Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Historie.", "Klima.", "Den a noc na pólu.", "Soumrak.", "Čas.", "Fauna a flóra.", "Teritorium severního pólu.", "Výpravy na pól.", "Plavidla na severním pólu.", "Mytologie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "První výprava na dobytí a prozkoumání severního pólu podniknuta roku 1871 byla vedena Charlesem Francisem Hallem pod patronací Američanů. Výprava nesla označení Polaris expedition (Polární expedice) a skončila katastrofou. Halle v důsledku otravy arsenikem zemřel a výprava se vrátila zpět bez jeho dosažení. Další expedice byla vedena Fridtjofem Nansenem a pokusila se k pólu dostat driftem na k tomu zkonstruované lodi Fram. Nansen se společníkem na saních v dubnu 1895 dosáhl 86° 14' severní šířky. K severnímu pólu se na saních po ledu vypravili Frederick Cook (1908) a Robert Peary (1909). Renomované instituce Cookovy doklady dosažení pólu neshledaly za průkazné a tak byl pokládán za prvního pokořitele severního pólu Peary. Cook se vrátil o rok později než Peary, protože se vracel přes Kanadské arktické souostroví a přezimoval na ostrově Devon. Výzkumy v 80. a 90. letech 20. století ovšem Pearyho úspěch zpochybnily na základě jeho vlastního deníku, který uvolnila jeho rodina k prozkoumání. Další cesty do oblasti severního pólu jsou spojeny s rozvojem letectví. V roce 1926 uskutečnil přelet přes pól v letounu Fokker F.VII Američan Richard Byrd, jeho dosažení pólu je však také zpochybňováno. První prokazatelné dosažení severního pólu tak je až přelet vzducholodi Norge o tři dny později, dne 12. května 1926. Expedici vedl norský polárník Roald Amundsen, italský konstruktér vzducholodí Umberto Nobile a americký průzkumník a sponzor výpravy Lincoln Ellsworth. Přes pól přelétla roku 1928 i vzducholoď Italia, na jejíž palubě byl český vědec František Běhounek. Kvůli silnému větru se však nepodařilo zamýšlené vysazení pasažérů na led za účelem provedení vědeckých měření. První věrohodně doložené pozemní dosažení severního pólu byla až výprava amerického dobrodruha Ralpha Plaisteda v roce 1968. V roce 1958 pod ledem severního pólu proplula první jaderná ponorka USS Nautilus amerického námořnictva a v roce 1977 k němu doplul sovětský ledoborec Arktika. V srpnu 2007 ruská ponorka umístila na dno severního pólu titanovou schránku s ruskou vlajkou.", "Severní pól je výrazně teplejší než jižní pól, protože se nachází na úrovni hladiny moře uprostřed severního oceánu (velké množství vody vytváří velkou tepelnou setrvačnost), než v případě, že by se povrch nacházel ve velké nadmořské výšce na kontinentu. Zimní (lednové) teploty na severním pólu se pohybují v rozmezí od asi -43 °C (-45 °F) do -26 °C (-15 °F), v průměru -34 °C (-30 °F). Letní teploty (v červnu, červenci a srpnu), se pohybují kolem bodu mrazu (0 °C, 32 °F)", "Na severním pólu (v oblasti severního polárního kruhu) je Slunce trvale nad obzorem v letních měsících a trvale pod horizontem během zimních měsíců. Východ Slunce nastává těsně před jarní rovnodennosti (19. březen), slunce pak během tří měsíců vystoupá do nejvyššího bodu nad obzorem (23,5° elevace) kdy dojde k letnímu slunovratu (21. červen) a následně Slunce klesá k obzoru, kdy dojde k jeho západu při podzimní rovnodennosti (24. září). Doba, kdy je Slunce trvale nad obzorem, se nazývá polární den, a doba, kdy je slunce pod obzorem, se nazývá polární noc.", "Vzhledem k vysoké zeměpisné výšce dochází ke změně trvání soumraku oproti tomu, jak je znám ze středních zeměpisných výšek. Občanský soumrak trvá přibližně dva týdny před východem slunce a po západu slunce, námořní soumrak trvá přibližně pět týdnů před východem slunce a po západu slunce a astronomický soumrak trvá po dobu přibližně sedmi týdnů před východem slunce a po západu slunce. Toto je způsobeno vlivem axiálního naklonění (23,5°) Země a její rotace kolem Slunce. Směr axiálního naklonění Země, stejně jako její úhel vzhledem k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce, zůstává téměř konstantní v průběhu roku (i v dlouhodobém období). Na severní polokouli v létě severní pól směřuje ke Slunci, v průběhu roku, jak se Země se pohybuje kolem Slunce, se severní pól postupně odvrací od Slunce až do zimních měsíců, zimního slunovratu, kdy je severní pól trvale odvrácen od Slunce. Podobný stav je na Jižním pólu, ale s šestiměsíčním časovým rozdílem.", "Na většině míst na Zemi je místní čas určen podle zeměpisné délky tak, že denní doba je přibližně shodná a postavením slunce na obloze (v poledne je slunce přibližně na nejvyšším bodě v nadhlavníku). Severní pól (ale i jižní) je výjimkou v tomto uspořádání, neboť zeměpisné délky se zde limitně blíží nule. Slunce zde vychází a zapadá pouze jednou za rok ve všech zeměpisných délkách, tedy i ve všech časových pásmech. Pro Severní pól není určeno pevné časové pásmo a expedice může použít čas GMT nebo národní čas země, odkud expedice pochází. Vzhledem k tomu, že se šířka časových pásem na pólu limitně blíží nule, je oblíbenou kratochvílí na severním pólu projití všech časových pásem.", "I přes kruté podmínky zde žijí mořští a suchozemští savci a lidé. Žije zde polární liška, lední medvěd, polární vlk, tuleni a lachtani. Z vodních živočichů byl zaznamenán výskyt sasanek a neznámých druhů krevet. Množství fauny a flóry na severním pólu v historickém vývoji Země podřízeno cirkumpolárnímu rozšíření živočichů.", "Podle mezinárodního práva žádná země v současné době nemá nárok na vlastnictví severního pólu nebo oblasti Severního ledového oceánu, který jej obklopuje. Pět zemí v okolí Arktidy, Rusko, Kanada, Norsko, Dánsko (přes Grónsko) a Spojené státy (přes Aljašku), jsou omezeny vzdáleností 200 námořních mil (370 km) od svého pobřeží, kterou si mohou nárokovat jako oblast svého vlivu a nároků. Za touto hranicí je prostor, který je spravován Mezinárodním úřadem pro mořské dno. Při ratifikaci Úmluvy OSN o mořském právu se jednotlivé země zavázaly dodržovat toto ujednání. Norsko (ratifikovalo Úmluvu v roce 1996 ), Rusko (ratifikovalo v roce 1997 ), Kanada (ratifikovala v roce 2003 ) a Dánsko (ratifikovalo v roce 2004 ). Z toho vyplývá, že státy před zahájením aktivit v této oblasti musí doložit, že oblast zájmu spadá výlučně pod jejich svrchované území. Oblast pólu je předpokládaným zdrojem surovin a některé státy (např. Rusko) se snaží pomocí sedimentů z mořského dna dokázat, že tyto geograficky patří k jejich území.", "přehled výprav a expedic k severnímu pólu, dosažení pólu plavidly je uvedeno samostatně", "Přepis názvu lodě a jména kapitána podle anglického zápisu. \"Vysvětlivky k poznámkám:\"", "V některých západních kulturách se k zeměpisnému severnímu pólu vztahuje bydliště Santa Clause. Kanadská pošta má přiděleno PSČ H0H 0H0 pro severní pól (podle tradičního santovského \"Ho-ho-ho!\"). Mytologie odráží prastarou esoterickou mytologii Hyperborea, že severní pól je nadpozemský příbytek Boží a nadlidských bytosti (viz Joscelyn Godwin, Arktos: Polární mýtus). Postava Santa Clause funguje tedy jako esoterický archetyp duchovní čistoty a transcendence. Jak zdokumentoval Henry Corbin, severní pól hraje klíčovou roli v kulturním světonázoru esoterického Súfismu a íránské mysticismu." ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Období prvních Slovanů a Byzantské říše.", "Období Osmanské říše.", "Období Jugoslávie.", "Republika Makedonie.", "Konflikt mezi Makedonci a albánskou menšinou.", "Severní Makedonie.", "Geografie.", "Podnebí.", "Biodiverzita.", "Národní parky.", "Politika.", "Administrativní členění.", "Zahraniční vztahy.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Obyvatelstvo.", "Jazyk.", "Náboženství.", "Kultura.", "Umění.", "Kuchyně.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Jméno země pochází z řeckého Μακεδονία (Makedonia), království (později region), pojmenovaného po starověkých Makedoncích. Jejich jméno, Μακεδόνες (\"Makedónes\"), pochází původně od starořeckého přídavného jména \"makednós\", což znamená vysoký, které sdílí stejný kořen jako jméno μάκρος (\"Makros\"), což znamená \"délka\", jak ve starořečtině, tak i v moderní řečtině. Původně se věřilo, že jméno znamená \"horal\" nebo \"ty vysoké\", možná kvůli odkazu na fyzický charakter starých Makedonců a jejich hornatou zemi. O oficiální název samostatného státu (\"Makedonie\" a \"Makedonská republika\") se od 90. let 20. století do 10. let 21. století vedly spory z důvodu protestů Řecka, proto se země v Organizaci spojených národů (od dubna 1993) a v dalších mezinárodních organizacích, ve kterých bylo Řecko již před rozpadem Jugoslávie, provizorně nazývala Bývalá jugoslávská republika Makedonie, – PJRM), česky Bývalá jugoslávská republika Makedonie, anglicky \"Former Yugoslav Republic of Macedonia\" (FYROM), francouzsky \"ex-république yougoslave de Macédoine\", španělsky \"la ex República Yugoslava de Macedonia\". V první polovině ledna roku 2018 se obě dvě země v otázce hledání dohody významně posunuly kupředu, když se neoficiálně shodly, že bude zvolen jeden z pěti názvů \"Republika Nová Makedonie\", \"Nová Makedonie\", \"Horní Makedonie, Vardarská Makedonie\" nebo \"Makedonie (Skopje)\". V červnu 2018 podepsaly Řecko a Makedonie dohodu o novém názvu makedonského státu \"Severní Makedonie\" (), plným názvem \"Republika Severní Makedonie\" (). Dohodu v lednu 2019 schválily parlamenty obou zemí, v Makedonii kvůli tomu došlo i ke změně ústavy. Oficiální přejmenování proběhlo v únoru 2019. Od února 2019 se v Organizaci spojených národů používal nový název země. V České republice se od února 2019 používá oficiální název Republika Severní Makedonie, zkráceně Severní Makedonie, starší podoby názvu se nesmí používat.", "Oblast Makedonie patří k jedněm z nejdéle osídlených území Evropy. Ve starověku se území dnešní Severní Makedonie nacházelo na rozhraní vlivu Ilyrů, Thráků a starověkých Makedonců. Ve 4. století př. n. l. století oblast zcela ovládli Makedonci, ve 2. století př. n. l. se Makedonie stala římskou provincií. Po rozdělení římské říše v roce 395 se stala součástí Byzantské říše. Ve středověku byla osídlena Slovany. Země se střídavě ocitala pod nadvládou Bulharské a Byzantské říše. Na přelomu 10. a 11. století se stala centrem říše bulharského cara Samuela. V 11. a 12. století se opět ocitla v rukou Řeků. Osvobodil ji až roku 1203 bulharský car Kalojan. V následujícím století byla pod střídavým vlivem Asjenovců, Latinského císařství, Palaiologovců a Srbů. Na konci 13. století, na přelomu 13. a 14. století a od druhé čtvrtiny 14. století ji ovládali Srbové. Po staletích sporu mezi bulharskou, byzantskou a srbskou říší bylo území od poloviny 14. do počátku 20. století součástí Osmanské říše, kdy se po balkánských válkách v letech 1912 a 1913 území současné Severní Makedonie dostalo pod srbskou nadvládu; další části historické území Makedonie připadly Bulharsku a Srbsku. Během 1. světové války (1915\"–\"1918) zde vládlo Bulharské carství, ale po skončení války se vrátilo pod srbskou vládu jako součást nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Během Druhé světové války (1941\"–\"1944) byla Makedonie opět ovládána Bulharskem a v roce 1945 bylo území vytvořené socialistické republiky včleněno do Socialistické federátivní republiky Jugoslávie, kde zůstalo až do mírového odchodu v roce 1991.", "Území dnešní Severní Makedonie bylo Slovany osídleno již v 6. a 7. století. Při své expanzi si jej však podrobila Byzantská říše, později, ve 2. čtvrtině 9. století se dostala většina země pod vliv říše Bulharské. Od 9. století se sem šířilo křesťanství, hlavně z velmi blízké Byzantské říše. Ta ji ovládla definitivně roku 1018, o dvě století později se stala centrem nového Bulharského státu. Až koncem 14. století ji dobyli Turci během svých výbojů na západ.", "Turecká vláda trvala až do 20. století. Během ní se snažili Turci obyvatelstvo islamizovat, což se jim podařilo jen zčásti (dodnes je v zemi 33 % muslimů). Různé národy (Řekové, Srbové, Bulhaři a Albánci), které v zemi žily, postupně začaly organizovat národně osvobozenecké hnutí. Přestože někteří tito aktivisté žádali přičlenění k nově vzniklému Bulharsku, tato snaha neuspěla, jelikož bylo jako země příliš vzdálené. Přesto ale po berlínském kongresu z roku 1878 došlo k určitému otevření Makedonie Bulharsku – hlavně v oblasti obchodu – ačkoliv sama zůstávala stále pod Osmanskou vládou. Roku 1913 během balkánských válek byla země konečně zbavena turecké nadvlády a rozdělena mezi Bulharsko, Řecko, Srbsko a Albánii; to byl konec Makedonie jako jedné země.", "Po ustanovení Království SHS bylo území dnešní Severní Makedonie v jeho rámci součástí Srbska. Roku 1929 došlo v Království SHS k převratu, dosavadní členění respektující předchozí historické celky bylo nahrazeno systémem bánovin a území dnešní Severní Makedonie se stalo součástí Vardarské bánoviny. Za druhé světové války byla většina území dnešní Severní Makedonie anektována od dubna 1941 do 9. září 1944 Bulharskem, západní oblasti byly 29. června 1941 anektovány Itálií a začleněny do Albánie. 8. září 1943 obsadila německá vojska oblasti předtím obsazené Itálií, a 9. září 1944 také oblasti obsazené Bulharskem, a obě části okupovala do 19. listopadu 1944. V období od září 1944 do 20. října 1944 bylo Kumanovo s okolím přičleněno k Albánii. Po skončení druhé světové války zde byla v rámci Jugoslávie vyhlášena 30. dubna 1945 \"Lidová republika Makedonie\", jež byla 7. července 1963 přejmenovaná na \"Socialistickou republiku Makedonii\". Po rozpadu Jugoslávie roku 1991 vyhlásila nezávislost, bez válek, jako jediná ze všech jugoslávských zemí.", "Na jaře 1990 byl v zemi zaveden politický pluralismus; z prvních svobodných prezidentských voleb vyšel jako vítěz zkušený politik Kiro Gligorov, jenž vládl od ledna 1991 až do roku 1999. V souvislosti s rozpadem Jugoslávie vyhlásila \"Socialistická republika Makedonie\" 25. ledna 1991 svrchovanost v rámci SFRJ a 7. června 1991 změnila název na \"Republika Makedonie\". Nezávislost Makedonie byla prohlášena 15. září 1991. Po vyhlášení nezávislé Makedonie na území bývalé Jugoslávie zpochybnilo Řecko legitimitu nového státu. Mezinárodně byl proto tento stát uznán teprve v roce 1993, kdy Řecko souhlasilo s kompromisním názvem nového makedonského státu \"Bývalá jugoslávská republika Makedonie\", pod nímž byla v dubnu 1993 přijata do OSN (makedonská vláda tento název nepoužívala). Aby se vyhovělo protestům Řecka proti užívání geografického názvu \"Makedonie\" a politického názvu \"Republika Makedonie\", dostala země podle rozhodnutí OSN z 8. dubna 1993 dočasný, mezinárodně uznaný název (v angličtině) \"Former Yugoslav Republic of Macedonia\" (\"FYROM\"), česky \"Bývalá jugoslávská republika Makedonie\" (BJRM), makedonsky \"Poranešna Jugoslovenska Republika Makedonija\" (PJRM), makedonsky cyrilicí \"Поранешна Југословенска Република Македонија\" (\"ПЈРМ\"). Tento mezinárodní název používá mezinárodní společenství i po urovnání makedonsko–řeckých vztahů v roce 1995. V Severní Makedonii se však název BJRM nikdy nepoužíval. Severní Makedonie po tuto dobu používala název \"Republika Makedonie\", makedonsky \"Republika Makedonija\".", "Makedonie se dokázala držet stranou všech konfliktů na území bývalé Jugoslávie, teprve v roce 1999 během konfliktu v sousedním Kosovu se Makedonie stala dočasným útočištěm pro uprchlíky z Kosova. V letech 2000–2001 v zemi zuřil ozbrojený spor mezi makedonskou vládou a albánskými povstalci z Národní osvobozenecké armády, který se dostal až na hranu občanské války. Po zprostředkování NATO a Evropskou unií se spor podařilo uklidnit, i když vztahy mezi nimi zůstávají napjaté. V roce 2004 Makedonie podala přihlášku do EU. V roce 2012 v Makedonii znovu vypukly etnické nepokoje mezi Albánci a Makedonci a k dalšímu konfliktu došlo v květnu 2015.", "V červnu 2018 podepsaly Řecko a Makedonie dohodu o novém názvu makedonského státu, zvanou Prespanská dohoda. Dohoda si kladla za cíl ukončit spor o název Makedonie a normalizovat makedonsko–řecké vztahy. Dne 11. ledna 2019 schválil změnu názvu země makedonský parlament a 25. ledna 2019 schválil dohodu o změně názvu Republiky Makedonie i řecký parlament. Oficiální přejmenování proběhlo v únoru 2019, od té doby se tento název používá také na mezinárodních fórech. Nedlouho po schválení dohody oběma parlamenty byly podepsány ratifikační dohody o přistoupení Severní Makedonie do NATO a v březnu 2020 se země stala jeho řádný členem.", "Severní Makedonie zaujímá celkovou plochu 25 713 km. Leží mezi severními zeměpisnými šířkami 40 ° a 43 ° a převážně mezi východními zeměpisnými délkami 20 ° a 23 ° (malá oblast leží východně od 23 °). Severní Makedonie má celkovou délku hranice asi 748 km, sdílí ji se Srbskem (62 km) na severu, s Kosovem (159 km) na severozápadě, s Bulharskem (148 km) na východě, se Řeckem (228 km) na jihu a Albánií (151 km) na západě. Je tranzitní cestou pro přepravu zboží z Řecka, přes Balkán směrem do Východní, Západní a Střední Evropy a přes Bulharsko na východ. Je součástí větší oblasti Makedonie, do níž patří také oblast řecké Makedonie a Blagoevgradská provincie v jihozápadním Bulharsku. Severní Makedonie je vnitrozemský stát, který je geograficky jasně vymezen centrálním údolím tvořeným řekou Vardar a okrajem podél hranic tvořeným horskými pásmy. Terén je většinou rozeklatý, nachází se mezi Šarskými horami a pohořím Osogovo, které rámují údolí řeky Vardar. Tři velké jezera – Ochridské jezero, Prespanské jezero a Dojranské jezero – leží na jižní hranici, kde se potkává hranice s Albánií a Řeckem. Ochridské jezero je považováno za jedno z nejstarších jezer a biotopů na světě. Oblast Severní Makedonie je seismicky aktivní a v minulosti byla místem ničivých zemětřesení; naposledy v roce 1963, kdy bylo Skopje těžce poškozeno zemětřesením, které zabilo přes 1000 lidí. V Severní Makedonii se nachází malebná pohoří. Ty patří ke dvěma různým horským pásmům: první je Šar planina, která pokračuje do Západní Vardar/Pelagonské skupiny hor (pohoří Baba, Nidže, Kozuf a Jakupica), pásmo je také známo jako Dinárské hory. Druhou oblastí je horský řetězec Osogovo–Belasica, známý také jako Rodopy. Hory patřící do Šar planiny a západního Vardaru/Pelagonie jsou mladší a vyšší než starší horské skupiny Osogovo–Belasica. Velký Korab Šarských hor na albánské hranici je s nadmořskou výškou 2 764 m nejvyšší horou Severní Makedonie. V Severní Makedonii je 1 100 velkých zdrojů vody. Řeky přináleží do třech různých úmoří: Egejského moře, Jadranu a Černého moře. Egejské úmoří je největší. Zahrnuje 87 % území Severní Makedonie, což je 22 075 km. Vardar, největší řeka v tomto povodí, odvodňuje 80 % území, neboli 20 459 km. Toto údolí hraje důležitou roli v ekonomice a komunikačním systému země. Řeka Černý Drin patří do úmoří Jadranu, které se rozkládá na ploše kolem 3 320 km, tj. asi na 13 % území. Je napájenou vodou z Prešpanského a Ochridského jezera. Úmoří Černého moře je nejmenší, zaujímá plochu pouze 37 km. Patří do něj severní strana pohoří Skopská Crna Gora. Je zdrojnicí řeky Binačka Morava, která spoluvytváří Jižní Moravu, následně řeku Velká Morava, která se později vlévá do Dunaje, který teče do Černého moře. Severní Makedonie má kolem padesáti vodních nádrží a tři přírodní jezera, Ochriské jezero, Prespanské jezero a Dojranské jezero. V Severní Makedonii je devět lázeňských měst a středisek: Banište, Banja Bansko, Istibanja, Katlánovo, Kežovica, Kosovrasti, Banja Kočani, Kumanovski Banji a Negorci.", "Klima v Severní Makedonii tvoří přechod od středomořského po kontinentální. Léta jsou horká a suchá a zimy mírně chladné. Průměrné roční srážky se pohybují od 500 mm ve východní oblasti po 1 700 mm v horách na západě. Země patří do třech hlavních klimatických oblasti: mírné středomořské, horské a mírně kontinentální. Podél údolí řek Vardar a Strumica v oblastech Gevgelija, Valandovo, Dojran, Strumica a Radoviš je klima mírné středomořské. Nejteplejšími regiony jsou Demir Kapija a Gevgelija, kde teplota v červenci a srpnu často přesahuje 40 °C. Horské podnebí se vyskytuje v horských oblastech země a vyznačuje se dlouhými a sněhovými zimami a krátkými a studenými léty. Jaro je chladnější než podzim. Většina Severní Makedonie má mírné kontinentální podnebí s teplými a suchými léty a relativně chladnými a vlhkými zimami. V zemi je třicet hlavních a řádných meteorologických stanic.", "Flora Severní Makedonie je zastoupena přibližně 210 čeleděmi, 920 rody a kolem 3 700 druhy rostlin. Největší skupinou jsou krytosemenné s přibližně 3 200 druhy, následované mechy (350 druhů) a kapradinami (42 druhů). Fytogeograficky Severní Makedonie patří do ilýrské provincie Cirkumboreální oblasti v rámci boreální říše. Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a Digitální mapy evropských ekologických oblastí Evropské agentury pro životní prostředí lze území země rozdělit na čtyři ekoregiony: smíšené lesy pohoří Pindos, balkánské smíšené lesy, smíšené lesy Rodop a egejských sklerofilních a smíšených lesů. Národní park Pelister u Bitoly je známý přítomností endemické borovice rumelské, stejně jako hostí asi 88 druhů rostlin, které představují téměř 30 % makedonské dendroflory. Makedonské borové lesy v pohoří Pelister patří ke dvěma svazům: borovicové lesy s kapradinami a borovicovými lesy s jalovci. Borovice rumelská, jako specifický jehličnatý druh, je reliktem terciární flóry, a pětijehličková borovice rumelská byla poprvé zaznamenána na Pelisteru v roce 1893. Do omezeného výskytu stromů v Severní Makedonii patří také makedonské duby, javor klen, plátové vrby, bílé vrby, olše, topoly, jilmy a jasany. V blízkosti bohatých pastvin na Šar Planině, dále v pohoří Bistra a v Mavrovu, roste další charakteristická rostlina – mák. Kvalita husté makové šťávy se měří celosvětově morfinovými jednotkami; zatímco čínské opium obsahuje osm takových jednotek a je považováno za vysoce kvalitní, indické opium obsahuje sedm jednotek a turecké opium pouze šest, makedonské opium obsahuje celkem 14 morfinových jednotek a je jedním z nejkvalitnějších opií na světě. Tři přírodní vodní plochy v Severní Makedonii představují samostatnou oblast fauny, což naznačuje dlouhotrvající územní a časovou izolaci. Fauna Ochridského jezera je reliktem z dřívější doby a jezero je všeobecně známo svým pstruhem letnica, síhem sleďovitým, hřebenatkami, ploticemi, ostroretkami, stejně jako některými druhy slimáků rodu staršího 30 milionů let; podobné druhy lze nalézt pouze v Bajkalském jezeře. Ochridské jezero je také uvedeno v zoologických textech jako místo výskytu úhoře říčního a jeho složitého reprodukční cyklu: připlouvá do Ochridského jezera ze vzdáleného Sargasového moře, tisíce kilometrů vzdáleného, a skrývá se v hlubinách jezera po desítky let. Když je sexuálně zralý, úhoř je na podzim poháněn nevysvětlitelnými instinkty, aby se vrátil zpět k místu narození. Tam se rozmnožuje a umírá a nechává své potomky hledat Ochridské jezero, aby znovu zahájili cyklus. Pastýřský pes ze Šar Planiny, šarplaninec (jugoslávský ovčák), je známý po celém světě. Je vysoký asi 60 cm a je to statečný a zuřivý bojovník, který může být vyzván k boji s medvědy nebo lupiči při ochraně a obraně stád. Šarplaninec pochází z pastýřského psa starověké řecké oblasti Epirus, molosse, ale v roce 1939 byl uznán jako vlastní plemeno pod jménem \"Illyrian shepherd\" a od roku 1956 je znám jako \"šarplaninec\".", "Země má tři národní parky:", "Republika Severní Makedonie je dnes pluralitní parlamentní demokracií. Politický systém Republiky Severní Makedonie je určen ústavou přijatou po vyhlášení nezávislosti v roce 1991. V čele republiky je prezident. Prezident Severní Makedonie je volený ve všeobecných a přímých volbách na 5 let. Může být jen jednou znovuzvolen. Podle severomakedonské ústavy je prezident hlavou státu, jeho funkce je však spíše ceremoniální (má nižší pravomoci než premiér). Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil a Státní bezpečnostní rady. Jmenuje guvernéra ústřední banky. Jmenuje z většinové strany pověřence pro sestavení vlády, která je pak volena parlamentem (Sobranje). Výkonnou a rovněž zákonodárnou moc má vláda. Nejvyšším orgánem zákonodárné moci je \"Sobranje\" – jednokomorový parlament, který má 120 poslaneckých mandátů volených proporční volbou na 4 roky. V roce 1992 byla ústava novelizována a byl do ní zařazen článek, že Republika Makedonie nemá žádné územní nároky vůči sousedním státům. Velká pozornost je také věnována postavení národnostních menšin, Severní Makedonie garantuje ochranu etnické, kulturní, jazykové a náboženské totožnosti lidí. Po národnostním konfliktu do ní byla implementována Ohridská rámcová dohoda, podepsaná 13. srpna 2001 v Ohridu. Podle ní byla upravena makedonská ústava, bylo zajištěno používání makedonštiny i albánštiny v parlamentu, v soudnictví, při vydávání dvojjazyčných cestovních dokladů. Bylo zajištěno proporcionální zastoupení menšin ve státní správě, samosprávě i ozbrojených silách, a používání jazyka národnostních menšin a symbolů menšin.", "Severní Makedonie nemá okresy či kraje; pouze pro statistické potřeby se Severní Makedonie dělí na 8 statistických regionů. Administrativními jednotkami prvního řádu jsou opštiny. Po reorganizaci v roce 2004 a dalších úpravách v roce 2013 je jich celkem 80, z nichž 10 je součástí tzv. Velkého Skopje, samosprávné jednotky hlavního města. Tyto opštiny vznikly slučováním a úpravou hranic 123 opštin zřízených roku 1996. Ještě dříve existovalo v Severní Makedonii 34 správních celků různých stupňů. Proces decentralizace státní správy započatý roku 2004 spojený s fiskální decentralizací ve prospěch opštin byl jednou z rozhodujících částí implementace Ohridské rámcové dohody z roku 2001. V listopadu 2004 se konalo neúspěšné referendum o zastavení procesu decentralizace. Albánská menšina touto reformou tudíž získala větší podíl na výkonu politické moci. Nejlidnatější opštinou je Kumanovo se 105 484 obyvateli, nejmenší pak Vraneštica, kde žije 1 322 osob.", "Od března 2020 je země členem Severoatlantické aliance, vláda se snaží o integraci země do Evropské unie. Republika Makedonie se od svého vzniku potýkala s nesouhlasem Řecka vůči oficiálnímu názvu a symbolům nezávislého státu, které Řecko považuje za zcizené historické (a dnes z části řecké), Makedonii. V rámci procesu narovnání vztahu mezi Řeckem a Makedonií a procesu přejmenování země na nový název, v únoru 2019 představitelé všech členských zemí NATO podepsali přístupový protokol pro Severní Makedonii, země získala status pozorovatele, v jednotlivých členských zemích probíhal proces její ratifikace, jako poslední schválilo protokol o přistoupení v březnu 2020 Španělsko a země se stala 27. března 2020 řádným členem Severoatlantické aliance.", "Ekonomika Severní Makedonie patří k deseti nejslabším evropským ekonomikám – hodnotou \"HDP na obyvatele v PPP\" 8400 USD (2007) patří mezi evropskými státy až na 38. místo. Světová banka ji řadí do skupiny \"Lower-middle-income economies\" (podprůměrně příjmové ekonomiky). Má status kandidátské země Evropské unie.", "Dopravní infrastruktura není příliš rozvinutá, což je dáno mj. hornatým povrchem; je však kvalitnější než v sousední Albánii. Nejdůležitější tranzitní trasou, ve které vede dálnice a hlavní železnice, je směr Bělehrad – Skopje – Soluň. Dálniční poplatky se hradí v hotovosti na mýtných stanicích (cca 1 mýtná stanice na každých 10 km dálnice). Celková délka silniční sítě je 10 600 km. V zemi je několik letišť, z nichž zdaleka nejrušnější je Letiště Alexandra Velikého u Skopje, menší letiště funguje např. v Ohridu. Splavné řeky v Severní Makedonii nejsou. Železniční síť o délce 920 km sestává z hlavní trati vedoucí ze Srbska přes Skopje a napříč Severní Makedonií do Řecka, po níž jezdí několik mezinárodních rychlíků, a z nepříliš frekventovaných odboček (Skopje – Priština (Kosovo), Skopje – Tetovo – Kičevo, Veles – Bitola, Veles – Kočani). Spojení s Albánií chybí, je však připravována stavba trati na hranici s Bulharskem.", "Podle dat z posledního sčítání lidu v roce 2002 měla Severní Makedonie 2 022 547 obyvatel. Poslední odhad z roku 2009, bez zvláštních změn, dává číslo 2 050 671 obyvatel. Podle posledního sčítání jsou v zemi nejpočetnějším etnikem Makedonci. Druhou největší skupinu představují Albánci, kteří dominují severozápadní části země. Na třetím místě následují Turci s téměř 80 000 obyvateli oficiálně; neoficiální odhady hovoří o 170 000 až 200 000 Turků.", "Oficiálním a nejrozšířenějším jazykem je makedonština, která patří do východní větve jihoslovanských jazyků. V obcích, kde jsou zastoupeny etnické skupiny s více než 20 % z celkového počtu obyvatel, je jazyk tohoto daného etnika \"spoluúřední\".", "Většinovým náboženstvím Severní Makedonie je pravoslaví, které vyznává 65 % populace a drtivá většina z nich náleží k makedonské pravoslavné církvi. K jiným křesťanským denominacím se hlásí 0,4 % populace. Muslimové tvoří 33,3 % populace. Severní Makedonie má pátý nejvyšší podíl muslimů v Evropě, po Kosovu (96 %), Turecku (90 %), Albánii (59 %), a Bosně–Hercegovině (51 %). Většina muslimů jsou Albánci, Turci a cca 75% romské populace, i když existují i menší počty makedonských muslimů. Zbývajících 1,4 % je označeno jako \"nepřidružení\" dle odhadů Pew Research z roku 2010.", "", "K prvním autorům makedonské literatury je počítán Kiril Pejčinovič. Za zakladatele moderní makedonské literatury ve 20. století je označován Kočo Racin, mj. též titovský partyzán. Nejvýznamnějším spisovatelem byl Blaže Koneski, který významně přispěl ke kodifikaci spisovné makedonštiny. Významnou postavou je také prozaik a historik Ďordi Abadžijev či básník Mateja Matevski, dále Kole Nedelkovski, Venko Markovski, Gane Todorovski nebo Petre Mito Andreevski. Nejslavnějším makedonským umělcem byl tragicky zahynulý zpěvák Toše Proeski. Úspěšnou byla rovněž romská hudebnice Esma Redžepovová a úspěšná je také zpěvačka Kaliopi. Nejúspěšnějším sochařem je brutalista Dušan Džamonja. Zlatého lva z Benátek a nominaci na Oscara má režisér Milčo Mančevski.", "Severomakedonská kuchyně je tradiční kuchyně v Severní Makedonii – zástupce balkánské kuchyně odrážející vlivy Středomoří, řecké kuchyně, turecké kuchyně a kuchyně Blízkého východu, a v menším rozsahu italské, německé a východoevropské kuchyně (speciálně maďarské). Relativně teplé klima v Severní Makedonii nabízí vynikající podmínky pro růst různých druhů zeleniny, ovoce a bylin. Makedonská kuchyně je také známá pro rozmanitost a kvalitu mléčných výrobků, vína a místních alkoholických nápojů, například rakije. Za národní jídlo Severní Makedonie se pokládají tavče gravče (zapečené fazole) a likér mastika.", "Nejpopulárnějším sportem v Severní Makedonii je fotbal. Nejúspěšnějším severomakedonským fotbalistou je vítěz Zlaté kopačky Darko Pančev a vítěz Ligy mistrů Goran Pandev, trenérem Miljan Miljanić. Nejúspěšnějším házenkářem je Kiril Lazarov, basketbalistou Pero Antić." ] }

{ "title": [ "Obsah knihovny.", "Rozsah projektu." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Wikizdroje sbírají v digitální podobě dříve (na papíře či digitálně) zveřejněné texty včetně románů, literatury faktu, dopisů, proslovů, ústavních a dějinných dokumentů, zákonů a dalších. Všechny zde zpřístupněné texty jsou volná díla, která nepodléhají autorskoprávní ochraně, jejichž doba ochrany již vypršela nebo která byla zveřejněna pod svobodnou licencí, jako je např. Creative Commons \"Uveďte autora–Zachovejte licenci 3.0\" (CC BY-SA 3.0) nebo kompatibilní. Vítány jsou texty ve všech jazycích včetně překladů. S výjimkou vlastních překladů existujících volných děl Wikizdroje neposkytují místo pro díla vytvářená přímo přispěvateli projektu.", "V lednu 2020 projekt existoval v 70 jazycích. Obsahoval přes 4 203 000 článků a pracovalo v něm 313 správců. Zaregistrováno bylo přes 3,8 milionu uživatelů, z nichž bylo okolo 2 400 aktivních (přispívajících v posledních 30 dnech). Podle počtu článků byla největší anglická jazyková verze s více než 766 000 články (18,2 % z celkového rozsahu projektu). Další rozsáhlé verze byly polská (18,1 %), ruská (12,2 %), německá (10,6 %), francouzská (8,8 %) nebo čínská (7,6 %). Téměř 88 % všech článků bylo napsáno v deseti největších verzích. Česká verze byla 11. v pořadí a obsahovala přes 48 100 článků, tedy 1,1 % z celkového množství. Registrováno v ní bylo přes 12 000 uživatelů, z nichž okolo 24 bylo aktivních. Pracovali zde 4 správci. Byla spuštěna 29. března 2006 spolu s dalšími 13 jazykovými verzemi a 11. dubna 2009 byl její název počeštěn na \"Wikizdroje\". V roce 2019 bylo zobrazeno okolo 2,2 milionu dotazů. Denní průměr byl 6 030 a měsíční 183 402 dotazů. Nejvíce dotazů bylo zobrazeno v srpnu (231 958), nejméně v červenci (134 988). Nejvíce dotazů za den přišlo v sobotu 10. srpna (37 863), nejméně v sobotu 29. června (2 986)." ] }

{ "title": [ "Armáda jako jednotka.", "Další charakteristika.", "Branná povinnost.", "Státy bez armády.", "Mezinárodní aliance.", "Vnitřní působení.", "Nasazení.", "Vojenské hodnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Armáda jako samostatná vojenská jednotka nasazená v poli se skládá z velitelství, několika sborů anebo samostatných divizí, případně i menších jednotek přímo podřízených velitelství armády. Jde tedy o tzv. polní armádu, která může být buď tzv. vševojsková, tj. složená ve vyrovnaném poměru z jednotek všech druhů pozemního vojska, případně specializovaná, s důrazem na některý druh nebo typ jednotek - např. armáda tanková, jízdní nebo letecká - nebo o armádu speciálního určení - např. během 2. světové války existovala 1. spojenecká vzdušně výsadková armáda složená výhradně ze vzduchem přepravitelných jednotek. Početnost armády závisí na jejím složení a tradici toho kterého státu, obvykle však dosahuje mnoha desítek tisíc vojáků. Nadřazená vojenská jednotka je skupina armád. Americký generál George S. Patton, který se za 2. světové války proslavil především jako velitel 3. armády, popsal její složení takto:", "", "Jednotlivé země lze rozdělit podle branné povinnosti obyvatelstva v době míru – viz mapa vpravo.", "Existují i země, které nemají stálou armádu. V takovém případě mohou mít smlouvu s jinou zemí o poskytnutí územní obrany v případě jejího ohrožení (San Marino, Vatikán, Andorra, Lichtenštejnsko). Další možností je substituce armády policií a jinými paramilitantními jednotkami (Kostarika, Panama). Některé země disponují jak armádou, tak paramilitantními sbory.", "Vedle bilaterálních smluv existují i smlouvy více států o vzájemné vojenské pomoci pro případ, že bude některá z nich napadena, se ostatní země zavazují ji vojensky pomoci. U vojenských bloků pak je určena i míra pomoci: jako by byla napadena sama, tj. veškerou potřebnou silou. Kromě „národních“ armád existují i armády, jejichž misí je obrana většího území než jednoho státu. Příkladem jsou mezinárodní vojska Organizace spojených národů.", "V některých zemích se armáda stává politickou silou, spolurozhodující o politických záležitostech. A to buď krátkodobě - např. vojenským převratem - nebo i dlouhodobě. Armáda je zřizována primárně nebo výhradně pro zajištění bezpečnosti dané země proti vnějšímu, tj. zahraničnímu, ohrožení. Vnitřní bezpečností je pověřena policie. Toto rozdělení rolí je u řady zemí zakotveno v právním řádu (často v samotné ústavě). Historický právní dokument, který tyto pravomoce určuje, se nazývá \"Posse comitatus\". Armáda nicméně může poskytnout technické a lidské zdroje své zemi i pro jiné účely, zejména vnitrostátně, například v případě živelní katastrofy, nehody nebo jiné závažné události, která svým rozsahem znemožňuje, aby byla zvládnuta s použitím civilních prostředků, nebo pokud povaha této události znamená vážné ohrožení fungování země. Některé země pro tyto situace mají speciální státní agentury pro účel koordinace vypořádání se s těmito nepříznivými událostmi, např. v USA je to FEMA.", "Použití armád bylo z historického hlediska vždy přizpůsobováno pro konvenční vojenské střety. V posledních stoletích ale určitý podíl získaly i jiné strategie jako např. guerrilla nebo taktika terorismu, proti kterým je nasazení čistě konvenční armády neefektivní a lépe se hodí styl práce blízký policejnímu, jako jsou speciální jednotky (v případě guerilly) nebo velké nasazení infiltrátorů, tajných agentů a špionáže, např. ve válce proti terorismu.", "Armáda je organizována přísně hierarchicky. Postavení v armádní hierarchii se odráží v systému vojenských hodností." ] }

{ "title": [ "Padělání peněz.", "Padělání peněz a české zákony.", "Padělání a pozměňování veřejných listin.", "Padělání uměleckých děl.", "Padělání značkového zboží.", "Padělky literárních památek." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Padělání peněz (neboli penězokazectví) je nezákonné reprodukování platidel, přičemž jsou tyto reprodukce vydávány za pravé. Padělání peněz je téměř v každém státě trestným činem, v některých zemích je dokonce trestáno smrtí. V České republice má právo vydávat peníze pouze Česká národní banka, která je jediným emitentem bankovek a mincí. Česká národní banka také sleduje výskyt padělků mincí a bankovek v oběhu. Počet případů padělání bankovek je výrazně snížen ochrannými prvky a náročnějšími technikami tisku originálních bankovek. Padělky bankovek se hodnotí podle pětibodové stupnice: Padělaná mince stejného vzhledu jako originál, ale z méně hodnotného kovu, se nazývá odražek.", "Nový trestní zákoník jedná o padělání peněz v paragrafech 233 až 238 a zakazuje nejen samo padělání, ale i držení a používání padělaných peněz, držení padělatelského náčiní a materiálu, a to nejen vzhledem k české, ale i jakékoli jiné měně, k platebním kartám a šekům. O významu padělání svědčí i to, že těmito paragrafy začíná celá Hlava VI o hospodářské trestné činnosti a že trestná je už i příprava k němu. Trestné může být i placení padělanými penězi, jestliže je člověk před tím přijal jako pravé (§ 235 tr. zák.), ale pouze tehdy, dozvěděl-li se poté o jejich padělání a přesto se je snažil udat jako pravé.", "Také padělání listin má dlouhou historii a ve starších dobách sloužilo hlavně k dokládání majetkových práv. Trestní zákon výslovně zmiňuje celní a daňové nálepky či pásky (§ 245 tr. zák.), veřejné listiny včetně osobních dokladů (§ 348 tr. zák.), úřední razítka, lékařské zprávy a posudky (§ 350 tr. zák.) a poštovní nebo kolkové známky (§ 246 tr. zák.). Podobnou povahu má padělání puncovních značek na předmětech z drahých kovů. Padělání listin se objevuje i v historii. Habsburkové padělají Privilegium maius, ale i Oldřich II. z Rožmberka takto získává větší moc.", "Padělkem je například obraz namalovaný tak, aby vypadal jako dílo známého mistra nebo dokument, který předstírá jiného autora nebo stáří. Padělatel je tedy v jistém smyslu protikladem plagiátora, který cizí dílo vydává za své, kdežto padělatel vydává vlastní dílo za cizí. Za jakéhosi krále padělatelů lze považovat holandského malíře van Meegerena, který napodoboval obrazy Vermeera a dalších s takovým úspěchem, že je nejen prodával sběratelům, ale oklamal i několik znalců. Člověk, který by výtvarné dílo napodobil v úmyslu, aby bylo považováno za dílo jiného autora, může být podle § 271 trestního zákoníku potrestán až tříletým vězením, pokud by tím získal velký prospěch, až do deseti let. Z české historie jsou známé i padělky literární, například falešné Rukopisy královédvorský a zelenohorský nebo Velesova kniha. Naopak se nepodařilo dokázat padělání Písně Vyšehradské.", "Dalším velmi rozšířeným druhem padělků jsou kopie průmyslového zboží známých značek, které působí známým firmám obrovské škody. Trestní zákoník (§ 268) výslovně uvádí neoprávněné užití cizí ochranné známky na zboží či službě nebo neoprávněné užívání cizí firmy a firmy s ní zaměnitelné.", "V minulosti se padělaly i literární památky ve snaze dokázat starobylost národní kultury. V některých případech je v různé míře zpochybňováno, že se jedná o falza. Známé případy jsou skotsko-gaelské Ossianovy zpěvy, v českém prostředí Spor o rukopisy královédvorský a zelenohorský nebo ruské Slovo o pluku Igorově." ] }

{ "title": [ "Historie a tradiční formy.", "Využití.", "Technika." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Tato technika se vyvinula výhradně v mimoevropských hudebních kulturách, a to především v Tuvě a v Tibetu. V Tibetu je harmonický zpěv součástí meditace tamějších mnichů. Dvojhlasost zpěvu, tedy rozeznění alikvotních tónů však není záměrem a cílem, ale vlastně jakýmsi vedlejším produktem meditace. Alikvoty vznikají, protože při meditaci se zpívá velmi pomalu, soustředěně a hluboko. (viz technika) V Tuvě je alikvótní zpěv součástí tradiční kultury (je nazýván Chöömej) a takto tam zpívají především pastevci. Existuje několik různých druhů tuvanského alikvotního zpěvu, všechny jsou však založeny na nápodobě přírodních zvuků, větru, zpěvu ptáků apod. V Evropě nebyl harmonický zpěv provozován až do dvacátého století. V souvislosti s nárůstem zájmu klasicky vzdělaných evropských hudebníků a hudebních skladatelů o mimoevropské hudební kultury byla tato technika objevena a vůbec prvním Evropanem, který se ji naučil byl Karlheinz Stockhausen. V sedmdesátých letech byl pak tento styl zpěvu objeven širší hudební veřejností mimo jiné v souvislosti s šířením hnutí New age. Od té doby se alikvotním zpěvem zabývá mnoho lidí po celém světě a od té doby se také datuje nová epocha pro alikvotní zpěv. Ten se nyní vyvíjí mimo své původní tradiční kultury do různých nových forem.", "Harmonický zpěv je využíván k více účelům. Velmi často slouží svému původnímu účelu, tedy jako prostředek a vůbec způsob meditace. Co se týká tohoto způsobu využití, není ani tak důležitá hudební úroveň, ale spíše fakt, že harmonický zpěv vyžaduje velké soustředění a pozornost, což jsou schopnosti s meditací úzce související. Harmonický zpěv je také využíván jako terapeutická metoda. Není však uznán oficiální západní muzikoterapií jako skutečně efektivní. Nutno dodat, že také není skoro vůbec prozkoumán, především proto, že se stále vlastně jedná o novinku. Alikvotní zpěv se nejčastěji využívá k hudebním účelům. Zde se dá říci, že evropská kultura harmonický zpěv velmi obohatila. Vzhledem k tomu, že měl tradicí dané a omezené využití, neměl tolik vyvinutou techniku a zůstával stále stejný. V evropském prostředí někteří zpěváci dovedli harmonický zpěv na virtuózní úroveň a hranice se dále rozšiřují. Dalším důležitým přínosem je využití alikvotního zpěvu v kompozici, resp. psaní, či aranžování skladeb ryze západního charakteru s využitím alikvotního sboru. Tradičně se alikvotní zpěv prováděl pouze sólově nebo unisono. Vytvořením sboru z alikvotních zpěváků pak vzniká těleso s velkým zvukovým potenciálem, radikálně vzrůstají možnosti skladatele, který může využít jak nádherného zvuku, tak dvojhlasosti zpěvu a obrovského tonálního rozsahu a intonačních možností alikvotního sboru. Tato možnost zůstává stále téměř nevyužita a to hned z několika důvodů: Západní hudba stále ještě alikvotní zpěv zcela nepřijala a proto existuje určitá propast mezi skladateli a interprety vážné hudby a interprety alikvotního zpěvu. Druhým důvodem je, že alikvotní zpěv, ač byl vytržen z duchovního prostředí, je s ním dále spojován a mnoho evropských alikvotních zpěváků tvrdí, že duchovní a hudební rovina jsou u alikvotního zpěvu zcela neoddělitelné. Některé aspekty západního přístupu k hudbě jsou proto z tohoto pohledu vlastně mimo oblast alikvotního zpěvu. Za třetí, vzniká problém s laděním, jakmile by měl být alikvotní zpěv doprovázen jakýmkoli hudebním nástrojem, který produkuje tóny (ne šramoty jako například bicí a perkuse - ty jsou k doprovodu alikvotního zpěvu využívány často). Alikvotní zpěv využívá přírodních vlastností zvuku a funguje tedy na principu přirozeného ladění, ale v evropské hudbě se už od osmnáctého století využívá temperovaného ladění. Stejný princip (rozdílnost ladění) způsobuje i potíže při kompozici skladeb pro alikvotní sbory. Problém ladění bude nutno nějak rozřešit. Konečně, k vytvoření solidní tradice ještě nebylo dost času. Alikvotní zpěv ve své evropské podobě se skutečně profesionálně provozuje maximálně třicet let.", "Zcela základní pro harmonický zpěv je trpělivost. Úplné začátky totiž nejsou příliš jednoduché. Stručně a zjednodušeně řečeno technika alikvotního zpěvu spočívá vlastně ve velmi pomalém přezpívávání samohláskové řady U - O - A - E - I, přičemž jednotlivé alikvóty je třeba trpělivě nalézat a rozeznívat právě \"mezi\" těmito samohláskami. Jak pokračujeme v této řadě dál v prostoru mezi jednotlivými samohláskami totiž zaznívají vzestupně tóny alikvotní řady. (Hlásky jsou i v normální řeči co se týče obsažených frekvencí seřazeny přesně takto, U je nejníže a I nejvýše) Alikvoty se vždy ozývají v okamžiku, kdy je zvuk jaksi na půli cesty mezi nějakými dvěma samohláskami. A proto je právě potřeba řadu přezpívávat velmi pomalu, aby bylo možné všechny alikvóty najít. Tato základní technika se nazývá „NG“, dále existují ještě techniky „bird“ a „gong“. Prvním cílem je tedy vůbec umět vědomě rozeznít určitý alikvotní tón. Dále je možné se zlepšovat v technice ovládání a obratnosti ve výměně alikvótú podle následující stupnice, kterou formuloval David Hykes. Jedná se vlastně o formy alikvotního zpěvu. Hykesova osnova má ještě další stupně, ale ty už se netýkají čistě technické stránky zpěvu, jsou to spíše jakési vyšší stupně, více souvisejí právě s duchovní stránkou věci. K technice se dá přistupovat různě a vzhledem k tomu, jak je dnes alikvotní zpěv rozšířen, existuje více přístupů. Dvě věci však zůstávají patrné. Za prvé, každý zpěvák je téměř vždy výrazně ovlivněn spíše tibetským nebo spíše tuvanským alikvotním zpěvem a z něj vychází. Za druhé, jak bylo řečeno výše, technika je pouze část alikvotního zpěvu a nestačí sama o sobě, což ostatně platí pro hudbu obecně." ] }

{ "title": [ "Znak a logo.", "Heraldický znak.", "Marketingové logo.", "Historie.", "Zemské hranice.", "Obyvatelstvo.", "Geografie.", "Členění města.", "Politika.", "Představitelé Ostravy.", "Zastupitelstvo.", "Úřady a instituce.", "Justiční instituce.", "Doprava.", "Životní prostředí.", "Kultura, umění, architektura.", "Kultura a umění.", "Architektura.", "Turistické cíle.", "Sport v Ostravě." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Městský znak je blasonován: \"V modrém štítě na zeleném trávníku stříbrný kůň v poskoku se zlatým sedlem a červenou pokrývkou, provázený vpravo nahoře zlatou růží se zelenými kališními lístky a tmavým červeným semeníkem.\" Kůň ve znaku nemá uzdu. Nejstarší vyobrazení znaku je na pečeti z roku 1426, barevný znak je doložen až v roce 1728. Kůň bývá vykládán jako symbol tranzitní polohy města nebo jako figura z erbu prvního fojta v Moravské Ostravě, zlatá růže zřejmě pochází z rodového erbu olomouckého biskupa Stanislava Thurza (k této verzi se současná historická literatura přiklání nejvíce). Dle jiné teorie udělil biskup Ostravským koně do znaku za pomoc Hukvaldským; jejich pomoc byla tak rychlá, že nepřátelé nestihli svým koním dát ani uzdu. Lze se také setkat s pověstí, podle které Ostravští vypustili během obléhání města koně bez uzdy branou, čím zmátli obléhající natolik, že se tito dali na útěk.", "V roce 2008 bylo představeno nové logo města Ostravy, jehož autorem je Studio Najbrt. OSTRAVA!!! je marketingovou značkou, kterou se město prezentuje před veřejností v České republice i zahraničí. Podobu loga tvoří název města se třemi vykřičníky.", "První zmínka o Slezské Ostravě pochází z roku 1229, kdy je zmiňována jako osada, zatímco Moravská Ostrava je zmiňována v roce 1267 a mluví se o ní jako o městečku. Původně malá osada vznikla nad řekou Ostrá (dnes Ostravice), která jí dala jméno a dodnes ji dělí na dvě základní části, Moravskou Ostravu a Slezskou Ostravu. Poloha na zemské hranici v místě, kudy procházela jantarová stezka, vedla ve středověku k rozvoji města; po třicetileté válce, kdy byla v rozmezí let 1621 až 1645 obsazena Švédy, však význam Ostravy upadl. V roce 1763 bylo ve slezské části Ostravy objeveno bohaté ložisko kvalitního černého uhlí, což předznamenalo výraznou proměnu města. V roce 1828 založil majitel panství, olomoucký arcibiskup Rudolf Jan, hutě nazvané po něm Rudolfovy. Později tyto hutě přešly do majetku rodiny Rothschildů a získaly název Vítkovice. Staly se jádrem rozsáhlého průmyslového rozmachu města, jehož odrazem byla i (ve druhé pol. 20. století) přezdívka města: \"ocelové srdce republiky\". Po druhé světové válce, kdy byla Ostrava osvobozena Rudou armádou, zde došlo k největšímu stavebnímu rozmachu v obytné výstavbě, nejprve menší zástavba jen na území Poruby (dnešní památkově chráněné domy ve slohu socialistického realismu), později masívní urbanizace méně kvalitních budov v Porubě i na Jihu. Po rozsáhlém útlumu hutního a chemického průmyslu v kombinaci se zavíráním dolů (na území města se od 30. června 1994 netěží) a rozsáhlými investicemi do nápravy škod na životním prostředí se Ostrava výrazně pročistila. Více na důrazu nabírá strojírenská aktivita a další obory. Zároveň se stává výchozím bodem pro turistické regiony Jeseníky a Beskydy. Vedle stovky hektarů rekultivovaných ploch má město celou řadu původních přírodních lokalit, z nichž je celá řada udržovaných jako chráněná území. Jedná se např. o oblasti Polanský les a Polanská niva, které jsou součástí chráněné krajinné oblasti Poodří. K přírodním raritám na území města patří také bludné balvany ze švédské žuly (původem ze Skandinávie). Dalším unikátem je i halda Ema ve Slezské Ostravě. Na další dnes už neexistující haldě na území dnešní Černé louky byla pravděpodobně první horská dráha v tehdejším Československu, jednalo se dráhu jménem \"Tivoli\". Datum vzniku jasné není, ale v roce 1931 tam stála. Zanikla společně s haldou v 50. letech 20. století.", "Zemské hranice zde tvoří řeky Odra a Ostravice. Mezi těmito řekami se nachází Morava, zbytek pak představuje území spadající pod České Slezsko. Rozlohou větší část města leží ve Slezsku, avšak většina důležitých částí města včetně centra leží na Moravě. V rámci Slezska spadala Ostrava do Těšínského knížectví (pravý břeh Ostravice) a Opavského knížectví (levý břeh Odry). Některé slezské části Ostravy (jmenovitě Antošovice, Koblov, Petřkovice, Lhotka a Hošťálkovice) byly v letech 1742–1920 součástí Pruského Slezska resp. Německého císařství. Některé severomoravské čtvrti – jmenovitě Moravská Ostrava (centrum města), Mariánské Hory a Přívoz – spadaly do Hukvaldského panství, které bylo i se svými úřady pod suverénní vládou olomouckého (arci)biskupa, jenž zde byl leníkem českých králů. Toto panství zaniklo v roce 1852, kdy bylo přeměněno na velkostatek.", "Do 19. století bylo obyvatelstvo národnostně nevyhraněné, část obyvatel tvořilo českojazyčné lašské obyvatelstvo, velká část obyvatel byla německy hovořící. Od poloviny 19. století, zejména vlivem příchodu kvalifikovaných dělníků a intelektuálů z Čech, se město začalo počešťovat. Do města se však v té době stěhovalo obyvatelstvo z celého Rakouska-Uherska – příchozí obyvatelé mimo české země pocházeli zejména z Haliče. Po roce 1945 došlo k vysídlení většiny ostravských Němců. V devadesátých letech se většina obyvatel přihlásila k české národnosti a tzv. moravské národní hnutí se zde do dnešních dnů téměř vůbec neprosadilo. V roce 2001 se podle sčítání lidu 89,6 % obyvatel považovalo za Čechy, 3,5 % za Slováky, 2,3 % za Moravany, 0,3 % za Poláky, 0,3 % za Slezany, 0,2 % za Vietnamce, 0,2 % za Romy, 0,2 % za Němce a 0,1 % za Ukrajince. K jakékoliv víře se přihlásilo 29,5 % obyvatel – 80,1 % z nich tvořili římští katolíci. Ostrava má necelých 300 tisíc obyvatel, do města také dojíždí 50 tisíc lidí za prací i za studiem. Kromě toho je Ostrava centrem druhé největší české aglomerace, která v Moravskoslezském kraji kromě přilehlých obcí zahrnuje většinu velkých měst: především Opavu, Karvinou, Havířov, Frýdek-Místek, Třinec, Kopřivnici, Nový Jičín, Orlovou, Bohumín nebo Český Těšín. Žije v ní téměř 1 milion obyvatel, což tvoří 79 % obyvatel kraje.", "Ostrava leží na soutoku Lučiny, Odry, Opavy a Ostravice. Díky umístění v Moravské bráně spadá Ostrava do teplé klimatické oblasti s průměrnou nadmořskou výškou 210 m n. m., která svědčí řadě druhů fauny a flóry typických pro střední Evropu. Proti jiným regionům se také liší určitými zvláštnostmi, způsobenými vysokou koncentrací průmyslu, hustou zástavbou a specifickými podmínkami Ostravské pánve. Díky tomu zde panuje klima s horkými, vlhkými léty a mírnými zimami. Průměrná roční teplota je 10,2 °C (leden: −1,2 °C, červenec: 23,5 °C) s ročním průměrem srážek kolem 580 mm. Ze severu na jih (Antošovice-Nová Bělá) měří Ostrava 20,5 km, z východu na západ (Bartovice-Krásné Pole) 20,1 km. Délka místních komunikací činí 828 km. Města v okruhu 300 km, s počtem obyvatel 200 tisíc a víc:", "Město o rozloze 214 km je tvořeno 23 městskými obvody. Dne 14. září 1990 Národní výbor města Ostravy rozhodl, že Ostrava bude dělena na 22 obvodů (s účinností od 24. listopadu 1990). 1. ledna 1994 se od Poruby oddělil nejmladší městský obvod – Plesná. Některé obvody zahrnují více katastrálních území. Dle statutu města jsou některé městské obvody dále rozděleny do částí. V době, kdy ještě nebyly spojeny obvody do jednoho celku v rámci Ostravy existovala obec Švrkl. Ta se nacházela na dnešním území Ostravy a zanikla se stavbou Nové Hutě v padesátých letech 20. století. Obec by se dnes nacházela v areálu hutě.", "", "Až do roku 1945 stál v čele města starosta. Po druhé světové válce tato funkce připadla předsedovi příslušného národního výboru. Od roku 1969 byl předseda Národního výboru města Ostravy nazýván také primátorem. Pouze tento titul se pak používá od roku 1990 až do současnosti. Ze starostů Moravské Ostravy je nutno zmínit Hermanna Zwierzinu, jejího prvního starostu, a Johanna Ulricha, který byl posledním starostou v éře Rakouska-Uherska. Jedním z nejvýznamnějších starostů (a zároveň prvním československým starostou) byl Jan Prokeš, který podpořil velkorysou výstavbu města a rozsáhlou modernizaci jeho infrastruktury. Jeho zásluhy připomíná Prokešovo náměstí před Novou radnicí. Speciální zásluhu má protektorátní starosta Emil Beier, který prosadil to, oč se snažil Jan Prokeš několik let před ním – spojit Moravskou a Slezskou Ostravu v jeden celek. Z poválečných starostů zasluhuje pozornost Zdeněk Kupka, který se 1. července 1969 stal prvním primátorem města Ostravy, Evžen Tošenovský, který byl primátorem zvolen tři funkční období po sobě (1993–2001) a posléze se stal prvním hejtmanem Moravskoslezského kraje, či Petr Kajnar, který inicioval vznik a rozvoj průmyslových zón v Hrabové a Mošnově, v nichž do konce roku 2014 vzniklo přes 9 tisíc nových pracovních míst. Současným primátorem je Tomáš Macura zvolený v roce 2014.", "Volby do Zastupitelstva města Ostravy proběhly v roce 2018. Níže je uveden seznam zastupitelů, kteří aktuálně vykonávají svou funkci. Členové zastupitelstva", "", "Krajský soud v Ostravě sídlí v historické budově na Havlíčkově nábřeží v Moravské Ostravě a jeho působnost se vztahuje na území celého původního Severomoravského kraje. Okresní soud v Ostravě sídlí v moderní budově na ulici U Soudu v městském obvodu Poruba, ten ale nepůsobí v celém okrese Ostrava-město, jeho působnost je vymezena jen územím města. Spolu s brněnským městským soudem jde co do počtu soudců o největší české okresní soudy. K těmto soudům přísluší krajské a okresní státní zastupitelství, kromě toho je zde ale i pobočka Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.", "Ostrava je dopravním a logistickým uzlem v severovýchodní části České republiky. Ve vzdálenosti 25 km od centra města se nachází Mezinárodní letiště Leoše Janáčka Ostrava, které spojuje Ostravu s řadou evropských metropolí (IATA kód: OSR, ICAO značka: LKMT). Jedná se o vůbec první letiště v České republice dostupné po železnici. Z Ostravy létají několikrát týdně pravidelné lety do Londýna a Varšavy. V letní sezóně jsou destinace doplněny o převážně středomořská letoviska. Páteří silniční infrastruktury je dálnice D1, která vede dopravu z českého vnitrozemí přes Ostravu do Polska. Od hlavního města Prahy je Ostrava po dálnici vzdálena 360 km, od Brna 170 km, 90 km od polských Katovic a 310 km od Vídně. Ostravou dále procházejí silnice I. třídy č. 11, 56, 58 a 59. Poblíž Ostravy vede evropská silnice E75 a E462. Ostrava je také významným železničním uzlem, leží na II. a III. železničním koridoru a vede tudy dálková osobní i nákladní doprava z Česka do Polska a na Slovensko. Nejdůležitějšími ostravskými nádražími jsou Ostrava hlavní nádraží a Ostrava-Svinov. Ostrava jako první město v České republice zavedlo železniční spojení až na letiště. Z Ostravy jezdí přímé vlaky. V Ostravě začaly tramvaje jezdit v roce 1894, kdy byl zahájen provoz parní tramvaje. Postupně rozšiřující se síť byla v roce 1901 elektrifikována. Nové tratě byly budovány především na jih a východ od centra města, aby se nepřekrývaly se sítí úzkorozchodných drah mezi Ostravou, Karvinou a Bohumínem. V roce 1934 byla elektrifikována dráha ve Vítkovicích, kterou provozovalo Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Na přelomu 40. a 50. let byly všechny společnosti provozující elektrické dráhy na Ostravsku spojeny do \"Dopravního podniku města Ostravy\". Za socialismu byly stavěny tratě do sídlišť (Poruba) a k továrnám (Nová huť). Po převratu v roce 1989 byla stavba tratí zastavena. Na konci 90. let byl ještě otevřen úsek podél \"Místecké ulice.\" Dnes se plánuje výstavba nového úseku tramvajové tratě, a to od křižovatky \"U Slovanů\" (zastávka rektorát VŠB) k dnešní autobusové smyčce Opavská (u obchodního domu Globus). Projekt byl zastupitelstvem města schválen jako součást strategického plánu rozvoje města. Součástí modernizace a ekologizace MHD v Ostravě je rovněž pokrývání tramvajových pásů absorpční pryží a následné zatravňování. V roce 2018 začalo být postupně uváděno do provozu čtyřicet tramvají vyvinutých pro Ostravu společností Stadler. Vozy nesoucí název Stadler Tango NF2 nOVA jsou se svou tichou jízdou, klimatizací, USB zásuvkami, kapacitou 190 míst, maximální rychlostí 80 km/h, wi-fi připojením toho času nejmodernějšími tramvajemi v České republice. Cena jedné tramvaje činila 28,5 milionu korun. Nákup těchto tramvají, stejně tak jako plánovaný (2020) nákup čtyřiceti tramvají ForCitySmart nové generace společnosti Škoda Transportation za 1,9 miliardy korun, je součástí projektu rozsáhlé obměny vozového parku ve městě. Od počátku této obměny do roku 2022 má být kompletně vyměněn vozový park, přičemž provoz MHD ve městě je po tomto datu plánován již výrazně ekologičtější, např. zcela bez dieselových motorů. Součástí této obměny je nepř. i výměna dieslových autobusů za ty s pohonem CNG a za elektrobusy, nákup parciálních a dvoučlánkových trolejbusů, nákup CNG minibusů a elektrominibusů a v plánu jsou také doubledeckery s pohonem CNG. Všechna nová vozidle jsou uváděna do provozu v novém barevném provedení, a sice v barvě světle modré/tyrkysové s reflexními bílými doplňky. V současné době patří ostravská tramvajová doprava k nejmodernějším v České republice. Provoz trolejbusů začal, podobně jako v mnoha jiných českých městech po druhé světové válce, konkrétně v roce 1952, kdy byla zprovozněna okružní trať kolem centra města. V 50. a 60. letech postupně trolejbusová doprava vytlačuje úzkorozchodné dráhy z města. Na konci 70. let byla postavena trať na sídliště Fifejdy. V devadesátých letech se otevřela trať do Koblova. Následně nastal útlum v rozšiřovaní trolejbusové dopravy, který skončil v roce 2013, kdy byla otevřená trať na Novou Karolinu. V roce 2015 byla otevřená krátká trať na Hulváky. V neděli 28.2.2016 byla zprovozněna trolejbusová trať na Hranečník, kde tak vznikl Přestupní uzel Hranečník. Plánuje se také propojení Ostravy s oderskou vodní cestou jako součást výstavby průplavu Dunaj-Odra-Labe.", "Ačkoliv ze statistik Ostrava nevychází nejlépe, životní prostředí ve městě se neustále zlepšuje. Stavu životního prostředí v Ostravě se věnuje i řada projektů města. Jedním z nich jsou speciální webové stránky dycham.ostrava.cz, které umožňují občanům sledovat aktuální stav ovzduší nebo ozdravné pobyty určené pro děti ohrožené znečištěním ovzduší. Velkým problémem jsou také ropné laguny bývalé chemičky Ostramo. S jejich odstraněním se začne na podzim 2017. Definitivní likvidace by měla být hotova do roku 2020.", "", "V Ostravě jsou čtyři stálá divadla. Patří mezi ně Národní divadlo moravskoslezské, které má dvě scény (Divadlo Antonína Dvořáka a Divadlo Jiřího Myrona), dále Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna a Divadlo loutek Ostrava, které pořádá v liché roky mezinárodní loutkářský festival Spectaculo Interesse Ostrava. V Ostravě působí mezinárodně uznávaná Janáčkova filharmonie Ostrava. Každoročně zde probíhají mezinárodní festivaly klasické hudby Janáčkův máj, Svatováclavský hudební festival či Ostravské dny – Festival nové hudby. Důležitým místem, které řadu akcí spojených s Janáčkovou filharmonií i se zmíněnými hudebními festivaly hostí, je Dům kultury města Ostravy. Od roku 2002 se v Ostravě koná multižánrový hudební festival Colours of Ostrava, který do Ostravy každoročně přivádí řadu hvězd a desetitisíce návštěvníků.Oblast Dolních Vítkovic hostí od roku 2013 festival taneční hudby Beats for Love který každoročně navštíví přes 40000 návštěvníků. V Ostravě-Plesné tradičně probíhá folklórní festival Májová Plesná a Mezinárodní sochařské sympozium Plesná, jehož produkty dnes zdobí nejen plesenský parčík, ale i některá místa v centru (např. kostel svatého Václava), Porubě či třeba v Třebovicích. Mezi další významné kulturní akce v Ostravě patří filmové a divadelní festivaly Jeden svět, Ostrava Kamera Oko, Mezinárodní festival outdoorových filmů nebo oblíbené Letní shakespearovské slavnosti, které se konají pod širým nebem na Slezskoostravském hradě. Zvykům a tradicím se pak věnuje Mezinárodní festival adventních a vánočních zvyků, koled a řemesel Souznění, festival Folklor bez hranic nebo Irský kulturní festival, který přibližuje irskou kulturu. V Ostravě lze navštívit také řadu muzeí a galerií:", "Řada významných staveb se nachází v městské památkové zóně Moravská Ostrava. Architektonicky kvalitní stavby sloužící především veřejnému životu byly postaveny na přelomu 19. a 20. století. Kromě Masarykova náměstí s budovou Staré radnice, mariánským morovým sloupem z roku 1702 a secesním polyfunkčním domem Café Habsburg s kavárnou, jsou významnou součástí čtvrti Smetanovo náměstí s budovou Divadla Antonína Dvořáka a funkcionalistickým obchodním domem Knihcentrum, náměstí Dr. E. Beneše s palácem Elektra a bankovními paláci, či Prokešovo náměstí, kde se rozprostírá budova Nové radnice s vyhlídkovou věží. Za zmínku stojí také církevní stavby: nejstarší ostravský kostel sv. Václava z 13. století nebo druhý největší chrám na Moravě a ve Slezsku – katedrála Božského Spasitele. Budovy v této části města se pojí se jmény slavných architektů jako byli např. Karel Kotas, Josef Gočár, Ernst Korner nebo Alexander Graf. Na začátku roku 2012 bylo poblíž centra Ostravy postaveno obchodní centrum Forum Nová Karolina. Také v předměstských částech je hodnotná architektura, například zástavba modernistických vil ve Staré Bělé v blízkosti Bělského Lesa. Nejvýznamnější je ale městský obvod Ostrava-Poruba se svou architekturou ve stylu socialistického realismu 50. let 20. století (tzv. sorela), který se inspiroval vzhledem sovětských velkých měst, ale zároveň v sobě ukrývá prvky antiky, renesance a klasicismu. Vstupem do bytové zástavby je známý Oblouk. S těžkým průmyslem v Ostravě je spojena městská část Ostrava-Vítkovice. S narůstajícím počtem zaměstnanců bývalých Vítkovických železáren zde vznikly dělnické kolonie společně se sociálním zázemím, radnicí i kostelem. Vše s režným neomítaným zdivem. Navštívit lze také městskou památkovou zónu v Ostravě-Přívoze se secesní zástavbou či Jubilejní kolonii v Ostravě-Hrabůvce, komplex bývalých dělnických bytů vybudovaných ve 20. letech minulého století.", "Ostrava má industriální charakter, pro turisty je zajímavá zejména Dolní oblast Vítkovice, Důl Michal nebo Landek Park. Prozkoumat město lze i díky adventuře \"Kód Salomon\", ve které jde o příběh barona Rothschilda. Během procházky městem lze snadno narazit filmový štáb, který právě točí nový film, seriál nebo videoklip. Ostravu filmové produkce totiž vyhledávají kvůli její atmosféře stále častěji. Nejčastějšími cíli kromě muzeí a galerií jsou:", "2007 Ostrava je městem se sportovní tradicí, které hostí akce jak republikového, tak i evropského či světového charakteru. Každoročně od roku 1961 se zde pořádá mezinárodní atletický meeting Zlatá tretra Ostrava. V roce 2004 se Ostrava stala spolupořadatelem Mistrovství světa v ledním hokeji, zápasy se konaly ve víceúčelové hale Ostravar Aréna. Tato událost se v Ostravě opakovala i v roce 2015. V roce 2017 Ostrava hostila Mistrovství Evropy v krasobruslení. Ostrava ve své historii hostila celou řadu sportovních událostí. Mezi nejvýznamnější z nich patří: V Ostravě sídlí sportovní týmy HC Vítkovice Ridera a HC RT Torax Poruba (lední hokej) a FC Baník Ostrava a MFK Vítkovice (fotbal), NH Ostrava (basketbal), 1. SC Vítkovice, FBC Ostrava a MVIL Ostrava (florbal), Arrows Ostrava (baseball a softball), VK Ostrava (volejbal) a Ostrava Steelers (americký fotbal). Současně Ostrava nabízí velké množství sportovního vyžití, díky čemuž získala titul Evropské město sportu 2014. Na území města Ostravy se nachází atletické, fotbalové a zimní stadiony, víceúčelové sportovní haly, tenisové kurty, squashové kluby, kryté bazény, koupaliště a další sportovní zařízení. Nejvýznamnější areály provozuje společnost Sportovní a rekreační zařízení města Ostravy, s.r.o. (SAREZA). Její letní koupaliště Ostrava-Poruba je největší přírodní koupaliště ve střední Evropě. Ostravu protíná řada cyklotras a cyklostezek. V okolí Ostravy se nachází pohoří Beskydy a Jeseníky, které leží cca 30 km a 60 km od Ostravy a vyznačují se dobrými podmínkami pro lyžování v zimním období a v období jara až podzimu poskytují příležitosti pro pěší turistiku, cykloturistiku a rybaření. Z Ostravy do Beskyd vyjíždí od května do září cyklobus, který je určen především pro přepravu cykloturistů s jízdními koly a pěších turistů, ale i všech ostatních cestujících. V zimním období je k přepravě připraven Skibus. Hráči golfu, mohou zamířit na hřiště v zámeckém parku v Šilheřovicích u Ostravy či na vzdálenější hřiště v Čeladné, Ropici a Ostravici. Přibližně 30 km od Ostravy se také nachází další golfové hřiště v Kravařích. V roce 2019/2020 (prosinec 2019 a leden 2020) Ostrava a Třinec bude hostit Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji hráčů do 20 let." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Mládí.", "Převzetí moci.", "Dobytí perské říše.", "Počátek tažení, postup Malou Asií.", "Bitva u Issu.", "Obležení Tyru, ovládnutí Egypta.", "Bitva u Gaugamél.", "Smrt Dareia a pronásledování Béssa.", "V Sogdianě a Baktrii.", "Výprava do Indie.", "Návrat do Persie.", "Smrt v Babyloně.", "Počátek helénismu.", "Řecké a římské prameny.", "Hodnocení." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Alexandr se narodil v roce 356 př. n. l. v Pelle, hlavním městě Makedonie. Jeho otcem byl makedonský král Filip II., matkou Olympias, neteř épeirského krále kmene Molosů Arybba a někdejší kněžka dionýských mystérií. Mnoho podrobností z jeho života a zvláště z dětství bylo později zveličeno a opředeno bájemi. Plutarchos tvrdil, že Alexandrovým skutečným otcem byl samotný Zeus, neboť Filip se Olympiady bál kvůli její zálibě usínat ve společnosti hadů. Pravda je taková, že Olympias byla velmi panovačná a vznětlivá. Plutarchos píše také o tom, že Olympiadě i Filipovi se před Alexandrovým narozením zjevovaly podivné sny, z nichž jim věštec Aristandros předpověděl, že přivedou na svět potomka s povahou lva. Épeirský královský rod Aiakidů kmene Molosů, z něhož Olympias pocházela, odvozoval svůj původ od bájného řeckého hrdiny Achillea. Makedonští Argeovci o sobě zase prohlašovali, že jejich předkem", "V roce 336 př. n. l. nastoupil Alexandr ve věku 20 let na trůn po svém otci. Za to, že proti němu nevznikl žádný za zmínku stojící domácí odpor, zřejmě vděčil Antipatrovi, který přiměl vojáky a šlechtu, aby ho uznali za krále. Již v prvních dnech vlády Alexandr popravil každého, kdo se ho odvážil spojovat s vraždou jeho otce. Alexandrova úhlavního nepřítele Attala usmrtil Attalův nevlastní otec Parmenion. Antipatros i Parmenion se kvůli těmto skutkům, které Alexandrovi zajistily vládu, těšili po dlouhou dobu králově obzvláštní přízni. Jeho matka Olympias jako případné konkurenty v nástupnictví pro jistotu upálila zaživa poslední Philipovu manželku Cleopatru Eurydici a jejich malou dceru Europu. Filipova smrt znamenala destabilizaci a ohrožení jednoty Řecka dosažené teprve před dvěma lety. Athéňané a Thébané považovali Alexandra za mladíka, jehož nezkušenost jim dává příležitost k obnovení své nezávislosti. Alexandr však energicky přitáhl k hradbám Théb, čímž je přiměl odpřisáhnout mu věrnost. Ještě v roce 336 př. n. l. si Alexandr zajistil v Korintu poslušnost řeckých obcí, jež ho zvolily vrchním velitelem v", "", "Perská říše byla v polovině 4. století př. n. l. největší mocností světa, zahrnující dnešní Irák, Írán, Sýrii, Anatolii, Egypt a mnohé jiné země. V době, kdy Alexandr vstoupil na půdu Asie, vládl této říši Dareios III. z dynastie Achaimenovců. Útok proti Peršanům plánoval už Filip, který se jim tak chtěl pomstít za invazi do Řecka během řecko-perských válek a vyplenění athénských chrámů. Již před Alexandrovým příchodem byla do Asie vyslána armáda pod velením Parmeniona, jednoho z nejschopnějších makedonských velitelů, kterou ale Peršané odrazili. Alexandrovo vojsko čítající kolem 40 000 Makedonců, Řeků a thráckých a ilyrských žoldnéřů vyrazilo z Pelly do Séstu u Hellespontu, kde", "V Kilíkii zastihla Alexandra zpráva o tom, že Dareios vytáhl na západ v čele mocného vojska. Podle Plútarcha měla perská armáda 600 000 mužů, což je ale bezpochyby extrémně přemrštěný údaj. Většina moderních historiků se staví k tomuto číslu skepticky a odhaduje reálnou sílu Peršanů nanejvýš na 100 000. Alexandrova armáda se zhruba 25 000 až 30 000 muži se zatím vydala k hranicím Sýrie, čehož ale Dareios využil k obejití Alexandra ze severu a k obsazení města Issos v týlu Makedonců, čímž zablokoval jejich zásobovací trasy. Dareios kromě toho rozkázal zmasakrovat tam zanechané zraněné Makedonce. Alexandr se následně obrátil proti Dareiovi a v listopadu roku 333 př. n. l. se obě armády střetly v bitvě u Issu. Dareios doufal, že jeho jízda dokáže prolomit tenkou bitevní linii Makedonců. Svou pěchotu, která sice převyšovala makedonskou počtem, nikoli však bojeschopností, použil k obraně. Na začátku se zdála tato taktika účinná. Ovšem Alexandrův rozhodný průnik vedl ke zhroucení levé části perské linie a k postupu Makedonců na tomto úseku, načež Dareios propadl panice a uprchl. Vždy když Peršané viděli svého vojevůdce padnout nebo", "Po vítězství u Issu vyvstaly před Alexandrem dvě možnosti dalšího postupu. Buď se mohl vydat na východ za Dareiem, anebo mohl přikročit k dobytí Peršany obsazenému středomořskému pobřeží, odkud operovalo silné perské loďstvo pod velením Farnabaza, které by mohlo znemožňovat účinné zásobování makedonského vojska. Alexandr se tudíž rozhodl tuto hrozbu odstranit obsazením perských přístavů ve Fénicii. Většina fénických měst – Tripolis, Byblos, Berytos a Sidón – se Alexandrovi okamžitě vzdala. Pouze obyvatelé Tyru se postavili proti makedonskému králi, když jim jako podmínku kapitulace stanovil zákaz obětovat Melkartovi. Uražen touto opovážlivostí", "V květnu 331 př. n. l. se Alexandr vrátil do rozbořeného Tyru, přičemž přikázal jeho obnovení a opětné osídlení spojeneckými Féničany. Na jaře téhož roku vyrazilo z Makedonie 15 000 vojáků, kteří se v Tyru setkali s Alexandrem. Makedonská armáda sestávala v této chvíli ze 40 000 mužů pěchoty a 7 000 jezdců. Z Tyru zamířil Alexandr do Asýrie, kde v létě překročil řeku Eufrat. Jeho původní plán počítal s pochodem k Babylonu na jihu, v čemž mu však zabránila perská armáda pod velením satrapy Babylonie Mazaia. Alexandr odolal vlastním vojákům,", "Persie byla sice v rukou Alexandra, přesto Dareios III. byl stále naživu. Poté, co se Alexandr dozvěděl, že se Dareios zdržuje v Médii, vydal se za ním na severozápad do Ekbatány (dnešní Hamadán). Dosavadní Dareiovi stoupenci pozvolna ztráceli naději na znovuzískání vlády nad říší. Nevyhnutelnost porážky jim ponechávala pouze dvě možnosti: vzdát se anebo prchat spolu s Dareiem. Bisthanes, jeden z členů královské rodiny, se rozhodl vyčkat v Ekbataně Alexandrova příchodu. Ten mu poté velkoryse přenechal správu města a jiného Peršana ustavil místodržitelem Médie. V Ekbatáně propustil Alexandr řecké spojence a thesálské jezdce, jelikož odvetné tažení, k němuž se Řekové zavázali v rámci korintského spolku, bylo po dobytí této poslední královské rezidence fakticky skončeno. Části spojeneckých vojsk však Alexandr najal jako své žoldnéře pro nadcházející stíhání Dareia. Ten zatím pokračoval v útěku, neboť doufal, že nalezne podporu u Béssa, svého příbuzného a satrapy Baktrie. Béssos se ale k Dareiovi zachoval proradně. Nejprve velkokrále uvěznil a vyslal k Alexandrovi vyjednavače, jehož prostřednictvím nabízel vydání Dareia Makedoncům. Na oplátku žádal potvrzení vlády nad Baktrií. Když Alexandr odmítl přistoupit na Béssovy podmínky a dále pokračoval ve stíhání, usmrtil bezradný Béssos svého královského zajatce a sám se dal na úprk. Dareiovy ostatky nechal Alexandr přenést do Pasargád a slavnostně pohřbít v místní hrobce achaimenovských velkokrálů. Alexandr, jenž ihned po Dareiově smrti začal nosit diadém, potřeboval získat na svoji stranu perskou aristokracii, bez níž nebyl schopen ovládat svoji rozlehlou říši. Jediným způsobem, jak si jí mohl naklonit, bylo zabití Dareiova vraha Béssa, jenž se jako Artaxerxés IV. prohlásil vládcem Persie. Makedonští velitelé a vojáci ovšem postrádali nadšení k Alexandrově touze pomstít smrt svého úhlavního nepřítele a bojovat přitom po boku Peršanů. Zvláště když severovýchodní země na ně působily zcela neznámým a exotickým dojmem. V srpnu 330 př. n. l. nicméně Alexandr započal nové tažení, při němž si nejprve podmanil Parthii, satrapii na jihovýchodním pobřeží Kaspického moře. Z Parthie Alexandr nepostupoval přímější, ale", "Po obsazení Marakandy pokračovali Alexandrovi vojáci na severovýchod k řece Jaxartes (Syrdarja), na jejíchž březích založili v květnu 329 př. n. l. Alexandrii Eschate („nejzazší“) v dnešním Tádžikistánu. Zhruba v téže době povstalo proti Alexandrovi obyvatelstvo Sogdiany, rozlícené patrně neúctou Makedonců k zoroastrismu. Vůdcem vzpoury byl muž jménem Spitamenés, který dříve zradil Béssa. Alexandr shromáždil své pochodem rozptýlené vojáky a zahájil obtížné dobývání povstalých horských sídel. Takto si jich podrobil celkem sedm, přičemž dal všechny muže pobít a ženy a děti prodat do otroctví. Mezitím Spitamenes v Alexandrově týlu napadl Marakandu. I když se Alexandrovi podařilo obležení prolomit, Spitamenes zdárně", "Do konce roku 327 př. n. l. zajistil Alexandr severovýchodní hranici svého království, a byl tudíž připraven podstoupit tažení do Indie. O této polomytické a takřka pohádkové zemi, rozdrobené do mnoha malých vzájemně soupeřících států, měli Řekové a Makedonci jen velice mlhavé představy z Hérodotova popisu. Jediným motivem výpravy byla Alexandrova touha proniknout dále na východ k Ókeanu, již ale jeho vojáci nesdíleli. Před začátkem vojenské kampaně vyzval Alexandr všechny náčelníky z Gandary (území na pomezí dnešního Afghánistánu a severního", "Náročný pochod zpět k Hydaspes se kvůli vydatným dešťům a nepřetržitým bojům protáhl až do září. Poté, co vojsko dorazilo do Bukefaly, nařídil Alexandr postavit 800 lodí, na nichž měli vojáci doplout až k Indickému oceánu. Protože však lodě nebyly schopny pojmout celou Alexandrovu armádu, musela je část pěchoty doprovázet po souši. V listopadu vyrazili Makedonci z Bukefaly a po deseti dnech došli k soutoku řek Hydaspes a Akesines (dnešní Čenab). Při překonávání místních peřejí ztroskotalo mnoho lodí, přičemž přišel o život veliký počet Makedonců. Další cesta vedla indickými státy, které neuznávaly Alexandrovu nadvládu, takže intenzita nepřátelských útoků neustále stoupala. V odvetu za to zničili nemilosrdní Makedonci a Peršané každé město nebo vesnici, jež se jim na jejich postupu odvážila postavit na odpor. V bojích proti kmenu Mallijců byl Alexandr v lednu 325 př. n. l.", "Na podzim 324 př. n. l. se Alexandr odebral do Ekbatány, kde Héfaistión vyčerpaný nadměrným pitím po jedné z mnoha slavností onemocněl. O sedm dní později Alexandrův nejbližší přítel zemřel. Podle Plútarcha přikázal zničený Alexandr ukřižovat Héfaistiónova osobního lékaře. Po několika dnech, kdy truchlil nad ztrátou druha a odmítal jídlo utápěje svůj zármutek v alkoholu, nechal Héfaistiónovi vystavět monumentální hrobku. Charakterizovat vzájemný vztah Alexandra a Héfaistióna je velice obtížné. Obecně se však soudí, že spolu udržovali intimní styky. Kromě Héfaistióna pojil Alexandra důvěrný vztah také k perskému eunuchovi Bagóásovi, v němž", "Po Alexandrově smrti svěřili makedonští vojáci vládu nad říší Alexandrovu duševně nemocnému nevlastnímu bratrovi Filipu III. Arrhidaiovi a Alexandrovu posmrtně narozenému synovi Alexandru IV. Regenty společných králů byli ustaveni Perdikkás v Asii a Antipatros v Evropě. Perdikkás dál záhy popravit řadu svých oponentů a patrně usiloval získat královský titul jako skutečný dědic Alexandrovy říše. V roce 321 př. n. l. byl ale zavražděn vlastními vojáky během války proti Ptolemaiovi, který do Egypta unesl Alexandrovy ostatky uložené ve zlatém sarkofágu. Alexandrovi generálové poté opanovali jednotlivé části říše, jež postupně přeměnili ve vlastní nezávislé domény. V následných několik desetiletí trvajících bojích a vraždění (války diadochů) přišla o život většina Alexandrových velitelů a rodinných příslušníků. V Makedonii se po Antipatrově úmrtí v roce 319 př. n. l. chopil vlády jeho syn Kassandros. Ten nejprve odstranil Alexandrovu matku Olympiadu a v roce 309 př. n. l. Alexandrova stejnojmenného syna spolu s Róxanou. Sama Olympias zavraždila již v roce 317 př. n. l. Filipa Arrhidaia. Násilná smrt stihla rovněž Alexandrova nelegitimního syna Hérakla. Nejmocnějším ze všech diadochů se ukázal být Antigonos Jednooký, který si podrobil Malou Asii, Sýrii", "Vedle klínopisných záznamů v Babylonu, jež byly doposud objeveny a přeloženy, existují o Alexandrovi četné řecké a latinské prameny. Nejpůvodnější texty sepsané lidmi, kteří znali Alexandra osobně, nebo čerpali své poznatky od těch, kteří pod Alexandrem sloužili, jsou s výjimkou několika málo nápisů a fragmentů určitých dopisů pochybné autenticity takřka úplně ztraceny. Dílo Alexandrova dvorního historika Kallisthena, záznamy Alexandrova druha a generála Ptolemaia, správy od Aristobúla, stejně jako Nearchovy zápisy z výpravy se dochovaly pouze ve zlomcích. Tentýž osud stihl i jiný důležitý soudobý pramen pocházející od Kleitarcha a vycházející z tehdy již uveřejněných zdrojů. Z jeho práce čerpal Timagenés, který silně ovlivnil mnoho", "Moderní hodnocení Alexandra kolísá mezi jeho vyzdvihováním, projevováním střízlivých pochybností a přehnaně působící kritikou. Rovněž se vyskytují snahy o znázorňování Alexandra jako „héroa z homérských mýtů“. Obdivovatelé Alexandra mu přisuzují víru ve vlastní božské poslání, jímž mělo být sjednocení lidstva, zatímco podle jeho kritiků byl megalomanem toužícím ovládnout celý svět. Celkově lze říci, že zatímco v minulosti převládala tendence Alexandra glorifikovat a zpodobňovat ho jako ideálního vládce, v současnosti projevují badatelé sklony k zápornějšímu vnímání Alexandra. Alexandrovy vojenské schopnosti a jeho velkolepé úspěchy nejsou zpravidla vůbec zpochybňovány. Přesto se je někteří historikové, především ti, kteří Alexandra hodnotí všeobecně negativně, pokoušejí částečně relativizovat. Zdůrazňují přitom hlavně skutečnost, že Alexandr se mohl spolehnout na celou řadu výtečných nižších velitelů. Když některé z nich později odstranil (viz Parmeniónova poprava), projevily se v Alexandrově vedení války určité nedostatky (těžce vybojovaná tažení ve střední Asii a v Indii). I tak však Alexandrův odkaz jako geniálního vojevůdce přetrval a mnoho vynikajících vojevůdců jako Pyrrhos, Hannibal, Julius Caesar, Jan Žižka, Fridrich Veliký, Napoleon a dalších, jej považovalo za vzor neporazitelného válečníka a brilantního velitele. Kromě převažujících pozitivních vyobrazení Alexandra jsou leckdy předkládána alternativní líčení jeho povahy. Z lidského hlediska je Alexandrovi vytýkána jeho náklonnost k alkoholu (která mohla přispět k jeho brzkému konci). Řada autorů upozorňuje na Alexandrovu rostoucí nevyrovnanost a megalomanické tendence v letech následujících po bitvě u Gaugamél. Vražda jeho přítele Kleita, které Alexandr hluboce litoval, a poprava Filota a jeho otce Parmenióna jsou leckdy uváděny jako důkazy Alexandrovy paranoie. Podle některých názorů se ale spíše než o paranoiu jednalo o Alexandrovu přílišnou opatrnost. Objevují se také tvrzení zpochybňující Alexandrovu toleranci vůči kultuře poražených národů. Ve skutečnosti prý nikdy nepociťoval obdiv k orientálnímu umění a kultuře a o splynutí národů usiloval pouze z pragmatických důvodů. Vystavováno kritice je také Alexandrovo zbožštění a označování se za Amonova (Diova) syna. Taktéž nelze přehlížet fakt, že Alexandrovo tažení, symbolizující na Západě počátek nového věku, znamenalo pro Orient v mnoha případech přervání či dokonce zničení vlastního vývoje. Alexandr se již za svého života stal legendou v Evropě a také v mnoha zemích Asie, nicméně zoroastristé jej oprávněně chápali jako ničitele jejich první velké říše. Často je uváděna Alexandrova údajná záliba v zabíjení, ohromné množství civilních obětí a krutost při zacházení s poraženými. Ve spojitosti s tím je připomínána destrukce Théb, Tyru, Gazy a snad i Persepole a patrně nejhorší projevy Alexandrovy brutality v Sogdianě a při příchodu do Indie. Alexandr si však počínal v souladu s tehdejší válečnou praxí, přičemž se nijak neodlišoval od většiny ostatních starověkých (a i pozdějších) vojevůdců. Je příznačné, že sami antičtí historikové nenapadají jeho metody nakládání s nepřáteli. Tyto rozporné postoje jsou zčásti důsledkem nejednoznačnosti pramenů, které ponechávají velký prostor k vlastnímu výkladu, kvůli čemuž nám mnohé rysy Alexandrova charakteru a jeho záměry zůstávají utajeny. Moderní historikové se proto snaží zachovat si co největší odstup při zkoumání Alexandrovy osobnosti, Alexandrova vnímání sebe samotného a změn tohoto vnímání včetně s tím souvisejících politických konsekvencí." ] }

{ "title": [ "Nástup na trůn.", "Vojenské reformy.", "Konsolidace Makedonie.", "Expanze v Thesálii a Thrákii.", "Vítězství u Chaironeie.", "Vztah k Alexandrovi.", "Filipovo zavraždění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Filip II. se narodil jako syn krále Amynta III. a jeho ženy Eurydiké. Během svého mládí žil jako rukojmí v řeckém městském státě Théby v domě vojevůdce Pammena. Během regentství Ptolemaia z Aloru sem byl přiveden k utvrzení spojenectví mezi Makedonií a Thébami. Teprve když se králem stal jeho starší bratr Perdikkás III., mohl se Filip vrátit z Théb zpět do Makedonie. Když Perdikkás padl v bitvě proti Ilyrům, převzal Filip v roce 359 př. n. l. regentství za svého nezletilého synovce Amynta IV. Po dvou letech ho makedonské vojenské shromáždění zvolilo za krále na místo příliš mladého Amynta. Na rozdíl od obdobných případů v minulosti, kdy poručníci nechali své svěřence zavraždit, Filip svému synovci nijak neublížil. Amyntás žil u makedonského královského dvora nadále až do Filipovy smrti v roce 336 př. n. l. Teprve potom byl odstraněn Alexandrem. V době, kdy Filip převzal vládu byla situace Makedonie svízelná: Ilyrové zřejmě krátce předtím obsadili značnou část země. Ostatní sousedé Makedonie, jako byli Paiónové, Thrákové nebo řecké obce, které byly spojenci Athén, sledovali vlastní zájmy na úkor oslabeného království. Filipovi se nicméně podařilo zabránit zkáze Makedonie a dokonce dokázal svou moc v následujících letech rozšířit. Jeho politika v dalších 20 letech byla skvělou kombinací obratné diplomacie a použití vojenské moci, což přispělo k tomu, že se Makedonie stala vedoucí mocností Hellady. V době jeho nástupu na trůn byla Makedonie zničenou nejednotnou zemí. Také Pella, hlavní město království, bylo malé, nekultivované hnízdo, jehož obyvatelstvo sužoval hmyz z poblíž ležících bažin. Pozice řeckého hegemona byla však tehdy uprázdněná, neboť všechny mocné řecké obce: Sparta, Athény i Théby, byly vyčerpány vzájemnými, několik desetiletí trvajícími, krvavými boji. Samotní Helénové považovali Makedonce za primitivní severní kmen (barbarští Heléni nebo helenizovaní barbaři).", "Mocná makedonská šlechta stála v těchto válečných letech jednotně za Filipem. Filipovi se nejprve podařilo sjednotit a plně začlenit do svého systému vlády drobná království v Horní Makedonii jako \"Lynkestis\" nebo \"Elimiotis\", což se naposledy podařilo králi Alexandrovi I. před více než sto lety. Na rozdíl od Filipa však Alexandr I. nebyl schopen tato území k Makedonii pevně připoutat. Získáním těchto oblastí došlo rovněž ke zvětšení makedonského vojska, nicméně pro makedonské budoucí úspěchy na válečném poli byly klíčové především vojenské reformy. Filip reorganizoval svou armádu poničenou předchozími porážkami. Šlechtickou těžkou jízdu, tzv. \"hetairoi\" (králova družina), učinil elitní silou svého vojska. Těžkooděnce (\"pezhetairoi\") zreorganizoval ve falangu, disciplinované pěší vojsko vybavené dlouhými kopími zvanými sarissy. Zranitelné boky falangy chránila lehká pěchota (\"hypaspistas\") vyzbrojená meči a oštěpy. Zároveň byla posílena koordinace jednotlivých druhů vojsk, čímž se výrazně zvýšila efektivita makedonské armády v boji. Města, která Filip obléhal, byla na místo dřívější taktiky vyhladovění ničena obléhacími zařízeními. V některých bitvách na otevřeném poli, jako například v bitvě u Chairóneie, Makedonci uplatňovali rozestavení kosého šiku (\"loxé falanx\"), původně thébský vynález, který Filip dobře poznal, během svého tamějšího pobytu. Makedonská armáda se tak ve 4. století př. n. l. stala nejmocnějším vojskem, jaké svět do té doby spatřil.", "V prvních dvou letech svého regentství musel nejprve porazit Ilyry a Paióny. Od roku 357 př. n. l. začala pak pozvolná expanze makedonského království. Filip oblehl řecké obce ležící na makedonském pobřeží: dobyl Amfipoli, krátce nato Pydnu a na počátku roku 356 př. n. l. Poteidaiu, kterou však přenechal chalkidickému spolku. Ve stejném roce porazil ilyrsko-paiónsko-thráckou alianci, podporovanou Athénami, a posunul makedonskou vládu až k Nestu na východě. Dobytím pobřežních měst se Filip střetl s athénskými zájmy v oblasti. Pydna byla dokonce přímým spojencem Athén. Avšak tyto přístavy měly pro Makedonce příliš velkou hodnotu a Athény byly tehdy zaměstnány válkou se svými spojenci, takže neměly čas zabývat se záležitostmi na severu Egejského moře. V roce 356 př. n. l. se Filip chopil příležitosti a získal pod svou kontrolu město Krenides (později nazývané Filippi). Tato obec byla ohrožována Thráky, a proto si zavolala na pomoc právě makedonského krále. Město Krenides mu potom dovolilo využívat zlaté doly na hoře Pangaion. Roční příjem těchto dolů – asi 1000 talentů – využíval Filip II. k dalšímu rozšíření svého vlivu. Z části k najmutí žoldnéřů, z části k obdarovávání politiků a vyslanců řeckých obcí, čímž si je získával na svou stranu. Záležitosti v Thrákii jsou v následujícím období dost nejasné. Jisté je, že z Kersobleptovy a Amadokovy říše vytvořil klientské státy Makedonie, čímž si zajistil klid na východní hranici. Filip rovněž napadl města na thráckém pobřeží: Abderu a Maroneu. V roce 354 př. n. l. obsadil Methone, poslední svobodné řecké město na makedonském pobřeží s výjimkou obcí sdružených v chalkidickém spolku. Během obléhání Methone přišel Filip o pravé oko.", "Poté, co Filip zkonsolidoval hranice Makedonie na severu, nasměroval svoji další expanzi na jih, do Thesálie. Thesálská města se vyčerpávala ve vzájemných bojích o hegemonii nad touto oblastí. Vládnoucí rod jednoho z těchto měst, Aleuovci z Lárissy, byl již po desetiletí spřátelený s makedonským královským rodem. Když se na straně jejich soupeře, města Fery (\"Pherai\"), angažovali Fókové, obrátili se Aleuovci na Filipa II. s žádostí o pomoc. Filip v roce 352 př. n. l. porazil Fóky v bitvě na Krokusovém poli, za což byl zvolen doživotním archóntem thesálského spolku. Tak se Thesálie ocitla pod přímou makedonskou vládou a Filipův vliv se rozšířil hluboko na jih až do středního Řecka k Thermopylské soutěsce. V následujících letech se Filip opět chopil iniciativy na severní hranici a postoupil dále východním směrem až k Propontidě. Athénská protiopatření k zabezpečení vlastních zájmů v této oblasti přišla příliš pozdě. V roce 349 př. n. l. byla konečně zahájena ofenzíva proti poloostrovu Chalkidiké. Filip zničil město Stageira a v roce 348 př. n. l. byla navzdory athénské podpoře, o kterou se zasazoval obzvláště athénský politik a řečník Démosthenés, obsazena metropole tohoto spolku, město Olynthos. V roce 346 př. n. l. se obrátil opět proti Fókům a definitivně je donutil ke kapitulaci. Na to získal Filip oba hlasy v delfské amfiktyonii. V témže roce byl makedonském hlavním městě Pelle uzavřen tzv. Filokratův mír, díky kterému se Athény staly Filipovým spojencem. Athénská politika těchto let však přesto zůstala pod silným vlivem Démosthena, který s tímto mírem ostře polemizoval a vynakládal veškeré úsilí k tomu (svými politickými řečmi, zvanými filipiky, ostře napadal makedonského krále), aby pohnul Athény k válce proti Filipovi a čelil tak ohrožení svobody řeckých obcí ze strany makedonské monarchie. Filip byl zatím zaměstnán v Thrákii. V roce 342 př. n. l. sesadil posledního místního domorodého náčelníka, připojil celou tuto zemi k Makedonii a podřídil ji makedonskému stratégovi. V létě roku 340 př. n. l. oblehl Perinthos a Byzantion, čímž bylo ohroženo zásobování Athén obilím z Pontu Euxinu (Černého moře). Když Makedonci zajali jednu athénskou flotilu s nákladem obilí, vyhlásili jim Athéňané válku. Filip na to zastavil obléhání obou měst a vypravil se na sever zabezpečit hranice proti Skytům, kteří se v tomto konfliktu postavili na stranu Athén.", "Na podzim roku 339 př. n. l. pověřila delfská amfiktyonie Filipa vedením čtvrté svaté války proti městům Amfísse a opuntské Lokridě. Athény tento postup interpretovaly jako makedonskou agresi a pod vedením Démosthena iniciovaly vznik tzv. helénského spolku. V bitvě u Chaironeie v roce 338 př. n. l. bylo toto spojenectví Athéňanů, Thébanů a většiny ostatních Helénů úplně rozdrceno. Rozhodujícím momentem bitvy bylo masivní nasazení makedonské těžké jízdy, které velel Filipův syn Alexandr. Toto makedonské vítězství znamenalo konec posledního vážného odporu Helénů proti Makedoncům. S poraženými řeckými státy, obzvláště s Athénami, přesto Filip jednal shovívavě. Střední Řecko a Peloponés získaly nové politické uspořádání. Filipova vláda tak nezůstala omezena pouze na Thrákii a Thesálii. Makedonské království se stalo rozhodující mocí celého Řecka. Z Filipova podnětu uzavřely řecké obce (s výjimkou Sparty) v Korintě v roce 337 př. n. l. všeobecný mír (\"koiné eiréné\"), kterým byl potvrzen status quo a také autonomie řeckých obcí. Filip byl jmenován hegemonem a vojenským velitelem tohoto korintského spolku a dosáhl jeho souhlasu k válce proti Peršanům v odvetu za zničení řeckých svatyň během Xerxova tažení v roce 480 př. n. l. Ve skutečnosti ale Filip zřejmě usiloval o to, aby energii stále neklidných řeckých městských států nasměroval ke společnému cíli a odvrátil je tak od protimakedonských akcí. Tažení současně slibovalo bohatou kořist a rozšíření makedonského vlivu.", "Filip měl mít celkem sedm manželek. Nejvýznamnější byla třetí z nich molosská princezna Polyxena, známá jako Olympias, která byla matkou Alexandra Velikého a sedmá Kleopatra, která jediná byla makedonského původu. Filipovy svatby byly součástí jeho spojenecké politiky. Spojení jednotlivých královských rodů prostřednictvím manželství totiž nejlépe stvrzovalo uzavřené aliance. Pokud je známo, měl Filip se svými sedmi ženami celkem pět dětí, z toho tři dcery a dva syny: Alexandra a Arrhidaia, který byl ale slabomyslný. Filipovy vztahy k Alexandrovi byly často napjaté. Filip chtěl patrně zamezit tomu, aby Olympias měla příliš velký vliv na jejich syna. Na druhou stranu také Filipovo chování bylo rozpolcené. Od svého syna očekával bezvýhradnou loajalitu, ačkoliv Alexandrovo postavení jako následníka trůnu nebylo zcela jisté. Olympias navíc neměla žádnou zvláštní pozici mezi četnými Filipovými manželkami a její vliv spočíval jen v tom, že byla matkou pravděpodobného příštího makedonského krále. Ostatní Filipovi potomci, především Alexandrův poloviční bratr Arrhidaios, nebo případný další Filipův mužský potomek představovali hrozbu pro Alexandrův nárok na trůn. Na vzájemnou nevraživost mezi oběma bratry poukazuje tzv. Pixodarova aféra, v jejíž souvislosti bylo mnoho Alexandrových přátel posláno do vyhnanství. V roce 337 př. n. l. se Filip oženil s Kleopatrou, která byla neteří makedonského šlechtice Attala. Při oslavě pak Attalos urazil Alexandra, když ho nepřímo označil za bastarda a zpochybnil tak jeho následnictví. Po této roztržce, ve které se dokonce sám Filip postavil na Attalovu stranu, odešel také Alexandr společně se svou matkou do exilu v Epeiru a v Ilýrii. O půl roku později se sice vrátil zpět do Pelly, napětí mezi otcem a synem však přetrvávalo. I přes tyto vzájemné rozpory byl v boji nebo při správě země Alexandr svému otci vždy nápomocný. Filip ho dokonce určil za velitele jízdy pro plánované tažení proti Peršanům.", "Předtím než se však Filip mohl vydat na toto tažení (některé vojenské oddíly už působily v Malé Asii), byl v Aigách zavražděn během svatby své dcery s molosským králem Alexandrem Epeirským velitelem své tělesné stráže Pausaniem v létě roku 336 př. n. l. Mnozí historici spekulovali, zda do této vraždy nebyla zapletena Olympias nebo dokonce i Alexandr. Pravda ale je, že na Filipově smrti mělo zájem mnoho mocných: jednak to byly Filipem podrobené řecké obce, jednak perský velkokrál Dareios III., jehož říše se měla stát cílem plánovaného Filipova tažení. Mohli to být také někteří jedinci nebo mocenské skupiny přímo na makedonském královském dvoře. Z těch antických pramenů, které jsou dnes dostupné, není možné tuto otázku zcela vyjasnit. S Démosthenovým hodnocením Filipa jako vládce, který chtěl svojí nespoutanou ctižádostí oloupit Helény o jejich svobodu, nelze nijak zvlášť nesouhlasit. Současně je však třeba ho uznat za velikého státníka a vojevůdce, který přetvořil Makedonii v rozvinutou monarchii a připravil tak prostor k pozdějšímu zrodu helénistického světa s jeho bohatou kulturou. Filipovu touhu, napadnout Persii, realizoval teprve jeho syn Alexandr. Úspěch, jehož přitom Alexandr dosáhl, nepochybně překročil i ty nejfantastičtější a nejodvážnější Filipovy sny. Poslední Filipova slova byla směřována k jeho synovi Alexandrovi: \"Můj synu, žádej pro sebe jiné království, Neb to, které jsem opustil je pro tebe moc malé\"" ] }

{ "title": [ "Život.", "Student vojenské akademie a lékař.", "Denní program v Karlsschule.", "Útěk do Mannheimu.", "Setkání s Goethem a sňatek.", "Dílo.", "Období Sturm und Drang.", "Období klasicismu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Friedrich Schiller se narodil 10. listopadu 1759 v Marbachu ve Württembersku. Jeho otec se jmenoval Johann Kaspar Schiller a byl lékařem a důstojníkem ve službě vévody Karla Evžena Württemberského, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 složil Friedrich Schiller zemské zkoušky a otevřel si tak cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do vojenské akademie \"Karlsschule\", aby se stal lékařem (felčarem). Tam prožil celé mládí – žil zde od svých třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při jejich návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorci. Vojenský pořádek akademie zastupoval rodinu. Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se začal soustředit na medicínu (1776/7), nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, pochopil, že to Abelova slova jen potvrzují. Zapálený básník na škole také založil tajný spolek poezie.", "Den začínal stejně jako v kasárnách – v pět hodin v létě, v šest v zimě byl budíček, poté rychlé vstávání, mytí, oblékání a holení. Už hodinu po budíčku následovala ranní modlitba a snídaně, která se většinou skládala z bílé polévky. Od sedmi hodin, v zimě od osmi, probíhalo do jedenácti vyučování. Poté následovala hodina k údržbě uniforem, které měly být v bezchybném pořádku. Následoval raport, kterého se často ujímal sám vévoda, ve vojenském seskupení - tak žáci napochodovali do jídelny. Oběd (každý žák dostal denně půl libry masa) si musel každý vzít tiše. K pití bylo jednoduché a pravděpodobně kyselé víno. Po jídle následovala procházka, za špatného počasí cvičení uvnitř. Poté probíhalo až do půl sedmé vyučování, po němž měli žáci hodinu volno. Večeře bývala celkem bohatá, k pití byla ale jen voda. V devět hodin už všichni museli být v posteli.", "Schiller toužil ve vojenské akademii po svobodě - to se ukázalo hned v jeho prvním dramatu \"Loupežníci\" (první uvedení 1782), díky kterému se stal slavným. Po uveřejnění hry jej ale stihl zákaz publikování a Schiller utekl do Mannheimu, kde pracoval jako novinář a psal.", "V letech 1784/1785 měl Schiller finanční nouzi a také onemocněl. S velkými nadějemi roku 1788 navštívil Rudolstadt v Durynsku, kde sice poznal Johanna Wolfganga von Goethe, ale zprvu se nesblížili. O několik let později se Schiller stal profesorem dějin na Univerzitě v Jeně (v současnosti \"Friedrich-Schiller-Universität Jena\"). V této době onemocněl tuberkulózou. Koncem roku 1789 umožnilo Schillerovi postavení univerzitního profesora (s platem 200 tolarů ročně) zásnuby se škechtičnou Charlottou von Lengenfeld. Schiller a Charlotte uzavřeli sňatek 22. února 1790. Roku 1794 se Goethe a Schiller znovu setkali v Jeně. Hovořili spolu po Schillerově přednášce a poznali svoji myšlenkovou zpřízněnost, což vedlo k jejich přátelství, které trvalo až do předčasné Schillerovy smrti v roce 1805. Společně s Johannem Gottfriedem Herderem a Christophem Martinem Wielandem tvořili Giethe a Schiller čtveřici představitelů tzv. výmarské klasiky. Rok 1797 je nazýván „rokem balad“ – Schiller i Goethe vytvořili mnoho balad každý sám i společně. Roku 1799 Schiller přesídlil do Výmaru, roku 1802 byl povýšen do šlechtického stavu. Friedrich von Schiller zemřel 9. května 1805.", "Jedním z významných Schillerových děl je \"Óda na radost\" (\"Ode an die Freude\"), zhudebněná mimo jiné Ludwigem van Beethovenem.", "K sepsání dramatu \"Loupežníci\" podnítila Schillera povídka básníka Christiana Schubarta. První scény vznikly patrně už roku 1777. Schiller pracoval na textu bez ustání, dokonce i po nocích, během nichž riskoval, že jej při takové zakázané činnosti objeví. Jednoho květnového dne roku 1778 se Schiller s několika kamarády oddělil od skupiny a ve volnů chvíli jim část textu přednesl. Ze strany jeho současníků se připravované drama okamžitě setkalo s nadšením. Hra vyšla tiskem anonymně roku 1781. Uvedení textu na jevišti se ujalo divadlo v Mannheimu, jehož ředitel však trval na okleštění kontroverzního textu a zmírnění některých pasáží. V lehce pozměněné, jen zčásti Schillerem odsouhlasené podobě si hra 13. ledna 1782 odbyla v Mannheimu světovou premiéru a okamžitě na sebe strhla pozornost. Mladý hrdina Karl Moor, prvorozený syn a oblíbenec starého hraběte z Mooru, tráví čas studiem v Lipsku, vlastní rozmarnost a lehkomyslnost jej však dostanou do finančních obtíží. S prosbou o odpuštění se Karl obrací na otce. Jeho mladší závistivý bratr Franz, která Karla nenávidí, se však situace rozhodne zneužít. Ve snaze stát se zámeckým pánem a získat Karlovu snoubenku Amálii přečte namísto Karlova dopisu s omluvou otci podvrženou zprávu od korespondenta z Lipska, která Karla očerňuje. Na Franzovo naléhání zdrcený otec Karla vyžene a vydědí. Karl založí loupežnickou bandu a stane se jejím vůdcem. Se svými druhy se pak vrátí do vlasti, neboť se chce znovu pokusit o usmíření s otcem. Otce však nalézá uvězněného ve věži, kam jej zavřel po převzetí moci Franz. Když se otec dozvídá, že se Karl stal loupežníkem, umírá žalem. Franz dostane před loupežníky strach a oběsí se. Loupežníci nakonec celý zámek podpálí. Amalia Karla stále miluje, protože je však coby loupežník vázán přísahou, nemůže se Karl ke své snoubence vrátit. Amália, která nechce bez Karla žít, proto požaduje, aby ji zabil. A Karel ji poslechne. Neboť rozpozná, co vše svým chováním způsobil, rozhodne se Karl vydat řádnému soudu. Potká chudého muže a řekne mu, aby ho odvedl na policii. Muž splní jeho přání a dostane vypsanou odměnu. Karel je popraven. Hlavní postavou je janovský dóže Andrea Dória, proti němuž se spikne skupina republikánů. Středověké náměty jsou obrazem dobových konfliktů. Hrabě Fiesco se v první části sám uchopí moci, stane se tyranem, v druhé se smíří, ve třetí na jeho místo nastupuje jiný, jde o cyklus. V této tragédii ztroskotá láska měšťanské dívky a šlechtice na intrikách tyranského a nemoralistického knížecího dvora. Divadelní hra Don Carlos zpracovává látku z doby nizozemského boje za nezávislost, vyjadřuje touhu po přátelství a míru.", "Schiller rozlišil dvojí rovinu básnictví a dramatu: naivní a sentimentální Trilogie začíná v táboře vojska Albrechta z Valdštejna (v německé literatuře a dějepise je nazýván \"Wallenstein\"), kde se vůbec nic neděje – dokumentární záběr – vojáci pijí, hrají, vypravují, tlustý kapucín vyhlašuje kázání, vojáci ho vyženou – v běžném dramatu např. u Shakespeara se to děje v pozadí – tady je to ústřední téma, které má připravovat další části – z prostředí vyrůstají motivy, které Schiller zobrazil ve druhé části – z Vídně přichází císařský rozkaz. Valdštejn má moc nad armádou, odmítá rozkazy, hrozí demisí, rozhoduje se, zda zachová věrnost císaři, nebo ne. Už v prostředí tábora začínají vystupovat jednotlivé dramatické postavy. Valdštejn je postava, která se nedokáže rozhodnout. Řeší zásadní mravní otázku - má zradit, nebo se odevzdat tyranovi? Postava Valdštejna je první veliká Schillerova postava, odcizení má mravní povahu. Chtěl zobrazit člověka, který se stává zrádcem proti své vůli. Část trilogie zvaná \"Valdštejnův tábor\" se hrála samostatně. Trilogie byla uvedena postupně ve Výmarském divadle. Zápas skotské královny Marie Stuartovny s anglickou královnou Alžbětou I. je vlastně zápasem katolické a protestantské církve. Dramatičnost, která byla ve Valdštějnovi situovaná v jedné osobě (já proti sobě), se zde rozdělila do dvou osob: Marie a Alžběty. Smrt Stuartovny byla dlouho chápána jako oběť, Alžběta byla naproti tomu chápána negativně. V Schillerově hře dojde poprvé k vyrovnání těchto dvou aspektů. Postava Jany z Arku byla v té době velmi známá, ale jinak než dnes (v Shakespearově hře \"Jindřich VI.\" byla zobrazena jako děvka a čarodějnice, která zvítězila pomocí satana). Ve Francii se vyskytuje nejprve v eposech, bývala zobrazena v ještě horším světle, než ji zobrazil Shakespeare. Schillerova hra je první rehabilitací Jany, obecenstvo ale tuto hru nemělo rádo. Z Jany z Arku se stala populární lidová hra. Ze všech her, které napsal Schiller, byla Jana nejlepší postavou, Schiller ji měl nejradši. Panna Orleánská je obrazem poslušnosti. Schiller se pokusil zrekonstruovat antickou tragédii i s chórem. Původní název zněl \"Bratři nepřátelé\". Dramatici se často snažili vyrovnat antice. \"Vilém Tell\" („Wilhelm Tell“), 1803/04 Námět na tuto hru Schiller získal od Goethea – Goethe byl totiž ve Švýcarsku, vyslechl zde tuto pověst a vyprávěl ji Schillerovi, který ji zpracoval." ] }

{ "title": [ "Motivace pro speciální teorii relativity.", "Postuláty speciální teorie relativity.", "Matematická formulace postulátů.", "Postavení speciální teorie relativity.", "Důsledky speciální teorie relativity.", "Hmotnost, hybnost a energie.", "O hmotnosti.", "Současnost a kauzalita.", "Geometrie prostoročasu ve speciální teorii relativity.", "Tenzorový zápis speciální teorie relativity.", "Experimentální ověřování." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Princip relativity zavedl už Galileo. Překonal starý absolutní pohled Aristotela a zastával názor, že pohybuje-li se vztažná soustava vzhledem k jiné rovnoměrným přímočarým pohybem, je s ní rovnocenná (pohyb je vzájemný – relativní) a neexistuje tedy žádná absolutní vztažná soustava, kterou jedinou by měly být všechny věci poměřovány. Zavedl také sadu transformací nazývaných Galileovy transformace, které se používají dodnes, a stanovil 5 pohybových zákonů. Když Newton konstruoval svou mechaniku, převzal Galileiho princip relativity a zredukoval počet základních pohybových zákonů na 3. Ačkoliv se zdálo, že Newtonova klasická mechanika funguje pro všechny jevy včetně pevných těles, světlo bylo stále problematické. Newton věřil, že světlo má částicovou povahu, později však fyzikové zjistili, že model světla jako příčného vlnění vysvětluje jeho vlastnosti mnohem lépe. Mechanické vlnění se šíří v médiu, a totéž bylo předpokládáno pro světlo. Toto hypotetické médium bylo nazváno „světlonosný ether“. Měl mít některé vzájemně neslučitelné vlastnosti, jako například být extrémně tuhý s ohledem na vysokou rychlost světla, na druhé straně téměř nehmotný, aby nezpomaloval Zemi při jejím pohybu vpřed. Představa etheru vzkřísila myšlenku absolutní vztažné soustavy, kterou by byla ta, co je vzhledem k etheru v klidu. Na počátku 19. století začaly být světlo, elektřina a magnetismus považovány za různé aspekty elektromagnetického pole. Maxwellovy rovnice ukazovaly, že elektromagnetické záření vysílané urychlovaným elektrickým nábojem se vždy šíří rychlostí světla. Dále ukazovaly, že rychlost záření se nemění v závislosti na rychlosti zdroje. Tyto vlastnosti jsou analogické klasickému mechanickému vlnění. Naproti tomu by se měla, v závislosti na rychlosti pozorovatele, měnit rychlost záření. Fyzikové se pokusili využít této myšlenky ke změření rychlosti Země vzhledem k etheru. Nejznámější z těchto pokusů byl Michelsonův-Morleyův experiment. Z neúspěchu řady těchto experimentů vyplynulo, že rychlost světla nezávisí na rychlosti pozorovatele a jelikož nezávisí ani na rychlosti zdroje, musí být neměnná pro všechny pozorovatele. Ještě před teorií relativity si Hendrik Lorentz a jiní povšimli, že elektromagnetické síly se liší v závislosti na umístění pozorovatele. Například jeden pozorovatel nemusel pozorovat žádné magnetické pole v určité oblasti, zatímco jiný pohybující se vzhledem k prvnímu ano. Lorentz navrhl teorii etheru, ve které objekty a pozorovatelé pohybující se vzhledem k nehybnému etheru podléhají fyzickému zkracování (\"Lorentzově-Fitzgeraldově kontrakci\") a změně rychlosti plynutí času (\"dilatace času\"). Zdálo se, že jeho teorie umožňuje sladit teorii elektromagnetického pole a klasickou Newtonovu fyziku prostým nahrazením Galileiho transformace. Při práci s rychlostmi mnohem menšími než rychlost světla bylo možno efekty Lorentzovy transformace zanedbat a výsledné zákony zjednodušit do Galileiho transformace. Teorie, známá jako \"Lorenzova teorie etheru\" byla kritizována, i Lorentzem samotným, pro její ad hoc podstatu. Zatímco Lorentz navrhl rovnice Lorentzovy transformace, Einsteinovým přínosem bylo vysvětlení a odvození těchto rovnic z principiální teorie, která nepožaduje přítomnost etheru. Einstein chtěl zjistit, co je \"neměnné\" (invariantní) pro všechny pozorovatele. Ve speciální teorii relativity se zdánlivě složité Lorentzovy-Fitzgeraldovy transformace čistě odvozují z jednoduché geometrie a Pythagorovy věty. Původní název teorie byl (z němčiny) „Teorie invariantů“. Byl to Max Planck, kdo doporučil, že termín „relativita“ lépe zdůrazňuje představu transformace zákonů fyziky mezi pozorovateli vzájemně pohybujícími se jeden vzhledem k druhému. Speciální teorie relativity se obvykle zabývá chováním objektů a pozorovatelů, kteří zůstávají v klidu nebo se pohybují konstantní rychlostí. V tomto případě říkáme, že pozorovatel je v \"inerciální vztažné soustavě\". Umístění a časy událostí zaznamenané pozorovateli v různých inerciálních vztažných soustavách lze porovnat pomocí rovnic Lorentzovy transformace. O STR se často tvrdí, že ji nelze použít pro objekty a pozorovatele, jejichž pohyb není rovnoměrný, ale například zrychlují. To ale není pravda, viz například problém paradoxu dvojčat. STR správně předpovídá chování zrychlovaných těles v přítomnosti konstantního nebo nulového gravitačního pole nebo těch v rotující vztažné soustavě. Pouze není schopna přesně popsat takový pohyb tělesa v gravitačních polích, při kterém se těleso dostává do míst s různým gravitačním potenciálem.", "1. První postulát (princip relativity) Zkráceně: Ve všech inerciálních vztažných soustavách probíhají fyzikální děje stejně (platí pro ně stejné fyzikální zákony). 2. Druhý postulát (neměnnost \"c\") Zkráceně: Rychlost světla ve vakuu je ve všech inerciálních vztažných soustavách stejná.", "V důsledně matematické formulaci speciální teorie relativity se předpokládá, že vesmír existuje ve čtyřrozměrném prostoročasu \"M\". Jednotlivé body v prostoročasu jsou událostmi; fyzikální objekty v prostoročasu popíšeme jako světočáry (uvažujeme-li objekt jako bodový). Světočáry popisují pouze pohyb objektu; objekt může mít také jiné fyzikální charakteristiky jako energie, hybnost, hmotnost, elektrický náboj, atd. Kromě událostí a fyzikálních objektů mějme navíc třídu \"inerciálních pozorovatelů\" (kterým může a nemusí odpovídat některý z fyzikálních objektů). Každý inerciální pozorovatel je spojen s inerciální vztažnou soustavou. Tato vztažná soustava poskytuje souřadnicový systém se souřadnicemi formula_1 pro události v prostoročasu \"M\". Navíc tato vztažná soustava poskytuje souřadnice pro všechny ostatní charakteristiky objektu v prostoročasu, například poskytuje souřadnice formula_2 pro hybnost a energii objektu, souřadnice formula_3 pro elektromagnetické pole, ap. Předpokládejme, že pro jakékoliv dva inerciální pozorovatele zde existuje transformace souřadnic, která převádí souřadnice ze vztažné soustavy jednoho pozorovatele do vztažné soustavy druhého pozorovatele. Tato transformace nestanovuje pouze převod prostoročasových souřadnic formula_1, ale zajišťuje také převod ostatních fyzikálních souřadnic, tedy např. pravidla převodu pro hybnost a energii formula_2, atd. (V praxi lze s těmito převodními pravidly efektivně pracovat pomocí matematiky tenzorů.) Dále předpokládejme, že vesmír se řídí množstvím fyzikálních zákonů. Matematicky lze každý fyzikální zákon vyjádřit vzhledem k souřadnicím některé inerciální vztažné soustavy rovnicí (například diferenciální rovnicí), která se týká různých souřadnic různých objektů v prostoročasu. Typickými příklady jsou Maxwellovy rovnice nebo Newtonovy pohybové zákony. 1. První postulát (Princip relativity) 2. Druhý postulát (neměnnost \"c\") Prostoročas dle STR nahrazuje 2 odlišné pojmy prostor a čas. Předchozí teorie vycházejí z představy ploché euklidovské geometrie, ve které mimo jiné platí klasická Pythagorova věta formula_6 Minkowského metrika používaná Einsteinem je hyperbolickou geometrií (platí formula_7). To vede k zajímavým důsledkům. Einstein hledal veličiny, které na rozdíl od délky a času podléhajícím Lorentzovým transformacím, budou invariantní pozorovateli. Existuje základní konstanta formula_8 s následující vlastností. Pokud \"A\", \"B\" jsou dvě události mající souřadnice formula_1 a formula_10 v inerciální vztažné soustavě formula_11, a mající souřadnice formula_12 a formula_13 v jiné inerciální vztažné soustavě formula_14, pak Rychlost pohybu c je rychlost pohybu všech těles prostoročasem. Pro dráhu v prostoročase platí že formula_17. Pro tělesa, která se nepohybují (prostorem) je formula_18 a druhý člen vypadává. formula_19 Rychlost pohybu časem je c. Pro objekt pohybující se vůči pozorovateli rychlostí v platí formula_20, kde t ́ je zpomalený čas z pohledu druhého pozorovatele. Dostáváme vztah pro formula_21 Objekty, které se pohybují onou rychlostí c se pohybují pouze prostorem a nikoli časem. Neformálně řečeno – druhý postulát stanovuje, že objekty pohybující se rychlostí světla \"c\" v jedné vztažné soustavě se budou nezbytně nutně pohybovat rychlostí světla \"c\" ve všech vztažných soustavách. Lze nahlédnout, že druhý postulát lze matematicky odvodit z prvního postulátu a Maxwellových rovnic, přičemž zároveň dostaneme vyjádření \"c\" jako formula_22. Protože se Maxwellovými rovnicemi řídí šíření elektromagnetického záření, jakým je například světlo, označujeme běžně \"c\" jako rychlost světla. Nicméně povšimněme si, že formulace druhého postulátu, jak je dána výše, nevyžaduje existenci elektromagnetického záření ani Maxwellových rovnic. Z druhého postulátu lze vyvodit jeho silnější verzi, a to že prostoročasový interval je invariantní při změnách inerciální vztažné soustavy. V předchozí notaci to znamená, že pro jakékoliv dvě události \"A\", \"B\". Tento vztah lze využít k odvození transformačních zákonů mezi vztažnými soustavami, viz Lorentzovy transformace. Postuláty speciální teorie relativity lze vyjádřit velmi úsporně užitím matematického jazyka pseudo-Riemanových variet. Druhý postulát je pak tvrzením, že čtyř-dimenzionální prostoročas \"M\" je pseudo-Riemanovou varietou vybavenou Lorentzovou metrikou \"g\" signatury formula_24, která je dána rovinnou Minkowského metrikou v každé inerciální vztažné soustavě. Na tuto metriku je nahlíženo jako na jednu z fyzikálních veličin teorie, jelikož se jistým způsobem mění, kdykoliv změníme vztažnou soustavu, a lze ji tedy legitimně využít k popisu fyzikálních zákonů. První postulát tvrdí, že zákony fyziky jsou invariantní, pokud jsou reprezentovány ve vztažné soustavě, pro kterou \"g\" je dáno Minkowského metrikou. Výhodou této formulace je snadné porovnání speciální teorie relativity s obecnou teorií relativity, která obsahuje tytéž dva postuláty, ale je vynechán požadavek na to, aby metrika byla Minkowského metrikou. Galileiho princip relativity je limitním případem speciální teorie relativity, v nerelativistické limitě formula_25. V tomto případě zůstává první postulát nezměněn, ale druhý postulát se změní následovně: Fyzikální teorie daná klasickou mechanikou a Newtonovou gravitační teorií je v souladu s Galileiho principem relativity, ale nikoliv už se speciální teorií relativity. Obráceně, Maxwellovy rovnice nejsou v souladu s Galileiho principem relativity, pokud nepředpokládáme existenci fyzikálního etheru. V překvapivém množství případů lze odvodit fyzikální zákony ve speciální teorii relativity (jako například známou rovnici \"E\" = \"mc\"2) kombinací jejích postulátů s hypotézou, že fyzikální zákony ve speciální teorii relativity v nerelativistické limitě jednoduše přejdou v zákony klasické mechaniky.", "Speciální teorie relativity je přesná, jen pokud jsou gravitační vlivy zanedbatelné nebo velmi slabé, jinak musí být nahrazena obecnou teorií relativity. Na velmi malých rozměrech, takových jako je Planckova délka a menších, speciální teorie relativity pravděpodobně také selhává následkem efektů kvantové gravitace. Naproti tomu při makroskopických rozměrech a při absenci silných gravitačních polí je speciální teorie relativity v současné době obecně přijímána celou fyzikální veřejností a výsledky pokusů, které se ji zdají vyvracet, jsou připisovány nereprodukovatelným experimentálním chybám. Poněvadž je věcí svobodné vůle, jak ve fyzice definovat jednotky délky a času, je možné učinit jeden z postulátů relativity tautologickým důsledkem těchto definic, není však možné dosáhnout toho pro oba postuláty zároveň, protože z jejich kombinace plynou důsledky nezávislé na výběru definice délky a času. Například pokud definujeme jednotky délky a času pomocí vlastností fyzikálních objektů (třeba jednotku času podle elektromagnetické oscilace atomu cesia a délku podle vlnové délky emisí atomu kryptonu), stane tautologickým zákon určující, že jednotky délky a času jsou stejné ve všech vztažných soustavách, ale pak neměnnost \"c\" není triviální. Na druhou stranu, pokud definujeme délku a čas způsobem, kdy předpokládáme, že \"c\" je konstanta, stává se druhý postulát tautologickým, ale první takový už není; například, pokud je délka určena pomocí jednotky času a předpokládané fixní hodnoty \"c\", pak zde neexistuje \"a priori\" důvod, proč by měl být počet vlnových délek kryptonu v jednotce délky být ve všech vztažných soustavách (ba dokonce nemusí být stejný ani ve všech směrech).", "Speciální teorie relativity má některé důsledky, jež řada lidí pokládá za bizarní. Mezi ně patří:", "Kromě zrevidování představ o prostoru a čase vyžaduje speciální teorie relativity také nový pohled na koncept hmoty, hybnosti a energie, které jsou důležitými pojmy Newtonovy mechaniky. (Nutnost změny „zákonů zachování“ při změně grupy transformací a tím i symetrií je důsledkem hlubšího teorému Emmy Noetherové.) Podobně spojila teorie relativity i čas a prostor. Ukazuje se, že jsou to dvě strany jedné mince zvané časoprostor. Existuje několik rovnocenných cest jak definovat hybnost a energii v STR. Jedna z metod používá zákony zachování. Aby tyto zákony zůstaly platné v STR, musí platit v každé možné inerciální vztažné soustavě. Pokud bychom si však udělali jednoduchý myšlenkový experiment s Newtonovými definicemi hybnosti a energie, zjistíme, že se tyto veličiny v STR nejsou zachovávány. Jedinou možnou záchranou je udělat malé změny v definicích, které se uplatní jen při relativistických rychlostech. Následující nové definice byly přijaty jako správné pro hybnost a energii v STR: Mějme objekt o hmotnosti \"m\" pohybující se rychlostí \"v\". Jeho energie a hybnost jsou dány vztahy kde \"γ\" (Lorentzův faktor) je dáno vztahem a \"c\" je rychlost světla. Výraz γ, který se v STR často vyskytuje, pochází z rovnic Lorentzovy transformace. (Dá se říci, že jeho hodnota zhruba popisuje, jak moc se chování tělesa liší od klasické mechaniky. Pro γ = 1 se těleso chová zcela Newtonovsky, pro γ → ∞ se zvýrazňují relativistické jevy.) Vztah energie a hybnosti vyjadřuje vzorec Pro rychlosti mnohem menší než rychlost světla se γ aproximuje užitím Taylorova rozvoje a lze nahlédnout, že Kromě prvního výrazu ve vyjádření energie (diskutováno dále) jsou tyto vzorce přesně v souladu se standardními definicemi newtonovské kinetické energie a hybnosti, což byl požadovaný výsledek. Pokud pohlédneme na předchozí vzorce pro energii, jeden z nich vypadá, že pokud je objekt v klidu (\"v\" = 0 a γ = 1), dostaneme nenulový zbytek: Tato energie je nazývaná \"klidová energie\". Klidová energie není v rozporu s Newtonovou teorií, protože je konstantní a protože v původní rovnici jsou důležité pouze přeměny kinetické energie. Pokud vezmeme vzorec tak jak je napsaný, vidíme že v teorii relativity platí, že \"hmotnost je pouze další formou energie\". Tento vzorec se stává důležitým například když pracujeme s množstvím různých atomových jader jednoho prvku. Změřením rozdílů lze předpovídat, která jádra ukrývají velkou vnitřní energii, jež může být uvolněna jadernými reakcemi, což poskytlo informace důležité pro konstrukci atomové bomby (správněji: jaderné bomby). Důsledky tohoto vzorce pro historii 20. století z něj učinily jednu z nejznámějších vědeckých rovnic.", "Často se uvádí, že dle speciální teorie relativity \"hmotnost tělesa vzrůstá se zvyšující se rychlostí\". Na druhou stranu se toto tvrzení opírá o jednu definici hmotnosti a v STR existují dvě různé představy hmotnosti. Předchozí rovnice užívá tzv. \"klidovou hmotnost\". Tato hmotnost je neměnnou veličinou ve smyslu, že je stejná pro všechny inerciální pozorovatele. Především, klidová hmotnost se nezvyšuje s rychlostí tělesa. Jinou definicí hmotnosti je \"relativistická hmotnost\", která je dána vztahem Jelikož γ roste s rychlostí, relativistická hmotnost roste rovněž. Tato definice je vhodná pro více účelů. Především lze snadno napsat rovnice pro energii a hybnost jako které jsou platné ve všech vztažných soustavách. Pokud je rychlost rovna nule, relativistická a klidová hmotnost jsou si rovny. Nedá se říci, že tato definice je správná nebo špatná, je to jen záležitost pohodlnějších výpočtů. Nicméně mnoho fyziků nemá rádo koncept relativistické hmotnosti, protože nejde o skalár. Jinými slovy, relativistická hmotnost podél jedné osy nemusí být totožná s relativistickou hmotností podél jiné osy. Naproti tomu klidová hmotnost se stala důležitou veličinou v obecné teorii relativity a v kvantové teorii pole. Mnoho fyziků proto jednoduše mluví o hmotnosti ačkoliv mají na mysli klidovou hmotnost. Podobně jako u délky a času hledal Einstein veličinu invariantní vůči pozorovateli. Hybnost v prostoročase je z pohledu všech pozorovatelů formula_45. V Minkowského hyperbolické geometrii se výraz pro hybnost rozkládá na formula_46 Výraz formula_47 odpovídá relativistické hybnosti v prostoru. Platí pro ni zákon zachování hybnosti. Výraz formula_48 je hybnost v čase a zachovává se podobně jako výraz formula_49, což je jen hybnost vynásobená konstantou. Einstein dokázal, že tento výraz odpovídá energii tělesa. Pro nehybné těleso je energie formula_50 Uvažujme nyní těleso s nulovou klidovou hmotností (fotony například). Výraz pro hybnost a energii, která pro světlo zjevně není nenulová, dává při rychlosti c neurčitý výraz 0*∞.Z toho vyplývá zajímavé zjištění. Má-li mít částice s nulovou hmotností energii (a hybnost) musí se pohybovat rychlostí c. formula_51 tedy není definována jako rychlost světla ale jako maximální rychlost ve vesmíru a rychlost pohybu nehmotných částic. Světlo se touto rychlostí pohybuje jen náhodou právě protože klidová hmotnost fotonu je 0.", "Speciální teorie relativity připouští, že události, které jsou současné v jedné vztažné soustavě nemusí být současné v jiné vztažné soustavě. Interval AB na diagramu vpravo je \"časový\". Tj. máme zde soustavu souřadnic, ve které událost A a událost B nastávají na stejném místě v prostoru a liší se pouze v čase. Pokud A předchází B v této soustavě souřadnic, pak A předchází B ve všech soustavách souřadnic. Hypoteticky je možné přemísťování hmoty (nebo informace) z A do B a může zde nastávat příčinný vztah (kde A je příčina a B je následek). Interval AC na diagramu je \"prostorový\". Tj. máme zde soustavu souřadnic, ve které jsou událost A a událost C současné, oddělené pouze prostorem. Leč existují zde soustavy souřadnic, ve kterých A předchází C (jak je ukázáno) a soustavy souřadnic, kde C předchází A. Vyjma cestování nadsvětelnou rychlostí není možné pro žádné hmotné těleso (ani informaci) cestovat z A do C nebo z C do A. Nemůže zde existovat žádná příčinná souvislost mezi A a C Pohyb prostorem bez pohybu časem není dle Einsteina možný, neboť by mohl narušit kauzalitu. Podle této podmínky je maximální rychlost neporušující pravidla kauzality rychlost c a takové události se nacházejí na plášti světelného kužele.", "STR užívá 'rovinný' 4rozměrný Minkowského prostor, obvykle označovaný jako prostoročas. Tento prostor je však velmi podobný standardnímu 3rozměrnému Euklidovskému prostoru a díky tomu se s ním velmi jednoduše pracuje. Diferenciál vzdálenosti (\"ds\") v kartézském 3prostoru je definován jako: kde formula_53 jsou diferenciály tří prostorových dimenzí. V geometrii speciální teorie relativity je přidána čtvrtá dimenze, čas, s jednotkou c, takže rovnice pro diferenciál vzdálenosti se mění na: V mnoha situacích může být užitečné uvažovat čas jako imaginární (například to může zjednodušit rovnice). V tom případě je formula_55 v předchozí rovnici nahrazeno formula_56 a metrika se mění na Pokud pro zjednodušení zmenšíme počet prostorových dimenzí na 2, můžeme reprezentovat fyzikální svět 3-rozměrným prostorem, Lze nahlédnout, že nulové (světelné) geodetiky leží podél pláště dvojkuželu: a jsou definovány rovnicí nebo což dává rovnici kružnice o poloměru \"r = c · dt\". Pokud předchozí rozšíříme do tří prostorových dimenzí, koncové body nulových geodetik budou soustřednými kulovými plochami, kde poloměr = vzdálenost = \"c\" · ±čas. nebo formula_64. Tento plášť dvojkužele reprezentuje „linie pohledu“ z bodu v prostoru. Tedy, když se díváme na hvězdy a řekneme „Světlo této hvězdy, které mi právě dopadá do oka, je 10 let staré.“, pak se právě díváme podél linie pohledu, podél nulové geodetiky. Díváme se na událost vzdálenou v naší soustavě formula_65 metrů a \"d/c\" sekund v minulosti. Plášť světelného kužele se většinou nazývá prostě'světelný kužel'. (Bod v levém dolním rohu obrázku dole znázorňuje hvězdu, počátek soustavy souřadnic znázorňuje pozorovatele a čára ke hvězdě znázorňuje nulovou geodetiku „linie pohledu“.) Kužel v oblasti \"−t\" jsou informace, které bod „přijímá“, zatímco kužel v oblasti \"+t\" jsou informace, které bod „vysílá“.", "Jelikož mnoho veličin známých z klasické fyziky má v relativitě na pozorovateli závislý charakter, je snaha formulovat zákony speciální relativity pomocí na pozorovateli nezávislého tenzorového zápisu a fyzikálně měřitelné veličiny vyjadřovat jako tenzory. Zcela zásadní roli má přitom metrický tenzor, který v STR značíme a který má stejnou hodnotu pro všechny inerciální vztažné soustavy. V relativitě se k zjednodušení zápisu používá \"Einsteinovo sumační pravidlo\", tedy sčítání přes všechny stejné indexy s opačnou polohou v každém členu. Lze ukázat, že v rovném prostoročasu derivováním souřadnic, nebo tenzorové veličiny podle parametru vzniká tenzorová veličina (tedy taková, v jakých chceme teorii formulovat, aby byla invariantní vůči změně vztažné soustavy), proto se zavádí pro popis pohybu hmotného bodu tzv. \"čtyřrychlost\" a \"čtyřzrychlení\": Ekvivalentem klasické hybnosti a síly jsou v STR tzv. \"čtyřhybnost\" a \"čtyřsíla\", které zavádíme vztahy: (opět je vidět, že všechny tyto veličiny mají tenzorový charakter, neboť vznikly derivováním tenzorových veličin podle parametru, nebo násobením tenzorových veličin skalárem). formula_70 značí složky klasické hybnosti, formula_71 složky klasické rychlosti, E = mc2 je celková energie tělesa. Při popisu elektromagnetismu pak používáme jednak čtyřproud kde formula_73 je \"klidová hustota náboje\", Bývá rovněž výhodné zobecnit relativisticky i vektorový a skalární potenciál na tzv. \"čtyřpotenciál\": \"tenzor intenzity elektromagnetického pole\" definovaný jako: Po zavedení těchto veličin můžeme elektromagnetismus zapsat v tomto elegantním tvaru: Zachování náboje je zajištěno rovnicí kontinuity Ekvivalent Lorentzovy síly je \"Lorentzova čtyřsíla\" daná vztahem:", "Vlastnímu ověřování postulátů a důsledků speciální teorie relativity předcházelo testování teorií, které se snažily vysvětlit rozpor mezi transformačním chováním mechanických a elektromagnetických zákonů. Zpravidla byly založeny na různých variantách teorie éteru. Negativní výsledky bylo v některých případech možno interpretovat i jako nepřímá potvrzení speciální teorie relativity. K jejímu přímému potvrzení bylo navrženo a provedeno mnoho dalších pokusů." ] }

{ "title": [ "Smysl a funkce.", "Typologie.", "Stvoření \"ex nihilo\".", "Stvoření z chaosu.", "Světoví rodiče.", "Tvůrce Země.", "Stvoření ve světových náboženstvích.", "Stvoření pohledem křesťanské teologie.", "Vývoj myšlenky stvoření v křesťansko-judaistické tradici.", "Stvoření světa v islámu.", "Stvoření světa v buddhismu.", "Stvoření a evropská filosofie." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "2", "1" ], "content": [ "Ve starověké kritice náboženství i v moderním osvícenství se slovo „mýtus“ chápe jako báchorka, nepravdivý a fantastický příběh. Řecké slovo \"mythos\" však znamenalo prostě \"řeč\" či \"vyprávění\" a tak je používal například Platón ve svých slavných mýtech (např. mýtus o jeskyni v \"Ústavě\", o vozatajovi v dialogu \"Faidros\"). Také vyprávění o původu světa se chápala jako důležitá, i když často ne zcela jednoznačná sdělení o významu světa a o místě člověka v něm. Lidé se podle nich řídili a orientovali v obtížných situacích a s jejich pomocí se snažili pochopit smysl závažných událostí. Etnologové a antropologové, kteří se těmito mýty zabývají, upozorňují, že v moderní době se teologové snaží nalézat smysl lidství na základě zjevených pravd, kdežto vědci zkoumají kosmologii empirickými a racionálními nástroji. Stvořitelské mýty, ale popisují lidskou skutečnost ve velmi odlišných pojmech. V minulosti je historikové náboženství a ostatní badatelé o mýtech pokládali za primitivní či předběžné formy vědy nebo náboženství a zkoumali je v doslovném nebo logickém smyslu. Dnes je vnímáme jako symbolická vyprávění, která je třeba chápat v jejich vlastním kulturním kontextu. Charles Long píše: \"Bytosti, které se v mýtech vyskytují – bohové, zvířata, rostliny – jsou existenciální pochopení působících sil. Mýty nelze chápat jako pokusy o racionální výklad božství.\" Mýty o stvoření sice nejsou doslovná vysvětlení, přesto pomáhají určit jistou orientaci člověka pomocí příběhů o jeho zrození a počátku. Zakládají světový názor, který potvrzuje a vede to, jak se lidé vztahují k duchovnímu a přírodnímu světu i k sobě navzájem. Vyprávění o stvoření působí jako úhelný kámen k rozlišení prvotní skutečnosti od relativní, původ a povahu bytí od nebytí. V tomto smyslu slouží jako jisté životní filosofie, ovšem vyjádřené a sdělované symboly, nikoli systematickou rozumovou úvahou. V tomto smyslu jdou dál než aitiologické mýty, které vysvětlují určité rysy náboženských rituálů, přírodních a kulturních jevů. Vyprávění o stvoření tak lidem pomáhají orientovat se ve světě, dávají smysl jejich postavení v něm i ohledům, které musí brát na druhé lidi i přírodu.", "", "Stvoření „ex nihilo“ je běžným typem mýtického stvoření. Můžeme ho nalézt ve stvořitelském příběhu starověkého Egypta, v Rgvédě, Bibli, Koránu a mnoha animistických kulturách v Afriky, Asie, Oceánie a Severní Ameriky. V těchto příbězích začíná svět existovat za pomoci řeči (slova), snu, dechu nebo pouhým pomyšlením stvořitele. Doslovným překladem fráze „ex nihilo“ je z ničeho, nicméně v mnoha mýtech není jasné, zda je lepší akt stvoření klasifikovat jako stvoření z ničeho nebo stvoření z chaosu.", "V mýtech o stvoření z chaosu je chaos ztotožňován se zlem a zapomněním v kontrastu k „pořádku“ (kosmos), který je dobrý. Akt stvoření je v tomto mýtu vlastně uspořádání předchozího nepořádku. V mnohých kulturách se věří, že v určitém bodě budou síly zachovávající pořádek slábnout a svět se znovu propadne do chaosu. Takovou představu měli například Starověcí Řekové.", "Mýtus o světových rodičích má dvě verze. První popisuje věčné spojení světových rodičů, které je v průběhu stvoření nakonec přerušeno. Tito dva rodiče bývají obvykle ztotožňováni s oblohou, reprezentující mužský princip a zemí, která reprezentuje ženství. Samotné stvoření je pak výsledkem sexuálního spojení těchto rodičů. V druhé verzi tohoto mýtu je stvoření uskutečňováno za pomoci částí těla prvotní bytosti. V těchto příbězích často končetiny, vlasy, krev, kosti nebo jiné orgány prvotní bytosti jsou obětovány a přeměněny v oblohu, zemi, rostlinný či zvířecí život, nebo další součásti světa. Tento mýtus je součástí například Mayské mytologie.", "Tvůrce země je běžnou postavou v mnoha tradičních stvořitelských mýtech. V těchto mýtech nejvyšší bytost obvykle sesílá zvíře do prvotního vodstva najít zrnka písku nebo bahna, se kterými pak vybuduje obydlenou zemi. Mýty o tvůrci země jsou běžné v kultuře prvotních Američanů a můžeme je nalézt také u sibiřských národů (např: Jukagirů), Tatarů, a mnoha ugrofinských národů.", "", "Křesťané věří, že Bůh zjevený v Ježíši Kristu je stvořitelem světa, všeho živého i neživého, co na něm přebývá.(Gn 1,1-2,25) Podle klasického křesťanského učení vytvořil Bůh veškeré bytí ex nihilo „z ničeho“. „Nic“ v tomto smyslu neznamená žádnou pralátku, ze které by byl vytvořen svět. Bůh není výrobce jako v Platónově dialogu Timaeus, který pouze dává formu a řád již existující látce, stvoření rovněž není emanací božské reality. V křesťanské víře není Bůh součástí světa a svět není částečně ani skrytě Bohem.(Gn 1-2) Předpoklad, že Bůh vše stvořil z vlastní vůle, je vnímán jako důkaz Boží lásky. Bůh netvořil z nutnosti, ale z milosti. Z víry ve stvoření lze také odvodit závislost lidí, živočichů i přírody na Bohu. Tato závislost by pro křesťany neměla znamenat čistou servilnost a pasivitu, ale naopak osvobozující skutečnost vycházející z Boží milosti. Podle křesťanské teologie je stvoření jako takové „dobré“ (Gn 1,31). To neznamená, že by svět byl dokonalý a neexistovalo v něm utrpení a smrt. Podle křesťanství žijeme v „padlém“ světě, kde vládne hřích. Ve světě, který potřebuje vykoupení. Z nauky o stvoření také vyplývá vzájemná závislost všech stvořených bytostí. Lidé existují společně se zvířaty, sluncem, půdou a ostatními formami života, a podle toho by k nim měli přistupovat (v rámci křesťanské teologie se poslední dobou vedou velké diskuze o otázce ekologie). Víra v Boha jako stvořitele obsahuje také přesvědčení, že stvoření je dynamické a účelné. Bůh nepřestává tvořit a nepřestává se o své stvoření starat.", "Křesťanské a židovské náboženské tradici, že Bůh dal tvar preexistujícím věcem, nebyla původně zcela cizí, ale myšlenka stvoření z ničeho se začala stále více artikulovat, zvláště pod vlivem řecké filozofie. Jak v judaismu, tak v křesťanství někdy v druhém století našeho letopočtu však začínala víra ve stvoření „z ničeho“ tradicím naprosto dominovat jako způsob, jak vyjádřit učení, že Bůh je věčný, v reakci na vývody filozofie. Následující citát z druhého století rabiho Gamaliela II. ilustruje tuto reakci: Jeden filozof řekl Gamalielovi: Tvůj Bůh byl velkým umělcem, ale objevil dobrý materiál, který mu pomáhal: Tohu-wa-Vohu a temnoty a vítr a vodu a prvotní hlubinu. Gamaliel mu řekl: Nechť vítr zavane z tohoto muže! Každý materiál je míněn jako stvořený. Tohu-wa-Vohu: „Činím pokoj a tvořím zlo“; temnoty: \"Tvaruji světlo a tvořím temnoty“; voda: \"Velebte ho, vy, nebesa nebes, i vy, vody“ --- proč? --- „Protože on přikázal a ony byly stvořeny“; vítr: „Neboť on vytvořil pohoří a stvořil vítr“; prvotní hlubina: „Když tu nebyly hlubiny, byl jsem vynesen“. \" BR 1.9, Th-Alb:8 \" Odklánějíce se od této tradice, někteří moderní badatelé argumentovali, že tato tvrzení a všechna ostatní jsou stále přístupná dvojznačné interpretaci, tedy že stvoření \"ex nihilo\" nemůže být jasně podepřeno ani starověkými texty, zahrnujíce bibli. Poukazují na shody biblických vysvětlení s jinými starověkými náboženskými vírami, že vesmír byl stvořen Bohem anebo bohy z pre-existující hmoty, a nikoli „z ničeho“. Někteří učenci vidí důkaz, že biblické vysvětlení, jakož i jiné starověké náboženské pohledy, předpokládají pre-existenci nějakého druhu materiálu, i když bez tvaru: „Nyní zem byla bez tvaru a pustá, temnoty byly nad propastí, a Duch Boží se vznášel nad vodami.“ Bůh pak upravuje neuspořádaný materiál, a tak stvoří svět. Jeden z hlavních problémů interpretací základních biblických textů hovořících o stvoření je skutečnost, že dnes je původní význam stěžejních termínů (\"tohu-wa-vohu\" nebo \" 'ed\") neznámý.", "V Koránu lze nalézt mnoho citací týkajících se stvoření, které vycházejí z křesťansko-židovské tradice. Protože však Korán není systematickým výkladem historie, není příběh stvoření v popředí, ale slouží jako ilustrace aktuální zprávy. Informace se vyskytuje v mnoha súrach. Příklady lze nalézt v súrách 21, 30–33, 32, 4–9, 9–12, 41, 7, 54,10, 3. Jejichž zdrojem je částečně biblický příběh o stvoření. A tak se například vztahují také k šestidennímu pracovnímu týdnu v súře 7,54; 10,3; 11,7; 25,59 a 32,4. V Koránu se nicméně nacházejí také tradice, které nejsou součástí židovsko-křesťanské Bible. Můžeme v něm tedy nalézt například příběh o pádu Satana v mimobiblickém vyprávění o životě Adama a Evy a také vyprávění o jeskyni s pokladem, která nejsou součástí Bible. Některá místa, která nejsou součástí židovsko-křesťanské tradice, mohla v době sepsání koránu kolovat mezi arabskými křesťany. Některé termíny, islámské filosofie 99 božích jmen odkazují na Boha Stvořitele.", "Myšlenka jakéhokoliv druhu stvoření nebo stvořitele, ať už je božskou podstatou nebo jen abstraktním principem jsou považovány za nevýznamné.", "Vznikem světa se již od svých počátků zabývala také evropská filosofie. Podle Platonovy představy byly veškeré hmotné věci vymodelovány Demiurgem podle svých svých předem daných idejí. Aristotelés zase přišel s konceptem „prvního hybatele,“ který byl v křesťanské Evropě brán jako důkaz boží existence. Na Platónovo učení navázal také svatý Augustin, který mimo jiné zastával názor, že Bůh je naprosto zcela mimo čas a že čas existuje pouze uvnitř stvořeného vesmíru. Platonem a Aristotelem byl ovlivněn také Tomáš Akvinský, který učil že vše vychází z prvotní příčiny, kterou je Bůh. Z novověkých filosofů se otázkami stvořením zabývali například René Descartes či Baruch Spinoza. Ve sporu mezi evoluční teorií a kreacionismem jde především o roli Stvořitele. Velký třesk na počátku Vesmíru bývá dáván do souvislosti s aktem Stvoření." ] }

{ "title": [ "Život.", "Učení.", "Teologie duchovního života podle sv. Augustina.", "Spor s donatisty.", "Zobrazení.", "Dílo.", "Politologický přínos." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Díky Augustinovu spisu \"Vyznání\", jehož prvních deset knih je jakousi duchovní autobiografií, se nám věrně zachoval obraz Augustinova života. Augustin se narodil roku 354 v Thagastě v rodině pohanského římského úředníka a zbožné křesťanské matky, svaté Moniky. Po studiích v Tagastě a Madauře se věnoval vyučování rétoriky; v mládí žil nevázaným životem, roku 372 se mu narodil nemanželský syn Adeodatus. Svou zkažeností velmi zarmucoval svou matku, která se neustále modlila za synovo obrácení. Ciceronův spis \"Hortensius\" jej vyprovokoval k zájmu o filosofii: tehdy Augustin vstoupil do manichejské sekty a setrval v ní devět let. Od roku 383 vyučoval rétoriku v Římě, od roku 384 v Miláně. Po dlouhých vnitřních bojích se roku 387 nechal pokřtít milánským biskupem sv. Ambrožem. Roku 389 se vrátil do Thagaste v severní Africe, roku 390 nebo 391 přijal z rukou biskupa Valeria kněžské svěcení a roku 393 se stal ve městě Hippo Regius biskupem. Svůj život věnoval práci na filosofických a teologických spisech a péči o svou církevní obec. Zemřel během nájezdu Vandalů roku 430.", "V duchu novoplatonismu rozvíjel v dogmatických sporech s různými ideovými odpůrci své doby křesťanskou věrouku. Stejně jako sv. Pavel učil, že člověk je od přirozenosti neschopný konat dobré skutky (\"nauka o dědičném hříchu\"), že však určití jednotlivci jsou z milosti boží předurčeni k věčnému spasení (\"predestinace\").", "Svatý Augustin rozvinul teologii duchovního života vkořeněnou v lásce, zdokonalenou moudrosti a niterně spojenou s Kristem a církví. Pro porozumění jeho učení je třeba znát jeho nauku o prvotním hříchu a milosti, jak se ukázala v jeho sporu s pelagiány. Podle pelagianismu je základem autonomie lidské svobody: \"Člověk byl Bohem stvořen jako bytost, schopna svobodného rozhodování – tato svoboda je Božím darem a pro člověka je tak podstatná, že by bez ní nemohl existovat\". Když už Bůh dal člověku tuto svobodu, nemůže zasáhnout do jeho života, aniž by ji nezrušil – a proto je člověk svým vlastním pánem, je „emancipován“ od Boha. Svobodná volba je tedy rozhodujícím faktorem, činy každého člověka vycházejí zcela z jeho vlastních rozhodnutí. Člověk je podle nich v zásadě dobrý (prvotní hřích nezasahuje do jeho života) a stačí svobodná vůle k tomu, aby jedinec sám žil bez hříchů, které jsou stejně závažné (není rozdílu mezi hříchem smrtelným a všedním). Pelagiáni tak nepokládali Boží milost za princip božského života v duši nebo za sílu působící na lidské schopnosti vnitřně, ale za vnější přínos k lidskému rozhodování. Kristovo učení a jeho příklad nám pomáhají, abychom jednali dobře, ale vlastní chtění a jednání jsou v našich rukou, není zapotřebí prosebné modlitby ke smytí dědičných hříchů. Člověk může dosáhnout svatosti vlastním úsilím – a když \"může\", pak tedy i \"musí\". Každý dobrý skutek pochází z této závaznosti: co dobrého člověk může udělat, je povinen udělat. Odpověď svatého Augustina pelagiánům lze shrnout takto: Bůh stvořil svět a člověka z božské dobroty, člověk byl stvořen k niternému spojení v osobním svazku s osobním Bohem. Proto Bůh stvořil naše prarodiče ve stavu nevinnosti, jejich vztah k hříchu byl \"posse non pecare\" (s mocí nehřešit) a také je obdařil mimopřirozenými dary: tělesnou nesmrtelností, imunitou vůči nemoci a smrti, vlitým poznáním a dokonalou celistvostí. Přes tyto dary se člověk dopustil prvotního hříchu ne proto, že byl Boží zákaz v rozporu s jeho tužbami, ale protože je tvorem podléhajícím proměnlivosti. Kořenem hříchu byla Adamova pýcha: člověk chtěl být svým vlastním pánem a tak byl schopen se odvrátit od svého pravého dobra, jeho rozum zahalil mrak nevědomosti, jeho láska k Bohu se změnila v lásku k sobě samému, jeho vůle se sklonila ke zlu. V důsledku tohoto pádu se dostal do stavu \"non posse non peccare\" (nemoci nehřešit), pohlavní touha se stala nejsilnějším sklonem jeho těla a byl odsouzen k smrtelnosti. Adam je otec celého lidstva a všichni lidé tedy byli v něm, když zhřešil – a všichni lidé tak zdědili jeho hřích i s následky, od prvotního hříchu je tedy lidstvo jedna velká zkáza. Člověk si sice nadále uchovává neklidnou touhu po Bohu a po dobru, ale bez Boží pomoci umí jenom hřešit, jeho svoboda k uskutečňování dobra je pryč. Ospravedlnění a spása jsou tedy výlučně Božím dílem, přičemž základní podmínkou ospravedlnění je víra v Krista, leč ta je nemožná před předchozí Boží milosti. Není to otázka lidského přijetí či odmítnutí Božího daru milosti a víry. Kdyby tomu tak bylo, všechno by nakonec záviselo na člověku a ne na Bohu. To, že člověk přijímá Boží milost, se děje díky Boží milosti.", "Známý je jeho spor s donatisty. Ti tvořili v severní Africe velmi mocnou církev, která si velmi zakládala na svém mravním rigorizmu a skutečnosti, že během pronásledování nikdy nezradila křesťanskou víru. Kritizovali jakékoli kolaborování s vládním režimem, byli sociálně reformní, velkou odezvu sklízeli především ve slabších ekonomických a společenských vrstvách. Vystupovali proti zákonům a státnímu uspořádání. Augustin s jejich názory polemizoval, především s názorem, že jen kněží, kteří se nacházejí ve stavu milosti, jsou schopni udělovat svátosti. Napětí vytvářené donatisty bylo ve společnosti velmi silně, bylo z velké části odrazem partikulárních snah místního berberského obyvatelstva. Augustin v reakci na ozbrojené akce circumelliónu (přívrženců donatistické církve z řad otroků a banditů) použil k odůvodnění ozbrojeného boje proti nim výroku z Lukášova evangelia: compelle intrare (L 14:23), přinuťte je vstoupit, čímž ospravedlňuje násilné přivádění k víře (tzv. společný ovčinec jedné víry). Tento Augustinův výklad uvedené části Lukášova evangelia, ospravedlňující násilné nucení k víře, ovlivnil nejen svou dobu, ale především celá pozdější období – jednak se tento výrok později stal součástí Gratiánova kodexu, tedy závaznou právní normou Římské říše, ve středověku, kdy Katolická církev pronásledovala křesťany jiného vyznání, pak byl velmi zneužívaným krédem pronásledovatelů a stejnou argumentaci použil i Martin Luther při svém boji proti novokřtěncům. V díle \"O Boží obci\" Augustinus podává křesťanskou interpretaci katastrofických událostí, které v jeho době postihly římské impérium a vytváří vlastní katolickou historii světa, jejímž obsahem je boj dvou entit – časné obce pozemské a věčné obce nebeské. Pozemská říše je nedokonalá, tvořená hřešícími bytostmi, její úlohou je být místem, kde se odehrává zápas o pravé určení člověka. Proto má křehký, dočasný osud a není třeba poutat se k ní srdcem. Skutečným místem, kde jsou lidé (křesťané a jejich předchůdci) občany, je říše nebeská. Existence státu pozemského je tedy nutným zlem, a stát tedy musí trvat, dokud všichni lidé nebudou přijati mezi spravedlivé. Církev má poslání dovést je k tomuto cíli. Pozemský stát v čele s křesťanskými císaři musí napomáhat církvi v tomto poslání, sloužit Kristově víře – a tak přispěje ke konečnému vítězství nebeské říše. Augustinus považoval za příslušníky Boží obce i ty stojící mimo samotnou církev, což ospravedlňovalo možnost zachování některých hodnot antické kultury v křesťanském světě. Sv. Augustin se ve svém učení také velmi věnoval otázce trojjedinosti Boha, k tomuto tématu je vázán jeden příběh z Augustinova života, kdy potkává na pláži malého chlapce, přelévajícího vodu z moře do jím postaveného jezírka. Chlapec mu říká: „Dříve já přeliji moře do tohoto jezírka, nežli Ty pochopíš toto Boží tajemství.“ Bůh je podle Augustina nejvyšším Principem a zdrojem Světla, nejvyšším, absolutním a jednotným bytím (\"unum\"), Pravdou (\"verum\"), nejvyšším Dobrem (\"bonum\") a největší krásou (\"pulchrum\"). Svět byl stvořen z ničeho tvořivou Boží podstatou. Boží mysl v sobě obsahuje podstatné tvary veškerých věcí (na způsob idejí), které se podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je možné jen skrze onu absolutní Pravdu, ke které vede cesta poznáváním sebe samého, své vlastní duše.", "Sv. Augustin bývá často vyobrazován jako učenec – s knihou, psacím brkem, nebo s hořícím srdcem po boku. V jeho přítomnosti je často anděl nebo novorozenecká podoba Ježíše. Z jeho života se často zobrazuje příhoda, kterou vypravuje v knize Vyznání. Když seděl bezradný v zahradě a přemýšlel, uslyšel dětský hlas \"Vezmi a čti!\". Vzal tedy Bibli a přečetl si 13. kapitolu Listu k Římanům; tím začalo jeho obrácení. Jiná často zobrazovaná příhoda je legendární. Když jednou na mořském břehu přemýšlel o Boží trojici, všiml si malého chlapce, který mušlí přeléval mořskou vodu do jamky. Augustin se zasmál a řekl mu: \"Ty bys chtěl přelít moře do jamky v písku?\" A chlapec odpověděl, že snáz přelije moře do jamky než by mohl pochopit tajemství Trojice.", "Augustin je též autorem mnoha \"dopisů (Epistulae)\".", "Ve spisu O Boží obci Augustinus představuje teorii dvou států – odraz světa idejí a smyslové skutečnosti." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí a vzdělání.", "Domácí politika.", "Zahraniční politika.", "Smrt.", "Světec.", "Zázraky.", "Symbol českého státu.", "Patron českých skautů.", "Relikvie a kult.", "Ostatky.", "Svatováclavská zbroj.", "Výroční oslavy.", "Literární a umělecká díla.", "Výtvarné umění.", "Svatováclavský chorál.", "Film.", "Zpochybňované výzkumy a teorie.", "Antropologický výzkum.", "Teorie neexistujícího Václava.", "Žena a syn.", "Nešťastná náhoda." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Pro poznání Václavova života chybí dostatek spolehlivých dobových pramenů. Základem jsou legendy, které však nebyly sepsány za účelem věrně zachytit historického knížete. Další informace jsou čerpány z historie sousedních států, zejména z okrajových zpráv z kroniky o málo mladšího saského kronikáře Widukinda. Z nepísemných pramenů jsou to archeologie a paleoantropologické výzkumy ostatků Přemyslovců prováděné zejména Emanuelem Vlčkem, který na jejich základě publikoval historiky málo přijímaný obraz prvních Přemyslovců. Většinu poznatků o světcově životě je možné zpochybnit a historiografie umí podat jen nejasný či \"možný\" obraz knížete Václava, který vždy závisí na konkrétním kritickém zhodnocení a způsobu interpretace nedostatečných a nespolehlivých pramenů.", "Václav byl synem knížete Vratislava (mladšího syna Ludmily a prvního doloženého knížete Bořivoje I.) a Drahomíry, dcery knížete Havolanů (polabští Slované), zřejmě Vratislavovy jediné manželky. Jako předpokládaný rok narození bývá na základě kombinace údajů v legendách uváděn rok 907. Václavovy výchovy se ujala jeho babička Ludmila. Podle tradice se mu na Budči dostalo v té době u panovníků neobvyklého vzdělání, které zřejmě spočívalo ve studiu především latinského žaltáře. Pozdější staroslovanské legendy zmiňují i studium slovanských knih. První staroslověnská legenda líčí Václavovy postřižiny, obřad slavnostního stříhání vlasů zpravidla ve věku sedmi let. Podle předpokládaného data narození Václava a údaje, že Vratislav na postřižiny pozval biskupa, je možné obřad klást do roku 915, krátce po Vratislavově nástupu na trůn. Po smrti knížete Vratislava, 13. února 921, se ujala regentské vlády Václavova matka Drahomíra. Václav spolu s mladším bratrem Boleslavem zůstal v péči Ludmily. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Ve sporu zřejmě šlo i o vztah k Sasku, kam se v rámci východofranské říše přesunula moc z Bavorska a které si pod vládou Jindřicha Ptáčníka podrobovalo sousední slovanské kmeny. Spor pro Ludmilu skončil jejím zavražděním Drahomířinými družiníky Tunnou a Gommonem 15. září 921. Pozdější legendy ve sporu líčí Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které stála zastánkyně křesťanství Ludmila, jejíž roli později převzal Václav. V době Vratislavovy smrti v únoru 921 Václav ještě nebyl považován za dospělého a proto po svém otci nenastoupil vládu. Kdy Václav dosáhl dospělosti, není přesně známo. Nejpozději to muselo být na podzim 925, kdy již vládl a nechal převézt ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy. Podle historicky nepodložené místní pověsti se Václav narodil na hradišti ve Stochově (název obce má být odvozen od jeho \"sto chův\" = Stochov), poblíž dubu sv. Václava.", "Václav se ujal vlády někdy po roce 921, po smrti svého otce knížete Vratislava, nejpozději k tomu došlo na podzim 925. Přemyslovské knížectví se tehdy rozkládalo ve středních Čechách, na území ovládaném hradišti umístěnými v přibližně třicetikilometrovém okruhu kolem ústředního sídla, pražského hradiště. Ve zbývajících částech Čech byla zřejmě další česká knížectví, někdy považována za samostatné kmeny. Václav se s těmito sousedními vládci dostával do vojenského konfliktu. Kristiánova legenda vypráví střet Václava s kouřimským knížetem, kterého přemohl, ale vládu mu ponechal. To by svědčilo o Václavově politice upevňování stávajícího knížectví místo jeho rozšiřování, které bylo v době hrozby expanzivní saské politiky nebezpečné. Mnohem pozdější Dalimilova kronika jmenuje kouřimského knížete jako zlického Radslava. Hypoteticky může střet souviset se sasko-bavorskou intervencí v Čechách roku 929, což by ukazovalo na samostatnou zahraniční politiku tzv. Radslava. Naopak určitou jednotnost Čech vůči zahraničí je možné vystopovat už od 9. století (daně Východofranské říši, křest 14 českých knížat roku 845 v bavorském Řezně). O jistém výsadním postavení Přemyslovce Václava v rámci českého celku by mohla svědčit zpráva, že se saskému Jindřichovi zavázal odvádět daň \"z (celých) Čech\". Jednotné nebylo ani vlastní přemyslovské panství. Dokládá to již střet Drahomíry s Ludmilou před nástupem Václava na trůn. Mocenské skupiny okolo obou žen se smrtí Ludmily těžko mohly usmířit. Václav byl zřejmě spjat se skupinou kolem Ludmily, která ho vychovávala. Svědčí o tom i zprávy legend, že po nástupu vlády nechal přenést ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy, povolal zpět Drahomírou vyhnané kněze a vyhnal svou matku Drahomíru. Tu měl brzy, asi po upevnění svého postavení, povolat zpět. V pozdějším období Václavovy vlády je rozhodující střet s mladším bratrem Boleslavem a jeho stoupenci usazenými na vlastním hradišti, kde se také skončil Václavovou vraždou. Motivy nepřátelství je možné hledat jak v osobních ambicích později velmi úspěšného vládce Boleslava, tak v pojetí zahraniční politiky, kde Václavovo poddání se Sasku Boleslav obnovil teprve po čtrnáctiletém nepřátelství. Václavův pozitivní vztah ke křesťanství je legendami doveden do těžko uvěřitelného ideálu „mnicha na trůně“. Přehnaně asketický obraz knížete, který ve skutečnosti v domácí i zahraniční politice prokázal kvality schopného vládce, je možné přičíst vlivu ideálů zbožnosti clunyjského hnutí, který českou oblast zasáhl až ve 2. polovině 10. století, tedy v době vzniku prvních legend o Václavovi. Zprávy o kácení model, vlastnoručním pěstování révy (Svatováclavská vinice) a obilí pro výrobu vína a hostií, vykupování otroků ap. mu mohly být dodatečně připsány jako obecné křesťanské ctnosti bez historického základu. Uváděné stavění kostelů také není doloženo, na hradištích kostely stavěli již jeho předchůdci, ovšem s významnou výjimkou v Praze. Václav postavil na pražském hradišti nový kostel (asi 930) zasvěcený svatému Vítu, jehož ostatek dostal od saského Jindřicha po své porážce roku 929. Tímto ostatkem byla zřejmě později v kostele doložená světcova ruka. První kostel Panny Marie v pražském sídle vystavěl již jeho děd Bořivoj, jeho strýc Spytihněv hradiště opevnil valem a otec Vratislav postavil druhý, větší kostel svatého Jiří. Pro stavbu v krátké době již třetího kostela musel mít Václav nějaký, zřejmě symbolický a reprezentativní důvod. Velká rotunda svatého Víta byla prý postavena \"po vzoru kostela římského\". Protože svatopetrský chrám v Římě byla podélná bazilika, uvažuje se o tehdy na falcích běžném vzoru kaple Panny Marie v Cáchách, postavené obnovitelem římské říše Karlem Velikým. Význam mělo jistě i umístění rotundy uprostřed dnešního III. hradního nádvoří, u vyvýšeniny, kde bylo archeologicky zjištěno starší významné pohřebiště. Není doložené, zda byla rotunda postavena u kamenného nastolovacího knížecího trůnu či dokonce, zda bájným posvátným pahorkem Žiži je právě tato vyvýšenina. Je však jasné, že kostel byl postaven na již dříve významném, centrálním místě hradiště mezi oběma stávajícími kostely a stal se natrvalo jedním z center hradiště i celé české církve a státu.", "V zahraniční politice byl v té době nejdůležitější vztah k východofranské říši, kde se po vymření Karlovců roku 911 rozpadal jednotný stát a formovalo nové mocenské uspořádání, které roku 962 vyústilo v založení (Svaté) Říše římské Otou I. Čechy měly tradiční vztah k Bavorsku, kam také pod řezenskou diecézi spadala česká církev. Mocenské centrum se však odtud přeneslo do Saska, jehož vévoda Jindřich Ptáčník (otec Oty I.) byl roku 919 zvolen východofranským králem. Nové uspořádání musel přijmout i bavorský vévoda Arnulf, na němž si uznání královského titulu Jindřich vynutil vojenskou výpravou roku 921. Další středoevropská Jindřichova politika spočívala ve východní expanzi na úkor polabských Slovanů a obraně proti výbojným Maďarům, se kterými se potýkal i Arnulf. Změněnou situací byla za Václava narušena tradiční přemyslovská zahraniční politika, orientovaná na Bavorsko a pravděpodobně i severní slovanské sousedy, z jejichž knížecích rodin pocházely manželky Václavova otce i děda. Tato aliance byla zřejmě namířena proti nebezpečně vzrůstající saské moci a snad proti ní i pasivně podporovala maďarské výpady. Václav se ve spojenectví se Slovany asi dostal do politické izolace poté, co se Jindřich dohodl s Arnulfem a pak (roku 927) i s Maďary, kterým se za mír zavázal platit vysokou daň. Do Čech, v jejichž severozápadním sousedství již dříve dobyl území Lužických Srbů, se vojensky vypravil v roce 929, podporován z Bavorska Arnulfovým vojskem. Jak vypráví Widukind, přirazil k Praze, k hradu Čechů, jejichž „krále“ vzal v poddanství (lat. \"regemque eius in deditione accepit\") a učinil Čechy poplatnými (\"Bohemias tributarias faciens\"). Čechy nepravidelně odváděly daň míru (\"tributum pacis\") do říše, respektive do Bavorska již od dob Karla Velikého (od roku 806), Arnulfova podpora svědčí o tom, že převedení platební povinnosti do Saska bylo součástí jeho dohod s Jindřichem. Smírné řešení a „poddání se“ spojené s placením daně uchránilo rodící se český stát před Jindřichovou dobyvačnou politikou uplatňovanou vůči severnějším Slovanům. Související Jindřichův dar relikvie (paže) svatého Víta dokládá, že Václava uznával za politického a křesťanského partnera. Václavovo \"poddání se\" Jindřichovi a s ním spojená daň se stala předmětem zájmu a výkladů historiků. Např. František Palacký a po něm další je považovali za poddání se říši a tím za počátek začleňování Čech do (až později vzniklé Římské) říše, Václav Novotný dokonce za (chvályhodné) přijetí Čech v léno. Lze se setkat i s různými méně vědeckými výklady, od záchrany národa před osudem polabských Slovanů až po \"zaprodání\" země Němcům. Co se týče předmětu daně, Palacký za něj prohlásil údaj mnohem pozdější Kosmovy kroniky, že z Čech bylo odváděno 120 volů a 500 hřiven stříbra a jejich vztažení k synovi Karla Velikého považoval za Kosmův omyl. Daň z Čech ve formě drahých kovů a dobytka je doložená k roku 991, mohla tedy taková být již za Václava, ovšem teze o 120 volech a 500 hřivnách, která se dostala do historického povědomí, není spolehlivým pramenem doložená.", "Boleslav pozval svého bratra Václava na hostinu při příležitosti svátku svatých Kosmy a Damiána, k sobě do (Staré) Boleslavi. Druhý den ráno, ještě před rozedněním, se Václav vydal na ranní pobožnost. Potkal cestou zpátky Boleslava a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to oplať.“ Boleslav odpověděl: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ a udeřil ho mečem do hlavy. Způsobil mu jen menší zranění, ale Václav mu vytrhl meč, odhodil ho, protože nechtěl prolít krev svého bratra. Boleslavovi družiníci poté Václava zabili. Podobně to alespoň vypráví legendy, např. nejstarší latinsky psaná, označovaná podle začátku textu \"Crescente fide christiana\". První staroslověnská legenda popisuje vraždu podrobněji: V noci po hostině se spiklenci uradili s Boleslavem ve dvorci jednoho z nich, Hněvsy. Po ranním střetu obou bratrů, který se měl odehrát v bráně, přispěchal nejdřív Tuža a ťal Václava do paže. Václav se utíkal schovat do kostela. U dveří chrámu, které byly nejspíš zavřené, jej Tira a Česta ubili a Hněvsa probodl mečem. Kněz Krastěj tělo přikryl, pak jej Drahomíra odnesla do knězova domu, ošetřila a odnesla do chrámu. Pobožnost nechal vykonat Boleslav, povolal k tomu kněze Pavla (zřejmě hlavní pražský kněz již od časů Ludmily). Pronásledováni a zabíjeni byli i Václavovi stoupenci včetně urozeného muže Mstiny. Podle \"Kristiánovy legendy\", která popisuje život svatého Václava, \"\"Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahy pospíšili a všechny jeho přátele rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili.\"\" K události mělo dojít u nezachovaného kostelíka svatých Kosmy a Damiána, který připomíná krypta stejného zasvěcení pod dnešním kostelem sv. Václava. Legendy uvádějí datum zavraždění Václava v pondělí 28. září. Rok neuvádějí, ale v úvahu připadají roky 929 a 935, kdy v kalendáři připadá na tento den pondělí. Kvůli nedostatku pramenů není možné otázku data úmrtí definitivně rozřešit. Výrazně častěji se uvádí rok 935, ke kterému jako pravděpodobnějšímu došla řada historiků poměrně složitými rozbory a porovnáním dostupných pramenů. Dříve (asi do 60. let 20. století) se většinou uváděl rok 929. Ten se také vyskytuje v některých legendách, které však byly sepsány až o mnoho desetiletí později, kdy mohl být rok zpětně odvozen z kalendáře.", "Svatý Václav je prvním svatořečeným českého původu, příslušníkem první dynastie panovníků – rodu Přemyslovců, symbolem české státnosti a patronem České země. Je jedním z nejoblíbenějších českých svatých, mučedník, postava, jejíž tradice sehrála velmi důležitou úlohu v emancipaci českého státu a přemyslovské dynastie v rámci křesťanské Evropy. První akt, který posmrtně zdůraznil Václavův význam, provedl zřejmě v pokání sám vrah Boleslav, který tři roky po bratrově smrti nechal jeho ostatky převézt na Pražský hrad. Další kult byl pěstován v církevním prostředí, ze kterého pochází o několik desítek let mladší první dochované legendy. Již od 10. století se tedy projevuje dvojí význam Václava: jako světce vyznačujícího se křesťanskými ctnostmi a jako symbolu vládce, přemyslovské dynastie a českého státu. Toto dvojí pojetí Václava se v různých podobách a proměnách objevuje po celou následující historii až do současnosti. Po přenesení (translaci) jeho těla biskupem, které se v té době rovnalo dnešní papežské kanonizaci, vznikla první, nedochovaná legenda. Slavisté za ni považují \"První staroslověnskou legendu\" a translaci ve shodě s pozdější pražskou tradicí spojují se třetím rokem po Václavově smrti (4. března 932, nebo pravděpodobněji 938). Někteří mladší badatelé (Dušan Třeštík) pak naopak uvažují o latinské legendě a o úzké souvislosti mezi snahou o založení pražského biskupství v půli 60. let a tímto aktem. Biskupství na Pražském hradě bylo založeno v souvislosti s hroby sv. Václava v rotundě sv. Víta a sv. Ludmily, babičky Václavovy, v předrománském chrámu (bazilice) sv. Jiří až v roce 973. Před rokem 976 byla jistě v řezenském prostředí sepsána jiná legenda, latinská \"Crescente fide christiana\" (\"Když vzrůstala víra křesťanská\") a o něco později, koncem 10. století, zřejmě vznikla \"Legenda tak řečeného Kristiána\" (dříve byla některými badateli pokládána za falzum z 12.–14. století), což znamená, že úcta ke sv. Václavu byla velmi rozšířená už v 10. století. Díky staroslověnským legendám se pak jeho kult rozšířil i na Rus, jak dokládají tamní rukopisy tzv. První staroslověnské legendy. Svatý Václav je však také zmiňován v raných legendách svatoludmilských (\"Fuit in Provincia Bohemorum\"). Úctu v říši zase dokumentuje jak Gumpoldova legenda, sepsaná kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II., tak vůbec rozšíření rukopisů legend, přítomnost ostatků v říšských kostelech a různé zmínky o svaté Praze v tehdejších historiích. Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve. Svatováclavské milénium bylo slaveno za První republiky při slavnostním otevření dostavěné katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v roce 1929 za účasti prezidenta Masaryka a pražského arcibiskupa Františka Kordače. Již v červenci bylo uspořádáno na stadionech v Praze na Strahově veřejné miléniové cvičení orelských jednot, kterého se 5. července 1929 prezident republiky osobně zúčastnil. Jubilejní výstavu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě ke svatováclavskému miléniu v katedrále si Masaryk prohlédl soukromě den předem, zrána 27. září 1929. Slavilo se i na Václavském náměstí v Praze, kde prezident Masaryk předal osobně jubilejní standartu Jezdeckému pluku 8 „Knížete Václava Svatého“ a ve Staré Boleslavi s účastí arcibiskupa A. G. Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. Na počest knížete Václava dostalo tehdy jeho jméno i náměstí před Dómem sv. Václava v Olomouci. Vyzdvihovanými přednostmi jsou: zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských kostelů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky. Václav ctil svou babičku, pečoval o chudé, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv stala křivda. Byl osobně statečný. Jako kníže byl výborný jezdec na koni. Toto vše se dle tradice událo v období mezi jeho 18. a 22., resp 28. rokem života až do jeho smrti.", "Svatému Václavovi byly připisovány různé zázraky, které měly dosvědčovat jeho svatost. Jeden z nich souvisí s pokořením kouřimského knížete, tzv. Radslava, který údajně uviděl na Václavově čele zářící znamení kříže se dvěma anděly kolem něho, a proto se mu v bitvě vzdal. Václav údajně vyzval kouřimského vévodu k osobnímu souboji na místě dnes nazývaném Přistoupim (stojí tam barokní plastika Václavova). Po zmíněném vidění zlický kníže sesedl z koně a pravil na kolenou k Václavovi: „Přistoupim na Tvé podmínky“. Další zázrak se měl udát u královského dvora. Jindřich Ptáčník se rozhněval, že se Václav nedostavil včas na sněm, a přikázal, aby mu nikdo neprojevoval úctu a všichni zůstali sedět. Když ale přišel Václav, král vstal a pozdravil se s ním, protože nad ním uviděl zlatý kříž a po jeho bocích dva anděly, kteří mu hrozili. Po skončení sněmu otevřel královskou pokladnici a nabídl mu dar podle výběru. Václav si vzal relikviář s ostatkem ruky sv. Víta, pro který dal postavit rotundu sv. Víta. Vysvětlení zázraku bylo hledáno ve zlatém nánosníku ve tvaru kříže na jeho přilbě, který je však zřejmě mladšího původu. Další zázraky se měly udát po jeho smrti. Jednak jsou to události spojené s jeho tělem, přenesení vozu přes rozvodněnou řeku a zhojené rány při převozu ostatků do Prahy. Další zázraky se děly po jeho uložení v rotundě sv. Víta, osvobození ze žaláře a okovů a uzdravení těch, kdo se modlili k mučedníku Václavovi. Ze studia všech legend Svatováclavských a svatoludmilských vyplývá závěr: \"Čím starší legenda je, tím méně zázraků popisuje\". Zázraky totiž přibývají s dobou od smrti světce.", "Svatý Václav se již v raném středověku stal symbolem panovnického rodu Přemyslovců a českého státu. Méně známý je již výrok prezidenta T. G. Masaryka, zachycený i v Čapkových \"Hovorech\" z roku 1926: \"Humanita, toť náš národní program. Program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka i Karla a svatého Václava\". Česká družina zvolila datum 28. září 1914 pro svěcení a předání legionářského praporu na Sofijském náměstí v Kyjevě a i první střelecký pěší pluk československých legií na Rusi nesl původně Václavovo jméno. Pozměněná podoba „svatováclavské orientace“ zrozené v novodobých dějinách jako koncepce české státnosti a ideologicky pokřivený pohled na svatého Václava byly zneužity v době Protektorátu Čechy a Morava, kdy byl jedoucí sv. Václav dokonce zobrazen na pětitisícové bankovce. Svatováclavská orlice byla tehdy nejvyšším protektorátním vyznamenáním pro Čechy, kteří kolaborovali s nacisty. Svatý Václav na koni je vyobrazen i na české dvacetikorunové minci (s nápisem \"Svatý Václave nedej zahynouti nám i budoucím\"), na československých známkách z roku 1929 a nových poštovních známkách České republiky (A), ve dvou velikostech. V den umučení knížete sv. Václava 28. září oslavujeme Den české státnosti. Dříve se slavil i Den přenesení svatého Václava, připomínající transfer ze Staré Boleslavi do Prahy 4. března 932 (resp. 938), popsaný ve Svatováclavských legendách.", "V roce 1994 putoval Českou republikou ostatek sv. Václava a slavnostní doprovod v mnoha katolických farnostech zajišťovaly křesťanské nebo katolické oddíly junáků skautů. Většina z nich se přihlásila k odkazu sv. Václava, který byl od toho roku přijat za ochránce (patrona) českých junáků. Svatý Václav je pro junáky vzorem v pomoci druhým, v statečném a laskavém jednání. Hlavním odkazem pro české junáky je Václavovo odpuštění bratru Boleslavovi.", "", "Brzy po smrti (3 roky) bylo Václavovo tělo přeneseno do Prahy. Už při přenesení se údajně udály zázraky, které souvisely s jeho svatostí. Tělo bylo uloženo do jižní apsidy jím založené rotundy sv. Víta na Pražském hradě. Místo pohřbu se v průběhu staletí nezměnilo, i když se hrob stal součástí románské baziliky a posléze dnešní katedrály sv. Víta. Karel IV. nechal nad jeho hrobem zřídit svatováclavskou kapli, která byla vyzdobena inkrustacemi z českých polodrahokamů. Bohatě zdobený náhrobek ze stejné doby se nedochoval. V době Karla IV. byly ostatky rozděleny do dvou částí. Mimo hrob byla vyňata světcova lebka. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky věnoval českému světci a svému křestnímu patronovi. Pozdější král Karel IV. byl jako dítě pokřtěn jménem Václav, a tím se jeho rodiče přihlásili k patronovi (ochránci) i k přemyslovským předkům, kteří již na sklonku 10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej pak považovali za věčného knížete české země. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Spočívá na zdobeném polštáři a nese korunu s čelenkou, věnovanou v rámci svatováclavských oslav roku 1929 ze sbírky krajanů ze Spojených států amerických. Sbírku organizoval a dárce reprezentoval JUDr. Hynek Dostál].", "Svatováclavská zbroj tvoří přílba, pláštík, kroužková drátěná košile a nepřímo i meč sv. Václava. Byla jako předmět úcty součást svatovítského pokladu, její užívání Václavem však není doloženo. Zbroj byla často považována za mladší, ale dle zjištění z let 2008–2013 může opravdu pocházet již z doby sv. Václava. Nejznámější součást zbroje je přílba. Její nánosník ve tvaru kříže je však mladšího původu ze Skandinávie. Je na něm vyryta postava ukřižovaného Ježíše Krista. Podle některých tezí jde o skandinávského boha Ódina vpleteného do Yggdrasilu. Nánosník bývá dáván do souvislosti se zářícím křížem, který podle Kristiánovy legendy spatřil kouřimský kníže Radslav na čele sv. Václava.", "Při výročí úmrtí svatého Václava, v den státního svátku 28. září se konají oslavy a pouť do Staré Boleslavi. V roce 2009 se těchto oslav aktivně zúčastnil papež Benedikt XVI. Devadesáté výročí \"Svatováclavského milénia\" a desáté výročí návštěvy Benedikta XVI. připomenul ve své homilii apoštolský nuncius arcibiskup Charles Daniel Balvo celebrující misii na \"Národní svatováclavské pouti\" v sobotu 28. září 2019. V předvečer oslav, v pátek 27. září, byla u chrámu sv. Václava odhalena busta papeže Benedikta XVI.", "", "Nejstarší vyobrazení sv. Václava se objevuje v iluminovaném rukopisu tzv. Gumpoldovy legendy sv. Václava, dále na stříbrných českých mincích denárech, pečetích českých panovníků a v dalších iluminovaných rukopisech doby románské, a to od 11. do 12. století. Legenda o životě a smrti sv. Václava se objevuje ve 13. a 14. století, k nejkrásnějším patří vyobrazení v tzv. pařížském Zlomku Dalimilovy kroniky z raného 14. století a legenda v závěru Velislavovy bible. Svatováclavský cyklus byl vyobrazen také ve Velké věži hradu Karlštejna na stěnách přístupového schodiště do Kaple sv. Kříže. Z doby Karlovy pochází také známý votivní obraz druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, na němž jsou vyobrazeni čtyři patroni české země a českých vládců, sv. Václav jako patron krále Václava IV. pokládá ruku na jeho rameno. Výjimečný jsou také deskové malby na hradě Karlštejně: oltářní obraz svatého Václava na retáblu od italského malíře Tomáše z Modeny a deska s relikviářovou schránkou v kapli Sv. Kříže od Dětřicha Pražského (mistra Theodorika), jehož význam vyplývá z tvrzení císaře Karla IV., že měl \"dva dědečky\", svatého Václava (křestní jméno císaře bylo Václav) a svatého Karla Velikého. Ikony těchto dvou světců jsou výrazně větší než ostatní a jsou umístěny symetricky uprostřed obkladu východní stěny. Z doby pozdní jagellonské gotiky pochází Svatováclavský cyklus Mistra Litoměřického oltáře, vymalovaný na stěnách Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze kolem roku 1509 a stříbrná zlacená busta na lebku sv. Václava, vystavená dnes v klenotnici v kapli Sv. Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu. V době renesanční se sv. Václav zásadně vyobrazoval v plátové zbroji jako těžkooděnec. Renesanční obraz monogramisty I.W. v kapli svatováclavské zobrazuje knížete Václava, držícího se klepadla bezezbraně \"v knížecím civilním oděvu\". Z barokních obrazů bývá za nejvýznamnější považováno trojí vyobrazení sv. Václava od Karla Škréty, především Svatováclavský cyklus obrazů lunetového formátu, namalovaný pro klášter augustiniánů v Praze Na Zderaze, a dnes rozdělený mezi Národní galerii v Praze a Lobkowiczkou sbírku na zámku v Mělníku. Dále je pozoruhodný oltářní obraz z katedrály sv. Víta na Pražském hradě se stojící figurou sv. Václava s praporem v pravici (dnes visí v sakristii), jezdecký portrét knížete v chrámu sv. Jiljí, Liebscherův oltářní jedoucí kníže v chrámu sv. Mořice ve Všenorech a konečně oltářní obraz jezdecké postavy sv. Václava v kostele sv. Prokopa na Žižkově. Barokní socha sv. Václava zdobí četné oltáře českých kostelů, například u sv. Jindřicha na Novém Městě, na Karlově mostě stávala socha sv. Václava mezi anděly od sochaře Ottavia Mosta (po povodni roku 1783 přesunutá na rampu Pražského hradu a odtamtud roku 1908, kdy ji nahradila socha od Čeňka Vosmíka, do Lapidária Národního muzea v Praze). Pravidelně se socha sv. Václava objevuje mezi českými patrony na morových sloupech barokní doby, například na Malostranském náměstí v Praze z roku 1714. Ve 2. polovině 17. století byla v dolní části dnešního Václavského náměstí umístěna barokní socha Jana Jiřího Bendla. Tento pomník sv. Václava byl významný vzhledem k událostem Slovanského sjezdu roku 1848. Ve druhé polovině 19. století byl přemístěn na Vyšehrad. Dnes na Vyšehradě stojí kopie, originál je uložen v Lapidáriu Národního muzea. V 19. století byl kult sv. Václava nosným tématem českého národního obrození. Nejvýznamnější ze soch, jimiž vyvrcholilo toto období, je Myslbekova jezdecká socha sv. Václava mezi svatými Vojtěchem, Prokopem, Ludmilou a Anežkou, odhalená na Václavském náměstí v Praze roku 1913. Sochařsky virtuózní provedení knížete na koni přenáší statiku celé figury pouze do dvou styčných ploch – na přední levou a zadní pravou nohu Václavova koně. Na podstavci sochy je napsáno: „\"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám i budoucím\".“ Tato socha svatého Václava byla námětem vyobrazení na bankovkách i mincích, naposledy na současné české dvacetikorunové minci.", "Svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století, měl původně tři pětiřádkové sloky neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem je prostá modlitba k patronovi české země:", "U příležitosti tehdejších oslav předpokládaného svatováclavského milénia byl roce 1929 natočen životopisný film \"Svatý Václav\" se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli.", "", "V roce 1982 zveřejnil antropolog Emanuel Vlček výsledky svého antropologického výzkumu kosterních pozůstatků lidí, pohřbených v kostele Panny Marie, u sv. Jiří a u sv. Víta. V nich tvrdí, že lokalizoval hroby čtyř nejstarších známých Přemyslovců (Bořivoje, Spytihněva, Vratislava a Václava). Na základě tohoto pak tvrdí, že se Václav a jeho otec Vratislav dožili vyššího věku, než je předpokládáno současnými historiky (u Václava se mělo jednat o 42 nebo 45 let namísto 28 a u Vratislava o 46 oproti 33, narodili se tedy dříve). Dle Vlčka se věk dalších dvou zkoumaných pozůstatků knížat Bořivoje a Spytihněva shodoval s historickým schématem podle výzkumu svatováclavských a svatoludmilských legend. Tento antropologický výzkum byl však širokým spektrem historiků (zejména D. Třeštík) odmítnut jako chybný a zavádějící, hlavně kvůli nevyjasněné totožnosti ostatků zemřelých z 9. a 10. století, na nichž byl výzkum prováděn, a snad i chybné interpretaci některých souvisejících pramenů. Metody použité Emanuelem Vlčkem (modifikovaná Gustafsonova metoda určení zubního věku a upravená metoda Leopolda a Jagowa stanovení věku podle osifikace chrupavky štítné) jsou u paleoantropologického materiálu – na rozdíl od recentních populací – nejnověji označovány za málo přesné.", "Kvůli nedostatku spolehlivých pramenů se objevily i domněnky, že Václav žádného bratra vůbec neměl, protože jména Václav a Boleslav znamenají totéž – „více slav“ (bole = více, Gloria Maior, resp. Maior Gloria), tedy Boleslav a Václav byla tatáž osoba. Nejznámější teorii o neexistenci sv. Václava vypracoval ve svém díle \"České pohanství\" Záviš Kalandra. V něm zpochybnil existenci svatého Václava, jakožto skutečné historické postavy (v podstatě jej historicky ztotožnil s Boleslavem). Namísto toho jej označil za součást pohanského panteonu Čechů teprve dodatečně využitého křesťanstvím. Tento nepodložený názor nikdy nebyl historiky přijat. Dne 19. září 2019 odvysílala Televize Seznam pořad Záhady Josefa Klímy, díl \"Smrt svatého Václava. Jak to nebylo?\". V tomto díle byla podána některá fakta, která zpochybňovala existenci knížete Václava.", "Byl pravděpodobně ženatý, ale jeho manželka mu neporodila syna (buď byla bezdětná nebo se z tohoto svazku narodily pouze dcery). Údajného syna Zbraslava, kterého vzpomínají legendy, by Václav zřejmě zplodil se svojí souložnicí.", "Podle teorie, kterou zastával český historik Dušan Třeštík, nemuselo jít o plánovanou vraždu, ale o nešťastnou náhodu: \"Onoho rána v pondělí 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra.\" \"Tehdy se mladší Boleslav rozlítil, protože měl s bratrem spory. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili.\" Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval smrt Václava i historik František Dvorník. S tímto výkladem jsou v rozporu části legend, které popisují přípravy na Václavovo zavraždění (Hněvsův dvůr, kde se vrazi sv. Václava Tuža, Tyra, Hněvsa a Čista radili). Vladimír Körner uvádí legendu o smrti bratrovraha po uštknutí hadem, který se vyplazil z lebky brůny sv. Václava, kterou chtěl Boleslav zničit (Vida ji, brůna našeho Václava - věštili mi, že mne ta kobyla jednou zahubí, tahle hlava - rozšlapu ji na prach). Stalo se tak na konci zimy CMLVII s dlouhým odcházením na neznámý tříselný mor až do léta patnáctého dne červencového měsíce. Mši zádušní měl syn jeho Strachkvas, otcem zaslíbený Bohu za oběť Kainovu." ] }

{ "title": [ "Princip vzniku alikvotních tónů.", "Alikvotní tóny v hudbě a hře na hudební nástroje.", "Alikvotní tóny a hudební ladění.", "Efekt chybějícího základního tónu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Pokaždé, když zní nějaký tón, je to proto, že pravidelně vibruje nějaká součást nástroje (struna, sloupec vzduchu, hlasivky atd). Nástroj (s výjimkou elektronického tónového generátoru generujícího čistý „sinus“) ale nikdy nevibruje pouze na základní frekvenci, tedy na frekvenci tónu, který slyšíme. Obvykle se chvěje ještě v celočíselných (tj. harmonických) nebo neceločíselných násobcích základní frekvence. Tyto násobky jsou frekvenční hodnoty alikvotních tónů. První alikvotní tón je tedy často přibližně na dvojnásobné frekvence než základní tón, druhý trojnásobné atd. Alikvotní tóny vytvářejí řadu, ve které jsou intervaly mezi jednotlivými tóny stále menší a menší. To je důsledek faktu, že lidské ucho vnímá výšku zvuku logaritmicky. Každá další oktáva má dvojnásobnou frekvenci. Frekvence oktáv tedy rostou exponenciálně (v mocninách), kdežto frekvence alikvotních tónů rostou pouze lineárně (v násobcích). Specifická barva tónu každého nástroje pak závisí na různě intenzivním zastoupení jednotlivých alikvotních tónů v jeho zvuku.", "Alikvotní tóny jsou součástí téměř každého tónu, využívá se jich ve všemožných oblastech hudby.", "Frekvenční vztahy mezi alikvotními tóny jsou základem tzv. čistých ladění, která se v evropské hudbě používalo až do osmnáctého století. Vzhledem k tomu, že tato ladění komplikovala provádění harmonicky složitějších děl, evropská hudba je nahradila laděním temperovaným, které je založeno na matematickém rozdělení oktávy na dvanáct stejných dílů. Tímto krokem se otevřela cesta ke komponování velkých a složitých děl, snadné transpozici a také k snadnější souhře jednotlivých nástrojů. Někteří hudebníci se ale ve dvacátém století začali vracet k pythagorejskému ladění nebo jiným typům ladění. Částečně to bylo z touhy po experimentu, u některých také z přesvědčení, že přechodem na temperované ladění se z hudby vytratilo cosi velmi důležitého a že získané možnosti za tuto ztrátu nestojí. Některé klavíry mívají vedle strunného chóru (dvou až čtyř strun ve stejné úrovni rozechvívaných údery kladívka) ještě další strunu (alikvotní), ležící mimo úroveň úderu kladívka, která je většinou bez dusítka. Pro ladění této alikvotní struny platí zvláštnosti v článku výše uvedené, přičemž se rozechvívá jen frekvenčním souzvukem (rezonancí).", "Zajímavým psychoakustickým jevem je takzvaný efekt chybějícího základního tónu. V jádru spočívá v tom, že lidské ucho je zvyklé identifikovat frekvenci, tedy výšku tónu pomocí alikvotních tónů v něm obsažených. Bylo ale zjištěno, že člověk stále slyší stejný tón, i když je ze signálu odebrán tón základní a zůstanou pouze alikvotní tóny. Dokonce i po odebrání prvního alikvotního tónu člověk stále slyší stejný tón, ačkoliv průběh signálu je samozřejmě odlišný. Tohoto poznatku je možno využít k různým účelům. Při konstrukci reproduktorů lze takto například rozšířit slyšený frekvenční rozsah uplatněním tohoto principu, aniž je reproduktor skutečně schopen vydávat tak hluboké tóny. Podobně lze využít tohoto principu ve sborovém zpěvu. Když se zpěváci přesně vyladí do tónů, které by mohly být alikvotními tóny určitého tónu, tento tón bude slyšitelný, aniž bude akusticky přítomen. Mohou tak vlastně „zazpívat“ tóny až o oktávu nižší, než je rozsah jakéhokoli člena sboru. Principiálně se jedná o tzv. intermodulační zkreslení, které vzniká v důsledku nelinearity lidského ucha (nelinearita převodu hydrodynamických dějů v hlemýždi na nervové vzruchy). Obecně intermodulační zkreslení dvou tónů o frekvencích formula_1 a formula_2 produkuje kombinační tóny formula_3. Nejzřetelnější tón produkovaný zmíněnou nelinearitou je formula_4." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Dějiny.", "Písemnictví.", "Zákony.", "Literatura.", "Společnost a způsob vlády.", "Počátky despotismu.", "Otroci.", "Hospodářství.", "Náboženství.", "Věda a pavěda.", "Matematika.", "Astronomie a astrologie.", "Lékařství." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Mezopotámie leží v povodí řek Eufrat a Tigris. Řeky pramení v Arménské vysočině na území dnešního Turecka, kde se na jednom místě jejich tok přibližuje na vzdálenost asi 30 kilometrů. Poté Tigris teče rychle na východ a pak na jihovýchod, zatímco Eufrat na jihozápad a poté na jih a jihovýchod. Tigris má více přítoků než Eufrat, kterým protéká méně vody a jehož proud je tak mírnější. Podzimní deště zvedají hladiny obou řek a záplavy vrcholí v dubnu a květnu. Kvůli tomuto přírodnímu procesu se v níže položených oblastech podél Eufratu a Tigridu nahromadily nánosy bahna, zatímco v kopcích se vytvořila úrodná údolí. Východní okraj Mezopotámie je ostře ohraničen pohořím Zagros, součástí Íránské vysočiny. Na severu je ohraničena Arménskou vysočinou, na západě pouštěmi Arabské platformy a na jihu Perským zálivem. Mezopotámii tradičně dělíme na Horní a Dolní. Dolní Mezopotámii vyplňuje Mezopotamská nížina, Horní Mezopotámie je také známa pod arabským názvem Džazíra („ostrov“).", "Nejstarší známé vesnické osídlení v Mezopotámii se datuje do 6. tisíciletí př. n. l. První byla osídlena severní Mezopotámie, protože lidé se ještě nedokázali bránit záplavám Eufratu a Tigridu. Při Eufratu bylo více měst než při Tigridu, kde podmínky osídlení nebyly tak příznivé. Zakládání a rozvoj sídlišť vzdálených od hlavních toků umožňovala rozsáhlá síť kanálů. Ty měly dva účely: zajišťovaly vodu odlehlým zemědělským půdám a zároveň odváděly vodu z míst, kde jí byl přebytek (např. v okolí veletoků při jarních záplavách). První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Okolo roku 1630 př. n. l. se Babylonie zmocnili Chetité a asi o sto let později pak Kassité, kteří jí vládli téměř pět století. Do osudu Asýrie od konce 2. tisíciletí př. n. l. začali zasahovat Aramejci a od poloviny 1. tisíciletí př. n. l. lze již mluvit o aramejizaci země, kdy aramejština nakonec vytlačila akkadštinu. Na konci 7. stol. př. n. l. se pány Mezopotámie stali Médové. Babylón poté zažíval krátké období renesance, které o století později (539 př. n. l.) přerušil příchod Peršanů. V roce 331 př. n. l. dobyl Babylonii Alexandr Veliký a ta se po jeho smrti stala součástí Seleukovské říše. Okolo roku 150 př. n. l. se území zmocnili Parthové. Po půl tisíciletí podlehli Parthové Peršanům, kteří Babylonii připojili ke své říši. V roce 637 se vlády nad Mezopotámií ujali muslimští Arabové, kteří v roce 762 vybudovali novou metropoli Bagdád. Od té doby se Mezopotámii říkalo \"El Irák el'Arabi\", jak ji Arabové nazvali. Mezi nejvýznamnější města Mezopotámie patřily Ur, Uruk, Babylón, Nippur, Aššúr, Ninive, Kiš, Akkad, Lagaš a Eridu.", "Naplavenina složená z hlíny a jílu, kterou přinášely záplavy z Eufratu a Tigridu, se v Mezopotámii stala hlavní stavební surovinou, z které se vytvářely např. cihly, nádobí, náčiní a sudy, ale také hliněné tabulky. První písemné doklady (psané sumersky) jsou napsané právě na nich a pocházejí z počátku 3. tisíciletí př. n. l., poslední pak z konce posledního století př. n. l. Hliněné tabulky byly ve své době zdaleka nejrozšířenějším psacím materiálem, nejdůležitější nápisy byly však tesány do kamene. S příchodem Aramejců začaly ustupovat jimi používanému pergamenu a papyru, které se lépe hodily k zachycení aramejského hláskového písma. Záznam na tabulky spočíval ve vytlačení textu do tvárného vlhkého povrchu a následném vypálení v ohni nebo usušení na slunci. Pisátko bylo většinou z rákosu, ale někdy i ze dřeva nebo jiného materiálu. Hliněné tabulky dosahovaly rozměrů od 1 × 1 cm přes běžnější 4 × 4 cm až po největší 30 × 46 cm. Nejprve se na ně kreslily piktogramy a poté vzniklo klínové písmo, jehož vynález se přisuzuje Sumerům. Původně se znaky psaly ve sloupcích shora dolů a zprava doleva, pak ale došlo k otočení o 90° doleva a psalo se zleva doprava. Klínovým písmem se zapisovalo několik jazyků, např. perština, babylonština a asyrština (dnes souhrnně akkadština). Jedním z prvních úspěšných badatelů snažících se rozluštit klínové písmo se na počátku 19. století stal Georg Friedrich Grotefend.", "Nejstarší klínopisné záznamy tvořily hospodářské záznamy, účetní výkazy, inventáře majetku a seznamy zaměstnanců nebo obětí. Původní nepsané právo bylo s rozvíjející se společností potřeba přeměňovat na právo psané. První známé normativní dílo nechal vydat sumerský vládce Urukagina ve 24. stol. př. n. l. Mimo jiné např. zakázal, aby žena náležela dvěma mužům, a také zakázal vydírání. V díle se též nacházelo heslo „Nechť mocný neubližuje vdovám a sirotkům“, které později převzalo několik panovníků. Toto dílo většinou není považováno za zákoník. Do dnešní doby se nedochovalo. První zákoník v pravém slova smyslu vydal zakladatel státu 3. dynastie urské Ur-nammu ve 21. stol. př. n. l. Zachoval se na tabulce o rozměrech 20 × 10 cm. Vladař v něm vystupuje jako posel bohů, jejichž vůli tlumočí. Zákony se týkaly např. čarodějnictví a trestů za ublížení na těle. Další dva (zatím) nejstarší zákoníky jsou tzv. \"Bilalamův\" akkadský zákoník a \"Lipit-Ištarův\" sumerský zákoník. Zákony mají charakter třídního zákonodárství, zabývají se mimo jiné vztahy mezi otroky a plnoprávnými občany. Dalšími oblastmi, na něž se soustředily, jsou manželství, dědické právo a hospodářské poměry. Nejznámějším zákonodárným dílem pocházejícím z Mezopotámie je Chammurapiho zákoník, který se zachoval na více než dvoumetrové čedičové stéle. Je psán akkadsky a zprava doleva, obsahuje 282 paragrafů. Zákony řeší konkrétní případy, nepřinášejí obecné formulace (nedefinují např. krádež, závěť atd.).", "První literární díla, sumerské hymny, byla psána na konci 3. tisíciletí př. n. l. Ve větší míře se sumerská literatura začala psát v 18. stol. př. n. l. v chrámech v Nippuru, Uru, Uruku a Kiši. V té době se také začínala objevovat akkadsky psaná literatura. Charakteristickým znakem mezopotámské literatury byla anonymita autorů. Přední místo v nejstarší literatuře zaujímaly hymny na bohy a světské vladaře, které byly zpravidla určeny k zhudebnění a přednesu při slavnostech. Hymny na bohy byly doprovázeny bubny a hymny na vladaře harfou nebo lyrou. Příbuzným druhem literární tvorby byly předmluvy k zákoníkům, které sloužily jako oslava vladaře. Dalšími populárními žánry v Mezopotámii byly modlitby, nářky, báje a eposy. Mezi bájemi vynikala báj o stvoření. Vypráví o stvoření bohů, následném stvoření Země a nebe, vesmírných těles a člověka. Mimo jiné se v ní píše: „Člověk byl stvořen proto, aby sloužil bohům.“ Největší roli v sumerské verzi hrál bůh Enlil a v akkadské verzi bůh Marduk. V dalších bájích se vyskytují motivy podobné biblickým příběhům, např. stvoření člověka z hlíny, příběh podobný tomu o Kainu a Ábelovi, mýtus o ráji nebo báje o potopě. Největší památkou mezopotámského písemnictví je Epos o Gilgamešovi, který ale v samotné Mezopotámii nebyl nejspíše moc znám a neměl veliký význam v tamější literární tradici. Zatím je o něm známo šest sumerských básní, z nichž pět tvoří novoasyrský epos. Kanonickou akkadskou verzi tvoří 12 tabulek. Příběh vypráví o Gilgamešově životě, o jeho dobrodružstvích a neúspěšném hledání nesmrtelnosti. Epos je důležitý svým rozsahem, stavem zachování, příběhem a rozvinutou básnickou formou.", "Mezopotámská společnost byla patriarchální, muži se zabývali vyššími hospodářskými úkoly (např. obdělávání půdy pluhem) a ženy pracovaly v domácnosti. Uvnitř občin, k jejichž existenci byla zapotřebí stavba kanálů a vodních děl a jejich udržování, se začaly vytvářet majetkové rozdíly, které v důsledku vedly k vrstevnímu rozdělení společnosti. Stejně tak rozdíly mezi občinami vyúsťovaly v loupežnické výpravy, které dále prohlubovaly tyto rozpory. Výsledkem často bývalo podrobení poražené občiny a její splynutí s občinou vítěze. Tak vznikaly první vládní jednotky. První představitelé vládní moci byli zároveň hlavami chrámového kněžstva. Jejich mocenský význam spočíval hlavně v obrovském majetku, který nahromadili. Chrámy vlastnily velká území, kromě nich ale existovala i půda občinová a půda udělovaná některým významným rodinám. Chrámový pozemek byl rozdělen na několik částí, z nichž každá plnila jinou funkci. Kvůli správě nemovitostí vznikl rozvětvený správní aparát, v jehož čele byl vrchní správce. Postupem času někteří chrámoví zaměstnanci klesli do předtím nepříliš rozsáhlé třídy otroků.", "Majetek, který chrámy nashromáždily, jim zajistil hospodářskou a politickou moc. Kvůli ochraně před sousedními městskými státy začaly okolo sebe stavět hradby a opevnění. Kvůli rostoucímu významu chrámů se jejich představitelé začali (od dob Sargona Akkadského) nazývat tituly jako „král Sumeru i Akkadu“ nebo „král čtyř světových stran“, čímž vyjadřovali snahu rozšířit svou vládu na co největší území. Navíc se nechávali ještě za svého života zbožšťovat. Chammurapi (zhruba 1800 př. n. l.), nejvýznamnější vládce starobabylonského období, již vládl plně centralizované říši. Byl nejvyšším správcem, zákonodárcem, soudcem a vojenským velitelem. V této tradici pokračovali další babylonští a asyrští panovníci. V novobabylonském období došlo k oddělení panovníka od role velekněze, což posílilo postavení kněžstva. Někteří z panovníků Mezopotámie byly ženy, které vládly buď tak, že iniciativou překonávaly své manžely panovníky, nebo i samostatně. Mezi ně patří např. Kubaba a Semiramis.", "Otroctví bylo základním rysem mezopotámské společnosti. Právně se rozlišovalo mezi otroky v soukromých a veřejných službách, mezi otroky domácími (mezopotámskými) a cizími a mezi otroky narozenými v domě pána a pořízenými odjinud. Třída otroků se rozšiřovala např. o válečné zajatce, kteří byli původně zabíjeni, o dlužníky, kteří nebyli schopni uspokojit své věřitele, a o pachatele trestných činů. Otroci bývali označováni, a to buď zavěšením tabulky, tetováním, oholením vlasů na přední polovině hlavy nebo propíchnutím uší (v Asýrii).", "Mezopotámie měla spolu s Egyptem ve starověku nejlepší podmínky pro zemědělství. Bylo tam (a stejně tomu je v dnešním Iráku) kontinentální podnebí s velkými výkyvy teplot (zhruba od +50 °C do −5 °C). V únoru až březnu, kdy začínalo jaro, docházelo k rozvodnění Eufratu a Tigridu. Období sucha začínalo ke konci června a končilo v září. Pole se nehnojila, protože to obstarávaly záplavy, a k setbě se využíval mimo jiné pluh. Nejúrodnější půda se nacházela v Babylonii. Hlavními obilninami v Mezopotámii byly ječmen, který sloužil k přípravě potravin, pšenice dvouzrnka, která sloužila k přípravě chleba a k výrobě piva, a pšenice jednozrnka. Dále se tam pěstovaly např. sezam, hrách setý a boby. Zahradnictví patřilo v Mezopotámii k oblíbeným aktivitám, přičemž ovocnářství převažovalo nad zelinářstvím. Nejznámějším objektem z Mezopotámie týkajícím se zahradnictví jsou Visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi divů světa. Nejčastějším stromem Mezopotámie (v současnosti i Iráku) byla palma datlová, dále se pak pěstovaly např. fíkovníky (hlavně na severu), réva vinná, jabloně, hrušně a mandlovníky. Ze zeleniny to byly např. česnek, cibule, salát nebo kopr. Z dobytka se nejčastěji choval tur domácí, který se využíval hlavně k orbě, k obsluze zavodňovacích zařízení a pro mléko. Hovězí maso bylo kvůli nákladnosti chovu drahé. Důležitý byl také chov koz a ovcí, z kterých se získávala vlna (ovce), srst (kozy), mléko a maso. Mezi další hospodářská zvířata patřily např. husy, kachny a kuřata; v pozdější asyrské době se začaly chovat i včely. Jako tažná zvířata se nejdříve využívali osli, od dob kassitských panovníků pak koně a kříženci předchozích dvou muly. Jako domácí mazlíčci nebo pomocníci pastýřů byli chování psi; někteří byli využíváni i k lovu. Do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. hrál důležitou roli rybolov. Řemeslníci se zpočátku soustředili na výrobu zemědělských nástrojů, od první poloviny 3. tisíciletí př. n. l. začalo docházet k rozšiřování výroby i do jiných oblastí (např. oblečení, nádobí, šperky, zbraně). Jedním z nejstarších řemesel bylo hrnčířství. V Mezopotámii byl nedostatek dřeva, kamene a kovů, jako materiál se používaly hlavně hlína, rákos, vlna, kůže a len.", "V náboženských představách obyvatel Mezopotámie se odrážely přírodní jevy, jejichž podstatu si nedovedli vysvětlit rozumem. Představy se projevovaly kultem bohyně-matky, jejíž sošky jsou známé již z 5. tisíciletí př. n. l. Základní přírodní síly byly zosobňovány a povyšovány na bohy. Ve 3. tisíciletí př. n. l. měli Sumerové několik set takových bohů, z nichž nejvýznamnější byli An, bůh nebe, Enlil, bůh země, a Enki, bůh vody. Jednotlivá města měla své božské ochránce, jejichž význam vzrůstal a klesal s významem daného města. Středem náboženského života byl chrám, jehož jádro bylo tvořeno obětním oltářem. Ten byl původně přístupný všem, později ale vznikla vrstva kněžích, kteří se považovali za prostředníky mezi bohy a lidmi. Kněží si postupem času vybudovali silný společenský a politický význam. Mezi náboženské stavby patřily zikkuraty, které měly zdůraznit menší vzdálenost kněží k bohům. Důležitou roli hrály chrámové slavnosti, z nichž nejvýznamnější byly novoroční svátky pořádané při jarní rovnodennosti. Chrámy měly velký vliv na vzdělání, protože se u nich zakládaly archivy, knihovny a školy, kde se potomci vyšších vrstev učili čtení, psaní a základním vědním oborům. První školy vznikaly v 1. polovině 3. tisíciletí př. n. l. a později byly zesvětštěny. Mimo to se chrámy snažily pomáhat chudým, např. stanovováním spravedlivých standardů váhy a míry nebo poskytováním bezúročných půjček.", "", "V Mezopotámii byla známá desítková i šedesátková soustava, přičemž starší byla šedesátková. Znak pro nulu se používal až v pozdně babylonských astronomických textech, ale ne na konci čísla, kde se místo toho vynechávalo místo nebo tam byly umístěny dva šikmé klíny. Používalo se sčítání a odčítání, násobení a dělení, zlomky, umocňování a odmocňování i rovnice druhého a třetího stupně. Geometrie se využívala převážně na výměru polí a jiných nemovitostí, měření objemu košů a schránek atd., objevy ale naznačují, že se tehdejší odborníci zabývali i problémy Pythagorovy věty a Eukleidovské geometrie.", "Protože astronomická pozorování probíhala na zikkuratech, podíleli se na nich převážně kněží. Jejich činnost často nebyla vědecká a namísto toho se zabývali astrologií. Nicméně astronomové zjistili ekliptiku Slunce a oběžnou dráhu Měsíce okolo Země. V 7. stol. př. n. l. dokázali předpovídat zatmění Měsíce a později i zatmění Slunce. Rozdělili lunární rok na 12 měsíců s 354 dny, k vyrovnání se solárním rokem byl do kalendáře vkládán přestupní měsíc. Od 3. dynastie urské začínal rok jarní rovnodenností.", "Z Mezopotámie se zachovalo množství lékařských textů. Jedním druhem těchto textů jsou předpovědi, které se zabývaly vyhlídkami pacienta v určitých situacích (s určitými nemocemi), ale jen velmi zřídka se zabývaly léčbou. Další texty zabývající se léčením pacientů vypovídají o využívaných lécích, kterými byly živočišné produkty, např. tuk, krev, mléko a kosti, a dále byliny, stonky, listy, kořeny a plody, které mohly být případně smíchány např. s pivem nebo medem. Některé se polykaly, jiné se přikládaly na tělo nebo se do něho dopravovaly čípkem." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a studia.", "Rodinný život.", "Zaměstnání.", "Dílo.", "Historická díla.", "Autentický ukazatel.", "Zajímavost." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Karel Jaromír Erben se narodil v Miletíně 7. listopadu 1811. Původní příjmení jeho předků bylo však psáno Erban. Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbenovi a jeho ženě Anně – se narodila dvojčata Karel a Jan. Jan však již 29. 12. 1811 zemřel. Ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia. Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se však kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologie.) Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat výdělek – a to vyučováním hry na klavír. Na gymnázium nastoupil roku 1825. Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. Zde také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů.", "První manželkou Karla Jaromíra Erbena byla Barbora (Betyna) Mečířová (28. 6. 1818 Žebrák – 20. 8. 1857). Seznámil se s ní na prázdninových pobytech v Žebráku. Svatba se konala po téměř desetileté známosti roku 1842 a manželé Erbenovi měli čtyři děti, Blaženu (1844–1933), Ladislavu (1846–1892), Jaromíra (1848–1849) a Bohuslavu (1850–1924). Po smrti manželky se Karel Jaromír Erben v roce 1859 znovu oženil. S druhou manželkou Žofií Mastnou (14. 5. 1836 Jičín – 23. 9. 1905 Praha) měl ještě syna Vladimíra (1859–1860) a dceru Marii (1862–1864).", "Roku 1837, poté, co dokončil svá právnická studia, nastoupil Erben jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Vedle své práce také pomáhal Palackému spravovat tehdy velmi zanedbaný archiv stavovský. Tímto se ukázal jako velmi způsobilý pro tuto funkci a tak byl roku 1842 zvolen českou učenou společností nauk za aktuára (kdysi nižší správní úředník). Dále pokračoval v historických studiích, v roce 1841 byl zvolen řádným členem Královské české společnosti nauk, v letech 1852–1853 a 1863–1864 pak jejím direktorem (předsedou). Roku 1845 byl jmenován členem jazykové komise při Matici české a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny. Rok 1848 nebyl moc příznivý pro muže, který se hodlal zabývat historií, proto se pustil Erben do politiky. V květnu tohoto roku byl Erben poslán do Chorvatska, aby obeznámil tamní občany s děním v Čechách a zároveň dopisoval do Prahy o důležitých věcech mezi Jihoslovany. Na podzim téhož roku byl jmenován překladatelem u zemské vlády. Roku 1850 byl Erben ustanoven sekretářem Českého muzea (dnešního Národního muzea). O rok později byl zvolen archivářem města Prahy – konečně se mu tak dostalo uspokojivého finančního ohodnocení. Erben se také podílel na projektu vědeckého a kritického časopisu \"Obzor \"a byl jedním ze zakladatelů dodnes vycházejícího časopisu \"Právník\". Roku 1864 byl Erben jmenován ředitelem pomocných kanceláří úřadů města Prahy, ve stejný rok také vydává Prostonárodní české písně a říkadla a o rok později Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Zemřel 21. listopadu 1870 v domě U Tří tykví na Starém Městě v Praze v Michalské ulici. Byl pohřben na Malostranském hřbitově na pražském Smíchově, jeho ostatky však byly v roce 1908 přemístěny na pražské Olšanské hřbitovy.", "Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu. Erben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat, a tím ji i ovlivňovat. K jeho sběratelské činnosti je vhodné dodat, že sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působili například František Sušil, František Bartoš nebo Františka Stránecká. Napsal vědecká pojednání k \"legendě o svaté Kateřině\", Tomáši Štítném, J. A. Komenském.", "Dále vydal několik starších českých děl. Společně s Josefem Fričem a Antonínem Strobachem přeložil do češtiny \"Soudní a konkursní řád\" a \"Občanský zákoník\".", "Genealogové a další badatelé používají Erbenův \"Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hl. města Prahy dle nového, starého i nejstaršího číslování\", vydaný roku 1870. Jedná se o převodník pražských čísel popisných z r. 1805 na tehdy nová čísla orientační včetně názvů ulic. \"Autentický ukazatel\" obsahuje též srovnání popisných čísel z r. 1770 a z r. 1805; dále uvádí jména majitelů domů a domovní znamení. Obsahuje čísla domů tehdejších pražských čtvrtí (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov) a předměstí Karlín a Smíchov.", "Jméno Karla Jaromíra Erbena bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie." ] }

{ "title": [ "Počátek.", "Technologie.", "Sídla.", "Městské státy a samospráva.", "Kultura a jazyk.", "Chronologie vývoje Sumeru.", "Dodatek nejnovějších datací." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Sumerové do Mezopotámie pravděpodobně přišli nejpozději kolem roku 4000 př. n. l. a hovořili sumerštinou, jazykem, který se dosud nepodařilo přiřadit k nějaké ze známých jazykových rodin. Existují poměrně věrohodně hovořící důkazy o tom, že Sumeřané pokračovali ve většině místních tradic. Po předsumerském obyvatelstvu zůstalo krom toho i několik jazykových stop, hlavně v topografii a v názvech některých řemesel a nástrojů. Avšak slova týkající se plavby po moři jsou zcela sumerská. Urucká kultura osídlovala Mezopotámii z jihu od moře, což nasvědčuje příchodu po moři. Taktéž existují souvislosti mezi sumerštinou a austronéskými nebo indoevropskými jazyky, proto je pravděpodobné, že Sumerové připluli z oblasti povodí Indu a asimilovali s obeidskou kulturou. Předsumerského původu jsou patrně názvy měst Ur, Sippar atd. a řek Eufrat a Tigris, původně Buranunna a Idigna. Oblast byla mimořádně úrodná, ale vyžadovala stálé a vydatné zavlažování, jelikož je to oblast aridní. Vynález umělého zavlažování je mnohem staršího data (asi 5000 př. n. l.) a první zavlažovací kanál se podařilo vykopat v íránské Čóga Mami. V kultuře obeidské a urucké se kanály také používaly a k jejich managementu nebylo, na rozdíl od dřívějších domněnek, zapotřebí státní organizace. Oblast Sumeru se skládala již na počátku z několika desítek relativně malých, navzájem nezávislých městských států. První písemné památky především ekonomického rázu pocházejí z konce 4. a počátku 3. tisíciletí př. n. l. Nejednalo se ovšem o písmo použitelné k záznamu složitějších abstraktních pojmů. Sumerové po několika staletích z tohoto obrázkového písma vyvinuli klínopis, které bylo dobře vymyšleno pro zápis jejich velmi specifického jazyka.", "Sumerové vytvořili v Mezopotámii civilizaci, která používala rozvinuté formy zemědělství; sumerští zemědělci do značné míry využívali propracovaný systém zavlažování - kanály, průtoky, rezervoáry. Sumerové dále vynalezli kalendář o 12 měsících, šedesátkovou číselnou soustavu, vůz s koly, hrnčířský kruh a v architektuře využívali obloukové klenutí.", "V jižní Mezopotámii začala vznikat první města již během předsumerské obeidské kultury. Stejně jako starověké Řecko se i Sumer skládal z městských států: Eridu (nejjižnější sumerské město, pahorek Abú Šahrajn), Nippur (dnešní Niffar, od 13. století neobývaný), Šuruppak (dnešní Fára), Uruk (pahorek al-Warká), Kiš (nejsevernější sumerské město, dnešní al-Uhajmer), Lagaš (dnešní Tello), Umma (dnešní Jocha) a Ur (dnešní al-Muqajjar). Podle pozdější ideologie bylo v Sumeru na Zemi přítomné vždy jen jedno království. V dochovaném Sumerském královském seznamu jsou vyjmenované takto: (dle sídelního města, dynastie), před potopou světa: Eridu – Bad-tibira – Larak – Sippar – Šuruppak a po potopě světa: Kiš – Uruk – Ur – Awan – Kiš – Hamazi – Uruk – Ur – Adab – Mari – Kiš – Akšak – Kiš – Uruk – Akkad – Uruk – Gutejci – Uruk – Ur – Isin. Je tak opomenuta Lagaš a do značné míry Uruk, což bylo dáno politicky místem vzniku Seznamu. <br>", "Sumerská města měla uprostřed městské zástavby posvátný okrsek s mnohavrstevným chrámem, který se vyvinul na konci 22. stol. př. n. l. v tzv. \"zikkurat\", chrám zasvěcený božskému ochránci města. Město bylo obklopeno městskými hradbami a posvátný okrsek míval často také vlastní hradby. Každé z měst tvořilo samostatný městský stát, který ovládal ve svém bezprostředním okolí zemědělské zázemí s několika vesnicemi či menšími městy. Rozloha takového státu byla malá, můžeme jen zhruba odhadnout, že jedno z větších měst ovládalo asi 3 000 km. Nejvyšší postavení ve státě měl od ranědynastického období tzv. \"lugal\" (velký muž = t.j. král). Tento titul patřil původně politickému a vojenskému náčelníkovi. Ve městech ovládaných byl jeho zástupcem \"ensi\" (kníže). \"Ensi\" ovšem původně nosil význam \"nejvyšší správce chrámu\", zástupce městského božstva na Zemi. Vztah světské a náboženské moci byl důležitým prvkem mezopotamské politiky a obě sféry zůstaly silně provázané.", "Počátky světové literatury lze mimo Egypt umístit také do Sumeru. Sumerové zaznamenávali informace klínovým písmem (klínopisem) na hliněné destičky pomocí jednoduchého trojhranného rydla, čili klínku. Hliněné destičky se používaly pro svoji praktičnost, neboť Mezopotámie je dodnes země s nevyčerpatelným množstvím hlíny, ale s minimem kamene, který byl vždy považován za vzácný importovaný materiál. Sumerský systém zápisu písma převzali i jejich následovníci, Akkaďané. Klínopis se ale pro jejich semitskou řeč nehodil a po celou dobu existence akkadštiny se tento jazyk s tímto značným problémem potýkal. Patrně největší překážkou byla nejednoznačnost textů a různé množství používaných sumerských značek slov. V sumersko-akkadské literatuře pak vznikl asi nejznámější Epos o Gilgamešovi. Sumerská civilizace postupně slábla, v 1. pol. 2. tisíciletí př. n. l. již sumerské obyvatelstvo neexistovalo. Nadále však zůstala v užívání sumerština, která se stala liturgickým a státnickým jazykem a byla jím až do 7. stol. př. n. l. (srov. s latinou).", "Mytologickou potopu, kterou zachycuje Eridská genesis, přežil jediný člověk \"Ziusudra\" (Utnapištim), který postavil archu s párem zvířat od každého. První známou historickou osobností je kišský \"en\" (král) \"Me-baragesi\", který vládl někdy mezi lety 2700 př. n. l.–2600 př. n. l., předposlední panovník 1. kišské dynastie. Jeho syn \"Agga\" byl poražen uruckým králem Gilgamešem, zakladatelem 1. urucké dynastie. Sumerské státy byly dobyty ze západu příchozími semitsky hovořícími Akkady, kteří se usídlili na severu. Jejich král Sargon I. (Šarrukén, 2334 př. n. l.–2279 př. n. l., střední datace), který byl uzurpátorem v sumerském městě Kiš. Porazil nejmocnějšího soupeře, panovníka sumerské Ummy, ensiho Lugalzagesi (2375 př. n. l.–2350 př. n. l. a založil akkadskou říši. O původu Sargona se vykládá podobný příběh jako o Mojžíšovi. Akkadskou říši vyvrátili kočovníci z východně ležícího Zagrosu Gutejci, za nichž Sumerové zažívali nový rozkvět (2230 př. n. l.–2130 př. n. l.), zejména za krále Gudey. Závěrečným obdobím sumerských dějin je 3. dynastie urská (2116 př. n. l.–2004 př. n. l.). Utu-chengal svrhnul gutejskou nadvládu a jeho bratr Ur-Nammu (2112 př. n. l.–2095 př. n. l.) byl zakladatelem 3. urské dynastie, jež vládla království Sumeru a Akkadu. Zároveň byl autorem nejstaršího zákoníku na světě. Konec Sumeru nastal pozvolna, především však stát čelil neustávajícímu tlaku kočovníku ze severozápadu. Tito Amorejci (akk. \"Amurrum\" či sum. \"Martu\") pomalu ovládli krajinu mezi městy a později i některá města. Posledním sumerským králem byl Ibbi-Sín. Jeho bývalý služebník, amorejský uzurpátor Išbi-Erra, generál z Mari, který ovládl důležité město Isin. Ur byl pak dobyt a rozvrácen elamskými a churritskými kmeny. Je zachycen ve vynikajících básních \"Nářek nad zkázou Sumeru\" a \"Nářek nad zkázou Uru\". Ibbi-Sín beze stopy zmizel v elamském zajetí. Zničení mnoha měst v závěrečné části a odvlečení mnoha lidí zasadilo sumerskému národu poslední a smrtící ránu. Po dobytí Uru následovalo období asimilace do semitského jazykového prostředí. Období Isin – Larsa (vláda amorejských králů) bylo jen přechodné (2017 př. n. l.–1763 př. n. l.). Po roce 2000 př. n.l. přestala být sumerština používána ve většině oblastí jako živý jazyk, definitivně vymřela asi kolem r. 1800 př. n.l. Uchovala se pouze jako sakrální, vědecký, právní a správní jazyk a jako jazyk vzdělanců. Klínopis svoji pozici neztratil a byl přejat a částečně upraven pro akkadský semitský jazyk. (od cca r. 2600 př. n. l.). Akkadský jazyk převzal úlohu jazyka dorozumívacího v celé Mezopotámii po asimilaci Sumerů, včetně úlohy jazyka diplomatického a úředního. Období Isin-Larsa je přechodné mezi III. dynastií z Uru a nástupem starobabylónské říše a jmenuje se po 2 nejdůležitějších státech té doby. Akkadština však začala svoji pozici ztrácet po příchodu Aramejců (Chaldejců) do Mezopotámie a okolních oblastí na počátku 1. tisíciletí př. n.l. Prosazoval se jazyk aramejský, jenž byl psán mnohem jednodušším písmem foinickým (fénickým). Proto v období novobabylónském (cca 600 př. n. l.) byla sumerština, akkadština a klínopis znám jen vzdělaným kněžím. Mezi lidem byly již neznámé, nepoužívané. Klínopis přežil pád Babylónu do rukou Peršanů i později Řeků (pol. 6. století a pol. 4. století př. n. l.), ale před začátkem letopočtu vymizel.", "Podle znalce klínopisů Blahoslava Hrušky je možné začátek urucké kultury posunout až k letopočtu 3500 př. n. l., přičemž první tabulka s obrázkovým písmem byla datována kolem roku 3200 př. n. l., v uruckém chrámu boha Ana. Kolem roku 2900 př. n. l. se mění v Uruku a Džemdet Nasru na písmo klínové a objevují se nejstarší literární skladby v sumerštině. Klínové písmo začíná být používáno také v elamských Súsách. Vláda Gilgameše se podle novějších výzkumů posouvá k letopočtu 2500 př. n. l. Kolem roku 2355 př. n. l. omezuje lagašský uzurpátor Urukagina moc palácových úředníků a získává na svou stranu chrámy a kněze. Toto jsou dosud nejstarší známé zákony. Kolem roku 2350 př. n. l. se urucký král Lugalzagesi pokusil o sjednocení země, ale byl poražen zhruba během deseti až dvaceti let, kdy se formuje první akkadský stát Sargona Akkadského a dobývá severní Mezopotámii, část Íránu, proniká do Malé Asie a východního Středomoří." ] }

{ "title": [ "32bitový systém.", "Dlouhé názvy souborů.", "Prostředí.", "Internet Explorer.", "Pozdější verze." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ve Windows 95 bylo již upuštěno od podpory starších 16bitových x86 procesorů, ale jsou vyžadovány procesory Intel 80386 (nebo kompatibilní) běžící v chráněném módu. Mezi jeho vlastnosti patří významné vylepšení GUI a správy procesů, podpora 256znakových jmen souborů a preemptivní mnohoúlohový chráněný mód 32bitových aplikací. Windows 95 používá ke spuštění MS-DOS 7.0, který je v něm obsažen (ale většinou je před uživateli ukrytý). Windows 95 se stal prvním produktem Windows pevně svázaným s určitou verzí operačního systému DOS. Tato firemní politika umožnila neztratit dominantní pozici Windows 3.1x na poli s GUI a zabezpečit, že software třetích stran víceméně poběží i pod novým operačním systémem. S příchodem 32bitového přístupu k souborům ve Windows for Workgroups 3.11, namísto DOSového 16bitového reálného módu, přestává být starší 32bitový přístup k disku přes BIOS používán. To mimo jiné redukuje roli MS-DOS na pouhý zavaděč pro chráněný mód jádra Windows. DOS je stále používaný pro běh starých ovladačů, ale Microsoft jejich použití nedoporučuje, protože nejsou připraveny na multitasking a nezaručují příliš stability. Pomocí ovládacího panelu vidí uživatelé používané části MS-DOS, jež jsou zachovány ze stavu před instalací. Jádro Windows zatím používá ovladače MS-DOS v takzvaném nouzovém módu, ale většinou existuje lepší možnost — sehnat nativní ovladače, které běží v chráněném módu.", "Pro dlouhé názvy souborů je nutný 32bitový přístup k souborům. Windows 95 využívá rozšíření VFAT pro FAT12 a FAT16. Je k dispozici jak pro programy pro Windows, tak i pro DOS, nicméně ty pro jeho využití musely být upraveny. Programy vydané před tímto rozšířením dlouhé názvy zobrazit nemohou.", "S příchodem Windows 95 se objevuje tlačítko „Start“, Správce úloh, Hlavní panel (taskbar) a Plocha, tyto prvky byly zachovány i v pozdějších verzích.", "Verze Internet Explorer 1.0 byla distribuována v samostatném rozšíření Microsoft Plus!, které nicméně nedosáhlo takové popularity jako samotný systém. S pozdějšími verzemi Windows 95 (OSR 2, OSR 2.1, OSR 2.5) byl také dodáván Internet Explorer (IE 3, poté IE 4). Nebyl však úzce integrován do systému jako v následujících Windows 98. Krom této změny přibyla také podpora USB zařízení a nový, vylepšený souborový systém FAT32.", "Windows 95 byl nahrazen verzí Windows 98, Windows 98 Second Edition, Windows ME, Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7, Windows 8, Windows 8.1 a nejnovějšími Windows 10. Jádro založené na Windows NT bylo použito v systémech Windows NT, Windows 2000 a Windows XP a v roce 2006 Windows Vista pro svou vyšší spolehlivost. Tam, kde nebyla vhodná velká robustnost a pomalejší odezva systému (Windows 98 a Windows ME), bylo použito jádro Windows 95. Proto se od těchto verzí postupně upouští. Dne 31. prosince 2002 Microsoft ukončil podporu Windows 95." ] }

{ "title": [ "Osobní a profesní život.", "Protinacistický odboj.", "Poválečný osud.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v roce 1905 v učitelské rodině. Vystudoval gymnázium a následně Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Jeho odborným zaměřením byla botanika. Doktorát získal v roce 1927, v roce 1934 se habilitoval a v roce 1945 byl pak jmenován profesorem.", "Patřil k vedení Politického ústředí, neboť spravoval jeho ilegální vysílačku Sparta I., která obstarávala styk se zahraničním odbojem vedeným prezidentem republiky Edvardem Benešem. Vysílala od 15. srpna 1939 do 15. prosince 1939, od dubna 1940 do 7. května 1941, od června 1941 do 4. října 1941 a od dubna 1942 do 27. května 1942. Všechny byly vyzrazeny. Patřil k mladší generaci PÚ. Po sloučení Politického ústředí, Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme v ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) na jaře 1940 byl jedním ze šesti členů jeho koordinačního orgánu: Antonín Pešl a Václav Holý za PÚ, František Andršt a Karel Bondy za PVVZ a Josef Churavý a Josef Balabán za ON. Protestoval proti vytvoření společného orgánu s komunistickým odbojem, neboť KSČ nepodléhala Edvardu Benešovi, ale sovětskému vedení v Moskvě. Jako jediný z vedení ÚVOD nebyl odhalen za heydrichiády. Nicméně se z něj stal psanec, který se musel od 15. června 1942 ukrývat na venkově v Českém ráji. Přesto navázal kontakt s parašutisty a pokračoval od 1. prosince 1942 do 15. ledna 1943 ve vysílání do Velké Británie. Úkryt mu poskytovaly českobratrské rodiny. Většina z nich byla popravena do posledního člena. Dne 3. února 1943 byl v Turnově gestapem zatčen i sám Vladimír Krajina. Jakožto vůdci domácího odboje se mu dostalo zvláštního zacházení. Byl držen ve zvláštní vazbě v Malé pevnosti v Terezíně. Při výsleších ve snaze zachránit si život prozradil gestapu šifrovací klíče pro spojení s Londýnem. (Jiné prameny uvádějí, že nevyzradil aktuální, ale starý šifrovací klíč; případně tyto informace označuje přímo za vykonstruované a lživé.) Díky tomu se Němcům podařilo dešifrovat řadu telegramů a rozkrýt komunikaci domácího odboje s Londýnem. Navíc si v rozporu s přísným zákazem schovával kopie odesílaných telegramů včetně zpráv od agenta A-54. Ty po nalezení gestapem posloužily k doplnění poznatků o československých šifrovacích klíčích i o činnosti ÚVODu. K. H. Frank s ním po německém vítězství počítal jako s hlavním svědkem obžaloby proti E. Benešovi.", "Po válce Krajina vstoupil do národně socialistické strany a stal se jejím generálním sekretářem. Zasedal za ni v letech 1945–1946 v Prozatímním Národním shromáždění a po parlamentních volbách v roce 1946 v Ústavodárném Národním shromáždění. Komunistická strana Československa se ho, jako jejího zásadního odpůrce, pokusila ještě před Únorem 1948 politicky zdiskreditovat na základě vykonstruovaných obvinění. Komunisté z politického zpravodajství vložili do spisu K. H. Franka zfalšovanou Frankovu výpověď, uvádějící, že Krajina po svém zatčení začal s Němci spolupracovat a měl by tedy být postaven před Národní soud, což se jim nepodařilo. Veřejný žalobce Jaroslav Drábek tento pokus včas odhalil a zmařil. Falšování výpovědi stálo místo přednostu zpravodajského odboru politického zpravodajství Bedřicha Pokorného. Krajina byl následně v roce 1947 jedním z aktérů Krčmaňské aféry, která spočívala v neúspěšném pokusu o atentát na členy čs. vlády Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu. Těm byly lidmi spojenými s KSČ 10. září 1947 odeslány poštou tři balíčky obsahující výbušninu, což odhalil právě V. Krajina. Dokončení vyšetřování případu zabránil únorový převrat. Dalším zlomem byl převrat v únoru 1948. Krajina byl Akčním výborem vyloučen z vedení Univerzity Karlovy a později byl zatčen a až po Benešově intervenci byl propuštěn. Podařilo se mu uprchnout za hranice, které překročil poblíž Železné Rudy. V září 1948 pak proběhl politický proces s tzv. Krajinovou kanceláří, ve kterém bylo souzeno 51 osob, převážně funkcionářů ČSNS. Ti byli obžalováni z toho, že pod vedení Vladimíra Krajiny vytvořili „vyzvědačskou kancelář“. 4. září 1948 byl Krajina odsouzen k „25 letům přísného žaláře s tvrdým lůžkem“, „konfiskace majetku“ a „ztráty cti navždy“, kdy byl uznán vinným z většiny bodů obžaloby, včetně kolaborace s německým protektorátním režimem, v důsledku čeho bylo několik českých odbojářů odhaleno a dopadeno, čímž měl (nepřímo) způsobit jejich mučení a smrt. Vykonstruovaný proces byl ale tehdy ještě připraven špatně a skončil propuštěním řady obžalovaných. V exilu se Krajina stal místopředsedou Rady svobodného Československa a také předsedou Čs. strany národně socialistické v exilu. Zemřel v roce 1993 v kanadském Vancouveru, urna s jeho popelem je uložena na Vyšehradském hřbitově.", "Václav Havel mu v roce 1990 udělil Řád Bílého lva I. třídy. V lednu roku 2020 bylo oznámeno, že zastupitelé za pirátskou stranu navrhnou udělení čestného občanství města Třebíče Vladimíru Krajinovi." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vývoj.", "Podobné projekty.", "Současný stav a vývoj v budoucnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kolem roku 1996 začala skupina vývojářů vyvíjet software s názvem \"FreeWin95\", který měl být klonem operačního systému Windows 95. Projekt uvízl ve stadiu diskusí o tom, jak má vypadat design systému. Na konci roku 1997 nebyly žádné viditelné výsledky. Vývojáři se rozhodli projekt opět vzkřísit s tím, že půjde o alternativu k Windows NT (namísto 95) a jméno bylo změněno na ReactOS; stejnojmenný projekt započal v únoru 1998 vývojem jádra a základních ovladačů na základě NT modelu. V roce 2004 měl ReactOS již poměrně stabilní jádro, mnoho aplikací API bylo před dokončením a existovalo i základní GUI. ReactOS obsahoval explorer shell se základními funkcemi, podobný Průzkumníku z Windows.", "ReactOS je primárně napsán v C, s některými prvky, jako například ReactOS Explorer, napsanými v C++. Projekt se opírá o MinGW pro kompilaci a přispívá k jeho rozvoji prostřednictvím předkládání záplat (\"patches\" [pæčiz]) pro jeho součásti.", "ReactOS spolupracuje s projektem Wine, aby mohl čerpat z jeho pokroku v implementaci API Win32. Toto úsilí se týká převážně knihoven Wine, z nichž většinu mohou ReactOS a Wine sdílet. Oba projekty pracují na otázkách křížové kompatibility, aby se zbývajících několik DLL dalo v ReactOSu používat.", "Důležité oblasti, v nichž je třeba pracovat, jsou podpora Javy a.NET (prostřednictvím Mono). Práce na podpoře DOS, OS/2 a POSIX byla zastavena, jelikož tyto subsystémy byly shledány nevýznamnými. Některé komponenty Wine, jako NTDLL, USER32, KERNEL32 a GDI32 nelze použít pro korektní implementaci kvůli architektonickým rozdílům. Nicméně v nedávné době byla vytvořena experimentální větev Arwinss jako alternativa ke stávající implementaci Win32 API, která trpí nedostatkem vývojářů a špatně dostupnou dokumentací. Zatímco původní Win32 subsystém v ReactOSu byl navržen co nejpodobněji tomu v systému Windows, Arwinss je hybrid tohoto subsystému s architekturou Wine. K tomuto účelu využívá Arwinss knihovny GDI32 a USER32 s několika změnami za účelem lepšího využití softwarové kompatibility Wine. Arwinss rovněž umožňuje uživateli případné použití vzdáleného X serveru namísto lokálního displeje. Celkově Arwinss klade za cíl zlepšit podporu USER32 a GDI32. Vývojáři se zaměřují hlavně na podporu sítí, multimédií, podporu Plug and Play hardwaru, vylepšení GUI systému, funkčnost DirectX a zlepšení podpory pro ovladače Windows. Současným cílem vývojářů je jádro více kompatibilní se systémem Windows NT 5.2 (Windows Server 2003), s usermode API Windows NT 6 (Windows Vista) a větší funkčnost aplikací. Vývoj je v současné době omezen nedostatkem lidí s odpovídajícími zkušenostmi. Záznam ReactOSu v seznamu Ohlohu uvádí celkový součet 99 uživatelů, kteří přispěli kódem do projektu přes SVN od jeho počátků až do dnešních dnů. Oproti tomu na Windows 7 pracovalo zhruba 1 000 vývojářů, kteří byli organizováni do 25 týmů (každý o 40 vývojářích). Navíc vývojář ReactOSu Michele C ve své prezentaci na konferenci Hackmeeting 2009 v Miláně poznamenal, že většina vývojářů se učila o architektuře systému Windows při práci na ReactOSu a neměli předchozí znalosti." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Devět světů Yggdrasilu." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Podle archeologů může Yggdrasil označovat vesmír, který prorůstá všemi devíti světy. Jedná se o vždyzelený jasan, jehož tři kořeny prorůstají ke třem pramenům (studním): Koruna Yggdrasilu se rozprostírá nad všemi světy. Jeho vrchní větve sahají až ke střeše Valhally, kde dávají potravu dvěma tvorům, kteří tam žijí - koze Heidrún dojící medovinu do Valhally a jelenovi zvaném Eiktyrni. Někdy je však tento strom na střeše Valhally označován jako jiný strom jménem Laerad, jindy je brán za totožný s Yggdrasilem. Na vrcholu stromu sedí obrovský orel Vidofnir \"(někdy zmiňován kohout)\", který vše pozoruje. Mezi jeho očima je jestřáb jménem Vedrfolnir, jehož mocná křídla způsobují, že nad světy duje vítr. Mezi moudrým orlem Vidofnirem a zlým drakem pobíhá veverka Ratatosk, symbol nesvornosti a sváru. Nosí zprávy, ale také rozdmýchává hádky a nepřátelství mezi orlem v koruně a drakem u kořene. Jeho větve a kůru okusují čtyři velcí jeleni jmény: Duneyrr, Durathror, Dvalin a Dainn. Pod jeho kořeny sídlí čtyři hadi. S Yggdrasilem je těsně svázán nejvyšší severský bůh Ódin. U jeho kmene často přivazuje svého koně Sleipnira, protože jiný strom ho neudrží. Z jeho dřeva byl vyroben pro Ódina zázračný oštěp Gungnir, na něm obětoval sám sebe, když byl po devět dní a nocí zavěšen na jeho kmeni probodnutý Gungnirem, aby tak získal tajemství run, symbolu moudrosti. Odtud také pochází samotné jméno Yggdrasil, což doslova znamená „Yggův kůň“. Ygg (nebo též Yggr) je jedno z mnoha Ódinových jmen, které znamená „Strašný“. Toto „obětování se ku prospěchu všech, pro lidstvo“ je často dáváno do souvislostí s ukřižováním Ježíše Krista. Při ragnaröku se v Yggdrasilu ukryjí dva lidé - muž jménem Leiftrasi a žena Líf, kteří jej tak přežijí. Jejich potomci pak znovu zalidní nový svět.", "Příponu -gard, čili „sídlo“ má pouze svět Ásů Ásgard a svět lidí Midgard." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "První světová válka.", "Mezi válkami.", "Druhá světová válka.", "Podivná válka, kapitulace Francie.", "Svobodná Francie.", "Spory se spojenci za II. světové války.", "Spor o ostrovy Saint Pierre a Miquelon (1941—1942).", "Poválečné období.", "Odchod." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "4", "3", "2" ], "content": [ "Narodil se jako třetí z pěti dětí Jeanne Maillotové a Henriho de Gaulla. Jeho otec (který se účastnil již války s Pruskem v roce 1870) byl profesor filosofie, latiny, řečtiny, francouzštiny, matematiky a historie na jezuitské koleji v Paříži. Střední školu (Jezuitskou kolej Neposkvrněného početí) absolvoval roku 1908 a roku 1909 nastoupil na prestižní Vojenskou akademii Saint-Cyr, v roce 1912 ji ukončil v hodnosti podporučíka jako třináctý mezi 211 absolventy. Nejlepším absolventům Saint-Cyru je přiznáno právo vybrat si služební přidělení. Charles de Gaulle si vybral 33. pěší pluk v Arrasu, kde před nastoupením na Saint-Cyr prošel základní vojenskou službou.", "V srpnu 1914 vypukla Velká válka a 197 cm vysoký poručík de Gaulle se jí účastnil od prvního dne. Byl dvakrát raněn, ale po uzdravení vždy spěchal zpět na frontu. Na začátku roku 1916 odmítl, již kapitán de Gaulle, stát se pobočníkem plukovníka Boudhorse a dal přednost velení rotě na frontové linii: domníval se, že užitečnější bude na bitevním poli než v bezpečí štábu. V březnu 1916 byl roku u Douaumontu těžce raněn a v bezvědomí zajat Němci. Zajetí snášel velmi těžce a nikdy se s osudem zajatce nesmířil - pokusil se pětkrát o útěk, ale jeho vysoká postava poutající všude pozornost jej vždy prozradila (o jeden útěk se pokusil společně se slavným letcem Rollandem Garrosem, který jako první v roce 1913 přeletěl Středozemní moře). Nakonec byl přemístěn do tábora pro nenapravitelné zajatce - pevnost IX. v bavorském Ingolstadtu. Zde se setkal a spřátelil s budoucím sovětským maršálem Tuchačevským. De Gaulle se ze zajetí vrátil na jaře 1919, ve válce byl vyznamenán řádem Čestné legie, Válečným křížem a třikrát byl uveden v rozkaze, byl však pouhým kapitánem, zatímco jeho spolužáci (pokud válku přežili) se stali plukovníky a generály.", "Protože jako aristokrat a potomek severofrancouzské buržoazie byl silně protibolševický, vstoupil v květnu 1919 v Sillé-le-Guillaume k 5. pluku polských myslivců. S ním putoval až do Východní Haliče, kde bojoval proti ukrajinským nacionalistům. Po obsazení Haliče odešel do bývalé školy carské Imperiální stráže v Rembertówě u Varšavy, kde přednášel teorii taktiky. V červenci až srpnu se účastnil bojových akcí proti Sovětskému Rusku a byl povýšen na majora polské armády (po návratu do Francie byl ovšem stále kapitán), bojoval ve Volyni a u Varšavy jako velitel smíšeného pěšího a tankového oddílu. Za statečnost v boji byl uveden v rozkaze šéfa francouzské vojenské mise generála Weyganda. Po svém návratu do Francie v roce 1920 působil na Saint-Cyru jako učitel vojenských dějin. V letech 1922-1924 studoval Vysokou válečnou školu, kde vystupoval proti lekcím, které jeho instruktoři vyvodili z Velké války (připraví se terén, vojsko se zakope a čeká) a prosazoval vlastní pojetí (válka se vyhrává díky iniciativě, manévrování a velitelům, kteří se nebojí převzít odpovědnost. V roce 1924 byl převelen do štábu Rýnské armády, od roku byl 1925 pobočníkem maršála H. P. Pétaina. Od roku 1929 do roku 1932 byl důstojníkem francouzského sboru v Levantě, kde se zúčastnil potlačování vzpoury arabského obyvatelstva. Po návratu, od roku 1932 do 1937, byl už jako major přidělen do sekretariátu Nejvyšší rady národní obrany (ministerstvo obrany). Později ve svých Válečných pamětech napsal: \"Práce, které jsem musel vykonávat mi odhalily rozsah našich prostředků, ale také neduživost státu.\" Podplukovník de Gaulle viděl rostoucí slabost Francie - téměř naprosté ochromení vlády v důsledku konstitučních slabin demokracie a parlamentních intrik, zastaralou, byrokratickou armádu, jejíž výcvik a doktríny se nevyvíjely od roku 1870 a ještě méně od roku 1918, a konečně generální štáb s jeho slepou vírou v obranou strategii a ve spolehlivost opevnění. Na tuto situaci se snažil reagovat knihou „Vers l'armée de métier“ (O válečném řemesle) z roku 1934, v níž navrhoval nahradit armádu založenou na branné povinnosti početně omezeným plně profesionálním sborem, plně motorizovaným a dostatečně vybaveným obrněnou technikou, zároveň v ní formuloval požadavky na moderní doktrínu vedení mobilní války. Tato kniha způsobila jeho značnou nepopularitu mezi francouzskou veřejností - levice profesionální armádu odmítala, protože by se mohla stát nástrojem pravicového státního převratu, pravice ji považovala za nepotřebnou, neboť věřila koncepci generálního štábu a střed znepokojovaly náklady, které by stála. Nejvážnější překážku pro přijetí de Gaullových myšlenek představoval generální štáb. Skládal se ze starších mužů, kteří se odvolávali na zkušenosti z Velké války s jejími souvislými frontami, bahnitými zákopy a pomalými pěšími ofenzivami za mohutného krytí dělostřelectvem. Koncepce podplukovníka de Gaulla nenalezly tedy ohlas na generálním štábu a neměly žádný vliv ani na veřejné mínění - knihy se ve Francii prodalo 700 výtisků. O to větší úspěch však měla kniha v Německu, kde ji četl i tvůrce tankových vojsk Heinz Guderian Koncem roku 1937 byl de Gaulle povýšen na plukovníka a stal se velitelem 507. tankového pluku, i odtud pokračoval ve své snaze o modernizaci armády - byl v kontaktu s některými politiky, kteří se snažili jeho vize prosadit v parlamentu (Paul Reynaud a další). Jako velitel tankového pluku získal přezdívku \"plukovník Motor\", 507. pluk se pod jeho velením stává vzorem a jeho vojáci jsou podrobeni tvrdému výcviku.", "", "Na začátku II. světové války se de Gaulle stal velitelem tankové brigády 5. francouzské armády v Alsasku. Ze svého nového působiště nepřestal upozorňovat na slabost francouzské armády. V lednu 1940 poslal memorandum osmdesáti nejvýznamnějším civilním a vojenským osobnostem, v němž opakoval své předchozí názory -\"nepřítel zaútočí mocnou obrněnou silou za podpory letectva a francouzská armáda bude poražena, pokud okamžitě neseskupí všechny své tanky do několika obrněných divizí, které budou schopny odrazit německou ofenzivu...\" Nikdo mu však nevěnoval pozornost. V lednu 1940 postavila Francie konečně jednu obrněnou divizi se 120 tanky vyrobenými ve dvacátých letech, podle de Gaulla jich měla mít 500 a těch nejmodernějších. 11. května 1940 byl stále ještě jako plukovník, jmenován velitelem 4. tankové divize, která se však teprve formovala z různých rozptýlených jednotek a nováčků. Již 17. května 1940 byla jeho divize nasazena v oblasti Laonu s úkolem co nejdéle zadržovat nepřítele, aby mohla 6. francouzská armáda vytvořit obranou linii v cestě na Paříž (v té době už 1.,2.a 3. francouzské tankové divize neexistovaly, byly zničeny v bojích u Rethelu, Saint-Quentinu a Charleroi). De Gaulle v duchu svých vlastních myšlenek znal jen jediný způsob obrany tankových vojsk - útok. Dne 17. května 1940 tedy zahájil útok směrem Moncornet. Měl jen 150 tanků, většinou v záběhu, s osádkami tvořenými nováčky, neměl radiostanice ani rezervní benzín, žádnou leteckou ani dělostřeleckou podporu a pouze jeden prapor pěchoty, přesto po zahájení útoku postoupil 20 km k řece Sarre, k jejímuž překonání mu však chybělo dělostřelectvo a pěchota. Následně se pod údery německého letectva a dělostřelectva musel stáhnout, nicméně úkol byl splněn, neboť 6. armáda stačila zaujmout obranné pozice. Generál Heinz Guderian o tomto napsal: \"\"Věděli jsme o přítomnosti 4. tankové divize de Gaulla, jehož aktivitu jsme pociťovali již od 16. května... De Gaulle se boji nevyhýbal a několika tanky se 19. května probojoval na vzdálenosti 1,5 km od mého velitelského stanoviště... a já jsem strávil pár krušných hodin nejistoty, než hroziví návštěvníci změnili směr\"\". De Gaullovy bojové operace u Laonu přirozeně nemohly mít velký vliv na vývoj událostí. Dosáhnout více, však bylo za daných okolností nemožné. Po ústupu od Laonu se 4. divize vydala 22. května za západ, za pět dní urazila 180 km a zaujala postavení na jihovýchod od města Abbeville na řece Sommně. De Gaulle dostal rozkaz zlikvidovat soustředění německé armády u Abbevillu. Dne 27. května v 18:00 hod vyrazila 4. divize se 140 tanky a 6 pěšími prapory do útoku. Němci ustoupili a 28. května ráno byl de Gaulle povýšen na brigádního generála a opět vedl osobně divizi do útoku. Z pravého břehu řeky Sommy vedlo nepřátelské dělostřelectvo těžkou palbu a jeho tanky byly bombardovány Luftwaffe. V bojích 28. května ztratil de Gaulle 40 tanků a několik set mužů, postoupil však o dalších 5 km k Abbevillu. Ráno 29. května ve 4:00 hod znovu obnovil útok a zatlačil Němce k řece Sommě. Na zničení nepřítele však už neměl síly, zbylo mu 34 tanků, žádné palivo a armáda neměla zálohy, které by jej podpořily, nezbývalo tedy, než útok zastavit. 6. června 1940 byl odvolán od bojující armády a předseda vlády Paul Reynaud jej jmenoval státním podtajemníkem Národní obrany a tím skončila kariéra vojáka a z de Gaulla se stal politik a hned večer se ujal své nové funkce. Věděl, že válka v Evropě je pro Francii prohraná, neboť francouzské tankové divize byly rozbity, nejlepší armádní divize byly obklíčeny u Dunkerque a i když byly částečně evakuovány do Británie, ztratily veškerou výzbroj a proti zbývajícím divizím měli Němci převahu 2:1, ale kapitulace pro něj byla nepřijatelná, proto vypracoval plán postupného ústupu a přesunutí armády do kolonií v severní Africe, odkud chtěl dále pokračovat v boji. O tomto přesvědčil i předsedu vlády Reynauda, který však byl slabý a váhavý. Reynaud byl postupně ovlivněn Petainem, Lavalem, Weygandem, svojí milenkou Madame de Portes a dalšími a vedl Francii ke kapitulaci. Tito lidé byli přesvědčeni, že válka je prohraná a další odpor pouze zvýší ztráty a utrpení národa, přičemž nevěřili, že by Británie byla schopna pokračovat v boji (i když byl britský Expediční sbor evakuován z Dunkerque, ztratil veškerou výzbroj a Britové neměli nic, čím by svoje vojáky znovu vyzbrojili). Navíc řada z nich byl značně anglofobní (jako velitel loďstva admirál François Darlan) a viděli budoucnost Francie ve spojení s Německou říší. Na zasedání vlády 16. června 1940 se její předseda Paul Reynaud, ovlivněn de Gaullem, naposledy pokusil vzchopit a vyburcovat vládu k odporu, když se mu to nepodařilo, tak podal demisi. Ještě téhož dne ve 22:00 hod pověřil prezident Lebrun sestavením nové vlády maršála Pétaina. O necelé tři hodiny později předal Pétain španělskému velvyslanci nótu, určenou Berlínu: žádal v ní Německo o sdělení podmínek příměří... 17. června 1940 v 10:00 hodin de Gaulle odletěl do Londýna, aby pokračoval v boji, nad kanálem La Manche ho dostihl radiový vzkaz, že v jeho vlasti na něj byl vydán zatykač.", "De Gaulle následoval hlasu svého svědomí; od svého mládí zastával názor, že \"smyslem života je vykonat ve jménu Francie veliký čin\". Věřil, že přijde den, kdy se mu taková příležitost naskytne a této příležitosti se dočkal v padesátém roce svého života. Byl jediným francouzským generálem, jediným členem poslední zákonné vlády, který otevřeně a odhodlaně pokračoval v boji. 18. června 1940 pronesl v BBC svoji výzvu Francouzům aby pokračovali v boji: \"\"Vojenští velitelé, kteří stojí po dlouhá léta v čele francouzské armády, vytvořili vládu. S poukazem na porážku našich vojsk vstoupila tato vláda ve styk s nepřítelem, aby zastavila boj... Ale bylo tím řečeno poslední slovo? Je třeba se vzdát naděje? Utrpěli jsme snad definitivní porážku? Nikoli! Francie není osamocena! Tato válka není omezena na nešťastné území naší země. Tuto válku nerozhoduje bitva o Francii. Tato válka je válka světová. I když jsme byli nyní rozdrcení tankovými silami, budeme moci zvítězit v budoucnu silou, která bude ještě větší... Já, generál de Gaulle, v současné chvíli v Londýně, vyzývám francouzské důstojníky a vojáky, letce a námořníky, vyzývám francouzské inženýry a specializované dělníky zbrojních závodů, ať jste kdekoliv, připojte se k těm, kdo chtějí bojovat. Jednoho dne, to vám slibuji, naše spojené síly, francouzská armáda, mechanizovaná a pozemní vojsko, letectvo a námořnictvo spolu s našimi spojenci vrátí svobodu světu a velikost vlasti\"\". V Londýně generál začal budovat hnutí Svobodných Francouzů, jehož symbolem se stal dvouramenný lotrinský kříž. V prvních dnech měl de Gaulle po svém boku pouze svého pobočníka poručíka Courcela a k dispozici jen krajně omezenou zásobu anglických slov. Podporoval jej jediný Angličan - ten se ovšem jmenoval Winston Churchill. To však také znamenalo, že lze na něj spoléhat jen v té míře, v jaké Churchill považoval generála de Gaulla za užitečného pro své úsilí k dosažení politických cílů vlády Jeho Veličenstva, krále Velké Británie. \"Dne 19. 6. 1940 ze ním přijela paní de Gaullová s dětmi. Podařilo se jim odplout z Brestu posledním britským parníkem. Syn Philippe byl brzy přijat do námořní školy (později bude sloužit ve válečném námořnictvu) a dcera Élisabeth navštěvovala kurs zdravotních sester (dcera Anna byla duševně nemocná a zanedlouho zemřela). Společenský život pro de Gaulla neexistoval, nevyhledával žádné rozptýlení, nenavštěvoval ani divadla, ani kluby apod. Kromě kontaktů, které byly pro jeho práci nezbytné, nenavazoval žádné další styky a žil velmi uzavřeným životem. Jeho matka zůstala ve Francii. Žila v Bretani u jeho staršího bratra Xaviera, který zde velel ochraně skladů. Když Xavier padl do německého zajetí, zůstala u matky bratrova dcera Genevieve de Gaulle, kterou Němci později poslal do koncentračního tábora v Ravensbrücku. O tom, že syn pronesl 18. června rozhlasovou výzvu, se jeho matka, dozvěděla od vesnického faráře, který poslouchal BBC. Stařenka k tomu poznamenala: \"Tak to má být, poznávám v tom Charlese, je to přesně to, co musí udělat.\" Matka zemřela 16. července 1940 a brzy na to de Gaulle dostal, od hnutí odporu, fotografii jejího hrobu, pokrytého květinami.\" Vedle mnohatisícové armády v Británii a v koloniích se mu prostřednictvím legendárního odbojáře Jeana Moulina podařilo sjednotit podzemní skupiny do Národní rady odboje čítající kolem sta tisíc lidí. On sám zastával názor, že jeho hnutí, od roku 1942 nazývané Bojující Francie, je reprezentantem Francie. 25. srpna 1944 triumfálně vstoupil do Paříže i přes palbu nepřátelských odstřelovačů a převzal politickou moc. Ozbrojenému doprovodu, který jej toho dne chránil, velel důstojník československé armády Ivan Matoušek. V září 1944 se poté Charles de Gaulle stal předsedou prozatímní francouzské vlády. Díky zdatné zahraniční politice se mu pak podařilo znovu vyzbrojit armádu, získat německou okupační zónu a stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN.", "", "Dva maličké ostrůvky u pobřeží Kanady - jediné co zbylo z kdysi rozlehlého panství Francie v Severní Americe. Po kapitulaci Francie v roce 1940 guvernér ostrova zůstal věrný vládě ve Vichy, ovšem většina obyvatel sympatizovala s de Gaullem. Guvernér Bournat nechal 40 předáků gaullistů uvěznit a opakovaně odmítl všechny požadavky ostrovanů vyjádřit své přání v referendu. Na ostrově docházelo k manifestacím, které guvernér potlačil a vláda tak pevně zůstávala v rukou vichistů. Oba ostrovy se nachází blízko Kanady a USA a na Saint Pierre byl umístěn silný vysílač. Tedy ideální místo pro německé agenty a ponorky. Kanadská a americká vláda se rozhodly na ostrov vyslat posádku, která by jej kontrolovala, nicméně neměli v úmyslu změnit vichistickou (a tedy proněmeckou) vládu. De Gaulle se rozhodl Američany předejít. Vyslal admirála Museliera s ponorkou Surcouf a loděmi Alysse, Aconit a Minosa aby ostrovy osvobodil. Churchill i kanadská vláda byli o věci informováni, nicméně Churchill k tomu nedal souhlas, dokud nebudou souhlasit USA - ty však hodlaly ostrovy využít po svém. De Gaulle neviděl důvod proč by Američané měli rozhodovat o francouzském území a 25. 12. 1941 malá flotila připlula k ostrovu; námořní pěšáci Svobodné Francie se vylodili, byli přivítáni rozjásanými davy a ihned vztyčili vlajku s lotrinským křížem. Marseillaisa ze Saint Pierre zazněla na americkém ministerstvu zahraničí jako trouby posledního soudu. Ministr zahraničí Cordell Hull, který de Gaulla osobně nenáviděl, přijal vichistického velvyslance a ujistil ho, že USA se zasadí o obnovení Pétainovy suverenity nad ostrovy. Hned poté tlumočil britskému velvyslanci „naléhavé přání své vlády“, aby de Gaulle okamžitě z ostrovů odešel s tím, že nad nimi převezmou kontrolu USA. Churchill, který nesdílel Rooseveltovo okouzlení Pétainem se rozhodl moc netlačit na pilu a de Gaulla v první chvíli podpořil. Cordell Hull a Roosevelt však byli rozhodnuti prosadit svou za každou cenu a Churchill začal být bombardován jejich žádostmi aby de Gaulla donutil se stáhnout. A tak 14. ledna 1942 došlo k následujícímu rozhovoru mezi britským ministrem zahraničí Edenem a de Gaullem. Eden: „Američané chtějí k ostrovům poslat křižník a dva torpédoborce, chtějí vás vytlačit ze Saint Pierre. Co uděláte?“ De Gaulle: „Spojenecké lodě se zastaví na hranici výsostných vod a americký admirál přijde poobědvat s Muselierem, který bude nadšen.“ Eden: „Překročí-li hranice?“ De Gaulle: „Naši je obvyklou cestou vyzvou, aby se zastavili.“ Eden: „Budou-li pokračovat?“ De Gaulle: „To by bylo velmi nemilé, protože v tom případě na ně budeme muset střílet.“ Eden jen nešťastně zalomil rukama... De Gaulle byl neústupný, moc dobře věděl, že vypudit jej silou nemohou, neboť veřejné mínění v USA i Velké Británii bylo jeho činem nadšeno a frankofonní Québec nedovoloval kanadské vládě podpořit akci proti Svobodným Francouzům. Šlo jen o to vydržet a de Gaulle uměl být tvrdý a trpělivý. Američané měli dost potíží v Pacifiku, kde se Japonci vylodili na Filipínách a tak spor o ostrovy postupně vychladl. Svobodná Francie se tedy rozrostla o dva ostrovy s pěti tisíci obyvateli a francouzské válečné loďstvo o stovku zkušených námořníků.", "Ale již 20. ledna roku 1946 rezignoval. Nesouhlasil s návrhem nové ústavy pro tzv. čtvrtou republiku. Nelíbila se mu přílišná moc parlamentu a v něm zastoupených politických stran a naopak slabá pozice prezidenta republiky. V roce 1947 tak založil politické hnutí Sdružení francouzského lidu (RPF), které ale ve volbách nezvítězilo a jeho vůdce odešel do politického ústraní. Poválečná francouzská politika vykazovala velkou nestabilitu - časté výměny vlád a problémy v koloniích. A povstání v jedné z nich – Alžírsku – přispělo k jeho návratu. Vytvořil zcela nový ústavní režim, pro který se v učebnicích politologie vžil název poloprezidentský nebo gaullismus. V reakci na to vytvořila radikální opozice Organizaci tajné armády (OAS), jejímž cílem se stala destabilizace Francie a atentát na de Gaulla. V roce 1963 zmařil Charles de Gaulle svým vetem vyjednávání o přistoupení Spojeného království k Evropskému hospodářskému společenství. V roce 1966 také Francie vystoupila z vojenských struktur NATO. Dost nepřátel si udělal v otázce Alžírska, roku 1961 potlačil puč vojenských důstojníků, kteří se nechtěli smířit s tím, že Alžírsko již nebude součástí Francie. Poté přežil několik vážných atentátů, nejčastěji se jednalo o nastražené výbušniny při jeho trase. Nejvážnějším útokem byla palba z kulometů v zaparkované dodávce na cestě do Lotrinského paláce. Všechny atentáty přežil díky svým ochráncům, svému štěstí i díky zpravodajské službě. V mnoha případech mu život zachránil vůz, který používal. Jednalo se o Citroën DS, který díky odpružení Hydractive dokázal jet i s prostřelenými gumami. De Gaulle byl snadným terčem útoků i díky své výšce (měřil 196 cm). Tyto útoky se staly námětem pro knihu \"Den pro Šakala\" (Day of The Jackal) z roku 1971 a film \"Šakal\" (Day of The Jackal) z roku 1973 (poznámka: v roce 2004 byl natočen americký televizní hraný snímek \"\", ve kterém se také vyskytuje jeho postava). Za dobu, kdy vykonával úřad, se stal terčem 30 pokusů o atentát.", "Největším otřesem jeho autority se staly studentské nepokoje během pařížského května 1968, kdy už to vypadalo, že odstoupí. Avšak 30. května vypsal předčasné volby a jeho strana drtivě vyhrála. Abdikoval v roce 1969 po oznámení odmítavého výsledku referenda o přesunu některých kompetencí na kraje a o transformaci Senátu, když předtím setrvání ve funkci spojil s přijetím těchto reforem. Zemřel 9. listopadu 1970, dva týdny před svými osmdesátými narozeninami přirozenou smrtí (příčinou byla výduť břišní aorty, což je stav, kdy se tlustá elastická stěna aorty vyboulí a vznikne vak naplněný krví)." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Periodizace.", "Raný středověk.", "Vrcholný (rozvinutý) středověk.", "Pozdní středověk." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Pro vznik středověké civilizace je klíčovým kontinentem Evropa, která se stává namísto Středomoří těžištěm veškerého politického, ekonomického a kulturního dění zásadního významu. Na důležitosti nabývá západní a střední Evropa, ale i odlehlejší regiony (severní a východní Evropa). Na podkladech antické kultury vzniká nová společnost, která má své duchovní kořeny v křesťanství. Středověká společnost se formuje na základě římské státnosti, řecké kultury, křesťanství a nových prvků „barbarského“ původu (germánských nebo slovanských). V průběhu středověkého rozvoje dochází k vymezení tří důležitých kulturních okruhů, které byly ve vzájemném omezeném kontaktu, vyvíjely se ale odděleně, přesto si zachovaly základní společné charakteristiky:", "Vymezení středověku není zcela jednoznačná záležitost a používané letopočty mívají zpravidla pouze orientační hodnotu. Přerod z jednoho údobí do následujícího nebyla záležitost ze dne na den, ale šlo o plynulý proces transformace společnosti a kultury, přizpůsobující se novým skutečnostem. Tento proces však nezačal všude v téže době a ne všude probíhal stejným tempem. Proto jsou vymezení středověku spíše jen orientační a vyskytuje se vícero dat s různými zdůvodněními. Za počátek středověku se nejobvykleji stanovuje pád západořímské říše roku 476, za jeho konec se nejčastěji se udává rok 1492, což je rok objevení Ameriky, ale také zároveň rok dobytí poslední arabské pevnosti na Pyrenejském poloostrově. Jako alternativy konce středověku se také uvádějí např. pád Konstantinopole roku 1453 či vyvěšení Lutherových tezí roku 1517. V českém prostředí se pak konec středověku většinou posouvá k roku 1526, kdy zde končí vláda Jagellonců a nastupuje rod Habsburků a končí vrcholné období (stavovské monarchie).", "V raném středověku dochází k šíření křesťanství v původních i nových civilizačních centrech, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje proces teritoriální majetkové diferenciace i prohlubování kulturních rozdílů mezi evropskými teritorii. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. francká říše). Raný středověk se někdy dále rozděluje na:", "Do základní struktury středověké společnosti, jež je tvořena z větší části rolnictvem, převážně feudálně závislým, a feudálními vlastníky pozemků (šlechtou, duchovenstvem), začíná pronikat další prvek, středověké měšťanstvo, jehož počet roste v důsledku k zakládání a rozvoje měst, center řemesla a obchodu. Technologický pokrok v zemědělství zapříčinil od 11. století agrární „revoluci“ (spolu s dočasným klimatickým oteplováním ve 12. a 13. století). Demografický růst obyvatelstva byl v 14. století pozastaven (vlivem negativních klimatických hledisek, morových epidemií). Základní stavební jednotkou státu ve vztahu k jednotlivci je rodina. Ve feudálním státě probíhají mocenské konflikty mezi panovníkem snažícím se o centralistické řízení a šlechtou snažící se o autonomii. I ve vrcholném středověku je znatelný rozdíl ve vývoji různých částí evropského kontinentu. V těch rozvinutějších se výrazně prosazuje gotická kultura. V té době také došlo ke změnám v zemědělství. Starší jařmo, upevňované za rohy či šíjí zvířete, bylo nahrazeno chomoutem, který umožnil lépe využívat sílu koně či vola. Navíc se místo rádla, které vyrývalo jen mělké rýhy, postupně uplatnil těžší, ale výkonnější pluh, který díky kolům polní práce navíc usnadňoval. Také byl zaveden trojpolní systém hospodaření. Vyznačoval se rozdělením polí do tří honů. Do jedné vysévali sedláci ozimé obilí, do druhého jarní a třetí část, zvanou úhor, ponechávali jako pastvinu pro dobytek.", "Přechodné období pozdního středověku znamenalo krizi středověké společnosti, odstranění vazeb izolující evropskou civilizaci od okolního světa. V jihovýchodní Evropě došlo k mohutné vojenské expanzi osmanské říše, zanikla byzantská říše a slovanské státy na Balkáně, pod stálou tureckou hrozbou byly Uhry i další státy střední Evropy. Ze západní Evropy se uskutečnily první zámořské objevy, vedené Portugalci, Španěly a později Holanďany, Angličany ad. Posílil vliv měšťanstva (např. v Zemích Koruny české byl zaveden titul tzv. erbovního měšťana), což mělo za následek úpadek středověké feudální společnosti. V severní Itálii se zformovala renesance a humanismus, na přelomu 15. a 16. století se již renesance šířila po celém evropském kontinentě. V důsledku vynálezu palných zbraní dochází k velkým změnám i ve vojenství, což navzdory vynálezu nové plátové zbroje snížilo důležitost rytířů - těžkooděnců v bitvě. Díky silným dělům se začal vytrácet také význam tvrzí a hradů, neboť se jejich dobytí stalo mnohem jednodušším činem, a tyto byly proto přestavovány na toliko šlechtická sídla, spíše než na vojensky strategická místa." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Fonetika, fonologie a znaky.", "Přehled hlásek.", "Sandhi.", "Číslice." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Dévanágarí je součástí rodiny písem Nepálu, Indie, Tibetu a jihovýchodní Asie, které vznikly z písma \"bráhmí\". Je potomkem\" guptovského písma\", spolu s písmy \"siddham\" a \"šaradá\". Východní varianty guptovského písma se nazývaly \"nāgarī\" a jejich první stopy prokazatelně pocházejí z 8. století po Kr. Kolem roku 1200 je začalo vytlačovat písmo \"siddham,\" které přežilo dodnes jako nosič textů tantrického buddhismu ve východní Asii, a písmo \"šáradá,\" které se používalo paralelně v Kašmíru. Sanskrtské slovo \"nāgarī\" je femininum slova „nāgara“, \"městský\" což je adjektivní tvar (typ \"vrddhi\") slova \"nagara\", česky „město“. Ženský rod navazuje na slovo „lipi“, „písmo“, tj. \"nāgarī lipi\", „městské písmo“, \"měšťanka\", přeneseně „písmo vzdělanců“. Existovalo několik druhů písma nágarí. Jedno z nich se odlišilo přidáním \"deva-\", česky „bůh“ a spolu se slovem \"nāgarī\" tvoří složené slovo typu tatpuruṣa s významem „městské [písmo] bohů“ nebo „božské městské [písmo]“ či „bůh městského [písma]“. Název \"devanāgarī\" se začal používat poměrně nedávno, ale starší tvar \"nāgarī\" je stále častý. Rychlé rozšíření novějšího termínu bylo pravděpodobně zapříčiněno výlučným použitím tohoto písma při vydávání posvátných sanskrtských textů v druhé polovině 19. a začátkem 20. století. Vytvořil se dokonce dojem spjatosti písma dévanágarí se sanskrtem, takže se dnes mylně předpokládá, že je „písmem sanskrtu“. Ve skutečnosti v předkoloniálním období v Indii neexistovalo standardní písmo pro sanskrt a používalo se to, které bylo blízké obyvatelstvu v lokalitě, kde text vznikl.", "Hlásky se zapisují čistě foneticky a jejich zápis písmeny se proto třídí fonologicky. Tak rozlišujeme jednoduché, prosté hlásky - samohlásky a souhlásky a složené souhlásky (ligatury) jakož i složené samohlásky \"sandhi\".", "Sanskrtská abeceda má 46 znaků, které jsou rozděleny do skupin podle způsobu a místa vyslovování. Abecedy dalších jazyků, které dévanágarí používají, bývají rozšířené o další znaky, např. v hindštině jich je celá řada (jde ale v podstatě o znaky stávající, rozšířené o diakritická znaménka).", "Sanskrt má obsáhlý systém pravidel pro změny koncových hlásek, případně počátečních hlásek následujících slov, zvaný \"sandhi\", tj. „spojení“, případně sandhiová pravidla. Sanskrt je jako mluvená řeč zapisovaná dévanágarím foneticky, v přesné zvukové podobě. Např. v češtině se na styku slov a jejich složek počáteční a koncové hlásky v mluvě mění a ovlivňují, ale v písmu tyto změny nezaznamenáváme.", "V dévanágarí se originálně používají indické číslice, podobné číslicím evropským, zvaným „arabské“ (Araby převzaté právě z Indie), vycházející z hindsko-arabské číselné soustavy, jež používáme i v češtině a které se někdy používají i v textech v dévanágarí:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Prehistorická evoluce.", "Počátky pěstování.", "Situace dnes.", "Ovocné druhy.", "Pomologické členění.", "Jádroviny.", "Peckoviny.", "Skořápkoviny.", "Drobné ovoce.", "Botanické hledisko.", "Podle čeledí.", "Látkové složení ovoce.", "Voda.", "Vláknina.", "Cukry.", "Tuky a oleje.", "Pektiny.", "Vitamíny.", "Vitamín C.", "Provitamín A (beta karoten).", "Vitamín B.", "Minerální látky.", "Třísloviny.", "Aromatické látky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Přestože trávicí systém ptáků většinu semen rozloží, existují cesty, jak může být konzumace plodů drobnými ptáky nápomocná (proti jiným druhům, např. housenkám je naopak častá produkce toxinů): Pokud semínko např. ptákům při přeletu ze zobáku vypadne nebo přecijen odolá metabolickým procesům, výrazně pomůže rozšíření semen stromu - a tím i stromů, lákavých pro ptáky. Tento princip hrál roli v primární evoluci ovocných plodů, zejména ve vzniku sladkých (kaloricky bohatých) lesních plodů.", "Pěstování ovocných druhů se vyvinulo ze zvyklostí lovců a sběračů. Vůbec první záměrnou selekci pěstovaných druhů můžeme zaznamenat v perském listu \"India\". V případě ovoce následně docházelo vlivem lidského umělého výběru ke zvětšování plodů a zmenšování semen, vlivem křížení také byly šlechtěny nové druhy, což můžeme dnes vidět na rozdílu mezi planými a kulturními druhy. Zdokonalovaly se i samotné techniky pěstování od speciálního náčiní na sběr, až ochranu před hmyzími škůdci i ptactvem. V rámci kolumbovské výměny se také do Evropy dostalo mnoho nových druhů jako ananas nebo kukuřice a vedle zlepšení zdravotní péče všechny tyto faktory pomohly na konci 18. století výraznému nárůstu obyvatelstva. Už v devatenáctém století se objevily snahy o aplikaci přirozeného výběru na hospodaření s rostlinami (dnes známo jako zelená revoluce) a v procesu globalizace se ovocné druhy rozšířily po celém světě. Kromě změn v koncentraci a velikosti plodů bylo také zjištěno, že jsou adaptačně plastičtější.", "Takzvané pokojové rostliny většinou původně pochází z tropů, kde je celoročně stejná teplota kolem 20 stupňů, lze dnes běžně zakoupit do prostředí domácnosti. Dnes sady často odkupují semena od specializovaných firem a i samotný sběr je do značné míry zautomatizován Ve dvacátém století se poprvé objevil i například bezpeckatý pomeranč a jeho větve byly nařízkovány na pomerančovníky po celém světě. Od 20. let se mezi zemědělci rozšiřují i metody využívající mutageneze. V poslední době se také výzkumné týmy zaměřují na \"pěstování\" mutací proti suchu a vedru s očekávanou aplikací ve vývoji adaptací na globální oteplování nebo ve vesmírné kolonizaci.", "", "Pomologie je nauka o odrůdách. Podle pomologického členění i hospodářského hlediska se ovocné druhy středoevropských rostlin dělí na jádroviny, peckoviny, skořápkoviny a drobné ovoce. Uvedená kategorizace nemůže obsáhnout variabilitu ovocných druhů subtropů a tropů (citrusy, marhaník - granátové jablko, ananas, banány apod.).", "Jádroviny jsou skupinou rostlin, dřevin, která je používána v ovocnářství pro snadnější označení některých ovocných druhů v čeledi růžovitých (\"Rosaceae\"). Jde o rozdělení podle plodu. Je založeno na poznání, že plod rostliny je jedlý pro člověka, s více či méně pevnou jedlou dužninou, a obsahuje více či méně jader. Plodem jádrovin je malvice. Lze shrnout, že některé rostliny, jejichž plodem jsou jedlé malvice, jsou označeny jako jádroviny. Do jádrovin patří například: Podobné rozdělení je v Evropě používáno například v němčině, kde je pro tyto druhy používán název \"kernobst\". Některé druhy jádrovin (např. muchovník, temnoplodec, jeřáb) mohou být řazeny do drobného ovoce. Kdoulovec (\"Chaenomeles superba\") není řazen do jádrovin ani do ovoce, ačkoliv plod (malvice) je někdy označován jako jedlý. Plody skalníku Franchetova jsou malvice, jsou pojídány ptáky, nikoliv lidmi. Pro plody nejedlých druhů rostlin lze používat název „ovoce“ pouze přeneseně, v lyrickém popisu, nikoliv jako odborný termín.", "Peckoviny je souhrnný název pro skupinu ovocných dřevin. Peckoviny mají pětičetné květy. Slupka je někdy ojíněná (švestky, slivoně), někdy hladká (třešně, višně) nebo typicky plstnatá (meruňky, pravé broskvoně). Jedlý plod obsahuje velkou pevnou strukturu uvnitř, pecku. Dělení je nejčastěji používáno spíše k zjednodušenému vyjádření pro zobecnění společných vlastností některých pěstovaných druhů dřevin (nároky na řez, statistika sklizně, apod). Do peckovin patří například: višeň, slivoň, třešeň, meruňka, broskvoň a mandloň. Plodem peckovin je peckovice. Do peckovin ovšem není například řazen Ořešák královský, Kokosová palma, ani černý bez, jejichž plodem je rovněž peckovice, ani maliník, ačkoliv jeho souplodí tvoří rovněž peckovice. Z uvedeného vyplývá, že všechny druhy ovoce plodících peckovice nelze řadit do peckovin.", "Pěstují se pro výživná a olejnatá semena, ale kromě tuku obsahují i bílkoviny. Plod skořápkovin je buď peckovice (ořešák královský) nebo oříšky (líska). Květy jsou různopohlavné, jednodomé a větrosnubné.", "Plody řazené do skupiny drobné ovoce jsou buď malé bobule (rybíz, angrešt, borůvka...) nebo souplodí (jahoda, malina, ostružina...), popřípadě plodenství (moruše). Všechny druhy kromě jahodníku rostou keřovitě.", "Pro botaniky je ovoce hospodářská rostlina s jedlým plodem (nad zemí) – tedy včetně některých rostlin obvykle za ovoce nepovažovaných, luštěnin nebo rajčat. Podle botanické charakteristiky plodu se dělí na:", "Z taxonomického hlediska mezi ovoce patří tyto druhy: Neexistuje ovšem jednotná definice pojmu ovoce. Jedinou možností, jak přesně určit, co je a co není ovocem, je určit toto dohodou a taxativně vyjmenovat. Ovoce se obvykle nerozděluje botanicky, ale hospodářsky anebo podle oblastí, kde roste na ovoce mírného pásu, tropické a subtropické ovoce. Lze je dělit také podle využití (stolní, hospodářské, moštové) nebo podle doby zrání (letní, podzimní, zimní).", "", "Podíl vody v ovoci kolísá a může dosahovat 90 % i více (nejvíce vody obsahuje ovoce jako broskev, meruňky,...) naopak nejméně vody obsahují ořechy, které obsahují jen 5–15 % vody. Obsah vody v ovoci se zmenšuje při skladování.", "Vláknina je tvořena celulózou, a proto je pro člověka nestravitelná, ale má velký vliv na správnou funkci střev. Obsah celulózy závisí na druhu ovoce a stupni zralosti. Celulóza ovlivňuje konzistenční vlastnosti ovoce.", "Obsah cukru se během zrání mění. Škrob obsažený v ovoci se během zrání mění na cukr a oleje. V ovoci je obsažena především fruktóza, dále sacharóza a méně glukózy. Obsah škrobu je důležitý na stanovení optimální doby sklizně pro skladování ovoce.", "Jejich obsah vzrůstá s dobou zrání. Tuky a oleje jsou obsaženy hlavně v semenech a ve slupce, mají ochranný vliv před chorobami (olejnatá vrstva na povrchu).", "Jsou to rosolovité látky. Pektiny jsou hlavně v nezralém ovoci. Mají vliv na zažívaní a na srdeční činnost. Nejvíce pektinu (asi 1 %) je v jablkách, meruňkách, jahodách a angreštu. Průměrný obsah pektinu v ovoci je 0,2–0,6 %.", "Je to jedna z nejvýznamnější skupin pro člověka. Člověk si je neumí vyrobit, nebo jen omezeně. Vitamíny jsou však životně důležité.", "Nemoc z nedostatku vitaminu C se nazývá kurděje (skorbut). Mezi druhy ovoce s nejvyšším obsahem vitamínu C patří černý rybíz, rakytník, černý jeřáb, jahody, kiwi, plody růže (\"Rosa pomifera, Rosa rugosa, Rosa canina\" ). Varem se vitamín C rozkládá.", "Tělo si vitamín vyrobí. Druhy ovoce s provitamínem A: meruňky, broskve.", "Druhy ovoce s obsahem vitamínu B: jablka, hrušky, broskve. Bylo dokázáno, že aktivita a využitelnost synteticky vyrobených vitamínů je nižší než u přirozených.", "Jsou to jednoduché prvky nebo jednoduché anorganické látky. Nejvýznamnější minerální látka jsou železo (tvorba krve), vápník (vliv na kosti), draslík, fosfor (krvetvorba, růst a tvorba buňky), hořčík.", "Třísloviny jsou organické látky mající svíravou, trpkou chuť (jeřáby. pecky vinné révy,...). Po poškození zdravého pletiva ovoce se třísloviny rychle okysličují a získávají hnědou barvu. V přiměřeném množství dodávají ovoci příjemnou chuť", "Jsou to vonné látky. Aromatické látky jsou tvořeny převážně éterickými oleji. Způsobují typické vůně ovoce, ale i odrůd. Zráním se jejich obsah zvyšuje." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Původ rodiny.", "Mládí.", "Život po objevu planety Uran.", "Poslední léta.", "Nositelé jména Herschel.", "Dílo.", "Objev planety Uran.", "Další astronomické objevy.", "Hvězdná astronomie.", "Fyzikální objevy.", "Herschelovy dalekohledy.", "Publikace.", "Hudební skladby." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Jeho rodiče nejspíš pocházeli z Heršpic (nedaleko od Slavkova u Brna) a jeho předci měli pravděpodobně příjmení Jelínek. Rodina jeho praděda, sládka Jana Jelínka, se přestěhovala do Saska, do Pirny u Drážďan. Praděd si své příjmení poněmčil na Hirschel. Jeho syn, děd Williama Herschela, Abraham Hirschel (1661 – 1718) byl zahradníkem v Drážďanech. Otec Isaac (1708 - 1768) se zajímal o hudbu a v roce 1731 se přestěhoval do Hannoveru, kde se stal členem vojenské kapely. Jemu a jeho manželce Anně Ilse (rozené Moritzen) se 15. listopadu 1738 narodil syn Friedrich Wilhelm.", "Friedrich Wilhelm pocházel z deseti dětí, z nichž však pouze šest se dožilo dospělosti. Stejně jako jeho sourozenci hrál na různé hudební nástroje – již v mládí dostal malé housle, speciálně pro něho vyrobené. Ve 14 letech již doprovázel svého otce na hoboj. Také se však zajímal o přírodní vědy a studoval cizí jazyky, jako první francouzštinu. V roce 1753 se jako patnáctiletý stal členem hannoverské vojenské kapely, kde již byl jeho o čtyři roky starší bratr Jacob (1734 - 1792). S hannoverskou posádkou se o dva roky později dostal do Anglie, do Kentu. Zde si rodina Herschelů vytvořila známosti s rodinami věnujícími se hudbě, a které Herschel využil po odchodu do Anglie. Také se v této době začal učit anglicky. Po bitvě u Hastenbecku v roce 1757 se v Anglii usadil natrvalo. V některých publikacích je psáno, že William Herschel od armády dezertoval a král Jiří III. mu tento čin odpustil až po objevu planety Uran, ale ve skutečnosti obdržel platný propouštěcí list. V Anglii byl Herschel se svým bratrem Jacobem. Spolu přepisovali noty, vyučovali hudbu a hráli soukromé koncerty. Později získal William místo varhaníka v Leedsu, Halifaxu a nakonec od roku 1766 byl ředitelem sboru v Bathu. Byl tak nadaným hudebníkem, že na úvodním koncertu v Bathu předvedl postupně koncert na housle, hoboj a cembalo, vše vlastní skladby. Učil také hru na kytaru. Celkem složil 24 symfonií, 14 koncertů, 44 komorních skladeb, z nichž se však pouze několik skladeb pro hoboj hraje dodnes. V hudební teorii se chtěl dále vzdělat, a proto začal studovat matematiku, která ho přivedla k astronomii. Jeho první zaznamenané astronomické pozorování pochází z února 1766, kdy ještě žil v Halifaxu. Protože neměl prostředky na dobrý dalekohled, zakoupil výhodně od starého optika nástroje a nehotová zrcadla a začal se stavbě dalekohledů věnovat sám. Prostudoval učebnici Roberta Smitha, profesora na univerzitě v Cambridgi, nazvanou \"A compleat System of Opticks\", a začal vyrábět vlastní dalekohledy. V roce 1772 si k sobě pozval svoji sestru Caroline (1750 - 1848), aby mu pomáhala při výuce hudby a astronomickém pozorování. V Anglii mohla získat lepší život jako pěvkyně. Se stavbou velkých dalekohledů začal kolem roku 1773. Pomáhal mu jeho bratr Alexander (1746 - 1821), který byl dobrým mechanikem. Herschel vyráběl zrcadlové teleskopy s kovovými zrcadly ze slitiny mědi a cínu v poměru 12 : 5., ale zkoušel i jiné poměry. Než se mu podařilo vybrousit první použitelné zrcadlo, vybrousil asi 200 nepovedených. Od roku 1774 již měl dalekohled, kterým mohl dobře pozorovat. Byl jím teleskop s ohniskovou vzdáleností 168 cm. Pozoroval jím Saturnovy prstence a hvězdy Orionova pásu. O dva roky později postavil dalekohled s průměrem zrcadla 30 cm a ohniskovou vzdáleností 6 m. Svůj astronomický zájem podporoval prodejem dalekohledů po celé Evropě (na seznamu kupců je například sir Francis Drake, Johann Elert Bode, Giuseppe Piazzi, rakouský císař Josef II., ruská císařovna Kateřina II. Veliká). V roce 1780 zaslal Královské společnosti svou první práci o proměnné hvězdě Mira Ceti. Dne 13. března 1781 za pomoci vlastního dalekohledu objevil planetu Uran.", "Po objevu Uranu a potvrzení, že se jedná o novou planetu obdržel v listopadu 1781 Herschel Copleyho medaili a v prosinci se stal členem Královské učené společnosti. O rok později získal Herschel od krále Jiřího III. doživotní rentu 200 liber, která mu umožnila zcela se věnovat jeho zájmu, a byl jmenován královským hvězdářem. V roce 1786 obdržel čestný doktorát LL.D udělený univerzitou v Oxfordu. V srpnu 1782 se Herschel přestěhoval z Bathu do Datchetu nedaleko Windsoru, kde téhož roku postavil 6 m dlouhý dalekohled. V březnu 1786 naposledy změnil bydliště, a to do Slough. Pozorování zde později uskutečňoval také jeho syn John Herschel. V červenci téhož roku navštívil Herschel naposledy svou matku. Navštívil ji během cesty do Göttingenu, kam byl poslán králem, aby zde odevzdal jeden ze svých vyrobených dalekohledů. V roce 1788 se po povýšení do šlechtického stavu oženil 8. května se zámožnou vdovou Mary Pitt Baldwin (1750 - 1832). Herschel stavěl stále větší dalekohledy, až 28. srpna 1789 dokončil dalekohled s průměrem 122 cm a ohniskovou vzdáleností asi 12 m. Stavbu zaplatil král Jiří III. S ním téhož dne objevil jeden ze Saturnových měsíců, Enceladus. a 17. září měsíc Mimas. Dne 30. dubna 1793 se stal anglickým občanem a začal se podepisovat William Herschel.", "V roce 1816 obdržel rytířský titul a Řád Guelfů a rok před svou smrtí byl za své objevy zvolen prvním prezidentem Královské astronomické společnosti. Od roku 1816 mu asistoval při astronomických pozorováních jeho syn John Herschel. William Herschel ve svých pozorováních pokračoval téměř až do své smrti 25. srpna 1822. Je pohřben na hřbitově v Uptonu. Na jeho náhrobku je latinský nápis: „Coelorum perrupit claustra“ (Prorazil hranice nebes) a latinský nápis o 150 slovech. Svou prací rozšířil znalosti o vesmíru a posunul hranice pozorovatelného vesmíru. Sám patřil mezi první astronomy, kteří si uvědomovali, že se dívají směrem do minulosti. Na místě, kde stával dům Herschelovy rodiny ve Slough byl v roce 1969 vztyčen památník, který má symbolizovat jeho dvanáctimetrový teleskop, na němž je výrok Williama Herschela z roku 1813:", "Nositelem jeho jména je:", "", "Nejvýznamnějším Herschelovým objevem, který ho nejvíce proslavil, bylo nalezení nové planety. Tato planeta byla podle pozdějšího prohledání záznamů pozorována již dříve (Johnem Flamsteedem, Tobiasem Mayerem, Jamesem Bradleyem), ale pozorovaný objekt byl považován za hvězdu. William Herschel měl oproti ostatním pozorovatelům výhodu pečlivého a podrobného prozkoumávání oblohy, kdy zaznamenával pozorované objekty. Herschel rozdělil oblohu na 3 000 částí po asi 2°, kde podrobně zaznamenával nalezené objekty. Při jeho práci mu pomáhala i jeho sestra Caroline. Dnes se tento postup nazývá metoda vybraných polí. Tímto postupem objevil 13. března 1781 v sousedství slabé hvězdy ζ Tauri objekt, který zprvu považoval za kometu a dokonce se mu zdálo, že během roku se průměr tohoto tělesa zvětšuje. O svém objevu informoval na zasedání Královské učené společnosti 26. dubna 1781 ve zprávě nazvané \"„Account of a Comet“\". Na to, že by se mohlo jednat o planetu přišel francouzský matematik Bochart de Saron. Ten 8. května zveřejnil své výpočty, podle kterých se nalezený objekt pohybuje po eliptické dráze. Definitivně potvrdili objev nové planety Andrej Ivanovič Lexell a Pierre-Simon Laplace, kteří spočítali základní parametry dráhy. William Herschel navrhl, aby nová planeta byla nazvána „\"hvězda krále Jiřího\"“ (\"Georgium Sidus\"), protože byla objevena během jeho vlády, ve Francii se ujal název „\"Herschelova planeta\"“. Později bylo místo těchto názvů oficiálně přijato jméno Uran podle nejstaršího z bohů starověkého Řecka, Úrana. To dal planetě německý astronom Johann Elert Bode, aby byl dodržen zvyk, pojmenovávat planety podle jmen bohů. Ve značení planety Uran přesto něco ze jména Herschel zůstalo. Jeden ze dvou symbolů pro tuto planetu,♅, v sobě obsahuje písmeno H podle iniciály příjmení objevitele.", "Kromě Uranu objevil 11. ledna 1787 i jeho dvě družice, které byly později nazvány na návrh jeho syna Johna Herschela Titania a Oberon. Dne 28. srpna 1789 objevil dvě družice Saturnu, měsíce Enceladus a Mimas. Pozorování Uranu se věnoval stále a tak v roce 1797 objevil jeho prstence, ale až do jejich znovuobjevení v roce 1977 byl jeho objev považován za omyl. V roce 1781 stanovil z pozorování povrchu Marsu jeho periodu rotace a o třináct let později periodu rotace Saturnu a jeho prstenců. Prokázal změny Marsových polárních čepiček a pomocí zákrytů hvězd touto planetou zjistil přítomnost jeho atmosféry. Také navrhl pojmenovat nově objevená malá tělesa - z nichž první, Ceres, bylo objeveno 1. ledna 1801 - \"asteroidy\", což znamená \"hvězdám podobné\". Ze záznamů o pozorování počtu slunečních skvrn se pokusil vyjádřit vztah mezi počtem slunečních skvrn a cenou obilí v jednotlivých letech a tedy i vliv Slunce na klima. Měl však k dispozici nedostatečné množství záznamů. Navíc v letech 1650–1717, ze kterých měl data o počtu skvrn, se Slunce nacházelo ve stavu tzv. Maunderova minima (jeho objev byl publikován v letech 1890 a 1894), kdy se na Slunci objevovalo jen málo slunečních skvrn. Navrhl proto soustavné pozorování Slunce, které by potvrdilo nebo vyvrátilo jeho domněnku, že množství slunečních skvrn má vliv na podnebí na Zemi. Také se však dopustil některých omylů. Při svém pozorování Měsíce v roce 1787 spatřil 19. dubna na jeho povrchu světlo, které považoval za světlo vycházející ze žhavé lávy. Své pozorování popsal v článku \"An Account of Three Volcanoes in the Moon\". Na Měsíci však nebyly dosud nikdy objeveny činné sopky, a proto se jeho pozorování zařazuje mezi pozorování měsíčních přechodných jevů (anglicky Transient lunar phenomenon), které nebyly nikdy uspokojivě vysvětleny a vede se diskuse, zda jsou tyto jevy vůbec reálné. Zajímavý byl Herschelův názor na stavbu Slunce. Slunce bylo podle něj tmavá koule na níž svítila pouze oblaka. Pod nimi měli žít lidé. Sluneční skvrny měly být otvory ve žhavých oblacích, kterými by bylo možné pozorovat chladný povrch Slunce.", "Kromě planetární astronomie se Herschel hlavně věnoval hvězdné astronomii. V té době byly hvězdy ležící blízko sebe považovány za vizuální dvojhvězdy. V roce 1774 se pokusil proměřit jejich roční paralaxy, aby určil jejich vzdálenosti, ale byl neúspěšný (první úspěšné změření paralaxy hvězdy provedl v roce 1838 F. W. Bessel u hvězdy 61 Cygni). Po letech se ke svým měřením vrátil a s překvapením zjistil, že došlo u některých dvojic hvězd k jejich pootočení. Prokázal tak existenci fyzických dvojhvězd a vícenásobných hvězdných soustav. V letech 1803 – 1804 definitivně prokázal u fyzických dvojhvězd jejich oběh kolem společného těžiště. V roce 1782 zveřejnil první svůj katalog mlhovin a dvojhvězd, kde se nacházelo 227 dvojhvězd objevených Herschelem. O tři roky později byl vydán katalog nový s 434 dvojhvězdami a poslední katalog, vydaný krátce před jeho smrtí obsahoval 848 vícenásobných hvězdných soustav. Tyto katalogy a katalog Johna Herschela vydaný v roce 1864 se staly základem pro New General Catalogue (dodnes používaný pod značením NGC) vydaný J. E. Dreyerem v roce 1888. William Herschel zavedl u některých mlhovin název planetární mlhoviny, protože mu svým vzhledem připomínaly planety. Zapsal se také do dějin zkoumání proměnných hvězd, kdy kromě vydání pojednání o hvězdě Mira Ceti objevil v pořadí osmou proměnnou hvězdu α Herculis. Proměnlivou jasnost těchto hvězd vysvětloval různou jasností jejich částí povrchu a rotací hvězd. Na sklonku života se věnoval popisu makrokosmu kolem nás, například se pokusil popsat tvar Mléčné dráhy. Pozici Slunce v Mléčné dráze však umístil nesprávně blízko jejího středu. Také objevil vlastní pohyb Slunce mezi hvězdami a zjistil, že Slunce se pohybuje směrem k souhvězdí Herkula.", "Kolem roku 1800 experimentoval Herschel v Anglii se slunečním světlem, kdy pozoroval Slunce přes různě barevná skla. Všiml si, že tepelný vjem není vždy stejný. V důsledku toho provedl experiment s použitím skleněných hranolů, rozkládající sluneční světlo na spektrum, a teploměru. S ním testoval jednotlivé barevné části, aby zjistil, které nesou největší množství tepla. Při pokusu posunul teploměr až za konec červené složky světla a očekával, že tepelný efekt vymizí. Navzdory předpokladům, teplota vzrostla ještě více než v kterémkoliv z předchozích případů. Tato „neviditelná“ složka světla byla pojmenována infračervená (tj. pod červenou). Jeho experiment později zopakoval Johann Wilhelm Ritter a objevil při podobném uspořádání pokusu v únoru 1801 ultrafialové záření.", "William Herschel vyráběl ve své době jedny z nejlepších a největších dalekohledů. Jeho dalekohledy byly původně Newtonova typu, kde objektiv tvoří parabolické zrcadlo. Paprsky se od něj odrážely na malé zrcátko skloněné pod úhlem 45° k ose dalekohledu a procházely tak na kolmo umístěnou část, kde byla spojná čočka. Herschel v roce 1775 rovinné zrcadlo vynechal a parabolické zrcadlo trochu sklonil, takže odráželo paprsky stranou. Poblíž vstupního otvoru pak umístil okulár se spojnou čočkou. Tato konstrukce dalekohledu se nazývá Herschel-Lomonosovova. Herschel tak odstranil jeden optický prvek, neodstranil však nevýhodu Newtonova dalekohledu, kdy se pozorovatel musel nacházet poblíž vstupního otvoru dalekohledu. Z mnoha teleskopů, které Herschel vyrobil jsou nejznámější tři:", "William Herschel publikoval hlavně články v časopise Královské učené společnosti nazvaném \"Philosophical Transactions\". Zde je výběr článků, které se ukázaly později jako nejvýznamnější pro význam jeho práce:", "Seznam Herschelových hudebních skladeb: Různá vokální díla zahrnující jedno „Te Deum“, žalmy, motety, církevní zpěvy a několik „catch“ (vokální ronda). Klávesové skladby pro varhany a cembalo:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Zakladatelé sci-fi.", "Česká sci-fi.", "Moderní sci-fi.", "Významní autoři." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Kořeny fantaskního žánru sahají k eposu o Gilgamešovi a popisu ideálního státu v Platónově \"Ústavě\". Řada českých fanoušků za fantaskní dílo považuje Komenského \"Labyrint světa a ráj srdce\". Za zakladatele žánru bývají považováni Jules Verne, pokud jde o technickou sci-fi, a Herbert George Wells, který se věnoval spíše vlivu technologií na člověka. H. G. Wells ve svém díle nastolil mnoho témat, z nichž vychází i současná sci-fi (například kontakt s mimozemskými civilizacemi, cesty časem, biotechnologie atp.). Výraz \"science fiction\" poprvé použil v roce 1851 anglický básník a publicista William Wilson (1826–1886).", "Základ české sci-fi položil na sklonku 19. století Karel Pleskač v románu \"Život na Měsíci\" (Bellmann 1881). Také lze uvést dilo Jakuba Arbese \"Svatý Xaverius\" (1873). Následoval je Svatopluk Čech s dvojicí románů \"Pravý výlet pana Broučka do měsíce\" (1887) a \"Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století\" (1888). Prvním výrazně technickým (a taktéž spekulativním) sci-fi příběhem je anonymní, neprávem zapomenutý román \"Na novém světě\", který poprvé vyšel v roce 1905 na pokračování v brněnském časopisu \"Červánky\". Vliv na vývoj české i světové sci-fi měla díla Karla Čapka \"R.U.R.\", \"Válka s Mloky\", \"Krakatit\".", "Za skutečný základ sci-fi lze považovat až americký časopis \"Astounding Stories\" (Ohromující příběhy), založený roku 1930, který sehrál klíčovou roli při rozvoji sci-fi. Koncem 30. let převzal jeho řízení John Wood Campbell, který jej přeměnil na \"Astounding Science Fiction\". Tento americký spisovatel přeměnil nejen ráz časopisu, ale ovlivnil i vývoj celého sci-fi. Položil důraz nejen na zajímavý příběh, ale i na využití vědy a techniky. Cambell byl přesvědčen o velké budoucnosti lidstva, tímto svým přístupem ovlivnil celou řadu dalších autorů. V roce 1963 přišla BBC s novým pořadem pro mládež. Jeho název byl Doctor Who. Z tohoto fenoménu se stal nejdéle vysílaný sci-fi seriál.", "V oblasti výtvarné (ilustrační):" ] }

{ "title": [ "O knize.", "Zrcadlení 1984 v realitě.", "Dostupnost textu.", "Děj.", "Některé principy Orwellova světa.", "Vaporizace.", "Doublethink.", "Newspeak.", "Ideozločin.", "Udržovací válka." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Kniha \"1984\" je ovlivněna dobou svého vzniku a přímo reaguje na totalitní režimy, ale na rozdíl od Zvířecí farmy, kde se jedná o jasný komunismus, tak zde poukazuje zejména na skrytou totalitu, což si uvědomíme především ve chvíli, kdy Winston vysvětluje, že obyvatelstvo Oceánie se rozděluje na členy Vnitřní strany (2 % obyvatel, cca 6 milionů), kteří skutečně vládnou, členy Vnější strany, kteří pracují pro stát a vykonávají jeho vůli (členem je i Winston) a proletariát, který tvoří 85 % společnosti. Proléti jsou považováni za méněcenné, žijí ve velmi chudých poměrech, stát se o ně nestará a nechává jim relativní volnost, dokonce je ani nesleduje tak jako členy Vnější strany. Autor ale také vycházel ze svých zkušeností s válečnou realitou ve Velké Británii. Orwell se pokusil o volnou extrapolaci svých zkušeností s různými režimy do budoucnosti. V některých aspektech blízko fiktivnímu systému Oceánie je dnes stalinská diktatura v KLDR.", "Původní text je, stejně jako většina Orwellovy tvorby, dostupný online v mnoha kopiích, jelikož je public domain v Rusku, Kanadě a Austrálii. Na internetu se vyskytuje i český překlad Evy Šimečkové s doslovem Milana Šimečky. V tehdejším Československu vznikal Orwellův překlad v roce 1983-4 v undergroundových podmínkách samizdatu (tajné rozdělování práce na překladu, šíření přes známé, psaní na stroji s deseti „kopíráky“...). Jeden z překladatelů se v doslovu jednoho z překladů zmínil, že v době překládání zažíval pocity velmi podobné některým momentům z knihy.", "Hlavním hrdinou románu je úředník, soudruh Winston Smith, který žije roku 1984 v Londýně ve fiktivní zemi Oceánii. Vládne velmi tvrdá diktatura v čele s tzv. Velkým bratrem. Oficiální ideologie se nazývá Angsoc (původně anglický socialismus, v anglickém originále knihy Ingsoc) a její ústřední hesla zní: Životní úroveň je bídná a zhoršuje se. Winston pracuje na Ministerstvu pravdy, jež se zabývá manipulováním minulosti, upravování dokumentů tak, aby byly stále platné. Winstonovou prací je upravovat stará čísla novin. Oceánie vede střídavě válku se zeměmi Eurasie a Eastasie. Pokud se změní situace, ze spojence se stal nepřítel a z nepřítele spojenec, Winston a další úředníci přepisují všechny články, které v minulosti vyšly. \"Velký bratr\" totiž nikdy nemění svá rozhodnutí, má absolutní pravdu. Podobně se přepisují předpovědi průmyslové výroby, válečného vývoje apod. Ve skutečnosti se nelze spolehnout na pravdivost ani u letopočtu. Winston se nedokáže bránit myšlenkám na minulost. Postupně začíná pátrat, jaký byl život před nastolením diktatury Strany a domnívá se, že nebyl takový, jak jej líčí oficiální propaganda. Přemýšlí o své matce a sestře, které zmizely, když byl malý kluk. Začíná si psát deník. Dobře ale ví, že jej na každém kroku i v soukromí sleduje ideopolicie pomocí všudypřítomné techniky. Stejně jako všechny ostatní členy Strany. Myšlenky proti Straně jsou ideozločin, který se tvrdě trestá. A člověka může prozradit i pouhý výraz tváře či mluvení ze spaní. Děti jsou ve stranické organizaci vychovávány k udávání rodičů. Během děje se do Winstona zamiluje Julie. Láska sama o sobě i sexuální touha je \"ideozločin\", proto se oba pečlivě skrývají. S Julií o samotě mimo dosah techniky může Winston mluvit svobodně. Julie je totiž také proti straně a Winston není její první láska, ani první milenec. Jsou si ale od začátku vědomi, že \"ideopolicie\" je dříve či později odhalí a zničí. Obyvatelstvo Oceánie se rozděluje na členy Vnitřní strany (2 % obyvatel, cca 6 milionů), kteří skutečně vládnou, členy Vnější strany, kteří pracují pro stát a vykonávají jeho vůli (členem je i Winston) a proletariát, který tvoří 85 % společnosti. Proléti jsou považováni za méněcenné, žijí ve velmi chudých poměrech, stát se o ně nestará a nechává jim relativní volnost, dokud se mezi nimi neobjeví někdo, kdo by se mohl pro Stranu stát nebezpečným. Winstonovi a Julii se do rukou dostane kniha známého odpůrce režimu Emanuela Goldsteina, \"Teorie a praxe oligarchického kolektivismu\". V ní se Winston dozvídá \"jak\" celý systém funguje, ale nedozví se \"proč\" svět vypadá právě tak. Otázka \"proč\" zůstává symbolicky nezodpovězena v celém románu. Nakonec jsou Winston i Julie zatčeni a odvedeni do cel Ministerstva lásky. Winston při těžkém mučení prozradí vše, co ví a mnohem víc. Přeje si zemřít, ale nemá možnost. Ptá se sám sebe i svých mučitelů, co po něm Strana ještě chce. Později pochopí, že cílem vůbec není dostat z vězně informace a pak jej popravit. Strana chce úplné pokoření a obrat myšlení o 180 stupňů. Chce po něm, aby upřímně miloval \"Velkého bratra\" a bezmezně mu věřil. To se zdá zhola nemožné. Ale surovost promyšleně kombinovaná s vlídnými domluvami a obdobími klidu nakonec vedou k cíli. (Svou roli hraje jistě i Stockholmský syndrom.) Winston v okamžicích vrcholné hrůzy přestane dokonce i milovat Julii a je zcela pokořen. Poté se vězeň překvapivě ocitá zpátky na svobodě. Ale už je jiným člověkem. Znovu je zaměstnán na Ministerstvu pravdy a dokonce lépe placen. \"Ideopolicie\" už se o něj nezajímá a jeho by ani nenapadlo proti něčemu protestovat, byť jen v myšlenkách. Setká se i s Julií, ale i ona ho zradila a je zcela podrobená. Winston si uvědomuje, že navzdory všemu teď \"Velkého bratra\" miluje a ctí. Čtenář ale vidí, že není jisté ani to, že \"Velký bratr\" je žijící osoba. Goldstein a jeho kniha jsou promyšleným dílem Strany. Na knize se podílelo více autorů, např. i O'Brien, který Winstonovi knihu dal a na Ministerstvu lásky ho poté vyslýchal a mučil. Děj knihy se odehrává v sedmi letech, v zemi kde neplatí žádné psané zákony a není kam utéct. Jde o vylíčení diktatury, která vládne tak efektivně, že si lidé přestávají uvědomovat jiné možnosti, přestávají myslet. Vnímají jen hesla a strojově vytvářenou zábavu (romány, poezii i hudbu). Prakticky nikdo už na způsobu života, který lze shrnout do několika hesel, nevidí nic špatného.", "", "Hlavním tématem románu je manipulace. Totalitní systém potřebuje efektivně měnit minulost a ta je určena dvěma věcmi: hmatatelnými dokumenty a lidskými vzpomínkami. K manipulaci veškerých dokumentů slouží aparát Ministerstva pravdy, umožňuje kdykoli na objednávku změnit veškeré záznamy o zvolené události či člověku na něco jiného. Lze například nepohodlnou osobu tzv. vaporizovat, což znamená vymazat z existence (z latinského vapor - pára). Zničit veškeré zmínky o tom, že existovala, i o samotné \"vaporizaci\". Změna minulosti však musí být naprostá, takže se např. přepisují všechny články v novinách, kde byla \"vaporizovaná\" osoba zmíněna. Tyto noviny se pak znovu tisknou a novými výtisky se nahrazují všechny staré výtisky v knihovnách a na dalších místech.To by ale na úplnou změnu minulosti nestačilo, je třeba vymazat i nehmotné vzpomínky, zmanipulovat i myšlenky.", "Ke kontrole kolektivního myšlení existuje v Oceánii řada propracovaných technik, především tzv. doublethink, česky dvojité myšlení. \"Doublethink\" je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. Musí to být vědomý proces, protože vyžaduje inteligenci, ale zároveň musí být nevědomý, protože lež není přípustná, Strana nelže. Samo používání slova \"doublethink\" vyžaduje tuto schopnost. Jiným příkladem použití mohou být názvy ministerstev. Každý ví, že v prostorách Ministerstva lásky (v newspeaku \"Lamini\") jsou cely a mučírny pro politické vězně, Ministerstvo pravdy (\"Pramini\") se programově zabývá lhaním, ekonomika Ministerstva hojnosti (\"Hojmini\") vede k hladomoru, Ministerstvo míru (\"Mírmini\") řídí válku. Člověk cvičený v \"doublethinku\" v tom ale nevidí spor. Je vnitřně přesvědčen, že \"vaporizovaná\" osoba nikdy neexistovala, byť by šlo o vlastní matku. A jestliže Strana říká, že Eurasie je úhlavní nepřítel Oceánie, pak byla nepřítelem odjakživa bez ohledu na klamnou vzpomínku, že ještě před 10 minutami byla spojencem...", "Od řadového obyvatelstva Oceánie se vyžaduje, aby upřímně jásalo nad prací Strany a ze srdce nenávidělo její nepřátele, ale zároveň o ničem moc nepřemýšlelo. Veškeré lidské emoce, city a potřeby jsou programově přesměrovány na jiné cíle v souladu s ideologií. Jedním z nástrojů k upevnění \"pravověrného\" myšlení je newspeak, jazyk uměle vytvářený speciálním oddělením Ministerstva pravdy. Do budoucna má v Oceánii zcela nahradit angličtinu, které se říká \"oldspeak\". Cílem je zjednodušení jazyka natolik, aby ideologicky závadné myšlenky nebylo možné ani slovně vyjádřit, případně aby působily absurdně už na první dojem. Newspeak je jediným jazykem, jehož slovní zásoba se nerozšiřuje, ale naopak zužuje s každým vydáním nové verze Slovníku. Všechny vedlejší významy slov jsou potlačeny, slovní zásoba zredukována na nezbytné minimum, citové zabarvení mají jen výrazy podporující \"Angsoc\" a odsuzující jeho nepřátele. Příkladem Newspeaku v jeho nejefektivnější podobě je záhlaví novin Times z románu: \"„Oldthinkers unbellyfeel Ingsoc.“\" V překladu do běžného jazyka má znamenat \"„Ti, jejichž názory byly utvářeny před Revolucí, nemohou plně porozumět principům anglického socialismu.“\"", "Ideozločin (v originále \"thoughtcrime\") je zločin, jenž může být spáchán nejenom slovy či skutky, ale též myšlením nebo v podobě myšlenky. Jiná definice je ta, že ideozločin je jakýkoli zločin proti Straně. Ideozločin je trestán stejně jako zločin, v některých případech i smrtí. Podobně jako opatření newspeaku, který pomalu ale jistě omezuje „manévrovací prostor“ pro vyjádření závadných myšlenek (a tedy i myšlenek na samotný zločin), v Orwellově \"1984\" jsou uváděny v praxi praktiky, které směřují k vymýcení ideozločinu. Jak řekla jedna z postav: brzy v Oceánii nebude možné ideozločin spáchat.", "Válka mezi mocnostmi v Orwellově světě není vedena proto, aby byla vyhrána, ale aby byla \"udržována\", aby obyvatelé nebohatli a neměli čas přemýšlet. Válka udržuje obyvatele ve strachu a odrazuje je od emocí, jichž by se mohli těšit v dobách míru. Válka udržuje nepřátelství mezi mocnostmi a svým způsobem je motorem nejenom ministerstva míru ale i Strany. Vlády všech mocností jsou si toho velmi dobře vědomy a záměrně udržují status quo." ] }

{ "title": [ "Rozdělení.", "Průmyslová robotika.", "Historie průmyslové robotiky.", "Experimentální robotika.", "Historie experimentální robotiky.", "Systémy ruka-oko.", "Mobilní roboty.", "Robotika v literatuře." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "2", "3", "4", "4", "3" ], "content": [ "Robotiku rozdělujeme podle mnoha kritérií. Nejdůležitější rozdělení je na průmyslovou a experimentální robotiku. Tato dvě odvětví se dále ještě specializují.", "Termínem průmyslové roboty jsou označována ústrojí, která se vyznačují následujícími vlastnostmi:", "Příběhy o umělých pomocnících a společnících mají dlouhou historii, ale první plně automatizovaný stroj se objevil až v 19. století. První patent týkající se robotiky podal George Devol roku 1954. Jeho společnost Unimation byla první, která vyrobila průmyslového robota. Tento robot byl nasazen do průmyslu v roce 1961 Jejich hlavním účelem bylo přenášení objektů z jednoho místa na druhé a do humanoidního tvaru měli daleko. Unimation měl minimum konkurence až do konce 70. let, kdy do robotiky vstoupilo několik velkých japonských konglomerátů. Japonsko neuznávalo americké patentové právo a japonské patenty Unimation neměl, proto mohli vyrábět podobné roboty. Japonsko vede průmyslovou robotiku dodnes a vede i ve výzkumu. Dnes již existují humanoidní roboti na první pohled nerozlišitelní od člověka, i když inteligence a univerzality Asimovových robotů nedosahují (slouží například jako turističtí průvodci). V roce 1989 převzala kontrolu nad americkou společností Unimation švýcarská firma Stäubli, která i nadále pokračuje s vývojem a prodejem průmyslových robotů. Dnešní komerční a průmyslové roboty jsou obecně rozšířené, vykonávají práci levněji, přesněji a spolehlivěji než člověk. Jsou také využívány v pracích, kde je nečisto, hrozí případné nebezpečí nebo v pracích, které nejsou obecně pro člověka vhodné. Roboty se široce využívají ve výrobě, montážích, transportech, vesmírném bádání, lékařství, vojenství, laboratořích a bezpečnosti.", "", "Za první moderní experiment s robotem lze považovat připojení počítače k jinak ručně ovládanému manipulátoru, které bylo zrealizováno jako doktorská práce H. A. Ernsta v letech 1960 - 1961 na MIT. Vybaven dotykovými a fotooptickými čidly přímo v dlani, byl tento robot schopen vyhledat a zvednout libovolný předmět, předem položený na stůl. V polovině šedesátých let byly zahájeny vědecké experimenty s roboty ve třech k tomuto účelu specializovaných laboratořích v USA (MIT, Stanfordově univerzita, Stanfordův výzkumný ústav), o něco později též ve Velké Británii (Edinburská univerzita) a na několik místech v Japonsku (laboratoře firem Hitachi a Mitsubishi, Elektrotechnická laboratoř v Tokiu, Wasedská univerzita a další).", "Se skládá z pohyblivé manipulační paže zakončené mechanickou rukou, z televizní kamery, pracovního stolu a z počítače. První takovéto systémy byly sestrojeny současně na MIT a na Stanfordově univerzitě. Systém ruka-oko Stanfordovy univerzity byl vybaven vidikonovou (kvantikonovou) kamerou, manipulační paží o šesti stupních volnosti s elektrickým pohonem, dále mikrofonem pro příjem řeči a počítačem. Původní úlohy realizované tímto systémem spočívaly ve stavbě struktur z kostek různých tvarů, náhodně rozhozených po stole. Náročnější úlohou byl známý hlavolam, postavit čtyři kostky s různě obarvenými stěnami na sebe tak, aby se na žádné straně výsledného útvaru neopakovala tatáž barva. Tento hlavolam kladl větší nároky na zpracování vizuální informace, než na vyřešení vlastního problému. V pozdější době bylo stanfordského robota použito v montáži vodního čerpadla automobilu Ford a byly prováděny experimenty se dvěma pažemi. Systém ruka-oko MIT byl velmi podobný stanfordskému robotu. Typické experimenty spočívaly v analýze a napodobení struktur sestavených z kostek a vedly k rozvoji různých metod automatické analýzy scén sestávajících z mnohostěnů. Robot \"Freddy\" Edinburské univerzity byl tvořen mechanickou rukou, vybavenou dotykovými čidly a zavěšenou od stropu na pohyblivým pracovním stolem, dvěma televizními kamerami a počítačem. Jeho úloha spočívala v nasunutí čtyř různých disků na kolík nebo montáž autíčka z šesti dílů. Obecně je na počátku experimentu na stole hromada různých předmětů, které Freddy postupně odděluje, rozpozná porovnáním jejich obrazu s předem zadanými vnitřními modely a rozmisťuje je na určená místa. Potom sestaví či smontuje předměty do určené konfigurace podle určeného postupu. Vlastní montáž byla slepá, bylo použito pouze dotykových čidel. Robot \"HIVIP Mark I.\" výzkumné laboratoře firmy Hitachi, vyvinutý v roce 1970, měl dvě vidikonové televizní kamery a manipulátor se samostatnými servomotorickými pohony pro 7 stupňů volnosti. Robot sestavuje jednoduché struktury z kostek různého tvaru na základě výkresu obsahující půdorys, nárys a bokorys žádané struktury. Jedna z kamer je zaměřena na tento výkres, druhá kamera slouží k lokalizaci a rozpoznávání kostek na pracovním stole. Pomocí počítače je provedena analýza úlohy, tj. zjištěna celková konfigurace, tvar a počet potřebných dílů a na základě toho je stanoven pracovní postup. Systém ruka-oko ETL má manipulační paži se šesti stupni volnosti s hydraulickým pohonem. Ruka má vyměnitelné prsty a dotykové senzory. Komunikace s člověkem je možná pomocí dálnopisu ve zjednodušeném přirozeném jazyce. Systém je schopen rozpoznávat předměty vizuálně i hmatem. Příkladem úkolu realizovaného tímto robotem je zasunutí hranolu se čtvercovým průřezem do čtvercového otvoru jen o málo většího, a to pomocí vizuální zpětné vazby, umožňující zjišťovat rozdíl mezi skutečnou a žádanou polohou.", "Robot \"Shakey\" výzkumného ústavu SRI dokončený v roce 1969, je jedním z nejproslulejších mobilních robotů. Jeho pohyblivá část je bezdrátově propojena s počítačem. Komunikace s robotem probíhá ve zjednodušené angličtině. Shakey je schopen orientovat se v prostředí sestávajícím z několika místností, spojených dveřmi a obsahujících krabice různých tvarů a rozměrů, vyhýbat se překážkám a přemisťovat krabice strkáním podle zadané úlohy. Robot \"Jason\" Berkeleyské univerzity, konstruovaný v roce 1973, je příkladem úsporně navrženého mobilního robota se schopností orientovat se a manipulovat s předměty v reálném prostředí. Jeho hlavním smyslovým orgánem je ultrazvukový detektor vzdáleností, pohybů a povrchové struktury objektů. Je vybaven protetickou paží s hákovým chapadlem. Pro komunikaci s člověkem má zařízení na rozpoznání 30 až 40 slov mluveného jazyka a omezený syntetizér řeči. Programové vybavení robota je uloženo ve velkém počítači, se kterým je bezdrátově propojen. Pro samostatné plánování činnosti byl pro tento robot vytvořen zajímavý přístup, spojující symbolické řešení úloh s pravděpodobnostními metodami rozhodování v neurčitém prostředí. Robot má být schopen vytvářet takové plány činnosti, které maximalizují pravděpodobnost dosažení cíle a současně minimalizují vynaloženou energii. Antropomorfní robot \"WABOT-1\" Wasedské univerzity je stroj se dvěma pracovními pažemi, z nichž každá má sedm stupňů volnosti, dvěma nohama s pohyblivými chodidly a dvěma televizními kamerami, umístěnými ve střední části trupu. Robot je schopen přijímat jednoduché příkazy hlasem a rovněž hlasem odpovídat (v japonštině). Systém je řízen minipočítačem. WABOT dovede kráčet v přímém směru, změnit směr doprava nebo doleva, nalézt předmět, uchopit jej jednou rukou, přendat do druhé, položit na zadané místo atp., vše na základě ústních příkazů. Experimentální robot JPL byl sestrojen jako možný průzkumník Marsu (planeta) a vzdálenějších těles sluneční soustavy. Počítalo se zde hlavně se zpožděním při telekomunikaci (v případě Marsu 20 minut) a aby byl zmenšen podíl jiných než vědeckovýzkumných dat při přenosu. Značný stupeň autonomnosti vizuálního vnímání, přemisťování se a manipulování s objekty neurčitého tvaru umožňuje, aby takový robot plnil globální příkazy typu: \"Jdi do polohy X, identifikuj kámen střední velikosti a zvedni jej.\"", "Slovo „robot“ bylo poprvé v dějinách použito v roce 1920 ve hře \"R.U.R. - Rossum's Universal Robots\" Karla Čapka. Slovo Robotika jako první použil spisovatel Isaac Asimov roku 1941 v povídce „Runaround“. Asimov také definoval tři základní zákony robotiky. Většina asimovových robotů byla humanoidního tvaru. Mozkem Asimovova robota nebyl běžný elektronický počítač, ale pozitronický mozek. Robotika byla převážně věda o tomto pozitronickém mozku a ne zcela deterministickém popisu jeho výroby a zároveň jakási psychologie robotů. V seriálu \"Star Trek\", sérii \"\", se vyskytuje android Dat, který byl prý vytvořen jako implementace Asimovových myšlenek – je tedy řízen pozitronickým mozkem, nezdá se ale, že by se řídil zákony robotiky." ] }

{ "title": [ "Programátorská chyba.", "Zdroje chyb.", "Syntaktická.", "Sémantická.", "Neočekávaná událost.", "Typy programátorských chyb.", "Opomenutí kontroly, logická chyba, překlep.", "Použití nebezpečných funkcí.", "Počet chyb v programu.", "Staticky podchytitelné chyby.", "Horší stav v běžných aplikacích.", "Pád aplikace je hrozba.", "Význam pojmu Bug.", "Efekty softwarových chyb.", "Možné chyby.", "Ladění." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Programátorská chyba je druh softwarové chyby, kterou udělal programátor při vytváření počítačového programu. Programátorskou chybu, která v software způsobí bezpečnostní problém, označujeme jako zranitelnost. Program využívající zranitelnost je exploit. Programátorskou chybu často i v češtině označujeme anglickým výrazem \"bug\" a proces jejího hledání a odstraňování (ladění softwaru) výrazem \"debugování/debugging\".", "Chyba může být syntaktická, sémantická a vznik neočekávané události.", "Taková chyba spočívá v narušení syntaxe gramatiky použitého programovacího jazyka. U kompilovaných programů ji překladač zahlásí přímo při překladu během syntaktické analýzy.", "Program se bez problému přeloží, ale nedělá co má. Například skončí v nekonečném cyklu, spadne (je násilně ukončen operačním systémem pro porušení přidělených práv) nebo vydá naprosto špatný výsledek (což je většinou ta nejhorší možná varianta). Ve složitějším programu (například operačním systému) se může stát, že program pozná, že se dostal do chybné situace, ale není schopen pokračovat ve funkci a proto se zastaví nebo ukončí, obvykle se specifickým chybovým hlášením.", "Při běhu programu nastane situace, se kterou programátor nepočítal a na kterou neumí program správně zareagovat. Může to být situace vnitřní (například se pokouší psát do souboru na disku, ale disk je plný) nebo neočekávaná hodnota vstupu. Velmi často způsobí chybu obyčejný překlep, například ve jméně proměnné, použití 1 místo 0 nebo < místo codice_1. Takové chyby se zvlášť špatně hledají. Dalším zdrojem chyb je chybné nebo nedostatečné použití synchronizačních primitiv při přístupu ke sdíleným zdrojům. Taková chyba může v programu vydržet velmi dlouho a projevit se teprve při specifickém pořadí naplánování vláken na procesoru nebo procesorech. Podmnožinou těchto chyb je deadlock.", "Existují dva základní typy programátorských chyb: opomenutí kontroly, logická chyba, překlep a použití nebezpečných funkcí.", "Tento typ chyby může být velmi nebezpečný ve chvíli, kdy náš program začne zpracovávat nedůvěryhodné vstupy. Pokud jsou vstupy důvěryhodné, data si připravujeme my sami. Jedná se o menší problém, než kdybychom dostávali vstupy z vnějšku a kdokoliv nám mohl cokoliv podvrhnout. V současné době vzniká v tomto ohledu veliký problém, protože většina programů přijímá výhradně nedůvěryhodné vstupy, jejich zdroji je hlavně internet a programy zpracovávají vše, co obdrží. Což může vést k tomu, že například v protokolu SMB se nic neděje do té doby pokud mezi sebou komunikují dva počítače navzájem. Naopak se můžeme do počítače prolomit v okamžiku, kdy můžeme počítači něco podvrhnout. Příklad: Data přicházející z počítačové sítě nebo z Internetu, webový prohlížeč nebo e-mailový klient. Nejvíce se ovšem vyskytují u složitých implementací jako je vzdálené volání procedur RPC. Když napíšu proceduru, která čte data z disku a následně ji přizpůsobím tak, aby byla schopná přijímat požadavky ze sítě, dostávám nově vytvořený síťový souborový systém, který je jednoduchý a primitivní. Poté zle využít sdílení v síti SMB nebo NFS. Síťové servery Apache a PHP jsou bezpečné z hlediska toho co jsou, jenomže když do nich píší své kódy nevzdělaní programátoři, dostáváme se do situace, kdy už vše není tak bezpečné.", "Při použití nebezpečných funkcí vzniká chyba tím, že si programátor něco nastudoval, ale nedodržel doporučení. Příklad: Funkce codice_2 z jazyka C. Jedná se o systematickou chybu, protože to co dostane v parametru kopíruje někam do paměti a neexistuje žádné omezení na délku. Bezpečnostní problém je tedy v tom, že může dojít k přemazání námi neznámého obsahu paměti.", "", "V analýzách, které jsou veřejně k dispozici se píše o možných 20 až 30 chybách na 1000 řádcích zdrojového kódu, což je velké číslo. V jádře Linuxu je 0,5 chyby na 1000 řádků zdrojového kódu. Už od konce 90. let se na spoustě univerzitách vyučující v předmětech zabývající se touto problematikou zabývali na cvičeních hledáním systémových chyb v jádře. Existuje i automatický nástroj, který tyto chyby v kódu hledá. Naopak třeba ve Windows není tato statistika nijak známa, protože Microsoft nikdy nedal své zdrojové kódy k dispozici.", "Prohlížeče nebo editory. Čím je software méně používán, tím je v něm více chyb.", "Každý neočekávaný pád aplikace je hrozba a může být potenciálně zneužitelná. Jakmile se aplikace dostane do stavu kdy tzv. \"spadne\" dostává se do stavu potenciálního zneužití, protože se jedná o stav, který by neměl nastat a tento pád se dá většinou konkrétním způsobem zneužít. V případě kdy nemáme k dispozici zdrojové kódy, tak je testovaní pádů aplikace nejjednodušší způsob jak přijít na chybu.", "Anglické slovo \"bug\" znamená doslova moucha, štěnice nebo obecně brouk. V angličtině se ve významu chyba (například konstruktérská) používá už velmi dlouho – použil ho například Thomas Edison roku 1878, když mluvil o svých vynálezech. S počítači pak pronikl do mnoha dalších jazyků. Traduje se, že původem tohoto významu je problém způsobený skutečným hmyzem. Známá je třeba historka o molu zachyceném na relé počítače Mark II dne 9. září 1947. Mol byl pečlivě vyproštěn a nalepen do záznamu s poznámkou „první skutečný případ nalezeného bugu“. Je ovšem zřejmé nejen to, že se nejedná o první výskyt termínu, ale také to, že operátoři o konstruktérském použití věděli.", "Těchto chyb je několik druhů a mohou mít na následek dominový efekt s různými následky pro uživatele. Některé chyby mají na funkčnost minimální vliv a jsou proto neobjeveny. Vážnější chyby mohou vést k zamrznutí programu a následné ztratě dat. Ty nejvážnější chyby lze využít k neoprávněnému přístupu k datům. V roce 1996 v Evropské kosmické agentuře byla zničena nosná raketa Ariane 5, která nesla družice Cluster za 500 milionů amerických dolarů, minutu po startu, kvůli chybě v programu řídícího počítače velení. Ze studie, zadané v Americe, vyšel závěr, že softwarové chyby připravily americkou ekonomiku o cca 59 miliard USD, nebo o 0,6 % HDP.", "Chyby v programech jsou důsledkem lidského faktoru. Vznikají přehlédnutím, nebo vzájemným nepochopením ve vývojovém týmu během specifikace kódování a dokumentace. Například: Při vytváření relativně jednoduchého programu na řazení slov podle abecedy, co stane, když se ve slově nachází '-', mohlo by se stát, že při kódování do programovacího jazyka by mohla být vytvořena off-by-one chyba. Jiný příklad, při kódování výpisu do seznamu by mohlo dojít k záměně '<' a '>' a následně by došlo k vypsání v opačném abecedním pořadí. Složitější chyby mohou vzniknout v případě, že na jednom programu pracuje více lidí a v horším případě tomu tak je ještě během delšího období, to pak mohou mezi částmi programů vznikat nežádoucí interakce, které je složité nalézt, za účelem předejít této situaci vznikají podrobné dokumentace jednotlivých částí i celků. Další kategorie chyb se vztahuje k vláknům, když je proces zpracovávaný ve více než jednom vlákně, a ta nejsou správně synchronizována.", "Najít a opravit chybu, neboli \"debugování\", byla vždy důležitá část programování. Se zvyšující se složitostí programů stoupá počet chyb a také obtížnost je zachytit a opravit. Často se stává, že programátoři stráví více času hledáním a opravováním chyb, než psaním nového kódu. Softwaroví testeři jsou profesionálové, jejichž jediným úkolem je najít a opravit chyby, nebo napsat kód pro testování. U některých projektů je více prostředků vynaloženo na testování než na vývoj. Obvykle nejtěžší část ladění je najít chybu v kódu. Jakmile je odhalena, její oprava nebývá obvykle problém. Jednou z pomůcek při debugování je tzv. krokování programu, při tomto procesu je program procházen po jednotlivých příkazech při neustálém sledování proměnných. Bez této možnosti se používá jiný postup, v různých částech programu jsou proměnné vypisovány např. do konzole, což napomáhá k lokalizaci chyb. Nicméně i těmito pomůckami je někdy lokalizace chyb umění, z pravidla se stává, že chyby v jedné části programu způsobí pád v úplně jiné části. Některé chyby jsou způsobeny špatným myšlením nebo plánováním ze strany programátora. Takovéto chyby vyžadují přepsání části kódu. Od roku 1990 a zejména v návaznosti na incident s Ariane 5 je kladeno značné úsilí na vývoj pomůcek pro automatické ladění kódů, např. metody statické analýzy kódu. Posledním typem chyb jsou chyby, které nemají s kódem nic společného. Pokud se programátor spoléhá na dokumentaci k hardwaru a ta není přesná, může byt program napsaný dobře s ohledem na dokumentaci ale už ne s ohledem na skutečný hardware." ] }

{ "title": [ "Přehled.", "Historie vydání OpenOffice.", "Historie.", "Komerční kancelářské balíky odvozené od Apache OpenOffice (OpenOffice.org).", "StarOffice.", "602Office." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Podle prohlášení o hlavním cíli celého projektu se Apache OpenOffice snaží „Za spolupráce v komunitě vytvořit přední mezinárodní kancelářskou sadu nástrojů, která bude pracovat na všech hlavních platformách a poskytovat přístup k veškerým funkcím a datům pomocí API, založeného na otevřených komponentách a souborového formátu, založeného na XML.“ Hlavní vývojové platformy jsou Microsoft Windows, macOS, Linux a Solaris. K dispozici nebo ve vývoji jsou také verze pro OS/2 a mnoho unixových operačních systémů. Apache OpenOffice hodlá konkurovat Microsoft Office a napodobit způsob práce s ním tam, kde je to vhodné. Dokáže zapisovat a číst většinu formátů, používaných v Microsoft Office a mnoha jiných aplikacích, což je nezbytná funkce pro mnoho uživatelů. Bylo dokonce zjištěno, že Apache OpenOffice dokáže otevřít soubor vytvořený ve starších verzích Microsoft Office a také poškozené soubory, které nedokážou otevřít ani novější verze Microsoft Office. Nicméně ale nedokáže otevřít soubory ve formátu používaném starším Word for Macintosh (MCW). Korektní zobrazení souborů z Microsoft Office však není stoprocentní.", "Apache OpenOffice je sada aplikací, které spolu těsně spolupracují, aby byly schopny nabídnout funkce očekávané od moderního kancelářského balíku. Mnoho součástí je vytvořeno podle vzorů, které jsou součástí Microsoft Office. Součástí balíku Apache OpenOffice jsou:", "Předchůdce tohoto balíku, kancelářský balík StarOffice, vyvíjela od roku 1994 německá firma StarDivision. Od verze 4.2 je vyvíjen na platformě nezávislé knihovně jazyka C++ StarView. V roce 1999 jej koupila společnost Sun Microsystems, výrobce počítačů s procesorem SPARC a s operačním systémem Solaris. Sun poté zveřejnil téměř celý zdrojový kód StarOffice a ten je nyní vyvíjen jako Apache OpenOffice komunitou nezávislých vývojářů a poskytován zdarma pod licencí z rodiny GPL podobně jako například aplikace projektu Mozilla. StarOffice zůstal jako samostatná větev obsahující kromě kódu OpenOffice.org i některá další rozšíření chráněná autorskými právy. Cílem kroků Sunu bylo vytvořit srovnatelnou alternativu k Microsoft Office. OpenOffice.org verze 3.0 zaznamenala jen za první týden 3 miliony stažení. 80 % stažených verzí bylo pro Windows, zatímco linuxová verze byla stažena jen 221 000 krát. Konkurenční Microsoft Office používá asi 550 milionů uživatelů. Verze 3.0 přinesla podporu formátu MS Office 2007 a ODF 1.2 a možnost úpravy PDF souborů. Dne 28. září 2010 skupina předních vývojářů oznámila, že z projektu pod firmou Oracle odcházejí. Založili \"The Document Foundation\", která převzala vývoj tohoto kancelářského balíku pod názvem LibreOffice. Začátkem června 2011 firma Oracle ukončila vývoj OpenOffice.org a předala ho Apache Software Foundation, kde je nadále vyvíjen jako Apache OpenOffice.", "", "Kancelářský balík StarOffice si bere jako základ právě OpenOffice.org a rozšiřuje jej o několik dalších funkcí. Toto je možné díky open source licenci, pod kterou je OpenOffice.org distribuován, a podobně může OpenOffice.org, resp. nyní Apache OpenOffice využít kdokoli. StarOffice obsahuje navíc proprietární kód:", "602Office byl český kancelářský balík od Software602, který byl založen na OpenOffice.org. Jeho první verze, která byla vydána v roce 2004, byla založena OpenOffice.org 1.1.4. Pozdější verze byla postavena na OpenOffice.org 2.0 a navíc obsahovala produkty 602SQL, galerii obrázků, šablony právních smluv a Thunderbird s plánovačem." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Syntaxe výpočtů.", "Konkurenční produkty." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Microsoft vstoupil na trh tabulkových kalkulátorů v roce 1982 s programem nazvaným Multiplan, který byl ve své době velmi rozšířený na počítačích s operačním systémem CP/M. V prostředí počítačů řízených systémem MS-DOS prohrál v souboji s Lotusem 1-2-3. To vyvolalo rozhodnutí zahájit vývoj nového typu tabulkového kalkulátoru nazvaného Excel s cílem dosáhnout řešení, které řečeno slovy Douga Klundera „bude umět vše, co umí Lotus 1-2-3 a bude to umět lépe“. První verze pro Macintosh vyšla v roce 1985. MS Excel byl první program, jehož GUI využívalo rozbalovacích menu ovládaných klikáním myší. Práce s ním byla mnohem pohodlnější, než v kterémkoli DOSovém programu. Rovněž se např. dalo psát ve 256 fontech. Mnoho lidí si kvůli němu koupilo počítač Macintosh. Později – v listopadu 1987, kdy byl uveden jako jedna z prvních aplikací pro MS Windows – byl jedním z hlavních programů, které táhly uživatele k používání nového operačního systému Windows. Tato verze byla z důvodu sjednocení s verzí pro Mac označena jako 2.0 – neexistuje tedy žádný Excel 1.0 pro Windows. Od roku 1988 již překonával v prodejnosti hlavního konkurenta Lotus 1-2-3. V roce 1989 Windows 3.0 dosáhlo širokého rozšíření a přesto až do léta 1992 se neobjevil jediný konkurenční tabulkový procesor pro MS Windows. V roce 1993 Microsoft přidal podporu pro Visual Basic for Applications (VBA), čímž umožnil široké využití maker, ale zároveň umožnil údajné šíření makrovirů. V tomto roce také vyšla první verze balíku kancelářských aplikací Microsoft Office s textovým editorem Microsoft Wordem a prezentačním editorem Microsoft PowerPointem, kde bylo upraveno uživatelské grafické rozhraní podle vzoru Excelu. Verze 5.0 až 9.0 obsahovaly různé Easter eggs – skryté „bonusy“. Verze 7 (2012) zvýšila kapacitní možnosti tabulky z 65 536 na >1milion řádků a z 256 (IV) na 16 384 (XFD) sloupců. Aktuální verze Excelu pro prostředí Windows nese označení Microsoft Office Excel 2019. Aktuální verze Excelu pro platformu Mac OS je označena jako Microsoft Excel for Mac 2019.", "V Excelu jsou pro programování výpočtů (přesněji zpracování dat - nejde jen o výpočty) k dispozici kromě abeced a číslic, mezery a desetinné čárky zejména Pořadí výpočtů ve vzorcích zachovává běžné zvyklosti a navíc je může uživatel změnit nebo potvrdit používáním kulatých závorek.", "Pro profesionální užití je Excel prakticky bezkonkurenční a systémově rozhodující, ale pro soukromé nebo jednodušší, ale nejen základní, užití má řadu konkurentů. Jednak jsou to bezplatné verze kancelářských balíků, nyní zejména" ] }

{ "title": [ "Původní 3 zákony robotiky.", "Historie vzniku.", "Dodatečný nultý zákon robotiky.", "Další zákony robotiky.", "Nejasnosti a mezery.", "Nevědomé porušení zákonů.", "Nejasnosti způsobené nedostatečnou definicí.", "Definice termínu \"\"člověk\"\".", "Definice termínu \"\"robot\"\".", "Aplikace u technologií." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "V původní podobě existovaly následující tři zákony:", "Poprvé byly Zákony robotiky uvedeny v březnu 1942 v Asimovově povídce „Hra na honěnou“ („Runaround“ - která byla vydána v větší kolekci \"Já, robot\" v roce 1950). V této povídce rovněž poprvé použil termín „robotika“. Tou dobou již Isaac Asimov napsal několik povídek o robotech (např. „Robbie“, „Rozum“, „Lhář!“), které vyšly v americkém sci-fi časopise \"Astounding Science Fiction\" redigovaném Johnem W. Campbellem (vyjma „Robbie“, ta vyšla v září 1940 v časopise Frederika Pohla \"Super Science Stories\" pod názvem „Strange Playfellow“). Když Isaac Asimov probíral s Campbellem 23. prosince 1940 nápad o robotovi čtoucím myšlenky (z čehož vznikla povídka „Lhář!“), ukázalo se, že vlastně probírají určitá pravidla, kterými by se měli roboti řídit. Autorova představa byla, že roboti by měli mít zabudované určité bezpečnostní pojistky. Tak vznikly tři zákony robotiky, jimiž se roboti řídí v prostředí stvořeném americkým spisovatelem Isaacem Asimovem.. Sám Asimov tvrdil, že ho k vytvoření tří zákonů dovedl rozhovor z 23. prosince 1940 s Johnem W. Campbellem, nicméně nepřisuzoval vzniku zakonů žádné konkrétní datum. Asimov používal tyto tři zákony opakovaně v jeho literárních dílech, kde se postupně rozvíjely. V jeho třetím knižním příběhu \"Liar!\" (Lhář!), se vyskytl první zákon robotiky, ale již ne zbylé dva. Později po vydání \"Runaround\", Asimov upravil \"Reason\" a \"Robbie\", aby odpovídaly všem třem zákonům, které se v těchto příbězích před tím nevyskytovaly. Úprava příběhu \"Reason\" ještě poté, jak sám vysvětlil, nebyla úplně konsistentní s Třemi zákony robotiky. V specifickém případu, je konflikt, kdy robot chrání lidské životy, ale sám nevěří v skutečnou existenci těchto lidí, což více rozvinul Elijah Baley. Během období po roce 1950 napsal Asimov sérii sci-fi příběhů, aby upoutal pozornost mladšího publika. Jeho vydavatel předpokládal využití novel, k vtvoření pořadu televizní série, přibližně podobné \"The Lone Ranger\" byl adaptován pro rádiové vysílání. Asimov, nechtěl příjmout změny v jeho příbězích vytvořené úpravami pro televizní vysílání a rozhodl se vydat knihy Lucky Starr pod pseudonymem \"Paul French\". Když plány pro vytvoření televizní série vydavatelem ustoupily, Asimov změnil názor a vtěsnal Tři zákony robotiky do příběhů \"Lucky Starr a měsíce Jupitera\". Dodal, že i pro toho, kdo by moc nečetl jeho knihy, to bylo jasné odhalení pravé identity Paula Frenche. V jeho krátkém příběhu \"Evidence\" se zabývá otázku, zda by bylo možné rozeznat člověka od robota v momentu, kdy by jejich vzhled a chování byly naprosto identické. Calvin v příběhu argumentuje, že pokud se takový jedinec ve společnosti řídí Třemi zákony robotiky, tak by se mohlo jednat o robota, nebo prostě jen \"velmi dobrého člověka\". Další postava se následně Calviny ptá, jestli jsou roboti a lidé opravdu, tak odlišní. Ta odpoví, \"Svět se změnil. Roboti jsou ve své podstatě přijatelní.\" Asimov také dodal, že by neměl být naprosto chválen za vytvoření Tří zakonů robotiky a to z důvodu, že jejich podstata je velmi obecně známá.\"Jsou jasné již od počátku, každý je podpráhově vnímá. Jen nebyly nikdy slovně vloženy do krátkých vět, do té doby než jsem to učinil já. Tyto zákony se samozřejmě vztahují i na všechny nástroje používané lidmi.\" a \"stejné zákony fungují v jádru designu většiny nástrojů, ať už se jedná o robotické nástroje, nebo nikoliv.\" V současnoti by byla podstata Tří zákonů robotiky aplikovatelná při programování reakce a rozhodování u plynulého chodu samořízených motorových vozidel a dalších nástrojů (dronů). Asimov věřil, že by se zákony ideálně vztahovaly i na samotné lidi: Mám připravenou odpověď, na to když se mě někdo zeptá, jestli vážně předpokládám aplikovaní Tří zákonů robotiky na chování robotů, jakmile budou uvědomělí a dostatečně flexibilní natolik, aby si mohli vybírat mezi různými způsoby chování. Má odpověď je: <br> <br>Ale když toto tvrzení vyslovuji, vzpomenu si na to, že (\"což mě činí smutným\") se lidé nechovají vždy racionálně.", "Časem přidal Asimov v knize \"Roboti a impérium\" ještě tzv. „nultý zákon robotiky“ a ostatní zákony byly upraveny přidáním „kromě případů, kdy je to v rozporu s nultým zákonem“. Na rozdíl od původních tří zákonů Asimov vznik nultého zákona připsal robotu R. Daneelu Olivawovi. Tento zákon vyvolal u fanoušků rozporuplné reakce a obvykle není považován za jeden ze základních zákonů. Zákon totiž robotům dovoluje ochraňovat celé lidstvo na úkor jednotlivců. Tento nultý zákon zní:", "Postupem doby se další autoři pokusili zákony pozměnit či doplnit nové. Za zmínku stojí bulharští sci-fi autoři jako Ljuben Dilov či Nikola Kesarovski, kteří vytvořili další dva zákony robotiky: Roger MacBride Allen napsal tři knihy zasazené do robotického světa Issaca Asimova. V těchto knihách nazvaných \"Kaliban\", \"Inferno\" a \"Utopia\" představil roboty používající tzv. \"gravitonický mozek\" místo dosavadního pozitronického. V něm byly původní tři robotické zákony zrušeny a místo nich nastoleny takové, které robotům přidávají práva a lépe reflektují fakt, že se stali velmi inteligentními. Místo aby byli roboti podle původních zákonů v roli otroků, podle nových pravidel měli být lidstvu rovnocennými partnery a přáteli. Tyto modifikované zákony zní:", "", "Elijah Baley v příběhu The Naked Sun, upozorňuje na nedokonalost interpretace Tří zákonů robotiky, protože by je roboti mohli, kterýkoliv z nich nevědomě porušit. Stanovil pro zákony úpravu, u prvního zákona: Robot nesmí vědomě ublížit člověku nebo svou nečinností za plného vědomí dopustit, aby bylo člověku ublíženo. Pozměnění slov má podstatu v tom, že by roboti mohli být jako nástroje zneužiti i k spáchání vraždy, aniž by si sami byly vědomi závažnosti úkonů, které provádí. Elijah dodává, že by zločinec mohl i rozdělit úkony trestné činnosti mezi více robotů, takovým způsobem aby jednotlivý robot nedokázal rozeznat důsledky jeho činů vedoucí k ublížení zdraví člověka. V příběhu The Naked Sun je hledání strůjce kriminální aktivity těžké nalézt z důvodu využívání decentralizované, komunikační sítě mezi miliony robotů Solaria po celém tělese, to vede k zamotané situaci neznámé, možné pozici zločince po celém tomto světě Solaria. Baley v příběhu nadále rozvíjí zápletku, tím že by obyvatelé tohoto fiktivního světa jednoho dne začlenili roboty do vojenských záležitostí. Kdyby byla sestavena vesmírná loď s pozitronovou nervovou sítí, která by nenesla lidskou posádku ani žádné systémy na udržování přijatelných podmínek pro lidi, poté by robotická úmělá inteligence lodi mohla přirozeně předpokládat, že všechny ostatní vesmírné lodě jsou také robotické. Komunikace mezi loděmi by mohla probíhat více efektivně a flexibilně, než u zařízení řízených lidmi. Taková loď by mohla být těžce vyzbrojená a její robotická umělá inteligence by mohla vraždit živé organismy a lidi naprosto ignorující jejich existenci. Tento scénář je také rozváděn v Nadace a Země, kde je objeveno, že obyvatelé Solaria vlastní a jsou pod dohledem velmi silné umělé policejní jendotky, která byla naprogramována tím způsobem, že rozeznávala dle jejich definice jen rasu obyvatel Solaria za lidi s lidskými právy.", "Tři zákony robotiky spolehají na přesné a nezavádějící definice termínů \"lidská bytost\" a \"robot\", předpokládají naprosté pochopení a řízení se těmito termíny. V některých příbězích je tato domněnka převrácena.", "Obyvatelé Solaria vytvořili víceméně autonomní roboty s zabudovanými 3 zákony robotiky, ale s zakroucenou a nedostatečnou definicí pro pojem \"lidé\". Robotům na tomto světě je vloženo do paměti, že jen osoby u kterých rozpoznají, že mluví přízvukem tohoto světa spadají pod termín \"lidé\". To zapřičiní u robotů mezeru v možnosti volby etického charakteru v okamžiku, kdy jsou konfrontováni lidmi, kteří nepochází ze světa Solaria (navíc jsou přímo naprogramováni na případné agresivní chování). V období fiktivního příběhu Nadace a Země je odhaleno, že obyvatelé Solaria za využití genetického inženýrství upravili svou genetickou informaci v naprosto jiný druh, již podstatou velmi odlišný od lidí. Modifikovali svou tělesnou stavbu na hermafrodity s telekinetickými schopnostmi, orgánové soustavy si z biologického hlediska upravili na individuálně schopné ovládat a zásobovat energií komplexní systémy robotů. Roboti světa Solaria respektují Tři zákony robotiky jen v ohledu na \"lidi\" světa Solaria. V příběhu není jasné zda všichni roboti měli zabudovanou tuto definici, jen dozorce a robotičtí strážci vykazovali podrobení se těmto zákonům. V \"Robots and Empire\" dostávali roboti z nižší třídy společenství robotů pokyny svého dozorce o tom, zda některá svoření lze považovat za \"lidské\" a nebo ne. Asimov se zabýval problémem humanoidních robotů („androidů“) několikrát. V novele Roboti a Impérium a v krátkých příbězích „Evidence“ a „The Tercentenary Incident“ popisuje roboty vyrobené za úmyslem ošálit lidi, aby věřili tomu že tito roboti jsou lidé. Na druhou stranu „The Bicentennial Man“ a „-That Thou Art Mindful of Him“ prozkoumává možnost, jak by mechaničtí roboti, mohli změnit jejich interpretaci zákonů robotiky unisono s jejich rozvojem v sofistikovanosti. Gwendoline Butler píše v knize \"A Coffin for the Canary\" „\"Možná my jsme těmi roboty\". Roboty vykonávajícími poslední zákon robotiky... \"snažit se být lidmi.“\" Elijah Baley v povídce \"The Robots of the Dawn\" napsal takovou pointu, že využití robotů, v co nejpřesnější lidské formě jako první vlnu usedlíků na novém světě na jiné planetě ve vesmíru, by mohlo vést k tomu, že by roboti sami sebe mohli považovat za skutečné lidi. A mohli by si usmyslet, že si nový svět nechají pro sebe, spíše než, aby umožnili se usídlit po proběhnuté zkušební lhůtě \"Spacerům\" na jejich vybraném světě. \"—\"That Thou Art Mindful of Him\"\", příběh u kterého měl Asimov v plánu, že bude “\"ultimátní\"” sondou na teoretické scénáře s možnými rozvětveními z Tří zákonů robotiky. Využil zde zákony v podobě vývoje scénářů, kterým se přesně snaží zabránit. Základem konceptu příběhu je rostoucí vývoj robotů od základní mimiky neživých věcí a tvoření analogů, kterým jsou vložený programy na napodobování jednoduchého chování zvířat, které nevyžadují ještě Tři zákony robotiky. Přítomnost různých druhů robotického komunikujícího života, který slouží stejným účelům jako organický život končí (podobně jako R.U.R.) se dvěma humanoidními roboty, kteří dochází k závěru že přítomnost organického života není nutná pro opravdu logickou sebe vyjadřující definici pojmu „\"lidství\"“. Protože považují sami sebe za vyspělé myslící stvoření na planetě, oni samotní jsou nejvíce lidmi a Tři zákony robotiky se vztahují pouze na tyto dva jedince. Příběh končí zvrácenou zápletkou, tito dva roboti vstoupí do hibernace a čekají na nejlepší čas k dobytí Země a podmanění si biologických lidí, výsledek, který považují za nevyhnutelný právě podle „\"Tří zákonů Humaniky\"“ Tento příběh nesedí do celkové linie Robot a série Nadace. Kdyby tito roboti opravdu převzali vládu nad Zemí, tak by v této fiktivní línii byly nemožné následné příběhy odehrávající se na Zemi. U Některých čtenářů těchto Asimových děl to vedlo, které si vzájemně protiřečí, k připodobňování spíše k „skandinávské ságy, nebo k řeckým legendám“, než k jednotnému celku. Vskutku Asimov popisuje \"–That Thou Art Mindful of Him\" a \"Bicentennial Man\" jako dvě protilehlé, paralelní budoucnosti pro roboty, které obepínají \"Tři zákony robotiky\", jak roboti započali považovat, sami sebe za nejlépe odpovídající termínu člověk. Jeden pozitivní příběh s robotem poukazující na úspěšné začlenění do fungující společnosti. A druhá s negativním výsledkem, kdy jsou lidé nahrazeni více úspěšnými roboty. V “\"Lucky Starr a prstence Saturnu\"” novele nesouvisející se sérií Robot, ale s roboty, kteří jsou programování dle Tří zákonů robotiky. Je John Bigmna Jones téměř zabit robotem (Sirian) na pokyn jeho vlastníka (\"Master\"). Společnost Siriuse je eugenicky šlechtěna na stejné vzezření vysoké postavy a podobných rysů vzhledu a tak, vysvětloval \"master\", je možné přesvědčit robota, že o kratší \"\"Bigman\"\" není ve skutečnosti lidské stvoření.", "Nikola Kesarovski přidal ještě „\"pátý zákon robotiky\"“, který zní „\"Robot si musí být vědom, že je robo\"t.“ S tím je předpokládáno, že robot zná definici pojmu, který se vztahuje na něho samého, nebo že dokáže aplikovat tento výraz do jeho záměrů.", "Roboti a přístroje obdařené umělou inteligencí se musí, chování podřízené Třem zákonům robotiky učit. Jejich lidští stvořitelé si musí vybrat, integraci programování, tak aby se jím roboti řídili. Již existují robotická zařízení, která mohou způsobit újmu na zdraví a bolest na živých organismech aniž by chápali, hranici bolesti u které je vhodné přestat. Většina je vytvářena s bezpečnostní pojistkou, jako jsou různé nárazníky, varovné světelné a zvukové signály, ochranné mříže. Nebo také vyhrazené oblasti pro minimalizaci možných scénářů nehod. Dokonce i ty nejsložitější robotická zařízení nedokáží plně aplikovat Tři zákony robotiky. Pro naplnění chápání podstaty zákonů by byl potřeba velký rozvoj umělé inteligence. I v momentu, kdy se lidé a roboti inteligencí vyrovnají, tak jim nadále brání kulturní/ kontextuální a etické bariéry. S tím souvisí i návaznost na zákony a přestupky, které se nevztahují na roboty. Jak pokročil vývoj robotických zařízení, roste s nimi zájem o vývoj návodů a jistot pro zacházení a různé využití. V roce 2007 dočasný pisatel v redakci Science argumentoval názory na téma „Etika u robotů“. Autor Robert J. Sawyer komentoval financovaní vývoje robotiky, které je hlavně financováno armádou Spojených států amerických. Kdy je nepravděpodobné zabudování těchto norem do designu zařízení (již jsou využívána bezpilotní letadla s cílem zabíjet). V odlišné eseji, Sawyer zobecňuje komentář: Výzkum umělé inteligence je forma podnikání, kdy ty jsou svou podstatou bez zájmu o vytváření základních bezpečnostních pojistek. To se týká obzvláště překračujících do filosofické úrovně (například průmysl s tabákem, automobilový průmysl, atomový. Ani u jednoho nejsou od počátku dostatečně brána nutná opatření na pravou míru, každý z nich odolal snahám o bezpečnostní pojistky zvenčí a ani jeden nepřijal edikt o naprosto žádném vlivu na zdraví člověka. <br> Dále David Langford navrhl neformálně řečenou sadu zákonů: Roger Clark napsal práce analyzující komplikace při implementaci těchto zákonů, hledíce do pravděpodobné budoucnosti, kdy budou moci být v systémech využity. Komentoval, že i přes svou obecnou formu byly Tři zákony robotiky úspěšným literárním prostředkem. Možná ironicky, nebo také umělecky dobře zprostředkované, celkové dílo příběhů Asimovova vyvracuje počáteční tvrzení. Nelze důvěryhodně řídit chování robotů rozdělením a aplikací sady pravidel. Na druhou stranu pozdější novely Isaaca Asimovova, The Robots of Dawn, Roboti a Impérium a Nadace a Země implikuje scénář, ve kterém roboti způsobily, nejhorší dlouhodobé škody naprostým řízením Tří zákonů. Tedy ve výsledku zamezujíce lidem podnikat vynalézavé a rizikové chování. V květnu 2007 vydala vláda Jižní Koreji prohlášení, že následně ve stejném roce vydá „Sbor etického robotického kodexu“. Ten by měl nastavit standardní normy pro uživatele i výrobce. Podle Park Hye-Young z ministerstva komunikace a sdělování by měl kodex odkazovat i na podstatu Tří zákonů robotiky. Se snahou o vytvoření základní úrovně norem pro budoucí vývoj robotiky. Futurista Hans Moravec navrhl zařazení Tří zákonů robotiky do „korporátního řízení“ – Korporace řízené umělou inteligencí a vliv robotiky na manufakturu a výrobu, budou v blízké budoucnosti dle jeho představy běžnou záležitostí. V kontrastu s tím David Brin s povídkou Foundation ́s Triumph (1999) navrhl, že podstata Tří zákonů může dekadentně postupně zastarávat. Roboti by obecně implikovali Zerothův zákon na racionální vyřazení prvního zákonu, a také by se roboti skryli před lidmi, tak aby nemusel být druhý zákon téměř nikdy uveden do chodu. Brin vyobrazil obavy R.Daneel Olivawa, jak by se v průběhu replikace robotů, staly Tři zákony robotiky evolučním handicapem a přírodní výběr by tyto zákony smetl – opatrný základ Asimovova odvrácen procesem evoluční komputerizace (evolution computation). I když by se roboti nemohli vyvíjet změnou designu místo mutací, protože by design musel stále následovat podstatu Tří zákonů robotiky, tím by bylo zajištěno převládání těchto zákonů. Místo toho by chyby při konstrukci a výrobě, mohli funkčně nahradit biologické mutace. V srpnu 2009 v rámci problému s IEEE Intelligent Systems, Robin Murphy a David Woods navrhli „\"Tři zákony zodpovědné robotiky\"“, jako cestu na větší stimulaci diskuze o roli zodpovědnosti a autority při vytváření platformy robotů, ale také u velkých systémů, které je řídí. Navrhnuté zákony znějí následovně: David Wood řekl „\"Naše zákony jsou více realistické a proto trochu více nudné\"“ a také, že „\"Týkající se filosofie je jasně spjata s tím, že lidé dělají občas chyby, ale roboti budou lepší – perfektní verze nás samých\"“. Chtěli napsat nové tři zákony, aby přivedli lidi k myšlenkám o vztazích typu člověk-robot více realisticky. V říjnu 2013 navrhl Alan Winfield na setkání EUCog, upravených 5 zákonů, které byly publikovány s komentářem skupiny ESPRC/AHRC z roku 2010." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "V Polsku.", "2. světová válka.", "V čele Zemské armády.", "Po osvobození.", "Pseudonymy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Od roku 1905 studoval gymnázium ve Lvově, kde v roce 1913 maturoval. Od září 1913 sloužil v rakouské armádě. Do března 1915 studoval na vojenské akademii (\"Franz Jozef Militärakademie\") ve Vídni, posléze byl velitelem čety na ruské a italské frontě.", "V samostatném Polsku sloužil v armádě v kavalérii. Na VIII. letních olympijských hrách v Paříži v roce 1924 startoval v jezdeckých soutěžích (24. místo). V roce 1936 vedl přípravnou skupinu před Letními olympijskými hrami v Berlíně, na kterých jím vedené družstvo získalo stříbrnou medaili.", "Po napadení Polska Německem (1. září 1939) a Sovětským svazem (17. září 1939) se nejprve podílel na obraně jednoho úseku na Visle a jeho brigáda se účastnila bojů do 23. září. Pak se usadil v Krakově, kde byl jedním z organizátorů polského odboje v regionu. Organizace „Kaerge“, která se jmenovala podle počátečních písmen zakladatelů (Tadeusz Komorowski, plk. Klemens Rudnicki a plk. Edward Godlewski) navázala v lednu 1940 kontakt s organizací ZWZ (\"Związek Walki Zbrojnej\" - Svaz ozbrojeného boje, přeměněný v Zemskou armádu) (přesně česky: Armáda vlasti), od února téhož roku byl Bór-Komorowski velitelem Oblasti Krakov-Slezsko ZWZ a na podzim ho hlavní velitel ZWZ generál Rowecki určil za svého zástupce. Po rozpuštění velení ZWZ v krakovské oblasti z důvodu stále většího zatýkání odjel do Varšavy, kde působil jako velitel Západní oblasti zahrnující okruhy Poznaň a Pomoří.", "Po zatčení generála Stefana Grota-Roweckého gestapem se stal velitelem Zemské armády. Dne 31. července 1944 spolu se zástupcem polské exilové vlády rozhodl o zahájení akce Bouře (polsky \"Burza\", čti Buža) ve Varšavě, tedy Varšavského povstání. Hodina „W“ byla určena na 1. srpna 1944 v 17.00. Povstání vedl generál Antoni Chruściel, pseudonym \"Monter\", kdežto Komorowski velel Zemské armádě v celé okupované zemi. Povstalci se bez významné pomoci zvenčí drželi dva měsíce, ale postupně prohrávali. 1. října jmenoval Tadeusz Komorowski svým zástupcem na pozici velitele Zemské armády generála Leopolda Okulického, pseudonym \"Niedźwiadek\" (čti „Něďžvjadek“, česky Medvídek) a 2. října 1944 za přítomnosti Ericha von dem Bach-Zelewski podepsal kapitulaci Varšavského sboru Zemské armády. Vydal vojákům Zemské armády rozkaz na rozloučenou a o tři dny později se odebral do zajetí. Pobýval v zajateckém táboře pro důstojníky Langwasser nedaleko Norimberka, od února 1945 v táboře Colditz a od dubna v Markt-Pongau v Tyrolských Alpách. Přes nátlak německých úřadů nevydal Zemské armádě rozkaz zastavit boj.", "Po osvobození 4. května 1945 se vydal do Londýna, kde se ujal funkce hlavního velitele polských ozbrojených sil v zahraničí, když se ukázalo, že SSSR učiní z Polska svůj komunistický satelit, ve které působil do listopadu 1946. Od července 1947 do dubna 1949 byl premiérem polské exilové vlády. Od prosince 1949 do března 1954 byl členem Politické rady. Od července 1954 spolu s gen. Władysławem Andersem a Edwardem Raczyńským členem tzv. \"Rady tří\", která byla zvolená \"Prozatímní radou národní jednoty\".", "Během války používal postupně několik pseudonymů: \"Korczak\" (čti Korčak), \"Prawdzic\" (čti Pravďžic) v Krakově, ve Varšavě \"Gajowy\" (česky hajný), po zatčení gen. Rowického pak \"Bór\" (čti \"Bur\", česky bor, tj. les) a \"Znicz\" (čti \"Znič\", česky věčný oheň, věčné světlo, svíčka, která se dává na hroby a pomníky), v korespondenci s Londýnem \"Lawina\"." ] }

{ "title": [ "Druhy zvěrokruhu.", "Zvířetníková souhvězdí.", "Historie.", "Přehled znamení zvěrokruhu.", "Tradiční astrologický zvěrokruh.", "Skutečný astronomický zvěrokruh.", "Ostatní tělesa." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Rozlišuje se:", "Je nutné rozlišovat zvířetníková (zodiakální) \"znamení\" a \"souhvězdí\". Lze rozlišit zvířetníková souhvězdí: O souhvězdích, která byla dříve vymezena na obloze jen nejasně, rozhodl v roce 1930 Mezinárodní astronomický kongres, jenž přesně rozparceloval oblohu na 88 souhvězdí, jejichž definice je stále používána (každá hvězda na obloze tedy nyní patří do určitého souhvězdí). Z toho důvodu dnes souhvězdí, jimiž prochází Slunce, nemají z pohledu astronomie stejné velikosti, a tedy Slunce v nich setrvává nestejnou dobu (na rozdíl od představy astrologie). Zatímco souhvězdím Panny projde Slunce dnes téměř celým, souhvězdí Štíra se jen letmo dotkne.", "Zodiak je původem velmi starý. Klasický zvěrokruh je zřejmě modifikací babylonského zvěrokruhu známého z katalogu MUL.APIN, který vznikl kolem roku 1000 př. n. l. Mnoho souhvězdí lze vystopovat až do starobabylonské říše (počátek 2. tisíciletí př. n. l.). Počet znamení kolísal zřejmě pod vlivem kalendářů používaných k zemědělským účelům. V antice pak rozčlenění zodiaku souviselo i s tehdejší klasifikací větrů (s rozdělením světa podle větrů pracovala i antická a středověká geografie. Asi kolem roku 400 př. n. l. (někdy je udáván rok 700 př. n. l.) byl počet znamení omezen na dvanáct. Každé z nich pokrývalo 30° nebeského pásu. Prvním znamením byl Beran přidružený počátečnímu měsíci roku (babylonský rok začínal jarní rovnodenností). Samotné označení „zvěrokruh“ je nesprávným překladem řecko-latinského zodiakus. To nesouvisí se slovním základem \"zōon\" — tvor, ale spíše \"zoé\" — oduševnělá bytost. Původ slova se váže k představě, že nebeská tělesa jsou obdařena vlastní duší.", "", "Rozdělení zodiakálního pásu na 12 stejných dílů.", "Současný astronomický zvěrokruh dělený podle doby, po kterou se Slunce zdržuje v moderních hranicích jednotlivých souhvězdí.", "Na pozadí zvěrokruhu se pohybují některá nebeská tělesa jinak než běžné hvězdy. Jsou to hvězdy hvězdy-poutníci, jak se jim říkalo, neboli planety. Mezi hvězdami se proplétají každá svým vlastním pohybem, ale od ekliptiky určená právě dráhou Slunce se nikdy příliš nevzdalují. Maximální úhlová vzdálenost od ekliptiky činí u Měsíce přibližně 5°, u Merkuru asi 7°, u Jupiteru jen kolem 1° a u ostatních planet nanejvýš 4°. V antickém geocentrickém systému se Měsíc nebo i Slunce často přiřazovaly k planetám. Znalost pozic hvězd v oblasti zvěrokruhu je klíčová pro určování drah planet. Ve sluneční soustavě se kromě planet pohybuje i množství dalších menších těles, ale pro jejich malou velikost jsou pouhým okem nerozeznatelná. Protože se ale v rovině zvířetníku vyskytuje nesmírné množství prachových zrn, jejich odražené světlo se skládá a je za jasné noci viditelné v podobě zvířetníkového světla." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Překlady pojmu spreadsheet.", "Dělení tabulkových procesorů.", "Offline x Online.", "Formát zápisu funkcí.", "Historické x Dnešní." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Myšlenka elektronického zpracování tabulek byla poprvé načrtnuta v „Budgeting Models and System Simulation“ od Richarda Mattessicha. Samotný předobraz tabulkových procesorů je ale mnohem starší, nalezneme jej v účetnictví (viz Historie účetnictví). Část zásluhy na vzniku tabulkových procesorů lze přičíst i pánům jména Pardo a Landau s programem LANPAR, kteří podali patent (U.S. Patent číslo 4 398 249) na některé algoritmy v roce 1970. Patent byl odmítnut, ale následná žaloba byla uznána, čímž byl dán základ k softwarovým patentům. Samotný vynález tabulkového procesoru ale náleží Danu Bricklinovi. Legenda říká, že Bricklin sledoval svého univerzitního profesora na Harvard Business School dělat tabulku výsledků výpočtu na tabuli. Když chtěl profesor opravit chybu nebo změnit parametr, musel nudně mazat a přepisovat množství následných záznamů v tabulce. Bricklin to dovedlo k myšlence replikovat proces na počítači užívaje hodnot z tabule ke zobrazování výsledků níže postavených vzorců. Proto napsal v roce 1979 VisiCalc. V první polovině 80. let byl nejrozšířenějším tabulkovým procesorem Lotus 1-2-3. Z mnoha jeho konkurentů se jako nejúspěšnější ukázal Microsoft Excel. Ten slavil úspěchy se svým grafickým uživatelským rozhraním a využitím myši nejprve na počítačích Macintosh (od roku 1985), pak i na IBM PC s Microsoft Windows. Od počátku 21. století je kladen mnohem větší důraz na vzhled. Tabulkové procesory začínají měnit svou podobu (Excel 2002 > 2003 > 2007; IBM Lotus Symphony Spreadsheets; OpenOffice.org Calc 1.x > 2.x > 3.x;...) nejen změnou ikon a barevnými přechody, v některých případech dochází k použití nového rozvržení panelů (Excel 2007; Corel Home Office Calculate 2010;...) označovaného pojmem Ribbon. Uživatelé ne vždy touží po novinkách a někteří se vracejí ke klasickému rozvržení za použití doplňků.", "Spreadsheet je překládán různě: tabulkový procesor, tabulkový kalkulátor, tabulkový editor. Pojmy editor a procesor jsou odvozeny od textového editoru a textového procesoru. Tabulkový editor by dle uvedeného přirovnání měl by být jednodušší a starší, než tabulkový procesor. Do skupiny tabulkový editor jsou zařazovány první tabulkové kalkulátory. Někteří uživatelé pro anglický pojem spreadsheet volí pouze pojem tabulkový procesor, jiní pouze tabulkový kalkulátor. Tabulkový editor je jako ekvivalent k pojmu spreadsheet používán minimálně.", "Tabulkové procesory lze dělit různě, dle mnoha kritérií (dle licence; dle prostředí;...). Nejznámější je dělení na ONLINE a OFFLINE", "Offline tabulkové procesory jsou vývojově starší, historicky první její zástupci chybně označovány jako tabulkové editory. Mezi offline tabulkové procesory lze přiřadit například T602. Jak samotný názef napovídá, k provozu offline tabulkových procesorů není nuté připojení k internetu. S nástupem Web 2.0 služeb se v poslední době objevila celá řada online kancelářských balíků, jejichž součástí jsou i tabulkové procesory, které se svými možnostmi vyrovnají desktopovým aplikacím o generaci starším. Existuje ještě mezistupeň označovaný pojmem Hybridní.", "Tabulkovy procesory se zápisem funkce, kde na jejím začátku je znak \"rovnítko\": =SUM(A1:C3) Tabulkové procesory se zápisem funkce, kde na jejím začátku je znak \"zavináč\": @SUM(A1..C3)", "Historické (vývoj ukončen) Dnešní (vývoj nebyl dosud ukončen, vznikají nové verze)" ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Původ a dětství.", "Období 1837–1842.", "První literární aktivity.", "Členkou Českomoravského bratrstva.", "Neradostné manželství, úmrtí.", "Život v chudobě.", "Dohady kolem data narození a původu.", "Adresy pobytu, pamětní desky a pomníky.", "Dílo.", "Názory na realismus Boženy Němcové.", "Poezie.", "Povídky a další kratší prózy.", "Pohádky.", "Národní báchorky a pověsti (1845–1848).", "Nejznámější pohádky.", "Slovenské pohádky a pověsti (1857–1858).", "Nejznámější pohádky.", "Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska a Maďarska.", "Národopisné a cestopisné obrázky z Čech.", "Národopisné drobnosti.", "Recepce života a díla.", "Umělecká recepce.", "Konec 19. a začátek 20. století.", "Avantgardní básníci.", "Poválečné parodie.", "Konec 20. a začátek 21. století.", "Akademická recepce.", "Do roku 1939.", "Po roce 1939.", "Národní povědomí." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "3", "4", "3", "4", "3", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2" ], "content": [ "", "Přesné datum a místo narození Boženy Němcové není známo. Existuje o nich několik teorií. Někteří historici a badatelé vycházejí z údajů v matrice města Vídně, podle kterých se 4. února 1820 na předměstí Alservorstadt narodila \"Barbara Nowotny\". Zprvu byla zanesena jako nemanželské dítě Terezie Novotné (Theresia Nowotny), žijící v letech 1797–1863. V osobní korespondenci Boženy Němcové je 4. únor několikrát zmíněn jako den jejích narozenin. Příjmení \"Panklová\" (nebo německy \"Pankl\") získala Barbora po svatbě jejího oficiálního otce, kočího Johanna Pankla (1794-1850) s Terezií Novotnou. Tato svatba se konala 7. srpna 1820 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Malé Skalici, v současnosti část města Česká Skalice. Johann Pankl byl původem Rakušan z obce Gainfarn v Dolních Rakousích. Po svatbě legitimoval Barboru jako manželské dítě. Pozoruhodné je, že existuje druhopis vídeňského matričního listu, ve kterém je Johann Pankl již uveden jako otec Barbory. Druhou teorií podporovanou například historikem Jaroslavem Šůlou je však, že se Božena Němcová narodila 2. května 1818 ve Slezsku. Hlavním podkladem této teorie jsou záznamy ze školní matriky v České Skalici. Barbora navštěvovala tuto školu v letech 1824-1830, což činí rok narození 1820 nepravděpodobným. Záznam o narození z Vídně z roku 1820 podle této teorie patří jinému nemanželskému dítěti Terezie Novotné. Existují ovšem také spekulace o původu Boženy Němcové jako nemanželské dcery aristokratických rodičů. Ještě před svou svatbou se Pankl a Novotná s dcerou Barborou přestěhovali do Ratibořic na panství vévodkyně Kateřiny Zaháňské, kde pak otec pracoval jako štolba, matka získala zaměstnání pradleny. Tam se za nimi později na čas přistěhovala i její tehdy 55letá matka a babička Barbory – Marie Magdaléna Novotná, rozená Čudová (nar. 1770 v Dobrušce-Křovicích, zemřela v roce 1841 ve Vídni). Babička malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si ji Božena Němcová velmi zidealizovala. Jak již bylo uvedeno, navštěvovala Barbora Panklová v letech 1824–1830 školu v České Skalici. Poté byla dána „na vychování“ do Chvalkovic do rodiny tamějšího správce panství Augustina Hocha, aby se dále učila němčině a „panským mravům“. Zde strávila tři roky, než se opět vrátila do Ratibořic.", "Již v roce 1837 jí rodiče našli ženicha Josefa Němce (1805, Nový Bydžov – 1879, Tábor), podstatně staršího než ona sama, a ještě téhož roku byla slavena svatba. Nevěstu vedl k oltáři Johann Pankl, matka Barbora Panklová se svatby nezúčastnila. Josef Němec, jemuž porodila tři syny a dceru, pracoval jako respicient finanční stráže. Němec byl český vlastenec a publikoval pod pseudonymem Bořivoj N. Bydžovský. Jeho nadřízení s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a někdy malou služební horlivost. V souvislosti s tím byl často služebně překládán, a s ním se musela stěhovat i jeho rodina. Manželství nebylo od počátku šťastné. Rok po svatbě byl Josef Němec přeložen do Josefova, kde se manželům narodilo první dítě – syn Hynek. Poté rodina odešla do Litomyšle, kde se roku 1839 narodil druhý syn, Karel. Od roku 1840 se Němcová léčila u doktora Josefa Čejky, se kterým se spřátelila, a který ji seznámil s tehdejšími vlastenecky smýšlejícími českými spisovateli. V roce 1840 se celá rodina přestěhovala do Polné, 14 km severovýchodně od Jihlavy, kde byl Němec jmenován respicientem finanční expozitury. Rodina se mužovým prostřednictvím sblížila s místními obrozenci, v čele s hostinským a starostou města Antonínem Pittnerem. Navštěvovali ochotnické divadlo, četli české noviny \"Květy\" a \"Českou včelu\". Podle dopisu, který Božena Němcová napsala Ludvíku rytíři z Rittersberka, v Polné poprvé dostala do ruky české knihy. První z nich byla kniha přeložená Jakubem Malým z angličtiny do češtiny, pravděpodobně dílo amerického romantického spisovatele Washingtona Irvinga \"Tales of the Alhambra\". Němcovým se v Polné narodila dcera Theodora, která byla pokřtěna 19. června 1841. V polovině roku 1842 se přestěhovali do Prahy, kam byl Josef Němec přeložen a povýšen do vyšší funkce. V Praze se 2. října 1842 narodil třetí syn Jaroslav.", "V Praze začala Božena Němcová, pod vlivem básníků Václava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena, psát česky. Její první báseň, \"Ženám českým,\" byla, na přímluvu Nebeského, otištěna 5. dubna 1843 v Květech. Se vzdělaným Václavem Bolemírem Nebeským se Němcová citově sblížila, ale Nebeský jejich milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí jeho korespondence), a odešel do Vídně dokončit svá studia. Němcová se po jeho odchodu těžce roznemohla a trápily ji vysoké horečky. Roku 1843 se s manželem odstěhovali do Domažlic, kde Němcová působila jako prakticky první národní buditel. Na fasádě domu na náměstí Míru č. 120 je pamětní deska s textem \"Zde žila Božena Němcová, první spisovatelka česká, o Domažlicko nad jiné zasloužilá. Sestry sestře. 1895\". Roku 1847 se Němcovi z Domažlic odstěhovali. Roku 1848 byl Josef Němec obviněn ze spiknutí proti státu, došlo k nucenému stěhování z místa na místo, a počátkem roku 1850 byl, na vlastní žádost, přeložen do Uher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy, kde okamžitě navázala styky s literárně činnými vlastenci. V padesátých letech oslovil Boženu Němcovou, s návrhem založení vlastního výchovného a vzdělávacího ústavu pro české dívky, Josef Wenzig. Když ta, pro jiné umělecké plány, odmítla, ujala se myšlenky Honorata Zapová.", "Ještě před odchodem Josefa Němce do Uher, po pobytu v Domažlicích a Všerubech, se rodina na čas (od července 1848 do února 1850) ocitla v Nymburku, kde se Boženě Němcové dostal do rukou časopis \"Týdenník,\" s článkem \"Co jest komunismus?\" Jeho autorem byl katolický kněz a utopický socialista František Matouš Klácel. Boženu Němcovou článek natolik zaujal, že spolu se svým manželem projevila zájem vstoupit do Klácelova Českomoravského bratrstva, což bylo rakouským úřadům krajně podezřelé – utopické společenství bratrské a sesterské lásky. Klácel si potom s Němcovou dopisoval, a adresoval jí sedmatřicet dopisů, které v roce 1849 publikoval v \"Moravských novinách,\" a později je vydal tiskem pod názvem \"Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu\". Prostřednictvím Českomoravského bratrstva se Božena Němcová seznámila se svým dalším milencem, MUDr. Janem Helceletem, jemuž říkala „bratr Ivan“. V roce 1851 pobývala Němcová s dětmi v lázních Na Horách u České Třebové, kam ji pozval Klácel. Zde se opět setkala i s Helceletem, ale zřejmě mezi nimi došlo k rozporům, jelikož od té chvíle Helcelet, ve své korespondenci s přáteli, nazýval Němcovou posměšně „slezinou“ (stěžovala si na chorobu tohoto orgánu). Českomoravské bratrstvo, které mělo pěstovat lásku, se nakonec rozpadlo, a svou roli v tom zřejmě hrála i Klácelova žárlivost na vztah Němcové s Helceletem. Roku 1851 se Božena Němcová zamilovala do lékaře Dušana Lambla, který ošetřoval jejího syna Hynka. Vztah rychle skončil, když Josef Němec nalezl u manželky Lamblův milostný dopis. Koncem srpna 1852 odjela Němcová za manželem do Balašských Ďarmot v Uhrách, přitom navštívila kromě Moravy také Banskou Šťiavnici a Sliač. Na Slovensko, kde sbírala podklady o zvycích, kultuře a jazyce tamějšího venkovského lidu, se v 50. letech opakovaně vracela. Tyto cesty a pobyt na Slovensku finančně podporoval hrabě Jan Nepomuk Karel (Hanuš) Kolowrat-Krakowský. V následujících letech podnikla několik dalších cest také do Uher. Dne 19. října 1853 zemřel její syn Hynek na tuberkulózu. (O závažnosti onemocnění se Božena Němcová poprvé dozvěděla až v srpnu 1853, neboť synové Hynek a Karel zůstali v Praze, a ona pobývala s manželem od května do poloviny října 1853 v Balašských Ďarmotech. Protože její korespondence byla policií zdržována, či nebyla doručena, stačila se vrátit až k umírajícímu.) Roku 1854 se Němcová znovu zamilovala, a to do mladého studenta lékařství Hanuše Jurenky. Jeho rodiče tomuto vztahu samozřejmě nepřáli a Hanuš musel z Prahy odejít do Polska, aby na ni mohl zapomenout. Roku 1853 byl Josef Němec odvolán ze své funkce; nejprve mu byl plat snížen na polovinu, později byl zastaven úplně. Josef Němec se ocitl bez práce, a jeho žena proto byla nucena hledat pomoc u známých v Praze, avšak často neúspěšně. Právě v této době (po smrti Hynka) napsala povídku \"Babička\". Tehdy bydlela v Ječné ulici čp. 516/28, a později ve Vyšehradské ulici čp. 1378/45 (pod Emauzy). Na obou domech byly později umístěny pamětní desky. V této době se sblížila s májovci. Jinak se ale stáhla do ústraní, objevila se pouze na pohřbu Karla Havlíčka Borovského roku 1856; na jeho rakev údajně položila trnovou korunu, jako symbol mučednictví. Seznámila se se sestrami Rottovými, spisovatelkami Karolinou Světlou a Sofií Podlipskou.", "V roce 1856 obdržel Němec místo účetního oficiála ve Villachu v Korutanech. Když po čase požádal o povýšení, byl odmítnut, a navíc obviněn ze zpronevěry. Nakonec byl penzionován a vrátil se do Prahy, kde ho čekal ostrý spor s manželkou. Příčinou se tentokrát stala budoucnost dětí, na kterou měli manželé rozdílné názory. Němec po těchto rozporech sepsal koncept žádosti o rozvod. Děti nakonec, spolu se svou matkou, dosáhly svého, a otce neposlechly – syn Karel se šel učit zahradníkem do Rájce nad Svitavou, a Jaroslav odjel studovat do Mnichova na výtvarnou akademii. Den před jeho odjezdem zbil rozzuřený Josef Němec svoji manželku tak, že musela hledat pomoc na policii. Manželé se poté opakovaně usmiřovali a zase hádali. K dalším hádkám došlo ve chvíli, kdy byl syn Jaroslav z Mnichova vypovězen, protože neměl žádné finanční prostředky. V Praze si sehnal místo u fotografa, ale když jednou nepřišel večer včas domů, vypukla mezi jeho rodiči další dramatická hádka, a Božena Němcová musela před svým manželem opět utéci. Od té chvíle už se Božena Němcová odmítala se svým manželem znovu usmířit, a roku 1861 odešla do Litomyšle, kde se pokoušela živit prací pro nakladatele Augustu, když připravovala vydání svých spisů. V té době ale byla již vážně nemocná (skutečná diagnóza nejasná; pravděpodobně gynekologická rakovina k níž se přidala tuberkulóza), a finanční nouze a zdravotní stav ji donutily k návratu do Prahy, k manželovi. První sešit II. vydání svého nejslavnějšího díla – \"Babičky\" (I. vydání vyšlo v roce 1855) dostala den před svou smrtí. Zemřela 21. ledna 1862, po čtyřech dnech v bezvědomí, v domě U Tří lip (dnešní ulice Na Příkopě čp. 854/14). Doktor Josef Podlipský, uvedl jako příčinu smrti „všeobecnou vodnatelnost“.", "Božena Němcová prožila mnoho let svého života, zvláště na jeho sklonku, v ponižující chudobě, často i v hladu. Mnohokrát musela žádat známé o výpomoc, nebo žila na dluh. Manželovy příjmy byly nedostatečné, v době jeho pobytu v Uhrách zasílány nepravidelně. Němcová se též marně snažila získat zaměstnání, vhodné pro její společenské postavení manželky státního úředníka (společnice apod.). Příležitostné příjmy měla z literární činnosti. Smutný je její povzdech: „Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží.“ Korespondence ukazuje, že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích. Neúčinnost této pomoci, jelikož Němcová nedovedla s penězi hospodařit, kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí vlastenci uspořádali, a s posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Pohřbena je na Vyšehradě. Její hrob byl původně vedle hrobu Václava Hanky, ale po smrti jeho ženy Barbory byly ostatky Boženy Němcové údajně přeneseny na současné místo (hrob 2B-12, reliéfní plaketa od Tomáše Seidana). Její muž byl pohřben v roce 1879 na dnes již zrušeném hřbitově u kostela sv. Filipa a Jakuba v Táboře. Zemřel tam ve svých 74 letech na srdeční záchvat, u syna Karla a jeho rodiny, kteří bydleli na Křižíkově náměstí. Karel Němec byl profesorem na místní hospodářské škole, a pracoval i v tamější botanické zahradě.", "Starší životopisná literatura o Boženě Němcové nezpochybňovala Terezii a Johanna Panklovy jako rodiče, ani 4. únor 1820 jako datum jejího narození. Za matku byla původně považována mladší dcera Magdaleny Novotné, Johanna Barbara Terezie (které by bylo v době narození Barbory 14 let). V roce 1973 vyšla publikace \"Pravda o matce Boženy Němcové\", ve které autoři dovozovali, že matkou (odpovídající údajům v matrice) byla starší dcera Magdaleny Novotné, Marie Magdalena Terezie, které bylo v roce 1820 již 22 let. Podle údajů ve školních matrikách, i podle její vlastní korespondence, je však téměř prokázáno, že se Božena Němcová narodila dříve než v roce 1820, a to někdy v letech 1816–1818. Badatel Jaroslav Šůla vyslovuje hypotézu, že ve skutečnosti se Božena Němcová narodila na dosud neznámém místě, pravděpodobně ve Slezsku 2. května 1818; z neznámých důvodů na ni Panklovi podle něj převedli identitu jiného dítěte, křtěného ve Vídni 5. února 1820. Rodičovství Panklových je tedy velmi sporné. Objevily se i teorie o tom, že Božena Němcová byla šlechtického původu. Poprvé tuto domněnku vyslovil Karel Pleskač, po něm Jarmil Krecar. Hypotéza, že Božena Němcová byla nemanželskou dcerou vévodkyně Kateřiny Zaháňské, však byla posléze odmítnuta (zejména proto, že vévodkyně zůstala po těžkém porodu nemanželského dítěte trvale neplodná). Někteří badatelé, zejména Helena Sobková, však zastávají názor, že se mohlo jednat o dceru mladší sestry Kateřiny Zaháňské, Dorothey von Biron, později hraběnky de Talleyrand-Périgord. Ze vztahu Dorothey von Biron s hrabětem Karlem Janem Clam-Martinicem (1792–1840) se skutečně narodila nemanželská dcera. Stalo se tak ve francouzských lázních Bourbon-l'Archambault, kam odešla na podzim roku 1816 po rozchodu s Martinicem, doprovázena strýcem svého manžela, vévodou Talleyrandem. Tuto dceru však Dorothea neuznala za vlastní a nechala ji do matriky města zanést pod jménem Marie-Henriette Dessalles. Badatel Miroslav Ivanov ani tuto teorii nepovažoval za správnou. Podle údajů, které získal, prožila Marie-Henriette Dessalles celý svůj život ve Francii a tam také zemřela v roce 1905.", "Od roku 1850 strávila Němcová v Praze 12 let, které přerušila jen krátkým pobytem v Drážďanech a třemi cestami na Slovensko (oblasti Banské Štiavnice, Sliače, Brezna, Horní Lehoty, Velké Revúce, Chýžně) a do Uher (1851, 1852, 1855). V Praze je známo jejích 14 adres. Všechna bydliště byla na pravém břehu Vltavy.", "", "Jedním z často vracejících se problémů je otázka, zda Boženu Němcovou řadit k autorům literárního realismu. Již v 70. a 80. letech 19. století se v české literatuře vytvořil kánon dobového „moderního realismu“, který starší díla příliš nebral v úvahu. Spisovatel a kritik Ferdinand Schulz však tento přístup kritizoval, jako postoj „módních realistů“, kteří nic netuší o starším uměleckém realismu. V článku „Literatura“ (1891) pak za vzor realismu označil \"Povídky z kraje\" (1851) kněze Františka Pravdy, a \"Babičku\" (1855) Boženy Němcové. Také Eliška Krásnohorská, ve stati „Dvě básnířky lidu“ z roku 1880, tvrdila, že Němcová vyniká nad ostatní „svou reálnou pravdivostí“, a ve svých popisných povídkách zachycuje nejvěrnější obraz prostonárodního života. Názornou pravdivost a pravděpodobnost opouštěla Němcová, podle Krásnohorské, pouze při líčení idealizovaných panských rodin. Česká literární historie posléze zařadila dílo Boženy Němcové na přechod od romantismu k realismu. K otázce, ke kterému literárnímu směru vlastně Němcovou přiřazovat, se vyjádřili mnozí významní čeští literární vědci a kritikové. František Xaver Šalda uvedl, že umístění jejího díla na přelom romantismu a realismu je spíše jen oblíbenou frází, která nevystihuje jedinečnost díla, ležícího mimo proudy všeobecných literárních idejí. Tvrdil, že od velikých realistů západních i východních (jako Balzaca, Flauberta nebo Dostojevského) se odlišuje tím, že nepřepíná skutečný život v monumentalitu, nebo horečnou vytřeštěnost, místo toho je veškeré její dílo snové a pohádkové. V jejím světě vládnou mravnější, volnější a důvěrnější poměry mezi lidmi a má blízko k rousseauovské utopii. Podle Šaldy proto není Němcová realistkou, měříme-li realismus tím, jak vystihuje hluboké kořeny zla, neboť se autorka zaměřovala více na dobro a přírodu. Václav Černý rovněž stavěl Boženu Němcovou mimo tradičně udávané směry. V přednášce z roku 1940 připomněl nepravděpodobnou dobrotu postav a dějových zvratů, a její prózy nazývá „jedním dlouhým pásmem nemožností, jež autorku vyčleňují z realismu, aniž ji proto spínaly s romantismem“. Jádro jejího venkovského optimismu dle Černého vyrůstá z víry v dobrého Boha, moudrou Prozřetelnost a oživující duši Přírody, nikoliv z falešné lidovosti a národovosti, ani z rousseauovského romantismu. Arne Novák tvrdil, že Boženu Němcovou nelze cele vystihnout heslem romantismu, protože na to je příliš moderní, a od typických romantiků se liší pozorovatelským talentem a intenzivní hloubavostí. Její schopnost zachycovat postřehy, a skládat je v celistvý životní názor, nazývá pozorovatelským realismem. V souvislostí se sociálně kritickými a tendenčními díly hovořil o „romantickém naturalismu“, avšak zdůrazňuje, že jejím pevně zakotveným postavám neublíží zařazení do toho či onoho programového plánu, protože přes něj jednoduše přerůstají. Ve druhé polovině 20. století došlo k silnějšímu spojení Boženy Němcové s realismem, na ideologických základech. Protože byl realismus chápán jako historicky správný směr a nutný předchůdce oficiálně podporovaného socialistického realismu, zdůrazňovala se realističnost zakladatelky moderní české prózy. Zdeněk Nejedlý označil \"Babičku\" za skvělý příklad literárního realismu, a rovněž uvedl, že Němcová dala podnět k českému zkoumání sociální otázky a k české socialistické literatuře. V českém literárním bádání ve 21. století došlo k návratu k méně ideologickému a analytičtějšímu zkoumání. Martin Hrdina ve své monografii \"Mezi ideálem a nahou pravdou, o\" českých diskusích o realismu, hovořil o převládajícím přesvědčení českých badatelů, že realismus je nutné pojímat v souvislosti s dobovým stavem kritických a estetických názorů, k čemuž se přidává ještě přesvědčení, že český literární realismus úzce souvisí s děním v ruské, francouzské či anglické literatuře. Za realismus byla proto v českém prostředí často označována teprve až díla, která vznikla po přijetí realistických teorií, a cizích realistických děl. Veškerá předchozí díla realistického charakteru (například texty Borovského, Nerudy nebo právě Němcové), byla interpretována jako texty solitérů, stojících mimo proudy a obklopených doznívajícím romantismem. Toto pojetí nalezneme, kromě již zmíněných, u Tomáše Garrigua Masaryka, Jana Hanuše Máchala, Anny Solovjovové, v syntetizujících \"Dějinách české literatury\", ale ještě i v roce 2011 u Martina Kučery. Martin Hrdina však poukázal na to, že bychom Němcovou neměli chápat pouze jako předzvěst „ideálního realismu“ 70. let 19. století, nýbrž jako součást tohoto proudu. Argumentoval přitom tím, že v německém prostředí, jež mělo na Němcovou značný vliv, byl programový realismus v 50. letech už velmi rozšířený.", "Prvními publikovanými díly autorky byly básně:", "Významnou část díla Boženy Němcové tvoří povídky, které psala a vydávala průběžně po celou dobu svého literárního působení. Za jejího života však žádná z nich nevyšla knižně, byly publikovány v novinách, kalendářích, almanaších a časopisech: Kromě těchto děl jsou k povídkám Boženy Němcové někdy řazeny také „Výklad historie“, „Kávová společnost“ a „Šalamon Heršl“, vydané v roce 1855 v časopise \"Rachejtle\", jejich autorství je však sporné.", "Němcová byla schopnou vypravěčkou, a tak ji přátelé vybízeli, aby své pohádky sepsala a vydala. Nabádali ji, aby dokumentárně zaznamenala to, co bylo z českého pohádkového bohatství uloženo v její paměti. Znala mnoho pohádek, hodně si jich zapamatovala z dětství. Četla také německé sbírky pohádek, legend a pověstí. České pohádky byly její první samostatně vydané literární dílo. Získávala zkušenosti, rozvíjela svoje tvůrčí a vypravěčské schopnosti.", "Na vydávání pohádek se dohodla s nakladatelem Jaroslavem Pospíšilem, vydávala je po sešitech. První sešit vyšel 1. července 1845, druhý na podzim 1845, třetí a čtvrtý díl byl psán v zimě 1845–1846, kdy nejvíce sbírala materiál z okolí Domažlic. Pátý svazek vyšel v září 1846, šestý pak na podzim 1847. Sedmý svazek vyšel až v listopadu 1848. Druhé, rozšířené vydání, vyšlo v letech 1854–1855. Tematicky se skladby opírají o podání ze severovýchodu Čech a oblasti Chodska (třetí až sedmý sešit). Dvanáct pohádek z prvních dvou sešitů nejsou vzniklé zapsáním lidových motivů, ale jsou umělé.", "Význam Národních báchorek a pověstí pro rozvoj české literární tradice vyzdvihovali již J. K. Tyl, K. Havlíček a K. Sabina.", "Se slovenským folklorem se seznámila při návštěvách manžela na Slovensku. Adaptovala zápisy slovenských překladatelů. Při překladu do češtiny ponechávala dialogy ve slovenštině. Převaha kouzelných pohádek, ústní vyprávění bylo uchováno věrněji, než v českých pohádkách.", "Zájem o lidový život přenesla Němcová v posledním desetiletí života i na širší slovanskou oblast. Překládala ukázky lidové slovesnosti, hlavně slovinské, srbské a bulharské. Myšlenka sestavit soubor slovanských pohádek zůstala neuskutečněna.", "Texty vzniklé na základě cest Boženy Němcové na Slovensko, částečně je popisováno také Maďarsko: Němcové byl dříve přisuzován také text „Obrazy ze života Slováků“ (časopis \"Posel z Prahy\", 1858), jde však pravděpodobně o dílo některého západoslovenského kněze.", "Texty popisující zvyky na Chodsku a v menší míře i jinde v Čechách:", "Drobnější etnografické texty z různých oblastí Čech:", "", "", "Božena Němcová nalezla obdivovatele a pokračovatele již v prvních letech po své smrti. Arne Novák napsal, že Vítězslav Hálek a Karolina Světlá, ačkoliv představovali v mnoha ohledech naprosto opačné typy spisovatelů, ve svých nejdůležitějších dílech oba navazovali na Němcovou. Julia Zeyera zaujala Němcová svým zájmem o slovenské prostředí a z její pohádky „Pecko sprosťáček“ vyšel při psaní svého díla „Samko Pták“, jedné ze \"Tří legend o krucifixu\" (1892). Přímo ve slovenské literatuře navazovala na Boženu Němcovou Terézia Vansová a k jejímu dílu se přihlásila například románem \"Sirota Podhradských\" (1889). Jakub Deml ve \"Šlépějích XXV\" (1940) popisuje výlet do Ratibořického údolí, který on i jeho druhové pociťovali jako zbožnou pouť a vroucně přitom prožívali celou \"Babičku\". Dílo Boženy Němcové znal také Franz Kafka. V obzvláštní oblibě měl její korespondenci, a zejména román \"Zámek\" (1926) je ovlivněn její obrazností: Max Brod to dokládá představou zámku, který z výše ovládá vesnici, úředníků a komorníků, kteří stojí mezi šlechtou a poddanými, nebo konkrétní epizodou s Amálií a úředníkem Sortinim, v níž se zrcadlí v \"Babičce\" popsaný zážitek dívky Kristly s vlezlým Italem ze zámku.", "Vztah k dílu Boženy Němcové ovlivnil také mnohé česné básníky, zejména autory spojené s avantgardou. Jaroslav Seifert napsal v roce 1940 báseň „Vějíř Boženy Němcové“ a umístil ji do stejnojmenné sbírky. Báseň je inspirována romantickými a pohádkovými motivy ze spisovatelčina díla, její slovo je přirovnáváno k divotvorné harfě, a ona sama vystupuje v roli půvabné, přeludné bytosti z minulosti. V témže roce vydal František Halas sbírku \"Naše paní Božena Němcová\", v níž se soustředil naopak na tragické a dramatické prvky jejího života. Vychází přitom z jejích dopisů, a úryvky z nich cituje jako motta. Němcovou sakralizuje užitím biblických a homiletických motivů, obrací se k ní modlitbou, jako ke světici a patronce, a užitím prvků lidové písně ji propojuje s ideou českého národa. V roce 1950 navázal ještě Seifert sbírkou \"Píseň o Viktorce\", v níž se spisovatelčiny osudy prolínají s obrazem tragické postavy z prózy \"Babička\". Vítězslav Nezval sice Boženu Němcovou netematizoval v žádné ze svých básní, často ji však připomínal v přednáškách a esejích: chválil její prostinký a sličný jazyk, a velké dílo světových parametrů, zejména \"Babičku\", která v něm probouzela „mysteriózní lásku“.", "Protože byla díla Boženy Němcové, a zejména pak \"Babička\", vnímána jako posvátné texty českého národa, objevovaly se jako reakce na toto zbožštění rovněž blasfemické parodie. K nejznámějším patří \"Babička po pitvě\" (1946) Karla Hynka, a anonymní, ústně tradovaná \"Babička vulgaris\". \"Babička po pitvě\" je surrealistická a dekadentní próza, deformující \"Babičku\" prvky černého humoru, absurdity a sadomasochismu. \"Babička vulgaris\", někdy také publikovaná pod názvem \"Senecta vulgaris aneb Sprostá babička,\" redukuje děj nejslavnějšího díla Boženy Němcové na dvě stránky textu a jediné odpoledne, v němž jsou všechny postavy prózy zachyceny ve sledu rychlých erotických a skatologických scén.", "Na přelomu 20. a 21. století se objevila další vlna uměleckého zájmu o osobnost Boženy Němcové a její dílo. Daniela Hodrová publikovala v roce 1997 román \"Ztracené děti,\" obsahující četné intertextové vazby na \"Babičku\". Miloš Urban využil postavu Němcové ve svém „konspiračním“ románu \"Poslední tečka za rukopisy\" (1998). Ivona Březinová vydala dívčí román \"Báro, nebreč!\" (2007), vyprávějící o tom, jak životní osudy Boženy Němcové objevují tři kamarádky. František Novotný její život beletristicky, a se značnou mírou romantizace, zpracoval v románu \"Prsten od vévodkyně\" (2011), v němž vychází z hypotézy o Němcové jako nemanželské dceři Dorothei Zaháňské. Jaroslav Šůla toto zpracování zkritizoval jako matoucí, nezaložené na faktech a příliš sexualizované. Ve slovenské literatuře využila Alta Vášová postavu české spisovatelky jako hlavní hrdinku povídky „S Boženou“, zařazené do sbírky \"Osudia\" (1995). Povídka je napsána minimalistickým stylem, jako intimní koláž, prokládaná úryvky z dopisů Němcové a dialogy se spisovatelkou, a scénami z filmu \"Ako listy jedného stromu\" (1979), pro nějž Vášová připravovala scénář.", "", "Ještě v 19. století se pokusili o spisovatelčinu biografii Josef Hanuš dílem \"Božena Němcová v životě i spisech \"(1889) a Vincenc Vávra textem \"Božena Němcová, pokus životopisný a literární\" (1895), oba však vycházeli převážně z ústního podání a často mylných představ o jejím životě. První uznávané dílo o Němcové, monografii \"Božena Němcová\" (1911), napsal folklorista a pohádkář Václav Tille. Dílo bylo po prvním vydání ještě rozšířeno v roce 1914, a podruhé v roce 1920. V době první republiky začala být Boženě Němcové věnována velká pozornost, mj. i v souvislosti s její korespondencí, kterou v rámci vydávání jejích sebraných spisů utřídila a vydala Marie Gebauerová. Arne Novák označil Němcovou za průkopnickou osobnost lidsky i umělecky. Uvedl, že byla první významnou ženou české literatury a symbolem odvrácení se od předbřeznového českého chápání ženství jako sentimentálního, pokorného a v manželství podřízeného živlu. Zároveň, společně s Máchou a Tylem, byla Němcová podle Nováka zakladatelkou české povídkové prózy, přičemž obzvláště velký byl její iniciátorský význam v oblasti venkovské povídky. František Xaver Šalda napsal, že Němcová sice nebyla dramatickým géniem, ale její umění je srdečné, přímé a čisté; pro její prostou dobrotu ji srovnával s Tolstým. Nejsilněji oceňoval ideální básnický protest proti zlu a sobeckosti světa. Její díla popisují podle jeho interpretace vše, co autorka ve svém životě marně hledala: svobodu, bratrství, humanitu, krásu, harmonii, spravedlnost, soucit, lásku i Boha. Pozornost věnoval Němcové také Jan Mukařovský a ve své studii \"Pokus o slohový rozbor Babičky Boženy Němcové\" (1925) vyzdvihoval především živost stylu, neustálé dynamické proměny a přirozené řazení detailů. Zdeněk Nejedlý se Boženou Němcovou zabýval dlouhodobě, v roce 1922 vyšla jeho \"Božena Němcová a Ratibořické údolí\", v roce 1927 zveřejnil svou monografii \"Božena Němcová\". Autory českého národního obrození, k nimž se Němcová řadí, považoval za předchůdce socialistické kultury. Později, v 50. letech, se jeho názory staly východiskem oficiální interpretace dějin.", "Mimořádná pozornost byla Boženě Němcové věnována v roce 1940, tedy v roce předpokládaného sto dvacátého výročí autorčina narození. Kromě básnických sbírek Josefa Seiferta a Františka Halase vyšly také literárněhistorické texty Václava Černého a Julia Fučíka. Fučík označil ve své studii \"Božena Němcová bojující\" Boženu Němcovou za zakladatelku novodobé české prózy a v souladu se svým komunistickým přesvědčením také za ženu, která do české literatury vnesla počátky socialismu. Zároveň položil důraz na její neochotu podrobovat se konvencím, když napsal, že byla nejen sladkou, okouzlenou duší, ale také buřičkou a bojovnicí. Felix Vodička napsal kapitolu o Boženě Němcové ve druhém díle \"Dějin české literatury\" (1960) a jmenoval ji v něm nejvýznamnější osobností obrozenecké literatury. Přitom zdůrazňoval nejen její literární kvality, ale také odkaz jejího života, který podle něj pomáhal během nacistické okupace udržovat národní hrdost a vůli k odporu. V roce 1962 vydal Mojmír Otruba studii \"Božena Němcová\". Po sametové revoluci se k předním znalcům díla Boženy Němcové zařadila Jaroslava Janáčková, mj. autorka publikace \"Božena Němcová. Příběhy – situace – obrazy\" (2008). Životopisnými problémy Boženy Němcové a její rodiny se zabýval Jaroslav Šůla.", "Kanonizace Boženy Němcové a její přerod v „národní“ spisovatelku započal již jejím pohřbem v roce 1862, dobovým tiskem hodnoceným jako velkolepý. Proti slavnostnímu ukládání Václava Hanky, vedle nějž autorka spočinula, byl však obřad téměř poloveřejný, sice v přítomnosti žen ze všech vzdělaných vrstev společnosti, ale bez účasti velkých mužských osobností. Němcovou pak vnímalo veřejné povědomí jako mučednici a českou Máří Magdalenu, avšak na rozdíl od Hanky pro ni nebyly pořádány četné zádušní mše a neproběhla sbírka na pomník. Její náhrobek byl vytvořen a odhalen až péčí Amerického klubu dam v roce 1869, sedm let po pohřbu. V konzervativnějším prostředí navíc dlouho přetrvával obraz Němcové jako neřestné osoby. Když byl autorce v roce 1889 stavěn pomník v Lomnici u Jičína, bouřil se tamější lid proti památníku pro „špatnou a nekalou ženskou“ a Václav Vladivoj Tomek musel vysvětlovat, že velká spisovatelka by takto hodnocena být neměla. Od začátku 20. století však začala také široká veřejnost přijímat Němcovou jako ikonu. Do Ratibořického údolí mířila slavnostní procesí a díky financím ze sbírek a příspěvku ze Svatoboru bylo v možné roce 1922, u příležitosti šedesátého výročí úmrtí „nešťastné trpitelky“, slavnostně odhalit památeční sousoší babičky a dětí, dílo sochaře Otta Gutfreunda. Začaly se také objevovat filmové adaptace, z nichž první, krátké zpracování \"Babičky\" z roku 1921, režírovala Thea Červenková. Po roce 1948 pozice Boženy Němcové v českém kánonu ještě posílila, neboť byla autorka v souladu s Nejedlého tezemi, vzhledem ke svému důrazu na prosté obyvatelstvo, chápána jako předchůdkyně socialistických myšlenek. To vedlo k četným dalším vydáním jejích děl, intenzivní výuce na základní i středních školách a nejrůznějším výstavám a adaptacím, nejen filmovým. Získané pozice neopustila Božena Němcová ani po roce 1989. V roce 2006 Veronika Heé uvedla, že spisovatelka má v českém povědomí výjimečné místo, je vystavována idealizaci a současně kritickému rozbíjení ideálu, a pro svou uměleckou úroveň bude ještě dlouho lákat čtenáře. V anketě Největší Čech, kterou v roce 2005 uspořádala Česká televize, se Němcová umístila na 10. pozici, jako nejúspěšnější žena žebříku. V sociologickém průzkumu v roce 2014 zvolilo prózu \"Babička\" jako typický prototyp povinné četby zdaleka nejvíce respondentů, 45 %, přičemž na druhém místě se umístila \"Honzíkova cesta\" s 8 %. Také studenti oboru Český jazyk a literatura na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy volili zdaleka nejčastěji \"Babičku\" (26 hlasů), na druhém místě s Erbenovou \"Kyticí\" (5 hlasů)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Historie verzí.", "Freeware verze." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V roce 1980 firma Borland zažívala velký úspěch s jejich překladačem Turbo Pascal, který byl velice oblíbený pro tvorbu aplikací pro PC. Na tento úspěch firma navázala produkty Turbo Basic, Turbo Prolog a Turbo C. Turbo C mělo stejné vlastnosti, jako Turbo Pascal, jednalo se o kompletní vývojové prostředí, které mělo rychlý kompilátor, dobrý editor a příznivou cenu. Přesto však Turbo C nebyl až tak úspěšný, jako byl Turbo Pascal. Důvodem bylo, že jazyk C byl v té době používán hlavně profesionálními programátory a nebyl až tak rozšířený na školách. Překladač firmy Borland musel také soupeřit na trhu s ostatními profesionálními překladači, jako například Microsoft C, Lattice C nebo Wattcom C.", "Verze 1.0, Vydaná 13. května 1987, jako první nabídla plně integrované prostředí pro jazyk C na IBM PC kompatibilních počítačích, které umožňovalo editaci-kompilaci-spuštění. Tento program byl, ostatně jako v té době mnoho dalších produktů od firmy Borland, koupen od jiné společnosti a označen přívlastkem „Turbo“. Původně se jednalo o program Wizard C, který napsal Bob Jervis. Při běhu program obsadil 384kB paměti. (Vlajkovou lodí firmy Borland byl v té době překladač Turbo Pascal, který ovšem na rozdíl od Turbo C nedisponoval rozbalovacíma nabídkami, a proto později v roce 1987 byla vydaná verze 4, která obsahovala především jen kosmetické úpravy, které Turbo Pascal vzhledově přiblížili překladači Turbo C.) Verze 1.5, Byla vydána v lednu roku 1988 a jednalo se o vylepšenou verzi 1.0, která navíc obsahovala větší množství ukázkových programů, rozsáhlejší manuály a samozřejmě opravovala chyby předešlé verze. Byla distribuovaná nekomprimovaná na pěti 5,25′′ disketách o velikosti 360kB spolu se spoustou ukázkových programů v jazyce C, včetně očesané verze tabulkového editoru mcalc. V této verzi byl uveden hlavičkový soubor <conio.h>, která umožňovala rychlejší I/O konzolové operace. Verze 2.0, Vyšla na konci roku 1988, někdy se uvádí i rok 1989. Tato verze byla první, která měla modré pozadí, které bylo tak typické pro všechny další produkty firmy Borland pro MS-DOS prostředí. Turbo C, Assembler a Debugger byly prodávány společně v jednom balíku. (Verze určená pro americký trh neobsahovalo Turbo Assembler ani samostatný debugger, tyto součásti byly prodávány zvlášť pod názvem Turbo Assembler.) Tato verze byla také vydána pro Atari ST, která byla ovšem prodávaná pouze v Německu. \"Poznámka k pozdějším vydáním\": Verze 2.0 byla poslední verzí samostatného překladače Turbo C, protože v roce 1990 byl uveden překladač Turbo C++ ve verzi 1.0. Který v sobě integroval překladače jak pro jazyk C++, tak pro jazyk C.", "V roce 2006 nástupce Borland, firma Embarcadero Technologies, vydala překladač Turbo C a MS-DOS verzi překladače Turbo C++ jako freeware." ] }

{ "title": [ "Raná historie.", "Římané.", "Anglosasové.", "Křesťanství a vláda sedmi království.", "Vikingové.", "Sjednocení Anglie.", "Dánové a vpád Normanů.", "Normané.", "Plantagenetové.", "Války růží.", "Tudorové.", "17. století.", "Sjednocení se Skotskem a Irskem." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Archeologické nálezy signalizují, že oblast jižní Británie byla osídlena dříve než ostatní části ostrova. Důvodem byly příznivější klimatické podmínky v dobách mezi jednotlivými dobami ledovými. První historická zmínka o tomto území pochází z Massaliote Periplus, námořnické příručky pocházející asi ze 6. století př. n. l., i když obchodní a kulturní spojení existovalo již dávno předtím. Pýtheás z Massalie popsal svou obchodní cestu na ostrov asi v roce 325 př. n. l. Pozdější autoři například Plinius starší nebo Diodóros Sicilský se zmiňují o dovozu cínu z jihu Británie, ale existuje jen málo historických pramenů o životě lidí na ostrově z té doby. Tacitus například uvádí, že rozdíly v jazyku používaném na ostrově a v jižní Galii nejsou velké a podobné jsou i tělesné proporce.", "Římané vpadli pod vedením Juliuse Caesara do Británie nejprve neúspěšně roku 55 př. n. l. a poté úspěšně následující rok. Do ovládnutí Británie Římany byl počet obyvatel relativně stabilní a jejich jazykem byla kelština. Druhá invaze Římanů byla zahájena v době vlády císaře Claudia roku 43. Během následujících 40 let Římská říše ovládla Anglii,Wales a větší část nížin Skotska a jejich vláda trvala zhruba do roku 410.", "V době po odchodu Římanů okolo roku 410 začala být Anglie osidlovaná germánskými kmeny označovanými společným názvem Anglosasové. Byli to Jutové (osidlovali Kent, Isle of Wight a část pobřeží Hampshire), Sasové (v oblastech na jih od Temže, v Essexu a Middlesexu) a Anglové (Norfolk, Suffolk, Midlands a sever). Okolo roku 495 v bitvě u Mount Badon porazili Britové anglosaské vojsko a zastavili tak na několik desetiletí jejich postup na západ. Anglosaská expanze pokračovala v 6. století i když informace o jejich postupu není doložena historickými záznamy. Jednou z mála dokumentovaných událostí je bitva u Deorhamu z roku 577, po které Sasové obsadili Cirencester, Gloucester a Bath a získali přístup k Bristolskému kanálu a oddělili tak Brity ze západu od těch ve Walesu. Vítězství Sasů v bitvě u Chesteru okolo roku 616 podobně rozdělilo Brity ve Walesu a v Cumbrii. V polovině 7. století vytěsnili anglosasové původní obyvatele do území, jehož hranice zhruba odpovídají hranicím současného Walesu.", "Křesťanství se mezi Anglosasy začalo šířit okolo roku 600. Prvním arcibiskupem canterburským byl ustanoven roku 597 Augustin z Canterbury. Roku 601 Augustin pokřtil anglosaského krále Ethelberta. Křesťanství se pak dále rozšiřovalo v 8. století misiemi Anglosasů i na kontinent a okolo roku 800 se stalo převažujícím náboženstvím i ve Franské říši. V 7. a 8. století se vliv a moc přesouvala mezi jednotlivá království. Toto období bývá označováno jako vláda sedmi království. Tento termín je založen na existenci sedmi důležitých království na jihu Anglie – Northumbrie, Mercie, Kent, Východní Anglie, Essex, Sussex a Wessex. Ve střední Anglii v té době existovaly království Hwice, Magonsaete, Lindsey a Střední Anglie.", "První útok Vikingů zaznamenaný v Anglosaské kronice bylo napadení kláštera v Lindisfarne roku 793. Předpokládá se, že v té době již Vikingové obsadili Orkneje a Shetlandy. Nájezdy Vikingů byly na krátkou dobu odraženy vojskem vedeným Alfrédem Velikým po bitvě u Edingtonu roku 878 ale jejich vliv sílil,byl významným impulsem pro vytvoření království Alby, které později položilo základ vzniku Skotska. Obsazení Northumbrie, severozápadní Mercie a východní Anglie Vikingy přispělo k vytváření jejich osad na tomto území. Na konci své vlády v roce 899 byl Alfréd Veliký jediným nezávislým anglickým králem. Ovládal Wessex, prostřednictvím svého zetě Ethelreda Mercii a Waleské království jej uznávalo jako svého ochránce.", "Po Alfrédově smrti roku 899 nastoupil na trůn jeho syn Eduard I. Starší. Ten spolu s Ethelredem zahájili expanzi a pokračoval ve stavbě pevností a opevněných měst po vzoru Alfréda. Jeho syn Ethelstan pokračoval v rozšiřování území svého vlivu a byl prvním králem, který ovládal celé území, jež zahrnuje dnešní Anglii. Jeho moc vyvolala odpor mezi ostatními králi Británie. Rozhodující střetnutím byla bitva u Brunanburghu, kde Ethelstan porazil sjednocená skotská a vikinská vojska. Toto sjednocení ale nemělo trvalý charakter a Ethelstanovi následníci Edmund II. a Edred ztratili vliv nad Northumbrií. Až Edgar dosáhl stabilizace království v hranicích dosažených Ethelstanem.", "Na konci 10. století na Anglii znovu zaútočili seveřané ze Skandinávie. Ethelred ztratil vliv nad částí území ve prospěch Sweyna, ale po jeho smrti svou vládu znovu obnovil. Ethelredův syn Edmund II. zemřel krátce po nástupu na trůn a králem Anglie se stal Sweynův syn Knut Veliký. V době jeho panování byla Anglie centrem říše zahrnující i Dánsko a Norsko. Knutovým následníkem se stal jeho syn a roku 1042 se stal anglickým králem následník domácí dynastie Eduard III. Vyznavač. Ten zemřel roku 1066 bez přímého následníka, což vedlo ke sporům mezi těmi, kteří si činili nárok na anglický trůn. Po Eduardově smrti byl jmenován anglickým panovníkem Harold II., který musel vzdorovat nárokům Haralda III. (podporovaného Haroldovým bratrem Godwinem), Sweyna II a Viléma I.. Pod Haroldovým vedením Angličané porazili Haralda a dánské vojsko v bitvě u Stamford Bridge, ale byli poraženi normanským vojskem vedeným Vilémem I. v bitvě u Hastingsu. Následný odpor vůči Normanům byl potlačen a Vilém byl na Vánoce roku 1066 korunován jako anglický král. V následujících pěti letech musel potlačit povstání v různých částech Anglie a čelit dánské invazi, ale byl úspěšný a stabilizoval svou moc.", "Ovládnutí Anglie Normany byl důležitý mezník v historii Anglie. Vilém nařídil sepsat pozemkovou knihu, která obsahovala soupis obyvatel, půdy a nemovitostí, které vlastnili, aby tak zajistil výběr daní. V průběhu dalších dvaceti let přešlo vlastnictví většiny pozemků do rukou Normanů, kteří také obsadili významné pozice ve státní správě a církvi. Období středověku v Anglii se vyznačovalo občanskými válkami, mezinárodními konflikty a politickými intrikami mezi aristokracií a královským dvorem. Anglie byla v té době soběstačná ve výrobě potravin a jejím hlavním vývozním artiklem byla vlna, exportovaná hlavně na kontinent, kde se z ní tkalo sukno. Anglický textilní průmysl vznikal v 15. století a byl základem akumulace kapitálu. Jindřich I. se snažil reformovat a stabilizovat království. Jeho záměrem bylo uklidnění rozporů mezi anglosaskou a normanskou částí společnosti. Jeho úsilí bylo vážně narušeno po smrti jeho syna Viléma Adelina v listopadu 1120. V době vlády Štěpána III. došlo k přesunu vlivu na stranu šlechty. Štěpán chtěl potlačit výbojné Skoty a Walesany a tak rozdal velké množství půdy. Jeho spor se sestřenicí Matyldou vedl k občanské válce, která trvala od roku 1139 až do roku 1153.", "Po smrti Štěpánova syna Eustace roku 1153, se Štěpán domluvil s Jindřichem z Anjou (pozdějším Jindřichem II.) na rozdělení vlivu a na tom, že bude Štěpánovým následníkem. Jindřich II. rozšířil svou moc i na Irsko, Skotsko, Wales a některé části Francie. V době panování Jindřicha II. došlo k návratu moci z baronů na panovníka. Byly omezeny i některé legislativní pravomoci církve ve prospěch krále. V té době došlo i k legislativním změnám a odklonu od feudalismu. Vytvořila se také vrstva angloangevinské a angloakvitánské aristokracie. Jindřichův následník Richard I., byl značně zaneprázdněn válečnými konflikty v zahraničí. Účastnil se Třetí křížové výpravy a bránil svá francouzská teritoria proti Filipu II. Jeho mladší bratr Jan Bezzemek, který nastoupil po něm, nebyl tak úspěšný. Po katastrofální porážce v bitvě u Bouvines ztratil Normandii a mnohá další francouzská území. Dokázal si také znepřátelit vedoucí představitele šlechty a církve, kteří ho roku 1215 přinutili podepsat Magnu Chartu, která legislativně omezila pravomoci panovníka. Janův syn Jindřich III. byl korunován ve věku devíti let. Období jeho vlády bylo poznamenáno množstvím povstání a občanských válek, způsobených hlavně neschopností vlády a Jindřichovou závislostí na francouzském dvoru. Jedna z těchto vzpour vedená Simonem de Montfort byla důležitá vznikem jednoho z předchůdců parlamentu. Vláda Eduarda I. byla úspěšnější. Posílil svou moc vydáním mnoha zákonů a svolal první oficiální Anglický parlament. Podrobil si Wales a dokázal, i za cenu nákladné vojenské akce, podrobit Skotsko. Jeho syn Eduard II. utrpěl v bitvě u Bannockburnu porážku ale boje pokračovaly až do počátku vlády Eduarda III. podpisem mírové dohody z Northamptonu roku 1328, která uznala skotskou nezávislost. Eduard III. daroval půdu mnoha šlechtickým rodinám. Vzhledem k tomu, že půda znamenala moc, tito lidé se mohli snažit ovlivňovat mocenské rozložení sil u dvora. Arogantní metody Richarda II. a vyvlastnění Lancasterů vedlo k povstání, svržení Richarda II. a nastolení nového krále Jindřicha IV. Po smrti jeho syna Jindřicha V. roku 1422 vládla zemi regentská rada místo nezletilého Jindřicha VI. Rozkrádání královského majetku regentskou radou a neúspěchy ve stoleté válce vedl Richarda Plantageneta z Yorku k mobilizaci vojenských sil proti královým rádcům.", "Když anglické vojsko roku 1453 zažilo ve stoleté válce definitivní porážku, král se zhroutil a Richard Plantagenet byl jmenován protektorem Anglie. Jeho opatření vedoucí k hospodářské obnově a posílení bezpečnosti však král poté, co nabyl roku 1455 vědomí, zrušil. York musel Londýn opustit ještě stejného roku došlo k první bitvě mezi Lancastery a Yorky. Vítězství v této bitvě a další záchvat krále znamenaly pro Yorka návrat do funkce protektora, setkal se však se silným odporem královny Markéty z Anjou. Po několika bitvách roku 1459 musel Richard Plantagenet a jeho spojenci prchnout ze země. Když se následujícího roku Yorkové vrátili s armádou, nevystupoval již jen proti královým rádcům, nýbrž již usiloval o královskou korunu. Tu se mu však nepodařilo získat, neboť v prosinci roku 1460 byl Richard Plantagenet zabit v bitvě u Wakefieldu. Jeho syn Eduard se však dokázal prosadit, zvítězil roku 1461 nad Lancastery a nechal se jako Eduard IV. korunovat. Postupem času se však začaly projevovat rozpory mezi ním a jeho spojencem Richardem Nevillem z Warwicku, které nakonec přerostly v otevřený boj. Warwick se spojil se šlechtou, jež byla nespokojena se vzestupem „nové šlechty“, kterou Eduard IV. podporoval. Warwick se svým vojskem roku 1469 zaznamenal porážku a musel prchnout do Calais, tam se však spojil s Markétou z Anjou a jejich společné síly se roku 1470 vylodily v Anglii a donutili zaskočeného Eduarda IV. prchnout do Burgundska. Následujícího roku se Eduard IV. vylodil v Anglii a lancasterské vojsko porazil. Mnozí Lancasterové byli popraveni a zavražděn byl také uvězněný Jindřich VI. Ještě během dalších let Eduardovy vlády se vyskytly spory mezi Yorky, které vyvrcholily po jeho smrti roku 1485. Eduard IV. si přál, aby se protektorem stal jeho bratr Richard, královna Alžběta Woodville však nechala korunovat svého nezletilého syna Eduarda V. Richard se rozhodl prosadit silou, popravil představitele Woodvillů i Eduarda V. a nechal se jako Richard III. korunovat. Proti Richardovi III. však stále více rostla opozice, jejímž představitelem se stal Jindřich Tudor, jenž přebýval v exilu v Bretani. Ten se roku 1485 se svými přívrženci vylodil ve Walesu a po vítězství nad Richardem III. v bitvě u Bosworthu přijal jako Jindřich VII. královskou korunu, čímž se k moci dostala tudorovská větev Plantagenetů. Několik dalších povstání již pak postavení nového krále neohrozilo.", "Války růží kulminovaly vítězstvím relativně málo známého Jindřicha Tudora v bitvě u Bosworthu, kde byl zabit Richard III. a bylo potvrzeno vítězství Lancasterů. I když je z hlediska historického bitva u Bosworthu považována za konec Války růží, musel Jindřich VII. ještě později odrážet snahu dvou uchazečů o trůn podporovaných rodem Yorků. První z nich byl Lambert Simnel, poražený v bitvě u Stoke (poslední bitva anglického krále proti někomu kdo si činil nárok na anglický trůn) a druhým byl Perkin Warbek oběšený roku 1499 po několikaleté snaze porazit krále. Jindřich VIII. se rozešel s římskokatolickou církví z důvodu problémů s rozvodem s Kateřinou Aragonskou. I když nebyl protestantem, rozkol s papežem vedl k odklonu Anglie od katolicismu. Významnou obětí tohoto rozkolu byl králův kancléř sir Thomas More. Následovalo období náboženských a politických otřesů, které vedly k anglické reformaci. Král zrušil kláštery a zabavil většinu majetku církve. Jindřich VIII. měl tři potomky, kteří si po jeho smrti činili nárok na trůn. Prvním z nich, kterému bylo při nástupu na trůn roku 1547 pouze deset let, byl Eduard VI. Jeho strýc Eduard Seymour obdržel v březnu 1547 od Jindřicha VIII. výsadní listinu, která mu svěřovala velké pravomoci. Jeho styl vládnutí byl ale důvodem vzniku mnoha vzpour a tak byl regentskou radou nahrazen Johnem Dudleym. Po smrti Eduarda VI. na tuberkulózu roku 1553 se Dudley snažil prosadit na trůn lady Jane Greyovou, kterou chtěl provdat za svého syna a uchovat si tak moc. Jeho převrat byl ale neúspěšný a na trůn dosedla, po demonstraci jejich příznivců v Londýně, Marie I. Tudorovna. Marie byla oddaná katolička ovlivňována katolickým dvorem Španělska a římským císařem Karlem V. a snažila se prosadit v Anglii obnovu vlivu katolické církve. To vedlo mimo jiné k upálení 274 protestantů. Byla mezi svými lidmi neoblíbená a příbuzní jejího manžela Filipa II. Španělského působili na dvoře rozbroje a nespokojenost. Jako panovník ztratila Calais, poslední kus území na kontinentu, který předtím ovládala Anglie. Vláda Alžběty I., která nastoupila na trůn po smrti Marie roku 1558, obnovila v království řád. Náboženské rozpory, které rozdělovaly společnost od doby Jindřicha VIII., byly řešeny vznikem Anglikánské církve. Hlavním zdrojem Alžbětiných úspěchů bylo vyvažování zájmů protestantů a katolíků. Dokázala, aby se žádný z těchto směrů neprosazoval na úkor druhého, i když ke konci své vlády zavrhla katolicismus vlivem války se Španělskem. Dokázala udržet stabilitu své vlády s výjimkou povstání severních hrabat roku 1569, byla úspěšná v omezení moci staré šlechty a posilování moci svého kabinetu. Jedna z nejznámějších událostí anglické válečné historie se stala roku 1588 kdy byla španělská flotila – Armada poražena anglickým loďstvem vedeným sirem Francisem Drakem, ale válka, která následovala, stála Anglii mnoho sil a prostředků a skončila až po Alžbětině smrti. Alžbětin kabinet pokračoval v díle započatém Thomasem Cromwellem za vlády Jindřicha VIII., v posilování role vlády, zefektivnění všeobecného práva a správy státu. V době její vlády a krátce poté se počet obyvatel země znatelně zvýšil, ze tří miliónů v roce 1564 na téměř pět miliónů v roce 1616. V období vlády Tudorovské dynastie se začaly vyjasňovat vztahy mezi rozsahem moci panovníka a parlamentu, jejichž rovnováha byla předmětem pozdější občanské války. Některé prameny uvádějí, že kancléř Thomas Cromwell zahájil \"Tudorovskou revoluci\", a v době kdy byl v úřadu se parlament stal důležitou institucí. V době vlády Alžběty její státní rada fungovala velmi efektivně.", "Alžběta zemřela roku 1603 bez přímého následníka. Jejím nejbližším mužským protestantským příbuzným byl král Skotska Jakub VI. Stuart, který se stal panovníkem Anglie jako Jakub I. a vládl unii obou království. Byl prvním králem, který panoval nad celým územím ostrova Velké Británie, i když jednotlivá království byla samostatná. Na jeho osobu bylo spácháno několik neúspěšných atentátů, z nichž nejznámější je pokus o odpálení náloží se střelným prachem v budově parlamentu vedený katolíkem Guy Fawkesem, který dále posílil antipatie anglické veřejnosti vůči katolíkům. Roku 1607 vybudovala Anglie osadu u Jamestownu v Severní Americe. To je považováno za počátek anglické kolonizace. Mnoho Angličanů se vystěhovalo do Ameriky a to jak z ekonomických tak i náboženských důvodů. Angličtí obchodníci vlastníci plantáže v teplé jižní oblasti Ameriky obnovili otrokářství, pro obdělávání svých polí dováželi otroky z Afriky a vydělávali na prodeji surovin (například bavlna a tabák) v Evropě. Angličtí obchodníci podílející se na kolonizaci vydělávali částky srovnatelné s příjmy bohatých aristokratických rodin v Anglii a jejich bohatství vytvářelo základy vznikající střední třídy, která se domáhala většího politického vlivu. Anglická občanská válka vypukla roku 1642, především jako výsledek řady sporů mezi Jakubovým synem Karlem I. a parlamentem. Porážka královského vojska parlamentaristickými silami v bitvě u Naseby v červnu 1645 fakticky zničilo panovníkovo vojsko. Na počátku roku 1647 byl Karel I. zajat parlamentaristickými silami. Podařilo se mu uniknout a konflikt pokračoval, i když byl jen krátký, protože parlament ovládal většinu země. Karel byl dopaden, odsouzen a v lednu 1649 popraven. Byla vyhlášena republika a Oliver Cromwell byl roku 1653 jmenován lordem protektorem. Po jeho smrti ho v této funkci nahradil jeho syn, ale brzy odstoupil. Monarchie byla obnovena roku 1660, poté co se král Karel II. vrátil do Londýna. Po jeho smrti roku 1685 nastoupil na trůn jeho katolický bratr Jakub II. Stuart. Katolický panovník byl pro Angličany a jejich parlament nestravitelnou skutečností a roku 1689 byl vyzván holandský protestant Vilém III. Oranžský aby nahradil Jakuba II. Jakub se pokusil obnovit svou moc vojensky, ale byl roku 1690 poražen v bitvě u Boyne. V některých částech Skotska a Irska se skupiny katolíků snažily o obnovu Jakubova panování, což vyústilo v sérii krvavých, ale neúspěšných povstání. Výsledkem bylo to, že jakýkoli náznak porušení věrnosti Vilémovi byl krutě potlačen. Jakobitská vzpoura pokračovala až do poloviny 18. století kdy byl roku 1746 poražen poslední katolický uchazeč o trůn, princ Karel Eduard Stuart, v bitvě u Cullodenu.", "Zákon o sjednocení anglického a skotského království z roku 1707 zrušil anglický i skotský parlament, vytvořil království Velké Británie a parlament Velké Británie. Zákon o sjednocení z roku 1800 formálně přičlenil k tomuto království Irsko a od 1. ledna 1801 vytvořil Spojené království Velké Británie a Irska, jehož hlavním městem se stal Londýn. Informace o historii tohoto státního útvaru viz článek Dějiny Spojeného království." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Nedostatky DOSu.", "Historie.", "Volně šiřitelné varianty.", "Vlastnosti.", "Start systému.", "Rozhraní systému.", "DOS v jiných systémech.", "DOS a Microsoft Windows.", "DOSBox.", "Wine.", "DOSEMU." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "DOS je jednouživatelský a jednoúlohový operační systém provozovaný na procesorech Intel x86 a kompatibilních. Je schopen běžet i na novějších zpětně kompatibilních procesorech (IA-32 a x86-64), avšak využívá vždy jen 16bitového reálného režimu shodného s procesory Intel 8086. Pokročilé vlastnosti modernějších procesorů využívá jen částečně (Extended memory, DPMI, DOS extendery). Programům poskytuje systém DOS různé služby, jako například přístup k souborům na disku, zobrazování znaků na obrazovce, čtení znaků z klávesnice a podobně. Tyto vysokoúrovňové služby, které vytvářejí jednotnou abstraktní vrstvu pro programy (HAL), jsou následně předávány BIOSu, který přímo ovládá hardware. Jádro systému je velmi jednoduché a není reentrantní, takže může být spuštěn nejvýše jeden program. Výjimkou jsou TSR programy, které vytvářejí zdání, že DOS podporuje multitasking. Avšak i pro TSR programy platí, že jakmile nějaký program volá službu operačního systému, nemůže být přerušen jiným programem, který by chtěl také volat službu operačního systému (problém absence reentrantního jádra).", "Jednoduchost DOSu byla jeho silnou stránkou, ale zároveň způsobila i jeho rychlý ústup po nástupu pokročilejších operačních systémů, které využívaly chráněného režimu procesorů kompatibilních s Intel 80386. Procesor Intel 8088 může adresovat maximálně 1 MiB (2 = 1 048 576 bajtů) operační paměti, přičemž pro programy je přístupných pouze prvních 640 kiB (640 × 2 = 655 360 bajtů) tak zvané konvenční paměti. Tento limit byl obejit nejprve pomocí EMS (Expanded memory), která byla realizována speciální přídavnou paměťovou kartou. Později s pomocí procesoru Intel 80286 byl zaveden standard XMS (Extended memory), který využíval pro zpřístupnění paměti nad hranici 1 MiB speciální vlastnosti tohoto procesoru. Procesory Intel 80386 pak umožnily využít chráněný režim pro DPMI a DOS extendery, které umožnily využít větší množství paměti aplikacím přímo. V obsluze pevných disků počítače bylo limitem použití souborového systému FAT16, protože nebylo možné vytvořit větší diskový oddíl, než 2,1 GiB. I přes to, že s Windows 95 OSR 2 byl DOS rozšířen o podporu FAT32 s maximální velikostí oddílu až 2 TiB, využívá DOS přístup k disku pomocí volání BIOSu (INT 13) s metodou Cylindr-Hlava-Sektor, která omezuje maximální velikost disku na 8 GiB. Větší disky jsou přístupné jen pomocí 32bitového přístupu (uvnitř Windows 3.x a novějších). DOS nevyužíval pro ovládání hardware vlastní ovladače zařízení, ale služby BIOSu, které však podporovaly omezené množství zařízení a byly neefektivní. Důsledkem bylo přesouvání ovladačů tiskáren, grafických karet a dalšího moderního hardware do programů. Programy takto DOS obcházely a využívaly nejrůznější rozšíření, čímž se význam DOSu snižoval.", "Přestože je název „DOS“ běžně používán, nikdy neexistoval systém, který by se jmenoval jen „DOS“ (až na nesouvisející název operačního systému pro sálové počítače IBM letech 1960). Existuje též mnoho nesouvisejících systémů, které mají DOS v názvu, avšak pro počítače, které nejsou IBM PC kompatibilní a nejsou ani schopné spouštět DOSové programy a mají i odlišné API (např. AmigaDOS, AMSDOS, ANDOS, Apple DOS, Atari DOS, Commodore DOS, CSI-DOS, ProDOS a TRS-DOS). První systém DOS byl vydán v roce 1979 pod názvem QDOS (později známý jako 86-DOS). Vzorem mu byl operační systém CP/M od firmy Digital Research, který dominoval 8bitovým počítačům s procesory Intel 8080 a Zilog Z-80. Od něj se odvíjely další varianty DOSu. V roce 1980 představila IBM svůj první mikropočítač, který byl založen na procesoru Intel 8088 a potřebovala pro něj operační systém. Nejprve se pokusila najít variantu CP/M, kterou by bylo možné provozovat na procesorech 8088 a oslovila proto Billa Gatese (pravděpodobně proto, že si mysleli, že jim CP/M patří kvůli Microsoft Softcard, které umožňovalo běh CP/M na počítačích Apple II). IBM byla odeslána do firmy Digital Research (DR), avšak zde obchodní jednání ztroskotalo na tom, že firma DR požadovala licenční program a IBM chtěla jednorázovou licenci a změnu názvu na „PC-DOS“. Zakladatel firmy DR Gary Kildall odmítl a společnost IBM se stáhla. IBM se opět obrátila na Billa Gatese a Gates oslovil Seattle Computer Products (SCP). Zde programátor Tim Paterson vyvinul CP/M-80, který byl zamýšlen jako interní produkt pro testování nové 16bitové procesorové karty s procesorem Intel 8086 pro sběrnici S-100. Systém se původně jmenoval „QDOS“ () a posléze byl komerčně uvolněn jako 86-DOS. Microsoft zakoupil 86-DOS za 50 000 dolarů a stal se z něj MS-DOS, který byl uvolněn v roce 1981. Microsoft prodal licence svého systému mnoha počítačovým společnostem, které dodávaly MS-DOS se svým vlastním hardware a někdy i pod svým vlastním jménem. Později Microsoft začal vyžadovat, aby se používalo výhradně jméno MS-DOS (kromě varianty od IBM). IBM pokračovala ve vývoji vlastní verze PC-DOS pro svá IBM PC, která používala procesor Intel 8088, jenž měl shodnou instrukční sadu s procesorem Intel 8086. Firma Digital Research se dozvěděla, že IBM prodává operační systém podobný CP/M pod stejným názvem, na jakém IBM trvala při původním obchodním jednání, a hrozila právními kroky. IBM nabídla dohodu, že bude zákazníkům nabízet jak PC-DOS, tak CP/M-86 (Kildalova verze pro procesor 8086), avšak CP/M bylo o 200 dolarů dražší než PC-DOS a prodeje byly nízké. CP/M ztratilo trh ve prospěch systémů MS-DOS a PC-DOS, které se staly standardem pro IBM PC kompatibilní počítače. Digital Research se pokusilo získat trh zpět pomocí DR-DOSu, který byl schopen provozovat programy pro MS-DOS i CP/M-86. Digital Research později koupila firma Novell, DR-DOS byl přejmenován na Novell DOS 7 a později se stal součástí firmy Caldera (jako OpenDOS a DR DOS 7), Lineo a DeviceLogics. Firmy Microsoft a IBM spolu měly několik neshod kvůli dvěma následníkům DOSu: Microsoft Windows a OS/2 od IBM. Důsledkem bylo oddělení vývoje obou systémů DOS. MS-DOS byl pak částečně transformován do Windows a poslední verze PC-DOSu (PC-DOS 2000) byla vydána v roce 1998.", "Projekt FreeDOS byl založen 26. června 1994, když Microsoft oznámil, že nebude dále prodávat a podporovat MS-DOS. Bylo vydáno několik předverzí, které obsahovaly volně dostupný kód. Verze 1.0 byla vydána 3. září 2006. FreeDOS nevyžaduje žádnou licenci ani licenční poplatky. Někteří výrobci (včetně firem Dell, Hewlett-Packard) prodávají počítače se systémem FreeDOS. NX-DOS je distribuován pod GPL licencí a je v současné době ve vývoji. Jeho počátek byl v roce 1992 jako osobní projekt, pod GPL licencí byl vydán v roce 2005. Aktivně je v současné době distribuován pouze Enhanced DR-DOS, ruský PTS-DOS a ROM-DOS pro embedded systémy. Jediná komerčně dostupná verze je DR-DOS.", "", "Postup při startu počítače je u IBM PC kompatibilních počítačů jednotný. Po zapnutí počítače a inicializaci všech komponent pomocí signálu Reset je aktivován BIOS, který do paměti zavede na operačním systému nezávislý Master boot record (MBR) a spustí ho. MBR zavede do paměti Boot sektor, také ho spustí. Boot sektor je závislý na operačním systému a je zodpovědný za jeho zavedení do paměti a následné spuštění. V DOSu boot sektor zavádí do paměti nejprve IO.SYS (resp. IBMBIO.COM), který obsahuje rutiny pro obsluhu hardware. Následně je zavedeno do paměti jádro systému DOS, které je uloženo v souboru MSDOS.SYS (resp. IBMDOS.COM). V tuto chvíli je k dispozici přístup k souborům a je přečten textový konfigurační soubor CONFIG.SYS, ve kterém se nachází příkazy pro nastavení jádra systému, odkazy na další ovladače a definice interpretu příkazového řádku, kterým je obvykle COMMAND.COM. Interpret je spuštěn a jako první vykoná textový dávkový soubor AUTOEXEC.BAT, ve kterém jsou spouštěny další příkazy a programy, které je nutné při startu automaticky vykonat. Nakonec interpret COMMAND.COM vytvoří příkazový řádek a čeká na zadání dalších příkazů uživatelem. Jednotlivé kroky jsou mírně odlišné v jednotlivých variantách DOSu. Ke změnám došlo i při nástupu Windows 95. Podrobnosti najdete v příslušných článcích: MS-DOS, DR-DOS, FreeDOS, atd.", "DOS standardně poskytuje jen textový terminál a v něm příkazový řádek, pomocí kterého může uživatel zápisem příkazů počítač ovládat. Protože je příkazový řádek poměrně nepohodlný, byly velmi často využívány specializované programy, které usnadňovaly správu souborů (kopírování, mazání, vytváření adresářů,...) a vytvářely charakteristické textové uživatelské rozhraní. Nejpoužívanější byl Norton Commander, který se stal vzorem pro mnoho klonů, jako například Volkov Commander, Manažer M602 a další (v současnosti se Midnight Commander stále používá v unixových operačních systémech včetně Linuxu). DOS neposkytuje žádné API pro práci v grafickém režimu, takže nelze přímo na DOSem vystavět grafické uživatelské rozhraní ani jeho služby využít pro počítačové hry. Programátoři grafických aplikací proto využívali vlastní knihovny a rozšíření, která však musela být schopna přímo ovládat nejrůznější grafické karty. De facto standardem byla v prvních počítačích IBM PC kompatibilních černobílá grafická karta Hercules, jejíž grafický režim umělo ovládat mnoho programů. Velmi citelnou nevýhodou bylo, že každý program musel sám řešit ovládání hardware grafických karet, což snižovalo možnosti jeho přenositelnosti, avšak výrobci na to reagovali zpětnou kompatibilitou svých zařízení. Například textový editor T602 umožňoval běh s většinou tehdejších grafických karet, což však znamenalo enormní úsilí programátorů, které ale nešlo využít v jiných programech. Grafické uživatelské rozhraní bylo v DOSu vytvářeno pomocí nadstavbových programů, které přinášely vlastní API. Nejúspěšnějším byly 16bitové Microsoft Windows, jejichž verze Windows 1.0 byla vydána v roce 1985 a neumožňovala překrývání oken. Existovaly i jiné pokusy o grafické rozhraní DOSu, avšak postupně zanikly. Samotné 16bitové Microsoft Windows byly později nahrazeny 32bitovými Windows NT, které však již DOS pro svůj běh nevyužívaly.", "Starší aplikace pro DOS mohou být provozovány za pomoci jiných operačních systémů.", "Původní verze Microsoft Windows byly aplikace, které běžely ve zvlášť zakupovaném systému DOS. Ve Windows 3.x byla role DOSu omezena na zavaděč jádra Windows a eventuální nouzový přístup k zařízením DOSovými ovladači (tzv. \"16bitový přístup v reálném režimu\"). Windows 95, Windows 98 a Windows Me obsahovaly DOS, který už nebyl prodáván zvlášť. Kromě verze Windows Me bylo u těchto systémů stále možné při startu spustit pouze samostatný DOS. Řada Windows NT, která obsahuje 32bitové jádro, pracuje nezávisle na DOSu. Většina verzí řady Windows NT obsahuje DOSový subsystém (Virtual DOS Machine (NTVDM), v němž se používá modifikovaná verze MS-DOS 5.0 ve virtuálním stroji, který umožňuje běh DOSových aplikací, avšak není se systémem MS-DOS 100% kompatibilní.", "DOSBox je emulátor operačního systému MS-DOS, který je dostupný pro Microsoft Windows, BeOS, Linux, Mac OS X a další.", "Wine vytváří API pro běh aplikací naprogramovaných pro Microsoft Windows v různých systémech.", "DOSEMU umožňuje běh klonů DOSu v Linuxu." ] }

{ "title": [ "Viditelná část elektromagnetického spektra.", "Šíření světla.", "Lom světla.", "Rychlost světla.", "Rychlost světla ve vakuu.", "Rychlost šíření v jiných prostředích.", "Absorpce světla.", "Interference.", "Barva a vlnová délka.", "Měření světla.", "Využití světla." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Člověk je schopen vnímat část elektromagnetického spektra z rozsahu frekvencí přibližně 3,9×10 Hz (hertz) až 7,9×10 Hz (390–790 THz), což ve vakuu odpovídá vlnovým délkám v rozsahu přibližně 390–760 nm (pro fázovou rychlost (\"c\"), frekvenci (\"f\" ) a vlnovou délku (\"λ\") platí vztah formula_1). Přesněji řečeno, tento rozsah je viditelným světlem pro člověka. Některé druhy živočichů vnímají rozsah jiný - například včely jej mají posunut směrem ke kratším vlnovým délkám (ultrafialové záření), naopak někteří plazi vnímají i infračervené záření. Rozsah vnímaných vlnových délek je dán především tím, že v oblasti viditelného světla není elektromagnetické záření ze Slunce absorbováno v atmosféře a dopadá na zemský povrch. Je proto využitelné pro živé organismy žijící na povrchu pro zrakové vnímání polohy a rozprostraněnosti. Evolucí se k tomuto účelu vyvinuly příslušné světločivné orgány, jakým je i sítnice lidského oka, \"nastavené\" právě na tento rozsah. Kvůli potřebě objektivního kvantitativního vymezení viditelných projevů elektromagnetického záření byla vedle sady univerzálních radiometrických veličin (pro libovolné elektromagnetické záření) vytvořena sada jednoznačně definovaných veličin fotometrických (pouze pro světlo). Odpovídající veličiny obou sad spolu souvisejí a jsou na sebe převoditelné pomocí tzv. světelné účinnosti. Ta odpovídá průměrnému lidskému vnímání světla.", "Povahu světla se pokoušeli vědci vystihnout dlouhou dobu. Např. Platon si myslel, že lidské oči jsou aktivními zdroji světla. Jeho pojetí optiky bylo přesně inverzní k dnešní paprskové optice (stejné paprsky, ale opačný směr pohybu světla). Jedním z prvních fyziků v dnešním slova smyslu byl Newton, který chápal světlo jako proud částic v mechanickém smyslu. Teorie ale byla v rozporu s experimentem, neboť podle této teorie docházelo k lomu světla od kolmice dopadu při průchodu světla z opticky řidšího prostředí do opticky hustšího (typicky vzduch-sklo). Vlnové vlastnosti světla zkoumal poprvé Christiaan Huygens kolem roku 1678. Vlnová teorie světla dokázala podat vysvětlení i mnoha jiných jevů. Částicový pohled na světlo byl znovu oživen až kvantovou fyzikou. Od poloviny 20. století je platná teorie o dualitě částice a vlnění. Světlo se tudíž chová jako vlna, která nese kvantované množství energie.", "Paprsky světla se při přechodu z jednoho prostředí do jiného lámou, například když světlo dopadá šikmo na průhledný materiál, jako je sklo nebo voda. Různé materiály zpomalují světlo rozdílně, takže lom nastává vždy pod jiným úhlem.", "", "Rychlost světla v dokonalém vakuu je univerzální fyzikální konstantou s hodnotou \"c\" = 299 792 458 ms (z definice, tedy přesně). Rychlost světla ve vakuu byla měřena mnohokrát v historii. Jedno z prvních zdokumentovaných měření vedoucích k přibližnému výsledku provedl Dán Ole Rømer roku 1676. V souvislosti s problematikou navigace mořeplavby pozoroval pohyb planety Jupiter a jeho měsíce Io teleskopem, přičemž zaznamenal odchylku ve zdánlivé oběžné době Io. Měřil čas čtyřiceti oběhů Io při pohybu Země směrem k Jupiteru a od něj. Zjistil rozdíl 22 minut a ten správně přičetl konečné rychlosti světla. Ač Rømer s tímto zjištěním dále nepracoval, mnozí z této hodnoty později vypočítali rychlost světla. Prvním byl význačný holandský matematik, fyzik a astronom Christian Huygens, který rychlost světla odhadl na 220 000 kilometrů za sekundu. První úspěšné měření pozemskými prostředky provedl Hippolyte Fizeau v roce 1849. Fizeau poslal svazek světla na zrcadlo, kterému do cesty vložil točící se ozubené kolo. Při známé rychlosti otáčení kola vypočetl rychlost světla na 313 000 kms. Další měření bylo provedeno po přistání na Měsíci: po umístění zrcadla na jeho povrch se změřil čas, za který se odražený paprsek laseru vrátil zpět na Zemi. Vzhledem k tomu, že rychlost světla ve vakuu je univerzální konstantou a čas lze měřit v současné době s vysokou přesností, je jednotka délky metr v soustavě SI definována právě pomocí rychlosti světla ve vakuu a hodnota této rychlosti je tedy zcela přesná a fixní, ani případné zpřesňování měření by ji nezměnilo.", "V jiném prostředí se světlo šíří rychlostí \"v\", která je vždy nižší než \"c\". Podíl těchto rychlostí je roven indexu lomu daného prostředí \"n\", tj. \"n = c/v\". V důsledku toho dochází na rozhraní látek s různými hodnotami \"n\" k lomu světla. Přesněji řečeno, toto se týká prostředí bez disperze, tj. případů, kdy index lomu nezávisí na vlnové délce. V prostředí s disperzí je třeba rozlišovat fázovou a grupovou rychlost: \"fázová rychlost\" popisuje rychlost šíření ploch se stejnou fází, zatímco \"grupová rychlost\" se vztahuje k obálce amplitudy, neboli k rychlosti šíření energie. Je-li závislost indexu lomu na kruhové frekvenci \"n\"(\"ω\"), pak fázová rychlost má hodnotu: a grupová rychlost je rovna: Fázová rychlost, která není spojena s přenosem informace, může nabývat téměř libovolných hodnot, vyšších než \"c\" nebo dokonce záporných (viz též index lomu). Naproti tomu grupová rychlost, se kterou se přenáší energie, nepřesahuje hodnotu \"c\" ve shodě s teorií relativity. Šíření světla ve hmotě můžeme vnímat jako opakované pohlcovaní a vyzařovaní fotonů, a to tak, že po ozáření se dostane atom do excitovaného stavu, ve kterém setrvá pouze zlomek času a následně foton zpět vyzáří, ten následně pohltí další atom atd... Světlo se pohybuje pomaleji, protože atomy setrvávají v excitovaném stavu určitý čas. Světlo se tudíž ve hmotě šíří rychlostí stejnou jako ve vakuu, ale je neustále pohlcováno a vyzařováno atomy hmoty. Ve vhodně připraveném prostředí je tak možné světlo dokonce zastavit a po určité době ho změnou vlastností prostředí uvolnit k dalšímu šíření.", "Když světlo narazí na povrch, část je pohlcena atomy povrchu daného předmětu, přičemž povrch se velmi slabě zahřeje. Každý druh atomu absorbuje určité vlnové délky (barvy) světla. Barva povrchu záleží na tom, které vlnové délky vstřebává a které odráží. List tedy je viděn jako zelený, protože absorbuje všechny barvy, kromě zelené, a my vidíme jen odražené zelené světlo.", "Šíří-li se danou částí prostoru více světelných vln, dochází k jejich skládání (superpozici). V případě koherentních světelných svazků tak dochází k tzv. interferenci, kdy se v některých místech vlny vzájemně posilují (pozitivní, též konstruktivní interference), jinde naopak zeslabují (negativní, destruktivní interference).", "Různé frekvence světla vidíme jako barvy, od červeného světla s nejnižší frekvencí a nejdelší vlnovou délkou po fialové s nejvyšší frekvencí a nejkratší vlnovou délkou. Hned vedle viditelného světla se nachází \"ultrafialové\" (UV), směrem do kratších vlnových délek, a \"infračervené záření\" (IR), směrem do delších délek. Přestože lidé nevidí IR, mohou blízké IR cítit jako teplo svými receptory v pokožce. Ultrafialové světlo se zase na člověku projeví zvýšením pigmentace pokožky, známým opálením.", "Fotometrie, zabývající se popisem a měřením intenzity světla, používá např. následující fotometrické veličiny: Kolorimetrie se zabývá popisem a měřením barevného projevu vnímaného světla, založeném (vedle jasu) zejména na spektrálním složení, tedy zastoupení vln různé frekvence viditelného rozsahu. U světla se dále měří např.", "Světla se využívá v mnoha přístrojích (LCD obrazovkách, DVD přehrávačích, mobilech), s jeho pomocí se svařuje i řeže, nebo třeba operuje. Světlo se využívá v mnoha oblastech (mezi ně patří např. komunikace, zdravotnictví, výrobní technologie). Pomocí světla pozorují lidé i vzdálená vesmírná tělesa, která vyzařují, odráží nebo jsou jiným způsobem ovlivněna světlem." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Historický vývoj.", "Výskyt v přírodě.", "Izotopy.", "Výroba.", "Využití.", "Sloučeniny.", "Anorganické sloučeniny.", "Soli.", "Organické sloučeniny.", "Zdravotní riziko." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "3", "2", "2" ], "content": [ "Všechny rozpustné soli barya jsou prudce jedovaté. Baryum je poměrně měkký, lehký, reaktivní kov, který se svými vlastnostmi více podobá vlastnostem alkalických kovů. V kapalném amoniaku se rozpouští za vzniku černého roztoku. Baryum patří k lepším vodičům elektrického proudu a tepla. Je nejreaktivnější z kovů alkalických zemin a reaktivitou se podobá alkalickým kovům, jeho reaktivita je natolik vysoká, že může být dlouhodobě uchováváno pouze pod vrstvou alifatických uhlovodíků (jako petrolej, nafta) s nimiž nereaguje. Soli barya barví plamen zeleně. Baryum je velmi reaktivní a v přírodě vytváří pouze barnaté sloučeniny Ba. V laboratoři lze připravit sloučeniny (tzv. superbáze), ve kterých může mít stroncium baridový anion Ba, takovéto sloučeniny jsou velmi nestabilní a patří mezi nejsilnější redukční činidla. Baryum reaguje za pokojové teploty s vodou i kyslíkem. Na vzduchu se okamžitě pokrývá vrstvou nažloutlého oxidu barnatého, práškové baryum je na vzduchu schopno samovolného vznícení. Při zahřátí se snadno slučuje s dusíkem na nitrid barnatý BaN a s vodíkem na hydrid barnatý BaH a i s velkým množstvím prvků tvoří za vyšších teplot sloučeniny. Baryum je zásadotvorný prvek a rozpouští se v běžných kyselinách za tvorby barnatých solí. Nerozpouští se v roztocích hydroxidů.", "Těživec (baryt) BaSO byl poprvé poznán na základě objevu boloňského obuvníka v roce 1602, který zjistil, že při žíhání síranu barnatého s organickými látkami začíná látka fosforeskovat – boloňské fosfory. Roku 1732 objevil William Withering uhličitan barnatý v nerostu, který byl později po něm nazván witherit. Oxid barnatý byl objeven roku 1774 Carlem Scheelem, který zprvu nepoznal, že jde o sloučeninu nové zeminy, která souvisí s těživcem. Zjistil to teprve Johan Gottlieb Gahn a po něm to pak potvrdil Carl Scheele. Po tomto objevu dali těživci název baryt z řeckého \"barys\" – těžký. Tento název přešel i na prvek – baryum. Baryum poprvé připravil sir Humphry Davy roku 1808 elektrolýzou barnatého amalgamu, který si připravil elektrolýzou slabě zvlhčeného hydroxidu barnatého za použití rtuťové katody.", "Díky své velké reaktivitě je v přírodě možné se setkat prakticky pouze se sloučeninami barya. Ve všech svých sloučeninách se vyskytuje pouze v mocenství Ba. Výskyt barya v přírodě i okolním vesmíru je poměrně vzácný, jak to již vyplývá z jeho vysokého atomového čísla. V zemské kůře se vyskytuje v množství 0,025–0,045 %, čímž se řadí na 14. místo v zastoupení prvků podle výskytu. Jeho procentuální obsah odpovídá 390 ppm (\"parts per milion\" = počet částic na 1 milion částic) a ve výskytu se řadí před stroncium. V mořské vodě je jeho koncentrace pouze 0,03 mg Ba/l a ve vesmíru připadá na jeden atom barya přibližně 8 miliard atomů vodíku. Nejznámějším minerálem barya je síran barnatý, baryt neboli těživec BaSO a witherit BaCO. Další, méně významné, minerály baria jsou: Baryt se vyskytuje na mnoha místech ve světě, známá jsou ložiska v Rumunsku, Anglii, Itálii, Spojených státech amerických a na Ukrajině. V Česku se ložiska barytu vyskytují v okolí Příbrami, Harrachova a Teplic.", "Přírodní baryum je směsí sedmi izotopů v zastoupení Ba (0,106 %), Ba (0,101 %), Ba (2,417 %), Ba (6,592 %), Ba (7,854 %), Ba (11,232 %) a Ba (71,698 %). Dalších 35 uměle připravených izotopů barya je silně radioaktivních, protože jejich poločas přeměny se pohybuje ve zlomcích sekund až milisekund, výjimku tvoří pouze izotop Ba, který má poločas přeměny 10,55 let. Baryum také vzniká jako jeden z produktů při výbuchu jaderné bomby, například:", "Kovové baryum se průmyslově nejčastěji vyrábí z rudy barytu. V prvním kroku se ruda redukuje uhlíkem na sulfid barnatý a oxid uhličitý. V druhém kroku probíhá reakce sulfidu barnatého s vodou a oxidem uhličitý za vzniku uhličitanu barnatého a sulfanu. Ve třetím kroku se uhličitan barnatý tepelně rozloží na oxid barnatý a oxid uhličitý. Čtvrtý krok je vakuová redukce oxidu barnatého za vzniku barya. Kovové baryum lze také vyrobit, ale ne v takové čistotě, elektrolýzou taveniny chloridu barnatého ve směsi s chloridem draselným. Dalším produktem této reakce je elementární chlor, který je ihned dále zpracováván v chemické výrobě. K elektrolýze se používá grafitová anoda, na které se vylučuje chlor, a železná katoda, na které se vylučuje baryum. K přípravě elementárního barya se dá využít i samostatná vakuová redukce oxidu barnatého hliníkem nebo křemíkem při 1 200 °C. K malé přípravě barya lze také využít tepelný rozklad azidu barnatého na dusík a baryum.", "Sloučeniny barya, například peroxidu BaO nebo dusičnanu barnatého Ba(NO) se využívají při výrobě pyrotechnických produktů pro jejich výraznou barevnou reakci v plameni - barví plamen světle zeleně.", "", "", "Větší část barnatých solí se ve vodě rozpuští, ale část se rozpouští hůře nebo vůbec, všechny soli mají bílou barvu (nebo jsou bezbarvé), pokud není anion soli barevný (manganistany, chromany). Barnaté soli jsou lépe rozpustné než soli hořečnaté, vápenaté a strontnaté a všechny rozpustné soli jsou prudce jedovaté. Barnaté soli vytváří snadno podvojné soli a také komplexy, které ale nejsou pro stroncium a i další kovy alkalických zemin typické.", "Mezi organické sloučeniny barya patří zejména barnaté soli organických kyselin a barnaté alkoholáty. K dalším barnatým sloučeninám patří organické komplexy. Zcela zvláštní skupinu organických barnatých sloučenin tvoří organokovové sloučeniny.", "Při vdechování prachových částic barya může dojít k zánětům průdušek a plic. K otravě chloridem barnatým stačí asi 0,2 g, smrtelná dávka je 0,8 až 2 g. Příznaky: dráždění trávicího ústrojí, slinění, zvracení, krvácení trávicího ústrojí, působí na nervový systém a na buňky kosterního a srdečního svalstva, třes, dýchací potíže, bolesti v celém těle. Smrt nastává za plného vědomí zástavou srdce. K otravám baryem může dojít při použití nekvalitního síranu barnatého coby kontrastní látky pro rentgen. Protijedem je roztok síranu sodného" ] }

{ "title": [ "Popis funkce.", "Využití.", "Prompt.", "Formát příkazu.", "Výhody příkazového řádku.", "Nevýhody příkazového řádku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Příkazový řádek zobrazuje \"výzvu\" (prompt) a (blikající) kurzor. Uživatel \"vkládá\" příkazy napsáním jejich názvu a stiskem klávesy „Enter“. Interpret příkazů pak vložený text přijme, analyzuje a spustí příslušný program. Příkazový řádek může být spuštěn v textovém terminálu nebo pomocí emulace terminálu, jako je např. program PuTTY. Spuštěný program může na terminál vypsat hlášení o svém běhu, výsledek operace, vyžádat si další vstup a podobně. Po ukončení programu je opět zobrazena výzva (prompt). Koncept CLI pochází z doby po roce 1950, kdy byly dálnopisy (teletype, TTY) připojovány k počítačům a poskytovaly okamžitě informace o svém stavu (na rozdíl od dávkově orientovaného zpracování pomocí vkládání děrných štítků). Po něm následovaly textové a grafické terminály.", "Příkazový řádek je dodnes přítomen i v grafických uživatelských rozhraních a je dále zdokonalován. Použití je ovšem daleko širší a výsledkem CLI ovládání mohou být i grafické výstupy. Příkladem může být například CAD systém AutoCAD, prostředí pro statistické výpočty S a R.", "Prompt (výzva) indikuje, že příkazový řádek je připraven zpracovat další příkaz. Obvykle to bývá nějaká užitečná informace ukončená znakem >, $ nebo #. Pokud uživatel pracuje ve zvláštním režimu, například jako systémový administrátor (uživatel root), bývá prompt ukončen jiným znakem, který má na tuto skutečnost upozornit. V unixovém shellu, ale i v systémech DOS a Windows lze prompt definovat podle svých potřeb (proměnná PS1 a PS2, resp. příkaz codice_1). Příklad: Prompt unixového shellu se také často označuje (třeba v knihách) pouze jako znak \"$\" (dolar)", "Příkazy zadávané v příkazovém řádku mají formální tvar: S přesměrováním pak například:", "Většina uživatelů počítačů je navyklá pracovat v grafickém rozhraní a ne vždy si uvědomují, že příkazový řádek poskytuje nemálo výhod:", "Kritici tvrdí, že rozhraní příkazového řádku je využívané tvůrci programů jen kvůli jejich neschopnosti a nebo nedostatku motivace vytvořit kompletní grafické rozhraní. Místo vytvoření úplného grafického rozhraní totiž vývojáři někdy vytváří jen základní funkce a potom umožní přístup k dalším nízkoúrovňovým funkcím pomocí příkazového řádku." ] }

{ "title": [ "Principy astrologie.", "Oblasti zkoumání.", "Astrologické tradice.", "Historie.", "Védská astrologie.", "Babylónská astrologie.", "Egyptská astrologie.", "Helénská astrologie.", "Západní astrologie.", "Astrologie v českých zemích.", "Historie sporu astrologie s vědou.", "Spor s teologií.", "Spor s racionalismem.", "Spor se statistikou.", "Věda a astrologie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Astrologie, jak ji chápe většina astrologů západní tradice, je založena na principu \"synchronicity\" a nikoliv \"kauzality\". Převážně zkoumá vztah postavení nebeských těles k jevům na Zemi a příliš se nezabývá příčinami (například fyzikálními) tohoto vztahu. Proto také podle tohoto pohledu není \"deterministická\". Popisuje sklony a tendence, neurčuje, že se něco \"musí\" stát. Výstupy astrologie nejsou \"exaktní\", nýbrž \"empirické\". Astrologie je založena spíše na zkušenostech a tradici než na měřitelných a statisticky zpracovatelných výzkumech podle kritérií moderní vědy. Z tohoto pohledu je tedy spíše \"hermeneutikou\", neboli interpretačním uměním, a je ji nutno řadit mezi esoterické nauky.", "Nejznámější oblastí astrologického zkoumání je popis vztahu postavení astrologických planet v okamžiku narození na člověka pomocí astrologického diagramu zvaného horoskop. Na rozdíl od astronomických planet jsou mezi planety v astrologii označovány i Slunce a Měsíc a západní tradice užívá pro sestavení horoskopu také postavení mnoha skutečných astronomických objektů (hvězdy, mlhoviny, asteroidy apod.) i řadu exaktně vypočtených astronomických bodů (např. ascendent, lunární uzly, „bod štěstí“ apod.) Obdobně jako na člověka, zkoumají někteří astrologové vztah postavení astrologických planet na rostliny, živočichy, neživé věci (stavby, lodě apod.) i další pozemské události (státy, organizace, počasí, katastrofy apod.), či dokonce různě kladené otázky. Těmto oblastem astrologie se věnují specializované astrologické obory jako mundánní astrologie, meteoastrologie, horární astrologie, astromedicína. V astrologickém zkoumání se používá jak horoskop sestavený pro okamžik narození, či vzniku, (\"nativní horoskop\"), tak i postavení planet v průběhu času vůči jejich pozici v nativním horoskopu (\"tranzity planet\"). Z této metody ve 20. století zprofanoval způsob lidové tvorby \"horoskopů\", oblíbený zejména zbulvarizovaným tiskem, jako jednoduchých předpovědí na určité období rozdělený do tabulky pro čtenáře narozené ve dvanácti obdobích roku formálně totožných s astrologickými znameními Zvěrokruhu. Tato lidová tvorba je zpravidla prováděna bez jakékoliv astrologické souvislosti a používá pouze podobný způsob symboliky a pseudoastrologický slovník. Z hlediska principů astrologických výzkumů má tato metoda mizivou vypovídací hodnotu, protože ke svým předpovědím používá pouze jeden z mnoha prvků skutečného astrologického horoskopu - postavení Slunce v nativním horoskopu - a ostatní jeho prvky úplně pomíjí.", "V průběhu historie vznikla v různých částech světa několik různých samostatných astrologických systémů a tradic, z nichž pouze některé se vyvíjely ze společných základů. Tyto systémy používají při popisu zkoumaných jevů zpravidla vlastní symboliku i způsob její interpretace. V rámci těchto systémů vznikly další astrologické směry, často se lišící jak ve východiscích, tak v cílech svého zkoumání.", "", "Jedná se o jeden z nejkomplexnějších a nejpřesnějších astrologických systémů. Hlavní disciplíny jsou známy jako \"gola\" (astronomie), \"ganita\" (výpočty založené na postavení planet), \"džátaka\" (nativní astrologie), \"muhúrta\" (vybírání vhodného času), \"prašna\" (zodpovídání konkrétní otázky) a \"nimitta\" (výklad specifických znamení). Je založena na velmi starobylé tradici, ale přesto (či spíše právě proto) je astrology stále více používána, třebaže studium, zvláště v tradičním pojetí guru-žák, je velmi náročné. Za jednu z nejuznávanějších autorit je považován mudrc Parášara, autor klasického díla \"Parášara Hora Šástra\". Používá siderický systém, čímž se liší od západní astrologie, která používá tropický systém.", "Astrologie vznikala v dávných vyspělých civilizacích na Blízkém východě někdy ve 2. tisíciletí př. n. l. Zprvu tvořila nedílnou součást tehdejších náboženských kultů. Babylónský astrologický systém pracoval s pěti postavami babylónských bohů (Marduk, Ištar, Ninibe, Nabu, Nergal). Tato božstva byla později identifikována s helénským pantheonem. Do dnešních dní se dochovaly zlomky babylónských nábožensko-věšteckých textů, zvaných \"omen\" („\"znamení\"“), z nichž mnohé mají astrologické náměty (jiné se ovšem zabývají např. i věštěním z vnitřností obětních zvířat). Babylónští kněží-astrologové jsou považováni za první, kdo rozdělili roční pouť Slunce zvěrokruhem mezi dvanáct souhvězdí, či spíše astrologická znamení po 30°. Babylónským astrologům je připisováno také sestavení prvních horoskopů. Nejstarší dochovaný horoskop je diagram z r. 410 př. n. l. Jedná se o horoskop syna babylónského panovníka Šuma Usa, který se narodil 29. dubna 410 př. n. l.", "Také astrologická pozorování ve starověkém Egyptě se nejprve rozvíjela jako nedílná součást náboženských mystérií pěstovaných v chrámových centrech po celé zemi. Mnohé indicie (např. interpretace značek na stropní hvězdné mapě chrámu v Dendeře) svědčí dokonce o tom, že by egyptská tradice mohla být ještě starší než tradice babylónská a mohla by sahat až před 5. tisíciletí př. n. l. Souhvězdí, planety, hvězdy a nebeská tělesa byla v egyptské astrologii spojena s jednotlivými nečeru (egyptskými „bohy“ se zoomorfními rysy) a mnohá astrologická pozorování byla zakódována do mnoha veřejně šířených náboženských mýtů předávaných ústní tradicí i výtvarnou formou. Některá astrologická znamení (a tedy i souhvězdí) mají svou egyptskou podobu dodnes. Egypťané používali astrologii také v architektuře a stavitelství. Mnohé dochované starověké stavby v Egyptě jsou orientovány podle soudobého postavení hvězd (sloužily často také jako astronomické pozorovatelny) a v jejich rozměrech jsou rozpoznávány astrologické údaje.", "Helénská astrologie má pravděpodobně své kořeny v astrologii egyptské, i když částečně absorbovala a rozvinula i zdroje babylónské astrologie a astrologie chaldejské. Pozdně helénský spis známý jako Corpus Hermeticum na tuto egyptskou tradici přímo poukazuje a je známo, že mnoho řeckých filosofů a astrologů studovalo v egyptských chrámech. Za helénskou astrologii lze považovat astrologické nauky vzniklé v oblasti Středomoří v období mezi lety 200 př. n. l. a rokem 500 n. l. Astrologie nicméně pronikala do starověkého Řecka již dříve. Řecký básník Hesiodos (8. - 7. století př. n. l.) ve své didaktické básni \"Práce a dni\" pomocí postavení hvězd podává termíny zemědělských prací a také vhodnou dobu k početí syna či dcery. Další názory šly ještě dál a hlásaly, že postavení planet ve zvířetníkových souhvězdích při zrození člověka předurčuje celý jeho život. Kolem roku 200 př. n. l. se v astrologii náhle prosadil nový systém tvorby horoskopů, který významným způsobem rozšířil původní systém babylónský. Nový systém se objevil náhle a ustálil se během půl století, což vede k závěrům, že byl pravděpodobně dílem jedince (za něhož lze považovat legendárního Herma Trismegista) či neznámé malé astrologické školy. Tento systém ustálil sestavování horoskopů prakticky v podobě, jaká se dochovala dodnes (zavedla systém domů, aspekty, používala sedm klasických astrologických planet apod.) V helénském období astrologie se ustálila astrologická terminologie a vznikla stěžejní díla, ze kterých čerpala pozdější arabská astrologie a západní astrologie. Překlady řeckých textů do sanskrtu dokonce ovlivnily terminologii staré indické tradiční astrologie. Mezi nejvýznamnější astrology tohoto období lze zařadit zejména Klaudia Ptolemaia, autora \"Čtyř knih (Tetrabiblos)\" zabývajících se astrologií a \"Almagestu\", syntézy helénského astronomického poznání včetně matematického modelu kosmu, či Héfaistióna Thébského a Vettia Valense, autora významné \"Antologie\".", "Se zánikem Římské říše postupně astrologické znalosti helénského období z Evropy vymizely a zachovávaly se pouze některé astrologické prvky pohanských náboženských kultů. Na Starý kontinent se astrologie začala vracet až prostřednictvím arabské astrologie, zejména působením arabských univerzit na Araby ovládaných územích v Evropě, na sklonku 1. tisíciletí n. l. Ve středověku musela astrologie kvůli silným arabským vlivům nejprve vyřešit spor s oficiální katolickou církví, čehož dosáhla zejména díky tomu, že ji uznali především dva významní teologové té doby Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. Na univerzitě v Boloni přitom existovala od r. 1125 významná astrologická fakulta, která trvala zhruba dvě století. Velkého rozvoje dosáhla astrologie v období renesance. Středověkou astrologii založenou na zprostředkovaných překladech klasických helénských astrologických spisů z arabštiny v té době obohatily přímé překlady ze znovuobjevených řeckých zdrojů. Astrologií se zabývalo i několik papežů, později však katolická církev astrologii opět potírala a pronásledovala. K významným osobnostem zabývajících se astrologií té doby lze zařadit francouzského astrologa Michela Nostradama, jehož známá zakódovaná proroctví jsou předmětem výzkumů dodnes. Astrologii se v renesanci věnovaly i osobnosti, které se proslavily zejména svými výsledky v oblasti astronomie, která se na přelomu 16. a 17. století začala z astrologie vyčleňovat. Významnými a úspěšnými astrology s řadou zajímavých astrologických výsledků tak byli Galileo Galilei či v Praze působící Tycho Brahe a Johannes Kepler. Občas získávali astrologové i velký vliv na mocné lidi, např. Albrecht z Valdštejna byl velice pověrčivý a v posledních pěti letech svého života dával na rady svého dvorního astrologa Dr. Seniho. Astrologii studoval a obhajoval ještě na počátku 18. století i fyzik Isaac Newton. Od poloviny 17. století udržovalo západní astrologickou tradici především hnutí rosekruciánů, jejichž úlohu udržovatele a pokračovatele astrologických výzkumů později převzalo svobodné zednářství. Značné obliby na veřejnosti dosáhla Západní astrologie ve 20. století poté, co opustila uzavřené společnosti zednářských lóží. Velký rozruch do astrologického zkoumání vnesl švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung, který se pokusil tradiční astrologický aparát propojit s psychologickými fenomény. Přestože řada astrologů, pracujících s tradičními postupy ptolmajovské astrologie jeho závěry odmítá jako dezinterpretaci staré tradiční nauky, vznikl na tomto poli rozsáhlý psychologicko-astrologický výzkum jak ze strany psychologů, tak i astrologů. Bádání na pomezí psychologie vedlo k tomu, že část astrologů opustila tradiční astrologická východiska a založila několik různých psychologizujících astrologických teorií revidující některá stará pojetí (Hamburská astrologická škola, Humanistická a transpersonální astrologie, Kosmobiologie apod.) Astrologie prožila ve 20. století velký nárůst zájmu laické veřejnosti a to jak díky rozvoji masových sdělovacích prostředků (tisk, rozhlas, televize, internet apod.), tak i rozvoji informačních technologií, které umožňují ve velmi krátké době sestavit jakýkoliv horoskop s velkou přesností. Západní astrologie se rozvíjí nejen na evropském kontinentu, ale díky silné zednářské a pseudorosekruciánské esoterické tradici také v USA. Tento „astrologický boom“ také podpořilo hnutí New Age, které starou západní tradici (často velmi násilně a protichůdně) propojilo s mnoha orientálními, indiánskými a pohanskými astrologickými systémy a vytvořilo poněkud nepřehlednou změť astrologického symbolismu a interpretačních metod. Velký nárůst zájmu o astrologii také vedl k její profanaci a častému mediálnímu zbulvarizování původních astrologických nauk (vizte Oblasti zkoumání).", "Západní astrologická tradice začala na české území pronikat z jižní a západní Evropy již ve středověku. Jistého oficiálního uznání se astrologii dostalo zejména ve 14. a 15. století za vlády lucemburských císařů Karla IV. a jeho následníka Václava IV. Astrologie se studovala na nově založené pražské univerzitě, astrologii se prokazatelně věnoval její druhý rektor Jan Šindel, známý jako autor astrolábu Staroměstského orloje. Astrologické poznatky té doby se odrážely i v architektonické výzdobě mnoha významných gotických staveb Petra Parléře. Královská knihovna Václava IV. obsahovala několik velmi významných astrologických spisů (včetně tzv. \"Alfonsinských tabulek\" a Ptolemaiova spisu \"Tetrabiblos\"), z nichž se dodnes v zahraničí zachovaly tři sborníky. Dalšího období velkého rozmachu se astrologie na českém území dočkala na přelomu 16. a 17. století za vlády císaře Rudolfa II., vyhlášeného mecenáše všech provozovatelů okultních nauk. V roli císařských astrologů v té době u pražského dvora působili i Tycho Brahe a Johannes Kepler, na českém území působili i další tehdejší proslulí učenci zabývající se astrologií (např. John Dee). K okruhu pražských rudolfinských zasvěcenců i krátké epizodě s vládou Fridricha Falckého lze vystopovat stopy založení rosekruciánského hnutí. O obnovení astrologické tradice na českém území ve 20. století se postarali zejména členové prvorepublikového sdružení hermetiků Universalie. Astrologií se zabývali především Otakar Griese a Jan Kefer. Za komunistického režimu byla astrologie v Česku potírána a pronásledována jako učení neslučující se s oficiálním marxisticko-leninským světonázorem. V tomto období reprezentoval českou astrologii například Jindřich Šob (někdy též Schob, 7. 3. 1901-22. 9. 1982), Emanuel Šimandl (24. 12. 1899 – 24. 12. 1971) nebo akademický malíř Vratislav Jan Žižka – mezi jeho pokračovateli vyniká Milan Špůrek (1938). Astrologická veřejnost navázala na prvorepublikovou tradici založením Astrologické společnosti ČR dne 19. prosince 1989 v 17 hodin. Předsedou se stal Pavel Turnovský. Meziválečnou generaci astrologů s jejich kolegy spojila osobnost Josefa Danzera (1907-1999) člena Universalie. Tento astrolog se stal čestným předsedou. Zakládající členové: Zdeněk Bohuslav, Pavel Hudec, Vanda Jindrová, Oldřich Kalfiřt, Michal Kobal, Libor Koudela, František Procházka, Jan Řezáč, Milan Špůrek, Michaela Štěpánová, Pavel Turnovský. Společnost vydává revue Konstelace", "", "Astrologie kvůli svým základním principům (vizte Principy astrologie) vyvolávala a vyvolává velkou řadu kontroverzí se zastánci jiného pohledu na svět. V evropském kontextu musela evropská tradiční astrologie nejprve řešit spory s křesťanskou teologií. Křesťané jakékoliv věštění či předpovídání budoucnosti odmítali již od prvních staletí. Jakékoliv formy věštění, mrakopravectví či jiných okultních praktik jsou odmítány již ve Starém zákoně. (srov. Dt 18,10; Jer 29,8) Jedna z největších církevních autorit – Augustinus (354–430) – astrologii důrazně odmítá a astrology považuje za šarlatány, kteří „svou službu prodávají nevědomým lidem“. Píše např.: „Z tohoto druhu nebezpečné pověrčivosti nelze vyloučit ani ty, kteří sestavují horoskopy podle data narození... Neboť i když skutečně určují a někdy i zjistí pozici hvězd ve chvíli něčího narození, zásadně se mýlí, když z těchto údajů snaží předpovědět naše jednání a jeho důsledky... Chtít ale z takových zjištění předpovídat mravní vlastnosti, jednání a události je velký a šílený omyl, a ti, kteří nahlédli, že je třeba se takových věcí zříci, tuto pověru bez váhání odmítají.“ Ve svých dílech uvádí i paradox dvojčat, která ač narozená v časovém rozmení kratším, než jaká je zjistitelná poloha hvězd na nebi, nemají stejný osud. Augustinus také důsledně rozlišuje mezi hvězdáři jako vědeckými pozorovateli hvězd od hvězdopravců. V různých érách historie se střídala období, kdy byla astrologie dominantní katolickou církví tolerována, a astrologii se dokonce věnovala i řada katolických hodnostářů a učenců, a období, kdy byla astrologie církví potírána. Dnešní stanovisko jasně shrnuje Katechismus katolické církve (odst. 2116): „Je třeba odmítat všechny způsoby \"věštění\": vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit skryté mocnosti.“", "Od dob ustavení vědy jako racionalistického systému založeného na opakovatelnosti a přenositelnosti experimentů a exaktnosti, měřitelnosti a statistické zpracovatelnosti výsledků, je astrologie vystavena oponentuře z řad vědecké veřejnosti, protože tato kritéria kvůli svým principům (vizte Principy astrologie) naplnit nemůže.", "Ve druhé polovině 20. století proběhla řada studií, které si vytkly za cíl potvrdit či vyvrátit astrologická východiska statistickou metodou. U zrodu těchto experimentů stál zejména francouzský psycholog a statistik Michel Gauquelin, jenž největší rozruch způsobil publikací tzv. Martického efektu - významných statistických odchylek v postavení Marsu v nativním horoskopu významných sportovců v porovnání s běžnou populací. Kritici výzkumu však upozorňují například na to, že pravděpodobnost podobného výsledku na zcela náhodných datech byla 25procentní. V podobných výzkumech pokračoval i uznávaný psycholog Hans Eysenck. Další psychologicko-statistické studie pak například podle svých autorů potvrdily souvislost mezi introverzí a extraverzí s astrologickými vlivy Saturnu a Marsu, či emoční labilitou u lidí narozených se Sluncem v tzv. vodních znameních. Jiné podobné studie však podobné statisticky významné korelace mezi astrologickými a psychologickými fenomény nepotvrdily a všechny studie jsou předmětem odborných disputací dodnes. Na podobné statistické experimenty nicméně astrologové nahlížejí převážně skepticky. Tyto výzkumy totiž zpravidla zkoumají pouze jeden, či velmi malou část, ukazatelů, kterými astrologie dospívá ke svým závěrům. Součástí astrologického výzkumu je však vždy subjektivní vyhodnocení mnoha různých možných kombinací těchto ukazatelů (a to včetně jejich nepřítomnosti v konkrétním případě) a posouzení jejich významnosti.", "Od dob Francise Bacona a vědecké revoluce se začaly vyčleňovat nové vědecké disciplíny (některé obory fyziky, astronomie, biologie, lékařství, meteorologie..) a začaly používat metody systematického empirického výzkumu založeného na experimentálních pozorováních. Od této doby se astrologie a astronomie začaly rozcházet; astronomie se stala jednou z hlavních přírodní věd, zatímco astrologie byla stále více viděna přírodovědci jako okultní věda nebo pověra. Odloučení astrologie od vědy bylo urychleno v osmnáctém a devatenáctém století. Převážná část moderních vědců astrologii odmítá jako nevědeckou, protože nesplňuje základní podmínky pro využití vědecké metody, například neexistují experimentální data, která by působení planet prokazovala. Za nevědeckou ji označili například fyzik Richard Feynman či Stephen Hawking.Andrew Fraknoi z Pacifické astronomické společnosti ji označil za pseudovědu. V roce 1975, the American Humanist Association (Americká humanistická asociace) prohlásila, že důvěra lidí v astrologii trvá, \"třebaže pro jejich víru neexistuje žádný vědecký důkaz, a vskutku jsou silné důkazy o opaku\". Český klub skeptiků SISYFOS astrologii prohlašuje za pseudovědu. Samotní astrologové se k vědě a aplikaci vědeckých metod staví různě. Ačkoli astrologie očividně využívá některých vědeckých metod, zejména pozorování a popisu skutečnosti, formulace problému, stanovení hypotéz a předvídání, nejčastější výhradou vědy vůči astrologii se jeví ověřování souladu hypotéz a předvídání se skutečností. Přesto ji někteří astrologové za vědu považují. Některé větve moderní astrologie bývají často astrology ztotožňovány s psychologizujícími a humanistickými vědními obory, které zkoumají souvztažnosti mezi děním na obloze a psychologickými vlastnostmi člověka, jeho vzorci chování a možnostmi, jak tyto vzorce vhodně kultivovat." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Historie.", "Abeceda a výslovnost.", "Gramatika.", "Slovní zásoba.", "Známá slova." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Afrikánština v JAR je mateřským jazykem 80% barevných (Coloureds) (3,5 milionu), 60% bělochů (2.7 milionu) a asi 200 000 černochů. Kromě Jihoafrické republiky, kde je jedním z 11 úředních jazyků, se nejvíce užívá v Namibii (stotisícová menšina je důsledkem toho, že země byla ve 20. století jihoafrickým protektorátem). Menší skupiny rodilých mluvčích žijí např. v Botswaně, Zambii a Malawi. V samotné Jihoafrické republice je nejrozšířenější v oblastech Transvaal a Oranžsko. Afrikánština nemá územní nářečí.", "Afrikánština vznikla z jazyka nizozemských osadníků, kteří přišli do jižní Afriky v 17. století. Dále se už vyvíjela odděleně od nizozemštiny, byla ovlivňována angličtinou, němčinou, francouzštinou, portugalštinou, okolními africkými jazyky (zejména kojsanskými), ale i jazyky přistěhovalců z dalších tehdejších nizozemských kolonií v Indonésii a Malajsii. Nejstarší známý afrikánský text byl zapsán arabským písmem, protože byl určen malajským muslimským přistěhovalcům v Kapském Městě. Ve druhé polovině 19. století byl zahájen proces standardizace afrikánštiny jako samostatného spisovného jazyka. Teprve roku 1925 byla však prohlášena druhým úředním jazykem Jihoafrické republiky (vedle angličtiny).", "Afrikánština se píše latinkou. Afrikánská abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí: Pro srovnání, nizozemská latinka: Následující tabulka umožňuje srovnat pravopis některých afrikánských slov s jejich nizozemskými protějšky.", "Afrikánština je velmi analytická, pravděpodobně nejanalytičtější z indoevropských jazyků. Na rozdíl od většiny z nich se v afrikánštině nemění slovesný tvar v závislosti na osobě podmětu: \"ek is\" = \"jsem\", \"jy is\" = \"jsi\", \"hy is\" = \"je\", \"ons is\" = \"jsme\" atd. Neexistují ani gramatické pády a podstatná jména nemají rod. Zvláštním rysem afrikánštiny, který se nevyskytuje v jiných (spisovných) západogermánských jazycích, je dvojitý zápor: \"Hy kan nie Afrikaans praat nie.\" = doslova \"on moci ne afrikánsky mluvit ne\". Předpokládá se, že tento rys mohla afrikánština převzít z kojsanských jazyků. Dvojitý zápor se sice objevuje i v některých vlámských nářečích, ale tam jde o konstrukci jiného druhu, takže pravděpodobně nemají společný původ.", "Přestože značná část afrikánské slovní zásoby odráží původ jazyka v nizozemštině 17. století, obsahuje i mnoho výpůjček z indonéských jazyků, malajštiny, kojsanských jazyků, portugalštiny, francouzštiny, angličtiny a jazyka xhosa. Důsledkem je mnoho výrazů odlišných od nizozemštiny; jako ukázka mohou posloužit názvy některých druhů ovoce:", "Jméno firmy Reebok pochází z afrikánštiny a znamená antilopa nebo gazela." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V letech 1499–1501 studoval práva. Od roku 1504 žil na ostrově Hispaniola (původní název La Espanola na Haiti), kde se účastnil několika výprav proti indiánům. V roce 1511 doprovázel při obsazování Kuby jejího guvernéra Diega Velázqueze de Cuéllara, který ho jmenoval starostou města Santiago de Cuba. Mezi Cortésem a guvernérem docházelo k častým sporům, proto po objevení Yucatánu v roce 1519 Cortés přemluvil Velázqueze, aby tam pod jeho vedením vyslal výpravu. Tato výprava byla na poslední chvíli zakázána a Cortés měl být zatčen. Cortésovi se však podařilo odplout pod vedením Antóna de Alaminose s 11 loďmi (1 loď měla zhruba 70–90 mužů, tj. 15 námořníků, 50 vojáků a 20 sluhů/otroků). Výprava dorazila na Yucatán, kde dobyla území Tabasca a donutila domorodce uznat nadvládu španělského krále Karla V. Zde se dozvěděl o bohaté Aztécké říši. Dne 20. dubna se vylodil poblíž dnešního města Veracruz. Zde byl přijat velmi přátelsky, ale vstup do hlavního města Tenochtitlán mu císař Moctezuma II. nepovolil, proto založil osadu \"Villa Rica de la Vera Cruz\" (dnešní Veracruz) a nechal se vojskem zvolit soudcem a generálním kapitánem, nařídil spálit lodě, kromě jediné, jež odjela podat zprávu do Španělska. Poté se vydal do vnitrozemí, kde se spojil s Tlaxcalany a Totonaky, kteří přijali španělskou nadvládu. Bez boje došel do Tenochtitlánu, kde se usadil a následně zajal Moctezumu II., po kterém chtěl, aby uznal nadvládu Španělska, čímž se stal vládcem Mexika. Roku 1520 proti němu Diego Velázquez de Cuéllar poslal vojsko (cca 2 000 mužů), které vedl Pamfil de Navaez. Cortés ho ale přepadl, zajal a větší část Navaezových mužů pak přešla na Cortésovu stranu. V průběhu jeho nepřítomnosti v Tenochtitlánu vypuklo povstání a i když vyjel své posádce na pomoc (se zhruba 12 000 muži, většina pocházela z Tlaxcaly), byl nucen 2. července 1520 utéci z Tenochtitlánu, kde ztratil značnou část mužstva, výzbroje a již získaných pokladů. Po vítězné bitvě v Outumbském údolí ustoupil do Tlaxcaly, kde znovu zformoval a doplnil armádu. Dne 13. srpna 1521 dobyl Tenochtitlán a zajal nového císaře Cuauhtémoca (dříve nesprávně Guatimozin). Roku 1522 byl Karlem V. jmenován místodržícím, nejvyšším soudcem a vrchním velitelem \"Nového Mexika\". Pomocí mnichů, především františkánů a dominikánů se snažil rozšířit křesťanství a organizaci země. V letech 1524–1526 vedl vojenskou výpravu do Hondurasu. Mezitím byl ve Španělsku obviněn ze zneužívání pravomocí a přípravy odtržení Mexika (tato obvinění nebyla pravdivá), byla na něj poslána kontrola vedená Alfonsem de Estradou. Ta s ním nejednala podle jeho představ, proto roku 1528 odjel do Španělska. Zde se setkal s císařem Karlem V., který mu udělil titul \"markýz del Valle de Oajaca\" a obdaroval ho velkými pozemky v Mexiku. Roku 1529 byl jmenován pouze vrchním velitelem vojska s právem podnikat nové výboje. Podnikl několik výprav do Panamy a Severní Ameriky, v roce 1536 objevil Kalifornský poloostrov. Tyto výpravy ho finančně vyčerpaly a tak za ně chtěl náhradu. Jelikož neuspěl, vydal se do Španělska, kde byl v roce 1540 přijat císařem Karlem V., ale úspěchu nedosáhl. V roce 1541 se účastnil výpravy do Alžírska, poté se chtěl vrátit do Mexika. Zemřel ve Španělsku poblíž Sevilly. Byl pohřben v chrámu Ježíše Nazaretského v Mexiku, jeho ostatky se v roce 1823 ztratily." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Cestopis.", "Odkaz a pozůstalost.", "Zajímavost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Kollár pocházel z venkovského zemědělsko-řemeslnického rodu, jeho otec byl rychtářem. V letech 1807–1809 studoval na gymnáziu v Kremnici, ale vrátil se domů ještě téhož roku a otec ho dal do učení na řezníka. To však mladého Jána Kollára nebavilo, a tak odešel z domova. V letech 1810–1812 studoval na gymnáziu v Banské Bystrici. Roku 1812 odešel na evangelické lyceum do Prešpurku, kde studoval až do roku 1815. Poté působil až do roku 1817 jako vychovatel a od roku 1817 studoval protestantskou teologii na univerzitě v Jeně (Německo). Zde se seznámil s Frederikou Wilhelminou Schmidtovou, dcerou německého pastora, do které se zamiloval. V skrytu duše zřejmě doufal, že se Wilhemina stane jeho manželkou, ale její rodiče tomuto vztahu nepřáli. Po studiích roku 1819 Kollár přijal úřad evangelického duchovního v Pešti, kde s přestávkami působil třicet let. V roce 1834 se stal prvním předsedou \"Spolku milovníků slovenské řeči a literatury\". Ve své lásce vytrval a Wilhemina, které přezdíval Mína, se stala jeho celoživotní inspirací a múzou. Přestože byla původem Němka, stala se pro Kollára předobrazem slovanské ženy a ve svých dílech ji povyšoval na slovanský ideál krásy. Jejich vztah došel naplnění až po sedmnácti letech odloučení, 22. září 1835, kdy se z nich konečně stali manželé. Mína se slovensky ani česky nikdy nenaučila a vychovávala děti v německém jazyce. Od roku 1819 Kollár působil v Pešti nejprve jako uherský vikář, po schválení úřadu slovenského kazatele pro Pešť se stal tamním slovenským kazatelem. Nesouhlasil se snahou osamostatnit slovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských vzdělanců a spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem. Tento spor vyvrcholil roku 1848, kdy byl svými odpůrci zajat. Osvobodilo ho císařské vojsko a za své služby byl roku 1849 povolán do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě. Jeho rodný dům shořel do základů 16. srpna 1863. Požárem zůstala netknutá jen sýpka, která byla z celého domu jako jediná postavena z kamene. V roce 1974 v ní bylo vytvořeno muzeum. Ján Kollár byl původně pohřben na vídeňském hřbitově Sv. Marxe (Skt. Marx Friedhof), po zrušení tohoto hřbitova byl jeho hrob přenesen na nový Vídeňský ústřední hřbitov a nakonec byl dne 16. května 1904 přenesen na Olšanské hřbitovy v Praze. Jeho hrob s pomníkem se zde nachází na I. obecním hřbitově na křižovatce hlavních cest.", "", "Dále napsal celou řadu menších děl, příspěvků do časopisů a novin. Značné množství těchto děl se týkalo jazyka. Kollár se též zabýval rukopisy (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský) a došel k názoru, že jsou pravé.", "Několik předmětů z osobní pozůstalosti manželů Kollárových včetně snubních prstenů a Jánovy kadeře vlasů s ověřovacím podpisem MUDr. Jindřicha Matiegky na štítku, stejně jako návrh pomníku a portrétní busta jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze. Bronzová busta byla odhalena rovněž v Panteonu Národního muzea.", "V díle Slávy dcera oslavil Jan Kollár i tehdejší moderní dopravní prostředek – draisinu, kterou sám používal." ] }

{ "title": [ "Život.", "Máchova rodina.", "Studia.", "Herec a dramatik.", "Cestovatel a malíř.", "Ženy a syn.", "Poslední týdny a smrt.", "Literární dílo.", "Máj.", "Nejstarší česká vydání.", "Máchův odkaz.", "Postupné doceňování Máchova díla.", "Posmrtné připomínky.", "Inspirace v umění.", "Podoba Karla Hynka Máchy.", "Odkazy.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "", "Narodil se jako \"Ignác Mácha\" (jméno Karel si přidal z důvodu obrozeneckého trendu a Hynek je počeštěný Ignác) v pátek 16. listopadu 1810 v Praze, na Újezdě čp. 400/3 v domě U Bílého orla; koncem 19. století byl dům zbourán, dnes na jeho místě stojí dům nový (Újezd čp. 401) a je na něm umístěna pamětní deska, upozorňující na Máchův rodný dům. Pokřtěn byl v blízkém kostele Panny Marie Vítězné. Jméno Ignác (jež si počeštil na Hynek) získal po jednom ze svých kmotrů (Ignáci Mayerovi). Máchovým otcem byl Antonín Mácha (1769–1843), mlynářský tovaryš, voják a později majitel krupařského krámku. Máchova matka Marie Anna Kirchnerová (1781–1840) pocházela z rodu českých hudebníků. Dva roky po Hynkovi se manželům Máchovým narodil syn Michal (1812–1871). Kvůli finanční krizi nežila rodina na Újezdě dlouho. Několikrát se stěhovala, aby se nakonec, když bylo Máchovi šestnáct let, usadila na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) v domě U Hrbků (proti kostelu sv. Ignáce). Zde Mácha bydlel se svými rodiči do konce svých studií a odchodu do Litoměřic v září 1836; zde vznikla převážná část jeho literárního díla.", "Navštěvoval farní školu při kostelu svatého Petra na Poříčí, obsazovanou křížovnickým řádem, poté studoval hlavní školu u piaristů. V letech 1824 až 1830 studoval piaristické gymnázium na dnešních Příkopech. Od podzimu 1830 navštěvoval na pražské univerzitě filozofickou fakultu a mezi roky 1832 a 1836 studoval na téže univerzitě práva. Uměl německy a česky, ve škole se učil latinu; pod vlivem polských událostí (revoluce v roce 1830) a četby polských autorů (Adam Mickiewicz) se Mácha začal učit polsky. V letech 1831 až 1832 navštěvoval přednášky Josefa Jungmanna, jenž povzbuzoval své žáky k literární činnosti a hodnotil jejich práce; Máchovi pochválil báseň \"Svatý Ivan\".", "Navštěvoval česká i německá divadelní představení. Ve Stavovském a Kajetánském divadlev letech 1834 až 1835 ochotnicky vystoupil v 16 hrách (především Klicperových a Štěpánkových). Jako student univerzity hrál pod pseudonymy Milihaj, Chám, Hynek. Josef Krasoslav Chmelenský ho v České wčele chválil za výkon v roli Jindřicha Prachatického v Klicperově Blaníku. Podle Chmelenského byl Mácha „ochotník pěkně rostlý, a co se jadrné české výřečnosti dotýče, vší chvály hodný“ a měl „mluvu čistou a nad jiné zřetelnou“. Sám se také pokoušel o dramatickou tvorbu. Svědčí o tom dochované zlomky historických dramat \"Bratři\", \"Král Fridrich\", \"Boleslav\", \"Bratrovrah\", vzniklých mezi lety 1831 a 1833. Žádnou divadelní hru však nedokončil.", "Mácha byl vášnivý cestovatel. Chodil většinou pěšky a vyhledával zejména romantická místa spojená s historií, a krásy přírody. Ačkoli je často prezentován jako osamělý poutník krajinou, žádnou z větších cest nepodnikl sám. První delší cestu vykonal Mácha v roce 1832; vedla z Prahy, přes Mělník, Kokořín, Housku, Doksy, na Bezděz. Doprovázel jej spolužák a přítel Eduard Hindl (1811–1891). Na přelomu srpna a září 1833 podnikl opět s Hindlem tzv. Krkonošskou pouť. Během ní navštívil mj. Valečov, Kost, Trosky, Radim u Jičína, Třebihošť. Máchův podpis se nachází v pamětní knize Sněžky (28. srpna 1833). Cesty do těchto končin Mácha uskutečňoval i v následujících letech. V pondělí 4. srpna 1834 vyrazil Mácha na cestu do severní Itálie. Jeho společníkem byl Antonín Strobach (1814–1856), pozdější pražský purkmistr, předseda říšského sněmu a právník. Cesta trvala 6 týdnů (někdy ušli denně až 60 kilometrů) a vedla z Prahy, přes České Budějovice, Linec, Salcburk, Innsbruck do Benátek. Odtud pluli do Terstu. V Lublani se Mácha setkal s významným slovinským básníkem Francem Prešerenem. Cesta pokračovala přes Vídeň do Prahy. O svatodušních svátcích 1835 šel Mácha se svými přáteli na osmidenní výlet do boleslavského kraje. Při té příležitosti navštívili vlasteneckého kněze Antonína Marka, žijícího nedaleko Jičína. Zvláštní půvab měly pro Máchu hrady a zříceniny. Psal si seznam „hradů spatřených“, který čítá na 90 položek (mnohé hrady navštívil opakovaně). Dochovalo se 115 kreseb a akvarelů „hradů spatřených“. Tyto Máchovy práce vznikaly přímo v plenéru (doma pak některé z nich koloroval); hrady kreslil většinou z dálky za použití dalekohledu. Patrně z roku 1832 pochází Máchova kresba, jež by mohla být jeho autoportrétem. O Máchově fascinaci výtvarným uměním vypovídají poznámky z jeho návštěvy vídeňské obrazárny (cestou z Itálie).", "Máchovou první doloženou láskou byla Marinka Stichová (1810–1853), s níž se seznámil 15. srpna 1832 v Benešově. Máchovi imponoval nejen její vzhled, ale i to, že znala a četla české knihy. Ozvěny vztahu k Marince se promítly i do Máchovy tvorby. Samotný vztah neměl dlouhého trvání. Ještě v roce 1833 se v \"Pouti krkonošské\" Mácha vyznal ze ztracené lásky. Na konci roku 1832 zahořel láskou k mladé herečce Rošrové, ale výsledkem vzplanutí byla jen báseň \"Panně Rošrové\". Skutečnou Máchovou partnerkou, snoubenkou a matkou jeho syna Ludvíka byla Eleonora Šomková (zvaná Lori). Mácha se s ní seznámil někdy v zimě 1833/1834 po divadelní zkoušce. Konkrétně v Celetné ulici v domě U Červeného orla (dnes čp. 593/21), kde v té době byla kavárna U Suchých. K seznámení s Lori došlo za přítomnosti Josefa Kajetána Tyla a jeho pozdější ženy Leni Forchheimové. Charakter jejich vztahu, jejž ukončila po téměř třech letech Máchova smrt, nastiňuje Máchův intimní deník z roku 1835 a jeho dopisy. Podstatnou roli hrála v tomto vztahu Máchova povaha, jeho přecitlivělost a žárlivost, své učinili i rodiče mladých partnerů, ale třeba i Lořina neochota naučit se česky. 2. října 1836 porodila Lori Máchovi syna Karla Ludvíka ). Naposledy se s Máchou viděla 16. října 1836. Jejich svatba se měla konat 8. listopadu 1836 v kostele svatého Štěpána v Praze. Syn Ludvík zemřel 5. července 1837 na psotník.", "Na začátku srpna 1836 získal Mácha absolutorium na právech. Nástup do zaměstnání však odložil – aby mohl cestovat a aby byl v Praze při korunovaci císaře Ferdinanda českým králem. Koncem září nastoupil jako koncipient u litoměřického justiciára Josefa Filipa Durase (1793–1853). 1. října se v Praze narodil Lori syn Ludvík. 4. října jel Mácha do Prahy, aby potomka viděl. V noci 15. října se doslova rozběhl z Litoměřic do Prahy; bylo to naposledy, kdy Prahu navštívil a kdy viděl syna a Lori. V neděli 23. října si z vrchu Radobýlu, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, všiml požáru dole ve městě. Při obětavém hašení se nalokal vody, jež mohla být zdrojem jeho pozdějšího infekčního onemocnění. Začátkem listopadu se Máchovo zdraví rychle zhoršovalo. Měl průjem, ale žádné léky neužíval a dál chodil do kanceláře. 2. listopadu píše dva poslední dopisy – rodičům a Lori. V noci na 5. listopad se mu velmi přitížilo, zvracel a vyžádal si lékaře. Přesto ráno vstal a šel se omluvit do práce, kam mu přivolaný doktor nedovolil dojít. Zemřel v neděli 6. listopadu 1836 přibližně ve tři hodiny ráno. Úřední záznam uvádí jako příčinu Máchova úmrtí Brechdurchfall, tedy cholerinu, mírnější formu cholery, projevující se dávením a průjmy. Protože byla obava ze šíření nákazy, bylo jeho datum úmrtí na úřední listině o jeden den posunuto. Z toho důvodu je na pamětní desce v Litoměřicích i na náhrobku uvedeno datum úmrtí již 5. listopadu. Pohřeb se konal na litoměřickém hřbitově 8. listopadu 1836 ve tři hodiny odpoledne za přítomnosti Máchova bratra Michala. Máchovy ostatky zde byly uloženy na téměř 102 let. 17. listopadu 1836 bylo v Praze v kostele svatého Ignáce na dnešním Karlově náměstí slouženo za Máchu rekviem. Kostel byl plný. Účastni byli Máchovi rodiče, studenti, profesoři, mj. Josef Jungmann.", "Své první básnické pokusy psal v němčině (Versuche des Ignac Macha, Hoffnung). V roce 1830 se definitivně uchýlil k češtině. V prosinci 1831 vychází v časopise \"Večerní vyražení\" první Máchův text, báseň Svatý Ivan. V lednu 1832 následuje v témže periodiku báseň \"Abaelard Heloíze\", pod níž je poprvé podepsán Karel Hynek Mácha. V jeho básnické tvorbě nacházíme sonety i lyrickoepické skladby. Básně se vyskytují i v jeho prózách (\"Marinka\", \"Cikáni\"). V próze se věnoval hlavně historickým tématům. Rozhodl se napsat čtyřdílný román \"Kat\", ale jeho části \"Vyšehrad\", \"Valdek\" a \"Karlův tejn\" zůstaly pouze v náčrtcích. Jediná dokončená a časově nejpozdější část zamýšlené tetralogie z doby Václava IV. je \"Křivoklad\" (1834). Cyklus \"Obrazy ze života mého\" (\"Večer na Bezdězu\", \"Marinka\") se odehrává v jeho současnosti a kromě lyrizujících tendencí v něm nacházíme i autobiografické prvky, ostatně jako v celé Máchově tvorbě. Obě jeho práce byly uveřejněny v roce 1834 v \"Květech\". Jeho nejrozsáhlejší prací je román \"Cikáni\". Pracoval na něm od října do prosince 1835. Román neprošel cenzurou a poprvé vyšel kompletně až v roce 1857. Z jeho dalších próz lze zmínit \"Pouť krkonošskou\", \"Návrat\", \"Klášter sázavský\", \"Valdice\", \"Rozbroj světů\" či \"Sen\". Mácha si rovněž vedl literární zápisník, deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o jeho životě. Kontroverzním je i jeho intimní deník z roku 1835, částečně psaný šifrovaně. Obsahuje detaily z jeho každodennosti a otevřeně přibližuje jeho vztah s Lori. Poprvé deník neúplně rozluštil Jakub Arbes roku 1884, zcela pak Karel Janský (1890–1959) ve 20. letech 20. století, který se zasazoval o jeho nezveřejnění.", "\"Máj\" (1836) zaujímá ústřední místo jak v jeho tvorbě, tak v dějinách české literatury. Na této skladbě intenzivně pracoval na přelomu let 1835 a 1836, ale dochoval se náčrt básně již z roku 1834. \"Máj\" byl jedinou knihou, která mu vyšla za jeho života. Musel ji však vydat sám. Tisk provedla pražská tiskárna Jana Spurného. \"Máj\" byl vydán 23. dubna 1836. Všech 600 výtisků se brzy rozprodalo. \"Máj\" je věnován Hynku Kommovi (1790–1875), pražskému měšťanovi, pekařskému mistru, pozdějšímu radnímu, s nímž byl zřejmě Máchův otec v obchodním styku. K básni je připojen autorův výklad, určený patrně pro cenzuru. Mnohovrstevnatá báseň má 4 zpěvy a 2 intermezza. Básnický jazyk, plný metafor, oxymór a dalších prostředků, líčí tragický příběh, k němuž autora patrně inspirovala reálná událost z roku 1774. Tehdy v Rozprechticích u Dubé došlo k otcovraždě. Máchovi událost vyprávěl hostinský Kampe z Doks. Tematické „zužování“ \"Máje\" na píseň lásky, oslavu přírody či líčení romantického příběhu je zavádějící, avšak ve zjednodušujících výkladech Máje nikoli řídké. Máj je inspirativním, meditativním dílem, které sice těží z motivů lásky, přírody, vlasti, ale jehož myšlenkové zázemí se dotýká otázek spíše metafyzických (především druhý zpěv skladby). Soudobí domácí kritici Josef Kajetán Tyl a Josef Krasoslav Chmelenský pro Máj nenašla pochopení; dílu vytýkali absenci národnostního apelu a kopírování Byrona atd.. Máj se však šířil v opisech a definitivní rehabilitaci mu přinesla generace Májovců. Dnes je \"Máj\" jednou z nejvydávanějších českých knih. Mnohá vydání ilustrovali naši výtvarníci: Mikoláš Aleš, Karel Svolinský, Toyen, Jan Zrzavý, Cyril Bouda, Jan Koblasa, Pavel Sukdolák.", "Máchova díla byla opakovaně mnohokrát vydávána. Níže jsou uvedena pouze vydání do roku 1900.", "", "Po Máchově smrti se zformoval okruh jeho příznivců, kteří v jeho tvorbě rozpoznali jedinečnost. V Květech postupně vyšly básně Karla Sabiny \"Pomněnka na hrobě Karla Hynka Máchy\" (17. 11. 1836), Františka L. Riegra \"Na smrt Karla Hynka Máchy\" (1. 12. 1836) a \"Pláč nad smrtí Karla Hynka Máchy\" od Karola Kuzmányho (29. 12. 1836). Pro Máchu nacházely větší pochopení oblasti Moravy a Slovenska a německé jazykové prostředí. Prvním německým překladem Máchovy tvorby byla Marinka, uveřejněná ve vídeňském časopise Adler již roku 1839. Prvním neněmeckým překladem byl překlad Máje do polštiny od Bronislawa Maleckého (1855). Teprve roku 1861 vyšlo relativně úplné vydání Máchových spisů v nakladatelství Ignáce Leopolda Kobera (1812]]–[[1866). Tehdy také vyšel česky [[Máj (Karel Hynek Mácha)|Máj]] podruhé. Plně pochopen a oceněn byl Mácha až [[Jan Neruda|Nerudovou]] a [[Vítězslav Hálek|Hálkovou]] generací, generací [[Máj (almanach)|almanachu Máj]] z roku [[1858]]. [[Májovci]] rozpoutali vlnu máchovského zájmu. Mácha nakonec dosáhl uznání i u kritiky ([[František Xaver Šalda|Šalda]]) a stal se básníkem, jehož kult je srovnatelný s kultem [[svatý Václav|svatého Václava]].", "Po Máchovi je pojmenováno mnoho ulic, různých institucí, Velký rybník dokský (Hirschberský) je přejmenován na [[Máchovo jezero]], celá oblast kolem Bezdězu je zvána Máchovým krajem, měsíc květen Máchovým časem. Osobnost a dílo Karla Hynka Máchy se staly synonymem lásky, romantismu, mladistvého [[entuziasmus|entuziasmu]], to vše do značné míry navzdory skutečnému Máchovu životu a [[metafyzika|metafyzickému]] přesahu jeho díla. [[Soubor:Monument Karel Hynek Mácha Prague 3.jpg|náhled|Detail nápisu na Máchově pomníku v petřínských sadech v Praze]] [[Máchova cesta]] z Mělníka na Bezděz je dnes červeně značenou trasou [[Klub českých turistů|KČT]].", "Máchův Máj inspiroval řadu umělců, např.:", "[[Soubor:Macha karel.jpg|náhled|[[František Václav Šír]]: Karel Hynek Mácha, pěvec „Máje“; [[litografie]], 1860]] Podoba Karla Hynka Máchy je neznámá. Za ni je považováno několik portrétů od různých autorů (reprodukce jsou soustředěny např. v archivu výtvarného umění ABART). Portrét od [[František Václav Šír|Františka Václava Šíra]] je nejrozšířenější podobizna básníka. Ta ale vznikla až roku 1860. Domnělou Máchovou podobou byl původně obraz svatého Jana Křtitele v kapli [[Valdštejn (hrad)|hradu Valdštejn]] od [[František Mašek|Františka Maška]]. Podle něj nakreslil podobiznu [[Josef Uman]] a následně podle Umana František Václav Šír. Když ale Umanovu podobiznu ukázali jeho bývalé partnerce [[Eleonora Šomková|Eleonoře Šomkové]], měla odpovědět, že takhle Mácha nevypadal a že „...Máchu dobře namaloval jenom Quast.“ Jednalo se o malíře [[Jan Zachariáš Quast|Jana Zachariáše Quasta]], jeho portrét se však ve 40. letech 20. století ztratil. Za Máchovu podobu mohou být považovány i dva jiné Quastovy portréty.", "", "[[Kategorie:Karel Hynek Mácha| ]] [[Kategorie:Čeští spisovatelé]] [[Kategorie:Romantičtí spisovatelé]] [[Kategorie:Spisovatelé píšící česky]] [[Kategorie:Čeští básníci]] [[Kategorie:Básníci tvořící česky]] [[Kategorie:Čeští dramatici]] [[Kategorie:Čeští cestovatelé]] [[Kategorie:Čeští právníci]] [[Kategorie:Osobnosti českého národního obrození]] [[Kategorie:Absolventi Právnické fakulty Univerzity Karlovy]] [[Kategorie:Pohřbení na Vyšehradě]] [[Kategorie:Pohřbení na hřbitově v Litoměřicích]] [[Kategorie:Narození v Praze]] [[Kategorie:Narození 16. listopadu]] [[Kategorie:Narození 1810]] [[Kategorie:Úmrtí 6. listopadu]] [[Kategorie:Úmrtí 1836]] [[Kategorie:Muži]] [[Kategorie:Úmrtí v Litoměřicích]] [[Kategorie:Osobnosti na českých poštovních známkách]]" ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Kněžské působení.", "Biskup.", "Správce pražské arcidiecéze.", "Kardinál a arcibiskup.", "Polistopadové období.", "Publikační činnost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "František Tomášek se narodil ve Studénce (okres Nový Jičín) jako druhý nejstarší syn místního nadučitele a varhaníka Františka Tomáška a jeho manželky Zdenky (rozené Vavrečkové, která se dožila 97 let). Měl celkem 5 sourozenců, tři bratry a dvě sestry. V šesti letech se stal polovičním sirotkem – otec mu zemřel 9. února 1906. V roce 1918 odmaturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a po krátkém pobytu u armády (ještě před odchodem na frontu onemocněl tuberkulózou a byl propuštěn jako invalida) vstoupil do kněžského semináře. Dne 5. července 1922 jej jeho velký vzor olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan vysvětil na kněze.", "V letech 1927–1934 působil jako katecheta na Olomoucku. V roce 1934 se stal asistentem katechetiky a pedagogiky na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. V letech 1940–1945 zastával místo učitele na Arcidiecézním bohosloveckém učilišti v Olomouci a zároveň post inspektora vyučování náboženství v okresech olomoucké arcidiecéze. Poté opět působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, v roce 1946 se stal docentem a v roce 1947 profesorem katechetiky a pedagogiky.", "Dne 14. října 1949 jej olomoucký arcibiskup Josef Matocha tajně vysvětil na biskupa. Stal se titulární biskupem butským a tajným světícím biskupem olomouckým. Jako biskupské heslo si zvolil: \"Laxabo rete\" (česky: Spustím sítě; Lukáš 5,5). Dne 23. července 1951 byl František Tomášek zatčen a uvězněn v koncentračním táboře pro kněze v Želivi. Často byl posílán na nucené práce do kamenolomu. Propuštěn byl 28. května 1954 (nikdy nestál před soudem). Následně mu bylo povoleno působit jako administrátor farnosti Moravská Huzová (1954–1965). Byl jediným z českých biskupů, který se zúčastnil všech čtyř zasedání Druhého vatikánského koncilu, kam mu komunistický režim jakožto určité gesto dovolil odcestovat. Velký úspěch sklidila jeho vystoupení týkající se ekumenismu a podpory rodinného života, delegace ruské pravoslavné církve mu za jeho přístup k ekumenismu udělila pamětní medaili. Ještě před ukončením koncilu – v březnu 1965 – byl František Tomášek po složitých jednáních mezi římskokatolickou církví a ČSSR jmenován apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, jejíž řádný správce, arcibiskup Josef kardinál Beran, primas český, byl vládou ČSSR po dlouhé nezákonné internaci přinucen k odchodu do exilu. Kvůli svým tehdejším postojům byl František Tomášek až do roku 1977 jen apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze a světícím biskupem pražským.", "Dne 20. března 1968 vydal prohlášení, ve kterém výslovně upozornil na pronásledování církve v předchozím období komunismu, vyjádřil naději, že toto období končí, a vznesl požadavek, aby byla v zemi obnovena možnost svobodného působení církve. Zároveň vystoupil proti Mírovému hnutí katolického duchovenstva (kterého byl ještě jako farář nedobrovolným členem). Stal se též členem Společnosti pro lidská práva a spoluzakládal hnutí Dílo koncilové obnovy. Během jednání se státem se mu podařilo docílit toho, že většina biskupů se mohla znovu ujmout svých úřadů (Josef Hlouch, Štěpán Trochta) a dalších ústupků státu. Sám se stal světícím biskupem pražským. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy vydal 1. září prohlášení, v němž vyzval obyvatelstvo ke klidu a zároveň vyjádřil podporu legálním představitelům Československa. Během následujícího období normalizace zpočátku zastával opatrné názory, např. nepodpořil Chartu 77, později se stále častěji a ostřeji vyslovoval proti režimu i jeho konkrétním krokům a stal se jedním ze symbolů protikomunistického odporu. V té době získal řadu příznivců zejména mezi studenty a absolventy pražských vysokých škol a jeho hojně navštěvovaná kázání ve svatovítské katedrále byla zážitkem (jeho dobrovolní zvoníci, studenti a absolventi pražských vysokých škol, zajišťovali též nezbytnou zvukovou kulisu státem povolených církevních svátků na všechny dodnes ručně ovládané svatovítské zvony). V roce 1973 byli po jednání mezi Svatým stolcem (zastupovaným Agostinem Casarolim) a komunistickou vládou vysvěceni 4 noví biskupové. Nejproblematičtější z nich, Josef Vrana, byl v mnoha ohledech spíše loutkou v rukou vlády, než biskupem (proto byl také jmenován jen jako apoštolský administrátor olomoucké arcidiecéze a nikoliv arcibiskupem – obdobně jako původně František Tomášek, který byl v době svého jmenování též považován za dosti povolného), a byl uveden jako spolupracovník StB v Cibulkových seznamech. V tomto roce organizoval zejména v katedrále Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě velkolepé oslavy tisícího výročí založení pražského biskupství (973) spolu s litoměřickým biskupem Štěpánem kardinálem Trochtou za účasti desítek tisíc věřících (na slavnostních mších byly vystavovány ostatky českých světců, zejména sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha, pro kardinála Trochtu byl využíván monumentální barokní arcibiskupský trůn, umístěný poblíž kazatelny v levé části chóru katedrály). V následujícím roce 1974 světská moc v pronásledování katolické církve přitvrdila, což se projevilo tragickým úmrtím Štěpána kardinála Trochty (po jeho výslechu církevním tajemníkem), jemuž kardinál Tomášek organizoval poslední rozloučení v Litoměřicích, přes odpor tehdy vládnoucí strany. Na pohřbu 16. dubna 1974 v Litoměřicích přes zákaz promluvil i arcibiskup krakovský, pozdější papež sv. Jan Pavel II. František Tomášek i poté pokračoval ve velkolepých mších a kázáních pro tisíce věřících i veřejnost během liturgického roku 1975 až 1977 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a také bazilice sv. Jiří (mše k uctění památky svaté Ludmily, babičky sv. Václava). Činnost však byla komunisty pečlivě sledována, i klíče od sakristie a hlavní věže pro zvonění bylo nutno před mší vyzvedávat na „policejní správě“, sídlící hned vedle katedrály v historických prostorách starého proboštství na III. hradním nádvoří. Příslušníci v uniformách vysokých hodností někdy i Tomáškovy zvoníky během akce (čtvrthodinového zvonění na začátku missie) nenápadně vyslýchali, ale zvonit nepomohli. V roce 1977 odmítl podepsat Chartu 77, aniž by ji však přímo odsoudil. Později to zdůvodnil tak, že v jejích řadách bylo příliš mnoho exkomunistů, které znal z dřívějška a kteří podle něj nebyli o nic lepší než současné vedení státu (jeho dobrovolní Svatovítští zvoníci však opisy Prohlášení Charty 77 šířili, pro jeho akcent na náboženskou svobodu). Tento jeho postoj se setkal se smíšenými odezvami. Kardinál jej nakonec změnil a počátkem 80. let již Chartu 77 podporoval.", "Dne 24. května 1976 Pavel VI. jmenoval Františka Tomáška kardinálem \"in pectore\" a 27. června 1977 toto jmenování veřejně vyhlásil (Titulus S. Vitalis). 30. prosince 1977 pak papež Tomáška jmenoval 34. arcibiskupem pražským a primasem českým. V roce 1978 se zúčastnil volby papežů Jana Pavla I. a Jana Pavla II. V březnu 1982 došlo k definitivnímu vyostření jeho střetů s komunistickou vládou, když kardinál rázně vystoupil na obhajobu dokumentu \"Quidam episcopi\", kterým vatikánská Kongregace pro klérus zakázala hnutí \"Pacem in terris\", které kolaborovalo s komunisty. Jelikož vládou prosazovaní kněží ovládali Katolické noviny a odmítli kardinálovi poslušnost, 1. listopadu 1982 jim odebral církevní schválení. Další ostrý střet mezi vládou a církví vyvolaly oslavy 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje (9. duben 1985) a následná pouť na Velehradě (7. červenec 1985). Tomášek na tuto akci pozval papeže Jana Pavla II., k pozvání se formou petice přidalo 22 000 věřících. Ministr kultury Milan Klusák obratem sdělil Tomáškovi, že návštěva papeže v ČSSR je nežádoucí a nepřichází v úvahu, a organizátoři a signatáři petice byli různě perzekvováni. Ústřední výbor Komunistické strany Československa pak přijal soubor opatření k narušování příprav a průběhu svatometodějských oslav. Další odvetou státní moci byla neprodleně zahájená generální oprava pražské svatovítské katedrály (začala neprodleným odstraněním barokního arcibiskupského křesla z katedrály, které se sem již nevrátilo, demontáží Bílkova oltáře s vyříznutím jména donátora T. G. Masaryka z obou stran oltářní mensy, zmenšeno bylo i dodnes zachované jméno prvního československého prezidenta z časů Svatováclavského milénia nad klenbou Triumfálního oblouku vpravo) s jejím úplným uzavřením, pro veřejnost i pro církevní obřady a přidělené náhradní prostory v kostele Všech svatých u Vladislavského sálu zdaleka nepostačovaly zájmu veřejnosti (na tři roky utichly též zvony svatovítské, včetně zvonu Zikmund). Přední disident Václav Benda v roce 1988 napsal, že „\"Tomáškova autorita v katolickém lidu celého Československa je dnes obrovská a nezpochybnitelná\"“. V roce 1987 vydal kardinál Tomášek oběžník, kterým oznámil zahájení programu Desetiletí duchovní obnovy – duchovní přípravy na svatovojtěšské milénium. 1. ledna se postavil za petici Augustina Navrátila \"Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu\", která požadovala obnovení demokratických a náboženských svobod a která poté získala přes půl miliónu podpisů. V době, kdy byla katedrála pro veřejnost a bohoslužby ještě uzavřena, 23. 4. 1988 (symbolicky v den svátku Svatého Vojtěcha) napsal dopis premiérovi Lubomíru Štrougalovi, ve kterém mu připomínal perzekuci, které byla církev v éře komunismu vystavována, a požadoval odluku církve od státu. Štrougalův náměstek Matej Lúčan dopis ostře odsoudil jako „\"zneužití zájmů věřících a církví k politickým cílům\"“. Během kardinálova pobytu ve Vatikánu v souvislosti s jeho účastí na svatořečení Anežky České, vypukla v Československu sametová revoluce. V Praze sloužil poté kardinál slavnostní mši ke svatořečení sv. Anežky v katedrále, před obrazem, přivezeným z Říma. Přes 50 000 poutníků se nevešlo do zcela zaplněné katedrály a sledovali televizní přenos na hradních nádvořích. V kázáních tam kardinál mimo jiné prohlásil: „Stojím na straně národa!“ Na svátek Krista Krále 21. listopadu 1989 vydal v Praze kardinál Tomášek prohlášení „Všemu lidu Československa“, kterým podpořil revoluci a demokratické změny v Československu. V roce 1990 přijal kardinál Tomášek čestné členství, které mu nabídlo Masarykovo demokratické hnutí.", "Během následujících dvou let vedl církev v období, kdy končilo její pronásledování a její podzemní část vycházela na veřejnost. V roce 1990 se splnil jeho sen, když přivítal a doprovázel papeže Jana Pavla II. na jeho první oficiální návštěvě Československa, rovněž i na Velehrad. Téhož roku obdržel čestný doktorát pedagogických věd Univerzity Karlovy. Jelikož už nemusel mít obavy, kdo ho nahradí (doba, kdy se stát vměšoval do jmenování biskupů a arcibiskupů, pominula), požádal kardinál Tomášek o zproštění z úřadu pro vysoký věk. 26. března 1991 mu bylo vyhověno a jeho nástupcem byl jmenován Miloslav Vlk (formálně převzal správu diecéze 1. června 1991). V létě 1992 byl kardinál Tomášek hospitalizován. Zemřel 4. srpna 1992. O 8 dnů později byl pohřben ve svatovítské katedrále (v přímém televizním přenosu).", "Krom následujících položek napsal řadu článků a podílel se na řadě dalších publikací." ] }

{ "title": [ "Život.", "Literární a vědecké dílo.", "Padělky.", "Zajímavost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Pocházel ze skromných poměrů, byl synem vesnického řezníka. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové (1809) odešel do Prahy studovat na univerzitu, absolvoval však jen přípravku filosofie, jež byla prvním stupněm pro další studia. V letech 1813–1814 studoval práva ve Vídni, studia ho nebavila, přerušil je a zabýval se žurnalistickou prací ve Vídeňských novinách. V \"Prvotinách krásného umění\" redigovaných jejich redaktorem Janem Nepomukem Hromádkou (1783–1850) publikoval své básnické prvotiny. Po návratu z Vídně pokračoval ve studiích a věnoval se literatuře. V roce 1817 vydal první z několika svazků \"Starobylých skládání\", v nichž publikoval staré slovanské texty. Od roku 1819 pracoval ve Vlasteneckém muzeu (dnešní Národní muzeum). Nejdříve zastával úřednické místo, následně se stal kustodem numismatické sbírky, správcem jeho literárních sbírek (knihovna, archiv) a s výjimkou let 1826–1831 také sbírek historických. V těchto sbírkách objevil řadu nepochybně starých literárních památek, např. tzv. muzejní zlomek česky psané básně \"Alexandreida,\" muzejní zlomek nejstarší české frašky \"Mastičkář\" nebo latinský výkladový slovník \"Mater verborum.\" Do některých starých textů a dokumentů ale nepochybně zasahoval (obtahoval špatně čitelná místa nebo dopisoval chybějící pasáže), což sám přiznával a v té době to nebylo považováno za nepřípustné. Od roku 1848 až do svého skonu přednášel na pražské univerzitě jako soukromý docent staroslověnštinu, později ruštinu, polštinu a češtinu (jazyk i literaturu). Ve své době patřil k předním představitelům české obrozenecké slavistiky, udržoval rozsáhlé korespondenční i osobní styky se slovanským zahraničím, zejména s carským Ruskem, byl kritizován za své nekritické rusofilství. Přes odpor Františka Palackého prosadil reformu českého pravopisu (psaní v místo w, ou místo au), která se používá dodnes. Tato reforma vycházela z práce Josefa Dobrovského. Hanka se oženil po šestileté známosti 11. února 1822 s dcerou svého bytného Františka Mádla Barborou (1800–1869) a za svědka mu byl jeho přítel, malíř František Horčička. Manželství zůstalo bezdětné. Bydleli Na příkopech v muzejní budově čp. 858/II, protože Hanka byl zároveň správcem a domovníkem. Václav Hanka zemřel 12. ledna 1861 o šesté hodině večerní v Praze na rakovinu žaludku. Pohřben byl v Praze na Vyšehradském hřbitově 15. ledna, kterému předcházel pohřební průvod od Musea království Českého, za účasti velkého počtu lidí. Barbora Hanková se po manželově smrti musela vystěhovat, trpěla nouzí a rozprodávala dědictví. Kromě svatebního portrétu, který patří k nejvýznamnějším dílům Antonína Machka, není o jejím životě nic známo. Po své smrti v roce 1869 byla pohřbena na Vyšehradě vedle hrobu svého manžela.", "Kromě vlastních veršů vydával i překlady lidové poezie ostatních slovanských národů a staré literární památky (pod názvem \"Starobylá skládanie\"). Věnoval se též práci filologické (slavistika, lexikografie, pravopis). Jeho práce dosvědčují velkou píli, ale také nedostatky v metodice a závěrech, za něž byl opakovaně kritizován také Jungmannem a Šafaříkem. Jeho podíl na vývoji české paleoslovenistiky je uznáván zejména v rovině popularizační a učitelské.", "Dnes je Václav Hanka znám především jako pravděpodobný padělatel několika „prastarých“ českých rukopisů. V roce 1816 nalezl Hankův přítel, básník Josef Linda, tzv. \"Píseň Vyšehradskou\" – milostnou báseň údajně z 13. století. O rok později, 16. září 1817, nalezl Hanka rukopis básní údajně ze 13. století, který byl podle místa nálezu (Dvůr Králové) nazván \"Rukopis královédvorský\". V roce 1818 byl na zámku v Zelené Hoře u Nepomuku nalezen rukopis označovaný jako \"Libušin soud\" (dnes známější pod názvem \"Rukopis zelenohorský\") údajně z 8. až 10. století. V roce 1819 nalezl univerzitní knihovník J. V. Zimmermann tzv. \"Píseň milostnou krále Václava\". Roku 1827 byly nalezeny (opět za Hankovy asistence) staročeské glosy v \"Mater Verborum\". Dnes jsou všechna tato díla spolu s několika dalšími Hankovými údajnými nálezy považována většinou badatelů za padělky, které vytvořil Hanka společně s Josefem Lindou, a případně i dalšími spolupracovníky (někdy se mluví o Františku Horčičkovi, Václavu Aloisi Svobodovi či Josefu Jungmannovi). Spor o rukopisy, v němž se měla jednoznačně dokázat pravost či nepravost těchto textů, byl jedním z nejvýznamnějších problémů v historii české literatury. Podle některých historiků ale teze o Václavu Hankovi jako tvůrci Rukopisu královédvorského není příliš pravděpodobná a po skutečném autorovi bude třeba dále pátrat.", "Jméno „Hanka“ je podobně jako jména dalších významných osobností na jedné z žulových desek pod okny Národního muzea v Praze, viz Dvaasedmdesát jmen české historie." ] }

{ "title": [ "Architektura MySQL serveru.", "Správa připojení a bezpečnost.", "Optimalizace a vykonávání.", "Úložné databázové stroje (úložiště dat).", "Ukládání dat.", "Závislost na diskovém systému.", "Kódování a znakové sady." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "3", "2" ], "content": [ "Architektura MySQL se velmi odlišuje od architektur jiných databázových serverů, má široký záběr a je užitečná pro řešení mnoha různorodých úloh. Nejsvrchnější vrstva obsahuje služby, jež nejsou jedinečné pro MySQL. Obsluhují většinu potřebných nástrojů klient/server, které jsou založeny na síti. Ve druhé vrstvě se nachází valná část mozku MySQL, včetně kódu pro rozbor (parsing), analýzu, optimalizaci a pro všechny zabudované funkce. Na této úrovni se nachází veškerá funkcionalita, která se poskytuje prostřednictvím úložných enginů. Třetí vrstva obsahuje úložné enginy. Ty mají na starosti ukládání a získávání všech dat uložených v MySQL. Server komunikuje s úložnými enginy prostřednictvím API úložných enginů. Toto rozhraní skrývá rozdíly mezi jednotlivými úložnými enginy a činí je na vrstvě dotazů velmi transparentními. API obsahuje několik desítek nízkoúrovňových funkcí, které provádějí operace jako „zahájit transakci“ nebo „získat řádek, který má tento primární klíč“. Úložné enginy nedělají rozbor SQL a nekomunikují mezi sebou – jednoduše pouze odpovídají na požadavky serveru.", "Každé klientské připojení dostane uvnitř serverového procesu vlastní vlákno (thread). Dotazy tohoto připojení se vykonávají uvnitř tohoto jediného vlákna, které zase sídlí na jednom jádru nebo CPU. Protože server udržuje vlákna v cache, nemusejí se vytvářet a likvidovat pro každé nové připojení. Autentizace je založena na uživatelském jménu, hostiteli, odkud pocházejí a heslu. Dají se také používat certifikáty X509 přes připojení SSL. Jakmile se klient připojí, server pro každý dotaz vydaný klientem ověřuje, zdali má patřičná oprávnění pro akci, kterou chce vykonat.", "MySQL provádí rozbor dotazů proto, aby vytvořil interní stromovou strukturu (parse tree), pak aplikuje všelijaké optimalizace. Může dotaz přepsat, určit pořadí, v němž bude číst tabulky, zvolit, které indexy použije atd. Prostřednictvím speciálních klíčových slov může programátor optimalizátoru předat tzv. pokyny, jimiž se dá ovlivnit rozhodovací proces. Optimalizátor se ve skutečnosti nestará o to, který úložný engine používá konkrétní tabulka. Úložný engine ovšem ovlivňuje, jak server optimalizuje dotaz. Optimalizátor od úložného enginu zjišťuje, zdali má jistou výbavu, ptá se na náklady jistých operací a dotazuje se na statistiky o datech tabulky. Ovšem ještě dřív než server začne s rozborem dotazu, obrátí se na cache dotazů (query cache), kam může ukládat pouze příkazy pro výběr, SELECT společně s jejich výslednými sadami. Jestliže někdo vydá dotaz, který je identický s nějakým dotazem, který je už k dispozici v cache, server nemusí dělat vůbec žádný rozbor, nemusí nic optimalizovat a dokonce nemusí dotaz ani vykonat – jednoduše pouze předá zpět uloženou výslednou sadu.", "MySQL nabízí několik typů databázových úložišť (), které se liší svými možnostmi, použitím a způsobem ukládání dat do souborů: Před koupí MySQL Oraclem byl vyvíjen ještě stroj Falcon, ale Oracle jeho vývoj ukončil. Úložiště fungují jako moduly, které lze k distribuci tohoto databázového systému doinstalovat; jejich aktuální seznam lze zjistit příkazem SHOW ENGINES nebo SELECT * FROM information_schema.ENGINES. Každé úložiště ukládá data tabulky a její případné klíče jinak, definici tabulky ovšem zpracovává samotný server.", "MySQL ukládá každou databázi (také se jim říká schéma) do podadresáře svého datového adresáře na odkladovém souborovém systému (dá se změnit klauzulí DATA DIRECTORY a INDEX DIRECTORY). Každá vytvořená tabulka (s výjimkou enginů BLACKHOLE, MEMORY, EXAMPLE) je MySQL uložena do souborů s těmito příponami:", "Na rozdíl od databázových řešení, držící databázi v jednom souboru (MS Access, SQLite) v MySQL název adresáře odpovídá názvu databáze a název souboru (bez přípony) odpovídá názvu tabulky. Jelikož MySQL používá při ukládání definic souborový systém, otázka rozlišování velikosti písmen je závislá na platformě. Na instalaci MySQL na Windows se velikost písmen v názvech tabulek a databází nerozlišuje, na unixových systémech se velikost písmen rozlišuje. Databáze i tabulky mohou být pojmenovány téměř libovolně, mohou sestávat jen z číslic, obsahovat mezery, speciální znaky i znaky Unicode (kromě znaků s kódem 0 a nad 65 535). V MySQL se pak takové jméno uvádí ve zpětných jednoduchých uvozovkách (`) – to platí i v případě, je-li název tabulky/databáze shodný s nějakým z klíčových slov SQL. Identifikátor může dokonce obsahovat i zpětnou uvozovku, v tom případě je tento znak zdvojen. V souborovém systému je pak každý takový znak (tj. každý kromě A–Z, a–z, 0–9 a _) zakódován do sekvence @ + ASCII kódu daného znaku (dle UTF-16, uvedeného hexadecimálně jako 4 číslice, doplněném nulami, např. mezera jako @0020). MySQL pak interně dělá příslušné konverze při každém přístupu k těmto adresářům a souborům. To, které znaky takto budou zakódovány, je závislé na souborovém resp. operačním systému, stejně jako případné limity v maximální délce názvu souboru či adresáře (podle dokumentace 64, ale v případě, že každý bude zakódován, to dělá 320 znaků oproti 255 znakům např. v NTFS), maximálním počtu tabulek v databázi nebo databází v systému a výše zmíněné (ne)rozlišování velikosti písmen. Z tohoto důvodu se nedoporučuje vkládat do názvů databází a tabulek „nekonvenční“ znaky, používat znaky s diakritikou a na unixových systémech (včetně Linuxu) se silně nedoporučuje používat databáze/tabulky nazvané stejně, rozlišené jen velikostí písmen. Další prvek, který koresponduje s vytvářením souborů na disku, je tzv. partitioning, to jest vnitřní rozdělení tabulky na úrovni souborového systému. Takové tabulky mohou být rozděleny podle partitions (doslova přepážky), jež mohou být definovány přes sloupec, klíč jeho hash atd. Podle typu si lze definovat, na kolik dílů se má tabulka rozdělit, a tolik potom bude daných souborů (pro data i pro klíče).", "Od verze 4.1 MySQL řeší ukládání řetězců s podporou Unicode pomocí nastavení znakové sady (CHARACTER SET) COLLATION. To představuje souhrn způsobů, jak k takto uloženému textu přistupovat – porovnávání (s ohledem na případné národnostní zvyklosti), řazení, citlivost velkých malých písmen, ligatur, transkripcí speciálních znaků apod. Znaková sada a collation mohou být nastaveny individuálně pro daný (textový) sloupec, mimo je možnost nastavit výchozí sadu a collation pro tabulku (tu zdědí vytvářené sloupce, u kterých nebyla explicitně vybrána), i celá databáze (tu zase kaskádově zdědí v ní vytvářené tabulky, pokud pro ně není výslovně nastavena). I jednotlivé collations jsou modulární (existují v podobě textových souborů). Jejich aktuální výčet lze zjistit příkazem SHOW COLLATION." ] }

{ "title": [ "Typy not.", "Jména not." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Typy not podle délky trvání: Kromě not se v zápisu hudby uplatňují četná další znaménka, která význam not upřesňují nebo doplňují. Základní délku noty prodlužují tečka za notou, koruna, oblouček ligatury, jinými symboly se určuje způsob hraní daného tónu. V notovém zápisu se noty mohou střídat s \"pomlkami\". To jsou značky vyznačující délku přestávky či ticha mezi sousedními notami, kdy nezní žádný tón.", "Pro pojmenování not slouží hudební abeceda – písmena v pořadí \"c, d, e, f, g, a\", \"h\". Tato písmena označují 7 tónů používaných v diatonické stupnici (od c do h, bílé klávesy klavíru). Po notě \"h\" následuje nota pojmenovaná opět \"c\" (avšak o jednu oktávu vyšší než výchozí \"c,\" viz heslo \"Oktáva\"). Pro přesné stanovení akustické polohy vznikla potřeba ukotvit výšky tónů určitým standardem. Za něj byla zvolena výška tónu a1 (tzv. \"komorní a\"). Má dnes dohodnutou frekvenci 440 Hz. Český systém pojmenování not užívá pro notu na třetí lince notové osnovy v houslovém klíči název \"H\" (v angloamerické oblasti a v Nizozemsku je to \"B)\"; pro její o půl tónu sníženou podobu (hes) se u nás užívá názvu \"B\" (anglicky B flat nebo \"B♭, v Nizozemsku Bes\"). Jedna oktáva obsahuje 12 tónů chromatické stupnice (bílé a černé klávesy klavíru). Pro označení všech těchto tónů jsou rozšířena jejich známá jména z abecedy pomocí posuvek. Základní posuvky jsou ♯ - \"křížek\", ♭ - \"bé,\" \"béčko\" a ♮ - \"odrážka\". Tyto posuvky tón zvyšují nebo snižují o jeden půltón, odrážka pak ruší platnost křížku nebo bé. Pomocí těchto značek tak vznikne dalších 5 jmen not, která jsou potřeba k označení všech tónů v rámci jedné oktávy. Kromě půltónových posuvek se z harmonických důvodů používají ještě posuvky zvyšující resp. snižující daný tón o dva půltóny – \"dvojkřížek\" (španělský křížek) a \"dvojbé\" (dvojbéčko, dvojité bé). Symbol křížku je ♯ (podobný jako znak na počítačové klávesnici #), béčko má symbol ♭ (podobný malému [b] napsanému kurzívou). V notovém zápisu se píší buď před notu, jejíž výška má být změněna, nebo hned za notový klíč jako předznamenání tóniny skladby. U akordových značek se píší za jméno tónu; například F♯ znamená tón Fis, A♭ je As. Křížek (♯) zvyšuje o jeden půltón. K názvu noty se přidá koncovka -is. Béčko (♭) snižuje o jeden půltón. K názvu noty se přidá koncovka -es, výjimka u a, sníženo dá as, u h - dá bé (hes). U dvojitých posuvek se zdvojuje i přípona (c – cis – cisis, a – as – asas, h - heses). Označování not není ve světě jednotné. Mnohé země, především ty s románským jazykem, používají tzv. solmizační slabiky, kde \"Do\" značí notu C, \"Re\" notu D, \"Mi\" notu E atd. Jiné země používají jednu z abecedních forem vycházející z Boëthiovy notace, resp. z Ptolemaiova značení, použitím prvních sedmi písmen latinské abecedy, tedy A, B, C, D, E, F a G. V průběhu evropské historie hudby vznikla potřeba odlišit normální a sníženou variantu tehdy psané noty B, kdy se dohodlo, že snížená podoba se bude zapisovat \"kulatým\" b (\"b rotundum\"/\"b molle\") a normální bude zapsaná \"hranatým\" b (\"b quadratum\"/\"b durum\"). V německých zemích tehdy používaný druh písma způsobil, že \"b quadratum\" vypadalo takřka stejně jako malé h což zavinilo čím dál častější čtení této noty jako H. O něco později nastal tlak snižovat či zvyšovat i jiné tóny, takže se přešlo na systém posuvek, \"b rotundum\" se přeneslo do \"♭\" a \"b quadratum\" do \"♮\", ale v německých zemích zůstalo odlišné značení pro notu B (tedy H), zatímco u ostatních not se s přidáním ♯ či ♭ začaly používat přípony -is a -es. Prakticky všechny německy hovořící země, země Rakouska-Uherska a země jinak ovlivněné Německem tento systém přejaly a většina jej stále používá. Některé severské země přešly na hybridní systém, kdy se zachovává označení noty H, ale její snížená podoba se píše takzvaným \"anglickým\" systémem. Nizozemsko používá \"anglický\" systém, ale pro snížení či zvýšení tónu používá \"německé\" přípony -is a -es, tón Hes je zde Bes. V 90. letech na tento systém přešlo i Švédsko, které do té doby používalo \"německý\" systém. Pojmenování systémů \"anglický\", \"německý\", \"dánský\", \"nizozemský\" nejsou oficiální označení těchto systémů." ] }

{ "title": [ "Rodiče.", "Život.", "Soukromý život.", "Tyl jako divadelní kritik.", "Tylovy překlady divadelních her.", "Dílo.", "Divadelní hry Dramatické obrazy ze současnosti.", "Památky na J. K. Tyla.", "Pamětní desky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2" ], "content": [ "Jeho otec František, který byl v úředních záznamech psán též jako \"Till\", \"Tille\", \"Tylli\" nebo \"Týl\", byl hudebníkem u 28. pěšího pluku, matka Barbora byla dcerou mlynáře Ignáce Králíka, vzali se 15. listopadu 1807. Otec odešel od vojska v roce 1809 a pracoval jako krejčař. Rodné jméno Josef Kajetán Till změnil na „Týl“ roku 1825 a na „Tyl“ až roku 1838.", "Od roku 1822 studoval staroměstské Akademické gymnázium v Praze, roku 1827 odešel pokračovat na gymnázium do Hradce Králové, kde se seznámil s Václavem Klimentem Klicperou. Po ukončení gymnázia (1828) začal studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium nedokončil. Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde se blíže seznámil s Magdalenou Forchheimovou (1803–1870), herečkou a operní zpěvačkou, se kterou se pak v roce 1839 oženil. Po dvou letech působení u této společnosti se vrátil do Prahy. V Praze získal místo účetního (fourier ) ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde pracoval až do roku 1842. Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od roku 1833 prakticky vedl redakci časopisu \"Jindy a nyní\", tento časopis se po roce 1834 změnil na \"Květy české\" a až roku 1835 se název zřejmě na podnět Františka Palackého, zjednodušil na \"Květy\". Redigoval jej do roku 1836 a v letech 1840–1845. Dále vydával časopis \"Vlastimil\" (1840–1842), v letech 1846–1849 redigoval \"Pražského Posla\". Roku 1849 se pokusil založit noviny pro venkov – \"Sedlské noviny\", ale tento pokus brzy ztroskotal. V roce 1833, společně s Karlem Slavojem Amerlingem, F. Dittrichem, skupinou literátů z okruhu \"Květů\" V. Filípkem, F. Hejnišem, Františkem Krumlovským, Karlem Hynkem Máchou atd., založil Kajetánské divadlo, které hrálo na pražské Malé Straně v domě pana Arbeita. Bylo zaměřeno na vzdělanější vrstvy a během své čtyřleté existence se zde konalo 25 představení především domácích dramatiků (Václav Kliment Klicpera, Jan Nepomuk Štěpánek ad.). Od roku 1842 působil jako režisér a dramaturg v Novém divadle v Růžové ulici. Dne 21. prosince 1834 byla uvedena na scéně Stavovského divadla jeho divadelní hra \"Fidlovačka\", kde byla poprvé zpívána píseň \"Kde domov můj\". V roce 1835 dal dohromady ochotnickou společnost, která hrála české hry ve Stavovském divadle. Roku 1846 odešel do Stavovského divadla, kde působil jako dramatik. Ředitelem Hofmanem byl pověřen řízením českých představení (do roku 1851). V této době se dostal na vrchol kariéry, byly vydány všechny jeho spisy, obdržel cenu Matice české a zlatý prsten za literaturu, byl nazýván miláčkem českého národa. V této době působil také jako organizátor českého kulturního života (organizoval plesy atp.). Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Byl členem Svatováclavského výboru, účastníkem Slovanského sjezdu a účastnil se založení Slovanské lípy. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Unhošť v Čechách. Uvádí se jako spisovatel. Patřil ke sněmovní pravici. V Kroměříži na Riegerově náměstí, kde během konání Říšského sněmu bydlel, je umístěna pamětní deska, připomínající nejen jeho účast na jednání sněmu, ale i to, že zde napsal své drama \"Krvavé křtiny, aneb Drahomíra a její synové\". Aby uživil početnou rodinu, snažil se úřadům zavděčit oslavnými texty na mocnáře – v roce 1853 například napsal oslavné díkuvzdání za nezdařený atentát na Františka Josefa I. (atentát z 18. února 1853). Nic mu to však nepomohlo a dluhy nadále narůstaly. V této době si udělal spoustu nepřátel a byl propuštěn z divadla. Poté odešel k Zollnerově kočovné společnosti, těžce onemocněl a nakonec zemřel v Plzni v bídě. Cílem jeho tvorby bylo vytvořit české drama. Nejprve hry pouze překládal, ale pak je začal i psát. V 50. letech 20. století byla Tylova díla aktualizována pod vlivem dobové ideologie a koncepcí Zdeňka Nejedlého. Tylova dramata byla dávána za příklad pro svou lidovost, realismus a společenskou angažovanost.", "V roce 1839 se oženil s herečkou a zpěvačkou Magdalenou Forchheimovou, se kterou čekal dítě. Dítě se ale narodilo mrtvé a Magdalena již po tomto těžkém porodu další děti mít nemohla. Záhy navázal intimní poměr s Magdaleninou mladší sestrou Annou Forchheimovou-Rajskou (1824–1903). Tak vznikl manželský trojúhelník se dvěma sestrami. Se svou milenkou Annou nakonec zplodil osm dětí (jedno zemřelo předčasně), které vychovávala manželka Magdalena. Jednalo se o následující potomky: Po Tylově smrti se Anna Forchheimová-Rajská provdala za spisovatele a žurnalistu Josefa Ladislava Turnovského (1837–1901), pozdějšího ředitele Ústřední Matice Školské, který vedl divadelní společnost po řediteli Prokopovi.", "Josef Kajetán vystupoval také jako divadelní kritik, ve třicátých letech negativně hodnotil kvalitu inscenací uváděných ve Stavovském divadle. Nelíbil se mu výběr jednotlivých her, který podléhal komerčním cílům. Odsuzoval také nízkou estetickou hodnotu hraných kusů. Tyl postrádal v českém divadle původní hry psané v českém jazyce. Kritizoval, že se na programech vyskytují zejména překlady cizojazyčných děl. Sám však také hojně překládal z němčiny do češtiny. V roce 1833 založil v časopise \"Jindy a Nyní\" kritickou rubriku, ve které analyzoval tehdejší divadelní poměry.", "Během svého života přeložil nebo adaptoval přes 50 her. Od roku 1831 působil Tyl jako překladatel ve Stavovském divadle. V začátcích tlumočil především romantické hry, později se orientoval na repertoár vídeňského divadla. Jedny z prvních děl, která Tyl přeložil, byly \"Dvě šelmy\" od Ignanze Franze Castelliho nebo \"Domácí rozepře\" od Augusta von Kotzebua. Tento německý dramatik patřil spolu s Ferdinandem Raimundem a Johannem Nepomukem Nestroyem mezi autory, jež Tyl překládal nejčastěji. Tyl se snažil vídeňské frašky zbavovat nevkusu, obohacoval hry o nové zápletky nebo je naopak zkracoval. Často překlady her lokalizoval do českého prostředí a snažil se je přiblížit domácímu obecenstvu a poměrům, které mezi ním panovaly. Tyl si během tohoto procesu ujasňoval svérázné rysy českého národa. Jeho překladatelská činnost tak postupně dospěla k tvorbě samostatných děl nazývaných dramatickými obrazy ze současnosti, jež jsou známé také jako hry o polepšení. První drama, které Tyl umístil do českého prostředí, byl překlad hry \"Fortunatus Abenteuer zu Wasser und zu Lande\" Johanna Wilhelma Lemberta. Roku 1834 byla uvedena pod názvem \"Václavík Outrata a podivné příhody jeho na zemi a pod vodou\". Tyl se v roce 1836 pokusil přebásnit také \"Krále Leara\" od Williama Shakespeara. Jednalo se tehdy o první český veršovaný překlad ze Shakespearova díla.", "", "Tyl se nechal inspirovat rakouskými divadelníky Johannem Nepomukem Nestroyem, Augustem von Kotzebuem a Ferdinandem Raimundem, jehož snahy spojit komerční záměr s výchovnými cíli byly Tylovi blízké. Hry se vyznačují střetem osobních ambicí hrdiny a pocitem zodpovědnosti. Zpravidla končí přivedením jedince k pokoře a skromnosti. Na rozdíl od vídeňských předloh, jejichž hlavním cílem bylo diváka pobavit, Tyl se směřoval pozornost k morálnímu a psychologickému aspektu.", "", "Pamětní desky jsou umístěny na řadě míst, kde Josef Kajetán Tyl pobýval a pracoval (Praha – náměstí Republiky a Stavovské divadlo, Blatná, Jičín, Domažlice, Plzeň)" ] }

{ "title": [ "Průběh toku.", "Delta.", "Vodní režim.", "Využití.", "Osídlení." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Pramení v nadmořské výšce 1106 m, na západním svahu Beraní hory v těšínských Slezských Beskydech jako Bílá a Černá Viselka. Tok Visly se dělí na tři části. Horní tok začíná u pramenů a končí u města Sandoměř. Prvních 60 km v Beskydech má charakter horské bystřiny. Pod Krakovem se díky mnoha přítokům z Karpat stává vodnější. Šířka koryta pod ústím Dunajce už dosahuje 200 m a pod ústím Sanu už 600 až 1000 m. V těch místech začíná střední tok, který vede až k soutoku s Narwí. Dolní tok pak níže až k ústí do Baltského moře. Na středním a dolním toku je \"Visla\" typická rovinná řeka, která teče v široké a místy terasovité dolině. Koryto je členité a místy se dělí na ramena a průtoky. Tvar koryta je nestálý a vyskytuje se v něm množství mělčin a prahů. Pod Toruní je koryto plně regulováno a výše jsou aspoň zpevněny břehy v místech, kde nejvíce hrozí podemílání. Ve vzdálenosti 50 km začíná delta. Nejvyšší bod povodí leží v nadmořské výšce 2663 m (Gerlachovský štít v Tatrách). Asymetrie povodí (pravobřežního ku levobřežnímu) činí 73:27 %.", "Ve vzdálenosti asi 60 km od ústí tvoří širokou říční deltu (Žulawy) s několika rameny. Dvě hlavní jsou Leniwka (levé) a Nogat (pravé). Prochází do Gdaňského zálivu a Viselského zálivu. Část delty leží pod úrovní hladiny světového oceánu a je chráněna hrázemi. Do 14. století se ústí \"Visly\" dělilo na hlavní východní rameno, Vislu Elbląskou a menší západní rameno, Vislu Gdaňskou. Od roku 1371 se hlavním ramenem stává \"Visla Gdaňská\". Po povodni v roce 1840 se vytváří další rameno, Visla Smělá. V letech 1890–95 byl proveden průkop v okolí města Świbno. V dějinách došlo mnohokrát ke katastrofálním povodním, mj. v letech: 1813, 1844, 1888, 1934, 1960.", "Vodní režim je ve značné míře ovlivněn přítoky, které stékají z Karpat. Na jaře dochází k vzestupu hladiny díky tajícímu sněhu. V létě i v zimě dochází k povodním. Rychlé a vysoké (až 10 m) vzestupy hladiny způsobují někdy až katastrofální škody. V zimě může také docházet k vzestupu hladiny z důvodu ucpání koryta ledem. Mezi povodněmi je řeka mělká, což znesnadňuje lodní dopravu. Průměrný dlouhodobý průtok činí v Krakově 84 m3/s, ve Varšavě 590 m3/s a u Tczewa nedaleko ústí 1054 m3/s. Ledová pokrývka je především na horním toku nestálá.", "Řeka je splavná v délce 940 km od ústí k městu Brzeszcze. Pomocí umělých kanálů je spojena se třemi sousedními povodími.", "Nejdůležitější města ležící na řece Krakov, Tarnobrzeg, Sandoměř, Puławy, Varšava, Płock, Włocławek, Toruň, Bydhošť (městská část Fordon), Grudziądz, Malbork (na rameni delty Nogatu), Tczew, Gdaňsk (na rameni delty Leniwky)." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Původ a nárok na trůn.", "Pochybnosti o Viktoriině legitimitě.", "Nástup na trůn.", "Sňatek a pokusy o atentát.", "Počáteční období vlády.", "Irsko.", "Britské impérium.", "Smrt prince Alberta.", "Pozdní období.", "Délka vlády." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodila se 24. května 1819 v Kensingtonském paláci. V době jejího narození vládl ještě (nominálně) její děd král Jiří III., ale jeho tři starší synové Jiří, Frederik a Vilém neměli žádné žijící legitimní potomky. Viktorie, jako jediné legitimní dítě králova čtvrtého syna Eduarda, vévody z Kentu, se stala dědičkou koruny (korunní princeznou) po smrti svého strýce krále Jiřího IV. roku 1830 a nástupu jeho bratra Viléma IV.", "Záhy se vynořily názory o tom, že biologickým otcem malé Viktorie není princ Eduard, ale John Conroy, tajemník a finanční správce Viktoriiny matky; spekulace se objevovaly během celé doby Viktoriina panování. Zkoumání problému jak z historického, tak přírodovědného hlediska nepřineslo ani v současnosti uspokojivé potvrzení a jakékoli závěry jsou stále v rovině spekulací. Její vychovatelkou byla baronka Luisa Lehzenová z Hannoveru, která Viktorii vychovávala v německém jazyce až do tří let. Poté se princezna učila francouzsky a anglicky. S budoucím manželem, bratrancem Albertem, se seznámila ve svém rodišti v roce 1836; tehdy jí bylo 17 let.", "Král Vilém IV. zemřel 20. června 1837 na zástavu srdce a princezna Viktorie z Kentu se stala britskou královnou. Korunována byla 28. června 1838 a stala se prvním panovníkem, který si za své sídlo zvolil nově dobudovaný Buckinghamský palác. Podle práva uplatňovaného pro nástupnictví na hannoverský trůn nemohla být nástupkyní na trůnu žena. Hannoverským králem se tak stal její strýc Arnošt August I. Hannoverský. Protože v té době nebyla Viktorie provdána a neměla žádné potomky, byl Ernest nástupcem i britského trůnu až do roku 1840, kdy se královně Viktorii a princi Albertovi narodilo první dítě. V době jejího nástupu na trůn vládu kontrolovala strana whigů, která byla u moci, s krátkou přestávkou, od roku 1830. Předseda vlády lord Melbourne měl na politicky nezkušenou Viktorii, která byla závislá na jeho radách, velký vliv. Melbourne se ale neudržel dlouho, protože se stal nepopulárním a musel řešit problémy v britských koloniích. V té době bylo mezi lidmi velmi populární hnutí chartistů, kteří požadovali všeobecné volební právo a další demokratické reformy. Roku 1839 lord Melbourne odstoupil poté, co radikálové a toryové zablokovali přijetí důležitého zákona. Jejím hlavním rádcem se stal její strýc (bratr její matky), belgický král Leopold. Královna poté pověřila sestavením vlády torye Roberta Peela. Ten, protože se obával neúspěchu při zajištění většiny v parlamentu, požadoval, aby byli členové královské domácnosti obměněni podle jeho návrhu. Větší část dvorních dam byla manželkami whigů a Peel je chtěl vyměnit za manželky toryů. Viktorie jejich obměnu odmítla, protože je považovala spíše za své přítelkyně než za součást ceremonie. Tato krize (\"Bedchamber Crisis\") vyústila v Peelovo prohlášení, že za těchto omezení ze strany královny nemůže sestavit funkční vládu, následované jeho rezignací a Lambovým (lord Melbourne) návratem do úřadu.", "Viktorie se provdala v královské kapli St. James’s Palace za svého bratrance prince Alberta 10. února 1840. Ten se stal nejen jejím manželem, ale i jejím důležitým politickým rádcem, když v této roli nahradil Williama Lamba. V době, kdy byla Viktorie poprvé těhotná, pokusil se osmnáctiletý Eduard Oxford, ve chvíli, kdy jela se svým mužem v kočáru, spáchat na ni atentát. Oxford vystřelil dvakrát z pistole, ale pokaždé minul. Byl odsouzen za zradu, ale z důvodu nepříčetnosti byl obvinění zbaven. První dítě královského páru, princezna Viktorie, se narodilo 21. listopadu 1840. Další pokusy o atentát na Viktorii se odehrály v období květen až červen 1842. John Francis vystřelil na Viktorii, když projížděla St. James's Parkem, ale byl ihned zneškodněn policistou. Byl odsouzen k trestu smrti, ale tento trest byl změněn na doživotní žalář. John William Bean se pokusil na Viktorii vystřelit, i když jeho pistole byla nabita papírovými kuličkami a tabákem. I tento jeho čin mohl být potrestán trestem smrti. Princ Albert podnítil parlament, aby přijal zákon, podle kterého by použití zbraně v přítomnosti panovníka za účelem jeho polekání mohlo být potrestáno maximálně sedmi lety vězení. Bean tak byl odsouzen k 18 měsícům vězení.", "Robert Peel jako předseda vlády musel brzy čelit krizi při pokusu o zrušení některých zákonů. Mnoho toryů, do té doby označovaných za konzervativce, bylo proti jejich zrušení, zatímco část Peelových spojenců mezi toryi a whigové zrušení podporovali. Peel, poté, co bylo roku 1846 zrušení zákonů přijato těsnou většinou, odstoupil a jeho nástupcem se stal John Russell. Russellova vláda, ačkoli byla složena whigy, se netěšila královnině přízni. Největším problémem byl pro ni ministr zahraničí lord Henry Temple, který často jednal bez konzultace s vládou, premiérem nebo královnou. Viktorie proti jeho jednání protestovala, ale až do roku 1851, kdy byl Temple odvolán, bezvýsledně. V tomto období došlo k dalším pokusům o atentát na Viktorii. Roku 1849 se ji pokusil vylekat výstřelem z pistole nabité pudrem nezaměstnaný Ir William Hamilton. Roku 1850 byla Viktorie zraněna po útoku zřejmě šíleného bývalého důstojníka Roberta Pateho.", "Mladá královna si Irsko oblíbila a vybrala si Killarney pro odpočinkový pobyt. Tento pocit byl podpořen jejím prvotním vřelým přijetím ze strany Irů. Roku 1845 bylo Irsko postiženo neúrodou brambor, která si v průběhu čtyř let vyžádala život více než jednoho miliónu obyvatel a vyústila v emigraci dalšího miliónu Irů. V reakci na tuto pohromu nazývanou velký irský hladomor věnovala královna ze svých prostředků 2000 liber. Nicméně turecký sultán nabídl pomoc ve výši 10 000 liber a Viktorie ho požádala, aby tuto částku snížil na 2000. Sultán nakonec poslal veřejně 1000 a tajně vypravil tři lodě s potravinami. Angličané se snažili tyto lodě zadržet, ale neuspěli a pomoc dorazila do irského přístavu Drogheda. I politika anglického premiéra Johna Russella byla obviňována z podceňování rozsahu katastrofy, což přispělo k poklesu královniny popularity v Irsku. Viktoriina první návštěva Irska se uskutečnila roku 1849 a měla za úkol ukázat zájem britské veřejnosti o problémy Irů. V 70. a 80. letech 19. století zájem monarchie o Irsko poklesl, částečně proto, že královna odmítla navštívit Irsko na protest proti tomu, že dublinská společnost odmítla blahopřát jejímu synovi Eduardovi ke sňatku a narození nejstaršího syna. Viktorie odmítla nátlak premiérů, správců i členů královské rodiny, aby zřídila v Irsku jedno ze svých sídel. William Brodrick, jeden z předchozích předsedů unionistické strany, to roku 1930 označil za jednu z příčin neúspěchu britské politiky v Irsku. Viktorie naposledy navštívila Irsko roku 1900, kdy apelovala na to, aby se Irové zapojili do britské armády v době druhé búrské války. Nacionalistický odpor proti její návštěvě vedl Arthur Griffith, který o několik let později využil získané kontakty pro vytvoření politického hnutí Sinn Féin. Po vyhlášení Irské republiky byla v Dublinu odstraněna socha královny Viktorie.", "Britské impérium, největší koloniální říše v dějinách lidstva, ovládalo ke konci 19. století téměř čtvrtinu zemského povrchu a žila v něm čtvrtina tehdejší světové populace. Díky průmyslové revoluci, koloniální říši a silnému námořnictvu Royal Navy se z Británie stala světová velmoc. O Viktorii je známo, že podporovala imperiální politiku premiéra Benjamina Disraeliho, která vedla ke druhé anglo-afghánské válce nebo k britsko-zulské válce, při které byl roku 1879 v bitvě u Isandlwany zničen silný britský sbor. Během rusko-turecké války v letech 1877–78 se snažila neúspěšně přimět Disraeliho, aby vystoupil proti Rusku. Viktorie měla špatný vztah s premiérem Gladstonem, kterého vinila ze smrti generála Gordona při pádu Chartúmu roku 1885. Nepodpořila Gladstonův zákon o irské samosprávě, který byl roku 1886 v britském parlamentu zamítnut. Za vlády královny Viktorie vedla Britská říše dvě opiové války proti Číně, při kterých byl obsazen Hongkong, byla podniknuta invaze do Afghánistánu během první anglo-afghánské války, která ovšem skončila masakrem Elphinstonovy armády roku 1842, vedena vítězná krymská válka proti Rusku, obsazen Nový Zéland po podepsání smlouvy z Waitangi a vedeny války proti Maorům, po sedmé anglo-ašantské válce byla anektována Ašantská říše, byl okupován Egypt a po potlačení Mahdího povstání obsazen Sudán, britská invaze do Transvaalu byla odražena v první búrské válce a po třetí anglo-barmské válce byla okupována Barma. Roku 1867 obdržela Kanada jako první britská kolonie status dominia a právo na samosprávu. Roku 1868 přestali být do Austrálie převáženi trestanci z Británie. Na Berlínské konferenci v roce 1884 si Britská říše společně s dalšími evropskými státy rozdělila Afriku. Posledním nositelem titulu císař Indie byl Bahádur Šáh II. z dynastie Mughalů. Po jeho smrti a poté, co byla po velkém indickém povstání z roku 1857 rozpuštěna Britská Východoindická společnost, která spravovala většinu Indického subkontinentu, a z Britské Indie se stala korunní kolonie v čele s místokrálem, byl titul císařovny Indie od 1. května 1876 používán Viktorií. Tento titul byl vytvořen devatenáct let po formálním začlenění území ovládaných Británií v jižní Asii do britského impéria. Běžně se uvádí, že tento titul vytvořil pro Viktorii předseda vlády Disraeli. Druhá búrská válka proti búrským republikám Transvaal a Orange v Jižní Africe byla v Evropě natolik nepopulární, že Viktorie roku 1900 vynechala svojí každoroční návštěvu Francie a místo toho poprvé od roku 1861 navštívila Irsko. Viktoriino jméno dnes nese mnoho míst bývalého Britského impéria, mimo jiné australské státy (Victoria a Queensland), hlavní město Britské Kolumbie (Victoria) a Saskatchewanu (Regina) v Kanadě, centrum Hongkongu (Victoria), hlavní město Seychel (Victoria), hlavní město ostrova Gozo na Maltě (Victoria), největší africké jezero Viktoriino jezero, horní tok Nilu Viktoriin Nil nebo Viktoriiny vodopády v jižní Africe. Po princi Albertovi bylo pojmenováno Albertovo jezero ve východní Africe.", "Princ Albert zemřel dne 14. prosince 1861 na tyfus v důsledku špatných hygienických podmínek na Windsorském hradě. Viktorii, poznamenanou smrtí její matky na počátku toho roku, jeho smrt silně zasáhla. Po celý zbytek života držela za manžela smutek, nosila černé šaty, vyhýbala se veřejnému životu a v následujícím období se v Londýně objevovala jen málokdy. Její stažení se z veřejnosti snížilo popularitu monarchie a přispělo k posílení republikánského hnutí. I když Viktorie plnila své oficiální vládní povinnosti, žila v odloučení na svých sídlech na Balmoralském hradu ve Skotsku, na ostrově Wightu nebo na Windsorském hradu.", "Roku 1887 oslavilo britské impérium padesáté výročí jejího nástupu na trůn. Při té příležitosti pořádal královský dvůr recepci, na kterou pozval 50 evropských králů a princů. Irští anarchisté chtěli této akce využít k tomu, aby nechali vybouchnout Westminsterské opatství v době, kdy se tam měla konat bohoslužba za účasti královny Viktorie. Tento plán byl ale odhalen před jeho uskutečněním. Na šedesáté výročí nástupu na trůn byli pozváni předsedové vlád všech samosprávných dominií. Slavnostní průvod zahrnoval vojenské jednotky ze všech britských dominií a kolonií. Děkovné bohoslužby se konaly před katedrálou svatého Pavla. Královnin zdravotní stav se postupně zhoršoval. Vánoční svátky roku 1900 trávila v jako obvykle v Osborne House na ostrově Wight. Zde také 22. ledna 1901 zemřela. Byla pohřbena 2. února ve Frogmore Mauzoleu vedle svého manžela prince Alberta. Viktorie byla posledním příslušníkem hannoverské dynastie na britském trůnu. Její syn a následník Eduard VII. pocházel ze sasko-kobursko-gotské dynastie. Roku 1917, za první světové války změnil její vnuk Jiří V. pod silným tlakem protiněmecky naladěné veřejnosti jméno rodu na Windsorská dynastie.", "Délka její vlády zhruba 63 let 7 měsíců byla opravdu velmi výjimečná. Tato okolnost obzvlášť vynikne, pokud si její životní dráhu srovnáme s jinými významnými panovnicemi oné doby, které byly jejími současnicemi. Například s předposlední rakouskou císařovnou a českou královnou Alžbětou Bavorskou, zvanou Sissi. Viktorie nastoupila na britský královský trůn v červnu 1837, v témže roce, ve kterém se narodila Sissi. Stalo se tak právě na Štědrý den, tedy více než 6 měsíců po nástupu královny Viktorie na trůn. Alžběta Bavorská tragicky zahynula v září roku 1898, Viktoriina vláda po této smutné události trvala ještě více než dva roky." ] }

{ "title": [ "Britské impérium.", "Commonwealth of Nations.", "Commonwealth realms.", "Členské země Commonwealthu.", "Poznámky k členství ve společenství." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Koncem 19. století za vlády britské královny Viktorie se dostalo Britské impérium do fáze svého největšího územního i mocenského rozmachu. Kromě mateřské země (tehdy Spojeného království Velké Británie a Irska) zaujímala tato říše obrovská zámořská území, jako především: Po skončení první světové války se dostala do správy Britského impéria také mandátní území, jež byla před válkou německými koloniemi. Již před touto válkou však započaly změny v soustavě společenství vzhledem k vzniku statutu dominií u některých dřívějších kolonií.", "Po druhé světové válce začal celosvětový proces dekolonizace a s tím související rozpad Commonwealthu. Do 60. let 20. století získala samostatnost většina bývalých britských kolonií, tyto samostatné země ale povětšinou zůstaly členy společenství i nadále. Dnes je členem Commonwealthu 53 samostatných zemí a dále závislá území a teritoria pod správou Spojeného království, Austrálie a Nového Zélandu. V celém Commonwealthu žije přibližně 2,2 miliardy obyvatel. Hlavním úřadem společenství je Sekretariát Commonwealthu (\"Commonwealth Secretariat\" [ˌsekriˈteəriət]) se sídlem v Londýně.", "Kromě Spojeného království je britský panovník v dalších 15 státech respektován jako hlava státu (za hlavu Commonwealthu je uznáván všemi jeho členy). V některých těchto zemích je britský panovník uznáván jako takový, tedy britský král resp. královna, v několika málo případech však nese navíc i titul krále té země, jako např. v Austrálii nebo v Kanadě (např. \"Her Majesty Queen Elisabeth II, Queen of Australia\"). Tyto země bývají označovány také jako \"Commonwealth realms\" ([relmz]; pl.).", "Současné členské země Commonwealthu jsou uvedeny v následující tabulce (seřazeno podle světadílů a podle roku, kdy země po získání své samostatnosti přistoupily ke společenství). V tabulce jsou uvedena dnešní jména 53 států (případná historická jména viz výše nebo v článcích k jednotlivým zemím).", "Složení Commonwealthu se mění, některé státy vystupují, některé přistupují, některé se vrací, některým bylo pozastaveno členství a některým vráceno. Kromě toho některá území jsou členy společenství nepřímo, svou závislostí na členech společenství. Výchozí stav, že členy se staly britské kolonie, také není jednoznačný – některé kolonie po získání samostatnosti do společenství nevstoupily, některé již členy nejsou. Některé členské státy britskými koloniemi ani nikdy nebyly." ] }

{ "title": [ "Jednoduchá substituce.", "Bezpečnost jednoduchých šifer.", "Klasická kryptografie.", "Moderní šifry.", "Substituční šifry v kultuře." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Substituce jednotlivých znaků zvlášť —\" jednoduchá substituce\" — může být znázorněna vypsáním znaků abecedy v nějakém pořadí, které reprezentuje šifru. Tomu se říká \"substituční abeceda\". Šifrovací abeceda může být posunuta nebo převrácena (čímž vytvoří šifry Caesar, resp. Atbaš). Abeceda může být také promíchána složitěji, čímž vzniká takzvaná \"smíšená abeceda\". Obecně jsou smíšené abecedy vytvářeny tak, že nejprve se vybere klíčové slovo, poté se odstraní opakující se písmena, a nakonec se vypíšou všechny zbývající písmena v abecedě. Použití tohoto systému s klíčovým slovem \"zebras\" vytvoří následující abecedy: Zpráva \"se zašifruje jako\" Obvykle se zašifrovaný text zapisuje do bloků textu, které mají danou délku, přičemž se zanedbá interpunkce a mezery. To se dělá z toho důvodu, aby se předešlo chybám v přenosu zprávy a zároveň aby nebylo možné z textu odhadnout napsaná slova, jelikož neznáme jejich hranice (mezery). Tyto bloky se nazývají \"skupiny\", a občas se specifikuje i \"počet skupin\", který se udává jako další ověření. Skupiny pěti písmen byly nejpoužívanější v dobách, kdy se zprávy přenášely pomocí telegrafu: Pokud délka zprávy není dělitelná pěti, mohou být na konec přidány nulové znaky. Může se jednat o jakékoliv znaky, které po dešifrování na první pohled vypadají jako nesmysl, takže je příjemce může identifikovat a ignorovat. Šifrovací abeceda je někdy odlišná od běžné abecedy. Například šifrovací abeceda šifry prasečích chlívků (pigpen cipher) se skládá ze sady symbolů, které vychází z mřížky. Například: Tyto vlastnosti nemají příliš velký význam na bezpečnost šifry. Je možné vzít libovolnou sadu zvláštně vypadajících symbolů a přiřadit ji písmena A-Z a poté s ní zacházet normálně.", "Nevýhodou této metody, kdy zvolíme klíčové slovo a posuneme zbytek abecedy, je to, že poslední písmena abecedy (které se příliš nevyskytují) typicky zůstávají i na konci šifrovací abecedy. Silnější způsob, jakým lze vytvořit smíšenou abecedu je použití sloupcové transpozice na běžnou abecedu s použitím klíčového slova. Tato metoda se však obvykle nepoužívá. I přes to, že počet možných kombinací klíčů je poměrně velký (26! ≈ 2, nebo 88 bitů), tato šifra není příliš bezpečná a je jednoduché ji prolomit. Pokud je zpráva dostatečně dlouhá (viz níže), kryptoanalýza může vyvodit pravděpodobný význam nejběžnějších znaků. Tím je možné vytvořit částečná slova, do kterých je možné předběžně doplnit znaky, které chybí a tím postupně rozšiřovat částečné řešení. V některých případech lze také zjistit zašifrovaná slova z toho, jak vypadá sekvence znaků, ze kterých se skládají (např. opakování některých znaků).", "V klasické kryptografii se používaly tyto druhy substitučních šifer:", "Přestože jsou všechny výše zmíněné šifry (kromě Vernamovy šifry) prolomené (některé šifry lze dnes prolomit s pomocí počítače bez zásahu lidského luštitele), samotný princip substituce se používá i v moderních šifrách. Substituční bloky tak můžeme najít v bitových a blokových šifrách DES nebo AES, kde těmto částem říkáme S-boxy. Stejně tak můžeme substituci nalézt i v hashovacích funkcích. Za druhé světové války se pak používala známá šifra Enigma, což byl zároveň stejnojmenný stroj s klávesnicí, který umožňoval automatické šifrování textu. Enigma obsahovala i substituční bloky.", "Pro svou jednoduchost a názornost bývají často klasické substituční šifry používány v různých filmech a příbězích." ] }

{ "title": [ "Historie SQL.", "Popis jazyka." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V 70. letech 20. století probíhal ve firmě IBM výzkum relačních databází. Bylo nutné vytvořit sadu příkazů pro ovládání těchto databází. Vznikl tak jazyk \"SEQUEL\" (Structured English Query Language). Cílem bylo vytvořit jazyk, ve kterém by se příkazy tvořily syntakticky co nejblíže přirozenému jazyku (angličtině). K vývoji jazyka se přidaly další firmy. V r. 1979 uvedla na trh firma Relational Software, Inc. (dnešní Oracle Corporation) svoji relační databázovou platformu \"Oracle Database\". IBM uvedla v roce 1981 nový systém SQL/DS a v roce 1983 systém DB2. Dalšími systémy byly např. Progres, Informix a SyBase. Ve všech těchto systémech se používala varianta jazyka SEQUEL, který byl přejmenován na \"SQL\". Relační databáze byly stále významnější, a bylo nutné jejich jazyk standardizovat. Americký institut ANSI původně chtěl vydat jako standard zcela nový jazyk RDL. SQL se však prosadil jako \"de facto\" standard a ANSI založil nový standard na tomto jazyku. Tento standard bývá označován jako \"SQL-86\" podle roku, kdy byl přijat. V dalších letech se ukázalo, že SQL-86 obsahuje některé nedostatky a naopak v něm nejsou obsaženy některé důležité prvky týkající se hlavně integrity databáze. V roce 1992 byl proto přijat nový standard \"SQL-92\" (někdy se uvádí jen \"SQL2\"). Zatím nejnovějším standardem je \"SQL3\" (\"SQL-99\"), který reaguje na potřeby nejmodernějších databází s objektovými prvky. Standardy podporuje prakticky každá relační databáze, ale obvykle nejsou implementovány vždy všechny požadavky normy. A naopak, každá z nich obsahuje prvky a konstrukce, které nejsou ve standardech obsaženy. Přenositelnost SQL dotazů mezi jednotlivými databázemi je proto omezená.", "SQL příkazy se dělí na čtyři základní skupiny:" ] }

{ "title": [ "Sémantický pleonasmus.", "Syntaktický pleonasmus.", "Pleonasmus podle Nového encyklopedického slovníku češtiny.", "Některé používané pleonasmy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Nadbytečné nahromadění významově blízkých výrazů se nazývá sémantický pleonasmus. Někdy se považuje za stylistický nedostatek (např. „dárek zdarma“ nebo „všeobecný konsensus“). Lze jej však používat i cíleně pro posílení či zdůraznění nějakého sdělení, např. „Viděl jsem to na vlastní oči.“, „I báli se bázní velikou.“ (Bible Kralická, Lukáš, 2, 9) nebo jako básnický prostředek, např. „po modrém blankytu bělavé páry hynou“ (Karel Hynek Mácha, \"Máj\").", "O syntaktický pleonasmus jde, pokud je ve větě použito slovo, které gramatika nevyžaduje nutně. Příkladem je v angličtině připojování vedlejší věty pomocí \"that\": Nebo ve španělštině vkládání zájmena pro vyjádření podmětu:", "\"Nový encyklopedický slovník češtiny\" uvádí, že pleonasmus je v klasické rétorice řečnická figura, jejíž podstatou je, že jazykový výraz obsahuje z hlediska významu redundantní (nadbytečné) části; takové informačně redundantní vyjádření má různé rétorické efekty, např. upoutání pozornosti, zdůraznění apod. Typický příklad: „Udělal jsem to svýma vlastníma rukama“. V češtině (i v jiných jazycích) se slovo pleonasmus užívá neterminologicky (není termínem) jako označení významově nadbytečného vyjádření a často se užívá jako synonymum s neterminologicky užitým slovem tautologie. Jestliže není pleonastické vyjádření záměrné (má-li jím být docíleno rétorického nebo jiného efektu, tedy říct něco navíc, rozesmát někoho apod.), často se pokládá za chybu stylistickou nebo gramatickou. Příklady běžně se objevujících pleonasmů: Opakem pleonasmu z hlediska logiky je kontradikce, z hlediska stylistiky oxymóron.", "„Ceny energií neustále rostou vzhůru.“, „hlavní protagonista“, „hospitalizovat v nemocnici“, „bonus zdarma“, „ustálená fráze“, „nevyžádaný spam“, „veřejně deklarovat“, „pomerančová oranžáda“, „znalost AJ jazyka“, „hokejová NHL“, „basketbalová NBA“, „velké verzálky“, „patkový serif“, „CD disk“, „osobní PC“, „LED dioda“, „kyselina DNA“, „globální pandemie“ aj." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Historický vývoj.", "Výskyt v přírodě.", "Izotopy radia a radonu.", "Příprava, využití a rizika.", "Sloučeniny.", "Cena radia." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Radium je mimořádně silný radioaktivní zářič, který vzniká jako produkt thoriové i uranové rozpadové řady a dále se radioaktivně přeměňuje. Jednotlivé izotopy radia vyzařují všechny druhy radioaktivního záření – paprsky alfa, beta i gama. V čistém stavu je radium bílý, těžký, velmi reaktivní kov, který se svými vlastnostmi velmi podobá alkalickým kovům. Je nejreaktivnější z kovů alkalických zemin a reaktivitou se velmi podobá alkalickým kovům. Radium samotné nevyzařuje žádné viditelné světlo, ale částice produkované jeho radioaktivním rozpadem mohou excitovat atomy jiných prvků v okolí. Atomy dusíku ve vzduchu tak emitují modré světlo, sulfid zinečnatý září různými barvami podle obsaženého aktivátoru, nejčastěji zeleně. Reaktivita radia je natolik vysoká, že může být dlouhodobě uchováváno pouze pod vrstvou alifatických uhlovodíků (jako jsou petrolej či nafta), s nimiž nereaguje. Soli radia barví plamen sytě červeně. Radium je velmi reaktivní a v přírodě vytváří pouze radnaté sloučeniny Ra. Radium reaguje za pokojové teploty s vodou i kyslíkem. Na vzduchu černá (patrně tvorbou nitridu) a zároveň se pokrývá vrstvou oxidu radnatého a peroxidu, radium je na vzduchu schopno samovolného vznícení. Je mírně reaktivnější než baryum. Při zahřátí se snadno slučuje s dusíkem na nitrid radnatý RaN a s vodíkem na hydrid radnatý RaH a i s mnoha ostatními prvky tvoří za vyšších teplot sloučeniny, které ale díky vysoké radioaktivitě radia nemají téměř žádný význam.", "Radium bylo objeveno roku 1898 Marií Curie-Skłodowskou, jejím manželem Pierem a Gustavem Bémontem v jáchymovském smolinci UO, který byl v té době pouze odpad při těžbě galenitu PbS. Z této rudy se jim podařilo po mnohaletém úsilí izolovat chlorid radnatý RaCl. Na izolaci 1 gramu chloridu radnatého spotřebovali 10 tun (10 000 000 gramů) smolince. Objev byl založen na pozorování, že intenzita radioaktivního záření je úměrná obsahu uranu v rudě. Marie Curie-Skłodowská zjistila, že existují i nerosty, ve kterých je radioaktivní záření silnější, než by odpovídalo množství záření uranu. Z tohoto úsudku dospěla k závěru, že musí existovat i další složky uranových rud, které mají silnější záření než samotný uran. Z uranových rud izolovala v roce 1910 přes amalgám nepatrné množství čistého polonia a o něco později ve stejném roce i radium spolu s André Debiernem. Radium dostalo název z latinského \"radius\" – paprsek. Marie Curie-Skłodowská kvůli dlouhodobému styku s radioaktivními prvky zemřela na anémii roku 1934.", "Protože všechny izotopy radia podléhají poměrně rychle dalšímu radioaktivnímu rozpadu, je obsah radia v přírodě velmi nízký. Všechny lokality s vyšším obsahem radia jsou přitom spojeny se zvýšeným výskytem uranu a thoria. V těchto rudách se radium vyskytuje v téměř neměnném poměru radia: uranu 1 : 3 000 000. Obsah radia odpovídá 10 ppm (\"parts per milion\" = počet částic na 1 milion částic). Kromě oblasti Jáchymova jsou známé lokality se zvýšeným obsahem radia např. v Coloradu (karnotitové písky), v africkém Kongu a v oblasti Velkých jezer v Kanadě. Hlavní minerál uranu – uraninit UO – obsahuje průměrně v 1 tuně 0,17 g radia. K dalším méně významným minerálům uranu a radia patří karnotit K(UO)(VO)·3HO, autunit Ca(UO)(PO)·10-12HO.", "V současné době je známo 34 izotopů radia, všechny jsou nestabilní a podléhají další radioaktivní přeměně. Nejvýznamnějšími jsou izotopy Ra s poločasem přeměny 1 600 let a Ra s poločasem 5,75 roku. Při své radioaktivní přeměně vyzařují atomy radia intenzivní alfa, beta i gama záření, navíc je však značná část z nich prekurzory dalšího nebezpečného prvku – radonu. Tento plynný prvek se pak může z místa svého vzniku šířit vzduchem a při dlouhodobém styku zvyšuje riziko vzniku plicní rakoviny u exponovaných osob. Proto je nutno při stavbě obytných budov v oblastech se zvýšeným výskytem uranu a thoria v geologickém podloží dobře izolovat základy stavby a zamezit tak možnému pronikání podzemního radonu do budovy.", "Elementární radium lze připravit elektrolytickým rozkladem chloridu radnatého. Průmyslově se vyrobí několik gramů radia ročně, což stačí pokrýt celosvětovou potřebu. Produkce sloučenin radia je pravděpodobně 100 gramů za rok. Hlavními dodavateli rud s obsahem radia jsou Belgie, Kanada, Česká republika a Rusko. V dřívějších dobách se při radioterapeutické léčbě rakovinných nádorů vpravovala do nádoru malá množství solí radia obvykle v podobě uzavřených zářičů tvaru jehly. Protože je známo, že rakovinné buňky jsou přednostně likvidovány radioaktivním zářením, vedl tento postup k zahubení většiny rakovinou napadených buněk ve svém okolí. V současné době se pro tuto léčbu používá spíše uměle připravených radioizotopů jako Co a Cs. Je znám případ smrtelného rakovinného onemocnění stovek žen, které pracovaly v továrně vyrábějící náramkové hodinky. Na ciferníky těchto hodinek se tenkým štětcem nanášelo barvivo s obsahem radia, které pak ve tmě světélkovalo (luminiscence). Dělnice občas olízly špičku štětce, aby ji udržely dokonale ostrou. Mnoho z nich v následujících letech zemřelo na rakovinu hrtanu, štítné žlázy a nádory v ústní dutině.", "Všechny sloučeniny radia se velmi podobají sloučeninám barya, pouze soli radia jsou o něco rozpustnější než barnaté a všechny soli radia jsou silně radioaktivní.", "Lékařské využívání v první polovině 20. století vedlo k obrovskému růstu cen radia. Produkce pouhých 2 g ročně stačila před 1. světovou válkou k prosperitě uranových dolů v Jáchymově. Po nálezu kargonitu v Utahu se světová výroba zvýšila na 10 g. V roce 1921 věnovaly americké ženy Marii Curie 1 g radia v ceně 250 000 dolarů. V roce 1922 byla nalezena ložiska v Kongu a výroba stoupla během tří let na 25 g. Roku 1929 už klesla cena gramu radia na 50 000 dolarů. Objev ložisek uranu v Kanadě roku 1930 pak stlačil cenu několikanásobně níže. Dnes není radium prakticky užíváno a o jeho případné ceně lze tedy jen spekulovat." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Vláda.", "Náboženství.", "Otázka sňatku.", "Zahraniční politika.", "Pozdní období.", "Odkaz." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Narodila se 7. září 1533 jako dcera Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové. Jméno dostala po svých babičkách Alžbětě z Yorku a Alžbětě Howardové. Po svém narození byla prohlášena legitimní dědičkou trůnu, neboť král Jindřich VIII. po zrušení manželství se svou první ženou Kateřinou Aragonskou odvolal legitimitu dcery z tohoto svazku Marie Tudorovny. Jindřich si velmi přál mužského potomka, ale poté, co Anna Boleynová prodělala dva potraty, došel k názoru, že s ní již nebude mít syna, a roku 1536 ji nechal popravit. Alžbětě byly tehdy necelé tři roky a byla prohlášena za nelegitimního potomka. Přesto se jí postupně dostalo – na tehdejší dobu – dokonalého vzdělání v mnoha oborech. Alžběta studovala mimo jiné několik cizích jazyků, kromě angličtiny také latinu, italštinu a později i francouzštinu a řečtinu. Již v roce 1550, kdy bylo její studium formálně ukončeno, byla jednou z nejvzdělanějších žen své doby. Jindřich VIII. zemřel roku 1547, když Alžbětě bylo 13 let. Kateřina Parrová, poslední Jindřichova žena, se brzy znovu provdala za Thomase Seymoura a manželé si vzali Alžbětu na opatrování do svého sídla. Tam zažila emocionální krizi, která ji zřejmě poznamenala na zbytek života. Thomas Seymour s ní trávil mnoho času, a později ji začal navštěvovat v její ložnici. Poté, co Kateřina přišla na zálety svého manžela, ukončila tento vztah a poslala Alžbětu pryč. Po smrti Kateřiny se Seymour snažil Alžbětu přesvědčit, aby si ho vzala za manžela. Pro jejího bratra a královskou radu to představovalo nebezpečí převzetí moci Seymourem, a tak ho obvinili ze závažného hrdelního zločinu (podle anglického trestního práva \"felony\"). Královská rada jej odsoudila k smrti a byl popraven. Po Eduardovi nakrátko nastoupila na trůn vzdálená příbuzná Tudorovců Jane Greyová. Přesvědčená katolička Marie I. Tudorovna, první dcera Jindřicha VIII., se však o tom dozvěděla a majestátně s Alžbětou vstoupila do Londýna, kde jí lidé začali provolávat slávu. Jen pár dní po prohlášení Jany královnou ji Marie I. svrhla a usedla na její místo. Dva roky nato královská rada schválila zákon o do té doby zakázaném středověkém právu útrpném a dala Janu Greyovou popravit spolu se stovkami dalších protestantů. Přestože Marie I. slibovala, že dovolí protestantské církvi volné působení, záhy slib porušila a začala rušit protestantské reformy zavedené za vlády svého otce. Její počáteční obliba poklesla i poté, co vyšlo najevo, že se chce vdát za španělského prince Filipa (pozdějšího krále Filipa II.). Nespokojenost značné části obyvatelstva vyvolala v roce 1554 vzpouru v zemi. Mnoho ze vzbouřenců vidělo naději v Alžbětě, jejíž výchova a názory byly protestantské. Po potlačení vzpoury byla Alžběta obviněna z podpory vzbouřenců, což důsledně odmítla. Na rozdíl od své nešťastné sestřenice, mladistvé Jany Greyové, která byla popravena, strávila Alžběta dva měsíce jako vězeňkyně v londýnském Toweru a poté asi rok v domácím vězení na jednom ze svých panství. Po dvou falešných Mariiných těhotenstvích začalo být zřejmé, že královna asi nebude mít potomstvo, a Alžběta začala být brána v úvahu jako korunní princezna resp. příští královna. 6. listopadu 1558 ji Marie jmenovala svojí nástupkyní těsně před tím, než sama zemřela na rakovinu vaječníku, která byla skutečnou příčinou jejích zdánlivých těhotenství.", "", "Její soukromý názor na náboženství není znám. Její církevní politika se vyznačovala pragmatickým přístupem. Jedním z Alžbětiných hlavních problémů byla legitimita jejího nároku na anglický trůn. I podle protestantského práva byla po určitou dobu prohlášena nelegitimním potomkem a poté nebyla podle katolických zákonů legitimizována. Vzhledem k nepřátelským postojům zahraničí, zvláště vzhledem k nárokům, které si činil na anglický trůn vdovec po Marii I., španělský král Filip II., to bylo velkým zdrojem nejistoty. Její rozchod s Římem ji však zřejmě z jejího pohledu učinil pravoplatnou nástupkyní na trůnu. Alžběta a její rádci vnímali nebezpečí křížové výpravy proti Anglii. Byl tak v zásadě přijat protestantismus jako základ dalšího rozvoje Anglikánské církve, ale s některými prvky katolicismu, a byl odmítnut radikální puritánský pohled. Roku 1559 začal parlament pracovat na zákonech založených na reformách započatých v době vlády Eduarda VI. s anglickým panovníkem jako vrchním představitelem církve. V Dolní sněmovně se tyto záměry setkaly s velkou podporou, ale ve Sněmovně lordů se proti nim vytvořila opozice, především ze strany biskupů. Alžběta v tom případě měla štěstí, když využila nepřítomnost některých církevních hodnostářů, včetně arcibiskupa canterburského, a své záměry prosadila. Nový zákon o její svrchovanosti byl přijat 8. května 1559. Všichni veřejní činitelé byli nuceni přísahat oddanost panovnici jako vrchnímu hodnostáři Anglikánské církve, jinak se vystavili nebezpečí zbavení funkce. Nicméně zákony týkající se kacířství byly zrušeny, aby se neopakovala perzekuce z doby vlády královny Marie. Byl také přijat zákon o náboženské jednotě, který stanovil povinnou návštěvu anglikánských bohoslužeb a povinnost používání Knihy společných modliteb (\"Book of Common Prayer\") ve verzi revidované roku 1552. Ze strany katolicé církve představovala definitivní rozchod exkomunikační bula papeže Pia V. vydaná v roce 1570, zřejmě jako akt podpory katolickým povstalcům ze severoanglických hrabství a v Irsku.", "Od jejího nástupu na trůn byl důležitou otázkou její sňatek. Nicméně se nikdy neprovdala a důvod není zcela jistý. Je možné, že důvodem byl její zážitek ze vztahu s Thomasem Seymourem. Nepotřebovala muže jako podporu pro svou vládu a sňatkem by riskovala ztrátu kontroly nebo ovlivňování politiky ze zahraničí. Na druhou stranu by její sňatek mohl přinést následníka, Alžběta ale možná věděla, že je neplodná. Alžběta dostávala nabídky k sňatku často, ale reálně uvažovala pouze o jedné z nich. Byl to Robert Dudley, tehdy ještě pouze baron z Denbigh (ačkoli byl synem vévody z Northumberlandu), přítel z jejího dětství a pravděpodobně její dlouholetý milenec. Když jeho žena Amy Robsart zemřela za nevyjasněných okolností pádem ze schodů se zlomeným vazem, propukl skandál, který se stal nepřekonatelnou překážkou pro jejich společný vstup do manželství. Velmi dlouho se říkalo, že Robert zabil svou ženu, aby byl volný pro Alžbětu. Není ale nijak dokázáno, že Robert měl skutečně něco s její smrtí společného. Podle některých zpráv byla Amy těžce nemocná s rakovinou prsu. Nedávné pokroky v medicíně tvrdí, že ženy mohou mít spontánní zlomeniny kostí. Chůze ze schodů mohla být dostačující na zlomeninu páteře, která se pro Lady Dudley stala fatální. Alžběta po celý život vážně uvažovala o sňatku s Robertem Dudleym, a i po smrti jeho ženy oba ještě několik let doufali, že se budou moci vzít. V roce 1575, během divadelního představení na hradě Kenilworth, ji Robert naposledy požádal o ruku. Tak jako v minulosti jej znovu odmítla. Dudley byl jmenován hrabětem z Leicesteru, stal se členem státní rady a zůstal Alžbětiným nejlepším přítelem. Po aféře s Dudleym se Alžběta ke svému případnému sňatku vyjadřovala zdrženlivě. Parlament na ni často naléhal, aby si vybrala ženicha, ale ona odpovídala vyhýbavě. Po její nemoci parlament požadoval, aby se buď vdala, nebo určila svého nástupce, aby se tak vyloučilo nebezpečí občanské války. Jako reakci na tento nátlak odročila jednání parlamentu až do roku 1566, kdy potřebovala zvýšit daně. Od roku 1570 začalo být starším členům vlády jasné, že se neprovdá, a její nejdůležitější rádce William Cecil začal hledat řešení nástupnického problému. Její neochota jmenovat svého nástupce ale zajistila bezpečnost jejího postavení proti možnému spiknutí. Nervozita obklopující nevyřešenou otázku následnictví je mnohdy patrná i v literatuře. Například drama Gorboduc (nazývané též Ferrex and Porrex), jehož autory byli Thomas Sackville a Thomas Northon, naráží na toto téma. Další hrou, která navíc využívá legendy o králi Artušovi, zabývající se otázkou následnictví je \"The Misfortunes of Arthur\" (Thomas Hughes, 1587).", "V rámci politiky vůči Skotsku se snažila dosáhnout odchodu Francouzů z této země, protože se obávala, že Francie chce napadnout Anglii a dosadit skotskou královnu Marii Stuartovnu na její místo. Její rada ji přesvědčila, aby vyslala vojsko na podporu skotských protestantských vzbouřenců a ačkoli výsledky tažení nebyly přesvědčivé, vedly k uzavření mírové dohody z Edinburghu, a k odstranění francouzské hrozby ze severu země. Když se Marie vrátila roku 1561 do Skotska, aby se ujala moci, měla země stabilizovanou protestantskou církev a byla řízena radou protestantsky zaměřených šlechticů podporovaných Alžbětou. Marie odmítla ratifikovat mírovou dohodu. Marie se roku 1565 vdala za Jindřicha Stuarta, který byl také uchazečem o anglický trůn. Stuart se brzy stal nepopulárním a v únoru 1567 byl zavražděn spiklenci vedenými Jamesem Hepburnem. Za toho se krátce nato Marie provdala a zavdala tak příčinu k podezření, že se na Stuartově vraždě podílela. Tyto události vedly k Mariině porážce a uvěznění, avšak podařilo se jí uniknout do Anglie. Alžběta se nechtěla angažovat ve prospěch Marie ve Skotsku, a tak ji nechala uvěznit. Později se stala záminkou několika vzpour na severu země. Marie se asi neangažovala ve všech katolických nepokojích, jejichž cílem bylo její dosazení na anglický trůn, které zasáhly zemi v letech 1571 až 1586. Alžbětin hlavní vyzvědač Francis Walsingham avšak předložil dopisy, které Marie poslala vzbouřencům, a to pomohlo královské radě přesvědčit Alžbětu, aby byla Marie souzena za zradu a 8. února 1587 popravena. Po neúspěšné okupaci Le Havre byla další vojenskou výpravou na kontinentu podpora protestantských nizozemských vzbouřenců proti vládě Filipa II. V prosinci 1584 vytvořil Filip II. alianci s katolickou ligou, a tím se zvýšil vliv Španělska v Nizozemsku a nebezpečí invaze Španělů do Anglie. Anglie reagovala uzavřením mírové dohody z Nonsuchu, kde přislíbila vojenskou pomoc Nizozemsku. Tato dohoda byla zahájením anglo-španělské války, která skončila až podpisem mírové dohody v Londýně roku 1604. V polovině července 1588 vyrazila španělská Armada, velká flotila válečných lodí, směrem k Anglii, aby podpořila španělskou invazi do jihovýchodní Anglie podporovanou vévodou z Parmy. Vlivem špatného odhadu situace, nešťastných náhod a útoku zápalných anglických lodí utrpěla španělská flotila velké ztráty v bitvě u Gravelines. Její lodě, které přečkaly útok zápalných lodí, vyrazily na severovýchod a podél irského pobřeží, kde flotila utrpěla další ztráty. Do Španělska dorazily jen zbytky původní mocné flotily. Angličané si nebyli jisti, jaké ztráty Španělé utrpěli, a tak chystali obranu pobřeží. Když nedošlo k žádné invazi, byly konány děkovné bohoslužby v katedrále svatého Pavla. Porážka španělského vojska byla využita jako oslava Alžběty i protestantské Anglie. Nicméně toto vítězství neznamenalo konec války se Španělskem, které dále ovládalo Nizozemsko a hrozilo případnou další invazí. Pokus o protiakci v následjícím roce 1589 však získané výhody zredukoval. Útočná flotila 150 lodí a 23 000 mužů pod vedením Francise Drakea ztratila v akcích u španělských a potugalských břehů a při návratu bouřlivým mořem 40 lodí a přes polovinu mužstva a nedokázala zásadně oslabit ani Španělsko ani Portugalsko. Když se stal protestant Jindřich IV. francouzským králem, poslala mu Alžběta vojenskou pomoc, aby mohl stabilizovat své postavení. Jindřichův nástup se setkal s velkým odporem katolické ligy a Filipa II. a Alžběta se obávala ovládnutí francouzských přístavů Španěly. Nicméně tažení bylo neúčinné. Lord Willoughby neuposlechl Alžbětiny příkazy a potloukal se severní oblastí Francie s 4000 vojáky. Podobně neúspěšné bylo i vojsko pod vedením Johna Nerreyse v Bretani. V tomto tažení se projevovala její ztráta kontroly nad vojenskými veliteli v zahraničí. Obchodní i diplomatické vztahy navázala Anglie s Otomanskou říší a berberskými státy, především Marokem. Dodávky olova a cínu pro výrobu děl a také munice měly za cíl oslabit katolické státy Středomoří, především Papežský stát a Španělsko. Irsko bylo jedním ze dvou království, kterému vládla, ale jeho katoličtí obyvatelé využívali jakoukoli možnost spiknutí s jejími nepřáteli. Uplatňovala zde politiku darování půdy v Irsku svým dvořanům, aby tak omezila možnost vytvoření základny vzpour podporovaných Španěly. V potlačování vzpour byla uplatňována taktika spálené země a zabíjení obyvatel (včetně žen a dětí). Uvádí se, že například při potlačení vzpoury roku 1582 bylo zabito asi 30 000 Irů. V letech 1594 až 1603 vypukla v Irsku velká vzpoura vedená Hughem O'Neilem, podporovaná Španělskem, tzv. devítiletá válka. V létě roku 1599 vyslala Alžběta do Irska armádu o 17 000 mužích pod vedením jejího oblíbence Roberta Devereuxe, 2. hraběte z Essexu, ale ten nebyl schopen dosáhnout rozhodujícího výsledku a bez jejího svolení se vrátil zpět. Byl popraven v Londýně za účast na pokus o puč. Velení expedičních sil v Irsku převzal Charles Blount, kterému trvalo tři roky, než vzbouřence porazil.", "I přes malé politické neúspěchy po porážce „neporazitelné“ španělské Armady, se stala Alžběta I. živoucí legendou. Zkáza loďstva byla nejvíce ponižující porážkou v námořní historii Španělska. Anglie naopak poté vstoupila do období míru a po překonání drahoty způsobené válečnými náklady i prosperity za jejího nástupce Jakuba. Alžbětin nejbližší rádce William Cecil zemřel 4. srpna 1598 a jeho úřad převzal jeho syn Robert Cecil, který se brzy stal hlavní postavou vlády. Alžběta nebyla ochotna jmenovat svého nástupce, a tak Cecil začal připravovat podmínky pro nekonfliktní předání moci. Navázal tajná jednání se skotským králem Jakubem VI., který měl velký nárok na anglický trůn. Cecil doporučil Jakubovi, aby se snažil na Alžbětu působit přátelským dojmem a naklonil si ji. Alžběta sama však možná plánovala určit svého vzdáleného bratrance Jakuba svým nástupcem. Alžbětin zdravotní stav byl dobrý až do podzimu roku 1602, kdy u ní série úmrtí mezi jejími přáteli a známými vyvolala deprese. V březnu následujícího roku onemocněla a její stav byl poznamenán dlouhodobým obdobím záchvatů melancholie. Zemřela 24. března 1603. Několik dní po její smrti prohlásili Robert Cecil a královská rada Jakuba králem Anglie pod jménem Jakub I.", "Očekávání od nového krále byla veliká a po uzavření míru se Španělskem roku 1604 a snížení daní se zdálo, že budou naplněna. Do smrti Roberta Cecila roku 1612 byla uplatňována stávající politika. Nicméně poté Jakub začal stranit svým příznivcům a začaly se objevovat vzpomínky na Alžbětino období. Ta byla oslavována jako protestantská hrdinka a doba její vlády byla označována jako zlatá éra. Jakub byl popisován jako sympatizant katolíků a jeho vláda podezírána z korupce. Za vlády Alžběty I. se také zintenzivnila snaha vytvořit první trvale osídlenou anglickou kolonii v Americe. Realizace tohoto úkolu se ujal sir Walter Raleigh, ale jeho plány kolonizovat území Severní Ameriky (zahrnující oblast současné Severní Karolíny a Virginie) skončily neúspěchem. Přesto vytvořily základ pro další kolonizaci, ke které došlo za vlády Jakuba I. Alžběta stabilizovala Anglikánskou církev jako základ národního uvědomění a její další rozvoj. Po porážce španělské Armady se stala obávanou a respektovanou panovnicí i u takových zemí jako Španělsko, Francie a Svatá říše římská. Pod její vládou získal anglický národ sebevědomí a pocit svrchovanosti, které Angličanům zůstaly až do současné doby. Alžběta byla prvním tudorovským panovníkem, který vládl v souladu s míněním parlamentu a šlechty a svých rádců. Až do současné doby je považována za jednu z největších panovnic Anglie." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Kvůli jeho volnému způsobu života a častému putování se o něm dochovalo jen málo přesných informací. Jejich zdrojem jsou dvě předmluvy od jeho současníků k vydání jeho básní a dopisy, které Li Po psal svým přátelům a příbuzným. Mnohé události ze svého života a putování zachytil sám Li Po ve svých básních. Narodil se roku 701 v Sujabu, dnešním Tokmaku na západních hranicích Číny, kde jeho rodina žila ve vyhnanství. O jeho rodině se ví jen velmi málo, sám Li Po se pokládal za potomka císařské dynastie Tchang. \"Z\"ačátkem osmého století se rodina rozhodla k návratu do Číny a v roce 705 se usadila poblíž města Čcjangmingu (dnes Ťiang-jou) v provincii S'-čchuan. Li Po byl velice bystrý, mimořádně nadaný a měl skvělou paměť.V pěti letech znal základy psaní a uměl číst. Ve čtrnácti letech již psal své vlastní básně a byl zručným kaligrafem. Od patnácti let šermoval. Chtěl se stát úředníkem u císařského dvora, ale podmínkou bylo získání oficiálního vzdělání. Když dosáhl dvaceti let, vydal se do hor Min a pod vedením Mistra Východního Srázu (Tung Jen-c ́) se tu několik let věnoval studiu taoismu a cvičení bojových umění. Z tohoto období se dochovalo mnoho básní taoistického ladění. V roce 724 zamířil na jih, kde vystoupil na horu E-mej, potom se nalodil na člun a po proudu řeky Jang-c’-ťiang podnikl plavbu na východ směrem k pobřeží Východočínského moře. Brilantním stylem a neobyčejně sugestivně zachytil v řadě básní atmosféru míst, která po cestě navštívil. Na cestách získal mnoho přátel. Byl nadaný vypravěč, uměl zpívat a hrát na loutnu a další nástroje, recitoval své básně. Všude, kam přišel, budil pozornost jak svým zjevem (měřil téměř 2 metry), tak chováním. Žil bohémským a tuláckým životem, velmi často a s chutí popíjel víno. Byl velmi známý svou náklonností k alkoholu, což mu ovšem neubíralo na talentu a schopnostech v okamžiku tvořit mistrovská díla. Kromě oddanosti k taoismu proslul svou nebojácností a hlubokým smyslem pro spravedlnost. Patřil mezi tzv. \"\"sia\"\", putující rytíře a napravovače křivd. Vyznával taoismus spojený s prvky buddhismu a upravený podle vlastních představ. Deset let pobýval v An-lu v provincii Chu-pej, kde se seznámil s dívkou jménem Sü, kterou si v roce 727 vzal za manželku. Ve snaze získat úřednické místo cestoval, navazoval kontakty, psal žádosti. V letech 730-731 mu zemřela manželka a malý syn. Od roku 733 žil ve městě Čchang-an, kde poznal svou druhou ženu, bývalou kurtizánou Liou. Protože nemohla mít děti, po vzájemné dohodě se rozešli a Li Po se koncem roku 737 znovu oženil. Svou ženu a dvě děti však často opouštěl, aby putoval po horách a setkával se s taoistickými poustevníky. Mezi roky 742 a 744 pobýval Li Po na císařském dvoře v Čchang-anu, kam byl povolán samým císařem. Byl jmenován do císařské básnické akademie, ale usiloval o získání úřednického postavení, které by mu umožnilo podílet se na zlepšování veřejného života v zemi. Své návrhy formuloval v eseji \"Proklamace císařské politiky\". Ovzduší u dvora, korupce, intriky a pomluvy, které zabránily jeho jmenování tajemníkem velkého sekretariátu Akademie, ho přiměly k odchodu. Na podzim roku 744 se znovu vydal na cesty. Déle se zdržel v provincii Šan-tung, která byla centrem taoismu v Číně. Pokoušel se o psaní esejů v taoistickém duchu. S rodinou se usadil ve městě Ša-čchiou, ale stále podnikal výpravy do svatých hor. Jedna z jeho nejslavnějších básní popisuje cestu na horu Tchien-mu. Jeho cílem bylo získat úřednické místo a sloužit císaři alespoň v provinciích. Svou snahu vyjádřil v básni \"Nesnáze cesty\". Kolem roku 750 napsal dlouhou báseň o 44 verších s názvem \"Těžká cesta do Šu\", která je zastřeným podobenstvím složitých politických poměrů v tehdejší Číně. V této době se počtvrté oženil a v roce 753 se usadil ve městě Čchi-čou, odkud znovu vyjížděl na cesty za svými přáteli. Z návštěvy taoisty Jüan-Tan-Čchiou pochází slavná báseň \"Sem s vínem a plňte poháry\", v níž vyjádřil svůj vlastní životní postoj. V roce 754 bylo třináct jeho básní zařazeno do antologie \"Sbírka kvetoucích zázraků svatých hor a řek\", shrnující nejvíce ceněná básnická díla z období 714-753 a jeho věhlas, tehdy již mimořádný, ještě vzrostl. Roku 755 vypuklo povstání An Lu-šana proti císaři a Li Po se připojil k princi Li-Linovi, protože věřil, že pomůže nastolit klid a pořádek v zemi. Po jeho porážce byl v roce 756 Li Po zatčen a uvržen do vězení. Na podzim téhož roku jej sice propustili, ale v létě 758 byl jeho případ zrevidován a on sám odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Jie-langu (dnes Tong-c') v provincii Kuej-čou, na jihozápadě tehdejšího císařství. Li Po tedy nastoupil plavbu na západ proti proudu Jang-c' a při tom se ze všech sil snažil o udělení amnestie. V dubnu 759 se dozvěděl, že nový císař ho omilostnil. S radostí se obrátil na zpáteční cestu a koncem jara roku 760 se setkal se svou manželkou. Zde dokončil svou nejdelší báseň, započatou na cestě do vyhnanství, která je jeho osobní zpovědí. Li Po se znovu snažil o uplatnění u dvora, ale začátkem roku 762 těžce onemocněl. Uchýlil se ke svému příbuznému nedaleko města Tang-tu v provincii An-chuej. Dozvěděl se o svém jmenování ke dvoru, ale dne 10. listopadu 762 zemřel. O jeho smrti koluje mnoho legend. Jedna z nich vypráví, že opilý seděl v loďce a uprostřed noci spatřil odraz měsíce. Chtěl ho uchopit do rukou a proto náhle vystoupil uprostřed široké a studené řeky ze člunu a utopil se.", "Jeho lyrické básně opěvují víno, přírodu, krásy života a přátelství. Oblíbeným motivem jeho básní jsou obrazy s atmosférou měsíčního svitu. Často se však pouští i do úvah o smyslu lidského života. Charakteristická je pro něho velká kreativita, bohatý slovník i smysl pro humor. Typické jsou pro něho pijácké písně. Z jeho tvorby se zachovalo kolem devíti set básní. Je v nich patrný vliv filosofie taoismu, který v mládí studoval, ale také vlivy konfuciánské a buddhistické tradice. Li Po používal všechny běžné básnické formy. Oblíbeným útvarem jeho básní je čtyřverší a osmiverší s různou délkou verše.Proslul zejména jako autor delších básní ve stylu jüe-fu (yuefu) a pětislabičných básní ve starém stylu ku-feng (gufeng), které údajně tvořil s nevšední originalitou a lehkostí. V roce 754 předal Li Po svému příteli Wej-chaovi všechny své básně a požádal ho, aby je uspořádal k vydání. Wej Chao tak učinil v roce 763 a napsal předmluvu, z níž pochází většina dochovaných životopisných informací o Li Poovi. Čtyři jeho básně byly zařazeny i v antologiích nejlepší čínské poezie vydané v 8. a 18. století. Do češtiny byl překládán Bohumilem Mathesiem, Ferdinandem Stočesem a dalšími. Mnoho přeložených básní výborně přebásnil František Hrubín (viz výbor z díla). Krása jeho poezie je odzbrojující a obsahuje katarzní prvky. Využíval jako nikdo jiný svoji unikátní tvůrčí inteligenci a imaginaci. Objevoval překvapující řešení v rámci tradičních poetických forem, sám je považován za vrcholného básníka klasické formy, kterou dovedl k dokonalosti." ] }

{ "title": [ "Vývin a vývoj.", "Uznání existence.", "Ženská obřízka." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Ženský klitoris je vývojově shodný s mužským penisem, to znamená, že v embryonálním stavu pochází ze stejné tkáně, která by vytvořila penis. Spouštěč pro vytvoření penisu namísto klitorisu je hormon testosteron. Orgán je tvořen topořivými tělísky, tkání bohatou na krevní vlásečnice, zajišťující prokrvení, bohatou na nervová zakončení. Velmi dobře se proto hodí pro sexuální dráždění. Vnější část klitorisu, takzvaná \"špička klitorisu,\" latinsky glans, je zcela nebo částečně překryta předkožkou, podobně jako penis. U lidí vede \"tělo klitorisu\" nejprve několik centimetrů vzhůru vpřed (směrem k podbřišku), potom se ohýbá v podstatě opačným směrem. Tělo je složeno ze dvou polovin nazývaných \"crura\" (čti krura), v ohybu je připevněno ke stydké sponě a odtud se obdobně jako penis rozbíhá do dvou ramen, připevněných vazy přímo ke stydkým kostem takzvaný bérec. Má tedy tvar obráceného písmene „V“ a vede kolem a uvnitř velkých stydkých pysků. Uroložka a badatelka Helen O ́Connelová z Královské nemocnice v Melbourne roku 1998 veřejně popsala klitoris jako orgán velikostí srovnatelný s mužským penisem. Klitoris popisuje jako citlivou uzlinu složenou z cca 8000 nervových buněk. To je největší koncentrace v lidském těle, dvojnásobně více než v penisu. Většina klitorisu je zakrytá, vnější stimulace celého klitorisu může vést k hlubším sexuálním zážitkům. Jedno vysvětlení vaginálního orgasmu říká, že orgasmus pochází z vnější stimulace klitorisu během vaginálního styku neboli \"penetrace\". Při pohlavním vzrušení se klitoris zvětšuje, jak se topořivá tělíska plní krví obdobně jako penis. Těsně před orgasmem se erekce ještě zvětšuje. Hned po orgasmu je klitoris velmi citlivý, za několik minut je však připraven na další stimulaci i další orgasmus.", "Evropská lékařská literatura uznala existenci klitorisu poprvé v 16. století. Renaldo Columbus přednášel chirurgii v Padově v Itálii a v roce 1559 publikoval knihu nazvanou \"De re anatomica\", ve které popsal „místo rozkoše ženy“. Columbus napsal: „Neboť nikdo nezná tyto výběžky a jejich funkci, je přípustno pojmenovávat věci mnou objevené, měly by být nazývány láska aneb Venušino potěšení.“ Columbův nástupce v Padově, Gabriele Falloppio, který objevil vaječníky, odporoval s tím, že prvenství za objevení klitorisu náleží jemu. Caspar Bartholin, dánský anatom 17. století, odmítl obě tvrzení s tím, že klitoris byl znám lékařské vědě již od 2. století.", "Klitoris může být částečně nebo úplně odstraněn při ženské obřízce. Vzhledem k tomu, že se v podstatě jedná o zmrzačení, je toto téma ožehavé a mnoho zemí a kultur tuto tradici odsuzuje. Amnesty International odhaduje, že se každoročně provádí přes 2 miliony ženských obřízek, převážně v jižní a střední Africe." ] }

{ "title": [ "Situace před povstáním.", "Plány a cíle povstání.", "Síly stran.", "Povstalci.", "Lidský kádr.", "Výzbroj.", "Obrněná technika povstalců.", "Německá strana.", "Na počátku povstání.", "Posily v průběhu bojů.", "Průběh bojů.", "Začátek povstání.", "Snaha zkonsolidovat pozice.", "Německý útok a masakry.", "Kapitulace.", "Výsledek a význam povstání." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Polsko bylo jednou z nejvzpurnějších zemí, jaké Třetí říše na svém válečném tažení dobyla. Poláci se navzdory mimořádně brutálnímu teroru ze strany okupantů se svým novým postavením nikdy nesmířili a vedli proti nim tvrdý boj nejen jednotkami v zahraničí, ale i doma. V Polsku vznikl rozsáhlý podzemní stát, který disponoval vlastními školami, úřady, soudy a ozbrojenými jednotkami. Přestože byl polský odboj politicky roztříštěn, drtivá většina jeho demokratických skupin tento podzemní stát respektovala a spolupracovala s ním (zcela mimo stáli komunisté, kteří s ním vedli stejně zuřivou válku, jako se samými Němci). Na rozdíl od sousedního Protektorátu se německé okupační správě nikdy nepodařilo polský domácí odboj potlačit. Samozřejmě, gestapo mu zasadilo celou řadu těžkých ran, ale mrtví velitelé a zničené buňky odporu byly okamžitě nahrazovány jinými a polské podzemní struktury navzdory ukrutným represím stále sílily (zatímco např. český domácí odboj byl v roce 1942 v podstatě rozdrcen a až do roku 1944 nepředstavoval pro německé okupanty žádný větší problém, pomineme-li některé aktivity parašutistů vysazovaných do protektorátu Spojenci). V Polsku měla hnutí odporu obrovskou oporu v silné struktuře harcerského hnutí (zejména harcerské odbojové organizace \"Szare Szeregi\" a \"Hufce Polskie\"), v katolické církvi (kláštery sloužily jako úkryty pro pronásledované a místo zprostředkování pomoci), v politických spolcích, jakož i v důstojnických kruzích se staletími prověřenými zkušenostmi jak s válčením, tak s revoltováním a podzemním odporem. Profesionálních vojáci měli bohaté zkušenosti s odbojem a konspirací z dob, kdy bylo Polsko rozděleno mezi císařské Německo, Rakousko-Uhersko a carské Rusko. V Čechách tomu tak nebylo. Polský odboj byl občas schopen úspěšně přepadat i silně chráněné transporty vězňů v samotné Varšavě (viz např. Akce u Arzenálu), či vynášet a realizovat rozsudky smrti nad vysokými důstojníky varšavského gestapa a SS, kteří se projevili obzvláštními ukrutnostmi (jako např. „Varšavský kat“ Franz Kutschera). Sebekrutější represe je nedokázaly zastavit. V řidčeji obydlené východní části země existovala rozsáhlá území kontrolovaná partyzány. Válka ovšem zuřila nejen mezi Polským podzemním státem a Němci, ale jak již bylo řečeno, též mezi podzemním státem a komunistickým odbojem. Ten byl sice mnohem slabší, než podzemní stát, ale mělo se mu dostat zdrcující podpory Rudé armády, která (jak si většina Poláků dobře pamatovala) přepadla v roce 1939 Polsko společně s \"Wehrmachtem\" a rozpoutala ve východní části země teror stejně brutální, jako tomu bylo v západní. A pak tu byl Katyňský masakr, u něhož sice Polákům zatím nebylo tak úplně jasné, kdo ho spáchal a jaký měl rozsah, nicméně určitou nejasnou představu měli a i z tohoto důvodu Sovětskému svazu a Stalinovi nevěřili. Stalin a Polská dělnická strana (\"Polska Partia Robotnicza\") iniciovali na Silvestra 1943 vznik Polské národní rady (\"Krajowa Rada Narodowa\"), která sdružovala prosovětské a prokomunistické strany a uskupení (účast ostatních stran byla vyloučena). Nově zřízená rada jmenovala navzdory existující legální vládě v britském exilu „prozatímní výkonný orgán“ Polský výbor národního osvobození (\"Polski Komitet Wyzwolenia Narodowego\", PKWN). PKWN později přebíral kontrolu nad osvobozeným polským územím, kde byly struktury podzemního státu zároveň Rudou armádou likvidovány. Panovaly obavy, že se totéž stane ve Varšavě a Stalin zabere celé Polsko (komunisté ostatně otevřeně prohlašovali, že nemají v úmyslu vpustit do Polska londýnskou vládu), proto řada představitelů polského demokratického odboje považovala za nezbytné vyhnat Němce z města (resp. z většiny měst) vlastními silami a přivítat osvobození s fungujícími legitimními vládními strukturami, které by nešlo nenápadně odstranit, a které by PKWN vyřadily ze hry.", "V druhé půli července 1944 vládlo ve Varšavě obrovské napětí. Rudá armáda již byla na dohled Varšavy a její jednotky již bojovaly na okraji Pragy. Její rozhlas a propagační plakáty shazované z letadel vyzývaly Poláky, aby povstali. Vedení Zemské armády bylo oprávněně přesvědčeno, že primárním cílem sovětské ofenzívy je právě Varšava. Pro Poláky to byl ovšem pochybný důvod k radosti, protože NKVD na „osvobozeném území“ likvidovala struktury podzemního státu, zatýkala a vraždila jeho představitele a ustanovovala komunistický režim stalinského typu. Nutnost povstat a dokázat, že podzemní stát existuje, je silný a věrný londýnské vládě, která je legitimní a reálně vládnoucí vládou v Polsku, se tak jevila jako velmi akutní. Jestliže komunisté prohlašovali, že londýnskou vládu do Polska nepustí, mělo jim být ukázáno, že tam už je. Je pochopitelné, že za těchto okolností podzemní stát nekonzultoval své přípravy se sovětskou stranou, na druhé straně ji oficiálně informoval. A jestliže polští a sovětští komunističtí představitelé později tvrdili, že povstání bylo neuváženým činem provedeným bez porady s nimi, pak to postrádá logiku i z toho důvodu, že propagandistické akce Rudé armády i komunistů k tomuto povstání obyvatelstvo již několik měsíců vyzývaly. Hlavní velitel Zemské armády Tadeusz Bór-Komorowski musel za této situace čelit sílícím požadavkům na vyhlášení mobilizace a zahájení poslední fáze Akce Bouře – všeobecného povstání proti německým okupantům. Velmi s tímto krokem váhal, byl si vědom, že prozatím je poměr sil stále ještě příliš vychýlen ve prospěch Třetí říše. Byly tu ovšem i další okolnosti, které mu nedávaly dostatečný prostor ke svobodnému rozhodování. Poláci svíraní již téměř pět let trvajícím terorem byli odhodláni povstat a váhající velení Zemské armády v jejich očích ztrácelo autoritu. Stále byli ještě disciplinovaní, ale již zde bylo akutní riziko, že povstanou i bez souhlasu vedení, což by nutně vedlo ke katastrofě. A posledním limitem, který radikálně omezil možnost vedení polského podzemí určovat, jakými cestami se bude odboj ubírat, bylo jednání německé okupační správy. Posledním důležitým vstupem, který defakto přinutil Zemskou armádu zahájit akce, byl totiž dramatický vývoj situace ve Varšavě samotné. V druhé půli července, za pokračujícího postupu Rudé armády u okraje Varšavy, se německé velení rozhodlo dokončit plány na přeměnu Varšavy na hlavní opěrný bod německé fronty (realizace staršího záměru byla asi o týden odložena díky zmatkům po Stauffenbergově pokusu o převrat). Generální guvernér Hans Frank vydal výnos, podle kterého se mělo 27. července dostavit 100 000 Poláků ve věku 17–65 let na shromáždění na náměstí. Muži měli být použiti jako pracovní síla k opevňovacím pracím. Jelikož by nařízení závažně zasáhlo do struktur Zemské armády, její vedení to považovalo za pokus okupantů ochromit polské podzemí a každopádně nemohlo ignorovat fakt, že provedení výnosu by znemožnilo účinnou mobilizaci i celé povstání, i kdyby snad toto nebylo jeho zamýšleným účelem. Podzemní stát vyzval tedy Varšavany, aby výnos ignorovali, čímž ovšem sám sebe zavázal k brzkému zahájení povstání. Bylo jasné, že takovéto masové odmítnutí poslušnosti ve zcela zásadní věci nutně vyvolá rychlou reakci okupantů, která si povstání vynutí. Generál Komorowski už v podstatě neměl na výběr, vyhlášení mobilizace sil Zemské armády v oblasti Varšavy a následné zahájení povstání k 1. srpnu již bylo neodkladnou nutností. Plány se na polské straně rodily uspěchaně a v dlouhodobějším horizontu byly extrémně vágní. Jeden z důvodů byl i ten, že původně se spíše zvažovala možnost nezahrnout Varšavu do Akce Bouře, ale buďto povstání načasovat zvlášť, nebo se o ně vůbec nepokoušet. Definitivně se o začlenění varšavského povstání do Akce Bouře rozhodlo na velitelství Zemské armády až 21. července, a to pod dojmem rostoucích informací o válečných zločinech a teroru Rudé armády a NKVD ve východním Polsku. Londýnská vláda toto rozhodnutí schválila až 25. července. Obecně se předpokládalo, že Rudá armáda bojující na okraji Pragy vstoupí na levý břeh Visly během několika dnů, zejména když jí povstání v německém týlu pomůže. Obvyklé odhady počítaly s 3–5 dny, 10 dní bylo obecně považováno za maximum, po které musí povstání vydržet. S ohledem na předpokládané brzké zhroucení německé moci v oblasti se velitelé povstání domnívali, že určitou vágnost a nejasnost v dlouhodobějších výhledech povstání a jeho logistiky lze akceptovat. Koneckonců neměli na vybranou. Museli při vlastní materiální nouzi spoléhat na kořistní výzbroj a výstroj. Pro nejasné vstupy ani žádné přesnější plány stvořit nešlo a oni sami jasně chápali, že povstání jako samostatná akce žádný dlouhodobý výhled nemá. Museli se tedy spolehnout na to, že dlouhodobý výhled nepotřebuje. Ovšem takovýto přístup je vždy obrovským hazardem. Oni však předpokládali, že jde o riziko, které je nutno podstoupit. Navíc realita je taková, že podle dostupných vědomostí skutečně neměli důvody se obávat, že by se postup Rudé armády měl zastavit. Zemská armáda měla ve městě a jeho nejbližším okolí na 45 tisíc mužů, zbraněmi však mohla do určité míry vybavit jen asi 20 tisíc z nich. Potřebovala dosáhnout rychlého počátečního úspěchu, během kterého by díky momentu překvapení přemohla početně slabší, ale skvěle vybavené německé jednotky, a ovládla klíčové body ve městě. Minimálně za účelem vytvoření konsolidovaného bránitelného perimetru a při tom by získala dostatek zbraní a vojenského materiálu k vybavení ostatních bojovníků. Pro případné dlouhodobější akce bylo klíčové ovládnutí letiště a jeho okolí, což by umožnilo snadný přísun lidí a materiálu od spojenců. Tragédií povstání byl fakt, že v první den se nepodařilo splnit žádný z těchto bodů. Selhání velké části útoků na klíčové pozice ve městě, způsobené především únikem informací a z něho plynoucí ztrátou výhody překvapení, pohřbilo všechny připravené plány a přeměnilo povstání v jednu velkou heroickou improvizaci. Pro povstalce bylo jediným štěstím, že improvizovala i druhá strana – ačkoliv německá správa s možností povstání musela počítat, zjevně nepovažovala za nutné vytvořit pro takovou situaci nějaké nouzové plány.", "Síly stran procházely na obou stranách složitým vývojem, který nelze popsat jediným číslem. Obecně lze říci, že německá strana byla mnohem lépe vyzbrojena a (v průměru) i vycvičena, a že nedostatek zbraní a munice polské straně nikdy neumožnil naplno využít svůj lidský potenciál. Její kapitulace byla též vynucena nikoliv bezprostředním vývojem bojové situace, ale ohledem na statisíce obyvatel Varšavy, kteří se skrývali v povstalci kontrolovaných částech města.", "", "Hlavní částí povstalců a iniciátory povstání byli příslušníci Zemské armády, která celkem nasadila asi 45 tisíc mužů, zpočátku ovšem do boje zasáhlo pouze asi 20 tisíc, protože pro ostatní nebyly zbraně. Povstání postupně podpořily Národní ozbrojené síly (\"Narodowe Siły Zbrojne\") v počtu asi 800 mužů a komunistická Lidová armáda (\"Armia Ludowa\") v počtu asi 500 mužů. Dále zde byly další posily, např. v podobě Židů vysvobozených z dobře opevněného koncentračního tábora Gęsiówka překvapivým útokem praporu Zośka. Většina povstalců byla nedostatečně vycvičena a měla jen minimální zkušenosti, vysokými kvalitami se vyznačoval pouze důstojnický sbor a několik málo veteránů, tzv. „\"cichociemni\"“ (výsadkáři, příslušníci tajných odbojových jednotek vycvičení ve Velké Británii) a harceři. Podpůrné jednotky a organizace byly z velké části zaplněné ženami a dětmi, ženy byly často ošetřovatelkami a spojkami, mladí harceři byli páteří harcerské polní pošty. Později došlo i na zařazování dobrovolníků z řad dětí do bojových jednotek, velmi důležitou roli sehrály v bojích v kanálech. Předpokládaná pomoc Rudé armády se nikdy nedostavila. Po 14. září se na křídle povstalců u Visly objevilo postupně 5 praporů \"1. polské armády\" (\"Pierwsza Armia Wojska Polskiego\") generála Berlinga, jediné jednotky Rudé armády, která dosáhla fyzického dotyku s povstalci, a u níž nelze pochybovat o tom, že se o pomoc povstání skutečně vší mocí snažila. Na pomoc povstalcům se přes Vislu přeplavilo necelých 1 500 „Berlingovců“. Od zbytku Rudé armády se jim dostalo pouze slabé dělostřelecké a letecké podpory a téměř všichni padli nebo byli zajati.", "V počátcích povstání byly k dispozici pouze pěchotní zbraně pro asi 20 tisíc lidí, a to pouze při zahrnutí zbraní, které si nějak zaopatřili sami bojovníci. Těžké zbraně a bojová vozidla na straně povstání původně neexistovaly, později ale byly přece jen nějaké jednotlivé kusy získány.", "V průběhu bojů měli povstalci k použití pět kusů obrněných vozidel ukořistěných na německé straně a jeden svépomocně vyrobený.", "Německá strana disponovala na počátku povstání 20 200 muži + prakticky okamžitě mohla čerpat z několika tisíců mužů frontových záloh (jejichž počet se odhaduje na cca 5 000). V průběhu povstání byly přisunuty další jednotky, přímo na potlačení povstání tak bylo nasazeno zhruba 50 tisíc mužů. Pokud k varšavskému povstání připočteme i jednotky generála Berlinga (viz výše) a jednotky, které byly nasazeny proti nim, dosáhneme ovšem podstatně vyšších počtů. Německá strana disponovala rozsáhlým arzenálem těžkých zbraní – děl i bojových vozidel. Rozsáhlé bylo i letecké bombardování povstaleckých pozic, proti kterému se povstalci neměli jak aktivně bránit, neboť nedisponovali prostředky protiletadlové obrany.", "Na počátku povstání disponovala německá strana 20 200 muži: 11 tisíci vojáky (5 tisíc v pohotovostních jednotkách \"Wehrmachtu\", 4 tisíce v jednotkách \"Luftwaffe\", 2 tisíce v řadách \"Wachtregiment Warschau\"), 5 700 příslušníky policie a SS a 3 500 příslušníky specializovaných pořádkových jednotek. Na východním břehu Visly pak čerpala od počátku z frontových záloh, byť nejprve nečetných.", "V průběhu bojů přisunula německá strana další jednotky, z nichž nejvýznamnější byly: \"Sonderbataillon Dirlewanger\" (složený z těžkých kriminálníků, který bitvu zahájil s 881 muži, v dalším průběhu pak byl doplněn 2 500 muži a 2 733 jich ztratil), policejní skupina Heinze Reinefartha, 29. divize zbraní SS RONA (vytvořená z ruských přeběhlíků, která čítala asi 10 500 mužů). Především na východním břehu byly přechodně nasazeny i části německých elitních frontových jednotek, jako byly např. \"SS-Division Totenkopf\", \"Fallschirm-Panzer-Division 1 Hermann Göring\" či \"5. SS-Panzer Division „Wiking“\".", "", "Vedení Zemské armády dlouho váhalo, na kdy určit „hodinu W“, nakonec vydalo 31. července v 17:30 pokyn, že nadejde nazítří v 17:00. Řada odborníků toto rozhodnutí později podrobila zdrcující kritice. Podle nich by bylo lepší zahájit boj nočními přepady a diverzními akcemi, pro něž byly některé jednotky povstalců dobře připraveny, a při nichž by se poněkud setřely i rozdíly ve výzbroji. Tento postoj má určitou logiku, na druhé straně je zde závažná námitka: zmíněný výcvik absolvovala jen část povstalců a povstání bylo nutně velkou masovou akcí – a pro rozsáhlé bojové akce s převážně nezkušenými jednotkami (probíhající zároveň ještě s mobilizací) není noc nejvhodnější. Každopádně závažný problém byl, že vše šlo příliš narychlo, takže se nepodařilo zavčas informovat všechny povstalecké jednotky, respektive všechny členy těchto jednotek. Mnoho životně důležitých akcí prvního dne bylo od počátku znevýhodněno buďto opožděným začátkem, nebo nekompletním stavem oddílů, které je měly provést. Naprostou katastrofou pro povstalce byl fakt, že ztratili moment překvapení. Už od 13:00 propukaly (částečně díky aktivitám německých ozbrojených složek, částečně neopatrností či přílišnou horkokrevností některých povstalců a částečně protože probíhající mobilizace nemohla být zcela nenápadná) ozbrojené střety a přestřelky na místech jako Żoliborz, Mokotów, Czerniaków a v centru města. To uvedlo do stavu bdělosti německé vojáky, ale tento fakt nepředstavoval zásadní problém, naopak mohl být výhodou, protože německé okupační orgány situaci mylně vyhodnotily jako neorganizované nepokoje. To by povstalcům spíše pomohlo, než uškodilo, protože hlavní cíle útoků by byly oslabeny o muže odeslané potlačit „lokální konflikty“. V 16:00 však obdržel Paul Otto Geibel, velitel policie a SS ve Varšavě, varování před všeobecným povstáním i s hodinou W. Podle některých spekulací informace údajně pocházela od důstojníka \"Luftwaffe\", který se k ní dostal přes svoji tajnou polskou milenku (a její doporučení, aby tentokráte odjel trávit dovolenku raději někam mimo město). Hodina bohatě stačila k tomu, aby Geibel ukončil „hašení lokálních nepokojů“ a zkoncentroval své síly na klíčových pozicích. Špatně vybavené povstalecké jednotky v 17:00 už útočily proti profesionálně připravené obraně, která je čekala. Výsledek prvních dvou dnů nebyl vůbec uspokojivý. Povstalci v mnoha oblastech utrpěli značné ztráty. V některých oblastech se nepodařilo dosáhnout splnění téměř žádného cíle a jednotky byly zahnány či se rozprchly do okolních lesů, v dalších byly úspěchy poloviční. Povstalecké území bylo scelené jen z části, kromě oblasti centra a starého města, kde vzniklo něco, co se dalo nazvat bránitelným perimetrem (zde přidělené jednotky povstalců byly na svých akcích podpořeny elitními jednotkami Kedywu), byly povstalecké pozice roztříštěny a postrádaly spolehlivé logistické spojení. Dobyta byla jen část důležitých cílů a center německého odporu, získána jen část plánovaného materiálu. Povstání na východním břehu Visly ve čtvrti Praga dosáhlo jen minimálních počátečních úspěchů (soustřeďovala se zde většina německé posádky, která navíc mohla rychle čerpat z podpory záložních frontových jednotek) a bylo de facto rozpuštěno s tím, že povstalci mají buďto splynout s davem, nebo se pokusit spojit s úspěšnějšími jednotkami na levém břehu či mimo město, dostanou-li se k nim. Extrémně špatnou zprávou bylo zjištění, že obsazení kteréhokoliv z letišť je za současného stavu naprosto nereálné.", "Povstalecké síly přejaly po několika hodinách boje značně defenzívní strategii a začaly stavět barikády, v čemž jim velice ochotně pomáhalo obyvatelstvo. Rozdělení ukořistěných zbraní zvýšilo značně bojovou sílu povstalců, nicméně německá strana už začala posilovat pomocí frontových a záložních jednotek dislokovaných v okolí, takže obnovení generální ofenzívy bylo i tak nemyslitelné. Povstalečtí velitelé se rozhodli ve větší míře nasadit do bojů jednotky Kedywu, zejména pak elitní harcerské prapory Zośka a Parasol, aby s podporou místních jednotek vyřešily nejchoulostivější situace. Lokálně tak pokračovala povstalecká ofenzíva, tj. postupné dobývání klíčových postů německé obrany a snaha spojit roztříštěné enklávy, až do 4. srpna (resp. rána 5. srpna), kdy německá strana zahájila první velké ofenzívní akce i masové páchání masakrů na varšavských civilistech (útok na městskou část Wola a zmasakrování jejích obyvatel, včetně veškerého osazenstva tamní nemocnice) a těžiště činnosti jednotek Kedywu se přesunulo k řešení aktuálně se rodících úkolů defenzívního charakteru. Zpočátku ještě zahrnovalo rozsáhlé protiútoky (v této době vznikla řada snímků dokumentujících německá zvěrstva), později však byla pasivnější. 5. srpna ještě ovšem dobíhaly větší ofenzívní akce povstalců, za zmínku stojí zejména dobytí věznice Gęsiówka praporem Zośka, který byl na své akci podporován ukořistěným Pantherem. Z koncentračního tábora v ní zřízeného bylo osvobozeno 383 vězňů, z toho 348 Židů, z nichž velká část vstoupila do povstaleckých bojových jednotek.", "Po 5. srpnu se situace povstalců začala prudce zhoršovat. Velení nařídilo evakuaci některých neudržitelných enkláv a ustavilo nouzovou logistickou cestu mezi zbývajícími centry odporu, která vedla varšavskými kanály. Pro ty byly vytvořeny zvláštní kanálové jednotky, složené z velké části z dětí (normálně vzrostlý dospělý muž byl vzhledem k omezeným prostorám kanálů prakticky nepoužitelný). Povstalecká strana byla šokována brutalitou Němců, kteří masově vraždili každého, kdo jim padl do rukou, a používali při útocích na jejich pozice ženy a děti jako živé štíty. Toto jednání protivníka ovšem posílilo odhodlání povstalců bojovat a zbavilo je zábran v oblasti bojového nasazení žen a dětí, protože v situaci, kdy stejně všichni zemřou, už bylo zbytečné uvažovat o tom, zda je morální vystavovat je riziku. Do bojů a plnění nebezpečných úkolů byly nasazováni všichni jen trochu přijatelní dobrovolníci a dobrovolnice, kteří se přihlásili a pro které se (v prvním případě) podařilo najít zbraň. Obrana pracovala překvapivě efektivně a německé jednotky postupovaly jen pomalu a za cenu těžkých ztrát. Povstalecké území se postupně zmenšovalo a bylo zaplaveno civilisty prchajícími před postupujícími Němci. Na povstalecké enklávy se snesla nepřetržitá smršť dělostřeleckých granátů a leteckých bomb, docházelo střelivo, voda i potraviny. Dodávky dodávané nejprve západními spojenci a později Sověty byly nedostatečné a většina z nich přišla vniveč: od západních spojenců často padaly na nepřátelskou stranu či do země nikoho (povstalci jich dostali slabou polovinu), ty sovětské byly navíc často poškozeny, protože kontejnery nebyly vybaveny padáky. Na německé straně postupně došlo ke sporům, jak zacházet se zajatci. Jednotky SS a různé podpůrné sbory v souladu s Himmlerovým rozkazem a praxí popravovat „bandity“ likvidovaly každého obyvatele Varšavy, kterého dostaly pod ruku, rabovaly a znásilňovaly. Zhruba až do půli září byli všichni zajatci vražděni, později byla tato zjevně nepřínosná politika mírněna.", "Na začátku října došlo k jednání o kapitulaci. Němci už nebyli tak silní, takže souhlasili s tím, aby příslušníci Zemské armády byli považováni za pravidelné vojsko, takže půjdou do zajetí a bude s nimi zacházeno podle třetí ženevské úmluvy. V okamžiku kapitulace Němci opravdu většinou dodrželi slovo, přičemž většina jeho porušení zřejmě byla způsobena neinformovaností. Vojáci Zemské armády a hlavní velitel Tadeusz Bór-Komorowski přešli většinou do zajetí, část se pokusila splynout s civilním obyvatelstvem, které bylo vysídleno (říkalo se tomu \"evakuace\") a do opuštěného města vstoupily speciální ženijní oddíly s rozkazem celé město zničit. Předtím však bylo město vyrabováno a veškeré věci byly posílány do koncentračních táborů, kde je vězňové měli roztřídit, a pak byly dále využity v Německu.", "Boje trvaly 63 dnů. Mezi zabitými bylo hodně mládeže, zejména varšavská inteligence. Němci v průběhu povstání masově vraždili zajatce, děti, které sloužily jako polní pošta a týlové spojky, i naprosto nezúčastněné civilisty. Během bojů bylo zničeno asi 25 % městské zástavby a po skončení povstání na zvláštní rozkaz bylo zničeno dalších 35 %. Během obranných bojů v září 1939 bylo zbořeno asi 10 % zástavby a 15 % při povstání ve varšavském ghettu. Na konci války tak bylo v troskách asi 85 % města. Porážka povstání a likvidace Varšavy znamenala kritické oslabení podzemního státu v tu nejnevhodnější dobu, což logicky vyústilo v jeho neschopnost účinně vzdorovat nástupu komunistické diktatury. Ačkoliv se to komunističtí a sovětští historici snažili popírat, povstání mělo nepřehlédnutelný dopad na operace na východní frontě. Němci v bitvě utrpěli nemalé ztráty – podle propočtů Ericha von dem Bacha asi 26 tisíc lidí (17 tisíc zabitých a 9 tisíc zraněných) – likvidací povstání byly 63 dnů vázány jejich nemalé síly, ztratili možnost využívat přes Varšavu vedoucí logistické trasy a nemohli ji využít jako pevnost, o niž by se jejich vojska opírala. Statečnost, vytrvalost a houževnatost povstalců udělala na německou stranu velký dojem, Heinrich Himmler neváhal srovnat boje o Varšavu s boji o Stalingrad. Nejběžněji se udává, že povstání trvalo 63 dnů, což je doba, po kterou trvaly boje zastavené příměřím 2. října. Alternativní údaje jsou: a) 64 dní, kdy je za konec povstání brána kapitulace podepsaná 3. října, b) 66 dnů, kdy byly vzaty do zajetí poslední povstalecké oddíly a byla ukončena činnost veřejně působících struktur podzemního státu a velení Zemské armády ve Varšavě. Počet obětí na polské straně není nikde dokumentován a je těžké přesný počet zjistit. Nejčastěji udávaný počet 200 tisíc zabitých se poprvé objevil ještě během povstání 28. srpna v Lublinu na tiskové konferenci, kterou pro zahraniční (i západní) tisk zorganizoval komunistický \"Polský výbor národního osvobození\". Vzhledem k tomu, že nebyly žádné další údaje, tak se toto číslo ujalo. Konzervativní odhady současných historiků udávají počet 120-150 tisíc, na druhé straně existují i odhady, které udávají daleko vyšší počet obětí. Za seriózní jsou obvykle brány ty odhady, které se vejdou do rozmezí 120-250 tisíc." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Veřejná činnost.", "Vědecké dílo.", "Přínos k rozvoji ekonomie.", "Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "John Maynard Keynes se narodil v anglickém univerzitním městě Cambridge. Jeho matka Florence pracovala jako vedoucí úřadu na místním magistrátu. Jeho otec John Neville Keynes vyučoval na Cambridgeské univerzitě logiku a politickou ekonomii a byl jedním z představitelů logického positivismu. John Maynard studoval na Cambridgeské univerzitě matematiku a filosofii. Po dokončení studií matematiky v roce 1905 se na radu Alfreda Marshalla věnoval studiu ekonomie. V letech 1906 až 1908 pracoval ve státních službách, později v roce 1908 začal přednášet ekonomii na Královské koleji (\"King ́s College\") v Cambridgi. Později se opět vrátil do státních služeb a do roku 1919 zde setrval. V tomto roce také zastupoval britské ministerstvo financí na Versailleské mírové konferenci. V roce 1921 se Keynes zamiloval do ruské primabaleríny Lydie Lopokové, která byla jednou z hvězd exilového baletního souboru Ballets russes, vedeného legendárním impresáriem Sergejem Pavlovičem Ďagilevem. Jejich svatba se konala v roce 1925. V roce 1942 byl za své zásluhy králem Jiřím VI. povýšen do šlechtického stavu jako \"peer\" (tzv. \"life peerage\") s titulem \"Baron Keynes\" a stal se členem Sněmovny lordů.", "Byl předsedou velké vzájemné pojišťovny. Stal se také předsedou společnosti, která vydávala známý týdeník \"New Statesman and Nation\" (od r. 1964 jen \"New Statesman\"). Založil a z počátku sám financoval Umělecké divadlo v Cambridgi a byl pokladníkem tamější university. V letech 1911 až 1945 byl hlavním redaktorem známého britského ekonomického časopisu \"Economic Journal\", mezitím v roce 1920 opět začal působit na univerzitě Cambridge jako profesor ekonomie. Během 2. světové války (1940) se stal poradcem ministra financí Spojeného království a věnoval se problematice financování válečných výdajů. Velmi důležitou roli sehrál Keynes při konferenci v americkém Bretton Woods, jejímž výsledkem bylo nové uspořádání mezinárodního finančního systému po druhé světové válce (bez tehdejšího tzv. socialistického světa). Některé vlastní návrhy se mu však nepodařilo prosadit, např. jím prosazovaná umělá mezinárodní měnová jednotka bancor byla odmítnuta.", "", "Distancoval se od klasické ekonomické teorie, podle níž volná soutěž, liberalizace cen, mezd a úspor vede automaticky k plné zaměstnanosti. Ukázal, že tato možnost je jen zvláštním případem tvorby a rozdělení národního důchodu. Prosazoval intervence státu do ekonomiky podporou investic. Zabýval se problematikou úspor a investic. Zavedl veličiny tzv. investičního multiplikátoru a sklonu ke spotřebě, jejichž ovlivněním lze přispět ke vzniku makroekonomické rovnováhy. Keynes rozdělil ekonomiku na dva sektory − spotřební a investiční − a pokusil se analyzovat nerovnováhu vyvolávanou nesouladem mezi strukturou výdajů a strukturou produktu. Vycházel z myšlenky, že rozhodnutí spořit nejsou totožná s rozhodnutími investovat. Proto může být podíl investičních výdajů na agregátních výdajích vyšší než podíl výroby investičních statků na celkovém domácím produktu. V takové nerovnovážné situaci porostou ceny investičních statků a následkem toho vzniknou mimořádné zisky jejich výrobců. Pokud růst zisků podpoří optimistická očekávání podnikatelů, porostou jejich investiční výdaje dále. Tím v ekonomice sílí inflační proces, který se šíří z investičního sektoru do celé ekonomiky. Keynes kritizoval tradiční přístupy kvantitativní teorie peněz (Fisherův transakční přístup i cambridgeský přístup hotovostních zůstatků) a navrhoval přístup důchodově-výdajový. Ten vycházel z tvorby důchodů domácností a z jejich výdajů. Právě tento přístup se stal výchozím v jeho pozdější teorii efektivní poptávky a je dodnes považován za významnou součást Keynesova teoretického systému. Ve vývoji Keynesových názorů je možné rozlišit dvě etapy: etapu do napsání \"Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz\" a etapu začínající napsáním Obecné teorie. To, co je dnes běžně chápáno jako Keynesovo učení, je vlastně druhá etapa Keynesova díla. Pro první etapu je charakteristické rozpracování kvantitativní teorie peněz.", "Keynes v ní prezentoval svou novou teorii pohledu na ekonomii a hospodářství, a tím se stal zakladatelem nového ekonomického směru: keynesiánství. Úspory byly podle něj závislé na výši osobního důchodu (příjmů). Sníží-li se důchody, sníží se i úspory. Pokud poklesne spotřeba, dojde ke snížení důchodů výrobců spotřebního zboží, a tím i ke snížení jejich úspor. Spoření lidí se tak podle něj nakonec obrátí proti nim. Čím více budou spořit, tím menší budou mít své příjmy (za předpokladu, že tak budou činit i všichni ostatní). Klasikové předkeynesovské doby si vysokou nezaměstnanost vysvětlovali příliš vysokými mzdami. Podle nich se při takto vysoké nezaměstnanosti sníží mzdy zaměstnanců a nezaměstnanost zmizí. Podle Keynese je tomu však jinak. Pokud zaměstnavatelé sníží svým zaměstnancům mzdy, zároveň tím sníží jejich koupěschopnost, a tím i celkovou agregátní poptávku (po jejich zboží). Budou tak dosahovat nižších zisků a své zaměstnance začnou propouštět. Vše se tak dostane podle Keynese do jakési spirály, ze které není bez vnější pomoci úniku. Pomocí takto definovaných zákonů a teorií se Keynesovi na první pohled podařilo vysvětlit dlouhodobou nezaměstnanost, která panovala při velké depresi 30. let. Keynes se snažil dokázat, že celé hospodářství může být i při takto vysoké nezaměstnanosti v rovnováze. Navrhoval proto své vlastní hospodářské řešení s „viditelnou rukou státu˜“. Pro dosažení plné zaměstnanosti potřebuje společnost dosahovat určité výše agregátní poptávky (spotřeby a investic). Toho lze dosáhnout štědrým přísunem peněz do ekonomiky a podporou agregátní poptávky přímo ze státního rozpočtu. Keynesův názor na hospodářskou politiku lze shrnout do citátu z jeho „Obecné teorie“: \"„Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země, nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšily. Bylo by ovšem mnohem rozumnější stavět domy apod., ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic.“\"", "Zhruba po dvacet let od vydání \"Obecné teorie\" byl Keynesův vliv bezmezný. Později však začali mnozí ukazovat, že Keynesova makroekonomická doporučení spíše než stabilní hospodářský růst přinášejí vysokou inflaci a prohloubení hospodářského cyklu. Stagflace sedmdesátých let znamenala pro keynesianismus hlubokou ránu, protože ji nebyli schopni nijak vysvětlit. Na pomyslný Olymp ekonomické vědy se tehdy dostali tzv. monetaristé. Keynesův myšlenkový systém odpovídal požadavkům své doby. Velká deprese třicátých let přinesla ohromnou nezaměstnanost a propad produkce, chudobu pro miliony lidí. Zdálo se, že neexistuje řešení, že dosavadní ekonomické učení si neví rady. Problém však mnohem spíše než v teorii spočíval v praxi, vlády jednotlivých zemí přijímaly krátkozraká ochranářská opatření, která dále narušovala mezinárodní trh. Mzdám nebylo dovoleno poklesnout, což v podmínkách deflace představovalo jejich reálný růst. Zaměstnavatelé tedy byli nuceni propouštět, odtud masová nezaměstnanost. Centrální banky se pokoušely zvyšovat objem peněz v ekonomice a tím řešit problém nedostatku úvěru, který deflaci provází, čímž dále narušovaly cenový systém. Keynesiánství bylo mainstreamovou ekonomickou teorií od konce druhé světové války až do ropných šoků 70. let 20. století, kdy se kartelu OPEC podařilo omezit těžbu ropy a tím také prudce zvýšit její cenu na světovém trhu, což vedlo k ekonomické recesi. Najednou se zdálo, že keynesiánství již dostatečně nevysvětluje novou situaci a proto se začala prosazovat jiná učení, především monetarismus. Z pohledu ekonomických škol, které navazují na klasickou politickou ekonomii, tedy zejména neoklasická ekonomie a rakouská škola, jsou Keynesovy názory nadále problematické. Podle těchto teoretických přístupů nevede zvyšování objemu peněz ke snížení nezaměstnanosti dlouhodobě, ale pouze v relativně krátkém časovém horizontu. Dále je uváděno, že tato opatření způsobují postupné zvýšení míry inflace a pokles kupní síly peněz. Podle názoru amerického ekonoma Miltona Friedmana pak neplatí krátkodobá Phillipsova křivka. Rakouská teorie navíc praví, že zvyšování objemu peněz vede nakonec k hospodářské recesi. V současnosti jsou ovšem slyšet názory, že ekonomická politika jak v USA tak v Evropské unii od velké finanční krize začátku 21. století opět uplatňuje především keynesiánské metody řešení vzniklých problémů, což se zdůvodňuje naprostou neúčinností jiných přístupů při potřebné rychlosti." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Od vzniku do roku 1919.", "V rámci Litvy od roku 1919.", "Obyvatelstvo.", "Městské čtvrti.", "Staré město.", "Fridrichova čtvrť.", "Čtvrť \"Vitės\".", "Park soch.", "Galerie.", "Minulost parku." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Území budoucího města osídlily ve 12. století baltské kmeny. Klaipėdský hrad a vzápětí také město pod názvem \"Castrum Memel\" (německy \"Memelburg\" nebo \"Mimmelburg\") bylo založeno v polovině 13. století Livonským řádem, který přišel do Pobaltí zabrat nová území a obrátit baltské kmeny na křesťanskou víru. Livonský řád byl větví Řádu německých rytířů. Ve smlouvě ze dne 29. července 1252 mezi Livonským řádem a kuronským biskupem Jindřichem stojí, že „tam, kde se stýkají Memel a Danė“, postaví řád hrad a město, do kterého měla být přenesena biskupova rezidence. Zděný hrad na začátku roku 1253 postavil „kmotr města“, vicemistr Livonského řádu Eberhardt von Seyn. V roce 1254 obdržel Memel (Klaipėda) lübecká městská práva. Činností německých rytířů byla celá oblast záhy konvertována ke křesťanství. Jméno Klaipėda (v její latinizované podobě \"Caloypede\") bylo poprvé zmíněno v dopise litevského velkoknížete Vitolda Velikého v roce 1413. Mírem u jezera Melno z roku 1422 byla utvrzena hranice mezi Pruskou provincií řádového státu a Velikým knížetstvím litevským. Memel spolu s celou tzv. Malou Litvou byl začleněn do Pruska; Litvě zůstal jako přístup k moři jen úzký proužek pobřeží okolo Palangy. Tato hranice zůstala nezměněna po celé následující téměř půl tisíciletí, až do roku 1919. Od roku 1474 bylo v Memelu zavedeno kulmské právo, tak jako v jiných pruských městech. Roku 1525 sekularizoval velmistr Řádu německých rytířů Albrecht Braniborsko-Ansbašský monastický pruský stát na dědičné vévodství. Tím začalo dlouhé období prosperity města i přístavu, neboť pruský vévoda byl tehdy leníkem Polsko-litevské unie. Hraniční město Memel sloužilo jako přístav sousední Litvě a těžilo ze svého umístění blízko ústí řeky Němen. Období prosperity bylo ukončeno v letech 1629 a 1635, kdy Memel poničili a obsadili Švédové. Byl pak ještě několikrát obnovován. O 75 let později velká část obyvatel zahynula při morové epidemii. Po sjednocení Německa v roce 1871 se Memel stal nejseverovýchodněji položeným městem nově vzniklého Německého císařství, na což bylo upomínáno již v první sloce tehdejší německé hymny (\"„...Von der Maas bis an die Memel...“\").", "V roce 1919 se město ocitlo pod okupační správou států Dohody. Po Versailleské smlouvě bylo východopruské území za Němenem až k Memelu odděleno od Německa a bylo spravováno francouzskými vojsky, přičemž se vítězné mocnosti dohadovaly, co s ním dál. Nakonec se prosadila myšlenka celou memelskou oblast přepustit samostatné Litvě, jež si nárokovala alespoň severní část historické Malé Litvy. Když 10.–15. ledna 1923 zaútočily litevské síly pod vedením plukovníka Budryse, aby podpořily místní zinscenované prolitevské povstání, francouzské jednotky se stáhly a město i s přilehlým územím až k řece Němenu bylo anektováno nově založenou Litevskou republikou, což nakonec uznaly jak Dohodové mocnosti, tak i později (1928) výmarské Německo. Litevský stát byl nucen Klaipedskou konvencí celému nově připojenému území 8. května 1924 poskytnout autonomii; samosprávný sněmík sídlil pak právě v Klaipėdě a byl podřízen vládou jmenovanému guvernérovi. Ziskem Memelu/Klaipėdy dostala Litva konečně plnohodnotný přístup k moři, významnou průmyslovou základnu a strategický tranzitní uzel, jímž proudilo až 80 % všeho litevského zahraničního obchodu. Místní baltští Němci se však s litevskou nadvládou nikdy nesmířili. Po vzniku Třetí říše Německo opět obnovilo své nároky na Memelsko, v čemž bylo podporováno tamější německou iredentou. Dne 22. března 1939 bylo Memelsko obsazeno Wehrmachtem, když Litva, opuštěná západními velmocemi (podobně jako předtím Československo) ustoupila tvrdému německému nátlaku a vzdala se tohoto území. Během druhé světové války od konce roku 1944 do roku 1945 většina německých obyvatel uprchla před postupující frontou. V lednu 1945 bylo město obsazeno Rudou armádou a vráceno zpět Litvě, ze které se v rámci Sovětského svazu stala nesvéprávná Litevská sovětská socialistická republika. V 50. letech navštívil Klaipėdu britský spisovatel James Herriot a ve svých knihách popsal poměrně podrobně situací v ní. V roce 1991 zde byla založena univerzita (Klaipėdos universitetas).", "Historicky se složení obyvatelstva velmi měnilo. Na současné složení obyvatelstva měl rozhodující vliv zlom v lednu roku 1945, kdy vojáci Rudé armády, když obsadili 28. ledna Klaipėdu (v 8 hod. ráno, při -30 °C), ve městě našli jen 6 lidí: dvě 80-90leté stařenky Lietuvininky, dva válečné zajatce Bělorusy (mladí) a dvě polské architektky, přivezené sem na práci. V první následující registraci občanů města zanedlouho poté bylo zaregistrováno jen 28 občanů města. Kolem 40 000 Klaipėďanů se přestěhovalo do Německa ještě koncem roku 1944 a několik desítek civilistů ustoupilo spolu s německou armádou přes Kurskou kosu. Další, nesrovnatelně mírnější zlom nastal v desetiletí po roce 1990, tedy po vyhlášení obnovení nezávislosti Litevské republiky. Tehdy po změně politického klimatu z vlastního rozhodnutí z Klaipėdy odešlo do Ruska mnoho pracovníků administrativy nebo jiných specialistů, většinou rusky mluvících, a jejich rodin. Po válce do roku 1953 bylo město znovu od základu zabydlováno. Většina dosídlenců byli Rusové a lidé původem z republik tehdejšího SSSR, kteří byli náborem vysláni pracovat v podnicích obnovovaného i nově tvořeného průmyslu. Do konce sedmdesátých let dvacátého století většinu obyvatelstva Klaipėdy tvořili rusky mluvící lidé, od začátku osmdesátých let začali postupně převažovat Litevci, kteří se hojněji začali do Klaipėdy stěhovat. Podle údajů z roku 2007 měla Klaipėda 185 936 obyvatel, z nich ve věku: Podle pohlaví to bylo 85 493 mužů a 100 443 žen. Podle národnosti (údaje z roku 2003):", "Klaipėdské městské orgány potvrdily toto schéma rozvržení 60 čtvrtí města:", "Staré město (lit. \"\") je na levém břehu (u jejího ústí) řeky Danė. Nejdůležitější ulice jsou „Tiltų“ (nověji pod názvem „Tilto“ – Mostní, je to tepna městské dopravy; jde od mostu „Biržos“ ke starému trhu), „Turgaus“ a dopravní tepna „Pilies“ (Hradu) gatvė. Ve Starém městě je několik hrázděných domů. Je zde Městské divadlo, dvě lékárny: (Juodojo erelio, „Černého orla“ založena roku 1683 a Žalioji vaistinė „Zelená lékárna“ založena roku 1677, obě podle privilegia braniborského markraběte Fridricha Viléma, obě v ulici Tilto), několik muzeí (jedno z nich je v podzemí Klaipėdského hradu, ze kterého se víc nedochovalo) a galerií, dům v ulici Tilto – naproti Zelené lékárně, na jehož fasádě je krásný reliéf městského znaku.", "Byla k městu připojena roku 1722. Nyní je součástí Starého města. Tato část byla v době připojení na levém břehu řeky Danė, zatímco původní Staré město na pravé straně jejího tehdejšího řečiště (na jehož místě je nyní ulice Didžioji vandens). Zajímavosti: Barottiho galerie, kovářské museum apod.", "Byla k městu připojena roku 1856.", "", "Park soch je městský park, rozkládající se na jih od železničního nádraží Klaipėda. Také bývá nazýván Park Martynas Mažvydas.", "Park soch byl zřízen v letech 1970–1977. Aby mohli postavit část parku, Sověti zlikvidovali do té doby zde používaný hřbitov (z větší částí židovský), proto je jižní část parku postavena na hrobech. Mnozí lidé, jejichž příbuzní jsou pochováni na tomto bývalém hřbitově obnovili památníčky a náhrobky na hrobech v době po obnovení nezávislosti Litvy. Západní část parku vznikla obnovením parku, který tam donedávna byl. V této části jsou tenisové kurty a basketbalové hřiště, do požáru zde působil Klub šachistů. V parku jsou dva důležité memoriály: v severní části Památník padlým ve druhé světové válce proti nacistickému Německu a Památník padlým v Klaipėdském povstání 15. ledna 1923. Většina soch byla instalována mezi lety 1979–1989." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Politická kariéra.", "Soukromý život." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Al Gore se narodil ve Washingtonu, D.C., jeho otec byl kongresman za Tennessee – Albert Gore Sr. Al Gore nejprve studoval ve Washingtonu, roku 1965 se zapsal na Harvardovu univerzitu a v roce 1969 studium úspěšně dokončil (diplomová práce na téma: „Vliv televize na výkon prezidentského úřadu“). Na univerzitě sdílel stejný pokoj se slavným Hollywoodským hercem Tommy Lee Jonesem, s kterým ho dodnes pojí přátelství. Po absolvování studia narukoval do války ve Vietnamu, kde působil do května 1971 jako válečný reportér. Po ukončení vojenské dráhy pracoval jako novinář pro několikery noviny až do r. 1976, v této době se několikrát neúspěšně pokoušel studovat na Vanderbiltově universitě.", "V roce 1976 byl zvolen jako demokrat kongresmanem za Tennessee. O deset let později (1986) se stal senátorem. V průběhu své politické kariéry se angažoval v ekologické problematice a pomohl prosadit některé významné zákony, například roku 1980 byl jedním iniciátorů návrhu zákona, jež byl nařídil asanaci chemicky zamořené půdy a odstranění skládek. Je také jedním z autorů politické deklarace o ochraně životního prostředí na Zemi jako závěrečného dokumentu mezinárodní konference o ochraně ozónové vrstvy (1989). V roce 1988 kandidoval na prezidenta, ale nezískal demokratickou nominaci (Demokratickým kandidátem se stal Michael Dukakis, prezidentem se stal republikánský kandidát G. Bush). Podpořil válku v Perském zálivu (podporu získala jen u 10 demokratických senátorů). V dalších volbách, v roce 1992, si jej Bill Clinton zvolil jako svého vicepresidentského kandidáta a po vítězství ve volbách se stal 20. ledna 1993 viceprezidentem Spojených států amerických. V této funkci pracoval i v druhém Clintonově funkčním období (po volbách r. 1996). V této funkci patřilo k jeho prioritám snížení výdajů federální vlády USA, ochrana životního prostředí, podpořil vznik NAFTA. Na konci 90. let byl významným zastáncem Kjótského protokolu. V zahraniční politice Gore podporoval například odstranění Slobodana Miloševiče (1998) a bombardování Iráku kvůli neochotě Saddáma Husajna spolupracovat se zbrojními inspektory, stejně jako použití kazetových bomb při bombardování Srbska NATO o čtyři roky před tím. V roce 2000 Gore opět neúspěšně kandidoval na prezidenta USA. Přestože dostal více hlasů než jeho protivník G. Bush Jr., prezidentem v těchto kontroverzních volbách se stal právě Bush. Zajímavostí je, že jako svého případného viceprezidenta si zvolil senátora za Connecticut Josepha I. Liebermana – bylo to poprvé v historii USA, kdy se ortodoxní Žid dostal na kandidátku jedné ze dvou hlavních politických stran pro tuto funkci. V roce 2008 podpořil kandidaturu Barracka Obamy na prezidenta.", "Roku 1969 se oženil s Mary Elizabeth Aitcheson, zvanou „Tipper“, se kterou má čtyři děti – Karennu Gore Schiff, Kristin, Sarah a Alberta III. Od roku 2010 však manželé žijí separovaně, brali se v roce 1970 ve Washingtonu. Al Gore se hlásí k baptistům. Jeho kritici mu dále vyčítají několik nesrovnalostí s jeho mediálním obrazem propagátora ekologické zodpovědnosti a některými jeho aktivitami, které do tohoto obrazu příliš nezapadají." ] }

{ "title": [ "Vývoj a vznik tanku.", "Historie.", "Popis současného tanku.", "Korba.", "Pásy.", "Otočná věž.", "Kanón.", "Motor.", "Ochrana.", "Posádka tanku.", "Tanky ve výzbroji české a slovenské armády.", "V přísloví." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jedna z historických součástí tanku - housenkové pásy - byly vymyšleny v roce 1770 Richardem Edgeworthem. Důležitým mezníkem v dějinách tanků je v roce 1899 první „válečný motorový vůz“. Toto vozidlo bylo vybaveno motorem Daimler, pancéřováním a dvěma kulomety systému Hirama Maxima. Na vzniku prvního tanku se také podílel While Hankey 26. prosince 1914 v oběžníku „Memorandum o'speciálním zařízení'“ (memorandum on'special devices'). Následně byl v červnu 1915 předveden stroj Killen-Straita - to už ale uběhl téměř rok války.", "S prvním návrhem tanku přišel vynálezce Leonardo Da Vinci. Tanky byly poprvé použity v první světové válce. Samotné slovo \"tank\" (anglicky nádrž) byl krycí název projektu. Slovo \"tank\" se zvolilo a vžilo pro technologickou podobnost výroby s nádržemi (angl. tanky). Původní tanky byly vyvinuty pro rozhodující změnu patové situace vzniklé po hromadném zavedení kulometů, ostnatého drátu a hlavně zákopové války. Dnešní koncepce tanků se skládá v drtivé většině případů z jedné věže a jednoho kanónu. Ne vždy tomu ale tak bylo. Kolem přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byla uváděna ve skutečnost i myšlenka vícevěžových. Výhoda je na první pohled zřejmá: Možnost vést palbu na více cílů zároveň. Následně se ale ukázalo, že nevýhody toto uspořádání značně toto pozitivum převyšují (především technická poruchovost). Vrcholem vícevěžových tanků se stal ruský pětivěžový T-35, který se dočkal nasazení ještě za druhé světové války. Vzhledem ke specifickým podmínkám boje ve městech, který je nevyhnutelnou součástí současného bojového nasazení tanků, i dnes se uplatňuje vícevěžová koncepce. Protože vlastně každá dálkově ovládaná stanice, obvykle vyzbrojená kulometem, není nic jiného než další věž tanku. Tato koncepce nabízí prakticky jen výhody - posádka je chráněná uvnitř tanku, stanice slouží nejen k likvidaci nepřítele ale i k pozorování okolí, stanice se dá osadit poměrně pestrou paletou výzbroje (kulomety, granátomety, atd.). Jediná nevýhoda je samozřejmě vyšší cena oproti prosté lafetaci standardního kulometu, ale při současném rychlém rozvoji elektroniky a optiky budou zřejmě náklady klesat a tento trend pokračovat. Během druhé světové války se tanky staly rozhodující zbraní pozemních bitev. Po konci druhé světové války ještě konstruktéři tanků hledali směr, jakým by se měl vývoj ubírat. Vývoj se ubíral cestou vylepšování tanků, kdy v SSSR byla vylepšena konstrukce T-44 z konce války a vznikl T-55, zatímco USA vyvinuli z tanku M26 Pershing varianty M47, M48 a M60 Patton. V tomto období stále koexistovaly tanky lehké, střední a těžké (zastoupené např. americkým M103, britským Conqueror nebo ruskými IS-2 a T-10). Časem zanikla kategorie těžkých tanků a vyvíjely se pouze kategorie středních tanků, v menší míře kategorie tanků lehkých. Během 60. a 70. let zavedl SSSR novou řadu tanků - T-62, T-64 a T-72, které předčily tehdejší americké stroje ve všech ohledech. V Evropě tehdy existovaly jen 2 tanky schopné se těmto postavit - německý Leopard a hlavně britský Chieftain. Chieftain byl považován za nejlépe vyzbrojený a pancéřovaný tank NATO než jej začal nahrazovat nový typ Challenger 1 se speciálním pancéřováním Chobham. USA spolu s Německem hledaly cestu k novému tanku, a po zrušení společného projektu přetechnizovaného tanku MBT-70 se oba státy vydaly cestou vlastního vývoje, čímž v USA vznikl typ M1 Abrams a v západním Německu typ Leopard 2, přičemž oba tanky (americký od verze A1) používali stejnou hlavní zbraň, německý 120mm kanón Rheinmetall Rh-120. Rusové samozřejmě nemohli nereagovat, a tak vznikly tanky T-72B a T-80, které měly zesílený, v případě T-80 také kompozitní pancíř. Všeobecně od té doby platilo, sovětské tanky spoléhaly na manévrovatelnost, kdežto americké M1 spoléhaly na zepředu neprorazitelný pancíř, doplněný ve verzi M1A1HA vrstvou ochuzeného uranu, se kterým měl pancíř RHA ekvivalent 1,3 m silného pancíře z homogenní válcované oceli. Vlivem zvyšování pancéřové ochrany tanků (více pancíře = větší hmotnost, potřeba zachování stejné rychlosti těžšího tanku vyvolala instalaci výkonnějšího = těžšího motoru) vzrostla hmotnost středních tanků na úroveň těžkých tanků z doby druhé světové války. To vedlo ke vzniku nové třídy tanků nazvané hlavní bojový tank, anglicky Main Battle Tank (zkratka MBT), která nahradila kategorii středních tanků. Těch pár typů třídy lehkých tanků, které poté vznikly, jsou označovány jako stíhač tanků, či tanky pro výsadkové vojsko. Specifická z tohoto pohledu je Francie, která provozuje vedle hlavních bojových tanků 4. generace Leclerc, také značné množství lehkých kolových tanků. Nicméně všechny moderní tanky spadají právě do kategorie hlavních bojových tanků. Po skončení studené války se vývoj zpomalil - Rusko zavedlo nové verze T-72/80, zvané T-90S, které disponují systémem řízení palby srovnatelným se soudobými západními tanky. Leopard 2 byl modernizován až na standard Leopard 2A7 a M1 Abrams byl modernizován na M1A2SEP. V současné době vyrábějí či teprve vyvíjejí tanky i zdánlivě průmyslově zaostalé země jako Indie, Pákistán či Jihoafrická republika. Za zmínku také stojí izraelský tank Merkava, který byl kompletně vyvinut v Izraeli a jeho koncepce je značně odlišná. Jedná se o hlavní bojový tank, který má však motor umístěný vpředu, což zvyšuje ochranu posádky, ale také to umožnilo vznik prostoru pro pěchotu v zadní části tanku. Tank tak může vést plnohodnotný tankový boj a zároveň sloužit jako bojové vozidlo pěchoty, či bezpečně odvážet zraněné vojáky. Komerčně nejúspěšnějším tankem (tj. vyvezený do nejvíce zemí) je však německý Leopard 2, který se řadí k nejlépe pancéřovaným a vyzbrojeným tankům na světě.", "", "Korba je část tanku, ve které se nachází palivo a motor a ke které je připevněn podvozek a věž. V přední části korby sedává řidič, ve střední části je prostor pro věž, v zadní části je umístěn motor. Jednou z mála výjimek od této koncepce je izraelský tank Merkava, u kterého je motor umístěn vedle řidiče (stejně jako u bojového vozidla pěchoty) a zadní část opatřená vraty se dá využít k přepravě další munice, pěchoty či k evakuaci posádky jiného poškozeného tanku z bojiště.", "Jsou dva a jsou nejslabším prvkem tanku a zároveň jeho největší výhodou: pásy jsou kritický prvek, jelikož je jimi tank řízen (zatáčení se děje udělováním rozdílných rychlostí pásům) a zničení byť jediného pásu tedy znamená zastavení tanku (což se v boji prakticky rovná zničení), ale zároveň udělují tanku nepřekonatelnou přilnavost a velmi nízké měrné zatížení, díky kterému dokáže tank vyšplhat i kopec, který by byť mnohem lehčí kolové vozidlo nevyjelo (většina dnešních tanků dokáže vyjet suchý kopec o sklonu 60% (cca 31°, max. podélný sklon pro např. M1A1 Abrams), ale rychlostí 1–5 km/h)", "Je poháněna hydraulikou a ovládána elektronicky. Bývá vepředu zkosená, aby se zlepšila pasivní ochrana. Sedí v ní střelec a velitel, u tanků s manuálním nabíjením kanónu i nabíječ. Ve věži je také umístěna munice, a to buď vedle nabíječe a střelce (což je nebezpečné, protože při zásahu tato munice může explodovat - což bylo příčinou toho, že po zásahu odletí věž starších ruských tanků mnoho desítek metrů) nebo v prostoru odděleném pancéřovými dveřmi, který má navíc deflekční panely (slabá místa na stropě věže, které při výbuchu munice odletí a tím usměrní sílu exploze nahoru, mimo prostor posádky) - deflekční panely má např. americký M1 Abrams nebo ruský tank T-80UM2. Ostatní tanky, včetně T-72 mají munici uloženou volně ve věži. Vedle kanónu je instalován spřažený (nebo též koaxiální) kulomet, sloužící ke střelbě na pěchotu či nepancéřované cíle (u exportních francouzských tanků řady AMX 3x byl místo kulometu osazen automatický kanón). V blízkosti kanónu tanku se nachází optický zaměřovač střelce. U moderních tanků je na stropě věže umístěn nezávisle pohyblivý zaměřovač velitele, který během palby střelce na cíl vyhledává cíl nový a po zničení předešlého cíle (v případě zjištění nebezpečnějšího cíle, např. tanku místo \"obyčejného\" obrněného transportéru, i před jeho zničením) stiskem jednoho tlačítka navede kanón na nový cíl. Tím nalezený cíl předá střelci, a opět vyhledává cíl nový. Na stropě věže bývá lafetován obvykle velkorážový protiletadlový kulomet obsluhovaný většinou velitelem tanku (u slovenského modernizovaného tanku T-72 Moderna je místo protiletadlového kulometu osazen opět automatický kanón). Např. americký tank M1 Abrams má navíc na střeše lafetován kulomet ráže 7,62 mm obsluhovaný nabíječem, izraelská Merkava 60 mm minomet určený pro boj s nepřítelem na střechách domů. V poslední době se po zkušenostech z bojů ve městech také zkoušejí dálkově ovládané zbraňové stanice, tedy obvykle kulomety spřažené se zaměřovací optikou a ovládané z vnitřku tanku. Díky tomu není posádka tak zranitelná. Věž tanku je také vybavena zadýmovacími granátomety, které slouží k vytvoření dýmové clony kolem tanku a tím znesnadnění zaměření tanku nepřítelem. Existují však některé příklady neortodoxní konstrukce. Například Švédsko vyvinulo a provozovalo takzvaný S tank, který měl bezvěžovou koncepci a střelec mířil celým vozidlem. Dnes je však považován za slepou uličku vývoje.", "Ve výzbroji se stále nacházejí tanky starších typů, jejichž kanóny s drážkovaným vývrtem mají ráži 105 mm v případě \"západních\" konstrukcí, tanky sovětského původu mají kanóny ráže 100 mm. Moderní tanky jsou osazeny kanóny s hladkým vývrtem. \"Západní\" typy mají ráži 120 mm, ruské 125 mm (tank T-62 má ráži 115 mm). Zajímavostmi jsou pak, anglická škola, která i nadále upřednostňuje drážkovaný vývrt hlavně a sovětské hlavně schopné odpalovat protitankové řízené střely (PTŘS), což bylo kompenzací méně výkonných balistických počítačů oproti západním. Kanon je schopen střílet několik druhů munice, a nabíjí ho buďto nabíječ nebo nabíjecí automat. U moderních tanků je kanon stabilizovaný (tzn. že stále míří na určený cíl bez ohledu na terénní nerovnosti či směr jízdy tanku). Stabilizaci zajišťují výkonné gyroskopy.", "Většina typů tanků používá dieselový motor, pouze americký M1 Abrams a ruský T-80/T-90 používají plynovou turbínu. Výhodou dieselového motoru je nízká spotřeba a z toho plynoucí vysoký dojezd a relativně malá infračervená stopa. Oproti tomu plynová turbína dává tanku podstatně lepší akceleraci a je menší. Současně má ovšem obrovskou spotřebu, velkou infračervenou stopu a hlavně konzumuje palivo stejně nezávisle na výkonu - když tank stojí tak plynová turbína spotřebovává palivo úplně stejně jako když jede na plný výkon. Plynová turbína je také náročnější na výrobu a je proto podstatně dražší a také složitější na údržbu. Navíc potřebuje složitý systém čištění vzduchu, přiváděného do ní, čímž je eliminována výhoda menších rozměrů turbíny samotné. Motory mají výkon většinou v řádu stovek kW a udělují tankům rychlost okolo 70–80 km na pevném podkladu a 30–50 km v terénu. U nejmodernějších typů tanků je motor spojen s převodovkou do jednoho bloku (Power Pack), který je možné v případě jakékoliv poruchy vyměnit i v polních podmínkách v řádu desítek minut.", "U tanků byl vždy kladen důraz na co nejvyšší odolnost proti působení protivníka. Jejím základem je pancéřování. U historických tanků až do typů používaných ve druhé světové válce se jednalo v drtivé většině o homogenní ocelový pancíř s různou tloušťkou a tedy i odolností. Po druhé světové válce, s nástupem protitankových řízených střel a jaderných zbraní, byly vyvinuty nové typy pancéřování, takzvané vrstvené nebo kompozitní pancéřování, označované také jako pancéřovaní typu Chobham. Jeho základem je kovová matrice, do které jsou vlisovány keramické destičky, které dobře odolávají jak kumulativním hlavicím, tak i kinetickým projektilům. Tento základ je pak jak z vnější, tak i z vnitřní strany obložen několika různými vrstvami tak, aby chránily keramické destičky proti poškození méně výkonnými zbraněmi a také posádku a vnitřní zařízení před úlomky odštípnutými z pancíře při zásahu tanku. U většiny typů tyto vrstvy slouží také jako antiradiační štít pro odstínění pronikavé radiace vzniklé při jaderném výbuchu. Vzhledem k tomu, že takovéto pancéřování tvoří podstatnou část váhy tanku, hledají se cesty k jeho optimalizaci. Jedním z trendů je modularita a přídavné sady pancéřování, které v případě potřeby dále zvyšují odolnost. Jde jak o klasické přídavné pláty, tak i o speciální mřížové pancéřování, které dokáže podstatně snížit efekt kumulativních hlavic a přitom je relativně lehké a laciné. Moderní a modernizované tanky jsou také běžně opatřované reaktivním pancéřováním. To představuje sada menších schránek s trhavinou uloženou mezi kovové desky, která je odpálena v případě zásahu. Energie výbuchu a posun desek pak efektivně narušuje plazmový paprsek kumulativních hlavic nebo už méně efektivně rozrušuje kinetické penetrátory. První reaktivní pancéřování zaváděly armády Izraele a Ruska (SSSR). U nás je použito na modernizovaných tancích T-72. V současnosti jsou do výzbroje zaváděny také aktivní systémy. Ty zahrnují systémy typu soft-kill a hard-kill. Systémy typu soft-kill mají za úkol zabránit zásahu tanku řízenou střelou tak, že zaruší, nebo dokonce zničí její naváděcí systém. Naproti tomu systémy typu hard-kill ničí samotnou přilétající střelu, a to na větší vzdálenost antiraketou, nebo na kratší odpálením kovového projektilu proti střele. I zde jsou průkopníky Izrael a Rusko se systémy Trophy, Iron Fist, Štora a Arena. Dlužno zmínit, že systém aktivní ochrany pancéřových vozidel, používající jako akční prvek tzv. explozí formovanou sekeru (EFA), je vyvíjen i v České republice. Ochranu obvykle doplňuje ještě sada multispektrálních zadýmovacích granátů a také senzory detekující různé druhy hrozby. Trendem je zapojovat všechny tyto části do jednoho systému, který detekuje hrozbu, identifikuje jí a provede adekvátní protiopatření.", "Většina tanků obsluhuje 3 až 5 členů posádky. Jsou to: • Velitel - Přijímá rozkazy od velení a je zodpovědný jak za samotný tank, tak i za celou posádku, které sám uděluje vlastní rozkazy. Vybírá cíle a rozhoduje o další činnosti. Je ve spojení s jinými tanky či pěchotou. Sedí ve věži pod velitelským poklopem. Dříve byl poklop opatřen neprůstřelnými průzory umožňující 360° rozhled, avšak v současné době to nahrazují moderní digitální pozorovací přístroje. • Řidič - řídí vozidlo, v bojových podmínkách dle pokynů velitele. Dále funguje jako mechanik, co má na starosti správné fungování vozidla, zejména motoru. Jeho místo se nachází v přední části korby. • Střelec - má na starosti tankový kanón a na rozkazy velitele zaměřuje cíle a ničí je. Může taktéž hlásit další možné cíle. Sedí ve věži pod velitelem. • Nabíječ - Nabíjí kanón požadovanou municí, kterou mu velitel přikáže. Jeho pozice se nachází ve věži na opačné straně (od kanónu) než střelec s velitelem. U moderních vozidel tuto funkci někdy nahrazuje automatický nabíjecí systém. • Radista - udržuje komunikaci s ostatními vozidly a často obsluhuje kulomet umístěný v korbě. Sedí v přední části korby hned vedle řidiče. V současné době je tento člen ještě více nahrazován než nabíječ a jeho funkci může snadno plnit velitel.", "Renault FT-17, Carden-Loyd Mk.VI., Tančík vz. 33, LT-34, LT-35, LT-38, LLT (LT-40), M5 Stuart, Crusader, Challenger, Cromwell, Sherman Firefly, T-70, T-34/76, T-34/85, IS-2, Pz-III, Pz-IV, Panther, Tiger I, IS-3, T-54, T-55, T-72 a v současnosti modifikace T-72M4CZ", "Tank je i v českém přísloví: „Bordel jako v tanku“, což je zajímavý protimluv, protože v tanku musí být pořádek. Někdy se proto používá „Bordel jako v převráceným tanku“. Jedna z teorií praví, že toto přísloví vzniklo díky prázdným nábojnicím, které se po výstřelu volně pohybovaly po podlaze korby ve vnitřním prostoru tanku a představovaly poměrné velké bezpečnostní riziko pro posádku, především v případě obdrženého zásahu. V takovém případě se prázdné nábojnice mohly rozletět na všechny strany a ve stísněném prostoru uvnitř tanku vážně zranit či usmrtit posádku. Tato situace nastávala především v ruských tancích během náročných bojů druhé světové války, ve kterých nebyl vyřešen postup, jak nakládat s prázdnými nábojnicemi." ] }

{ "title": [ "Studium a pedagogická kariéra.", "Politická kariéra.", "Komunistická strana Československa.", "Evropský parlament (od roku 2009).", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "V letech 1974–1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma \"koncepce dějin u Maxe Webera\". Působil jako interní aspirant ČSAV, poté jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně. Jako stipendista francouzské vlády absolvoval ve druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně, kde působil v tamním archivu a studoval dějiny Francie v 60. a 70. let 17. století. K Francii má velký vztah. V roce 1992 obhájil habilitační práci \"O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu\". V roce 1998 stál u zrodu oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, v roce 1999 byl tamtéž jmenován profesorem pro obor sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Environmentálním tématům se věnuje od počátku 90. let, s jejich popularizací začal na stránkách časopisu \"Poslední generace\" (dnes Sedmá generace). Vedle odborných a popularizačních článků publikuje také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a environmentalistiky. Je potřetí ženatý, žije ve Frýdku-Místku.", "", "V 70. a 80. letech (1973–1989) byl členem KSČ. Podle svých vlastních slov se stal členem KSČ jen proto, že „předpokladem pro práci v oblasti společenských věd bylo členství v KSČ“.", "V roce 2009 kandidoval neúspěšně do Evropského parlamentu na šestém místě kandidátky Demokratické strany zelených. V únoru 2014 se stal ve volbách do Evropského parlamentu lídrem kandidátky ČSSD. Ve volbách získal 57 812 preferenčních hlasů (druhý největší počet; 26,91 %) a byl zvolen poslancem EP. Mimo jiného působil i ve Výboru pro zaměstnanost a sociální věci (EMPL). Do voleb do Evropského parlamentu 2019 se rozhodl již nekandidovat. V rozhovoru pro DAV DVA prohlásil:Když jsem tam v roce 2014 šel, naivně jsem se domníval, že Evropská unie je schopna a ochotna ubránit své členy před tlaky globálního kapitálu, nadnárodních firem a velkých financí. Když jsem se ze svých iluzí vyléčil, vyvodil jsem z toho dva důsledky: V knížce \"Evropské rozpory ve světě\" migrace jsem se snažil popsat, jak funguje EU ve skutečnosti. Tou druhou věcí bylo, že jsem si pečlivě sbalil věci, abych v Bruselu nic nezapomněl, protože mi bylo jasné, že se tam už nikdy nevrátím.", "Dne 28. října 2013 obdržel z rukou prezidenta Miloše Zemana nižší státní vyznamenání České republiky – Medaili za zásluhy I. stupeň, jako ocenění za zásluhy o stát v oblasti vědy." ] }

{ "title": [ "Počátky anglické expanze.", "Zakládání zámořského impéria.", "Objevitelské cesty Johna Cabota.", "Alžbětinská doba.", "Stuartovci.", "Kolonizace Ameriky a Oceánie.", "Pax Britannica.", "Britské impérium v Asii.", "Indie.", "Čína.", "Zánik Pax Britannica.", "Nový imperialismus.", "Honba o Afriku.", "Západní Afrika.", "Severní Afrika.", "Jižní Afrika.", "Osamostatňování kolonií.", "Důsledky první světové války.", "Dekolonizace.", "Zločiny Britského impéria.", "Nostalgie po impériu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Po dobytí Anglie Vilémem I. v roce 1066 pod jednu říši spadala také Vilémova území v severní Francii. V průběhu staletí se Anglie snažila rozšiřovat svůj vliv nad kontinentální Evropou, zvláště kvůli strategickým obchodním zájmům spojeným s exporty vlněného zboží. Samotná anglická expanze začala dobytím Irska (od roku 1169) a Walesu (od 1282). Skotsko bylo sice podrobeno v roce 1296, po vyhrané bitvě u Bannockburnu roku 1314 však opět získalo nezávislost. Obě království se opět propojila až personální unií v roce 1603. Přestože byla Normandie ztracena v roce 1204, vhodnou sňatkovou a dědickou politikou získávala Anglie rozsáhlá území na západě Francie; přišla o ně až v roce 1453 v rámci stoleté války. Na evropském kontinentě zbyl Anglii pouze přístav Calais, který však v roce 1558 připadl Francii.", "Základem pro budoucí britské zámořské impérium byla námořní politika Jindřicha VII., vládnoucího mezi lety 1485 a 1509, který značně rozšířil britskou flotilu obchodních lodí a nařídil výstavbu suchého doku v Plymouthu. Obchodní loďstvo hrálo významnou úlohu při vzniku obchodních společností, které byly v budoucnu důležitou součástí britské expanze (nejvýznamnější z nich byla britská Východoindická společnost).", "Jindřich VII. kromě výstavby loďstva také podporoval zámořské plavby. Chtěl navázat na objevitelské úspěchy Španělska a Portugalska, do svých služeb přijal italského navigátora Giovanni Cabota (poangličtěn na John Cabot), v roce 1497 podnikl průzkumnou plavbu do Severní Ameriky. Podobně jako Kryštof Kolumbus hledal novou západní cestu do Indie; přistál na pobřeží Newfoundlandu (podobně jako Kolumbus také předpokládal, že přistál na východním pobřeží Asie) a přilehlé oblasti zabral jménem anglického krále. Cabot také popsal zdejší rozsáhlá loviště tresky obecné, která později přilákala anglické rybáře.", "Základy moderního královského námořnictva položil král Jindřich VIII., když nechal ztrojnásobit počet lodí, poprvé byly také postaveny velké válečné lodě s četnými kanóny. Během vlády Alžběty I. se tento vývoj ještě zrychlil. Francis Drake jako druhý člověk v historii (po Fernão de Magalhãesovi) obeplul svět; 5. července 1579 přistál na západním pobřeží Severní Ameriky, blízko dnešního San Francisca. Zemi zabral jménem královny a pojmenoval ji jako \"Nova Albion\", žádné osidlování zde ale prozatím neprobíhalo. Francis Drake byl také v průběhu anglicko-španělské války podporován Alžbětou v plenění španělských přístavů v Karibiku a v přepadávání španělských lodí naložených cennostmi z Nového světa. Vliv Anglie mimo Evropu stabilně narůstal. V roce 1583 doplul Humphrey Gilbert po stopách Johna Cabota na Newfoundland, kde 5. srpna založil vůbec první stálou britskou kolonii Saint John’s (přičemž na Newfoundlandu již dříve existovaly sezónní rybářské kolonie). Sir Walter Raleigh založil v roce 1587 osadu Roanoke, první kolonii ve Virginii. Obě kolonie však trpěly nedostatkem potravin, jelikož angličtí osadníci ještě neměli zkušenosti se získáváním obživy v těchto oblastech.", "Vítězstvím nad španělskou Armadou v roce 1588 se Anglie stala jednou z nejvýznamnějších námořních mocností. Trvající válka se Španělskem v průběhu 90. let 16. století nejprve překřížila plány na zakládání nových kolonií. Nepřátelské akce byly zastaveny v roce 1604, načež Jakub I. Stuart uzavřel se Španělskem mírovou smlouvu. Následně byl v roce 1607 založen Jamestown v dnešní Virginii. V roce 1620 vyplula z anglického přístavu Plymouth loď Mayflower s tzv. Otci poutníky (\"Pilgrim Fathers)\" – zastánci radikálního puritanismu, kteří se rozhodli hledat útočiště v ještě panenském Novém světě. O deset let později tito osadníci založili Boston ve dnešním státě Massachusetts.", "V průběhu 17. století s postupným přílivem kolonistů nabývalo pomalu britské impérium tvar. Soustavně osidlováno bylo zejména východní pobřeží Severní Ameriky (prvních třináct států budoucího USA a atlantické kanadské provincie), dále pak menší ostrovy v Karibiku - tzv. Britská Západní Indie (ostrovy Jamajka, Bahamy, Barbados a další). Právě tyto kolonie, kde se dala pěstovat cukrová třtina, byly zprvu nejdůležitější a nejlukrativnější. Kolonie na severoamerické pevnině se oproti tomu vyvážely tabák, bavlnu, dřevo nebo kožešiny, byly méně finančně úspěšné, ale nabízely kvalitní zemědělské pozemky a přilákaly více britských kolonistů. Amerika se stávala azylem lidí prchajících před náboženskou persekucí v Anglii: provincie Maryland byla založena jako útočiště pro římské katolíky (1634), Rhode Island (1636) byl tolerantní ke všem náboženstvím a Connecticut (1639) pro kongrenacionály. Britské panství na pevnině bylo postupně rozšiřováno. V roce 1664 Nizozemci ztratili na úkor Britů Nový Amsterdam (dnešní New York) a několik let poté i celou kolonii Nové Nizozemí. Za účelem zisku nové zemědělské půdy se kolonie rozšiřovaly dále na západ do vnitrozemí. Již od počátku bylo otrokářství nezbytným předpokladem pro rozvoj britských kolonií v Americe, do zrušení obchodu s otroky v roce 1807 byla Británie zodpovědná za 3,5 milionů afrických otroků přemístěných do Ameriky. Mezi lety 1650 a 1780 vzrostl podíl černého obyvatelstva v Karibiku z 25 % na 80 %, ve Třinácti koloniích z 10 % na 40 %. Obchod s otroky byl nesmírně výnosný, převoz z Afriky ale kvůli špatným hygienickým podmínkám na palubách lodí a špatné stravě nepřežil jeden ze sedmi lidí. V rámci sedmileté války (1756–1763) obsadila Británie mezi lety 1758 a 1760 nejdůležitější francouzská území v jejích severoamerických koloniích; v roce 1760 akceptovala Francie ztrátu všech svých kolonií v Severní Americe: Louisiana na západ od Mississippi (včetně New Orleans) připadla Španělsku, zbytek Velké Británii (tedy kolonie na východ od Mississippi a celá Kanada). Velká Británie se poté rozhodla zdanit své americké kolonie, zejména kvůli výdajům na obranu těchto území před Francouzi během sedmileté války. S koloniemi toto zdanění ale nebylo konzultováno, protože neměly žádné zastoupení v britském parlamentu. Američtí osadníci se zdráhali přijmout toto nové opatření bez patřičného zastoupení v parlamentu (heslo No taxation without representation), což vedlo k Americké revoluci a posléze ke vzniku Spojených států amerických v roce 1783. Britské panství se tak omezilo jen na Kanadu. Se vznikem USA se také datuje zánik \"„prvního britského impéria“\" – expanze v Severní Americe byla u konce a Británie začala svou moc rozšiřovat do ostatních částí světa. Toto vedlo ke zrodu \"„druhého britského impéria“\" v Asii, Oceánii a později také v Africe. Osidlování Austrálie začalo se založením vězeňské kolonie Sydney v roce 1788. Právě do Austrálie a na Nový Zéland začala později proudit většina britských kolonistů. Původní populace Austrálců a Maorů byly válkami a zavlečenými nemocemi zdecimovány o 60 % až 70 %. Kolonie později získaly právo na samosprávu a staly se významnými vývozci vlny a zlata.", "Konečná porážka Napoleona Bonaparte roku 1815 vedla k tomu, že se Británie stala dominantní světovou velmocí. Francie byla nucena předat Británii Jónské ostrovy, Maltu, Svatou Lucii a Mauritius (Egypt byl dobyt Británií již v roce 1799). Španělsko postoupilo Británii Trinidad a Tobago, Nizozemsko Guyanu a Kapskou kolonii. Británie naopak Francii vrátila Guadeloupe a Réunion a Nizozemsku Surinam (část Guyany). Jelikož se Velká Británie později nepodílela na konfliktech v kontinentální Evropě, mohla se soustředit na rozvoj obchodu a upevňování svých pozic (angličtina se také stala nejdůležitějším obchodním jazykem). Toto období bezprecedentní nadvlády Británie bez výraznějšího světového konkurenta se nazývá \"Pax Britannica\" (Britský mír).", "Na konci 16. století začali Britové a Nizozemci nabourávat portugalský monopol na obchod s kořením. Výrazným momentem bylo založení anglické (později britské) Východoindické společnosti roku 1600 a nizozemské Východoindické společnosti roku 1602. Rivalita mezi Anglií a Nizozemskem nevyhnutelně vedla i ke konfliktům mezi těmito dvěma společnostmi, Nizozemci později svůj zájem soustředili na Moluky, Angličané naopak na Indii. Nepřátelství mezi zeměmi bylo ukončeno až za Slavné revoluce (angl. \"Glorious revolution\") v roce 1688, kdy Vilém Oranžský nastoupil na anglický trůn. V roce 1811 Britové obsadili Jávu, poté Singapur (1819), Malaku (1824) a Barmu (1826), samotná kolonizace probíhala postupně.", "V průběhu 17. století bylo cílem anglické Východoindické společnosti primárně obchod, nikoliv založení kolonie; v této oblasti existovala silná Mughalská říše. Společnost získala obchodní práva v roce 1617. Situace se s postupným oslabováním místní říše začala měnit, vítězství ozbrojených sil britské Východoindické společnosti nad bengálskými vůdci v bitvě u Palásí v roce 1757 umožnilo Britům převzít kontrolu nad Bengálskem, rozsah území pod její kontrolou se dále zvětšoval. V důsledku nezvládnutého hladomoru roku 1770 byly potlačeny aktivity Východoindické společnosti a posílena role britského státu. Přesto se východoindické společnosti podařilo do roku 1818 rozšířit svůj vliv na celý subkontinent. Místní vůdci byli nuceni přijmout britskou nadvládu, v opačném případě byli sesazeni. V některých oblastech vládli samotní Britové, v dalších byla přiznána domorodým vládcům jistý díl suverenity, stále ale zůstávali pod přísnou kontrolou. Po potlačení indického povstání v roce 1857 byla veškerá území Východoindické společnosti předána britské koruně a British Indian Army se stala armádou britské vlády v Indii. Poslední, byť jen formálně vládnoucí, Velký mogul byl toho roku sesazen a přinucen emigrovat do Barmy, čímž oficiálně zanikla Mughalská říše. Královna Viktorie se následně v roce 1876 prohlásila císařovnou Indie.", "Velká Británie začala v 18. století dovážet z Číny ohromná množství čaje, což vedlo k velkým obchodním deficitům, které se Británie snažila vyrovnat vývozem opia z Indie. Číňané se těmto dovozům bránili, což vedlo až k první opiové válce. Po drtivé porážce Číňanů byla na jihu země založena britská kolonie Hongkong, která měla bránit britské obchodní aktivity. Británie měla zájem na územní celistvosti Číny, protože její případný rozpad by měl nejspíše za následek rozdělení nástupnických států mezi evropské mocnosti. Přesto se zároveň snažila o oslabování Číny, protože by jinak z čínské strany hrozilo vypovězení pod nátlakem přijatých smluv.", "Jelikož byla Velká Británie první industriální zemí na světě, ovládala zprvu světový trh s nerostnými surovinami. Tato dominance se ale v průběhu 19. století postupně ztrácela, s postupující industrializací dalších budoucích světových velmocí, zejména USA či Německa. Přestože Spojené království stále dominovalo ve finančním sektoru a námořnictví, její podíl na světovém obchodu klesl v roce 1880 na jednu čtvrtinu, v roce 1913 na jednu šestinu.", "Evropská koloniální politika přibližně mezi lety 1870 a 1914 se označuje jako tzv. nový imperialismus. Tato perioda byla ve znamení rozdělení celého světa mezi světové velmoci, agresivního konkurenčního boje při budování kolonií. Do roku 1880 byla Afrika až na přímořské oblasti prakticky nerozdělená, vnitrozemské oblasti se tedy staly předmětem rivality mezi evropskými mocnostmi. Británie vkročila do éry nového imperialismu v roce 1875, kdy vláda koupila podíl akcií společnosti Suezského kanálu, aby si zajistila strategicky významnou cestu do Indie. Celý Egypt byl Brity obsazen v roce 1882. Dalším faktorem britské zahraniční politiky byla obava z expanze Ruska na jih. V reakci na ruské útoky na Osmanskou říši a krymskou válku mezi lety 1853 a 1856 Britové obsadili v roce 1878 Kypr. Jako pojistka proti ruské expanzi na Jih měla být okupace Afghánistánu, která ale nebyla úspěšná. První britsko-afghánská válka v roce 1842 skončila potupně, kdy britskou armádu při ústupu z Kábulu paštunské kmeny vyzbrojené ruskými zbraněmi prakticky zdecimovaly. Také druhá britsko-afghánská válka v roce 1880 skončila fiaskem, při třetí britsko-afghánské válce v roce 1919 byli Britové z oblasti definitivně vyhnáni. Tzv. Velká hra o nadvládu nad střední Asií skončila s krvavou a neúspěšnou britskou intervencí v Tibetu v letech 1903 a 1904.", "Nejdůležitější evropské kolonie v Africe do roku 1875 byly Alžírsko a Kapská provincie, zbytek kontinentu (mimo některá přímořská území) sestával z malých místních států a kmenových území. V roce 1914 byly naopak formálně nezávislé pouze dva státy: Etiopie a Libérie. Přechod od neformální kontroly prostřednictvím obchodních stanic k formálnímu ovládnutí velkých území evropskými mocnostmi se nazývá jako hon o Afriku (angl. \"Scramble for Africa\"). Začínající aktivity mnoha evropských států v tomto regionu mohly vyústit v četné konflikty, čemuž se snažila zabránit Berlínská konference v letech 1884 a 1885, která stanovila pravidla pro zisk nových území. Nárok na určité území mohl být mezinárodně uznán pouze za předpokladu tzv. „efektivní okupace“ určitým státem.", "Britové vnutili Ašantské říši (na území dnešní Ghany) závazek, že se vzdává územních nároků na pobřeží a bude souhlasit se zrušením otroctví (což bylo do té doby hlavním zdrojem příjmů této říše). Ašantská říše byla včleněna do britského impéria definitivně v roce 1896.", "S dokončením Suezského kanálu v roce 1869 nabyl Egypt na strategické významnosti. V roce 1875 odkoupila Británie od zadluženého egyptského chediva (osmanského vicekrále) všechny akcie společnosti Suezského kanálu a tím omezila francouzský vliv v zemi. Po povstání nacionalistů v roce 1882 Egypt britské jednotky vojensky obsadily a stal se součástí impéria. V Súdánu, který byl od roku 1821 v moci egyptských chedivů, došlo v souvislosti s britským převzetím Egypta k povstání. V lednu roku 1885 obsadili povstalci Chartúm a britský guvernér byl zabit. Záchranná expedice dorazila do města o dva dny později. Výprava na potlačení povstání byla vypravena až v roce 1898, kdy byly povstalci drtivě poraženi v bitvě u Omdurmánu. Súdán poté nebyl zpět vrácen Egyptu, ale stalo se z něj společné britsko-egyptské kondominium. V roce 1898 došlo k tzv. fašodskému incidentu mezi Británií a Francií: Británie měla za cíl vytvořit souvislý pás svých kolonií ze severu na jih – z Káhiry po Kapské město. Francie naopak měla zájem na pásu svých kolonií ze západu na východ – od Senegalu po Džibutsko. Zájmy se střetly právě v Súdánu; žádná ze stran si ale nepřála válku, Britové byli v lepší pozici (mocensky i právně z hlediska nároků na území), Francie se tedy stáhla. Obě země si následně vymezily sféry vlivu. Mírové vyřešení tohoto sporu vedlo k uzavření Srdečné dohody ().", "Kapskou kolonii založila nizozemská Východoindická společnost v roce 1652 jako zásobovací stanici na cestě do Indie. Británie formálně získala tuto kolonii roku 1806, přestože ji již de facto držela od roku 1795 v době, kdy bylo Nizozemsko okupováno Francií. V roce 1843 anektovali Britové jihoafrickou provincii Natal, mocný zulský stát v sousedství však pro kolonisty představoval trvalé ohrožení. Britsko-zulská válka začala v roce 1879, po počátečních úspěších domorodců Britové válku vyhráli a samostatný zulský stát přestal existovat. Na konci 19. století začala Británie se systematickým podmaňováním jižní Afriky a podrobováním afrikánských republik (Transvaal a Svobodný oranžský stát), významných zvláště díky bohatým nalezištím zlata, což vyústilo v tzv. búrské války. Britská Jihoafrická společnost v tomto období obsadila rozsáhlé země na sever od búrských republik, toto území bylo pojmenováno jako Rhodesie, po předsedovi této společnosti, Cecilu Rhodesovi. Na základě úspěchů v jižní a východní Africe se zjevila idea vytvoření souvislého britského území od severu na jih Afriky a výstavby železniční trati vedoucí napříč celým kontinentem. Vytvoření Německé východní Afriky ale tyto plány na čas zmařilo. Přesto ale Britové před první světovou válkou ovládali skoro třetinu afrického kontinentu, přičemž jejich území byla nejlukrativnější. Samotná Nigérie měla více obyvatel než např. Francouzská západní Afrika nebo všechny německé kolonie dohromady.", "Kolonie, kde převažovali britští kolonisté nad domorodým obyvatelstvem, obdržely status dominia a právo na samosprávu: Kanada (1867), Austrálie (1901), Nový Zéland (1907), Newfoundland (1907) a Jihoafrická unie (1910). Představitelé těchto států se scházeli s britskými politiky na pravidelných imperiálních konferencích, první se konala v roce 1887 v Londýně. Dominia byla relativně nezávislá, zahraniční politika přesto zůstávala pevně v britských rukou, na těchto územích také neomezeně platilo britské právo. Když byla v roce 1914 vyhlášena válka Německu, válečný stav platil i pro všechna dominia.", "Po první světové válce nastala poslední fáze expanze britského impéria, kdy do něj byl včleněn Britský mandát Palestina, Irák a bývalé německé kolonie Německá východní Afrika, Togoland, Německá jihozápadní Afrika a Německá Nová Guinea. Británie však byla válkou vyčerpaná, což se negativně projevilo na schopnosti spravovat tak rozsáhlé impérium, na mnoha místech se navíc začaly projevovat nacionalistické tendence. V průběhu 20. let se také změnilo postavení dominií. Každé dominium mělo již na Versailleské smlouvě svůj vlastní podpis, odpor dominií vůči tažení proti Turecku v roce 1922 vedl k jednáním o změně jejich statutu. Samostatnost dominií byla formulována v Balfourově deklaraci z roku 1926 a potvrzena Westminsterským statutem v roce 1931. Irsko se osamostatnilo v roce 1922 po britsko-irské válce a krvavé občanské válce, v roce 1937 uvolnila poslední ústavní spojení se Spojeným královstvím. V roce 1949 vystoupilo ze Commonwealthu (celým názvem \"Commonwealth of Nations\"). Egypt byl formálně nezávislý již od roku 1922.", "V první polovině 20. století vznikla v mnohých britských koloniích hnutí za nezávislost (zejména v Indii). Pád Singapuru během války v Tichomoří označil britský premiér Churchill za nejpotupnější porážku v dějinách Britského impéria. Hladomor v Bengálsku, který způsobila japonská okupace Barmy a válečná politika premiéra Churchilla, si vyžádal až tři miliony obětí. Druhá světová válka ještě více podkopala již zeslabenou pozici Velké Británie jako hospodářské mocnosti, rozhodující vliv na světové dění získaly Spojené státy americké. Světové mínění se navíc po druhé světové válce obrátilo proti ideji kolonialismu, politické uspořádání taktéž nedovolovalo Británii etablovat se jako světová velmoc. Přestože se Británie rozpadu svého impéria vojensky nebránila, dekolonizace ale v některých oblastech neproběhla hladce; rozdělení Britské Indie a konflikt mezi Indií a Pákistánem si vyžádal statisíce životů. Indie a Pákistán získaly nezávislost v roce 1947, následované Barmou a Cejlonem (1948). V tomto roce také po izraelské válce za nezávislost skončil britský mandát nad Palestinou, byl vytvořen stát Izrael. Malajsie se osamostatnila v roce 1957, Kypr v roce 1960, Malta v roce 1964, protektorát nad Brunejí byl oficiálně ukončen v roce 1984. Konec britského impéria v Africe byl natolik rychlý, že přivedl nástupnické státy do mnoha nesnází. Nejdříve vyhlásila nezávislost Ghana (1957), následovaná Nigérií (1960), dále pak Sierra Leone a Tanganika (pevninská část dnešní Tanzanie) (1961), Uganda (1962), Keňa (1963), Zanzibar (1963), spojen s Tanganikou v Tanzanii roku 1964), Gambie (1965), Botswana (1966), Lesotho (1966) a Svazijsko (1968). Ústup Británie jižních a východních částí Afriky byl ale ztížen značným počtem bílých osadníků. Spory o vlastnictví pozemků přerostly v Keni v povstání Mau Mau, které se podařilo potlačit. Bílá menšina v Jihoafrické republice měla až do roku 1994 kvůli systému apartheidu větší práva než černá většina. Poté, co zkrachoval projekt Západoindické federace, se karibské státy rozhodly pro samostatnost: nejdříve Jamajka a Trinidad a Tobago (1962), poté Barbados (1966) a jiné menší ostrovní státy. V roce 1997 skončila 99 let trvající nájemní smlouva a Hongkong připadl zpět Číně. V roce 1982 vypukla válka o Falklandy, která byla výsledkem dlouhodobého sporu mezi Velkou Británií a Argentinou o území Falklandských ostrovů. Nedořešená je také otázka Gibraltaru, který si nárokuje kromě Británie i Španělsko. Británie má v současnosti pod kontrolou pouhé zbytky dřívějšího impéria, viz Zámořské území Spojeného království.", "Jedním z mnoha zločinů Britského impéria je vyhlazení domorodých Tasmánců během britské kolonizace Tasmánie v 19. století. Velký irský hladomor v letech 1845–1851, ke kterému přispěla politika britské vlády, zahubil nebo vyhnal do emigrace polovinu irského obyvatelstva. Britská armáda během druhé búrské války v Jižní Africe v letech 1899–1902 budovala koncentrační tábory, ve kterých zemřely desítky tisíc burských žen a dětí. Nespokojenost Keňanů s britskou nadvládou přerostla v letech 1952 až 1960 k povstání Mau Mau proti britské koloniální správě. V té době byl britským premiérem Winston Churchill a hlavou státu královna Alžběta II. Tisíce Afričanů zemřely a statisíce Kikujů byly internovány v koncentračních táborech. Po druhé světové válce se Britové snažili systematicky zahlazovat důkazy o zločinech Britského impéria a všechny dokumenty schopné kompromitovat britskou vládu a „britské metody správy a vládnutí“ byly ničeny. Britské ministerstvo pro kolonie pojmenovalo masové ničení citlivých dokumentů Operace dědictví.", "Průzkum britské společnosti YouGov v roce 2014 ukázal, že 59 % Britů považuje Britské impérium za „něco, na co můžeme být hrdí“ a jen 19 % „cítí hanbu“ za tehdejší zločiny." ] }

{ "title": [ "Základní myšlenky buddhismu.", "Osvobození od utrpení.", "Osobní zkušenost.", "Iluzornost „já“.", "Cesta k probuzení.", "Členění buddhistického učení.", "Théraváda.", "Hínajána.", "Mahájána.", "Vadžrajána.", "Dějiny buddhismu.", "Období Buddhova života.", "Štěpení do škol.", "Nástup mahájány.", "Buddhismus v Česku.", "Významní buddhisté." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "\"Podle pojetí školy théraváda.\"", "Učení Buddhy bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z utrpení z nekonečného, iluzorního koloběhu zrození a smrti. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Vždy šlo o vysvobození z nevědomého, dualistického egoismu: \"Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí osvobození.\"", "Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu života či podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem. Kdo o tom přemýšlí, je uvězněn v kleci svých názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: \"„Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení (...) a jaký přesně je hrot šípu.“\" Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zemře v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k osvobození, a místo ní intelektuálně spekuluje o podstatě věcí. Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice intelektuálního poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své výroky chápal pouze jako prostředek na cestě k probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží pouze k převozu přes řeku, ale nemá žádný smysl sám o sobě. Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všech jevů; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka: Buddha radil lidem, aby nepřijímali nic jen na základě slepé víry či autority druhého, nýbrž aby sami usuzovali, zda daná věc odpovídá nebo neodpovídá jejich nejniternější zkušenosti.", "Jelikož všechny jevy jsou iluzorní stejně jako sen, jsou také pomíjivé jako sen. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu iluzorní existence, který je v podstatě strastiplný, jelikož není skutečný a stejně budeme muset jednoho dne vše opustit. Ukončení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, ale pouze stav, kdy člověk realizoval poznání neskutečnosti svého iluzorního \"já\" a tak se zbavil utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování dualismem samsáry (= \"já jsem\"). Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd...", "Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: \"pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělou pozornost a pravé soustředění\". Podle theravádových škol vede osmidílná stezka dle ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných \"čistá území\", kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem. Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou: Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují: Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.", "Členění na hínajánu, mahájánu a vadžrajánu vychází z pozdějších tradic buddhismu. Starší buddhistická škola théraváda toto dělení nezná.", "Théraváda, neboli „učení starších“ („nauka starších“), je buddhistickou školou, podle tradice vzniklé po tzv. 1. Buddhovu otočení kola dharmy, která se opírá o Buddhovy rozpravy zachované v jazyce páli. Théraváda je jediná z tzv. starších škol, která se zachovala do dnešní doby. Théravádový buddhismus je dnes rozšířen především v oblastech Srí Lanky, Barmy, Laosu, Thajska a částí Vietnamu a Malajsie. Mahájána a vadžrajána označují někdy théravádu jako hínajánu, což může být vnímáno problematicky. Termín hínajána byl poprvé použit na buddhistickém koncilu svolaném indickým králem Kaniškou v prvé polovině 2. století. V této době však théraváda už na indickém subkontinentu nepůsobila, takže théravádoví mniši se nemohli koncilu účastnit a být tak označeni za stoupence hínajány. I z hlediska nauky je řazení théravády do hínajány sporné, jelikož théraváda uznává tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy.", "Hínajána, neboli „malé vozidlo“ („malý vůz“, „malé plavidlo“ nebo „malá stezka“), bylo původně posměšné označení, kterým se začali v mahájánových textech označovat stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. V současnosti existuje jediná hínajánová škola, théraváda. Podle vadžrajánových textů je hínajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni – základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.", "Mahájána, doslova „velké vozidlo“ („velký vůz“, „velké plavidlo“ nebo „velká stezka“), je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola dharmy, podle některých mahájánových škol i po 3. otočením kola dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu. Mahájána zdůrazňuje ideál bódhisattvy, který se sice vyskytoval ve starších školách buddhismu, ale nebyl považován za všeobecně dosažitelný cíl. Osoba, která se rozhodne vydat na cestu bódhisattvy, se vzdává možnosti realizace probuzení podle théravádoveho pojetí a vydává se na dlouhou cestu směřující k realizaci tzv. nejvyššího dokonalého probuzení (sa samjak-sambódhi) - probuzení dokonalého buddhy (sa samjak-sambuddha), které je možné dosáhnout od kompletního rozvoje cesty nahromadění i ve svém nynějším životě. Po dosažení tohoto cíle tak bude moci vyučovat dharmu v různých světech anebo na zemi v době, kdy byla zapomenuta a pomoci tím nespočtu bytostem k probuzení. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců. V mahájáně byly rozpracovány jednotlivé stupně pokroku, kterými bódhisattva na své cestě prochází. Bódhisattvům na vyšších stupních začaly být přisuzovány výjimečné schopnosti včetně schopnosti vyučovat dharmu. Dle tradiční představy si bódhisattva na vyšším stupni rozvoje udržuje jakési „éterické“ tělo (sa sambhógakája), jehož prostřednictvím je schopen pomáhat nespočtu bytostí. V mahájaně tak vystupuje obrovské množství bódhisattvů, ke kterým je možno se obracet s nejrůznějšími prosbami. Součástí mahájány je i zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, které sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický negraduální systém výuky. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Koreji a větší části Vietnamu.", "Vadžrajána neboli „cesta tajné mantry“ („mantrajána“, doslova „nezničitelné vozidlo“), někdy se používá výraz tantrajána – tantrický buddhismus je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 3. Buddhovu otočení kola dharmy. Forma buddhismu spojována především s tibetským buddhismem. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených s realizací skutečné podstaty a recitací manter. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v „posvátných“ textech (\"buddhistických tantrách\"). Nezbytným předpokladem je 'abhišeka / transmise\" od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k probuzení. Vadžrajána se vnitřně člení na \"vnější tantry (Krija Tantra, Charja Tantra, Joga Tantra\") a \"vnitřní tantry (Mahajoga, Anujoga, Atijoga\"). Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě k probuzení. Vadžrajána sama sebe považuje za nejvyšší učení a tvrdí, že její metody vedou nejrychleji k realizaci stavu buddhy. Dle vadžrajánového pojetí se u ostatních výše zmíněných směrů jedná o tzv. pomalejší hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), zatímco sama se označuje za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující se identifikují přímo se svou skutečnou podstatou a díky spojením s učitelem (tib. láma) by měli realizovat osvícení tím nejrychlejším možným způsobem. Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika), za nejrozšířenější lze považovat školy Karma Kagjü a učení dzogčhenu školy Ňingmapa. Vadžrajánová tradice, jejímiž zakladatelem je Gautama Buddha a později také Garab Dordže, byla díky Guru rinpočemu zavedena do Tibetu. Zdrojem nauk jsou také kraje severního Pákistánu, pověstmi opředená Odijána, království stovek klášterů v údolí řeky Svat. Zde se buddhismus rozvíjel od 3 stol. př. n. l. po středověký útok Mahmúda z Ghazny. Za tohoto muslimského vpádu bylo zdejší obyvatelstvo zdecimováno, kláštery pobořeny a území Svátu se stalo divokým krajem.", "Dějiny buddhismu lze orientačně rozdělit do čtyř fází:", "Je pravděpodobné, že Buddha a jeho následovníci začínali jako skupina potulných asketů, avšak brzy se jim začaly stavět přístřešky, z nichž se některé postupně proměnily v kláštery. Dokud zde byl Buddha, jeho žáci se na něj obraceli s prosbami o řešení sporů a nejasností. Avšak již za Buddhova života se objevovaly mezi jeho žáky četné spory, které naplno propukly až po jeho smrti.", "Když Buddha zemřel, bylo třeba nějakým způsobem utřídit jeho nauku. Podle tradice se již následujícího roku po Buddhově smrti (tedy kolem roku 483 př. n. l.) konal v Rádžargze první buddhistický koncil, na němž došlo k sestavení mnišských pravidel a recitovaly se na něm Buddhovy rozpravy. Z historického hlediska však tento koncil zůstává nejistý. Podle tradice tak již na tomto mnišském shromáždění vznikly dvě ze tří sbírek buddhistického kánonu (p. \"tipitaka\"; sa. \"tripitaka\"), a to vinajapitaka a suttapitaka. Avšak podle théravádové tradice již zde vznikl třetí oddíl tipitaky, abhidhammapitaka. Z následujícího období se nedochovaly téměř žádné informace, avšak přibližně po sto letech se měl ve Vaišálí pořádat další koncil, který se již neobešel bez vážných sporů. Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a koncil v čele s radou starších rozhodl, že mnišská nařízení se musí přísně dodržovat. Skupina mnichů v čele s vaišálskými mnichy toto rozhodnutí odmítla přijmout a založili vlastní shromáždění, na kterém pozměnili kánon a přidali k němu i některé další texty. Tato skupina mnichů se později označila jako mahásánghika (dosl. „velká sangha“), aby se odlišila od ostatních mnichů, které se začalo říkat théraváda (sa. sthaviraváda). Jakmile se od mnišské obce odtrhla první hnutí mnichů, dala tím podnět k osamostatnění se dalším skupinám. Za dalších přibližně dvě stě let se konal v pořadí třetí buddhistický koncil, který měl se zabýval otázkou, jak rozpoznat arhata. Jelikož tento koncil svolali mahásanghikové, théravádinové jej odmítli uznat a za třetí buddhistický koncil považují setkání mnichů v cejlonské Patáliputře kolem roku 244 př. n. l. Na rozdíl od prvních dvou koncilů o třetím koncilu nejsou záznamy ve vinajapitace. Kolem roku 140 př. n. l. vznikla další škola s názvem vátsiputríja, jejíž zakladatel Vátsiputra začal tvrdit, že existuje samostatná duše, nezávislá na pěti složkách lidské existence. Následovalo další štěpení do desítek různých škol, které jsou však dnes všechny zaniklé. Zakladatel indické dynastie Maurjů král Ašóka (300 př. n. l. - 232 př. n. l.) přijal buddhismus za svůj a začal vysílat buddhistické misie mimo jiné do Baktrie a na Cejlon. Zejména úspěch misie na Cejlonu byl ohromující, jelikož se tam buddhismus udržel dodnes.", "Přibližně okolo 1. století př. n. l. se začíná objevovat mezi stoupenci Buddhovy nauky nový směr myšlení, jehož stoupenci ho později začnou nazývat mahájána (velké vozidlo). Tehdy také vznikl pojem hínajána, jehož autoři byli stoupenci mahájánového směru a který sloužil k označení všeho buddhistického učení, které nebylo mahájánou, což z něj dělá slovo pejorativního charakteru. Společně s mahájánou se začíná objevovat i nový druh buddhistických textů, tzv. pradžňápáramitové sútry. Ve 2. století př. n. l. začal působit filosof Nágárdžuna, který založil školu Mádhjamika a sesystematizoval nauku, s jakou přišla pradžňápáramitová literatura. Začaly vznikat i další mahájánové školy, jako byla Škola prázdnoty apod. Jak mahájánový, tak théravádový proud se začal šířit svým směrem. Mahájána se začala šířit na sever do Nepálu, Mongolska, Číny, Koreje a odtud do Japonska; théravádové učení se rozšířilo spíše do jižních oblastí.", "Mnoho buddhistů v České republice tvoří příslušníci vietnamské menšiny a většinou i čeští obyvatelé. V lednu 2008 si jejich komunita zřídila ve Varnsdorfu buddhistický chrám. V ČR také existuje 46 center (údaj 10/2008) Buddhismu Diamantové Cesty pod vedením 17. Karmapy Trinleye Thajeho Dordžeho a lamy Ole Nydahla, několik center Dzogčhenu a mnoho dalších skupin. Přesné informace lze nalézt v uvedené literatuře", "V následujícím výčtu jsou uvedeny osobnosti buddhismu. Seznam nemá za cíl obsáhnout slavné osoby praktikující buddhismus. Robert Nový, cyklus přednášek na téma Uddijány, pozdního Védu a přechodu prvků višnuismu a kultu Súrji do vadžrajány a kálačakra mandaly, Brno 2003." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se ve městě Kesh (dnešní Šachrizabz v Uzbekistánu) kolem 8. dubna 1336, zemřel 18. února 1405 ve městě Otrar. Datum a místo narození jsou však pravděpodobně jen legendou. S jistotou lze říci, že se narodil mezi roky 1320–1330 a s největší pravděpodobností v okolí Samarkandu. Jeho jméno lze přeložit jako \"Železný Chromec\", což odkazuje na skutečnost, že výrazně napadal na levou nohu. Uvádí se, že byl částečně ochrnutý na levou polovinu těla, snad v důsledku dětské obrny. Podle jiných údajů měl levou nohu následkem zranění výrazně kratší než pravou a nefunkční kolenní kloub. Proto nebyl schopen ohnout levou nohu v koleni a silně kulhal. Timur pocházel z poměrně chudých poměrů, nicméně se během velice krátké doby dokázal prosadit mezi politickými a vojenskými špičkami ve středoasijské čagatajské říši, v níž vládli potomci Čingischánova syna Čagataje. V roce 1369 Tamerlán svrhnul čagatajského chána a stal se regentem jeho nezletilého syna, čímž fakticky ovládl celou říši. Zároveň se prohlásil za Čingischánova potomka a pokračovatele, přestože nepocházel z rodu Bordžiginů. Jeho sídelním městem a střediskem nově budované říše se stal \"Samarkand\" v dnešním Uzbekistánu. Ihned po nástupu k moci zahájil Tamerlán svou vojenskou expanzi do okolních oblastí. V porovnání s jeho předchůdci - mongolskými dobyvateli, především Čingischánem, měly Tamerlánovy vojenské výpravy odlišnou povahu. Byly vedeny jako vyhlazovací a genocidní. Tamerlán záměrně nechával civilní obyvatelstvo i vojáky vyvraždit, města vydrancovat a vypálit, dobytá území zpustošit. Nezávislí odborníci odhadují, že jeho vojenské kampaně způsobily smrt 17 milionů lidí, to jest přibližně 5 % celé tehdejší světové populace. Historik islámské Asie John Joseph Saunders shrnul, že \"až do příchodu Hitlera byl Tamerlán nejhorším příkladem vojenské diktatury v dějinách\". Svou obrovskou kořist postupně shromažďoval v Samarkandu. Západním a severozápadním směrem jeho expanze zasahovala na mongolská území při Uralu, Volze a Kaspickém moři. Při tažení jižním směrem si podmanil četná území v Persii a Mezopotámii. V letech 1392–1394 potlačil povstání proti své vládě v Persii, při němž se odehrály nejhorší excesy jeho vlády. Roku 1395 v bitvě na řece Těrek se svými vojsky přemohl svého rivala, mongolského vládce Zlaté hordy chána Tochtamiše, se kterým předtím vedl dlouholetou válku. Následně vyplenil centrální oblasti Zlaté hordy při ústí Volhy do Kaspického moře. Tochtamiš posléze musel uprchnout na Litvu, kde poté dožil v exilu. V roce 1398 ve svém pokročilém věku zahájil invazi do Indie. Rozdrtil muslimský stát s centrem v Dillí, město nechal vypálit a obyvatele zmasakrovat. Příští rok se však z Indie stáhl. Roku 1400 zaměřil svou dobyvatelskou pozornost na Sýrii. Porazil mamlúky (původem egyptské bojovníky) a obsazením Aleppa a Damašku se celé Sýrie zmocnil. V roce 1401 vypuklo proti Tamerlánovi další povstání v Bagdádu, které nechal opět za pomocí masakrů potlačit. V roce 1402 vtrhl do Anatolie a zaútočil na Osmanskou říši. U Ankary porazil vojska sultána Bayezida I. a uvěznil ho. Poté ovládl rozhodující část osmanských držav v Malé Asii. Obsadil i Smyrnu (Izmir), náležející Johanitům. Likvidací maloasijské části Osmanské říše Tamerlán dočasně zastavil tureckou expanzi do Evropy a přibližně na půlstoletí odvrátil úplné zničení Byzantské říše. Od byzantského císaře Jana VII. si však za „ochranu“ nechal platit výpalné. V roce 1405 Tamerlán zemřel v čele svých vojsk při dalším dobyvačném tažení, tentokráte proti mingské Číně. Tento svůj záměr už nedokončil. Za jeho syna a nástupce Šáhrucha se struktura říše rozvolnila a říše Timúrovců se definitivně rozpadla po smrti Tamerlánova vnuka Abú Sa ́ída roku 1469. Tamerlán na svých taženích hojně využíval teroru, zejména v případě povstání proti své nadvládě. Z hlav padlých nepřátel nebo popravených zajatců dával stavět pyramidy, či věže spojené maltou, které měly zastrašit jakýkoliv projev odporu. Ve svém vojsku udržoval podobně krutými prostředky tuhou kázeň. Měl prý i poněkud zvrácený smysl pro humor. Jinak žil velmi střídmě a udržoval tradice kočovnického života. Tamerlán do velké míry podléhal perské kultuře a za jeho života došlo k vytvoření syntézy perské a turecké kultury. Sám se zajímal o historickou literaturu a jako silně věřící muslim i o teologickou problematiku islámu. V ní zastával ortodoxní stanoviska. Během vlády nechal ve své obrovské říši stavět nové zavlažovací systémy, zakládal v Turkestánu zemědělské osady, podporoval obchod a z města Samarkand udělal významné mezinárodní obchodní centrum. Byl také mecenášem umění, zvláště architektury a uměleckých řemesel, jejichž centrem se stal právě Samarkand." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Princip.", "Energie uvolněná atomovým výbuchem." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Jaderná bomba byla poprvé vyvinuta ve Spojených státech v rámci vojenského projektu Manhattan. Základní výzkum probíhal v laboratořích v Los Alamos za vedení Roberta Jacoba Oppenheimera. Výsledkem projektu byl první pokusný jaderný výbuch, který proběhl 16. července 1945 v poušti White Sands poblíž města Alamogordo. Další vyrobené bomby Little Boy a Fat Man byly o několik týdnů později svrženy z bombardérů B-29 na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Letoun B-29 Enola Gay svrhl 6. srpna 1945 v 8:16 na Hirošimu uranovou jadernou pumu s ekvivalentem mezi 13 a 18 kilotunami TNT. Letoun B-29 Bock's Car svrhl 9. srpna 1945 v 11:02 plutoniovou bombu na Nagasaki. Obě pumy zabily okamžitě zhruba 130 000 lidí. Dalších 100 000 umíralo na následky výbuchu v dalších měsících a letech, postiženy byly i další generace. Tyto dva výbuchy dosud představují jediné použití jaderných zbraní proti civilistům či v ozbrojeném konfliktu obecně. Druhou atomovou mocností se v roce 1949 stal Sovětský svaz výbuchem zařízení RDS-1 označováno na západě jako Joe-1. V té době Američané sovětský jaderný vývoj tajně zkoumali projektem Mogul. Sovětská první atomová bomba byla de-facto značně okopírovaná americká implozivní plutoniová bomba, jejíž plány SSSR získal díky špionážní práci jaderného fyzika Klause Fuchse podílejícího se na projektu Manhattan. Jím předané materiály podstatně urychlily práce na jejím sestrojení. Další vývoj jaderných zbraní vedl akademik Igor Kurčatov a Andrej Dmitrijevič Sacharov. První vodíkovou pumu otestovaly USA 1. prosince 1952. Sovětská následovala 12. srpna 1953. Byl tu však roky utajovaný rozdíl: Zatímco ta americká používala tekutý vodík a celé zařízení pak mělo velikost menšího domu, na sovětské byl použit lithiumdeuterid, což je pevná látka. Sovětská tedy byla, na rozdíl od americké, připravena k vojenskému nasazení. Zejména pozdní 50. a raná 60. léta byla obdobím horečného testování jaderných zbraní obou supervelmocí, v rámci jejich závodů ve zbrojení. Sovětský svaz v roce 1961 otestoval největší jadernou bombu v historii (car-bomba, rusky: Царь-бомба). Podle původních plánů měla být třífázová (z toho dvě fáze byly vodíkové), s celkovou silou přes 100 Mt. Od původních plánů se však ustoupilo a třetí fáze (kde měl být U) byla při experimentálním výbuchu nahrazena olovem. Výbuch car-bomby zjitřil na mezinárodní scéně napětí. Nikita Sergejevič Chruščov byl obviněn z ohrožování životního prostředí a lidstva jako takového. Monstrózně velké jaderné bomby se postupem času ukázaly jako vojensky obtížně použitelné (např. v Rusku bylo jen velmi omezené množství cílů, na které by bylo možné rozumně takovou zbraň použít, rozsah zničení brání vlastní armádě v obsazení území protivníka...) a tak pumy extrémní velikosti na mezikontinentálních balistických střelách postupně nahradily multihlavice s několika menšími, samostatně naváděnými jadernými hlavicemi. Fyzické zmenšení dále umožnilo použití jaderných raket na strategických ponorkách. Také nebezpečně vzrostl počet menších, tzv. taktických zbraní, které, ačkoliv bylo jejich použití vázáno na rozkaz ústředí, byly k dispozici armádním složkám na nižším stupni velení. V 70. letech došlo k řadě diplomatických dohod o omezení atomových zbraní (SALT), následující desetiletí se nese ve znamení jaderného odzbrojování, zejména v éře Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana. Obratem byla jejich schůzka v roce 1986 v Reykjavíku. 24. října 1990 Sovětský svaz provedl poslední jaderný pokus, po kterém upustil od testování jaderných zbraní. Spojené státy (24. září 1996) a další země se přidaly později. V 90. letech byly podepsány smlouvy START I a II, v roce 2010 pak v Praze START III. V průběhu 20. století se jadernou zbraň podařilo získat Velké Británii, Francii, Číně, Indii a Pákistánu. Severní Korea se k vlastnictví jaderných zbraní přiznala 10. února 2005. Izrael pravděpodobně jaderné zbraně v počtu několika desítek až stovek kusů vlastní, avšak oficiálně to nepřiznal. O výrobu jaderné zbraně se v minulosti pokoušely i další státy. Na počátku 21. století je z výroby jaderných zbraní obviňován Írán. Některé země svůj jaderný program zastavily či zrušily na základě smluv o nešíření jaderných zbraní, JAR se rozhodla své jaderné zbraně zničit. Některé státy východní Evropy získaly po rozpadu Sovětského svazu jeho jaderné zbraně, následně je však předaly zpět Rusku. Jaderné zbraně představovaly hlavní odstrašující prostředek studené války, stejně jako dualistického pojetí světa dvou soupeřících supervelmocí a jejich „vzájemně zaručeného zničení“. V roce 2019 vlastnily Spojené státy a Rusko 90 % všech jaderných zbraní.", "Základním principem je vytvoření kritického stavu ve štěpném materiálu. To znamená, že je v daném objemu přítomné takové množství neutronů, že dále nárazy do atomárních jader štěpí štěpný materiál za současného uvolnění dalších neutronů. Tedy, neutronový mrak v materiálu je tak hustý, že je dostatečně vysoká pravděpodobnost zásahu atomárních jader štěpného materiálu neutrony v reakci v potřebném času. Nejjednodušší štěpná jaderná bomba, tzv. dělového typu, se skládá ze dvou oddělených podkritických množství štěpného materiálu (jednotlivé části neuvolňují při rozpadu dostatečný počet neutronů nutných ke štěpné reakci), která se při spojení dostanou do nadkritického stavu - uvolněná množství neutronů se v menším objemu sečtou (materiálu jsou typicky jednotky kilogramů). Materiál je proti sobě vystřelen a stlačen explozí klasické výbušniny. Síla výbuchu zajistí, že obě části od sebe nebudou během prvních několika milisekund odhozeny teplem počínající řetězové reakce a tlakem vylétajících neutronů. V nadkritickém stavu štěpného materiálu je pak nastartována řetězová reakce, která uvolní velké množství různých druhů energie. Nejpoužívanějším typem dnes je implozní puma (první tohoto typu byl Fat Man, shozený na Nagasaki, se silou výbuchu 21 Kt). Liší se jednak tím, že zde bývá obvykle použito plutonium namísto uranu 235 a hlavně principem, jakým je dosaženo nadkritického stavu. Po výbuchu konvenční trhaviny (sestava pomalé a rychlé trhaviny) je podkritická konfigurace plutonia stlačena do malého objemu a dosáhne se tak nadkritického stavu (za povšimnutí stojí, že se množství jaderného materiálu nezmění, na čemž je možné demonstrovat, že tradovaná představa spojování několika menších množství není správně chápána). Výbuch konvenční trhaviny zároveň udrží masu plutonia u sebe po potřebnou dobu, řetězová reakce může do doby rozmetání materiálu probíhat déle, čímž se uvolní větší množství energie (rychlý průběh jaderného výbuchu by jinak příliš rychle rozmetal masu plutonia a rozptýlil by ji z kritického stavu). Uvnitř jaderné zbraně implozního typu je zdroj neutronů, tzv. jaderná roznětka, to je inicializační neutronový zářič, který je sám o sobě poměrně těžko štěpitelný v řetězové reakci, avšak uvolňuje značné množství neutronů pro další štěpení, které ve vhodném okamžiku přispěje k zahájení řetězové reakce. Dále bývá puma vylepšena vnějším pláštěm z odražeče neutronů, tzv. neutronového zrcadla (z Fe, nebo lépe Be). Neutrony jsou takto vraceny zpět do štěpné reakce, zahušťují neutronový mrak v materiálu. Konfigurace je výhodná tím, že postačuje daleko menší množství štěpného materiálu, což jednak snižuje zčásti nároky na výrobu dostatečného množství jaderného materiálu, jednak umožňuje dosažení menších rozměrů zařízení (např. dělové jaderné granáty, nebo přenosné miny ). K dosažení správné konfigurace takovéhoto typu jsou však nutné špičkové znalosti z oblasti trhavin - jinak nedojde ke stlačení a udržení ve vhodném tvaru, ale k rozmetání a to včetně zrcadla. Další překážkou je výroba samotných dílů štěpného materiálu - díly nelze vyrobit třískovým obráběním z větších kusů, plutonium je navíc snadno zápalné a jedovaté. Výbuch jaderné zbraně odpovídá od několika stovek (nejmenší nálože - např. viz ) až miliónům tun klasické výbušniny TNT (největší známá odpálená bomba byla ekvivalentní 57 Mt TNT (Car-bomba). Pro účely postupu útočících vojsk byl rovněž vyvinut a otestován typ zbraně označovaný jako neutronová bomba. Ta má konstrukci upravenou tak, aby bylo dosaženo co největší emise neutronového záření a tím likvidace živé síly nepřítele bez rozsáhlých materiálních škod. Výbušná síla takové bomby je nižší a má zpravidla i nižší spad (jednak je tak konstruovaná a je také určená ke vzdušnému výbuchu), ale neutronové záření má větší intenzitu a tím větší zasaženou oblast a vážnější dopad na živé organismy v zasažené oblasti.", "Energie uvolněná atomovým výbuchem se vytváří podle známého vzorce E=m*c a přemění se tak řádově procenta hmoty štěpného materiálu. Z místa výbuchu je přenášena zhruba následovně: Zatímco první tři typy energie jsou vyzářeny okamžitě, část radioaktivního záření je uvolněna postupně, ve formě radioaktivního spadu. Ten je tvořen jednak zbytky samotné pumy, jednak následně ozářeným materiálem okolí výbuchu, rozprášeným výbuchem po okolí. Mrak radioaktivního spadu je v nebezpečné koncentraci nesen a ukládán zpět na zem až stovky kilometrů. U největších výbuchů byl tento mrak v podobě zvýšené radiace pozadí zaznamenán po celé zeměkouli. Tvoří tak, mimo jiné, indikátor jaderných testů. Dalšími indikátory jaderných testů jsou částicové záblesky. elektromagnetický puls a také seismická aktivita. Celkové množství energie uvolněné jaderným výbuchem je závislé na typu bomby. Většina energie je uvolněna ve formě tlakové vlny a tepelného záření. Ionizující záření je silně absorbováno vzduchem a tedy je nebezpečné pouze v kratší vzdálenosti od výbuchu. Tepelné záření je tlumeno se vzdáleností od epicentra pomaleji a tedy způsobuje největší škody u větších bomb. U jaderné bomby shozené na Hirošimu (explodovala ve výšce 550 m) byla teplota v epicentru přibližně 4 000 °C (povrch slunce má teplotu 5 000 °C), na několik sekund byla dosažena teplota asi půl milionu °C, na velmi malou dobu (v řádu několika milisekund) i několik (desítek) milionů °C. Co odlišuje jadernou zbraň od klasických (chemických) výbušnin, je přítomnost elektromagnetického impulsu, ionizujícího záření, hlavně uvolnění množství radioaktivních látek a radioaktivní spad. Ačkoliv procentuální zastoupení radioaktivity na celkově uvolněné energii není velké, dávka záření, které jsou oběti atomového útoku vystaveny, má devastující účinky na jejich zdraví (včetně zdraví jejich případných potomků)." ] }

{ "title": [ "Příčiny války.", "Mimo země Koruny české.", "Fáze války.", "Česko-falcká válka (1618–1623).", "Dánská válka (1625–1629).", "Vstup Albrechta a Kristiána do války.", "Vytlačení Dánů zpět.", "Švédská válka (1630–1635).", "Vstup Gustava Adolfa do války.", "Saský vpád do českých zemí.", "Bitva u Lützenu.", "Pád Řezna a Valdštejnova smrt.", "Švédsko-francouzská válka (1635–1648).", "Vojenský vstup Francie do války.", "Smrt Richelieua a bitva u Rocroi.", "Ukončení a následky.", "Vestfálský mír a jeho politický dopad.", "Ztráty na životech a šíření nemocí.", "Způsob boje.", "Význam ostatních nezúčastněných zemí a konfliktů v Evropě.", "V umělecké literatuře." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české na základě páteřní myšlenky augšpurského míru, (\"Koho vláda, toho náboženství\"). Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, potvrzený v roce 1540 bulou \"Regimini militantis ecclesiae\" papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace. Po Ferdinandově smrti nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. byl jako panovník slabý a potvrdil rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy v Rudolfově majestátu. Dům habsburský ho pak záhy prohlásil za nesvéprávného a sesadil ho z českého trůnu. Po něm nastoupil na český trůn jeho bratr Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se svých dříve stvrzených práv nevzdali a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě svého bratrance Ferdinanda Štýrského (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). Tomu napomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn. Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic i jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni.", "I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde v roce 1608 spojily do svazku Protestantské unie pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy v čele s Maxmiliánem I. Bavorským. Notná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu, respektive mezi těmito územními celky bylo sepsáno dvanáctileté příměří, avšak to v žádném případě neznamenalo mír do budoucna. Sever svaté", "Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části. První část, tzv. česko-falcká válka, probíhala v letech 1618 až 1623 (někdy se ještě rozlišuje období války české (1618–1620) a falcké (1620–1623)). Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj s Nizozemím. Někdy se k této fázi řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně tehdy ve střední Evropě zavládl klid zbraní. Druhé části se říká válka dánská, někdy také dánsko-dolnosaská; probíhala mezi lety 1625–1629. Vyznačuje se vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válečným úsilím Kristiána IV. Třetí část, švédskou, ohraničuje vstup Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsání pražského míru v roce 1635. Poslední část se nazývá švédsko-francouzskou či francouzsko-švédskou, ale vzhledem k výrazné účasti Francie často pouze francouzskou válkou. Začíná aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a končí podepsáním vestfálského míru v roce 1648.", "Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3 000 pěších a na 1 100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože obě byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly za pomoci slezských stavů Čechy poraženy. Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království. Když později bylo zřejmé, že nákladné vedení války sami nezvládnou, přesvědčili měšťany, aby jejich odboj finančně podporovali, přestože se stavové zprvu obávali, aby se nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku, a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, že se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních", "V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní, který ale nepřetrval dlouho, již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. 9. prosince roku 1625 vznikla dohoda zakládající Haagskou koalici, ve které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Nizozemí se války účastnilo již od počátku na straně protihabsburské. Anglie, respektive král Jakub I. Stuart, o několik let dříve přesvědčoval svého zetě Fridricha, aby se těchto bojů nezúčastnil, nicméně po jeho smrti se nakonec jeho následník Karel I. Stuart nechal", "Císař římské říše na obranu proti koaliční armádě najal vojenského podnikatele Albrechta z Valdštejna. Byl to původně český protestantský šlechtic, který se ale po několika neshodách s českými stavy přidal na stranu císaře i s odcizenou stavovskou pokladnou, po staroměstské exekuci se výrazně obohatil na konfiskátech a stal se jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách a Říši. Bohatství mu umožnilo vytvořit armádu z vlastních zdrojů čítající od 30 000 do 100 000 mužů, kterou Valdštejn poskytl Ferdinandovi II. za právo na získávání válečné kořisti z dobytých území. Kristián vstoupil do války, aniž by o Valdštejnově válečném angažmá", "Valdštejn postupoval dále na sever a podrobil si Meklenbursko, Pomořansko a také samotný poloostrov Jutsko. Nedokázal však již dobýt hlavní město Dánska, Kodaň, které se nachází na ostrově Sjælland. Valdštejnovi chyběla námořní flotila a žádné z hanzovních měst nebylo ochotno umožnit výstavbu císařské flotily v Baltském moři a pro španělskou flotilu, která mu byla ochotna pomoci, bylo příliš riskantní Jutský poloostrov obeplout. Proto se Valdštejn pokusil o propojení Severního a Baltského moře příkopem, to se ale ukázalo nad tehdejší možnosti.", "Valdštejn, který získává velkou moc v Pobaltí, varoval císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu, protože se obával, aby se pobouřená protestantská knížata nespojila se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Na dvoře Ferdinanda se ale Valdštejnovi nepřátelé snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti veliké moci císařského vrchního velitele vojsk. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl Valdštejn zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. Jako největší kritik Valdštejna zde vystupoval především bavorský kurfiřt Maxmilián, který vzestup Valdštejnovy moci nelibě nesl. Valdštejn tuto zprávu přijal rezignovaně.", "Ještě roku 1630 se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom (Uznojem). Dobře vycvičená švédská armáda se skládala z na svou dobu z nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi. Krom spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf finanční pomoc také od Francie, která se zavázala ve smlouvě z 23. ledna 1631 platit mu 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Tuto smlouvu potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu. Na další pomoc se mohl", "Po výhrách nad císařskou armádou vtrhla švédská a saská armáda do Bavorska a do Prahy a začala rabovat pražské domy; spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti (především z řad šlechty), kteří se začali domáhat restituce svých majetků zabavených po Bílé hoře. Když se toto dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce, a 15. prosince 1631 byl zvolen vrchním velitelem. Koncem dubna 1632 zemřel na tetanus vrchní velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly a v tuto dobu vytáhl se svou novou armádou Valdštejn přes Znojmo do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Gustav II. Adolf se mezitím střetl s Maxmiliánem", "V listopadu již začínala tuhá zima, Valdštejn již nepředpokládal v tomto roce útok, a proto začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho však chtěl využít Gustav II. Adolf a táhl na oslabenou Valdštejnovu armádu. O tomto tahu se ale Valdštejn dozvěděl v Lützenu a rychle poslal pro zbytek armády pod vedením Gottfrieda Heinricha Pappenheima, o kterou byl oslaben. Pappenheim dorazil 16. listopadu 1632 ráno, již do prvních bojů bitvy u Lützenu. V této bitvě padlo mnoho mužů z Valdštejnovy armády včetně Pappenheima a Valdštejn sám byl zraněn, obvykle se ale nemluví o švédském vítězství, protože v této bitvě padl i sám Gustav II. Adolf, což mělo neblahý vliv na morálku švédské armády v dalších bojích třicetileté války. Valdštejn za své konání u Lützenu dostal pochvalu od císaře, i když za nezodpovědné chování zbytku císařské armády", "Valdštejn uspořádal tažení, aby Čechy chránil před vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi. Švédskému vrchnímu veliteli Bernardu Sasko-Výmarskému se mezitím 14. listopadu 1633 vzdalo Řezno a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn už na sklonku roku nechtěl cestovat, také kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu, nicméně nakonec se nechal přemluvit. Při tažení jel přes Plzeň, kde si opět stěžoval na svoje zdraví, ale císařský poradce Trautmannsdorf ho znovu přesvědčil o nutnosti cesty. Valdštejnovi se nepodařilo při své cestě překonat Dunaj, vrátil se tedy do Plzně. Maxmilián", "Ač ve Francii převládalo římskokatolické vyznání, již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně. Francie se totiž obávala velké mocí Habsburků, především na hranici francouzských východních provincií. Během prvních let třicetileté války probíhala ve Francii válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, respektive jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochelle.", "Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války proti Španělsku (tato část bojů se označuje jako francouzsko-španělská válka). Na to Španělsko reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Španělé se dostali v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil", "V roce 1639 byla císařská armáda zatlačena až k Drážďanům armádou švédskou. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich vítězství. V roce 1642 zemřel kardinál Richelieu a na místo prvního ministra nastoupil kardinál Mazarin. O rok později zemřel také sám král Ludvík XIII. a na trůn nastoupil jeho syn Ludvík XIV., v témže roce zemřel i nejvyšší švédský důstojník, Johan Banér, a do čela švédského vojska se dostal Lennart Torstenson. V roce 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk u Rocroi, kde mladičký Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien porazil španělsko-císařskou armádu, složenou převážně z tradičních \"tercií\". To mu vyneslo vojenskou slávu, tato porážka také vedla k počátku mírových jednání, která byla započata roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku. Jednání nakonec vedla k podepsání vestfálského míru roku", "", "V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena mírová jednání. Proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá vestfálský mír. Krom třicetileté války řešil tento mír také osmdesátiletou válku, spor mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. Boje mezi Francií a Španělskem probíhaly po vestfálském míru do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír. Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování", "V německých zemích válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, ve kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na 2 464. V oblastech na východ od Labe bylo opuštěno nebo pobořeno 87 % domů. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu a po válce bylo pustých 20 % usedlostí v Čechách a 22 % na Moravě. Některým oblastem se válka téměř vyhnula, v Dolním Sasku klesl počet obyvatel pouze o deset procent. Zpustošenou zemi popsal Petr Lehnstein: \"„Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré", "V této válce bojovali především lidé, kteří byli najímáni za žold (převážná většina všech vojáků byli právě žoldnéři). Nejvíce jich poskytovaly země na území dnešního Německa, Hesensko a Švýcarsko) a dále Itálie. Španělé získávali vojáky ze svých evropských držav, takže krom vlastního Španělska ještě z Itálie, Valonska a Německa. Nejvýraznější bojovou taktikou se do této války zapojilo hned od začátku Španělsko s bojovými formacemi, kterým se říkalo španělský čtverec nebo \"tercie\". Boj v tercii byla taktika známá od 16. století a pocházela zřejmě ze Švýcarska. Jádro této formace, čítající do 3 000 lidí, tvořili pikenýři uspořádáni ve falanze a okolo nich byli rozestavěni mušketýři. Tyto formace byly známé, díky své vysoké morálce a hloubce řad, svojí neporazitelností, až do bitvy u Rocroi, kde byli Španělé poraženi. Jízda používala obvykle taktiku „karakola“. Tato taktika spočívala v tom, že skupina jezdců (kyrysníci, či arkebuzíři) přijela na dostřel od nepřítele (40–50 kroků), zastavila se a první řada vypálila salvu a pak se vzdálila nabít a mezitím mohla střílet druhá řada, třetí řada atd. V této době již ale probíhaly diskuze o neúčinnosti palných zbraní používaných jízdou. Císařská armáda se spoléhala především na podporu Španělska a na vlastní armádu žoldnéřů.", "Třicetiletá válka nezaměstnávala zdaleka celou Evropu. Za prvé zde byl konflikt mezi Španělskem a Nizozemskem, osmdesátiletá válka, který se ve dvacátých letech 17. století po uplynutí příměří znovu rozhořel. Vzhledem k tomu, že se ho účastnily státy, které byly činné ve třicetileté válce, splývají tyto dva konflikty a končí stejným mírem. Některé země se války nezúčastnily vůbec, nebo téměř vůbec. Ruské carství se nezapojilo vojensky, ale od počátku podporovalo protihabsburskou koalici, především dodáváním obilí Anglii a Spojeným provinciím, později Dánskému a Norskému království a Švédsku a po lübeckém míru v roce 1629 již jen Švédsku. Rusko vyváželo také ledek pouze do zemí spolčeným proti Habsburkům. Význam Ruska je také v tom, že se mezi lety 1632–1634 účastnilo", "Válka otřásla společností celé Evropy a její vliv byl patrný především v německé literatuře 17. století. Asi nejvýznamnější díla své doby vytvořil Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, který popisuje poměrně realisticky tehdejší společnost, mezi tato díla patří \"Simplicius Simplicissimus\", \"Divous Skočdopole\", \"Poběhlice Kuráž\". Básníci reagovali na obecnou skleslost příklonem k mysticismu, jak je vidět v díle Angela Silesia. Během války působila také slezská básnická škola. Přestože zakladatel slezské školy Martin Opitz vyzýval v \"Knize o německé poezii\" k popisování věcí, tak jak by měli být, ne tak jsou, ale, sám v díle \"Písně útěchy o válečných útrapách\" popisuje válečné útrapy bez jakékoliv idealizace. Jeho ideálem bylo národní spojení a mír. Opitze následovali ve slezské škole např. Georg Rodolf Weckherlin nebo Johann von Rist, ti si vybrali cestu satiry tehdejších poměrů. V kritice a satiričnosti doby a především vládnoucí vrstvy pokračoval Johann Michael Moscherosch ve svém románu \"Podivné a pravdivé zjevení Philandera ze Sittewaldu\" (1640–1643), ve kterém na příběhu hrdiny velmi obsáhle popisuje život během války. Satirické básně potom psal Friedrich von Logau. Další Opitzův žák Paul Fleming (1609–1640), lyrický básník a vlastenec, se obrací k vášni, milostnému vzplanutí, ale také pomíjivosti vezdejšího světa a utrpení otčiny v \"Panu Olearovi\" (1636). Válku jako tříštící a plenící faktor popisuje v \"Ódě na Nový rok 1633\". I v době, kdy přímý vliv války pominul, se autoři několikrát k tomuto tématu vrátili. Daniel Defoe ve \"Vzpomínkách kavalíra\" (1720) popsal příběh na pozadí třicetileté a anglické občanské války. Ve 20. století se k tématu vrátil další Němec Bertolt Brecht, který použil pro svoji \"Matku Kuráž a její děti\" (1939) historické motivy od Grimmelshausena. Válka, především potom život Albrechta z Valdštejna, se stala důležitou součástí díla Jaroslava Durycha, jak je patrno v \"Bloudění\" (1929) a v \"Rekviem\" (1930). Za zmínku též stojí František Kubka se svými dvěma historickými romány \"Říkali mu Ječmínek\" (1974) a \"Ječmínkův návrat\" (1974), popisujícími život mladého moravského rytíře, který slouží u českého krále Fridricha a který s ním prožívá útrapy třicetileté války." ] }

{ "title": [ "Kalendářní systém.", "Hlavní typy.", "Lunární kalendář.", "Solární kalendář.", "Lunisolární kalendář.", "Počátek roku.", "Počátek letopočtu - epocha.", "Týden.", "Novodobé reformy kalendáře.", "Významnější kalendářní systémy.", "Egyptský kalendář.", "Řecký kalendář.", "Mayský kalendář.", "Juliánský (křesťanský) kalendář.", "Židovský kalendář.", "Gregoriánský kalendář.", "Islámský kalendář.", "Liturgické kalendáře.", "Francouzský revoluční kalendář.", "Hypotetický keltský kalendář." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Kalendář slouží především k rozvržení roku pro orientaci v jeho průběhu a pro určování data. Jednotkou kalendářového členění je vždy den, každý kalendářní systém tedy stanovuje: Kalendář v širším chápaní zahrnuje také řazení a označování roků, letopočet a jeho počátek - epochu. Za počátek našeho letopočtu byl stanoven domnělý rok narození Ježíše Krista. Moderní kalendář pokládá za počátek dne půlnoc, kombinuje sedmidenní týdny a měsíce o 28 až 31 dnech. Počátek roku klade na 1. leden, obvykle 10 nebo 11 dní po zimním slunovratu (pokud připadne na 22. respektive 21. prosince). Pokud slunovrat výjimečně připadne na 23. prosince. je to jen 9 dní, pokud na 20. prosince, 12 dní. Letopočet se také promítá do současně nejrozšířenějšího gregoriánského kalendáře při výpočtu přestupných let, to jest roků, které mají druhý měsíc (únor) o jeden den delší (29. únor). Je to způsobeno tím, že počet dnů během jednoho oběhu Země kolem Slunce není celé číslo, nýbrž 365,242... dnů za rok. Přestupný rok je každý, jehož pořadové číslo buď není dělitelné 100 a současně je dělitelné 4, a nebo je dělitelné 100 a současně je dělitelné 400. Přestupným rokem tedy není takový rok gregoriánského kalendáře (počínaje rokem 1700), jehož pořadové číslo je dělitelné 100 a současně není dělitelné 400. V této podobě byl poprvé kalendář vyhlášen papežem Řehořem XIII. roku 1582 a proto se nazývá gregoriánský (Řehoř = Gregorius). Příklad: Pořadové číslo roku 1596 (už po úpravě Řehoře XIII.) není dělitelné 100 a současně je dělitelné 4, tedy rok 1596 byl přestupný v gregoriánském kalendáři. Pořadové číslo roku 1600 je dělitelné 100 a současně je dělitelné 400, tedy rok 1600 byl přestupný. Pořadové číslo roku 1700 je dělitelné 100 a současně není dělitelné 400, tedy rok 1700 nebyl přestupný. Kalendářní členění roku se zakládá na počítání tří astronomických cyklů, které se pravidelně opakují: Z nich nejnápadnější, nejzřetelnější je denní zdánlivý pohyb Slunce, na němž jsou shodně založeny všechny kalendáře. Také střídání měsíčních fází lze snadno pozorovat přímo na obloze a přinejmenším novoluní a úplněk určit s vysokou přesností. Oběh Země kolem slunce a zdánlivé obraty slunce, tak důležité pro zemědělství a obchod, se stanovují mnohem obtížněji a navíc tato roční perioda není s periodou fází Měsíce soudělná. Z toho plynou nesnáze s kalendáři i množství různých kompromisních systémů.", "Podle toho, kterému z hlavních cyklických pohybů dává kalendář přednost, se obvykle rozlišuje:", "Lunární kalendář je patrně nejstarší a zakládá se na pozorování měsíčních fází. Jeho hlavní výhoda spočívá právě v tom, že měsíční fáze je zřetelně vidět na obloze. Den v lunárním kalendáři začíná obvykle večer (za soumraku), kdy lze Měsíc pozorovat.", "Zemědělské kultury potřebují roční plánování a užívají sluneční čili solární kalendář, jehož základem je rok resp. tropický rok, doba oběhu Země okolo Slunce, přibližně 365,25 dne. Rok se dělí rovnodennostmi a slunovraty na čtvrtiny, čtyři roční období, jejichž přesné určení však už vyžaduje jisté znalosti. Den začínal obvykle na úsvitu a jednou za čtyři roky se vkládal přestupný den. Čistě sluneční kalendář však není praktický, roční období jsou příliš dlouhá. Proto se téměř vždy kombinuje s prvky kalendáře měsíčního.", "Protože 12 astronomických měsíčních cyklů je jen asi 354 dnů, řeší se vždy rozpor počítání dnů v kalendáři, aby se srovnal rozdíl mezi čistě lunárním kalendářem a roční dobou a tím se solárním kalendářem. Tím se ovšem naruší sledování měsíčního cyklu a z \"měsíce\" se stává formální \"kalendářní měsíc\". Pravý, astronomický měsíc pak označujeme jako \"lunární\" (astronomický) měsíc. Do kategorie lunisolárních kalendářů patří prakticky všechny známé kalendáře s výjimkou islámského a thajského: Naopak např. islámský kalendář zůstal čistě lunární, na shodu se slunečním rokem úplně rezignoval, takže počátek roku i další islámské svátky nastávají každý rok o 11 dní dříve a každých asi 32 let se proto kalendář o rok „předběhne“.", "Přesný počátek roku a letopočet nabývají na významu ve vyspělejších civilizacích s kněžskou či písařskou vrstvou, kde se vedou záznamy a účty, platí daně a podobně. Počátkem roku bývaly buď jarní svátky (snad hlavně u pastevců), anebo dožínky, slavnost ukončení sklizně a poděkování za úrodu. Odtud pochází i dnešní začátek školního roku, kdežto náš začátek občanského roku je o 4 měsíce odložen a původně znamenal lhůtu pro zaplacení daní.", "Letopočet (\"éra\") jako systém ročení vlastně není věcí kalendáře (dělení času v rámci roku), v běžném užití se ale s ním spojuje. Počátek letopočtu se nazývá epocha, dobu od epochy pak odborníci označují jako éru, tj. letopočet (také ale existuje juliánská éra s přímým počítáním dnů bez ohledu na roky). Stanovoval se velmi různě, zpravidla z nespolehlivých záznamů a legend a zpětně až po proběhnutí několika staletí. U významných dokumentů se často pro jistotu určoval i více způsoby naráz.", "Rozdělením měsíčního cyklu na čtvrti vznikne sedmidenní \"týden\". Náboženské zdůvodnění pro sedmidenní týden podává Bible (Gn 1) jako obdoba pracovního období Tvůrce světa. V týdnu se jednotlivé dny zpravidla pojmenovávají, například přiřazením hlavním nebeským tělesům a božstvům, jako v antickém Římě, jak o tom dodnes svědčí názvy v mnoha evropských jazycích. České názvy jsou pořadové (úterý, čtvrtek a pátek), podle jejich pořadí, podle středu (pracovního) týdne „středa“ a závěrečné s tradičním názvem „sobota“, dnem volna „neděle“ a navazující „pondělí“ na začátku.", "Rok se tradičně členil svátky a slavnostmi, takže kalendář často úzce souvisel s náboženstvím. Jako významný společenský systém je ho těžké reformovat. Např. gregoriánskou, velmi mírnou, reformu kalendáře z roku 1582 přijala Velká Británie až o dvě století později a Rusko teprve po revoluci 1918. Základem současných kalendářů od juliánského je pravidelné členění roku na měsíce a týdny, přes něž se překládají „pohyblivé svátky“ (Velikonoce, Svatodušní svátky, Roš ha-šana, ramadán a pod.), tradičně odvozované od Měsíce, ale v křesťanském i židovském kalendáři zároveň synchronizované se slunečním rokem. Tradiční kalendářní systémy jsou tedy poměrně složité a od 18. století se objevují pokusy o zásadní racionalizaci a zjednodušení kalendáře, někdy podnícené revolucí, jako francouzský revoluční kalendář (viz níže), který se však neprosadil, podobně jako sovětský revoluční kalendář ze 30. let. Různé návrhy na racionální reformu kalendáře mají společné jádro a chtějí dosáhnout hlavně následující: Obvykle se navrhuje, aby se na konci roku zařazoval jeden den (v přestupném roce dva), který by nebyl součástí týdne ani měsíce. Zbývající počet 364 je dělitelný sedmi, takže rok může souhlasit s cyklem týdnů, a v každém čtvrtletí by pak byl jeden měsíc o 31 dnech, ostatní o 30 dnech. Jiný, radikálnější systém počítal se 13 stejnými měsíci po 28 dnech a jedním nebo dvěma \"přestupnými dny\". Nejracionálnější kalendář by počítal dny od 1. do 365. nebo 366., nepoužíval by měsíce ani týdny, ale dekády dnů a na konci roku zbývající období o délce 5 nebo 6 dnů. Názvy dnů by byly prvek, druhek, třetek, čtvrtek atd. Svého předchůdce měl ve Francouzském republikánském (revolučním) kalendáři. Vhodný rok pro přechod na nový kalendář je ten, který začíná v pondělí. U těchto návrhů se předpokládá ustanovení Velikonoc na stálé datum. Papež František k tomu vyjádřil vstřícnost. V katolickém liturgickém kalendáři jsou také určité prvky týdenního kalendáře (např. 1.–34. neděle v mezidobí, 1.–5. neděle postní, 1.–7. neděle velikonoční, 1.–4. neděle adventní). Týdenní kalendář se částečně používá i v losovacích hrách (např.: V 16. týdnu byla tažena tato čísla:...), ve školství a podnikání (každý sudý týden) a k orientaci v průběhu těhotenství. Ačkoliv se takové návrhy pravidelně znovu objevují a v 60. letech 20. století se dokonce zdálo, že je mezinárodní organizace schválí, nakonec vždy převládl až nečekaný konzervatismus a z reformy nic nebylo.", "", "Jeden z nejstarších kalendářů, jehož rok měl 365 dní a 12 měsíců po 30 dnech s vloženým „malým měsícem“; roku 266 př. n. l. zavedl Ptolemaios III. přestupné roky. Ptolemaiův kalendář byl o dvě století později základem kalendáře juliánského.", "Řecký den začínal východem slunce. Roky měly 12 nebo 13 měsíců po 29 nebo 30 dnech. Měsíc u starých Řeků se dělil na 3 dekády po 10 dnech, v měsících s 29 dny měla druhá dekáda jen 9 dní. Počátkem letopočtu byl první den první olympiády (8. červenec r. 776 př. n. l..) Olympiáda znamenala čtyřleté období a označovala se pořadovým číslem. Od 87. olympiády se pro vkládání přestupného dne užíval tzv. Metonův 19letý cyklus a od 3. roku 112. olympiády 76letý Kalipův cyklus, který se rovnal čtyřem Metonovým; čtvrtý byl zkrácen o 1 den.", "Mayský letopočet začínal rokem 3114 př. n. l. (podle Thompsonovy korelace) a pracoval s cykly po 5119 letech, „Velkými roky“. Celé schéma zahrnuje více než 36 000 let. Mayské datum pro tento den totiž je \"13.0.0.0.0 4 Ahau 3 Kankin\", zatímco mayské datum pro počátek mayského letopočtu v roce 3114 př. n. l. bylo \"0.0.0.0.0 4 Ahau 8 Cumhu\", někdy označované jako \"13.0.0.0.0. A 4 Ahau 8 Cumhu\" je úplně jiná kombinace Calendar Roundu než \"4 Ahau 3 Kankin\".", "Juliánský kalendář zavedl v předkřesťanském Římě Gaius Julius Caesar roku 46 př. n. l.. Měl 12 měsíců po 29, 30 nebo 31 dnech, dohromady 365 dnů a nově začal 1. ledna místo 1. března. Latinské názvy (a v dalších jazycích) 9. až 12. měsíce dosud zachovávají číslování od března (např. září: \"september\"). Každý čtvrtý rok je přestupný, čili přidává se jeden den na konec měsíce února. Sedmý měsíc roku, náš červenec, byl nazván po Césarovi \"julius\"; když se měl osmý měsíc na počest císaře Augusta nazvat \"augustus\", dostal také 31 dní a únor byl zkrácen na 28 dní. Délka kalendářního roku je mezi siderickým (hvězdným) rokem a tropickým rokem; spíše je však orientován na hvězdný (siderický) rok. Za součást tohoto kalendáře se považuje i křesťanský letopočet, který byl ale zaveden až o řadu staletí později. Kvůli kumulované odchylce od slunečního (tropického) roku vznikl \"Gregoriánský kalendář\" - přesněji „gregoriánská korekce Juliánského kalendáře“, protože jde pouze o korekci přestupného vkládání dnů a sám kalendář se nezměnil. Křesťanský juliánský kalendář v plném rozsahu dodnes používá většina pravoslavných křesťanů, počítá se podle něj v historii i před naším letopočtem a používá se i v astronomii.", "Den začíná západem slunce, již z bible (Gn 1) má týden sedm dnů (od posledního dne, který se nazýval „šabat“, pochází naše sobota). Systém přestupných roků je velmi blízký řeckému v jeho pozdní podobě. Roky se dělí na jednoduché (353, 354 nebo 355 dnů) a přestupné (383, 384, nebo 385 dnů) a obě tyto kategorie se dělí na krátké normální a dlouhé. Jednoduché, normální mají 12 měsíců. V přestupných letech se mezi měsíc adar a nisan zařazoval přestupný měsíc – ve-adar. Začátek roku byl určován „moladem“ tj. novoluním, které je nejbližší podzimní rovnodennosti. Letopočet klade stvoření světa podle různých údajů bible na 7. říjen 3671 př. n. l., což je také první rok první epochy (tišry); tento letopočet se však objevuje až ve středověku.", "Gregoriánský kalendář vznikl úpravou ročení juliánského kalendáře za papeže Řehoře (Gregor) XIII. v r. 1582, když rozdíl mezi kalendářním a slunečním počátkem roku dosáhl 10 dní. Rok 1582 byl zkrácen o těchto 10 dnů a počet přestupných let byl zredukován tak, že roky dělitelné stem jsou přestupné pouze, jsou-li zároveň dělitelné čtyřmi sty. Kalendář v užším slova smyslu (uspořádání dnů v roce) se vůči juliánskému nijak nezměnil. Na hvězdný rok se nebere zřetel a odchylka kalendáře od tropického roku je zcela zanedbatelná. Snahy o vytvoření tzv. věčného kalendáře, kde by odchylka neexistovala, mají tedy spíše akademickou povahu.", "Islámský kalendář je výjimečný tím, že je čistě lunární a nezná ani přestupné měsíce, běžné i v daleko jednodušších kulturách, korán totiž přestupné měsíce výslovně zakazuje. Byl zaveden chalífou Umarem roku 637, počátek letopočtu byl stanoven na rok 622 (hidžra).", "Pro účely svých svátků a bohoslužeb užívají různé církve vlastní kalendáře či kalendaria, zvláštní význam měl až do 20. století římský kalendář se jmény světců. Je zobrazen mimo jiné i na dolním ciferníku Staroměstského orloje. Tyto kalendáře se zpravidla od Gregoriánského takřka neliší, pouze mají svůj vlastní systém svátků a slavností. Zásadní výjimku tvoří snad pouze neděle a slavnosti, které nezačínají půlnocí, ale již západem slunce předchozího dne (tedy neděle liturgicky začíná v sobotu večer).", "Francouzský revoluční kalendář byl zaveden ve Francii 24. listopadu 1793 během tzv. jakobínské diktatury, tedy ve třetí fázi Velké francouzské revoluce. Nový letopočet začínal vyhlášením první francouzské republiky (1792), rok začínal zpravidla podzimní rovnodenností a skládal se z těchto měsíců: Podzim: vendémiaire (měsíc vinobraní), Zima: nivôse (měsíc sněhu), Jaro: germinal (měsíc rašení), Léto: messidor (měsíc žní), Tyto měsíce měly tři týdny po deseti dnech (dekády). Dny se jmenovaly podle praktických věcí, potřebných k životu (den ovoce, lilku,...). Nejvýznamnější svátek „Nejvyšší bytosti“, tj. Rozumu se slavil v červnu. Zavedení kalendáře vyvolalo ve Francii vlnu odporu a obrovské zmatky, nikdy se úplně neprosadil a postupem času zmizel úplně. Oficiálně byl zrušen Napoleonem už v roce 1804.", "Roku 1897 byly v blízkosti Lyonu ve Francii nalezeny zbytky bronzové desky, tak zvaný kalendář z Coligny. Podle některých badatelů by to mohl být běžný lidový kalendář pozdní antiky, podle jiných gallský (keltský) kalendář, o němž se zmiňují latinští autoři (César, Plinius mladší). Patrně kombinoval lunární měsíce a solární roky ve 30letých cyklech, kdy se pravidelně vkládaly přestupné měsíce. Den začínal večer, měsíc patrně novoluním a rok buďto letním slunovratem nebo podzimní rovnodenností. Kalendář patrně neznal týdny a počítal se 14denními „půlměsíci“ (srv. anglické \"fortnight\"). S oživením zájmu o Kelty vzniklo kolem \"keltského kalendáře\" (a Stonehenge atd.) množství spekulací, které se však vesměs nedají věrohodně podložit." ] }

{ "title": [ "Život a vláda.", "Cesta k moci.", "Velkým chánem.", "Zničení karakitanské a chorezmské říše.", "Tažení do Evropy.", "Dobývání v Číně.", "Úspěch a následky mongolského tažení.", "Prameny.", "Odraz v kultuře." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Čingischánovým otcem byl \"Jesühej\", vůdce jednoho z mongolských kmenů. V roce 1175 byl zavražděn Tatary. Mladý Temüdžin byl posléze svým vlastním kmenem vyhnán a stal se spolu se svou rodinou kočovníkem, podle Tajné kroniky Mongolů byl také načas uvrhnut do otroctví. Když se ve svých 20 letech oženil s \"Börte\", vysoce postavenou ženou z kmene \"Kereitů\", Temüdžinova společenská pozice tím značně vzrostla. Následně se stal silným kmenovým vůdcem. Zprávy o Temüdžinově spojenectví s částečně christianizovanými Kereity (viz Nestoriánství) se dostaly až do Evropy, kde se také šířila fáma, že Temüdžin je bájný kněz Jan. Později byl Temüdžinův kmen přepaden sousedními \"Merkity\" a Börte unesena; spojil se tedy s mongolskými vůdci \"Tooril-chánem\" a \"Džamuchou\" a nepřátele porazil. Se žárlivým Džamuchou se následně dostal do mocenského sporu o výsadní politické postavení mezi Mongoly. Temüdžin společně s Tooril-chánem nakonec nad Džamuchou zvítězil. Tím si získal dominantní pozici mezi všemi mongolskými kmeny. V roce 1198 se Temüdžinovi podařilo porazit sousední kmeny Tatarů. V roce 1202 se vypořádal i s odpůrci v řadách Mongolů, včetně Džamuchy, kterého poté nechal popravit. V tomtéž roce zcela rozdrtil Tatary a z větší části je vyhladil. Roku 1203 porážkou svého bývalého přítele Tooril-chána (jindy titulovaného \"Ong-chán\") odstranil zbytky vojenské opozice mezi kmeny.", "V roce 1206 byl všemi vůdci mongolských kmenů na Velkém mongolském sněmu (tzv. Kurultaj) jmenován \"Čingischánem\", v překladu \"velkým (světovým) vladařem\", doslovný překlad neomezený vládce, ve středoasijských, především turkických jazycích znamená slovo čingiz moře a v přeneseném významu nekonečno (odtud mj. ruská bájná postava mořského cara), a chán neboli král se stal prvním \"Velkým chánem všech Mongolů\" (Cha-han). Za svoje sídelní město ustanovil Karakorum (v dnešním východním Mongolsku). Pravděpodobně díky vnitřním sociálním problémům zahájil v roce 1211 Čingischán mohutnou vojenskou expanzi, která ve výsledku znamenala dobytí Číny, Střední Asie, Persie a dalších území. Čingischánova vojska pronikla roku 1213 na pěti místech Velkou čínskou zdí a zaútočila na říši Ťin v severní Číně. Mongolové porazili hlavní síly nepřítele a v roce 1215 se zmocnili dnešního Pekingu, který nechali vyplenit. Ťinský císař, Süan-cung uprchl s dvorem do Kchaj-fengu, kde Ťinové Mongolům vzdorovali až do roku 1234.", "Proti rychlé mongolské ofenzivě se postavila karakitanská říše (Západní říše Liao, ležící ve Střední Asii), byla však do roku 1217 smetena vedlejšími oddíly Čingischánových vojsk a její poslední chán Kučlug byl roku 1218 popraven. Čingischán dále pokračoval v tažení na západ se čtyřmi armádami, třem z nich veleli jeho synové Ögödej, Džuči a Čaadaj. V letech 1218–1224 se zmocnili Chorezmské říše a jejích center Samarkandu, Buchary a Chorezmu (v dnešním Uzbekistánu). Města, která do té doby zažívala velký politický i ekonomický rozkvět, byla zničena a velká část obyvatelstva pozabíjena. Chorezmský šáh Aláuddín Muhammad prchal před Čingischánovými válečníky Sübeetejem a Džebem směrem ke Kaspickému moři, kde byl v roce 1221 zabit. Mezitím se Mohammedův syn šáh Džellaluddín (Jallaluddín, Jalal) při řece Indus pokusil Mongolům vzdorovat a roku 1221 vytvořil novou armádu, se kterou se mu zprvu podařilo vyhrát nad nepočetnými vedlejšími mongolskými oddíly. Hlavní síly vedené Čingischánem však brzy přinutily Džellaluddínovo vojsko na břehu Indu k ústupu, sám Džellaluddín uprchl skokem ze skály do řeky. Čingischán poté rozkázal prohledat celou severozápadní Indii, ale Džellaludín nalezen nebyl. Nakonec utekl do Persie.", "Zatímco Čingischán setrvával v oblasti Střední Asie, mongolští vojevůdci \"Sübeetej\" a \"Džebe\" si mezitím razili cestu do Evropy. Po vítězných bitvách roku 1221 v dnešním Ázerbájdžánu a Arménii zamířili přes Kavkaz na sever k řece Kubáň, kde porazili turkocké Kumány (Polovce, Kipčaky) a zmocnili se okolního území až k severnímu břehu Kaspického moře. Přemístili se pak směrem k Azovskému moři, kde na řece Kalce roku 1223 zcela rozdrtili spojená vojska Kumánů a ruských knížat v čele s kyjevským velkoknížetem Mstislavem III. (\"Mstislav Mstislavič Haličský\"), zajatá knížata Mongolové údajně umučili v průběhu hostiny na oslavu vítězství. Vítězná vojska se přesunula na Krym a posléze na Ukrajinu, záhy se ale stáhla a zamířila směrem k hlavním silám Čingischánovým. Džebe na cestě zpátky zemřel.", "Čingischán se po definitivní porážce nepřítele na západě zaměřil na zničení dynastie Západní Sia v severní Číně. Na zamrzlé řece Jang-c' Mongolové čínské vojsko na hlavu porazili. Čingischán pak opět vytáhl proti severočínské dynastii Ťin, v roce 1227 v průběhu tohoto tažení zemřel. O místě Čingischánova hrobu existují četné legendy, ve skutečnosti je ale lokalita dosud zcela neznámá. Vlády obrovské Mongolské říše, vytvořené Čingischánem, se ujal jeho syn Ögödej.", "Úspěšná překonání nepřátel, které Čingischán a jeho vojevůdci porazili, záleželo na perfektní organizovanosti mongolské armády, její nezvykle velké mobilitě, okamžité připravenosti mongolského vojáka k boji, jež se nevylučovala s jeho kočováním v době míru, dále nepřekonatelném umění mongolských jezdců a lučištníků, konečně také na znalosti taktických a strategických postupů (včetně propracované vojenské špionáže), které Mongolové postupně získávali při svém dobývání. Některé zdroje uvádějí, že při výbojích Čingischána a jeho potomků zemřelo při bojích, masakrech a hladomorech 30–60 milionů lidí, populace Číny klesla během 50 let mongolské vlády až o polovinu. Úplnému ovládnutí Evropy zřejmě zabránilo období silných dešťů, které proměnilo podunajské a polské nížiny v bahnitý terén, který byl pro jízdní oddíly neschůdný. Mongolská říše, kterou po sobě Čingischán zanechal, měla propracovaný a pevně zavedený správní systém (\"Jasa\" – ustanovení zákonů) a byla vnitřně dostatečně jednotná. I když následně došlo k jejímu rozpadu, nástupnické (veskrze dynastické) státy ovládané potomky Čingischána přetrvaly několik staletí. Poslední z nich, Krymský chanát, zanikl až koncem 18. století. \"Pchaj-ca\" – kovová destička s vyrytým Temudžinovým příkazem k volnému průjezdu, vládcové jednotlivých území byli povinni majiteli poskytnout útočiště a vybavení (např. čerstvé koně) \"Billig\" – sbírka Temudžinových výroků Díky moderním metodám genetického výzkumu bylo objeveno, že v současnosti žije asi 16 milionů nositelů jeho alel, tedy jeho přímých potomků. V rámci objektivity je nutné dodat, že původcem genetického znaku, tzv. hvězdicové aeoly může být i jeho otec, popř. děd, což by bylo možné definitivně rozhodnout po získání genetického materiálu, který by prokazatelně pocházel z jeho ostatků. Vzhledem k jeho životopisu je však rozšíření znaku Temüdžinem téměř jisté (měl asi 600 oficiálních konkubín). Jeho hrob však dosud nalezen nebyl.", "Tajná kronika Mongolů (někdy uváděna jako Tajná historie Mongolů či Tajná zpráva Mongolů) – historie Čingischánovy rodiny a jeho života. Byla dokončena v červenci roku 1228 a je nejcennějším autentickým spisem o Čingischánovi a jeho době. V Československu byla vydána péčí vydavatelství SNK Praha v roce 1955, přeložená dr. Pavlem Pouchou.", "Čingischánův život je tématem následujících filmů:" ] }

{ "title": [ "Souhrn.", "Spor o výsledky druhého kola voleb.", "Opakované druhé kolo.", "Prezidentské volby v roce 2010." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ve volbách se utkali kandidát vládního tábora a tehdejší ukrajinský premiér Viktor Janukovyč s kandidátem opozičního bloku Naše Ukrajina (Наша Україна) Viktorem Juščenkem. Oranžová byla barva volebního seskupení Naše Ukrajina. Viktor Janukovyč měl podporu zejména ruskojazyčného východu a tehdejšího ruského prezidenta Vladimira Putina. Ve svém volebním štábu měl i ruské poradce. Prosazoval orientaci na Rusko. Viktor Juščenko, bývalý guvernér národní banky, byl naopak prozápadní a preferoval větší nezávislost na Rusku. Už v prvním kole voleb konstatovala opozice i mezinárodní pozorovatelé mnoho případů machinací a podvodů, které měly zajistit Janukovyčovi vítězství. Oznámení výsledků prvního kola navíc Ústřední volební komise stále odkládala a oznámila je teprve v poslední den desetidenní zákonné lhůty pro její vyhlášení. To proto, aby Juščenko zahájil volební kampaň před druhým kolem co nejpozději (kdežto premiér Janukovyč byl na televizních obrazovkách takřka neustále). Podle oficiálních výsledků vyhrál v prvním kole Juščenko se ziskem 39,87 % hlasů, kdežto jeho protivník Viktor Janukovyč dostal 39,32 % hlasů.", "Druhé kolo voleb proběhlo 21. listopadu 2004. Na jeho průběh dohlížela 563členná mezinárodní pozorovatelská mise (International Election Observation Mission - IEOM), kterou společně vytvořily Úřad pro demokratické instituce a lidská práva OBSE, Parlamentní shromáždění OBSE, Parlamentní shromáždění Rady Evropy, Evropský parlament a Parlamentní shromáždění NATO. Během voleb došlo k několika incidentům (u jedné volební místnosti byl zavražděn policista, jinde byla ukradena hlasovací urna) a volební štáby obou kandidátů se obviňovaly z nezákonné volební agitace během voleb. Po skončení voleb hovořily výsledky dotazování voličů u východů z volebních místností (\"exit polls\") pro Viktora Juščenka. Podle průzkumu provedeného několika ukrajinskými výzkumnými organizacemi vedl Juščenko nad Janukovyčem v poměru 53 % ku 44 % (odpovědělo 77 % z 30 tisíc dotazovaných voličů). Průzkum Střediska pro sociální monitoring dával Juščenkovi o něco menší náskok - 49,5 % ku 45,9 %. Volební štáb Janukovyče tyto údaje odmítal - podle jejich vlastních průzkumů prý Janukovyč vedl o 3 až 5 %. Oficiální výsledky oznámila Ústřední volební komise až ve středu 24. listopadu. Vítězem prohlásila Viktora Janukovyče s 49,46 %, kdežto opoziční Viktor Juščenko získal pouze 46,61 %. Hned po volbách obvinila opozice vládu z volebních podvodů. Její tvrzení podpořila i zpráva mezinárodní pozorovatelské mise. Stoupenci Juščenka začali protestovat ve Lvově a na celé západní Ukrajině i v hlavním městě Kyjevě. Oficiální výsledky voleb neuznaly mj. USA, Kanada ani Evropská unie, naopak ruský prezident Putin gratuloval Janukovyčovi k vítězství ještě před oficiálním vyhlášením volebních výsledků. Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 3. prosince rozhodl, že z důvodu rozsáhlých volebních podvodů nelze zjistit, kdo ve druhém kole opravdu vyhrál a nařídil opakování druhého kola na 26. prosince 2004.", "Opakované druhé kolo proběhlo, dle mezinárodních pozorovatelů, podle evropských standardů. Viktor Juščenko v něm získal asi 52 % hlasů. Viktor Janukovyč se odvolal k nejvyššímu soudu, s tím, že se tentokrát chovali nekorektně Juščenkovi přívrženci. Stížnost uznána nebyla a Juščenko se mohl připravovat na inauguraci.", "Již předtím, než proběhlo první kolo ukrajinských prezidentských voleb bylo dle průzkumů jasné, že dosavadnímu prezidentu Viktoru Juščenkovi odevzdá hlas pouze mizivé procento voličů. Tisk o něm psal jako o politikovi „zklamaných nadějí“. Oranžová revoluce hlásící směřování vztahů k západu tak již předem neuspěla, jelikož oba hlavní kandidáti voleb, jak Viktor Janukovyč, tak nyní i Julija Tymošenková, se přiklánějí ke vstřícnějším vztahům k Rusku. Po druhém kole prezidentských voleb zvítězil Janukovyč se ziskem 48,95 % hlasů, druhá skončila Tymošenková se ziskem 45,47 %. Viktor Juščenko vypadl již v prvním kole, kdy získal pouhých 5,45 % odevzdaných hlasů." ] }

{ "title": [ "Dětství.", "Mládí a dospělost.", "Dílo.", "Filosofické básně.", "Inspirace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Celý Byronův život byl silně ovlivněn vrozenou nemocí nohy, která ho velmi trápila. Jeho chůva jej jako malého chlapce vedla k náboženství. Rád četl historické a rytířské romány, odtud zřejmě pocházejí rytířské ideály pozdějšího básníka. Okolo třináctého roku zdědil po prastrýci titul barona a pozemky a brzy na to se přestěhoval do Newstadského opatství. Starost nad ním převzala sestra jeho původní chůvy. Nová chůva byla původkyní jeho předčasné pohlavní iniciace. Do domu vodila různé hosty z okolních krčem. Odtud pramení některé zvláštnosti v jeho chování. Tehdy získal silný odpor k pokryteckému náboženskému moralismu. V roce 1801 nastoupil do prestižní soukromé školy v Harrow, kde zůstal do roku 1805. Mezi spolužáky se prosadil sportovními výkony, sečtělostí a duševními schopnostmi. Zamiloval se do dívky ze sousedního panství. Tato naprosto čistá a platonická láska zůstala nenaplněná. Ještě dlouho jej neopouštělo zklamání z této první velké lásky. Jeho dílo poznamenal střet snů a představ s tvrdou realitou.", "Později studoval Byron na slavné univerzitě v Cambridgi, a to na Trinity College. Zde našel nové přátele. Na pokoji žil s dívkou převlečenou za chlapce (inspirace pro poemu Lara). Seznámil se se svou nevlastní sestrou Augustou Mary Leigh, k níž měl velice úzký vztah. Po studiích v Cambridgi na koleji Trinity se vrátil do Newsteadského opatství. Zde se setkal se svou láskou z dětství, tehdy již vdanou a zklamanou. Nic ho ve Velké Británii nedrželo, a tak se zadlužil a odcestoval. Již při plavbě Lamanšským kanálem začal psát poému \"Childe Haroldova pouť\". První jeho zastávkou bylo portugalské hlavní město Lisabon. Dále pokračoval do španělské Sevilly, na ostrov Maltu, do Janova. Byl v této době vegetarián. Poté, co po vzdáleném příbuzném zdědil titul baron Byron z Rochdale, se básník mohl účastnit zasedání ve Sněmovně lordů. Zde také několikrát vystoupil. Hájil práva dělníků, jejichž práce byla tehdy nahrazována stroji. Ti se proti těmto snahám bouřili a stroje ničili. Byli nazýváni luddité (luddité – od muže jménem Ludd, jenž byl prvním, kdo začal stroje ničit). Byron také bojoval proti trestu smrti. Mezi jeho nejlepší přátele patřil mladý básník Percy Bysshe Shelley. Roku 1823 z Janova odjel do Albánie a Řecka, kde se zúčastnil osvobozeneckého boje Řeků proti nadvládě Osmanské říše. Sídlil ve městě Missolonghi, kde onemocněl, pravděpodobně malárií. Jeho vleklé horečky spojené s kašlem se lékaři snažili léčit pouštěním žilou, což básníka ještě více oslabilo. Fyzicky zchátralý, předčasně zestárlý básník nakonec zemřel ve věku 36 let na sepsi.", "", "Na motivy Byronovy poémy \"Manfréd\" napsal Petr Iljič Čajkovskij v roce 1885 stejnojmennou symfonii (Symfonie Manfred h moll, op. 58).", "V díle Lorda Byrona se inspirovalo mnoho pozdějších spisovatelů, zejména slovanských, například: Adam Mickiewicz, Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov, Karel Hynek Mácha, z mimoslovanských Heinrich Heine, Edgar Allan Poe. Karel Hynek Mácha se inspiroval jeho poemou Vězeň chillonský a napsal své nejslavnější dílo Máj." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se ve vážené haagské rodině. Už během svých studií na univerzitě publikoval práce, které lze považovat za základy počtu pravděpodobnosti. V roce 1665 se v Londýně stal členem učené Královské společnosti (\"Royal Society\"). Na pozvání krále Ludvíka XIV. přišel v roce 1666 do Paříže, kde se stal zakládajícím členem Královské akademie věd (\"Academie Royale des Sciences\"), jejímž členem byl až do roku 1681. V Akademii se seznámil a spolupracoval s Giovanni Cassinim. V roce 1686 jako protestant uprchl před pronásledováním z Francie do Nizozemska. V roce 1689 navštívil Anglii, kde se seznámil s Isaacem Newtonem. Posléze se uchýlil do rodného Haagu, kde také zemřel.", "Huygensovy objevy ovlivnily celou řadu fyzikálních oborů. V roce 1657 uveřejnil sdělení o svém vynálezu kyvadlových hodin s netlumeným pohybem kyvadla, používaných dodnes. Sestrojil je roku 1655 a podrobně popsal ve spisu \"Horologium oscillatorium\" (\"Kyvadlové hodiny\") v roce 1673. Nezávisle na Angličanu Hookovi vynalezl i setrvačku, regulátor pro přenosné hodiny. Zobecnil také zákony otáčivého pohybu (zavedení pojmu \"moment setrvačnosti\"), objevil zákon zachování momentu hybnosti (1656), zkoumal zákony rázu těles a odstředivé síly (1659). Od roku 1652 se také věnoval optice, dalekohledům a mikroskopům. Zkonstruoval po něm pojmenovaný dvoučočkový okulár a postavil několik velkých dalekohledů s ohniskovou délkou až 75 metrů. V roce 1659 popsal skutečný tvar saturnových prstenců (1659 v práci \"Systema Saturnium\"), objevil jeho měsíc Titan (25. března 1655), popsal emisni mlhovinu dnes nazývanou \"Velká mlhovina v Orionu\" (M-42) v souhvězdí Oriona a postupně našel i čtyři jasné hvězdy (tzv. \"Trapez\" čili \"Lichoběžník\") v této mlhovině, které tuto mlhovinu svým světlem ozařují. Jako první pozoroval polární čepičky na Marsu a objevil velký tmavý útvar v rovníkové oblasti Marsu, dnes nazývaný \"Syrtis Major\". V mikroskopii objevil metodu pozorování na temném pozadí. Popsal vlnové vlastnosti světla (1678) a znovu zavedl starověký pojem éter (\"aithér\"). I když se teorie hmotného éteru ukázala později chybnou, ovlivnila na několik set let fyzikální uvažování než ji nahradil pojem fyzikální pole. Huygensův princip je dodnes platný pro všechny druhy šíření vln. Na konci života navázal v práci \"Cosmotheros\" (vydán 1698) na myšlenky Giordana Bruna o možnosti mimozemského života." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Pocházel z právnické rodiny. V mládí onemocněl dětskou obrnou a ochrnul na jednu nohu. Dětství prožil u svého dědečka na skotsko-anglickém pomezí, kde si velmi oblíbil pohádky a lidovou slovesnost. V roce 1792 absolvoval práva na edinburské univerzitě, stal se právníkem a v letech 1806–1830 byl úředníkem nejvyššího soudu v Edinburghu. Roku 1812 se spřátelil s anglickým básníkem lordem Byronem, který svým revolučním romantismem do jisté míry ovlivnil jeho tvorbu. Začínal jako romantický básník. Již jeho kniha z roku 1805 \"Píseň posledního skotského barda\" (The Lay of the Last Minstrel) se stala bestselerem (za 4 roky se prodalo 21 000 výtisků). Vrcholem jeho básnické tvorby je \"Jezerní panna\" (The Lady of the Lake) z roku 1810, v níž se panovník zamiluje do skotské horalky. V roce 1814 vydal anonymně dílo \"Waverley aneb Před šedesáti lety\" (Waverley, or Tis Sixty Years Since), v němž se hlavní hrdina postaví na stranu skotských horalů, kteří osnují povstání proti králi. Obrovský úspěch díla povzbudil Scotta ke psaní další historických románů. V krátkém době vydává díla \"Guy Mannering\" (1815), \"Starožitník\" (1816), \"Rob Roy\" (1817), \"Ivanhoe\" (1819) a tři řady románů, kterým dal souhrnný název \"Příběhy mého domácího\" (Tales of My Landlord). První řada obsahuje např. román \"Černý trpaslík\" 1816) a \"Staří smrtelníci\" (1816), druhá pak vrcholný Scottův román \"Srdce Edinburghu\" (1818) a ve třetí jsou zase romány \"Pověst o Montrosovi\" (1819) a \"Nevěsta z Lammermooru\" (1819). Ke konci života se tvorba Walter Scotta vyznačovala klesající uměleckou úrovní. Přesto i v této době napsal skvělé romány jako je např. \"Talisman\" (1825) nebo \"Kráska z Perthu\" (1828). Svým smýšlením byl konzervativec, který přes silné vlivy romantismu realisticky líčil velká historická hnutí a krize feudálního středověku a svým dílem ovlivnil celý literární svět první poloviny 19. století." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a studium.", "První manželství.", "Seznámení s Byronem.", "Neštěstí v osobním životě a druhé manželství.", "Cesty po Apeninském poloostrově.", "Utonutí a pohřeb.", "Obhajoba vegetariánství.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Jeho rodiči byli sir Timothy Shelley, později druhý baronet z Castle Goring, a jeho manželka Elizabeth Pilfold. Vyrůstal v hrabství Sussex a základního vzdělání nabyl doma pod dohledem reverenda Evana Edwardse z Warnhamu. Jeho dětství bylo šťastné. V roce 1802 nastoupil na Syon House Academy v Brentfordu. Zde se však stal obětí časté šikany, částečně pro svůj dívčí vzhled, ale také pro svůj aristokratický původ. Měl velmi výbušnou povahu a neuměl bojovat pěstmi. Jeden z jeho spolužáků napsal, že byl „jako holka v klučičích šatech a bránil se fackami.“ V roce 1804 nastoupil na Eton College, kde byl rovněž obětí šikany. Dne 10. dubna 1810 se zapsal ke studiu na Oxfordské univerzitě. Traduje se, že za celou dobu svých studií navštívil pouze jednu přednášku, zatímco četbě věnoval až šestnáct hodin denně. Každopádně nebyl oblíbený ani u studentů, ani u profesorů. Dokázal však navázat těsné přátelství s Thomasem Jeffersonem Hoggem. Jeho prvním dílem byl román \"Zastrozzi\" (1810), kde se v postavě padoucha Zastrozziho odráží Shelleyho již tehdy utvrzený ateistický pohled na svět. Ve stejném roce publikoval společně se svou sestrou Elizabeth sbírku básní \"Původní poezie Victora a Cazire\". Během svých studií na Oxfordu vydal, pravděpodobně společně s Hoggem, sbírku groteskních a parodických básní \"Posmrtné fragmenty Margaret Nicholsonové\". V roce 1811 publikoval pamflet \"O nezbytnosti ateismu\". To přitáhlo pozornost vedení univerzity. Byl předvolán před univerzitní radu. Odmítl zříci se svého autorství, což mělo za následek jeho vyloučení ze studia společně s Hoggem 25. března 1811. Dostal šanci rehabilitovat se poté, co se do celé věci vložil jeho otec, a to pod podmínkou, že se zřekne svých názorů. Jeho odmítnutí otcovy nabídky vedlo k definitivnímu rozkolu mezi ním a otcem.", "Čtyři měsíce po vyloučení ze studií se jako devatenáctiletý vypravil do Skotska, aby se zde oženil s šestnáctiletou Harriet Westbrookovou. Po jejich svatbě 28. srpna 1811 pozval svého přítele Hogga, aby s nimi sdílel domácnost, a to včetně manželky. Když Harriet oponovala, zanechal svého pokusu o zavedení vícečlenného manželství a se svou ženou se odstěhoval do Keswicku, kde se hodlal věnovat psaní. Od tohoto záměru ho odvedly politické události, kvůli kterým navštívil Irsko, kde se chtěl zabývat psaním radikálních textů. Zde napsal \"Provolání k irskému lidu\" a objevil se na několika shromážděních. Tyto aktivity přitáhly nežádoucí pozornost britské vlády. O dva roky později v roce 1813 napsal a publikoval \"Královnu Mab\". Tato báseň jasně odráží vliv anglického filosofa Williama Godwina a jeho radikální volnomyšlenkářské filosofie. Přestože je Královna Mab věnována Harriet, jejich vztah už dostával trhliny. Nespokojen se svým téměř tříletým manželstvím často opouštěl svou ženu a dítě (Ianthe Shelley, 1813–1876) a navštěvoval Godwinovu domácnost a knihkupectví v Londýně. Zde potkal Godwinovu inteligentní a vzdělanou dceru Mary Wollstonecraft Godwinovou (později se proslavila pod jménem „Mary Shelley“), do které se zamiloval. Mary byla dcera Mary Wollstonecraftové, autorky knihy \"Potvrzení práv žen\"; ta měla poměr s Godwinem, krátce za něj byla provdaná a zemřela v roce 1797, několik dní po narození Mary. Dne 28. července opustil svoji těhotnou ženu a dítě s šestnáctiletou ženou. Ve skutečnosti ty šestnáctileté ženy byly dvě. Když odcházel s Mary, vzal s sebou rovněž její nevlastní sestru Jane (později Claire) Clairmontovou. Společně se plavili do Evropy a přes Francii se dostali až do Švýcarska, kde se usadili. Po šesti týdnech se rozhodli vrátit do Anglie, kde zjistili, že William Godwin, propagátor volné lásky, odmítá s nimi mluvit. Na podzim roku 1815, během svého pobytu v ústraní v Londýně, publikoval veršovanou alegorii \"Alastor\". Ve své době vzbudila pouze malou pozornost, ale dnes je považována za jeho první velké básnické dílo. V tomto období jeho tvorby je patrný silný vliv Wordsworthových básní.", "V létě roku 1816 se společně s Mary vydal podruhé do Švýcarska. Učinil tak na popud Mariiny nevlastní sestry Claire Clermontové, která navázala důvěrný vztah s Lordem Byronem v dubnu předchozího roku těsně před jeho dobrovolným vyhnanstvím. Byron o Claire ztratil zájem a ona využila této situace, aby ho vylákala do Ženevy. Shelleyovi a Byron si pronajali sousedící domy na břehu Ženevského jezera. Pravidelný kontakt s Byronem měl blahodárný efekt na Shelleyho poezii. Jejich společná dvouhodinová vyjížďka na lodi jej inspirovala k napsání básně \"Hymna na krásu inteligence\", která je považována za jeho nejvýznamnější dílo od vydání básně \"Alastor\". Cesta do Chamonix ve francouzských Alpách jej inspirovala k napsání složité básně \"Mont Blanc\", ve které předestírá otázku historické nutnosti a vztahu mezi lidskou myslí a přírodou. Na druhou stranu i Shelley ovlivnil Byronovu poezii. Tento vliv je patrný zvláště ve třetí části \"Childe Haroldovy pouti\", na které Byron zrovna pracoval, a na \"Manfredovi\", kterého napsal na podzim roku 1816. Ve stejnou dobu, soutěž o napsání nejlepší hororového příběhu mezi Byronem, Shelleym, Mary Shelleyovou, Byronovým lékařem Johnem Polidorim a Claire Clermontovou inspiroval Mary k napsání Frankensteina. Na konci léta se Shelleyovi a Claire vrátili do Anglie. Claire byla v tu dobu těhotná. Čekala s Byronem Allegru Byronovou, což mělo nesmírný dopad na jeho budoucnost.", "Návrat do Anglie byl spojen s tragédií. Fanny Imlay, nevlastní sestra Mary Godwinové a příslušnice Godwinovy domácnosti, spáchala na konci podzimu sebevraždu. V prosinci 1816 spáchala sebevraždu Shelleyho odcizená žena Harriet. Utopila se v jezeře Serpentine v Hyde Parku. Několik týdnů po nalezení těla se Shelley a Mary Godwinová vzali. Částečně se jednalo o sňatek z rozumu, neboť Shelley doufal, že mu manželství umožní opatrovnictví nad dětmi Harriet, ale marně. Soud je předal do péče adoptivních rodičů. Shelleyovi se usadili ve vesnici Marlow v Buckinghamshiru, kde žil i Percyho přítel Thomas Love Peacock. Shelley se stal součástí literárního klubu kolem Leigha Hunta a během tohoto období potkal Johna Keatse. Shelleyho největším dílem sepsaným v tomto období byla dlouhá narativní báseň \"Laón a Cynthia\", ve které tvrdě kritizuje náboženství a popisuje incestní vztah dvou milenců. Krátce po vydání byla báseň rychle stažena z prodeje. Později, v roce 1818, byla znovu vydána pod názvem \"Vzpoura Islámu\". Pod pseudonymem „Poustevník z Marlowe“ Shelley rovněž napsal dva revoluční politické traktáty.", "Na začátku roku 1818 opustili Shelleyovi a Claire Anglii, aby dopravili Claiřinu dceru Allegru k jejímu otci, který se mezitím usadil v Benátkách. Kontakt se starším a známějším básníkem povzbudil Shelleyho, aby opět začal psát. V druhé polovině roku napsal báseň \"Julián a Maddalo\", ve které popisuje své vyjížďky na lodi a rozhovory s Byronem. Celá báseň končí návštěvou blázince. Báseň se vyznačuje Shelleyho uhlazeným stylem. Rovněž začal pracovat na svém veršovaném dramatu \"Odpoutaný Prométheus\", ve které se objevují mluvící hory a urážlivý démon, který porazí Dia. Tragédie se vršily na přelomu let 1818 a 1819, kdy v Římě zemřel na horečku jeho syn William a malá dcera Clara Evelina zemřela během následujícího stěhování. Jeho dcera Elena Adelaide Shelleyová se narodila 27. prosince 1818 v Neapoli. Jako matka byla do matrikulačního listu uvedena žena jménem Marina Padurinová. Někteří akademici se domnívají, že její skutečnou matkou byla buď Claire Clermontová nebo Elise Foggiová, vychovatelka Shelleyových dětí. Jiní tvrdí, že Elena Adelaide byla nalezenec, kterou Shelley adoptoval a doufal, že tím pomůže Mary vzpamatovat se ze smrti Williama a Clary. Elena byla dána do péče adoptivním rodičům několik dnů po svém narození a Shelleyovi se přestěhovali do jiného italského města. Elena zemřela za sedmnáct měsíců, 10. června 1820. V Římě Shelley dokončil báseň \"Odpoutaný Prométheus\" a na jaře roku 1819 v Livornu napsal tragédii \"Cenci\". V tomtéž roce napsal své nejznámější politické básně: \"Maska anarchie\" a \"Lid anglický\", které byly inspirovány masakrem v Peterloo. V tomto období také napsal esej \"Filosofický pohled na reformy\", která je nejpodrobnějším popisem jeho politických názorů. V roce 1821, napsal Shelley elegii \"Adonis\". Inspirací mu byla smrt Johna Keatse. V roce 1822 pozval Shelley do Itálie Jamese Henryho Leigha Hunta, jednoho ze svých největších příznivců v Anglii. společně s Huntem a Byronem zamýšlel založit magazín \"The Liberal\". S Huntem coby vydavatelem by mohli šířit své kontroverzní názory, čímž by vytvořili protiváhu ke konzervativním periodikám, např. \"Blackwood's Magazine\" nebo \"The Quarterly Review\".", "Dne 8. července 1822, necelý měsíc před svými třicátými narozeninami, Shelley utonul na svém škuneru \"Don Juan\" při náhlé bouři během svého návratu z Livorna do Lerici. Shelley prohlašoval, že viděl svého dvojníka, který mu předpovídal smrt. Tento dvojník měl být údajně k nerozeznání stejný jako Shelley a ukazovat mlčky prstem na moře. Shelley tento zážitek řekl Mary, ale nevěnoval mu velkou pozornost. Právě se vracel ze schůzky s Leighem Huntem, na které založili \"The Liberal\". Jméno lodi, „Don Juan“ (pocta Lordu Byronovi), bylo vybráno Edwardem Trelawnym, členem kruhu kolem Byrona a Shelleyho. Podle výpovědi Mary Shelleyové ji později Shelley přejmenoval na \"Ariel\". To popudilo Byrona, který si vynutil napsání názvu \"Don Juan\" na hlavní plachtu. Tím urazil Shelleyovy, kteří o lodi prohlásili, že vypadá spíše jako bárka pro převoz uhlí. Loď byla postavena v Ženevě podle Shelleyho návrhu. V bouři se nepřevrátila, ale potopila. Mary Shelleyová později ve svých \"Poznámkám k básním z roku 1822\" (1839) uvedla, že loď měla nesprávnou stavbu a že se nikdy neměla plavit. Mnoho lidí věří, že k Shelleyho smrti nedošlo náhodou. Někteří tvrdí, že Shelley trpěl depresemi a chtěl se zabít, jiní tvrdí, že neuměl navigovat. Některé prameny uvádějí, že si ho piráti spletli s Byronem a další uvádějí ještě fantastičtější teorie. Existuje množství indicií, že Shelley mohl být zavražděn z politických důvodů. Tyto nepřímé důkazy si však mnohdy navzájem odporují. Je známo, že několik let před smrtí byl ve svém domku v Tann-yr-allt ve Walesu přepaden mužem, který byl patrně příslušníkem anglické tajné služby. Podrobnosti o tomto incidentu jsou popsány v knize Richarda Holmese \"Shelley: The Pursuit\" (New York: E.P. Dutton, 1975). Několik dní před smrtí byl Shelley málem zastřelen. Britský konzul se však postavil za střelce a předešel tím jakémukoliv soudnímu procesu. Existují rovněž důkazy, že těsně před vypuknutím oné bouře se setkali s lodí italského námořnictva a odmítli její nabídku o pomoc. Kromě Shelleyho byli na palubě ještě dva Angličané. První byl námořnický důstojník v důchodu a druhý byl plavčík, který s největší pravděpodobností ovládal základy navigace, minimálně v pobřeží okolo Livorna. Oba dva utonuli společně se Shelleym. Na palubě byl ještě jeden italský chlapec, který se zachránil. Jeho totožnost zůstává záhadou. Loď byla později nalezena poblíž břehu a již na první pohled byla patrná díra, která zřejmě vznikla srážkou s daleko větším plavidlem. Pokud by se tak stalo, posádka by se pravděpodobně pokusila zachránit. Záchranný člun byl však stále přivázaný k lodi. Nic ani nenasvědčovalo tomu, že by se někdo z posádky pokusil doplavat ke břehu. V takovém případě by se patrně zbavili přebytečného oblečení. Těla však byla nalezena oblečená a obutá. Jak později napsal Trelawny ve své knize \"Vzpomínky na poslední dny Shelleyho a Byrona\", jediné, co poukazovalo na Shelleyho pokus zbavit se šatů, byla košile částečně přetažená přes hlavu a chybějící bota. Trelawny rovněž předkládá historku o předsmrtné zpovědi jednoho italského rybáře, který tvrdil, že narazil do Shelleyho lodi, aby ho mohl okrást. Jeho plán ale překazilo její rychlé potopení. Později bylo v lodi nalezeno mnoho cenných předmětů a velká částka v hotovosti. Den po Shelleyho smrti napsal škodolibě toryovský deník \"The Courier\": „Shelley, autor jakési bezbožné poezie, utonul a nyní už ví, jestli Bůh existuje či nikoliv.” Shelleyho tělo bylo vyplaveno na břeh. Podle Trelawnyho byly hlava a ruce zbaveny jakéhokoliv masa a tělo se rychle rozkládalo. V souladu s jeho nekonvenčním myšlením byly Shelleyho ostatky zpopelněny na pláži poblíž Viareggia. Podle tradice předviktoriánské éry, kdy se ženy pohřbu nezúčastnily ze zdravotních důvodů, nebyla Mary Shelleyová na pohřbu přítomna. Lord Byron krátce po začátku kremace z pláže odešel, neboť nebyl schopen sledovat pohřeb svého přítele. Po skončení obřadu byly z hranice vyjmuty nespálené zbytky Shelleyho srdce. Mary je opatrovala po zbytek svého života založené a slisované v Shelleyho sbírce básní. Popel byl následně převezen do Říma a uložen na Protestantském hřbitově. O několik týdnů později zavítal do Říma Edward Trelawny. Nebyl spokojený s umístěním hrobu svého přítele a nechal přesunout ostatky na lepší místo na hřbitově. Trelawny rovněž zakoupil místo vedle Shelleyho hrobu, kam byly po více než šedesáti letech uloženy jeho ostatky.", "Jak Percy Bysshe Shelley, tak Mary Shelley patřili k zarputilým obhájcům vegetariánství. Shelley o tomto tématu napsal několik esejí, z nichž nejvýznamnější jsou \"Obhajoba přírodní stravy\" a \"O zeleninovém způsobu stravování\".", "Psal lyriku přírodní, milostnou, politickou i sociální." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Petőfiho původem se podrobně zabýval József Kiss (1923–1992) v knize \"Petőfi adattár\" (1992). Výsledky studií Lajose Jakuše dokládají slovenský původ větví obou rodičů do roku 1685. Poslední známé místo předků otce jsou Vaďovce v Nitranské župě. Předkové matky byly z Necpal v Turci. Obě větve byly evangelické. Jméno Petrovič je původem zřejmě srbské nebo chorvatské, z čehož se usuzuje, že předkové otce byli Srbové, kteří přišli na Slovensko možná v 16. století, možná už ve středověku. Otec se jmenoval Štefan Petrovič (István Petrovics), byl řeznickým mistrem a maďarštinu ovládal jen částečně, matka se jmenovala Marie Hrůzová a komunikovala pravděpodobně česky. Petőfi byl žákem slovenského národovce Štefana Koreňa, ve slovenském evangelickém chrámu v Pešti ho jako 10letého konfirmoval Ján Kollár. Mateřským jazykem mu byla slovenština. Když byl student, vysmívali se mu pro jeho maďarštinu ovlivněnou slovenštinou. Časem se však začal považovat za Maďara. Maďarizovanou verzi svého jména používal od svých 20 let, čili posledních 6 let svého života. Právě jeho slovenský původ mohl být důvodem pro jeho hungarofilskou horlivost. Když měl Alexander dva roky, jeho rodina se přestěhovala do čistě maďarského města Kiskunfélegyháza, které později Petőfi vydával za své rodné město. Jeho otec se pokusil synovi zajistit nejlepší školy. Navštěvoval několik škol, v letech 1833–1834 piaristické gymnázium v Pešti, 1835–1838 slovenské evangelické gymnázium v Aszóde, 1838–39 lyceum v Banské Štiavnici (kde byl spolužákem Andreje Sládkoviče). Z lycea v Banské Štiavnici utekl, aby se mohl věnovat divadlu (podle některých názorů byly důvodem jeho ukončení studia finanční problémy rodičů). Potom Alexander střídal různá zaměstnání na více místech: v Pešti byl pomocníkem v divadle, v Ostffyasszonyfě učitelem a v Soproni vojákem (1839). V letech 1841–1842 studoval na kolegiu v Pápě, kde se setkal se svým pozdějším přítelem Mórem Jókaiem. O rok později, v roce 1842, v časopise \"Atheneum\" poprvé otiskly jeho verše, a to pod názvem \"A borozó.\" Byly podepsány jménem Sándor Petrovics. Vedle poezie ho zajímalo divadlo, v roce 1842 se přidal k jedné kočující divadelní společnosti. V roce 1844 putoval z Debrecínu do Budapešti, aby našel vydavatele svých veršů. V roce 1843 se živil jako písař na bratislavském sněmu, současně vypomáhal v divadle. První básnickou sbírku vydal v roce 1844 pod názvem \"Versek\", v témže roce byl pomocným redaktorem časopisu \"Pesti Divatlap,\" a to na přímluvu básníka Mihály Vörösmartyho. Ve svých populárních básních často využíval rytmus lidových písní. Nejdelší práci napsal v roce 1845, byla to epická báseň pod názvem \"János vitéz\". V letech 1845–1846 prožíval uměleckou i lidskou krizi, v jeho díle se projevil pesimismus. V 1846 se v Sedmihradsku seznámil s Julií Szendreyovou. V následujícím roce, přes zákaz jejího otce, se s ní oženil a svatební cestu strávili na zámku Petőfiho jediného aristokratického přítele, básníka Sándora Telekiho. Pak redigoval časopis \"Életképek,\" společně s přítelem Jókaiem\".\" V roce 1848 neúspěšně kandidoval do uherského sněmu. V březnu 1848 se jako jeden z vůdců skupiny nazvané Březnová mládež spolupodílel na vypuknutí revoluce. Jeho \"Píseň národa\" byla manifestační básní této revoluce. Kromě toho spolupracoval na přípravě dvanácti požadavků Maďarů vůči Rakouskému císařství. S řadou vůdců povstání se však dostal brzy do sporu. Neschvaloval kompromisy politiků a otevřeně mnohé kritizoval. Když zasáhlo Rusko proti revoluci vojensky, Petőfi se přihlásil do oddílů maďarské armády, již vedl Józef Bem. Sloužil zde především jako válečný zpravodaj. Naposledy byl spatřen 31. července 1849 u Segešváru. Okolnosti jeho smrti nejsou známy a do dnešního dne se o nich vedou četné spory. Podle tradičního maďarského názoru Petőfi padl v segešvárském oddílu. Podle jiných ho jako válečného zajatce odvlekli do Ruska, kde ještě dlouhou dobu (do roku 1856) žil na Sibiři, kde ho později popravili nebo zemřel přirozenou smrtí." ] }

{ "title": [ "Název produktu.", "Historie.", "Vlastnosti.", "Funkce.", "Indexy.", "Triggery.", "MVCC.", "Pravidla.", "Datové typy.", "Uživatelem definované objekty.", "Dědičnost.", "Rozhraní pro správu databáze.", "Otevřený formát.", "psql.", "pgAdmin.", "phpPgAdmin.", "Proprietární.", "Benchmarky.", "Ceny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "1", "1" ], "content": [ "Velká a malá písmena v názvu PostgreSQL může při prvním setkání mnoho lidí mást, k čemuž může ještě přispět několik způsobů vyslovování slova „SQL“. Zkráceně se používá forma „Postgres“, tedy původní jméno. Vzhledem k všeobecné podpoře ve většině relačních databází, komunita uvažovala nad změnou jména zpět na Postgres. Avšak v roce 2007 PostgreSQL Core Team oznámil, že se produkt i nadále bude nazývat PostgreSQL. Název odkazuje na začátky projektu jako „post-Ingres“ (po Ingres) databáze, protože původní autoři vyvíjeli také databázi Ingres.", "PostgreSQL se vyvinul z projektu Ingres na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V roce 1982 opustil Michael Stonebraker, vedoucí projektu, univerzitu v Berkeley, aby vytvořil proprietární verzi Ingres. V roce 1985 se do Berkeley vrátil a začal pracovat na post-Ingres projektu s cílem vyřešit problémy tehdejších databázových systémů, které se začaly projevovat na začátku osmdesátých let. Cílem nového projektu nazvaného Postgres byla implementace vlastností, potřebných pro kompletní podporu typů. Mezi tyto vlastnosti patřila schopnost definovat nové typy a plně popsat vztahy – což již bylo dříve široce používáno, ale implementace byla plně ponechána na uživateli. V Postgresu databáze „rozuměla“ vztahům a mohla přirozeným způsobem načítat informace ze souvisejících tabulek pomocí „pravidel“. Postgres stavěl na mnoha myšlenkách Ingresu, ne však na jeho kódu. Od roku 1986 publikoval vývojářský tým mnoho článků popisujících základy systému a v roce 1988 měl připravený prototyp. V červnu 1989 uvolnil pro několik uživatelů verzi 1 a v červnu 1990 verzi 2 s přepsaným systémem pravidel. Verze 3, vydaná v roce 1991, opět obsahovala přepsaný systém rules a přidávala podporu pro více „správců úložišť“ a vylepšený dotazovací stroj (engine). Od roku 1993 začalo velké množství uživatelů zahlcovat projekt požadavky na podporu a vlastnosti. Po vydání verze 4, jejímž cílem byl zejména úklid, projekt skončil. Vývojáři otevřeného software mohli ovšem získat kopii a dále systém vyvíjet, protože Berkeley uvolnil Postgres pod MIT licencí. V roce 1995 dva absolventi Berkeley, Andrew Yu a Jolly Chen, nahradili interpretr dotazovacího jazyku QUEL, pocházející z Ingresu, interpretrem jazyka SQL, díky čemuž vznikl Postgres95. Kód byl zveřejněn na webu. V roce 1996 poskytl Marc Fournier z codice_1 Networking Services první neuniverzitní vývojový server pro vývoj svobodného software. Ve spolupráci s Brucem Momjianem a Vadimem B. Mikheevem začaly práce na stabilizaci kódu získaného z Berkeley. První svobodná verze byla vydána 1. srpna 1996. V roce 1996 byl projekt přejmenován na PostgreSQL, v reakci na podporu SQL. Prvním vydáním PostgreSQL se stala verze 6.0 v lednu 1997. Od té doby je software udržován skupinou databázových vývojářů a dobrovolníků z celého světa, koordinující se pomocí internetu. Ačkoliv licence umožňovala proprietární řešení postavená na Postgresu, kód se zprvu v proprietární oblasti nerozvíjel – což je poněkud překvapivé, uvážíme-li výhody, které Postgres nabízel. Hlavní odnož vznikla, když Paula Hawthorn (členka původního Ingres týmu, která se přesunula z Ingresu) a Michael Stonebraker založili firmu Illustra Information Technologies s cílem vytvoření proprietárního produktu, založeného na Postgresu. V roce 2000 založili původní investoři Red Hat společnost Great Bridge s cílem postavit nad PostgreSQL proprietární produkt a soutěžit s ostatními dodavateli proprietárních databázových řešení. Firma Great Bridge sponzorovala několik PostgreSQL vývojářů a věnovala komunitě mnoho zdrojů, ale koncem roku 2001 ukončila svou činnost kvůli tvrdé konkurenci a nepříznivým podmínkám na trhu. V roce 2001 vydala společnost Command Prompt, Inc. proprietární produkt Mammoth PostgreSQL, založený na PostgreSQL. V roce 2008 tato firma uvolnila zdrojové kódy pod původní licencí. Command Prompt, Inc. pokračuje v aktivní podpoře PostgreSQL komunity prostřednictvím sponzoringu vývojářů a projektů, mezi které patří PL/Perl, PL/php a hosting komunitních projektů, jako je PostgreSQL Build Farm. V lednu 2005 obdržel PostgreSQL podporu od databázového dodavatele Pervasive Software, známého svým produktem Btrieve, který byl hojně rozšířený na platformě Novell NetWare. Pervasive oznámil komerční podporu a účast v komunitě; dosáhl určitých úspěchů. V červnu 2006 Pervasive opustil trh s podporou projektu PostgreSQL. V polovině roku 2005 zveřejnily dvě další společnosti plány na vytvoření proprietárních produktů, založených na PostgreSQL a zaměřených na různé oblasti. EnterpriseDB přidala vlastnosti které umožňují aplikacím napsaným pro databázi Oracle snadné fungování s PostgreSQL. Greenplum přispěl vylepšeními směřujícími na datový sklad a systémem pro podporu rozhodování, včetně projektu BizGres. V říjnu 2005 John Loiacono, výkonný viceprezident pro software v Sun Microsystems, prohlásil: „We're not going to OEM Microsoft but we are looking at PostgreSQL right now“ (Nechceme jít cestou OEM produktů od Microsoftu, ale aktuálně zkoumáme PostgreSQL), ačkoliv v té době nebyly zveřejněny žádné detaily. V listopadu 2005 Sun oznámil podporu pro PostgreSQL. Od června 2006 zahrnoval operační systém Solaris 10 (vydání 6/06) PostgreSQL. V srpnu 2007 společnost EnterpriseDB oznámila dostupnost Postgres Resource Center a EnterpriseDB Postgres, což je plnohodnotná distribuce PostgreSQL, zahrnující mnoho contrib modulů a doplňkových komponent. EnterpriseDB Postgres se v březnu 2008 přejmenoval na Postgres Plus. Ten je dostupný ve dvou verzích: Postgres Plus Standard Server, který má všechny vlastnosti PostgreSQL, je dodatečně QA testován, obsahuje integrované komponenty, možnosti ladění a jednoduchou instalaci, a Postgres Plus Advanced Server, který kromě vlastností produktu Postgres Standard Server navíc disponuje i kompatibilitou s Oracle, vlastnostmi pro zlepšení škálovatelnosti a nástroji pro DBA a vývojáře. Obě verze jsou dostupné zdarma a jsou plně podporovány. PostgreSQL každoročně uvolňuje „hlavní“ vydání a kromě nich také „vedlejší“ verze, jejichž cílem je primárně oprava chyb. Všechny verze jsou dostupné pod stejnou licencí a jsou založeny na příspěvcích od soukromých firem, firem poskytujících podporu a vývojářů otevřeného software.", "", "Funkce umožňují spouštění bloků kódu na serveru. Tyto bloky mohou být sice implementovány v jazyce SQL, ale absence základních programovacích operací, jako jsou například větvení a smyčky, před verzí 8.4 byla důvodem podpory dalších jazyků ve funkcích. Některé jazyky lze dokonce používat v triggerech. Funkce mohou být v PostgreSQL implementovány v následujících jazycích: PostgreSQL podporuje funkce vracející řádky, kde výstup funkce je množina hodnot se kterou lze v dotazech pracovat jako s tabulkou. Lze definovat také vlastní agregační a window funkce. Funkce lze definovat tak aby se spouštěly buď s právy volajícího nebo toho kdo funkci definoval. Funkce se někdy označují také jako \"uložené procedury\", ačkoliv jsou mezi nimi určité technické rozdíly.", "PostgreSQL obsahuje zabudovanou podporu pro B+ strom, hašovací tabulk, GiST a GiN indexy. K tomu lze navíc doplnit uživatelské typy indexů, ačkoliv to je poněkud komplikovaný proces. Indexy v PostgreSQL podporují také následující vlastnosti:", "Triggery jsou události spouštěné akcemi ze SQL DML příkazů. Například INSERT příkaz může spustit triggery kontrolující zda hodnoty zadané v příkazů jsou platné. Většina triggerů je spouštěna příkazy INSERT nebo UPDATE. Triggery jsou plně podporovány a mohou být definovány na tabulkách ale ne na pohledech. Na pohledech lze však definovat pravidla (rules). Pokud je na tabulce definováno několik triggerů, jsou spouštěny v abecedním pořadí. Navíc k volání funkcí psaných přímo v PL/PgSQL, triggery mohou volat také funkce psané dalších jazycích jako je například PL/Perl.", "PostgreSQL řeší současný přístup prostřednictvím systému známého jako Multi-Version Concurrency Control (MVCC), který každému uživateli zpřístupňuje „snapshots“ databáze, a umožňuje provádět změny, aniž by je ostatní uživatelé před potvrzením transakce viděli. To do velké míry eliminuje potřebu zamykání, a zajišťuje, že databáze efektivně splňuje ACID principy.", "Pravidla umožňují přepisování „hledacíh stromu“ zpracovávaného dotazu. Jedno z běžných použití je implementace pohledů, a to včetně aktualizovatelných. Pravidla, nebo přesněji \"pravidla pro přepis dotazů\" jsou přichyceny k tabulce/třídě a „přepisují“ příchozí DML (codice_4, codice_5, codice_6 a/nebo codice_7) na jeden nebo více dotazů které buď nahrazují původní DML příkaz nebo se spouští společně s ním. K přepisu DML příkazů dochází po parsování, a to před plánováním.", "Podporována je široká škála nativních datových typů, mezi jinými: K tomu si ještě uživatelé mohou definovat vlastní datové typy které lze většinou plně indexovat pomocí PostgreSQL GiST infrastruktury. Mezi příklady takových datových typů patří datové typy z geografických informačních systémů (GIS) pro PostgreSQL.", "Vytvořit lze nové typy téměř všech objektů v databázi, mezi které patří:", "Tabulky mohou být vytvořeny tak, že dědí vlastnosti z „rodičovské“ tabulky. Data z podřízených tabulek se budou jevit jako kdyby existovala v rodičovských tabulkách, pokud nejsou data z rodičovské tabulky načítána s využitím klíčového slova codice_8, t.j. codice_9. Doplnění sloupce do rodičovské tabulky způsobí že se objeví i v podřízených tabulkách. Dědičnost lze použít k implementaci partitioningu tabulek, a to buď pomocí triggerů nebo pravidel, nebo pomocí insertů přímo do příslušné podřízené tabulky. Tato vlastnost není zatím plně podporována – zejména platí, že ne všechna omezení (constraints) se dědí. Od verze 8.4 platí, že všechna codice_10 a codice_11 omezení se dědí z rodičovské tabulky na tabulky podřízené. Další typy omezení (unikátnost, primární a cizí klíč) se stále nedědí. Dědičnost poskytuje způsob jak mapovat vlastnosti ze zobecněné hierarchie zachycené v Entity Relationship Diagramech (ERD) přímo do PostgreSQL databáze. Poznámka: platí při použití techniky \"TOAST\".", "", "", "Primární front-end pro PostgreSQL je nástroj codice_21 určený pro příkazovou řádku, který může být použit pro přímé zadávání SQL dotazů, nebo jejich spouštění ze souboru. Kromě toho psql poskytuje mnoho meta-příkazů a různých vlastností připomínajících shell pro zjednodušení psaní skriptů a automatizaci mnoha činností; například automatické doplňování jmen objektů a SQL syntaxe.", "pgAdmin je free a open source grafické administrační rozhraní pro PostgreSQL, podporovaný na většině populárních platforem. Program je dostupný pro více než tucet jazyků. První prototyp, nazvaný pgManager, byl napsán pro PostgreSQL 6.3.2 v roce 1998, a po několika měsících přepsán a vydán pod GPL licencí jako pgAdmin. Druhá inkarnace (nazvaná pgAdmin II) byla opět kompletním přepsáním, a byla vydána 16. ledna 2002. Aktuální verze je pgAdmin III, původně vydaná pod Artistic License a nyní je vydávána pod stejnou licencí jako PostgreSQL. Na rozdíl od předchozích verzí, psaných v jazyce Visual Basic, je pgAdmin III napsán v C++ pomocí frameworku wxWidgets pro běh pod nejběžnějšími operačními systémy.", "phpPgAdmin je web-based administrační nástroj pro PostgreSQL napsaný v PHP, založený na populárním rozhraní phpMyAdmin napsaném pro administraci MySQL.", "Mnoho společností nabízí proprietární nástroje pro PostgreSQL. Často se jedná o univerzální jádro adaptované pro různé databázové produkty. Tyto nástroje většinou sdílí administrační vlastnosti s open source nástroji, ale nabízí vylepšení v datovém modelování, importování, exportování a generování reportů.", "Bylo provedeno mnoho neformálních analýz výkonu PostgreSQL, ale první standardní ověřený (peer-validated) byl dokončen v červnu 2007 s využitím Sun Java System Application Serveru (proprietární verze GlassFish) 9.0 Platform Edition, serveru Sun Fire postaveném na UltraSPARC T1 a Postgres 8.2. Tento výsledek 778,14 SPECjAppServer2004 JOPS@Standard velmi dobře snese srovnání s výsledkem 874 JOPS@Standard databáze Oracle 10 na HP-UX systému poháněném Itanii. V srpnu 2007, Sun zaslal vylepšené skóre benchmarku 813,73 SPECjAppServer2004 JOPS@Standard. S testovaným systémem za sníženou cenu, se poměr cena/výkon zlepšil z $US 84,98/JOPS na $US 70,57/JOPS.", "Do roku 2008 PostgreSQL obdržel následující ceny:" ] }

{ "title": [ "Jazyk, nebo jen nářečí?", "Rozšíření.", "Historie.", "Abeceda a výslovnost.", "Gramatika.", "Slovní zásoba.", "Vzorový text.", "Všeobecná deklarace lidských práv." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Jidiš sdílí značnou část slovní zásoby s němčinou a oba jazyky se sobě podobají i gramaticky. Byla vznesena hypotéza, že někteří mluvčí němčiny rozumí řeči v jidiš, která se podobá němčině Slovanů. Někteří badatelé proto považovali jidiš za dialekt němčiny (podobně jako švýcarskou němčinu), spíše než za samostatný jazyk. Většina lingvistů však považuje jidiš a němčinu za samostatné jazyky. Jsou pro to následující důvody: Lingvista Paul Wexler šel dokonce tak daleko, že tvrdil, že jidiš je původně slovanský jazyk, jehož slovní zásoba byla nahrazena německými slovy. Tento pohled je nicméně většinou ostatních lingvistů odmítán. Jiní zdůrazňují, že hranice mezi „jazykem“ a „dialektem“ je někdy mlhavá, neboť: Jidiš se rozdělilo na západní (německé) a východní jidiš. Východní se dále rozdělilo na severovýchodní („litviš“) jidiš, středovýchodní (polsko-haličské) jidiš a jihovýchodní (ukrajinské) jidiš. Východní nářečí a moderní jidiš obsahují větší množství slov přejatých ze slovanských jazyků. Podobně jako židovská arabština a ladino (židovská španělština) jidiš používá upravenou hebrejskou abecedu. Jidiš samo však není s hebrejštinou lingvisticky nijak příbuzné, přestože přejalo stovky hebrejských a aramejských výrazů týkajících se židovské kultury a tradice. Pozoruhodným rysem jazyka je, že obsahuje také latinské odvozeniny pro mnohá slova z oblasti náboženských rituálů. Židé si zřejmě vypůjčili terminologii ze staré francouzštiny používané v Alsasku katolickou církví. Např. \"bentšn\" (, „benšovat“) znamená požehnat (zejména v souvislosti s požehnáním po jídle) a je příbuzné s výrazem \"benedico\", žehnat. Sloveso \"lejenen\" (), „číst“, také odráží románský původ.", "Vzhledem k roztroušenosti Židů po světě je i u jidiš těžké jmenovat konkrétní území, na kterém se tento jazyk nejvíce používá. V Izraeli používají jidiš hlavně ultraortodoxní Židé, kteří považují hebrejštinu za posvátný jazyk, nevhodný k použití v běžném životě. Rozsáhlé komunity mluvčích jidiš ve východní Evropě byly z větší části zlikvidovány během holokaustu. Z těch, které zbyly na území tehdejšího Sovětského svazu, řada emigrovala v 90. letech 20. století do Izraele; mnozí navíc už jako první jazyk používají ruštinu. Ve Spojených státech žije největší komunita mluvčích jidiš v New Yorku.", "Jazyk jidiš vznikal ve střední Evropě mezi 9. a 12. stoletím jako jakýsi slepenec středoněmeckých nářečí. První glosy v jidiš se začaly objevovat v hebrejských rukopisech ve 12. století. První dílo vytištěné kompletně v jidiš vyšlo roku 1534. Při hromadném odchodu Židů z Německa (14. až 16. století) se těžiště užívání jidiš přesunulo do východní Evropy a jazyk začal být ovlivňován i slovanskými jazyky (zejména polštinou a ukrajinštinou). Konec 19. a začátek 20. století se považuje za zlatý věk literatury v jidiš. Toto období se také časově shoduje s oživením hebrejské literatury a hebrejštiny jako mluveného jazyka. Za tři hlavní zakladatele novodobé literatury v jidiš lze označit Mendele Mocher Sforima, Šoloma Alejchema a J. L. Peretze. Solomon Rabinowitz, známý pod pseudonymem Šolom Alejchem (1859–1916) je považován za jednoho z největších spisovatelů a humoristů (z jeho díla např. Tovje vdává dcery), za židovský protějšek Marka Twaina. Začátkem 20. století se jidiš stával jedním z důležitých východoevropských jazyků. Vydávala se rozsáhlá literatura, rozmach zažívalo divadlo a film v jidiš, a tento jazyk se dokonce stal jedním z úředních jazyků Běloruské SSR. Jidiš se stalo národním jazykem té části židovského obyvatelstva ve východní Evropě, která odmítala sionismus a dávala přednost získání kulturní autonomie v Evropě. Holokaust v polovině století však vedl k náhlému prudkému úpadku užívání jidiš, protože rozsáhlé židovské komunity, které používaly jidiš v každodenním životě, byly vyvražděny. V Sovětském svazu se zpočátku předpokládalo, že jidiš se stane jazykem „židovského proletariátu“, zatímco hebrejština se považovala za „buržoazní“ jazyk. V důsledku toho tam bylo ve 20. letech 20. století užívání jidiš silně podporováno, zatímco od používání hebrejštiny se stát snažil občany spíš odradit. Počínaje 30. léty však rostly antisemitské tendence v sovětské politice a jidiš začalo rovněž mizet. Přežilo jen pár publikací, např. literární magazín \"Sovjetiš hejmland\" a noviny \"Birobidžaner štern\". Sovětští Židé se vesměs integrovali do sovětské společnosti a dali přednost ruštině před jidiš. Ve Spojených státech bylo jidiš jedním z pojítek pro židovské přistěhovalce z mnoha různých zemí, kteří se jinak velmi lišili svým kulturním zázemím a národní identitou. Vydávaly se noviny v jidiš (např., \"Forverts\", pozdější ), vznikala americká židovská hudba v jidiš (odvozená z klezmerské hudby), v New Yorku hrálo v jidiš divadlo. Mnoho „jidišismů“ proniká do newyorské angličtiny a nežidé tyto výrazy používají spolu s židy, často aniž by si uvědomovali jejich původ. Židé v jiných částech USA většinou nepředávali jidiš svým potomkům, a ti se tak asimilovali a přijali angličtinu jako svůj první jazyk. Spisovatel Isaac Bashevis Singer, píšící v jidiš, získal v roce 1978 Nobelovu cenu za literaturu.", "Jidiš se píše hebrejským písmem, které kromě obvyklých znaků obsahuje několik zvláštních spřežek, a je tak jediným germánským jazykem, který nepoužívá latinku. Nejvíce změn oproti hebrejštině vyžadoval zápis samohlásek. V hebrejštině se samohlásky většinou nezapisují, v germánských jazycích (a tedy i v jidiš) je to však důležité. Písmena \"alef\", \"ajin\", \"jod\" a \"vav\" tak slouží v jidiš \"mater lectionis\" pro samohlásky [a/o], [e/i], [i] a [a/o]. Píše se do řádků zprava doleva, v následující tabulce jsou ovšem písmena seřazena zleva doprava. Písmena mají po řadě následující názvy (ne vždy shodné s těmi hebrejskými): štume(r) alef, pasech-alef, komec-alef, bejs, vejs, giml, dalet, hej, vov, melupm vov, cvej vovn, vov-jud, zajen, zajen-šin, ches, tes, tes-šin, jud, chirik-yud, cvej judn, pasech cvej judn, kof, chof / lange(r) chof, lamed, mem / šlos mem, nun / lange(r) nun, samech, ajin, pej, fej, cadek / lange(r) cadek, kuf, rejš, šin, sin, tof, sof.", "Systém slovesných časů je proti němčině jednodušší a slovosled volnější, blízký slovanskému.", "Asi 70 až 80 % slovní zásoby je prokazatelně německých. Výrazy související s židovskou kulturní tradicí jsou obvykle hebrejského nebo aramejského původu. Další výpůjčky jsou z románských, a také slovanských jazyků. Např. \"choč\" = \"ačkoliv\", \"večere\" = \"večeře\", \"pamelech\" = \"pomalu\". Počet výpůjček se v různých zemích liší, v Severní Americe k nim přibývají i slova anglická.", "", "Pro srovnání jidiš s němčinou je text uveden v obou jazycích." ] }

{ "title": [ "Makroskopická anatomie.", "Prodloužená mícha.", "Varolův most.", "Mozeček.", "Střední mozek.", "Mezimozek.", "Thalamus.", "Subthalamus.", "Hypothalamus.", "Metathalamus.", "Epithalamus.", "Koncový mozek.", "Bílá hmota.", "Komorový systém.", "Mozkové pleny.", "Mikroskopická anatomie.", "Cévní zásobování mozku.", "Významné funkční oblasti mozkové kůry.", "Vývoj mozku.", "Rozvoj (růst) a regenerace." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Mozek lze zjednodušeně rozdělit na mozkový kmen, mezimozek (diencephalon) a koncový mozek (telencephalon). Anatomicky se však dělí na tyto části: prodloužená mícha (medulla oblongata), Varolův most (Pons Varoli, běžně Pons), Střední mozek (mesencephalon), Mozeček (Cerebellum), Mezimozek (diencephalon) a koncový mozek (telencephalon). Makroskopicky se na mozku popisují mnohé útvary, které se často překrývají s funkčními strukturami téhož jména nebo v sobě takové struktury ukrývají, struktura funkční pak obvykle nese jméno podle struktury, pod kterou se nachází (např. \"nuclei mamilarii\" se vyskytují v hrbolcích na spodině mozku s názvem \"corpora mamillaria\"); případně jsou struktury pojmenovány na základě svého vzhledu (tvaru či barvy, kupř. \"corpora geniculata\" – \"kolínkovitá tělíska\", \"locus caeruleus\" – \"modrošedé místo\").", "Prodloužená mícha neboli Medulla oblongata, v praxi často pouze oblongata, je přechodem mezi míchou a mozkovým kmenem. Za hranici mezi míchou a oblongatou se považuje \"decussatio pyramidorum\", viditelné zkřížení vláken pyramidové dráhy. Oblongata je místem, kde se dráhy zadních provazců míchy (tzv. lemniskální systém) přepojuje v \"nucleus cuneatus\" a \"nucleus gracilis\" (obě tato jádra vyzdvihují stejnojmenné hrbolky). Dále její šedé hmoty obsahují část jader hlavových nervů a úsek retikulární formace. Nejnápadnějšími makroskopickými útvary na oblongatě jsou tzv. pyramidy (podle kterých dostala jméno tudy probíhající pyramidová dráha) a oliva, oválné vyvýšení po straně oblongaty, která v sobě ukrývá stejnojmenná jádra.", "Varolův most neboli Pons Varoli, v praxi často pouze pons, je úsek mozkového kmene navazující na oblongatu. Některé struktury z oblongaty (zejm. retikulární formace a některé ascendentní dráhy) se nachází i v pontu. Dále se v něm nachází další jádra hlavových nervů a tzv. \"relé jádra\" sluchové dráhy. Nejdůležitější struktura v pontu jsou však pontinní jádra, která přivádí informace do mozečku. Makroskopicky významným útvarem v pontu (částečně i v oblongatě) je čtvrtá mozková komora.", "Mozeček vývojově vznikl z dorsální ploténky methencephala (viz níže) a jedná se o koordinační centrum motoriky. Šedá hmota se dělí na kůru mozečku a na mozečková jádra (\"ncl. Dentatus, ncl. emboliformis, ncll. globosi\" a \"ncl. fastigii\"). Bílá hmota přivádí do mozečkové kůry informace jednak z mozkové kůry (informace o zamýšleném pohybu a zraková či sluchová korekce z příslušných korových oblastí), jednak z vestibulárních jader a rovnovážného ústrojí (informace o poloze či pohybu těla) a jednak z míchy (proprioceptivní informace z těla – pozice končetin, napětí svalů). Tato vlákna tvoří v mozečku tzv. \"arbor vitae\" neboli strom života, jelikož jejich větvení opravdu silně připomíná strom. Mozečková kůra tyto informace zpracovává a prostřednictvím jader je vysílá skrze Thalamus do kůry.", "Střední mozek neboli mesencephalon je poslední úsek mozkového kmene. Anatomicky se dělí na tři části – tectum, tegmentum a crura cerebri. Tectum, neboli čtverhrbolí, je skupina čtyřech drobných hrbolků, které jsou evolučně stará vývojová centra pro zrak a sluch, jejichž funkci později převzal Thalamus a korová centra, avšak stále do nich vedou odbočky ze zrakové a sluchové dráhy a zajišťují mimovolné odpovědi na zrakové a sluchové podněty. Tegmentum je střední etáž mesencephala a kromě mnoha šedých hmot s velkým významem jak pro motoriku (\"nucleus ruber\" a další jádra hlavových nervů) tak pro mimovolnou činnost (\"substancia grisea centralis\" okolo \"aqueductus mesencephali\", retikulární formace a četná intersticiální jádra). Skrze tegmentum prochází tzv. \"aqueductus mesencephali\", který spojuje třetí a čtvrtou mozkovou komoru. Hranici mezi tegmentem a crura cerebri tvoří funkčně nesmírně významná struktura – \"substantia nigra\" (černá hmota), která je kromě svého zapojení do motorických okruhů také místem, kde vzniká dopamin, jehož nedostatek způsobuje parkinsonismus. Crura cerebri se skládají výhradně z bílé hmoty a obsahují descendentní dráhy z mozkové kůry.", "Mezimozek neboli diencephalon je soubor šedých hmot sdružených okolo třetí mozkové komory, které mají velký funkční význam. Skládá se z těchto struktur: Thalamus, hypothalamus, subthalamus, metathalamus a epithalamus. (Do jisté míry i sítnice, jež je výchlipkou diencephala)", "Thalamus je největší útvar v diencephalu, soubor šedých hmot který přijímá sensitivní podněty z celého těla a přepojuje je dále do kůry. Thalamus se považuje za \"bránu do vědomí\", tedy že podněty, které nedosáhnou Thalamu si člověk neuvědomí. Také je spolu s retikulární formací součást ascendentního budivého systému.", "Subthalamus je soubor šedých hmot uložený těsně pod thalamem. Účastní se na koordinaci pohybů, jeho poškození může vyústit v různé poruchy, jako je třeba hemibalismus – prudké, házivé pohyby končetin, objevují se kontralaterálně k poškození (tedy na opačné straně, než je poškození).", "Hypothalamus je podkorové visceromotorické centrum a má mnoho významných funkcí. Jednak je zapojený do endokrinního systému (hypothalamo-hypofysární systém) a jednak je nadřazený autonomnímu nervstvu. Je také zapojený do limbického systému, a proto v nás emoce vzbuzují somatické reakce (červenání se, zrychlení srdeční akce apod.). Také je pomocí svého napojení na zrakovou dráhu a epifýsu účasten na regulaci cirkadiánních rytmů (něco jako denní režim těla).", "Metathalamus sestává ze dvou hrbolků připojených na zatní stranu thalamu – \"corpus geniculatum laterale et mediale\" a jedná se o podkorové zrakové (c.g. laterale) a sluchové (c.g. mediale) centrum. Zde se přepojuje zraková/sluchová dráha a zároveň odtud vychází odbočky do evolučně starších center v tectu.", "Epithalamus je oddíl diencephala, jež obsahuje tyto důležité struktury: epifýsu, habenulum a comissura habenulare a tzv. pretektální oblast, kde se přepojuje většina očních reflexů.", "Koncový mozek neboli telencepalon je evolučně nejmladší část mozku, která je u savců a zejména u primátů silně vyvinuta. Telencephalon je rozdělen na dvě hemisféry, z nichž každá má pět laloků (nebo šest, podle některých dělení). Hemisféry jsou pokryty kůrou, která se dělí na tři typy: paleocortex – evolučně nejstarší, má tři vrstvy, vyskytuje se v tzv. čichovém mozku; archicortex – taktéž evolučně stará třívrstevná kůra, je součástí některých struktur limbického systému; neocortex – tvoří 96 % povrchu hemisfér, je evolučně mladší, je šestivrstevná. V koncovém mozku se ještě vyskytují tyto významné struktury: bazální ganglia – podkorové motorické centrum, má velký význam pro přípravu složitých pohybů, u některých nižších obratlovců (např. laboratorní myš s experimentálně poškozenou kůrou) mohou suplovat funkci korových motorických center. Dále sem patří struktury limbického systému – podkorové centrum amygdala, hipokampus (korové centrum tvořené archicortexem) a gyrus cinguli (korové centrum). Povrch hemisfér je u člověka rozbrázděn do mnoha závitů (na rozdíl od lissencephalních živočichů, kteří mají mozek hladký), čímž se efektivně zvyšuje plocha kůry. Závity (\"gyri\") jsou od sebe odděleny rýhami (\"sulci\"), z kterých je nejdůležitějším \"sulcus centralis\" který od sebe odděluje motorické a sensitivní korové oblasti. Gyrifikace probíhá již v embryonálním období a při narození je dokončená.", "Bílá hmota sestává z myelinisovaných axonů nervových buněk. V mozku tvoří tři základní skupiny: vlákna projekční, asociační a komisurální. Projekční vlákna jsou vlákna, která předávají informace z nižších etáží na vyšší a naopak. Příkladem je \"capsula interna\", největší skupina projekčních vláken, která mimo jiné vedou motorické povely z kůry. Asociační vlákna jsou taková, která spojují různé místa na téže etáži. Největší význam mají asociační vlákna korová, která integrují v asociačních oblastech informace a umožňují tak složité procesy jako poznávání, plánování či uvažování. Komisurální vlákna jsou taková, která spojují navzájem hemisféry. Největší takovou komisurou je \"corpus callosum\" – nejvýraznější útvar na sagitálním řezu mozkem.", "Uvnitř centrální nervové soustavy je systém dutin vyplněných mozkomíšním mokem, neboli likvorem. Toto je pozůstatek embryonálního vývoje (jedno z počátečních stadií vývoje je dutá, uzavřená trubice). V mozku se vyskytují čtyři komory: dvě postranní komory v koncovém mozku, třetí mozková komora v diencephalu a čtvrtá mozková komora v pontu a oblongatě. Uvnitř komor v místech nazvaných \"plexus chorioideus\" likvor vzniká (jedno takové místo je v každé komoře) a odtéká směrem do čtvrté komory, kde se skrze tři otvory (nepárové \"foramen Magenti\" a párová \"foramina Luschkae\") dostává do subarachnoidálního prostoru, odkud se vstřebává do žilních splavů. Neprůchodnost těchto otvorů vede k patologickému stavu známému pod názvem vnitřní hydrocephalus. Likvor se podílí na udržování stálého prostředí v mozku a na odstraňování metabolitů.", "Mozek a mícha jsou uloženy v tzv. meningovém vaku. Meningy, neboli mozkové pleny jsou tři: dura mater, neboli tvrdá plena mozková je svrchní tuhý obal. V lebce těsně naléhá na periost lebky, ale v páteřním kanálu je nad ní epidurální prostor, který umožňuje podávání epidurální anestesie. Pod durou mater se nachází arachnoidea, neboli pavučnice. Jedná se o velice jemnou blánu ve které probíhají větší cévy. V místě kontaktu arachnoidey a žilních splavů se vyskytují tzv. \"granulationes arachnoidae\", pomocí kterých se vstřebává likvor ze subarachnoidálního prostoru. Pokud tyto chybí (následkem úrazu), vzniká zevní hydrocephalus. Nejvnitřnější je pia mater, neboli omozečnice. Jedná se o blánu pevnější než arachnoidea, ale ne tak pevnou jako dura mater. Mozek těsně obklopuje a nedá se odpreparovat.", "V mozku se vyskytují dvě skupiny buněk – neurony a glie. Většinu tkáně tvoří právě podpůrná glie. Jistou pozornost je nutné věnovat mikroskopické stavbě mozkové kůry, konkrétně neocortexu. Ten má šest vrstev: Na základě rozdílů v poměru vyvinutosti těchto vrstev Korbinian Brodmann v roce 1907 vytvořil cytoarchitektonickou mapu kůry, jejíž povrch rozčlenil na 11 regionů, které se dělí na 52 oblastí. Tato mapa byla četnými výzkumy prokázaná jako správná. V roce 2013 vzniknul projekt Brain Activity Map Project usilující o zmapování aktivity každého neuronu lidského mozku. Neexistuje rozdíl mezi mužským a ženským mozkem, rozdíly mezi mozky mužů a žen jsou dány vnějšími okolnostmi, jako např. způsobem výchovy.", "Mozek je artériemi zásoben okysličenou krví. Mozková tkáň potřebuje velké množství krve, asi 15–20 % právě cirkulující. Mozek zásobují dva páry tepen. Arteriae vertebralis zásobují mozkový kmen a mozeček. Většina mozku je zásobovaná z arteriae carotidaes internae. Tyto tepenné systémy spolu tvoří anastomotický okruh, tzv. \"circulus arteriosus Wilisi\" pojmenovaný po svém objeviteli, který umožňuje aby se i při ucpání některé z tepen nepřerušila dodávka krve do mozku (když se ucpe jedna z aa. carotidae internae, zbývající tepny se dokáží adaptovat a mozek uživit). Mozkové žíly odvádějí krev do systému splavů (sinusů), odkud směřuje do srdce.", "Kůra hemisfér koncového mozku hostí mnoho významných center. Jednak se jedná o primární a sekundární sensorická centra (zrakové, sluchové, čichové, chuťové), dále o motorické a sensitivní centrum (tato dvě centra jsou v závitech těsně obklopujících \"sulcus centralis\"), tzv. premotorická oblast, kde jsou uložené naučené pohyby, frontální okohybné pole (významné korové centrum řídící nevědomé oční pohyby) a řečová centra. Řečová centra jsou dvě – Brocovo motorické centrum (při jeho poškození člověk trpí motorickou afázií řeči – sice rozumí, ale nedokáže vydávat srozumitelná slova) a Wernikeho gnostické centrum (při jeho poškození dochází k sensorické afázii – pacient nerozumí mluvenému slovu a když mluví spojuje slova do nesrozumitelných celků, což si ale neuvědomuje, protože si sám nerozumí). Jedná se o evolučně velmi mladá centra, která nejsou přítomná bilaterálně, ale pouze v dominantní hemisféře. Hemisféry nejsou obě symetrické, je známé že levá hemisféra je více zaměřená na analytické myšlení a početní operace, zatímco pravá je zaměřená spíše na vnímání umění a abstraktní myšlení. To, která hemisféra je dominantní se určuje podle přítomnosti unilaterálních (= jen na jedné straně přítomných) center. Téměř všichni praváci a asi 50 % leváků má dominantní levou hemisféru.", "Na kraniálním konci nervové trubice se zformují tři mozkové váčky – prosencephalon, mesencephalon a rhombencephalon. Jejich stavba z počátku odpovídá stavbě nervové trubice – mají ventrální, dorsální, basální a alární ploténky. Ventrální a dorsální ploténky se v mozku moc nerozvíjejí, výjimkou jsou methencephalon a mesencephalon (viz níže). Z basálních plotének vzniknou motorická a visceromotorická centra a z alárních plotének centra sensitivní a sensorická. Prosencephalon se rozdělí na telencephalon (ze kterého začnou růst hemisféry) a diencephalon (ze kterého se vyhlípí základ pro oko). V telencephalu se z palia (budoucí kůra) oddělují podkorové struktury jako basální ganglia a amygdala a třívrstevné paleopalium je nahrazováno neopaliem. Mesencephalon se nijak nedělí, ale jeho dorsální ploténka se začne rozvíjet a vytvoří tak tectum (čtverhrbolí). Rhombencephalon se rozdělí na methencephalon (základ pontu) a myelencephalon (základ oblongaty). Dorsální ploténka methencephala začne pruce růst a vzniká z ní mozeček. Gyrifikace hemisfér probíhá postupně, nejprve se vytvoří fissura longitudinalis cerebri (dáno už tím, že hemisféry vyrostou odděleně), poté fissura lateralis cerebri (odděluje spánkový lalok) za kterou následuje sulcus centralis. Ostatní následují postupně za těmito útvary.", "Při vývoji lidského zárodku (embrya) roste nejrychleji mozek. V osmém týdnu má již embryo vytvořený základ všech budoucích orgánů lidského těla. Průměrně velký zárodek na přelomu 8. a 9. týdne, kdy mu začínáme říkat plod, váží 9 gramů a měří 5 centimetrů. \"Kompletně rozvinutý lidský mozek obsahuje 85 až 100 miliard navzájem složitě pospojovaných mozkových buněk. Převážná část růstu mozku se odehrává během prvních tří měsíců nitroděložního života a při narození je počet mozkových buněk už konečný. Mozek se však dále poněkud zvětšuje a zejména zraje, to znamená, že mozkové buňky postupně zdokonalují svoje uspořádání a tím i svoji funkci. Mozkovna novorozeného dítěte již dosáhla tří čtvrtin své budoucí dospělé velikosti a hlavička, která je odrazem velikosti mozku, tvoří celou čtvrtinu délky těla. Tento poměr se během dalšího růstu a vývoje podstatně mění a ve 25 letech tvoří hlava už pouhou osminu tělesné výšky. Po narození tedy roste zbytek těla o poznání více než hlava, to znamená mozek. Pro rodiče je jistě známá zkušenost, že dítě vyroste mnohem dříve z kalhot než z čepice. Po druhém roce věku se již obvod hlavy zvětšuje jen málo, nejvýše o 2 cm za rok. V 7 letech je růst mozku ukončen z 90 % a v 10 letech dosahuje mozek hmotnosti mozku dospělého. Důležitá část zrání mozku po narození se odehrává během prvních čtyř měsíců života. Díky němu postupně mizejí reflexy typické pro novorozenecké období, dítě je stále čilejší a více reaguje na okolí. Kojenec se již snaží uchopovat předměty, usmívá se a směje se i hlasitě, očekává, že dostane jídlo, které má na dohled, a postupně začíná sedět s oporou. Na zrání a vývoj mozku velmi těsně navazuje jak rozvoj psychiky a duševních schopností dítěte, tak i jeho obratnost, schopnost pohybové koordinace (tzv. jemná motorika). Postupný rozvoj obratnosti můžeme v prvním roce života dobře pozorovat například na způsobu, jakým dítě uchopí rukou předmět. Schopnost úchopu se objevuje obvykle ve 3-4 měsících věku. Tato nová dovednost přináší dítěti mnoho radosti a potěšení. Nejdříve začíná uchopovat předměty celou dlaní. Palec jako součást dlaně se do úchopu zapojí později, v pátém měsíci. V sedmém měsíci začne pomáhat dítěti v úchopu některých předmětů, například kostky, palec otočený proti ostatním prstům. Až v 9 měsících umí dítě využít pro uchopení drobtů nebo malých kuliček také jemný klíšťkový úchop. Jako ve všech ostatních dovednostech, i zde platí, že každé dítě je samostatným individuem a jeho vývoj se může od uvedených údajů poněkud lišit. Zmiňujeme data průměrná, zjištěná při hodnocení velkých skupin dětí. Pro objevování okolí má pro dítě obrovský význam celkový pohybový vývoj (tzv. hrubá motorika). Dítě obvykle začne samostatně sedět mezi 6. a 8. měsícem. Od této chvíle může pozorovat bez omezení dění okolo sebe a jeho obzor se dále rozšiřuje. Kolem jednoho roku začíná samostatně chodit (s rozmezím u zdravých dětí mezi 9 a 17 měsíci věku). Díky samostatné chůzi může dítě rovnýma nohama vstoupit do druhého roku života, jehož hlavní náplní je postupné získávání nezávislosti a samostatné objevování světa.\" Mezi 5. a 7. rokem života již dětský mozek dosáhne 90 % své dospělé hmotnosti. Přibližně v 6 letech dochází k poslednímu významnému kroku v přestavbě mozkové kůry. Díky ní vyzrává jemná senzori-motorická koordinace (vztah mezi smyslovým vjemem a jemnou pohybovou odpovědí). Ta významně pomáhá při zvládnutí školních dovedností - jak při práci s tužkou a papírem, tedy při psaní a kreslení, tak i při tělocviku a sportu. Mozek dospělého člověka ukrývá 85 až 100 miliard nervových buněk. Ještě na konci 20. století někteří odborníci věřili, že po dosažení dospělosti už lidský mozek nedokáže více produkovat nové neurony. \"Dnes však vědci obecně zastávají názor, že mozek prostřednictvím procesu neurogeneze (tj. vznik nových mozkových buněk) i nadále vytváří nové nervové buňky a to dokonce i ve starším věku. Výzkumy ukázaly, že k tvorbě nových neuronů dochází nejvíce ve dvou částech mozku – v subventrikulární oblasti a v části hipokampus. Hipokampus je zodpovědný za schopnost učení a paměti.\" Když nefunguje správně, vznikají nebo se více projevují onemocnění jako například deprese, úzkost či Parkinsonova choroba, které však mají v těchto případech neurodegenerativní charakter. \"V 60. letech 20. století si vědecký tým Josepha Altmana všiml buněčné proliferace (neuronové novotvorby) u potkanů. Nikdo mu ale nevěřil, že se něco podobného děje i v mozku člověka. A v roce 1998 přišel švédský badatel Peter S. Eriksson s důkazy, že neurogeneze je skutečností. Ve 20. letech 21. století výzkumy hlásí vznik přibližně 700 nových mozkových buněk denně.... Neurovědkyně Sandrine Thuret z londýnské King’s College uvádí, že padesátiletý člověk nemá v mozku ani jeden neuron, který by měl stejné datum narození jako jeho majitel. Všechny do jednoho se už vyměnily. Nové nervové buňky hrají důležitou roli v učení dospělých. Doktorka Thuret spolu se svým týmem v laboratoři zjistila, že zabránění neurogenezi v dospělém mozku vede ke zhoršení paměti. Nové neurony mají také významný vliv na naši náladu. Thuret také se svým týmem zjistila, že pokud se zastaví tvorba nových mozkových buněk, dostane se ke slovu deprese. Tím vysvětluje přetrvávající depresivní ladění u pacientů, kteří zvítězili nad rakovinou. Vedlejším efektem náročné onkologické léčby je totiž dočasná stopka neurogenezi.\"" ] }

{ "title": [ "Machiavelli vs. machiavellismus.", "Relativizace morálky.", "Virtù." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Nejvýznamnější částí \"Vladaře\" jsou právě rady vládcům, jak si moc udržet, které podepírá mnohými příklady z historie, především Itálie. Jeho oblíbeným příkladem dobrého vládce je Cesare Borgia. Tyto rady jsou všeobecně známy jako z kontextu vytržené věty, které bez svého okolí relativizují morálku. Tato zkratkovitost se označuje jako machiavellismus a pro neznalost zbytku díla o něm vzniklo obecné povědomí jako o cynickém pragmatismu. V sedmnácté kapitole Vladaře se například píše Machiavellismus však ignoruje rozbor tohoto výroku, který je jak v následující větě tak v úvodní větě sedmnácté kapitoly", "Tento pojem nejlépe ilustruje úryvek patnácté kapitoly \"V čem jedni u něho vidí hospodárnost, druzí zas lakotu, v oprávněné přísnosti ukrutnost, v soucitu a vlídnosti naopak slabost a zbabělost. Co jeden na něm považuje za účelné a praktické, druhý může mít za věrolomné a bezzásadové, ve velkorysosti lze vidět i lehkomyslnost, v uzavřenosti a zdrženlivosti třeba pýchu a nafoukanost, vážný člověk může někomu připadat jako morous a nelida, zbožný jako pokrytec a tak dále.\" Machiavelli věří, že lidé se rozhodnou mezi těmito dvěma pohledy na tytéž vlastnosti podle úspěchu panovníka.", "Významným pojmem, se kterým ve své práci pracuje, je pojem „virtù“. Toto slovo bylo používáno již před ním i po něm, obvykle ve významu čestného a správného jednání. Machiavelli tvrdí, že politika má jinou morálku a že co by v obyčejném životě mohlo být považováno za nemorální, naopak v politice je správné. Tvrdí, že pokud se politik zásadově řídí občanskou morálkou, je špatným politikem. Jeho povinností je učinit vše, co je potřeba pro zájmy svého státu a nesmí se ohlížet na nic jiného. Takový politik pak prý disponuje „virtù“ a bude mu přát štěstěna. Odlišení morálky v životě a v politice je vůbec nejvýznamnější poselství této knihy." ] }

{ "title": [ "Život.", "Politická filozofie a pojetí člověka.", "Učení o ctnosti.", "Vztah ke křesťanství.", "Dílo.", "Vladař.", "Dělení panství.", "Ideální vojsko.", "Vlastnosti vladaře.", "Nutnosti státu.", "Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia.", "Vojenství a politika.", "Ideál vládní moci.", "Typologie městských států." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3" ], "content": [ "Pocházel z notářské, ne příliš zámožné florentské rodiny. Jeho otec Bernardo byl právníkem, se svou ženou Bartolomeou měl kromě Niccola ještě syna Totta a dcery Primaveru a Ginevru. Niccolovi se dostalo humanitního vzdělání a jeho myšlení formovala díla antických klasiků, především Aristotela, Cicerona a Tita Livia. Roku 1498, po pádu Savonarolova režimu, byl Machiavelli 19. června jmenován do funkce kancléře florentské republiky. Dalších třináct let vedl druhou kancelář sekretariátu, která se zabývala správou zahraničněpolitických a vojenských záležitostí. Jako skvělý diplomat a schopný úředník se zúčastnil mnoha jednání i zahraničních misí. Machiavelli byl čtyřikrát ve Francii, ve Švýcarsku a v Německu, plnil poslání i k papežskému dvoru Julia II. a byl jmenován komisařem pro válku proti Pise. Při těchto příležitostech pořizoval podrobné záznamy z jednání a zpracoval řadu dokumentů obsahujících analýzy politické situace v příslušných zemích jako \"Zpráva o německých záležitostech\" (\"Rapporto delle cose della Magna,\" 1508) nebo \"Popis německých záležitostí\" \"(Ritratto delle cose della Magn\"a, 1508). Byly také podkladem pro jeho pozdější díla. V roce 1500 se stal poprvé otcem a rok poté se oženil s Mariettou, dcerou Bartolomea Corsiniho. Ta Niccolovi porodila nakonec šest dětí a podle manželových dopisů k ní Niccolò nikdy neztratil náklonnost, ačkoliv jí byl mnohokrát nevěrný. Po politickém převratu se v roce 1512 do Florencie vrátili Medicejové. Ti v roce 1513 dali Machiavelliho kvůli podezření ze spiknutí proti nim zatknout, vyslýchat a mučit. Byl zbaven všech funkcí a odsouzen k vyhnanství za hradby města, s tím, že nesmí opustit území Florencie. Machiavelli žil s rodinou ve své vile v Albergaccio u San Cascania, kde se věnoval studiu literatury a vlastní literární činnosti. V období, kdy žil v politické nemilosti, napsal svá nejvýznamnější díla: \"Vladař\" (\"Il Principe\") a \"Rozpravy na prvními deseti knihami Tita Livia\" (\"I Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio\"). Občas zajížděl do Florencie na schůzky s mladými politiky a literáty. V tomto období napsal také komedii \"Mandragora\" (\"Mandragola\"), novely \"Arciďábel Belfagor\" (\"Belfagor Arcidiavolo\") a \"Zlatý osel\" (\"L’asino d’oro\"). Machiavelli se snažil získat přízeň Medicejských a v roce 1520 byl skutečně omilostněn. Po návratu do Florencie se stal jejich oficiálním dějepiscem a byl pověřen, aby napsal \"Florentské dějiny (Istorie Fiorentine)\". Na osmidílném vědeckém díle pracoval v letech 1520 až 1525. Roku 1521 dokončil spis \"Rozhovory o umění válečném\" (\"Dialoghi dell’arte della guerra\"). Na sklonku jeho života nabídli Medicejští Machiavellimu roku 1526, aby řídil novou stavbu městského opevnění. V roce 1527 však vláda Medicejských padla a nová republikánská garnitura zbavila Machiavelliho úřadu. Machiavelli se ještě pokusil znovu získat místo sekretáře, neuspěl však. Po tomto odmítnutí těžce onemocněl, patrně na žaludeční vředy, a v roce 1527 duševně zlomen zemřel. Pohřben je ve florentském chrámu Santa Croce, stejně jako například Galileo Galilei.", "K novému originálnímu zkoumání politického fenoménu, k pokusu o novou politickou filozofii, vedlo Machiavelliho právě jeho vyřazení z politického života. Kdyby zůstal v politickém dění, velmi pravděpodobně by nebyl měl odvahu být tak bezohledně kritický k politice. Podle Machiavelliho je politika umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Moc ve skutečnosti nemá žádné teologické ani etické zdůvodnění. Aby vládnoucí zvítězili, musí být bezohlední. Politická věda se má tedy zabývat tím, co je, a nikoli tím, co by mělo být. To je nová politická filozofie, zcela oddělující politiku od etiky. Dále je pro Machiavelliho úvahy typické, že vychází z přesvědčení, že i když se časy mění, lidé zůstávají v podstatě stejní. Nepřijímá tedy myšlenku o zdokonalování lidstva a člověka. Od lidí se podle Machiavelliho dá očekávat spíš zlo; k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni. Přesto ve svém dílu Vladař vkládá do lidí jistou důvěru.", "S pojmem ctnost (virtù) se pracovalo už v antice. Machiavelli však její pojetí zcela mění – souhlasí sice, že se jedná o soubor vlastností, které umožňují vladaři získat na svou stranu Štěstěnu a tím získat slávu, nespojuje ji ale s konkrétními vlastnostmi. Jejím určujícím rysem je ochota udělat, co diktuje nutnost – ať je to čin ničemný nebo ctnostný. Virtù tedy označuje požadovanou vlastnost mravní pružnosti vladaře. Mít virtù tedy znamená být ochoten udělat všechno, co je nutné pro dosažení slávy a velikosti obce, ať jsou to činy samy o sobě dobré nebo zlé. Chce-li vládce dosáhnout nejvyšších cílů, nemá se tedy pokoušet jednat v první řadě mravně. Virtù má původ v dobré výchově, která má zase původ v dobrých zákonech. Naopak s virtù se neslučuje např. bohatství, rozvoj technických zbraní (občané mají mít vlastní branné schopnosti) a rozvoji vědy. Právě rozvoj vědy má bránit lidstvu vrátit se do svého původního stavu, který měl znamenat návrat k ctnosti. Tímto návratem Machiavelli chápal především návrat k původnímu městskému státu.", "Machiavelliho názor na víru se projevuje i v hodnocení náboženství. Negativní přístup má ke křesťanství s výjimkou těch jeho forem, které hlásají návrat k chudobě. Křesťanství podle něj oslabilo antickou představu o státu, zničilo víru, jež se vyvinula především v době republikánského Říma, a víru ve velikost ducha. Jako změkčilé náboženství odnaučilo lidi statečnosti a ctnosti, úmyslně odvádělo pozornost lidí od záležitostí tohoto světa. Instituci církve podroboval přísné kritice. Tvrdil, že způsobila morální zkázu Itálie a její hodnostáři upřednostňují své osobní zájmy na úkor svých základních povinností. Místo politické morálky, jež hlásala statečnost, zavedli morálku útrpnosti. S tím, jak lidé přestali mít zájem o politiku, došlo k zavedení zločineckých forem vlády.", "", "Tento útlý spis obsahující 26 krátkých kapitol vyšel poprvé v roce 1532 až po smrti Machiavelliho, ačkoliv jej začal psát už v roce 1513 po vykázání z Florencie. Autor dílo v úvodu věnuje Lorenzovi Medicejskému. Jedná se o klíčové dílo, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci a definují zásady Pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů doby a státu. Autor touží po jednotném státu, který by byl spravován moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Vychází z myšlenky, že by člověk měl spoléhat pouze na své síly. Recepce Machiavelliho a úsudky o jeho politické filozofii byly po vydání Vladaře velmi protichůdné. Papež v roce 1532 povolil vydat Machiavelliho spisy, ale o dvacet sedm let později se Vladař ocitl na Indexu zakázaných knih. Jezuité i protestanti psali proti Machiavellimu a snažili se vyvrátit jeho politickou filozofii v základě. Vycházeli z něho však první teoretikové absolutismu, zvláště pak Thomas Hobbes. Také osvícenci ve Francii v Niccolovi spatřovali republikána. Charles Montesquieu byl dokonce podezříván, že od něho opsal řadu myšlenek. Ve Vladaři Machiavelli vůbec poprvé použil pojem stát (stato). Do té doby se ho neužívalo. Říkalo se politeia, res publica, civitas, regnum, imperium.", "V úvodní kapitole začíná vyčleněním pojmu „panství“ a uvádí, že všechna panství jsou buď republiky, nebo suverénní vladařství. Dále předkládá, že všechna vladařství jsou buď dědičná, nebo nová, ve kterých rozlišuje „celá nová“ od těch, která jsou přičleněna k dědičnému státu. Oněm „celým novým“ se věnuje i v 6. kapitole. V tomto místě zároveň uvede snad nejdůležitější antitezi v celé své politické teorii – prohlašuje, že nová vladařství se získávají vlastními zbraněmi a schopnostmi (virtù), nebo cizími zbraněmi a štěstím. Druhý případ je častější, a panovník se zde neobejde bez odborného poradce.", "Základem státu jsou podle Machiavelliho dobré zákony a dobré vojsko (přičemž vojsko zákony svou důležitostí převyšuje). Vojska jsou v základu dvojího typu: námezdní žoldnéři a branné vojsko z vlastních poddaných a vojsko smíšené. V Itálii se téměř všeobecně používal žoldnéřský systém, který Machiavelli kritizuje; takové vojsko je podle něj nákladné, nespolehlivé a podplatitelné. Použití žoldnéřů přímo nezavrhuje, pokud je v dané chvíli nutné jej použít, ale z dlouhodobého hlediska považuje za výhodnější a rozumnější budovat vojsko z právě z vlastních poddaných.", "Úspěšný vladař musí mít nejen spolehlivou armádu, ale také pěstovat správné vlastnosti vladaře a vůdce. Sem spadá určitá míra štěstí. Panovníkova virtù pomáhá k tomu, aby Štěstěna stála na jeho straně. Toto jsou tedy podmínky, které vedou k vladařově slávě.", "Svobodu považuje Machiavelli za základní předpoklad velikosti státu (tento názor vyslovuje i v Rozpravách). Aby se stát mohl hospodářsky rozvíjet, je oproti tomu nutné zajistit právní bezpečnost – když si lidé budou moc být svým majetkem jisti, rádi ho budou znásobovat. Panovník musí zajistit ochranu majetku a žen poddaných nejen před jinými poddanými, ale ani sám si na ně nesmí činit nárok.", "Rozpravy jsou oproti Vladaři obsáhlé dílo o státech a vládách. Nevznikly jako dílo určené veřejnosti, nýbrž jako spis, v němž se Machiavelli sám vyrovnává s mnoha historickopolitickými problémy, tedy jako dílo, které bylo určeno především pro jeho osobní potřebu.", "Machiavelli zdůrazňuje vztah vojenských řádů k politice (tj. závislost těchto řádů na politice). Aby si stát uchoval politickou vůli, musí v něm fungovat řádný vojenský systém. K jeho ustavení zase slouží ctnost (virtù). Válečné umění však nemá být dědičné; i řemeslníci by měli ve válce bojovat, po jejím skončení by se však všichni měli navrátit ke svému původnímu povolání.", "Machiavelli odsuzuje diktaturu a staví se proti neomezené královské moci (ta je přípustná jen ve válečném stavu). Za nejlepší formu považuje republiku, ve které nikdo nezíská přílišnou moc. Tři „čisté“ ústavní formy – monarchie, aristokracie, demokracie – jsou podle něj bytostně nestálé a cyklicky směřují ke zkáze a rozkladu. Nestálé rysy čistých forem se tedy musí korigovat a silné stránky spojit pomocí smíšené ústavy.", "Machiavelli rozeznává tři druhy států, přičemž za nejlepší považuje onen, v němž byla zachována vnitřní jednota, v němž nedošlo k zásadnímu rozporu mezi bohatými a chudými, v němž hegemonii podržely střední vrstvy. Podle především tohoto kritéria rozeznává: a) města německá, b) města toskánská, c) Benátky. a) Města německá: Machiavelli je hodnotí velice pozitivně, zdůrazňuje jejich prostotu a nezkaženost, kterou staví do protikladu s rozmařilostí Itálie. Vidí v nich ztělesněnu především vládu středního měšťanstva. b) Města toskánská: Spadá sem i Florencie, kterou Machiavelli hodnotí různě v závislosti na různých historických obdobích. Za nejlepší považuje dobu, kdy se ve Florencii plně dostala k moci vláda popolo (řemeslnicko-obchodnická složka obyvatelstva). Jen ta má být schopná zaručit zákony. c) Benátky: Machiavelli kritizoval její ústavu, ve které spatřoval prostředek zaměřený proti široké vládě lidu. Dále vytýká benátské ústavě též neschopnost plně rozvinout vojenské akce. V benátské ústavě viděl především typ ústavy městského státu, nikoli tedy ústavu, jež by se přibližovala feudálnímu vzoru." ] }

{ "title": [ "Život a kariéra.", "Původ a hudební začátky.", "60. léta.", "Přestěhování do New Yorku a nahrávací smlouva.", "Protest a \"Another Side\".", "Elektrické období.", "\"Highway 61 Revisited\" a \"Blonde on Blonde\".", "Nehoda na motorce a odchod do ústraní.", "70. léta.", "Návrat ke koncertování.", "Období znovuzrození.", "80. léta.", "90. léta.", "2000–2009.", "2010–současnost.", "Nobelova cena za literaturu 2016.", "Rodina.", "Dylanův odkaz.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Dylan se narodil jako Robert Allen Zimmerman (v hebrejštině שבתאי זיסאל בן אברהם) v nemocnici Svaté Marie 24. května 1941 v Duluthu ve státě Minnesota. Vyrostl v Hibbingu v Minnesotě v pohoří Mesabi, na západ od Hořejšího jezera. Prarodiče z otcovy strany, Zigman a Anna Zimmermanovi, emigrovali z Oděsy v Ruském impériu (dnešní Ukrajina) do Spojených států po antisemitských pogromech v roce 1905. Prarodiče z matčiny strany, Benjamin a Lybba Edelsteinovi, byli litevští Židé, kteří přijeli do Spojených států v roce 1902. Ve své autobiografii \"Kroniky I.\" Dylan píše, že dívčí jméno jeho babičky z otcovy strany bylo kyrgyzské a že její rodina pochází z Karsu v Turecku. Dylanovi rodiče, Abram Zimmerman a Beatrice „Beatty“ Stoneová, patřili do malé, ale úzce spjaté židovské komunity. Robert Zimmerman žil do svých šesti let v Duluthu, ale jeho otec onemocněl obrnou a rodina se vrátila do domovského města jeho matky, Hibbingu, kde Zimmerman strávil zbytek dětství. Robert", "", "Dylan nechal vysoké školy na konci prvního ročníku. V lednu 1961 odcestoval do města New York v naději, že tam bude vystupovat a že navštíví svůj hudební vzor, Woodyho Guthrieho, který byl s Huntingtonovou chorobou v psychiatrické léčebně Greystone Park. Guthrie byl pro Dylana zjevení a měl největší vliv na jeho raná vystoupení. Dylan o jeho významu později napsal: „V samotných písních byl nekonečný proud lidskosti... byl pravým hlasem amerického ducha. Řekl jsem si, že budu Guthrieho největší žák.“ Dylan navštívil Guthrieho v nemocnici a spřátelil se s jeho přívržencem Ramblin' Jack Elliotem. Velká část Guhrieho repertoáru byla prezentována přes Elliotta a Dylan mu vzdal hold v \"Kronikách\" (2004). Od února 1961 Dylan hraje v různých klubech po Greenwich Village. Spřátelil se s mnoho folkovými zpěváky a přebíral od nich materiál. Byli mezi nimi například Dave Van Ronk, Fred Neil, Odetta, The New Lost City Ramblers nebo irští hudebníci Tommy Makem and the Clancy Brothers. Dylan později označil Liama Clancyho za „nejlepšího zpěváka balad, kterého kdy slyšel.“ V září si", "V květnu 1963 přišel na přetřes Dylanův politický profil, když odešel z \"The Ed Sullivan Show\". Během zkoušek informoval Dylana „šéf kontroly pořadů CBS“, že píseň, se kterou se chystá vystoupit, „Talkin' John Birch Paranoid Blues“, by mohla urazit John Birch Society. Dylan, než aby se podvolil cenzuře, raději odmítl v pořadu vystoupit. V této době se Dylan s Baez stali předními představiteli hnutí za lidská práva, společně zazpívali na washingtonském pochodu 28. srpna 1963. Dylanovo třetí album \"The Times They", "Dylanovo další album z dubna 1965 \"Bringing It All Back Home\" bylo dalším stylovým skokem, poprvé se v něm uvedl s elektrickými nástroji. První singl „Subterranean Homesick Blues“ hodně vděčí písni „Too Much Monkey Business“ od Chucka Berryho. Jeho text plný asociací je charakterizován jako návrat k manické energii beatové poezie a předchůdce rapu a hip‐hopu. K písni byl natočen videoklip, který otevíral D. A. Pennebakerův dokument \"Don't Look Back\" natočený ve stylu cinema verité, který zaznamenal Dylanovo anglické turné z roku 1965. Místo toho, aby Dylan otevíral ústa do textu, ukazoval text na cedulích, které odhazoval na zem. Pennebaker řekl, že tato scéna byla Dylanovým nápadem, a je často napodobována jak ve videoklipech, tak v reklamách. B-strana alba \"Bringing It All Back Home\" obsahovala čtyři dlouhé písně, ve kterých se Dylan doprovází akustickou kytarou a harmonikou. „Mr. Tambourine Man“ se rychle stala jednou z nejznámějších Dylanových písní poté, co ji The Byrds nahráli v elektrické verzi, která vyšplhala na první místa v žebříčcích jak v USA, tak v Británii. „It's All Over Now Baby Blue“ a „It's Alright Ma (I'm Only Bleeding)“ byly uznávány", "V červenci 1965 Dylan vydal singl „Like a Rolling Stone“, který se dostal na druhou příčku amerického a na čtvrtou příčku britského žebříčku. Více než šestiminutové písni se obecně připisuje změna postoje k tomu, co může popový singl sdělit. Bruce Springsteen ve své řeči během Dylanova uvedení do Rokenrolové síně slávy řekl, že když píseň poprvé slyšel, „ten úvodní úder do bubnu zněl, jako by někdo rozkopl dveře do vaší mysli.“ \"Rolling Stone Magazine\" v roce 2004 a znovu v roce 2011 umístil píseň na první místo svého žebříčku 500 nejlepších písní všech dob. Píseň také uváděla Dylanovo další album \"Highway 61 Revisited\", které pojmenoval podle silnice vedoucí z Dylanovy Minnesoty do hudebního epicentra New Orleans. Písně", "Dylan se po evropském turné vrátil do New Yorku, ale tlak na jeho osobu rostl. Televize ABC zaplatila dopředu za pořad, který chtěla vysílat. Jeho vydavatel Macmillan po něm žádal hotový rukopis básní/románu \"Tarantule\". Manažer Albert Grossman domluvil rozsáhlé koncertní turné na léto a podzim. 29. července 1966 se Dylan vyboural na své 500cc motorce Triumph Tiger 100. Stalo se to na silnici poblíž jeho domova ve Woodstocku v New Yorku a náraz ho odhodil na zem. I když jeho rozsáhlá zranění nebyla plně zveřejněna, Dylan prohlásil, že si zlomil několik krčních obratlů. Okolnosti nehody pořád obklopují tajemství, jelikož nebyla zavolána sanitka a Dylan nebyl hospitalizován. Dylanovi životopisci píší, že nehoda nabídla Dylanovi tolik potřebnou šanci na útěk od tlaku, který se kolem něj vytvořil. Dylan tuto interpretaci potvrdil, když ve své autobiografii uvedl: „Stala se mi motocyklová nehoda a byl jsem zraněn, ale vyléčil jsem se. Pravdou je, že jsem chtěl vypadnout z té honby za kariérou.“ Bezprostředně po nehodě se Dylan stáhl z veřejného života, a kromě několika vybraných vystoupení nevyjel na turné téměř osm let. Jakmile se Dylan zotavil dost na to, aby pokračoval v kreativní práci, začal stříhat filmový záznam svého turné z roku 1966 pro dokument \"Eat the Document\", což bylo jen vzácně veřejnosti ukazované pokračování dokumentu \"Dont Look Back\". Hrubý střih byl ukázán televizi ABC a byl ihned zamítnut kvůli nesrozumitelnosti pro mainstreamové publikum. V roce 1967 začal u sebe doma a ve sklepě blízkého domu jménem „Big Pink“, kde sídlili The Hawks, nahrávat. Písně, původně vytvářené jako dema pro jiné umělce, nabídly hitové singly Julii", "Počátkem 70. let kritici obviňovali Dylana z toho, že jeho produkce má kolísavou a nepředvídatelnou kvalitu. Autor časopisu \"Rolling Stone\" Greil Marcus se při prvním poslechu desky \"Self Portrait\", která vyšla v červnu 1970, památně zeptal: „Co je tohle za kravinu?“ \"Self Portrait\", dvojité LP obsahující jen málo původních písní, bylo obecně špatně přijímáno. V říjnu 1970 Dylan vydal album \"New Morning\", které někteří považovali za návrat do staré formy. V listopadu 1968 s Georgem Harrisonem napsali píseň „I'd Have You Anytime“. Harrison nahrál tuto píseň spolu s Dylanovou „If Not for You“ na své sólové trojalbum \"All Things Must Pass\" z roku 1970. Dylan se v roce 1971 překvapivě objevil na Harrisonově \"Koncertě pro", "Dylan začal rok 1973 tím, že se po vypršení smlouvy s Columbia Records upsal nové nahrávací společnosti Asylum Records Davida Geffena. Na svém novém albu, \"Planet Waves\", použil The Band jako doprovodnou skupinu a zároveň nacvičoval na velké turné. Album obsahovalo dvě verze písně „Forever Young“, která se stala jednou z jeho nejoblíbenějších písní. Podle jednoho kritika píseň projektovala „cosi hymnického a upřímného, co promlouvalo za otce v Dylanovi“. Dylan sám podotkl: „Napsal jsem ji, když jsem přemýšlel o jednom ze svých synů, a nechtěl jsem být příliš sentimentální.“ Životopisec Howard Sounes poznamenal, že Jakob Dylan měl za to, že píseň je o něm. Columbia Records souběžně vydalo album \"Dylan\", nahodilou sbírku nepoužitých písní (téměř výhradně covery). Tento tah se obecně interpretoval jako neurvalá reakce na Dylanovu smlouvu s konkurenční společností. V lednu 1974 se Dylan po sedmileté pauze vrátil k živému koncertování za doprovodu The Band. Vydal se na velmi mediálně sledované severoamerické turné, které vedlo od pobřeží k pobřeží a zahrnovalo 40 koncertů. U Asylum Records bylo", "Koncem 70. let se z Dylana stal znovuzrozený křesťan a vydal dvě alba křesťanské gospelové hudby. Na \"Slow Train Coming\" (1979) Dylana na kytaru doprovází Mark Knopfler (z Dire Straits). Produkoval ho veterán R&B hudby Jerry Wexler. Wexler si vybavuje, že když se ho Dylan snažil během nahrávání přivést na víru, odvětil: „Bobe, bavíš se s dvaašedesátiletým židovským ateistou. Pojďme prostě nahrát desku.“ Album Dylanovi přineslo Grammy v kategorii „Nejlepší mužský zpěvák“ za píseň „Gotta Serve Somebody“. Druhé křesťanské album", "Na podzim 1980 Dylan krátce navazuje na koncertování šňůrou nazvanou „A Musical Retrospective“, ve které vrátil do repertoáru několik svých populárních písní z 60. let. \"Shot of Love\", nahrané následující jaro, přišlo s první světskou skladbou po více než dvouleté pauze. Píseň „Every Grain of Sand“, promíchaná s explicitně křesťanskými písněmi, některým kritikům připomínala verše Williama Blaka. V 80. letech se přijetí Dylanových nahrávek různilo. Od velmi chváleného alba \"Infidels\" z roku 1983 po shazované \"Down in the Grove\" z roku 1988. Kritici jako třeba Michael Gray odsuzovali Dylanovy alba z 80. let za ledabylost při nahrávání a neschopnost vydat ty nejlepší písně. Například výsledkem nahrávacího sezení alba \"Infidels\", na kterém se jako hlavní kytarista a tentokrát i jako producent podílel Mark Knopfler, byly některé pozoruhodné písně, které Dylan na album nedal. Nejchválenější z nich byly „Blind Willie McTell“, která vzdávala hold mrtvému bluesovému hudebníkovi a evokovala", "90. léta Dylan začal vydáním alba \"Under the Red Sky\" (1990), což byl obrat o 180 stupňů proti vážnému \"Oh Mercy\". Album obsahoval několik na první pohled jednoduchých písní včetně „Under the Red Sky“ a „Wiggle Wiggle“. Album bylo věnováno „Gabby Goo Goo“, což byla, jak se později ukázalo, přezdívka dcery Dylana a Carolyn Dennis, Desiree Gabrielle Dennis-Dylan, které v té době byly čtyři. Na albu Dylana doprovázeli mimo jiné George Harrison, Slash z Guns N' Roses, David Crosby, Bruce Hornsby, Stevie Ray Vaughan nebo Elton John.", "Dylan začal nové tisíciletí tím, že vyhrál svého prvního Oscara. Jeho píseň „Things Have Changed“, kterou napsal pro film \"Wonder Boys\" (Skvělí chlapi), vyhrála v březnu 2001 Cenu Akademie. Oscarová soška (podle některých zpráv napodobenina) ho doprovází na turné, dohlíží na vystoupení posazená na zesilovači. 11. září 2001 bylo vydáno album \"\"Love and Theft\"\", které Dylan nahrál se svou doprovodnou skupinou z turné. Dylan album i sám produkoval pod pseudonymem Jack Frost. Album kritika přijala dobře a obdržela nominace na několik cen Grammy. Kritikové poznamenali, že Dylan do své hudební palety přidal rockabilly, západní swing, jazz, a dokonce salónové balady. \"\"Love and Theft\"\" rozpoutala kontroverzi poté, co \"The Wall Street Journal\" vypíchl podobnosti mezi texty na albu a knihou \"Confessions of a Yakuza\", japonského spisovatele Junichi Sagy. V roce 2003 se Dylan vrátil k evangelickým textům ze svého „období znovuzrození“ a přispěl do CD projektu s názvem \"Gotta Serve Somebody: The Gospel Songs of Bob Dylan\". V témže roce také vyšel film \"Masked & Anonymous\" (Inkognito), který napsal spolu s režisérem Larrym Charlesem pod pseudonymem Sergej Petrov. Dylan ve filmu hrál ústřední postavu Jacka Fatea. V dalších rolích byli Jeff Bridges, Penelope Cruz nebo John", "V říjnu 2010 Dylan vydal 9. díl své bootlegové řady:. Album je složené ze 47 demo nahrávek písní z let 1962 a 1964 nahraných pro Dylanovi první hudební vydavatele: Leeds Music, u které byl v roce 1962, a Witmark Music, u které byl od 1962 do 1964. Jeden recenzent set popsal jako „takovou alternativní ranou historii Dylanova procesu psaní písní: ‚napíšu pět písniček ještě před snídaní,‘ jak jednou slavně zavtipkoval“. Od webu Metacritic, který sbírá kritiky, album dostalo Metascore 88, což ukazuje na „obecný úspěch“. Ve stejném týdnu Sony Legacy vydalo \"Bob Dylan: The Original Mono Recordings\", box set, který jako první na CD formátu přinesl prvních osm Dylanových alb (od \"Bob Dylan\" (1962) až \"John Wesley Harding\" (1967)) v původních mono mixech. Set byl ještě doplněn poznámkami", "Švédská akademie udělila Bobu Dylanovi Nobelovu cenu za literaturu za vytvoření nové formy básnického vyjádření. Je to poprvé, kdy", "Dylan se 22. listopadu 1965 oženil se Sarou Lowndsovou, Jejich první dítě, Jesse Byron Dylan, se narodilo 6. ledna 1966 a potom měli ještě další tři děti: Annu Leu (narozena 11. července 1967), Samuela Isaaca Abrahama (narozen 30. července 1968) a Jakoba Luka (narozen 9. prosince 1969). Dylan zároveň adoptoval Sařinu dceru z předchozího manželství, Marii Lowndsovou (později Dylanovou, narozena 21. října 1961). Maria si v roce 1988 vzala hudebníka Petera Himmelmana. V roce 1990 se Dylanův syn Jakob velmi", "Bob Dylan je jednou z nejvlivnějších postav 20. století, hudebně i kulturně. Time Magazine ho zařadil mezi 100 nejvýznamnějších lidí století a nazval ho „básnickým mistrem, kousavým a nebojácným sociálním kritikem, vedoucím duchem generace kontrakultury.“ Prezident Barack Obama o Dylanovi v roce 2012 řekl, „že v dějinách americké hudby není většího giganta“. Životopisec Howard Sounes ho zařadil do nejprominentnější společnosti, když řekl: „Jsou velké figury umění, které jsou nadpozemsky úžasné – Mozart, Picasso, Frank Lloyd Wright, Shakespeare, Dickens. Dylan se řadí po bok těchto umělců.“ Colin Larkin Dylana zařadil na druhé místo svého žebříčku „Top 50 umělců všech dob“, který byl založen na kumulativním hlasování pro alba, která se objevila v Larkinově seznamu „Nejlepších 1000 alb všech dob“. Počátkem 60. let Dylan, který svůj styl psaní formoval podle písní Woodyho Guthrieho a učil se od bluesmana Roberta Johnsona, přinesl do folkové hudby sofistikované lyrické techniky. Vštěpil jí „intelektualitu klasické literatury a poezie“. Paul Simon tvrdí, že Dylanovy první skladby doslova převzaly folkový žánr: „(Dylanovy) první písně oplývaly... silnými melodiemi. ‚Blowin' in the Wind‘ byla velmi silná melodie. Díky folkovému pozadí tak vyrostl, že ho na chvíli pozřel. Jednu dobu definoval žánr.“ Po Dylanově přechodu od akustické hudby k elektrickému doprovodu byla jeho hudba ještě komplexnější. Pro mnoho kritiků je největším Dylanovým úspěchem kulturní syntéza ilustrovaná trilogií alb z poloviny 60. let – \"Bringing It All Back Home, Highway 61 Revisited\" a \"Blonde on Blonde\". Slovy Mika Marquseeho: „Mezi roky 1964 a létem 1966 Dylan vytvořil dílo, které zůstane jedinečné. Čerpal z folku, blues, country R&B, rokenrolu, gospelu, britského beatu, symbolismu, modernismu a beatové poezie, surrealismu a dada, propaguje žargon a sociální komentář, čerpá z Felliniho i časopisu \"Mad\". Zformoval soudržný a originální umělecký hlas a vizi. Krásná je na těchto albech jejich síla šokovat i konejšit.“ Jedním z odkazů jeho verbální důmyslnosti byla rostoucí pozornost literárních kritiků k jeho textům. Profesor Christopher Ricks vydal 500stránkovou analýzu Dylanovy práce, dal ho do kontextu autorů jako Eliot, Keats nebo Tennyson a prohlásil, že Dylan je básník, který si zaslouží stejně podrobnou a pečlivou analýzu. Bývalý britský dvorní básník Sir Andrew Motion tvrdil, že by se o Dylanových textech mělo učit na školách. Od roku 1996 akademici lobují u Švédské akademie za ocenění Dylana Nobelovou cenou za literaturu. Dylanův hlas byl v mnoha směrech stejně znepokojivý jako", "Podle deníku \"New York Post\" Bob Dylan občas hraje na kytaru a zpívá ve školce, kterou navštěvuje jeho pětiletý vnuk. Rodiče dětí se o tom doslechli poté, co jejich děti vyprávěly o podivínském kytaristovi, který jim zpívá hrůzostrašné písničky. V roce 2014 vydal francouzský producent Alain Weber album \"From Another World: A Tribute to Bob Dylan\", na kterém zpívají Dylanovy písně soubory a sólisté z nejrůznějších kulturních a etnických prostředí celého světa (Aboriginci, Alžír, Bengálci, Bhútán, maďarský romský lidový soubor, makedonský romský orchestr Kočani Orkestar, kubánský kytarista Eliades Ochoa, Taiwan). Texty písní jsou přeloženy a zpívány v jazyce hudebníků." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Použití kola.", "Kola v dopravě.", "Rekreace.", "Sport.", "Kola v zaměstnání.", "Kolo a válka." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "V roce 1817 vynalezl tzv. Draisinu či drezínu Karl Drais v Karlsruhe v dnešním Německu, která fungovala na principu dnešního dětského odrážedla. Měla řiditelné přední kolo a jezdec se odrážel od země nohama. Stroj byl až na železný spojovací materiál dřevěný, měl loukoťová kola s železnou obručí, kožené sedlo a opěrnou tyč jako stojan. V roce 1861 Pierre Michaux změnil pohon z odrážení na šlapání přes jednorychlostní pevné kliky na předním kole. Dopravní prostředek nazýval „vélocipede“. V pařížské továrně Michaux & Lallement začali s velkým úspěchem sériové vyrábět velocipéd. Začaly se vyrábět v dalších továrnách hlavně v Anglii, kde se dělaly už celokovové s drátěnými koly. Pokrok byl i v tom, že místo ocelových ráfků se dávaly úzké gumové obruče a objevily se pokusy o odpružení sedla. V roce 1870 přichází inovace v podobě vysokého kola, které zvyšuje efektivitu šlapání pevného převodu tím, že je zvětšeno přední kolo. Mělo to ovšem velkou nevýhodu v nestabilitě vysokého těžiště a nebezpečnosti případného pádu z kola. Na takto vysokém kole nemohli jezdit všichni, proto byla vyráběna i tří až čtyřkolka (tricykl nebo kvadracykl) se dvěma velkými koly vzadu a jedním nebo dvěma malým vepředu nebo vzadu, která umožňovala jízdu dvou jezdců. V roce 1878 patentovali první planetovou převodovku v předním poháněném kole Scott a Phillott z Anglie. V roce 1879 patentoval řetězový převod síly z klik na zadní kolo Henry J. Lawson z Anglie. Kolo vyráběl pod názvem \"the Bicyclette\" a jednalo se o první kolo s tímto typem pohonu. Nicméně stále mělo velké přední kolo a malé zadní a na trhu se neprosadilo. V roce 1885 vyrobil anglický vynálezce a průmyslník John Kemp Starley první skutečně bezpečné jízdní kolo moderního typu se stejně velkými koly, pohonem zadního kola řetězem a řiditelným předním kolem. Základem tohoto nového trendu nazývaného \"bezpečnostní bicykl\" byl rám ve tvaru diamantu s koly opatřenými celogumovými plášti. Starley jej nazval \"Rover\" a později tak přejmenoval celou svou firmu, ze které se na začátku 20. století vyvinul známý výrobce motocyklů a především automobilů Rover. V roce 1896 patentoval Sir Frank Bowden účinnější typ brzdění pomocí lanka, který časem nahradil dosavadní přítlačné brzdy na plášť. Dále byla vyvinuta protišlapná brzda, v českých zemích zvaná pod produktovým názvem „torpedo“, přičemž síla brzdění šla přímo do středu zadního kola. Doplňky ke kolu dlouho nebyly žádné, až kolem roku 1895 se začala vyrábět první primitivní světla a první plátěné blatníky, tehdy nazývané „ochranný pás proti blátu“. Začátkem 20. století byla vysoká kola již zcela vytlačena víceméně současným typem kol s řetězovým převodem. Kola se také specializovala i pro zvláštní účely: například skládací vojenský bicykl, železniční drezína přizpůsobená kolejím a „hydrocykl“, kolo s plováky. Dalším mezníkem byl až na přelomu 70. a 80. let vynález horského kola. V roce 2018 OSN vyhlásila na 3. červen Světový den jízdního kola. Jízdní kolo, používané již po staletí, organizace ocenila pro jeho unikátnost, dlouhověkost a všestrannost, přičemž jde o jednoduchý, cenově dostupný, spolehlivý, čistý a ekologicky vhodný dopravní prostředek.", "", "Jízdní kolo je krom jiného též dopravní prostředek. Jelikož je poháněno pouze lidskou silou (výjimku tvoří elektrokola) neprodukuje oproti motorovým vozidlům žádné škodlivé zplodiny a má tedy pozitivní ekologický aspekt, navíc podporuje fyzickou kondici daného člověka a např. oproti automobilové dopravě má méně fatálních zranění. Může tak být dobrou alternativou osobní automobilové dopravě, zejména ve městech nebo obecně na malé vzdálenosti. Výhodu skýtá větší skladnost kola i možnost z něj kdykoli sesednout a pokračovat jako chodec, nevýhodou mohou být omezení co do rozměrů a hmotnosti případného vezeného nákladu a počasí, které je pro jízdu na kole ne vždy vhodné. V minulých desetiletích byla doprava na kole poněkud zanedbávaná, v posledních letech vzešly na různých místech světa aktivity pro větší prosazení kol v (městské) dopravě – například v podobě cyklojízd jako Critical Mass v Kanadě či iniciativa AutoMat v Česku, nebo rozšíření systémů sdílení kol (například Rekola, Nextbike, Santander Cycles, Vélib', Bixi, Bicing, Vélo'v...)", "Cykloturistika je ježdění na kole za účelem poznání, rekreace nebo vyhlídkové jízdy, to znamená prosté cestování na kole bez závodění. Jedním z aspektů holandské populární kultury jsou rekreační jízdy na kole na venkově. Krajina je plochá a plná cyklostezek, na kterých nejsou cyklisté obtěžováni žádnou dopravou. Mnoho Holanďanů se účastní akce nazvané Fietsvierdaagse, což je čtyřdenní organizovaná jízda. Paříž-Brest-Paříž je nejstarší cyklistická akce, jezdí se už od roku 1891 do dnešních dob stále podle stejného scénáře, trasa má 1200 km po silnicích a účastníci na ní mají 90hodinový limit. V oblastech obzvlášť zajímavých a vhodných pro turistiku mohou být alokovány půjčovny jízdních kol.", "Krátce po rozšíření kol vznikly nezávisle na sobě v mnoha částech světa závody na kolech. Velké závody začaly být populární v 90. letech 19. století („zlatý věk cyklistiky“) v Evropě, Spojených státech a Japonsku. Najednou mělo téměř každé město v USA jednu nebo dvě závodní dráhy pro dráhovou cyklistiku. Ačkoliv se tento sport v Americe stal spíše okrajovým, v Evropě měl významnější postavení, především ve Francii, Itálii a Belgii. Nejslavnějším ze z cyklistických závodů je bezesporu Tour de France, která začala v roce 1903 a pokračuje dodnes. Jak se vyvíjely různé varianty jízdního kola, přibývalo druhů různých závodů. Silniční závody zahrnují jak týmové, tak i individuální soutěže mužů či žen, mládeže nebo dospělých, amatérů i profesionálů. Jejich délka začíná u jednodenních závodů a časovek a končí u časově velmi dlouhých a rozsáhlých etapových závodů jako Tour de France a Giro d'Italia. Jízdní kola, na kterých se během jízdy leží, byla v cyklistice zakázána poté, co Marcel Berthet vytvořil nový hodinový rekord (49 992 km, 18. 11. 1933). V posledním desetiletí se stala velice populární také horská kola. Závody na horských kolech (mužů a žen) jsou už dokonce olympijským sportem. Na letních olympijských hrách v roce 2008 v čínském Pekingu byly poprvé zařazeny na program her také závody kol v kategorii BMX. Řídící orgán cyklistiky, Mezinárodní cyklistická unie, se na konci 90. let 20. století rozhodl vytvořit dodatečná pravidla omezující konstrukci závodních kol. Tato pravidla způsobila značnou polemiku a velkou diskusi. Vedlo to tak daleko, že dokonce musel být ukončen vývoj některých závodních kol. Pohnutkou k vývoji těchto pravidel bylo, aby rozvojové či méně vyspělé země světa mohly soutěžit bez požadovaného technického vybavení kol a soustředily pozornost spíše na své sportovce než na technické vybavení jejich kol. Například skořepinový rám, na kterém vyhrál Chris Boardman zlatou medaili v individuálním stíhacím závodě na olympiádě v Barceloně v roce 1992, nebyl už dále povolen. Specializovaným sportovním odvětvím, provozovaným pomocí speciálních kol je sport zvaný kolová, což je míčová hra na dvě branky, dvě dvojice hráčů-cyklistů hrají proti sobě. Jiným speciálním odvětvím cyklistiky je také cyklistická krasojízda provozovaná na speciálním kole, jedná se vlastně o zvláštní sportovní akrobatickou disciplínu.", "Pošty v mnoha zemích dlouho spoléhaly na jízdní kola. Britská královská pošta začala používat kola už v roce 1880, a používá je dodnes. Londýnská záchranná služba nedávno představila zdravotníky na kole, kteří se často můžou dostat rychleji k nehodě v centrálním Londýně než sanitky. Policisté také začali využívat kola, zprvu svá vlastní, dnes je však kolo standardní výbavou. Kola pro policejní hlídky se v současné době rozšiřují díky tomu, že mohou vjet do pěších zón a snáze překonat dopravní zácpy. Strážníci na kolech jsou veřejností také vnímáni lépe. Stíhání podezřelých může být také podporováno policisty na kolech. Kola byla s oblibou užívána jako doručovací dopravní prostředek. Ve Velké Británii a Severní Americe mnoho teenagerů doručovalo při své první práci na kole noviny. V Londýně je hodně společností, jež k doručování používají kola s přívěsem. Velké množství měst, jak na Západě, tak i mimo něj, podporuje rozšíření jízdních kol v kurýrních službách. V Bombaji (Indie) existuje mnoho tzv. Dabbawalů, kteří dovážejí jízdními koly obědy lidem ve městě. V Bogotě (Kolumbie) nedávno nahradila největší pekárna většinu náklaďáků koly. V největší továrně Mercedes-Benzu v Sindelfingenu v Německu používají zaměstnanci k pohybu po továrně kola, barevně odlišená podle oddělení. V továrně na pneumatiky Barum Continental v Otrokovicích používají pro dopravu v areálu služební kola označená štítky s čísly.", "Jízdní kolo sice není vhodné do přímého boje, ale dá se pomocí něho přemísťovat vojáky. Kola byla využívána v druhé búrské válce oběma stranami konfliktu. V počáteční době první světové války je k přesunu vojsk využívali Francie, Belgie i Německo. Jednotky italské lehké pěchoty Bersaglieri byly vybaveny pro přesun skládacími koly, které vojáci mohli nést na zádech. V roce 1937 při invazi do Číny Japonsko poslalo proti Číňanům kolem 50 000 vojáků na kolech. Během blitzkriegu proti Polsku a Francii se němečtí vojáci Wehrmachtu, kteří byli součástí tzv. \"tankových skupin\" hromadně přesouvali na jízdních kolech a Britové vybavili skládacími bicykly své výsadkáře a speciální jednotky Commandos. Ve válce ve Vietnamu komunistické jednotky Vietkongu přepravovaly koly různé náklady po Ho Či Minově stezce. Zprávy během americké invaze do Afghánistánu a při následných bojích proti Talibanu byly předávány kurýry, používajícími horská kola. Poslední zemí, která ještě nedávno udržovala pluk vojáků s bicykly, bylo Švýcarsko, které však v roce 2003 rozpustilo poslední jednotku." ] }

{ "title": [ "Původ slova.", "Členění georeliéfu.", "Vznik georeliéfu.", "Typologie.", "Klasifikace reliéfu.", "Orientace.", "Georeliéf Česka.", "Typologické členění.", "Regionální členění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Georeliéf je slovo složené, v českém jazyku s cizím původem a psané s dlouhou samohláskou „e“ (druhou ve slově) počeštěné, skládá se ze dvou částí, geo- tvoří první část vědeckých a odborných pojmenování (-dezie, -fyzika, -grafie, -logie, -morfologie, -politika aj.), pochází z latiny (gaeo) a je odvozena od původně řeckého slova „gaia“ ve významu českého slova Země, reliéf je slovo vícevýznamové, pochází z italského „relief“, označující plastický (vypouklý) obraz vystupující z plochy na pozadí, obvykle ve výtvarném umění, např. reliéf v sochařství, v oblasti zeměpisu znamená tvářnost neboli vzhled zemského povrchu, v podobě užití složeného slova „georeliéf\", s jednoznačným významem.", "Na základě tektonických struktur planety Země je její georeliéf rozčleněn plošně do územních geomorfologických jednotek, řádově odlišných. Řádově nejvyšší v Evropě je tvoří na severu Kaledonská oblast, vzniklá tzv. kaledonským vrásněním (např. orientačně část Norska a Velké Britanie) a Baltský štít (Finsko, Švédsko), na severovýchodě Východoevropská platforma (část Polska a Ukrajiny, Bělorusko, Pobaltské republiky, Rusko), na jihovýchodě Alpsko-himalájská oblast, též Alpsko-himálajský systém vzniklý tzv. alpinským vrásněním (Švýcarsko, Itálie, Slovensko, státy Balkánského poloostrova a také část Rakouska a Česka), na severozápadě Hercynská oblast, též Hercynský systém související také s tzv. variským, též hercynským vrásněním (Portugalsko, Belgie, Nizozemí, Dánsko a větší části Španělska, Francie, Německa a také Česka). Systém geomorfologického členění georeliéfu se odvíjí od základních tektonických struktur Země a horotvorného procesu (orogeneze), v jednotlivých státech světa se i přes mezinárodní spolupráci geografů, geologů a geomorfologů vytvořily soustavy specifické a vztažené k určitému území s názvoslovím tvarů v národních jazycích a vymezením zeměpisnými souřadnicemi v regionálním členění. V rámci fyzické geografie se studiem zemského povrchu, jeho vývojem (a také reliéfem) zabývá oborová vědní disciplína nazvaná geomorfologie. Předmětem studia jsou souvislosti mezi georeliéfem a jeho okolním prostředím a procesy (jevy) spojené s utvářením zemského povrchu. Geomorfologie označuje reliéf jako uskupení rozličných tvarů povrchu zemské kůry. Ve vztahu k vymezenému území určité krajinné oblasti se georeliéfem zjednodušeně rozumí tvar zemského povrchu. V rámci půdního obalu Země (pedosféry) je reliéf krajiny v souvislosti s nadmořskou výškou, sklonem plochy (geomorfologických útvarů), orientací vůči světovým stranám a expozicí vůči Slunci, proudění vzduchu (větru) a vodě (též dešti) důležitým půdotvorným činitelem, ovlivňujícím např. zemědělskou produkci a péči o krajinu, v oblasti stavebnictví je georeliéf významný z hlediska projektování staveb a vytyčování tras dopravních cest.", "Georeliéf je nehmotný, hmotným nositelem jsou horniny zemské kůry, vzhled svrchního povrchu Země souvisí s vlastnostmi hornin zemské kůry, jejich uložením, stářím apod. Výsledný tvar zemského povrchu vzniká v důsledku působení endogenních (vnitřních) a exogenních (vnějších) geomorfologických pochodů, endogenní pochody vedou zejména k vytváření nerovností povrchu, exogenní pochody směřují k zarovnávání povrchu a zmenšování výškových rozdílů. Reliéf povrchu Země je značně složitý, popis v celé komplexnosti nesnadný. Členěn je na geometricky jednoduché plochy navzájem oddělené lomy spádu (hranami), označované jako hřbetnice, údolnice, úpatnice či úpatí, v terénu mají méně často ostrý lom spádu, povětšinou tvoří úzké přechodové plochy. Plochy reliéfu vznikají působením geomorfologických pochodů, mohou mít různý vzhled, sklon, orientaci z hlediska světových stran a expozici vůči Slunci, proudění vzduchu nebo vodě i v podobě deště v závislosti na sklonu a orientaci. Působením geomorfologického pochodu v jednom směru vznikají geneticky stejnorodé plochy, jednotlivé plochy georeliéfu vytvářejí složitější povrchové tvary (formy).", "Plochy se rozlišují podle spádnic na přímkové neboli přímé, konkávní neboli vkleslé (vhloubené tvary zemského povrchu, např. brána, brázda, kotlina, prolom, úval) a konvexní neboli vypuklé (vystouplé tvary zemského povrchu, např. kupa, vrch, hora), sklonem se dělí na rovinné (0–2°), mírně sklonité (2–5°), značně skloněné (5–15°), příkře skloněné (15–25°), velmi příkře skloněné (25–35°), srázy (35–55°) a sruby či stěny (sklon více jak 55°). Morfografie popisuje povrchové tvary na omezeném území, útvary se stejným vzhledem, historií vývoje a geomorfologickými pochody v závislosti na geologickém podloží vytváří v rámci vymezeného území určitý typ georeliéfu. Morfometrie (měření povrchových tvarů Země) rozlišuje výškovou členitost tvarů zemského povrchu ve čtverci 4x4 km jako rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem (typologicky rovina, sníženina, pahorkatina, vrchovina, hornatina, velehornatina).", "Vzhled ploch závisí na vlastnostech, uložení a stáří hornin, které ji tvoří a procesech, které na ni působí. Georeliéf je složen z množiny tvarů vzniklých na zemském povrchu při reliéfotvorných pochodech v důsledku různých geomorfologických činitelů, např. působením magma při endogenním neboli vnitřním procesu nebo prouděním vzduchu (vítr), vody, též v podobě deště a zářivé energie slunečních paprsků při exogenním neboli vnějším působením energie. Působením jednoho činitele vznikly tvary monogenetické, tvary polygenetické jsou podílem dvou a více činitelů. Výsledkem geomorfologických pochodů je reliéf zemského povrchu s geomorfologickými tvary označovanými (abecedně) podle vzniku antropogenní (vzniklé lidskou činností), denudační (např. vlivem eroze), eolické (vzdušným prouděním), fluviální (prouděním vody), glaciální (v důsledku ledovce, též doby ledové), krasové (v oblasti vápenců a dolomitů průnikem vody horninami, např. v podzemí jeskyně, na povrchu se spolupůsobením dalších erozních činitelů závrty), periglaciální (v oblasti před pevninským ledovcem, např. kamenné moře vzniklé také v souvislosti s tzv. periglaciálním klimatem), sopečné a strukturní (související s prostorovým uspořádáním hornin, jejich vlastnostmi, s různou odolností).", "Orientace rovinných ploch se sklonem do 2° se nezjišťuje a nekategorizuje.", "V bývalém Československu se zkoumáním georeliéfu krajiny zabýval Geografický ústav Československé akademie věd se sídlem v Brně, zrušen v roce 1993. V letech 1964 – 1977 vzniklo geomorfologické členění státního území Česka až na úroveň geomorfologických okrsků, včetně jejich pojmenování. Veřejnosti prezentovány v roce 1987 v publikaci vydané nakladatelstvím Academie v Praze pod názvem „Zeměpisný lexikon ČSR Hory a nížiny“. Za použití digitálních technologií a využití vrstevnicové mapy z roku 2005 vznikla digitální mapa prezentující územně vymezené geomorfologické jednotky v systémově provedeném členění pro celé území Česka, řádově na 4 provincie, 10 soustav, 28 podsoustav, 94 celků, 243 podcelků a 933 okrsků. Seznam geomorfologických jednotek publikován Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky v roce 2006 ve 2. vydání „Zeměpisného lexikonu ČR, Hory a nížiny“. V georeliéfu Česka jsou typologicky zastoupeny nížiny do nadmořské výšky 300 m a vysočiny v nadmořské výšce nad 300 m, omezené krajinné oblasti okolní vyvýšeninou jsou sníženiny (typem brány, brázdy, kotliny, pánve, prolomy, úvaly) tektonického původu nebo vzniklé erozně denudačními pochody s odnosem méně odolných hornin, v regionálním členění např. Jihočeské pánve (vznik tektonickým pohybem zemské kůry) nebo Podhradská kotlina v Železných horách (vznik v krystalických břidlicích odnosem méně odolných hornin). Georeliéf Česka vznikl horotvorným procesem, z hlediska geologie se vytvořily dva odlišné geologické celky. V důsledku tzv. variského vrásnění horninová geologická jednotka nazvaná Český masiv, přesahující české území a do východní části Česka zasáhly Karpaty, oblastí označované Západní Karpaty, tvořící též geologickou jednotku. Český masiv v podobě kruhového tvaru (ohraničený pohořími) se stal obsahem hypotézy o tzv. Českém kráteru ve smyslu impaktního kráteru vzniklého na povrchu Země.", "Typy georeliéfu dle výškové členitosti:", "Georeliéf Česka v regionálním (územním) členění tvoří řádově odlišné geomorfologické jednotky v návaznosti na evropské geomorfologické členění 4. řádu zastoupeného na českém území geomorfologickými jednotkami obecně označovanými provincie s názvy Česká vysočina, Západní Karpaty, Západopanonská pánev a rozlohou malým územím Středopolská nížina, v Česku pro označení provincie používaná řádově vyšší geomorfologická jednotka s názvem Středoevropská nížina. V českém prostředí je provincie geomorfologickou jednotkou třetí úrovně. Do georeliéfu Česka zasahují evropské geomorfologické jednotky 1. až 8. řádu, z nejvyšších (1. řádu) je to Hercynská oblast (Hercynský systém) a Alpsko-himálajská oblast (Alpsko-himálajský systém), v českém prostředí označované za (nejvyšší) geomorfologický systém první úrovně. Území Česka z geomorfologických jednotek evropského 2. řádu v rámci Hercynské oblasti překrývá podoblast Hercynidy, též s názvem Hercynská pohoří a dále Západoevropské a středoevropské nížiny (Epihercynské nížiny), z Alpsko-himálajské oblasti je to Karpatská podoblast (Karpaty), v českém prostředí jednotky označované za geomorfologický subsystém druhé úrovně. Ze 3. řádu geomorfologických jednotek na kontinentu Evropy se z Hercynid (Hercynských pohoří) na českém území nachází krajinné oblasti „Středoevropských vysočin“ a ze „Západoevropských a středoevropských nížin“ rozsahem malá část Středoevropské nížiny, z Karpatské podoblasti části Karpat a Panonské pánve. Středoevropská nížina je využita v českém prostředí pro označení provincie, též geomorfologické jednotky třetí úrovně pro zachování přibližných horopisných podmínek podobně jako v Evropě. Evropské geomorfologické jednotky 4. řádu zastupuje v Česku ze „Středoevropských vysočin“ většinou rozlohy Česká vysočina, ze Středoevropské nížiny rozsahem malé území Středopolské nížiny, z evropských Karpat jsou to Západní Karpaty a z evropské Panonské pánve rozsahem malá Západopanonská pánev. V regionálním členění georeliéfu Česka, s přibližnými hodnotami plochy a procenta vztaženými ke státnímu území o celkové rozloze 78 867 km, jsou v návaznosti na evropské jednotky 4. řádu vymezeny do třetí úrovně geomorfologických jednotek obecně označených provincie: Evropský 5. řád geomorfologického členění zahrnuje v českém prostředí pouze části geomorfologických jednotek čtvrté úrovně, označené v Česku obecně za geomorfologické soustavy, z nich jsou to Středopolské nížiny (součást provincie Středoevropská nížina), Vněkarpatské sníženiny a Vnější Západní Karpaty (součásti provincie Západní Karpaty) a Vídeňská pánev (součást provincie Západopanonská pánev). Evropské geomorfologické jednotky 6. až 8. řádu překrývají opět části zmíněných geomorfologických soustav na českém území, nejnižší z evropských zahrnuje Čantoryjskou hornatinu, v Česku geomorfologický podcelek Slezských Beskyd. V Česku byly řádově nižší geomorfologické jednotky, od provincie ve třetí úrovni geomorfologického členění georeliéfu, kodifikovány do sestavy s vlastními jmény, plošnou výměrou a označeny pro přehlednost indexem. Ve čtvrté úrovni s obecnými názvy geomorfologická soustava, dříve označovaná slovním spojením subprovincie (územně vymezené především podle geologické struktury), v páté úrovni geomorfologická podsoustava, dříve označovaná za oblast (shodná morfostrukturou a podobnou výškovou členitostí), v šesté úrovni geomorfologický celek (shodný geomorfologickou historií a vývojem georeliéfu), v sedmé úrovni geomorfologický podcelek (více stejnorodý povrchovými tvary a jejich vývojem) a v osmé úrovni geomorfologický okrsek (charakteristický výškovou polohou se shodným původem georeliéfu). V systémově provedeném členění pro celé území Česka je okrsek řádově nejnižší geomorfologická jednotka, typologicky se stejnorodým reliéfem zemského povrchu." ] }

{ "title": [ "Stručná chronologie.", "Život.", "Rodina a dětství.", "Studia (1800–1815).", "Německo (1815–1817).", "Slovensko (1817–1819).", "Srbské vojvodství (1819–1833).", "Čechy (1833–1861).", "Osud manželky a dětí po Šafaříkově smrti.", "Pozůstalost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Pocházel z malé východoslovenské vsi, z rodiny evangelického kazatele a učitele. V letech 1806–1808 studoval v Rožnavě, v letech 1808–1810 v Dobšiné a poté (1810–1814) v Kežmarku. Roku 1815 odjel studoval do Jeny teologii (do roku 1817). V letech 1819–1833 působil jako profesor a ředitel na srbském gymnáziu v Novém Sadě. Zde se roku 1822 oženil s Boženou Julií Ambrozyovou († 5. června 1876), s níž měl šest dětí. Roku 1826 se stal dopisujícím členem Učené společnosti krakovské a roku (1827) členem Varšavského tovaryšstva přátel nauk. Roku 1833 odešel do Prahy, kde mu přátelé František Palacký a Josef Jungmann sbírkou mezi vlastenci zajistili příjem 480 zlatých ročně po dobu 5 let, kterou vyplácel muzejní výbor s podmínkou, že bude psát výhradně česky. V letech 1838–1842 vedl redakci časopisu \"Muzejník\" a vydával časopis Světozor. Roku 1845 odmítl nabídku stát se profesorem slavistiky v Berlíně. Od roku 1847 pracoval v Univerzitní knihovně. Roku 1848 se účastnil sjezdu českých a německých spisovatelů a Slovanského sjezdu a stal se poslancem zemského sněmu. Pokoušel se založit nový vědní obor – slovanskou archeologii. Ke snahám o vytvoření samostatné slovenštiny se stavěl spíše zdrženlivě, ale snažil se být prostředníkem mezi českou a slovenskou stranou. Byl pohřben na evangelickém hřbitově v Karlíně, roku 1900 byly jeho ostatky přeneseny na Olšanské hřbitovy.", "", "Život Šafárikovy rodiny, jeho rodičů, prarodičů, příbuzných a sourozenců je úzce spjat s Štítnikem a jeho okolím. Otec Pavel (Pavol) Šafárik (1761 - 1831) se narodil ve Štítniku 26. ledna 1761, zde i navštěvoval latinskou školu. Dva roky chodil do školy v obci Kunova Teplica, aby se naučil maďarsky. Po ukončení studií působil asi patnáct let v okolí Štítníka jako učitel (preceptor). Zřejmě z finančních důvodů však učitelského povolání zanechal a odešel do Kobeliarova, kde působil jako evangelický kněz. Kobeliarovo leží v jihovýchodní části Slovenského rudohoří. Je přibližně stejně vzdálené od Rožňavy, Dobšiné a Jelšavy. Leží v těžišti pomyslného trojúhelníku těchto tří míst. Pavel Josef Šafařík se narodil krátce po přesídlení rodiny. Jeho nejstarší bratr Jan byl tehdy dvanáctiletý, sestra Marie desetiletá a další bratr Ludvík Samuel sedmiletý. Matka Katarína, rozená Karešová (1764 - 1812) pocházela z chudé zemanské rodiny v Hankové. Měli spolu 5 dětí, z nich prvorozený Pavel Jozef 1791 po roce zemřel. Kobeliarovská fara patřila k nejchudším v Gemeru, a pokud chtěla Šafárikova matka přiměřeně zajistit rodinu, musela pěstovat len, příst, tkát, starat se o hospodářství a obchodovat, což uměla. Zajistila v domácnosti dostatek všeho. Zemřela 14. prosince 1812 ve věku čtyřiceti osmi let. Šafaříkův otec se půl roku po její smrti oženil podruhé (2. červen a 1813), proti vůli svých dětí, s Rozálií rozenou Drábovou, vdovou po rožňavsko - bystrianském faráři Pavlovi Lovčányim. Z prvního manželství přivedla dceru Rozálii a syna Pavla. S touto ženou žil až do své smrti, do 4. únor a 1831. Pavl Josef Šafařík měl tedy 3 přeživší vlastní sourozence a 2 nevlastní sourozence.", "Životopisci shodně uvádějí, že základy školního vzdělání získal od otce, jak později zapsal jeho syn Vojtěch: „Když mu ale v 7 mém roce jen jednou abecedu celou ukázal, tu on sám hravě čísti se naučil, a již pak celý den na peci sedával čítaje. Do 8 ho roku již dvakráte byl celou bibli přečetl, a jedno ze zalíbených jeho zaměstnání bylo, že bratřím a sestře, jakož i lidem domácím kázával.\" Škola a učitelé zde vůbec nejsou zmíněni. Národní povědomí ovlivnil v Kobeliarove jeden z tamních písmáků jménem Novák, který malému Pavlovi půjčoval české knihy. S největší pravděpodobností jde o tamního učitele (\"ludimagistra\") Tomáše Nováka. Podstatnějším faktorem, který ovlivnil Šafaříkovo národní povědomí, bylo slovenské lidové prostředí, jazyk, lidová slovesnost, písně, pohádky a pověsti o zbojnících, krása okolní přírody. O hloubce a intenzitě vlivu kobeliarovského prostředí na Šafaříka svědčí i jeho vzpomínky na dětství a časté pozdější návraty. Živě si své dětství vybavoval i po padesáti či šedesáti letech. V letech 1805 - 1808 studoval v Rožňavě. Podle některých životopisců šlo o nižší gymnázium, podle jiných o evangelickou školu, která se právě v roce, kdy do ní P. J. Šafárik nastoupil, postupně měnila ve vyšší. Jiní zase hovoří o evangelické škole, která se právě v nástupním roce P. J. Šafárika postupně měnila ve \"vyšší\" střední (latinskou) školu. Protože zde Šafárik studoval jen tři roky, domnívají se někteří životopisci, že nastoupil hned do druhého ročníku donata. Během rožňavských studií bydlel Šafárik u svého profesora Ujházyho, kde se zároveň stravoval, podobně jako další studenti i dívky, které se přišly do Rožňavy naučit němčinu a šití. Šafárik pod vedením a osobním dohledem svého profesora, od roku 1806 i svého příbuzného, a jeho dcery provdané za Ujházyho, úspěšně rozšířil své znalosti a vzdělání. Kromě povinné latiny si osvojil také maďarštinu a němčinu. Na podzim roku 1808 odešel P. J. Šafárik na studium humaniora do Dobšiné, ačkoli mohl pokračovat v syntaxi a rétorice. Hlavním důvodem jeho odchodu bylo opět pravděpodobně hmotné postavení rodiny. Studium bylo výhodnější, protože zde mohl bydlet, a také bydlel, u sestry Marie, která se sem přestěhovala z Rožňavy. P. J. Šafárik studoval v Dobšiné 2 roky, a to v školních letech 1808/1809 a 1809/1810. V studiu na Dobšinské škole dosáhl ještě větších úspěchů než v Rožňavě. V Dobšiné se dále rozvíjely a prohlubovaly předpoklady k jeho básnické, pedagogické a vědecké činnosti. Splnil také podmínky potřebné k dalšímu studiu, a odešel odtud s výborným vysvědčením, žádoucími vědomostmi z literatury a se znalostí latiny, němčiny a maďarštiny. Studium v Dobšiné, kde se mluvilo převážně německy, poskytovalo slovenským chlapcům možnost aktivně si osvojit německou řeč, případně se v ní zdokonalit. Z knihy \"Šafárik na Slovensku...\":\"\"... do Dobšiné přicházeli synové statkářů, vesnické inteligence, řemeslníků a kupců i ze vzdálenějších měst, aby kromě znalostí z donáta, gramatiky a syntaxe osvojili si i německou řeč. Podobně chodívali kluci ze slovenského rodin studovat na latinské školy do Gemera, Oždian a Rožňavy, aby si zde osvojili maďarštinu. Pokud se chtěli vzdělanci Uherska uplatnit v praxi, museli nutně ovládat všechny čtyři jazyky země: latinu, němčinu, maďarštinu a slovenštinu. \"\" Z tohoto hlediska bylo pro Šafaříka opravdu štěstím, že studoval i v Rožňavě a, i když nuceně, v Dobšiné. Ukončením studia v Dobšiné nastává v životě patnáctiletého Šafárika velká změna. Vyčerpal možnosti studia v regionu a je proto nepřímo nucen opustit rodinu a rodiště Kobeliarovo, gemerské prostředí, bohaté na kulturní historii. Tím zároveň ztratí bezprostřední kontakt se slovenskými vesnicemi a jejím lidem, jeho problémy, ale také s jeho slovesností a folklórem. P. J. Šafárik přišel do studeného a drsného podnebí Kežmarku na podzim roku 1810. Čekalo jej tu pět let studia, studoval zde však jen čtyři roky. V důsledku píle byl rétorem jen jeden rok (1810/1811), po roce přešel do filosofie a ve školním roce 1812/1813 byl již politikem - juristou. V posledním roce studia (1813/1814) absolvoval teologii, jejíž obsah výuky kromě teologických disciplín tvořily přednášky z historie a encyklopedie, z teoretické a praktické fyziky, ze zdravovědy a přirozeného práva, z práva státního a práva národů. Studium v Kežmarku ukončil P. J. Šafárik v létě roku 1814 absolvováním všech tří kurzů: Jako podmínku pro přijetí na německou univerzitu a získání některého ze stipendií pro \"uherské\" studenty v Německu provedl kandidatikum z teologie u K. Genersicha s prospěchem \"eminenter profectus in theolog. Praeparatoris\". Studium a pobyt v Kežmarku měl pro formování osobnosti Pavla Josefa Šafárika, jak básníka a pozdějšího vědce evropského ba světového formátu velký význam. Sám o tom napsal ve vlastním, německy napsaném životopise. P. J. Šafárik se v studiu vyznačoval mimořádnou pílí, vynikal v \"mravech\" (v chování) i v prospěchu, za což ho v jednom i v druhém hodnotili známkou \"eminens\". Šafárik si dokonale osvojil němčinu a klasické jazyky. V teologickém kurzu se učil řečtinu a hebrejštinu. Řečtina a latina mu otvíraly brány k antické a latinské literatuře. Znalosti poskytované školou si Šafárik rozšiřoval a prohluboval samostudiem, v čemž mu vytvářela vhodné připomínky bohatá knihovna lycea, ale i díla a časopisy, které si sám kupoval. Studium historie formovala v Šafárikovi historické vědomí, ve kterém začínala zajímat důležité místo láska k českému a slovenskému národu, postupně se rozšiřující na národ srbský a později na všechny slovanské národy. Zde na evangelickém lyceu v Kežmarku se spřátelil s J. Blahoslavem, jakož i polskými, srbskými, ukrajinskými studenty, což také ovlivnilo jeho slovanskou orientaci a literární, zejména básnickou tvorbu. Šafárikova láska k rodnému kraji, vlasti, národu a jazyku našla konkrétní výraz v básnické tvorbě a v sběru slovenských lidových písní. Výsledkem básnické tvorby v Kežmaroku byla oslavná báseň na Ondřeje Máriassyho, patrona lycea, barona z Markušoviec a Batizoviec u příležitosti jeho návratu jako plukovníka pěchoty z války proti Napoleonovi pod názvem\"Ode festiva\". Do literatury se však uvedl básnickou sbírkou\"Tatranská Múza s lyrou slovanskou\" (Levoča 1814). Na doporučení ředitele nebo z některého z profesorů Šafárik jako vynikající student, který byl jen rok rétorem a přeskočil do filozofie, získal v roce 1812 místo soukromého vychovatele v rodině Davida Goldbergera. Právě v tomto období, jak je již zmíněno výše, nastaly v jeho rodném Kobeliarove velké změny. 14. prosince mu umřela matka, kterou velmi miloval, a otec se po půl roce oženil podruhé se zmiňovanou Rozálií.", "Po ročním vychovatelském působení pokračoval ve studiu na Univerzitě v Jeně. Pro Jenu se P. J. Šafařík definitivně rozhodl během studií v Kežmarku, především na přání otce. K hrazení studijních nákladů v Jeně se písemným potvrzením zavázal otec, potěšen tím, že alespoň jeden z jeho synů bude kráčet v jeho šlépějích. V Jeně bydlel v jednom domě se Samuelem Ferjenčíkem a Ondřejem Jamriškem, v posledním roce studia i s Janem Benediktim. Žil velmi skromně, o čemž svědčí vzpomínky jeho syna Vojtěcha. Období po napoleonských válkách, ve kterém studoval Šafárik v Německu, poznamenávala vzrůstající politická a kulturní aktivita německé mládeže. Politické ovzduší na jenské univerzitě se vyznačovalo svobodomyslnosti a kritičností vůči reakčnímu a politickému řádu. Profesoři a studenti otevřeně a bez obav vyjadřovali své náhledy a formulovali celoněmecké požadavky. P. J. Šafárik se ve spolků a akcí studentů neúčastnil. Podepsal a respektoval Summu akademických zákonů, která zakazovala účast v \"Burschenschaftech a Landsmanschaftech\". V Jeně strávil Šafařík dva roky a ukončil tři semestry studia. Dne 16. května 1816 se tam stal členem učené latinské společnosti Societas latina Jenensis. Výsledkem Šafaříkovy básnické činnosti v Jeně je sedmnáct básní, napsaných převážně od října 1815 do května 1816. Vyšly v Hromádkových \"Prvotinách pěkných umění\" ve Vídni a získaly mu jméno v Čechách i na Slovensku. Tři semestry studia na univerzitě v Jeně byly pro Šafaříka přínosem v každém směru. Především přispěly k formování jeho odborného a vědeckého profilu. V Jeně si osvojil kritické metody vědeckého bádání a získal pro ně důkladnou metodologickou přípravu. Našel tam mezi spolužáky další přátele. Jeden z nich, Juraj Müller, bývalý vychovatel v rodině Kubinyiů, Šafaříka informoval o tomto výhodném zaměstnání, prostřednictvím Samuela Ferjenčíka osobně poznal Johanna Wolfganga Goetha a Jána Chalupku, s nimiž jej spojovaly literárně-umělecké zájmy. Z Jeny, se kterou se Šafárik loučil nerad, odešel na začátku května 1817 s vysvědčením vydaným na odchod prorektorem Danzou. Příčin jeho předčasného odchodu bylo několik: administrativní zásah rakouské vlády, která nedovolila lidem z Uher studovat v Německu, Šafaříkova opatrnost i finanční tíseň. Při cestě na Slovensko se zastavil v Lipsku a v Praze, kde se setkal s několika českými národními obrozenci (Dobrovským, Jungmannem, Hankou, Presslem, Vojtěchem Nejedlým a jinými). Při měsíčním pobytu v Praze se zajímal o místo vychovatele, pak odešel přes Vídeň do Bratislavy. V Bratislavě pobyl deset dní a setkal se s Františkem Palackým, se kterým si již dříve dopisoval.", "V létě 1817 bylo Šafaříkovi nabídnuto místo vychovatele v rodině Gašpara Kubínyiho v Bratislavě. P. J. Šafařík nabídku přijal a na místo nastoupil 20. srpna 1817. Vychovával syna Ladislava. K tomuto rozhodnutí mohlo vést Šafaříka několik motivů: možnost vědecké práce, finanční důvody spojené se snahou si co nejdříve vyrovnat dluh u bratra Jana, ale i postavení Bratislavy a Kubínyiovy rodiny v tehdejším vědeckém, kulturním a společenském životě Uherska. Gašpar Kubínyi a celá jeho rodina si P. J. Šafaříka vážila, měla k němu přátelské až familiární vztahy, také plat byl velmi dobrý. Přátelství Pavla Josefa Šafaříka a o tři roky mladšího Františka Palackého se odrazilo i ve společné literárně-teoretické práci \"Počátkové českého básnictví obzvláště prozódie\" (Prešpurk - Praha 1818). Jejich společným přítelem byl Ján Blahoslav Benedikti, který se posléze odmlčel, dále k nim přibyl Ján Kollár, s nímž se Šafařík osobně poznal na jaře 1819. Rok 1819 znamenal rozhodující obrat v životě a povolání P. J. Šafaříka. Vychovatelství v Kubínyiově rodině se chýlilo ke konci. Nepřijal ani dříve nabízené místo profesora na slovenských evangelických školách (označených \"severní Uhry\"). Rozhodl se pro Nový Sad, kde Srbská pravoslavná církev již dříve založila gymnázium a na jaře 1819 vypsala konkurs na místo ředitele a prvního profesora. K tomu však Šafařík potřeboval doktorát. S pomocí a doporučením Jana Blahoslava Benediktiho jej obdržel dne 5. dubna 1819. Opět s přičiněním Benediktiho, ale i některých známých Srbů, získal místo ředitele, ač byl nejmladší z přihlášených. Vychovatelskou činnost v Kubínyiho rodině ukončil tedy koncem června 1819. Šafaříkův odchod z Bratislavy chápali vlastenci, především ale čeští, jako ztrátu pro národ. Několik týdnů před odjezdem do Nového Sadu pobyl v rodném Gemeru, v Kobeliarově a u dědečka Kareše v Hankové. Byl to jeho poslední pobyt, do rodiště se již víckrát nevrátil.", "Funkci ředitele převzal P. J. Šafařík se slavnostním projevem v latině. Nastínil v něm dějiny gymnázia, mluvil o profesorech a jejich vyučovacích povinnostech, pak vyjádřil své pedagogické názory na koncepci školy, a seznámil přítomné s návrhem reforem, které plánoval uskutečnit. Nový ředitel zapůsobil na Srby velmi příznivým dojmem. Kromě P. J. Šafaříka všichni profesoři byli Srbové. P. J. Šafařík zastával funkci ředitele pět let, měl ambiciózní plán vytvořit gymnázium podle řeckého vzoru. Hned po převzetí funkce se mu podařilo prosadit drobnější změny v učebním plánu rozšířením osnov o kreslení, resp. rýsování. Pozitivně bylo přijato i sbírání knih pro budoucí knihovnu. Šafařík měl velkou radost z toho, že do knihovny přibývaly vzácné staroslověnské literárně-historické památky. V inaugurační řeči uvedl, že na gymnáziu bude on sám vyučovat matematiku (algebru i geometrii), fyziku, logiku, rétoriku, poezii, stylistiku a bude vykládat antické klasiky v I. humanitní třídě. Přednášel latinsky, německy a po zesílení maďarizačních tendencí, které v posledních třech letech jeho pobytu zasáhly i novosadské gymnázium, vyučoval i maďarštinu. Během prvních dvou let novosadského pobytu Šafařík bydlel v domě bohatého měšťana Servického. Roce 1821 požádal Šafárika synovec srbského patriarchy, aby převzal výchovnou péči nad jeho synem. Jako odměnu dostal k dispozici část jejich domu v Novém Sadu, kde bydlel, o stravu a byt se mu starala kuchařka, kterou mu platili. Dne 17. června 1822 se P. J. Šafařík oženil s 19letou Julií Ambrózyi. Pocházela z drobné slovenské zemanské rodiny \"de Söden\". Narodila se ve Velké Kikindě (Maďarsko, dnes Srbsko) 19. listopadu 1803. Její otec pocházel z Paludze v okrese Liptovský Mikuláš. Její matka Zuzana (*1783) byla rozená \"Csaplovics de Jeszen\", tedy Čaplovičová z Jasenové na Oravě. Manželka P. J. Šafaříka byla podle životopisců inteligentní, neobyčejně sečtělá a temperamentní. Kromě povinné maďarštiny ovládala tři slovanské jazyky: češtinu, srbštinu a ruštinu. Manželovi hodně pomáhala při jeho vědecké práci. Šafaříkova situace v Novém Sadu se zhoršila po roce 1824, kdy rakouská vláda zakázala srbské církvi zaměstnávat na gymnáziích a ve svých službách evangelické vzdělance z Uher. Šafařík dostal výjimku pod podmínkou, že nebude vykonávat funkci ředitele. Šafaříkovi se po zásahu vlády začaly hromadit problémy, narůstat hmotné, finanční a jiné potíže. Příjem se mu zmenšil právě když ho nejvíc potřeboval, protože v rodině přibývaly děti. V Novém Sadu se Šafaříkovým narodilo pět dětí: Ludmila (21. 2. 1824 – 28. 4. 1824), Milena (17. 7. 1825 – 4. 4.1826), Mladen Svatopluk (17. 1. 1827 – 22. 2. 1828), Vojtěch a Božena. Zhoršení materiálních a finančních podmínek nutilo Šafárika, aby si sám hledal profesorské místo, pokud možno na Slovensku. Z různých důvodů však mnoho dobrých nabídek nepřijal. Během svého pobytu v Novém Sadu se Šafárik spolupodílel na sbírání, přípravě do tisku a vydávání slovenských lidových písní. Vyšly pod názvem \"Písně světské lidu Slovensku v Uhřích. Sebrané a vydané od P. J. Šafárika, Jána Blahoslava a jiných\" (V Pešti 1823). Nejvýznamnějším Šafaříkovým vědeckým dílem z jeho novosadského období jsou \"Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten\" (Pešť 1826) - \"Dějiny slovanských jazyků a literatur ve všech nářečích\". V Novém Sadu napsal P. J. Šafařík ještě další dvě práce, které vyšly tiskem, a to: \"Über die Abkunft der Slawen nach Lorenz Surowiecki\"(Pešť 1828) a \"Serbische Lesekörner oder Historische - Kritische Beleuchtung der serbischen Mundart, ein Beitrag zur slawischen Sprachkunde\" (Pešť 1833). Šafařík nasbíral v Novém Sadu množství literárně - historického, ale i jiného materiálu, který později zpracovával v Praze. Dne 22. prosince 1832 dal P. J. Šafařík patronátu gymnázia výpověď s tím, že zde zůstane do konce zimního semestru. Dne 6. dubna 1833 opustil Nový Sad, který v dalším životě již nenavštívil. Po neúspěšných snahách o získání pedagogického a knihovnického místa v Rusku odchází na pozvání přátel a po záruce, že tam dostane místo, přes Pešť a Bratislavu do Prahy.", "Šafaříkova rodina přišla do Prahy 4. května 1833, po téměř měsíc trvající cestě. Po příjezdu do Prahy koncentroval své úsilí především na zajištění své rodiny a na možnost pokračovat ve vědecké práci. Čeští vlastenci mu v obojím pomáhali. Zajistili mu byt, což bylo tehdy nejpotřebnější, protože brzy po příchodu přibyla do rodiny dvojčata Jaroslav a Bohuslav, nar. 24. května 1833, z nichž druhý chlapec umřel 31. 8. 1837. Kromě nich se Šafaříkovým narodili v Praze další čtyři děti. Během celého svého pobytu v Praze, zejména ve čtyřicátých letech, závisela celá jeho existence na 480 zlatých, které ročně dostával od svých českých přátel pod podmínkou, že – jak to František Palacký explicitně formuloval – „od teď, cokoliv budete psát, budete to psát jen v českém jazyce“. P. J. Šafařík zásluhou Františka Palackého vypomáhal při redakčních pracích v \"časopisu Českého musea\", pak po odstoupení Palackého časopis redigoval. V letech 1834–1835 byl redaktorem časopisu \"Světozor\". V letech 1836–47 byl cenzorem knih. Od roku 1841 byl kustodem pražské Univerzitní knihovny, a od roku 1848 jejím ředitelem. Téhož roku byl jmenován prvním mimořádným profesorem slovanské filologie na pražské univerzitě, ale svého úřadu se vzdal ve prospěch Františka Ladislava Čelakovského, aniž vůbec zahájil přednášky. Vedle vědecké práce, která byla v Praze hlavní Šafaříkovou činností, byl jako autorita několikrát přizván k řešení koncepce vzdělání a školství. Například v roce 1848 ministr Alexander Bach pověřil Šafaříka společně s K. J. Erbenem členstvím v komisi pro slovanskou právní terminologii. Výsledkem činnosti komise byl slovník \"Juridische - politische Terminologie der slawischen Sprachen Oesterreichs\" (1850). V sbírce spisů \"Hlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky\" vydané Janem Kollárem v roce 1846 Šafařík kritizoval Štúrovo úsilí o vytvoření nové spisovné češtiny (1843). Ačkoli Šafárik, na rozdíl od svých českých kolegů vždy považoval Slováky za od Čechů odlišný národ (tak např. výslovně v jeho \"Geschichte der slawischen Sprache...\" a v \"Slovanském národopisu\"), prosazoval užívání „slovenského slohu českého jazyka“ jako literárního jazyka na Slovensku. V revolučních letech 1848/49 se věnoval jen svým vědeckým zájmům. Po vydání díla \"Über die Abkunft der Slawen nach Lorenz Surowiecki\" sbíral historický materiál pro nejstarší období slovanských dějin. Výsledkem jeho úmorného vědeckého bádání kromě drobnějších studií jsou dvě monumentální práce, základní pilíře slovanské filologie, \"Slovanské starožitnosti\" a \"Slovanský národopis\" (Praha 1842, druhé vydání též roce 1842, třetí vydání roku 1843). Po jeho smrti, v letech 1862–63 byl připraven III. díl Slovanských starožitností, který vyšel v Praze roku 1865. V posledních pěti letech života začal Šafařík churavět a trpět různými fobiemi, a to i přesto, že se zbavil materiálních a finančních potíží a ubylo mu starosti o rodinu. Psychické deprese jej přivedly 23. května 1860 ke skoku z Řetězového mostu do Vltavy. Pokus o sebevraždu byl neúspěšný, vzbudil však na pražském nábřeží a následně díky novinám i u široké veřejnosti nesmírný rozruch. Na začátku října 1860 se Šafařík definitivně vzdal místa ředitele Univerzitní knihovny. Císař František Josef I. jeho žádosti vyhověl vlastnoručně psaným dopisem, přičemž mu ponechal jako důchod plný plat. Šafařík byl na důchodu jen krátký čas. Rychle začal chřadnout, ztrácel zrak, stabilitu, a pohyboval se už jen o holi, jeho duševní stav byl proměnlivý. Umřel 26. července 1861. Byl pohřben na evangelickém hřbitově v Praze-Karlíně a po jeho zrušení roku 1900 byly Šafaříkovy ostatky převezeny na Olšanské hřbitovy (I. obecný hřbitov, 3. oddělení, hrob 1). Nad jeho hrob byl přestěhován původní pískovcový sarkofág se starosrbským nápisem: \"V krasnich mira Sego v'spitaľ se esti et junosti svojeje\".", "Manželka Julie, rozená Ambrózyiová (Ambrozy de Seden/Söden), žila ještě patnáct let po smrti svého manžela. Zemřela v roce 1876 ve třiasedmdesáti letech. Nejstarší syn Vojtěch (Adalbert) (1831–1902) po skončení studií na univerzitě v Göttingenu dostal místo profesora na obchodní akademii ve Vídni, později se stal význačným chemikem.. Jeho žena Pavlína jej přežila a dochoval se i její portrét. Mladší syn Jaroslav (1833–1862) vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově a stal se druhým asistentem anatoma profesora Bohdálka. Pro malý plat roce 1858 odešel od něho do Vídně, kde se stal vojenským lékařem. Po návratu z války v Itálii se stal vrchním asistentem na c. k. Josefínské akademii ve Vídni. Jeho syn Jan Šafařík daroval do Národního muzea předměty z rodinné domácnosti. Nejmladší syn Vladislav (1841–?), který dělal rodičům největší problémy, začal studovat práva na Karlově univerzitě, ale studium nedokončil. Odešel k armádě a bojoval v Itálii u Magenty a Solferina, kde byl i raněn. Brzy získal důstojnickou hodnost. Dcera Božena (1831–1895) se provdala za Josefa Jirečka (1825–1888), českého literárního historika a politika, který byl určitý čas vychovatelem v Šafaříkově rodině. Jejich syn, historik Konstantin Jireček, později napsal knihu \"Šafařík mezi Jihoslovany\".", "Literární pozůstalost se v celku nedochovala. Část korespondence Šafařík spálil před odjezdem z Nového Sadu a druhou část spálil k stáru při záchvatu dny a deprese." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Začátky (1976–1980).", "Boy a October (1980–1981).", "War, a Under a Blood Red Sky (1983).", "The Unforgettable Fire (1984).", "Wide Awake in America a Live Aid (1985).", "The Joshua Tree a Rattle and Hum (1987–1988).", "Achtung Baby, ZooTV a Zooropa (1991–1994).", "Passengers: Original Soundtracks 1 (1995).", "Pop a Popmart (1996–1998).", "All That You Can't Leave Behind a Elevation (2000–2001).", "How to Dismantle an Atomic Bomb a Vertigo (2004–2005).", "No Line on the Horizon a U2 360° (2006–2011).", "Songs of Innocence a Innocence + Experience (2011–2015).", "The Joshua Tree Tour 2017, Songs of Experience a Experience + Innocence (2016-2019).", "Diskografie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Vznik skupiny inicioval tehdy čtrnáctiletý Larry Mullen Jr., který v říjnu 1976 vyvěsil na nástěnku gymnázia Mount Temple (anglicky \"Mount Temple Comprehensive School\") v irském Dublinu výzvu k založení kapely. Uvedl informaci, že si koupil bicí a shání někoho s kytarou. První setkání, konkurs, proběhlo v kuchyni u Mullenů a kromě Larryho se jej zúčastnili bratři Dave a Dick Evansovi, Adam Clayton, Paul Hewson, Peter Martin a Ivan McCormick. Poslední dva jmenovaní se pak nedostavili na žádné další zkoušky. Zbývají hudebníci vytvořil skupinu, pojmenovanou Feedback (\"Zpětná vazba),\" podle The Edge to bylo to jediné, co tehdy bylo z jejich produkce slyšet. Členové skupiny na začátku nebyli spokojeni s kvalitou zpěvu a hrou na kytaru Paula Hewsona, přemýšleli, že ho nahradí někým jiným, ovšem na prvním koncertu se Hewson projevil jako showman. To rozhodlo, že jej v kapele nechají. Ke konci roku 1976 skupina vyhrála školní talentovou soutěž se svou verzí písně \"Show Me The Way\" (původně od Petera Framptona). Po 18 měsících zkoušení si kapela změnila jméno na The Hype (zhruba \"očekávání\", \"poprask\", \"nadměrná reklamní masáž\", ale také \"narkoman\") a začala vystupovat v klubech. Hrála cover verze písní od Sex Pistols a Clash. 17. března 1978 (irský svátek sv. Patrika) se zúčastnili soutěže v Limericku, kterou vyhráli a získali odměnu 500 irských liber a možnost vytvořit demo nahrávku ve studiu CBS Records. Na radu dublinského punk rockového guru Steva Averilla si kapela změnila název na U2. Název byl vybrán proto, že vyvolával zajímavé konotace ke skutečným věcem: letadlo Lockheed U-2, nebo ponorka U2, aféra za studené války, číslo linky metra v Berlíně, ale přitom nenaznačovalo nic konkrétního. V březnu 1978 z kapely odešel Dick Evans. Od té doby hraje skupina ve stejném složení. V květnu 1978 se manažerem kapely stal Paul McGuiness. V září 1979 U2 vydali své první EP nazvané \"U2-3\", které obsahovalo tři písně a dostalo se na první místo irské hitparády. V prosinci U2 uspořádali několik koncertů v Londýně, ale bez většího zájmu kritiků a publika.", "V březnu roku 1980 se skupina rozhodla, že už má dostatek materiálu na celé album, které ovšem CBS Records odmítla, takže U2 podepsali smlouvu s firmou Island Records a v říjnu pak vydali album \"Boy\" (\"Chlapec\"). Album se setkalo s příznivým ohlasem kritiků a jako debut je hodnoceno výrazně kladně. Následovalo menší turné po Velké Británii, ale také první turné mimo ni – po východním pobřeží USA a po několika evropských městech. Turné bylo úspěšné a kritici skupinu označovali jako skutečně nadějnou. I přes krádež Bonovy aktovky s veškerými texty 12 týdnů před začátkem nahrávání vydali U2 v říjnu 1981 druhé album, nazvané \"October\" (\"Říjen\"). V textech písní na tomto albu se už zcela nepokrytě projevila náboženská víra členů kapely (např. v písních \"Gloria\" či \"With a Shout\") – Bono, The Edge i Larry byli oddanými křesťany a nijak to neskrývali. V té době se také stali členy dublinské náboženské skupiny \"Shalom\", přičemž zvažovali rozchod U2, neboť si nebyli jisti, zda mohou pokračovat jako rocková skupina, aniž by to ohrožovalo jejich náboženské cítění. Tato nejistota se projevila i na albu, které nebylo tak úspěšné, jak se od U2 čekalo.", "Částečný neúspěch alba \"October\" byl zcela zapomenut, když v roce 1983 U2 vydali další album, \"War\" (\"Válka\"). Z alba pochází jedna z nejznámějších písní U2, \"Sunday Bloody Sunday\" (\"Neděle, Krvavá neděle\"). Tato píseň je reakcí na severoirské spory, její název odkazuje na masakr tzv. Krvavé neděle z 30. ledna 1972, při kterém bylo ve městě Derry britskými vojáky zabito 13 neozbrojených účastníků protestního pochodu (a zraněno mnoho dalších). V písni se kromě odkazů na tuto událost („I can't believe the news today“, „nemohu uvěřit dnešním zprávám“) objevují citace z Bible („mother's children; brothers, sisters torn apart“, „syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni“, Mt 10,35; „we eat and drink while tomorrow they die“, „jezme a pijme, neboť zítra zemřeme“, 1K 15,32) a píseň končí výzvou křesťanům, aby spolu přestali bojovat a přijali Ježíšovo vítězství. Někteří píseň pochopili jako podporu irského boje a Prozatímní IRA, Bono takový výklad striktně odmítl tím, že na koncertech píseň uváděl slovy: „Tohle není rebelská píseň, tohle je \"Sunday Bloody Sunday\"“ a při písni mával bílým praporem. Z alba pochází také píseň \"New Year's Day\" (\"Nový rok\"), inspirovaná polským hnutím Solidarita. Tato píseň byla vydána jako první singl alba a byla prvním mezinárodním hitem skupiny – v Británii dosáhla na desátou příčku žebříčku a hudební televize MTV ji velice často zařazovala do vysílání, což pro U2 znamenalo výraznou propagaci u amerického publika. Následující turné obsahovalo množství vyprodaných koncertů v Evropě a USA, z turné byla vydána živá nahrávka a filmový záznam koncertu v Red Rocks pod názvem \"Under a Blood Red Sky\" (\"Pod krvavě rudou oblohou\"). Díky těmto úspěchům kapela uzavřela s nahrávací společností novou výhodnější smlouvu.", "Čtvrté studiové album produkovali Brian Eno a Daniel Lanois (do té doby byl producentem Steve Lillywhite), vyšlo v roce 1984 pod názvem \"The Unforgettable Fire\" (\"Nezapomenutelný oheň\"; jednalo se o název výstavy obrazů vytvořených lidmi, kteří přežili atomové výbuchy v Hirošimě a Nagasaki). V textech písní se objevují politické motivy – píseň \"Pride (In the Name of Love)\" (\"Hrdost (Ve jménu lásky)\") je vzpomínkou na aktivistu za lidská práva Martina Luthera Kinga, stejně jako jmenovitě věnovaná píseň \"MLK\". Píseň \"Bad\" (\"Špatný\") pojednává o závislosti na heroinu; v tehdejší době se v Dublinu výrazně rozmáhaly problémy s drogami.", "Na přelomu roku vydali U2 krátké (čtyř písňové) album \"Wide Awake in America\", po kterém následovalo velice úspěšné turné. Ačkoli osmdesátá léta byla teprve v polovině, hudební časopis Rolling Stone je označil za „kapelu osmdesátých let“ a tvrdil, že „pro rostoucí počet fanoušků rock&rollu se U2 stává nejvýznamnější skupinou, možná tou jedinou, která má význam.“ S takto rostoucí popularitou se U2 pomalu propracovávali do kategorie „stadiónových kapel“; příležitost, jak to dokázat, se naskytla při gigantické humanitární akci Live Aid – v roce 1985 propukl v Etiopii hladomor a v červenci roku 1985 uspořádali Bob Geldof a Midge Ure pro podporu boje s hladomorem koncert, který se současně konal v londýnském Wembley a filadelfském JFK Stadium (a několik menších koncertů na dalších místech), přičemž koncerty byly spojeny satelitní spojením a koncert byl živě vysílán v televizi. Odhaduje se, že koncert sledovalo asi 1,5 miliardy lidí ze sto zemí světa. U2 se koncertu měli zúčastnit, ovšem zdaleka se nečekalo, že budou hlavní hvězdou; předvedená 13 minutová verze písně \"Bad\", v průběhu které Bono sešel s pódia a zatancoval si s fanynkou, zajistila U2 obrovskou popularitu a postavení jedné z nejlepších hudebních skupin na světě. Hned v září se Bono s manželkou Ali vydal do Etiopie, kde šest týdnů pracovali v utečeneckém táboře a sirotčinci; tato zkušenost se odráží v jeho boji za podporu třetího světa, ve kterém pokračuje dodnes. Zatímco v Live Aid ještě U2 byli jen jedním z účastníků, v roce 1986 byli na charitativním turné \"Conspiracy of Hope\" (\"Spiknutí naděje\"), pořádaném společností Amnesty International, již hlavní hvězdou. V průběhu tohoto šestitýdenního projektu pomohli Amnesty International ztrojnásobit počet registrovaných příznivců.", "Nesmazatelně se do rockové historie U2 zapsali svým dalším studiovým albem \"The Joshua Tree\" (název kalifornského národního parku, ve kterém roste juka krátkolistá, anglicky označované jako \"Joshua tree\", \"Jozueho strom\"). V žebříčku 500 nejlepších alb historie časopisu Rolling Stone se album umístilo na 26. místě, do dneška se ho prodalo cca 16 milionů kopií, takže je komerčně nejúspěšnějším albem skupiny. Album v USA i UK překonalo rychlost v prodeji, ve Velké Británii získalo album platinovou desku za 28 hodin, v USA za 40 hodin. V USA bylo na prvním místě hitparády devět týdnů, v britské hitparádě se drželo 129 týdnů, přičemž se do ní ještě dvakrát vrátilo (v letech 1992 a 1993), první místo hitparád dosáhlo ve 22 zemích světa. Díky úspěchu alba se kapela objevila na titulní stránce časopisu Time z 29. dubna 1987 s titulkem \"Rock's Hottest Ticket\" („Nejžhavější rockový lístek“). Na cenách Grammy v roce 1988 získalo album cenu Album roku. I na tomto albu pokračují náboženské a politické motivy – \"I Still Haven't Found What I'm Looking For\" (\"Dosud jsem nenašel to, co hledám\") je osobní píseň o vnitřních sporech víry a pokušení, \"Bullet the Blue Sky\" (\"Rozstřílejte modré nebe\") je odsouzení americké politiky vyzbrojování povstalců v Salvadoru, \"Mothers of the Disappeared\" (\"Matky zmizelých\") je žalozpěv věnovaný sdružení \"Asociación Madres de Plaza de Mayo\", které sdružuje matky unesených z doby politického převratu v Argentině v roce 1978, \"Running to Stand Still\" pojednává o drogové závislosti. Následující stadiónové turné bylo obrovským úspěchem, např. na koncert v Holandsku se všech 92 000 lístků prodalo během hodiny. V průběhu turné kapela vytvořila album \"Rattle and Hum\" (\"Rachot a šum\"), které je částečně živou nahrávkou koncertů, ale jsou zde i zcela nové písně. Na turné kapela vystupovala s B. B. Kingem (nahráli spolu píseň \"When Love Comes to Town\", \"Když do města dorazí láska\") a Bobem Dylanem (s ním vytvořili duet \"Love Rescue Me\", \"Lásko, zachraň mě\"). Navíc v roce 1989 vyšel také stejnojmenný koncertní film s prvky dokumentu věnovaný turné po USA. Film byl natočen 16mm černobílou kamerou a z původních 160 hodin záznamu v něm nakonec zůstalo 90 minut; tento film se ale mimo fanoušky s výrazněji kladným ohlasem nesetkal a nápad samotný byl kritizován jako projev přehnané namyšlenosti.", "Téměř tři roky nepřetržitě trvající koncertní šňůry (zakončené sérií \"Lovetown Tour\") uzavřel dublinský koncert 30. prosince 1989, na kterém Bono oznámil, že „V posledních měsících jsme se výborně bavili [...], tohle je prostě konec něčeho pro U2. [...] Jenom – potřebujeme odejít a všechno si znovu vysnít.“ Toto prohlášení vyvolalo spekulace o rozpadu kapely, které přiživovala i dlouhá přestávka. Přestože Bono tímto prohlášením rozchod na mysli neměl, i ten v následujících měsících hrozil. Kapela se totiž rozhodla další album vytvořit v čerstvě sjednoceném Berlíně, ale po počátečním nadšení se množily hádky a spory a až radost z vytvoření písně \"One\" vrátila skupině optimismus. V průběhu nahrávání navíc byly z hotelového pokoje odcizeny některé počáteční nahrávky a později se veřejně šířily (nejznámější z nich je bootleg nazvaný \"Salome\"). Nakonec však nové album vzniklo, i když z berlínského natáčení zůstalo jen několik nahrávek a inspirace pro titul; 18. prosince 1991 vyšlo album \"Achtung Baby\". Na albu je vidět výrazná změna zvuku kapely, některé písně (\"One\", \"Mysterious Ways\") jsou ještě podobné předchozím albům z 80. let, na jiných (např. \"Zoo Station\") je vidět vliv elektronické hudby a stylem už patří do 90. let. Spolu s albem \"The Joshua Tree\" je \"Achtung Baby\" kritiky označováno jako nejlepší album od U2. V anketě hudebního časopisu \"Q\" v roce 1998 označili čtenáři \"Achtung Baby\" jako 15. nejlepší album historie, v roce 2003 se v podobné anketě televize VH1 umístilo na 65. místě. V roce 2003 byla také v žebříčku časopisu \"Q\" píseň \"One\" označena jako nejlepší píseň všech dob. Na začátku roku 1992 bylo zahájeno dlouho očekávané turné, nazvané \"Zoo TV\". Turné bylo megalomanským multimediálním podnikem, U2 předstírali přijetí šoubyznysového stylu, diváky ohromovaly desítky obrazovek, světelné efekty, kostýmy pro členy kapely, jedenáct pomalovaných Trabantů rozmístěných okolo scény, satelitní televizí a videoklipy se subliminálními zprávami. Při koncertech Bono zkoušel telefonovat na různá místa, o jeho snaze dovolat se v noci prezidentovi USA Georgi Bushovi se prezident dokonce zmínil v průběhu předvolební kampaně. V průběhu přestávky v turné se kapela zastavila ve studiu, ale místo původně plánovaného doplňkového EP vzniklo plnohodnotné LP album nazvané \"Zooropa\", vydané v červenci 1993. \"Zooropa\" stylem pokračovala ve změnách započatých na \"Achtung Baby\", obsahovala ještě větší podíl elektronické hudby a vlivu techna. Prvním singlem byl \"Numb\", zvláštní jak svým stylem (směsí techna a rapu), tak i způsobem vydání – vyšel výhradně jako „videosingl“ na VHS. \"Zooropa\" získala za album cenu Grammy jako nejlepší alternativní album. Po vydání Zooropy turné pokračovalo (pod označením \"Zooropa\" a \"Zoomerang\"), posledním zastávkou bylo Tokio, 10. prosince 1993.", "Po turné následovala relativně dlouhá přestávka, v průběhu které se členové kapely věnovali několika vedlejším projektům a odpočinku. Bono nahrál duet s Frankem Sinatrou, Larry s Adamem nahráli soundtrack k filmu \"\", kapela také přispěla písní \"Hold Me, Thrill Me, Kiss Me, Kill Me\" na soundtrack k filmu \"Batman Forever\". V roce 1995 kapela jako celek spolu s Brianem Eno vydala experimentální album nazvané \"Original Soundtracks 1\", pod kterým ovšem nebyli podepsáni jako U2, ale jako \"Passengers\" (kvůli vysoce experimentálnímu stylu se produkční společnost zdráhala vydat album pod jménem U2). Pilotním singlem byla píseň \"Miss Sarajevo\" (s kapelou ji zpívá Luciano Pavarotti) věnovaná válkou postižené Jugoslávii. Celé album je koncipováno jako soundtrack, jedná se ovšem jen o fikci.", "Na začátku roku 1996 začali U2 pracovat na dalším studiovém albu, s cílem vydat ho v září téhož roku; to byl už zpočátku přehnaně sebevědomý cíl, žádné dosavadní album nenahráli tak rychle. Původní záměr vydat „přímočaře rock'n'rollové album“ rychle zmizel, album je opět dalším pokusem o změnu stylu – obsahuje spoustu elektronické hudby, efektů a samplů, výsledný zvuk má hodně prvků disca a techna. Skupina se přiznala k záměru zapracovat styl kapel jako Prodigy či The Chemical Brothers. Práce na novém albu však provázelo mnoho potíží; Larrymu se zhoršily problémy se zády a velké části natáčení se prakticky neúčastnil. Natáčení se protahovalo, původní zářijový termín se odsunul na listopad, poté leden, až konečně 4. března 1997 vyšlo album \"Pop\". Posuny vydání desky byly zvláště nepříjemné s ohledem na fakt, že skupina dopředu podepsala smlouvy na nadcházející koncertní turné, pro které už byly stanoveny i některé termíny. I podle vyjádření některých členů byly proto některé písně na album zařazeny ve stavu jisté nedokončenosti (bez zajímavosti není postřeh, že všechny písně z alba \"Pop\" jsou na výběrovém albu \"Best Of 1990–2000\" v remixované podobě). I proto se album setkalo s rozporuplnými reakcemi – na jedné straně odborná kritika chválila novátorský styl, na druhé straně někteří fanoušci tesknili po klasickém zvuku U2 a odmítali přehnaný komerční kolotoč kolem nového alba. Přesto album bylo obchodně výrazně úspěšné a v 28 zemích dosáhlo v prvním týdnu prodeje první pozice žebříčků. V duchu názvu se drželo i následující koncertní turné nazvané \"Popmart World Tour\". Jednalo se o ještě větší podnik než předchozí Zoo TV, plné odkazů na popkulturu a megalomanských technických zařízení. Jevišti dominoval obří zlatý oblouk (jasný odkaz na McDonald's), tehdy největší televizní obrazovka na světě (šířka cca 50 metrů) a čtyřmetrový citrón. Nedostatek času na přípravu turné se prokázal v první části turné (po Americe), zvláště v úvodním koncertu v Las Vegas, při kterém skupina zkazila píseň \"Staring at the Sun\" a musela ji v půlce přerušit a začít hrát znovu. Druhá část turné (po Evropě) již však byla výrazně úspěšnější. Celkový finanční výsledek turné však byl záporný – ačkoli turné získalo přes 80 milionů dolarů, obrovské náklady (přes 100 milionů dolarů) znamenaly faktický neúspěch. V rámci Popmartu U2 také 14. srpna 1997 koncertovali v Praze na Strahovském stadionu před asi 80 000 diváky. Jednalo se o první (a dosud poslední) koncert U2 v Česku. Na konci roku 1998 pak skupina vydala první výběrové album, \"The Best of 1980–1990\". Kromě standardní jednocédéčkové verze vyšla i rozšířená edice s druhým CD, \"The B-Sides of 1980–1990\", na kterém jsou některé písně vydané dříve jako B-strany starších singlů. Na albu se také objevila nová verze písně \"Sweetest Thing\" (\"Nejsladší věc\"), která předtím byla vydána jen jako B-strana. V roce 2000 skupina natočila soundtrack k filmu Wima Wenderse \"The Million Dollar Hotel\" (\"Hotel za milion dolarů\"), ke kterému byl Bono také autorem námětu a spoluautorem scénáře. Text písně z tohoto soundtracku, \"The Ground Beneath Her Feet\" (\"Zem pod jejíma nohama\"), napsal Salman Rushdie (báseň se objevila také v Rushdieho stejnojmenné knize).", "Po jisté kritice experimentálního Popu se U2 dalším albem rozhodli vrátit zpět a v roce 1999 začali nahrávat další studiové album. Na konci října 2000 pak vydali \"All That You Can't Leave Behind\" (\"Vše, co nemůžete nechat za sebou\"). Poté, co většinu 90. let se skupina snažila změnit styl, tímto albem těchto snah zanechala a vytvořila album klasického rocku, které se setkalo s velice kladným ohlasem. Album debutovalo jako #1 ve 28 zemích světa, největší hit \"Beautiful Day\" (\"Krásný den\") získal tři ceny Grammy. Píseň \"Walk On\" (\"Kráčej dál\"), věnovaná barmské disidentce Aun Schan Su Ťij, vyhrála cenu Grammy o rok později. Další singl \"Elevation\" (\"Stoupání\") byl ústřední písní soundtracku k filmu \"Lara Croft - Tomb Raider\". Na jaře 2001 bylo zahájeno turné \"Elevation\", které bylo také v porovnání s předchozími koncertními šňůrami klidnější, třebaže ne tolik, jak skupina slibovala před zahájením. Po útocích z 11. září 2001 kapela zvažovala zrušení zbytku turné, nakonec se rozhodla v turné pokračovat, jen pro zbývající koncerty upravila seznam hraných skladeb. Turné bylo obrovským úspěchem, prakticky všude bylo vyprodáno, severoamerická část s 80 koncerty získala 110 milionů dolarů, což je druhý nejlepší výsledek (po turné \"Voodoo Lounge\" skupiny Rolling Stones z roku 1994). Po skončení turné ke konci roku skupina vystoupila v poločase XXXVI. ročníku Super Bowlu, přičemž předvedené tři písně, zvláště \"Where the Streets Have No Name\", při které se na pruh látky za kapelou promítala jména obětí útoků 11. září, se setkaly s ohromným ohlasem, fotka Bona s americkou vlajkou v podšívce jeho bundy se objevila na titulních stranách několika časopisů. V průběhu nahrávání alba i po skončení turné se Bono účastnil mnoha benefičních akcí a propagace svých humanitárních cílů (odpuštění dluhů chudým africkým zemím a boj s HIV/AIDS) v rámci kampaně Jubilee 2000, včetně účastí na summitu G8 v Německu či na sjezdu MMF v Praze. Na konci roku 2002 skupina vydala druhou část výběru největších hitů, \"The Best of 1990–2000\", opět v jedno- a dvoucédéčkové verzi. Kromě starších hitů se na albu objevily také nové písně \"Electrical Storm\" (\"Bouřka\") a \"The Hands that Built America\" (\"Ruce, které postavily Ameriku\"), která se také objevila na soundtracku k filmu Martina Scorseseho \"The Gangs of New York\" (\"Gangy New Yorku\").", "V průběhu natáčení nového alba byla ve francouzském Nice v červenci 2004 odcizena nahrávka prvotní verze alba; Bono poté oznámil, že pokud se nahrávka objeví na P2P sítích, bude album okamžitě vydáno prostřednictvím iTunes. K ničemu takovému však nedošlo a album \"How to Dismantle an Atomic Bomb\" (\"Jak rozebrat atomovou bombu\") vyšlo 22. listopadu 2004. Bono album popsal jako „naše první skutečné rokenrolové album“. Album debutovalo na prvním místě žebříčků ve 32 zemích, v prvním týdnu se v USA prodalo 840 000 kopií, což je pro U2 rekordní výsledek. Skupina se zapojila do výrazné propagace nového alba – objevili se v několika televizních pořadech v Británii i USA, včetně známé americké \"Saturday Night Live\". Píseň \"Vertigo\" (\"Závrať\") použila firma Apple Computers v reklamě na iPod, později také uvedla speciální edici tohoto přístroje věnovanou U2 – přístroj je červenočerný (v barvách nového alba) a na zadní straně jsou vyryté podpisy všech členů skupiny. V rámci tohoto partnerství také internetový obchod iTunes nabídl úplnou diskografii U2 pod názvem \"The Complete U2\" (\"Úplné U2\"), která obsahuje prakticky všechny vydané písně skupiny (majitelé U2 edice iPodů pak získali na tuto kolekci slevu). V dubnu 2004 zařadil časopis Rolling Stone U2 mezi 50 „největších rock&rollových umělců všech dob“. 14. března 2005 (tzn. hned v prvním roce, kdy k tomu byli podle pravidel způsobilí – vyžadováno je uplynutí nejméně 25 let od vydání prvního alba) byli U2 uvedeni do Rockandrollové síně slávy. Následující turné \"Vertigo\" bylo zahájeno 28. března 2005 koncertem v San Diegu (Kalifornie), první část turné probíhala v Severní Americe, poté proběhla evropská část turné, poté se skupina vrátila do Severní Ameriky, následovala jihoamerická část, turné po Austrálii a Novém Zélandu, tři koncerty v Japonsku a celé turné zakončil koncert na Havaji 9. prosince 2006. Koncerty na mnoha místech překonávaly rekordy v prodeji lístků, např. všech 150 000 lístků na dublinský koncert bylo vyprodáno za 50 minut. V průběhu turné se skupina zúčastnila benefičního koncertu Live 8, který se 2. července 2005 uskutečnil v Londýně. Spolu s Paulem McCartneyem akci zahajovali. Cílem této akce byla podpora Afriky, toto téma U2 propagovali i na koncertech Vertigo Tour. Při jihoamerické části turné se na koncertech natáčel trojrozměrný záznam koncertu v systému IMAX, který měl pod názvem \"U2 3D\" premiéru v lednu 2008.", "Od roku 2006 skupina pracovala na nové desce \"No Line on the Horizon\", která vyšla v březnu 2009., Nové album se okamžitě po vydání umístilo v čele hitparád nejprodávanějších alb ve 30 zemích, včetně USA, Velké Británie i České republiky. Jde už o sedmé album U2 na špici americké hitparády, což skupinu řadí za Beatles (19krát) a Rolling Stones (9krát). Od června 2009 do roku 2011 byla skupina na turné U2 360°, které se stalo historicky nejúspěšnějším turné všech dob jak počtem prodaných lístků, tak i příjmem z nich.", "V rámci propagační akce firmy Apple představili U2 9. září 2014 své třinácté studiové album, \"Songs of Innocence\", jeho digitální kopii obdrželi téhož den zdarma všichni uživatelé iTunes. Album bylo zpřístupněno více než 500 milionům lidí. Skupina dostala za své písně zaplaceno od firmy Apple. Poté, co se Bono zotavil z vážných zranění, která utrpěl při nehodě na kole 16. listopadu 2014, absolvovala skupina mezi květnem a prosincem 2015 turné \"Innocence + Experience\".", "V roce 2016 pracovali U2 na dalším studiovém albu, \"Songs of Experience\", které bylo zamýšleno jako pokračování alba předchozího, \"Songs of Innocence\". Vydání bylo plánováno na závěr roku, avšak kvůli velkým politickým změnám, např. referendum o Brexitu, americké prezidentské volby, se skupina rozhodla album pozdržet a upravit. Skupina strávila mnoho času přepisováním textů, změnou aranžmá, remixováním písní a sledováním různých produkčních stylů. V roce 2017 uspořádali turné k 30. výročí alba \"The Joshua Tree\", kdy každý koncert obsahoval všechny písně z tohoto alba. Bylo to poprvé, kdy skupina propagovala jedno ze svých nejstarších alb více, než nové album. The Edge komentoval některé světové události, které způsobily zpoždění vydání \"Songs of Experience\", jako to, co rozhodlo, že byla obnovena propagace \"The Joshua Tree\"\".\" Při koncertech byla použita video obrazovka (7,6K) o rozměrech 61 m × 14 m, která měla, podle \"The Guardian\", největší a nejvyšší rozlišení, které kdy bylo použito na koncertní turné. Součástí turné bylo vystoupení na Bonnaroo Music Festival v červnu. Turné vydělalo více než 316 milionů USD, z více než 2,7 milionu prodaných vstupenek, což byl nejvíce růstový podnik v rámci všech celosvětových koncertních turné. Album \"Songs of Experience\" bylo vydáno 1. prosince 2017. První singl „\"You're the Best Thing About Me\"\" je jedna z mnoha písní na albu, které jsou vlastně dopisy napsané Bonem o lidech a místech, která jsou nejblíže jeho srdci. Osobní povaha textů odráží „dotek smrti, poznání své smrtelnosti“, resp. o Bonův zážitek který měl během nahrávání alba. V roce 2018 se skupina vydala na turné Experience + Innocence Tour, které začalo v Tulse v Oklahomě dne 2. května 2018. Podle časopisu \"Billboardu\" vydělala skupina z 924 000 prodaných vstupenek 126,2 milionu dolarů. Skupina, v rámci jubilejního koncertního turné \"The Joshua Tree\", navštívila v roce 2019 Oceánii a Asii. Bylo to první vystoupení kapely v Austrálii a na Novém Zélandu od turné 360° v roce 2010, a jejich vůbec první vystoupení v Jižní Koreji, Singapuru, Indii a na Filipínách. Skupina vydala nový singl „Ahimsa\" spolu s indickým hudebníkem A. R. Rahmanem, se kterým propagovala prosincový koncert v Indii.", "U2 vydaly skladby, které jsou dostupné na: audiokazetách, LP, Stereo 8. CD, DVD, MP3, FLAC. V žánrech rock, pop, dance." ] }

{ "title": [ "Syntaxe.", "Příkazy.", "Ukázka kódu.", "Makra.", "Quote, Unquote, Quasiquote.", "Základní práce s makry.", "Problémy spojené s makry." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Základním zápisem v Lispu je seznam. Zapisuje se tímto způsobem: Tento seznam obsahuje čtyři prvky: Seznam v příkladu reprezentuje uspořádanou čtveřici. Závorky v jazyce Lisp nefungují tak jako v matematice, ale pouze označují začátek a konec seznamu. Seznamy jsou v Lispu implementovány jako binární strom degenerovaný na jednosměrný spojový seznam. Co se seznamem Lisp udělá, záleží na okolnostech.", "Příkazy jazyka Lisp se zapisují také jako seznam, jehož první prvek seznamu je název příkazu. Například sčítání je realizováno příkazem +. Odpovídající konstrukce v jazyce vypadá takto: Interpret odpoví 6.", "Program hello world lze zapsat několika způsoby. Nejjednodušší vypadá takto: Funkce se v Lispu definují klíčovým slovem \"defun\": Na prvních dvou řádcích je definice funkce \"hello\", na třetím řádku je tato funkce svým jménem zavolána. Funkcím lze předávat i argumenty. V následujícím příkladu je ukázka funkce \"fact\", která vypočítá faktoriál zadaného čísla: Pro výpočet faktoriálu čísla 6 předáme tuto hodnotu jako argument funkci fact: Návratovou hodnotou funkce bude hodnota 720.", "Lisp má jako jeden z mála jazyků propracovaný systém maker, díky kterým lze velmi výrazným způsobem ovlivnit celý jazyk. Makra jsou nejprve načtena v READ části REPLu, následně je provedena makroexpanze (tu provádí preprocesor) a až poté je celý výraz vyhodnocen běžnou EVAL částí. Nemá smysl uvažovat o aplikaci makra, v době vyhodnocení výrazu již žádné makro neexistuje. Makro pouze přepisuje text/kód předtím, než se předhodí k vlastnímu vyhodnocení. Zásadní rozdíl mezi makrem a funkcí pak je, že makro nevyhodnocuje své argumenty při zavolání funkce.", "Abychom mohli makra vůbec používat, musíme mít nějaké nástroje k transformaci kódu. Běžně se používá speciální operátor codice_2, který vrátí následný výraz tak jak mu ho předáme — žádnou část nevyhodnotí. Jako syntaktickou zkratku můžeme použít apostrof codice_3. > (quote (1 2 3)) > (list 1 2 3) > (quote (1 (+ 2 3 4) 5)) > (list 1 (+ 2 3 4) 5) > (quote (a b c d)) > (list a b c d) Error: The variable A is unbound. > '(1 2 3) Abychom mohli i kvotované části nechat něco vyhodnotit, musíme mít mechanismus, kterým zrušíme ono kvotování a vrátíme se zpět k vyhodnocování. K tomu slouží speciální operátory codice_4 a codice_5. Quasiquote se chová stejně jako quote, pouze s tím rozdílem, že ve svém těle umožňuje použít unquote, který vyhodnotí daný výraz. Syntaktická zkratka pro unquote je čárka codice_6 a pro quasiquote zpětný apostrof codice_7. > `(1 2,(+ 3 4)) > `(list 1 2,(list 3 4)) > `('a 'b,(list (+ 1 2) (+ 3 4)) c d)", "Makra se vytvářejí pomocí speciálního operátoru codice_8. Nejjednodušší příklad může být definice vlastní podmínky, vlastního ifu. Pomocí makra by to vypadalo následovně: Makro se chová stejně jako běžný if: > (my-if 1 2 3) 2 > (my-if 1 (print 1) (print 2)) 1 1 > (my-if nil (print 1) (print 2)) 2 2 Při definici „vlastního“ ifu musíme použít makro, protože nevyhodnocuje své argumenty. Kdybychom nadefinovali if jako funkci, nechovalo by se to stejně, protože argumenty už by se vyhodnotily při volání funkce a tím pádem by se vždy vyhodnotily obě větve podmínky. > (my-bad-if 1 2 3) 2 > (my-bad-if 1 (print 5) (print 6)) 5 6 5", "Při používání maker si musíme dávat pozor na dva klasické problémy — dvojí vyhodnocení a symbol capture. Představme si if, který v true větvi automaticky vrátí výsledek podmínky a ve false větvi vrátí předaný argument. Ukázka, jak by to mělo fungovat: > (if-false 1 2) 1 > (if-false (member 2 '(1 2 3 4 5)) 'nic) > (if-false (member nil '(1 2 3 4 5)) 'nic) NIC Naivní implementace by mohla vypadat takto: Toto makro zdánlivě funguje. Ovšem do doby, než na něj pustíme kód s vedlejším efektem: > (if-false-1 (member 2 '(1 2 3 4 5)) 'nic) > (if-false-1 (member nil '(1 2 3 4 5)) 'nic) NIC > (let ((a 1)) 3 Kód codice_9 se v těle makra vyhodnotil dvakrát, proto nám to vrátí trojku. Kód po makroexpanzi vypadá takto: Řešením je navázat vyhodnocenou podmínku na nějaký symbol: Teď už se výraz vyhodnotí pouze jednou: > (let ((a 1)) 2" ] }

{ "title": [ "Charakteristika jazyka.", "Základní datové typy.", "Řídící struktury.", "Procedury.", "Přístup k parametrům procedury.", "Hodnotou.", "Referencí.", "Jménem.", "Příklad procedury.", "Funkce.", "Příklad funkce.", "Třídy.", "Deklarace.", "Vytvoření objektu.", "Vytvoření podtřídy.", "Vytvoření objektu podtřídy.", "Inner.", "Ukázka kódu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "4", "4", "4", "3", "2", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "", "Real b; Boolean c; a:=25; b:=6.2; c:=True; a:=a+20; b:=b/2; c:=c and (a<20);", "Příkaz: je ukončen středníkem. Přiřazení hodnot: codice_1 převzaté z Algolu. Přiřazení referencí: codice_2. Blok: codice_3...codice_4. Podmínka: codice_5 výraz codice_6 příkaz nebo blok (codice_7 příkaz nebo blok). Cyklus while: codice_8 výraz codice_9 příkaz nebo blok. Cyklus for: velmi obecný", "", "", "Implicitní pro jednoduché typy, možné pro texty a pole.! toto je komentář procedure X(Param); value Param; text Param;! text předávaný hodnotou Procedura pracuje s kopií proměnné.", "Implicitní pro nejednoduché typy. procedure X(Param); text Param;! text předávaný referencí Procedura pracuje přímo s proměnnou, předává se jí reference na proměnnou. Pokud je proměnná v proceduře změněna, projeví se změna i v původní proměnné.", "Povolené pro všechny typy. procedure X(Param); name Param; text Param;! text předávaný jménem Podobné jako předávání referencí, ale proměnná se při každém použití znovu vyhodnotí.", "Procedure FormatujText(T, N, Ok); Text T; Integer N;! Vypíše text T zarovnaný zprava, N je maximální počet sloupců Begin End of FormatujText;", "Pro deklaraci funkce se před codice_10 napíše typ, který funkce vrací. Pro předávání parametrů platí totéž co pro procedury.", "Integer Procedure Umocni(Zaklad, Exponent); Integer Zaklad; Integer Exponent;! Umocni Zaklad na Exponent Begin End", "Třída v Simule je tvořená čtyřmi částmi: parametry, atributy, metody a životní pravidla.", "Class Obdelnik (Width, Height); Real Width, Height;! třída se dvěma parametry", "Ref(Obdelnik) obd; obd:-New Rectangle(20, 30); Objektu se přiřadí paměť zkopírují se hodnoty parametrů a začnou se provádět životní pravidla.", "Obdelnik Class GrafickyObdelnik(Viditelny); Boolean Viditelny; Begin End of GrafickyObdelnik; Při vytvoření objektu se nejdříve provedou životní pravidla nadtřídy a potom podtřídy. Lze to změnit příkazem codice_11.", "Ref(GrafickyObdelnik) obdelnik; obdelnik:-New GrafickyObdelnik(40, 10, True);", "Pokud do nadtřídy umístíme příkaz codice_11, budou se nejdříve provádět pravidla nadtřídy, ale až se narazí na codice_11, provedou se pravidla podtřídy a pak se bude pokračovat v příkazech nadtřídy za codice_11. Class A Begin End of A; A Class B Begin End of B; B Class C Begin End of C; Provede se nejdříve kód A1, potom se narazí na codice_11 a začnou se provádět pravidla B, provede se kód B1, až se narazí na codice_11 provede se kód C1. codice_17 ve třídě C nemá žádný efekt, takže se provede kód C2. Pak program pokračuje zpět do třídy B a pŕovede se B2 a nakonec se provede A2.", "Program Hello world vypadá takto:" ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Dětství a studium.", "Práce v MIT.", "Válečná léta.", "Život po válce.", "Ocenění.", "Zajímavosti.", "Osobnost.", "Wiener a Masaryk.", "Literatura." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Narodil se ve městě Columbia ve státě Missouri jako první dítě ruských židovských emigrantů Lea a Berthy Wienerových. Otec byl profesorem slovanských jazyků na Harvardu, silná a svérázná osobnost, která svému synovi poskytla nekonvenční vzdělání. Norbert byl zázračné dítě – ve čtyřech letech uměl číst, od sedmi let četl různé vědecké knihy. Otec jej vyučoval doma podle svých zásad a usměrňoval jeho zájem k matematice, přírodním vědám a jazykům. V roce 1901 krátkou dobu navštěvoval školu. V roce 1903 se vrátil do školy a v roce 1906 maturoval na Ayer High School. V září 1906, to mu bylo jedenáct let, nastoupil ke studiu matematiky na vysokou školu (Tufts College). V roce 1909 obdržel bakalářský titul a nastoupil na Harvard. Na Harvardu studoval zoologii, ale v roce 1910 se přesunul na Cornellovu univerzitu, kde začal studovat filozofii, další rok se vrátil na Harvard, kde pokračoval ve studiu filozofie. Wiener se stal v osmnácti letech doktorem filozofie na Harvardu v roce 1912 za disertaci související s matematickou logikou. Získal stipendium a z Harvardu odešel do Anglie na Cambridge, kde jeho učiteli byli Bertrand Russell a G. H. Hardy. V roce 1914 studoval v Göttingenu v Německu, kde jej vedli David Hilbert a Edmund Landau. Poté se vrátil na Cambridge a později zpět do USA. V té době se věnoval hlavně aplikaci matematických pojmů na problémy, které vznikají ve fyzikálním světě. V letech 1915 až 1916 učil kurzy filozofie na Harvardu, pracoval pro General Electric a potom spolupracoval v Albany s Encyclopedií Americana. Po vstupu USA do války v r. 1917 pro špatný zrak nemohl narukovat, ale později pracoval v oblasti balistiky v Aberdeen Proving Ground ve státě Maryland při výpočtech dělostřeleckých tabulek. V Marylandu zůstal až do konce války a nějakou dobu se živil psaním článků do novin.", "V roce 1919 získal místo jako učitel matematiky na MIT (poté co byl odmítnut na University of Melbourne). Zde se začal definitivně formovat jeho zájem o fyzikální stránku matematiky. Jeho první prací zde bylo zkoumání Brownova pohybu, což je náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném médiu. Své závěry publikoval v r. 1920 v časopise The Proceeding of the National Academy od Sciences. Rozvinul harmonickou analýzu funkcí komplexní proměnné, teorii potenciálu, použití Fourierových řad. Vědecky se zabýval teorií pravděpodobnosti a studoval matematické řady, především Fourierovy, a Fourierův integrál. Zabýval se už tehdy teorií komunikace, což podle jeho vlastních slov bylo podstatou kybernetiky, kterou označil jako statistické přiblížení k teorii komunikace. Během práce pro MIT často cestoval po Evropě. Na svých cestách navázal kontakty s mnoha vědci a osobnostmi, s nimiž i později spolupracoval na řešení vědeckých úkolů a získával podněty pro svou práci. Své práce v MIT si velmi vážil, neboť, jak sám psal ve svých pamětech, „dala mu odvahu k práci a svobodu k myšlení\". Zůstal zde až do konce života. V r. 1920 navštívil mezinárodní matematický kongres ve Štrasburku, dalších letech přednášel v Anglii, Francii a Německu. V r. 1926 se oženil s německou emigrantkou, učitelkou jazyků, Margaret Engemannovou. Na stipendium Guggenheimovy nadace odjel i s manželkou do Evropy, kde se na univerzitě v Göttingenu věnoval studiu kvantové teorie, Tauberových teorémů a teorie čísel. V r. 1927 se vrátili do USA a pořídili si dům v East Sandwich na letní pobyty, který si velmi oblíbili. Měli dvě dcery Barbaru (1928) a Peggy (1929). Na MIT se věnoval v té době výuce, vědecky se zabýval čistou a užitou matematikou a diferenciálními rovnicemi. Stále více jej zajímalo využití matematiky pro elektrotechnické obory a číslicové počítače, analýza elektrických obvodů. Wiener při řešení matematických problémů předvídal jejich fyzikální a technické využití. S mladým matematikem V. Bushem spolupracoval na vývoji počítacích strojů. V r. 1929 se stal výpomocným profesorem na MIT a v r. 1931 řádným profesorem. Rok 1932 strávila celá rodina v Evropě. Wiener přednášel v Cambridgi a na závěr pobytu uspořádal přednáškové turné v mnoha evropských městech, mj. také v Praze. Z jeho pobytu byl v r. 1933 formulován teorém Wiener-Paleyův, týkající se harmonické analýzy. Po návratu do Bostonu se v r. 1933 Wiener byl jmenován členem akademie věd (National Academy of Sciences), ale na tuto funkci rezignoval v r. 1941, protože v činnosti této instituce neviděl přínos pro vědeckou práci. V tomtéž roce získal Bôcherovu cenu za teorii Tauberových teorémů, týkající se opět harmonické analýzy. Vyšla jeho kniha \"Fourierovy transformace v komplexní sféře\". Ve školním roce 1935-6 učil na univerzitě v Pekingu, kde se věnoval také projektování elektrických obvodů pro analogové počítače.", "V období druhé světové války pracoval na teorii predikce stacionárních časových řad, kterou použil pro řízení protiletadlového dělostřelectva. Své poznatky publikoval v knize o časových řadách, extrapolaci a interpolaci. Práce našla širší využití i ve sdělovací technice a dalších vědách (meteorologie, ekonometrie). Při vývoji prediktoru ve spolupráci s J. Bigelowem se jim podařilo najít metodu odstraňující nežádoucí šum při získávání nějakého signálu – to mělo nemalý význam pro sdělovací techniku i pro zdokonalení radaru. Důležité bylo jeho seznámení s mexickým fyziologem A. Rosenbleuthem, které vedlo k navázání mezinárodní spolupráce v oblasti využití matematiky, především sdělovací teorie, ve fyziologii. V r. 1944 odjel do Mexika, kde se zabýval aplikací moderních matematických technik na studium nervového systému jakožto komunikačního problému. Rozvinutí základních poznatků teorie komunikace a základy kybernetiky vznikly právě v důsledku války. Wiener si uvědomil, že operátor řídící protiletadlový systém je součástí celého řídicího mechanismu, mezi jehož biologickými a mechanickými částmi funguje zpětná vazba. To ho vedlo k mnohem podrobnějšímu studiu biologie. Počítač viděl jako určitou formu sdělovacího přístroje a srovnával ho s lidským mozkem a nervovým systémem. Wiener sám pak kybernetiku definoval jako vědu o řízení a sdělování v živých organismech, společnosti a strojích. Na druhé straně si ale uvědomil nebezpečí, které může vzniknout zneužitím takovéhoto systému. Nezapojil se do přípravy atomové bomby a nesouhlasil s jejím použitím proti civilnímu obyvatelstvu v Japonsku. Uvědomoval si, že omezená skupina lidí může ohrozit miliony lidí absolutní destrukcí, aniž sama nese nějaké riziko", "V roce 1948 vydal Wiener knihu s názvem \"Kybernetika aneb řízení a přenos informací v živém organismu a ve stroji,\" v níž odhalil a formuloval zákonitosti při přenosu a zpracování informací. Objasnil podobnost v činnosti počítacích strojů a nervové soustavy. Kniha, která vznikla na zakázku pařížského nakladatele Freymana, vzbudila pozornost na celém světě. V roce 1950 napsal populárnější výklad kybernetiky pro širší veřejnost pod názvem \"Kybernetika a společnost.\" Začátkem padesátých let absolvoval operaci šedého zákalu a zrak se mu zhoršil natolik, že další práce musel diktovat sekretářkám. V r. 1953 napsal první svazek svých pamětí \"Ex-prodigy\" o dětství a mládí zázračného dítěte. Druhá část pod názvem \"I am Mathematician\" vyšla v r. 1956. Psal také beletrii (román \"The Tempter\" -Pokušitel). Stále přednášel a cestoval. Zabýval se problematikou automatizace výroby a jejími dopady na společnost. Pracoval na problému predikce několikanásobné časové řady. Jako stipendista Fullbrightovy nadace v r. 1950 přednášel ve Francii, v r. 1953 na pozvání indické vlády absolvoval přednáškové turné v Indii. V dalších letech navštívil také Japonsko, Holandsko, Itálii. V r. 1961 byl hostem ČSAV v Praze, kde přednesl několik odborných přednášek. Zemřel na infarkt během pracovního pobytu ve Stockholmu v roce 1964. Pohřben je v East Sandwich (USA, stát New Hampshire). Známý je jeho výrok: \"Vědec, který nikdy nešel nesprávnou cestou, je pravděpodobně přespříliš opatrný na svou pověst. Nelze se jenom vyhýbat chybám, zvláště ne na počátku práce, kdy jde především o přístup k řešení problému.\"", "Wiener dostal Bôcher Memorial Prize v roce 1933. V roce 1967 byla ústavem matematiky MIT na památku Norbertha Wienera udělena Wienerova cena za aplikovanou matematiku, která je dodnes udělována Americkou matematickou společností a Společností pro průmyslovou a aplikovanou matematiku.", "", "Norbert Wiener byl nepraktický a roztržitý člověk, který v běžných věcech spoléhal na své blízké, především manželku. Byla mu životní oporou a jistotou. Jedna z historek uvádí, že po přestěhování netrefil z práce do nového domu a jelikož to jeho manželka předpokládala, poslala dceru otci naproti k bývalému bydlišti, kde ho také našla. Ve svém soukromí rád trempoval, miloval venkov a přírodu - zde mu dělala hlídku jeho manželka, která ho ochraňovala před dotěrnou veřejností a novináři. Jeho přednášky byly často nesrozumitelné, odbíhal od tématu a říkal, co ho zrovna napadlo. Byl také špatným posluchačem a při přednáškách svých kolegů občas usnul. Ovládal více než deset jazyků. Snažil se vždy naučit jazyk země, kde pobýval delší dobu (např. dánština, čínština). Sám tvrdil, že člověk nepochopí národ, pokud neovládne jeho jazyk.", "V r. 1902 navštěvoval Lea Wienera, známého učitele slovanských jazyků, za svého pobytu v USA Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1932 přijal jeho syna Norberta Wienera s rodinou na zámku v Lánech již jako prezident ČSR. Wiener vzpomíná na starého prezidenta v jezdeckém obleku, který mu doporučil jízdu na koni pro zlepšení fyzické kondice. Diskutovali o situaci v Evropě a vyjádřili obavy z nacismu v Německu.", "Wiener, Norbert: \"Můj život\", 1. vyd. Mladá fronta Praha, 1970" ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Nejstarší zachovalý nález představuje dřevěné kolo staré asi 5 200 let, nalezené v bažině u Vrhniki, asi 15 km JZ od Lublaně. Jedná se o pozůstatky dokonale zpracovaného dřevěného kola o průměru 72 cm a osy, na níž bylo zřejmě pevně nasazeno a tvořilo tak součást dvoukolí. Podobné, ale mladší nálezy pocházejí ze Švýcarska a jihozápadního Německa. Nejstarší vyobrazení vozu se čtyřmi koly se našlo na zvoncovitém poháru z Bronocic, asi 40 km SV od Krakova v Polsku, z doby kolem 3400 př. n. l. Ve 3. tisíciletí př. n. l. se kolo rozšířilo po velké části Evropy, na Středním východě a na Kavkazu. Po roce 1500 př. n. l. byl vůz s koly znám i ve Skandinávii a v Číně. Americké předkolumbovské kultury vozy neznaly, snad proto, že neměly k dispozici vhodná tažná zvířata. Nalezla se však olmécká hračka s malými kolečky z doby kolem 1500 př. n. l. Mezi nejstarší využití kola patří hrnčířský kruh, kolem 4500 př. n. l. Kola byla zprvu dřevěná, z desek spojovaných svlaky, ve střední době bronzové (2200 až 1500 př. n. l.) se objevují lehčí loukoťová kola válečných vozů, skládaná z částí a opásaná kovovou obručí. S drobnými zdokonaleními se používala až do 20. století. V keltských hrobech se nalezly pohřební vozy s bronzovými loukoťovými koly (zhruba 1500 př. n. l.). Větrné i vodní mlýny potřebovaly kola a převody, ozubená kola byla známa už ve starověku, rozšířila se však až s objevem mechanických hodin v pozdním středověku. Pronikavé změny v konstrukci kola se objevují v 19. století s rozvojem strojírenského průmyslu a železniční i silniční dopravy. Parní stroj potřebuje setrvačník a převody, podobně jako další stroje, a železniční doprava si vyžádala ocelová kola, obvykle pevně spojená do dvojkolí. Lepší cesty a silnice umožnily i silniční dopravu, jízdní kola potřebovala lehčí drátová kola, která se dodnes užívají i u motocyklů. Vynález dalších motorů a pohonů si vynutil i nové konstrukce kol, u automobilů lisovaných z ocelového plechu s gumovými obručemi a pneumatikami. Kola z lehkých slitin začala u letadel a rozšířila se i u sportovních automobilů. Kola moderních dopravních prostředků jsou složité systémy s pohonem, odpružením a brzdami. Ve strojírenství se užívají velmi rozmanité druhy kol včetně ozubených a malá i velká kola lze najít téměř všude. Poslední vývoj se zaměřuje na monolitická kola z umělých hmot (Tweel), která sama pruží a tlumí nárazy." ] }

{ "title": [ "Využití a charakteristika.", "Historie.", "Vynález.", "Další vynálezy.", "Žárovka v českých zemích.", "Konstrukce.", "Baňky.", "Patice.", "Dvoustranné opaticování.", "Použití.", "Regulace výkonu.", "Přežhavené žárovky.", "Halogenová žárovka.", "Nahrazování.", "Porovnávání." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "1", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Obyčejná žárovka se dlouho používala v domácnostech jako zdroj světla, než byla vytlačena energeticky úspornějšími zářivkami a následně LED žárovkami. Pro běžné použití byla v Evropské unii a v dalších zemích v podstatě zakázána. V automobilových světlometech, kde má být světlo soustředěno do jednoho místa, se často využívají halogenové žárovky. Mezi hlavní výhody žárovky, jako světelného zdroje, patří vysoce automatizovaná výroba, vynikající podání barev (R = 100), možnost přímého napájení z elektrické sítě, absence zdraví škodlivých látek. Mezi nevýhody patří především nízká účinnost (5 %) a nízký měrný výkon (10 až⁠ 15 lumenů/Watt), krátká životnost (10–⁠25x menší než LED žárovky) a velká závislost parametrů (včetně životnosti) na napájecím napětí (např. cca 220 až 250 V domovní síti v České republice). Střední doba života standardní žárovky je 800 až 1000 hodin (střední doba života znamená, že po uvedené době musí být v provozu nejméně 50 % původních žárovek).", "", "Technologicky výrobu žárovky zdokonalil a patentoval Thomas Alva Edison v roce 1879 – první žárovka byla rozsvícena 21. října 1879 a svítila 40 hodin. Edisonův přínos spočíval především v tom, že výrobek dokázal úspěšně zavést na trhu, což se vynálezcům před ním moc nepodařilo. Na trh byly uvedeny žárovky v provedení s bambusovým vláknem a standardní šroubovací paticí E 27 v roce 1881. Svítily asi 600 hodin a byly drahé – 1 dolar a 15 centů. Nicméně, Edison není původním vynálezcem žárovky, i když právě jeho jméno bývá s vynálezem žárovky nejčastěji spojováno. Jeho předchůdcem byl Heinrich Göbel. První pokusy se žárovkou (principiálně vznik světla žhavením materiálů průchodem elektrického proudu) lze datovat k roku 1802 (Humphry Davy). Jako datum jejího vynalezení je často uváděn rok 1854 a jméno Göbel (Goebel), ale výrobou žárovky Edison v soudní síni dokázal, že prvenství ve využití patří jemu.", "Ze žárovky se později vyvinula elektronka, která byla základem elektronických přístrojů až do vynálezu tranzistoru. Efekt vyzařování elektronů z rozžhaveného vlákna objevil kolem roku 1890 T. A. Edison a tento efekt je po něm pojmenován.", "První elektrické světlo v našich zemích měl Robertův cukrovar v Židlochovicích, jeden z nejmodernějších podniků té doby. Zde se rozsvítila žárovka již v roce 1880. Na pařížské výstavě svítily žárovky v roce 1881 a téhož roku měla elektrické osvětlení Daňkova strojírna v Praze. První divadlo s vlastním elektrickým osvětlením na evropské pevnině mělo Brno – Mahenovo divadlo bylo otevřeno koncem roku 1882. Elektrické osvětlení v Národním divadle bylo zadáno v roce 1883.", "Původní Edisonovy žárovky měly uhlíkové vlákno (zuhelnatělý bambus), dnes se obvykle využívá wolfram, který lépe odolává vysokým teplotám. Aby vlákno neshořelo, je umístěno v baňce z obyčejného skla, ze které je vyčerpán vzduch. U standardních žárovek do 15 W je obvykle baňka vakuovaná (vzduchoprázdná), u silnějších žárovek je plněná směsí dusíku a argonu, ale řidčeji také kryptonem nebo dokonce xenonem. Tyto náplně umožňují vyšší provozní teploty vlákna, omezují jeho stárnutí rozprašováním nebo odpařováním. U standardních a velkých žárovek je náplň volena tak, aby se za provozu tlak v baňce přibližně srovnal s tlakem atmosférickým.", "Kulové skleněné baňky mají různé rozměry a konstrukční označení: Kromě kulových baněk se používají například „svíčkové“ žárovky, s protáhlými baňkami.", "Konektor žárovek zároveň běžně slouží i pro mechanické upevnění tohoto zařízení, nese i jeho hmotnost. Patice mají nejrůznější konstrukce, každá s vlastním typovým a rozměrovým označením nebo názvem. Dalšími paticemi jsou například různé druhy bajonetů, například GU10.", "Kromě jednostranných patic existuje i dvoustranně kontaktní konstrukce žárovek, tzv. sufitka. Dvoustranně jsou opaticované i klasické zářivkové trubice, ta však má na každé straně dokonce dva kontakty, kolíčkové nebo jehlové.", "Jakožto teplotní světelný zdroj dávají stálé spojité světelné spektrum, proto jsou vhodné do domácností, kuchyní, dílenských provozů a všude tam, kde je potřeba zachovat věrnost barev. Z tohoto pohledu vycházejí lépe než běžné výbojové zdroje, jako zářivky a výbojky, které naopak bývají monochromatické a pulsují s frekvencí elektrorozvodné sítě (ty bez elektronického zapalovače případně frekvencí danou elektronickým zapalovačem).", "Konstrukce žárovkám dovoluje jejich používání i při nižších, než jmenovitých napětích: příkon je přímo úměrný kvadrátu napětí, takže i produkovaný světelný zářivý výkon se s napětím plynule mění. Pro regulaci se i v domácnostech se běžně používají tzv. stmívače. Stmívače jsou naopak nepoužitelné u obyčejných zářivek, například kompaktní zářivka se jím zničí.", "U vysoko přežhavených žárovek (také halogenových) bývá provozní tlak mnohonásobně vyšší, než atmosférický. To je třeba brát na zřetel a omezit možnost exploze speciálním sklem, síťkou a podobně. Tam, kde tato možnost není, (optická zařízení, reflektory) je nutno počítat s rizikem rozlétnutí žhavých střípků. Tyto žárovky bývají plněny halogenidovými sloučeninami, původně čistým jódem, nyní různými organickými sloučeninami bromu (brommetan, bromofosfonitrit, apod.)", "Halogenová žárovka je speciální druh žárovky, u které se dosahuje vyšší teploty vlákna (a tedy vyšší světelné účinnosti a bělejšího světla) a/nebo delší životnosti tím, že se do atmosféry uvnitř baňky přidá sloučenina halového prvku (halogenu, např. bromu nebo jódu). V žárovce probíhá tzv. halogenidový cyklus, kde se při vysoké teplotě vypařující wolfram slučuje a rozpadá např. s bromem. Díky tenzi wolframových par v blízkosti vlákna se omezuje jeho vypařování – výsledkem je asi o 10 % delší životnost a zvýšení světelného toku (měrný zářivý výkon až 20 lm/W).", "Pro delší životnost a lepší energetickou účinnost jsou žárovky nahrazovány (v některých zemích i nuceně právními regulacemi), především zářivkami nebo výbojkami. Snahou je využít pro osvětlování také LED (svítivé diody). Výhodou svítivých diod je mimořádná životnost, odolnost proti častému spínání a okamžitý start na plný světelný výkon. V některých případech i možnost nastavit libovolnou barvu světla (systémy s trojicí RGB diod). Průměrná životnost LED se pohybuje kolem 50000 až 100000 provozních hodin. U LED osvětlení je také dosaženo vyšší provozní účinnosti a to až 98 %. U klasických žárovek s wolframovým vláknem se provozní účinnost vztažená k citlivosti lidského oka pohybuje kolem pouhých 2 %.", "Při porovnávání LED žárovek a klasických žárovek se nedoporučuje srovnávat příkon ve wattech, ale raději světelný tok (světelný výkon) v lumenech. Vývoj technologie LED stále probíhá, není tedy možné podobně jako u kompaktních zářivek sestavit srovnávací tabulku podle příkonu. Watty tak mohou být zavádějící a srovnání rychle zastarává, navíc jsou v obchodech k dispozici LED-žárovky různých generací. V obchodě lze klidně momentálně (tj. roku 2018) vedle sebe nalézt LED s účinností od 50 lm/W do 140 lm/W což představuje téměř trojnásobný rozdíl světelné účinnosti a tím i příkonu potřebného pro stejný světelný tok. Vždy je tedy nutné zkontrolovat slibovaný světelný tok, který by měl být alespoň takový, jako nahrazovaná žárovka. Navíc je nutné zohlednit barvu (teplotu) světla a směrovou vyzařovací charakteristiku." ] }

{ "title": [ "Život.", "Politické aktivity.", "Oranžová revoluce.", "Parlamentní volby 2007.", "Prezidentské volby 2010.", "Po prezidentských volbách.", "Odsouzení.", "Prezidentské volby 2014." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Julija Volodymyrivna Tymošenková (v praxi častěji Julie či Julia Vladimirovna) se narodila roku 1960 v Dněpropetrovsku, součásti tehdejší Ukrajinské SSR, jako Julia Grigjanová. Vdala se v roce 1979 za Oleksandra Tymošenka (dcera Jevhenija, narozena 1980), následníka z rodiny brežněvovského funkcionáře KSSS. Postupně zastávala různé funkce v sovětské mládežnické organizaci Komsomol. V roce 1984 absolvovala ekonomickou fakultu Dněpropetrovské státní univerzity. Ekonomka-kybernetička, kandidátka ekonomických věd. Od roku 1988 se společně s manželem Oleksandrem věnovala podnikání, v letech 1996–1997 byla generální ředitelkou \"Jednotných energetických systémů Ukrajiny\".", "Od prosince 1996 zasedala v Nejvyšší radě (ukrajinský parlament), po volbách v roce 1998 za stranu \"Hromady\" Pavla Lazarenka, jejíž byla místopředsedkyní. Po útěku Lazarenka na konci roku 1998 ze země a jeho zatčení v USA (obvinění z praní špinavých peněz) změnila název strany na \"Baťkivščyna\" (\"Vlast\"). V letech 1998–2000 byla předsedkyní parlamentního rozpočtového výboru. V prezidentských volbách v roce 1999 podpořila Leonida Kučmu. V letech 1999–2001 byla místopředsedkyní vlády Viktora Juščenka a ministryní paliv a energetiky. Svou protikorupční politikou si nadělala hodně nepřátel, zejména mezi ukrajinskými a ruskými oligarchy. Její vztah s prezidentem Kučmou se měnil a v srpnu 2000 byl zatčen její muž s obviněním, že jako předseda \"Spojených energetických systémů Ukrajiny\" připravil státní pokladnu o několik set miliónů dolarů. Na podzim začalo vyšetřování samotné Julije Tymošenkové, která byla v lednu 2001 odvolána a v únoru zatčena pro korupci. V březnu kyjevský soud obvinění odmítl a propustil ji z vazby. Posléze založila \"Fórum národní záchrany\". V lednu 2002 během kampaně před březnovými parlamentními volbami měla dopravní nehodu, při které utrpěla zranění hlavy a hrudi, jejíž okolnosti nebyly nikdy vysvětleny a objevily se dohady, že nehoda nebyla náhodná. V těchto volbách vystupovala jako předsedkyně seskupení \"Blok Julije Tymošenkové\", které ve volbách v roce 2002 získalo 7,2 % hlasů.", "V prezidentských volbách v roce 2004 podpořila kandidaturu prozápadního Viktora Juščenka a aktivně se podílela na protestech opozice po vyhlášení oficiálních výsledků, podle kterých zvítězil provládní (a proruský) Viktor Janukovyč. Opoziční demonstrace nakonec vyústily v opakování druhého kola prezidentských voleb, v němž již zvítězil Viktor Juščenko. Dne 24. ledna 2005 byla Julija Tymošenková jmenována ukrajinskou premiérkou, její vládu však prezident Juščenko již 8. září téhož roku odvolal. Na žádost ruských úřadů po ní 7. prosince 2004 Interpol vyhlásil na svých internetových stránkách pátrání. Ruské orgány obviňují Tymošenkovou z podplacení ruského ministra vnitra v 90. letech, kdy se svým manželem Aleksandrem provozovala firmu dovážející energii z Ruska. Po několika hodinách však její fotografie i zpráva o pátrání ze stránek Interpolu zmizela. Centrála Interpolu v Lyonu tento postup zatím nijak neobjasnila.", "Ve volbách v září 2007 získal \"Blok Julije Tymošenkové\" 30,71 % hlasů a skončil na druhém místě za Stranou regionů dosavadního premiéra Viktora Janukovyče, který získal 34,37 % hlasů. Jako třetí skončila strana Naše Ukrajina prezidenta Viktora Juščenka se 14,15 % hlasů. Obě strany se prohlásily za vítěze voleb, protože společně měly více hlasů než Viktor Janukovič. Po dlouhém a složitém vyjednávání koaličních partnerů, pak byla 18. prosince 2007 nejtěsnější možnou většinou 226 hlasů, parlamentem potvrzena v čele koaliční vlády stran \"Naše Ukrajina\" a \"Blok Julije Tymošenkové\".", "V roce 2010 se ucházela v prezidentských volbách za stranu Baťkivščyna o post prezidenta Ukrajiny. Skončila však na druhém místě, podle vyhlášení ústřední volební komise se vítězem prezidentských voleb stal předseda opoziční Strany regionů Viktor Janukovyč. Ten vyšel vítězně z obou volebních kol; v prvním kole 17. ledna 2010 získal 35 % hlasů, Tymošenková 25 %; ve druhém 7. února 48,95 % a Tymošenková 45,47 %. Tymošenková má tradičně silnou voličskou základnu převážně v západní části země. Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní a čestné, Tymošenková navzdory tomu výsledky prezidentských voleb neuznala a podala žádost o jejich přezkoumání u soudu. Dle jejích tvrzení docházelo při volbách k porušování volebního zákona. 17. února soud oznámil, že pozastavil platnost výsledků prezidentských voleb a dodal, že vyčká, jak dopadne stížnost, kterou proti výsledkům voleb Tymošenková podala. 20. února Tymošenková svou žalobu stáhla s tvrzením, že ač soudu předložila přesvědčivé důkazy, soudci podle jejích slov odmítli využít písemné důkazy a nechtěli ani předvolat navržené svědky.", "Dne 3. března vyslovil ukrajinský parlament koaliční vládě vedené Tymošenkovou nedůvěru. V říjnu 2011 byla odsouzena na sedm let vězení za překročení svých pravomocí při podepsání rusko-ukrajinské smlouvy o plynu z ledna 2009, kterou soud označil pro Ukrajinu za nevýhodnou.", "Dne 11. října 2011 byla odsouzena na sedm let odnětí svobody, když byla shledána vinnou v případu vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách ruského zemního plynu na Ukrajinu, která měla učinit během své funkce předsedkyně vlády v roce 2009. Mezinárodní organizace a Evropská unie považují tento rozsudek za politicky motivovaný. K výkonu trestu nastoupila do ženské věznice v Charkově. Poté se nacházela ve špatném zdravotním stavu – měla vyhřezlou ploténku a v červenci 2012 její obhájce informoval, že trpí jakousi kožní chorobou, kterou však blíže nespecifikoval. V souvislosti s jejím uvězněním odmítli někteří evropští politici účast na mistrovství Evropy ve fotbale (mezi nimi např. celá Evropské komise v čele s Josém Barrosem či tehdejší český prezident Václav Klaus). Její věznění bylo považováno za překážku pro podpis smlouvy o přidružení mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Dne 22. února 2014 byla revolucionáři propuštěna na svobodu. V březnu 2014, krátce po ruské anexi Krymu, se v tajně odposlechnutém soukromém telefonickém rozhovoru, jehož větší část posléze nepřímo potvrdila, vyjádřila velmi ostře.", "Brzy po propuštění z vězení oznámila Tymošenková novou kandidaturu na prezidentskou funkci. V květnových volbách hlavy státu skončila na druhém místě za Petrem Porošenkem, ale s výrazným odstupem: Porošenko získal 54,7 procenta hlasů, Tymošenková 12,8." ] }

{ "title": [ "Život.", "Původ a cesta do Ruska.", "Manželství a mateřství.", "„Dámská“ revoluce.", "Uspořádání polských záležitostí.", "Zákonodárná komise.", "První rusko-turecká válka.", "První dělení Polska.", "Pugačovovo povstání.", "Druhá rusko-turecká válka.", "Druhé a třetí dělení Polska.", "Kateřina Veliká a její reformy.", "Carevna a její milenci.", "Potomci.", "V umění." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Kateřina se narodila ve městě Alt-Stettin v Pomořansku v Pruském království (nyní Štětín v Polsku) jako princezna Sophie Friederike Auguste von Anhalt-Zerbst-Dornburg. Její otec Kristián August Anhaltsko-Zerbstský patřil k vládnoucímu německému rodu v Anhaltském knížectví, ale jako guvernér města Štětín zastával hodnost pruského generála. Dva z jejích prvních bratranců se stali švédskými králi: Gustav III. a Karel XIII.. V souladu s obvyklou praxí ve vládnoucích německých dynastiích získala vzdělání především od francouzské vychovatelky a od lektorů. Své mládí prožila v německém Zerbstu (Srbišti), rezidenci jednoho z trpasličích německých říšských knížectví, jemuž vládl její otec, a ve Štětíně. Byla považována za divošku a známá pod přezdívkou \"Fike\". V roce 1744 si ji ruská carevna Alžběta I. Petrovna vybrala jako vhodnou manželku pro svého synovce Petra, vévodu holštýnsko-gottorpského, kterého předurčila za dědice ruského trůnu. Vedly ji k tomu jak vnitropolitické, tak mezinárodní mocenské zájmy. Neohlížela se ani na to, že si byli budoucí manželé sestřenicí a bratrancem (Sofiin strýc z matčiny strany byl manželem ruské velkokněžny Anny Petrovny a jejich potomek Petr měl být budoucím manželem Sofie a zároveň carem Petrem III.) Pro princezničku z nepatrného německého knížectví představoval tento sňatek, kterým se měla stát ženou panovníka jednoho z nejmocnějších evropských států, závratné společenské povýšení. Přes své mládí dokázala tomuto cíli podřídit vše a brzy se v cizí vzdálené zemi pragmaticky přizpůsobila zdejším poměrům a naučila všemu, co se od ní vyžadovalo. Například brzy po příjezdu do Ruska konvertovala rodilá Němka luteránské víry Sofie k pravoslaví a přijala jméno Jekatěrina Alexejevna, přestože pravoslavné náboženství nikdy zcela nepochopila a během dlouhých obřadů se prý nudila.", "Poté, co Kateřina přestoupila na pravoslaví, mohla se provdat za následníka ruského trůnu a stát se velkokněžnou. Kateřinino manželství s Petrem nebylo příliš šťastné. Zpočátku si s o rok starším následníkem docela dobře porozuměla a stali se přáteli, ale časem, kdy se začala projevovat Petrova infantilita, se od sebe vzdalovali. Manželství zůstávalo dlouho bezdětné, což bylo velkým problémem. Carevna Alžběta si totiž přála především to, aby následník zplodil potomka, kterého ona sama, oficiálně neprovdaná, neměla. Kateřinino postavení u ruského dvora tak zůstávalo dlouho nejisté a hrozilo jí, že pokud nesplní svoji základní mateřskou povinnost, bude se muset vrátit do Německa. Manželé spolu ovšem až do roku 1752 nežili intimně, neboť Petr trpěl fimózou (zúžená předkožka). V roce 1752 ale podstoupil jednoduchou operaci a manželství bylo konečně naplněno. Jejich první dítě zemřelo při potratu, ale 20. září 1754, devět let po sňatku, přivedla Kateřina na svět syna Pavla a v roce 1757 ještě dceru Annu, která však po dvou letech zemřela. Jejich otcem pravděpodobně nebyl Petr. U Pavla se za nejvíce pravděpodobné považuje otcovství hraběte Sergeje Saltykova, ale uvažuje se také o Stanislavu Augustu Poniatowském, budoucím polském králi. Výchovu dětí převzala carevna Alžběta, Kateřina se do ní prakticky nemohla vměšovat a s dětmi se stýkala jen výjimečně. Narození syna však rázem změnilo její postavení. Nyní se stala skutečnou ruskou velkokněžnou, matkou následníka trůnu. Bylo téměř jisté, že nestane-li se carevnou jako manželka Petra III., bude jí jako regentka jejich nezletilého syna Pavla, pokud by Petr z nějakých důvodů na trůn nenastoupil. Přestože se carevna Jelizaveta snažila Kateřinu naprosto izolovat také od politiky, Kateřině se podařilo postupně navázat kontakty s vlivnými kruhy.", "zemřela carevna Alžběta Petrovna a Kateřinin manžel nastoupil jako Petr III. na ruský trůn. Rusko v té době válčilo v sedmileté válce na straně Rakouska. Petr však bezprostředně po nastoupení na trůn tento kurz změnil a přiklonil se k pruskému králi Fridrichovi II., kterého bezmezně obdivoval. To proti němu brzy vyvolalo silnou opozici. Skupina gardových důstojníků v čele s bratry Orlovy zosnovala proti neoblíbenému Petrovi spiknutí a již v červnu 1762 ho sesadila. Krátce nato byl Petr ve vězení zabit během hádky s důstojníky, kteří ho střežili. Cesta na trůn se tak uvolnila pro Kateřinu. Do Petrohradu vtáhla na koni v čele gardy v obleku důstojníka. Doprovázela ji kněžna Daškovová. Proto bývá tento převrat nazýván dámskou revolucí. byla Kateřina korunována v Uspenském chrámu moskevského Kremlu ruskou carevnou jako Kateřina II. O dva roky později, roku 1764, byl s největší pravděpodobností právě na její pokyn zlikvidován léta vězněný car Ivan VI. Nepopiratelné důkazy pro toto tvrzení ale neexistují.", "Kateřina II. se brzy zbavila politické závislosti na Prusku, zděděné po Petru III., přesto se Rusko na bojiště sedmileté války již nevrátilo. Naopak roku 1764 uzavřela carevna dohodu s Fridrichem II. o kontrole vnitropolitického vývoje v Polsku, neboť potřebovala přízeň pruského krále, aby se mohla vměšovat do polských záležitostí. Vnitřně slabé Polsko se již léta zmítalo v anarchii. Tento stav ruské diplomacii velmi vyhovoval, neboť polský stát se tak postupně dostal zcela do ruského vlivu. Roku 1764 zvolil sejm pod „kontrolou“ ruských vojenských jednotek za posledního polského krále v podstatě bezvýznamného litevského šlechtice Stanislava Poniatowského, který za vlády Alžběty Petrovny pobýval v Petrohradu, kde se sblížil s Kateřinou osobně. Veškerým snahám reformovat politický systém Polska a upevnit tak polský stát zevnitř ruská vláda zabránila.", "V té době si Kateřina dopisovala s předními osvícenými mysliteli západní Evropy, jako byl Voltaire, Charles Louis Montesquieu, Denis Diderot nebo Jean le Rond d'Alembert, což jí přineslo v Evropě velkou popularitu. Její oficiálně deklarované osvícenské postoje však byly často v rozporu s její konkrétní politikou a mnozí historikové je proto berou jako pouhou pózu. Roku 1767 svolala velkou zákonodárnou komisi, která měla vypracovat pro Rusko nový zákoník. Pokud by se účastníci řídili jejími propozicemi, v nichž – jak se sama v korespondenci přiznala – „\"vymačkala prezidenta Montesquieua\"“, stalo by se tehdy ruské impérium rázem nejsvobodomyslnějším státem. Komise, jejíž jednání poznamenaly rozepře mezi jednotlivými sociálními skupinami, však byla následujícího roku rozpuštěna pod záminkou začínající války s Tureckem. K obnovení jednání již nikdy poté nedošlo.", "V rusko-turecké válce v letech 1768–1774 dosáhlo Rusko, přestože se zdálo být k boji ne zcela připravené, absolutní převahy na souši i na moři. V červenci 1770 zvítězila ruská flotila u Česmenského zálivu ve Středozemním moři a rok poté obsadili Rusové území Krymského chanátu, který byl vazalem Turecka. Ještě předtím, v roce 1769, podnikli krymští Tataři poslední nájezd na ruské území, při kterém bylo napadeno Nové Srbsko a odvlečeno do otroctví několik tisíc lidí. Mírovou smlouvou z Küčük-Kainardži mezi Osmanskou říší a Ruskem byla Kateřina Veliká prohlášena „ochránkyní pravoslavného obyvatelstva“ v celé turecké říši a Krym se stal nezávislým na Turecku. Fakticky však podléhal od samého počátku ruské kontrole. Rusko opět získalo Azov a řadu dalších významných pevností v Černomoří. Ruské loďstvo konečně smělo proplouvat Bosporem a Dardanelami. Černé moře, které sultán dosud střežil „\"jako pannu ve svém harému\"“ přestalo být výlučně tureckou zónou.", "Přestože petrohradskému dvoru daný stav vyhovoval, nechali se Rusové nakonec přesvědčit pruským králem Fridrichem II. a společně s Rakouskem si mezi sebou rozdělili roku 1772 část polského území. Rusko si tak kompenzovalo náklady na válku s Tureckem.", "V letech 1773–1775 propuklo v jihovýchodním Rusku rozsáhlé povstání kozáků, rolníků a nevolníků pod vedením Jemeljana Pugačova, který se vydával za údajně zachráněného Petra III. (samozvanectví mělo v Rusku hluboké kořeny). Po velkých počátečních úspěších se podařilo schopnému generálu Alexandru Vasiljeviči Suvorovovi povstání potlačit. Kateřinina vláda se tak dále upevnila.", "V roce 1783 anektovalo Rusko Krym. Carevna následně pověřila svého tehdejšího milence Grigorije Potěmkina správou tohoto území a jižní Ukrajiny a udělila mu titul kníže tauridský (Tauridou se nazývalo toto území ve starověku). Jeho úkolem bylo vybudovat tady Novorossiju, či Nové Rusko, prosperující oblast, což se mu také podařilo. V letech 1787–1792 vypukla další rusko-turecká válka, ve které proti osmanské říši vystoupilo společně s Ruskem také Rakousko, kde tehdy vládl císař Josef II. Rakouské armádě, jíž velel císař osobně, se na Balkáně nevedlo příliš dobře, proto uzavřelo roku 1791 separátní mír. Rusku se opět dařilo na souši, kde velel Suvorov, i na moři, což bylo zásluhou admirála Fjodora Fjodoroviče Ušakova. Kateřina po několika vítězstvích nad tureckou armádou zamýšlela obsadit celý (slovanský) Balkán, dobýt Istanbul, středověkou \"Konstantinopol\", a dokonce obnovit byzantskou říši v čele se svým vnukem Konstantinem. Proti této snaze ovšem vystoupily některé evropské velmoci. Oddíly švédského krále Gustava III. překvapivě vtrhly na ruský sever (1788–1790), ale byly odraženy. Počátkem roku 1791 uzavřelo Rusko s Tureckem mír v Jasích. Navzdory úspěchům bylo nuceno vzhledem k mezinárodně politické situaci se spokojit s návratem k ustanovením küčük-kajnardžskému míru a vyklidit dobyté Moldavsko a Besarábii.", "Nedlouho po uzavření míru vpadla ruská vojska na území polského státu. Válka vyústila ve druhé dělení Polska, ke kterému Kateřina přiměla v roce 1793 Prusko. Rakousko zůstalo tentokrát stranou. Zúčastnilo se až třetího, konečného dělení v roce 1795, jímž byla samostatnost Polska zlikvidována definitivně.", "Kateřina považovala sebe samu za osvícenou panovnici a velkou reformátorku. Tento poněkud zkreslený obraz carevny šířili v západní Evropě rovněž její přátelé z řad učenců, které buď finančně podporovala (např. Denis Diderot) nebo s nimiž léta udržovala písemný kontakt (např. Voltaire). Ve skutečnosti většina carevniných reforem zůstala jen na papíře a za jejího života se nerealizovala. Pro naprostou většinu obyvatel Ruska – tedy nevolníků bez majetku – se za vlády Kateřiny Veliké nic nezměnilo. Jejich život byl stejně krutý a tvrdý jako za všech předcházejících vládců. Rovněž školství zůstalo na stejné úrovni a nadále asi 97 % obyvatel Ruska neumělo číst a psát. Mezi negramotné patřila i většina šlechticů, což bylo v té době třeba v Evropě naprosto nepředstavitelné. Veškeré reformy nařízené Kateřinou Velikou byly od samého počátku nerealizovatelné. Proti evropskému individualismu a víře v lidský rozum stál v Rusku kolektivismus a absolutní moc panovníka nad lidmi i jejich majetkem. Prvotním a jediným cílem státu pak byla snaha ovládnout co největší prostor a maximálně rozšířit hranice impéria. Za této „osvícené despocie“ pak ruská říše sice zmohutněla, ale zároveň nebyl vyřešen ani jediný problém těch, které tuto zemi skutečně sužovaly. V této politice ostatně pokračovali i nástupci Kateřiny Veliké. Charakteristickým symbolem doby její vlády jsou ostatně tzv. potěmkinovské vesnice, což mnohé o jejích politických sebeklamech vypovídá. Kateřina Veliká si ale byla velmi dobře vědoma skutečného stavu věcí a tak třeba svého přítele Voltaira do Ruska nikdy nepozvala, přestože ten o to velmi stál. Díky této uzavřenosti Ruska před cizinci se poněkud zkreslená pověst o velké reformátorce dochovala až do dnešních dní. Během vlády Kateřiny II. se Rusko definitivně stalo evropskou velmocí. Jeho území se rozšířilo o cca 520000 km2. Panovnice založila na dvě stě nových měst. Koncem 18. století má carská říše 35 až 40 milionů obyvatel a je schopna postavit půlmilionovou armádu vybavenou děly, mušketami a trénem. Vojsko srovnatelné s tehdejšími moderními mocnostmi. Kateřina Veliká se navzdory halasně proklamovaným osvícenským ideálům stala zásadní odpůrkyní Velké francouzské revoluce, kterou považovala za nepřístojný zásah proti korunovanému panovníkovi a právoplatnému režimu. Rusko přislíbilo účast v protifrancouzské koalici. Do bojů se však zapojilo až po Kateřinině smrti. Zemřela v roce 1796 na cévní mozkovou příhodu. Po své smrti byla Kateřina Veliká pohřbena ve Petropavlovské pevnosti v Petrohradě. Jejím nástupcem se stal syn Pavel I.", "Jako „ovdovělá“ panovnice neměla Kateřina nouzi o ctitele. V tomto ohledu byla zcela bez skrupulí a nenamáhala se něco předstírat. Dvůr si postupně zvykl na její četná milostná dobrodružství. Carevniným favoritům byla udělována funkce generálního adjutanta s platem 10 tisíc rublů měsíčně. V této funkci se vystřídalo celkem 21 mužů, většinou mladých důstojníků průměrných kvalit. Měnili se poměrně rychle a carevna byla natolik prozíravá, že jim nedovolila zasahovat do vlády. Existovaly však dvě výjimky. Tou první byl gardový důstojník Grigorij Grigorjevič Orlov, jeden z hlavních iniciátorů převratu v roce 1762. Favoritem carevny a jejím blízkým rádcem se stal bezprostředně poté a zůstal jím po deset let. Carevna ho hýčkala přepychovými dárky (nechala mu například vystavět honosný zámek v Gatčině), ale nehodlala splnit jeho největší přání, to znamená provdat se za něj. Postavení Grigorije Orlova i jeho bratra Alexeje totiž vzbuzovalo obrovskou žárlivost u gardy, která dokonce prý pomýšlela na vraždu. Carevna si však dobře uvědomovala, že se nemůže bez gardy obejít, neboť to byli právě gardoví důstojníci, kdo rozhodoval při všech palácových převratech 18. století. Navzdory tomu dokázala zajistit svému milenci skvělé postavení u dvora, a to i poté, co ho roku 1772 vystřídal ve funkci generálního adjutanta jeden z oněch bezvýznamných důstojníčků, Alexej Vasilčikov. Vasilčikov však nebyl favoritem carevny příliš dlouho. Roku 1774 ji požádal o udělení funkce adjutanta další hrdina dámské revoluce, který se proslavil v první rusko-turecké válce, Grigorij A. Potěmkin. Potěmkin rozhodně nebyl hezký muž, měl křivé nohy, o jedno oko přišel ve rvačce s důstojníky, na druhé šilhal - zato byl schopný, chytrý a přímo hýřil fantastickými plány. Ani s ním nežila carevna příliš dlouho, i když se spekuluje o jejich tajném sňatku. Mnohem důležitější než osobní milostný vztah Potěmkina a carevny byla totiž spolupráce, při níž se jejich odlišné povahy báječně doplňovaly. Potěmkin prý dával Kateřininu střízlivému uvažování rozlet, zatímco její pragmatičnost přibližovala Potěmkinovy nápady realitě. Většinu milenců, které měla Kateřina Veliká po Potěmkinovi, jí vybíral on sám a byli to jemu podřízení vojáci. Posledního milence svého života si ale tehdy již šedesátiletá Kateřina zvolila sama. Stal se jím v roce 1789 dvaadvacetiletý poručík jízdní gardy Platon Zubov. Ten byl následně povýšen na plukovníka, zanedlouho na generálporučíka a generál-adjutanta. Záhy po svém vzestupu začal intrikovat proti všemocnému Potěmkinovi, ale Potěmkinova pozice u dvora byla neotřesitelná a Kateřina jej stále považovala za svého nejlepšího přítele. Vše se ale změnilo po Potěmkinově smrti v roce 1791. Zubov brzy zaujal jeho postavení a stal se neoficiálním spoluvládcem carevny. Kariéra Zubova skončila až smrtí Kateřiny. Do osudů carské rodiny ale zasáhl ještě jednou - v roce 1801 se podílel na zavraždění syna Kateřiny Veliké, cara Pavla I. Zubov zemřel jako bohatý šlechtic ve věku 55 let v roce 1822.", "Z manželství s Petrem III.: S milencem Grigorijem Orlovem:", "Život Kateřiny Veliké byl ztvárněn v několika filmech a seriálech, např.:" ] }