblická povodeň 40 dní." ] }

{ "title": [ "Původ slova.", "Víra.", "Statistické vyhodnocení.", "Kulturní křesťanství.", "Křesťané ve veřejném životě.", "Významní církevní činitelé.", "Politici." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Slovo \"křesťan\" je odvozeno přes latinu z řeckého χριστιανός (\"christianos\") s významem \"náležící Kristu\" či \"kristovec\". Řecké slovo Χριστός \"christos\" je kalkem hebrejského \"Mašiach\", Mesiáš (doslova Pomazaný), což je označení očekávaného židovského krále a spasitele. Slovo se tedy vztahuje k Ježíši Kristu, zakladateli křesťanství, ale objevuje se až po jeho smrti, poprvé ve Skutcích apoštolů, odkud plyne, že se učedníkům nového náboženství začalo říkat \"křesťané\" poprvé v Antiochii. Tito křesťané, konvertité k novému náboženství, se dle etnicko-náboženského původu rozdělují na židokřesťany, pocházející z židovské komunity, ke které patřil i Ježíš, a etnokřesťany, případně „pohanokřesťany“, kteří pocházeli z řeckého či jiného nežidovského prostředí.", "Obvykle se považuje za nutné věřit v božství, zmrtvýchvstání a vykupitelskou roli Ježíše Krista (měřítko používané drtivou většinou současných křesťanských církví i věřících hlásících se ke křesťanství).", "Pro statistické potřeby se někdy využívá evidence pokřtěných. Je možné zjišťovat, zda se dotyčná osoba sama považuje za křesťana či křesťanku. Tímto směrem se posunula i formulace příslušné otázky v českém sčítání lidu 2001 na rozdíl od sčítání 1991, kde byla otázka formulována výhradně jako otázka na členství.", "Kulturními křesťany jsou osoby, jejichž národní kultura byla podstatně ovlivněna křesťanskou tradicí, ale samy zároveň nemusí být vůbec věřící, tedy, v současné době, nemalá část obyvatelstva vyspělých zemí. Za kulturní křesťany lze považovat i ty, kdo jsou ateisty, ale drží se některých tradic křesťanství, například slavení Vánoc.", "", "Významné osobnosti, které se staly známými především svou aktivitou při šíření či budování křesťanství nebo svým příkladně křesťanským životem, bývají v některých církvích označovány jako světci. Mnoho významných vědců, filosofů či spisovatelů v historii i v současnosti bylo (či je) taktéž křesťany a nezřídka se vedle práce ve svém oboru věnovali (resp. věnují) i teologii či apologetice.", "Zdůrazňovaná křesťanská identita je či byla typická pro politiky v mnoha křesťanských zemích, zejména pro představitele křesťansky orientovaných stran (v Česku např. KDU-ČSL). Křesťany byla většina prezidentů USA včetně současného a panovník Velké Británie je dokonce z titulu svého úřadu hlavou anglikánské církve." ] }

{ "title": [ "Průlivy, zálivy, ostrovy.", "Charakteristika dna.", "Klima.", "Vlastnosti vody.", "Proudy, přítoky.", "Flóra a fauna.", "Těžba ropy.", "Přístavy, doprava." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Na severu přechází v Norské moře. Na východě je spojeno s Baltským mořem přes Dánské úžiny (Skagerrak, Kattegat, Öresund, Velký Belt, Malý Belt). S Atlantským oceánem je spojeno na jihozápadě přes Calaiskou úžinu a průliv La Manche a na severozápadě přes průlivy mezi ostrovy (Pentland Firth). Pobřeží je velmi rozdílné. Na severovýchodě se nacházejí fjordy (Boknafjorden, Hardangerfjorden, Bjørnafjorden v Norsku a Limfjorden a Ringkøbing Fjord v Dánsku) s velkým množstvím ostrovů (Bømlo, Stord, Huftarøy, Tysnesøy, Store Sotra, Askøy v \"Norsku\", Mors v \"Dánsku\"). Na jihovýchodě je pobřeží převážně rovné, nízké a písčité. Na jihu se nacházejí laguny (Deutsche Bucht, Helgoländer Bucht, Waddenzee) a písečné mělčiny. Na západě jsou velké mělké zálivy (Moray Firth, Firth of Forth, The Wash) a estuáry (Temže). Východní pobřeží Nizozemska je sužováno povodněmi a proto je celé obklopeno hrázemi. Na odkrytém moři nejsou žádné ostrovy, jen podél východního břehu se táhne řetěz Fríských ostrovů a severně od nich leží ostrov Helgoland.", "Povrch dna představuje rovinu mírně nakloněnou k severu s hloubkami od 20 až 30 m do 150 až 170 m. Nachází se zde množství nevelkých mělčin tzv. lavic (Doggerská lavice), které jsou složené odplavenými produkty morénových usazenin ledovce. Ten v pleistocéně pokrýval celé mořské dno. V jihozápadní části se nacházejí nevelké písčito-štěrkové hřebeny protáhnuté na severovýchod, které jsou vytvářeny přílivovými proudy. Také jsou zde úzké úžlabiny hluboké přibližně 200 m (Devil's Hole), které jsou pozůstatky říčních dolin. Před 10 tisíci lety byl jižní úsek Severního moře bažinatou planinou, kudy táhli losi a jeleni a žili tu i lidé. Až těsně před rokem 6000 př. n. l. byla Velká Británie oddělena od evropské pevniny zdvihem hladiny způsobeným oteplením po konci doby ledové. U pobřeží Norska se táhne žlab (Norský příkop), vzniklý podél linie zlomu, který je hluboký 300 až 400 m (ve Skagerraku až 800 m). Dno je tvořeno tlustými (10 až 12 km) vrstvami usazenin od permských (a možná i starších) až po antropogenní (včetně ledovcových). Ty vytvářejí systém plochých vyvýšenin a propadlin. Největší vyvýšeniny jsou Jutská a Doggerská lavice. Nejvýznamnější propadliny jsou Severní, Severodánská a Anglická. Vyvýšeniny a jejich svahy se vyznačují protáhlými a kruhovými ohyby vrstev, se kterými jsou spojeny naleziště ropy, zemního plynu a černého uhlí (Ekofisk v Norském sektoru). Permské usazeniny obsahují velké zásoby soli, které vytvářejí mnohé kopule a antiklinály pronikající do vyšších vrstev protáhnuté ze severu na jih. Usazeniny na dně zakrývají na východě oblast předkambrijské východoevropské pánve, na severozápadě kaledonské Norsko a Skotsko a ve střední části oblast bajkalského vrásnění. Na dně se také nachází pravděpodobný impaktní kráter Silverpit. Podle jedné hypotézy vznikl před 66 miliony let v důsledku dopadu úlomku stejného tělesa (pravděpodobně velkého asteroidu), které vytvořilo kráter Chicxulub na území Mexického zálivu. Katastrofa na konci křídy způsobila hromadné vymírání druhů (zejména dinosaurů) a vzniklá tsunami způsobila obrovské globální povodně.", "Podnebí je mírné. Je pod neustálým vlivem teplého Golfského proudu a tlakové níže nad Islandem. Zima je krátká, přiměřeně mírná a léto chladné. V průběhu roku převládají západní a jihozápadní větry, které dosahují největší síly v zimě. Od listopadu do března je nejvyšší četnost bouří. Častá změna cyklón a anticyklón způsobuje vysokou nestálost počasí. Průměrná teplota vzduchu je v únoru od 0 °C na východě do -5 °C na západě a v srpnu od 15 °C na severu do 17 °C na jihu. V zimě při severním větru může teplota klesnou až na -23 °C. Oblačnost v průběhu celého roku je 6 až 7 stupňů s maximem v zimě. Časté jsou mlhy, jejichž četnost v létě stoupá z jihu na sever a po zbytek sezóny naopak. Roční úhrn srážek se zvětšuje od jihu (600 až 700 mm) k severu (1 000 mm). V zimě je časté sněžení doprovázené silným nárazovým větrem. V dubnu 2009 byla v Hamburku zveřejněna studie spolkového úřadu pro mořskou plavbu a hydrografii, podle které se teplota na hladině Severního moře od 80. let 20. století zvýšila o 1 stupeň Celsia a nyní dosahuje v průměru 11 stupňů.", "Průměrná teplota vody na povrchu je v zimě je 5 až 6 °C, na jihovýchodě se ochlazuje studenými pevninskými vodami na 2 °C. V létě je to 12 °C na severu, 16 až 17 °C ve střední části a 18 až 19 °C na jihovýchodě. Slanost je nejvyšší na severozápadě a jihozápadě 34,7 až 35,3 ‰ a ve střední části 34,5 až 34,7 ‰. Na severovýchodě klesá na 31 až 32 ‰ a na jihovýchodě na 29 až 31 ‰. Hloubkové teploty a slanost se jen málo odlišují od povrchové. Přílivy jsou dvanáctihodinové a jejich velikost je různá od 0,6 do 7,6 m. Větrný příboj v jižní části může dosahovat až 3 m a naopak při poklesy dosahují až 2,1 m. Při spojení přílivu a příboje může dojít ke katastrofálním záplavám, kdy je zatopena významná část nízkých pobřeží Nizozemska, Belgie, Velké Británie a Dánska. Větrem vytvářené vlny dosahují 8 až 10 m na severu a 6 až 7 m na jihu. Led se objevuje u břehů od prosince do března. V silných zimách může led na zhruba měsíc pokrýt i větší plochy. Voda je znečištěná průmyslovými odpady, zbytky ropných produktů a ropou.", "Hydrologické podmínky odpovídají geologické skladbě, klimatickým podmínkám, vodní výměně s Atlantským oceánem a Baltským mořem a přítoku z pevniny. Hlavní roli hraje teplá a slaná atlantická voda, která přitéká ze dvou směrů. Jeden proud přitéká mezi Shetlandami a severním koncem Britských ostrovů a druhý přes Calaiskou úžinu. Způsobují zvýšenou slanost v přilehlých oblastech \"Severního moře\". Naopak méně slaná baltská voda postupuje do severovýchodní části přes průliv Skagerrak. Přítok z pevniny má vliv především na jihovýchodní část moře (Labe, Vezera, Emže, Rýn, Máza, Šelda, Temže). Přitékající voda vytváří v moři celkovou cyklonální cirkulaci, na kterou navazují místní cirkulace stejného směru. Voda odtéká do Norského moře mezi Skandinávským poloostrovem a Shetlandami. Rychlost povrchových proudů obvykle nepřevyšuje 0,3 m/s, ale vlivem větrů se jejich směr a rychlost může značně měnit. Hlavní roli hrají přílivové proudy, které přicházejí s dvanáctihodinovou periodou. Hlavní vlna přitéká ze severu a za 6 hodin dosahuje jižního pobřeží. Tady se potkává se slabší vlnou přicházející z průlivu La Manche. Rychlost vlny u \"Shetland\" dosahuje 18 km/hod. Přílivové vlny, které zasahují celou hloubku moře mají velký vliv na promíchávání vody a vertikální vyrovnávání slanosti. Promíchávání vody větrem probíhá především v jižní mělké části moře.", "Organický život je charakteristický pro Severoatlantickou zoogeografickou oblast. Je podobný Barentsovu moři, ale bohatší na teplomilné druhy. Pronikají sem také některé arktické druhy (až 20 %). V moři žije přibližně 300 druhů rostlin a 1500 druhů živočichů. Jsou to v moři obvyklé rozsivky (převážně na severu), plankton ale i větší zelené, hnědé a červené rostliny. Z živočichů jsou to korýši (asi 600 druhů), červi, měkkýši (asi 300 druhů), láčkovci a ryby (asi 100 druhů). Z mořských ptáků to jsou terejovití, rackovití, alkouni úzkozobí a tlustozobí. Pro litorály jsou charakteristické porosty fukoidů, velké kolonie slávek, svijonožců, pískovníků rybářských, blešivců. Hlouběji roste vocha mořská a žijí zde větší měkkýši (slávička obecná, hřebenatkovití, ústřice). Hustota biomasy je průměrně 350 g/m2. V roce 1912 sem lodě zavlekly z Číny kraba říčního, který se rozmnožil zvláště na jihu a rozrušuje tam břehy. Z ryb se loví především platýs, treska obecná, treska jednoskvrnná, treska tmavá, makrely, sleď obecný, šprot obecný a některé druhy rejnoků a žraloků.", "V Severním moři probíhá již několik desetiletí rozsáhlá těžba ropy. V 90. letech 20. století se vedl spor o osud vysloužilé ropné plošiny Brent Spar, která byla provozována ropnou firmou Shell a původně měla být potopena na mořské dno. V roce 1995 komise úmluvy OSPAR vyhlásila moratorium na potápění ropných plošin nebo jejich ukládání na mořské dno. V roce 1998 byl členskými státy OSPAR jednomyslně odhlasován zákaz potápění takových zařízení v Severním moři. V roce 1999 nastal pro naleziště v Severním moři ropný vrchol a množství vytěžené ropy klesá přibližně o 1/10 za rok.", "Nejvýznamnější přístavy jsou Rotterdam, Londýn, Antverpy, Hamburg, Edinburgh, Bergen, Oslo. Od roku 1895 je Severní moře propojeno s Baltským mořem Kielským průplavem." ] }

{ "title": [ "Život.", "Grieg a České země.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se a většinu života prožil v Bergenu. Jeho otec Alexander Grieg, původem Skot, byl obchodníkem a zastával také funkci britského čestného konzula. Griegova matka Gesine Judithe Hagerup byla inteligentní a kulturně zaměřená žena s velikým hudebním talentem, byla výborná pianistka a zpěvačka. Na klavír učila hrát Edvarda již od jeho šesti let, navíc se u Griegů scházela hudbymilovná společnost, a tak se již od brzkého dětství seznamoval s hudbou Mozarta či Chopina. V rodině bylo pět dětí, z nichž Edvard projevoval největší talent a na přímluvu slavného norského houslisty Oleho Bulla bylo rozhodnuto, že se stane hudebníkem. V letech 1858–1862 Grieg studoval hru na klavír a kompozici na konzervatoři v německém Lipsku. Na závěrečném veřejném koncertě hrál s velkým úspěchem své čtyři vlastní skladby pro klavír (op. 1). Během studií onemocněl na jaře 1860 těžkým zánětem pohrudnice, který měl za následek jeho celoživotní potíže s plícemi. Jedna polovina plic nefungovala vůbec a na druhé se v pozdějším věku objevila tuberkulóza. Trpěl dušností, častým nachlazením a návaly slabosti. Rozhodující vliv na směřování Griegovy tvorby měl jeho pobyt v Kodani v letech 1863–1865. Inspiraci hledal nejprve u dánského skladatele Nielse Wilhelma Gadeho, ale nejvíce na něj zapůsobil jen o rok starší Nor Richard Nordraak, autor pozdější norské státní hymny. Pod jeho vlivem se oprostil od akademismu lipské hudební školy a základem jeho další tvorby se stalo norské lidové umění. Nový skladatelský směr je zřejmý na řadě klavírních skladeb z této doby: \"Poetické obrázky\" (op. 3), písně na slova básníků Heinricha Heineho a Alberta Chamissa a texty Hanse Christiana Andersena nebo Christiana Winthera, humoresky. V létě 1865 složil během pobytu na pobřeží v Dánsku díla, která patří k jeho nejdůležitějším: klavírní sonátu e moll (op. 7) a \"sonátu pro housle a klavír F dur\" (op. 8). Společně s dalšími přáteli založil v Kodani spolek Euterpe pro pěstování skandinávské hudby. V Kodani se Grieg sblížil se svou sestřenicí Ninou Hagerupovou, která se v r. 1867 stala jeho manželkou. Svého manžela, který měl křehké zdraví, provázela na jeho koncertních turné a celý život o něj pečovala. Byla velmi dobrou zpěvačkou a na koncertech často vystupovala s jeho písněmi. Usadili se v Oslu, kde byl Grieg jmenován dirigentem Filharmonické společnosti. Kromě toho dával hodiny klavíru a komponoval. Narodila se jim dcerka, která však brzy zemřela a další děti již mít nemohli. Na vánoce r. 1867 vyšel první sešit jeho \"Lyrických skladeb\" v lipském nakladatelství C.F. Peters, se kterým spolupracoval až do své smrti. V následujícím roce napsal Grieg další významnou skladbu - \"klavírní koncert a moll\" (op. 16). Griegovy skladby zaujaly v r. 1868 skladatele Ference Liszta, který se s ním dvakrát setkal v Římě a podporoval jeho tvorbu. V Oslu se Grieg spřátelil se spisovatelem Bjørnsonem a na jeho texty napsal několik písní, kantátu \"Před branou kláštera\" (op. 20) a scénickou hudbu k dramatu \"Sigurd Jorsalfar\". Jejich společná opera \"Olaf Trygvason\" zůstala nedokončena. Spolupracoval s Henrikem Ibsenem, pro kterého v r. 1874 napsal scénickou hudbu k dramatu Peer Gynt, v jejíž druhé části zazněla \"Solvejžina píseň\". V letech 1877-1884 žili manželé v selském statku na východním břehu Soerfjordu poblíž Hardangeru, uprostřed norského folklóru. Grieg tvořil v blízkém malém domku, kde měl klavír a noty. Toto období lze označit za šťastnou tvůrčí periodu, během níž vzniklo asi čtrnáct opusových čísel. Tvořil většinou krátké skladby, drobné, intimní, komorní, které měly vyvolat náladu (zamilovanost, pohodu, klid).Patří sem např. \"Lístky do památníku\" (op. 28), druhý sešit \"Lyrických skladeb\" (op. 38), \"Norské tance\" (op. 35), kantáty \"Poznání země\" (op. 31) a \"Osamělý\" (op. 32) a písně na texty norského básníka Vinjeho (op. 33). Z větších skladeb lze jmenovat \"smyčcový kvartet g mol\" (op. 27) a \"sonátu pro violoncello a klavír\" (op. 36). Od r. 1880 se projevil zvýšený zájem o Griegovu hudbu i jeho osobu také v cizině. Všechny svoje skladby dokázal koncertně zahrát a dirigovat, byl proto často zván k účinkování. Několikrát vystoupil v Lipsku, kde se v r. 1883 naposledy setkal s Lisztem. Hrál v Kodani, Frankfurtu nad Mohanem, Římě. Grieg miloval norskou přírodu, hory a fjordy. V roce 1884 si nechal postavit dům na Troldhaugenu u jezera Nordaa nedaleko Bergenu. V blízkosti měl zvláštní domek těsně u vody, aby se mohl v naprosté izolaci věnovat své tvorbě. Podnikal výlety do okolí po Jotunheimu, k vodopádu Vøringsfossen nebo dalším fjordům. Zimní měsíce trávil kvůli zdraví v mírnějším podnebí v Lipsku, Kodani, Oslu nebo na koncertních cestách po Evropě. V Troldhaugenu vytvořil Grieg většinu svých \"Lyrických skladeb\" (3. až 10. sešit), písňový cyklus \"Dítě hor\" (op. 67) a klavírní provedení \"Norských lidových písní\" (op. 66). V r. 1886 napsal svou třetí \"sonátu pro housle a klavír\", koncertní melodrama \"Bergliot\" na Björnsonovu báseň, v r. 1897 čtyři Symfonické tance (op. 64). Přes stupňující se zdravotní potíže související s nástupem tuberkulózy stále pracoval a koncertoval. V letech 1885-1907 navštívil téměř všechna hlavní města Evropy včetně Prahy. Dostalo se mu uznání a veřejných poct. Byl jmenován čestným doktorem univerzity v Cambridge (1893) a univerzity v Oxfordu (1903). Byl členem Akademie umění v Paříži a Berlíně. Na koncertech uváděl vlastní tvorbu a vystupoval jako dirigent, sólový pianista nebo spoluhráč v komorních skladbách, či jako klavírní doprovod písní. V roce 1898 byl z jeho iniciativy v Bergenu uspořádán první norský hudební festival. Svou poslední skladbu, čtvrtý ze žalmů \"V království nebes\" (op. 74), ukončil v prosinci 1906. V dubnu 1907 koncertoval Grieg v Kielu a přijal pozvání na vystoupení v Leedsu, které však už nemohl uskutečnit. Zemřel 9. září 1907 v bergenské nemocnici. Jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Dnes je jeho popel, společně s popelem jeho ženy, uložen ve skále poblíž jeho domu.", "Griegovy kontakty s našimi zeměmi se uskutečňovaly jednak při jeho zdejších pobytech, jednak kontakty s českými hudebními skladateli a interprety. Shodou okolností byl jeho prvním učitelem hudby na střední škole v Bergenu Čech, hudební skladatel Ferdinand Jan Šedivý (1804–1877). Poprvé se norský skladatel dostal na území Čech v roce 1881. Vzhledem k vleklým potížím se žaludkem, mu lékaři doporučili pobyt v Karlových Varech, kam nastoupil – sám, bez manželky Niny – 1. června. Další dva Griegovy léčebné pobyty v Karlových Varech se uskutečnily v letech 1882 a 1887. Během posledního z nich přepracoval své rané dílo \"Podzim\" op. 11, původně určené pro čtyřruční klavír, na orchestrální předehru. Dne 25. března 1903 se v Praze uskutečnil koncert z Griegova díla za aktivní účasti samotného skladatele. Na programu byl mj. jeho klavírní koncert op. 16 v podání venezuelské virtuózky Teresy Carreño (1853–1917), několik písní zazpívala dcera Antonína Dvořáka Magdalena (1881–1952), Grieg ji doprovázel na klavír. Program zakončila I. suita z \"Peer Gynta\". Den po koncertu navštívil Grieg představení Dvořákovy Rusalky v Národním divadle. Druhý Griegův koncert, opět z jeho skladeb, se v Praze uskutečnil v dubnu 1906. Tentokrát Grieg dirigoval Českou filharmonii. V obou případech se norský skladatel setkal se vřelým přijetím a nadšenými kritikami. Dvořáka Grieg poznal roku 1896 během svého březnového pobytu ve Vídni, kdy se sešel také s Brahmsem a Brucknerem. Oba muži se tehdy spíše míjeli, setkání při Griegově prvním koncertu v Praze však už bylo srdečné. Griegovým ctitelem byl Josef Bohuslav Foerster, který o něm napsal studii do časopisu Dalibor. Grieg se také znal s Vilemínou Nerudovou, pocházející z Brna. Nerudová patřila ve své době k předním houslistkám a prominentním interpretům Griegových houslových sonát. Griegovy sborové skladby měla ještě za jeho života na repertoáru mnohá pěvecká tělesa z Čech a Moravy", "Přestože Grieg nevytvořil rozsáhlé dílo jako například operu nebo symfonii (výjimka je Symfonie c moll z roku 1864), v oblasti drobných prací komorní hudby představuje výjimečný přínos. Mezi lety 1882-1883 také pracoval na 2. klavírním koncertu b moll, který však nedokončil (jsou dokončeny pouze kusé skicové úseky). Dnes je často nespravedlivě opomíjen, přestože některé jeho skladby, jako například \"Ve sluji Krále hor\" nebo \"Ráno\" ze suity \"Peer Gynt\", jsou velice často hrány a řadí se do zlatého fondu klasické hudby. Největší oblibu si Grieg získal u Norů, kteří ho velice uznávali a také jim byla jeho hudba nejbližší. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří:" ] }

{ "title": [ "Další postavy.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V mnoha dílech se kromě titulních hrdinů objevují ještě další postavy, například šedý myšák Tuffy, kačírek Quacker, černý kocour Butch, či dva buldoci – Spike a Tyke (někdy překládáno česky jako Bulda a Bulínek). Hodně se zde objevuje i jejich majitel.", "V 1. díle \"Jak kočka dostala padáka\", který vznikl 10. února 1940, se ještě kocour a myšák jmenovali Jasper a Jynx. Studio řeklo, že \"kočkomyších\" seriálů už bylo dost a natáčení chtělo zrušit. Svůj názor ale změnilo, jakmile byl seriál nominován na Oscara. Nominaci sice v sošku neproměnil, ale umožnilo to další natáčení seriálu. William Hanna a Joseph Barbera uznali za vhodné do dalšího dílu změnu jmen hlavních protagonistů a tak vyhlásili soutěž o nové jméno, kterou vyhrál John Carr a jeho odměnou bylo 50 dolarů. Za celou dobu natáčení původní série bylo nakonec na Oscara nominováno 13 epizod a 7 jich proměnilo ve zlatou sošku. Dne 1. srpna 1958 se společnost MGM rozhodla uzavřít animační studio a s ním skončila i původní série Toma a Jerryho a tak se výroba seriálu přestěhovala do Rembrandt Films, které se nacházelo v Praze, tehdejším Československu (psal se rok 1960). Na seriálu se podíleli čeští kreslíři ze studia Bratři v triku. Celkem natočili 13 dílů, které však byly kvůli horší kvalitě animace a zvukových efektů hodnoceny jako méně povedené, úspěšné a oblíbené jako původní série. Nominaci na Oscara nezískal žádný ze 13 dílů a jakmile smlouva s Rembrandt Films skončila, výroba seriálu se přestěhovala zpět do zámoří. Vzniklo (a stále vzniká) spousta celovečerních filmů, z nichž první vyšel v roce 1992 pod jménem \"Tom a Jerry\" Některým filmovým kritikům se nelíbily scény, ve kterých jde doslova o život. Častokrát se o tom s tvůrci přeli. Fiktivní pořad \"Itchy & Scratchy Show\", který se objevuje v mnoha dílech seriálu \"Simpsonovi\", paroduje zejména takovéto surové scény. Ve Van Beuren Studios vznikl kreslený seriál, který se také jmenoval \"Tom a Jerry\", a to v letech 1931-1933, tj. téměř deset let před svým slavnějším jmenovcem. Vyprávěl o dvou mužích, kteří spolu zažívali různé veselé příhody. Na tomto seriálu pracoval mimo jiné i Joseph Barbera. V padesátých letech dostaly hlavní postavy nová jména, Dick a Larry, aby se seriál odlišil od příběhů kocoura a myšáka. Nejčastěji tento seriál sledují děti do 9 let." ] }

{ "title": [ "Poslání a principy.", "Povinnost k Bohu.", "Mezinárodní skauting.", "Skautské symboly.", "Skautský pozdrav.", "Kontroverze.", "Český skauting." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Posláním hnutí je podporovat rozvoj osobnosti dětí a mladých lidí, jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností tak, aby byli připraveni plnit povinnosti k sobě samým, bližním, vlasti, přírodě a celému lidskému společenství. Toto poslání je blíže konkretizováno třemi principy, které jsou vyjádřeny ve skautském slibu: Poslání a principy se skauting snaží naplňovat prostřednictvím skautské výchovné metody, která zahrnuje učení se zkušeností, morální kodex vyjádřený skautským slibem a zákonem, pobyt v přírodě, samosprávu malých skupin členů podobného věku (družinový systém) podporovaných dospělými, individuální program osobního růstu (např. skrz skautskou stezku), používání symbolů a symbolických rámců a zapojení do společnosti na různých úrovních dění.", "Různé skautské organizace přistupují k práci s prvním principem různě, ale vždy je součástí slibu – to je podmínkou členství v mezinárodní organizaci WOSM. Některé organizace jsou přímo navázány na konkrétní náboženství nebo církev (např. Německá asociace skautů svatého Jiří nebo Skauti Evropy), některé (např. Junák) naopak pracují s povinností k Bohu jako s povinností k hodnotám vyšším než materiálním bez odkazu na konkrétního Boha nebo náboženství a uznávají širší škálu forem spirituality, což se odráží i ve slibu, kde je místo explicitní zmínky o Bohu uvedena \"Nejvyšší Pravda a Láska\".", "Skauting vznikl v roce 1907 v Anglii na základě myšlenek zakladatele Roberta Baden-Powella, významného britského generála, hrdiny druhé búrské války. Hnutí se postupně šířilo do dalších států a bylo také ovlivňováno dalšími osobnostmi (např. Ernest Thompson Seton ve Spojených státech). V současnosti skauting existuje prakticky ve všech státech světa (216 států), je pouze několik výjimek – vesměs totalitních států (Andorra, Čína, Kuba, Severní Korea, Laos). Celkem má přes 60 milionů členů. Hnutí se skládá z několika zastřešujících organizací, pravidlem je, že z každé země smí být pouze jedna členská organizace. Tam, kde existuje více skautských organizací, musí tyto vytvořit federaci: Kromě těchto hlavních a úzce spolupracujících organizací existují nezávislé mezinárodní organizace, sdružující skautská hnutí stojící mimo hlavní proud: Mezinárodním dnem skautů je svátek sv. Jiří 24. dubna.", "", "Skauti se po celém světě zdraví zdviženou pravou rukou k rameni. Ruka je obrácená dlaní vpřed u skautů a skautek (mládež většinou od 12 do 15 let) se vztyčenými třemi prsty, u světlušek a vlčat (děti od 6 do 11 let) se vztyčují jen prsty dva. U starších skautů tři prsty představují tři body skautského slibu a přitom palec překrývá malíček, což symbolizuje ochranu slabších silnějšími. Spojením palce a malíčku vzniká kruh, který znamená přátelství skautů a skautek celého světa. Při setkání se skauti také zdraví podáním levé ruky se zaklesnutým malíčkem. Existují tři verze, jak tento pozdrav vznikl. První, protože levá ruka je blíž k srdci a zaklesnutí malíčku je důkazem propojení a přátelství. Druhá, protože si rytíři po soubojích podávali levou ruku, aby si mohli levou ruku podat, tak na znamení důvěry sundali štít. Třetí, nejvíce pravděpodobná, protože se tak mezi sebou zdravili afričtí bojovníci, podáním levé ruky dávali spolubojovníkům najevo, že jim plně důvěřují a že jsou členy stejné družiny. Čeští skauti se slovně zdraví \"Nazdar!\"", "Skauting stejně jako každá jiná organizace má i kontroverzní stránky – například týkající se morálky, náboženství, antisemitismu, nacionalismu, pedofilie či kauz okolo LGBTQ+ osob.", "Skauting na území dnešního Česka existuje od roku 1911. V současnosti dominantní českou skautskou organizací je Junák – český skaut, z. s., s počtem členů překračujícím 60 tisíc a nadále rostoucím. Je zakládající a jedinou českou členskou organizací WOSM, WAGGGS a ISGF. Jejím zakladatelem byl Antonín Benjamín Svojsík. Vedle Junáka působí v Česku několik dalších skautských organizací, např. Svaz skautů a skautek České republiky nebo Skaut – Český skauting ABS." ] }

{ "title": [ "Historie.", "První výzkum.", "Specifikace.", "Architektura TCP/IP.", "Vrstva síťového rozhraní.", "Síťová vrstva.", "Transportní vrstva.", "Aplikační vrstva.", "Základní protokoly.", "IP.", "IPv4.", "IPv6.", "ARP.", "ICMP.", "TCP.", "UDP.", "SCTP." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Internet protocol vyplynul z výzkumu a vývoje Defense Advanced Research Project Agency (DARPA), který probíhal na konci 60. let. Po zahájení průkopnického ARPANET v roce 1969, DARPA začala pracovat na celé řadě dalších dat přenášejících technologií. V roce 1972 se Robert E. Kahn připojil k DARPA, přesněji na pracoviště zabývající se zpracováním informací, kde pracoval na obou sítích, jak na satelitní, paketové síti, tak na pozemních, radio-paketových sítí a zjistil, že je možné komunikovat přes obě. Na jaře 1973, Vinton Cerf, vývojář stávajícího protokolu ARPANET Network Control Program (NCP) se připojil ke Kahnovi a začal s ním pracovat na modelech s otevřenou architekturou, s cílem navrhnout novou generaci protokolu pro ARPANET. V létě roku 1973, Kahn a Cerf vypracovali zásadní reformulaci, v níž byly rozdíly mezi síťovými protokoly skryty za pomocí společného síťového protokolu a zodpovědnost za spolehlivost, kterou dříve nesla síť, nyní přešla na hostitele. Cerf ocenil i práci Huberta Zimmermanna a Louise Pouzina, designéry CYCLADES sítě, kteří měli velmi podstatný vliv na její konečný design. Konstrukce sítě obsahovala rozeznávání, které mělo poskytnout jedinou funkci a to efektivní vysílání a směřování provozu mezi koncovými uzly a dále, že ostatní inteligence by měly být umístěny na kraji sítě, v koncových uzlech. Pomocí jednoduchého designu, se stalo možným připojit téměř jakoukoli síť k ARPANET, bez ohledu na místní charakteristiky, čímž se vyřešil Kahnův problém. Jednou populární hláškou je, že TCP/IP, konečný produkt Cerfa a Kahna překoná dvě plechovky spojené špagátem. Počítač, který nazveme routerem je vybaven rozhraním pro každou síť. Předává mezi nimi pakety tam a zpět. Původně byl router nazýván bránou (gateway), ale tento termín byl změněn, aby se předešlo zmatku, či záměnou s jinými typy bran.", "Od roku 1973 do roku 1974 Cerfova síťová výzkumná skupina na Stanfordu vypracovala detaily myšlenky, což mělo za následek první specifikaci TCP. Významný technický vliv měla předešlá práce v oblasti sítí v Xerox PARC, který produkoval sadu PARC Universal Packet protokolů. DARPA se poté smluvně spojila s BBN Technologies, Stanfordovou univerzitou a Londýnskou univerzitou kvůli rozvoji operativní verze protokolu na různé hardwarové platformy. Byly vyvinuty čtyři verze: TCP v1, TCP v2, TCP v3 a TCP/IP v4. Poslední z protokolů je do dnes užíván. V roce 1975, byl mezi Stanfordovou a londýnskou univerzitou proveden komunikační test TCP/IP dvou sítí. V listopadu 1977 byl proveden test TCP/IP tří sítí mezi lokalitami v USA, UK a Norsku. Bylo vyvinuto několik dalších prototypů TCP/IP v několika výzkumných centrech mezi roky 1978 a 1983. Finálový přesun ARPANET na TCP/IP byl oficiálně uskutečněn 1. ledna 1983, kdy byly nové protokoly trvale uvedeny v provoz.", "Vzhledem ke složitosti problémů je síťová komunikace rozdělena do tzv. vrstev, které znázorňují hierarchii činností. Výměna informací mezi vrstvami je přesně definována. Každá vrstva využívá služeb vrstvy nižší a poskytuje své služby vrstvě vyšší. Komunikace mezi stejnými vrstvami dvou různých systémů je řízena komunikačním protokolem za použití spojení vytvořeného sousední nižší vrstvou. Architektura umožňuje výměnu protokolů jedné vrstvy bez dopadu na ostatní. Příkladem může být možnost komunikace po různých médiích fyzické vrstvy modelu OSI - ethernet (optické vlákno, kroucená dvojlinka, Wi-Fi), sériová linka. Architektura TCP/IP je členěna do čtyř vrstev (na rozdíl od referenčního modelu OSI se sedmi vrstvami):", "Nejnižší vrstva umožňuje přístup k fyzickému přenosovému médiu. Je specifická pro každou síť v závislosti na její implementaci. Příklady sítí: Ethernet, Token ring, FDDI, 100BaseVG, X.25, SMDS.", "Vrstva zajišťuje především síťovou adresaci, směrování a předávání datagramů. Protokoly: IP, ARP, RARP, ICMP, IGMP, IGRP, IPSEC. Je implementována ve všech prvcích sítě - směrovačích i koncových zařízeních.", "Poskytuje transportní služby pro kontrolu celistvosti dat: kontrolované spojení spolehlivým protokolem TCP (\"transmission control protocol\") nebo nekontrolované spojení nespolehlivým protokolem UDP (\"user datagram protocol\"). Transportní vrstva je implementována až v koncových zařízeních (počítačích) a umožňuje proto přizpůsobit chování sítě potřebám aplikace.", "Vrstva aplikací. Jedná se o protokoly, které slouží k přenosu konkrétních dat. Příklady: Telnet, FTP, HTTP, DHCP, DNS. Aplikační protokoly používají vždy jednu ze dvou základních služeb transportní vrstvy: TCP nebo UDP, případně obě dvě (např. DNS). Pro rozlišení aplikačních protokolů se používají tzv. porty, což jsou domluvená číselná označení aplikací. Každé síťové spojení aplikace je jednoznačně určeno číslem portu a transportním protokolem (a samozřejmě adresou počítače).", "", "Internet Protocol je základní protokol síťové vrstvy a celého Internetu. Provádí vysílání datagramů na základě síťových IP adres obsažených v jejich záhlaví. Poskytuje vyšším vrstvám síťovou službu bez spojení. Každý datagram je samostatná datová jednotka, která obsahuje všechny potřebné údaje o adresátovi i odesilateli a pořadovém čísle datagramu ve zprávě. Datagramy putují sítí nezávisle na sobě a pořadí jejich doručení nemusí odpovídat pořadí ve zprávě. Doručení datagramu není zaručeno, spolehlivost musí zajistit vyšší vrstvy (TCP, aplikace). Tento protokol se dále stará o segmentaci a znovusestavení datagramů do a z rámců podle protokolu nižší vrstvy (např. ethernet). V současné době je převážně používán protokol IP verze 4. Nová verze 6, která řeší nedostatek adres v IPv4, bezpečnostní problémy a vylepšuje další vlastnosti protokolu IP, je celosvětově používána jen několika procenty zařízení připojených k internetu, ale jejich počet rychle roste.", "Internet protokol verze 4", "Internet protokol verze 6", "Address Resolution Protocol se používá k nalezení fyzické adresy MAC podle známé IP adresy. Protokol v případě potřeby vyšle datagram s informací o hledané IP adrese a adresuje ho všem stanicím v síti. Uzel s hledanou adresou reaguje odpovědí s vyplněnou svou MAC adresou. Pokud hledaný uzel není ve stejném segmentu, odpoví svou adresou příslušný směrovač. Příbuzný protokol RARP (Reverse Address Resolution Protocol) má za úkol najít IP adresu na základě fyzické adresy.", "Internet Control Message Protocol slouží k přenosu řídících hlášení, které se týkají chybových stavů a zvláštních okolností při přenosu. Používá se např. v programu \"ping\" pro testování dostupnosti počítače, nebo programem \"traceroute\" pro sledování cesty paketů k jinému uzlu.", "Transmission Control Protocol vytváří virtuální okruh mezi koncovými aplikacemi, tedy spolehlivý přenos dat. Vlastnosti protokolu:", "User Datagram Protocol poskytuje nespolehlivou transportní službu pro takové aplikace, které nepotřebují spolehlivost, jakou má protokol TCP. Nemá fázi navazování a ukončení spojení a už první segment UDP obsahuje aplikační data. UDP je používán aplikacemi jako je DHCP, TFTP, SNMP, DNS a BOOTP. Protokol používá podobně jako TCP čísla portů pro identifikaci aplikačních protokolů.", "Spolehlivý protokol pro přenos datagramů ve více proudech. Je využívaný zejména v telekomunikacích. Doplňuje některé vlastnosti, které TCP postrádá: Stejně jako TCP a UDP rozlišuje aplikační protokoly pomocí portů." ] }

{ "title": [ "Průběh toku.", "Větší přítoky.", "Vodní režim.", "Využití.", "Vodáctví.", "Lodní doprava.", "Historie.", "Současnost." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2", "3", "3" ], "content": [ "Pramení na Moravě jako Stružný potok zhruba 1 km severozápadně od Šindelného vrchu v nadmořské výšce 757 m na severozápadě katastru obce Cikháj. Tento potok spolu s dalšími menšími toky napájí rybník Velké Dářko. Od výtoku z Velkého Dářka je již říčka nazývána Sázavou. O její pramen se v minulosti vedly spory, neboť zdrojnice odtékající z Velkého Dářka, dnes označovaná jako \"Sázava\", se původně jmenovala \"Polná\" a naopak současný Stržský potok je v kronikách uváděn jako \"Sázava\", což má i své hydrologické opodstatnění ve větší ploše povodí i větším průměrném průtoku v místě soutoku obou zdrojnic. Mezi Žďárem nad Sázavou (říční kilometr 208) a Přibyslaví (ř. km 184) řeka protéká údolím s velkým spádem a peřejemi. Za Přibyslaví se údolí otvírá a řeka meandruje k Havlíčkovu Brodu (ř. km 163). Tento charakter má až pod město Světlá nad Sázavou (ř. km 144). Zde se údolí řeky svírá a tvoří nejkrásnější část – peřeje Stvořidla (od ř. km 139, délka cca 5 km). Po několika kilometrech řeka přechází do středního toku, který je mírný, s častými jezy a bez proudu. Charakter řeky se opět mění až pod Týncem nad Sázavou (ř. km 19) u Krhanic (ř. km 15). Tok se zařezává do hlubokého údolí se strmými stráněmi, kde se v kamenném řečišti vytváří četné peřeje. Zde pod Medníkem se nachází několik známých trampských osad (např. Toronto). Po průtoku Pikovicemi (ř. km 3,5) se řeka opět uklidní a vlévá se u Davle do Vltavy, jejíž hladina je zde vzdutá Vranskou přehradou.", "Největším přítokem Sázavy podle délky toku, plochy povodí a vodnosti je řeka Želivka. Průměrná hustota říční sítě činí 1,29 km/km2. Celkově se v povodí Sázavy nachází 4890 vodních toků v délce do jednoho kilometru a 1369 vodních toků v délce 1 až 10 km. Vodotečí dlouhých 10 až 20 km je v povodí celkem třicet tři. Potoků o délce mezi 20 až 40 km je celkem čtrnáct. V povodí Sázavy se nalézá pouze jeden vodní tok o délce 40 až 60 km. Je jím řeka Trnava, dlouhá 56,3 km. Vodní toky delší než 60 kilometrů jsou v povodí jen tři: kromě samotné Sázavy jsou to ještě řeky Želivka a Blanice.", "Sázava patří mezi toky vrchovinno-nížinné oblasti. V zimním a jarním období odteče nad 60% celoročního odtoku. Maxim dosahuje od února do dubna, což je způsobeno táním sněhu na Českomoravské vrchovině. Minimální průtoky má v letních a podzimních měsících. V červnu až srpnu mohou hladinu zvýšit přívalové srážky. Průměrný průtok u ústí činí 25,2 m3/s. Ten je ochuzen o odběr pitné vody pro Prahu z povodí Želivky (průměrně 2,5 m3/s). Průměrné měsíční průtoky Sázavy ve stanici Nespeky v roce 2014: Hlásné profily:", "", "Sázava je vodáky často vyhledávanou řekou. Pro ty, kteří vyhledávají divokou vodu, jsou atraktivní zejména Stvořidla a za velmi vysokých vodních stavů i peřeje na dolním toku v úseku Týnec-Pikovice. Stvořidla jsou sjízdná pouze za alespoň mírně zvýšeného vodního stavu. Úsek pod Týncem bývá sjízdný po většinu roku, ovšem období největšího sucha bývají obvykle právě ve vodácky atraktivním období letních prázdnin. Na středním a dolním toku je vybudována vodácká infrastruktura. Nacházejí se zde vodácké kempy a tábořiště a působí několik půjčoven vodáckého vybavení. Spodní úsek Sázavy je jediný po většinu roku sjízdný a peřejnatý úsek řeky blízko Prahy; díky tomu se již od pozdního jara o víkendech vyskytuje na Sázavě velký počet vodáků. V létě je hojně navštěvovaný střední a dolní tok mezi Horkou nad Sázavou a Pikovicemi. Lákadly Sázavy jsou půvabná příroda, občas mírné peřeje a řada sjízdných jezů. Přímo na řece se nachází i mnoho historicky zajímavých míst, např. Ledeč nad Sázavou, Český Šternberk, město Sázava, zřícenina Zbořený Kostelec, Týnec nad Sázavou a další. Nebezpečné jezy na Sázavě:", "", "Výstavbou přehrady ve Vraném nad Vltavou (1930–1936), jejíž napouštění započalo v listopadu roku 1935, se vzedmula hladina Sázavy až po dolní špičku ostrova v Pikovicích. Na konci 30. let 20. století zde existovala pravidelná osobní vodní doprava, kterou provozovala Pražská paroplavební společnost. V přístavišti v Pikovicích bylo tak možno zahlédnout například motorovou loď Sázavu vyrobenou v Německu v berlínské loděnici \"Anker\" v roce 1928, jejíž kapacita činila 100 osob.", "V červnu roku 2018 bylo možno na Sázavě spatřit motorovou loď Odru, jejíž předem připravená plavba měla ověřit splavnost řeky do Pikovic. Plavba proběhla hladce. Dolní tok Sázavy od Pikovic (říční km 2,50) po ústí v Davli (říční km 0,00) patří mezi vodní cesty účelové. Viz též Přívozy na Sázavě." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Stopy keltských genů v Evropě.", "Keltové na území Česka.", "Keltové na území Francie.", "Místní jména.", "Keltské náboženství.", "Keltské svátky.", "Keltizace.", "Válečnictví." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. (není tedy pravda, že by postavili Stonehenge; Stonehenge se začal stavět v letech 2400 - 2200 př. n. l.) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli po počátečních výbojích nakonec Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou. Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky. Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů: Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení, a sice na Galii předalpskou, kde lidé převzali nošení tógy (Římané ji ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před naším letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu. Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale představovali keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádějí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Karnutském lese na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli mezi Kelty natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.", "Studium rozšíření jednotlivých mutací genu CFTR (\"cystic fibrosis transmembrane conductance regulator\"), které způsobují cystickou fibrosu, ukázalo, že v evropské populaci nejsou jednotlivé mutace tohoto genu zastoupeny všude stejně, což lze vysvětlit zastoupením etnicky specifických „genů“ v současné evropské populaci. V tomto kontextu je zajímavé, že relativně vysokou četnost mutace G551D je možné pozorovat pouze v Česku, Rakousku, Británii, Irsku a v Bretani. Na základě těchto faktů citovaní autoři soudí, že uvedené populace vykazují relativně vysokou míru příbuznosti s keltskými předky. Tato příbuznost není tak překvapivá v Irsku, Británii a Bretani, kde jsou keltské kořeny zřejmé už z jazykových důvodů. V české kotlině by to však málokdo předpokládal. Nutno podotknout, že mezi lingvisty a historiky, kteří nenacházejí oporu pro takovou interpretaci ve svých disciplínách, vládne vůči výše popsaným interpretacím genetického výzkumu spíše skepse.", "Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Západní polovinu Čech a také Bavorsko obývaly v 6. a 5. století př. n. l. pravděpodobně kmeny, které později vstoupily do historie pod jménem Bójové. V období keltské expanze na přelomu 5. a 4. století př. n. l. se část původního keltského obyvatelstva z území dnešních Čech zúčastnila vojenských tažení přes Alpy do dnešní Itálie a zanechala po sobě částečně vylidněné území. Od počátku 4. století př. n. l. však byly severozápadní a východní Čechy, které dříve tvořily kontaktní zónu s etnickými skupinami Venetů a Ilyrů, postupně obsazovány novým obyvatelstvem přicházejícím patrně ze západní části keltské pravlasti. Od původního obyvatelstva české kotliny patřícího k mohylové kultuře se noví osadníci odlišovali plochými pohřebišti nespálených těl. Pro jejich ztotožnění s udatnými válečníky Volky-Tektoságy, jak je uvádí Caesar, neexistují důkazy. V některých oblastech (a dobách) si Keltové stavěli na vyvýšených místech opevněná oppida, což byla desítky hektarů velká ohrazená území s dvorcovou zástavbou, sídla nobility a kultu. I když oppida nebyla města v plném slova smyslu, můžeme je považovat za jejich předchůdce. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle a nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. V nejúrodnějších, hustě osídlených částech \"Boiohaema\", v Polabí a v podhůří Krušných hor, se během 2. století př. n. l. přeměnilo několik výhodně situovaných míst ve specifické osady, které představovaly jakási emporia, ke vzniku oppid zde však nedošlo. Typickým příkladem takového osídlení je rozsáhlé hradiště na vrcholu Přerovské hůry u středočeského Přerova nad Labem.", "", "S keltským osídlením souvisí latinský název Čech \"Bohemia\". Ten je poprvé uváděn v podobě \"Boiohaemum\" římským historikem Publiem Corneliem Tacitem na konci 1. století a skládá se pravděpodobně ze jména keltského kmene Bójů a germánského \"*haimaz\" „domov“. Podle některých autorů je totožnost území starověkého Boiohaemum a středověké Bohemie do značné míry nejistá, nicméně většina se shoduje v umístění na území Čech. Keltský původ se předpokládá u řady jmen českých řek. Podle onomastika Milana Harvalíka může mezi ně patřit například Jizera („Bystrá“), podobný význam může mít název Ohře, ten však může být i předkeltského původu. Podle jiného zdroje mohou být keltského původu také jména jako Labe, Otava a místní jména Chrudim, Haná, Doksy, Třebíč a Třebová. Skrze germánské jazyky proniklo do českých místních jmen také keltské \"*dúnon\" „pevnost“ které dalo vzniknout jménům jako Týn, Týnec nebo Týniště.", "Jako keltské náboženství se označují polyteistické kulty starověkých Keltů, zaniklé na konci starověku a na počátku středověku.", "Keltského, či přesněji gaelského původu, jsou také některé svátky slavené v sekulárním prostředí anglicky mluvících zemí, ale také některými novopohany a příznivci keltománie. Jedná se především o Halloween, částečně vycházející z irského svátku Samhain, první květen, částečně vycházející z irského svátku Beltaine, svátek svaté Brigity neboli Imbolc a Lughnasad. Samhain slavený zhruba 1. listopadu je znám také ve Walesu jako \"Hollantide\" či \"Calan Gaeaf\", v Cornwallu jako \"Allantide\" a Bretani jako \"Kala Goanv\". Příbuzné Samonios je doloženo u Galů a stejně jako irský název znamená pravděpodobně „konec léta“. Šlo o oslavu nového roku, svátek mrtvých, umožnující také komunikaci s nimi, který později splynul s křesťanskými Dušičkami – Památkou zesnulých. Svátek Imbolc slavený zhruba 1. února je tradičně spojován s narozením jehňat a počínající laktací ovcí. Byl také zasvěcen bohyni Brigid a její křesťanské nástupkyni svaté Brigitě a splynul s křesťanskými Hromnicemi. Svátek Beltaine slavený zhruba 1. května souvisí s vyháněním dobytka na pastvu a tradičně je spojen s pálením velkých ohňů. Podobá se mu Valpuržina noc či pálení čarodějnic známá z německy mluvících zemí, Skandinávie a Česka. Nejméně stop zanechal svátek Lughnasad slavený v době dožínek a související s kultem boha Lugha. Odpovídá mu původně anglosaský svátek Lammas.", "Keltizace je mechanismus rozšiřování keltských jazyků a mytologie. Keltská expanze probíhala v druhé polovině posledního tisíciletí před n. l. Keltizováni byli například Ilyrové či Thrákové.", "Římané považovali Kelty resp. Galy za velmi bojovný a srdnatý národ. Paradoxně samotní Keltové veskrze neusilovali o dobývání cizích zemí, nýbrž většinou se omezovali na loupeživé nájezdy a drancování. Výjimečné případy teritoriální expanze byly převážně důsledkem nadměrného nárůstu populace a hrozby nedostatku potravin. Keltský způsob válčení popisovali římští i řečtí autoři jako velice divoký a ztřeštěný. V boji se Keltové postavili čelem k nepřátelskému vojsku, načež prý začali strašlivě křičet a tlouct oštěpy a meči do svých štítů. Pak se měli za neutuchajícího řevu prudce rozeběhnout proti svým soupeřům. Nepřátelští vojáci vyděšení zjevem a hrozivým křikem Keltů leckdy ztratili odvahu a obrátili se na útěk. Boj s prchající armádou byl pak pro Kelty snadnou záležitostí. Pokud se ovšem nepřátelské vojsko nezaleklo, Keltové zastavili krátce před tím, než došlo ke střetu, a vrátili se do svého původního postavení, načež pokračoval celý proces nanovo. Keltové údajně často bojovali úplně nazí, pouze s mečem a štítem. U Keltů existoval kult lebek: hlavy zabitých nepřátel přinášeli jako oběti bohům a zdobili jimi kultická místa. Lebkami byly vyzdobeny také brány oppida. Doloženy jsou i lidské oběti. Keltové se poprvé střetli s Římany během keltské expanze. Roku 387 př. n. l. Keltové porazili Římany v bitvě u řeky Allie a pod vedením Brenna vydrancovali Řím. Římský historik keltského původu Pompeius Trogus píše o bojích Keltů s Ilyry v karpatské kotlině v roce 358 př. n. l. Bójové z oblasti kolem dnešní Boloně (latinsky \"Bononia\") byli poraženi Římany a vyhnáni roku 192 př. n. l., část Bójů odešla do Panonie a do Čech. Římský vojevůdce Julius Caesar roku 58 př. n. l. porazil a z velké části vyhladil v bitvě u Bibracte keltský kmen Helvetů a v následných galských válkách si podmanil velkou část dnešní Francie. V 1. století n. l. Římané dobyli Británii a potlačili povstání vedené nejdříve Caratacem a o několik let později také královnou Boudiccou. V 1. století n. l. bylo největší keltské oppidum v Čechách známé jako Oppidum Závist přepadeno a vypáleno germánskými válečníky z kmene Markomanů." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Doba stěhování národů.", "Germáni a pád Říma.", "Přijetí křesťanství." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jazykovědné i archeologické výzkumy napovídají, že lid sdílející podobnou kulturu obýval severozápadní Německo a jižní Skandinávii během pozdní doby bronzové (1000 až 500 př. n. l.). Dlouhou přítomnost germánských kmenů v jižní Skandinávii (protoindoevropský jazyk sem dorazil zřejmě kolem roku 2000 př. n. l.) mimo jiné potvrzuje neexistence předgermánských místních jmen. Tato rychle se šířící kultura se lišila od kultury Keltů obývajících v té době jižnější území podél Dunaje a pod Alpami. Germáni žili v malých nezávislých osadách a živili se zejména chovem dobytka. Jazykovědci předpokládají, že tato skupina hovořila pragermánštinou, samostatnou větví indoevropské jazykové rodiny. Tento jazyk se jim podařilo částečně rekonstruovat srovnáváním historicky známých germánských jazyků. Počátky vývoje a stěhování Germánů zůstávají zahaleny tajemstvím, ale koncem 2. století př. n. l. lze vyčíst u římských autorů, že migrující germánské kmeny napadly Galii, Itálii a Španělsko, což nakonec vedlo k vojenskému střetu s armádou Římské republiky. O šedesát let později bylo germánské nebezpečí pro Julia Caesara jednou ze záminek pro připojení Galie k Římu. Zprávy Caesara, Tacita a Plinia, kteří zaznamenali germánské pověsti, ukazují, na jaké skupiny se dělili Západní Germáni: Kromě toho existovali ještě: Všechny tyto skupiny si vytvořily vlastní dialekty, z nichž se vyvinuly dnešní germánské jazyky. Jak Řím posouval své hranice k Rýnu a Dunaji a připojoval mnohá keltská společenství k impériu, kmenová území na sever a na východ se objevovala v záznamech pod společným názvem Germania. Její obyvatelé byli občas ve válce s impériem, ale také provozovali se svým jižním sousedem čilý vzájemný obchod, docházelo ke kulturní výměně a někdy i k vojenským spojenectvím.", "Během 5. století, když už se blížil konec Římské říše, začaly se četné germánské kmeny hromadně stěhovat různými směry a na velké vzdálenosti. Takzvané stěhování národů je přivedlo až do Anglie, na jihu do Středomoří a dokonce až do severní Afriky. Místy pochopitelně narážely na jiné kmeny, docházelo k válkám a poražené kmeny časem splynuly s vítězi. V Dánsku se Jutové sloučili s Dány, ve Švédsku se Géaté (neplést s Góty!) spojili se Švédy. V Anglii se pomíchali Keltové s tou částí Sasů a Anglů, která se sem přeplavila, a dodnes se někdy o části světa hovořící anglicky mluví jako o anglosaské.", "Některým germánským kmenům je často dáván za vinu „pád“ Římského impéria koncem 5. století. Historikové a archeologové od 50. let 20. století posouvají své výklady k názoru, že Germáni nebyli jen \"útočníky\" na upadající říši, ale spíše se zapojili do obrany území, které už centrální vláda nebyla schopna spravovat. Jednotlivci i malé skupiny Germánů se už dříve rekrutovaly z tzv. \"limes\" (pohraničních oblastí) římského světa a někteří vystoupali vysoko v armádní hierarchii. Příkladem je Odoaker, jenž sesadil Romula Augusta. Římští císařové časem najímali celé kmenové skupiny pod vedením jejich vlastních vůdců jako římských důstojníků. Pomoc s obranou se postupně změnila ve správu a nakonec vládu, která sice fungovala podle římských tradic, ale dostala se do rukou germánských kmenových vůdců. Existence nástupnických států kontrolovaných šlechtou některého germánského kmene je doložena v 6. století - dokonce i v Itálii, někdejšímu srdci impéria, kde po Odoakerovi nastoupil Theodorich Veliký, vůdce Ostrogótů, kterého římští občané i gótští osadníci považovali za legitimního dědice vlády nad Římem i Itálií.", "Ostrogóti, Vizigóti a Vandalové byli christianizováni ještě, když žili za hranicemi impéria; přijali arianismus, nikoli katolické náboženství a římsko-byzantskými křesťany byli brzy považováni za kacíře. Gótský překlad Bible, pořízený Ulfilem, jenž obrátil Góty na křesťanství, je velmi cenným pozůstatkem tohoto vymřelého jazyka. Langobardi byli obráceni po svém vstupu do impéria, kdy přejali víru ariánských germánských skupin. Frankové byli obráceni přímo z paganismu (pohanství) na katolicismus bez ariánského mezidobí. O několik staletí později zajistili franští misionáři a bojovníci silou pokřtění svých severních saských sousedů v sérii nájezdů, při nichž současně připojovali saská území k Francké říši. Kategorie:Pravěk a starověk na území Německa" ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Přírodní poměry.", "Obyvatelstvo.", "Struktura.", "Náboženský život.", "Obecní správa a politika.", "Místní části.", "Zastupitelstvo a starosta.", "Znak a vlajka.", "Členství ve sdruženích.", "Hospodářství.", "Doprava.", "Silniční doprava.", "Železniční doprava.", "Poutní cesty.", "Společnost.", "Školství.", "Kultura.", "Sport.", "Pamětihodnosti.", "Kostel a okolí.", "Boží muka.", "Most.", "Hotel Perun.", "Osobnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Původní německé pojmenování obce (') vychází z německého ', tedy \"ves v háji\". To je odvozeno od spojení „Matka Boží na pařeze“ upomínající na starý obraz umístěný v místním kostele zachycující Pannu Marii na pařeze. Zápis názvu se v průběhu let měnil, od", "Podle pověsti žil ve 13. století (jiné zdroje uvádějí rok 1159) v blízkém Luhu chudý sítař, který měl těžce nemocnou manželku i dítě. Když jednou vysílením usnul pod třemi lipami na břehu říčky Smědé, zdál se mu sen, podle něhož měl na tomto zázračném místě pověsit sošku Matky Boží (podle některých podání příběhu mariánský obrázek), díky čemuž se měla jeho žena i dítě uzdravit. Sítař vše učinil a jeho nejbližší se skutečně uzdravili. To k lokalitě přilákalo další poutníky a na tomto místě zbudovali dřevěnou kapli, do níž sošku umístili. Když se pak po roce 1352 přestavovala na kamenný kostel, našel se na jednom z jejích trámů vyřezaný římský letopočet MCCXI (tedy 1211), jenž měl udávat rok, kdy k hejnickému zázraku došlo. První písemná zmínka o obci v urbáři Frýdlantského panství je však datována až k roku 1381. V té době osadu obývali především zemědělci a lesní dělníci pocházející z Lužice a pracující v okolních lesích. Hejnice byly posledním osídleným místem proti proudu řeky Smědé. Zakončovaly totiž pruh vinoucí se sem od Frýdlantu přes Raspenavu, Luh a Lužec. Osídlování zdejší krajiny začalo nejpozději před polovinou 14. století a pokračovalo až koncem 16. století, když bylo poddaným dovoleno majitelem zdejšího panství Melchiorem z Redernu vykácet lesy proti proudu řeky Smědé východně od Hejnic a založit v těch místech Bílý Potok, čímž se pruh vesnic podél řeky ještě prodloužil. Správu nad obcí dědičně vykonával rod usazený ve statku číslo 2 nazývaném „“. Jeho majitelé byli (až do doby vlády Marie Terezie ve druhé polovině 18. století) osvobozeni od povinnosti robotovat na panském. Tito správci obce řešili také případné soudní pře mezi zdejšími obyvateli. Podle údajů v urbáři frýdlantského panství z roku 1409 existovala v Hejnicích jedna pila a v údolí Štolpichu probíhalo dobývání chudé železné rudy určené železárnám a hamrům v blízké Raspenavě. Mohlo k němu však docházet i dříve. Na dolování odkazuje také například název dolu Krásná Máří, podle nějž se stejným jménem označuje jedna ze skal využívaných pro horolezectví. Vedle tohoto dolu patřil mezi nejvýnosnější ještě Svatý Jiří. V místech, kde stála dřevěná kaple Navštívení Panny Marie vyrostl koncem patnáctého století nový kostel, jenž byl roku 1498 vysvěcen míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu. Za Redernů, jimž zdejší území patřilo v letech 1558 až 1621, kostel chátral. Redernové totiž patřili k protestantům (luteránům) a všechny kostely na jimi spravovaném území měnili z katolických na protestantské. Protože se však k hejnickému kostelu konaly pravidelné poutě, nechali tuto stavbu zavřít úplně. K jejímu opětovnému otevření nepomohly ani stížnosti katolických církevních hodnostářů, ani nařízení panovníka Rudolfa II. Přesto ale do Hejnic věřící přicházeli a scházeli se alespoň na blízkých kopcích. V září roku 1600 se po smrti dosavadního majitele panství Melchiora z Redernu stala majitelkou panství vdova po něm, Kateřina z Redernu. Ta šla v represích vůči katolíkům ještě dále a roku 1609 nechala veškeré vybavení kostela včetně madony odvést na liberecký zámek (sošku umístila do jeho kaple). Ten ale za šest let kompletně vyhořel a sama Kateřina při požáru o vlásek unikla možné smrti. Soška hejnické madony však zůstala požárem neporušena. Kateřina ji proto během noci nechala odvézt zpět do Hejnic. Objekt kostela však zůstával i nadále uzavřený.", "Hejnice od roku 1850 patřily do okresu Frýdlant. Po jeho zrušení (roku 1960) jsou součástí libereckého okresu, který spolu s dalšími třemi okresy tvoří Liberecký kraj. Od krajského (a zároveň i okresního města) jsou vzdušnou čarou vzdáleny přibližně 15,5 kilometru. Od centra zdejší oblasti – Frýdlantu – je dělí asi 9 kilometrů. Katastrální území, nesoucí stejný název jako vlastní město, má rozlohu 38,41 kilometru čtverečního. Největší část rozlohy území (89 %) tvoří lesní půda. Dalších asi 8 % plochy katastrálního území připadá na zemědělskou půdu. Zbývající část je tvořena trvalými travními porosty, zahradami, ornou půdou a zastavěnými či vodními plochami. Hranice území probíhá (při popisu od severu dále ve směru chodu hodinových ručiček) po jižních svazích hřbetu, oddělujícího město od Lázní Libverdy. Západně od Kočičích kamenů se hranice ostře lomí k jihozápadu a směřuje po toku nepojmenovaného potoka k řece Smědé. Následně vede tokem řeky, obchází průmyslový areál čp. 22 a u mostku pro pěší přes Smědou se stáčí k jihu k objektu čp. 254. Poté zvolna stoupá až k domu čp. 152, u něhož se stočí k jihu a stoupá po severním svahu Ořešníku, až dosáhne lesní cesty, na které se stočí východním směrem. Dále hranice katastrálního území ze severní strany lemuje národní přírodní památku Jizerskohorské bučiny a prochází po severních svazích Frýdlantského cimbuří, Poledních kamenů a Smědavské hory, až dosáhne silnice II/290 a po ní stoupá k horské chatě Smědava. U chaty se ze silnice oddělí, ale po západní straně její další směr i nadále sleduje. Obchází tak po východní straně Jizeru a Zelený vrch, kolem něhož se z jižní strany obtáčí a obchází jej i z jeho západní strany. Dále proti proudu sleduje tok Bílé Desné, a to až k vrcholu Čihadlo, který ze severní strany obchází a stáčí se k jihozápadu. Následně směřuje ke skále zvané Jelení kámen. U ní se ostře zalomí severním směrem a po východní a severní straně obchází Černou horu. Poté klesá až k Holubnické cestě, u které se opět stáčí k severozápadu a probíhá po jihozápadní straně Holubníku. Následně míjí pramen Bílého Štolpichu a na severovýchodní straně Olivetské hory se stočí severním a posléze severovýchodním směrem a kaňonem Bílého Štolpichu po zdejší Křížové cestě klesá až k Ferdinandovu. Tuto vesnici postupně z jihu, západu a severu obejde a přes vrchol Na Chatkách míří k Hejnicím. V nich vede korytem řeky Smědé až k soutoku této řeky s Libverdským potokem. Následně tok řeky opouští a ze severu obchází hejnickou lokalitu Skřivánek, až se opětovně dostává na severní stranu města. Postupně tak (opětovně od severu po směru chodu hodinových ručiček) hraničí s katastrálními územími Lázně Libverda, Bílý Potok pod Smrkem, Kořenov, Albrechtice v Jizerských horách, Josefův Důl, Bedřichov, Mníšek u Liberce, Oldřichov v Hájích a Raspenava.", "", "Ve městě k počátku roku 2017 žilo celkem 2724 obyvatel. Z nich bylo 1338 mužů a žen o přibližně padesát více (1386). Průměrný věk obyvatel města dosahoval 42 let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy ve městě žilo 2696 lidí, bylo nejvíce obyvatel (17 %) ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 16 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 9 %. Z celkem 2259 občanů města starších 15 let mělo 37 % nejvyšší ukončené vzdělání úplné střední bez maturity. Počet vysokoškoláků dosahoval téměř 5 % a bez vzdělání byla naopak 0,2 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 1305 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 88 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 76 % patřilo mezi zaměstnance, 3 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní", "Město je sídlem stejnojmenné římskokatolické farnosti. Ta je součástí Libereckého vikariátu Litoměřické diecéze v České provincii. Území zdejší farnosti zahrnuje nejen oblast samotného města, ale také obce Bílý Potok a Lázně Libverda v jejím okolí. Na území farnosti se tak nacházejí dva kostely, a sice hejnický kostel Navštívení Panny Marie a bělopotocký kostel Nejsvětější Trojice. Z Hejnic se navíc ještě spravují farnosti Mníšek u Liberce a Raspenava. Místním knězem je R. D. ICLic. Pavel Andrš. Z protestantských církví patří město k území farního sboru Českobratrské církve evangelické v", "", "Město je tvořeno dvěma místními částmi, a sice Hejnicemi a Ferdinandovem.", "Město má patnáctičlenné zastupitelstvo, v jehož čele stojí starosta. Jím je od komunálních voleb konaných roku 2014 Jaroslav Demčák a jeho zástupcem je Jiří Horák. Oba si své pozice z předchozího volebního období vzájemně prohodili. Roku 2014 získalo ve volbách jak Demčákovo uskupení „Za lepší Hejnice“, tak Horákem vedená kandidátka „Společně pro Hejnice“ po sedmi mandátech. Poslední, a tedy rozhodující, místo získala v zastupitelstvu Lucie Podhorová z uskupení „Pro občany, rozvoj a Hejnice“. Ta se v povolebních vyjednáváních nakonec přiklonila na Demčákovu stranu a umožnila mu vedení města. V komunálních volbách konaných v roce 1994 kandidovalo celkem devět uskupení. Třetinu všech hlasů tehdy získala Občanská demokratická strana (ODS), která tak obsadila pět křesel v městském zastupitelstvu. Další tři připadla jednak Straně demokratické levice (SDL) a také „Sdružení nezávislých kandidátů“. Dvě místa získala Občanská demokratická aliance (ODA) a po jednom obsadili zástupci", "Městský znak zpracovaný vídeňským heraldikem Friedrichem Jungingerem tvoří polcený štít. Jeho pravé pole je červeno-zeleně sníženě dělené. V jeho horní části se nachází stříbrné průčelí místní dominanty (chrámu) mezi dvěma věžemi, z nichž každá má vchod, nad sebou dvě okna, lucernu spolu s bání a makovicí zakončenou patriarchálním křížem. Báně jsou cibulovitého tvaru, veškeré vchody i okna jsou půlkruhová, černá a ke vchodům vedou schody. Dolní část obsahuje tři vyrůstající odkloněné obilné klasy zlaté barvy odkazující k zemědělskému charakteru města. Prostřední z klasů má dva listy, krajní pouze jeden. V levém modrém poli", "Hejnice jsou členy Euroregionu Nisa, který od roku 1991, kdy byl založen, podporuje přeshraniční spolupráci mezi Českou republikou, Polskem a Německem. Současně", "Míra nezaměstnanosti dosahovala ve městě ke konci roku 2011 hodnoty 12,4 % (v celé zemi se tou dobou pohybovala na hodnotě 6,7 %). Ke konci roku 2013 sídlilo ve městě celkem 636 podnikatelských subjektů. Patřil mezi ně výrobní závod české pobočky německé elektrotechnické firmy CiS Systems. Ve stejném areálu sídlila také firma W. Wülfing CZ vyrábějící ložní a stolní prádlo, která se ovšem během roku 2013 přestěhovala do Dětřichova. Ve východní části obce, u koncové stanice místní železniční tratě, se rozkládá areál dřevozpracujícího závodu Herap. Svůj", "", "Město má zajištěno silniční i železniční spojení s okolními obcemi a městy. Tok řeky Smědé po jejím severním břehu sleduje silnice II/290, která město spojuje s Raspenavou na západě a Bílým Potokem na východě. Ve městě tato komunikace tvoří Jizerskou ulici, která u místního kostela mění svůj název na ulici Petra Bezruče a pokračuje tak až k rozhraní města s Bílým Potokem.", "Severně od silnice II/290 je vedena železniční trať číslo 038 spojující Raspenavu s Bílým Potokem. Na této trati u chráněného železničního přejezdu v Lázeňské ulici leží železniční zastávka Hejnice.", "Věřící do města přicházeli po poutních cestách, které lemovaly kapličky a boží muka. Do města vedly celkem tři cesty, a sice Stará, Nová a Slezská. První z nich, Stará, spojovala poutní místo Hejnice s Raspenavou a Oldřichovem v Hájích. Doba jejího vzniku je neznámá, ale v polovině 16. století již prokazatelně existovala. Její trasa je v turistických mapách značena modrou značkou. U cesty poblíž Oldřichovského sedla je zbudován pomník upomínající na sedmnáctiletého Antonína Neumanna z Hejnic, jenž se", "", "V Hejnicích je základní devítiletá škola. Sídlí ve třech sousedících budovách situovaných u Lázeňské ulice ve středu města, severovýchodním směrem od zdejší železniční zastávky. Dvě z těchto budov jsou určeny pro výuku prvního stupně a nacházejí se v nich také specializované učebny žáků druhého stupně. Jejich kmenové třídy jsou ale umístěny v poslední ze školních budov. Ke své výuce mají žáci k dispozici dvě tělocvičny, venkovní hřiště a také sportovní areál s umělou horolezeckou stěnou. Ve škole je také vybavená keramická dílna. Vedle výuky škola pořádá i sportovní akce například v aerobiku či lezení na umělé stěně, které jsou určené dospělým a jejich dětem. Předškolní děti mohou navštěvovat některou ze tří mateřských škol, které se na území města nacházejí. Největší z nich, o kapacitě 70 dětí,", "Ve městě jsou dvě kina. Jedno je klasické, v budově v sousedství klášterní zahrady, a druhé je letní v areálu koupaliště. Na začátku druhé dekády 21. století bylo nutné klasické kino modernizovat (digitalizovat). Protože však město na ni nemělo dostatek finančních prostředků (cca 2,5 milionu), zkoušelo peníze získat výhrou ve Sportce (na sázky se skládali návštěvníci kina, kteří měli také možnost stanovit tipovaná čísla na sázecím tiketu). Město sice peníze nevyhrálo, ale upozornilo tak na problém a podařilo se mu polovinu potřebné částky získat z různých dotací a zbylou část doplatilo ze svého. V kině se vedle filmů promítají také přímé přenosy vybraných zápasů vrcholných reprezentačních akcí v ledním hokeji (olympijských her a mistrovství světa). Ve městě je v domě čp. 253 otevřeno Hejnické muzeum horolezectví v Jizerských horách. Jsou v něm vystaveny pomůcky a potřeby", "Po jižním břehu řeky Smědé přichází do města od Raspenavy cyklistická trasa číslo 3016. Ta se západně od kostela spojí s cyklotrasou číslo 3006 vedoucí sem z Ferdinandova a obě spolu následně pokračují kolem kostela a dále Klášterní ulicí na křižovatku u Riedlovy vily. Odtud se po komunikaci Jizerské ulici vrací ke kostelu a dále po ulici Petra Bezruče až k Dělnickému domu, kde se od trasy 3016 (vedoucí i nadále po silnici II/290) oddělí trasa 3006, jež stoupá k místní skládce odpadu a následně do Lázní Libverdy. Severně od kostela se nachází rozcestník značených turistických tras pojmenovaný „Hejnice–kostel“. Východním směrem odtud vede žlutě značená turistická trasa na rozcestí „U Liščí chaty“ nacházející se jižně od Bílého Potoka. Jižním směrem od hejnického kostela vede červená trasa na na vrch Ořešník, jihozápadním směrem zeleně značená trasa do Ferdinandova (na tamní rozcestí pojmenované „Ferdinandov“), západním směrem pak modrá trasa do Lužce na stejnojmenné rozcestí a severním směrem opět červená přes rozcestí „Hejnice – železniční stanice“ nacházející se u železniční zastávky pokračující dále do Lázní Libverdy", "Vedle přírodních památek se v Hejnicích nacházejí také kulturně-historické pamětihodnosti. Vedle místních kulturních památek jsou to též nezemědělské roubené domy, jež mívají hrázděné patro a mansardové střechy, či objekty z přelomu 19. a 20. století.", "K místním pamětihodnostem se řadí kostel Navštívení Panny Marie se svým okolím, který byl roku 2018 prohlášen za národní kulturní památku. Severně od chrámu se nachází čtyřkřídlý patrový klášter. Jeho vnější zdi jsou pokryty jednoduchou fasádou a kolem oken se již nenachází kamenné ostění. Prostor na severní straně před objektem tvoří zahrada v parkové úpravě. Prostranství západně od kláštera vymezené dále na jižní straně kostelem a na západní straně ohradní zdí (na břehu řeky Smědé) je ze severní strany uzavřeno zídkou se dvěma brankami, jež se", "Při silnici číslo II/290 poblíž domu číslo popisné 175 stojí památkově chráněná kapličková boží muka z roku 1673, čímž se řadí mezi nejstarší hmotné památky na území města. Skulpturu pravděpodobně nechala vystavět Marie Anděla z Nouncle, roz. Lamotte z Frintropu jejíž rod na Frýdlantsku vlastnil lenní statky v Boleslavi a v Poustce. Důvodem výstavby sloupu měla být její nemoc. Když byl sloup dokončen absolvovala od něho podle písemných pramenů cestu po kolenou až ke kostelu (cca 0,5 kilometru) a tím se uzdravila. Boží muka dosahují výšky asi 4 metrů, vytvořena jsou z pískovce a mají podobu patky, dříku a hlavice, jež je ukončena křížem. Do hlavice je do dvou protilehlých nik vryt erb", "Silnice spojující Hejnice s Ferdinandovem překračuje východně od kostela řeku Smědou přes památkově chráněný barokní kamenný most z 18. století. Údolí most překlenuje dvěma oblouky z lomového zdiva,", "V místech, kde stávala hospoda U císaře rakouského, nechal F. J. Scholz postavit hotel o 25 pokojích. Pojmenoval ho Klášterní dvůr a slavnostně jej otevíral na Vánoce roku 1900. Objekt patřil k nejznámějším místním hotelům. Nedlouho po otevření byl přejmenován na Císařův dvůr (Kaiserhof),", "S městem jsou spjaty tyto osobnosti:" ] }

{ "title": [ "Vlastnosti.", "Různé implementace Pythonu.", "CPython.", "Jython.", "IronPython.", "Brython.", "RPython.", "Cython.", "PyPy.", "RustPython.", "Výkon.", "Spolupráce s jinými aplikacemi.", "Příklady.", "Charakteristika a použití jazyka.", "Proměnná je pojmenovaným odkazem na objekt.", "Funkce se uchovává jako objekt.", "Do složených datových struktur se ukládají odkazy.", "Proměnné není nutné deklarovat.", "Členské proměnné tříd mohou vznikat až za běhu.", "Dynamická silná typová kontrola.", "Ortogonalita operátorů.", "Interaktivní režim překladače.", "Python 3.0." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Python je dynamický interpretovaný jazyk. Někdy bývá zařazován mezi takzvané skriptovací jazyky. Jeho možnosti jsou ale větší. Python byl navržen tak, aby umožňoval tvorbu rozsáhlých, plnohodnotných aplikací (včetně grafického uživatelského rozhraní – viz například wxPython, který využívá wxWidgets, nebo PySide a PyQT pro Qt, a nebo PyGTK pro GTK+). Python je hybridní jazyk (nebo také \"víceparadigmatický\"), to znamená, že umožňuje při psaní programů používat nejen objektově orientované paradigma, ale i procedurální a v omezené míře i funkcionální, podle toho, komu co vyhovuje nebo se pro danou úlohu hodí nejlépe. Python má díky tomu vynikající vyjadřovací schopnosti. Kód programu je ve srovnání s jinými jazyky krátký a dobře čitelný. K význačným vlastnostem jazyka Python patří jeho jednoduchost z hlediska učení. Bývá dokonce považován za jeden z nejvhodnějších programovacích jazyků pro začátečníky. Tato skutečnost je dána tím, že jedním z jeho silných inspiračních zdrojů byl programovací jazyk ABC, který byl jako jazyk pro výuku a pro použití začátečníky přímo vytvořen. Python ale současně bourá zažitou představu, že \"jazyk vhodný pro výuku není vhodný pro praxi a naopak\". Podstatnou měrou k tomu přispívá čistota a jednoduchost syntaxe, na kterou se při vývoji jazyka hodně dbá. K definici bloků se v Pythonu (na rozdíl od většiny jazyků) používá pouze odsazování. Význačnou vlastností jazyka Python je produktivnost z hlediska rychlosti psaní programů. Týká se to jak nejjednodušších programů, tak aplikací velmi rozsáhlých. U jednoduchých programů se tato vlastnost projevuje především stručností zápisu. U velkých aplikací je produktivnost podpořena rysy, které se používají při programování ve velkém, jako jsou například přirozená podpora jmenných prostorů, používání výjimek, standardně dodávané prostředky pro psaní testů (unit testing) a dalšími. S vysokou produktivností souvisí dostupnost a snadná použitelnost široké škály knihovních modulů, umožňujících snadné řešení úloh z řady oblastí. Python se snadno vkládá do jiných aplikací (embedding), kde pak slouží jako jejich skriptovací jazyk. Tím lze aplikacím psaným v kompilovaných programovacích jazycích dodávat chybějící pružnost. Jiné aplikace nebo aplikační knihovny mohou naopak implementovat rozhraní, které umožní jejich použití v roli pythonovského modulu. Jinými slovy, pythonovský program je může využívat jako modul dostupný přímo z jazyka Python (tj. extending, viz sekce Spolupráce s jinými aplikacemi). Programování v Pythonu klade velký důraz na produktivitu práce programátora. Myšlenky návrhu jazyka jsou shrnuty ve filosofii Pythonu. Nebezpečnou vlastností Pythonu je, že obsahuje nedokumentované funkce a lokální proměnné, které mohou být zneužity pro spuštění příkazu v operačním systému. Pro Python je v provozu jeho vlastní repozitář balíčků s knihovnami, PyPI, který podporuje snadnou instalaci balíčků programem pip.", "Standardní Python je implementován v jazyce C. Tuto implementaci vyvíjí Python Software Foundation a tato implementace představuje a definuje standard jazyka Python. Existuje ale celá řada dalších implementací jazyka Python pro různá prostředí nebo další cíle.", "Standardní Python je implementován v jazyce C, tato implementace je označována CPython. V ní probíhá další vývoj jazyka Python. Verze jazyka Python jsou zveřejňovány jak v podobě zdrojového kódu, tak v podobě přeložených instalačních balíků pro různé cílové platformy. Dostupnost zdrojového kódu a vlastnosti jazyka C umožňují zabudovat interpret jazyka Python do jiné aplikace psané v jazycích C nebo C++. Takto zabudovaný interpret jazyka Python pak představuje nástroj pro pružné rozšiřování funkčnosti výsledné aplikace \"zvenčí\". Existuje i projekt pro užší spolupráci s C++ nazvaný Boost.Python Z těchto důvodů – a s přihlédnutím k obecně vysokému výkonu aplikací psaných v jazyce C – je CPython nejpoužívanější implementací jazyka Python.", "Jython je implementace Pythonu pro prostředí JVM. Je implementován v jazyce Java. Kód napsaný v Jythonu běží v JVM Javy a může používat všechny knihovny prostředí Java. V Javě lze naopak používat všechny knihovny napsané v Jythonu. Jython je implementace CPythonu 2. Poslední stabilní verze Jythonu 2.7.1 je z roku 2017. Aktuální vývoj viz stránky projektu.", "IronPython je implementace Pythonu pro prostředí.NET/Mono. Za výhody lze považovat to, že se Python tímto stává jedním z jazyků pro platformu.NET. To současně znamená, že jej lze přímo využívat ve všech jazycích platformy.NET. Vzhledem k významu, jaký platformě.NET přikládá firma Microsoft, lze očekávat, že význam implementace IronPython dále poroste. Vzhledem k vlastnostem jazyka Python lze také předpokládat, že se implementace IronPython stane dlouhodobě podporovanou. I IronPython je implementace CPythonu 2. Poslední verze IronPythonu je 2.7.8 vydaná v roce 2018. Negativně může být vnímána skutečnost, že implementace IronPython je vyvíjena firmou Microsoft pod Microsoft Public License.", "Brython je implementace Pythonu 3 v JavaScriptu. Jejím cílem je umožnit ve webovém prohlížeči programovat v jazyce Pythonu místo v JavaScriptu. Brython je transkompilátor, tedy překladač Python kódu do JavaScript kódu. Tento překlad se spouští automaticky na pozadí, programátor může psát Python kód rovnou do html stránky jako <script type='text/python'>. Možnosti Python programu jsou proto omezeny možnostmi prohlížeče a JavaScriptu. Nelze používat např. blokující volání time.sleep() nebo modul async. Místo toho jsou k dispozici alternativní moduly kompatibilní s webovými prohlížeči.", "RPython je dialekt Pythonu pro velmi specifické využití. Pro vývoj dynamických jazyků a jejich interpretů. Syntaxe jazyka RPython vychází z jazyka Python, ale je velmi omezená. R v názvu znamená restricted. Teoreticky lze využít i k vývoji jiných programů, ale nepředpokládá se to. RPython není na rozdíl od CPythonu interpret, ale překladač. Jeho výsledkem je nativní spustitelný program, který je oproti interpretovaným programům významě rychlejší.", "Cython je C rozšíření jazyka Python a transkompiler. Cython překládá zdrojový Python kód do C kódu, který se následně standardním překladačem překládá do binárního kódu. Výsledkem je tedy nativní program stejně jako u RPythonu. Na rozdíl od RPythonu je Cython univerzální a neklade si žádné omezení na syntaxi Pythonu, naopak ji rozšiřuje. Už přeložení čistého Python kódu Cythonem vede typicky k dvakrát rychlejšímu programu oproti interpretované verzi v CPythonu. Pomocí optimalizací lze výkon programu téměř na úroveň implementace takového programu přímo v jazyce C. Cython přidává do syntaxe Pythonu možnost statických typů a dalších možností jazyka C, včetně používání funkcí ze standardních C knihoven. Výsledkem Cythonu může být buď spustitelný program nebo modul, v kterém mohou být implementovány výpočetně náročné funkce, které pak lze využívat ze standardního CPythonu. Viz kap. Výkon Pythonu.", "PyPy je další alternativní interpret jazyka Python, který je zaměřen na výkon. Tento interpret využívá RPythonu a obsahuje vlastní implementaci JIT. Má i další výkonově užitečné vlastnosti, třeba stackless mód, který poskytuje výkonné mikro thready pro masivní paralelní programování. Poslední verze PyPy implementuje Python 2.7.13 a 3.6.9.", "RustPython je implementace Pythonu 3 v jazyce Rust. Tato implementace je označena jako vývojová a nevhodná pro produktivní nasazení. Implementuje CPython 3.5.", "Výkonnost Pythonu je velmi nevyrovnaná. V praxi to často nevadí, protože výkon současných počítačů je dostatečně velký. Python se však někdy používá i pro zpracování rozsáhlých dat nebo na strojích s velmi omezenými prostředky, například na jednodeskových počítačích Raspberry Pi, které mají několikanásobně nižší výkon než libovolné domácí PC, ať desktop nebo notebook. Pokud narazíme na výkonnostní problémy, může optimalizace kódu v Pythonu přinést i více než řádové zlepšení – větší než u jiných programovacích jazyků. Je třeba používat takové datové struktury, které jsou pro požadované operace dostatečně efektivní. Je důležité minimalizovat počet vyvolání funkcí, například místo načítání souboru po znacích načítat celé řádky, místo zpracování řetězců v cyklu používat funkce pracující s celými řetězci, např. provádějící globální operace s regulárními výrazy. Výkonově kritické knihovny jsou implementovány v jazyce C, s kterým Python výborně spolupracuje, proto je obvykle lepší provést desítky tisíc volání mocné knihovní funkce než milion volání jednoduché funkce. Složité a kaskádované podmínky se snažíme upravit tak, aby se složité testy prováděly, až když je to nezbytné, případně aby se rychle vyloučily obvyklé případy. Při práci s regulárními výrazy dáváme přednost metodě codice_1 před metodou codice_2, snažíme se používat „kotvy“ (codice_3 a codice_4) a místo použití série regulárních výrazů raději použijeme jeden s více možnostmi spojenými symbolem codice_5, přičemž jednotlivé alternativy rozlišíme použitím metody codice_6 aplikované na objekt vrácený metodou codice_1. V historii Pythonu vznikla řada optimalizačních technik. V minulosti se pro zvýšení výkonu používala snadno použitelná knihovna Psyco, která transparentně optimalizovala kód Pythonu na výkon (JIT). Některé operace byly pomocí Psyco urychleny až řádově. Dnes je tato knihovna neudržovaná (cca od roku 2010) a použitelná jen pro 32 bitové prostředí a podporuje Python jen do verze 2.6. V současné době tuto knihovnu nahradily projekty jako PyPy, Cython a další, viz alternativní implementace Pythonu. Nejúčinnější způsob dosažení výkonu v Pythonu je použití Cythonu s optimalizací kódu na výkon. Následující příklad ukazuje neoptimalizovanou a maximálně optimalizovanou funkci. Tedy změny, které je nutno učinit pro získání maximálního výkonu pro transkompiler Cython. def add_two_numbers(x, y): z = add_two_numbers(123, 456) print(z) from libc.stdio cimport printf cdef int add_two_numbers(int x, int y) nogil: z = add_two_numbers(123, 456) print(z) Účinnost těchto optimalizací je velmi vysoká. Takto optimalizovaný program dosahuje téměř výkonu aplikace napsané přímo v jazyce C. Viz benchmark, který porovnává výkon programu při výpočtu velké Mandelbrotovy množiny.", "Jak již bylo řečeno, Python se snadno vkládá do jiných aplikací, kde pak slouží jako jejich skriptovací jazyk. Lze ho najít např. v 3D programu Blender, v počítačové hře Civilization IV, v kancelářském balíku OpenOffice.org, v textovém editoru Vim. Lze jej alternativně použít jako skriptovací jazyk aplikace GIMP, existují pythonovská aplikační rozhraní pro celou řadu dalších projektů – například pro ImageMagick. Varianta Jython (implementace Pythonu v Javě) jej umožňuje používat jako skriptovací jazyk všude tam, kde lze používat skripty v Javě – například v editoru jEdit.", "Ukázkový program Hello world vypadá velmi jednoduše: print \"Hello, World!\" # od verze 3.0 print(\"Hello, World!\") Program pro výpočet obsahu kruhu ze zadaného poloměru v syntaxi Python 2: import math # zpřístupní modul s matematickými funkcemi a konstantami (sin, cos, pi atp.) vstup = raw_input(\"Zadejte polomer: \") # zobrazí výzvu a načte nějaký řetězec r = float(vstup) # převede řetězec na desetinné číslo S = r**2 * math.pi # umocní r na 2 a vynásobí jej pí print \"Výsledek je:\", S # zobrazí výsledek Program pro výpočet obsahu kruhu ze zadaného poloměru v syntaxi Python 3: import math # zpřístupní modul s matematickými funkcemi a konstantami (sin, cos, pi atp.) vstup = input(\"Zadejte polomer: \") # zobrazí výzvu a načte nějaký řetězec r = float(vstup) # převede řetězec na desetinné číslo S = r**2 * math.pi # umocní r na 2 a vynásobí jej konstantou π print(\"Výsledek je:\", S) # zobrazí výsledek Výpočet faktoriálu v porovnání s jazykem C:", "", "Každá proměnná se chápe jako pojmenovaný odkaz na objekt. Přesněji řečeno, jméno proměnné je svázáno s jinak bezejmenným objektem. Příkaz přiřazení nezajistí okopírování hodnoty navázaného objektu. Provede se pouze svázání nového jména s původním objektem. a = [1, 2] b = a Jména \"a\" i \"b\" jsou nyní svázána se stejným objektem. Pokud objekt může být měněn, pak se změna provedená přes jméno \"b\" projeví i při následném přístupu přes jméno \"a\". Příklad – zrušíme první prvek seznamu přes jméno \"b\" a zobrazíme obsah seznamu přes jméno \"a\": del b[0] print a Zobrazí se", "Funkce se chová jako běžný objekt, dokud není zavolána. def funkce(): f = funkce p = [1, 2, 'test', f] p[3]() Lze s ní manipulovat, ukládat do proměnných, polí, objektů. Přesněji řečeno, manipuluje se s odkazem na objekt funkce. S objektem funkce je možné podle potřeby svázat i nové jméno, případně ji i kdykoliv předefinovat.", "Do složených datových struktur se ukládají odkazy na objekty, nikoliv objekty samotné. Typ objektu není vázán na odkaz, ale je svázán až s odkazovaným objektem. Z toho vyplývá, že například do jednoho seznamu je možné současně uložit odkazy na objekty libovolného typu: a = [1, 2, 'pokus', u\"UNICODE\", ('a tak', u'dále...'), {'4':44, 5:55}] Jinými slovy, z technického hlediska jsou odkazy všechny stejného typu (interního), který nemá žádný vztah k typu odkazovaného objektu. Technicky lze tedy seznam považovat za homogenní datový typ. Z uživatelského pohledu to vypadá, že do seznamu můžeme vkládat hodnoty různého typu. Ještě jednou – do seznamu se nevkládají hodnoty daných typů, ale jen \"beztypové\" odkazy na příslušné objekty.", "V jiných jazycích se při deklaraci proměnné uvádí souvislost jména proměnné s typem ukládané hodnoty. V jazyce Python je proměnná jen pojmenovaným odkazem na nějaký objekt. Typ objektu je ale vázán na odkazovaný objekt, nikoliv na jméno. Potřeba deklarace proměnné ve významu určení souvisejícího typu dat tedy odpadá. Existence, či neexistence jména přímo nesouvisí s existencí či neexistencí hodnotového objektu. Význam deklarace proměnné ve smyslu popisu existence související hodnoty tedy rovněž odpadá. Proměnná, jako pojmenovaný odkaz, vzniká v okamžiku, kdy se jméno objeví na levé straně přiřazovacího příkazu. Jméno proměnné může být později svázáno dalším přiřazením s jiným objektem zcela jiného typu. p = 1 p2 = \"\" p3 = p # Kopie odkazu p", "Mezi běžné praktiky při vytváření objektu patří i založení používaných členských proměnných. Tento obrat se ale v jazyce Python chápe jako užitečná technika, nikoliv jako nutnost. Členské proměnné (čili proměnné uvnitř objektu) mohou vznikat až za běhu. class pokus: pass #prázdná třída obj = pokus() obj.field1 = 33 obj.field2 ='str' Existují ale techniky, které umožňují prostředky jazyka zamezit možnost dodatečného přidávání členských proměnných.", "Při operacích nad objekty se zpravidla provádí silná typová kontrola, to znamená, že při operacích s typy nedochází k automatickému přetypování hodnot. Výjimkou jsou v Pythonu 2 datové typy int a long, kde nedochází k přetečení datového typu int, ale k automatickému přetypování hodnoty z int na long. Python 3 už podporuje pouze datový typ int, který má vlastnosti jako datový typ long v Pythonu 2. Dále jsou v Pythonu 2 i Pythonu 3 podporovány aritmetické operace s různých numerických datových typů. Například lze sečíst datové typy int a float, výsledkem bude datový typ float, 1 + 1.0 = 2.0. Na rozdíl od řady jiných interpretovaných dynamických jazyků nedochází k automatickému převodu číselných textových řetězců na čísla, proto 1 + '1' = výjimka. Výjimku vyvolá každá nepodporovaná operace různých datových typů. Nepodporované je třeba dělení řetězců, proto 'abcd' / 2 = výjimka. Násobení podporované je, proto 'abcd' * 2 = 'abcdabcd'. Datové typy se kontrolují dynamicky, to jest až během chodu programu, nikoliv při kompilaci kódu. Python 3.x podporuje volitelné statické typové anotace, které umožňují externím nástrojům, jako je např. mypy, provádět statickou analýzu a kontrolu datových typů v python kódu. Samotný standardní interpret Pythonu s nimi v současné době nepracuje (ignoruje je), pouze umožňuje jejich syntaxi, takže se nevyužívají k optimalizaci rychlosti běhu rychlosti.", "Při vývoji jazyka se kladl a klade důraz na to, aby operátory nebyly vázány na specifické datové typy (pokud je to možné). Přípustnost použití operátoru pro konkrétní operandy se navíc vyhodnocuje až za běhu. Prakticky to znamená, že například následující funkci, která v těle používá operátor \"plus\", je možné předat jednak číselné a jednak řetězcové argumenty: def dohromady(a, b): dohromady(2, 3) # vrátí 5 dohromady(\"ahoj\",'nazdar') # vrátí 'ahoj nazdar' Nejde jen o zajímavou hříčku. Běžné pythonovské funkce tím získávají vlastnosti, kterými se zabývá generické programování.", "Interpret jazyka Python můžeme spustit v interaktivním režimu. Tento režim se používá především pro \"rychlé pokusy\". Řádkový vstup je v takovém případě uvozen znaky codice_8. Je-li očekáván pokračovací řádek zápisu dosud nedokončené konstrukce, pak je vstupní řádek uvozen znaky codice_9. Dokončení zápisu konstrukce vyjadřujeme v interaktivním režimu zadáním prázdného řádku. »> def f(c, n):... return c * n »> f(a, 5) 15 V interaktivním režimu většinou nepoužíváme příkaz codice_10 (ale nic nám v tom nebrání). Pokud chceme zobrazit obsah proměnné, stačí za úvodní znaky zapsat její jméno. »> a = 1 + 2 »> a 3 Proměnná codice_11 obsahuje poslední takto použitou hodnotu. »> f('x', a) 'xxx' »> len(_) 3", "Python je vyvíjen s důrazem na pragmatičnost. To znamená, že vývoj jeho verzí je spíše evoluční. Přirozeným důsledkem takového přístupu je i zpětné hodnocení dobrých a horších vlastností jazyka. Jeho výsledkem byl projekt Python 3000 (Py3k) jako základ vývoje přelomové verze Python 3. Stabilní verze Python 3.0 byla vypuštěna v 3. prosince 2008. Je zpětně nekompatibilní. Přechodovou verzí mezi Python 2.x a Python 3.0 představuje Python 2.7 (varování při použití syntaxe, která nebude ve verzi 3.0 platná). Současně byly vyvinuty nástroje pro usnadnění konverze starších zdrojových textů do podoby pro verzi Python 3.0. Jednou z nejviditelnějších změn v Python 3.0 (pragmatický pohled z hlediska prostého uživatele) je převedení příkazu codice_10 na funkci. Konstrukce codice_13 je neplatná, správný zápis je codice_14. Velmi významnou změnou je důsledné oddělení abstrakcí \"řetězec\" a \"posloupnost bajtů\". Řetězce se důsledně mění na typ unicode (codice_15 bude ekvivalentní s dnešní codice_16). Pro posloupnosti bajtů je zaveden nový typ codice_17 (immutable) a codice_18 (mutable). Při vzájemném převodu mezi řetězcem a posloupností bajtů je nutné vždy uvádět požadované kódování. To by mělo vést k důslednému vyřešení problémů, které se projevovaly v souvislosti se znaky národních abeced. Funkce codice_19 bude přejmenována na codice_20 (současný codice_21 zmizí), také iterativní varianty funkcí a metod nahradí svoje předchůdce, které vracely seznamy, takže například funkce codice_22 bude v podstatě dnešní codice_23, analogicky tomu bude s codice_24/codice_25. Podobně další funkce, vracející list, budou vracet iterátor – např. codice_26: »> d = { 'a': 1, 'b': 7 } »> d.keys() ['a', 'b'] »> d.keys() <dict_keys object at 0xb7c08540&> »> [ x for x in d.keys() ] # nebo list(d.keys()) ['a', 'b'] Další viditelnější změnou je chování operátoru dělení codice_27 při použití s celými čísly: »> 5 / 2 2 »> 5 / 2 == 5 // 2 True »> 5 / 2 2.5 »> 5 // 2 2 Zmizí codice_28. Zápis množin se zjednoduší, codice_29 bude možné napsat codice_30. Dále například přibude řetězcům nová metoda codice_31 jako alternativa ke současnému formátování řetězců procentovou notací. \"ID: %s (%s, %s)\" % (\"0s9d8f\", 0, 3) \"ID: %(id)s (%(x)s, %(y)s)\" % {'x': 0, 'y': 3, 'id': \"0s9d8f\"} \"ID: {0} ({1}, {2})\".format(\"0s9d8f\", 0, 3) \"ID: {id} ({x}, {y})\".format(x=0, y=3, id=\"0s9d8f\") Dalším příkladem porušení zpětné kompatibility je zavedení nové syntaxe pro oktalová čísla. Ta se doposud zapisují s nulou na začátku, např. codice_32. Tento formát se stane neplatným a nový bude analogický se zápisem hexadecimálních čísel (codice_33). Správný zápis bude tedy codice_34. Podobně bude možné zapisovat i čísla v binární soustavě. Podrobnější seznam změn najdete (anglicky) v dokumentu What’s New In Python 3.0." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Síťová architektura.", "Klasifikace sítí.", "Dělení sítí podle přepojování.", "Komutační síť.", "Paketová síť.", "Dělení podle postavení uzlů.", "Peer-to-peer.", "Klient-server.", "Dělení sítí podle druhů přenášených signálů.", "Analogová síť.", "Digitální síť.", "Dělení sítí podle jejich rozlehlosti.", "PAN.", "LAN.", "MAN.", "WAN.", "Dělení sítí podle vlastnictví.", "Veřejná datová síť.", "Privátní síť.", "Virtuální privátní síť.", "Síťová zařízení.", "Aktivní síťové prvky.", "Opakovač.", "Hub.", "Switch.", "Bridge.", "Router.", "Pasivní síťové prvky.", "Topologie sítí." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "První pokusy s komunikací mezi počítači začaly na konci 50. let 20. století (radarová síť SAGE), kdy je využívala armáda. Oblíbené se staly až v 80. letech.", "Síťová architektura představuje strukturu řízení komunikace v systémech, tzn. souhrn řídicích činností umožňujících výměnu dat mezi komunikujícími systémy. Komunikace a její řízení je složitý problém, proto se používá rozdělení tohoto problému do několika skupin, tzv. vrstev. Členění do vrstev odpovídá hierarchii činností, které se při řízení komunikace vykonávají. Každá vrstva sítě je definována službou, která je poskytována vyšší sousední vrstvě, a funkcemi, které vykonává v rámci protokolu. Řízení komunikace slouží ke spolupráci komunikujících prvků, tato spolupráce musí být koordinována pomocí řídicích údajů. Koordinaci zajišťují protokoly, které definují formální stránku komunikace. Protokoly jsou tedy tvořeny souhrnem pravidel, formátů a procedur, které určují výměnu údajů mezi dvěma či více komunikujícími prvky. Tato síťová architektura, tzv. architektura otevřených systémů (zvaná též OSA, původem v anglickém ), byla normalizována organizací ISO, která vytvořila referenční model OSI. Praktickou realizací vrstvové síťové architektury je sada protokolů TCP/IP, i když neodpovídá přesně referenčnímu modelu ISO.", "Sítě můžeme klasifikovat podle různých hledisek. Dělíme je podle přepojování, podle druhu přenášených signálů, podle uživatele, podle přenosu dat a nejužívanějším je dělení sítí z hlediska rozlehlosti a účelu.", "", "Komutační síť je síť s přepojováním okruhů. Jedná se o starší technologii, která se využívá již od počátků telegrafie a telefonie a v pozdějších letech i v architektuře ISDN (původem v anglickém ). Dalším příkladem jsou telefonní sítě.", "Paketová síť je síť s přepojováním paketů. Základem je, že cesta, kterou paket „putuje“, není od zdrojového po cílový uzel známá. Každý paket se tak přenáší jinou trasou, která je ovlivněná topologií sítě, její propustností a výpadky uzlů. Samotný cílový uzel není nijak ověřován, zda existuje, a tedy musí být paket naplněn informacemi, které jsou potřebné pro jeho odeslání k síti. Když paket dorazí do uzlu, je přečtena jeho cílová adresa a popř. další služby, které obsahuje. Poté se zařadí do fronty a čeká na odeslání k požadovanému adresátovi. Příkladem je Ethernet. Jako technologie zde patří např. X.25, Frame Relay nebo ATM.", "", "Peer-to-peer nebo též peer to peer, rovný s rovným či P2P, je typ sítě, ve které jsou si všechny počítače, resp. uzly, v síti rovny. Všechny čtyři termíny mají původ v anglickém (česky doslova znamená „rovný k rovnému“ nebo „rovný s rovným“). Někdy se též tento síťový druh nazývá klient-klient. Každá stanice v síti může vyčlenit některý svůj prostředek (tiskárnu, úložné médium, adresář) ke sdílení (s heslem nebo bez něj). Jiná stanice může tyto prostředky používat, pokud si sdílený prostředek připojí a její uživatel zná případné heslo. Sdílení a hesla mohou být kdykoliv změněna nebo zrušena uživatelem, který u stanice pracuje. Tento typ sítě v podstatě nelze centrálně spravovat. Příkladem může být sdílení souborů a systémových prostředků v různých operačních systémech a souborů v internetových sítích.", "Klient-server (původem v anglickém ) je typ sítě, ve které je jeden počítač (server) nebo více počítačů (několik serverů) nadřazen jinému počítači (klientovi) či několika počítačům (několika klientům). Server poskytuje služby „běžným“ stanicím – klientům (zvaným workstation nebo pracovní stanice). Serverů může být více typů podle poskytovaných služeb (souborový server, tiskový server, poštovní server, WWW server, FTP server atd.). Nemusí platit, že server je počítač, u malých sítí plní úlohu několika typů serverů jeden „fyzický“ počítač, u velkých sítí může např. jeden „fyzický“ počítač plnit pouze úlohu tiskového serveru. Server může dokonce sloužit i jako běžná pracovní stanice sítě (je to ovšem ojedinělé, snižuje se výkonnost a bezpečnost sítě).", "", "Analogová síť je elektronický systém, který pracuje s analogovým (spojitým) proměnným signálem, na rozdíl od digitální sítě, kde signál je obvykle jen ve dvou různých úrovních. Analogové signály můžeme rozdělovat podle média, kterým jsou přenášeny. Mluvíme tak například o akustických signálech, elektrických signálech, optických signálech apod.", "Digitální síť představuje signály, které obsahují spíše jednotlivé šířky analogové úrovně než nepřetržitý rozsah. Výhodou ve srovnání s analogovými sítěmi je nízká ztráta kvality, která vznikla, např. kvůli hluku, nebo snadnější ukládání informací bez degradace. Na druhou stranu nevýhodou je občasná spotřeba větší energie než u analogových obvodů (při stejné funkci) a tím se produkuje více tepla. Zvyšuje se tím složitost obvodů, jako je např. začlenění chladiče. V přenosných a bateriově napájených systémech to může omezit využívání digitálních systémů. Digitální obvody jsou také někdy dražší, zejména v malých množstvích.", "Podle rozlehlosti sítí a zároveň podle účelu sítí rozdělujeme sítě na čtyři základní skupiny:", "Osobní sítě, zvané též PAN (původem v anglickém ), jsou sítě s nejmenší rozlehlostí, jsou používané pro propojení osobních elektronických zařízení typu mobilní telefon, laptop nebo PDA. Osobní počítačové sítě si nekladou za cíl co nejvyšší přenosovou rychlost (ta u PAN obvykle nepřekračuje několik megabitů za sekundu), ale spíše odolnost proti rušení, nízkou spotřebu elektrické energie nebo také třeba snadnou konfigurovatelnost. Mají velmi malý dosah, obvykle jen několik metrů. Nejčastěji je realizovaná pomocí technologie Bluetooth, (někdy Wi-Fi), ZigBee nebo IrDA.", "Lokální počítačové sítě, zvané též lokální sítě, místní sítě nebo LAN (původem v anglickém ), jsou sítě propojující koncové uzly typu počítač, tiskárna, server. LAN je vždy v soukromé správě a působí na malém území. Připojená zařízení pracují v režimu bez navazování spojení, sdílí jeden přenosový prostředek (drát, radiové vlny), ke kterému je umožněn mnohonásobný přístup. Přenosové rychlosti LAN začínají na desítkách megabitů za sekundu, od roku 2004 umožňují přenos s rychlostí až několik gigabitů za sekundu. Mezi lokální sítě patří:", "Metropolitní sítě, zvané též MAN (původem v anglickém ), jsou sítě umožňující rozšíření působnosti lokálních sítí jejich prodloužením, zvýšením počtu připojených stanic a zvýšením rychlosti. Rychlost MAN sítí bývá vysoká a svým charakterem by se dala zařadit k sítím LAN. Sítě mohou být jak privátní, tak veřejné, které provozovatel pronajímá různým uživatelům. Normalizovaná metropolitní síť existuje jen jedna, a tou je protokol DQDB (původem v anglickém ). DQDB je založen na koncepci ATM, kdy je obdobně kapacita rozdělena na malé kousky (buňky) s pevnou délkou (53 bytů; 48 bytů dat a 5 bytů záhlaví), a mezi účastníky komunikace musí být vytvořeno virtuální spojení.", "Rozlehlé sítě, zvané též WAN (původem v anglickém ), jsou sítě umožňující komunikaci na velké vzdálenosti. Bývají obvykle veřejné, ale existují i privátní WAN sítě. Jsou to sítě typicky pracující prostřednictvím komunikace se spojením, které nepoužívají sdílený prostředek. Přenosové rychlosti se velmi liší podle typu sítě. Začínají na desítkách kilobitů za sekundu, ale dosahují i rychlostí řádu několik gigabitů za sekundu. Příkladem takové sítě může být internet.", "", "Veřejná datová síť (PDN, původem v anglickém ) je druh veřejné telekomunikační sítě, která slouží k přenosu dat. Provozovateli jsou spojové organizace (správy spojů) nebo jiné subjekty splňující legislativní požadavky, které nabízejí své služby veřejnosti. Sítě se vytváří za účelem komunikace s jinými subjekty (také připojenými k veřejné datové síti), aby prostřednictvím veřejné datové sítě propojovaly mezi sebou své dílčí lokální sítě apod.", "Privátní síť využívá speciální privátní IP adresy podle standardů daných RFC 1918 a RFC 4193. Privátní adresy jsou běžně používány pro domácí, kancelářské a podnikové lokální sítě (LAN), kde veřejné adresy (tj. globálně směrovatelné v internetu) nejsou žádoucí nebo nejsou dostupné. Privátní rozsahy IP adres byly definovány jako nástroj pro zpomalení vyčerpání IPv4 adres. Nyní jsou též součástí nastupující generace pro Internet Protocol verze 6 (IPv6).", "Virtuální privátní síť (VPN, původem v anglickém ) umožňuje propojení několika počítačů prostřednictvím (veřejné) nedůvěryhodné počítačové sítě. Lze tak snadno dosáhnout stavu, kdy spojené počítače budou mezi sebou moci komunikovat, jako kdyby byly propojeny v rámci jediné uzavřené privátní (a tedy důvěryhodné) sítě. Při navazování spojení je totožnost obou stran ověřována pomocí digitálních certifikátů, dojde k autentizaci, veškerá komunikace je šifrována, a proto můžeme takové propojení považovat za bezpečné.", "Pojmem síťové zařízení se označují všechna zařízení (prvky) připojené do počítačové sítě, která přijímají a vysílají data.", "Aktivní síťové prvky jsou všechna zařízení, která slouží ke vzájemnému propojení v počítačových sítích. Aktivní síťový prvek je všechno to, co nějakým způsobem aktivně působí na přenášené signály – tedy je zesiluje a různě modifikuje. Mezi aktivní prvky se řadí především opakovač, hub, switch, bridge nebo router. Patří zde však i další zařízení jako například síťová karta, tiskový server nebo host adapter.", "Repeater nebo též opakovač či někdy špatně pojmenován zesilovač je elektronický aktivní síťový prvek, který přijímá zkreslený, zašuměný nebo jinak poškozený signál a opravený, zesílený a správně časovaný ho vysílá dále. Tak je možné snadno zvýšit dosah média bez ztráty kvality a obsahu signálu. Opakovače patří do první (fyzické) vrstvy referenčního modelu OSI, protože pracují přímo s elektrickým signálem.", "Hub nebo též rozbočovač je prvek, který umožňuje její větvení a je základem sítí s hvězdicovou topologií. Chová se jako opakovač. To znamená, že veškerá data, která přijdou na jeden z portů (zásuvek), zkopíruje na všechny ostatní porty, bez ohledu na to, kterému portu (počítači a IP adrese) data náleží. To má za následek, že všechny počítače v síti „vidí“ všechna síťová data a u větších sítí to znamená zbytečné přetěžování těch segmentů, kterým data ve skutečnosti nejsou určena. Hub je velmi jednoduché aktivní síťové zařízení. Nijak neřídí provoz, který skrz něj prochází. Signál, který do něj vstoupí, je obnoven a vyslán všemi ostatními porty.", "Switch nebo též síťový přepínač je prvek propojující jednotlivé segmenty sítě. Switch obsahuje větší či menší množství portů (až několik stovek), na něž se připojují síťová zařízení nebo části sítě. Pojem switch se používá pro různá zařízení v celé řadě síťových technologií. Pracuje na druhé (linkové) vrstvě OSI modelu. Vedle vyššího výkonu (stanice připojené k různým rozhraním switche navzájem nesoutěží o datové médium) znamená přínos i pro bezpečnost sítě, protože médium již není sdíleno a data se vysílají jen do rozhraní, jímž je připojen jejich adresát.", "Bridge nebo též most je zařízení, které spojuje dvě části sítě na druhé (linkové) vrstvě referenčního modelu ISO/OSI. Most je pro protokoly vyšších vrstev transparentní (neviditelný), odděluje provoz různých segmentů sítě a tím zmenšuje i zatížení sítě. Most odděluje provoz dvou segmentů sítě tak, že si ve své paměti RAM sám sestaví tabulku MAC (fyzických) adres a portů, za kterými se dané adresy nacházejí. Leží-li příjemce ve stejném segmentu jako odesílatel, most rámce do jiných částí sítě neodešle. V opačném případě je odešle do příslušného segmentu v nezměněném stavu (týká se pouze tzv. Unicast rámců, které jsou určeny jedinému příjemci).", "Router nebo též směrovač je zařízení, které procesem zvaným routování přeposílá datagramy směrem k jejich cíli. Routování probíhá na třetí (síťové) vrstvě referenčního modelu ISO/OSI. Obecně jako router může sloužit jakýkoliv počítač s podporou síťování a pro routování v menších sítích se často dodnes používají běžné osobní počítače, do vysokorychlostních sítí jsou však jako routery používány vysoce účelové počítače obvykle se speciálním hardwarem, optimalizovaným jak pro běžné přeposílání (forwarding) datagramů, tak pro specializované funkce jako šifrování u IPsec tunelů.", "Mezi pasivní prvky se řadí především datové rozvaděče, které fyzicky přenášejí data do počítače.", "Topologie sítí se zabývá zapojením různých prvků do počítačových sítí a zachycením jejich skutečné (reálné) a logické (virtuální) podoby (datové linky, síťové uzly). Topologii lze zvažovat jako určitý tvar či strukturu dané sítě. Tento tvar nemusí nutně korespondovat se skutečným \"fyzickým\" rozvržením prvků, zapojených v síti. Například počítače v malé domácí síti mohou být uspořádány v pomyslném kruhovém tvaru, ale nemusí to nutně znamenat, že jejich \"logické\" zapojení představuje příklad kruhové topologie." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Mezinárodní definice.", "Historie dopravy.", "Oceánografie.", "Hydrografie a biologie.", "Etymologie.", "Názvy v jiných jazycích.", "Geografie.", "Geofyzikální data.", "Vymezení.", "Dělení.", "Teplota a led.", "Hydrografie.", "Slanost.", "Hlavní přítoky.", "Pobřežní státy a úmoří.", "Města.", "Geologie.", "„Anomálie Baltského moře“.", "Biologie.", "Fauna a flóra.", "Savci.", "Ptáci.", "Stav prostředí.", "Ekonomika.", "Cestovní ruch." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Helsinská úmluva o ochraně mořského prostředí oblasti Baltského moře zahrnuje Baltské moře a Kattegat, aniž by Kattegat označovala za část Baltského moře. „Pro účely této úmluvy je ‚oblastí Baltského moře‘ Baltské moře a přístup do Baltského moře, ohraničený rovnoběžkou Skaw v průlivu Skagerrak na 57°44,43' severní šířky.“", "Dánské království historicky vybíralo tzv. průlivovou daň od lodí na hranici mezi oceánem a vnitrozemským Baltským mořem ve dvojici: v Øresundu na zámku Kronborg poblíž Helsingøru; ve Velkém Beltu v Nyborgu; a v Malém Beltu v jeho nejužší části Fredericii, poté, co zde byla postavena tvrz. Nejužší částí Malého Beltu je „Middelfart Sund“ poblíž Middelfartu.", "Geografové obecně souhlasí s tím, že preferovanou fyzickou hranicí Baltského moře je čára vedená přes jižní dánské ostrovy, Drogdenský práh a Langeland. Drogdenský práh se nachází severně od Køge Bugt a spojuje Dragør na jihu od Kodaně s Malmö; využívá jej most přes Öresund, včetně \"Drogdenského tunelu\". Podle této definice jsou dánské úžiny součástí vstupu, ale Meklenburský záliv a Kielský záliv jsou součástí Baltského moře. Další obvyklou hranicí je hranice mezi Falsterem, Švédskem a Stevns Klintem v Dánsku, protože se jedná o jižní hranici Öresundu. Je to také hranice mezi mělkým jižním Öresundem (s typickou hloubkou pouze 5–10 metrů) a významně hlubšími vodami.", "Drogdenský kanál (hloubka 7 metrů) definuje hranici na spojnici Øresund a Darsský kanál (hloubka 18 metrů) a je hranicí Baltského moře. Mělké prahy jsou překážkami pro tok těžké slané vody z Kattegatu do mořské pánve kolem ostrovů Bornholm a Gotland. Kattegat a jihozápadní Baltské moře jsou dobře okysličené a mají bohatou biologii. Zbytek moře je brakický, chudý na kyslík a na druhy. Statisticky tedy čím šířeji je moře definováno, tím zdravější je; obráceně, čím užší je definice, tím ohroženější je jeho biologie.", "Tacitus nazýval toto moře \"Mare Suebicum\" po germánském etniku Svébů. Ptolemaios razil název \"Sarmatský oceán\" po Sarmatech. Jako první ho nazývá \"Baltským mořem\" (\"Mare Balticum\") německý kronikář z jedenáctého století Adam Brémský. Původ posledně jmenovaného názvu je spekulativní a byl přijat slovanskými a baltofinskými jazyky, kterými se mluvilo kolem tohoto moře, velmi pravděpodobně kvůli roli středověké latiny v kartografii. Název by mohl být spojen s germánským slovem \"belt\" (pás), jménem používaným pro dvě dánské úžiny, zatímco jiní prohlašují, že musí být přímo odvozeno od zdroje germánského slova, latinského \"Balteus\" „opasek“. Adam Brémský porovnával moře s pásem a prohlásil, že je tak pojmenováno, protože se táhne po zemi jako pás (\"Balticus, eo quod in modum baltei longo tractu per Scithicas regiones tendatur usque in Greciam\"). Název mohl být také ovlivněn názvem legendárního ostrova zmíněného v \"Přírodopise\" Plinia staršího. Plinius zmiňuje ostrov nazvaný Baltia (nebo Balcia) s odkazem na zprávy od Pýthea a Xenofóna. Je možné, že Plinius odkazuje na ostrov pojmenovaný Basilia („královský“) v Pýtheově \"Peri tú Ókeanú\" (Oceánem, Na oceánu). \"Baltia\" by také mohla být odvozena od \"pásu\" (belt) a znamenat „poblíž mořského pásu, průliv“. Mezitím jiní jazykoznalci navrhli, že název ostrova pochází z praindoevropského kořene \"*bhel\", který znamená „bílý, poctivý“. Tento kořen a jeho základní význam byl zachován jak v litevštině (jako \"baltas\"), tak v lotyštině (jako \"balts\"). Na tomto základě související hypotéza tvrdí, že název pochází z tohoto indoevropského kořene prostřednictvím baltských jazyků jako je litevština. Dalším vysvětlením je, že i když je název odvozen od výše uvedeného kořene, souvisí s názvy různých forem vody a souvisejících látek v několika evropských jazycích, které mohly být původně spojovány s barvivy nalezenými v bažinách (srovnej praslovanské \"*bolto\" „bažina“). Dalším vysvětlením je, že název původně znamenal „uzavřené moře, záliv“ na rozdíl od otevřeného moře. Někteří švédští historici věří, že název pochází od boha Baldra z nordické mytologie. Ve středověku bylo moře známo pod různými jmény. Název Baltské moře se stal dominantním až po roce 1600. Používání termínu \"Baltic\" a podobných termínů označujících region na jihovýchodě Baltského moře začalo až v 19. století.", "Baltské moře bylo známo v klasických latinských zdrojích jako \"Mare Suebicum\" nebo dokonce \"Mare Germanicum\". Starší názvy moře v jazycích používaných na jeho březích nebo v jeho blízkosti obvykle označovaly zeměpisné umístění moře (v germánských jazycích) nebo jeho velikost ve vztahu k menším zálivům (ve staré lotyštině) nebo také kmeny obyvatel s ním spojované (ve starém Rusku bylo moře známé jako \"Varanghianské moře\"). V moderních jazycích se nazývá převážně třemi ekvivalentními výrazy, a to „Baltské moře“, „Východní moře“ nebo „Západní moře“. Také v jazycích slovanských národů, které sídlí ve vzdálenějších oblastech, se používají ekvivalenty názvu \"„Baltské moře“\": ve slovinštině \"Baltsko morje\", v bulharštině \"Балтийско море\" čili \"Baltijsko more\", v makedonštině Балтичко Море \"Baltičko More\" a v srbochorvatšině \"Baltičko more\"/Балтичко море. V baltském jazyku jako je lotyština platí název \"Baltijas jūra\". Ovšem ve staré lotyštině bylo označováno jako „Velké moře“, zatímco dnešní Rižský záliv byl označován jako „Malé moře“. V litevštině je to \"Baltijos jūra\". V moderní angličtině se toto moře nazývá \"Baltic Sea\". Odvozenost názvu od latiny (\"Mare Balticum\") je patrná také v románských jazycích, a to ve francouzštině (\"Mer Baltique\"), v italštině (\"Mar Baltico\"), ve španělštině (\"Mar Báltico\"), v portugalštině (\"Mar Báltico\"), v rumunštině (\"Marea Baltică\"). I v řečtině je to Βαλτική Θάλασσα \"Valtikí Thálassa\"; v albánštině \"Deti Balltik\"; ve velštině (\"Môr Baltig\"), v maďarštině (Balti-tenger).", "", "Baltské moře je de facto ramenem Atlantského oceánu, přesněji Severního Atlantiku. Je ohraničené Dánskem a Švédskem na západě, Švédskem také na severu, Finskem na severovýchodě, Německem a Polskem (Středoevropskou nížinou) na jihozápadě, Baltskými státy a Ruskem (včetně Kaliningradské oblasti na jihovýchodě a východě. Moře je asi 1600 km dlouhé, v průměru 193 kilometrů široké a v průměru 55 metrů hluboké. Maximální hloubka je 459 metrů, kterou dosahuje ve středu své švédské části. Jeho plocha je 415 266 km, podle jiných údajů kolem 349 644 km a objem asi 20 000 km. Obvod pobřeží činí asi 8 000 km. Baltské moře je jedním z největších brakických vnitrozemských moří podle plochy a zabírá povodí tvořené glaciální erozí během několika posledních dob ledových. Fyzikální charakteristiky Baltského moře, jeho hlavních podoblastí a přechodová pásma k oblasti Skagerrak/Severnímu moři", "Mezinárodní hydrografická organizace vymezuje hranice Baltského moře takto:", "Severní část Baltského moře je známo jako Botnický záliv, jehož nejsevernější částí je Botnická zátoka. Více zaoblená jižní kotlina zálivu se nazývá Botnické moře a bezprostředně na jih leží Alandské moře. Finský záliv spojuje Baltské moře s Petrohradem. Rižský záliv leží mezi lotyšským hlavním městem Riga a estonským ostrovem Saaremaa. Severní Baltské moře leží mezi Stockholmskou oblastí, jihozápadním Finskem a Estonskem. Západní a východní Gotlandské pánve tvoří hlavní části centrálního Baltského moře neboli vlastní Baltského moře. Bornholmská pánev je oblast východně od Bornholmu a mělčí Arkona se rozprostírá od Bornholmu po dánské ostrovy Falster a Zéland. Na jihu leží na polském pobřeží Gdaňský záliv umístěný východně od poloostrova Hel a západně od Sambijského poloostrova v Kaliningradské oblasti. Pomořanský záliv leží severně od ostrovů Uznojem a Wolin, východně od Rujány. Mezi Falsterem a německým pobřežím leží Meklenburský záliv a Lübecký záliv. Nejzápadnější část Baltského moře je Kielský záliv. Tři dánské úžiny, Velký Belt, Malý Belt a Öresund, spojují Baltské moře s průlivy Kattegat a Skagerrak v Severním moři.", "Teplota vody v Baltském moři se výrazně liší v závislosti na přesné poloze, ročním období a hloubce. V Bornholmské pánvi, která se nachází přímo na východ od stejnojmenného ostrova, teplota povrchu obvykle klesá během zimního období na 0–5 °C a stoupá na 15–20 °C během vrcholného léta, s ročním průměrem kolem 9–10 °C. Podobný vzor je patrný v Gotlandu, které se nachází mezi ostrovem Gotland a Lotyšskem. V hloubce těchto pánví jsou teplotní změny menší. Na dně Bornholmské pánve, hlubší než 80 m, je teplota obvykle 1–10 °C a na dně Gotlandské pánve, v hloubkách větších než 225 m, teplota je obvykle 4–7 °C. V dlouhodobém průměru je Baltské moře pokryto ledem při ročním maximu asi 45 % jeho rozlohy. K ledem pokryté oblasti během takové typické zimy patří Botnický záliv, Finský záliv, Rižský záliv, souostroví západně od Estonska, Stockholmské souostroví a Ostrovní moře jihozápadně od Finska. Zbytek Baltského moře během normální zimy nezamrzne, s výjimkou chráněných zátok a mělkých lagun, jako je Kurský záliv. Led dosáhne svého maximálního rozsahu v únoru nebo březnu; typická tloušťka ledu v nejsevernějších oblastech Botnického zálivu, severní pánve Botnického zálivu, je asi 70 cm pro mořský led u pevniny. Tloušťka se zmenšuje dále na jih. Zamrznutí začíná v severních částech Botnického zálivu typicky v polovině listopadu, na začátku ledna v otevřených vodách Botnického zálivu. Koncem února zamrzne Botnické moře, úmoří jižně od Kvarkenu. Finský záliv a Rižský záliv mrznou obvykle na konci ledna. V roce 2011 zamrzl Finský záliv 15. února. Rozsah ledu závisí na tom, zda je zima mírná, střední nebo těžká. V těžkých zimách se může tvořit led kolem jižního Švédska a dokonce i v dánských úžinách. Podle přírodního historika 18. století Williama Derhama dosáhla v těžkých zimách 1703 a 1708 ledová pokrývka až k dánským průlivům. Části Botnického zálivu a Finského zálivu často zamrznou, kromě pobřežních okrajů na jižních místech, jako je Rižský záliv. Tento popis znamenal, že celé Baltské moře bylo pokryto ledem. Od roku 1720 Baltské moře zmrzlo více než 20krát, naposledy na začátku roku 1987, což byla nejhorší zima ve Skandinávii od roku 1720. Led pak pokrýval 400 000 km. Během zimy 2010–11, která byla ve srovnání s minulými desetiletími docela těžká, byla maximální ledová pokrývka 315 000 km, která byla dosažena 25. února 2011. Led se poté rozšířil ze severu dolů na severní konec Gotlandu s malými oblastmi bez ledu na obou stranách a východní pobřeží Baltského moře byly pokryty ledovou pokrývkou asi 25 až 100 km širokou až do Gdaňsku. To bylo způsobeno stagnující vysokotlakou oblastí, která trvala nad střední a severní Skandinávií přibližně od 10. do 24. února. Po tomto silné jižní větry tlačily led dále na sever a hodně z vod na sever Gotlandu bylo znovu bez ledu, který pak se posunul proti břehům jižního Finska. Vliv výše zmíněné vysokotlaké oblasti nedosáhl jižních částí Baltského moře, a tak celé moře nezmrzlo. V lednu 2010 byl však u přístavu Svinoústí pozorován plovoucí led. V posledních letech před rokem 2011 byla Botnická zátoky a Botnické moře zamrzlé pevným ledem blízko pobřeží Baltského moře a daleko od něj hustým plovoucím ledem. V roce 2008 se v lednu téměř nevytvořil žádný led. V zimě se rychle vyvíjí pevný led, který je připevněn k pobřeží, čímž jsou přístavy nepoužitelné bez služeb ledoborců. V otevřenějších oblastech se tvoří hladký led, ledový kal, palačinový led a krokevní led. Zářící ledová plocha ledu je podobná jako u Arktidy, s ledem poháněným větrem a hřebeny až 15 metrů vysokými. Na moři pevný led zůstává po celý rok velmi dynamický a relativně snadno se pohybuje větrem, a proto vytváří ledový obklad tvořený velkými hromadami a hřebeny tlačenými proti pevnině a ledu. Na jaře Finský záliv a Botnický záliv obvykle na konci dubna roztají a na východních koncích Finského zálivu přetrvávají některé ledové hřebeny. V nejsevernějších výběžcích Botnické zátoky zůstává led obvykle až do konce května; začátkem června je prakticky vždy pryč. Avšak v hladomorném roku 1867 byly pozorovány zbytky ledu až 17. července poblíž Uddskäru. Dokonce až na jihu jako je Öresund byly v květnu několikrát pozorovány zbytky ledu; poblíž Taarbaeku 15. května 1942 a poblíž Kodaně 11. května 1771. Ledový drift byl také pozorován 11. května 1799. Ledový pokryv je hlavním místem výskytu dvou velkých savců je tuleně kuželozubého \"(Halichoerus grypus)\" a baltského tuleně kroužkovaného \"(Pusa hispida botnica),\" z nichž oba živí pod ledem a množí se na jeho povrchu. Z těchto dvou tuleňů trpí pouze tuleň kroužkovaný, pokud není v Baltském moři dostatek ledu, protože jeho mláďata se živí pouze na ledu. Tuleň kuželozubý je uzpůsoben k reprodukci také bez ledu v moři. Mořský led také obsahuje několik druhů řas, které žijí ve dně a uvnitř rozmrzlých kapes slaného roztoku v ledu.", "Baltské moře protéká dánskými úžinami; tok je však složitý. Povrchová vrstva brakické vody přepouští 940 km za rok do Severního moře. V důsledku rozdílu ve slanosti, na principu prostupnosti slanosti, podpovrchová vrstva více slané vody pohybující se v opačném směru přináší 475 km za rok. Míchá se velmi pomalu s horními vodami, což vede ke gradientu slanosti shora dolů, přičemž většina slané vody zůstává mezi 40 a 70 metry hluboko. Obecný oběh je proti směru hodinových ručiček: na sever podél jeho východní hranice a na jih podél západní. Rozdíl mezi odtokem a přítokem pochází výhradně ze sladké vody. Z 250 toků v povodí o rozloze 1 600 000 km, přitéká do Baltského moře objemem 660 km za rok. Patří k nim hlavní řeky severní Evropy, jako je Odra, Visla, Němen, Daugava a Něva. Další sladká voda pochází z rozdílu srážek, kdy je menší odpařování, což má pozitivní efekt. Důležitým zdrojem slané vody jsou občasné přítoky vody Severního moře do Baltského moře. Takové přítoky jsou důležité pro baltský ekosystém kvůli kyslíku, který transportují do pobaltských hlubin, k němuž docházelo pravidelně až do 80. let 20. století. V posledních desetiletích se staly méně časté. Poslední čtyři nastaly v letech 1983, 1993, 2003 a 2014, což naznačuje nové přítokové období za přibližně deset let. Hladina vody je obecně mnohem více závislá na regionální větrné situaci než na přílivových vlivech. Přílivové proudy se však vyskytují v úzkých průlivech v západních částech Baltského moře. Významná výška vln je obecně mnohem nižší než výška Severního moře. Docela prudké, náhle bouře zasahují povrch desetkrát nebo vícekrát ročně, a to kvůli velkým přechodným teplotním rozdílům a dlouhému dosahu větru. Sezónní vítr také způsobuje malé změny hladiny moře, řádově 0,5 metrů.", "Baltské moře je největší vnitrozemské brakické moře na světě. Pouze dvě další brakické vody jsou v některých měřítkách větší: Černé moře je větší jak v rozloze, tak v objemu vody, ale většina se nachází mimo kontinentální šelf (pouze malé procento je ve vnitrozemí). Kaspické moře má větší objem vody, ale – navzdory svému názvu – je to spíše jezero než moře. Salinita Baltského moře je mnohem nižší než slanost mořské vody v oceánech (průměrně 3,5 %) v důsledku hojného přítoku sladké vody z okolní krajiny (řek, potoků a podobně) v kombinaci s mělkým mořem samotným; přítok přispívá zhruba jednou čtyřicetinou jeho celkového objemu ročně, protože objem povodí je přibližně 21 000 km a roční vtok je asi 500 km. Otevřené povrchové vody „vlastního“ Baltského moře mají obecně slanost 0,3 až 0,9 %, což je hraniční sladká voda. Proud sladké vody do moře z přibližně dvou stovek řek a přísun soli z jihozápadu vytváří v Baltském moři gradient slanosti. Nejvyšší povrchové slanosti, obvykle 0,7–0,9 %, jsou v jihozápadní části Baltského moře, v povodí Arkona a Bornholm (to první se nachází zhruba mezi jihovýchodním Zélandem a Bornholmem, a druhé přímo na východ od Bornholmu). Postupně klesá dále na východ a na sever a dosahuje nejnižší hodnoty v Botnické zátoce kolem 0,3 %. Pití povrchové vody Baltského moře jako prostředku pro přežití by ve skutečnosti tělo hydratovalo namísto dehydratace, jako je tomu v případě mořské vody. Vzhledem k tomu, že slaná voda je hustší než sladká voda, je spodní část Baltského moře slanější než na hladině. Tím se vytvoří vertikální rozdělení vodního sloupce, haloklina, které představuje bariéru pro výměnu kyslíku a živin a podporuje zcela oddělené mořské prostředí. Rozdíl mezi spodní a povrchovou slaností se liší v závislosti na místu. Celkově sleduje stejný vzor od jihozápadu na východ a na sever jako na povrchu. Ve spodní části Arkonské pánve (dosahující hloubky větší než 40 m) a Bornholmské pánve (hloubky větší než 80 m) je to obvykle 1,4–1,8 %. Dále na východ a na sever je slanost na dně trvale nižší, nejnižší je v Botnické zátoce (hloubky větší než 120 m), kde je mírně pod 0,4 % nebo jen nepatrně více než na povrchu ve stejném místě. Naproti tomu salinita dánských úžin, které spojují Baltské moře a Kattegat, bývá výrazně vyšší, ale s významnými odchylkami z roku na rok. Například povrchová a spodní slanost ve Velkém Beltu je typicky kolem 2,0 %, respektive 2,8 %, což je jen trochu pod hodnotou Kattegatu. Přebytek vody způsobený neustálým přítokem řek a potoků do Baltského moře znamená, že obecně existuje proud brakické vody ven skrz Dánské úžiny do Kattegatu (a případně do Atlantiku). Významné toky v opačném směru, slaná voda z Kattegatu Dánskými úžinami do Baltského moře, jsou méně pravidelné. Od roku 1880 do roku 1980 došlo k přílivům v průměru šest až sedmkrát za desetiletí. Od roku 1980 to bylo mnohem méně časté, ačkoliv k velmi velkému přílivu došlo v roce 2014.", "Porovnání průměrných odtoků se liší od hodnocení hydrologických délek (od nejvzdálenějšího zdroje k moři) a hodnocení jmenovitých délek. Göta, přítok Kattegatu, není uveden v seznamu, protože v důsledku severního horního toku s nízkou slaností v moři jeho voda stěží dosahuje samotného Baltského moře:", "Na pobřeží Baltského moře leží 9 států: Dánsko, Estonsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Německo, Rusko, Polsko a Švédsko. Do úmoří patří dalších 5 států: Bělorusko, Česká republika, Norsko, Slovensko a Ukrajina. Povodí Baltského moře je zhruba čtyřikrát větší než plocha samotného moře. Asi 48 % této oblasti je zalesněno, se Švédském a Finsko kde zaujímá většinu plochy les, zejména kolem Botnického zálivu a ve Finsku. Asi 20 % půdy se využívá pro zemědělství a pastevectví, zejména v Polsku a na okraji Baltského moře, v Německu, v Dánsku a ve Švédsku. Asi 17 % povodí je nevyužitá půda a dalších 8 % jsou mokřady. Většina z nich je v Botnickém zálivu a ve Finsku. Zbytek úmoří je hustě obydlený. V pobaltském úmoří žije asi 85 milionů lidí, 15 milionů do 10 km od pobřeží a 29 milionů do 50 km od pobřeží. V sídlech s více než 250 000 žije asi 2 milionů lidí. Celkem 90 % z nich je soustředěno v pásmu 10 km kolem pobřeží. Ze zemí obsahujících celé úmoří nebo jeho část zahrnuje Polsko 45 % z 85 milionů, Rusko 12 %, Švédsko 10 % a ostatní země méně než 6 %.", "Největší města na pobřeží (podle počtu obyvatel): Další důležité přístavy:", "Baltské moře se trochu podobá korytu řeky se dvěma přítoky, Finským a Botnickým zálivem. Geologické průzkumy ukazují, že před pleistocenem místo Baltského moře byla kolem velké řeky široká planina, kterou paleontologové nazývají Eridanos. Několik pleistocénních glaciálních epizod vyhloubilo koryto řeky do mořské pánve. Během posledního zalednění nebo Eemského interglaciálu (Kyslíkové izotopové stádium 5e), Eemianské moře bylo na svém místě. Místo skutečného moře lze Baltské moře i dnes chápat jako společné ústí všech řek, které do něho vtékají. Od té doby prošly vody geologickou historií shrnutou pod níže uvedenými názvy. Mnoho z etap je pojmenováno po mořských živočiších (např. měkkýši Littorina), což jsou jasné znaky měnící se teploty vody a slanosti. Faktory, které určovaly vlastnosti moře, bylo ponoření nebo vznik oblasti v důsledku váhy ledu a následného izostatického přizpůsobení se a spojovací kanály, které si našla voda k Severnímu moři – Atlantiku, buď prostřednictvím dánských úžin nebo místy, které jsou v současnosti velká jezera ve Švédsku a Bílé moře – Arktické moře. Pevnina se stále izostaticky zvedá ze svého stlačeného stavu, který byl způsoben hmotností ledu během posledního zalednění. Tento jev je znám jako postglaciální vzestup. V důsledku toho se povrchová plocha a i hloubka moře zmenšují. Vzestup je asi osm milimetrů ročně na finském pobřeží nejsevernějšího části Botnického zálivu a i na švédské straně pobřeží Höga kusten. V oblasti je bývalé mořské dno jen mírně svažité, což vede k znovu získání (a vytvoření) velkých ploch pevniny geologicky řečeno v relativně krátkých obdobích (desetiletích a stoletích).", "„Anomálie Baltského moře“ se týká interpretací nezřetelného sonarového snímku pořízeného švédskými záchranáři na dně severního Baltského moře v červnu 2011. Lovci pokladů tvrdili, že obraz ukazuje neobvyklé rysy zdánlivě mimořádného původu. Spekulace publikované v bulvárních novinách tvrdily, že objekt bylo potopené UFO. Konsenzus odborníků a vědců říká, že obraz s největší pravděpodobností zobrazuje přirozenou geologickou formaci.", "", "Fauna Baltského moře je směsí mořských a sladkovodních druhů. Z mořských ryb tu žijí treska, sleď obecný, štikozubec obecný, platýs velký, platýs bradavičnatý, vranka mořská a pakambala velká a příklady sladkovodních druhů jsou okoun říční, štika obecná, síh a plotice obecná. Sladkovodní druhy se mohou vyskytovat v přítocích řek nebo potoků ve všech pobřežních částech Baltského moře. Jinak dominují mořské druhy ve většině částí Baltského moře, přinejmenším na sever až po Gävle, kde je pouze méně než desetina druhů sladkovodních druhů. Dále na sever je poměr obrácený. V Botnické zátoce jsou zhruba dvě třetiny druhů sladkovodní. Na úplném severu této zátoky téměř chybí mořské druhy. Například hvězdnice růžová a krab pobřežní jsou dva druhy, které jsou velmi rozšířené podél evropských pobřeží a které se nedokážou vyrovnat s výrazně nižší slaností. Jejich hranic rozšíření je západně od Bornholmu, což znamená, že chybí v drtivé části Baltského moře. Některé mořské druhy, jako je treska obecná a platýs obecný, mohou přežít při relativně nízkých salinitách, ale pro rozmnožování potřebují vyšší salinity, proto se vyskytují v hlubších částech Baltského moře. Od dánských úžin směrem k Botnickému zálivu dochází k poklesu druhové bohatosti. Snižující se slanost v tomto směru způsobuje omezení jak ve fyziologii, tak v biotopech. U více než 600 druhů bezobratlých, ryb, vodních savců, vodních ptáků a hydrofytů je povodí Arkona (zhruba mezi jihovýchodním Zélandem a Bornholmem) mnohem bohatší než jiné východní a severní pánve v Baltském moři, které mají všechny méně než 400 druhů z těchto skupin, s výjimkou Finského zálivu s více než 750 druhy. Avšak i nejrozmanitější části Baltského moře mají mnohem méně druhů než téměř zcela slaná voda Kattegatu, která je domovem více než 1600 druhů z těchto skupin. Nedostatek přílivů ovlivňuje mořské druhy ve srovnání s Atlantikem. Vzhledem k tomu, že Baltské moře je tak mladé, žijí zde pouze dva nebo tři známé endemické druhy: hnědé řasy \"Fucus radicans\" a platýs \"platichthys solemdali\". Zdá se, že se oba vyvinuly v Baltské pánvi a byly rozpoznány za druh až v letech 2005, resp. 2018, dříve byly zaměněny s rozšířenějšími příbuznými. Malá kodaňská \"mušle\" (\"Parvicardium hauniense\"), vzácná mušle, je někdy považována za endemickou, ale nyní byla nalezena ve Středozemním moři. Někteří však považují nebaltské záznamy za nesprávné identifikace juvenilní srdcovky lomené (\"Cerastoderma glaucum\"). Několik rozšířených mořských druhů má výrazné subpopulace v Baltském moři přizpůsobené nízké slanosti, jako jsou formy atlantického sledě a hranáče šedého v Baltském moři, kteří jsou menší než rozšířené formy v severním Atlantiku. Zvláštností fauny je to, že obsahuje řadu ledovcových reliktních druhů, izolovaných populací arktických druhů, které zůstaly v Baltském moři od posledního zalednění, jako je například velký korýš stejnonožec \"Saduria entomon\", baltské poddruhy tuleně kroužkovaného, a vranky čtyřrohé. Některé z těchto reliktů pocházejí z ledovcových jezer, jako je korýš \"Monoporeia affinis\", který je hlavní složkou bentické fauny Botnického zálivu s nízkou slaností. Dohoda ACOBANS sleduje kytovce v Baltském moři. Kriticky ohrožené populace atlantických bílých delfínů delfínů a sviňuch obecných obývají moře, kde byly zaznamenány bíle zbarvené sviňuchy a občas oceánské druhy a druhy mimo běžný výskyt, jako jsou velryby minke, delfíni sklovité, běluhy severní, kosatky dravé, a vorvaňovcovití navštěvují vody Baltu. V posledních letech migrují velmi málo ale s rostoucí měrou plejtváci myšoci a keporkaci a keporkaků v Baltském moři, včetně matek a dvojice telat. Nyní vyhynulé atlantický plejtvákovec šedý (zbytky nalezené v Gräsö podél Botnického moře / jižního Botnického zálivu a Ystadu) a východní populace velryb černých, které čelí funkčnímu vyhynutí kdysi migrovaly do Baltského moře. Mezi další pozoruhodné zástupce megafauny patří žraloci velicí.", "V Baltském moři se vyskytují čtyři druhy savců: tuleň obecný, tuleň kroužkovaný, tuleň kuželozubý a sviňucha obecná. Tito predátoři se z velké části podílejí na regulaci potravního systému. Tuleň obecný obývá především jihozápadní část Baltského moře a Kattegat, tuleň kroužkovaný východní a severní Baltské moře a sviňucha obecná Kattegat a jižní část Baltského moře. Tito savci jsou ale velice citliví vůči kvalitě vody, proto jich značně ubývá. K největšímu znečištění došlo v šedesátých až osmdesátých letech. Roku 2018 se v Baltském moři vyskytovalo 500 jedinců tuleně obecného. Nejvíce ohroženým druhem je tuleň kroužkovaný, nyní žije ve Finském zálivu pouze 100 jedinců a jeho početnost stále klesá. Další příčinou razantního úbytku savců v Baltském moři byl jejich lov na počátku 20. století. Výjimečně jsou v Baltu pozorováni zbloudilí delfíni či velryby.", "Své teritorium u Baltského moře nachází i přibližně 80 druhů ptáků. Výskyt ptáků se společně s ročním obdobím značně mění, v zimním období je zde hojný výskyt hoholky lední, zatímco v létě rybáka dlouhoocasého. V průběhu celého roku u Baltu sídlí například racek stříbřitý. Vodní ptáci se značně podílejí na propojení potravinového systému mezi mořem a pevninou. Převážně to jsou dravci, živící se rybami, slávkami a korýši.", "Satelitní snímky pořízené v červenci 2010 odhalily obrovský vodní květ řas o rozloze 377 000 km v Baltském moři. Oblast květu se rozšířila z Německa a Polska do Finska. Vědci naznačili, že řasy se objevují každé léto po celá desetiletí. Splach hnojiv z okolní zemědělské půdy tento problém zhoršil a vedl ke zvýšené eutrofizaci. Přibližně 100 000 km Baltského moře (čtvrtina jeho celkové plochy) je proměnlivá mrtvá zóna. Čím více slané (a tedy hustší) vody zůstává na dně, izoluje ji od povrchových vod a atmosféry. To vede ke snížení koncentrací kyslíku v zóně. Rostou v něm hlavně bakterie, které tráví organický materiál a uvolňují sirovodík. Díky této velké anaerobní zóně se ekologie mořského dna liší od ekologie sousedního Atlantiku. Göteborská univerzita a společnost Inocean AB navrhly plány na uměle okysličování oblastí Baltského moře, které prošly eutrofizaci. Záměrem návrhu je používat čerpadla poháněná větrem k vstřikování kyslíku (vzduchu) do vod v přibližné hloubce 130 m pod hladinou moře.", "Stavba mostu přes Velký Belt v Dánsku (dokončena 1997) a Öresundského mostu-tunelu (dokončena 1999), spojující Dánsko se Švédskem, zajišťuje dálniční a železniční spojení mezi Švédskem a dánskou pevninou (Jutský poloostrov, přesněji Zélandem). Podmořský tunel Öresundského mostu umožňuje plavbu velkých lodí do Baltského moře a ven. Baltské moře je hlavní obchodní cestou pro vývoz ruské ropy. Mnoho zemí sousedících s Baltským mořem se toho obává, protože velký únik ropy v námořním tankeru by byl pro Baltské moře katastrofální – vzhledem k pomalé výměně vody. Průmysl cestovního ruchu obklopující Baltské moře je přirozeně znepokojen znečištěním ropou. Mnoho lodí se staví v loděnicích kolem Baltského moře. Největší loděnice jsou v Gdaňsku, Gdyni a Štětíně v Polsku; v Kielu v Německu; v Karlskrona a v Malmö ve Švédsku; v Rauma, v Turku a v Helsinkách ve Finsku; v Rize, ve Ventspilsu a v Liepāji v Lotyšsku; v Klaipėdě v Litvě; a ruském Petrohradu. Na Baltském moři působí několik trajektů pro nákladní a osobní dopravu, jako jsou Scandlines, Silja Line, Polferries, Viking Line, Tallink a Superfast Ferries.", "Mola Letoviska" ] }

{ "title": [ "Jméno.", "Život podle historických pramenů.", "Život podle Nového zákona.", "Narození.", "Místo narození.", "Datum narození.", "Dětství.", "Křest Krista.", "Veřejné působení.", "Uzdravování.", "Učedníci a stoupenci.", "Odsouzení a smrt.", "Prázdný hrob.", "Nanebevstoupení.", "Ježíš podle apokryfů.", "Ježíšovo učení.", "Ježíš v pojetí různých náboženství.", "Křesťanství.", "Judaismus.", "Islám.", "Mormonismus.", "Odkazy.", "Literatura.", "Primární prameny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3" ], "content": [ "Jméno Ježíš je česká podoba řeckého (\"Iésús\"), které vzniklo helenizací vlastního jména (\"Jehošua\"), případně staženého tvaru (\"Ješua\"), což je židovská forma jeho jména, spolu s přívlastkem ha-Nocri tj. Nazaretský. První část jména (יָה) je zkrácenou formou Božího jména „JHVH“, druhou část pak tvoří sloveso (\"jáša‘\") „pomáhat“, „zachraňovat“, „spasit“. Celé jméno pak lze přeložit jako „záchrana přichází od Boha“. V přesném smyslu „Bůh je záchrana“. Přívlastek „Kristus“ je taktéž řeckého původu ( \"christos\") a je doslovným překladem hebrejského (\"mašíach\"), jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek \"Nazaretský\" se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru \"Nazarénos\" a \"Nazóraios\" a jeho původ není jasný. Z koncilní interpretace řecké přejímky Nazoraios ve smyslu Apo Nazaret vychází překlad „z Nazaretu“. Tvar Nazoraios snad etymologicky pochází z aramejského Nasuraia (aram. „Ten Hledící“ nebo „Hlídající“), označujícího původně mystické či gnostické kazatele vysvěcené Janem Křtitelem. Jiný výklad předpokládá původ v nazírství, zvláštním zasvěcení se Bohu.", "Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházejí buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius) a biblická archeologie. Zásadním problémem pro historické zkoumání Ježíšova života jsou klíčové písemné prameny (evangelia), které vznikly s časovým odstupem asi 30-70 let, s účelem šířit náboženské myšlenky, nikoli zachytit historii, a které nelze dostatečně konfrontovat s prameny jiného původu. Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobností. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická. Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří Richard Carrier, který tvrdí, že neexistuje důkaz Ježíšovy existence, který by byl nezávislý na Novém zákoně a že každý příběh v evangeliích má zřetelný alegorický nebo propagandistický záměr.", "Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. Další informace podávají apokryfní evangelia, které však církve neuznávají za závaznou součást Bible.", "Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“. Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. O Ježíšově matce Marii se evangelia a Skutky apoštolů zmiňují ještě na dalších místech a po smrti svého syna patřila k raně křesťanské obci v Jeruzalémě. Evangelia zmiňují také Ježíšovy bratry či bratrance Jakuba, Josefa, Šimona a Judu, avšak vzhledem k širšímu vymezení slova ἀδελφός (\"adelfos\") nelze s jistotou určit, zda Ježíš nějaké sourozence měl. Markovo evangelium o Ježíšově dětství mlčí a Janovo evangelium před záznam o jeho vystoupení předřazuje pouze básnicko-teologický prolog, který s využitím řeckého filosofického pojmu λόγος (\"logos\", slovo) líčí Ježíše jako odvěkou boží tvůrčí sílu, skrze niž vznikl celý svět. Evangelium Matoušovo a Lukášovo, společně s některými pozdějšími apokryfními texty, věnují Ježíšovu narození a dětství značnou pozornost. I když některé jednotlivé údaje mohou být historicky věrné, má jejich líčení často spíše legendární charakter a někteří historikové poukazují i na to, že se v nejstarších vrstvách Nového zákona žádné informace tohoto druhu neobjevují. Matoušovo a Lukášovo líčení Ježíšova narození však mělo bezesporu nesmírný vliv na formování křesťanské teologie a kultury. Hlavním smyslem těchto líčení Ježíšova narození je především poselství pro čtenáře evangelia, které chce předložit, kým Ježíš od počátku byl. Představují tedy ranou christologii zpracovanou pomocí vyprávění. Ježíšovy rodokmeny mají Krista zapojit do linie významných náboženských a světských vůdců Izraele, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě (viz Exodus), poukazuje na boží péči o Ježíše a umožňuje na dítě aplikovat staré biblické texty a přeznačit je na předpovědi událostí spojených s Ježíšem.", "Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě, v čemž shledává naplnění starozákonního proroctví Micheášova. Proto někteří historikové nepovažují tento údaj za zcela spolehlivý a domnívají se, že se může jednat o legendární údaj vytvořený na základě připodobnění Ježíše ke králi Davidovi, který pocházel právě z Betléma. Údaj, že Ježíš žil v galilejském Nazaretě, odkud dostává Ježíš také přídomek „Nazaretský“, případně „Nazorejský“. je pak obecně považován za autentický, neboť v Ježíšově době nebyla s tímto místem spojována žádná očekávání. Evangelium podle Matouše sice uvádí, že tento údaj byl proroky předpovězen, avšak starozákonní proroctví tento údaj neobsahují; snad se může jednat o další davidovský odkaz, když kniha Izajáš nazývá mesiáše „proutkem“ (נצר \"néser\") z Jišajova pařezu.", "Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítání lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství. Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Judeji pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n.l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným. Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Naval Observatory a klade Ježíšovo narození do roku 1 před naším letopočtem. Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem (srov. původ Vánoc). Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce, tzn. svátek Mitrův nebo císařův, který připadal na zimní slunovrat. Je pravdou, že po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu. Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204 (Komentář ke knize proroka Daniela). K tomu lze připojit také homilii Jana Zlatoústého z roku 386, kde tvrdí, že římská církev zná datum Kristova narození z archivu římské říše, ve kterém se uchovala akta o sčítání lidu provedeném na rozkaz císaře Augusta.", "Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství. Je jím příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli poté, co se o pesachu ztratil rodičům. Další události a zázraky konané chlapcem Ježíšem popisují apokryfní evangelia dětství, např. zmíněné Pseudo-Tomášovo evangelium dětství.", "Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu (podle Bible) a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů, je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako „předchůdce Páně“. Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi blížícího se konce světa. Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. Údajně se tak stalo v lokalitě Qasr al-Jahúd. O této události zpravují všechna čtyři kanonická evangelia a vykládají ji jako mesiášskou iniciaci Ježíše: Podle jejích líčení se při křtu ozval z nebe hlas a označil Ježíše za vyvoleného Božího syna. Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi. Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení. Podle Janova evangelia Ježíšovi učedníci poté po nějakou dobu křtili v jeho přítomnosti a byl o ně větší zájem než o Jana. Na vrcholu svého působení však se Ježíš vzdal pevného místa a začal vystupovat jako putující kazatel v Galileji a okolních územích.", "Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Sám říkal, že se narodil proto, aby vydal svědectví pravdě () Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu (), oslovení matky při svatbě v Káni, reakce na slova „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ () a rovněž své učedníky vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů atd. Nábožensky motivované veřejné očištění chrámu byla jedním z důvodů jeho zadržení před ukřižováním.", "Zázraky nebyly (a v některých filosofických okruzích nejsou dodnes) vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti. V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního. Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další. Zvláštním případem uzdravování bylo vyhánění zlých duchů, praktikované některými křesťanskými církvemi dodnes (viz exorcismus), kteří měli způsobovat jak tělesné tak duševní trápení a nemoci. Při uzdravení dochází v Bibli často též k obrácení dotyčného, popř. jeho vyznání. Podle biblických vyprávění Ježíš uzdravoval lidi, kteří k němu přišli, často pouhým dotykem či modlitbou. V Bibli se můžeme dočíst, že Ježíš uzdravoval chromé i slepé, na které narazil. Například v uzdraví Ježíš dítě královského služebníka jenom, že mu řekne na požádání, že jeho syn je živý, a když se vrátí domů, nalezne svého syna živého.", "Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něho formoval okruh přívrženců. Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, když byl nablízku, a poskytovali mu podporu a pohostinství, se vyhranila skupina nejbližších učedníků. Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království. Především však Ježíše následovalo na jeho cestách „Dvanáct“, skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším. Podle biblického podání je Ježíš sám vybral a povolal, tedy vyzval je, aby opustili majetek, práci a rodinu (přinejmenším Petr byl ženatý) a putovali s ním. Vzhledem k dobovým zvyklostem neobvykle pozitivní byl Ježíšův vztah k ženám. Vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana Salomé a mnoho dalších. Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely. Ženy hrají klíčovou roli v mnoha novozákonních příbězích a Ježíš s nimi jednal se stejnou vážností jako s muži.", "Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36. Vzhledem k tomuto zvláště potupnému způsobu smrti, který kanonická evangelia líčí, považují historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné. Svědectví je podepřeno též židovskými prameny (viz výše). Markovo evangelium označuje za den jeho smrti začátek Pesachu, pátek 15. nisanu, Janovo evangelium hovoří o odpoledni 14. dne měsíce nisanu, tedy předvečeru svátku. Vzhledem k tomu, že je obtížné si představit Ježíšovu popravu právě během největší ze židovských slavností, zdá se, že je z historického hlediska Janovo vyprávění přesnější. V těchto letech pak 14. nisan připadal na pátek 7. dubna 30 nebo 3. dubna 33. Je-li se možno spolehnout na údaj, že když Ježíši bylo na začátku jeho veřejného působení třicet let a že toto působení trvalo tři roky, připadá jako nejpravděpodobnější datum Ježíšovy smrti 7. duben roku 30. V otázce, který z těchto důvodů pro obžalobu Ježíšovu a jeho odsouzení byl nejdůležitější, existují rozličné názory. V Ježíšově působení bylo vícero prvků, které mohly být pro část židovského obyvatelstva těžko stravitelné: vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu, spory s farizeji a saduceji, učení o Ježíšově těle coby pokrmu a další. Hlásání božího království mohlo být také vnímáno jako politicky nebezpečné jak ze strany Římanů, tak židů. Je zřejmě nemožné posoudit, který z těchto prvků sehrál při Ježíšově odsouzení hlavní úlohu.", "Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do pláten a položeno do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie. Přes rozdílnost vyprávění jednotlivých evangelií lze pak konstatovat, že některé ženy šly posléze navštívit Ježíšův hrob, ale jeho tělo tam již nenašly, a že církev od počátku tento prázdný hrob vysvětlovala Ježíšovým vzkříšením. Židovská velerada vysvětlovala tuto skutečnost krádeží Ježíšova těla, kterou spáchali jeho učedníci, když římská hlídka u hrobu spala. Avšak ani církev nedokazovala Ježíšovo vzkříšení z faktu prázdného hrobu, nýbrž zjeveními Ježíše jeho učedníkům, kteří začínají hlásat, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ač se objevily snahy vysvětlovat tato zjevení jako důsledek euforie či halucinace učedníků, případně jako podvod jejich či pisatelů evangelií a dalších novozákonních spisů, důvěryhodnost těchto teorií zpochybňuje vícero okolností, nejvíce pak fakt, že všichni apoštolové museli pro obhajobu svého tvrzení ustát za cenu vlastního života. V případě podvodu pak lze předpokládat, že by zprávy o Ježíšově vzkříšení byly přesvědčivější a harmoničtější: rozdíly a rozpory mezi jednotlivými prameny tak potvrzují společné historické jádro.", "Matoušovo a Lukášovo evangelium nekončí prázdným hrobem a tím, jak se učedníci a některé ženy setkaly se vzkříšeným Kristem. Poslední událostí, kterou popisují, je Ježíšovo nanebevstoupení. Ježíš tehdy vystoupil ke svému Otci a dal učedníkům takzvané velké poslání - jít do celého světa (počínajíc Jeruzalémem, Judskem a Samařím) a zvěstovat evangelium. Tím, kdo je v tom bude vést, bude Duch svatý, na jehož seslání měli počkat. To je však okamžik, kde již začínají dějiny církve.", "O Ježíšovi pojednávají i další knihy, které nebyly zařazeny do Nového zákona, tzv. apokryfní a pseudepigrafní knihy. Známá jsou například \"evangelia dětství\", kde se líčí Ježíšův pobyt s rodinu v Egyptě. Mezi taková evangelia patří například Tomášovo evangelium dětství. V pravoslavných církvích je populární také alternativní evangelium o Ježíšově narození, tzv. Jakubovo evangelium. Další apokryfy o Ježíšovi jsou většinou různá logia (\"ztracené\" výroky Ježíše Krista, např. Filipovo nebo Tomášovo evangelium) nebo vyprávění samotných apoštolů (např. Bartolomějovo evangelium, které obsahuje některá mystická učení raných křesťanů).", "Ježíš hlásá dobrou zvěst (εὐαγγέλιον \"euangelion\", evangelium) o osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnosti, plnosti a neokázalosti v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení. Požadavky jsou zaměřeny na odpovědnost a smýšlení jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku. Ježíš podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné atd. a přitom hrozí pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu. Klade důraz na milosrdenství, odpuštění, lásku k nepřátelům, sebekritičnost, odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, ), ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží. Etické principy sounáležitosti a milosrdenství k bližním klade nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad planou servilitu vůči Bohu. Je kladen důraz na víru, která se projevuje nejen ovocem ducha, ale i zázraky a mocnými činy; současně v podobenstvích a kázáních podporoval racionální uvažování a rozeznávání „znamení doby“. Dle novozákonního podání Ježíš cílevědomě organizoval šíření svého učení příkladem i výkladem. V období jeruzalémských událostí před Ježíšovým ukřižováním se objevuje i myšlenka výkupné hodnoty Ježíšova utrpení a smrti, zejména v Ježíšově proslovu nad chlebem při poslední večeři (moje tělo, které se láme/vydává za vás). Tato myšlenka byla později v rámci vývoje křesťanství propracována do ucelené teologie vykoupení, na niž navazuje i teologie svátostí. Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.", "", "Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi). Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed – o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván „Pantokrátór“, vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud. Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje \"imitatio Christi\" (napodobování Krista) a je obdobou judaistického \"imitatio Dei\" (napodobování Boha). Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý ekumenický koncil, jenž se roku 451 sešel v Chalkedonul (451) a jeho formulace \"„jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení“\". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají. Jako typologický předobraz Ježíše Krista ve Starém zákoně může být chápána jakákoliv z mesiánských postav (Mojžíš, král David, a další).", "Ježíše líčí Nový zákon jako obřezaného Žida, znalého náboženského zákona, jejž lidé oslovují jako \"rabbiho\", učitele Zákona. První generace křesťanů pocházela z velké části ze Židů a prvokřesťanské společenství bylo možné dlouho považovat za jednu z četných židovských sekt. I novozákonní knihy zaznamenávají, že se křesťané účastnili bohoslužebného života synagogy, se židy se stýkali a považovali se za následovníky judaismu. Díky existenci mnoha řecky hovořících židovských komunit ve Středomoří se nové náboženství mohlo rychle šířit. Brzy však mezi oběma skupinami dochází ke střetům a zřejmě v souvislosti s dvěma židovskými povstáními (66–70 a 133–135) dochází k odcizení obou skupin. Další generace židokřesťanů zřejmě splývá s celou církví, tvořenou křesťany ze židovství a z pohanství, a ztrácí svou vyhraněně židovskou identitu. Ponětí o Ježíšově osobě z judaismu však prakticky úplně nevymizela. Pro židy, kteří se nestali křesťany, zůstává Ježíš heretikem, pokud o něm ovšem věděli. V Ježíšově době si však mezi židovským obyvatelstvem zřejmě získalo větší proslulost množství jiných reformátorů židovství. Z hlediska židovství byla osoba Ježíše problematická nikoli kvůli jeho učení, ale kvůli křesťanské víře, která označovala Ježíše za Boha. Teprve od začátku 20. století se mnozí Židé začali o Ježíše, coby učitele Zákona, zajímat a začali jeho učení studovat v kontextu židovských dějin. Někteří z nich nacházejí překvapivé shody mezi Ježíšovým učením a učením farizejů, které evangelia karikují jako pokrytce. Jiní autoři poukazují na podobnosti s židovskou sektou esejců. Poslední generace židovských teologů běžně vnímá Ježíše jako součást židovských dějin 1. století, ovšem neuznává jej jako syna Božího či Boha, ale jako pozoruhodného kritika náboženských omylů a morálních poklesků své doby. Někteří badatelé si též začínají všímat kabalistických prvků v Ježíšově učení a na základě toho jej rovnou označují za nejznámějšího kabalistu 1. století křesťanského letopočtu. Nejkritičtější postoj vůči kultu Ježíše z Nazaretu zaujímají od počátku ortodoxní židé, kteří Ježíše kvůli jeho vlastnímu tvrzení, že je synem Božím a Mesiášem, považují za heretika, nebo pomatence. Ve skutečnosti ale naprostá většina současných ultraortodoxních židů (\"Charedim\") žije v uzavřených společenstvích, a otázky vztahu k Ježíši Kristu nepovažuje za důležité.", "Ježíš (arab. يسوع Jasú' či عيسى \"Ísá\") je pro muslimy jedním ze čtyř velkých proroků (Abrahám, Jákob, Mojžíš, Ježíš), kteří předcházeli poslednímu a největšímu poslu Božímu, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že byl Ježíš ukřižován, ani že sňal hříchy světa, ani že by po své smrti byl vzkříšen. Stejně tak odmítají názor, že by mohl být božím synem, což považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti boží. Některé aspekty křesťanské christologie však muslimové uznávají, např. narození z panny. Muslimové rovněž věří, že se právě Ježíš před dnem soudu navrátí na zem, obnoví spravedlnost a porazí „falešného proroka“ (Másih ad-Dadždžál). Ježíš je předmětem úcty muslimů, stejně jako jeho matka Marie (arab. \"Marjam\").", "V mormonismu (americkém náboženském hnutí, založeném Josephem Smithem) je Ježíš Kristus považován za jednoho ze 3 bohů, kteří se starají o Plán spásy na planetě Zemi (spolu s Bohem Otcem a Duchem Svatým). Je oddělený od obou zbylých bohů a má vlastní tělo (stejně jako Bůh Otec, který má taktéž fyzické tělo) (viz učení CJKSPD). Podle mormonismu nevykonal Ježíš svou spásnou oběť pouze na kříži, ale započal ji v zahradě Getsemanské při tzv. Usmíření. Tehdy na něj byly naloženy hříchy světa, které musel donést až na Golgotu k ukřižování. Poté, co vstal z mrtvých, navštívil několik dalších národů na zemi (viz Kniha Mormonova). Mormoni nepoužívají krucifixy ani kříže. Ježíše Krista zobrazují v jiných situacích a podobách. Některé odštepené mormonské fragmenty věří, že Ježíš byl ženatý (nebo dokonce polygamista) a měl děti během svého života na Zemi (viz polygamie v mormonismu).", "", "", "Viz Historický Ježíš – Historické prameny" ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a mládí.", "Vztahy k ženám.", "Roky ve Výmaru.", "Poslední léta.", "Liszt, Čechy a Morava.", "Hudební dráha a styl.", "Soupis Lisztova díla." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Lisztova matka Anna, rozená Marie Anna Lager (9. května 1788, Kremže, Rakousko – 6. února 1866, Paříž, Francie), vyrůstala v Rakousku. V devíti letech ztratila rodiče a musela se přestěhovat do Vídně, kde pracovala jako služka jedenáct let. 11. ledna 1811 se provdala za Slováka Adama Lista (nebo Liszta) z obce Unterfrauenhaid v dnešním Burgenlandsku, v části, která byla původně slovenská. Lisztův otec byl amatérský pianista a cellista a úředník na dvoře knížete Nicholase II. Esterházyho. Jeho příjmení je známo ve slovenském znění \"List\" i v německé či maďarské verzi \"Liszt\". Původní příjmení si Adam List začal psát jako \"Liszt,\" protože bylo v němčině a také v maďarštině nesprávně vyslovováno jako „lišt“. Také Franz byl pokřtěn jako Franciscus List, sám se ale později podepisoval jménem Franz, protože slovenština tehdy nebyla uznaným jazykem. Liszt mluvil slovensky, německy, ale ještě lépe uměl francouzsky. V Lisztově rodině se maďarsky nemluvilo, ani sám Franz tento jazyk nikdy dobře neovládal. Franz Liszt, kterého základům klavírní hry učil již od šesti let jeho otec, projevil záhy výjimečné hudební nadání. Hudbu skládal od osmi let a první koncerty byl schopen absolvovat již v devíti letech. Díky finanční podpoře uherské šlechty mohl od roku 1821 studovat hudbu ve Vídni, kde jej učili Carl Czerny hře na klavír a Antonio Salieri hudební kompozici. Czerny předvedl v roce 1823 svého nadaného žáka Beethovenovi, který se o jeho hře vyjádřil pochvalně. Téhož roku odjel Liszt do Paříže, kde pokračoval v samostudiu klavírní hry. Skladbu zde studoval soukromě u Antonína Rejchy a operního skladatele Ferdinanda Paëra. Během svého pobytu v Paříži poznal řadu předních literátů své doby, mj. Victora Huga a Heinricha Heina. Značný vliv na něj měli básník Alphonse de Lamartine a sociální reformátor Félicité Robert de Lamennais. Do pařížského období spadají i jeho první kontakty s Chopinem a Berliozem. Počátkem roku 1831 navštívil koncert, který v Paříži dával houslový virtuos Niccolò Paganini, což jej motivovalo ke snaze stát se nejlepším klavíristou své doby. Pod dojmem tohoto koncertu napsal ještě téhož roku etudy pojmenované po Paganinim a o 20 let později další, rozšířené. Často v té době cvičil o samotě pět hodin denně. Léta 1839–1847 strávil na nepřetržitém koncertním turné jako klavírista. Hrál prakticky ve všech zemích: od Lisabonu po Moskvu, od Dublinu po Istanbul. Jeho proslulost po Evropě byla srovnatelná Paganiniově.", "Liszt byl známý svými početnými milostnými vztahy. První dlouhodobou družkou se mu stala hraběnka Marie d'Agoult (1805–1876), se kterou se poznal snad koncem roku 1832 v Paříži, pravděpodobně v salonu markýzy le Vayer. O pět let starší d'Agoult byla spisovatelka píšící pod synonymem Daniel Stern. Od počátku roku 1833 jej Marie d'Agoult stále častěji zvala do svého domu. V roce 1835 se rozvedla se svým manželem, s nímž měla dvě dcery, a přijela za Lisztem do Ženevy. Poté společně odjeli opět do Francie, a to na zámek Nohant k Mariině přítelkyni Amandine Dupin de Francueil, spisovatelce píšící pod mužským pseudonymem George Sand. S Marií d'Agoult žil Liszt beze sňatku několik let a narodily se jim tři děti: Blandine (1835–1862), Cosima (1837–1930, provdaná později za Hanse von Bülow a Richarda Wagnera) a Daniel (1839–1859). Marie d'Agoult a Liszt ukončili svůj vztah koncem roku 1843 poté, co vyšlo najevo Lisztovo milostné dobrodružství s herečkou Charlottou von Hagn v Berlíně. O jejich společné děti se poté v Paříži starala nějakou dobu Lisztova matka Anna, zatímco Liszt cestoval po Evropě. V letech 1847 až 1861 měl poměr s vdanou šlechtičnou Carolyne zu Sayn-Wittgenstein (1819–1887), plným jménem Carolyne Elisabeth kněžna zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg-Ludwigsburg. Tato dáma polského původu (rodem Carolyne Iwanowska) měla hluboký vztah k hudbě, který její manžel nesdílel. V roce 1861 byla její žádost o rozvod u papeže Pia IX. sice schválena, ale dlouho toužená svatba ztroskotala v důsledku intervence manželových příbuzných, po které měla kněžna Carolyne opět předložit svůj rozvodový spis Svatému stolci. Carolyne zu Sayn-Wittgenstein rezignovala a ona a Liszt se jako milenci rozešli. Bylo to z jejího popudu, jehož pravý důvod není znám. Oba však zůstali blízkými přáteli až do Lisztovy smrti v roce 1886.", "V roce 1841 se Liszt seznámil se sasko-výmarským velkovévodou Karlem Alexandrem. Na jeho žádost se od roku 1848 stal ve Výmaru, kam s ním odešla i Carolyne Wittgenstein se svou dcerou Marií, dvorním kapelníkem. Zároveň zanechal veřejného vystupování jako klavírista. Zde se věnoval hudební kompozici a dirigoval tamější orchestr při operních provedeních a koncertech. Rovněž dával lekce hry na klavír a psal články o Hectoru Berliozovi a svém pozdějším zeti Wagnerovi. V tomto období také složil své nejoceňovanější orchestrální a sborové skladby. Během Lisztova výmarského působení se kolem něj zformoval okruh modernistických skladatelů, pro něž se užívá název Novoněmecká škola. Za vzory jim, kromě Liszta, sloužila díla Hectora Berlioze a Richarda Wagnera. Konzervativnější protiváhu představovali houslista a skladatel Joseph Joachim, Johannes Brahms a hudební kritik Eduard Hanslick. Do výmarského období spadá velká část Lisztova zralého díla. Především to je 13 symfonických básní, hudebního útvaru, k jehož zakladatelům Liszt patřil. Patří sem rovněž jeho zásadní dílo pro sólový klavír, sonáta h moll.", "V roce 1861 odešel Liszt na odpočinek do Říma. Byl jedním z protagonistů 1000. výročí oslav příchodu sv. Cyrila (Konstantina) a sv. Metoděje na Velkou Moravu v Římě, kde roku 1865 přijal čtyři nižší svěcení beze slibu celibátu (byl pak nazýván abbé Liszt) a stal se terciářem ve ve františkánském řádu. Pobýval jako host v několika římských klášterech a stýkal se s příslušníky kléru včetně papeže Pia IX. Liszt se nejednou zachoval nezištně vůči svým kolegům – skladatelům. Například počátkem roku 1869 poslal do Norska doporučující dopis, aby mladý Edvard Grieg obdržel státní stipendium na studijní pobyt v zahraničí. V roce 1870 se oba umělci dvakrát sešli v Římě. Grieg Lisztovi přehrál větu ze svých \"Humoresek\" op. 6, Liszt zase prima vista přehrál Griegův klavírní koncert. V pozdějším věku se Liszt opět začal zajímat o uherský národní život, v němž se angažoval už ve 40. letech. Od roku 1871 dělil svůj čas mezi Řím a Výmar a od roku 1875 až do svého zranění v roce 1881 (upadl na schodech do zahrady) rovněž několik měsíců v roce učil na Maďarské konzervatoři v Budapešti. Ferenc Liszt je pohřben na hřbitově v Bayreuthu, kde zemřel, u své dcery Cosimy Wagnerové.", "Skladatel pobýval na území Čech a Moravy několikrát. Do Prahy přijel poprvé v roce 1840, kdy zde uspořádal šest koncertů. Na programu toho prvního byla díla Beethovenova (sonáta \"Měsíční svit\"), Schubertova (mj. \"Ave Maria\"), Weberova (mj. \"Vyzvání k tanci\"), Paganiniho (Campanella), Rossiniho a některé z jeho \"Uherských národních melodií\". Kritika nešetřila chválou. V onom roce vznikla také jediná jeho skladba inspirovaná českými dějinami: \"Husitská píseň\", Searlovo číslo 234. V Praze pak koncertoval ještě v roce 1846, kdy zde řídil své skladby také Berlioz. V témže roce vystoupil rovněž v Brně. V září 1856 dirigoval Liszt v Praze svou \"Ostřihomskou mši\". Lisztovy pražské pobyty připomíná busta na domě čp. 416 v Martinské ulici na Starém Městě pražském. Další dva koncerty pod Lisztovou taktovkou se v Praze uskutečnily v roce 1858. Liszt dirigoval oba své klavírní koncerty a čerstvě napsaná díla: symfonické básně \"Tasso\", \"Ideály\" a \"Symfonii Dante\". Uvádění děl soudobých skladatelů souviselo s novým přístupem k moderní hudbě na Pražské konzervatoři, který zavedl její druhý ředitel (od roku 1843) Jan Bedřich Kittl. Další Lisztova návštěva Prahy spadá do roku 1871, kdy navštívil Bedřicha Smetanu a Jana Procházku. S Lisztem se stýkal také učitel Antonína Dvořáka na Varhanické škole v Praze Josef Krejčí. Je proto logické, že Dvořákova raná tvorba je Lisztem – a také Wagnerem – značně ovlivněna. Platí to zejména o jeho třech smyčcových kvartetech vzniklých kolem roku 1868: B dur, D dur a e moll, čísla Burghauserova katalogu 17, 18, 19. Roku 1873 podal Dvořák podpůrnému spolku Svatobor žádost o finanční příspěvek, aby mohl navštívit Liszta ve Výmaru. Spolek však skladatelově prosbě nevyhověl. Začátkem 40. let se Liszt spřátelil s knížetem Felixem Lichnovským, který ho občas doprovázel na jeho cestách. Šlechtic ho také několikrát přivítal na rodinném zámku v Hradci nad Moravicí, poprvé v roce 1846. Liszt zde zahrál několik koncertů. Po smrti knížete Liszt Hradec ještě jednou navštívil; pracoval zde na symfonické básni \"Hungaria\". I zde Lisztův pobyt připomíná pamětní deska. Bonviván Liszt také neopomněl navštívit teplické lázně, které byly za jeho života jedním z evropských společenských center. V roce 1853 se ubytoval v jednom z domů v Dlouhé ulici.", "Liszt po sobě zanechal velmi rozsáhlé dílo, z něhož velká část je dosud živá a hraje se na koncertech. Napsal kolem 350 vlastních skladeb a přes 200 transkripcí pro klavír děl jiných autorů. Počet jeho žáků se odhaduje na 400. Napsal nebo se podílel na osmi svazcích prózy. V mládí komponoval převážně pro klavír, po roce 1848 se zabýval spíše orchestrální tvorbou a ve stáří komponoval duchovní skladby. Liszt byl tvůrcem mnoha technických inovací v klavírní hře. Hodně jeho skladeb patří mezi nejnáročnější v klavírním repertoáru. Často používal ve svých dílech tématické obměny podobné variacím nebo pozdějšímu leitmotivu Richarda Wagnera. Je též považován za tvůrce symfonické básně, řadící se do tzv. programní hudby. Liszt měl v této oblasti předchůdce v Beethovenově \"Pastorální symfonii\" či Berliozově \"Fantastické symfonii\". Žádná z nich se ale neopírala o literární předlohu, s tím přišel teprve Liszt díky svému mimořádnému zájmu o literaturu. Patřil k prvním skladatelům, kterým se podařilo dokonale skloubit báseň a hudbu. Styl jeho hry byl na svou dobu převratný. Zatímco všichni dřívější klavíristé i jeho současníci, jako například Felix Mendelssohn-Bartholdy, hráli s rukama při klávesách a bez zbytečných pohybů, on ze svých koncertů udělal téměř divadelní představení. Začal nedbalou poklonou, zasedl ke klavíru a s rozmachem udeřil do nástroje. Mnoho klavíristů jeho stylem opovrhovalo, žádný ovšem nemohl popřít, že jeho virtuozita byla mimořádná a jeho muzikální cítění geniální. Jeho hudební talent je považován za jeden z největších v dějinách. Při svých koncertních cestách skládal také virtuózní transkripce na motivy jiných skladatelů. Tyto skladby však mají spíše historickou hodnotu. V pozdějším věku Liszt více experimentoval. Od stylu jeho předchozí tvorby se velmi odchylovaly například \"Atonální bagatela\" nebo skladba \"Nuages Gris\" (Šedé mraky). V Lisztově tvorbě lze také poprvé hovořit o hudebním monotematismu. Znamená to, že z jednoho motivu je odvozený celý tematický materiál skladby. Harmonické postupy a forma jeho pozdních skladeb ovlivnily mnoho pozdějších autorů, zejména Arnolda Schoenberga a Bélu Bartóka.", "V padesátých letech 20. století roztřídil Humphrey Searle ve své práci \"The music of Liszt\" Lisztovo dílo podle typu skladeb. Podle této klasifikace byla jednotlivým skladbám přiřazena čísla S. 1 (opera \"Don Sanche\") až S. 768 (transkripce Schubertova \"Der ewige Jude\"); s čísly 990 až 999 jsou vedeny další, typově blíže nezařaditelné skladby. Liszt kromě toho vytvořil množství klavírních transkripcí symfonických skladeb Schubertových, Mozartových, Wagnerových, Schumannových, Donizettiho a dalších." ] }

{ "title": [ "Název a symboly.", "Historie.", "Práce a úkoly.", "Publikace Vade Mecum.", "Technologie.", "Servisní standardy.", "Telekomunikační síť.", "Systém ASF.", "Interpol Praha." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Oficiální název organizace se nejčastěji vyskytuje v anglické podobě \"ICPO - International Criminal Police Organization\", dále pak v podobě francouzské či španělské \"OIPC - Organisation Internationale de Police Criminelle, Organización Internacional de Policía Criminal\". Mezinárodní organizace kriminální policie - Interpol používá ke své reprezentaci dva základní symboly:", "Organizace vznikla v roce 1923 ve Vídni z iniciativy vídeňského policejního ředitele dr. Johanna Schobera. Ve Vídni byla uložena kartotéka zločinců, která obsahovala záznamy z dob existence rakousko-uherské monarchie, a byla tedy ideálním podkladem pro centrální evidenci mezinárodních zločinců. Meziválečné Československo patřilo k zakládajícím členům Interpolu. V meziválečném období sídlila její centrála ve Vídni, v současnosti je centrem Interpolu francouzský Lyon.", "Interpol funguje neustále. Ke své činnosti využívá čtyř oficiálních jazyků: angličtina, francouzština, španělština, arabština. Generální sekretariát Interpolu sídlí od roku 1989 ve francouzském Lyonu. Každá země staví činnost Národní ústředny Interpolu (\"NUI\") na svých policistech. NUI plní důležitou úlohu kontaktního místa s Generálním sekretariátem, regionálními kancelářemi a dalšími členskými zeměmi dožadujících součinnost. V souladu se Statutem Interpolu je hlavním úkolem zabezpečování spolupráce členských států v boji proti trestné činnosti při plném respektování priorit národního zákonodárství té či oné země a jejich závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Informace o mezinárodní organizaci kriminální policie Interpol poskytuje server Generálního sekretariátu Interpolu v anglickém, francouzském a španělském jazyce. Hlavním účelem je zajistit, aby veškeré informace byly okamžitě přístupné všem členským státům organizace Interpol.", "Mezinárodní organizace kriminální policie - Interpol vydala publikaci nazvanou „Vade Mecum“ určenou pro vnitřní potřeby členských států, která obsahuje základní texty (Statut, Obecné předpisy, Finanční předpisy) stejně jako další dokument potřebné pro zajištění mezinárodní policejní spolupráce. Vade Mecum dále obsahuje pracovní dokumenty používané v každodenní práci, včetně podrobných instrukcí jak tyto dokumenty vyplňovat a používat. Vade Mecum slouží také pro vyškolení nových důstojníků Národních ústředen Interpolu. Cílem Vade Mecum je poskytnout asistenci ve všech směrech mezinárodní policejní spolupráce v rámci organizace Interpol. Obsah publikace Vade Mecum se týká: organizace a administrace, základních dokumentů organizace Interpol, policejních informací a spolupráce, mezinárodních oběžníků - extradic, telekomunikační sítě Interpolu, obecných dokumentů.", "", "Mezinárodní organizace kriminální policie - Interpol přijala rezoluci, která ukládá členským zemím zabezpečit základní standardy činnosti Národních ústředen (\"NUI\") za účelem zabezpečení rychlého a kvalitního servisu. K takovýmto standardům mimo jiné patří vymezení pozice a statutu Národních ústředen Interpolu (\"NUI\"), Nepřetržitý provoz Národní ústředny, Jazykové zajištění, Zavedení funkce styčného důstojníka NUI, Systém řízení, koordinace, manipulace a dozoru nad kriminálně policejními informacemi s ohledem na jejich závažnost a sdílení, Zabezpečení klasifikace zpráv, Zajištění kontroly kvality zpráv, Sledování a zpracování dožádání, Znalost cílů a metod NUI, Strategie NUI, Specializace v rámci NUI, Odborná příprava a zaškolení, Bezpečnostní opatření, Integrita", "Mezinárodní organizace kriminální policie - Interpol disponuje moderní telekomunikační sítí zabezpečující nepřetržité spojení mezi všemi členskými státy organizace. K zajištění technicko-operativního spojení je telekomunikační síť rozčleněna na komunikační zóny, které umožňují omezit náklady na přenos dat na maximálně možnou míru a co nejvíce urychlit informační tok: Globální komunikační síť Interpolu I-24/7 je vylepšenou servisní službou a pracovním nástrojem mezinárodní policejní organizace a zabezpečuje předávání informací uživatelsky orientovaným způsobem. I-24/7 zajišťuje mezinárodním policejním složkám snazší a efektivnější způsob vzájemné komunikace. Napojením na síť I- 24/7 se získá přístup k databázím Interpolu (viz \"ASF\") a k informacím, které jsou obsaženy na webových stránkách Interpolu, včetně důležitých kriminálních informací. Kanada se dne 20. 1. 2003 stala první zemí, která se k síti I-24/7 připojila. Ve stejném roce se připojila i Česká republika. Dnes jsou součástí tohoto informačního systému všechny členské státy INTERPOLU.", "Systém ASF je automatizovaný počítačový pátrací systém (\"ASF = Automated Search Facility\"), pomocí kterého může každá ústředna členského státu Interpolu získat informace z mezinárodních databází elektronickou formou ve velice krátkém reálném čase. Tímto způsobem lze na základě různě zadávaných kritérií vytěžovat například databáze osob nebo odcizených motorových vozidel. Lustrace v \"ASF\" jsou prováděny automaticky, přímo z pracovišť Národních ústředen Interpolu, a podle předem stanovených kritérií. Lustraci v systému ASF lze provádět pouze na základě dožádání orgánů státní moci. V žádném případě však systém nelze využívat pro potřeby soukromých osob (lustrace vozidel zakoupených v zahraničí apod.)", "Československá republika v roce 1923 patřila k zakládajícím členům organizace Interpol. Zástupci Československa se velmi aktivně podíleli na činnosti organizace zejména v předválečném období a s ohledem na geografické postavení Československé republiky využívali plně možností, které jim tato nová mezinárodní organizace poskytovala. Po skončení druhé světové války, kdy došlo k politickému rozdělení Evropy, se Československá republika dostala do konfliktu se zástupci Spojených států amerických z důvodu předložení požadavku politického charakteru, což odporovalo statutu organizace. Po několikaletých rozepřích Československo formálně ukončilo své členství a v roce 1952 z organizace vystoupilo. Členství obnovila se Československá federativní republika (\"ČSFR\") formální žádostí přijatou na 59. Valném shromáždění Interpolu konaném v kanadské Ottawě v roce 1990. Národní ústředna Interpolu Praha byla zřízena rozkazem ministra vnitra dne 16. 12. 1992 a jako národní pobočka organizace dosáhla během své krátké existence plné srovnatelnosti s předními evropskými a světovými národními ústřednami. Po rozdělení ČSFR v roce 1993 došlo k formálnímu zániku jejího členství v organizaci. Proto na základě dohody ministrů vnitra České a Slovenské republiky byla ustanovena Společná ústředna Interpolu pro Českou a Slovenskou republiku se sídlem v Praze. Společná ústředna Interpolu ukončila svoji činnost dnem přijetí obou nově vzniklých republik do Interpolu na 62. Valném shromáždění Interpolu v Arubě (Nizozemské Antily) dne 29. 10. 1993 a současně došlo k vytvoření Národní ústředny Interpolu Praha (dále jen Interpol Praha) v samostatné České republice. Dne 1. 12. 1999 se stal INTERPOL Praha součástí Policejního prezídia České republiky v rámci odboru mezinárodní policejní spolupráce; v současnosti (duben 2020) spadá pod ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci. Národní ústředna Interpolu Praha jako základní organizační článek Interpolu na národní úrovni poskytuje základní servis v oblasti mezinárodní policejní spolupráce všem zainteresovaným institucím podílejícím se na aplikaci a prosazování práva jak v ČR, tak zahraničí. Interpol Praha je pověřen plněním úkolů vyplývajících z členství České republiky v mezinárodní organizaci kriminální policie ICPO-Interpol. Působnost Interpolu Praha vychází ze Statutu organizace Interpol, z obecně závazných právních předpisů, z interních normativních aktů řízení a ze závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Mezi hlavní činnosti Interpolu Praha patří podle článku 2 Statutu organizace: Interpol Praha respektuje článek 3 Statutu organizace Interpolu, který zakazuje Národním ústřednám konat ve věcech charakteru vojenského, politického, náboženského a rasového. Interpol Praha napomáhá při počátečních úkonech ve věcech trestních ve smyslu Evropských konvencí a v souladu s nimi zabezpečuje informační tok mezi dožadující zahraniční stranou a orgány činnými v trestním řízení v České republice. Interpol Praha dále zajišťuje výkon rogačních komisí a extradic pachatelů zadržených v zahraničí do České republiky. Interpol Praha provádí šetření v zahraničí pouze v trestně-právních věcech a pouze na základě žádosti státních orgánů, zejména Policie ČR, soudních orgánů, celních orgánů, orgánů Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany. Interpol Praha nezpracovává přímé požadavky a dotazy soukromých osob (jako např. případy pohřešování osob, odcizení vozidel apod.)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vysílání a program.", "Organizace ČT.", "Financování.", "Rada České televize.", "Zákony a předpisy.", "Televizní studia.", "Regionální zpravodajská studia.", "Filmová podpora.", "Televizní pořady.", "Archiv.", "Charitativní činnost.", "Vzdělávání.", "Evropská vysílací unie.", "Kritika.", "Televizní krize (2000).", "Stížnost skupiny redaktorů (2013).", "Kritika ze strany politiků.", "Kritika objektivity zpravodajství.", "Propagace pseudovědy.", "Nezveřejňování smluv.", "Platy zaměstnanců a manažerů.", "Průzkumy důvěryhodnosti a sledovanosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Česká televize byla zřízena ke dni 1. ledna 1992 jako právnická osoba, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československé televize. Česká televize nejprve provozovala vysílání na programech ČTV a OK3 pro českou část federace, zároveň vyráběla pořady pro federální československý kanál F1 až do rozpadu Československa a zániku Československé televize. Se vznikem samostatné České republiky a zánikem federálního programového okruhu došlo od 1. ledna 1993 k přejmenování jednotlivých televizních kanálů: na frekvencích dřívějšího ČTV začal nově vysílat program ČT1, na frekvencích bývalého federálního okruhu F1 začal vysílat program ČT2 a program OK3 byl přejmenován na ČT3. K dalším změnám došlo od 4. února 1994, kdy byl kanál ČT3 bez náhrady zrušen a na jeho frekvence byl přesunut program ČT2, který musel uvolnit frekvenci bývalého federálního okruhu pro soukromou televizi Nova. Následující řadu let Česká televize vysílala pouze na dvou okruzích – ČT1 a ČT2. K rozšíření programové nabídky došlo 2. května 2005 ve 13 hodin spuštěno vysílání zpravodajského kanálu ČT24. Necelý rok poté došlo k dalšímu rozšíření, když dne 10. února 2006 v 9:00 začal vysílat sportovní kanál ČT4 Sport (dnešní ČT sport). Dne 31. srpna 2013 byl spuštěn dětský a vzdělávací kanál a zároveň s ním i kanál ČT art zaměřený na kulturní pořady. ČT :D a ČT art sdílejí společnou frekvenci, přičemž dětský kanál vysílá od 6:00 do 20:00 a umělecký kanál ve zbylém čase.", "Česká televize provozuje šest televizních programů, vysílaných pozemně na pěti kanálech dvou digitálních multiplexů. Dva plnoformátové programy (ČT1 a ČT2) doplňují čtyři další tematické programy, určené užšímu vybranému publiku (ČT24, ČT sport, ČT art a ). Všechny programy jsou dostupné také prostřednictvím satelitu, kabelových sítí a IPTV. Na základě rozhodnutí vlády a mezinárodních dohod zahájila Česká televize 27.11.2019 vypínání vysílání ve formátu DVB-T, aby tak uvolnila místo pro rozvoj mobilního internetu a nahradila ho novým standardem DVB-T2. V DVB-T2 jsou sířeny, stejně jako na satelitu, všechny programy v HD rozlišení. Všechny programy také nabízejí funkci HbbTV, která se označuje jako ČT bod. Pořady lze sledovat na internetu v rámci tzv. iVysílání, kde Česká televize divákům nabízí živé vysílání vybraných programů a sledování pořadů z archivu. V roce 2016 Česká televize na webu ctsport.cz vydala první fotbalové podcasty, které poslouchá kolem deseti tisíců fanoušků. Následuje hokej a na podobné úrovni jsou basketbal, biatlon nebo americký fotbal. ČT Sport plánuje i speciální podcasty například k olympijským hrám. V dubnu 2018 začala ČT publikovat také zpravodajské podcasty. Devět vychází z pořadů ČT24, čtyři jsou připravované pouze pro podcastové platformy. Mezi nejoblíbenější patří vědecký Hyde Park Civilizace, autorsky vytvářený podcast Newsroom ČT24, pořady Fokus Václava Moravce, Události ČT nebo podcasty, které jsou připraveny jako zvuková verze některých témat a článků z webu ČT24.cz.", "Generální ředitel České televize je volený Radou ČT na šestileté období. Nejvyšší management dále tvoří finanční a provozní ředitel, ředitel programu, ředitel vývoje pořadů a programových formátů, ředitel výroby, ředitel zpravodajství, ředitel techniky a provozu, ředitel marketingu a nových médií a ředitelé televizních studií v Brně a Ostravě.", "Hlavním zdrojem financování jsou televizní poplatky, které pokrývají téměř 90 % celkových nákladů. Výše televizního poplatku činí 135 Kč pro domácnost (s platností od 1. 1. 2008; do 30. 9. 2005 to bylo 75 Kč, do 31. 12. 2006 to bylo 100 Kč a do 31. 12. 2007 to bylo 120 Kč), podnikatelé tento poplatek odvádějí za každý televizní přijímač. Roční výnos poplatků do rozpočtu ČT je přibližně 5,7 miliardy Kč. Dalšími výnosy jsou tržby za vlastní výkony a zboží, které zahrnují vysílání reklamy a sponzoringu, prodej práv k pořadům, vydavatelskou činnost, televizní a filmové služby poskytované externím zájemcům, pronájem volných prostor a další. Pro podnikatelskou činnost stanoví zákon o České televizi podmínku, že musí souviset s vlastním předmětem činnosti České televize a současně nesmí ohrozit její poslání. Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, dále v § 50 určuje, že čas vyhrazený reklamě na programech ČT 2 a ČT 4 nesmí přesáhnout 0,5 % denního vysílacího času na každém z těchto programů, tedy nanejvýš 7 minut + 12 sekund denně. Na ostatních programech je reklama zakázána s výjimkou kulturních a sportovních přenosů, pokud je reklama jejich součástí z hlediska podmínek vysílacích práv. Výnosy z reklamy na ČT 2 směřují Státnímu fondu kultury České republiky, z reklamy na ČT sport pro výrobu a vysílání pořadů se sportovní tematikou. Teleshopping je ve vysílání České televize zakázán úplně. Tato omezení se nevztahují na product placement, který je využíván u vlastní tvorby.", "Kontrolním orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize, je Rada České televize. Působnost Rady definuje zákon o České televizi, mimo jiné ve věcech jmenování a odvolání generálního ředitele, zřizování televizních studií, schvalování rozpočtu a kontroly hospodaření České televize nebo předkládání Výroční zprávy o činnosti České televize a Výroční zprávy o hospodaření České televize Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.", "Zákon o České televizi zejména stanoví podmínky naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání a definuje působnost Rady České televize jako kontrolního orgánu. Na Českou televizi se dále vztahují například zákony č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, č. 132/2010 Sb., o audiovizuální službě na vyžádání, č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím nebo zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon. Zvláštním dokumentem je Kodex České televize, jehož vznik předjímá zákon o České televizi. Kodex stanovuje zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání závazné pro Českou televizi a její pracovníky. Zákon určuje, že se porušení Kodexu kvalifikuje jako porušení pracovní kázně podle zvláštního právního předpisu, zákoníku práce. Dokument schvaluje Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. „Česká televize přispívá k vytváření prostoru svobody slova, myšlení a tvorby, v němž může vyrůstat demokracie. Informuje, poskytuje kritickou reflexi událostí, vzdělává a baví v ovzduší úcty k člověku, k jeho dílu i ke všem formám existence“ (citát z Kodexu ČT). Dalším dokumentem, jehož vznik upravuje zákon o České televizi, je Statut České televize. Na návrh generálního ředitele jej schvaluje Rada České televize. V jednotlivých částech definuje postavení, veřejnou službu, působnost generálního ředitele či televizních studií. Statut rovněž stanovuje způsob jmenování a odvolání vedoucích zaměstnanců.", "V rámci televize působí ze zákona Televizní studio Brno, které vzniklo 1961, a Televizní studio Ostrava, které vzniklo 1955. Televizní studia se původně podílela na televizní tvorbě v rozsahu asi každé po 5 %. V roce 2001 na návrh poslanců Zdeňka Koudelky (ČSSD) a Petra Plevy (ODS) zákon nařídil dohromady nejméně 20% podíl studií na celostátním televizním vysílání a alespoň 25 minut regionálního zpravodajství studií z oblasti jejich územní působnosti. V čele studia stojí ředitel jmenovaný a odvolávaný Radou České televize na návrh generálního ředitele.", "Kromě ze zákona zřízených televizních studií v Praze, Brně a Ostravě provozuje Česká televize čtyři regionální zpravodajská studia. Ke spuštění prvního regionálního studia došlo 21. září 2016 v Hradci Králové, týden poté bylo spuštěno studio v Českých Budějovicích. Po třech letech se 16. září 2019 přidaly další studia v Plzni a Ústí nad Labem. Regionální zpravodajská studia disponují samostatnými odbavovacími pracovišti, kterými doplňují zbylá studia vlastními moderovanými bloky a reportážemi.", "Povinnost podporovat českou filmovou tvorbu a kulturní projekty České televizi ukládá zákon o České televizi. V oblasti domácí kinematografie Česká televize představuje největšího filmového koproducenta. S nezávislými filmovými producenty spolupracuje prostřednictvím Filmového centra ČT.", "Mezi zpravodajské pořady ČT patří: Události, Události, komentáře, Hyde Park Civilizace, 90’ ČT24 a Události v regionech Publicistické pořady: 168 hodin, Černé ovce, Dobré ráno, Historie.cs, Interview ČT24, Kluci v akci, Máte slovo s M. Jílkovou, Nedej se!, Objektiv, Otázky Václava Moravce, Polopatě, Reportéři ČT, Sama doma, Studio 6 a Toulavá kamera Dětské pořady: Večerníček, Kouzelná školka, Kriminálka 5. C., Krysáci, Planeta Yó, Studio Kamarád, AZ – kvíz junior, Bludiště, Jogínci, Zpívánky Původní a filmová tvorba: První Republika, Vyprávěj, Vraždy v kruhu, Svět pod hlavou, Marie Terezie, Labyrint, Stockholmský syndrom, Vysoká hra, Poldové a nemluvně, Kriminálka Staré město, Případy 1. oddělení, Četnické humoresky, Dukla 61, Tenkrát v ráji, Balada o pilotovi, Rašín, Vzteklina, Dabing Street, Rapl, Zkáza Dejvického divadla Převzaté soutěžní pořady: StarDance, Peče celá země", "Česká televize pečuje o důležité materiály vzniklé z činnosti České, resp. Československé televize od roku 1953 do současnosti. Částí svých archivních sbírek spadá podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, mezi takzvané specializované archivy, které pečují o kulturní dědictví. Archiv je akreditován u Ministerstva vnitra ČR a plní příslušné zákonné povinnosti týkající se zejména péče a zpřístupňování archiválií – Národního archivního dědictví. Archiv zároveň poskytuje podporu všem útvarům televize (zejména pro vysílání, novou výrobu, obchod) a plní významnou roli při digitalizaci historických materiálů.", "Hlavním nástrojem, který Česká televize využívá k podpoře charitativních projektů a veřejně prospěšných aktivit, jsou osvětové a benefiční pořady a bezplatné spotové kampaně v rámci vysílání. S Nadací rozvoje občanské společnosti organizuje sbírkový projekt Pomozte dětem. K vlastním charitativním projektům patří Adventní koncerty České televize. Vedle benefičních formátů do programu zařazuje přenosy a záznamy z kulturně významných událostí. Česká televize je spoluzakladatelem nevládní neziskové organizace Člověk v tísni.", "Česká televize se v Kodexu ČT zavazuje vytvářet a vysílat populárně vzdělávací a osvětové pořady určené různým věkovým i zájmovým skupinám. Z hlediska programových typů rozlišuje tzv. pořad přímo vzdělávací, neboli osvětový (definovaný EBU) a nepřímo vzdělávací, což jsou žánrově bohatší pořady, kde je vzdělávací prvek přítomný spíše obsahem než formou. Ke konkrétním vzdělávacím aktivitám České televize patří spolupráce se základními, středními školami a vysokými školami. Jedná se například o poskytování metodických, pracovních listů, které jsou doplňkem k audiovizuálním ukázkám televizních pořadů. Pro vysokoškolské studenty organizuje například projekt ČT start.", "Česká televize spolupracuje s významnými mezinárodními organizacemi zaměřenými na televizní výrobu, vysílání a nová média. Od roku 1993 je členem Evropské vysílací unie, která je největší profesní asociací národních vysílatelů na světě a sdružuje přes 70 aktivních členů z více než padesáti států Evropy, severní Afriky a Středního východu a další přidružené členy z celého světa. Prvním českým zástupcem, který zasedl ve výkonném výboru, jež je nejvyšším vedením Evropské vysílací unie, byl Ivo Mathé v letech 1995 až 1998. V roce 2014 se členem výkonného výboru stal Petr Dvořák, který v roce 2016 mandát na další dva roky obhájil.", "", "Na přelomu let 2000 a 2001 se budova zpravodajství České televize stala dějištěm tzv. televizní krize, kdy se redakce zpravodajství vzbouřila proti způsobu odvolání a volby generálního ředitele Radou ČT, proti samotnému řediteli Jiřímu Hodačovi a především proti jím jmenované ředitelce zpravodajství Janě Bobošíkové. Po dobu více než dvou týdnů pak bylo vysíláno dvojí zpravodajství – oficiální na pozemních sítích a vysílání protestujících redaktorů přes družici. Obě komory parlamentu se nakonec postavily spíše na stranu vzbouřenců (někteří politici dokonce na podporu redaktorů přespávali v prostorách zpravodajského velínu).", "Moderátorka Daniela Drtinová spolu se zástupcem šéfredaktora zpravodajství Adamem Komersem v říjnu odevzdala Radě ČT stížnost na vedení televize. Podepsalo ji celkem 24 zaměstnanců, k podpisu se později přihlásila i Nora Fridrichová. Kritici údajných zásahů do reportáží uváděli, že porušování objektivity a vyváženosti zaznamenali v době kampaně před volbou prezidenta ČR a po zvolení Miloše Zemana hlavou státu. Na to reagovala skupina redaktorů, která naopak odmítala, že by v období před parlamentními volbami a během nich byla vystavena jakémukoli tlaku či ovlivňování reportáží. Kritiku odmítl ředitel zpravodajství Zdeněk Šámal, který polemizoval s jednotlivými body stížnosti a nesouhlasil s jejím údajným zpolitizováním. Stížnost novinářů mělo posoudit pět osobností oslovených generálním ředitelem Petrem Dvořákam. Byli mezi nimi tehdejší prorektor UK Michal Šobr, předsedkyně Etické komise Syndikátu novinářů Barbora Osvaldová, sociolog Jaromír Volek, zahraniční zpravodajové Rob Cameron z BBC a Dana Schmidt z dánského deníku Politiken. Činnost komise byla ukončena poté, co z ní odstoupili Michal Šobr a Dana Schmidt. Rada České televize na zasedání 8. února 2014 konstatovala, že neshledala porušení objektivity a vyváženosti zpravodajství ČT jako celku.", "Vůči České televizi se několikrát kriticky vyjádřil prezident Miloš Zeman. Podle prezidenta Miloše Zemana ČT neplní veřejnoprávní funkci a do značné míry je ovlivňována TOP 09. Uvedl, že v Radě pro televizní a rozhlasové vysílání zasedají minimálně tři členové se vztahem k této straně a například tisková mluvčí ČT je bývalou mluvčí TOP 09. V květnu 2016 prezident prohlásil, že „...Česká televize by neměla být veřejnoprávní, ale státní institucí, že by koncesionáři neměli platit 135 korun měsíčně za její provoz, že by tento provoz měl být hrazený ze státního rozpočtu“. K velkým kritikům ČT patří senátor Jan Veleba, který veřejnoprávní televizi označil za protizemanovskou a navrhoval zrušit povinnost platit koncesionářské poplatky. Začátkem roku 2017 podal ministr financí Andrej Babiš stížnost Radě České televize kvůli několika reportážím ČT o okolnostech jeho nákupu dluhopisů Agrofertu. Reportáže měly účelově dehonestovat jeho osobu a zamlčovat známé, klíčové informace. Televize se mu údajně mstila a vedla proti němu dlouhodobou politickou kampaň. Pochybení redaktorů odmítl generální ředitel televize Petr Dvořák i etický panel České televize. Rada Babišovu stížnost jednohlasně zamítla. Rovněž Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, k níž směřoval obdobnou stížnost, ji odložila. V září 2018 velvyslanec Ukrajiny v České republice Jevhen Perebyjnis protestoval proti odvysílání polského filmu \"Volyň\", který popisuje genocidu Poláků ukrajinskými nacionalisty (Banderovci) během druhé světové války, a České televizi zaslal kritický dopis, ve kterém uvedl, že „Některé zavádějící a nepravdivé záběry z filmu hodně Ukrajinců považuje za urážející.“", "Někteří komentátoři vyjadřující se pro web Parlamentní listy se pozastavují nad objektivitou v České televizi a kritizují příliš protiruské zpravodajství. Magazín Petra Hájka, který publikuje pro web Parlamentní listy, také tvrdí, že je ve vysílání přítomna cenzura. V srpnu 2015 zveřejnil server bs-life.ru pravděpodobně lživou informaci, že na Ukrajině zahynulo 2000 ruských vojáků. Ruský opoziční blogger Ruslan Levijev označil údaje za vymyšlené, přesto zprávu z neznámého zdroje o 2000 padlých vojácích na Ukrajině Česká televize podobně jako další zahraniční zpravodajské stanice zveřejnila na své zpravodajské stanici ČT24. Server bs-life.ru později zprávu o počtu padlých vojáků bez vysvětlení stáhnul. Na konci dubna 2016 byla Radě ČT doručena stížnost na zpravodajství o ukrajinské krizi v období od 1. února 2014 do 31. ledna 2016. Stížnost má rekordní rozsah téměř pět set stran. Stížnost předkládá výčet případů, které podle autora dokládají rozsáhlé porušování zákona o ČT a Kodexu ČT. Rada ČT odmítla stížnost většinou hlasů jako nedůvodnou na svém jednání 22. června 2016. Vyjádření Rady zveřejnil autor stížnosti, který následně odpověděl formou otevřeného dopisu. V něm mimo jiné tvrdí, že Rada nebyla schopna stížnost ani její části zpochybnit žádnými konkrétními argumenty. V souvislosti s ukrajinsko-ruským konfliktem a později i s uprchlickou krizí se začala v médiích a na sociálních sítích objevovat kritika zpravodajství České televize. Kritické články ve větším rozsahu zveřejnil například server Parlamentní listy. Ukrajinský web Myrotvorec zveřejnil v květnu 2016 jména a osobní data 4068 novinářů, akreditovaných u separatistické Doněcké lidové republiky, včetně reportérů České televize Miroslava Karase a Lukáše Roganského. Myrotvorec uvedl, že „tito novináři spolupracují s bojovníky teroristické organizace“. Během speciálního vysílání v den amerických prezidentských voleb podle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ČT porušila zákon, kdy neplnila svou povinnost „poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů“. Zpravodajství mělo podle rady stranit kandidátce Hillary Clintonové na úkor Donalda Trumpa. Rada z několika hodinového speciálního vysílání vytkla televizi několik konkrétních bodů. Vedení zpravodajství na kritiku reagovalo otevřeným dopisem, ve kterém zejména vytýkalo Radě to, že nehodnotila celé 12hodinové vysílání. Centrum pro mediální studia FSV UK Fakulty sociálních věd Univerzity Karovy vypracovalo v roce 2017 zveřejněnou Analýzu předvolebního vysílání České televize a Českého rozhlasu před krajskými a senátními volbami 2016 v období od 9. září do 7. října, ve které mj. uvedlo, že politická strana TOP 09 měla ve zpravodajství ČT v porovnání s ostatními stranami více prostoru podle stopáže promluv jejích zástupců ve vybraných pořadech, než jaký měla průměr výsledků v parlamentních volbách 2013 a preferencí podle předvolebních průzkumů tří vybraných agentur pro výzkum veřejného mínění ve vztahu k ostatním politickým stranám. Závěry této práce zmínil i prezident Miloš Zeman ve svém inauguračním projevu 8. března 2018. Česká televize vydala k této analýze vlastní prohlášení, ve které jí vytkla některé faktické a metodologické chyby. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která si nechala tuto analýzu vypracovat, uvedla, že závěry analýzy nedokazují porušení zákonné povinnosti vyváženosti, a rovněž zmínila některé metodologické nedostatky analýzy. ČT bylo vytýkáno, že dlouhodobě nereprezentuje objektivně a nestranně co nejširší spektrum názorů, a také jí bývá vytýkána nestrannost například v otázce českých a amerických prezidentských voleb, Evropské unie, brexitu, problémů islámu, či migrační krize. 9. června 2019 podle Rady pro vysílání ČT porušila zákon, když odvysílala pořad 168 hodin o střetu zájmů Andreje Babiše, v reportáži chybělo vyjádření Agrofertu, čímž televize porušila zásadu objektivity a vyváženosti ve zpravodajství a publicistice. 29. března 2020 v přímém zpravodajském přenosu ČT24 z Malostranského náměstí (na téma pandemie Covid-19) neznámý muž hodil koblihu po moderátorovi Tomáši Drahoňovském. Pachatel si událost natáčel na vlastní kameru, po útěku z místa se schoval za roh nejbližšího stánku a pozoroval reakci moderátora. Některá média (například Echo 24) hledala souvislost s tím, že souběžně s živou reportáží ČT v téže lokalitě protestovala s megafonem proti údajnému utajování informací ze strany ČT bývalá novinářka Jana Peterková, která z místa také utekla krátce po činu. Drahoňovský neutrpěl žádná fyzická zranění, štáb ČT24 kontaktoval policii.", "Česká televize dostala v roce 2004 od Českého klubu skeptiků Sisyfos bronzový Bludný balvan za pořad Sama doma kvůli „soustavné propagaci astrologie a veškeré jurodivosti“. Navíc se jí týkaly i Bludné balvany udílené za rok 2008, protože zlatý Bludný balvan v kategorii družstev a stříbrný Bludný balvan v kategorii jednotlivců byly uděleny za pořad Detektor. Další bludný balvan, tentokrát zlatý, byl České televizi udělen v roce 2013 za „propagaci a šíření pavědy na kanále ČT2“. Konkrétně šlo o pořady \"Tajný projekt voda – zkoumání nevysvětlitelných jevů\", \"2012 Mayská proroctví a kruhy v obilí\", \"Pološero/Setkání s UFO\", \"Pyramidy\" a \"Plný signál - nebezpečí mobilních telefonů a elektromagnetického záření\". Spolek Ateisté ČR v roce 2014 kritizoval ČT za to, že nepropaguje ateismus, ale především křesťanství.", "Generální ředitel Dvořák obhajoval nezveřejňování některých smluv tím, že jde o „dohodu obou dvou stran“ a „obchodní tajemství”.", "V roce 2017 byl měsíční plat generálního ředitele Petra Dvořáka 242 000 korun. Rada ČT mu každý rok odsouhlasila bonus ve výši desetinásobku měsíčního platu. Za rok 2018 mu Rada ČT přiznala odměnu ve výši 2,42 milionu korun. V roce 2019 patnáct vrcholných manažerů České televize inkasovalo na mzdách a odměnách přes 46,5 milionu korun. Ohledně žádostí občanů na zveřejnění platů všech pracovníků ČT Dvořák řekl, že Češi nejsou připraveni na to, aby znali platy moderátorů a dalších zaměstnanců České televize.", "V roce 2019 Česká televize vyšla z výzkumu zaměřujícího se na média a sociální sítě jako nejdůvěryhodnější zpravodajské médium v Česku. Nejvyššího indexu důvěry dosáhla ČT ze všech čtyřiadvaceti zahrnutých médií. Studii realizovala společnost AMI Digital společně s agenturou STEM/MARK. Kromě dalších televizních stanic se průzkum zaměřil na největší tuzemské deníky, rádia, webové portály a sociální sítě. Česká televize předstihla všech třiadvacet sledovaných a umístila se na prvním místě s nejvyšším dosaženým indexem důvěry, který činí 57. Studii AMI Digital Index 2019 realizovala společnost AMI Digital společně s agenturou pro výzkum trhu STEM/MARK. Zpravodajství České televize je jako jedno z nejdůvěryhodnějších vnímáno dlouhodobě. Informace předkládané Českou televizí považují dle loňského průzkumu Kantar Media za objektivní a vyvážené více než dvě třetiny obyvatel Česka a více než 70 % ji vnímá jako důvěryhodnou. Zároveň ČT24 podle nezávislého výzkumu Reuters Institutu realizovaného pro Oxfordskou univerzitu označili obyvatelé ČR jako nejdůvěryhodnější tuzemské zpravodajství. Průzkum Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity, který byl proveden mezi prosincem 2019 a únorem 2020, zjistil, že Česká televize je zcela nebo docela důvěryhodná pro 56,6 % respondentů." ] }

{ "title": [ "Průběh testu.", "Historie a překonávání testu.", "Soutěž pořádaná v roce 2014." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Turingův test probíhá tak, že do oddělených místností umístíme jednak testujícího, jednak předmět zkoumání (např. počítač s příslušným programem) a nějakého dalšího člověka. Testující poté klade otázky v přirozené řeči a předává je do druhé místnosti, kde je zodpoví buď počítač, nebo druhý člověk (což se rozhodne náhodně). Odpovědi jsou předávány zpět testujícímu (samozřejmě v nějaké neutrální podobě, např. vytištěné na papíře). Pokud testující nedokáže rozpoznat, jestli komunikuje se strojem, nebo s člověkem, pak tato umělá inteligence splňuje Turingův test.", "Turingův test byl dlouho považován za základní měřítko schopností uměle inteligentní entity, avšak zdaleka nepokrývá všechny aspekty, které jsou od inteligentních entit očekávány. Jeden z nedostatků tohoto testu ilustruje argument čínského pokoje. Jedním ze zásadních zlomů nastal v roce 1966, kdy byl představen program ELIZA Josepha Weizenbauma, který test částečně splnil, byť se nejednalo o inteligentní entitu, ale o relativně jednoduchý program, který upravoval věty zadané uživatelem a výsledek používal jako svoje reakce; podobných programů dnes existuje mnoho, označujeme je termínem chatterbot. Tím se i prakticky ukázalo, že zdánlivě inteligentní komunikace je schopen i zcela neinteligentní program. Navzdory tomu Loebnerova cena 100 000 dolarů pro první počítač, jehož odpovědi budou od člověka zcela nerozlišitelné, dosud nebyla udělena.", "Dne 7. června 2014 se konala na univerzitě v Readingu soutěž, kterou k 60. výročí Turingovy smrti uspořádal Kevin Warwick. V soutěži zvítězil chatbot nazvaný „Eugene Goostman“, vytvořený ruským programátorem Vladimírem Veselovem, kterému se podařilo přesvědčit třetinu lidských rozhodčích, že komunikují s člověkem. Organizátoři soutěže považují takovou úspěšnost za splnění Turingova testu, což se setkalo se značnou mediální pozorností. Soutěž se však také setkala s kritikou ze strany odborné veřejnosti, podle které Turingův test splněn nebyl. Jednak se programem nechala zmást jen třetina rozhodčích (pravidla soutěže stanovila velmi nízký limit 30 % na základě jistého Turingova výroku vytrženého z kontextu), jednak program předstíral, že je Ukrajinec, kterému je angličtina jen druhým jazykem a je mu jen třináct let. Mnoho z jeho odpovědí pak spočívalo ve vyhýbání se otázkám. Joshua Tenenbaum, expert na umělou inteligenci z MIT, schopnosti bota označil jako „nijak ohromující“." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "IPv4 adresy.", "Struktura adresy.", "Třídy IP adres.", "Classless delegace.", "Vyhrazené adresy.", "Adresy v IPv6.", "Skupinové adresy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "IP adresa slouží k rozlišení síťových rozhraní připojených k počítačové síti. Síťovým rozhraním může být síťová karta (Ethernet, Wi-Fi), IrDA port, ale může se jednat i o virtuální zařízení (loopback, rozhraní pro virtuální počítač a podobně). Zkratka IP znamená Internet Protocol, což je protokol, pomocí kterého spolu komunikují všechna zařízení v Internetu. Dnes nejčastěji používaná je jeho čtvrtá verze (IPv4), postupně se však přechází na novější verzi 6 (IPv6). V jiných protokolech se adresování jednotlivých zařízení může provádět jinak (viz např. MAC adresa). IP protokol byl původně vyvinut pro potřeby komunikace v Internetu. IP adresa musí být v dané síti jednoznačná (jedno rozhraní může mít více IP adres, ale stejná IP adresa nemůže být na více rozhraních), avšak lze používat NAT a privátní IP adresy (viz níže). Veškerá data jsou mezi síťovými rozhraními přenášena v podobě IP datagramů. Jelikož by pro běžné uživatele počítačových sítí bylo velice obtížné pamatovat si číselné adresy, existuje služba DNS (\"Domain Name System\"), která umožňuje používat snadněji zapamatovatelná doménová jména počítačů, která jsou automaticky převáděna na IP adresy (např. www.seznam.cz).", "Internet protokol používá od začátku tzv. IPv4 formát IP adresy. IP adresou je v IPv4 32bitové číslo, které je definováno jako čtyři oktety, tj. čtyři osmice bitů (ne všechny počítače v minulosti používaly osmibitové slovo, resp. bajt). V běžném textu je IP adresa zapisována čtyřmi desítkovými čísly oddělenými tečkami, kde každé číslo reprezentuje jednu osmici z IP adresy (tj. jeden bajt), např. Protože se jedná o 32bitové číslo, lze takových IP adres zapsat 2 (tj. zhruba 4 miliardy, přesně je to 4 294 967 296). Rozsahu použitelných adres se nazývá \"adresní prostor\". Adresní prostor IPv4 však nikdy nebude obsahovat 4 miliardy adres, protože určitá jeho část je rezervována pro jiné potřeby protokolu a nemohou být použity. Dále jsou z praktických důvodů (viz směrování) IP adresy shlukovány do větších celků, čímž se adresní prostor dále zmenšuje. V souvislosti s prudkým rozmachem počítačů v domácnostech to vedlo k vyčerpání IPv4 adres.", "Adresa se v IPv4 dělí na tři základní části: Tyto tři části umožňují, aby bylo snadné určit umístění IP adresy na světě. Jedná se o obdobu poštovní adresy (stát, ulice, jméno adresáta). Hranici mezi adresou síťového rozhraní a počítače určuje maska sítě, která v binárním tvaru obsahuje jedničky tam, kde se v adrese nachází číslo sítě a podsítě, a nuly tam, kde je číslo síťového rozhraní (počítače).", "Původně sloužila v IPv4 k určení podsítě první osmice bitů (první číslo v zápisu IP adresy). Když se to ukázalo jako nedostatečné, byly zavedeny tzv. třídy IP adres (A, B, C a D), kde bylo rozdělení na podsítě určeno tzv. maskou sítě a ta byla určena prvními několika bity samotné IP adresy. Tento způsob se po čase ukázal také jako nedostatečný, protože poskytoval relativně hodně velkých podsítí (třída A) a málo malých podsítí (třída C), a proto bylo zavedeno beztřídní dělení na podsítě (viz dále).", "Rozdělení na podsítě podle tříd IP adres se ukázalo jako nepružné a s rostoucím nedostatkem IPv4 adres byly hledány způsoby pro vylepšení. Tím bylo tzv. CIDR (Classless Inter-Domain Routing, \"beztřídní mezidoménové směrování\"), které bylo zavedeno roku 1993 a ve kterém je v IP adrese možné hranici čísla sítě a čísla síťového rozhraní umisťovat mezi dva libovolné bity dané IP adresy (IP adresa je v počítači zapsána bitově, takže nevadí, že hranice není mezi desítkovými čísly zápisu IP adresy). Hranici určuje tzv, maska sítě. Adresa síťového rozhraní je pak zapisována buď pomocí IP adresy a délky prefixu nebo desítkovým zápisem masky sítě - viz příklad níže (oba zápisy jsou ekvivalentní, podsíť používá rozsah adres 192.168.0.0–192.168.31.255):", "Jak již bylo zmíněno, nelze využít všechny IP adresy, protože některé mají speciální určení. Například nejnižší adresa v síti (s nulovou adresou stanice) slouží v IPv4 jako označení celé (pod)sítě (např. „síť 192.168.24.0“), nejvyšší adresa v síti (adresa stanice obsahuje samé binární jedničky) slouží jako adresa pro všesměrové vysílání (broadcast), takové adresy tedy nelze použít pro normální účely. Adresy 127.x.x.x (tzv. \"localhost\", nejčastěji se používá adresa 127.0.0.1) jsou rezervovány pro tzv. loopback, logickou smyčku umožňující posílat pakety sám sobě. Dále jsou vyčleněny rozsahy tzv. interních (neveřejných) IP adres (tzv. privátní IP adresy), které se používají pouze pro adresování vnitřních sítí (např. lokálních), na Internetu se nikdy nemohou objevit. Jako neveřejné jsou určeny adresy:", "V souvislosti s vyčerpáním IPv4 adres byl zaveden protokol IPv6, který používá 128bitové IP adresy, kterých je obrovské množství (2 ≈ 3×10). IPv6 adresa se zapisuje jako osm skupin po čtyřech hexadecimálních číslicích, například: Úvodní nuly v každé skupině lze ze zápisu vynechat. Výše uvedenou adresu tedy lze psát ve tvaru Pokud adresa obsahuje několik po sobě jdoucích nulových skupin, lze místo nich zapsat jen „::“. Tato zkratka smí být v adrese jen jedna. Používá se často u prefixů pro nulový konec adresy či u speciálních adres, jako je loopback (smyčka), jejíž tvar ::1 je podstatně příjemnější, než plný zápis codice_3.", "Protože IPv6 neobsahuje všesměrové (broadcast) adresy, byly pro potřeby doručení jedné zprávy více příjemcům zavedeny tzv. \"skupinové adresy\". Například adresa codice_4 označuje všechny uzly na dané lince." ] }

{ "title": [ "Popis činnosti.", "Elektronické analogové počítače.", "Optické analogové počítače." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Elektrický počítač zpracovával analogové (spojité) signály, na jejichž změnu reagoval téměř okamžitě. Proto byly na začátku 2. poloviny 20. století analogové počítače využívány pro řešení složitých matematických úloh a simulací, avšak se vzrůstajícím výkonem byly od 50. let kombinovány s číslicovými počítači (tzv. hybridní počítače) a později byly číslicovými počítači plně nahrazeny. Zpracování je v analogovém počítači realizováno pomocí elektronických obvodů, které na vstupu přijímají spojitý elektrický signál. Signál může reprezentovat libovolnou fyzikální veličinu, kterou umíme převést na elektrické napětí nebo proud. Obvody mají definovánu přenosovou charakteristiku, jejíž parametry můžeme měnit a simulovat tak chování různých procesů (soustav). Na výstupech obvodů získáme výsledný průběh, závislý na nastavených parametrech. Základním obvodem může být například operační (diferenční) zesilovač se zpětnou vazbou. Změnami parametrů zpětné vazby měníme přenosovou charakteristiku zesilovače, viz zapojení s operačním zesilovačem. Analogové počítače jsou rychlé - reagují na vstupy v reálném čase, ale ne příliš přesné. Používaly se např. ve vojenství (zaměřovače), v automatizaci (modelování regulované soustavy), měření a podobných oborech. V Československu byly vyráběny v 70. letech analogové počítače MEDA, které dokázaly řešit lineární a nelineární diferenciální rovnice až 24. řádu. V dnešní době jsou analogové počítače nahrazeny číslicovými počítači. Výkon číslicových počítačů stále roste a dnes je jednodušší modelovat stejné procesy pomocí číslicových počítačů, než vyrábět specializovaná zařízení.", "Podobnost mezi lineárními mechanickými součástkami, jako jsou pružiny a tlumiče, a elektrickými součástkami, jako jsou kondenzátory, cívky a rezistory může být i zarážející, pokud na ně pohlížíme z matematického hlediska. Mohou být modelovány pomocí rovnic, které mají v podstatě stejnou formu. Rozdíl mezi těmito systémy je v tom, co dělá analogové výpočty užitečnými. Pokud vezmeme v úvahu jednoduchý hmotnostní pružinový systém, realizace fyzického systému by vyžadovala nákup mnoha pružin a pomocných závaží. Postup by vypadal takto: pružiny by se připojily k sobě a vhodně se upevnily, zhotovilo by se testovací zařízení s vhodným vstupním rozsahem, a nakonec by se provádělo měření, což bývá celkem složité. Elektrickým ekvivalentem by mohla být konstrukce operačních zesilovačů a nějakých pasivních lineárních součástek; všechna měření pak mohou být prováděna osciloskopem. V obvodu mohu simulaci zatížení pružiny nahradit potenciometrem. Elektronický systém je vlastně obdobou fyzického, ale je levnější na jeho realizaci, bezpečnější a dá se snáze modifikovat. Elektronické obvody umí také pracovat ve vyšších frekvencích, než pro které byly simulovány. To umožňuje simulaci běžet rychleji než v reálném čase a získávat tak rychlejší výsledky. Nevýhodou této mechanicko-elektrické analogie je v tom, že elektronika je omezena na určitý rozsah. Tento případ je označen jako dynamický rozsah. Jsou také omezeny hladinou šumu. Tyto elektrické obvody mohou také snadno provádět další simulace, například napětí můžeme simulovat jako tlak vody a proud se dá simulovat jako průtok vody z hlediska metrů krychlových za sekundu. Digitální systém využívá úroveň diskrétního elektrického napětí jako kódy pro symboly. Manipulace s těmito symboly je princip, jakým digitální počítač pracuje. Elektronický analogový počítač pracuje s křivkami časových průběhů signálu (napětí nebo proud). Přesnost čtení aktuálního stavu analogového počítače je omezena hlavně přesností zařízení, které aktuální stav čte. Proto se jich při čtení používá více najednou. Přesnost digitálního počítače musí být veliká a je omezena hlavně časem. Digitální počítač může počítat mnoho číslic současně (paralelně), nebo může stejný počet číslic získat tím, že provádí výpočty v časové posloupnosti.", "Optické analogové počítače jsou známy již ze 20. století. Umí například řešit 2D Fourierovu transformaci. Výpočty pomocí klasického světla dokazují i svou výpočetní nadřazenost vůči digitálním superpočítačům." ] }

{ "title": [ "Typy pamětí a jejich členění.", "Základní přehled.", "Podle schopnosti zápisu.", "Podle určení.", "Podle provedení.", "Rychlost a cena za bit.", "Vnitřní paměť." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Paměti lze dělit z několika hledisek:", "Všechny paměti xROM jsou statické a Non-Volatile – jednou zapsaná informace zůstává trvale uložena. Volatilita je schopnost paměťové buňky udržet si informaci i bez napájení.", "Podle toho, jestli je součástí přístroje anebo se k němu připojuje - kabelem, konektorem:", "Podle tvaru může být:", "Zpravidla rychlost a cena jdou spolu - čím větší je rychlost, tím dražší je také na objem paměti: Pokud se rychlejší typ paměti (často navíc objemově úspornější) podaří pokrokem technologie zlevnit, nahrazují ty pomalejší (často se zaostávající, menší kapacitou), např. pevné disky a flash paměti nahrazují optické disky velikosti CD a DVD, které dříve nahradily diskety, které se rovněž vyvíjely od velkých s menší kapacitou k objemově menším s větší kapacitou atd. Dlouho očekávané nahrazení pevných disků polovodičovými pamětmi zatím nenastalo, protože HDD se rovněž vyvíjejí a při stále menším objemu rovněž úspěšně zvyšují kapacitu.", "Vnitřní paměť je označení pro elektronickou paměť, ke které má procesor přímý přístup. Vnitřní paměť je zpravidla volatilní (nestálá) a po vypnutí počítače se její obsah ztrácí. Vnitřní pamětí se v architektuře počítače označuje paměť určená pro uložení strojového kódu běžících procesů a pro data těmito procesy právě zpracovávaná. Srovnej s vnější paměť. O správu obsahu vnitřní paměti, alokace paměti pro jednotlivé procesy se zpravidla stará operační systém, pro přístup do ostatních pamětí (video paměť, konfigurační registry apod.) jsou zpravidla použity ovladače zařízení." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Zpětná kompatibilita.", "Historie.", "Princip činnosti.", "Možnosti přidělení IP adresy." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "DHCP protokol umožňuje prostřednictvím DHCP serveru nastavovat stanicím v počítačové síti sadu parametrů nutných pro komunikaci pomocí IP protokolu (tj. využívat rodinu protokolů TCP/IP). Umožňuje předávat i doplňující a uživatelsky definované parametry. Významným způsobem tak zjednodušuje a centralizuje správu počítačové sítě (například při přidávání nových stanic, hromadné změně parametrů nebo pro skrytí technických detailů před uživateli). DHCP servery mohou být sdruženy do skupin, aby bylo přidělování adres odolné vůči výpadkům. Pokud klient některým parametrům nerozumí, ignoruje je. Typicky se pomocí DHCP nastavují tyto parametry:", "Protokol DHCP nebyl se svým předchůdcem BOOTP zpětně kompatibilní, což je pro internetové protokoly a vydávání RFC velmi nezvyklé. Protokol DHCP přinesl pouze možnost „pronájmu IP adresy“. Vzhledem k modularitě BOOTP protokolu ale bylo možné tuto vlastnost implementovat i do tohoto předchůdce. V tehdejších počítačových sítích (unixové stanice, DOS s NCSA Telnetem, ve Windows klient Trumpet Winsock) byl protokol BOOTP běžně používán. Zpětně nekompatibilní protokol prosadila firma Microsoft, která pro systémy Windows 95 a novější implementovala jako standardní součást pouze podporu protokolu DHCP. Pro správce tak bylo tehdy nutné společně s novou verzí stolního systému Windows nakoupit a provozovat též serverovou edici Windows NT, protože podpora DHCP byla do stávajících BOOTP serverů (typicky provozovaných na unixových systémech) implementována až se zpožděním.", "Standard DHCP vznikl v říjnu 1993 v jako nástupce protokolu BOOTP, se kterým není zpětně kompatibilní. Aktualizace z roku 1997 je aktuální definicí DHCP. Protokol přinesl možnost dynamického přidělování adres (tj. na žádost klienta server přidělí IP adresu, která nemusí být pokaždé stejná), které si stanice zapůjčuje na určitou dobu a v případě potřeby zapůjčení prodlužuje. Poslední navržený standard pro DHCP v sítích IPv6 (DHCPv6) je obsažen v. V současnosti je DHCP hlavním protokolem pro automatické přidělování IP adres stanicím. Protokol BOOTP se již téměř nepoužívá (kromě míst, kde je hardwarově implementován – např. do BootROM v síťových kartách). Pro usnadnění přechodu z BOOTP na DHCP byly BOOTP i DHCP servery vybaveny schopností odpovídat na požadavky stanic oběma protokoly. Stejnou schopnost mají i někteří DHCP klienti. Avšak klient v Microsoft Windows podporuje pouze DHCP.", "Klienti žádají server o IP adresu, ten u každého klienta eviduje půjčenou IP adresu a čas, do kdy ji klient smí používat (\"doba zapůjčení\", ). Poté co vyprší, smí server adresu přidělovat jiným klientům. Klient komunikuje na UDP portu 68, server naslouchá na UDP portu 67. Po připojení do sítě klient vyšle broadcastem DHCPDISCOVER paket. Na ten odpoví DHCP server paketem DHCPOFFER s nabídkou IP adresy. Klient si z (teoreticky několika) nabídek vybere jednu IP adresu a o tu požádá paketem DHCPREQUEST. Server mu ji vzápětí potvrdí odpovědí DHCPACK. Jakmile klient obdrží DHCPACK, může už IP adresu a zbylá nastavení používat. Klient musí před uplynutím \"doby zapůjčení\" z DHCPACK obnovit svou IP adresu. Pokud lhůta uplyne aniž by dostal nové potvrzení, klient musí IP adresu přestat používat. Protokol definuje roli i tzv. DHCP \"relay agenta\". Používá se v situaci, kdy existují dvě nebo více sítí oddělené směrovačem a jen jedna síť obsahuje DHCP server. V takovém případě správce na směrovači zapne relay agenta a nastaví jej tak, aby všesměrové (\"broadcast\") DHCP dotazy ze sítí bez DHCP serveru přeposílal DHCP serveru. Agent k přeposílanému dotazu přidá číslo sítě a masku sítě, na které klienta zaslechl, aby DHCP server poznal, ze kterého adresního rozsahu má klientovi adresu přiřadit.", "IP adresa může být stanici přidělena několika způsoby: V IPv6 sítích je automatickému nastavení stanice věnována vyšší pozornost, aby byla konfigurace počítačové sítě ještě jednodušší." ] }

{ "title": [ "Zdánlivý pohyb hvězd.", "Nebeský rovník a ekliptika.", "Zenit a nadir." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Vzájemná poloha hvězd vůči sobě se při astronomických pozorováních téměř nemění (vlastní pohyb hvězd vůdči sobě není pouhým okem pozorovatelný, proto se jim také říká \"stálice\"). Lze tedy předpokládat, že onu pevnou a nekonečně vzdálenou nebeskou sféru představují právě stálice. Při pozorování lze například říci, že pozorovaná planeta se nám promítla na nebeskou sféru do souhvězdí Lva apod. Při pozorování se nebeská sféra zdánlivě neustále otáčí (přičemž vzájemné polohy stálic se zachovávají), což je způsobeno tím, že pozorovatel se nachází na \"povrchu\" Země, která se otáčí kolem své osy a přitom povrch Země mimoděk považuje za stálý a za základ svého systému souřadnic. V důsledku tohoto pohybu nebeské sféry pozorujeme zdánlivý pohyb hvězd. Všechny hvězdy opisují na nebeské sféře kružnice, přičemž do výchozí pozice se dostanou po úplné otočce nebeské sféry, tedy po hvězdném dni dlouhém 23 hodin, 56 minut a 4,09 sekundy občanského času vycházejícího ze slunečního času. Sluneční den je delší než hvězdný, protože Země za tu dobu oběhla ještě kolem Slunce téměř 1° své roční dráhy, takže se slunce zdánlivě posunulo oproti hvězdnému pozadí po ekliptice také o téměř 1°. Aby se dostalo do stejné pozice vůdči pozorovateli jako včera, musí se Země dotočit ještě o tento úhel, což trvá zbylé téměř 4 minuty. Hvězdný den dělíme na 24 hvězdných hodin, a ty postupně opět na 60 hvězdných minut a 60 hvězdných sekund, které jsou kratší než sluneční. Nebeská sféra se otáčí kolem osy procházející tzv. nebeskými póly (severním a jižním). Nebeské póly představují průměty zemských pólů, tzn. na severním pólu bychom měli přímo nad sebou nebeský severní pól a podobně je tomu s jižním pólem.", "Promítnutím zemského rovníku na nebeskou sféru získáme tzv. nebeský (světový) rovník. Při otáčení nebeské sféry se hvězdy pohybují po kružnicích. Hvězdy ležící na nebeském rovníku opisují kružnici s největším poloměrem. Čím menší je poloměr kružnice, kterou hvězda opisuje, tím blíže se hvězda nachází severnímu nebo jižnímu nebeskému pólu. Nebeský rovník od sebe odděluje obě polokoule nebeské sféry (jde tedy o hlavní kružnici sféry). Dráha Slunce po nebeské sféře se nazývá ekliptika. Slunce projde celou dráhu ekliptiky za jeden rok. Rovina ekliptiky není shodná s rovinou nebeského rovníku. Obě roviny se na nebeské sféře protínají ve dvou bodech (tzv. \"body rovnodennosti\"), které se nazývají \"jarní\" a \"podzimní bod\". Hlavní kružnice kolmé k rovině nebeského rovníku se nazývají \"deklinačními kružnicemi\". Rovnoběžkami se označují vedlejší kružnice rovnoběžné s rovinou nebeského rovníku. Deklinační kružnice procházející jarním a podzimním bodem je tzv. kolur rovnodennosti. Dalšími pomocnými křivkami jsou často ekvivalenty zemských poledníků a rovnoběžek. Takové pomocné křivky vznikají nebo mohou vznikat průnikem nějaké \"roviny\" a nebeské sféry.", "Pozorovatel na povrchu Země nevidí celou nebeskou sféru, ale pouze její část. Bod nebeské sféry, který má pozorovatel přímo nad sebou, se nazývá \"zenit (nadhlavník)\". Bod, který má pozorovatel přímo pod sebou, tzn. na části nebeské sféry, kterou nemůže pozorovat, se nazývá \"nadir (podnožník)\". \"Horizont\" je hlavní kružnice, jejímiž póly jsou zenit a nadir. Hlavní kružnice kolmé k horizontu se označují jako vertikály (výškové kružnice), vedlejší kružnice rovnoběžné s horizontem pak označujeme jako almukantaráty. Vertikála orientovaná směrem sever-jih se nazývá meridián. Vertikála orientovaná směrem východ-západ se označuje jako první vertikála. Průsečíkem meridiánu a horizontu je severní bod a jižní bod. Průsečíkem první vertikály a horizontu je západní bod a východní bod." ] }

{ "title": [ "Význam a použití.", "Zápis hexadecimálních čísel.", "Převody čísel.", "Převod celých desítkových čísel na šestnáctkové.", "Převod celých šestnáctkových čísel na desítkové.", "Převod šestnáctkových čísel na dvojkové.", "Převod z dvojkové soustavy do šestnáctkové.", "Převodní tabulka." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "3" ], "content": [ "V podstatě všechny současné počítače pracují ve dvojkové soustavě, protože je to z konstrukčního hlediska nejvýhodnější. Mnohaciferná dvojková čísla jsou však pro člověka dlouhá a nepřehledná. Proto se při programování počítačů často vyjadřují dvojková čísla a kódy v šestnáctkové, případně osmičkové soustavě, kde je počet cifer 4x resp. 3x menší. Základ hexadecimální soustavy, číslo 16, je rovno 2. Jedna hexadecimální číslice tedy reprezentuje právě 4 dvojkové číslice (bity), čili jeden nibble (půl bajtu). Například všechny hodnoty uložitelné do jednoho bajtu lze vyjádřit právě dvěma šestnáctkovými číslicemi (00–FF).", "V matematice se šestnáctková čísla označují dolním indexem H, hex nebo 16. Do počítače se hexadecimální čísla zapisují různě, podle konvence používané konkrétním programovacím jazykem nebo souborovým formátem. V programovacím jazyce C se před šestnáctkové číslo klade předpona 0x, např. 0xAB. V některých speciálních situacích se používá pouze předpona x, např. při zadávání znaku pomocí escape sekvence je možno napsat \\xAB. V jazyce symbolických adres (assembleru) se hexadecimální číslice obvykle označují předponou $ (např. $AB), nebo příponou h (např. 0ABh). V programovacích jazycích používajících zápis typu 1Fh je před číslo začínající cifrou A–F třeba napsat nevýznamnou nulu, aby se poznalo, že se jedná o číslo, nikoli o identifikátor proměnné (Dech je identifikátor, 0Dech je číslo). Pro hexadecimální zápis desítkového čísla 225 se používají následující notace: Při zápisu hexadecimálních čísel většinou nehraje roli, zda se pro cifry s hodnotou 10 až 15 použijí velká písmena 'A' až 'F' nebo malá písmena 'a' až 'f'.", "Převodem čísel zde zpravidla rozumíme převod z hexadecimální soustavy do dekadické, nebo z dekadické do hexadecimální, mohli bychom uvažovat také dvojkovou soustavu nebo osmičkovou soustavu, jiné číselné soustavy se běžně nepoužívají. Hexadecimální desetinná čísla lze vždy převést beze zbytku do desítkové soustavy, avšak dekadická desetinná čísla se často promítnou do šestnáctkové soustavy jako periodická (např. 0,2 = 0,333333...).", "Celá desítková čísla můžeme převádět na šestnáctková například pomocí postupného dělení šestnácti a sepisování zbytku po dělení. Mějme například číslo formula_1 v dekadické soustavě. Převod provádíme tak, že číslo formula_2 dělíme šestnácti a výsledek (podíl) píšeme v celých číslech. Při dělení vzniká zbytek, který si napíšeme. Vzniklý podíl opětovně dělíme šestnácti a zbytek zapisujeme, dokud nedostaneme nulu. Když přečteme zbytky v obráceném pořadí jako šestnáctkové číslice, dostáváme šestnáctkové číslo: Když přepíšeme zbytky v opačném pořadí, dostaneme šestnáctkové číslo 3B0F.", "Výpočet hodnoty hexadecimálního čísla, které se skládá z formula_3 číslic formula_4, nabývající hodnoty 0–9, A, B, C, D, E, F se provádí podle následujícího vzorce: formula_5 Tedy například číslo v hexadecimální soustavě zapsané jako 3B0F znamená v desítkové soustavě číslo 15119: formula_6 formula_7 formula_8", "Převod čísla z hexadecimální soustavy do soustavy dvojkové (binární) je usnadněn díky tomu, že číslo 16 je mocninou čísla 2 (2 = 16). Postup převodu je následovný. Rozdělíme byte reprezentovaný dvěma šestnáctkovými čísly na nibbly ( bytu − 1 písmeno) a každý nibbl převedeme pomocí následující tabulky do jeho dvojkové (binární) reprezentace. Po převodu opět spojíme nibbly (teď již ve dvojkové (binární) reprezentaci) do jednoho bytu (teď již ve dvojkové (binární) reprezentaci). Příklad: Chceme číslo (3F 5A) = (16218) převést do dvojkové (binární) soustavy. Rozdělíme si číslo (dvojbajtové) na jednotlivé nibbly – 3, F, 5, A. Každý nibbl převedeme podle výše uvedené tabulky do jeho dvojkové (binární) reprezentace: A převedené nibbly opět spojíme dohromady (3F 5A) = (00111111 01011010).", "Algoritmus převodu je přesně opačný, než u převádění HEX do binární soustavy. Nejprve rozdělíme byty na nibbly, které pomocí výše uvedené tabulky převedeme na jednotlivé číslice v hexadecimální soustavě, které spojíme dohromady. Chceme číslo (11001101) převést do hexadecimální soustavy. Nejprve rozdělíme číslo na jednotlivé nibbly – 1100,1101. A každý nibbl převedeme pomocí výše zmíněné tabulky. Převedené nibbly opět spojíme dohromady (11001101) = (CD). Tím jsme pomocí tabulky získali \"přímý\" převod binárního čísla do hexa formy. Tabulku není třeba si pamatovat, binární hodnoty lze do hexa převádět i zprostředkovaně přes dekadické hodnoty: Danou hodnotu (100101101) rozdělíme na již zmíněné nibbly (vždy zprava): Označíme pozice a jejich hodnoty, 1111, takže pokud dle pozic sečteme hodnoty u všech jedniček, získáme dekadickou hodnotu nibblu, zde: Číslo už teď stačí jen konečně sepsat do hexa: (12D) nebo počítačově 0x12D.", "Do jednoho bajtu lze uložit čísla v rozsahu 0 až FF nebo dekadicky 0 až 255. Pomocí následující tabulky převedeme hexadecimální byte tak, že ve sloupci najdeme první cifru a v řádku druhou cifru. Např. pro číslo C5 najdeme v řádku \"C0\" a sloupci \"+05\" dekadickou hodnotu 197." ] }