text
stringlengths 101
697
| orig_split
stringclasses 3
values |
|---|---|
Dodávala jeho tváři dost tvrdý, či zlý výraz. " Ještě jsem ho nechutnala. Proč? " " Jen tak. Víte, že jsem se účastnil té nedovolené technopárty, co ukazovali v televizi? " chlubil se a hrál si s kruhovou náušničkou umístěnou v ušním lalůčku. " Každý den s kamarády někam vyrážíme. Nechci umřít doma, jako důchodce! " pokračoval. Vzala jsem do ruky svoji polévkovou lžíci, kterou nosím permanentně v kapse bílého pláště, a nabrala podezřele řídký salát. " Co vy? Chodíte taky večer někam, nebo sedíte u televize? " vyzvídal neodbytně. Nechtěla jsem vypadat jako " důchodkyně ". " No, já Alešku pořád někam vyrážím. | train |
Děkuju, pane Jahoda. Nemusíš se ani vracet do třídy, řekl. D-dobře, zakoktal jsem. Vycouval jsem z ředitelny jako omámený a letěl na pokoj. Ložnice byla opuštěná. Vytáhl jsem svůj omlácený kufr a začal do něj házet šaty a knihy. Později jsem zjistil, že mě soudruh Masák obvinil ze zesměšňování komunistické strany, jehož jsem se měl dopustit tím, že jsem močil na nohu syna jednoho z vůdčích duchů komunismu. Měl jsem sbalíno za deset minut, ale nevěděl jsem, kam se vrtnout. Jahoda ale říkal, že po mně nemá zůstat ani stopa, tudíž jít k jednomu z bratrů nepřicházelo v úvahu. | train |
Pánova družina se rozutekla na všechny strany. Každý si hledal nějaký úkryt. Pán, promočený až na kůži, zůstal sám jen s jedním sluhou v hustém mlází. Kam se schovat před tou slotou? Kde přečkat noc? Rozhlížejí se, chudáci, na všechny strany, jestli neuvidí alespoň nějakou kolibu, ale kde nic, tu nic. Konečně, když už si skoro oči vykoukali, zahlédli, jak se kousek od nich začaly valit obláčky dýmu. " Běž se podívat, odkud ten dým vychází, " povídá pán sluhovi. " Kde se kouří, tam musejí být lidé. Popros je, jestli bychom se u nich nemohli schovat. " | train |
Otec ho bezpodmínečně chtěl vzít s sebou na namáhavou horskou túru. " To prostě musíš vidět! Z vrcholu se ti naskytne pohled, na který do konce života nezapomeneš. Naprosto jedinečný! " pokoušel se otec v synovi vzbudit nadšení. " Žádný strach, máme dobrého průvodce a půjdeme pomalu. Zítra už budeš spát v chatě pod vrcholem. " Chlapec sice nemusel nést těžký batoh, jen láhev s pitím a svůj svetr, ale poslední hodiny výstupu ho tak vyčerpaly, že usnul hned, jakmile se v chatě natáhl na lehátko. Netušil, co ho probudilo, ani nevěděl, kde se to ocitl. | train |
Hotel je stará, historická budova, uvnitř moderně upravená, s úzkými okny. V patrech je dnes celkem padesát pokojů, většinou dvou až třílůžkových, v prvním patře navíc " královské apartmá ", kde prý byl vždycky ubytován král, když tudy projížděl. Hotel odedávna sloužil především obchodníkům přijíždějícím přes hranice z Německa. Dodnes zbyl nad vchodem gotickým kurentem vytesaný nápis Gasthaus. Práce v kuchyni začínala obvykle ráno o sedmé a trvala až do odpoledne, druhá směna byla od oběda až do uzavírací hodiny v restauraci, a to bylo hodně pozdě večer. | train |
Teprve pak zavřel přední dvířka a brodil se sněhem ke vchodu do chalupy. Vypadala jako vystřižená z Ladova obrázku. Široká lomenice držela bílou lavinu a cestičku ke dveřím si musel čerstvě vyšlapávat. Dveře se vrzavě a se skřípotem otevřely a zevnitř na profesora dýchlo chladné vlhko dlouho nevytápěné místnosti. Působilo to stísněně a nehostinně. Kolik let už nezatápěl v kamnech? Snad třicet? Odložil zavazadla na stůl a ještě v kabátě narovnal do obrovských kachlových kamen hraničku dříví a zapálil ji. Oheň se pomalu rozhoříval a suchá polena praskala. Jiskry poletovaly a plápolaly, vznášely se vzhůru, tančily a opět zhasínaly. | train |
A utěšovalo ho jen to, že nejenom byl pln zlosti, ale také se hned viděl, jak vypadá v tomto zlostném stavu, a byl spokojen s mladým mužem, který se vrací do inspekčního pokoje a k překvapení všech je náhle úplně jiný : břitce sarkastický, útočně vtipný, téměř démonický. Když oba do inspekčního pokoje skutečně vstoupili, stála Alžběta uprostřed místnosti a strašlivě se prohýbala v pase, vydávajíc k tomu polohlasně jakési zpěvavé zvuky. Doktor Havel klopil zrak a doktorka, aby oba příchozí zbavila úleku, vysvětlila : " Alžběta tančí. " " Trochu se přiožrala, " doplnil Havel. | train |
Pravděpodobně jsme to udělali včera a uděláme to i dnes. A zapomínáme, že vlny se blíží, vlny, které čekají na nás, vlny, které podrazí jednou nohy nám. Lidstvo nezahyne nějakou kometou, o tom jsem přesvědčen, zahyne na svoji vlastní bezcitnost. Na nedostatek fantazie, protože právě tím bezcitnost je. Od té doby jsem na Mont Saint Michel nebyl, nesnesl bych zase pohled na to místo, které jsem miloval a kde se tohle stalo. Jenže... Dokud žijeme, stojíme stále na nějaké hoře - anebo křičíme o pomoc ve vlnách pod ní. Směr naruby | train |
Usedáme k stolečku pro čtyři osoby a šéfová osobně nás obsluhuje. S radostí shledávám, jak mi chutná šunkový závitek plněný šlehačkou, jenž jsem slupla a posléze běžela vyzvracet. Když se vracím zpět, vidím, že dorazila také moje příbuzná, Magdaléna Pelikánová, a přivezla mi Janičku. Už to není moje vnučka, ale dcera. Za ní se objevuje Filip ve vínovém obleku a radostně mě objímá. Stala jsem se vlastně jeho snachou, i když je to trochu složitější. Vzala jsem si totiž Leoše | train |
Vždycky se už předem styděla za to, že se bude stydět. Často toužila po tom, aby se uměla cítit ve svém těle volně, bezstarostně a neúzkostně, tak jak to uměla většina žen kolem ní. Vymyslila si pro sebe i zvláštní výchovné přesvědčování : opakovala si, že každý člověk dostane při narození jedno z miliónů nachystaných těl, jako by dostal přidělenu jednu z miliónů místností v nesmírném hotelu ; že tělo je tedy nahodilé a neosobní ; že je to jen propůjčená a konfekční věc. Takhle si to všelijak opakovala, ale cítit tak nikdy neuměla. Ten dualismus těla a duše jí byl cizí. | train |
Ale to už se v průhledné nylonové noční košili ( na prsou hustě zdobené krajkami ) objevila ve dveřích ředitelka a zvolna kráčela k Eduardovi. Objala ho. Pak poodstoupila a řekla s výčitkou : " Proč jsi oblečený? " Eduard si svlékl sako, a dívaje se na ředitelku ( upírala na něho veliké oči ), neuměl myslit na nic jiného než na to, že jeho tělo bude s největší pravděpodobností sabotovat jeho snaživou vůli. Chtěje tedy své tělo nějak povzbudit, řekl nejistým hlasem : " Svlékněte se úplně. " | train |
Nech se rozvést nebo ji vyžeň z domu. To přece není žádný život, " radili mu soucitně přátelé. " Ale proč? " zeptal se s úsměvem. " Jsem své paní velice vděčný. Její způsoby mě obrnily trpělivostí a učím se jí každý den znovu. Díky její pomoci budu opravdové potíže v práci a nesnáze v životě mnohem lépe snášet. " Hroší kůže Kupec, jehož karavany bohatě naložené kořením a vzácným suknem táhly pouští, si jednou chtěl do svých služeb koupit otroka. Kriticky zkoumal toho a onoho, ale pořád se mu něco nezdálo, až jeho zrak padl na obrovského mladíka. | train |
Někteří otevřeně rejpali stran jeho mimořádné zabedněnosti, ale nechat ho propadnout si netroufl žádný. Na jiné studenty se ovšem obdobná benevolence nevztahovala, takže velice brzy tenhle dvojí metr způsobil, že všichni spolužáci z naší třídy začali Edu nenávidět. Nejsem si jistý, jestli si toho ten dobrosrdečný ňouma vůbec všiml. Nikdy mu tak úplně nedocházelo, co se kolem něho děje, a tak jsme vymysleli způsob, jak své pohrdání projevit. Dvakrát týdně jsme se všichni kluci z naší třídy chodili společně sprchovat. V té obrovské sprchárně celá naše parta Edu obstoupila. | train |
" Ale buď tak laskavý a vyšli posla, který tě ohlásí, abych se na tvůj příchod mohl připravit a nebyl tak jako dnes náhle zachvácen strachem ze smrti. " Anděl mu to slíbil, schoval meč do pochvy a zmizel. Od té doby muž tvrdě pracoval a postupně získal určitý majetek, takže jeho děti mohly chodit do školy a vyučit se řemeslu. Na sen o andělu smrti už dávno zapomněl. Svým dětem vystrojil svatby a na kolenou houpal už dvě vnoučata, když nevyléčitelně onemocněl. Ležel ve své posteli, a v tom se před ním objevil anděl smrti s planoucím mečem. | train |
Holčička se bude jmenovat po mně. Simona. Jak jinak? Tlak v mém břiše zesílil, když volali do kuchyně z oddělení, ať se jdu podívat, jaké mají miniaturní porce masa. A kdyby jen to. Prý jim pět porcí schází! Zjistila jsem, kdo krájel dnes maso, zda ho vážil, vyfasovala navíc pět porcí masa, které se povalovalo na tajném místě v troubě, aby ho neobjevila náhodná kontrola hlavní sestry, a vyrazila jsem s kuchařem Láďou na oddělení. Ať jim to vysvětlí on, jak to tak pitomě nakrájel. Já se omluvím, posypu si hlavu popelem a dodám chybějící porce. | train |
Mladý medik nebyl však primitivního ducha ; každý jeho duševní stav obsahoval v sobě dialektiku tvrzení a námitky, takže také nyní vnitřnímu žalobci oponoval hned vnitřní obhájce : Zajisté že sarkasmy, jež adresoval Alžbětě, byly nemístné, ale sotva by měly tak tragické následky, nebýt toho, že ho Alžběta milovala. Může však Flajšman za to, že se do něho někdo zamiluje? Stává se tím snad za něho automaticky odpovědným? U této otázky se zastavil a zdála se mu klíčem k celému tajemství lidské existence. Zastavil se teď dokonce v chůzi a s plnou vážností si odpovídal : | train |
Magda mi zamávala před obličejem nějakým papírkem, abych ji konečně vzala na vědomí. " Promiň, zamyslela jsem se. Co jsi to povídala? " Dietní sestra zakroutila mrazivě hlavou. " Kdybych vás neznala tak dlouho, myslela bych si, že jste zamilovaná, nebo řešíte fatální otázku. " Ani netušila, jak blízko je pravdě. Jak by se asi tvářila, kdybych se přiznala, že jsem řešila otázku nového života. Mít dítě, nebo jeho život ukončit ještě před narozením? Odhrnula jsem si vyčerpaně vlasy z čela a v duchu mínila, že řeším nesmyslné věci. Přece ještě ani nevím, jestli v jiném stavu jsem, či nikoliv. | train |
Druhá místnost v podkroví sice sousedí s ložnicí, okna však vedou na západní stranu. Bude sloužit jako pracovna, kdyby se mu náhodou ještě zachtělo něco studovat nebo psát... Profesor si nalil čaj do tenkého porcelánového šálku a usadil se na jedné z židlí, zády ke kamnům. Pil malými doušky, chtěl vychutnat lahodnou trpkost správně připraveného čaje a přitom sledovat obrovitý rampouch, který trčel za oknem, odněkud ze střechy. Celý dům opřádal naprostý klid, jediný zvuk, který občas porušil přímo chrámové ticho, bylo zapraskání v kamnech. Malá podkrovní místnost se prohřívala rychle. | train |
Jenže pak se válečná vlna obrátila a nacistický polír musel narukovat na východní frontu, kde ho zastřelili. Měl - li štěstí, jeho mrtvolu nahrnuli buldozerem do hromadného hrobu, ale možná měl smůlu a ještě žil, když mu ukrajinské vrány zaživa klovaly oči. Tatínek zemřel na skvrnitý tyfus, když do konce války zbýval bez jediného dne rok. A tak nezemřel v Čáslavi, jak se kdysi zapřisáhl. ČÁST DRUHÁ ČECHY STRÝC BOLESLAV A TETA ANNA | train |
Tu dnešní tmu vidí tolik dětí, tolik osamělých dětí, dívá se do ní čistýma andělskýma očima, očima úzkosti. Obejmu ho a usměju se na ně. Schody " U nás v domě bydlel, " začala vyprávět bývalá domovnice vinohradského činžáku, dnes už devadesátiletá paní, " u nás v domě bydlel Izáček. Tak jsme mu všichni říkali. Už se ani nepamatuju, jak se vlastně jmenoval dál, a to jméno se k němu velice hodilo, to nebyl žádný Izák, prostě Izáček. Maličký, drobný vystrašený mužíček. | train |
Změřil jsem ji několikrát, ale ať jsem kroky zkracoval, jak chtěl, nikdy mi to nevyšlo na víc než čtyři a půl kilometru. A tak jsem pochopil, že je pro mě naše městečko malé a že ho jednou budu muset opustit. VEJCE A KAMENY Během války rekvírovali Němci na okupovaných územích, co mohli, aby měli čím vyživovat armádu. Vedli přesné účetnictví o všech zemědělských zvířatech a všechna vajíčka nad určitou kvótu se musela odevzdávat eráru. | train |
Na takové hry jsem neměl žaludek, ale v divadle jsem dělat chtěl. Spojil jsem se teda s Jaromírem Totěm a několika dalšími divadlem potrefenými kamarády z Dejvic a secvičili jsme amatérské představení předválečného muzikálu Balada z hadrů. Hra je aktualizovaný příběh ze života francouzského básníka Francoise Villona, který v předvečer popravy složil čtyřverší tohoto znění : Františku, už tě nepotěší, že Francouz jsi, a ze vsi zdejší, teď oprátku ti na krk věší, ať hlava pozná, oč je zadek těžší. | train |
Pořad se kvapem blížil a já už si nevěděl rady, a tak jsem šel za šéfem. Tajně jsem doufal, že u takového skalního soudruha, jako byl Homola, cenzoři přimhouří oči a nechají ho improvizovat. Šéf ale navrhl jiné řešení. Tak ty odpovědi napiš sám a pošli jednu kopii nahoru a druhou Homolovi. Sepsal jsem několik variant odpovědí na své otázky a poslal je Homolovi s omluvným dopisem. Vysvětloval jsem, že mu nechci nic vkládat do úst, ale pouze předkládám určité návrhy. | train |
" Já jedu až do Krásné, skoro na hranice, " řekl Havlena a opět zmlkl. Svobodník si stále netroufal, i když měl otázku na jazyku. " Je mi celkem jedno kudy pojedu. Nespěchám, " dodal, aby mladíkovi usnadnil situaci, " do dvanácti ke kasárnám určitě dorazíme. " Voják na něho vděčně pohlédl. Starý muž za volantem vypadal přísně a zároveň vznešeně. Nezdál se příliš hovorný, spíš mrzout a bručoun a uměl se nevýslovně soustředit. Bylo těžké zkoušet s ním navazovat nějaký obyčejný, banální hovor a svobodník ani nevěděl jak a o čem. Raději také mlčel, a tak se favorit pohroužil do ticha, klouzaje silnicí. | train |
Neptá se proč, beztak dobře ví, co to znamená. Vychází na chodbu, v rohu ještě stále hovoří doktor Macháček a profesor si všimne, že žena pláče. Rodiče, kteří pochopili pravdu. Anestezioložka beze slova ukazuje na obrazovku, kde se promítá elektrická aktivita mozkové tkáně. Úplně plochá křivka. To znamená definitivní konec. Poslední kapka, iluzorní naděje i tentokrát zmizela, unikla mezi prsty do prázdna. Zázrak nenastal. " Ano, můžete skončit, " říká Havlena tiše a znaveně. Podepisuje úmrtní list a pak se odhodlává k tomu nejtěžšímu. Vychází na chodbu, aby sám oznámil nejsmutnější zprávu. " Dělali jsme opravdu, co bylo v našich možnostech a silách. | train |
Neměl jsem moc peněz, prakticky vůbec ne. Ale hned druhý den jsem šel koupit koníčka a dal ho za kůlnu u hospody. V městečku byla jen jedna hospoda a s kůlnou jsem se taky nemohl splést. A už jsem jen čekal a díval se. Proseděl jsem v hospodě celé odpoledne u okna, odkud bylo vidět na krabici s koníčkem, a pořád jsem se nemohl nikoho dočkat. Až pak, když už po mně hospodský podezíravě pokukoval - byl jsem poslední host - jsem zahlédl dvě postavy. | train |
Láďa tam sedal na stoličce a díval se na obrovské hrnce s polévkou, spoustu hrnků a hrnečků, kastrolů, pánví a rendlíků, z nichž se kouřilo, vřelo to v nich, smahlo se a peklo. Nejraději však pozoroval mistra kuchaře, když porcoval maso nebo krájel cibuli. Nůž se jen míhal a narážel na dřevěné prkénko, a když kuchař skončil, všechno bylo nasekáno na drobounko, přesně a jemně, jako by to nějaký stroj kousíček po kousíčku odměřil. Svět kuchyně připomínal dílnu středověkého alchymisty. A jak to uvnitř vonělo! | train |
Jak tak lamentuje a lomí rukama, otevře se znenadání stěna a před vylekanou Haničkou se objeví malý mužíček. Na hlavě má červenou čepičku, na břiše uvázanou modrou zástěrku a před sebou tlačí zlatý trakař. " Proč pláčeš, panenko? " zeptal se. " Co se ti stalo? " " Jak nemám plakat, když mi nakázali, abych všechen len a konopí do rána spředla na zlaté nitě. Když to neudělám, bude se mnou zle. Bože, co si jen počnu? " naříkala Hanička a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. " Když to není nic jiného, nemusíš se bát, " utěšoval ji mužíček. | train |
Na hradbách se zatím škvíří vařící smůla v sudech a ohromné žulové balvany začnou padat hned za nimi. Ale než začne rozhodující bitva, musí odvést Mášu do bezpečí. Vchází do její komnaty. Máša s dvorními dámami vyšívá na dřevěném rámu barevným hedvábím lovecké výjevy. Jakmile Láďa vstoupí, zbledne jako křída. " Stalo se něco, pane? " " Nic, má drahá komteso, " odpoví Láďa klidně, " jenom vás musím odvést do bezpečí. " Dvorní dámy ho obklopí. " Nemusíte se ničeho bát, " opakuje Láďa, " pojďte klidně se mnou. " Scházejí po točitých schodech z věže do hlubokého sklepení. Jen Láďa ví, kde jsou tajná dvířka do podzemní chodby. | train |
Neměla jsem na vybranou. Dopředu jsem jít nemohla, neboť tráva byla značně přerostlá a nebylo skrz ni vidět na zem. I když vím, že hadi mají rádi teplo a vyhřívají se rádi na slunných místech, přece jen jsem měla strach, že na některého mohu dupnout. Cestička za mnou byla mojí nohou vyšlapaná, a tak bylo jasné, kam mohu najisto udělat krok. Pomaličku, abych neprovedla rychlejší pohyb, jsem se otočila a vyhýbajíc se hadům stočeným do klubíček jsem vycouvala zpátky. Sedím v smuteční síni a dívám se na rakev, kde spí věčným spánkem moje dcera. Nevěřím tomu. | train |
Mezitím se dozvěděly, že na vedlejším domě má být instalována pamětní deska na památku velkého hudebníka, který žil v tomto domě tři roky během svých studií. Aby se jedna před druhou nezesměšnila, každá zvlášť si předem zjistila, co má být na tabuli vyryto. Po cestě do své oblíbené kavárny se zastavily před sousedním domem. Navzájem se upozorňovaly na krásnou pamětní desku. " Zde žil ten slavný hudebník. " předčítala jedna, a druhá doplnila : " Vespod je letopočet a v rohu vpravo dole menším písmem stojí ' Městský úřad ' a jméno našeho města. " Holčička ze sousedství obě dámy užasle poslouchala a pak se smíchem vykřikla : | train |
A kromě toho jsou moje fazole cennější než všechen tvůj majetek. Ty chceš moje fazole, ale já nechci nic z toho, co nazýváš svým vlastnictvím. Proto jsou mi moje fazole přednější. Jen se podívej, k čemu ti je majetek a říše plná závistivců, intrikánů a nepřátel. Já mám jen svou chatrč, svou práci a své fazole a nemusím o nic soupeřit. A tak to taky zůstane. " Král se podíval na nepochybného majitele fazolí a vybavila se mu jeho vlastní nejistá moc a říše plná rozporů. Zamyšlen a beze slova odjel pryč. Jak prosté Jeden mladý muž žádal mistra o radu. | train |
Četl jsem si to jméno nahlas, zas a zas, a přemítal, že už možná brzy bude někdo stát jako já dnes nad cizím hrobem a nenapadne ho, že tam leží někdo, kdo chtěl žít, kdo mohl žít a něco dokázat. A v tu svítající chvilku jsem náhle cítil, že ve mně něco praská, trhá se a bolestně pracuje. Vydal jsem se k domovu kolem těch dlouhých řad hrobů a věděl jsem, že už jsem jiný, docela jiný, než když jsem na hřbitov přišel. | train |
Seznámil jsem vždy diváky s tím, jak film vznikl, nebo jsem jim v rozhovoru představil nějakého herce, a pak jsem film pustil. Pořad jednou měsíčně končil krátkým kvizem pro filmové zasvěcence. Pustil jsem jim třeba úryvek z nějakého klasického filmu a žádal je, aby určili, co je to za film a kdo v něm hraje. Diváci pak měli posílat odpovědi do studia, já v následujícím pořadu ohlásil výherce a cenu, kterou byla většinou nějaká obrázková knížka o Praze. Všechno se vysílalo živě. Technologie byla dosud primitivní, pořad nešlo zaznamenat, nic se nedalo předtočit, nebylo tu žádné pětivteřinové zpoždění. | train |
Pro jeho buržoazní původ ho nepustili na univerzitu, a proto doháněl vzdělání ve večerních kurzech, jenže stejně znal skoro každého od kumštu. Oba jsme v té době smolili básničky a Havel mě zavedl na návštěvu ke dvěma největším českým básníkům tohoto století : k Vladimíru Holanovi a Jaroslavu Seifertovi. Nejvíce si vzpomínám na odpoledne, které jsme strávili u Holana. Vladimír Holan bydlel se svou ženou a retardovanou dcerou na Kampě. Léta už z toho bytu nevyšel, informoval mě Václav cestou. Zařekl se, že odtud nevytáhne paty, dokud je ve vězení jediný český básník. | train |
Falešný autostop 1 Rafička na měřiči benzínu klesla najednou k nule a mladý řidič dvousedadlového osobního auta prohlásil, že je to k vzteku, kolik to auto žere. " Jenom abychom zas nezůstali stát bez benzínu, " prohlásila dívka ( asi dvaadvacetiletá ) a připomněla řidiči několik míst na mapě vlasti, kde se jim to již stalo. Mladík odpověděl, že si nedělá starosti, protože cokoli zažije s ní, má pro něho půvab dobrodružství. Dívka oponovala ; | train |
Markýrovali údery, oťukávali si rukavice a ramena, přešlapovali kolem sebe jak ve zpomaleném filmu. Ale dlouho jim to předstírání vydržet nemohlo. Ostatní je tak dlouho popichovali, posmívali se jim, zesměšňovali je, drcali jim do zad a vráželi je na sebe, až najednou rány začaly být opravdové, z nosů se spustila červená, kopali do sebe a bili se pod pás, sršela z nich nenávist a diváci řičeli zvířeckým nadšením. Nerad jsem se na to nekonečné šikanování Perdy díval, ale nikdy jsem se ho nezastal, i když jsem měl v ložnici dost velkou autoritu. | train |
Nemluvila. Skoro nejedla. Chodila v černých šatech po pobřeží a sousedé ji s úzkostí pozorovali, nebyla by první, koho by veliká láska připravila o rozum. Každý večer chodila zapálit na velký útes oheň, aby manžel nezbloudil, aby věděl, kam se má vrátit. Týdny plynuly a noc co noc se krásná mladá dívka v černých šatech vydávala na útes. Rodina se pokoušela ji odvézt z kraje. Sousedé se snažili rozmluvit jí její počínání a vrátit ji do života. Neuspěli. | train |
Je to zajisté touha dost naivní, ale co naplat : dětinské touhy odolávají všem nástrahám dospělého ducha a přežívají ho často do hlubokého stáří. A ta dětinská touha využila rychle příležitosti vtělit se do nabídnuté role. Dívce byla mladíkova sarkastická odměřenost velice vhod : osvobozovala ji od ní samé. Ona sama, to byla přece především žárlivost. Ve chvíli, kdy přestala vedle sebe vidět mladíka galantně svádějícího a uviděla jeho nepřístupnou tvář, její žárlivost se utišila. Dívka mohla zapomenout na sebe samu a oddat se své roli. Své roli? Jaké? Byla to role ze špatné literatury. | train |
Tvoje máma je docela milá ženská. Nebýt jí, tak bychom to všechno nezvládli. Jak bys dokončila školu? " " Třeba jí nechci dodělat, " vybuchla vzdorovitě. " Ale měla bys. Přece chceš mít nějaké vzdělání. " " Aha. A je to tady. Takže kdybych vzdělání neměla, nechtěl bys mě? " " Poslyš, miláčku, přestaň se chovat jako dítě. " " Tak já se chovám jako dítě? " " Ano. Vezmi si příklad z tvojí mámy. Co všechno zvládá. " " A už je to tady! " Valentýna praštila něčím, co měla zřejmě po ruce, a malá Janička se rozplakala. " Tak sis měl vzít moji mámu, když jí tak obdivuješ! " Přitiskla jsem si ruku na prsa. | train |
Doufám, že je to zase jeden z mých snů a já se z něj probudím. Koupila jsem si pro tuto příležitost černé šaty s krátkým rukávem a sukní končící nad koleny, neboť je stále horko. Na hlavě mám posazený malý černý klobouček s tylovým závojíčkem, který mi zakrývá nalíčené oči a červený nos. Nepláču, postrádám slzy. Vedle mě po levici sedí nepřítomně v černém obleku a bílé košili s černou kravatou Leoš. Nepláče, ale je vidět, jak zatíná zuby, až mu bělá sanice. | train |
Měla na ruce nejkrásnější náramek, jaký jsem kdy viděl - secesní víla se na něm proplétala mezi brilianty a smaragdy. Tenhle náramek měl cenu luxusního auta, jenže jeho krása byla ještě větší, byl to jeden z těch předmětů, na které člověk pohlédne a vzdává chválu Stvořiteli, který dal lidem takové nadání. Stará dáma si všimla, že se na náramek dívám. " Líbí se vám? " " Hezčí šperk jsem ještě neviděl, " řekl jsem. " Snad si říkáte - ta bude mít hodně pěkných šperků, " usmála se na mě. " Ale tohle je jediný cenný klenot, co mám. " Odepjala náramek a položila ho na stůl. | train |
Kristova pravačka vystřelila od boku a pleskla Ivana do tváře. Rána byla tak prudká, že ho srazila k zemi. I já se přikrčil, i když jsem se jen díval. Věděl jsem, jak Krista nesnáší, když mu někdo odporuje, a Ivan to musel taky vědět, a jestli to nevěděl dřív, tak teď už určitě. Jenže se podle toho odmítl chovat. Ten cvok se postavil na nohy a podíval se Kristovi zpříma do očí. Dávám ti poslední šanci, Passere. Kdo ještě házel tím nožem? | train |
Lípa svěsila listy, trochu prožloutla, všem bylo jasné, že je s ní konec, jen babička nosila další a další konve. Dědeček věděl, že babička je ta nejumanutější ženička široko daleko, a tak ji jen mlčky s dýmkou v ústech pozoroval, jak znovu a znovu putuje k lípě. Moje maminka vzpomínala, že byla tehdy malé děvčátko a babičce, tedy své matce, se nesmála, naopak brala si také vodu do konývky a chodila s babičkou zalévat. " Jen je nech, ať se smějí, " říkávala babička a holčička s ní cupala k lípě. Dny míjely a lípa byla mrtvá. | train |
Naslouchal jsem mistrovu zpěvu a díval se do kraje, na ptáky, kteří se kolem nás míhali, vyklepával jsem ornamenty a začal jsem chápat, že vůbec nejsou zbytečné, že je důležité udělat správně věci ne kvůli lidem, kteří je nevidí, ale kvůli nám samým, kteří je vidíme a víme o nich. Docházelo mi, že jen tak můžeme mít ze života a ze své práce radost, jen tak se můžeme jednou spokojeně ohlédnout. A o to jde - moci se ohlédnout a mít radost... o to jde snad nejvíc... Jenže komu se to povede. | train |
Z rány prýštila krev, mistr byl čím dál bledší, ale své utrpení nedal starci nijak najevo. Rozmlouval se starým mužem přátelsky a trpělivě, několikrát se zeptal, zda i on všemu dobře rozuměl, při rozloučení mu konejšivě položil ruku na rameno, a když se stařec s mnoha poklonami konečně rozloučil, mistr omdlel. Jakmile přišel k sobě, viděl, že má nohu čistě převázánu a kolem sebe zvědavé žáky. Chtěli samozřejmě vědět, proč senilního starce hned neupozornil. " Nechtěl jsem, aby se vedle všech svých velkých starostí musel ještě trápit kvůli své nepozornosti, " odpověděl mistr. K čemu? | train |
A vzhledem k tomu, že si rady nevěděli ani učenci ani nikdo ze zkušených mužů činu, nesnažil se ani nikdo z nižších vrstev dvořanů. Všichni jen stáli a tupě zírali do prázdna nebo gestikulovali před dveřmi, občas se někdo chtěl předvést a řekl : " Mělo by se. ", " Muselo by se. ", " Snad by se mohlo. ", ale nikdo se k ničemu neměl. Pouze jeden mladý lovec přistoupil blíž, pozorně se podíval, sáhl tu a tam, trochu zatáhl a pak jednou škubl zámkem dolů a západka vyskočila. Král totiž záměrně nenechal zámek dobře zapadnout, když úkol uděloval. Lovec snadno otevřel těžké dveře. | train |
Podezíravě na mě koukali, když jsem zazvonil na zvonek, ale Frejka mi přišel otevřít a kývl na ně, že je všecko v pořádku. Měl obrovský pokoj sám pro sebe, gramofon a fantastickou sbírku amerických jazzových desek. Zrovna jednu z nich přehrával třem nebo čtyřem dalším klukům a dvojici holek, z nichž jsem nikoho neznal. Bylo jim taky zhruba sedmnáct nebo osmnáct, ale chovali se strašně koženě. Do pokoje vstoupila nějaká paní a přinášela tác s chlebíčky. Myslel jsem, že je to Frejkova máma, a představil jsem se. Byla to ale služka. Překvapilo mě to. | train |
" Ale vždyť jste říkal, že jedete do Nízkých Tater! " divila se dívka. " Jedu slečno, kam se mi zachce. Jsem svobodný člověk a dělám to, co chci a co se mi zlíbí. " 6 Když dojeli do Nových Zámků, začalo se už stmívat. Mladík tu nikdy nebyl a trvalo chvíli, než se tu zorientoval. Několikrát zastavil auto a ptal se kolemjdoucích, kde je hotel. Bylo tu několik rozkopaných ulic, takže jízda do hotelu, i když byl ( jak všichni dotazovaní tvrdili ) zcela blízko, vedla tolika oklikami a objížďkami, že to trvalo téměř čtvrt hodiny, než u něho konečně zastavili. | train |
Pratetin pokoj vypadal jako rozkvetlá džungle, " větve " se vzpínaly do stran i do výše a byly stále obsypány úžasným množstvím květů. Však se také na květinu chodili lidé dívat. Když prateta zemřela, květina zemřela také. A to se o ni jedna příbuzná, která ji zdědila, starala velmi pečlivě. Když čítám o výzkumech, jež se v poslední době provádějí s rostlinami, o měření jejich reakcí, citlivosti na lidskou společnost, na zájem, sympatii i krutost, vzpomínám na tu šťastnou květinu. Prateta nebyla zahradnice, nedávala do půdy žádná speciální hnojiva, žádné složité zálivky pro ni nevymýšlela. Jen na ni mluvila. | train |
Od té chvíle se soustředili hlavně na to, kdy přijde další karambol. Brzy měli o zábavu postaráno. Lapali po dechu a div smíchem nepraskli na náš účet. My, celí vyděšení z toho trapasu, jsme na sebe za vachrlatými kulisami hystericky syčeli a nadávali si. Přestávka přinesla sérii vzájemného obviňování. Nakonec kapela spustila předehru k druhému jednání. Ještě se ani nezvedla opona, když se z jeviště ozvala strašlivá rána. Hlediště vybuchlo smíchem. Diváci byli tak dychtiví vidět, jaká další katastrofa nás potrefila, že začali tleskat, dupat nohama a skandovat : O-po-nu! O-po-nu! O-po-nu! | train |
A nejen to, pěkně utěsní škvíry, aby plyn byl zjištěn co nejpozději. Jenomže Alžbětě nešlo o smrt, ale o vás. Bůhvíkolik týdnů už se těšila, že bude mít dnes s vámi noční službu, a od počátku večera se na vás bezostyšně zaměřila. Ale vy jste byl zatvrzelý. A čím jste byl zatvrzelejší, tím víc ona pila a sahala ke křiklavějším a křiklavějším prostředkům : žvanila, tančila, chtěla dělat striptýz... Vidíte, nakonec je v tom možná přece jenom něco dojemného. Když nemohla upoutat ani vaše oči, ani vaše uši, vsadila všechno na váš čich a pustila plyn. Než ho pustila, svlékla se. | train |
Vy mu zákazníky odháníte, vaší ochotou a příjemným vystupováním. " Žena vrazila ruce v bok a rozkřičela se jako trhovkyně. " Nepříjemný a chytrý jste tu vy, jen si pojďte zkusit tady celý den stát za ty prachy. " " Simono? " ozval se Marek tázavě a otevřel dveře obchodu dokořán. Došla jsem k němu. Na prahu se otočil k prodavačce. " Právě jste přišla o tržbu nejméně dvaceti tisíc, které jsme tu chtěli utratit. " " Na co myslíš? " ptá se venku a já honem nevím co odpovědět, protože jsem už myšlenkami nepřítomná. Kostým je pro mě věc druhořadá. Mám jich doma desítky. | train |
" Jistě, promluvte s nimi, " přejíždí si kostnatými prsty po obličeji, jako by chtěl zatlačit únavu. Vycházejí společně na chodbu a tam je vidí, jak stojí v rohu, opřeni o žlutou zeď. Zdraví je úklonem hlavy a prochází kolem rychle, nemá sílu zastavit se s nimi a vnímat jejich zešedlé čekání, vyprahlé správným tušením a strachem. Míří bezmyšlenkovitě do ambulance. Stařenka stále ještě sedí na vyšetřovacím lehátku a povídá si s příjmovou sestrou. Jakmile profesor vejde, začíná se rozpačitě omlouvat. " Vidíte, nakonec tady prosedím celou noc. A ani nevím, jestli pro mě třeba přece jen nepřijeli. | train |
Honza je člověk, který to nikomu nepoví. " Dobře. Budu chovat, " odvětila jsem prostě a těšila se pohledem na jeho vykulené oči. " Skutečně? " " No jo, " zasmála jsem se radostně. " Už je to tak. " " A kdo je ten šťastný? " nadhodil nesměle. " Marek? Budete se brát? " " Marek? Ne, toho jsem dávno pustila k vodě. " " Tak kdo? S nikým přece nechodíš... " " A jak to víš? " " Nepouštím tě ze zřetele. Měl jsem o tebe starost. Po tom, co se stalo Valentýně, jsem se bál, abys nevyvedla nějakou hloupost. " " Tak jdeme? " zeptala jsem se rozpustile. " Nebo to pozvání na kafe už neplatí? " " Platí. Já jen že... " | train |
" Bylo mi sedmnáct a byla jsem tak chudá, jak jen dívka může být. Moje maminka se podruhé vdala a nevlastní otec mě chtěl rychle dostat z domu. Tak mě dali do lázní, do hotelu, pracovala jsem jako servírka. Od rána do noci jsem běhala s talíři a sklenicemi a večer jsem padla do postele a usnula. Kolikrát ještě v šatech, ani jsem se nedokázala převléct do noční košile. Pak jsem se dostala do kavárny, kde to bylo lepší, i tam jsem však mívala hodně práce. Jen občas bývalo volněji, to když lázeňští hosté chodili pít léčivé vody. | train |
Na nic víc jsem se nezmohl. Podal jsem mu ten dopis a utekl. Po tomhle jsem se snažil Perdovi pomáhat, i když jen tajně, aby si ze mě nikdo nedělal legraci, že se paktuju s takovým jelitem. Vylezl jsem z postele a zhasl dřív, než ostatní poslali Perdu, aby to udělal. Párkrát jsem za něj vytřel chodbu, ale jenom tehdy, když jsem byl stejně na řadě. Ale nikdy jsem se ho otevřeně nezastal. Dodnes se za to stydím. DIVADLO NA KOVÁRNĚ Jen co jsem se v Poděbradech trochu rozkoukal, začal jsem hledat způsob, jak se dostat k divadlu. | train |
A výsledky její práce by byly vidět každý den. Hned. Kdyby ta strana měla třeba - tisíc - deset tisíc - milion členů, pak by denně - bylo - Ale ne. K lásce statistika nepatří. Dobré skutky se nepočítají. Váží se. Ano, o to jde. O to, jaký bonbón dostane Ježíšek od nás zítra. Jaký dostanou bližní. | train |
Kdepak, milá paní doktorko, " pokračoval smutně Havel, " kdepak já a Don Juan! Co bych za to dal, kdybych viděl komtura a pocítil na duši strašlivou tíhu jeho prokletí a cítil v sobě růst velikost tragédie. Kdepak, doktorko, já jsem tak nanejvýš postavou komedie, a ani za to snad nevděčím sobě, ale právě Donu Juanovi, protože jen na historickém pozadí jeho tragického veselí můžete jakž takž zavnímat komický smutek mé děvkařské existence, která bez této míry byla by jen šedou všedností a nudným pozadím. " Další signály Havel znaven dlouhou promluvou ( během ní dvakrát poklesla ospalému primáři hlava ) zmlkl. | train |
Vrátila se do svého dětského pokojíčku v prvním patře, který se od jejího odchodu vůbec nezměnil. Položila děťátko v saténové zavinovačce na svoji postel a usedavě se rozplakala. " Co řveš? " pohladila jsem ji nesměle po vlasech. " Všechno dobře dopadlo, ne? Přežila jsi porod ve zdraví, máš krásnou holčičku. " V očích se jí zračila bolest a neodpovídala. Nemohla jsem se odhodlat otázat se, proč se od Pelikánových odstěhovala a kde je Leoš. " Už ho nechci nikdy vidět, " odpověděla přes roušku slziček, které se jí hrnuly bez přestání po bledých lících. Musím na ni opatrně, říkám si. | train |
Velice se podivil, když mu soudce řekl, že nemá na takové hlouposti čas. " A cos vymyslel ty? " obrátil se na chudáka. " Urozený pane, " začal, " já si myslím, že nejbohatší je naše matička země, protože nás všechny živí. Nejrychlejší je myšlenka a nejsladší spánek poctivého člověka. " " Jsi pašák! " pochválil ho soudce. " Tvůj bohatý soused neměl právo ti zabít vepře pro trochu ječmene. Náhradou ti dá tu tučnou prasnici, co už ji tři roky krmí. " Soud skončil. Pyšný boháč svěsil hlavu a odešel, že ho ani slyšet nebylo. Nečekal, že ho soudce tak zahanbí a ještě o nejlepšího čuníka připraví. | train |
Někdy se stává, že část lidského života není nic jiného než čekání, jen naděje na naději. A on chodil po schodech. Sem tam, sem tam, posté, potisící. Litovali jsme ho, občas mu někdo donesl koláč, pozval ho na čaj. Uměli jsme si představit, co by to bylo, kdybychom my byli v nějakém cizím městě, beze zpráv o rodině, v obavách z blížícího se nebezpečí, a čekali, co se s námi stane. Sem tam. Po třítisící první, po čtyřtisící... Bydlela jsem v přízemí, a tak jsem viděla Izáčka často, i v noci jsem slýchala jeho šouravé krůčky. Na co asi myslel? | train |
Když se vrátila, zavolala mě a naše děti, objala nás dohromady a tiskla, tiskla, jako by nás už nikdy nechtěla pustit. Mlčeli jsme. Víte, až tehdy jsem si uvědomil, že banality mohou zabíjet, i banální nenávist, která vlastně ani nenávistí není, je často jen takovým manželským folklórem. " Jestli ti některý den neřeknu před dětmi, že mám tebe a je ráda, upozorni mě, slib mi to, " pošeptala mi nakonec má žena. " S babičkou na mamuty " Babičko, vyprávěj mi, jak jsi lovila mamuty. " Strnula jsem. Byla jsem připravená splnit vnukovi jakékoli přání, jako každá správná babička, jenže tohle... | train |
Možná ten starý pán dá vnukovi bonbón a řekne mu pár hezkých slov. Možná. Bude to nepatrná radost, ale bude to radost. A koloběhu radosti je třeba stejně jako koloběhu vody. Syn " Včera, " vyprávěla paní K. J. " za mnou přišel syn. Zrovna jsem seděla u počítače a byla jsem hrozně nerada, že mě ruší, potřebovala jsem toho do zítřka ještě moc stihnout. " Maminko, " řekl malý, " já bych chtěl, abys umřela. " Nevěřila jsem svému sluchu. " COŽE? " Dívala jsem se vytřeštěně do jeho velikých nevinných očí. Syn má čtyři roky, každou chvíli nás něčím udiví. | train |
Rachel běžela k synovi, vzala ho do náruče, hladila a líbala, zkoumala, jestli se mu nic nestalo. Pak zvedla oči k nebi a zvolala : " A co čepička? " Úhel pohledu Učenec byl předvolán před komisi, aby vyvrátil obvinění, že ve své argumentaci a provedení důkazů nepostupoval logicky. V den zkoušky si vzal do ruky knihu a posadil se obráceně na osla. Tak četl a popojížděl před velkými okny zasedacího sálu, dokud nebyl vyvolán jeho případ. Poté, co byly proti němu vznesené výtky přečteny, odůvodněny a dostal slovo, zeptal se předsedajícího : | train |
Klika u dveří však cvakla a moje bývalá spolužačka a přítelkyně Renáta se objevila se širokým úsměvem na tváři ve světnici. " Ahoj. Tak jsi tu, " konstatovala radostně. " Klepala jsem. " " Vážně? " zalhala jsem. " Nějak tady není slyšet. " Kamarádka se bez vyzvání rozvalila na nepohodlné židli. " Jak žiješ? " " Jo, dobrý, " mínila jsem neupřímně. " Nemáš retko? " Zavrtěla hlavou. " Nekouřím. " " Hm. Ty se máš. Taky bych chtěla přestat. Proč já s tím začínala, " skuhrala jsem ve snaze odvést pozornost. " Jak víš, že jsem tady? " " Viděla tě včera odpoledne naše máma, když sekala králíkům trávu na vaší louce pod lesem. " " Ach tak. " | train |
Ani sex s ním mi nic neříká, tak proč v tomhle nesmyslném vztahu pokračuji? " Koupím ti na svatbu nějaký hezký oblek, " slyším se říkat. " Nebo máš něco jiného na sebe? " Posunul si brýle na nose a pozorně si mě prohlížel. Asi mu neušla ironie mého hlasu. Přece jen, je to inženýr. " Jsem také pozvaný na svatbu tvojí dcery? " " Ano. Zvu tě já! Přece nepůjdu úplně sama? Kdo mi bude dělat doprovod? " " Nechci od tebe oblek. Mám svůj. Ale na tu svatbu tě doprovodím. " Kapitulovala jsem. Možná bych se měla omluvit. Ale on se neurazí. Natolik ho už znám. | train |
Naopak tu poslední noc si dávala sakra pozor, aby ji nespustila z očí, a osobně dohlídla na to, aby šla po večerce rovnou do postele. Nemohl jsem věřit tomu, že je někdo schopen takové podlosti, a tak jsme šli do kavárny probrat všechny detaily učitelčina podvodu, což vedlo k celé sérii událostí, na jejímž konci Moravské oči otěhotněly, ale to už zase předbíhám. ZMIZ A AŤ PO TOBĚ NEZŮSTANE ANI STOPA! Vrátil jsem se do Poděbrad sice jako muž, ale ve škole panovalo zvláštní napětí. | train |
Byly tam fantasticky obrovské pece protkané mihotavými žilkami sálajících prasklin, hromady uhlí vysoké jak dům, spletitá síť rozličných potrubí, která se vinula a proplétala kolem budov, a mamutí nádrže s vodou. Ve dne tam bylo pořádně rušno, ale v noci se muselo celé místo ponořit do naprosté tmy. Američani totiž začali s bombardováním továren a průmyslových závodů. Už bylo jasné, že Němci mají válku prohranou, a já se toho nemohl dočkat. | train |
" Je pravda, že vypadáš pořád dobře, " usoudil. " Možná lépe, než když jsem tě poznal. Je z tebe zralá ženská. Nedivím se, že se mému synovi líbíš. A přičtu - li k tomu všemu, že je sexuálně vyhládlý... Ovšem jak z tohohle vybruslíš, to bych rád viděl. Chtěl bych ti pomoct, ale nevím jak. " " Co to je sexuálně vyhládlý? " Též jsem dokouřila. " Valentýna s ním nespí. Od porodu ho od sebe odhání. Má strach, že to bude bolet a také z dalšího těhotenství. Mluvila jsi s ní někdy o antikoncepci? " pravil Filip s vážností, jakou jsem u něj neznala. " Ne. " | train |
" No, oni vám sem prý dají počítač a ten jednu sílu nahradí. " Vykulila jsem oči, div mi nevypadly. " Já na tom ale neumím pracovat. A proč říkáš vám, snad nám, ne? " " No já nevím, ale spíš vám. Mně je to vlastně všechno jedno. Filip mi nabídl práci u něj v ordinaci. Jeho sestřička jde prý pracovat do Německa, kde si vydělá mnohem víc. " Dívka přestala trápit svoje prsty a pečlivě si teď prohlížela černý lak na nehtech. " S její figurou a vzhledem se ani nedivím, " chichotala se do dlaně. " Jistě tam nebude píchat pacientům injekce do zadku. " | train |
Mlčí. Samozřejmě, že jsme ho potrestali, školnice si zase Míninku odnesla v náručí, a že jsem udělala, co jsem mohla - po zločinu přišel trest. Jenže, když jsem jela ze školy, došlo mi, jaký je to ohavný koloběh. Kdo ví, proč ten opilec pil, třeba hledal zapomenutí a pak jsem mu přišla do cesty já a on se na mě pokusil složit svoje neštěstí. Já jsem ho předávala dál, moje zlost se vybila na třídním šaškovi. Způsobila jsem mu ponížení před celou třídou a to bývá pro děti hrozné a nezapomenutelné - protože jsem se sama cítila ponížená, ponižovala jsem jeho. | train |
Po skončení obřadu, který trval asi deset minut, jsme se odebrali na oběd do nedaleké restaurace. Necítila jsem ani hlad, natož žízeň, ale poručila jsem si smažený sýr s bramborovou kaší a oblohou. Tatarskou omáčku jsem skromně vynechala. V restauračních zařízeních se jí vyhýbám. Možná ji mají otevřenou již několik dní a já netoužím po nějakých střevních potížích. Už jsem toto jídlo dávno neochutnala. Nakazila jsem svou volbou celou naši miniaturní společnost. Oba pánové si objednali totéž. K pití si dali minerálku, protože budou řídit, ale já neodmítla servírkou doporučené malé desetistupňové pivko. | train |
Sabotáž jeho těla ho uvedla pokaždé do neuvěřitelné paniky a nesl ji jako neodčinitelnou hanbu, ať už by byla jejím svědkem krásná tvář či tvář tak ohavná a komická, jako byla tvář ředitelčina. A ředitelka byla už krok od něho a on, vystrašen a nevěda, co si počít, řekl najednou, ani nevěděl jak ( byl to spíš plod vnuknutí než lstivé úvahy ) : " Ne, ne, proboha ne! Ne, to je hřích, to by byl hřích! " a uskočil. Ředitelka se k němu dále přibližovala a mumlala temným hlasem : " Jaký hřích! Žádný hřích není! " Eduard ustupoval za kulatý stolek, u něhož před chvílí seděli : | train |
Takto, Haničko, takto, takto se přede zlato. " Za chvilku naučil panenku, jak se předou zlaté nitky, a potom zmizel, stejně jako se objevil. Stěna se za ním zase zavřela. Zlatá přadlenka si sedla ke kolovratu a pustila se do práce. Předla a předla, dokud všechen len nespředla. Ještě si do rána stačila chvilku zdřímnout. Jen co se pán ráno probudil a oblékl, hned se běžel podívat do komnaty, kde nechal Haničku. Vešel dovnitř a málem od toho lesku oslepl. Nemohl uvěřit vlastním očím, když uviděl hromadu zlatých nití. Objal zlatou přadlenku a hned byla svatba. | train |
S doktorem o deset let starším, který by mohl mít rozum a najít si sobě rovnou partnerku! Vyskočila jsem podrážděně z podlahy a řítila se kvapem k telefonu. Vytočila jsem číslo do ordinace Leošova otce, který byl stejně jako syn lékařem. Nervózně jsem klepala prstem do desky stolečku, než zdravotní sestřička Kateřina v jeho soukromé psychiatrické praxi zvedla milostivě sluchátko. " Ordinace doktora Pelikána! " zašveholila sladce. " Hartmanová, " zasyčela jsem nebezpečně. " Je tam Filip? " " Ano. Ale má návštěvu, " podotkla dívka spěšně. " Koho? " zeptala jsem se v domnění, že už do ordinace dorazil Leoš, nebo Valentýna. | train |
Jalovec roste na suchých místech a má rád slunce. Jeho špičaté jehličky jsou kolem větve uspořádány po třech. Bobule se používají k okořenění jídel. Z jejich šťávy se vyrábí alkohol. JAHODNÍK Plod : souplodí ( v červenci a srpnu ) Lesní jahody mají trojčlenné listy a malé bílé kvítky. Jejich plody obsahují hodně cukru. Vlastními plody jsou jadérka na jejich vnější straně. Lesní jahody jsou divoce rostoucím druhem jahod zahradních. BORŮVKA Plod : bobule ( od července do září ) Borůvky najdeš na lesních mýtinách. Malé keříky často pokrývají celé svahy. Jejich růžové kvítky vypadají jako zvonky a plody poskytují lidem i zvěři cenné vitaminy. | train |
Co když je podvržený? V pohádkách se přece takové příhody stávaly! Když v posledních týdnech postával na skále pod zříceninou, kolikrát ho napadla myšlenka, že uteče z domova. Ani doma, ani ve škole ho nic nedrželo, vlastně skoro nic. Už by to jistě udělal, ale bránila mu v tom malá Veronika - a pak počasí. V takovéhle zimě, v mrazu a sněhu se utíkat z domova dlouho nedá. Kde by spal? Co by jedl? A především - kam utéci? | train |
jednak proto, že se jimi odlišovala od žen, s kterými se stýkal před ní, jednak proto, že věděl o zákonu obecné pomíjivosti, který mu činil vzácným i stud jeho dívky. 2 Dívka opravdu neměla ráda chvíle, kdy musila za jízdy ( mladík jezdíval často mnoho hodin bez zastávky ) prosit o malé zastavení někde u lesíka. Měla na něho vždycky vztek, když se s hraným údivem ptal, proč má zastavovat. Věděla, že její stud je směšný a staromódní. Mnohokrát si ověřila ve svém zaměstnání, že se jí pro její choulostivost smějí a schválně ji provokují. | train |
Má za sebou lásku velikou jak smrt. Dmula se mu hruď a bylo to nejkrásnější a největší dmutí, jaké doposud zažil. Neboť to, co ho tak slastně nadýmalo, byla smrt ; smrt jemu darovaná, nádherná a posilující smrt. 7 Eduard si byl jist, že nepříjemná aféra je rozhodnuta v jeho prospěch, a šel příští neděli s Alicí do kostela s drzou bezstarostností ; a nejen to, šel tam opět i s plnou sebedůvěrou, neboť ( jakkoli to v nás vzbuzuje soucitný úsměv ) průběh návštěvy u ředitelky vnímal ve vzpomínkách jako zářící doklad své mužské přitažlivosti. | train |
Třetího dne před úsvitem, když ještě celý svět spal, se pan soudce postavil k otevřenému oknu a vtom vidí, že se k jeho domu blíží mladá dívka. Nebylo to ve dne ani v noci, právě začínalo svítat. Nešla pěšky ani se nevezla, seděla na kozlovi a nohama se odrážela od země. Nešla po cestě ani mimo cestu, protože kozel kráčel výmolem. Měla na sobě pytel a zástěru, a tak nebyla ani oblečená, ani nahá. Na klíně něco držela, ale soudce neviděl, co to je, protože to bylo přikryté. Řekl si, že to bude ten dar nedar. | train |
" Tak už si vezměte všechno, co s sebou potřebujete, a pojďte, za chvíli bude večerníček. Sami tady zůstat nemůžete, " vysvětluje Láďovi. Ale ten už neprotestuje, smířil se. A vánoce jsou tady. Celým bytem ve třetím patře voní nejen jehličí, ale i rybí polévka se zeleninou a smažený kapr s bramborovým salátem. Maminku propustí z nemocnice, až se zotaví, prý to bude do Silvestra. Láďa i Veronika jsou ještě pořád u Mourků. V obývacím pokoji stojí vysoká a košatá borovička, ozdobená skleněnými koulemi a stříbrnými řetězy, se špicí až u stropu. Stojan se otáčí a hraje. | train |
Až k vám dojde, popadněte kosu a rozhánějte se s ní po vodě. Potom vyskočte na břeh a dělejte, jako byste do sítě chytal ryby. Můj muž se s vámi dá do řeči a bude se divit, co to vyvádíte. Vy mu jen řeknete, že spíš ve vodě trávu nakosíte a na trávě ryby nachytáte, než by se volovi narodilo hříbě. Uvidíte, že to hříbě bude vaše. Jen mě proboha neprozraďte, nebo se mnou bude zle. " V podvečer si pan soudce vyšel na procházku. A co nevidí? | train |
Pohlédl jsem na své hodinky : " Deset hodin. Přesně... " Dodnes si pamatuji, že bylo na vteřinu přesně deset hodin. " Děkuji. " Šéf se na mne usmál a procházel dál místností. Těch deset hodin, které právě odtikaly, bylo časem, který mi ukázal, co to je pochopení člověka pro člověka, velkorysost a moudrost. Co všechno mi mohl říct, vyčíst. A ke všemu by měl plné právo. A on se jen zlehka dotkl mého ramene. Zeptal se. Usmál se. Ten den jsem zůstal v práci až do noci a hrál si se svým úkolem, a když jsem se za tmy vracel domů, byl jsem šťastný. | train |
Cadik rabi Elimelech z Lyžeňska jednou řekl svým žákům : " Jestli chcete vědět, jak se má člověk chovat v předvečer Jom kippur, podívejte se na našeho krejčího. " V předvečer Dne smíření se žáci připlížili k domku krejčího a nakukovali nízkým oknem. Viděli, jak se krejčí modlí. Potom si on i jeho synové vzali šabatové oblečení, na slavnostně prostřený stůl přinesli chutné jídlo a usadili se k večeři. Krejčí vyndal malý černý blok, ve kterém měl zaznamenány všechny hříchy, kterých se dopustil od posledního Jom kippur. Otevřel knížečku a řekl : | train |
A s tímto proslovem odešel ke stolu, kde vzal do ruky skleničku s chlazenou vodkou, vhodil do ní pár kostek ledu z nerezového kyblíčku a napil se. Beru Valentýnu za ruku. " Kde budete bydlet, tady? " " Proč se ptáš? " " Chcete nám nabídnout azyl? " ozval se Leoš posměšně a z jeho hlasu čiší mráz. Ne, říkám si, tenhle člověk se mnou nikdy pod jednou střechou žít nebude. Odcházím za popíjejícím Markem a připadám si jako vetřelec. Jenže Valentýna se ke mně nastěhovala několik dní po propuštění z porodnického oddělení i se svojí dcerou, již pojmenovala Janička. | train |
Tohle smažení ve vlastní šťávě jsem si tu v Pavilonu Dorothy Chandlerové už prodělal několikrát. V šedesátých létech dvakrát neúspěšně, když mé filmy Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko nezískaly Oscara za nejlepší zahraniční film. Ale taky jsem tu už vyhrál : v roce 1976 zde dostal film Přelet nad kukaččím hnízdem Oscara za nejlepší režii a nejlepší film roku. Z toho pamětihodného večera mi ale v hlavě zůstává podivný guláš dojmů a pocitů. Seděli tu tehdy vedle mě mí dva synové, dvojčata Petr a Matěj, kteří zrovna přiletěli z Prahy a skoro celou tu událost prospali. | train |
Přítel jen mávl rukou a otevřel noviny - tyto noviny se mu pak navždy vryly do paměti i s titulky. Dítě si chvíli rovnalo na stole panáčky, vojáčky. A pak - našlo na stole maminčiny prášky. Prášky na uklidnění, kterých polykala spousty a které nezabíraly, dala jí je kamarádka, ne lékař. Pustilo se do prášků, přítel studoval sportovní zprávy. Po chvíli zapípalo : " Tatínku, já to už nemůžu vydržet, jak tě nenávidí... " " Přejde ji to, " odtušil přítel. Manželka vyšla ze sklepa a jak je hrdě míjela, zabloudila pohledem na stůl. " Tady jsem měla ty prášky, " znejistěla. " Prášky? " | train |
Bonbón pro Ježíška " Tatínku, můžu dát Ježíškovi bonbón? " Holčička stojí u kostela, u bočního vchodu, dívá se na dveře sakristie. Překvapila mě. Odběhla z cesty a běžela ke kostelu, ačkoli už v tuhle dobu bývá zavřený. Teď se postavila před malá dvířka. " Ježíškovi? Bonbón? " Zamává čokoládovým bonbónem v ruce, před chvílí ho dostala od babičky. " To je pro něj! " " Proč? " " Protože je moc dobrý. Bonbón. A Ježíšek taky. " " Aha. " Co říct jiného než tohle. Aha. Bere za kliku a cloumá dveřmi. Jsou zamčené. Lítostivě rozbaluje bonbón a dává si ho do pusy, sladký bonbón se rozpouští a my jdeme dál. | train |
Od té doby si čas od času zkouším před spaním napsat sloh " Naše maminka ", " Náš tatínek ", píšu si ho v duchu, jako bych byla svou dcerou. Pomáhá to. Zrcadlení " Vona je kráva... " Mladá matka si vypráví s kamarádkou, zatímco děti poskakují na dětském hřišti. Ženy se zabraly do hovoru jako děti do poskakování. A pak kouknou na hodinky a volají, že je třeba jít domů. " Nepůjdu, " trucuje holčička, " nepůjdu, krávo... " Matka ztuhne. Tohle říká jí! A před kamarádkou! Popadne holčičku a začne ji třepat přes zadeček, holčička ječí a pláče. Obvyklá scéna na pískovišti : zločin a trest. | train |
" V mládí jsem byla nějakou dobu v klášteře, " vyprávěla paní J. V., " moc nechybělo a byla by ze mne jeptiška, jenomže osud chtěl jinak. To, jak jsem se dostala na jinou cestu, je zajímavá historie, ale zajímavější - a užitečnější - je, co mi jednou řekla stará řeholnice, které jsem pomáhala pečovat o zahradu a klášterní hřbitov. Stály jsme na hřbitově a stříhaly růže mezi hroby. Uvažovala jsem o jednom pro mne tehdy velmi důležitém problému a požádala jsem sestřičku, aby mi poradila. | train |
A tak Eduard rozumně mlčel, což ostatně nebylo nijak nápadné, protože Alice mluvila sama dost, byla veselá a nic nenasvědčovalo tomu, že by obrat, který se udál v její duši, byl dramatický nebo bolestný. Když se setmělo, odešli do chaty, rozsvítili, pak rozestlali, políbili se, načež Alice požádala Eduarda, aby zhasl. Oknem však nadále pronikal svit hvězd, takže Eduard musil na Alicinu prosbu zavřít i okenice. V úplné tmě se pak Alice svlékla a oddala se mu. | train |
Říkáte, že jsem vůči ženám jako smrt. Jenomže ani smrt nemá ráda, když se jí poroučí. " Primářův největší úspěch " Možná, že vám rozumím, " odpověděl primář. " Když mi bylo o nějaký rok méně, znal jsem holku, která šla s každým, a protože byla hezká, usmyslil jsem si, že ji dostanu. A představte si, že mne odmítla. Šla s mými kolegy, se šoféry, s topičem, s kuchařem, i s nosičem mrtvol, jenom se mnou ne. Dovedete si to představit? " " Ale jo, " řekla doktorka. | train |
A co je nejsladší? " Sedláci šli domů a nebylo jim do zpěvu. " Co jdeš jako opařený? " přivítala žena bohatého hospodáře. " Nech mě být, " odbyl ji muž. " To by nevymyslel ani čert, co si vzal do hlavy náš soudce. Dal nám tři hádanky. Vyhraje ten, který je uhodne. " " A co je to za hádanky? " " Prý co je nejbohatší, nejrychlejší a nejsladší. " " A co je na tom těžkého? " podivila se selka. " Nejbohatší jsi ty, ty troubo! Máš plnou truhlu zlaťáků a ve chlívku prasnici, kterou už tři roky krmíme. Nejrychlejší jsou naše koně a nejsladší med z našich úlů! " | train |
Potom co se Magda hodila marod, tak jsem jim byla dobrá, abych naplánovala stravu a psala jídelní lístky na černo. Ani mi nezaplatili, protože jsem byla na mateřské dovolené. I když vlastně já strach o práci mít nemusím. Kdyby bylo nejhůř, vím, kam se obrátit. Ale takhle je to pro mě nejpohodlnější. Vlastně bylo, než mi sem vrazili ten komputer. " Jestli jste mi chtěli říct jen tohle, tak vás musím opustit, " trvala jsem na svém. " Já opravdu nevím, kde mi hlava stojí. " " Asi je toho na vás moc, ne? " rýpla si hlavní sestra. | train |
Homola šátral dlouho v náprsní kapse saka a pak přečetl další perfektní odpověď na můj improvizovaný dotaz. Takto, v ryze dadaistickém duchu, pokračoval rozhovor až do konce. Den nato si mě vedení povolalo nahoru na kobereček. Řvali na mě, že zesměšňuju komunistickou stranu, a předseda závodního výboru strany mi vynadal do reakcionářských sviní. Přesto mě nevyhodili, a tak jsem se dál ucházel o kariéru sportovního reportéra. Asi po roce mě konečně pozvali na Štvanici, kde jsem měl vyzkoušet své schopnosti při komentování hokejového mače. Přivítal mě Staňo Mach, skvělý komentátor, jehož dramatické kulometné líčení výrazně vylepšovalo průběh zápasu na kluzišti. | train |
Dům na nábřeží od této chvíle přestal existovat. Nezůstalo tam nic, co by ho lákalo, nic, co by ho trápilo, že ztrácí. Všechny knihy, zápisy, vzpomínky, obrazy a věci, které pro něho měly cenu a smysl, dovezl stěhovací vůz už předevčírem. Zbyl jen starý nábytek. Předměty odhazoval s klidným svědomím a bez výčitek, jako se zbavujeme starých novin. Vzpomínky, jež zůstaly živé, si však odvážel s sebou. Ty poslední a nejcennější, které ještě zbyly, složil do cestovní kabely, která teď ležela na zadním sedadle jeho favorita. Zkondenzovaná pára na předním skle po ránu mrzla, stěrače jen klouzaly po povrchu. | train |
" Já tě, Simono, varoval. Včera tě chytly, jak sis nesla domů oběd. Abych to upřesnil, nejednalo se o jeden, ale o tři. A zaplacený jsi neměla, jak jsem již řekl, ani jeden. " Seděla jsem, ruce složené v klíně, a povytáhla užasle obočí. " A za tak malý prohřešek mě vyhodíš ze zaměstnání? " ptám se smutně. Honza se zamračil. " Jako vždycky bereš všechno na lehkou váhu. Už jsem propustil zaměstnance za daleko menší prohřešky. " " U mě uděláš snad výjimku! " lísala jsem se. " A proč bych měl? Nic ti nedlužím. " " Ten oběd mi nandaly do kastrůlků kuchařky. | train |
" Kdybys mu říkal jen a jen čirou pravdu, jen to, co si o něm opravdu myslíš, přistoupil bys na vážný rozhovor s bláznem a sám by ses stal bláznem. A tak je to i se světem, který nás obklopuje. Kdybych mu tvrdošíjně říkal pravdu do očí, znamenalo by to, že ho beru vážně. A brát vážně něco tak nevážného, to znamená stát se sám nevážným. Já, bratře, musím lhát, nechci - li brát vážně blázny a stát se sám jedním z bláznů. " 10 Byla neděle odpoledne a oba milenci odjížděli zpátky do města ; | train |
" Ať tedy za tři dny přijde na svatbu. Ale řekni, ať nechodí ani ve dne, ani v noci, ani pěšky, ani na voze, ani na koni. Nesmí jít po cestě ani mimo cestu a nesmí být oblečená ani nahá. A ať mi přinese dar nedar. " Otec nad tím kroutil hlavou, co že si to zase pan soudce vymyslel. Ale dcera se jen smála, že prý to všechno zařídí, jak si to její nastávající muž přeje. | train |
End of preview. Expand
in Dataset Viewer.
Introduction
This is a sample from the FicTree dataset, maintained by the Czech National Corpus project. The dataset was created from shared .vert file format using the convert_FICTREE.py script.
About Original Dataset
(Taken from project Wiki). The FicTree treebank is a syntactically annotated corpus of Czech fiction. It consists of 135,000 words (166,000 tokens). The lemmatization, morphological, and syntactic annotation were performed manually.
Composition of the FicTree Treebank:
The FicTree treebank consists of eight literary works published in the Czech Republic between 1991 and 2007. The texts in the treebank include six fiction titles, a children’s fiction book, and a book of memoirs. Most of the texts were first published between 1991 and 2007, except for one text published in 1969. Five texts (80% of all tokens) are original Czech texts, while the other three are translations (from German and Slovak).
Citation
If you use this resource, please cite the following work:
@misc{jelinek2017fictree,
author = {T. Jelínek and M. Hnátková and H. Skoumalová},
title = {FicTree: Manuálně syntakticky anotovaný korpus české beletrie},
year = {2017},
howpublished = {Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha},
note = {Available from WWW: \url{http://www.korpus.cz}}
}
- Downloads last month
- 73