Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Lyrika." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Jeho otec Sergej Lvovič Puškin pocházel ze starého ruského šlechtického rodu; dědeček jeho otce Lev Alexandrovič Puškin byl plukovník ruské armády; dědečkem jeho matky, tedy Puškinovým pradědečkem, byl Abram Petrovič Hannibal, ruský vojenský a politický činitel afrického původu, pravděpodobně z oblasti dnešní Eritreje nebo Kamerunu. Mnohé zdroje se zmiňují o jeho eritrejském nebo etiopském původu. Ottův slovník naučný ho popisuje jako \"oblíbeného černocha Petra Velikého\". Některé zdroje uvádějí, že Hannibal byl synem jednoho z etiopských vladařů, který byl v sedmi letech odveden jako rukojmí do Konstantinopole, kde měl sloužit jako pojistka věrnosti své šlechtické rodiny Osmanské říši. O pouhý rok později, tedy v osmi letech, byl vykoupen ruskými vyslanci a odveden k carskému dvoru Petra Velikého, který si Hannibala oblíbil a ten u dvora vybudoval úspěšnou kariéru a byl přijat do řad ruské šlechty. Jeho matka Nadězda Osipovna Puškina (Надежда Осиповна Пушкина), rozená Hannibalová (Ганнибал), před sňatkem žila v Petrohradu na panství Kobrino (Кобрино). Puškin studoval v Carském Selu lyceum pro šlechtice. Zde se začal politicky angažovat (sympatizoval s děkabristy). Byl členem literárního spolku Zelená lampa a Arzamas. Roku 1820 odešel do vyhnanství do jižního Ruska a v r. 1823 do Oděsy. Roku 1825 mu byl povolen volný pohyb. Puškin odešel do Moskvy, kde založil časopis \"Moskovskij Věstnik\". Podzim roku 1830 strávil v izolované karanténě na rodinné usedlosti Velké Boldino v Nižněnovgorodské oblasti (tzv. „Boldinský podzim“), zatímco v Moskvě zuřila epidemie cholery; Puškin sem odjel koncem srpna a během tří měsíců právě zde napsal přibližně 50 básní, dramat, povídek, epigramů, překladů a dalších děl, z nichž některé se v rámci jeho tvorby řadí k těm nejhodnotnějším. Roku 1831 se odstěhoval do Petrohradu, kde se oženil s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou. Téhož roku se stal úředníkem ministerstva zahraničí. Dne 8. února 1837 se Puškin utkal v souboji s pistolemi s milencem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgesem d'Anthèsem. Ten byl přesnějším střelcem a střelil Puškina do břicha. Puškin byl v hrozných bolestech odvezen domů, kde prohlásil carův osobní lékař jeho stav za beznadějný. Zemřel o dva dny později. O jeho rodinu se doživotní penzí postaral car.", "", "Zde je uvedena výběrová bibliografie nejznámějších Puškinových lyrických básní:" ] }

{ "title": [ "Prsten moci.", "Dějiny Prstenu moci." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Prsten moci vytvořil Temný pán Sauron během Druhého věku, aby zvětšil svou moc a získal vládu nad elfy ve Středozemi. V převlečení za \"Annatara\" pomohl elfským kovářům v Eregionu v tvorbě Prstenů moci. Sám v tajnosti ukul v Hoře osudu Prsten moci. Protože elfí prsteny byly mocné a ten Sauronův musel být ještě mocnější, aby je mohl ovládat, vložil do prstenu část své vlastní \"fëa\" (česky \"duše\" či \"spirituální síly\"). Tím však riskoval pro případ, že by mu byl prsten odňat nebo zničen. Ač Prsten moci vypadal jako zlatý, byl prakticky nezničitelný a mohl být zničen jedině vhozením do ohně sopky Hory osudu, ve které byl původně ukován. Na rozdíl od ostatních Prstenů neměl žádný kámen, ale bylo jej možno poznat jednoduchou (ač málo známou) zkouškou: když se zahřál v ohni, rozžhavil se na něm nápis psaný písmeny Tengwar v Černořeči Mordoru s dvojverším: V angličtině: V překladu Stanislavy Pošustové: Když si někdo navlékl Prsten moci, byl částečně „posunut“ z fyzického světa do světa přízraků. Ve filmové trilogii Petera Jacksona Pán prstenů je ten, kdo si Prsten moci nasadil, zobrazen jako ve světě stínů, kde je všechno zdeformováno, ale toto neodpovídá Tolkienově předloze, neboť Bilbo nebo Frodo Pytlík by se jistě o tom zmínili. Kvůli filmu však bylo nutné použít filmový efekt pro svět stínů, ale v knize je zvláště Bilbo evidentně schopen chovat se normálně i s nasazeným prstenem. Přirozenou vlastností Prstenu moci bylo, že pomalu ale nevyhnutelně svého nositele posouval směrem ke zlu, bez ohledu na jeho snahu o opak. Zda to byla záměrná součást magie Jednoho prstenu, nebo pouze vedlejší důsledek jeho zlého původu, nevíme. Sauron by mohl chtít Prsten moci takovou vlastností obdařit, ale nejspíše nikdy nemyslel, že ho bude nosit někdo kromě něj. Z toho důvodu se Moudří, včetně Gandalfa, Elronda a Galadriel, odmítli stát držiteli Jednoho prstenu i pro svou vlastní obranu, a místo toho rozhodli, že musí být zničen. Otázkou je, jestli byl Prsten moci vyroben jako zbraň pro válku nebo jen na ovládání ostatních prstenů moci. Pravděpodobné je, že to bylo tak napůl. Kdyby ho nosila například Galadriel, možná by ho dokázala použít i jako zbraň. Jisté je to, že v prstenu byla obrovská síla a moc. Prsten moci však nijak nepůsobil na Toma Bombadila. To může být vysvětleno mnoha způsoby (viz článek o Tomu Bombadilovi, který obsahuje několik teorií).", "Po jeho vyrobení (kolem roku 1600 Druhého věku) Sauron nosil Prsten moci. Elfové však prohlédli jeho lest a své prsteny sňali. Sauron proti nim vedl válku a zmocnil se během ní Sedmi a Devíti, Tři však nemohl nalézt. Do války se však zapojili také Númenorejci a Sauron nakonec kapituloval. Během druhého věku měl prsten u sebe. Po pádu Númenoru se vrátil do Středozemě a rozpoutal válku Posledního spojenectví. I když zabil Gil-galada a Elendila, Isildur mu prsten vzal a tím ho připravil o hmotné tělo a velkou část moci. Po Isildurově smrti v bitvě na Kosatcových polích (v roce 2 Třetího věku) zůstal prsten na dně Anduiny skoro 2500 let, až ho při rybaření našel Hobit Déagol. Déagol byl následně zabit Sméagolem, jenž se zmocnil prstenu. Sméagol jej měl u sebe až do chvíle, kdy se prsten probudil a opustil jej. Dlouhodobým působením prstenu se změnil ve stvoření známé jako Glum. V knize \"Hobit\" se dočteme, jak Bilbo Pytlík, když se ztratil v jeskyních Mlžných hor, našel Prsten moci nedaleko Glumova doupěte a zjistil, že neviditelnost mu může být užitečná. (Když Tolkien \"Hobita\" psal, ještě neměl vymyšlený temný příběh \"Prstenu moci\".)" ] }

{ "title": [ "Historie.", "XUL.", "Funkce a popularita.", "Název.", "Rozšíření.", "Licence.", "Přehled verzí.", "Aktualizační kanály.", "Odvozené prohlížeče.", "Mobilní verze.", "Velikonoční vajíčka.", "Další." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Projekt samostatného webového prohlížeče z balíku Mozilla Suite nastartovali jako experiment Dave Hyatt a Blake Ross. Ti byli frustrováni situací okolo Mozilla Suite a chtěli vytvořit malý a jednoduchý – uživatelsky přívětivý – webový prohlížeč, který bude vyvíjet úzká skupina lidí. Jeho první verze (0.1), ještě pod jménem Phoenix [ˈfi:niks], byla vydána 23. září 2002. Do konce roku pak v rychlém sledu následovaly verze 0.2 až 0.5. Poté došlo k nucenému přejmenování z důvodů kolize s ochrannou známkou \"Phoenix\" (jde o kalifornského výrobce UEFI firmwaru). Jméno bohužel opět nebylo vhodně zvoleno a nový název, Mozilla Firebird, kolidoval se jménem databázového serveru Firebird, za což se vývojářům dostalo oprávněné kritiky. Od verze 0.8 (z února 2004) je produkt vydáván pod názvem Mozilla Firefox. Přestože ještě nebyl ve finální verzi, používalo jej v té době pro každodenní práci již velké množství uživatelů. Verze 1.0 byla vydaná 9. listopadu 2004. O českou lokalizaci se zasloužil projekt CZilla; Preview Release pro MS Windows i Linux byla uvolněna na počátku října 2004. Verze 3.6 obsahovala novou verzi 1.9.2 renderovacího jádra Gecko [ˈgekəu], změny využívající grafickou knihovnu Cairo [ˈkairəu], mód anonymního prohlížení a mnoho dalších novinek. V testu Acid3 dosáhla tato verze skóre 94/100. Ve verzi 6.0 dosáhl plného skóre 100/100. Jelikož si za první den po zveřejnění stáhli uživatelé 8 002 530 kopií Firefoxu verze 3.0, je Firefox zapsán v \"Guinnessově knize rekordů\" za největší množství stažených kopií softwaru. Verze 4 tento rekord pak ještě překonala. V roce 2017 byl oznámen projekt Binary Transparency, jehož cílem je možnost ověření, že si uživatel stáhl binární soubor prohlížeče sestavený Mozillou. Při každém vydání nové verze prohlížeče se vypočítá otisk binárního souboru, který je vložen do veřejně dostupného logu.", "Od verze 3.0 Firefox pro uživatelské rozhraní používal technologii XUL. Od verze 57 ale Firefox přešel na WebExtensions API a kód XUL a XBL byl postupně odstraňován.<ref name=\"root.cz/zpravicky/stav-odstraneni-xul-a-xbl-z-firefoxu\"></ref> Z původních tří set XBL bindingů zbývalo v září 2019 odstranit z Firefoxu sedm XBL a několik.xul souborů, které ale už byly zpracovávány jako obyčejné XHTML soubory. Tyto zbývající soubory tak měly být pouze přejmenovány a případně měla být upravena jejich struktura tak, aby více odpovídala HTML.", "Mezi populární vlastnosti Firefoxu patří blokování pop-up (vyskakovacích) oken, tzv. prohlížení v panelech (\"tabbed browsing\") několika stránek ve stejném okně prohlížeče a systém rozšiřování pomocí speciálních modulů nazývaných rozšíření nebo též doplňky, které obsahují doplňující funkce nebo upravují chování prohlížeče. Od verze 4.0 umí Firefox přímo zobrazovat vektorovou grafiku ve formátu SVG 1.1. Ačkoliv některé podobné vlastnosti byly dříve obsaženy i v jiných prohlížečích (jako Mozilla Suite a Opera), Firefox je první, který si vydobyl širší uživatelskou oblibu. Záměrem tvůrců Firefoxu bylo obsazení 10 % trhu s prohlížeči do konce roku 2005 na úkor v té době nejrozšířenějšího Windows Internet Exploreru. Firefox přitahoval pozornost jako alternativa k Windows Internet Exploreru také proto, že Explorer se ocitl pod palbou kritiky kvůli bezpečnostním problémům, nedodržování webových standardů, využívání potenciálně nebezpečných komponent ActiveX, náchylnosti k nákaze spyware a malware, kvůli pomalosti vykreslovacího jádra Trident, špatných výsledků v testu Acid3 a absenci mnoha funkcí, které zastánci Firefoxu i řady dalších alternativních prohlížečů považovali za užitečné. V prosinci 2009 se Firefox ve své verzi 3.5 stal statisticky nejoblíbenějším prohlížečem na světě, z této pozice však byl později sesazen prohlížečem Google Chrome a k roku 2018 je jeho podíl okolo 12 % (při započítání mobilů a tabletů necelých 6 %). Kvůli výrobcům antivirových programů Mozilla Firefox podporuje funkci, která umožňuje předání klíčů pro šifrování dat přenášení protokolem https jinému programu pro možnost dešifrování a kontroly přenášených dat.<ref name=\"textslashplain.com/2019/08/11/spying-on-https\"></ref> Vedlejší efekt této funkce ale je, že může způsobit únik těchto klíčů.", "Původní jméno projektu bylo Phoenix a krátkou dobu také Mozilla Firebird. Poprvé bylo jméno změněno kvůli konfliktu s obchodní značkou výrobce BIOSu, firmou Phoenix Technologies, podruhé proto, že název \"Firebird\" nesl jiný open-source projekt vyvíjející relační databáze. \"Firefox\" anglicky doslova znamená \"ohnivá liška\". Vývojáři název nějakou dobu vydávali za překlad údajného čínského označení pandy červené (\"Ailurus fulgens\") z čeledi pandy malé (Ailuridae) na základě informace, jejíž původ lze vystopovat k wellingtonské ZOO; o správný překlad se tak v českém prostředí občas vedou flamewary. Jako výraz podpory projektu také česká skupina CZilla v pražské ZOO pandu červenou adoptovala.", "Velkou výhodou Firefoxu do verze 56.0.2 bylo, že umožňoval velice snadno stáhnout doplňky, které nejsou v základní instalaci Firefoxu. Ke stažení jsou stovky doplňků, které uživateli usnadní práci s internetem. Od verze 57 lze používat pouze doplňky pro Google Chrome. Užitečným doplňkem je například Adblock, který dokáže blokovat reklamní bannery na internetu. Množství doplňků je díky české komunitě lokalizováno. Spousty doplňků lze nainstalovat ze stránek Mozilla. Například pro snadnější užívání a editaci Wikipedie existuje rozšíření \"Wikipedia Extension\".", "Častým omylem je tvrzení, že Firefox je šířen pod volnou licencí. Pod trojlicencí MPL/GPL/LGPL jsou totiž šířeny pouze zdrojové kódy aplikace a nikoliv Firefox jako zkompilovaná verze. Ta je šířena pod standardní EULA, která uživateli znemožňuje modifikaci a následnou distribuci modifikovaného díla pod stejným názvem. Logo Firefoxu je ochrannou známkou, takže s ním nesmí být volně nakládáno. Mozilla Foundation, která spravuje ochranné známky Firefoxu, umožňuje používat toto logo pouze pro propagační účely.", "V období od verze 1.0 do března 2011, kdy vyšla verze 4.0, vycházely verze Firefoxu nepravidelně. Poté přešla Mozilla na cyklus pravidelně vydávaných verzí v rozmezí 6 až 8 týdnů s občasnými výjimkami např. kvůli svátkům, období konce roku apod. Podrobný seznam historie verzí uvádí stránka Historie prohlížeče Firefox.", "Kromě aktuální (finální) verze Firefoxu (označované jako \"Release\") vydává Firefox pravidelně další 3 různé budoucí verze v různé fázi vývoje (\"Nightly\" [ˈnaɪtli], \"Developer Edition\" a \"Beta\"). Aktualizační kanály Firefoxu se označují podle fáze vývoje dané verze jako: Do dubna roku 2017 byl mezi kanály Nightly a Beta vložen ještě kanál Aurora, na kterém stavěla \"Developer Edition\". Ta od té doby jako základ používá kanál \"Beta\".", "Firefox a jeho vykreslovací jádro Gecko se staly základem pro odvozeniny Firefoxu, které jsou vyvíjeny napříč různými komunitami. Mezi nejznámější patří především tyto prohlížeče: Především WaterFox a Pale Moon slibují lepší optimalizaci pro 64bitové operační systémy, lepší využití operační paměti ve srovnání s Firefoxem nebo kompatibilitu se staršími rozšířeními a moduly. Tor Browser je založený na jádře Gecko a slouží k anonymizaci uživatele v síti Internet. IceDragon je zabezpečená verze prohlížeče od firmy Comodo a TenFourFox pak neoficiálním portem pro PowerMacy.", "Firefox je dostupný pro mobilní platformy Android a iOS. Mobilní verze pro Android (někdy označovaná jako „Fennec“ [ˈfenək]) kopíruje cyklus vydání Firefox pro počítače. Firefox pro Android se dlouhou dobu nemohl dočkat dostatečného hardwaru a plynulý chod mu umožnil až 1GHz procesor. V obchodu Google Play je dostupná také verze Beta [ˈbi:tə] a noční sestavení Nightly. Firefox pro systém iOS byl poprvé vydán v listopadu 2015 a jeho vývoj probíhá odděleně (nedodržuje stejné číslo verze). Kvůli politice společnosti Apple je však jako jádro použit systémový WebKit. Kromě běžného prohlížeče vydala Mozilla pro iOS (a později také pro Android) také aplikaci Focus by Firefox, která umožňovala blokování sledovacích prvků ve výchozím systémovém prohlížeči Safari. V listopadu 2016 se tato aplikace přejmenovala na Firefox Focus a kromě modulu pro blokování sledovacích prvků nabízí prohlížení webu přímo. Vyznačuje se také snadným smazáním informací o prohlížení jedním stiskem tlačítka. V Indonésii pak v současné době probíhá testování prohlížeče Firefox Rocket, který se vyznačuje blokováním náročného obsahu tak, aby bylo prohlížení webu i na tamním připojení co nejrychlejší.", "", "Firefox ve verzích 29 až 56 obsahuje hlavní nabídku (tzv. hamburger menu: ☰). Pokud z něj v režimu přizpůsobení lišt odeberete všechna tlačítka a prvky, objeví se poletující jednorožec, který se při najetí kurzorem myši otáčí. Počínaje verzí Firefoxu 57 se v režimu nastavení lišt objevuje na stejném místě dráček jménem „dragon drop“ (homofonum anglického „drag&drop“ [ˌdræg ən ˈdrop], tedy akce přetažení myší). V tomto případě nejde vyloženě o velikonoční vajíčko – podobných „příšerek“ je od této verze ve Firefoxu více, např. na chybových stránkách apod." ] }

{ "title": [ "Život.", "Prezidentské volby.", "2004.", "2010.", "Prezidentem Ukrajiny.", "Exil v Rusku." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v dělnické rodině polského a běloruského původu. Jeho matka zemřela, když mu byly dva roky, později přišel i o otce a vyrůstal s polskou babičkou. V roce 1967 byl odsouzen na tři roky odnětí svobody za krádeže, po roce ho však propustili v rámci amnestie k 50. výročí VŘSR. V roce 1970 byl opět odsouzen, a sice na dva roky za těžké ublížení na zdraví. Server \"Idnes.cz\" napsal, že podle některých zdrojů to bylo za hrubé znásilnění. V 70. letech pracoval jako autoelektrikář. V roce 1980 získal diplom inženýra-mechanika na \"Doněcké státní technické univerzitě\" (dříve \"Doněcký polytechnický institut\"), v roce 2001 ukončil \"Ukrajinskou akademii zahraničního obchodu\", obor mezinárodní právo. Od roku 1996 do 21. listopadu 2002 byl gubernátorem Doněcké oblasti (gubernátor je zpravidla jmenován prezidentem Ukrajiny). Janukovyč je od roku 1972 ženatý, jeho manželka se jmenuje Ljudmila Olexandrivna. Manželé mají nyní již jen jednoho syna Olexandra (* 1973). Mladší syn Viktor (1981–2015) se podle zpráv 20. března 2015 utopil v Bajkale, když auto, které řídil, se na ledě propadlo do jezera.", "", "Janukovyč se stal v dubnu 2003 předsedou Strany regionů a v roce 2004 byl jedním z favoritů prezidentských voleb na Ukrajině: byl podporován prezidentem Leonidem Kučmou, ruskojazyčným obyvatelstvem na východě i Ruskem; v jeho kampani, kterou vedl jeho pozdější protikandidát z roku 2010 Serhij Tihipko, pracovali také ruští poradci. Ústřední volební komise ho nejdříve i přes řadu stížností na falšování voleb prohlásila 21. listopadu 2004 jejich vítězem (s deklarovaným ziskem 49,42% hlasů oproti 46,69% pro Juščenka), aniž by se stížnostmi zabývala. To vyvolalo vlnu masových protestů a demonstrací, které vyústily v anulování výsledků a opakování druhého kola voleb dne 26. prosince 2004. V opakovaném hlasování, které podle vyjádření mezinárodních pozorovatelů tentokrát již proběhlo v souladu s demokratickými pravidly, získal prozápadní kandidát Juščenko 52,00% hlasů, kdežto Janukovyč pouze 44,19%. Oficiální volební výsledky byly Ústřední volební komisí publikovány 11. ledna 2005.", "Podle vyhlášení ústřední volební komise se Janukovyč stal vítězem prezidentských voleb na Ukrajině. Janukovyč vyšel vítězně z prvního kola 17. ledna 2010 se ziskem 35 % hlasů. Dle očekávání uspěl na východě a jihu země, na Krymu a také v Zakarpatí. Druhá skončila dosavadní premiérka Julija Tymošenková se ziskem 25 % hlasů. Po sečtení všech hlasů druhého kola voleb vyhrál Janukovyč se ziskem 48,95 % nad Tymošenkovou, která obdržela 45,47 % odevzdaných hlasů. Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní a čestné, Janukovyč se následně prohlásil vítězem voleb. Tymošenková výsledky voleb neuznala a podala žádost na jejich přezkoumání u Nejvyššího soudu, který pak 17. února oznámil, že pozastavil platnost výsledků voleb, dokud její stížnost neprojedná. 20. února 2010 však Tymošenková svou žalobu u soudu stáhla, čímž výsledky prezidentských voleb nabyly platnost. 25. února došlo k inauguraci Janukovyče do úřadu prezidenta, premiérka Julije Tymošenková a předchozí prezident Viktor Juščenko vyjádřili s inaugurací nesouhlas.", "Přestože byl Janukovyč obecně vnímán spíše jako „proruský“ kandidát, nebylo pro něj sbližování s Ruskem prioritou. Členství v NATO ale odmítal. Jeho první prezidentská zahraniční cesta na začátku března 2010 vedla do Bruselu. Janukovyč hodlal spolupracovat s Evropskou unií, nakonec ale smlouvu o spolupráci mezi EU a Ukrajinou v listopadu 2013 odmítl, což mezi částí obyvatel a parlamentní opozicí vyvolalo vlnu protestů. Demonstranti tvrdili, že budou protestovat do doby, než se něco nezmění a dokud Janukovyč neodstoupí, tak jako to bylo u Oranžové revoluce. Protesty šly až tak daleko, že Janukovyč povolal policejní složky na „protiteroristickou operaci“ proti ozbrojeným protestujícím. Při těchto střetech zemřelo okolo 80 lidí, z toho 13 policistů. Dne 21. února Janukovyč pod tlakem evropských států podepsal spolu se třemi předsedy opozičních stran a ministry zahraničních věcí Německa, Francie a Polska dohodu o vyřešení krize, podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, parlament měl odhlasovat návrat k ústavě z roku 2004, mělo být zahájeno nezávislé vyšetření násilností, sestavena vláda národní jednoty a do prosince 2014 provedeny předčasné prezidentské volby. Zástupce prezidenta Ruské federace se pouze zúčastnil jednání, avšak dohodu nepodepsal. Následující den demonstranti v čele s aktivisty Pravého sektoru bez ohledu na dohodu prohlásili, že Janukovyč musí okamžitě odstoupit. Poté zaútočili na vládní čtvrť a násilně ji zabrali, včetně parlamentu. Janukovyč odjel z Kyjeva a prohlásil tyto události za státní převrat. Tehdy k sobě svolal prezident Ruské federace Vladimir Putin šéfy ruských speciálních složek a lidi z ruského ministerstva obrany a pověřil je, aby ochránili život Viktora Janukovyče. Janukovyč vzápětí uprchl podle Putinova líčení na svou vlastní žádost s ruskou pomocí na Krym a po několika dnech do Ruska. Usadil se pak v Rostově na Donu. Dne 22. února 2014 byl Janukovyč parlamentem (Verchovná rada) sesazen z funkce prezidenta Ukrajiny. Podle některých pozorovatelů a odborníků na státní právo se tak stalo v rozporu s ukrajinskou ústavou. Způsob, jakým byl Janukovyč z úřadu prezidenta sesazen, neodpovídal článkům 108 a 111 tehdejší ukrajinské ústavy. Právník Matthias Hartwig z \"Institutu Maxe Plancka\" v Heidelbergu vyslovil názor, že vláda Ukrajiny vzniklá po sesazení Janukovyče nebyla právoplatně instalována. Povinnosti prezidenta poté převzal nově zvolený předseda parlamentu Oleksandr Turčynov.", "24. ledna 2019 byl ukrajinským soudem odsouzen ke 13 letům vězení za trestný čin vlastizrady a napomáhání při vedení války proti Ukrajině." ] }

{ "title": [ "České vysokoškolské tituly.", "Akademické tituly.", "Akademicko-vědecké tituly.", "Vědecko-pedagogické tituly.", "Historie.", "Do roku 1953.", "Mezi lety 1953 a 1990.", "Po roce 1990.", "České nevysokoškolské tituly.", "Neakademické tituly.", "Historie.", "Užívání, zápis a pořadí titulů.", "Užívání, formální oslovování.", "Pořadí, zápis.", "Slovenské vysokoškolské tituly uznávané v Česku.", "Britské, americké, kanadské a australské vysokoškolské tituly a ocenění.", "Přehled univerzitních stupňů.", "Další vysokoškolské hodnosti.", "Čestné hodnosti.", "Univerzitní hodnosti.", "Titulární medaile." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "V Česku je udělují české vysoké školy v současnosti na základě vysokoškolského zákona. V rámci procesu tzv. nostrifikace lze případně též uznat studium (kvalifikaci) na zahraniční vysoké škole ve světě, příp. na pobočce zahraniční vysoké školy v Česku. Titul a jeho zkratku zákon kodifikuje, latinský význam nikoliv.", "Akademické tituly získávají absolventi bakalářských studijních programů (\"Bachelor's degree\", bakalářský stupeň, bakalářská kvalifikace, 6 v ISCED), kteří studium řádně zakončili státní závěrečnou zkoušku. Dříve (1990–1998) se toto studium nazývalo jako „(obsahově) ucelená část vysokoškolského studia.“ Další akademické tituly získávají řádní absolventi magisterských studijních programů (\"Master's degree\", magisterský stupeň, magisterská kvalifikace, 7 v ISCED), kteří řádně zakončili státní závěrečnou zkouškou, popřípadě státní rigorózní zkouškou (tzv. malý doktorát). Dříve, před Boloňským procesem, respektive do roku 1998, se tento program nazýval jako „vysokoškolské studium.“ V současnosti je možno se historicky setkat s uvedenými tituly, z nichž některé již byly nahrazeny titulem jiným (např. PhMr. – Mgr., PaedDr. – PhDr. apod.) a jiné se přestaly udělovat zcela (RSDr., RTDr. apod.). Uváděn je kodifikovaný přehled v současnosti i v minulosti udělovaných titulů včetně jejich zkratek, jakož i latinský význam, byť se mohly v historii různě vyvíjet. Pro Česko, přesněji české země, byl bakalářský titul znovu zaveden po revoluci zákonem z roku 1990, aby také i české akademické tituly lépe odpovídaly titulům ve světě, respektive titulům (přesněji: určitým stupňům formální kvalifikace) z \"anglosaského světa\". Do té doby bylo v tehdejším socialistickém Československu charakteristické „dlouhé“ vysokoškolské studium a případně následná aspirantura, tedy „dvoustupňový systém,“ následně zde byla zákonem z roku 1990 zavedena standardní třístupňová vysokoškolská soustava, přičemž tato soustava bývá obecně označována jako ekonomicky únosnější pro nekomunistické (kapitalistické) státy, a to právě kvůli rozdělení „dlouhého“ (magisterského) studia. Dle zákona absolventi magisterských studijních programů, kteří získali akademický titul „magistr“ (Mgr.), mohou vykonat v téže oblasti studia státní rigorózní zkoušku, jejíž součástí je obhajoba rigorózní práce. Za úkony spojené s přijetím přihlášky k této zkoušce a s konáním této zkoušky může vysoká škola stanovit poplatek, jehož výše je zákonem omezena. Tito absolventi mají právo za úplatu používat zařízení a informační technologie potřebné pro přípravu k této zkoušce v souladu s pravidly určenými vysokou školou. Po jejím vykonání se udělují uvedené akademické tituly. Studenti medicíny mohou po dokončení 3. ročníku (6 semestrů) využívat titul MUC., tedy z latiny m\"edicinae universae candidatus\" (kandidát všeobecného lékařství)\".\" Historicky se lze případně v současnosti setkat i s dalšími v minulosti udělovanými akademickými tituly, které byly uděleny, v současnosti ale již udělovány nejsou. Dosažená kvalifikace uvedených je dnes řazena na úroveň v současnosti udělovaných akademických titulů magisterských (7 v ISCED). Zkratka akademického titulu se případně uvádí před jménem. Speciální situace je u těchto titulů: akademický architekt, akademický malíř či akademický sochař, které neměly v zákoně kodifikovánu svou zkratku. Z praktických důvodů se proto používaly a stále používají neoficiální zkratky akad. arch., ak. mal., ak. soch. (psané s malým počátečním písmenem). Zvláštním případem pak bylo bývalé označení řádného člena Československé akademie věd – akademik, to se uvádělo před jménem jakožto náhrada za všechny tituly (zrušeno po roce 1989, resp. šlo o období 1953–1992).", "Akademicko-vědecké tituly (či akademicko-umělecké tituly nebo jen akademické tituly) získávají absolventi doktorských studijních programů (\"Doctor's degree\", doktorský stupeň, doktorská kvalifikace, 8 v ISCED), kteří studium řádně zakončili státní doktorskou zkoušku, respektive obhájili disertační práci. Jedná se o nejvyšší možnou kvalifikaci, kterou lze studiem dosáhnout (tzv. velký doktorát). Dříve, do roku 1998, se tento program nazýval jako „postgraduální studium,“ v předchozím období bylo též označováno jako \"vědecká aspirantura\", případně též jako \"vědecká výchova\". V současnosti je možno se historicky setkat s uvedenými tituly, z nichž některé již byly nahrazeny titulem jiným (např. Dr. – Ph.D., Th.D. – Ph.D. apod.) a jiné se přestaly udělovat zcela (CSc., DrSc. apod.). Uváděn je kodifikovaný přehled v současnosti i v minulosti udělovaných titulů včetně jejich zkratek, jakož i latinský význam, byť se mohly v historii různě vyvíjet. Titul ve zkratce Ph.D. se uděluje absolventům od roku 1998 ve všech oblastech, včetně oblast umění a (od roku 2016) i teologie. Absolventi doktorských studijních programů, resp. absolventi s ekvivalentní kvalifikací, mohou na Akademii věd České republiky (AV ČR) případně též podstoupit řízení k udělení vědeckého titulu, jehož součástí je i obhajoba disertace. Po úspěšném absolvování se uděluje uvedený „neoficiální“ vědecký titul (tzv. vyšší doktorát): Titul ve zkratce DSc. je vědecký titul neznámý českému právnímu řádu, zavedla jej od 18. prosince 2002 AV ČR jako určitou náhradu za DrSc. Historicky se lze případně v současnosti setkat i s dalšími v minulosti udělovanými akademicko-vědeckými tituly, resp. vědeckými hodnostmi, které již udělovány nejsou. Dosažená kvalifikace uvedených je dnes řazena na úroveň v současnosti udělovaných akademických titulů doktorských (8 v ISCED). Udílení „nižší vědecké hodnosti“ ve zkratce CSc. probíhalo od roku 1953, zrušeno bylo v roce 1998, přičemž ti, kteří již byli v průběhu studia, jej mohli dokončit do konce roku 2001. Udílení „vyšší vědecké hodnosti“ ve zkratce DrSc. bylo v Česku zavedeno, resp. zcela zrušeno, obdobně jako u CSc., přičemž na Slovensku pak udílení po jistých změnách pokračuje. Titul ve zkratce Dr. byl udělován v přechodném období mezi lety 1990–1998, a to před zavedením Ph.D., kterým byl zcela nahrazen; jeho držitelé mohou požádat příslušnou univerzitu o jeho změnu na Ph.D. Titul ve zkratce Th.D. se udílel od roku 1998, zrušení jeho udělování pak bylo v roce 2016, přičemž byl nově nahrazen Ph.D. (jeho držitelé mohou požádat příslušnou univerzitu o jeho změnu na Ph.D., případně mohou udělený titul užívat i nadále).<ref name=\"137/2016\"></ref> Uvedené akademicko-vědecké tituly (vědecké tituly, či umělecké tituly, nebo hodnosti) se píší za jménem a oddělují se z obou stran čárkou (jedná se o přístavek). Rozlišování mezi tituly \"akademickými\" a \"akademicko-vědeckými\" však může být sporné, protože DrSc. i CSc. nebyly tituly, ale podle práva \"vědecké hodnosti\", DSc. je titul neoficiální a také jen \"vědecký\" a tituly Ph.D. (dříve také Th.D.) český vysokoškolský zákon považuje za tituly standardně \"akademické\". Jako jediný \"akademicko-vědecký titul\" tudíž byl až do svého zrušení podle práva jen titul ve zkratce Dr. Současný vysokoškolský zákon již mezi pojmy \"titul\" a \"hodnost\" zcela striktně nerozlišuje – samotný pojem čes. \"titul\", z lat. \"titulus\", znamená \"hodnost\" ve svém překladu, tedy jedná se de facto o synonyma.", "Vědecko-pedagogické tituly (či umělecko-pedagogické tituly nebo hodnosti) jsou získávány na základně příslušných řízení: docentura na základě habilitačního řízení, profesura na základě řízení ke jmenování profesorem. Pouze hodnosti docent a profesor jsou dosaženy vědecko-pedagogickou (nebo umělecko-pedagogickou) činností, např. publikační činností, pedagogickou činností, vědeckou činností, příp. uměleckou činností atp., tedy nikoliv dalším formálním studiem. Pouze hodnosti „docent“ a „profesor“ jsou však též i těmito \"tituly\" – dnes přesněji označením, jedná se tedy o doživotní označení uvedené kvalifikace. Nižší akademické hodnosti (asistent, odborný asistent) tituly nejsou, jedná se pouze o funkce, pracovní zařazení, a v rámci akademického prostředí jsou pak zpravidla spjaté s nutností absolvovat příslušný studijní program. Nejvyšším možným akademickým titulem (dosaženým vzděláním) je v rámci Boloňského procesu, tedy i dle českého vysokoškolského zákona, titul získaný v doktorském studijním programu, tedy doktor – Ph.D. (blíže ISCED). Vysokoškolský zákon neupravuje uváděné jako tituly, ve všech uvedených případech se pak též jedná o funkce akademických pracovníků, pracovní pozice v rámci vysoké školy, tedy akademické pozice či zařazení, a případně tedy jde též o shodně pojmenovaná označení (kvalifikaci) – k uvedeným tedy už současný zákon neuvádí ani jejich zkratky, ty se zde tvoří dle úzu (zvyklosti, tradice z minulosti). Tabulka uvádí akademické (či univerzitní) hodnosti včetně uvedených \"titulů\" (označení). Kupříkladu pro zastávání akademické pozice odborného asistenta není ve všech případech zcela nutné doktorské studium absolvovat – v některých případech může tuto funkci zastávat i absolvent magisterského studia, nicméně zpravidla je tomu tak, jak uvádí tabulka výše. V případě umělců vysokoškolský zákon též uvádí pro další akademický postup i možnou výjimku a pro jmenování docentem, či později profesorem, ani není vysokoškolské vzdělání nezbytně nutné. Dotyční s uvedenými vyššími hodnostmi docent a profesor obdrží při svém jmenování jmenovací dekret, nikoliv vysokoškolský diplom jako v případě akademickým titulů – v minulosti se však výslovně o tituly podle starých vysokoškolských zákonů jednalo – v současnosti je však zákon chápe jakožto označení a shodně pojmenované pracovní pozice; což do jisté míry korigoval Boloňský proces. Všechny výše uvedené se případně píší před jménem, či případnými akademickými tituly a je doporučeno je psát, pokud jimi nezačíná větný celek, s malým počátečním písmenem. Zákon též uvádí vedle (řádných) profesorů i mimořádné profesory, emeritní profesory, event. hostující profesory.", "Už ve starověku byli ve starém Římě jako \"doktoři\" označováni ti, kteří konali veřejné přednášky.", "Od středověku byly udíleny tituly \"bakalář\", \"magistr (svobodných umění)\" a \"doktor\". Nejdříve bylo třeba získat titul bakaláře (\"baccalaureatus\" – \"vavřínem ověnčený\"), aby mohl student ve studiu pokračovat a získat některý titul vyšší. Titul magistra svobodných umění (\"magister\" – \"mistr\") byl stejně jako titul bakalářský udělován na přípravné fakultě svobodných umění (tzv. artistická fakulta), doktorské tituly na vyšších fakultách odborných (teologické, právnické a lékařské). Později fakulta artistická zanikla a byla nahrazena odbornou fakultou filozofickou, čímž vzniká titul doktora filosofie a naopak přestává být užíván bakalářský a magisterský titul. Na této nové fakultě zůstalo zachováno jen \"magisterium farmacie\" (PhMr.). Doktorský titul se pak rozlišoval podle toho, na které z odborných fakult byl získán. Podle jednotného studijního řádu ministerstva kultu a vyučování z roku 1850, doplněného nařízeními o jednotlivých rigorózních řádech, šlo konkrétně o tyto tituly: Později byly zavedeny také tituly \"doktora technických věd\" (RTDr.), \"doktora montánních věd\" (Dr. mont.), \"doktora zemědělství\" (Dr. agr.) a \"doktora zvěrolékařství\" (MVDr.). Akademický titul ale nebyl získáván automaticky absolvováním univerzity, protože systém vysokoškolského studia byl postaven jen na obligatorních státních zkouškách, kterých mohlo být během studia více a teprve po jejich úspěšném absolvování student mohl, ale nemusel, podstoupit obdobné zkoušky, tzv. \"„rigoróza“\", neboli přísné zkoušky doktorské. Tedy až po absolvování všech nutných rigoróz mu byl doktorský titul přiznán, i bez titulu ale mohl vysokou školu úspěšně dokončit. Po vzniku první republiky byla tato úprava zachována, pouze díky tomu, že došlo k rozdělení původních filozofických fakult na fakulty filozofické a fakulty přírodovědecké vznikl další nový titul \"doktora přírodních věd\" (RNDr.) a později přibyl i titul \"doktora obchodních věd\" (RCDr.).", "Zásadní změna přišla po převzetí moci komunisty se zákonem č. 58/1950 Sb., o vysokých školách, který sice už získané akademické tituly jejich nositelům ponechal, ale pro nové studenty je zrušil s tím, že absolventi vysoké školy s účinností od roku 1953 získávali jen \"profesní označení\". To bylo někdy i poněkud nezvyklé, např. \"promovaný biolog\", \"inženýr architekt\", \"promovaný lékař\", \"promovaný právník\", \"promovaný historik\" apod. Návrat k tradici akademických titulů znamenal zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách. Podle něj sice zakončením vysokoškolského studia státní závěrečnou zkouškou k udělení titulu nedošlo, ale následným vykonáním nepovinné státní rigorózní zkoušky už absolvent titul získat mohl. Šlo konkrétně o tituly \"doktora práv\" (JUDr.), \"doktora přírodních věd\" (RNDr.) nebo \"doktora filozofie\" (PhDr.). Jiná situace byla u absolventů lékařských fakult, technických, ekonomických, zemědělských a uměleckých vysokých škol, protože jim tituly udělovány ihned po ukončení studia byly, a to sice \"doktor medicíny\" (MUDr.), \"doktor veterinární medicíny\" (MVDr.), \"inženýr\" (Ing.), \"inženýr architekt\" (Ing. arch.), \"akademický architekt\", \"akademický malíř\" a \"akademický sochař\". Pro tři posledně uvedené tituly z uměleckých oborů navíc platilo, že bylo také možné vykonat státní rigorózní zkoušku a získat titul \"doktor filozofie\". Kromě toho tento zákon napravil situaci vzniklou předchozím vysokoškolským zákonem z roku 1950 a dřívějším absolventům lékařských fakult, technických, ekonomických, zemědělských a uměleckých vysokých škol přiznal příslušné akademické tituly automaticky, ostatním umožnil jejich získání státní rigorózní zkouškou. Podobnou úpravu udílení akademických titulů zachoval i následující zákon č. 39/1980 Sb., o vysokých školách, který pouze navíc umožnil státní rigorózní zkouškou získat tituly \"doktora pedagogiky\" (PaedDr.), \"doktora farmacie\" (PharmDr.) a \"doktora sociálně politických věd\" (RSDr.) (tento titul byl však udílen již od roku 1966 na Vysoké škole politické ÚV KSČ). Navíc pro absolventy, kteří vystudovali s výbornými výsledky a s vyznamenáním, bylo výjimečně možné udělit takový akademický titul již po státní závěrečné zkoušce.", "Po sametové revoluci začal platit nový vysokoškolský zákon č. 172/1990 Sb., který umožnil získat akademický titul už absolvováním vysoké školy. Oproti pozdější právní úpravě ale šlo jen o tyto: Dřívější absolventi vysokoškolského studia univerzitního směru, kteří nepodstoupili státní rigorózní zkoušku a titul tak dříve nezískali, měli možnost začít automaticky používat akademické tituly podle tohoto zákona. Příslušná univerzita jim k tomu vydala osvědčení. Boloňský proces pak sjednotil evropské vzdělávání. Zákon č. 172/1990 Sb. byl v roce 1998 nahrazen zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, který, včetně pozdějších novelizací, k dosavadním vysokoškolským titulům přidal následující: \"bakalář umění\" (BcA.), \"magistr umění\" (MgA.), \"inženýr architekt\" (Ing. arch.) a \"doktor zubního lékařství\" (MDDr.). Dále zrušil akademicko-vědecký titul \"doktor\" (Dr.) a nahradil jej titulem se stejným názvem, ale s mezinárodně obvyklou zkratkou – tedy \"doktor\" (Ph.D.), v oboru teologie s názvem \"doktor teologie\" a zkratkou Th.D. Také opětovně umožnil vykonat státní rigorózní zkoušku, a to absolventům s titulem „magistr“. Po jejím vykonání se pak udělují akademické tituly \"doktora práv\" (JUDr.), \"doktora filozofie\" (PhDr.), \"doktora přírodních věd\" (RNDr.), \"doktora farmacie\" (PharmDr.), \"licenciáta teologie\" (ThLic.) či \"doktora teologie\", ale se zkratkou ThDr., kdy jde na rozdíl od akademicko-vědeckých titulů „Ph.D.“ a „Th.D.“ jen o tzv. \"malé doktoráty\". Novela (zákon č. 137/2016 Sb.) vysokoškolského zákona (tedy zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů) od 1. září 2016 pak zrušila udělování titulu \"doktora teologie\" (Th.D.) nahrazením i v oblasti teologie titulem \"doktor\" (Ph.D.); rovněž umožnila udílet titul \"licenciáta teologie\" (ThLic.) i v jiné oblasti teologie než pouze katolické – tedy nyní stejně jako titul \"doktor teologie\" (ThDr.).", "V Česku je udělují vyšší odborné školy a konzervatoře v současnosti na základě školského zákona. Titul (přesněji označení) a jeho zkratku zákon kodifikuje. V rámci procesu tzv. nostrifikace lze případně též uznat zahraniční studium (kvalifikaci).", "Neakademický titul uvedený níže získávají absolventi, kteří řádně zakončili absolutoriem výše uvedené studium (blíže ISCED). Neakademický titul se píše správně vždy za jménem a odděluje se z obou stran čárkou (jedná se o přístavek, podobně jako výše u akademicko-vědeckých titulů).", "Dosažený stupeň kvalifikace je u VOŠ podle mezinárodních klasifikačních stupňů pro vzdělání (ISCED) 6, tedy stejně jako bakalářský studijní program (na rozdíl od něj však neumožňuje další studium ve vyšších studijních programech); vyšší odborné školy jsou zařazeny do českého vzdělávacího systému od roku 1995 a již od roku 1994 přiznalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky absolventům vyššího odborného studia legislativně právo používat za svým příjmením \"titul\" podle druhu završeného studia: diplomovaný specialista, diplomovaný umělec, diplomovaný technik, diplomovaný ekonom, diplomovaný fyzioterapeut, diplomovaný ergoterapeut, diplomovaný správní specialista, diplomovaný informační specialista, diplomovaný sociální pedagog. V roce 1996 přibyl \"titul\" diplomovaný sociální pracovník. Tato označení se nikterak ze zákona nezkracovala. V roce 1998 bylo označení školským zákonem sjednoceno. Za svým jménem mohou všichni absolventi vyšších odborných škol, a od roku 2005 i konzervatoří (zde je kvalifikace jiná – podrobněji ISCED), používat označení (neakademický titul) diplomovaný specialista (ve zkratce DiS. uváděné za jménem a oddělené od něj čárkou). Na diplomu se uvádí celé označení „Diplomovaný specialista v“ + \"jméno vystudovaného oboru\". Mezi jménem a označením se píše čárka, ve větě se píše (stejně jako u jiných titulů uváděných za jménem) čárka i za titulem, neboť se jedná o volný přívlastek (přístavek).", "Právo užívat akademický titul vzniká už absolvováním studia, respektive úspěšným složením státní závěrečné, rigorózní, či doktorské zkoušky. Případný akademický obřad – promoce, již jen slavnostně potvrzuje existující stav. Jestliže někdo úmyslně užívá akademický titul, který mu nenáleží, jde o přestupek. Ve světě, kupř. v USA, se většinou běžně užívá (píše atd.) jen jeden nejvyšší titul, a to až od doktorské úrovně, případně pouze jiný nejvyšší (typicky prof.), tedy nižší tituly (typicky bakalářské, magisterské) se většinou běžně neužívají, tedy neuvádějí atp., výjimkou však často bývají některé profesní tituly, tedy tituly spjaté s určitou profesí, jako třeba doktor medicíny apod. V ČR i SR se často užívá současně navíc i nižší magisterský titul (před jménem), například: \"Ing. Jan Novák, Ph.D.; Mgr. Jana Nováková, Ph.D.; MUDr. Jan Novák, Ph.D.; MVDr. Jana Nováková, Ph.D.; prof. MUDr. Jana Nováková, Ph.D.; doc. ThDr. Jan Novák, Ph.D., Th.D.; PhDr. Jana Nováková, Ph.D. et Ph.D.\" atp., v některých zemích, typické jsou v tomto ve světě Česko, Slovensko, či Rakousko, se často samostatně uvádějí i zmíněné nižší tituly – magisterské (\"Ing. Jana Nováková, MUDr. Jan Novák, PhDr. Jana Nováková\"), někdy dokonce i ty bakalářské, nicméně ani v ČR se tyto (Bc., BcA.) zpravidla k formálnímu oslovování neužívají.", "Před formálním oslovováním nejvyšším dosaženým titulem bývá vhodné upřednostnit nejvyšší dosaženou funkci, či hodnost, např. \"pane vedoucí\", \"paní rektorko\", \"pane generále\" atp.; běžné je samozřejmě rovněž formální oslovování příjmením. V ČR se tak případně k formálnímu oslovování používají pouze tyto: \"pane inženýre / paní inženýrko\" (Ing., Ing. arch.), \"pane magistře / paní magistro\" (Mgr., MgA.), nebo event. \"pane doktore / paní doktorko\" (MUDr., MDDr., MVDr., JUDr., PhDr., RNDr., PharmDr., ThDr., Th.D., Ph.D., Dr., DrSc., DSc.), příp. pokud je dotyčný nositelem vyšší hodnosti typu docent, nebo profesor, je vhodné upřednostnit tuto. Licenciátní titul (ThLic.) se k formálnímu oslovování běžně neužívá, taktéž CSc., rovněž označení DiS. v podobě \"pane specialisto / paní specialistko\" se k formálnímu oslovování taktéž neužívá. Od oslovování titulem se v Česku obecně upouští, běžnější je v akademické sféře, zdravotnictví a státních institucích.", "Podle Ústavu pro jazyk český AV ČR pořadí titulů ČR sice žádná norma striktně neurčuje, ale praxe je poměrně ustálená. Pokud nějaká osoba získala více titulů, a chce se uvést, píše se vyšší titul před nižším, např. „Mgr. Bc. Jan Svoboda“, případně se tento nižší neuvádí vůbec. Magisterský titul se pak neuvádí nikdy, pokud absolvent úspěšně vykonal rigorózní zkoušku a získal např. titul JUDr. U rovnocenných titulů se píše hned u jména ten, který daná osoba získala dříve, tedy např. „Mgr. Ing. Karel Novotný“, pokud tento nejdříve vystudoval techniku. České, či latinské, „a“, resp. „et“, případně symbol „&“, se píší jen mezi stejnými tituly, např. „Mgr. et Mgr. Alena Dvořáková“, a to proto, aby bylo zřejmé, že nejde o písařskou chybu.", "Na Slovensku akademické tituly, stejně jako akademicko-vědecké tituly a hodnosti, udílené slovenskými vysokými školami, jsou v Česku uznány jako rovnocenné. To stejné platí i naopak. Uváděnému titulu (resp. označení „docent“ či „profesor“) získanému v ČR se ze zákona za rovnocenný pokládá odpovídající titul získaný v SR v době od 1. ledna 1993 do 28. března 2015, kdy vypršela platnost příslušné mezivládní dohody.", "Anglická slova se často překladem do češtiny se svým ekvivalentem neshodují nebo mu neodpovídají. Např. české slovo \"titul\" poukazuje společenskou skupinu či vysokoškolské vzdělání. Anglické slovo \"title\" znamená pouze společenskou skupinu (př. \"sir\"). Kvalifikace získaná na vysoké škole se označuje slovem \"degree\" (\"stupeň\"). \"Titles\" se píší před jménem, zatímco \"degrees\" se píší za jménem. Dále se ještě udílí v anglosaském světě spousta dalších certifikátů a některé další tituly po absolvování různých kvalifikačních kurzů a nástaveb k běžnému vysokoškolskému studiu – tyto tituly se uvádějí většinou za jménem. Akademický titul nebo ocenění (certifikát či diplom) uděluje akademická instituce (univerzita, vysoká škola) ve své zemi dle příslušných zákonů. Pokud je v České republice takový cizí titul udělován jako akademický titul (obdoba řádného vysokoškolského studia), potom česká škola musí mít akreditaci od zahraniční vzdělávací instituce, která má řádnou akreditaci ve své zemi. Pokud je však v České republice titul udělován českou univerzitou, potom nemá povahu akademického titulu, ale titulu profesního. Udělování profesních titulů není upraveno zákonem, nejedná se o řádné vysokoškolské vzdělání, ale o jistý druh profesní nástavby – kurzu. Profesní tituly nepodléhají žádné akreditaci nebo kontrole ze strany státního dozoru a proto kvalita poskytovaného vzdělání může být zpochybněna. Zejména profesní titul však umožňuje dále studovat některý z dalších programů těm uchazečům, kteří nesplňují podmínku ukončeného vysokoškolského vzdělání, nebo nemohou doložit dostatečnou praxi. V rámci procesu tzv. nostrifikace lze případně též uznat v tuzemsku studium na vysoké škole ve světě. Stávající soustava se v podstatě skládá ze čtyř základních typů: Zahraniční tituly nikde soustavně popsány nejsou. Způsob jejich psaní není zcela jednotný, kolísá hlavně (ne)psaní teček a mezer po tečce. Ve většině případů tyto tituly píšeme po čárce za příjmením.", "Tyto stupně jsou více méně podobné v anglicky mluvících zemí (řazeny od nejnižšího k nejvyššímu): Kariérní diplom nebo certifikát je listina, která se uděluje po dokončení postsekundárního odborného programu nebo technického vzdělávacího programu, ale není stejná jako vysokoškolský diplom nebo titul. Kariérní programy se zaměřují na poskytování specifického vzdělávání pro pracovní příležitosti a pokrok. Dokončení diplomové programu může být formálně nutné pro zaměstnání nebo odborné udělení licence, nebo to může být volitelný způsob, jak získat a prokázat odborné znalosti, která vyžadují diplom či vyšší vzdělání nebo specializaci. Kariérní vzdělávání je obvykle \"unaccredited\", neakreditované vzdělávání. Akreditace programy konkrétních škol mohou být také uznány a může jim být umožněno převést jejich kredity z těchto programů k pokračovaní či dokončení přidruženého titulu (AS) v oboru příbuzném nebo příslušnému bakalářského programu (BA), například \"Penn Foster global\". Seznam většiny titulů z anglicky mluvících zemí:", "", "Čestná hodnost je titul (\"honorary degree\") dosažený jmenováním, nikoliv studiem. Tyto čestné hodnosti, respektive čestné tituly, ani jejich zkratky, nejsou v současné době kodifikovány v Česku zákonem, ale tvoří se zde dle úzu – zvyklosti, na základě určité tradice z minulosti (protože jsou „pouze čestné,“ může je fakticky udělovat kdykoliv kdokoliv komukoliv); většinou jsou udíleny akademickými institucemi.", "Univerzitní hodnosti, resp. funkce, či tituly, a slavnostní oslovení představitelů vysokých škol a univerzit, tedy akademických funkcionářů, která zejména požívají při slavnostních akademických obřadech jako je imatrikulace, promoce apod. Pokud prorektor zastupuje rektora (ten není na ceremoniálu přítomen), je oslovován jako rektor, tedy \"Vaše Magnificence\", obdobně pokud proděkan zastupuje děkana (ten není na obřadu přítomen), požívá oslovení jako děkan, tedy \"Spectabilis\".", "Specifickou formou dárku za získání akademického titulu může být titulární medaile." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Poezie.", "Souborná díla.", "Překlady do češtiny.", "Poezie.", "Victor Hugo a hudba." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "3", "2" ], "content": [ "Victor Hugo byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchetové. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. 1798) a Eugéne Hugo (nar. 1800). Doba dětství Viktora Huga byla poznamenána politickými zvraty. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a bourbounská monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobraz­ovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka, a podle některých domněnek, byla milenkou generála Victora F. de Lahorieho, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Victor se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé Alpské vrcholky, velkolepě modré Středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti. Sophie následovala svého muže do Itálie (kde Léopold sloužil jako guvernér pro­vincie blízko Neapole) a Španělska (kde se ujal tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, začal Hugo odporovat své katolické royalistické výchově a místo toho se stal stoupencem volnomyšlenkářství a přívržencem republiky. V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník \"Le Conservateur littéraire\" (vycházel do roku 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let. Mladý Viktor se zamiloval do Adèle Foucherové se kterou se proti vůli své matky tajně zasnoubil. S Adèle se oženil (1822) až poté, co zemřela jeho matka v roce 1821. Jejich první dítě Léopold (1823) zemřelo jako nemluvně. Hugovy další děti byly Léopoldine (1824), Charles (1826) François-Victor (1828) a Adèle (1830). Hugo vydal svůj první román \"Han z Islandu\" (\"Han d'Islande\") roku 1823 a druhý, o tři roky později, \"Veliký Jargal\" (\"Bug-Jargal\") roku 1826. Mezi roky 1829 a 1840 vydal pět básnických sbírek (\"Les Orientales\", 1829;\" Les Feuilles d'automne\", 1831; \"Les Chants du crépuscule\", 1835; \"Les Voix intérieures\", 1837; a \"Les Rayons et les ombres\", 1840), které upevnily jeho reputaci jako jednoho z největších básníků tehdejší doby. Krize v osobním životě spisovatele nastala v roce 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliettou Drouetovou (vlast. jménem Julienne Gauvainová), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem \"Lettres à Juliette Drouet 1833–1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet\" 1964. Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce 1843, krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře Seine à Villequier. Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni \"À Villequier\". Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně \"Demain, dès l'aube\", ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní \"La Pitié suprême\" 1879. Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován senátorem, v horní komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění senátu (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III. v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852–55) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855–70). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc. Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné. Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v Prusko-francouzské válce. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky, a přiklonil se k ideálům Komuny. Předtím, než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii, naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil obléhání Paříže (1870–71). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti. Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu. Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil na ostrově Guernsey, a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na Place des Vosges.", "Victor Hugo je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu se zásadami kritického realismu. Ve své tvorbě spojoval snové, filosofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa. Dva romány Victora Huga byly katolickou církví zařazeny na Index zakázaných knih: \"Poznámka:V knize Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských a slezských divadelních scénách je uvedeno, že roku 1886 měla v Národním divadle v Brně premiéru hra Victora Huga Tajnosti pařížské, aneb Noční rejdy v černé noci, která je divadelní adaptací románu Eugèna Suea. Odpovídající záznam je i v České národní bibliografii. Podle je však autorem hry Frédéric Gaillardet\".", "Victor Hugo psal poezii lyrickou, epickou, milostnou i satirickou. Jeho poezie překvapuje dokonalostí veršované formy, barvitostí obrazu a líčení nálad. K nejvýznamnějším autorovým básnickým sbírkám patří: vydané po smrti autora", "Souborná vydání děl Victora Huga vycházela především ve třech nakladatelstvích", "", "O překlady poezie Victora Huga do češtiny se nejdříve zasloužil básník Jaroslav Vrchlický", "Victor Hugo byl velkým milovníkem hudby, miloval skladatele Christopha Willibalda Glucka a Carla Marii von Webera. Například v \"Bídnících\" se zmiňuje o sboru lovců z Weberovy opery \"Euryanthe\" a označuje ho za \"„možná nejkrásnější kousek hudby, jaký byl kdy složen“\". Velmi obdivoval Ludwiga van Beethovena a také skladatele 16. a 17. století, jako Giovanniho Palestrinu a Claudia Monteverdiho, což v jeho době nebylo úplně obvyklé. S dvěma velkými skladateli se Hugo také přátelil, a to s Hectorem Berliozem a Franzem Lisztem. Podle Hugova dramatu \"Král se baví\" zkomponoval Giuseppe Verdi jednu z nejslavnějších a nejčastěji uváděných oper, Rigoletta, a zhudebněna byla i další Hugova díla včetně básní. Uvádí se, že vzniklo přes tisíc hudebních kompozic inspirovaných Hugem, z toho přes sto oper. Podle Hugových předloh napsali opery Jules Massenet, Alexandr Dargomyžskij, Arthur Goring Thomas, Franz Schmidt a další. Hugovy romány jsou známé i z mnoha adaptací filmových, divadelních či muzikálových jako v případě muzikálu Bídníci Claude–Michela Schönberga." ] }

{ "title": [ "Vysvětlení.", "Detailněji.", "Příklady použití." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Uvažujme planetární sondu na dráze, která ji zavede těsně k planetě, řekněme k Jupiteru. Jakmile se sonda přiblíží k planetě, Jupiterova gravitace ji bude přitahovat a zrychlovat. Po průletu pericentrem dráhy kolem planety, kdy sonda bude mít vzhledem k planetě největší rychlost, bude gravitace planety pokračovat v přitahování sondy a zpomalí ji. Celkový efekt na změnu velikosti rychlosti je nulový, změní se jen směr letu. V čem je tedy užitečnost manévru? Klíčové je uvědomit si, že planety nikdy nezůstávají na místě, ale pohybují se na svých oběžných drahách okolo Slunce. Takže zatímco rychlost sondy zůstává stejná \"měřeno vzhledem k Jupiteru\", počáteční a konečná rychlost se mohou velmi lišit ve vztažné soustavě Slunce (heliocentrické inerciální soustavě). V závislosti na směru odletové dráhy si může sonda přičíst ke své rychlosti významnou část oběžné rychlosti planety. V případě Jupiteru je to přes 13 km/s. „Efekt praku“ lze dobře simulovat ocelovou koulí koulející se kolem ruky s magnetem, jímž pohybujeme pryč. Předměty na sebe nepůsobí přímo, zrychlování je šikmé vzhledem ke směru působení pole a případ je tedy podobný křižování plachetnice proti směru větru.", "Přibližný exaktnější výpočet gravitačního manévru je následující (viz připojené obrázky nahoře): Na hranici sféry gravitačního vlivu planety se popis pohybu sondy převede z heliocentrického do planetocentrického systému souřadnic. V praxi to znamená, že od heliocentrické rychlosti sondy se vektorově odečte heliocentrická rychlost planety; tím získáme planetocentrickou rychlost sondy. Protože vždy je rychlost sondy vzhledem k planetě v bodě průletu hranicí sféry gravitačního vlivu větší, než místní úniková rychlost, pohybuje se v planetocentrickém souřadném systému sondy vzhledem k planetě po hyperbolické dráze. Po průletu okolím planety dosáhne sonda opět hranice sféry gravitačního vlivu. Protože tato sféra je v prvním přiblížení kulová se středem v těžišti planety, musí být potenciální energie sondy a vzhledem k zákonu zachování i kinetická energie stejná, jako v okamžiku, kdy na jiném místě do sféry gravitačního vlivu vstoupila; z téhož důvodu bude stejná i velikost její planetocentrické rychlosti. Abychom nyní transformovali dráhu letu sondy opět do heliocentrického souřadného systému, musíme k planetocentrické rychlosti sondy vektorově přičíst heliocentrickou rychlost planety; tím dostaneme novou heliocentrickou rychlost sondy. Jednoduchou úvahou zjistíme, že gravitačním manévrem můžeme rychlost sondy zvyšovat i snižovat. Proletí-li sonda „za“ planetou a co nejvíce „příčně“ k dráze planety, výsledkem je vzrůst heliocentrické rychlosti sondy, proletí-li „před“ planetou a opět „příčně“, heliocentrická rychlost sondy klesne. Průlety „pod“ nebo „nad“ planetou se využívají ke změně sklonu dráhy sondy. Zde je důležité pochopit pohyb planetární sondy od jedné planety k jiné planetě. Nejjednodušší způsobem je řešit problém užitím Hohmannovy přechodové dráhy, eliptické dráhy se Zemí v perihelu a např. s Marsem v afelu. Při přesném načasování přiletí sonda na nejvzdálenější bod své eliptické dráhy právě ve chvíli, kdy se ve stejném bodě nachází Mars. Tento typ přeletu se obvykle používá pro přechod z nízké oběžné dráhy kolem Země na dráhu kolem Měsíce nebo při přeletu od Země k Marsu. Hohmannův přechod k vzdálenějším vnějším planetám vyžaduje mnoho času a velké Δv (součet změn rychlosti potřebných na každé straně přeletové dráhy). V tomto případě nachází efekt gravitačního manévru svá nejčastější uplatnění. Místo klasické Hohmannovy přechodové dráhy řekněme například k Saturnu je kosmická loď vyslána po Hohmannově dráze (nebo dráze jí blízké) pouze k Jupiteru a gravitační manévr v gravitačním poli této planety urychlí loď k Saturnu. Během cesty k Jupiteru se použije jen malé množství paliva na drobné korekce dráhy pro odstranění chyb v počátečním navádění při startu, což je velmi výhodné. Tyto mise vyžadují velmi přesné načasování a předpokládají i určitou konstelaci planet ležících na této cestě; proto startovací okna jsou zejména při letech ke vzdáleným planetám velmi řídká. Toto půjčování si rychlosti probíhá na úkor samotné planety. Mezi oběma zúčastněnými tělesy dojde k výměně energie podobně jako by se tak stalo v případě ideální pružné srážky – s tím rozdílem, že tělesa na sebe nepůsobí přímo, ale pouze zprostředkovaně svou gravitací. Urychlované těleso (většinou nějaká sonda) je nepoměrně lehčí než planeta, kolem které se urychluje. Takže výsledná změna rychlosti planety obíhající kolem Slunce je neměřitelná, zatímco změna rychlosti sondy je velká.", "Hohmannův přelet k Saturnu vyžaduje celkem 15,7 km/s Δv, což by při použití současných chemických motorů znamenalo mnohonásobně menší sondu, než byla vyslána (zbytek hmotnosti by muselo tvořit palivo). Cesta s využitím mnoha gravitačních manévrů trvá sice déle, ale vyžaduje mnohem menší Δv, což dovoluje vysílat mnohem větší kosmické lodě. Tato strategie byla použita pro sondu Cassini, která byla poslána k Venuši, \"znovu\" k Venuši, Zemi a nakonec k Jupiteru na cestě k Saturnu. Let trvající 6,7 let je sice trochu delší než 6 let trvající normální Hohmannův přechod, ale celková velikost potřebného Δv byla snížena na přibližně 2 km/s, takže bylo možno poslat mnohem větší a těžší sondu Cassini až k Saturnu s mnohem menšími nosnými raketami. Dalším příkladem je Ulysses, sonda ESA, která studuje polární oblasti Slunce. Všechny planety obíhají více méně v rovině rovníku Slunce: pro nasměrování na orbitu vedoucí nad póly Slunce musí kosmická loď změnit 30 km/s rychlosti zemského oběhu na jinou trajektorii pod pravým úhlem proti zemské orbitální dráze, což je pro současné pohonné systémy nemožný úkol. Namísto toho byla loď poslána směrem k Jupiteru, nasměrována na bod v prostoru „vepředu“ a „pod“ planetou. Jakmile dosáhne planety, bude sonda \"padat\" Jupiterovým gravitačním polem, půjčujíc si nepatrnou část hybnosti planety; po průchodu kolem Jupitera změna rychlosti ohne její dráhu mimo rovinu oběhu planet, nasměruje ji nad sluneční póly, což umožní sledovat najednou celou oblast kolem pólu. Je třeba jen palivo potřebné k poslání sondy poblíž Jupiteru, což je zcela v možnostech současných technologií. První planetární sondou, která využila gravitačního manévru, byl Mariner 10, který tento manévr uskutečnil během průletu kolem Venuše 5. února 1974 během letu k Merkuru. Ještě téhož roku uskutečnila 3. prosince 1974 původně neplánovaný gravitační manévr u Jupiteru sonda Pioneer 11 pro dosažení planety Saturn." ] }

{ "title": [ "Život a dílo." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Lermontov se narodil v Moskvě. Jeho matka zemřela roku 1817, tři roky po jeho narození. Jeho otec, Jurij Petrovič Lermontov, byl chudý vojenský důstojník. Po smrti své ženy předal svého syna do výchovy jeho bohaté babičce. V novém domově byl Michail ohniskem rodinných hádek mezi svou babičkou a otcem, který se nesměl na výchově svého syna podílet. Lermontovovi se dostalo rozsáhlého vzdělání. Ve čtrnácti letech nastoupil do moskevské internátní školy pro chlapce z aristokratických rodin. Potom šel studovat na Moskevskou univerzitu. Tam se věnoval etice, politologii a později také literatuře. Z kázeňských důvodů byl v roce 1832 vyloučen. Nato se vydal do Petrohradu, kde v roce 1834 absolvoval vojenskou školu s nejnižší důstojnickou hodností a byl povolán ve stejném městě k regimentu husarů imperiální stráže. Ze své pozice u husarů Lermontov pozoroval společenský život boháčů. Byl zanícen pro psaní. Roku 1832 měl již napsáno 200 lyrických básní, 10 delších básní a tři hry. \"Maškaráda\" (1836) je považována za Lermontovo nejlepší drama, točí se okolo ztraceného náramku, pochybných osobností a závisti. Na konci je věrná žena otrávena zmrzlinou od svého muže. Cenzura povolila první uvedení hry až roku 1862. Roku 1837 Lermontov získal širšího uznání jako spisovatel. Po smrti Alexandra Puškina publikoval elegii \"Smrt básníka\". Tato báseň byla nadšeně přijata v liberálních kruzích, ale vadila carovi Mikuláši I. Lermontov byl zadržen a musel odejít do exilu na Kavkaz. Tam působil jako důstojník u dragounů a musel bojovat proti horalům. Díky vlivu jeho babičky mu však byl umožněn návrat do Petrohradu. Jeho postoj k tehdejším státním záležitostem se však nijak nezměnil. V letech 1838–1840 napsal řadu příběhů, později shromážděných pod názvem \"Hrdina naší doby\". Dílo patří ke klasické ruské literatuře 19. století a je charakterizováno jako novela psychologického realismu. Skládá se z pěti oddělených příběhů, jejichž spojovacím prvkem je společný hrdina \"Grigorij Pečorin\", který je mladý, inteligentní, ale cítí se zbytečný (literární typ tzv. zbytečného člověka). Kniha zahrnuje tři, chronologicky na sebe nenavazující vypravěčské linie. Lermontovova největší báseň \"Démon\" (1841) je o andělovi, který se zamiluje do smrtelnice Tamary. Zde se odráží básníkovo sebeposouzení jako démonického stvoření. Melancholický Démon, který byl vyvržen z Ráje, putuje po Zemi v naději, že opět nalezne klid. V noci navštíví Tamaru, ale jeho polibek ji zabije jako smrtící jed. Démon proklíná své sny o lepším životě. Lermontov napsal koncept této melancholické a sebekritizující básně už ve svých 14 letech. Popularitu získal hlavně po revoluci roku 1917, protože jeho báseň \"Předpověď\" z roku 1830 říká: \"\"Rok přijde zlý, ó Rusko, v příští tvém, kdy s hlavy carů sletí diadém, kdy luzy láska k nim se změní v hněv, kdy stravou mnohých bude smrt a krev.\"\" Kvůli duelu se synem francouzského vyslance musel Lermontov opět do vyhnanství, tentokrát k Černému moři. Regiment byl ve stálé aktivní službě. Lermontov byl pro svou odvahu obdivován ostatními důstojníky. Služba na frontě mu však bránila psát a tak, předstíraje nemoc, odjel do lázní Pjatigorsk. Pohádal se zde s majorem N. S. Martynovem, starým rodinným přítelem, a v souboji s ním roku 1841, ve svých 26 letech, našel smrt." ] }

{ "title": [ "Princip paradoxu.", "Varianty.", "Holičův paradox.", "Seznamy na Wikipedii.", "Řešení paradoxu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Označme \"S\" množinu všech množin, které nejsou svým vlastním prvkem (tj. množin, které neobsahují samy sebe). Tato množina je v Cantorově systému dobře definovaná, tzn. nyní by mělo být pro libovolnou množinu \"M\" možno rozhodnout, zda tato množina \"M\" je, či není prvkem množiny \"S\". Toto však nelze rozhodnout v případě samotné množiny \"S\". Obě možnosti totiž vedou ke sporu s její definicí. (Pokud \"S\" není svým vlastním prvkem, měla by podle definice do \"S\" patřit; pokud však \"S\" je svým vlastním prvkem, pak by podle definice do \"S\" patřit neměla.)", "Tato antinomie má řadu populárních variant, které ji používají v různých snadněji představitelných kontextech.", "Holič ze Sevilly holí právě ty ze sevillských mužů, kteří se neholí sami. Pokusíme-li se odpovědět na otázku, zda holič holí sám sebe, dostaneme se do bludného kruhu. Pokud se sám neholí, tak se musí holit, protože holí ty, co se sami neholí. A naopak holí-li se sám, tak se holit nemůže, protože holí jen ty, kteří se sami neholí.", "Paradox lze aplikovat i na Wikipedii: existoval zde článek \"Seznam seznamů\", uvádějící všechny články, které jsou seznamy. Pokud by ovšem existoval článek nazvaný \"Seznam všech seznamů, které samy sebe neobsahují\", musel by být buď neúplný (pokud neobsahuje sám sebe), nebo chybný (pokud sám sebe obsahuje). Tyto vysvětlující varianty Russellova paradoxu mají oproti jeho exaktní množinové verzi jistou výhodu: paradoxu je možno se vyhnout tím, že se daný jev odmítne. U holičova paradoxu se prohlásí, že takový holič (či město) prostě nemůže existovat, na Wikipedii žádný takový článek také neexistuje atd. Význam Russellova paradoxu spočívá v tom, že v matematice nelze odmítnout existenci nějaké množiny, která plně vyhovuje definici, jen proto, že vede ke sporným závěrům. Odmítnutí existence takové množiny totiž znamená, že sama příslušná definice množiny je nevyhovující.", "Po předložení tohoto paradoxu byla intuitivní teorie množin přetvořena na axiomatickou teorii množin, přičemž byly axiomy formulovány tak, aby se tomuto a podobným problémům předešlo. Sám Russell, spolu s Alfredem Whiteheadem vytvořili ve své knize \"Principia Mathematica\" komplikovaný systém typů, který se známým paradoxům vyhýbal, ale nebyl šířeji přijat. V teorii typů má každý matematický objekt (individuum, množina, relace) svůj typ. Typy jsou uspořádány v hierarchii a množiny mohou obsahovat pouze objekty nižšího typu. Dnes nejčastěji používaná Zermelova-Fraenkelova teorie množin se Russellovu paradoxu vyhýbá pomocí axiomu regularity, který mimo jiné přímo zakazuje množiny, které obsahují samy sebe. Axiom regularity zakazuje také například konečný kruh množin formula_2. V této teorii množin pak tedy neexistují množiny jako množina všech množin či množina všech ordinálů, neboť by tyto množiny obsahovaly samy sebe. Místo toho tyto objekty tvoří takzvané vlastní třídy. Existují i další teorie, které poskytují řešení Russellova paradoxu, např. tzv. \"New Foundations\" amerického filozofa Quina." ] }

{ "title": [ "Typické rysy.", "Historie.", "Komiks dnes.", "Česko.", "Svět.", "USA." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Komiksy se většinou vyznačují používáním „bublin“ k zobrazení mluvené řeči nebo myšlenek, velmi často jsou monology nebo doprovodné texty vypravěče napsány v obdélnících uvnitř jednotlivých panelů. Tradičním rysem komiksů, který však není podmínkou, je též využívání karikatury, a to převážně při zobrazování postav. Pozadí bývá po vzoru kreslíře Hergého zobrazováno spíše realisticky, pro zvýšení důvěryhodnosti prostředí, ve kterém se hrdina pohybuje. Americké mainstreamové komiksy se vyznačují snahou o co nejrealističtější zobrazení postav i prostředí. V poslední době však přibývá experimentátorů, kteří tyto tradiční zvyky úmyslně popírají. Pokud je komiks krátký (obvykle 3–5 panelů), nazývá se strip (angl. proužek). Ze slovního spojení „comic strip“ též vzniklo v první polovině 20. století samotné slovo „comics“, které bylo později počeštěno na „komiks“. Pokud je na konci slova psáno písmeno x, tedy comix (popř. komix), bývá tím obvykle označován americký undergroundový komiks, který zažil velký rozkvět v 60. a 70. letech minulého století.", "Byť je v povědomí velké části čtenářů komiks fenoménem až od 20. století, dají se předchůdci komiksu, které odpovídají jeho dnešnímu chápání, najít už v umění starověkého Egypta. Byly nalezeny nástěnné malby, pocházející ze 2. tisíciletí př. n. l., zaznamenávající pásem obrázků a textů proběhlé děje. Kresby podobného typu jsou známy i z předkolumbovské Ameriky. Už od raně křesťanských dob se objevují iluminované rukopisy, jejichž charakter má ke komiksu velmi blízko. Výrazné ilustrace měly již Koptské a Irské rukopisy, velké bohatství iluminací se objevuje po přelomu tisíciletí. Významným středověkým komiksem je krumlovská Liber depictus, kde je text doprovodem obrazu, nikoli naopak jako v jiných manuskriptech. Čitelné originální řazení do panelů je vidět na tzv. Pařížském zlomku Dalimilovy kroniky, jinak je obvyklé řadit panely na šířku řádků pod sebe. Též čtrnáct zastavení tzv. Křížové cesty je de facto komiks. Za svého druhu komiks lze považovat například i tapisérii z Bayeux – rozsáhlé dílo vykreslující metodou kontinuální ilustrace (známou z Trajánova sloupu či egyptských a mezopotamských záznamů) příběh dobytí Británie Normany roku 1066. Tapisérie obsahuje kromě obrazu také doplňující texty, které byly i v knižní produkci obvyklé a často na sebe braly podobu tzv. mluvících pásek, svitků s přímou řečí vycházejících z hovořících postav. Masové rozšíření kreslených seriálů bylo umožněno až vynálezem knihtisku. Už v roce 1460 vychází kreslené Utrpení svatého Erasma. Ve své době bylo velmi oblíbené. Možná i proto, že brutalitou si nezadalo s dnešní undergroundovou produkcí. Dalším mezníkem byly příběhy William Hogartha, jehož série obrazů \"Dráha prostitutky\" (1731) a \"Dráha zhýralce\", později přepracované na série rytin, patřily k nejpopulárnějším tiskům své doby. Ochrana práv autora byla popudem k vývoji copyrightu. O spojení sekvencí obrazů a písma, a vytvoření základu moderního komiksu se zasloužil Rodolphe Töpffer. Vydával přibližně v polovině 19. století řadu kreslených satirických příběhů. Své dílo bral ale jen jako zábavu a rozptýlení, nikoliv jako převratný vynález. Určení prvního moderního komiksu není jednoznačné. Mohl to být původně časopisecký seriál Max a Moritz německého kreslíře Wilhelma Busche, knižně vydaný roku 1865. Podle Američanů jej stvořil až v roce 1897 Richard Outcault, když publikoval v časopise \"New York World\" svůj strip Yellow Kid (Žluté dítě). Datum 16.2.1896 se také počítá jako „Den zrození komiksu“.", "", "V Česku je historicky znán komiks \"Rychlé šípy\", spjatý s dílem Jaroslava Foglara. Nejvýznamnějším českým komiksovým dílem je však určitě \"Octobriana\" – podvodný komiks u nás příliš neznámý, avšak jako jediné české dílo významnou měrou ovlivnil vývoj světového komiksu. Tento komiks, původně nazvaný \"Amazona\", vytvořili v 70. letech umělci Bohumil Konečný a Zdeněk Burian. – Těm jej však odcizil Petr Sadecký, přeměnil jej na \"Octobrianu\" a v zahraničí vydával za dílo ruského undergroundu. Velmi populární je v Česku též dětský komiksový seriál \"Čtyřlístek\". Z modernějších komiksů se díky časopisu \"Reflex\" staly oblíbenými původní české komiksy \"Zelený Raoul\" nebo \"Hana a Hana\", známý je též komiks Jaroslava Rudiše \"Alois Nebel\", který vyšel ve třech knižních svazcích, poté vycházel ve formě stripu v časopisu \"Reflex\" a posléze v \"Respektu\".", "Ve světě má dnes komiks 3 hlavní těžiště: anglo-americký, belgo-francouzský a japonský. Každý z těchto okruhů má svou dlouhodobou komiksovou tradici a vyznačuje se svým specifickým stylem. Ač se to může zdát překvapivé, největším producentem komiksů je právě Japonsko. V této zemi se komiksu říká manga a jelikož se tam vyvíjel naprosto odděleně, má mnoho charakteristických prvků (ať už se jedná o kresebnou stylizaci, nebo samotnou formu vyprávění). Komiksová forma zde velmi spolupracuje s typickými filmy a seriály, které jsou nazývané také anime.", "V Americe se z počátku 20 století stále více rozšiřovala nabídka každodenních stripů a lidé si na formu komiksu zvykli. Prvním moderním komiksovým albem byl až v 30. letech Action Comics s hlavním hrdinou Supermanem, který odstartoval Zlatý věk komiksu a spustil poptávku po superhrdinských komiksech. Poptávka po komiksech v 50. letech klesla, 60. léta ale znamenaly opět nárůst jejich obliby. 21. století znamená hlavně rozmach filmů, na komiksech založených – svého filmového zpracování se dočkali mimo jiné X-Men, Spider-Man, Hellboy, Ghost Rider, Fantastic Four, Sin City, 300 (komiks), Z pekla, Liga výjimečných. V kontrastu k těmto mainstreamovým komiksům vypuklo v 60. letech v USA undergroundové komiksové hnutí, vedené umělcem Robertem Crumbem. Dodnes tvoří protipól amerických superhrdinských komiksů, i když důraz na \"underground\" není tolik markantní." ] }

{ "title": [ "Původ (etymologie) termínu.", "Historie spamu.", "Historie spamu (zahraničí).", "Historie spamu (Česko), příklady.", "Tvujdum.cz.", "Aleš Slabý.", "Zákony proti spamu.", "Nynější zákony.", "Informovaný souhlas.", "Spam a Evropská unie.", "Dřívější zákony proti spamu.", "Obrana před spamem.", "Ochrana emailových adres na straně uživatele.", "Opatření omezující rozesílání spamu.", "Spamové pasti.", "Filtrace podle způsobu dopravy.", "Blacklisting.", "Greylisting.", "Filtrace podle obsahu dopisu.", "Filtry založené na pravidlech.", "Filtry založené na učení (bayesovské).", "Ochrana na straně příjemce.", "Spam v různých médiích.", "Spam v emailech.", "Instant messaging.", "Diskusní fóra.", "Online hry.", "Spam cílený na vyhledávací systémy.", "Spam mířený na stránky sdílející videa.", "Ve světě zločinu.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Název pochází ze značky amerických konzerv lančmítu. Slovo vzniklo jako zkratka ze slov spiced ham - okořeněná šunka a tyto konzervy se vyrábí od 30. let 20. století dodnes. V současnosti ale výrobce trvá na psaní velkým písmem - SPAM. V období 2. světové války byla hojně rozšířená a stále méně oblíbená ve Velké Británii. Proto se spam objevuje v závěrečném skeči 25. dílu televizního seriálu \"Monty Pythonův létající cirkus\", kde všechny položky jídelního lístku v restauraci obsahují spam, i mnohokrát opakovaně, a spory zákazníků s číšnicí o objednávky přerušuje skupina Vikingů zpívajících „Spam, spam, spam...“ Označení tak bylo přijato nejprve pro praktiku mnohonásobného rozesílání téže zprávy na Usenetu, ale pak se význam posunul pro zneužívání skupin k šíření různých nepřípadných textů a přímo reklamy a zachoval se i poté, co se těžiště takových aktivit přesunulo do e-mailu.", "", "Spam existuje déle nežli internet. První zmínka o spamu pochází z 19. století. V tomto období povolila telegrafická firma Western Union zasílání zpráv do více destinací. V roce 1864 byl zaznamenán první hromadě odeslaný nežádoucí telegram. To mělo za následek, že až do období velké hospodářské krize byli bohatí obyvatelé Severní Ameriky zahlcováni nejasnými investičními nabídkami. V Evropě tento problém neexistoval v takovém měřítku jako v Americe, jelikož telegrafii zde regulovaly národní poštovní kanceláře. Internet byl původně armádní projekt a nikdo nepředpokládal, že bude určen k vydělávání peněz. Zřejmě první internetový spam napsal zaměstnanec Digital Equipment Corporation. Byl zaslán 1. května 1978 na adresy tehdejší sítě ARPANET a obsahoval informace o prezentaci produktů této společnosti. Dalším spamem byla zpráva podepsaná jistým Davem Rhodesem a rozeslaná do diskusních skupin sítě USENET. Předmětem této zprávy bylo MAKE.MONEY.FAST!! (vydělávej rychle peníze). Roku 1993 se muž jménem Richard Depew rozhodl představit svoji novou představu o fungování USENETu. Tato idea nebyla na první pohled špatná. Navrhoval přidat moderátorům konferencí možnost stanovit pravidla a zrušit příspěvky, které je poruší. Koncem března si Richard hrál se svým programem nazvaným ARMM, jehož úkolem bylo spravovat diskuse podle jím navrženého způsobu. Došlo k nehodě a jeho software zahltil diskusní skupinu news.admin.policy více než 200 příspěvky. Samotný Richard Depew se za své počínání omluvil s tím, že se skutečně jednalo o nehodu. Jedním z dalších spamů byla zpráva zaslaná 18. ledna 1994 s předmětem Global Alert For All: Jesus is Coming Soon (Upozornění pro všechny: Ježíš brzy přijde). Jednalo se o nábožensky laděný text, který ukazoval souvislosti mezi zemětřesením v Los Angeles v Kalifornii, záplavami v Evropě, válkou v Jugoslávii a dalšími katastrofami. Skutečně masivním spamem byla nevyžádaná zpráva Green Card Lottery, kterou zaslali 5. března 1994 právnická společnost Cantor a Siegel. Zpráva zahltila 6 000 diskusních skupin. V jejich stopách později kráčel další spammer Michael Wolff, který pomocí nevyžádaných zpráv nabízel svoji knihu o internetovém chatu. Každý výskyt spamu doprovázely mohutné diskuse o etice chování na Internetu (tzv. Netiketa).", "", "Zřejmě největší negativní reakci uživatelů vyvolal hromadný spam společnosti Media Online, s. r. o. Firma provozující server o bydlení Tvujdum.cz v něm oznamovala novinky a seznamovala čtenáře se svým webem. Spam obsahoval přílohu ve formátu HTML, což snížilo reklamní dopad celé akce. Uživatele také pobouřila výmluva uvedená v textu e-mailu: \"Tento e-mail je Vám zasílán na základě pečlivého výběru a globální rešerše uživatelů, kteří své webové stránky věnují tematice bydlení, stavebnictví. Předem se omlouváme za nevyžádaný e-mail.\" Ředitel společnosti se původně pokoušel masivní spamování obhajovat: „Dovoluji si Vás ujistit, že v žádném případě nešlo o masové rozesílání spamů, jak některé servery uvádějí, neboť množství připravených e-mailů bylo vůči českému internetu zanedbatelné.“ Později vydala společnost tiskovou zprávu, v níž se omluvila všem uživatelům. Výkonný ředitel společnosti navíc přislíbil finanční dar v hodnotě 50 000 Kč nadaci Člověk v tísni. Přesto se uživatelé českého internetu semkli v boji proti spamu a podle serveru Lupa.cz zaslalo 30 lidí stížnost na společnost Media Online. Některé stížnosti adresované živnostenskému odboru Magistrátu hlavního města Prahy byly podepsány jen přezdívkou. Úřad nakonec udělil spamující firmě pokutu ve výši několika desítek tisíc korun.", "Jedním z dalších prvních českých rozesilatelů nevyžádaných zpráv byl student a podnikatel Aleš Slabý. Veřejnost poprvé masivně oslovil s nevyžádanou nabídkou na klonování SIM karet. Reklamu na svůj produkt také zřejmě vkládal do diskusí na známých českých serverech. Nebyl rozhodně prvním ani posledním spammerem, který opakovaně porušoval tehdejší Zákon o regulaci reklamy, nikdy mu to však nebylo prokázáno. Aktuálně nyní již spam podle svého tvrzení v rozhovoru na Živě.cz (rok 2004) nerozesílá a věnuje se jiné oblasti obchodu a vlastní několik velkých společností.", "", "Od 7. září 2004 začal platit nový Zákon o některých službách informační společnosti (č. 480/2004 Sb.), který problematiku spamu upravuje a vyžaduje prokazatelný souhlas příjemce zprávy. Dohledem nad dodržováním zákona byl pověřen Úřad pro ochranu osobních údajů. Tento zákon byl postupně novelizován, a to v letech 2005, 2006, 2007 a naposledy v roce 2011. Zákon byl vytvořen podle směrnice Evropského společenství č. 2000/31/ES. Spam definuje jako nevyžádané obchodní sdělení, což jsou \"všechny formy sdělení určeného k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb nebo image podniku fyzické či právnické osoby\". Za obchodní sdělení je dle dané definice nutné považovat např. i přání k Vánocům, narozeninám či svátku zasílané pomocí SMS nebo e-mailu současným, bývalým či potencionálním zákazníkům (takováto přání totiž nepřímo podporují zboží, služby a image odesílatele). Zákon řeší nejen internetový spam, ale také jiné formy elektronické komunikace (SMS, telemarketing). Podle zákona se \"za obchodní sdělení nepovažují údaje umožňující přímý přístup k informacím o činnosti fyzické či právnické osoby nebo podniku, zejména doménové jméno nebo adresa elektronické pošty; za obchodní sdělení se dále nepovažují údaje týkající se zboží, služeb nebo image fyzické či právnické osoby nebo podniku, získané uživatelem nezávisle\". Obchodní sdělení může prodejce zaslat, když: a) je adresátem jeho zákazník, i) který zasílání podobných sdělení v minulosti neodmítl, ii) sdělení týká obdobného zboží či služeb, b) adresát obchodníkovi poskytl informovaný souhlas.", "Informovaný souhlas prodejce nemůže získat zasláním e-mailu obsahujícího jeho základní informace. Tento způsob informování byl sice zákonem vyňat z definice obchodního sdělení, ale podle současné legislativy neobsahuje taková zpráva dostatek informací. Informovaný souhlas k zasílání obchodního sdělení lze ale například získat pomocí formuláře na webových stránkách prodejce. Cílem tohoto odstavce bylo přenesení nákladů za rozesílání spamu na odesílatele. Spam podle zákona není například e-mail ve tvaru „Podívejte se na www.obchodni-nabidka.cz“ a dále politická či náboženská sdělení. Někteří čeští publicisté proto tvrdí, že nový zákon legalizoval spam a vyčítají ministerstvu přílišnou benevolenci. Dozorem nad dodržováním zákona byl pověřen Úřad pro ochranu osobních údajů. Důvodem pověření jsou vyšší pravomoce úřadu.", "Členství České republiky v EU přineslo v boji proti spamu výhodu. Nově je možné postihnout odesílatele obchodního sdělení v případě, že firma či subjekt sídlí v některé ze zemí EU. Většina spamu však přichází z jiných částí světa a vymáhání práva je proto složitější a prakticky nemožné.", "Česká republika neměla dlouho žádný zvláštní zákon, který by výrazně omezoval zasílání nevyžádaných reklamních e-mailových zpráv. Opravdu palčivé případy proto řešili úředníci živnostenských úřadů podle Zákona o regulaci reklamy (sb. 138/2002, částka 57/2002, datum 15. 4. 2002). Podle § 2, bod e) se zakazovalo šíření nevyžádané reklamy, \"pokud vede k výdajům adresáta nebo pokud adresáta obtěžuje.\" Úřad mohl potrestat porušení zákona udělením pokuty až do výše dvou milionů korun. Dalším problémem byly omezené pravomoci pověřených úřadů. Pokud byl odesílatel anebo příjemce spamu připojen prostřednictvím mobilního operátora, nemohl úřad zahájit správní řízení. Ve svém dopise úřad trpělivě vysvětloval důvody, proč nemůže vyšetřit porušení zákona: \"„Vzhledem k tomu, že živnostenské úřady nejsou osobou oprávněnou k získání předmětu, který tvoří telekomunikační tajemství, nelze nám požadované údaje sdělit. Na podkladě uvedených skutečností Vám však nyní musíme sdělit, že danou věc není možno řešit ve správním řízení, jelikož se v současné situaci nedal zjistit přesně a úplně skutečný stav věci.“\" Úřad také postupoval nejednotně. Například v kauze Dimar, s. r. o., doložil postupně stěžovatel veškeré další podklady. Úřad si pouze vyžádal stanovisko jednatele společnosti a uzavřel celou záležitost, aniž by zahájil správní řízení. Když se poškozený znovu domáhal zahájení správního řízení a poukazoval na porušení zákona, úředníci mu ve své odpovědi vysvětlili, že je výhradně na jejich posouzení, jestli bude případ udělena pokuta a firma potrestána za porušení zákona. Později byl stěžovatel informován, že se čeká na vyjádření soudního znalce, které úřad dosud neobdržel. Problém byl později částečně vyřešen přijetím zákona o některých službách informační společnosti (č. 480/2004).", "", "E-mailové adresy do spamových databází jsou získávány mj. pomocí robotů, kteří procházejí webové stránky a sbírají e-mailové adresy na nich uvedené. Roboty se zpravidla nezatěžují hlubší analýzou zdrojového kódu a sbírají vše, co vypadá jako e-mailová adresa – tedy posloupnost písmen, číslic, pomlček a teček, která obsahuje zavináč. Proto se doporučuje vyhnout psaní e-mailové adresy přímo na webovou stránku a raději ji opsat nějakým, pro člověka srozumitelným, způsobem – např. jmeno (zavinac) domena.cz. Doporučuje se vždy dobře zvážit, zda je vhodné či nutné určitému subjektu svůj e-mail svěřit (týká se především webových stránek, různých registrací, upozorňování). I v případě seriozních subjektů nelze nikdy vyloučit únik informací a zneužití třetí stranou. Pro různé registrace, zasílání informací atd. se doporučuje mít specializovaný e-mail (s případným přeposíláním). E-mailové adresy pro databáze pro rozesílání spamu můžou být získávány také pomocí virů, je proto důležité znát základní pravidla pro chování na internetu a mít počítač proti virům dobře zabezpečený. Na adresy, z nichž je spam poslán, by se nemělo žádným způsobem reagovat a neklikat na žádný z odkazů v e-mailu obsažených, neboť tím je spamerovi pouze potvrzeno, že elektronická adresa je funkční a schránku někdo vybírá. Adresa, z níž je spam poslán, často není pravá a často se mění; může jít i o zfalšovanou adresu jiného člověka, jenž s rozesláním e-mailu nemá nic společného. Spamovací robot však mailové adresy může získat rovněž sledováním odpovědí vzdálených SMTP serverů. Provádějí na vzdálený poštovní server tzv. slovníkový útok, kdy se pokouší doručit e-mail na adresy složené z obvyklých jmen a příjmení, oblíbených názvů a přezdívek (svoboda, novak, standik atd.). Tyto adresy jsou proto ve větším ohrožení, jako protiopatření se doporučuje např. rozšíření adresy o další znaky (xsvoboda). U tzv. hoaxu (řetězového dopisu obsahujícího často žádost o pomoc a další rozeslání) je vhodné odesílatele upozornit na omyl a e-mail dále nerozesílat (pokud je v e-mailu obsažena žádost o hromadné rozeslání současně s žádostí o pomoc nebo o podporu někoho, nebo něčeho, jde většinou o podvod, nebo hloupý vtip).", "Většina spamu je rozesílána distribuovaně z počítačů napadených počítačovým virem nebo červem. Vir nebo červ často na počítači otevírá tzv. zadní vrátka (backdoor), která umožňují útočníkovi počítač dálkově ovládat a zneužít jej mj. pro rozesílání spamu. Rozesílací robot i databáze adres může být na napadený počítač zaslána ad hoc, rozesílání nemusí probíhat neustále. Obranou proti distribuovanému rozesílání je klasická antivirová ochrana. Pro správce sítě je důležité, aby uměl napadený počítač lokalizovat a izolovat. Další možnost jak ztížit rozesílání spamu je neprovozovat SMTP server jako tzv. open relay. SMTP server, který funguje jako open relay, převezme k dopravě jakýkoli dopis bez ohledu na odesílatele i adresáta. Open relay usnadňuje rozesílání spamu tím, že umožňuje přijmout dopis (spam) odkudkoli a dopravit jej kamkoli, často je jeden dopis adresován na stovky cílových adres. Tím jednak snižuje zátěž na straně spammerova rozesílacího robota, jednak se průchodem přes open relay zamaskuje IP adresa, odkud dopis přišel, což silně ztěžuje filtraci spamu na straně cílového SMTP serveru. SMTP server by měl být konfigurován tak, aby nepřebíral k dopravě dopisy, které přicházejí z vnějšku domény (domén) a nemají adresáta uvnitř domény, kterou server pokládá za „vlastní“. Příklad: SMTP server pro doménu firma.cz propustí pouze dopisy, které v doméně firma.cz začínají nebo končí.", "Firmy zabývající se počítačovou bezpečností vytvářejí falešné emailové adresy, které zobrazují na místech, kde je může najít jen robot při prohledávání stránek, ale ne lidská obsluha. Spammeři pak na takové adresy posílají spam, čímž se odhalí. Ve spamovou past se promění i opuštěné mailové schránky u některých poskytovatelů mailových služeb.", "", "Blacklisting rozhoduje, zda dopis je nebo není spam, podle adresy odesílatele (která může být zfalšována), nebo lépe podle IP adresy, ze které dopis přišel na cílový SMTP server. Blacklisty obsahující IP adresy, ze kterých bylo zaznamenáno rozesílání spamu, bývají zveřejňovány nejčastěji pomocí systému DNS. Výskyt adresy v blacklistu může mít za následek buď přímé odmítnutí (nepřevzetí) dopisu ještě během SMTP relace, nebo může být informace z blacklistu použita jako dodatečná informace při následné filtraci podle obsahu.", "Greylisting rozhoduje také podle IP adresy a emailové adresy odesílatele a adresáta, ale dělá to dynamicky. SMTP server, který provozuje greylisting, udržuje databázi, kde pro trojici (IP adresa, odesílatel, příjemce) je uvedeno, zda dopis s těmito atributy má být převzat k dopravě, nebo zda jeho převzetí má být \"dočasně\" odmítnuto. První dopis je odmítnut a je zaznamenán čas, kdy k tomu došlo. Po určitou dobu (typicky několik desítek minut) pak jsou dopisy s týmiž atributy odmítány. Po uplynutí této doby, pokud se původní SMTP server stále pokouší o odeslání dopisu, je záznam v databázi potvrzen a dopisy jsou naopak přijímány a dopravovány bez zdržení. Po další době (typicky několik málo týdnů) je záznam z databáze odstraněn, takže příští dopis bude opět pozdržen. K odstranění záznamu z databáze dojde také v případě, že v příslušném intervalu, kdy byly dopisy odmítány, se nepokusí původní SMTP server o znovudoručení. Tato metoda využívá faktu, že protokol SMTP rozlišuje chyby trvalé, jejichž číselný kód začíná číslicí 5, a chyby dočasné s kódem začínajícím číslicí 4. V případě dočasné chyby má odesílající SMTP server dopis uložit do fronty a pokusy o odeslání opakovat (typicky po několika málo desítkách minut). Robot rozesílající spam však často chyby neošetřuje a snaží se všechny dopisy rozeslat co nejrychleji, neboť je možné, že před případným dalším (nebo novým) pokusem o rozeslání, již bude spamerova IP adresa zveřejněna v některém blacklistu. Proto k druhému pokusu již nedojde. Greylisting se zpravidla používá jako předstupeň před filtrováním podle obsahu a výrazně zvyšuje jeho účinnost. Nevýhodou greylistingu je občasné zdržení dopisu a možnost, že dopisy mohou dojít v jiném pořadí než byly odeslány. Další nevýhodou je, že některé odesílající SMTP servery jsou chybné a neimplementují frontu dopisů k odeslání.", "Automatické rozpoznávání nemůže z principu fungovat dokonale, protože názor, zda konkrétní dopis je spam je individuální. Přesto filtrování podle obsahu dává použitelné výsledky a hojně se používá. Existují dvě základní metody, některé antispamové programy (např. SpamAssassin) je kombinují.", "Filtry založené na pravidlech vyhledávají v dopisech rysy, které jsou pro spam typické. Jde jednak o některá slova (např. viagra) a slovní spojení, jednak jsou vyhledávány chyby pro spam typické. Příkladem je třeba datum odeslání v budoucnosti, nedovolené znaky v hlavičce, chybně označený MIME-typ zprávy apod. Za každý rozpoznaný rys je dopisu přiděleno bodové ohodnocení, body se zpravidla sečítají a pokud součet přesáhne hranici, je dopis pokládán za spam. Rozpoznávané rysy jsou definovány pomocí pravidel, která je třeba pravidelně aktualizovat a přizpůsobovat praktikám spammerů. K vytváření a údržbě souboru pravidel je třeba mít znalosti, není to práce pro běžného uživatele, laika.", "Filtry založené na učení (často nazývané bayesovské) využívají znalosti z oblasti umělé inteligence. V režimu učení se filtru předkládají dopisy explicitně označené jako spam a ham (ne spam), filtr z předložených dopisů extrahuje informace, které si ukládá do databáze. Nejčastěji je dopis rozkládán na slova (popř. jiné úseky textu) a pro jednotlivá slova se statisticky zjišťuje pravděpodobnost, že dopis, který toto slovo obsahuje, je spam. V režimu rozpoznávání pak filtr využívá nashromážděné informace a testovanému dopisu přiřadí pravděpodobnost, že je to spam. Nejčastěji se pro výpočet pravděpodobnosti používá vzorec, který navrhl matematik Bayes. Velkou výhodou je, že filtr může učit i uživatel – laik. Učící se filtry jsou nejúčinnější, učí-li je přímo sami koncoví uživatelé podle svého individuálního názoru, co je spam a co ne. Přesto se bayesovské filtry používají i na serverech, kde učení probíhá pro všechny uživatele serveru společně. Bayesovský filtr je součástí např. poštovního klienta Mozilla Thunderbird. Příkladem čistě bayesovského filtru pro server je bogofilter.", "Příjemce se může pokusit ověřit, zda přijímaný e-mail byl odeslán z důvěryhodného zdroje pomocí metod SPF (Sender Policy Framework), DKIM (DomainKeys Identified Mail) a dalších, z nichž však žádná neposkytuje úplné a konečné řešení problémů s příjmem spamu.", "", "Emailový spam spočívá v odesílání velkého množství nevyžádaných emailových zpráv, které často obsahují komerční obsah. Problém emailového spamu se začal objevovat v devadesátých letech, kdy se Internet stal dostupným pro širokou veřejnost. Během dalších let objem spamu v emailech exponenciálně narostl, dnes tvoří přibližně 80–85 % všech odesílaných emailů na světě. Tlak, aby se emailový spam stal nezákonným, byl úspěšný jen v některých zemích, takže spammeři často provozují svou činnost v zemích, kde jim nehrozí problémy se zákonem. Dnes jsou k rozesílání spamů stále častěji využívány tzv. botnety, což jsou sítě tvořené z viry nebo červy infikovaných osobních počítačů (tzv. zombie) po celém světě. Mnoho moderních červů instaluje do počítače zadní vrátka, která spammerovi umožní přístup k napadenému počítači a použít jej k nekalým účelům, např. k rozesílání spamu. To komplikuje jakékoliv pokusy o kontrolu šíření spamu, jelikož v mnoha případech spam nepochází přímo od spammera, ale z nakaženého počítače.", "Většina Instant messaging (IM) systémů nabízí adresář uživatelů, včetně informací jako je např. věk nebo pohlaví. Inzerenti mohou tyto informace shromažďovat a uživatelům tak zasílat nežádoucí zprávy obsahující zejména reklamy.", "Diskusní spam spočívá ve vytváření zpráv s vloženou reklamou, či jiným nevhodným příspěvkem, na volně dostupných diskusních fórech. Slouží k tomu automatické spamovací roboty (tzv. Spamboty).", "Mnoho online her umožňuje hráčům vzájemný kontakt přes soukromé zprávy nebo speciální místnosti pro to určené. Jako spam pak můžeme označit opakovaného rozesílání stejné zprávy, rozesílání bezvýznamných, či reklamních zpráv nebo zprávy porušující podmínky poskytování služeb (Terms of service) dané hry. Takový spam je běžný v MMORPG hrách, kde se spammeři snaží vydělat reálné peníze např. za prodej herních předmětů nebo uživatelských účtů.", "Tento spam spočívá v modifikaci kódu HTML stránek za účelem lepšího umístění ve vyhledávacích seznamech. Moderní vyhledávací roboty jsou však schopny identifikovat např. opakovaná klíčová slova jako účelový spam a dané stránky pak penalizovat. Více informací na anglické wikipedii: Spamdexing.", "Videa sdílející stránky, jako je YouTube, jsou často vyhledávány spamery. Nejběžnější metodou útoku je šíření odkazů na pornografické nebo seznamovací stránky v prostorech pro komentáře k náhodnému videu nebo profilu. Další častou metodou je užívání robotů k šíření zpráv náhodným uživatelským profilům. Tento spam pak obsahuje odkazy spolu s lákavým textem a obrázky, které mají většinou sexuální charakter. Tyto stránky mohou obsahovat svoje vlastní nebo uživatelská videa. Hlavním cílem těchto profilů je nalákat lidi na odkaz na domovské stránce v jejich profilech. YouTube zakázal umísťování těchto odkazů. Kromě toho implementoval CAPTCHA systém, který značně ztěžuje rychlé umísťování těchto opakovaných příspěvků více než kdy předtím. Tento systém byl zaveden kvůli masovým spamerům, kteří zahltili uživatelské profily tisícovkami opakovaných zpráv. Nyní je však aktuální jiný druh video spamu. Nově uploadované video dostane název a popis podle známé osobnosti nebo události, které je třeba věnovat pozornost. Obsah videa však nemá nic společného s vlastním názvem. Rickroll, občas urážlivý odkaz na propagovanou stránku. Ostatní mohou uploadovat videa v rámci reklamy na jejich produkt, s herci a zaplacenými referencemi, ačkoliv propagovaný produkt nebo služba má pochybnou kvalitu a pravděpodobně by neprošla podrobným přezkoumáním oddělení norem a postupů určité televizní stanice nebo kabelové sítě.", "Spam může být využit k šíření počítačových virů, trojských koní a jiných zákeřných softwarů. Cílem může být krádež identity, nebo hůře (finanční podvody). Některý spam se pokouší zneužít lidské chamtivosti a jiný se snaží obelstít lidi, kteří nemají dostatek zkušeností s počítačovou technologií. 31. května 2007 byl zatčen jeden ze světově nejproduktivnějších spamerů Robert Alan Soloway. Popisován jako jeden z 10 největších spamerů na světě byl obviněn ze 35 trestných činů. Mezi nimi byly poštovní podvody, telefonní podvody, e-mailové podvody, krádeže totožnosti a praní peněz. žalobce prohlásil, že Soloway během roku 2003 použil miliony „zombie“ počítačů k rozšíření spamu. „Toto je první případ, ve kterém američtí žalobci použili zákony o krádeži identity k odsouzení spamera za převzetí jména domény patřící jinému majiteli.“ V pokusu o zhodnocení potenciálně legálních a technických strategií k zastavení nelegálního spamu vznikla studie univerzit the University of California, San Diego, and the University of California, Berkeley s názvem “Click Trajectories: End-to-End Analysis of the Spam Value Chain”. Studie katalogizovala po tři měsíce data ze spamu a zkoumala jména webových stránek a hostingových infrastruktur. studie prokázala, že:", "Pro opak spamu, tj. poštu, která je zaslána konkrétní osobou se specifickým jednorázovým účelem a adresát ji považuje za žádoucí, se řidčeji používá termín ham (anglicky šunka)." ] }

{ "title": [ "Původ a etymologický význam slova.", "Historie.", "Charakteristické rozměry osobních automobilů.", "Rozvor náprav.", "Rozchod nápravy.", "Délka.", "Šířka.", "Výška.", "Převis přední a zadní.", "Nájezdový úhel přední a zadní.", "Světlá výška.", "Třídy osobních automobilů.", "Základní části automobilu.", "Karoserie.", "Jednoprostorové.", "Dvouprostorové.", "Tříprostorové.", "Podvozek.", "Klasická koncepce.", "Přední pohon.", "Zadní pohon.", "Nápravy.", "Brzdová soustava.", "ABS.", "Hnací soustava.", "Statistika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "2", "1" ], "content": [ "Slovo \"automobil\" (zastarale \"kolojezd\") pochází z řeckého'(„áuto“), \"samostatně\" a latinského've významu \"pohyblivý\". Často se používá zkrácený tvar \"auto\", ve starší češtině byl rovněž užíván doslovný překlad slova automobil – \"samohyb\". Automobil je tedy etymologicky definován jako samostatně se pohybující pozemní dopravní prostředek, který je nezávislý na kolejích nebo trolejích a k jehož pohybu není třeba tažných zvířat či lidské síly a je schopen se po zemi pohybovat díky svému vlastnímu pohonu. Této definici, která zahrnuje i motorová jednostopá vozidla (motorky, mopedy, motorová jízdní kola), autobusy a pojízdné pracovní stroje, však odpovídá v právních předpisech termín motorové vozidlo. Slovo automobil (auto) se používá v užším významu.", "Nejvýznamnější část historie automobilů se začala psát koncem 18. století, kdy byly realizovány první úspěšné pokusy s vozidly poháněnými parním strojem. K jejich prvním konstruktérům patřili Skot James Watt a nebo Francouz Nicolas Joseph Cugnot. Jeho parní stroj uvezl v roce 1769 čtyři pasažéry a dokázal vyvinout rychlost až 9 km za hodinu. Počátek 19. století byl stále doménou parních strojů, které se postupně zlepšovaly a zrychlovaly. Nic to ovšem neměnilo na jejich provozní náročnosti a těžkopádnosti. Zvrat nastal ve druhé polovině 19. století, kdy se konstruktérům podařilo zprovoznit první spalovací motory. V letech 1862 až 1866 vyvinul Nicolaus Otto první čtyřdobý spalovací motor. Vlastní vývoj dnešních automobilů začal v roce 1885 v německém Mannheimu u Karla Benze, který si nechal patentovat svoji motorovou tříkolku. První dálkovou jízdu s automobilem podnikla Bertha Benzová 5. srpna 1888, a to cestu z Mannheimu do Pforzheimu. V roce 1887 zcela nezávisle na Karlu Benzovi začal automobily stavět také Gottlieb Daimler, který při výrobě motorů spolupracoval s Wilhelmem Maybachem. V roce 1897 pak Němec Rudolf Diesel sestrojil první provozuschopný vznětový motor. Prvním automobilem vyrobeným na území dnešní České republiky byl v letech 1888-1889 druhý Marcusův automobil vyrobený v adamovském podniku. Prvním funkčním automobilem vyrobeným na území dnešní České republiky byl v roce 1897 Präsident (na počest prezidenta rakouského autoklubu) postavený v Kopřivnické vozovce, tehdy \"Nesselsdorfer Wagenbaufabriksgesellschaft\" – ve zkratce \"NW\", (dnešní automobilka Tatra). V roce 1898 následoval první nákladní automobil. Automobily Benz začaly být roku 1898 vybavovány otočným řídicím čepem. Počátkem 20. století se rovněž objevily první elektromobily. Soutěž mezi automobily s parním, elektrickým a spalovacím motorem trvala téměř až do konce prvního desetiletí 20. století. Poté začaly dominovat automobily se spalovacím motorem i když z hlediska efektivity přenosu energie je i po století vývoje dvakrát výhodnější elektromobil. Elektromobil je zároveň mnohem šetrnější k životnímu prostředí. Jsou s ním spojovány následující výhody: snížení emisí znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší, snížení hlukové zátěže vznikající při provozu vozidla, snížení emisí skleníkových plynů s cílem snížit dopady dopravy na změny klimatu a snížení spotřeby fosilních paliv. Na druhou stranu jsou jako hlavní bariéry rozšíření používání elektromobilů uváděny zejména technické parametry, např. vlastnosti baterie (vysoká cena, doba nabíjení, kapacita), nejistá životnost a bezpečnost. Další významnou bariérou je dobíjecí infrastruktura a její dostupnost a flexibilita, ale také standardizace dobíjecích systémů a stanic (v současnosti se používají dva hlavní systémy: CHAdeMO a CCS). V České republice lze dostupnost nabíjecích stanic zjistit pomocí aplikace Nabijto.cz, která poskytuje mapu dostupných nabíjecích stanic pro elektromobily v ČR. Ve dvacátém století se benzínem či naftou poháněné automobily staly nejvýznamnějším dopravním prostředkem. Revoluci ve výrobě a masové rozšíření automobilů odstartoval v USA Henry Ford tím, že vymyslel a vyrobil lidově dostupný automobil. Slavný Ford model T byl uveden na trh v roce 1908 a byl vyráběn až do roku 1927.", "", "Vzdálenost os přední a zadní nápravy.", "Vzdálenost středů otisků pneumatik jedné nápravy. Rozchod přední a zadní nápravy vozidla se zpravidla liší.", "Vzdálenost svislých rovin, které se dotýkají předního a zadního konce vozidla.", "Do šířky se nezapočítávají zpětná zrcátka, obrysová a směrová světla, pružné části apod.", "Výška se měří při pohotovostní hmotnosti automobilu.", "Vzdálenost od svislé roviny procházející osou kola k nejvzdálenějšímu bodu na přední/zadní části vozidla.", "Určuje se při maximálním zatížení vozidla. Je to úhel mezi podložkou a rovinou, která je tečná k pneumatikám a neleží pod ní žádný bod karoserie před/za nápravou.", "Vzdálenost nejnižšího bodu podvozku nebo karoserie od vozovky, měří se při zatížení automobilu maximální povolenou užitečnou hmotností.", "Podle charakteristických rozměrů jsou osobní automobily rozděleny do tříd. V současnosti je možné pozorovat tendenci neustálého nárůstu jak velikosti automobilů, tak výkonu jejich motorů. Hranice jednotlivých tříd se proto stále posunují. Rozdělení jednotlivých modelů v roce 2014:", "Základními technickými částmi současných osobních automobilů jsou karoserie, podvozek, hnací soustava, příslušenství, výstroj a výbava.", "Karoserie představuje u většiny současných automobilů jeho nosnou část. Poskytuje prostor pro posádku a náklad a umožňuje montáž všech ostatních částí vozidla. Karoserie historicky starších vozidel byla pojata jako podvozková. Byla tvořena nosným rámem z (převážně ocelových) nosníků, na které byly přivařeny kapotovací plechy, které tvořily uzavřený prostor vozidla. Karoserie dnešních vozidel je koncipována jako samonosná, to znamená, že neobsahuje nosný rám. Nosnou funkci přebírají samotné kapotovací plechy. Mezistupněm je karoserie polonosná. Různé části karoserie jsou vyrobeny z různých materiálů. Používány jsou běžné konstrukční oceli, nízko a vysokolegované oceli, oceli s transformačně indukovanou pevností, nerezové oceli, tvárná litina, hliníkové slitiny, plasty aj. Karoserie hraje velmi důležitou roli při zajišťování aktivní i pasivní bezpečnosti vozidla. Proto obsahuje deformační zóny, jejichž účelem je pohltit při nehodě co největší množství energie. Podle způsobu, jakým jsou v karoserii odděleny prostory pro motor, posádku a náklad rozdělujeme osobní vozy na:", "Motor, posádka i náklad od sebe nejsou odděleny pevnými příčkami karoserie. Tato konstrukce se dnes již nepoužívá.", "Prostor pro motor je oddělen od prostoru pro posádku a náklad.", "Oddělené prostory pro motor, posádku i náklad. Podle tvaru karoserie rozlišujeme tyto typy osobních automobilů:", "Podvozek vozidla se skládá z přední a zadní nápravy, odpružení, vozidlových kol, brzdové soustavy a řízení. Podvozek zásadním způsobem ovlivňuje jízdní vlastnosti vozidla. Přední náprava osobních automobilů je řídící. Podle toho, jaká náprava je hnací a kde je uložen motor, rozlišujeme koncepci vozidla:", "Motor, spojka a převodovka jsou umístěny vpředu, většinou podélně, rozvodovka vzadu. Hnací náprava je zadní. Přenos hnacího momentu z převodovky na rozvodovku je kardanovým hřídelem. Výhodou je rovnoměrnější rozložení hmotnosti na nápravy a oddělení řízení a pohonu na jednotlivé nápravy. Tuto koncepci používají např. vozy Mercedes-Benz, BMW a také např. vozy VAZ Lada 2101-2107.", "Všechny části pohonu jsou umístěny u přední hnací nápravy. Výhodou je větší variabilita prostoru posádky a nákladového prostoru. Tuto koncepci používá v současnosti velké množství výrobců. Motor je uložen většinou napříč, někdy též podélně (Audi).", "Všechny části pohonu jsou umístěny u zadní hnací nápravy. Výhodou je většinou lepší trakce. Motor může být uložen před zadní nápravou (označuje se jako provedení s motorem uprostřed) s lepším rozložením hmotnosti blíže středu vozidla. Většinou se využívá u supersportovních vozů. Také může být motor umístěn nad nebo až za zadní nápravou, s větší variabilitou prostoru posádky oproti předchozímu, ale s horším poměrem rozložení hmotnosti.", "Přenášejí tíhovou sílu karoserie, hnací, brzdné a setrvačné síly. Svým pohybem umožňují řízení vozidla a odpružení. Nápravy podle řiditelnosti: Nápravy podle brzditelnosti: Nápravy podle pohonu: V souvislosti s pohonem náprav se používá tzv. znak náprav obsahující informaci o celkovém počtu náprav a o tom, kolik jich je hnaných. Nejběžnější uspořádání má znak náprav 4x2 (čtyři kola celkem a z toho dvě hnaná). Pohon obou náprav je označován 4x4. Zmatení může nastat u náprav s dvojmontáží. Toto zaužívané označování tedy používá zjednodušení 1 náprava = 2 kola. Podle konstrukce rozlišujeme:", "Brzdová soustava slouží k úpravě rychlosti pohybujícího se automobilu na nižší hodnotu (případně k udržení rychlosti na určité hodnotě při jízdě ze svahu) a k zabezpečení parkujícího vozidla před samovolným rozjetím ze svahu nebo odtlačením nenechavci. Během brzdění vozidla dochází k přeměně jeho kinetické energie disipací nebo rekuperací. Protože rekuperace je problematické řešení, běžně se používají disipační třecí brzdy kotoučové a bubnové. Pohybová energie vozidla se u nich mění v teplo projevující se vzrůstem teploty činných ploch třecích elementů. Z nich dále teplo přechází do okolního vzduchu. Brzdy bývají umístěny v každém kole a jsou dimenzovány pro požadovaný brzdný výkon. V zásadě lze intenzivněji brzdit přední kola, protože točivý moment vzniklý při brzdění převrací vozidlo na předek a zadní kola odlehčuje. Zatížené kolo se začíná smýkat při větší brzdné síle, než kolo odlehčené a naopak odlehčené kolo nelze příliš brzdit, neboť se snadněji smekne. Významné bývá i umístění hnacího agregátu, který podstatně zatěžuje přilehlou nápravu. U dnes nejběžnějšího uspořádání motoru vpředu vycházejí přední brzdy mnohem výkonnější než brzdy zadních kol. Kotoučové brzdy se používají na přední, někdy i na zadní kola. Holé kotouče se snáze ochlazují okolním vzduchem a tak při stejném výkonu vycházejí rozměrově menší než bubnové. Výhodná je i snadná výměna brzdných elementů. Pro brzdění zadních kol není příliš vhodná (komplikovaná konstrukce ruční brzdy, koroze kotoučů). Bubnové brzdy mají výhodu v uzavřené konstrukci do jisté míry chráněné před korozí. Dodnes se používají u některých aut k brzdění zadních kol i pro jednoduchost realizace mechanizmu ruční parkovací brzdy. Zadní bubnové brzdy se navrhují rozměrově větší, než by bylo nutné pro provozní brzdění, aby ruční mechanická (parkovací) brzda byla účinná. K provoznímu brzdění se však používá hydraulický tlak snížený redukčními ventily a tak je výkon zadních brzd snížen ve prospěch životnosti jejich obložení. Zejména u užitkových vozidel je zadní náprava zatížena různě podle hmotnosti nákladu. Ke korekci brzdného tlaku pak slouží redukční ventily s mechanickou regulací redukčního účinku podle zatížení zadní nápravy. Pro absenci vůlí, spolehlivost a jednoduchost realizace se používají brzdy s hydraulickým rozvodem brzdné síly. Pro zvýšení spolehlivosti se rozvody rozdělují do dvou relativně samostatných okruhů. Ztráta tlaku v jednom okruhu nezpůsobí úplné selhání brzd. Většinou jsou v jednom okruhu levé přední s pravým zadním a pravé přední s levým zadním kolem. Při selhání jednoho z okruhů je brzdění dost nesymetrické, takže poruchu nelze přehlédnout, jak by se to mohlo stát, kdyby byly v jednom okruhu zadní a v druhém přední kola. Větší nákladní vozidla a traktory mají vzduchový kompresor jako zdroj tlaku pro pneumatické brzdové rozvody. Není-li v soustavě tlak, brzdy plně brzdí. Zvýšením tlaku se odbrzdí. Během jízdy se přibrzďuje odpouštěním tlaku z pracovních válců. Vozidlo může zahájit jízdu až po natlakování soustavy. Vzduch je dokonale ekologické a stále dostupné médium, takže jeho únik při zapojování a odpojování vlečných souprav není problém. Proto se vzduchové brzdy používají u vozidel určených k vlečení přívěsů a návěsů. Často tato vozidla mají svou vlastní brzdovou soustavu hydraulickou a soustavu pneumatickou mají jen pro brzdění přívěsů. Hlavní nevýhodou vzduchových brzd je možnost zamrzání za nízkých teplot. Když z tohoto nebo jiného důvodu dojde k úniku tlaku ze soustavy během jízdy, jsou kola přibrzďována. Když si toho řidič včas nevšimne, může dojít k takovému zahřátí brzd, že explodují pneumatiky. U osobních vozidel se běžně používá podtlakový posilovač brzd využívající sníženého tlaku v sacím potrubí motoru k usnadnění ovládání brzdového pedálu řidičem. U automobilů, určených pro převoz těžkých nákladů, by bylo neekonomické dimenzovat běžné brzdy na tak enormní zatížení, jakému by byly vystaveny při sjíždění táhlých svahů. Pro takové situace jsou nákladní automobily a autobusy vybaveny motorovým retardérem. Rovněž běžný čtyřdobý spalovací motor má při deceleraci brzdící účinek.", "Bezpečnostní systém ABS zabraňuje zablokování kola při brzdění. Snaha uplatnit elektroniku k řízení brzdného procesu vedly v nedávné době k prosazení systémů ABS ve výbavě běžných osobních automobilů. Je-li elektronika systému ABS nefunkční, brzdová soustava by měla fungovat klasicky. ABS ale většinou zahrnuje i EBD jako elektronickou náhradu mechanických reduktorů tlaku pro zadní kola. Při vysazení elektroniky jsou pak zadní kola přebrzďována. Dokonalejší elektronické systémy řízení brzd jsou nadstavbami ABS a spolupracují s řídícími systémy motoru. Jsou to systémy MSR, ASR a ESP. MSR brání smyku při brzdění motorem, ASR brání prokluzu kol při akceleraci. ESP stabilizuje vozidlo podle čidel zrychlení v různých směrech. Systém EDL (něm. EDS), přidává k ABS funkci elektronické závěrky diferenciálu. Přibrzdí prokluzující se kolo a tím umožní přenos hnacího momentu na protější kolo. Další přidanou funkcí je HSA (Hill Start Assist), bránící couvnutí vozidla při rozjezdu do kopce.", "Hnací soustavu tvoří motor, spojka, převodovka, rozvodovka a hnací hřídele. Většinou tyto součásti tvoří kompaktní celek pohánějící blízkou nápravu. U vozidel s náhonem na vzdálenou nápravu rozvodovka není součástí převodovky a točivý moment z převodovky se do rozvodovky přenáší torzní tyčí, tzv. Kardanovou hřídelí. Mezi motor a převodovku je vložena spojka zabezpečující bezrázové připojení motoru ke zbytku hnací soustavy. V současnosti se automobily opatřují převážně kotoučovou spojkou s talířovou pružinou. Kotouč takové spojky je unášen čelní plochou setrvačníku motoru a pohání vstupní drážkovaný hřídel převodovky. Převodovka ať již manuální, nebo automatická, slouží k volbě převodu otáček motoru na otáčky kol automobilu. V současnosti se automobily opatřují převážně manuální synchronizovanou převodovkou. Automatické převodovky se prosazují pomalu a největší tradici mají v USA. Převodovka skutečných terénních a některých nákladních vozidel je vybavena redukcí. To je převod, jehož zařazením lze vynásobit převodový poměr celé převodovky a zdvojnásobit tak počet převodových stupňů. Pro pohyb v náročném terénu a převážení těžkých nákladů je takové řešení nezbytné. Dvoudobému motoru mazanému olejem v palivové směsi neprospívá brzdění motorem. Do motoru pak nepřichází benzín, ale ani žádný olej. Motoru tak může hrozit zadření. Proto se automobily s dvoudobými motory opatřovaly volnoběžkou účinkující na všechny, nebo u pokročilejších konstrukcí jen na nejvyšší rychlostní stupeň. S volnoběžkou není třeba vyřazovat rychlost při jízdě z kopce. Určitou nevýhodou je nemožnost brzdit motorem, nebo nahodit motor roztlačením auta. Pro použití v automobilech musí být převodovky minimálně hlučné, maximálně účinné a nepříliš výrobně náročné. Ozubená kola převodů jsou většinou čelní s šikmým evolventním ozubením. Přímá ozubení se pro svou hlučnost používají pouze u zpátečky a na věnci setrvačníku, tedy u ozubení, která jsou v činnosti jen po omezenou dobu. Vyrábějí se obrážením, zatímco šikmá ozubení se vyrábějí metodou odvalovacího frézování. Pro další omezení hlučnosti převodů se na ozubení aplikuje tzv. \"shaving\", díky němuž předtím kosodélníkový průřez zubu získá mírně soudkovitý tvar. Rozvodovka zabezpečuje přenos hnacího momentu od převodovky na hnací hřídele nápravy. Zabezpečuje základní převodový poměr, který se násobením skládá s převodovým poměrem převodovky a tvoří tak celkový převodový poměr. Důležitou součástí rozvodovky je diferenciál zabezpečující rozdělení hnacího momentu mezi levé a pravé kolo. U pohonů obou náprav se používá též mezinápravový diferenciál se spojkou, která umožňuje vypnout pohon druhé nápravy. Při prokluzu kola je znemožněn přenos hnací síly na kola. K zamezení tomuto jevu slouží uzávěrka diferenciálu. Používá se u terénních automobilů. Diferenciál může být i samosvorný (resp. s omezenou svorností, většinou lamelový, nebo se šnekovými ozubenými koly typ torsen). Funkci uzávěrky může částečně suplovat systém EDL (něm. EDS), což je nadstavba elektronického řízení brzd ABS, a sice přibržďováním prokluzujícího kola s nízkou trakcí (z principu funkce ale nemůže dosáhnout stejné účinnosti přenosu kroutícího momentu, jako mechanická uzávěrka) Hnací hřídele (též poloosy) přenášejí točivý moment od rozvodovky na kola. Je-li poháněna řiditelná náprava, musí být hřídele opatřeny stejnoběžnými klouby. Na vnitřní klouby (u převodovky) se používají stejnoběžné klouby typu tripode a jako takové nepřenášejí axiální sílu na ložiska rozvodovky. Klouby jsou naplněny plastickým mazivem a zakryty prachovkami. Tyto prachovky brání kloub proti prachu a vodě. Při poškození prachovky dojde brzy ke zničení drahého kloubu. Protože prachovky se nalézají často v blízkosti výfukového potrubí, jsou i mechanicky hodně namáhány a jejich výměna není snadná, musí být vyrobeny z velmi kvalitního materiálu. Homokinetické klouby jsou výrobně náročné a ve světě je produkuje jen několik specializovaných firem. Od známé značky Löbro (Löhr & Bromkamp GmbH, dnes součást GKN) pochází slangový název pro hnací hřídel se stejnoběžným kloubem 'lebro'. Za zmínku stojí ještě CIFAM se sídlem v Cologne v Itálii (dnes součást Metelli S.p.A.) a značka KAMOKA® zastupující produkci z USA, Japonska, Hongkongu a zemí Dálného východu. U běžných osobních automobilů poloosa pohání přímo kolo. U některých konstrukcí nákladních a terénních vozidel poloosa pohání jednoduchý ozubený převod umístěný v prostoru kola (tzv. kolová redukce). Díky tomu se daří umístit poloosu výš než je samotná osa kola a vozidlo má lepší průchodnost terénem. Hnací hřídele také vycházejí tenčí. Pohon automobilu může být vybaven funkcí tempomat. Ve hnací soustavě plní důležitou roli maziva.", "Roku 1986 bylo na světě přibližně půl miliardy automobilů a roku 2010 miliarda. Roku 2015 pak 947 miliónů osobních aut a 335 miliónů nákladních aut. V EU28 vzrostl počet osobních aut z 163 miliónů v roce 1990 na 254 miliónů v roce 2015 (tedy nárůst o 55 %). V ČR, ale i v celé EU, bylo roku 2016 průměrně půl osobního auta na obyvatele." ] }

{ "title": [ "Etymologie slova.", "Kdo je Žid.", "„Etnický Žid“.", "„Halachický žid“.", "Etnické rozdělení.", "Populace.", "Jazyk.", "Náboženství.", "Dějiny Židů.", "Dějiny Židů ve starověku.", "Doba královská a rozdělená monarchie (1000–586 př. n. l.).", "Babylónská a perská nadvláda (586–323).", "Řecká (323–167), makabejská (167–163) a římská vláda (63–135).", "Židovská povstání.", "Židé v diaspoře.", "Genetická onemocnění." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "Slovo „Žid“ přešlo do češtiny pravděpodobně německým zprostředkováním z italského \"Giudeo\", které pochází z latinského \"Iudeus\", respektive řeckého Ἰουδαῖος (Iudaios), podle hebrejského יְהוּדִי \"Jehudi\", znamenající „judský“, „pocházející z Judska“, „Judejec“. V původním významu znamenalo „příslušník kmene Jehuda“ (Juda), viz Izraelský národ. Samotné jméno \"Jehuda\" znamená „Ten, jenž děkuje“ nebo „Ten, jenž vzdává chválu“. Podobnou cestou, tedy přes řečtinu, přešel do češtiny i výraz „Hebrejec“ (z řeckého Ἑβραῖος, \"Hebraios\"), podle hebrejského עברי, \"Ivri\". Kořen עבר znamená „překračovat“, „přecházet“. Může tedy odkazovat jak na kočovníky („Ti, kdo chodí sem a tam“) nebo na národ „z druhé strany (řeky)“ – v tomto případě Eufratu. Výraz Hebrejci se dnes používá především v souvislosti se starověkými kmeny nebo skupinami kmenů, které mluvily hebrejsky a které později vytvořily kmenové společenství Izrael. Jméno „Izrael“ (hebrejsky ישראל, „Bůh bojuje“, „Ten, jenž zápasí s Bohem“), přesněji בני ישראל, \"Bnej Jisra’el\", „Synové Izraele“, odkazuje v národnostním kontextu na celý izraelský národ, včetně deseti ztracených kmenů, v náboženském pak na celé společenství lidí uznávajících a věřících pouze v jednoho Boha Izraele. V současnosti je třeba odlišovat mezi slovem Izraelité, což se vztahuje na biblický národ, potažmo na příslušníka náboženské komunity; a Izraelci, což je označení občanů státu Izrael.", "", "V judaismu bylo vždy náboženství úzce propojeno s myšlenkou vlastního národa a země. Ve starověku byli Židé (respektive Izraelci) vždy považováni za národ a na jejich náboženství nebyl kladen žádný zvláštní důraz. Změna přišla v poexilním období, zvláště pak během řecké a římské nadvlády, kdy začalo být židovství považováno za samostatné (a státem vesměs uznávané) náboženství, jehož hlavním nositelem je národ – Židé. V té době také roste počet konvertitů, tudíž se stávalo, že člověk židovského vyznání byl zároveň římským občanem. V období středověku se zvláště v křesťanském a muslimském prostředí naopak národnostní princip v židovství vytrácí – Židé jsou považováni za náboženskou skupinu a zřeknutím se své víry nebo přestupem na jinou víru židy být přestávají. Pokřtěný žid již není brán jako žid, nýbrž jako křesťan. Termín „židovské etnikum“ je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem sekularizace společnosti, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. Uvnitř samotného judaismu existovaly v té době rozporuplné tendence. Některé skupiny dávaly přednost asimilaci (tyto skupiny považovaly židovství za projev víry, nikoli etnické či národnostní příslušnosti), jiné skupiny začaly klást důraz na národní svébytnost Židů (zvláště pod dojmem událostí, jako Dreyfusova aféra, která znamenala pro řadů příznivců asimilace zklamání) – z této skupiny se posléze zrodil sionismus. K „židovské národnosti“ se bylo možno přihlásit např. v Sovětském svazu, kde v roce 1928 vznikl Židovský národní okruh nebo v meziválečném Československu ve snaze oslabit německou a maďarskou národnost. První definici Žida na základě „rasy“ byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy (\"Volljude\"). Člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za \"míšence prvního stupně\" (\"Mischling ersten Grades\"), člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za \"míšence druhého stupně\" (\"Mischling zweiten Grades\"). Zákony dále rozebíraly případy, kdy byl jeden nebo oba rodiče či prarodiče míšenci prvního nebo druhého stupně. Všichni lidé, označení nacistickým režimem jako Židé (\"Volljuden\") i míšenci (\"Mischlinge\") byli během druhé světové války perzekvováni a v konečném důsledku měli být podle záměrů nacistů vyhlazeni. Na karaimské židy se norimberské zákony nevztahovaly. Po založení státu Izrael roku 1948 byl přijat zákon zaručující, že každý člověk, který byl nacisty a jejich rasovými zákony označen za Žida, a jako takový perzekvován, má právo odstěhovat se do Izraele, kde této nebo podobné perzekuci již vystaven nebude. Tato klauzule pak dala vzniknout Zákonu o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě. Nejvyšší soud Státu Izrael v roce 2013 rozhodl, že neexistuje „izraelská národnost“ (Izraelci), ale pouze Židé nebo Arabové.", "Žid a žid nemusí být vždy jedno a totéž. Zatímco „etnickým Židem“ je nutné se narodit, židem podle židovského náboženského práva – halachy – je možné se narodit i stát. Tzv. \"halachickým židem\" je každý, kdo: Z této definice vyplývá, že člověk, který měl např. židovského dědečka, je sice považován za Žida státem Izrael, nicméně není již považován za žida z náboženského hlediska – není započítáván do minjanu, není vyvoláván k Tóře a jeho náboženský status je stejný jako u jakéhokoli jinověrce. Většina náboženských (věřících) židů nepovažuje „nehalachické židy“ vůbec za židy a „etnický“ charakter židovství víceméně neuznávají, rozhodující je pro ně halacha. Některé malé skupiny ultraortodoxních židů nejenže neuznávají nehalachické židy, ale neuznávají ani konvertity jako plnoprávné židy. Tato praxe je ovšem spíše výjimkou potvrzující pravidlo.", "Současné židovské obyvatelstvo je možné rozdělit dle původu a oblastí, kde Židé žili nebo žijí, a to následovně: Tyto skupiny jsou odvozeny od rabínského judaismu, kromě těchto velkých skupin existují ještě nerabínské skupiny, jejichž příslušníci tvoří komunity v řádu stovek až tisíců členů. Jsou to např. Tyto skupiny se od sebe mohou odlišovat dialektem hebrejštiny, používanými jazyky, kulturou, folklórem i náboženskými praktikami.", "Následující tabulka uvádí počet a procentuální zastoupení Židů podle národnosti v některých zemích a oblastech. Údaje jsou pouze orientační.", "Hlavním dorozumívacím jazykem Židů byla ve starověku hebrejština. Ta později přešla do liturgického užívání a její funkci v běžné komunikaci přejala aramejština, případně řečtina nebo latina. Od babylónského zajetí se stalo nepsaným pravidlem, že Židé přijímali a dorozumívali se jazykem země, ve které žili. Kromě toho Židé vytvořili a užívají své vlastní jazyky – jidiš (směs hebrejštiny, středověké němčiny a slovanských výrazů), užívaná mezi aškenázskými Židy, a ladino (směs hebrejštiny a kastilštiny) používaná mezi Sefardy. Kromě těchto dvou jazyků ještě existují různé variace jako judeo-arabština nebo judeo-perština a judeo-turečtina (hlavně u Karaimů a Krymčaků) a judeo-afričtina u Falašů (jazyk ge'ez). Všechny tyto jazyky vznikly vzájemným ovlivňováním jazyků hostitelských zemí a hebrejštiny. Zvláštním jazykem je ge'ez, kterým se hovořilo v Etiopii před nástupem amharštiny a který zůstal jako liturgický jazyk etiopských Židů. Hebrejština se udržela jako jazyk literární. Na přelomu 19. a 20. století byla hebrejština obnovena jako živý jazyk v Izraeli (ivrit).", "Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. V současné době je jediným náboženstvím židovského národa. Podle náboženských zákonů ani podle zákonů světských není možné být Židem (příslušníkem židovského národa) a zároveň být příslušníkem nějakého jiného náboženství, než judaismu, pokud se pro toto jiné náboženství člověk svobodně rozhodne (je ovšem možné být Židem „bez vyznání“). Náboženský a národnostní fenomén je v židovství neodmyslitelně spjat. Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha.", "", "Starověké dějiny Izraele jsou vymezeny prvními zmínkami o izraelském národě ve 13. století př. n. l. a arabskou expanzí na počátku 7. století n. l. Podle Tóry pochází celý Izraelský národ z jednoho rodu patriarchů. Ti se přestěhovali do Egypta, kde se značně rozrostli. V Egyptě ale byli zotročeni a utlačováni Proto Izraelité z Egypta odešli, prošli pouští a vstoupili do Kanaánu, zabrali zemi a usadili se v ní. Podle biblického chápání se Izraelský národ stejně jako jeho náboženství ustavuje především při svém putování pouští, kdy od Boha dostává zákon a kdy se stává Božím lidem. Můžeme-li datovat tyto události, tak podle údajů o městech Ramses a Pitom, na jejichž stavbě se Izraelité měli jako otroci podílet, lze hovořit o 13. století př. n. l..", "Podle biblických pramenů se z vlády soudců jednotlivých kmenů vyvinula monarchie. Na přelomu stála osoba Saula, který byl sice pomazán na krále, ale jeho činnost připomínala spíše soudce. Prvním skutečným králem byl David, po něm pak jeho syn Šalomoun. Jelikož bible neudává přesná data a mimobiblické prameny mlčí, datace těchto panovníků je jen přibližná. Davidovská říše (jak se označuje) zabírala nejen území Izraelských kmenů, ale všechno okolí. Byla spravována centrálně, hlavním městem byl Jeruzalém, který David dobyl na Jebusejcích. Během tohoto období byl v Jeruzalémě zbudován Šalomounův chrám. Po Šalomounově smrti došlo k rozdělení davidovské říše. Rozpadl se i svazek severních izraelských kmenů a kmenů jižních (konkrétně Judy a Benjamína) – vzniklo tzv. severní království neboli Izrael a jižní království neboli Juda (Judské království, Judsko). Izraelské království zaniklo v roce 722, když jeho hlavní město Samaří (Šomron) dobyli Asyřané pod vedením Salmanassara V. Severní kmeny byly z velké části deportovány a usídleny mimo svou vlast, asimilovaly se s okolím a zanikly. V Judském (jižním) království (v Jeruzalémě) vládla i po rozdělení davidovská dynastie. Podle oficiálních pramenů přetrvala celou dobu až do zániku království v roce 587/6. Jeruzalém padl v roce 587 nebo 586 (datum nejisté i v babylonských pramenech). Velká část Židů byla v několika etapách odvedena do exilu v Babylonii.", "Období po pádu Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. a deportaci židovských obyvatel z Judska do Babylonie se nazývá babylonské zajetí. Jeho trvání však nebylo dlouhé. V roce 539 př. n. l. obsadil perský král Kýros II. Babylon. Skončilo babylonské zajetí a Židé se mohli, pokud chtěli, vrátit zpět do vlasti. Zdaleka ne všichni této možnosti využili a tak vzniká první velká židovská diaspora v Mezopotámii. Jeruzalém i Chrám byl obnoven – do tohoto období spadá působení Ezdráše a Nehemjáše. Ezdráš s sebou měl přinést Persií schválený „zákon našeho Boha“ – někteří badatelé se domnívají, že se jednalo buď o konečnou nebo o jednu ze závěrečných verzí Tóry. Život židovské komunity se začínal zaměřovat na psaný a tradovaný zákon. V tomto období vznikají teologické a písemné základy židovského náboženství – judaismu. Od zajetí také bude pravidlem, že vždy bude větší část Židů žít mimo území Izraele.", "Alexandr Makedonský roku 331 př. n. l. ovládl území Blízkého východu a Judsko přešlo pod vládu Řeků. Po jeho smrti (323 př. n. l.) byla říše rozdělena mezi diadochy a Judsko připadlo na egyptským Ptolemaiovcům. V této době vznikla a rozmohla se alexandrijská diasporní komunita, kde došlo i překladu Starého zákona do řečtiny (Septuaginta). V roce 198 př. n. l. dobyli po několika válkách Seleukovci Sýrii a Kanaán. Když Antiochos IV. Epifanés zakázal provádět základní rituály judaismu, povstalo venkovské obyvatelstvo a toto povstání nakonec přerostlo roku 167 př. n. l. v makabejské povstání. Makabejské války započala roku 167 př. n. l. rodina Makabejských, otec a jeho synové. Otec záhy zemřel a vedení se ujal Juda Makabejský. V roce 164 př. n. l. se podařilo Judovi ovládnout Jeruzalém a přilehlé oblasti a obnovit Chrámový kult. Boje pokračovaly za všech jeho nástupců-bratrů Jónatána a Šimona. Tyto války skončily založením vládnoucí královské dynastie Hasmonejců. Panování Hasmonejské dynastie bylo zmařeno vnitřními spory v samotné rodině. Když se bratři Aristobúlos II. a Hyrkanos II. nemohli shodnout na vedení země, zasáhli do sporu jak Pompeius, tak idumejský vládce Antipatros II.. Pompeius nakonec přiřkl vládu Antipatrovi, čímž Hasmoneovská dynastie skončila svou vládu a jejich místo zaujali Herodovci. Po Césarově vítězství zůstal Hyrkanos v Judsku veleknězem, ale prokurátorem Judska byl jmenován Idumejec Antipatros Idumejský. Po Antipatrově smrti zůstali v Judsku jeho dva synové, Fasael a Herodes. Marcus Antonius jim potvrdil jejich úřad etnarchy. V letech 40–37 se dostal díky parthské expanzi na trůn Hasmonejec Antigon, syn Aristobúla II. Herodes utekl do Říma, kde získal hodnost krále. Vrátil se v roce 37, porazil Antigona, dobyl Jeruzalém a stal se prakticky jediným vládcem v zemi. Po Herodově smrti (4 př. n. l.) nastoupil na jeruzalémský trůn jeho syn Archelaos, byl však krátce na to (6 n. l.) Římany sesazen a Judsko přešlo pod přímou správu Říma. Judsko bylo spravováno římskými prefekty (6–41) a prokurátory (44–68). Od roku 41 do roku 44 vládl v Judsku Herodes Agrippa I. Po jeho smrti Judsko opět přechází do přímé správy Říma a spravují je prokurátoři.", "Za prokurátora Gessia Flora přerostla všeobecná nespokojenost v celonárodní židovské povstání. Počáteční úspěch byl zastaven postupem Vespasiana. Když byl Vespasianus zvolen císařem (69), převzal velení vojsk jeho syn Titus. Titovi se podařilo v roce 70 dobýt Jeruzalém a v roce 73 zlomit poslední odpor Židů v pevnosti Masada. O několik desetiletí později, v letech 132–135, došlo k dalšímu povstání, které vedl Šim'on bar Kochba. I toto povstání však bylo rozdrceno, Židé byli vyhnáni z Jeruzaléma, z něhož bylo učiněno nové město, \"Aelia Capitolina\" a provincie přejmenována z Judska na Palestinu, aby byla vyhlazena jakákoli památka na neustále se bouřící Židy. Po Druhé židovské válce se těžiště židovského života přesunulo do Galileje, kde se židovský život začal znovu obnovovat.", "Ve 3. století mnoho židů během krize Římské říše zemi opustilo. Jejich cílem byla především Babylónie, která nebyla pod nadvládou Říma a navíc zde již od dob babylónského zajetí sídlila silná a početná židovská komunita. Po povolení křesťanství a jeho přijetí za státní náboženství se vztah římské a později byzantské říše k Židům zhoršoval. Židé proto přivítali, když roku 614 získala oblast Persie avšak Jeruzalém byl roku 629 dobyt zpět. Roku 638 byla oblast podmaněna Araby a situace v oblasti se na dlouhou dobu zcela změnila. Židé získali podobně jako křesťané status Dhimmi – tj. lidí druhého řádu – mohli svobodně vyznávat své náboženství, ale nesměli jej šířit, ani nosit zbraně a museli platit zvláštní daň. Tolerance muslimů byla závislá na toleranci konkrétního panovníka. Vzhledem k roztroušení (diaspoře) Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly. Protože během středověku žili Židé mnohdy v ghettech a přinejmenším teoreticky se nemísili s nežidovským obyvatelstvem, lze tak nadále mluvit o národu, je-li chápán jako společenství odvozované od společného předka. Existuje však množství náhledů na tuto otázku; realitě snad bližší je výklad židovství jako druhu kulturního či diskursivního společenství (Eliyahu). Ve středověku i raném novověku se Židé v Evropě stávali terčem pogromů a katolické inkvizice. Během 18. a 19. století se židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení \"žid\" zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti. Od roku 1948 existuje na území zhruba odpovídající bývalému Britskému mandátu Palestina stát Izrael, v němž Židé opět tvoří majoritní skupinu a hovoří moderní hebrejštinou (ivrit). Nejpočetnějším náboženstvím země je judaismus, většina obyvatel Izraele se však považuje za sekulární. Do země se postupně vystěhovalo mnoho Židů, poslední velkou vlnou byli sovětští židé v roce 1990.", "Je známo, že v rámci určitých skupin židovské populace se vyskytují některé genetické choroby nadprůměrně často. Příčina tohoto jevu není jasná, ale vliv mohl mít genetický drift způsobený inbreedingem v izolovaných židovských populacích. Například Aškenázové trpí často Riley-Dayovým syndromem, Tay-Sachsovou chorobou, Gaucherovou chorobou, Niemann-Pickovým syndromem, ale dále také v hojné míře cukrovkou, pentosurií, dystonií a kolorektálním karcinomem. Mezi Sefardskými židy se ve zvýšené míře vyskytuje familiární středomořská horečka (FMF), naopak Tay-Sachsova choroba u nich nepředstavuje tak vysoké riziko. Mezi orientálními židy perského původu je zvýšená incidence hypoaldosteronismu a Dubin-Johnsonova syndromu, mezi libyjskými židy je zvýšené riziko propuknutí Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Existuje organizace Dor ješorim, která poskytuje židovským komunitám screening před těmito a dalšími genetickými chorobami." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vlastnosti systému.", "Ukončení vývoje." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Microsoft začal pracovat na novém grafickém prostředí pro počítače se systémem MS-DOS v roce 1982 pod názvem \"Interface Manager\". Toto prostředí mělo za cíl podporovat jak již existující aplikace pro MS-DOS, tak i zbrusu nové grafické aplikace navržené pro toto nové prostředí. Později v listopadu 1983 na veletrhu COMDEX Microsoft představil svůj nový nadcházející produkt už pod názvem \"Microsoft Windows\" běžící na počítači s černobílou grafickou kartou a s různými aplikacemi běžícími každá ve svém vlastním okně. V následujících měsících byl nedokončený systém hojně představován zástupcům různých počítačových magazínů. Také se uskutečnila portace na počítač Tandy 2000, který originální PC předčil audiovizuálními schopnostmi. Během vývoje bylo několik předběžných verzí systému uvolněno testerům a vývojářům, což zahrnovalo verzi \"Developer Release #5\" z listopadu 1984 a další vydané v následujících měsících. Jednou z posledních takových verzí byla tzv. \"Premiere Edition\" z července 1985, která byla uvolněna klíčovým vývojářům aplikací, analytikům a zástupcům tisku kvůli zpětné vazbě a také jako poloviční splnění slibu Steva Ballmera o začátku prodeje v létě toho roku. Windows 1.01, uvedený na trh 20. listopadu 1985, byl první obecně dostupnou verzí Microsoft Windows. V dalších měsících následovaly novější verze s opravami a jinými menšími změnami, z nichž byla poslední verze 1.04 z dubna 1987, která přidala podporu tehdy čerstvě uvedené rodiny počítačů IBM Personal System/2. V listopadu 1987 byl nahrazen novou verzí Windows 2.0.", "Již od počátků byly Windows multitaskingový systém, i když skutečný byl pouze u aplikací vytvořených pro Windows samotné, protože nebyl preemptivní. Většina aplikací měla svou vlastní nabídku namísto nabídky na ploše obdobně, jako u Macintoshů. Samotná plocha (v podobě z pozdějších Windows) ve Windows řady 1 v podstatě neexistovala. Krátce před Windows 1.0 byl uveřejněn systém DESQview, nástupce selhavšího systému TopView od IBM z roku 1984, který sice zpočátku neumožňoval práci v grafickém prostředí, ale na druhou stranu neměl problémy s multitaskingem programů pro DOS.", "Vývoj Windows 1.0x byl zastaven v listopadu 1987, kdy bylo oznámeno vydání Windows 2.0." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Jednalo se o potomka starého šlechtického rodu. Již ve čtrnácti letech publikoval svou první vědeckou práci. Jako šestnáctiletý začal studovat v roce 1847 univerzitu v Edinburghu. V roce 1850 (devatenáctiletý) přestoupil do Cambridge. V roce 1856 (25letý) byl pozván jako profesor na univerzitu v Aberdeenu. V letech 1860–1865 byl profesorem na King's College v Londýně. Poté se uchýlil na své venkovské sídlo a věnoval se práci na matematickém zpracování Faradayových pozorování. Zjistil existenci elektromagnetických vln i že světlo je také elektromagnetické vlnění. Maxwell přišel s teorií elektromagnetického pole, jeho teoretické výpočty se podařily experimentálně prokázat až Heinrichu Hertzovi několik let po Maxwellově smrti. Dále Maxwell roku 1866 významně zdokonalil kinetickou teorii plynů vytvořenou Rudolfem Clausiem. Jako první vysvětlil, proč Měsíc nemůže mít vlastní atmosféru (střední rychlost molekul je vyšší než úniková (2. kosmická) rychlost na povrchu Měsíce, takže veškerá atmosféra by se rychle rozptýlila do vesmíru). Položil fyzikální základy teorie barevné fotografie v Londýně 17. května 1861. Promítl na plátno současně tři černobílé snímky barevné řádové stuhy přes červený, zelený a modrý filtr, které byly předtím exponovány přes filtry stejných barev. Prokázal tak princip aditivního míchání barev. Ve skutečnosti však byla použita exponovaná fotocitlivá emulze necitlivá na červenou barvu. Místo červené byla na snímku přes červený filtr exponována okem neviditelná ultrafialová část spektra. Prakticky však byla tato technika kvůli své komplikovanosti nepoužitelná. V roce 1871 se nechal přemluvit, aby se stal přednostou nově zřízené experimentální laboratoře v Cambridgi. Jednalo se o tzv. \"Cavendishovu\" laboratoř. Zde pracoval a učil až do své smrti (zemřel na rakovinu ve věku 48 let)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Jednoduchý program ve FORTRAN II.", "Ukázky kódu.", "Program Average (průměr).", "Vlastnosti.", "Aktuální verze.", "Fortran 2008.", "Přenositelnost." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Vývoj FORTRANu započal v roce 1953, kdy se John W. Backus zavázal u IBM k vytvoření efektivnější alternativy k jazyku symbolických adres pro programování jejich sálového počítače IBM 704 a také pro přiblížení programování širší laické veřejnosti. Backusův původní tým, který pracoval na FORTRANu se skládal z programátorů: Richard Goldberg, Sheldon F. Best, Harlan Herrick, Peter Sheridan, Roy Nutt, Robert Nelson, Irving Ziller, Lois Haibt a David Sayre. Prvotním plánem bylo vytvořit nový jazyk za méně než šest měsíců. Vývoj se ovšem protáhl na několik let. Tento tým vytvořil první použitelnou verzi kompilátoru FORTRAN v polovině roku 1954. První příručka k programovacímu jazyku FORTRAN se objevila v říjnu 1956 a jazyk samotný byl ve finální verzi představen na Western Joint Computer Conference v Los Angeles v dubnu 1957. Veřejnost tehdy fungovala jako pokusní králíci, dostala za úkol vyřešit příklad v assembleru a poté s pomocí FORTRANu. Komunita byla zpočátku velmi skeptická, že by Fortran mohl překonat ruční kódování. Veřejnost nebyla ochotna používat vysokoúrovňový programovací jazyk, ledaže jeho kompilátor by vygeneroval takový kód, který by byl srovnatelný s ručně psaným kódem v assembleru. Bylo prokázáno, že kód byl rychlejší a elegantnější než v assembleru. V roce 1979 J. Backus poskytl časopisu Think interview, kde prohlásil: „Většina mé práce vzešla z toho, že jsem líný. Neměl jsem rád psaní programů a tak, když jsem pracoval na IBM 701 a psaní programů pro výpočet dráhy raketové střely, začal jsem pracovat na programovacím systému, který mi usnadnil psát programy.“ Jazyk byl široce používán vědci pro psaní numericky náročných programů. Zároveň se objevovaly kompilátory, které generují rychlejší kód. Postupně se objevilo několik standardů jazyka, jako například FORTRAN IV a FORTRAN 66, FORTRAN 77, Fortran 90, Fortran 95 který v sobě přinášel především větší možnosti na programování souběžného zpracování úloh a práci s poli, Fortran 2000, Fortran 2003 a Fortran 2008. IBM vydala verze Fortran II (zavedení podprogramů a oddělených překladů), III (kombinace assembleru a zdrojového kódu Fortranu, nikdy se nedostal veřejnosti) a IV. Velkým mezníkem v pokroku byl vznik ANSI standardu Fortranu v roce 1966, pojmenovaný Fortran 66. Kolem roku 1960 byly dostupné verze FORTRANu pro počítače IBM 709, 650, 1620 a 7090. Jeho narůstající popularita způsobila, že do roku 1963 již existovalo 40 kompilátorů jazyka FORTRAN pro různé počítače. Proto je Fortran považován za první široce používání programovací jazyk podporovaný napříč mnoha počítačovými architekturami. Kompilátorů Fortranu je velké množství. Například Absoft nebo Lahey/Fujitsu Fortran. Z volně šiřitelných třeba Open Watcom. Některé vznikaly speciálně jen pro potřeby Fortranu. Prvním kompilátorem Fortranu byl ten na mainframu IBM 704; všechny programy se tehdy psaly na děrné štítky. S příchodem magnetických médií se délka řádku výrazně rozšiřovala, tudíž Fortran 77 byl poslední verzí, která děrné štítky obsahovala. Z tohoto důvodu je Fortran považován za první kompilátor, který byl použitelný na několika počítačových architekturách. V roce 1977 se zrodil Fortran 77 ANSI. Tato verze se stále ještě využívá. Verze Fortran 66 a 77 se staly předlohou pro vývoj dalších programů a kódů. První verze neměly struktury jako je THEN, ELSE a IF. Používal se hlavně příkaz skoku – GOTO, jednoduchý cyklus a RETURN. Pracovat s jednoduchým textem bylo obtížné, protože zápisu byl odvozen od formátu děrných štítků. Verze obsahovala ovšem i další funkce. Čtyři základní příkazy pro I/O ve Fortranu jsou: open, close, write a read – čtení, zápis, zavírání, otevírání. Další verzí je Fortran 90, který vznikl v roce 1992. V těchto letech vznikaly i další konkurenční programovací jazyky, např. Pascal a C. Dlouhá pauza mezi verzemi a vývoj ostatních jazyků zapříčinil, že Fortran se převážně využívá jen na numericky složité výpočty a ovládají ho konstruktéři, matematici a inženýři. Programovací jednotky se tady rozdělily na: modul, funkční proceduru, hlavní program, vnější proceduru a datový typ. Změnil se i typ psaní zdrojového kódu – příkazy můžou začít kdekoliv, délka řádku až 132 znaků, až 39 pokračovacích řádků, více příkazů na jeden řádek, ale oddělené středníkem. Symboly užívané ve zdrojovém programu: velká písmena anglické abecedy, malá písmena anglické abecedy (od velkých písmen se odlišují jen ve znakových řetězcích), znaky, speciální symboly (! \" % & ; < >?) a číslice. Typy dat jsou vnitřní a definované uživatelem. Počáteční vydání FORTRAN pro IBM 704 obsahoval 32 příkazů, a to včetně:", "Tento program pro Heronovu formuli čte jednu datovou kartu, která obsahuje tři pětimístná celá čísla A, B a C jako vstup. Pokud A, B a C nemůže reprezentovat strany trojúhelníku v rovinné geometrii, pak program skončí s chybovým kódem codice_1. V opačném případě se výstup řádku vytiskne zobrazující vstupní hodnoty pro A, B a C, následně pro vypočítaný obsah trojúhelníku jako číslo s plovoucí čárkou (datový typ codice_2). C AREA OF A TRIANGLE WITH A STANDARD SQUARE ROOT FUNCTION C INPUT - CARD READER UNIT 5, INTEGER INPUT C OUTPUT - LINE PRINTER UNIT 6, REAL OUTPUT C INPUT ERROR DISPLAY ERROR OUTPUT CODE 1 IN JOB CONTROL LISTING C IA, IB, AND IC MAY NOT BE NEGATIVE C FURTHERMORE, THE SUM OF TWO SIDES OF A TRIANGLE C IS GREATER THAN THE THIRD SIDE, SO WE CHECK FOR THAT, TOO C USING HERON'S FORMULA WE CALCULATE THE C AREA OF THE TRIANGLE", "", "! Read in some numbers and take the average", "Na počátku jazyk vyžadoval precizní formátování zdrojového kódu a bylo nutné používat čísla řádků a výraz codice_3. Tyto nevýhody byly postupně odstraněny novějšími verzemi jazyka.", "", "Zatím poslední verzí je Fortran 2008, jež nahradila verzi Fortran 2003. Od verze Fortran 95 zde došlo jen k drobným úpravám a jedná se spíše o zjednodušení kódu a odladění verze Fortran 2003. V této verzi také přibyly některé módy kompatibility:", "Přenositelnost byla pro Fortran problémem hlavně v jeho počátcích, kdy nebyl ještě stanoven žádný standard a dokonce se objevovaly chyby při běhu na strojích postavených dle referenční příručky IBM, neboť někteří výrobci se snažili do svých počítačů přidávat nové funkce, které pak způsobovaly chyby při migraci na nové procesory. Tyto problémy byly odstraněny standardy, které se ustanovily v pozdější době. V roce 1966 byl vydán standard pro syntax a sémantiku, ale i přesto někteří výrobci přidávali do svých programů rozšíření, která nebyla podporována. Ačkoliv si pečlivější programátoři uvědomovali, že nekompatibilní rozšíření přinášejí problémy v podobě špatné přenositelnosti, problémy s přenositelností pokračovaly až do roku 1977, kdy byl vydán standard organizací National Bureau of Standards (nyní NIST). Při dodržení standardu je ještě i v dnešní době možné (a relativně jednoduché) napsat kompletně přenositený program v jazyce Fortran bez nutnosti použití preprocesoru." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Dějiny.", "Ekonomika." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Gibraltar má rozlohu 6,5 km2. Hranice se Španělskem je dlouhá 1,2 km, dalších 12 km je pobřeží. Vápencová skála Rock of Gibraltar, na které se Gibraltar rozkládá a která odděluje Gibraltarskou zátoku od Středozemního moře, má v nejvyšším bodě 426 m. Na Gibraltaru není zdroj pitné vody, kromě sběru dešťové vody se dnes k jejímu získání využívá reverzní osmóza. Hustota osídlení činí přes 4200 obyvatel na km2. Prostor na Gibraltaru je tak velmi omezen, že jediná pevninská silnice na Gibraltar kříží dráhu mezinárodního letiště. Tato unikátní křižovatka je řízena běžnými semafory. Na Gibraltaru se nachází jediná evropská kolonie opic. Tyto opice, náležící k druhu magot bezocasý (\"Macaca sylvanus\"), si místní obyvatelé velmi hýčkají, mimo jiné i kvůli legendě, která tvrdí, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Následkem až přehnané péče jsou opice vůči lidem značně drzé.", "Gibraltarská skála byla obývána už od doby kamenné. Právě zde byla v lomu Forbes roku 1848 objevena první lebka neandrtálce ještě před slavným objevem v německém Neanderthalu. O Gibraltaru se dozvídáme z fénických, kartaginských i římských pramenů (latinské jméno je \"Calpe\"). V době stěhování národů odsud odpluli barbarští Vandalové do Afriky. V roce 711 zde přistálo vojsko Arabů a marockých Berberů vedené Tárikem ibn Zijádem, které dobylo křesťanskou vizigótskou říši na poloostrově. Skála byla přejmenována po dobyvateli na \"Džabal at-Tárik\" (Tárikova hora či skála), z čehož vznikl zkomolením Gibraltar. Maurové na skále postavili pevnost, z níž se části zachovaly dodnes. Pevnost byla během reconquisty dobyta v roce 1462 kastilským vojskem. Během války o španělské dědictví byl v roce 1704 Gibraltar dobyt holandsko-britským expedičním sborem vedeným admirálem Georgem Rookem a tento stav byl formalizován v roce 1713 Utrechtskou smlouvou. Španělé zkoušeli Gibraltar několikrát neúspěšně dobýt zpět, za nejtvrdší nápor se považuje takzvané Velké obležení v letech 1779 až 1783 během americké války za nezávislost. Za druhé světové války bylo veškeré civilní obyvatelstvo evakuováno a Gibraltar se opět změnil v pevnost a námořní základnu. Odsud Britové ovládali vstup do Středozemního moře a byli schopni zásobovat Maltu a Severní Afriku. 25. září 1940 se stal Gibraltar cílem náletu 83 francouzských letadel, což byla odveta za britské akce v Mers-el-Kébiru a Dakaru. Španělsko uzavřelo za války pevninské přístupy k pevnosti, odmítlo ale umožnit průchod německým jednotkám, které by chtěly pevnost napadnout. I po válce napjaté vztahy s Frankovým Španělskem pokračovaly. Do roku 1991 byla na východní straně skály instalována ohromná plechová „střecha“, která sloužila k zachytávání dešťové vody během španělské blokády.", "Gibraltarská ekonomika je založená na turistice, obchodu a finančních službách. Na Gibraltaru je údajně zaregistrováno více firem, než má obyvatel. Ročně navštíví Gibraltar přes 7 milionů turistů. Gibraltar rovněž vydává svoje vlastní mince a bankovky – gibraltarskou libru, je však možné běžně platit i britskými librami a bez problému eurem, ale vrací jejich měnu." ] }

{ "title": [ "Dělení.", "Rádiové vlny.", "Mikrovlny.", "Infračervené záření.", "Viditelné světlo.", "Ultrafialové záření.", "Rentgenové záření.", "Gama záření.", "Spektrum záření při interakci s látkou." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Přestože je dělení celkově přesné, může občas dojít k překryvům sousedních typů. Například některé záření gama může mít delší vlnovou délku než některé rentgenové záření. To je možné proto, že záření gama je jméno pro fotony vzniklé při jaderném štěpení a jiných jaderných procesech, zatímco rentgenové záření vzniká jako brzdné záření či charakteristické záření elektronu. Překryv tu tedy nastává proto, že paprsky určujeme dle původu a nikoli dle frekvence.", "Rádiové vlny jsou vyzařovány anténami jejichž délka je úměrná délce nosné vlny, takže jejich rozměry jsou v rozmezí milimetrů až stovek metrů; radiové vlny končí ve vzdálené IR oblasti (max. 300 GHz). Užívají se pro rozličné přenosy informací pomocí služeb jako jsou rádiové vysílání, televize, mobilní telefony, amatérské rádiové přenosy a mnoho dalších. Pro přenos informace se využívají analogové a digitální modulace.", "Mikrovlny o frekvencích 3–300 GHz dělíme na SHF (3–30 GHz) a EHF (30–300 GHz). Mikrovlny jsou absorbovány molekulami tekutin, jež mají dipólový moment, zvláště vody; toho se využívá k ohřívání v mikrovlnné troubě. Mikrovlny se rovněž využívají pro bezdrátovou komunikaci zvanou Wi-Fi a pro vysílání satelitní televize.", "Infračervené záření pokrývá frekvence 300 GHz až 400 THz (má vlnovou délku mezi 760 nm a 1 mm). Dále se dělí na blízkou IČ (near-IR), střední IČ (mid-IR), vzdálenou IČ (far-IR).", "Viditelné světlo o vlnových délkách 400–800 nm je ta část spektra, na kterou je citlivé lidské oko. Viditelné světlo a blízké infračervené záření je absorbováno a emitováno elektrony v atomech a molekulách, když přecházejí mezi energetickými hladinami. Tato část elektromagnetického spektra se také označuje jako světelné spektrum. Jednotlivé barvy, vyskytující se ve světelném spektru se nazývají spektrálními barvami a odpovídají jim určité intervaly vlnových délek elektromagnetického záření.", "Ultrafialové záření (UV) o vlnových délkách 400 – 10 nm a frekvenci 10 – 10Hz. Fotony tohoto záření mají vysokou energii a mohou proto štěpit chemické vazby. Například chlor za běžných podmínek nereaguje s alkany. Po osvícení UV začne rychle reagovat, protože UV záření štěpí chemickou vazbu v molekule Cl, která se rozpadá na extrémně reaktivní radikály. Ty pak reagují i s jinak víceméně inertními alkany. Fotony UV záření mohou také poškodit zejména DNA, což může způsobit ve spojitosti s dalším poškozením závislosti na závažnosti postižení až prosté odumření poškozené buňky (tzv. nekrózu). Při méně závažném neopravitelném poškození pak spustí buď řízený zánik buňky (tzv. apoptóza), nebo nekontrolované množení poškozené buňky, tedy nádorové bujení. UV záření však může poškodit i další struktury a vyvolat tak zánět kůže, radiodermatitidu (tzv. \"\"spálená kůže\"\").", "Rentgenové záření o vlnových délkách 10 – 0,1 nm a frekvenci 10 – 10 Hz. V praxi se využívá především schopnost pronikat celou řadou materiálů a jen slabě se v nich absorbovat. V lékařství se využívá především v diagnostice (skiagrafie, CT), v průmyslu pak v defektoskopii. V rentgenovém spektru lze pozorovat i některé astronomicky zajímavé objekty, např. černé díry a neutronové hvězdy.", "Záření gama vznikající při radioaktivních a jiných jaderných a subjaderných dějích (jako je například anihilace). Název vychází ze značení ionizujícího záření (ostatní druhy ionizujícího záření nejsou elektromagnetické povahy). Využívá se v neurochirurgii v přístroji Leksellův gama nůž.", "Při interakci elektromagnetického záření s látkou (při průchodu nebo odrazu) může dojít k pohlcení některých částí elektromagnetického spektra. Obdobně je možné (a časté), že určitý druh látky vyzařuje pouze určité části elektromagnetického spektra. Spektrum obsahující vlnové délky v určitém rozsahu se označuje jako spojité spektrum. Příklad spojitého spektra lze získat rozkladem bílého světla. Rozkladem spojitého spektra získáme souvislý pás spektrálních barev. Spektra atomů plynů často obsahují pouze sadu ostrých čar, mezi kterými se nachází tmavé (neosvětlené) pásy. Taková spektra se označují jako čárová. Jednotlivé části čárového spektra získané jeho rozkladem se nazývají spektrální čáry. Spektrální čáry lze pozorovat při přechodech mezi energetickými hladinami atomů. Pokud spektrum obsahuje sadu širších pruhů, hovoří se o pásovém spektru. Pásy jsou tvořeny vzájemně se překrývajícími spektrálními čarami, které nelze vzájemně odlišit. Pásová spektra jsou obvykle pozorována u molekul. Prvky v plynném stavu, zvláště jednoatomové, vytváří čárové spektrum. Plyny složené z molekul mají obvykle spektra pásová. Zdrojem spojitého spektra bývají žhavá pevná a kapalná tělesa. Pokud záření vzniká v určité látce (např. v zahřáté kapalině), hovoří se o spektru emisním. Emisní spektra prvků a jednoduchých látek jsou obvykle tvořena sadou spektrálních čar na tmavém pozadí. Pokud pozorujeme spektrum, které vzniklo absorpcí (\"průchodem\") bílého světla určitou látkou, pak mluvíme o spektru absorpčním. Absorpční spektrum dané látky je vlastně doplňkem jejího emisního spektra. Tam, kde se u absorpčního čárového spektra nachází tmavé pruhy, jsou u emisního spektra stejné látky spektrální čáry a naopak. Interakce spektra s látkou využívá spektroskopie." ] }

{ "title": [ "Příklady.", "API operačních systémů.", "Vlastnosti.", "Web API.", "Implementace.", "Popis API v unixovém systému.", "API v objektově-orientovaném jazyce." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Důležitá jsou například grafická API (OpenGL, DirectX a Vulkan), která jsou standardizována a programátor je může v programu využít. Způsob jejich vykonání pak záleží na konkrétním počítači, na výkonnosti grafické karty, případně může být vykreslování kompletně softwarově emulováno nějakou programovou knihovnou (např. Mesa 3D). V operačním systému Microsoft Windows se rozlišuje volání knihovních funkcí a systémové volání. V programech se používá jednotné Windows API.", "V současné době jsou nejrozšířenější dva standardy API OS: POSIX (IEEE) a Win32 (Microsoft). Rozhraní POSIX bylo vytvořeno pro standardizaci unixových operačních systémů, rozhraní Windows API reprezentuje rozhraní pro systém s mikrojádrem (absence systémových volání).", "API je abstrakce, která definuje a popisuje rozhraní pro interakci s řadou funkcí, používaných součástí softwarového systému. Software, který poskytuje funkce popsané API říká, že je implementován v API. API může být: Například internetová stránka, která uživatelům umožňuje hledání místních restaurací, je schopna si převzít vrstvu z Google Maps, protože Google Maps API to umožňuje. Google Maps API kontroluje, jaké informace třetí síť může chytit, a co lze s nimi udělat. „API“ může být používán k odkazování na kompletní rozhraní, jednu funkci, nebo dokonce na soubor více API poskytovaných organizací. Proto je rozsah výzkumu obvykle určen osobou nebo dokumentem, který sděluje informace.", "Při použití v kontextu vývoje webu je API typicky definováno HTTP a požaduje zprávy spolu s definicí struktury odpovědí obvykle v XML nebo JSON formátu. Zatímco „Web API“ je prakticky synonymem pro Webovou službu, nedávný trend (tak zvaný Web 2.0) se vzdaluje od Simple Object Access Protocol, služby založené na více přímých REST stylů komunikace. Web API umožňují kombinaci různých služeb do nových aplikací známých jako \"mashups\".", "Standard POSIX definuje API, které pokrývá širokou škálu běžně používaných funkcí a umožňuje je používat na mnoha různých systémech (typicky unixové systémy – Linux, Mac OS X, různé BSD systémy atd.). Použití toho API však vyžaduje na každé platformě danou aplikaci znovu přeložit (překompilovat). Kompatibilní API však umožňuje naprogramovat jeden zdrojový kód tak, aby beze změn fungoval na libovolném systému implementujícím toto API. Přenositelnost je výhodná jak pro tvůrce software (již existující produkt lze snadno přenést na jinou platformu), tak pro uživatele (mohou instalovat starší software na své novější systémy bez nutnosti zakoupení upgrade), i když to často vyžaduje přenášet i doplňující knihovny. Microsoft pro vytvoření zpětné kompatibility Windows API (Win32, tj. pro možnost běhu starších aplikací na novějších verzích systému Windows) poskytuje možnost nastavit specifický „režim kompatibility“. Apple zastává v tomto ohledu méně vstřícný postoj, což mu poskytuje větší svobodu při vývoji aplikací za cenu označení starších programů jako „zastaralých“. Mezi unixovými operačními systémy existuje mnoho příbuzných, ale navzájem nekompatibilních operačních systémů, přestože běží na společné technické platformě (zejména IBM PC kompatibilní systémy). Bylo zde mnoho pokusů o standardizaci API tak, aby výrobci software mohli šířit jedinou binární formu aplikace pro všechny tyto systémy, avšak do dnešního dne se žádný z nich nesetkal s větším úspěchem. Existuje projekt LSB (Linux Standard Base) pro platformu Linux a BSD (FreeBSD, NetBSD, OpenBSD), který by mohl zaručit různé úrovně kompatibility API a zajistit zpětnou kompatibilitu (pro programy napsané pro starší verze, které běží na novějších distribucích systému) a multiplatformní kompatibilitu (umožňuje spuštění kódu určeného pro jinou platformu bez nutnosti rekompilace).", "API popisuje, jak se daná funkce volá a co provede (resp. co vrátí jako výsledek). V unixových systémech popisuje hlavičkový soubor codice_1 definice matematických funkcí, které jsou k dispozici v knihovně codice_2 pro programovací jazyk C. Hlavičkový soubor definuje prototypy funkcí, pomocí kterých je nadefinováno, jaké jsou parametry a jaké jsou návratové hodnoty (výsledky). Například manuálová stránka pro funkci codice_3 (dostupná například příkazem codice_4) popisuje funkci takto (zkráceno): Funkce tedy vrací druhou odmocninu kladného desetinného čísla (jednoduché nebo dvojnásobná přesnosti) jako desetinné číslo. API je zde pro jazyk C popsáno v manuálové stránce.", "V objektově orientovaných jazycích, API obvykle obsahuje popis souboru a definic tříd, a chování spojených s těmito třídami. Chování je soubor pravidel, jak objekt, odvozený z této třídy bude jednat v daných situacích. Tento abstraktní pojem, je spojen se skutečnou exponenciální funkcí, nebo zpřístupněny pro třídy, které jsou prováděny, pokud jde o třídy metod. API v tomto případě může být chápána jako souhrn všech způsobů veřejných tříd (obvykle nazvaná jako třída rozhraní). To znamená, že API stanoví metody, které zvládají objekty odvozené z definic tříd. Obecněji, jeden může vidět API jako sbírku všech možných objektů, které lze odvodit z definic tříd, a jejich chování. Použití je opět zprostředkováno metodami, ale v tomto výkladu, jsou metody chápány jako technické detaily, jak je implementováno chování. Například: třída představující zásobník může vystavit veřejně dvě metody codice_5 (přidat nové položky do zásobníku), a codice_6(extrahovat poslední položku, v ideálním případě umístěnou na vrcholu zásobníku). API v tomto případě mohou být vykládány jako dvě metody codice_6 a codice_5, nebo obecněji jako představa, že lze používat položky typu zásobníku, který implementuje chování zásobníku (hromada vystavila své top přidat / odebrat prvky). Tento koncept lze provádět na místě, kde třída rozhraní API nemá metody pro všechno, ale pouze se s nimi asociuje. Například jazyk Java API obsahuje rozhraní codice_9, což je rozhraní, které vyžaduje třída, která implementuje její chování v serializovaném módě. To nevyžaduje mít žádné veřejné metody, ale vyžaduje, aby třída měla povolení zastoupení, které lze uložit kdykoliv. To obvykle platí pro všechny třídy containing, které jsou jednoduché a datové a nemají žádnou vazbu na externí zdroje nebo jedno otevřené připojení k souboru, vzdálený systém nebo externí zařízení. V tomto smyslu, v objektově orientovaných jazycích, API definuje sadu chování, případně zprostředkovaný soubor třídy metod. V těchto jazycích je API stále distribuována jako knihovna. Například jazyk Java knihoven, zahrnující soubor API, který je poskytovány ve formě JDK používaný vývojáři k vytváření nových Java programů. JDK obsahuje dokumentaci API v notaci Javadoc. Kvalita dokumentace k API je často určujícím faktorem jeho úspěchu, pokud jde o snadnost použití." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Rozdělení.", "Podle závislosti na čase.", "Podle prostorového rozložení.", "Magnetické indukční čáry.", "Ampérovo pravidlo.", "Flemingovo pravidlo.", "Magnetické pole z pohledu teorie relativity.", "Vlastnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "V přírodě lze nalézt určité látky, mezi kterými působí určité síly, které se označují jako magnetické síly. Tyto síly lze (na mikroskopické úrovni) pozorovat i tehdy, když u nich nelze pozorovat žádný mikroskopický pohyb elektrických nábojů. Takové látky se označují jako magnetické látky. O tělesech, které vykazují magnetické vlastnosti, říkáme, že jsou zmagnetované, popř. je označujeme jako \"(permanentní) magnety\". Tyto látky byly známy už ve starověku a bylo také známo působení (a existence) zemského magnetismu. Mnohé látky se mohou stát magnetickými vložením do magnetického pole – tento proces se označuje jako \"magnetizace\". Později bylo zjištěno, že podobné síly se objevují také v okolí vodiče, kterým protéká elektrický proud. Především na základě experimentů Ampèrových a Oerstedových pak byl zaveden pojem magnetického pole. Další výzkumy ukázaly úzkou vazbu mezi pohybem elektrického náboje a existencí magnetického pole. Dalším krokem k pochopení magnetismu byla kompletní teorie elektromagnetického pole, která sjednocuje jevy elektrické a magnetické. Formuloval ji James Clerk Maxwell a je shrnuta v soustavě tzv. Maxwellových rovnic doplněných materiálovými vztahy. Z této teorie pak Albert Einstein vycházel při formulaci speciální teorie relativity. Ta chápe magnetické pole jako projev elektrického pole pohybujících se nabitých částic. S užitím relativistické kvantové teorie lze přibližně v tomto smyslu vysvětlit i pole permanentních magnetů.", "", "Podle závislosti na čase lze magnetické pole (rozumí se zpravidla vektor magnetické indukce) pole rozdělit na", "Podle prostorového rozložení magnetické indukce dělíme magnetické pole na homogenní a nehomogenní pole.", "Tvar pole lze popsat magnetickými indukčními čárami. Jsou to uzavřené neprotínající se orientované křivky, jejichž tečna v daném bodě má směr vektoru magnetické indukce a jejichž hustota (počet čar procházejících skrz jednotkový kolmý element plochy) je úměrná velikosti vektoru magnetické indukce. Volně otáčivá úzká magnetka (stejně jako zmagnetovaná podlouhlá železná pilina na obrázku vpravo) či cívka protékaná elektrickým proudem vložená do pole se tedy ustálí tak, že jejich osa bude tečnou k indukčním čárám magnetického pole v tomto bodě (za předpokladu, že jejich velikost není větší než oblast, ve které lze pole považovat za homogenní). Podle zvyklosti, vycházející z obdoby s magnetickým polem Země, se někdy oblast tělesa (magnetu), ze které směřuje vektor magnetické indukce ven z tělesa označuje jako \"severní pól\" (a značí anglickým N či méně často českým S) a oblast kde vektor magnetické indukce směřuje dovnitř tělesa \"jižní pól\" (a značí anglickým S či méně často českým J). Toto označení je založeno na zastaralé představě o magnetickém poli jako poli magnetických nábojů (monopólů).", "V okolí elektrického vodiče lze orientaci indukčních čar určit pomocí \"Ampérova pravidla pravé ruky pro přímý vodič\". Podle tohoto pravidla platí, že pokud palec ukazuje dohodnutý směr proudu ve vodiči, prsty ukazují orientaci magnetických indukčních čar. Pro cívku lze použít \"Ampérovo pravidlo pravé ruky pro cívku\", které říká, že pokud ohnuté prsty ukazují dohodnutý směr proudu v závitech, pak palec ukazuje severní pól cívky.", "Flemingovo pravidlo levé ruky umožňuje určit směr síly, kterou působí vnější magnetické pole na vodič, který se v tomto poli nachází. Toto pravidlo říká, že pokud prsty ukazují směr proudu a indukční čáry vnějšího magnetického pole vstupují do dlaně, pak palec ukazuje směr síly, kterou působí vnější magnetické pole na vodič s proudem.", "Einstein v roce 1905 ukázal, že magnetické pole lze považovat za relativistickou část elektrického pole. Magnetické pole se totiž objevuje jako vedlejší produkt při Lorentzových transformacích souřadnic v přítomnosti elektrického pole. Lorentzovy transformace však nelze aplikovat na elektrické pole, pokud toto pole nepředpokládá existenci magnetického pole a jejich vzájemný vztah vyjádřený Maxwellovými rovnicemi (z tohoto hlediska lze tedy magnetické pole stěží považovat za vedlejší produkt elektrického pole). Pohybuje-li se elektrický náboj vzhledem k pozorovateli, pak elektrické pole v důsledku kontrakce délek a dilatace času není z hlediska pozorovatele sféricky symetrické. Jednou z částí Lorentzovy transformace je síla, působící pouze na pohybující se náboj. Právě tato část se označuje jako magnetické pole.", "Makroskopické magnetické pole může existovat ve vakuu i v látce. Magnetické pole působí na vodiče protékané elektrickým proudem, na nabitá tělesa, která se pohybují, ale také na látky, které jsou v klidu. Magnetické pole se popisuje pomocí magnetické indukce a intenzity magnetického pole. Z hlediska teorie by zdrojem magnetického pole nemusel být pouze elektrický proud, ale mohl by jím být také tzv. magnetický náboj, který by kolem sebe vytvářel magnetické pole podobným způsobem jako kolem sebe elektrický náboj vytváří elektrické pole. Tyto magnetické náboje (tzv. magnetické monopóly) však nebyly nikdy pozorovány a předpokládá se, že v přírodě neexistují. Znalost magnetických jevů je hojně využívána v technické praxi. Magnetické pole úzce souvisí s polem elektrickým. Jejich vzájemný vztah popisují Maxwellovy rovnice. Na částici, která se nachází v elektrickém i magnetickém poli působí tzv. Lorentzova síla. Magnetickou sílu působící mezi dvěma rovnoběžnými vodiči určuje Ampérův silový zákon." ] }

{ "title": [ "Život.", "Zkoumání dědičnosti.", "Mendel jako meteorolog.", "Památka." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Johann Mendel se narodil 20. července 1822 v rodině německy mluvících drobných zemědělců v Hynčicích () ve Slezsku v domě čp. 58 (nyní čp. 69) Antonu Mendelovi a matce Rosině rozené Schwirtlich. Dnes jsou Hynčice část obce Vražné v okrese Nový Jičín v Moravskoslezském kraji. Rodný dům J. G. Mendela je poměrně rozsáhlý rolnický statek, který byl v roce 1966 zapsán jako kulturní památka. Dům byl v roce 2007 s významnou pomocí evropských fondů zcela rekonstruován a dnes může návštěvníkům nabídnout kromě muzejní expozice také konferenční a společenské místnosti. Malý Mendel byl pokřtěn podle zápisků z matriky o dva dny později, tedy 22. července, v sousední moravské vesnici Dolním Vražném () jménem Johann. Jeho mateřským jazykem byla němčina, nicméně vzhledem k tomu, že působil v dvojjazyčném prostředí, se naučil plynně česky, a sám se cítil být „Moravanem německé řeči“. Po absolvování základní školy v Hynčicích navštěvoval mladý Johann piaristickou školu v Lipníku nad Bečvou. Středoškolské vzdělání ukončil maturitní zkouškou na gymnáziu v Opavě. V letech 1840 až 1843 studoval na Filozofické fakultě Univerzity v Olomouci. V této době v Olomouci vyučoval přírodní historii a polní hospodářství Johann Karl Nestler, významný výzkumník na poli šlechtění zvířat a rostlin, jehož výzkum šlechtění ovcí podle některých autorů ovlivnil pozdější Mendelovu práci. Dalším olomouckým profesorem, který Mendela významně ovlivnil, byl Friedrich Franz. Během studia se Mendel živil převážně kondicemi. Z finančních důvodů a na přání matky vstoupil do semináře. V roce 1843 přišel do augustinianského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně a přijal řeholní jméno Gregor (řeholník dle pravidel používá právě toto jméno na prvním místě, tedy správné pořadí ve jménu je Gregor Johann Mendel). Ve svých 28 letech se jako suplent (řečtiny, latiny, němčiny a matematiky) gymnázia ve Znojmě, kde také přechodně bydlel v domě č. 42 na ulici Horní České, přihlásil k učitelským zkouškám z přírodopisu a fyziky na univerzitě ve Vídni. U zkoušek celkově neuspěl, paradoxně díky neúspěchu v přírodopisu. V letech 1851–1853 studoval Mendel matematiku, fyziku, chemii, botaniku, zoologii a paleontologii. Jeho profesorem fyziky ve Vídni byl Christian Doppler, který prosazoval užití kombinatoriky a teorie pravděpodobnosti v aplikovaných vědách.. V roce 1853 ukončil studium na univerzitě ve Vídni, aniž by se mu z důvodu náhlé těžké nemoci podařilo složit profesorské zkoušky. Krátce pak ještě učil jako suplent přírodopisu a fyziky na 1. německé reálce v Jánské ulici. Během studií se velmi zajímal o fyziku, matematiku a meteorologii. Díky důkladnému studiu těchto věd si uvědomil důležitost matematiky a statistiky pro vysvětlování přírodních dějů. Toho později využil během svých pokusů s hrachem. Po smrti opata Cyrila Nappa byl zvolen opatem Augustiniánského kláštera a v této funkci představoval významnou osobnost Brna a Moravy v tehdejším císařství rakousko-uherském. K této vysoké funkci postupně přibíral další a byl nucen svou pokusnou činnost stále více zanedbávat. Posledních deset let života spotřeboval Mendel hodně času a energie ve sporu s rakouskou vládou kvůli neoprávněně zvýšené dani z klášterního majetku. V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a 6. ledna 1884 v klášteře zemřel. Byl pochován na Ústředním hřbitově v Brně do hrobky augustiniánů. Rekviem v kostele dirigoval klášterem na studiích v Brně podporovaný lašský rodák Leoš Janáček.", "Po návratu do Brna se v letech 1856–1863 věnoval křížení hrachu a sledování potomstva. Na základě svých pokusů formuloval tři pravidla, která později vešla ve známost jako Mendelovy zákony dědičnosti. Později byla jeho experimentální data mnohokrát prověřována, protože se mnoha kritikům zdála až příliš přesná. Spíše než falšování dat ale lze Mendelovi vytýkat to, že ze svých mnoha tisícovek pokusů zveřejnil pouze ty, které nejlépe dokládaly jeho teorie. Tomuto závěru také napovídá to, že z mnoha znaků, které Mendel sledoval, nakonec popsal pouze ty, které jsou ovlivněny jediným genem a u kterých je dědičnost nejjednodušší. Dále je zřejmé, že aplikoval dnes nepřípustný postup, kdy pokusy, které nevyšly úplně přesně, nastavoval dalšími minipokusy tak dlouho, dokud nedostal přesně ten poměr, který chtěl. Faktem však je, že v tehdejší době, kdy statistika de facto neexistovala a Mendelova práce byla jedna z prvních, která aplikovala matematické metody na biologický výzkum, lze tento postup považovat za normální. Navíc se tím Mendel ani nijak zvláště netajil. Své pokusy na rostlinách Gregor Mendel přednesl v roce 1865 na setkání Brněnského přírodovědeckého spolku a následně publikoval v práci „Pokusy s rostlinnými hybridy“ (1866) (). V roce 1869 se mu dostalo jediné pocty za svého života v odborných přírodovědných kruzích: byl zvolen viceprezidentem Přírodovědeckého spolku v Brně. Téhož roku vyložil na půdě tohoto spolku výsledky své druhé práce v oboru křížení rostlin o jestřábnících. Jestřábníky byly ovšem nešťastnou volbou, vzhledem k jejich atypickému rozmnožování, které v té době nebylo známo. Mendel tak nabyl přesvědčení, že jím objasněné zákonitosti vlastně neplatí. Mendelův přínos pro biologii byl rozpoznán až po jeho smrti, začátkem 20. století Hugo de Vriesem, Carlem Corrensem a Erichem von Tschermakem a především Williamem Batesonem, který nechal přeložit Mendelovu práci do angličtiny. Nešlo jen o to, že položil základy oboru genetiky a definoval principy nyní známé jako Mendelovy zákony dědičnosti, ale jako jeden z prvních použil ve své práci biostatistické metody.", "Od roku 1862 až do své nemoci prováděl Mendel každodenní meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni. V seznamu třinácti Mendelových publikací se devět týká meteorologie. Mendelovo jméno čestně nese i první česká vědecká stanice v Antarktidě.", "Dílo a život Gregora Mendela od roku 2002 prezentuje Mendelovo muzeum Masarykovy univerzity umístěné v autentických prostorách starobrněnského opatství. Moravské zemské muzeum se od roku 1965 propagaci jeho vědeckého a kulturního odkazu věnuje v rámci svého centra Mendelianum. Jméno zakladatele genetiky nese ve svém názvu Mendelova univerzita v Brně. Rodný dům Gregora Mendela v Hynčicích je kulturní památkou a vedle expozice věnované Mendelově životu a dílu se v něm nacházejí i exponáty zobrazující venkovský život regionu Moravské Kravařsko. Byla po něm pojmenována planetka 3313 (Mendel). Po J. G. Mendelovi se také (k r. 2017) jmenuje pár vlaků kategorie expres společnosti České dráhy jezdící v trase Praha–Pardubice–Brno a zpět." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Počátek vlády.", "Severní válka.", "Nová válka s Turky.", "Reformátor.", "Poslední léta." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Petr Veliký se narodil jako čtrnácté dítě a pátý syn ruského cara (Alexeje I.). Dva nejstarší synové zemřeli ještě za Alexejova života a jeho nástupcem se v roce 1676 stal třetí syn Fjodor. Za Fjodorovy vlády byl Petr s matkou odstraněn od dvora a žil ve vesnici Preobraženém nedaleko Moskvy, kde se mu dostalo kvalitního vzdělání od vychovatele Nikity Zotova a později i od zahraničních odborníků holandského a švýcarského původu, jež Petr navštěvoval v nedaleké Německé Slobodě. V Preobraženém měl malý Petr k dispozici vojáky, tzv. potěšné pluky, kteří měli careviče bavit nácviky boje a fingovanými bitvami. Právě z těchto vojáků si Petr později vybudoval osobní gardu, která mu pomohla zlomit moc tradičních elitních vojenských oddílů \"střelců\". Churavý car Fjodor však po šesti letech v roce 1682 zemřel a protože čtvrtý Alexejův syn Ivan byl těžce nemocen a neschopen vlády, provolala ruská šlechta ruským carem Petra a jeho matka Natálie byla ustavena za regentku. Skutečné moci v Rusku se ale chopila Petrova polorodá sestra Žofie (Sofie Alexejevna), která se opírala o podporu elitních vojenských jednotek, tzv. \"střelců\". Petr byl mezitím formálně spoluvládcem se svým churavým bratrem Ivanem V. Dětství Petra Velikého bylo vyplněno mnohými traumatizujícími zážitky, jeho příbuzní, přátelé i on sám se ocitali v neustálém fyzickém ohrožení a nebezpečí života. Když Petr Veliký dospěl, byl pohledný, vysoký muž, měl na svou dobu impozantní postavu, měřil prý přes dva metry. Pokud byl ve stresu, trpěl tiky a poškubával hlavou.", "Petrova matka přinutila v roce 1689 svého syna ke sňatku s Jevdokijí Fjodorovnou Lopuchinovou, manželství však bylo nešťastné. Ve stejném roce se proti Žofii a jejím oblíbencům spikla část jednotek střelců a Petr se provedeným převratem stal skutečným vládcem Ruska jako \"Petr I.\" Žofie byla donucena odejít do kláštera, kde mohla pobývat jako princezna, nebyla tedy řeholnicí. Její oblíbenci byli buďto popraveni, jako Fjodor Šaklovitý, nebo vypovězeni na Sibiř, jako Vasilij Golicyn. Petr od této chvíle vládl fakticky nezávisle, ale byl značně závislý na rozhodnutích své matky až do její smrti roku 1694. Posléze se osamostatnil, nicméně stále formálně sdílel vládu s Ivanem V., a to až do Ivanovy smrti roku 1696. Nemocný Ivan se však fakticky na vládě nepodílel. Petr Veliký pokračoval ve vojenských kampaních, které započaly už za vlády Žofie. Byly namířeny proti Osmanské říši, Krymskému chanátu a Tatarům obývajícím stepi při severním pobřeží Kaspického moře. Po skončení druhého tažení roku 1696, jehož se Petr osobně účastnil v oddílu dělostřelců, získalo Rusko tatarskou pevnost Azov na řece Don a na pobřeží Azovského moře nechal Petr vybudovat pevnost Taganrog jako základnu ruského vojenského námořnictva. V roce 1697 se Petr v utajení vydal na cesty do západoevropských zemí. V průběhu cest se seznámil s technickým pokrokem učiněným v západní Evropě. Několik měsíců strávil v Nizozemí, kde inkognito pracoval v docích ve přístavu Zaandam jako lodní tesař. Kontaktoval se s významnými vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky a pozval je do Ruska, kde se měli podílet na celkové modernizaci země. Během pobytu ve Vídni se k Petrovi dostala zpráva o vzpouře střelců. Vzpoura byla potlačena už před Petrovým návratem, 130 střelců bylo popraveno za dezerci nebo vzpouru a stovky dalších vyhoštěny na Sibiř nebo uvězněny. To však Petrovi nepřipadalo dostatečné a po návratu do Ruska vzbouřence potrestal daleko brutálněji. 10. října 1698 začaly v Moskvě nové popravy, jimž padlo za oběť 1182 střelců, někteří byli oběšeni na moskevských hradbách, jiní sťati. Pět z nich prý sťal sám car a další popravovali významní bojaři a knížata, mimo jiné i Petrův oblíbenec Alexandr Menšikov. Popraveni byli i kněží, kteří sťelcům v průběhu povstání žehnali. 601 ze střelců, vesměs mladistvých, bylo bičováno nebo cejchováno a posláno do vyhnanství na Sibiř. Jednotky střelců car zcela rozpustil a nahradil armádními oddíly západoevropského typu. Sestru Žofii přinutil stát se řeholnicí a přijmout klášterní jméno Zuzana. Před okny její klášterní cely dal pro výstrahu vystavit těla vůdců povstání střelců. Ukončil také svůj manželský svazek s Jevdokijí, jíž také poslal do kláštera.", "Expanzivní politiku Petr Veliký zahájil přípravou na konflikt se Švédskem, které v této době zaujímalo přední postavení mezi severskými i všemi evropskými zeměmi. Zajistil vybudování silné námořní flotily, uzavřel spojeneckou smlouvu s odpůrci švédského vlivu Polskem a Dánskem. V roce 1700 byla zahájena severní válka. Vojska Petra Velikého byla v bitvě u Narvy poražena Švédy. Potom však Petr Veliký využil oslabení švédské armády v důsledku bojů s Poláky, provedl organizační změny ruských oddílů a pronikl do Livonska, kde se zmocnil významných opěrných bodů. Švédsku zabral některá území, mimo jiné ústí řeky Něvy do Finského zálivu, kde roku 1703 založil budoucí ruskou metropoli – Petrohrad. Toto město se mělo stát \"výkladní skříní Ruské říše\", symbolem pokroku, který byl a bude v Rusku za Petra Velikého učiněn. Budování města v bažinatém terénu však bylo mimořádně náročné, stálo cara velké finanční výdaje, trvalo devět let a o život zde přišlo několik tisíců dělníků. Hlavním městem Ruské říše se Petrohrad stal roku 1712. Švédové uskutečnili po ruských úspěších v Livonsku nový pokus o porážku Petra v oblasti Ukrajiny. Karel XII se spojil s ukrajinským kozáckým hetmanem Ivanem Mazepou. Mazepa se cítil rozčarovaný a ohrožený ze strany Petrovy dobyvačné politiky, a proto se přidal ke Švédům. Zároveň se proti caru Petrovi postavili donští kozáci, kteří povstali pod vedením atamana Kondratije Bulavina. Petr Veliký však povstání kozáků tvrdě potlačil a v bitvách u Lesné (1708) a u Poltavy (1709) se dokázal ubránit rovněž Švédům. Výsledky války tak začaly být pro ruskou stranu příznivější. Severní válka skončila roku 1721, kdy Petr Veliký k Ruské říši připojil celé území Livonska.", "Roku 1711 Petr Veliký zahájil novou válku s Osmanskou říší s cílem zmocnit se severního pobřeží Černého moře (poté, co na Švédech vybojoval přístup k Baltu). Byl ale tureckou armádou poražen na řece Prut a donucen vzdát se dříve dobytých území včetně přístavu Azov a námořní základny Taganrog. Ruská říše taktéž ztratila kontrolu nad Záporožím.", "Roku 1721 byl prohlášen imperátorem vší Rusi. V čele ruské pravoslavné církve nechal ustanovit \"svatý synod\", sbor nejvyšších duchovních představitelů. Následujícího roku vytvořil systém zvláštních hodností, do kterých rozřadil ruskou šlechtu. Tímto krokem si zajistil její poslušnost a oddanost carovi. Absolutistickou zemí s vládou samoděržaví ale Ruská říše zůstala i přes Petrovy reformy ve státní a soudní správě (vzniklo devět kolegií vykonávajících vlastní státní správu, samospráva byla posílena vytvořením gubernií). Důležitou mocenskou podporou pro Petra Velikého byla i tajná policie. Dále zavedl juliánský kalendář (nikoliv však moderní gregoriánský), zmodernizoval původní cyrilici (tzv. graždanka, odmítl však zavedení latinky). Ruské šlechtě přikázal holit se a nosit evropský šat. V letech 1698–1704 provedl měnovou reformu. Zavedl podle evropského tolarového vzoru stříbrný rubl. Tím vytvořil jednu z nejpevnějších měn tehdejší Evropy. Petr byl mimořádně činorodý a zvídavý člověk, osobně se zajímal o vědu a techniku, zejména lodní stavitelství a architekturu. Záběr jeho zájmů byl pozoruhodný: vyzkoušel si práci lodního tesaře, ševce, soustružníka, ovládal i kovářství, zkoušel provádět chirurgické i zubařské zákroky, pitval lidská a zvířecí těla, během poprav vzbouřených střelců si vyzkoušel i práci kata. Osobně byl prudké, dominantní povahy, vytrvalý a pracovitý, nesnesl nesouhlas, odpor a kritiku, mnohdy byl mstivý, se sklony ke krutosti. Příliš si nepotrpěl na oblékání, nejraději nosil jednoduchý oděv západního stylu, bez rukavic a manžet, na hlavě třírohý klobouk nebo v zimě obyčejnou beranici. Vstával brzy ráno, pracoval až do 11 hodin, kdy obědval, po obědě odpočíval a odpoledne opět pracoval nebo chodil na procházky. Chutnala mu tradiční ruská jídla, například nakládaná zelenina, solené ryby, zelná polévka šči, pil kvas, anýzovou vodku a zahraniční vína.", "Ještě roku 1718 nechal Petr Veliký umučit svého vlastního syna Alexeje Petroviče, který bojoval proti otci a byl ovlivňován tzv. staromilci, kteří chtěli Rusko vrátit do doby před nástupem Petra Velikého a zrušit veškeré jeho reformy. Sám Petr syna vyslýchal, odsoudil k smrti, ale ještě před popravou nařídil Alexejovo zavraždění v kasematech Petropavlovské pevnosti. Během vyšetřování Alexejových spojenců se zjistilo, že Petrova první manželka Jevdokija Lopuchinová, jíž car po rozvodu poslal do kláštera, udržovala poměr s klášterním správcem Stěpanem Glebovem. Car Petr nechal umučit k smrti nejen Glebova, ale i řeholnice, které o Jevdokijině vztahu věděly. Jevdokiji poté odsoudil k doživotnímu vězení v Ladožském klášteře a společně s ní dal uvěznit i svou sestru, princeznu Marii Alexejevnu. Obecně platil Petr Veliký za nemilosrdného vládce, který krutě potíral jakýkoliv náznak odporu vůči své absolutní vládě, ale on sám se tak neviděl. Považoval se za velkého panovníka, který se nechtěl proslavit jako dobyvatel, ale jako osvícenec a reformátor, který Rusku \"otevřel okno do Evropy\". Roku 1722 Petr zahájil krátkou válku s bohatou, ale osmanskými útoky velice oslabenou Persií. Po skončení severní války vyslal své moderně vybavené a skvěle vycvičené pluky proti Persii, zmítající se ve vnitřní krizi. Rusové bez vážnějšího odporu obsadili Baku, Gilán, Astarabád a Mazandarán. Válka skončila roku 1723 a své územní zisky Rusové zakotvili v textu smlouvy, podepsané v Petrohradu. Petr I. zde dosáhl impozantního, ale jenom krátkodechého úspěchu. Období zmatků a rychlého střídání ruských vládců po carově smrti vedlo k tomu, že Rusko samo opustilo své pozice, dobyté na Persii a umožnilo tak návrat získaných území zpět pod správu Teheránu. Petrova druhá žena Kateřina, původem livonská rolnice, začala se svým nemocným manželem spoluvládnout Rusku jako carevna v roce 1724. Když o rok později Petr Veliký zemřel, pravděpodobně na selhání ledvin, stala se jeho nástupkyní jako Kateřina I." ] }

{ "title": [ "Rozdělení podle obecnosti.", "Podstatná jména slovesná.", "Podstatná jména s omezeným číselným paradigmatem.", "Singularia.", "Pluralia.", "Mluvnické kategorie podstatných jmen.", "Pád (casus).", "Číslo (numerus).", "Rod (genus).", "Vzor (paradigma)." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Podle významu lze rozlišovat podstatná jména:", "Podstatná jména slovesná jsou odvozena ze slovesného tvaru:", "Substantiva obvykle vyjadřují jednotné číslo i množné číslo. Existují však skupiny substantiv, u nichž je tvoření obou čísel omezené. Lze je rozdělit na singularia a pluralia.", "Singularia tvoří výhradně nebo převážně jednotné číslo. Označují obvykle jevy, vnímané jako nestrukturované, neohraničené, jedinečné. Množné číslo, pokud se vyskytuje, slouží k označení druhové různosti, intenzity nebo opakování. Je jich několik druhů:", "Pluralia neboli jména pomnožná mají tvar množného čísla, i když označují jedinou věc. Patří sem především názvy předmětů skládajících se ze dvou stejných částí (\"nůžky, kleště, brýle\"), některé běžné předměty, u nichž je původní motivace složení z více částí již skryta (\"dveře, kamna\"), části těla\" (záda)\", nemoci (\"spalničky, neštovice\"), svátky (\"Vánoce, Velikonoce)\" aj. Některá z nich mohou jednotné číslo tvořit ve specifických případech (\"roztržená kalhota\").", "U podstatných jmen určujeme následující kategorie: pád, číslo, rod a vzor.", "Mluvnický pád je mluvnická kategorie, kterou flektivní jazyky obvykle vyjadřují vztah mluvnických jmen (podstatná, přídavná jména, zájmena, číslovky) k přísudku či jiným větným členům. Pády zpravidla mění tato jména podle koncovek, někdy i uvnitř slova (vnitřní flexe, ohýbání). V jednotlivých jazycích existuje různé množství pádů s rozličnými funkcemi. Pády v češtině:", "Číslo je mluvnická kategorie, která udává počet účastníků děje. Ve většině jazyků (včetně češtiny) je kategorie čísla založena pouze na protikladu jednosti – mnohosti, nicméně v některých jazycích je struktura složitější. Vedle jednotného čísla (singulár) a množného čísla (plurál) se nejčastěji vyskytuje dvojné číslo (duál), z evropských jazyků např. ve slovinštině nebo lužické srbštině. Pozůstatky duálu najdeme také v češtině. Podstatná jména látková, hromadná a pomnožná mají pouze jedno číslo.", "Jmenný rod (lat. \"genus nominis\" či jen \"genus\") je mluvnická kategorie, která ovlivňuje skloňování podstatných jmen. Rod často souvisí s pohlavím a s životností či neživotností. Rod mluvnický však nemusí vždy odpovídat rodu přirozenému – např. v češtině mohou být neživé věci nejen rodu středního, ale i mužského nebo ženského. Ve většině indoevropských jazyků existují tři rody: rod mužský (\"maskulinum\"), rod ženský (\"femininum\") a rod střední (\"neutrum\"). Některé jazyky kategorii rodů podstatných jmen neznají – např. angličtina rozlišuje rody pouze u zájmen. Jiné jazyky mají rozsah rodů omezený, např. švédština rozlišuje pouze dva rody: společný a střední. Konečně některé jazyky mohou mít rodů i více – např. v češtině se v mužském rodě rozlišuje ještě rod životný (\"animatum\") a neživotný (\"inanimatum\").", "Vzor je podstatné jméno určené jako ukázka pro skloňování (\"deklinaci\") dalších podstatných jmen stejného typu. Každý jazyk má vlastní inventář skloňovacích vzorů. V češtině se vyskytují následující hlavní vzory: Kromě toho ke každému vzoru existuje několik podvzorů, dále existují vzory pro zpodstatnělá přídavná jména (\"hajný, průvodčí, zlatý, bytná, vstupné, hovězí\"), některá jména se skloňují nepravidelně (\"idea\"), několik podstatných jmen je nesklonných (\"kupé, atašé\")." ] }

{ "title": [ "Předmět sporu.", "Historie sporu.", "Počátky sporu.", "Reakce z ciziny.", "Návrat sporu do českých zemí.", "Vystoupení realistů proti pravosti Rukopisů.", "Spory ve 20. století.", "Současní zastánci starobylosti.", "Důkazy o nepravosti RKZ.", "Filologický rozbor.", "Historický rozbor.", "Literární rozbor.", "Chybějící či neznámé prvky a anachronismy.", "Paleografický rozbor.", "Přírodovědné rozbory.", "Autorství rukopisů.", "Spor v odborné literatuře.", "Význam a důsledky sporu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Předmětem sporu jsou především čtyři rukopisy nalezené v krátkém časovém období, dva kratší a dva rozsáhlejší a významnější, podle kterých se spor také nazývá (zkratka RKZ). V pořadí podle roku, kdy se rukopis objevil: Rukopisy se domnělou dobou vzniku hlásí do 13. – 14. století: \"Rukopis zelenohorský\" a \"Milostná píseň krále Václava\" do 13. století, další dva do doby o něco mladší.", "Spor o Rukopisy probíhal v několika vlnách, přičemž každé toto období přicházelo s novými pohledy, v některých obdobích byl spor zpolitizován a občas se stal i záminkou pro střet mezi dvěma literárními proudy. Při nahlížení na tento spor je třeba si uvědomit, že v 19. století měla literatura mnohem větší ohlas než na počátku 21. století a že spor se nedotýkal pouze vědců a literátů, ale i obyčejných lidí.", "Spor o stáří nalezených rukopisů byl i reakcí na to, když se během krátké doby v letech 1816 až 1819 objevily hned čtyři údajně starobylé literární památky. Tyto nálezy byly učiněny v době, kdy čeští obrozenci a propagátoři českého jazyka velmi vítali důkazy, že čeština je rovnoprávný jazyk s rovnoprávnou historií. Pro národní obrození bylo potřebné dokázat nezávislost češtiny na němčině nejen v oblasti lingvistické, ale i v oblasti literární či kulturní. Problémem, který v tu dobu byl pociťován velmi silně, byla neexistence hrdinské epiky, která byla tehdy vnímána jako velmi významný prvek literatury. Tato potřeba vedla k tomu, že především mladá generace velmi ochotně přijala rukopisy jako pravé a srovnatelné s německou \"Písní o Nibelunzích\" nebo ruským \"Slovem o pluku Igorově\". Prvotní spor vznikl pouze o Rukopis zelenohorský, který měl působit dojmem, že jeho zápis na pergamen vznikl někdy ve 13. století. Rukopis královédvorský, hlásící se paleograficky, lexikálně i stylisticky do 13. až 14. století, byl přijat bez výhrad. Počátek sporu o rukopisy", "Rukopisy se brzy staly známými i v cizině, k čemuž přispěly četné překlady i vydání v zahraničí. Jen do roku 1850 vyšel překlad RKZ nebo aspoň nějaké písně RK německy, polsky, rusky, anglicky, francouzsky, ukrajinsky, srbsky, ilyrsky, slovinsky, italsky, hornolužicky. Názory cizích slavistů byly někdy negativní – oba rukopisy tak odmítl např. v roce 1829 slovinský lingvista Jernej Kopitar, který mj. poukazoval na jejich až přehnané vlastenectví a slovanství. Tento výklad nevzbudil v Čechách příliš velkou reakci, protože Kopitar byl žákem Josefa Dobrovského a některé Dobrovského pohledy na vědu byly z výkladu patrné. V roce 1832 vystoupil proti Rukopisu zelenohorskému slovenský spisovatel Juraj Palkovič. Výrazným podnětem", "Postupně se ale objevovaly výhrady i na české straně. Například v roce 1852 Václav Bolemír Nebeský ve své studii vyslovil některé kritické úvahy o skladbách \"Rukopisu královédvorského\" a zdrženlivě se vyjádřil k \"Rukopisu zelenohorskemu\". Dva roky poté Jan Erazim Vocel, který byl předsedou Archeologického sboru při Museu království Českého, upozornil na podobnost jednoho místa v RK s Milionem Marca Pola. Tyto kritiky však často docházely spíše k názoru, že se jedná o dílo sepsané později, nikoli však podvrh. Přímo za podvrh označil RKZ roku 1858 anonym v pražském německém týdeníku \"Tagesbote aus Böhmen\" – autorem tohoto příspěvku \"Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten\" (Rukopisné lži a paleografické pravdy) byl knihovník Anton Zeidler, který se k tomu ovšem přiznal až po mnoha letech. Potom vyšlo najevo i to, že vydání článku bylo vlastně iniciováno pražským policejním ředitelem Päumannem. Na nátlak svého okolí (včetně Palackého) podal Václav Hanka na Davida Kuha, zodpovědného redaktora časopisu Tagesbote, žalobu pro urážku na cti. Hanka spor vyhrál, soud dospěl k závěru, že RK nenapsal, ale nalezl, a redaktor Kuh byl odsouzen k pokutě", "V období 70. a 80. let 19. století se v české literatuře začaly projevovat nové názorové proudy a spory mezi nimi nepřímo ovlivnily i spor o Rukopisy. Zatímco u ruchovců dominovalo vlastenectví a myšlenka slovanské jednoty, lumírovci byli více kosmopolitní a usilovali o přiblížení českého písemnictví vyspělým evropským literaturám. Postupně zcela odmítli účelovost umění a jeho spojení s politikou. Prioritou lumírovců již nebylo vlastenectví. Ke škodě věci bylo, že v některých případech bylo odmítnutí vlasteneckého pohledu na Rukopisy chápáno jako příklon na stranu nepravosti Rukopisů. Dalším prvkem, který ovlivňoval literární atmosféru, byl nově vznikající realismus usilující posunout literaturu směrem k současnému životu. Realisté kritizovali prakticky veškerou tehdejší českou literaturu a její východiska.", "V roce 1911 problém Rukopisů znovu oživil archeolog Josef Ladislav Píč, který si bez souhlasu Národního muzea půjčil dva listy z Rukopisu královédvorského a podnikl s nimi cestu do Paříže a Milána, kde je předložil tamním paleografům. Následně publikoval článek \"„Rukopis Královédvorský před mezinárodním fórem skvěle obstál“\". Dočkal se ale pouze posměšné reakce, kterou neunesl a zastřelil se. V Národních listech z 31.12.1911 pak 45 českých učenců zveřejnilo \"„Prohlášení“\" konstatující, že rukopisný spor je vyřešen, autorství Hanky a Lindy prokázáno a obnovování sporu je mařením času (tzv. \"Silvestrovský manifest\", pod kterým byli podepsáni např. Jaroslav Vlček, Josef Král, Josef Pekař, Zdeněk Nejedlý, Josef Truhlář,", "Původ sporných Rukopisů – především RK a RZ – je stále detailně a jednoznačně nevyřešenou, v minulosti často politicky zneužívanou záhadou české historie a jazykovědy. Přestože pro oficiální instituce nejde o aktuální badatelský problém, význam pro případnou další diskusi může mít i zachycení vývoje problematiky kolem RKZ a zjištění a zdokumentování jejich nynějšího stavu. Současní obhájci Rukopisů využívají k šíření svého pohledu především internet. Názor, že RKZ nejsou novověkými padělky, v", "Jelikož v pravost Rukopisů dlouho věřila velká část vědecké obce a celá česká veřejnost, bylo třeba mít k napadání pravosti Rukopisů velmi dobré důvody. Především Rukopis královédvorský ve své době musel působit velice věrohodně. Sbírání důkazů a jejich prosazování bylo velmi pomalé a v době uveřejnění nebyla nepravost těchto děl prokazatelná, ačkoli svojí jedinečností vzbuzovala určité pochybnosti. Rukopisy prošly mnoha testy a rozbory, kterými se zabývali přední čeští odborníci ze všech relevantních oborů. Tyto testy a rozbory nakonec vedly k závěru, v současné době obecně přijímanému, že jde o falza. Přitom ale stále platí, že ačkoliv společenské vědy považují RKZ za padělky vytvořené až v 19. století, přírodovědné výzkumy tuto hypotézu zatím nepotvrdily.", "K hlavním argumentům pro nepravost Rukopisů patří jejich gramatický a lingvistický rozbor. Gramatika děl totiž odpovídá představám, které o staročeštině vytvořil Josef Dobrovský a jeho okolí na počátku 19. století, kdy bylo známo malé množství starších děl. Ačkoli tyto představy byly v zásadě správné, je v Rukopisech řada odchylností od vývoje českého jazyka předpokládaného později podle novějších poznatků. Gramatický rozbor dále ukazuje na příbuznost RK a RZ (např. často není správně rozlišen dokonavý aorist a nedokonavý vid sloves). Na tyto gramatické odchylky poukazovali už Vašek a Gebauer, později např. v roce 1932 Flajšhans nebo v roce 1969 Komárek (\"Jazykovědná problematika RKZ)\". Proti těmto důkazům stojí názor, že v době vzniku Rukopisů neexistovala žádná přesná gramatická pravidla", "Jako další problém, který je s Rukopisy spojen, je řada ahistorismů. Příkladem ahistorismu je např. v básni \"Jaroslav\" z RK zmiňovaný zázračný pramen u hostýnské kaple. Ta však v době, k níž se rukopisy hlásí, neexistovala, a původ příběhu je tedy barokní (Jaroslav Mezník, Rukopisy z hlediska historie). Bitva na Hostýně není také v žádných pramenech doložena. Lze ovšem diskutovat o samotném názvu kopce (v RK je „Hostajnov“), a zázračné vytrysknutí pramene RK také", "Literární rozbory ukázaly, že díla nejsou zmiňována v jiných textech, jiná díla na ně nenavazují a zároveň Rukopisy nemají literární předchůdce. Tím jsou prakticky nezávislá na okolí, což není nemožné, ale ani příliš pravděpodobné a časté. Tato nezávislost není způsobena nešikovností falzifikátorů, kteří teoreticky mohli využít nějaké ztracené dílo, ale jejich snahou prokázat starobylost české epiky, kterou prostě česká psaná literatura nemá. Neexistence předchůdců a potomků pravost nevylučuje, ale kvalitní dílo zpravidla má předchůdce a pokud ne, tak vzbudí nějaký ohlas. V rukopisech použitý desetislabičný verš je častý v jihoslovanské epice (deseterac), ale v pravé staročeské tvorbě se obvykle nevyskytuje. Ačkoli dílo svým celkovým pojetím", "Argumentem pro pravost či nepravost mohou být i věci, které v díle nejsou, ačkoli lze očekávat jejich přítomnost. Prvotní, co Rukopisům nepřímo chybí, je určení. Každé psané dílo je obvykle určeno nějaké skupině obyvatel, a vzhledem k tomu, že v období 13. a 14. století byla gramotná především vrstva církevních hodnostářů, jsou tehdejší díla nejčastěji určena jim. Z RKZ však toto určení patrné není (podle některých autorů, zejména Julia Enderse, jde ovšem o tzv. orální poezii a Rukopisy jsou pouhý zápis textů přednášených", "Podrobnější paleografická hodnocení Rukopisů se objevila až v roce 1896 a 1897, kdy bylo v Athenaeu publikováno několik článků v souvislosti s vystoupením realistů proti pravosti Rukopisů (T. G. Masaryk: \"Některé pochybnosti paleografické a pod.\"; Karel Irenej Černý: \"Pochybnosti paleografické\"; Josef Truhlář: \"P. Paterovo „Umučení“ a RK i RZ. Paleografická studie\"). V pozdějších letech se k Rukopisům kriticky vyjádřili např. Václav Vojtíšek (\"K paleografickému prozkoumání RKZ\", 1914) nebo Jindřich Šebánek (\"„Rukopisy“ po stránce paleografické\", 1937). Uváděné argumenty zrekapituloval v roce 1969 Zdeněk Fiala. Alespoň některé: RZ obsahuje nejen starobylé prvky písma z", "Historie přírodovědných testů hmotné stránky Rukopisů je velmi bohatá, zkoumáno bylo hlavně složení inkoustů a pigmenty barevných vrstev včetně iniciál. Byla také zkoumána místa na pergamenu, která by mohla prokázat, zda jde o palimpsesty. Pokud jde o stáří pergamenu, to odpovídá době údajného vzniku, což byl jeden z argumentů obhájců pravosti. První podrobnější chemické zkoušky na Rukopise zelenohorském prováděl již v roce 1839 August Corda a označil ho za „za nanejvýš starý“. RK byl podrobněji chemicky zkoumán až v roce 1880 na žádost filologa Martina Hattaly tzv. razurovou komisí, jejíž práce se zúčastnil", "Ke sporu o RKZ patří i určení jejich autorství, které není jasně, jednoznačně a přímo dokázáno. Kdo je autorem této poezie a kdo text zapsal na pergameny tak, že výsledek vypadá jako středověké dílo, je stále nevyřešenou otázkou. Už Václav Hanka napsal v předmluvě k 1. vydání Rukopisů v roce 1819: \"„Kdo nám nyní poví jména skladatelů? Kdo toho, kterýž je s takovou chutí v jedno sebral?“\" Pokud by šlo o středověké rukopisy, mohla být základem textu orální poezie, určená pro hlasitý přednes a šířená specializovanými, často potulnými pěvci. Zdeněk Rutar označil za kompilátora, který shromáždil a zapsal texty písní RK, básníka Řehoře z Uherského Brodu. Ten byl kolem roku 1370 správcem kroměřížského skriptoria biskupa Jana ze Středy; Rutarův názor je ale osamocený. Ze zastánců hypotéz o vzniku rukopisů v době mezi 14. a 19. stoletím je namístě připomenout Z. F. Daneše, který možného autora charakterizoval jako Jihoslovana, obeznámeného se srbskými a chorvatskými hrdinskými zpěvy, který – i když nedokonale – uměl také staročesky, pro básně použil starší prameny a více či méně je upravil. Jeho cílem mohla být oslava rodu Šternberků, pro které někdy kolem roku 1500 pracoval. Do doby barokní kladl vznik rukopisů Karel Krejčí, ten ale autorství blíže neupřesnil. Podle převažujícího názoru zastávaného především odborníky z humanitních disciplin vznikly RKZ až na počátku 19. století. Hlavním podezřelým z autorství je Václav Hanka, jako jeden z důkazů proti němu je uváděna jeho nevěrohodnost a jazyková specifika textů. Hanka je více či méně spojen nejen s oběma RKZ, ale i s ostatními méně významnými spornými (padělanými) rukopisy. Ty jsou někdy označovány jako \"krycí falza\" na základě předpokladu, že je Hanka vytvořil jako falešné důkazy pravosti RKZ (na základě shodných prvků jazykových ap.).", "Spor o Rukopisy vedl k sepsání velkého množství odborné i populárně-naučné literatury vyjadřující často i postoj pisatele. Prakticky každý český literární historik žijící kolem roku 1850 se o problematiku zajímal a přispěl nějakým názorem. Literatura spojená s Rukopisy z let 1850–1980 je velmi nepřehledná, některé práce obsahují množství odkazů na tehdejší dění, časté bylo v některých obdobích politické zabarvení argumentace i osobní útoky na zastánce odlišných názorů. Texty některých publikací jsou někdy obtížně dostupné. V novější době jsou už publikace týkající se RKZ (monografie či články v odborných časopisech) poměrně řídké – snad s výjimkou činností České společnosti rukopisné. Problematika", "Rukopisy měly výrazný vliv na rozvoj a šíření české kultury. Postavy a příběhy z Rukopisů byly pro české umělce častou inspirací a spor kolem nich ve 2. polovině 19. století tyto náměty ještě více zpopularizoval. Už v roce 1821 napsal Václav Kliment Klicpera hru \"Libušin soud.\" V roce 1832 napsal Josef Kajetán Tyl svou první hru \"Výhoň,\" Jan Nepomuk Štěpánek v roce 1838 činohru \"Jaroslav Štemberk\". Také Josef Václav Frič napsal v roce 1861 dramatickou báseň \"Libušin soud\". V roce 1880 Julius Zeyer vydal sbírku \"Vyšehrad, v roce 1887 napsal\" veselohru \"Libušin hněv\". Rukopisy měly vliv i na \"Staré pověsti české\" Aloise Jiráska (1894). V roce 1873 Zdeněk Fibich složil symfonickou báseň \"Záboj, Slavoj a Luděk,\" Bedřich Smetana v letech 1874 až 1879 cyklus symfonických básní \"Má vlast\" a v roce 1881 měla premiéru jeho opera \"Libuše\" na libreto Josefa Wenziga. Vliv Rukopisů na české výtvarné umění se projevil především v souvislosti s výzdobou pražského Národního divadla. Najdeme v něm cyklus 14 lunet Mikoláše Alše \"Vlast nebo\" lunetu Františka Ženíška \"Přemysl Oráč povolán k vládě.\" V salónu Královské lóže je zobrazení \"Přemyslovců\" (s Libuší a Přemyslem) od Václava Brožíka. Na hlavním průčelí jsou sochy \"Záboje\" a \"Lumíra\" od Antonína Wagnera. Josef Václav Myslbek vytvořil mezi roky 1889–1897 sousoší \"Libuše a Přemysl, Lumír a píseň, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka\" (byla určena pro Palackého most, po jeho poškození na konci 2. světové války byla přenesena na Vyšehrad). V Muzeu Českého ráje v Turnově je olejomalba Mikoláše Alše a jeho spolupracovníků Vojtěcha Bartoňka, Karla Vítězslava Maška a Václava Jansy z roku 1895 \"Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou.\" Rozměry 10 × 8,5 metru se řadí mezi největší světová plátna. Hledání argumentů pro pravost či nepravost Rukopisů mnohdy pozitivně přispělo k prohloubení poznatků a k rozvoji některých vědních oborů, zejména pokud jde o oblast české literární i historické vědy. Boj o Rukopisy podnítil hledání dalších písemných památek v archivech. Jedním z jeho důsledků byl ovšem často až příliš kritický pohled na podobné památky. Na přelomu 19. a 20. století byla v rámci realistického proudu zpochybněna celá řada památek, jejichž pravost se později potvrdila. Toto zpochybňování ovlivnilo řadu prací a úvah o počátcích české literatury a svým způsobem se tato zkušenost neustále promítá do sporů o dataci Kristiánovy legendy. Zpolitizování sporu vedlo zvláště v některých časových obdobích k výraznému názorovému dělení české společnosti a projevovalo se často i osobními útoky (včetně tragických následků v případě Josefa Ladislava Píče). V nynější době je důsledkem sporu obecně rozšířené povědomí, že Rukopisy jsou falza z počátku 19. stoletı́. To je jeden z důvodů, proč samotný obsah Rukopisů, tedy texty jejich básní, není v české veřejnosti příliš známý, přestože – bez ohledu na dobu a způsob vzniku – je to nyní přinejmenším přes 200 let stará česká literární památka, která zcela nesporně vznikla dříve než např. Kollárova Slávy dcera, Máchův Máj či Erbenova Kytice, a o které např. v roce 2011 řekl Jan Antonín Pitínský: „\"... je to poezie zcela světová, ne okrajová, ale úchvatná...“.\"" ] }

{ "title": [ "Tradiční slovní druhy v češtině.", "Typy slovních druhů.", "Pražská lingvistická škola." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "V češtině rozlišujeme následujících 10 slovních druhů: Slova prvních pěti druhů jsou většinou ohebná. To znamená, že je lze skloňovat nebo časovat, a to buď podle vzorů, nebo jako nepravidelná. Některé číslovky (například čtyřikrát), některá přejatá substantiva (např. šapitó, pyré, filé) a adjektiva (např. lila) jsou však nesklonná. Neohebné jsou také všechny infinitivy českých sloves. Slova zbývajících pěti druhů jsou většinou neohebná. Výjimku tvoří stupňování některých příslovcí a osobní tvary spojek \"abych, abys, aby, abychom...\" Ta slova prvních čtyř slovních druhů, která vykazují gramatické kategorie pádu, čísla a jmenného rodu, a sousloví vzniklá jejich rozvinutím se souhrnně nazývají jména. Z číslovek jsou jmény číslovky základní, řadové a druhové. ale číslovky násobné mají charakter příslovce. Jména a jmenná sousloví se rozdělují na obecná jména neboli \"apelativa\" a vlastní jména neboli \"propria\".", "Jak bylo řečeno výše, kritéria pro řazení slov k \"tradičním\" slovním druhům jsou různé povahy; mnohdy jsou navíc definice mlhavé, jednotlivé kategorie se při pohledech z různých hledisek mohou překrývat nebo může být zařazení konkrétního slova nejasné. Například rozdíl mezi přídavnými jmény a příslovci je v češtině morfologický: adjektiva jsou ohebná, příslovce nikoli, i syntaktický: funkcí přídavných jmen ve větě je (obvykle) rozvíjet podstatná jména, zatímco příslovce obvykle rozvíjejí slovesa nebo přídavná jména. Kritéria mohou být i morfologická (které slovní druhy jsou ohebné, které z nich rozlišují rod, číslo a pád, které rozlišují osobu, číslo, čas atd.) Morfologie dvou různých jazyků se může velmi lišit, proto morfologická kritéria nemohou být univerzální. Další slovní druhy mohou být v některých jazycích vymezeny převážně sémanticky, tedy podle významu: třeba číslovky podle tradičního pojetí v češtině jsou všechna slova, která udávají počet a lze je teoreticky tvořit pro všechna přirozená čísla. Máme tedy nejen číslovky základní \"(jeden, dva, tři),\" ale i řadové, které jsou ze syntaktického hlediska přídavnými jmény \"(první, druhý, třetí)\" nebo příslovci \"(poprvé, podruhé, potřetí)\" nebo třeba násobné (syntakticky opět příslovce: \"jedenkrát, dvakrát, třikrát).\" Nejdůležitějším faktorem, proč každý druh definujeme odlišně, je právě dlouhá tradice, která tento systém udržuje ve školách a v slovnících pro veřejnost. V jiných jazycích přitom může být tradice jiná, např. v angličtině se základní i řadové číslovky tradičně řadí pod přídavná jména (číslovky s funkcí příslovce nelze v angličtině vyjádřit jedním slovem). Pro potřeby formální lingvistické analýzy lze tedy rozlišit různé druhy (typy) slovních druhů s ohledem na povahu kritérií, kterými jsou vymezeny:", "Konkrétní klasifikace opět závisí na konkrétním jazyku a konkrétní lingvistické teorii. Např. ve Funkčním generativním popisu jazyka vycházejícím z tradic Pražské lingvistické školy se předpokládá dělení, které bylo v praxi ověřeno na materiálu Pražského závislostního korpusu. Níže uvedené definice pocházejí z anotačních pokynů pro tento korpus. U autosémantických slovních druhů se sémantický slovní druh shoduje s tradičním slovním druhem. K rozdílům zařazení dochází v těchto případech: Zájmena a číslovky podle syntaktické funkce patří mezi sémantická substantiva nebo sémantická adjektiva. Částice a citoslovce se zpravidla řadí mezi atomické uzly a k sémantickým slovním druhům se nepřiřazují, podobně jako uzly souřadicích spojek, které jsou považovány za samostatný typ jednoduchých uzlů. Předložky a podřadicí spojky se tektogramaticky vůbec nepovažují za uzly." ] }

{ "title": [ "Botanická charakteristika.", "Vnitrodruhové členění.", "Historie.", "Stanovištní podmínky.", "Agrotechnika.", "Choroby a škůdci kukuřice.", "Použití.", "Kukuřice a lidské zdraví.", "Produkce.", "Šlechtění a genetika.", "Nejvýznamnější odrůdy.", "Modelový organismus.", "GM kukuřice." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Jedná se o robustní jednoletou trávu, dorůstající nejčastěji do výšky 1–3 m. Někdy zvláště v suchých podmínkách může být i nižší, např. jen 0,5 m, jsou ale známy rostliny i šestimetrové. Listy jsou střídavé, přisedlé s listovými pochvami a souběžnou žilnatinou. Čepele jsou asi 30–90 cm dlouhé a asi 1,5–12 cm široké. Květy jsou jednopohlavní, v pohlavně rozlišených květenstvích. Samčí květenství je vrcholová lata klásků, někdy je interpretováno jako několik hroznů vyrážející z hlavní osy. Samčí klásky jsou uspořádány v párech, kdy jeden klásek je stopkatý a druhý přisedlý a každý klásek obsahuje 2 květy. Na bázi každého klásku jsou 2 plevy, které na rozdíl od některých divokých druhů nejsou na kýlu křídlaté. Každý samčí květ obsahuje bělomázdřitou pluchu a plušku. Tyčinky jsou 3, plenky 2. Samičí květenství vyrůstají z úžlabí listu. U pěstované kukuřice seté pravé to je ztlustlý klas, někdy nazývaný palice (nejčastěji 2–5, vzácněji až 10 cm silný), který se skládá z mnoha řad obilek, v každém klasu jich je od 60 po více než 1000. U divokých subspecií je samičí květenství mnohem skromnější dvouřadý klas či hrozen (záleží na interpretaci), pouze asi 1 cm silný a obsahuje jen 4–15 obilek. U divokých forem se klas za zralosti rozpadá, u pěstované kukuřice zůstává vcelku. Celý samičí klas je uzavřen v pochvách listenů, u divokých forem bývá obalová pochva jen jedna, na vrcholu vyčuhuje chomáč čnělek s bliznami. Samičí klásky jsou podobně jako samčí dvoukvěté, ale dolní květ je sterilní, proto z každého klásku vzniká pouze jedna obilka. Na bázi klásku jsou 2 plevy, ve kterých je u divokých forem obilka uzavřena, u pěstované kukuřice jsou plevy redukované. Každý fertilní květ obsahuje jednu suchomázdřitou pluchu a plušku, plenky u samičích květů chybí, čnělky jsou 2, ale jsou skoro po celé délce srostlé, jen nahoře dvouklané. Původně se jednalo o diploida, počet chromozómů je 2n=20, dnes se však pěstují i tetraploidi, 2n=40. Kukuřice je větrosprašná (anemogamie), pyl je přenášen zejména větrem, včely a jiný hmyz sice pyl sbírají, ale jejich význam pro opylování je malý, protože nemají důvod navštěvovat také samičí květenství. Pylová zrna jsou relativně těžká a velmi rychle vysychají; udává se životnost 10 až 30 minut. Pyl je rozprašován zhruba po dobu 14 dní. Samčí pohlavní orgán většinou dozrává dříve než samičí, což je považováno za původní mechanismus zabezpečující cizosprášení. U mnohých moderních odrůd však dozrávají obě květenství ve stejnou dobu. V přirozených podmínkách se kukuřice rozmnožuje pouze semenem. Zhruba 95 % semen je oplodněno cizosprášením, zbytek samosprášením. Kukuřice během domestikace ztratila schopnost uvolňovat semena z palice a tak je zcela závislá na pomoci člověka. Kukuřice se nerozmnožuje vegetativně. Je sice teoreticky možné rozmnožovat kukuřici pomocí sterilních technik z tkáňových kultur, ale je to na rozdíl od některých jiných kulturních plodin velmi obtížné a nespolehlivé. Kukuřice je jako mnohé další tropické rostliny plodina s fotosyntézou typu C4. Díky tomu je kukuřice schopná za dostatečného osvětlení velmi rychle růst a produkovat enormní množství biomasy. Udává se maximální výnos až 23 t z hektaru. Není rovněž příliš náročná na vodu.", "Široce pěstovaná polní plodina je pouze kukuřice setá pravá (\"Zea mays\" subsp. \"mays\"). Ostatní divoké poddruhy se nazývají pojmem teosinte (množné číslo teosintes). Kromě 3 divokých subspecií kukuřice seté náleží k teosintům také všechny další známé druhy rodu \"Zea\": \"Zea diploperennis\", \"Zea perennis\", \"Zea nicaraguensis\" a \"Zea luxurians\". Tyto druhy (všechny kromě druhu \"Zea mays\") jsou některými autory řazeny do samostatného rodu \"Euchlaena\" Schrad. V tomto pojetí obsahuje potom rod \"Zea\" pouze jeden druh: \"Zea mays\". Dnešní autoři většinou používají široké pojetí rodu \"Zea\", s 5 uznávanými druhy. Druh \"Zea mays\" se dělí na následující poddruhy (subspecie):", "Kukuřice setá pravá je kulturní taxon, který má svůj původ ve Střední Americe. Existuje několik teorií vzniku této kulturní rostliny. Teorii číslo 1 navrhl George Beadle, nositel Nobelovy ceny za rok 1958. Ačkoliv byla tato teorie potvrzena četnými experimenty, pořád je zde mnoho nejasností. Domestikace kukuřice seté začala už v pravěku, pravděpodobně mezi léty 10000 př. n. l. – 5500 př. n. l. Dnešní genetické experimenty naznačují, že domestikace kukuřice začala někdy kolem roku 7000 př. n. l. v centrálním Mexiku, někde v kopcích států Oaxaca and Jalisco. Ovšem podle kosterních pozůstatků se ukazuje, že kukuřice před 4700 př. n. l. neměla měřitelný podíl na jídelníčku. Mikrofosilie obsahující kukuřičný škrob byly objeveny archeology na kamenných nástrojích pocházejících z mexických lokalit. Odtud se pak pravděpodobně nová plodina šířila dále: před 7600 lety byla pěstována v Panamě, v severní části Jižní Ameriky byla hojná před 6000 roky. Nejpodobnější divoká kukuřice té pěstované dnes roste u řeky Balsas. Multidisciplinární studie ovšem naznačuje, že původem mohla být i Jižní Amerika. Do Evropy se kukuřice dostala v průběhu 16. a 17. století. Před nedávnem vzbudila určitý zájem teorie, že se kukuřice neznámou cestou dostala do Indie pravděpodobně již v 11. až 12. století. Důkazem měly být architektonické a sochařské prvky, připomínající kukuřičné palice. Pravdivost této domněnky je však více než sporná.", "Podmínky vhodné pro pěstování jsou v podstatě podobné podmínkám ve kterých rostly původní divoké druhy, s tím, že procesem šlechtění dochází k toleranci určitým směrem a vyšší reakce na určité podměty. Minimální teplota půdy pro klíčení se pohybuje okolo 10 °C, v průběhu vegetace je pak ideální teplota v rozmezí 20–40 °C. Původně se jedná o krátkodenní rostlinu, přičemž nové odrůdy nejsou k délce dne citlivé. Vyšší nároky na světlo však přetrvávají. Kukuřice je náročná na vodu – vytváří mohutný kořenový systém sahající do hloubek od 1–4 m, pokud tomu dovoluje půdní profil. Preferuje hluboké a propustné půdy. Nesnáší naopak půdy obsahující hrubší frakce – písek, suché či zamokřené. Není odolná vůči zasolení. Preferuje půdy neutrální s vyšším obsahem organického materiálu a živin.", "Správná agrotechnika pěstování kukuřice předpokládá pěstování v pestrém osevním postupu, včetně pěstování krycích plodin. Na počátku založení kultury je podmítka strniště nebo úhoru, následuje hlubší orba, doplněná hnojením. Poté se připravuje seťové lůžko smykováním a vláčením. Následuje setí do řádek vzdálených 50–60 cm. Ve střední Americe se stále používá tradiční systém setby, kdy se do jednoho dolíku vyseje semínko kukuřice, dýně a fazole. Pokud není použita krycí plodina, provádí se meziřádkové ošetření proti plevelům a škůdcům včetně prokypření půdy. V oblastech s nízkými srážkami nebo nedostatkem vody jsou aplikovány závlahy. Poslední operací je sklizeň. Sklízí se buď na semeno (v technické zralosti při vlhkosti 25–30 %) nebo na siláž.", "Choroby: Škůdci:", "V rozvinutých zemích se kukuřice pěstuje převážně jako krmivo pro dobytek ať už ve formě zrna či siláže, nebo jako surovina pro zpracovatelský průmysl. Její přímá spotřeba jako potraviny je okrajová, přestože roste význam sladké kukuřice jako zeleniny. V potravinářském průmyslu slouží kukuřice jako zdroj oleje, škrobu, glukózy, fruktózového sirupu a bioetanolu. Uvažuje se rovněž o použití kukuřice pro výrobu biodegradovatelných plastů a proteinů pro medicínské účely. V rozvojových zemích Latinské Ameriky a v Africe je kukuřice převážně spotřebována jako hlavní zdroj kalorií pro venkovské obyvatelstvo. V rozvojových zemích Asie je zhruba vyrovnané její použití jako potraviny i jako krmiva. Ve své domovské zemi Mexiku je kukuřice nedílnou součástí kultury a je nejenom přítomná téměř ve všech potravinách, ale suché stonky se používají jako stavební materiál pro ohrady a střešní krytiny, listy pro tvorbu rohoží atd. Ze světové produkce kukuřice na zrno se přímo jako potravina spotřebuje zhruba 21 %. U kukuřice pěstované na zrno je důležitou charakteristikou složení endospermu. Na základě této charakteristiky se rozlišuje pět různých typů kukuřice: Při pěstování na zrno se nechává kukuřice důkladně vyschnout na poli a sklízí se až pozdě na podzim, nezřídka i na jaře následujícího roku. V našich podmínkách se kukuřice pěstuje převážně na siláž, v tomto případě se sklízí zelená ještě před dozráním palic.", "Kukuřici je vhodné před dalším zpracováním povařit s vápnem nebo jinou zásaditou látkou. Tento proces pomáhá k oddělení slupky, zvyšuje biologickou dostupnost tryptofanu (proteinogenní aminokyseliny) a niacinu (důležitého vitamínu), zvyšuje nutriční hodnotu kukuřice a činí ji chutnější a stravitelnější. Výtrusy cizopasné houby – sněti kukuřičné, která na kukuřičných klasech parazituje, obsahují alkaloidy podobné složením a účinkem alkaloidům námele.", "Podle ročenky FAO se výměra kukuřice mezi lety 1970 až 2009 zvýšila ze 113 milionů hektarů na 159,5 mil. ha, průměrný výnos stoupl z 2,35 t/ha na 5,12 t/ha a celková produkce tak vzrostla z 266 mil. tun na 817 mil. tun. Výnosy kukuřice v rozvinutých zemích jsou výrazně vyšší díky použití hybridního osiva, zavlažovacích systémů, hnojení a ochrany před škůdci. V České republice dochází k postupnému zvyšování plochy oseté kukuřicí. Od počátku 90. let vzrostla výměra kukuřice z přibližně 30 000 ha na 85 000 ha v roce 2003. Rovněž hektarové výnosy u kukuřice na zrno vzrostly za stejné období z přibližně 4,5 t/ha na 5,5 t/ha v roce 2003 a dokonce na 6,4 t v roce 2004. U kukuřice na siláž se v našich podmínkách dosahuje výnosů okolo 30 t/ha (v roce 2004 činil průměrný výnos 32,4 t/ha).", "", "Hlavními odrůdami kukuřice jsou: kukuřice obecná, neboli tvrdá (\"Zea mays\" conv. \"vulgaris\" syn. \"Z. mays\" conv. \"indurata\"), tzv. „koňský zub“ (\"Z. mays\" conv. \"identata\" syn. \"Z. mays\" conv. \"dentiformis\"), kukuřice pukancová (\"Z. mays\" conv. \"microsperma\" syn. \"Z. mays\" conv. \"everta\"), kukuřice škrobová (\"Z. mays\" conv. \"amylacea\") a kukuřice cukrová (\"Z. mays\" conv. \"saccharata\"). Kukuřice pukancová má dvě formy. Je to \"Zea mays\" conv. \"everta\" var. \"leucornis\" a \"Z. mays\" conv. \"everta\" var. \"oryzoides\".", "Kukuřice je významný modelový organismus používaný v genetice a vývojové biologii. Americká genetička Barbara McClintock objevila při práci s kukuřicí transpozony, za což dostala v roce 1983 Nobelovu cenu.", "Mnoho kontroverzí vyvolává pěstování geneticky upravené ( – GM) kukuřice. Tato transgenní plodina má mnoho zarytých odpůrců, mezi něž patří britský následník trůnu princ Charles, environmentální organizace jako například Greenpeace a některé asociace bio-zemědělců. Zrovna tak proponenti geneticky modifikované kukuřice, mezi které patří velké biotechnologické společnosti jako Monsanto, Pioneer Hi-Bred či Syngenta prosazují svůj pohled na GM kukuřici velmi tvrdě a často bezohledně. Většina GM kukuřice je pěstována v USA, Kanadě, Jihoafrické republice a ve Španělsku. Od roku 2005 se pěstuje rovněž v České republice, zatím jako první a jediná transgenní plodina. V současné době je nejběžnější GM kukuřice s vloženým genem z půdní bakterie \"Bacillus thuringiensis\" (odtud Bt-kukuřice), který kukuřici propůjčuje odolnost proti škodlivému zavíječi kukuřičnému (\"Ostrinia nubilalis\") nebo bázlivci kukuřičnému (\"Diabrotica virgifera\"). Produktem tohoto genu je protein, který je nejprve aktivován trávicími enzymy cílového hmyzu a poté se specificky váže na receptory v jeho střevech, kde vytváří póry. Stejný protein používají pro kontrolu hmyzu ekologičtí zemědělci od první poloviny 20. století. Tento protein je neškodný pro jiné druhy hmyzu, zvířata či ptáky a díky tomu, že se v trávicím ústrojí člověka velmi rychle rozkládá, nehrozí ani riziko alergenních reakcí. Výtky odpůrců jsou většinou namířeny proti použití genového inženýrství jako takového. Mezi nejčastější výtky odpůrců patří možnost vzniku alergenních reakcí u spotřebitelů, nechtěný negativní efekt na necílové druhy hmyzu a nekontrolované křížení s netransgenní kukuřicí či s divokými příbuznými. Především v Mexiku má tato poslední obava racionální základ. Je zapotřebí chránit bohatství lokálních středoamerických odrůd kukuřice, protože představují zdroj biodiverzity pro její další šlechtění. Proto by se mělo zabránit jejich křížení s moderními odrůdami (nezávisle na tom jde-li o GM-odrůdy). V Mexiku je z těchto důvodů pěstování jakékoliv GM kukuřice zakázáno. Naproti tomu zastánci použití transgenních odrůd tvrdí, že GM-kukuřice snižuje množství toxických chemikálií nutných k ochraně úrody před škůdci. GM odrůdy mohou mít rovněž příznivý vliv na biodiverzitu, protože Bt-toxin působí pouze na housenky okusující kukuřici, zatímco chemická ochrana nespecificky zabíjí veškerý hmyz. Bylo rovněž prokázáno, že GM kukuřice snižuje riziko vývojových deformací u hispánské populace, pro které je kukuřice podstatnou složkou diety. Je-li kukuřičné zrno nakousnuto od hmyzu, snadněji se na něm uchytí plíseň \"Fusarium\" produkující vysoce nebezpečný toxin fumonisin. Díky nižšímu napadení hmyzem by množství fumonisinu v GM kukuřici mělo být nižší." ] }

{ "title": [ "Struktura a důležité fyzikální vlastnosti.", "Struktura.", "Fyzikální vlastnosti.", "Optická stáčivost.", "Náboj.", "Izoelektrický bod.", "Rozpustnost.", "Peptidová vazba a reakce aminokyselin.", "Proteinogenní aminokyseliny.", "Aminokyseliny v živých organismech.", "Vstřebávání a metabolismus aminokyselin." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Aminokyseliny mají, jak již bylo zmíněno, dvě funkční skupiny - aminovou (-NH) a karboxylovou (-COOH), což jim dodává zajímavé vlastnosti (viz níže).", "Ačkoliv existuje mnoho aminokyselin, v biochemii figurují pouze α-L-aminokyseliny (α-D-AMK se v přírodě prakticky nevyskytují s výjimkou buněčných stěn bakterií a některých antibiotik). Písmeno α zde značí, že hlavní funkční skupiny jsou vázané na α-uhlík, na kterém je dále navázán jeden atom vodíku a \"postranní řetězec aminokyseliny\" (na obrázku označen písmenem R). α-uhlík je tím pádem také chirální uhlík. Neobvyklou strukturu má aminokyselina prolin, jehož -NH skupina je na α-uhlíku zacyklená s postranním řetězcem a obsahuje tedy sekundární amin. Glycin jako jediná biogenní aminokyselina není opticky aktivní, neboť kvůli přítomnosti dvou vodíků na α uhlíku má rovinu symetrie (nemůže se tedy rozlišit D- a L-glycin). Příslušnost AMK k L- (vlevo) a D- (pravo) řadě se určuje podle prostorové orientace substituentů na α-uhlíku.", "", "Díky přítomnosti chirálního uhlíku mají aminokyseliny schopnost stáčet rovinu polarizace u polarizovaného světla. Podle směru, kterým rovinu stáčí, se rozlišují optické izomery (+) a (-). Nezaměňovat s příslušností k L- a D- řadám! Některé látky mají izomery L(+) a D(-), jiné naopak. Který případ nastává u konkrétní látky, se zjišťuje měřením.", "Každá aminokyselina (kromě prolinu) obsahuje aspoň dvě skupiny schopné disociace: -COOH a -NH a tvoří konjugovanou zásadu -COO a konjugovanou kyselinu -NH. V roztoku jsou kyselina i její konjugovaná zásada v protonové rovnováze: Jak se ustaví rovnováha, záleží na pH prostředí, tedy na koncentraci protonů v okolí. Karboxylová skupina je silnější kyselina a proton snadněji odštěpuje než přijímá. Při nízkém pH, kdy je koncentrace vodíkových iontů v roztoku vysoká, skupina NH váže proton. Při stoupajícím pH se nejprve uvolní proton vázaný v karboxylové skupině, protože ta má menší disociační konstantu: při pH krve (7,4) nebo cytoplasmy (7,1) existuje karboxylová skupina pouze jako karboxylátový ion R-COO, zatímco aminoskupina je protonovaná kyselina R-NH. Vzniká tak amfion, obojetný ion, který nese kladný i záporný náboj. Teprve je-li pH vysoké, uvolní se proton i z aminoskupiny a obě dvě funkční skupiny se nachází ve stavu konjugované zásady.", "Izoelektrický bod je taková hodnota pH, při které má daná aminokyselina nulový volný elektrický náboj - nachází se ve formě amfiontu, který se nepohybuje v elektrickém poli. Izoelektrické pH u aminokyselin, které mají dvě disociovatelné skupiny, leží uprostřed hodnot pK na obou stranách izoiontového uspořádání: Situace je složitější u aminokyselin, které kromě alfa-karboxylové a alfa-aminové skupiny obsahují i jiné funkční skupiny, například kyselina asparagová, lysin nebo tyrosin.", "Aminokyseliny se snadno rozpouštějí v polárních rozpouštědlech (voda, ethanol), v nepolárních rozpouštědlech jsou nerozpustné.", "Vznik peptidové vazby je reakce, při které reagují alfa-karboxylová skupina jedné aminokyseliny s alfa-aminovou skupinou druhé za odštěpení molekuly vody. Toto řetězení aminokyselin je principem spojování v peptidy a dále v proteiny (bílkoviny). Je to nejdůležitější reakce aminokyselin. K jejímu uskutečnění je třeba dodat energii. Aminokyseliny mohou podstupovat stejné reakce jako kyseliny organické, ovšem v těle se nejčastěji účastní biosyntéz - ať už proteinů, glukosy či dusíkatých bází. Specifické reakce týkající se pouze aminokyselin jsou transaminace a deaminace (viz metabolismus). Aminokyseliny se prokazují reakcí s ninhydrinem nebo fluorescaminem. Ninhydrin dekarboxyluje aminokyseliny na oxid uhličitý, amoniak a aldehyd, redukovaný ninhydrin pak reaguje se vzniklým amoniakem za vzniku modrého komplexu. Tato reakce je základem kvantitativního stanovení aminokyselin. Fluorescamin je citlivější činidlo, které umožňuje odhalit i nanogramová množství aminokyselin.", "Až na nepatrné výjimky jsou všechny proteiny ve všech živých organismech sestaveny z pouhých 19 druhů primárních aminokyselin (obsahujících primární aminové skupiny) a jedné sekundární aminokyseliny (obsahuje pouze sekundární aminovou skupinu), prolinu. Ty se obvykle označují jako biogenní nebo také proteinogenní aminokyseliny. Dále ještě existují 21. a 22. aminokyselina (selenocystein a pyrolysin), které se ovšem vyskytují vzácně a 23. aminokyselina N-formylmethionin využívaná bakteriemi místo methioninu pro iniciaci translace. Posloupnost (sekvence) těchto aminokyselin určuje primární strukturu proteinu. Sekundární struktura proteinu je také do velké míry závislá na přítomnosti jistých aminokyselin - cystein pro tvorbu disulfidických můstků, prolin pro větší rigiditu či nutnost zhruba 33% zastoupení glycinu v kolagenu pro správné svinutí kolagenní fibrily. Sekvence aminokyselin v proteinech je kódována v deoxyribonukleové kyselině – DNA. Každá aminokyselina je v genetickém kódu kódována jedním či více triplety bází a na pořadí těchto tripletů v DNA pak závisí pořadí aminokyselin v proteinu. Z cytoplazmy jsou dopravovány k ribozomu aminokyseliny navázané na transferovou RNA (tRNA), a to pomocí enzymů aminoacyl-tRNA syntetáz, přičemž každá z aminokyselin má vlastní specifickou tRNA a specifickou syntetasu. Kombinací těchto 20 (ve skutečnosti 23) proteinogenních aminokyselin jsou tvořeny všechny známé bílkoviny. Jiné typy aminokyselin mohou být do biopolymerů připojeny jinými mechanismy, například při syntéze bakteriální buněčné stěny nebo některých antibiotik (například gramicidinu). Proteinogenní aminokyseliny mohou být po připojení do proteinů posttranslačně modifikovány, takže proteiny často obsahují aminokyseliny chemicky odlišné od základních, které jsou zapojeny během syntézy.", "Aminokyseliny jsou součástí proteinů a peptidů, tedy strukturních bílkovin, enzymů i mnoha hormonů. To ale není jejich jediná funkce, jsou potřeba jako dárci uhlíkových řetězců k syntéze porfyrinů, purinů nebo pyrimidinů, přímo se účastní syntézy močoviny. Jejich deriváty, biogenní aminy, slouží kromě jiného jako neurotransmitery při nervovém přenosu (dopamin, noradrenalin aj.) nebo jako látky, které ovlivňují růst buněk (spermin, spermidin). Rozkladem některých aminokyselin v odumřelých tělech organismů vznikají tzv. mrtvolné jedy - páchnoucí látky putrescin a kadaverin.", "Jedno z dělení aminokyselin je dělení na esenciální a nonesenciální (někdy neesenciální) v závislosti na schopnosti těla danou aminokyselinu syntetizovat. Existuje osm esenciálních aminokyselin, ovšem některé z nonesenciálních (arginin a histidin) jsou esenciálními pro rostoucí organismus, jiné (např. cystein) vznikají z aminokyselin esenciálních. Proto je nutné aminokyseliny (potažmo proteiny) přijímat potravou. Udává se, že denní bílkovinné minimum je okolo 80 gramů. Proteiny jsou v GIT štěpeny jednak volnými enzymy (pepsin, trypsin aj.), ale také enzymy vázanými přímo na membránu enterocytů. Jednotlivé aminokyseliny jsou potom resorbovány do krve a mohou být použity buď pro různé biosyntézy, nebo vstupují do katabolismu. Podle konečných metabolitů můžeme aminokyseliny rozdělit na \"glukogenní\" (tedy takové, jejichž metabolity mohou být použity pro syntézu glukózy) a \"ketogenní\" (tedy takové, z jejichž metabolitů vznikají ketolátky). Toto dělení je poněkud narušeno faktem, že isoleucin, lysin, fenylalanin, tryptofan a tyrosin jsou jak glukogenní, tak ketogenní. Katabolismus uhlíkového řetězce aminokyseliny je komplexní proces, jehož úplný popis je nad rámec tohoto článku, takže zde bude pouze nárys: celý proces začíná odstraněním α-aminodusíku (obvykle transaminací), načež je částečně oxidovaný řetězec degradován na amfibolické intermediáty (acetyl-CoA, citrát, α-ketoglutarát, sukcinyl-CoA, fumarát, oxalacetát, acetacetyl-CoA). Aminokyseliny je možné také dělit podle toho, na jaký intermediát je degradována (dělení je opět narušeno např. isoleucinem, který se může degradovat jak na Acetyl-CoA tak na sukcinyl-CoA). Tyto intermediáty mohou být buďto zpracovány citrátovým cyklem, nebo použity v anabolismu. Dusík, který byl z aminokyseliny odstraněn, musí být využit - nebo vyloučen, protože běžný dospělý organismus udržuje vyváženou dusíkovou bilanci (přijímá a vylučuje stejně dusíku - který je zejména v aminokyselinách). Prvním krokem je transaminace: α-aminoskupina se přenese pomocí specifické transaminasy na α-ketokyselinu (obvykle α-ketoglutarát), čímž vznikne odpovídající α-ketokyselina a L-glutamát (kyselina glutamová, jedna z nonesenciálních aminokyselin). Je-li třeba zbavovat se dusíku, L-glutamát se cestou oxidativní deaminace mění zpět na α-ketoglutarát za vzniku amoniaku. Vzniklý amoniak je nutno vyloučit z těla, neboť se jedná o látku toxickou. Podle způsobu vylučování dusíku se organismy dělí na amonotelní (vylučují přímo amoniak - například ryby), urikotelní (vylučují kyselinu močovou - například ptáci) a ureotelní (vylučují močovinu - většina suchozemských živočichů, včetně člověka). Močovina vzniká v ureosyntetickém cyklu, kde mj. vzniká aminokyselina arginin a figurují zde dvě další aminokyseliny, které ovšem nejsou proteogenní - ornithin a citrulin. Ureosyntetický cyklus probíhá pouze v játrech, v jiných tkáních probíhají alternativní metody detoxikace amoniaku (syntéza glutaminu z glutamátu, glukosový-alaninový cyklus). Poruchy metabolismu aminokyselin jsou příčinou některých vrozených chorob, jako je fenylketonurie, tyrosinóza nebo nemoc javorového sirupu. Defekt v ureosyntetickém cyklu může vést k smrtelným onemocněním jako hyperamonémie či argininsukcináturie nebo i jiným, méně závažným chorobám." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Turistika.", "Zimní turistika.", "Letní turistika.", "Kultura, sportovní akce.", "Starostova kauza 2012." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "První písemná zmínka o osadě Lipno pochází až z roku 1530, ovšem osady Březovice, Studené, Plískov, Kobylnice, Petrův mlýn a Slupečná, které náležejí do katastru nynější obce Lipno nad Vltavou, byly připomínány již po roce 1281 jako zboží Rožmberské. Slupečná byla z uvedených osad v minulosti největší a až do roku 1954 byla obcí. Postupně do konce 15. století všechny osady přešly pod majetek vyšebrodského cisterciáckého kláštera pod území tehdejší rychty Bolechy. Dříve než samotné Lipno je uváděna v roce 1459 také osada Kramolín. V roce 1530 žilo v sedmi tehdejších osadách na území dnešní obce Lipno nad Vltavou 150 až 170 obyvatel (ve 28 usedlostech). Od roku 1575, kdy byla voroplavba prohlášena za svobodné podnikání, se zdejším sedlákům stávalo hlavním povoláním vorařství. U Lipna se nacházela Vorařská louka (asi 300 m od hráze dnešní přehrady, dnes je pod vodou), kde bylo nutno před Čertovými proudy vory rozebrat, naložit na volské potahy a v rozloženém stavu je odvést k vyšebrodskému klášteru. Byla to dobře placená práce. Hospodáři v Kramolíně byli v té době proslulí chovem tažných volů. V roce 1910 žilo v tehdejších osadách na území dnešní obce celkem 575 obyvatel (nejvíce ve Slupečné a Kobylnici). Vzhledem k tomu, že veškeré obyvatelstvo bylo německé národnosti, byly všechny osady významně poznamenány vysídlením Němců po druhé světové válce. K druhé zásadní změně došlo výstavbou vodní nádrže Lipno. S pracemi souvisejícími s budováním budoucí vodní nádrže se začalo v prvních měsících roku 1951. Poblíž budoucí hráze byly postaveny dřevěné domky pro stálé dělníky i pro brigádníky a vznikl tak základ budoucího sídliště v Lipně nad Vltavou. Naopak původní osada Lipno byla z převážné části zbourána a v roce 1958 zatopena napuštěním Lipenské přehrady. Po pádu železné opony obec nedisponovala vlastními prostředky a navíc byla stejně jako okolní obce postižena postupným nárůstem nezaměstnanosti v důsledku ztráty konkurenceschopnosti většiny místních podniků, z nichž některé zanikly. Přesto obec veškeré úsilí soustředila na přípravu podmínek pro příliv potenciálních investorů se zájmem investovat do cestovního ruchu. Zahájila kompletní přepracování územního plánu a s využitím úvěrů zcelovala pozemky v katastru obce. V roce 1997 obec zahájila jednání s holandským investorem, který zde vzápětí investoval více než jednu miliardu korun a vybudoval apartmánový komplex Marina Lipno, jeden z největších jachetních přístavů v celé střední Evropě. Poté se přidali další investoři a došlo k výstavbě navazující infrastruktury včetně vybudování aquaparku, významného rozvoje místního lyžařského areálu Lipno – Kramolín, snowboard parku, bobové dráhy, letního kina, golfového hřiště a dalších atraktivit.", "", "Na sever od obce se nachází lyžařský areál Lipno-Kramolín, kde je celkem pět sjezdovek na severních svazích Slupečného vrchu a Kramolína. Kromě sjezdovek se zde nalézá nově vybudovaný snowpark a 35 km pravidelně upravovaných běžkařských tras.", "Na západ od obce se nachází velký autokemp Modřín a také objekt tzv. Maríny, což je komplex ubytovacích zařízení postavených ve spolupráci s holandskými firmami. Součástí tohoto komplexu, využívaného především zahraniční klientelou, je i krytý vyhřívaný bazén. Obcí prochází několik turistických tras: V obci pokračuje mohutná výstavba nových rekreačních zařízení i sezónních bytů, někdy též nazývaná lidově „Nové Lipno“ nebo „Marína II.“ Celkově je Lipno obcí s nejvyšším počtem zahraničních investic na jednoho obyvatele v jižních Čechách. Na severozápad od obce, v blízkosti osady Slupečná, se dříve nacházelo osmnáctijamkové golfové hřiště o rozloze 72 ha. Bylo vybudováno v letech 1999 až 2002 na původně ladem ponechaných plochách.", "V obci se nachází letní kino. V létě jsou pravidelně pořádány závody ve vodním slalomu, popř. raftingu na úseku toku Vltavy pod hrází přehrady, někdy se konají v rámci těchto závodů i závody ve sjezdu, které využívají i spodnější divočejší část toku, tzv. Čertovy proudy. V roce 2003 tu proběhlo mistrovství světa v raftingu.", "V červenci 2012 byl starosta obce Lipno nad Vltavou Ing. Zdeněk Zídek obviněn Policií ČR z trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku a zneužívání pravomoci veřejného činitele, kterých se měl údajně dopustit v roce 2007 tím, že podepsal smlouvu na prodej pozemků akciové společnosti za necelých sedm milionů korun. Zastupitelstvo obce Lipno nad Vltavou na svém zasedání 25. července 2012 toto obvinění označilo \"„za snahu poškodit nejen osobu starosty, ale celou obec s cílem zastavit její rozvoj, starostovi vyjádřilo jednomyslnou podporu, neboť obec z prodeje pozemků jednoznačně profitovala a v žádném případě nebyla poškozena.“\" Obvinění padlo na základě stíhání, do nějž se policie pustila kvůli anonymnímu trestnímu oznámení. Podle policie tři měsíce od uzavření kupní smlouvy na prodej 245 tisíc m2 obecních pozemků došlo ke změně územního plánu a tím cena plochy mnohonásobně reálně vzrostla až na 234 milionů korun. Okresní soud v Českém Krumlově začal kauzu starosty Lipna nad Vltavou Zdeňka Zídka projednávat 6. listopadu 2013. Obžaloba nakonec vyčíslila škodu, kterou údajně starosta uzavřením nevýhodných smluv o prodeji pozemků v katastru obce způsobil, až na 120 miliónů korun. Zídek ve své obhajovací řeči zmínil, že \"„v roce 1993, když přebíral úřad, byl majetek obce 23 miliónů korun a v roce 2012 to bylo 480 miliónů, v Lipně nad Vltavou proinvestovaly firmy už tři miliardy korun a zaměstnávají v sezóně stovky lidí.“\" Soudy nakonec daly starostovy a jeho argumentům, kterými se lipenský od počátku celé kauzy hájil, za pravdu a obžaloby ho v plném rozsahu zprostily. Nutno zdůraznit, že to nebylo pro nedostatek důkazů, ale z důvodů zjevné neopodstatněnosti celého stíhání, neboť v jednání starosty nebylo možné spatřovat žádný trestný čin." ] }

{ "title": [ "Historický kontext.", "Kníže Mojmír I.." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Historické prameny o vývoji českého a slovenského území po rozpadu Sámovy říše zcela mlčí. Až v druhé polovině 8. století je možné na Moravě, ale i v Čechách a na Slovensku, v souvislosti s pádem Avarské říše, předpokládat znatelný kulturně-politický vzestup. Dochází ke vzniku a rozvoji mnoha slovanských hradišť a sjednocování kmenů, mezi kterými se tvoří společenská vládnoucí elita. Karel Veliký rozšířil hranice Franské říše až do těsného sousedství s moravským prostorem, v roce 805 a 806 uskutečnil vojenskou výpravu proti kmenům v Čechách. Moravské knížectví je prameny poprvé zmíněno roku 822, od roku 833 je uváděno i jméno knížete Mojmíra I. Je o něm známo, že udržoval přátelské styky s Franskou říší, pravděpodobně formálně uznával i její nadvládu nad moravským knížectvím. Podporoval mise latinských kněží vysílaných na Moravu z Pasova. Pravděpodobně v roce 831 byl spolu „se všemi Moravany“ pokřtěn pasovským biskupem Reginharem.", "Mojmír je považován za velmože, jenž sjednotil slovanské kmeny na Moravě, západním Slovensku a okolních knížectví do jednoho knížectví. Někteří historici odvozují jeho původ od Sámova syna Moravana. Jiní historici podporují teorii, že Mojmír byl potomek perských bojovníků, kteří odešli do Asie a Střední Evropy (pro tuto teorii by svědčila podobnost perských a velkomoravských šperků a oděvů). V 9. století byli Moravané nazýváni \"Margi\" – stejně se označovali obyvatelé Turkménie a Íránu. Roku 833 uskutečnil Mojmír I. výpravu proti Nitranskému knížectví, kterému vládl kníže Pribina. Dlouho se předpokládalo, že šlo o sousední státní útvar. Podle Dušana Třeštíka však byl Pribina v té době již podřízen moravskému knížeti, ale usiloval o osamostatnění. Mojmír I. se zmocnil nitranského hradiště a Pribina byl nucen uprchnout. Následně se dostal pod ochranu Franků, byl však pohanem a Frankové tedy proti Mojmírovi nezasáhli. Pribinovi namísto toho svěřili vládu v blatenském – či panonském – knížectví). Spojení moravského a nitranského knížectví pod Mojmírovou vládou se stalo významnou událostí formování jednotného moravského státu. Již za Mojmíra I. se území Velkomoravské říše rozkládalo i jižním směrem k severnímu břehu Dunaje. Nitranské knížectví si v rámci Velké Moravy uchovalo zvláštní postavení, nitranským knížetem býval pak jmenován následník velkomoravského knížete z dynastie Mojmírovců. O době vlády Mojmíra I. vypovídá franský pramen, tzv. Bavorský geograf, který v popise území severně od Dunaje uvádí, že Slované u řeky Moravy v dnešním Srbsku mají 30, na dnešní Moravě 11, v Čechách 15 a v Bulharsku 5 hradišť. Systematické archeologické průzkumy tato čísla více méně potvrzují. Kníže Mojmír byl zřejmě poražen při vpádu Ludvíka II. Němce roku 846 a zabit. Ludvík na trůn dosadil Mojmírova synovce – Rostislava." ] }

{ "title": [ "Fiktivní historie.", "Reálná historie.", "Ukázka „externího“ vývoje quenijštiny.", "Problematika „definitivní quenijštiny“.", "Fonologie.", "Samohlásky.", "Dvojhlásky.", "Typické dvojslabičné samohláskové kombinace.", "Souhlásky.", "Souhláskové semi-shluky.", "Pravé souhláskové shluky.", "Gramatika.", "Charakter quenijské gramatiky.", "Některé gramatické kategorie.", "Jmenné pády.", "Písma." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2" ], "content": [ "Quenya má svůj původ ve společném prajazyku všech Eldar, praeldarštině. V době, kdy tři klany Eldar přišly na pozvání Valar ze Středozemě do Valinoru, se již praeldarština rozrůznila na jazyk klanu Teleri - quenijštině blízkou telerijštinu, a na Quenijštinu, jazyk Vanyar a Noldor, rozlišený dále na velmi blízká nářečí těchto dvou kmenů. Jazyk té části Teleri, kteří nakonec zůstali ve Středozemi a stali se Šedými elfy Beleriandu - Sindar, se během odloučení velmi změnil a vyvinul se v sindarštinu. Quenijštinu přinesli do Středozemě zpět na počátku prvního věku Středozemě Noldor, kteří odešli z Valinoru do vyhnanství, aby na Morgothovi vybojovali zpět tři Fëanorovy Silmarily. Král beleriandských Sindar však její používání ve své říši zakázal, kvůli zločinům, které Noldor spáchali na telerijských příbuzných Sindar ve Valinoru při zabíjení rodných. Noldor proto převzali pro běžnou komunikaci sindarštinu a Quenya se stala jazykem písemných záznamů, básní a ceremonií. Od Noldor se quenijštině i sindarštině naučili též lidé z Tří domů Edain, kteří po Morgothově porážce na konci prvního věku dostali od Valar darem ostrovní říši Númenor. I zde se Quenya stala ceremoniálním jazykem, a ačkoliv se jí běžně nehovořilo, používala se často pro jména. Toto postavení quenijštiny se nezměnilo ani ve třetím věku, kdy se její znalost udržovala jednak v místech noldorského osídlení (Šedé přístavy, Roklinka, Lothlórien) a jednak mezi potomky Númenorejců Dúnadany.", "První verzi fiktivního jazyka, který se později začal nazývat „Quenya“, Tolkien vytvořil zřejmě v roce 1915, pod vlivem okouzlení finštinou. Tento jazyk se nazýval „Qenya“ (ačkoliv výslovnost byla tatáž), a byl spojen s první verzí jeho mytologie, která se později měla stát Silmarillionem. Od té doby až do své smrti v r. 1973 Tolkien na jazyku nikdy nepřestal pracovat, a během této doby doznal jazyk podstatných změn nejen co do slovní zásoby a gramatiky, ale částečně i co do fonologie a velmi výrazně co do své „interní“, fiktivní historie a z ní vyplývajícího vztahu k ostatním jazykům Středozemě. O tomto vývoji svědčí obrovské množství doposud ve značné části nepublikované Tolkienovy písemné pozůstalosti, týkající se jeho fiktivních jazyků. Jako „Quenya“ se dnes označuje verze jazyka, která se objevuje v Pánu prstenů, případně mladší.", "Dvě verze básně Markirya, jednoho z nejdelších Tolkienových textů v jazyku Quenya/Qenya. První verze pochází pravděpodobně ze začátku 30. let, druhá verze je vlastně jejím „překladem“ do aktuální podoby quenijštiny, který Tolkien pořídil zřejmě v polovině 60. let, v posledním desetiletí svého života. Ve třetím sloupci se nalézá český překlad druhé verze, pořízený s ohledem na Tolkienův vlastní překlad do angličtiny.", "Z uvedeného je patrné, že Tolkien nikdy nevytvořil definitivní verzi quenijštiny. Je proto nemožné popisovat quenijštinu jako jediný koherentní jazyk: dokonce Tolkienovy texty časově si velmi blízké vykazují rozdíly v uplatňovaných gramatických pravidlech, neboť Tolkien často psal texty ve svém fiktivním jazyce čistě za účelem „experimentu“, vyzkoušení nějakého bezprostředního nápadu ohledně nějakého gramatického jevu nebo etymologie nějakého slova apod. V současné době probíhá zároveň proces analýzy a postupného publikování Tolkienovy lingvistické pozůstalosti týmem editorů ustanovených Tolkienovým synem Christopherem, a souběžné pokusy na základě publikovaných textů a takto postupného doplňovaného materiálu vytvořit jakýsi víceméně umělý standard lexika a gramatiky quenijštiny; Tento standard je založený na formě jazyka, v níž se jazyk objevuje v Pánovi prstenů, přičemž velká část slovní zásoby se čerpá z Tolkienova díla „Etymologies“, vydaného v řadě The History of Middle Earth, sv. 5, které zachycuje poněkud ranější verzi jazyka. Cílem je umožnit praktické použití jazyka; podle mínění některých významných tolkienovských lingvistů by se však takto vzniklý útvar neměl označovat jako Quenya, nýbrž jako Neo-Quenya. Základním pravidlem komunity uživatelů quenijštiny je ve všech písemných textech \"důsledně označovat extrapolovaná a v Tolkienových textech neatestovaná slova, gramatické tvary a významy\" (standardní způsob je použití hvězdičky: \"*hantanyel\"). Následující popis quenijštiny je proto nutně neadekvátní. Popis se v zásadě opírá o podobu jazyka v Pánu Prstenů, je však třeba mít na mysli, že jde o velmi zjednodušující přehled, který ignoruje často velmi spletitou problematiku spojenou takřka s každým gramatickým jevem quenijštiny a zejména fakt neustálého vývoje jazyka v Tolkienových představách. Takřka ke každému uvedenému tvrzení lze nalézt nějakou výjimku. Za spolehlivé lze pokládat především materiály pocházející od autorů, kterými jsou Carl F. Hostetter, Bill Welden, Patrick Wynnem, Christopher Gilson, Helge Fauskanger, Ryszard Derdzinski, Edouard Kloczko a David Kiltz.", "Pro quenijštinu jsou typická velmi restriktivní fonologická pravidla stanovující, jaké hlásky a jejich kombinace se mohou vyskytnout; tato pravidla mají za důsledek vysokou míru „libozvučnosti“ jazyka. Fonologie quenijštiny byla inspirována zřejmě nejvíce finštinou, dále pak italštinou a latinou; výslovnost quenijštiny by tak Čechovi neměla činit problémy, neboť až na několik hlásek jsou quenijské zvuky shodné s obdobnými českými. V následujícím přehledu jsou hlásky uvedené hlásky podle standardní Tolkienovy transkripce. Výslovnost je jako v češtině, pokud není uvedeno jinak.", "Quenya má, podobně jako čeština, 5 samohlásek: Tyto samohlásky mohou být buď krátké, nebo dlouhé; přičemž dlouhé \"é\" a \"ó\" jsou ve výslovnosti zavřenější než jejich krátké protějšky. Tolkien uvádí, že ve výslovnosti těch mluvčích, jejichž rodným jazykem byla Obecná řeč, měly tyto dlouhé samohlásky sklon k diftongizaci: \"ei\" a \"ou\". Tato výslovnost byla ovšem považována za chybnou. Délka se v latinském přepisu vyznačuje čárkou, jako v češtině. Zdaleka nejčastější samohláskou je \"a.\"", "V quenijštině se vyskytuje 6 dvojhlásek: Všechny dvojhlásky byly v původní quenijštině klesavé - přízvuk je na první složce. Ve Třetím věku se \"iu\" začalo vyslovovat stoupavě, jako \"ju.\" Ostatní kombinace samohlásek jsou, pokud se vyskytují, dvojslabičné. Více než dvě samohlásky za sebou se nevyskytují, zřídkakdy samohláska a dvojhláska.", "(Dieresis (dvě tečky) nad \"e\" slouží pouze pro upozornění na dvojslabičnou výslovnost, zejména pro anglického čtenáře.)", "V quenijštině se samostatně vyskytují následující souhlásky: Poznámky k výslovnosti aj.:", "\"Souhláskovými semi-shluky\" nazývám shluky, jejichž druhým elementem je \"y\" nebo \"w\". Důvodem tohoto označení je fakt, že sdílejí některé fonologické charakteristiky s pravými dvoj-souhláskovými shluky, a některé charakteristiky s unitárními souhláskami: Jako unitární souhlásky: Jako shluky: Mezi odborníky nepanuje jednotný názor na jejich výslovnost (Tolkienovy údaje nejsou jednoznačné) - v úvahu přichází spektrum od zcela unitárního zvuku až po rozlišené dvě souhlásky; je dokonce možné, ne-li pravděpodobné, že výslovnost kolísá v závislosti na různých okolnostech. Do výpisu zahrnuji výše uvedené \"hy\" a \"hw\", protože ačkoliv podle Tolkiena jde foneticky jasně o unitární hlásky, přesto systematicky náležejí do kategorie semi-shluků; a je otázka, zda si charakter shluku nepodržují alespoň v případech, kdy tato kombinace vznikne sekundárním kontaktem (např. kmen+přípona). U každého „semi-shluku“ uvádím předpokládanou výslovnost, od té, kterou pokládám za nejpravděpodobnější, po tu nejméně pravděpodobnou. Semi-shluky jsou typickým prvkem quenijské fonologie.", "Pravé souhláskové shluky: Pokud se ojediněle vyskytují jiné shluky, pak zejména v rámci sekundárního kontaktu, tj. jako důsledek skládání slov. Většinou však dochází pravidelně k asimilaci: ale", "", "Quenya stojí na pomezí jazyků aglutinujících a flektujících, ale blíže má k jazykům aglutinujícím. Rozličné syntaktické funkce vyznačuje většinou pomocí přípon, které je často možné řadit „za sebe“ podobně jako v ugrofinských jazycích; některé gramatické funkce se však vyznačují ohýbáním pomocí přípon, nebo častěji změn ve kmeni slova. Typickým znakem quenijštiny, který byl vypozorován, je zásada non-redundance, která stanoví že určitá syntaktická funkce je vyznačena pouze jednou: to např. znamená, že z dvojice substantiva určeného adjektivem přibírá pádovou příponu vždy pouze \"jedno\" z nich - nedochází tedy ke shodě v pádu (ačkoliv ke shodě v čísle ano). Dalším charakteristickým rysem quenijštiny jsou zájmenné přípony, které slouží především místo osobních přípon k časování sloves, v jiné formě potom jako koncovky jmen místo přivlastňovacích zájmen. Zájmenné přípony mohou též vyznačovat předmět slovesa, a podle některých textů je lze kombinovat i s předložkami. utúvie „najít“ (perf.)+ -nye \"koncovka já\" + -s \"koncovka to/on\" → utúvienyes „našel jsem to“ óre \"srdce\" + -nya \"koncovka moje“ → órenya „moje srdce“ Quenya má vůbec poměrně bohatý (a díky Tolkienovým častým změnám velmi nepřehledný) systém zájmen, rozlišující například u osobních zájmen druhé osoby formu důvěrnou a formální, či u první osoby množného čísla zájmeno „inkluzivní“ (\"my včetně tebe\") a „exkluzivní“ (\"my, ale ne ty\"). V oblasti syntaxe si lze povšimnout, že bohatství jmenných tvarů, především existence skloňovatelného gerundia, umožňuje tvorbu různých jmenných a infinitivních vazeb, nahrazujících vedlejší věty. Lze říci, že syntaxe quenijštiny má charakter podobný klasickým jazykům - latině a snad ještě více klasické řečtině, jíž se podobá např. v užívání určitého členu.", "", "Mezi pády se vyskytují tři dvojice „silnějšího“ a „slabšího“ pádu, které jsou si blízké jak významem, tak morfologickým způsobem tvoření: Zdá se, že „slabší“ pád může někdy zastupovat svůj významový „silnější“ ekvivalent, zejména v poezii.", "Quenya používá tengwar (zřídka také cirth) s tehtar za souhláskami s čistě fonetickým pravopisem a latinku s dvojí podobou zápisu:" ] }

{ "title": [ "Chemické vlastnosti.", "Výskyt.", "Bezpečnost práce, účinky na člověka, první pomoc.", "Výroba.", "Využití.", "Neutralizace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Kyselina chlorovodíková je těkavá bezbarvá kapalina. Patří mezi velmi silné žíraviny. Technická (tj. méně čistá) kyselina chlorovodíková je nažloutlá díky přítomnosti železitých iontů a prodává se pod názvem kyselina solná. Směs koncentrované kyseliny chlorovodíkové a dusičné v objemovém poměru 3:1 (lučavka královská) rozpouští i ušlechtilé kovy (zlato, platina). Je to relativně silná jednosytná kyselina. Vzniká rozpuštěním plynného HCl (chlorovodíku) ve vodě. Reaguje s celou řadou neušlechtilých kovů (Fe, Zn, Al, Na...), za vzniku v kyselině chlorovodíkové rozpustných chloridů. S ušlechtilými kovy nereaguje. Na rozdíl od řady kyslíkatých kyselin, např. HSO a HNO, nemá oxidační účinky, ani když je koncentrovaná.", "Kyselina chlorovodíková se v přírodě vyskytuje v sopečných plynech a jako vázaná složka některých nerostů. Je vylučována v trávicím traktu všech savců, kromě mravenečníků, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Funguje jako aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována.", "Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit pouze mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Plynný chlorovodík je bezbarvý, silně dráždivý plyn, leptá sliznice, pokožku a způsobuje slzení. Zasaženého je nutné umístit na čerstvý vzduch a přivolat lékařskou pomoc. Kyselina chlorovodíková leptá, při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě poté zneutralizovat hydrogenuhličitanem sodným – jedlou sodou), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Následovat musí vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech a proto nesmí být nikdy podceňováno.", "Kyselina chlorovodíková se původně vyráběla přímo z chloridu sodného, proto se označovala jako kyselina solná. Princip výroby spočíval v působením kyseliny sírové na chlorid sodný za zvýšené teploty. V průmyslové výrobě se HCl vyrábí syntézou chloru a vodíku, obvykle ve spojení s výrobou hydroxidu sodného nebo jako vedlejší produkt při chloraci uhlovodíků Kyselina chlorovodíková je vodný roztok HCl a připravuje se exotermickou absorpcí HCl ve vodě:", "Průmyslově nejčastěji používaná kyselina chlorovodíková je 31% vodný roztok chlorovodíku. Méně obvyklá je 38% kyselina, v této koncentraci má největší kyselost, je tedy nejúčinnější (a nejnebezpečnější). Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu. V geologii a paleontologii se používá k detekci vápence (CaCO), protože při jeho rozpouštění uvolňuje množství oxidu uhličitého a šumí. Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3:1 tvoří lučavku královskou, která se používá pro rozpouštění obtížně rozpustných kovů, zejména zlata nebo platiny. Koncentrovaná kyselina chlorovodíková se dá použít k čištění bazénů (i foliových) od vodního kamene.", "Reakcí s hydroxidem sodným je dokonale neutralizována (při poměru látkového množství 1:1 je výsledné pH 7) za vzniku vodného roztoku chloridu sodného (kuchyňské soli). Při potřísnění kůže kyselinou oplachujeme velkým množstvím vody, aby se zředila, neutralizací uvolněné teplo by totiž mohlo zranění zhoršit. Zasažení očí většinou způsobuje slepotu. Při jakémkoliv potřísnění koncentrovanou kyselinou chlorovodíkovou nejprve poskytněte první pomoc a následně volejte lékařskou pomoc." ] }

{ "title": [ "Biologie.", "Nomenklatura.", "Původní druhy.", "Nomenklatura druhu \"G. soja\".", "Nomenklatura druhu \"G. gracilis\".", "Produkce.", "Dopady na životní prostředí.", "Geneticky modifikovaná sója.", "Zpracování." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Kulturní sója je diploidizovaný tetraploid (2n=40). Sója může za vhodných podmínek dorůst až 1,5 m, běžné porosty dorůstají do výšky cca 1 m. Sója má jednoduché primární listy, sekundární listy jsou většinou trojčetné. Hlíznatý kořenový systém sestává z hlavního kořenu, z kterého vycházejí postranní kořeny. Většina kultivarů je pokryta jemnými trichomy (je ochmýřená). Lusky jsou rovné nebo lehce zakřivené a dosahují délky od 2 do 7 cm. Semena jsou většinou oválná, ale existují kultivary s plochými či protáhlými semeny. Sója je dvouděložná samosprašná rostlina pěstovaná komerčně ze semene. Jednotlivé kultivary lze v umělých podmínkách křížit pro šlechtitelské účely. Blizna je citlivá k opylení zhruba 24 hodin před vykvetením a dalších 48 hodin po vykvetení. Díky tomu dochází většinou k opylení ještě před otevřením květu. Sója je považována za jednu z nejstarších kulturních plodin. Pochází ze severní a střední Číny. První zmínky o sóji nacházíme v knihách známých jako „Pen-Cao-Kong-Mu“ datovaných př. 2838 lety. Do Spojených států byla sója dovezena v roce 1765. Sója (\"G. max\") spolu s \"G. soja\" a \"G. gracilis \" patří do podrodu \"Glycine\" subgen. \"Soja\" (Moench) F.J. Herm. Divoký příbuzný sóji \"G. soja\" se často vyskytuje na mezích, podél cest a vodotečí v některých asijských zemích. V Americe, Evropě či Africe se divoké odrůdy sóji nevyskytují. Sója se může křížit pouze s uvedenými dvěma zástupci podrodu \"Soja\". Potenciál pro křížení je tak omezen jednak samosprášením, jednak geograficky, protože tito příbuzní se vyskytují pouze v Číně, Koreji, Japonsku, případně v sousedních zemích.", "\"Glycine max\" (L.) Merr., 1917", "", "\"Glycine soja\" Siebold & Zucc. 1843", "\"Glycine gracilis\" Skvortzov, 1927", "Sója se pěstuje v tropických, subtropických podmínkách a v teplých oblastech mírného pásu. Většinou je zavlažována pouze dešťovými srážkami, začíná se však rovněž používat umělé zavlažování. Sója je sice poměrně rezistentní k teplotním extrémům, ale její růst může být výrazně zpomalen při teplotách pod 18 °C a nad 35 °C. Některé kultivary nekvetou při teplotách pod 24 °C. Pouze asi z 25 až 30 % květů vznikají lusky; pokud je rostlina stresována v době kvetení, počet lusků prudce klesá. Za vhodných podmínek může sója vytvořit až 400 lusků obsahujících jedno až pět semen. Sója je krátkodenní rostlina, ale existují i kultivary adaptované na jinou délku dne. Většina moderních odrůd dává dobrý výnos pouze ve velmi úzkém klimatickém pásu. Růst se většinou zastavuje po 100 až 130 dnech od vzejití, a to v době kvetení. Sója stejně jako jiné luštěniny dokáže za pomoci symbiotických bakterií fixovat vzdušný dusík, proto se používá rovněž jako rotační plodina po kukuřici, bavlně či čiroku. Není příliš náročná na půdu s výjimkou písčitých půd, které jí nevyhovují. Optimální pH půdy je 6 až 6,5. Výnosy jsou závislé zejména na dostatku vody, poté na hnojení a řádkování. S umělým zavlažováním dosahují moderní kultivary sóji výnosů 2,5 až 3,5 t/ha, výnosy bez zavlažování se pohybují mezi 1,5 až 2,5 t/ha. Při zavlažování má sója tendenci zvyšovat obsah proteinu na úkor oleje.", "Kvůli rozšiřování osevních ploch sóji dochází v Jižní Americe ke kácení tropických deštných pralesů. Podle odhadů Světového fondu na ochranu přírody (WWF) padne za oběť jejímu pěstování do roku 2020 okolo 22 milionů hektarů pralesů a savan. Proto od roku 2004 WWF podporuje její ekologicky a sociálně ohleduplné pěstování, mj. také bez otrocké a dětské práce. Ovšem i Cerrado je ohrožené.", "Tzv. geneticky modifikovaná neboli transgenní sója se podle odhadů podílí na světové produkci asi 65 procenty. Je však obtížné stanovit přesný podíl, protože v některých zemích je nebo byla geneticky modifikovaná sója pěstována neoficiálně (Argentina) nebo přímo ilegálně (Brazílie a Rumunsko). Nejběžnější GM odrůdou je sója formy Monsanto s odolností proti totálnímu herbicidu stejné firmy – Roundup. Účinná látka Roundupu glyfosát je specifickým inhibitorem (blokátorem) enzymu EPSP syntázy, která je důležitým článkem syntézy aromatických aminokyselin. Po aplikaci glyfosátu tak rostlina umírá na nedostatek těchto aminokyselin. Zvířata tento enzym nemají, glyfosát pro ně tudíž není toxický. Do GM sóji byla vložena jiná varianta genu pro EPSP syntázu pocházející z půdní bakterie \"Agrobacterium tumefaciens\". Tento enzym není glyfosátem blokován, rostlina tak k němu získá rezistenci. Pro selekci této odrůdy sóji byl použit přímo glyfosát, v GM sóji tak není žádný další markerový gen pro odolnost vůči antibiotikům. GM sója má i nezamýšlené efekty. Při klasickém pěstovaní se ke kontrole plevelů používá kombinace orby a aplikace herbicidů v době před vzejitím vlastní sóji. GM sója vystačí pouze s aplikací Roundupu, orba tedy není nutná. GM sója tak usnadňuje bezorebný pěstitelský cyklus a snižuje erozi půdy, ale vede ke zvýšené spotřebě pesticidů. Rovněž zvýšené používání jediného druhu herbicidu zvyšuje riziko rozšíření odolných plevelů. V EU platí povinnost označovat výrobky, k jejichž výrobě byla použita sója s větším než 0,9% podílem GM odrůdy. Povinnost platí i tehdy, jestliže finální výrobek GM složku neobsahuje, jako např. sojový olej či sojový lecitin v čokoládě.", "Ve vyspělých zemích je většina sóji použita jako krmivo pro dobytek nebo je zpracována na olej a sójový protein, který se používá jako aditivum v mnoha potravinářských výrobcích. Sója je bohatá na proteiny, navíc mají tyto proteiny vhodné aminokyselinové složení s vysokým podílem esenciálních aminokyselin; je chudá pouze na sirné aminokyseliny. Proto jsou sójové výrobky oblíbenou složkou vegetariánské stravy. Sója rovněž obsahuje některé anti-nutrienty, alergeny a vysokou hladinu fytoestrogenů, které mohou být nevhodné zejména pro děti. Zdravý vývoj dítěte může rovněž ovlivnit vysoká hladina fytátů, které váží vápník a další stopové živiny a zabraňují tak jejich příjmu z potravy. Z těchto důvodů nejsou běžné sójové výrobky vhodné pro děti, vyrábějí se však speciálně formulované výrobky s přídavkem vápníku a vitamínů, které je možné dětem podávat. Alergie na sójové proteiny je v Evropě a severní Americe poměrně častá. Tradiční asijská kuchyně využívá především fermentovaný sójový protein (sójová omáčka atp.), ve kterém je hladina alergenů a antinutričních látek výrazně snížena. Kromě potravinářství se sója používá v průmyslu k výrobě bionafty, kosmetických přípravků, olejů, mýdel, plastů a podobně." ] }

{ "title": [ "Definice pH.", "Výpočty pH.", "Výpočet pH silné kyseliny.", "Výpočet pH slabé kyseliny.", "Výpočet pH silné zásady.", "Výpočet pH slabé zásady.", "Výpočet pH solí.", "Sůl silné kyseliny a silné zásady.", "Sůl slabé kyseliny a silné zásady.", "Sůl silné kyseliny a slabé zásady.", "Sůl slabé kyseliny a slabé zásady.", "Výpočet pH amfolytu.", "Výpočet pH pufru.", "Měření pH.", "Acidobazické indikátory.", "Instrumentální metody měření pH." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Hodnota pH je definována jako záporně vzatý dekadický logaritmus aktivity oxoniových kationtů. Ve zředěných vodných roztocích lze hodnotu aktivity aproximovat hodnotou koncentrace a pak platí: formula_1 Obecně platí rovnice: formula_2 kde \"a\" značí aktivitu iontu (HO). pH nabývá hodnot od 0 do 14 (platí pro většinu vodných roztoků při 25 °C). Chemicky čistá voda má při pokojové teplotě pH 7 (při 100 °C zhruba 6), kyseliny < 7, zásady > 7. Ve vodném roztoku je vždy kromě molekul HO také určité množství oxoniových kationtů HO (přesněji [H(HO)]) a hydroxylových aniontů OH. Součin koncentrací obou těchto iontů je ve vodných roztocích za konstantních podmínek vždy konstantní, je označován jako iontový součin vody a pro standardní podmínky nabývá hodnoty 10. V čisté vodě je látková koncentrace obou iontů stejná: 10. To odpovídá pH = 7. Kyselost vzniká přebytkem HO. Zvýšení jejich koncentrace na stonásobek, tedy 10, odpovídá pH = 5. Zásaditost je přebytek hydroxylových iontů na úkor oxoniových. Je-li v roztoku např. 1000× více OH než ve vodě, klesne koncentrace iontů HO na 10, což odpovídá pH = 10. Kyselost nevodných roztoků (např. roztoky kyselin nebo hydroxidů v alkoholech, ketonech nebo i nepolárních rozpouštědlech) popisuje hodnota Hammetovy funkce. Velikost Hammetovy funkce pro určité prostředí se prakticky zjišťuje na základě poměru kyselé a zásadité formy určitého acidobazického indikátoru v měřeném roztoku.", "Pro výpočet pH je vždy nutné ujasnit si, co (ne)reaguje s čím. Která sloučenina se v reakci chová jako kyselina, která se chová jako zásada a jak se budou chovat produkty reakce. Proto je důležité napsat si a vyčíslit rovnici reakce a spočítat koncentrace reaktantů a produktů (s tím, že pokud v reakci vzniká voda či slouží jako rozpouštědlo, tak její koncentrace můžeme zanedbat). Podle toho, jaké látky mezi sebou reagují se vybere i vzorec pro výpočet hodnoty pH:", "Za silné kyseliny považujeme především následující: HCl, HBr, HI, HNO, HSO, HClO, HSiF Pro výpočet přes koncentraci platí vzorec uvedený výše: formula_3 Pro přesnější výpočet přes aktivitu iontů se používá vzorec aktivity: formula_4, kde formula_5 y- aktivitní koeficient Aktivitní koeficient se počítá pomocí rovnice iontové síly roztoku: formula_6 Iontová síla \"J\" (vzorec): formula_7 c - koncentrace látky v mol/l Z - náboj iontu Pro názornost je vhodné nakreslit si tabulku iontové síly, což lze ukázat na příkladu výpočtu pH 0,1M HCl :", "Má-li kyselina disociační konstantu K, považujeme ji za slabou. Pro slabé kyseliny platí následující disociační vztahy: formula_8 kde formula_9 z toho plyne, že: formula_10 Vzorec pro výpočet slabé kyseliny proto vypadá následovně: formula_11", "Za silné zásady (báze, značíme B) považujeme oxidy a hydroxidy alkalických kovů a kovů alkalických zemin (skupiny prvků I.A a II.A periodické tabulky) Platí tak tyto vztahy: formula_12 a formula_13 Vzorec pH silné zásady proto zní: formula_14", "Platí zde tyto vztahy: formula_15 Vzorec výpočtu pH slabé zásady: formula_16", "Soli slabých kyselin se ve vodném prostředí chovají jako slabé zásady a naopak. C v následujících vzorcích je koncentrace soli.", "má neutrální pH (pH = 7)", "formula_17", "formula_18", "formula_19", "Amfolyty jsou typicky aminokyseliny, soli vícesytných slabých kyselin. formula_20", "Pufr - roztok se současným obsahem kyseliny i zásady. formula_21", "", "Některé organické látky mění uspořádání dvojných vazeb v molekule v závislosti na pH prostředí, což se projeví změnou zabarvení roztoku. Například čaj změní barvu přidáním kyselé citronové šťávy. Takovým látkám říkáme acidobazické indikátory. Kyselost můžeme měřit přidáním indikátoru do roztoku a porovnáním barvy s kalibrovanou barevnou škálou. Používají se zejména tyto látky: Přírodním indikátorem je například barvivo v červeném zelí, které při okyselení roztoku změní barvu z modré na červenou. Barevné přechody indikátorů jsou v praxi nejčastěji využívány pro acidobazické titrace, které slouží pro určení obsahu kyseliny nebo hydroxidu v analyzovaném vzorku. Definovaný objem měřeného vzorku s přídavkem vhodného indikátoru je přitom neutralizován roztokem kyseliny nebo hydroxidu. Dosažení bodu, kdy je koncentrace kyseliny a hydroxidu v rovnováze (neutrální roztok) je určena změnou barvy příslušného indikátoru. Z množství a koncentrace roztoku, potřebného pro získání neutrálního roztoku lze jednoduše vypočíst obsah kyseliny nebo hydroxidu v analyzovaném roztoku. Pro hrubou orientaci o kyselosti měřeného roztoku se k měření pH používá lakmusový papírek, což je proužek papíru napuštěný lakmusem. Poněkud přesnější údaj o kyselosti měřeného roztoku poskytuje univerzální indikátorový papírek, jehož zbarvení se mění s pH měřeného roztoku od červené až po tmavě modrou (barevnou škálu vystihuje vedlejší tabulka hodnot pH běžně se vyskytujících roztoků).", "Pro přesná měření hodnot pH vodných roztoků se v současné době používá prakticky výlučně potenciometrie s využitím skleněné elektrody jako měrného členu. Podstatou uvedené metody je velmi přesné měření elektrického potenciálu mezi měrnou (skleněnou) a referentní elektrodou. Jako referentní elektrody lze v tomto případě využít prakticky každé elektrody II. druhu, tedy elektrody, jejíž potenciál zůstává konstantní při změně prostředí, v němž je ponořena. Nejčastěji se zde uplatňuje kalomelová nebo argentchloridová srovnávací elektroda. Kyselost měřeného roztoku určuje elektrický potenciál měrné skleněné elektrody. Základní část skleněné elektrody tvoří tenkostěnná miniaturní baňka ze speciálního skla. Vnitřní objem baňky je naplněn pufrem, tedy roztokem o konstantním pH. Vnější povrch baňky je ve styku s měřeným roztokem a rovnováha mezi hydroxoniovými ionty ve zkoumaném roztoku a ionty v povrchu skla způsobují změnu elektrického potenciálu elektrody. Elektrický potenciál mezi měrnou a referentní elektrodou je měřen citlivým voltmetrem, který musí vykazovat vysoký vstupní odpor (minimální požadavek je 10 Ω, kvalitní přístroje mají parametry o řád až dva lepší). Komerčně dodávané přístroje - pH-metry současně převádějí měřené napětí mezi elektrodami přímo na hodnotu pH, kterou zobrazují digitálně na displeji. Teoreticky platí, že změna pH o jeden řád (např. z pH 6 na pH 7) vyvolá změnu potenciálu skleněné elektrody o 59 mV. V praxi je však potenciálový rozdíl individuálně měřen pro konkrétní elektrodu pomocí roztoků o přesně definovaném pH, pufrů. Naměřený potenciálový rozdíl (např. pufru o pH = 4 a pH = 7) pak slouží ke kalibraci elektrody a zpřesnění výsledných údajů. V současné době patří potenciometrické měření pH k velmi kvalitně i komerčně zvládnutým instrumentálním technikám. Na trhu je celá řada přístrojů špičkové kvality, umožňujících měření pH s rozlišením na 0,01 až 0,001 jednotky pH. Současně jsou však k dispozici cenově dostupné přístroje pro měření v terénu (úpravny a čističky odpadních vod, monitoring kyselosti zásobních roztoků v průmyslu...), které sice nedosahují špičkové přesnosti měření, ale umožňují velmi rychlé a snadné získání terénních dat. Měření pH skleněnou elektrodou se v současné době neomezuje pouze na měření kyselosti roztoků, ale je možno zakoupit speciální elektrody pro sledování kyselosti povrchů (např. navlhčený papír, zemina apod.), vpichové elektrody pro měření pH masa a jiných potravin atd. V medicíně slouží miniaturní pH-elektrody k monitoringu pH krve pacientů." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se jako sedmé a poslední dítě ve šlechtické rodině. Do sedmi let nemluvil, a proto mělo jeho okolí obavy, že je slabomyslný. Přesto zvládl vystudovat jezuitskou kolej a své zpoždění dohnat. Poté ale místo dráhy duchovního přestoupil na královský seminář. V té době se začal zajímat o výzkum elektřiny. Roku 1769 publikoval knihu \"O přitažlivé síle elektrického ohně a jevech s tím souvisejících\", v níž zveřejnil hypotézu o souvislosti elektřiny a magnetismu. Přišel na ni ale už o šest let dříve, v 18 letech. V dalších letech sestavil a zdokonalil mnoho přístrojů pro své pokusy. Mezi tím se stačil stát ředitelem lycea a v roce 1774 profesorem fyziky na gymnáziu v Comu. V letech 1775–1780 zkoumal složení vzduchu a na základě pokusů formuloval hypotézu o jeho složení ze dvou různých plynů. V roce 1779 nastoupil na univerzitu v Pavii. Vrátil se tam opět k pokusům s elektřinou. Vynalezl kondenzátor a elektrometr, uvažoval o principech vzniku bouřek. V roce 1791 se dozvěděl o pokusech Luigi Galvaniho se žabími stehýnky, jejichž svaly se stahují při dotyku kovovým skalpelem. Odhalil, že se nejedná o živočišnou elektřinu, ale o reakci kovů. V roce 1800 sestrojil první elektrický článek – Voltův sloup. Seřadil také kovy podle jejich elektrochemických potenciálů. V roce 1794 se oženil, měl tři syny. O svých výzkumech přednášel 20. března 1800 před Královskou společností v Londýně a 28. října 1801 v pařížském Institutu. Tam zaujal Napoleona Bonaparta, který jej podporoval, jmenoval hrabětem a roku 1809 italským senátorem. Ani poté, co byl Napoleon poražen, neupadl v nemilost a až do roku 1819 byl ředitelem fakulty matematiky a fyziky univerzity v Pávii. Od roku 1823 byl po srdeční mrtvici prakticky hluchý a slepý. Je po něm pojmenována jednotka elektrického napětí Volt a kráter Volta na přivrácené straně Měsíce." ] }

{ "title": [ "Kořeny.", "Scientismus.", "Kritika.", "Antimetafyzický postoj.", "Kritika.", "Empirismus.", "Kritika.", "Metoda verifikace.", "Kritika.", "Induktivismus.", "Kritika.", "Závěr." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "Novopozitivismus má (samozřejmě kromě svého prapočátku v klasickém pozitivismu Comtově, na nějž ale novopozitivisté nikdy neodkazují, ač to byl onen „první pokus o exaktnost“) – ačkoliv je problémově a věcně zcela konzistentní – tři odlišné kořeny spojené se třemi významnějšími reprezentanty tohoto směru. Paul F. Lazarsfeid začínal v Rakousku studiem matematiky – v roce 1925 ho zakončil prací \"Aplikace Einsteinovy teorie gravitace a pohyb Merkuru,\" téhož roku zakládá ale také ústav pro aplikovanou psychologii. Když se na počátku třicátých let chtěl věnovat výzkumu volného času, pověděl mu významný rakouský politik – a co tak nezaměstnanost, není to věc důležitější a živější? Spolu se svou tehdejší ženou Marií Jahoda napsal studii Marienthal. Podstatné jsou nicméně vlivy, jež utvářely Lazarsfeldův pohled na skutečnost. Lasarsfeld byl v úzkém styku se dvěma významnými členy Vídeňského kroužku, což byla skupina matematiků a fyziků, kteří promýšleli problémy jazyka věd, výstavbu vědecké teorie, roli logiky, matematiky atd. Ti se stýkali s Ludwigem Wittgensteinem, který ale sám členem kroužku nebyl. Lazarsfeld byl silně ovlivněn sociologizujícím filosofem Otto Neurathem a filosofem Rudolfem Carnapem. Jedním ze snů Vídeňského kroužku bylo „ustanovení“ jednotné vědy, která by pomocí jednotného jazyka odstranila bariéry mezi vědami – jež jsou spíše komunikační vadou než předmětným rozdílem. Když byl Lazarsfeld nucen odejít do USA, začíná plodné období jeho života, které je korunováno nejen řadou znamenitých výzkumů, ale i tím, že obohatil sociologii novými tématy a pojmy jako je „latentní struktura“, skalogram, „opinion leader“ atd. Není bez zajímavosti, že Lazarsfeld byl pravděpodobně ze všech neopozitivistů nejtolerantnější – pokusil se dokonce o spolupráci s tzv. frankfurtskou školou, i když bez valného úspěchu. Jeho výzkumy masových médií (tisku a rozhlasu) je ovšem nutno pokládat za klasické. Druhým významným inspirátorem sociologického neopozitivismu byl člen Vídeňského kroužku Otto Neurath, který se pokusil dát „Vídeňské inspiraci\" sociologický tvar. Jeho \"Empirická sociologie\" z roku 1931 je radikálním manifestem netriviálního fyzikalismu: nejde o to, že sociologie má pomocí fyzikálních tvrzení vysvětlovat společenské jevy, ale spíše má akceptovat strategii poznávání světa, jež je fyzice vlastní. Podobně jako Lundberg v Americe, i Neurath se přihlásil k behaviorismu, který redukuje na tezi, že „věda zná pouze takové chování, které se dá pozorovat a vědecky fotografovat.“ Jako všichni pozitivisté odmítá metafyziku, což má u Neuratha konkrétní podobu odporu vůči „chápající sociologii“ německé (Weber, Dilthey, ale i Sombart) – k Weberově slavné knize o původu kapitalismu poznamenává: „Jsou protestanti, ale není nic takového jako protestantismus.“ Jak poznamenává Jerzy Szacki, „pozitivními hrdiny“ Neurathovy knihy byli Marx s Engelsem, zejména z období \"Německé ideologie,\" protože jejich materialistické pojetí dějin je nemetafyzické a nejvíce se blíží „ideálu fyzikalismu“. Není divu, že přes kritické výtky, které k Marxovi měl, také nakonec formuloval „inženýrské ideje“ na úrovni celé společnosti, čímž by fyzikalistickou sociologii dostatečně diskreditoval, kdyby se byla v této „neurathovské podobě“ rozšířila. Ale to se nestalo. Původní kořen neopozitivismu je ovšem americký a je spojen se jménem a dílem G.A. Lundberga. Lundberg byl silně ovlivněn americkým behaviorismem, psychologickou teorií, která odvozuje naše vědění o lidské psychice z viditelného (manifestního) chování. Kromě toho byl silně ovlivněn fyzikem P. Bridgmanem, který zavedl do vědy pojem operacionální definice: pojem má místo ve vědě tehdy a jen tehdy, jestliže dokážeme ukázat, jak je možné jej pozorovat nebo měřit a jaké operace k tomu můžeme použít. Idea operacionálních definic zůstala, Lundbergův radikální behaviorimus a fyzikalismus (snaha připodobnit výstavbu sociologie fyzice) jsou neodvolatelně zastaralé. Svědčí o tom - alespoň nepřímo - i to, že ani velká kompendia dějin sociologie (Jerzy Szacki) nebo přehledy moderní sociologie (Austin Harrington či Danilo Martucceli) Lundberga nezmiňují.", "Základním postulátem obsaženým ve všech pracích byla představa, že pouze věda může prezentovat věrohodné výsledky, které mají objektivní platnost a pravdivost. Tyto výsledky mají být základem pro vytvoření racionálních základů lidského myšlení. Novopozitivisté sami se pak považovali za vědecké filosofy a pozitivistická filosofie po nějakou dobu byla synonymem pro „vědeckou filosofii“, resp. „vědecký světový názor“.", "Kritický racionalismus Karla Poppera upozorňuje na omezenost každého poznání a odmítá představu, že by se poznání nějakou metodou dalo zajistit proti omylům.", "Novopozitivisté označovali filosofické úvahy postrádající souvislost s vědeckými procedurami a postupy za „metafyziku“. Charakteristický je název známé Carnapovy statě \"Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka\". Carnap připouští jen dva druhy smysluplných vět: Věty metafyziky nepatří ani do jedné skupiny a musí být odmítnuty jako věty beze smyslu. Carnap ve své stati tvrdí: „(Pseudo)-věty metafyziky neslouží k výkladu faktů, [...] slouží k výrazu životního pocitu.“", "Ač logický atomismus i novopozitivismus proklamují „odmítání metafyziky“, de facto zavádějí svůj vlastní „metafyzický realismus“. Jejich základem je apriorní přesvědčení, že svět má racionální strukturu (logickou formu), k jejímuž poznání stačí čistý rozum.", "Z pohledu novopozitivismu má věda empirický původ. Základem vědecké činnosti jsou pozorování a experiment. Východiskem vědy, stejně jako „zdravého rozumu“, je „empirická realita“. V protikladu k metafyzice není možné dané formulovat, ale je možné na ně pouze ukázat. „Dané“ (tj. data získaná pozorováním) je to nejjednodušší a nesporné. Dané je přijímáno jako filosoficky neutrální. Věda nemůže v otázce reálnosti daného zaujmout ani souhlasné, ani zamítavé stanovisko, protože otázka sama nemá empirický význam. Empirické kritérium smyslu tvrdí, že „smysl věty je metoda její verifikace.“ Filosofická analýza by v tomto pojetí měla zjišťovat, zda má věta smysl. Teprve potom může být věta verifikována, tj. rozhodnuto, zda je pravdivá či nepravdivá. Verifikace sama je otázkou empirické vědy, nikoli filosofie.", "Ontologicky orientovaní filosofové vytýkají novopozitivismu jeho reduktivní přístup: nakonec „stojíme před bází empiricky daného a nemůžeme říci, ani komu je to dáno, ani co se stává daností.“", "Pro původní nopovozitivismus je základem poznání fenomenalistická báze, která obsahuje přímé zkušenosti člověka (pozorovatele). Filosofie měla logicky rekonstruovat empirické poznání Metoda verifikace je pak přímočará: pravdivostní hodnota výpovědí je jednoznačně dána pravdivostní hodnotou základních vět a znalostí významu logických spojek. Poněkud to připomíná Leibnizův program (\"calculus ratiocinator\" a \"characteristica universalis\").", "Tato verze kritéria verifikace byla opuštěna zejména pro nemožnost překladu například dispozičních pojmů („rozpustný ve vodě“) nebo pojmů označujících fyzikální objekty („hmota“ či „elektron“).", "Induktivní strategii vytváření vědy rozpracovali již Francis Bacon a John Stuart Mill formulací základních kánonů vědecké indukce. Novopozitivisté jejich výsledky přejali jako metodologický nástroj a zpočátku se jejich důkladnou analýzou nezabývali. Novopozitivistická představa budování vědy je zhruba tato: jestliže vědci získají pevnou empirickou bázi, mohli by pokračovat v zobecňování a vytváření empirických generalizací. Dále by generalizovali empirické zákony, na jejichž základě by generovali vědecké zákony a obecná teoretická tvrzení ve formě zákonů.", "Ve svých pracích ukázali Pierre Duhem (1861–1916) a W. V. Quine (1908–2000), že z empirické báze nelze jednoznačně vyvodit jedinou správnou generalizaci. Toto tvrzení dnes známe jako „Duhem-Quinovu tezi o nedourčenosti teorie empirickou evidencí“.", "Novopozitivisté postupně přecházejí k analýze jazyka vědy. Znamená to přechod od objektového jazyka k metajazyku. Cílem se stává analýza a preskripce metod vědecké práce. Novopozitivismus jako ucelený filosofický přístup je podle všeho již minulostí. Ve své době se rozšířil po téměř celém západním světě. Na amerických univerzitách byli jeho nositeli členové Vídeňského kruhu, kteří odešli z Evropy za druhé světové války nebo po ní. Novopozitivismus byl zásadní pro vývoj rané analytické filosofie a v první polovině dvacátého století s ní byl někdy ztotožňován. Logický positivismus značně ovlivnil filosofii jazyka a od 20. do 50. let reprezentoval dominantní filosofii vědy." ] }

{ "title": [ "Organizace církve.", "Ukrajinská pravoslavná církev.", "Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.", "Nauka církve.", "Trojjediný Bůh.", "Spása.", "Tradice a Písmo svaté.", "Bohorodička, Bohorodice.", "Vzkříšení.", "Svatí a zemřelí.", "Svaté tajiny.", "Křest.", "Myropomazání.", "Božská liturgie.", "Zpověď – tajina Pokání.", "Manželství.", "Tajina svěcení kněžstva.", "Pomazání svatým olejem.", "Východní zbožnost.", "Liturgická praxe.", "Východní mnišství.", "Vztah k ostatním církvím.", "Vztah ke katolické církvi.", "Vztah k anglikánskému společenství a starokatolické církvi.", "Ekumenická rada církví." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Pravoslavná církev je společenstvím samosprávných místních církví, z nichž každá je \"autokefální\", tj. řízená vlastním nejvyšším představitelem – prvním z místních biskupů. Všechny světové místní pravoslavné církve jsou sjednoceny nikoliv na správním principu jednoho pozemského ústředí (hlavy), nýbrž na principu společné pravoslavné víry, církevního učení zakládajícího se na Písmu svatém a posvátné Tradici, a jednotou ve svatých Tajinách (svátostech). Jednotlivé světové pravoslavné církve tedy sdílejí tutéž víru, základní správní – politické principy a liturgickou tradici. Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často církevní slovanštiny, což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných jazyků národních. Biskupové, kteří představují celou místní církev, bývají nazýváni patriarchové, metropolité nebo arcibiskupové. Ti předsedají biskupskému synodu, který představuje nejvyšší kanonickou, věroučnou a administrativní autoritu církve. Základní organizační jednotkou Církve Kristovy je církevní obec – čili farnosti (parochie) a případně monastýry. Z duchovního hlediska je základní částicí Církve církevní sbor místních pravoslavných věřících, kteří se shromáždili spolu s řádně ustanoveným knězem kolem svatého prestolu a slouží společné svatou Tajinu Eucharistie v jednotě s celou pravoslavnou církví. Každé takové eucharistické společenství je plným projevením celé pravoslavné katolické církve v tom čase a na daném místě s veškerou plností jejích duchovních darů. Svaté Tajiny takto sloužené jsou identické se svatými Tajinami vykonávanými kdekoliv jinde a jindy v jednotě pravoslavné církve a jsou celou pravoslavnou církví uznávané jako pravé a spasitelné.", "Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. zrušil koncem roku 2018 rozhodnutí Konstantinopolského patriarchátu z roku 1686, kterým se Ukrajinská pravoslavná církev připojila k patriarchátu v Moskvě jako autonomní součást Ruské pravoslavné církve. Z iniciativy ukrajinského prezidenta Petra Porošenka vznikla s požehnáním Bartoloměje I. sloučením a zánikem dosavadních tří pravoslavných církví na Ukrajině, včetně Moskevského patriarchátu, sjednocená místní autocefální pravoslavná církev Ukrajiny. V reakci na rozhodnutí Bartoloměje přerušila Ruská pravoslavná církev s Konstantinopolským patriarchátem veškeré styky a došlo tak k rozkolu uvnitř pravoslavného světa.", "Místní pravoslavnou církev v těchto zemích tvoří autokefální (samostatnou a nezávislou) jednotku složenou z Pravoslavné církve v českých zemích a Pravoslavné církve na Slovensku. V Česku se česká pravoslavná církev dělí na dvě eparchie (biskupství) – pražskou a olomoucko-brněnskou; v Praze sídlí arcibiskup. Na Slovensku se slovenská pravoslavná církev dělí taktéž na dvě eparchie – prešovskou a michaloveckou, arcibiskup sídlí v Prešově. Druhou místní pravoslavnou církvi oficiálně registrovanou Ministerstvem kultury České republiky je Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice. Vrcholným představitelem české místní církve je metropolita, kterým je zde tradičně volen jeden z arcibiskupů (v současnosti je podle místní církevní ústavy metropolitou buď arcibiskup pražský nebo prešovský; metropolitu volí nejvyšší správní orgán místní církve, jímž je sněm skládající se ze zvolených duchovních i laiků).", "", "Pravoslavní křesťané sdílejí s ostatními křesťany víru v jednoho Boha, který je trojjediný – Všemohoucího a bez počátku Boha Otce, Všemohoucího a bez počátku Boha Syna a Všemohoucího a bez počátku Boha Ducha Svatého. V pravoslavné teologii vztahu Boha a světa hraje významnou úlohu pojem \"energie\", které jsou odlišné od boží podstaty, avšak zároveň nevytvářejí v Bohu žádné rozdělení. Tohoto pojmu se užívá pro vysvětlení současné boží transcendence a přítomnosti ve světě a způsobu, jak je člověk schopen Boha vnímat a zakoušet. Zdrojem Božství je v Božské Trojici Bůh Otec; z Otce pochází Bůh Syn, a to způsobem věčného rození; z Otce pochází i Duch Svatý, a to způsobem věčného vycházení. Pravoslavnou nauku shrnuje nicejsko-konstantinopolské vyznání.", "Podle pravoslavné víry byl člověk původně stvořen dokonalý, ale vlastní vůlí se rozhodl pro zlo a neposlušnost vůči Bohu. Pád člověka odsoudil ke smrti; všichni lidé od Adama až po Jana Křtitele (nazývaného ve východní tradici Předchůdce) přišli po smrti do místa odloučení od Boha (\"hádés\" - podsvětí, předpeklí). Ježíš Kristus, jehož Bůh Otec poslal do světa, aby spasil (zachránil) člověka, byl však dokonalý člověk a dokonalý Bůh a tím, že na sebe přijal lidskou přirozenost, byla přirozenost člověka proměněna a člověk tak skrze Ježíše může být účastněn božské přirozenosti. Tento proces proměny lidské přirozenosti se zpětně týká i těch, kteří zemřeli před Kristem, protože Kristus po své smrti a pohřbení duší sestoupil do předpeklí a osvobozoval odtud ty, kteří zde byli smrtí zajati. Spása tedy označuje proces záchrany z mučivého odloučení od Boha. Zemřelé poroučí Pravoslaví Bohu a církev se za ně modlí; pravoslavní věří, že nejlepší způsob života je ve společenství pravoslavné církve, neboť ke spáse je nutné přijímat svátostí (svaté Tajiny). Účasti na nebeském životě nemůže dosáhnout člověk sám – je to dar od Boha, který chce navrátit původní vztah s lidstvem. Tento dar ovšem věřící musí sám přijmout, protože nebe nemůže být nikomu vnuceno. Posledním cílem člověka je ve východní teologii θεώσις (\"theósis\" zbožštění, v západní teologii pojmu odpovídá lat. \"divinisatio\"), sjednocení s Bohem.", "Na rozdíl od protestantství a podobně jako katolíci považují pravoslavní Bibli za ústřední součást „tradice“ (pravoslavní však nepovažují tzv. „deuterokanonické“ knihy za stejně posvátné jako kanonické knihy Bible; považujeme za posvátné, užitečné a poučné, ale nikoliv za inspirované Bohem v plném smyslu toho slova). Tradice dále zahrnuje vyznání víry, dogmata a pravidla (kánony) – ustanovení sedmi všeobecných koncilů a ostatních všeobecně uznávaných místních sněmů, díla – spisy církevních Otců, ostatní pravoslavné kánony, liturgické knihy, životy svatých, ikony atd. Podle pravoslaví Duch Svatý v průběhu dějin postupně odhaluje církvi další a další projevy pravdy, která však byla v plnosti přítomna v Církvi už od svatých apoštolů (Evangelium je plnost pravdy, k níž nelze už nic nového přidat, jen stále hlouběji a nových úkazech ji poznávat). Církev obhajuje svoji tradici výrokem apoštola Pavla:", "Mnoho tradic v pravoslaví má vztah k Panně Marii, která je uctívána jako \"Theotokos\", Bohorodička (zejména v liturgických a teologických textech je nazývána \"Přesvatou Bohorodicí\"). Podle pravoslaví zůstala i po Kristově porodu pannou. Pravoslavní věří, že Marie jako jediný člověk nikdy nezhřešila, zároveň však odmítají katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. Ačkoli pravoslavní věří, že Marie zemřela a pak byla i s tělem vzata do nebe, neztotožňují se s podobnou římskokatolickou naukou o nanebevzetí Panny Marie, ale slaví namísto toho svátek Zesnutí Panny Marie (známé i ze západní liturgické tradice pod názvem \"dormitio\").", "Vzkříšení Krista, jeho \"pascha\", je základní oslavou pravoslavného liturgického roku a je považováno, stejně jako u katolíků, za historickou událost. Svým vzkříšením Ježíš vysvobodil lidstvo z moci smrti a umožnil každému, aby měl účast na jeho nesmrtelnosti. Každý pravoslavný svátek má vztah ke vzkříšení, stejně tak každá neděle je jeho připomínkou (proto je v řečtině neděle Κυριακή = den Páně, a v ruštině Воскресение = Vzkříšení). Obsah svátku stručně a slavnostně postihuje paschální tropar, který se zpívá v pravoslavné církvi od Paschy po celé 39 dní trvající paschální období: \"Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.\"", "Za svaté označují pravoslavní takové lidi, kteří jsou podle přesvědčení církve v nebi a mohou se u Boha přimlouvat za žijící zde na zemi. Přízvisko svatý se dává v pravoslaví např. i Adamovi a Evě, Mojžíšovi, různým prorokům, mučedníkům a andělům. Nedávno začal konstantinopolský patriarcha podle staré praxe vydávat zvláštní okružní list, v němž církev uznává lidovou úctu ke svatým. Za svatého je křesťan prohlášen při bohoslužbě zvané \"proslavení\" (kanonizace) – jí se ovšem křesťan svatým nestává, církev ho pouze za svatého oficiálně uznává a tím věřícím doporučuje jeho uctívání. Pro kanonizaci je důležité, aby se v církvi rozšířilo a trvalo uctívání zesnulé osoby jakožto svatého a aby byl znám zázrak vykonaný tímto světcem. Svědectvím o svatosti dotyčného jsou dále např. nerozkládající se ostatky, či myrotočivé ostatky, myrotočivá ikona (ke kanonizaci však ostatky nejsou nutné). Na druhé straně samotné netlející ostatky nejsou ještě důkazem svatosti a není-li dotyčný známý svou pravoslavnou vírou, pak se na tento jev nebere zřetel (jsou totiž případy, kdy se ostatky nerozkládají z důvodu prokletí apod.) Ke světcům se pravoslavní obracejí s úctou a prosbou o přímluvu – modlitbou; podle pravoslavné víry svatí v nebi prosbám naslouchají a mohou pomoci. Každý oltář (v pravoslaví se oltářnímu stolu říká „prestol“ – tj. trůn) v pravoslavném chrámu obsahuje ostatek světce, obvykle mučedníka, interiér chrámů zdobí ikony světců. Mnoho pravoslavných křesťanů se vydá i na dlouhou pouť, aby uctili svaté ostatky světce, jehož jméno nosí. Samostatnou kapitlou tzv. světců, jsou jurodiví, kteří jsou nedílnou součástí pravoslavné církve a to především v Rusku.", "V některých ohledech je pravoslavný pohled na svaté Tajiny podobný římskokatolickému pojímání svátostí. Na první pohled by se mohlo zdát, že Pravoslaví uznává stejně jako římskokatolická církev sedm svátostí, ve skutečnosti ale tento počet není pevně určen. Pravoslavná Církev téměř nikdy nemluví o svátostech, ale označuje je raději jako \"svaté tajiny\". Pojem „Tajina“ vychází z řečtiny (mysterium) a jedná se o akt, kterému nelze porozumět skrze analytické myšlení, přesahuje obecné lidské chápání – jediný možný způsob porozumění je skrze osobní účast a zkušenost. Ke Svatým Tajinám nemají přístup ti, kdo nejsou pravoslavnými křesťany (dříve nesměli lidé mimo církev konání svatých Tajin ani spatřit). Bůh se nás dotýká skrze hmotné věci, např. vodu, víno, chléb, olej, kadidlo, svíce, oltář, ikony atd. Tajina je hlubší způsob Božího působení, kdy Bůh proměňuje nějakou materii, posvěcuje, ustanovuje k církevní službě a proměňuje (očišťuje) nitro člověka a sjednocuje ho se Sebou. Za nejhlubší Tajinu považují pravoslavní eucharistii, skrz kterou dochází k bezprostřednímu společenství s Bohem a k průniku Božího Království s naším světem.", "Křtem se člověku odpouštějí hříchy (prarodičovský hřích i jeho osobní hříchy) a je začleněn do mystického těla Kristova, stává se členem církve. Křest se v pravoslaví provádí ponořením třikrát ve jménu tří Osob Nejsvětější Trojice; třikrát na památku třídenního Kristova pohřbení a Jeho následného vzkříšení. Křest je považován za smrt starého člověka účastí na ukřižování a pohřbu Kristově a znovuzrozením do nového života v Kristu účastí na jeho vzkříšení. Pravoslavná církev křtí obvykle děti krátce po narození. Konvertité k pravoslaví z jiných křesťanských církví jsou přijímáni na základě toho, odkud přicházejí, buď křtem nebo myropomazáním (sjednocení pouhým vyznáním pravoslavné víry se konalo na některých místech v části 20. století a dnes se už prakticky nevyskytuje; řada světových pravoslavných církví přijímá konvertity pouze skrze pravoslavný křest: Řecko, Athos, Jeruzalém a nově se šíří i v Rusku; je to výrazem teologického ekleziologického zhodnocení vzdálenosti mezi pravoslavím a římským katolicismem).", "Myropomazání (jemuž v západní církvi odpovídá biřmování) je tajina, při níž je pokřtěnému darován dar Ducha Svatého pomazáním svatým myrem (pravoslavný termín pro křižmo). V pravoslavné církvi koná Tajinu myropomazání každý kněz – na rozdíl od římskokatolické církve, kde biřmování může vykonat jenom biskup; pravoslavný kněz však svaté myro nikdy sám nepřipravuje ani nesvětí, ale dostává je od biskupa již posvěcené (myro může světit jenom hlavní představitel místní pravoslavné církve; v praxi je světí jenom patriarchové a rozdávají je ostatním biskupům a představitelům menších pravoslavných církví). Myropomazání se provádí zpravidla hned po křtu, a to i u malých dětí. Pokřtěný a myrem pomazaný pravoslavný křesťan se stal plným členem církve a smí se účastnit nehledě na svůj věk eucharistie.", "Eucharistie je středem pravoslavné liturgie. Pravoslavní stejně jako katolíci věří, že chléb a víno posvěcené při božské liturgii jsou proměněny v tělo a krev Ježíše Krista; na rozdíl od katolíků se ovšem nesnaží popsat, jak k tomu dochází, a považují to za lidskému rozumu nepřístupné tajemství; věří však, že Eucharistie je pravým tělem a skutečnou krví Kristovou. Učení o transsubstanciaci bylo vytvořeno až po schizmatu mezi východní a západní církví a pravoslaví je nikdy formálně nepřijalo ani neodmítlo. Účast na eucharistii smějí mít pouze pokřtění a myrem pomazaní pravoslavní křesťané, kteří se připravili postem, modlitbou a zpovědí. Přijímání sestává z přijetí těla Kristova a krve Kristovy (přijímání je tedy zásadně pod obojí způsobou) – podává je kněz na lžičce přímo do úst přijímajícího. Chléb k eucharistii se namáčí do vína a používá se na rozdíl od západní církve jedině kvašený (\"artos\"). Pokřtěné děti pravidelně přijímají už od nejútlejšího věku.", "Hřích odděluje člověka od Boha i od Církve. Proto bývá pokání nazýváno druhým křtem slzami (sv. Efrém Syrský), kterým se člověk vrací zpět k Bohu a k Církvi. V modlitbě, kterou kněz čte nad kajícníkem a uděluje mu tím rozhřešení, se k Bohu obrací mj. s těmito slovy: „...daruj mu pravé pokání, odpuštění a prominutí hříchů..., smiř ho a sjednoť se svatou Církví svou...“ Pravoslavní křesťané, kteří spáchali hříchy (a každý se dopouští hříchů – úmyslných i neúmyslných), a kají se z nich, mají pevné odhodlání se napravit a touží znovu se sjednotit s Církví s Bohem a obnovit svůj život, vyznávají při obřadu svaté Tajiny pokání své hříchy Bohu před ikonou Ježíše Krista a v přítomnosti kněze, který se pak modlí za Boží milosrdenství a potvrzuje je požehnáním a udělením rozhřešení všech hříchů úmyslných i neúmyslných. Tato zpověď je často také využívána k žádosti o duchovní radu, proto bývá součástí tajiny pokání i duchovní rozhovor mezi kajícníkem a zpovědníkem. Pravoslaví nehledí na hřích jako na právní prohřešek, za nějž musí následovat trest, ale spíše jako na nemoc, jíž je potřeba vyléčit. Nějaká forma udělení pokání (\"epitimie\") se proto má udělovat vždy, zváží-li kněz, že je toho zapotřebí (bývá to čtení modlitebních kánonů, konání poklon, mimořádný půst a ve vážnějších případech dočasné oddělení od eucharistie doprovázené intenzivní modlitbou a postem).", "Podle pravoslavných je manželství Božím aktem, kdy Bůh dva spojuje v jediného člověka. Plození dětí není jediným smyslem manželství, ale spojení muže a ženy je chápáno jako odraz sjednocení s Bohem. Pravoslavná svatba má obvykle dvě části – výměnu prstenů a korunovaci. Oproti západnímu pojetí svatby netvoří součást pravoslavného uzavírání manželství výměna manželského slibu.", "Pravoslaví stejně jako další církve liturgické tradice uznává tři úrovně kněžského svěcení (čili chirotonie); jsou tři kněžské stupně církevních představených – biskupové (čili episkopové), kněží (presbyteři) a diákoni (jáhnové). Krom těchto svěcení existují další nižší stupně duchovenstva, do nichž je uváděno nikoliv svěcením ale postřižením (chirotesií) (zpěváci, žalmisté, hypodiakoni a další). Pravoslavní kněží a diákoni se mohou před svěcením oženit; po vysvěcení se duchovní již oženit nemůže; na biskupa však může být vysvěcen pouze mnich.", "Pomazání nemocných se v pravoslaví uděluje těm, kdo potřebují duchovní nebo tělesné uzdravení. Krom toho se uděluje na Čistou středu (v tzv. „čistém týdnu“ – tj. prvním týdnu Velikého půstu) nebo Velkou středu (ve strastném, čili pašjiovém týdnu před Paschou) všem věřícím, často se uděluje o velkých svátcích i o jiných příležitostech. Správně má tuto tajinu udělovat sedm kněží.", "Jejími hlavními znaky jsou konzervatismus a tradice, individualismus, a přímý, subjektivní vztah k trojičnímu božstvu, o který věřící usilují v různých záhadách a především prostřednictvím kontemplace – tj. rozjímáním, jehož prostřednictvím se snaží pravoslavný věřící o navázání kontaktu s Bohem ve svém nitru. Východní teologie je emotivní a spekulativní, zatímco západní má mnohem více racionální charakter.", "Pravoslavná církev slouží bohoslužby na rozdíl od většiny katolické církve podle východních ritů (obřadů). Slovanské a řecké pravoslavné církve používají byzantský ritus. V otázce obřadů je pravoslaví značně konzervativní a nejčastěji užívaná liturgie sv. Jana Zlatoústého prošla od 5. století jen malými změnami. Ve srovnání s katolickou církví bývají pravoslavné bohoslužby delší, nepoužívají se při nich hudební nástroje a kněz většinu bohoslužby hledí stejným směrem jako lid (je tedy k němu obrácen zády). Katolická církev umožňuje užívání východních ritů při svých bohoslužbách, tuto otázku tedy ve svém vztahu k pravoslaví nevnímá jako překážku. Naopak pravoslavná církev současný západní ritus odmítá. Většinu dní v roce se může konat Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého. Desetkrát do roka se koná \"Božská liturgie sv. Basila Velikého\", která je starobylejší a delší než předchozí druh liturgie. Tato liturgie se buď slouží ve dvou variantách: jako večerní bohoslužba nebo jako bohoslužba jitřní (někde se však večerní liturgie v praxi stejně slouží dopoledne). Dny, kdy je předepsáno konat liturgii sv. Basila: Ve všední dny Velkého půstu se nekoná žádná z těchto dvou typů liturgie, protože se podle tradice v tyto dny nekoná proměňování chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy. Svaté dary jsou proměňovány v předcházející neděli a následující velkopostní všední dny se koná zvláštní večerní bohoslužba: \"liturgie předem posvěcených Darů\", při které je k přijímání podávána eucharistie proměněná v neděli. Tato bohoslužba má kající charakter a kněz ji vykonává v tmavém bohoslužebném rouchu. Na svátek sv. Jakuba se na některých místech konává nejstarobylejší \"liturgie sv. Jakuba, bratra Páně\". Je několik dnů v roce, kdy se liturgie nekoná; za všechny lze uvést Velký pátek. V tento den se však slouží jiné druhy bohoslužeb. Důležitou roli v liturgii východních ritů hraje církevní kalendář. Liturgický rok se řídí dvěma druhy kalendáře (toto rozdělení nijak nesouvisí s jiným dělením na kalendář juliánský a gregoriánský). Pohyblivý kalendář je každý rok posunutý jinak a jeho základ tvoří Velikonoce; určuje dobu Velkého postu, data některých velkých svátků a rozložení evangelijních čtení na neděle po celý následující rok. Nepohyblivý kalendář je každý rok stejný a určuje zvláště datum svátku každého světce, ale i některé velké svátky (např. Vánoce jsou nepohyblivý svátek). V otázce užívání kalendáře jsou v současnosti jednotlivé pravoslavné církve rozděleny na dva tábory. Převážná většina pravoslavných křesťanů se řídí pouze juliánským kalendářem (v tomto kontextu tzv. „církevním“ nebo „starým“), zatímco jiní začali jako základ nepohyblivého kalendáře používat gregoriánský kalendář (tzv. „občanský“ nebo „nový“). Až na výjimky však všichni pravoslavní od juliánského kalendáře stále odvozují datum Velikonoc \"(paschy)\" a tedy i celý pohyblivý kalendář. Výpočtu data Velikonoc se týkají některé posvátné kánony svatých otců a další ustanovení církevní tradice. Pravoslavné Velikonoce nesmí podle posvátné tradice být nikdy spolu s židovským svátkem Pesach nebo před ním, a to kvůli tomu, že Kristus vstal z hrobu až po svátku Pesach (nejedná se tedy o žádný antisemitismus). Velikonoce v římsko-katolické církvi v některých letech nesplňují toto svatootcovské ustanovení a připadají na Pesach nebo dokonce před něj (naposled byly Velikonoce v římsko-katolické církvi před svátkem Pesach v roce 2005).", "Poustevnické a mnišské hnutí má své kořeny na východě. S jeho prvními projevy se setkáváme ve 3. století v Egyptě, kde také vznikly nejstarší kláštery. Odsud se šířilo Sinajský poloostrov, do Palestiny, na Kypr a také do Sýrie, kde však dávali přednost poustevnickým formám asketického života. V Malé Asii vznikla ve druhé polovině 4. století jediná východní řehole, jejímž tvůrcem byl Basileios Veliký. Do Konstantinopole proniklo mnišské hnutí v 1. polovině 5. století zásluhou císaře Theodosia II. a velmi rychle se tu rozšířilo. V polovině 6. století existovalo v hlavním městě byzantské říše více než 65 mužských klášterů. Kláštery východního ritu měly mnohem více individualistické rysy než na latinském Západě. Mnišstvo se neřídilo s výjimkou basiliánské žádnými řeholemi. Zaměření kláštera určovaly buď jeho vedoucí osobnosti, které zde také udržovaly pořádek, nebo zakladatelé. Pravoslavný klášter tak představoval zcela nezávislou jednotku s vlastními pravidly. Podle způsobu života mnichů a mnišek se rozlišuje několik typů pravoslavných klášterů. Koinobion představuje komunitu, v níž mniši žili společně a byli podřízeni představenému – hegumenovi. V laurách měli oddělené cely a scházeli se pouze jednou týdně, v neděli, nebo o svátcích ke společným bohoslužbám, modlitbám a jídlu. Mniši v idiorytmických klášterech se neshromažďovali vůbec, mohli mít vlastní majetek a vydělávat si na živobytí. Eremité – poustevníci žili na osamělých, nehostinných místech nebo dávali přednost nápadným asketickým projevům. Například Simeon Stylita starší žil téměř čtyřicet let na sloupu (zemřel jako sedmdesátiletý) a byl mnohými napodobován (stylité). Jiní přebývali například ve starých, vykotlaných stromech. V byzantské říši existovalo mnoho potulných mnichů, přestože synody tento způsob mnišského života odmítaly a potíraly. Navzdory původním požadavkům asketického života byzantské kláštery rychle bohatly a mniši měli velký vliv na společnost. To mohlo být jedním z důvodů, které vedly císaře isaurijské dynastie k nastolení ikonoklasmu (obrazoborectví). Na druhé straně nedosáhl žádný byzantský klášter takového významu jako západní opatství, například v Cluny nebo Chartres. Byzantské kláštery také nevyvíjely rozsáhlé kulturní aktivity, srovnatelné se Západem, a vzdělanost nebyla v Byzanci výsadou duchovních, natož mnichů. Výjimku tvořil například konstantinopolský klášter Studios, kde existovalo skriptorium i knihovna. Východní mnišské hnutí bylo více spekulativní a vykazovalo větší odvrat od světských záležitostí. Mniši se nejméně půl dne věnovali modlitbám, jimiž se snažili dosáhnout stavu odpoutání od vnějšího světa, a v důsledku toho \"theóse\" – zbožtění.", "Mezi pravoslavím a ostatními křesťanskými církvemi leží mnoho podstatných věroučných rozdílů, odlišnosti v církevní praxi, některé neslučitelné církevní obyčeje a hlavně rozdílnost ve spiritualitě. Dialog s katolickou církví navíc komplikují překážky politického charakteru, zatímco v dialogu s církvemi vzešlými z protestantské reformace nacházíme ještě výraznější rozdíly jak ve věrouce (např. v chápání svátostí), tak i v pojetí církevní praxe.", "S katolickou církví spojuje pravoslaví na první pohled mnoho – koncept apoštolské posloupnosti, svátosti, hierarchické pojetí církve, pohled na tradici a spojitost s církví apoštolů. Kulturní a teologické rozdíly mezi východní a západní církví existovaly prakticky od samého počátku křesťanství a došlo zde k výraznému historickému vývoji. Pravoslaví pohlíží na církevní učení, které se v katolické teologii objevilo s příchodem středověku (zvláště na filioque a papežský primát) jako na novoty, které vedly k rozbití společenství mezi církvemi. Rozpor mezi církvemi je vidět i u katolických dogmat přijatých v 19. a 1. polovině 20. století; závěry Druhého vatikánského koncilu přiblížily v některých detailech římskokatolickou církev k pravoslaví, ale zásadního nezměnily nic. Obě církve se snaží o vzájemný dialog, který má za cíl obnovení církevního společenství mezi nimi. Po mnoha letech nebylo však dosaženo žádného průlomu v zásadních věroučných rozdílech. V římskokatolické církvi došlo po velkém rozkolu (1054) k vývoji ve věrouce, který se projevil formulováním nových dogmat (definitivní zařazení vsuvky „filioque“ do vyznání víry, primát římského papeže, který není chápán jen jako čestné postavení, ale jako jeho pravomoc nad celou církví; učení o odpustcích, očistci; později i dogma o neomylnosti papežské; dogma o neposkvrněném početí Panny Marie atd.); dále byly na západě postupně přijaty nové zvyky a změněna církevní praxe (používání nekvašeného chleba pro eucharistii, povinný celibát kněží, půst v pátek, uctívání soch – mnohé z toho bylo již před tím na církevních sněmech kanonicky výslovně zakázáno nebo je v rozporu s Písmem svatým – např. nekvašený chléb). Když se hovoří o „obřadových odlišnostech“ obou církví, pak nelze mít na mysli jen rozdílnost Byzantského ritu od západního, ale i výklad, chápání ritu (viz např. rozdílné názory na proměnění svatých Darů při konání Eucharistie, epiklesi apod.). Nepodstatný není ani vstup papeže do nejvyšší světské politiky (zabývat se světskou politikou bylo už dříve kánony svatých Otců pro duchovní osoby zakázáno). Všechna tato nová dogmata a změny v církevní praxi jsou pro pravoslavné křesťany nepřijatelné, a proto vytvářejí překážku pro sjednocení římských katolíků s pravoslavnou církví. Tímto vývojem na západě se rozkol mezi západními křesťany a pravoslavnou církví zafixoval. Podle pravoslavné teologie jsou tato nová římská dogmata a zavedené odchylky od tradiční praxe odchýlením od původní křesťanské víry a autentické církevní praxe. Roku 1054 došlo k velkému schizmatu, jehož bezprostřední příčinou byl spor o primát římského papeže. Papežští legáti uvalili klatbu na konstantinopolského patriarchu a na všechny, když jsou s ním v jednotě (což v praxi znamenalo celý Východ), na to odpověděla konstantinopolská církev slovy: \"Nespravedlivě uvalená klatba ať dopadne na ty, kdož ji uvalili.\" Rozkol byl však v praxi zpečetěn až o dvě století později, když křižácká vojska západních křesťanů přepadla Konstantinopol, zabíjela východní křesťany, znesvěcovala chrámy a svátosti a drancovala. Od těch dob už nechtěli lidé na Východě o jednotě s papežem ani slyšet a podle některých zmínek dávali přednost muslimům před římskými katolíky (známý výrok v Konstantinopoli: Raději uvidíme na našich ulicích muslimské turbany než kardinálské čepice). Církve se pokoušely několikrát o obnovení jednoty různými jednáními o unii, jejichž příčiny byly často politické (tlak Osmanských Turků na Byzanc). Např. roku 1439 ve Florencii, kdy se však ukázalo, že mezi oběma církvemi jsou už neslučitelné věroučné rozdíly. Jednalo se tedy pouze o velmi časově omezené pokusy, navíc se zápornými dopady na dlouhodobý vztah obou církví. Pravoslavní delegáti vypovídali, že byli pod tlakem, a ti, kteří unii podepsali, byli pak doma lidem vnímáni jako zrádci pravoslaví. Vztah věřících obou církví je tedy kromě rozdílů ve víře a církevní praxi zatížen i dalšími historickými skutečnostmi, zvláště vypleněním Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou roku 1204 a selháním západní pomoci při obléhání Konstantinopole sultánem Mehmedem II. roku 1453. Roku 1964 však papež Pavel VI. a patriarcha Athenagoras sňali devět set let starou vzájemnou exkomunikaci a roku 1967 došlo v Jeruzalémě k historicky prvnímu setkání papeže a konstantinopolského patriarchy po vypuknutí schizmatu, který ovšem stále trvá. 4. května 2001 se papež Jan Pavel II. omluvil za veškerá příkoří, která katolíci pravoslavným způsobili, a při 800. výročí vyplenění Konstantinopole, roku 2004, tuto prosbu o odpuštění zopakoval. Patriarcha Bartoloměj I. byl naopak roku 2005 jako vůbec první konstantinopolský patriarcha přítomen pohřbu papeže. Z pohledu pravoslavných jsou však papežova omluvná slova a vstřícné nabídky k dialogu v ostrém protikladu s praktickým působením Vatikánu vůči pravoslavným církvím – zvláště máme na mysli papežovu podporu výsledků dřívějších unií, které pravoslavní vnímají jako neblahé a protipravoslavné akty. Významným problémovým bodem dialogu je tudíž otázka uniatských církví, totiž východních církví, které vznikly před půl tisíciletím na původně pravoslavném území pod polskou či habsburskou nadvládou poté, co zdejší původně pravoslavní věřící a kněží museli přijmout papežský primát a byli pod tlakem světské moci podrobeni jurisdikci římské církve – s tím, že si mohou ponechat východní obřad. Stejný politický tlak v opačném gardu pak vyvíjelo na svém území carské samoděržaví, ruští bolševici, komunisté v Československu či v Rumunsku. Existuje zde dodnes mnoho vzájemných majetkových sporů i vědomí křivd dané komplikovaným soužitím věřících z obou církví na jednom území. V zemích, které se ocitly pod nadvládou ateistického komunismu, docházelo k násilné likvidaci uniatských církví, jejichž kněžstvo i věřící byli nuceni k přestupu k pravoslaví (lvovský synod v r. 1946, prešovský synod v r. 1950, zrušení unie v Rumunsku v r. 1948). Restituci uniatů umožnil až postupný rozklad komunismu od 60. let 20. století. Podle pravoslavných patří dodnes uniatské církve k největším nepřátelům pravoslaví, v moderní době má tento náhled oporu v dění na východním Slovensku a Ukrajině v 90. letech 20. století, kdy uniaté po pádu komunismu žádali navrácení chrámů a majetku, který komunisté v předchozích letech uniatům násilně zabrali a následně věnovali pravoslavným. Pravoslavní drtivou většinu tohoto majetku vrátit odmítali, úspěšní v tomto postoji však byli jen někde. To byl důvod proč koncem 90. let zmrazily pravoslavné církve dialog s římskokatolickou církví a jediným tématem, o němž byly ochotny jednat, bylo uniatství.", "K výraznějšímu přiblížení došlo ve vztahu k anglikánskému společenství a starokatolické církvi; problémem zde je ovšem nově zavedené svěcení žen v anglikánské církvi a další protestantizující tendence. Například akceptování nebo tolerování homosexuality u některých protestantských církví je pro Pravoslavnou církev zcela nepřijatelná doktrína.", "Pravoslavné církve jsou až na několik výjimek členy Ekumenické rady církví, kde se nabízí možnost dialogu s protestantskými a reformovanými církvemi. Pravoslavných církví ovšem v radě k poměru k ostatním církvím není mnoho, a tak jsou často při rozhodování v menšině. Gruzínská pravoslavná církev ovšem na protest proti misii protestantských církví v Gruzii radu zcela opustila. Odchod pravoslavné církve ze Světové rady církví je uvnitř pravoslavné církve intenzivně diskutovaná otázka. Část biskupů na protest proti účasti pravoslavných představitelů v ekumenickém hnutí odešla do ohrazení a nemají nyní s tzv. oficiálními pravoslavnými církvemi společenství, uznávají však tajiny (svátosti) udělované ve většině z nich (jedná se starokalendářní synody v Řecku, rumunský starokalendářní synod nebo část ruské zahraniční církve)." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a mládí.", "Uherským, českým a římským králem.", "První léta vlády (1576–1583).", "Přesídlení do Prahy (1583–1597).", "Propuknutí nemoci (1597–1608).", "Rakouské země.", "Uhry.", "Oklešťování Rudolfovy moci (1608–1612).", "Rudolfův majestát.", "Pokus o zvrat.", "Vpád Pasovských.", "Úmrtí.", "Hodnocení Rudolfovy osobnosti a vlády.", "Odraz v literatuře a umění.", "Numismatické hledisko vlády Rudolfa II..", "Potomci." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Narodil se jako třetí dítě císaře Maxmiliána II. a jeho sestřenice Marie Španělské. Sňatkové spojení mezi španělskou a rakouskou větví Habsburků se objevovalo v plánech Karla V. už od roku 1543, ale realizováno bylo teprve 13. září 1548 ve Valladolidu. Novomanželé po svatbě žili ve Španělsku, kde Karel V. svého zetě (a synovce) ustanovil místokrálem. V roce 1550 ale Maxmilián na přání svého otce Ferdinanda I. Habsburského přesídlil do Vídně, kam jej později následovala i jeho manželka s dětmi. Zde se jim ve vídeňském Hofburgu 18. července 1552 narodil syn Rudolf. O prvních letech Rudolfova života scházejí jakékoliv informace. První zprávy pocházejí z období, kdy bylo Rudolfovi asi šest let. Tehdy mu jeho otec vybral jako domácího učitele profesora na vídeňské univerzitě Jiřího Muschlera. S tím nesouhlasila Rudolfova matka, která Muschlera podezírala ze sympatií k luterství. Ta s pomocí svého bratra, španělského krále Filipa II., vyvinula na Maxmiliána nátlak, aby byla Rudolfova výchova (včetně výchovy Rudolfova mladšího bratra Arnošta) svěřena španělskému králi. Přes počáteční nesouhlas se Maxmilián tomuto tlaku nakonec v roce 1562 podvolil. Španělská výchova jeho synů totiž pro ně znamenala naději na španělské dědictví. Do Španělska vyrazili oba sourozenci až na podzim roku 1563. Už o rok dříve ale vystřídal Muschlera na místě Rudolfova učitele Auger Ghislain Busbeck. Obě arciknížata doprovázel početný dvůr čítající 370 osob, který podléhal hofmistrovi Adamu z Ditrichštejna. Cestovali přes Milán (kde strávili vánoční svátky) do Janova, odkud pokračovali na 16 španělských galérách do Barcelony. Tam dorazili 17. března 1564. V Barceloně oba arcivévody osobně přivítal španělský král (a jejich strýc) Filip II. Aklimatizaci na španělském královském dvoře ulehčovala především králova sestra Jana a také Filipova třetí manželka Alžběta z Valois. Filip s oběma arciknížaty jednal jako se svými syny a potenciálními následníky. Arciknížata vedla během svého španělského pobytu svůj vlastní (byť zmenšený) dvůr, který platil jejich otec. Dluhy tohoto dvora dosáhly do roku 1570 částky 350 000 zlatých. Kromě toho, že se arciknížata během svého španělského pobytu zúčastňovala různých dvorských i církevních slavností, dostalo se jim zde i vybraného vzdělání. Tomu věnovali každodenně kolem pěti hodin. Kromě jazyků (především latiny a němčiny, ale i španělštiny a italštiny) se jim dostalo školení z klasické antické literatury, dějin starověkého Řecka a Říma, antické mytologie a pochopitelně i náboženství. Důležitou součástí jejich vzdělání byla i cvičení v stylistické obratnosti, která byla jinak doménou humanistů. Zanedbáváno nebylo ani vzdělání v politických otázkách. Jejich učitelé během vyučování dbali především na to, aby si oba osvojili postoje odpovídající doktríně habsburské politiky. Ve vzdělání arciknížat nebyla vynechána ani výuka tance, jízdy na koni, lovu, zápasu nebo různých turnajových her. Vše se nakonec vyřešilo kompromisem. V roce 1570 zamířila do Španělska Maxmiliánova dcera Anna, aby se stala čtvrtou manželkou Filipa II. Spolu s ní cestovali i její mladší bratři Albert a Václav. Teprve poté Filip souhlasil s návratem Rudolfa a Arnošta do Vídně. Oba bratři vyrazili na zpáteční cestu 18. července 1571 z Barcelony ve flotile Filipova nemanželského syna Juana d’Austria, která se připravovala na nadcházející bitvu u Lepanta. Po osmi dnech plavby se vylodili v Janově a pokračovali v cestě do Vídně, kam dorazili 23. srpna.", "Hned po návratu ze Španělska začal Maxmilián II. Rudolfa zasvěcovat do státních záležitostí. Přestože měl jako nejstarší syn nárok na nástupnictví po svém otci ve všech zemích habsburské monarchie, snažil se Maxmilián vyřešit nástupnickou otázku co nejdříve. V českém i uherském království totiž bylo zapotřebí získat ještě i souhlas stavů s Rudolfovým nástupem. V roce Rudolfova návratu zemřel Jan Zikmund Zápolský a Maxmiliánovi se podařilo roku 1572 prosadit u uherských stavů, aby prohlásili Rudolfa svým králem. Téhož roku byl Rudolf korunován v Prešpurku. Následujícího roku vyslal nemocný Maxmilián místo sebe na jednání českého sněmu Rudolfa, při kterém stavy vyřkly požadavek, aby se Rudolf usídlil v Praze, což však Maxmilián nechtěl dovolit, protože se obával, že by se Rudolf dostal příliš pod vliv stavů. Roku 1574 nastolil Maxmilián při jednání českého sněmu otázku Rudolfovy korunovace v ovzduší rostoucího náboženského napětí. Protestantští stavové vypracovali návrh České konfese, kterou však byl Maxmilián ochoten potvrdit jen ústně. Rudolf byl přesto nakonec sněmem přijat a 22. září 1575 korunován českým králem. O měsíc později zajistil Maxmilián také Rudolfovo zvolení římským králem, avšak usídlit se v Praze Rudolfovi stále neumožnil.", "12. října 1576 však Maxmilián II. zemřel a Rudolf se ujal vlády i jako římský císař. V Praze ustavil sbor deseti místodržících složený z nejvyšších zemských úředníků, podnikl holdovací cestu po vedlejších zemích Koruny české a stejně jako jeho otec se usídlil ve Vídni. Mezitím se prudce zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem, který se na vlastní pěst stal guvernérem svobodného Nizozemí, což navíc zvýšilo také nedůvěru mezi rakouskými a španělskými Habsburky. Na počátku své vlády měl Rudolf snahu realizovat své politické plány a navazoval diplomatické styky. V duchu přísné katolické výchovy podporoval rekatolizační úsilí. Avšak vzhledem k závislosti na finanční podpoře především ze strany nekatolických českých stavů zůstával navenek v náboženských otázkách spíše pasivní. Na ovládaných územích platila zásada augšpurského náboženského míru z roku 1555 „čí vláda, toho náboženství“ na úrovni jednotlivých farností. Snahy o rekatolizaci se projevovaly především v zákulisí, například dosazováním katolíků do významných státních úřadů. Pouze v roce 1577 vydal císař nařízení, kterým zakázal provozování nekatolických bohoslužeb v sídelním městě Vídni. Významnější kroky k rekatolizaci podnikli až v pozdějších letech jeho příbuzní. Roku 1578 se poprvé u Rudolfa ve větší míře projevila „melancholie“ a v jeho okolí se rozmohlo intrikánství. Jeho rádci Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf rozhodovali, které informace se k císaři upoutanému na lůžko dostanou, a postavili se do role císařových obránců před intrikánskou rodinou (své vlastní plány rozvíjeli kromě Matyáše také strýcové Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský). Poté, co Rudolf opustil lůžko, byl vůči svému okolí podezřívavý, pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Spory se členy rodiny byly také jedním z důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy.", "Hlavním důvodem přesídlení císařské rezidence do Prahy bylo trvalé ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše. Vídeň se nacházela v blízkosti neklidné hranice a geografická poloha Prahy se jevila jako bezpečnější. O přesunu sídla uvažoval již císař Maxmilián II., který v Praze často pobýval. Konečné rozhodnutí však učinil jeho syn Rudolf II. Příchod císařského dvora znamenal pro Prahu zásadní změnu. Především bylo potřeba vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do doposud provinčního města se ovšem také náhle přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit též učenci a umělci, stejně jako cizí vyslanci. Sídlili zde stálí vyslanci francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu. Následujícího roku byl Rudolfovi udělen Řád zlatého rouna, to však změnilo pramálo na jeho nedůvěře vůči své rodině, či dokonce na jeho nechuti vůči sňatku, ačkoli roku 1585 mu jeho milenka Kateřina Stradová porodila syna Julia Caesara d'Austria. Roku 1593 přijelo z Moskvy poselstvo velkoknížete Fjodora Ivanoviče, který spoléhal na pomoc proti Turkům. Jako dary přivezlo dva levharty a dva bílé rarohy lovecké, které již v té době patřily mezi vůbec nejvzácnější dary panovníků. Ve zvěřinci Rudolfa II. prý byli chováni i orangutani, ale zpráva není ničím doložena, právě tak jako chov dnes vymřelého holubovitého ptáka z ostrova Mauricia – doda. Kosti tohoto ptáka byly podle nedoložené zprávy nalezeny při úpravách Jeleního příkopu; dnes jsou uloženy ve sbírkách pražského Národního muzea. Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před problémy. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří byli navíc různého náboženského vyznání. Katolík Jiří Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj distancovali i papežští nunciové, a množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítilo krále k Lobkovicově doživotnímu uvěznění.", "Rudolf se stahoval stále více do ústraní. Dokonce když roku 1593 vypukla další válka s Osmanskou říší, přenechal volnou ruku svým bratrům. Stav císaře se nadále zhoršoval, zejména po roce 1597, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilis, kterou se nakazil při svých častých erotických hrátkách. Rudolf přestával věřit dokonce i svým rádcům a jeho stav ještě více zhoršovaly úvahy o jeho nástupci, které byly pochopitelné, protože císař neměl doposud žádného legitimního potomka. Panovník nakonec Rumpfa i Trautsona vyhnal a pokusil se o sebevraždu. Po vyhnání rádců se Rudolfův dvůr rozkládal, vliv dostávalo obyčejné služebnictvo a císař rád naslouchal radám alchymistů a umělců, v Uhrách navíc panoval chaos (viz dále). Císařovi příbuzní se snažili situaci zachránit a roku 1606 se při společné schůzce vyslovili pro Matyášovo nástupnictví. Rudolf se odhodlal k protiútoku a vypověděl Matyášova rádce, vídeňského biskupa Melchiora Klesla z Prahy a Vídně. Krize si však byly vědomy i stavy jednotlivých zemí monarchie, a tak se rakouské a uherské stavy přidaly na Matyášovu stranu.", "Rudolf zdědil po otci vládu v Horních a Dolních Rakousích. V ostatních rakouských zemích vládli Maxmiliánovi bratři Ferdinand a Karel. Po přesídlení dvora do Prahy se Vídeň i rakouské země dostaly na okraj císařova zájmu. Místodržitelskou vládou císař pověřil svého bratra Arnošta, který byl jediným příbuzným, k němuž měl císař důvěru. Arnošt pak – na rozdíl od Rudolfa v Čechách – podnikl razantnější kroky proti nekatolíkům v Rakousích. Ke katolickému náboženství se pak od 80. let začaly přiklánět některé významné rakouské šlechtické rody. V roce 1593 odjel Arnošt vykonávat místodržitelskou vládu do Bruselu (Španělské Nizozemí). Místodržitelem v rakouských zemích a také v Uhrách císař jmenoval i přes svoji nedůvěru bratra Matyáše. Ten pak zostřil náboženské represe v Rakousích. Tyto represe vedly k selskému povstání v letech 1594–1597. Matyáš proti tomuto povstání rázně zakročil, čímž na svou stranu získal rakouskou šlechtu (i protestantskou), jejíž majetek byl povstalci ohrožen.", "Habsburkové ovládali pouze část Uherského království. Od roku 1526 byla velká část země pod nadvládou Osmanské říše. Ze strany Turků hrozilo neustálé nebezpečí. Válka se opět rozhořela v roce 1593, kdy Rudolf jmenoval Matyáše svým místodržícím a vojenským velitelem. Rudolf tím chtěl omezit Matyášovy mocenské ambice. Matyáš pak vedl s jistými úspěchy vojenský boj proti Turkům. Císař těchto dílčích úspěchů využíval k vlastní propagandě, ale jinak sám zůstával v tomto boji spíše pasivní, čímž podpořil Matyášovy pozdější snahy o jeho odstranění z trůnu. Stálá přítomnost císařských vojsk v Uhrách a snahy o vymáhání stále vyšších daní však v roce 1604 vedly k propuknutí povstání uherské šlechty proti habsburské nadvládě. V roce 1605 se do čela povstání postavil Štěpán Bočkaj, který byl v dubnu dokonce zvolen uherským králem. Právě reálná hrozba ztráty Uher a Rudolfova neschopnost vedla jeho příbuzné k tajné dohodě z 25. dubna 1606 o Matyášově nástupnictví. Matyáš pak bez Rudolfova vědomí v červnu 1606 domluvil s povstalci mír. V listopadu pak sjednal mírovou smlouvu i s Osmanskou říší. Císař však odmítl obě smlouvy ratifikovat a trval na pokračování bojů. To využil Matyáš a v roce 1608 svolal uherský zemský sněm, který obě dohody přijal. S příslibem zachování náboženských svobod získal uherskou šlechtu na svoji stranu.", "Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, zároveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kterého se jim dostávalo v rámci Koruny české. Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července 1609 Majestát, kterým povolil svobodu vyznání.", "Na začátku roku 1609 vrcholily přípravy střetu mezi nekatolickými stavy a císařem. Dne 28. ledna 1609 byl zahájen zemský sněm, který se měl mimo jiné zabývat požadavkem českých stavů na projednání jejich náboženských záležitostí. Stavové požadovali odvolání mandátu proti Jednotě bratrské z roku 1602 a také náboženské svobody obsažené v české konfesi. Během jednání sněmu se vláda snažila o narušení stavovské jednoty. Po zdlouhavých bezvýsledných jednáních císař sněm 1. dubna ukončil. Stavovská opozice mezitím svolala nový sněm, který měl začít 4. května 1609. Vzápětí císař sněm výslovně zakázal, protože jeho vyhlášení proběhlo bez jeho souhlasu. Stavové ale jeho zákaz odmítli vzít na vědomí. V obavě z otevřené konfrontace císař sněm 27. května povolil. Když jednání s císařem nevedla k vytčenému cíli, stavovská opozice 23. června ustavila vládu třiceti direktorů, která převzala vládu v zemi. Čestným předsedou vlády zvolili Petra Voka z Rožmberka jako ocenění jeho zásluh o stavovskou opozici. S jeho aktivní účastí na správě země však vzbouřené stavy nepočítaly. Petr Vok jim poskytl finanční půjčku ve výši 20 000 kop, která se později změnila v dar. Konečně 9. července 1609 podepsal císař Rudolf II. majestát ve znění, které podle české konfese připravil Václav Budovec z Budova ve spolupráci s Petrem Vokem.", "Zatímco nekatolické stavy (především na Moravě a ve Slezsku) považovaly Libeňskou smlouvu za velký úspěch, mezi katolíky takové nadšení nepanovalo. V Čechách se navíc nechtěli smířit s tím, že by Morava a Slezsko měly být odloučeny od české koruny. Brzy se tak na císařském dvoře začaly rodit plány na zvrat situace. Mezi hlavními spiklenci byli Zdeněk Popel z Lobkovic, Jan Kavka z Říčan, Zdeněk Žampach z Potštejna a Felix Šťastný Mošovský z Moravičína. Mezi další osoby zapletené do spiknutí patřil i Mikuláš Sarkander (starší bratr Jana Sarkandra). Hlavní roli ve spiknutí měl hrát těšínský kníže Adam, který se netajil svými sympatiemi k Rudolfovi a odmítal se podřídit Matyáši. Vše bylo umocněno i tím, že Adam vážně uvažoval o konverzi ke katolictví. Za odměnu měl od císaře získat na doživotí vládu nad opavským a krnovským knížectvím. Konspirace byla ale prozrazena a Mikuláš Sarkander zatčen a uvězněn. Tím naděje na zvrat poměrů skončila.", "I po své porážce stvrzené libeňským mírem se císař Rudolf II. nepřestával oddávat nadějím, že se situace obrátí v jeho prospěch. Císař toužil po pomstě všem, kteří mu podle jeho názoru ublížili. Pomoci splnit jeho záměry mu měl jeho bratranec pasovský biskup Leopold. Pod záminkou řešení konfliktu v knížectví Jülich-Kleve naverboval Leopold vojsko, které mělo pomoci obnovit Rudolfovu ztracenou autoritu v českých zemích. Rudolf už 9. ledna 1610 vydal patent, který Leopoldovi umožnil najímat vojsko k vyřešení situace v knížectví Jülich-Kleve. Tvořily jej dva pěší pluky pod velením hraběte Karla Ludvíka Sulze a pana Adama z Trauttmansdorfu doplněné dvanácti setninami arkebuzírů a čtrnácti setninami kyrysníků, které vedli hrabě Adolf z Althanu a plukovník Lorenz Ramée. Vrchním velitelem byl ustanoven Althan. Velikost vojska se pohybovala kolem 10 000 mužů. Zatímco mezi pěchotou převažovali vojáci z Čech a Rakous, jízdu tvořili především Francouzi a Valoni. Přestože se jednalo o vojsko najaté katolickým pasovským biskupem, byla jeho velká část protestantského vyznání. Většina vojska byla naverbována už na počátku dubna roku 1610. Po dohodě s veliteli byl pasovskému vojsku zadržován žold. Když se projevily i zásobovací potíže (vojsko se od dubna zdržovalo na území pasovského biskupství a spotřebovalo už všechny dostupné zásoby potravin) vydalo se na konci roku 1610 všech 10 000 vojáků pod velením plukovníka Raméeho do Horních Rakous. Po čase vojsko změnilo svůj směr, a 30. ledna 1611 překročilo rakousko-české hranice. Následně obsadilo Český Krumlov, České Budějovice a 3. února i Tábor. Následně pronikli i do Týna nad Vltavou a nočním přepadem se jim 11. února podařilo získat Beroun, vzdálený jen 30 kilometrů od Prahy. Probíhalo drancování pražských objektů bez rozdílu konfese jejich majitelů, avšak Pasovským se nepodařilo překročit Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Nedostatek peněz nakonec Leopolda Pasovského donutil se stáhnout, Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš, který byl 23. května 1611 korunován českým králem. Rudolfovi byl pak přenechán k užívání Pražský hrad a zůstal do své smrti formálně císařem Svaté říše římské.", "Rudolf zemřel 20. ledna 1612 a jeho komorník Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova se to pokusil utajit. Hrabě Václav Kinský a hejtman Max Trautmannsdorf zprávu roznesli po Praze. Císařské sbírky byly zapečetěny. Při nedůstojně provedené pitvě byla oficiálně za příčinu úmrtí uvedena vodnatelnost a sněť. Ledabyle nabalzamována mrtvola byla na Matyášův příkaz velmi dlouho od 8. února do 1. října v kostele Všech svatých na Pražském hradě vystavena. Pohřeb pak proběhl velmi tiše, rychle a beze vší okázalosti. Mladší bratr Matyáš pomáhal nést Rudolfovu rakev, která pak byla uložena v pražské katedrále. Okolo smrti se vyrojilo hodně názorů. Císař Rudolf měl pravděpodobně i dnu, která v stáru zapříčiňovala problémy s chůzí. Rakouský patolog a spisovatel Hans Bankl usuzoval, že císař zemřel na delirium tremens a podobně se jako Václav IV. upil k smrti. Při zkoumání kosterních pozůstatků český antropolog profesor MUDr. Emanuel Vlček prokázal luetickou ostitidu – \"francouzskou nemoc\", syfilidu, která pravděpodobně způsobovala rozklad Rudolfovy osobnosti, výbuchy agresivity střídané s apatií, paranoidní stavy, stihomam a slavomam. Koncem Rudolfova života musela výrazně progresivní paralýza postoupit do třetí fáze luetické nákazy, kdy asi velké bolesti dny i syfilitického zánětu kostí zaháněl nadměrnou konzumací vína. Jak profesor Vlček zjistil, Rudolfova lebka je nápadná svou drobností a gracilitou, hlavně charakteristicky utvářenou obličejovou kostrou. Při pohledu zpředu je čelo vysoké, klenuté, bez zdůraznění čelních hrbolů a nadočních oblouků. Nosní kořen přechází plynule do hřbetu nosních kostí. Lícní kosti jsou slabé, zvláště vlevo, lícní přechod je nevýrazný. Nejpozoruhodnější na lebce jsou obě čelisti. Horní čelist je malá a krátká se zcela atrofickými dásňovými výběžky. Výjimkou je poměrně mohutný kostní pilíř s pevně ukotveným špičákem na pravé straně. Dobře je patrná hladká patrová deska, či spíše destička, s miskovitým defektem 25 x 12 mm v nápadně nízké oblasti předních řezáků. Až na špičák byly zuby horní čelisti ztraceny během života. Dolní čelist je výrazně prodloužená, navíc ji zvýrazňuje bradový hrbol. Kompletně je zachovaný zčásti abradovaný chrup, v postranních partiích s velkým nánosem zubního kamene. Podle typu abraze zadních kvadrantů lze soudit, že původní horní frontální zuby s vějířovitě postavenými řezáky v zubním oblouku dosahovaly jen do úrovně špičáků dolní čelisti, takže dolní řezáky nebyly zapojeny do pracovní činnosti. Obrácený skus dosahoval extrémní velikosti – mezera vzhledem ke špičáku činí 17, 5 mm. Oro-faciální skelet byl podroben rentgenkefalometrické analýze, provedené antropologem profesorem RNDr. Zbyňkem Šmahelem, kde disproporce v předozadním postavení obou čelistí ukázala na těžkou třetí skeletální třídu. Z klinického hlediska je hlavním představitelem tohoto typu anomálie miskovitý neboli talířový obličej (dish face), jak uvedl ke konzultaci přizvaný obličejový chirurg docent MUDr. Jiří Ramba. Po studiu dolní čelisti a baze lební zjistil patrnou odlišnost ve velikosti a tvaru kloubních hlavic a jim odpovídajících kloubních jamek. Levá hlavice prakticky chybí, ve výši kloubního krčku je vytvořená lichoběžníkovitá ploška s ostrými okraji. Metrický rozdíl je ve výšce ramen dolní čelisti – vlevo jen 55 mm, oproti druhé straně, která je 60 mm vysoká. Nejvýraznější rozdíly jsou i v tvaru a velikosti kloubních jamek. Na levé straně je místo odstupu nízkého kloubního hrbolku překryto nově vytvořenou mělkou oválnou jamkou, která tvarem a velikostí odpovídá deformované kloubní hlavici. Kontakt v čelistním kloubu se zcela změnil a současně posunul dopředu a lehce ke středu. Tato změna vedla k trvalému uchýlení čelisti. Popsané změny jsou typické pro zlomeninu levého kloubního výběžku v časném mládí. Enormní defekt horní čelisti je konečným výsledkem postupné ztráty kosti v důsledku zánětlivého procesu. Za centrum, odkud se zánět šířil, lze považovat nízkou oblast předních řezáků s miskovitým defektem, jehož stěny mají vyhlazený povrch. Zánět se šířil po okolní sliznici, přestoupil na okostici čelisti a vedl k čím dál větší pohyblivosti jednotlivých zubů a nakonec k jejich ztrátě. Podle stupně abraze stoliček dolních zubů lze soudit, že ke ztrátě zubů v levé polovině horní čelisti muselo dojít daleko dříve než na straně druhé. Na pravé straně je stupeň opotřebení hodnocen 3°, vlevo jen 1°. Svůj podíl zde může hrát i nález jakési zubní náhrady, která byla fixována na zbylý horní špičák zřejmě pomocí provázku. Právě podpůrné části protézy byly nalezeny v mumifikovaných ústních tkáních císaře. Ze zjištěného stavu chrupu v dolní čelisti, zánětem rozpuštěné horní čelisti a ztrátě téměř všech zubů, lze soudit, proč panovník dával při jídle přednost samotě, a proč odmítal usedat k prostřenému stolu s nejbližšími dvořany. Pochopitelně z důvodu studu z potíží, které mu od mládí činil příjem potravy, kterou nemohl rozžvýkat. Na to potřeboval teprve pětadvacetiletý Rudolf dostatek času, klid a samotu. Papežský nuncius u císařského dvora Giovanni Dolfin sděloval v srpnu 1577 státnímu sekretáři Svatého stolce kardinálu Tolomeo Galliovi, že jej znepokojují císařovy \"\"opakované bolesti žaludku, ranní zvracení, průjem, v němž lékaři určili větší zbytky nestráveného jídla\".\" Za několik týdnů vystřídala průjem zácpa, při níž \"\"lékaři doporučovali, aby užíval projímadlo\"\". Výsledek namáhavého polykání celých, byť služebníky nakrájených soust. O této pečlivě utajované skutečnosti víme z pozdějšího svědectví rádců císaře, Wofganga Rumpfa a Pavla Sixta Trautsona : \"\"...císař je nemocen, chová se jako samotář a odmítá styk s kýmkoliv, kromě šesti sluhů a šesti obsluhujících šlechticů, kteří se ve službě střídají po třech dnech a nikdy na něho nemluví. U oběda má při sobě jen služebníka, který mu krájí jídlo, jeho lékař mu přijde pouze změřit pulz, a pokud neshledá na jeho stavu něco mimořádného, vůbec na něho nepromluví.\"\"", "Rudolf II. nebyl příliš schopným panovníkem. Bohatě podporoval umění, kulturu a vědu. Umění zažívalo \"zlaté období\". Za jeho vlády vznikaly v Českém království a v celé římské říši velké umělecké sbírky. Rudolf II. věřil v astrologii a alchymii. Sezval do Prahy významné astronomy z celé Evropy a Praha se stala významným střediskem vědy, která v tomto období zažívala velký rozkvět. Rudolf II. byl posledním českým panovníkem sídlícím trvale v Praze, po jeho vládě všichni další čeští (do roku 1918) a němečtí panovníci (do roku 1804) sídlili ve Vídni. Závěr vlády Rudolfa II. byl poznamenán jeho paranoiou. Mnozí z Rudolfových současníků jej označovali za člověka laskavého a jemného. Upozorňovali na jeho vrozenou vážnost a neochotu žertovat. Ve státních záležitostech se Rudolf choval těžkopádně a jen velmi nerad měnil svá rozhodnutí. Často také podléhal návalům hněvu. Relativně brzy po smrti Rudolfa II. začala třicetiletá válka, která krvavě zasáhla nejen do dějin českých zemí. V porovnání s hrůzami této války se Rudolfova vláda nutně jevila jako doba idylického klidu.", "V československo – francouzském filmu \"Golem\" (1936) postavu císaře zahrál francouzský herec Harry Baur. V české dvojdílné filmové komedii \"Císařův pekař a Pekařův císař\" z roku 1951 jej ztvárnil Jan Werich. V povídkovém filmu Pražské noci z roku 1968 si zahrál Rudolfa II. Martin Růžek. Následně ve filmu \"Svatby pana Voka\" z roku 1970 pojednávajícím o životě Petra Voka z Rožmberka postavu císaře Rudolfa osobitě zahrál Pavel Landovský. V pokračování filmu Svatby pana Voka pod názvem \"Pan Vok odchází\" z roku 1979 vytvořil roli Rudolfa místo Landovského Zdeněk Řehoř. Pavel Landovský byl totiž po podpisu Charty 77 vyhnán v roce 1978 do emigrace. Postava Rudolfa II. také výrazně vystupuje i ve slovenském televizním seriálu \"Lekár umierajúceho času\" (\"Lékař umírajícího času\") z roku 1983, zde jeho postavu ztvárnil Rudolf Hrušínský (ve slovenštině jej namluvil slovenský herec Leopold Haverl). Seriál byl roku 1990 sestříhán do filmové podoby pod názvem Svědek umírajícího času (zde se již do češtiny Hrušínský namluvil sám). Postava Rudolfa II. se objevila i v kresleném filmu pro děti Čtyřlístek ve službách krále.", "Za vlády Rudolfa II. byly v Českých zemích v provozu mincovny v Praze, Kutné Hoře (Vlašský dvůr), Jáchymově a v Českých Budějovicích. Z poslední mincovny také pochází následující mince, budějovický tolar z roku 1600.", "Milenkou Rudolfa II. byla hraběnka Kateřina Stradová, se kterou měl toto potomstvo:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Přírodní poměry.", "Podnebí.", "Obyvatelstvo.", "Vývoj počtu obyvatel města.", "Obecní správa a politika.", "Členění města.", "Správní území.", "Starostové.", "Znak a vlajka.", "Hospodářství.", "Doprava.", "Silniční doprava.", "Železniční doprava.", "Lodní doprava.", "Městská hromadná doprava.", "Společnost.", "Kultura.", "Pamětihodnosti.", "Zaniklé památky." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2" ], "content": [ "Původní osídlení bylo založeno při tehdejším labském brodu, kterým procházela významná obchodní stezka. <nowiki> </nowiki>Na dnešní zámecké skále bylo postupně vybudováno přemyslovské hradiště, které sloužilo jako správní a obranné středisko. Ve 13. století byl na místě hradiště vybudován gotický kamenný hrad, v jehož podhradí nechal král Přemysl Otakar II. založit královské město. První písemná zmínka o Děčíně jakožto městě pochází z roku 1283. Ve 14. století zasáhlo město několik povodní. Proto bylo jeho centrum přestěhováno o kus výše, přibližně do úrovně dnešního Masarykova náměstí. Tehdy mělo město právo obchodu, říční dopravy a rybolovu. V období husitské revoluce bylo město postiženo několika požáry. V 16. a 17. století docházelo k častému střídání majitelů děčínského panství – vystřídali se zde tři majitelé, než je získal rod rytířů z Bünau (Bynov). Za jejich vlády nad Děčínem došlo k prudkému rozvoji obchodu a řemeslné výroby. Město provozovalo cihelny, vápenku a kamenolomy. Vlastnilo také přístaviště, loděnice a přívozy, které znamenaly významný zdroj příjmů. V majetku rodu rytířů z Bünau město zůstalo až do třicetileté války. V roce 1628 bylo panství prodáno Thun-Hohensteinům. Po třicetileté válce význam Děčína opět poklesl. V tom období zahájili Thunové významnou přestavbu městského hradu na barokní zámek, obklopený zahradami. Další rozvoj přineslo Děčínu až 18. století, kdy došlo ke zrušení pevnostního statusu města. Thunové opět přestavěli zámek do dnešní klasicistní podoby. Velkým stimulem pro další bouřlivý rozvoj města bylo zprovoznění železniční tratě Praha–Drážďany, 8. dubna 1851. Hlavní trať procházející po levém břehu Labe zahájila přeměnu Děčína v průmyslové město. Rozvíjet se začala zejména dosud malá vesnice Podmokly, kterou trať procházela. V roce 1874 se z Děčína stal železniční uzel. Dostavěny byly také tratě z Teplic, České Kamenice a Ústí nad Labem (po pravém břehu řeky). Vystavěn byl železniční most přes Labe. Společně se železnicí se rozvíjí také labská paroplavba. V Podmoklech rostou průmyslové podniky společně s bouřlivou bytovou výstavbou. Vesnice je v roce 1901 povýšena na město a v roce 1914 má již okolo 20 tisíc obyvatel. Po první světové válce za vysoké hyperinflace v německých zemích (1922–1923) byly v jednotlivých městech vydávány platební poukázky, určené k ocenění při tzv. výměnném obchodu (barter). V Podmoklech - Děčíně (německy Bodenbach - Tetschen) se vydávaly poukázky v hodnotě 5 a 10 \"Kronen\". Ve válečném roce 1942 bylo dvojměstí Děčín a Podmokly, společně s obcí Staré Město sloučeny do jednoho města se společným názvem Děčín. Tento stav byl potvrzen i po válce v roce 1945, kdy byly k již vzniklému celku ještě přičleněny další obce (Rozbělesy, Chrochvice, Želenice, Vilsnice, Bynov, Bělá, Boletice nad Labem, Nebočady, Březiny). V éře komunismu dále pokračovala výstavba města. Dále se rozvíjel průmysl a vlivem bytové výstavby docházelo také k dalšímu nárůstu počtu obyvatel. Od roku 1960 je Děčín centrem velmi lidnatého okresu Děčín o rozloze 909 km2 a čítajícího 130 tisíc obyvatel. Velká panelová sídliště vznikala v 60.–80. letech 20. století zejména ve Starém městě, v Boleticích nad Labem, v Želenicích, v Bynově, v Březinách a v Novém městě. Touto zástavbou bylo ale velmi postiženo zejména historické jádro starého Děčína. V této době byl opět posílen význam labské plavby výstavbou moderního přístavu a překladiště v Loubí, čímž se Děčín stal nejvýznamnějším českým přístavem. Od roku 1980 jsou k Děčínu připojeny další okolní obce, např. Dolní Žleb nebo Lesná.", "Děčín je nejníže položené město v České republice. Jeho centrum má nadmořskou výšku 135 metrů. Leží na soutoku Labe, Ploučnice (pravý přítok) a Jílovského potoka (levý přítok). Území Děčína je velmi rozlehlé a členité, rozkládá se na rozhraní 3 větších horských celků: Děčínských stěn, Labských pískovců a Českého středohoří. Centrum Děčína je vzdáleno asi 25 km severně od Ústí nad Labem, 31 km severozápadně od České Lípy, 35 km severovýchodně od Teplic a 14 km jižně od hranice s Německem (hraniční přechod Hřensko–Schmilka). V okolí města se nachází oblast akumulace artéských termálních vod podmíněná tepelnou anomálií hlubokých zlomů. Teplá voda byla poprvé zjištěna v roce 1912 vrtem hlubokým 189 metrů. Zdroj vody se v té době nacházel v hloubce asi 182 metrů, ve které vrt pronikl slínovcovým artéským stropem. Voda tehdy měla teplotu 25 °C a vydatnost zdroje se pohybovala okolo padesáti litrů za sekundu. Ve stejné době byl vyvrtán vrt ve Vilsnici a v roce 1913 vrt pro státní dráhy s hloubkou 230,1 metru. Další vrty byly později vyhloubeny v labské nivě pro potřeby národního podniku Kovohutě. Od roku 1977 fungoval 563,2 metru hluboký vrt pro zásobování děčínského koupaliště s teplotou vody asi 32 °C.", "Město leží na severu Česka a díky své nadmořské výšce je nejníže položeným městem v zemi. Má relativně oceánický charakter klimatu, který se projevuje ve výskytu řady atlantických a subatlantických meteorologických jevů. Během podzimu jsou k ránu velmi časté husté mlhy, což je dáno hlubokým údolím a velkou vodní plochou (řeka Labe). Průměrný roční úhrn srážek činí 537,8 mm, nejdeštivějším měsícem je květen a nejméně deštivý je únor. Nejvíce srážek spadne v srpnu a nejméně v únoru. Množství sněhových srážek kolísá v důsledku střídání teplých a studených zim, v průměru se jedná o cca 30 cm. Celková průměrná teplota činí 10,1 °C.", "", "Podle sčítání 1921 zde žilo v 789 domech 11 051 obyvatel, z nichž bylo 5628 žen. 1152 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 9104 k německé a 20 k židovské. Žilo zde 9680 římských katolíků, 897 evangelíků, 25 příslušníků Církve československé husitské a 158 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 999 domech 12 535 obyvatel. 2 101 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 9 736 k německé. Žilo zde 10 110 římských katolíků, 949 evangelíků, 181 příslušníků Církve československé husitské a 161 židů.", "Dnešní Děčín sestává mimo jiné ze dvou původně samostatných měst, Děčína (na pravém břehu Labe, dříve též ) spolu se Starým Městem, a Podmokel (na levém břehu, ), která byla sloučena roku 1942 do jednoho města s německým názvem \"Tetschen-Bodenbach\". Od 1947 má město krátký český název \"Děčín\". Statutárním městem je od 1. července 2006. Do roku 2002 byl sídlem úřadu okresu Děčín. Vrcholný orgán tvoří zastupitelstvo města Děčína.", "V současnosti se Děčín skládá z 22 katastrálních území, na kterých leží 35 místních částí. Na jaře 2009 vznikla nová místní část Chlum z části Bechlejovic, která ležela na katastru Chlum u Děčína. Místní části jsou číslované. Do roku 1996 měla číslo XXXIV část Děčín XXXIV-Těchlovice (dnes obec Těchlovice), od roku 2009 má toto číslo nově vzniklá část Děčín XXXIV-Chlum. Kromě Těchlovic byly dříve součástí města i nyní samostatné obce Kámen a Ludvíkovice.", "Děčín byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Obvod obce s rozšířenou působností zahrnuje 34 obcí.", "Přehled starostů (do 2006) a primátorů Děčína od roku 1990:", "Město Děčín používá původní znak královského města – tím je v červeném poli český dvouocasý lev s korunkou, držící parmu.", "Nejvýznamnějšími průmyslovými obory v Děčíně jsou strojírenství, elektrotechnika, a hutnictví barevných kovů. Největším zaměstnavateli ve městě jsou České dráhy, Česká pošta, Kabelovna Děčín-Podmokly (největší průmyslový podnik), Alusuisse (hliníkárna), Obalex a ČEZ. Do roku 2001 byla největším zaměstnavatelem ve městě společnost Československá plavba labská. Po jejím úpadku byla velká část zaměstnanců propuštěna. V roce 2002 zaniklou společnost odkoupila skupina ARGO a se sníženým počtem pracovníků, který oproti roku 2000 dosahuje pouhých 29,3 %, opět obnovila její provoz.", "", "V Děčíně se střetávají silnice I. třídy I/13 a I/62. Silnice I/13 protíná celé severní Čechy a spojuje Podkrušnohorskou oblast s Libereckým krajem. Silnice I/62 vede z hraničního přechodu Hřensko přes Děčín do Ústí nad Labem. Z Hřenska do Děčína vede po pravém břehu Labe, v Děčíně řeku po Novém mostě překračuje, dále pokračuje po břehu levém. Děčínem prochází i silnice II. třídy II/261 a II/262. Silnice II/261 je levobřežní komunikací spojující Liběchov, Štětí, Litoměřice a Ústí nad Labem s Děčínem. Silnice II/262 je do Děčína trasována z České Lípy údolím Ploučnice. Dříve komplikovaný průjezd městem pomohl z části vyřešit Nový most z let 1979–1985 spojující oba labské břehy a zároveň překračující i řeku Ploučnici. Na obou koncích mostu jsou mimoúrovňové křižovatky umožňující sjezd do všech směrů.", "Děčín patří mezi nejdůležitější železniční uzly v severních Čechách. Stýká se zde pět železničních tratí, prochází jím i 1. železniční koridor. Na katastru města Děčína najdeme 15 železničních stanic a zastávek. Nejvýznamnější z nich jsou železniční stanice Děčín hlavní nádraží a Děčín východ. Budova hlavního nádraží pochází z roku 1865 a je vystavěna ve stylu německých železničních stanic. Celé hlavní nádraží prošlo v roce 2004 kompletní rekonstrukcí, při které získalo podchody. Svůj význam má také přechodová železniční stanice Dolní Žleb. Z Děčína vycházejí následující tratě:", "Plavba po Labi se v současnosti používá zejména pro přepravu nákladů. V děčínském Loubí se nachází největší český přístav s překladištěm. Tonáž děčínské obnovené Československé plavby labské je v současnosti 66 812 tun, společnost vlastní 102 plavidel. Nákladní dopravu po Labi ale zajišťují i jiné společnosti. Osobní pravidelná plavba na Labi v současnosti neexistuje, oblíbené jsou ale různé příležitostné plavby např. do SRN nebo do oblasti Hřenska. Pod děčínským zámkem kotví vyhlídková loď Děčín.", "Městskou hromadnou dopravu ve městě zajišťuje Dopravní podnik města Děčína. Provozuje ji na 15 celodenních a 2 nočních autobusových linkách. Až do roku 1973 byla v Děčíně v provozu také trolejbusová doprava. Městská hromadná doprava je zavedena do většiny městských částí, až na Dolní Žleb, který je kvůli své nevýhodné poloze v labském údolí při hranicích odkázán pouze na železniční dopravu. a další", "", "Kulturní zařízení jsou", "Děčín leží na okraji turisticky velmi atraktivní oblasti Českosaského Švýcarska. Velká část města leží v Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Největší památkou ve městě je Zámek Děčín umístěný na skále na pravém břehu Labe, nad soutokem Labe a Ploučnice. Do roku 1932 byl v majetku rodiny Thunů, poté ho převzal stát, který zde zřídil kasárna. Ta v areálu zámku přetrvala až do roku 1991. K zámku vede přístupová cesta Dlouhá jízda – ve skále vytesaná silnice ohraničená z obou stran vysokými zdmi. Zámecké zahrady a parky zasahují i pod skálu, kterou je jako součást cesty parkem prokopán krátký skalní tunel pokračující řetězovou lávkou přes Mlýnský náhon. Zajímavostmi jsou děčínské mosty z 15. a 16. století - Staroměstský most přes Ploučnici a Ovčí můstek - krátké, přemostění Jílovského potoka v Podmoklech, charakteristické vysokým klenutím mostního oblouku. Na Masarykově náměstí v Děčíně najdeme také několik historicky cenných objektů barokní kašnou počínaje a měšťanskými domy konče. Nedaleko náměstí najdeme barokní kostel sv. Václava a Blažeje. Za zmínku ještě také stojí budova synagogy z počátku 20. století v Podmoklech, při cestě na Pastýřskou stěnu. Synagoga v Děčíně stojí ve čtvrti secesních vil. Dominantou celého Děčína je právě Pastýřská stěna se zoologickou zahradou a vyhlídkovou restaurací. Mezi další památky a zajímavosti Děčína patří:", "Loretánská kaple – stála na děčínském náměstí. Roku 1667 ji dal postavit Maxmilián hrabě Thun. Santa Casa, která měla charakter rodové pohřební kaple, byla zbořena roku 1885 při úpravách náměstí." ] }

{ "title": [ "Vývoj.", "Výroba.", "Porovnání s německými tanky.", "Nasazení.", "Operace Barbarossa (1941).", "Další akce (1942–1943).", "T-34-85.", "Nasazení v německých řadách.", "Boje v Mandžusku.", "Korejská válka.", "Občanská válka v Angole (1975–1988).", "Další nasazení.", "Balkán.", "Blízký východ.", "Varšavská smlouva.", "Afghánistán.", "Čína.", "Kypr.", "Kuba.", "Namibie.", "Finsko.", "Ukrajina.", "Vietnam.", "Jemen.", "Současná služba.", "Nástupci.", "Hodnocení.", "Symbolismus.", "Varianty.", "Dochované stroje." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V roce 1939 byly nejpočetnějšími sovětskými modely tank T-26 a řada rychlých tanků BT. T-26 byl pomalý tank navržený tak, aby držel krok s pěchotou. Tanky BT byly jezdecké tanky: lehké a rychle se pohybující, určené k bojovým manévrům. Oba typy představovaly sovětský vývoj zahraničních konstrukcí z počátku 30. let; T-26 byl založen na britském tanku Vickers 6-Ton a tanky BT vycházely z tanku M1930 amerického konstruktéra Johna Waltera Christieho. Počátky vývoje tanku T-34 spadají do roku 1937, kdy CHTZ (Charkovskij tankovyj zavod) obdržel zakázku na tank, jenž by měl nahradit tanky řady BT. Šéfkonstruktér Michail Koškin byl svými nadřízenými podrobně instruován, že se hledá nový kolopásový tank, nicméně vědom si konstrukčních omezení tohoto typu vypracoval kromě něj (A-20) i variantu s čistě pásovým podvozkem, kterou nazval A-32. V roce 1938 demonstroval obě konstrukce před výborem Rady obrany SSSR, přičemž varianta A-32 byla okamžitě odsouzena veliteli Rudé armády, maršály Vorošilovem a Kulikem. Zejména Kulik prý běsnil, že si konstruktér vůbec dovolil nějakou nekolopásovou variantu nabídnout a doprovodil svůj příkrý odsudek koncepce pásového tanku „odbornými dobrozdáními a doktrínami“, které by skuteční odborníci na tankovou techniku odmítli. Stalin však k obecnému překvapení rozhodl, že postaveny a připuštěny ke zkouškám budou oba prototypy. Vývoj tanku A-32, přejmenovaného na T-32, tedy mohl pokračovat. Čekala ho krušná cesta, protože předsedou komise pro posouzení způsobilosti obou typů byl později jmenován právě Kulik. V roce 1939 bylo provedeno vyhodnocení obou strojů. Kulik udělal všechno možné, aby zdůraznil závady u prototypu T-32 a zároveň banalizoval podobné závady u stroje A-20. Pod jeho tlakem se komise klonila k odmítnutí stroje, nakonec však pod dojmem postřelovacích zkoušek, z nichž T-32 vyšel lépe, stroj neodmítla. Postavit se proti maršálovi se však neodvážila a rozhodnutí, který typ dostane přednost, odložila. Vrchní velení nějakou dobu váhalo, nakonec však při zvážení mnohem většího potenciálu dalšího vývoje u typu T-32 se rozhodlo doporučit jej do sériové výroby v poněkud upravené variantě, která byla posléze pojmenována T-34. V porovnání s jinými typy středních tanků dosahoval T-34 velmi příznivou hodnotu měrného tlaku 0,64 kg/cm, což mělo vliv na jízdní vlastnosti a manévrovatelnost v obtížném terénu. Kvalita pancéřování tanku, jehož zpracování bylo spíše hrubé, byla vyšší než u srovnatelných zahraničních strojů. Největší slabinou tanku bylo ergonomické řešení věže, které znesnadňovalo úkoly", "Dne 19. prosince 1939 Komisariát strojírenství vydal závodu ChPz příkaz vyrobit nultou sérii tanků, které po drobných změnách dostaly označení T-34. Jejich první zkoušky byly velice úspěšné, nicméně postupem času se začaly projevovat určité nedostatky v nadprůměrně rychlém opotřebování některých dílů, což vedlo k dalšímu zastavení produkce v březnu 1940, kdy maršál Kulik nařídil zrušení výroby a vyvinutí jiného, nového tanku. Jeho rozhodnutí bylo nakonec zvráceno, nicméně i tak došlo k další ztrátě času. Tanky T-34 byly poháněny vznětovým motorem V-2, který vznikl jako pokračování vývoje experimentálního leteckého motoru. To se odráželo v jeho neobvykle nízké hmotnosti, dané rozsáhlým použitím hliníkových slitin. Většina strojů vyrobených v roce 1940 však byla kvůli nedostatku motorů V-2 vybavená motorem Mikulin M-17 (z tanku BT), což byl v licenci vyráběný německý motor BMW VI. Navzdory tomu obdržela Rudá armáda do zahájení války nacistického Německa proti Sovětskému svazu asi 1225 tanků T-34, což byla impozantní síla. Drtivá většina z nich byla přednostně přidělena západním vojenským okruhům, kde posléze čelily německému vpádu. Nečinily tak však úspěšně, navzdory jejich technické převaze nad stroji nepřítele. Bylo to pravděpodobně způsobeno příčinami jako nedostatečný výcvik posádek a organizační zmatky. Faktem je, že během prvních 2-3 týdnů po začátku operace Barbarossa", "V době svého prvního nasazení představovaly tanky T-34 zcela novou kvalitativní třídu v rámci tankových konstrukcí. Německé tanky typů Pz I, vyzbrojené dvěma kulomety, Pz II s 20mm kanónem, Pz 35(t), Pz 38(t) a Pz III s 37mm kanónem jej vůbec nemohly ohrozit, neboť nedokázaly prostřelit jeho pancíř ani z těsné blízkosti. Poněkud lépe si vedly nové Pz III s 50mm kanónem a stíhač tanků Panzerjäger I, které mohly prostřelit některé slabší části zadního pancíře. Nejlépe na tom byly tanky typu Pz IV, vyzbrojené krátkým 75mm kanónem a útočná děla Stug III (ve verzích A až E), které dokázaly nablízko prostřelit zadní i boční pancíř a při velkém štěstí údajně i čelní. Nejdříve se ale musely tak blízko dostat, což nebylo zas až tak jednoduché, protože 76mm kanón T-34 bez problémů probíjel čelní pancíř všech těchto strojů i na velkou vzdálenost. Německé tanky vedly ve vedlejších parametrech, technice a její kvalitě. Všechny měly radiostanice, jejich vnitřní bojový prostor nebyl tak stísněný, měly kvalitnější zaměřovací techniku a lépe řešený výhled", "", "Prototypy tanku T-34 postavené v lednu 1940 měly být podle představ inženýrů vyzkoušeny v průběhu Zimní války, ovšem ta nakonec skončila příliš brzy, než se mohly zapojit do akcí. První bojové nasazení tedy čekalo tanky T-34 až po zahájení operace Barbarossa. První zdokumentovanou akcí tanků T-34 je úspěšný protiúder jednoho praporu 34. tankové divize u řeky San 22. června 1941. Úspěšnost této akce byla ale (v této době) spíše ojedinělá. Přestože tanky T-34 měly zdrcující převahu nad kterýmkoliv tehdejším německým tankem, byly jejich formace v prvních 2-3 týdnech války prakticky zcela vyhlazeny, což mělo několik důvodů. Prvním byla nevycvičenost osádek tanků - jednak absolutní (úroveň výcviku byla v Rudé armádě celkově velmi nízká), jednak způsobená tím, že se posádky nestihly se stroji", "V průběhu války došlo k podstatné změně situace. Mohutné výrobní kapacity jedoucí na plný plyn a značné lidské rezervy vedly k tomu, že SSSR chrlil nové tanky i s osádkami v obrovském množství, takže ani výrazný nepoměr ztrát tanků v boji, který v roce 1941 činil 1:7 v neprospěch sovětské strany, nedokázal Rudou armádu zlomit (jen 8% sovětských tanků v prvním roce války byly moderní typy T-34 a KV). Postupně docházelo k vyrovnávání kvality obou armád, jak u posádek tanků, tak velení jednotek. V rámci kvality osádek šlo o důsledek strašlivých ztrát v německých řadách, kdy na místo veteránů přišli nezkušení jedinci. Tento trend byl patrný i v tankových silách, přestože ty si díky své elitnosti udržovaly jistou úroveň a spíše vysávaly kvalitní bojovníky ostatních druhů zbraní, zejména pak pokud šlo o posádky útočných děl a stíhačů tanků. Na sovětské straně pak docházelo ke zlepšení výcviku a postupnému získávání zkušeností. Vyrovnávání kvality lidí ovšem nepřineslo tak evidentní efekt, jak by mělo mít, neboť byl potlačován tím, že německé tanky", "Poté, co se v boji roku 1942 objevily vylepšené německé tanky Panzer IV s dlouhým 75mm kanónem, byl zahájen projekt zcela nového sovětského tanku, jehož cílem bylo zvýšit pancéřovou ochranu a zároveň přidat moderní prvky jako torzní tyče a tříčlennou věž. Tento nový typ T-43 měl být univerzálním tankem, který by nahradil T-34 i těžký tank KV-1. Pancéřování prototypu T-43, přestože bylo těžší, stále nebylo proti německým 88 mm dostatečné, zatímco jeho pohyblivost byla horší než u T-34. Ačkoli T-43 sdílel více než 70% svých komponent s T-34, při výrobě by stále", "Německá armáda často používala velké množství zajatého materiálu a T-34 nebyly výjimkou. Boj na východní frontě zaznamenal velký počet zabavených T-34, i když jen málo z nich bylo verze T-34-85. Němci je označili jako Panzerkampfwagen T-34 747(r). Od konce roku 1941 byly zajaté T-34 převezeny do německých dílen k opravám a úpravám podle německých požadavků. V roce 1943 byla pro tento účel použita místní tanková továrna v Charkově. Tanky byly někdy upraveny podle", "Těsně po půlnoci 9. srpna 1945, ačkoli Japonci považovali terén pro obrněné formace za neprůchodný, napadl Sovětský svaz Japonské císařství v okupovaném Mandžusku. Kombinovaná vojska Rudé armády dosáhla úplného překvapení a použila silný, hluboko pronikající útok s klasickým vzorem dvojitého obklíčení v čele s tanky T-34-85.", "Tanky T-34/85 přežily druhou světovou válku nejen jako vděčné a levné exponáty tankových muzeí, ale jako stále použitelný a vysoce účinný bojový prostředek. Největším konfliktem, kterého se zúčastnily, byla korejská válka. Když vojska severní Koreje překročila 25. června 1950 hranice, disponovala 85 tanky typu T-34/85, které měly velký podíl na jejím úspěchu, protože jihokorejská strana ani americké jednotky nedisponovaly adekvátní protizbraní. Ani v první vlně urychleně dodané tanky M24 Chaffee se 75mm kanónem nebyly odpovídajícím protivníkem. Teprve když jednotky OSN a USA zahájily masívní přísun odpovídající techniky jako byly tanky M4 Sherman, M26 Pershing, M46 Patton, pancéřovky ráže 89 mm, dále britské Comet a Centurion, utrpěly severokorejské jednotky větší ztráty tanků T-34 kromě dalších ztrát v důsledku", "Jeden z posledních moderních konfliktů, který zaznamenal rozsáhlé bojové nasazení tanků T-34-85 byla občanská válka v Angole. V roce 1975 Sovětský svaz dodal do Angoly osmdesát tanků T-34-85 jako součást podpory probíhající kubánské vojenské intervence. Kubánští", "Přestože tank T-34 pomalu zastarával (poslední modernizace v rámci sovětských ozbrojených sil proběhla v roce 1969, další už byly zamítnuty jako neperspektivní), dlouho se udržel ve výzbroji ozbrojených sil z vojenského hlediska druhořadých mocností či států. Byl nasazen proti maďarskému povstání v roce 1956, v Suezské válce, při invazi v Zátoce sviní, v občanské válce v Jemenu (1961–1967) i v šestidenní válce na straně Arabů. Od války Jom Kippur již byl v rozsáhlejších konfliktech u moderněji vyzbrojených armád používán jen jako druhosledový, nicméně v konfliktech chudých afrických zemí nebo při bojích v Jugoslávii v 90. letech se ještě stále uplatňoval, zejména díky své finanční dostupnosti. Některé chudé státy jej měly ve výzbroji ještě na začátku 21. století.", "Na začátku roku 1991 měla Jugoslávská lidová armáda 250 tanků T-34-85, z nichž žádný nebyl v aktivní službě. Během rozpadu Jugoslávie zdědily T-34-85 národní armády Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černé Hory a během jugoslávských válek pokračovaly v akci. Některé byly také získány z jugoslávských rezerv srbskými separatistickými armádami, konkrétně Armádou Republiky Srbské krajiny (SVK) a", "V Československu vyrobené tanky T-34-85 byly nasazeny Egyptem v arabsko-izraelských válkách v letech 1956 a 1967 na Sinajském poloostrově. Egypt pokračoval ve stavbě modelu T-34-100 - místní a unikátní přeměny, která vznikla zástavbou sovětské polní houfnice BS-3 100 mm", "T-34-85 byl ve výzbroji mnoha zemí východního bloku (později Varšavské smlouvy) a armád dalších", "Tanky T-34-85 byly sporadicky nasazeny v Afghánistánu. Během sovětské války v Afghánistánu byla většina z T-34 ve", "Po vzniku Čínské lidové republiky (ČLR) v roce 1949 dodal Sovětský svaz čínské lidové osvobozenecké armádě mnoho tanků T-34-85. T-34-85 byl v Číně zaveden", "Síly kyperské národní gardy vybavené asi 35 tanky T-34-85 pomohly 15. července 1974 podpořit puč řecké junty proti prezidentovi", "Kuba v roce 1960 obdržela jako vojenskou pomoc od Sovětského svazu 150 tanků T-34-85. T-34-85 byl prvním sovětským tankem, který vstoupil do služby u kubánských revolučních ozbrojených sil (FAR), spolu s tanky IS-2. Mnoho tanků T-34-85 se poprvé zúčastnilo akce v dubnu 1961 během invaze v zátoce Sviní s neznámým počtem zničených nebo vyřazených během bitvy. V roce 1975 bylo z SSSR dodáno také velké množství T-34-85 pro kubánské síly k podpoře jejich zdlouhavé intervenci v angolské občanské válce. Četa pěti kubánských T-34-85 se účastnila bojů v Angole proti jihoafrickým jednotkám během bitvy o Cassingu. Tanky byly nasazeny spolu se společností kubánské mechanizované pěchoty vybavené obrněnými transportéry", "V roce 1984 se organizace SWAPO pokusila o vytvoření vlastního konvenčního obrněného praporu prostřednictvím svého ozbrojeného křídla, osvobozenecké lidové armády Namibie. V rámci tohoto úsilí se diplomatičtí zástupci SWAPO v Evropě obrátili na Německou demokratickou republiku se žádostí o deset tanků T-34, které byly dodány. Tanky T-34 organizace SWAPO však nebyly nikdy nasazeny během útočných operací proti jihoafrické armádě, protože se omezovaly na roli ochrany strategických", "Sovětská a finská armáda používala T-34 až do šedesátých let; původní verze vyzbrojené 76,2mm kanónem přinejmenším do roku 1968, když byly", "V lednu 2015 vyšlo video o převozech strojů SU-100 a T-34 po železnici, které se", "Během vietnamské války byla severovietnamská armáda vybavena mnoha čínskými tanky typu 58, kopií T-34. Byly použity během operace Lam Son 719, velikonoční ofenzívy v", "V roce 2015 byly tanky T-34-85 a samohybná děla SU-100 vyfotografována během hútíovského převratu v Jemenu.", "V roce byly tanky T-34 ve službách v jedenácti státech a u jejich ozbrojených složek: Kuba, Bosna a Hercegovina, Jemen, Konžská republika, Guinea, Guinea-Bissau, Mali, Namibie, Severní Korea, Laos a Vietnam. Z těchto provozovatelů měl největší známou přeživší flotilu tanků řady T-34 Vietnam", "V roce 1944 byl obnoven předválečný vývoj pokročilejšího tanku T-34, což vedlo k výrobě tanku T-44. Nový tank měl konstrukci věže založenou na modelu T-34-85, ale disponoval novou korbou, podvozkem s torzními", "Sovětský tank T-34 byl jedním z nejvýznamnějších typů tanků 2. světové války. Jeho existence byla rozhodujícím faktorem při porážce armády nacistického Německa na Východní frontě. Díky svým širokým pásům a nízkému měrnému tlaku snadno projížděl i měkkým terénem, kde se německé tanky často bořily, než přišel model Panther v roce 1942. V bojích na východní frontě znamenala vyšší průjezdnost rozhodující výhodu. Britský vojenský historik a teoretik Sir Basil Liddell Hart o tancích T-34 napsal, že byly \"„hrubé, postrádající nátěr zvenčí a dokonce i zevnitř. Jejich konstrukce brala jen malý ohled na pohodlí osádky. Tanky neměly drobná technická vylepšení a nástroje, které byly podle západních odborníků nezbytné pro řízení, střelbu a bojovou součinnost. Na druhou stranu měly tanky T-34", "Tank T-34-85 se jako památník ve východoněmeckém městě Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) stal v roce 1980 terčem bombového útoku, který způsobil drobné škody na vozidle a vysypal okna v okolí. Atentátník Josef Kneifel byl odsouzen k doživotnímu vězení v Budyšíně, ale po dohodě se západoněmeckou vládou byl v roce 1987 propuštěn. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 byl tank přemístěn do muzea v Ingolstadtu. Další takový tank, umístěný na vrcholu památníku sovětských tankistů v Praze, byl ohniskem významné diskuse. Pomník (známý místně jako „Svatý tank“) měl představovat T-34-85 poručíka I.G. Gončarenka (první sovětský tank, který v květnu 1945 vjel do Prahy), ale ve skutečnosti památník nesl těžký tank IS-2M. Pro mnohé v Praze byl tank také připomínkou", "Existovaly dvě hlavní produkční rodiny T-34, každá se subvariantou. Identifikace variant T-34 může být komplikovaná. Odlitky věží, povrchní detaily a vybavení se dle továrny lišily; uprostřed výroby byly přidány nové funkce nebo byly dovybaveny starší tanky; poškozené tanky byly přestavěny. Někdy dostaly zařízení novějších modelů a dokonce i nových věží. Porovnání lze provést mezi tankem T-34 a americkým M4 Sherman. Oba tanky byly páteří obrněných jednotek v příslušných armádách, obě země tyto tanky dodávaly svým spojencům, kteří je také používali k opoře svých vlastních obrněných formací a oba byly značně modernizovány a opatřovány silnější výzbrojí. Oba byly navrženy pro mobilitu a snadnou výrobu a údržbu, a pro tyto cíle obětovaly určitou výkonnost. Oba podvozky byly použity jako základ pro celou řadu podpůrných", "Vzhledem k obrovskému množství strojů, které byly vyrobeny a přežily do ukončení bojů, se T-34 stal asi nejčastěji uchovávaným muzejním exponátem v oblasti obrněné techniky druhé světové války. Další T-34 skončily jako pomníky připomínající významné bitvy." ] }

{ "title": [ "Život.", "Heraldika (vývoj Kašparova znaku)." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narozen v mirošovské škole jako syn učitele Jána Kašpara a Filippiny Heidelbergové, pokřtěn jako Karel Julius (druhé jméno - Julius dostal zřejmě po kmotrovi); v publikacích, které napsal, užíval jména Karel Boromejský Kašpar, plným jménem tedy Karel Boromejský Julius Kašpar. Po teologických, filozofických a právnických studiích na české koleji v Římě (Bohemicum, dnešní Nepomucenum, od. r. 1888/9) byl 25. února 1893 vysvěcen na kněze. Od roku 1899 působil jako spirituál Strakovy akademie v Praze a od roku 1907 jako kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Dne 8. března 1920 byl jmenován biskupem betsaidským a světícím biskupem královéhradeckým, biskupské svěcení proběhlo 11. dubna 1920. Dne 13. června 1921 byl jmenován sídelním biskupem královéhradeckým, 29. června téhož roku byl nastolen. Kašpar byl vynikajícím znalcem církevního práva a liturgie, napsal řadu knih, článků a studií, jež byly uveřejněny převážně v Časopise katolického duchovenstva. Dne 22. října 1931 byl jmenován pražským arcibiskupem po odstoupení Františka Kordače. 16. prosince 1935 byl za své zásluhy jmenován kardinálem (titulu sv. Vitala). V době Masarykova státního pohřbu v září 1937 odjel do Říma. Zemřel 21. dubna 1941 v Praze, je pochován ve svatovítské katedrále v Praze.", "Jako světící biskup královéhradecký užíval znaku s míčem sv. Terezie. Jako sídelní biskup královéhradecký užíval pak znaku čtvrceného, v prvním a čtvrtém poli s holubicí Ducha svatého, představující diecézi, ve druhém a třetím s míčem sv. Terezie. V Praze užíval nejdříve znak polcený (heraldicky vpravo míč sv. Terezie, heraldicky vlevo holubice Ducha svatého) pod hlavou se symbolem arcidiecéze. Později bylo vše převýšeno ještě další hlavou, a to s heroldským křížem Johanitů." ] }

{ "title": [ "Život.", "Vzdělání a činnost do 2. světové války.", "Pronásledování režimem.", "Odjezd do Říma.", "Závěr života.", "Převoz ostatků do vlasti.", "Ocenění a blahořečení.", "Monografie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v Plzni v rodině učitele Josefa Berana a jeho ženy Marie, roz. Lindauerové (neteře významného malíře Bohumíra (Gottfrieda) Lindauera), při křtu dostal jména Josef Jaroslav, za kmotry mu byli školník Josef Beneš a Rozálie Benešová.", "Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal alumnem České koleje v Římě (Bohemicum, dnešní Nepomucenum, 1907–1912). Po vysvěcení na kněze (1911) pokračoval ve studiu teologie (doktorát 1912). V letech 1912–1917 působil jako kaplan (Chyše, Prosek u Prahy, Praha), dále působil nejprve jako učitel a posléze ředitel na ženském učitelském ústavu sv. Anny (1917–1928). Od roku 1928 vyučoval jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, v roce 1932 se stal profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře (od roku 1932). V roce 1942 byl po atentátu na Heydricha zatčen a vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau. Zde byl vězněn mimo jiné společně s páterem Richardem Henkesem (roku 2019 blahořečen).", "Dne 4. listopadu 1946 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem pražským (vysvěcen 8. prosince téhož roku). Po komunistickém převratu v roce 1948 odmítl podřídit církev komunistické moci, vystoupil proti komunisty zřízené podvratné „Katolické akci“ a exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara (a s ním i několik dalších), který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády sňal pražský kapitulní vikář, na což ovšem neměl patřičné pravomoci (navíc Plojhar mezi tím pilně sbíral další exkomunikace). Plojhar Beranovi zákrok proti své osobě nikdy nezapomněl a systematicky využíval svého vlivu na komunistickou proticírkevní politiku k prosazení maximálních restrikcí vůči arcibiskupovi. Například když vláda v roce 1956 jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti. V letech 1949–1963 byl protiprávně internován StB na různých místech Československa, nejprve v Arcibiskupském paláci v Praze (1949–1951) a posléze jinde (Roželov, Růžodol, Paběnice, Mukařov, Radvanov). Během internace byl neustále sledován a StB se na něj pokoušela sehnat či vyrobit kompromitující materiály. Mimo jiné jednu dobu tajně přimíchávala do nápojů a jídla pro arcibiskupa a řeholnici, která se o něj starala, afrodiziaka v naději, že bude mít příležitost natočit nějaké kompromitující scény. Ovšem akce skončila debaklem, neboť nejenže nedosáhla úspěchu, ale arcibiskup nakonec příslušníka StB, který ho tajně natáčel, přistihl.", "V roce 1963 byl propuštěn z internace, bylo mu však zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem titulu Santa Croce in via Flaminia. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku s úmyslem, že už mu nedovolí vrátit se do země. Komunističtí představitelé státu však arcibiskupa buďto uvedli v omyl nebo nemluvili dost jasně. Beran byl přesvědčen, že se bude moci vrátit. Že tomu tak není se dověděl až po jednání s nimi od Agostina Casaroliho. Ten mu sdělil, že Svatý otec ponechává rozhodnutí na něm. Dodal také, že pokud odjede, bude snad možné nahradit kolaborujícího pražského kapitulního vikáře za biskupa věrného Římu. Poté se Beran rozhodl, pro dobro své diecéze, do Říma odjet. Ve Vatikánu se kardinál Beran zapojil do práce Druhého vatikánského koncilu. 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem \"O svobodě svědomí\", v němž odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící jednat člověka proti jeho svědomí a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské svobody. Tento požadavek odůvodnil historickou zkušeností (z období komunistického útlaku a událostmi v 15. a 17. století), kdy podle jeho názoru útisk svobody svědomí vedl k pokrytectví, lži a jiným mravním neřestem, vážně ohrožujícím víru. Předpokládal, že takové vyhlášení zahanbí ty, kdo utlačují Církev a povede k jejich obrácení. Velmi opatrně se také pokusil apelovat na koncil, aby se zastal pronásledovaných křesťanů a navrhl, aby deklarace \"Dignitatis humanae\" byla doplněna o jasný požadavek na osvobození kněží i laiků, vězněných pro svoji víru, umožnění svobodného výkonu úřadu biskupů a kněží a usnadnění jejich spojení se Svatým stolcem. Tato jeho snaha však nebyla úspěšná, koncil se k otázce křesťanů pronásledovaných komunistickými totalitními režimy nevyjádřil a deklarace Dignitatis humanae o navrhované formulace doplněna nebyla. V Římě kardinál Beran založil České náboženské středisko Velehrad. Jeho sekretářem byl po celou dobu jeho působení v Římě pozdější pomocný biskup pražský Jaroslav Škarvada. Po sebevraždě Jana Palacha přednesl ve vatikánském rádiu projev, ve kterém neschválil Palachův čin, ale vyzdvihl jeho ideály. Za tento projev byl kritizován prosovětským listem \"Zprávy\".", "Kardinál Beran zemřel 17. května 1969 na rakovinu plic v Papežské koleji Nepomucenum v Římě, kde bydlel.", "Když kardinál Beran zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti. Papež Pavel VI. rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben po boku papežů v kryptách chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Stal se tak prvním a zatím jediným Čechem, kterému se té pocty dostalo. Jeho hrob se nachází poblíž hrobu svatého Petra, mezi hroby Pia XI. a Pia XII. Pavel VI. také oproti zvyklostem osobně vedl pohřební obřady. Papež František v lednu 2018 povolil převoz ostatků kardinála Berana do Česka. Dne 19. dubna došlo k vyzvednutí klerikových ostatků ze sarkofágu ve svatopetrské bazilice a následujícího dne byly transportovány vládním speciálem do České republiky na vojenské letiště Praha-Kbely. Následně se uskutečnily převoz koňským spřežením a další ceremonie. Mezi 20. a 23. dubnem byly ostatky veřejně vystaveny: v pátek 20. před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie v areálu kláštera premonstrátů na Strahově, v sobotu 21. mezi prvním a druhým nádvořím Arcibiskupského paláce a poté před oltářem svatovítského dómu, a to do pondělí 23. dubna. Navečer toho dne byly uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v hlavní lodi katedrály sv. Víta.", "Josef Beran byl v roce 1991 in memoriam vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Dne 2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana. Postulátorem se stal Mons. Jaroslav V. Polc, po jeho smrti v roce 2004 jej nahradil profesor Jan Matějka. Centrum náboženské tvorby České televize v Brně natočilo o kardinálu Beranovi hodinový polohraný dokument, který byl odvysílán 26. prosince 2008, tj. u příležitosti 120. výročí jeho narození.", "Životu kardinála Berana se věnuje v římském exilu vydaná publikace s názvem \"Velká mše\" (1970) a po sametové revoluci vydaná monografie \"Kardinál Josef Beran: Životní příběh velkého vyhnance\" (2008) a výpravná publikace \"Uzavírám vás do svého srdce: Životopis Josefa kardinála Berana\" (2009)." ] }

{ "title": [ "Názvy.", "Vzhled.", "Biologie.", "Výskyt.", "Brambor v zemědělství.", "Nutriční charakteristika.", "Průměrný obsah látek a minerálů.", "Toxické látky.", "Pěstování.", "Světová produkce.", "Skladování.", "Zpracování.", "Choroby a škůdci.", "Houbové a bakteriální.", "Viry a viroidy.", "Vyšší škůdci.", "Varné typy brambor." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "Slovo brambory vzniklo pravděpodobně od názvu Braniborska, odkud se do českých zemí brambory dostaly. Příjmení Brambora je doložené o dvě století dříve, než se do českých zemí dostaly brambory, a označovalo pravděpodobně člověka braniborského původu. Existuje názor, že slovo brambory vzniklo od slova bamboly (staré označení pro hlízy). Etymologický slovník V. Machka se přiklání naopak k názoru, že slovo bamboly vzniklo od slova brambory. Brambory mají také svoje lidové krajové názvy, mezi které patří např.:", "Bylina s hranatou, bohatě rozvětvenou lodyhou, přímou nebo i poléhavou, s krátkými chloupky. Dorůstá výšky 60 až 100 cm, výjimečně až 1,5 m. Listy jsou lichozpeřené, mírně ochlupené, s drobnými žlázkami, řapíkaté, poměrně velké, 30 až 50 cm dlouhé. Květy jsou nejčastěji bílé, růžové nebo fialové se sytě žlutými až oranžovými prašníky. Plody jsou zelené nebo žlutozelené bobule o průměru 2 až 4 cm obsahující bílá semena. Podzemní část je charakteristická svazčitými kořeny s hlízami rozmanitých elipsoidních až nepravidelných tvarů, nejčastěji s okrově žlutou až světle hnědou, u některých kultivarů červenou až červenofialovou pokožkou.", "Lilek brambor je kulturní rostlina s tetraploidním genomem (4n = 48). Brambory tak mají v každém lokusu 4 nezávislé geny. Ze všech kulturních plodin má brambor nejbohatší genetické zdroje. Brambor má dvě centra biodiverzity: tzv. \"andské centrum\" v okolí jezera Titicaca, kde rostou kultivary adaptované na podmínky krátkého dne, a \"chilské centrum\" v oblasti okolo 40° j. š., s adaptací na dlouhý den. Z chilského centra patrně pochází předchůdci evropských kulturních odrůd. V těchto oblastech se vyskytují mnohé lokální kulturní a polokulturní odrůdy jakož i mnoho divokých příbuzných s různým stupněm ploidie (až hexaploidní odrůdy). Mnohé z těchto divokých příbuzných lze s bramborem křížit a tak získávat požadované vlastnosti (ranost, odolnost k chorobám). Brambory se komerčně rozmnožují vegetativně z hlíz, pravé semeno se používá hlavně pro šlechtitelské účely. U mnohých kulturních odrůd však pylová sterilita představuje závažný problém pro šlechtění.", "Původní oblastí výskytu jsou podhorské a horské oblasti And v dnešním Peru. V současné době se pěstují jako zemědělská plodina prakticky po celém světě s výjimkou tropů, arktických a subarktických oblastí.", "Na základě archeologických nálezů, jakož i podle moderních molekulárních metod usuzujeme, že brambory byly domestikovány v oblasti dnešního Peru přibližně před 4 až 5 tisíci lety. V horských podmínkách, kde se nedařilo kukuřici, byla domestikace brambor podmínkou vzniku vyspělejší civilizace. Inkové nazývali tyto odolné hlízy „papa“ a toto pojmenování zůstalo bramborám v latinskoamerické španělštině dodnes. Horské oblasti Peru, Bolívie a Chile jsou dnes centrem biodiverzity brambor s velkým množstvím lokálních odrůd a divokých příbuzných. Brambory představovaly pro inckou říši podobný dar nebes jako pro říši Aztéků kukuřice. Brambory byly buď konzumovány přímo či uchovávány v podobě sušeného prášku (chuño). Inkové z nich rovněž připravovali alkoholický nápoj chacha podobný pivu. Byly používány i pro medicínské účely. Jejich důležitost podtrhuje i několik bramborových božstev. Po dobytí incké říše Španěly v první polovině 16. století putovaly do Evropy kromě mnoha tun zlata a stříbra i některé exotické rostliny, mezi nimi i brambory. Roku 1565 dostal první větší zásilku brambor z Cuzca jako dar španělský král Filip II. Později začali španělští námořníci používat brambory jako hlavní potravinu, což jim mimoděk pomáhalo jako prevence proti kurdějím. Nezávisle na španělských dobyvatelích se brambory dostaly do Anglie na palubě slavné \"Golden Hind\" Francise Drakea. V Británii a zejména pak v Irsku, které má podobné přírodní podmínky jako horské oblasti Peru, se brambory začaly běžně pěstovat ve druhé polovině 17. století. Angličtí a irští kolonisté je pak s sebou přivezli do Severní Ameriky. Brambory byly v kontinentální Evropě zpočátku přijímány se značnou nedůvěrou a obavami. Byly považovány za pohanskou a nekřesťanskou plodinu, za plodinu nečistou a zdraví ohrožující. Případně byly používány pouze jako okrasná exotická rostlina na dvorech velmožů a v klášterních zahradách. Někteří tehdejší lékaři je předepisovali jako zaručený lék proti široké škále onemocnění od průjmů po tuberkulózu. Dokonce se používaly jako afrodisiaka. Tato nedůvěra trvala téměř dvě staletí. Okolo roku 1740 rozpoznal význam brambor pruský král Bedřich II. Veliký a nařídil jejich pěstování v tehdejším Prusku. Do českých zemí přišly brambory (jejich hlízy) z Braniborska (uvádí se, že se tak stalo po roce 1778), odtud vznikl zkomolením jejich dnešní název. Podle jiného názoru vznikl název brambory ze slova \"bamboly\" – starého označení pro hlízy. Název v cizích nářečích označuje většinou původ (szwaby – Švábsko, burgonya – Burgundsko), kulatý tvar (bobál, bumbulis) či je odvozen od země (zemák, zemče, zemky, zemské jablko). Nejstarší zmínka o bramborech v českých zemích je z roku 1623 a hovoří o jejich podávání na stole Viléma Slavaty. Ve větším měřítku se začaly v Čechách pěstovat a používat jako potraviny teprve od druhé poloviny 18. století v souvislosti s pruskými válkami. V 19. století byly původní brambory z rovníkových And v Evropě nahrazovány adaptovanými, jako byly ty z Chile. Brambory významně ovlivnily zemědělství. Zvýšením produktivity živin poklesla cena půdy, takže v Evropě ubylo válek.", "Běžné konzumní brambory obsahují přibližně 24 % sušiny, z toho zhruba 75 % tvoří škrob (amylosa a amylopektin cca v poměru 1:5) a okolo 2 % rozpustné cukry. Bílkoviny tvoří okolo 5–10 % sušiny a tuky okolo 0,4 % sušiny. Hlízy dále obsahují významná množství kyseliny citrónové, polyfenolů, minerálních látek (Mg, Fe, Zn, Cu, Mn, P, I, Ni, Ca, K aj.) a vitamínů C, B1, B2 a PP. Obsah vitamínu C kolísá v závislosti na době a způsobu uskladnění brambor a pohybuje se nejčastěji v rozmezí 9–25 mg/g. Právě obsah vitamínu C a schopnost brambor uchovávat tento vitamín činí z brambor tzv. ochrannou potravinu proti kurdějím. Ve výživě brambory plní dále funkci objemovou, tj. dostatečně zatěžují trávicí soustavu a sytící, tj. poskytují dostatek energie ve formě sacharidů. Zároveň jsou brambory doporučovány jako dietní strava, protože obsahují mnohem méně sušiny než obiloviny a tudíž i menší množství využitelné energie.", "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v bramborách. Brambory také obsahují vitamin K 1 ug/100 mg.", "Brambory obsahují toxické glykoalkaloidy, především pak solanin a chakonin. Při teplotách nad 170 °C se tyto látky částečně rozkládají. Vyskytují se především v nadzemních částech, například v květech. Pokud jde o hlízy, nejvyšší koncentrace alkaloidů je pod slupkou a zvyšuje se pokud jsou brambory na světle. Brambory na světle rovněž zelenají, obsah alkaloidů však nemusí s barvou přímo korelovat. Vyšší obsah alkaloidů lze nalézt v okolí oček (pupeny na hlíze) a v blízkosti poranění hlízy. Při předávkování může dojít i ke smrtelné otravě, nicméně otravy bramborami jsou vzácné. Pokud k nim dojde, jedná se zpravidla o případ, kdy dítě snědlo větší množství plodů (nikoliv hlíz), ovšem vzhledem k jejich nechutnosti a nevelkému počtu jde o velmi nepravděpodobnou událost. Obsah alkaloidů je jedna z vlastností, která se sleduje během šlechtění. Šlechtitelé se snaží nepřekročit koncentraci solaninu 0,2 mg/g. Nicméně i u moderních odrůd s koncentrací solaninu pod 0,2 mg/g může po osvětlení dojít ke zvýšení až nad 1 mg/g solaninu. Při běžně udávané nebezpečné dávce 200 mg solaninu to znamená, že dospělý člověk může pozřít tuto zdraví nebezpečnou dávku v jedné větší zelené bramboře či v cca 1 kg zdravých brambor. Otravy se ale prakticky nevyskytují.", "Bramborám vyhovuje chladnější vlhké klima jaké panuje na severu Evropy a USA, v Rusku případně ve vyšších polohách teplejších klimatických zón. Nicméně brambory nesnášejí mrazy, při déletrvajících teplotách lehce pod bodem mrazu hlízy zmrznou. Teplota je důležitá pro klíčení hlíz. Hlízy se probouzejí při teplotách okolo 6 °C, pro další růst jsou výhodné denní teploty okolo 20 °C a noční 15 °C. Brambory nejsou příliš náročné na typ půdy, nevyhovují jim však příliš zamokřené půdy, nehumózní váté písky a pro strojový sběr se rovněž nehodí silně kamenité pozemky.", "Statistiky Ministerstva zemědělství ČR udávají poněkud vyšší celkové produkce v jednotlivých státech. Jde zřejmě o započítání produkce sadbových brambor do celkových čísel. Nejvyšších hektarových výnosů přes 40 t z hektaru se dosahuje na Novém Zélandu, v Belgii, Dánsku, USA a v Nizozemsku. V Česku se výnosy v posledních letech pohybují okolo 20 tun z hektaru. Podle údajů FAO je zhruba 52 % světové produkce použito jako potravina, 34 % jako krmivo, 11 % tvoří sadbové brambory a 3 % jsou surovinou pro výrobu škrobu a lihu. V zemích EU se brambory jako krmivo již téměř nevyužívají, jsou nahrazeny především sójou a kukuřicí. V Česku představuje plocha osázená bramborami asi 1,3 % orné půdy a od začátku 90. let se stále snižuje.", "Hlízy brambor je nutno skladovat ve tmě, v suchu a chladu, nikoli však mrazu. Ideální podmínky jsou při teplotě 4 až 6 °C, nad 6 °C se zvyšuje fyziologická činnost a relativní vlhkosti kolem 55 %. Důležité je také dobré větrání. Vyšší teploty vedou k předčasnému klíčení brambor, které je doprovázeno zvyšováním obsahu jedovatého solaninu v hlízách. Mráz ničí hlízy, ve kterých pak dochází k hydrolýze škrobu na nízkomolekulární oligosacharidy; poškozené hlízy pak snadno podléhají hnilobě. Pro zabránění předčasnému klíčení a současně i k ničení spor plísní se v některých zemích užívá radioaktivního ozařování brambor. Hlízy takto ozářené se samy nestávají sice radioaktivními, ale řada lidí z neznalosti se takových potravin bezdůvodně bojí. Hlíza prochází třemi fázemi: Období po sklizni (15-18 °C), období vegetačního klidu (4-8 °C) a období přechodu ke klíčení. Proti klíčení se používají retardační přípravky, jejich používání určuje Česká rostlinolékařská správa. Chlopropham/propham je nejpoužívanější výrobek (obchodní název: Neo Stop). Skladování se provádí v krechtech, sklepích nebo bramborárnách (volně ložené brambory nebo na paletách).", "Většina produkce brambor v rozvinutých zemích se průmyslově zpracovává (udává se zhruba 75%). Vyrábí se z nich především škrob a ethanol ať již pro potravinářské či průmyslové použití. Značná část je rovněž zpracována potravinářským průmyslem na přípravu hranolků, lupínků a podobně. V evropských zemích tvoří brambory a výrobky z nich podstatnou část kalorického příjmu.", "Brambory jsou napadány celou řadou chorob a škůdců. Zřejmě nejznámějším důkazem tohoto tvrzení může být tzv. Velký hlad v Irsku, kdy byla v letech 1845 až 1849 plísní bramborovou (\"Phytophtora infestans\") zničena prakticky veškerá úroda brambor, což vedlo k těžkým ztrátám na životech (odhaduje se 1/2 až 1 a 1/2 milionu) a hlavně k masové emigraci. Tato katastrofa významně ovlivnila britské a hlavně irské dějiny i kulturu a některé její důsledky jsou v Irsku patrné dodnes. Choroby většinou dělíme na", "Ochrana proti plísním spočívá v pěstování odolných odrůd, aplikaci fungicidů a správné agrotechnice.", "Některé kmeny výše uvedených virů jsou karanténní. Význam virových chorob je u brambor znásoben faktem, že se brambory běžně množí vegetativně, tj. klonováním a neprochází tak očistným stádiem přes semeno. Ochrana spočívá v používání certifikované sadby, odstranění vektorů insekticidy nebo fungicidy, používání rezistentních odrůd a odstraňování infikovaných rostlin.", "Mezi nejvýznamnější škůdce patří háďátko bramborové (\"Globodera rostochiensis\" a \"G. pallida\"), které je rovněž karanténní. Tento škůdce dokáže v půdě přežívat poměrně dlouho, takže pozemky jím zamořené nelze používat pro pěstování brambor po dobu 20–25 let i déle. Notoricky známým škůdcem je též mandelinka bramborová požírající listy.", "Varný typ A – s hladkou slupkou a lojovitou dužinou žluté či žlutobílé barvy, které mají protáhlý tvar (ledvinky, rohlíčky) a menší obsah škrobu. Ideální pro vaření ve slupce, na bramborový salát, na loupačku. Varný typ B – jsou brambory polopevné s univerzálním použitím.Vhodné do salátů, gulášů, polévek, jako přílohové a restované. Varný typ C – s drsnější slupkou a bílou dužinou jsou škrobovité, moučnaté a po uvaření se rozpadají. Tyto brambory jsou vhodné pro přípravu bramborového těsta, knedlíků, bramboráků, bramborových placek a kaší. Lze se setkat i s varnými typy AB nebo BC; jedná se o odrůdy, jejichž vlastnosti odpovídají rozmezí dvou varných typů." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Karel Otčenášek se narodil 13. dubna 1920 v Českém Meziříčí do věřící rodiny Františka a Žofie Otčenáškových jako nejstarší bratr tří dívek (Marie, Anna,?). Jeho otec byl kolářem, matka v domácnosti. V rodné obci vychodil obecnou školu a jeden rok měšťanské školy. V roce 1931 odešel do Prahy, kde studoval na jesuitském církevním gymnáziu v Praze-Bubenči díky pomoci od tehdejšího děkana v Českém Meziříčí. Studium zakončil po osmi letech maturitou s vyznamenáním v roce 1939. Téhož roku začal studium bohosloví v královéhradeckém diecésním semináři, ale již po měsíčním studiu odešel na popud biskupa Mořice Píchy do římského Nepomucena, kde absolvoval Lateránskou univerzitu a dosáhl licenciátu teologie (ThLic.). Tato šestiletá studia probíhala během druhé světové války, Otčenášek se stal příslušníkem zahraniční československé armády, ale do služby již z důvodu blížícího se konce války nenastoupil. V Římě byl 17. března 1945 vysvěcen na kněze a do vlasti se navrátil v září téhož roku. Stal se kaplanem v Týnci nad Labem (přibližně září 1945–únor 1948), poté působil do jara 1949 v Horní Rovni u Pardubic a od jara 1949 nastoupil jako administrátor v Žamberku po zatčení tamějšího děkana Josefa Jakubce. Od října 1949 do června roku 1950 zastával funkci vicerektora diecézního semináře v Hradci Králové. Po zrušení semináře působil do jara r. 1951 jako administrátor velké vrchlabské farnosti. V neděli 30. dubna 1950 byl bez tehdy nutného státního souhlasu, ale se souhlasem tehdejšího papeže Pia XII. vysvěcen v kapli sv. Karla Boromejského královéhradecké biskupské residence Dr. Mořicem Píchou na biskupa. Obřadu jako spolusvětitelé asistovali profesoři hradeckého semináře Dr. Hájek a Dr. Gregor, dále byli přítomni ještě ThDr. František Novák, ThLic. Rudolf Rykýř a vikarista konzistoře P. Stanislav Zeman. V době svého svěcení neměl ještě ani dodnes běžně požadovaný věk 30 let, ani potřebných 5 let pastorační činnosti. Státní aparát toto nepovolené svěcení později zhodnotil jako protistátní činnost a velezradu. Od jara 1951 byl po 2 a 1/2 roku násilně držen v internačním táboře pro kněze a řeholníky v Želivě. Tam byl spolu s biskupem Tomáškem a spirituálem olomouckého semináře Šuránkem držen odděleně od ostatních spoluvězňů, kněží a řeholníků. V listopadu 1953 byl převezen do vyšetřovací vazby v Pardubicích. V letech 1951–1962 byl komunistickým režimem ČSSR vězněn pro vlastizradu (Pardubice, Hradec Králové, Mírov, Leopoldov, Kartouzy...). Po propuštění nejdříve pracoval v různých manuálních zaměstnáních (od roku 1962 do roku 1965 byl dělníkem v mlékárně v Opočně), a tajně působil jako kněz, posléze začal působit jako kněz oficiálně (1965–1968 duchovní správa v Trmicích, 1968–1973 duchovní správa v Hradci Králové – Plotiště nad Labem, 1973–1990 opět Trmice). V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a rozsudek z padesátých let zrušen jako nezákonný. Teprve po roce 1989 se mohl ujmout biskupského úřadu, pro nějž byl určen již před 40 lety. Dne 27. ledna 1990 byl oficíálně uveden do úřadu 23. sídelního biskupa královéhradecké diecéze a sídelním biskupem byl do 26. září 1998, kdy byl vystřídán biskupem Dominikem Dukou. V rámci Československé biskupské konference se stal předsedou pro duchovenstvo a předsedou komise \"Justicia et Pax\" České biskupské konference. Pro jeho zásluhy mu byl papežem Janem Pavlem II., jehož byl osobním přítelem, v roce 1998 udělen osobní titul arcibiskupa. V roce 1995 obdržel Řád TGM I. třídy. Věnoval se odškodnění politických vězňů a sepsání jejich životů. Byl patronem IKUE (Mezinárodní sdružení katolických esperantistů) a duchovním převorem Českého velkopřevorství Řádu svatého Lazara. Zemřel zaopatřen svátostmi, 23. května 2011 v 21.45 h v biskupské rezidenci v Hradci Králové.. Pohřben je v kryptě katedrály svatého Ducha v Hradci Králové." ] }

{ "title": [ "Význam.", "Normativní význam.", "Mrav, morálka a etika.", "Morální teologie.", "Morálka a právo.", "Popisný význam.", "Odvozené významy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Slovo se někdy používá jako synonymum pro mravnost a etiku vůbec, ani v běžné řeči však neznamená pouhou slušnost nebo etiketu, nýbrž zásady důležitější a závažnější, které podle T. Hobbese zajišťují „pokojné spolužití a svornost“. Takové \"morální chování\" lze nalézt i u zvířat. Od práva se morálka obvykle odlišuje tím, že se nedá soudně vymáhat, i když ji společnost často podporuje tím, že přestupníky pohrdá nebo se jim vyhýbá, případně je i vylučuje.", "V běžné řeči i ve filosofii se morálkou obvykle rozumí principy a zásady správného jednání, jimiž se člověk řídí z vnitřního přesvědčení, ne ze strachu či donucení. Normativní význam slova morálka zdůrazňuje, že se jedná o zásady všem rozumným bytostem společné, kdežto kulturní odlišnosti jsou druhořadé. Naproti tomu kulturní i mravní relativismus zdůrazňuje tyto rozdíly a normativní morálku spíše zpochybňuje. Podstatnou složkou každé morálky je zásada „nikomu neškodit“, případně i poškození druhých předcházet, často vyjádřená řadou jednoduchých zákazů. Klasickou formou obecné morální zásady je tak zvané Zlaté pravidlo: Tradiční morálky se opíraly o náboženskou autoritu a obvykle obsahovaly i příkazy týkající se vztahu člověka k Bohu nebo božstvům. Teprve když vznikaly společnosti kulturně a nábožensky smíšené, hledali už starověcí filosofové způsoby, jak morálku založit bez této náboženské opory, aby mohla být všem společná čili univerzální. Švýcarský teolog Hans Küng ukázal, že zásady morálky v různých kulturách jsou do značné míry shodné. Protože jsou však vesměs založeny na náboženské autoritě, zavazují člověka přísně vzato jen vůči členům vlastního společenství. Na druhé straně morálky filosofické, jež se snaží být univerzální, hledají argumenty pro jejich závaznost. Hobbes zdůvodňoval občanskou morálku potřebou pokojného spolužití v obci, což by však její platnost omezilo jen na členy této obce. Immanuel Kant výslovně kritizoval morálku, jejíž zásady lidé přijímají na základě vnější autority, například náboženské. Proti takové heteronomní morálce postavil požadavek morálky autonomní, kterou člověk přijímá dobrovolně, a to na základě vlastního rozumového náhledu. Ten ovšem musí každá rozumová bytost uznat a přijmout za vlastní. Proto se Kant pokusil morálku opřít jen o předpoklady individuální lidské svobody, rozumnosti a rovnosti, a vyjádřil ji pak kategorickým imperativem. Ve snaze o přísně rozumové založení morálky však Kant zásadně odmítl prvek zkušenosti a morální hodnocení omezil pouze na samo rozhodnutí, kdežto jeho důsledky zcela vyloučil. Je-li rozhodnutí samo správné, nemohou na tom jeho důsledky nic změnit. Tuto slabinu kritizovali například Max Weber a Georg Simmel, kteří zdůraznili, že správnost rozhodnutí se musí hodnotit i s ohledem na jeho praktické důsledky. Opačným extrémem je morálka utilitarismu a pragmatismu, která každý čin hodnotí podle souhrnu jeho důsledků a za nejlepší pokládá ten, který přinesl nejvíce pozitivního. Tím ovšem obchází vlastní otázku morálky, totiž co je dobré a zlé, a přesouvá ji do představy „pozitivního“. Protože hodnocení je možné jen zpětně, nemá tento princip pro jednajícího člověka valnou cenu. Konečně doveden do extrému má utilitaristický přístup blízko k zásadě „účel světí prostředky“. Pro jednajícího člověka se nabízí posuzování jednání ve smyslu win-win (oboustranného prospěchu) oproti jednání win-lose (prospěch na úkor druhého).", "Tři slova, jež jsou v češtině k dispozici pro to, čím se řídí svobodné rozhodování a jednání, znamenala původně totéž: jak latinské \"mos, moris\", tak řecké \"éthos\" znamenalo původně společný mrav. Slovo \"mrav\" je pak odvozeno od staročeského \"nrav\", označujícího to, co se líbí nebo co je vhodné. Jeho princip nebo „maximu“ lze vyjádřit zásadou „dělej to, co se u nás dělá, a vyhýbej se tomu, co se nedělá“. Tím se skutečně lidé řídí nejčastěji, například pokud jde o oblékání nebo účes, o chování při jídle, o zdvořilost a slušnost, jak se to v dětství naučili. Už ve starověku si však někteří všimli, že někdy se člověk má většině vzepřít, jako to učinil například Sókratés před soudem. Ještě zřetelněji to vyjadřuje Bible: Tento rozdíl mezi kolektivním „mravem“ a individuální morálkou vyjádřil jasně Hegel a po něm například Paul Ricoeur, který si také všiml, že morálka se často vyjadřuje pomocí zákazů, například v biblickém Desateru. Morálka v tomto užším a přesnějším významu potom znamená individuální přesvědčení o tom, co člověk dělat nemá – dokonce i kdyby to ostatní dělali. Německý sociolog Niklas Luhmann proto říká, že morálka i právo jsou „kontrafaktické“: platí, i když je někteří porušují. Baruch Spinoza – a po něm řada dalších – kromě toho ukázali, že pokud člověk jedná s rozmyslem, řídí se nejenom pravidly a zákazy, ale především tím, po čem touží a co hledá, čili nějakým cílem. Pro tuto třetí „vrstvu“ můžeme podle něho použít slovo „etika“, i když tato terminologie není mezi filosofy obecně přijata. Gilles Deleuze dokonce postavil takto chápanou etiku proti morálce, kterou chápal jen jako „heteronomní“, a tedy utlačující a zotročující. Pokud bychom však lidský život ve společnosti přirovnali k provozu na silnicích, je zřejmé, že každý účastník se sice řídí nějakým cílem, na druhé straně však musí předpokládat, že nejen on sám, ale také ostatní se řídí „vnějšími“ pravidly a zákazy silničního provozu - jinak by se na silnici patrně neodvážil. Na tomto příkladě je patrné, že dobře stanovená a dodržovaná pravidla („morálka“) jeho svobodu nejen neomezují, ale naopak provoz a tím i dosažení cíle teprve umožňují.", "Základem tradiční morálky bylo náboženství, které se se vznikem monoteismu stále více orientovalo také na pravidla lidského soužití ve společnosti. V židovství se objevila myšlenka univerzálního náboženství, jak ji vyjadřuje například vyprávění o Stvoření: všichni lidé mají společný původ a jednoho Boha. V křesťanství k tomu přistoupil ideál individuálního přijetí náboženské víry, „obrácení“ a „pokání“, které je přístupno každému člověku. Systematickým rozvíjením těchto myšlenek se zabývá morální teologie jako učení o mravních důsledcích křesťanské víry. Pokud je náboženská morálka vymáhána strachem z trestu, oslabuje to mravní sebekontrolu člověka. Podle srovnávacích výzkumů kvantifikovatelných společenských poruch v prosperujících demokratických zemích vykazují sekularizované společnosti lepší funkčnost než společnosti více religiozní, zejména USA.", "Etnologie i antropologie práva ukázaly, že právo kdysi vzniklo ze společného mravu a morálky, které složitější společnosti začaly kodifikovat a vymáhat prostředky státní moci. Přesto morálka a právo představují dva odlišné typy normativity, přičemž základním rozlišujícím znakem je sankce za porušení normy, v případě normy morální jde jen o neformální tlak okolí, u normy právní už ale o přímé státní donucení. Rozdíl lze spatřovat také v tom, že právo je možné pružně měnit, zatímco morálka je vytvářena postupně a dlouhodobě. Jejich vztah pak může být buď: Přímý odkaz na morálku se v právu objevuje např. prostřednictvím dobrých mravů. V právní teorii se mj. podle vztahu právo-morálka vytvořily dva základní proudy: juspozitivismus (právní pozitivismus) a jusnaturalismus (přirozenoprávní teorie). Zatímco právní pozitivismus mezi morálkou a právem zcela striktně rozlišuje, přirozenoprávní teorie je spojuje, právo morálkou zdůvodňuje a podmiňuje. Např. američtí jusnaturalisté Ronald Dworkin a Lon L. Fuller ukazují, že právo na morálce závisí, přinejmenším v těchto ohledech:", "Morálka jako předmět vědeckého popisu je významným tématem etnologie, kulturní antropologie, sociologie a dalších společenských věd. Popisný přístup zdůrazňuje objektivní a nezaujatý postoj pozorovatele, který ji popisuje zvenčí. Tím ovšem zároveň zdůrazňuje odlišnosti a vůbec rozmanitost společenských norem jednání. Velkým problémem je jazyk takového popisu. Vědec může pozorovaná jednání a hodnocení popisovat v pojmech své vlastní, to jest obvykle západní civilizace. Přitom se často míjí s tím, jak vlastní morálce rozumějí sami pozorovaní účastníci. V současné době se proto v etnologii a v antropologii zdůrazňuje požadavek, aby se vědec snažil o porozumění pozorovanému jednání pokud možno z hlediska účastníků samých (emický princip). Naopak ideologie někdy vytvářejí „popis“ morálky svých odpůrců, který ji má předvést jako pokryteckou a vůbec nemorální – například když se v komunistické propagandě mluvilo o „buržoazní morálce“ a princip respektování soukromého majetku se představoval jen jako projev sobectví bohatých. Vědecké výzkumy ukázaly, že morální soudy jsou ovlivněny místní i časovou vzdáleností posuzované události. Morálním stačí označit jakýkoli postoj a ihned nekriticky získává na váze.", "Jednání, které morálce odpovídá, se označuje jako morální, jeho opak jako nemorální, případně amorální (z lat. \"a-moralis\", bez morálky)." ] }

{ "title": [ "Stručný životopis.", "Tvorba.", "Hudební tvorba.", "Texty písní.", "Diskografie.", "Scénická hudba.", "Filmová hudba." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Do roku 1978 žila v Hradci Králové, kde studovala na gymnáziu J. K. Tyla. Vystudovala španělštinu a češtinu (učitelský obor) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiu nastoupila jako učitelka španělštiny na jazykové škole. Na konci 80. let studovala souběžně s vystupováním konzervatoř obor populární zpěv. Od roku 1980 zpívala se skupinou Nerez, její první sólové album vzniklo v roce 1992. V roce 1994 nahrála album s kapelou Tres a v následujících letech dalších pět alb se skupinou Koa. Skládala také scénickou hudbu k divadelním představením. Byla producentkou (Věra Bílá, Rom - Pop, Kale) a objevila zpěvačku Radůzu. Od začátku 90. let stála v čele Nadace Život umělce. Dlouho pobývala na Kubě, kde potkala svého manžela Luíse. Kubánská hudba inspirovala její vlastní skladby. Zemřela ve věku 45 let na rakovinu spojenou s cirhózou jater. Je pohřbena na Vyšehradském hřbitově. Na její počest bylo ocenění Nadace Život umělce, kterou zakládala Zuzana Navarová, pojmenováno Cena Zuzany Navarové.", "", "Od roku 1980 zpívala se skupinou Nerez. Již v té době byla oceňována jako výjimečná sólistka a získala si uznání odborné kritiky i posluchačů. V roce 1987 vystupovala na Kubě se skupinou Nerez. Na první sólové album \"Caribe\" (1992) navázalo koncertování s příležitostným seskupením Caribe Jazz Quintet. Na konci roku 1994 začala spolupracovat s kolumbijským písničkářem a kytaristou Ivánem Gutiérrezem. Spolu s baskytaristou Karlem Cábou vytvořili trojčlenné uskupení Tres a vydali stejnojmenné album se staršími Ivánovými písněmi (1995). Poté nahráli ještě jednu desku s písněmi Navarové, ta však dodnes nevyšla. Kolem dvojice Zuzana Navarová – Iván Gutiérrez se posléze vytvořila skupina Koa – Mário Bihári (akordeon, klavír, klarinet), Camilo Caller (bicí a perkuse) a František Raba (kontrabas) a vzniklo album \"Skleněná vrba\" (1999, za které dostala cenu Žlutá ponorka) a koncertní \"Zelené album\" (2000). Po Gutiérrezově odchodu do Španělska vyplnil uprázdněné místo kytaristy Omar Khaouaj. V takovéto sestavě vznikla dvě alba – \"Barvy všecky\" (oceněna českým Andělem za rok 2002) a poslední album nazvané \"Jako Šántidéví\" z roku 2003; kromě češtiny, romštiny, slovenštiny, ruštiny a jidiš na něm Zuzana Navarová zpívá i kečuánsky. Méně přízně než u kritiky a posluchačů si získala u nahrávacích firem a v rozhlasových stanicích, které její hudbu zařadily do kategorie menšinových žánrů a hrály ji jen sporadicky. To se změnilo až v roce 2004, kdy se Navarová a skupina Koa prosadila do vysílání mainstreamových radií se skladbou „Marie“ z alba \"Jako Šántidéví\". V té době jí však zbývalo už jen několik posledních měsíců života. Na posledních albech se psala jako Zuzana Navarová, d. T. (de Tejada).", "Pozoruhodné jsou její písňové texty, v nichž se dokázala oprostit od charakteristických folkových a countryových klišé (jimž se celý život vysmívala – viz parodická skladba „Cesta dom“ z alba \"Jako Šántidéví\") a vdechnout textu zvláštní poetiku. V textu využila nápadité anakoluty a další básnické prvky („hubená noc přisedla si s otráveným vínem/ bledá holka přikryla tmu černým baldachýnem“). Zařadila se mezi několik málo českých textařů, jejichž texty dokážou obstát i samy o sobě jako poezie. Texty písní z let 1998–2004 vydalo v červnu 2009 nakladatelství Host pod názvem \"Andělská počta\". Editorkou publikace je Hana Svanovská.", "Zuzanu Navarovou můžeme slyšet také na albu Radůzy \"Andělové z nebe\" (2001). Marie Rottrová na svém albu \"Podívej\" (2001) zpívá její dvě písně.", "Komponovala hudbu k divadelním inscenacím \"Střemhlav\" (1986, Státní divadlo Brno, soubor HaDivadlo Brno), \"Anděl přichází do Babylónu\" (1989, Divadlo Vítězného února Hradec Králové), \"Sevillský svůdce a kamenný host\" (1991, Národní divadlo Praha), \"Vytetovaná růže\" (1998, Divadlo v Řeznické Praha), \"Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina\" (2000, Městské divadlo Karlovy Vary). Motivy z písní Zuzany Navarové jsou použity v inscenaci \"Rozmarné léto\" (2014, Horácké divadlo Jihlava).", "Spolu s Vítem Sázavským složila hudbu k animovaným filmům režisérky Michaely Pavlátové \"Křížovka\" (1989) a \"Řeči, řeči, řeči\" (1991), který byl nominován na Oscara. Nazpívala také titulní píseň k filmu Čert ví proč z roku 2003." ] }

{ "title": [ "Úvod.", "Metoda.", "Struktura díla.", "Obsah.", "Pars prima.", "Pars secunda.", "Význam díla.", "Překlady do češtiny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "V úvodu spisu Tomáš Akvinský uvádí, že je to spis pro ty, kdo v teologických otázkách nepatří mezi pokročilé, nýbrž mezi začátečníky. Text je členěn proto jednoduše a jasně v článcích, otázkách a odpovědích.", "\"Summa\" užívá při pojednání o jednotlivých otázkách stejné struktury:", "Hlavní Tomášovo dílo je hodnoceno jako vynikající filozoficko-teologické pojednání. \"Summa theologiae\" je rozdělena do tří částí, druhá část je pak rozdělena do dvou dílů. Třetí část však zůstala nedokončena a Tomášovi žáci ji doplnili o dodatky (\"Supplementum\"). Tři části se dělí na kvestie (\"quaestiones\"), které jsou opět rozděleny do článků (\"articuli\"). Při odkazech na jednotlivá místa se uvádí číslo části, kvestie a článku, obvykle doplněné o část argumentace (viz výše). Celá \"Summa\" se zabývá filozoficko-teologickým bádáním o Bohu, morální teologií, svátostmi. Mezi Tomášovy autority patří Písmo svaté, liturgické texty, církevní Otcové, filozofové, mezi nimi zvláště Aristotelés.", "", "První kvestie 1. části ukazuje, že teologie je věda, objasňuje její metodu a dává jí mezi ostatními vědami přednostní postavení. Hlavním tématem první části je filozofická a teologická nauka o Bohu, jeho existenci a podstatě a o Nejsvětější Trojici. Bůh je sám o sobě základním jsoucnem, ostatní jsoucna na jeho existenci pouze participují. Bůh je proto prvotní příčinou, pramenem a předobrazem všech jsoucen. Součástí pojednání jsou i klasické důkazy Boží existence.", "Druhá část \"Summy\" se zabývá účelem lidského života, lidským jednáním, ctnostmi a mravním zákonem.", "\"Teologická suma\" je teologické dílo a svým obsahem i strukturou odpovídá křesťanskému zjevení, které analyzuje, vykládá a hledá jeho důsledky. Pro výklad teologické nauky Tomáš často užívá filozofických pohledů a argumentů, takže je \"Summa\" také základním filozofickým přehledem zvláště v otázkách metafyziky, antropologie a etiky. Jedná se v mnohém o průkopnické dílo, které velmi ovlivnilo současnou i pozdější filozofii a teologii.", "Do češtiny byla \"Suma teologická\" přeložena a vydána dominikánským řádem v letech 1937-1940 v edici Krystal. V roce 2003 byl vydán reprint českého překladu celé \"Teologické sumy\". Od roku 2003 vycházejí v nakl. Krystal OP tematicky zaměřené výbory otázek z \"Teologické sumy\"." ] }

{ "title": [ "Účel nadace.", "Známka kvality.", "Založení nadace.", "Statut.", "Vznik nadace.", "Orgány nadace.", "Přeměna nadace.", "Majetek nadace a nadační kapitál.", "Zrušení a zánik nadace.", "Podnikání nadací.", "Historie nadací v Česku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Účel nadace může být veřejně prospěšný, pokud její činnost spočívá v podpoře obecného blaha, i účel dobročinný, spočívá-li její činnost v podpoře určitého okruhu osob. Nelze však založit nadaci za účelem podpory politických stran a hnutí nebo sloužící výlučně výdělečným cílům. Případné podnikání nadace může být jen vedlejší činností k podpoře jejího hlavního cíle. Pokud se stane, že nadace plní zakázaný účel, soud ji bez návrhu zruší a nařídí její likvidaci. Účel nadace je jejím nejdůležitějším pojmovým znakem. Zakladatel je povinen účel vymezit ve svém zakladatelském právním jednání; jde o jeho podstatnou náležitost. Účel může být nastaven obecně nebo naopak velmi detailně, může se určit i více účelů a posloupnost jejich naplňování. Přesnost vymezení účelu v zakladatelském právním jednání je důležitá i z hlediska uplatňování vlastní vůle členů orgánů nadace. Platí, že čím přesněji jsou účel i další otázky specifikovány, tím menší prostor je dán pro uplatnění vůle odlišné od vůle zakladatele.", "Známka kvality pro nadace a nadační fondy slouží jako potvrzení kvality nadací a nadačních fondů, nebo také firemních nadací a firemních nadačních fondů, které byly založeny komerčním subjektem. Slouží jako jasný signál, že daný nadační subjekt funguje nad rámec zákonných požadavků, dodržuje etické principy, pracuje kvalitně a jedná transparentně. Tím posiluje důvěru veřejnosti, dárců a partnerů ve svou odbornou a etickou profesionalitu a usnadňuje jejich orientaci mezi jednotlivými nadačními subjekty. Už při samotném hodnotícím procesu je navíc kladen důraz na zkvalitnění fungování nadací a nadačních fondů a pomoc při jejich rozvoji a zvýšení výkonnosti. Tyto subjekty mohou také zlepšovat svou práci a postavení na základě detailního hodnocení, které je v procesu udílení známky kvality vytvořeno včetně doporučení pro jejich další činnost.", "Nadace může být ustavena zakladatelským právním jednáním nebo zákonem. Zakládá se nadační listinou, jíž může být zakládací listina nebo pořízení pro případ smrti, vždy ve formě veřejné listiny – notářský zápis. Zakládací listinu nadace pořizuje jedna osoba nebo více osob. Pokud je více zakladatelů, v záležitostech nadace musí jednat jednomyslně. V případě, že odmítá některá z těchto osob souhlas bez vážného důvodu udělit, může soud svým rozhodnutím, k návrhu kterékoli z ostatních zakládajících osob, jeho souhlas nahradit. V občanském zákoníku je značné množství dispozitivních ustanovení, která se budou aplikovat, nebude-li jiné odkazovací ustanovení na přiměřené či obdobné použití v zakladatelském právním jednání. Jsou to např. vyloučení podnikání při jeho uvedení v zakládací nadační listině, rozhodování o změnách statutu, možnost změny sídla nadace, možnost změnit rozhodnutím zakladatele nadační listinu a další. S ohledem na četnost těchto dispozitivních ustanovení a zejména na následky jejich aplikace se doporučuje řešit založení nadace s expertem před podáním žádosti notáři. Zakládací listina nadace obsahuje Při založení nadace pořízením pro případ smrti se do nadace vnáší vklad povoláním nadace za dědice nebo zřízením odkazu. V takovém případě nabývá založení nadace účinnosti smrtí zůstavitele. Je-li nadační listina obsažena v pořízení pro případ smrti, obsahuje alespoň", "Pro úpravu vnitřních poměrů se vydává statut. Statut nadace přijímá buď zakladatel při založení nadace, nebo ho musí vydat správní rada do jednoho měsíce od vzniku nadace. Vydává-li jej správní rada, vždy tak musí učinit s předchozím souhlasem dozorčí rady, resp. revizora. Statut se ukládá do sbírky listin. Nemá předepsanou formu veřejné listiny, stačí jej vydat v písemné podobě s opatřením podpisů těch, kteří jsou oprávněni jej vydat.", "Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Návrh na zápis do nadačního rejstříku podává zakladatel nebo jím určená osoba. Neurčí -li zakladatel něco jiného, podá návrh na zápis jménem nadace její správní rada. Formulář návrhu podaný písemnou nebo elektronickou cestou musí obsahovat náležitosti vyjmenované v obecném i zvláštním ustanovení zákona o veřejných rejstřících. Vznik nadace dle zákona o nadacích a nadačních fondech byl dvoufázový (obdobně jako je tomu u jiných právnických osob). Nejprve byla nadace založena a vznikla teprve konstitutivním zápisem do nadačního rejstříku. Vzhledem k tomu, že mezi založením a vznikem byl vždy určitý časový rozestup, bylo potřeba v zákoně o nadacích a nadačních fondech upravit i toto mezidobí. Nadace nebyly před svým vznikem plnohodnotnými právnickými osobami a nemohly tedy jako právnické osoby jednat. Další otázkou bylo, kdo bude v době mezi založením a vznikem nadace spravovat majetkové vklady. Tato činnost byla svěřena osobě, kterou určil zakladatel v nadační listině, nebo v případě založení nadace závětí, vykonavateli závěti. Podle nového občanského zákoníku jednání nadace v období mezi založením a vznikem vychází z obecných ustanovení o právnických osobách. Stále lze sice jednat za nadace jejím jménem ještě dříve než vzniknou, nově je ale z tohoto jednání oprávněn a povinen ten, kdo ho učiní (zakladatel, či jiná osoba jím určená). Pokud by takto jednalo více osob, budou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Nadace pak mají tříměsíční lhůtu od svého vzniku na převzetí účinků těchto jednání.", "Statutární orgán nadace je správní rada, která má alespoň 3 členy, nově již nemusí být počet členů dělitelný třemi. Členem správní rady může být i právnická osoba. Zastupuje nadaci ve všech jejích záležitostech. Počet členů, jména prvních členů a způsob, jakým za nadaci správní rada jedná, je uveden v nadační listině. V nadačním rejstříku je zapsáno jméno, adresa nebo sídlo jednotlivých členů, den vzniku a zániku funkce, způsob, jakým za nadaci jednají a od účinnosti občanského zákoníku také počet členů správní rady. Kontrolní a revizní orgán nadace je dozorčí rada (má alespoň tři členy). Musí být zřízena vždy, pokud výše nadačního kapitálu přesahuje 5.000.000 Kč. Není- li zřízena vykonává její funkci revizor. Nadační listina nebo statut nadace mohou stanovit, že funkci revizora bude vykonávat právnická osoba, jejíž předmět činnosti umožňuje výkon kontrolní a revizní činnosti. Neurčí-li nadační listina jiný způsob, volí a odvolává revizora správní rada.", "K přeměně nadace může dojít: Smlouva o sloučení vyžaduje formu veřejné listiny a minimálně obsahuje: Před sloučením dozorčí rady nebo revizoři zúčastněných osob přezkoumají účetnictví a sestaví zprávu včetně stanoviska k návrhu smlouvy o sloučení a k hospodářským důsledkům sloučení. Správní rada může návrh smlouvy o sloučení přijmout nebo odmítnout. Návrh na zápis sloučení do veřejného rejstříku podávají všechny zúčastněné osoby. Na základě návrhu se provede zápis sloučení a úpravy ve veřejném rejstříku s tím spojené.", "Majetek nadace tvoří nadační jistina (soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě i nadačních darů) a ostatní majetek. Nadační jistina musí mít celkovou hodnotu odpovídající alespoň výši 500 000 Kč. Peněžní vyjádření nadační jistiny je nadační kapitál. Výše nadačního kapitálu se zapisuje do veřejného rejstříku. Správní rada nadace může rozhodnout o zvýšení nadačního kapitálu nebo může nadace snížit nadační kapitál zkrácením nadační jistiny, pokud to vyžaduje zájem na hospodárnějším naplňování jejího účelu. Rozhodnutí o snížení nadačního kapitálu obsahuje částku, o kterou se nadační kapitál snižuje, a důvod, ze kterého se snižuje. Zakazuje se snížit nadační kapitál na částku nižší než 500 000 Kč. Přidružený fond je novým institutem nadačního práva, který nový občanský zákoník zavádí. Využívá se především v situaci, kdy nějaká osoba vlastní určité prostředky, které chce účelově využít, ale nechce přímo zakládat nadaci či nadační fond. Tyto prostředky tak svěří do správy nadace, která s nimi hospodaří. Nakládá s nimi ale zvlášť od svých vlastních prostředků a eviduje je také zvlášť. Práva a povinnosti vznikají při nakládání s přidruženým fondem pouze spravující nadaci. Přidružený fond nemá právní subjektivitu, není tedy právnickou osobou.", "Zániku nadace předchází její zrušení. Občanský zákoník rozděluje zrušení nadace na zrušení s likvidací (bez právního nástupce) a zrušení bez likvidace, při kterém právní nástupce vzniká. Zrušení s likvidací nastává v případě dosažení účelu, uplynutím sjednané doby či soudem v zákonem stanovených případech. Nadace má zakázáno zpeněžení majetkové podstaty nad rámec svých dluhů a s likvidačním zůstatkem nakládá dle nadační listiny (jinak se nabídne nadaci či nadačnímu fondu s obdobným účelem nebo nově obci, kraji či státu). Zrušení bez likvidace nastává v případě fúze sloučením nebo změnou právní formy. Vnitrostátní fúze může být vyloučena nadační listinou, rozhodují o ní správní rady slučovaných subjektů. Změnu právní formy lze provést jen pokud je výslovně uvedena tato možnost v nadační listině. Je možná změna z nadačního fondu na nadaci i z nadace na nadační fond, rozhoduje o ní správní rada. Právní existence nadací končí až veřejnoprávním aktem, kterým je výmaz nadace z nadačního rejstříku.", "Občanský zákoník upravuje možnost nadací podnikat. Je možné rozlišit:", "Myšlenka institutu nadace sahá až do daleké historie. Nadace však prošly od klasického římského práva až do současnosti dlouhým vývojem. Idea někomu pomoci a solidarita je však společná všem lidem a nadace mají tedy podobný základ ve všech zemích. Do roku 1918, kdy vzniklo Československo jako samostatný stát, bylo území současné České republiky součástí Rakousko-Uherska. Zde bylo nadační právo regulováno převážně veřejným právem. Pro nadace v samostatném československém státu byla významná Saintgermainská smlouva, kde byly nadace poprvé zakotveny a uznány. Další vývoj zbrzdila hospodářská krize a nástup fašismu. Nebyl dán tedy prostor pro vytvoření nadačního zákonodárství. V roce 1953 byla zrušena nadace jako právní forma. Institut nadace se opět objevil až v novele hospodářského zákoníku z r. 1990, kde byla nadace uznána jako samostatný typ právnické osoby. Tato úprava ale nevyhovovala a proto od 1. 1. 1992 bylo do občanského zákoníku vloženo odkazující ustanovení na samostatný zákon o nadacích. Tento zákon nabyl účinnosti v roce 1997, kdy byl přijat zákon o nadacích a nadačních fondech č. 227/1997 Sb. Právní úprava nadací byla však dost liberální, docházelo ke zneužívání, a tím pádem i k postupné ztrátě důvěry veřejnosti v obecně prospěšné poslání nadací. V roce 2010 byl proto tento zákon novelizován a stal se komplexním právním předpisem se soukromoprávními i veřejnoprávními prvky. Od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník, který nyní nově zahrnuje i úpravu korporací a fundací a tedy sem spadá i úprava nadací a nadačních fondů." ] }

{ "title": [ "Doktor práv.", "Neprávnický titul doktora práv.", "Právnické profese a další uplatnění." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "Právník, který už získal akademický titul magistr (Mgr.), může poté získat akademický titul doktora práv (JUDr.). K tomu musí absolvovat rigorózní řízení, v němž je povinen pouze obhájit písemnou rigorózní práci a podrobit se ústní zkoušce ze zvoleného právního oboru. Je nutné uvést, že titul doktora práv není výsledkem doktorského studia (Ph.D. – doktor, 8 v ISCED), ale jedná se stále o magisterskou úroveň (7 v ISCED) vysokoškolského vzdělání, a proto je právník s titulem magistra (Mgr.) s právníkem s titulem doktora práv (JUDr.) vzděláním i kompetencemi rovnocenný.", "V období komunistického režimu v Československu byl titul doktora práv (JUDr.) znehodnocen tím, že byl udílen rovněž absolventům Vysoké školy SNB, ač neabsolvovali řádné univerzitní právnické studium. Takto udělené tituly nebyly po roce 1989 jejich nositelům odebrány a tito je tedy mohou i v současnosti dále užívat, ačkoli např. Česká advokátní komora je za právnické vzdělání, potřebné pro výkon povolání advokáta, neuznává. Takový přístup, kdy je nutno pro možnost výkonu profese advokáta absolvovat skutečnou právnickou fakultu, pak jako správný potvrdil i Ústavní soud. Stejné stanovisko ve vztahu vůči absolventům Policejní akademie zastává ve své judikatuře také Nejvyšší soud. V současné době již PA ČR v rigorózním řízení titul doktora práv (JUDr.) neuděluje (v rámci rigoróza uděluje titul doktor filozofie – PhDr.).", "Magisterské vzdělání (Mgr. či JUDr.) ve studijním programu \"Právo a právní věda\", oboru \"Právo\", je základním předpokladem pro výkon klasických právnických profesí, v České republice jimi jsou: Uplatnění jako právník je však možné najít i u policie, v různých správních, krajských nebo obecních úřadech nebo u zejména větších podnikatelů (v tomto případě jde o tzv. podnikového právníka). Právníky jsou ale také osoby, které se na výkon klasického právnického povolání teprve připravují, jako je tomu u advokátního, notářského nebo exekutorského koncipienta či justičního nebo právního čekatele, případně jsou zde odbornými asistenty, jako je např. asistent soudce. Bakalářské vzdělání z oblasti práva postačuje pro výkon pouze některých právnických profesí, typicky se jedná o vyšší justiční úředníky (vyšší soudní úředníky, vyšší úředníky státních zastupitelství) atp.<ref name=\"121/2008\"></ref> Doktorské vzdělání (Ph.D.) pak bývá většinou spjato též s určitou akademickou činností dotyčného právníka, např. s výzkumem či výukou. V rámci nostrifikace lze případně též uznat studium na zahraniční vysoké škole v odpovídající oblasti (kupř. se může jednat o studium práva zakončené titulem ve zkratce LL.M. atp.)." ] }

{ "title": [ "Vymezení pojmu.", "Vztah práva, dobrých mravů a morálky (mravních norem).", "Historie.", "Pozitivní a přirozené právo.", "Osvícenství a 19. století.", "Totalita.", "Současnost.", "Dobré mravy v právních předpisech.", "Občanský zákoník 2012.", "Další právní předpisy.", "Zneužití práva, šikana.", "Pojem dobrých mravů v rozhodování českých soudů." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Dobré mravy představují pojem se širokým významem, a to jak právním, tak i mimoprávním (jako společenské normy chování). Obsah pojmu dobré mravy v právu není možné z podstaty věci přesně definovat a jedná se tak o jeden z neurčitých právních pojmů, které slouží jako prostředek ke zmírnění případných tvrdostí při aplikaci platného práva („pojistka“, pokud by pouhá doslovná aplikace textu právního předpisu vedla ke zcela neudržitelným závěrům – ad absurdum např. že pozůstalí oběti jsou povinni zaplatit vrahovi škodu, která mu vznikla znehodnocením vrahova obleku v důsledku zakrvácení), a jejichž účelem je umožnit nalezení co nejvíce spravedlivého řešení s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Jedná se o kategorii silně kulturně a společensky podmíněnou, jejíž obsah se v jednotlivých oblastech (nikoliv nutně jednotlivých státech) liší právě v důsledku odlišností v náboženské, kulturní i právní tradici. Obsah dobrých mravů se samozřejmě vyvíjí v čase v souvislosti s vývojem společnosti ve všech zmíněných oblastech (právní, morální, náboženské i kulturní). I přes skutečnost, že v moderní demokratické společnosti nelze obecně pojem dobrých mravů vázat na náboženské vyznání, je třeba zdůraznit, že v evropském právním prostoru stojí chápání pojmu dobrých mravů na základech silně ovlivněných křesťanstvím. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je pojem dobrých mravů používán ve vnitrostátním právu, zatímco na mezinárodní úrovni definice dobrých mravů chybí (pracuje se spíše s pojmem veřejného pořádku). Obsah pojmu dobrých mravů je konkretizován při rozhodování soudů ve vztahu k jednotlivým případům a sjednocován výkladem nejvyšších orgánů soudní moci, jak dokládají níže v článku uvedené citace soudních rozhodnutí\". \"Dobré mravy jsou souborem určitých společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti, které vedou jedince k vzájemnému respektování se navzájem a nepoškozování obecných zájmů společnosti. Můžeme je také označit za soubor hodnotících kritérií, která určují, které jednání je v dané společnosti považované za dobré a které ne\".\"\" \" Podle meziválečného německého Říšského soudního dvora, který vytvořil nadále používanou shrnující definici dobrých mravů, jsou dobré mravy \"\"mimoprávní standardy, které omezují (vedle korektivu zákonných zákazů a omezení) svobodu smluvních stran\",\" pokud smlouva \"\"vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka\"\". Konečně lze dobré mravy považovat též za obecně uznávané minimum (společného jmenovatele) společenských hodnot. Dobré mravy by měly odrážet mimoprávní hodnoty dané společnosti. Dobré mravy tedy můžeme chápat jako samostatnou množinu norem chování stojících mimo právo, které jsou v právu užívány na základě přímého zákonného odkazu (tedy na základě zmínky v konkrétní právní normě odkazující např. na neplatnost právního jednání, které je \"v rozporu s dobrými mravy\"). Zákonný odkaz na dobré mravy obvykle neobsahuje pozitivní formulaci, ale naopak obraty jako „příčí se dobrým mravům“ apod. Vzhledem k velké šíři pojmu dobrých mravů se někteří autoři domnívají, že pozitivní vymezení pojmu dobrých mravů by nebylo vhodné ani možné. Příliš konkrétní definice dobrých mravů by zabránila fungování tohoto institutu, jelikož dobré mravy musí být aplikovány vždy v konkrétní situaci a značně flexibilně. S ohledem na šíři a neurčitost pojmu dobrých mravů (a související vysokou míru subjektivity, na jejímž základě může každá ze stran případného sporu vykládat dobré mravy zcela odlišným způsobem v závislosti na zamýšlených cílech) však dobré mravy slouží v soudní praxi spíše jako výjimečný korektiv (přestože se strany sporu obvykle v případě nedostatku důkazů nebo jiných příležitostí snaží právě na dobré mravy odvolávat). Šíře dosahu dobrých mravů je nadto nestejná i v rámci jednotlivých právních odvětví v jednom právním řádu – odlišný obsah má obecný pojem dobrých mravů v občanském právu a např. pojem dobrých mravů (hospodářské) soutěže.. Některé západoevropské právní řády, ale i evropské projekty soukromého práva, namísto principu dobrých mravů v podobném významu užívají principů dobré víry (Good Faith), poctivého obchodního styku (Fair Dealing), rozumnosti (Reasonableness), případně jiných obdobných institutů – například institutu veřejného pořádku ve frankofonních zemích, v nichž dobré mravy představují pouze pomocné kritérium, nebo v angloamerickém právním systému. Ochrana dobré víry a zásady poctivého obchodního styku, jejichž použití je stručně definováno níže, v českém právním řádu pojem dobrých mravů nenahrazují, ale představují spíše jeho doplněk, resp. podmnožinu.", "Vztah práva a mravnosti neboli morálky (včetně případných náboženských příkazů, z nichž dobré mravy vzešly) prodělal složitý historický vývoj obdobně, jako právo samotné. Tento vývoj byl samozřejmě úzce spjat s probíhajícími změnami ve společnosti a z uvedeného důvodu neustále probíhá. Již od dob starověké Římské říše se traduje citát významného římského právníka Paula, který výstižně popsal vztah mezi právem a morálkou slovy „Ne vše, co je (právem) dovolené, je čestné“ (non omne, quod licet, honestum est). Vztah mezi právem, dobrými mravy a morálkou lze v duchu uvedeného citátu charakterizovat tak, že právo a morálka jsou dvě množiny, které se částečně překrývají; dobré mravy v právním slova smyslu pak jsou tou částí morálky, kterou právo aprobuje (s níž právo spojuje určité účinky, resp. na kterou právní předpisy odkazují). Někteří autoři odmítají ztotožnění dobrých mravů s morálkou nebo veřejným míněním z důvodu existence většího množství morálních systémů v každé společnosti a jsou přesvědčeni, že obsah pojmu dobrých mravů je spíše filozofický. Někteří autoři rozlišují rovněž mezi pojmy mravnosti a morálky. Podle některých názorů představují naopak dobré mravy kategorii spíše právní než filozofickou, jejíž obsah je třeba hledat v platném právu. Známá poučka, že \"právo je minimem morálky\", se však neuplatňuje bezvýjimečně a nemůže v kontextu stávajícího systému právního řádu obstát. Existuje celá řada norem technického charakteru, které s morálkou žádným způsobem nesouvisí - zákonný příkaz, že červené světlo na semaforu znamená „Stůj!“ nebo že nově přidělované rodné číslo musí mít deset míst, není ani morální, ani amorální, ale mimomorální; přesto právo a stát jejich dodržování mocensky vynucuje.", "", "Na příkladu uplatňování dobrých mravů jako morálního korektivu v právu lze dobře ilustrovat historický rozpor mezi školou pozitivního práva (juspositivismu) a práva přirozeného (jusnaturalismu). Zatímco právní pozitivismus chápe právo pouze jako souhrn právních norem (to, co je obsahem právních předpisů) v právních předpisech a striktně odmítá možnost právní závaznosti nezávisle existujících (morálních) principů – například korektivu dobrých mravů, jusnaturalismus je naopak (zjednodušeně) postaven na tezi, že základní právní principy existují nezávisle na existenci státu, resp. právního řádu (jsou nepsané, věčné, univerzální a neměnné)a platné právo z nich má vycházet. Jusnaturalisté stoupencům pozitivní školy vytýkají, že ve snaze o objektivizaci a zmechanizování rozhodovací činnosti soudce vytvářejí právo jako systém strnulých příkazů a zákazů, jemuž nelze podřadit všechny situace, které život přináší, a které soudce pouze mechanicky aplikuje v konkrétních případech, zatímco juspositivisté tvrdí, že tzv. přirozené právo je pouhou fikcí a jeho povýšení na roveň právu psanému by vedlo k nahodilému (a tedy nespravedlivému) rozhodování soudů, v němž by se v nepřípustné míře promítaly mimoprávní faktory (například osobní, často i emotivně zaujatý pohled soudce na strany řízení nebo na judikovanou věc) – jak vyplývá z velmi subjektivní povahy pojmu dobrých mravů.", "Střet obou výše uvedených přístupů probíhal zejména od 18. století. Rozrůstání a pozitivizace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních kodexů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat. Přesto však se ve velkých kodifikacích soukromého práva z této doby uplatnil i korektiv dobrých mravů, byť v omezené míře (neplatnost právního jednání jako sankce za rozpor tohoto jednání s dobrými mravy byly např. v rakouském Obecném zákoníku občanském z roku 1811, v němž byla zmínka o dobrých mravech obsažena v souvislosti s nedovolenými společnostmi). Právo bylo to, co stálo v zákoně (právo psané, \"ius scriptum\"); morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž státní orgány při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se fikce, že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů.", "Hypertrofii a nadvládu psaného práva nad mravností dovršily totalitní režimy 20. století. Ty se navenek tvářily jako právní stát, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti to byly diktatury, prosazující vůli diktátora – minimálně ve své porevoluční fázi – pseudoprávními prostředky. Tím došlo ve jménu objektivizace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápán jako stroj na aplikaci právní normy, jehož rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a jenž nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy. Uvedený odklon od úlohy dobrých mravů v právu totalitního státu se např. v komunistickém Československu projevil v občanském zákoníku z roku 1950, tak i v občanském zákoníku z roku 1964, v nichž byl pojem dobrých mravů nahrazen zásadou obecného zájmu, socialistického soužití, resp. zájmem společnosti.", "Střet o povahu vztahu mezi právem a morálkou samozřejmě probíhá i v současnosti; přirozenoprávním pojmům jako jsou dobré mravy bývá vytýkána právě jejich pojmová nejednoznačnost a subjektivní charakter. S ohledem na uvedenou skutečnost se korektiv dobrých mravů uplatňuje převážně v oblasti práva soukromého, zejména občanského, na dobré mravy však odkazuje i trestní zákoník a některé předpisy správního práva (pokud se dobré mravy posuzují ve správním právu, děje se tak poměrně často v záležitostech, kde jsou ukládány zvláštní povinnosti vlastníkům specifických věcí). Vzhledem k tomu, že občanské právo lze považovat za právo subsidiární pro veřejné právo, lze vyvodit, že obecná zásada dobrých mravů se zprostředkovaně uplatní i v právu veřejném. Vzhledem ke značné vágnosti pojmu dobrých mravů je možnost jeho použití v rámci veřejného práva omezená (aby nebyl vytvořen příliš široký a vágní prostor pro uplatňování státní moci v rozporu s principem právní jistoty a právního státu). Někteří autoři uvádějí, že korektiv dobrých mravů se neuplatní na správní akty, jiní dovozují, že veškerá jednání veřejné správy musí být v souladu s dobrými mravy. Platí však, že korektiv dobrých mravů se ve správním právu uplatní obdobně jako analogie pouze ve prospěch účastníků (tedy nikoliv v neprospěch), respektive jako „mantinel státní moci“. Subjektivní práva veřejná (jako např. právo na zabezpečení ve stáří, právo na bezplatné základní vzdělání, na informace apod.) jsou garantována zákonem a není možno odepřít jim ochranu s odůvodněním, že jejich výkon odporuje dobrým mravům. Opačný (extenzivní) výklad by byl porušením ústavního principu rovnosti mezi občany a uvedených principů veřejného práva a mohl by vést k libovůli v rozhodování soudů, které by např. nemusely přiznat úspěšné straně v občanskoprávním sporu náhradu nákladů řízení jen s odkazem na její dobré majetkové poměry, nebo by neuložily státu povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím katastrálního úřadu a odůvodnily to tím, že šlo jen o malou část rozsáhlého pozemkového majetku poškozeného a není proto v souladu s dobrými mravy, aby požadoval náhradu utrpěné škody.", "", "Občanský zákoník, jakožto základní právní předpis upravující soukromoprávní vztahy, uvádí dobré mravy v počátečních ustanoveních, která mají za cíl stanovit základní výkladová východiska při aplikaci tohoto předpisu. Dále zmiňuje dobré mravy např. v jednotlivých ustanovení upravujících právní jednání, darování, ubytování, osvojení a nekalou soutěž, ve většině případů je porušení dobrých mravů důvodem pro uplatnění odchylky od standardního postupu při aplikaci daného institutu.", "Pojem dobrých mravů se vyskytuje i v dalších právních předpisech, např.:", "Obecně platí, že každý je oprávněn činit to, co zákon nezakazuje – každý může svobodně vykonávat svá subjektivní práva. Veškeré lidské chování dle práva nepovažujeme za výkon práva. Vycházíme z koncepce, že některé lidské chování dle práva je rovněž jeho výkonem. V literatuře převažuje názor, že o výkonu práva je možno mluvit, shoduje-li se jednání a jeho skutečný výsledek s jednáním a výsledkem, které jsou předvídány v právních předpisech. Takový výkon práva je právem chráněn a vylučuje protiprávnost. Následkem výkonu práva je někdy újma na straně povinné osoby. Typickým příkladem je výkon rozhodnutí. Rovněž v obchodních vztazích vede konkurenční boj často k tomu, že výkon práva jedné osoby je příčinou újmy osoby druhé (např. postaví-li jeden podnikatel nový hotel v blízkosti jiného hotelu, stávajícímu poklesne zisk). Taková jednání jsou však dovolená a v tržním hospodářství žádoucí. Příkladem výkonu práva, který do určité míry působí újmu druhému, jsou též případy přípustných imisí, které jsou následkem užívání věci vlastníkem. Výkon práva nesmí být zlomyslně zneužíván k účelům, které se příčí cílům právního pořádku. Např. zájemce si od vlastníka najme nebytové prostory s tím, že vlastník je nákladně zrenovuje a přebuduje, aby vyhověl přáním a potřebám zájemce. Ten druhý den po předání nebytových prostor vypoví smlouvu. Důvodem k výpovědi je snaha poškodit konkurenta na trhu s realitami. Nebo příklad z jiné oblasti soukromého práva – zaměstnanec přijme pracovní místo v zahraničí, nechá zaměstnavatele, aby zaplatil jeho nákladné stěhování, a druhý den vypoví pracovní smlouvu pouze z toho důvodu, že se chtěl zaměstnavateli pomstít za předchozí propuštění jiného člena rodiny. V obou případech nemůže právo takovému jednání poskytovat ochranu. Ze strany nájemce i zaměstnance jde o výkon práva pouze zdánlivě (srov. § 8 občanského zákoníku). Šetření dobrých mravů a zákaz zneužití práva jsou dva způsoby, jak dosahovat ochrany slušného jednání mezi lidmi (zásada ekvity). V § 2909 občanského zákoníku dochází k prolnutí obou kategorií. V literatuře panuje shodný názor, že dobré mravy vystupují jako kritérium toho, zda dochází ke zneužití práva, a pomáhají řešit případy, v nichž se přípustný a oprávněný výkon práva mění ve zneužití práva. Jak v případě zneužití práva, tak v případě šikany se jedná o zdánlivý výkon práva, který je objektivním právem zakázán (§ 8 občanského zákoníku). Mezi oběma případy není velkého rozdílu, přesto nalézáme dvě podstatné odlišnosti. U zneužití práva postačuje prostý úmysl, u šikany je vyžadován úmysl kvalifikovaný (dolus coloratus) – zdánlivý výkon práva je ve skutečnosti pouze prostředkem umožňujícím poškodit jiného. Druhá rozdílnost spočívá v tom, že zneužití práva nevyžaduje vždy způsobení újmy jinému, kdežto u šikany musí kvalifikovaný úmysl směřovat ke způsobení újmy. Šikana se považuje za speciální případ zneužití práva. Rozlišení slouží k tomu, abychom k omezení výkonu práva přistupovali pouze v řídkých případech, neboť vykonávat své právo je jedním ze základních atributů právního státu; jeho omezení proto musí být co nejužší. Šikanou může být podání trestního oznámení pouze k ukojení nevraživosti, dosažení rozsudku pro zmeškání lstivým předstíráním, exekuce nebo návrh na prohlášení konkursu. Podání žaloby je tehdy zneužitím práva, byla-li žaloba podána patrně za účelem poškodit žalovaného. Občanský zákoník z roku 1964 postrádal ve vztahu k výkonu práva výslovné ustanovení o založení povinnosti k náhradě pouze v případech, je-li účelem (popř. hlavním účelem) výkonu práva způsobit újmu jinému. Nový občanský zákoník je do našeho práva navrací. Již Sedláček však uváděl, že toto pravidlo je v podstatě zbytečné, protože kdo má úmysl újmu způsobit, má zajisté také úmysl druhému újmu způsobit, a tudíž v obou případech jde o dolosní způsobení újmy. Obdobný názor zastává Kasanda, když píše: „má-li škůdce úmysl poškoditi jiného, jest uskutečnění tohoto úmyslu také účelem jeho jednání“ a dodává, že rozdíl bude v praxi sotva znatelný. K omezení výkonu práva musíme přistupovat velmi opatrně. Účelem § 2909 občanského zákoníku není ochromení hospodářského života. Jednající je proto povinen nahradit újmu, když jeho úmysl směřuje hlavně ke způsobení újmy, přičemž jiný cíl nesleduje nebo je tento jiný cíl zanedbatelný. Např. rakouské soudy v posuzování šikany v poslední době upustily od poškození druhého jako jediného cíle jednání. Nyní vycházejí z myšlenky, že o šikanu se jedná i v případě, existuje-li mezi zájmem jednajícího a újmou poškozeného extrémní nepoměr. Postačuje, když cíl poškodit jiného stojí zřejmě v popředí a ostatní cíle jsou v porovnání s ním téměř potlačeny. Naše pracovněprávní judikatura dospěla k závěru, že jednající musí být veden přímým úmyslem způsobit jinému újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za chráněný výkon práva je třeba považovat i takový případ, je-li jeho vedlejším následkem vznik újmy jinému, přičemž primárně se směřuje k zákonem předpokládanému výsledku. Tato judikatura je ve shodě s výše uvedeným, pakliže si uvědomíme, že bude-li jednající veden hlavním cílem způsobit jinému újmu, pak jistě půjde o přímý úmysl. Výkon práva tedy můžeme považovat za určitou možnost zproštění se povinnosti hradit újmu v případech, způsobil-li jednající jinému sice újmu jednáním v rozporu s dobrými mravy, ale hlavním účelem jeho jednání nebylo tuto újmu způsobit.", "Nejvyšší soud vystihl pojem dobrých mravů jako „\"souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních\".\" Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.\"“ Krajský soud v Brně v roce 1993 uvedl: „\"Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji.\"“ Podobně se o nich vyslovil i Ústavní soud: „\"... „dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.\"“" ] }

{ "title": [ "RGB barevný model.", "Aditivní barvy.", "RGB a displeje.", "Video elektronika.", "Nelinearita.", "Profesionální kalibrace (cejchování) barev.", "Číselná zobrazení.", "24bitová reprezentace.", "Paměťový prostor.", "4bitový mód.", "8bitový mód.", "16bitový mód.", "32bitový mód.", "48bitový mód (někdy také nazýván 16bitový mód).", "RGBA.", "Barvy a webdesign.", "Historie RGB barevného modelu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Zastoupení a míchání aditivních barev. Promítání základních barev světla na obrazovku ukazuje aditivní barvy kdy se dvě překrývají; kombinace všech tří – červené, zelené a modré v odpovídající intenzitě vytváří bílou. RGB barevný model je aditivní barevný model, ve kterém je smícháno společně červené, zelené a modré světlo různými cestami k reprodukci obsáhlého pole barev. Název modelu pochází z počátečních písmen tří aditivních primárních barev – červené, zelené a modré. Název RGBA je použit k označení červené, zelené, modré a Alpha kanálu. Toto není rozdílový barevný model, ale reprezentativní. Alpha kanál je použit pro průhlednost. RGB model sám o sobě nedefinuje co je míněno červenou, modrou a zelenou kolorometricky, a tak výsledek smíchání složek není přesný, ale relativní. Když bude přesně definována chromatičnost barevných složek, potom se barevný model stává absolutním barevným prostorem, takovým jako sRGB nebo Adobe RGB, viz RGB barevný prostor. Tento článek diskutuje o společném systému všech rozdílových barevných prostorů, které používají RGB barevný model užitý v nějaké metodě nebo nějaké historické, v barevné podobě produkované, elektronické technologii. Každá barva je udána \"mohutností\" tří základních barev – komponent (červené – red\", zelené – green\" a modré – \"blue\", odtud RGB). Základní barvy mají vlnové délky 630, 530 a 450 nm. Mohutnost se udává buď v procentech (dekadický způsob) nebo podle použité barevné hloubky jako určitý počet bitů vyhrazených pro barevnou komponentu (pro 8 bitů na komponentu je rozsah hodnot 0 – 255, pro 16 bitů na komponentu je rozsah hodnot 0 – 65535), přičemž čím větší je mohutnost, tím s vyšší intenzitou se barva komponenty zobrazuje. Model RGB je možné zobrazit jako krychli, ve které každá z kolmých hran udává škálu mohutností barevných složek. Potom libovolný bod se souřadnicemi (r,g,b) v této krychli udává hodnotu výsledné barvy. Čím větší je součet mohutností, tím světlejší je výsledná barva. Základní směsi jsou: Obrácený systém je subtraktivní systém CMYK, kdy pro každou jeho barvu (kromě černé) je použita směs dvou základních barev RGB s maximální mohutností.", "Výběr ze \"základních barev\" souvisí s fyziologií lidského oka; dobré primární částice jsou podněty, které zvětšují rozdíl mezi reakcemi kuželových buněk lidské sítnice na světlo o různých vlnových délkách, a tím tvoří rozsáhlý barevný trojúhelník. Běžné tři druhy světlo-citlivosti fotoreceptoru (citlivá nervová zakončení reagující na světlo) na lidské oko (kuželová buňka) odpovídá často žluté (dlouhým vlnám nebo L), zelené (středně nebo M) a fialové (krátké nebo S) světlo (a to vrchol vlnové délky blížící se 570 nm, 540 nm a 440 nm). Rozdíly tří druhů přijímaných signálů dovolují mozku rozlišit široké škály různých barev, ačkoli bývají většinou velmi citlivé na žlutozelené světlo a na rozdíly mezi hodnotou posunu v zelenooranžovém poli. Jako příklad, lze předpokládat že světlo v rozsahu oranžové barvy o vlnové délce (577 nm do 597 nm) vstupuje do oka a dopadá na sítnici. Světlo těchto vlnových délek může aktivovat čípky sítnice, které jsou citlivé na střední a dlouhé vlnové délky, ale ne rovnoměrně – buňky reagující na dlouhé vlny odpovídají více. Rozdíly v odpovědích mohou být detekovány mozkem a spojeny s tím, že světlo je „oranžové“. V tomto smyslu oranžový vjem objektu je jednoduchý výsledek vstupu světla objektu do našich očí který stimuluje důležité druhy čípků současně, ale v různých stupních. Použití tří primárních barev není dostatečné k tomu, aby reprodukovalo všechny barvy, pouze barvy uvnitř trojúhelníku definovaného souřadnicemi primárních částic mohou byt reprodukovány aditivním mícháním nezáporného množství tohoto barevného světla.", "Jedno z běžných použití tohoto RGB barevného modelu je ukázáno na dělu barevného elektronového paprsku, LCD displeje nebo plazmového displeje jako např.: televizor nebo monitor počítače. Každý pixel na obrazovce může být reprezentován v počítači nebo v jeho součástech (jako např. grafická karta) jako hodnoty pro červenou, zelenou a modrou. Tyto hodnoty jsou převedeny do intenzity nebo elektrického napětí přes gama korekci tak, že zamyšlená intenzita je reprodukována na displej. Použitím vhodných kombinací intenzit červené, zelené a modré, může byt reprezentováno mnoho barev. V roce 2007 využívají běžné zobrazovací displeje 24 bitů na 1 pixel. Toto je obvyklé rozvržení při 8bitech, každý pro červenou, zelenou a modrou, mající rozsah 256 možných hodnot nebo intenzity pro každou barvu. S tímto systémem, 16 777 216 barev (256 nebo 2) mohou být jednotlivé kombinace – odstínu, nasycení a jasu specifikovány.", "Typ RGB je používány ve video elektronice jako součást obrazového signálu. Skládá se ze tří signálů – červené, zelené a modré – nesených ve třech oddělených kabelech zakončených kolíky (piny). Někdy jsou zapotřebí speciální kabely k vedení synchronizačních signálů. Často jsou formáty RGB signálů založené na upravených verzích RS-170 a RS-343 standardních pro jednobarevné video. Tento typ obrazového signálu je v Evropě široce používán, protože kvalita tohoto signálu je nejlepší a může být přenášena standardními SCART kabely a konektory. Mimo Evropu není RGB jako formát pro videosignál příliš populární. Tak či onak, téměř všechny počítačové monitory po celém světě využívají RGB.", "Kvůli gama korekci je intenzita barevného výstupu na displej počítače nepřímo úměrná k hodnotám R, G a B v obrazových souborech. A to když se jedná o hodnotu 0.5, která se blíží polovině mezi 0.0 a 1.0 (maximální intenzita). Při zobrazování je světelná intenzita displeje (0.5, 0.5, 0.5) běžně při standardní gamě (22 CRT/LCD) jen asi o 22 %, kdežto displeje (1.0, 1.0, 1.0) o 50 %.", "Řádná reprodukce barev v profesionálním prostředí vyžaduje rozsáhlé barevné kalibrování veškerého zařízení spojeného s technologickým procesem. Toto vyplývá z několika transparentních konverzí (přeměn) závislých na barevném prostředí během typického procesu k tomu, aby bylo možné zajistit barevnou konzistenci (hustotu) během procesu. Profesionální zařízení a softwarové nástroje počítají s 48 bpp (bits per pixel – počty bitů na obrazový bod) k znázornění pro manipulaci (16 bitů na kanál), aby zvýšily hustotu stupnice.", "Barevný RGB model mapovaný do krychle. Hodnoty se zvětšují podél osy x (červená), osy y (zelená), a osy z (modrá). Barva v RGB modelu může být popisována zastoupením každé barvy – červené, zelené a modré. Každá může kolísat na minimum (zcela tmavá barva) a na maximum (plná intenzita). Pokud jsou všechny barvy na minimu, odpovídá výsledek černé, pokud jsou všechny barvy na maximu, odpovídá výsledek bílé. Tyto barvy mohou byt kvantifikovány několika různými způsoby: Mnoho rovnic využívá těchto hodnot. Např. plná intenzita červené využívá této konvence: 1, 0, 0 (R, G, B). Maximální intenzita červené používá tohoto procentuálního zápisu: 100%, 0%, 0%. Toto je obvykle zajištěno v počítači kde programy naleznou každou barevnou hodnotu v jednom bytu (8 bitů – 2^8 pozic). Maximální intenzita červené používá tohoto schématu: 255, 0, 0. FF, 00, 00, toto může být převedeno jako #FF0000 (užívané v HTML).", "\"Barvená hloubka: 8/16/24/32\" RGB hodnoty kódované ve 24bitové hloubce jsou specifikovány třemi 8bitovými celými čísly (0 až 255), která reprezentují intenzitu červené,zelené a modré barvy (obvykle v tomto pořadí). Například na následujícím obrázku jsou znázorněny tři „plně nasycené“ podoby krychle, rozvinuté do plochy. Předchozí definice využívá konvenci známou jako plnohodnotné RGB. Barvené hodnoty jsou také často v rozsahu 0 až 1, které mohou být mapovány v dalším digitálním kódování. Plnohodnotné RGB využívající 8bitové hloubky může zobrazit 256 odstínů šedi, červené, modré a zelené barvy a také jejich vzájemné kombinace. U jiných barev je odstínů méně. 256 stupňová hloubka neprezentuje rovnoměrné rozložení intenzity a to díky gama-korekci. Typicky, RGB digitální video není plnohodnotné RGB, využívá konvencí úprav a dorovnávání tak, že (16,16,16) je černá, (235,235,235) je bílá, atd. Například tyto změny jsou užívány v definici digitálního RGB CCIR 601.", "Velikost paměti zabrané nekomprimovaným obrázkem je specifikována počtem bodů v obrázku a také barevnou hloubkou. Ve 24bitovém obrázku každý pixel představuje 24 bitů v paměti. K výpočtu velikosti paměti zabrané obrázkem je třeba převod na bajty, to se provede tak, že číslo uvedené v bitech vydělíme 8. \"Příklad.\" Obrázek: rozlišení 640x480, barevná hloubka 24 bitů Velikost obrázku v bajtech je: 640 × 480 × 24/8 = 921 600 bajtů", "4bitový mód, byl využíván u prvních barevných grafických karet, umožňuje zobrazit pouze 16 barev. Číslo uložené v tomto módu neurčuje přímo barvu, ale představuje index do palety (tabulky) barev, kde je definována RGB trojice definující barvu.", "8bitový mód, byl prvním vylepšením barevného zobrazení grafických karet, umožňuje zobrazit 256 barev. Číslo uložené v tomto módu neurčuje přímo barvu, ale představuje index do palety (tabulky) barev, kde je definována RGB trojice definující barvu.", "16bitový mód, občas nazývaný HighColor, ve kterém je buď 5 bitů na jednu barvu, pak se tomuto módu také říká mód 555,nebo jeden extra bit pro zelenou barvu (protože zelená barva nejvíce ovlivňuje jasovou složku, na kterou je citlivé lidské oko),pak se tento mód nazývá mód 565. Obecně potřebujeme pro červenou a zelenou složku o jeden bit více než pro modrou.", "Takzvaný 32bitový mód je téměř stejný jako 24bitový mód, má však ještě 8 speciálních bitů navíc, které nejsou až tak často používány. Důvodem existence tohoto módu je, že na moderním hardwaru jsou data seřazená dle adresy rychleji dělitelná dvěma, než data neseřazená. Některé grafické adaptéry nevyužitých 8 bitů využijí jako sadu vrstev. Vstupující vrstva (0 až 255) je navržena jako průhledná. Pokud má tato vrstva hodnotu TrueColor, je výsledný obrázek zobrazen. Jinak je hodnota vrstvy prohlédnuta a použita.", "„16bitový mód“ může rovněž odkazovat na komponent 16 bitů, mající za následek 48 bpp. Tento mód umožňuje znázorňovat 65536 tónů každé barevné komponenty (místo 256). Toto je především využíváno v profesionálním znázornění a obrazových úpravách, jako Adobe Photoshop – pro udržení větší přesnosti, kdy sekvence z více než jednoho filtru navrženého podle obrazových parametrů – algoritmy – je aplikována na obraz. Pouze s 8bity na komponentu inklinují k zaokrouhlení chyby a přiklání se k nahrazení každého filtrujícího algoritmu, který je použitý a deformuje jeho konečný výsledek.", "S potřebou pro zobrazování složených kompozic se přijaly varianty RGB, které zahrnují jakýsi extra 8bitový kanál pro průhlednost, toto má za následek formát 32 bpp. Kanál průhlednosti je obvykle znám jako alfa kanál, proto je nazýván RGBA. RGBA není zřetelný barevný model, je to jen formát souboru, který integruje v jednom souboru informaci o průhlednosti spolu s informací o barvách. Povoluje alfa směšování, prolínání obrazu – vrstvení (ve formátu PNG). RGBA není jedinou metodou průhlednosti v grafice, podívejte se na průhlednost („transparenci“) grafiky pro alternativy. Digitální fotoaparáty, které využívají CMOS nebo CCD obrazový snímač, operují často s RGB systémem. Snímač může mít červeno-zeleno-modrou mřížku uspořádanou detektory tak, že první řada je RGRGRGRG a následující je GBGBGBGB a tak dále. V Bayerově filtru je zelená detekována více než červená a modrá proto, aby bylo dosaženo vyššího jasu než barevného rozlišení.", "Barvy používané pro webdesign se obvykle specifikují v RGB. Zpočátku omezená barevná hloubka většího video hardwaru vedla k omezení barevné palety na 216 RGB, definováno jako Netscape Color Cube. Nicméně při převaze 24bitových displejů je využito plných 16,7 miliónů barev. Bezpečná barevná paleta pro web se tedy skládá z 216 kombinací červené, zelené a modré, kde každá barva má jednu ze šesti hodnot v šestnáctkové soustavě: #00, #33, #66, #99, #CC nebo #FF. (63 = 216). Tyto hexadecimální hodnoty = 0, 51, 102, 153, 204, 255 jako desetinné a v rámci intenzity = 0%, 20%, 40%, 60%, 80%, 100%. RGB barevný model pro HTML byl formálně přijat jako internetový standard v HTML 3.2.", "RGB barevný model je založen na teorii Younga a Helmholtze (\"Young–Helmholtz theory\"), trojbarevného vidění, a na Maxwellově barevném trojúhelníku. Použití RGB barevného modelu, jako standardu pro prezentaci barev na internetu, má své kořeny v letech 1953 RCA barevné TV normy a v použití Edwin Loandova RGB standardu v Land/Polaroidu." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Rekurzivní výpočet.", "Zobecnění pro komplexní čísla.", "Využití.", "Vlastnosti.", "Dvojitý faktoriál, multifaktoriál.", "Výpočet v informatice." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Faktoriál je formálně definován takto: Například: Jako speciální případ prázdného součinu platí, že", "Pro je možné faktoriál definovat rekurzivně takto:", "Zobecněním faktoriálu pro obor komplexních čísel je gama funkce, používaná v mnoha oblastech matematiky, například ve statistice: Ačkoliv uvedený integrál konverguje pouze pro formula_6, lze zobecněný faktoriál holomorfně rozšířit na celou komplexní rovinu kromě celých záporných čísel (−1, −2,...). Posloupnost faktoriálů čísel 0, 1, 2,... začíná", "Faktoriály se hojně vyskytují v kombinatorice. Faktoriál čísla \"n\" udává počet permutací množiny \"n\" prvků, tzn. počet způsobů, jak seřadit \"n\" různých objektů. Pomocí faktoriálů lze také spočítat kombinační číslo:", "Faktoriál je velice rychle rostoucí funkce. Jeho přibližnou hodnotu pro velká \"n\" lze vypočítat Stirlingovým vzorcem:", "Kromě běžného faktoriálu je možné definovat také dvojitý faktoriál, značený \"n\"!!, ve kterém se činitelé snižují po dvou namísto po jedné. Je možno ho rekurzivně definovat jako Například formula_10, nebo formula_11. Posloupnost dvojitých faktoriálů čísel 0, 1, 2,... začíná I dvojitý faktoriál váže vztahy ke gama funkci, např. Kromě dvojitého faktoriálu lze tuto ideu dále zobecnit na (již nepříliš používané) multifaktoriály \"n\"!!!, \"n\"!!!! atd. (obecně \"n\"!).", "Rekurzivní definice je často užívána i v programování, protože vede na jednoduchý zápis algoritmu využívající rekurzivní volání funkce. Takový výpočet však je z hlediska náročnosti na systémové prostředky (velikost zásobníku) velmi nevhodný (takový počítačový program lze použít jen pro malá čísla, protože obvykle dojde paměť pro zásobník). Proto je vhodnější místo rekurze použít cyklus." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a studia.", "Počátky praxe a literární tvorby.", "Úspěšný autor a politik.", "Dílo.", "Poezie.", "Lyrika.", "Epika.", "Básně připisované Vrchlickému.", "Próza.", "Dramatická tvorba.", "Literární kritika.", "Překlady.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy (zemřel v listopadu 1874) a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy (1857–1861), do hlavní (měšťanské) školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862. Na Gymnáziu ve Slaném studoval od roku 1862. Tam byl jeho spolužákem Václav Beneš Třebízský, dále v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Verše začal psát už během studií. Pseudonym \"Jaroslav Vrchlický\" si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický (1842–1869). V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních. Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. V době studií učil češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu. Jeho první sbírka milostných lyrických básní \"Z hlubin\" vyšla ještě před odjezdem do Itálie.", "Dále Vrchlický v Praze navázal přátelství např. se Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem. Společně založili skupinu \"Lumírovců\" (Jirásek záhy přešel k \"Ruchovcům\"). Vrchlický jako první literát s oblibou užíval slova \"pábit\", když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (\"Pábitelé\"). Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli-Laderchi nejprve v Meranu nad Panarem u Modeny, později v Livornu. Po návratu krátce působil na učitelském ústavu v Praze v Panské ulici, vyučování ho však nebavilo. Na přímluvu hraběte Montecucoliho u Leopolda Lva Thuna-Hohensteina byl roku 1877 jmenován tajemníkem na pražské české technice, později pracoval jako tajemník České akademie věd a umění. To mu poskytlo existenční zajištění a možnost věnovat se ve volném čase literární tvorbě. V osmdesátých letech prožíval tvůrčí vrchol a byl nejuznávanějším českým básníkem. Jeho tvorba byla překládána i do cizích jazyků, zvláště němčiny a polštiny.", "V roce 1901 jej, spolu s Antonínem Dvořákem, rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a jmenoval jej členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem Polské společnosti tovaryšstva polského v Paříži a také čestným občanem mnoha českých měst. Roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově, získal čestný doktorát. Byl také členem České akademie věd a umění (jmenován císařem 20. dubna 1890). Tehdy (1903–1904) se setkal také s Milanem Rastislavem Štefánikem. Vrchlický byl prvním českým autorem, který byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu v letech 1904 a 1911. Cena mu však nikdy nebyla udělena.", "Jeho dílo obsahuje kolem 270 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština je jazyk, který dokáže vyjádřit vše. Chtěl vytvořit poezii, která by se vyrovnala poezii evropské a přivedla tak českou literaturu na nový, vyšší stupeň. Vrchlický nebyl za svého života ani po něm přijímán jednoznačně. Jeho orientace na náměty z cizích zemí a kultur se stala na koncem sedmdesátých let popudem ke kritickým útokům obviňujícím Vrchlického z kosmopolitního přehlížení české tematiky, z opomíjení potřeb národního života. Eliška Krásnohorská uznávala jeho básnický talent, ale měla výhrady k romantickému způsobu zpracováni cizích látek, které podle ní neodpovídalo potřebám boje za národní osvobození. Počátkem devadesátých let, kdy byl všeobecně uznáván za největšího českého básníka a zahrnován oficiálními poctami, se dostal do konfliktu s generací mladých básníků a kritiků, kteří mu vytýkali ztrátu originálnosti, povrchnost a frázovitost. Byl vnímán jako symbol minulé doby v české literární tvorbě, což nesl velmi těžce. Proti jeho dílu vystoupili například také o tři roky starší Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Vrchlického uznával jen jako dobrého překladatele, a F. X. Šalda. Teprve tvorba ze závěrečného období jeho života, kdy dokázal znovu tvořit neobvykle živé verše, mu přinesla uznání literární generace S.K.Neumanna a K.Tomana. Další generace básníků jako např. Viktor Dyk, Lev Blatný a Jaroslav Seifert, si uvědomila kvalitu jeho básnického díla. Nyní je Vrchlický považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.", "Vrchlický svým ideově bohatým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se zcela vyrovnala vrcholnému evropskému básnictví a která by ztělesňovala harmonický ideál člověka.. Vrchlického básnické dílo, sdružené ve více než osmdesáti svazcích lyrické a epické poezie, bylo inspirováno životními prožitky i uměním, které povyšoval nad všednost života. Do české poezie vneslo nebývalé bohatství látek a básnických forem. V jeho lyrických básních najdeme ohlasy milostných zážitků, smyslové okouzlení, ale také reflexi zamýšlející se nad otázkami života a smrti. Příroda, záhady života a smrti, láska a umění tvoří páteř celé Vrchlického lyriky. Epická část jeho díla je věnována básnickému zobrazení kulturního a myšlenkového vývoje lidstva, úvahám o smyslu dějin a současně je v ní vyjádřena jeho víra v sílu lidského poznání a budoucnost lidstva. Zabýval se historickými náměty, vývojem lidstva. Vycházel mj. z \"Legendy věků\" od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antické lyrice. Podílel se i na vytvoření nového básnického výrazu a verše, používal rozmanité strofické formy a složitou veršovou skladbu, jimiž obohacoval českou poezii. Vedle tradičních sonetů se v jeho díle uplatnily ritornel, rondel, rondo, villonská balada, balata, rispet, sestina nebo gazel. Proto byl také někdy označován za formalistu.", "Vrchlického raná lyrika vyjadřuje prostřednictvím přírodních motivů jeho vztah k životu. Je ohlasem milostných zážitků, mladistvého pesimismu i tvůrčích pochyb. Subjektivní reflexe se promítají do přírodních obrazů, v básních jsou oslavovány ideály umění a krásy. Reprezentují ji především sbírky Milostná a intimní lyrika tvoří významnou složku Vrchlického díla. V této poezii zprvu naplněné pohanskou mytologií, později procítěné osobně, stává se žena básníkovi centrem celého jeho života a inspirátorkou jeho umělecké tvorby. Vyslovil s přesvědčivou naléhavostí všechny odstíny milostného citu i manželského a rodinného štěstí. Je zastoupena např. ve sbírkách V jiných sbírkách milostné lyriky použil Vrchlický velmi komplikovaných strofických forem, jimiž i jinde obohacoval českou poezii. Promyšlenou kompozicí se vyznačují hlavně sbírky Zvláštní soubory tvoří sbírky sonetů, které Vrchlický používal velmi často v různých obdobích svého života. Mají různý citový a myšlenkový obsah, ale odhalují jeho pocity a nálady. V devadesátých letech se do Vrchlického tvorby promítá osobní krize, převládají melancholické tóny, pesimismus, rozčarování a rezignace. Příkladem jsou sbírky Závěr Vrchlického lyrické tvorby přináší zklidnění, vyrovnanost i novou víru ve smysl života a práce. Po předchozím ochabnutí tvůrčích sil se Vrchlického tvorba očišťuje od patosu a chvatu. Projevuje se i pozvolný vzestup výrazových prostředků, verše jsou prostší a zpěvnější: Posmrtně byly vydány sbírky", "Volně komponovaný cyklus epických nebo lyrickoepických básnických sbírek i samostatných básní nazvaný \"Zlomky epopeje\" je spojován snahou na mytických, legendárních a historických příbězích vysledovat etické principy vývoje lidstva a zároveň najít v nich odpověď na aktuální otázky současnosti a budoucnosti. Nejde o chronologický, komplexní pohled na lidskou historii ve všech etapách, ale pouze o vybrané zlomky. Smysl epopeje lidstva lze pochopit jen jako součást básníkova vývoje, jako výraz proměn jeho postoje ke společnosti. Počet sbírek, které se do tohoto cyklu řadí, není ustálen. Patří sem tři typy sbírek: reflexivní poezie, která tvoří myšlenkové jádro epopeje (\"Duch a svět\", \"Sfinx\", \"Dědictví Tantalovo\", \"Brevíř moderního člověk\"a, \"Skvrny na slunci\"), drobná epika, která dále rozvádí i doplňuje základní ideu cyklu vyjádřenou v první řadě (\"Staré zvěsti\", \"Perspektivy\", \"Zlomky epopeje\", \"Fresky a gobelíny\", \"Nové zlomky epopeje, Bozi a lidé, Votivní desky, Epizody\") a velké epické skladby (\"Hilarion, Twardowski, Bar Kochba, Píseň o Vinetě\"). Součástí epopeje jsou i díla opírající se o české látky: první svazek \"Mýtů\" a \"Selské ballady\".", "Jaroslavu Vrchlickému jsou připisovány i některé eroticko-skatologické básně, které nejsou uvedeny v dětských čítankách. Autorství není potvrzeno, originální rukopisy ani žádné další poznatky prokazující autorství neexistují. Zveřejněny byly až dlouho po Vrchlického smrti.", "Prózu psal Vrchlický jen výjimečně, většinou povídkovou.", "Jeho divadelní hry byly psány pro Národní divadlo, jeho počátky spadají do let 1882–1883. Napsal více než 30 dramat, některé z nich ve verších. Témata čerpal povětšinou z historie, ať už české nebo antické. Pro soudobé české hudební skladatele napsal několik libret s příběhy ze světové literatury nebo českých dějin.", "Kritické studie a články psal Vrchlický už od sedmdesátých let, soustavněji od 90. let (studie o Kollárovi, Erbenovi, Čechovi, Nerudovi aj.). Pozornost věnoval také cizím literaturám, zejména francouzské a italské (\"Básnické profily francouzské\", \"Devět kapitol o novějším románu francouzském\", \"Giacomo Leopardi\"). Zachovala se také korespondence se Sofií Podlipskou z dob jeho pobytu v Itálii. Vede zde filosofické a literární úvahy. Uveřejněna byla až po jeho smrti, je vydávána jako literární dílo. Mimo to se zachovala celá řada článků v mnoha časopisech (\"Máj\", \"Česká revue\", \"Světozor\",...).", "Vrchlický patří k nejvýznamnějším českým překladatelům jak rozsahem a časovým rozpětím, tak koncepcí, kdy překlad považoval za osobité tvůrčí dílo, které se má prosadit vedle originálu. V některých případech však tento koncept setřel osobitost a nuance původního díla. Překládal z 18 národních literatur – nejvíce z francouzštiny (Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Guy de Maupassant, Edmond Rostand), italštiny (Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso), španělštiny (Pedro Calderón de la Barca), angličtiny (William Shakespeare, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Edgar Allan Poe, Walt Whitman) a němčiny (Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller), dále například z polštiny (Adam Mickiewicz), maďarštiny (Sándor Petőfi, János Arany, Imre Madách) nebo norštiny (Henrik Ibsen). Překládal především poezii, a to jak klasickou, tak moderní. Lze o něm říci, že si k překladům vybíral náročná a kvalitní díla (\"Faust\", \"Božská komedie\", \"Květy zla\", \"Tři mušketýři\", Andersenovy pohádky).", "První studentskou láskou Jaroslava Vrchlického byla v roce 1870 dcera jeho bytné v Klatovech – K. Martínková; psal jí básně a dopisoval si s ní. Stopy tohoto vztahu lze vysledovat ve sbírce \"Z hlubin\". Po jeho odchodu na studia na Filosofické fakultě v Praze v roce 1873 však jejich kontakt skončil. V roce 1874 se zamiloval na prázdninách do své vzdálené příbuzné \"Marie Potěšilové.\" Tento platonický vztah byl inspirací ke vzniku sbírky \"Sny o štěstí\". V Meranu, kde působil jako vychovatel, se cítil osamělý a velmi se mu stýskalo po domově, i když neúnavně psal a překládal z románských jazyků. Tehdy se stýkal s guvernantkou \"Charlottou P.\" (celé jméno není známo), vztah však byl pouze erotický. Útěchou mu byla korespondence se Sofií Podlipskou. Zdaleka nejvýznamnější roli sehrála v jeho životě Sofie Podlipská, spisovatelka, sestra Karoliny Světlé. On sám znal nejdříve její knihy a jen letmo se s ní setkal v parku veltruského zámku v červenci roku 1873. Seznámili se o rok později v Umělecké besedě. Ve svém depresivním rozpoložení v Meranu, kdy pochyboval i o svém talentu, napsal v srpnu roku 1875 Podlipské svůj první dopis; čilá, pro Vrchlického velmi povzbuzující korespondence trvala do listopadu následujícího roku. Postupně mezi nimi vznikl hluboký vztah a Vrchlický se do Sofie Podlipské, ačkoli byla starší téměř o dvacet let, zamiloval. Spisovatelka – již čtyři roky vdova – byla zamilovaná rovněž, byla si však vědoma velkého věkového rozdílu, proto obracela jeho pozornost ke své dceři Ludmile. Podařilo se jí připravit půdu pro vztah, který 4. srpna 1879 vyústil ve sňatek. Svým způsobem miloval matku v mladším – velmi půvabném – vydání, Ludmila však ani zdaleka nedosahovala intelektuální výše matčiny a on sám si rozuměl spíše s matkou nežli s dcerou. Ludmila nicméně byla pro něj ideálem ženy. Své manželství, z něhož se narodily tři děti (dcery Milada a Eva, syn Jaroslav), vnímal jako vrcholně šťastné. Psal, tvořil dramata, překládal, stal se úspěšným a uznávaným tvůrcem. Na začátku 90. let však manželství zasáhla hluboká krize. Ludmila se zamilovala do pražského herce Jakuba Seiferta a udržovala s ním několik (snad osm) let poměr, který nezůstal pražské společnosti utajen a také nezůstal bez následků – Seifert byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí. Vrchlický dlouho nic nevěděl, až ho o situaci zpravila jeho sestra Emma. Byl tím otřesen, zhroutil se. Jak psala Emma později: \"\"Bratr tehdáž strašně trpěl, netřeba dokládat. Přede mnou a přáteli se držel, ale když se svěřoval matce, zaplakal. Bratr ženu ani nezabil ani nevyhnal – naoko vše zůstalo při starém, ale nikdy jí neodpustil.\"\" Obě děti však přijal za své a zvláště s dcerou Evou měl velmi blízký, láskyplný vztah, o němž napsala knihu idylických vzpomínek \"Dětství s Vrchlickým\". Dochovaly se dva dopisy, v nichž Ludmila Vrchlickému sdělila, že není otcem jejích dvou dětí, dcery Evy a syna Jaroslava. Oba listy po jeho smrti uschoval jeho přítel, lékař Josef Thomayer a v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že mohou být otevřeny až v roce 1970. Jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví. V tomto období začalo být Vrchlického dílo, do té doby všestranně slavené, podrobováno kritice ze strany mladé generace. Toto nešťastné období mu pomohl překonat vztah s \"Karlou Bezdíčkovou\", přítelkyní sestry Emmy. Vrchlický na ni pamatoval ve své závěti z r. 1899. Tento vztah byl inspirací pro sbírku \"Kvítí Perdity,\" která byla vydána až v r. 1930. Počátkem devadesátých let navázal blízké přátelství s manželi Volfovými z Jičína a \"Marie Volfová\" se stala jeho důvěrnicí a oporou. Poslední ženou v jeho životě byla v letech 1904–1908 o sedmnáct let mladší \"Justina Vondroušová\". Od roku 1908 Vrchlického začala trápit nemoc – měl úporné bolesti hlavy, v srpnu prodělal záchvat mrtvice, po níž viděl dvojmo a ztratil schopnost číst. Léčil se v sanatoriích ve Stupčicích v jižních Čechách, v istrijské Opatiji a v Domažlicích. V roce 1912 jej mrtvice postihla znovu, ochrnul po ní na pravou polovinu těla. Vrchlický zemřel 9. září 1912 v 59 letech, podle lékařské zprávy následkem sklerózy mozkových cév. Je pohřben na vyšehradském Slavíně. Epitaf složil sedm let před svou smrti: \"Postůj zde poutníku, v hrobě tom Vrchlický Jaroslav leží\" \"básníkem doby své byl, mravencem pilností svou,\" \"klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přenes své vlasti,\" \"myšlenkám vlastním však též svoji dal ražbu i kov.\" \"Málo měl na světě štěstí, přátel však, lásky též dosti,\" \"v otčiny půdě teď spí, spokojen, tichý a rád.\"" ] }

{ "title": [ "Názvosloví.", "Příklady kodeků.", "Zvukové (audio) kodeky.", "Obrazové (video) kodeky." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Kodek je někdy zaměňován s formátem kódování audia nebo formátem kódování videa. Ty jsou dány svojí specifikací, která může nebo nemusí být veřejně dostupná. Příkladem specifikace je standard MPEG Layer 3 známý jako MP3. Autoři kodeků pak vyvíjejí softwarové nebo hardwarové implementace, které s tímto formátem pracují. Známými kodeky pro MP3 jsou například LAME, FhG (Fraunhofer-Gesellschaft), Blade nebo Xing. Pojmy kodek a formát se v poslední době velmi často zaměňují a vede to ke zmatení uživatelů. V některých případech k tomu přispívá fakt, že se někdy název kodeku shoduje s názvem formátu. Příkladem takových kodeků jsou Lagarith, HuffYUV nebo WMV. Přesto je třeba toto rozlišovat a to zvláště u kodeků, kde jejich název není shodný s formátem, který produkují. To je případ asi dvou nejznámějších kodeků — DivX Codec a Xvid —, které oba pracují se stejným formátem MPEG-4 ASP. To mimo jiné znamená, že jsou kompatibilní (video zakódované jedním z nich lze dekódovat pomocí jiného). Výrobci elektroniky často deklarují „podporu DivX”. Tato formulace je už sama o sobě špatná. Správně by mělo být napsáno, že takový přístroj podporuje MPEG-4 ASP. Přehraje tedy video vytvořené libovolným kodekem, jehož výstupem je MPEG-4 ASP. Jako kodek je také velmi často nazýván dekodér. Přehrávače videa nepoužívají pro svoji práci kodeky. Chybí zde totiž první část této složeniny — kodér. Přehrávače video pouze přehrávají (na rozdíl od programů pro střih videa). To samé platí i obráceně. O programu x264 lze těžko mluvit jako o kodeku, protože video umí pouze zkomprimovat, nedokáže jej již zpět dekódovat. Správně by tedy mělo být řečeno, že x264 je kodér pro formát MPEG-4 AVC (H.264) a například přehrávač Media Player Classic zase obsahuje integrovaný dekodér formátu MPEG-2. Slovo kodek je tedy značným způsobem nadužíváno a je jím obyčejně myšlen formát, kodér nebo dekodér. Tato praxe je běžná nejen v Česku, ale i v zahraničí, kde je slovo codec také velmi často užíváno v nesprávných souvislostech. Kodeky rovněž nelze zaměňovat s tzv. kontejnerem. Ten umožňuje uložit zvuková, obrazová i jiná data do jednoho souboru – v souborech s příponami „.ogg“, „.mpg“, „.avi“, „.mov“ atd. jsou informace zakódované kodeky pouze uloženy. Kontejnery se liší ve formátech, které mohou obsahovat. Mezi univerzální formáty kontejnerů patří např. AVI a Matroska. Na podobných principech pracuje také obvykle hardwarový endec (z anglických slov encode a decode = zakódovat a dekódovat).", "", "Bezztrátové: Ztrátové:", "\"Hlavní článek: Video kodeky\"" ] }

{ "title": [ "Význam Desatera.", "Členění a číslování.", "Původ Desatera.", "Srovnatelná etická pravidla.", "Islám." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Pro etiku v židovství a křesťanství má Desatero přikázání zásadní význam. V křesťanství se význam Desatera pro spásu člověka podle Ježíše naplnil – výslednou úlohu přebralo dvojí přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. V tomto dvojím příkazu však vidí naplnění Mojžíšova zákona (Tóry) i židovství. Desatero je považováno za \"„katechetický souhrn morálky“\", bylo recitováno v jeruzalémském chrámě, zbožní Židé je recitují denně při ranní modlitbě. Zatímco pro Židy se jeho platnost omezuje na národ vyvedený z egyptského otroctví, v křesťanské katechezi je mu připisována platnost univerzální. Desatero je v evropské kultuře i mimo okruh náboženství považováno často za „etické minimum“, neboť 4. (resp. 5.) až 10. přikázání Desatera vymezuje základní mezilidské vztahy (tzv. \"2. deska Zákona\"). Znalost znění Desatera však obecná není.", "Jednotlivá přikázání Desatera se podle jednotlivých tradic číslují odlišně. Židovská tradice (Ž) chápe sebepředstavení Boha jako samostatné první přikázání. Číslování (A) pravoslavných a reformovaných církví ponechává první dvě přikázání (tzn. příkaz monoteismu a zákaz zobrazování Boha) rozdělené. Číslování (B) běžné v katolické církvi a lutherských církvích tyto dvě sloučilo a rozděluje naopak poslední přikázání. Toto číslování zachovává sled knihy Exodus. Oba výčty v Exodu a Deuteronomiu se liší především základem příkazu sobotního odpočinku – Exodus jej považuje za připomínku sedmý den stvoření, Deuteronomium za připomínku vyjití Izraelitů z egyptského otroctví. Letniční hnutí, evangelikální hnutí a svobodné církve obvykle přejímají znění Desatera doslovně, kdežto ostatní křesťanské církve obvykle využívají kratšího textu, poprvé použitého z katechetických důvodů sv. Augustinem. Podle zmínky o \"„dvou deskách Zákona“\" se vžilo dělit v katechezi Desatero na první a druhou desku: 1. = vztah k Bohu; 2. = vztah k lidem. Křesťanská tradice ovšem začíná 2. desku příkazem úcty k rodičům, Židé jej řadí ještě k 1., neboť vztah rodičů a dětí je považován za náboženskou záležitost - Bůh je třetím partnerem při plození dítěte. Vědecká analýza Desatera někdy považuje přikázání o víře v jediného Boha za součást 1. židovského přikázání (\"„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh...“\"); přikázání o nezobrazování Boha za samostatný článek (jako v evangelické tradici) (Filon Alexandrijský, H. Gese).", "Tradiční výklad předpokládá, že Zákon v dnešním stavu, včetně Desatera, přijal Mojžíš na Sinaji. Toho se drží jak ortodoxní Židé, Talmud, tak i fundamentalističtí křesťané. Biblická kritika naproti tomu rozlišuje v Bibli různé časové a tradiční vrstvy, což připouští postupné a mozaikovité vznikání Bible, včetně Desatera. U něj se předpokládá velmi stručná podoba u všech přikázání, jako u \"„Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš“\" (G. v. Rad). V pozdějších komentářích a výkladech se obě verze liší, bývají tudíž považovány za pozdější dodatky. F. L. Hoßfeld a W. Johnstone jsou toho názoru, že celé Desatero vzniklo až v babylonském zajetí či po něm (asi 6. stol. př. n.l.). Pravděpodobný může být vliv Egyptské knihy mrtvých, v jejíž 125. kapitole, týkající se soudu mrtvých, můžeme najít v mnoha jiných bodech několik podobných těm z Desatera. Egyptská kniha mrtvých je přitom nepochybně starší než samotná Bible. Podle H. Greßmanna a E. Jenniho pochází jádro už z Mojžíšovy doby (14.-13. stol.). Podle L. Perlitta z konce 7. stol. J. Wellhausen jej datuje 8. stol. atd. Vodítkem je především předpoklad, že osloveným je muž, svobodný rolník, ženatý, otec dětí, syn starých rodičů, majitel statku a otroků - sociální status, k němuž se (kočovní) Židé vypracovali až v pozdějších dobách. V důrazech na sobotu je zase spatřován vliv náboženského života v době chrámů a po babylonském zajetí. V důrazu na jedinost Boží a v zákazu zobrazování Boha je pak spatřována polemika proti babylonskému pohanství, které mohlo být pro exulanty svůdné. Vedle etického desatera bylo původně dodržováno celkem odlišné rituální desatero.", "Ve všech abrahámovských náboženstvích mají zásadní význam první dvě resp. tři přikázání. Kladou totiž jako ústřední bod víry jednoho Boha, s nímž Abrahám uzavřel smlouvu. Pro neabrahámovská náboženství nemají proto tato dvě (resp. tři) přikázání význam. Podobně je tomu i s příkazem svátečního odpočinku. Ostatní přikázání však kladou základ mezilidských vztahů, a lze je proto nalézt i v ostatních náboženstvích a kulturách.", "Korán popisuje v 17. súře nazvané \"Noční cesta\" předání deseti přikázání Mojžíšovi: Desatero však v Koránu samotném nehraje žádnou roli. Jeho obsah lze však přitom v textu Koránu nalézt; samotná 17. súra obsahuje několik z příkazů obsažených v Desateru. Příkaz víry v jednoho Boha se nachází na vícero místech; v Koránu se však nenachází explicitně zákaz zobrazování, který se vyvozuje z často opakovaného zákazu uctívání obrazů. Jména Božího se dle Koránu nesmí zneužívat. Pátek není dnem, kdy se nemá pracovat, nýbrž dnem modlitby (62,9-11), děti mají ctít své rodiče, ti jsou ovšem také zodpovědní za své děti. Podobně jsou zastoupeny i ostatní příkazy." ] }

{ "title": [ "Pojmenování.", "Tolkienův svět.", "Historie.", "Geografie.", "Oblasti Středozemě.", "Státy.", "Vodstvo.", "Jezero Cuiviénen.", "Obyvatelstvo.", "Maiar.", "Elfové.", "Trpaslíci.", "Enti.", "Lidé.", "Hobiti.", "Skřeti a další Melkorovy stvůry.", "Knihy.", "Adaptace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Tolkien se při pojmenování Středozemě (angl. \"Middle-earth\") inspiroval severskou mytologií a výrazy středověké angličtiny. Název Středozem je tak odvozen z bájného světa Midgardu a středoanglického výrazu \"Middel-erthe\". V konstrastu s Amanem, obývaným božskými bytostmi Valar, pak Tolkien ve svých příbězích označuje Středozem rovněž jako Temné země, Bližší země, Vnější země, Velké země nebo elfským výrazem Endor (čili \"Střední země\").", "Svět svých příběhů označuje Tolkien termínem Arda. Středozemí pak myslí pouze jeden z kontinentů Ardy. Dalšími jsou západněji položený Aman a neznámé země východu a jihu Ardy, Rómenor a Hyarmenor. Středozem podle všeho představuje prapředchůdce dnešní Eurasie a Afriky. Děj románu \"Pán prstenů\" se měl dle autora odehrát zhruba 6 až 8 tisíc let před naší přítomností. Jedním z motivů, které Tolkiena vedly k stvoření vlastního literárního světa, do nějž později zasadil většinu svých příběhů, bylo vytváření vlastních písem a jazyků. Filolog Tolkien vymyslel umělé jazyky elfů quenijštinu a sindarštinu, jazyk lidí z ostrova Númenoru, trpasličí tajnou řeč Khuzdul či Černou řeč užívanou skřety. Kromě jazyků stvořil i písma tengwar a certar. Autentičnost svým jazykům dodal psaním příběhů a tvorbou komplexní historie svého světa.", "Historií Středozemě v její celistvosti se zabývá především kniha \"Silmarillion\". Podle ní Eru Ilúvatar na počátku na základě Hudby Ainur stvořil Ëa, což znamená \"svět, který jest,\" a uvnitř tohoto vesmíru byla stvořena Arda, tedy Země. Mnozí z Ainur se v tomto světě usídlili. Velcí z nich, zvaní Valar, se snažili nový svět uspořádat, ale proti nim povstal temnotě propadlý Melkor, nejmocnější z Ainur, který jejich práci vytrvale ničil a kazil. Na počátku Ardu osvětlovaly pouze slabé hvězdy a proto Valar vybudovali na severu a jihu Středozemě obrovské lampy Illuin a Ormal. Melkor je však nenadále napadl a zničil, čímž skončily Roky lamp. Valar opustili Středozem a vybudovali nový domov Valinor v Amanu na západě světa. Zde Yavanna vytvořila Dva stromy, Telperion a Laurelin. Osvětlovaly Valinor, ale protože Středozem tonula v temnotě, zavěsila Varda na oblohu nové, jasnější hvězdy. U jezera Cuiviénenu pak procitly první Ilúvatarovy děti – elfové. Valar na jejich ochranu napadli a zajali Melkora a poté je pozvali do Valinoru. Elfové, kteří do Valinoru dospěli, tam dosáhli vrcholu svého poznání a vytvořili mnohá velkolepá díla. Nejproslulejším se staly Fëanorovy klenoty silmarily, které uchovávaly světlo Dvou stromů. Zajatý Melkor však byl po čase z milosti Valar propuštěn a začal mezi elfy šířit pomluvy a lži. Když byl odhalen, uprchl, ale vrátil se, zahubil Stromy, zabil Fëanorova otce Finwëho, ukradl silmarily a uprchl do Středozemě. Tak skončily Roky Stromů. Fëanor nazval Melkora Morgothem, což znamená \"černý nepřítel světa\", a spolu se svými syny složil přísahu, že dostane silmarily za každou cenu zpátky. Odvedl proti vůli Valar a za použití násilí mnoho elfů z Valinoru. Valar vytvořili z posledního plodu Stromů Slunce a z posledního květu Měsíc, zavěsili je na nebe a pomocí kouzel Valinor skryli. Tak započaly Roky Slunce, rychlejší a kratší než roky Stromů. S prvním východem Slunce započal první věk a na východě Středozemě se probudili první lidé. Fëanor dorazil do Beleriandu na západě Středozemě a zahájil válku proti Morgothovi. Elfové přes počáteční úspěchy začali prohrávat a Morgoth postupně zničil všechna elfí království. Nakonec se však Eärendilovi, potomku elfů i lidí, díky jedinému silmarilu, který byl odejmut Morgothovi, podařilo doplout do Valinoru a požádat Valar o pomoc. Ve válce hněvu byl Morgoth poražen, zajat a uvržen do vnějšího prázdna. Beleriand byl válkou zničen a většina z něj se potopila na dno moře. Na počátku druhého věku dostali elfové možnost vrátit se do Valinoru a lidem, kteří vzdorovali Morgothovi, byl darován ostrov Númenor mezi Středozemí a Amanem. Dostali velké dary poznání, ale bylo jim zapovězeno plavit se směrem k Amanu. Ve Středozemi povstal Morgothův služebník Sauron, pomohl tamním elfům vykovat Prsteny moci, ale sám tajně vytvořil Jeden prsten, který všechny ovládal. Elfové své prsteny ukryli a nastala válka. Elfům pomohli Númenorejci, kteří Saurona zajali, ale on postupně ovládl krále Ar-Pharazôna, podporoval jeho pýchu a lstivě jej přiměl k útoku na Aman. Když však númenorejské vojsko přistálo na jeho březích, Valar předali vládu nad světem Ilúvatarovi. Ten zakřivil tvar světa do koule a oddělil Aman od Středozemě. Král a celé jeho vojsko zmizelo pohřbeno pod padajícími horami a celý Númenor se potopil do hlubin. Elendil a část věrných Númenorejců přežili a dopluli na křídlech bouře do Středozemě, kde založili království Gondor a Arnor. Duch Saurona však přežil také a přemístil se do Mordoru, kde opět nabyl sil, a napadl je. Díky Poslednímu spojenectví elfů a lidí jej však porazili a Isildur, syn Elendilův, mu Jeden prsten odťal z ruky. Ve třetím věku moc elfů dále slábla a slábly také lidské říše Arnor a Gondor. Valar poslali na pomoc národům Středozemě své tajné vyslance, čaroděje, jedním z nich byl Gandalf. Jeden prsten se ztratil, nikdo nevěděl, že se jej zmocnil půlčík Sméagol, který se s ním, znetvořen stovkami let k nepoznání jako tvor jménem Glum, skrýval v jeskyních Mlžných hor. Prsten se náhodou podařilo získat Bilbovi Pytlíkovi na jeho výpravě s trpaslíky proti drakovi Šmakovi. Této výpravě se věnuje kniha \"Hobit\", období po ní pak pokračování \"Pán prstenů\". Po Bilbově návratu Jeden prsten přešel na jeho synovce Froda Pytlíka. Sauron se ale nakonec o nálezu Prstenu dověděl také a poslal své nazgûly, aby jej získal zpět. Frodo přijal úkol Prsten zničit v Ohňové hoře v Mordoru, centru moci Saurona, aby Sauron už nikdy nemohl povstat. Ve Společenstvu, které jej na jeho úkolu provázelo, byly zastoupeny všechny svobodné národy Středozemě. Nastala válka o Prsten, kde klíčovou roli hrál Gandalf a kde tajným cílem svobodných národů bylo především odvrátit pozornost od Froda. Nakonec se Prsten podařilo dopravit na místo, kde mohl být zničen, přesto se jej podařilo zničit jedině díky Glumovi, který se jej násilím zmocnil, ale sám s ním padl do Ohně. S počátkem čtvrtého věku nastal pro elfy ve Středozemi čas odcházení na západ. Podobně jako elfové i trpaslíci postupně mizeli z historie lidí. Většina Morgothových stvůr byla vyhubena a skřeti ani ostatní jeho služebníci již nikdy nepovstali. Příběhy z dřívějších věků se pomalu stávaly legendami, až se soudilo, že jsou vymyšlené, a potomci Númenorejců zapomněli na svůj původ.", "Většina příběhů Tolkienova legendária se odehrává v severozápadním cípu Středozemě a proto je také tato oblast nejlépe popsána. K orientaci slouží též autorovi mapy Středozemě v \"Hobitovi\", \"Pánu prstenů\" či mapa Beleriandu v \"Silmarillionu\". Z příběhu je zřejmé, že v počátcích chtěli Valar budující Ardu a v rámci ní také Středozem stvořit symetrickou, avšak jejich plány byly od samého počátku mařeny Melkorem. Nejvíce souměrnost světa utrpěla při pádu obrovských lamp Illuin a Ormal, kdy se jak se píše v Silmarillionu \"hroutily země a vzdouvala moře\". Podruhé se vzhled Středozemě výrazně změnil při dlouhém a bolestném obléhání první Melkorovy pevnosti Utumna. Vody moře mezi Amanem a Endorem se tehdy zakously do pevniny a na jihu Středozemě tak vzniknul Velký záliv. Nápor moře tehdy utvořil i Balarskou zátoku nacházející se pak do konce prvního věku jižně od zemí Beleriandu. Další velkou změnu tvaru Středozemě přinesl konec prvního věku, kdy při dobytí Angbandu došlo k rozervání většiny Beleriandu, který se posléze potopil na mořské dno. Zřejmě naposledy se vzhled Tolkienova světa výrazně změnil při zkáze ostrova Númenoru. Země neumírajících Aman a Tol Eressëa byly tehdy vyjmuty z nově zakulacené Ardy a navždy byly odstraněny z dosahu lidí.", "Beleriand byl nejzápadnějším územím Středozemě. Jednalo se o oblasti nacházející se západně od Ered Luin v okolí Balarské zátoky. Zde se odehrála velká část podstatných událostí prvního věku. Po zkáze a potopení většiny Beleriandu se skončením války hněvu z něj ve druhém věku zbyla již jen uzká pobřežní oblast za Modrými horami známá jako Lindon. Calenardhon, bývalá provincie Gondoru, se rozkládá mezi Mlžnými horami na severu a Ered Nimrais na jihu. Na východě tvoří hranici Calenardhonu pohoří Emyn Muil a řeka Anduina. Za severovýchodní hranici je považován Fangornský les a řeka Lipava vlévající se do Anduiny. Jediným snadným přístupem do země je ze západu v místech mezi Mlžnými a Bílými horami, které je známé jako Rohanská brána. Rohanskou bránu střežily dvě velké gondorské pevnosti: Angrenost (známý jako Železný pas) a Aglarond (známý jako Helmův žleb). Calenardhon byl ve třetím věku již natolik vylidněn, že jej správce Cirion předal Rohirům – pánům koní. Ti zde založili město Edoras a království Rohan. Angrenost byl později předán čaroději Sarumanovi. Eriador je rozlehlou oblastí sevřenou ze západu Modrými a z východu Mlžnými horami. Na sever od Eriadoru ležel nehostinný a věčně zamrzlý kraj Forodwaith. Ve středu Eriadoru se nacházely Soumračné vrchy s jezerem Nenuial a Kraj. Hlavními řekami Eriadoru byly Mšená (Mitheitel), Bouřná (Bruinen), Brandyvína (Baranduina) a Luna (Lhûn). Na velké části Eriadoru se ve třetím věku rozkládalo království Dúnadanů Arnor. Forodwaith (sindarsky \"Severní národ\") nazýván též \"Ledová spoušť\" je nejsevernější známou oblastí Středozemě. Nacházel se na sever od Mlžných, Šedých a Železných hor. Na západě je zakončen poloostrovem Forochel a Ledovou zátokou. Věčně zamrzlý Forodwaith je znám jako sídlo ledových draků. Místní lid, Forodwaithové (podle kterých dostala země jméno), se přizpůsobil zdejší zimě. Ve třetím věku byl tamější národ \"Sněžných lidí\" znám jako Lossothové. Gondor (sindarsky \"Kamenná země\") je království rozkládající se na pobřeží Belfalaské zátoky. Přirozenou severní hranici země tvořily Bílé hory. Východní hranici se sousedním Mordorem tvořily Hory Stínu. Ke Gondoru bývalo počítáno rovněž sporné území Harondor a severněji položený Calenardhon (pozdější Rohan). Ve válce o prsten se však pod náporem nepřátel Gondorští stáhli až za Velkou řeku Anduinu. Dalšími gondorskými řekami pramenícími v Bílých horách byli Černokořán (Morthonda), Ringló, Gilrain, Erui nebo Sirith. Harad (sindarsky \"Jih\") je nejjižnější ze známých částí Středozemě. Rozlehlé a pro muže ze západu neprobádané končiny Haradu pokrývaly pouště a velké lesy. Harad obývaly barbarské kmeny nazývané souhrnně \"Haradwaith\", které pravidelně napadaly severněji položené království Gondor. Typickou zbraní Haradských byla obrovská válečná zvířata podobná slonům, známá jako mûmaci. Chand je oblast ležící jihovýchodně od Mordoru za horami Ephel Dúath. Na jihu přecházel Chand v Harad, na severovýchodě v Rhûn. Zdejší divocí bojovníci v Gondoru známí jako Varjagové se často spojovali s Východňany a Haradskými v boji proti mužům ze západu. Na Sauronově straně stáli muži z Chandu také ve válce o prsten. Mordor (sindarsky \"Černá země\") je nehostinná oblast ležící jižně od Rhovanionu a východně od Gondoru. Ze severu, západu a jihu byl Mordor sevřen vysokými štíty pohoří Ered Lithui a Ephel Dúath. Centrem nepřítelovy země byla severovýchodní část Mordoru, kde se tyčila ohnivá Hora osudu i Sauronova opevněná věž Barad-dûr. Okolní zpustošený a sopečný kraj byl znám jako Gorgoroth. Jižní část Mordoru pak zabírala rozlehlá pláň Nurn okolo jezera Núrnen. Rhovanion čili \"Divočina\" je polodivoké území nacházející se v okolí Temného hvozdu. Jeho západní hranici tvořily Mlžné a severní Šedé hory. Jižní ani východní hranice Rhovanionu nebyla pevně stanovena, avšak do Divočiny býval počítán také les Lothlórien a Hnědé země na východ od Anduiny. Na východě přecházela Divočina v oblasti Rhûnu. Značnou část Rhovanionu tvořilo údolí Anduiny, do níž se vlévaly Kosatcová řeka, Stříberka a Entva. Další velkou řekou Divočiny je Bystrá řeka Celduina, tekoucí do jezera Rhûn. Kromě tří velkých lesů – Temného hvozdu, Lothlórienu a Fangornu se zde nacházely také tři bažinaté oblasti – Kosatcová pole, Mrtvé močály a Ústí Entvy. Hnědé země mezi Temným Hvozdem a Popelavými horami byly kdysi zahradou Entek, ty však odsud před válkou prchly. Rhûn (sindarsky \"Východ\") jsou rozlehlá území nacházející se na východ od známých části Středozemě. Na mapách tvoří bílá místa s výjimkou stejnojmenného jezera nacházejícího se severovýchodně od Popelavých hor. Rhûn byl odjakživa obýván lidmi, kteří ctili a poslouchali Temného pána Saurona. Národy Rhûnu jako Balchotové či Vozatajové ve třetím věku mnohokrát válčily s Gondorským královstvím. Také ve válce o prsten stál Rhûn na Sauronově straně.", "Abecední seznam států ve Středozemi od Probuzení elfů do počátku Panování lidí.", "Severozápad Středozemě je poměrně hustě zavodněn. V zatopeném Beleriandu byly nejdelšími řekami Sirion s přítokem Narog, a Gelion. Sirion pramenil v Eithel Sirionu na západních svazích Hor Stínu. Sirion se vléval do moře deltou, kde se později usadili elfové. Karen Wynn Fonstadová odhadla délku Sirionu na zhruba 628 kilometrů (390 mil). Narog pramenil v Ivrinských tůních a protékal Nargothrondskou říší, aby nakonec potkal Sirion ve Vrbové zemi.Hlavní řekou východního Beleriandu je Gelion, pramenící na Himringu jako Malý Gelion, či v Modrých horách jako Větší Gelion. Šest přítoků Gelionu (Ascar, Thalos, Legolin, Brilthor, Duilwen a Adurant) tvořilo hranice Ossiriandu. Po válce hněvu si řeka Lhun našla nové koryto a vytvořila Lhunský záliv. Baranduina vytéká ze Soumračného jezera a vlévá se do Vnitřního moře. Jejím přítokem je začarovaná řeka Opletnice, která se do ní vlévá u Koneckřoví. Řeka Mšená pramení v Obrovištích a společně s Bouřnou vytváří řeku Šeravu. Ta se ve Vodním kraji labutí stéká s Hraniční řekou. Řeka Želíz pramení pod Methedrasem a protéká Nan Curunírem. Jejím přítokem je Adorn. Nejdelší řekou severozápadního Endoru je Anduina, po pádu Númenoru dlouhá 2 234 kilometrů. Vzniká soutokem Sivé a Táhličky. Jejími přítoky jsou Kosatcová řeka, Stříberka, Lipava a Entva (s přítoky Sněžnou a Hraničním potokem). Řekami Gondoru jsou Lefnui, Černokořán, Ringló, Gilrain, Sernui a Poros. Na východě byly důležitými řekami i Celduina a Carnen.", "Cuiviénen (\"Jezero probuzení\") bylo jezero na východě Středozemě. U tohoto jezera se poprvé probudili elfové a pohlédli na pradávné hvězdy. Později sem přišel Oromë a pozval elfy do Valinoru. Když byl svět předělán, už nikdy k němu nebylo návratu, ale mezi elfy se říkalo, že u jezera bývaly kořeny Illuinu.", "Obyvatele Středozemě v Tolkienových příbězích tvoří Ilúvatarovy děti (prvorození elfové a druhorození lidé), trpaslíci, hobiti, skřeti (spolu s dalšími Melkorovými stvůrami) a Maiar.", "Nejmocnějšími z ras obývajících Středozem po pořážce Melkora a odchodu Valar do Amanu, byli nižší z Ainur – Maiar. Kromě nejznámějšího Melkorova služebníka Saurona, který záhy povstal jako druhý Temný pán, přebývali ve třetím věku ve Středozemi také další z Maiar vyslaní Valar na pomoc elfům a lidem. Byli to Curumo (Saruman), Olórin (Gandalf), Aiwendil (Radagast) a takzvaní Modří čarodějové Alatar a Pallando, kteří působili na dalekém východě. Mezi Maiar se řadili rovněž doriathská královna Melian, morijský balrog a s velkou pravděpodobností také Tom Bombadil.", "Ilúvatarovi Prvorození přišli na svět již za dob Dvou stromů. Jsou popisováni jako nejmoudřejší a nejsličnější z ras obývajících Středozem. Jejich ruce navíc stvořily nejvýznamnější z mocných klenotů Ardy silmarily a prsteny moci, o něž se vedly krvavé války po většinu prvních tří věků slunce. Velká část elfů (Quendi) ve Středozemi pocházela z lidu Sindar, Nandor (Lesní elfové) či Avari. Vyhnanci (Noldor) povětšinou nadobro opustili Endor po zkáze Beleriandu. Ve třetím věku jich tak ve Středozemi žilo už jen velmi málo. Jejich domovy byly skrytá Roklinka a přímořský Lindon. Po definitivní porážce Saurona s počátkem čtvrtého věku došlo k rychlému vyblednutí posledních elfských království ve Středozemi a většina doposud zůstávajících Eldar se přesunula přes moře na západ.", "Trpaslíci, kteří se nepočítají mezi Ilúvatarovy děti, byli stvořeni jako první z živých bytostí nedočkavým kovářem Aulëm. Z Ilúvatarovy vůle však bylo jejich sedm praotců uspáno a probuzeno až teprve po procitnutí prvních elfů. Pracovitá, houževnatá a žárlivá povaha trpaslíků podobně jako jejich vzhled vyplývají z Aulëho díla. Trpaslíci podobně jako jejich stvořitel milovali práci s kamenem a kovy. Svá sídla budovali v hlubokých horských masívech. Mezi nejznámější z nich patřily Belegost a Nogrod v Ered Luin, Osamělá hora či sídliště v Železných horách a Aglarondu. Nejslavnějším trpasličím sídlem však zůstala Khazad-dûm, která byla po svém zpustnutí na konci třetího věku známa jako Morie. Osud trpaslíků ve čtvrtém věku je kvůli jejich velmi pomalému množení nejistý.", "Pastýři stromů známí jako Enti či Onodrim byli vytvořeni na počátku věků z přání Aulëho manželky Yavanny. Ta se oprávněně obávala, že Ilúvatarovy děti a trpaslíci nebudou brát ohledy na její výtvory olvar (rostliny) a kelvar (zvířata). Na obranu rostlin proto Valar na počátku věků oživili některé stromy, v nichž elfové brzy probudili touhu mluvit. Pomalou zkázu entů přineslo masivní kácení lesů Númenorejci ve druhém věku a ztráta entek, které se neznámo kam zatoulaly během války Posledního spojenectví. Poslední stárnoucí a pomalu vymírající enti tak na konci třetího věku přežili pouze v lese Fangornu.", "Druhorození, které elfové nazývali Atani, se probudili na východě Středozemě s počátkem prvního věku Slunce. Byli stvořeni smrtelní, méně pohlední a slabší než elfové. Lidé byli navíc mnohem více náchylnější k oklamání či zastrašení. Proto většina z nich brzy uvěřila Morgothovým emisarům, kteří je objevili jako první. Někteří však před temnotou prchali na západ k moři, kde se přidali k elfským knížatům bojujícím zde proti Angbandu v beleriandských válkách. Ti byli známi jako Edain. Po zkáze Beleriandu získali přeživší Edain jako odměnu ostrov Númenor. Númenorejci se stali nejlepšími námořníky a na svých lodích prozkoumali a osídlili mnoho přímořských oblastí Středozemě. Poté, co Sauron obrátil většinu Númenorejců ke zlu, však došlo ke zkáze celého ostrova. Zachránili se pouze věrní přátelé elfů, kteří odpluli do Středozemě. Tam založili království Arnor a Gondor, načež ve válce posledního spojenectví porazili navrátivšího se Saurona. Ve třetím věku byli lidé již zdaleka nejmocnější rasou a tvořili většinu obyvatel Středozemě. Nejvyššími lidmi byli Dúnadané a Černí Númenorejci obývající Umbar. Příbuzní Prvního domu Edain žili převážně v Eriadoru. Mezi příbuzné Druhého domu se počítali Vrchovci a lidé z Hůrky. Z největšího Třetího domu pocházeli lidé z Rhovanionu – Meddědovci, Rohirové a lid z Dolu. Ledoví lidé známí jako Lossothové obývali zamrzlý sever Středozemě. Na dalekém východě a jihu Středozemě v zemích Haradu Rhûnu žili lidé v temnotě a vždy ochotně sloužili Sauronovi. Z těchto zemí pocházely divošské národy, které Gondorští nazývali Vozatajové, Balchothové či Varjagové. Po vítězství Svobodných národů ve válce o prsten došlo k definitivní porážce Saurona a ustanovení Obnoveného království. Čtvrtý věk je charakteristický odchodem zbytku elfů a počátkem panování lidí.", "Hobiti, zvaní pro svůj malý vzrůst půlčíci, jsou patrně odrůdou lidí. O jejich historii se z Tolkienova díla ví jen velmi málo. Předpokládá se, že jejich pravlast se nacházela západně od Velké řeky Anduiny. Před šířícím se zlem se na počátku 2. tisíciletí třetího věku přesunuli přes Mlžné hory do Eriadoru a usadili se v oblasti později známé jako Kraj. Po zániku Arnoru žili hobiti téměř nerušeni okolním světem až do vypuknutí války o prsten, v níž byl Kraj poničen služebníky čaroděje Sarumana. Nejznámějšími hobity jsou Bilbo a Frodo Pytlík, kteří představují hlavní postavy Tolkienových děl \"Hobit aneb cesta tam a zase zpátky\" a \"Pán prstenů\".", "Plemeno skřetů bylo patrně stvořeno prvním Temným pánem Morgothem ze zajatých elfů, kteří byli pomalým mučením v pevnosti Utumnu obráceni k temnotě. Skřeti se velice rychle množili a vždy tvořili významnou část vojsk Morgotha i jeho nástupce Saurona. Podobně jako trpaslíci primárně obývali především jeskyně a tunely vybudované v horách, neboť se zprvu velmi báli světla. Ve třetím věku existovaly největší skřetí komunity v Mlžných horách a Nepřítelově zemi Mordoru. Ve válce o prsten užíval skřetí vojáky také čaroděj Saruman, který je patrně křížil se zlými lidmi. Mezi další stvůry, které byly rovněž stvořeny Melkorem, patřili draci, zlobři, vrrci, vlkodlaci a upíři. Po zničení Jednoho prstenu a definitivní porážce Saurona byli všichni tvorové do té doby ovládaní Sauronovou vůlí pobiti nebo se rozprchli neznámo kam.", "Posmrtně dopracoval Tolkienovy nevydané knihy jeho syn Christopher.", "Tolkienovy příběhy byly vícekrát filmově zpracovány. Kniha \"Hobit\" byla poprvé zfilmována jako krátký animovaný film režisérem Gene Deitchem v roce 1966. Výtvarníkem tohoto filmu byl Adolf Born. V roce 1977 byl v USA ve společnosti Rankin/Bass Productions, Inc. natočen 78 minutový animovaný film The Hobbit. O filmové zpracování Bilbova putování se v roce 1985 pokusili sovětští a v roce 1993 rovněž finští autoři. Jako filmovou trilogii obsahující díly \"\", \"\" a \"\" točenou v letech 2012 až 2014 pojal Tolkienovu předlohu režisér Peter Jackson. Tolkienova trilogie \"Pán prstenů\" byla poprvé zfilmována režisérem Ralphem Bakshim v roce 1978. Na Bakshiho film v roce 1980 navázalo studio Rankin/Bass, které vydalo 98 minutový animovaný film \"The Return of the King\". Jako filmovou trilogii \"Pána prstenů\" dotočil v letech 2001 až 2003 režisér Peter Jackson." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V dětství žil v bídě, jeho otec byl úředník, který se po přestěhování rodiny do Londýna dokonce ocitl ve vězení pro dlužníky. Dickens si musel sám vydělávat na živobytí. Jako desetiletý chlapec pracoval v továrně na leštidla na boty. Později, když zvládl těsnopis, pracoval jako písař. Od svých dvaceti let působil v listu \"Morning Chronicle\". Svou literární dráhu zahájil roku 1833 drobnými časopiseckými črtami a povídkami, vydávanými pod pseudonymem Boz, v nichž zachycoval londýnské prostředí a postavy i z nižších společenských vrstev. Tyto jeho práce plné humoru a vtipu si čtenáři oblíbili natolik, že se rozhodl pustit se do větších prací. Když roku 1836 své črty vydal knižně, dostal od nakladatele objednávku na \"Kroniku Pickwickova klubu\". Bylo to jeho první rozsáhlé dílo a proslavilo jej. V témže roce se Dickens oženil s Catherine Hogarthovou, dcerou svého přítele George Hogartha, se kterou měl deset dětí. Z nuzných poměrů se Dickens díky své houževnatosti a vytrvalosti vypracoval na skutečnou hvězdu literárního nebe. Byl slavný nejen v Evropě ale i v USA, které navštívil roku 1842 a podruhé roku 1867. V Anglii i v USA pořádal turné, na kterých předčítal svá díla. Po návratu ze své druhé cesty do Ameriky se Dickens již necítil dobře. Ztrácel paměť a měl první příznaky mrtvice, na kterou roku 1870 zemřel. Je nejvýznamnějším a nejpopulárnějším představitelem viktoriánského románu a jeden z největších realistických autorů první poloviny 19. století. V mnohých svých knihách uplatnil zkušenosti ze svého dětství a jeho celoživotním tématem se tak stal tragický osud chudých dětí. Jeho romány mají promyšlenou stavbu a Dickens se v nich nevyhýbal ani policejním a kriminálním námětům. Byl mistrem dějových zápletek, výstižných osobních charakteristik a usiloval i o citovou působivost. Dickens se také živě zajímal o soudobou vědu a zejména pak o geologii a paleontologii." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Předrevoluční léta.", "Revoluční léta.", "Život po návratu z vězení.", "Rodinný život." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Matriční údaj z knihy křestních zápisů u sv. Haštala uvádí 29. prosinec 1813, v soupisu pražských obyvatel zapsáno mylně datum narození 30. 12. 1813 (ve skutečnosti jde o datum křtu). Narodil se v Praze jako nemanželské dítě Josefíny Sabinové, která tehdy bydlela u svého příbuzného, domovníka a zedníka, považovaného za jeho otce a vychovatele. Chlapec však svému okolí často nalhával, že jeho otec je polský šlechtic. Pocházel z velmi chudých poměrů, ale protože se jevil jako talentovaný a výřečný chlapec, bylo mu umožněno studovat na Akademickém gymnáziu. V letech 1831–1833 studoval filozofii a práva, které však nedokončil. První ročník studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, další dva roky ve Vídni. Během studentských let patřil k okruhu Karla Hynka Máchy. Z tohoto okruhu vzešla mladá romantická generace 30. a 40. let 19. století. V roce 1831 společně uspořádali sbírku na pomoc prchajícím Polákům poraženým v listopadovém povstání.", "Po studiích se Sabina živil jako soukromý vychovatel a učitel v měšťanských rodinách, například u Steigrů. Posléze působil jako spisovatel, redaktor a publicista. Žil v této době lehkomyslně, takřka bohémsky, pln naivních ideálů bojovat za změny v rakouské politice. Už během studií spolupracoval s Karlem Herlošem a díky němu přispíval anonymně do německých časopisů \"Der Komet\", \"Der deutsche Planet\" a almanachu \"Mefistofeles\", které útočily na poměry v Rakousku. Od roku 1835 se začaly jeho články objevovat v časopisech \"Květy\" a \"Včela\" a ještě téhož roku se dostal do rozporu s dosavadním režimem, podle Jakuba Arbesa byl vyšetřován kvůli básni \"Ku vzdáleným\". Tak již na počátku své literární činnosti narazil na cenzuru. Při tomto vyšetřování listiny a dokumenty u něj nalezené vedly k podezření z členství v revolučním spolku Mladá Evropa. Po tomto incidentu byl pod policejním dohledem a všechny jeho otištěné články byly důkladně kontrolovány. Znechucený odešel roku 1838 do Vídně a doufal, že alespoň na čas unikne policejnímu dozoru. V počátcích svého působení ve Vídni se seznámil s panem Gross-Hofingerem, který se jej díky jeho talentu ujal a pověřil jej redigováním svého listu \"Der Adler\". Tento časopis byl proněmecký; v pozdějších letech byl považován za jeho prvopočáteční zradu na národu. Dále do Adlera přispíval svými liberalistickými až revolučními články a vyvolával pobouření. Po roce se tato publicistická činnost roznesla a vzbudila pohoršení u hraběte Josefa Sedlnického, tehdejšího ministra policie, a tak byl Sabina donucen zastavit přispívání do tohoto deníku a vrátit se zpět do Prahy a k publicistice, ale bez materiálního zajištění, jaké měl ve Vídni. Stál u zrodu pražského německého časopisu \"Ost und West\", v němž bojoval za slovanskou literaturu a uveřejňoval překlady slovanské prózy i poezie pod nadpisem \"Die neu-bӧhmische Literatur\". Přeložil do němčiny například Kollárovy \"Národnie zpievanky\", Gogolův \"Nos\" a dva zpěvy z Máchových \"Cikánů\". Byl opět v roce 1839 vyslýchán, když napsal do \"Ost und West\" článek \"Erwiderung\", který oponoval článku \"Adria\" o hanobení českého národa. V roce 1845 se stal členem protirakouského demokraticko-revolučního hnutí Repeal, které si zvolilo název podle irského vzoru. Scházeli se v pivovaře u sv. Tomáše. Tito repealisté utvořili v roce 1848 stranu demokraticko-radikální; s určitým socialistickým podtextem. Celkově se stal jedním z prvních lidí hlásajících myšlenku socialismu.", "Revoluční rok 1848 byl dobou velkých změn. Sabina byl hlavním revolučním organizátorem. Díky svým výborným řečnickým schopnostem se stal vůdčí osobností revolučního hnutí za svrhnutí absolutistického režimu v Rakouském císařství. Prvý jeho velký řečnický úspěch byl zaznamenán 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních (kde byl vytvořen Svatováclavský, později Národní výbor a kde také pracoval), když tři hodiny líčil úspěch vídeňské revoluce. Měl údajně plamenný, sugestivní až démonický projev, kterým si dokázal získat lidové masy. V roce 1848 se díky částečnému uvolnění poměrů dostal k redigování \"Pražských novin\" a \"Včely\", které byly silně radikalizované a působily jako forma protirakouského odboje. Tyto deníky vedl až do konce roku 1848 mimo konec června, kdy byl zatčen a po tři měsíce vězněn v bývalém klášteře sv. Jiří na Hradčanech. Zanedlouho po propuštění se zasloužil o vznik nového listu \"Noviny Lípy Slovanské\", který vydával nově založený obrozenecký spolek Slovanská lípa, jehož členem Sabina také byl. Tento časopis se spolu s \"Pražským Večerním listem\" a \"Občanskými Novinami\" stal čistě demokratickým. V \"Novinách Slovanské lípy\" dokonce zveřejnil Bakuninovu brožuru \"Hlas k Slovanům\", která pomlouvala české poslance na Říšském sněmu. Díky tomu na sebe opět upoutal pozornost a přílišný radikalismus mu vytkl i sám Karel Havlíček Borovský. Za uveřejnění Bakuninových spisů byl opět stíhán a vyšetřován. Poté byl z redakce \"Novin Slovanské lípy\" odvolán a začal vydávat demokraticko-sociální sborník \"Tábor\". Za údajné připravování protirakouského spiknutí pod vlivem M. A. Bakunina byl 10. května 1849 zatčen a ve vyšetřovací vazbě strávil tři a půl roku. Původně byl odsouzen k trestu smrti oběšením, ale později byl trest smrti zmírněn na osmnáctileté vězení. Tento trest vykonával v olomoucké věznici. Pobyt ve věznici se pro něj stal dosti krutým a bolestným, v prvních letech byl v jedné místnosti pouze s jedním Maďarem, až ke konci se potkal v jedné cele s Podlipským a Zimmerem, dalšími revolucionáři.", "27. června 1857 byl z vězení propuštěn. Většina politických vězňů z revolučních let 1848–1849 byla omilostněna. Politické poměry se změnily. V těchto časech revolucionáři nebyli módní a absolutismus se opět uhnízdil v mysli lidu. Sabina se pokusil o znovuobnovení své literární činnosti. Před propuštěním však byl důrazně vyzván, aby bez souhlasu policie nic nepublikoval. Kvůli porušení tohoto zákazu byl v roce 1858 opět několik dní vězněn. Jeho literární činnost po propuštění směřovala jednak k popularizaci tvorby K. H. Máchy s literární generací májovců. Dále byl od 60. let uznávaným libretistou čtyř českých oper. Spolupracoval také s Janem Erazimem Sojkou na edici knihy \"Naši mužové\". V roce 1861 pracoval v redakci \"Národních listů\" a o pět let později zastával funkci dramaturga v Prozatímním divadle. Dále se věnoval řečnické činnosti. Řečnil v Umělecké besedě, Osvětě a mnohých dělnických spolcích spjatých s kulturní, osvětovou a socialistickou činností, dále pak na různých společenských akcích, např. při položení základního kamene Národního divadla nebo na slavnosti konané na počest Jana Husa v Kostnici v roce 1868. V roce 1871 také redigoval časopis \"Slovan\". Po roce 1872, po vyzrazení jeho dlouhodobé udavačské činnosti, pobýval v Praze a živořil v chudobě a osamělosti. V této době se odvážil publikovat pouze anonymně nebo pod pseudonymy. V posledních letech života se ani neodvažoval vycházet ven za bílého dne, chodil na procházky pouze v noci a většinou v přestrojení, neboť se bál lidí, kteří se o jeho konfidentské činnosti mohli dočíst téměř všude. Byl označován za zrádce národa, dokonce i v německých novinách. Dožil v chudobě a bídě – zemřel na celkové vyčerpání těla i duše 9. 11. 1877 v domě v Mariánské ulici v Praze. Na poslední rozloučení na Olšanský hřbitov jej doprovázel pouze malý zástup socialisticko-demokratických dělníků. Jeho hrob zůstal až do roku 1932 neoznačen.", "Žil na Novém Městě pražském s Josefou Schönauerovou (1820–1887), s níž měl dceru Eufrosinu (1844–??) a syna Aloise (1846–??); syn podle soupisu pražských obyvatel užíval příjmení matky. (Josefa Schönauerová byla Němka pocházející z Žatce. Karel Sabina se s ní měl seznámit u smíchovské podnikatelské rodiny Portheimů, kde byl vychovatelem a ona služebnou.)" ] }

{ "title": [ "Rozdělení fonetiky.", "Historie." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Další možné dělení je na fonetiku obecnou a speciální, přičemž obecná fonetika se zabývá tvořením fónů obecně, bez ohledu na jazyk, zatímco speciální fonetika se zabývá jejich tvořením v konkrétním jazyce; např. fonetika češtiny zkoumá způsoby tvoření a vnímání českých hlásek.", "Ve starověku existují většinou jen nepřímé důkazy toho, že se lidé zvukovou stránkou jazyka zabývali. Takovým důkazem je zejména hláskové písmo, které vytvořili jako první Féničané ve 13. století př. n. l.. Řekové hláskovou abecedu doplnili o samohlásky. Zmínky o mluvené řeči najdeme u Hippokrata (5. století př. n. l.) a Aristotela (4. století př. n. l.). Největší pozornost věnovali výslovnosti Indové (Pánini). Od 4. století př. n. l. vytvořili propracovaný popis výslovnosti sanskrtu, artikulace slabik a hlásek a jejich klasifikaci, ze které pak čerpaly evropské práce na počátku 19. století. Ve středověku a v následujících staletích byl zájem o zvukovou stránku jazyka jen sporadický. O určitém zájmu svědčí snad jen reformy pravopisu. V 18. století se problematikou výslovnosti zabýval Johann Wolfgang von Kempelen ve snaze o vytvoření mluvícího stroje. V roce 1781 Hellwag navrhl dosud používané trojúhelníkové schéma výslovnosti samohlásek (tzv. vokalický trojúhelník). Na počátku 19. století vyvstala potřeba bližšího popisu jednotlivých hlásek pro účely historické a srovnávací gramatiky, zejména pro objasnění fonetických změn. Zpočátku se používalo přímé pozorování mluvidel. Rozvoj přírodních věd (anatomie, fyziologie, akustiky) umožnil později použití různých přístrojů, které umožňovaly podrobnější zkoumání. Tzv. experimentální fonetice se v poslední čtvrtině 19. století věnovali Eduard Sievers v Německu a Henry Sweet a později Daniel Jones (1881–1967) v Anglii. Ve Francii Paul Passy, pod jehož vedením byla založena Mezinárodní fonetická asociace, a Pierre Rousselot, který zřídil roku 1897 v Paříži první fonetickou laboratoř. Přesné experimentální metody a popisy však přestaly lingvistickým potřebám stačit. Způsobily na začátku určitou krizi fonetiky, která nakonec vedla ke vzniku tzv. funkční fonetiky, později nazvané fonologie. S rozvojem záznamové techniky se v první polovině 20. století rozvíjela fonetika akustická, po 2. světové válce byly poprvé využity přístroje pro spektrální analýzu mluvené řeči. V současnosti se k výzkumům ve fonetice využívá výpočetní technika. Pro výzkum hlasového ústrojí při produkce řeči se někdy využívají i jiné metody, jako např. magnetická rezonance. V dnešní době se fonetika zabývá všemi aspekty řečové komunikace a někdy se hovoří i o řečových vědách. V České republice je možné fonetiku studovat pouze v Praze, na Fonetickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy." ] }

{ "title": [ "Děj knihy.", "Text knihy.", "Význam knihy." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Kniha vypráví příběh Tóbita, který byl při deportaci severních izraelských kmenů do Asýrie roku 721 př. n. l. za vlády Šalmanesera V. odvlečen do Ninive. Král Sancherib nechává popravovat jeho krajany, avšak Tóbit lpí na dodržování mojžíšského Zákona a zabité s nasazením vlastního života pohřbívá. Král za to zabavuje jeho majetek a posílá ho do exilu, a posléze je dokonce oslepen (ptačím trusem, který spadne do jeho oka). To vyvolává velké napětí mezi ním a jeho manželkou a Tóbit se modlí, aby zemřel. Nemocný Tóbit posílá do Médie svého syna Tóbijáše, aby vyzvedl peníze, které tam svěřil příteli; na cestě jej provází jeho pes a anděl Rafael, jehož ovšem Tóbijáš považuje za člověka. V Médii poznává Tóbijáš Sáru, dceru Réuelovu, které démon Asmodaj pobil již sedm manželů. Tóbijáš s pomocí anděla Rafaela Asmodaje přemůže a vezme si Sáru za ženu. Po svatbě se se ženou vrací Tóbijáš k otci, jehož uzdravuje dle Rafaelova návodu. Když se mu však chce odvděčit, pozná konečně, kdo Rafael je. Tóbijáš vzdává Bohu díky a předpovídá zánik Jeruzaléma roku 586 př. n. l. Kniha končí zprávou o smrti Tóbijášových i Sářiných rodičů a zkázou Ninive.", "Text knihy se zachoval ve třech různých recenzích. Delší text, označovaný jako Ο ́, pochází zřejmě ze 4. století př. n. l., obsahuje mnoho semitismů a je velmi blízký starolatinskému překladu Písma (\"Vetus Latina\"). Tato recenze je přítomná i v 5 fragmentech nalezených v Kumránu. Kratší text se prosadil především v řecky mluvících církvích; vznikl úpravou delšího textu. Na Západě se v 5. století prosadil text Jeronýmův, který knihu zběžně přeložil z aramejské předlohy. Text dostupný v Českém ekumenickém překladu je přeložen z řecké podoby recenze Ο ́.", "Žánrově je kniha Tóbijáš náboženským románem s určitými historickými prvky. Mnoho historických detailů protiřečí informacím, které máme z mimobiblických pramenů. Kanonicky se kniha řadí mezi historické knihy, avšak svou povahou je bližší židovské mudroslovné literatuře. Kniha vyzdvihuje hodnotu modlitby, postu a almužny, které hlavní postava, Tóbijáš, vychvaluje před svým odjezdem do Médie. Kniha dále nabízí tematiku přímluvy andělů, úcty k rodičům, úcty k zemřelým a čistoty v manželství. Pro tato svoje témata byla kniha ve starověku velmi oblíbena. Dnes je nám velmi cenná pro pohled do rodinného života a zbožnost na Blízkém Východě v 3. – 2. stol. př. n. l." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Dějiny do získání nezávislosti.", "Nezávislost.", "Současnost.", "Geografie.", "Geologie.", "Podnebí.", "Politický systém.", "Administrativní členění.", "Ekonomika.", "Obyvatelstvo.", "Etnografie.", "Jazyky.", "Náboženství.", "Původ vlajky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Bolívie byla domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur. Tato civilizace byla soustředěna kolem města Tiwanaku a trvala přibližně do roku 1000 n. l. Do 15. století bylo toto území nejprve pod kontrolou Ajmarů a pak Inků. Ve 30. letech 16. století smetli španělští dobyvatelé inckou civilizaci a začala dvousetletá éra španělské nadvlády. V roce 1545 bylo objeveno na jihozápadě země největší naleziště stříbra na světě. V oblasti bylo vystavěno město Potosí, které se stalo ekonomickým centrem oblasti. Území Bolivíe tvořilo v koloniálním období královskou audiencii Charcas (později se začal používat název „Horní Peru“), ve východní části Bolívie založili v 17. století jezuité své redukce na území Chiquitos. V letech 1780-1782 došlo k indiánskému povstání pod vedením Tupaka Katariho, které si vyžádalo přes 100 000 obětí a při kterém byli hromadně zabíjeni běloši a míšenci. V roce 1809 vypuklo povstání kreolů proti španělské nadvládě okolo měst Sucre a La Paz. V roce 1824 porazila armáda vedená Bolívarovým poručíkem Antoniem José de Sucrem španělské vojsko v bitvě u Ayacucha v Peru. Rok na to se osadníci odtrhli od Španělska a pojmenovali svou zemi po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za nezávislost, Venezuelci Simónu Bolívarovi, Bolívie. Prvním prezidentem se stal Simón Bolívar, druhým už zmíněný poručík de Sucre.", "Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. V letech 1836–1839 byla Bolívie součástí Peruánsko-bolivijské konfederace. Konfederace se rozpadla, když jí Chile vyhlásilo válku. V letech 1879–1883 proběhla pacifická válka. Bolívie po boku Peru bojovala proti svému dlouholetému nepříteli Chile. Chile zcela neutralizovalo peruánské loďstvo a vtrhlo do Bolívie a Peru. Válka skončila pro Bolívii a Peru katastrofou. Chilská armáda se dostala až k hlavnímu městu Peru, k Limě. Obě země ztratily část svého území. Bolívie ztratila provincii Atacama, svůj jediný přístup k moři a největší naleziště ledku na světě.", "V roce 1900 byla objevena velká ložiska cínu. Země se začala ekonomicky rozvíjet. V letech 1932–1935 vedla Bolívie s Paraguayí válku o Gran Chaco. Výsledkem byla ztráta území Chaco na jihovýchodě země. Od roku 1943 následuje série krvavých pučů a vojenských diktatur. V roce 1952 byli vojáci zbaveni moci, jíž se chopila civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a indiáni dostali poprvé volební právo. Další vlna vojenských vlád začala v roce 1964 a skončila až v roce 1982, kdy se k moci opět dostali civilisté. Prezidentem se stal Sánchez de Lozada. V letech 1993–2001 začal intenzivní rozvoj ekonomiky a infrastruktury. Země se zařadila mezi demokratické státy. Avšak stálým problémem je velký rozdíl mezi bohatým východem a chudým západem země. V roce 2007 vyhlásily východní departementy vedené největším a nejbohatším departementem Santa Cruz autonomii, aby mohly snáze kontrolovat své nerostné bohatství. Vláda vedená prezidentem Evo Moralesem tento akt neuznala a ani následné referendum v roce 2008 nebrala na vědomí. Tato situace je příčinou napětí v oblasti.", "Země se nachází v centrální části Jižní Ameriky na ploše 1 098 581 km2. Bolívie ztratila přístup k pobřeží Tichého oceánu v tzv. válce o ledek v roce 1879. Největšími městy jsou La Paz (v českém překladu \"Mír\"), El Alto, Santa Cruz de la Sierra a Cochabamba. Hlavní města Sucre a La Paz patří mezi nejvýše položená hlavní města světa. Severní část země je odvodňována systémem řek Beni a Mamoré do Amazonky. Oblast Gran Chaco na jihovýchodě je v povodí řeky Paraná (Paraguay).", "Bolivijské Andy jsou v podstatě náhorní plošinou, ohraničenou vysokými horskými hřbety. Na jihozápadě je Altiplano vyplněno slaným jezerem Poopó a slanými močály Salar de Uyuni a Salar de Coipasa. Při hranicích s Peru na severozápadě zasahuje na území Bolívie pánev jezera Titicaca, které je tektonického původu. Altiplano lemují na západě Západní Kordillera (zde leží nejvyšší vrchol Bolívie, vulkán Nevado Sajama s 6542 m) a na východě Centrální Kordillera. Na bolivijsko-chilsko-argentinském trojmezí ční nejvýše Cerro Zapaleri s vrcholem 5653 m n. m. Severně od La Pazu se nachází horské pásmo Cordillera Real se známými vrcholy Illimani a Huayna Potosí. Dále k severu a severovýchodu sestupují Andy až do Amazonské nížiny, na jihovýchodě do Gran Chaca. Přechodná oblast andského předhůří se nazývá Yungas.", "Altiplano a Západní Kordillera jsou suché, spadne zde méně než 150 mm srážek a v Centrální Kordilleře jsou srážky bohatší, např. v La Pazu je průměrný roční úhrn srážek 570 mm. Průměrná teplota v nejteplejším měsíci lednu je v La Pazu 11,5 °C, v nejstudenějším červenci 7 °C. Podnebí Yungas je teplé s vydatnými srážkami – Concepción, průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 20 °C a 25 °C, 1 150 mm srážek za rok. Amazonská nížina je teplejší – teploty kolem 26 °C, a vlhčí – až 3 000 mm srážek.", "", "Bolívie se člení na devět departementů/\"departamentos\" (v závorce uvedeno hlavní město): Departementy se dále dělí do 112 provincií (\"provincias\"), provincie se ještě člení do mnoha kantonů (\"cantones\") a obcí (\"municipalidades\").", "Bolívie patří k nejchudším a nejméně rozvinutým zemím Jižní Ameriky. Vinou politické nestability země většina jejích obyvatel, a zejména indiánů, dodnes žije ve značné chudobě. Hlavním odvětvím hospodářství je těžba nerostných surovin. Bolívie disponuje nesmírným nerostným bohatstvím včetně rozsáhlých ložisek rud stříbra. Právě ta sem přivábila Španěly, kteří zemi vládli od 16. století až do chvíle, kdy povstala se zbraní v ruce a roku 1825 získala nezávislost. Dále se zde těží antimon, cín, wolfram, ropa, zemní plyn, zinek, olovo, zlato a lithium. Bolívie vyváží hlavně nerosty včetně cínu. Je střediskem rozsáhlého ilegálního obchodu s kokainem. Prezident Evo Morales znárodnil ropný průmysl i těžbu plynu a cizí těžaře výrazně omezil. V současnosti usilují zejména japonské koncerny (Mitsubishi, Sumimoto) o získání licence na těžbu lithia, jehož se v Bolívii nachází polovina světových zásob a jež se využívá pro výrobu akumulátorů elektromobilů a hybridních motorů. Dozor nad těžbou lithia má státní agentura Comibol a cizince hodlá připustit nanejvýš jako minoritní společníky, raději jako zákazníky. Do konce roku 2009 má být otevřen první bolivijský lithiový důl Río Grande na Salar de Uyuni. Hlavní odvětví průmyslu jsou potravinářství a petrochemie. Nejdůležitějšími zemědělskými plodinami jsou kukuřice, rýže, pšenice, ječmen, brambory, maniok, sója, cukrová třtina, banány, citrusy a káva. Živočišná výroba je orientována na chov skotu, prasat, ovcí, lam, alpak a drůbeže. Důležitá je produkce surové vlny. Významná je těžba dřeva a sběr kaučuku. Dopravní síť – silniční i železniční, je rozvinutá především v jižní polovině země. Důležitá je odbočka Panamerické dálnice, pro vývoz byla v minulosti využívaná železnice La Paz – Arica v Chile, ta je však již delší dobu mimo provoz. Rozvíjí se cestovní ruch (400 000 turistů ročně), nejnavštěvovanější turistickou oblastí je hraniční jezero Titicaca s plovoucími ostrovy, obydlenými lidmi Uros, a největší solná pláň na světě Salar de Uyuni.", "Lidé na venkově žijí spíše v malých společenstvích; pěstují jen tolik plodin a chovají jen tolik domácích zvířat, aby uživili své rodiny. Některé ženy zhotovují keramiku nebo tkají látky, aby si něco přivydělaly. Ve městech je většina lidí zaměstnaná v továrnách a žije v tzv. barrios, což jsou čtvrti chatrných domů, jež obklopují městské centrum a neustále se rozrůstají. Hrstka bohatých oproti tomu bydlí v moderních domech či bytech a často vlastní velké pozemky.", "Bolívie je zvláštní tím, že více než polovinu jejího obyvatelstva (59 %) tvoří indiáni, zejména Kečuové (30 %) a Aymarové (25 %). Ostatní lidé (30 %) jsou převážně smíšeného (mesticové) či bílého původu (10 %).", "Úředními jazyky jsou španělština, kečujština, ajmarština, guaraníjština a dalších 31 indiánských jazyků – araona, ayoreo, baure, besiro, canichana, cavineño, cayubaba, chácobo, chimán, ese ejja, guarasu'we (pauserna), guarayu, itonama, leco, machineri, mojeño-trinitario, mojeño-ignaciano, more, mosetén, movima, pacawara, reyesano, sirionó, tacana, tapieté, toromona, uru-chipaya, weenhayek, yaminawa, yuki a yuracaré, nejvíce se však používá španělština.", "Dominujícím náboženstvím je křesťanství (92 % obyvatel jsou římští katolíci).", "Vlajka Bolívie se skládá ze tří stejně širokých vodorovných pruhů. Vrchní pruh je červený, prostřední pruh je žlutý a dolní pruh je zelený. Červená má symbolizovat osvobozeneckou armádu. Žlutá má symbolizovat minerální bohatství a zelená má znamenat plodnost." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Úkoly a postavení ústavu.", "Publikace.", "Jazykovědné časopisy.", "Slovníky.", "Jiné publikace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "V roce 1891 byla založena Česká akademie věd a umění (ČAVU). Mezi její úkoly patřilo mimo jiné vypracování velkého výkladového slovníku českého jazyka. Návrh na zahájení přípravných prací na slovníku, obsahující jeho obecnou koncepci, popis postupu prací a rozvržení finančního zabezpečení, vypracovali František Pastrnek, František Štěpán Kott a Josef Zubatý a 19. března 1905 předložili na schůzi lexikografické a dialektologické komise při III. třídě ČAVU, Kott byl předsedou této komise. O návrhu jednaly následující čtyři schůze komise a také schůze celé III. třídy ČAVU. Na základě těchto jednání byly přípravné práce zahájeny, a to podle pravidel zaznamenaných ve Zprávě lexikografické a dialektologické komise ze dne 6. února 1906. Rozhodnutím III. třídy Akademie věd byla v květnu 1911 zřízena Kancelář Slovníku jazyka českého, jejíž činnost byla financována především subvencemi ministerstva školství a na kterou přispívaly také III. třída ČAVU a Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových. Zpočátku měla činnost kanceláře převážně organizační charakter a jediným interním zaměst­nancem se stal její první sekretář František Trávníček, později v kanceláři pracovali ještě další čtyři interní pracovníci z řad studentů a absolventů Filosofické fakulty UK. Vlastní práce na slovníku nadále řídil a realizoval sbor lexikografů, členů lexikografické a dialektologické komise, který se scházel jednou měsíčně. Komise ve složení František Pastrnek (vedoucí), Josef Zubatý, František Bílý, Václav Flajšhans, Josef Havlík, Josef Janko, Jiří Polívka a Emil Smetánka na schůzi dne 24. června 1911 deklarovala záměr: „Chceme poříditi důkladný slovník novočeského jazyka spisovného (od doby obrození, asi od 1770, do začátku 20. století inclus.)“ s tím, že je třeba „těžiti pro výklad i z dosavadních výsledků práce o jazykových fasích starších a dialektických“. Sbor se scházel jednou měsíčně, v roce 1915 se ke komisi připojil Oldřich Hujer a od roku 1917 byl jejím členem Václav Ertl. V době 1. světové války vedl interní práci kanceláře Miloš Weingart. Po jeho habilitaci v roce 1919 byl na návrh komise prvním ředitelem kanceláře ustanoven Václav Ertl. Pod jeho vedením pracovali v kanceláři Bohuslav Havránek a Alois Získal, od roku 1921 Quido Hodura. V roce 1929 zemřel Václav Ertl a jeho nástupcem byl jmenován Quido Hodura, v průběhu 30. let se personální obsazení Kanceláře obměňovalo. V roce 1939 odešel Quido Hodura do penze a jeho nástupcem byl jmenován Alois Získal. Excerpci zdrojů pro zamýšlený slovník prováděli externí spolupracovníci – středoškolští profesoři uvolňovaní na „placenou dovolenou“, studenti vysokých škol, ale často i laičtí dobrovolníci. Kancelář též spolupracovala s významnými českými odborníky jednotlivých oborů i s odbornými institucemi, například s Českou maticí technickou, Jednotou právnickou aj. V roce 1935 začal vycházet Příruční slovník jazyka českého, do roku 1957 vyšlo 8 dílů v 9 svazcích. Za německé okupace se kancelář stala útočištěm vysokoškolských studentů (i těch, co lingvistiku nestudovali) a asistentů před totálním nasazením. Jejími členy tehdy byli mimo jiné Alois Jedlička, Rudolf Havel, Karel Horálek a botanik Václav Jirásek. Do prací na slovníku se zapojili i jazykovědci, např. František Ryšánek, Bohuslav Havránek, Václav Machek a Vladimír Šmilauer. Již stanovy akademie z roku 1923 umožňovaly zřizovat v rámci ČAVU samostatná pracoviště – ústavy. Snahy osamostatnit tímto způsobem Kancelář Slovníku jazyka českého a přeměnit ji na komplexní výzkumné pracoviště se však prosadily až po konci druhé světové války. Návrh na zřízení Ústavu pro jazyk český byl přednesen 30. června 1945 na 98. schůzi lexikografické a dialektologické komise a byl schválen dne 25. července 1945 plénem III. třídy ČAVU a dne 6. února 1946 správní komisí ČAVU. Akademickým referentem nového ústavu byl ustanoven Bohuslav Havránek a interním řízením pověřen dosavadní ředitel kanceláře Alois Získal. V letech 1946–1952 ústav spravovala Česká akademie věd a umění, avšak po hospodářské a personální stránce byla jeho činnost zajišťována ministerstvem školství, podobně jako předtím činnost kanceláře. Usnesením 3. plenární schůze Vládní komise pro vybudování Československé akademie věd ze dne 30. března 1952 byl ústav od 1. ledna 1953 začleněn do Československé akademie věd pod názvem Ústav pro jazyk český ČSAV. Ředitelem byl jmenován Bohuslav Havránek, vědeckým tajemníkem František Daneš. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 283/1992 Sb., o Akademii věd České republiky (citovaný článek chybně uvádí číslo zákona 238), se Ústav pro jazyk český stal dne 31. prosince 1992 pracovištěm Akademie věd České republiky, a to pod názvem Ústav pro jazyk český AV ČR. Dnem 1. ledna 2007 se právní forma na základě zákona č. 341/2005 Sb., o veřejných výzumných institucích, změnila ze státní příspěvkové organizace na veřejnou výzkumnou instituci.", "Ústav je akademickým pracovištěm zabývajícím se vědeckým výzkumem spisovných i nespisovných podob národního jazyka, a to z hlediska synchronního i diachronního. Získané poznatky jsou aplikovány v obecné poradenské praxi a konzultační činnosti pro veřejnost, ve školní a mimoškolní výchově i v komerčních aplikacích a výsledky práce ústavu jsou veřejnosti prezentovány jak tištěnými formami, tak i prostřednictvím internetu. Ačkoliv jeho autorita nepramení ze zvláštního zákonného statusu, ústav je de facto všeobecně uznávanou kodifikační autoritou a regulátorem spisovné češtiny. Kodifikace má charakter doporučení, pouze v oblasti školního vyučování je závazná (garantem je zde MŠMT). Ke kolizi názorů ústavu a ministerstva školství došlo například v reakci na reformu pravopisu i spisovné výslovnosti novým vydáním pravidel pravopisu v roce 1993, kdy na doporučení ministerstva ústav uspořádal konferenci a v rámci dalších diskuzí komise pověřených pracovníků Ústavu pro jazyk český a zástupců vysokých škol vypracovala samostatný tzv. Pilipův dodatek, který reformu zčásti zmírnil a korigoval. Tento výnos byl prohlášen za závazný pro školskou praxi. Ústav pro jazyk český jej přesto v nejbližších následujících vydáních Pravidel nezapracoval do hesel slovníkové části, nýbrž jej pouze uvedl jako „Pravopisnou poznámku“ na konci knihy.", "", "Ústav pro jazyk český vydává následující odborná jazykovědná periodika:", "Oddělení současné lexikologie a lexikografie ÚJČ AV ČR vydalo a vydává slovníky. Jsou to: Slovníky s kodifikačním statutem: Slovníky speciální a nenormativní:", "Oddělení dialektologie vydalo v letech 1992–2011 šestidílný Český jazykový atlas, zachycující stav běžné mluvy a českých nářečí v 60.–70. letech 20. století." ] }

{ "title": [ "Život.", "První vojenské zkušenosti.", "Hospodář a voják.", "Boj za nezávislost.", "Prezident.", "Podruhé prezidentem 1793 – 1797.", "Návrat na Mount Vernon." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Byl nejstarším synem poměrně zámožného majitele plantáží ve Virginii a soudce Augustina Washingtona a jeho druhé manželky Mary, rozené Ballové. Rodiny obou rodičů patřily v Severní Americe ke starousedlíkům – jejich předkové se sem přistěhovali z Anglie již v polovině 17. století. George v dětství nenavštěvoval školu, ale měl soukromé učitele. Ve svých sedmnácti letech odešel z rodinné usedlosti a začal se živit jako zeměměřič, průvodce na stezkách v méně prozkoumaných oblastech a osidlovací agent. Po smrti otce připadla většina majetku synům z prvního manželství a on sám zdědil pouze malou farmu u Fredericksburgu. Jeho práce zeměměřiče jej ale slušně živila, časem přikoupil další pozemky a po smrti svého nevlastního bratra Lawrence si od jeho ženy pronajal usedlost Mount Vernon, kde trávil mnoho času už v dětství. Na tomto oblíbeném místě pak prožil většinu svého života. Po svém bratrovi získal i místo u virginské milice, hodnost majora a pevný plat. Zde dosáhl i prvních válečných zkušeností, jelikož tyto polovojenské, dobrovolnické milice pomáhaly v koloniích anglické armádě v boji proti Indiánům, Španělům a zejména severním sousedům – Francouzům. Jeho kariéra v těchto sborech strmě stoupala a ve svých dvaadvaceti byl povýšen na plukovníka. Stále více toužil být vojákem z povolání v britské armádě, což se mu ale nepodařilo. Po jedné nezdařené akci proti francouzským vojskům, které v čele milic velel, odešel dobrovolně zpět na Mount Vernon, aby se zde ujal role hospodáře.", "Na pronajaté farmě Mount Vernon a přilehlých pozemcích se věnoval pěstování tabáku. Měl 316 (421) černošských otroků, k nimž se na tehdejší poměry choval údajně velmi slušně. V roce 1755 byl opět požádán, aby se zúčastnil britské vojenské výpravy proti Francouzům do údolí Ohia. Znovu žádal o zařazení do britské armády, opět byl odmítnut a stal se pouze poradcem výpravy, která nakonec skončila naprostou katastrofou. I přes neúspěch akce byl pochválen za svoji odvahu v bojích a guvernérem Severní Karolíny dokonce jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil Virginie. Byla mu znovu přiznána vojenská hodnost plukovníka, která ale platila opět jen pro koloniální a nikoliv britskou armádu. Zúčastní se několika dalších, tentokrát již úspěšných tažení a je mu dokonce dočasně propůjčena hodnost brigádního generála. V roce 1758 podruhé opustil vojsko, vrátil se na své plantáže a byl zvolen poslancem virginijského shromáždění. V amerických koloniích zatím postupně sílilo hospodářství a jejich závislost na vzdálené Anglii začala být pociťována jako brzda rozvoje. Osadníci považovali za zbytečné odvádět daně králi a vydržovat britské úředníky, guvernéry a armádu. Začala narůstat revoluční nálada a nespokojenost některých vrstev americké společnosti. On sám zastával zpočátku v těchto otázkách zdrženlivý postoj. V roce 1759 se oženil s Marthou Dandridge Custisovou, vdovou se dvěma malými dětmi, které adoptoval. Po tomto sňatku již vlastnil několik tisíc hektarů půdy. Plantáže však byly po mnoha letech zdecimovány, úrodnost klesala a ceny tabáku také. Navíc bylo nutno odvádět stále další a nové daně Anglii. Farma se postupně zadlužovala. Přesto ani v tomto období, kolem roku 1770, nebyl ještě přesvědčen o tom, že by se spory mezi kolonisty a Anglií měly řešit násilnou cestou. V roce 1775 se však neshody mezi oběma zeměmi vyostřily natolik, že došlo k prvním ozbrojeným střetům. 10. května 1775 se ve Filadelfii sešel Druhý kontinentální kongres, jehož účastníci, včetně něj, zaslali anglickému králi Jiřímu III. petici, v níž nabízeli několik kompromisních řešení. Zřejmě v očekávání toho, co bude následovat, byl 15. června 1775 jmenován vrchním velitelem kontinentálních milic. V prosinci 1775 britský král Jiří III. odmítl petici Američanů a označil je za povstalce, s nimiž zakázal jakékoli vyjednávání. Tímto okamžikem začala americká válka za nezávislost.", "Po téměř dvaceti letech poklidného života na svých plantážích se tak znovu vrátil k dobrovolnému koloniálnímu vojsku. Byl zděšen tím, v jakém stavu se milice nacházely – stále neexistovala jednotná uniforma, dobrovolníci byli velmi špatně vyzbrojeni a ve sborech chyběla kázeň. První střet s anglickými vojsky u Bunker Hillu dopadl pro koloniální vojsko špatně. Jemu se ale podařilo armádu rychle stabilizovat a v následné bitvě o Boston v roce 1776 byli Britové poraženi. Odtud se vydal do New Yorku, který si zvolil za hlavní vojenské stanoviště. Zde jej také zastihla informace o tom, že 4. července 1776 došlo ve Filadelfii k Prohlášení nezávislosti a třináct vzbouřeneckých kolonií vyhlásilo svou samostatnost a vytvořilo unii nazvanou Spojené státy americké. Boje s Brity ovšem nadále pokračovaly a vítězství dosahovala střídavě jedna a pak zase druhá strana. Celkově se však zpočátku více dařilo Britům, kteří dostávali z Anglie pravidelné posily i zásoby. Naproti tomu on sám opakovaně a marně žádal Kongres o získání dalších dobrovolníků, o zbraně a peníze. Nové republice také hrozila občanská válka, jelikož nejbohatší obyvatelé bývalých kolonií měli stále zájem na udržení obchodních styků s Anglií. Krize dosáhla vrcholu 26. září 1777, kdy britská vojska vstoupila triumfálně do Filadelfie. Již o rok později došlo částečně k obratu, který zapříčinilo i připlutí francouzské flotily. Kromě francouzské armády přišla mladé republice na pomoc i řada dobrovolníků z Pruska, Polska a dalších evropských zemí. V průběhu dalších let se začala karta pomalu obracet ve prospěch Americké revoluce. Největšího a nejdůležitějšího vítězství dosáhl v roce 1781 v bitvě o Yorktown. Z této zdrcující porážky se již britská vojska nevzpamatovala. V roce 1782 probíhaly přípravy na další klíčovou bitvu – bitvu o New York, který drželi v té době v rukou Angličané. K té už nedošlo. 30. listopadu 1782 vláda Jeho Veličenstva britského krále Jiřího III. uznala nezávislost Spojených států. Oficiálně byla válka ukončena 18. dubna 1783 příměřím vyhlášeným Georgem Washingtonem. Na Vánoce roku 1783 se po téměř devíti letech ve službách Spojených států amerických vrátil zpět na svoji usedlost Mount Vernon.", "Mladou republiku však po válce čekala celá řada dalších problémů – v krizi bylo převážně na zemědělství založené hospodářství. Spojené státy americké neměly do roku 1780 vlastní banky, měnu a finanční systém, prudce rostla inflace a dluhy soukromníků i státu. Ochromen byl i obchod s Anglií a navíc většina států v Evropě odmítala uznat USA za samostatný stát. 4. března 1789 byla vyhlášena Ústava Spojených států amerických, která byla nejpokrokovější ústavou své doby. On sám předsedal v roce 1787 Ústavnímu konventu, který na vypracování Ústavy USA pracoval. Tato Ústava uzákonila republikánskou formu vlády a napomohla upevnění státního zřízení v USA. Přesto docházelo na půdě Kongresu k neustálým sporům a třenicím mezi jednotlivými státy unie a až po mnoha jednáních bylo dohodnuto místo, které se stane hlavním městem USA a sídlem vrcholných orgánů správy a prezidenta – tím městem se stal nakonec New York. 4. února 1789 ho volitelé v jednotlivých státech jednomyslně zvolili do úřadu prezidenta, tyto hlasy pak byly sečteny na společné schůzi komor Kongresu dne 6. dubna 1789. 30. dubna 1789 byl v newyorské Federal Hall slavnostně uveden do úřadu. Viceprezidentem byl zvolen John Adams (pozdější druhý prezident USA) a jedním z ministrů – ministrem zahraničí – se stal Thomas Jefferson (třetí prezident USA). Tentýž rok, 14. července, přišla z Paříže radostná zpráva o vypuknutí Velké francouzské revoluce, která byla tou americkou zčásti inspirována. Ve Francouzské revoluci se angažoval i jeho velmi dobrý přítel a spolubojovník z dob americké revoluce markýz La Fayette. Během svého prvního prezidentského období vykonal Washington několik cest po USA, zažil přijetí dalších států do Unie – Rhode Islandu, Vermontu a Kentucky a také vyhlášení nového hlavního města USA Filadelfie. V té době Kongres rovněž rozhodl o výstavbě zcela nového hlavního města. On sám vybral místo, ale dokončení výstavby metropole, která nakonec získala i jeho jméno, se již nedožil. Jeho první prezidentské období je také dobou velkých politických rozporů, kdy proti sobě stáli takzvaní federalisté a demokratičtí republikáni. Tato dvě politická uskupení se nemohla téměř na ničem shodnout, ale v jedné věci nalezli jejich členové společnou řeč. Pro prezidentské volby roku 1792 navrhli za kandidáta opět George Washingtona.", "13. února 1793 byl jednomyslně zvolen podruhé prezidentem USA. Během tohoto druhého prezidentského období v zemi nadále pokračovaly silné politické spory, Anglie navíc stále podněcovala Indiány k útokům na americké osady a farmy a odmítala stáhnout své vojáky z území USA. On sám již také nebyl tak bezmezně obdivován jako dříve. Stále více byl kritizován za to, že se názorově sbližuje s federalisty a není ve sporech nestranný. V roce 1796 byl přijat do Unie další stát Tennessee, národní hospodářství narůstalo, životní úroveň obyvatel se postupně zvyšovala, 18. září 1793 byl položen základní kámen nového hlavního města. V Pensylvánii byla objevena velká naleziště uhlí, což byl příslib do budoucna, že se dosud zemědělsky zaměřená republika může orientovat i na průmysl.", "Po slavnostním uvedení Johna Adamse do úřadu amerického prezidenta odcestoval v březnu 1797 do své rodné Virginie a na svůj milovaný Mount Vernon. Začal se více věnovat rodině a řízení svých farem. V roce 1798 ale vzniklo nebezpečí možného válečného konfliktu s Francií a generál George Washington byl ve svých šestašedesáti letech jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil USA. Brzy však nebezpečí pominulo a on se již navždy vrátil na Mount Vernon. V prosinci 1799 během projížďky na koni prochladl a 14. prosince 1799 na následky infekčního zánětu hrdla zemřel. Na jeho počest bylo pojmenováno nově založené hlavní město USA, jeden z amerických států a v průběhu historie také čtyři plavidla amerického námořnictva." ] }

{ "title": [ "Historie metra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Název Metro je zkratka názvu \"Metropolitan Railway\", tedy metropolitní železnice. Z tohoto označení přes francouzštinu a ruštinu proniklo i do češtiny. V některých jazycích se označuje jako podzemní dráha (např. v Německu název U-Bahn, který vznikl zkrácením slova Untergrundbahn). Dějiny metra začínají roku 1863; tehdy byl první takový systém vybudován v Londýně. Jednalo se o spojnici dvou nádraží, mezi nimi jezdil parní vlak. Parní trakce však byla do jisté míry problematická, a tak se uvažovalo o zavedení nějakého jiného druhu pohonu. Mluvilo se o nekonvenčních systémech, jako je například pohon lanem (takový byl zrealizován v Glasgowském metru), nakonec se však uplatnila elektřina, vedená pomocí boční přívodní kolejnice. K tomu také přispěl i zákon, vydaný britským parlamentem, který parní provoz v těchto podmínkách zakazoval. Kromě Británie se však podzemní dráhy objevily i v kontinentální Evropě (nejdříve v Budapešti, Paříži a Berlíně) a v Severní Americe (New York, Boston). Většinou se jednalo o krátké tratě, budované většinou hloubením, avšak provoz zde již byl plně elektrifikován (s výjimkou Istanbulu, kde se jednalo o animální trakci). Metro se stalo jedním ze symbolů pokroku, hlavně ve velkoměstech, v menších sídlech jím pak byla elektrická tramvaj. Na počátku 20. století se uvažovalo s vybudováním podzemní dráhy i v Praze, avšak takový plán narazil na velký odpor z mnoha stran. Některé další návrhy se objevily i v 20. letech, avšak též neuspěly. Mezitím přibyly nové sítě metra v Madridu a Buenos Aires. V 30. letech proniklo metro i do Sovětského svazu; otevřeno bylo v Moskvě a stalo se velkou manifestací i politickou událostí. Následně byly v podobném stylu vybudovány do roku 1991 další sítě v 13 velkých městech tehdejšího SSSR a použitá technologie byla uplatněna i v jiných zemích. Roku 1954 bylo otevřeno metro v Tokiu; revolučním zde bylo nasazení do provozu prvních vozů s hliníkovou kostrou. Díky tomu se nové vlaky staly lehčími a odolnějšími, než staré ocelové. V 70. letech se začaly objevovat experimenty s metrem na pneumatikách (Lyon, Marseille, Paříž). Současně s tím se také podobné systémy, byť ne vždy založené v podzemí, začínají více rozvíjet i ve Spojených státech amerických, kde dochází po ropné krizi ke změně pohledu na MHD jako celek. Ke konci století se zase začínají zavádět i automatizované vozy (Paříž, Barcelona), s jejich nasazením se uvažuje i v Praze na nově budované lince metra D. V této době také zažívá velký rozvoj metro například v kontinentální Číně, kde dochází k prudkému rozvoji měst." ] }

{ "title": [ "Napájecí soustava.", "Trakční motor (TM).", "Elektrotechnické řešení.", "Mechanické uspořádání pohonu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Elektrická lokomotiva (s výjimkou akumulátorových lokomotiv) potřebuje ke svému provozu přívod elektrické energie, který je zajišťován pomocí napájecí soustavy. Protože existuje několik typů napájecích soustav, existují i různé typy elektrických lokomotiv, které se liší tím, pro jaké napájecí soustavy jsou konstruované. Existují i vícesystémové lokomotivy pro dopravu vlaků po tratích s různými soustavami. Podle typu napájecí soustavy rozlišujeme tyto typy lokomotiv: U stejnosměrného napětí činí problém změna jeho velikosti (v minulosti se k tomuto účelu užívalo soustrojí motor-dynamo, dnes polovodičové měniče). Stejnosměrné napájecí soustavy proto nemívají příliš vysoké napětí a zejména u starších lokomotiv je přímo připojeno k trakčnímu motoru. Střídavé napětí je naopak možné transformovat velmi snadno a s vysokou účinností, proto se k distribuci používá vyšší napětí (což snižuje přenosové ztráty) a v lokomotivě bývá umístěn transformátor. V Česku je možné typ napájecí soustavy lokomotivy určit podle první číslice řadového označení. Stejnosměrné lokomotivy mají označení začínající číslici 1 (např. 140), střídavé lokomotivy jsou identifikovány číslicí 2 (např. 230) a vícesystémové lokomotivy poznáme podle číslice 3 (např. 363, 380 - 3 kV DC a 25 kV 50 Hz nebo 371 - 3 kV DC a 15 kV 16,7 Hz). Řadové označení elektrických vozů a hnacích vozů elektrických jednotek stejnosměrných začíná číslicí 4 (např. 460), střídavých 5 (560) a vícesystémových 6 (např. 680). Kromě elektrických parametrů napájecí soustavy je také důležitý způsob odběru trakční energie. Nejčastějším způsobem je v současné době odběr energie z troleje zavěšené nad tratí pomocí pantografového nebo polopantografového sběrače, nebo zejména u podzemních drah napájení pomocí napájecí kolejnice.", "Elektrická lokomotiva ke svému pohonu využívá elektromotor. Přívlastek \"trakční\", tj. \"hnací\" (doslova ovšem \"tažný\"), neoznačuje konkrétní technické řešení ani z elektrotechnického, ani z mechanického hlediska – slouží k odlišení hnacího motoru od jiných elektromotorů ve vozidle použitých, přeneseně pak např. v sortimentu nějakého výrobce udává určení daného výrobku k pohonu vozidel.", "TM bývá buď stejnosměrný (obvykle sériový, u lokomotiv s pulsní regulací cize buzený), nebo střídavý - synchronní nebo asynchronní. Typ motoru nemusí odpovídat napájecí soustavě, neboť elektrická energie může být do požadované formy upravena. Dříve se často i střídavé lokomotivy osazovaly usměrňovači a stejnosměrnými motory, zatímco dnes se i ve stejnosměrných lokomotivách používají asynchronní motory s frekvenčním řízením otáček. Dalším důležitým parametrem je způsob regulace otáček. U stejnosměrných soustav je nejstarším způsobem odporová regulace výkonu. Proud motoru je regulován postupným vyřazováním rozjezdových odporů zapojených do série s motorem tak, aby nedošlo k přetížení motoru, popřípadě k překročení meze adheze a proklouznutí dvojkolí, a to obvykle až do úplného vyřazení odporů. Výhodou je jednoduchost konstrukce, nevýhodou jsou vysoké energetické ztráty při jízdě na odporových stupních, neboť se přebytečná energie v odporové kaskádě mění v odpadní teplo. Tato regulace byla obvykle kombinována s přepínáním vzájemného zapojení více trakčních motorů (paralelní, sérioparalelní, sériové) a s tzv. šuntováním, čili odbuzením motorů paralelním připojením odporu k budícímu vinutí. S rozvojem výkonových polovodičových součástek se začala používat zejména tyristorová regulace, která je na rozdíl od odporové regulace výkonu obvykle efektivnější a ekonomicky výhodnější. Ztráty výkonu v polovodičových součástkách jsou totiž nízké, avšak na rozdíl od odporové regulace trvalé. Nevýhodou je složitější konstrukce a nutnost filtrování parazitních vyšších harmonických kmitočtů, které mohou způsobovat nežádoucí rušení sdělovacích a zabezpečovacích zařízení instalovaných podél železniční tratě. Lokomotivy s komutátorovými motory určené pro střídavou napájecí soustavu mívají obvykle regulaci výkonu realizovanou přepínáním odboček na transformátoru. Tím se mění napětí elektromotoru a následně i jeho výkon, podobně jakou u odporové regulace výkonu. Tento způsob regulace výkonu je bezztrátový, jeho nevýhodou je však omezený počet stupňů regulace daný počtem odboček transformátoru. Lokomotivní transformátory jsou zařízení vyžadující pravidelnou údržbu a výrazně zvyšuji hmotnost trakčních vozidel díky vysoké hmotnosti jejich magnetického obvodu a doprovodného chladiva. Moderní elektrické lokomotivy používají motory založené na točivém magnetickém poli, jejichž regulace je realizována pomocí polovodičových frekvenčních měničů (za použití výkonových tyristorů či tranzistorů). Měniče, resp. jejich vstupní filtry mohou být připojené na stejnosměrném systému přímo na trolejové napětí (ř. 471) nebo přes primární měnič na obvod se sníženým napětím, na střídavém systému jsou napájeny přes transformátor a řízený usměrňovač umožňující i rekuperaci. Tento způsob regulace je nejekonomičtější a asynchronní motory jsou velmi spolehlivé a levné v provozu, protože neobsahují komutátor a kartáče (výrazně jednodušší je pravidelná provozní údržba). Z hlediska konstrukce a řízení vlastní elektroniky pohonného systému je tato koncepce nejsložitější, ale s dnešní součástkovou základnou z oboru silnoproudé elektroniky a nutným počítačovým řízením systému tato záležitost není technicky neproveditelná a lze ji považovat za technicky i provozně bezproblémovou. Asynchronními motory jsou kupř. vybavena trakční vozidla z rychlovlaků známých pod označením Pendolino, která jsou v provozu i v železniční síti Správy železnic.", "Jeden TM může pohánět: TM může být uložen: Je-li TM uložen v pojezdu, může být:" ] }

{ "title": [ "Pořadí měst podle počtu obyvatel.", "Demografické údaje.", "Silniční doprava.", "Seznam obcí a jejich částí.", "Změna hranice okresu.", "Zajímavost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Největším městem je Česká Třebová, bývalé okresní město Ústí nad Orlicí je počtem obyvatel druhé.", "Data k roku 2018:", "Okresem prochází silnice I. třídy I/11, I/14, I/17, I/35 a I/43. Silnice II. třídy jsou II/305, II/310, II/311, II/312, II/313, II/314, II/315, II/316, II/317, II/356, II/357, II/358, II/360 a II/368.", "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Anenská Studánka • Běstovice • Bošín • \" České Heřmanice \" • \"Dolní Čermná \" • Džbánov • Hejnice • Hrušová • Javorník • Kosořín • Krasíkov • \" Kunvald \" • Leština – dříve okres Chrudim • Libecina • Libchavy • \" Mladkov \" • Mostek • Nasavrky • Orlické Podhůří • Orličky • Ostrov • Plchovice • Podlesí • Radhošť – dříve okres Pardubice • Řepníky – dříve okres Chrudim • Seč • Skořenice • Sruby • Stradouň – dříve okres Chrudim • Studené • Sudislav nad Orlicí • Sudslava • Těchonín • Tisová • Týnišťko – dříve okres Pardubice • Újezd u Chocně • Vinary – dříve okres Chrudim • Voděrady • Vraclav • Vračovice-Orlov • Zádolí • Zářecká Lhota • Žampach • Žichlínek", "Do 1. ledna 2007 byly v okrese Ústí nad Orlicí také obce: Z okresu Pardubice do okresu Ústí nad Orlicí byly k témuž datu převedeny obce Radhošť a Týnišťko. Z okresu Chrudim obce Leština, Nové Hrady, Řepníky, Stradouň a Vinary.", "V okrese Ústí nad Orlicí sídlí dva největší výrobci autobusů v České republice:" ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Pozitivismus.", "Pozitivistická filosofie Augusta Comta.", "Klasifikace věd podle míry abstrakce.", "Zákon tří stádií.", "Sociologie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Narodil se 19. ledna 1798 v jihofrancouzském Montpellier. V letech 1807 až 1814 vystudoval s výborným prospěchem lyceum v rodném městě a v létě roku 1814 byl přijat na pařížskou École Polytechnique (přední vědecká a technická škola ve Francii, založena během revoluce roku 1794). Po roce a půl byl ze školy vyloučen za účast na protestu proti zastaralému způsobu výuky. Načas se vrátil do rodného města, kde po krátkou dobu navštěvoval přednášky z medicíny. Ještě téhož roku se však vrátil do Paříže, kde se živil kondicemi z matematiky. Uvažoval o emigraci do USA. V roce 1817 byl Comte představen téměř šedesátiletému Saint-Simonovi a stal se jeho osobním sekretářem, spolupracovníkem a spoluautorem řady statí. V květnu 1822 publikoval Comte v rámci Saint-Simonovy práce „Katechismus průmyslníků“ (\"Catéchisme des Industriels\" v nákladu pouhých 100 výtisků) svůj programový text o plánu na reorganizaci společnosti pomocí vědy \"Plan des travaux scientifiques nécessaires pour réorganiser la société\". O dva roky později vyšel tento text samostatně v nákladu tisíc výtisků a s plným Comtovým autorstvím. Roku 1824, po rozchodu se Saint-Simonem kvůli sporům o intelektuální prioritu společných textů a taktiky při reformování společnosti, vznikla raná verze práce „Systém pozitivní politiky“ (\"Système de politique positive\"), kterou přivítala řada renomovaných vědců. V roce 1825 uzavřel sňatek s Caroline Massinovou. Skromně se živil kondicemi a psaním drobných textů do listu \"Producteur\", který po smrti Saint-Simona vydávali jeho žáci. V dubnu 1826 zahájil Comte ve svém bytě soukromý kurs, ve kterém seznamoval zájemce se zásadami své pozitivní filosofie. V důsledku přepracování, rodinných neshod a existenčních problémů se Comte duševně zhroutil a byl nucen své kursy přerušit. K jejich obnovení došlo až v roce 1829. V roce 1832 získal Comte pomocnou učitelskou funkci na Polytechnice (do té doby žil ve vysloveně nuzných existenčních podmínkách) a o pět let později funkci externího examinátora v tomtéž ústavu. Vyučoval soukromě matematiku a každou neděli na Pařížské hvězdárně pořádal bezplatné přednášky pro veřejnost o astronomii, které navštěvovali lidé ze všech sociálních vrstev. Comte nikdy nedosáhl řádné akademické hodnosti ani postavení. Jeho žádosti o místo profesora na Polytechnice byly opakovaně zamítány, ovšem ve vědecké obci získal několik obdivovatelů, jako byli Alexander von Humboldt, John Stuart Mill, který ho podporoval finančně. Obdivoval ho také vydavatel Émile Littré. Od konce třicátých let se Comte uzavřel sám do sebe, přestal číst odbornou literaturu, opakovaně četl životopis Ježíše Krista od středověkého autora Tomáše Kempenského, učil se anglicky, italsky a španělsky, aby mohl číst Danta, Ariosta, Miltona, Byrona a další literaturu v originále. V předmluvě k poslednímu dílu „Kursu pozitivní filosofie“ vyčetl akademické obci její formalismus a neschopnost specialistů vidět za zkoumanými jevy hlubší souvislosti. Po dokončení jeho hlavní práce se s ním definitivně rozešla manželka, se kterou se už předtím několikrát dočasně rozcházel. V roce 1843 vydal „Pojednání o analytické geometrii“, ale v roce 1844 byl propuštěn z místa examinátora a přišel o většinu svých příjmů. Žil hlavně z darů Johna Stuarta Milla a dalších příznivců. V této době se seznámil s Clotildou de Vaux, sestrou jednoho ze svých žáků, a snažil se získat její přízeň. Clotilda po roce a půl platonické lásky zemřela. V této době Comte pracoval na práci „Systém pozitivní politiky čili pojednání o sociologii“ (\"Système de politique positive\"), v níž vyzvedl primát citu nad intelektem a koncipoval úvahy o náboženství lidskosti. Tato práce byla vydána v roce 1851 až 1854 ve čtyřech svazcích. Jeho stále mystičtější spisy od něj odváděly přízeň racionálně založených příznivců včetně Johna Stuarta Milla a Emila Littré, se kterými se definitivně rozešel roku 1852, když publikoval nábožensko-mystický „Pozitivistický katechismus čili shrnutí univerzálního náboženství“ (\"Catéchisme positiviste ou sommaire de la religion universelle\"). Už v roce 1851 přišel o poslední zdroj svých příjmů na Polytechnice, o další stoupence přišel, když podpořil státní převrat Ludvíka Bonaparta v tomtéž roce. Od roku 1852 žil jen ze sbírek svých nejvěrnějších stoupenců, se kterými v roce 1848 založil Pozitivistickou společnost a pro které až do své smrti pořádal pravidelné přednášky. Auguste Comte zemřel na rakovinu žaludku v kruhu svých nejvěrnějších žáků 5. září 1857 a je pochován na pařížském hřbitově Père Lachaise. Katoličtí filozofové tomistické orientace ostře vystupovali proti názorům Augusta Comta. Dle profesora Eugena Kadeřávka byl Comte „hlasatel materialismu, revoluce a modloslužebnosti\". Katolická církev dekretem ze dne 12. prosince 1864 zařadila Comtův \"Kurz pozitivní filozofie\" („Cours de philosophie positive\") na Index zakázaných knih.", "V souvislosti s filosofií Augusta Comta byl také zaveden pojem pozitivismus. Podle něj se konečně jako jednotná metoda všech věd ustavuje metoda pozitivní, která se na rozdíl od tzv. negativní filosofie vzdává hledání prvotních či konečných příčin a nevysvětluje fakta silami nebo entitami, které nelze bezprostředně verifikovat, nýbrž se omezuje pouze na studium faktů a vztahů mezi nimi: \"„Nakonec v pozitivním stádiu lidský duch, vědom si, že nelze nabýt absolutních poznatků, vzdává se hledání původu a účelu vesmíru, stejně jako poznání vnitřních příčin jevů, aby se pomocí velmi složitého usuzování a pozorování věnoval objevování jejich skutečných zákonů, tj. jejich stálých vztahů následnosti a podobnosti.“\"", "\"Slovo „pozitivní“ může nabývat několika významů: něco skutečného, něco smysluplného a užitečného a něco jednoznačně definovaného. Auguste Comte vymezil pozitivistickou filosofii v souladu se všemi těmito významy. Pozitivismus se přidržuje pouze skutečnosti, tj. daných fakt. Zabývá se výhradně tím, co je společensky užitečné. A v protikladu k nekonečným sporům dřívější metafyziky, drží se výhradně toho, co lze přesně definovat.\" (Störig, s. 341) Comte se inspiroval zejména R. Descartem a F. Baconem. Jádro jeho filosofie spočívá v přijímání faktů a zkoumání jejich vzájemných vztahů. Tento proces zkoumání lze shrnout do tří bodů:", "Rozděluje vědy na procesy anorganických a organických těles, přičemž na začátku všeho jsou zákony matematiky. Anorganické jevy dělí dále na obecné procesy v kosmu (astronomie) a anorganické procesy na zemi (fyzika, chemie). Organické jevy rozděluje na ty, které probíhají v individuu (biologie, jejíž součástí je i psychologie) a ty, které probíhají v celém druhu (sociologie).", "Auguste Comte žil v bouřlivé době revolucí a uvolňování morálky. Hlavním cílem jeho učení byla reforma společnosti, obnova morálních hodnot a stability. Zákonem tří stádií dokládá v prvních dvou stádiích vývoj myšlení lidského jedince i lidstva jako celku a ve třetím stádiu pak nabízí svou vizi ideálního společenského zřízení. 1. Stadium teologické neboli fiktivní Člověk hledá absolutní poznání skrze zkoumání vnitřní povahy věcí. Věří, že za každým procesem je živá vůle. Toto stadium probíhá ve třech etapách: animismus, polyteismus a monoteismus. 2. Stadium metafyzické neboli abstraktní I zde hledá člověk absolutní poznání, ale nezkoumá již nadpřirozené síly, nýbrž abstraktní pojmy a entity. Za nejvyšší obecnou entitu uznává přírodu, v níž vidí pramen všech ostatních jevů. 3. Stadium vědecké neboli pozitivní Člověk dospívá k tomu, že absolutní poznání není možné. Snaží se tedy pozorováním a rozumem poznat podobnosti a posloupnosti v daných faktech, s cílem podřídit je jedinému všeobecnému faktu. Ve stadiu pozitivního myšlení lidstva by měla nastat podle Comta ideální forma společenského zřízení. Jednalo by se o stát s pevně stanoveným řádem, řízený vědci, odborníky a specialisty, kde by u každého převažoval smysl pro celek. Comte tak do filosofie dějin zahrnuje vznik své vlastní doktríny. Dějiny směřují k pozitivnímu stadiu. To bude spočívat v poznání univerzálních zákonů na základě pozorování faktů. Na základě těchto zákonů bude pak možno řídit běh společnosti.", "Comte je zakladatelem sociologie. Vidí ji jako filosofii dějin, které procházejí již zmíněnými třemi stadii. Neodráží se v ní jen státní, právní a společenský vývoj (jak říká Hegel), ale i vývoj umění, náboženství, vědy a filosofie. Sociální statika a dynamika Auguste Comte chápal společnost jako organický celek, jehož všechny části jsou navzájem propojeny a mohou být pochopeny pouze v jednotě. Tyto teze jsou přímo namířeny proti individualistickým teoriím. Sociologii rozděluje Comte na dvě části, které se vzájemně doplňují: teorii přirozeného uspořádání (společenská statika), jejíž jádrem je uvažování o institucích, které zajišťují rovnováhu společnosti. Za ty Comte považuje náboženství, rodinu a stát, které odpovídají třem základním mozkovým funkcím cítění (rodina), jednání (stát) a intelektu (církev). Druhou částí Comtovy sociologie je a nauka o pokroku (společenská dynamika), jejímž jádrem je zákon tří stádií. Sociální statika se zabývá sociálním řádem. Silami, které určují společenský řád a udržují společnost pohromadě.Sociální statika má podle Comta v sociologii obdobné místo jako anatomie v biologii, někdy o ní proto mluvil jako o „sociální anatomii“. Statické stádium společnosti má být spojeno s teorií pořádku, která spočívá ve správném souladu mezi existenčními podmínkami společnosti. Do sociální statiky Comte zařazoval individuum, které mělo ty nejsobečtější pudy, pak rodinu, jako základní jednotku společnosti, dále společnost, což bral jako seskupení rodin a ne individuí. Statika dle Comta úzce souvisela se stabilitou sociálního systému. Sociální dynamika se na rozdíl od sociální statiky věnuje změnám a procesům, jichž se společenskými silami dosahuje. Studuje průběh a charakter změn v jednotlivých oblastech společnosti, řeší otázky vzniku společenského života a jeho jednotlivých vývojových etap i příčin. Jejím hlavním pojmem je pokrok, jehož zákony se snaží odhalit. Comte předpokládá, že existuje pud pokroku, který lidi nutí k ustavičnému zlepšování společnosti. Tento pokrok společnosti lze studovat dvěma způsoby – kvalitativně a kvantitativně. Kvantitativní výzkum spoléhá na hypotézy, dotazníky a analýzu dokumentů. Oproti tomu kvalitativní výzkum vyžaduje zúčastněné pozorování a nestandardizovaný rozhovor. Kvalitativní výzkum může pak sloužit k formulaci hypotéz pro pozdější výzkum kvantitativní. Věcně vzato však existuje mezi řádem a pokrokem úzká souvislost. Pro Comta je totiž pokrok pouze rozvíjením řádu, jedná se tedy spíše o členění analytické - toto rozdělení navíc nelze brát jako specifické pouze pro sociologii, neboť statika a dynamika jsou podle Comta aspekty všech předmětů pozitivního zkoumání, sociologie zde tedy postupuje analogicky k jiným vědám.Z čehož tedy vyplývá, že je pro analýzu jakékoliv společnosti nutné zabývat se podmínkami její existence stejně jako zákony jejího vývoje.Studujeme-li společnost v jejím klidném, statickém stavu, sociální dynamika toto studium doplňuje o čas, dobu, ve které studium probíhá. Představa vzájemné provázanosti částí má u Comta význam fundamentálního filozofického principu, který dává tvar celému jeho systému\".\" Vliv sociologie Augusta Comta Obecně řečeno Comte dal sociologii jméno a program (řídit společnost na základě poznání jejích zákonitostí). Ačkoliv je jeho dílo jistě významné a inspirativní, do pozdějších dob se zachoval hlavně název oboru. Schopnost sociologie fungovat jako stabilizátor společenského řádu na základě poznání zákonů fungování společnosti byla v dílech jeho nástupců zpochybněna. Mimo jiné i proto, že mnozí sociologové vůbec nesouhlasili s myšlenkou, že takové zákony existují. Povaha Comtovy sociologie je snadněji pochopitelná uvážíme-li, že se snažil, jako mnozí zakladatelé společenských věd v 19. století, vytvořit sociologii po vzoru přírodních věd, resp. fyziky. Přesto Comte významně ovlivnil vědecké myšlení o společnosti. Už za jeho života vznikla řada „Pozitivistických společností“ v Evropě i v USA a brazilská vlajka dodnes nese Comtovo heslo „Řád a pokrok“ (\"Ordem e progresso\"). Comtovo základní přesvědčení, že společenské skutečnosti je třeba vysvětlovat na základě zkoumání společenských jevů, rozvinul Émile Durkheim a na Comtovy myšlenky výslovně navazoval i Tomáš Garrigue Masaryk. Na Comtův program přímo navázal logický pozitivismus a pozdější analytická filosofie." ] }

{ "title": [ "Změny od 1. 1. 2007.", "Přírodní charakteristika.", "Struktura povrchu.", "Vodstvo.", "Hospodářství okresu.", "Průmysl.", "Zemědělství.", "Demografické údaje.", "Silniční doprava.", "Cestovní ruch.", "Seznam obcí a jejich částí.", "Změna hranice okresu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Podle vyhlášky MVČR č. 513/2006 Sb. přešla dne 1. ledna 2007 obec Černíkov z okresu Domažlice do okresu Klatovy. Tím došlo ke snížení rozlohy území okresu o 16,71 km2 na 1 123,46 km2. Počet obyvatel okresu se tím snížil o 328.", "", "Podstatná část okresu je vyplněna pahorkatinami a brázdami o nadmořské výšce kolem 450 metrů \"(Chodská pahorkatina, Kdyňská brázda, Holýšovská pahorkatina, Sedmihoří)\". Výše položená území najdeme zejména při státní hranici s Německem. Jihovýchodní hranici okresu tvoří Všerubský průsmyk, který odděluje pohoří Šumava a Český les. Západně od Všerubského průsmyku se začínají zvedat vrcholky Čerchovského lesa, který je nejvyšší součástí pohoří Český les s jeho nejvyšší horou Čerchov (1 042 m). Na Čerchovský les potom navazuje pásmo Haltravy a Plešské vrchoviny. K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1 140,17 km2, z toho:", "Nejvýznamnější řekou okresu je Radbuza, která pramení pod Lysou horou nedaleko Poběžovic. Protéká městy Horšovský Týn a Holýšov. Za městem Holýšov opouští území okresu. Nejsilnějšími přítoky Radbuzy na okrese Domažlice jsou Černý potok a říčka Zubřina. Černý potok se do Radbuzy vlévá u Horšovského Týna, Zubřina potom u Staňkova. Tato říčka protéká také okresním městem Domažlice. Vodní plochy jsou na okrese zastoupeny výhradně rybníky. Největší z nich – Mezholezský rybník má rozlohu 38 ha a leží u vsi Mezholezy v oblasti vrchoviny Sedmihoří.", "Okres Domažlice je průmyslově-zemědělský.", "Průmyslové závody okresu jsou soustředěny hlavně do jeho největších měst, zejména potom do města Kdyně. Strojírenský průmysl reprezentují firmy KDYNIUM (Kdyně) – výroba ocelových odlitků a ELITEX (Kdyně) – výroba strojů pro textilní a kožedělný průmysl. Firma GALÍ-optik v Domažlicích se zabývá výrobou brýlových obrouček.", "Rostlinná výroba okresu se zaměřuje zejména na pěstování pšenice a řepky. Živočišná výroba se zabývá především chovem skotu, prasat a drůbeže. Největší zemědělské podniky sídlí v Meclově, ve Staňkově a v Puclicích.", "Data k 30. červnu 2005:", "Okresem prochází silnice I. třídy I/22 a I/26. Silnice II. třídy jsou II/183, II/184, II/185, II/189, II/190, II/192, II/193, II/195, II/196, II/197, II/198 a II/200.", "Čisté životní prostředí, krásná příroda a lidové chodské tradice jsou velkým lákadlem pro turisty. Nejvýznamnějším střediskem cestovního ruchu na okrese je bezesporu město Domažlice se zachovalým a opraveným historickým jádrem. Hojně navštěvované je také druhé největší město okresu, Horšovský Týn, ve kterém můžeme navštívit zámek. Z menších obcí a městeček můžeme také jmenovat jedno z chodských center – Klenčí pod Čerchovem, a dále také obce Trhanov a Újezd. Pro turistiku, resp. cykloturistiku v pohoří Český Les jsou asi nejlepšími východisky obce Babylon, letovisko známé svým přírodním koupalištěm s údajně léčivou vodou. V letech 2010 a 2011 zde bylo vybudováno s podporou Evropské unie cca 40 km nových cyklostezek a nové naučné stezky. Pec a Klenčí pod Čerchovem. Turistický ruch se příliš nerozvinul v periferních, ale přesto atraktivních oblastech okresu, mezi které se řadí okolí obcí a měst Nemanice a Poběžovice. Významnou barokní památku – klášter v Pivoni \"(část obce Mnichov u Poběžovic)\" v důsledku zdevastovaného stavu navštívit nemůžeme. Jako velmi zajímavou a krásnou, ale relativně „zapomenutou“ oblast můžeme nazvat vrchovinu Sedmihoří na rozhraní okresů Domažlice a Tachov. Východisky do této oblasti jsou obce Mířkov a Mezholezy (okr. Domažlice), z tachovské „strany“ potom Prostiboř, Darmyšl, resp. Stráž.", "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Babylon • Bělá nad Radbuzou • Blížejov • Brnířov • Bukovec • Čečovice • Čermná • Černovice • Česká Kubice • Díly • Domažlice • Drahotín • Draženov • Hlohová • Hlohovčice • Holýšov • Hora Svatého Václava • Horní Kamenice • Horšovský Týn • Hostouň • Hradiště • Hvožďany • Chocomyšl • Chodov • Chodská Lhota • Chrastavice • Kanice • Kaničky • Kdyně • \"Klenčí pod Čerchovem \" • \"Koloveč \" • Kout na Šumavě • Křenovy • Kvíčovice • Libkov • Loučim • Luženičky • Meclov • Mezholezy (dříve okres Domažlice) • Mezholezy (dříve okres Horšovský Týn) • Milavče • Mířkov • Mnichov • Močerady • Mrákov • Mutěnín • Nemanice • Němčice • Neuměř • Nevolice • Nová Ves • Nový Kramolín • Osvračín • Otov • Pařezov • Pasečnice • Pec • Pelechy • Poběžovice • Pocinovice • Poděvousy • Postřekov • Puclice • Rybník • Semněvice • Spáňov • Srbice • Srby • Staňkov • Stráž • Štichov • Tlumačov • Trhanov • Úboč • Újezd • Únějovice • Úsilov • Velký Malahov • Vidice • Vlkanov • Všekary • Všepadly • \"Všeruby \" • Zahořany • Ždánov", "Do 1. ledna 2007 byla v okrese Domažlice také obec:" ] }

{ "title": [ "Cesta k moci.", "Knížetem.", "Králem.", "Vztahy k sousedním státům.", "Završení vlády.", "Wichingovy intriky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Svatopluk byl synovcem knížete Rostislava. Koncem 50. let 9. století Svatopluk získal politickou moc v nitranském knížectví, které bylo součástí Velkomoravské říše. V roce 867 Rostislav nitranské knížectví potvrdil jako lenní území Velké Moravy. Svatoplukův vliv na politické dění tak značně vzrostl. Svatopluk je uveden v soudobých písemných pramenech, konkrétně Fuldských letopisech, v r. 869, které píší, že, syn východofranského krále Ludvíka Němce Karloman \"ničil ohněm a mečem království Rostislavova synovce Svatopluka\". V roce 870 Svatopluk svěřil nitranské knížectví pod ochranu východofranské říše a Rostislavovi vypověděl poslušnost. Ten se pokusil Svatopluka zabít a obnovit svůj vliv v Nitranském knížectví. Svatoplukovi se ale podařilo Rostislava zajmout a následně ho předal do rukou Karlomana a jeho otce, východofranského krále Ludvíka Němce, dlouholetého Rostislavova oponenta. Rostislav byl odsouzen k smrti, později omilostněn a pouze oslepen a doživotně vězněn patrně v Klášteře svatého Jimrama (sv. Emeramma) v Řezně. Svatopluk po tomto činu očekával, že ho Frankové potvrdí v pozici velkomoravského panovníka. Karloman ovšem namísto toho vyslal na Velkou Moravu dva franské markrabí, Viléma a Engilšalka I. Hornopanonského, coby velkomoravské regenty. Svatopluk byl zároveň se sv. Metodějem uvězněn, když byl u Karlomana nařčen z nevěrnosti. Moravané se domnívali, že Svatopluk zahynul, a roku 871 proti vnucené franské vládě vyvolali na Velké Moravě lidové povstání, vedené Slavomírem, knězem z rodu Mojmírovců, příbuzným Svatopluka a začali vyhánět franské posádky. Karlomanovi vojevůdci Vilém a Engilšalk se snažili bojovat se stejným úsilím, ale povstání neudusili. Karloman vyslal na Moravu vojsko, do jejíhož čela dosadil propuštěného Svatopluka, kterému nebylo nikdo nemohl prokázat zločiny, z nichž byl obviněn, od kterého se mu dostalo slibu, že bude proti Slavomírovi bojovat. Karloman se pravděpodobně domníval, že Svatopluk jako znalý místních opevnění povstání přemůže. Jakmile ale franská výprava dorazila k pevnosti Franky pojmenované jako staré město Rostislavovo, Svatopluk přeběhl na povstaleckou stranu, chopil se vojenského velení a nic netušící franské síly, které mezitím budovaly obléhací tábor, zcela rozdrtil. V květnu roku 872 poslal Ludvík II. Němec proti Moravanům Durynky a Sasy, kteří utrpěli další zdrcující až ostudnou porážku. Fuldské letopisy vypravují, že dokonce některá hrabata byla na útěku moravskými ženami kyji shazována z koní a zbita. Opět bylo posláno vojsko Franků proti Slovanům, někteří proti Čechům, další na pomoc Karlomanovu vojsku. Zatímco vojsko vedené mohučským arcibiskupem Luitbertem zahnalo české vojsko na útěk, würzburgský biskup Arno a opat fuldského kláštera Sigibert, kteří byli posláni na pomoc Karlomanovi proti Moravanům, ač dotírali na Moravany, ztratili velké množství vojáků a vrátili se s velkými obtížemi, neboť zatímco Karloman v zemi Moravanů pustošil, Svatopluk tajně vyslal početné vojsko a přepadl šest tisíc Bavorů, kteří byli zanecháni na břehu Dunaje ke střežení lodí. Jedny pobil, jiné dal utopit v řece a další odvedl jako zajatce. A málokdo odtamtud unikl, pouze řezenský biskup Embrich s několika málo lidmi.", "Když na zásah papeže Jana VIII. byl Ludvík II. Němec donucen propustit arcibiskupa Metoděje ze zajetí v klášteře Elwangen, papežův legát Pavel z Ankony doprovodil arcibiskupa Metoděje ke Svatoplukovi. Ten se všemi Moravany přijal Metoděje a svěřil mu do správy všechny kostely a duchovenstvo ve všech městech. V roce 874 Svatoplukův vyslanec Jan z Benátek, kněz z gradského patriarchátu, zřejmě Svatoplukův kancléř (není totožný se stejnojmenným papežským legátem do Dalmácie a Bulharska), dohodl ve Forchheimu uzavření míru s Ludvíkem II. Němcem. Tím se sice Svatopluk zavázal odvádět východofranské říši poplatky a formálně uznávat její svrchovanost, nicméně měl mírem se svým nejsilnějším sousedem zajištěn zcela volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Ta byla usnadněna civilizačním náskokem (působení cyrilometodějské misie) na Velké Moravě oproti slovanským sousedům. Svatopluk tak už roku 874 získal území podél horního toku řeky Visly, dále ke své říši pevně přimkl dnešní severomoravské oblasti (Opavsko, Holasicko). V roce 881 (884) připojil kraj podél řeky Tisy, od roku 888 byly velkomoravskou součástí také Čechy (knížectví Přemyslovců) a Lužice (Lužičtí Srbové). Svatopluk uskutečnil významnou společenskou a vojenskou reformu. Velká Morava potvrdila své silné postavení ve střední Evropě, a to i pokrokem ve vytváření moravské církevní samosprávy, na které se podílel Metoděj, který byl na podzim roku 869 papežem Hadriánem II. posvěcen na biskupa a ustanoven arcibiskupem Panonie a Moravy. Vnější působnost moravské církve byla v souladu s římskou zahraniční orientací moravského státu a vedle dočasné mírové politiky vůči Franské říši pravděpodobně souvisela s dalšími Svatoplukovými mocenskými ambicemi.", "V červnu roku 880 byl Svatopluk na vlastní žádost papežem Janem VIII. listinou „Industriae tuae“ přijat s celou zemí a veškerým lidem pod patronaci Říma a papežů, tedy v té době nejvyšší instance nadřazené i oběma císařstvím. Pasáž o pominutí jiných světských vládců zamítá veškeré nároky z franské nebo jiné strany. Papežskou bulou \"Industriae tuae\" z roku 880 byl Metoděj potvrzen arcibiskupem a potvrzeno privilegium jeho arcbiskupství se sídlem na Moravě. Biskupem v Nitře se stal Wiching. Bulou \"Industriae tuae\" byla Velká Morava prohlášena za léno Svatého stolce, čímž se ji dostalo rovnoprávného postavení s východofranskou říší. Svatoplukovi se \"divina gratia\" (boží milostí) tedy roku 880 dostalo papežské patronance, jejíž prvořadý význam fakticky první mezi slovanským státem a Římem (když obdobný akt mezi Bulharskem a Římem vyzněl naprázdno), zdůraznilo označení Svatopluka titulem „unicus filius“ který byl vyhrazen císařům nebo byl používán pro označení kandidátů na císaře. Možná právě proto perská kronika „Země světa“ označila Svatopluka titulem císaře hned čtyřikrát. Za rozporů ve Franské říši, kde v té době právě nebylo císaře, představovalo Svatoplukovo království pro papežství nejsilnější státní útvar západního římského universa a protiváhu v jeho záměrech a politice vůči franskému panství v Evropě. K povýšení Svatopluka do hodnosti královské se vrací kronika Reginona z Prümu ve zprávě k o 10 let pozdějšímu roku 890 v souvislosti s někdejším pokřtěním Arnulfova nemanželského syna Svatopluka. Privilegium papeže Jana VIII. potvrdil list papeže Štěpána V. (VI.) „Svatoplukovi, králi Slovanů“ ze září roku 885. Zdůrazněn je teokratický původ vládní moci. Významným je též oslovení Svatopluka jako krále v římském hierarchickém pojetí. Roku 885 byl římskou kurií s potvrzením patronance a protekce \"nulla terrarum obsistente intercapedine\" králem označován současně se zdůrazněním, že v rukou božích \"sunt omnia iura regnorum\" (jsou všechna práva králů)“. Králem nazývá Svatopluka také saský kronikář Widukind, bavorský letopisec Jan Aventinus, Kosmas, Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína a řada dalších. Na rozdíl od Fudských letopisů, jejichž označení Svatopluka jako vévody (dux) je projevem jejich tendenčnosti, užívá Regino z Prümu adekvátního označení král (rex), odpovídající oslovení římské kurie r. 885. Svatopluka jako krále Moravy titulují všechny následující kroniky: Reginonis Chronicon (Kronika Reginona), Widukindi Monachi Corbeiensis Zrum Gestarum Saxonicarum (Saské dějiny korvejského mnicha Widukinda), Cosmae Pragensia Chronica Boemorum (Kosmy pražského kronika Čechů), Presbyteri Diocleatis Regnum Sclavorum (Letopis popa Dukljanina Království Slovanů), Annalista Saxo (saský letopisec), Annales Gradicenses (Letopisy hradišťské), Notae de episcopis Pataviensibus (Záznamy o pasovských biskupech), Dalimilova kronika, Cronica Przibiconis dicti Pulkaua (Kronika Přibíka, zvaného Pulkava), Annales Bohemici (Letopisy české), Auctarium Mellicense (Auktárium melcké), Granum catalogi praesulum Moraviae (Jádro katalogu biskupů moravských), Augustini Olomucensis Episcoporum Olomucensium series (Augustin Olomoucký seznam olomouckých biskupů), Aeneas Sylvius Picollomini Historia Bohemica (Dějiny české Aenea Sylvia Piccolominiho), Ioannis Aventini Annales Boiorum (Letopisy Bavorů od Jana Aventina), Ibn Rusta, Kniha vzácných drahokamů. Ibn Mahmud Gardízí v díle Okrasa historie píše sice ne o králi, ale o nejvyšším vládci, který \"si klade na hlavu korunu\". Kroniky tedy titulují naprosto stejně jak Svatopluka I. Moravského, tak i západoevropské krále.", "V zimě na počátku roku 882 synové někdejších markrabat Viléma a Engilšalka I., oněch, kteří v roce 871 padli na Moravě, sesadili z pozice místodržícího Východní marky (východofranské hraniční území, dnes součást Rakouska) Svatoplukova spojence Aribona, kam jej dosadil východofranský král Karel III. Tlustý. Poté byl Karlem III. opět potvrzen, ale na jaře téhož roku Vilémovci Aribona z Východní marky vyhnali. Svatopluk vázán smlouvou s Aribonem vtrhl v létě roku 882 jako spojenec východofranského panovníka Karla III. do Východní marky (východofranské hraniční území, dnes součást Rakouska) a Vilémovce odtud vypudil a hrabství vrátil Aribonovi. Téhož roku Svatopluk zajal na severní straně Dunaje Verinhara, prostředního ze tří Engilšalkových synů, a hraběte Vecila, který byl jejich příbuzným a krutě se pomstil potomkům těch, kteří způsobovali příkoří Svatoplukovi a Moravanům především v roce 871. Verinhara a Vecila krutým způsobem zmrzačil a vše z jejich majetku zničil ohněm. Vilémovci, když nemohli očekávat od Karla III. nic dobrého, se přidali k silám Arnulfa Korutanského (pozn.: Arnulf měl syna Zwentibolda neboli Svatopluka, jemuž byl Svatopluk I. Moravský kmotrem). Arnulfovi vazalové proti Svatoplukovi uzavřeli spojenectví s Bulhary. Bulhaři se zmocnili některých Svatoplukem dobytých území v dnešním východním Maďarsku (Potisí). Když se Svatopluk dověděl, že se Vilémovci spojili s Arnulfem a uchýlili se pod jeho ochranu, varoval Arnulfa, že nebude tolerovat jeho podporu Svatoplukovým nepřátelům a požadoval, aby Arnulf Vilémovce vyhnal. Arnulf odmítl. Svatopluk tedy v roce 883 shromáždil velké vojsko a napadl západní část Panonie, velkou část území rozvrátil a vrátil se nedotčen. V roce 884 Svatopluk znovu přitáhl do Panonie s ohromným vojskem, aby rozvrátil, co ještě zbylo. V tomto tažení disponoval tak velkým vojskem, že jedním místem procházelo od východu až do západu slunce. S tímto vojskem po 12 dní kořistil v Arnulfově království a pak se s úspěchem vrátil. Potom poslal část vojska přes Dunaj. Když proti Svatoplukovým vojákům neprozřetelně vytáhli starší synové Viléma a Engilšalka Megingoz a Papo spolu s Panony, byli poraženi a při útěku se utopili v řece Rábě. Bratr hraběte Bertolda byl s mnoha jinými zajat. Svatopluk následně Bulhary vyhnal a podařilo se mu tak připojit k Velkomoravské říši celou Panonii. Nechal si tento krok potvrdit od Karla III. dohodou ve Vídeňském lese na Komiánském kopci poblíž řeky Tullnu roku 884. Karel III. taktéž prodloužil mírovou smlouvu s Velkomoravskou říší a Svatoplukovy pozice byly upevněny. V roce 885 se Svatopluk usmířil i s Arnulfem, který se stal roku 887 po Karlu III. východofranským králem. V roce 885 byla na austrijském pomezí Bavor mezi králem Moravanů Svatoplukem a králem Bavorů Arnulfem stvrzena mírová smlouva. Svatopluk si vzal za manželku Arnulfovu sestru Giselu a pokřtil jménem Svatopluk Arnulfova nemanželského syna. Arnulf se stal roku 887 po Karlu III. východofranským králem. V roce 888 zemřel Přemyslovec Bořivoj I., který křtem (pravděpodobně byl křtěn na Moravě, podle pozdních legend přímo sv. Metodějem) a mocenskou podporou Svatopluka prosadil dominantní postavení svého rodu v dnešních Čechách. Po smrti Bořivoje Svatopluk v Čechách vládl přímo.", "Kolem 22. března 890 uspořádal král Arnulf táhnoucí do Panonie obecný sjezd s králem Svatoplukem na místě zvaném Omuntesberg (\"Omuntesperch\", obvykle spojován s lokalitou Omuntesdorf, podle dalšího názoru s lokalitou Amandhegy-Pannonhalma). Svatopluk vystupoval v zájmu papeže a měl přimět Arnulfa, aby navštívil Řím a připojil do své správy Italské království uchvácené \"zlými křesťany a dotírajícími pohany\". Arnulf, ač nerad, nevyhověl, neboť byl zaměstnán různými spory v jeho vlastním království. Arnulf oficiálně postoupil Svatoplukovi Čechy, neboť byl k němu vázán rodinnými svazky. Tím Arnulf potvrdil Svatoplukův nárok na české území, ovšem také dopomohl Svatoplukovi k tomu, aby vymanil i Čechy z franského vlivu. To vyvolalo rozbroj, Arnulf platnost mírové smlouvy přerušil a odpověděl překvapivým vpádem na Moravu, kde plenil vše, co nebylo chráněno. V roce 891 Arnulf poslal své vyslance k Moravanům, aby obnovil mír. Jedním z vyslanců byl biskup Wiching, který za nového nepřátelství se Svatoplukem musel opustit Moravu. Svatopluk však roku 892 ignoroval Arnulfovo tažení na východ a Arnulf se setkal v Hengstfeldu poblíž Štýrského Hradce s chorvatským vévodou Braslavem a začal spřádat plán, jak vtrhnout na Moravu. Na pomoc přizval Franky, Bavory a Alamany a protože nemohl Svatopluka porazit, odstranil zátarasy bránící vpádům Uhrů a přizval dokonce i uherskou výpravu, aby napadla Dákii za Tisou, která byla poslušna Svatopluka. a v červnu po čtyři týdny pustošil. V září vyslal posly s dary k bulharskému králi Vladimírovi za účelem vyjednávání obnovení míru a embarga na vývoz soli Moravanům. Poslové však pro nástrahy Svatopluka nemohli nastoupit cestu po souši ani po Drávě, neboť až tam sahalo panství Svatopluka, museli použít toku Sávy. Protože Svatopluk poskytl azyl mladému markraběti ve východním pohraničí Engilšalkovi II. synovi Engilšalka I. Hornopanonského, Arnulf opět vrthl do Svatoplukova království za účelem plenění, avšak vrátil se pro nastojené úklady jen s velkými potížemi. Za vyváznutí děkoval Arnulf jen zázračnému zákroku svého patrona sv. Jimráma (Emmerama). V roce 894 Svatopluk zemřel. Na podzim byla mezi Bavory a Moravany uzavřena mírová smlouva.", "Od roku 870 se švábský kněz Wiching snažil zničit celou staroslověnskou misii i samotného arcibiskupa Metoděje a snažil se v tomto směru ovlivňovat v teologických otázkách nezkušeného Svatopluka. Svatoplukův kancléř Jan z Benátek doručil roku 879 papeži Svatoplukův list se stížností na Metodějova kázání a slovanské bohoslužby, pravděpodobně obsahující Wichingovy pomluvy. Papež na to ihned Metoděje upozornil a nařídil, aby v Římě vysvětlil své učení a slovanskou bohoslužbu, kterou mu údajně zakázal v listu doručeném po legátovi Pavlovi. Někdy na přelomu let 879 a 880 se Metoděj vydal na cestu do Říma za doprovodu Svatoplukova pobočníka, kterým byl zemský župan Zemižizň. Metoděj Wichingovy pomluvy vyvrátil, jak lze usuzovat z listiny \"Industriae tuae\" potvrzujícího Metoděje arcibiskupem svaté církve moravské. Na Svatoplukovu žádost papež Jan VIII. vysvětil kněze Wichinga na biskupa církve nitranské a přikázal, aby byl Wiching ve všem Metodějovi poslušen. Nicméně ještě před Metodějem dorazil na Moravu dříve Wiching s falešnou listinou, že byl ustanoven arcibiskupem Moravy právě on a tvrdil, že Metoděje a jeho učení papež přikázal vyhnat ze země. Když konečně dorazil Metoděj s pravou listinou, byla na nějakou dobu Wichingova strana potlačena. Wiching však pravděpodobně nechtěl dbát papežových příkazů. Metoděj totiž obdržel od papeže Jana VIII. list psaný 23. března 881, v němž je ujišťován, že kromě Apoštolského listu (\"Industriae tuae\") jiný list nenapsal a cokoliv jiného, než je v této listině z roku 880, nepřikázal. Zloba Wichingova neustávala, proto jej roku 884 Metoděj exkomunikoval a zbavil biskupských pravomocí, dokud se nepodřídí autoritě arcibiskupa stvrzené papežem. Wiching se pomocí lživých udání vetřel k novému papeži Štěpánovi V., u kterého získal zákaz slovanské liturgie a nařízení, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Mezitím zemřel 6. dubna 885 Metoděj a jeho nástupcem nebyl papežem uznán Metodějem doporučený moravský kněz Gorazd, dokud se sám osobně nepředstaví papeži. Biskupský úřad uchvátil Wiching, kterého na Svatoplukovo přání papež Jan VIII. již roku 880 vysvětil za nitranského biskupa a kterého za tím účelem Svatopluk vyslal do Říma, když Jan VIII. vyjádřil ochotu vysvětit i dalšího biskupa, aby Metoděj mohl světit biskupy sám. Svatoplukem tolerovaný Wiching nechal Gorazda spolu s dalšími uvrhnout do žaláře. Podle Theofylaktova \"Života Klimenta, biskupa Bulharů\", se tak stalo bez vědomí momentálně nepřítomného Svatopluka, avšak s jeho dřívějším povolením o převzetí církve. Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci nechtěli zradit dílo a odkaz svého učitele a odmítli se podřídit papežovu dokumentu přineseném Wichingem, protože po dřívějších zkušenostech s Wichingem falšovanými listinami nevěřili v jeho platnost. Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a na Balkáně. Wiching nechal zbylými kněžími potlačit užívání staroslověnské liturgie (na vyhnání staroslověnských kněží neměl potřebné pravomoci). Ke konci Svatoplukovy vlády musel opustit Moravu nitranský biskup (a nástupce Metoděje) Wiching. Svatopluk totiž záhy zjistil, že Wiching se proti němu opakovaně spolčoval s králem Arnulfem. Svatopluk zemřel roku 894, podle Dukljanské kroniky (kap. IX) sedmnáctého dne v měsíci březnu, podle dnešního kalendáře 9. března. Podle legendy na základě pozdějšího díla \"O spravování říše\" Konstantina VII. Porfyrogennéta Svatopluk na smrtelné posteli vyzýval své tři syny ke svornosti jako účinné obraně vůči sousedním nepřátelům a zabezpečení zachování politické moci Velkomoravské říše. Přestože legenda o \"třech prutech Svatoplukových\" hovoří o třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno nitranské knížectví. Jméno Predslava, třetího možného syna, je zmíněno v historii v souvislosti se Svatoplukem jen jednou, bez výslovného uvedení, že je jeho synem. Brzy po roce 894 došlo mezi syny k rozbroji a započal se rozpad Velkomoravské říše." ] }

{ "title": [ "Charakteristiky základních napájecích soustav.", "25 kV, 50 Hz.", "15 kV, 16,7 Hz (dříve 16 2⁄3 Hz).", "3 kV stejnosměrné.", "1,5 kV stejnosměrné.", "3× 3 kV, 15 Hz.", "650–850 V stejnosměrných." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "U zrodu této soustavy stojí maďarský elektrotechnik a vynálezce Kálmán Kandó. Jako první dovedl k uskutečnění myšlenku napájení lokomotiv proudem s frekvencí 50 Hz, a to ve 20. letech, ve válkou zchudlém Maďarsku. Proti jiným systémům nebylo nutné budovat měnírny ani zvláštní napájecí síť, trolejové napětí (tehdy 16 kV) bylo získáno pouhou transformací z elektrorozvodné sítě. Napájecí napětí pro asynchronní motory bylo v lokomotivě transformováno a upraveno rotačním měničem fází. Až do počátku 60. let se zdálo, že Maďarsko zůstane s tímto napájecím systémem osamoceno, avšak mohutný rozvoj polovodičové techniky způsobil návrat k této soustavě, která se z dnešního hlediska jeví jako nejperspektivnější. Tato soustava vykazuje nejmenší ztráty způsobené přenosem a trakční vedení se dá velmi snadno přes transformátory napájet z běžné veřejné elektrorozvodné sítě. Vzhledem k tomu, že dnešní moderní lokomotivy jsou vybaveny asynchronními motory s frekvenčními měniči, regulace výkonu nepředstavuje větší problém. Ve starších elektrických lokomotivách byly použity stejnosměrné motory s neřízenými křemíkovými usměrňovači, ale tato koncepce je dnes na ústupu a je považována za zastaralou. Díky vysokému napětí je možné snadno přenášet vysoké výkony požadované moderními výkonnými lokomotivami a vysokorychlostními jednotkami a to i při rychlostech nad 200 km/h, kde stejnosměrné soustavy narážejí na svoje limity. Vysoké napětí také umožňuje velké rozestupy napájecích stanic. To je výhoda v místech, kde je stavba napájecích stanic obtížná, například v horách nebo rozlehlých pustinách bez osídlení. Jednoduchost připojení do elektrorozvodné sítě s sebou přináší i řadu problémů. Největším z nich je nutnost rovnoměrného zatížení veřejné sítě, proto jsou jednotlivé úseky napájeny z různých fází. To způsobuje problémy při rekuperačním brzdění. Návrat energie do veřejné sítě je nevýhodný (v ČR zakázaný), a dodavatelé elektrické energie se mu brání z ekonomických i technických důvodů (nárazové dodávky, nízký účiník, deformovaný průběh napětí a proudu). Jiné vozidlo, které odebere dodanou energii nemusí být v daném úseku k dispozici a energie je mařena v brzdovém rezistoru. Starší trakční vozidla využívající neřízené usměrňovače a stejnosměrné komutátorové motory jsou zdrojem proudů celého spektra lichých harmonických kmitočtů, které je nutno filtrovat. Dále je nutno zajistit kompenzaci fázového posunu odebíraného napětí a proudu ze sítě pomocí tzv. filtračně kompenzační stanice (FKZ). Moderní trakční vozidla, využívající čtyřkvadrantové pulzně-šířkové měniče tyto nevýhody nemají. Bez následné symetrizace jsou a budou obě skupiny jen nesymetrickou zátěží. Trakční napájecí stanice je připojena jen na jedno sdružené napětí a i prostá činná zátěž zde způsobuje fázové posuny proudů vůči fázovým napětím o ±30 °. Přívodním třífázovým vedením mohou cirkulovat jalové i činné výkony. Nesymetrická zátěž má pulzující charakter a současně deformuje kruhové pole ve strojích připojených k síti. Potlačení nebo úplné převedení nesymetrické zátěže na symetrickou je investičně náročné a náročné na řízení. Je nutno používat výhradně jednostranné napájení trakčního vedení. Výhody však převažují a proto se tato soustava šíří nejrychleji ze všech. V horizontu třiceti let (přibližně do roku 2047) je proto plánované sjednocení napájecí soustavy v ČR právě na 25 kV, 50 Hz.", "Střídavé napětí o zvláštní frekvenci 16 2⁄3 Hz bylo pro napájení kolejových vozidel zavedeno ve Švýcarsku, Německu a Rakousku již počátkem 20. století. Důvody byly technické – tuto frekvenci lze totiž ještě stále transformovat za použití běžných transformátorů (transformátor je pouze větší protože musí být vybaven větším a hmotnějším magnetickým obvodem, který je v praxi vyroben především ze železa), a navíc je možno takto nízkou frekvenci ještě přímo použít pro napájení stejnosměrných elektrických motorů bez použití usměrňovače. Příčinou, proč komutátorový motor komutuje podstatně hůř při střídavém napájení, než při stejnosměrném, je transformační napětí, které se v kotvě indukuje od časově proměnného pole hlavních pólů. Převádět na lokomotivě střídavý proud na stejnosměrný nebylo dříve snadné, byla k tomu potřeba těžká a rozměrná rotační soustrojí (motorgenerátory) nebo rtuťové usměrňovače, které potřebovaly ke svému provozu vysoký stupeň vakua a byly mechanicky choulostivé. Proto byl kmitočet střídavého napájecího napětí snížen na jednu třetinu. V Evropě tedy z obvyklých 50 Hz na 16 2⁄3 Hz. Celočíselný poměr 3 byl zvolen z důvodu realizace rotačních konvertorů, a to na bázi šestipólového synchronního motoru a dvoupólového alternátoru. Snížení kmitočtu na jednu třetinu se ukázalo jako rozumný kompromis mezi zvětšením rozměrů transformátorů (ke kterému pochopitelně došlo) a zlepšenou komutací trakčních motorů, které bylo dosaženo s vynálezem komutačních pólů. Nižší kmitočet se též příznivě projevil ve snížení impedance trakčního vedení, a spolu s použitím dostatečně vysokého napětí napomohl ke snížení počtu napájecích stanic, neboť ty jsou díky poměrně malým úbytkům napětí schopny napájet poměrně dlouhé úseky. Snížením kmitočtu a zavedením fázově posunutých pomocných pólů komutátorových trakčních motorů se již v prvé dekádě dvacátého století podařilo dovést jednofázový systém do úspěšného stavu technické použitelnosti, a některé železnice jím začaly své tratě elektrizovat. Toto řešení se zejména používalo ještě před vynálezem výkonových křemíkových usměrňovačů. Použití této frekvence přináší i výhodu/nevýhodu – nutnost budovat speciální jednofázové elektrárny určené pouze pro tyto účely či instalovat rotační měniče (dříve) nebo dnes polovodičové měniče z běžné síťové frekvence 50 Hz na výrobu trakčního napětí o frekvenci 16 2⁄3 Hz (dnes 16,7 Hz z důvodů omezení harmonických) a napětí 15 kV. Rekuperace energie je díky jednofázové síti bezproblémová. Trakční soustava 16,7 Hz mívá podél trati vlastní přenosové vedení vyššího napětí. Není přímo navázána na třífázovou rozvodnou soustavu 50 Hz. Jedná se tedy o soustavu od sítě izolovanou. Rozvoj polovodičové techniky mírně modifikoval jmenovitou hodnotu kmitočtu. Poměr 1 : 3, tedy 16 2⁄3 Hz : 50 Hz, poplatný době používání rotačních měničů v systému napájení, byl v období elektronických měničů změněn na nesoudělný poměr 16,7 Hz : 50 Hz a to z důvodu zamezení vzniku nežádoucích rezonančních jevů (záznějů) v rozvodné síti.", "Evropským průkopníkem této soustavy byla ve 20. letech 20. století Itálie. Napětí 3 000 V představuje prakticky hranici stejnosměrné soustavy, vyšší napětí by bylo obtížně zvládnutelné jak z hlediska izolačního stavu trakčního obvodu včetně motorů, tak i napětí mezi lamelami komutátorů trakčních motorů. Nakonec i pro moderní polovodičové prvky představuje toto napětí mez, které dosahují z hlediska provozní spolehlivosti jen někteří výrobci. Výhodou tohoto systému je jednoduchost vozidel, snadná rekuperace a využití rekuperované energie. K nevýhodám patřila donedávna ztrátová (odporová) regulace rozjezdu vozidel. Dále je zde omezení přenášeného výkonu limitem proudu, který je schopná tato soustava přenést k vozidlu a přes sběrač na vozidlo. U této soustavy je nutné zabezpečit ochranu kovových prvků v okolí tratě před účinky bludných proudů. Průřez trolejového drátu je proti střídavé soustavě větší, avšak ani tak není schopná přenést srovnatelný výkon. Proto i Itálie zvolila pro novou vysokorychlostní trať z Říma do Neapole napájení 25 kV, 50 Hz. Stejnosměrné DC soustavy s diodovými usměrňovači mohou rekuperovat jen do sousedního vozidla na trati (pokud existuje a odebírá výkon).", "Napětí této soustavy bylo dáno úrovní elektrotechniky v počátcích rozmachu elektrizace železnic, t. j. přibližně v období mezi světovými válkami. V zemích, kde je tato soustava rozšířená, dnes přináší spíše problémy – i přesto, že se na hlavních kolejích používají zdvojené trolejové dráty, není tato soustava schopná již zvládat výkony dnes požadované. Jejímu nahrazení však brání ekonomické důvody. Např. na území Česka je takto elektrizována trať Tábor–Bechyně.", "Tato soustava byla rozšířená na severu Itálie v letech 1902–1975. U jejího zrodu stál již výše zmíněný Kálmán Kandó a zpočátku i firma Ganz, kde byl zaměstnán. Lokomotivy byly poháněny asynchronními kroužkovými motory s rozběhem regulovaným vodním odporníkem. Velkou nevýhodou tohoto systému byla složitost dvouvodičového trolejového vedení (3. fáze byla v kolejnicích). Na třífázovém systému poprvé přesáhlo kolejové vozidlo rychlost 200 km/h, a to již roku 1903 v Německu. Všechny tři vodiče zde byly uspořádány nad sebou na sloupech vedle kolejí. Dnes se třífázové napájení používá na některých ozubnicových drahách (např. Jungfraubahn). k největším výhodám patří přirozená regulace otáček elektromotoru připojeného na třífázovou síť – při překročení synchronních otáček přejde plynule do generátorického režimu a působí tak jako brzda.", "Tato soustava se využívá na jihovýchodě Anglie, kde funguje poměrně hustá železniční síť s osobní dopravou elektrickými jednotkami jezdícími v poměrně krátkých intervalech. Počátky této sítě sahají do období před 1. světovou válkou, kdy jej počala zavádět na svých tratích společnost London and South Western Railway (L&SWR), a to s napětím 650 V. Od roku 1955 zaváděly BR na nově elektrifikovaných úsecích napětí 750 V. Vozidla však jezdí bez problémů na obou napětích, nehledě na fakt, že jsou úseky společné pro provoz metra, které má minus pól ve zvláštní, čtvrté kolejnici. Tato kolejnice je galvanicky oddělená od koleje, takže metro je napájeno napětím mezi 3. a 4. kolejnicí. Výhodou tohoto systému je robustnost napájecího vedení tvořeného kolejnicí, jednoduchost vozidel vyplývající i z nižších nároků na izolační odpor. k nevýhodám patří zejména vysoké proudy a z toho vyplývající potíže a výkonová omezení moderních vozidel (Eurostar), dále nebezpečí úrazu elektrickým proudem při kontaktu s napájecí kolejnicí, přerušení napájecí kolejnice na přejezdech a tahání elektrických oblouků v těchto místech, omezení rychlosti schopností sběračů udržet stabilní kontakt (max. 160 km/h). Systém napájení nízkým napětím pomocí třetí kolejnice jinak používají většinou dráhy typu metra nebo S-Bahn. Kromě toho se s tímto způsobem napájení, avšak z trolejového vedení, setkáme i na některých místních drahách, z nichž některé se svým charakterem blíží tramvaji. Je třeba zmínit i napájení třetí kolejnicí na některých francouzských úzkorozchodných drahách." ] }

{ "title": [ "Struktura povrchu.", "Demografické údaje.", "Silniční doprava.", "Seznam obcí a jejich částí." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 875,46 km2, z toho:", "Data k 30. červnu 2005:", "Okresem prochází dálnice D11 a silnice I. třídy I/11, I/31, I/33, I/35, I/36 a I/37. Silnice II. třídy jsou II/280, II/298, II/299, II/308, II/323, II/324, II/325, II/326, II/327 a II/333.", "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Babice • Barchov • Běleč nad Orlicí • Benátky • Blešno • Boharyně • Černilov • Černožice • Čistěves • Divec • Dobřenice • Dohalice • Dolní Přím • Habřina • Hlušice • Hněvčeves • Holohlavy • Hořiněves • Hradec Králové • Hrádek • Humburky • Hvozdnice • Chlumec nad Cidlinou • Chudeřice • Jeníkovice • Jílovice • Káranice • Klamoš • Kobylice • Kosice • Kosičky • Králíky • Kratonohy • Kunčice • Ledce • Lejšovka • Lhota pod Libčany • Libčany • Libníkovice • Librantice • Libřice • Lišice • Lodín • Lochenice • Lovčice • Lužany • Lužec nad Cidlinou • Máslojedy • Měník • Mlékosrby • Mokrovousy • Myštěves • Mžany • Neděliště • Nechanice • Nepolisy • Nové Město • Nový Bydžov • Obědovice • Ohnišťany • Olešnice • Osice • Osičky • Petrovice • Písek • Prasek • Praskačka • Předměřice nad Labem • Převýšov • Pšánky • Puchlovice • Račice nad Trotinou • Radíkovice • Radostov • Roudnice • Sadová • Sendražice • Skalice • Skřivany • Sloupno • Smidary • Smiřice • Smržov • Sovětice • Stará Voda • Starý Bydžov • Stěžery • Stračov • Střezetice • Světí • Syrovátka • Šaplava • Těchlovice • Třebechovice pod Orebem • Třesovice • Urbanice • Vinary • Vrchovnice • Všestary • Výrava • Vysoká nad Labem • Vysoký Újezd • Zachrašťany • Zdechovice" ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Před rokem 1998.", "Ministr vlád J. Tošovského, V. Špidly, S. Grosse a J. Paroubka.", "Ministr vlády M. Topolánka.", "Prohra ve volbách v roce 2010 a odchod z politiky.", "Dědický spor s charitou.", "Akademická činnost a založení Diplomatické akademie.", "Poradce Andreje Babiše.", "Rodina." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Po absolvování gymnázia v Praze-Libni a Právnické fakulty Univerzity Karlovy (1976–1980) pracoval do roku 1983 jako podnikový právník u společnosti Transgas, následně jako notář v Praze 10. Svou politickou dráhu zahájil v roce 1990 jako poradce místopředsedy vlády pro lidská práva, restituce a vztahy mezi státem a církvemi. Podílel se na přípravě zákona č. 298/1990 Sb., v jehož důsledku byla řádu svaté Voršily mylně vydána hospodářská budova Národního divadla; což později vyvolalo velkou aféru. Část roku 1991 působil jako asistent na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v té době si také rozšiřoval vzdělání na \"Pan American Institute for International Studies\" (\"Notre Dame University\"). V témže roce se stal poradcem předsedy federální vlády ČSFR, od roku 1992 ředitelem legislativní sekce v Úřadu vlády ČR a sekretářem (místopředsedou) Legislativní rady české vlády. V období 1992–1996 zastával funkci prvního náměstka ministra spravedlnosti. Mezitím se v roce 1994 stal členem Benátské komise a v roce 1995 vstoupil do KDU-ČSL. Od července 1996 působil jako náměstek ministra zahraničních věcí pro otázky spojené se vstupem ČR do EU a stal se členem vědeckých rad Právnické fakulty UK a Fakulty mezinárodních vztahů VŠE Praha. Od ledna 1997 rovněž dočasně řídil Legislativní radu české vlády a v témže roce se stal místopředsedou Benátské komise.", "Do vrcholové politiky pronikl v roce 1998. Od 2. ledna 1998 do 23. července 1998 byl ve vládě Josefa Tošovského ministrem vnitra a současně šéfem delegace vedoucí vyjednávání s představiteli EU o podmínkách přijetí ČR do Evropské unie. Ve volbách v roce 1998 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za KDU-ČSL (volební obvod Praha). Poslancem byl od 20. června 1998 a od 23. července 1998 až do konce funkčního období 20. června 2002 byl předsedou sněmovního petičního výboru. V květnu 1999 prohrál souboj s Janem Kasalem o post předsedy KDU-ČSL uvolněný po Josefu Luxovi a stal se pouze prvním místopředsedou. Zatímco Kasal v kandidátském projevu zdůrazňoval potřebu proreformní vlády, Svoboda akcentoval proevropskou orientaci KDU-ČSL. Od ledna 2001 byl předsedou Výboru pro jednací řád a imunity Parlamentního shromáždění Rady Evropy. 28. ledna 2001 byl zvolen lídrem Čtyřkoalice (spojenectví KDU-ČSL, Unie svobody, DEU a ODA), o tři dny později se kvůli tomu vzdal funkce prvního místopředsedy KDU-ČSL. Po sporech ve Čtyřkoalici, kdy nebyl schopen prosadit svou představu o personálním složení stínové vlády Čtyřkoalice, však 31. března 2001 odstoupil i z funkce jejího lídra. Jeho kolega ze Čtyřkoalice a významný politik Unie svobody Vladimír Mlynář vnímal volbu Cyrila Svobody v lednu 2001 jako relativní úspěch a oceňoval, že tradicionalističtí lidovci souhlasili s pražským právníkem v čele stínové vlády. Naopak rezignaci Svobody na post v březnu 2001 vnímal jako Svobodovu chybu a kritizoval jeho malou schopnost taktické pružnosti. Hlavní příčinou jeho rezignace měla být neshoda na tom, zda by měl být členem stínové vlády i jeho spolustraník Miroslav Kalousek, kterého Svoboda opakovaně v různých variantách složení stínového kabinetu opomíjel. Čtyřkoalice se později rozpadla, respektive do voleb v roce 2002 šla jako aliance dvou subjektů KDU-ČSL a US-DEU pod názvem \"Koalice\". Na volebním sjezdu KDU-ČSL 26. května 2001 Svoboda hájil politiku větší vstřícnosti vůči ČSSD a byl zvolen předsedou KDU-ČSL. Výsledek sjezdu byl vítězstvím Svobodova křídla, naopak porážkou skupiny okolo Jana Kasala. Trvaly i osobní a politické spory s Miroslavem Kalouskem. Kalousek totiž reagoval ostře na Svobodovo zdůvodňování jeho nesouhlasu s účastí v stínové vládě (mělo jít o pochybné aktivity v době Kalouskova působení coby náměstka ministra obrany v 90. letech). Vyzval Svobodu, aby svá tvrzení doložil a získal v tomto požadavku podporu vedení strany. Svoboda pak byl nucen se Kalouskovi omluvit. V červnu 2002 se stal členem správní rady nadačního fondu Most naděje, který založila společnost Synergo Group (později Appian Group, dnes Czech Coal). Předsedou správní rady byl podnikatel Antonín Koláček. Média Svobodu kritizovala kvůli střetu zájmů, ten se však postu nikdy nevzdal. Ve volbách v roce 2002 byl opětovně zvolen do poslanecké sněmovny za KDU-ČSL, respektive za alianci Koalice, (volební obvod Královéhradecký kraj). Lidovci a US-DEU sice ve volbách získali podstatně méně mandátů, než ještě v roce 2001 naznačovaly průzkumy preferencí, ale na základě voleb došlo k vytvoření koaliční vlády Vladimíra Špidly (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), čímž se lidovci po čtyřech letech opoziční smlouvy vrátili do vlády. 15. července 2002 byl Svoboda jmenován místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí. Ve funkci ministra mj. zodpovídal za tzv. „informační kampaň“ před referendem o vstupu ČR do Evropské unie, která měla logo „Ano“ a byla opozicí a euroskeptiky kritizována jako jednostranná propaganda. 8. listopadu 2003 prohrál hlasování na sjezdu KDU-ČSL v Ostravě a ve funkci předsedy KDU-ČSL jej vystřídal jeho rival Miroslav Kalousek zastávající pravicovější názory. 1. místopředsedou se stal Jan Kasal, Cyril Svoboda byl zvolen pouhým řadovým místopředsedou. Jeho vliv ve vládě i straně následně poklesl. Post místopředsedy vlády zastával jen do konce trvání Špidlova kabinetu, tedy do 4. srpna 2004, zatímco v následujících vládách Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka do 16. srpna 2006 si udržel již jen portfolio ministra zahraničních věcí. 15. dubna 2004 utrpěl vážná zranění páteře při autonehodě na sjezdu z dálnice do Vyškova. Nehodu způsobil řidič jeho služebního vozu, který jel rychlostí přes 120 km/h na nebezpečném úseku, kde je povolena maximální rychlost 60 km/h. Cyril Svoboda byl hospitalizován, ale rychle se uzdravil, dokonce již týden po nehodě hlasoval na vozíku pod dohledem lékařů v Poslanecké sněmovně, neboť jeho přítomnost byla pro vládu nutná k přehlasování veta prezidenta blokujícího zákon o DPH. Roku 2005 během vládní krize související s pochybnostmi okolo nabytí majetku premiéra Stanislava Grosse sice nesouhlasil se stupňováním tlaku na ČSSD, ale na základě usnesení celostátní konference KDU-ČSL z 30. března podal spolu s ostatními ministry této strany demisi. Prezident však demise ministrů nepřijímal až do 25. dubna, kdy padla celá vláda a byla jmenována vláda Jiřího Paroubka, v níž Cyril Svoboda zůstal na postu ministra zahraničních věcí.", "Ve volbách v roce 2006 se znovu stal členem poslanecké sněmovny za KDU-ČSL, (volební obvod Praha). Ve volbách zvítězila ODS, ale poměr sil mezi levicí (ČSSD a KSČM) a středopravým blokem (ODS, KDU-ČSL a Strana zelených) byl vyrovnaný. Následovaly měsíce vyjednávání o nové vládě. Cyril Svoboda byl v té době stále místopředsedou strany, ale hlavní jednání vedl Miroslav Kalousek. Ten ovšem odstoupil z postu předsedy KDU-ČSL poté, co v srpnu 2006 ohlásil možnost vzniku vlády KDU-ČSL a ČSSD, kterou by tolerovala KSČM, ale ve straně se proti této variantě zvedl silný odpor členské základny. 28. srpna 2006 rezignoval na místopředsednický post i Cyril Svoboda. Zdůvodnil to následovně: „\"Lidé v naší straně pečlivě rozlišují, co se může a co se smí, a že něco se nesmí. Nesmí se jít do vlády s tichou nebo jakoukoliv podporou KSČM\"“. Později (rozhovor v MfD 5. října 2006) ovšem kritizoval zářijové usnesení KDU-ČSL, které lidovcům zakazuje tolerovat menšinovou vládu, neboť odmítnutí vlády tolerované KSČM bylo prý učiněno ve vypjaté atmosféře. Následně ale podepsal závazek o netoleranci vlády závislé na komunistech. Když byla na počátku roku 2007 konečně zformována většinová vláda (druhá vláda Mirka Topolánka), stal se v ní Svoboda 9. ledna 2007 ministrem bez portfeje a předsedou Legislativní rady vlády. Na tomto postu setrval do 23. ledna 2009. 24. ledna 2008 sdělil, že za příslib podpory ODS zákonu o majetkovém vyrovnání církví bude volit v nadcházející prezidentské volbě Václava Klause. 15. ledna 2009 byl nominován za KDU-ČSL na post ministra pro místní rozvoj v rámci rekonstrukce vlády Mirka Topolánka. Ministrem pro místní rozvoj se skutečně stal 23. ledna a zároveň odešel z postu předsedy Legislativní rady vlády ČR. V nové vládní funkci ale setrval jen několik měsíců, protože ještě během jara 2009 byla vládě vyslovena nedůvěra a nahradila ji úřednická vláda Jana Fischera.", "V březnu 2009 oznámil, že bude kandidovat na post předsedy KDU-ČSL. V květnu 2009 tento post pak těsně získal (157 hlasů ze 300 ve druhém kole). Do voleb v roce 2010 pak vedl stranu oslabenou odchodem četných jejích politiků, včetně Miroslava Kalouska, do nové pravicové formace TOP 09. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2010 dopadly pro KDU-ČSL jasnou porážkou, strana nezískala ani jeden mandát a poprvé v dějinách samostatné České republiky ztratila zastoupení v dolní komoře parlamentu, čímž se stal Cyril Svoboda historicky nejméně úspěšným předsedou své strany. Ještě 29. května 2010 (tedy před vyhlášením oficiálních výsledků voleb) na tiskové konferenci oznámil, že rezignuje na post předsedy strany. Ve vedení KDU-ČSL se již pak výrazněji neangažoval. V srpnu 2010 mu nové vedení strany (respektive úřadující předsedkyně Michaela Šojdrová) adresovalo výzvu, aby pozastavil své členství v KDU-ČSL kvůli kontroverzím okolo jeho soudního sporu s Charitou (viz níže). Svoboda kritizoval, že neměl možnost se před spolustraníky i veřejností řádně obhájit. Byl zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí a vedl coby jednatel soukromou školu Diplomatická akademie. Na ministerstvu mu ale fakticky nebyla přidělena žádná agenda a po uplynutí roční ochranné lhůty byl v roce 2011 propuštěn, oficiálně s odkazem na neslučitelnost působení na ministerstvu s angažmá v soukromé škole, což Svoboda označil za účelové zdůvodnění.", "Svoboda se dlouhodobě profiluje jako křesťanský politik a v roce 2007 například nabádal katolíky, aby více finančně podporovali církev. I proto v roce 2008 pobouřila řadu členů KDU-ČSL zpráva, že vede soudní spor o dědictví s charitativní organizací pražského arcibiskupství, Domovem svaté Rodiny, který založila v roce 1991 sestra Akvinela, když vybaven závětí z roku 1992 odkazující mu činžovní dům zpochybnil novější závěť (z listopadu 2004) z důvodu údajné nesvéprávnosti pořizovatelky závěti, která komplexně odkazuje drtivou většinu majetku charitativním organizacím. Svoboda před soudem obvinil manžele Aloise a Boženu Kopeckých z toho, že údajně výhrůžkami donutili Marii Kaprálkovou ke změně poslední vůle, jež zněla původně ve Svobodův prospěch. Novější závěť odkazuje činžovní dům v hodnotě asi 50 milionů korun i další majetek Domovu Svaté Rodiny a Nadaci Jedličkova ústavu. Dle nové závěti má Svobodovi připadnout milion korun jako odměna za právnické služby v restitučním sporu. Když Svoboda neuspěl v první instanci, veřejně slíbil, že se neodvolá, nicméně poté dal v tichosti svolení s odvoláním zástupci státu, který byl ve sporu vedlejším účastníkem. Soud nakonec pravomocně rozhodl ve Svobodův neprospěch. V lednu 2011 Svoboda jako jediný z dědiců nesouhlasil s vypořádáním pozůstalosti závěti z roku 2004 a požadoval podílové vypořádání. V srpnu 2011 pak Obvodní soud pro Prahu 6 změnil pro průtahy notáře v dědickém řízení, Svoboda tuto změnu napadl i u Ústavního soudu. V prosinci 2011 tak dědictví stále nebylo vypořádáno.", "Po svém odchodu z vrcholové politiky se Svoboda věnuje výuce na víceru vysokých škol. V roce 2011 založil Diplomatickou Akademii v Praze, již od té doby řídí. V říijnu 2013 přijal pozvání ázerbájdžánské vlády pro pozorování prezidentských voleb. Svoboda vyvolal kontroverzi svými pozitivními výroky, které byly v ostrém rozporu se shledáními volebních pozorovatelů OBSE. V prosinci 2015 přijal pozvání na galavečer na počest 10. výročí založení ruské státní televize Russia Today, kde seděl u stejného stolu jako ruský prezident Vladimir Putin.", "V lednu 2018 média oznámila, že Cyril Svoboda je součástí týmu poradců premiéra Andreje Babiše. Podpořil iniciativou \"Odmítáme podrážet Izrael\", která kritizuje ministra zahraničí Tomáše Petříčka, ministra kultury Lubomíra Zaorálka a bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga za jejich společné prohlášení z 23. května 2020, ve kterém odsoudili plánovanou izraelskou anexi židovských osad, které Izrael od roku 1967 vybudoval na okupovaném Západním břehu Jordánu, což je území se kterým Palestinci počítají pro svůj budoucí stát Palestina.", "Manželka Cyrila Svobody Věnceslava Svobodová pracuje jako lékařka na neurochirurgii v Praze-Krči a mají spolu čtyři syny: Václava, Norberta a dvojčata Radima a Vojtěcha. Má bratra Josefa Svobodu, který je mu k nerozeznání podobný, neboť je jeho jednovaječným dvojčetem; působí jako kancléř ČVUT. Je vnukem národohospodáře Gustava Heidlera, synovcem teologa Alexandra Heidlera, prasynovcem historika Jana Heidlera a národohospodáře a politika Ferdinanda Heidlera." ] }

{ "title": [ "Struktura povrchu.", "Demografické údaje.", "Silniční doprava.", "Seznam obcí a jejich částí.", "Změna hranice okresu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1 180,13 km2, z toho:", "Data k 30. červnu 2005:", "Okresem prochází dálnice D1 a silnice I. třídy I/23 a I/38. Silnice II. třídy jsou II/112, II/131, II/134, II/151, II/348, II/351, II/352, II/353, II/402, II/403, II/404, II/405, II/406, II/407, II/409, II/410, II/523, II/602 a II/639.", "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí malým písmem. Arnolec • \"Batelov \" • Bílý Kámen • Bítovčice • Bohuslavice • Borovná • Boršov • Brtnice • Brtnička • Brzkov • Cejle • Cerekvička-Rosice • Černíč • Čížov • Dlouhá Brtnice • Dobronín • Dobroutov • \"Dolní Cerekev \" • Dolní Vilímeč • Doupě • Dudín • Dušejov • Dvorce • Dyjice • Hladov • Hodice • Hojkov • Horní Dubenky • Horní Myslová • Hostětice • Hrutov • Hubenov • Hybrálec • Jamné • Jersín • Jezdovice • Ježená • Jihlava • Jihlávka • Jindřichovice • Kalhov • Kaliště • \"Kamenice \" • Kamenná • Klatovec • Kněžice • Knínice • Kostelec • Kostelní Myslová • Kozlov • Krahulčí • Krasonice • Lhotka • \"Luka nad Jihlavou \" • Malý Beranov • Markvartice • Měšín • Milíčov • Mirošov • \"Mrákotín \" • Mysletice • Mysliboř • Nadějov • Nevcehle • \"Nová Říše\" • Olšany • Olší • Opatov • Ořechov • Otín • Panenská Rozsíčka • Panské Dubenky • Pavlov • Plandry • Polná • Puklice • Radkov • Rančířov • Rantířov • Rohozná • Rozseč • Růžená • Rybné • Řásná • Řídelov • Sedlatice • Sedlejov • Smrčná • Stáj • \"Stará Říše \" • \"Stonařov \" • Strachoňovice • Střítež • Suchá • Svojkovice • Šimanov • Švábov • Telč • Třešť • Třeštice • Urbanov • Ústí • Vanov • Vanůvek • Vápovice • Velký Beranov • \"Větrný Jeníkov \" • Věžnice • Věžnička • Vílanec • Volevčice • Vyskytná nad Jihlavou • Vysoké Studnice • Vystrčenovice • Záborná • Zadní Vydří • Zbilidy • Zbinohy • Zdeňkov • Zhoř • Zvolenovice • Žatec • Ždírec", "Do 1. ledna 2007 byla v okrese Jihlava také obec:" ] }

{ "title": [ "Vlastnosti.", "Havárie a skandály.", "Agent Orange.", "Spolana Neratovice.", "Seveso.", "Times Beach.", "Otrava Viktora Juščenka.", "Kontaminované maso v Irsku.", "Kontaminované krmivo, maso a vejce v Německu.", "Vznik a likvidace." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Dioxiny se v přírodě velmi pomalu rozkládají (podobně jako další halogenované organické sloučeniny) a protože jsou rozpustné v tucích, mají schopnost akumulovat se (hromadit se) v tukových tkáních. Nejznámějším dioxinem je 2,3,7,8-tetrachlordibenzo-\"p\"-dioxin (TCDD), který vzniká nedokonalým spalováním chlorovaných organických látek, např. dichlorbenzenu. Ve velmi vysokých dávkách způsobují dioxiny trvalé poškození pokožky známé jako chlorakné. V nízkých dávkách je dioxinům připisována teratogenita (vývojová toxicita) a karcinogenita. Karcinogenita TCDD byla potvrzena v roce 2001, a proto byla klasifikace dioxinu změněna z „pravděpodobný karcinogen“ (2A) na „známý karcinogen“ (1). Na rozdíl od většiny jiných toxických látek či karcinogenů není pro dioxin stanovena bezpečná dávka; předpokládá se, že je škodlivý v jakékoliv detekovatelné koncentraci. Některé zdroje dokonce udávají, že TCDD je nejsilnější známý karcinogen.", "", "Dioxin je rovněž spojován s negativními trvalými zdravotními následky mezi veterány vietnamské války a vietnamským obyvatelstvem v oblastech, kde byla aplikována směs herbicidů známá jako \"Agent Orange\". Jeden z herbicidů z této směsi byl během výrobního procesu často kontaminován stopovými koncentracemi dioxinu. Čeští odborníci se budou podílet na vyčištění Vietnamu od jedovatých dioxinů, které ho zamořily během války s USA v 60. a 70. letech 20. století. V první fázi půjde o odebírání vzorků a měření, v budoucnu i o dekontaminaci v oblasti Phu Cat, kde byly americké vojenské základny skladující Agent Orange.", "Na výrobě tohoto herbicidu se podílela rovněž Spolana Neratovice, v jejímž areálu se dodnes nachází skupina objektů zamořená dioxiny. Tyto objekty představují jisté riziko i do budoucna, zejména kvůli nebezpečí povodní. Právě dioxiny jsou spojovány s vysokou úmrtností zaměstnanců Spolany na rakovinu koncem 60. a začátkem 70. let. V listopadu 2002 zveřejnila organizace Greenpeace výsledky analýz vzorků půdy a zemědělských produktů z obce Libiš, které prokázaly vysoké koncentrace dioxinů mnohonásobně překračující limity Evropské unie i limit hlavního hygienika. V kachnách a slepičích vejcích bylo až 15krát více než je limit EU. Spolana nález bagatelizovala tvrzením, že dioxiny vznikají též jízdou v automobilu a že zamoření pozemků si prý lidé mohli způsobit sami třeba pálením starých pneumatik nebo zaplavením nábytku povodněmi... V roce 2004 zveřejnil Státní zdravotní ústav výsledky rozborů krve šedesáti obyvatel obcí kolem Spolany - (Neratovice, Libiš a Tišice) a zjistil zhruba dvakrát vyšší hladinu dioxinů než u lidí žijících na Benešovsku. V roce 2008 byla budova rozebrána a sanace podzemních vod má být dokončena v roce 2032.", "Velký únik dioxinů byl zaznamenán v roce 1976 v italském Sevesu severně od Milána, kde došlo k havárii chemičky švýcarské firmy Givaudan, která byla součástí koncernu Hoffmann-Leroche. Továrna vyrábí i herbicid TCP používaný k likvidaci dřevnatých plevelů. Do ovzduší unikly asi dva kilogramy dioxinu, které zamořily téměř 2 tisíce hektarů v okolí. V továrně se v době výbuchu pohybovalo několik zaměstnanců, kteří závadu během dvaceti minut odstranili. Teprve po 17 dnech továrna přiznala, že uniklý plyn obsahoval i dioxiny. Na následky otravy onemocnělo asi 200 lidí.", "Zamoření dioxiny vedlo v roce 1978 k evakuaci a hermetickému uzavření St. Louiského předměstí Times Beach (Missouri, USA), kde byl při úpravě cest použit vyjetý motorový olej smíšený s průmyslovým odpadem z továrny vyrábějící Agent Orange.", "V roce 2004 byl dioxin patrně použit k otrávení ukrajinského prezidentského kandidáta Viktora Juščenka, jehož tvář byla znetvořena tzv. chlorakné. Vysoké koncentrace dioxinů prokázali v jeho těle rakouští lékaři.", "Počátkem prosince 2008 irská vláda nařídila stáhnout z trhu všechny produkty z vepřového masa domácí výroby kvůli kontaminaci dioxinem. Testy zjistily, že obsah dioxinů přesáhl až 200krát bezpečnou úroveň. Příčinou dioxinového zamoření bylo kontaminované krmivo jednoho z dodavatelů. Dioxiny byly zjištěny na 45 farmách. Předběžné výsledky šetření podle vlády ukázaly, že kontaminace dioxiny začala už v září 2008. Preventivní opatření učinila i Evropská unie, neboť kontaminované vepřové maso se mohlo dostat do 12 členských států EU a do 9 zemí mimo EU. Mimo jiné šlo o Německo, Británii, Francii, Itálii nebo Polsko. Např. německé ministerstvo pro ochranu spotřebitelů vyzvalo prodejce masa, aby irské maso stáhli z prodeje. Do polských obchodů se mohlo dostat až 600 tun vepřového masa obsahujícího dioxin z Irska. Maso dovážely potravinářské firmy ve velkopolském, lodžském a mazovieckém vojvodství, odkud se mohlo dostat do celého Polska. Členské země EU zablokovaly veškeré dodávky irského vepřového a produktů z něj. Zvýšené koncentrace dioxinů potvrdily testy i u části irského hovězího dobytka, který konzumoval kontaminované krmivo. Nepovolené hladiny dioxinu byly zjištěny u 3 z 11 prověřovaných stád. Irsko však oznámilo, produkty z hovězího z trhu stahovat nehodlá. Nakonec byl omezen dovoz irského vepřového masa do 23 zemí a bylo zlikvidováno 100 tisíc prasat. Zaniklo téměř 2000 pracovních míst, náklady irské vlády se odhadovaly na necelých 200 milionů euro.", "Koncem roku 2010 byl odhalen zvýšený obsah dioxinů v průmyslově vyráběných krmivech pro zvířata. Tato dioxinová aféra se dotkla i Česka, které odebírá z Německa významné množství potravinářského zboží.", "Dioxiny vznikají nedokonalým spalováním chlorovaných organických látek popřípadě při spalování jakýchkoli organických látek v přítomnosti chloridových iontů. Dioxiny dále vznikají při spékání (sintrování) železných rud, bělení papíru a jako vedlejší produkt výroby chlorovaných herbicidů. Dioxiny vznikají i při přírodních procesech jako jsou erupce sopek a lesní požáry. Likvidace dioxinů je velice obtížná. Je možné jejich spalování za velmi vysoké teploty (nad 1200 °C), ale i pak dochází k tzv. syntéze de-novo. Existují i specializované technologie chemického rozkladu dioxinů (BCD, GPCR atd.)." ] }

{ "title": [ "Vyslanec.", "Velvyslanec." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V užším smyslu slova je tento pojem dnes užíván pro diplomatického zástupce státu v jiné zemi, se kterou existují diplomatické styky na úrovni vyslanectví (taková zastoupení existují dnes však jen zřídka, většina států pěstuje styky na úrovni velvyslanectví). Vyslanec patří podle Vídeňské úmluvy do druhé (střední) skupiny diplomatických zástupců (jako diplomatický zástupce Vatikánu mu odpovídá internuncius). Sídlem vyslance je vyslanectví (legace).", "Velvyslanec (\"ambassador\") patří do nejvyšší skupiny úředníků diplomatické služby. Je-li zároveň i hlavou příslušného sídla (velvyslanectví), jeho celý český název zní \"mimořádný a zplnomocněný velvyslanec\" (vedoucím diplomatické mise může být i chargé d’affaires, v případě konzulátu generální konzul). Původně byly styky na této úrovni pěstovány jen mezi velmocemi, během 20. století se velvyslanectví stala běžnou formou zastoupení. Podobně jako jiní vysocí diplomatičtí zástupci, také velvyslanci (a velvyslanectví) požívají výsad diplomatické imunity a exteritoriality. Především v nedemokratických zemích to v minulosti vedlo ke konfliktům – jako příklad je zde možno uvést občany NDR, kteří roku 1989 nalezli útočiště na velvyslanectvích SRN ve východní Evropě (v Praze, Varšavě a Budapešti), roku 2003 pak občany Severní Koreje, kteří hledali ochranu na různých velvyslanectvích v Pekingu atd. Titul velvyslance či vysokého komisaře nesou někdy i vysocí úředníci různých mezinárodních organizací jako např. Organizace spojených národů. Velvyslanci, které si navzájem vysílají země britského Společenství národů, se nazývají zpravidla také vysocí komisaři (\"\"), což má tradici ve skutečnosti, že zastupují země, které mají (nebo měly) společnou hlavu státu – britského panovníka. Takové tituly jsou ale čistě formální, neboť dle Vídeňské úmluvy o dilomatických stycích takoví úředníci nejsou v kontextu úmluvy diplomaté." ] }

{ "title": [ "Jméno.", "Dějiny.", "České země.", "Boje mezi císaři a papeži o investituru.", "Úsilí o ovládnutí Itálie.", "Územní členění." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Až do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská, tedy Římská říše. Přídavné jméno „svatá“ bylo k označení říše přidáno toho roku Fridrichem I. Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat své ambice vládnout i na území Itálie a v Papežském státě. Na říšském sněmu konaném v roce 1512 v Kolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o další změně názvu, tentokrát na Svatou říši římskou národa německého. Toto označení se ale začalo v písemnostech používat již dříve, první zmínka se dochovala z roku 1474. Takto se říše označovala až do konce 18. století.", "V kratší podobě \"Imperium Romanum\" byl tento název užíván již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název \"Imperium\" \"Romanum\" stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek \"sacrum\", doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi. Od roku 1512 se užíval rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“ (\"Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ\", \"Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation\"), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jenž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy). V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). \"Sacrum Imperium Romanum\" mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů. Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko; dále pak části dnešního Polska (Slezsko, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka), severní třetina Itálie (Piemont, Lombardie, Tridentsko, Toskánsko), většina pohraničí Francie (Artois, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska, Savojsko a JV část Okcitánie) a také jih Dánska (Šlesvicko). Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.", "České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské, až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.", "Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085). Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.", "Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.", "původní kmenová vévodství: ostatní: říšské kraje vytvořené<br>roku 1500: Na sněmu ve Špýru roku 1512<br>přibyly tři nové: zároveň byl Saský kraj rozdělen: země nezahrnuté do krajského zřízení: duchovní kurfiřti: světští kurfiřti: později získaný kurfiřtský hlas:" ] }

{ "title": [ "Stručný životopis.", "Vědecká činnost.", "Role ve společnosti a politice." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Karl Raimund Popper se narodil ve Vídni jako syn židovského advokáta. Jeho otec Simon Siegmund Carl Popper pocházel z Roudnice nad Labem (a jeho otec Israel Popper z Kolína), předkové jeho matky Jenny, rozené Schiff, pocházeli ze Slezska a Maďarska. Vystudoval universitu ve Vídni, kde roku 1928 získal doktorát z filosofie. Poté vyučoval na střední škole. V roce 1937 vzrůstající vliv nacismu donutil Poppera k emigraci na Nový Zéland, kde začal přednášet filosofii na \"Canterbury University College New Zealand\". V roce 1946 se přestěhoval do Velké Británie, kde působil jako docent logiky a vědeckých metod na \"London School of Economics\". O tři roky později byl na téže universitě jmenován profesorem. Královna Alžběta II. jej roku 1965 pasovala na rytíře. Roku 1969 opustil akademickou půdu, zůstal však aktivní až do své smrti v roce 1994. 25. května 1994 na návrh Vědecké rady 3. LF UK převzal v aule Karolina čestnou vědeckou hodnost doktora honoris causa lékařských věd na Univerzitě Karlově.", "Své filosofické, sociologické a politologické názory pojmenoval jako \"kritický racionalismus\". V sociologii vystupuje Popper jako odpůrce totalitních ideologií, včetně marxismu, kde odmítá jeho předpoklad objektivní historické nutnosti a možnosti vědeckého společenského předvídání, které je na ní založeno. Popper se intenzivně stýkal s novopozitivisty Vídeňského kruhu, jejichž teorii \"verifikace\" ostře kritizoval a odmítl. Podle logického positivismu se vědecké hypotézy získávají indukcí neboli zobecňováním. Oproti tomu Popper namítá, že každý pokus o empirické neboli zkušenostní zdůvodnění indukce končí nekonečným regresem. Pravdivost vědecké teorie podle něj nelze dokazovat, ale jen empiricky testovat. Základem vědeckého poznání tedy není verifikace (potvrzení), ale \"falsifikace\". Pouze ta teorie, kterou je možné podrobit falsifikaci, tedy vystavit ji možnosti vyvrácení, je vědecká, tím větší hodnotu má pro vědu. Netřeba hromadit důkazy, které teorii potvrzují; spíše hlídat to, co by ji mohlo vyvrátit. Konečnou, definitivní jistotu naší přesné znalosti pravdy nemůžeme mít nikdy, k pravdě se můžeme pouze přibližovat neustálým vylučováním falsifikovaných teorií, hovoříme o evoluci vědy. K evoluci, vývoji vědy dochází právě díky falzifikaci: tím, že něco popřeme, získáváme nový prostor pro otevření dalších, nových otázek. Důsledkem jeho pojetí vědeckého poznání je obrana otevřeného myšlení a otevřené společnosti. Síla vědy netkví tolik v tom, že se její tvrzení dají dokázat, nýbrž v tom, že musí být formulována tak, aby se dala vyvrátit. Právě tak síla demokracie nespočívá v tom, že by vybírala ty nejlepší k vládě, nýbrž že každou vládu lze běžnými prostředky (volbami) odvolat. Byl, mimo jiné, aktivním členem liberálního „think tanku“ \"Mont Pelerin Society\" Královské společnosti (\"Royal Society\") v Londýně a mezinárodní akademie věd (\"International Academy of Science\").", "Popper se zabýval i rozborem totality. Zveřejnění knihy \"Otevřená společnost a její nepřátelé\" právě v roce 1945 bylo významným impulsem ve zpracování následků jednoho z totalitních systémů tehdejší doby, právě poraženého, a v právě probíhajícím boji svobodného myšlení s dalším z nich. Popperovy znalosti a analýza uzavřených struktur tehdejší politiky ukazují na jejich účel: totalitní moc za každou cenu. Moc, snažící se skrýt za tu či kterou ideologii: právě končící fašismus, dále expandující komunismus. Proti nim Popper staví model „otevřené a pluralitní společnosti“, z které teprve může vzejít skutečný pokrok. Zastával i nezbytnost „sociální zodpovědnosti společnosti“. Tato zodpovědnost však nesmí vycházet ze snah o „co největší míru štěstí pro všechny“, nýbrž z jeho vlastní formule, kterou nazývá „minimalizace utrpení“, tj. snaha o mírnění konkrétních projevů chyb systému, čili „co nejmenší míru nepotřebného utrpení pro všechny“. Naopak veškeré snahy o řízenou „nápravu společnosti“ podle něj nutně končí u omezení individuální lidské svobody, a tím mohou skončit až u totalitárních kolektivistických snah zotročujících člověka. Karl Popper inspiroval jednoho ze svých žáků, a dalšího z kritiků „tržního fundamentalismu“, finančníka Georga Sorose. George Soros, po spektakulárních úspěších svých finančních spekulací koncem 20. století, založil \"Open Society Institute (OSI)\" a nadaci \"Soros Foundation (SF)\" / \"Open Society Fund (OSF)\", zasazující se o vznik otevřených společností jak v post-sovětských zemích východní Evropy, tak i jinde na světě." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Město a pamětihodnosti.", "Univerzita.", "Doprava.", "Gastronomie.", "Sport.", "Vývoj počtu obyvatel.", "Osobnosti města." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Bolognu založili zhruba v 6. století př. n. l. Etruskové pod jménem Felsina. O 200 let později zde žili keltští Bójové, od nichž má město své (latinské) jméno Bononia. V roce 189 př. n. l. oblast ovládli Římané, kteří z ní vytvořili svoji římskou kolonii, která byla později zpustošena Langobardy a Franky. Bologna byla jedním z hlavních center obchodu díky síti kanálů, které umožňovaly přepravu velkého množství zboží. Ve středověku se Bologna stala centrem vědění. V roce 1088 byla v Bologni založena univerzita, která je považována za nejstarší v Evropě. V období renesance (od roku 1506) byla významným městem papežského státu. 2. srpna 1980 byl na hlavním nádraží spáchán velký bombový útok, známý jako atentát v Bologni. Až do zvolení starosty z pravého středu politického spektra v roce 1999 bylo město historickou baštou socialistů a komunistů. Strany levého středu získaly křeslo starosty zpět v roce 2004.", "Historické centrum, památková rezervace o rozloze 142 ha, patří k největším v Evropě a přes poškození bombardováním za války má velké množství středověkých, renesančních i barokních památek. Typická jsou četná podloubí v celkové délce 38 km. Symbolem města jsou „Dvě věže“ (\"Asinelli\" o výšce 97 m a šikmá \"Garisenda\", 48 m), spolu s dalšími asi 20 věžemi pozůstatek raně středověkého města, kde jich bylo téměř 100. Piazza Maggiore je střed města, kde stojí: Piazza di Porta Ravegnana, zde stojí dvě šikmé věže Piazza San Stefano s komplexem sedmi románských kostelů, původně z 5.-8. století, přestavěných v 11. a 12. století: Piazza S. Domenico Piazza S. Francesco Piazza del Nettuno Ve městě je dále mnoho gotických, renesančních a barokních paláců a řada honosných sloupových náhrobků ze 13.-15. století.", "Boloňská univerzita byla založena roku 1088 a je patrně nejstarší samosprávnou univerzitou na světě. Její význam spočíval hlavně v tom, že se zde začalo studovat římské právo, což zásadně ovlivnilo právní kulturu celé Evropy. Ve středověku byla důležitým centrem intelektuálního života. Mezi její absolventy patřil například Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Erasmus Rotterdamský, Mikuláš Koperník nebo Tomáš Becket. Bologna je stále důležitým univerzitním městem pro všechny vědecké obory a během akademického roku se počet obyvatel zvýší ze 400 000 na téměř 500 000.", "Bologna je významný železniční uzel, z něhož se železniční tratě paprskovitě rozbíhají do celé severní Itálie: hlavní nádraží \"Centrale\" odbaví asi 58 milionů cestujících ročně. Město leží na křižovatce dálnic A 13 a A 14 a blízko dálnice A 1. V blízkosti leží mezinárodní letiště G. Marconiho se 6 miliony pasažérů ročně. Městskou dopravu obstarávají trolejbusové a autobusové linky.", "Bologna je vyhlášená svojí kulinářskou tradicí. Místní bohatá kuchyně se vyznačuje jídly z masa a sýrů. Důležitou součástí místního jídelníčku jsou, stejně jako v ostatních městech oblasti Emilia-Romagna, uzeniny z vepřového masa, především prosciutto (šunka) a mortadella. Místními specialitami z těstovin jsou dobře známé tortellini ve vývaru, lasagne a tagliatelle al ragù. Je nutno podotknout, že známé boloňské špagety ve skutečnosti s Bolognou nemají nic společného: jsou výmyslem komerční světové kuchyně.", "V Boloni sídlí fotbalový klub Bologna FC 1909 a basketbalové kluby Virtus a Fortitudo.", "\"Počet obyvatel\"", "V Bologni se narodil vynálezce bezdrátového telegrafu Guglielmo Marconi a Luigi Galvani zde při pokusech s žabími stehýnky objevil základní zákony elektrického proudu." ] }

{ "title": [ "Technologie výroby jogurtu.", "Typy jogurtů.", "Účinky jogurtu.", "Kvalita jogurtů v Česku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jogurt se vyrábí kysáním nejčastěji kravského mléka pomocí fermentačních bakterií. V mléce se po dobu 4–8 hodin a při teplotě asi 40 °C nechávají vyvíjet bakterie, které přemění cukr (laktózu) na kyselinu mléčnou a další vedlejší látky. Pokud se přidají k jogurtu další bakterie (probiotické bakterie) či jiné látky (např. vitaminy, stopové prvky či minerály), můžeme hovořit o jogurtu jako o nejrozšířenější funkční potravině na světě. Nejběžnějšími bakteriálními kulturami používanými pro výrobu jogurtů jsou \"Streptococcus salivarius\" a \"Lactobacillus bulgaricus\". Ve velkém množství pro spotřebitele se ve světě začal jogurt vyrábět teprve na začátku 20. století. V roce 1933 se objevil první ovocný jogurt. Byl vymyšlen v Radlické mlékárně na Smíchově. Několik lžiček jahodové marmelády na povrchu jogurtu mělo zabránit vytváření plísní. Kromě toho jogurt získal lepší chuť (nebyl tak kyselý). Řešení si Radlická mlékárna nechala patentovat a prodávala licence v tuzemsku i do zahraničí.", "Původně se nechával kysat přímo ve skleničkách, ve kterých se později prodával. Klasická výroba, kdy mléko prokysává přímo ve spotřebitelském obalu, je dnes vzácnější a takové jogurty patří mezi dražší. V Česku patří mezi výrobce klasických hustých jogurtů jihočeské společnosti Agro-la a Madeta, řidší jogurty zrající v kelímku se prodávají pod značkou selský jogurt Hollandia (nezaměňovat s farmářským jogurtem Hollandia). Struktura takto vyrobeného jogurtu (tzv. jogurtu s nerozmíchaným koagulátem) je pevná, gelovitá, lámavá a na lomu nepravidelná. Husté jogurty bývají zahušťovány sušeným mlékem. V případě hustých jogurtů z nehomogenizovaného mléka (Agro-la, Madeta) se většina tuku usadí ve vrstvě na povrchu jogurtu, zatímco hmota vlastního jogurtu pod ní je spíše nízkotučná. Postupem času převážila technologie, při níž jogurt kysne v obrovských nádržích (tancích) v mlékárnách a do skleniček či kelímků se stáčí již zkysaný produkt. Konzistence takto vyrobeného jogurtu je krémovitá, hladká a lesklá. Míchaný jogurt typicky mívá menší podíl sušiny a bývá dohušťován škrobem či želatinou. Řidší typy s koagulátem rozmíchaným v procesním tanku se nazývají jogurtové mléko nebo zákys, typicky bývají ochucené, nejčastěji ovocnou příchutí. Řecký jogurt: po fermentaci mléka je cezením (filtrováním) odstraněna syrovátka, čímž je zvýšen podíl sušiny a jogurt získá velmi hustou krémovitou konsistenci. U jogurtu řeckého typu je podobného výsledku dosaženo dodatečným přidáním bílkovin. Skyr: velmi hustý jogurt, jehož sušinu však tvoří zejména mléčná bílkovina, s koncentrací přes 10 %, obsah tuku je naopak nízký. Typy jogurtů podle mléčné kultury se obvykle nerozlišují, výrobci zpravidla konkrétní složení mléčné kultury neuvádějí a zřejmě to ani nemají uloženo jako povinnost.", "Jogurt působí blahodárně na střevní mikroflóru člověka a je spolu s acidofilním mlékem nejvýznamnější probiotickou potravinou.", "V bývalém Československu platily do počátku 90. let 20. století normy, podle kterých mohl být jako jogurt označen pouze výrobek, který se skládá z kultury mléka, sušiny a tuku. Tehdejší normy stanovily, že minimální obsah sušiny v bílém jogurtu je 22 %. Po zrušení těchto norem se kvalita jogurtů zhoršila, k částečnému zlepšení došlo v roce 2003, protože podle vyhlášky č. 77/2003 Sb. o mléčných výrobcích smí být jako jogurt označován pouze výrobek, který neprošel žádnou tepelnou úpravou a neobsahuje konzervační látky. Obsah sušiny v současném běžném bílém jogurtu se pohybuje kolem 12–13 %, minimální obsah sušiny je 8,2 %. Aby jogurty držely hustou konzistenci a neroztékaly se, jsou do mnohých z nich přidávány náhražky a zahušťovadla (např. pektiny), jako je bramborová vláknina, bramborový nebo kukuřičný škrob, želatina apod. Ovocná složka bývá často nahrazována levnějšími protlaky nebo šťávou z červené řepy, jablek či z mrkve a ochucena příslušnou příchutí. Na trhu jsou k dostání i kvalitní jogurty s kvalitním originálním ovocem, čemuž však odpovídá vyšší cena." ] }

{ "title": [ "Život.", "Politické názory.", "Křesťanský anarchismus." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil 9. září roku 1828 v Tulské gubernii ve vesnici Jasnaja Poljana jako čtvrtý potomek Nikolaje Iljiče Tolstého. Otec patřil do starého šlechtického rodu, matka byla rozená kněžna Volkonská. Měl starší bratry Nikolaje (1823–1860), Sergeje (1826–1904) a Dimitrije (1827–1856). Roku 1830 se narodila ještě mladší sestra Marie. Když byly L. N. Tolstému pouhé dva roky, zemřela mu matka. V roce 1837 se rodina přestěhovala do Moskvy, aby se starší syn mohl připravit na přijímací zkoušky na univerzitu. Otec zemřel, když bylo Lvu Tolstému devět let. Osiřelí sourozenci žili v Jasné Poljaně u otcovy tety, kde zůstali až do roku 1840, kdy teta zemřela a děti se přesunuly k otcově sestře do Kazaně. V roce 1844 začal studovat na Kazaňské univerzitě práva a filologii. Učitelé o něm říkali: \"“Jak je neschopný, tak je neochotný se učit.”\" Vrátil se uprostřed svých studií do Jasné Poljany, kde se chtěl věnovat sebevzdělávání. Do svého deníku si zaznamenal soubor pravidel a cílů, které chtěl dosáhnout. Svůj dvouletý učební plán však nesplnil. V letech 1848-1849 hodně času trávil v Moskvě a Petrohradu mezi aristokratickou mládeží a věnoval se karetním hrám. Poté, co zaplatil těžké dluhy z hazardu, Tolstoj doprovázel v roce 1851 svého staršího bratra na Kavkaz a v roce 1853 vstoupil do ruské armády. Na Kavkaze se Tolstoj začal věnovat literární tvorbě. Roku 1852 byla v časopise Sovremennik zveřejněna próza Dětství - první část budoucí autobiografické trilogie \"Dětství, Chlapectví, Jinošství\". Dosáhla velký úspěch u čtenářů a byla příznivě hodnocena i odbornou kritikou. Jako podporučík se zúčastnil bitvy o Sevastopol během krymské války a získal několik vojenských vyznamenání za hrdinství. Dojmy a realistické zážitky z krymské války popsal v \"Sevastopolských povídkách\", vydaných v roce 1856. Posílily jeho prestiž jako představitele nastupující generace spisovatelů. V roce 1856 v hodnosti poručíka z armády na vlastní žádost odešel. Začátkem roku 1857 odjel na cestu po Evropě, kde navštívil Francii, Německo, Švýcarsko, Itálii a Anglii. Své zklamání nad poměry v této části světa vyjádřil v povídce \"Luzern\". V tomto období napsal další povídky: \"Albert, Trojí smrt\" a \"Rodinné štěstí\". Po svém návratu z druhé cesty v roce 1861 se usadil v Jasné Poljaně. Uvědomil si zoufalý stav Ruska, pozoroval kontrasty mezi životem bohatých a chudých. Domníval se, že se vše vyřeší, když se dá mužikům vzdělání. Zanechal literární činnosti a otevřel školu pro své mužiky a jejich děti, v níž sám vyučoval. V letech 1861-1862 vydával pedagogický časopis Jasná Poljana. Kromě teoretických článků napsal povídky, básně a překlady přizpůsobené frekventantům školy. Mužici ve škole neviděli žádný smysl a považovali ji za přítěž, ostatní statkáři se s ním přestali stýkat, protože ho považovali v lepším případě za podivína. V tomto období jej velmi zasáhla smrt milovaného bratra Nikolaje. V roce 1862 se oženil s mladou šlechtičnou Sofií Andrejevnou Bersovou. V manželství se jim narodilo třináct dětí, dospělého věku se dožilo osm. Prvních dvanáct let po svatbě prožíval Tolstoj šťastné období svého života, v němž vytvořil svá nejlepší díla: romány \"Vojna a mír\" (1862-1869) a \"Anna Karenina\" (1873-1876). Období roku 1868 až 1872 strávil Tolstoj nad vznikem \"Slabikáře pro děti\" a obnovil svoji praktickou pedagogickou činnost. Koncem sedmdesátých let došlo ke změně v jeho literárním i společenském vědomí, zasáhla jej vnitřní duševní krize, která se promítla i do rodinných vztahů. Východisko viděl ve sblížení s prostým lidem, kterého chtěl dosáhnout rozdělením svého majetku mezi mužiky a sdílením křesťanské víry. Své názory na nespravedlivé uspořádání společnosti vyjádřil v řadě traktátů (např. \"Zpověď)\", filozofických úvah a povídek. Na přelomu 80. a 90. let vytvořil další díla s kritickým pohledem na ruskou společnost. Dokončil svůj poslední román Vzkříšení (1899), slavné novely \"Kreutzerova sonáta\" a \"Smrt Ivana Iljiče\", povídku \"Hadži-Murat\". Po revoluci v roce 1905 uveřejnil obžalobu panování romanovské dynastie ve stati \"Nemohu mlčet\". V druhé polovině osmdesátých let za ním do Ruska vycestoval pozdější první československý prezident Tomáš G. Masaryk. V roce 1907 jej navštívil v Jasné Poljaně také Milan Rastislav Štefánik, kterého Tolstoj nazval \"úžasně srdečným, milým člověkem\". Car ho pokládal za revolucionáře, kterým však v žádném případě nebyl. V závěru života byl vyloučen z církve jako kacíř. Důvodem bylo jeho odmítání dogmatu o trojjedinosti Boží a ostrá kritika militaristické role církve (žehnání zbraním, podpora válkám). Po neshodách s rodinou ji opustil a bez rozloučení odjel jen s několika přáteli v listopadu 1910 vlakem pryč. Na cestě se nachladil – dojel do Astapova, kde po deseti dnech zemřel na zápal plic..", "Základní Tolstého tezí bylo neprotivení se zlu násilím a celkové nenásilí. Tato myšlenka se prolíná celým jeho dílem a výrazně ovlivnila některé pacifisty a odpírače vojenské služby, žijící na přelomu 19. a 20. století. Z dalších názorů lze zdůraznit především tyto: Z těchto názorů vycházel jak ve svém životě, tak při psaní svých děl. Význam L. N. Tolstého je, z hlediska nejen ruské literatury, obrovský, protože se jako jeden z prvních autorů pokusil ruskou literaturu přiblížit západní civilizaci, což se mu svým způsobem podařilo.", "Křesťanský anarchismus jako samostatný směr rozvedl právě Lev Nikolajevič Tolstoj. Tolstoj viděl nutnost používání násilí při vládnutí, což podle něj bylo nemorální z hlediska křesťanského učení. Podle \"The Anarchist FAQ\" odmítal tedy Tolstoj stát i soukromé vlastnictví. Cestu ke změně společnosti neviděl v násilné revoluci, ale v osobní přeměně každého člověka, odmítnutím podílet se na vládním násilí a v osvětě. Odmítal prý také industrializaci a považoval za nemožné, mít tak velký stupeň dělby práce ve „svobodné společnosti“, jaký je pro industrializaci třeba." ] }

{ "title": [ "Základní vztahy a hodnota.", "Základní vztahy.", "Hodnota v SI.", "Redukovaná Planckova konstanta.", "Základní vztahy.", "Hodnota v SI.", "Měření.", "Použití.", "Historie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Planckova konstanta, značená \"h\", vystupuje kromě vyzařovacího zákona černého tělesa např. v důležitých vztazích mezi energií \"E\" a frekvencí \"f\" fotonu: a mezi hybností \"p\" částice a vlnovou délkou \"λ\" její De Broglieovy vlny: Tyto vztahy kvantitativně spojují vlnové a částicové vlastnosti hmoty (viz též Dualita částice a vlnění).", "Hodnota Planckovy konstanty v jednotkách SI je od 20. května 2019 stanovena jako konstanta s hodnotou resp. je-li vyjádřena v elektronvoltech na hertz: Tato hodnota byla zavedena v souvislosti s redefinicí kilogramu. Do tohoto data měla Planckova konstanta (CODATA 2014) experimentálně zjištěnou hodnotu: (nepřesnost stanovení je vyjádřena v závorce standardní odchylkou v řádu poslední platné číslice). V elektronvoltsekundách pak:", "Často se také používá tzv. \"redukovaná hodnota\" Planckovy konstanty někdy nazývaná Diracova konstanta, jež se značí \"ћ\" a je definovaná vztahem", "Redukovaná Planckova konstanta vystupuje v kvantové mechanice např. ve vztazích částicově-vlnového dualismu mezi energií \"E\" a úhlovou frekvencí \"ω\" resp. mezi hybností formula_4 částice a vlnovým vektorem formula_5: nebo jako imaginární část komutátoru operátorů dvou základních kanonických veličin – délky a hybnosti: z tohoto vztahu plyne známá Heisenbergova relace neurčitosti.", "V jednotkách SI je po jejich redefinici od r. 2019 její hodnota pevně stanovenou konstantou: V elektronvoltsekundách pak: Ve většině variant soustavy přirozených jednotek má číselnou hodnotu 1.", "Nejpřesnější způsob měření Planckovy konstanty na počátku 21. století představovaly wattové váhy, které porovnávají tíži tělesa s magnetickou silou. K měření elektrických veličin se přitom využívá Josephsonův jev a kvantový Hallův jev, což umožňuje dát hmotnost do přímého vztahu s Planckovou konstantou. Když Mezinárodní úřad pro míry a váhy uvažoval změnit definici kilogramu, jednou z možností bylo právě stanovení přesné hodnoty Planckovy konstanty. K zavedení této definice došlo v roce 2019. Její hodnotu by pak již není třeba měřit a wattové váhy slouží pro přesnou realizaci prototypu kilogramu.", "Planckova konstanta se hojně vyskytuje v kvantové mechanice, a to už v Schrödingerově rovnici (časové: formula_11), při přepočtu vlnové délky fotonu na jeho energii s využítím rychlosti světla (formula_12), hybnosti na vlnový vektor (formula_13). Dále je výsledkem celé řady komutačních relací mezi kvantově-mechanickými operátory, velikosti spinu a jeho jednotlivých složek.", "Konstantu poprvé uvedl Max Planck (tehdy pod označením \"b\") v květnu 1899 ve svém referátu „Über irreversible Strahlungsvorgänge“ pro Královskou Pruskou akademii věd a uvedl i její hodnotu. V tomto referátu také naznačil myšlenku přirozené soustavy jednotek (Planckovy jednotky), ve kterých by byla číselná hodnota konstanty jednotková." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Zahraniční vztahy pod Kaddáfím.", "Občanská válka v roce 2011.", "Libye po Kaddáfím.", "Občanská válka od roku 2014.", "Geografie.", "Politický systém.", "Administrativní rozdělení.", "Ekonomika.", "Ropa.", "Zemní plyn.", "Voda.", "Obyvatelstvo." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Město Leptis Magna patřilo k významným obchodním centrům Římského impéria. V 7. století oblast dnešní Libye dobyli Arabové a v roce 1551 Osmanští Turci. V letech 1911–1943 byla Libye italskou kolonií. Itálie tuto bývalou osmanskou provincii získala na základě Smlouvy z Lausanne po vyhrané italsko-turecké válce, kdy byli Turci, tlačeni hrozícím konfliktem s balkánskými státy, donuceni podepsat s Itálií mírovou smlouvu. V rámci této smlouvy vyklidili Tripolsko a Kyrenaiku a předali ji pod správu Itálie. Kyrenaiku se však Italům nepodařilo zcela obsadit, a tak požívala značné autonomie v rámci italské koloniální říše (vlastní parlament). Až po další válce v letech 1922–1928 byla Kyrenaika zcela podrobena a roku 1929 spojena s Tripolskem a Fezzánem. Itálie musela poté čelit tuhému odporu beduínských povstalců, kteří se hlásili k muslimskému politicko-náboženskému hnutí Senussiů, zesílenému v průběhu první světové války, kdy byli zásobováni dodávkami zbraní od Centrálních mocností. Poslední odpor byl zlomen roku 1935 dobytím oázy Kufra. Odhaduje se, že během pacifikace Libye italskými vojsky pod vedením Badoglia a Grazianiho zahynula až polovina beduínské populace. Italská vláda poskytovala velké subvence italským kolonistům, v roce 1940 jich v Libyi žilo přibližně 110 000. V roce 1938 se pobřežní části Kyrenaiky i Tripolska staly integrální součástí Itálie, zatímco ve vnitrozemí vznikla provincie Libyjská Sahara. Během druhé světové války bylo území Libye svědkem rozsáhlých válečných operací. Válčící strany (Němci, Italové a Britové) se střídali v kontrole nad touto oblastí. Ke konci roku 1942 se Britům podařilo definitivně vytlačit italsko-německé jednotky z Libye. Po zbytek války a po ní byly Tripolsko a Kyrenaika spravovány Velkou Británií. Po druhé světové válce bylo území bývalé Italské severní afriky rozděleno na historické regiony Tripolsko (pod vládou Britů), Kyrenaika (pod vládou Britů) a Fazzān (pod vládou Francouzů). Poté, co došlo v roce 1949 k rozsáhlým nepokojům, rozhodla OSN o plném osamostatnění Libye. Toto rozhodnutí bylo naplněno roku 1951, kdy spojením Fezzánu, Tripolska a Kyrenaiky vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království pod vládou krále Idrise I. emíra Kyrenaiky a Tripolska. V roce 1963 byl za autoritativní vlády zrušeno federativní členění země. V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího. Libye po roce 1969 postupně začala usilovat o pozici regionální mocnosti v Africe. Ze země byly vykázány americké a britské jednotky, znárodněny zahraniční ropné společnosti. Muammar Kaddáfí začal podporovat povstalecké skupiny, které v mnoha zemích Afriky (ale i Evropy a Latinské Ameriky) ohrožovaly tamní vlády. V 70. a 80. letech navíc Libye zvýšila tlak a následně i vojensky intervenovala v sousedním Čadu, bývalé francouzské kolonii ve střední Africe, na což Francie odpověděla vojenským zásahem. Francouzské jednotky se tak v roce 1986 přímo střetly s Libyjci v rámci \"operace Épervier\". Francie zničila libyjské radarové zařízení a pomohla čadskému prezidentovi Habrému dobýt okupovaný sever země.", "V červnu 1972 Kaddáfí oznámil, že kterýkoliv Arab, který si přeje se dobrovolně přidat k palestinským ozbrojeným skupinám, „může zaregistrovat své jméno na kterémkoliv libyjském velvyslanectví, které mu zajistí potřebný bojový výcvik“. Rovněž přislíbil finanční pomoc pro útoky. Dále založil Islámskou legii (1972–87) – žoldnéřskou paravojenskou skupinu, mající napomoci vytvořit z oblasti Sahelu jeden velký islámský stát. Libye hrála klíčovou roli při podpoře ropného embarga v roce 1973 jako politické zbraně v naději, že cena ropy vzroste tak, že přinutí Západ zastavit podporu Izraele. Opakovaně byly zasílány zbraně různým teroristickým a národně-osvobozeneckým skupinám v Evropě zbraně („bomby působící křeče a lámající ducha Británie jsou bombami libyjského lidu“). Např. v roce 1973 zachytilo irské námořnictvo loď Claudia dopravující sovětské zbraně z Libye do Severního Irska pro Prozatímní irskou republikánskou armádu (PIRA); o 14 let později francouzské úřady zastavily loď MV Eksund, která dovážela přes 120 tun libyjských zbraní teroristickým skupinám, zejména IRA a PIRA. Kaddáfí byl těsným stoupencem ugandského diktátora Idiho Amina. Libyjské jednotky byly poslány do Aminovy války proti Tanzanii, kde padlo na 600 libyjských vojáků. Kaddáfí pomáhal také středoafrickému diktátorovi Jean-Bédel Bokassovi. Podporoval i etiopského levicového diktátora Haile Mariama Mengistua; dále cvičil a podporoval Charlese Taylora, prezidenta Libérie, obviněného za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v Sierra Leone. Libye měla rovněž úzké kontakty s režimem Slobodana Miloševiče. V dubnu 1984 protestovali libyjští uprchlíci v Londýně proti popravě dvou disidentů. Libyjští diplomaté při tom zastřelili 11 lidí a britskou policistku. Incident k vedl k ukončení diplomatických vztahů mezi Spojeným královstvím a Libyí na více než 10 let. O dva měsíce později prohlásil Kaddáfí, že očekává od svých agentů likvidaci uprchlých disidentů i během jejich pouti do Mekky v srpnu 1984. Libyjské spiknutí bylo skutečně v Saúdské Arábii odhaleno a zneškodněno saúdskoarabskou policií. Po prosincových bombových útocích na letiště v Římě a Vídni v roce 1985, při kterých bylo 19 lidí zabito a kolem 140 zraněno prohlásil Kaddáfí, že bude pokračovat v podpoře RAF, Rudých brigád a IRA tak dlouho, pokud západoevropské země budou podporovat protikaddáfíovsky orientované Libyjce. V roce 1986 oznámila libyjská státní televize, že Libye cvičí sebevražedné jednotky k útokům proti evropským a americkým zájmům. Libyjští agenti 5. dubna 1986 provedli bombový útok na diskotéku \"La Belle\" v západním Berlíně, při kterém byli 3 lidé zabiti a 229 zraněno. Po sjednocení Německa a otevření archívu Stasi vyšlo najevo, že tato teroristická akce byla nařízena z Tripolisu, provedena za spoluúčasti Stasi a souhlasu sovětských poradců v NDR. 14. dubna 1986 USA provedly odvetnou operaci \"El Dorado Canyon\". Protivzdušná obrana, 3 vojenské základny a 2 vojenská letiště v Tripolisu a Benghází byly bombardovány. Zabít Kaddáfího se sice nepodařilo, ale o život přišlo několik desítek armádních důstojníků. Kaddáfí oznámil, že dosáhl unikátního vojenského vítězství nad USA a přejmenoval Libyi na \"Velkou libyjskou arabskou lidovou socialistickou džamáhíríji\". Kaddáfí stimuloval několik islámských a komunistických teroristických skupin až na Filipínách; také dotoval paravojenské skupiny v Oceánii. Pokusil se radikalizovat i novozélandské Maory. V Austrálii podplácel obchodní svazy a některé politiky. V květnu 1987 pak Austrálie vypověděla diplomaty ze země a kvůli aktivitám v Oceánii přerušila s Libyí styky. V roce 1991 dva libyjští tajní agenti byli státními zastupitelstvími USA a Spojeného království obviněni z účasti na explozi dopravního letadla letu Pan Am 103. Šest dalších Libyjců bylo souzeno v nepřítomnosti za bombový útok letu UTA 772 nad Čadem a Nigerem. Rada bezpečnosti OSN požadovala, aby Libye spolupracovala s vyšetřovateli letů UTA 772 a Pan Am 103, zaplatila odškodné rodinám obětí a zastavila veškerou podporu terorismu. Odmítnutí Libye vedlo k vydání rezoluce rady bezpečnosti OSN 748 dne 31. března 1992 o uvalení mezinárodních sankcí vůči Libyi. Opětné odmítnutí Libyí pak vedlo k uvalení dalších sankcí v listopadu 1993. V roce 1999, méně než 10 let poté, co na ni byly uvaleny sankce, Libye začala svoji politiku vůči Západu dramaticky měnit. Po pádu režimu Saddáma Husajna v roce 2003, se Kaddáfí rozhodl zastavit projekt zbraní hromadného ničení a zaplatil téměř 3 miliardy eur na odškodnění rodin obětí letů Pan Am 103 a UTA 772. Tento čin mnohé západní země přivítaly a pohlížely na něj jako na významný krok k návratu Libye do mezinárodních společenstev. Od roku 2003 se země pokoušela normalizovat vztahy s EU a USA. V roce 2004 prezident George W. Bush hospodářské sankce vůči Libyi ukončil a současně s ní navázal mezinárodní styky. V lednu 2004 se konala první oficiální návštěva Libye, a to delegací amerického Kongresu.", "Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako \"arabské jaro\" Během vlny úspěšných revolucí v Tunisku a Egyptě v roce 2011 byly svrženy staré autoritativní režimy. V únoru 2011 propuklo v Libyi také povstání namířené proti režimu Muammara Kaddáfího. Protesty nejprve zachvátily města v Kyrenaice zejména v druhém největším libyjském městě Benghází, načež zde došlo ke střetům protestujících s vojskem a k pouličním bitvám. Později se nepokoje přenesly i do hlavního města Tripolisu. 21. února 2011 začala armáda letecky bombardovat protestující. Dne 19. března 2011 vstoupila francouzská bojová letadla do vzdušného prostoru Libye. O několik hodin později se připojila letadla nebo technika ozbrojených sil Velké Británie, Španělska, Itálie, Belgie, Spojených států amerických, Kanady i některých arabských zemí. Tyto státy podpořily povstalce a vynutily dodržování rezoluce číslo 1973 Rady bezpečnosti OSN o bezletové zóně nad Libyí. Vojenská intervence výrazně změnila strategickou situaci na bojišti. Kaddáfího síly přišly částečně o výhody spojené s používáním těžké bojové techniky, a to nejen letadel, ale také tanků, dělostřelectva a podpůrných jednotek, které byly vystaveny útokům letadel NATO. To povstalcům umožnilo přeskupit své sily. Podařilo se jim též navázat první diplomatické styky a s pomocí Francie vyzbrojit své jednotky. Kaddáfí se naproti tomu ocitl v mezinárodní izolaci. Byl na něj vydán mezinárodní zatykač a jeho zahraniční konta byla zmrazena. V červenci 2011 začala koordinovaná ofenziva povstalců. Během srpna 2011 se povstalcům podařilo dobýt téměř celé území Libye a 23. srpna 2011 dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž se jim však podařilo nalézt samotného Kaddáfího. Libyjská Dočasná národní přechodná rada již oznámila, že přesídlí do Tripolisu. Na začátku října došlo k potyčkám mezi povstaleckými brigádami, přičemž 20. října byl Kaddáfí povstalci dopaden, lynčován a následně zastřelen. V následných průzkumech veřejného mínění vyjádřilo podporu zásahu NATO 75% Libyjců dle Gallupova průzkumu, 85% Libyjců se v roce 2011 vyjádřilo, že země \"je na správné cestě\" v průzkumu ORB.", "7. července 2012 se v Libyi konaly volby do přechodného parlamentu. Celkově čítá 200 poslanců, z nichž 80 bylo voleno proporčně dle stranických kandidátních listin, zbylých 120 nezávislých kandidátů bylo volených systémem relativní většiny. Ze západu země pocházelo 100 poslanců, z východu 60 a jihu 40. Regionální rozložení mandátů vedlo k protestům na východě země. Některým místním obyvatelům totiž připadal počet jejich poslanců jako nedostatečný. Kvůli sporům o počtu delegátů z jednotlivých částí Libye v kongresu zároveň Dočasná národní přechodná rada těsně před volbami rozhodla, že samotnou ústavu vytvoří nezávislý, přímo volený orgán s rovným zastoupením účastníků ze tří regionů Libye, tj. Kyrenaiky, Fezzánu a Tripolska. Pozorovatelé EU a OSN označili průběh voleb za úspěšný. Moc byla předána parlamentu 8. srpna. Ekonomicky země v roce 2012 navázala na předchozí úroveň vývozu ropy s 1,5 milionem vyvezených barelů vůči 1,6 milionům před konfliktem. Nová centrální vláda se však vyznačovala slabostí a nedařilo se jí prosazovat svou moc vůči ozbrojeným milicím. V zemi probíhaly ozbrojené střety a násilí zaměřené především proti státním orgánům. Na počátku roku 2014 byla Libye řízena Všeobecným národním kongresem (VNK), který ovládli islamisté poté, co byl v červnu 2013 Núrí abú Sahmajn zvolen předsedou VNK. Ten zneužil své pravomoci k potlačení diskuse a jednání kongresu. V lednu 2014 VNK nedostál své povinnosti odstoupit na konci svého mandátu a jednostranně si tak uzurpoval moc. 14. února 2014 nařídil generál Chalífa Haftar rozpuštění kongresu a požadoval sestavení komise úřednické vlády, která by dohlížela na nové volby. Jeho požadavky však byly ignorovány.", "Od 16. května 2014 Libye zabředla do další občanské války, kdy síly věrné generálu Haftarovi, který po zajetí v Čadu v roce 1978 získal americké občanství, zahájily rozsáhlou pozemní a vzdušnou ofenzivu proti islamistům v Benghází, přezdívanou \"Operace důstojnost\" (). O dva dny později se Haftar pokusil rozpustit Všeobecný národní kongres v Tripolisu. Konflikt zabránil VNK zablokovat nové volby 25. června 2014. Tyto volby měly za důsledek vytvoření Rady poslanců namísto VNK a vyústily v drtivou porážku islamistů. Konflikt eskaloval 13. července, kdy islamisté, reagující na drtivou porážku islamistických politiků, zahájili \"Operaci Libyjský úsvit\", která měla za cíl dobýt mezinárodní letiště v Tripolisu, jež do té doby ovládala Zitánská brigáda. Po 41 dnech bojů islamisté dne 23. srpna letiště dobyli. V důsledku probíhajících bojů byla dne 31. července evakuována česká ambasáda v Libyi. Na libyjském území se nacházelo velké množství zbraní, zřejmě i chemických. Záhy došlo k rozšíření libyjské občanské války směrem do Subsaharské Afriky. Snadné získávání zbraní a masivní návrat dělníků z exilu a legionářů z Kaddáfího armády urychlily pád Mali. V roce 2019 velkou část země ovládala samozvaná Libyjská národní armáda (LNA) generála Chalífy Haftara, která bojovala s vládou premiéra Faíze Sarrádže v Tripolisu, za níž stála OSN. Libye slouží jako hlavní tranzitní země pro migranty ze subsaharské Afriky směřující do Evropy.", "Libye leží v severní části Afriky. Na východě má 1 115 km dlouhou hranici s Egyptem, na jihovýchodě 393 km se Súdánem, na jihu 1 055 km s Čadem, 354 km s Nigerem, na západě 982 km s Alžírskem a na severozápadě 459 km s Tuniskem. Na severu má 1 770 km dlouhé pobřeží Středozemního moře a je to nejdelší středomořské pobřeží patřící jednomu státu. S rozlohou 1 759 541 km2 je 16. největším státem na světě, 4. největším v Africe a 22× větším než Česká republika nebo 2,9× než Ukrajina. Z Afriky zabírá asi 5,8 % rozlohy. Její poloha se nachází mezi 19° a 34° severní šířky, 9° a 26° východní délky. Většinu území zabírá Libyjská poušť, podnebí je povětšinou suché, pouštní, pobřežní oblasti pak mají mírnější středomořské klima. Mohou se objevovat písečné bouře, na území Libye lze nalézt i pouštní oázy.", "", "Po získání nezávislosti v roce 1951 byla Libye federací 3 historických zemí: Tripolsko na severozápadě, Kyrenaika na východě a Fezzán na jihozápadě. Federativní uspořádání bylo zrušeno v roce 1963. Od roku 2007 Libye sestává z 22 okresů (arabský výraz \"shabiyah\", شعبية).", "Vzhledem ke své poloze v subtropickém pásu, suchému podnebí a množství pouští má Libye minimum půdy vhodné pro zemědělství. Většina hospodářství je tak orientována k těžbě ropy a zemního plynu. Libye má zájem na přílivu zahraničních investic do ropného průmyslu, který se vinou desetiletí zahraničních sankcí potýká s celkovou technickou zaostalostí (v 90. letech se odhadovalo, že je k obnově ropného průmyslu třeba 30 miliard USD). V nedávné době se země více snažila angažovat na mezinárodním poli, například členstvím ve Světové obchodní organizaci (WTO), zejména poté, co Muammar Kaddáfí odstoupil od snah vedoucích k výrobě ZHN a OSN zareagovala uvolněním ekonomických sankcí (prosinec 2003 až duben 2004). Libye v nedávné době diverzifikovala své hospodářství a snažila se po vzoru některých bohatých ropných zemí v Perském zálivu rozvinout sektor služeb (potenciál je viděn zejména v cestovním ruchu). V posledních letech například země začala modernizovat svou leteckou společnost Afrikíja Airways, která má ambici stát se hlavním leteckým přepravcem mezi Evropou a Afrikou. Některé další charakteristiky:", "Libye vytěží denně zhruba 1,6 milionu barelů ropy (2011) z toho jde 1,1 milionu na vývoz a většinu ropy odebírá Itálie. Ve skupině OPEC je co do vývozu ropy 12. z celkového počtu 12 členských zemí.", "Země má rovněž zásoby zemního plynu, jejichž potvrzený rozsah činí 53 bilionů kubických stop (0,8% celkových světových zásob plynu). Libye produkuje v současné době cca 12 miliard kubických metrů plynu ročně. Z toho je osm miliard exportováno do Itálie podmořským plynovodem Greenstream. V zemí však neexistují plynové rozvody a obyvatelstvo se spoléhá na propan-butan v lahvích.", "V roce 1953 byl objeven první rezervoár „fosilní vody“, a od 60. letech 20. století byly v pěti podložích libyjské pouště objeveny další významné zvodně. V roce 1973 byla provedena studie proveditelnosti projektu, který by tuto vodu pomocí podzemního potrubí a sítě čerpadel dostal do obydlených oblastí u pobřeží Středozemního moře. Samotný projekt, zvaný The Great Man-Made River (\"Velká člověkem vybudovaná řeka\" nebo \"Velká umělá řeka\"), začal v srpnu 1983 a rozrostl se do pěti fází, jejichž realizace má trvat více než půl století. První fáze byla dokončena v roce 1991, dokončení té poslední se předpokládá za 25 let. Podnik by měl po dokončení stát 25 mld dolarů, a v závěru stávající fáze rozšíření zásobovat zemi 3,68 miliony m3 vody denně s cenou 35 centů za m3. Zásoby fosilní vody by měly při této spotřebě vydržet tisíce let. Vzhledem ke své kapacitě má potenciál umožnit obdělávání 155,000ha dosud neúrodné půdy a zaručit všem Libyjcům hojnost pitné vody a spolu s tím větší samozásobitelství a menší závislost na dovozu potravin (většinou z Francie, Itálie). Na projektu spolupracovalo mnoho firem z Japonska, Jižní Koreje, Německa a Velké Británie. Kromě fosilní vody využívá Libye také odsolování mořské vody, v současnosti takto získává přes 1,8 milionu m3 sladké vody za den při provozních nákladech které činí 93,5 milionu USD ročně, přičemž se plánuje navýšení tohoto množství až na 4,2 milionu m3 v průběhu roku 2016 při provozních nákladech 351 milionů USD.", "V roce 1998 žilo v Libyi asi 5,3 milionů obyvatel. V roce 2011 zde žilo už asi 6,5 milionů obyvatel V Libyi žije asi 140 kmenů a klanů." ] }

{ "title": [ "Přenos výkonu.", "Elektrický přenos výkonu.", "Hydrodynamický přenos výkonu.", "Mechanický přenos výkonu.", "Zařízení pro vytápění vlaku." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Konstrukčním problémem u lokomotiv je přenos velkého výkonu prvotního motoru na kola vozidla (železniční dvojkolí) v širokém rozsahu provozních režimů, tedy převod téměř konstantního krouticího momentu spalovacího motoru na proměnlivou tažnou sílu lokomotivy (tzv. trakční hyperbola). Ten se řeší u dieselových lokomotiv a obdobně i u jiných vozidel nezávislé trakce různými systémy pro přenos výkonu.", "V dieselové lokomotivě vybavené elektrickým přenosem výkonu je zdrojem energie soustrojí složené z prvotního spalovacího motoru, obvykle vznětového, v některých případech turbíny, pevně spojeného s elektrickým generátorem. Jejich hřídele bývají přímo spojeny pružnou spojkou (viz motorgenerátor se spalovacím motorem). Soustrojí vyrábí elektrickou energii pro pohon lokomotivy trakčními elektromotory. Přenos mechanické práce z elektromotoru na nápravu (železniční dvojkolí) je zajišťován obvykle jednoduchým ozubeným převodem. Takové hnací vozidlo se spalovacím motorem je označováno jako dieselelektrická lokomotiva nebo dieselelektrický (motorový) vůz. Elektrický přenos výkonu umožňuje změnu téměř konstantního krouticího momentu u spalovacího motoru na proměnlivou tažnou sílu lokomotivy, přináší možnost startu prvotního motoru naprázdno (u stejnosměrných řešení výhodně pomocí generátoru zapojeného jako motor), protože hnací agregáty typu spalovacího motoru nemohou z principu poskytovat krouticí moment od nulových otáček, vyrovnává malý rozsah provozních otáček spalovacího motoru s mnohem větším rozsahem otáček trakčního elektromotoru, umožňuje snadnou reverzaci chodu, která je prováděna vždy v elektrické části pohonu, hospodárný přenos velkých výkonů a snadnou spojitou regulaci proudu trakčních elektromotorů. Elektrické motory je taktéž možno dobře využívat i pro elektrodynamické brzdění. Snadno se ovládá, protože vhodnou charakteristiku trakčního generátoru lze nastavit vhodnou kombinací buzení. Z hlediska druhu použitého elektrického proudu se rozdělují elektrické přenosy výkonu na tři základní skupiny (uvedeny v historickém pořadí, jak byly zaváděny, ale používají se stále všechny): Výhody elektrického přenosu převažují nad jeho nevýhodami. Oproti mechanickému přenosu je účinnost nižší, ve srovnání s hydrodynamickým přenosem výkonu má konstrukce elektrického přenosu sice vyšší hmotnost, ale vyšší účinnost.", "Hydrodynamický přenos výkonu je realizován prostřednictvím hydrodynamického měniče nebo hydrodynamické převodovky a používá se u motorových lokomotiv všech výkonových kategorií, motorových jednotek a vozů. Z hlediska nákladů je tento přenos levnější a lehčí alternativou k elektrickému přenosu výkonu, ale má nižší účinnost. Oba jmenované přenosy výkonu se používají k přenosu vyššího výkonu, než jaký je možno přenést mechanickým přenosem výkonu.", "Mechanický přenos výkonu je ve svém principu velmi podobný mechanickým pohonům užívaných u většiny silničních motorových vozidel – soustava obsahuje: běžný vznětový spalovací motor, mechanickou převodovku se soustavou ozubených kol, mechanickou spojku mezi motorem a vstupním hřídelem převodovky. Variantně se také užívá řešení s řazením stupňů pomocí spínání několika třecích spojek (tzv. systém Mylius) nebo s planetovou převodovkou (tzv. systém Wilson). Využívá se u menších posunovacích lokomotiv nebo motorových vozů s nízkým výkonem (např. lokomotiva 701 nebo motorový vůz M 131.1). Hybridním řešením je \"elektromechanický přenos výkonu\" použitý u Slovenské strely nebo \"hydromechanický přenos výkonu\" používaný například motorovými vozy 810 a 842.", "Specifickým problémem při použití dieselové lokomotivy v osobní dopravě je, „čím vytápět vlakovou soupravu“. Zatímco u elektrické trakce je samozřejmostí použít elektřinu z trakčního vedení a u parní trakce páru z kotle lokomotivy, zde není jednotnost. Systémy vytápění prošly vývojem od vytápění parou z parního generátoru (ve vozech se použilo vytápěcí zařízení určené pro parní provoz) k elektrickému vytápění elektřinou ze zvláštního topného generátoru (obvykle alternátoru souose umístěného v pokračování osy motorgenerátoru, jako u lokomotiv ř. 754). Záměna parního vytápěcího zařízení za elektrické je podstatou rekonstrukce, kterou vznikly v ČR a v SR lokomotivy ř. 750 z řady 753 a v ČR ještě ř. 749 z řady 751. (Některé lok. 749 kromě toho vznikly dosazením elektrického topení do lokomotiv bývalé řady 752, od výroby nákladních – viz dále.) Část lokomotiv bývá vyčleněna jako nákladní (či posunovací); buď tak byly určeny již od konstrukce a nemají vytápěcí zařízení vůbec, nebo mají nadále neudržovaný starší parní systém (jako nyní u části českých a slovenských lokomotiv řad 751 a 753). Touto charakteristikou se motorové lokomotivy liší od elektrických a parních traťových lokomotiv, kde vzhledem k nižším nákladům s tím spojeným byly náležitosti k vlakovému topení instalovány takřka vždy. Použití odpadního tepla z primárního motoru (chladicí voda, výfuk) k vytápění vlaku je technologicky a organizačně sotva zvládnutelné. Využívá se jen k vytápění motorových vozů. Jiné varianty, neovlivňující konstrukci samotné lokomotivy:" ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Ekonomika.", "Obyvatelstvo.", "Národnostní složení.", "Nyní.", "Čtvrti.", "Doprava.", "Architektura.", "Turistické zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "3", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Město se nachází poblíž maďarských hranic na řece Crișul Repede.", "První zmínka o Velkém Varadíně pod latinským názvem \"Varadinum\" pochází z roku 1113. První záznam o zdejší pevnosti, jejíž trosky přetrvaly dodnes, je z roku 1241 v souvislosti se začátkem rychlých oprav a posílení opevnění na obranu proti mongolsko-tatarskému útoku proti městu. Zastavěné území města se však nerozšiřovalo až do začátku 16. století. V prvním desetiletí 18. století naplánoval vídeňský inženýr Franz Anton Hillebrandt přestavbu města do barokního stylu a od té doby počínaje rokem 1752 bylo dle jeho projektu postaveno mnoho pamětihodností jako římskokatolická katedrála Nanebevzetí Panny Marie, Biskupský palác a \"Muzeul Țării Crișurilor\" (Muzeum země Criș).", "Velký Varadín už dlouhou dobu patří mezi nejbohatší města Rumunska, především díky svému umístění na maďarských hranicích, které z něj dělá bránu do západní Evropy. Po roce 1989 prošel rozsáhlou ekonomickou obnovou, nikoliv v oblasti průmyslu, ale spíše v sektoru služeb, jehož zákaznická základna je nejširší. Úroveň nezaměstnanosti ve Velkém Varadíně je 6,0 %, což je méně než je rumunský průměr, ale výrazně více než průměr v župě Bihor, který činí přibližně 2 %. Velký Varadín v současné době vytváří asi 63 % průmyslové produkce župy Bihor, i když tvoří jen 34,5 % obyvatel okresu. Mezi hlavní odvětví patří nábytkářský, textilní a oděvní, obuvní a potravinářský průmysl. V roce 2003 bylo ve Velkém Varadíně otevřeno komerční centrum \"Lotus Market\", první velké obchodní centrum ve městě.", "", "", "Sčítání lidu z roku 2002 poskytuje následující přehled národnostního složení populace Velkého Varadína:", "Město je rozděleno na následující čtvrti (rumunsky \"cartiere\"):", "Síť hromadné dopravy je provozována společností OTL. Tvoří ji 3 tramvajové linky (1R, 1N, 2, 3R, 3N) a několik autobusových linek. Město má tři vlaková nádraží: centrální (\"central\"), západní (\"Vest\") a východní (\"Est\"). Nádraží \"Vest\" je umístěno ve čtvrti Ioșia a centrální (zvané též jednoduše \"Oradea\") se nachází v centru města, poblíž čtvrti Vie.", "Architektura Velkého Varadína je směs budov z éry komunismu především v okrajových čtvrtích a krásných historických budov, převážně v barokním stylu, které pocházejí z období, kdy bylo město součástí Rakousko-Uherska. V době komunismu a v prvních letech rumunské postkomunistické transformace mnoho z těchto historických budov zpustlo nebo přinejmenším nabylo zanedbaného vzhledu. Po roce 2002, kdy se rumunská ekonomika dostala do fáze konjunktury, bylo mnoho historických budov centra restaurováno do původního stavu. Město nyní působí jako dobře udržované místo, jehož se dotýkala historie.", "Krásné centrum města je velmi často navštěvováno mimo jiné také proto, že z Velkého Varadína vede vlaková trať do léčebných lázní Băile Felix, které se nacházejí za okrajem města. Často navštěvovanými místy jsou:" ] }

{ "title": [ "Popis.", "Historie.", "Bible." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Starověké město ležící na obou březích řeky Eufrat (Purat), na pláních Šineár asi 80 km jižně od Bagdádu. Vnitřní hradby byly postaveny z nepálených cihel a skládaly se ze dvou zdí. Tloušťka vnitřní zdi byla 6,5 m. Tloušťka vnější zdi, která stála o 7 m dál, byla přibližně 3,5 m. Tyto zdi byly posíleny obrannými věžemi, které je měly zpevnit také konstrukčně. Ve vzdálenosti asi 20 m před vnější zdí bylo jakési nábřeží postavené z pálených cihel spojených asfaltem. Před touto zdí byl také vodní příkop, který byl v sev. a již. části města propojen s Eufratem. Příkop jednak sloužil k zásobení města vodou a jednak poskytoval ochranu před nepřátelskými vojsky. Z babylónských listin vyplývá, že do vnitřní části města bylo možné vstoupit osmi branami. Z nich byly dosud objeveny a vykopány čtyři. Vnější hradby východně od Eufratu přistavěl Nabukadnezar II.. Bylo tak ohrazeno velké území pláně směrem na sever, na východ a na jih, aby tam v případě války mohli utéci lidé žijící nedaleko. Tyto vnější hradby se také skládaly ze dvou zdí. Tloušťka vnitřní zdi postavené z nepálených cihel byla asi 7 m. Zeď byla posílena obrannými věžemi. Před ní, ve vzdálenosti přibližně 12 m, stála vnější zeď z pálených cihel, která byla sestavena ze dvou částí navzájem spojených věžemi. Tloušťka jedné části byla téměř 8 m a tloušťka přilehlé části byla asi 3,5 m. Zikkurat byl střediskem uctívání široko daleko. Na vrcholku byl chrám, zasvěcený bohu Mardukovi. Na jih od zikkuratu se nalézal chrám Esagila, který byl zasvěcen také bohu Mardukovi.", "Babylón byl založen již v akkadském období, ale svůj největší význam získal až v starobabylónském období za Chammurapiho (1792 př. n. l. – 1750 př. n. l.). V roce 1570 př. n. l. přešla vláda nad městem od Amorejců ke Kassitům, kteří tak založili druhou (střední) babylónskou dynastii (1595 př. n. l. – 1157 př. n. l.). Během ní byl Babylón největší město na světě. Po jejich pádu nastalo období zmatků a politického vakua. Po většinu času byl Babylón pod asyrskou nadvládou. Během povstání proti Asyřanům v letech 689 př. n. l. – 680 př. n. l. byl vypálený vojsky krále Sinacheriba. Novobabylónská říše byla založena v roce 626 př. n. l. s centrem v Babylónu. Byl zde jeden ze 7 divů světa: visuté zahrady Semiramidiny. V roce 539 př. n. l. město dobyl Peršan Kýros II. Veliký (Kúruš, 559 – 530), čímž vyvrátil novobabylónskou říši. Babylón se stal hlavním městem nejbohatší satrapie perské říše. V roce 331 př. n. l. Babylón dobyl Alexandr Veliký. Město ho velice překvapilo a vědom si jeho významu a polohy v rámci jeho nově vznikající říše, učinil z něj své budoucí sídlo. V roce 323 př. n. l. zde po návratu z tažení na východ zemřel. Po boji diadochů se město zpočátku stalo centrem seleukovského království (312 př. n. l. – 64 př. n. l.). Význam Babylónu skončil vybudováním Seleukeie na Tigridu. V roce 130 př. n. l. byl Babylón vypálen a obyvatelstvo odvlečeno do Médie. Vypálením Seleukeie v roce 165 n. l. končí v Mezopotámii helénismus. Při budování Bagdádu byl použit materiál z obou měst.", "Bible hovoří o tomto městě jako o jednom z prvních měst založeném po Potopě. Biblická chronologie její založení řadí před rok 2269 př.n.l. Podle 1Mo 11:1–9 se lidé rozhodli postavit věž až do nebe – Babylonskou věž (může se jednat o pozdější zikkurat (ziggurat) Etemenanki). Cílem stavby bylo vyvýšit svou vlastní velikost a odpadnutí od uctívání pravého Boha. Trestem bylo zmatení jazyků. Od té doby lidé hovoří různými jazyky." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým. Absolvoval High Wycombe Technical High School (nynější John Hampden Grammar School), kde byl klíčovým členem debatní společnosti a psal příběhy do školního časopisu. Popisuje se vtipně jako „nepopsatelný student“ a v „Who's Who“ připisuje s nadsázkou své vzdělání Beaconsfieldské veřejné knihovně. Prvním publikovaným dílem byla krátká povídka \"The Hades Business\" (\"Kšeft v Hádesu\") uveřejněná ve školním časopise, když mu bylo 13 let, a poté v časopise \"Science Fantasy\" v roce 1963, za což obdržel 14 liber. Druhá uveřejněná práce se jmenovala \"Night Dweller\" (\"Noční tvor\") a byla publikována ve 156. čísle časopisu \"New Worlds\" v listopadu 1965. Po odchodu ze školy v roce 1965 získal práci v místních novinách \"Bucks Free Press\" a později působil v několika dalších regionálních novinách v jihozápadní Anglii včetně \"Western Daily Press\" a \"Bath Chronicle\". V roce 1968 se Pratchett oženil s Lyn Purves a v roce 1976 se manželům narodila dcera Rhianna Pratchett, která je dnes autorkou fantasy a novinářkou. V roce 1968, v době, kdy byl novinářem, byl vyslán udělat interview s Petrem Bander van Durenem, jedním z ředitelů malého vydavatelství. Během rozhovoru se zmínil, že napsal knihu \"The Carpet People\" (česky \"Kobercové\"). Kniha vyšla s Prachettovými ilustracemi v roce 1971, byla slavnostně představena v oddělení koberců obchodního domu Heal's na Tottenham Court Road v Londýně a měla sice nemnoho, ale přesvědčivých recenzí. Následovaly sci-fi romány \"The Dark Side of the Sun\" (1976; česky \"Temná strana slunce\", 1997) a \"Strata\" (1981; česky 1997). V roce 1980 se Pratchett stal tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti Central Electricity Generating Board, přičemž v jeho působnosti bylo několik jaderných elektráren. Později vtipkoval o tom, že předvedl svůj smysl pro dokonalé načasování, když zaměstnání změnil tak brzy po jaderné havárii v elektrárně Three Mile Island v Pensylvánii v USA. Práci pro CEGB opustil v roce 1987, v době, kdy se již uživil psaním. Mohl psát více a v nejproduktivnějším období psal dvě knihy ročně. V roce 1998 obdržel Řád britského impéria v hodnosti Officer za službu literatuře. Se sobě vlastní ironií to komentoval prohlášením ve smyslu „mám podezření, že'službu literatuře' prokážu, když se zdržím dalších pokusů nějakou napsat“. V roce 1999 mu byl udělen čestný doktorát literatury na universitě ve Warwicku. Jako svoje záliby Pratchett uváděl „psaní, procházení, počítače, život“. Dobře je znám také díky své zvláštní zálibě v pokrývkách hlavy, což je vidět na zadních stranách obálek originálních vydání většiny jeho knih. Ke konci roku 2007 bylo Pratchettovi diagnostikováno onemocnění Alzheimerovou chorobou. Dne 1. ledna 2009 jej Alžběta II. jmenovala rytířem, díky čemuž mohl Pratchett užívat titul sir. V roce 2009 Pratchett oznámil, že chce podstoupit eutanázii, dříve než se nemoc dostane do kritického stadia. V roce 2010 byl vybrán, aby na toto téma přednesl 1. února 2010 tzv. Dimblebyho přednášku (Richard Dimbleby Lecture byla založena na památku reportéra BBC Richarda Dimblebyho v roce 1972; od té doby je každoročně vybrána a poctěna významná osobnost, aby přednesla přednášku na aktuální téma). Přednášku s názvem \"Shaking Hands With Death\" (Potřást si rukou se smrtí / Smrtěm) Pratchett napsal, ale vzhledem ke zdravotnímu stavu ji nemohl přednést, a proto ji přečetl Pratchettův přítel herec Tony Robinson (Baldrick ze seriálu Černá zmije). Terry Pratchett zemřel ve svém domě 12. března 2015 na následky Alzheimerovy choroby. V srpnu 2017 byly na přání autora zničeny zárodky již nedokončených knih, když před otevřením výstavy o jeho životě a díle historický parní válec zničil pevný disk z Pratchettova počítače." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Cesta k dieselovému motoru." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Vyrůstal v Paříži do roku 1870, kdy byla jeho rodina přinucena odjet do Anglie; začala totiž prusko-francouzská válka. Jistou dobu žil v Londýně, odkud byl poslán do Augsburgu, rodného města svého otce, aby zde pokračoval ve studiu na průmyslové škole. Inženýrský diplom získal na technice v Mnichově.", "Jako velmi schopný student byl představen Carl von Lindemu, inženýrovi, který se specializoval na projektování a produkci chladicích zařízení. V roce 1880 začal pracovat v Lindeho pařížské firmě. Jeho úkolem bylo teoretické zdokonalení spalovacího motoru při využití Carnotova cyklu. Věnoval tomuto problému mnoho času, prováděl pokusy s použitím amoniaku jako paliva. V roce 1890 se stal inženýrem v Lindeho firmě v Berlíně. V dalším období pracoval na vylepšení spalovacího motoru. Výsledkem byl patent, který obdržel v roce 1892, v následujícím roce vydal pak tiskem práci \"Teorie a konstrukce ekonomického spalovacího motoru\", vysvětlující podstatu jeho myšlenky. Jeho publikovaná práce zaujala Ottu Kellera, který již dříve publikoval princip fungování motoru a tak se Diesel dostal do sporu s Kellerem. Po dlouhém vyjednávání se nakonec dohodl s Kellerem a nabídl mu jako kompenzaci 3000 německých marek ročně za poradenskou smlouvu, když Keller ustoupí od patentového sporu. Sám Diesel uznal, že myšlenku Kellera dotáhl do zdárného konce. Po urovnání sporu Diesel cestoval po celém světě a prodával licence na svůj motor, během krátké doby se stal milionářem. Několikrát odmítl nabídku námořnictva s odůvodněním, že jeho motor není k dispozici pro válečné účely. Diesel chtěl aby jeho motor sloužil jako pohon pro obchodní plavidla. Po neúspěšných pokusech se spalovacím motorem na uhelný prach začal vyrábět série stále lepších modelů s finanční podporou firmy Maschinenfabrik z Augsburgu. V roce 1897 zkonstruoval vysokotlaký spalovací pístový motor se samočinným zážehem, vyvolaným stlačením vzduchu do 3,5 Mpa. Byl to jeho největší úspěch. Tento typ vysokotlakého motoru, od té chvíle nazývaný Dieselův motor nebo jednoduše diesel, pracoval na tekuté těžké palivo (hnací olej). K zážehu paliva docházelo po jeho vytrysknutí do spalovací komory od zahřátého vzduchu v důsledku stlačení. V tomtéž roce se mu podařilo motor vylepšit tak, aby využíval tepelnou energii na 26 %, tedy dvakrát účinněji než v té době nejlepší parní stroj. Po dalších úpravách byl jeho motor roku 1900 vyznamenán na světové výstavě v Paříži Velkou cenou. Na základě tohoto úspěchu uzavřely s Dieselem smlouvu kodaňské loděnice. Roku 1911 byla v Kodani spuštěna na vodu loď Selandia se dvěma osmiválcovými čtyřtaktními Dieselovými motory, které sloužily spolehlivě až do roku 1942. Vysoké technické přednosti tohoto motoru a také použití nafty jako paliva způsobily jeho rychlé rozšíření v průmyslu a dopravě. Poslední léta svého života věnoval Diesel práci nad konstrukcí motoru pro potřeby mořeplavby, ačkoliv ho trápilo zdraví. Diesel zemřel za nevyjasněných okolností při plavbě na lodi Dresden z Antverp do Anglie, kdy jeho tělo bylo nalezeno námořníky ve značném stádiu rozkladu, byl tak identifikován podle nalezených věcí. Spekulace o sebevraždě jsou vyvráceny tím, že Rudolf Diesel nenechal žádný dopis na rozloučenou ve své kajutě. Byl ovšem neoblíben u zástupců německého císařského námořnictva, kteří se snažili získat technický náskok nad anglickým loďstvem, zatímco Diesel chtěl svým vynálezem pomoci lidstvu, které mělo osvobodit od chudoby. 28. července 1999 byla jeho jménem pojmenována planetka hlavního pásu Diesel s katalogovým číslem 10093, kterou objevil 18. listopadu 1990 belgický astronom Eric Walter Elst na observatoři La Silla v Chile. Na jeho počest je od roku 1953 německým Institutem pro vynálezy udělována Medaile Rudolfa Diesela." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Výroba mobilních telefonů." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Firma byla založena roku 1928 pod názvem Galvin Manufacturing Corporation v Chicagu ve státě Illinois. Prvním produktem bylo autorádio Motorola v roce 1930. V roce 1947 byl název společnosti změněn na Motorola. V roce 1949 firma otevřela výzkumné a vývojové centrum ve Phoenixu v Arizoně, které vybavila zařízením za 1,5 milionu dolarů, na němž od roku 1955 komerčně vyráběla tranzistory. První integrovaný obvod Motorola sestrojila v roce 1966 v Mese na předměstí Phoenixu. Na začátku roku 1970 Motorola zahájila projekt, v rámci kterého vyvinula svůj první mikroprocesor, MC6800. V roce 1973 oznámila firma plány na výstavbu nového závodu na výrobu integrovaných obvodů CMOS v Austinu v Texasu a v roce 1975 se vývojáři mikroprocesoru přesunuli z Mesy do Austinu. Tranzistory a integrované obvody používala firma Motorola jak ve vlastních zařízeních pro komunikaci, ve vojenských, automobilových i spotřebních výrobcích tak je prodávala jiným společnostem. V 60. letech 20. století Motorola prodává celou řadu digitálních integrovaných obvodů pro počítače, zkušební zařízení a řízení průmyslové výroby. Od 70. let 20. století vyráběla Motorola LSI čipy technologií CMOS, procesory, polovodičové paměti a pomocné obvody pro kalkulačky, prodejní terminály a počítače. V roce 1973 Motorola dosáhla tržeb 1,2 miliardy dolarů a měla 64 000 zaměstnanců. Samotná divize polovodičů dosáhla tržeb 419 milionů dolarů a byla druhou největší polovodičovou firmou po Texas Instruments; společnost Intel založená v roce 1968 měla v roce 1973 tržby pouze 66 milionů. V roce 1999 společnost Motorola založila dceřinou firmu ON Semiconductor se sídlem ve Phoenixu v Arizoně, která vyrábí vlastní analogové a digitální integrované obvody a tranzistorové aplikace. Výroba mikroprocesorů byla v roce 2004 odštěpena do společnosti Freescale Semiconductor se sídlem v Austinu v Texasu. 15. srpna 2011 oznámila společnost Google odkoupení celé divize Motorola Mobility, kterou později od Googlu v roce 2014 odkoupil čínský výrobce elektroniky Lenovo.", "Motorola vyrobila a uvedla na trh první mobilní telefon na světě. Mezi zvlášť podařené modely značky patřil Motorola Moto G, Motorola Razr V3 a jeho vylepšený klon V3i. Tyto modely byly v prodeji natolik úspěšné, že se o napodobení jejich vzhledu snažilo mnoho ostatních výrobců telefonů. Pro mobilní telefony Motorola byl v posledních modelech samostatné značky Motorola Mobility typický ultratenký <nowiki>\"žiletkovitý\"</nowiki> design." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Mladý Chomsky.", "Přínos na poli lingvistiky.", "Generativní gramatika.", "Chomského hierarchie.", "Chomského politické názory.", "Mediální propaganda na Západě.", "Chomsky a východoevropský disent." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Chomsky se narodil v East Oak Lane poblíž Philadelphie ve státě Pennsylvania. Byl synem hebrejského vědce a účastníka první světové války Williama Chomského (1896-1977), který pocházel z Ukrajiny. Chomského matka, Elsie Chomsky (rozená Simonofska), pocházela z nynějšího Běloruska, ale na rozdíl od svého muže vyrostla ve Spojených státech a mluvila „běžnou newyorskou angličtinou“. Jejich mateřským jazykem byla jidiš, ale jak Chomsky tvrdil, v jejich rodině se tímto jazykem nehovořilo. Popisuje svou rodinu jako žijící v jakémsi „židovském ghettu“, rozděleném mezi jidiš a hebrejskou stranu, přičemž se jeho rodina přikláněla spíše k té hebrejské. Tvrdí, že byl vychováván v hebrejské kultuře a literatuře. Chomsky sám popisuje napětí, které sám zažil s irskými katolíky a antisemitisty v třicátých letech takto: „Nerad to říkám, ale vyrostl jsem s jakýmsi vnitřním strachem z katolíků. Věděl jsem, že to bylo neracionální a překonal jsem to, ale byla to prostě zkušenost z ulice“. Chomsky pamatuje na svůj první článek, který napsal ve věku přibližně deseti let, o hrozbě šíření fašismu po pádu Barcelony ve španělské občanské válce. Od dvanácti nebo třinácti let se ztotožnil ještě plněji s anarchistickou politikou. Po absolvování střední školy (Central High School of Philadelphia) začal studovat filozofii a lingvistiku na Pensylvánské univerzitě. Učil se od filozofů C. W. Churchmana a N. Goodmana a lingvisty Z. Harrise. Harrisovo učení zahrnovalo jeho objev transformací jako matematické analýzy struktury jazyka (mapování od jedné podmnožiny k jiné v množině vět). Chomsky následně vyložil toto učení jako operace na základě bezkontextové gramatiky (odvozené od post-produkčních systémů). Harrisovy politické názory rovněž přispěly k utváření Chomského názorů. V roce 1949 se Chomsky oženil s lingvistkou Carol Schatzovou. Mají spolu dvě dcery: Avivu (nar. 1957), Diane (nar. 1960) a jednoho syna Harryho (nar. 1967). Chomskému byl udělen titul Ph.D. z lingvistiky na Pensylvánské univerzitě v roce 1955. Část svého doktorského výzkumu vedl během čtyř let na Harvardově univerzitě. Ve své disertační práci začal tvořit některé ze svých lingvistických myšlenek, které rozvinul v roce 1957 v knize Syntaktické struktury (orig. Syntactic Structures), jež se stala jeho nejznámější lingvistickou knihou.", "Chomsky se stal zaměstnancem na Massachusettském technologickém institutu v roce 1955 a v roce 1961 byl jmenován řádným profesorem Katedry moderních jazyků a lingvistiky (nyní Katedra lingvistiky a filozofie). Od roku 1966 do roku 1976 byl držitelem profesury Ferrari P. Ward Professorship z moderních jazyků a lingvistiky, a v roce 1976 byl jmenován profesorem institutu. V roce 2007 Chomsky učil na MIT souvisle 52 let. Chomsky se stal jedním z hlavních odpůrců Vietnamské války v únoru 1967, tedy v době, kdy protiválečné pocity byly ještě v menšině. Díky vydání své eseje „The Responsibility of Intellectuals“ (Odpovědnost intelektuálů) v newyorském magazínu knih (New York Review of Books). Následovala další kniha „American Power and the New Mandarins“ (1969), jež byla sbírkou esejí, díky kterým se dostal do popředí nesouhlasu s americkou politikou. Uvedl v ní, že \"„Spojeným státům by pomohl jistý druh denacifikace\"\". Staly se totiž podle něj \"„nejagresivnější mocností světa, jsou největším ohrožením míru, národního sebeurčení a mezinárodní spolupráce\"\". Minimálně v jednom případě byl na protiválečné demonstraci v polovině 60. let zatčen policií a krátce držen ve vazbě. Jeho dalekosáhlá kritika americké zahraniční politiky a oprávněnosti moci Spojených států z něj udělala kontroverzní postavu, které se tradiční americká media velice stranila. Vyslovil své obavy o tom, jaký příští režim může uchvátit Spojené státy: Pro kritiku americké zahraniční politiky bylo Chomskému často vyhrožováno smrtí. Navíc se dostal na seznam plánovaných cílů vytvořeného Theodorem Kaczynskim, známým též jako \"Unabomber\". Během doby, kdy Kaczynski byl hrozbou, si nechal Chomsky kontrolovat veškerou poštu na výbušniny. Chomsky uvádí, že je často tajně střežen policií, hlavně na univerzitní půdě MIT, ačkoliv s policejní ochranou nesouhlasí. Chomsky žije v Lexingtonu v Massachusetts, často cestuje a přednáší o politice.", "Syntaktické struktury byly výtahem jeho knihy Logická struktura teorie lingvistiky (orig. Logical Structure of Linguistic Theory) z roku 1955. V této knize představuje transformační gramatiku. Podle této teorie mají výroky (sekvence slov) nějakou syntax, která může být z velké části popsána formální gramatikou, přesněji bezkontextovou gramatiku rozšířenou o transformační pravidla. U dětí se předpokládá, že mají vrozenou znalost základní gramatické struktury společnou všem lidským jazykům (tzn. jakýkoliv jazyk, se kterým se setkají, je určitého omezeného druhu). Tato vrozená znalost se často označuje jako univerzální gramatika. Tvrdí se, že tvoření na základě znalosti jazyka za použití formální gramatiky je zodpovědné za „produktivitu“ jazyka: s omezenou množinou gramatických pravidel a konečnou množinou pojmů jsou lidé schopni utvořit nekonečné množství vět včetně těch, které nikdo nikdy předtím neřekl. Chomsky vždy upozorňuje na svůj závazek Páninimu za jeho moderní náhled na explicitní generativní gramatiku. Přístup pravidel a parametrů (P&P), rozvedený v jeho ', později publikované jako'(LGB), o univerzální gramatice tvrdí následující: gramatické principy společné všem jazykům jsou vrozené a neměnné. Rozdíly mezi světovými jazyky mohou být charakterizovány podle nastavení parametrů v mozku (např. pro-drop parametr, který říká, zda má být explicitní podmět vždy vyžadován, jako např. v angličtině, nebo zda může být vypuštěn, jako např. ve španělštině, které jsou často přirovnávány k přepínačům. Právě proto je tento přístup často označován jako „pravidla a parametry“ (principles and parameters). V tomto pojetí si dítě učící se jazyk potřebuje osvojit pouze lexikální položky (slova, gramatické morfémy a idiomy) a určit vhodné nastavení parametrů, což lze provést na základě několika příkladů. Zastánci tohoto pohledu tvrdí, že tempo, kterým se děti učí jazyky, je nevysvětlitelně rychlé. Jediné možné vysvětlení je, že by děti měly vrozenou schopnost učit se jazyky. Pro tuto tezi hovoří i následující fakta. Děti po celém světě se učí svůj mateřský jazyk stejnými kroky. Dále během tohoto učení dělají stejně charakteristické chyby, zatímco jiné zdánlivě logické druhy chyb se nikdy během učení neobjeví. Později si ve svém \"Minimalistickém programu\" (1995) ponechal jádro konceptu „pravidel a parametrů“, avšak zároveň se zde Chomsky pokouší o významnější přepracování lingvistického aparátu v LGB modelu oddělením všech jeho prvků s výjimkou těch nejnutnějších. Zastává zde obecný přístup ke stavbě lidské jazykové vlohy, který zdůrazňuje princip hospodárnosti a optimálního návrhu, a znovu se uchyluje k derivačnímu přístupu ke generaci, na rozdíl od velkou měrou reprezentativního přístupu klasických „pravidel a parametrů“. Chomského myšlenky měly velký vliv na badatele v oblasti zkoumání osvojování si jazyka u dětí, ačkoliv někteří badatelé, kteří dnes pracují v této oblasti, nepodporují Chomského teorie. Namísto toho prosazují teorie, které redukují jazyk na instanci obecných zpracovávajících mechanismů v mozku. Chomsky dále vytváří teorii, že neomezené rozšíření jazyka jako je angličtina je možné jedině rekurzivní metodou vkládání vět do vět.", "Chomského analýzy syntaxe, označované jako generativní gramatika, jsou vysoce abstraktní a jsou založeny na bedlivém průzkumu hranic mezi gramatickými a negramatickými konstrukcemi jazyka. Takové gramatické úsudky o jazyku může úspěšně provést pouze rodilý mluvčí a z těchto pragmatických důvodů se lingvisté zaměřují na své mateřské jazyky nebo jazyky, které dokonale ovládají, a tak se dostáváme k angličtině, francouzštině, němčině, nizozemštině, italštině, japonštině nebo k jazykům, jimiž se hovoří v Číně. Chomského přístup k syntaxi, často označovaný jako generativní gramatika, studuje gramatiku jako podstatu znalosti, kterou mají uživatelé jazyka. Od šedesátých let minulého století Chomsky trvá na tom, že většina této znalosti je vrozená, z čehož vyplývá, že děti se potřebují naučit jen omezené vlastnosti jejich mateřského jazyka. Vrozená podstata lingvistické znalosti se často označuje jako univerzální gramatika. Z Chomského pohledu je nejsilnějším důkazem existence univerzální gramatiky jednoduše fakt, že si děti úspěšně osvojí svůj mateřský jazyk za tak krátkou dobu. Tvrdí, že lingvistická data, ke kterým mají děti přístup, vůbec nedokládají bohatou lingvistickou znalost, které dosáhnou do dospělosti (argument nedostatku podnětů). Chomského teorie jsou stále populární, zvláště ve Spojených státech, ale nikdy nebyly oproštěny od kontroverze. Kritika přichází z několika směrů. Lingvisté dle Chomského se příliš spoléhají na intuici rodilých mluvčích při posuzování, které věty jejich jazyka jsou správně utvořené. Tato praxe byla kritizována jednak z hlediska obecných metodických východisek, tak i proto, že vedla k přehnanému důrazu na studium angličtiny. Stovky různých jazyků získaly alespoň trochu pozornosti v literatuře o generativní gramatice, ale někteří kritici stejně vnímají přehnaný důraz na angličtinu a tendenci založit tvrzení o univerzální gramatice na příliš malém vzorku jazyků. Někteří psychologové a psycholingvisté, přestože schvalují Chomského celkový program, tvrdí, že lingvistika dle Chomského nevěnuje dostatečnou pozornost experimentálním datům ze zpracování jazyka, a následně, že jejich teorie nejsou psychologicky přijatelné. Radikálnější kritici pochybují, zda je pro vysvětlení učení se dětí jazyku nutná univerzální gramatika, a tvrdí, že domain-general učící mechanismy stačí. Kulturní antropolog a lingvista Daniel Everett z Illinois State University tvrdí, že jazyk lidí Piraha v severozápadním deštném pralese Brazílie odporuje Chomského teoriím o univerzální gramatice. Everett tvrdí, že lidé Piraha nepoužívají rekurzi, tedy jednu z klíčových vlastností univerzální gramatiky. Navíc se tvrdí, že lidé Piraha nemají pevná slova pro barvy, neužívají čísla, mluví jednoduchými fonémy, a mluví v prozódii. Nicméně, jeho tvrzení sama byla kritizována. David Pesetsky, Andrew Nevis a Vlineme Rodrigues tvrdí ve společném článku, že všechny z Everettových tvrzení obsahují vážné nedostatky. Steven T. Piantadosi se spoluautory dochází k závěru, že jazyk lidí Piraha pravděpodobně může mít rekurzi, ale obsahuje velmi málo rekurze. Je pravděpodobné, že ji neobsahuje. Geoffrey Sampson z University of Sussex tvrdí, že teorie univerzální gramatiky není falzifikovatelná a tudíž jde o pseudovědu.", "Chomsky se proslavil rovněž studiem různých druhů formálních jazyků a výzkumem, zda tyto mohou či nemohou být schopny zachytit klíčové vlastnosti lidského jazyka. Chomského hierarchie dělí formální gramatiky do tříd a skupin s rostoucí vyjadřovací silou – každá následná třída je schopna generovat širší skupinu formálních jazyků než předchozí třída. Chomsky tvrdí, že modelování některých aspektů lidské řeči vyžaduje komplexnější formální gramatiku (měřeno Chomského hierarchií) než modelování jiných. Například zatímco regulární jazyk je dostatečně silný k modelování morfologie angličtiny, není už schopen modelovat její syntax. Chomského hierarchie se stala důležitou v informatice, zvláště v konstrukci kompilátorů a teorií automatů.", "Chomský si vytvořil reputaci politického disidenta, kritizuje Západní mocnosti, propagandu a Západem vedené války, které popisuje jako státem sponzorovaný terorismus. Sám sebe označuje za příznivce anarchosyndikalismu a libertariánského socialismu. Je členem odborů Industrial Workers of the World (Průmysloví dělníci světa). Patří k nejcitovanějším a nejvlivnějším intelektuálům dneška. V 60. letech aktivně vystupoval proti válce ve Vietnamu. V důsledku svého protiválečného aktivismu byl několikrát zatčen a dostal se na „seznam nepřátel“ amerického prezidenta Richarda Nixona.", "Chomsky spolu s Hermanem vydali v roce 1988 knihu s názvem \"\", pojednávající o tvorbě společenského souhlasu s establishmentem. Byli inspirování neomarxismem a z toho vzešlou politickou ekonomií. V publikaci popsali pět filtrů, které ovlivňují produkci a výslednou podobu mediálních obsahů. Jde o tzv. mediální model propagandy:", "V roce 1978 Chomsky vyzval americkou veřejnost k protestům proti útlaku československých vědců normalizačními úřady. V témže roce podepsal spolu s Jiřím Pelikánem, Andrejem Sacharovem, Pavlem Litvinovem výzvu k propuštění československých politických vězňů Jaroslava Šabaty a Jiřího Müllera. Protestoval i proti rozsudku nad polskými disidenty Jackem Czaputowiczem a Piotrem Niemczykem. Dále podepsal prohlášení proti perzekuci československých chartistů; Ivana „Magora“ Jirouse, Jiřího Tichého, Hany Marvanové, Tomáše Dvořáka, Petra Cibulky nebo Jiřího Štencla, které spolu s ním podepsal například anglický spisovatel Harold Pinter. Po roce 1989 zaujal Chomsky vůči východoevropskému disentu kritický postoj. V rozhovoru pro časopis A2 v roce 2014 Chomsky prohlásil že: „Václav Havel byl statečný muž, který bojoval za práva svých lidí“ a nebál se za to jít do vězení. Následně však kritizoval Havlovo přehlížení porušování lidských práv ze strany Spojených států, které měl společné s ostatními východoevropskými disidenty. Podle Chomského tento postoj vychází z faktu, že východoevropské disidenty protežovaly západní velmoci, s jichž pomocí se jim podařilo porazit Sovětský svaz, což jim dodalo pocit vlastní výjimečnosti. Utrpení východoevropských disentů však nebylo ve srovnání s téměř neznámými latinskoamerickými disidenty, kterým hrozila likvidace eskadrami smrti podporovanými USA, „nijak výjimečné“. Přesto si v sobě východoevropský disent podle názoru Chomského utvrdil pocit, že byli „jediní utlačovaní na celém světě“. Chomsky byl velkým kritikem Operace Kondor, v jejímž rámci v 70. a 80. letech pravicové diktátorské režimy v Argentině, Chile a v dalších zemích Latinské Ameriky s podporou CIA pronásledovaly veškeré skutečné i domnělé nepřátele svých režimů. Celkový počet perzekvovaných dosáhl téměř půl milionu, z toho 80 000 popravených nebo „zmizelých“. Chomsky svůj názor ilustroval projevem Václava Havla v americkém kongresu z roku 1990, který chválil Spojené státy jako obránce svobody. Krátce před tím, však Reaganovou administrativou podporovaná vláda Salvadoru, nechala zavraždit šest k vládě kritických jezuitských intelektuálů, jejich spolupracovnici a její dceru. Šlo o jeden z mnoha případů vražd disidentů během Salvadorské občanské války. V roce 2014 česká média konfrontovala s Chomského názory bývalého disidenta a konzervativního politika Alexandra Vondru, který na ně reagoval argumentací ad hominem: „V době, kdy tu lidé jako Havel seděli za svobodu v komunistickém vězení, on z bostonských kaváren obhajoval genocidu Pol Pota v Kambodži.“ Kromě toho obvinil Chomského z antisemitismu a vyjádřil přesvědčení, že naslouchání „kecům takových lidí“ povede ke vzniku koncentračních táborů a gulagů. K argumentaci ad hominem se připojil také psychiatr Cyril Höschl. Bývalý disident a liberální politik Jan Ruml odmítl, že by o sobě český disent tvrdil, že v době normalizace nějak zvlášť trpěl. Zároveň vyjádřil názor, že rozsah brutality latinskoamerických režimů byl v Česku prakticky neznámý a připustil podporu ze strany západních medií a ochránců lidských práv. Český novinář Jiří Pehe označil celý spor za trapný, protože obě strany zjednodušují. Předně proto, že Chomsky ve svém hodnocení opomíjí stalinistický teror padesátých let. Porovnávání útlaku disentu v sovětském bloku s otevřenou brutalitou některých latinskoamerických režimů považuje přinejmenším za ošidné. Stejně jako Jan Ruml odmítá, že by se českoslovenští disidenti cítili výjimeční, protože byli jediní utlačovaní na celém světě. Jan Kavan odsoudil sprosté útoky českých novinářů a komentátorů. Připomněl Chomského podporu českého disentu v době Husákovy normalizace a odmítl nařčení z antiamerikanismu a antisemitismu. Naopak mu Chomsky v soukromém rozhovoru sdělil, že je od mládí sionistou, což mu ale nebrání kritizovat izraelskou politiku vůči Palestincům." ] }

{ "title": [ "Dělení dalekohledů.", "Vývoj dalekohledů.", "Různé konstrukce dalekohledů.", "Čočkové dalekohledy (refraktory).", "Keplerův dalekohled.", "Galileův dalekohled.", "Zrcadlové dalekohledy (reflektory).", "Cassegrainův dalekohled.", "Newtonův dalekohled.", "Kombinované systémy zrcadlo/čočka.", "Největší teleskopy v Česku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Podle konstrukce objektivu se optické dalekohledy dělí na Podle konstrukce přenosné dalekohledy: Podle hlavního určení se rozlišují", "První dalekohled si 2. října 1608 nechal patentovat holandský optik Hans Lippershey. Jeho poznatky použil již o rok později známý italský vědec Galileo Galilei a pomocí zdokonaleného dalekohledu, složeného ze spojky a rozptylky učinil řadu převratných objevů, jako jsou Jupiterovy měsíce nebo skvrny na Slunci. Dalekohled dále zdokonalil Johannes Kepler, který použil dvou spojek. Získal tak sice převrácený, ale ostřejší obraz a do jeho dalekohledu bylo možno vložit například nitkový kříž pro přesnější zaměření. Rozvoj astronomických dalekohledů v 18. a 19. století vedl k dalekohledům stále delším (kvůli zvětšení) i hmotnějším (kvůli světelnosti), které byly stále obtížněji použitelné. Nejdelší refraktory měřily kolem 60 m.První reflektor, dalekohled se zrcadlem jako objektivem, navrhl Isaac Newton roku 1668 a vyřešil tak problém chromatické čili barevné vady, která vzniká rozdílným indexem lomu pro světlo různé vlnové délky (barvy) v čočce objektivu a projevuje se „duhovými okraji“ pozorovaných předmětů. Od konce 19. století začínají pro astronomické účely převládat reflektory, neboť zrcadla velkých průměrů lze snáze vyrobit a také konstrukce dalekohledu je jednodušší. Největší současné reflektory mají průměr zrcadla kolem 10 m, největší dalekohled v ČR je umístěn v Ondřejově a má průměr zrcadla 2 m. Pro ještě větší projekty se užívá automaticky koordinovaných soustav segmentovaných zrcadel. Také Hubbleův vesmírný dalekohled je reflektor o průměru zrcadla 2,4 m o ohniskové vzdálenosti téměř 60 m. V poslední době probíhá rychlý vývoj dalekohledů, využívajících techniku adaptivní optiky. Ty umožňují získat velice dobré výsledky i bez nutnosti vyslat dalekohled mimo rušivý vliv zemské atmosféry.", "V současné době se pro astronomická pozorování používají i jiné než optické dalekohledy, například radioteleskopy, které pracují s elektromagnetickými vlnami větší délky a s anténami. Pro přenosné pozemní dalekohledy činila potíže jejich délka. U námořních dalekohledů se problém řešil zasunovacím tubusem (kterému se pak metaforicky říká také „teleskop“). Definitivním řešením je triedr, kde se mezi okulár a objektiv vkládá dvojice hranolů, takže dráha světla se dvakrát zalomí. Pro účely vojenského i geodetického zaměřování se dalekohledy opatřují nitkovými kříži pro přesné zacílení. Čím větší je zvětšení dalekohledu, tím větší nároky se kladou na jejich uložení a upevnění. Zhruba do 10x zvětšení lze dalekohled držet v ruce, pro větší zvětšení je třeba stativ a pro astronomické dalekohledy pevný sloup, zakotvený hluboko do země. Takové dalekohledy se umisťují do velkých a pohyblivých kopulí.", "Objektiv refraktoru je čočka nebo soustava čoček, která umožňuje korigovat barevnou vadu (achromát, apochromát). Optická „velikost“ (apertura) objektivu určuje světelnost dalekohledu, ohnisková vzdálenost maximální možné zvětšení. Pro úhlové zvětšení refraktoru platí vztah", "Příkladem konstrukce refraktoru může být tzv. hvězdářský (Keplerův) dalekohled. Tento dalekohled je tvořen dvěma soustavami spojných čoček, které mají společnou optickou osu. Objektiv tohoto dalekohledu má velkou ohniskovou vzdálenost formula_2, ohnisková vzdálenost okuláru formula_3 je malá. Obrazové ohnisko objektivu splývá s předmětovým ohniskem okuláru. Obraz velmi vzdáleného předmětu vytvořený objektivem se nachází v ohnisku okuláru, přičemž se jedná o obraz skutečný, zmenšený a převrácený. Tento obraz je pak pozorován okulárem jako lupou. Obraz však zůstává převrácený i po zvětšení okulárem, což je nevýhoda tohoto typu dalekohledu, která je však pro astronomická pozorování nepodstatná. Pro jiná použití, kde by byl převrácený obraz na závadu, se používá modifikace tohoto dalekohledu, nazývaná triedr. V triedru je obraz převrácen zpět pomocí soustavy čtyř rovinných zrcadel, která obvykle tvoří stěny dvou skleněných hranolů.", "Poněkud jiný princip je použit v tzv. Galileiho (holandském) dalekohledu. Tento dalekohled je tvořen spojným objektivem, který má velkou ohniskovou vzdálenost formula_2 a rozptylným okulárem s malou ohniskovou vzdáleností formula_3. Obrazové ohnisko objektivu u tohoto typu dalekohledu splývá s obrazovým ohniskem okuláru. Tento typ dalekohledu se využívá např. jako divadelní kukátko, které poskytuje zhruba čtyřnásobné zvětšení.", "Objektivem reflektoru je primární duté zrcadlo kulové, parabolické případně i hyperbolické, jehož plocha určuje světelnost dalekohledu. Obraz předmětu se odráží ještě tzv. sekundárním zrcadlem a pak pozoruje okulárem. Hlavní výhody reflektorů jsou nepřítomnost barevné vady, snazší výroba velkých zrcadel a výhodnější uspořádání tubusu. Světlo se v nich totiž odráží zrcadly, takže tubus má teoreticky jen poloviční délku a těžké zrcadlo je umístěno na straně pozorovatele, nikoli na vnějším konci tubusu jako objektiv refraktoru. Správně má mít primární zrcadlo parabolický povrch, ale při malé ploše a velké ohniskové vzdálenosti je kulová plocha dostatečnou aproximací pokud nelpíme na špičkové kvalitě obrazu. Kulová plocha má výhodu z hlediska nižších nároků na vytvoření a tím v praxi i nižších výrobních nákladů.", "V Cassegrainově dalekohledu se paprsky odražené dutým primárním parabolickým zrcadlem soustředí do malého vypuklého hyperbolického zrcadla, které je odrazí do okuláru, umístěného v ose dalekohledu; primární zrcadlo musí tedy mít uprostřed otvor. Navrhl jej sochař Guillaume Cassegrain (1672). Z původní konstrukce vychází řada dalších modifikací – viz níže. Konstrukčně podobný Cassegrainu je například typ Ritchey-Chrétien, který však jako primární plochu používá plošší hyperbolické zrcadlo a jako sekundární zrcadlo hyperbolické s velkým ohybem. Navíc v ohnisku musí být korekční člen. Takovýto typ dalekohledu však odstraňuje vadu parabolických reflektorů, která se nazývá koma. Typ Ritchey-Chrétien využívá většina velikých dalekohledů současnosti včetně Hubbleova vesmírného dalekohledu.", "V Newtonově dalekohledu se oproti Cassgrainově konstrukci používá rovinné sekundární zrcadlo, které odráží paprsky do okuláru na boku přístroje. Dalekohled je tvořen tubusem, ve kterém se nachází primární a sekundární zrcadlo. Primární zrcadlo má parabolický tvar a je uloženo ve spodní části tubusu. Přijímá přicházející světlo a odráží ho do svého ohniska, kde je umístěno malé sekundární zrcadlo, které odráží paprsky mimo tubus do okuláru. Optická soustava dvou zrcadel a okulárů způsobuje, že vzniklý obraz je převrácen stranově a pólově. Je proto vhodný pro astronomická pozorování, kde obrazová převrácenost nevadí. Pro pozemské použití lze okulár doplnit hranoly, které upraví obraz do správné polohy.", "Systém Coudé není přímo typem dalekohledu, ale systémem nastavení dráhy paprsku po průchodu sekundárním zrcadlem – nejčastěji se mluví o coudé ohnisku konkrétního dalekohledu. Velké dalekohledy mohou mít k dispozici více ohnisek podle toho, jaké vesmírné objekty chceme pozorovat a co na nich chceme měřit (fotografovat je, získávat spektrum aj.). Systém Coudé umístěním dalších zrcadel svede paprsky do pevně umístěného ohniska v polární ose montáže dalekohledu.", "V Česku je pět vědeckých dalekohledů s průměrem větším než půl metru. Tyto největší teleskopy doplňuje dalekohled ve Rtyni v Podkrkonoší, asi 82 cm, který je však soukromý a neslouží vědeckým účelům" ] }

{ "title": [ "Zeměplošská literatura.", "Hlavní cyklus.", "Seznam knih z hlavního cyklu.", "Povídky.", "Mapy.", "„Vědecké“ knihy.", "Další publikace.", "Překlady vlastních jmen.", "Adaptace.", "Divadelní inscenace.", "Film a televize.", "Hudba." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Svět Zeměplochy byl již zaznamenán ve 41 knihách a pěti povídkách. Obálky všech britských edicí knih až po \"Zloděje času\" kreslil Josh Kirby (zemřel v říjnu 2001); s jeho přebaly vyšly knihy i u nás. Obálky amerických edic jsou tvořeny různými kreslíři a od smrti Joshe Kirbyho jsou celosvětově využívány ilustrace Paula Kidbyho. Jen velmi málo zeměplošských knih je rozděleno do kapitol; ve většině z nich je několik proplétajících se příběhů. To však neplatí v \"Zaslané poště\", která kromě kapitol obsahuje také jejich stručný obsah. První kniha v sérii \"Barva kouzel\", stejně jako později \"Pyramidy\", byly rozděleny do úseků zvaných „knihy“. Podle Pratchettových vlastních slov si on sám „nikdy nezvykl na psaní po kapitolách“ a ve svých knihách pro mládež je použil, protože „jeho nakladatel křičel tak dlouho, dokud je tam nedal“. Mnoho knih sdílí své hlavní postavy a probíhá v nich jejich vývoj. V některých dílech se postavy, jinde hlavní, objevují jen krátce (například Mrakoplaš v \"Mortovi\"). V celém cyklu běží skutečný čas a věk postav se mění spolu s kalendářními roky. Knihy bývají rozdělovány do skupin podle svých hlavních hrdinů nebo témat: Toto rozdělení se však nedá označit za jednoznačné. Mnoho příběhů (např. \"Pravda\" nebo \"Zloděj času\") jsou samy o sobě nezávislé, avšak propojují se s několika hlavními dějovými liniemi. Řada postav, například mágové z Neviditelné univerzity, elfové nebo mnichové historie se objevují jako postavy v mnoha příbězích, přitom nejsou hlavními hrdiny ani jednoho z nich. Na druhou stranu, některé knihy, ačkoliv nevázané na hlavní děje, dokumentují vývoj města Ankh-Morpork na technologicky pokročilou metropoli - to je případ \"Pravdy\", která popisuje rozšíření městských novin a \"Zaslané pošty\", zaznamenávající rozvoj poštovních služeb a vzestup zeměplošského telekomunikačního systému, semaforů. Román \"Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci\" a romány ze série o Toničce Bolavé, které jsou určeny mladším čtenářům a které byly v češtině vydány s podtitulem „Příběh ze Zeměplochy“ (v originále „A Story of Discworld“; poslední dva příběhy o Toničce však již v originále obsahovaly standardní podtitul „A Discworld Novel“ používaný u ostatních románů), jsou někdy vyčleňovány z hlavního cyklu do samostatné řady.", "Knihy jsou řazeny dle anglického data vydání. V českém pořadí je jediný rozdíl: \"Nohy z jílu\" byly vydány až po knize \"Hrr na ně!\", místo po \"Maškarádě\" jako v originále.", "Pratchett napsal také pět zeměplošských povídek: \"Trollí most\" (1992), \"Divadlo krutosti\" (1993), \"Moře a malé rybky\" (1998), \"Smrt a co přijde pak\" (2002) a \"A Collegiate Casting-Out of Devilish Devices\" (2005). První tři jsou spolu s dalšími povídkami Terryho Pratchetta vydány v knize \"Divadlo krutosti\" v nakladatelství Talpress.", "K dispozici je také několik zeměplošských map: První dvě mapy nakreslil Stephen Player na základě nákresů Terryho Pratchetta a Stephena Briggse. Poslední dvě pak vytvořil Paul Kidby, Smrťovu říši ve spolupráci se Stephenem Briggsem.", "Pratchett spolu s Ianem Stewartem a Jackem Cohenem vytvořil tři knihy využívající Zeměplochu k ilustraci různých populárně vědeckých témat. Každá z těchto knih je rozdělená na kapitoly, které střídají klasický (i když zaměřený na vědu) zeměplošský příběh a populárně vědecké komentáře k tomuto příběhu.", "Bylo vydána také celá řada dalších zeměplošských publikací:", "Překlad Jana Kantůrka může mít možná vliv na značnou oblibu české verze Zeměplochy. Jednou z obdivovaných věcí jsou jména postav; v několika případech však u vedlejších postav došlo k tomu, že v různých knihách (přinejmenším v 1. vydání) byly přeloženy různě. Na překlady se můžete podívat do seznamu zeměplošských postav.", "", "Řada zeměplošských románů byla zdramatizována Stephenem Briggsem, jehož divadelní scénáře vycházely ve Spojeném království. V Česku dlouhodobě uvádělo Zeměplochu pražské Divadlo v Dlouhé. V letech 2001–2014 hrálo inscenaci \"Soudné sestry\" (premiéra 27. dubna 2001 – zúčastnil se jí i Terry Pratchett, derniéra 20. června 2014; v roce 2007 byl natočen záznam hry vysílaný v televizi) která vyhrála VII. ročník Grand festival smíchu v Pardubicích. a v letech 2006–2011 inscenaci \"Maškaráda\" (premiéra 12. dubna 2006, derniéra 27. února 2011 – zúčastnil se jí i Terry Pratchett; v roce 2009 byl natočen záznam hry vysílaný v televizi), Režisérkou obou představení byla Hana Burešová. Další profesionální divadelní zeměplošská inscenace na českém území byla odehrána v roce 2003 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Zinscenován byl i román \"Soudné sestry\", jehož derniéra byla dne 27. prosince 2005. Od roku 2015 má Divadlo F. X. Šaldy v repertoáru \"Maškarádu aneb Fantoma Opery (Ankh-Morporkské)\". I jiné soubory uvedly zeměplošské hry. V roce 2004 Komorní scéna Aréna v Ostravě představila \"Morta\". Olomoucké Moravské divadlo uvedlo v roce 2009 \"Maškarádu\" a v roce 2010 \"Muže ve zbrani\". V roce 2011 byla inscenace \"Soudné sestry\" uvedena Západočeským divadlem v Chebu v režii Jakuba Vašíčka. Další inscenace českých souborů:", "Dále existují fanouškovské adaptace děl a fanouškovské krátké filmy na motivy Zeměplochy.", "Britský skladatel Dave Greenslade vydal v roce 1994 album s názvem \"From the Discworld\" obsahující 14 skladeb, mezi kterými je i skladba „A Wizard's Staff Has a Knob on the End“ (v románech do češtiny překládáno jako \"Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají zdobeny na koncích žaludy \")." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se kolem roku 1660 (obvykle se udávají roky 1659 nebo 1661) jako syn Jamese Foea a Alice Foe, jeho jméno však není zapsáno v matrice ani nikde jinde. Jeho otec byl londýnským obchodníkem, svíčkařem a členem Butcher's Company (řeznická společnost). Měl o rok starší sestru Elizabeth, v deseti letech mu zemřela matka. Na svůj prostý původ nebyl Daniel příliš hrdý a vyřešil to tím, že si ke svému jménu začal ke konci 90. let 17. století přidávat aristokraticky znějící \"De\", tuto opravenou podobu jména lze najít různě zapsanou (\"De Foe\" či \"Defoe\", aj.). Později tvrdil, že je spřízněný s šlechtickým rodem \"De Beau Faux\". Roku 1684 se oženil s Mary Tuffleyovou a měli spolu dva syny a pět dcer. Za své dílo \"The Shortest Way with the Dissenters\", vydané roku 1702, byl roku 1703 vězněn a propuštěn o pět měsíců později díky Robertu Hurleymu. V roce 1704 začal vydávat časopis \"The Review\", který byl vydáván nejdéle z jeho 27 periodik, až do roku 1713. Za ironický pamflet navrhující řešení konfliktu mezi státní, anglikánskou církví a puritány byl odsouzen na pranýř, poté byl získán do státní služby. Jako tajný agent připravoval v roce 1707 sjednocení parlamentů Anglie a Skotska. Jeho nejslavnější román \"Robinson Crusoe\" vydaný roku 1719, vypráví o synovi z kupecké rodiny, který uteče na moře, aby se stal námořníkem. Je zajat piráty a upadne do otroctví, následně spolu s dalším otrokem utíká po moři. Nakonec ztroskotá a žije mnoho let sám na pustém ostrově. Kniha je založena na skutečném příběhu námořníka Selkirka. Jedná se tak o jeden z prvních románů s realistickými prvky. Defoe v něm mimo jiné sleduje vývojově hledání Robinsonovy cesty k Bohu a formování jeho mravních vlastností a vytváří typ svobodného jedince ztělesňujícího morálku „bílého muže“. Daniel Defoe ve svých dílech rozvinul tradici španělských pikareskních románů a cestopisů a velmi dobře vystihl ekonomické myšlení jednotlivce v době začínajícího kapitalismu. Během svého života vytvořil více než 300 děl a při psaní používal přinejmenším 198 různých pseudonymů: mezi ně patřily např. \"Eye Witness\", \"T.Taylor\", \"Andrew Morton\", \"Merchant\" (v překladu \"kupec\") nebo \"Heliostrapolis, secretary to the Emperor of the Moon\"." ] }

{ "title": [ "Použití.", "Mechanismus účinku.", "Nežádoucí jevy." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Typicky je ženě podáno orálně 600 mg mifepristonu a po 36 až 48 hodinách 400 μg misoprostolu, dinoprostolu, karboprostu perorálně (tyto látky patří mezi prostaglandiny) anebo 1 mg vaginálně. Jeho použití je povoleno od roku 1988 ve Francii, 1991 ve Velké Británii, 1992 ve Švédsku a v Německu a ve většině ostatních západoevropských států, v roce 2000 po dlouhých průtazích v USA. Oproti tomu byl v roce 1996 zakázán v Austrálii. V Česku byl v roce 2013 registrován, v lékárnách by se měl objevit na podzim 2013.", "Všeobecně je považován za mnohem šetrnější k pacientce než ostatní potratové metody, nicméně někteří odpůrci interrupcí to odmítají. Jako prostředek ke snadnému vyvolání potratu je odmítán odpůrci interrupce, což v mnoha zemích ztěžuje či vylučuje jeho registraci. Mifepriston obsazuje progesteronové receptory bez vyvolání účinku – jde tedy o antagonistu progesteronu. Progesteron je v počátečních stadiích těhotenství nezbytný pro udržení těhotenství; proto zabráněním účinku progesteronu dojde k potratu. Jde tedy v podstatě o „fyziologickou“ metodu ukončení těhotenství, obsazením progesteronového receptoru např. protilátkami jsou u nemocných žen způsobovány opakované potraty a infertilita (neplodnost). Progesteron kromě jiného inhibuje děložní kontraktilitu, která je nutná pro vypuzení plodu. Zabráněním účinku je kontraktilita odtlumena a potencována podáním prostaglandinů. Ukazuje se, že je účinný i proti některým typům zhoubných nádorů prsu.", "Mezi běžné nežádoucí účinky patří bolesti hlavy, nevolnost a zvracení (vesměs po podání prostaglandinů). Další plodnost podle současných zjištění není narušena. 18. ledna 2005 vešlo ve známost pět případů smrti na bakteriální infekci po podání přípravku. Vesměs se jednalo o následky vaginální aplikace, která není výrobcem popsána, ale je v praxi mnoha interrupčních klinik používána. Často se také objevuje postabortivní syndrom." ] }

{ "title": [ "Původ jména.", "Historie.", "Popis planetky.", "Dráha planetky.", "Zařazení planetky.", "Fyzikální vlastnosti.", "Chemické vlastnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Těleso dostalo jméno po inuitské bohyni Sedně, která vládla všem mořím a oceánům a jejich obyvatelům, např. tuleňům, a která žila v temnotách inuitského podsvětí.", "Těleso objevili 14. listopadu 2003 astronomové Mike Brown, Chad Trujillo a David Rabinowitz na Observatoři Palomar poblíže města San Diego v Kalifornii (USA) v průběhu přehlídky nebe dalekohledem Samuela Oschina, tj. Schmidtovou komorou o průměru 1,22 m, vybavenou 160megapixelovou kamerou Yale-Palomar Quest. V té době se objekt nacházel v tehdy rekordní vzdálenosti přibližně 90 AU od Slunce (později byl tento rekord překonán; v současné době jej drží planetka (136199) Eris, která byla objevena ve vzdálenosti 97 AU). Dodatečně byla Sedna objevena též na předobjevových snímcích, pořízených již 25. září 1990. Objevitelé velmi brzy zjistili na základě jejího velmi pomalého pohybu, že se jedná o mimořádně zajímavé těleso, nacházející se ve velké vzdálenosti od Slunce. Protože zdánlivá hvězdná velikost byla přesto značná, dalo se usuzovat, že i jeho velikost bude mimořádná. Proto se o něm začalo uvažovat jako o desáté planetě Sluneční soustavy, přestože to naprostá většina astronomů okamžitě odmítla. Přesto v souvislosti s její výjimečností oznámili objevitelé na tiskové konferenci, uspořádané 15. března 2004, že jí navrhli jméno „Sedna“, čímž porušili pravidla Mezinárodní astronomické unie (IAU), která povolují pojmenování planetek teprve poté, co je jim přiděleno definitivní označení (katalogové číslo). K definitivnímu schválení jména pak došlo teprve v srpnu 2004.", "", "Sedna se pohybuje po velmi výstředné eliptické dráze (viz tabulka vpravo), jejíž afel dosahuje hodnoty blížící se 1000 AU. V současné době se ještě přibližuje ke Slunci, přičemž perihelu má dosáhnout v roce 2076, kdy bude od Slunce vzdálena jen 76 AU, což však znamená přibližně 1,5krát dále, než sahá dráha Pluta. Studie H. Levinsona a A.Morbidelliho z hvězdárny Observatoire de la Côte d'Azur (OCA) v Nice (Francie) vysvětluje mimořádnou dráhu Sedny působením blízkého průletu (~800 AU) cizí hvězdy v průběhu prvních 100 milionů let existence naší Sluneční soustavy. Mohlo se pravděpodobně jednat o hvězdu, která vznikla souběžně se Sluncem z téže původní plynné mlhoviny. Podle jiného, méně pravděpodobného scénáře, mohla sama Sedna vzniknout jako planeta obíhající kolem hnědého trpaslíka, o hmotnosti přibližně dvacetiny hmotnosti Slunce, který Sednu ztratil během svého průletu Sluneční soustavou. Jiné možné vysvětlení, navrhované S. Gomezem a jeho spolupracovníky, předpokládá existenci hypotetické velké planety, obíhající ve vnitřní části Oortova oblaku. Počítačové simulace ukázaly, že taková planeta o hmotnosti Jupiteru, obíhající ve vzdálenosti 5000 AU, či velikosti Neptunu ve vzdálenosti 2000 AU nebo Země ve vzdálenosti 1000 AU, by mohla vyslat Sednu na její současnou dráhu. Problém této teorie však spočívá v tom, že na okraji vznikající Sluneční soustavy je původní prachoplynový disk příliš řídký, takže formování tak velkých planet v této oblasti je velmi nepravděpodobné, případně by trvalo velmi dlouho (asi miliardu let).", "Podle názoru jejích objevitelů je Sedna prvním pozorovaným objektem Oortova oblaku, neboť její dráha sahá příliš daleko, aby mohla být považována za příslušníka Kuiperova pásu (KBO). Protože je však na druhou stranu podstatně blíže, než se očekávalo pro objekty Oortova oblaku a rovina její dráhy se příliš neliší od roviny ekliptiky (sklon činí pouze přibližně 11°) a tedy ani od rovin, v nichž obíhají KBO, zavedli kompromisní kategorii \"těles vnitřního Oortova oblaku\", který považují za plochý diskovitý útvar, jímž přechází Kuiperův pás plynule do kulovité hlavní části Oortova oblaku. Naproti tomu jiní astronomové tvrdí, že sklon a rozměry eliptické dráhy Sedny jsou dostatečným důkazem toho, že se jedná o KBO a že naopak je nutno revidovat naše představy o tom, do jaké vzdálenosti oblast Kuiperova pásu ve skutečnosti sahá. Tato diskuse se však netýká otázek, jak se Sedna dostala na svoji současnou dráhu.", "Z pozorování, uskutečněných krátce po jejím objevu, které neodhalily významné periodické změny v jeho jasnosti, se usuzovalo, že má velmi dlouhou dobu rotace kolem osy, v rozmezí 20 až 50 dní, což vedlo k domněnce, že má menšího průvodce (měsíc), jehož slapové působení zbrzdilo původní rotaci tohoto tělesa. Při sledování Sedny Hubbleovým vesmírným dalekohledem (HST) v březnu 2004 však žádný měsíček nalezen nebyl. Pozdější zkoumání Sedny šestimetrovým dalekohledem MMT observatoře na Mt. Hopkins v Arizoně však prokázala, že rotační perioda je mnohem kratší, přibližně desetihodinová, což je obvyklé u samostatných těles této velikosti. Současně se tím prokázalo, že povrch Sedny má málo albedových útvarů, což naznačuje, že v průběhu vývoje v minulosti nebyl vystaven intenzivnímu bombardování, které by odkrylo světlejší podložní vrstvy, a že se tedy pravděpodobně nikdy nepohyboval ve vnitřních částech Sluneční soustavy. Neexistence průvodce Sedny také znemožňuje přesné stanovení hmotnosti tohoto objektu. Není ani známo její albedo a proto i výpočet jejího průměru je značně nejistý. Z toho, že ji nebylo možno pozorovat v infračervené oblasti spektra družicovou observatoří Spitzer organizace NASA, vedlo ke zjištění, že její průměr nemůže být větší, než 75 % průměru Pluta. To naopak znamená, že ve viditelném světle má značnou odrazivost a že její albedo tedy musí být větší než 20 %. Ze všech těchto úvah vyplývá, že průměr Sedny se může pohybovat ve značně širokém rozmezí od 1180 do 1800 km. V současné době je tedy čtvrtým největším tělesem TNO po 2003 UB, Plutu a (136472) Makemake. Vzhledem k velké vzdálenosti od Slunce rovnovážná teplota povrchu Sedny nemůže být nikdy vyšší, než 23 K (tj. −250 °C). Proto nemůže mít žádnou atmosféru, neboť žádné plyny s výjimkou vodíku a hélia (které si vzhledem k slabé gravitaci neudrží) nemohou při těchto teplotách existovat v plynném stavu.", "Spektroskopické zkoumání Sedny ukázalo, že povrch tohoto tělesa má výrazně načervenalou barvu. Na základě toho se usuzuje, že na rozdíl od Pluta a jeho měsíce Charonu není její povrch pokryt dusíkovým, vodním a metanovým sněhem. Načervenalou barvu připisuje C. Trujillo tholinu, složitým vysokomolekulárním organickým sloučeninám, vznikajícím působením radiace na jednoduché uhlovodíky, a vyskytujícím se např. na povrchu planetky (5145) Pholus či v atmosféře Saturnova měsíce Titanu. Pozorovaným spektrům Sedny nejlépe vyhovuje směs tvořená 24 % tholinu, 7 % amorfního uhlíku, 26 % metanolového ledu a 33 % metanu." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Historický vývoj.", "Výskyt.", "Výroba.", "Sloučeniny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Poměrně řídce se vyskytující kov, nalézající se obvykle jako příměs v rudách hliníku, zinku a olova. V přírodě se vyskytuje pouze ve formě sloučenin, běžné mocenství je Ga a Ga, výjimečně jako Ga. Gallium je supravodičem prvního typu za teplot pod 1,07 K. Gallium je neušlechtilý kov, který je v pevném stavu tvořen molekulami Ga. Vlastnosti gallitých solí jsou velmi podobné solím hlinitým.", "Gallium objevil roku 1875 pomocí spektroskopie francouzský chemik Paul Èmile Lecoq de Boisbaudran v pyrenejském sfaleritu, a pojmenoval jej po své vlasti. Předtím však již byla existence tohoto prvku předpovězena tvůrcem periodické tabulky prvků, ruským chemikem Dmitrijem Ivanovičem Mendělejevem v roce 1871, který jej nazval \"ekaaluminium\".", "Gallium je v zemské kůře poměrně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 15 ppm (mg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace mimořádně nízká, pouze 0,03 mikrogramů gallia v jednom litru a ve vesmíru připadá na jeden atom gallia přibližně jedna miliarda atomů vodíku. V horninách se vyskytuje vždy pouze jako příměs v rudách hliníku, zinku a olova. Ve větším množství než v jiných rudách se vyskytuje v bauxitu, AlO.2HO a sfaleritu ZnS (okolo 0,002 %). Nerost nejbohatší na gallium je \"germanit\" ze Tsumebu v jihozápadní Africe, který obsahuje 0,6–0,7 % gallia.", "Po objevu gallia bylo vypracováno několik teorií, jak ho připravit. Dříve se gallium vyrábělo z hutnických odpadů, ve kterých je kromě gallia přítomen i hliník a těžké kovy. Na tento odpad se působí hydroxidem sodným a po odstranění hydroxidů těžkých kovů filtrací se roztok neutralizuje. Tato vzniklá sraženina obsahuje již jen gallium, hliník a cín v podobě svých fosforečnanů a síranů. Opakovaným rozpouštěním v kyselině sírové a frakčním srážením zřeďováním vodou se gallium značně zkoncentruje. Poté se sulfanem odstraní cín. Nakonec se k roztoku přidá hydroxid sodný a vyloučí se fosforečnan sodný, který je v hydroxidu sodném téměř nerozpustný, a roztok se elektrolyzuje. Tak se získá velmi čisté gallium. Dnes se gallium vyrábí z \"germanitu\" jeho převedením na chlorid gallitý GaCl a následnou elektrolýzou taveniny tohoto chloridu.", "Soli gallité se ve vodě hydrolyticky štěpí. Soli galnaté tvoří ve svých sloučeninách dimerní kation Ga." ] }

{ "title": [ "Pojmenování.", "Vzdálenost.", "Objekty Oortova oblaku.", "Planetky.", "Extrasolární Oortova oblaka." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Svůj název nese po nizozemském astronomovi Janu Hendriku Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950. Méně užívaný název Öpik-Oortův oblak je pojmenován po estonském astronomovi Ernstu Öpikovi, který existenci takovéhoto oblaku předpověděl v roce 1932.", "Poloměr Oortova oblaku nelze přesně určit – přesto panuje konsenzus, že největší část hmoty jeho objektů je soustředěna ve vzdálenosti asi 50 000 AU. Jeho komety se mohou v malé míře vyskytovat již od vzdálenosti 2 000 do 200 000 AU od Slunce, kde již gravitace působení této hvězdy postupně slábne a na objekty Oortova oblaku začínají mít větší vliv okolní hvězdy.", "Oortův oblak je zdrojem kometárních jader, z nichž některé vlivem vzájemného gravitačního působení, díky gravitaci okolních hvězd nebo i vzájemnými srážkami změnily svou dráhu směrem k Slunci. Tyto komety jsou většinou dlouhoperiodické anebo proletí kolem Slunce pouze jednou. Jejich úhel k ekliptice je náhodný. Objekty v Oortově oblaku se skládají převážně ze zmrzlé vody, amoniaku a metanu. Počet zdejších objektů se odhaduje na 1 bilion. Jde však o velmi malá tělesa, až na výjimky ne větší než desítky km. Jejich celková hmotnost se odhaduje na 100 hmotností Země.", "Existuje několik planetek, které jsou obvykle zařazovány do Oortova oblaku, neboť pro zařazení do Kuiperova pásu obíhají v příliš velké vzdálenosti od Slunce. Jsou to především 2000 CR, 2008 KV a Sedna. Vzdálenost Sedny od Slunce, která se pohybuje mezi 76,1 a 892 AU, je mnohem menší než vnitřní poloměr Oortova oblaku, ale je to pravděpodobně důsledek gravitačního působení hvězdy, která kdysi prolétla v blízkosti našeho Slunce.", "Obdobné objekty jako Oortův oblak se mohou vyskytovat také u jiných hvězd." ] }

{ "title": [ "Přírodní podmínky.", "Podnebí.", "Reliéf.", "Vodstvo.", "Územní struktura.", "Vznik a vývoj okresu Beroun.", "Obce s rozšířenou působností.", "Tabulka vzdáleností.", "Obyvatelstvo.", "Průměrný věk.", "Index stáří.", "Cizinci.", "Kriminalita.", "Hospodářství.", "Zemědělství.", "Těžba.", "Průmysl.", "Služby.", "Statistické údaje.", "Školství a zdravotnictví.", "Doprava.", "Silniční doprava.", "Železniční doprava.", "Autobusová doprava.", "Historický vývoj okresu Beroun.", "Kultura.", "Ochrana přírody.", "Seznam obcí a jejich částí." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Z hlediska podnebí patří větší část území Berounska do mírně teplé podnebné oblasti, údolí řeky Berounky pod Berounem a", "Celé území okresu Beroun geomorfologicky spadá do Poberounské subprovincie České vysočiny. Centrální část okresu je tvořena Hořovickou pahorkatinou, jejíž součástí jsou také vápencové masivy Českého krasu. Nejvyšší bod tohoto celku je Bacín \"(499 m)\" mezi Litní a Suchomasty. Na severní straně sousedí s Hořovickou pahorkatinou lesnatá Křivoklátská vrchovina, jejímž nejvyšším bodem na Berounsku je Krušná hora \"(608 m)\" nad obcí Kublov. Naopak jižně od svahů Hořovické pahorkatiny se zvedají vrcholky Brd. Pro jejich vrcholové partie v jihovýchodní části okresu na hranici s Příbramskem se používá pojmenování Hřebeny. Jihozápadní", "Území celého Berounska je beze zbytku odvodňováno do řeky Berounky. Řeka protéká územím okresu v délce 27 km od Žloukovic po Zadní Třebaň. Tok řeky Berounky je nesmírně populární mezi vodáky. Průměrný průtok v řece dosahuje v Berouně 35,6 m/s. Vzhledem k faktu, že v prostoru berounského okresu patří koryto řeky již do jejího dolního toku, není spád řeky příliš výrazný. Na téměř 30 km toku je rozdíl cca 30 m nadmořské výšky. Nejvýznamnějším přítokem Berounky je Litavka. Ústí do řeky zprava v Berouně. Říčka pramení v CHKO Brdy, západně od Příbrami, na území okresu vtéká mezi Rejkovicemi a Lochovicemi pod svahy hory Plešivec. Územím Berounska protéká v celkové délce asi 20 km. Průměrný průtok v říčce u ústí v Berouně je 2,57 m/s. Oblast Komárova, Hořovic a Praskoles je odvodňována Červeným potokem. Také on pramení v CHKO Brdy, konkrétně", "", "Předchůdci dnešního „velkého“ berounského okresu byly okresy Beroun a Hořovice patřící do kraje Praha, jejichž existence byla zakotvena ve vládním nařízení č. 3/1949 Sb., o územní organisaci okresů v českých zemích. V 50. letech však toto uspořádání přestalo vyhovovat potřebám centrálně plánovaného hospodářství, a tak bylo přistoupeno k zásadní reorganizaci územní správy, jež vešla v platnost 1. července 1960. Radikálně se snížil počet krajů i okresů v republice. Vznikl mimo jiné také Středočeský kraj se sídlem v Praze, jehož součástí se stal také okres Beroun. Ten vznikl sloučením podstatné části okresu Hořovice \"(jen okolí Jinec připadlo okresu Příbram)\" s okresem Beroun a několika obcemi původního okresu Praha-západ. Konkrétně se jednalo o obce Drahelčice, Nučice, Tachlovice a o město Rudná. Když okresu Beroun v roce 1960 vznikal, měl rozlohu 686 km a přibližně 89 tisíc obyvatel. Jeho území bylo tvořeno 110 obcemi. V roce 1960 byla také zahájena první vlna integrace obcí, a tak při dalším sčítání lidu v roce 1970 bylo na Berounsku jen 100 obcí. Počet obyvatel okresu se snížil asi na 85 tisíc. V roce 1974 došlo ke značnému rozšiřování území hlavního města Prahy,", "K 1. lednu 2003 byly v rámci reformy státní správy zrušeny okresní úřady a zhruba 80 % jejich pravomocí převzaly tzv. obce s rozšířenou působností. To znamená, že kompetence okresního úřadu v Berouně převzaly z velké části městské úřady v Berouně a Hořovicích. Obvod obce s rozšířenou působností Beroun zahrnuje severní a východní část", "Uvedené vzdálenosti vedou ze středu obce do středu obce/okresu vzdušnou", "Ke dni sčítání lidu, domů a bytů, 26. března 2011, bylo na okrese Beroun napočítáno 85 500 obyvatel. Oproti předchozímu sčítání lidu v roce 2001 se jednalo o dost výraznou změnu, neboť tehdy bylo zjištěno jen 75 700 obyvatel. Za posledních 10 let tedy došlo k nárůstu počtu obyvatel Berounska o 13 %. Podle výsledků předchozích sčítání lze sledovat trend pozvolného snižování počtu obyvatel od roku 1960 \"(kdy měl okres 89 tisíc obyvatel)\" až do roku 1998, kdy počet obyvatel okresu dosáhl svého minima – cca 75 300. Od té doby populace okresu začala opět růst, hranice 80 tisíc obyvatel bylo dosaženo v roce 2007. Za pouhé 4 roky, od poloviny roku 2007 do března 2011 došlo ke zvýšení počtu obyvatel o dalších 5 tisíc, avšak zejména vlivem migrace.", "Dle údajů za rok 2010 byl průměrný věk obyvatel okresu Beroun 40,4 let, z toho průměrný věk mužů činil 39 let a žen 41,7 roku. Průměrný věk obyvatel ve Středočeském kraji byl 40,1 let, z čehož vyplývá, že obyvatelstvo Berounska bylo ve", "Index stáří vyjadřuje, kolik je v populaci obyvatel ve věku 60 let a více na 100 dětí ve věku 0–14 let. Hodnota indexu stáří pro celé Česko za rok 2010 byla 107,8. Středočeský kraj měl index stáří 94,8. Okres Beroun měl hodnotu", "V roce 2010 byl na Berounsku evidován pobyt asi 2 900 cizinců. Při srovnání s obdobně lidnatými okresy lze zjistit, že se jedná o relativně vysoký počet – například na okrese", "V roce 2010 vykázaly orgány činné v trestním řízení Berounska v přepočtu 26 zjištěných trestných činů na 1 000 obyvatel okresu. V celokrajském srovnání šlo o mírně nadprůměrnou hodnotu \" (Středočeský kraj – 24 trestných činů/1000 obyvatel)\". Stejná průměrná hodnota", "Skladbou hospodářství se Berounsko řadí mezi průmyslové okresy. Dostupné podrobné údaje ke struktuře zaměstnanosti okresu jsou dnes již bohužel relativně zastaralé, protože pocházejí ze sčítání lidu, které proběhlo v březnu 2001. Nové údaje ze sčítání v březnu 2011 k únoru 2012 nebyly zveřejněny. Ke dni sčítání bylo z celkového počtu asi 75 500 obyvatel okresu na 39 400 obyvatel ekonomicky aktivních. Dle tradičního rozdělení hospodářství na tři sektory bylo v primárním hospodářském sektoru (zemědělství, lesnictví a těžba) zaměstnáno 4,5 % pracujících, v sekundárním sektoru (průmysl a stavebnictví) 43 % pracujících a v terciárním sektoru (veřejné i soukromé služby) zbývajících 52,5 % pracujících. Podrobněji byl nejvyšší podíl zaměstnaných osob evidován ve zpracovatelském průmyslu – 31,2 %, dále v obchodě a opravnách – 11,9 %, ve stavebnictví – 10,2 % a v dopravě 9,1 %. Míra nezaměstnanosti se v okrese pohybovala okolo 7 % \"(dle údajů MPSV k 31. lednu 2012 – 6,8 %)\".", "Z hlediska půdního fondu je podíl orné půdy (v poměru k výměře zemědělské půdy) na Berounsku 73,9 %. Ve srovnání s průměrem Středočeského kraje je to nižší procento zornění \"(Středočeský kraj – 83,1 %)\", nicméně v porovnání s procentem zornění celé plochy Česka – 71,1 % se jedná o průměrnou hodnotu. Z celkové plochy okresu tvoří asi 35 % lesy. V poměru k nezemědělské půdě okresu to je 75 %, což je vyšší hodnota než průměr kraje – 70 %. Okres Beroun je v kraji charakteristický nejnižším procentem zastoupení", "Oblast Českého krasu je svým charakterem přirozeně bohatá na vápenec. Jeho těžba má na Berounsku velmi dlouhou tradici. Mnohé vytěžené lomy jsou dnes využívány rekreačně, případně se staly novými, státem chráněnými biotopy. V současnosti se těží vápenec v lomech Mořina – u Trněného Újezda, u Bubovic a u Tetína, a ve", "Průmyslová výroba okresu je soustředěna zejména podél hlavní rozvojové osy – dálnice D5. Tradičním odvětvím na Berounsku je hutnictví, které navazovalo na dřívější těžbu železa. I přes pokles výroby, privatizaci a restrukturalizaci podniku provedenou po roce 1990 vyrábějí dodnes železárny a slévárny Králův Dvůr \"(společnost KD Foundry) \"široký sortiment odlitků z železné litiny. Vedoucí úlohu v průmyslové výrobě okresu však převzal strojírenský průmysl, specializovaný zejména na výrobu součástí a vybavení automobilů. Ke zdejšímu tradičnímu výrobci pístních kroužků – Buzuluk Komárov, který se počtem zaměstnanců i výměrou závodu řadí mezi největší zaměstnavatele okresu, se přidaly nadnárodní podniky Valeo (vyrábí klimatizační jednotky a topení), Mubea (autodíly) a Schwarzmüller (přívěsy pro nákladní auta), jejichž závody vznikly v nové průmyslové", "Podíl obslužné sféry na zaměstnanosti okresu se neustále zvyšuje. Již při sčítání v roce 2001 zaměstnával sektor služeb více než 50 % pracujících okresu a lze předpokládat, že v dnešní době bude tento podíl ještě o něco vyšší. K bouřlivému rozvoji služeb došlo po roce 1989, kdy začalo mnoho lidí podnikat např. v administrativě, obchodě, dopravě nebo servisu. Značný počet pracovníků zaměstnávají také nadnárodní obchodní řetězce, telekomunikační společnosti nebo peněžní ústavy. K sektoru služeb lze řadit i služby veřejné, jako např. pošty, hasičské nebo policejní sbory. Poštovních úřadů se nachází v okrese 32. Nacházejí se ve větších vesnicích okresu \"(cca nad 500 obyvatel) \"a ve všech městech. V dřívějším okresním městě jsou pošty dvě. Na bezpečnost v okrese dohlíží územní odbor Policie ČR Beroun \"(dříve okresní ředitelství)\", pod který spadají obvodní oddělení policie Beroun, Hořovice, Karlštejn, Králův Dvůr a Zdice. Požární ochranu zajišťuje odbor HZS Beroun s profesionálními požárními stanicemi v Berouně a v Hořovicích. Významnou pomocí jsou tradičně dobrovolné hasičské sbory ve většině", "V roce 2008 byla průměrná hrubá měsíční mzda v průmyslu v okrese Beroun 23 349 Kč, což bylo téměř o 1 000 Kč více, než průměrná hrubá mzda za celé Česko. Z hospodářského hlediska je Berounsko silný a perspektivní region charakteristický nízkou nezaměstnaností, vysokým přírůstkem obyvatelstva a vysokou mírou zahraničních investic. Stavem přímých zahraničních investic se okres Beroun řadí po okrese Mladá Boleslav na druhé místo v kraji a na šesté místo v rámci celé republiky. V roce 2008 dosahovaly tyto investice 258 milionů Kč na každých 1 000 obyvatel okresu. Míra nezaměstnanosti v období od roku 2004 nepřekročila nikdy hranici 8 % a vždy se nacházela pod republikovým průměrem. Nejnižší hodnoty nezaměstnanosti byly zaznamenány na vrcholu hospodářské konjunktury v", "Síť škol okresu je tvořena 49 mateřskými školami a 39 základními školami. Z toho čtyři ZŠ mají sídlo v Berouně a dvě v Hořovicích. V menších obcích okresu se nachází malotřídní školy, většinou pouze se žáky od 1. do 4. \"(nebo 5.)\" ročníku. Středoškolská síť je tvořena Gymnáziem Joachima Barranda v Berouně a Gymnáziem Václava Hraběte v Hořovicích, dále Obchodní akademií a soukromou Manažerskou akademií v Berouně, Střední pedagogickou školou a Střední zdravotní školou v Berouně a větším počtem středních odborných škol a učilišť se sídlem", "Berounským okresem prochází ve směru severovýchod–jihozápad hlavní dopravní tahy mezinárodního významu spojující Prahu, Plzeň a Německo. Mezi dopravní tahy regionálního významu patří silnice II. třídy a jednokolejné železniční tratě ve směru Beroun–Rakovník, Zdice–Příbram, příp. Beroun–Kladno \"(pouze silniční spojení)\".", "Úhrnná délka silniční sítě berounského okresu je 696 km. 73 % délky silniční sítě je tvořeno silnicemi III. tř., 22 % tvoří silnice II. třídy a zbývajících 5 % připadá na délku dálnice D5. Ta je nejvýznamnější dopravní tepnou okresu. Celková délka dálnice na území Berounska od Loděnice po Cerhovice je asi 35 km. Dávnou předchůdkyní dnešní dálnice byla stará obchodní stezka z Prahy do Norimberka, kterou později nahradila státní silnice \"(dnes silnice II/605 vedená souběžně s dálnicí D5)\". V okrese Beroun je na dálnici vybudováno sedm sjezdů – ve směru od Prahy: Loděnice, Beroun-východ, Beroun-centrum, Beroun-západ (Králův Dvůr), Bavoryně, Žebrák a Cerhovice. Úseky dálnice z Prahy na západní", "Na Berounsku je hustá síť železničních drah. Nejvyšší význam má hlavní trať 170 z Prahy přes Plzeň do Chebu a dále do Německa. Tato dvoukolejná, elektrizovaná trať je charakteristická značnou hustotou provozu, zejména v úseku z Prahy do Berouna, který je v jízdních řádech vyčleněn jako „souhrnná doprava Praha-Beroun“. V \"roce 2012\" se dokončovaly práce na optimalizaci tratě v úseku Beroun–Rokycany, která měla přinést zvýšení cestovní rychlosti, komfortu přepravy i efektivity provozu. Zcela přestavěny byly železniční stanice ve Zdicích a Hořovicích. Naopak ještě frekventovanější", "Autobusy mají ve veřejné dopravě na Berounsku velký význam pro místní dopravní obslužnost. Autobusové spojení mají všechny obce okresu, až na Srbsko a Karlštejn, které jsou kvalitně obslouženy vlakovou dopravou. Přepravu na drtivé většině autobusových linek Berounska zajišťuje společnost PROBO BUS se sídlem v Králově Dvoře. Firma vznikla privatizací \"(1995)\" a sloučením \"(1999)\" původních státních podniků ČSAD Hořovice a Beroun, které vznikly po rozpadu krajského podniku ČSAD Praha. V roce 2004 převzala společnost PROBO také činnost původního státního podniku ČSAD Praha-západ se sídlem na Smíchově. V současnosti zaměstnává společnost PROBO BUS přes 200 lidí a má garáže i informační kanceláře pro cestující v Berouně (Králově Dvoře), v Hořovicích a v Praze. Téměř všechny linky PROBO BUSu jsou zařazeny do Středočeské integrované dopravy, konkrétně linky provozované na území okresu Beroun jsou odlišeny písmenem C a dvojčíslím linky. Nezanedbatelnou složkou činnosti společnosti je provozování městské hromadné dopravy v Berouně a v Hořovicích. V Berouně jsou v provozu tři linky označené písmeny A, B a C,", "Nejznámějším doloženým pravěkým sídelním celkem na Berounsku je keltské oppidum ve Stradonicích datované přibližně do 1. století před naším letopočtem \"(do mladší doby železné)\". V místě původního opevněného hradiště bylo nalezeno na 30 tisíc předmětů ze železa, bronzu a zlata. Přibližně ve druhé polovině 6. století se na českém území usídlili první Slované. Území Berounska obýval kmen Čechů, a tak se řadí mezi jádra české státnosti. Nejvýznamnějším střediskem dnešního berounského okresu byl v dobách prvních Přemyslovců kněžský dvorec na Tetíně, který vznikl zřejmě na sklonku 9. století. Údajně zde měl často pobývat kníže Bořivoj I. se svou ženou sv. Ludmilou. V období konce 9. století žil v jeskyni v dnešním Svatém Janu pod Skalou poustevník – svatý Ivan, syn krále Gostomysla, který se rozhodl zříci se vlády po svém otci a žít v osamění a rozjímání. Dle pověstí se setkal s knížetem Bořivojem, který ve Svatém Janu nechal po Ivanově smrti vystavět kapli sv. Kříže. Po smrti knížete Bořivoje přesídlila kněžna Ludmila na Tetín trvale a 15. září 921 zde byla na příkaz své snachy Drahomíry uškrcena. Významným opěrným bodem přemyslovského státu v lesnaté oblasti Křivoklátska bylo také hradiště na Velízi nad obcí Kublov, kde zřejmě již v 9. století stávala předrománská svatyně. V roce 1003 zde byl příslušníky rodu Vršovců zajat a mučen český kníže Jaromír z přemyslovské dynastie. Po svém osvobození nechal na tomto místě vybudovat předrománský kostel sv. Jana Křtitele s benediktýnským proboštstvím, z něhož v pozdějších dobách vznikl klášter. K podobným mocenským střetům došlo na Berounsku dvakrát i ve století následujícím – v roce 1179 u Loděnice, kdy se střetly družiny knížat Soběslava II. a Bedřicha (oba z rodu Přemyslovců, přičemž vítězem tohoto střetu byl kníže Soběslav II.) a v roce 1193 u Zdic, kdy došlo ke střetu mezi vojsky krále Přemysla Otakara I. a pražského biskupa Jindřicha, který skončil útěkem budoucího krále Přemysla Otakara z bojiště. Z hlediska vývoje sídelní struktury lze doložit již v 9. století existenci tehdy trhové vsi Žebráku při kupecké stezce z Prahy do Bavor, v průběhu 10. století se objevují stopy prvního osídlení v oblasti dnešních Hořovic, v roce 1039 dle některých pramenů vznikly Zdice při kolonizaci oblastí západně od Prahy po návratu knížete Břetislava z vítězného tažení do Polska. Nedlouho poté, v roce 1045, se ve Zdicích podle některých zdrojů narodil nejvýznamnější český středověký kronikář Kosmas. V 11. století je poprvé připomínán také Beroun, konkrétně v roce 1088 se objevují první písemné zmínky o osadě Na Brodu, která vznikla při brodu na kupecké stezce z Prahy do Bavorska v místech dnešní čtvrti Závodí. Větší rozvoj sídelní struktury nastal v průběhu 12. a 13. století, kdy docházelo ke kolonizaci dosud neobydlených oblastí. Na sklonku 12. století vzniká hrad v Hořovicích, který je předchůdcem tamního starého zámku. Za vlády Přemysla Otakara II. dochází také ke stavebnímu rozvoji Berouna, z něhož vyrostla velká trhová ves povýšená za krále Václava II. v roce 1303 na město, které se stalo centrem rozsáhlé podbrdské oblasti. Vznikají také kláštery ve Svatém Janu pod Skalou a ve Svaté Dobrotivé. V průběhu 13. století se staví mnohé hrady – např. královský lovčí hrádek v Nižboru a hrady Valdek a Žebrák, které v počátcích své existence patřily rodu Zajíců z Valdeka. Až do 13. století spadají také počátky železářské tradice na Berounsku – doloženy jsou první železné doly např. na Krušné hoře u Hudlic, prokazatelně se těžilo a zpracovávalo železo již také v oblasti Hořovic a Komárova. Po zavraždění krále Václava III. v roce 1306 nastupují na trůn panovníci z rodu Lucemburků. V tomto období vznikají mnohé památky vystavěné v gotickém slohu – kostely, hrady i tvrze. Největší stavbou realizovanou v tomto období a dodnes nejvýznamnější historickou památkou okresu Beroun je hrad Karlštejn, který nechal v letech 1348–1357 na vápencové skále nad údolím Berounky vybudovat „otec vlasti“ – český král a římský císař Karel IV. Na hradě nechal Karel IV. uschovat české i římské korunovační klenoty a relikvie svatých. Karlův syn, Václav IV., se často uchyloval na hrad Žebrák, který nechal koncem 14. století přestavět. Protože se však hrad z prostorových důvodů nemohl dále rozšiřovat, nechal Václav IV. v roce 1398 vybudovat nedaleký hrad Točník, který měl svým rozsahem dokazovat význam Václava jako římského císaře. Hrad však nakonec zřejmě z ekonomických důvodů nebyl dokončen zcela dle Václavových představ. Na Točníku se v roce 1412 neohroženě před králem a jeho radou zodpovídal Jan Hus z obvinění z kacířství. Husovi hrozil již tehdy trest smrti, ale podařilo se mu trest zvrátit kompromisem – za příslib, že opustí Prahu, byl propuštěn. Po Husově popravě v Kostnici roku 1415 propukla v českých zemích naplno husitská revoluce. Ze západních oblastí středních Čech odešlo mnoho lidí na Tábor do budovaného střediska radikálních husitů. Byl mezi nimi také budoucí táborský hejtman a mluvčí Mikuláš z Husi, který pocházel ze šlechtického rodu z Křivoklátska. V roce 1419 začíná docházet k prvním ozbrojeným střetům. Po pražské defenestraci, k níž došlo 30. července, umírá král Václav IV. a nastává období bezvládí. Vojska husitů táhla několikrát také územím dnešního Berounska. Strategický význam pro další úspěchy „božích bojovníků“ mělo dobytí Berouna v dubnu 1421, který jakožto opevněné královské město představoval značné nebezpečí pro blízkou husitskou Prahu. Spojené oddíly pražanů a táboritů vedené Janem Žižkou z Trocnova město obléhaly a dobyly. Berounští příznivci kalicha se přidali nejprve na stranu umírněných pražanů, po roce 1425 pak dokonce k radikálnímu táborsko-sirotčímu městskému svazu. K významným jednáním mezi zástupci královské strany, umírněnými i radikálními husity došlo v září 1424 ve Zdicích. Z jednání vzešly tzv. „úmluvy zdické“, které upravovaly podmínky příměří mezi válčícími stranami a vztahy mezi radikální a umírněnou odnoží husitů. Husitská vojska po sobě v kraji zanechala spoušť – došlo ke zničení hradů Tetín a Nižbor a klášterů ve Svaté Dobrotivé i na Velízi u Kublova. V počátcích husitských bouří, v roce 1421, nechal pozdější král Zikmund Lucemburský – mladší syn Karla IV., odvézt říšské korunovační klenoty z Karlštejna na Visegrád v uherském království. Karlštejn však nakonec husity dobyt nikdy nebyl, ačkoliv byl v roce 1422 obléhán. Po bitvě u Lipan, kdy zvítězila vojska umírněných husitů nad radikály vedenými Prokopem Holým, se situace zklidnila. Ve druhé polovině 15. století došlo k několika nevolnickým povstáním. Na konci 15. století byl přestavěn hrad Karlštejn ve slohu pozdní gotiky. V 16. století se začíná projevovat vliv nově nastupujícího slohu renesance, v souladu s tímto slohem je přestavěno několik měšťanských domů v Berouně, hrad v Komárově a dalšími přestavbami prochází opět hrad Karlštejn. Z Berouna se stává středisko řemeslné výroby, zejména hrnčířství. V průběhu 16. století dochází k nárůstu železářské výroby na Podbrdsku – připomínány jsou další železné doly zejména v blízkém okolí Komárova (na Jedové hoře, na Kleštěnici, u Ptákova, Hvozdců a Malé Vísky). V souvislosti s těžbou vznikají hutě a hamry, jež jsou koncentrovány v největším množství do povodí Červeného potoka. V roce 1543 jsou poprvé zmiňovány hutě v Komárově, na počátku 17. století tam pak vzniká i první vysoká pec. Další válečná pohroma v podobě třicetileté války zasáhla Berounsko v první polovině 17. století. Hned na počátku války, v roce 1619 byly převezeny české korunovační klenoty z Karlštejna do Prahy. O dva roky později byl pro účast ve stavovském povstání popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí majitel komárovského panství Jindřich Otta z Loosu. Nejtragičtějším rokem třicetileté války byl pro území Berounska rok 1639, kdy do oblasti vpadla švédská vojska vedená generálem Bannerem. Zpustošeno bylo velké množství vesnic i všechna města dnešního okresu – vypálen byl hrad v Hořovicích, vydrancován byl také Žebrák. V Berouně švédská vojska pobořila hradby, zakládala požáry, takže značná část města lehla popelem, a vraždila obyvatele města. Po skončení třicetileté války zbylo ve zdevastovaném městě údajně jen 395 obyvatel. Období třicetileté války se nese také ve znamení rekatolizace. Osoby protestantského vyznání musí buďto konvertovat ke katolicismu, nebo opustit zemi. V souvislosti s tímto procesem vznikají nová poutní místa se sakrálními stavbami vystavěnými v barokním slohu. Např.", "Na Berounsku se koná každoročně několik větších kulturně-společenských událostí. Kulturní akce bývají nejčastěji pořádány v Berouně ve společenském domě Plzeňka, v Hořovicích v Lidovém domě nebo v objektu Městského kulturního střediska, na Karlštejně v podhradí, ale i na jiných místech okresu. Stále větší popularitu získávají různé trhy pořádané pravidelně na Husově náměstí v Berouně. Nejoblíbenější jsou tradiční trhy hrnčířské. Z větších hudebních akcí lze uvést každoroční festival klasické hudby Talichův Beroun, konající se od roku 1983 a každoroční setkání českých i zahraničních heligonkářů v Hořovicích, kde měla výroba harmonik i hra na harmoniku dlouhou tradici. Od roku 2005 se je hrad Točník jedním z míst, kde se každý rok v červenci pořádá putovní festival rockové a populární hudby České hrady. Lepší poznání oblasti", "Rozlohou celoplošně chráněných území se okres Beroun řadí na první místo ve Středočeském kraji. Celkem 265 km2, což představuje 40 % plochy okresu, je zahrnuto do jedné ze dvou chráněných krajinných oblastí rozprostírajících se na jeho území. Jen pro srovnání je třeba uvést, že v celém Středočeském kraji je celoplošně chráněno jen 877 km2 z celkové výměry více než 11 tis. km2. První chráněnou krajinnou oblastí zasahující do území Berounska je CHKO Křivoklátsko. Rozprostírá se na území Křivoklátské vrchoviny přibližně mezi městy Zbiroh, Beroun, Nové Strašecí a Rakovník. Největší část této CHKO se nachází v okrese", "Města uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Bavoryně • Beroun • Běštín • Broumy • Březová • Bubovice • Bykoš • Bzová • \"Cerhovice \" • Drozdov • Felbabka • Hlásná Třebaň • Hořovice • Hostomice • Hředle • Hudlice • Hvozdec • Hýskov • Chaloupky • Chlustina • Chodouň • Chrustenice • Chyňava • Jivina • \"Karlštejn\" • \"Komárov \" • Koněprusy • Korno • Kotopeky • Králův Dvůr • Kublov • Lážovice • Lhotka • Libomyšl • \"Liteň \" • Loděnice • Lochovice • Lužce • Malá Víska • Málkov • Měňany • Mezouň • Mořina • Mořinka • Nenačovice • Nesvačily • Neumětely • Nižbor • Nový Jáchymov • Olešná • Osek • Osov • Otmíče • Otročiněves • Podbrdy • Podluhy • \"Praskolesy\" • Rpety • Skřipel • Skuhrov • Srbsko • Stašov • Suchomasty • Svatá • Svatý Jan pod Skalou • Svinaře • Tetín • Tlustice • Tmaň • Točník • Trubín • Trubská • Újezd • Velký Chlumec • Vinařice • Vižina • Vráž • Všeradice • Vysoký Újezd • Zadní Třebaň • Zaječov • Záluží • Zdice • Žebrák • Železná" ] }

{ "title": [ "Filosofický systém.", "Realita.", "Poznání.", "Člověk.", "Morálka.", "Politika." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Objektivistický filosofický systém lze shrnout do několika základních principů:", "Svět (realita) existuje nezávisle na člověku, na jeho vědomí. Vědomí svět vnímá, nikoli vytváří. Nezávisle na našich přáních, idejích či emocích existují přirozené zákony, zákony příčiny a následku. Nic není bez příčiny, žádná příčina není bez následku. Aby člověk přírodu ovládl, musí se jí přizpůsobit. Přirozený svět zahrnuje vše, co existuje, proto nemůže existovat žádný „nadpřirozený“ svět.", "Rozum je jediným nástrojem člověka k poznání reality a člověk je schopen ji poznávat na základě nezbytně platného smyslového poznání. Rozum integruje smyslově vnímaná data do pojmů, na jejichž základě člověk jedná. Víra není nástrojem poznání, je naopak únikem od poznávací odpovědnosti, není osvícením člověka, je jeho oslepením. Ani pocity (emoce) nejsou argumenty, jsou druhotné, vyplývají z myšlenek (správných či nesprávných), které člověk přijal.", "Člověk je reálnou autonomní bytostí, jednotou těla a vědomí. Je strůjcem svého charakteru a osudu. Má volní schopnost a je plně odpovědný za svůj život a důsledky svého jednání. Ani ve svém myšlení, ani ve svém jednání není bezmocnou loutkou neznámých vnějších sil, společenského prostředí, historických trendů či nevysvětlitelných vnitřních pudů.", "Jediným platným soudcem hodnot, které si člověk volí, je rozum. Nejvyšší hodnotou a měřítkem správnosti všech hodnot je život člověka jako člověka. Člověk nežije jako člověk, pokud se rozhodne nepoužívat svůj rozum nebo pokud nemá možnost závěry svého rozumu prakticky uplatňovat. Existuje jen jeden systém správných morálních hodnot, stejný pro každého člověka, protože morálními hodnotami jsou nejobecnější hodnoty, které jsou objektivně diktovány přirozeností světa a člověka, nikoli konkrétními podmínkami jeho života ani subjektivními a arbitrárními rozmary lidského vědomí bez ohledu na realitu. Člověk je sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. Neobětuje se ostatním, ani nežije z obětování ostatních sobě. Žije z hodnot získaných vlastní prací nebo dobrovolnou směnou. Dosahování vlastního štěstí je nejvyšším morálním cílem člověka.", "Život člověka ve společnosti vyžaduje takové uspořádání, které mu umožňuje uplatňovat závěry svého rozumu, řídit se racionální morálkou. Stát je kolektivním nástrojem jednotlivců k sebeobrannému a objektivnímu použití síly proti iniciaci násilí. Funkcí státu není zabránit člověku, aby se choval iracionálně, nýbrž zastavit (resp. trestat) jen takový typ iracionálního chování, které znemožňuje ostatním chovat se racionálně a sledovat svůj život. Jediným typem iracionálního chování, které znemožňuje ostatním prakticky uplatnit závěry svého rozumu (tj. chovat se racionálně), je iniciace fyzické síly vůči člověku. Politickým systémem, který principiálně chrání člověka proti iniciaci násilí, je kapitalismus, v němž jedinou funkcí státu je prosazení a ochrana individuálních práv člověka. Pouze politický systém chránící svobodu a majetek člověka umožňuje, aby člověk mohl žít jako člověk. Funkce státu tedy tkví v zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti, justice a zahraniční politiky. Právo na život, majetek a svobodu je neslučitelné s jakýmkoli odstínem „sociálního státu“ či „smíšené“, státem regulované ekonomiky. Kapitalismus není jen praktickým nástrojem k dosažení blahobytu člověka. Je jediným morálním společenským uspořádáním. Není dobrem jen pro zdravé, sebevědomé, racionální či bohaté lidi, je dobrem pro každého člověka, protože je odvozen z podstaty člověka jako volné bytosti se schopností rozumu. Každému otevírá možnost pro realizaci svého potenciálu, umožňuje člověku žít jako člověk." ] }

{ "title": [ "Sněhová vločka.", "Fyzikální vlastnosti.", "Mechanické.", "Tepelné.", "Akustické.", "Optické.", "Měření a klasifikace sněhové pokrývky.", "Tvar sněhových zrn.", "Tvrdost sněhu.", "Vliv na lidskou společnost.", "Rekreace.", "Nebezpečí.", "Mytologie a pohádky." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Za podmínek panujících obvykle v oblacích krystalizuje voda ve fázi ledu I v šesterečné krystalografické soustavě. To určuje šesterečnou symetrii vloček. Krystalky jsou formovány v podmínkách nízké prostorové koncentrace molekul vody. Proto nevzniká celistvá masa, jak lze běžně pozorovat při přechodu vody do pevného skupenství na zemském povrchu. Jejich tvar je dán lokální kombinací teploty, tlaku a koncentrace molekul vody (vlhkosti). Sněhové vločky vznikají akrecí ledových krystalků. Při ní je obvykle symetrie mírně porušena. Při sestupu k povrchu se mohou ještě agregovat do větších shluků opět v závislosti na klimatických podmínkách. Dalším faktorem ovlivňujícím tvar a velikost vločky je čas. Jevy akrece i agregace vyžadují fyzické přemisťování ledových krystalků, jsou proto relativně pomalé. Při napodobování tvorby sněhu pomocí sněžných děl jsou vločky formovány v omezeném čase, proto jsou obecně menší. V důsledku toho je technický sníh od přírodního rozpoznatelný, je hutnější. Přítomnost symetrických krystalků v mracích může při vhodné poloze Slunce vyvolat halové jevy.", "Molekulární síly si při formování sněhové vločky vynutí její skoro dokonalou šesterečnou symetrii. Mezi jednotlivými vločkami jsou ale vzdálenosti již příliš veliké, takže jsou vločky při snášení se k povrchu (rychlostí 0,3 ÷ 1 m·s) orientovány chaoticky a sněhová pokrývka tak představuje soubor neuspořádaně nakupených vloček. Proto je základní vlastností sněhu jeho izotropie. Pokud by byl způsob jak vločky srovnat, většina níže uvedených vlastností by se změnila. Čerstvě napadaný sníh je tvořen jen ze 3 % ledovými krystalky, 97 % připadá na vzduchové mezery mezi krystaly. Jeho hustota se pak pohybuje okolo 100 kg/m.", "Hustota čerstvě napadaného sněhu značně závisí na vlhkosti začíná na 30 kg·m a u mokrého se zvyšuje zhruba na 600 kg·m, při silných deštích může vzrůstat až k hustotě vody.", "Velmi dobrý tepelný izolant. Čerstvě napadaný sníh má součinitel tepelné vodivosti asi 0,03 W·m·K, mokrý uleželý asi dvacetinásobně vyšší. Tato vlastnost je zásadní pro přežití některých rostlinných a živočišných druhů. Nebezpečná situace, kdy mrzne bez sněhové pokrývky, se označuje jako holomráz. Malá tepelná vodivost sněhu umožňuje vhodně postavené iglú vytopit relativně malým zdrojem tepla. Téže vlastnosti lze využít i v našich podmínkách. Při neočekávané potřebě přečkat noc v přírodě lze vybudovat sněhový záhrab, který může výrazně omezit tepelné ztráty.", "Sníh je dobře zvukově izolační materiál. Deseticentimetrová vrstva čerstvě napadaného sněhu pohltí 45 % energie na frekvenci 125 Hz a více než 90 % pro všechny lidskému uchu slyšitelné frekvence nad 500 Hz.", "Jednotlivé sněhové vločky jsou stejně jako např. kostka ledu průhledné ve viditelné oblasti spektra. Výsledná bílá barva sněhu je dána tím, že vidíme mnoho vloček najednou, vlastně obrovské množství hran ledových krystalků, na nichž se odráží a láme světlo. Oko a mozek pak výsledek vyhodnotí jako bílou barvu. Často uváděnou analogií tohoto jevu je efektivní zbělení automobilového skla, které se po nárazu roztříští na mnoho drobných střípků s mnoha hranami. Čerstvě napadaný sníh odráží asi 90 % dopadajícího světla ve viditelné oblasti spektra (albedo = 0,9), u staršího sněhu odrazivost klesá. Sníh tedy vykazuje při odtávání kladnou zpětnou vazbu – sníh v důsledku dopadajícího světla na povrchu nataje, tím klesne jeho odrazivost, pohlcuje více světla a odtává stále rychleji. V blízké infračervené oblasti spektra klesá jeho odrazivost k nule v blízkosti vlnové délky 1,5 μm, kde je světlo dobře pohlcováno vodou. V blízké ultrafialové oblasti je odrazivost čerstvě napadaného sněhu vysoká, protože z mikroskopického pohledu je k dispozici velké množství rovinných stěn ledových krystalů, které dobře odrazí krátkovlnné záření. Barva sněhu může být zásadně ovlivněna příměsemi přítomnými v oblacích. Jemný písek z pouštních oblastí může sníh zbarvit do žluta nebo oranžova, průmyslové znečištění pak prakticky jakkoli. Pro sníh ve městech je typické, že rozbředlý sníh nejprve přijme hnědou barvu (sněhová břečka) a později při nakupení do postupně odtávajících kup na povrchu černá v důsledku usazování prachových částic.", "Sněhová pokrývka se dá klasifikovat podle rozličných charakteristik (hustota, vlhkost, typ zrn atd.) Užívána je zejména Mezinárodní klasifikace sezónní sněhové pokrývky, která je revidovanou verzí stejnojmenné mezinárodní klasifikace z roku 1990. Tato klasifikace třídí sněhovou pokrývku do typů dle následujících charakteristik:", "Dle tvaru jsou sněhová zrna sezónní sněhové pokrývky členěna do devíti základních typů, které jde pak dále členit do řady dalších subtypů. Základními typy jsou:", "Tvrdostí je v této klasifikaci myšlena odolnost vůči průniku předmětu do sněhu. V rámci terénního měření se tradičně tvrdost sněhu určuje ručním měřením tvrdosti za pomoci rukou, tužky a nože. Pro přesnější a objektivnější určení tvrdosti se používá švýcarské kladivové sondy, u které se určuje R hodnota odrazu v newtonech. Kategorie tvrdosti sněhu jsou: Rozložení tvrdostí sněhu ve sněhovém profilu může posloužit jako dobrý ukazatel stability sněhové pokrývky. Sněhová pokrývka s tvrdým sněhem na spodu a postupným snižováním tvrdosti v rámci sněhového profilu, nebo s rovnoměrnou tvrdostí v rámci celého profilu, bude výrazně soudržnější, než sněhová pokrývka s výraznými skoky v tvrdosti či s měkkým sněhem uprostřed či ve spodní části profilu.", "Ve vyšších zeměpisných šířkách je sníh přirozenou součástí života. Je používán na stavbu obydlí – iglú. Pro pohyb po sněhové pokrývce jsou používány prostředky, které umožní rozložení hmotnosti osoby nebo vozidla na větší plochu – lyže, sněžnice, saně, sněžné rolby, sněžné skútry.", "V mírném pásu je sníh typickým atributem zimy. Sníh je v zimě snadno dostupný a snadno zpracovatelný materiál, který je kromě jiného lehce použitelný k zábavě, lze se koulovat, stavět sněhuláky, bunkry. Sněhová pokrývka může při vhodně zvolených prostředcích usnadnit pohyb i po jinak nepřístupném terénu. To vytváří základ pro mnohé zimní sporty, v ČR nejčastěji lyžování. Výzbroj potřebná k jejich provozování je podobná jako pro pohyb v trvale zasněžených oblastech - lyže, snowboard, saně.", "Sníh je také obávané riziko. Nejničivější jevem je náhlý sesuv sněhové masy ze svahu – sněhová lavina, jejíž nebezpečí hrozí tehdy, napadne-li čerstvý sníh na již umrzlou sněhovou pokrývku, s níž se pevně nespojí a může po ní sklouznout. Méně nebezpečný je podobný jev na šikmých střechách, na něž se proto umisťují sněhové zábrany nebo sněhové háky, aby zabránily náhlému sesuvu sněhové masy. Pro budovy s plochou střechou představuje sněhová pokrývka zase riziko přetížení střešní konstrukce. Sníh také komplikuje pohyb. Při pohybu v terénu hrozí v hlubokém sněhu přecenění sil a možné umrznutí. Nebezpečná je i situace silničních vozidel, která se na sněhové pokrývce stávají hůře ovladatelná a je třeba je doplnit zimní výbavou – zimními pneumatikami nebo sněhovými řetězy. Sníh je zrádný také tím, že oproti jiným běžně se vyskytujícím plochám v krajině velmi dobře odráží ultrafialovou složku slunečního světla i pod velkými úhly. Delší expozice v zasněženém terénu bez ochranných brýlí může vést k poškození očí (tzv. sněžná slepota).", "Četnost výskytu sněhu v dané oblasti je úměrná postavení sněhu v místně tradovaných příbězích. U severských národů vystupují postavy jako \"Sněhová královna\" nebo \"Děda Mráz\". U nás je sníh spíše příznakem dočasné nehostinnosti krajiny (pohádka \"O dvanácti měsíčkách\"). U jihoslovanských národů je opakujícím se motivem \"mouka padající z nebe\"." ] }

{ "title": [ "Princip.", "Zkratka.", "Čas v Česku." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Jelikož se rotace Země mírně zpomaluje, GMT se oproti UTC postupně zpožďuje. Aby se UTC dal používat v praktickém životě, který je s rotací Země spjatý, je udržován v rozmezí ±0,9 sekundy od UT1; pokud je tato odchylka překročena, je o půlnoci nejbližšího 30. června nebo 31. prosince přidána nebo (teoreticky) ubrána tzv. \"přestupná sekunda\", takže tento den končí v čase 23.59:60, resp. 23.59:58 (na rozdíl od běžného 23.59:59). K tomuto dochází průměrně jednou za rok až rok a půl. Jelikož se rotace Země zpomaluje, jsou vždy přestupné sekundy přidávány, teoreticky se však počítá i s možností ubrané přestupné sekundy. O tom, zda bude v příslušném termínu přestupná sekunda použita, rozhoduje \"International Earth Rotation and Reference Systems Service\" podle měření rotace Země. Mezinárodní standard času UTC je určován z mnoha národních časových laboratoří vybavených atomovými hodinami, z těchto měření pak \"Bureau International des Poids et Mesures\" (Mezinárodní úřad pro míry a váhy) zpětně určí hodnotu UTC, neboť jednotlivé atomové hodiny se mohou o několik nanosekund navzájem lišit. Pro rychlejší zpětné stanovení času je vydávána verze \"UTC rapid\" označovaná jako UTCr. Systém GPS však používá odlišné stanovení času podle U.S. Naval Observatory, označované jako UTC(USNO). Navíc se od roku 1980 do času GPS nepřidávají přestupné sekundy (rozdíl od TAI zůstává na 19 s), což je ale softwarově přijímači korigováno.", "Zkratka UTC není přímou zkratkou plného názvu další varianty světového, univerzálního času. Byla vytvořena přidáním přípony \"C\" (\"Coordinated\") ke zkratce \"UT\". Zároveň je kompromisem mezi anglickou zkratkou \"CUT\" (\"Coordinated Universal Time\") a francouzskou zkratkou \"TUC\" (\"temps universel coordonné\"). Za časovým údajem (např. v normě ISO 8601) se UTC často označuje písmenem Z, případně (anglickým) hláskovacím výrazem \"Zulu\" podle hláskovací tabulky Mezinárodní organizace pro civilní letectví ICAO.", "Místní čas v České republice je dán jako UTC+1:00 (v zimním období) a jako UTC+2:00 v období letního času. To znamená, že je-li čas čehokoliv udán například na „16:00 UTC“, v ČR to je v 17:00 místního času (v zimě) nebo 18:00 (v letním čase)." ] }

{ "title": [ "Kritérium demarkace.", "Problém indukce.", "Popperův kritický realismus.", "Pojem falzifikace.", "Kritika Popperovy falzifikovatelnosti.", "Hypoteticko-deduktivní metoda.", "Falzifikace vs. empirismus.", "Metoda pokus-omyl.", "Příklad.", "Odkazy.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Popper považuje za centrální problém filosofie vědy problematiku demarkace tj. otázku rozlišování mezi vědou a pseudovědou. Podle Poppera mezi pseudovědy nebo pavědy patří celá řada „věd“, mezi jinými metafyzika, psychoanalýza a ideologie marxismu. Místo verifikace, která předpokládá, že vědecká teorie se ověřuje, tj. verifikuje experimenty a teorie platí, pokud ji experimenty potvrzují, kritériem demarkace Popper zavádí podmínku falzifikovatelnosti. Tvrdí, že problém verifikace spočívá v tom, že nelze jednoznačně a definitivě dokázat pravdivost obecného tvrzení v případě nekonečné množiny objektů. Verifikace a falzifikovatelnost jsou asymetrické, protože ani velký počet empirických potvrzení nemusí nutně dokázat pravdivost teorie, kdežto jediný opačný důkaz může celou teorii vyvrátit. Teorie, které žádnou možnost vyvrácení nepřipouštějí, nejsou tedy vědecké. Empirická věda tak může postupovat jen „pokusy a omyly“ a jen falzifikace mylných teorií znamenají skutečný pokrok vědeckého poznání.", "Protože až dosud každý den ráno Slunce vyšlo, počítáme samozřejmě s tím, že vyjde i zítra a za rok. Z opakované zkušenosti tak usuzujeme, čili indukujeme, že se bude opakovat i v budoucnosti. Tak si pokrok empirických věd představoval například jeden z jejich prvních teoretiků Francis Bacon. Jinak řečeno, indukce nebo generalizace představuje způsob usuzování od konkrétních případů k obecnému závěru. Tento závěr však přísně vzato neplatí. Po dlouhá staletí lidé znali jen bílé labutě a mohli se tedy domnívat, že každá labuť je nutně bílá. Teprve když se v Austrálii objevily černé labutě, byla tato teorie vyvrácena. V matematice se při dokazování obecných tvrzení pro nekonečnou množinu případů (např. věty o nekonečných řadách) rozlišuje mezi indukcí úplnou a neúplnou. \"Úplná indukce\" obvykle postupuje ve třech krocích: Naproti tomu neúplná indukce dokáže platnost věty pro omezený počet případů a z toho (neprávem) vyvozuje, že platí pro všechny. Pochyby o platnosti této neúplné indukce vyslovil už anglický filosof David Hume (1711–1776) nebo německý biolog August Weismann (1834–1914) a americký vědec a filosof C. S. Peirce (1839–1914) zavedl pojem falibilismus. Pro Karla Poppera byl podnětem k rozvinutí této myšlenky Einsteinův objev teorie relativity. Ten totiž nejen zpochybnil mnohokrát potvrzenou Newtonovu teorii, která umožnila i množství netriviálních předpovědí, ale sám Einstein výslovně vyzýval své kolegy fyziky, aby navrhovali experimenty, jež by jeho teorii mohly vyvrátit. Tím už naznačil směr uvažování, kterým se Popper vydal. Naopak dedukce znamená usuzování od obecného k jednotlivým případům, ale s podmínkou dodržování už stanovených logických pravidel a Popper sám tvrdil, že věda je deduktivním procesem formulování hypotéz a jejich testováním, nikoliv procesem induktivním.", "Karl Popper prohlásil, že jakýkoli počet důkazů svědčících ve prospěch tvrzení je nemůže jednoznačně dokázat, zatímco k jejímu vyvrácení stačí důkaz jediný. V knize \"Logika vědeckého bádání\" (v originále \"Logik der Forschung\") z roku 1934 představil svoji teorii falzifikovatelnosti jako rozhodujícího kritéria vědeckých teorií. Odmítl tím teorii verifikace, kterou se zabýval logický pozitivismus, protože každé empirické potvrzení teorie je sice pro vědeckou praxi významné, z povahy věci je ale vždy jen předběžné. Jediné definitivně platné rozhodnutí o vědecké teorii může být pouze její vyvrácení, které vědce nutí hledat jinou a lepší teorii. Popper ale současně odmítá i radikální empirismus, který podceňuje význam teorií a domnívá se, že vědecký pokrok může spočívat v samotném pozorování a hromadění empirických faktů. Jenže soustavná vědecká práce a tím i vědecký pokrok nutně potřebuje teorie, bez nichž by experimentátor nemohl vědět, co má měřit a na co své experimenty zaměřovat. Nová hypotéza je vytvořena proto, aby vysvětlila nějaký pozorovaný jev nebo skupinu jevů. Jestliže je technicky možné najít důkaz její neplatnosti, lze považovat tuto teorii za ověřitelnou a dokud takový důkaz není skutečně nalezen, lze také považovat tuto teorii za platnou. Důležitější než samotná teorie jsou předpovědi, které z ní vyplývají, neboť právě předpovědi je možné ověřovat. Například z teorie „smog je škodlivý“ vyplývá ověřitelná předpověď, že u lidí pobývajících ve smogu bude větší výskyt nemocí než u kontrolního vzorku lidí v čistém ovzduší. Potvrzení tohoto úsudku o počtu nemocí nepřímo ukazuje na platnost samotné teorie o smogu. Popperovo pojetí není relativistické ani skeptické a nezpochybňuje význam ani platnost vědeckých výsledků, silně však zdůrazňuje otevřenost vědy a její vždy kritickou povahu. V pozdějším díle Popper také vysvětlil, proč dává přednost falzifikaci před verifikací. Obával se totiž, že nezpochybnitelnost vědeckých výroků by mohla v budoucnu vést k podobným neštěstím, jako byl holokaust. Jakmile by totiž byla nějaká vědecká teorie definitivně verifikována, stala by se z vědeckého hlediska imunní vůči vší kritice. Nahrazení verifikace falzifikací naopak potvrzuje neustálou možnost, že se dotyčná vědecká teorie ukáže jako chybná.", "Pro svůj postup zvolil Popper slovo falzifikace, odvozené od latinského \"falsus\" (klamný, podvodný) a \"facere\" (činit, konat). Znamenalo tedy původně falšování, padělání, podvrh, jenže už ve starší logice znamenalo také vyvrácení výroku čili krok, který daný výrok ukázal jako chybný, falešný. Je opakem verifikace (lat. \"verus\" = pravý, \"facere\" = činit), což znamená potvrzení, ověření správnosti výroku nebo předpokladu. František Koukolík ovšem uvádí, že „falzifikovatelnost teorie“ je chybné označení vzniklé překladem z angličtiny, kde je významový rozdíl mezi \"verify\" (ověřit) a \"falsify\" (zamítnout). Metoda falzifikace aplikuje „modus tollens“ (z popření důsledku se usuzuje na popření hypotézy) na teorii poznání. Jejím úkolem je vyvrátit výchozí obecné tvrzení tím, že potvrdí pravdivost jednoho z tvrzení potenciálních falzifikátorů. Podstatný rozdíl či asymetrie mezi falzifikací a verifikací spočívá v tom, že zatím co k vyvrácení stačí jediný důkaz, ani sebevětší počet empirických potvrzení nestačí jako konečný důkaz pravdivosti tvrzení.", "Americký historik vědy T. S. Kuhn v knize „Struktura vědeckých revolucí“ ukázal, že vývoj vědy probíhá v cyklech. Soustavnou vědeckou prací, vytvářením teorií a jejich empirickým i logickým ověřováním vzniká základní vědecké „paradigma“, obecně přijatý výklad skutečnosti. To Kuhn nazývá kumulativní fází. Dříve či později se však objeví i pokusné výsledky, které daná teorie nedovede vysvětlit. Když se jich nahromadí dostatečné množství, nastává krize paradigmatu, které je pozvolna zpochybněno a vědci musí hledat jiné, lepší paradigma. Příkladem může být přechod od geocentrického k heliocentrickému systému v 16. století. Kuhn kritizuje Popperův \"naivní falsifikacionismus\", který se soustředil na období krize paradigmatu, kdy empirické výsledky zpochybňují platné paradigma, a přehlíží období jeho vzniku, kdy empirická potvrzení naopak paradigma postupně budují a „verifikují“. Naopak interpretace experimentu, který podle Poppera přijatou teorii vyvrací, je sama také falzifikovatelná, takže vyvracení teorie je ve skutečnosti složitý proces postupného převažování a budování nového „paradigmatu“. Na Kuhna navázal maďarský matematik a filosof Imre Lakatos, který ukázal, že ke skutečnému opuštění staré teorie nedochází na základě nějakého experimentu, nýbrž až ve chvíli, kdy je nová teorie dostatečně vybudována a ověřena empiricky. Věda se totiž bez nějakého „paradigmatu“ neobejde a obhájci staré teorie se jejímu vyvrácení dovedou účinně bránit.", "Popper ve své knize Logika vědeckého zkoumání navrhuje místo indukce deduktivní metodu falzifikace vědeckých hypotéz (hypoteticko-deduktivní metoda). Falzifikace je pro něj jediným logickým argumentem sloužícím pro přechod k nové hypotéze. Hypoteticko-deduktivní metoda, jejímž základem je podle Poppera právě falzifikace, má tři fáze:", "Východiskem poznání podle Poppera je vždy problém nebo problematická situace. „V tomto ohledu se Popper staví proti pozitivistickému pojetí vědy, proti empirismu, který vychází z toho, že východiskem vždy je naše smyslové vnímání či smyslové pozorování. To je podle Poppera nesprávné, protože nemůžeme pozorovat, dokud neexistuje problém: bez problému není pozorování.“", "Podle H. Kubátové je život pro Poppera řešení problému.", "Praktickým příkladem ze současnosti může být neoprávněná generalizace ohledně povahy Romů. Obecně se o nich říká, že jsou líní, nepracují, kradou atd. To lze jistě verifikovat, protože určité procento Romů (podobně jako většinové společnosti) se tak skutečně chová. Induktivní zobecnění na „všechny Romy“ však může falzifikovat čili vyvrátit jediný slušný, poctivý, vzdělaný atd. Rom. Jeden příklad rozdílu mezi vědou a pseudovědou je obecná teorie relativity a psychoanalýza. Podle principu falzifikovatelnosti obecná relativita je věda a psychoanalýza pseudověda kvůli tomu, že teorie obecné relativity není kompletní a spočívá na předpokladech, které lze experimentálně falzifikovat. Naopak psychoanalýza patří mezi pseudovědy, protože její teorie jsou teoreticky vždy schopné vysvětlit každou možnou observaci, ale vůbec nenechávají možnost falzifikace.", "", "PSTRUŽINA Karel, \"\"Atlas filosofie vědy,\"\" E-LOGOS, 1999. [Online]. Available: http://nb.vse.cz/kfil/Win/atlas1/atlas3.htm." ] }