Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Historie.", "Vzhled.", "Povaha.", "Zdravotní potíže." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Toto plemeno je velmi staré a odjakživa využívané k práci na salaši, většinou k nahánění ovcí nebo tažení vozíčků. V 17. století je používali třeba prodejci mléka, kteří dali mléko v nádobách na vozíček, který vezl pes velmi podobný bernskému salašnickému psu - vyplývá to z kreseb neznámého člověka objevených ve francouzském městě Oyonnax v departmentu Ain. Krom toho ale historie tohoto plemene není vůbec známá - ani přibližní předci nejsou známí. Za zemi jejich původu se však považuje Švýcarsko, právě v Bernu byl totiž ustanoven jejich první standard a to v roce 1907. Také byl uznán název \"bernský salašnický pes\" – do té doby se používaly různé názvy. 2015: Bernský salašnický pes je v České republice ale i po celém světě velmi oblíbený a rozšířený. V České republice je již založeno více než dvacet chovatelských stanic tohoto plemene.", "Poměr výšky v kohoutku k délce těla je asi 9:10. Tělo má spíše podsadité, než dlouhé. Plemeno je snadno rozeznatelné díky tříbarevným znakům (černá, hnědočervené pálení a bílá). Většina těla je černá. Líce, punčochy a skvrna okolo oka má hnědočerné pálení. Hruď, prsty, čumák, špička ocasu a lysina mezi očima mají bílou barvu. Pokud pes sedí, je nejnápadnější díky své bílé náprsence. Zbarvení jednotlivých psů se liší jen nepatrně většinou v množství bílé barvy. Hlava je těžší, čumák krátký. Oči jsou tmavě hnědé. Uši trojúhelníkové, lehce zaoblené, vysoko nasazené. Krk je dlouhý a rovný. Srst na něm vytváří límec. Hřbet je dlouhý, také rovný a bohatě osrstěný. Ocas je také bohatě osrstěný, v klidu svěšený černý a na konci bílý, v pohybu vznášející se na úrovni hřbetu, nebo nesený poněkud nad ní. Psi mají výšku v kohoutku 64-70 cm, feny 58-66 cm, a váhu mezi 32 až 50 kg. Je to velmi huňatý pes a proto by se měl česat velmi často. Jinak mohou vzniknout psí dredy. Dred se může zapařit a vzniknout zánět.", "Na pohled divoce vypadající plemeno. Ve skutečnosti je však velmi krotké a miluje své \"lidi\", ale velmi rychle přilne i k cizím a agresivita se u jedinců tohoto plemene skoro vůbec nevyskytuje. Velmi dobrý pes do rodiny – miluje děti a jejich hrátky mu nevadí, má vysoký práh bolesti a pokud se mu něco nelíbí, prostě odejde. Má ale velmi rád i ostatní zvířata, ta většinou ignoruje a kontakt s nimi nevyhledává, stejně tak s nimi nevyhledává ani spory. K cizím se chová nadmíru přátelsky, není to tedy dobrý hlídač. Nemá rád vodu a koupání je pro něj utrpení. Jinak je ale milý, laskavý a velmi přátelský. Samotu nemá rád a ze všeho nejraději je se svým pánem, ovšem na zahradě a venku, nikoli v bytě, kde nemá dostatek pohybu.", "Je obzvláště náchylný k dysplazii kyčelních kloubů. Trpí také dědičnými očními chorobami a rakovinou. Výjimkou není ani akutní či chronické selhání ledvin. Je proto důležité u něj kontrolovat rodokmen a zkontrolovat předky, zda netrpěli právě potížemi s klouby nebo potížemi s kardiovaskulárním systémem či selháním ledvin, což často zaviní nečekanou smrt zvířete. Dožívá se jen málo let, v průměru deseti." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Život do roku 1916.", "Manželství a děti.", "Vláda (1916–1918).", "V exilu (1918–1922).", "Karlova vize budoucnosti.", "Vztah císaře Karla k Čechám.", "Post-mortem.", "Blahořečení a posmrtná úcta." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se na zámku Persenbeugu v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Oty Františka (1865–1906) a Marie Josefy Saské (1867–1944). Jeho děd arcivévoda Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský (1833–1896) byl bratrem císaře Františka Josefa I., jenž byl tedy jeho prastrýcem. Jediný syn Františka Josefa I., korunní princ Rudolf, spáchal roku 1889 sebevraždu a další následník trůnu, Karlův strýc František Ferdinand d'Este byl zavražděn roku 1914 v Sarajevu. Jeho děti však pocházely z morganatického manželství s nerovnorodou hraběnkou Chotkovou, proto se stal po smrti Františka Josefa I. císařem Karel, syn Oty, mladšího bratra Františka Ferdinanda.", "Malého Karla Františka Josefa v nepřítomnosti otce opatrovala jeho zbožná matka. Karel byl nejprve vychováván domácími učiteli, mezi něž patřil i Godfried Marschall. Později v letech 1899–1900 navštěvoval věhlasné prestižní Skotské gymnázium ve Vídni. Domácí učitelé ho vychovávali v přísně katolickém duchu. Na vídeňském gymnáziu u skotských františkánů studoval přírodovědné obory. 1. října 1905 započal jeho vojenský výcvik u 7. dragounského pluku nejprve v Chudeřicích (něm. Kutterschitz) u Bíliny v Čechách a od roku 1906 ve Staré Boleslavi. 1. listopadu byl povýšen do hodnosti nadporučíka. 12. listopadu 1906 přerušil vojenskou službu, aby nastoupil dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Tehdy už byla univerzita rozdělena na německou a českou. Aby nevznikaly národnostní rozbroje, byl Karel vzděláván profesory z obou částí univerzity. Karel nedocházel na přednášky, ale profesoři jej navštěvovali na Pražském hradě, kde tehdy pobýval. Studium ukončil právnickými zkouškami dne 14. března 1907. Do doby univerzitních studií spadá slavnostní vyhlášení jeho plnoletosti 17. března 1907. Jak bylo zvykem, Karel dostal vlastní komoru, císař jmenoval jeho vrchním komořím knížete Zdenko Lobkowicze, který s Karlem setrval až do jeho smrti na Madeiře. Když zemřel Karlův otec Otto roku 1906, stal se jeho opatrovníkem strýc František Ferdinand, který předtím roku 1900 vstoupil do tzv. morganatického manželství (tzn. vzal si manželku nerovného rodového postavení) s hraběnkou Žofií Chotkovou. Jelikož tím byly děti Františka Ferdinanda vyloučeny z následnictví trůnu, stal se tímto Karel ve třinácti letech po Františku Ferdinandovi druhým v pořadí v nástupnictví. V létě 1908 nastoupil zpět službu u své vojenské posádky. Se souhlasným zájmem sledoval reformní plány svého strýce, arcivévody Františka Ferdinanda, politiky se však stranil, což se setkávalo s vřelým souhlasem císaře Františka Josefa. Teprve až roku 1911 obdržel Karel vědomost o důležitých zahraničně politických aktech a od roku 1913 ho směl František Ferdinand informovat blíže o svých reformních plánech. Avšak až do svého nástupu na trůn nebyl Karel účasten politických rozhodnutí v monarchii. Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda 28. června 1914 v Sarajevu postoupil Karel na místo následníka trůnu, zůstal však nadále vyloučen z rozhodnutí, která vedla k vypuknutí války, i z vysoké politiky vůbec. V srpnu 1914 byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně. Byl povýšen na polního podmaršálka a 16. března 1916 převzal velení 20. armádního sboru, který se podílel na počátečních úspěších nešťastné italské ofenzívy. Byl jedním z mála panovníků, kteří se osobně zúčastnili bojů světové války, jak říkal jeho syn Ota Habsburský v jednom rozhovoru pro české noviny:", "Dne 13. července 1911 se Karel ve Villa delle Pianore u Lukky (Itálie) zasnoubil se Zitou Bourbonsko-Parmskou, se kterou se 21. října téhož roku oženil na zámku Schwarzau am Steinfeld (Dolní Rakousko). Ze svatebního obřadu byl vytvořen záznam, který provedl zakladatel rakouského filmového průmyslu hrabě Alexander Kolowrat-Krakowský. Jeho volba „Italky“, jak byla jeho manželka označována odpůrci tohoto svazku, zejména pak po vyhlášení války Rakousku-Uhersku Itálií roku 1915, podle mínění kritiků přispěla k nežádoucímu mezinárodnímu připoutání domu Habsbursko-Lotrinského, neboť Zita pocházela z (v té době již) nevládnoucí vévodské dynastie ze země nepřátelské k Rakousku. Z manželství vzešlo osm dětí:", "Po smrti císaře Františka Josefa (21. listopadu 1916) usedl Karel na trůn rakousko-uherského mocnářství. Jeho plný titul zněl: Plány Františka Ferdinanda na prosazení nezbytně nutných změn v uherské ústavě (např. autonomie pro utlačované národnostní menšiny) ještě před jeho korunovací uherským králem se však nemohly uskutečnit. Uherský ministerský předseda István Tisza Karla totiž přesvědčil, aby se nechal již 30. prosince 1916 korunovat uherským králem jako \"Karel IV.\" ( \"IV. Károly\"). Kvůli tomu pak měl císař Karel do budoucna v uherské části monarchie značně svázané ruce, neboť se v korunovační přísaze zavázal, že bude hájit integritu a nedotknutelnost zemí svatoštěpánské koruny. Svou korunovací zmařil i smělé plány svého strýce na revizi, či přímo odstranění rakousko-uherského dualismu. Dalekosáhlé reformy Uherska pak už nemohly být z Karlovy strany ústavní cestou podniknuty. Byla to jedna z největších politických chyb, protože v rámci proklamované integrity Uherska se skrývalo nerovnoprávné začlenění slovanských národů zejména Chorvatů a Slováků. Vladařský styl císaře Františka Josefa I., jenž obhospodařoval všechny záležitosti sám ze své pracovny vídeňského Hofburgu, Karel I. nepřevzal. Naopak pravidelně předsedal zasedáním společné Rady ministrů, jež rozhodovala o vnějších a válečných záležitostech. Dne 22. prosince 1916 jmenoval Otakara hraběte Černína ministrem zahraničí. Poměrně neobvyklá byla také skutečnost, že se Karel o všech důležitých rozhodnutích radil se svou manželkou Zitou a její názory bral vážně, za což byl některými lidmi vysmíván. Také u mnoha porad byla Zita přítomna jako posluchačka. Jeho sociálněpolitická opatření z roku 1917, jako např. Zákon na ochranu nájemníků (28. ledna), vytvoření Ministerstva sociální péče (1. června) či Ministerstva národního zdraví (30. srpen) přežily i zánik monarchie a existují prakticky dodnes. Viktor Mataja byl prvním sociálním ministrem na světě. Na rozdíl od všech ostatních válečných velitelů měl prostřednictvím četných návštěv bojové fronty velký podíl na vedení bojů. Již 2. prosince 1916 převzal vrchní velení nad armádou a hlavní válečný stan přesunul z Těšína do Badenu u Vídně. Dne 1. března 1917 odvolal velitele generálního štábu Conrada von Hötzendorf. Mohl tím zamezit podobnému vývoji jako v Německé říši, kde politiku řídili hlavně generálové Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, přičemž císař Vilém II. měl jen malý vliv. Ovšem i Rakousko-Uhersko bylo, ještě před Karlovým nástupem k moci, co se týče vojenských rozhodnutí zcela závislé na vrchním velení německé říše. Díky své schopnosti prohloubeného vhledu stále zřetelněji rozpoznával bezvýchodnost situace Ústředních mocností. Po mírovém návrhu z 12. prosince 1916, který ztroskotal na odmítavém postoji ze strany Německé říše, se na jaře 1917 Karel neúspěšně pokusil vyjádřit konkrétní mírové cíle přes svého švagra Sixta Ferdinanda Bourbon-Parma vyjednáváním s Trojdohodou o dosažení separátního míru (viz Sixtova aféra). Další mírové rozhovory se udály v létě 1917 ve Švýcarsku. Tyto záměry však ztroskotaly na francouzské touze po vítězství v poli (Spojené státy vstoupily do války 6. dubna), na přemrštěných požadavcích Itálie, ale také na neústupnosti Německé říše, kde se stále více prosazovaly síly, které věřily ve vojenský úspěch. Mírové snahy, výhrady k neomezené ponorkové válce, zákaz bombardování civilních cílů a pozitivní odpověď na mírové výzvy papeže Benedikta XV., jenž byl považován za spojence Itálie, vedly ke stále hlubšímu rozporu Karla s Německou říší, ale též s německými národními spolky ve vlastní zemi. Karel sice zakázal explicitně jakékoli nasazení otravných plynů v rozsahu moci velení c. a. k. armády, nemohl však zabránit tomu, že vrchní velení Německé říše ve 12. bitvě na Soče, v Bitva u Kobaridu (italsky Caporetto, dnešní Kobarid ve Slovinsku), v říjnu 1917 nařídilo použití jedovatého plynu. Tento útok německé 14. armády vedl Otto von Below. Karel se rozcházel v názoru se svými poradci, kteří by takový kurs schvalovali, ba i podporovali, a na něž by se mohl plně spoléhat. Ministr zahraničí Otakar Černín se sice zpočátku přimlouval za mírové plány, později se však přiklonil k pevnějším vazbám na Německo. Černín v proslovu ze 2. dubna 1918 vytýkal Francii, že vedla tajná mírová vyjednávání. Jelikož Francie s tímto nařčením nesouhlasila, zveřejnil francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau dne 14. dubna obsah tajného Karlova dopisu švagru Sixtovi. Tím utrpěla autorita císaře enormní škody, i proto, že se snažil dopis dementovat. Karel byl označen za „pantoflového hrdinu“ a Zita za „italskou zrádkyni“. Černín byl 24. dubna donucen k odstoupení. Karel musel podstoupit nepříjemnou cestu k císaři Vilémovi do Spa a přijmout podmínky, jež Rakousko-Uhersko ještě pevněji připoutaly k Německé říši. Rovněž Karlovy snahy z října 1918 o záchranu alespoň rakouské části monarchie a přesun do jakéhosi spolkového státu s rozšířenou autonomií pro jednotlivé národnosti, přišly příliš pozdě. Když seznal, že situace je neudržitelná, soustředil se především na to, aby blížící se rozpad monarchie proběhl klidně a bez krveprolití. Jeho Národní manifest přispěl k pokojnému převzetí moci v zemi, neboť zakladatelé tzv. nástupnických států se mohli odvolat na Karlovu vůli a c. k. úřady se nestavěly proti nim. Koncem října se vzbouřily především maďarské vojenské oddíly c. a k. armády na italské frontě. \"Během dvou dnů se vzpoura a pasivní odboj rozšířily na 26 z 57 oddílů...\", píše Brook-Shepherd (str. 232). O příměří s Itálií z 3. listopadu 1918, jež odporovalo záměrům spojenců Německé říše, že je nemuseli sami podepsat, předal císař a král vrchní velení nad vším, co dosud podléhalo c. a k. armádě starého pořádku, dne 3. listopadu 1918 na generála Artura Arze ze Straussenburgu a 4. listopadu jmenoval polního maršála Heřmana Kövesse z Kövessházy na jeho přání vrchním velitelem armády. Dne 6. listopadu byla c. a k. armáda císařem a králem demobilizována. Vzhledem k celkovému vojenskému zhroucení a vnitřnímu rozpadu podunajské monarchie zřekl se císař Karel 11. listopadu 1918 v rakouské části monarchie \"„jakékoli účasti na státních záležitostech“\" a zprostil svou (mezitím již nefunkční) rakouskou vládu úřadu. (Prohlášení bylo navrženo c. k. ministry společně se zástupci německorakouské státní rady). Následujícího dne byl v říjnu 1918 nově vzniklý stát Německé Rakousko prohlášen republikou. Podobným prohlášením byl Karel dne 13. listopadu na nátlak maďarských politiků donucen zříci se svých panovnických práv v Uhrách. Na rozdíl od Viléma II. nepřemýšlel – pod silným vlivem Zity – formálně. To vedlo v Německém Rakousku k vyhlášení \"Zákona ze 3. dubna 1919, o vypovězení ze země a převzetí moci domu habsbursko-lotrinského\" (StGBl. 209/1919). Zákon zrušoval pro Německé Rakousko všechna vladařská práva dynastie a stanovoval: Ex-císař, jenž předtím odcestoval, se tak stal až do konce svého života vyhnancem z Německého Rakouska. Někteří zbylí členové rodiny habsbursko-lotrinské se rozhodli pro život v zahraničí, jiní pro republikánské Rakousko. Vdova po Karlovi Zita se nikdy k Rakouské republice neznala, ale od roku 1982 směla znovu vstoupit do země poté, co se po posledním přezkoumání jejího případu vyjasnilo, že se do dynastie pouze přivdala a nikdy by neměla ani teoretické právo skutečně vládnout.", "Karel se již v noci z 11. na 12. listopadu 1918 uchýlil se svou nejbližší rodinou na zámek Eckartsau na Moravském poli, jenž byl tehdy na rozdíl od Schönbrunnu soukromým habsburským majetkem. Anglický král Jiří V. jej chtěl ušetřit osudu ruského cara Mikuláše II. a nechal je tam ochraňovat anglickým podplukovníkem E. L. Struttem. Ačkoli hrozila konfiskace habsburského majetku, nenechal se Karel přesvědčit k abdikaci, neboť pro něho neexistovala možnost koupit za peníze. S ohledem na vnitropolitický vývoj v Německém Rakousku (Habsburský zákon) připravil pplk. Strutt vycestování císařské rodiny do Švýcarska, které proběhlo 23. března 1919 dvorním vlakem někdejších c. k. státních drah. Ještě před přechodem hranic zopakoval Karel v tzv. Feldkirchském manifestu své prohlášení z 11. listopadu 1918 a protestoval proti svému sesazení coby panovníka. 3. dubna 1919 schválilo Národní shromáždění Německého Rakouska vypovězení ze země (viz výše) a konfiskaci habsburského rodinného majetku, nikoli však prokazatelně soukromý majetek jednotlivých členů rodiny. Ve švýcarském exilu žil nejprve na zámku Wartegg u Rorschachu na Bodamském jezeře a od 20. května 1919 v Pranginsu na Ženevském jezeře. Karel udržoval horlivý kontakt s legitimistickými spolky, především v Uhrách, kde již v roce 1919 po krátkém republikánském intermezzu byla monarchie znovu nastolena a dne 1. března 1920 byl zdánlivě prohabsburský Miklós Horthy zvolen říšským místodržitelem. Karel mu sice slíbil, že jej bude informovat o svých plánech a vrátí se teprve po uklidnění politické situace, nicméně věřil spíše úsudku svých poradců, především tomu nejvyššímu, Antonu Lehárovi (bratrovi skladatele Franze Lehára), že čas pro restauraci monarchie pro Habsburky teprve přijde. Rovněž francouzský ministerský předseda Aristide Briand vyjádřil podporu; tu však po krachu restaurace dementoval. Karel, aniž by informoval Horthyho, se okolo Velikonoc 1921 inkognito vrátil do Budapešti a od zemského správce důrazně požadoval odstoupení. Přitom narážel pouze na Horthyho přísahu věrnosti, aniž by bral vážně námitky týkající se vnitropolitických problémů a především hrozící intervenci Dohody resp. vyhlášení války ze strany nástupnických států Československa, Rumunska a Jugoslávie. Teprve po týdenním pobytu v Szombathely v západním Maďarsku se přesvědčil o neperspektivnosti svých snah, vrátil se tedy zpět do Švýcar, kde se se svou rodinou usídlil na zámku Hertenstein u Luzernu. Již 20. října 1921 započal Karel druhý pokus a letěl se svou chotí Zitou na stroji Junkers F 13 do Sopronu, opět bez informování jemu beztak již podezřelého Horthyho. Zde legitimisté mezitím započali, tzv. Freischärler (polovojenská skupina), kteří se stavěli proti postoupení Burgenlandska Rakousku (viz též Referendum 1921 v Burgenlandsku), a další menší vojenské kontingenty se spojovaly ve vojsko. Jelikož však telegram se zprávou o Karlově příjezdu dorazil o den později, rozhodujícím způsobem se zpozdil odchod vojska. Z pochodu na Budapešť vzniklo vítězné tažení, ne nepodobné slavnému návratu Napoleona z Elby do Paříže v roce 1814, pomalé tempo postupu však dalo zpočátku váhavému Horthymu čas, aby soustředil vlastní vojsko na konfliktem hrozící vojska dohody. V Budaörsu, jednom z předměstí Budapešti, došlo 23. října 1921 k menší potyčce, při níž přišlo o život 19 vojáků. Jelikož si Karel uvědomil, že snahy o restauraci monarchie by skončily občanskou válkou, vydal i přes naléhání svých vojenských poradců rozkaz k ústupu. Po krátké internaci v opatství Tihany na Balatonu byl Karel dne 1. listopadu se svou chotí Zitou přijat na palubu britské dunajské lodi \"Glowworm\" a odvezen k Černému moři a poté pokračovali na anglickém křižníku \"Cardiff\" přes Gibraltar na portugalský ostrov Madeira, kam dorazil 19. listopadu. Jejich děti za nimi dorazily teprve 2. února 1922. V maďarském parlamentu byl mezitím, dne 6. listopadu, přijat zákon, který s konečnou platností zbavil Habsburky nároku na trůn. Jako první Habsburk se císař Karel I. stal členem studentského svazu. 22. prosince 1921 byl prohlášen za čestného člena „Německé křesťanské akademické asociace Wasgonia“ Vídeň, jež měla místo a hlas na všech studentských setkáních a sjezdech. Na Madeiře Karel sídlil se svou rodinou nejdříve v hotelu Victoria ve Funchalu. Poté, co jim byly odcizeny osobní šperky, které byly jejich posledním zbylým prostředkem, přestěhovali se do quinty (panský dům) na Monte, jež jim byla dána bezplatně k dispozici rodinou jistého bankéře. 9. března se Karel nachladil. Chtěl šetřit tenčící se rodinné finance, proto byl lékař povolán teprve 21. března. Ten konstatoval těžký zápal plic. 1. dubna 1922 zemřel Karel I. ve věku třiceti čtyř let. Pohřbu, který se konal 5. dubna, se zúčastnilo na 30 000 lidí. Jeho hrob se nachází v kostele \"Nossa Senhora do Monte\" na Monte (městská část Funchalu) a jeho srdce je uloženo v Loretánské kapli kláštera Muri ve švýcarské obci Muri v kantonu Aargau. Od pohřbu Zity roku 1989 ve vídeňské Kapucínské kryptě stále čeká jedna z hrobek na posledního habsburského císaře. Jeho rodina, především jeho syn Ota Habsburský, však převoz ostatků do Vídně neschválila, jelikož takový úmysl považuje za urážku obyvatel Madeiry, kteří jeho otci v jeho posledních měsících života tolik pomáhali. Od blahoslavení Karla I. získal jeho hrob na Monte ve Funchalu pro tamní obyvatelstvo i zahraniční turisty další význam. Kostel je po většinu roku otevřen, do pohřební kaple s kovovým sarkofágem lze nahlédnout přes ozdobnou mříž.", "V letech 1920–22 ve svých spisech Karel velmi přesně vystihl budoucí politický vývoj středoevropského prostoru na desítky let dopředu (rozmach Německé říše, rozmíšky a krize uvnitř malých nově vzniklých států, vehnání mladých republik do područí Německa, nerovnováha a roztříštěnost národnostní, politická i ekonomická atd.)", "Hovořil dobře česky. Často a rád pobýval v Čechách (studoval v Praze, vojenskou službu absolvoval v Brandýse nad Labem, pobýval ve Staré Boleslavi, na zámku v Zákupech aj.). Přestože nebylo vyhověno jeho žádosti o azyl v nově vzniklém Československu, o který žádal, osud a vývoj v Českých zemích mu ležel na srdci a on, na smrt nemocný, „modlil se za český národ“, až do posledních dnů svého nedlouhého života.", "Historikové se rozcházejí v názoru na Karla a jeho vládu. Jedním z nejkritičtějších je Helmut Rumpler, vedoucí Habsburského úřadu Rakouské akademie věd, jenž Karla popsal jako \"diletanta, vnitřně příliš slabého, aby mohl čelit všem výzvám osudu, a jako nevalného politika.\" Nicméně většina ostatních vidí Karla jako statečnou a čestnou postavu, která se jako císař a král pokusila zastavit běsnění první světové války. Anglický spisovatel Herbert Vivian napsal: Dále například Anatole France, francouzský romanopisec, prohlásil: Všechny tyto rozličné pohledy dávají za pravdu slovům papeže sv. Pia X. během audience mladého Karla: \"Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem rakouským a jenž pomůže vésti své země a jejich národy k vysoké cti a mnohému požehnání – toto požehnání se však úplně projeví až po jeho smrti.\"", "Karel byl slavnostně blahořečen římskokatolickou církví. Církev uctila Karla za to, že svou křesťanskou víru stavěl před každé své politické rozhodnutí a za to, že vnímal svou politickou roli jako mírotvorce během války, obzvláště pak po roce 1917. Během beatifikační mše 3. října 2004, papež Jan Pavel II. pronesl: Celá kauza začala v roce 1949, kdy důkazy o Karlových světeckých činech byly shromážděny ve vídeňské arcidiecézi. V roce 1954 byl prohlášen za ctihodného, což je první krok v procesu beatifikace (blahořečení). Liga věřících zřízená k podpoře jeho kauzy dokonce vytvořila webové stránky. Vídeňský kardinál Christoph Schönborn byl církevním patronem jeho blahořečení. Svátek se slaví na den 21. října (datum jeho sňatku s princeznou Zitou). Na českém území je blahoslavenému císaři Karlovi zasvěceno několik pamětních místː" ] }

{ "title": [ "Historie objevů.", "Hypotézy.", "Objev.", "Pojmenování a uznání za předpověď.", "Původ Kuiperova pásu.", "Struktura.", "Klasické objekty Kuiperova pásu.", "Rezonance.", "Kuiperův útes.", "Složení.", "Množství těles podle hmotnosti a velikosti.", "Rozptýlené objekty.", "Triton.", "Největší tělesa Kuiperova pásu.", "Pluto.", "Měsíce.", "Přehled nejjasnějších objektů.", "Průzkum.", "Podobné disky v cizích soustavách." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Již od objevu Pluta astronomové spekulovali, že by toto těleso nemuselo být za dráhou Neptunu samo. Oblast, dnes nazývaná Kuiperův pás, byla předmětem různých hypotéz již desítky let před svým faktickým objevením. Teprve roku 1992 však byl nalezen první přímý důkaz její existence. Pro velké množství spekulací o povaze Kuiperova pásu, které jeho objevu předcházely, není zcela jasné, kdo si vlastně zaslouží uznání za jeho předpověď.", "Prvním, kdo přišel s domněnkou o existenci populace transneptunických těles, byl americký astronom Frederick C. Leonard. Již roku 1930, hned po objevu Pluta, spekuloval, zda není jen první z řady objektů nacházejících se za drahou Neptunu, jejichž objevy teprve budou následovat. Roku 1943 zveřejnil Kenneth Edgeworth v \" hypotézu, že v oblasti za Neptunem se nachází velké množství menších těles a že čas od času se některé z nich vydá jako kometa na cestu do vnitřních částí sluneční soustavy. Ve svém článku však této myšlence věnoval jen krátký odstavec a nijak ji nerozpracoval do ucelené teorie ani neučinil žádné předpovědi o povaze těchto těles. Roku 1951 pak Gerard Kuiper spekuloval v článku psaném pro časopis \", že v raných fázích vývoje sluneční soustavy se mohl na jejím okraji vytvořit disk sestávající z malých těles, ovšem nevěřil, že by tento disk přežil až do dnešních dnů. Kuiper se totiž stejně jako ostatní tehdejší astronomové domníval, že Pluto je mnohem větší a že svou gravitací oblast od všech dalších objektů vyčistilo a vystřelilo je buď zcela ven ze sluneční soustavy, nebo alespoň do Oortova mračna. V následujících desetiletích hypotéza prodělala několik proměn. Roku 1962 fyzik Alastair Cameron předpověděl existenci obrovského množství malých těles na okraji sluneční soustavy. O dva roky později zveřejnil Fred Whipple (který zpopularizoval hypotézu, že komety jsou koule ze špinavého sněhu) myšlenku, že předpokládaný pás komet by mohl být dostatečně masivní na to, aby mohl svou gravitací ovlivňovat dráhu Uranu nebo alespoň některých známých komet. Pozorované odchylky v oběžné dráze Uranu již dříve vedly astronomy k pokusům najít tzv. planetu X, která je způsobuje. Žádná pozorování však tuto hypotézu nepotvrdila. Roku 1977 objevil Charles Kowal ledové těleso (2060) Chiron, obíhající mezi Saturnem a Uranem. Objev učinil pomocí tzv. blink komparátoru, zařízení, které používal již objevitel Pluta Clyde Tombaugh o 50 let dříve. Roku 1992 bylo objeveno další těleso na podobné dráze, (5145) Pholus. Dnes již astronomové znají v oblasti mezi Jupiterem a Neptunem celou populaci těles podobných kometám, které nazývají kentauři. Jejich oběžné dráhy jsou nestálé a obvykle na nich setrvávají jen několik milionů let. Proto již od jejich prvních objevů astronomové spekulovali, že musí být často doplňovány z nějaké vnější zásobárny. Domněnky o existenci pásu podpořilo též studium komet. Fakt, že komety mají jen omezenou dobu životnosti, byl známý již dlouho. Když se totiž přiblíží ke Slunci, jeho teplo vyvolává na jejich povrchu sublimaci těkavých látek, které unikají do prostoru, a komety se postupně vypařují. Proto i populace komet musí být nějakým mechanismem poměrně často doplňována. Jednou takovou zásobárnou je Oortovo mračno, což je houf ledových těles sférického tvaru začínající ve vzdálenosti 50 000 astronomických jednotek od Slunce, jehož existenci poprvé předpověděl nizozemský astronom Jan Oort v roce 1950. Předpokládá se, že toto mračno je místem původu dlouhoperiodických komet, jako je například kometa Hale-Bopp, jejichž doby oběhu činí tisíce let. Ve sluneční soustavě však existuje také populace krátkoperiodických komet, mezi něž patří například známá Halleyova kometa, jejichž oběžné doby trvají méně než 200 let. V 70. letech 20. století a krátce před tím již bylo objeveno velké množství těchto komet, takže se nezdálo možné, aby všechny pocházely z Oortova mračna. Pokud by se mělo těleso Oortova mračna stát krátkoperiodickou kometou, musel by nejprve jeho dráhu změnit svou gravitací některý z plynných obrů. Roku 1980 zveřejnil uruguayský astronom Julio Ángel Fernández studii, z níž vyplývalo, že na jednu krátkoperiodickou kometu, kterou by plynní obři vyslali směrem do vnitřní části sluneční soustavy, by připadlo 600 vystřelených ven do mezihvězdného prostoru. Místo toho navrhoval, že pozorovaný počet komet musí přilétat z pásu ve vzdálenosti 35 až 50 astronomických jednotek. Na jeho práci navázal kanadský tým sestávající z astronomů Martina Duncana, Toma Quinna a Scotta Tremaina, který ve snaze zjistit, zda pozorované komety přilétají z Oortova mračna, provedl množství počítačových simulací. Dle jejich zjištění to není úplně u všech možné, zvláště když většina z nich obíhá v blízkosti roviny sluneční soustavy, přičemž tělesa pocházející z Oortova mračna by musela přilétat z náhodných míst na obloze. Tremain hypotetickou oblast nazval „Kuiperův pás“, k čemuž ho údajně vedl fakt, že jméno Kuiper se vyskytovalo spolu s výrazem „pás komet“ hned v úvodní vědě Fernándezovy studie.", "Roku 1987 se astronom David Jewitt, tehdy pracovník Massachusettského technologického institutu, kterého podle jeho slov stále více mátla zdánlivá prázdnota ve vnějších částech sluneční soustavy, pokoušel se svou studentkou Jane Luuovou nalézt další tělesa za dráhou Pluta. Svá pozorování prováděli pomocí dalekohledů na Kitt Peak National Observatory v Arizoně ve Spojených státech a Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile a pořízené fotografie prohlíželi podobně jako kdysi Clyde Tombaugh nebo Charles Kowal pomocí blink komparátoru. Původně jim prozkoumání každé dvojice fotografických desek trvalo kolem 8 hodin, proces se však znatelně urychlil s příchodem CCD technologie. Zorné pole takto pořízených snímků sice bylo užší, ale sběr světla byl mnohem účinnější (takto dokázali zachytit 90 % světla, na rozdíl od 10 % zachycených na běžných fotografiích) a hlavně jim tato technologie umožnila snímky prohlížet na počítačových obrazovkách. Roku 1988 Jewitt přešel do Astronomického institutu Havajské univerzity, takže s Luuovou pokračovali v pozorováních pomocí 2,24 metrového teleskopu na Mauna Kea. Zorné pole CCD snímků se nakonec rozšířilo až na 1024 krát 1024 pixelů, což jim opět umožnilo hledání zrychlit. Nakonec 30. srpna 1992, po pěti letech hledání, Jewitt a Luuová oznámili objev prvního tělesa kandidujícího na zařazení do Kuiperova pásu, označeného jako (15760) 1992 QB1. O 6 měsíců později následoval objev dalšího tělesa, (181708) 1993 FW. Studie, které byly provedeny po objevu transneptunických těles, ukázaly, že to, čemu dnes říkáme Kuiperův pás, není místem původu krátkoperiodických komet, ale že komety přilétají z oddělené (i když související) oblasti rozptýleného disku. Když Neptun podle tzv. modelu z Nice putoval ze své původní dráhy nacházející se blíže středu soustavy směrem ven na své dnešní místo, dostal se do Kuiperova pásu, který tehdy také ležel blíže Slunci. Na své cestě pak za sebou zanechal jednak populaci těles, jejichž dráhy již nadále nemohou být jeho gravitací narušeny, a jednak tzv. rozptýlený disk, tj. oddělenou populaci těles na výstředních drahách, která se ve svém perihéliu stále dostávají do jeho blízkosti, takže jejich dráhy může svou gravitací stále rušit. Právě proto, že rozptýlený disk je poměrně dynamický, zatímco Kuiperův pás relativně stabilní, považují dnes astronomové za místo původu krátkoperiodických komet spíše rozptýlený disk.", "Ačkoliv nejvíce se vžilo pojmenování Kuiperův pás po nizozemsko-americkém astronomu Gerardu Kuiperovi, někteří astronomové dávají přednost pojmenování Edgeworthův-Kuiperův pás (a pro jeho tělesa namísto zkratky KBO užívají zkratku EKO), aby tak vzdali hold také Kennethu Edgeworthovi, který o existenci těchto těles spekuloval mnohem dříve. Brian Marsden z Minor Planet Center však zase vyjádřil názor, že ve skutečnosti si tuto poctu nezaslouží ani jeden z nich, neboť jejich domněnky ničím ani vzdáleně nepřipomínají pravou povahu těchto těles, jak je pozorujeme dnes, a uznání by se mělo dostat spíše Fredu Whipplovi. Spoluobjevitel pásu David Jewitt zase největší zásluhu přičítá Juliu Fernándezovi. Někteří vědci proto raději používají spíše výraz transneptunická tělesa (TNO), který je méně kontroverzní, ačkoliv ne zcela přesný; zahrnuje totiž všechna tělesa obíhající za dráhou Neptunu, nejen tělesa Kuiperova pásu.", "Přesný původ Kuiperova pásu a jeho struktura zatím nejsou zcela známé a astronomové vyčkávají na dokončení několika automatických prohlídek oblohy, jako Pan-STARRS nebo plánovaný Large Synoptic Survey Telescope, které by v oblasti měly ještě objevit velké množství stále neznámých těles. Kuiperův pás pravděpodobně sestává z planetesimál, tj. fragmentů původního protoplanetárního disku, kterým se nepodařilo shluknout v planety a zůstaly malými tělesy, z nichž ani ta největší nepřesahují svým průměrem velikost 3000 km. Moderní počítačové simulace ukazují, že Kuiperův pás byl během svého vývoje velmi silně ovlivněn Jupiterem a Neptunem, a rovněž naznačují, že ani Uran a Neptun nevznikly na svém současném místě za Saturnem, kde bylo v protoplanetárním disku na planety tohoto rozměru příliš málo hmoty. Všechny tyto tři planety zřejmě vznikly blíže Jupiteru a během vývoje sluneční soustavy migrovaly do vzdálenějších oblastí. Později se oběžná dráha Saturnu změnila natolik, že se planeta dostala do přesné dráhové rezonance s Jupiterem 2:1 (to znamená, že během dvou oběhů Jupiteru kolem Slunce oběhl Saturn jednou). Gravitační vliv této rezonance nakonec narušil oběžné dráhy Uranu a Neptunu natolik, že se posunuly ještě dále, přičemž Neptun se již dostal do planetesimálního disku, který svou gravitací dočasně uvedl v chaos. Během své cesty mnoho těles oblasti zcela rozprášil a vystřelil je na vzdálenější a výstřednější oběžné dráhy. Tento model má některé slabiny (např. ohrožení stability vnitřních planet). Lepších výsledků bylo později dosaženo s modelem, který předpokládá pět plynných obrů, z nichž jeden byl při \"přeuspořádání\" drah vypuzen ze sluneční soustavy.", "Kuiperův pás se rozprostírá, včetně okrajových oblastí, přibližně ve vzdálenosti od 30 do 50 astronomických jednotek (AU) od Slunce. Jako jeho hlavní část se však všeobecně uznává pouze oblast ležící mezi 39,5 AU (kde obíhají tělesa, která jsou v dráhové rezonanci s Neptunem 2:3) po 48 AU (tělesa v rezonanci 1:2). Kuiperův pás je poměrně silný, přičemž největší koncentrace těles je v rozmezí ±10 stupňů od roviny ekliptiky, ovšem mnohá rozptýlená tělesa se nachází ještě i několikanásobně dále. Celkově svým tvarem připomíná spíše torus než pás. Sklon jeho roviny vůči rovině ekliptiky činí 1,86 stupňů. Velmi významný vliv má na Kuiperův pás přítomnost Neptunu. V průběhu miliard let Neptun svou gravitací destabilizoval oběžné dráhy těles ležících v určitých oblastech, a tato tělesa buď poslal do vnitřních částí sluneční soustavy nebo naopak ven do rozptýleného disku, případně zcela mimo soustavu do mezihvězdného prostoru. Z tohoto důvodu jsou v Kuiperově pásu výrazné mezery, podobné Kirkwoodově mezeře v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Například v oblasti mezi 40 a 42 astronomickými jednotkami od Slunce si nemůže žádné těleso uchovat dlouhodobě stabilní dráhu, takže všechna tělesa, která zde byla pozorována, se sem musela dostat poměrně nedávno.", "Ve vzdálenosti 42–48 astronomických jednotek je gravitační vliv Neptunu zanedbatelný, takže zdejší objekty zde mohou existovat prakticky nerušeně. Tělesům v této oblasti se říká klasické objekty Kuiperova pásu a patří mezi ně přibližně většina všech dosud pozorovaných KBO. Jako prototyp této skupiny je považováno první objevené těleso této oblasti, které dostalo předběžné označení 1992 QB1 (anglická výslovnost ), a podle něj se všem klasickým objektům někdy přezdívá kubewana. Podle pokynů Mezinárodní astronomické unie se všem klasickým tělesům Kuiperova pásu dávají jména mytologických postav spojených se stvořením. Klasické objekty Kuiperova pásu lze rozdělit na dvě samostatné populace. První z nich, tzv. dynamicky chladná populace, má oběžné dráhy velmi podobné dráhám planet – téměř kruhové s výstředností méně než 0,1, a s poměrně nízkým sklonem do 10 stupňů. Druhá, tzv. dynamicky horká populace, má oběžné dráhy vůči rovině ekliptiky mnohem více nakloněné, a to až 30 stupňů. Důvodem pro takové pojmenování obou skupin nejsou žádné rozdíly v jejich teplotě, ale analogie s částicemi plynu, které při zahřátí zvyšují svou relativní rychlost. Tyto dvě populace mají nejen odlišné oběžné dráhy, ale také složení. Chladná populace je znatelně červenější než horká, což zřejmě znamená, že tato tělesa pocházejí z různých oblastí. Předpokládá se, že tělesa horké populace se vytvořila v blízkosti Jupiteru a později, když plynní obři měnili svá místa, byla vystřelena do vzdálenější oblasti. Chladná populace těles pravděpodobně vznikla poblíž svého současného působiště, snad jen o něco blíž ke středu sluneční soustavy, přičemž na své současné dráhy byla odsunuta během migrace Neptunu.", "Pokud se oběžná dráha nějakého tělesa dostane s oběžnou dráhou Neptunu do přesného poměru, dostávají se tato tělesa do tzv. Laplaceovy rezonance. Když například těleso oběhne kolem Slunce dvakrát za stejnou dobu, kterou Neptun potřebuje pro tři oběhy (tzv. rezonance 2:3), potom vždy, když se vrátí na výchozí místo, je Neptun buď rovněž na svém výchozím místě, nebo na místě přesně opačném. Pokud je současně jejich pohyb synchronizován tak, že se nikdy nedostanou do vzájemné blízkosti, jejich dráhy se v této rezonanci uzamknou a tělesa se navzájem gravitačně nenarušují. Pro tělesa obíhající v rezonanci s Neptunem 2:3 je charakteristická velká poloosa dráhy 39,4 AU. V této rezonanci se nachází asi 200 známých těles, včetně trpasličí planety Pluto, podle nějž se všechna tělesa této skupiny nazývají plutina. Dráhy mnoha plutin, včetně Pluta samotného, se často s dráhou Neptunu kříží, ovšem právě díky této rezonanci se s ním nikdy nemohou srazit. Rozměry některých těchto objektů, jako jsou například Orcus a Ixion, se zdají dostatečně velké i na to, aby mohly být zařazeny mezi plutoidy, jakmile o nich astronomové budou vědět více. Oběžné dráhy plutin mají velkou výstřednost, což může znamenat, že vznikly v jiných místech sluneční soustavy a na své současné pozice byly náhodně vymrštěny migrujícím Neptunem. Podle zvyklostí Mezinárodní astronomické unie mohou být všechna plutina, podobně jako Pluto, pojmenovávána pouze podle božstev spojených s podsvětím. Rezonance 1:2 (která znamená, že těleso během jednoho oběhu Neptunu oběhne jen polovinu své dráhy) odpovídá velké poloose přibližně 47,7 AU. Populace těchto těles, někdy nazývaných twotina, je jen málo početná. Kromě toho kolem Slunce obíhají ještě také tělesa v rezonancích 3:4, 3:5, 4:7 a 2:5. Je známo také několik Neptunových trojánů obývajících jeho librační centra L a L, které lze v podstatě popsat také jako tělesa nacházející se v rezonanci 1:1. Dráhy Neptunových trojánů jsou pozoruhodně stabilní a je velmi nepravděpodobné, že by tyto objekty byly v libračních bodech Neptunu zachyceny; spíše se zdá, že se přímo na těchto pozicích vytvořily. Nápadná je velice nízká četnost těles s velkou poloosou pod 39 AU. V současné době akceptovaná hypotéza to vysvětluje Neptunovou migrací, během níž touto oblastí prošly nestabilní rezonance, následkem čehož byla zdejší tělesa postupně vymetena.", "Za oblastí rezonance 1:2 už bylo nalezeno jen velmi málo těles. Není jasné, zda se jedná o skutečný vnější okraj klasického Kuiperova pásu, nebo zda jde jen o začátek široké mezery. Další tělesa pak byla nalezena v rezonanci 2:5 asi 55 AU od Slunce, tj. již daleko za klasickým Kuiperovým pásem. Některé studie sice předpovídají, že mezi těmito rezonancemi by se měl nacházet větší počet těles na klasických drahách, tuto domněnku však zatím žádná pozorování nepotvrdila. Starší modely Kuiperova pásu předpokládaly, že za vzdáleností 50 AU od Slunce se počet velkých těles dvojnásobně zvýší, takže tento dramatický pokles, známý jako „Kuiperův útes“, byl zcela neočekávaný, a jeho příčina je zatím stále neznámá. Ze studie G. M. Bernsteina a D. E. Trillinga \"et al.\" vyplynulo, že tento pokles je skutečný, a není tedy jen výsledkem nějakého zkreslení pozorovacích výsledků. Mezi možná vysvětlení patří domněnka, že hmota je v takové vzdálenosti již příliš rozptýlená, takže se nespojuje akrecí ve větší tělesa, nebo že tato tělesa byla po svém vzniku nějakými procesy odsud vymetena či zničena. Patryk Lykawka z Univerzity v Kobe se domnívá, že by za tím mohl stát gravitační vliv zatím nenalezené planety, možná až o velikosti Země či Marsu.", "Studie Kuiperova pásu naznačovaly již od jeho objevu, že jeho tělesa se budou skládat převážně z různých druhů ledu, tj. kromě vodního ledu také ze zmrzlých uhlovodíků jako methan či amoniak, což je stejné složení, jaké mají komety. Nízké hustoty těles, u nichž byl znám jejich průměr (méně než 1 g/cm) jsou s tím zcela v souladu. Teplota pásu je pouze asi 50 kelvinů, takže i sloučeniny, které by ve větší blízkosti Slunci byly v plynném stavu, zůstávají pevnými látkami. Přesné chemické složení těles Kuiperova pásu je velmi těžké určit, především s ohledem na jejich malou velikost a extrémní vzdálenost od Země. Hlavní metodou, kterou se o to astronomové snaží, je spektroskopie. Jejím základem je rozklad světla odraženého od povrchu tělesa na jednotlivé barvy. Různé látky absorbují světlo různých vlnových délek, takže v rozloženém spektru se objeví tmavé (tzv. absorpční) čáry. Lze říci, že každý chemický prvek má svůj jedinečný spektroskopický podpis, takže touto analýzou světla mohou astronomové zjistit chemické složení povrchu, od něhož se odrazilo. Přestože je velmi malá jasnost takto vzdálených těles pro astronomy velkou překážkou, zaznamenali již určité úspěchy. Roku 1996 zveřejnil Robert H. Brown \"et al.\" spektroskopickou analýzu objektu 1993 SC, z níž vyplývalo, že jeho povrch má velmi podobné složení jako Pluto nebo Neptunův měsíc Triton, a to především co se týká velkého množství methanového ledu. Na několika tělesech Kuiperova pásu, mezi nimi například (19308) 1996 TO, Huya a Varuna, byl nalezen také vodní led. Roku 2004 Michael E. Brown zjistil přítomnost krystalického vodního ledu a hydrátu amoniaku na jednom z největších těles pásu, Quaoaru. Obě tyto látky by měly být za dobu trvání sluneční soustavy na jeho povrchu dávno zničeny, což zřejmě znamená, že tento povrch musel být vytvořen relativně nedávno, buď vnitřní tektonickou aktivitou, nebo nárazy meteoroidů.", "Přestože je Kuiperův pás velmi rozsáhlý, jeho souhrnná hmotnost je poměrně nízká. Horní limit celkové hmotnosti se odhaduje asi na 1 desetinu hmotnosti Země, některé odhady říkají dokonce 1 třicetinu. Přitom z modelů vzniku sluneční soustavy tato souhrnná hmotnost vychází až na 30 Zemí. Tento rozdíl, který činí více než 99 %, může být těžko přehlédnut. Navíc v řídkém pásu by ani nemohla akrecí vznikat tělesa většího průměru než 100 km; pokud by hustota Kuiperova pásu byla nízká již od počátku, tělesa těchto rozměrů by zde vůbec neměla existovat. Navíc současné výstřednosti a sklony oběžných drah těchto planet činí jejich případné srážky mnohem silnější, takže jejich výsledkem by měla být spíše destrukce těles, než akrece. Zdá se tedy, že buď se tělesa Kuiperova pásu vytvořila blíže Slunci nebo je nějaký mechanismus musel rozprášit. Současný vliv planety Neptun je však příliš malý na to, aby mohl masivní vyprázdnění Kuiperova pásu vysvětlit, ačkoliv tzv. model z Nice navrhuje, že možná byl touto příčinou v minulosti. Tato otázka zatím nebyla zcela jednoznačně zodpovězena a mezi různými pokusy o vysvětlení se vyskytují i hypotézy uvažující vliv v blízkosti procházející hvězdy nebo roztříštění některých malých těles ve vzájemných srážkách až na jemný prach, který pak odvanul sluneční vítr. Jasné (a tudíž i velké) objekty se v Kuiperově pásu vyskytují v porovnání s méně zářivými poměrně vzácně. Pozorováními byl potvrzen vztah mezi velikostí a počtem těchto těles, vyjádřený tzv. luminositní funkcí N(D). Platí vztah Z toho například vyplývá, že v Kuiperově pásu se vyskytuje 8krát více těles o průměru 100–200 km než těles o průměru 200–400 km. Nebo také lze říci, že na každé těleso o průměru 1000 km by mělo připadat asi 1000 těles o průměru 100 km. Platnost této funkce je však potvrzena pouze pro tělesa takových rozměrů, které můžeme pozorovat, i když astronomové předpokládají, že se jí zřejmě řídí i tělesa menší. Určitou chybu ve výpočtech také může způsobit, že astronomové většinou nemají možnost přímými metodami zjistit velikost transneptunických těles, a odvozují ji pouze z jejich zdánlivé jasnosti (magnitudy) na základě předpokládaného albeda (odrazivosti povrchu). Většinou se vychází z hodnoty albeda 0,4, což je albedo komet, tj. těles, která rovněž mají svůj původ ve vzdálených oblastech sluneční soustavy. Zatím nejmenší pozorované těleso Kuiperova pásu má průměr 975 metrů a jeho zdánlivá jasnost činí 35 mag. Planetka, jejíž objev byl oznámen v prosinci roku 2009, byla nalezena pomocí Hubblova vesmírného dalekohledu.", "Rozptýlený disk je tělesy řídce osídlená oblast za Kuiperovým pásem, sahající až do vzdálenosti 100 AU a možná i dále. Tělesa rozptýleného disku se pohybují po vysoce eliptických dráhách, které obvykle bývají také velmi nakloněné vůči rovině ekliptiky. Většina modelů vzniku sluneční soustavy předpokládá, že jak tělesa Kuiperova pásu, tak i rozptýleného disku vznikla v prvotním pásu komet, a teprve pozdější gravitační interakce, zejména s Neptunem, je poslaly po spirále do vzdálenějších oblastí; některé z nich na stabilní dráhy (tělesa Kuiperova pásu) a jiné na nestabilní, z nichž se vytvořil rozptýlený disk. Právě pro svou nestabilní povahu je rozptýlený disk považován za místo původu velké části krátkoperiodických komet. Mezi astronomy zatím nepanuje shoda ohledně přesné definice těles Kuiperova pásu. Podle, které oficiálně eviduje všechna transneptunická tělesa, se za objekt Kuiperova pásu považuje jakékoliv těleso v oblasti Kuiperova pásu bez ohledu na jeho původ či složení. Tělesa za jeho hranicemi jsou označována jako rozptýlená tělesa. Mezi některými astronomy se však termín „těleso Kuiperova pásu“ začal používat spíše ve významu ledové planetky pocházející z Kuiperova pásu, i kdyby se v průběhu jeho vývoje dostala mimo tuto oblast sluneční soustavy (například do rozptýleného disku). Tělesa rozptýleného disku pak označují jako „rozptýlená tělesa Kuiperova pásu“. Například trpasličí planeta Eris, která je dokonce hmotnější než Pluto, bývá někdy v tomto smyslu označována za těleso Kuiperova pásu, ačkoliv technicky se jedná o těleso rozptýleného disku. Podobně ani skupina kentaurů nebývá běžně považována za součást Kuiperova pásu. Pravděpodobně se rovněž jedná o rozptýlené objekty, s tím rozdílem, že nebyly odkloněny směrem ven ze sluneční soustavy, ale dovnitř. Minor Planet Center kentaury eviduje spolu s tělesy rozptýleného disku jako rozptýlená tělesa.", "Největší měsíc planety Neptun, Triton, je pravděpodobně také bývalým tělesem Kuiperova pásu. Triton je jediný z velkých měsíců ve sluneční soustavě na retrográdní oběžné dráze (tzn. že obíhá v opačném směru, než v jakém rotuje Neptun). Z toho lze usoudit, že (na rozdíl od velkých měsíců Jupiteru a Saturnu, které se pravděpodobně vytvořily z disků materiálu rotujícího kolem jejich mateřských těles) byl pravděpodobně Neptunem zachycen, snad někdy během jeho migračního období, takže se dostal na jeho oběžnou dráhu již víceméně ve své současné podobě. Další indicií podporující takový scénář je jeho stavba a chemické složení. Triton je jen o málo větší než Pluto a rovněž spektrální analýza světla odraženého od povrchů obou těchto těles naznačuje, že jsou složena z podobných materiálů, jako methan a oxid uhelnatý, takže snad také vznikla ve stejné oblasti sluneční soustavy. Gravitační zachycení cizího tělesa není snadné; v takovém případě je nutné, aby ho nejprve nějaká síla zpomalila, a potom teprve může dojít k vlastnímu zachycení na oběžnou dráhu. Konkrétní mechanismus zachycení Tritonu zatím není zcela jasný. Jednou z možností je, že Triton byl součástí větší populace podobných těles, jejichž gravitace mohla jeho pohyb přibrzdit natolik, aby ho Neptun zachytil.", "Od roku 2000 bylo objeveno několik těles Kuiperova pásu o průměrech mezi 500 a 1200 km (asi polovina průměru Pluta). Quaoar, těleso klasického Kuiperova pásu objevené roku 2002, má průměr více než 1200 km. Tělesa Makemake a Haumea, jejichž objev byl oznámen roku 2005, a Orcus, objevený roku 2004, jsou ještě o něco větší. Největším známým plutoidem je Eris (průměr asi 2600 km), který však většinou nebývá řazen do Kuiperova pásu a bývá označován za těleso rozptýleného disku.", "Objev velkých těles Kuiperova pásu na podobných drahách jako Pluto, který byl dříve označován za planetu, vedl k závěrům, že ani toto těleso se nijak neliší od ostatních objektů v oblasti. Nejen že se některá další tělesa blížila Plutu svými rozměry, ale také měla své měsíce a byla i podobného složení (např. methan a oxid uhelnatý byly nalezeny na Plutu i na dalších velkých transneptunických tělesech). Podobně jako i Ceres byla považována za planetu, dokud nebylo objeveno množství dalších planetek v její oblasti, bylo navrženo, aby ze seznamu planet byl vyřazen i Pluto. Tyto názory byly ještě více posíleny objevem Eris, tělesa, které obíhá daleko za Kuiperovým pásem v rozptýleném disku a která je ještě asi o 27 procent hmotnější než Pluto. Mezinárodní astronomická unie se následkem toho poprvé pokusila definovat pojem planeta, a do této definice zahrnula také požadavek, že oběžná dráha takového tělesa musí být vlivem jeho gravitace vyčištěna od jiných těles. Protože však Pluto svou oběžnou dráhu sdílí s mnoha dalšími tělesy Kuiperova pásu, byl statusu planety zbaven a označen za jedno z klasických těles Kuiperova pásu. Ačkoliv Pluto je největším tělesem Kuiperova pásu, řada větších objektů nacházejících se mimo Kuiperův pás mohla být jeho členy v minulosti. Jedním takovým případem je Eris. Rovněž Neptunův měsíc Triton je pravděpodobně zachycené bývalé těleso Kuiperova pásu. V roce 2006 byla zavedena nová třída těles sluneční soustavy, tzv. trpasličí planety, mezi něž byla zařazena tělesa, která svou gravitací nevyčistila okolí svých oběžných drah od jiných těles, avšak která jsou přesto dostatečně hmotná na to, aby spočinula v hydrostatické rovnováze. Pouze pět těles sluneční soustavy bylo zatím označeno jako trpasličí planety, z nichž tři (Pluto, Makemake a Haumea) náleží ke Kuiperovu pásu. Tato skupina však může být v budoucnosti rozšířena, neboť i některé další známé transneptunické objekty (jako například Orcus) mají poměrně velkou hmotnost, a je tedy možné, že stavu hydrostatické rovnováhy dosáhly také.", "Ze čtyř největších transneptunických těles byly u třech nalezeny měsíce, z toho u dvou více než jeden. Ačkoliv u ostatních těles Kuiperova pásu není výskyt satelitů ještě detailně prozkoumán, ze zatím provedených pozorování už je jisté, že jejich celkové procento je mnohem nižší, než u těch největších těles. Měsíce obíhající kolem Haumey a Eris jsou také v porovnání se svými mateřskými tělesy mnohem méně jasné než měsíce jiných těles v této oblasti. Zdá se tedy, že za vznikem měsíců obíhajících kolem velkých a kolem menších transneptunických těles stály odlišné, zatím neprozkoumané procesy. Kromě toho se v Kuiperově pásu vyskytuje také velké množství dvojitých těles, to jest dvou přibližně stejně velkých těles obíhajících kolem jejich společného těžiště (barycentra). Nejznámějším z nich je soustava Pluto-Charon. Na počátku roku 2010 bylo známo o 35 objektech (tj. 3 procentech všech dosud objevených těles Kuiperova pásu) známo, že jsou dvojitá nebo mají měsíce. Vzhledem k obtížnosti detekce některých velmi těsných dvojic jich však zřejmě bude mnohem více, podle některých odhadů až 10 procent.", "V tabulce jsou uvedeny objekty s absolutní hvězdnou velikostí \"M\" ≤ 4,0.", "19. ledna 2006 odstartovala na první průzkumnou misi v Kuiperovu pásu sonda. 14. července 2015 by měla dorazit k Plutu a Charonu a po jejich průzkumu, pokud to okolnosti dovolí, pokračovat ve studiu i dalších těles Kuiperova pásu. Tato další případná tělesa ještě nebyla vybrána, ale předpokládá se, že se bude jednat o objekty o průměru mezi 40 a 90 km. Podle Johna Spencera, astronoma z týmu mise, se s konečným výběrem čeká na výsledky průzkumu Pan-STARRS, který by měl velmi rozšířit pole nabízených možností. V rámci tohoto projektu astronomové postupně prohlédnou za pomocí 1,4 gigapixelových kamer celou oblohu s cílem zaznamenat jakékoliv pohybující se objekty, ať už blízkozemní planetky nebo vzdálená tělesa Kuiperova pásu.", "Astronomové již od 80. let 20. století nalezli cirkumstelární disky kolem řady hvězd. Tyto disky lze rozdělit do dvou kategorií: rozlehlé pásy o šířkách přes 50 AU a úzké pásy (podobné našemu Kuiperovu pásu), které bývají široké mezi 20 a 30 AU a současně mají poměrně ostré hranice. Nejznámější cirkumstelární disky jsou poměrně mladé, ovšem disky kolem hvězd HD 139664 a HD 53143, zachycené na fotografii Hubblova vesmírného teleskopu z roku 2006 (vpravo), jsou již dost staré (první z nich přibližně 300 milionů let a druhý 1 miliardu let), a tím pádem i stabilní. Na levé fotografii je široký pás, který je nám nastaven k pohledu „shora“, na pravé fotografii pak vidíme úzký pás při pohledu „zboku“. Černý kruh uprostřed je clona koronografu zakrývající centrální hvězdu, aby bylo možné zachytit mnohem jemněji zářící disk v jejím okolí. Kromě přímo pozorovaných disků mají astronomové také nepřímé důkazy o jejich existenci i u dalších hvězd. Asi 15–20 % hvězd podobných našemu Slunci vykazuje přebytek infračerveného záření, což lze vysvětlit přítomností hmotných struktur typu Kuiperova pásu." ] }

{ "title": [ "Život.", "Kariéra.", "Počátky (1988–1998).", "\"Infinite\" (1996).", "\"The Slim Shady LP\" (1999).", "\"The Marshall Mathers LP\" (2000).", "\"The Eminem Show\" (2002).", "\"Encore\" (2004).", "\"Curtain Call\" a tříletá pauza (2005–2008).", "\"Relapse\" (2009).", "\"Recovery\" (2010).", "\"Bad Meets Evil – Hell: The Sequel\" (2011).", "\"The Marshall Mathers LP 2\" (2013).", "\"Shady XV\" a \"Southpaw OST\" (2014–2016).", "\"Revival\" a \"Kamikaze\" (2017–2018).", "\"Music to Be Murdered By\" (2019–2020).", "Kontroverze.", "Další úspěchy.", "Eminemovi nepřátelé.", "Eminem a Xzibit vs. Canibus a Jermaine Dupri.", "Eminem vs. Benzino.", "Eminem vs. Everlast.", "Eminem a 50 Cent vs. Ja Rule.", "Eminem vs. Machine Gun Kelly.", "Další." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Mathers se narodil v Saint Joseph ve státě Missouri v USA. Porod trval 73 hodin a jeho matka Debbie Mathers-Briggs při něm málem zemřela. Eminemův otec Marshall Mathers Junior opustil jeho matku, když Eminemovi bylo 15 měsíců. Většinu dětství strávil stěhováním tam a zpět mezi Saint Joseph a okolím Detroitu v Michiganu. Z toho důvodu často střídal školy a měl tak problémy s hledáním přátel. Stával se také obětí šikany, jak ostatně popisuje v písni „Brain Damage“. Hlavním důvodem stěhování jeho rodiny byla chudoba, a tak často žili v ubytovnách, přívěsech nebo u příbuzných. V této době užívala Debbie léky na předpis (Vicodin a Valium) a Eminem později v písních a rozhovorech uvedl, že byla na těchto lécích závislá. Za to ho později zažalovala o deset milionů dolarů, z nich ale nakonec dostala pouhých 25 000. Když bylo Eminemovi 17 let, seznámil se na střední škole se svým budoucím nejlepším přítelem, Proofem, a také s Kimberly Ann Scott, svojí budoucí ženou. Když v roce 1995 otěhotněla, byla to pro Eminema motivace získat nahrávací smlouvu, aby mohl zaopatřit svoji rodinu. Dne 25. prosince 1995 se jim narodila dcera Hailie Jade. Roku 1996 pak", "", "O rap se zajímal už jako teenager a vystupovat začal už ve čtrnácti letech, později se skupinou Soul Intent. V roce 1996 vydal svoje první nezávislé album \"Infinite\", následované albem \"Slim Shady EP\" v roce 1997. Hip hopová scéna si ho oblíbila pro jeho ojedinělý, komiksový styl a také pro to,", "\"Infinite\" je Eminemovo první studiové album, vydané pod Web Entertainment", "Pod křídly vydavatelství Interscope vydal Eminem další album, \"The Slim Shady LP\", které se stalo jednou z nejpopulárnějších nahrávek roku a bylo třikrát platinové. S popularitou alba ale přišel také rozruch kolem jeho kontroverzních textů. Ve skladbě „97 Bonnie and Clyde“ popisuje Eminem výlet se svou dcerkou, při kterém se zbaví těla své ženy, jejího milence a jeho syna.", "Album \"The Marshall Mathers LP\" bylo vydáno v květnu 2000 a rychle se ho prodalo přes 2 miliony kopií. Singl z tohoto alba, „The Real Slim Shady“, vyvolal rozruch tím, jak si Eminem dělal legraci z různých celebrit (Christina Aguilera, Will Smith, Britney Spears a další) a pomlouval je, ale později se vyjádřil, že jména doplňoval náhodně, jak se mu to v písničce rýmovalo a nikoho neměl v úmyslu urazit. V jiném singlu", "O dva roky později vyšlo album \"The Eminem Show\", jež mu přineslo další cenu Grammy. Hlavním tématem alba je jeho vztah k dceři Hailie, která s ním „rapovala“ v písni \"My Dad’s Gone Crazy\". Album bylo vydáno o den dříve, než bylo plánováno, v tento jediný den se", "Roku 2004 vydal Eminem album \"Encore\". Mimo singlu „Just Lose It“, ve kterém si utahuje z dalších celebrit, se do povědomí lidí dostaly i „Mosh“ a „Like Toy Soldiers“. Písnička „Mosh“ měla sloužit jako předvolební lobbing, nabádající mladé, aby volili proti prezidentu Georgovi W. Bushovi. Ve videoklipu „Like Toy Soldiers“", "Na začátku roku 2005 se objevily spekulace o tom, že po pěti letech hodlá Eminem ukončit svou kariéru. Nasvědčovala tomu informace o albu \"The Funeral\", které by mělo být vydáno na konci roku 2005 a mezi největšími hity by se měly objevit také některé nové skladby, ve kterých se Eminem rozloučí se svými 3 osobnostmi, za které v minulosti rapoval (Eminem, Slim Shady, Marshall Mathers). V červnu 2005 se v mediích objevily informace od zdrojů z rapperova okolí, podle kterých se Eminem skutečně chystá", "Všechny diskuze o jeho odchodu do rapového důchodu však Eminem ukončil vydáním nového alba \"Relapse\" v roce 2009. V mnoha skladbách zde vysvětluje svou dlouhou absenci, popisuje svoje závislosti na drogách i alkoholu a mimo jiné i to, jak to ovlivňovalo život jeho rodiny. Na tomto albu také opět oživil svoje alter-ego Slim Shady. Album prakticky celé produkoval Dr. Dre, až na singl „Beautiful“, který si Eminem produkoval sám. Jediní rappeři doprovázející Eminema na albu jsou Dr. Dre a 50 Cent. Zvlášť v roce 2008 pracoval na nových skladbách pro toto album velmi usilovně, a vzniklo tak víc skladeb, než by se vešlo na jedno album. Eminem tak ohlásil vydání jeho druhé části na podzim 2009. Na konci roku ale oznámil odložení tohoto termínu až na rok 2010. Místo toho vydal 21.12.2009 kratší album \"Relapse: Refill\". Eminem k tomu řekl: „Chci v tomhle roce dát fanouškům více materiálu tak jak jsem původně plánoval...doufám, že skladby na \"Refill\" fanoušky trochu uklidní, než vydáme v příštím", "Nakonec bylo jeho sedmé studiové album nazváno \"Recovery\". V USA bylo vydáno 21. června 2010. Debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200 s 741 000 prodanými kusy v první týden prodeje v", "Roku 2011 obnovil duo Bad Meets Evil, které s ním tvoří rapper Royce da 5 ́9 ́ ́. V červnu spolu vydali EP nazvané \"\". To se umístilo na", "V srpnu 2013 oznámil datum vydání svého osmého studiového alba s názvem \"The Marshall Mathers LP 2\", kterým má být 5. listopad 2013. Na albu s ním spolupracují Dr. Dre a Rick Rubin. Prvním singlem byla rap-rocková píseň „Berzerk“, ta se umístila na 3. příčce žebříčku Billboard Hot 100 (v USA se ji v první týden prodeje prodalo 360 000 kusů). Úspěšná byla i v Kanadě, kde debutovala na druhé příčce. Druhým singlem byla píseň „Survival“, která se umístila na 16. příčce v US žebříčku. Třetím singlem poté píseň „Rap God“, která debutovala na 7. příčce. Čtvrtým singlem z alba se stala píseň „The Monster“, společně s Rihannou, která se vyšplhala na 1. příčku a v USA se jí prodalo přes", "V srpnu 2014 vydal singl „Guts Over Fear“ (ft. Sia). Píseň se poprvé objevila v traileru k filmu \"Equalizer\". Brzy poté začaly kolovat zprávy o novém albu s názvem \"Shady XV\". Jedná se však o kompilační dvojalbum labelu Shady Records, které je složeno z jednoho CD starších hitů a jednoho CD s novým materiálem členů labelu. Na albu se tak podílí nejenom Eminem, ale také rapper Yelawolf a skupiny D12 a Slaughterhouse. Kompilační dvojalbum bylo vydáno 24. listopadu 2014. Do ledna 2015 bylo prodáno 231 000 kusů.", "Eminem dne 19. října 2016, dva týdny před volbami prezidenta USA, vydal novou, téměř osmiminutovou píseň s názvem „Campaign Speech“, ve které kritizoval kandidáta Donalda Trumpa, který byl později zvolen prezidentem. Současně při vydání písně oznámil, že pracuje na novém albu. V únoru 2017 hostoval na písni rappera Big Seana „No Favors“, kde opět kritizoval a urážel Donalda Trumpa, tehdy již v roli prezidenta. Ve své sloce také rapoval o znásilnění republikánské politické komentátorky Anny Coulterové s pomocí různých podivných předmětů. V říjnu 2017 vystupoval ve skupinovém freestylovém vstupu na předávání cen televizní hudební stanice BET. Ve freestylu opět kritizoval prezidenta Trumpa. Od října se", "V únoru 2019 vyšla speciální edice alba \"The Slim Shady LP\", která oslavovala dvacet let od původního vydání. V prosinci 2019 oživil svůj hudební spor s Nickem Cannonem, když ho urážel na písni “Lord Above”. Nick Cannon mu odpověděl ve třech písních “The Invitation”, “Pray For Him” a “Canceled: The Invitation”. V polovině ledna vyšlo bez předchozí propagace jeho jedenácté studiové album \"Music to Be Murdered By\". Obal alba je inspirován přebalem alba \"Alfred Hitchcock presents Music to Be Murdered By\" z roku 1958, jehož autorem byl skladatel filmové hudby Jeff Alexander. Výkonným producentem", "S enormní popularitou Eminemova čtvrtého alba se kontroverze okolo jeho osoby ještě rozrostla, hlavně poté, co bylo album nominováno na Grammy za Album roku. I když Mathers vždy prohlašoval, že se jeho texty nemají brát příliš vážně a že proti homosexuálům a ženám nic nemá, sdružení homosexuálů kvůli němu bojkotovalo předávání cen Grammy. Mathers na to zareagoval vystoupením s homosexuálem Eltonem Johnem, kdy spolu zpívali skladbu „Stan“ a na konci se objali, aby tak ukázal, že proti homosexuálům nic nemá. To mnoho lidí sice šokovalo, ale všechny kritiky to rozhodně neumlčelo. Poté, co se Eminem proslavil, se začaly objevovat klasické vševědoucí životopisy různorodých kvalit, např. \"Shady Bizzness\" od jeho bývalého bodyguarda Byrona Williamse. Sám Eminem napsal v roce 2001 knihu jménem \"Angry Blonde\", kde odhaluje emoce a záměry v pozadí textů z \"Marshall Mathers LP\" a popisuje svůj přístup k rapu. Jako jeden z šesti členů rapové skupiny D12 se Eminem objevil na jejich albu \"Devil's Night\", vydaném v roce 2001. Toto album bylo několikrát platinové. Eminemovo páté album \"The Eminem Show\" bylo vydáno v létě 2002. Jednou ze skladeb je „Without Me“, kde Eminem dělá urážlivé poznámky o chlapeckých skupinách, Mobym, Lynne Cheney a dalších. Dne 19. listopadu 2003 přilila olej do ohně tiskové konference časopisu The Source a páska", "Eminem debutoval na stříbrném plátně v roce 2002 částečně autobiografickým snímkem \"8. míle\". Pro soundtrack k filmu nahrál několik", "", "Ve skladbě „Say What You Say“ z alba \"The Eminem Show\" urazil Jermaine Dupriho větou \"Fuck Jermaine... over 80 million records sold/And I ain't had to do it with 10 and 11 year olds\" (\"Seru na Jermaina... přes 80 milionů prodaných nahrávek/a to dokážu bez 10 nebo 11letejch děcek\"). Odkazoval tak na Dupriho nahrávací společnost, která vydělala miliony na dětských rapových hvězdách jako Kris Kross a Lil Bow Wow.", "V roce 2003 bostonský rapper Benzino vydal skladbu s textem \"You're the rap David Duke/The rap Hitler... I'm the rap Malcolm, the rap Martin\" (\"Seš rapovej David Duke/Rapovej Hitler... Já jsem rapovej Malcolm, rapovej Martin Luther King\"), namířenou proti Eminemovi. Eminem zareagoval rychle a nazval Benzina", "Na albu \"Dilated Peoples\" urazil hip-hopový/rockový zpěvák Everlast Eminema, který odpověděl skladbou „I Remember“, kde na", "Původ rivality mezi Eminemem a Ja Rulem není znám jistě. Podle MTV vše začalo poté, co Ja Rule a šéf jeho vydavatelství, Irv Gotti, fyzicky napadli 50 Centa. Poté co Ja Rule urazil Eminema v jedné skladbě, odpověděli Eminem a 50 Cent opět mixem od DJe Kay Slay – \"Irv Gotti, too much Bacardi in his body/You ain't a killer, you a pussy/ That ecstasy got you all emotional and mushy/Bitches wearing rags in photos/Ja's word being quoted/In The Source, stealing Pac's shit like he just wrote", "Je známo, že Eminem byl idol Machine Gun Kellyho. To se ale po nějaké době změnilo.,Beef\" mezi Eminemem a Machine Gun Kellym začal již v roce 2012. Tehdy ještě velký fanoušek MGK napsal na Twitter:,ok so i just saw a picture of Eminem ́s daughter... and i have to say, she is hot as fuck, in the most respectful way possible cuz Em is king\" (,ok zrovna jsem viděl obrázek Eminemovi dcery... a musím říct, je neuvěřitelně hezká, s největším respektem jak je možné protože Eminem je král.\") V tuto dobu bylo Hailie 16 let a MGKeyovi 21 let. Tento tweet ovšem nepotěšil Eminema. MGKeyovi písně odstřihl od mnoha rádií v", "Mezi další Eminemovy nepřátele můžeme zařadit jeho bývalého přítele Freda" ] }

{ "title": [ "Životní dráha.", "Mládí, školy.", "Rodinný život.", "Novinář.", "Spisovatelem.", "Arbesovo dílo.", "Publicistika a monografie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese (1803–1851) a manželky Anny, rozené Winklerové (1804–1880), jako třetí ze čtyř dětí. V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku, ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem.", "24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil s Josefinou (Josefou) Rabochovou (1843–1912), dcerou soustružníka Jana Rabocha, S Josefinou měl již před svatbou dceru (narodila se týden před svatbou); tato dcera však brzy zemřela. Dcera Olga (1868–1940) o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty. Další dcera Polyxena (1877–1960) žila po sňatku v Berlíně, syn Edgar zemřel jedenáctiletý.", "Začínal roku 1867 v redakci časopisu \"Hlas\", krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem \"Národních listů\". Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na \"Naše listy\". Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou odsouzen na 15 měsíců, které strávil ve vězení v České Lípě (1873–1874). Po propuštění z vězení pracoval v Národních listech až do výpovědi v roce 1877, kterou pociťoval jako značnou osobní křivdu ze strany vydavatele Julia Grégra. Krátce pobyl v redakci staročeského časopisu Politik, ovšem i odtud byl propuštěn. V letech 1876–1879 působil jako dramaturg \"Prozatímního divadla\", pak toto místo ztratil a už natrvalo se živil jako svobodný spisovatel a novinář. Patřil k okruhu satirických novinářů. Spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis \"Šotek\" (1880–1881). Obdobných časopisů založil několik: \"Volné slovo\", \"Hlas předměstí\", \"Věstník Jednoty řemesel\", \"Slovenský kalendář\". Mnohdy psát veřejně nesměl a nacházel útočiště ve stolní společnosti Mahábhárata.", "V průběhu své literární činnosti si vytvořil velice oddaný vztah k Janu Nerudovi, kterého považoval za svůj vzor. Dalším vzorem mu byl Karel Hynek Mácha, ke kterému choval obrovský obdiv. Tito jej inspirovali i v jeho bohaté literární činnosti. Rozluštil deník K. H. Máchy, který popisoval jeho sexuální hrátky s milenkou Lori a vůbec jeho sexuální život. Volil náměty ze současného pražského života. Jako člověk byl velmi svérázný a podle toho vypadají i některá jeho témata. Zavedl nový způsob literární tvorby – romaneto (termín vymyslel Jan Neruda), tj. obsáhlejší povídka s dobrodružným, napínavým dějem. Jsou zde dramatické zápletky s zakončením. Námětem jsou neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde racionální vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí. Hlavními postavami jsou vědci nebo studenti. K nejznámějším patří \"Svatý Xaverius\". Publicista David Gross ho označil za „největší český román“. Pro prvky fantastiky ve svém díle (zejména \"Newtonův mozek\" a \"Poslední dnové lidstva\") je dnes Arbes řazen i mezi autory sci-fi. Jeho zásluhy o českou literaturu byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, dopisujícím členem byl zvolen 29. října 1890, řádným 30. listopadu 1901. Jakub Arbes zemřel 8. dubna 1914 na Smíchově (od roku 1922 součástí Prahy), kde bydlel v ulici Švédská čp. 1137/27 Pohřben byl na Malvazinkách.", "", "Své povídky uveřejňoval v mnoha časopisech (\"Lumír\", \"Světozor\", \"Květy\",...) Dále se zachovalo velké množství novinových článků, které se týkaly především významných světových osobností v literatuře. Zabýval se mj. K. H. Máchou a K. Sabinou." ] }

{ "title": [ "Úplná indukce.", "Neúplná indukce.", "Dějiny přístupu k indukci." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Úplná indukce je taková, při níž jsou v premisách zachyceny všechny předměty množiny A; jde tedy o úplný, vyčerpávající výčet. Na příklad si vezměme dny v týdnu: pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota a neděle mají každý 24 hodin. Zjistíme-li, že každý jednotlivě má 24 hodin, tak lze říci, že všechny dny v týdnu mají po 24 hodinách. V aplikovaných přírodních a společenských vědách úplná indukce není častá, můžeme se s ní setkat v uzavřených systémech např. v matematice, kde je známá jako matematická indukce.", "Při neúplné indukci naopak premisy nevypovídají o všech předmětech množiny A; jde tedy o neúplný, i když někdy většinový výčet. Indukce pak vychází z fiktivní premisy, že poznatky o podchycených prvcích množiny jsou reprezentativní i pro nepodchycené prvky množiny. Příkladem může být výzkum veřejného mínění, jehož cílem je zjistit, který televizní kanál se těší největší oblibě u lidí starších 60 let. Řekněme, že všech tisíc lidí, kteří tvoří náš vzorek populace, nejraději sleduje ČT1. Jelikož se nenašla jediná výjimka, dospějeme k závěru, že všichni lidé ve věku nad 60 let sledují nejraději ČT1. Vypovídací hodnota takového závěru, tedy míra jeho pravděpodobnosti, je závislá na míře reprezentativnosti vzorku, tedy na tom, jaký díl celkové populace náš vzorek zahrnuje a na tom, nakolik je chování lidí nezahrnutých do vzorku podobné chování lidí obsažených ve vzorku. Neúplná indukce je často využívána například ve statistice a ve vědách, které statistiku používají jako metodu (sociologie, ekonomie...).", "Rozlišení úplné a neúplné indukce zavedl už Aristoteles, který se indukcí zabýval např. ve své práci \"Druhé analytiky\". Mezi významné zastánce empirismu a indukčního přístupu ve filosofii vědy patřil anglický filosof, státník a průkopník moderního vědeckého myšlení Sir Francis Bacon (1561–1626). Bacon říká, že vědec by měl k problému přistupovat vždy bez předsudků, shromažďovat údaje pozorováním a logickou indukcí následně generalizovat získaná fakta. Tímto přístupem pak bude vědec odhalovat samotné komplexní základy přírodních zákonů. Podle skotského filosofa a historika Davida Humea (1711–1776) není teorie indukce prokazatelně platná. Abychom mohli potvrdit její platnost, je nezbytné mít jistotu v tom, že pozorované jevy nastanou ve stejné podobě znovu. Pro člověka je, jak říká Hume, přirozené obecně předpokládat, že budoucnost bude podobná minulosti. Tato domněnka je ovšem skutečně pouhou domněnkou, poněvadž pro její potvrzení používáme paradoxně indukci, jíž se nám ještě verifikovat nepodařilo. Rakouský filosof a teoretik Sir Karl Popper (1902–1994) souhlasil s Humem v tom, že žádný počet shodných jevů nemůže zaručit opětovný výskyt tohoto jevu. Podle jeho mínění ale má indukce své uplatnění ve vědě. Není sice možné indukcí empiricky potvrdit platnost určité hypotézy, je ovšem možné danou hypotézu za pomoci indukce vyvrátit." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "V Paříži.", "Snová malba.", "30. léta a válka.", "Poválečné období." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodil se ve starobylé katalánské rodině zručných řemeslníků. Jeho otec byl majetným zlatníkem v srdci staré Barcelony, jeho matka pocházela z Mallorky. Již v mládí Joan oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával, a tak musel mladý Miró v sedmnácti letech nastoupit jako úředník v kanceláři. Navštěvoval školu \"Escuelu de Bellas Artes\", kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé žasli nad jeho talentem. Miró se ale nemohl věnovat tvorbě s intenzitou jak by si přál a v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek na jih od Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové. Pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny. Po návratu z venkova začal studovat na Škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francesc d'Assís Galí. Velmi Miróa ovlivnil, naučil ho umění opravdově milovat a chápat, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Miró byl inspirován francouzským uměním, básnictví a malířství se pro něj staly jednou neoddělitelnou veličinou. Lákala ho Francie, byla však válka a tak musel zůstat ve Španělsku. Neklidný a frustrovaný maloval v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito. V roce 1918 uspořádal svoji první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau. Vzbudil úžas u všech návštěvníků nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel techniku analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu, který vede pohled diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevíral nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova a využíval nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě byly však jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró opěvoval novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala prezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech. Výstava však nebyla úspěšná, jeho obrazy zaujaly jen malou skupinku lidí, většina návštěvníků nebyla schopna pochopit a rozeznat jeho nevšední talent. V roce 1919 ho apatie a nevšímavost lidí v Barceloně přiměla opustit domov a odjet do Paříže.", "První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěšná, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Žil ve veliké chudobě a peněz se mu nedostávalo ani na jídlo. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života. Léto 1919 trávil Miró v Mont-roig del Camp. Zdokonalil svůj styl s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Obrazy maloval v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů. Začal rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice. V roce 1921 se vrátil do Paříže, aby tam vystavil své obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž však jeho díla nepřijala o nic lépe a tak výstava skončila fiaskem. Setkání s Andre Bretonem, Paulem Eluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době dali vzniknout surrealismu, bylo pro Miróa osudové. Přesvědčili ho, že po všem utrpení a krutostech první světové války je třeba objevit nové metody umění a způsobu života. Chtěli proniknout hlouběji do samotné podstaty umění a inspirace. Jelikož všechny pokusy o logickou analýzu reality selhaly, přístup k hlubšímu porozumění vědomí by měl být, jak podotkl Freud, skrze podvědomí v jakémkoliv možném úhlu. Manifest surrealismu sepsal André Breton roku 1924. Miró uchopil myšlenku surrealismu ve své tvorbě s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívali k proniknutí do hloubky podvědomí vidin, snů, halucinací, hysterie a šílenství, Miró se nechával vést svou představivostí. I v Paříži finančně strádal. Byl však příliš pyšný, aby žádal své přátele o pomoc a tak trávil hodiny ve svém studiu, hleděl do zdi a pak jen maloval na kus papíru nebo plátna, veden představivostí, vyvolanou hladem. Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se mu stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou. Miró objevil symboly surrealismu, některé viditelné, některé skryté a nevysvětlitelné. V roce 1923 se seznámil s Ernestem Hemingwayem, Jacquem Prévertem a Henry Millerem. Nastal zlom v jeho finanční situaci – pomalu začal prodávat svá díla. V březnu 1926 byl dokonce na seznamu Surrealisté, který vydala nová Galerie, společně s umělci jako Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, Rose Selavy (Marcel Duchamp), Francis Picabia, Pablo Picasso a Max Ernst. Zjednodušením malby nalezl lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého povědomí. André Breton o jeho stylu dokonce prohlásil, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů.", "Zjednodušením struktur obrazu Miró vstoupil do období tzv. \"snových maleb\". Potlačil dokonce symboly, vytvořil nový styl abstrakce a popisoval své sny. Jeho malby začaly vyjadřovat napětí mysteriozní kosmické události, neodvolatelného setkání forem, které přibližují katastrofu nebo zjevení a to bez předstírání. Jeho malby se často omezily jen na černou a bílou barvu a pozadí vytvářelo dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných sílách přírody. Ve svých'snových malbách' používal pod vlivem Apollinaira i kaligramu. V roce 1927 se Miró přestěhoval do nového ateliéru na Rue Blomet. Na dveře umístil desku s nápisem 'train passant sans arret' – 'vlak projíždějící bez zastavení'. Přátelil se s Arpem, Eluardem i Ernstem. Z této doby pochází historka, která mohla skončit neštěstím. Ernst ukazoval Miróovi své nejnovější obrazy s do té doby nevídanou koláží. Na oplátku pak žádal přítele, aby mu ukázal své obrazy. Miró však namítl, že mu to jeho dealer zakázal. Ernsta se to dotklo a tak pozval k sobě do ateliéru ostatní surrealisty, v povznesené náladě se rozhodli navštívit Miróa a přimět ho, aby jim ukázal svá díla. Ten si však jen maloval na zemi a nevšímal si jich. A tak Ernst a jeho přátelé, povzbuzeni vínem, odvlekli Miróa na schodiště s tím, že ho oběsí. Ten se jim ale vysmekl a utekl. Následující 3 dny nebyl k nalezení. Navzdory této poněkud drastické události zůstali Miró a Ernst dobrými přáteli.", "Léto 1929 trávil Miró v Katalánsku, kde se 12. října oženil s Pilar Juncosou ze starobylé majorské rodiny. Dva roky po svatbě se narodilo jejich jediné dítě, dcera Dolores. V tomto šťastném období Miró vytvořil velké množství obrazů. Technika snové malby už mu nestačila a přestal zcela používat olej a temperu. Volil čistou abstrakci, koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Politická situace ve Španělsku se začala měnit a malíř svou technikou reagoval na politické události. Jeho plátna se zaplnila monstry, vyvedenými v drásavých barvách na černé nebo červené obloze a znázorňující konflikty a absurditu války. Násilí vyjadřoval maximální abstrakcí, v malbách se objevily ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy. Na počátku druhé světové války se Miró ze Španělska odstěhoval do Normandie, do vesničky Le Clos des Sansonnets. Když Němci začali tuto oblast bombardovat, znovu se přestěhoval. Ze svých prací zachránil na útěku pouze \"Konstelace\", které vznikly v hluboké depresi. V obavě, že Němci válku vyhrají, ztrácel chuť žít. A v díle Konstelace se snažil najít ztracenou jistotu v harmonii symbolů. Symboly na plátnech obsahují hledání jednoty, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působí klidem a vyrovnaností.", "V roce 1947 Miró strávil osm měsíců v New Yorku, kde byla na jeho počest uspořádána výstava v Muzeu moderního umění. Jeho práce vyvolaly velký ohlas a malíř byl požádán o vytvoření rozsáhlých nástěnných maleb. Dostavil se i úspěch v sochařství a tak návštěva USA rozšířila jeho umělecké obzory. Miró byl jedním z největších surrealistů, čerpal při své tvorbě z hloubi podvědomí, dokázal využít sílu symbolů a kombinací barev svou tvořivostí. Zemřel 25. prosince 1983 v Palmě de Mallorca a byl pohřben v rodné Barceloně (Montjuïc). Miróova díla inspirovala básníka Rafael Alberti k sepsání sbírky veršů." ] }

{ "title": [ "Život.", "Úspěchy.", "Názory.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se 27. prosince roku 1822 v Dole ve východní Francii do rodiny chudého koželuha, který si představoval, že Louis bude pokračovat v jeho řemeslu. Ale synovy známky, jeho píle a silná vůle otce přesvědčily, aby změnil názor, a Louis byl poslán na vysokou školu. Ve dvaceti letech promoval jako doktor přírodních věd. Po několika letech byl jmenován na katedru chemie na štrasburské univerzitě, kde se setkal s Marií Laurentovou, dcerou rektora univerzity. Do svazku manželského vstoupili 29. května 1849 a měli celkem pět dětí, jen dvě z nich se dožily dospělosti, další tři zemřely na tyfus. To vedlo Pasteura ke zkoumání léčby tyfu.", "Titul profesora si vysloužil objevem chirality molekul kyseliny vinné, čímž založil nový vědecký obor – stereochemii. Při zkoumání tohoto fenoménu se stal spolupracovníkem a přítelem Biota, s nímž svůj objev a teorie s ním spojené konzultoval. Další významné výzkumy provedl v oblasti mléčného, octového a alkoholového kvašení. Prokázal, že kvašení je životní projev mikroorganismů, že různé mikroorganismy způsobují různé typy kvašení, a vypracoval metodu tepelné sterilace, která brání nežádoucímu kvašení potravin – tzv. pasterace. Pokračoval ve výzkumu a vyhlásil teorii, že nemoci, hniloba a zánět jsou způsobeny rovněž živými mikroorganismy (anglický lékař Joseph Lister založil na jeho práci teorii aseptické operace). Vyvrátil též teorii abiogeneze. Roku 1864 následovalo pověření profesora Pasteura vyšetřením tzv. bourcového moru, který kosil hedvábnický průmysl ve Francii. Navzdory těžké mozkové mrtvici, kterou v průběhu bádání utrpěl, pokračoval ve výzkumu a prokázal, že příčinou moru jsou dva typy mikroorganismů a stanovil a prosadil ve Francii zásady, jak zamezit jeho šíření, které později převzaly i ostatní státy. Zbytek svého života věnoval výzkumu nebezpečných infekčních chorob a jejich prevenci. Byl prvním lékařem, který dokázal vytvořit vakcínu proti nějaké chorobě z původce choroby samého a ustavil zásady, jak v této oblasti postupovat. Vyvinul a prováděl očkování proti anthraxu, slepičí choleře a prasečímu moru. Stanovil a prosadil nové a přísnější normy pro zacházení s dobytkem, který na anthrax zemřel. Vrchol jeho kariéry nastal v roce 1885, kdy poprvé provedl očkování proti vzteklině (po předchozích pokusech na psech a pravděpodobně i na své vlastní osobě). Jím ustavený postup výroby vakcíny vysoušením králičí míchy se všeobecně používal až do konce 50. let 20. století. Založil Pasteurův ústav v Paříži, který dodnes představuje jeden z vrcholů mikrobiologického výzkumu.", "Po celý svůj život byl skalním a zbožným katolíkem a v řadě debat se otevřeně stavěl proti ateismu šířícímu se po francouzských vysokých školách a prohlašujícímu víru v Boha za nevědeckou. Hojně citován byl jeho výrok stavící se proti údajnému rozporu mezi vědou a vírou: \"„Poněvadž jsem hodně studoval, věřím jako bretoňský sedlák. Kdybych byl studoval ještě více, věřil bych jako bretoňská selka.“\"", "V roce 1883 byl Louis Pasteur zvolen členem American Academy of Arts and Sciences a National Academy of Sciences. V roce 1887 založil Pasteurův ústav, v jeho budově od roku 1888 bydlel. V části této první budovy bylo v roce 1936 zřízeno \"Musée Pasteur\". Další muzea vznikla a dosud existují v jeho bývalých bydlištích v Arbois a Dole. Na jeho počest vniklo mnoho pomníků. Pasteur byl populární jak v Německu, tak také v Rusku. Car Alexandr III. patřil s příspěvkem 100 000 franků k nejvýznamnějším podporovatelům Pasteurova institutu. Do Paříže také přijelo mnoho ruských vědců, mezi nimi pozdější nositel Nobelovy ceny Ilja Mečnikov, pod jehož vedením se v Pasteurově institutu zformovala ruská „kolonie“. Pasteurovo jméno nese čeleď bakterií Pasteurellaceae a rod \"Pasteurella\". Choroby domácích i divokých zvířat způsobené bakterií \"Pasteurella multocida\" jsou souhrnně označovány jako pasteurelózy. Jeho jménem byl pojmenován i asteroid (4804) Pasteur. V Arbois je také \"Collège Louis Pasteur\", jeho jméno nese obec v Alžírsku, či okres v Kanadě. Ve Francii je jeho jménem pojmenováno více než 2000 ulic, mezi nimi i \"Boulevard Pasteur\" v Paříži. V Košicích vznikla Univerzitní nemocnice Louise Pasteura v Košicích a Pasteurovo náměstí. Metro v Paříži má taktéž stanici \"Pasteur\". V Antarktidě se nachází Pasteurův poloostrov a Pasteurův ostrov." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Původ a vývoj.", "Hudba a symbolika." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Lidé stavějící hrady jsou obvykle skupiny mužů jakékoliv profese, většinou však takové, která je založena na síle a fyzické odolnosti. V současnosti se na živých figurách podílí asi 200 mužů, dříve to většinou nebylo více než třicet. V jejich čele stojí mistr nebo konduktor, který koordinuje tanec a lidské hrady, věže a jiné figury stejně jako vedení a trénink nováčků. Oblečení je idiosynkratické několika způsoby. Šaty se skládají z košile, kalhot, farmářských bot a občas také zvláštního klobouku. Tkanina je zbarvena červenými a modrými pruhy na bílém základě, podobně jako u harlekýnů. Zdá se, že tento podivný vzhled nebyl úmyslný. Starší lidé vzpomínají, že tento materiál pocházel z dřívějších textilních továren.", "Existuje několik teorií o původu muixerangy, založených na souvislostech vyplývajících z tohoto jména. První teorie hlásá, že slovo pochází z arabského slova \"mochain\", s významem „maska“. Druhá teorie ji spojuje s dávnými průvody po ulicích na paměť nějaké zvláštní události. Ačkoliv lze tradice na Iberském poloostrově datovat až do 13. století, první písemný záznam o slavnostech \"muixeranga\" v Algemesí pochází až z první třetiny 18. století. Stálá silná přítomnost však nasvědčuje mnohem staršímu původu. Podle záznamů se první pompézní oslavy Panny zdraví konaly v roce 1724, což je nejdříve kdy s nimi může být muixeranga spojována. Nicméně první konkrétní doklad o tomto spojení je až z roku 1733 a pochází z účetní knihy města, kde byla ve vyúčtování festivalu zaznamenána platba za účinkování hráčů na nástroj zvaný \"dolçaina\".", "Tanec souvisí s odpovídající hudbou, v níž hraje \"tabalet\" (buben) a \"dolçaina\" (druh velmi hlasité flétny) s charakteristickým starobylým vyzněním. Autor hudby je neznámý. Někteří lidé usilující o obnovení valenciánské kultury a jazyka prosazují hudbu Muixerangy jako svého druhu hymnu nejen celé oblasti kolem Valencie ale i všech katalánsky mluvících zemí." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Spisovatel, básník, dramatik.", "Cestovatel.", "Sběratel.", "Závěr života.", "Dílo.", "Pozůstalost.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Julius Zeyer se narodil jako páté ze sedmi dětí tesaře Jana Zeyera (*1804) a jeho ženy Eleonory Alžběty (*1811) rozené Weisseles. Otec Julia Zeyera pocházel z Alsaska, ze staré francouzské šlechtické rodiny zkrachovalé po francouzské revoluci, matka z židovsko-německé pražské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer se vypracoval na úspěšnou firmu tesaře, majitele pily a velkoobchodníka s dřívím, se sídlem v novoměstském domě se sklady čp.1309/II. Po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy, protože sama hospodařit neuměla a nejstarší syn Emilian si zvolil vojenskou kariéru. Julius se vyučil ve Vídni tesařem, pak Julius vystudoval obchodní reálku, poté v letech 1859-1861 zkusil studium architektury na České technice, kterou vystudoval jeho mladší bratr Jan Zeyer, ale neuspěl. Jako jediný z dětí zůstal s matkou a vypomáhal jí v závodě. Ve svých jedenadvaceti letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestoval Německo, Švýcarsko a Francii, kde se místo tesařině věnoval studiu literatury, filosofie a hlavně mytologie (především keltské). Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil. Julius Zeyer se na filozofické fakultě zapsal na přednášky z estetiky, filologie, filosofie, starověké kultury, které však navštěvoval tak, jak to jemu osobně vyhovovalo. Intenzívně se také věnoval studiu jazyků: mluvil německy, naučil se aktivně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky. Osvojil si také základy sanskrtu, koptštiny a hebrejštiny.", "Debutoval v časopise Paleček pod svým jménem povídkou \"Krásné zoubky\" (1873). V témže roce vydal úspěšnou novelu \"Duhový pták\" a stal se kmenovým autorem časopisu Lumír, v němž otiskoval většinu prací ještě před jejich vydáním. Skutečně uzvávaným autorem se stal po vydání historického románu Ondřej Černyšev (knižně 1876, v předešlém roce vycházel na pokračování v \"Lumíru\"). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem – do oblasti magie a okultismu. Zeyer obdivoval středověké ideály, hrdiny a staré cestopisy, které se staly častou inspirací v jeho další tvorbě. V hrdinském eposu ve verších je \"Olgerd Gejštor\" z roku 1868, litevský rytíř přicestoval na Pražský hrad a vzplál láskou k české královně Anně Jagellonské. Řešil v něm i otázku morálky:\"Největší zbraní nevolníků je zrada\". Další náměty uvedla např. \"Maeldunova výprava\" (1896), nebo \"Kronika o svatém Brandanu\" (1886), v níž zpracovává život irského apoštola svatého Patrika. V díle \"V soumraku bohů\" (1898) se objevilo téma zápasu dohasínajícího pohanství, jeho řádů, zvyků a rituálů s počínajícím křesťanstvím, přinášejícím nové hodnoty a postoje – zejména odpuštění hříchů a soucit. Středověkou tematiku nalezneme i v \"Románu o věrném přátelství Amise a Amila\", kde Zeyer zobrazil kontrast křesťanského světa, reprezentovaného rytířskou Francií, a pohanského severu, zastoupeného Islandem a tamními valkýrami. Zeyer se snažil prosadit také na divadle. Drama jako \"strhující jevištní báseň\" považoval za vrchol literárního snažení, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin, které měly být rovnocenným doplňkem jeho české epopeje. Zeyer proto vybíral především klíčové momenty české historie, mezníky, které vedly k dovršení minulosti a předestření budoucnosti. Např. \"Neklan\" (1893) nebo \"Šárka\" (1906), \"Libušin hněv\". Nejlepší a nejznámější hrou Julia Zeyera je \"Radúz a Mahulena\" (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla zfilmována s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou v hlavních rolích (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často lákalo hudebníky: k \"Radúzovi a Mahuleně\" a legendě \"Pod jabloní\" složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil \"Šárku\" jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky „Kunálovy oči“ složil operu Otakar Ostrčil. Největším románem Julia Zeyera je autobiograficky laděné dílo \"Jan Maria Plojhar\" (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země ke Kristovu utrpení. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu \"Tři legendy o krucifixu\" (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou \"Troje paměti Víta Choráze\" (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy, vypovídající o překonání těžké krize nalezením životního poslání (zde stavba venkovského kostelíka) a přimknutím se ke Kristu a kontinuitě prostých lidí. (náznaky dekadence se objevují již u \"Jana Marii Plojhara\" a u díla \"Dům U tonoucí hvězdy\" (1897)).", "Zeyer byl veliký cestovatel. V roce 1873 odcestoval za přítelem prof. Aloisem Kašparem do Ruska, kde působil V Petrohradu jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových, s níž odjel do Bavorska. Do Čech se vrátil na matčino naléhání o rok později. S J. V. Sládkem podnikl cestu do Skandinávie. Později procestoval také Nizozemsko, Belgii, Španělsko, Polsko, v roce 1880 opět Rusko (zde se ocitl opět jako vychovatel, tentokrát v Simferopolu), matka opět naléhala na jeho návrat, 28. března 1881 dostal telegram o její smrti a vrátil se o měsíc později. Dále navštívil Slovinsko, Chorvatsko, roku 1884 jižní Itálii a Afriku (Tunis), dále pak Řecko, Turecko a Francii, roku 1889 byl na Kavkaze, a v dalších zemích. Roku 1892 obdržel Náprstkovu peněžitou cenu za tragédii Neklan a odjel potřetí do Ruska: cestoval přes Kyjev na Krym na Kavkaz, vystoupal na Ararat a navštívil Jerevan. Naposledy cestoval na východ do Ruska roku 1899. Některé exotické země, které třeba ani reálně nenavštívil, se pro něj staly tvůrčí inspirací – Japonsko pro román \"Gompači a Komurasaki.\" Román však není poučným či popisným. Naopak, příběh je v podstatě legendou o původu hrobu dvou milenců v tokijském Meguru. K Japonsku se vztahuje také drama \"Lásky div.\" Čína se objevuje v eposu \"Zrada v domě Han\" (1881) či v dramatu \"Bratři\" (1882), Indie v povídce „Kunálovy oči“ (1896), Egypt v povídce „Asenat“ (1896) a Island v již zmíněném \"V soumraku bohů\" (1898). Z cizích kultur si pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto různých zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Obnovené obrazy jsou názvem tří svazků Zeyerových próz vydaných v letech 1894, 1896, 1898. Spočívají v inspiraci starou látkou, která je však nahlížena novým prizmatem obraznosti a citovosti. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem, nejprve synů generála Popova na Krymu (1881) a dále u hraběte Jana Harracha (1882).", "Julius Zeyer po celý život sbíral starožitnosti a další památky výtvarného umění, které shromažďoval jednak ve své pražské vile v Horní Liboci (bydlel v dnešní Zeyerově aleji severně od ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval jak nábytek a další zařízení interiéru, tak originály soch, obrazů a klenoty, zajímavá byla jeho sbírka šperků. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval drobná exotická díla mimoevropského původu, devocionálie a nádobí, zejména ze Středního Východu Dálného Východu, na kterých ho přitahovala mystika. Svou sbírku odkázal Náprstkovu muzeu, s nímž z větší části přešla do Národního muzea a byla rozdělena podle provenience starožitností na dvě části, exotika jsou uchovávána v Náprstkově muzeu, evropské předměty do Historického muzea. Další soubor se dostal do Městského muzea a galerie ve Vodňanech.", "Život Julia Zeyera byl vyplněn tvorbou, cestováním i čilým společenským životem. Byl hostem salónu Anny Lauermannové-Mikschové, jež byla jeho obdivovatelkou a ctitelkou. Často také docházel do společnosti soustředěné kolem kulturního organizátora Vojtěcha Náprstka či do salónu Augusty Braunerové, s jejíž dcerou – malířkou Zdenkou Braunerovou navázal blízký vztah. Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“, což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů. S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta na Novém Městě v Havlíčkově ulici, protože naproti u nádraží býval sklad dřeva jejich firmy. Dále bydleli v novostavbě Hlávkova nadačního domu čp. 736/II ve Vodičkově ulici (se zahradou a průchodem do Jungmannovy ulice), než si dali postavit vilu v Liboci, v Libocké ulici 16 v zahradě, s výhledem na libocký kostel a proti ohradní zdi obory Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech (1897-1899) a v samém závěru se uchýlil k blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi a Zdeně Hlávkové na jejich zámek v Lužanech. Pobýval také v Praze v domě čp. 1829/II na rohu Legerovy a Rumunské ulice u své sestry Heleny Jungfeldové (*1840), u níž zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci. Ačkoliv si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, byl jako první pochován na Slavíně, kam bylo tělo uloženo 31. ledna 1901.", "", "Literární pozůstalost, korespondence a obrazový materiál byly postupně nasbírány z různých fondů dary a koupěmi do Památníku národního písemnictví v Praze, kam se dostala i korespondence z archivu Akademie věd ČR. Fond Julia Zeyera čítá 30 kartónů zhruba z let 1841 - 1951 a v úplnosti jej dosud nikdo nezpracoval.", "V roce 1878 se Julius Zeyer se svou matkou nastěhoval do velké vily se zahradou v Libocké ulici 16 (čp.261). Při návštěvách letohrádku Hvězda či kostela sv. Markéty v Břevnově procházel po cestě alejí. Z této aleje zbyly až do sklonku 20. století tři třešně, které byly později také odstraněny. Dnes je to široká silnice lemovaná vilami a nazvaná \"Zeyerova alej\". Z původní aleje zůstal jen travnatý pás uprostřed a litinová Boží muka na křižovatce; místo stromů byla alej v 50. letech osazena sloupy vysokého napětí." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Původ v CP/M.", "První verze DR DOS.", "Verze 5.0.", "DR-DOS 6.0." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Původní CP/M existoval v řadě verzí. Pro 8-bitový procesor Intel 8080, systémy založené na Z80, nebo pro rodinu procesorů Intel 8086/8088. Ačkoliv CP/M dominoval trhu a byl značně rozšířen na většině ne-proprietárních architektur PC, uvedení IBM PC v roce 1981 začalo jeho podíl na trhu tlačit dolu. U IBM nejdříve jednali o nasazení x86 verze CP/M od DEC. Nakonec od toho ustoupili a uzavřeli kontrakt s Microsoftem, který koupil jiný operační systém, 86-DOS, od Seattle Computer Products. Tím vznikl MS-DOS a IBM PC DOS. Struktura příkazů a programování aplikací napodobovalo CP/M. DEC hrozil právními kroky. Prohlašoval, že PC/MS-DOS se příliš podobají CP/M. IBM souhlasil s prodejem jejich x86 verze CP/M, CP/M-86 souběžně s PC DOS. I proto že cena CP/M-86 byla 4x vyšší, jeho prodejnost byla minimální. Výhoda CP/M v množství kompatibilního aplikačního software byla pouze dočasná a začala se obracet ve prospěch DOSu. DEC vedl dlouhý ztrátový boj za podporu CP/M-86. Posléze rozhodl, že se nebude bránit vedoucí pozici Microsoftu a IBM v dostupnosti aplikačního software. Proto modifikoval CP/M-86, aby umožňoval spouštět stejné aplikace jako MS-DOS a PC DOS. Zpočátku prodával DOS Plus, který podporoval aplikace z obou platforem. To nefungovalo příliš dobře, a tak DEC učinil další pokus, operační systém na bázi DOSu. Nový operační systém uvedl na trh roku 1988 jako DR DOS.", "První verze byla uvedena v květnu 1988. Číslování verzí bylo zvoleno tak, aby odpovídalo číslování MS-DOS. Proto se první verze jmenovala DR-DOS 3.31, která měla srovnatelnou funkčnost jako MS-DOS 3.31. Obsahovala podporu velkých disků(FAT16B zvaný „BIGDOS“). DR-DOS 3.31 sám sebe identifikoval jako „PC DOS 3.31“, interní jádro BDOS(Basic Disk Operating System) bylo uvedeno jako 6.0. Jeho uživatelské prostředí bez podpory multitaskingu nebo CP/M API odráželo původ tohoto konkurenčního derivátu DOSu 6.0. I přes to že DR DOS nabízel určitá rozšíření CLI nástrojů, například nápovědy, chybových hlášení, propracovaný systém historie a editace příkazů, ochranu adresářů heslem zabudovanou do jádra systému, stejně byly licence levnější než MS-DOS. To zaujalo některé výrobce PC, což umožnilo vznik dalších verzí. V té době byl MS-DOS dostupný pouze pod OEM licencí, přibalený k hardwaru. To vyvolalo okamžitý úspěch DR DOSu prodávaného v krabicovém balení od verze 3.4x.", "DR DOS verze 5.0 (kódové označení „Leopard“) byl uveden v květnu 1990. Z důvodu kompatibility se stále identifikoval jako „PC DOS 3.31“, ale interní identifikace jeho jednouživatelského jádra byla BDOS 6.4. Verze 4 byla přeskočena, aby nedošlo k asociaci s ne příliš populárním MS-DOS 4.0. Byl uveden ViewMAX – GUI správce souborů, založený na prostředí GEM, který navíc podporoval diskovou cache. V prvním jádře byly buffery umístěny v horní paměti (HMA). Prvních 64KB rozšířené paměti přístupných v reálném módu nepředpokládalo úplnou podporu procesorů 80286 a dřívějších. Toto omezení bylo srovnatelné s „kritickým základem“ neboli konvenční pamětí. V prvních 640KB paměti RAM byl prostor pro běh všech MS-DOS aplikací. Dodatečně na procesorech Intel 80386 (a kompatibilních) umožnil správce paměti EMS DR DOSu operačnímu systému načítat ovladače zařízení do bloků horní paměti (UMA), což šetřilo základní paměť. DR DOS 5.0 byl první DOS který integroval funkcionalitu do základu OS (načítání ovladačů do UMA bloků bylo v MS-DOS možné při použití QEMM). Na i386 systémech mohl uvolnit více konvenční paměti než jakýkoliv jiný DOS. Po načtení ovladače myši, multimediálního hardwaru, alokaci síťového zásobníku zbývalo pod MS-DOS typicky 300-400KB volné konvenční paměti, což bylo příliš málo pro běh většiny softwaru z konce 80. let. DR DOS 5.0 s trochou ručního ladění mohl načíst to samé a stále disponovat dostatkem volné konvenční paměti (až 620KB). Některé programy měly problém se spuštěním na dolních adresách paměti (v dolních 64KB známých jako dolní paměť). V DR DOS 5.0 nový příkaz \"memmax – l\" umožnil vynechání malého prostoru na dolní části mapy paměti.", "Asi nejznámější verze DR-DOSu. Obsahoval přepínač úloh taskmax.exe, takže bylo možné spustit více DOS programů najednou. Pod DR-DOSem bylo možné spustit i Windows 3.1. Microsoft vzápětí v rámci konkurenčního boje odpověděl MS-DOSem 6.0, který obsahoval přepínač úloh také. Ve skutečnosti první DR-DOS 6.0 nemohl spustit Windows 3.1, protože MS kontroloval, zda běží nad MS-DOSem. Ovšem byl vydán patch, a to celkem 5 × po sobě v různých časových dobách (v rámci různých reakcí Microsoftu ve snaze zneschopnit DR-DOSu běh Windows 3.1), který se přizpůsoboval kontrolám autenticity ve Windows, zda běží nad MS-DOSem. Bylo tak možné využít DR-DOS jako základ pro Windows 3.1." ] }

{ "title": [ "Vymezení pojmu.", "Porovnání s jinými typy ekonomik." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "Vymezení tržní ekonomiky je sporné a arbitrární. Za její podmínku se obvykle považuje vyloučení násilí, ba i pouhého donucení, tedy zejména ze strany státu. Vyloučení násilí však s sebou přináší vágní prvek: Předpoklad dobrovolné směny. Na druhou stranu je z tržní ekonomiky vyloučeno mnoho organizací, často podstatných účastníků trhu, např. obce, vyšší územní samospráva a stát, zatímco jiní vyloučeni nejsou: burza, charita apod. Proto někteří ekonomové, např. Václav Klaus, považují za tržní ekonomiku jakýkoliv ekonomický systém. Konkrétně Komunistickou ekonomiku označují za příliš přeregulovanou a monopolizovanou.", "Ve volnotržním systému je trh a celá ekonomika založena především na racionální alokaci zdrojů, tedy druh a množství zboží na trhu (nabídka) je tažně určeno poptávkou. Snaha dosáhnout co nejvyššího zisku nutí výrobce vyrábět co nejefektněji. Tato snaha o maximalizaci má především dvě strany bilance: příjmově se pracuje s objemem a cenotvorbou konečného produktu, ovšem z pohledu účinnosti jde naopak o minimalizací nákladů a především nedopuštění odpisů celých obchodních případů jako ztrát. Výsledný produkt se pak rozděluje opět skrze trh. Tržní alokace je považována za nejefektivnější způsob, nejméně plýtvavý, protože každý účastník trhu racionálně optimalizuje. A pro optimalizaci je klíčová délka zpětné vazby, jak rychle dostane účastník trhu informaci, nakolik je jeho činnost úspěšná, jaká je momentální situace na trhu. Takovou informaci by měl získávat rychle, ideálně se i snažit o co nejkratší zpětnovazební smyčku: Čím kratší tento cyklus je, tím častěji je možno tímto cyklem projít a při každém průchodu zpracovat získané informace a přizpůsobit se jim, tedy upravit své další interakce na trhu. Například jde o včasnou změnu objemu výroby, řízení skladových zásob... A samozřejmě upravit i svou cenotvorbu: Například nabídkou na snížení ceny při navýšení objemu zakázky, podle aktuálních výrobních kapacit. Vůči této filosofii se jako naprostý opak jeví centrálně plánovaná ekonomika komunismu, kde si vlastní možnost zpětnovazebního získávání informací a možnost přizpůsobeníse státní úředník sám omezuje na jedinou příležitost za období pěti let. Už jen z tohoto důvodu komunismus vedle volnotržní ekonomiky bude vždy pomalejší, bude upadat a nakonec zbankrotuje. A to je jen jeden z mnoha důvodů: Dalším je například potírání osobní proaktivity a ochoty přijmout osobní podnikatelské riziko; jako i mnoho dalších společenských důsledků takové paternalistické politiky." ] }

{ "title": [ "Význam a původ slova.", "Historie.", "Předválečné období.", "Po druhé světové válce.", "Současnost.", "Manga v Česku.", "Publikace.", "Časopisy.", "Dódžinši.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "\"Manga\", 漫画, doslova znamená \"rozmarné kresby\" nebo \"nespoutané skici\". Poprvé se toto slovo objevilo na konci 18. a začátku 19. století v díle Santó Kjódena \"Šidži no jukikai\", později pak v díle \"Manga hjakudžo\" od Aikawa Minwa (1814) a ve stejné době i ve velmi známém díle \"Hokusai manga\", které nakreslil Kacušika Hokusai. Dnes je \"manga\" překládána jako \"komiks\", \"kresba\", nebo \"karikatura\".", "", "Vyprávění příběhů skrze obrazy se v Japonsku začalo používat v období Nara (710–794 n.l.), společně s rozmachem štočkového tisku. Tyto obrazy neobsahovaly text, ani nevyprávěly ucelený příběh, sloužily pouze jako pomůcka vypravěčům a buddhistickým mnichům při vyprávění příběhů. S pozdějšími díly a moderní mangou mají společný jen směr čtení – zprava doleva. Podle některých zdrojů se historie moderní mangy datuje do 11. až 13. století. Z této doby pochází přibližně 1200 svitků, známých jako \"Čoju džinbucu giga emaki\", které údajně nakreslil buddhistický mnich Toba Sódžó (1054–1140). Svitky vyobrazují zvířata a lidi v humorných situacích, zachovávají směr čtení zprava doleva a také nevyprávějí ucelený příběh. Styl kresby Šódžových svitků ovlivnil pozdější karikaturisty a umělce v období Edo (1603 až 1867), kteří vydávali ilustrované knihy nazývané \"toba-e\" ( 鳥羽絵). Obsahem knih \"toba-e\" byly krátké příběhy vyobrazující zvířata imitující lidskou činnost. Dalším velmi výrazným žánrem té doby bylo \"ukijo-e\" ( 浮世絵) neboli \"obrazy z plovoucího světa\". Mezi oblíbené náměty ukijo-e patřily krásné ženy, zápasníci sumó, historické scenérie a pověsti, zvířata a příroda a mnohdy i erotické scény. Podle některých zdrojů, například Frederik a Petersen, se po druhé světové válce moderní manga vyvinula z \"toba-e\" a \"ukijo-e\". Jiní však tato díla za přímé předchůdce mangy nepovažují. Slovo manga se v Japonském jazyce začalo objevovat až koncem období Eda. Poprvé jej použil Santó Kjóden (1761–1816) v díle \"Šidži no jukikai\" a později jej zpopularizoval umělec Kacušika Hokusai (1760–1849). Ten v letech 1814 až 1849 vydal své 13svazkové dílo (po jeho smrti pak vyšly ještě další dva svazky) \"Hokusai manga\", které podle některých zdrojů ovlivnilo styl kresby a humoru pozdějších děl. \"Hokusai manga\" nevypráví ucelený příběh, ale mělo sloužit jako reference pro Hokusaiovy žáky a pozdější umělce. Z konce období Eda pocházejí i první kreslené erotické a komické příběhy. Mezi známější a v té době populárnější erotická díla patří například \"Fúrjú enšoku Maneemon\" od Suzuki Harunobu (1724–1770). Hlavní hrdina příběhu, Maneemon, dokázal zmenšit svou výšku a mohl tak sledovat sexuální hrátky cizích lidí. Jednotlivé scény příběhu byly propracované, často přes celou jednu nebo dvě strany a navzájem mezi sebou navazovaly jen nepřímo. Kjóden, Hanurobu a další autoři publikovali svá díla na pokračování v knihách nazývaných \"kibjóši\" (neboli \"žluté knihy\", podle barvy inkoustu, kterým byla často tištěna obálka knihy). V polovině 19. století však \"kibjóši\" vlivem cenzury ze strany státu úplně vymizely, a proto jej někteří také nepovažují za přímé předky mangy. Za opravdový vznik mangy se považuje až období před a po druhé světové válce. Před válkou, na konci 19. a začátku 20. století vycházely levné časopisy pro děti, které obsahovaly jednoduché kreslené příběhy. Později se tato periodika zaměřila na užší skupiny čtenářů. Především kvůli rozdělení škol na dívčí a chlapecké začaly vznikat tituly určené pro chlapce a dívky. První výhradně dívčí časopis vyšel v roce 1902 a jmenoval se \"Šódžo sekai\" (což znamená \"Svět děvčat\").", "Větší popularitu a vývoj však manga zaznamenala až v době okupace Japonska po druhé světové válce. Tehdy se měnila japonská ekonomika i politická situace. Na veškeré nově vznikající díla se vztahovala přísná cenzura, která zakazovala jakákoliv válečná témata. I přes takto nepříznivou situaci začaly vznikat nové časopisy pro děti, ve kterých se objevovaly jednoduché kreslené příběhy. Tyto časopisy se tiskly na levný papír a titulní stránky byly jasně červené, proto se jim říkalo \"akahon\" (doslova \"červená kniha\"). Asi nejvýznamnějším umělcem té doby byl Osamu Tezuka. Jeho práce výrazně ovlivnila styl kresby tehdejších umělců a některé prvky se v manze objevují i dnes. Do té doby se jednotlivé ilustrace kreslily bez perspektivy, z pohledu třetí osoby a úhel, pod jakým čtenář pozoroval obraz se neměnil. Až Tezuka, který se inspiroval ve filmu a především v Disneyho animacích, začal využívat moderních vypravěčských postupů a aktivní práci s „kamerou“. Jeho první dílo, které se výrazněji proslavilo, vyšlo v roce 1947 pod názvem \"Šin Takaradžima\" (česky \"Nový ostrov pokladů\") a později pak Tecuwan Atomu ( 鉄腕アトム), na západě známý jako \"Astro Boy\". Další významnou kreslířkou byla Mačiko Hasegawa, známá svou sérií Sazae-san, která poprvé vyšla v roce 1946 a vychází dodnes. V padesátých letech začala manga získávat na popularitě a trh s komiksovými příběhy se začal rozšiřovat. První generace mladých čtenářů mangy začaly dospívat, ale na rozdíl od svých předchůdců komiksové příběhy četli i nadále. Začaly tak vznikat první příběhy pro starší děti a posléze i pro dospělé. Mnoho umělců a autorů také navázalo na úspěšný Tezukův styl a následně jej zdokonalovali. S příchodem starších čtenářů se začaly vyvíjet i nové žánry a příběhy se stávaly složitější a delší. Jednotlivé příběhy se proto začaly více zaměřovat na užší skupiny čtenářů. Z této doby pochází i dva hlavní směry – šónen, zaměřen svým obsahem na chlapce, a šódžo, určen primárně pro dívky. Až do roku 1969 však dívčí šódžo mangy nezískaly na popularitě. Většina tvůrců a umělců byli muži, kteří svými příběhy nedokázali mladé dívky a ženy zaujmout. Až v roce 1969 vznikla skupina \"Nidžújonen Gumi\" (česky \"Skupina roku 24\"; většina autorek se narodila v roce 24 období Šówa, tedy v roce 1949), ve které působily mladé autorky, jež se zaměřily se na žánr šódžo. V následujícím období (od počátku 70. let dodnes) si žánr šódžo vyvinul vlastní unikátní vzhled i podžánry. Mezi ty patří například šódžo manga zaměřená na dospělé ženy – džosei ( 女性), často nazývaná \"redísu\" ( レディース) či \"redikomi\" ( レディコミ). Dalším příkladem podžánru šódžo jsou například mahó šódžo ( 魔法少女), neboli \"čarodějné dívky\", ve kterých jsou hlavní hrdinky obdařeny magickou silou. Manga zaměřená na chlapce a muže se vyvíjela podobně. Příběhy označené jako šónen se zaměřily na mladé chlapce, většinou do 18 let, zatímco seinen mangy byly určeny pro dospělé muže. Tyto podžánry šónen mangy často zobrazovaly příběhy superhrdinů, akční, humorné i hororové příběhy, později i mírně explicitní témata.", "Další vývoj trhu s mangou v Japonsku proběhl s rozšířením levného a dostupného tisku v 70. letech 20. století. Začala tak vznikat malá, nezávislá vydavatelství, která umožnila amatérům publikovat jejich tvorbu. Té se později začalo říkat dódžinši a v počátcích se jednalo o původní autorskou tvorbu. Zatímco velká nakladatelství zaměřená na mainstream vydávala známé příběhy, tento nový trh s amatérskou tvorbou obsahoval velké množství experimentů a nových žánrů. Obrovský zájem o dódžinši dal v roce 1975 vzniknout setkání (conu) známé jako \"Comic Market\", kde se každoročně schází skupiny amatérů i jednotlivců publikující mangu. Toto setkání se stalo místem pro prodej a šíření dódžinši a během následujících 10 let se rozrostlo co do počtu autorů i návštěvníků. Největší boom nastal v letech 1986 až 1992, kdy se \"Comic Market\" začal pořádat dvakrát do roka a stal se tak největší akcí svého druhu (v roce 2000 proběhl již 58. \"Comiket\" a během dvou dní jej navštívilo více než 800 000 návštěvníků). Vznikly také nové časopisy zaměřující se na amatérskou tvorbu (např. v 70. letech \"June\" či \"Manga kissatengai\" a později v 80. letech \"Puff\" nebo \"Comic Box\") a také malé společnosti, které vydávaly dódžinši. Amatérská tvorba byla oproti mainstreamovému trhu zvláštní také velkým množstvím dívčí mangy. Zatímco hlavní směr se soustředil z větší části na šónen (v roce 1993 se jednalo až o 78 % veškerých titulů), na \"Comic Marketu\" bylo kolem roku 1989 více jak 80 % autorek tvořících dívčí šódžo mangu.", "V České republice je historie mangy spjata s anime, které se začalo objevovat na českých sci-fi a fantasy conech již v roce 1999 a 2000. V roce 2000 se na akci jménem \"Raucon\" objevil první program zaměřený na Japonsko, anime a mangu. V tomto roce také vzniklo sdružení fanoušků s názvem \"Česko-slovenský klub přátel mangy a anime\", pod záštitou sci-fi klubu \"Terminus\" a Československého fandomu. Toto sdružení později pořádalo program zaměřený na mangu a anime, který byl součástí setkání Parcon v roce 2001. Až do roku 2004 fanouškové anime a mangy pořádali setkání na různých conech, jako malou část programu. První samostatná akce s názvem Animefest se uskutečnila až 8. a 9. května 2004 v Brně, na které se sešlo přes 200 návštěvníků. Toto setkání fanoušků probíhá každoročně na začátku května a pořádá jej občanské sdružení \"Brněnští otaku\". Během tohoto období začaly vznikat také první neoficiální překlady mang, které se mezi čtenáři a fanoušky šířily přes internet. Prvním oficiálním titulem byla manga Gon, kterou v roce 2000 vydalo nakladatelství Calibre Publishing. Později se začaly na českém trhu objevovat některé korejské tituly nazývané manhwa. Manga se ve větší míře začala oficiálně vydávat až po roce 2008, kdy nakladatelství Zoner Press vydalo Dveře chaosu. Tituly, které následovaly, jsou např. Gravitation a Temné metro. Další nakladatelství, která později začala vydávat mangu v ČR, jsou Albatros (manga Romeo a Julie), Talpress (manga Motýlek) či polské nakladatelství Hanami (manga Balzamovač).Od roku 2011 vychází manga v nakladatelství Crew (Naruto, Death Note, Bleach, Útok titánů, Gantz, Crying Freeman).", "Trh s mangou je v Japonsku obrovský. V roce 2007 byla celková cena prodaných manga publikací 406 miliard jenů (přibližně 84 miliard Kč), což je podle některých zdrojů až 40 % veškerých tištěných publikací. Manga však nezůstává jen v Japonsku, ale rozšířila se i do jiných zemí světa, především do Spojených států amerických, kde vychází nejenom přeložená manga, ale i anime. Způsob, jakým se nové příběhy dostávají mezi čtenáře, je v případě mangy velmi specifický. Příběhy jednotlivých autorů vycházejí nejprve po jednotlivých kapitolách v levných časopisech, které jsou zaměřeny na jednu cílovou skupinu (šónen, šódžo,...). Těchto časopisů je velké množství, od nízkonákladových až po velmi známé tituly (například Šúkan šónen Jump). Později, pokud je příběh oblíbený, se jednotlivé kapitoly vydají v knize, která se nazývá \"tankóbon\". Tento formát je velmi podobný evropským paperbackovým knihám. V Japonsku je běžné, že skupiny začínajících autorů vydávají své vlastní, nízkonákladové časopisy. Zde pak začínající autoři sdílí své nápady a příběhy se čtenáři. Pokud je autor úspěšný, často si jej všimne některé větší nakladatelství, případně vyhraje některou z mnoha soutěží pro začínající autory.", "První periodikum, které můžeme považovat za předchůdce dnešních manga časopisů, vyšlo již v roce 1874 pod názvem \"Ešinbun Nipponči\". Autoři \"Kanagaki Robun\" a \"Kawanabe Kjosai\" se inspirovali britským časopisem \"Japan Punch\", který vydával \"Charles Wargman\". Tento magazín obsahoval velmi jednoduché kresby, zato se dotýkal velmi kontroverzních témat. Z toho důvodu se příliš nerozšířil a po třetím vydání zaniknul. Na tento časopis pak o dva roky později, v roce 1877, navázal \"Marumaru Šinbun\" a v roce 1879 pak \"Garakuta Činpo\". První šónen magazín začal vydávat v roce 1895 \"Iwaja Sazanami\". Toto periodikum pro mladé chlapce bylo výrazně zaměřeno na první čínsko-japonskou válku, často zde byly informace z fronty a úspěchy japonské armády. Tento časopis přestal vycházet záhy po skončení války. Velké množství nových periodik začalo vycházet až o deset let později, tedy v roce 1905 (během rusko-japonské války). Tehdy se objevily i první časopisy zaměřené na dívky (\"šódžo sekai\"), nebo na menší děti (\"Šónen Pakku\"). Další tituly, zaměřené na různé skupiny čtenářů vznikaly a zanikaly velkou rychlostí. Mezi ně patří např. \"Poten\" (1908, vyšlo jediné číslo tohoto časopisu a bylo vytištěno barevně), \"Kodomo Pakku\" (1924, obsahovalo velmi kvalitní kresby a příběhy od známých mangaka tvůrců), \"Manga no Kuni\" (od 1935 do 1941, vycházel v období druhé čínsko-japonské války). Po druhé světové válce začaly počátkem 50. let vycházet další periodika. Tato již začala vycházet jednou měsíčně a vycházela po dobu několika let. Na konci 50. let také vyšel první týdenní časopis pro chlapce – \"Šúkan šónen Magadžin\" ( 週刊少年マガジン), který vychází dodnes.", "Dódžinši je výraz pro nízkonákladové, nezávislé publikace, které vycházejí mimo hlavní trh s mangou. Často je vydávají malé společnosti, nebo samotní autoři. Dříve bylo toto označení chápáno jako sborník původních děl začínajících autorů. V dnešní době je dódžinši chápáno i jako fanartová publikace obsahující parodie nebo převyprávění známých příběhů.", "Japonská nakladatelství vydávající mangu často vyhlašují soutěže a ocenění pro začínající a neznámé autory. Tímto způsobem se do známých časopisů dostávají noví autoři a jejich příběhy. Z nejznámějších soutěží a ocenění uveďme například: Také mimojaponští autoři a tvůrci jsou odměňováni cenou \"Kokusai manga šó\" (mezinárodní ocenění za mangu), které vyhlašuje japonské ministerstvo zahraničních věcí od roku 2007." ] }

{ "title": [ "Systém písma.", "Ideogramy.", "Fonogramy.", "Determinativy.", "Hieratické a démotické písmo.", "Písmo v průběhu věků.", "Rozluštění hieroglyfů." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Hieroglyfický systém písma je velmi komplikovaný, používá přes 700 různých znaků. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva (orientace textu se pak určovala orientací znaků) nebo shora dolů. U takovéhoto textu pak sloupce znaků bývají od sebe odděleny svislými čarami. V prvopočátcích písma byl nejprve každý předmět, případně i činnost, reprezentován vlastním obrázkem, nazývaným piktogram. Jak se písmo vyvíjelo, piktogramy začaly reprezentovat nejenom pojmy či přímo slova, ale i hlásky či skupinu hlásek. Ovšem původní smysl znaků přitom nevymizel a byl zachován. Obecně se dají egyptské znaky rozdělit do tří skupin:", "Tyto znaky si podržely svoji původní hodnotu, čili jeden znak se rovná jednomu slovu. Je to odkaz na kořeny tohoto písma, které se projevovaly po celou dobu jeho existence a nikdy nevymizely.", "Fonogramy již mají fonetickou hodnotu a jejich skládáním se tvoří slova. Představují buď hlásku či skupinu hlásek. Tyto znaky lze dále dělit na jednoslabičné (jedna hláska či slabika) dvouslabičné a trojslabičné znaky.", "Tato poslední sada znaků je poměrně specifická. Tyto znaky, třebaže neměly žádnou fonetickou hodnotu, přesto mohly ovlivňovat význam i výslovnost zapsaného slova. Determinativy však nejsou ani interpunkcí ani diakritikou a v našem písmu pro ně neexistuje žádný ekvivalent (a naopak pro interpunkci neexistuje ekvivalent v hieroglyfech). Tyto znaky měly upřesňovací, resp. rozlišovací funkci v případě, že se dvě slova psala stejně. Determinativ (rozlišovač), jako poslední znak slova, pak upřesňoval jeho význam. Je to, jako kdybychom si za slovo \"lup\" nakreslili buď vlas, anebo lupičskou masku. V některých případech mohl mít vliv i na výslovnost. Egyptština totiž, jako většina jazyků z té oblasti, ve své písemné podobě zachycovala pouze souhlásky. Samohlásky byly zachyceny jen zřídka a většina z nich ani neměla svůj písemný ekvivalent, takže determinativ mohl díky této vlastnosti hieroglyfického písma ovlivňovat i výslovnost u slov, která měla shodný zápis (shodné souhlásky), ale rozdílně se četla/vyslovovala (jiné samohlásky). Jako kdybychom si za písmena v-l-k nakreslili vlčí hlavu (vlk), lokomotivu (vlak), lyže (vlek), nebo zkřížené meče (\"válka\"). I přes totožný souhláskový zápis je díky dodatečnému rozlišovacímu \"znaku\" zřejmý jejich význam i rozdílná výslovnost. Hranice jednotlivých skupin znaků však nejsou nijak pevně vymezené a jeden znak mnohdy mohl v různých situacích sloužit jako fonogram a jinde zase jako ideogram.", "Hieroglyfické písmo bylo velice složité na zápis, každý znak musel být velice precizně vykreslen, proto se postupem času objevila jeho zjednodušená podoba, která umožňovala rychlejší zápis na papyrové svitky či na střepy, které taky byly používány k zápisu. Tato podoba bývá označována jako písmo hieratické („kněžské“). Později však vznikla další varianta tohoto písma, která vznikla dalším zjednodušováním písma, a vzniklo písmo démotické („lidové“). Tento systém již byl natolik jednoduchý (a vznikl v době, kdy gramotnost byla vyšší než v předchozích dobách), že se velice rozšířil. Právě pro toto své značné rozšíření (oproti předchozím systémům) dostalo svůj název. Tyto nové písemné systémy však nikterak nevytlačily předchozí písma, která byla nadále používána. Původní a precizní hieroglyfy se používaly k náboženským textům vytesaných na zdech chrámů a hrobek, zatímco pro liturgické texty na papyrech se zpravidla používalo písmo hieratické (odtud také i jeho název). A písmo démotické, jak již napovídá i jeho označení, pak sloužilo i k všedním zápisům a záznamům obchodníků, řemeslníků a podobně.", "Hieroglyfy zůstávaly v užívání i během perské nadvlády (přerušené v 6. a 5. století př. n. l.), po Alexandrově dobytí Egypta a během následující makedonské a římské epochy. Je pravděpodobné, že složitost posledních hieroglyfů byla ovlivněna změněnou politickou situací. Někteří se domnívají, že hieroglyfy sloužily k rozlišení „pravých Egypťanů“ od cizích dobyvatelů a jejich domácích pomahačů. Jiným vysvětlením přežití hieroglyfů však může být tendence řecké a římské kultury „respektovat“ domácí kulturu. Ve 4. století již dovedlo pouze málo Egypťanů číst hieroglyfy; jejich užití zcela ustává po Theodosiově zákazu nekřesťanských chrámů roku 391. Poslední hieroglyfický nápis se dochoval z roku 394. Hieroglyfické písmo vystřídala abeceda odvozená z alfabéty a jen s několika démotickými znaky pro hlásky, které řečtina neznala; řeč Egypťanů se od tohoto období nazývá koptština. S příchodem Arabů koptština přestává být jazykem každodenní komunikace. Poslední koptský text pochází ze 14. století a jako živý jazyk koptština vymřela nejpozději v 17. století, avšak dodnes přežívá jako liturgický jazyk koptské církve. Hieroglyfy přežily dvojím způsobem: přímo - přes půl tuctu démotických znaků se dostalo do koptské abecedy (počet se liší podle dialektu), a nepřímo - hieroglyfy měly vliv na utváření semitského písma, z něhož pocházejí ostatní hlásková písma, včetně alfabety a latinky.", "O rozluštění egyptských hieroglyfů se pokoušelo po staletí mnoho učenců, mezi nimi též Johannes Goropius Becanus v 16. století a jezuita Athanasius Kircher (1601–1680), který rozluštil jeden hieroglyf. Tyto pokusy však byly neúspěšné nebo byl jejich úspěch pouze domnělý, protože se úsilí opíralo o imaginativní asociace. Velmi dlouho totiž panovalo přesvědčení, že jde o písmo idiomatické, a všechny překlady se soustředily na výklad toho, co symboly zobrazují, což však zdaleka neodpovídá skutečnosti (viz výše). Nejvýznamnější podíl na rozluštění hieroglyfů mají Thomas Young a Jean-François Champollion (1790–1832). V roce 1799 při Napoleonově tažení do Egypta byl učiněn nález tzv. Rosettské desky s nápisem ve třech typech písma (v hieroglyfickém, démotickém a řeckém písmu). Tato deska poskytla dostatečný kritický materiál, který Champollionovi umožnil roku 1822 po dlouhém předchozím úsilí proniknout do řeči hieroglyfů. Rozluštění tohoto písma pak jednou provždy vyvrátilo názory, že se jedná o písmo čistě idiomatické, neboli obrázkové. Některé z Champolionových vývodů byly sice časem nahrazeny novějšími poznatky o tomto písmu a jazyku, nicméně položil základy porozumění tomuto písmu a jeho zásluhy se tím nijak neumenšují." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Mládí.", "Kariéra v ruské armádě.", "Od vítězství v občanské válce k regentství.", "Meziválečné období.", "Podruhé vrchním velitelem.", "Konec války a krátké prezidentsví.", "Konec života." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Rod Mannerheimů pocházel z Hamburku, odkud obchodník a vlastník mlýna Heinrich Marheim (1618-1667) emigroval do švédského Gävle a své jméno upravil na Henrik. Jeho syn Augustin Marheim změnil své příjmení na Mannerheim a v roce 1693 byl králem Karlem IX. povýšen do šlechtického stavu. Augustinův syn Johan Augustin Marheim byl plukovníkem dělostřelectva a majitelem několika mlýnů. V roce 1768 mu byl stejně jako jeho bratrovi udělen titul baron. Baron Johan Mannerheim měl ze strany otce i skotské předky, jeho předek George Wright (zakladatel finské šlechtické větve Von Wrightů) emigroval z Dundee do Švédska v 17. století. Rod Mannerheimů se v druhé", "Gustaf Mannerheim se narodil v rodinné vile Villnäs v obci Askainen. Jako v pořadí třetí syn hraběte obdržel po narození titul svobodný pán (finsky \"Vapaaherra\", švédsky \"Friherre\", protože hraběcí titul mohl zdědit jen nejstarší syn). Mannerheimův otec se koncem 70. let kvůli obchodním záležitostem dostal do finančních problémů. Trpěl hypománií, což je slabší forma mánie vyznačující se povznesenou náladou a zvýšenou energií, která se u něj projevovala přehnaným optimismem ve finančních záležitostech. Situaci ještě zhoršil jeho sklon k hazardu, takže v roce 1880 zbankrotoval. Aby pokryl své dluhy, prodal Villnäs včetně pozemků a také svou velkou uměleckou sbírku své sestře. Opustil také svou manželku a se svou milenkou se přestěhoval do Paříže, kde vedl bohémský život. Vrátil se do Helsinek a v roce 1887 založil společnost Systema, kterou až do smrti řídil. Po jeho smrti v roce 1914 prodali jeho potomci akcie vedení firmy. Mannerheimova matka zdrcená bankrotem a manželovým útěkem přivedla svých sedm dětí na sídlo své tety Louisy do Sällviku a následujícího roku zemřela na infarkt způsobený zřejmě depresemi a hanbou. Děti byly po její smrti svěřeny do péče příbuzným a strýček z matčiny strany Albert von Julin se stal Gustafovým zákonným poručníkem. Kvůli zhoršující se finanční situaci rodiny a chlapcovu problematickému chování ve škole byl roce 1882 patnáctiletý Carl Gustaf odeslán na kadetní školu v Hamině, aby se naučil sebeovládání, v čemž exceloval", "Koncem července 1887 byl Mannerheim pozván k přijímací zkoušce na jezdeckou školu cara Mikuláše v Petrohradu. Zkoušku udělal a 16. září vykonal přísahu ruskému carovi. Mannerheim promoval jako desátý ve své třídě, když spadl z druhého místa po opilecké hádce s vyšším důstojníkem týkající se nezávislosti Finska. Byl povýšen na korneta a odvelen k 15. alexandrovským dragounům posádkou v Kališi na rusko-německém pomezí. V lednu 1891 byl Mannerheim převelen do služby v jezdecké gardě carevny Marie Fjodorovny v Petrohradu. Díky své výšce (187 cm) míval prominentní pozici při přehlídkách i při korunovaci cara Mikuláše II. v roce 1896. Jeho kmotra, baronka Alfhild Scalon de Coligny, mu dojednala sňatek s bohatou a vznešenou dámou rusko-srbského původu Anastasií Arapovovou (1872–1936), dcerou a dědičkou generálamajora Nikolaje Arapova. Měli spolu dvě dcery: Anastázii (1893–1978) a Sofii (1895–1963), třetí dítě byl chlapec, který se však narodil mrtvý. Od roku 1902 se manželé přestali stýkat a v roce 1919 následoval formální rozvod. Mannerheim sloužil v řadách jezdecké gardy až do roku 1904. V letech 1897–1903 působil ve správě dvorských stájí, kde zodpovídal za nákup a výběr koní a chovných hřebců pro potřeby gardy. V roce 1903 byl pověřen dohledem nad přehlídkovými jízdami švadrony a stal se členem komise dohlížející na trénink jezdeckých schopností celého regimentu. Po odloučení od manželky se také vzhledem k jeho hráčské vášni jeho finanční situace zhoršila. Trpěl depresemi a pokusil se je překonat změnou prostředí, a proto se dobrovolně přihlásil na frontu. V říjnu 1904 byl Mannerheim přidělen v hodnosti podplukovníka ke štábu 52. něžinského dragounského pluku, s nímž se přesunul do Mandžuska, kde posléze bojoval v rusko-japonské válce. Zde odstartovala jeho hvězdná kariéra, když byl v průběhu bitvy u Mukdenu za statečnost a vynikající velení povýšen na plukovníka. Krátce také velel jednotce hunhuzů, tedy jedné z místních polovojenských jednotek, s kterou podnikl průzkumnou cestu do Vnitřního Mongolska. Po návratu z války si udělal krátkou neoficiální dovolenou na přelomu let 1905 a 1906 u příbuzných ve Finsku a Švédsku. Jako člen baronské větve své rodiny reprezentoval svoji rodinu ve vyšších kruzích a zúčastnil se také posledního zasedání Finského sněmu. Po návratu do Petrohradu byl pověřen, aby jako zpravodajský důstojník vykonal cestu Turkestánem až do Pekingu. Ruský generální štáb chtěl zjistit stav reforem a modernizace poslední", "16. ledna 1918 senát čerstvě nezávislého Finska vedený Pehrem Evindem Svinhufvudem jmenoval Mannerheima vrchním velitelem prakticky neexistující Finské armády, kterou v té době tvořilo jen několik místních jednotek bílých gard. Jeho posláním bylo ubránit vládu a její síly v průběhu občanské války (nebo „války za svobodu“, jak ji nazývali bílí), která právě ve Finsku vypukla a byla inspirována Říjnovou revolucí v Rusku. Přijal tento úkol, přestože měl pochybnosti ohledně vládního proněmeckého postoje. Ve Vaase si zřídil velitelství a začal odzbrojovat ruské posádky, které v té době čítaly ještě 42500 mužů. V březnu 1918 byl také jmenován generálem jezdectva. Mannerheim dorazil do Helsinek 18. prosince 1917. Situace byla neutěšená. V zemi byla stále přítomna ruská vojska věrná bolševické vládě, která je přes uznání finské samostatnosti odmítala odvolat, a v ulicích se bez centrálního velení střetávaly bílé a rudé gardy. Ruské jednotky navíc zásobovaly rudé gardy zbraněmi a předpokládalo se, že v případě občanské války rudé otevřeně podpoří. Mannerheim, který vstoupil krátce po svém příjezdu do tzv. Vojenského výboru, vyzval za těchto okolností k rychlým činům. Vyrazil ihned na sever do oblastí, kde měli převahu Bílí, aby odtud začal organizovat svá vojska. Z Ruska v té době proudily do Finska davy revolucionářů a „dobrovolníků“, kteří měli podpořit rudé povstání, jehož zahájení schválilo vedení sociálních demokratů 25. ledna 1918. Již dva dny předtím ruský komisař pro válku vydal rozkaz ruským vládním jednotkám ve Finsku, aby spolupracovaly s rudými gardami při odzbrojování bílých gard. Finská vláda na to reagovala prohlášením bílých gard za vládní jednotky, jejichž napadení bude hodnoceno jako válečný akt, a zveřejnila Mannerheimovo jmenování vrchním velitelem. Generál Mannerheim se pod dojmem stále častějších incidentů rozhodl dále neváhat a nařídil bílé gardě zahájit odzbrojování ruských jednotek. Premiér Svinhufvud jej na poslední chvíli žádal, aby plán zrušil, neboť podle něj existovala naděje, že se mu podaří dohodnout s ruskou bolševickou vládou, ale Mannerheim se rozhodl jeho žádost ignorovat. Akce obou stran tak začaly téměř současně. Rudí ovládli Helsinky, Vyborg a Tampere (jediný výraznější neúspěch Mannerheimovy odzbrojovací akce) a řadu dalších", "Jakožto regent Mannerheim do značné míry vedl zemi a vedl přípravy její nové ústavy, přeměnu na dědičnou monarchii a podílel se také na hledání panovníka. Někteří monarchisté doufali, že by jím mohl být Mannerheim sám, ale on tuto možnost odmítl. Králem byl zvolen 9. října 1918 švagr německého císaře Viléma II. Fridrich Karel Hesenský, ale ten byl po porážce Německa v první světové válce vyloženě nežádoucí, Finsko nikdy nenavštívil a 14. prosince 1918 abdikoval. Během svého regentství zajistil Mannerheim uznání Finska Británií a Spojenými státy a vyjednal potravinovou pomoc ze zámoří, čímž potlačil začínající hladomor. Ač skalní antibolševik, odmítl oficiální státní spolupráci s bílými carskými generály, neboť ti odmítali finskou nezávislost. Svůj názor na to změnil v roce 1921, kdy vybízel naopak k podpoře akcí bílých proti Petrohradu, ale tehdy však již neměl žádnou oficiální pozici a jeho apel byl ignorován. Mannerheimovy představy o finském směřování padly po březnových parlamentních volbách v roce 1919, v nichž monarchisté dosud ovládající zákonodárné sbory utrpěli porážku. Republikáni v čele se socialistou Ståhlbergem vypracovali republikánskou verzi ústavy a prosadili ji v parlamentu. Mannerheim, který byl přesvědčený monarchista, se po krátkém váhání rozhodl nepoužít svého práva veta a volby a republikánskou formu ústavy akceptoval. V následných prezidentských volbách jej Švédská lidová strana a Národní koalice postavily jako svého kandidáta na prezidenta, podle očekávání jej však poměrem 143:50 porazil Ståhlberg, jehož Národní pokroková strana měla spolu s koaličním Agrárním svazem v parlamentu jednoznačnou většinu. Po porážce v prezidentských volbách se Mannerheim stáhl z veřejného života a nezastával žádný významnější úřad. Řada politiků z oblasti politického středu jej považovala za kontroverzní postavu zejména pro jeho tvrdý antibolševismus a autoritativní vystupování, levicoví politici jej pak vyloženě nenáviděli jakožto bílého generála a šlechtice. Vzhledem k tomu, že střed a levice ovládly parlament, nezbývalo pro Mannerheima příliš prostoru. V této době se tak zabýval cestováním po Evropě a sháněním finančních prostředků jednak pro finský", "V roce 1939 Mannerheimovy špatné vztahy s parlamentem a vládou zaviněné problémy s rozpočtem gradovaly. Mannerheim opět podal demisi, ale tentokrát ji odmítl stáhnout a navíc se poprvé se svými protesty obrátil na veřejnost. Tentokráte zvítězil a rozpočet mu byl navýšen. Hrozba ze strany SSSR už narostla natolik, že si jí všimla i většina politiků. Bylo však již příliš pozdě. Stalin s Molotovem se již v této době obraceli na Finsko s nemístnými požadavky. Mannerheim prosazoval politiku mírných ústupků, dobře si vědom toho, že jeho země nemůže Sovětskému svazu vzdorovat. I on však souhlasil s tím, že celý sovětský návrh je naprosto neakceptovatelný a že například Hanko není možné vydat. Zároveň znovu podal prezidentovi rezignaci, neboť podle něj finanční prostředky pro armádu nepřicházely dost rychle. Prezident Kallio byl tentokráte rozhodnut jeho demisi přijmout, ale již to nestihl udělat, protože selhala snaha o dohodu a Finové sovětské požadavky odmítli. Říjen a listopad strávil Mannerheim horečnou činností. Jako předseda Rady obrany země spolu s vedením armády vybíral zbraně pro dozbrojení své armády a připravoval svou zemi na válku, o níž byl přesvědčen, že přijít musí. Zorganizoval obrovské cvičení rezervistů, které se po zkrachování rozhovorů plynule přeměnilo ve skrytou mobilizaci. V rámci cvičení byla vybudována celá řada polních opevnění napříč Karelskou šíjí a dalšími klíčovými oblastmi. Reorganizoval svůj hlavní stan v Mikkeli tak, aby mohl sloužit vrchnímu veliteli, neboť mu prezident oznámil, že s ním pro tuto roli počítá. Stáhl dělostřelectvo od hranic, aby nebylo ohroženo nenadálým útokem a aby byl schopen snadno vyvrátit případná obvinění z pohraničních incidentů. Krátce před sovětským útokem pak nařídil provést poslední přípravy, jako bylo zaminování finských pobřežních vod a rozptýlení letectva na polní letiště, takže když Rudá armáda zahájila bez vyhlášení války útok, byla Mannerheinova vojska připravena tak, jak jen to při jejích omezených zdrojích šlo. Stalo se tak 30. listopadu 1939. Prezident ještě týž den jmenoval Mannerheima ve věku 72 let vrchním velitelem Finských ozbrojených sil a převedl na něj velkou část svých pravomocí. Propukla zimní válka. Tehdy napsal své dceři Sofii: \"„Nechtěl jsem přijmout zodpodvědnost vrchního velitele, k čemuž mne můj věk a zdravotní stav plně opravňují, ale podlehl jsem naléhání prezidenta republiky a vlády a tak jsem počtvrté ve válce.“\" V den vypuknutí války vydal první ze svých často kontroverzních denních rozkazů ozbrojeným silám: \"„Prezident republiky mne k 30. listopadu 1939 jmenoval vrchním velitelem ozbrojených sil. Chrabří finští vojáci! Ujal jsem se tohoto postu ve chvíli, kdy náš odvěký nepřítel opět útočí na naši zemi. Důvěra v rozkazy velitelů je první předpoklad úspěchu. Vy znáte mne a já znám vás a vím, že každý z vašich řad je připraven splnit svou povinnost i za cenu svého života. Tato válka není nic jiného než pokračování a bude ukončením naší Války za svobodu. Bojujeme za naše domovy, naši víru a naši zemi.“\" Mannerheim byl striktním realistou v politice i ve vojenské oblasti. Nikdy nevěřil, že by mohl Rudou armádu zastavit. Oficiálně se samozřejmě tvářil optimisticky, jak bylo jeho povinností, ale ke svému nejbližšímu okolí a k vládě byl brutálně upřímný a opakovaně vyjádřil přesvědčení, že pokud Rusové zaútočí, bude je schopen zadržovat tak měsíc, maximálně měsíc a půl. Pak, pokud nepřijde pomoc... Mannerheim trávil během druhé světové války většinu času ve svém hlavním stanu v Mikkeli, zároveň však podnikl mnoho inspekčních cest na frontu a v případě nutnosti odjížděl podávat hlášení prezidentovi či vládě. Na počátku zimní války rozmístil Mannerheim své jednotky s maximální opatrností – hlavní síly byly rozloženy na Karelské šíji a na severním břehu Ladožského jezera hlouběji ve vnitrozemí, v pohraničí a na severu se nacházely poměrně slabé a vysoce mobilní krycí síly. Mannerheim si mimo to udržoval silné strategické zálohy pod svým přímým velením (tzv. rezerva vrchního velitele), které hodlal použít až v kritické situaci. Jeho snahou bylo vést obranné a zdržovací boje s maximálním využitím zmnožených obranných postavení a Mannerheimovy linie a doufat v to, že se objeví spojenci, nebo že to Sovětský svaz vzdá. Byl si však až příliš dobře vědom toho, že příliš pravděpodobné není ani jedno. První ofenzíva Rudé armády byla zastavena v krvavých bitvách u Suomussalmi,kde jediná nekompletní finská divize vedená plukovníkem Siilasvuem zničila 47. armádní sbor Rudé armády, u Kuhma, Tolvajärvi, Taipale, Summy, jezera Muolla a na řekách Kollaa a Vuoksa, případně sama od sebe uvízla v zasněžené divočině okolo Sally a Petsama. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců, jakož i to, že některé jednotky vyčleněné pro útok představovaly póvl i podle měřítek SSSR. Zcela selhaly sovětské naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí. Dokonce i ta nejextrémnější frakce zakázané komunistické strany vydala prohlášení, ve kterém označila SSSR za nepřítele dělnictva a vyzvala všechny pracující k boji za svobodu Finska. Projevila se nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršil fakt, že zimní válka připadla na jednu z nejkrutějších zim 20. století. 20. prosince, den před oslavou Stalinových narozenin, kdy měly být dle původních plánů dobyty Helsinky, musela Rudá armáda pro nedostatek mužů zastavit akce na klíčové frontě na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii, několikanásobný řetěz zpevněných polních opevnění a lehkých pevnůstek, který zde Mannerheim nechal ze svých skromných rozpočtů zbudovat. Samozřejmě takovýto debakl si Sovětský svaz nemohl nechat líbit a nová ofenzíva započatá 1. února, vedená patnáctinásobnou přesilou toho nejlepšího, co se dokázalo sebrat po celém sovětském impériu, už byla víc, než mohla nepočetná finská armáda trpící nedostatkem střeliva vydržet. Mannerheimovi tak nezbylo než přiznat porážku, byť o dva měsíce později, než očekával i v těch nejoptimističtějších scénářích. Potvrdila se všechna jeho varování. Politika neutrality a spoléhání se na Společnost národů selhala. Vojenský materiál poslalo sice relativně hodně států, ovšem dostat ho do Finska byl problém. Relevantní vojenskou pomoc poskytlo pouze Mannerheimem vyjednané Švédsko – jedna dobrovolnická stíhací peruť a dva posílené prapory dobrovolníků však byly zoufale málo proti nepříteli, který nasadil do války víc vojáků, než kolik mužů měl celý finský národ včetně nemluvňat. Finsko muselo odstoupit Sovětskému svazu velká území, zaplatit značné reparace a zavázat se k určitým formám spolupráce. Také mu muselo poskytnout kýženou základnu v Hanku. Konec války však neznamenal konec práce. Nikdo ve Finsku nevěřil, že by to byl konec. Celkově se předpokládalo, že jde pouze o příměří,", "Neúspěch, který Rudá armáda na Karelské šíji utrpěla navzdory nasazení elitních gardových jednotek (zejména 30. gardový sbor), přivedl Stalina k názoru, že dobývat Finsko se mu nevyplatí. Stalin, který potřeboval své jednotky k rychlému obsazení mnohem bohatší a hůře bráněné střední Evropy, tak nabídl Helsinkám podmínky, které se daly přijmout. Prezident Risto Ryti, který představoval překážku pro uzavření míru pro svůj osobní dopis Hitlerovi, v němž ho ujišťoval o nezrušitelnosti finsko-německého spojenectví, rezignoval a parlament speciálním aktem přenesl 4. srpna 1944 prezidentský úřad na Mannerheima, který se ho ještě téhož dne ujal. Ten prohlásil osobní závazky učiněné svým předchůdcem za irelevantní pro své konání, zrušil spojenectví s Německem, nařídil jeho jednotkám opustit severní Finsko, formálně mu vyhlásil válku a uzavřel příměří s SSSR. Stav ohrožení, ve kterém se Finsko tehdy nacházelo, se projevil i v jeho inaugurační řeči před parlamentem: \"„Pane předsedo, rád bych vyjádřil srdečné díky za slova, které jste na mou adresu pronesl. Ctihodní členové parlamentu, již podruhé přijímám v této pro národ osudové chvíli povinnosti hlavy státu a obávám se vší té odpovědnosti, která z toho pro mne vyplývá. Musíme překonat obrovské obtíže, abychom si zachovali naději do budoucna. Především myslím na finskou armádu, která je už pátý rok ve válce. S vírou ve Všemohoucího doufám a věřím, že s podporou parlamentu, vlády a s jednotnou podporou všeho lidu se nám podaří udržet svobodu a zachránit existenci našeho národa.“\" Měsíc poté, co se ujal úřadu, byla", "Po své abdikaci zakoupil vilu Kirkniemi v Lohje, kde hodlal strávit zbytek života. V červnu 1946 podstoupil operaci prasklého žaludečního vředu a v říjnu mu byl diagnostikován vřed na dvanácterníku. Začátkem roku 1947 mu lékaři doporučili švýcarské sanatorium Valmont v Montreaux, kde by se zotavil a mohl psát paměti. Valmont zůstal jeho útočiště až do smrti, i když se pravidelně vracel do Finska a také navštěvoval Švédsko, Francii a Itálii. Vzhledem ke svému stáří a nemocem osobně sepsal jen určité části svých pamětí. Některé části diktoval nebo jen slovně popisoval. Zbývající částí pamětí psali jeho různí spolupracovníci, například plukovník Aladár Paasonen, generál Erik Heinrichs, generálové Grandell, Olenius a Martola a také válečný historik plukovník Viljanen. Dokud byl Mannerheim ještě schopný číst, pročítal strojopisy svých pamětí. Ze svého soukromého života prakticky všechno zamlčel a soustředil se hlavně na záležitostí týkající Finska, zejména období let 1917 až 1947. Když v lednu 1951 jeho žaludek definitivně vypověděl službu, nebyly jeho paměti ještě dokončené a vyšly až posmrtně v angličtině, finštině a ve švédštině. Mannerheim zemřel 27. ledna (28. ledna finského času) v kantonální nemocnici v Lausanne. Pohřben byl 4. února 1951 na čestném místě vojenské sekce hřbitova Hietaniemi v Helsinkách. Byl mu dopřán státní pohřeb se všemi vojenskými poctami, nicméně většina významných politiků (prezident, premiér a další) nebyla přítomna, aby nebyl zbytečně provokován SSSR. Spontánně se však na něm sešlo obrovské množství lidí, což také SSSR nelibě nesl. Část ceremoniálu uhradily z vděčnosti spolky finských Židů, které též přispěly na různé busty a muzea spojené s Mannerheimovou osobou." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Princip činnosti.", "Dělení vrtulníků.", "Dělení podle hmotnosti.", "Pilotování a ovládání vrtulníku.", "Sovětské a ruské vrtulníky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Hračka s rotujícími plochami je známa už od 4. století př. n. l. z Číny, ve 4. století byl v Číně popsán i obecný princip vrtulníku. Ten na svých nákresech popsal také Leonardo da Vinci. Stroje podobné vrtulníkům se vyskytovaly i románech Julese Vernea (Robur Dobyvatel, Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy). Už v roce 1894 vypracoval návrh vrtulníku s pohonem lidské síly slovenský vynálezce a konstruktér Ján Bahýľ. V lednu 1906 na něj dostal tzv. popis patentu, avšak další osud jeho vrtulníku není znám. Kvůli administrativním problémům není prvenství Jána Bahýľa všeobecně uznávané. První zdokumentovaný vrtulník sestrojil francouzský obchodník s jízdními koly, Paul Cornu. 8. listopadu roku 1908 se se svým strojem se dvěma šestimetrovými čtyřlistými vrtulemi a spalovacím motorem o výkonu 24 koňských sil, vznesl několik centimetrů nad zem. Za několik dnů pokus zopakoval, tentokrát se vznesl do výšky 1,5 m. Tento stroj nebylo možné nijak stranově ovládat, a proto není považován za helikoptéru v pravém slova smyslu, přesto se o stroj zajímal například Igor Sikorski. První plně funkční vrtulník byl představen v roce 1938 v Berlíně. Průkopníkem v oblasti letadel s rotující nosnou plochou se stalo Německo před druhou světovou válkou, hlavně pak firmy Flettner a Focke Achgelis. Po jejím skončení převzaly iniciativu v této oblasti hlavně SSSR a USA.", "Na nosném rotoru vrtulníku vzniká aerodynamický vztlak. K horizontálnímu letu vrtulníku je potřeba vyvinout tah, který vzniká vlivem aerodynamických sil vzniklých na nosném rotoru. Naklápění kolem horizontálních os se řídí změnou úhlu náběhu listů rotoru. Kroutící moment vzniklý pohonem hlavního rotoru musí být kompenzován pomocným rotorem. Ten také řídí otáčení kolem svislé osy. Pomocný rotor je nejčastěji realizován jako vertikální vrtule umístěná na ocase stroje (ocasní rotor). U některých výrobců bývá ocasní vrtule nahrazována dmychadlem s vodicím prstencem (uzavřeným ocasním rotorem, u vrtulníků skupiny Eurocopter je označován ochrannou známkou Fenestron). Vrtulníky některých dalších výrobců užívají technologie NOTAR (No Tail Rotor). Točivý moment hlavního rotoru je kompenzován proudem vzduchu, usměrňovaným vertikálními řídicími plochami. Kroutící moment lze také eliminovat použitím druhého horizontálního rotoru otáčejícího se opačným směrem než první horizontální rotor. Tento rotor může být umístěn jak v ose prvního rotoru, tak i mimo osu. Je ale potřeba zajistit, že se listy obou rotorů nestřetnou.", "Vrtulníky je možno rozdělit do různých skupin podle mnoha parametrů, mezi něž patří například počet motorů, typ rotorů, hmotnost, přistávací prostředky, účel vrtulníku atd.", "Jedním z charakteristických parametrů vrtulníků je maximální vzletová hmotnost, podle níž lze vrtulníky dělit do následujících skupin:", "Vrtulník se pilotuje z levého i pravého postu. Záleží na smyslu otáčení hlavního rotoru. Pravotočivé stroje se pilotují zleva a naopak. Tato skutečnost je daná technikou startu – takzvaným bočením, při kterém se k rozběhnutí vrtulníku užívá tahu vyrovnávacího rotoru a pilot musí vidět do osy vzletu. K ovládání vrtulníků se využívá několika ovládacích pák: Na podobném principu pracuje též vírník (autogyra) (nepoháněná rotující nosná plocha a tlačná vrtule). V souvislosti s letovými vlastnostmi vrtulníku se vyskytuje výraz „autorotace“. Jedná se o stav, kdy v důsledku vysazení nebo vypnutí pohonné jednotky (motoru) začne vrtulník klesat, vlivem tlaku vzduchu protékajícího rotorem na listy nosného rotoru se tento roztáčí a pilot je schopen s vrtulníkem v omezené míře manévrovat a poté úspěšně přistát. To je ostatně i základní princip fungování vírníku a autogyry. Stroj ale musí mít dostatečnou výšku a letovou rychlost.", "V Sovětském Svazu se konstrukcí vrtulníků zabývalo několik konstrukčních kanceláří. Mezi nejdůležitější patřily OKB (Opytno konstrukčnoje bjuro) Mil, Kamov a Jakovlev. Třetí jmenovaný ale brzy s pokusy skončil. Mil se stal hlavním dodavatelem vrtulníků pro pozemní armádní síly, Kamov pro námořní letectvo. Obě konstrukční kanceláře vyprodukovaly několik typů vrtulníků. Mil se vydal klasickou cestou, využíval osvědčené kombinace nosného a vyrovnávacího rotoru. Kamov začal využívat dva souosé protiběžné rotory nad sebou. Mezi nejznámější Milovy nebitevní výrobky patří lehké spojovací Mi-1 a Mi-2, střední Mi-4 a těžké Mi-8 a modernizovaný Mi-17 (v Rusku značen Mi-8M). Pro potřeby armády vzniklo mnoho bitevních modifikací transportního vrtulníku Mi-8/17, například Mi-8TB, MTB, exportní TBK a podobně. Vedení sovětského letectva ale bylo jasné, že ozbrojený transportní vrtulník není ideálním řešením. Zadalo tedy požadavky na vývoj nového bitevního vrtulníku pro potřeby sovětské armády. Výsledkem se stal vynikající bitevní a víceúčelový vrtulník Mi-24, v exportních variantách značen Mi-25/35. V osmdesátých letech začal Mil pracovat na novém Mi-28, který je čistě bitevní bez prostor k transportu, ale je kvůli nedostatku financí jen velmi pozvolně zaváděn do výzbroje ruské armády. Mezi velmi známé Milovy projekty patří obří vrtulníky Mi-6, Mi-10, pokusný Mi-12 (největší vrtulník na světě) a Mi-26. Kamov vyvinul lehké typy Ka-15 a Ka-18. Následovaly střední vrtulníky Ka-25 a Ka-27, které výrobce dodával i v protiponorkové verzi. Z Ka-27 později konstruktéři vyvinuli civilní Ka-32 a bitevní/transportní Ka-29. Kamov se se svým Ka-50 v osmdesátých letech zúčastnil poněkud netradičně tendru na výběr nového bitevního vrtulníku pro pozemní složky. Soupeřil zde s Milovým konceptem Mi-28. Komise několikrát změnila stanovisko a nakonec jsou do výzbroje přibírány i Mi-28, tak i Ka-50. Ka-50 je naprosto ojedinělým téměř ve všech směrech. Posádku tvoří díky pokročilé avionice jen jedna osoba. Vrtulník může působit dlouhodobě mimo oblast své mateřské základny. Použití souosých rotorů eliminovalo potřebu instalovat ocasní rotor. Tím Kamov vyřešil hlavní slabinu všech vrtulníků, většina ztrát v boji totiž připadá právě na zásah do ocasního rotoru. V současné době se snahy obou výrobců soustřeďují hlavně na modernizační úpravy stávajících zavedených typů používaných jako dopravní prostředek i jako zbraň." ] }

{ "title": [ "Kariéra.", "Počátky.", "The Chronic (1992).", "Založení Aftermath Ent. (1996).", "Chronic 2001 (1999).", "Detox (2004–2014).", "Compton: A Soundtrack by Dr. Dre (2015).", "Jiná odvětví.", "Film.", "Beats by Dr. Dre." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Započal svou kariéru jako člen skupiny \"The World Class Wreckin' Cru\" v první polovině osmdesátých let. V roce 1986 stáli Dr. Dre a další člen World Class Wreckin' Cru DJ Yella u zrodu skupiny N.W.A, velmi úspěšné a kontroverzní skupiny, která víceméně definovala pojem \"gangsta rap\". Dr. Dre dosáhl s NWA velkého úspěchu, ale na vrcholu popularity v roce 1991 skupinu opustil, aby se Sugem Knightem založili nahrávací společnost \"Death Row Records\".", "Svůj první sólový singl \"Deep Cover\" vydal na jaře roku 1992. Tahle nahrávka byla nejen debutem jeho \"G funk\" stylu, ale i počátkem spolupráce s rapperem Snoop Doggy Doggem (později známým pouze jako Snoop Dogg). Ten se poprvé objevil na debutovém albu Dr. Dre \"The Chronic\" v roce 1992, na kterém dostal stejný prostor jako Dr. Dre. Z alba se díky singlům \"Nuthin' But a 'G' Thang\" a \"Fuck wit Dre Day (and Everybody's Celebratin')\" (na obou hostoval Snoop Doggy Dogg) stal v USA 3× platinový trhák. Po vydání nebylo v podstatě možné zaslechnout hip-hop, který by neovlivnil Dr. Dre a jeho G funk styl. Následující rok produkoval Snoop Doggovo první album \"Doggystyle\", které se neslo v podobném duchu jako jeho vlastní hudba. \"Doggystyle\" dosáhlo obrovského úspěchu a bylo prvním debutovým albem, které se dostalo na první příčku v hodnocení amerického hudebního časopisu Billboard.", "V roce 1996 napomohla skladba \"California Love\", produkt spolupráce s umělcem patřícím pod Death Row Records Tupacem Shakurem, dalšímu upevnění pozice Death Row Records a Dr. Dreho v hudebním průmyslu. Ke konci roku ale vzala popularita Death Row Records za své po smrti Tupaca Shakura a obviněních vznesených proti Suge Knightovi. Dr. Dre předvídavě Death Row Records opustil před jeho faktickým pádem a založil vlastní vydavatelství \"Aftermath Entertainment\". Na albu \"Dr. Dre Presents... The Aftermath\", vydaném na konci roku, se objevily skladby od nových umělců, kteří se přidali do Aftermath, a také skladba „Been There, Done That“, která byla míněna jako symbolická rozlučka s gangsta rapem a Dr. Dre v ní naznačoval přechod k jiné oblasti hudby i životního stylu. V roce 1997 podepsal smlouvu se slibným začínajícím rapperem Eminemem a produkoval jeho kontroverzní album \"The Slim Shady LP\" v roce 1999, které následovalo ještě kontroverznější a úspěšnější album \"The Marshall Mathers LP\" v roce 2000, na kterém už měl Dr. Dre menší podíl. V době vydání \"The Eminem Show\", v roce 2002, si už Eminem produkoval většinu hudby sám.", "V roce 1999 vydal své druhé sólové album nazvané \"2001\" (někdy také nazýváno \"Dr. Dre: 2001\" nebo \"Chronic 2001: No Seeds\"). Stejně jako předtím se na albu objevilo množství jiných rapperů jako Hittman, Snoop Dogg, Jay-Z, Xzibit nebo Eminem. Album bylo velice úspěšné (v USA 6x platinové a v Kanadě 5× platinové) a dokázalo tak pravdivost v něm obsažených textů, ve kterých stojí, že s Dr. Drem je stále potřeba počítat, i přes nedostatek nahrávek v minulých letech. Album se vydalo novým hudebním směrem, charakterizovaným vysoko posazeným pianem a smyčcovými melodiemi na pozadí bohaté a hluboké basové linky. V roce 2003 Dr. Dre a Eminem produkovali debutové album rappera 50 Centa, \"Get Rich or Die Tryin'\", ze kterého pochází i úspěšný singl „In Da Club“.", "Album \"Detox\", údajně poslední sólové album Dr. Dre, bylo plánováno na rok 2004. Projekt byl určitou dobu označován za zrušený, protože se Dr. Dre rozhodl věnovat své úsilí na produkci nahrávek ostatních umělců vydavatelství Aftermath (Eminem, 50 Cent, Eve, The Game a Busta Rhymes). Nicméně v listopadu 2004 Dr. Dre a \"Interscope Records\" potvrdili, že na \"Detox\" se stále pracuje a vydání je naplánováno na podzim 2005, album se ovšem odkládalo dalších pět let. Roku 2009 vydal Eminem album \"Relapse\", na kterém je majorita písní produkována Dr. Drem. Eminem uvedl, že je to dáno speciální chemií, která probíhá mezi jeho texty a beaty od Dr. Dre. O rok později však Eminemovu albu \"Recovery\" přispěl jen jediným beatem. V listopadu 2010 vydal singl \"Kush\" (ft. Snoop Dogg & Akon), který se umístil na 34. pozici v Billboard Hot 100, a tím po deseti letech vrátil Dr. Dreho do hudebních žebříčků. Druhým singlem z alba, vydaným v únoru 2011, je velmi úspěšná píseň \"I Need a Doctor\" (ft. Eminem a Skylar Grey), ta debutovala na 5. místě žebříčku Billboard Hot 100. Na jaře 2011 byl natočen klip k singlu \"I Need a Doctor\", v kterém se odkazovalo na datum 20. dubna 2011, což bylo bráno jako datum vydání alba.. Ovšem nakonec se ukázalo, že o datum vydání nešlo a album je plánováno k vydání do podzimu 2011. Zatím poslední datum vydání bylo stanoveno na 26. červenec 2011, ale ani to nebylo dodrženo. Album nakonec nebylo vydáno.", "V srpnu 2015 oznámil ve své show The Pharmacy, vysílané na jeho rádiové stanici Beats 1 Radio, že vydá své třetí studiové album s názvem \"\". Album mělo stanoveno datum vydání na 7. srpna 2015, ale již o pár hodin dříve bylo exkluzivně dostupné na streamovací službě Apple Music. Na albu hostují Kendrick Lamar, Xzibit, Ice Cube, Snoop Dogg, Eminem nebo Game. V show také vysvětlil, že album s názvem \"Detox\" nevydal, protože nebylo dost dobré. Album debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200 s 276 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. Do poloviny září 2015 se v USA prodalo 401 000 kusů alba.", "", "Dr. Dre se objevil ve filmech \"Set It Off\" (1996), \"The Wash\"(2001) a \"Training Day\"(2001), ale později prohlásil, že herecké kariéře se věnovat nehodlá. Také přispěl svou tvorbou na soundtracky k těmto filmům. V roce 2010 se rozhodl produkovat biografický film o skupině N.W.A..", "V roce 2008 vydal svou vlastní edici sluchátek nazvanou \"Beats by Dr. Dre\" u své firmy Beats Electronics. Tato sluchátka se stala hitem a módním doplňkem v mnoha hudebních klipech. Pod značkou \"Beats by Dre\" poté vyšly modely designované Lady Gagou (\"Heartbeats\") a Diddym (\"Diddy beats\"). Firmu Beats Electronics založil roku 2008 spolu s šéfem Interscope Records Jimmy Iovinem. Roku 2011 odprodali 51% akcií firmy společnosti HTC za 300 milionů amerických dolarů. V roce 2013 je však odkoupili zpět a stali se znovu většinovými vlastníky. V září 2013 se menšinovým vlastníkem stala skupina Carlyle, která do Beats Electronics LLC investovala 500 milionů dolarů. Celková hodnota společnosti tím vzrostla ke dvěma miliardám dolarů. V květnu 2014 jednala společnost Apple o odkoupení společnosti Beats Audio za rekordních 3,2 miliardy dolarů. V červnu 2014 byl obchod potvrzen a Dr. Dre, který vlastnil přes 25 % akcií společnosti se tím stal prvním umělcem žánru hip hop, jehož jmění přesáhlo miliardu dolarů. Dle časopisu Forbes se obchod udál za 3 miliardy dolarů a Dre z něj po zdanění získal 500 milionů dolarů, což mu zvedlo celkové jmění v roce 2015 na 700 milionů dolarů." ] }

{ "title": [ "Dějiny." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Nejstarší písemná zmínka o vsi pochází z roku 1250, kdy se na listině, vydané olomouckým děkanem Janem, objevuje jako svědek Sulislav, syn Zvěsta z Pnětluk. Ve 13. a na počátku 14. století byli páni z Pnětluk významnou šlechtou. Dokládá to mj. jejich přítomnost na panovnických listinách v roli svědků či fakt, že Sulislav z Pnětluk byl ve 13. století purkrabí na královském hradu Lokti. V Pnětlukách tudíž existovalo již ve 13. století panské sídlo. Starší vlastivědná literatura ho na základě zprávy a nákresu J. Veselého hledala v lesní lokalitě vzdálené asi 4 km od Pnětluk, vpravo od silnice na Kounov. Rozbor písemných pramenů - s použitím starší práce Fr. Štědrého - však prokázal, že dosud archeologicky neprozkoumané terénní vlny jsou pozůstatkem vesnice Záhoří, zaniklé za husitských válek. Během nich se o Pnětluky vedly spory, což zřejmě vedlo k zahájení výstavby hradu Pravda ve 30. letech 15. století. V té době, až do roku 1523, vlastnili Pravdu s Pnětluky Kolovratové. V polovině 15. století – v souvislosti s výstavbou hradu – přestala být stará tvrz v Pnětlukách obývána a postupně zanikla. Zřejmě stávala v sousedství kostela sv. Matouše, který je písemně doložen v roce 1363. Roku 1523 koupili panství Pravda Lobkovicové, kteří vyčlenili Pnětluky a Lipenec jako samostatné panství, které bylo roku 1602 natrvalo přičleněno k dominiu Nový Hrad. V roce 1767 koupili novohradské panství Schwarzenbergové a vlastnili je až do zrušení patrimoniální správy roku 1849. Třicetiletá válka Pnětluky značně zpustošila. Berní rula z roku 1654 uvádí ve vsi celkem 22 statků, z toho 18 bylo opuštěných. V roce 1715 se v obci poprvé připomíná škola, kde učil Martin Mayer. Prvním svobodně zvoleným starostou v roce 1850 se stal Václav Valda. V roce 1878 vznikl sbor dobrovolných hasičů. Pěstování chmele je v okolí Pnětluk doloženo již v 15. století. Od 19. století se stala oblast jižního a jihovýchodního Lounska významnou chmelařskou oblastí. Rovněž na katastru Pnětluk byl až do roku 1989 dominantní zemědělskou plodinou chmel. V roce 1909 zde byla založena pobočka Českého chmelařského spolku, v roce 1937 bylo ve vsi evidováno 98 pěstitelů chmele. V roce 1919 byly založeny dva spolky: Sokol a Dělnická tělovýchovná jednota. Volby do obecního zastupitelstva za první republiky zpravidla vyhrávali agrárníci. V dubnu 1945 byl v Pnětlukách umístěn dělostřelecký oddíl vlasovců. V obecních volbách roku 1946 získala Komunistická strana Československa 47 % hlasů, o sedm procent více než byl celostátní průměr. Přesto nebyli v rámci akce K vysídleni z obce žádní zemědělci, byli však přinuceni vstoupit do JZD. Při správní reformě roku 1960 byly Pnětluky sloučeny s Konětopy do jedné územně správní jednotky, roku 1981 připadly pod MNV Hříškov. Samostatný obecní úřad mají Pnětluky od roku 1990." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Historie.", "Slované.", "Tradiční obraz." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "České slovo \"vlkodlak\" má zřejmě původ v praslovanském \"*vъlkodlakъ\" – složenina ze slov \"*vъlkъ\" (vlk) a \"*dlaka\" (srst) – jedná se tedy o jedince, co má vlčí srst. Slovo \"vъlkъ\" pak vychází z indoevropského \"*wlkwo\". S českým slovem pak souvisí,, a \"(vălkolak)\"; vzdáleně příbuzné je. Ze slovanských jazyků je odvozené i novořecké označení vlkodlaka \"vrykolakis\" a \"vulkolaka\", albánské \"vurkolak\", rumunské \"vrkolak\" (v dialektech i \"vrukolak\", \"brukolak\") a turecké \"vurkolak\". Anglické slovo a německé jsou složeninami slov \"wer\" (člověk) a \"wolf\" (vlk). Lykantrop pochází ze starořeckého \"lukánthropos\" (z λύκος \"lúkos\" „vlk“ a ἄνθρωπος, \"ánthrōpos\" „člověk“). Je vzácně doloženo až z doby pozdní antiky a vždy v kontextu klinické lykantropie popsané Galénem. Pro vlkodlaky se počalo používat až kolem roku 1830.", "Nejstarší písemné doklady o lidech měnící se ve vlky pochází z antického Řecka. Hérodotos ve svých Dějinách z 5. století př. n. l. zmiňuje o kmeni Neurů obývajícím severovýchodní Skýtii, jehož všichni příslušníci se každý rok na několik dní proměnili ve vlky. Ve 2. století př. n. l. geograf Pausaniás ve svém díle Cesty po Řecku zmiňuje mýtus o králi Lykáónovi („Vlkovi“), který obětoval Diovi Lykaiovi („vlčímu Diovi“) dítě a ten jej za to potrestal proměnou ve vlka. Později byl tento příběh zpopularizován v Ovidiových Proměnách a lidi měnící se ve vlky zmiňuje též Vergilius, Plinius starší a Petronius. Posledně jmenovaný autor ve svém Satyriconu popsal případ vojáka, který ve vlčí podobě loupil, ale byl přitom zraněn. Později podle stop lidé našli umírajícího vojáka se stejnými ranami, jaké předtím zasadili vlkovi. Německé slovo \"werwolf\" bylo poprvé zmíněno Burchardem z Wormsu v 11. století a Bertoldem z Řezna ve 13. století. Vůbec se však neobjevuje v germánské poesii či fikci. Ve Skandinávii však vlkodlaky připomínají \"úlfhéðnar\", muži ve vlčí kůži bojující v transu spojovaném s Ódinem stejně jako berserkové. Ze středověku také pochází doklady o slovanských a baltských vlkodlacích, přičemž jsou tato etnika s vlkodlaky spojena i v severských pramenech. Také v keltském prostředí se o vlkodlacích dovídáme až ve středověku, bretaňská romance Bisclavret vlkodlaka popisuje jako nevinnou oběť kletby. Podobný obraz nabízí i francouzský rytířský román Guillaume de Palerne. Z Friulska na severu Itálie pochází středověké zprávy o benandantech, vlkodlacích chránících lidi proti čarodějnicím. Poslední z nich byl benátskou inkvizicí zadržen roku 1629. Ještě v 19. století se ale v sousedním Slovinsku objevovaly folklórní pověsti o bílém vlkodlaku \"krstnikovi\", který bojuje s upíry, čarodějnicemi a škodlivými černými vlkodlaky. Negativní obraz divokého a zuřivého vlkodlaka se objevil kolem poloviny 15. století, v téže době kdy se do širokého povědomí dostala představa zlovolné čarodějnice. Čaroděje měnící se ve vlky zmiňuje například \"Formicarius\" německého teologa Johanna Nidera z 30. let 15. století a během čarodějnických procesů ve švýcarském kantonu Valais probíhajících v letech 1428 až 1447 se obvinění přiznávali že na sebe brali podobu vlků a napadali dobytek. Roku 1589 byl lámán kolem \"porýnský vlkodlak\" a údajný sériový vrah Peter Stumpp, který podle doznání na mučidlech vraždil ve vlčí podobě. Za vlkodlaka se považoval také livonský stařec Thiess vypovídající v roce 1692 před soudem kvůli obvinění z modloslužebnictví, byl však pouze zmrskán a postaven na pranýř. Ještě roku 1863 se argumenty spojené s lykantropií objevily u soudu se španělským sériových vrahem a údajným kanibalem Manuelem Blanco Romasanta.", "Písemné zmínky o vlkodlacích pochází už z raného středověku. Podle Slova o pluku Igorově se ve vlka v noci měnil kníže Všeslav, podobné podání existuje o Bojanovi, synovi bulharského cara Symeona I. Ve vlka se mění hrdina srbských písní Drak ohnivý vlk. Mezi další zprávy patří tvrzení ve starosrbském zákoníku z roku 1262 že vlkodlaci způsobují zatmění slunce a měsíce, což připomíná severského Fenriho, nebo zmínka o vlkodlakovi na dalmatském ostrově Pašmanu z roku 1403. V Čechách pochází nejstarší zmínka z Alexandreidy ze 14. století. V lidové víře se o vlkodlacích objevují podobné příběhy jako o upírech a tyto dvě bytosti jsou často ztotožňovány. Existuje mnoho způsobů jak se jím člověk stává, jedná se například o ty, co se narodili nohama napřed, nebo se zuby, děti ženy a upíra nebo vlka, narození pod vládou určité planety. Stačí se také napít z vlčí stopy. Do vlkodlaka může být člověk i zaklet čarodějnicí, nejčastěji se tak stává novomanželům jedoucím na svatbu. Takoví vlkodlaci neškodí, ale musí zůstat ve vlčí podobě, dokud je ten, kdo je zaklel, neodkleje. Proměnit se může i mrtvý, přes něhož přeběhne kohout, kočka nebo pes. V noci pronásleduje mladé ženy a se svou vdovou má děti bez kostí. Vlkodlaci se mění i v jiná zvířata než ve vlka, například v koně, krávu, psa, kočku nebo slepici. K proměně dochází buď v noci, v pozici kozelce nebo o slunovratu, zrušit jí mohlo kohoutí zakokrhání nebo oslovení křestním jménem. V noci škodí dobytku, kterému saje mléko, a posílá na něj nemoci, kromě toho ubližuje i lidem. Na Istrii a v některých částech Slovinska se věřilo, že každá rodina má svého vlkodlaka (kudlak), který jí škodí, a zároveň bílého vlkodlaka krsnika, který ji před ním chrání. Velmi podobné představy o vlkodlacích jako Slované měli i Baltové, hlavně Lotyši a Litevci. U nich však vlkodlaci nebyli vnímání negativně, v Lotyšsku se věřilo, že k proměně stačí člověku protáhnout se za úplňkové noci dírou pod kořeny stromu, nejčastěji borovice, a odříkat přitom příslušná zaklínadla. Švédský kronikář Olaf Magnus popsal počátkem 16. století Litvu jako zemi zamořenou vlkodlaky. Ti se měli scházet na Štědrý večer a soutěžit ve skákání přes zdi, ten, který zeď nepřeskočil, byl ostatními potrestán. Podle Magnuse litevští vlkodlaci trhali dobytek a ovce, také se ale vloupávali do sklepů a vypíjeli ze sudů pivo, což měl být hlavní rozdíl mezi vlky a vlkodlaky.", "Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy o procesu, kterým se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem. Tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány. Způsob, jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý, napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor. Obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednodušší bylo zlikvidovat ho v jeho lidské podobě. Zakletí vlkodlaci byli dobří, lidem pomáhali, vysvobozeni mohli být pouze tak, že z nich týž čaroděj, který je zaklel, opět kletbu sňal. Vlkodlaci, kteří se stali vlkodlaky stykem s jiným vlkodlakem, nebyli nutně zlí (ačkoli zpravidla tomu tak bylo). Jejich přeměny byly často poměrně složité a proto se jich šlo zbavit jak v podobě člověčí, tak v podobě vlčí, ačkoliv nejjednodušší známý způsob proměny spočíval v udělání kotrmelce přes kládu. V pověstech některých národů (např. Lotyšů) se vlkodlak musel před proměnou svléknout do naha, přičemž své šaty nutně potřeboval ke zpětné proměně v člověka. Pokud mu šaty někdo ukradl, nemohl se vlkodlak proměnit a zůstal (často natrvalo) ve vlčí podobě. Umrlci byli zpravidla neškodní, většinou se pouze vraceli domů za svojí ženou. Pokud s ní měli dítě, narodilo se bez kostí. Zajímavostí je, že vlkodlak se za určitých okolností mohl stát vampýrem, zrovna tak dítě vzniklé spojením vlkodlaka a vědmy čekal vždy osud vampýra. Další poměrně zajímavým faktem je, že dost často vlkodlaci v lidovém podání splývali s upíry a existují o nich prakticky stejné historky." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Historie.", "Povaha.", "Elfové v renesanční literatuře.", "Elfové v moderní literatuře.", "Tolkienovi elfové.", "Sapkowského elfové.", "Elfové ze světa Warcraftu.", "Ostatní.", "Sci-fi." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Slovo je odvozeno od pragermánského \"*albiz\", to zase od praindoevropského \"*albhós\" či \"*helbhós\" ve významu „bílý“. Ze stejného kořene můžou pocházet i geografická jména Alpy a Labe. Základ této etymologie položil již Jacob Grimm a Ferdinand de Saussare. Konkrétní indoevropský kořen pak odvodil Elis Wadstein. Adalbert Kuhn spojil slovo elf se sanskrtským rbhu „obratný řemeslník“, které označovalo démony, kteří vykovali bohům šperky. K této etymologii se přiklonil i Jan de Vries, jejím problémem je však že vychází ze záměny elfů a s trpaslíky, která proběhla až během středověku.", "Nejstarším důkazem o germánské víře v elfy může být jméno věštkyně Albruny zmiňované Tacitem na přelomu 1. a 2. století. Lze ho přeložit jako „elfí kouzla“.(s. 91) V germánských jazycích se během středověku elf začal zaměňovat s jinými bytostmi nižší mytologie, především trpaslíky a můrami. V Anglii tato proměna počala od 11. století, v Německu ve 13. století. Ve francouzštině se slovo elf objevuje až v 16. století jako výpůjčka z germánských jazyků a rozšířilo se až v 19. století jako označení pro bytost podobnou trpaslíkovi.", "Elfové byly původně dobrotivými bytostmi. Svědčí o tom řada osobních jmen od nich odvozených, která měla svému nositeli zajistit jejich ochranu. Jedná se například staroanglická jména Aelfraed „rádce elfů“ Aelfbeorth „třpytící se elf“ nebo Aelfwine „přítel elfů“. Mezi další taková jména patří Alf, Alva a Alberich. Podobný účel měla jména odvozená od jmen bohů jako Thorsteinn „Thórův kámen“ nebo Frómundr „Freyem ochraňovaný“. Naopak například od slova dvergr „trpaslík“ žádná známá osobní jména odvozena nejsou, protože o těchto bytostech se původně věřilo že jsou zlovolné povahy. Na pozitivní charakter elfů odkazuje i samotná etymologie jejich jména od bílé barvy. Elfové byly spojeni s magií, později škodlivou magií. Staroanglický výraz aelfside z doby kolem roku 1000 „čarodějnictví, uhranutí“ doslova znamená „elfí kouzla“, složka siden je příbuzná severskému seid. Mezi další slova spojující magii a elfy patří staroanglické \"aelfadl\" „noční můra“ a \"aelfsogotha\" „škytavka“, dále německé Alpfuss „pentagram, muří noha“ a Alraun či Albruna „mandragora“. O kultu elfů svědčí existence rodinného svátku Álfablót „elfí obětování“, který byl slaven předkřesťanskými Seveřany. Souvislost této slavnosti s kultem předků ukazuje že se zemřelými byli spjati i sami elfové. Někteří lidé, například Hálfdan Hvítbeinn, byli po své smrti nazývani elfy. Podle Clauda Lecouteuxe jsou tak elfové nižšími božstvy plodnosti a úrody, spjatými s dobrotivými předky a bohy Freyem a Thórem, kteří přebývají v Álfheimu. Naproti tomu trpaslíci, později s elfy zaměňovaní, byli jejich zlovolnou analogií.", "V anglické renesanční literatuře se objevují elfové jako nejen druh víl, ale téměř synonymum slova víla. Nejznámějším dílem (a možná nejstarším) s tímto pohledem je hra \"Sen noci svatojánské\" Williama Shakespeara: termín elf je použit pro bytosti téměř velikosti hmyzu. Mezi další autory, kteří takto popisovali elfy, patří Michael Drayton. Na druhou stranu Edmund Spenser používá termín elf pro bytosti lidské velikosti.", "Postavy elfů se často vyskytují v současné fantasy literatuře a jiných fantasy dílech včetně her na hrdiny. Jejich typologie bývá podobná jako u mytologických elfů, v jednom díle resp. fantasy světě se však obvykle vyskytuje pouze jeden druh elfů. Elfové jsou známi zejména z děl J. R. R. Tolkiena, Raimonda E. Feista, A. Sapkowského, Poula Andersona nebo Christophera Paoliniho. Ve fantasy se nejčastěji vyskytují elfové podobní mytologickým elfům světlým. Jedná se obvykle o bytosti vysokého štíhlého vzrůstu s jemnými rysy obličeje a špičatýma ušima. Špičatost se ovšem pohybuje od lehké (tvar zhruba jako polovina lipového listu) u Tolkiena až po uši stejně dlouhé jako králičí například v japonských anime. Délka života elfů je většinou výrazně delší než lidská, pohybuje se od nestárnoucích Tolkienových až k „pouhým“ několika staletím. Elfové se vyznačují velkou moudrostí, mají rádi přírodu, často bydlí přímo v lese (v domech postavených na stromech). Jejich obvyklou zbraní je dlouhý luk. Elfové z fantasy jsou také běžnou rasou v hrách na hrdiny jako je \"Dungeons & Dragons\" nebo české \"Dračí doupě\", stejně jako v počítačových hrách tohoto typu. V dračím doupěti se jedná zjevně o elfy zelené (podle Tolkienova dělení).", "V Tolkienově Středozemi jsou elfové (Quendi) ušlechtilé nesmrtelné bytosti, které do určité míry vládnou magií a byli první, kteří osídlili svět. Tolkien je rozděluje na Vznešené (\"Calaquendi\", dále se dělí na \"Vanyar\", \"Noldor\" a část \"Teleri\"), šedé (\"Sindar\"), zelené (\"Laiquendi\") a temné (\"Moriquendi\"). Paralelně Eldar označuje Vanyar, Noldor a všechny Teleri a Avari ostatní (podmnožinu Moriquendi). Toto rozdělení nemá nic společného se základním dělením mytologických elfů, všichni Tolkienovi elfové jsou stejný druh bytostí. Tolkienovo rozdělení elfů je dáno zejména tím, jak se zachovali k nabídce odchodu do Valinoru – Vanyar do Valinoru přišli a zůstali v něm, Noldor do něj přišli, ale později se vrátili a přinesli do Středozemě moudrost a magii Valinoru, Teleri zčásti došli, zčásti – Sindar, Laiquendi a Nandor – se vydali na cestu, ale nepřekročili moře. Sindar a Laiquendi zůstali v Beleriandu, Nandor zůstali východně od Mlžných hor. Avari pozvání odmítli. Přestože přímo v Tolkienově díle je pro to jen málo podkladů (kromě konkrétních jedinců), v řadě odvozených jsou Vznešení elfové popisovaní (autorem nebo ostatními postavami) jako arogantní se syndromem nadřazenosti proti nejen lidem ale i ostatním elfům.", "V díle Sapkowského jsou elfové mizejícím zahořklým druhem, který má k lidem spíše konfliktní vztah. Sapkowkovského elfové jsou příbuzní s dryádami, v mytologickém dělení se řadí ke světlým elfům. Mezi trpaslíky a elfy nepanuje taková nenávist jako u jiných autorů, což je způsobeno tím, že obě rasy, byť nepříbuzné, se počítají k tzv. \"starší krvi\" a pomalu podléhají nezadržitelné záplavě lidí – staré spory, na které se několikrát otevřeně naráží, jsou tudíž zatlačeny do pozadí aktuálním společným nepřítelem.", "Ve světě Warcraftu představovali elfové lid vysokých, velekrásných a inteligentních bytostí vyznačující se svýma dlouhýma špičatýma ušima. Původně se jednalo o jedinou rasu zvanou Kal'dorei (noční elfové), která vznikla a žila původně při břehu jezera na tehdy jediném kontinentě zvaným Kalimdor. Toto jezero bylo později označováno jako \"Studna věčnosti\". Elfové byli první bytosti, kteří magii s ní spojovanou objevili. Elfy si zamiloval Cenarius, mocný polobůh obývající zalesněné oblasti, který elfy učil o uspořádání světa. Civilizace elfů se rozšířila po celém kontinentě. Královna Azshara vybudovala na břehu Studny věčnosti velký palác, kde shromažďovala své nejvěrnější služebníky (nazývala je \"Quel'dorei\" neboli \"Urození\") a zasvěcovala je v magii. Avšak královna Azshara pod nekontrolovatelným používáním magie zešílela a ona a její Urození přivolali do svého světa Plamennou legii, zhoubnou armádu démonů a přestože ji za obrovského úsilí elfové zahnali zpět, došlo k roztrhnutí světa, zničení Studny věčnosti (dárkyně magické moci a nesmrtelnosti) a elfové se rozdělili na Nagy, Noční elfy-s vůdci Malfurione Stormrage a jeho ženou Tyrande Whisperwind a Vysoké elfy z nichž se po zkáze jejích království Quel'Thalas stali Krvaví elfové v čele s princem Kael'thasem Sunstriedrem Noční elfové žijí v lesích Kalimdoru, kde vypěstovali Strom světa, který bylo zdrojem jejich magie a zároveň dárce nesmrtelnosti. Tito elfové mají modrou, fialovomodrou až úplně filavou barvu pokožky a vlasy v zelených, fialových, bílých či modrých odstínech. Specializují se na boj na dálku a v noci se dokáží skrýt. Jejich magie je úzce spjata se Stromem světa a také s měsíčními studnami, jejichž vodu nabíjí magií skrze měsíční svit bohyně Elune.", "Ve Feistově Midkemii (a okolních světech) se elfové dělí na světlé (Eledhel), temné peklomory (Moredhel) a \"šílené\" rudomory (Glamredhel). Původně se jednalo o sluhy Valheru (Dračí jezdci) a rozlišují se podle toho, jaké pojali úmysly po jejich porážce novými bohy planety Midkemie (opět tedy ve smyslu mytologického dělení jde vždy o světlé elfy). Vládnou sice magií, ale spíše ve smyslu talentu a času se učit než jako zvláštní schopností. Jsou spřízněni s Přírodou, a dokáží komunikovat se zvířaty na velmi dobré úrovni. Nepohřbívají mrtvé, jejich těla nechají pohltit okolní Přírodou. Jejich víra jim zakazuje vyslovovat jméno zemřelého. Věří totiž, že by duše zemřelého zaslechla své jméno, a vrátila se ze Svatých ostrovů, aby potěšila truchlící. V Andersonově Zlomeném meči vychází autor více z původní mytologie a odkrývá boj světlých elfů a skřetů. Oba tábory jsou však v lidkých měřítkách poněkud nezařaditelné a i Světlé bychom označili za bytosti zlé. Dokonalým příkladem zlých elfů jsou ovšem elfové z Pratchettovy Zeměplochy. Jsou vznešení a krásní, čtou myšlenky a baví je jen tak mučit formy života, které oni nepovažují za sobě rovné, tj. všechny ostatní. Jsou nesmírně krutí a žijí ve vlastním, neskutečném vesmíru, který parazituje na skutečných, cizích realitách. Vzhledově se jedná o světlé elfy, nicméně jejich vládkyně je královna víl. Býval také král elfů, manžel královny víl, který ale odešel do vlastní říše, když se s nesmírně panovačnou královnou víl nedokázal domluvit kvůli své smířllivosti vůči ostatním rasám. Jediné čeho se elfové obávají je železo, přesněji feromagnetické materiály – a trochu také „železa v hlavách“ neboli logického myšlení. Elfové se nachází i ve hrách na hrdiny. V anglickém Dungeons & Dragons nebo českém Dračím doupěti se jedná o elfy podobné Tolkienovým nebo Feistovým. Z Dungeons & Dragons se dostali do řady knih touto hrou inspirovaných. Např. Temní elfové neboli Drow (v prvních českých překladech Drov, anglicky: Drow) se objevují v jednom ze světů Dungeons & Dragons Forgotten Realms. Příkladem dlouhouchých elfů jsou elfové z Record of Lodoss War. Tento anime seriál vychází z partie D&D a vyskytují se v něm světlí i temní elfové Feistova typu. Oba druhy elfů poskakovali po stromech (tj. neměli problém se skokem přes 5 metrů vzhůru) a místy nebyly vidět, nebylo ale jasné do jaké míry je to vlastnost elfů – tedy nižší váha (nižší i než by odpovídalo jejich útlé postavě) a větší rychlost – a do jaké výsledek více času na trénink nebo použití magie. V románech Christophera Paoliniho vystupují klasičtí zástupci světlých elfů, kteří jsou vytvořeni co nejdokonalejší, například nepotřebují ani spát (pouze upadají do tzv. bdělého spánku, kdy si naprosto uvědomují své okolí). Je zde řečeno, že i nejslabší elf snadno porazí člověka, což se zde několikrát potvrdí (např. když elfská princezna Arya bojuje po těžkém zranění Eragona s Durzou v Tronjheimu). Disponují neobyčejnou silou, nesmrtelností (která je omezena fyzickými zraněními; např. nevyléčitelné nemoci, bitvy atp.), krásou a citem pro umění. Nesmrtelní však nebyli vždy, stalo se tak před mnoha tisíci lety při ustanovení Jezdců po válce elfů s draky (draci od elfů získali schopnost mluvit jejich řečí, elfové zdědili jejich dlouhověkost atp.). Píší nádherné epické básně a písně, jejich domovy vyrůstají přímo ze stromů a nejedí maso. Velice dobře ovládají kouzla a dokáží rostliny vyzpívat do určitého tvaru a podoby.", "V čistém sci-fi se elfové nevyskytují, ale přesto se zde typologie do určité míry odráží. Například ve světě Star Trek k nim mají v některých směrech blízko Vulkánci (jako světlí) a Romulané (jako temní, ovšem v Tolkienově nebo možná spíše Feistově smyslu) – vzhledem, dlouhověkostí i telepatickými schopnostmi (místo schopností magických). Jako podobné elfům lze popsat i krátkověké Ocampy ze stejného seriálu – jejich schopnosti mají ještě blíže k magii. Pokud přímo hledáte, najdete znaky elfů i u Minbarů z Babylonu 5. Například jejich architektura připomíná elfskou a v jejich charakteru je vidět stejnou nadřazenost a aroganci která bývá připisována Vznešeným elfům. Elfská je i \"role\" jejich rasy v příběhu, a to ještě výrazněji než ve Star Treku. Rozdělení lidí, které popisuje H. G. Wells ve svém románu \"Stroj času\", vykazuje podobnost s rozdělením elfů na světlé a tmavé podle severské mytologie. Ve světě hry Shadowrun, který spojuje fantasy a kyberpunk, se vyskytují elfové vzniklí mutací z lidí." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se roku 1903 v anglické obci Knowle jako syn advokáta. Rané dětství prožil v birminghamské čtvrti Edgbaston. Když mu bylo osm let, jeho rodiče se rozvedli a on a jeho bratr Vivian Beynon Harris (stal se také spisovatelem) strávili zbytek svého dětství v řadě internátních škol, ze kterých nejdéle pobyl v Bedales (v letech 1918-1921) poblíž Petersfieldu v Hampshire. Školu opustil v osmnácti letech a následně zkoušel studovat právo. Prošel pak řadou různých profesí (například práce na farmě nebo v reklamní agentuře), většinou se však spoléhal na finanční příspěvky od své rodiny. Roku 1925 se začal živit psaním a prodal své první krátké povídky. Během třicátých let napsal pod různými pseudonymy (například jako John Beyon nebo John B. Harris) množství povídek pro americké pulpové magazíny. Kromě sci-fi psal i detektivní příběhy. Jeho práce se však nevymykaly z průmětu tehdejší produkce. V letech 1940 až 1943 pracoval jako civilní zaměstnanec pro britskou vládu v oblasti cenzury, poté narukoval do armády, sloužil v Royal Corps of Signals (spojaři) a zúčastnil se vylodění v Normandii. Po skončení války pokračoval v psaní, své povídky i romány vydával opět převážně na americkém trhu. Inspirován úspěchem svého bratra, který měl vydané již čtyři knihy, změnil počátkem padesátých let styl a začal psát postapokalyptické romány. Hned první z nich, \"Den trifidů\" (1951, The Day of the Triffids), vydaný pod jménem John Wyndham, mu přinesl obrovský úspěch, kterého ve svých dalších dílech již nedosáhl. Během svého života napsal jako John Wyndham šest dalších sci-fi románů. Roku 1963 se ve svých šedesáti letech oženil s Grace Wilsonovou, se kterou žil v Petersfieldu v blízkosti areálu školy Bedales. Zemřel roku 1969 v Londýně. Svá díla psal jako vědeckofantastické morality, keré jsou pro svou angažovanost, humanismus a optimismus srovnávány s díly H. G. Wellse." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Raný koncept a užití.", "Rozdílné názory na charakteristiku totalitarismu.", "Friedrichova a Brzezinského kritéria a Linzova charakteristika totalitarismu.", "Rozdíl mezi autoritativním režimem a totalitou.", "Důvody vedoucí k podrobení se totalitarismu.", "Totalitní architektura." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Běžně se udává, že představu totalitarismu jako totální politické moci formuloval v roce 1923 Giovanni Amendola, který popsal italský fašismus jako systém fundamentálně odlišný od prosté diktatury. Pojem byl v pozitivním významu uváděn v zápiscích Giovanniho Gentileho, italského filosofa a teoretika fašismu. Používal výraz „totalitario“ k popsání struktury a cílů nového státu. Nový stát měl poskytovat „totální zastoupení národa a totální vedení národních cílů“. Popsal totalitarismus jako společnost, ve které ideologie měla vliv nebo moc na většinu svých občanů. Podle Benita Mussoliniho tento system politizoval všechno spirituální a lidské. Farář Luigi Sturzo navazuje na Amendolu svým popisem totality jako netolerantního, politicky centralistického, autoritativního proudu diktatury. Tak, jak ji definoval Sturzo, je totalitní forma vlády chápána dodnes. Svobodomyslný Curzio Malaparte to k nelibosti Mussoliniho charakterizoval jako „systém, kde vše, co není zakázané, je povinné“. Za zmínku stojí, že kořeny tohoto pojmu lze vystopovat již v textech Sieyèse z období Francouzské revoluce, který používá termín res total (ré-totale).", "První, kdo použil termín totalitarismus, byl rakouský spisovatel Franz Borkenau ve své knize z roku 1938 „Komunistická internacionála“, ve které poznamenal, že totalitarismus spíše sovětskou a německou diktaturu sjednocoval, než odlišoval. I Sung-man, který se později stal prvním prezidentem Korejské republiky, ve své knize \"Japan Inside Out\" z roku 1941 použil termín totalitarismus ke kategorizování japonské nadvlády nad mnoha asijskými národy proti demokratickému světu, kde jsou jedinci důležitější než společnost sama. Během sérií přednášek v roce 1945 nazvaných \"The Soviet Impact on the Western World\" (publikovaných jako kniha v roce 1946) se britský pro-sovětský historik E. H. Carr vyjádřil, že trend odchylování se od individualismu a směřování k totalitě je všude nepochybný a že marxismus-leninismus byl nejúspěšnější typ totalitarismu, jak dokazují růst sovětského průmyslu a také role Rudé armády při porážce nacistického Německa. „Pouze slepí a nevyléčitelní mohou tento fakt ignorovat,“ řekl Carr. V knihách Otevřená společnost a její nepřátelé z roku 1945 a Bída historicizmu z roku 1957 rakouský filozof Karl Popper vylíčil kritiku totalitarismu. V obou dílech kontrastoval „otevřenou společnost“ liberální demokracie s totalitarismem a argumentoval na základě přesvědčení, že historie se pohybuje směrem k nezměnitelné budoucnosti v souladu se známými právními předpisy. V knize Původ totalitarismu spisovatelka německo-židovského původu Hannah Arendtová udává, že nacistické a komunistické režimy byly novou formou vlády a ne poupravené verze starých tyranií. Dle Arendtové je zdrojem masové obliby totalitárních režimů jejich ideologie, která poskytuje utěšující, jednoduchou odpověď na záhady minulosti, současnosti a budoucnosti. Pro nacismus je celá historie historií rasového boje a pro marxismus je to historie třídního boje.", "Není jednoduché určit přesnou a jedinou charakteristiku totalitarismu. Myslitelé mají různé názory, a každý do charakteristiky totalitarismu zapojuje jiné prvky. Totalitarismem se zabýval velký počet autorů, zejména Raymond Aron, Lawrence Aronses, Franz Borkenau, Karl Dietrich Bracher, Zbigniew Brzezinski, Robert Conquest, Carl Joachim Friedrich, Eckhard Jesse, Leopold Labedz, Walter Laqueur, Claude Lefort, Juan Linz, Richard Löwenthal, Karl Popper, Richard Pipes, Leonard Schapiro a Adam Ulam. Největší rozdíly názorů existují v otázce, zda je přítomnost teroru v totalitních režimech nutná. Raymond Aron tvrdí, že „totalitární panství je do značné míry určováno prvkem teroru“. Dle Hannah Arendtové je podstatou totalitních režimů právě přítomnost teroru. Oproti tomu například Giovanni Sartori a José Linz neuvažují o teroru jako o nezbytném prvku totality, ale zároveň nevylučují možnost jeho přítomnosti. Dalším prvkem, o kterém se vedou diskuze, je nutnost centrálně řízené ekonomiky. Sartori ji naprosto odmítá, zatímco Aron prosazuje. Při zkoumání názorů jednotlivých myslitelů na totalitarismus nelze také zapomenout na přihlédnutí k časovému aspektu, protože každý z myslitelů utvářel své názory v jiném časovém období. Zatímco Arendtová znala v době svého zkoumání pouze dvě formy totalitní vlády (diktaturu národního socialismu po roce 1938 a diktaturu bolševismu od roku 1930), Sartori měl časový odstup daleko větší, a mohl tak zkoumat proměny totalitních režimů v čase. I přes rozdílnost názorů na přítomnost různých prvků v totalitarismu je možné definovat základní kritéria režimu. Za totalitářský je považován takový režim, který má pouze jediné centrum moci a vykonává absolutní vládu nad jednotlivci podle jediné ideologie. Toto pojetí je sice velmi obecné, ale přihlíží k rozdílnostem názorů různých myslitelů.", "Aby režim mohl být nazýván totalitním, musí splňovat určité předpoklady. Faktory totalitarismu jsou vymezeny v teorii Carla Joachima Friedricha a politologa Zbigniewa Brzezinského. Předpoklady totalitního režimu, jak je nejprve vymezuje C. J. Friedrich, jsou: Tato Friedrichova teorie byla později rozvinuta Brzezinského klíčovým posledním bodem: V této podobě zůstávají Freidrichova Brzezinského kritéria totalitarismu nezměněna dodnes. O práci Freidricha a Brzezinského se ve své vlastní definici totalitarismu opřel politolog Juan José Linz. Ten stanovil tři podmínky, při jejichž naplnění lze režim označit za totalitní:", "Podle Karla Loewensteina pojem autoritarismus označuje politickou organizaci, ve které jediný držitel moci, ať už osoba, diktátor, junta nebo strana, monopolizuje politickou moc. Pojem autoritářství tak označuje spíše strukturu vlády než strukturu společnosti. Autoritativní režim ohraničuje sám sebe na politické řízení státu. Techniky vlády totalitního režimu jsou nevyhnutelně autoritářské. Přesto totalitní režim činí více. Pokouší se vázat soukromý život, duši a morálku svých občanů k dominantní ideologii. Propagovaná ideologie prostupuje všechny kouty a škvíry společnosti; jeho ambice jsou totální. Totalitní režim chce zničit občanskou společnost, tedy komunitu nezávislou na státě. Italští fašisté nezničili sociální struktury kompletně, a tak tyto země mohly snáze přijmout demokracii, obzvláště po naprosté porážce, ke kterému dovedl Itálii autoritativní režim ve druhé světové válce. Pokusy o reformu režimu v Sovětském svazu nevedly nikam, protože nevládní instituce, ať už ekonomické nebo sociální, byly vybudovány daleko méně. Výsledky snah o reformu nemohly reformovat komunismus nebo obnovit demokracii, ale vyvolaly progresívní úpadek organizovaného života. Skutečný svět je obtížné vtěsnat do slovních kategorií, a tak je pojem totalitarismus zdrojem téměř nekonečných diskusí, který režim v kterém období ještě byl totalitou a který již ne. Na tento problém narazili již zakladatelé totalitární školy (H. Arendtová, R. Aron), kteří si rovněž uvědomovali základní diametrální rozdíl mezi například Frankovým režimem a Hitlerovým nacionálním socialismem. Ve svém komentáři porovnávajícím náboženství a totalitarismus Christopher Hitchens řekl „nutkání zakázat a cenzurovat knihy, umlčet disidenty, odsuzovat lidi stojící mimo, vpadnout do jejich soukromé sféry a vyvolat exkluzívní spásy jsou esencí totalitarismu.“", "Tímto tématem se zabývá německý sociální psycholog, sociolog a psychoanalytik Erich Fromm. Uvádí, že v moderní společnosti se člověk stává sice soběstačnějším, nezávislejším i kritičtějším, na druhou stranu ale také osamělejším, izolovanějším a úzkostlivějším. Počátek vidí v době reformace, kdy Martin Luther a Jan Kalvín zdůrazňovali špatnost a zkaženost lidské povahy a hlavní cíl viděli v pokoření lidské pýchy a oslavě Boha. Tyto vlivy pak připravily člověka na podřízenou roli vůči budoucím totalitním vůdcům. Tuto situaci v minulosti předpověděli filosofové jako například Søren Kierkegaard a Friedrich Nietzsche. Americký psycholog a filosof John Dewey shrnul problém totalitarismu tak, že hlavní hrozbou demokracie není fakt, že existují totalitní státy, ale totalita v samotném člověku, jeho postojích a v institucích, která zapříčinila vítězství autority a vznik závislosti na vůdci.", "Nepolitické aspekty kultury a motivů totalitních zemí samy sebe označovaly jako „totalitní“. Například Theodore Dalrymple, britský autor, fyzik a politolog, napsal pro City Journal, že brutalismus je vyjádření totalismu vzhledem k tomu, že jeho betonově založený styl zahrnuje ničení jemnějších - humánnějších míst jako například zahrad. V díle 1984 George Orwella je popsána budova Ministerstva pravdy jako „obrovský, pyramidový objekt z bílého betonu, tyčící se terasu po terase – tři sta metrů do vzduchu“. Fejetonista Ben Macintyre z deníku The Times poznamenal, že to byl „předvídavý popis druhu totalitní architektury, která bude brzy dominovat komunistickému bloku\"." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Verze.", "Verze 1.", "Verze 2.", "Verze 3.", "Podmínky licence.", "Copyleft.", "Licencování a smluvní záležitosti.", "Držitelé autorských práv.", "GPL u soudu.", "Kompatibilita a vícenásobné licencování.", "Přijetí GPL.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Licence GPL byla napsána Richardem Stallmanem v roce 1989 pro použití s programy poskytovanými jako součást projektu GNU. Původní GPL byla založena na unifikaci podobných licencí používaných pro časné verze programů GNU Emacs, GNU Debugger a GNU Compiler Collection. Tyto licence obsahovaly podobné podmínky jako moderní GPL, ale byly specifické pro každý program, což je dělalo nekompatibilní, byť šlo o stejné licence. Stallmanovým cílem bylo vytvořit jedinou licenci, která by se použila pro jakýkoli projekt a tedy by mnoho projektů mohlo sdílet kód. Důležité rozhodnutí ohledně důvěry v GPL přišlo od Linuse Torvaldse, který v roce 1992 použil tuto licenci pro linuxové jádro, přechodem z dřívější licence, která zakazovala komerční distribuci. V srpnu 2007 licenci GPL používá přibližně 65 % z 43 442 projektů svobodného softwaru, které jsou uvedeny v seznamu na serveru Freshmeat, a v lednu 2006 mělo tuto licenci okolo 68 % projektů na SourceForge.net. Podobně průzkum Red Hat Linuxu 7.1 z roku 2001 zjistil, že 50 % zdrojového kódu je licencováno pod GPL a průzkum MetaLab, později největšího archivu svobodného softwaru, v roce 1997 ukázal, že zhruba polovina projektů má právě tuto licenci. Jeden průzkum velkého repozitáře open source software ohlásil, že v červenci 1997 je okolo poloviny softwarových balíků s explicitními licenčními podmínkami licencováno pod GPL. Mezi významné svobodné programy pod GPL patří například linuxové jádro nebo GNU Compiler Collection (GCC). Některý další software je duálně licencován s více různými licencemi, často jednou z nich bývá GPL. Někteří pozorovatelé věří, že silný copyleft poskytovaný GPL byl klíčovým pro úspěch Linuxu, protože programátorům do něj přispívajícím dal jistotu, že jejich díla přinesou užitek celému světu a zůstanou svobodná, místo aby byla vytěžována softwarovými společnostmi, aniž by něco vracely zpět komunitě. Druhá verze licence, verze 2, byla vydána v roce 1991. Během následujících 15 let někteří členové komunity svobodného softwaru nabyli přesvědčení, že někteří dodavatelé softwaru a hardwaru našli v GPL skuliny, které jim umožňují využívat software licencovaný pod GPL způsobem, který je v rozporu se záměry programátorů. Mezi takové metody patří tivoizace (začlenění GPL softwaru do hardwaru, který odmítá spouštět modifikované verze tohoto softwaru), používání nepublikovaných modifikovaných verzí GPL softwaru za webovým rozhraním, patentové obchody mezi Microsoftem a distributory Linuxu a Unixu, kteří mohou zkusit využít patenty jako zbraň proti konkurenci z Linuxu. Verze 3 byla vyvinuta, aby se pokusila tyto problémy řešit. Byla oficiálně vydána 29. června 2007.", "", "Verze 1 licence GNU GPL, vydaná v lednu 1989, chránila proti dvěma způsobům, kterými softwaroví distributoři omezovali svobody, které definují svobodný software. Prvním problémem je, že distributoři mohou publikovat jen binární soubory – spustitelné, ale nikoli čitelné nebo upravitelné lidmi. GPLv1 se to mu brání tak, že určuje, že každý dodavatel šířící binární soubory musí pod stejnými licenčními podmínkami poskytnout také lidsky čitelný zdrojový kód. Druhým problémem je fakt, že distributoři mohou přidávat dodatečná omezení, buď přidáváním restrikcí k licenci, nebo kombinováním softwaru s jiným softwarem, který má další restrikce ohledně své distribuce. Pokud se toto udělá, na kombinované dílo se uplatní obě sady restrikcí, a proto mohou být přidána neakceptovatelná omezení. GPLv1 tomu zamezuje tím, že modifikované verze jako celek musí být šířeny pod GPLv1. Proto software šířený pod podmínkami GPLv1 lze kombinovat se softwarem pod permisivnějšími podmínkami, protože se tak nezmění podmínky, pod kterými se distribuuje výsledný celek, kdežto se softwarem šířeným pod restriktivnější licencí ho kombinovat nelze, protože by se to dostalo do konfliktu s požadavkem GPLv1 na šíření pod touto licencí.", "Podle Richarda Stallmana je hlavní změnou v GPLv2 klauzule \"svobodu nebo život\", jak ji nazval – sekce 7. Tato sekce říká, že pokud někdo přidá omezení, které mu brání šířit software pod licencí GPL tak, aby respektoval svobodu ostatních uživatelů (například pokud právní ustanovení říká, že se software smí distribuovat jen v binární formě), nesmí ho šířit vůbec. V roce 1990 vycházelo najevo, že méně restriktivní licence by byla strategicky užitečná pro některé softwarové knihovny; verze 2 licence GPL (GPLv2) byla vydána v červnu 1991, proto druhá licence – Library General Public License (LGPL) – byla uvedena ve stejnou dobu a označena číslem 2, aby bylo zřejmé, že se obě licence vzájemně doplňují. Číslování verzí se rozešlo v roce 1999, když byla vydána verze 2.1 licence LGPL, která ji přejmenovala na GNU Lesser General Public License, aby lépe odrážela její místo ve filosofii GNU.", "Na sklonku roku 2005 oznámila Free Software Foundation (FSF), že pracuje na verzi 3 licence GPL (GPLv3). 16. ledna 2006 byl publikován první \"diskusní draft\" této licence a začaly veřejné konzultace. Ty byly původně plánovány na devět až patnáct měsíců, ale nakonec se protáhly na osmnáct měsíců a byly publikovány čtyři koncepty textu licence. Oficiální GPLv3 byla vydána 29. června 2007. GPLv3 byla napsána Richardem Stallmanem za právní pomoci Ebena Moglena a Software Freedom Law Center. Podle Stallmana se nejdůležitější změny týkají vztahu k softwarovým patentům, kompatibilitě svobodných licencí, definice \"zdrojového kódu\" a hardwarových omezení modifikace software (\"tivoizace\"). Další změny se vztahují k internacionalizaci, k tomu, jak se řeší porušení licence a jak může držitel autorských práv přidávat k licenci další povolení. Mezi dalšími změnami, které stojí za zmínku, je oprávnění autorů přidávat další podmínky nebo požadavky na distribuci díla. Jednou z takových volitelných podmínek, někdy nazývaná jako Affero klauzule, je zamýšlena ke splnění požadavků vzhledem k softwaru jako službě; povolení přidat tento požadavek činí GPLv3 kompatibilní s licencí Affero General Public License. Proces veřejných konzultací byl koordinován Free Software Foundation za asistence Software Freedom Law Center, a dalších skupin zabývajících se svobodným softwarem. Komentáře od veřejnosti byly shromažďovány přes webový portál gplv3.fsf.org. Tento portál běží na softwaru stet, vytvořeném pro tento účel. Komentáře byly předávány čtyřem výborům čítajícím přibližně 130 lidí, včetně příznivců i odpůrců cílů FSF. Tyto výbory zkoumaly komentáře zaslané veřejností a jejich shrnutí předávaly Stallmanovi k rozhodnutí, jak bude licence vypadat. Během procesu veřejných konzultací bylo k prvnímu návrhu zasláno 962 komentářů. Do konce procesu přišlo celkem 2 636 komentářů. Třetí koncept byl vydán 28. března 2007. Zahrnoval formulace zamýšlené jako ochrana proti patentovému křížovému licencování, jako je kontroverzní patentová dohoda Microsoft-Novell a omezuje protitivoizační klauzule na právní definici \"uživatele\" a \"spotřebitelského výrobku\". Také explicitně odstraňuje sekci o \"geografických omezeních\", jejíž pravděpodobné odstranění bylo oznámeno na začátku veřejných konzultací. Čtvrtý diskusní draft, který byl poslední, byl vydán 31. května 2007. Zavedl kompatibilitu s licencí Apache, vyjasnil roli vnějších kontrahentů a udělal výjimku k povolení dohody Microsoft-Novell, kdy v sekci 11, paragrafu 6 říká, že: Cílem je, aby byly v budoucnu takové dohody neúčinné. Licence je míněna také tak, aby způsobila, že Microsoft rozšíří své patentové licence, která poskytl zákazníkům společnosti Novell pro užití softwaru licencovaného pod GPLv3, na \"všechny\" uživatele tohoto softwaru; to je možné, jen pokud je Microsoft právně \"šiřitelem\" softwaru licencovaného pod GPLv3. Někteří lidé, například vysoce profilovaní vývojáři linuxového jádra, komentovali pro masmédia návrhy licence a zveřejňovali prohlášení o svých námitkách k částem diskusních draftů 1 a 2.", "Podmínky licence GPL jsou komukoli dostupné tak, že získá text licence s dílem, které je pod touto licencí poskytováno (\"nabyvatel licence\"). Každý nabyvatel licence, který akceptuje její podmínky, získává právo modifikovat dílo, kopírovat ho a dál rozšiřovat toto dílo i jakoukoli odvozenou verzi. Nabyvatel licence může provádět tuto službu za úplatu či zdarma. Tento bod odlišuje GPL od licencí, které zakazují komerční redistribuci. FSF argumentuje, že svobodný software by neměl omezovat komerční užití, a GPL tedy explicitně uvádí, že díla pod GPL lze \"prodávat\" za libovolnou cenu. GPL dále říká, že distributor nesmí zavést \"další omezení na práva zaručená GPL\". Toto zakazuje aktivity jako distribuci softwaru pod závazkem nebo smlouvou mlčenlivosti (NDA, non-disclosure agreement). Distributoři softwarového díla pod GPL také zaručují poskytnutí licence pro jakékoli patenty použité v tomto softwaru, aby mohly být tyto patenty v díle užívány. Sekce 3 licence požaduje, aby se k programům šířeným jako předkompilované binární soubory přikládaly zdrojové kódy, písemná nabídka distribuce zdrojových kódů stejným mechanismem, jakým se poskytly binární soubory, anebo písemná nabídka k poskytnutí zdrojových kódů.", "Distribuční práva zaručená GPL pro modifikované verze díla nejsou bez podmínek. Když někdo šíří GPL dílo se svými vlastními modifikacemi, požadavky na distribuci celého díla nemohou být jakkoli zvětšeny oproti požadavkům, které jsou v GPL. Tento požadavek je znám jako copyleft. Jeho právní moc vychází z aplikace autorského práva na počítačové programy. Protože dílo šířené pod GPL je chráněno autorským právem, nabyvatel licence nemá žádné oprávnění k šíření tohoto díla ani v modifikované podobě (kromě případu fair use), kromě toho, které mu určují podmínky licence. Kdo chce vykonávat práva normálně omezená autorským právem (např. šíření díla), musí přijmout podmínky licence. Naopak, když někdo distribuuje kopie díla bez přijetí podmínek GPL (například s udržením zdrojového kódu v utajení), může být postižen (žalován původním autorem, trestně stíhán) za porušení autorského práva. Copyleft tedy využívá autorské právo (copyright) k zajištění opaku obvyklého účelu: namísto zavádění omezení zaručuje práva ostatním lidem, a to tak, že jim nemohou být následně odebrána. Zajišťuje také, že nejsou zaručena neomezená distribuční práva, pokud by v prohlášení copyleftu byla právní vada. Mnoho distributorů GPL programů přikládá zdrojový kód ke spustitelným souborům. Alternativní metodou, jak vyhovět copyleftu, je poskytnout písemnou nabídku na poskytnutí zdrojového kódu na fyzickém médiu (např. CD) na vyžádání. V praxi je mnoho programů pod GPL distribuováno přes Internet, jejich zdrojové kódy jsou pak k dispozici protokolem FTP. Při internetové distribuci je to v souladu s licencí. Copyleft se uplatní jen v případě, že bude člověk program šířit. Každý si může vytvářet soukromé modifikované verze, aniž by měl povinnost šířit modifikace – do okamžiku, než začne modifikovaný software distribuovat někomu dalšímu. Všimněte si, že se copyleft uplatňuje jen na software a ne na jeho výstup (pokud výstup není sám o sobě odvozenou verzí programu); například veřejný webový portál běžící na modifikované verzi CMS šířeného pod GPL nemusí šířit změny tohoto softwaru.", "GPL byla navržena jako licence, ne jako smlouva. V některých jurisdikcích nepsaného práva (anglo-americký systém) je hlavní právní rozdíl mezi licencí a smlouvou tento: smlouvy jsou vymahatelné prostřednictvím smluvního (obchodního) práva, kdežto licence pomocí autorského práva. Toto rozlišení však nemá význam v mnoha jurisdikcích, kde není rozdíl mezi smlouvami a licencemi, jako v systémech římského (kontinentálního) práva. V České republice upravuje tuto problematiku zákon č. 121/2000 Sb. (autorský zákon). Zákon používá pojem \"licence\" ve smyslu \"oprávnění k výkonu práva dílo užít\" (§ 12, odst. 1), \"licenční smlouva\" je dle § 2358 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak právní úkon, kterým autor poskytuje nabyvateli licenci. O podání návrhu na uzavření licenční smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému okruhu osob. S přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo přijme plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn. Text licence GPL je z pohledu českého práva tedy vlastně podmínkami licenční smlouvy. Některé části GPL (například o vzdání se odpovědnosti) považují někteří právníci v kontextu tohoto práva za neplatné. Ti, kdo nesouhlasí s podmínkami GPL, nejsou oprávněni kopírovat nebo distribuovat tento software nebo odvozená díla. Mohou však software používat dle libosti.", "Text licence GPL je sám o sobě autorským dílem, autorská práva drží Free Software Foundation (FSF). FSF však nemá práva k dílu vydanému pod GPL, pokud autor explicitně nepřevede práva na FSF (což se stává zřídka, výjimkou jsou části projektu GNU). Právo podávat žalobu při porušení podmínek licence mají jen přímo jednotliví držitelé autorských práv. FSF povoluje lidem vytvářet si nové licence založené na GPL, přičemž tyto odvozené licence nesmějí bez souhlasu používat preambuli GPL. To se ale nedoporučuje, protože takové licence jsou obecně nekompatibilní s GPL. (Pro více informací viz GPL FAQ.) Mezi další licence vytvořené v projektu GNU patří GNU Lesser General Public License a GNU Free Documentation License.", "Klíčovým sporem souvisejícím s GPL je, zda ne-GPL software smí dynamicky linkovat GPL knihovny. GPL jasně říká, že veškerá odvozená díla kódu pod GPL musí sama být také pod GPL. Není však jasné, zda by spustitelný soubor, který dynamicky linkuje GPL kód, měl být považován za odvozené dílo. Komunita okolo svobodného a open source softwaru je v tomto rozdělená. FSF tvrdí, že spustitelný soubor je odvozeným dílem pouze tehdy, když GPL kód a spustitelný soubor \"vzájemně volají funkce a sdílejí datové struktury\", s čímž někteří lidé souhlasí, kdežto někteří (např. Linus Torvalds) souhlasí, že dynamické linkování může vytvořit odvozené dílo, avšak nesouhlasí s danou definicí takových případů. Na druhou stranu, někteří experti argumentují, že otázka zůstává otevřená: jeden právník firmy Novell napsal, že nevytvoření odvozeného díla dynamickým linkováním \"dává smysl\", ale nejde o \"čistý řez\". Lawrence Rosen se vyjádřil, že soud by \"pravděpodobně\" vyloučil dynamické linkování z odvozených děl, avšak \"existují také dobré argumenty\" na druhé straně a \"výsledek není jasný\" (při pozdější příležitosti argumentoval, že \"tržní\" faktory jsou důležitější než technika linkování). To jednoznačně není otázka GPL \"jako takové\", nýbrž jak autorské právo definuje odvozená díla. Ve sporu \"Galoob vs. Nintendo\" odvolací soud devátého obvodu definoval odvozené dílo jako vztah mající \"'formu' nebo trvalost\", a poznamenal, že \"porušující dílo musí určitou formou začleňovat část chráněného díla\", ale nedošlo k jasnému soudnímu rozhodnutí, které by vyřešilo tento konkrétní konflikt. Protože neexistuje žádný záznam o někom, kdo obcházel GPL pomocí dynamického linkování a hrozil by mu spor s držitelem autorských práv, omezení se jeví jako vymahatelné \"de facto\", byť to zatím nebylo prokázáno \"de jure\". V roce 2002 žalovala firma MySQL firmu Progress NuSphere kvůli porušení autorského a známkového práva u massachutetského okresního soudu. Firma NuSphere údajně porušila autorská práva k MySQL tím, že slinkovala kód tabulkového typu Gemini se serverem MySQL. Po předběžném slyšení před soudkyní Patti Saris 27. února 2002 vstoupily strany sporu do jednání o vyrovnání a možná se vyrovnaly. Při slyšení Patti Saris řekla, že \"nevidí žádný důvod\", proč by GPL nemohla být vymahatelná. V srpnu 2003 oznámila SCO Group, že má za to, že GPL nemá žádnou právní platnost, a že zamýšlí vést právní spory ohledně částí kódu zřejmě zkopírovaných ze systému SCO Unix do linuxového jádra. To bylo pro firmu problematické, protože šířila Linux a další GPL kód ve své distribuci Caldera OpenLinux a je těžko dokazatelné, že měla jiné právo tak činit, než to, které poskytuje GPL. Pro další informace viz SCO-Linux kontroverze a SCO vs. IBM. V dubnu 2004 dosáhl projekt netfilter/iptables u okresního soudu v Mnichově vydání předběžného opatření proti společnosti Sitecom Germany, poté, co tato firma odmítla upustit od šíření softwaru netfilteru v rozporu s podmínkami GPL. V červenci 2004 německý soud potvrdil toto opatření konečným rozsudkem proti firmě Sitecom. Zdůvodnění rozsudku přesně odráží predikci poskytnutou dříve FSF (Ebenem Moglenem): Tento rozsudek byl důležitý, protože to bylo poprvé, kdy soud potvrdil, že porušení podmínek GPL je porušením autorského práva. Avšak tento případ nebyl tak rozhodujícím testem GPL, jak z toho někteří vyvodili. V tomto případě nebyla napadena samotná vynutitelnost GPL. Místo toho se soud toliko pokusil rozpoznat, zda byla samotná licence vůbec v účinnosti. V květnu 2005 zahájil Daniel Wallace spor proti Free Software Foundation (FSF) u soudu v Jižním okresu Indiany. Tvrdil, že GPL je ilegální pokus, jak fixovat ceny na nulu. Žaloba byla v březnu 2006 zamítnuta na základě toho, že Wallace neprokázal platný antitrustový požadavek; soud prohlásil, že \"GPL podporuje, nikoli omezuje, svobodnou soutěž a distribuci počítačových operačních systémů, z čehož plynou přímé výhody pro spotřebitele.\" Wallace odmítl možnost další změny své stížnosti a byl nucen zaplatit FSF náklady na tento spor. 8. září 2005 soud centrálního okresu Soulu rozhodl, že GPL nemá žádnou právní váhu vzhledem k obchodnímu tajemství odvozeného od díla licencovaného pod GPL. Žalovaní argumentovali, že vzhledem k tomu, že je nemožné dodržet obchodní tajemství, pokud by postupovali v souladu s GPL a šířili dílo, že obchodní tajemství neporušují. Tento argument byl posouzen jako nepodložený. 6. září 2006 projekt gpl-violations.org zvítězil v soudním sporu proti D-Link Germany GmbH, vedeného kvůli tomu, že D-Link používal linuxové jádro nepřípustným a autorské právo porušujícím způsobem. Rozsudek konečně poskytl \"černě na bílém\" pravomocné soudní rozhodnutí, podle jehož odůvodnění je GPL platná a právně závazná; v dalších sporech lze očekávat, že i jiné německé soudy se přikloní k tomuto právnímu názoru. Koncem roku 2007 zahájili vývojáři projektu BusyBox společně s Software Freedom Law Center program, který má zajistit, aby distributoři BusyBoxu v embedded systémech dodržovali GPL, a ti kteří ji dodržovat nebudou, budou žalováni. Toto bylo označeno za první americké použití soudů pro vymáhání povinností plynoucích z GPL. Viz Soudní spory ohledně GPL.", "Mnoho nejběžnějších licencí svobodného softwaru, například původní MIT/X licence, BSD licence (v současné tříklauzulové formě) a LGPL, jsou kompatibilní s GPL. To znamená, že kód pod těmito licencemi lze bez konfliktu kombinovat s programem pod GPL (na celou nově vzniklou kombinaci by se pak vztahovala GPL). Některé licence svobodného a open source softwaru však nejsou kompatibilní s GPL. Mnoho příznivců GPL silně obhajuje, aby vývojáři svobodného a open source softwaru používali pouze licence kompatibilní s GPL, protože pokud by činili jinak, bylo by složité používat takový software ve větších celcích. Všimněte si, že tento problém vyvstává jen u současného použití licencí, které stanovují podmínky dané způsobem kombinace. Některé licence, například BSD, žádné takové podmínky nestanovují. Podívejte se též na seznam licencí schválených FSF na příklady kompatibilních a nekompatibilních licencí. Mnoho obchodních společností používá duální licencování. Šíří GPL verzi a prodávají proprietární licence firmám, které chtějí kombinovat tento software s proprietárním kódem, ať už používají dynamické linkování či nikoli. Mezi příklady takových společností patří MySQL AB, Qt Software (Qt toolkit), Namesys (ReiserFS) nebo Red Hat (Cygwin).", "Open Source License Resource Center spravované Black Duck Software ukazuje, že licenci GPL používá okolo 60 % veškerého open source softwaru. Podstatná většina projektů je vydávána pod GPL 2, tři tisíce projektů již migrovaly na GPL 3.", "V roce 2001 označil Steve Ballmer, CEO společnosti Microsoft, Linux za \"rakovinu, která se uchytí na veškerém intelektuálním vlastnictví, kterého se dotkne\". Kritikové Microsoftu říkají, že skutečným důvodem, proč Microsoft nemá rád GPL, je to, že GPL brání pokusům dodavatelů proprietárního softwaru \"uchopit, rozšířit, zničit\". Microsoft vydal Microsoft Windows Services for UNIX, obsahující kód licencovaný pod GPL. V reakci na útoky Microsoftu proti GPL, vydali mnozí významní vývojáři a obhájci svobodného softwaru společné prohlášení podporující licenci. GPL je mnoha kritiky označována jako \"virální\", protože GPL povoluje vydávat pod touto licencí pouze celé programy – to znamená, že programátoři nesmí vydávat programy, linkující GPL knihovny, pod nekompatibilními licencemi. Takzvaný \"virální\" efekt spočívá v tom, že v některých případech nelze různě licencovaný software kombinovat, aniž by byla jedna z licencí změněna. Byť lze teoreticky změnit kteroukoli z licencí, ve \"virálním\" scénáři nelze prakticky změnit GPL (protože software může mít mnoho přispěvatelů, z nichž někteří změnu téměř jistě odmítnou), zatímco licence druhého softwaru \"může\" být v praxi změněna. Toto je součástí filosofické odlišnosti mezi GPL a permisivními licencemi, jako jsou BSD licence, které nemají na modifikované verze takové požadavky. Příznivci GPL zastávají názor, že by měl svobodný software zajistit, že jeho svobody jsou chráněny po celou cestu od vývojáře k uživateli, kdežto jiní lidé jsou zase toho názoru, že prostředníci mezi vývojáři a uživateli by měli mít svobodu šířit tento software jako nesvobodný. Specifičtěji řečeno, GPL vyžaduje, aby redistribuce probíhala pod GPL, kdežto permisivnější licence povolují redistribuci pod restriktivnějšími licencemi, než je ta původní. Přestože GPL povoluje komerční distribuci softwaru, tržní cena bude stlačena na úroveň ceny distribuce — blízkou nule —, protože zákazníci mohou dále šířit tento software a jeho zdrojový kód za náklady redistribuce. Na toto by se dalo nahlížet jako na překážku v komerčním užití GPL softwaru těmi, kdo chtějí tento kód použít pro proprietární účely. Pokud nechtějí využít kódu pod GPL, musí si to reimplementovat sami. Microsoft zahrnul do svého open source softwaru podmínky proti GPL. Navíc projekt FreeBSD prohlásil, že \"méně veřejně známou a nezamýšlenou funkcí GPL je, že je velmi příznivá pro velké společnosti, které chtějí podkopávat jiné softwarové firmy. Jinými slovy, GPL je velmi vhodná k použití jako marketingová zbraň, potenciálně omezující celkový ekonomický přínos a přispívající k monopolistickém chování\". Není však jasné, zda nějaké takové případy nastaly v praxi. GPL nemá žádnou odškodňovací klauzuli explicitně chránící správce a vývojáře proti sporům vycházejícím z bezohledného přispívání. (Pokud vývojář vloží existující patentované nebo autorsky chráněné dílo do GPL projektu s tvrzením, že jde o jeho vlastní příspěvek, všichni správci projektu i další vývojáři mohou být právně odpovědni za škody vzniklé držitelům autorských nebo patentových práv.) Absence odškodnění je jednou z kritik, která vedla Mozillu k vytvoření Mozilla Public License namísto použití GPL nebo LGPL. Později však Mozilla přelicencovala svá díla pod trojitou licenci GPL/LGPL/MPL kvůli problémům s nekompatibilitou MPL s GPL. Někteří softwaroví vývojáři shledali, že v širším pohledu je GPL příliš restriktivní. Například Bjørn Reese a Daniel Stenberg cítili, že jejich volba GPL pro software vytvořila \"\"quodque pro quo\"\" (lat. \"\"všechno na oplátku za něco\"\") pro vývojáře jiného softwaru, který se s tím jejich linkuje. Z tohoto důvodu v roce 2001 ukončili použití GPLv2 ve prospěch méně restriktivních copyleftových licencí. Jako specifický příklad nekompatibility licencí lze uvést souborový systém ZFS firmy Sun Microsystems, protože je licencován pod licencí CDDL nekompatibilní s GPL a obsahuje několik patentů firmy Sun, díky kterým jej nelze linkovat s linuxovým jádrem. Někteří lidé také tvrdí, že by GPL mohla a měla být kratší." ] }

{ "title": [ "Stručně životopisy.", "Arkadij.", "Boris.", "Dílo bratrů Strugackých.", "Počítačové hry." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Narozen roku 1925, zemřel 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova, matka v Leningradě zůstala. V roce 1943 narukoval, vystudoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako redaktor. V roce 1956 napsal s L. Petrovem svou první povídku \"Popel Bikini\".", "Narozen roku 1933, byl tedy o 8 let mladší než bratr. Proto s matkou v obleženém Leningradě zůstal, absolvoval po válce školu s maturitou a později na Leningradské státní univerzitě fakultu fyziky a mechaniky. Studia ukončil promocí v roce 1955 a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně v Leningradě. Když v roce 1991 bratr zemřel, v psaní pokračoval pod pseudonymem S. Vitickij. Boris Strugackij podlehl kombinaci zápalu plic a rakoviny krve v pondělí 19. listopadu 2012 v rodném Petrohradu, bylo mu 79 let.", "Psát společně začali v roce 1957. Zejména první knihy byly dobrodružnými vědeckofantastickými romány, propagující komunistickou ideologii, později začali své postavy lépe propracovávat a do knih se dostávala stále více kritika sovětské společnosti. Mnohé z těchto děl bylo proto cenzurováno a nemohlo dlouho vyjít. Publikovali rovněž pod pseudonymem S. Jaroslavcev, ke kterému se uchylovali v 70. a 80. letech 20. století v době, kdy nemohli publikovat pod svými jmény. Pseudonymu také užívali u některých titulů určených dětskému čtenáři. Po smrti Arkadije v roce 1991 začal Boris psát dál pod pseudonymem S. Vitickij, protože se spolu s bratrem již dříve dohodli, že jméno Bratři Strugačtí se nebude po smrti jednoho z nich dále používat. Společně napsali více než 25 románů a novel a také jednu divadelní hru.", "V roce 2007 vznikla první část třídílné počítačová hry \"S.T.A.L.K.E.R.\", která se sice knihou i filmem zčásti inspiruje, ale přímo s ním nesouvisí. Jednotlivé díly série jsou samostatné (stand-alone) tituly, které na sebe volně navazují: \"\" (2007), \"\" (2008) a \"\" (2009). Existují ještě počítačové hra \"Hotel At a Lost Climber\" podle knihy \"Hotel U mrtvého alpinisty\", \"Hard to be a God\" podle knihy \"Je těžké být bohem\" a tři tituly těžící z románu \"Obydlený ostrov\", které však nebyly zdaleka tak úspěšné jako S.T.A.L.K.E.R." ] }

{ "title": [ "Princip důkazu indukcí.", "Příklad.", "Důkaz.", "První krok.", "Indukční krok.", "Shrnutí.", "Věta o důkazu indukcí." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "Typický důkaz indukcí se skládá ze dvou kroků: Princip matematické indukce pak již říká, že tvrzení platí pro každé \"n\". Často se v prvním kroku dokazuje, že tvrzení platí pro n = \"0\". Tento způsob je zcela ekvivalentní. Tento postup se někdy přirovnává k dominu. Obě tyto části jsou totiž podobné dominovému efektu: Výsledkem potom je, že spadnou všechny kostky.", "Mějme následující tvrzení: Pro všechna přirozená formula_1 platí", "", "Nejdříve zkontrolujeme, zda tvrzení platí pro \"n\" = 1. Je zřejmé že ano, jelikož součet prvních 1 přirozených čísel je 1 a 1(1 + 1)/2=1.", "Nyní chceme ukázat, že pokud tvrzení platí pro \"n\" = \"m\", platí i pro \"n\" = \"m + 1\". Tj. platí-li tvrzení, píšeme-li v něm všude \"m\" místo \"n\", pak platí také píšeme-li v něm všude \"m + 1\" místo \"n\". Předpokládejme tedy, že pro \"n\" = \"m\" tvrzení platí, čili Přičtením \"m + 1\" k oběma stranám této rovnice dostaneme což se rovná Máme tedy To je ale přesně tvrzení pro \"n\" = \"m + 1\". Dokázali jsme, že je pravdivé, pokud je pravdivé tvrzení pro \"n\" = \"m\".", "Tvrzení tedy platí pro všechna přirozená čísla, jelikož: formula_7", "Myšlenku matematického důkazu indukcí lze formulovat touto matematickou větou: Buď formula_8 množina přirozených čísel, která obsahuje nulu a s každým svým prvkem \"x\" obsahuje i \"x+1\". Pak formula_9." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dělení robotů.", "Možnosti pohybu.", "Autonomie.", "Účely.", "Způsoby programování a učení.", "Vnímání.", "Stacionární roboti.", "Stacionární roboty podle účelu použití.", "Manipulátory.", "Mobilní roboti.", "Podvozky mobilních robotů.", "Zdroje energie mobilních robotů." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "3", "2", "2", "2" ], "content": [ "Slovo robota bylo známo již v 17. století, ve významu otrocká práce poddaných. Mírně pozměněné je roku 1921 poprvé ve významu stroj použil český spisovatel Karel Čapek v dramatu R.U.R. Slovo mu poradil jeho bratr Josef Čapek, když se s ním Karel bavil o tom, jak umělou bytost pojmenovat. Původně zamýšlený \"labor\" zněl autorovi příliš „papírově“. Josef Čapek podle bratrova svědectví navrhl slovo \"robot\" „se štětcem v ústech a maloval dál“. Tak vzniklo jedno ze světově nejznámějších slov českého původu, všeobecně rozšířené zejména díky proniknutí do angličtiny. V Čapkově díle je slovo \"robot\" skloňováno jako životné podle vzoru \"pán\". Zkratka R.U.R. je označuje velkými písmeny a nazývá v množném čísle \"Rosumovi Universální Roboti\". V češtině se posléze vyvinuly dva způsoby skloňování podle charakteru robota: Pro inteligentní nebo humanoidní roboty se (obvykle ve vědeckofantastické literatuře) zpravidla používá životné skloňování vzoru \"pán\" (4. pád \"robota\", 1. pád plurálu \"roboti\"). Pro průmyslové a jiné člověku nepodobné roboty (např. „kuchyňský robot“) se používá spíše neživotné skloňování podle vzoru \"hrad\" (případně podvzoru \"les\": 2. pád \"robota\" i \"robotu\", 4. pád \"robot\", 1. pád plurálu \"roboty\").", "Podle generace na: Podle jejich schopnosti přemisťovat se na: Dále také podle: Podle účelu, vzhledu, způsobu vzniku, schopností a dalších aspektů rozlišujeme tyto roboty: Termín robot se používá též pro počítačové programy, který za svého majitele provádí opakované činnosti (viz robot (počítačový program)).", "Zásadním problémem pohybu robota je nespočetné množství možností umístění chapadla do prostoru, například kvůli následné možnosti interakce/kolize se sebou samým. Zde má vliv konstrukce pohyblivých částí: Jde o rozhodování o poloze nejen koncového (funkčního) bodu chapadla, např. klepeta, ale i určení polohy všech mezilehlých kloubů až zpět k základně. Tento problém nutnosti určování polohy při velkých počtech stupňů volnosti řeší tzv. inverzní kinematická úloha. S tím souvisí i komplexnost řízení jednotlivých pohonů, zda se ovládají sekvenčně (jeden po druhém), nebo zda se v modelovém prostoru stavů pohybuje robot přímo, tedy všemi pohony najednou (pohyb po kolmé síti vs. úhlopříčně): pak už je totiž potřeba nejen schopnost mít pohon zapnutý/vypnutý, ale také i měnit a udržovat/regulovat rychlost každého pohonu zvlášť, např: přímkový pohyb rotačně-kloubového chapadla nebo naopak oblý pohyb můstkového vozíku. Proto se od samosvorných krokových motorků dá postoupit dále k volným pohonům sice s možností analogově plynulého pohybu, ale zase vyžadujících přesnou regulaci. S podrobnějším povědomím o dynamice systému pak lze pohyb zefektivnit a ušetřit nejen čas, ale i energii: Např. pro pohyb dolů musí samosvorný pohon začít dodávat energii, kdežto dynamický jí naopak bude dodávat méně nebo dokonce rekuperovat. Zmiňovaná dynamika se může dále komplikovat s cílem plynulejších pohybů: Od řízení polohy konstantní rychlostí, přes ovládání rychlosti konstantním zrychlením a dále přes regulaci zrychlování na max. povolenou hodnotou až po obecný Taylorův rozvoj diferenciálu polohy. Se zvýšením dynamiky se však také zvyšuje potřeba interakce s okolím: Zatímco primitivnímu výtahu s konstantní pojezdovou rychlostí stačí k zastavení jen signální kontakt na konci, když jinak celou cestu jede naslepo, dynamické stroje kvůli bezpečnosti a přesnosti potřebují interagovat neustále, např. CNC stroje, a to buď přímo s okolím, anebo alespoň se svým vnitřním modelem okolí. Pro zaručení přesnosti se od dynamiky dokonce úmyslně upouští, a to jak v hloubce derivací řízené veličiny, tak i zpřísněním hodnot provozních limitů. Příkladem může být pomalý dojezd výtahu přesně na úroveň podlaží, kdy se po přiblížení skokově přepne do méně dynamického režimu: Sice pomalejšího, ale bezpečnějšího.", "Jak už bylo předvedeno výše, míra vlastní interakce stroje s okolím je dána mírou dynamiky stroje: Čím dynamičtější stroj je, tím přesnější povědomí o svém okolí potřebuje. A také potřebuje / dovolí o to méně zásahů lidské obsluhy. Z tohoto pohledu lze mluvit o různé autonomii stroje na člověku:", "Za vůbec prvního robota lze označit soustavu radar-počítač-kanóny, kdy bojové užití počítačů bylo prvotní myšlenkou. Příkladem je ENIAC a další systémy řízení palby na palubách válečných lodí, například Gun Fire Control System (GFCS) na těch amerických. První průmyslový robot Unimate od firmy Unimation byl zprovozněn na výrobní lince General Motors v New Jersey v roce 1961. V roce 1989 převzala kontrolu nad americkou společností Unimation švýcarská firma Stäubli, která i nadále pokračuje s vývojem a prodejem průmyslových robotů. Vládu na poli robotiky brzy převzalo Japonsko, které neuznávalo patenty Unimate registrované v USA. Dodnes je Japonsko na čele oboru, jak na poli průmyslových manipulátorů, tak humanoidní konstrukce. Za jednoho z nejdokonalejších robotů humanoidní konstrukce lze považovat robota týmu SCHAFT, který v roce 2014 vyhrál soutěž DARPA Robotics Challenge. Těžko si představit obor lidské činnosti, kde by se roboti nemohli uplatnit. Už dnes působí např. v těchto oblastech:", "Zadávání pozice ramena může principiálně probíhat 2 způsoby:", "Pro získání informací o okolí využívají roboty různé senzory.", "I když vázány na jediné místo (anebo bez možnosti svou polohu ovlivnit), i stacionární roboti stále mají možnost interakce s okolím a své okolí ovlivňovat.", "Podle využití ve výrobě:", "Průmyslové manipulátory jsou dnes hojně využívány v mnoha odvětvích. V dnešní době je lze aplikovat do většiny výrobních procesů. Pro pohyb svého těla využívají většinou 6 os, ale i více. 7. osa může být např. použita pro přesun po koleji kdy robot popojíždí vedle výrobku, synchronizován s dopravníkem a po vykonání úlohy se vrací zpět nebo pro sevření kleští při bodovém sváření.", "", "Dělíme podle hlediska vzoru vzniku na dvě skupiny: biologické soustavy (kráčející, plazivé, šplhající, létající roboty) a umělé soustavy (kolové, pásové, polštářové roboty). Nejen pro pohon se mobilní robotice využívají různé druhy elektromotorů. Patří mezi ně:", "Zdrojem energie pro mobilního robota bývá nejčastěji baterie elektrických článků (\"primární zdroj,\" nelze jej nabít a znovu použít) nebo akumulátor (\"sekundární zdroj,\" lze jej nabít a opětovně využít)." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti.", "Interakce zprostředkovaná bosonem W.", "Interakce zprostředkovaná bosonem Z.", "Elektroslabá interakce.", "Nobelovy ceny v oblasti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Slabá interakce působí na všechny leptony a kvarky. Neuvažujeme-li velmi slabou gravitaci, pak je to jediná síla působící na neutrino. Přestože v Fermiho teorii je slabá interakce popisovaná pomocí čtyř fermionů, dnes víme, že je přenášena bosony W a Z. Protože jsou velmi těžké, asi 90 GeV/c, a mají i energetickou šířku \"Γ\" v řádu GeV, je jejich střední doba života (\"τ\"=\"ħ\"/\"Γ\") asi 3×10 sekund. I při pohybu rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla je dosah slabé interakce omezen na 10 metrů, asi tisícinu poloměru atomových jader. Slabá interakce nezachovává paritu. Velmi dobré vysvětlení podává teoretická formulace pomocí vlnových funkcí vstupujících a vystupujících částic, v nichž interakční členy mají tvar rozdílu vektorového a pseudovektorového (axiálně-vektorového) příspěvku (tzv. V-A charakter interakce). To je zjednodušeně řečeno ekvivalentní popisu, do kterého vstupují vektorově pouze složky vlnových funkcí s levotočivou chiralitou. Jedním z projevů slabé interakce je radioaktivní rozpad β.", "Bosony W se účastní slabých interakcí, při kterých se mění vůně a elektrický náboj interagujících elementárních částic. Takové interakce lze zobrazit a matematicky popsat jako interakci tzv. slabých nabitých proudů vázaných bosonem W. V nabitém proudu se přitom interakcí s bosonem W zachovává leptonové či hadronové číslo. Je tvořen leptonem a příslušným neutrinem, nebo horním a spodním kvarkem. Větve slabého proudu jdoucí proti časové ose se interpretují jako příslušné antičástice. Nejznámějším příkladem je radioaktivní rozpad beta, například rozpad neutronu. Neutron je přeměněn na proton, elektron (v tomto kontextu tzv. částice beta) a elektronové antineutrino: Ve skutečnosti je nutno neutron považovat za vázanou soustavu (udd) jednoho kvarku u a dvou kvarků d, beta rozpadu se účastní jeden z d kvarků, který se mění na kvark u a vytvoří proton (uud). Na nejzákladnější úrovni pak slabá síla změní vůni a náboj jednoho kvarku: bezprostředně poté nasleduje rozpad samotného W: Zprvu se předpokládalo, že slabé nabité proudy spojují pouze částice stejné generace. To však platí pouze pro leptonové proudy. Naopak u podivných částic byla poprvé prokázána změna generace při slabé interakci (nezachování podivnosti). Bylo nutno také vysvětlit experimentálně prokázané mírné nezachování kombinované parity (tzv. CP parity) ve slabých interakcích s účastí kvarků. Teoretickým vysvětlením je, že do kvarkových slabých nabitých proudů vstupují namísto vlnových funkcí dolních kvarků (d, s, b) lineární kombinace vlnových funkcí všech dolních kvarků (přičemž naprosto převažuje příspěvek kvarku stejné generace, jako je horní kvark ve druhé větvi slabého proudu). Směsné poměry udává tzv. Cabbibova-Kobajašiho-Masukawova matice. Za vysvětlení mechanismu nezachování podivnosti a narušení kombinované parity byla v r. 2008 udělena Nobelova cena za fyziku. Boson W tedy slabou interakcí váže slabé nabité proudy z následujících 12 možných: ν−e, ν−μ, ν−τ, d−u, d−c, d−t, s−u, s−c, s−t, b−u, b−c, b−t.", "Bosony Z se účastní slabých interakcí, které lze zobrazit a matematicky popsat jako interakci tzv. slabých neutrálních proudů (proudů tvořených neproměnnou částicí) vázaných bosonem Z. Při takových reakcích se (s ohledem na orientaci vstupujících a vystupujících větví proudů) buď nemění vůně ani elektrický náboj interagujících elementárních částic nebo interaguje (vzniká či anihiluje) částice se svou antičásticí. Boson Z tedy slabou interakcí váže slabé neutrální proudy z následujících 12 možných: ν−ν, ν−ν, ν−ν, e−e, μ−μ, τ−τ, d−d, u−u, s−s, c−c, b−b, t−t. Na rozdíl od samovolně probíhajícího rozpadu beta vyžaduje pozorování slabých neutrálních proudů vysoké energie nutné k vytvoření předávaného bosonu Z, které jsou dostupné jen v několika málo vysoko-energetických fyzikálních laboratořích na světě. Proto k experimentálnímu průkazu teoreticky předpovězených slabých neutrálních proudů došlo až v roce 1973 v CERNu (experiment GARGAMEL).", "Teoreticky předpovězen a z velké části i experimentálně prokázán byl společný původ slabé a elektromagnetické interakce a mechanismus jejich oddělení. Tzv. elektroslabá interakce je popisována kalibračním polem zprostředkovaným tripletem bosonů W (W, W, W) a singletním bosonem B, přičemž všechny mají nulovou klidovou hmotnost. Tzv. Higgsovým mechanismem se při nižších energiích symetrie interakce spontánně naruší, z jedné lineární kombinace původních polí vznikne elektromagnetická interakce zprostředkovaná nehmotným fotonem, z ostatních tří vzniknou 3 intermediální bosony slabé interakce (W, W a Z).", "V roce 1957 získali Chen Ning Yang a Tsung-Dao Lee Nobelovu cenu za fyziku, poté co vyvrátili nutnost zachování parity při slabé interakci. Standardní model částicové fyziky popisuje elektromagnetickou a slabou sílu jako dvě složky elektroslabé interakce. Za tuto teorii dostali Sheldon Glashow, Abdus Salam a Steven Weinberg Nobelovu cenu za fyziku v roce 1979. V roce 1984 dostali Nobelovu cenu Carlo Rubbia a Simon van der Meer za práci v CERN vedoucí k objevu bosonů W a Z. V roce 2008 pak získali toto ocenění Makoto Kobajaši a Tošihide Masukawa za objev původu narušené symetrie (\"CP parity u slabých nabitých kvarkových proudů\") a předpověď existence nejméně tří rodin kvarků. Niccola Cabbibo, který vysvětlující mechanismus navrhl jako první, byl nobelovským výborem opomenut." ] }

{ "title": [ "Žaloba jako procesní úkon.", "Náležitosti žaloby.", "Druhy žalob v občanskoprávním řízení.", "Druhy žalob ve správním soudnictví." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Za podání žaloby se zpravidla platí soudní poplatek. Každé soudní řízení, které je podáním žaloby automaticky zahájeno, dostane přiřazenu spisovou značku, ta se pak vyskytuje na všech dokumentech, které soud vydá v souvislosti právě s tímto řízením. Tímto zahájením soudního řízení zároveň vznikne soudci povinnost v daném řízení nějak rozhodnout. Osoba, která je žalována, tzv. žalovaný, se může mj. bránit i vzájemnou žalobou, která se projedná ve stejném řízení, pokud ji soud nevyloučí k řízení samostatnému. Zvláštní žalobou je \"hromadná žaloba\", kterou žalobce podává ve jménu neurčité skupiny dalších osob, které jsou v podobné právní situaci. Jde o poměrně novou záležitost, která byla zavedena pod vlivem amerického práva ve věcech ochrany kolektivních zájmů (např. životní prostředí či profesní zájmy). V českém právu se vyskytuje ve věcech ochrany spotřebitelů, ochrany proti nekalé soutěži či ve věcech přeměn obchodních společností.", "Žaloba musí vždy směřovat vůči konkrétní osobě (osobám) a musí něco konkrétního po soudu požadovat. Dále musí být vždy písemná a musí obsahovat: Pokud bude žalobě některá z náležitostí chybět a nebude možno bez ní dále pokračovat v řízení, soud žalobce usnesením vyzve, aby ji doplnil a pokud se tak nestane, žalobu poté odmítne.", "Dříve se žaloby rozlišovaly podle svého hmotněprávního důvodu, např. na žaloby \"reivindikační\" (na ochranu vlastnického práva), \"posesorní\" (na ochranu držby), \"excindační\" (na vyloučení věci z exekuce), \"negatorní\" (zápůrčí, na zdržení se určitého jednání) nebo \"odpůrčí\" (na určení neúčinnosti dlužníkova právního jednání). Protože jde ale o procesní úkon, občanský soudní řád je v § 80 až do roku 2014 příkladmo rozlišoval na: Pokud je vyhověno statusové žalobě, je vydáno rozhodnutí, které má konstitutivní povahu, takže ono samo určitý právní vztah založí nebo zruší. Naopak při vyhovění žalobě na plnění či určovací je následné rozhodnutí povahy deklaratorní, protože pouze potvrdí už existující právní vztah, přičemž právům a povinnostem z tohoto vztahu už navíc jen přidá možnost jejich nuceného vynucení prostřednictvím exekuce. Část právní teorie navíc zná žaloby \"pravotvorné\" (o založení, změnu nebo zrušení právního vztahu), které sice také vedou k vydání konstitutivního rozhodnutí, ale nejde o žaloby ve věcech osobního stavu, ale např. o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.", "Soudní řád správní nazývá žalobou ty návrhy ke správnímu soudu, které jsou podány:" ] }

{ "title": [ "Termín holokaust – problematické vymezení.", "Oběti.", "Političtí oponenti.", "Svědkové Jehovovi.", "Postižení.", "Homosexuálové.", "Židé.", "Romové.", "Slované.", "Uskutečnění holokaustu.", "Nejčastější příčiny smrti.", "Vyhlazovací tábory.", "Einsatzgruppen ve východní Evropě.", "Holokaust v českých zemích.", "Svět a holokaust.", "Holocaust a ostatní státy.", "Připomínání obětí holocaustu.", "Stolpersteine.", "Povědomí o holocaustu.", "Zpochybňování holokaustu.", "Zneužívání památky holokaustu – holokaustový průmysl." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "V českých textech se lze setkat jak s variantou holokaust, tak i s původní anglickou odvozeninou holocaust. Obě varianty jsou v češtině rovnocenné. Anglický termín \"holocaust\" (naprosté zničení, úplná katastrofa, masakr) je odvozen z řeckého slova \"holokauston\" (zápalná oběť, přeneseně zničení ohněm nebo úplné zničení), česky \"celopal\" (označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí). Moderní anglický termín holocaust však už (po obsahové stránce) nemá s původním náboženským termínem prakticky nic společného. Až do konce 70. let 20. století bylo anglické slovo \"holocaust\" v anglofonním prostředí používáno pro označení prakticky jakékoli katastrofy. Uvádí se, že patrně první, kdo použil slovo \"holocaust\" pro nacistické vyhlazování Židů, byl nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel (1928–2016), a to ve svém románu \"Noc\" (\"La Nuit\", 1958) ve smyslu „zničení ohněm“. Nicméně až do vzniku amerického televizního seriálu \"Holocaust\" (1978) zůstával tento termín prakticky neznámý. V posledních letech je situace taková, že například izraelský státní ústav Jad vašem a řada židovských historiků vztahují pojem \"holocaust\" především na vyvražďování Židů nebo jiných skupin označených jako rasově méněcenné (Romové) za druhé světové války. Obecný konsensus nad rozsahem pojmu \"holokaust\" však neexistuje. Někteří Židé z těchto důvodů preferují pro genocidu svého národa za druhé světové války hebrejský výraz šoa (hebrejsky השואה \"zničení\", \"záhuba\", \"zmar\"). S ohledem na nejasné vymezení tohoto pojmu se lze setkat i s řadou jeho dalších aplikací. Někdy je užíván k označení pro jakoukoliv genocidu či masakr, bez ohledu na lokalitu a konkrétní událost – například pro etnické čistky ve Rwandě či genocidu Arménů v Turecku po 1. světové válce. Fidel Castro označil za rasový holocaust vyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie. Vyvražďování Romů během druhé světové války zainteresovaní badatelé někdy nazývají slovem porajmos, doslova \"pohlcení\".", "", "Prvními oběťmi nacistické totalitní politiky byli političtí oponenti národního socialismu. V prvé řadě němečtí komunisté a němečtí sociální demokraté, případně další antifašisté. V letech 1933–1938 tvořili významnou část vězňů koncentračních táborů. V následujících válečných letech bylo politické hledisko podřízeno národnostním kritériím, tj. důvodem věznění a perzekucí byla často národnost kombinovaná s politickou činností. Vězňové označovaní červeným trojúhelníkem měli v jeho středu zároveň uvedenou národnost: T = Tschechien, P = Polen atd.", "Byli označováni fialovým trojúhelníkem. V táborech se ocitali pro svou náboženskou činnost. Prvním problémem byla veřejná evangelizace, kterou nacisté záhy po uchopení moci postavili mimo zákon. Dalším problémem byl odmítavý postoj svědků Jehovových k nacistické politice, odmítání pozdravu \"„Heil Hitler“\" a odpírání vojenské služby.", "Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, a to až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 1939–1945 povražděno asi 200–250 tisíc postižených.", "Neexistují oficiální záznamy o tom, kolik homosexuálů zemřelo v koncentračních táborech. V letech 1933 až 1945 bylo 100 tisíc homosexuálů zatčeno, z toho 50 tisíc odsouzeno a uvězněno, z čehož odhadem 5 až 15 tisíc bylo posláno do koncentračních táborů. Podle německého badatele Rüdigera Lautmanna přibližně 60 % z nich v táborech zemřelo. Homosexuálové museli nosit růžový trojúhelník, který v současnosti patří mezi symboly homosexuálů bojujících za svoje práva. Tyto oběti nacismu se nedočkaly odškodnění.", "Hlavní obětí holokaustu byli Židé. Holokaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky“ \"(Endlösung der Judenfrage)\", kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Obvykle udávaný počet židovských obětí je 6 miliónů, Raul Hilberg ve své knize \"The Destruction of European Jews\" uvádí číslo 5,2 miliónu. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých). Údaje jsou neustále zpřesňovány a doplňovány, také díky informacím odtajněným a zpřístupněným až po rozpadu SSSR v roce 1991.", "Dalším terčem vyvražďování byli Romové a romští míšenci, s odhadovaným počtem 220 tisíc obětí. Některé odhady uvádějí až 800 tisíc, což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace. Roku 1935 Norimberské zákony označily Romy a Židy za rasově méněcenné. Sňatky mezi příslušníky árijské a neárijské rasy byly zakázány. Dne 14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být cikáni v Říši hromadně vězněni a deportováni do koncentračních táborů. Dne 8. prosince 1938 vydal Himmler „Výnos o potírání cikánského zlořádu“, který nařídil podchycení všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob. V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu cikánů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na cikánské sběrné tábory. Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau. Roku 1944 byl cikánský tábor nacisty zničen a asi tři tisíce Romů byly usmrceny v plynových komorách. Na 1700 práceschopných Romů bylo před tím přemístěno do jiných koncentračních táborů.", "Jedním z Hitlerových plánů bylo vytvoření německého životního prostoru. Tento plán počítal v řádu 20 až 30 let s odsunutím, vyvražděním a zotročením většiny východních a významné části západních Slovanů, které němečtí nacisté považovali za podlidi. Nacistický plán genocidy Generalplan Ost, který se souhlasem Hitlera vypracoval říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, počítal po vítězné válce proti SSSR s vystěhováním na východ za Ural nebo s fyzickou likvidací velké části Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů z evropské části Sovětského svazu. Slované, kteří by zůstali v \"německém životním prostoru\", by podle nacistických plánů sloužili jako otroci německým pánům a u části tzv. \"rasově vhodných\" Slovanů mělo dojít k jejich poněmčení. Generalplan Ost byl zahájen v Polsku, kde bylo v rámci operace Tannenberg popraveno přes 20 tisíc příslušníků polské elity. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy rolníků, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Postupně docházelo k vysídlování z oblastí určených k další germanizaci a násilnému zabírání zemědělské půdy, přičemž ze svých domovů bylo vyhnáno několik stovek tisíc Poláků. Odhaduje se, že celkem 2 milióny etnických Poláků nežidovského původu zemřely v důsledku nacistické okupace a války. Občané Sovětského svazu byli jednak jako civilisté vystaveni německým válečným zločinům ze strany Einsatzgruppen, jejichž obětí bylo kolem 2 milionů, včetně 1,3 milionů sovětských Židů. Byli jako váleční zajatci popravováni, nasazováni na nucené práce a vystaveni krutému zacházení. Je odhadováno, že tímto způsobem byly zavražděny až 3 miliony sovětských válečných zajatců. Odhaduje se, že na Němci okupovaném území Sovětského svazu zahynulo 13,7 milionů lidí (včetně sovětských Židů), 20 % všech tamních obyvatel. Říšský ministr pro výživu Herbert Backe prováděl politiku vyhladovění východních, Německem okupovaných území (). Hladový plán měl být předehrou k akci Generalplan Ost. Podle historika Timothy Snydera v důsledku hladového plánu „4.2 miliónu sovětských občanů (převážně Rusů, Bělorusů a Ukrajinců) bylo v letech 1941–1944 vyhladověno německými okupanty.“ Politika úmyslného vyhladovění se v letech 1941–1942 uplatňovala i vůči sovětským válečným zajatcům. Mezi státy s vysokým počtem civilních obětí patří i Jugoslávie s půl miliónem mrtvých, převážně Srbů, které povraždil pronacistický Ustašovský režim, mnohé z nich v táborovém komplexu Jasenovac, kde k metodám vraždění patřilo například upalování zaživa ve velkokapacitních pecích, kam byli lidé naháněni po desítkách.", "", "Oběti z řad Židů mohly být zabity při pogromech, popřípadě byly povražděny polovojenskými a protižidovskými komandy. Se zrodem \"Konečného řešení židovské otázky\" byli Židé (spolu s ostatními skupinami, ale tvořící největší část) koncentrováni v ghettech, koncentračních táborech a nakonec posíláni do vyhlazovacích táborů na území dobytém Třetí říší. Ty představovaly „továrny na smrt“, mající za účel co nejefektivněji zabíjet a likvidovat mrtvá těla lidí dopravovaných za jejich zdi. Nezanedbatelná část těch, kdo do nich byli posláni, zahynula již při transportu za nelidských podmínek (namačkáni v dobytčích vagónech, přepravováni často i několik dní, bez jídla a vody). Po příjezdu do tábora následovala (zejména od léta 1942, kdy byla ve většině vyhlazovacích táborů vybudována krematoria) vstupní selekce, při kterých táborový lékař vybíral část nejzdatnějších vězňů, kteří byli určeni pro práci (buď v pomocných táborech nebo přímo v širším komplexu tábora) nebo pro další budování tábora, stavbu nových budov apod. Lidi, kteří vstupní selekcí neprošli, čekala likvidace. Například podle svědectví Rudolfa Vrby, který utekl z Auschwitzu, se v letech 1942–1944 počet lidí, kteří neprošli v tomto táboře vstupní selekcí, pohyboval typicky a zhruba okolo 75 až 90 %, s tím, že některé transporty byly zlikvidovány stoprocentně. Ty, kteří prošli vstupní selekcí, čekala každodenní tvrdá práce v drsných podmínkách a v každém počasí, a za ni malé příděly velmi nekvalitního jídla, které zcela nedostačovaly jejich energetickému výdeji. Přeživší z těchto táborů se shodují na tom, že vedoucí z podniků, ve kterých vězni pracovali, si mohli dovolit je pracovně přetěžovat nad mez trvalé udržitelnosti kvality práce, aniž by se museli bát o přísun nové pracovní síly – z tohoto úhlu pohledu se jednalo o nahodilou, avšak záměrnou, pomalou smrt v důsledku kombinace podvýživy a vyčerpání. Selekce lidí určených pro likvidaci probíhaly nejenom při vstupu do vyhlazovacích táborů, ale i pro jejich obyvatele, a to tak, aby byl korigován počet vězňů mezi jejich zdmi, zvyšovaný o pravidelně přijíždějící transporty. Ti, kteří pracovali nejdéle a na jejichž zdraví se nesnesitelné pracovní podmínky a nedostačující výživa podepsaly nejvíce, zeslábli natolik, že v některé z těchto selekcí byli shledáni neschopnými další práce a následně zlikvidováni; jejich zesláblý organismus též mohla skolit (běžně nesmrtelná) nemoc či infekce ze zranění (popř. kombinace více těchto faktorů), taktéž podchlazení vlivem sychravého a chladného počasí (budovy v táborech nebyly nijak vyhřívány), případně mohli nalézt smrt přímo při práci, když již nebyli schopni plnit kvóty. V několika případech navíc v táborech vypukly epidemie smrtelných nemocí – pravděpodobně nejvážnější byla epidemie tyfu v Auschwitz-Birkenau, která trvala od července do září 1942, vyžádala si odhadem 15–20 tisíc životů a způsobila dočasné přerušení selekcí. Časté byly též zažívací potíže a „zdánlivě nevyléčitelné choroby nohou – otékaly do takové míry, že lidé nemohli chodit“. V jiných případech mohli být obyvatelé vyhlazovacího tábora zabiti svými spoluvězni (zejména těch z řad kriminálních zločinců nebo kápů; občas i bez zřejmého důvodu) nebo za drobný prohřešek jako např. nesundání čepice při setkání s esesmanem apod. Řádově stovky, možná několik málo tisíc, nedobrovolných obyvatel koncentračních a vyhlazovacích táborů se v průběhu svého věznění pokusilo o útěk a bylo během něj zastřeleno nebo oběšeno před zraky ostatních po jejich dopadení; neznámý, možná stejný počet vězňů nevydržel utrpení po stránce psychické a zvolil dobrovolný odchod ze života (například vběhnutí do elektrického oplocení). Několik desítek vězňů se stalo oběťmi pokusů na lidech, které ve vybraných táborech probíhaly.", "Nejúčinnějším a nejhrůznějším prostředkem německého holocaustu byly \"vyhlazovací tábory\", kde se hromadně popravovalo (v prvních fázích) zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější byl Cyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány. Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 (Operace Barbarossa) nechal Adolf Hitler na bývalém území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:", "Představa, že holokaust rovná se koncentrační tábory, je však zjednodušující. Holokaust začal masovými popravami střelnými zbraněmi, které na dobytých územích Polska (tzv. Generální gouvernement) a dobytých územích SSSR (tzv. Říšský komisariát Ostland a Říšský komisariát Ukrajina) začaly od roku 1941 provádět zejména speciální jednotky Einsatzgruppen. Uvádí se, že tímto způsobem bylo zlikvidováno 1,25 či 1,5 milionů Židů, tedy téměř jedna čtvrtina všech obětí holokaustu. Typický scénář těchto masových poprav spočíval v tom, že oběti vykopaly rokle, do nichž pak postupně po řadách vstupovaly a zde byly stříleny do hlavy – je tak zdokumentováno fotograficky i na kinofilmu. Největším jednotlivým masakrem byla poprava více než 30 tisíc kyjevských Židů v Babím Jaru na konci září 1941. Cesta k plynovým komorám se v těchto raných fázích konečného řešení teprve objevovala. Nacisté experimentovali a hledali co nejefektivnější způsob vraždění, který by zároveň nepůsobil tak silně na psychiku vrahů jako hromadné střílení, které prováděly Einsatzgruppen na dobytých územích. Právě Einsatzgruppen začaly od listopadu 1941 využívat nový způsob vraždění – mobilní plynové komory, v nichž byly oběti zabíjeny výfukovým plynem. Od začátku roku 1942 vznikala postupně vyhlazovací centra vybavená stálými plynovými komorami.", "Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce českých úřadů a úředníků. Před druhou světovou válkou žilo na dnešním území ČR více než 118 tisíc Židů; 26 tisícům se podařilo do roku 1941 emigrovat, potom bylo protektorátními úřady vystěhování zakázáno a současně začaly transporty. Přes 80 tisíc osob bylo během holokaustu za druhé světové války vyvražděno. Silnou kritiku si v moderní době vysloužilo rozhodnutí Československa z roku 1938, kdy zakázalo rakouským Židům vstup na své území a vrátilo do Rakouska do rukou nacistů tisíce židovských uprchlíků.", "", "Nacistické Německo se při likvidaci Židů soustředilo nejen na Židy, kteří se nacházeli na „předválečném“ německém území nebo na území, nad nímž Německo získalo v průběhu války kontrolu. Vyžadovalo též vydání Židů po svých spojencích a satelitech. Různé státy se k této otázce postavily různě. Za jeden z nejvstřícnějších států lze označit Slovenský štát, který nejenže Židy vydával z větší části z vlastní iniciativy, ale navíc za jejich odvoz nacistickému Německu z vlastní iniciativy platil (nutno ovšem dodat, že vydávání bylo několikráte přerušeno a dokončeno bylo až po propuknutí slovenského národního povstání). V řadě dalších zemí bylo vydávání ve větší míře uskutečněno až na nátlak nacistů podpořený růstem moci pronacistických bojůvek a radikálním oslabení centrální vlády (např. Maďarsko). Velmi vlažný přístup k pronásledování Židů měla Itálie, byť i ona přijala protižidovské zákony. Zcela odmítavě se k celé záležitosti postavilo Finsko, které žádné protižidovské zákony nepřijalo a přes silný nátlak striktně odmítlo vydat nejen své občany židovského původu, ale i drtivou většinu Židů uprchlých ze zemí, které nacistické Německo ovládlo. V řadě zemí, které své židovské obyvatele a uprchlíky vydávaly, byly deportace přerušovány a pozastavovány díky diplomatickému úsilí neutrálních zemí. Významná byla snaha zejména Vatikánu, který opakovaně protestoval proti deportacím především na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku, kde byl jeho diplomatický vliv nejsilnější a kde byla podle jeho vedení naděje na pozitivní účinek protestů. V Maďarsku v srpnu 1944 vedl papežský nuncius Angelo Rotta společnou delegaci pěti šéfů diplomatických zastoupení neutrálních zemí protestujících proti vydávání Židů do Německa (protest připojilo Portugalsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko).", "Oběti holocaustu si mnoho států světa připomíná 27. ledna, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz Rudou armádou. I v České republice se s tímto datem pojí různé vzpomínkové akce, zároveň jsou však české oběti holocaustu připomínány na výročí vyvraždění terezínského rodinného tábora v Auschwitz v noci z 8. na 9. března 1944, které je specificky významné pro Česko jako největší masová vražda československých občanů. Na výročí této události se například koná tryzna v pražském Památníku českých a moravských obětí šoa v Pinkasově synagoze. Ve světě byl 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu, dne 1. listopadu 2005 jej vyhlásilo Valné shromáždění Organizace spojených národů na svém 42. plenárním zasedání.", "Koncem 90. let inicioval německý umělec Gunter Demnig akci pokládání pamětních kamenů, zvaných stolpersteine, později pak i „kameny zmizelých“. Tyto kameny se obvykle nacházejí před domy, kde oběti holokaustu naposled žily. V České republice byly první kameny položeny roku 2008. Koncem roku 2016 bylo napočítáno již přes 60 000 kamenů na zhruba 1800 místech v celkem 21 evropských zemích, z toho pak několik set v České republice ve více než 35 lokalitách.", "Studie Forsa institutu a nadace Körber Foundation z roku 2017 zjistila, že pouze 47 % německých studentů ve věku 14–16 let dokázalo správně odpovědět, co to byla Osvětim. Podle britsko-německého novináře Alana Posenera přispěly k této historické amnézii německé filmy a seriály, které se snaží dělat z Němců spíše oběti nacismu a období nacistického Německa nezobrazují realisticky. Podle průzkumu, který v roce 2018 zveřejnil americký deník \"Washington Pos\"t, 66 % mladých Američanů a 44 % dospělých Američanů nevědělo, že v Osvětimi byl nacistický koncentrační tábor. 22 % mladých Američanů a 11 % dospělých Američanů o holocaustu nikdy neslyšelo.", "Holokaust je či některé z jeho částí jsou občas terčem zpochybňování. Ačkoliv v drtivé většině případů není zpochybňována perzekuce Židů jako celek, je pro tento fenomén vžité taktéž označení popírání holokaustu. V mnoha státech světa, včetně České republiky, je zpochybňování holokaustu, též označované jako hlásání \"Osvětimské lži\", trestným činem. Zpochybňování holokaustu je součástí širšího směru, tzv. historického revizionismu. Zpochybňování holokaustu v souladu s vědeckými metodami je jedním z nových proudů tohoto původně v podstatě seriózního historického proudu, který tak značně zdiskreditovalo. Podle americké historičky Debory Lipstadt seriózní historikové tento směr odmítají a vyčítají mu pseudovědecké metody práce a neseriózní práci s prameny a citacemi s účelem falšovat historii. Větší část revizionistů nezpochybňuje holokaust jako celek, ale jeho plánovanost či rozsah a počet obětí.", "Vedle plného uznání na jedné straně a celkového nebo částečného zpochybnění na straně druhé existuje k holokaustu i jakýsi „třetí“ postoj, byť tento je minoritně zastoupený. Ten holokaust jako takový nezpochybňuje – nezaobírá se ani tak jím samotným, jako spíš jeho odkazem a tím, jak je jeho památka vnímána a jaký má v současnosti vliv, popř. zdali nebyl v minulosti zneužit pro ideologické, politické či jiné cíle. Hlavním představitelem je Norman Finkelstein (sám židovského původu), který na toto téma napsal knihu \"Průmysl holocaustu\", jež byla přeložena do 16 jazyků. Zavádí v ní pojem průmysl holokaustu a rozvíjí v ní několik otázek, jako je mimo jiné: to, jak holokaust obhajuje sám sebe a jak se staví nad podobné tragické události dějin; propagace holokaustu z finančního hlediska (jeho kapitalizace); zveličování, přikrášlování a zneužívání utrpení Židů jako pózy ublíženectví; zneužití holokaustu pro politické cíle, zejména v prosazování politických zájmů Izraele; argumentace holokaustem těmi, jichž se holokaust fakticky nedotkl. V některých aspektech (například těch politických) se tento postoj překrývá s argumenty antisionismu." ] }

{ "title": [ "Historický vývoj socialismu.", "Raný socialismus.", "Vědecký socialismus.", "Formy socialismu.", "Sporná otázka nacismu.", "Teorie socialismu.", "Hledisko ekonomie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Původ slova socialismus je datován do počátku 19. století a spojován se jmény Pierre Leroux, Marie Roch Louis Reybaud nebo Robert Owen. Za autora termínu je považován Henri de Saint-Simon, který ho měl použít jako protiváhu k tehdejšímu pojetí liberalismu.", "Kořeny socialismu jsou však mnohem starší, jisté náznaky se objevují již v pozdním starověku, například u Peršana jménem Mazdak. Ve starověkém Řecku poté v části učení filozofů Platóna a Aristotela. Platón například věřil ve společné vlastnictví, a to nejen majetku, ale i žen a dětí. Již Platón psal své pohledy jako ideje ideálního státu, ve stejném duchu v období raného novověku pokračovali, později pojmenovaní, utopičtí socialisté. Prvním byl Angličan Thomas More, renesanční humanista, který sepsal dílo \"Utopie\". Za základní buňku svobodného státu považoval rodinu. V jeho ideálním pojetí práce trvá pouze šest hodin, zbylý čas je věnován vědám a umění. Brzy ho následoval Ital Tommaso Campanella, který ve své knize „Sluneční stát“ (1602) popisuje ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví a společná práce je zárukou hojnosti. Současně je zde přísná reglementace způsobu života a autokratická vláda kněží, která je v podstatě teokratická. Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých „kacířů“ (bogomilové, valdenští, sestry svobodného ducha, bekyně), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení „království božího na zemi“). Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa - šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století, usilující o „Republiku rovných“ - jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, v roce 1796 hnutí zorganizovalo „Spiknutí rovných“, které však bylo odhaleno. Prvním moderním obhájcem socialismu byl francouzský hrabě Henri de Saint-Simon, který navíc obhajoval formu vlády zvanou meritokracie a kladl důraz na byrokracii a industrializaci. Na tyto tradice dále navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. Robert Owen si představoval budoucí beztřídní společnost jako svobodnou federaci samosprávných komun. Sám se je neúspěšně pokoušel zorganizovat. Dále pak Pierre-Joseph Proudhon, Louis Blanc nebo Charles Hall. K předchůdcům socialismu se rovněž řadí Jean Jacques Rousseau a frakce zběsilých velké francouzské revoluce, která také přinesla nový pohled na lidská práva.", "V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu. Pojem vědecký socialismus pochází od starých anglických a francouzských socialistů. Pierre-Joseph Proudhon považoval svou podobu socialismu (tzv. mutualismus) za vědecký socialismus. K vědeckému socialismu jsou často přiřazováni také svým učením Karl Marx a Friedrich Engels. Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Mimo marxismus stály teorie družstevnictví (navržené Ferdinandem Lassallem) či anarchistická filosofie. Tyto prvky ovšem socialismus také silně ovlivnily. Organizace socialistických hnutí začala již ve 30. letech 19. století vznikem Svazu spravedlivých (následně Svazu komunistů). Mezinárodní význam měla Internacionála. V 80. letech došlo v Německu ke sjednocení marxistů a zastánců družstevnictví. Tím byla vytvořena sociálnědemokratická strana s tzv. Gothajským programem. V 90. letech pak začalo další štěpení sociální demokracie na: Po první světové válce došlo kvůli přetrvávajícím rozporům k faktickému rozštěpení socialistického hnutí. Zatímco radikální socialistická platforma dala vzniknout komunistickým stranám, z umírněného sociálnědemokratického směru se vytvořily strany blízké levostředové orientaci.", "", "Nacismus je tradičně řazen mezi ultrapravicové směry, což zastával například i Hitlerův současník Konrád Heiden, v druhé polovině 20. století ho však někteří neoliberálové začali řadit na levici jako radikální vyústění socialismu, a to pro jeho komunitarismus a intervencionismus. Poukazují na to, že vládnoucí strana v nacistickém Německu, NSDAP, silně zvýšila vliv na ekonomiku a firmy, které v zemi působily. Prvně tak ale učinil obhájce klasického liberalismu Friedrich August von Hayek v roce 1944.", "Od 19. století se slovo socialismus široce rozšířilo a bylo používáno různě na různých místech a v různých dobách jak jedinci a skupinami, kteří se považovali za socialisty, tak jejich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotlivými skupinami socialistů velké, téměř všechny se shodují na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně-spravedlivou rovnostářskou společnost s centrálně řízenou ekonomikou, která se vyznačuje upřednostňováním kolektivních práv a zájmů před individuálními a společenským pojetím práce – socialisté usilují o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci \"společenských tříd\". Dle jejich názoru bude takový model řízení společnosti přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině. Podle marxismu-leninismu je socialismus první fáze komunistické společenské formace; společnost, která vznikne, když socialistická revoluce porazí kapitalismus. Po vybudování beztřídní společnosti nastane druhá fáze komunistické společenské formace. V reálu ale každá forma socialismu vyústila v teror a diktaturu. Zdúvodnění podal např. Friedrich August von Hayek ve své Cestě do otroctví.", "Socialismus je proud, který usiluje o vytvoření rovnostářské společnosti na základě společného (družstevního) nebo společenského vlastnictví, případně centrálního řízení se zachováním soukromého vlastnictví. V pojetí Karla Marxe byl kapitalismus založen na soukromém vlastnictví, zatímco komunismus se měl opírat o společenské vlastnictví." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Rozpustnost a chuť.", "Struktura.", "Základní klasifikace.", "Monosacharidy.", "Oligosacharidy.", "Polysacharidy.", "Význam.", "Metabolismus.", "Důsledky sníženého příjmu sacharidů." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ve vědecké literatuře se užívá synonymicky pojem sacharidy, cukry a karbohydráty. Starší pojem karbohydrát vycházel z překonané teorie cukru jako hydrátu \"uhlíku\". V populární literatuře se za karbohydráty považuje i samotná potravina s vyšším procentem sacharidů (např. cereálie nebo těstoviny) nebo dokonce i samotný cukr. V USA se u popisků výrobků uvádí jako karbohydrát (dle norem USDA National Nutrient Database) vše kromě vody, bílkovin, tuků, sušiny a etanolu, takže zahrnuje i kyselinu octovou a mléčnou, které mezi sacharidy nepatří, nebo vlákninu, která může být sice chemicky sacharidem, ale její nutriční hodnota je mizivá. Ve striktním významu se za cukr považuje sladký, rozpustný sacharid užívaný v potravinách.", "Nízkomolekulární sacharidy jsou rozpustné ve vodě a mají více či méně sladkou chuť: označují se jako cukry (monosacharidy a oligosacharidy jsou na potravinách označovány kategorií „z toho cukry“). Makromolekulární polysacharidy jsou většinou bez chuti a jsou ve vodě jen omezeně rozpustné (škrob, agar), nebo zcela nerozpustné (celulóza a jiné neškrobové polysacharidy z vlákniny).", "Základní stavební jednotkou všech sacharidů jsou \"cukerné jednotky\", kterými jsou monosacharidy, které jsou samy o sobě nejjednoduššími cukry vůbec. Existují ve dvou základních strukturních formách, mezi nimiž se ustavuje chemická rovnováha, a to lineární a cyklické. V cyklické formě se karbonylová skupina (aldehydická nebo ketonická) propojí s jednou z hydroxylových skupin na vzdáleném konci řetězce a vytvoří většinou šestičlennou nebo pětičlennou heterocyklickou strukturu (pyranozový nebo furanozový cyklus). Jak u lineární, tak u cyklické formy monosacharidů, jednotlivé uhlíky (s výjimkou prvního a posledního uhlíku v řetězci a uhlíku, který je součástí karbonylové skupiny) představují asymetrická centra, způsobující optickou aktivitu; jedná se o tzv. chirální centra. Díky nim existuje velké množství stereoizomerů (prostorových izomerů) se stejným sumárním (souhrnným) vzorcem. Jejich maximální počet je 2, kde \"n\" je počet chirálních center. Pro jejich zobrazení se v chemii sacharidů používají u lineárních forem molekul strukturní vzorce v tzv. Fischerově projekci, u cyklických forem kromě tohoto způsobu grafického zápisu též strukturní vzorce v projekci Haworthově. Dvojice stereoizomerů, které jsou vzájemně právě zrcadlovými obrazy, nazýváme enantiomery a označujeme je stejným názvem, kterému předřadíme symbol L- nebo D-. Dvojice stereoizomerů, které se liší konfigurací pouze na jednom chirálním atomu C, se nazývají epimery (například D-glukóza a D-manóza).", "Při přechodu základních jednotek – monosacharidů – z cyklické formy na lineární vzniká poloacetálový resp. poloketálový hydroxyl. Propojením tohoto hydroxylu s hydroxylem další molekuly se mohou monosacharidy řetězit. Vazba, vytvořená tímto procesem, se nazývá glykosidová vazba. Cukerné jednotky se tímto způsobem mohou řetězit v podstatě v neomezeném počtu. Počet cukerných jednotek je přitom jedním z hledisek klasifikace sacharidů.", "Monosacharidy jsou tvořeny právě jednou cukernou jednotkou, podle typu karbonylové skupiny je dělíme na: Podle počtu atomů uhlíku v molekule je dělíme na triózy (3 atomy C), tetrózy (4 atomy C), pentózy (5 atomů C), hexózy (6 atomů C) a heptózy (7 atomů C). Oba systémy se pak kombinují: např. aldohexózy jsou odvozeny od aldehydů se 6 atomy C.", "Oligosacharidy jsou tvořeny dvěma až deseti cukernými jednotkami.", "Polysacharidy jsou tvořeny více než deseti cukernými jednotkami. Hranice mezi oligosacharidy a polysacharidy (10 cukerných jednotek) je běžně akceptována; je však arbitrárně zvolená a nemá vlastně žádný fyzikálně-chemický ani biochemický význam.", "Sacharidy jsou jedny ze základních přírodních látek v rostlinných i živočišných organismech. Rostliny a ostatní autofototrofní organismy je dokáží vyrábět procesem zvaným fotosyntéza z vody a oxidu uhličitého pomocí sluneční energie. Ostatní organismy jsou závislé na jejich příjmu v potravě. Při krátkodobém nedostatku je mohou syntetizovat z aminokyselin a glycerolu. Sacharidy mají v organismech důležité funkce: Sacharidy mají také průmyslový význam: jsou přírodními surovinami pro výrobu papíru, textilních vláken, ethanolu, výbušnin atd.", "Nejdůležitějším sacharidem je glukosa, jednoduchý cukr (monosacharid), který je metabolizován téměř všemi známými organismy. Glukóza a jiné sacharidy jsou součástí širokého spektra metabolických cest mezi jednotlivými druhy: rostliny syntetizují sacharidy z oxidu uhličitého a vody fotosyntézou, která ukládá absorbovanou energii vnitřně často ve formě škrobu nebo lipidů. Komponenty rostlin jsou spotřebovávány zvířaty a houbami a používají se jako palivo pro buněčné dýchání. Oxidace jednoho gramu sacharidu poskytuje přibližně 17 kJ (4 kcal) energie, zatímco oxidace jednoho gramu lipidů dosahuje přibližně 38 kJ (9 kcal). Lidské tělo uchovává 300-500 g sacharidů v závislosti na tělesné hmotnosti, přičemž kosterní svaly přispívají k velké části skladování. Energie získaná z metabolismu, např. oxidací glukózy je obvykle dočasně uložena uvnitř buněk ve formě ATP. Organismy schopné anaerobního a aerobního dýchání, metabolizují glukózu a kyslík (aerobní) proto, aby uvolnily energii a oxid uhličitým s vodou jsou vedlejšími produkty.", "Sacharidy jsou běžným zdrojem energie v živých organismech, nicméně žádný jediný sacharid není nezbytnou živinou u lidí. Lidé jsou schopni získat veškeré své energetické nároky z bílkovin a tuků, ačkoli potenciál pro některé negativní zdravotní účinky extrémního omezení sacharidů zůstává, protože problém nebyl dosud studován. Avšak v případě vlákniny - nestravitelných sacharidů, které nejsou zdrojem energie může nedostatečný příjem vést k významnému zvýšení úmrtnosti. Příjem stravy, která sestává z velmi malých množství denních sacharidů po několik dní, obvykle vyústí ve vyšší hladiny ketolátek v krvi než izokalorická strava s podobným obsahem bílkovin. Tato relativně vysoká hladina ketolátek je běžně známá jako ketóza a velmi často je zaměňována s potenciálně smrtelným stavem, který se často vyskytuje u diabetiků 1. typu známých jako diabetická ketoacidóza. Někdo, kdo trpí ketoacidózou, bude mít mnohem vyšší hladinu ketolátek spolu s vysokou hladinou cukru v krvi, dehydratací a elektrolytovou nerovnováhou. Mastné kyseliny s dlouhým řetězcem nemohou překročit hematoencefalickou bariéru, ale játra je mohou štěpit a produkovat ketony. Oktanové a heptanové kyseliny mastných kyselin se středním řetězcem však mohou překonat bariéru a být používány přímo mozkem, který se normálně spoléhá na svou energii pro glukózu.Glukoneogeneze umožňuje lidem syntetizovat některé glukózy ze specifických aminokyselin: z glycerolového řetězce v triglyceridech a v některých případech z mastných kyselin." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Charakteristika tvorby.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Gaimanova rodina, byť to byli rodilí Britové, má polsko-židovské kořeny. Pradědeček Neila Gaimana emigroval z Antverp a jeho dědeček se konečně usadil ve městě Portsmouth. Gaimanovi rodiče inklinovali k scientologii, sám Gaiman ovšem toto přesvědčení nevyznává. Neil Gaiman prý uměl číst už ve čtyřech letech a byl vášnivým čtenářem. První kniha, kterou kdy četl, byl \"Pán prstenů\" ze školní knihovny (tehdy jen první dva díly, třetí neměli). K sedmým narozeninám dostal sérii \"Letopisy Narnie\". Jinou jeho oblíbenou četbou v dětství byla \"Alenka v říši divů\". V roce 1983 se Gaimanovi a jeho partnerce Mary McGrath narodil první syn Michael. V březnu 1985 se Gaiman s Mary oženil a v tom samém roce se jim narodila dcera Holly (manželům se narodila ještě jedna dcera, Madeleine). Tehdy začal novinář Gaiman psát své první povídky. Gaiman s rodinou opustil Británii a v roce 1992 se usadili v Minneapolis. S Mary se nakonec rozvedl. V červnu 2009 oficiálně potvrdil svůj vztah se zpěvačkou The Dresden Dolls Amandou Palmer a 3. ledna 2011 se s ní oženil. Na počest tohoto aktu přijal do svého jména \"MacKinnon\"", "Slávu si získal scénáři ke komiksům Sandman, který vypráví příběhy členů rodiny Věčných (Smrt, Osud, Sen, Touha...), hlavně osud Oneira, jinak též Morfea, pána říše snů. První díl se jmenuje Preludia a nokturna, druhý Domeček pro panenky. V roce 1996 napsal scénář k televiznímu seriálu \"Nikdykde\" a stejnojmennou knihu vycházející ze seriálu. Nikdykde je příběh jednoho vcelku obyčejného obyvatele Londýna, který pomůže dívce, kterou najde zraněnou na ulici, následkem čehož ztratí svůj stávající život, když se propadne do Podlondýna, světa zvláštních bytostí a tak trochu i kouzel. S Terrym Pratchettem napsal román z žánru humorné fantasy \"Dobrá znamení\", příběh o zrození Antikrista a blížícím se Armageddonu, aktivně sabotovaném andělem Azirafalem a démonem Crowleym, kteří si tento svět příliš oblíbili. Napsal také román \"Američtí bohové\", na který volně navázal knihou \"Anansiho chlapci\". Američtí bohové jsou příběhem úpadku starých bohů po příchodu do Nového světa, a střetem mezi původními bohy (Odin, Thor, Černobog, Fae...) a bohy moderními (Media, Počítačový kluk...). \"Anansiho chlapci\" jsou příběhem dvou synů Anansiho, pavoučího boha, který před několika tisíci lety ukradl příběhy Tygrovi a tím změnil svět. Jednou z jeho dalších knih je \"Hvězdný prach\", pohádka o chlapci, synovi člověka a dívky z říše kouzel, a o jeho cestě za spadlou hvězdou, kterou přislíbil své lásce za její ruku. Neil se neopomněl zmínit, že na této knize nespolupracovalo žádné dítě, čehož on nelituje. Kromě již uvedených děl napsal „pohádku“ \"Koralina\". Jde o klasický pohádkový příběh o malé holčičce, které zlá čarodějnice ukradla rodiče a ona je musí najít, nebo se stane bezduchou loutkou. Příběh je však napsán tak, že patří k poměrně dobře vykresleným hororům. Kromě románů píše Neil Gaiman také písně, básně, povídky a filmové a televizní (\"Pán času\") scénáře. Kromě již zmíněného seriálu \"Nikdykde\" napsal scénář k filmu \"Maska zrcadla\", na kterém spolupracoval s režisérem filmu Davem McKeanem. Jeho romány \"Hvězdný prach\" a \"Koralina\" se dočkaly filmové adaptace, \"Hvězdný prach\" s Robertem De Nirem, Michelle Pfeiffer a Claire Danes v hlavních rolích. Většinu díla Neila Gaimana je možno zařadit pod žánr urban fantasy, což je, poněkud zjednodušeně, fantasy odehrávající se na pozadí skutečného světa, často města. Gaiman o sobě tvrdí, že od mala toužil vyprávět příběhy. Většina jeho čtenářů hodnotí jeho knihy a příběhy jako originální, čtivé a velmi osobité.", "Komiksová série o Sandmanovi Jiné komiksy (výběr) Romány Povídkové sbírky Ostatní (výběr) Film Televize" ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Nomenklatura glykosidů.", "Štěpení glykosidů.", "Syntéza glykosidů.", "Členění glykosidů.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V prvním případě z monosacharidu vzniká oligosacharid vyššího stupně (disacharid), z disacharidu trisacharid atd. Někdy se tato skupina sloučenin označuje jako \"homoglykosidy\" (přednost se však dává pojmu \"oligosacharidy\"). Pokud se sacharid spojí s necukerným radikálem (zbytkem), tzv. aglykonem, vznikají glykosidy v užším slova smyslu, zvané někdy \"heteroglykosidy\". Glykosidy vznikají zásadně od cyklických forem sacharidů, tvořících obvykle buď šestičlennou heterocyklickou formu (\"pyranóza\") nebo pětičlennou cyklickou formu (\"furanóza\"); podle toho se vznikající glykosidy nazývají \"pyranosidy\", resp. \"furanosidy\". Konkrétní glykosidy se pak pojmenovají podle jména příslušného sacharidu; např. glykosidy vzniklé spojením glukózy s jiným radikálem se nazývají \"glukosidy\" (resp. \"glukopyranosidy\"), z ribózy \"ribosidy\" (resp. \"ribofuranosidy\") atp. Je-li při substituci radikálem aglykonu, kterou glykosid vzniká, připojen tento radikál přes atom kyslíku, hovoříme O-\"glykosidech\", je-li připojen atomem dusíku mluvíme o N-\"glykosidech\" (správněji \"glykosylaminech\"), analogicky při napojení přes atom síry se jedná o S-\"glykosidy\". Vzhledem k tomu, že radikálem substituovaná poloacetálová hydroxyskupina může mít jednu ze dvou možných prostorových orientací, tato orientace se vyznačuje v názvu vzniklého glykosidu řeckými písmeny; rozeznáváme tak \"α-glykosidy\" a \"β-glykosidy\". Prostorová stavba označovaná písmenem \"α\" odpovídá takové konfiguraci, ve které je poloacetálová hydroxyskupina orientována stejně, jako hydroxylová skupina na anomerním referenčním atomu; u pentóz je to uhlíkový atom č. 4, u hexóz uhlíkový atom č. 5. Vedle velmi významných v přírodě se vyskytujících homoglykosidů, tedy oligosacharidů, patří k nejvýznamnějším heterogyklosidům všechny nukleotidy, které spadají do skupiny β-ribofuranosidů (složek RNA) resp. β-deoxyribofuranosidů (složek DNA).", "Systematické názvy heteroglykosidů se tvoří trojím možným způsobem: Při použití druhého a třetího způsobu v případech, kdy nemůže dojít k nejasnostem, se mohou kulaté závorky vypustit.", "Glykosidy se štěpí (hydrolyzují) pomocí zředěných minerálních kyselin nebo specifických enzymů, tzv. \"glykosidas\". Podle typu štěpené glykosidové vazby rozlišujeme α-glykosidasy a β-glykosidasy. Thioglykosidy se štěpí enzymem myrosináza (thioglukosidáza). Enzymy a glykosidy bývají v rostlině uložené odděleně a přijdou do styku až v případě porušení pletiva nebo následkem odumírání pletiva. Hydrolytický význam glykosidů ovlivňuje jejich farmakologickou účinnost - někdy jsou účinné pouze nerozštěpené glykosidy (např. v případě kardioaktivních glykosidů), jindy vznikají účinné látky až po rozštěpení glykosidu (např. v případě glukosinolátů). Množství glykosidů v rostlině značně kolísá a závisí na metabolismu, který v ní probíhá. Například po sklizni v rostlině převažují pochody dýchání a glykosidy jsou spíše rozkládány.", "Syntéza glykosidů zahrnuje jednak syntézu aglykonu, která je pro velkou rozmanitost aglykonů též dosti rozrůzněná, a glykosylaci aglykonu. Při ní hrají důležitou roli enzymy glykosyltransferasy, které umožňují přenos glykosylových zbytků. Dárcem glykosylu je aldóza-1-fosfát. Tvorba glykosidů má pro rostlinu zejména význam detoxikační, přičemž lipofilní toxické látky se po navázání cukru stávají rozpustnými ve vodě a mohou být snadno vyloučeny, obyčejně do buněčné šťávy vakuol, ale i do jiných částí rostlinné buňky. Glykosidy se vyskytují hojně v rostlinné říši, ale některé z nich mohou být syntetizovány i živočichy a mikroorganismy. Jak již bylo řečeno, hrají důležitou roli při detoxikaci ve vodě nerozpustných látek. Jinak mohou sloužit jako toxiny, odstrašující případné predátory, například cykasin v tropických cykasech. Ve farmakologii jsou hojně užívány, přičemž jejich účinek závisí hlavně na aglykonu, ale navázaný sacharid může jeho vlastnosti podporovat nebo potlačovat.", "Glykosidy tvoří pestrou skupinu látek. Pro představu vyjmenuji některé skupiny zástupců, roztříděné podle typu aglykonu:", "Poznámky k některým důležitějším pravidlům nového návrhu nomenklatury sacharidů / M. Černý. - \"Chemické listy\" 1998, č. 8, str. 215-217" ] }

{ "title": [ "Podpora Jazyka Java.", "Nástroj pro tvorbu GUI.", "Ostatní podporované technologie.", "Licencování.", "Vývojová platforma NetBeans.", "Základní terminologie.", "Začátek s NetBeans platformou.", "Modulární architektura.", "Typy Modulů.", "Modul uživatelského prostředí.", "Modul jako jednoduchá knihovna.", "Modulární knihovna.", "Životní cyklus modulu.", "Rušení vazeb mezi moduly.", "Globální Lookup.", "System Filesystems." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "NetBeans IDE může podporovat různé technologie spojené s jazykem Java pomocí komunitních rozšíření. Výčet obsahuje základní funkcionalitu.", "Nástroj pro tvorbu grafického uživatelského rozhraní je součástí balíčků pro Java Standard Edition a Java Enterprise Edition. Umožňuje metodou „táhni a pusť“ sestavit různé druhy aplikačních a dialogových oken. Podporovány jsou komponenty knihoven AWT a Swing.", "V základní verzi obsahuje prostředí podporu pro JavaFX, Java EE, Java ME, PHP, HTML5/CSS, JavaScript, C/C++, Groovy. Dále je možné rozšířit podporu pomocí přídavných modulů. NetBeans IDE dále zjednodušuje práci s frameworky jako je Struts nebo Ruby on Rails a umožňuje mimo jiné vývoj SOAP aplikací a webových služeb i webových aplikací.", "NetBeans IDE umožňuje svému uživateli volbu licence, pod kterou bude program užívat. Na výběr je svobodná licence GNU GPL v2 a GNU nekompatibilní licence Common Development and Distribution License. Některé distribuce NetBeans mohou obsahovat části, které podléhají licencím třetích stran.", "NetBeans je známé vývojové prostředí (IDE) určené pro vývoj Java aplikací. Jádro IDE je tzv. NetBeans platforma, modulární a rozšiřitelný aplikační framework. Modulární architektura NetBeans přináší tyto výhody: Platforma NetBeans se řadí mezi tzv. \"Rich Client Applications\", tj. mezi aplikace, které pracují na straně klienta, kde nejenže data zobrazují, ale dochází i k jejich zpracování (logika se nenachází na straně serveru). RCA bývají rozšiřitelné pomocí pluginů a modulů.", "Níže jsou uvedeny anglické termíny, které jsou důležité pro vývoj aplikací a jsou standardem ve všech publikacích o této problematice.", "Vytvoření jednoduché aplikace (menu \"New Project → NetBeans Modules\") nabízí ve vývojové platformě NetBeans několik možností: Vytvořit základní aplikační okno můžeme dvěma způsoby. První je klasický přes \"New Project → NetBeans Modules → NetBeans Platform Application\". Druhý způsob je přes skriptovací jazyk Groovy – \"New Project → Samples → Groovy → NB Project Generators\". Poté stačí jen najít složku, ve které se projekt vytvořil (složka se vypíše do standardního výstupu), a otevřít projekt. Aplikace vytvořená přes Groovy má oproti aplikaci vytvořené standardním způsobem jednu odlišnost, a to, že v záložce \"Tools\" má standardně vloženou záložku \"Plugins\".", "V této sekci si popíšeme, jak se vytváří moduly do NetBeans IDE.", "Moduly můžou hrát odlišné role. Některé moduly přidávají nové elementy do uživatelského prostředí, jiné zase plní funkce knihoven důležitých funkcionalit. Každý modul má odlišné požadavky na jeho zařazení do aplikace. Protože sestavovač aplikace a skutečný výrobce modulu nemusí být jedna osoba. Dobrý kontejner pro uskutečnění modulárních aplikací poskytuje nějaké atributy, které dovolí modulu být anotován s popisem jeho požadavků, které musí být vyplněny, aby mohl být modul přidán do aplikace. V ideálním případě, tyto atributy nejsou použitelné jen pro člověka, který sestavuje aplikaci, ale i pro kontejner, který provádí realizaci. NetBeans runtime container poskytuje různé druhy užitečných atributů.", "Nejjednodušší typ modulu je modul, který přispívá funkcionalitou, jako je přidání menu položky, tlačítek nebo komponent. Tyto moduly neukazují žádnou jinou funkcionalitu, která by mohla být použita ostatními moduly. Takový modul bude nejspíše proto, aby napomáhal uživateli s ovládáním. Proto je uživateli dána možnost přes Module Manager vyřadit nebo naopak zařadit tento modul do uživatelského rozhraní. Uživatel tak dostává možnost přizpůsobovat si uživatelské rozhraní (menu, toolbary,...) s tím, že po vypnutí aplikace se změny zapíší do souborů a při opětovném spuštění je použit již přizpůsobený vzhled aplikace.", "Jednoduchá knihovna je běžný typ moduly široce používaný lidmi pro psaní open source nebo jinak znovupoužitelných knihoven, jako je například Apache Commons Collections. Ve skutečnosti se jedná o soubor typu JAR s několika balíčky, které obsahují použitelné třídy.", "Implementace v odlišných modulech a jejich separaci si doslova vynucuje. Vyskytuje se zde modul, který obsahuje specifikace, čímž se rozumí rozhraní, abstraktní třídy. Poté se zde nachází několik modulů, které tuto specifikaci implementují.", "Životním cyklem modulu se rozumí start, vypnutí, nahrávání a uvolňování modulu. Jedná se o třídu, která dědí od abstraktní třídy \"ModulInstall\". Stačí, když překryjeme potřebnou metodu modulu. public class Installer extends ModuleInstall {", "Rušení vazeb mezi moduly je jedna z nejdůležitějších částí systému založených na modularitě. Tím, že zrušíme co nejvíce vazeb mezi moduly, dosáhneme toho, že moduly budou jednoduše použitelné. Tím je myšleno, že jejich instalování a odinstalování nebude závislé na ostatních modulech a bude tak moct být vybudována aplikace přesně podle představ jejího tvůrce. Jeden z nejvýznamnějších způsobů je Global Lookup. Je možnost si definovat své vlastní lookup nebo používat lookup například objektu \"TopComponent\".", "Lookup je mapa, kde klíče jsou objekty typu \"Class\" (nejčastěji rozhraní) a hodnoty jsou instancí těch tříd. Jedná se o způsob, jak snadno sdílet informace mezi moduly v jedné aplikaci, aniž by byly moduly mezi sebou závislé. Jeden modul přidá (pomocí vzoru \"Service provider\") do objektu aplikace Lookup nějakou třídu a zcela jiný modul může z tohoto Lookup danou třídu vytáhnout. Lookup.Template template = new Lookup.Template<Foo>(Foo.class); Lookup.Result<Foo> foos = Lookup.getDefault().lookup(template); Collection<? extends Foo> c = foos.allInstances();", "Každý modul přidaný do aplikace má svůj \"XML Filesystem\" (soubor \"layer.xml\"). Ve výsledku se sloučí tyto souborové systémy jednotlivých modulů a vytvoří tzv. \"MultiFileSystem\". Jedná se o hlavní registr nakonfigurovaných dat deklarativně jednotlivými moduly. Tento souborový systém nám nakonec může například ukázat, jak má vypadat horní menu aplikace, ukáže se, jestli nějaké moduly nepřidaly, nebo naopak nezakázaly zobrazování některých položek. V kapitole Lookup jsme si ukazovali deklarativně registrační mechanismus, který je použitelný pro jednoduchou registraci objektů. System Filesystem se používá, když chceme zaregistrovat objekty navíc s určitými metadaty. Následující kód způsobí zmizení položky Menu: <filesystem> </filesystem" ] }

{ "title": [ "Vlastnosti.", "Energie, hmotnost.", "Hybnost fotonu.", "Vznik." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Všechno elektromagnetické vlnění, od radiových vln po záření gama je kvantováno na fotony, jež popisuje vlnová délka, frekvence, energie a hybnost. Životnost fotonu je nekonečná, ve smyslu nekonečného poločasu rozpadu. Foton je tedy stabilní částicí. Fotony mohou vznikat a zanikat při interakcích. Částicové vlastnosti elektromagnetického záření se projevují především při vysokých frekvencích (tedy při vysokých energiích fotonů), v opačném případě převažují vlnové vlastnosti elektromagnetického záření, tzn. záření se projevuje jako vlna. Elektrický náboj fotonu je nulový. Foton má spin roven 1, jedná se tedy o boson. Podle některých (například nobelistů jako Willis Eugene Lamb, Charles Hard Townes) nelze foton zjednodušeně považovat za reálnou částici (podobně jako fonon).", "Foton existuje pouze v pohybu. Ve vakuu se vždy (v souladu s postulátem speciální teorie relativity) pohybuje rychlostí světla ve vakuu. Má proto nulovou klidovou hmotnost. Důsledkem jeho neustálého pohybu je však nenulová energie, která je definovaná vztahem kde formula_2 je Planckova konstanta, formula_3 frekvence, formula_4 je rychlost světla ve vakuu a formula_5 je vlnová délka. Na základě relativistického vztahu ekvivalence energie a hmotnosti, tzn. lze fotonu přiřadit také určitou hmotnost (nejedná se však o klidovou hmotnost, která je nulová, ale o pohybovou hmotnost), projevující se setrvačnými i gravitačními vlastnostmi. Tato energie (a tedy i hmotnost) způsobuje, že na foton působí gravitace dle obecné teorie relativity a on sám gravitačně působí na okolí. Tyto jevy byly potvrzeny pozorováním (např. pozorovaným ohybem záření kolem kosmických těles).", "Pomocí relativistického vztahu pro energii pohybující se částice formula_7 a ze skutečnosti, že klidová hmotnost fotonu je nulová, tzn. formula_8, lze hybnost fotonu formula_9 vyjádřit jako Přestože je klidová hmotnost fotonu nulová, můžeme určit jeho relativistickou hmotnost z předchozího vztahu. Pokud uvážíme, že formula_11, dostaneme", "Fotony vznikají mnoha způsoby, například vyzářením při přechodu elektronu mezi orbitálními hladinami, či při anihilaci částic. Speciální přístroje jako maser a laser mohou vytvořit koherentní svazek záření." ] }

{ "title": [ "Život.", "Prusko-rakouská válka." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "V roce 1840 nastoupil na školu námořních kadetů v Benátkách. Školu úspěšně dokončil v roce 1845. K jeho prvnímu jmenování řádným velitelem lodi (Elisabeth) došlo v roce 1854. O čtyři roky později (1858) vedl výzkumnou (tj. špionážní) expedici napříč Egyptem a pak okolo budovaného Suezského průplavu a po pobřeží Rudého moře. 9. května 1864 vedl prusko-rakouské uskupení proti dánské flotile v nerozhodné bitvě u Helgolandu, což mu vyneslo hodnost kontradmirála, čímž se zařadil mezi nejmladší vlajkové důstojníky historie. Poté byl jmenován velitelem Levantské flotily.", "Během prusko-rakouské války 20. července 1866 se hlavní síly rakouského námořnictva vedené Tegetthofem střetly u rakouského ostrova Vis s početnější a technicky vyspělejší flotilou italského admirála Carla Persana a připravily jí těžkou porážku. Itálie zde ztratila tři lodě, z toho dva nové obrněnce – elitu svého loďstva – a její dosavadní námořní převaha na Jadranu zanikla. Rakouské loďstvo prošlo bitvou beze ztrát. V souvislosti s naprostou demoralizací Italského námořnictva to znamenalo, že Itálie až do konce války nebyla schopna provádět v Jaderském moři žádné vážnější akce. Bitva u Visu byla posledním významným námořním střetnutím, ve které bylo použito taranování (pro Rakušany to představovalo východisko z nouze, neboť jejich zastaralá děla nebyla schopna účinně probíjet pancíř italských bitevních lodí). Tegetthoffovo vítězství ovlivnilo konstrukci bitevních lodí, které byly opatřovány klounem až do začátku první světové války, nicméně čas ukázal, že to byl neodůvodněný krok zpět. Tegetthofův úspěch byl podmíněn neschopností jeho protivníka, nikoliv taranováním, a moderní konstrukce námořních děl odsoudila kloun jako nepotřebný balast zhoršující plavební schopnosti lodi. Bitva vynesla Tegetthoffovi hodnost viceadmirála a mnohá vyznamenání. Následovala studijní cesta po USA a Evropě. V roce 1867 úspěšně splnil úkol dopravit tělo popraveného mexického císaře Maxmiliána do Rakouska. Na tři roky (1867–1870) se stal velitelem rakousko-uherského loďstva, rezignoval ze zdravotních důvodů." ] }

{ "title": [ "Souhrnná rovnice oxygenní fotosyntézy.", "Historie.", "Rovnice.", "Původ kyslíku.", "Fotosyntetizující organismy.", "Fotosyntetický systém buňky.", "Průběh oxygenní fotosyntézy.", "Světelná fáze.", "Absorpce fotonů.", "Přenos elektronů.", "Fotolýza vody.", "Tvorba NADPH.", "Fotofosforylace.", "Temnostní fáze.", "Calvinův cyklus.", "Hatch-Slackův cyklus.", "CAM cyklus.", "Fotorespirace.", "Rychlost fotosyntézy.", "Světlo.", "Koncentrace CO.", "Teplota.", "Voda.", "Anoxygenní fotosyntéza.", "Význam fotosyntézy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "3", "3", "4", "4", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Celkový průběh fotosyntézy shrnuje rovnice: Tato rovnice se však často zjednodušuje na: Vnitřní energie získaná fotosyntézou ΔH = 2870 kJ/mol.", "Na objasnění rovnice fotosyntézy se účastnila řada vědců. Tvrdým oříškem bylo také zjistit původ vznikajícího kyslíku.", "V roce 1648 vlámský lékař Jean-Baptiste van Helmont napsal, že při vypěstování vrby z výhonků v květináči se nepatrně změnila hmotnost zeminy. Ačkoliv ještě nebyl znám zákon zachování hmotnosti, usoudil, že hmotnost rostliny se zvětšila o přijatou vodu. Dále v roce 1727 usoudil Stephen Hales, že rostliny berou část své hmoty také ze vzduchu. V roce 1771 anglický duchovní Joseph Priestley zjistil, že rostliny „napravují“ vzduch poškozený dýcháním či hořením. Později objevil kyslík, který nazval „deflogistonovaný vzduch“. Inspirován Priestleyeho pokusy roku 1779 holandský lékař Jan Ingenhousz prokázal, že rostliny „čistí“ vzduch, pouze pokud se svítí na jejich zelené části. Švýcarský pastor Jean Senebier v roce 1782 dokázal, že se při fotosyntéze pohlcuje CO („svázaný vzduch“). Švýcar Nicolas-Théodore de Saussure v roce 1804 zjistil, že hmotnost organické hmoty a kyslíku (produktů) je větší než hmotnost spotřebovaného CO. Z toho usoudil, že se spotřebovává také voda, což byla jediná další látka, kterou do soustavy přidával. Poslední část do rovnice fotosyntézy přidal v roce 1842 německý fyziolog Robert Mayer, když došel k názoru, že fotosyntéza přeměňuje světelnou energii v energii chemickou.", "Předpokládalo se, že světlo redukuje CO na meziprodukt, který se slučuje s vodou na sacharid. Zdrojem kyslíku uvolněného při fotosyntéze byl podle tohoto názoru CO. Roku 1931 Cornelius Van Niel dokázal, že zelené fotosyntetické bakterie využívající sulfan (HS) uvolňují síru. Vzhledem k chemické podobnosti HO a HS navrhl obecnou rovnici: Tato rovnice napovídá, že fotosyntéza je dvoustupňový děj: Správnost této teorie potvrdily dva pokusy:", "Organismy, které zajišťují tvorbu energeticky bohatých organických látek pomocí fotosyntézy, se nazývají autotrofní, respektive fotoautotrofní. Patří mezi ně především zelené rostliny, některé druhy baktérií včetně sinic (\"Cyanobacteria\"), mnohé ruduchy (\"Rhodophyta\"), obrněnky (\"Dinophyta\"), skrytěnky (\"Cryptophyta\"), hnědé řasy (\"Phaeophyceae\"), krásnoočka (\"Euglenophyta\") a zelené řasy (\"Chlorophyta\"). Fotosyntézy jsou schopna i některá zvířata (Elysia chlorotica), ale ta si vezmou chlorofyl a sekvence genů od řas. Schopnost měnit energii světla na chemickou přináší těmto organismům výhody během evoluce ve vzájemné konkurenci. Prvotní fotosyntetické systémy zřejmě byly anoxygenní, tj. neprodukovaly kyslík. Stáří nejstarších fotosyntetizujících mikroorganismů se odhaduje na 3,5 miliardy let či i více než 3,8 miliardy let. Kyslík v zemské atmosféře se objevil až díky oxygenní fotosyntéze. První sinice, které uvolňovaly kyslík štěpením vody, se objevily přibližně před 2 miliardami let. Chloroplasty eukaryotních buněk vznikly pravděpodobně pohlcením buňky sinice, které pak žily uvnitř těchto buněk v endosymbióze a postupně se z nich staly organely. Podobným způsobem se zřejmě vyvinuly i mitochondrie u aerobních mikroorganismů. Tato teorie vzniku organel se nazývá endosymbiotická a svědčí pro ni fakt, že chloroplasty mají vlastní kruhovou DNA, stejně jako sinice.", "Fotosyntéza probíhá v chloroplastech eukaryotních buněk a v chromatoforech prokaryot. Chloroplasty jsou plastidy v cytoplazmě rostlin (především v listech) obsahujících asimilační barviva, ve kterých probíhá fotosyntéza. Mají dvojitou membránu, obsahují vlastní DNA a ribozomy. Obvykle jsou zeleně zbarveny díky chlorofylu. V základní plazmatické hmotě chloroplastů (stromatu) jsou malé, okrouhlé, na sebe navrstvené destičky (grana), která tvoří soubor uzavřených dvojitých lamel (thylakoidů) obsahujících \"fotosyntetická barviva\" (pigmenty).", "", "„Světelná fáze“ či „primární děje“ jsou reakce závislé na světle a uskutečňují se v thylakoidech. Při nich probíhá přeměna světelné energie (fotonů) na chemickou energii (ve formě NADPH a ATP). Jako vedlejší produkt světelné fáze vzniká kyslík.", "Zachycením světla rostlinným pigmentem začíná vlastní proces fotosyntézy, který spotřebuje energii světelného kvanta a přemění ji na energii chemické vazby. Vlnové délky viditelného světla mají hodnoty v intervalu 380–760 nm. Fotosyntéza zelených rostlin využívá světlo v rozsahu pouze 400–750 nm. Tomuto světlu se říká \"fotosynteticky aktivní záření\" (ve zkratce FAR nebo PhAR). Různá barviva absorbují různou část světelného spektra – např. chlorofyly absorbují nejvíce světlo v modrofialové a červené části spektra. Zelená část spektra se tolik neabsorbuje, odtud tedy zelená barva chloroplastů. To ovšem neznamená, že zelené světlo je neužitečné nebo že není účinné při fotosyntéze. Pokud molekula pigmentu absorbuje kvantum světelné energie, dostane se do prvního či do druhého excitovaného stavu (přeskok elektronu na vyšší energetickou hladinu). Získané energie se může molekula zbavit více způsoby, v případě fotosyntézy jsou nejdůležitější tyto čtyři:", "Reakce probíhají ve třech bílkovinných komplexech – fotosystému I, komplexu cytochromů b/f a fotosystému II, které jsou propojeny pohyblivými elektronovými přenašeči. Tento přenos elektronů dostal název \"schéma Z\", hlavní výchozí látkou je voda. Voda je donorem elektronů a vodíkových kationtů: Elektrony a vodíkové kationty se využijí k redukci: Souhrnná rovnice: Reakce fotosystému II a fotosystému I dohromady umožňují přemístit 1 elektron a spotřebují 2 fotony. Na vznik jedné molekuly kyslíku je potřeba uvolnit a přemístit 4 elektrony (2 pro každý atom) a je tedy potřeba 8 fotonů (2 na každý elektron). Na syntézu jednoho molu glukózy je potřeba 6 × 8 = 48 molů fotonů, což odpovídá energii 8440,6 kJ/mol. Z glukózy se ale uvolní pouze 2884,5 kJ/mol, účinnost fotosyntézy je tedy 34,2 % (2884,4 × 100 % : 8440,6).", "Fotosystém II (PS II) obsahuje reakční centra P680 (při vlnové délce 680 nm dosahuje absorpčního maxima – aktivace žlutozeleným světlem). V základním stavu má redoxní potenciál přes +1,0 eV, ve vzbuzeném (excitovaném) okolo 0 eV. Pohlcením světla se P680 excituje na P680. Následně je vymrštěn elektron, který velmi rychle přejde na \"feofytin a\" (Pheo a – chlorofyl a, ve kterém je Mg nahrazen 2 H) a poté zredukuje plastochinon (PQ) na plastochinol (PQH), ze kterého přejde na komplex cytochromů b/f. Fotosystém II vytváří silné oxidační činidlo, které je schopno oxidovat vodu, a současně slabé redukční činidlo, které redukuje slabé oxidační činidlo z fotosystému I. Fotooxidovaný P680 (kladný náboj je důsledkem ztráty elektronu) získá elektron zpět z Kokova cyklu, kde pomocí kyslík tvořícího komplexu (OEC – \"oxygen envolving complex\"), který získává elektrony rozkladem vody. Konkrétně oxiduje ionty OH za vzniku peroxidu vodíku, který se rozkládá na vodu a kyslík. Komplex obsahuje vázaný mangan a každý vývoj kyslíku probíhá v 5 stavech, které se značí S až S. Kroky S až S jsou oxidačně-redukční pochody poháněné energií fotonů, při přechodu ze stavu S na S se uvolní molekula kyslíku. Komplex přitom mění svoji vnitřní strukturu, pro stavy S až S je složení MnO, pro stavy S a S MnO. Při uvolnění molekuly O se komplex MnO přemění na MnO. Ve tmě jsou reakční centra převážně ve stavu S. Na vznik jedné molekuly O je potřeba 8 fotonů. Přitom se do dutiny thylakoidů uvolňují 4 protony z vody.", "Fotosystém I (PS I) obsahuje reakční centra P700 (při vlnové délce 700 nm dosahuje absorpčního maxima – aktivace červeným světlem). V základním stavu má redoxní potenciál přes +0,46 eV, ve vzbuzeném (excitovaném) o více než 1 eV negativnější. Pohlcením světla se P700 excituje na P700. Následně je vymrštěn elektron, který prochází přes chlorofyl a, fylochinon (vitamín K) a tři ferredoxiny (protein obsahující železo a síru). Díky svému velkému negativnímu redoxnímu potenciálu (−0,43 eV) je schopen v přítomnosti enzymu ferredoxin-NADP-reduktázy redukovat NADP na NADPH, který je hlavním produktem tohoto tzv. \"necyklického přenosu\", který podstupuje většina elektronů. Fotosystém I tedy vytváří slabé oxidační činidlo, které je schopno oxidovat plastocyanin, a současně silné redukční činidlo, které redukuje NADP. Kromě necyklického přenosu je znám i \"cyklický přenos\", při kterém se elektrony přenesou z třetího ferredoxinu na cytochrom b/f a pomáhají tak zvyšovat přenos vodíkových kationtů (H) ze stromatu do dutiny thylakoidu. Fotooxidovaný P700 získá elektrony zpět přes komplex u cytochromů b/f a plastocyanin z PS II. Energie elektronů je přitom využita k přenosu vodíkových kationtů (H) ze stromatu do dutiny thylakoidu. Ionty H v dutině thylakoidu jsou využity k fotofosforylaci.", "Fotofosforylace je děj, při kterém se pomocí protonového gradientu (rozdílných koncentrací H mezi stromatem a thylakoidní dutinou) syntetizuje ATP. ATP vzniká z ADP a P (volného zbytku kyseliny fosforečné HPO) pomocí ATP-syntázy. Jako pohonný motor funguje vyrovnávání koncentrací protonů mezi stromatem a thylakoidní dutinou. ATP je sloučenina, která obsahuje makroergní vazby (vazby, při jejichž štěpení se uvolňuje velké množství energie). ATP i NADPH, které vznikají ve světelné fázi fotosyntézy, se využijí v temnostní fázi k tvorbě glukózy. Při vzniku jedné molekuly O z dvou molekul HO se do thylakoidní dutiny uvolní 4 protony. Transportem čtyř elektronů z kyslíku se do thylakoidní dutiny pomocí cytochromu b/f přemístí ze stromatu 8 protonů. Při redukci dvou molekul NADP + H na NADPH se vážou 4 protony ze stromatu. Celkem se tedy získá protonový gradient 12 protonů (rozdíl protonů mezi stromatem a thylakoidní dutinou). Aby byla zachována elektroneutralita, přemisťují se přes membránu ionty Mg a Cl. Při necyklickém přenosu elektronů se z 12 protonů vytvoří 4 molekuly ATP (ze 3 protonů vznikne 1 ATP) na jednu molekulu O, což znamená, že se na jeden foton vytvoří 0,5 ATP. Kromě ATP též při necyklickém přenosu vznikají 2 molekuly NADPH a jejich energie se rovná 6 molekulám ATP (0,75 ATP na jeden foton). Celkem se tedy při necyklickém přenosu elektronů vytvoří 1,25 ATP na jeden pohlcený foton. Cyklický přenos je účinnější při přímé tvorbě ATP, protože na vznik jedné molekuly je potřeba pouze 2 protonů. Nicméně při něm nevzniká NADPH, a tak je ve výsledku výtěžek cyklické dráhy elektronu pouze 0,75 ATP na jeden pohlcený foton. (Z 12 protonů je potřeba dvou na vznik jednoho ATP. Vznikne 6 ATP na jednu molekulu O. Po vydělení osmi získáme počet ATP vzniklých na jeden proton).", "„Temnostní fáze“ či „sekundární děje“ jsou reakce nezávislé na světle. Sice neprobíhají ve tmě, ale nepotřebují světelnou energii. Temnostní reakce probíhají ve stromatu a ukládají chemickou energii získanou ve světelné fázi (ve formě NADPH a ATP) fixací CO do sacharidů. Jsou známy \"tři cykly fixace CO\" – Calvinův, Hatch-Slackův a CAM cyklus. S fotosyntézou souvisí také fotorespirační cyklus, který snižuje výnos fotosyntézy především u C-rostlin. Různé cykly probíhají podle toho, v jakých rostlinách k nim dochází, např. C-cyklus v pšenici, ječmeni nebo hráchu (mírný podnebný pás), C-cyklus v kukuřici, prosu nebo cukrové třtině (subtropický podnebný pás) a CAM cyklus v kaktusech (tropický podnebný pás).", "Calvinův cyklus neboli C-cyklus (první stálé produkty, které při něm vznikají, obsahují 3 atomy uhlíku) se skládá ze 3 fází. Karboxylace neboli fixace CO, redukce a regenerace ribulóza-1,5-bisfosfátu. Navázání CO na ribulóza-1,5-bisfosfát je katalyzováno enzymem Rubisco (ribulóza-1,5-bisfosfát-karboxyláza/oxygenáza). Touto reakcí vzniklý adiční produkt se štěpí na 2 molekuly 3-fosfoglycerátu. Ten se pomocí enzymu a NADPH redukuje na glyceraldehyd-3-fosfát. Vždy jedna molekula glyceraldehyd-3-fosfátu ze 6 opouští cyklus a syntetizují se z ní další látky (sacharidy, škrob, bílkoviny atd.). Ze zbývajících pěti molekul glyceraldehyd-3-fosfátu v regenerační fázi vznikají opět 3 molekuly ribulóza-5-fosfátu a jejich následnou fosforylací ATP vznikají 3 molekuly ribulóza-1,5-bisfosfátu. Calvinův cyklus se tak uzavírá. Ze tří molekul ribulóza-1,5-bisfosfátu a tří molekul CO, vzniknou tři molekuly ribulóza-1,5-bisfosfátu a jedna molekula glyceraldehyd-3-fosfátu. C-cyklus využívají především rostliny mírného a chladných pásů, protože teplota v těchto oblastech není vysoká a fotorespirace nepřevládá nad fotosyntézou.", "Rostliny, v nichž probíhá Hatch-Slackův cyklus neboli C-cyklus (vznikají látky se 4 atomy uhlíku), se vyznačují charakteristickou anatomickou stavbou. Obsahují mezofylové buňky (fixace CO) a buňky pochvy cévního svazku (uvolnění CO do Calvinova cyklu). V chloroplastech mezofylových buněk chybí enzym Rubisco a CO se váže tak, že HCO reaguje s fosfoenolpyruvátem za vzniku oxalacetátu. Oxalacetát je za pomoci enzymu malátdehydrogenázy a NADPH redukován na malát. Malát přechází do buněk pochvy cévního svazku, kde je pomocí NADP oxidován na pyruvát a současně se uvolní CO. Ten pokračuje do Calvinova cyklu. Pyruvát se vrací do buněk mezofylu, kde je za spotřeby ATP fosforylován na fosfoenolpyruvát. C cyklus využívají především teplomilné rostliny, protože při zvýšené teplotě se více uplatňuje fotorespirace, a tím klesá účinnost fotosyntézy, proto koncentrují CO před tím, než vejde do Calvinova cyklu.", "CAM cyklus neboli \"Crassulacean Acid Metabolism\" (metabolismus kyselin u tučnolistých rostlin, u kterých byl tento cyklus poprvé pozorován), je obměnou Hatch-Slackova cyklu. CO je v noci ukládán jako zásoba do vakuol a ve dne opětovně zpracován Calvinovým cyklem. Tento cyklus využívají pouštní rostliny (např. sukulenty), které musí velmi šetřit vodou, a proto otevírají průduchy jenom v noci, kdy vážou CO do malátu. Pro uložení zásoby CO potřebují velké množství fosfoenolpyruvátu, který získávají glykolytickým štěpením škrobu. Během dne se malát štěpí na CO, který vstupuje do Calvinova cyklu, a na pyruvát, ze kterého se opět syntetizuje škrob. Takto provádějí CAM rostliny fotosyntézu s minimálními ztrátami vody.", "Fotorespirace neboli světelné dýchání rostlin je proces, při němž rostlina přijímá kyslík a produkuje CO. Při fotorespiraci se ovšem neuvolňuje ATP (energie), ale dochází ke štěpení meziproduktů fotosyntézy, produkci oxidu uhličitého, a tím ke ztrátám na substrátu a energii. Fotorespirace je způsobena karboxylačně-oxidační aktivitou enzymu Rubisco (ribulóza-1,5-bisfosfátkarboxyláza/oxygenáza). Za běžných atmosférických podmínek při 25 °C převažuje karboxylace nad oxygenací v poměru asi 4:1. Fotorespirace je významná hlavně u C-rostlin. Při fotorespiraci vznikne navázáním kyslíku na ribulóza-1,5-bisfosfát pětiuhlíkatý meziprodukt, který není stálý a rozpadá se na 3-fosfoglycerát a 2-fosfoglykolát. 3-fosfoglycerát vstoupí do Calvinova cyklu, zatímco 2-fosfoglykolát je dále metabolizován a může být využit k syntéze některých látek (aminokyselin). Většina je však rozložena až na CO. Fotorespirace probíhá pouze ve chloroplastech, ale vzniklý 2-fosfoglykolát (2-uhlíkatá molekula) se pak účastní tzv. C2-cyklu, který se uskutečňuje v chloroplastech, peroxizomech a mitochondriích.", "Nejčastěji se stanovuje z měření produkce O nebo spotřeby CO. Závisí na řadě faktorů, vnitřních i vnějších, které nepůsobí samy o sobě, ale vzájemně podmíněně. Z \"vnitřních faktorů\" jde zejména o množství chlorofylu, stáří listů a minerální výživu. Mezi \"vnější činitele\" patří:", "Fotosyntézu ovlivňuje spektrum a intenzita světelného záření. Spektrum vhodné pro fotosyntézu (FAR) je v rozmezí 380–760 nm. Přechodem od červených k fialovým paprskům se kvantový zisk snižuje, i když se snižující se absorpce chlorofylů částečně kompenzuje doprovodnými pigmenty. Jejich efektivnost je však menší než u chlorofylů. Minimální intenzita světla pro začátek fotosyntézy je u různých rostlin různá. Některým stačí již intenzita petrolejové lampy, řasy (\"Algae\") fotosyntetizují v hloubce vody, kde má záření intenzitu měsíčního světla. S přibývající intenzitou světla se rychlost fotosyntézy zvyšuje. V okamžiku, kdy se příjem a výdej CO vyrovná, nastává tzv. kompenzační světelný bod. Rychlost fotosyntézy pak dále roste až do bodu světelného nasycení, kdy se ustálí. Při vysokých intenzitách světla vzniká velké množství kyslíkových radikálů, které by mohly porušit fotosystém II, a tak zastavit fotosyntézu. Rostliny proto obětují bílkovinu D (OEC – bílkovinný komplex s manganem, který vyvíjí kyslík), aby zamezily vzniku nebezpečných radikálů. Tuto bílkovinu mohou rostliny při zlepšení podmínek velmi rychle opět nasyntetizovat, protože gen pro její vznik je uložen v DNA chloroplastu. Rostliny se proti vysoké intenzitě světla brání tím, že na čas přeruší svůj fotosyntetický aparát. Závislost intenzity světla znázorňuje světelná křivka fotosyntézy. Rostliny se podle požadavků dělí na světlomilné a stínomilné.", "Vzdušný oxid uhličitý je hlavním dodavatelem CO pro fotosyntézu. Jeho koncentrace ve vzduchu kolísá od 0,02–0,03 %. Nejnižší koncentrace, při níž začíná fotosyntéza, je 0,008–0,010 %. Při zvyšování koncentrace se rychlost fotosyntézy zvyšuje. Místo, kde je příjem a výdej CO vyrovnán, se nazývá kompenzační bod. Fotosyntéza se dále zvyšuje až do nasycení, kdy se ustálí (0,06–0,4 %). Zvyšováním za hranici 2–5 % CO ve vzduchu fotosyntéza ustane. Graf čisté fotosyntézy v závislosti na koncentraci CO začíná u C-rostlin v záporných hodnotách. Důvodem je výrazná fotorespirace. C-rostliny mají mechanismus zajišťující koncentrování CO (Hatch-Slackův cyklus) a fotorespirace je u nich téměř potlačena. Proto také dosáhnou bodu nasycení dříve.", "Průběh reakcí obecně urychluje zvýšení teploty o 10 °C 2–3krát. Rychlost fotosyntézy závisí na teplotě exponenciálně a limitujícím faktorem je intenzita světla. Jelikož teplota ovlivňuje i další fyziologické pochody, je závislost fotosyntézy na ní složitá. Při nízkých teplotách rostliny fotosyntetizují pomalu. Zvyšováním teploty rychlost roste až po hranici teplotního optima. Poté pomalu klesá a při 35–45 °C se zastavuje. Současně s fotosyntézou se však zvyšuje i dýchání a obě rychlosti se zvyšují nerovnoměrně. Vliv teploty na fotosyntézu se výrazněji projevuje při vyšší intenzitě světla. Různý vliv má teplota u C a C-rostlin. Evolucí rostlin došlo k adaptaci na různé teplotní podmínky.", "Působnost vody je přímá i nepřímá, a proto je závislost fotosyntézy na vodě složitá. Voda Maximální rychlost fotosyntézy je při vodním deficitu 5–25 % plného nasycení vodou. V rozmezí deficitu 40–60 % se rychlost výrazně snižuje a klesá k nule. Snížení množství vody vede k zavírání průduchů, a tím k menšímu příjmu CO. Nedostatek vody ovlivňuje i složení produktů fotosyntézy. Převládají spíše jednoduché látky (např. osmoticky aktivní látky jako sacharidy a aminokyseliny) a tvorba makromolekulárních látek (bílkovin) je snížena.", "Primitivní fotosyntetické mikroorganismy (např. zelené sirné bakterie) používají jako donor elektronů místo vody sulfan (HS), železité ionty nebo organické kyseliny. Při této reakci nedochází k uvolňování kyslíku. Proto je tento proces označován jako \"anoxygenní fotosyntéza\". Anoxygenní fotosyntéza má oproti oxygenní fotosyntéze mnohem nižší účinnost využití energie, ΔH = 357 kJ/mol (hodnota vztažená na fixaci 1 molu CO; v případě oxygenní fotosyntézy 475 kJ/mol). Souhrnná rovnice anoxygenní fotosyntézy využívající sirovodík je: Obecnou rovnici anoxygenní fotosyntézy viz v části Původ kyslíku.", "Fotosyntéza je z hlediska existence současného života pokládána za jeden z nejdůležitějších biochemických procesů (podle některých autorů přímo nejdůležitější). Bez ní by biosféra v současné podobě nebyla zásobena organickými látkami nebo jen ve velmi omezené míře (chemoautotrofními bakteriemi). Organické látky vytvářené při fotosyntéze spotřebovávají heterotrofní organismy, mezi které patří i člověk, při své výživě. Fototrofní organismy zachytávají globálně asi 130 TW energie, ročně tedy zhruba 4×10 J, což je asi tři čtvrtě promile ze sluneční energie dopadající ze Slunce na Zemi. Do biomasy se přitom zakomponuje asi 1,00-1,15×10 tun uhlíku, což odpovídá 3,7-4,2×10 tun fixovaného CO, a uvolní se přitom 2,7-3,1×10 tun O. Na produktech fotosyntézy je závislý i dnešní průmysl, neboť uhlí, ropa a zemní plyn (tzv. fosilní paliva) jsou zbytky organismů, které žily v dávné minulosti a bez fotosyntézy by nevznikly. Procesem s opačným průběhem než oxygenní fotosyntéza je buněčné dýchání (respirace), kdy se fotosyntézou a následnými procesy energie nahromaděná do chemických látek uvolňuje oxidací za spotřeby vzdušného kyslíku (O) a přeměňuje se na adenosintrifosfát (ATP). Jako ATP je tato energie přímo dostupná pro další potřebné reakce v těle organismu." ] }

{ "title": [ "Plamen.", "Využití ohně.", "Oheň v kultuře.", "Oheň dnes." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Plamen je viditelná oblast hořících plynů nebo par. Z jeho barvy a svítivosti lze usuzovat na druh spalované látky a na dokonalost spalování. V typickém plameni svíčky můžeme nalézt několik pásem. Zcela uvnitř plamene (kolem knotu) je teplota velmi nízká. Je to pásmo zplynovací, ve kterém se roztavený parafin teplem mění v páry. V této oblasti tedy ještě nic nehoří. Kolem tohoto pásma nastává mísení par parafinu se vzduchem a zapálení hořlavé směsi. Tato část plamene má redukční účinky, protože je v ní přebytek uhlíku. Jeho rozžhavené částečky žlutě svítí. Poslední vnější pásmo plamene má nejvyšší teplotu, ale je neviditelné. Je to oxidační pásmo s přebytkem kyslíku ze vzduchu. Uhlíkové částečky se zde spalují na oxid uhličitý. Různé fáze hoření lze pěkně pozorovat na tábornickém ohýnku. Z přiloženého nevysušeného polínka se nejprve vypařují vodní páry. Když se dřevo vysuší a prohřeje, vzplanou čadivým plamenem pryskyřičné části s vysokým obsahem uhlíku ve smole. Na různých místech z praskajícího polínka vystaveného žáru ohniště vyrážejí dýmající hořlavé plyny, které vznikají tepelným rozkladem dřevní hmoty. Tyto plyny se zapalují a hoří svítivým žlutým plamenem. Když se dřevo z větší části rozloží a těkavé plyny vyhoří, začne plamen přecházet do modrého zbarvení. Je to způsobeno tím, že ve zbývajícím rozžhaveném dřevěném uhlí dochází k redukci spalováním vzniklého oxidu uhličitého na oxid uhelnatý. Ten hoří namodralým plamenem. Některé chemické prvky a jejich sloučeniny charakteristicky zbarvují nesvítivý plamen laboratorního kahanu: Toho se využívá jak při jednoduchých předběžných analýzách neznámé látky, tak při náročnějších a přesnějších analytických postupech spektroskopie, jakož i v ohněstrůjství (barevné bengálské ohně, rakety, světlice).", "S ohněm se člověku dostala do ruky první obrovská síla, s jejíž pomocí začal měnit tvář země. Oheň je předchůdci moderního člověka využíván snad od doby před přibližně 1,5 miliónem let. Spíše ale až před 1 miliónem let či později (jednoznačnější důkazy se omezují na statisíce let) Už desetitisíce let je člověkem využíván i k fire-stick farming a také i ke žďáření. Oheň poskytoval a poskytuje člověku rozmanité služby:", "O ohni se vypráví mnoho příběhů, jak přišel k lidem. Řecký básník Hésiodos vypráví, že bohové lidem oheň vzali za trest, aby si nemohli vařit maso. Ale přítel lidí, mazaný Prométheus, bohům ukradl uhlík v noci z krbu a donesl ho lidem ve fenyklovém stonku. Irokézové zase vyprávějí, že uhodil blesk do stromu a všechna zvířata koukala na ten div a chtěla oheň přinést, aby s jeho pomocí mohla vykonávat obřady. Snažila se o to zvířata silná i rychlá, ale všechna se jen popálila a umazala. Až nejchytřejší z nich, pavouk, přinesl uhlík v ranečku z pavučiny. Pro staré kultury je oheň jedním z nejdůležitějších prvků lidského světa. Výrazem nejvyšší potupy ve staré Spartě bylo odepření ohně. Provinilec, zcela vyloučený ze společnosti, byl odsouzen k zimě, noční tmě a syrovému jídlu. (Hérodotos, Historie 7.231) Starověké a středověké národy jej považovaly za jeden ze čtyř základních živlů, kam patří ještě voda, země a vzduch. Tvůrci teorie živlů byli v Evropě staří Řekové. Tradičně je za jejího původce označován svérázný mudrc Empedoklés z Akragantu. Ve své písni zpívá o tom, že svět je složen ze čtyř božských „kořenů“ (rhizómata), které lze ztotožnit se živly a které se spolu mísí vlivem Lásky (Filié) a rozlučují se vlivem Sváru (Neikos). O vzniku živlů z čiré nerozlišenosti prostoru (chóra) skládáním ideálních trojúhelníků do čtyř z pěti tzv. „dokonalých těles“ (čtyřstěn – oheň, krychle – země, osmistěn – vzduch, dvacetistěn – voda) a o složení viditelného světa a bytostí z živlů pojednává Platónův dialog Timaios. Aristotelés určuje každý ze živlů podle dvou taktilních kvalit (hmatových vlastností): Oheň (PÝR) je teplý a suchý, vzduch (AÉR) je teplý a vlhký, voda (HYDÓR) je studená a vlhká, země (GÉ) je studená a suchá. Výhodou aristotelského modelu je možnost změny jedné nebo obou kvalit – tedy možnosti proměny každého živlu v ostatní tři bez mezistupně. Tak může Aristotelés vysvětlit např. sublimaci. Aristotelův žák, Theofrastos napsal o ohni celý spis, z něhož se zachovaly zlomky. V něm například popisuje, z jakého dřeva ze vyrábějí zápalná dřívka (vrtidlo je nejlepší z vavřínu nebo břečťanu a lůžko třeba z lípy). Nutno podotknout, že staří předpokládali oheň všude tam, kde se vyskytovalo světlo nebo teplo. Z ohně jsou hvězdy, slunce, oheň je záhadně přítomen v pazourku a křemeni, blesk je úžasným případem ohně stejně jako činné sopky.", "Fascinace ohněm přetrvala dodnes, nejen u domorodých kmenů, ale v hojné míře se objevuje i v moderní společnosti. Mnoho lidí po celém světě se zabývá nejen jeho praktickým využitím, ale také jako formou uměleckého vyjádření. S tímto fenoménem se setkáváme napříč kulturami po celé Zemi. S ohněm často tančí břišní tanečnice, ohnivé efekty jsou k vidění na mnoha hudebních koncertech a v neposlední řadě se vždy potěšíme pohledem na vzdušné ohnivé představení v podobě ohňostroje. V mnoha zemích existují amatérské i profesionální spolky představující své umění na veřejnosti zabývající se Ohnivým představením (fireshow). V České republice mezi takové skupiny patří Pa-li-Tchi či Pyroterra." ] }

{ "title": [ "Historie a definice.", "Hvězdné velikosti nejslabších pozorovatelných objektů.", "Absolutní hvězdná velikost.", "Závislost na vlnové délce." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Starověká astronomie (astronom Hipparchos v 2. století př. n. l.) zavedla hrubé rozdělení hvězd podle jasnosti do šesti skupin, zvaných \"třídy\": nejjasnější 1. mag, nejslabší 6. mag. Z tohoto rozdělení v roce 1854 vyšel Norman Robert Pogson a vytvořil matematický předpis pro obecnou jednotku jasnosti. Tato jednotka vychází z Weber-Fechnerova psychofyzikálního zákona, který říká, že mění-li se fyzikální podněty působící na naše smysly řadou geometrickou, vnímáme jejich změnu řadou aritmetickou. (Tento zákon se týká zvuku, osvětlení nebo odhadu hmotnosti.) Magnituda je proto logaritmická jednotka, u které platí, že 1 mag rozdílu jasnosti odpovídá jasnostem v poměru 2,512:1 (tzv. \"Pogsonův poměr\"). Tento poměr byl zvolen tak, že hvězdy lišící se o 5 mag mají vzájemný poměr jasností 1:100, čímž se zhruba dodržuje starověký význam magnitudy. Je třeba upozornit, že v souladu s tímto historickým významem znamená \"vyšší\" magnituda \"nižší\" jasnost hvězdy. Rozdíl hvězdných velikostí dvou hvězd \"m\" − \"m\" je tedy definován pomocí tzv. Pogsonovy rovnice kde \"I\" a \"I\" jsou hustoty světelného toku (množství světla dopadajících na jednotku plochy za jednotku času) dopadajícího na lidské oko nebo čidlo přístroje ze dvou srovnávaných hvězd. Hvězdná velikost \"m\" libovolné hvězdy je tedy rovna kde \"I\" je hustota světelného toku hvězdy, které byla definitoricky přiřčena hvězdná velikost 0. Původně byly hvězdné velikosti kalibrovány podle vybraných hvězd v okolí severního světového pólu (tzv. \"severní polární posloupnost\").", "Lidské oko by v ideálním případě dokonale tmavého pozadí (kterého se v praxi nedosáhne) mělo být schopno registrovat hvězdy maximálně 8. až 9. mag. V praxi jsou okem bez dalekohledu za dobrých pozorovacích podmínek viditelné objekty o hvězdné velikosti asi 6. magnitudy (6), na přírodní, skutečně tmavé obloze (stupeň Bortleho stupnici světelného znečištění 1, v ČR se již nevyskytuje) až 8. Nejslabší hvězdy viditelné Hubbleovým vesmírným dalekohledem mají hvězdnou velikost 30.", "Je zřejmé, že kromě skutečné svítivosti hvězdy, dané jejími fyzikálními vlastnostmi, má na hodnotu hvězdné velikosti vliv také její vzdálenost od Země. Proto se kromě této (tzv. zdánlivé, nesprávně relativní) zavádí také tzv. \"absolutní hvězdná velikost\", která uvádí hvězdnou velikost, kterou by hvězda měla, pokud by byla ve vzdálenosti 10 parseků. Absolutní hvězdná velikost tak závisí pouze na skutečné svítivosti hvězdy.", "V době zavedení této veličiny do astronomické praxe, v 19. století, byly hvězdné velikosti určovány na základě srovnávání vjemu, kterým působily obrazy hvězd na lidské oko při pozorování v dalekohledu. Dnes takto určovanou veličinu nazýváme \"vizuální hvězdnou velikostí\" a její symbol doplňujeme indexem \"v\" (\"m\", odvozeno od angl. \"visual\"). Stanovujeme-li ji na podkladě fotografií hvězdných objektů, označujeme ji jako \"fotografickou\" a značíme \"m\" (\"photographic\"); použijeme-li speciální fotografický materiál, se spektrální citlivostí podobnou citlivosti lidského oka, značíme ji \"m\" (\"photovisual\"). Přístroji se dá měřit hvězdná velikost ve vybraných spektrálních oborech. Nejčastěji se měří v kombinaci tří pásem, a to v ultrafialovém oboru při vlnové délce 350 nm (symbol veličiny \"m\" nebo \"U\"), ve viditelné oblasti při 435 nm (modrá barva, \"m\" nebo \"B\") a při 555 nm (žlutozelená barva, u které je maximum citlivosti lidského oka, \"m\" nebo \"V\"). Pro hvězdy spektrální třídy A0 jsou si všechny tyto veličiny právě (definitoricky) rovny. Současné stanovení těchto tří veličin napovídá o povrchové teplotě dané hvězdy; čím jsou rozdíly \"B\"−\"V\" a \"U\"−\"B\" větší (pozitivnější), tím jsou povrchové teploty daných hvězd nižší a naopak." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "První mýdlové opery byly uvedeny ve 20. letech 20. století na amerických rozhlasových stanicích, s nástupem televize se na konci 40. let se přesunuly na obrazovky a staly se vůbec první televizní zábavou. Zpočátku byly vysílány přes den a byly tedy určeny pro matky a ženy v domácnosti. Odtud také pochází původně ironické pojmenování \"mýdlová opera\", které vzniklo ze spojení těchto seriálů a jejich sponzorů, kterými v počátcích byly hlavně společnosti vyrábějící prostředky užívané divačkami – prací prášky, čisticí přípravky a mýdla. V původních rozhlasových sériích byla přitom reklama zařazována i přímo do textu (například: „\"Miláčku, jdu právě do města, kde ve Vodičkově ulici v obchodě pana Kratochvíla koupím skvělé Hromádkovo mýdlo, které tak nádherně voní.\"“). Termín „opera“ se do názvu dostal s odkazem na významnou roli hudby, zvláště v původních rozhlasových pořadech, a nadužívanou emocionalitu, jako je tomu ve skutečných operách. Podobný základ mají názvy i dalších filmových a televizních žánrů (koňská opera, space opera). V americkém programovém schématu také vzniklo rozdělení na dva subžánry. Původní mýdlové opery vysílané v dopoledních, či odpoledních hodinách jsou nekonečné, s mnoha tisíci díly, vysílané každý den (tzv. denní mýdlové opery, \"daytime soap operas\") po řadu desetiletí. Po roce 2000 však jejich sledovanost poklesla a většina každodenních seriálů tohoto typu, nezřídka vysílaných od 60. let, byla postupně ukončena. V 60. letech se v USA objevily první mýdlové opery zařazené do hlavního vysílacího času (tzv. primetimeové mýdlové opery, \"primetime soap operas\"). Vzhledem k jejich částečnému zaměření i na mužské diváky se změnilo jejich prostředí i výstavba příběhu – věnují se bohatým a úspěšným rodinám a jejich problémům v životech, podnikání a politice. Počtem dílů se tyto mýdlové opery neliší od ostatních primetimeových amerických seriálů, které obvykle mívají kolem 20 epizod na jednu televizní sezónu (září–červen). Rovněž produkce se přiblížila ostatním seriálům uváděných v hlavním vysílacím čase. Tento subžánr dosáhl největší popularity v 80. letech 20. století. Mýdlové opery se celosvětově ujaly, hlavní produkce zůstala ve Spojených státech, značně rozšířené jsou i ve Velké Británii. V zemích Latinské Ameriky jsou populární seriály podobného žánru, telenovely. V Česku nemají mýdlové opery dlouhou tradici. První mýdlová opera české produkce se objevila v roce 2004 na obrazovkách TV Prima, šlo o primetimeový seriál \"Rodinná pouta\", jenž byl v roce 2007 přetransformován na \"Velmi křehké vztahy\". TV Nova začala roku 2004 natáčet seriál \"Pojišťovna štěstí\". O rok později se v jejím programovém schématu objevila primetimeová \"Ordinace v růžové zahradě\" a také první český nekonečný denní seriál \"Ulice\", jenž získal místo na rozhraní podvečera a hlavního vysílacího času." ] }

{ "title": [ "Odlišná definice humoru.", "Teorie komiky." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Humor je vědomá tvůrčí činnost, při které je skutečnost vytvářena či popisována odlišně ve srovnání s obvyklým způsobem tak, že to vzbuzuje pobavení (smích či úsměv, což už je emoce). To, že někdo upadne, není humor. Humorem se to stává až zábavným popisem. Ne vždy je příčinou smíchu humor. Komická situace nerovná se humor. To, že nám nějaká situace či člověk připadají humorné, je právě naší schopností ji tak vidět. Smysl pro humor je právě ta schopnost tvůrčího vidění a zejména popisu skutečnosti, který pobaví. Smysl pro humor má dva aspekty – schopnost humor tvořit a schopnost humor chápat (schopnost podívat se na věci tvůrčím způsobem). Smysl pro humor je tvůrčí ve smyslu odlišného (někdy až zdánlivě absurdního) vidění světa.", "Teorie komiky je disciplína, která se vědecky vypořádává s fenoménem komiky, popisuje jej, diskutuje o něm a zpracovává jej. Teorie komiky je interdisciplinární obor, pokládá si otázky jak literárně- a kulturněvědné, tak i sociologické či medicínské otázky a předkládá vědecké obci i laickému posluchačstvu jejich zodpovězení. O fenomén komiky se zajímá i lingvistika. Zvláštní pozornost si zaslouží popis různých polí působnosti smíchu, humoru či komiky celkově. Robert Gernhardt chápe komiku například takto: „Humor je určité jednání, komika je výsledkem tohoto jednání.“ K tomu patří vypořádání se s literárními a jinými uměleckými žánry komické provenience, jako je například komedie, vtip, komiksové a animované grotesky (\"cartoon\"), kabaret atd. Teorie komiky také musí navzájem odlišovat rozdílné pojmy a kategorie související s obsahem jejího bádání jako jsou ironie, sarkasmus, cynismus, satira, parodie, perzifláž, burleska, groteska, nonsens atd." ] }

{ "title": [ "Historie objevu.", "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Výskyt v přírodě.", "Výroba a využití.", "Výroba vysoce čistého křemíku.", "Výroba monokrystalického křemíku.", "Slitiny.", "Rafinace křemíku.", "Polovodivé vlastnosti.", "Sloučeniny křemíku a jejich význam.", "Oxid křemičitý.", "Sklo.", "Křemičitany.", "Keramika a stavební hmoty.", "Halogenidy křemíku.", "Karbid křemíku.", "Křemíkaté analogie uhlovodíků.", "Silany.", "Siloxany (silikony).", "Zdravotní rizika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "3", "2", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Křemík poprvé identifikoval roku 1787 Antoine Lavoisier jakožto složku pazourku a jiných křemíkatých hornin. Později, v roce 1800, jej Humphry Davy mylně považoval za sloučeninu. Roku 1811 Gay-Lussac a Thénard pravděpodobně vyrobili amorfní křemík zahříváním draslíku s tetrafluorosilanem. Křemík jakožto prvek byl poprvé izolován švédským chemikem J. J. Berzeliem roku 1823. Roku 1824 Berzelius získal amorfní křemík přibližně stejným postupem jako předtím Gay-Lussac. Berzelius také produkt přečistil opakovaným promýváním.", "Jedná se o poměrně tvrdý polokov s vysokou afinitou ke kyslíku. Elementární křemík je na vzduchu neomezeně stálý, v okolní přírodě se s ním však setkáváme prakticky pouze ve formě sloučenin, v nichž se vyskytuje pouze v mocenství Si. Je odolný vůči většině minerálních kyselin s výjimkou směsi kyseliny fluorovodíkové (HF) a kyseliny dusičné (HNO), velmi snadno se však rozpouští v zásaditých roztocích (např. v hydroxidu draselném) za vzniku křemičitanového aniontu [SiO].", "V čisté podobě se křemík v přírodě nevyskytuje, setkáváme se pouze s jeho sloučeninami. Je po kyslíku druhým nejvíce zastoupeným prvkem v zemské kůře. Podle posledních dostupných údajů tvoří 26 – 28 % zemské kůry. V mořské vodě je jeho koncentrace poměrně nízká, pouze 3 mg Si/l, ve vesmíru připadá na jeden atom křemíku pouze přibližně 30 000 atomů vodíku. Křemík je základní složkou velké většiny hornin tvořících zemskou kůru – příkladem mohou být pískovcové horniny, jíly, žuly a především aluminosilikátové horniny na bázi ortoklasu (aluminosilikáty obsahující draslík) nebo plagioklasu (aluminosilikáty obsahující sodík). Křemík se tedy vyskytuje prakticky ve všech vyvřelých horninách. Mineralogicky je bezesporu nejvýznamnějším zástupcem křemen, chemicky oxid křemičitý SiO. Minerály s tímto složením se liší barevně podle přítomnosti malých množství cizorodých prvků, které způsobují charakteristické zbarvení krystalického oxidu křemičitého. Téměř čistý oxid křemičitý je mineralogicky označován jako křišťál, fialově je zbarven ametyst (příměs Fe), žlutý je citrín (příměs Fe), růžový růženín (Mn), hnědý záhněda (příměs Al, Na, Li). Další, např. jaspis, se mohou vyskytovat v několika barevných variantách. Zvláštní případ minerálu na bázi oxidu křemičitého je amorfní forma této sloučeniny – opál. Tento módní polodrahokam se vyskytuje v řadě barevných variant. V současné době se největší množství opálů dobývá v Austrálii a střední Americe včetně Mexika. Z biologického hlediska patří křemík mezi biogenní prvky, i když jeho obsah v tkáních živých organismů není příliš vysoký. Uvádí se, že v těle dospělého člověka je přítomen přibližně 1 g křemíku a to především v kostech, chrupavkách a zubní sklovině, pro jejichž zdravý růst a vývoj je nezbytný. Zvýšený obsah křemíku v rostlinných buňkách můžeme nalézt např. v přesličkách nebo žahavých chloupcích kopřiv. Mimořádně důležitý je křemík pro rozsivky, neboť jeho sloučeniny tvoří hlavní složku schránky těchto jednobuněčných řas, frustuly. Jde zejména o vodnatý polymer oxidu křemičitého, blízký opálu. Rozsivky jsou jedinou skupinou organismů, jejíž rozvoj je naprosto závislý na přítomnosti rozpustných forem oxidu křemičitého v prostředí. Po vyčerpání zdrojů křemíku se zastaví replikace DNA. Rozsivky jsou významnými primárními producenty biomasy, jejich biomasa tvoří 25% z celkového množství produkovaného rostlinami.", "Křemík má také využití při výrobě skla, porcelánu, nebo cementu. Výroba křemíku v průmyslovém měřítku spočívá v redukci taveniny vysoce čistého oxidu křemičitého v obloukové elektrické peci na grafitové elektrodě, jejíž materiál je přitom spalován na plynný oxid uhelnatý podle reakce: za vzniku křemíku o čistotě 97 – 99 %. Pro účely elektronického průmyslu je ovšem tato čistota naprosto nedostatečná, neboť výroba elektronických součástek vyžaduje většinou křemík o čistotě minimálně 99,9999 %, protože i nepatrné znečištění výrazně ovlivňuje kvalitu vyrobených tranzistorů a dalších elektronických součástek.", "Jednou z nejstarších metod pro přípravu vysoce čistého křemíku je zonální tavení. Čištěný materiál se nejprve upraví do tvaru dlouhé tenké tyče. Ta se potom ve speciální pícce postupně přetavuje tak, aby se tavená zóna posunovala od jednoho konce ke druhému. Přitom se nečistoty přítomné v materiálu koncentrují v roztavené zóně a postupně se dostávají ke konci tyče, který se nakonec odstraní odříznutím. Několikanásobným opakováním tohoto postupu vznikne poměrně vysoce čistý materiál. V současné době se pro přípravu extrémně čistého křemíku používají chemické metody. V tzv. Siemensově postupu je z křemíku nejprve vyrobena nějaká těkavá sloučenina, obvykle trichlorsilan HSiCl nebo chlorid křemičitý SiCl. Tyto plynné sloučeniny se potom vedou přes vrstvu vysoce čistého křemíku o teplotě přes 1 100 °C. Přitom dochází k jejich rozkladu a vzniklý vysoce čistý křemík se ukládá v krystalické podobě na původní křemíkovou podložku. Reakci trichlorsilanu vystihuje rovnice: Uvedeným postupem vzniká tzv. polykrystalický křemík, který typicky obsahuje nečistoty v řádu jednotek ppb (1 : 1 000 000 000) a plně vyhovuje požadavkům pro výrobu elektronických polovodičových součástek. Po určitou dobu byl alternativou k Siemensově metodě postup DuPontův, který vycházel z chloridu křemičitého a jeho rozkladu při teplotě 950 °C na vysoce čistém zinku podle rovnice: Technické problémy s těkavostí vznikajícího chloridu zinečnatého, který následně znečišťoval vyrobený čistý křemík, vedly nakonec k tomu, že byl tento proces prakticky opuštěn.", "Jelikož pro výrobu některých polovodičových součástek je polykrystalický křemík nepoužitelný, používá se křemík monokrystalický. Obvyklou metodou pro jeho výrobu je řízená krystalizace z taveniny, nazývaná Czochralského proces. Při tomto postupu je do křemíkové taveniny vložen zárodečný krystal vysoce čistého křemíku. Tento krystal se přitom otáčí a pulzuje podle předem přesně definovaného programu, přičemž teplota taveniny je také velmi pečlivě sledována a řízena. Celý proces probíhá v nádobách z velmi čistého křemene v inertní atmosféře argonu. Na zárodečném krystalu se pak vylučují další vrstvy mimořádně čistého křemíku, výsledný produkt (křemíkový ingot) pak může mít až 400 mm v průměru a délku do 2 m, tvořen je přitom jediným krystalem. Vyrobený ingot se po ochlazení řeže na tenké vrstvy (typicky 0,5 mm), leští a je použit jako výchozí surovina pro výrobu polovodičových součástek.", "Metalurgický význam křemíku spočívá pouze ve výrobě některých speciálních slitin, v nichž jeho podíl představuje pouze jednotky procent. Nejznámější je ferrosilicium, slitina křemíku a železa, která se vyznačuje vysokou tvrdostí a chemickou odolností. Pro zvýšení tvrdosti se křemík v malém množství přidává i do speciálních ocelí a hliníkových slitin.", "Chemická rafinace se provádí převedení na sloučeninu trichlorsilanu SiHCl, a následná destilace, při níž se odstraní většina nečistot. Fyzické rafinace:", "Čistý křemík má z hlediska pásové struktury vlastnosti polovodiče. Z hlediska polovodivých aplikací se však častěji používá křemík s příměsí jiného prvku, což má za následek elektronovou resp. děrovou vodivost a snížení elektrického odporu. Vzniká tak polovodič typu \"n\" resp. \"p\"; takovýto materiál tvoří základ součástek jako jsou diody, tranzistory, fotovoltaické články a další.", "", "Patrně nejvýznamnější anorganickou sloučeninou křemíku je oxid křemičitý, SiO. Tato látka se vyskytuje v řadě modifikací se zcela odlišnými fyzikálně-chemickými vlastnostmi.", "V současné době se vyrábí stovky druhů skla pro nejrůznější praktické aplikace, které se liší fyzikálními vlastnostmi i vzhledem. Základní surovinou pro výrobu skloviny je směs, nazývaná sklářský kmen o přibližném složení: 50% písek (křemen nebo oxid křemičitý), 16% soda (uhličitan sodný), 12% vápenec (uhličitan vápenatý), 18% odpadní sklo (drcené střepy). Tato směs taví při teplotě kolem 1 500 °C a dále zpracovává především na výrobu lahví litím nebo foukáním.", "Křemík tvoří celou řadu kyslíkatých kyselin, z nichž nejjednodušší a nejznámější je kyselina křemičitá HSiO. V dalších kyselinách jsou za sebou řetězeny skupiny [SiO]. Všechny uvedené kyseliny jsou poměrně slabé a nestálé. Běžně se však setkáváme s jejich solemi křemičitany, které jsou velmi stabilní. Křemičitany alkalických kovů a kovů alkalických zemin jsou podstatnou součástí vyvřelých hornin, jílů, cihlářských hlín a dalších. Velmi běžné jsou horniny na bázi hlinitokřemičitanů (aluminosilikátů), tzv. živce. Aluminosilátové minerály tvoří např. orthoklas KAlSiO a plagioklas NaAlSiO. Velmi cenné jsou aluminosilikáty zvané zeolity, které vytvářejí komplikované prostorové sítě, složené z tetraedrů SiO a AlO, vázaných navzájem sdílením svých vrcholových kyslíků. Tvoří vzájemně propojené kanály a dutiny, které obsahují slabě vázané, tedy v podstatě pohyblivé molekuly vody a kationy alkalických kovů (Na, K, Li, Cs) a alkalických zemin (Ca, Mg, Ba, Sr), které vyrovnávají nenasycenou negativní valenci AlO. Zeolity se chovají jako přírodní iontoměniče nebo molekulová síta.", "Keramika je obecný název pro výrobky zhotovené vypalováním keramických směsí, jejichž hlavními složkami jsou kaolíny, jíly a hlíny. Keramické směsi získají po prohnětení s vodou plastické vlastnosti, v tom stavu je lze tvarovat a naopak po vypálení při teplotě 800 až 1500 °C plastické vlastnosti ztrácejí a mění se v trvale tvrdou látku zvanou střep. Nejvíce ceněnou keramickou hmotou je porcelán, jehož vstupní suroviny tvoří směs, která obsahuje průměrně 50 % nejčistšího kaolínu, 25 % křemenného písku a 25 % živce. Velmi známý a ceněný je například míšeňský porcelán, u nás se výroba porcelánu koncentruje v západních Čechách, světově proslulý je karlovarský porcelán. Cihlářské hlíny jako méně hodnotné keramické suroviny slouží pro výrobu cihel, střešních tašek a jiných stavebních materiálů. Z jílů nebo méně hodnotného kaolinu, živce a křemene se vypalováním při teplotě okolo 1300 °C vyrábí buď obyčejná kamenina (potrubí, dlaždice) nebo jemná bílá kamenina (talíře, umyvadla, kachlíky, sošky). Další uplatnění ve stavebnictví nachází křemenný písek jako složka malty a pojivých materiálů a především při výrobě betonu.", "Křemík tvoří sloučeniny s fluorem SiF, chlorem SiCl a bromem SiBr, které se mohou dále řetězit za vzniku vyšších halogenidů. Všechny uvedené sloučeniny jsou značně nestálé a při styku s vodou okamžitě hydrolyzují za vzniku gelovité kyseliny křemičité. Chlorid křemičitý je značně důležitou sloučeninou při přípravě čistého křemíku pro polovodičové účely (viz výše). Těkavosti fluoridu křemičitého se v analytické chemii používá k odstranění fluoru z jeho stabilních fluoridů AlF a fluoridů lantanoidů. Vzorek se přitom vaří při asi 150 °C v 50 % kyselině sírové ve skleněné aparatuře a vzniklý těkavý SiF je okamžitě odváděn proudem horké vodní páry do roztoku alkalického hydroxidu, kde je pak možno snáze určit jeho obsah.", "Krystaly karbidu křemíku SiC mají analogickou krystalickou strukturu jako diamant a patří mezi jedny z nejtvrdších známých látek. V Mohsově stupnici tvrdosti dosahuje karbid stupně 9 – 10 a nalézá uplatnění jako brusný materiál pod názvem karborundum.", "Protože křemík a uhlík se v periodické soustavě prvků nalézají v jedné skupině pod sebou, dalo by se usuzovat, že křemík bude stejně jako uhlík vytvářet nesmírně pestrou škálu sloučenin analogických organickým látkám. Ve starší vědeckofantastické literatuře jsme se mohli poměrně často setkat s živými bytostmi, které na rozdíl od nás mají tělo složené ze silikonových molekul, koupou se v kapalném čpavku, dýchají sirné páry apod. Skutečnost je však daleko prozaičtější. Přestože křemík vytváří řadu analogických sloučenin k uhlovodíkům, nemůže jejich množství nikdy dosáhnout pestrosti organických látek. Důvodem je především fakt, že atomy křemíku nejsou schopny vytvářet dvojnou vazbu Si=Si a pochopitelně ani vazbu trojnou. Další významný důvod je síla vazby mezi dvěma atomy křemíku, která je přibližně poloviční, než u vazby C-C. V důsledku toho jsou molekuly o vysokém počtu vazeb Si-Si nestálé a velmi snadno se rozkládají. Přesto však existují skupiny látek, které jsou analogy mezi organickými sloučeninami a podobnými sloučeninami křemíku.", "Silany jsou bezbarvé látky o složení SiH. První dva silany jsou plynné, od trisilanu SiH kapalné. Všechny jsou mimořádně reaktivní a na vzduchu samozápalné, reakcí s kyslíkem vzniká oxid křemičitý a voda. Ve vodě také rychle hydrolyzují za uvolnění plynného vodíku a gelu kyseliny křemičité. Silany jsou velmi silná redukční činidla. S halogeny reagují explozivně, za jistých podmínek (přítomnost AlCl a vhodné teploty) lze připravit molekuly s jedním atomem halogenu SiHCl až SiHCl apod. Silany se uplatňují především jako výchozí sloučeniny pro výrobu složitějších křemíkatých látek např. pro výrobu čistého polovodičového křemíku.", "Siloxany jsou sloučeniny, které obsahují v molekule vazbu Si-O-Si. Tato chemická skupina je velmi stabilní a může proto být připraven teoreticky neomezený řetězec o složení –(O-Si-O-Si-O)-, zbylé dvě volné vazby křemíkového atomu mohou být obsazeny např. skupinami –HO nebo nejčastěji organickými ligandy jako -CH a dalšími. Nejběžněji užívané sloučeniny tohoto typu jsou polydimethylsiloxany a mají vzorec: (CH)SiO[SiO(CH)]nSi(CH). Uvedené látky jsou přitom za běžných podmínek zcela stabilní a nepodléhají rozkladu ani v přítomnosti kyslíku nebo vody. Podle počtu siloxanových skupin i jejich ligandů mohou být výslednými produkty jak kapalné, tak pevné látky. Jejich další vlastností je hydrofobie (odpuzují vodu) a prakticky naprostá neškodnost pro živé organizmy. Praktické využití siloxanů je velmi široké:", "Křemík ani jeho běžné anorganické sloučeniny nejsou toxické, jsou natolik inertní, že projdou trávicím traktem zcela neporušeny. Problémy nastávají spíše při dlouhodobém vdechování mikroskopických částeček, vznikajících při broušení za použití silikátových materiálů nebo při mechanickém opracovávání silikátových výrobků. Vzniká tak choroba silikóza, která se projevuje snížením plicní kapacity a dušností. Přísná bezpečnostní opatření ovšem musí být dodržována při průmyslové výrobě a zpracování silanů a jejich chlorovaných derivátů. Jejich reakce s kyslíkem nebo vlhkostí může způsobit explozi, únik toxického a žíravého chlorovodíku a jiných nebezpečných sloučenin." ] }

{ "title": [ "Původ a rodina.", "Panování." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Otcem Ivana III. byl moskevský velkokníže Vasilij II. Temný. Ivan III. se stal nejprve spoluvládcem svého otce. Po otcově smrti roku 1462 pak již vládl se Zóé Palaiologovnou, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie.", "Ivan dovršil sjednocování ruských knížectví pod vládou Moskvy a také přispěl ke konečnému odstranění tatarské nadvlády, kterou v této době představovala už jen poplatná závislost na Velké hordě, jednom z nástupnických států Zlaté hordy. Skončila roku 1480 „stáním“ na řece Ugře. Roku 1487 uznal naopak svoji závislost na Moskvě další z chanátů, Kazaňský, rozkládající se na řece Volze. To mu mimo jiné umožnily přátelské vztahy s dalším tatarským státem, krymským chanátem. Později navázal diplomatické styky také s osmanským sultánem, který byl lenním pánem krymského chána. Roku 1471 a 1478 uspořádal Ivan III. dvě vojenské výpravy proti Velikému Novgorodu a připojil ke svému státu rozlehlé území Novgorodské země. V roce 1485 bylo připojeno veliké knížectví tverské. Formální samostatnost si nyní uchovával pouze Pskov a veliké knížectví rjazaňské. Fakticky však byly již silně závislé na Moskvě a k jejich připojení došlo za vlády Ivanova syna Vasilije III. (Pskov 1510, Rjazaň 1521). Další ruská knížectví se již nacházela pod litevskou nebo polskou nadvládou. To postupně přivádělo na pořad dne otázku, zda zahájit expanzi tímto směrem. Většina obyvatel rozlehlého litevského státu byla ruského původu a vyznávala pravoslaví. Mnoho zdejších knížat proto přecházelo dobrovolně pod moskevskou svrchovanost. Neklid na moskevsko-litevské hranici přerostl ve válku (1487–1494), během níž dosáhla Moskva významných územních zisků. Ty potvrdil další válečný konflikt s Litvou (1500–1503), do něhož se zapojilo také Livonsko (1501–1503). Za Ivana III. se ve východní Evropě zformoval mohutný stát, o nějž začali jevit zájem mnozí evropští panovníci. Diplomatické styky byly navázány například s římskými císaři Fridrichem III. a Maxmiliánem I., uherským králem Matyášem Korvínem nebo moldavským vojvodou Štěpánem III. Ivan III. během své vlády podporoval výstavbu v Moskvě. Na nových kremelských chrámech a panovníkově paláci pracovali mimo jiné významní italští stavitelé Aristotele Fioravanti a Alesio Novi. Roku 1497 vydal veliký kníže u příležitosti korunovace svého vnuka Dmitrije (syn careviče Ivana Mladšího a moldavské princezny Jeleny Vološanky), nový zákoník tzv. Suděbnik. Jedno z jeho nejdůležitějších ustanovení bylo tzv. \"právo Jurjeva dne\" o stěhování poddaných. Podle tohoto zákona směli poddaní opustit panství své vrchnosti pouze dva týdny následující po dni sv. Jiří (v pravoslavném kalendáře je na podzim). Podmínkou bylo, že vyrovnali vůči svému feudálnímu pánu všechny pohledávky (odvedli příslušnou rentu) a zaplatili požadovaný poplatek, tzv. požiloje, což jim možnost odchodu ztěžovalo. Smyslem tohoto opatření bylo zajistit státu daňové poplatníky a feudálům, především drobné a střední poměstné šlechtě, vykonávající vojenskou službu, závislou pracovní sílu, která by obdělávala jí propůjčené pozemky. Toto nařízení vedlo k postupnému zavádění nevolnictví v Rusku. Vyvrcholil vydáním zákoníku Sobornoje uloženije v letech 1648–1649, který uzákonil definitivní připoutání rolníků k půdě." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Pojmenování proměnných hvězd.", "Pozorování proměnných hvězd.", "Skupiny a třídy proměnných hvězd.", "Geometrické proměnné hvězdy.", "Fyzické proměnné hvězdy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "První záznamy o pozorování proměnných hvězd pocházejí z kronik čínských astronomů. Jednalo se o pozorovaná vzplanutí nov nebo supernov, nyní známých pod označením SN 185, SN 393, SN 1006, SN 1054 a SN 1181 (číslo značí rok pozorování podle gregoriánského kalendáře). Dalšími supernovami, již zaznamenanými i v Evropě, byly SN 1572 (objevitel Tycho Brahe) a SN 1604 (známá jako Keplerova supernova). V roce 1596 David Fabricius zjistil, že hvězda Omikron Ceti mění svou jasnost. Johannes Holwarda v roce 1638 určil její periodu na 11 měsíců a byla to tedy první známá hvězda s pravidelnou proměnností. Dalšími hvězdami, u kterých byla objevena proměnnost, byly Algol (1669), Chí Cygni (1686), R Hydrae (1704) nebo Delta Cephei (1784) a Beta Lyrae (1784). V roce 1844 bylo známo už 21 proměnných hvězd. Díky adaptaci fotografie pro astronomická pozorování začal od roku 1890 počet objevených proměnných hvězd prudce narůstat. Další takový nárůst přišel s nástupem CCD techniky a automatických přehlídek oblohy na přelomu 20. a 21. století. Oficiální katalog proměnných hvězd – General Catalogue of Variable Stars (GCVS) – v posledním vydání z prosince 2011 uvádí téměř 46 000 proměnných hvězd. Známých proměnných hvězd je ovšem mnohem více, až stovky tisíc.", "S narůstajícím počtem proměnných hvězd vyvstala otázka jejich rozlišení. První pojmenování ovšem podcenila budoucí množství proměnných hvězd a tak se používá několik navazujících systémů označení. Postupem času se tedy pojmenování ustálila na následující podobě, kde je na prvním místě kód hvězdy a na druhém genitiv nebo zkratka souhvězdí, do kterého hvězda patří: Nemohou tedy existovat označení jako QM Lyrae, V 255 Cephei nebo JL Persei. Výše uvedená pojmenování jsou hvězdám udělena při jejich publikaci v GCVS. Ostatní hvězdy mají označení podle jiných katalogů, ve kterých jsou uvedeny. Někdy mají i více označení najednou a nemusí se k nim přidávat souhvězdí. Např. CzeV244 či hvězda NSVS 17396804, která je zároveň označena jako VSX J230340.1-123816.", "Pro pozorování proměnných hvězd se používá fotometrie, spektroskopie a spektrofotometrie. Fotometrická pozorování mohou být vizuální (prostým okem nebo s dalekohledem), fotografická (na fotografické desky a filmy) nebo elektronická (pomocí DSLR fotoaparátu nebo CCD kamery - jako objektiv slouží dalekohled nebo fotografický objektiv). Výstupem z fotometrického pozorování, je většinou tzv. světelná křivka, která je zobrazena v grafu s vodorovnou osou v jednotkách času (např. Juliánské datum) a svislou osou v magnitudách. Ze světelné křivky lze určit amplitudu změn, periodu a čas minima nebo maxima jasnosti proměnné hvězdy. Pozorování proměnných hvězd je jednou z oblastí vědy, kde se mohou ve velké míře uplatnit amatéři. Protože je jich mnohem více než profesionálů a potřebná technika pro CCD fotometrii je běžně dostupná, dokáží svými pozorováními pokrýt mnohem více hvězd než samotné profesionální observatoře, a to v dostatečné kvalitě. Není proto výjimkou, že některé z důležitých objevů na poli proměnných hvězd učiní právě amatérští astronomové; český amatérský astronom Pavel Cagaš v roce 2012 objevil proměnnost u hvězdy CzeV343, která je unikátní tím, že se jedná o dvojnásobnou dvojhvězdu - tedy čtyřhvězdný systém, v kterém jsou obě dvojhvězdy zákrytové. Takovéto systémy byly doposud známy pouze tři. V České republice sdružuje profesionály i amatéry Sekce proměnných hvězd a exoplanet České astronomické společnosti", "", "U těchto hvězd je jejich proměnná zdánlivá jasnost způsobována geometrií buď vlastní hvězdy nebo těles, která ji obklopují. Někdy se označují jako \"zdánlivé proměnné hvězdy\". Dělí se do dvou tříd:", "Tyto hvězdy mění svoji jasnost díky změně fyzických vlastností vlastní hvězdy. Může jít o změny radiálních rychlostí (tedy rozpínání a smršťování hvězdy), povrchové teploty a následně i vlastního spektra. Tyto hvězdy se někdy označují jako \"vlastní proměnné hvězdy\". Je jich známo okolo 40 000 a dělí se do tří tříd:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Soukromý život.", "Filmové adaptace.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se ve městě Waukegan v americkém státě Illinois, rodičům Esther Moberg Bradburyové, původem ze Švédska, a Leonardu Spaulding Bradburymu. Měl dva starší bratry dvojčata, z nichž jeden zemřel v roce 1918. Jeho dědeček i pradědeček z otcovy strany byli vydavatelé novin. Šlo o příbuzného amerického akademika a odborníka na Shakespeara, Douglase Spauldinga. Navíc byl přímým potomkem Marie Bradburyové, která byla souzena, shledána vinnou a odsouzena k pověšení jako čarodějnice v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692. Byla vdaná za kapitána Thomase Bradburyho ze Salisbury v Massachusetts. Už za svého mládí hodně četl a psal. Mnoho času trávil ve waukeganské knihovně Carnegie Library čtením oblíbených autorů H. G. Wellse, Julese Verna nebo E. R. Burroughse, autora \"Tarzana\" a novely \"Warlord of Mars\" (\"Válečník z Marsu\"). Když byl dítě, četla mu povídky jeho teta. Právě v prostředí waukeganské knihovny se odehrává značná část románu \"Tudy přijde něco zlého\". Navíc rodný Waukegan zamaskoval coby „Zelené město“ i v některých ze svých dalších polo-autobiografických románů - \"Pampeliškové víno\", \"Sbohem léto\" – a také v mnoha povídkách. Svůj celoživotní zvyk psát každý den přičítal dvěma událostem. První se odehrála, když mu byly tři roky, a jeho matka ho vzala na představení Lona Chaneyho \"Zvoník u Matky Boží\". Druhá událost se stala v roce 1932, kdy se během karnevalu estrádní umělec pan Electrico dotkl jeho nosu elektrifikovaným mečem, což způsobilo, že se mu postavily vlasy na hlavě, a on vykřikl: \"Žij navždy!\" Od té chvíle chtěl žít věčně a rozhodl se pro kariéru autora, aby splnil to, co se po něm žádalo: žít navěky. V tomto věku začal poprvé kouzlit. Kouzla byla jeho první velkou láskou. Kdyby nikdy neobjevil psaní, stal by se kouzelníkem. V letech 1926-1927 a 1932-1933 žila jeho rodina v Tucsonu v Arizoně, protože tam otec pracoval, ale pokaždé se vrátila zpět do Waukeganu. V roce 1934 se však nadobro usadila v Los Angeles, když mu bylo třináct let. Absolvoval střední školu Los Angeles High School; chodil do kurzů poezie a psaní povídek, které prohloubily jeho zájem o psaní. Vysokou školu však nenavštěvoval. Místo toho prodával noviny na rohu South Norton Avenue a Olympic Boulevard. O svém vzdělání říkal: \"\"Knihovny mě vychovaly. Nevěřím na vysoké školy a univerzity. Věřím v knihovny, protože většina studentů nemá žádné peníze. Dokončil jsem střední školu v období krize a neměli jsme žádné peníze. Nemohl jsem jít na vysokou školu, tak jsem chodil do knihovny tři dny v týdnu po dobu 10 let\".\" A bylo to právě v knihovně Powell Library při UCLA, ve studovně s psacími stroji k pronájmu, kde napsal svůj klasický příběh o knihspalující budoucnosti: \"451 stupňů Fahrenheita\". Ovlivněn hrdiny fantastické literatury, jako byli například Flash Gordon nebo Buck Rogers, začal v roce 1938 publikovat sci-fi povídky ve fanzinech. Forrest J. Ackerman jej pozval, aby navštěvoval Los Angeles Science Fiction Society (Losangeleský sci-fi spolek), jehož členové se v té době scházeli v bufetu Clifton v centru Los Angeles. Zde se setkal s Robertem A. Heinleinem, Emilem Petajou, Fredricem Brownem, Henrym Kuttnerem, Leighou Brackettovou a Jackem Williamsonem. Jeho prvotinou bylo \"Hollerbochenovo dilema\", které se v lednu 1938 objevilo ve fanzinu \"Imagination!\". V roce 1939 začal vydávat svůj vlastní fanzin pod názvem \"Futuria Fantasia\". Stal se autorem většiny obsahu prvních čtyř číslel, z nichž každé mělo necelých 100 výtisků. Mezi lety 1941 a 1947 přispíval do filmového časopisu Roba Wagnera \"Script\". V listopadu 1941 vydal v časopise \"Super Science Stories\" (Skvělé vědecké příběhy) povídku „Pendulum“ napsanou společně s Henrym Hassem, první dílo publikované na objednávku a získal za něj 15 dolarů. Na konci roku 1942 už pracoval jako spisovatel na plný úvazek. Jeho první sbírka povídek \"Temný karneval\" vydalo v roce 1947 malé nakladatelství Arkham House spisovatele Augusta Derlethva v Sauk City ve Wisconsinu. Náhodné setkání v losangeleském knihkupectví s britským spisovatelem Christopherem Isherwoodem Bradburymu dalo příležitost vložit knihu \"Marťanská kronika\" do rukou uznávaného kritika. Následovala Isherwoodova květnatá recenze. Ačkoli je často popisován jako autor science fiction, sám sebe nezaškatulkoval do konkrétní narativní kategorie: \"„Zaprvé, nepíšu sci-fi. Napsal jsem pouze jednu sci-fi knihu a tou je 451 stupňů Fahrenheita, založenou na realitě. Science fiction je zobrazení reálna. Fantasy je zobrazení neskutečného. Takže Marťanská kronika není science fiction, je to fantazie. To by se nemohlo stát, chápete? To je důvod, proč zde bude dlouhou dobu: je to řecký mýtus a mýty se drží.“\" Při jiné příležitosti poznamenal, že se román týká odcizení lidí skrz média: \"„Při psaní krátkého románu \"451 stupňů Fahrenheita\" jsem si myslel, že popisuje svět, který by se mohl vyvinout za čtyřicet nebo padesát let. Ale jednou večer před několika týdny v Beverly Hills kolem mě prošli muž s ženou; venčili psa. Zastavil jsem se a díval se na ně, naprosto ohromen. Žena držela v jedné ruce rádio o velikosti balíčku cigaret s kmitající anténou. Z rádia vedly malé měděné drátky, zakončené elegantním kuželem v jejím pravém uchu. Byla tam, nevšímajíc si muže ani psa, poslouchala dálný vítr a šepot a výkřiky ze seriálů, náměsíčná. Nahoru a dolů přes obrubníky jí pomáhal manžel, který jakoby tam ani nebyl. To nebyla fikce.“\" Kromě beletrie napsal také mnoho krátkých esejí o umění a kultuře, a tím upoutal pozornost kritiků v této oblasti. V osmdesátých letech se přeorientoval na psaní detektivních příběhů. Jeho kariéru spisovatele skutečně nastartovalo až publikování sbírky povídek s názvem \"Marťanská kronika\" (1950) hlásící se k žánru filozofické science fiction. Povídky zobrazují první pokusy lidí ze Země o dobytí a osídlení Marsu. V díle se objevují jeho vlastní názory a znepokojení nad budoucností lidskosti člověka. Objevuje se zde převládající úzkost Ameriky z atomové války, politických postojů cizích národů, reakcí proti rasizmu a cenzuře atd. Po této sbírce následovala roku 1951 sbírka \"Ilustrovaný muž\" a po ní v roce 1953 román \"451 stupňů Fahrenheita\", který mnozí považují za jeho vrcholné dílo. Pojednává o budoucím světě, kde přísná cenzura nakonec vedla k úplnému zákazu psaného slova. Členové skupiny rebelů se pokusili zachránit historii a kulturu svého světa tím, že se učili zpaměti veškeré literární a filozofické knihy předtím, než byly spáleny. Celkem publikoval více než 30 knih, téměř 600 povídek a nespočet básní, esejí a divadelních her. Jeho tvorba se nikdy neomezovala čistě na literaturu. Byl nominován na filmového Oscara za svůj animovaný film \"Icarus Montgolfier Wright\" a vyhrál cenu Daytime Emmy za další animovaný film \"The Halloween Tree\". Adaptoval 65 svých povídek pro televizní pořad \"Divadlo Raye Bradburyho\". Byl kreativním konzultantem pavilonu Spojených států na Světovém veletrhu v New Yorku v roce 1964.", "Oženil se roku 1947, od té doby žil v Los Angeles s početnou smečkou koček a se svou manželkou Margueritou (zemřela roku 2003). Vychoval čtyři dcery, díky nimž se stal osminásobným dědečkem. Do konce svého života si nepořídil řidičský průkaz, zarytě odmítal počítače a internet a tvrdil, že k životu a psaní mu bohatě dostačuje telefon a psací stroj.", "Web IMDB uvádí u jména Raye Bradburyho více než 90 filmových a televizních titulů. V následujícím seznamu jsou uvedeny ty nejznámější:", "Za své dílo obdržel Ray Bradbuty řadu ocenění, například:" ] }

{ "title": [ "Rané období života.", "Vzdělání a raná tvorba.", "Pohled na svět.", "Ateismus a názor na náboženství.", "Teorie vnímající louže.", "Angažovanost v otázce životního prostředí.", "Moderní technologie.", "Osobní život.", "Úmrtí.", "Dílo.", "Trilogie v pěti dílech - Stopařův průvodce Galaxií.", "O sérii Stopařův průvodce Galaxií." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "3", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "3" ], "content": [ "Narodil se Janet Adamsové (rozené Donovanové, později Thriftové) a Christopheru Douglesi Adamsovi v anglickém městě Cambridge. Jeho sestra Susan přišla na svět v březnu roku 1955. Když se Christopher a Janet o dva roky později rozvedli, Douglas a Susan se přestěhovali k Janetiným rodičům do Brentwoodu v Essexu. Jeho babička ve svém domě poskytovala útočiště poraněným zvířatům (pod záštitou Královské společnosti pro prevenci krutosti na zvířatech, britské RSPCA), ale to vedlo ke „zhoršení senné rýmy a astmatu malého Douglase“. Christopher Adams se znovu oženil v červenci roku 1960, jeho manželkou se stala Mary Judith Stewartová (rozená Robertsová). Z tohoto svazku vzešla Adamsova nevlastní sestra Heather. Janet se podruhé provdala v roce 1964 za veterináře Rona Thrifta, a posléze přivedla na svět další dva Adamsovy nevlastní sourozence: Jane a Jamese Thriftovy.", "Po mateřské škole Primrose Hill v Brentwoodu byl v šesti letech přijat na brentwoodskou školu, kde studoval až do roku 1970 a patřil mezi nejlepší žáky. V posledním ročníku si zvolil umělecké zaměření, ale na škole zůstal ještě o rok déle, jak je zvykem u studentů, kteří se připravují ke zkouškám na Oxbridge. Na prvním stupni mu učitel Frank Halford udělil údajně jediný plný počet bodů za kreativní psaní ve své kariéře. On sám na tuto příhodu vzpomínal celý život, zvlášť když měl tvůrčí krizi. Některé z jeho raných děl vycházely ve škole, např. zpráva o školním fotografickém kroužku (v roce 1962) nebo humorné články ve školním časopise Broadsheet (redaktorem byl Paul Neil Milne Johnstone). V britském magazínu The Eagle byl v roce 1965 otištěn také jeden z jeho dopisů a krátká povídka. Během studií se seznámil s o rok mladším Griffem Rhysem Jonesem, dalším z jeho spolužáků byl také stuckistický umělec Charles Thomson. Všichni tři se objevili v Shakespearově hře \"Julius Caesar\" v roce 1968. Ve dvanácti letech měřil úctyhodných 183 cm a růst přestal až na 196 cm. Později si ze své výšky dělával legraci: „Třídní učitel nikdy neřekl ‚sejdeme se pod hodinami‘ nebo ‚sejdeme se pod válečným památníkem‘, ale ‚sejdeme se pod Adamsem‘.“ Na základě mistrovsky napsané eseje na téma náboženské poezie, kde pojednával mimo jiné o Beatles či Williamu Blakeovi, byl v roce 1971 přijat na cambridgeskou St John’s College. Brzy po nástupu se pokusil dostat do dramatického klubu Footlights (Světla ramp), spojeného s celou řadou známých představitelů britské komedie, ale jeho žádost byla zamítnuta. Spolu s Willem Adamsem a Martinem Smithem založili tvůrčí skupinu Adams-Smith-Adams, která se zaměřovala hlavně na psaní a divadelní ztvárnění satirických her. Při dalším pokusu o vstup do Footlights byl podporován Simonem Jonesem a začal spolupracovat s Rhysem Jonesem. V roce 1974 získal bakalářský titul v oboru anglická literatura. Část jeho rané tvorby se objevila v roce 1974 v upravené verzi Footlight Revue z Cambridge na TV kanálu BBC2. Díky živému představení téže revue v londýnském West End byl Adams „objeven“ jedním z Monty Pythonů, Grahamem Chapmanem. Tito dva krátce spolupracovali při psaní jedné z epizod seriálu \"Monty Pythonův Létající cirkus\" (epizoda 45: Stranicko-politické vysílání), Adams konkrétně napsal scénku s názvem „Lékař, jehož sestra píchá pacienty“. V ní vystupuje muž, který byl pobodán zdravotní sestrou a s těžkým krvácením břicha se obrací na svého lékaře. Ten mu však předkládá k podepsání ohromné stohy nesmyslných formulářů, které jsou třeba, aby ho mohl ošetřit. (Tento paradox později Adams použil jako předlohu vogonské posedlosti papírováním). Pomáhal rovněž s tvorbou jedné scénky ve filmu \"Monty Python a Svatý grál\". Mihl se také ve čtvrté sérii \"Létajícího cirkusu\". Na začátku 42. epizody „Válka lehké zábavy“ (kde podle titulků hraje Dr. Emila Koninga) má na obličeji operační roušku a nasazuje si rukavice, zatímco Michael Palin představuje jednu postavu za druhou, aniž by se dostal k vlastnímu vyprávění. Ve 44. epizodě hraje montypythonovskou uječenou ženu, která nakládá raketu na koňský potah, z něhož Terry Jones nabízí kolemjdoucím odvoz starého železa („Železo! Jakýkoliv kousek železa...“). Tyto dva díly byly poprvé odvysílány v listopadu roku 1974. Adams a Chapman se později pokusili také o několik ne-pythonovských děl, jako je například televizní hra \"Zpoza stromů\". V rozhlase roku 1977 vytvořil hry pro The Burkiss Way a The News Huddlines. Rovněž znovu spolupracoval s Grahamem Chapmanem, s nímž napsal jednu epizodu pro seriál \"Doktor na roztrhání\" (pokračování televizní komediální série \"Doktor v domě\"). V době, kdy měl Adams problémy s prodejem svých příběhů, se živil různými „příležitostnými pracemi“. Životopis uveřejněný v jedné z prvních edicí \"Stopařova průvodce\" popisuje jeho kariéru následovně: \"Po získání univerzitního titulu strávil několik let prací pro rádiové a televizní společnosti, psal, hrál v divadle a někdy také režíroval revue v Londýně, Cambridge a Edinburgh Fringe. Krom toho také pracoval jako pomocná síla v nemocnici, stavebník na statku, uklízeč kurníků, osobní strážce, rozhlasový producent a scenárista seriálu Doctor Who (Pán času).\" Jako osobního strážce si jej v polovině sedmdesátých let najala arabská rodina, která zbohatla díky obchodování s ropou. Z této práce si odnesl mnoho zajímavých historek: jednou se prý stalo, že si rodina objednala všechna jídla z jídelníčku, jedno po druhém je ochutnala a nakonec si nechala přinést hamburgery. Jindy zase byla na patro, které Adams hlídal, poslána prostitutka. Když o hodinu později odcházela, měla údajně poznamenat: „Vy si alespoň můžete při práci číst.“ V roce 1979 společně s Johnem Lloydem napsal scénář ke dvěma půlhodinovým epizodám seriálu \"Doctor Snuggles\" (epizody číslo sedm a dvanáct). Lloyd se také spolupodílel na dvou epizodách původní rozhlasové verze \"Stopaře\" (epizody pět a šest), stejně tak jako na \"Smyslu Životic\" (\"The Meaning of Liff\", pokračování \"The Deeper Meaning of Liff\" zatím nebylo do češtiny přeloženo). Lloyd a Adams se ještě setkali při natáčení komediálního sci-fi filmu založeného na Guinnessově knize rekordů, v němž měl John Cleese hrát generálního tajemníka OSN. Lidé by byli poráženi mimozemšťany v atletických závodech a vyhrávali by jen v „nesmyslných“ disciplínách. Tento návrh se ale na plátno nikdy nedostal. V rozhovoru pro SFX Magazine z roku 1996 Adams o Lloydovi řekl, že je „komediální producent par excellence... jeden z lidí, se kterými jsem rád proto, že jsou tak strašně vtipní.“ Jakmile se první rozhlasová verze \"Stopaře\" stala známou, bylo mu nabídnuto místo producenta v rádiu BBC, kde začal pracovat na \"Week Ending\" a pantomimě \"Black Cinderella Two Goes East\". Spolupráci s BBC ukončil po půl roce, aby se mohl věnovat tvorbě scénáře pro seriál Doctor Who.", "", "Byl „radikálním ateistou“, ačkoliv toto důrazné označení používal jen proto, aby nebyl tázán zda je agnostik (tj. člověk skeptický vůči dogmatům, která nejsou prokazatelná smyslovými zkušenostmi). Jak uvedl v rozhovoru pro American Atheists, nejen, že mu to usnadnilo vysvětlování ohledně jeho postoje, ale hlavně to druhým ukázalo, že si za svým názorem opravdu stojí, přemýšlí o něm a myslí ho vážně. Adams nevěřil, že bůh existuje; raději se zabýval pozemskými záležitostmi, například ochranou životního prostředí. Navzdory tomuto přesvědčení ve stejném rozhovoru také řekl, že ho „náboženství fascinuje“. „Strašně rád do něj šťourám a vrtám. Za ta léta jsem o náboženství přemýšlel tolik, že se to nutně muselo projevit v mé tvorbě.“ Zaujatost, kterou popisuje, pochází ze skutečnosti, že mnoho „jinak rozumných... a inteligentních lidí... může brát [existenci boha] smrtelně vážně“.", "Jeden z příměrů, které použil pro náboženskou víru, je ten o „vnímající louži“. Pomocí něj se snaží vyvrátit tvrzení, že uspořádání tohoto světa, které tak dokonale vyhovuje našim potřebám, je jasným důkazem existence milujícího boha. Takto smýšlející lidi přirovnává k inteligentní kaluži vody. Ta si je také jistá, že díra v zemi, kterou zaplňuje, musela být vytvořena speciálně kvůli ní, protože jí sedí jak šitá na míru. Sama louže existuje jen tak dlouho, dokud se na slunci úplně nevypaří.", "Šlo rovněž o environmentálního aktivistu, který se angažoval v ochraně ohrožených druhů. V rámci této činnosti uvedl rozhlasový seriál \"Ještě je můžeme vidět\", během níž se s přírodovědcem Markem Carwardinem vydali pozorovat ohrožené druhy (mezi jinými například papouška kakapo nebo delfínovce čínského). O něco později vyšla také stejnojmenná kniha, která v roce 1992 získala i multimediální podobu, kombinující namluvenou knihu, text a fotografie. Část jeho a Carwardinovy série nazvaná „Setkání s gorilou“ byla použita v knize \"Projekt lidoop\" (\"The Great Ape Project\"). Tato publikace v roce 1993 stála u zrodu většího projektu, snažícího se o morální zrovnoprávnění všech velkých opic (lidské i zvířecí větve). V roce 1994 se zúčastnil výstupu na Kilimandžáro, při němž byl převlečený za nosorožce. Tento projekt nazvaný \"Zachraňte nosorožce\" (\"Save the Rhino\") se konal pod záštitou britské charitativní organizace. Zúčastnilo se ho mnoho různých lidí a každý z nich si na chvíli kostým nosorožce oblékl. On sám ho měl na sobě v první části cesty, ještě před samotným výstupem. Díky této akci se podařilo vybrat zhruba 100 000 liber, které byly použity na podporu škol v Keni a financování tanzanského programu na ochranu nosorožce dvourohého. Aktivně také podporoval Mezinárodní fond Dian Fosseyové na záchranu goril.", "Byl nadšeným obdivovatelem technologií. Ačkoliv si první textový editor pořídil až v roce 1982, o jeho koupi uvažoval už od roku 1979. Podle svých slov měl do roku 1982 „potíže proniknout za brány žargonu. Slova si poletovala, jak se jim zamanulo, a nějaká pravidla je vůbec nezajímala.“ Nejprve si koupil „Nexus“. O rok později, v roce 1983, kdy se s Jane Belsonovou vypravil do Los Angeles, si pořídil DEC Rainbow, a při jejich zpáteční cestě do Anglie se vybavil ještě značkou Apricot, následovanou BBC Micro a Tandy 1000. V seriálu \"Ještě je můžete vidět\" zmiňuje také Cambridge Z88, který si přivezl do Zairu při výpravě za severními bílými nosorožci. V knize \"Losos pochybnosti\", vydané posmrtně, se objevilo několik jeho článků o technologiích, včetně těch, které byly původně zveřejněny v časopisech MacUser a The Independent on Sunday. Říká v nich, že první počítač, který kdy viděl, byl Commodore PET. Tím, že ho roku 1983 poprvé spatřil v hlavním sídle Infocomu v Massachusetts, začala jeho celoživotní láska ke značce Apple Macintosh.", "Na počátku osmdesátých let se sblížil se spisovatelkou Sally Emerson, která v té době žila odloučeně od manžela. Později jí věnoval svou knihu \"Život, vesmír a vůbec\". V roce 1981 se však Sally Emersonová vrátila k manželovi, Peteru Stothardovi, s nímž Adams navštěvoval brentwoodskou školu. O něco později ho přátelé seznámili s Jane Belsonovou. Žil s ní v Los Angeles roku 1983, kdy psal scénář k filmové adaptaci \"Stopaře\". Když však celá práce skončila fiaskem, oba se společně přestěhovali do Londýna, kde byli po několika rozchodech a jednom zrušeném zasnoubení 25. listopadu 1991 oddáni. Dcera Polly Jane Rocket Adams se jim narodila 22. června 1994. Roku 1999 se přestěhovali z Londýna do Santa Barbary v Kalifornii, kde žili až do jeho smrti. Po jeho pohřbu se Jane Belsonová a Polly Adamsová vrátily do Londýna. Jane Belsonová zemřela na rakovinu dne 7. září 2011.", "Zemřel 11. května 2001 po cvičení v soukromé tělocvičně v Montecitu v Kalifornii na infarkt. Bylo mu 49 let. Trpěl neodhaleným zužováním koronárních tepen, které v konečném důsledku vedlo k infarktu myokardu a srdeční arytmii. Adamsova pohřbu, který se konal 16. května 2001 v Santa Barbaře, se zúčastnilo několik jeho přátel a spolupracovníků. Schránka s jeho ostatky byla pohřbena na hřbitově Highgate v severním Londýně. Vzpomínková slavnost se konala 17. září 2001 v kostele sv. Martina (St. Martin-in-the-Fields) na Trafalgar Square v Londýně. Stala se vůbec první bohoslužbou, která byla přenášena živě přes Internet televizí BBC. V květnu 2002 vyšla kniha \"Losos pochybnosti\", která obsahuje velké množství povídek, esejí, dopisů a pochvalných článků z pera Richarda Dawkinse, Stephena Frye (pouze v britském vydání), Christophera Cerfa (v americkém vydání) a Terryho Jonese (v americkém brožovaném vydání). Nachází se v ní také jedenáct kapitol z dlouho očekávaného, ale nedokončeného románu \"Losos pochybnosti\", který by se pravděpodobně stal posledním a závěrečným dílem Stopařova průvodce Galaxií, jak naznačoval před svou smrtí, ačkoli knize chybělo ještě mnoho měsíců, ne-li let k jejímu dokončení. Jako poctu Douglasovi Adamsovi, a zejména jeho Stopařově Průvodci po Galaxii, jeho fanoušci uspořádali 25. května 2001 recesní vzpomínkovou akci, zvanou Ručníkový den, spočívající v celodenním viditelném nošení ručníku. Tato akce se následně stala každoroční tradicí.", "", "", "Komediální sci-fi rozhlasová série \"Stopařův průvodce Galaxií\" byla vytvořena pro BBC Radio 4 Douglasem Adamsem a producentem Simonem Brettem v roce 1977. Adams navrhl pilotní díl, stejně tak jako několik dalších částí (ty byly přetištěny v knize Neila Gaimana \"Nepropadejte panice: Douglas Adams a Stopařův průvodce Galaxií\"), které mohly být teoreticky v sérii použity. Jak Adams uvedl, napsat \"Stopařova průvodce po Galaxii\" ho napadlo, když ležel opilý na poli v rakouském Innsbrucku a pozoroval hvězdy (ačkoliv Adams rád vtipkoval o tom, že BBC Rakousko by určitě tvrdilo, že se to stalo ve Španělsku, protože „to má snadnější pravopis“). Při svých toulkách, kdy měl u sebe i knihu \"Stopařův průvodce Evropou\", se dostal do města, kde byli všichni buď „hluší“ nebo „hloupí“ a nebo mluvili jazyky, kterým nerozuměl. Adams se nakonec přiopilý vydal přespat doprostřed nedalekého pole a právě jeho neschopnost domluvit se s místními obyvateli mu vnukla myšlenku napsat \"Stopaře\". Sám později uvedl, že ustavičným převypravováním této historky vlastně úplně zapomněl na samotný moment inspirace a pamatoval si už jen jeho převypravování. V dodatku k Adamsově životopisu, který napsal M. J. Simpson, však stojí, že Adamsova historka je holý výmysl, protože autor začal o napsání \"Stopaře\" uvažovat až po cestě do Evropy. O Adamsovi se říká, že své příběhy vymýšlel za pochodu. U posledních dvou epizod první série se však obrátil s žádostí o pomoc na Johna Lloyda. Ten mu následně přispěl několika texty ze své do té doby nevydané knihy \"GiGax\". V knižní a televizní adaptaci \"Stopaře\" ale z Lloydových materiálů zbylo jen velmi málo. Jako podklad pro televizní adaptaci sice byly použito prvních šest rozhlasových epizod, ale Lloydovy příspěvky byly z velké části přepsány. První sérii byla v Británii vysílána každý týden v březnu a dubnu 1978 rádiem BBC 4. Po jejím velkém úspěchu byla nahrána a odvysílána druhá epizoda, která získala přízvisko Vánoční. Druhá série, složená z pěti epizod, byla vysílána každý den v týdnu od 21. do 25. ledna 1980. Při práci na této rozhlasové sérii (a několika dalších projektech, jako byla například \"Pirátská planeta\") Adams zabředl do problémů se stíháním uzávěrek, které se jen prohloubily, když vydával své romány. Adams nikdy nebyl příliš aktivní spisovatel, do psaní ho museli ostatní nutit. Včetně případu, kdy byl tři týdny zavřený v jednom hotelovém pokoji se svým vydavatelem, aby stihl knihu \"Sbohem, a díky za ryby\" dopsat včas. Jednou prý řekl: „Miluju uzávěrky. Hlavně ten zvláštní zvuk, který vydávají, když prosviští kolem.“ Navzdory těmto problémům nakonec Adams v této sérii napsal pět románů, které vyšly v letech 1979, 1980, 1982, 1984 a 1992. Knihy se staly podkladem pro další adaptace - každá z prvních tří knih byla převedena do komiksové podoby, vznikla také počítačová hra na bázi textové adventury a knižní verze doplněná fotografiemi, která se na trhu objevila v roce 1994. Poslední se zmíněných publikací obsahovala puzzle „42“, navržené Adamsem, které bylo později zachyceno na obálce prvních čtyř „stopařských“ románů. V roce 1980 se Adams začal pokoušet o převedení \"Stopaře\" na filmová plátna. Součástí tohoto snažení bylo několik návštěv Los Angeles v Kalifornii a spolupráce s četnými hollywoodskými studii a možnými producenty. O rok později se rozhlasová verze stala podkladem pro televizní minisérii BBC \"Stopařův průvodce Galaxií\" vysílané v šesti dílech. Předtím, než roku 2001 v Kalifornii zemřel, se Adams pokoušel rozběhnout filmovou spolupráci se studiem Disney, které vysílací práva koupilo v roce 1998. Scénář byl nakonec přepsán Kareym Kirkpatrickem, natáčení bylo schváleno v září 2003 a finální verze filmu se v kinech objevila roku 2005." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Rodina.", "Dílo.", "Básnické sbírky a skladby.", "Ukázka z díla." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Jan Zahradníček se narodil v obci Mastník na Třebíčsku v rodině rolníka Tomáše Zahradníčka (* 1847) a jeho ženy Antonie, rozené Lorencové (* 1869). Byl dvanáctý z 19 dětí, z nichž ovšem bylo pět mrtvorozených. Dospělosti se dožilo sedm z nich, včetně Jana. Rodina byla poměrně chudá – asi 15,2 ha polí ji jen stěží uživilo. Jan měl navíc velkou smůlu, v druhém roce svého života spadl z půdy a pohmoždil si páteř a hrudník. Toto zranění ve spojitosti s nedostatečnou lékařskou péčí a podvýživou vyústilo v těžkou kyfoskoliózu páteře a tzv. plicní srdce. Malý Zahradníček se tak stal již ve dvou letech invalidou s vyhlídkou na budoucí progresi zdravotních problémů. V domácnosti a hospodářství mu byly vyhrazeny lehčí práce a neschopnost a nedostatek ohledně větších fyzických aktivit si vynahrazoval ve sféře intelektuální. Po vychození obecné školy ve Starči se rodina rozhodla, že na místo původně plánovaného vyučení na krejčího bude Jan dán na studia. 16. září 1919 nastoupil do sekundy A na třebíčském gymnáziu. Zde se zajímal jednak o literaturu, jednak o biologii. Vytvářel vědecký herbář a navštěvoval literární kroužek a posléze i pomáhal přípravou jeho Zpravodaje, v němž ve kvartě publikoval svoji první „báseň“ – pamflet na spolužáka svého bratra pojmenovaný \"Sulla, Čihováků pán\". Jeho první vážně míněné básně vyšly v roce 1923 ve \"Studentském časopise\" pod jmény \"Slabému srdci\" a \"Píseň mladého žebráka\" a hodně se do nich promítá Zahradníčkův životní osud a tělesné postižení. Publikoval je pod pseudonymem Chrysostom, VII. G Třebíč (Janovým křestním patronem byl \"Jan Zlatoústý\" – \"Chrysostom(os)\"). Po maturitě se Jan Zahradníček rozhodl pokračovat ve studiu na Filosofické fakultě UK. Prostředky pro začátek studií si obstaral prodejem svého herbáře mladšímu spolužákovi (získal za něj 2500 korun). Přechod z Třebíče do Prahy byl pro něj velmi frustrující: zatímco v Třebíči byl uznáván jak profesory (jako primus třídy dalece převyšující nároky kladené na gymnaziální studenty), tak mezi žáky (mimo jiné pro ochotu doučovat a napovídat), v Praze se poprvé setkal s útoky a posměšky, které měly základ v jeho tělesném postižení. Reagoval na to zpočátku jednak agresívní rétorikou vyznačující se k naprosté dokonalosti vypilovanými protivýpady a jedovatostmi, jednak příklonem k alkoholu, což bylo v jeho případě obzvlášť nešťastné (nadměrné pití alkoholu u něj vyvolávalo srdeční arytmii, a přímo tak ohrožovalo jeho život). Toto pokleslé období svého života však poměrně brzy překonal poté, co se seznámil se svými budoucími životními přáteli, kolegy a souputníky. Jednalo se zejména o skupinu katolíků okolo revue Tvar, do níž patřili Josef Knap, Jan Čep, Rudolf Černý, Jan Dokulil, Bedřich Fučík a Fučíkova snoubenka Jitka Skaláková. Do té se Zahradníček zamiloval rytířskou láskou a dedikoval jí řadu svých básní a sbírek. Podle Zejdy to byla první ze dvou velkých žen v jeho životě, které vnímaly pouze Zahradníčkova ducha a nikoliv jeho tělo. Její neocenitelné přátelství ho uchránilo před plýtváním životem i talentem. Dalšími jeho významnými přáteli byli František Halas a Vladimír Průša († 1930). Zahradníček již v roce 1929 uvažoval o tom, že by zanechal studií a věnoval se dráze knihovníka, a proto složil nižší knihovnické zkoušky. Často cestoval mezi Mastníkem a Prahou. V roce 1930 mu vyšla první básnická sbírka \"Pokušení smrti\", jejíž básně vznikaly v letech 1928–1930. Její melancholičnost a trudnomyslnost spolu s fascinací smrtí a očekáváním jejího příchodu byly do značné míry odrazem neutěšeného Zahradníčkova života po příchodu do Prahy. Snad i proto k ní později cítil odpor a nikdy nedovolil její opětovné vydání – navzdory oceněním a kladným kritikám, kterých se sbírce dostalo. F. X. Šalda po přečtení sbírky napsal, že \"Zahradníčkem vstoupil do české poesie Někdo\", a Josef Florian Zahradníčkovi napsal v dopise, že \"co do hodnoty celku a jednotlivostí patří to mezi nejlepší věci, jaké u nás kdy vyšly\". V této době se zároveň začal zabývat překladem. Soustředil se přitom na autory, jako byli Thomas Mann či prokletí básníci. Když byl zrušen časopis Akord, do kterého Zahradníček přispíval, odešel do invalidního důchodu. Dne 14. června 1951 byl v brněnském bytě zatčen (spolu se skupinou katolických intelektuálů) a poté odsouzen ve vykonstruovaném procesu, bez jakýchkoli důkazů na 13 let vězení za „protistátní“ činnost (špionáž a rozvracení socialismu a komunismu). V době jeho věznění na Pankráci se s ním, J. Knapem a F. Křelinou spřátelil dozorce Václav Sisel. Zachránil značnou část jejich rukopisů básní a textů, které ukryl na své chatě až do roku 1968. V. Sisel také schoval další Zahradníčkovy texty, a to do včelína. Dne 9. května 1960 byl na základě všeobecné amnestie propuštěn, krátce po propuštění zemřel na následky věznění, pohřben byl v Uhřínově. Příčinou smrti byla srdeční choroba, která se během pobytu ve vězení silně zhoršila – jednak kvůli krutému zacházení, jednak proto, že mu byly odepřeny nutné léky. Rehabilitován byl v roce 1968. V témže roce spáchal soudce Vladimír Podčepický, který podepsal mnoho podobných rozsudků nevinných lidí, sebevraždu. V roce 1998 mu udělilo Zastupitelstvo města Brna in memoriam Čestné občanství města Brna.", "Dne 15. října 1945 se Jan Zahradníček v uhřínovském kostele oženil s o 14 mladší učitelkou Marií Bradáčovou. Manželé se pak odstěhovali do Brna a rychle po sobě se jim narodily tři děti: Jan (1948), Zdislava (1950) a Klára (1951). V roce 1956 obě dcerky zemřely na následky otravy muchomůrkou zelenou, syn a žena byli zachráněni. Později se jim narodila ještě dcera Marie Štěpánka (1957). Když byl Zahradníček odsouzen, byla jeho manželka s dětmi úředně vystěhována z bytu, nakonec žila na státním statku v Záborné, bez vody, elektřiny a topení.", "Jeho poezie vychází z tragického životního pocitu, pořád se u něj objevuje motiv noci a temnoty jako symbol smutku a smrti. Některými rysy se Zahradníčkova poezie blíží Halasovi a Závadovi. Zahradníček ovšem neprošel poetismem. Patřil ke skupině mladých katolicky orientovaných literátů, kteří se koncem 20. let sdružili kolem časopisu \"Tvar\". Na Zahradníčka působili Rainer Maria Rilke a Otokar Březina, i když ve srovnání se složitou březinovskou poezií je Zahradníčkův svět konkrétnější. František Xaver Šalda napsal, že Zahradníček je „veliký kouzelník verše, harmonizátor a modulátor po Březinovi největší“, dokáže proměnit „osobní hoře v tragicky radostnou extázi, spřízňující se se vším bolestně vášnivým děním vesmírným.“ Zahradníčkova poezie, podobně jako Halasova a Závadova, směřovala od poloviny 30. let k širším obzorům, k objektivizaci. Jan Zahradníček byl čelným představitelem spirituální poezie 30. let. Mladí katoličtí autoři se soustřeďovali kolem Kuncířova nakladatelství a časopisů \"Akord\" (1928–1948, obnoven 1989) a \"Řád\" (1933–1944). Spirituální lyrika, založená na symbolické obraznosti a směřující k transcendentním, věčným hodnotám, se aktualizovala v době okupace a války. K tomuto směru náležel po určitou dobu František Hrubín, zejména ve sbírce \"Včelí plást\" (1940), sblížili se s ním další básníci, například Vilém Závada v jedné ze svých vrcholných knih \"Hradní věž\" (1940).", "Změna poetiky Posun do světa mimo vlastní já přivedl Zahradníčka k poznání, že životní plnost, o niž tolik usiloval, nelze nalézt v samotě s Bohem, ale pouze ve společenství všech a všeho, čím Bůh člověka obklopil. To znamená důrazné sepětí světa mrtvých se světem živých a zároveň – což je pro Zahradníčkovu tvorbu fakt základní důležitosti – prohloubení básníkovy vnímavosti k současné podobě světa, ke konkrétnímu člověku a k národu. Třetí etapa Zahradníčkova vývoje se obrací k zemi a národu, je nejangažovanější. Adjektivum se mu už ustálilo za substantivem, sloveso stává na konci věty. Ta má svou typickou intonaci, takže výrazy určitého druhu bývají předem očekávány. Ve čtvrtém vývojovém období se Zahradníčkův verš zbavil jakékoliv dekorativnosti, mnohomluvnosti a verbalismu. Říká se jen to podstatné. Tento volný a nepravidelný verš však nemá nic společného s tzv. poezií všedního dne, která se tehdy věnovala oslavě pouhé jevové každodennosti, ale proniká do hloubky Božího určení.", "Podzim... Počítají, co sklizeno, očesáno. A kdybych řekl že dost, abychom se radovali od rána do večera jak Noe, kdekdo by mě okřikl rozhořčeně Ten pokrytec Ten blázen Zrovna tak, jako kdybych se po způsobu básníka dávného rozplakal pro tolik štěstí tolika životů. Vrhli by se na mne vypočítávajíce tolik a tolik běd tolik a tolik úst bez stolů, hlav bez střech, srdcí beze světla. A já bych rozpačitě zmlkl nemoha si honem vzpomenout na štěstí největší, že jsme — Z básně \"Víno je dobré\", sbírka \"Rouška Veroničina\". Dům strach Tak začíná Hodina Bičování. Zde slova nemají smyslu. Zde v barvách hovoří slepí. To nadpřirozená prostřednost všechno rovná k obrazu svému... Ale dokud takové domy, takové hrozné domy budou stát v našich ulicích, v našich městech, vychýlen úpěnlivě tak zůstane Kříž Čihošťský." ] }

{ "title": [ "Poslání biskupa a jeho dějinný vývoj.", "Volba a jmenování biskupů.", "Biskup v různých církvích.", "Katolický biskup.", "Další označení biskupů v římskokatolické církvi.", "Pravoslavný biskup.", "Odkazy.", "Externí odkazy.", "Merriam-Webster Online Dictionary (anglicky)." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "3" ], "content": [ "Pojem biskup v křesťanských církvích označuje různé druhy \"správců, administrátorů\" (což může být jeden z dobrých překladů slova). V Novém zákoně apoštolové po nanebevstoupení Ježíše Krista ustanovili další učedníky, aby spravovali jimi založené církevní obce. Ti jsou pak označováni jako biskupové. Ustanovení těchto biskupů se děje vzkládáním rukou nad ustavovaného a modlitbou. Tato praxe svěcení nových biskupů se dochovala dodnes. Biskup může podobně sám vzkládáním rukou a modlitbou ustanovit jako své spolupracovníky jáhny a kněze (tj. presbytery). V římskokatolické církvi se původní akt ustanovení biskupa rozdělil na dva: akt jmenování biskupa do určité biskupské funkce (nebo odvolání z ní) je z hlediska dnešní katolické teologie zásadně odlišný od aktu vysvěcení biskupa, tedy trvalého získání nejvyššího stupně kněžského svěcení.", "Dvanáct apoštolů, od nichž je funkce biskupů odvozována, bylo vybráno jmenovitě Ježíšem. Prvním apoštolem, kterého po Ježíšově ukřižování vybírala komunita jeho následovníků, byl Matěj, a ten byl podle podání Skutků apoštolských vybrán losem (Sk 1,26). O tom, jak byli voleni biskupové v době církevních Otců, se zmiňuje Tradice apoštolů (Traditio apostolica, 197-218). Volby se účastnila celá místní církev (tedy všichni její členové), která vybrala kandidáta a lid jej pak provolal (aklamoval) za svého biskupa. Postupem času se při výběru biskupa zesiloval vliv státní moci a kléru a oslaboval vliv věřícího lidu. V karolínské epoše (za Karla Velikého) už jmenoval biskupy pouze státní panovník. V 11. století se boj o investituru stal zásadním politickým tématem. Synoda německých biskupů svolaná Jindřichem IV. vypověděla poslušnost Římu, papež Řehoř VII. roku 1075 v prohlášení Dictatus papae vyhlásil nadřazenost papeže nad světskými panovníky a roku 1080 vyhlásil, že biskupové budou voleni duchovenstvem a lidem, pod dohledem papeže. Jindřich IV. poté dobyl Řím, papeže vyhnal a dosadil svého. Císař Jindřich V. a papež Paskal II. v roce 1111 vedli komplikovaná jednání, přičemž nejprve císař svolil s církevní volbou biskupů za podmínky majetkových ústupků církve, od nichž pak papež ustoupil, podruhé císař donutil papeže k uznání státní investitury, avšak papež poté svůj vynucený souhlas odvolal. Wormský konkordát v roce 1122 potvrdil kanonickou volbu biskupů a opatů, avšak císař si vyhradil právo být přítomen u voleb, které pro spory kapituly nebo konventu nebyly rozhodnuty. V té době tedy biskupy ani nevolila celá místní církev, ani je nejmenoval papež či panovník, ale volila je příslušná katedrální kapitula. Později byla kapitulám tato pravomoc odňata a v římskokatolické církvi všechny biskupy jmenuje přímo papež. Papež byl jako římský biskup až do Třetího lateránského koncilu roku 1179 volen stejně jako ostatní biskupové. V prvních stoletích jej volila a aklamovala celá římská církevní obec, přičemž některé papeže doporučil jejich předchůdce. Zhruba od poloviny 6. století do poloviny 8. století již volil římského biskupa jen klérus, teprve po schválení konstantinopolským císařem byl zvolený kandidát vysvěcen na římského biskupa. Lateránská synoda roku 769 pod vlivem nepokojů po smrti papeže stanovila, že papežem může být zvolen jen kardinál, avšak volit mohl i nadále římský klérus, šlechtici, senát i lid. Na lateránské synodě roku 1059 bylo stanoveno, že kardinálové-biskupové učinili předběžné rozhodnutí, poté se vyjádřili ostatní kardinálové a nakonec vyjádřili svůj souhlas ostatní církevní hodnostáři a lid. Výhradně kardinálové volí papeže od Třetího lateránského koncilu roku 1179. Od 12. století také začali být kardinály jmenováni i biskupové z míst mimo Řím. Povinné konkláve při volbě papeže zavedl Řehoř X. na Druhého lyonském koncilu roku 1274. Až svatý Pius X. na začátku 20. století zrušil právo veta, které do té doby mohl k volbě uplatnit kterýkoliv panovník evropské monarchie. Ještě do druhé poloviny 20. století existovaly tři způsoby, jak mohl být v konkláve papež určen (aklamací, volbou v zastoupení vybranými kardinály, přímou tajnou volbou celého konkláve), dvě z možností však papež zrušil. Papežská funkce je v současné době v římskokatolické církvi už jedinou, poslední biskupskou funkcí, do níž je kandidát volen. V ostatních katolických církvích a v protestantských církvích si vesměs výběr biskupa více či méně zachovává původní demokratický ráz, samozřejmě stejně jako u římskokatolické církve s odvoláním na pomoc Ducha svatého. Například ve Slezské církvi evangelické augsburského vyznání volí biskupa synod. V Církvi československé husitské volí biskupa zástupci náboženských obcí příslušné diecéze.", "Váha a náplň tohoto úřadu se mezi jednotlivými církvemi liší, obecně lze říci, že vyšší je u těch církví, které si zachovaly tzv. apoštolskou posloupnost: (katolická církev, pravoslavné církve, anglikánská církev a další), kde se biskupské hodnosti většinou dosahuje svěcením a jde zde o hodnost doživotní. Naproti tomu u většiny protestantských denominací jsou biskupové voleni a jejich pravomoci bývají zpravidla menší.", "Pro katolíky je biskupské svěcení svátostí, kterou předávají společně obvykle dva až tři další biskupové (i když dle kanonického práva stačí jeden), kteří jsou ve společenství s římským biskupem (papežem) a kteří sami jsou platně vysvěceni. Biskup je služebník církve, který má pravomoc nad diecézí čili biskupstvím. Má spravovat partikulární církev, což se týká především liturgie a vyučování ve víře. K tomu mu pomáhají kněží a jáhni. Biskupa jmenuje papež, jmenování je tedy také projevem papežovy důvěry dotyčnému. Naopak nejmenování dlouholetého správce diecéze biskupem (případ Josefa Vrany) může být projevem papežovy nedůvěry k danému kandidátovi (Vatikán odmítl komunisty protežovaného Vranu jmenovat olomouckým arcibiskupem, Vrana tak arcidiecézi spravoval pouze jako apoštolský administrátor). Podmínkami pro jmenování biskupem, kromě pevné víry, dobrých mravů, zbožnosti, dobré pověsti apod., je věk alespoň 35 let, aspoň 5 let výkonu kněžské funkce a hodnost doktora nebo licenciátu v Písmu svatém, teologii nebo kanonickém právu (příp. být v těchto oborech alespoň zkušeným odborníkem). Konečné rozhodnutí ale vždy náleží Apoštolskému stolci.", "V praxi se lze setkat s dalším konkrétnějším určením jednotlivých biskupů, které tvoří buď čestné označení daného biskupa anebo jeho označení v rámci kanonického práva.", "Také v pravoslavné církvi se vyskytuje úřad biskupa (resp. \"episkopa\"), u něhož je možné setkat se také s označením \"archijerej\". Biskupský titul je pak spojen s oslovením \"Jeho Přeosvícenost\", případně \"Jeho Vysokopřeosvícenost\". V roce 2007 byl na Slovensku jmenován výjimečně mladý biskup – Jeho Přeosvícenost 28letý Čech Jiří Stránský, jako arcibiskup michalovsko-košické eparchie.", "", "", "Co říká Tomáš Akvinský o heslu biskup: →" ] }

{ "title": [ "Mládí a kariéra.", "Papež.", "Blahořečení a svatořečení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se jako prvorozený syn a čtvrté ze čtrnácti děti chudého pachtýře Giovanniho Battisty Roncalliho a jeho ženy Marianny Giulie, rozené Mazzolla. Na kněze byl vysvěcen v roce 1905. V roce 1915 byl odveden do italské armády jako ošetřovatel a kaplan s hodností seržanta. V roce 1921 jej papež Benedikt XV. jmenoval předsedou Společnosti pro šíření víry. V roce 1925 ho papež Pius XI. vysvětil na biskupa, jmenoval titulárním biskupem aeropolským (jako biskupské heslo si Roncalli zvolil \"Oboedientia et pax\" – Poslušnost a mír) a vyslal jej jako apoštolského visitátora do Bulharska. Zde se projevilo jeho diplomatické nadání a schopnosti. V letech 1935–1944 zastával post apoštolského delegáta v Turecku a Řecku. V září 1929 se zúčastnil velkolepých oslav Svatováclavského milénia v tehdejším Masarykově Československu. Během 2. světové války vyvinul velké úsilí na pomoc lidem postiženým válkou. Vyjednal se západními spojenci přísun humanitární pomoci (léky a potraviny) pro Němci okupované Řecko. S neoficiální pomocí německého velvyslance v Turecku Papena dokázal zabránit Turkům ve vydání několika set židovských uprchlíků zpět do Německa. V roce 1944 ho papež Pius XII. jmenoval apoštolským nunciem v Paříži, jejíž nová vláda byla antiklerikální. Brzy se mu podařilo napjaté vztahy normalizovat a zredukovat požadavky vlády na odvolání 33 údajně kolaborujích biskupů a arcibiskupů na 3 skutečně kolaborující. Během svého pobytu ve Francii byl jmenován kardinálem. Krátce poté se stal patriarchou benátským. Dne 28. října 1958 jej konkláve kardinálů nečekaně zvolilo nástupcem po papeži Piu XII. Předpokládalo se, že vzhledem k vysokému věku a chatrnému zdraví bude papežem spíše přechodným. Zvolil si jméno Jan XXIII. (Jméno Jan bylo naposledy použito v 15. století jedním ze vzdoropapežů (Baldassare Cosa – Jan XXIII., na něhož se nebere při číslování zřetel). Fakt, že přes 500 let žádný papež nepřijal jméno Jan, je pravděpodobně důsledkem kontroverzních činů a úlohy tohoto vzdoropapeže. Rozhodnutí papeže Jana XXIII. nepřijmout jméno Jan XXIV. je chápáno jako potvrzení toho, že Baldassare Cossa nebyl právoplatným papežem. Jan XXIII. si údajně zvolil jméno Jan mimo jiné i proto, aby je po 500 letech očistil.", "Jan XXIII. se ukázal být radikálně jiný než jeho předchůdci. Byl známý svým smyslem pro humor, nekonvenčností a zanedbáváním protokolu a bezpečnostních opatření. Proslavené jsou jeho návštěvy věznic a tajné výlety mimo Vatikán, které přinášely starosti veliteli jeho osobní gardy. Jan XXIII. omezil konfrontační antikomunistický kurs svých předchůdců a navázal na jejich úsilí v boji za mír ve světě a v oblasti ekumenismu. Omezil mnoho ceremoniálních zvyklostí a zrušil několik set let platnou kvótu omezující počet kardinálů na 70. Svolal druhý vatikánský koncil, který měl přiblížit katolickou církev modernímu světu, a jeho první polovině předsedal. V jeho průběhu zemřel na rakovinu žaludku. Blízkým spolupracovníkem papeže byl biskup Loris Francesco Capovilla.", "Papež Jan Pavel II. roku 2000 prohlásil Jana XXIII. za blahoslaveného. Papež František 5. července 2013 přijal návrh Kongregace pro svatořečení, aby byl Jan XXIII. svatořečen, a přiklonil se k názoru, že ke kanonizaci postačí jeden zázrak, který byl uznán při procesu blahořečení. Prohlášen za svatého byl společně s Janem Pavlem II. dne 27. dubna 2014." ] }

{ "title": [ "Starozákonní apokryfy.", "Novozákonní apokryfy.", "Apokryfní listy.", "Moderní apokryfy.", "Literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Judaismus diskusi o svém kánonu Bible (Tanach, תנ״ך) uzavřel v roce 92 n. l. (avšak obecně uzavřený už byl od dob Artaxerxe II., jelikož v SZ se o dalším králi už nepíše), kdy vznikl palestinský kánon, jehož součástí se nestaly mladší starozákonní spisy. Jako takové nebyly považovány za stejně důležité jako ostatní starozákonní knihy, nevěnovala se jim proto taková pozornost a uchovaly se tedy v méně spolehlivém rukopisném stavu než ostatní biblické knihy. Jejich původní hebrejské texty zůstaly zachovány jen částečně a obsahují množství rukopisných odchylek. Některé z těchto knih existují už jen v řeckém překladu, případně je jejich originálním jazykem na rozdíl od ostatních starozákonních knih řečtina. Teprve 20. století přineslo archeologické nálezy původních hebrejských fragmentů těchto spisů, které se cele dochovaly jen v překladu. Užití pojmu „apokryf“ implikuje, že pojednávaný spis nemá ve skutečnosti do Bible být zařazován. Existuje též problém rozdílu v chápání pojmu apokryf u apokryfů starozákonních a novozákonních. Pro akademické užití se proto pro korpus uvedených knih většinou doporučuje (srov. Society of Biblical Literature) namísto pojmenování „apokryf“ užití pojmu „deuterokanonická literatura“. Uznání těchto knih se v církvích liší. Řečtí apologeti a církevní Otcové sv. Atanáš (Athanasios), sv. Cyril Jeruzalémský, Epifanios, sv. Hilarius z Poitiers, sv. Justin Mučedník, Melito ze Sard, sv. Řehoř Naziánský se vyslovovali pro oddělení inspirovaných knih od některých mladších starozákonních spisů, o jejichž inspirovanosti měli pochyby, i když uznávali, že jsou užitečné ke čtení. Pro širší rozsah biblických spisů byli naproti tomu sv. Ambrosius, sv. Cyprián, sv. Klement Alexandrijský, sv. Polykarp a další. Órigenés, ač sám užíval knih v rozsahu Septuaginty, tedy širší rozsah kánonu, napsal komentáře pouze ke knihám kánonu židovského. Sv. Jeroným, překladatel latinské Bible z původních jazyků (Vulgata), váhal, zda má přeložit i knihy ze Septuaginty, které nebyly součástí palestinského kánonu, protože také on jejich inspirovanost popíral. Nakonec se rozhodl pouze převzít většinu z nich ze starších latinských překladů (Vetus Latina). Jeho Vulgata se nakonec stala oficiálním církevním překladem katolictví. V souladu s rozsahem Vulgaty římskokatolická církev ve sporu s protestanty 8. dubna 1546 výslovně uznala tyto knihy jako deuterokanonické knihy (tj. \"druhotně kanonické\"), části z nich kanoničnost upřela a označila je za apokryfy (\"Decretum de canonicis scripturis\"). V katolických překladech Bible jsou deuterokanonické knihy podle starověkých soupisů kánonů a též Vulgaty integrovány mezi ostatní starozákonní knihy. Východní církve vycházejí z tradice a vzhledem k tomu, že jejich kánon nebyl předmětem interních sporů, dodnes nemají oficiálně stanovený starozákonní kánon. Vycházejí ale ze Septuaginty a zpochybňované starozákonní spisy označují jako \"anaginoskomena\". Protestantské církve převzaly židovský palestinský kánon a starozákonní knihy, jež nebyly jeho součástí, označily za apokryfy, které stejně jako Židé nestaví na úroveň ostatních biblických knih. Reformované církve je vůbec jako součást bible neuznávají, lutherské církve, podobně jako anglikáni, pouze připouštějí, že může být užitečné je číst. V protestantských i ekumenických překladech apokryfy zpravidla nevycházejí, případně jsou na základě ekumenické dohody o mezikonfesních biblických vydáních z roku 1968 řazeny samostatně mezi knihami Starého a Nového zákona.", "Novozákonní apokryfy jsou spisy z 1. až 4. století, které svým obsahem a formou podobají novozákonním knihám. Byly většinou uveřejněny pod jménem některého z apoštolů (pseudepigrafie), nestaly se však součástí žádného kánonu, ačkoli je v určitých dobách mohli někteří autoři za součást kánonu považovat. Na rozdíl od starozákonních apokryfů netvoří nějakou uzavřenou sbírku a nebyly uznány žádnou ze současných církví. V některých případech byl nicméně prokázán společný zdroj či zdroje, z něhož čerpaly jak kanonické spisy, tak apokryfy; v tomto smyslu je často citována např. sbírka Ježíšových výroků označovaná jako zdroj Q. Mnohé z apokryfů jsou základem učení gnostiků.", "Martin Luther nejprve považoval za apokryfy též biblický List Židům, List Jakubův, List Judův a Zjevení Janovo. Pak se vrátil k tradiční nauce a církví již od 4. století uznávanému kánonu (srov. 39. velikonoční list alexandrijského biskupa-patriarchy Atanáše z roku 367, který obsahuje nejstarší úplný soupis spisů Nového zákona).", "V průběhu posledních staletí vzniklo několik moderních spisů, které můžeme nazvat jako apokryfy nebo pseudepigrafy. Většinou jde o \"knihy\", které si nárokují být původním výtvorem biblických postav a proroků. Příkladem mohou být mormonská svatá písma jako Kniha Abrahám, Kniha Mojžíš nebo Kniha Enoch.", "\"Novozákonní apokryfy\" jsou vynikající a čtivý materiál díky poměrně objektivnímu přístupu autorů, vysoké dokumentaristické kvalitě a zasvěceným komentářům." ] }

{ "title": [ "Právní úprava v České republice.", "Stadia trestního řízení.", "Základní zásady trestního řízení.", "Strany trestního řízení před soudem." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Obor práva, který trestní řízení upravuje, se označuje jako trestní právo procesní. Základní právní normou je trestní řád, vedle něho mohou být normy obsaženy i v dalších zákonech a prováděcích předpisech. V České republice jsou v současné době normy trestního práva procesního obsaženy vedle trestního řádu i např. v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), v zákoně č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.", "Z hlediska časového průběhu lze české trestní řízení členit na dvě základní stadia:", "Základní zásady trestního řízení jsou právní ideje, na kterých je trestní řízení založeno. Odrážejí se v konkrétních předepsaných procesních postupech, a také slouží při aplikaci a interpretaci procesních norem.", "V českém přípravném řízení vystupuje proti obviněnému zejména policejní orgán, nad nímž vykonává dozor státní zástupce. Státní zástupce v této souvislosti bývá označován za \"pána přípravného řízení (tzv. dominus litis)\", neboť jeho rozhodnutí jsou v tomto stadiu konečná a pro policejní orgán závazná. Na základě jeho rozhodnutí se určitá trestní věc dostává před soud. V řízení před soudem se však stává jednou ze stran, jejíž práva jsou zásadně shodná jako práva ostatních stran. Současné české trestní řízení obsahuje řadu prvků kontradiktorního procesu, v němž proti sobě stojí jednotlivé strany, které před soudem jako nezávislým arbitrem prokazují svá tvrzení, avšak obsahuje i prvky inkvizičního procesu. Státní zástupce je sice povinen vystupovat tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby, avšak pokud by byl pasivní, musel by soud sám v souladu se zásadou oficiality provést dokazování v takovém rozsahu, které mu umožní o podané obžalobě bez důvodných pochybností rozhodnout. Stranami v řízení před soudem jsou:" ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Otce viděl až za několik let. Měl dvě sestry, starší Majorie a mladší Avril. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky \"Orwell\" si později dal pseudonym. Svou rodinu později popsal jako „nižší vyšší střední třídu“. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině \"Barmské dny\" (anglicky \"Burmese Days\") vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize \"Na dně v Paříži a Londýně\" (anglicky \"Down and Out in Paris and London\") vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize \"Hold Katalánsku\", v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro \"Nový anglický týdeník\". Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. Těsně před svou smrtí roku 1950 napsal svůj nejznámější román \"1984\". Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let. Ačkoliv psal knihy o diktaturách komunistického typu, sám se cítil být socialistou, což dokazuje jeho citát: \"„Každou řádku, kterou jsem od roku 1936 napsal a která stojí za zmínku, jsem přímo či nepřímo psal proti totalitarismu a pro demokratický socialismus, jak jej chápu.“\" Jeho náboženské názory jsou složité, problematické. Byl členem anglikánské církve a pravidelně se účastnil bohoslužeb. Obě jeho svatby i pohřeb vedl na jeho přání anglikánský kněz. Ve svém literárním díle (zejm. v románu \"Farářova dcera\") však církev i náboženství spíše kritizoval z pozic levicového ateismu. Orwellův životopisec Stephen Ingle k tomu napsal, že \"„spisovatel George Orwell se holedbal svým ateismem, zatímco člověk Eric Blair si uchoval hluboce zakořeněnou zbožnost“\".", "Jeho knihy a eseje se netýkají jen politiky, ale komentují život své doby a zabývají se sociálními tématy. Všeobecně je považován za jednoho z nejlepších anglických esejistů. V komunistickém Československu byl Orwell na seznamu zakázaných autorů, jeho knihy nemohly oficiálně vycházet. Jeho knihy v češtině vycházely v exilových nakladatelstvích a současně se v Československu opisovaly a šířily formou samizdatu. V roce 1985 vydala Svoboda kritickou stostránkovou publikaci Josefa Skály \"Postřehy a fikce George Orwella\"." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Septuaginta ve starověku.", "Starověké revize Septuaginty.", "Rukopisy.", "Význam Septuaginty dnes.", "Obsah Septuaginty." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "O vzniku LXX nás informuje \"List Aristeův\", který vypráví o tom, jak král Ptolemaios II. Filadelfos dal někdy ve 3. století př. n. l. za úkol 72 židovským mudrcům přeložit Tóru pro potřeby alexandrijské knihovny. Počet těchto překladatelů si našel cestu až do samotného názvu tohoto překladu. Moderní textová kritika klade vznik překladu do údobí 3. - 1. století př. n. l. Původně panovala domněnka, že Septuaginta, na mnoha místech zásadně odlišná od masoretského textu, je jen špatným překladem hebrejského textu. Nálezy v Kumránu v polovině XX. století však ukázaly, že se jedná o celkem přesný překlad jiné verze hebrejského textu. Překlad byl určen Židům, žijícím mimo Palestinu, kteří měli problémy rozumět tehdy již v běžném styku nepoužívanému hebrejskému jazyku. Překlady jednotlivých knih dosahují rozdílné kvality. V době reformace vznikl spor o to, které knihy církev uznává jako součást biblického kánonu. Jako Septuaginta se též mohou označovat pouze druhotně vzniklé kánony vzniklé v diaspoře kolem 6. století př. n. l., které nebyly později uznány protestantskou (= reformovanou) církví, ale pouze katolickou.", "V židovství ztratila LXX svůj význam kolem přelomu tisíciletí po přijetí palestinského kánonu v Jamnii (Javne) roku 92, když Židé postupně přestávali používat řečtinu v reakci na skutečnost, že LXX byla sbírkou posvátných textů používaných křesťanskou církví. V té byl tento překlad v raných dobách naproti tomu velmi rozšířen, zvlášť proto, že řečtina se stala běžným dorozumívacím jazykem celého tehdejšího světa (tj. Římské říše). Cituje-li Nový zákon starší spisy starozákonní, v naprosté většině je cituje právě ve znění septuagintním. Tato skutečnost povede k tomu, že církev bude považovat za součást biblického kánonu knihy obsažené v LXX (až na výjimky). Užívání LXX bylo tak obvyklé a přirozené, že se knih specifických pro LXX (jako Kniha Sírachovcova) užívalo dokonce pro výuku katechumenů. Septuaginta se stala také součástí prvního pokusu o jakési kritické vydání Starého zákona, když ji alexandrijský kněz Órigenés zařadil do své \"Hexaply\" – paralelního textu jemu dostupných biblických textů. V západní církvi se z jazykových důvodů prosadil nakonec (zřejmě až v 6. století) latinský překlad (Vulgata), avšak jeho autor, svatý Jeroným, nejprve porovnával LXX s hebrejským textem; nakonec však přeložil většinu \"Vulgaty\" přímo z hebrejštiny (kromě některých knih dostupných pouze v řečtině).", "Septuaginta doznala, přes svou snahu se chápat jako autoritativní a konečná, několika překladových revizí. Nejznámější jsou tzv. „Tři“, tj. židovští učenci Aquila, Theodotion a Symmachos. Aquila přeložil Starý zákon do řečtiny kolem roku 128 n. l. Jeho překlad je natolik věrný originálu, že jeho řečtinu často může pochopit jen ten, kdo je obeznámen s hebrejštinou. Symmachus překládal též v 2. století n. l., jeho překlad je však velmi vzletný a jen těžko může sloužit k rekonstrukci hebrejského originálu. Theodotion, snad nejstarší z \"Tří\", má střízlivý styl, jeho revize však vychází nikoli přímo ze Septuaginty, nýbrž z již revidovaného textu. Tyto tři autory uvádí v Hexaple i Órigenés. Je pravděpodobné, že impulsem k těmto revizím či překladům byla skutečnost, že Septuaginta se stávala spíše křesťanskou verzí Starého zákona. Křesťané jí využívali mimo jiné i pro argumentaci proti židovskému učení. Aby tomu mohli Židé odpovídat, pořídili přesnější, židovské teologii více odpovídající překlady. Druhou vlnu revizí zažila Septuaginta na přelomu 3. a 4. století od křesťanů. První, méně významnou a téměř nedochovanou revizí je Hesichiova, druhou provedl Lúkiános. Lúkiánova verze sloužila později jako řecká předloha pro další překlady či revize do jiných jazyků (arménština, gruzínština apod.).", "Téměř celý text Septuaginty obsahují staré kodexy ze 4. a 5. století - \"Codex Vaticanus\", \"Codex Sinaiticus\" a \"Codex Alexandrinus\". Tyto rukopisy jsou nejstaršími dochovanými texty Starého zákona, nejstarší rukopisná podoba masoretského textu se nám dochovala až v \"Codexu Leningradiensis B 19A\" z roku 1008.", "Dnešní význam Septuaginty spočívá mimo jiné právě v tom, že vycházela z jiného hebrejského textu než dochovaný masoretský text, který se ustálil mezi 2. a 10. stoletím, a je tak jedním z významných pramenů pro hledání původního znění biblických knih. Některé části Bible se dokonce uchovaly pouze díky Septuagintě. V pravoslavné církvi představuje Septuaginta dodnes nejdůležitější verzi Starého zákona, v Řecku a na Kypru se používá v liturgii, ačkoli v jiných částech světa se běžně používají její překlady do příslušného jazyka.", "Vysvětlivky: (*) = v protestantských církvích apokryf, v katolické církvi deuterokanonický spis, v pravoslaví anaginoskomenon, (**) = spis uznávaný pouze ve východních církvích, (***) = spis neuznávaný žádnou církví." ] }

{ "title": [ "Název.", "Geografie.", "Zalednění.", "Tání ledovců.", "Fauna.", "Politický systém.", "Zahraniční vztahy.", "Vztahy s USA.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Obyvatelstvo.", "Osídlení.", "Jazyky.", "Kultura.", "Literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Oficiální název země v grónštině zní \"Kalaallit Nunaat,\" přičemž první slovo, \"kalaallit,\" je plurál od \"kalaaleq,\" což znamená \"obyvatel Grónska\" či \"Gróňan,\" a druhé slovo, \"Nunaat,\" má význam \"země\" (v množném čísle). \"Kalaallit Nunaat\" se proto dá přeložit jako \"Země Kalaallitů,\" čili \"země Gróňanů.\" Český výraz Grónsko je převzat z dánského \"Grønland,\" \"Zelená země.\" Podle příběhu z tzv. \"Ságy o Gróňanech\" (\"Groenlendiga Saga\") ze začátku 12. století (nejstarší zachovaný exemplář ovšem datuje rok 1380) se jedná o pojmenování, které dal tomuto ostrovu Erik Rudý ve snaze přilákat sem další osadníky poté, co tuto zemi kolem roku 985 objevil.", "Z geologického hlediska Grónsko sousedí s Kanadským štítem a stejně jako tento se skládá zejména z ruly a žuly, které prošly vrásněním a dalšími proměnami. Na severu země, kde se nachází kambricko-silurský vápenec a břidlice, se dají určit části kaledonského zvrásněného pohoří, podobné, jaké se nalézají v jižní části Ellesmerova ostrova, na Špicberkách, v Norsku a Skotsku. V severní části východního pobřeží je další velké sedimentační území s usazeninami z karbonu, triasu, jury, křídy a třetihor. V celém Grónsku se nachází bohaté zásoby minerálů. Bylo zde objeveno kolem 500 různých minerálů, z čehož 50 druhů bylo poprvé nalezeno a popsáno právě v Grónsku. Na minerály nejbohatší území je Ilimmaasaq nacházející se 11 km východně od jihogrónského města Narsaq, kde bylo zjištěno na 200 různých minerálů, z čehož jsou více než polovina křemičitany. Několik zdejších minerálů (např. naujakasit) nebylo doposud objeveno jinde než zde. Z různých minerálů stojí za pozornost sorensenit, tundrit, semenovit, villiaumit a zejména tuttupit, který se používá jako zdobný kámen. Grónské nerostné bohatství, které je v současnosti hospodářsky využíváno, zahrnuje hlavně kryolit, galenit neboli leštěnec olověný, sfalerit neboli blejno zinkové, uran a uhlí. Mimo to se v moři obklopující grónské pobřeží předpokládají zásoby ropy a zemního plynu, o něž probíhaly dlouhé spory mezi grónskou samosprávou a dánskou vládou. Po ustanovení autonomie bylo vydáno zvláštní \"Ustanovení o nerostném bohatství\", které obsahuje bližší podmínky částečně v Zákoně o autonomii (\"Lov om Grønlands hjemmestyre\"), dále v revidovaném \"Zákoně o zásobách minerálů v Grónsku\". Základní ustanovení těchto zákonů vychází z toho, že grónský lid má právo nakládat se svými přírodními zdroji. Dále je ustanoveno, že o budoucím využívání těchto zdrojů má rozhodovat společný grónsko-dánský výbor. Mimo to jsou vydávány koncese na pokusné vrty v mořích v okolí Grónska.", "Grónský ledovec má dvě hlavní elevace, kupole, jejichž styk je kolizní a tvoří se zde vnitřní ledovcové proudy, které se pohybují neobvyklou rychlostí až 10 km/rok. Rozloha grónského zalednění je 1,79 milionů kilometrů čtverečních, objem ledu je 2,6 mililonů kilometrů krychlových. Nejvyšší ledový vrchol severní (větší) elevace je 3270 m n. m., nejvyšší skalní bod Gunnbjörnskjöld dosahuje výšky 3734 m. Největší známá mocnost ledovce v centrální části je 3410 m. Stáří grónského zalednění sahá daleko do třetihor (miocén, zhruba před 7 milióny lety), ovšem samotný led díky koloběhu tak starý není, nejstarší části jsou staré něco přes 100 000 let.", "V minulých letech bylo pozorováno zrychlení pohybu a tání grónských ledovců spojené se ztenčováním jejich spodní vrstvy, jakmile dosáhnou moře. V prvním desetiletí 21. století se povrchové tání grónských ledovců urychlilo tak, že ledová masa se v letech 1996 až 2007 zmenšila asi o třetinu. Studie amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír publikovaná v roce 2010 v časopise Nature Geoscience ukázala, že ledovce v západním Grónsku tají stokrát rychleji ve své spodní části pod hladinou oceánu než na povrchu. Oceánská voda o teplotě 3 °C může rozpouštět ledovec rychlostí několik metrů za den. Další z důvodů tání je tmavnutí Grónského ledovce, který ztrácí svou odrazovou schopnost a více vstřebává sluneční paprsky. Zešednutí povrchu ledovce způsobily saze z průmyslové výroby, prach, písek a popel z požárů a sopečných výbuchů. Písek, vznikající při tání, může být pro Grónsko ekonomickým přínosem.", "Nejznámější zástupce grónské fauny je lední medvěd (grónsky \"nanoq\"). Žije převážně na nejzazším severu a v Severogrónském národním parku, který je největším národním parkem na světě. Na krách unášených Východogrónským proudem, se může dostat na lovu tuleňů až na jih (Nanortalik) a s jiným prouděním ledových ker až do Upernaviku v severozápadním Grónsku. Druhý největší grónský savec je tur pižmový (pižmoň), který se původně vyskytoval jen na severu Grónska, často ve velkých skupinách. Několik jedinců bylo ale nasazeno i na západním pobřeží, např. v Kangerlussuaq, Ivittuut nebo u Upernavik a rozmnožili se tam. Sobi se vyskytují převážně ve velkých stádech na západním pobřeží. Menší savci jako hranostaj či lumík žijí jen na severovýchodě Grónska, vlk polární zase jen na nejvzdálenějším severu. Velmi rozšíření jsou zajíc polární a liška polární. Druhově bohaté je obzvláště moře, kde se vyskytuje několik druhů velryb (mimo jiné narval jednorohý, velryba grónská, běluhy a jiné), v moři a na pobřeží dále mroži a tuleni (tuleň grónský, tuleň vousatý, tuleň kroužkovaný). Inuité za mořské živočichy považují i lední medvědy, protože převážnou většinu svého života prožijí na moři nebo na ledu. Mnoho mořských ptáků hnízdí na skalách podél jihozápadního pobřeží (Upernavik, Qaanaaq a Ittoqqortoormiit). Nejrozšířenější jsou havrani, alkoun obecný, racek tříprstý, sněhule severní, kajky; na ptačích skalách se vyskytují též kormoráni. Důležitým druhem je i alkoun tlustozobý, který má velke kolonie v okolí Upernaviku a dále v distriktech Qaanaaq, Ilulissat, Maniitsoq, Nuuk, Ivittuut, Ittoqqortoormiit a na souostroví Ydre Kitsitsut. Alkoun úzkozobý se vyskytuje relativně málo, jen na několika pračích skálách v jihozápadním Grónsku. Papuchalk ploskozobý má na severoarktické poměry spíše malé kolonie u Aasiaat, Upernavik, Nuuk, na Ydre Kitsitsut (Qaqortoq) jako u Nanortalik, Ittoqqortoormiit a Qaanaaq. V zátoce Grönne Ejland se mimo alkounů nachází i největší kolonie rybáka dlouhoocasého a také lyskonoha a kajky královské. V Grónsku žije i více druhů kachen a hus (mimo jiné berneška bělolící, husa sněžní, husa běločelá, různé mořské kachny a další). Sněžné sovy žijí hlavně v severním a severovýchodním Grónsku, pouze na nejzazším severu hnízdí racek růžový. Zatímco sokol se vyskytuje v mnoha oblastech, je orel mořský zastoupen zejména na jihozápadě Grónska.", "V zemi sídlí parlament (\"Landsting/Inatsisartut\") volený na 4 roky, který ze svých 31 poslanců volí premiéra a vládu (\"Selvstyre/Naalakkersuisut\"). Ty řídí veškeré záležitosti týkající se grónské domácí politiky včetně zákonodárství. Dánsku přísluší jen obrana země a zahraniční politika, přičemž ovšem mnoho různých aspektů zahraniční politiky spravují sami Gróňané (např. vztahy s ostatními Inuity či s nečlenskými státy EU). Hlavou státu je dánský monarcha, v současné době Margrethe II. Premiérem je obvykle předseda nejsilnější strany v grónském parlamentu. Grónsko bylo od roku 1973, jakožto teritorium Dánska, součástí Evropské unie. V roce 1982 ale jeho obyvatelé v referendu rozhodli o vyčlenění se z unijního území a Grónsko tak roku 1985 přestalo být přímou součástí Evropské unie a stalo se zámořským územím. Jeho obyvatelé zůstávají, díky svému dánskému občanství, i nadále občany Evropské unie.", "V roce 1972 se Grónsko spolu s Dánskem stalo členem Evropského společenství. O sedm let později, 1979, byla v Grónsku ovšem zavedena samospráva a v následném národním referendu (1982) se občané vyslovili pro odchod z ES, který právně vstoupil v platnost roku 1985. Grónská vláda ovšem pro svou zemi vyjednala s Evropskou unií smlouvu o daňových úlevách a právech na lov ryb. Mimo to je Grónsko členem řady mezinárodních institucí. Roku 1984 se připojilo k Severské radě a od té doby se účastní jednání Severské rady ministrů. Grónský parlament vysílá dva členy do dánské delegace v Severské radě. V roce 1985 vznikla Západoseverská rada (\"West-Nordic Council\") jako zvláštní fórum k jednání nadací \"Nordic Atlantic Cooperation\" a \"West-Nordic Foundation\" usilující o podporu vzájemného obchodu a průmyslu. Jejími členy jsou mimo Grónska ještě Island a Faerské ostrovy. Grónsko uzavřelo s některými zeměmi bilaterální smlouvy o rybaření (EU, Norskem, Ruskem, Faerskymi ostrovy, Islandem). S Islandem a Norskem existuje smlouva o lovu huňáčka severního (\"capelin\") a s Kanadou o lovu narvala a běluhy mořské. Grónsko je aktivním členem v mezinárodních organizacích jako třeba NAFO, NEAFC, NASCO, NAMMCO, WCW. Je členem dánské delegace u IWC. V roce 1996 vznikla z finské iniciativy mezinárodní organizace Arktická rada, která je zaměřena na regionální spolupráci v otázkách životního prostředí. Jeho členy je osm arktických zemí (Rusko, Kanada, USA, Island, Dánsko/Grónsko, Švédsko, Norsko, Finsko). Grónsko je zapojeno v ICC, což je organizace grónských, aljašských, kanadských a sibiřských Inuitů zaměřená na zlepšování životních a kulturních podmínek. ICC ma oficiální status nevládní organizace a je zastoupen v systému OSN i stálým členem v Arktické radě. Od roku 1992 je grónský samosprávní parlament dvěma členy zastoupen v dánské delegaci při OSN. Grónsko je zastoupeno při Evropské unii v Bruselu a v Kanadě (Ottawa). Dánsko/Grónsko se aktivně zasazovalo o zřízení stálého fóra OSN pro domorodé národy (Indigenous Peoples). Ve spolupráci s dánským ministerstvem zahraničí začal grónský expert na otázky domorodých národů pracovat v Mezinárodní organizaci práce. Tento post byl zřízen roku 1996.", "Spojené státy mají na území Grónska, poblíž zaniklé inuitské osady Narsaarsuk, svou nejsevernější základnu Thule, vybavenou radarem a odposlechovým stanovištěm. Základna byla vybudována během studené války v roce 1951 za účelem sledování vojenských aktivit Sovětského svazu. V 90. letech vypukla v Dánsku aféra Thulegate, když vyšlo z odtajněných dokumentů U.S. Air Force najevo, že americké bombardéry s jadernými zbraněmi na palubě přelétaly přes Grónsko téměř celá šedesátá léta dvacátého století nejméně 2× denně a byl tak porušován dánský zákaz umístění jaderných zbraní na dánském území. V lednu 1968 byla při havárii amerického bombardéru poblíž základny Thule ztracena vodíková bomba. Událost, která byla před veřejností na dlouhá desetiletí utajena, byla americkým ministerstvem obrany označena kódem Zlomený šíp. V průběhu roku 2019 prezident Donald Trump opakovaně vyslovil myšlenku, že USA by měly zájem o koupi tohoto území od Dánska. Tento zájem Spojených státu se neobjevuje náhodně – Američané jej projevili poprvé již v roce 1946 v době vlády prezidenta Harryho S. Trumana. V roce 1867 tento zájem vyjádřil i americký ministr zahraničí William Seward. Dánská premiérka Mette Frederiksenová na to reagovala prohlášením, že Grónsko není na prodej, načež Donald Trump vzápětí odložil svou plánovanou cestu do Dánska, která se měla uskutečnit 2. a 3. září 2019, a posléze ji zcela zrušil. Spojené státy vybudovaly během studené války přímo v grónském ledovci tajnou základnu poháněnou jaderným reaktorem, o které nevěděla ani dánská vláda. Základna byla vybudována v roce 1959 zhruba 200 kilometrů směrem na východ od americké letecké základny Thule. Panují obavy, že v důsledku tání ledovce může ze základny uniknout radioaktivní odpad.", "Grónsko je administrativně rozděleno do pěti krajů - Sermersooq, Avannaata, Kujalleq, Qeqertalik a Qeqqata. Současné administrativní dělení je v platnosti od 1. ledna 2018. Kromě krajů je v Grónsku ještě Pituffická oblast, která spadá pod USA, a Národní park Severovýchodní Grónsko, který není začleněný do žádného z krajů.", "Grónská ekonomika závisí převážně na rybaření. Ryby tvoří přes 90 % grónského exportu. V zemi se nacházejí velká ložiska minerálů, vzhledem ke klimatickým podmínkám se však těží jen omezeně (např. rubíny). Elektrická energie je tradičně získávána v elektrárnách spalujících naftu nebo oleje, ale v přípravě jsou projekty pro výstavbu vodních elektráren.", "V zemi nejsou železnice a prakticky žádné silnice mezi jednotlivými městy či obydlenými oblastmi. Význam proto má letecká a námořní doprava.", "V lednu 2016 zde žilo 55 847 obyvatel, z toho 88 % Inuité a dánsko-inuitští míšenci a 12 % Evropané, většinou Dánové. Počet obyvatelstva stagnuje či velmi mírně klesá.", "Osídlení je soustředěno při pobřeží. Hlavní město Nuuk na jihozápadním pobřeží má přibližně 17 300 obyvatel (2016). Tato nejstarší a největší dánská osada byla založena roku 1721 jako Godthaab. Druhé největší grónské město je Sisimiut (Holsteinsborg) na západním pobřeží. Další osady jsou Qaqortoq (Julianehaab), Paamiut (Frederikshaab) a Narsaq na jižním pobřeží, Qaanaaq (Thule) na severozápadním a Ammassalik na východním pobřeží. Mezi jednotlivými osadami je čilá letadlová, vrtulníková a lodní doprava. Používají se i motorové saně nebo psí spřežení.", "Oficiálním jazykem v Grónsku je grónština. Mimo ni se zde běžně používá i dánština, obzvláště v hlavním městě Nuuku. Grónštinu se učí jen malý počet cizinců, takže hlavním jazykem na pracovištích je dánština. Třetí jazyk, angličtinu, ovládá většina mladších Gróňanů i Dánů. Někteří další lidé pak ovládají i jiné jazyky.", "", "Za nejstarší, ač \"preliterární\", projevy inuitské kultury se dají považovat písně, obvykle zpívané s bubínky, a nejrůznější pověsti, ságy, mýty a pohádky tradované z generace na generaci. Tyto, spolu s jejich západními záznamy, tvoří základ grónské kultury. Písemné zaznamenání této nejstarší, ústně tradované grónské literatury je poměrně nedávné. Začalo v době prvních evropských misií (přímo se na tomto poli angažoval i Hans Egede), další záznamy této literatury probíhaly v následujících desetiletích. Za významné badatele tohoto oboru jsou považováni zejména Heinrich Rink, který do dánštiny přeložil velké množství eskymáckých pohádek a ság (viz \"Eskimoiske Eventyr og Sagn\", 1866 a 1871) a Knud Rasmussen, jehož veledílo \"Myter og Sagn fra Grønland, I-III\" vycházelo v letech 1921–1925. (Později bylo rozšířeno a doplněno, pod názvem \"Inuit fortæller\" ho v roce 1981 vydal Regitze Sæby.) Jako další reprezentativní díla bývají dále uváděny ještě sbírka východogrónských pohádek a ság Jense Rosinga (\"Sagn og saga fra Angmagssalik\", 1963) a zápis staré eskymácké poezie Knuda Rasmussena (\"Snehyttens Sange\", 1961 2. vydání, částečně se ovšem zabývá i starými písněmi Inuitů z Aljašky a Kanady)." ] }

{ "title": [ "Vláda.", "Regentská vláda.", "Reformy.", "Zavedení opričniny.", "Války a následné zrušení opričniny.", "Význam.", "Možnost svatořečení." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Velikým knížetem moskevským se Ivan IV. Vasiljevič stal formálně již ve třech letech svého věku, po smrti svého otce Vasilije III., který mu stanovil regentskou radu. Ta však vládla necelý rok, poté se správy země zmocnila Ivanova matka Jelena Glinská a vykonávala ji s pomocí svého favorita knížete Ivana Fjodoroviče Ovčiny Tělěpněva-Obolenského, se kterým se sblížila nedlouho po svém ovdovění. Svérázná povaha, kterou malý Ivan dostal nepochybně do vínku, tak byla utvářena či spíše deformována nelítostnými poměry moskevského dvora, v nichž musel od útlého věku žít a později také panovat. Problematické Ivanovo dětství, kdy byl svědkem mnoha ukrutností a pozdější zrady nejbližších osob těžce dopadly na jeho psychiku a projevily se krajní podezřívavostí, přehnaným strachem o vlastní osobu a neúměrnou krutostí vůči otevřeným nepřátelům (bojaři), ale i těm, na něž pouze padl stín podezření ze zrady. Postupně se obrátila i proti carovu nejbližšímu okolí. Po smrti regentky Jeleny Glinské roku 1538 se situace v ruském státě výrazně zhoršila, neboť v jeho čele už nestál nikdo, kdo by bral ohledy na státní zájmy. Decentralizační síly, které se regentka snažila v duchu zachování pevné ústřední moci držet na uzdě, dostaly nyní volnou cestu. Bojarsko-knížecí aristokracie se usilovně snažila nejen uchvátit ústřední moc do svých rukou, ale také změnit její podstatu, která stále více nabývala autokratických rysů, a posunout ji nazpět k dualistickému režimu. Nedokázala skutečně vládnout a nastolit pořádek. O moc se svářily jednotlivé aristokratické kliky, jimž stála v čele knížata z rodu Šujských a Bělských. V prvních letech nabylo svrchu uskupení vedené Šujskými. Na to doplatil kníže Tělepněv Ovčina, s nímž si urychleně vyřídili své účty, i metropolita Daniil, který podporoval Jelenu Glinskou i jejího favorita. Později zasáhli do bojů o moc také Glinští. Ve věku pouhých třinácti let, dne 29. prosince 1543, provedl mladý velkokníže Ivan IV. se svými věrnými převrat, nechal zavraždit Andreje Šujského a jeho příznivce odsoudit k vyhnanství. Velkokníže se v této chvíli cítil už dostatečně silný a rozhodl se navždy zbavit dohledu bojarů. K tomu mu mohlo dopomoci jen dosažení plnoletosti, a to zase mohla uspíšit jen ženitba. V roce 1547, když mu bylo sedmnáct let, se Ivan prohlásil za \"cara a samovládce vší Rusi\". Ani ne měsíc po korunovaci, 3. února 1547, se car Ivan oženil s Anastazií Zacharjinou Romanovnou-Koškinovou.", "Začátek vlády Ivana IV. byl ovlivněn jeho první ženou Anastazií, která dokázala špatné vlastnosti mladého cara potlačit. V této době vznikla řada pozitivních reforem, jejichž cílem bylo omezení moci vyšší šlechty (bojarů). Ivan IV. například zvýšil počet členů Dumy, čímž v důsledku oslabil její význam. Omezil soudní moc bojarů a též zákoníkem Suděbnikem z roku 1550 se snažil potlačit vliv nejbohatších šlechticů. Ivan IV. zvýšil daně, což vedlo zpočátku k hromadným útěkům rolníků, vylidňování rozsáhlých území a k rebeliím. Prudce se zvýšila zločinnost, což roku 1555 donutilo cara ke zpřísnění zákonů a další reorganizaci soudnictví. V letech 1555-1556 bylo provedeno konečné rozdělení státu na guby (okresy), což přineslo i reorganizaci státní správy. V Moskvě vznikly nové centrální orgány – prikazy. Došlo také k reformě armády, čímž se zvýšil její početní stav. Úspěšné reformy přinesly výsledky v podobě dobytí dvou tatarských chanátů za jihovýchodními hranicemi státu, kazaňského (1552) a astrachaňského (1555). Na počest těchto vítězství nechal založit Ivan chrám Vasila Blaženého, nejpozoruhodnější architektonické dílo, které vzniklo za jeho vlády. Reformy také znamenaly dočasné smíření dvou šlechtických vrstev, které měly rozdílné cíle a názory: bojarsko-knížecí aristokracie, která si nepřála upevňování panovnické moci, a drobné poměstné šlechty, podporující naopak panovníka. Tato spolupráce však netrvala věčně. Názory těchto dvou táborů, které ovlivňovaly politiku Moskevské Rusi, se rozešly v otázce zahraniční politiky. Ivan IV. si přál získat přístup k Baltu, a zajistit tak Rusku intenzívnější obchodní styky s Evropou. Knížata a bojaři chtěli dále válčit s Tatary. V roce 1553 uspořádali Angličané výpravu, jejímž cílem bylo nalézt severovýchodní cestu do Číny a Indie. Tato výprava skončila u břehů severní Rusi v místě, kde byl později založen Archangelsk. Původní plán sice nebyl uskutečněn, ale byly položeny základy obchodního a diplomatického spojení Ruska s Anglií, neboť Ivan IV. poskytl anglickým kupcům na svém území značné výsady. Na tomto základě se začal slibně rozvíjet obchod mezi Anglií a Ruskem. Později, po dobytí Narvy, se na ruských trzích objevili také Holanďané a stali se velkými konkurenty Angličanů. Za Ivanovy vlády se do Ruska poprvé dostal knihtisk. Období kompromisní vlády bylo ukončeno dvěma zásadními událostmi. První z nich bylo horečnaté onemocnění cara na jaře 1553. Ivan IV. během něj žádal nejmocnější bojary, aby přísahali věrnost jeho synovi Dmitrijovi (nemluvně, které téhož roku zemřelo), avšak vlivné osobnosti odmítaly a přímo u lůžka nemocného propukaly boje o moc. Car se uzdravil, ovšem tato zkušenost ho velmi zasáhla. V roce 1560 zemřela Ivanova první žena a jeho psychický stav se začal zhoršovat. V prosinci 1564 nechal sbalit kremelský poklad a odjel s rodinou do Alexandrovské slobody. Odtud zaslal metropolitovi list, v němž obviňoval mocné bojary ze stálého maření jeho snah o dobrou vládu. Dosáhl tím svého cíle: Z Moskvy bylo na počátku roku 1565 vypraveno mnohatisícové procesí, jehož představitelé cara žádali, aby se přestal hněvat, vrátil se, potrestal zrádce a vládl tak, jak uzná za vhodné. Ivan IV. tak získal všeobecný souhlas vládnout despoticky. Aby se mohl vypořádat s vysoce urozenou bojarsko-knížecí aristokracií, zavedl Ivan IV. roku 1565 opričninu.", "Opričnina byla zvláštním správním systémem, jehož podstatou bylo rozdělení státu (území, úřadů, pokladny, hlavního města) na dvě části, \"zemštinu\" tradičně spravovanou zemskými orgány v čele s bojarskou dumou a \"opričninu\", nacházející se v přímém carově vlastnictví. Zpočátku patřila do opričniny polovina, později až dvě třetiny moskevského území, především centrální oblasti s kvalitnější půdou. V opričnině zřídil car stejné orgány, jako byly v zemštině, dvůr, příkazy, dumu ad., zamýšlené nové typy orgánů státní správy nevznikly. Opričnina byla zaměřena proti mocenským a separatistickým snahám bojarsko-knížecí aristokracie, jejím hlavním cílem mělo být prosazení absolutistické moci panovníka, samoděržaví. Jeho hlavním mocenským nástrojem se stalo opričné vojsko, původně tisíc mužů tvořících carovu osobní gardu, jejichž počet se rychle rozrostl na šest tisíc. Rekrutovali se především ze střední poměstné šlechty, ale byli zde také příslušníci starobylého moskevského bojarstva, kteří se vyznamenali zvláštní oddaností carovi, cizinci a dobrodruzi. Opričníkům byla přidělována poměstí na území opričniny, kromě toho byli odměňováni ze zvláštní daně, která se vybírala ze zemštiny. Jejich odznakem byla psí hlava a koště. Opričníci měli v podstatě funkci tajné policie. Pátrali po nepřátelích, vyslýchali je a mučili. Stáli mimo zákon, a proto si nikdo na ně nesměl stěžovat. Na denním pořádku byly konfiskace majetku a masové popravy Ivanových odpůrců, a to skutečných i domnělých, konaly se trestné výpravy proti městům či celým újezdům. Jedna z nejznámějších výprav se odehrála roku 1570, kdy bylo odhaleno údajné spiknutí v Novgorodu. Účtování s údajnými zrádci trvalo šest týdnů. Po dobytí města byly tisíce obyvatel mučeny a topeny v mrznoucím Volchovu i s celými rodinami. O život tehdy přišlo na 4000 lidí. Represálie byly namířeny nejen proti aristokracii, ale také proti jejím poddaným.", "Opričnina měla jen dočasný efekt a očekávaný výsledek Ivanu Hroznému nepřinesla. Hlavní síly odporu bojarstva byly sice zlomeny a mnoho rodin vyhlazeno, ale nastolit samoděržaví se v plném rozsahu nepodařilo. Současně spěla Moskva k neúspěchům v livonské válce (1558–1582/1583). Šlo o konflikt, jímž se Ivan IV. snažil získat přístup do Pobaltí. Postupně válčil s Livonskem, které napadl roku 1558, Litvou, Polskem a Švédskem. Svého cíle dosáhl po ovládnutí Narvy pouze dočasně mezi lety 1558–1581. Vyčerpávající vojenský konflikt spolu s opričninou podlomily síly moskevského státu a přivedly ho k hospodářskému úpadku. Centrální oblasti kolem Moskvy se začaly vylidňovat, mnozí obyvatelé zahynuli, další prchali do Polska, na Litvu, do Švédska i do Turecka. Ukázalo se, že opričné vojsko, zvyklé terorizovat domácí obyvatelstvo, se nehodí pro regulérně vedenou válku. Neosvědčilo se na livonském bojišti, ani v boji s Tatary, kteří roku 1571 napadli a vypálili Moskvu. Kromě toho vznikla mezi novými vlastníky půdy brzy nová aristokracie. Roku 1572 byla opričnina zrušena a dále se o ní nesmělo ani mluvit. Velitel opričných vojsk kníže Čerkasskij byl popraven, další přední osobnosti opričniny stihly těžké tresty. Opričnina se tak v konečné fázi obrátila proti svým tvůrcům, málokdo z prvních opričníků ji přežil. Území státu se opět dostalo pod jednotnou správu, část půdy zabrané pro opričninu byla vrácena původním vlastníkům. Ivan Hrozný se ještě třikrát vrátil k opričným pořádkům a pokusil se je, třebaže v modifikované podobě, obnovit pod názvem carův úděl, prostřednictvím vlády pokřtěného tatarského prince Simeona Bekbulatoviče a jako carův dvůr. Vždy to bylo spojeno s dalšími vlnami teroru a represálií. V roce 1581 se stala nejtěžší rodinná tragédie, poté co Ivan surově zbil svoji snachu ve vysokém stupni těhotenství, která se prý pohybovala v carském paláci (ovšem ve vlastních komnatách) nedostatečně oděná; žena následně potratila. Svého syna Ivana, který se manželky zastal, car smrtelně zranil železnou holí. Ivan IV. se následně zhroutil a pronásledován výčitkami svědomí, chodil po Kremlu a vyl. Na konci jeho vlády se v moskevském státě začala projevovat hluboká krize. V roce 1584 Ivan IV. zemřel na zvláštní nemoc, možná i na otravu. Na jeho místo nastoupil (v té době bezdětný) mladší syn Fjodor I. Ivanovič, který postrádal vladařské schopnosti. Faktické vlády se počátkem 90. let zmocnil Boris Godunov (jeho sestra Irina se roku 1580 provdala za careviče Fjodora), třebaže v té době ještě žil další Ivanův syn, carevič Dimitrij (nar. 1582). (Když se po smrti Ivana IV. stal carem jeho syn Fjodor I. Ivanovič, byl Dimitrij se svou matkou poslán do Ugliče, kde zůstal sedm let, načež zde v roce 1591 zahynul za dosud nevyjasněných okolností ranou nožem do hrdla. Podezření, že si vraždu objednal Boris Godunov, trvá dodnes.) V zemi nastal dočasně klid, ale po Fjodorově smrti v roce 1598, když se Godunov stal carem, se nashromážděné problémy projevily novou krizí, kterou doprovázela řada vzpour a nepokojů. Situaci navíc zkomplikovala zahraniční intervence (Poláci, Švédové). Toto období je v ruské historiografii označováno jako \"smuta\" – období zmatků.", "Přes svou povahu a psychické problémy byl Ivan IV. nadaným vládcem, který dobře chápal, co Rusko potřebuje ku svému prospěchu (omezení moci vysoké šlechty, jak to bylo běžné v západních monarchiích, styky s hospodářsky vyspělejšími evropskými zeměmi atd.) Svoje záměry však prosazoval velmi neadekvátními krutými metodami a zemi v konečném výsledku citelně poškodil. Po jeho smrti se ruský stát propadl do hluboké krize. Po celý svůj život se Ivan IV. cítil ohrožen skutečnou i domnělou opozicí a na klidu mu nepřidávala ani situace za hranicemi. Zatímco s bojarsko-knížecí aristokracií se nakonec krutě a nekompromisně vypořádal, tak v oblasti zahraniční politiky nedosáhl jednoznačných výsledků, což bylo způsobeno i tím, že Rusko bylo tehdy zcela izolované a bez vnějších spojenců. Země Ivana IV. tak byla neustále ohrožována ze severu Švédskem, ze západu polsko-litevskou unií a z jihu zbylými krymskými Tatary, vazaly mocné osmanské říše. Ivan IV. prohrál boj o Livonsko, který sám vyvolal a pak o ně vedl dlouhou válku s polsko-litevskou unií a Švédskem. Naproti tomu dobyl kazaňský a astrachaňský chanát a jeho vojáci také překročili Ural a začali s obsazováním Sibiře. V letech 1579-1582 se Ivan IV. snažil navázat přátelské vztahy s císařem Rudolfem II. a také s papežem Řehořem XIII. a katolickou církví, což mělo vést k vytvoření protiturecké koalice. I tato jednání nakonec skončila nezdarem a Rusko nadále zůstalo v mezinárodní izolaci. Za vlády cara Ivana IV. se vlivem opričniny a neustálých válek značně snížila životní úroveň obyvatelstva, především rolníků, kteří měli navíc od roku 1581 zakázáno se v některých letech stěhovat a opouštět svoji vrchnost. Obyvatelstvo zůstalo nadále negramotné, v zemi nevznikla a neexistovala jediná univerzita, politický systém zůstal zastaralý a bez opozice. Car se měl zodpovídal ze svých činů jen jediné instanci, a tou byl Poslední soud. Tato odpovědnost pouze před Bohem vedla k tomu, že se Ivan IV. mohl pokusit dosáhnout svých cílů všemi prostředky a proměnit tak Moskevskou Rus v samoděržavnou despocii. V lidových vrstvách se navzdory všemu udržoval mýtus dobrého cara, který byl pro ruské prostředí zvláště charakteristický. Ivanův nástup na trůn byl spojován s nadějemi na ukončení svévole bojarsko-knížecí aristokracie a pronásledování nenáviděných bojarů bylo vítáno. Represálie ovšem později postihly také jejich poddané. Ivan IV. však pro ně nebyl „hrozný“. Překlad ruského výrazu „groznyj“ sice znamená krutý, přísný nebo strašný, ale také majestátní, silný, hrozivý či vzbuzující úctu, což český ekvivalent hrozný, ale ani německý „der Schreckliche“ nebo anglický „the Terrible“ nevystihují zcela přesně a výraz je od 18. století chápán ve smyslu tyran.", "V dnešním Rusku existují lidé, kteří napadají použití přídomku \"Hrozný\" pro Ivana a dokonce usilují o jeho svatořečení. Naopak oficiální stanovisko ruské ortodoxní církve zastává k tomuto kroku negativní postoj." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Historie surrealismu v ČSR.", "Představitelé surrealismu.", "Divadlo.", "Film." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Termín surrealismus poprvé použil Guillaume Apollinaire ve spojení se svou divadelní hrou \"Prsy Thirésiovy\", jednalo se o jakousi absolutní realitu – surrealitu (francouzská předpona \"sur\" – \"nad\"). Počátky surrealismu navazovaly na dadaismus, ze kterého přišlo mnoho umělců, surrealismus má však výrazně širší rozsah. Zatímco Dada byl negativní odpovědí na první světovou válku, surrealismus měl pozitivnější názor – tj. svět může být změněn a transformován do místa lásky, svobody a poezie. Surrealismus (na rozdíl od dadaismu) vypracoval systém, který byl schopen reagovat na společenské, filosofické, umělecké a jiné otázky a problémy své doby. Roku 1924 vydal André Breton \"Surrealistický manifest\", v tomto roce začal vycházet časopis \"La Révolution Surréaliste\" (\"Surrealistická Revoluce\"), kde dostávali prostor především surrealisté. V Surrealistickém manifestu Breton definoval surrealismus jako „čirý psychický automatismus“, kde je cílem posílit písmem, kresbou a výrazovými prostředky všeho druhu skutečnou funkci myšlenky. Tím myslel, že se jedná o rozumem nekontrolovatelný proud asociací – při tvorbě měl být umělec ponořen sám do sebe a bez jakékoli rozumové kontroly, či záměru zaznamenávat stavy své duše. Toto své nitro a své sny samozřejmě také zkoumali a to i pod vlivem drog a uměle u sebe navozovali (či se o to pokoušeli) stavy porušení psychické rovnováhy (extatické, hypnotické, ale i psychopatologické). Tato definice byla následným vývojem surrealismu pojímána velmi volně a ukázala se jako velice životaschopná s možností dalšího rozvoje. Pro tento cíl jim poskytl teoretický a filosofický základ především Sigmund Freud. Surrealismus lze rozdělit na dvě základní období: André Breton a Philippe Soupault napsali první automatickou knihu – \"Les Champs Magnetiques\" (1919), později André Masson vyvinul automatické kreslení a obraz, které se stejně jako jiné automatické metody stalo významnou částí surrealistické praxe. Mnoho populárních umělců žilo v Paříži, která byla ve 20. a 30. letech 20. století (období největšího rozmachu surrealismu) kulturním centrem světa, v této době se k surrealismu hlásili například René Magritte, Joan Miró, Max Ernst, Salvador Dalí, Alberto Giacometti, Valentine Hugo, Meret Oppenheim, fotograf Man Ray a Yves Tanguy. Díky této dominanci Francie bývá tento směr někdy mylně považován za čistě francouzský, ale surrealismus byl ve skutečnosti mezinárodní již od začátku. Vedle této francouzské skupiny, vznikla velmi brzy např. i Česká skupina (mluvčími byli Vítězslav Nezval a Karel Teige). Česká skupina pokračuje ve své činnosti nepřetržitě dodnes. Ve skutečnosti lze říci, že část nejvýznamnějších surrealistických teoretiků a radikálních umělců pocházela z jiných zemí než Francie. Například Rumuni Gherasim Luca, Victor Brauner, Češi Toyen, Jindřich Heisler, Španělé Luis Buňuel, Salvador Dalí, Kubánci Wifredo Lam, Jorge Camacho a další (např. v Jugoslávii Bělehradská surrealistická skupina). Ohlas surrealismu byl velmi silný, s nástupem fašismu byl oslaben, toto hnutí tehdy opustilo mnoho umělců (Pablo Picasso, Tristan Tzara, Paul Éluard, Vítězslav Nezval...), druhá významná část v čele s A. Bretonem se přesunula do USA a Mexika, kde strávili válečná léta (Benjamin Péret, Wolfgang Paalen, Max Ernst...). Po druhé světové válce surrealisté vytýčili další směřování surrealismu ve znamení Nového mythu. Byl to příklon k mytologii, přírodním kulturám a hermetismu (André Breton, \"Arkán 17\"). Poválečná období lze rozdělit na druhou a třetí generaci surrealistů. Druhou generaci lze zhruba datovat od konce války do Bretonovy smrti v roce 1966 (Jean-Louis Bédouin, Jean Schuster, Gerard Legrand). V roce 1969 Jean Schuster „rozpustil“ surrealistické hnutí, ale mnoho skupin ve světě i v Paříži působilo od té doby dále. Třetí generace působí dosud. V 70. letech vydávala Pařížská skupina revui \"B.L.S.\", později časopis \"Surréalisme\" (Vincent Bounoure, Michel Zimbacca, Jorge Camacho, Jean-Louis Bédouin). S těmito periodiky úzce spolupracovali i čeští surrealisté, kteří v té době byli zbaveni publikačních možností.", "Jindřich Štyrský zemřel za druhé světové války, Toyen vytvořila dvě protiválečná alba \"Střelnice\" a \"Schovej se válko\". V té době se v Praze ustavila skupina Spořilovští surrealisté. Tvořili ji básníci Zbyněk Havlíček, Otto Mizera, teoretik Robert Kalivoda a jiní. Po druhé světové válce v roce 1947 se v Praze konala \"Mezinárodní výstava surrealismu\". Poté odešli do Francie natrvalo malířka Toyen a Jindřich Heisler. V Československu se ustavila a pracovala až do počátku 50. let parasurrealistická Skupina Ra (Josef Istler, Bohdan Lacina a jiní). Po roce 1950 se kolem Karla Teiga soustředil okruh mladých básníků a výtvarníků, který později, po smrti Teigeho vydal několik samizdatových sborníků, tzv. „Okruh pěti Objektů“. Jeho vůdčí osobností byl teoretik a básník Vratislav Effenberger. Patřili sem mj. básníci Karel Hynek, Zbyněk Havlíček, malíři Mikuláš Medek, Josef Istler a fotografka Emila Medková. Spolupracoval s nimi též jazzman a psychiatr Ludvík Šváb. V šedesátých letech 20. století se k tomuto okruhu přidali další mladší básníci, mj. Milan Nápravník, Věra Linhartová, Stanislav Dvorský, Petr Král, Karel Šebek, Roman Erben. Toto volné sdružení bylo tehdy nazýváno \"Okruhem UDS\". V 70. letech 20. století se kolem Vratislava Effenbergera utvořil okruh od té doby nazývaný \"Skupinou československých surrealistů\", poněvadž v něm působili, vedle českých představitelů jako byli Ludvík Šváb, Martin Stejskal, Jan Švankmajer, Emila Medková, Eva Švankmajerová či Alena Nádvorníková, také slovenští básníci a teoretici Albert Marenčin, Juraj Mojžíš a malíř Karol Baron. Později k tomuto seskupení patřili František Dryje, Jiří Koubek, Josef Janda, Ivo Purš a jiní. Po roce 1990 se k tomuto okruhu přihlásili další mladí básníci a výtvarníci. Po rozpadu státu se názorový okruh přejmenoval na \"Skupinu českých a slovenských surrealistů\" a pracuje dodnes.", "", "Za předchůdce surrealistického divadla lze považovat Guillauma Apollinaira s hrou \"Prsy Tiresiovy\", či Alfréda Jarryho s hrou \"Král Ubu\". V roce 1929 surrealisté připravovali hru Benjamina Péreta \"V ráji fantomů\". Divadlu se věnoval teoreticky i prakticky Antonin Artaud (\"Divadlo nonsensu\"), který později vytvořil koncepci \"Divadla krutosti\". V Československu po druhé světové válce Vratislav Effenberger a Karel Hynek psali takzvané \"Černé frašky\", které však nikdy nebyly na jevišti realizovány. Ludvík Šváb je autorem divadelní hry \"Předjaří\" (uvedené v 90. letech v Divadle Na zábradlí). Začátkem 60. let připravoval Prokop Voskovec a Zdena Holubová nastudování hry \"Král Ubu\" od Alfréda Jarryho.", "Ve 20. letech vznikl jeden z prvých surrealistických filmů \"Emak Bakia\" od Man Raye. K začátkům surrealismu je počítán i film \"Meziaktí\" René Claira a Francise Picabii. Na přelomu 20. a 30. let 20. století vznikly patrně nejznámější filmy od Luise Bunuela a Salvadora Dalího \"Andaluský pes\" a \"Zlatý věk\". V roce 1947 natočil bývalý dadaista Hans Richter film \"Rêves à vendre\" (\"Sny na prodej\") a v roce 1957 film \"8x8\" o surrealistických umělcích. V roce 1952 natočili Michel Zimbacca a Jean-Louis Bédouin poetický film se spoluprací Benjamina Péreta \"L'Invention du monde\" (\"Objevení světa\"). V Československu v 70. a 80. letech točil krátké filmy Ludvík Šváb. Významným surrealistickým tvůrcem filmů v současnosti je Jan Švankmajer. Ze surrealistické orientace vychází i režisér David Jařab (např. v roce 2018 dokument \"Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka\")." ] }

{ "title": [ "Historie výzkumu.", "Na pomezí života.", "Stavba.", "Kapsida.", "Genetický materiál.", "Obal.", "Klasifikace.", "Systém ICTV.", "Baltimorova klasifikace.", "Rozmnožování.", "Virové onemocnění.", "Lidské virózy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Slovo „virus“ původně znamenalo „jed“, nicméně v pozdní fázi 19. století se stalo synonymem pro termín „mikrob“. Postupně se ukazovalo, že některé mikroorganismy jsou poněkud zvláštní v tom, že se nezachytí na mikrobiologickém sítu tak, jako to dělají bakterie. Naopak, tyto mikroby procházely sítem a filtrát byl stále infekční. Postupně se objevovaly další a další příklady takových mikroorganismů a v roce 1928 vyšlo kompendium všech známých virů, nazvané \"Filterable Viruses\", tedy „filtrovatelné viry“. Až postupně byl přívlastek „filtrovatelné“ vypuštěn a slovo virus získalo jednoznačný význam – takový, jak ho chápeme dnes. Až do konce devatenáctého století byly infekce přisuzovány vesměs bakteriím a o existenci něčeho menšího se nevědělo. Skutečný průlom nastal až v roce 1892, kdy ruský botanik Dmitrij Ivanovskij provedl slavný pokus s extrakty z tabáku napadeného tzv. tabákovou mozaikou. Když tento extrakt přecedil přes síto, jímž žádné bakterie neprojdou, filtrát byl stále infekční. Sám Ivanovskij příčinu tohoto jevu neodhalil a stále hledal původce tabákové mozaiky mezi bakteriemi. Roku 1898 pokus zopakoval Martinus Willem Beijerinck. Ten popsal infekční částice jako tzv. contagium vivum fluidum (z lat.,„nakažlivá živoucí tekutina“). Brzy byla objevena celá řada virů zodpovědných za různá onemocnění. Prvním objeveným virem napadajícím živočichy byl virus slintavky a kulhavky (1898), prvním objeveným lidským virem byl v roce 1900 virus žluté zimnice. V roce 1911 objevil Peyton Rous první virus způsobující nádorové bujení (tzv. Rousův sarkom). V prvních etapách dvacátého století však stále nebylo jasno, co vlastně jsou viry zač – tyto dohady vyřešil až d'Herelleho plakový test (1917) a především první elektronmikroskopický snímek virů (1939). V první polovině dvacátého století také bylo prokázáno, že se viry skládají z proteinů a nukleových kyselin. Od 60. let 20. století vědci začali používat viry jako modelové organismy ke studiu obecných procesů, které následně bylo možno zobecnit na všechen pozemský život – zejména v souvislosti s rozvojem genového inženýrství. Dochází k rozvoji poznatků o roli virů ve vzniku rakoviny či třeba k vývoji nových vakcín proti virovým onemocněním. Velkou výzvou pro virology byl, a stále je, virus HIV.", "Viry jsou někdy označovány za struktury „na pomezí života“. Některé vlastnosti virů nápadně připomínají rysy živých organismů: předně obsahují genetickou informaci uloženou v sekvenci nukleových kyselin a jsou schopné se vyvíjet a přizpůsobovat podmínkám prostředí. Přesto však nemohou vykonávat celou řadu biologických procesů a musí k tomu využívat služby hostitelských buněk. Nejsou schopny samy růst, dělit se či množit, ani si metabolicky opatřovat a ukládat energii nebo vyrábět vlastní bílkoviny. Mezi jednotlivými viry existují nicméně značné rozdíly a některé (např. \"Mimivirus\") dokonce nesou geny pro výrobu svých bílkovin. Ani takto komplexní viry však nejsou schopné replikace (rozmnožování) bez hostitelské buňky. Viry je proto možné metaforicky označit za „jmelí na stromu života“.", "Virová částice (virion) je komplex bílkovin a nukleových kyselin, který virům umožňuje šířit se mezi hostitelskými buňkami a mezi jedinci. Je poměrně obtížné charakterizovat stavbu virové částice obecně. Viry se vzájemně velmi odlišují už svou velikostí: průměr virové částice jen u klinicky významných virů sahá od pouhých 16-18 nm (parvoviry, circoviry) až po 300 nm u poxvirů. V poslední době jsou popisovány ještě větší virové částice: první z těchto obřích virů \"Mimivirus\" dosahuje velikosti až 750 nm. V roce 2013 a 2014 byly objeveny ještě větší viry – pandoraviry a pithoviry – s kapsidou o délce 1000 a 1500 nm. To znamená, že zatímco nejmenší viriony připomínají svou velikostí ribozom, obří viry jsou větší než nejmenší bakterie. Virová částice se skládá z bílkovinného pouzdra (tzv. kapsidy) a nukleové kyseliny (virového genomu). Některé virové částice navíc obsahují ještě vnější membránový obal.", "Kapsida je bílkovinný plášť, který obklopuje virovou nukleovou kyselinu (DNA nebo RNA). Je složena z jednotlivých molekul proteinů, které se (často samy, bez pomoci jiných proteinů) spojují do trojrozměrného dutého útvaru. Takový útvar chrání nukleovou kyselinu (či případně i některé enzymy) nacházející se uvnitř kapsidy. Mimoto často zprostředkovává vazbu na povrchové receptory buněk hostitele a plní i celou řadu dalších doplňkových rolí. Kapsida má nejčastěji tzv. ikosaedrální nebo helikální tvar:", "Všechny virové částice však musí obsahovat dědičnou výbavu viru – virový genom. Ten obsahuje od pouhých několika genů (virus tabákové mozaiky má pouhé 3 geny) až po několik tisíc (genom mimiviru obsahuje asi 1262 genů, tj. dvakrát více než nejjednodušší bakterie). Virové geny a jimi kódované proteiny většinou rozdělujeme na strukturální, tj. takové, které tvoří součást infekční virové částice (virionu) a nestrukturální – tj. většinou enzymy zodpovědné za replikaci viru a za přeprogramování hostitelské buňky pro potřeby viru. Jindy jsou rovněž geny rozdělovány na rané (\"early\") a pozdní (\"late\") podle toho, jak dlouho po infekci hostitelské buňky začne jejich exprese.", "Některé viry jsou kromě kapsidy ještě obaleny polopropustnou membránou – např. viry chřipky nebo HIV.", "Klasifikace a názvosloví virů je – s ohledem na obrovskou rozmanitost a proměnlivost virů – poněkud kontroverzní a složité téma. Je však velmi důležité, aby byly vypracovány nějaké klasifikační systémy. Virů bylo popsáno značné množství a bez nějaké promyšlené klasifikace se velmi těžko zpracovávají např. internetové virové databáze. Důležitým orgánem činným v tomto procesu je Mezinárodní výbor pro klasifikaci virů (ICTV), který se tomuto úkolu věnuje již od roku 1966 a pravidelně aktualizuje klasifikaci virů.", "ICTV prosazuje systém založený na virových druzích, rodech, čeledích, řádech, třídách, kmenech, říších a realmech. Ve aktualizaci z roku 2019 (ratifikované v březnu 2020) uvádí ICTV 6590 druhů virů ve 1421 rodech, 168 čeledích, 55 řádech, 36 třídách, 16 kmenech, 9 říších a 4 realmech. Klasifikace virů dle ICTV zahrnuje také viroidy (nezařazené čeledi \"Avsunviroidae\" a \"Pospiviroidae\"), vybrané virofágy (nezařazená čeleď \"Lavidaviridae\") a jiné satelitní viry (např. v nezařazených čeledích \"Parvoviridae\", \"Sarthoviridae\", \"Tombusviridae\" a \"Virgaviridae\" a nezařazených rodech \"Albetovirus\", \"Aumaivirus\", \"Papanivirus\", \"Virtovirus\"), retrotranspozony (čeledi \"Metaviridae\" a \"Pseudoviridae\" z řádu \"Ortervirales\"), satelitní nukleové kyseliny (nezařazené čeledi \"Alphasatellitidae\" a \"Tolecusatellitidae\") případně nukleové kyseliny podobné satelitním (nezařazený rod \"Deltavirus\", tradičně pojmenovaný a klasifikovaný jako virus).", "V praxi se často používá tzv. Baltimorova klasifikace, která dělí viry do sedmi skupin (někdy nazývaných třídy): Genom virů může být lineární či cirkulární a segmentovaný či celistvý. ssRNA viry můžou mít zápornou nebo kladnou polaritu. Jedná se o jednoduché a běžně používané třídění, které lze zpravidla nadřadit systému ICTV. To ale neznamená, že se jedná o fylogeneticky přirozené taxony; ani jejich vymezení podle genomu nemusí být úplně přesné vzhledem k podřazeným taxonům ICTV.", "Rozmnožování virů probíhá tzv. replikací. Ta má obecně 4 fáze, rostlinné viry však zpravidla první a druhou fázi vynechávají kvůli buněčné stěně rostlinných buněk, šíří se prostřednictvím plasmodesmat Pokud není žádná fáze přerušena, nazývá se rozmnožovací cyklus jako lytický. Pokud není žádná fáze přerušena, ale virus místo zabití buňky uvolňuje virové partikule v malém množství, nazývá se virová infekce jako latentní. Pokud je během fáze eklipsy virový genom začleněn do hostitelského genomu, mluví se o perezistenci. Z viru se stává provirus a čeká na podnět k opětovné aktivaci. Pokud je během fáze eklipsy virový genom začleněn do hostitelského genom a ten tak získá novou vlastnost (nádorové bujení...), mluví se o virogenii. Toho se využívá v genetickém inženýrství. Schopnost virem napadených buněk uskutečňovat genetický program nukleové kyseliny viru se nazývá permisivita. Každý vir je víceméně unikátní a popis detailních rozmnožovacích strategií je nad rámec této stránky.", "Viry jsou tzv. obligátní cizopasníci, žádný virus není schopen žít bez svého hostitele. Hostitelem může být v podstatě jakýkoliv organismus: např. bakterie (příslušné viry se nazývají bakteriofágy, příp. u sinic cyanofágy), rostlinné buňky (tzv. fytoviry), buňky hub (mykoviry) a samozřejmě také živočišné buňky (zooviry). Ne každá infekce virem musí způsobit onemocnění, mnohdy je průběh bez jakýchkoliv pozorovatelných příznaků. Celá řada virů však způsobuje vážná onemocnění: virová onemocnění dolních cest dýchacích (chřipka), AIDS, virem způsobené průjmy, ale i spalničky jsou na čelních místech ve statistikách úmrtnosti lidí na infekční onemocnění. Mnohé způsobují obrovské ekonomické ztráty v zemědělství (namátkou virus Tungro zničí za jeden rok úrodu rýže za 1,5 mld. dolarů, dle Hull and Davies (1992)). Konkrétní projevy nemocí se silně odvíjí od typu virů a jejich hostitelů.", "K vzniku a propuknutí virózy nemoci přispívá celá řada faktorů, které se společně podílí na tzv. patogenezi. Ke vzniku onemocnění může dojít na místě infekce (tzv. lokální infekce), nebo v jiné tkáni, kam virus doputoval krví, mízou nebo nervovou tkání (tzv. generalizovaná infekce). Následně dochází k poškozování tkáně, a to buď přímým patogenním působením množícího se viru, nebo kvůli imunitní obraně, která útočí na virem napadenou tkáň. Imunitní reakce je přirozená obrana těla před cizorodými částicemi, v tomto případě viry. Vyvinulo se množství mechanismů, jimiž se lidské tělo brání virové infekci, a to jak v oblasti tzv. vrozené imunity, tak i v imunitě adaptivní. Na druhou stranu, viry si často vyvíjí způsoby, jak imunitní obranu přelstít či oklamat. Schopnost těla odolat virové infekci je dáno právě tím, kdo pomyslný „souboj“ vyhraje. Proti některým virózám je k dispozici účinná vakcína, proti některým virům byla vyvinuta léčiva specificky blokující některý virový enzym, tzv. virostatika. Množství léků však pouze potlačuje symptomy, ale samotnou příčinu onemocnění nevyřeší, hlavní boje totiž svádí imunitní systém hostitele. Na virová onemocnění však nemá žádný vliv léčba antibiotiky, přestože jsou někdy u virových onemocnění chybně nasazována." ] }

{ "title": [ "Vztah k pojmu „malodráha“.", "Historie.", "Úzkorozchodné dráhy v Česku.", "Úzkorozchodné železnice na Slovensku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Neodborně je někdy za synonymum úzkorozchodné dráhy považován také termín \"malodráha\". Malodráha (Kleinbahn) byl v některých zemích (Prusko, Meklenbursko, Oldenbursko, Bádensko) a v některých obdobích termín pro kategorii méně významných kolejových drah, na které se vztahovaly méně přísné technické požadavky a jiný vlastnický a správní režim, například větší podíl soukromého sektoru a správní příslušnost obcí nebo regionálních orgánů. Jednou z možných, avšak nikoliv nutně realizovaných úlev byl jiný rozchod kolejnic – menší rozchod umožňuje vést trať ostřejšími oblouky. V jiných zemích se v podobných významech používaly termíny drobná dráha, lokální dráha (česky též místní dráha, Rakousko, Bavorsko, Bádensko), v některých zemích vicinální dráha (Bavorsko), sekundární dráha (Sasko), dnes v německojazyčných zemích vedlejší dráha (Nebenbahn), v Česku regionální dráha. Legislativa jednotlivých zemí a období se liší tím, zda do společné kategorie s méně významnými drahami železniční sítě zahrnuje též tramvajové dráhy, pozemní lanové dráhy, ozubnicové dráhy, důlní a průmyslové dráhy atd. (jako například ve Švýcarsku) nebo zda vyčleňuje do jiných technicko-právních režimů.", "Rozvoj výstavby úzkorozchodných drážek v Česku souvisí zejména s rozvojem průmyslu v druhé polovině 19. století a s větší potřebou přepravovat materiál či surovinu při zvýšené výrobě i poptávce. Rovněž tak bylo významným faktorem přijetí železnice jakožto dopravního činitele obecně mezi lidmi. Úzkorozchodné drážky (čili drážky železniční o rozchodu menším než normálně budované tratě) byly stavěny o rozchodech 500–1000 mm. Ty nejmenší v důlních dílech (rudné a kamenouhelné doly), o rozchodu 600–700 mm v průmyslových podnicích (hutě, železárny, lomy) a nebo v zemědělství, kde sloužily sezónně k přepravě plodin, nejčastěji v oblastech s pěstovanou cukrovou řepou z polí do cukrovaru. Mimoto byly četné drážky lesní určené ke svozu dřeva, mnohé z nich pouze sezonní nebo kalamitní, nemívaly dlouhého trvání. Dalším využitím úzkorozchodných tratí byly velké stavby, ať už stavby železnice normálně rozchodné, regulace koryt řek nebo stavba dálnice, stavby přehrad (při stavbě přehrad na Vltavě se užívaly úzkorozchodné železnice ještě v 50. letech 20. století). Prostě tam, kde byla potřeba přepravy velkého množství materiálu, našly úzkorozchodné železnice uplatnění. Některé z nich slouží dodnes, naprostá většina jich však zanikla v době poválečného rozvoje nákladních automobilů. Přežily pouze v místech, kde se automobilová doprava provádět nedala, třeba právě v hutích, v místech těžby rašeliny nebo v chemických závodech. Rozvoj těžby hnědého uhlí v sokolovské a mostecké oblasti byl rovněž provázen budováním jak skrývkových, tak těžebních úzkorozchodných tratí již za Rakouska-Uherska s rozvojem před druhou a po druhé světové válce. Postupně došlo v této oblasti ke sjednocení rozchodu na 900 mm, tratě zde byly i v sedmdesátých letech elektrifikovány. První drážky využívaly pro pohon vozíků nebo vagonů lidské práce nebo práce zvířat, později, zvláště po roce 1900, došlo k využití parních lokomotiv a vznikaly i firmy specializující se na výrobu a prodej materiálu a vozů i lokomotiv pro úzkorozchodné tratě. Rovněž armáda ještě za Rakouska-Uherska pochopila význam polních drážek při přepravě a při vzniku mnohých úzkokolejek pocházel materiál na jejich stavbu z vojenského výprodeje nebo se užívaly kolejnice získané z tratí normálního rozchodu při jejich opravách a zesilování traťového svršku. Do přepravy osob úzkorozchodné dráhy až na výjimky příliš nezasahovaly. Výjimku tvořily dodnes provozované tratě v Jindřichově Hradci a Osoblaze, nebo již zrušené tratě Bohumín – Ostrava (od 60. let mimo provoz), Beroun – Králův Dvůr a Smečno – Slaný (většinou rozchod 760 mm). V naprosté většině sloužily tyto dráhy k přepravě materiálu. Výhodou úzkorozchodných tratí byly jednak jejich podstatně menší stavební náklady a možnost stavby v členitém terénu, kde by stavba normálně rozchodné železnice byla velmi obtížná a nákladná. Tak také vznikly i mnohé lesní železnice zvláště na Slovensku, Rumunsku a Bosně určené i pro přepravu osob sloužící v běžném provozu téměř dodnes. Lesní dráhy mají důležité místo v historii i na Moravě. Třeba Jeseníky byly protkány lesními drahami, např. Branná – Františkov – Nové Losiny. Dalšími tratěmi byly: Bedřichov – Ferdinandov, Kouty nad Desnou – Černá Stráň a mnohé další.", "V České republice je v současnosti provozována pravidelná veřejná osobní doprava na třech úzkorozchodných tratích. V jižních Čechách je to trať číslo 228 Obrataň – Jindřichův Hradec a na ni navazující trať 229 Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Tratě původně patřily Českým drahám, které je chtěly pro neziskovost uzavřít, nakonec je ale jako první privatizované tratě zakoupila společnost Jindřichohradecké místní dráhy, která v roce 1997 obnovila pravidelnou dopravu, kterou zde provozuje dodnes. Ve Slezsku provozují České dráhy dopravu na úzkorozchodné trati 298 Třemešná ve Slezsku – Osoblaha, výletní vlaky provozují Slezské zemské dráhy. Provoz na trati Ondrášov – Dvorce na Moravě byl ukončen v roce 1933 a na trati Frýdlant v Čechách – Heřmanice v roce 1976. Saská úzkorozchodná trať Fichtelbergbahn ve své horní části několik kilometrů prakticky kopíruje státní hranici s ČR. Úzkorozchodná je například meziměstská tramvajová dráha Liberec – Jablonec nad Nisou. V některých částech Liberce je splítková trať s dvojím rozchodem. Osobní doprava je v ČR také příležitostně či sezónně provozována na několika bývalých průmyslových tratích s úzkým rozchodem. Muzejní provoz probíhá na příklad v muzeu Solvayových lomů u Svatého Jana pod Skalou či na Mladějovské úzkorozchodné železnici. Zvláštním případem úzkorozchodných drah jsou zahradní dráhy, budované fanoušky železnice na vlastních pozemcích.", "Na Slovensku bylo postaveno přibližně 100 úzkorozchodných železnic, mnohé sloužily jen velmi krátce, případně dosahovaly délky jen několika stovek metrů. Mezi nejznámější patří:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v Peasteru v Texasu, jako jediný syn cestujícího venkovského lékaře Dr. Isaaca Mordecai Howarda a jeho ženy trpící tuberkulózou, Hester Jane Ervin Howard. Rody obou rodičů měly bohaté kořeny napříč americkým jihem, s různými předky od bojovníků Konfederace v občanské válce po zemědělce. Právě motivy hrdosti, ztráty a zloby později dominovaly v Howardově fikci. Autorův časný život byl tráven cestováním po texaských dobytkářských maloměstech: Dark Valley (1906), Seminole (1908), Bronte (1909), Poteet (1910), Oran (1912), Wichita Falls (1913), Bagwell (1913), Cross Cut (1915), a Burkettu (1918). Rozhovory s válečnými veterány a texaskými rangery, vyprávění duchařských příběhů jeho babičkou a bývalými otroky a návštěvy starých pevností a historických míst, to vše na něj velmi zapůsobilo a stalo se jeho inspirací. Po čase dosáhl věku teenagera a dychtivě hltal krvavé historky umírajícího pohraničníka a naučil se umění dlouhého příběhu. Během Howardova mládí měla jeho matka velký vliv na jeho intelektuální růst. Od mládí se zajímal o dráhu profesionálního spisovatele (podle něj se jednalo o jediný způsob obživy, který uznával za dostatečně svobodný) a svou první práci publikoval již v osmnácti letech. Jeho spisovatelská kariéra zasahovala do mnoha žánrů, ale největší slávu mu získaly až povídky o cimmeřanském barbaru Conanovi, vydávané ve slavném americkém pulpovém magazínu Weird Tales a jediná kniha, kterou kdy o slavném barbarovi napsal, Conan – Hodina draka. V těchto pracích rozvinul tajemný svět Hypeboreje – plný mýtů, magie a temných tajemství. Kromě barbara Conana napsal řadu dalších významných prací, mj. knihy o králi Kullovi, Piktovi Bran Mak Mornovi, válečnici Rudé Sonje, pirátech Cormacu Macu Artovi a Terenci Vulmeovi a o puritánu Solomonu Kaneovi. Kromě prózy psal i poezii, která se však s příliš velkou odezvou, zejména ze strany nakladatelů, nesetkala. R. E. Howard spáchal sebevraždu zastřelením, když se dozvěděl o blížící se smrti své matky. Toto jsou poslední slova, která R. E. Howard napsal:", "Většina těchto knih obsahuje povídky, které jsou obsažené i v dalších knihách. Například povídka (vyšla knižně) Věž slona je obsažena v povídkové sbírce Conan Barbar. Další knihy: R. E. Howard je znám zejména jako autor povídek, v nich se objevuje řada dalších postav, mezi ty nejslavnější, které v jeho dalších textech účinkují, patří především:" ] }

{ "title": [ "Ve výtvarném umění.", "V literatuře.", "Hudba.", "Film." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ve výtvarném umění se tento směr nemohl zcela rozvinout, neboť některé jeho myšlenky byly podobné, jako u populárnější secese. Výtvarné umění je reakcí nejen na naturalismus, ale především na impresionismus a někdy i na akademismus.", "V literatuře využívali báje, mýty a pohádky. Symbol měl umožnit čtenáři uhodnout tajemství ukryté v nitru věci. V literatuře tyto představy vyjadřují nepřímo (metaforou). Symbolismus zahájil prudký rozvoj básnické obraznosti, kladl velký důraz na hudebnost. Tyto prvky často vedly k nesrozumitelnosti a nepochopitelnosti jejich náznaků. Významným prvkem jejich poezie byl volný verš, který používali pravděpodobně jako první. V literatuře chce básník svým dílem především zapůsobit, nezáleží mu na plném pochopení. Používá se především volný verš, básníci se snaží o hudebnost verše. V Čechách a na Moravě byl hlavním propagátorem symbolismu časopis \"Moderní revue\", kde byly odmítány téměř všechny dosavadní představy o literatuře. Zdůrazňoval se ideál svobodného, naprosto ničím nespoutaného jedince.", "Také v hudbě měl symbolismus jistý vliv. Mnoho symbolistických spisovatelů bylo často hudebními nadšenci Richarda Wagnera,který důsledně uplatňoval leitmotivy, česky příznačný motiv. Symbolistická estetika měla hluboký dopad na tvorbu Clauda Debussyho, Erika Satie anebo Alexandra Nikolajeviče Skrjabina.", "Mnoho starých filmů bylo ovlivněno symbolismem, z něhož jejich tvůrci převzali vizuální užívání metafor. Symbolistickým pojetím jsou ovlivněny především německé expresionistické filmy. V americké kinomatografii se vliv symbolismu projevil především u němých filmů Davida Wark Griffitha. Symbolistické užívání metafor žilo dál v hororech dánského režiséra Carla Theodora Dreyera (např. \"Upír\")." ] }

{ "title": [ "Život.", "Myšlení a dílo.", "Vliv." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se ve Stuttgartu. Od svých pěti let navštěvoval tamější latinskou školu a brzy si vynikajícím způsobem osvojil řecké i římské klasiky. Od roku 1788 studoval filosofii a teologii v Tübingenu se svými přáteli, filosofem Schellingem a básníkem Hölderlinem. Roku 1801 se habilitoval spisem o astronomii v Jeně, kde pak přednášel filosofii. Když roku 1806 porazil Napoleon pruskou armádu u Jeny, Hegel právě dokončoval své nejslavnější dílo – \"Fenomenologii ducha\". S přítelem Schellingem vydával „Kritický časopis pro filosofii“, věnovaný hlavně dědictví Kantovy filosofie, a v roce 1808 se stal rektorem norimberského gymnázia. Zde dokončil své druhé velké dílo, třísvazkovou \"Vědu o logice\" (1812–1816). Ta mu vynesla povolání na katedru filosofie v Heidelbergu, kde napsal \"Encyklopedii filosofických věd\" (1817). Roku 1811 se oženil s Marií von Tücher, s níž měl dva syny. Roku 1818 byl povolán do Berlína, kde se těšil nesmírné vážnosti a vlivu. I když jeho přednes nebyl dokonalý a v řeči často zadrhoval, navštěvovali jeho přednášky i přední činitelé státu. 1821 vyšly jeho \"Základy filosofie práva\" a potom ještě přepracovaná vydání \"Encyklopedie\" a \"Logiky\". Řadu přednášek o filosofii dějin a náboženství, o estetice a dějinách filosofie vydali jeho žáci až po Hegelově smrti. Vydání sebraných spisů z roku 1990 má 20 svazků. Zemřel na choleru při epidemii, která vypukla v Berlíně v roce 1831.", "Hegelovo myšlení navazuje na Kanta – jehož si upřímně vážil – a reaguje na začínající romantismus. V něm vrcholí německý idealismus, systematická snaha o racionální vyjádření i těch nejméně přístupných stránek skutečnosti jakožto projevu ducha a o jejich výklad „z pojmu“. Hegelovy spisy jsou velmi obtížné, také kvůli poněkud svévolné terminologii, přitahovaly však především hloubkou myšlenek i brilantními formulacemi, takže na něj mnozí filosofové 19. i 20. století tak či onak navazovali. Odrážejí se v něm převratné události jeho doby, zejména Francouzská revoluce a napoleonské války, které Hegel (aspoň zpočátku) s obdivem vítal. Ani pro Hegela není filosofie jen poznáním či vědou, nýbrž „\"pravá potřeba filosofie nemíří patrně k ničemu jinému než naučit se žít\"“; tato potřeba vzniká „když \"z lidských životů mizí síla sjednocení a protiklady ztratily svoji životnost\"“. V myšlení člověk „\"hledá svou svobodu a základ mravnosti\"“. Jejím úkolem je „\"pochopit to, co jest, neboť to, co je, je rozum\".“ Jako je každý člověk „\"synem své doby\"“, tak je také filosofie „\"svojí dobou uchopenou v myšlenkách\"“. Mnozí se bohužel domnívají, že myšlení je „\"svobodné, jen když se odchyluje od obecně uznávaného a platného, když si dovede vynalézt něco zvláštního\"“. V této „\"neklidné samolibosti\"“ je pak kdekdo „\"přesvědčen, že rozumí filosofii vůbec a je s to o ní hovořit\"“. „\"Žádné jiné umění ani věda není v takovém opovržení\"“, aby si každý myslel, že je „\"přímo vlastní, ovládá\"“. Na rozdíl od stálého světa více méně samostatných podstat, Kantových „věcí o sobě“, je Hegelův svět nekonečná souvislost, plná napětí, protikladů a změn. „\"Pravdivý je celek. Celek se však dovršuje jen ve vývoji. O absolutnu je třeba říci, že je bytostně výsledkem, že je teprve na konci tím, čím ve skutečnosti jest\".“ I lidské vědomí vzniká tak, že se naivní vědomí dítěte („\"bytí o sobě\"“ čili \"these\") nejprve musí obrátit ke druhému („\"bytí pro druhé\"“ čili \"antithese\") a teprve v (reflexivním) návratu k sobě může být nejenom „o sobě“, ale také „pro sebe“, lidskou osobou. To je jádro Hegelovy dialektiky i dalších klíčových pojmů „Ducha“ a „svobody“. Vůbec pro lidskou osobu a její vztahy, např. v rodině, má Hegel daleko větší pochopení než kdokoli z jeho předchůdců. V navázání na křesťanskou myšlenku dějin spásy chápe Hegel svět jako jedno nesmírné a dramatické dějství, v němž se Duch – oklikou a díky „\"práci záporna\"“ – nakonec vrací sám k sobě. Téma dějin, neustálé a nevratné proměny světa, je jedním z hlavních a trvalých přínosů Hegelovy filosofie, který postupně proměnil i všechny vědy – od historie přes biologii (Charles Darwin) až po astronomii („velký třesk“). Základem Hegelovy filosofie společnosti je myšlenka svobody. Ta je totiž pro člověka možná právě jen v dobře uspořádané společnosti, ve vztahu občana a státu. Hegel je tak jedním z prvních myslitelů důsledně „občanské“ společnosti, která se neopírá o posvátné autority. Přesto je Hegel myslitel spíš konzervativní, zejména ve \"Filosofii práva\": základem občanské společnosti je vlastnictví, v němž si osoba dává svoji skutečnost. Podstatnou institucí je také rodina s jasně vymezenými rolemi muže a ženy: veřejný život je záležitost mužů. Vysoké hodnocení občanské společnosti a státu Hegel na několika místech přenáší na soudobé Prusko, což mu lze právem vytýkat; na druhé straně bylo tehdejší Prusko zemí reforem Steinových, Hardenbergových a Humboldtových a jedním z nejliberálnějších států své doby. S Hegelovým jménem je spojen pojem spirála poznání či vývojová spirála. Hovoří o tom, že vývoj či poznání probíhá po spirále, případně v soustředných kruzích. V určitých fázích života se člověk dostává do bodu, kdy se kruh uzavírá a člověk postupuje na tomto místě na vyšší úroveň, vzdálenější soustředný kruh. V případě spirály se objeví bod, který spojnicí se středem spirály vytyčuje předchozí vývojové body vztahující se k dané problematice. Člověk tak může dál stavět na již poznaném – dialektická metoda, charakterizovaná bytím o sobě (což je člověk), které objevuje zvnějšnění (to, co je vně nás a je obsahem filosofie přírody) a navrací se k sobě samému, poznávajícímu vědomí (zde je založena filosofie ducha). Dialektika poznání spočívá v rozdílu identity a ne-identity (shodné a rozdílné znaky poznávaného jsoucna).", "Ve \"Fenomenologii ducha\" znázorňuje Hegel dialektický pohyb ducha na slavném příkladu „\"pána a raba\"“, inspirovaném Hérakleitem. Ve střetu na život a na smrt se rabem stává ten, kdo se bojí smrti a uzná druhého za svého pána. Ten se tím však postupně dostává do závislosti na rabově práci, kdežto rab se díky své dovednosti stává svobodným, tj. tvořivým člověkem. Tento motiv dialektiky a dějinného vývoje mohla využít Marxova teorie společnosti, opřená spíše o Adama Smithe a D. Ricarda, Hegela však musela obrátit, „\"postavit z hlavy na nohy\"“, jak říká Marx. Je tedy paradoxní, že Hegel, který vždy platil i působil jako filosof svobody (proto např. český překlad \"Filosofie práva\" mohl vyjít až po roce 1989), se stal pro K. R. Poppera (vedle Platóna) myslitelem totality. Hegelův vliv na pozdější filosofii je velký, mnohotvárný a většina jeho následovníků se k němu stavěla kriticky. To platí jak o Bruno Bauerovi nebo S. Kierkegaardovi, tak o Feuerbachovi, od něhož hegelovské motivy převzal Marx. V českých zemích vznikla v polovině 19. století významná skupina hegelovců (František Matouš Klácel, František Tomáš Bratránek, I. Hanuš, Augustin Smetana), v Rusku na Hegela navázal V. G. Bělinskij. Ve 20. století se hegelovskou filosofií inspirovali např. W. Dilthey, A. N. Whitehead, G. Lukács nebo Frankfurtská škola, ve Francii A. Kojève a J.-P. Sartre a v Itálii B. Croce." ] }

{ "title": [ "Výtvarné umění.", "Literatura.", "Hudba." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "První impresionisté stáli ve své době mimo běžný vkus, neboť nerespektovali mnoho tehdy platných pravidel výtvarného umění. Zcela programově odmítli hledat ideální krásu, ale naopak chtěli zachytit přirozenou krásu v jejich okolí a v danou chvíli. Podstatné bylo i to, že nemalovali v ateliéru, ale venku v přírodě, zahradě (nebo alespoň z otevřených dveří), což jim umožnilo pozorovat přírodu a pokoušet se zachytit hru stínů a slunečního světla. Typické impresionistické obrazy se poznají podle toho, že jsou tvořeny krátkými tahy (resp. doteky) štětcem, s nemíchanou barvou (především zářivé a jasné barvy), čímž vznikl strukturní povrch, který je odlišuje od děl jejich předchůdců. Kompozice díla bývá zjednodušená a inovační; důraz je kladen spíše na celkový efekt než na detaily. Celek díla je možno vnímat až s určitým odstupem. Hlavním tématem impresionistických obrazů je krajina a příroda, kterou malíři zobrazují za různých světelných podmínek a atmosférických jevů. Dalším velmi častým a významným námětem impresionistů se stalo moderní město a společenský život zahrnující prostředí tanečních zábav, kaváren, divadel, koncertů a dalších kulturních akcí. V dílech malířek se objevuje hlavně téma domácího života a každodenních intimních rituálů, především kvůli tehdejším společenským poměrům, které neumožňovaly ženám stejnou svobodu tvorby jako mužům. Významný vliv na impresionistické malíře mělo převážně vědecké bádání v oblasti optiky a barvy, vynález barvy v tubě, fotografie a inspirace japonskými dřevoryty. Kompozice díla bývá zjednodušená a inovační", "Literární impresionismus se projevil především posílením lyričnosti a hudebností verše. Tematicky se orientoval na intimní a přírodní poezii. Dále došlo k vyjadřování v náznacích, popisování emocí a nálad. To samozřejmě vedlo k jistému sblížení se symbolismem. Z toho logicky vyplývá, že se impresionismus objevoval především v básních, kde lze poměrně dobře vystihovat nálady a pocity, pokud se objevil v próze nebo dramatu, byly u hrdinů také vyzdvihovány především jejich pocity a nálady, což nutně vedlo k chatrnosti děje, tato díla pak neměla úspěch.", "Impresionismus přinesl do hudby nové prostředky (uvolnění harmonie, relativní osamostatnění hlasů, používání disharmonie, septimové, nonové a undecimové akordy v dříve nepoužívaných netradičních souvislostech, nová formová řešení). Za tvůrce hudebního impresionismu je považován C. Debussy, který navázal na rozmanité hudební vzory (vliv např. gregoriánského chorálu a hudby Dálného východu). Debbusyho projev ovlivnil hudbu 20. století." ] }

{ "title": [ "Historie DVD.", "Vývoj výkladu názvu DVD.", "Technické informace.", "Zapisovatelná a přepisovatelná DVD.", "EcoDisc." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "DVD bylo uvedeno na trh v Japonsku roku 1996, ve zbytku světa o rok později. Oficiální standard zapisovatelných/přepisovatelných disků DVD-R(W) vytvořilo DVD Fórum, které bylo založeno v dubnu roku 1997. Ceny licencí na tuto technologii však byly tak vysoké, že vznikla jiná skupina - DVD+RW Alliance, která vytvořila standard DVD+R(W), jehož licence byly levnější.", "Před dokončením specifikace DVD byl návrháři neoficiálně používán název \"Digital Video Disc\" (). V roce 1995, když byla dokončována specifikace formátu, však bylo rozhodnuto, že z důvodu jeho daleko širších možností využití bude oficiálně znít \"Digital Versatile Disc\" (). Hollywood při distribuci a propagaci svých filmů na DVD používá původní neoficiální název, který je tak rozšířenější. V dnešní době není DVD žádnou zkratkou, ale oficiálním názvem média. A to jak v angličtině, tak v češtině.", "Média DVD jsou plastové disky, navenek stejná jako média CD. Disky DVD mají průměr 120 mm a jsou 1,2 mm silná. Data se ukládají pod povrch do jedné nebo dvou vrstev ve stopě tvaru spirály (jako CD). Pro čtení dat se používá laserové světlo s vlnovou délkou 660 nm, tedy kratší než v případě CD; to také umožňuje jejich vyšší kapacitu. Stejně tak příčný odstup stop je menší – 0,74 μm oproti 1,6 μm u CD. DVD oproti CD poskytuje: Rychlost mechaniky typu DVD se udává jako násobek 1350 kB/s, což znamená, že mechanika s rychlostí 16× umožňuje přenosovou rychlost 16 × 1350 = 21600 kB/s (nebo 21,09 MB/s). Médium umožňuje zápis na jednu nebo obě dvě strany, v jedné nebo dvou vrstvách na každou stranu. Na počtu stran a vrstev závisí kapacita média. Uživatel může vytvořit DVD-nosiče těchto typů: Označení „+“ (plus) a „−“ (mínus) představuje dva různé technické standardy, které jsou do určité míry kompatibilní. Médium může být typu:", "Existují tři typy zapisovatelných a přepisovatelných DVD disků: DVD-R/RW, DVD+R/RW (plus), DVD-RAM. První mechaniky, které byly schopny zapisovat DVD-R, DVD-RW, CD-R a CD-RW, vyráběla firma Pioneer v roce 2001. Kompatibilita však nebyla nejlepší, docházelo k chybné identifikaci medií s nižší odrazivostí.", "V roce 2007 byl v Evropě Hamburskou firmou Optical Disc Service patentován a uveden na trh tzv. EcoDisc, česky uváděn také jako EcoDisk. Formát dat je stejný jako běžné DVD, má vylepšené některé mechanické vlastnosti, ale má nižší kompatibilitu. Je vyroben z polovičního množství materiálu (polykarbonátu) a má tak poloviční tloušťku (0,6 mm) a poloviční hmotnost (8 g). Je ohebnější a odolnější proti poškrábání. Uváděná životnost je 200 let. Není kompatibilní se štěrbinovými mechanikami a nekompatibilita je označena malou grafickou ikonou na disku." ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Vláda a politika.", "Zahraniční vztahy.", "Obrana a bezpečnost.", "Administrativní dělení.", "Spolkové státy.", "Geografie.", "Geologie.", "Biodiverzita.", "Ekonomika.", "Zemědělství.", "Průmysl.", "Energetika.", "Doprava.", "Věda a technika.", "Obyvatelstvo.", "Kultura.", "Literatura.", "Výtvarné umění.", "Film.", "Hudba.", "Památky.", "Média.", "Sporty a hry.", "Kuchyně.", "Cestovní ruch." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Název Indie je odvozen od staroperské verze slova \"Sindhu\", historického místního jména pro řeku Indus. Ústava Indie uznává i výraz \"Bhárat\" (hin.:भारत / bhɑːrət̪ /) jako oficiální pojmenování stejného statusu. Tento název je odvozen od sanskrtského jména", "Nejstarší známky lidské kultury na území Indie jsou 30 000 let staré. Významné je archeologické naleziště Bhimbetka v centrálním státě Madhjapradéš. Nachází se zde skupina skalních úkrytů vyzdobených množstvím nástěnných maleb, které patří k nejstarším na světě. Do doby okolo 6500 let př. n. l. spadají důkazy o domestikaci zvířat a zemědělské kultuře. Nejstarší městská kultura na indickém subkontinentu byla tzv. Harappská kultura. Zabírala velkou část dnešního Pákistánu (především Sindh, Paňdžáb a Balúčistán) a severozápadní Indie (hlavně Gudžarát, Harijána a Rádžasthán). Její počátky sahají do 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l., vrchol prožila v rozmezí let 2600–1900 př. n. l. Hlavními centry protoindické kultury byly zejména Mohendžodaro a Harappa. Dalšími důležitými centry byly např. Lóthal, Amrí, Kót Dídží a Naušahro. Harappské písmo dosud nebylo rozluštěno. Obyvatelstvo mluvilo patrně drávidskými jazyky, byť o tom odborníci vedou spory. Od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. byla Indie osídlována indoevropským obyvatelstvem. Je možné, že šlo o bezprostřední důvod pádu Harappské kultury. Indoevropské kmeny ze střední Asie a východní Evropy migrovaly do Indie v několika vlnách a postupně se smísily s Drávidy nebo je vytlačily na jih Indie. Do této doby se taktéž datuje první sociální rozdělení do kast (kasta kněžích, bojovníků, svobodných rolníků, dělníků a nejnižší skupina „nedotknutelných“, do níž patřilo původní domorodé obyvatelstvo). Zároveň se v této době začaly formovat zárodky hinduistického náboženství a Véd, proto bývá tato éra nazývána Védské období (zhruba 1500 př. n. l. – 500 př. n. l.). Hlavní civilizační centrum se nacházelo v Paňdžábu a Indoganžské nížině. V 6. století př. n. l. vznikla na severu skupina státních útvarů zvaných souborně Mahádžanapada. Jejich více městský život změnil náboženské cítění a potřeby obyvatel a otevřel cestu dvěma novým náboženstvím: buddhismu, spjatému s učením Gautama Buddhy, a džinismu, jejž vytvořil učenec Mahávíra. Jejich vliv byl zpočátku velký, potlačen byl až ve středověku. Ve 3. století př. n. l. vznikla Maurjovská říše. Byla prvním státem, kterému se podařilo sjednotit pod jednotnou vládu takřka celý Indický subkontinent. Zakladatelem maurjovské říše byl Čandragupta Maurja, jeho klíčovým rádcem pak Čánakja (též zvaný Kautilja nebo Višnugupta), významný starověký myslitel o správě státu. Vrcholu dosáhla říše za Ašóky (vládl asi 273 př. n. l. - 232 př. n. l.). V té době sehrával buddhismus patrně roli víceméně státního náboženství, o čemž svědčí např. stúpy v Sáňčí. Hlavním městem byla Patáliputra (dnes Patna). Maurjovskou říši vyvrátili Šungové, kteří se stali načas nejmocnější dynastií poloostrova, po nich to byli Kánvové a posléze Sátaváhanové. Ve 4.-6. století si na severu upevnila moc Guptovská říše. Právě v této době byl potlačen vliv džinismu a buddhismu na úkor původního hinduismu. Doba vlády guptů je někdy nazývána zlatý věk Indie, především díky rozvoji věd a umění (k architektonickým symbolům patří např. Chrám Mahábódhi, vzniká klasická sanskrtská literatura, zejm. \"Mahábhárata\" a \"Rámájana\"). K nejvýznamnějším panovníkům Guptovské říše pak patří Čandragupta I. Po pádu říše se až do 12. století žádnému z vládců nepodařilo sjednotit větší území a země byla rozdrobená na řadu menších království. Od", "Indie je suverénní, sekulární a demokratická republika s kvazi-federální formou vlády a dvoukomorovým parlamentem fungujícím podle Westminsterského parlamentního systému. Má tři formy řízení: legislativu, exekutivu a soudní moc. Prezident je hlavou státu a má z velké části reprezentativní úlohu, která zahrnuje interpretování ústavy, podepisování zákonů, udělování milostí a vyhlašování stavu nouze. Je i vrchním velitelem Indických ozbrojených sil. Prezident a viceprezident jsou voleni nepřímo voliči na pětileté období. Premiér je předsedou vlády a má nejvíce výkonných pravomocí. Je volen zákonodárci politických stran nebo koalicí majících parlamentní většinu a slouží pět let. Ústava otevřeně nestanoví funkci zástupce předsedy vlády, ale tato možnost byla občas praktikovaná. Zákonodárný sbor Indie je dvoukomorový parlament, který se skládá z horní komory zvané \"Rádžja Sabhá\" (Rada států), a dolní sněmovny zvané \"Lók Sabhá\" (Sněmovna lidu). Rádžja Sabhá má 245 členů a je volena nepřímo voliči na funkční období šesti let. Lók Sabhá má 545 členů a je volena přímo lidovým hlasováním na pětileté období a je ustavující složkou politické síly a vládního seskupení. Všichni indičtí obyvatelé nad 18 let mají právo volit. Premiér předsedá Radě ministrů. Exekutiva je zastoupena prezidentem, viceprezidentem a ministerským kabinetem, vedeným předsedou vlády. Každý ministr spravující ministerský úřad musí být členem jedné z komor parlamentu. V indickém parlamentním systému je výkonná moc podřízená zákonodárné. Nezávislá soudní moc Indie se skládá z Nejvyššího soudu v čele s předsedou Nejvyššího soudu v Indii. Nejvyšší soud má dvě, prvostupňovou jurisdikci nad spory mezi státy a odvolací jurisdikci nad vrchními soudy. Indie má 18. odvolacích vrchních soudů a každý má jurisdikci nad svazovým státem nebo skupinou menších svazových států. Každý z těchto států má odstupňovaný systém nižších soudů. Případný konflikt mezi legislativou a justicí je přenechán prezidentovi. V čele země stojí strana Indický národní kongres (INC), která si udržuje svůj vliv už od vzniku nezávislé Indie. INC, často vedená členem rodiny Nehrú - Gándhí, se těšila parlamentní většině s výjimkou krátkých období během 70. a 80. let. Mezi lety 1996 a 1998 nastalo období politické nestability a vláda byla nejprve sestavena pravicovou nacionalistickou stranou Bháratíja džantá (BJ) a později levicovou koalicí United Front. V roce 1998 BJ s menšími regionálními stranami vytvořila Národně demokratickou alianci (NDA) a stala se první nekongresovou stranou, která dokončila celé pětileté volební období. Ve volbách v roce 2004 zvítězila Národní kongresová strana a získala dostatečný počet křesel, aby mohla vytvořit koalici s pomocí levicových stran.", "Indie si udržuje přátelské vztahy s většinou zemí, ale roky, které následovaly po vyhlášení nezávislosti, jsou poznamenány neustálými konflikty s Pákistánem a Čínou o území Kašmíru a Arunáčalpradéše. Během studené války se Indie pokusila udržet si svou neutralitu a byla jedním ze zakládajících členů Hnutí nezúčastněných zemí. Po čínsko-indické válce v roce 1962 se zlepšily vzájemné vztahy Indie se Sovětským svazem,", "Indie si udržuje třetí největší ozbrojené síly na světě. Skládají se z armády, letectva, námořnictva a dalších pomocných složek. Nejvyšším velitelem ozbrojených sil je indický prezident. Jelikož hlavní indičtí rivalové Čína a Pákistán vlastní jaderné zbraně, tento typ zbraní vyvinula také Indie. První jadernou zkoušku provedla v roce 1974. Vlastní balistické rakety nesoucí jaderné hlavice. V roce 2010 se Indie stala", "\"Vizte též hlavní články:\" Indická republika je rozdělena na 29 spolkových států (anglicky \"state\", pl. \"states\", hindsky \"प्रांत\" /", "", "Indie, zabírající velkou část indického subkontinentu, se rozkládá na jihu Asie od 8° až k 37° severní šířky. Na severu je od svých sousedů dělena Himálajským pohořím; indický subkontinent, který směrem na jih probíhá do špičky, je obklopen Indickým oceánem: na západě Arabským mořem, na východě Bengálským zálivem. Indií protékají tři velké řeky Indus, Ganga a Brahmaputra. Pobřeží je dlouhé okolo 6 tisíc kilometrů a je poměrně málo členité. Jen na západě jsou dva větší poloostrovy Kačchský a poloostrov Káthijávar. Část západního pobřeží od Khambhátského zálivu po Panadží, se nazývá Konkán. Dále na jih pokračuje jako lagunové Malabárské pobřeží. Nejjižnějším bodem pevninské části Indie a poloostrova Přední Indie je mys Comorin. Ostrov Srí Lanka odděluje od Indie Mannárský záliv a Palkův průliv. Jižní část východního pobřeží Indie, mezi ústím Kávérí a Krišny, se nazývá Koromandelské pobřeží. Součástí Indie jsou i souostroví Andamany a Nikobary v Bengálském zálivu a Lakadivy a ostrov Mimikoj v Arabském moři.", "Indie leží z velké části na indické desce – severní části indoaustralské desky, jejíž kontinentální kůra tvoří indický subkontinent. Geologicky lze povrch Indie rozdělit od jihu k severu na tři hlavní části: stará centrální krystalická Dekánská plošina (též Dakkhin), Indoganžská nížina a velehorská oblast na severu. Dekánská plošina, která je rozčleněná zlomy a poklesy, se mírně svažuje od pohoří Západní Ghát na západě k Východnímu Ghátu na východě. Mezi Dekánskou plošinou a velehorami se rozkládá rozlehlá Indoganžská nížina. Na západě od nížiny leží", "Indie patří k sedmnácti zemím světa, které disponují tzv. biologickou megadiverzitou, tedy maximální různorodostí fauny a flóry s výskytem mnoha endemitů (jinde se nevyskytujících druhů). Indie je domovem pro 8,6% všech existujících druhů savců, 13,7% z existujících druhů ptáků, 7,9% plazů, 6% druhů obojživelníků, 12,2% druhů ryb a 6% všech druhů kvetoucích rostlin. Celá třetina indických rostlinných druhů je endemická. Lesy pokrývají 701 673 kilometrů čtverečních, což představuje 21,35% celkové rozlohy země. Mezi pozoruhodné domorodé stromy indického subkontinentu patří azadirachta", "Indie má velké přírodní bohatství. Díky úrodné půdě a příhodnému klimatu má dobré podmínky pro pěstování velkého množství zemědělských plodin, produkce potravin a dalších surovin. Přesto se země potýká se značnou částí obyvatel žijících v chudobě, včetně velkého množství podvyživených dětí. Občasné přírodní katastrofy jako krutá sucha, zemětřesení a povodně situaci dále zhoršují. Mezi hlavní problémy zemědělství patří eroze půdy, rapidní snižování úrovní spodních vod a nadměrné vyčerpávání živin půdy intenzifikovaným zemědělstvím s přílišným používáním chemikálií.", "Rozloha zemědělské půdy v Indii je sice rozsáhlá, ale značná část z ní není přirozeně úrodná. Od roku 1947, kdy Indie získala nezávislost, se mnoho podniklo k posílení zemědělské produkce: především byly postaveny různé zavlažovací systémy, jejichž úkolem je přivádět vodu do suchých oblastí. Zemědělská hospodářství jsou však rodinná a tedy příliš malá na to, aby mohla obhospodařovat větší území a využívat moderní stroje a technologie. Navíc se mnoho těchto farem ještě zmenšuje, neboť hindské zákony stanoví, že půda se po smrti rodičů rozděluje rovným dílem mezi děti. Někteří Indové chtějí změnu, aby statky mohly být větší a produktivnější. Mezi nejvýznamnější pěstované plodiny patří rýže, bavlna, juta, moruše, obilniny (hlavně pšenice a proso), subtropické a tropické ovoce (banány, citrusy, mango). Dále se pěstují fazole, ořechy, čajovník, sezamová semínka a betelové ořechy. 62 % obyvatelstva se živí zemědělstvím. Indická vláda se snaží o rozvoj zaostalých oblastí země tak, že přenáší továrny do méně obydlených oblastí Indie s úmyslem podpořit tam podnikatelskou infrastrukturu a zvýšit počet pracovních míst. Úrodu", "Od 50. let 20. století změnil průmysl indická města. Vedle tradičních výrobků, např. bavlny a hedvábí, se vyrábějí těžké stroje a elektrické zboží. Bohatá ložiska ropy a uhlí poskytují energii továrnám a vyrábějí více než polovinu elektrické energie, která se v zemi spotřebuje (o importu energie vyjednává indická vláda ve velkých projektech jako např. Transafghánský plynovod). Během posledních zhruba tří dekád se také zvýšil význam služeb a čím dál více Indů pracuje v cestovním ruchu, bankovnictví a spojích.", "Vzhledem k tomu, že sama nemá na svém území velká naleziště ropy, je Indie třetím největším dovozcem této důležité suroviny na světě. Indické hospodářství zaznamenalo v roce 2018 podle oficiálních údajů růst HDP o více než 6 %, a", "Už od časů britské koloniální nadvlády hraje v Indii významnou roli železnice. Indická železniční síť je čtvrtá největší na světě. Jezdí na ní jediný dopravce, státní společnost Indian Railways. V roce 2007 například přepravila 17 milionů pasažérů a 2 miliony tun nákladu. Zatím však Indie nedisponuje vysokorychlostní železnicí. Nevyšší rychlosti, 160 km/h, dosahuje rychlík Gatimaan Express, jenž jezdí na tratí mezi Dillí a Džhánsí. Systém podzemní železnice má několik indických měst, největší tradici má v Bombaji, kde vznikl již roku 1853, a v Kalkatě, kde byl založen jen o rok později. První metro", "Árjabhata je jeden ze zakladatelů velké indické matematické tradice, vůbec první indický matematik, jehož dílo se jmenovitě dochovalo. Kolem roku 499 vydal své nejslavnější dílo \"Árjabhatíja.\" Byla po něm pojmenována první indická vesmírná sonda vypuštěná roku 1975. Největším z následovníků Árjabhaty byl Brahmagupta, který ve své knize \"Brāhmasphuṭa-siddhānta\" z roku 628 jako první zavedl nulu jako plnoprávnou číslici. Ve 12. století přišel další velký indický matematik, Bháskara II., který je též zván \"otec desítkové soustavy\". Ale i moderní matematika si udržela v Indii vysokou úroveň, jak dokazuje dílo Šrínivása Rámanudžana z počátku 20. století, nebo Srinivasy Varadhana, který proslul svými příspěvky k teorii pravděpodobnosti, zvláště vytvořením sjednocené teorie velkých odchylek, za což roku 2007 obdržel prestižní Abelovu cenu. Indický původ má i Akshay Venkatesh, nositel Fieldsovy medaile. V Indii se narodil také britský matematik Augustus De Morgan. Matematická tradice vyživila i vynikající výsledky v astronomii a fyzice: Varáhamihira patřil k nejvýznamnějším astronomům starověku. Chandrasekhara Venkata Raman dostal v roce 1930 Nobelovu cenu za fyziku, za výsledky při studiu rozptylu světla a za objev tzv. Ramanova jevu. V roce 1983 získal stejné ocenění Subrahmanyan Chandrasekhar, zejména za objev a výpočet tzv. Chandrasekharovy meze, stanovující maximální možnou hmotnost tzv. bílého trpaslíka. Šatendranáth Bose významně přispěl ke kvantové teorii a byla po něm pojmenována částice boson. Fyzik Džagadíščandra Bose jako první člověk použil polovodič k detekci radiového signálu. Homi Jehangir Bhabha je otcem indické atomové bomby. Astrofyzik Meghnad Saha definoval tzv. Sahovu rovnici, jeho kolega Jayant Narlikar vyvinul teorii konformní gravitace, běžně známou jako Hoyleova–Narlikarova teorie, což je v zásadě syntéza Einsteinových teorií relativity a Machova principu. Významným počítačovým vědcem současnosti je Subhash Kak. Raj Reddy získal Turingovu cenu, nejprestižnější ocenění v informatice a počítačové vědě. Již starověký autor Sušruta je označován za \"otce chirurgie\". Vátsjájana, autor staroindické příručky \"Kámasútra,\" může být považován za zakladatele sexuologie. Har Gobind Khorana získal roku 1968 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, a to za vysvětlení procesu řízení syntézy proteinů v buňkách sekvencemi nukleotidů v nukleových kyselinách. Venkatraman Ramakrishnan obdržel v roce 2009 Nobelovu cenu za chemii za objasnění struktury a funkce ribozomů - buněčných „továren na bílkoviny“. Chemička Asima Chatterjeeová dosáhla výborných výsledků v oblasti získávání léčivých látek z rostlin. Starověký autor Čánakja je jedním ze zakladatelů sociálních věd, jeho dílo \"Arthašástra\" je jedno z vůbec nejstarších děl, které pojednává o správě a uspořádání státu a je často srovnáváno s Machiavelliho \"Vladařem.\" Základy lingvistiky položil Pánini. Nejvýznamnějším indickým sociálním vědcem současnosti je Amartya Sen, jenž roku 1998 dostal Nobelovu cenu za ekonomii, především za své práce o teorii lidského rozvoje, státu blahobytu a mechanismech vzniku chudoby. Shiyali Ramamrita Ranganathan posunul vývoj v knihovnictví. V oblasti současných kulturálních studií má značný kredit Gayatri Chakravorty Spivaková. Na liberální levici je také oblíbené dílo feministky a environmentalistky Vandana Shivaové.", "S 1 210 193 422 obyvateli podle sčítání v roce 2011 je Indie druhá nejlidnatější země. Mezi lety 2001–2011 její populace vzrostla o 17,64% v porovnání s předchozí dekádou (1991–2001), kdy byl růst 21,54%. V roce 1951 žilo v Indii podle sčítání 361 milionu lidí. Indie je země, ve které žije velké množství různých etnických skupin a hovoří se v nich asi tisíci jazyky a nářečími. Jsou zde dvě hlavní jazykové rodiny: Indoíránská (hovoří ji asi 74% populace) a drávidská (24%). Mezi další používané jazyky patří austroasijské a sinotibetské jazyky. Úředními jazyky na federální úrovni je hindština a angličtina. Každý stát federace si dále stanovuje svůj úřední jazyk, díky čemuž je v Indii 22 oficiálně uznaných jazyků k místní úřední komunikaci (tzv. \"recognized languages\"). Kromě nich se však mluví řadou místních dialektů a kmenových jazyků. Podle sčítání lidu z roku 2011 má jako svůj první jazyk zdaleka nejvíce lidí hindštinu (528 milionů), následují bengálština (97 milionů), maráthština (83 milionů), telugština (81 milionů), tamilština (69 milionů), gudžarátština (55 milionů), urdština (50 milionů), kannadština (43 milionů), urijština (37 milionů), malajálamština (34 milionů) a paňdžábština (33 milionů). Obyvatelé také vyznávají mnoho různých náboženství, skoro čtyři pětiny (79,8%) z nich jsou hinduisté, následovaní 14,23% muslimů. Mezi zbývající patří křesťané s 2,3%, sikhové s 1,9%, buddhisté (0,70%) a džinisté (0,36%). Podle hinduistické tradice se lidé rodí do sociálních vrstev", "Indie má bohaté a unikátní kulturní dědictví a dokázala si zachovat své tradice i přes přebírání nových zvyků a myšlenek, od útočníků i imigrantů. Množství zvyků, jazyků a monumentů je důkazem vzájemného míchání vlivů během staletí. Například slavný Tádžmahal je příkladem islámem inspirované architektury, která byla zděděna po Mughalech. Je výsledkem synkretické tradice, která kombinuje elementy ze všech částí země. Indická společnost je široce pluralitní, mnohojazyčná a mnohonárodnostní. Indické tradiční oblečení se liší mezi jednotlivými regiony, ať už barvami nebo styly. Záleží na různých faktorech, jako třeba na podnebí. Nejpopulárnější oděv pro ženy se nazývá sárí, nejtradičnějším oděvem mužů je dhótí (řasená bederní rouška). Vzdělání je vysoce ceněno ve všech socioekonomických vrstvách obyvatelstva. Tradiční indické hodnoty jako rodina jsou vysoce respektovány a považovány za posvátné, ačkoli městské rodiny začínají preferovat rodinu dvou partnerů z důvodů socioekonomických omezení daných systémem skupinové rodiny. Náboženství v Indii je velmi společenskou událostí se spoustou praktik prováděných s okázalostí a vitalitou a je nedílnou součástí každodenního života.", "Typickým rysem indické literatury od počátků až do moderní éry je, že existuje jen neostrá hranice mezi ní a náboženstvím a filozofií. První literární památky v Indii měly většinou ústní formu a až později byly převedeny do písemné podoby jako například Védy, nebo eposy \"Mahábhárata\" a \"Rámájana\". K nejvýznamnějším starověkým autorům, tvořícím ponejvíce v sanskrtu, patří Kálidása, Válmíki, Vjása, Nágárdžuna, Ádi Šankara, Kabir, Pataňdžali či Ašvaghóša. Jediným indickým nositelem Nobelovy ceny za literaturu je bengálský spisovatel Rabíndranáth Thákur. Byl prvním neevropským literátem, který tuto cenu obdržel, roku 1913. Na rozšíření indické kultury na západ měl v 19.", "Ilustracemi k moderním vydáním eposů \"Mahábhárata\" a \"Ramajána\" se proslavil malíř Rádža Ravi Varma, jeho kresby indickou kulturou zcela prostoupily. Nejproslulejším indickým moderním malířem je Amrita Šer-Gilová, průkopnice moderní malby v Indii, narozená v Budapešti. Sochař Anish Kapoor se proslavil svými abstraktními", "Indie ročně vyprodukuje největší počet filmů ve světě. Filmová produkce má svou základnu v Bombaji, která je často označována jako \"Bollywood\". Mimo Indii se tento název někdy nesprávně používá jako označení pro veškerou indickou filmovou produkci, i když se jedná pouze o filmy točené v hindštině, resp. hindustánštině. Kromě Bollywoodu existují v Indii i další centra filmového průmyslu, kde se točí filmy v dalších indických jazycích (v tamilštině - Kollywood, telugštině - Tollywood, bengálštině a malajálamštině - Malluwood). Typické pro bollywoodskou i jinou", "Indická hudba je reprezentována širokým spektrem forem. Dva hlavní proudy klasické hudby jsou karnátacká z Jižní Indie a hindustanská ze Severní Indie. Populární hudba se rozvíjí také, zvláště v součinnosti s bollywoodským filmem. Playbackovým zpěvem ve filmech proslula zvláště Lata Mangeškar. Nazpívala 50 000 písní do více než tisícovky indických filmů, v 36 indických i jiných jazycích. Jejím mužským protějškem byl Mohammed Rafi. Známý je spor těchto dvou umělců, kdo z nich má právo na zapsání do Guinnessovy knihy rekordů za největší počet nahraných písní. Jako skladatel bollywoodské hudby začínal Allah Rakha Rahman, jenž se ovšem prosadil i v Hollywoodu (\"Milionář z chatrče\"),", "Nejslavnější indickou památkou je Tádž Mahal, monumentální pomník v Ágře ve státě Uttarpradéš. Stal se výrazným symbolem Indie, a to přesto, že patří spíše k mladším památkám (na indické poměry) – v roce 1632 ho nechal vystavět mughalský císař Šáhdžahán na památku své předčasně zesnulé ženy Mumtaz Mahal. V roce 2007 byl hlasováním sto milionu lidí z celého světa zařazen mezi Nových sedm divů světa. V roce 1983 byl rovněž zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Jen 2,5 kilometru od Tádž Mahalu stojí další památka UNESCO pevnost Ágra, sídlo mughalských císařů. Zápisu se dočkal i méně známý vzor, podle nějž byl Tádž Mahal vystavěn, Humájúnova hrobka v Novém Dillí, první zahradní", "K roku 2019 byli dvěma největšími indickými deníky \"Dainik Bhaskar\" (přes 4 miliony prodaných výtisků denně) a \"Dainik Jagran\" (před 3 miliony prodaných výtisků). Oba jsou psány v hindštině. I další nejprodávanější deníky jsou v hindštině kromě dvou: největším indickým deníkem psaným v angličtině a zároveň třetím největším v Indii je \"The Times of India\". Jde zároveň o nejprodávanější anglickojazyčný deník na světě. Založen byl v roce 1838, pod názvem \"The Bombay Times and Journal of Commerce\". Od roku 1861 má název současný. Významnou postavou rozvoje deníku v 19. století byl šéfredaktor Robert Knight, který z něj učinil jedno z nejprestižnějších médií v zemi. K významným autorům minulosti patřil i Mahátmá Gándhí. V roce", "Národní sport Indie je pozemní hokej, velmi populárním je kriket, dále kulečník, střelba, badminton. V některých státech, zejména na severovýchodě, je nejpopulárnějším sportem již fotbal. Indie se zúčastnila již druhých olympijských her roku 1900 v Paříži (indický Brit Norman Pritchard zde získal dvě stříbrné medaile, v běhu na 200 metrů a v běhu na 200 metrů překážek, přičemž ta první byla vůbec první olympijskou medailí pro Asii v historii). Ovšem pak následovala v účastech pauza až do roku 1920. Od té doby se Indové účastní všech letních her, nepravidelně pak zimních (prvně roku 1964). Celkem si Indie z olympiád přivezla 9 zlatých medailí, z toho osm bylo z mužského turnaje v pozemním hokeji (1928, 1932, 1936, 1948, 1952, 1956, 1964, 1980). V letech 1928–1956 bylo postavení mužské indické reprezentace zcela neotřesitelné. Legendárním pozemním hokejistou byl Dhyan Chand. Prvním a dosud jediným individuálním sportovcem, který si přivezl z OH kov nejcennější, se v roce 2008 stal sportovní střelec Abhinav Bindra. Právě ve střelbě a také zápasu jsou Indové na OH po pozemním hokeji nejúspěšnější. Stříbrnou medaili na hrách v Riu roku 2016 získala badmintonistka Pusarla Venkata Sindhuová, která má dvě stříbra i", "Indická kuchyně je neobyčejně rozmanitá; ingredience, koření a kuchařské metody se liší každým regionem. Některé postupy indické kuchyně, zejména kombinace jednotlivých surovin, se vyvíjely v součinnosti s tradičním lékařstvím ajurvédou. Jídlo se často peče či vaří v hliněné peci tandúr. Rýže a pšenice tvoří základní potravinovou složku v zemi. Používají se také různé druhy čočky, k oblíbeným surovinám patří též baklažán (lilek) nebo cizrna. Požívání masa se liší podle náboženství. Hinduisté nikdy nejedí hovězí maso, příslušníci vyšších hunduistických kast jsou většinou úplní vegetariáni. Těmi jsou i džinisté, buddhisté, a často také indičtí křesťané. Sikhové nedjedí hovězí, muslimové vepřové. Pouze pársové nejsou ve stravování nijak limitováni.", "Indie je zemí velmi kontrastovanou mezi jejími velkolepými chrámy a paláci, barvami krajiny, kořením, architekturou, zácpami monster a chudobou, téměř všudypřítomnou. Indie tak vždy přitahovala hlavně zkušené cestovatele batůžkáře. Ale jakmile zatčení cesty do Indie uplyne, každý to snadno najde. Od přírodní krajiny na jih až po Rádžasthán na severu, od rajských pláží Goa po chrámy a paláce, které se nacházejí zde a tam, budete během svého pobytu v Indii rozmazleni. Budete se muset vrátit vícekrát, abyste objevili celou zemi, protože je tak rozsáhlá a její atrakce jsou četné. Indie je známá po celém světě svou bohatou kulturou a tradicemi. Existuje však nově nalezená stránka této starověké země, a to je její pestrý noční život ve městech. Díky rostoucí firemní kultuře a každé druhé osobě, která je mladým, se hospody, diskotéky, salonky, hudební koncerty a živé restaurace dostaly do nočního života indického generála Y." ] }

{ "title": [ "Stavba zářivky.", "Popis funkce zářivky.", "Startování zářivky.", "Doutnavý výboj v zářivce.", "Světelné vlastnosti zářivek.", "Označování zářivek.", "Energetické parametry zářivek.", "Životnost zářivek.", "Výroba zářivek.", "Elektronický předřadník." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Hlavní část zářivky se skládá ze zářivkové trubice, v níž jsou páry rtuti a argon, a na obou koncích se nacházejí patice s kovovými elektrodami. Ty jsou pokryty vrstvou oxidů barya, stroncia a vápníku, které při teplotě asi 700 °C dobře emitují elektrony. Trubice je plněna argonem pod tlakem asi 400 Pa. Parciální tlak par rtuti je asi 0,6 Pa. Směs těchto plynů vykazuje Penningův jev – výboj v této směsi nastane při nižším napětí, než v obou plynech samostatně. Pro udržení výboje v zářivce dlouhé 120 cm tak stačí napětí 100–120 V.", "Pro výboj v plynu platí, že čím větší proud protéká, tím je úbytek napětí na výboji menší. Proto musí být proud zářivkou zapojenou v obvodu omezen vhodným způsobem, např. předřadným odporem, tlumivkou (v obvodech střídavého proudu) nebo elektronickým předřadníkem. Důvodem pro použití tlumivky je její poměrně nízká cena, spolehlivost a také to, že se na ní indukuje napětí potřebné k zapálení výboje v zářivkové trubici. Pro zapálení (start) potřebuje zářivka napětí vyšší než při dalším ustáleném provozu. Proto se ještě k zářivkové trubici v klasickém zapojení připojuje startér. Ten je tvořen skleněnou baňkou o velikosti asi 2 cm, která je naplněna argonem a neonem a vybavena dvěma elektrodami. Jedna elektroda je obyčejná pevná a druhá je tvořena bimetalovým páskem. Pokud je zářivka vypnuta, tyto elektrody se nedotýkají.", "Po připojení do sítě nastane nejprve ve startéru doutnavý výboj, kterým se začnou ohřívat elektrody. Tím se bimetalový pásek ohýbá směrem k pevné elektrodě. (Proud doutnavým výbojem nestačí k rozžhavení elektrod zářivky a v důsledku nedostatku nabitých částic neprochází ani zářivkovou trubicí.) Zhruba po jedné sekundě se bimetalový pásek dotkne pevné elektrody a doutnavý výboj ve startéru zanikne. Přes tlumivku a elektrody zářivky teď protéká proud, který způsobí rozžhavení elektrod uvnitř zářivky. Žhavením emitované elektrony vytvoří kolem elektrod zářivky značnou ionizaci plynů.", "Bimetalový pásek ve startéru se ochlazuje a oddaluje od pevné elektrody, čímž se přeruší elektrický proud ve startéru. Na tlumivce vlivem magnetické indukce vznikne napěťový impuls, napětí mezi elektrodami zářivkové trubice se zvýší a naskočí výboj v ionizovaném plynu s menší elektrickou pevností, následně dojde k ionizaci celého obsahu trubice a doutnavý výboj probíhá již při značně nižším napětí. Jakmile výboj v trubici probíhá, napětí ze sítě se dělí na úbytek na zářivce a na tlumivce. To vede k poklesu napětí na tlumivce a tlumivka slouží již jen místo ochranného jalového rezistoru. Zapalovací napětí startéru je vyšší, než provozní napětí zářivky, a proto startér znovu nezapálí. V zářivce vzniká doutnavý výboj, který vyzařuje ultrafialové záření. To se díky luminoforu, který je na stěnách zářivkové trubice přemění na záření světelné. Všechny popsané fáze rozsvícení zářivky probíhají velmi rychle, přesto můžeme pozorovat určité zpoždění mezi stisknutím vypínače zářivky a jejím rozsvícením.", "U zářivek napájených střídavým proudem není intenzita světla konstantní, ale zářivka bliká a vytváří stroboskopický efekt. Při napájení ze sítě s frekvencí dvojnásobku síťového kmitočtu, v Evropě tedy 100× za sekundu. Pro osvětlování tam, kde tento efekt vadí (např. v průmyslu), se vyrábějí svítidla s potlačením stroboskopického efektu, nebo se jednotlivá osvětlovací tělesa připojují na různé fáze elektrického rozvodu. U zářivkových těles s elektronickým předřadníkem bývá kmitočet dostatečně vysoký (desítky kHz) a stroboskopický efekt obvykle nepůsobí rušivě. Volbou luminoforu a náplně zářivkové trubice je možné vyrobit zářivky:", "Typové označení zářivek obsahuje jak označení tvaru a příkonu, tak základní popis světelných vlastností. Příklad: L 18W/840 označuje lineární zářivku s příkonem 18W, první číslice za lomítkem znamená index podání barev v rozsahu 80 – 90 a poslední dvě číslice uvádějí zkráceně teplotu chromatičnosti ve stovkách Kelvinů. Konkrétně \"40\" znamená 4000 K, tedy barva světla chladná bílá (cool white).", "Při příkonu 40 W se 21 % dodané energie přemění na světlo, 24,8 % na infračervené záření a 54,2 % na odvedené teplo.", "Životnost zářivek je lepší než životnost žárovek. Při četnosti spínání 8krát za 24 hodin vydrží asi 8 000 až 12 000 hodin, než světelný tok poklesne asi na 85 %. Zářivku není vhodné často zhasínat a rozsvěcet, protože se při startu více opotřebovává emisní vrstva oxidů barya, stroncia a vápníku na elektrodách. Doporučená doba mezi vypnuto a zapnuto je cca 30 min.", "Skleněné trubice projdou nejdříve mycím tunelem, kde jsou propláchnuty demineralizovanou vodou. Pak následuje jejich vysušení a nanesení luminiscenční vrstvy. K tomu se používá řídký roztok nitrocelulózy s drobnými částicemi luminoforu. Tato řídká suspenze se prolévá trubicemi a ulpívající část vytvoří rovnoměrný povlak. Po dalším usušení jdou trubice do pece, kde se postupně nitrocelulóza vypálí a na stěně trubice zůstanou jen částice luminoforu. K připraveným trubicím se přitaví patky – konce trubic s elektrodami. Patky mají ještě plnicí trubičky, jimiž se odčerpá z trubic vzduch a vodní páry. Následuje první nažhavení elektrod, při kterém se povlak uhličitanů barya, stroncia a vápníku změní na oxidy. Pak se do trubice plní přesné množství argonu a rtuti a skleněné plnicí trubičky se plamenem zataví a uzavřou. Hotové zářivky se poprvé rozsvítí ve vysokofrekvenčním elektrickém poli a vadné kusy automat vytřídí.", "v některé literatuře také vysokofrekvenční předřadník je elektronický přístroj, který rozsvěcí a napájí zářivku. Je součástí svítidla a nahrazuje tlumivku se startérem a kondenzátorem. Zpravidla jediný předřadník napájí všechny zářivky ve svítidle, až čtyři. Předřadník nelze použít pro dvoupinové kompaktní zářivky s vestavěným startérem. Naopak kompaktní zářivky s žárovkovou paticí (tzv. úsporky) mají celou elektroniku předřadníku vestavěnou v patici. Principem je elektronický předřadník měnič napětí, koncipovaný nejčastěji tak, že vstupní střídavé napětí usměrní a následně vyrobí střídavé napětí o frekvenci 30 kHz. Tímto vysokofrekvenčním napětím se teprve napájí zářivka. Dnešní předřadníky jsou s teplým startem. To znamená, že před zažehnutím výboje jsou elektrody zářivky 0,5–1,5 sekundy předehřáty. Tím se významně snižuje opotřebení elektrod, zážeh je okamžitý, bez blikání. Vysokofrekvenční napájení zařídí, že lidské oko nerozpozná chvění světla za provozu, čímž je mimo jiné i eliminován stroboskopický jev. Ten se zde může projevit např. zdánlivým zpomalením, zastavením, či zpětným chodem takto osvětlených točivých strojů, jejichž úhlová frekvence otáčení je ve vhodném poměru (např. zastavení při 1:1) k frekvenci proudu napájejícím zářivku (50 Hz). Pro vysoké frekvence blikání v řádech kHz se již takovéto periodické mechanické pohyby běžně nevyskytují, a stroboskopický jev tedy prakticky nenastává. Stejnosměrný meziobvod (usměrnění a rozsekání napájecího napětí) zajišťuje stabilní svit zářivky v širokých mezích kolísání vstupního napětí. Kvalitní předřadníky fungují při vstupním napětí 195–250 V. Elektronickým předřadníkem je možné napájet prakticky všechny zářivky mimo kompaktní typy s vestavěným startérem (dvoupinové). Moderní zářivky, například lineární zářivky T5 o průměru 16 mm jsou konstruovány už jen pro provoz s elektronickým předřadníkem. Mimo výše popsané předřadníky existují také stmívatelné předřadníky, které umožňují měnit jas zářivek v rozsahu 3–100 %. U \"analogového\" stmívatelného předřadníku se jas zářivky řídí malým stejnosměrným napětím 1–10 V. Předřadník má dva vstupy: silový 230 VAC a ovládací 1–10 VDC. Pro vlastní nastavení jasu je nutný další přístroj, kterým vytváříme řídící napětí. Často vzhledově odpovídá klasickému otočnému žárovkovému stmívači. Nelze ho ale zaměnit, žárovkový stmívač nevytváří na výstupu potřebné stejnosměrné napětí. Také v systémech inteligentní elektroinstalace (KNX-EIB) existují přístroje schopné generovat vhodné ovládací napětí. \"Digitální\" stmívatelný předřadník je ovládaný po sběrnici speciálním protokolem DALI v rozsáhlých systémech osvětlení. Digitální předřadníky s funkcí „Switch-Dimm“ je možné ovládat obyčejným tlačítkem. To se využívá v menších instalacích. Také digitální předřadník má silový vstup 230 VAC a ovládací vstup, v tomto případě svorky pro připojení sběrnice. Pokud má navíc funkci „Switch-dimm“, má ještě další vstup pro ovládací napětí 230 VAC. Při ovládání tlačítkem se krátkým stiskem zářivka zapne/vypne a přidržením tlačítka se stmívá/rozsvěcí. Z pohledu uživatele se svítidlo chová stejně jako žárovkové svítidlo ovládané dotykovým stmívačem. U analogových i digitálních stmívatelných předřadníků lze jedním regulátorem nebo tlačítkem ovládat více předřadníků (více zářivek). Hlavní výhody elektronických předřadníků jsou:" ] }

{ "title": [ "Východiska medicíny.", "Paradigma medicíny.", "Přístup k pacientovi.", "Obory medicíny.", "Teoretické obory.", "Paraklinické obory.", "Klinické obory.", "Alternativní medicína." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "Standardně pod pojem medicína spadají takové obory, které využívají postupy a metody vyučované na lékařských fakultách. V zásadě lze prohlásit, že medicína je aplikovaný biologický obor, který vhodným způsobem přihlíží i poznatkům dalších disciplín, zejména pak disciplín z okruhu chemie, psychologie, etiky a práva. Nedílnou součástí medicíny je i vědecká metoda založená především na empirii a následném zobecňování těchto poznatků pomocí neúplné indukce, k čemuž je široce využívána statistika. Celý koncept medicíny se nazývá Evidence Based Medicine (EBM, medicína založená na důkazech). EBM je relativně mladý koncept, proto v medicíně přetrvává několik aspektů, které jsou v zásadě non-EBM, zejména jde o oblibu některých okrajových terapeutických postupů (např. podávání pentoxifylinu, systémová enzymoterapie nebo terapie soft-lasery), u kterých se očekává, že se přesunou do oblasti alternativní medicíny s přirozeným úbytkem lékařů naučených tyto postupy volit.", "Pro zdůraznění, že i když má medicína biologické kořeny, se někdy hovoří o tzv. bio-psycho-socio-spirituálním paradigmatu medicíny, jehož podstatou je pohled na pacienta a jeho chorobu jako na výslednici působení biologických, psychologických a sociálních faktorů. Toto paradigma je dále rozvíjeno tím, že se explicitně zmiňují faktory ekologické, které lze pokládat za biologické faktory, a faktory spirituální, které lze ovšem jen obtížně odlišit od faktorů psychologických. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že takové komplexní paradigma představuje v případě řady onemocnění pouze faktor komplikující diagnostiku a terapii, zejména má-li lékař k dispozici pouze omezený čas. Jiná situace nastává v případě, kdy se jedná o choroby vzniklé bez jedné zjevné příčiny, ale spíše v důsledku sumace a vzájemného působení řady malých inzultů. Potom může psychika jedince i jeho sociální prostředí sehrát klíčovou roli v tíži postižení, klinickém obrazu i prognóze a může výrazně ovlivnit i rozhodování o vhodnosti terapeutických postupů.", "Původní přístup lékaře k pacientovi je paternalistický, tedy lékař pacientovi předepisuje režim a jen málo jej s ním probírá. Logickým opodstatněním tohoto přístupu je jednak jeho ekonomičnost (lékař potřebuje na jednoho pacienta méně času) a jednak to, že lékař má alespoň teoreticky větší znalosti o chorobě. Velkou nevýhodou paternalistického přístupu je to, že pacient se stává pasivním v přístupu ke své chorobě. Extrémem paternalistického přístupu je tajení diagnózy s infaustní prognózou. Od konce 20. století začíná převládat přístup partnerský, tedy přístup, kdy je lékař spíše průvodcem a pacientovi vysvětluje jeho problémy a navrhuje další postup. Nespornou výhodou takového postupu je to, že pacient je více aktivní. Nevýhodou je výrazně vyšší potřeba času na jednoho pacienta. Nevýhodou je i to, že některé typy osobností preferují paternalistický přístup. Extrémem partnerského přístupu je popírání práva neznat nepříznivou diagnózu.", "Medicína jako celek představuje natolik složitou činnost, že vyžaduje specializace. Nechybí však ani integrující složka, kterou by měl být všeobecný praktický lékař (\"obvoďák\") ev. rodinný lékař ev. praktický lékař pro děti a dorost. Obvykle se obory medicíny dělí obory teoretické, paraklinické a klinické.", "Teoretické obory představují základní obory medicínského studia. Student medicíny se s nimi seznámí obvykle dříve než s klinickými obory, představují biologický a obecně vědecký základ medicíny. Patří sem zejména:", "Paraklinické obory jsou takové obory, jejichž lékaři obvykle nepřichází do styku s pacienty. V některých zemích mohou být některé nebo i všechny činnosti paraklinických oborů delegovány na pracovníky bez lékařského vzdělání. Jedná se zejména o obory:", "Klinické obory bývá zvykem dělit na chirurgické a nechirurgické. Chirurgické obory jsou takové obory, kde je tradičním léčebným postupem manuální zákrok (chirurugie, ortopedie, gynekologie a porodnictví, urologie a ORL). Nechirurgické obory jsou někdy nesprávně označovány jako obory interní, jejich léčebné postupy obvykle spočívají v nekrvavém ovlivnění funkcí organismu. Toto dělení však zrácí na významu, protože např. endoskopické výkony provádí i řada interních oborů. Poněkud výjimečné postavení má psychiatrie, protože objektem jejich zájmu jsou poruchy psychiky.", "Alternativní medicína není alternativou ve smyslu jiné cesty, alternativní medicína je alternativní ve smyslu jiných filozofických východisek. Alternativní medicína není jednotný proud, jde o celou řadu někdy provázaných a jindy se naopak navzájem potírajících proudů. Společným jmenovatelem je pouze opozice vůči medicíně, která bývá označována jako klasická, akademická, školní nebo např. alopatická. Pragmatický pohled na alternativní medicínu definuje alternativní medicínu jako takové proudy v diagnostice, prevenci a léčení, které používají překonané, nedostatečně efektivní, neprokázané nebo dokonce neprokazatelné metody. Pro zařazení není podstatné, zda má příslušná metoda racionální základ, jde pouze o výsledky. Z pohledu zastánců jednotlivých proudů je i toto problematické, protože velmi často možnost testování východisek nebo dokonce i výsledků aktivně popírají nebo dokonce pokládají vlastní přesvědčení za dostatečný důkaz. Z výše uvedeného plyne, že alternativní medicína zahrnuje širokou škálu oborů, z nichž některé jsou na pomezí medicíny a alternativní medicíny (např. fytoterapie), zatímco jiné nemají s medicínou jako aplikovaným přírodovědným oborem společného vůbec nic (např. homeopatie nebo reiki). Do alternativní medicíny mohou patřit některé tradiční metody (např. akupunktura nebo ájurvéda), metody vzniklé jako slepé větve během vývoje medicíny jako oboru (např. homeopatie), ale i obory relativně nové a vzniklé jako produkt nových metafyzických systémů (např. reiki nebo antroposofická medicína) nebo jako nápodoba technického pokroku (např. elektroakupunktura dle Volla). Díky vysoké popularitě některých oborů alternativní medicíny pronikají některé proudy alternativní medicíny do výuky na lékařských fakultách ať již jako dílčí kurzy (kurzy akupunktury nebo homeopatie) nebo dokonce jako samostatné studium (např. studium osteopatie v USA nebo studium tradiční čínské medicíny). Lékařské směry v USA:" ] }

{ "title": [ "Vznik a výskyt tsunami.", "Zemětřesení.", "Jiné příčiny tsunami.", "Fyzika tsunami.", "Předpověď a ochrana.", "Katastrofální tsunami v dějinách.", "18. století.", "19. století.", "20. století.", "21. století.", "Další drobné poznámky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Nejčastější příčinou tsunami jsou zemětřesení pod hladinou oceánů, čím silnější zemětřesení je, tím větší je pravděpodobnost vzniku tsunami a jeho intenzita. Obecně lze říci, že zaznamenatelnou vlnu vyvolá až zemětřesení o síle 6,5 magnituda Richterovy stupnice. Naopak otřesy o síle větší než M = 7,3 způsobí tsunami vždy. K síle tsunami přispívá i výška vodního sloupce, čím vyšší je, tím je tsunami rychlejší a ve výsledku silnější. Převážná většina vln tsunami připadá na Tichý oceán. Tato hojnost je vázána hlavně v hlubokomořských příkopech tzv. Ohnivého kruhu, který tvoří oceánská Pacifická litosférická deska, převážně se podsouvající pod sousedící kontinentální desky. Asi nejvíce sužovanou zemí v této oblasti je Japonsko, které má také nejvíce historických záznamů o tsunami a dalo vlně dnes celosvětově používaný název. Další velmi postiženou zemí je Indonésie v Indickém oceánu, kde četná zemětřesení působí subdukce litosférických desek v \"Jávském (Sundském) příkopu\". Nicméně riziko tsunami hrozí v podstatě všem přímořským oblastem světa, i tam kde dochází k minimu zemětřesení, např. v Severním ledovém oceánu. Je to způsobeno tím, že tsunami může cestovat na obrovské vzdálenosti, v těžkých případech dokáže obletět celou Zeměkouli.", "Méně časté příčiny tsunami jsou nejrůznější sesuvy půdy nebo ledovců v okolí velkých vodních ploch, nejen oceánů a moří, ale i velkých jezer či přehrad. Mohou to být sesuvy pobřežní, ostrovní i podvodní, a mohou být jak samovolné, tak i vyvolané zemětřesením či vytrvalým deštěm. Další příčiny vln tsunami jsou erupce sopek, a to opět pobřežních, ostrovních i podvodních. Konkrétní sopečné projevy schopné vyvolat tsunami jsou eruptivní sesuvy, zhroucení kalder pod úroveň vodní hladiny, mohutné pyroklastické proudy a tlakové vlny. Další příčinou jsou dopady meteoritů do oceánu, v zaznamenané historii nepozorované, zpětně však vědecky potvrzené. Potenciál k vytvoření tsunami mají i náhlé exploze plynů uložených ve dně několika světových jezer nebo podmořské jaderné výbuchy.", "Vlnová délka tsunami je velmi velká, v řádu stovek km, což určuje její chování. Vlna s tak dlouhou vlnovou délkou se chová i na širém oceánu jako na mělké vodě. Protože rychlost vlny je obecně v mělkých vodách určena vztahem formula_1, kde formula_2 je tíhové zrychlení a formula_3 hloubka, tsunami získá na relativně hlubokém moři rychlost až 700 km/h. Energie tsunami je konstantní a závisí na její rychlosti a čtverci výšky. Když vlna dorazí k pobřeží, její rychlost klesá třením o dno a výška roste s druhou mocninou. Zatímco na hlubokém moři je tsunami těžko pozorovatelná (obvykle má výšku v cm až desítkách cm), u pobřeží nahromaděná energie zvedá vlnu až do výšky desítek metrů. Díky velmi dlouhé vlnové délce na hlubokém moři může tsunami putovat tisíce kilometrů bez větších ztrát energie. Příchod tsunami k pobřeží se dá v poslední chvíli dobře odhadnout podle jevu, kdy před příchodem vlny voda náhle ustoupí až o stovky metrů a odhalí jindy zaplavené mořské dno. Ale neznalí lidé jsou někdy tímto jevem natolik fascinováni, že dokonce zkoumají dno, místo aby uprchli dál do vnitrozemí, poté jsou zaskočeni příchozí vlnou. Čelo vlny bývá viditelné z břehu. Jeho výška je ale jen předzvěstí toho, co přijde posléze. Z pohledu pozorovatele na břehu se spíše než o vodní stěnu, jak je často vyobrazována, jedná o náhlou záplavu. Vlna je fakticky jen jejím čelem - odtud název v japonštině \"dlouhá\". Během několika minut stoupne hladina moře až o desítky metrů. Ohromné množství proudící vody pochopitelně páchá rozsáhlé škody, a to i pomocí různých těžkých předmětů, které s sebou strhává. V některých místech se díky špatnému odtoku může voda udržet i delší dobu. Výška vlny při vstupu na pobřeží se označuje jako tzv. run-up a počítá od střední hladiny moře v daném místě. První vlna tsunami ze série nebývá ale tou největší a nejsilnější. Intervaly mezi následnými vlnami mohou být 10 až 45 min a vlny se navíc mohou odrážet od okolních pobřežních útvarů (poloostrovy, ostrůvky) a několikrát se vracet. Vliv na výšku a rychlost vlny tsunami na zasaženém pobřeží má vertikální i horizontální tvar pobřeží. Platí pravidlo, že strmější břeh vlnu více vyzdvihne a méně zpomalí, ale vlna má tendenci se tříštit, naopak mírnější břeh vlnu zpomalí postupně delším třením, vlna tak může dojít dál do vnitrozemí. Náchylnější k větší záplavě, tedy k vyšší tsunami, jsou také různé sevřené zátoky a zálivy spíše než rovná pobřeží. Škody tsunami páchá také při návratu vody zpět do moře, včetně odnesení obyvatel na volné moře. Navíc v případě většiny platí, že jsou mořské a tak způsobují kromě fyzických škod i škody zasolením. Opět platí pravidlo, čím strmější břeh, tím rychlejší ústup vody.", "Ochrana před tsunami spočívá především v připravenosti a informovanosti obyvatel postižených území, v dostatečné předpovědi a varování a v dlouhodobém efektivním využití krajiny v pobřežních oblastech. Dlouhodobé zkušenosti s ochrannými stavbami má především Japonsko. Od poloviny 20. století vyprojektovali japonští inženýři řadu ochranných opatření, zahrnujících pobřežní zdi nebo předsunuté vlnolamy. Ne vždy byly ovšem podobné pokusy z celkového hlediska efektivní. V současnosti nabývá na významu citlivě řešené využití krajiny ohrožených pobřežních oblastí. Jde hlavně o správné rozvržení využití různých částí pobřeží v závislosti na možném dosahu působení tsunami. Existuje hned několik varovných systémů a programů proti tsunami, všechny působí v Pacifiku, ale pomalu se rozšiřují i do dalších oblastí. V současnosti je PTWC (Pacific Tsunami Warning Center) možná nejlepším systémem v oblasti prevence přírodních katastrof. Do celého programu je zapojena většina zemí s tichomořským pobřežím. Systém je založen na součinnosti měření seismografů (síla zemětřesení) a mareografů (výkyvy vodní hladiny). Celý systém byl v nedávné době ještě doplněn o 6 podmořských senzorů, které sledují chování vodních mas (program DART - Deep-Ocean Assessment and Reporting of Tsunami). Dále jsou zde programy CREST (Consolidated Reporting of Earthquakes and Tsunamis), a nový THRUST (Tsunami Hazards Reduction Utilizing Systems Technology), který je určen pro varování před tsunami s velmi blízkými ohnisky tsunami (do 30 min.), kde je nutnost maximální rychlosti varovných hlášení. Tento systém, využívající podmořských detektorů a přenášení signálu pomocí družic NOAA, je od roku 1986 v testovacím režimu umístěn ve městě Valparaíso na pobřeží Chile. Prevence a ochrana před tsunami čelí v současné době dvěma hlavním problémům. Na jedné straně je to především neinformovanost a nepřipravenost ohroženého obyvatelstva. Druhým nedostatkem je, že u mnohých hlášení, které centrum ročně vydá, jde pouze o planý poplach. Lidé v postižených oblastech uvyklí na častá varování pak nepřikládají velký význam ani reálným hrozbám.", "V minulosti proběhlo mnoho tsunami. Ty dokládají i starověké masové hroby na pobřežích.", "Tisíce Portugalců, kteří přežili velké lisabonské zemětřesení v roce 1755, zemřely krátce poté, když dorazila vlna tsunami. Když voda ustoupila, v přístavu zbyly jen vraky lodí.", "V roce 1883 explodoval sopečný ostrov Krakatoa v Indonésii. Série velkých tsunami o výšce přes 40 m (u pobřeží) se šířila celým světem, zemřelo nejméně 36 tisíc lidí. 15. června 1896 zasáhla japonský ostrov Honšú obrovská tsunami. Rybáři, kteří byli pouhých 30 km od pobřeží, ji vůbec nezaznamenali, ale na ostrově zabila 28 000 lidí a zničila 275 km pobřeží.", "V roce 1908 zasáhlo Itálii v oblasti Messinského průlivu zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy škály. Desetimetrová vlna zaplavila pobřežní sídla včetně Messiny a zanechala za sebou přes 200 000 mrtvých. Tsunami v Severo-Kurilsku vyvolalo zemětřesení v blízkosti jižního cípu poloostrova Kamčatka (4. listopadu 1952 16:58:22 GMT), jehož epicentrum bylo vzdáleno asi 130 kilometrů a nacházelo se v hloubce asi 20 kilometrů. Síla zemětřesení je odhadována na 9,0 magnituda Richterovy stupnice. Při třech vlnách zahynulo 2336 osob z celkového počtu 6000 obyvatel města Severo-Kurilsk. 9. července 1958 došlo v zátoce Lituya Bay po otřesech ke skalnímu sesuvu. V poměrně těsném prostoru koutu zátoky se vlna na protějším břehu doslova vyšplhala do výšky přes 500 metrů. Celý úkaz byl popsán očitými svědky. Silné zemětřesení o síle 9,6 stupně Richterovy škály v Chile 22. května 1960 vyvolalo tsunami, která způsobila rozsáhlé škody na Havaji a zasáhla i 16 800 km vzdálené Japonsko, kde zabila stovky lidí. Devastující tsunami, která byla důsledkem zemětřesení 12. července 1993 o síle 7,8 Richterovy stupnice, zabila na malém japonském ostrově Okuširi poblíž ostrova Hokkaidó 202 lidí a stovky dalších zranila. 17. července 1998 zabila 12 m vysoká tsunami min. 2200 lidí na severním pobřeží Papuy Nové Guiney. Tsunami následovalo po zemětřesení o síle 7 Richterovy stupnice a následném podmořském sesuvu.", "Další náhlá tsunami zasáhla pobřeží jihovýchodní Asie (Indie, Srí Lanka, Maledivy, Bangladéš, Myanmar, Thajsko, Malajsie a Indonésie) ráno 26. prosince 2004. Později zasáhla i další ostrovy v Indickém oceánu (Madagaskar, Seychely, Réunion a Mauricius) a také východní pobřeží Afriky (Somálsko, Tanzanie a Keňa). Vlna zabila asi 230 tisíc, postihla miliony lidí a způsobila rozsáhlé škody na tisících km pobřeží. Pocházela z podmořského zemětřesení o síle 9,2 stupňů Richterovy stupnice u severního cípu ostrova Sumatra. Tsunami dosahovala patnácti až třicetimetrové výšky. 30. září 2009 byla tsunami vyvolána zemětřesením o síle 8,3 stupně Richterovy škály u souostroví Samoa v Tichém oceánu. Je pravděpodobné, že většina lidí byla vlnou spláchnuta do moře. Konečný počet obětí je okolo 150. Byly stovky zraněných, ale většina z 220 000 ohrožených stihla utéct na bezpečné vyvýšeniny. 11. března 2011 došlo k jednomu z nejsilnějších zemětřesení u východního pobřeží japonského ostrova Honšú. Otřesy o síle 9,0 stupně Richterovy škály a následná až 38 m vysoká vlna tsunami usmrtila nejméně 28 tisíc lidí. Vlny poškodily i několik jaderných elektráren, zdaleka nejvíce Fukušimu I. Vlna místy zasáhla až 10 km do vnitrozemí a způsobila rozsáhlé škody na infrastruktuře, stavbách a průmyslu. Neméně závažné jsou ekologické škody, jelikož došlo vlivem poškození mnoha průmyslových podniků k úniku nebezpečných látek do ovzduší i půdy. Nejzávažnější je poškození jaderné elektrárny Fukušima I, kde došlo vlivem selhání chladicího systému k závažné havárii reaktoru, která je klasifikována stupněm 7, tzn. stejně jako havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Okolí elektrárny je v okruhu 30 km evakuováno a bude trvale uzavřeno na mnoho let. Škody přesáhly 309 miliard dolarů, a proto se jedná o nejdražší katastrofu dějin.", "Existují i historické důkazy, že se mohou také vyskytnout obří tsunami, tzv. megatsunami. Potenciál k tomuto mají masivní sesuvy půdy a dopady meteoritů či jiných kosmických těles do oceánu. Příkladem je globální megatsunami, vyvolaná dopadem planetky Chicxulub na konci druhohorní křídy (před 66 miliony let). Jiné vlny příbuzné k tsunami jsou např. kmitající stojaté vlny zvané \"Seiche\" (\"séše\"), které mohou být způsobeny stejnými příčinami jako tsunami, ale může je také aktivovat sama tsunami." ] }

{ "title": [ "Saunování.", "Zdravotní přínosy saunování.", "Omezení pro saunující.", "Jak se správně saunovat.", "Sauna jako kulturní dědictví.", "Sauna ve světě.", "Historie sauny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ohřátí těla nad normální tělesnou teplotu je příjemné a relaxující. V sauně se uvolňují unavené svaly a zklidňuje stresovaný mozek, protože tělo do krve vyplavuje úlevu přinášející látky jako jsou endorfiny. Neexistuje žádná doporučená doba, po kterou se máte vyhřívat. Platí zde zlaté pravidlo \"dokud se vám to líbí\", přesto je nutno dbát na pocity pálení nosu a kůže obličeje a zvýšeného pocitu horka. Obvykle k němu dochází kolem 15 minut podle teploty vzduchu v prohřívárně sauny. Každé předržení jak v horku tak v chladu je riziková záležitost. Pro lepší pocit ze saunování se saunující ve Finsku často šlehají březovými metlami s listím (finsky \"vihta\" nebo \"vasta\"). Přivádějí si jím více tepla na kůži a vdechují eterické látky z rozdrcených březových listů. V České republice se k prokrvení kůže používají různé pomůcky (kartáče, žínky) a hlavně cílená automasáž. Ochlazení těla po ohřátí v sauně se provádí buď prostým pobytem na studeném vzduchu nebo lépe prudkým snížením teploty pomocí sprchy či nejlépe skokem do jezera či bazénu. Skoky do vody se provádějí běžně, i když je vodní hladina zamrzlá. V tomto případě se do ledu vyseká díra, tzv. „“. I přesto, že to tak nevypadá, prudké ochlazení vyvolává příjemné pocity. V České republice je finské jezero nahrazováno v saunách ochlazovacím bazénkem a vzdušným prostorem. Skoky do vody po hlavě se nedoporučují starším lidem a nemocným s vysokým krevním tlakem. Prudké ohřátí a ochlazení těla se opakuje několikrát. Obvyklé pravidlo \"dokud se vám to líbí\" je dodržováno i zde. Pravidelné saunování výrazně zlepšuje imunitní systém člověka a vůbec zlepšuje život člověka, proto je často velmi doporučováno. Finové se saunují většinou nazí. Nudita je povinná z hygienických důvodů v každé veřejné sauně na celém světě a výhodná z fyziologických důvodů, protože nejlépe umožňuje ochranu kůže vůči horku. Pouze v případě, že sauna je veřejná a smíšená, je vhodné si dopředu zjistit, zda se používají plavky, abyste se nedopustili faux pas. Ručníky se v sauně většinou nepoužívají, jen by překážely. V České republice je naopak povinné používat dostatečně velké ručníky či osušky, aby si saunující na ně mohl položit i nohy, případně si jimi podložit záda. Nicméně po saunování je více než vhodné se utřít do sucha. Běžným doplňkem je saunová čepice, která chrání vlasy před horkem, i když ve skutečnosti se vlasy a kůže hlavy dokážou ubránit vlivu horka naprosto dostatečně.", "Sauna je druhem Termoterapie tedy léčebné metody, která využívá příznivé účinky mírného přehřátí tkání či celého organismu. Dalšími druhy termoterapie jsou Termální koupele, Parafinové zábaly nebo prosté napařování nohou. Termoterapie funguje na principu Hormeze, tedy příznivého účinku mírné zátěže na organismus, která posiluje odolnost organismu, zpomaluje jeho stárnutí a chrání před civilizačními chorobami. Tou zátěží je v tomto případě přehřátí organismu nad normální tělesnou teplotu (zhruba na 39 °C). Klinické studie ukázaly, že sauna může snižovat hladiny cukru u diabetiků, posilovat srdce a tím bránit jeho selhání u kardiaků, dále zlepšovat prokrvení organismu a tím zlepšovat třeba hojení obtížně hojitelných ran a v neposlední řadě příznivě působí na psychiku člověka. Zatím žádná známá studie nezkoumala vliv saunování na dlouhověkost, rakovinu nebo imunitu člověka. Saunování v době těhotenství či kojení není problém. Názor, že saunování snižuje plodnost mužů je pravdivé jen částečně. Saunování sice snižuje množství spermií, ale ne tak, aby ohrozilo plodnost. Navíc, tento stav se po 3 měsících vynechání sauny upraví.", "Saunování se nedoporučuje při chorobách srdce a krevního oběhu, klinické studie však ukazují, že mírné rozumné saunování může kardiakům naopak velmi prospět. I pro zběhlé návštěvníky sauny ale může být dlouhodobý pobyt v roztopené sauně nebezpečný. Při kožních chorobách je nutno se poradit s lékařem. Rozhodně není vhodné s takovouto chorobou chodit do veřejné sauny. Do sauny by neměl chodit ani člověk s horečkou, neboť jeho termoregulační systém je narušen. Kromě toho by mohl nakazit spolusaunující. Ačkoliv sauna uvolňuje, je to pro tělo extrémní zátěž, a tak se nedoporučuje, aby člověk chodil do sauny velmi unavený nebo nevyspalý. Člověk by neměl být ani hladový nebo naopak přejezený. Stejně tak by neměl mít žízeň. Protože se člověk během saunování hodně potí, je nutno tělu dodávat dostatečné množství tekutin, v čemž je vhodné pokračovat i po skončení saunování. Finové v sauně běžně popíjejí i alkoholické nápoje, ačkoli se to většinou nedoporučuje, neboť se člověk v sauně velmi snadno opije. Při saunování dětí je nutno brát v potaz jejich malé tělo a větší vnímavost vůči změnám teploty. Proto by se neměly saunovat v příliš teplých saunách nebo se vystavovat velkým změnám vlhkosti. Je možno vzít do sauny i několikaměsíční dítě. Je ale třeba být velmi opatrný, protože malé dítě ještě nedokáže dobře ovládat svoji tělesnou teplotu a hrozí jeho přehřátí. Do sauny by neměly chodit osoby s onemocněním srdce. Srdeční tep se v sauně zvyšuje o 30–75%.", "Před prvním vstupem do potírny se umyjte mýdlem a osprchujte. Před každým vstupem do potírny setřete vodu z povrchu těla, sauna není pára! Do sauny vezměte jen ručník a žádné oblečení na který si sednete nebo lehnete a masážní houbu nebo kartáč, ne z umělých vláken. V sauně dýchejte jen ústy. Suchý vzduch při dýchání nosem vysušuje sliznici a způsobuje bolest hlavy. Při pocení masírujte povrch těla. Po 8–15 minutách vyjděte z potírny, opláchněte se pod sprchou a ochlaďte v bazénku, pokud možno i s hlavou. Při pocitu chladu se vraťte do sauny. Proceduru teplo, chlad opakujte třikrát, aby měla sauna účinek. Při saunování je nutné hodně pít, nejlépe čistou vodu, ale i minerálku, džus, chladný čaj, naprosto nevhodný je alkohol.", "Sauna je ve Finsku neodmyslitelnou součástí národní kultury. Prakticky je to stejně posvátné místo jako kostel. Považuje se proto za nevhodné se v nich hádat nebo nadávat. Sauny v různých variantách je možno nalézt po celém světě. Ve Finsku je sauna běžným zařízením bytu zabudovaným do jádra vedle koupelny, a to i v mnohapodlažních domech. Díky tomu, že jsou ve Finsku velmi oblíbené chaty u jezer v přírodě, dá se říci, že v zemi je více saun než lidí. Přesto i ve Finsku jsou veřejné sauny. Do společných veřejných saun se ve Finsku zásadně chodí bez plavek. Ve Finsku se sauna rozšířila masově až v druhé polovině 20 století, kdy přišla i do panelových domů do měst. Dnes ji má v domě nebo i bytě 4 z 5 finských domácností. Saunu má i většina finských firem nebo institucí. Nachází se ve finském parlamentu i na letišti v Helsinkách. Ve Finsku je i nejhlouběji položená sauna na světě. Nachází se 1 400 metrů pod zemským povrchem v dole v Pyhäsalmi, kde se těží zinek a měď. Zvláštním finským koníčkem jsou sauny postavené na podvozku přívěsu za osobní automobil (). Obvykle jsou vyhřívány kamny na dřevo. Ve Finsku existuje podle pověstí i saunový elf. Jmenuje se Saunatonttu a údajně umí kouzlit.", "V České republice jsou rozšířené především dva druhy saun, které se však původní finské sauně nepodobají. První je tzv. \"pára\", kde je teplota jen několik °C vyšší než je teplotou těla, ale vlhkost je prakticky stoprocentní. Díky tomu působí blahodárně při léčbě a prevenci dýchacích potíží. V takovéto sauně se velmi dobře prokrví podkoží, ale tělo se neprohřeje. Druhým obvyklým druhem sauny bývá suchá sauna (též švédská), kde se teplota pohybuje okolo 100 °C, ale na kamna se nepřilévá voda. V zásadě se to nedoporučuje ani zkoušet, protože používaná kamna na to nebývají stavěná a hrozí zranění elektrickým proudem. Od tohoto druhu sauny se v dnešní době ustupuje, jelikož nevyužívá žádné vlhkosti a lidské tělo není schopné se zpotit. Existují ovšem i sauny, kde se na kamna voda přilévá. V Estonsku, jehož kultura je v mnohém blízká finské, je sauna () právě takovou samozřejmostí, jako ve Finsku. Estonská sauna je stejná jako finská, bývá běžně součástí domácností, chybí jen v obytných budovách vystavěných za sovětského režimu. V Rusku se staví podobné sauny jako jsou finské, je v nich však vzhledem k používání vody nejen na polévání kamenů, ale ve velkém množství i k mytí, mnohem větší vlhkost, čímž je ruská sauna snesitelnější i pro méně zkušené návštěvníky. V tradiční ruské sauně je s ohledem na velké množství používané studené vody obvykle pod prkennou podlahou jímka na odvod popř. vsakování přebytečné vody. Tradičním nápojem používaným v ruské sauně k doplňování tekutin je čaj. Ruská sauna se jmenuje \"baňa\" (). V Turecku jsou běžné turecké lázně \"hamam\", které se ale sauně moc nepodobají. Podobné byly i antické římské lázně. V Japonsku je možno se setkat s lázněmi, kde je postup opačný než je tomu v sauně. Člověk se prudce ohřeje v horké vodě a pak se pomalu chladí na vzduchu. Ve Švédsku jsou také sauny jako doma, jen obvykle nebývají tak teplé a je v nich nižší vlhkost.", "Původ sauny je nejasný. Ibráhím ibn Jákúb, člen poselstva kalifa al-Hakama, které prošlo Čechami v letech 965 a 966, popsal saunu Slovanů. Viděl dřevěné budky s trámy vycpanými mechem, v rohu kamna, nad nimiž je otvor ve stropě pro odcházející dým. Uvnitř byly nádrže s vodou, kterou se rozpálená kamna polévají. Lidé uvnitř pak věchýtky trávy rozhání vzduch. Pára z nich odstraní všechny stopy po vyrážce či vředech. Podobný záznam o existenci sauny uvedl ve svém spisu \"Život a umučení svatého Václava\" břevnovský mnich Kristián. Zde psal, že vůdce vrahů byl nalezen ležíc v parní lázni, nazývané stuba, jizba. První popisy sauny se objevují v 11. a 12. století. Ve středověku byla parní lázeň vcelku oblíbená v celé Evropě, ale přesto se v 16. století Klaus Magnus zmiňuje, že nikde není parní lázeň tak důležitá jako v severní Evropě. Veřejnou saunu měla prakticky každá vesnice. Pro Finy již tehdy byla součástí jejich každodenního života, místo, kde se setkávali a mluvili spolu. Zároveň byla sauna zřejmě i nejčistší místo ve vesnici, případně domě, takže se používala například i při porodech. Finská sauna se v těch dobách od dnešní sauny lišila. Byla to tzv. kouřová sauna (). Jejím hlavním znakem je, že je uvnitř celá černá od sazí, protože při jejím vyhřívaní se kouř valí z kamen do místnosti. Jakmile je velká zásoba kamenů v kamnech zahřátá, přestane se topit, sauna se umyje od sazí a může se začít saunovat. Ačkoli saze špiní, jsou sterilní. Dnes se s takovou saunou můžete stále setkat, i když relativně vzácně. Například nejstarší fungující veřejná sauna ve Finsku, Rajaportin sauna v Tampere, je sauna kouřová. Ze Zimní války se tradují humorné příběhy, kdy se finští vojáci ocitli nechtěně za frontovou linií, protože ta se posunula během doby, kdy se vojáci oddávali sauně, a poté bojovali s Rusy nazí." ] }

{ "title": [ "Původ a vývoj." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Francouzská Akademie výtvarného umění \"(L’Académie des Beaux-Arts)\" měla 50 členů. V roce 1795 byly sjednoceny její sekce. Škola výtvarného umění \"(L’Ecole des Beaux-Arts)\" se tak jmenuje od roku 1793. Má tři sekce: malbu, sochařství a architekturu. Profesoři školy měli \"les ateliers d’artistes\", kde hlouběji seznamovali studenty se svou technikou. Akademičtí malíři často vystavovali na oficiálních každoročních salonech. Díla vybírala porota. Automaticky mohli vystavovat pouze držitelé medailí. Nejslavnější akademickou výstavou byl Salón, který byl pořádán od roku 1737 každý rok v dubnu v Paříži v Apolónově salónu (\"Salon d’Apollon\") v Louvre. (V letech 1802–1831 a 1852–1863 byl pořádán jako bienále.) Po roce 1890 nastal po rozpadu na dva soupeřící Salony jeho úpadek a mezi poslední významné akademisty patřil francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1925), který patřil mezi nejvýznamnější umělce v tomto stylu výtvarného umění. S akademismem je úzce spjat Římský konkurs \"(Le concours de Rome)\", jehož vítěz obdržel Římskou cenu \"(Premier Grand Prix de Rome)\" – tříleté stipendium pro nejnadanějšího malíře, aby v Římě studoval antické umění. Byl organisován od roku 1664 a zrušen v roce 1967. Od roku 1803 stipendisté bydleli ve \"Villa Médicis\", sídle \"Académie de France\". Po roce 1874 byl soupeřem akademismu modernismus – \"avant-garde\" (tedy impresionismus, který však byl ještě více méně součástí tradičního umění; od 80. let postimpresionismus a symbolismus). Dá se říci, že jako uznávané umění akademismus skončil před první světovou válkou. Po druhé světové válce byl považován za zpátečnické umění, které dusilo nastupující pokrokové směry. Renesance akademismu začala na konci 70. let 20. století." ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Výtvarné umění.", "Literatura.", "Světová literatura.", "Česká literatura a divadlo." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Původ slova \"Dada\" je nejasný a existuje několik teorií o vzniku tohoto slova:", "Za počátek dadaismu bývá považováno datum 5. února 1916, kdy se v Curychu v Kabaretu Voltaire sešla řada umělců a intelektuálů (velmi často emigrantů), kteří svými protiválečnými a pesimistickými postoji vytvořili toto hnutí. Velmi brzy se dadaismus dostal do USA a Německa, kde se rozvíjel nezávislým způsobem. V roce 1917 byla otevřena galerie Dada a začal vycházet dadaistický časopis. V roce 1920 se centrem dadaismu stala Paříž. Po roce 1924 začal dadaismus plynule přecházet do surrealismu, a tím se dadaismus stal jakýmsi zakladatelem moderního umění. Kabaret Voltaire postupně upadal, až přestal fungovat úplně. V roce 2002 byl zabrán skupinou umělců, kteří prohlašovali, že jsou neo-dadaisté, po jejich soudním vystěhování zde bylo založeno muzeum dadaismu.", "Ve výtvarném umění prosazovali osvobození věcí z jejich obvyklých vztahů a následné položení věcí do nových, nečekaných a zcela nelogických vztahů. Jejich základními technikami byly tzv. \"\" – tzn. nalezený objekt a \"ready made\". Obě tyto techniky znamenají rozebrání nějakého předmětu na části a jeho případného složení (nebo použití takto vzniklých částí) do něčeho jiného, čímž vznikne nová dosud neznámá věc. Je zajímavé, že tyto techniky, které byly považovány za šokující a velice nekomerční, daly podněty např. reklamě, filmu ale i typografii a fotografii.", "Dadaistická literatura se projevila převážně v poezii, psaly se však také divadelní hry. Poezie si zakládá na nepochopení a boří tradiční koncepty básně. O podobě dadaistické básně i dadaistického umění obecně pojednává například Tristan Tzara ve svém Manifestu Dadaismu (1918), který je součástí Sedmi manifestů dadaismu (1924). Z hlediska obsahu jsou básně iracionální a nelogické a jejich interpretace závisí čistě na čtenáři, důležitá je subjektivita. Pracují s volnými asociacemi a spontánností, hrají si se slovy. Je kladen důraz na slovo samotné, bourají se tradiční struktury jazyka, vymýšlejí se slova nová. „Nechci slova, která vymysleli ostatní. Všechna slova jsou vynálezem ostatních. Já chci vlastní, vlastní rytmus a vlastní souhlásky a samohlásky také, tvořící rytmus a celý můj. Pokud je tato pulzace sedm yard dlouhá, chci pro ni slova, která jsou sedm yard dlouhá,“ píše Hugo Ball ve svém Manifestu Dada (1916). Tato demontáž jazyka má vést k obnovení jeho nejčistší formy. Z hlediska formy jsou básně různorodé, někdy jsou psány jednoduše, dále se pak hraje s jejich grafickou podobou. Často tak dochází k rušení hranice mezi výtvarným uměním a básní, kdy se básně skládají z koláží reklam, novinových článků a letáků. Další formou jsou simultánní básně, které jsou primárně určeny pro performace. Jedná se o básně složené z několika básní různě se prolínajících a čtených najednou, hrajících si se zvukovou podobou jazyka. Tyto básně měly umožňovat posluchači samotnému spojovat si vhodné asociace. Dadaismus dále přispěl k vývoji surrealismu či pop-artu. Klíčový byl pro konceptuální umění, jemuž položil základy.", "Ve světové literatuře tento směr ovlivnil některé významné osobnosti, ale výrazné čistě dadaistické osobnosti se příliš neprosadily.", "V české literatuře se tento směr neprosadil, ale ovlivnil skupinu kolem časopisu Devětsil, počátky poetismu a divadelní tvorbu Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Ve dvacátých letech 20. století hrálo v Praze \"Divadlo Dada\"." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Ekologické interakce.", "Zajímavosti.", "Taxonomie.", "Kulturní bavlníky.", "Domestikace.", "Genetika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Bavlníky jsou vzpřímené nebo výjimečně plazivé keře, řidčeji i stromy. Planě rostoucí druhy jsou víceleté nebo vytrvalé. Rostliny jsou lysé nebo hvězdovitě chlupaté. Listy jsou jednoduché, střídavé, celistvé až hluboce dlanitě laločnaté, na bázi více či méně srdčité, celokrajné. Většinou je na listech jedno nebo více extraflorálních nektárií. Palisty jsou šídlovité nebo srpovité, vytrvalé nebo opadavé. Květy se rozvíjejí v paždí listů nebo v sympodiálních květenstvích a jsou podepřeny 3 listeny tvořícími zákrov. Kalich je na konci uťatý nebo pětizubý. Koruna je smetanová, žlutá nebo růžová, u některých druhů s tmavým středem, často žláznatě tečkovaná. Semeník je srostlý ze 3 až 5 plodolistů. Čnělka je jedna, nevětvená, se 3 až 5 sbíhavými bliznovými laloky. Plodem je vejcovitá, podlouhlá nebo téměř kulovitá, kožovitá tobolka pukající 3 až 5 chlopněmi. Obsahuje větší počet dlouze vlnatých (jen výjimečně téměř lysých) semen.", "Rod bavlník zahrnuje asi 54 druhů. Je rozšířen v tropech a subtropech všech kontinentů. Rod má 3 hlavní centra druhové diverzity: Austrálie (17 druhů zejména na severozápadě kontinentu), severovýchodní Afrika a navazující část Arábie (14 druhů) a západní oblasti středního a jižního Mexika (18 druhů). V Evropě není žádný druh bavlníku původní, některé druhy (\"G. herbaceum\", \"G. hirsutum\") zdomácněly ve Středomoří. Z USA jsou udávány 3 volně rostoucí druhy: \"G. hirsutum\", \"G. armourianum\" a \"G. thurberi\".", "Květy bavlníků jsou velké a nápadné a opylují je různé druhy hmyzu, zejména včely, vosy, mouchy a brouci rodu lesknáček (\"Carpophilus\"). Často je navštěvuje včela medonosná. Na rostlinách se živí housenky černopásky bavlníkové (\"Heliothis armigera\"). Na kořenech bavlníků žijí symbiotické mykorhizní houby, zejména \"Funneliformis mosseae\". V Americe napadá bavlníky nosatcovitý brouk \"Anthonomus grandis\", který se živí poupaty a květy. Bavlníky mají v různých oblastech svého výskytu rozličná ekologická přizpůsobení. Vytrvalé bylinné druhy z Austrálie jsou přizpůsobeny periodickým požárům. V jihozápadním Mexiku dosahují bavlníky podoby nízkých stromů, které přečkávají období sucha v bezlistém stavu.", "Krásně kvetoucí druh \"G. sturtianum\" byl v roce 1961 prohlášen národní květinou Severního teritoria v Austrálii.", "Rod \"Gossypium\" je v rámci čeledi slézovité řazen do podčeledi \"Malvoideae\" a tribu \"Gossypieae\". Typový druh je \"Gossypium arboreum\", popsaný Carlem Linnéem v roce 1753. Mezi nejblíže příbuzné rody náleží podle výsledků fylogenetických studií rody \"Kokia\" a \"Gossypioides\". Studium taxonomie rodu bavlník má dlouhou historii, což souvisí s jeho ekonomickým významem. V průběhu 20. století vyšlo několik revizí, z nichž obecně nejpřijímanější byla Fryxellova z roku 1972 a 1992. Rod v ní byl na základě morfologie a fytogeografie rozdělen na 4 podrody a 8 sekcí.", "", "Nejstarší archeologické důkazy používání bavlny jsou asi 6000 let staré, prokázaná domestikace sahá do doby před 5000 lety. V současnosti existují 4 kulturní druhy, domestikované nezávisle v různých částech světa: bavlník barbadoský (\"Gossypium barbadense\") v suché přímořské oblasti severního Peru a jižního Ekvádoru, bavlník bylinný (\"G. herbaceum\") v Africe, bavlník chlupatý (\"G. hirsutum\") na mexickém poloostrově Yucatán a bavlník stromovitý (\"G. arboreum\") v Indii. Americké druhy prošly v průběhu domestikace četnými fenotypovými změnami, jako je omezení dormance semen, posun ke kompaktnějšímu vzrůstu, nezávislost kvetení na délce dne a s tím související možnost pěstovat bavlník jako letničku. Vlákno kulturních rostlin je až o 80 % delší a také tenčí a pevnější než u divokých forem. Vykopávky v Peru ukázaly, že délka vlákna bavlníku barbadoského se v průběhu domestikace od doby 2500 př. n.l. po 1000 př. n.l. průběžně zvětšovala.", "Různé aspekty genetické struktury bavlníku byly předmětem mnoha studií. Většina druhů jsou diploidy. Na základě genetické podobnosti byly tyto druhy rozděleny do 8 skupin označených velkými písmeny, přičemž typ genomu koresponduje s fytogeografií. Typ D se vyskytuje v Americe, typy C, G a K v Austrálii, zbývající typy (A, B, E, F) jsou rozšířeny v Africe, Arábii a Asii. Dále je známo asi 6 tetraploidních druhů, pocházejících jako planě rostoucí (\"G. tomentosum\", \"G. mustelinum\", \"G. darwinii\", \"G. lanceolatum\") nebo kulturní (\"G. hirsutum\", \"G. barbadense\") rostliny z Ameriky. Všechny tyto druhy obsahují kombinaci genomu AD, tedy kombinaci genomu amerického předka s předkem ze Starého světa. Jak ke spojení genomů pocházejících z různých polokoulí došlo není známo. Podle molekulárních hodin k této události došlo před 1 až 2 milióny let." ] }

{ "title": [ "Název.", "Složení a původ.", "Autorství.", "Textová tradice.", "Překlady.", "Kritická vydání Nového zákona.", "Kulturní význam Nového zákona." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Název Nový zákon, řecky \"hé kainé diathéké\", latinsky \"Novum testamentum\", jej na jedné straně odlišuje od židovské Bible, v křesťanském pojetí Starého zákona, na druhé straně na něj zřejmě navazuje už užitím pojmu \"zákon\". Toto slovo však mělo ve staré češtině posunutý význam a původně znamenalo něco jako \"odkaz\", což odpovídá latinskému \"Novum testamentum\" i ruskému \"Novyj zavět\". Hebrejské \"berit\", jež se slovy \"diathéké\" a \"testamentum\" překládalo, může však znamenat také \"smlouva\". V původním chápání tak název Nového zákona naznačoval, že jde o závaznou smlouvu (německy \"Der neue Bund\", také Český studijní překlad překládá \"Nová smlouva\"), její strany však nejsou rovnoprávné, nýbrž iniciativa vychází jednoznačně od Hospodina. Tím se biblický zákon podobá odkazu. Proto se hovoří o \"Zjevení Božím\", toto zjevení však člověka zároveň zavazuje jako zákon.", "Nový zákon tvoří: Podstatným krokem při vzniku Nového zákona byl výběr a sestavení závazného souboru (kánonu) z jednotlivě vzniklých textů. Evangelia a Pavlovy listy se už ve 2. století citují v jiných křesťanských spisech jako nepochybné autority, kolem roku 200 vznikl nejstarší zachovaný soupis knih vznikajícího Nového zákona (Zlomek Muratoriho), kdežto o postavení některých obecných listů a Apokalypsy se diskutovalo až do 4. století. Naopak v některých církevních obcích se četly a uznávaly i další spisy, které se nakonec nestaly součástí Nového zákona. Kromě toho vznikla v této době řada dalších spisů, které se sice také odvolávaly na autoritu apoštolů, nikdy však nedosáhly obecného uznání (List Laodicejským, Evangelium Tomášovo atd.). Obvykle se označují jako (novozákonní) apokryfy; některé z nich byly objeveny až v 19. století.", "Stará křesťanská tradice připisuje jednotlivé knihy Nového zákona známým postavám, apoštolům a jejich žákům. Autorství se ovšem tehdy chápalo méně výlučně – ostatně starozákonní knihy, známé jako „Mojžíšovy“, líčí také Mojžíšovu smrt. Ve starých rukopisech mají evangelia nadpisy jako „Podle Matouše“, „Podle Jana“, což nemusí znamenat přímé autorství. Textová a literární kritika dnes soudí, že evangelia vznikla v letech 65–90, a mohla být napsána přímými Ježíšovými žáky. Tři první (synoptická) evangelia jsou však zřetelně redakce, závislé na starších sbírkách výroků, příběhů a podobenství. Pokud se i v odborné diskusi hovoří o „Markovi“ nebo „Lukášovi“, míní se tím původce (redaktor) současného textu. Markovo evangelium bylo sepsáno nejdříve, pravděpodobně okolo roku 65 n. l., nejpozději však v sedmdesátých let n. l. Autorem Markova evangelia je s největší pravděpodobností Jan Marek, který vystupuje v knize Skutků (Sk 12, 12.25 atd.) a také čtyřech novozákonních epištolách (např. Ko 4,10). Tento „Jan, zvaný též Marek“ doprovázel Pavla a Barnabáše až do Pamfylie v Malé Asii na jejich první misijní cestě (Sk 13,5.13). Nebyl očitým svědkem Ježíše Krista, ale informace o životě Ježíše Krista měl zejména od apoštola Petra, který byl jedním ze tří nejbližších Ježíšových učedníků. Kniha Skutků pochází od téhož autora, který napsal i Evangelium podle Lukáše. Z listů, připisovaných apoštolu Pavlovi, je u sedmi nepochybným autorem (1Te, Ga, 1K, 2K, Ř, Fp a Fm), u zbývajících šesti byl možná jen učitelem a inspirátorem nějakého žáka. Listy Janovy, Petrovy a List Židům vznikly patrně kolem roku 100, List Judův možná ještě později, a pocházejí pravděpodobně od apoštolských žáků.", "Spisy Nového zákona se zachovaly v mimořádně velkém počtu starých opisů, překladů, zlomků a citátů, takže jsou zdaleka nejlépe zajištěnými starověkými texty.", "Od 4. století se těžiště křesťanství přesouvá na západ a zároveň latina nahrazuje řečtinu jako „světový“ jazyk Římské říše. Pro další historii Nového zákona a jeho působení jsou tedy rozhodující překlady, zejména latinské. Nejstarší latinské překlady (\"vetus latina\") vznikaly od 2. století patrně v Severní Africe, koncem 4. století pověřil papež Damasus učence Jeronýma (Hieronymus), aby je opravil a sjednotil. Jeroným se usadil v Palestině a tam vznikl kvalitní latinský překlad celé Bible z původních hebrejských a řeckých textů, který se pak pod názvem Vulgata užíval na západě po celý středověk a byl také základem prvních překladů do národních jazyků. Už v pozdní antice a raném středověku vznikla řada překladů do národních jazyků (gótský překlad Wulfilův kolem 380, arménský, syrský, koptský a gruzínský překlad kolem 500, slovanský překlad sv. Metoděje kolem 870), a části Nového zákona byly už ve středověku přeloženy do řady jazyků. Teprve po roce 1350 se však objevují překlady celého Nového zákona (případně celé Bible) do češtiny (kolem 1360), do němčiny, francouzštiny, angličtiny a dalších evropských jazyků. Mezi prvními tištěnými knihami byl Nový zákon a Bible v latině (1455), italštině, němčině, češtině (1475), francouzštině, katalánštině a dalších. Teprve koncem středověku se na západě rozšířila znalost řečtiny a od roku 1500 vycházejí tiskem nová vydání řecké Bible i nové překlady z původních jazyků. V letech 1514–1520 vyšlo na podnět kardinála Jimeneze v Alcalá paralelní vydání Bible v hebrejštině, řečtině a latině (\"Polyglotta complutensis\"), 1516 vyšel Erasmův řecký Nový zákon. Pod vlivem knihtisku i reformace se šíří potřeba soukromé četby Bible a vznikají nové, velice významné překlady Nového zákona. Patří sem český překlad Jana Blahoslava (1564), převzatý pak do Bible kralické, anglický překlad Tyndalův (1527) a Bible krále Jakuba (1611), francouzský překlad Lefevra d ́Etaples (1530), Lutherův překlad celé Bible (1534) a další. Všechny tyto překlady měly hluboký vliv na další utváření národních jazyků a dlouho tvořily i jazykovou normu. Jejich předlohy byly však málo spolehlivé a Erasmus dokonce chybějící část Apokalypsy přeložil sám z latiny do řečtiny. Na to reagovalo soustavné kritické zkoumání a porovnávání biblických textů, které začíná v 17. století (Jean Astruc) a vrcholí v kritických vydáních 19. století. Rozvoj misií a později koloniálních říší kromě toho vyvolal zájem o překlady Bible do dalších i mimoevropských jazyků. Počátkem 19. století vznikají Biblické společnosti (anglická 1804), které se starají o překládání a vydávání Bible Podle jejích údajů byly aspoň části Bible přeloženy do 2900 jazyků a pro 98 % světové populace je Bible jazykově dostupná.", "Zejména během 19. století se vědcům podařilo shromáždit a porovnat stovky starých rukopisů a překladů, tisíce citátů a zlomků biblického textu. Na základě rozdílů mezi řeckými a latinskými texty se často podařilo uspořádat rukopisy do „rodokmenů“ a jednotlivým verzím přiřadit poměrně spolehlivé váhy. V celém textu Nového zákona je registrováno asi sto tisíc odchylek, většinou zřejmých písařských chyb, pokusů odstranit rozdíly mezi líčením čtyř evangelií a podobně. Současná kritická vydání původních textů, jež jsou základem pro moderní překlady, registrují tisíce drobných a několik významnějších odchylek, jež se uvádějí v poznámkách. Mezi významné odchylky patří například úryvek o cizoložné ženě nebo výrok o člověku, který v sobotu pracuje, jež chybí v nejstarších a nejlepších rukopisech. Naopak v několika starých rukopisech chybí část Mk 16,9–20 a je nahrazena stručnějším zněním.", "Nový zákon jako nejčastěji používaná část Bible měl a má pro evropskou i českou kulturu nesmírný význam. Biblické překlady patřily v řadě evropských jazyků k prvním psaným textům vůbec, takže silně ovlivnily vznik spisovných jazyků. Druhou vlnu tohoto jazykového vlivu způsobily překlady reformační, například Bible kralická, která i pro české národní obrození představovala téměř normu. Při překladech se do národních jazyků dostala řada slov, slovních spojení, úsloví a podobně, které dnes patří k běžnému jazykovému fondu. Nejenom biblická jména (Alžběta, Anna, Jakub, Jan, Josef, Marie, Pavel, Petr, Tomáš aj.), která dodnes patří mezi nejčastější, ale i slova jako \"farizej\", \"talent\", \"pokušení\", \"kříž\" nebo obraty jako \"ztracený syn\" nebo \"kdo nepracuje, ať nejí\" pocházejí z biblického jazyka. Podobně velký byl i vliv novozákonních metafor nebo podobenství a nedávná publikace ukazuje, že je tomu tak i v současné české poezii." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Učení.", "Církve.", "Protestantské církve v Česku.", "Původem anglosaské církve.", "Náboženské společnosti s reformačními kořeny, které však nejsou obecně řazeny mezi křesťanské církve." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Protestantismus vznikl během světové reformace 16. století, krize západní církve se však projevovala již na konci středověku řadou reformních hnutí, pro které se někdy užívá termín první reformace, do níž se zahrnuje i české husitství. Z první reformace dodnes bez přerušení přetrvává hnutí valdenských a Jednota bratrská. Půdu reformaci připravovali i mystici typu Mistra Eckharta a humanisté jako Erasmus Rotterdamský, na jejichž náboženské a intelektuální podněty mohli reformátoři navázat. Počátek vlastní reformace se klade na 31. října 1517, kdy Martin Luther předložil svých 95 tezí, kritiku zlořádů tehdejší církve, především zneužívání odpustků. Lutherem založené hnutí se rychle šířilo zprvu po Německu a poté po celé západní a střední Evropě. Vedle kritiky stávajícího zneužívání náboženské moci nabízelo i pozitivní náboženský obsah, zejména bohoslužbu v lidovém jazyce namísto dosavadní latiny, prostotu a soustředění na jádro křesťanského poselství, jak mu reformátoři rozuměli. Pro úspěch reformace měla velký význam i podpora řady světských vládců, z nichž někteří – jako například anglický král Jindřich VIII. Tudor – vedle očisty církve vítali i možnost zabavovat církevní majetek a osvobodit se od vlivu papežství. Protest reformovaných knížat a měst na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 také dal novému hnutí jméno. Protestantismus sice nese inovativní myšlenky v oblasti teologie, organizace církve, procesu bohoslužeb a křesťanských tradic, ale v praxi byly reformy většinou prováděny velmi pozvolna. I katolická církev provádí vlastní reformy, jimiž odpovídá na kritiku reformátorů, takže se změny v konečném důsledku týkají všech lidí, nejen protestantů. Reformátoři se eventuálně setkali s problémem: počáteční nadšení lidí se vytratilo, přijímali inovace především chladně a někdy s nimi i nesouhlasili. Vyvstala tak nutnost plynulé změny, přechod k tomu, co považovali evangelisté za ideální nakonec trval skoro 100 let. Reformace se ovšem neprosadila v celé západní Evropě. Za papežství se postavil vlivný rod Habsburků a další panovníci jižní a východní Evropy a sama římská církev prošla reformou v takzvané protireformaci. Třicetiletá válka a další konflikty 16. a 17. století přinesly jisté územní posuny, například české země se po potlačení stavovského povstání rekatolizovaly, ovšem západní a střední Evropa zůstala rozdělena na země římskokatolické (většinou románská a západoslovanská území) a protestantské (většinou germánská území) a nábožensky rozdělena zůstala i samotná Svatá říše římská. Na rozdíl od centralizovaného římského katolicismu byly reformované církve od počátku regionálně i věroučně roztříštěné. Luteránství, navazující přímo na Luthera, se prosadilo především v severním Německu a Skandinávii. Radikálnější kalvinismus, založený na syntéze učení Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho, se prosadil zejména na části frankofonního území, anglosaského světa a Nizozemí. Anglikánství vychází z reformačního působení Jindřicha VIII. a jím dosazeného arcibiskupa Thomase Cranmera na Britských ostrovech a je podnes státní církví Anglie. Vedle těchto hlavních směrů vznikly v oblasti reformace již v 16. století další skupiny, například novokřtěnci, na něž navazují dnešní baptisté, odmítající křest dětí, anebo předchůdci dnešních unitářů, popírající nauku o boží Trojici. Novokřtěnci vytvářeli vlastní uzavřené demokratické komunity, pojila se s nimi víra v konec světa, cokoliv světského bylo označeno za špatné. Nejprve byli církví tolerováni, poté ale byli prohlášeni za kacíře a začalo jejich brutální stíhání. Zejména v anglosaských zemích se z protestantských církví v následujících stoletích dále vydělovaly nové směry, sekty, církve a hnutí, u jejichž kořenů často stál puritanismus a probuzenecké hnutí. Sem patří například metodismus, letniční hnutí (pentekostalismus) či evangelikalismus (protestantský fundamentalismus). Vznikly ovšem i směry na hranici tradičního křesťanství, které nejsou obvykle ostatními církvemi považovány za křesťanské, například mormonismus a Svědkové Jehovovi. Vznikaly i menší, okrajové náboženské skupiny. Do doby vzestupu protestanství zapadá počátek tzv. nadkonfesního křesťanství, přesvědčení, že nemají existovat žádné církevní instituce. Usiluje o globální církev bez jakékoliv vnější organizace. Přívrženci těchto myšlenek často neuznávají světskou moc, jsou v nich často obsaženy anarchistické prvky. Podobně jako jiné protestantské odnože, i zde je důraz na individuální spiritualismus, víra je soukromou záležitostí každého člověka. Mezi zastánce nadkonfesního křesťanství patřil například lékař Paracelsus, či teologové Valentin Weigel a Jakob Böhme. Toto učení se ale na rozdíl od jiných protestantských odnoží příliš nešířilo, mezi jednotlivými zastánci panovaly kolosální rozdíly a nakonec zaniklo na úkor jiných sekt.", "Pro protestantismus je typický důraz na Písmo jako zdroj zjevené Pravdy, vůči katolictví se vymezuje mj. popřením církevní tradice jakožto dalšího zdroje zjevení rovnocenného Písmu (Lutherova zásada \"sola scriptura\"). Jeden z hlavních bodů reformace bylo vyloučit elementy \"magičnosti\", z církevních obřadů a víry, likvidace všech elementů, která katolická církev přejala od starších náboženství v období svého vzniku. Rituály katolické církve zasahovaly kromě sakrálního prostoru (např. kostel) i do běžného světa, čemuž se většina protestantských odnoží snaží zamezit. Protestanté se odvracejí od kultu svatých, nepřikládají jim zdaleka takovou váhu jako katolíci. Obzvlášť viditelný je tento rozdíl v případě Marie, matky Ježíšovy, která není v protestanských církvích nebiblicky privilegovaná. U protestantů je bohoslužba orientovaná na náboženské vědomí, vede se v národních jazycích, společné modlitby a zpěvy mají vést ke sjednocování lidí. Další rozdíl s katolíky je v zádušní bohoslužbě. V katolické verzi se prosí u Boha za spásu zemřelého, v protestantské si lidé pouze připomínají jeho skutky.", "\"Protestantské\" církve je souhrnné označení církví vzešlých z reformace a z následných duchovních hnutí uvnitř těchto církví. Církve čerpající primárně z Lutherova odkazu se nazývají luteráni (\"Augsburské vyznání\"). Protestanté navazující zejména na odkaz Jana Kalvína se nazývají kalvinisté nebo reformovaní (\"Helvetské vyznání\"). K protestantismu se řadí i anglikánská církev a menší svobodné/evangelikální církve, např. adventisté, baptisté, metodisté, presbyteriáni, puritáni, mennonité, letniční a podstatná část charismatiků. \"Protestanté\" je společný název pro členy těchto církví. Někdy bývá pojem \"protestanté\" ztotožňován s pojmem \"evangelíci\"; většinově je však pojem \"evangelíci\" chápán úžeji a je vyhrazen jen pro nejstarší protestantské proudy, tedy pro luterány, kalvinisty a případně metodisty.", "", "Jde o církve původem vzniklé jako puritánské disidentské hnutí v anglikánské, (v USA zvané episkopální) církvi.", "I když tyto náboženské společnosti svou víru od křesťanství a reformace odvozují, nauky těchto náboženských společností se podstatně liší od některých bodů Apoštolského vyznání víry, které je tradičními církvemi uznáváno jako základní definice křesťanské víry. Členové těchto náboženských společností proto nejsou tradičními církvemi počítáni mezi křesťany, byť se za ně sami považují." ] }

{ "title": [ "Z historie bavlny.", "Pěstování bavlníku.", "Vegetační doba.", "Zavlažování.", "Náklady na pěstování.", "Geneticky modifikovaná semena bavlníku.", "Organická bavlna.", "Ekologické aspekty pěstování bavlny.", "Sklizeň.", "Vlastnosti vlákna.", "Klasifikace (třídění) bavlny.", "Klasifikace s pomocí elektronických přístrojů.", "Obchod s bavlnou.", "Zpracování bavlny.", "Zhotovení směsi vláken (partie) pro výrobu příze." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Podle dosavadních poznatků se pěstoval bavlník na textilní vlákno už před několika tisíci lety, jak o tom svědčí nálezy ze 4. tisíciletí př. n. l. v Pákistánu, nebo 7000 let staré textilie z Egypta nebo z Mexika. Systematické pěstování bavlníku za účelem prodeje vláken bavlny začalo v Egyptě, v Indii a v Peru. Ze 7. století před n.l. pochází asi nejstarší písemná zmínka o exportu bavlny – z Indie do (dnešního) Iráku. Do Evropy se prodala první bavlna asi o 200 let později a do Číny v 6. století n.l. V 10. století se dostalo pěstování a zpracování bavlny na přízi do Evropy (Španělsko). Až do konce 18. století neexistovaly ani o pěstování ani o spotřebě bavlny žádné souhrnné údaje. Z jednotlivých informací se dá jen velmi zhruba odvodit, že spotřeba (ručně) spřádané bavlny nepřesáhla několik tisíc ročních tun. Podíl bavlny na celkové spotřebě textilních vláken nepřesahoval 5 % (vlna 77%, len a konopí 18%). Teprve po zavedení strojní výroby příze a s vynálezem vyzrňovacího stroje došlo ke značnému nárůstu spotřeby bavlny. V Anglii byla v roce 1771 uvedena do provozu první průmyslová přádelna bavlny na světě, první továrnu tohoto druhu ve střední Evropě postavil v roce 1797 Rakušan \"Leitenberger\" ve Verneřicích (okres Děčín). Od roku 1791 do konce 20. století se zvýšila celosvětová spotřeba z 213 000 tun na téměř stonásobek. Zpracování bavlny se v tomto období, obzvlášť ve 20. století přesunulo z Evropy a USA do Asie: Ve 2. dekádě 21. století (2011-2015) dosáhla průměrná spotřeba bavlny 26,2 miliony tun ročně a výroba příze se dále přemísťuje do zemí, ze kterých pochází surovina:", "Statistika z roku 2015 uvádí 77 států od tropů po nejteplejší oblasti mírného pásu, ve kterých se pěstuje bavlník na asi 2,4 % světové orné půdy. Z cca 50 známých druhů se na začátku 21. století systematicky pěstují k získávání („výrobě“) textilních vláken následující tzv. „kulturní“ druhy: Údaj o podílu 8 % potvrzuje např., naproti tomu podle a dosahuje podíl \"Gossypium Barbadense\" v 21. století méně než 3 %. Vlákna z bylinného a stromového bavlníku se podílejí na celosvětové sklizni cca 2 %", "K růstu je nutných 150–200 dnů bez mrazu, 10–30 m vody na kg vláken. Půda má být málo kyselá až málo alkalická, dobře odvodněná nebo jílovitý písek. Semena se před setím napouštějí protiplísňovými prostředky. Seje se s odstupem 30-40 cm mezi rostlinami a asi 1 m mezi řádky. 10–12 týdnů po vysetí rostlina kvete (asi 48 hodin), vláknina vyzrává 175–225 dnů po vysetí. Na bavlníku narůstá 5–30 tobolek, v tobolce je až 30 semen, každé je obrostlé až 7000 vlákny. Po sklizni se rostliny odstraní a používají jako hnojivo, příp. jako palivo.", "Na začátku 21. století bylo asi 3⁄4 osevních ploch uměle zavlažováno. Způsoby zavlažování: Zavodňování plantáží vede v mnoha regionech k vysychání vodních zdrojů a k zasolení půdy.", "Během růstu bavlníku se vynakládá při konvenčních metodách pěstování asi 620 prac. hodin/ha a při plné modernizaci 70–125 hod./ha. Spotřeba chemikálií na tunu bavlny: 400 kg hnojiv, 40 kg insekticidů, 1,2 kg prostředků na opadání listů (před sklizní) Snížení výnosu vlivem škůdců se odhaduje na 34 %, z toho 16 % hmyzem, 12 % nemocemi a 6 % plevelem. Státní podpora pěstitelům bavlny. V období 2002/2003 obnášela v celosvětovém průměru 0,17 US$/kg, z toho např.: Čína 0,07 – Egypt 0,05 – Mali 0,03 – USA 0,26 – Řecko 0,92 – Španělsko 1,12.", "V roce 2012 se pěstovala geneticky modifikovaná, zvaná také \"hybridní\" nebo \"Bt-bavlna\" ve 20 státech, z toho např. v Indii 95 % a v Číně 50 % sklizně. Podle některých průzkumů se dá u geneticky modifikovaných bavlníků snížit spotřeba pesticidů až o 60 %. Odpůrci však poukazují na neúměrně vysoké ceny modifikovaných semen (ceny osiva se zvýšily od roku 1996 do roku 2011 o více než 500 %) a nepředvídatelné následky pro klasickou bavlnu.", "Bavlník se pěstuje bez použití škodlivých chemikálií s cílem ochrany životního prostředí a použití bavlny pro zdravotně zaručeně nezávadné výrobky. Dosud (do roku 2013) se z organické bavlny vyráběly např. textilie pro kojence, produkty pro zdravotnickou potřebu, výplň matrací a také oděvy. V roce 1991 byly v USA vydány předpisy pro certifikaci organicky produkované bavlny, podle kterých Výnos organického bavlníku nepřesahuje polovinu výnosu normálně pěstovaných rostlin, vlákna jsou kratší a mají menší pevnost. Světová sklizeň organické bavlny dosáhla v roce 2009 rekordního podílu 1 % na celkové produkci, toto množství se však nezvýšilo ani do roku 2014.", "Ve srovnání s výrobou důležitých chemických vláken má pěstování bavlny z části nepříznivější vliv na využívání přírodních zdrojů a na zatížení životního prostředí:", "Protože bavlna nedozrává stejnoměrně, musí se sklízet ve 2–4 etapách. Na začátku 21. století byl u celosvětové sklizně poměr ruční ke strojové sklizni 70/30 %. Při ručním sběru se počítá s výkonem 20–110 kg nevyzrněné bavlny /prac. den., což odpovídá zhruba 0,5–3,5 kg vyzrněné bavlny za prac. hodinu. Při strojním sběru se kalkuluje (např. v roce 2013) se 110 US$/acre, tj. cca 0,30 €/kg.", "K dalším vlastnostem patří např. odolnost proti kyselinám, dobré izolační schopnosti, nízká odolnost proti slunečnímu záření a povětrnostním vlivům.", "Bavlna se lisuje ve vyzrňovacích stanicích do balíků (ø cca 200 kg). Z každého balíků se zde odebírají 2 vzorky (2 x cca 120 g), které se manuálně testují a porovnávají s úředními standardy (vzory). Podle výsledku testu se každý balík zařazuje do určité jakostní třídy. Z balíků s vlastnostmi v určitém rozsahu hodnocení se tvoří partie (\"lot, batch\"). Vzorky se testují většinou ve státních zkušebnách, jen menší část světové sklizně bavlny testují soukromí klasifikátoři (Brazílie, Austrálie). Pro rozlišení úrovně kvality vlákna používá (na začátku 21. století) každá větší pěstitelská země své zvláštní klasifikační systémy, méně významné regiony se většinou řídí americkými standardy.", "Asi od roku 1960 jsou ve vývoji poloautomatické přístroje, které mohou nahradit práci klasifikátorů. V roce 2014 bylo ve světě instalováno 2300 zařízení \"High Volume Instrument\" (HVI), která klasifikují v objektivních číselných hodnotách: délku, stejnoměrnost a rozdělení staplu, zralost, pevnost, barvu, množství a velikost nežádoucích příměsí. V USA nahradil systém HVI od roku 1991 manuální klasifikaci středněvlákných bavln a podobným způsobem organizuje testování vláken např. Čína, Pákistán, Uzbekistán a další státy. Výrobce HVI udává, že se s pomocí tohoto přístroje klasifikuje (2014) 95 % celosvětové sklizně bavlny.", "V 21. století se většina bavlny zpracovává v pěstitelských zemích. Mezinárodní obchod s bavlnou se týká méně než 30 % celkové produkce, jeho hodnota obnášela cca 6 miliard €. Pěstitelé (často družstevně organizovaní) nechávají surovou bavlnu vyzrnit a balíky se spřadatelnými vlákny prodávají specializovaným velkoobchodníkům (příp. dopravcům), u kterých je nakupují zpracovatelé (v naprosté většině výrobci příze) na základě obchodních vzorků (viz kap. \"Klasifikace bavlny\"). Cena bavlny, resp. celosvětový cenový trend se orientuje na každodenních záznamech Burzy komodit (commodity exchange) v New Yorku. Na tvorbu cen má vliv dlouhá řada faktorů (od předpovědi počasí až např. po cenu nafty). Na regionálních burzách se zaznamenávají ceny druhů, se kterými se obchoduje v dané oblasti. Např. Brémy, Izmir, Bombaj, Šanghaj aj. Příklad cen na Brémské burze v lednu 2012 (CIF v €/kg): egyptská (cca 36 mm) 2,63 €, USA Pima (cca 36 mm) 3,33 €, súdánská dlouhovl. 2,79 €, USA (cca 27 mm) 1,98 €. Obchody se uzavírají zčásti až 24 měsíců před dnem dodávky.", "V 21. století se bavlna používá skoro výhradně na výrobu příze (až na nepatrné množství netkaných textilií). Z dostupných informací se dá jen zhruba odvodit, že asi polovina spotřebované bavlny se směsuje v přízích s chemickými vlákny (převážně s polyesterem)", "Pro racionální výrobu příze je nutné předzásobení surovinou na dobu nejméně 3 měsíců (6000-7000 balíků bavlny pro provoz střední velikosti). Balíky s materiálem z několika různých proveniencí a lotů se skladují u přepravce nebo ve vlastních prostorách přádelny. Ze zásoby suroviny se sestavují přádní partie obvykle po 40-50 balících. Průměrná hodnota jakostních ukazatelů (délka, pevnost vláken atd.) musí odpovídat předem stanovené výši, hodnoty jednotlivých balíků se smějí odchylovat od průměru maximálně o 10 %. Jednotlivé partie se zpracovávají odděleně. Pokud se však dá ze zásoby balíků sestavit více partií tak, aby jejich průměrné hodnoty byly (až na nepatrné odchylky) srovnatelné, zpracovávají se bez přerušení v jednom sledu. Balíky se navážejí do mísírny provozu přádelny, zbaví obalu a v moderních provozech (asi od roku 1970) odebírá pojízdný automatický rozvolňovač z každého z nich chomáčky 50-100 gramů vláken. Ty se spojují do rouna, které se na čechradlech dále rozvolňuje na vločky o váze cca 10 g a zbavuje asi 3-5 % nežádoucích příměsí. Materiál se pak rozděluje do 6-8 svislých šachet mísicího stroje, pod kterými se směsuje celý obsah (300-400 kg) tak, že se bavlna ze všech šachet klade vodorovně nad sebe a odvádí ke zpracování na mykacích strojích. Mísení bavlny s umělými vlákny se provádí zpravidla při zpracování na protahovacích strojích." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "První světová válka.", "Meziválečné období.", "Druhá světová válka.", "Poválečné období.", "Po ustanovení Košické vlády.", "Členství v KSČ.", "Čistky v armádě.", "Odvolání z funkce ministra národní obrany.", "Rehabilitace.", "Prezidentské období.", "Od zvolení prezidentem do 20. srpna 1968.", "Srpen 1968.", "Normalizace.", "Druhé volební období.", "Poslední období života a státní pohřeb.", "Vyznamenání.", "Hodnocení Ludvíka Svobody.", "Předválečné hodnocení.", "Za války.", "Poválečné hodnocení.", "Poválečné vzpomínky spolubojovníků.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Narodil se v Hroznatíně, okres Velké Meziříčí, dnes okres Třebíč na Českomoravské vysočině, do staré selské rodiny Jana (1862–1896) a Františky, roz. Chalupové (* 1868). Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok (9. prosince 1896), podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého", "V roce 1915 byl starší bratr Josef poslán na srbskou frontu, mladší Ludvík na ruskou. Ještě téhož roku 18. září přešel u Tarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 se přihlásil do československých legií. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, u Bachmače", "Po návratu z války L. Svoboda okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku. Jeho starší bratr Josef, hospodář, byl v rakouské armádě odsouzen za neposlušnost k trestu španglemi („\"Krutým trestem, který v rakouské armádě přežíval z feudálních časů. Pověsili ho na palčivém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády. Bratr tu trýzeň nevydržel. Na následky překrvení mozku a úžehu zemřel\".“). Byl pochován u srbského města Čačaku v bratrské mohyle. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. Tehdy byl získán, aby zůstal sloužit v nově se zakládající armádě. Hospodářství předal mladšímu bratru Františku Nejedlému a nastoupil u svého mateřského 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži. V roce 1923 se oženil s Irenou Stratilovou z mlynářské rodiny z nedalekých Cvrčovic. Jejich církevní svatba se konala na Velehradě. V témže roce nastoupil", "Po rozbití Československa nacistickým Německem a okupací Čech a Moravy se Svoboda zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by zanechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku, jako nejstarší a nejvyšší důstojník, velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit čs. vojenskou jednotku na území Polska. Polský prezident povolil čs. vojenskou jednotku označenou „Legie Čechů a Slováků“ až třetí den (3. září 1939) po napadení Polska Německem, takže mohl jen málo zasáhnout do bojů. Po porážce Polska v září 1939 převedl Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků do azylu do Sovětského svazu (SSSR). Únik skupiny do Rumunska byl vyloučen, protože hrozilo, že by ji Rumuni předali Němcům. V SSSR se skupina ihned přejmenovala na „Východní skupinu čs. armády“. Skupina přešla beze zbraní a v civilu, ale jako vojenský útvar se souhlasem československého vyslance v Polsku Juraje Slávika, a po dojednání se sovětskými diplomatickými orgány na území Polska. Aby se jako civilní emigranti nerozptýlili po Sovětském svazu, který měl v té době s Německem dohodu o vzájemném neútočení (v rámci tzv. paktu Ribbentrop-Molotov), byli vojáci od veřejnosti izolováni v internačních táborech, v nichž vedli život podle předpisů čs. armády. Tyto internační tábory nebyly ani zajatecké, ani pracovní, ani gulagy. V době internace pobývala „Čs. vojenská skupiny východní“ postupně v následujících místech: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranky a Spaso-Jevfimijův klášter v Suzdalu. Na území SSSR nebylo v té době československé diplomatické zastoupení a podplukovník Ludvík Svoboda vedl po dva roky (až do přepadení Sovětského svazu Německem) diplomatická jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny mohla být přepravena do zemí, které bojovaly proti Německu – tedy do Francie, po jejím pádu do Velké Británie a později na Střední východ. Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12 transportů se 662 muži, 12 ženami a 6 dětmi. V té době čs. politické vedení v emigraci v čele s exilovým prezidentem Edvardem Benešem nebylo československými předmnichovskými spojenci – tedy právě Francií a Velkou Británií – ještě uznáváno. Do té doby neprohlásili mnichovskou dohodu a hranice Protektorátu Čechy a Morava za neplatné. Českoslovenští letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem sloužit ve francouzské Cizinecké legii, jejich vojenské hodnosti však jim byly sníženy nebo neuznány. Měsíc po napadení SSSR Německem byla československými politickými představiteli 18. července 1941 podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda umožňovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na sjednání podmínek pro spolupráci sovětských a československých zpravodajských služeb. Na československé straně byl spojovacím důstojníkem (tehdejší hodnost) plukovník Heliodor Píka. Kvůli tomu Svoboda několikrát odjel ze SSSR do tureckého Istanbulu. V Moskvě byla již na jaře 1941 ustanovena tajná", "", "Ludvík Svoboda byl ministrem národní obrany od svého jmenování členem Košické vlády 4. dubna 1945 do odvolání 25. dubna 1950. Funkci převzal po Janu Masarykovi. Armáda se budovala podle Košického vládního programu ze všech složek protinacistického domácího i zahraničního odboje. Již v ustanoveních Košického vládního programu se promítala skutečnost, že velmoci přisoudily Československu de facto místo v sovětské sféře vlivu, avšak také vzrůstající vliv prosovětských sympatií jak v exilových kruzích, tak i v okupované vlasti. Armáda měla být budována podle vzoru", "Dne 11. listopadu 1948 L. Svoboda vstoupil do komunistické strany. Někdy mu bývá připisováno dřívější tajné členství, historik Karel Kaplan však", "Po komunistickém převratu v únoru 1948 ministr národní obrany Svoboda dále prosazoval představu, že armáda bude budována s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. V armádě byli stále ještě zkušení velitelé ze zahraničního i domácího odboje a legionáři. Boj o politický vliv v armádě však rychle gradoval a brzy armáda prošla radikální kádrovou „očistou“. Jaroslav Procházka, náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty, v dopise tehdejšímu komunistickému předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi již v říjnu 1947 obvinil generála Svobodu z „politické nespolehlivosti, kolísání a žádá ho, aby neprodleně učinil nápravu“. Hned po únoru byla zatčena řada důstojníků, mezi nimi Jindřich Macháček, plk. Karel Střelka, ing. arch. Jan Jeník, kteří byli vyšetřováni kvůli L. Svobodovi. Podle některých autorů nesl Ludvík Svoboda politickou zodpovědnost za tehdejší čistky ve velitelském sboru. Nad „očistou“ armády", "Nedůvěra KSČ se obrátila i proti Svobodovi, nepomohlo ani to, že vstoupil v říjnu 1948 do KSČ. Během krátké doby se Reicinovi – s podporou K. Gottwalda (předsedy vlády) a R. Slánského (generální tajemník KSČ) podařilo vyměnit celé vedení ministerstva národní obrany, generálního štábu i jednotlivých útvarů. Do Moskvy šla udání o Svobodově nedůvěryhodnosti. Rudolf Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 pro poradu v Moskvě „\"... obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně... Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.\"“ Dne 25. dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany", "Úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953, odhalení Berii a 20. sjezd KSSS předznamenaly konec politiky padesátých let. Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954 díky Chruščovovi. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci odbornou, náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda, velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955–1958. Od května 1948 až do zvolení prezidentem v roce 1968 byl poslancem Národního shromáždění, postupně zvolen za obvody na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku, a v letech 1954 až 1964 byl také členem jeho", "", "Dne 30. března 1968 během pražského jara byl Ludvík Svoboda po abdikaci Antonína Novotného zvolen prezidentem republiky. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků. Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne aklamací. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T. G. Masaryka i Edvarda Beneše, ale také na hroby Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Národní památník na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům první světové války i bojovníkům druhé", "Reformní proces byl přerušen neohlášeným vstupem vojsk Varšavské smlouvy na československé území v noci na 21. srpna 1968. V ranních hodinách 21. srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických – A. Dubčeka, O. Černíka, J. Smrkovského, F. Kriegela, J. Špačka a B. Šimona, sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v SSSR. Prezidentovi byl vstup vojsk Varšavské smlouvy oznámen velvyslancem SSSR Červoněnkem v pozdních hodinách 20. srpna, když letadla již přistávala na ruzyňském letišti. „\"President vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském svazu a ostatních zúčastněných zemí.\"“ Prezident poté, když", "Po přijetí moskevského protokolu byl L. Svoboda přesvědčen, že se mohou, i když ne v plné míře, realizovat představy ozdravění socializmu ve prospěch společnosti. K posílení pracovního kolektivu Kanceláře prezidenta L. Svoboda přizval jako své poradce proreformní odborníky z oblasti ekonomie, práva, mezinárodních vztahů i kultury, profesory Miroslava Kadlece, Miroslava Tučka, Karla Svobodu, pro kulturu Vladislava Stanovského a diplomata Miloše Parise. Projev prezidenta k padesátému výročí 28. října byl v duchu pražského jara, hovořil o vzniku Československa, zhodnotil zásluhy zakladatelů republiky T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Připomenul Masarykovo poučení pro politiku státu naší polohy i velikosti. „\"O naší budoucnosti jak o sudbách všech národu, rozhodují přirozené a historické reality, nikoli fantastické plány a přání nesoudných politik, a proto je úkolem politiků vzdělaných, úkolem státníků, jasně si uvědomit naši situaci a vývoj náš a našich sousedů stále a bedlivě stopovat a podle", "Dne 22. března 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Již předtím, 18. června 1972, ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 byl postižen infarktem plic (plicní embolie) a následně měl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl. Dle některých historiků a publicistů L. Svoboda lpěl na své funkci a nechtěl rezignovat. Podle vzpomínek jeho dcery Zoe Svobodové-Klusákové však generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák nechtěl Svobodovu abdikaci schválit. Zdůvodňoval, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není na změnu prezidenta připravena a přijala by ji s nedůvěrou. Prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975. Prezidentem byl poté zvolen sám Gustáv Husák. Funkce hlavy státu byla opět spojena s nejvyšší funkcí v KSČ. „Do té doby bylo v ústavě zakotveno, že „nemůže-li prezident svůj úřad vykonávat, přísluší výkon prezidentských funkcí vládě“, která tím pověří ministerského předsedu a nikoliv generálního tajemníka strany. Došlo tak opět ke kumulaci obou nejvyšších funkcí – stranické a státní, v roce 1968 tolik kritizované.", "Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze–Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979 po sérii mrtvic a mozkových příhod. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17. července 1980. Pohřeb byl státní a vojenský, rakev byla vezena na dělové", "Československé řády a dekorace: Ruské dekorace z první světové války Sovětské řády a dekorace Polské řády", "", "Kloboučník, pplk., velitel dělostřeleckého pluku 12. (12. září 1928): „\"Škpt. Ludvík Svoboda, pěšího pluku 36, byl přidělen na zkušené u dělostřeleckého pluku 12 od 21/6 do 31/8 1928, k velitelství oddílu 1/12. Prokázal zvýšený zájem a snahu. Své zkušené u dělostřelectva využil plně a správně k důkladnému seznámení se s činností této zbraně. Zvláště jeho pilnost a vytrvalost byla vzorná. Škpt. Svoboda je výborný důstojník, vyspělé čestné povahy, iniciativní, sebevědomý, přesný, velmi inteligentní, bezvadného a vzorného chování ve službě i mimo ní. Celkový výsledek služební činnosti velmi dobrý.\"“ Velitel leteckého pluku 3 v Piešťanech (podpis nečitelný; 19. července 1931): „\"... během", "J. Kratochvíl, brig. gen, velitel 1. čs. sboru v SSSR (1943–1944, válečná vložka ke kvalifikační listině): „\"Je to zkušený velitel, který svoji brigádu za", "Václav Černý (literární vědec a spisovatel) hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých \"Pamětech\" přísně: „\"Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od", "Ve sborníku vzpomínek mužů a žen, vojáků, kteří se s Ludvíkem Svobodou za války osobně setkali a zažili ho jako velitele a nadřízeného je L. Svoboda hodnocen jako výjimečný velitel, s upřímnou starostí o své vojáky, který se často pohyboval v přední linii. Generálporučík v. v. MUDr. František Engel: „\"Podplukovník Svoboda věděl, že prapor musí být na frontu dobře připraven. Proto – přes obrovskou různorodost vojáků – trval na velmi důkladném výcviku. Cvičilo se vše, co v té válečné době, která kladla na vojáky velké nároky, bylo potřeba. Dlouhé denní a noční pochody za každého počasí a s plným zatížením byly na denním pořádku.... Když únava byla už nesnesitelná, postavil se velitel do čela, aby vojáky povzbudil svým osobním příkladem. Proto se snažili udržet s ním krok, nechtěli se nechat starým pánem zahanbit. Na něm nikdy nebyla únava znát, tak ji uměl ignorovat.\"“ „\"Od samého začátku byl podplukovník Svoboda nesmírně starostlivý velitel. Výtečně znal psychologii vojáka, věděl co mu může – kromě té těžké vojenské služby – život ztěžovat a ztrpčovat. Podle toho jednal.... Náš velitel to všechno prodělával se svými", "Zdeněk Vašíček vzpomíná: „Ludvík Svoboda /.../ v knize svých vzpomínek [\"Cestami života\", 1. díl, 1971] se vyznává ze svého hlubokého zaujetí JLF (J. L. Fischerem) v třicátých letech a podává na dobrých dvaceti stránkách obsah jeho \"‘Krize demokracie’\". Tento Prezident Dobrotivý samozřejmě o JLF nikdy ani snad neslyšel. Byl jsem to já, který jsem tehdy seznámil jednoho z ghostwriterů jeho pamětí, Oldřicha Janečka, s dílem JLF. Ten se rozhodl šířit jeho myšlenky všemi tehdy možnými prostředky, i tímto. Nedivme se proto, že paměti nebohého prezidenta byly záhy staženy z prodeje.“" ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Feyerabendovy myšlenky.", "Povaha vědecké metody.", "Anything goes.", "Úpadek fyzika - filozofa.", "Role vědy ve společnosti.", "Bibliografie." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Paul Feyerabend se narodil 13. ledna 1924 ve Vídni, kde také navštěvoval základní a střední školu. V této době se také začal zajímat o četbu, divadlo a zpěv. Po dokončení střední školy v dubnu 1942 byl odvelen do Pracovní fronty (Arbeitsdienst). Monotónní práce ho nebavila, proto se přihlásil do armády do školy pro důstojníky. Od prosince 1943 sloužil jako důstojník v severním úseku Východní fronty, kde také získal Železný kříž a byl povýšen na poručíka. Při ústupu byl zasažen třemi kulkami, z nichž jedna zasáhla páteř. Kvůli tomu musel až do smrti chodit o holi. Po zbytek války se z tohoto zranění zotavoval. Po válce získal první práci na částečný úvazek v Apoldě, kde psal pro divadlo. Poté navštěvoval několik přednášek na Výmarské akademii. Vrátil se do Vídně, kde studoval historii a sociologii. Studium ho neuspokojovalo, proto přestoupil na studium fyziky. Zde se setkal s Felixem Ehrenhaftem, fyzikem, jehož experimenty ovlivnily Feyerabenda v jeho pohledu na podstatu vědy. Poté změnil své studijní zaměření na filozofii - zde obhájil diplomovou práci. V roce 1948 se poprvé účastní mezinárodního letního semináře Rakouské sociologické společnosti v Alpbachu. Zde poprvé potkal Karla Poppera, který měl velký vliv na jeho pozdější práce - nejprve pozitivní, poté negativní. V roce 1951 získal díky British Council stipendium pro studium u Wittgensteina. Ten však umírá ještě před Feyerabendovým příjezdem do Londýna. Feyerabend si místo něho vybírá Karla Poppera jako svého školitele a zahajuje studia na London School of Economics. Během této doby byl hodně ovlivněn Popperovými myšlenkami. Poté se vrací do Vídně, kde překládá do němčiny Popperovo dílo „Otevřená společnost a její nepřátelé“, píše několik článků do encyklopedií a věnuje se vývoji humanitních věd v Rakousku. V roce 1955 získává své první akademické místo na Bristolské univerzitě, kde přednáší o filozofii vědy. Později během života přednáší také v Berkeley, Aucklandu, Sussexu, na Yale, v Londýně a Berlíně. Během této doby rozvinul své kritické pohledy na vědu, které později nazval „anarchistické“ nebo „dadaistické“, aby ilustroval svůj nesouhlas s dogmatickým užíváním pravidel. Tato pozice nebyla shodná s tehdejším racionálním pojetím filozofie vědy. Na Londýnské škole ekonomie se setkává s dalším Popperovým studentem, Imre Lakatosem. Plánují spolu napsat dialog s názvem „Rozprava proti metodě“, kde by Lakatos zastával racionální hledisko při pohledu na vědu a Feyerabend by na něj útočil. I přes nečekanou Lakatosovu smrt Feyerabend tuto publikaci napsal - jedná se především o kompilát z jeho předchozích článků. Tato publikace se stala známou kritikou tehdejšího filozofického pohledu na vědu a vyvolala mnoho reakcí. Důvodem mohl být také ohnivý a přímý způsob psaní, který nebyl u ostatních filozofů běžný. Po několika prvních velice negativních kritikách na tuto práci upadl Feyerabend do dlouholetých depresí. I přes to pokračoval až do smrti v hájení svých kontroverzních filozofických pozic. Dále přednášel na Berkeley a později také v Kasselu a Curychu. Po svém odchodu do důchodu dále publikoval velké množství článků a pracoval na své autobiografii. Zemřel v roce 1994 na komplikace způsobené mozkovým nádorem.", "", "V jeho knize \"Rozprava proti metodě\" a knize \"Science in a Free Society\" Feyerabend zastával názor zrušit metodická pravidla, kterými se vědci řídí. Měl námitky proti každé preskriptivní (nařízené) vědecké metodě, která svými pravidly, kterými se výzkum řídí, omezuje činnost vědců a tím i vědecký pokrok. Podle jeho názoru by vědě prospěla \"dávka\" teoretického anarchismu. Věřil, že teoretický anarchismus by byl žádoucí, protože je lidštější, než systémové organizace, které vědcům ukládají přísná pravidla. Feyerabendova pozice byla původně vnímána jako radikální filozofie vědy, protože naznačuje, že ani filozofie nemůže uspět v poskytování obecného popisu vědy. Dokonce ani při navržení způsobu, kterým by se daly odlišit přínos pro vědy od nevědeckých subjektů, jako např. mýty. (Pozice Feyerabenda také znamená, že filosofické směry by měly být ignorovány vědci, mají-li usilovat o pokrok.) Na podporu svého stanoviska, že metodologické pravidla obecně nepřispívají k vědeckému úspěchu, Feyerabend ukazuje protipříklad, kdy (dobrá) věda pracuje v souladu s určitou stanovenou metodou. Vzal si některé příklady vědecké epochy, které jsou obecně považovány za nesporné příklady pokroku (např. Koperníkova revoluce) a ukazuje, že všechna obecně závazná pravidla vědy jsou za takovýchto okolností porušována. Navíc tvrdí, že uplatňování těchto předpisů v těchto historických situacích by umožnilo předcházet vědeckým revolucím. Jedním z kritérií pro hodnocení vědecké teorie, na které Feyerabend útočí, je kritérium konzistence. Poukazuje na to, že trvat na tom, aby byla nová teorie v souladu se starými teoriemi, dává nesmyslnou výhodu teorii starší. Tento jakýsi logický bod, umožňující kompatibilitu se zaniklou starší teorií nezvětšuje ani platnost a ani pravdivost nové teorie, ale jen alternativně vysvětluje stejný obsah. Pokud by se tedy mělo vybrat mezi dvěma novými teoriemi se stejnou vypovídací schopností, vybrala by se ta, která je kompatibilní se starší a ověřenou teorií. Podobnost obou teorií (nové a staré) ji také dělá mnohem atraktivnější pro vědeckou komunitu, protože se nebudou muset snažit zbavit tolika vytvořených předsudků. Díky těmto důvodům ospravedlňuje Feyerabend \"nesmyslnou výhodu\". Feyerabend byl také kritický vůči Popperově falzifikaci. Tvrdil, že žádná pozoruhodná teorie není vždy v souladu se všemi relevantními fakty. To neumožňuje použít \"naivní falsifikaci\" jako metodologické pravidlo, které říká, že vědecké teorie by měly být odmítnuty v případě, že nesouhlasí se známými fakty. Feyerabend netvrdí názor, že vědci nevyužívají \"renormalizace\" principu nebo jiným neodvozují své teorie \"ad hoc\". Ba naopak tvrdí, že jsou tyto metody nezbytné pro pokrok vědy z několika důvodů. Jedním z těchto důvodů je skutečnost, že pokrok ve vědě je nerovnoměrný. Například v době, kdy žil Galileo, optické teorie nemohly vysvětlit jevy, které byly pozorovány pomocí dalekohledů. Proto astronomové, kteří používali pozorování pomocí dalekohledů, museli použít pravidla \"ad hoc\", dříve než si mohli osvojit předpoklady optických teorií. Feyerabend byl kritický vůči jakémukoliv pravidlu, které mělo za cíl posoudit kvalitu vědeckých teorií srovnáním se známými fakty. Myslel si, že předchozí teorie by mohly ovlivnit přirozené výklady pozorovaných jevů. Vědci nutně implikují předpoklady při porovnání teorií se skutečností, které sledují. Tyto předpoklady je třeba pozměnit tak, aby mohla být nová teorie kompatibilní s pozorováním. Hlavní příklad o využívání pravidel při pozorování a výkladu dat, které později ovlivní zjištěné skutečnosti, uvedl Feyerabend \"argument věže\". Argument věže je hlavní argument proti tomu, že se Země pohybuje. Aristotelikové provedli experiment, ve kterém hodili kámen z věže a ten dopadl na místo, které předem určili. Mysleli si, že pokud se Země skutečně pohybuje, bude kámen padat v úhlopříčném směru. Ale tím, že dopadl kámen na předem určené místo, si mysleli, že se Země nepohybuje. Využijeme-li antických metodologických pravidel o padajícím kamenu, pak se zdá teorie pohybu Koperníka jako falzifikována, protože předměty padají ve svislém směru. Takovéto pozorování vyžadovalo nový výklad, který bude kompatibilní s Koperníkovou teorií. Galileo byl schopen provést takovou změnu v povaze mezi impulsivním a relativním pohybem. Předtím, než se tyto teorie stanou klíčové, musel Galileo využít metodu \"ad hoc\" a pokračovat kontradikčně. Takže, \"ad hoc\" hypotézy vlastně mají pozitivní funkci: dočasně vytvoří novou teorii slučitelnou s fakty, až do doby, kdy teorie může být bráněna a podporována jinými (novými a podpůrnými) teoriemi.", "Podle Feyerabenda začaly být nové teorie přijaty ne proto, že jsou v souladu se svou vědeckou metodou, ale proto, že jejich zastánci využili nějakého triku - racionálního, rétorického, nebo nemorálního - s cílem pomoct jim v jejich počínání. Bez pevné ideologie, nebo zavedení náboženských tendencí existuje jen jediný přístup, který neomezuje pokrok a to je \"anything goes\" - vše je dovoleno - z tohoto výrazu (nejde totiž o princip) se přezdívá Feyerabendovo pojetí vědy jako \"metodologický anarchismus\". Feyerabend zvažoval o možnost nesouměřitelnosti dvou teorií, ale váhal je aplikovat ve své koncepci. Byl kritický vůči pokusům zachytit nesouměřitelnost v logickém rámci, protože si myslel, že nesouměřitelnosti je fenomén mimo oblast logiky. Ve druhém dodatku ke knize \"Proti metodě\", Feyerabend uvádí: \"Nikdy jsem neřekl,...že nějaké dvě soupeřící teorie jsou nesouměřitelné... To, co jsem řekl bylo to, že některé soupeřící teorie, jsou-li vykládány v určitém kontextu, nelze snadno srovnávat.\" Nesouměřitelnost se netýkala Feyerabenda výrazně, protože věřil, že i když teorie jsou souměřitelné, výsledek srovnání nemusí nutně vylučovat druhou teorii. Jinými slovy: když teorie jsou nesouměřitelné, ale nelze je vyloučit navzájem, mohou být teorie souměřitelné a nemohou se navzájem vyloučit. Proto posuzování (ne)souměřitelnosti, nemá v koncepci Feyerabenda velký význam. Je třeba mít na paměti, že když se Feyerabend sám popsal jako \"epistemologický anarchista\", výslovně se distancoval, že není \"politický anarchista\", a tento pohled na Feyerabenda sdíleli i jiní autoři, kteří se zabývali anarchistickou kritikou vědy. Nicméně někteří autoři argumentovali, že politický anarchismus je mlčky zakotven ve Feyerabendově pojetí vědy a její aplikace ve společnosti.", "Feyerabend kritizoval nedostatek filozofických znalostí u generace fyziků, která vznikla po druhé světové válce:\"\"Ústup od filosofie do vlastní 'profesní' ulity má za následek katastrofu. Mladší generace fyziků Feynman, Schwingers, atd. Mohou být přesnější; mohou být inteligentnější, než jejich předchůdci jako např. Bohr, Einstein, Schrödinger, Boltzmann, Mach a tak dále. Ale jsou necivilizovaní divoši, protože jim nedostává filozofické hloubky. A to je selhání stejné myšlenky profesionality, kterou nyní brání.\"\"Na druhou stranu, byl Feyerabend dost kritizován za zkreslování postupů, metod a cílů některých z výše uvedených vědců, zvláště hlavní díla Macha a Einsteina.", "Feyerabend popisoval vědu jako anarchistický podnik, který je posedlý svou vlastní mytologií, která si vytváří nároky na pravdivost (tj. co pravdivé je a co není) a považuje dokazatelnost pravdy jakou svou vlastní schopnost. Byl obzvláště rozhořčený arogantním postojem mnoha vědců k alternativním tradicím. Například tvrdil, že astrologie a efektivita tanců v dešti, nebyla nikdy ověřena vědeckým výzkumem, a odmítnut převážně negativním postojem vědců k takovýmto fenoménům, stejně jako fenomén elitářství nebo rasismu. Podle jeho názoru, se věda stala represivní (potlačující) ideologie, i když pravděpodobně začala jako osvobozující hnutí. Feyerabend si myslel, že veřejnost by měla být chráněna před ovlivněním vědou, stejně jako je chráněna od jiných ideologií. Argumentuje tím, že historicky univerzální vědecká metoda neexistuje. Feyerabend tvrdí, že si věda nezaslouží své výsadní postavení v západní společnosti. Vzhledem k tomu, že vědecké názory nevyplývají z univerzální metody, která zaručuje vysokou kvalitu závěrů, myslel si, že neexistuje žádný důvod pro oceňování vědeckých znalostí před jinými ideologiemi, jako třeba náboženství. Feyerabend rovněž tvrdil, že vědecké úspěchy, jako například přistání na Měsíci, nejsou žádný přesvědčivý důvod dávat vědě zvláštní status. Dle jeho názoru, není spravedlivé používat vědecké předpoklady v otázce, které problémy jsou podstatné a stojí za to je řešit, za účelem hodnocení jiných ideologií. Navíc se úspěchu vědců tradičně podílí nevědecké prvky, jako je například inspirace z mytických a náboženských zdrojů. Na těchto argumentech bránil názor, že věda by měla být oddělena od státu stejným způsobem, jako náboženství a stát v moderní sekulární společnosti. Představil pojem \"svobodné společnosti\", v němž \"\"všechny tradice mají stejná práva a rovné podmínky v přístupu k centrům moci\"\" (\"Science in a Free Society\"). Například rodiče by měli být schopni určit ideologický kontext vzdělání svých dětí, namísto toho, aby vědecké standardy určovali limit jejich vzdělání. Odmítl názor, že věda je především \"racionální\" na základě toho, že neexistuje jediná společná \"racionální\" složka, která spojuje všechny vědy, a přitom sama vylučuje jiné způsoby myšlení (\"Rozprava proti metodě)\".", "Sebrané spisy:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Mechanismus.", "Skleníkové plyny.", "Role ve změně klimatu.", "Vědecké potvrzení role skleníkových plynů.", "Skutečný skleník.", "Související efekty.", "Protiskleníkový efekt.", "Skrytý skleníkový efekt.", "Tělesa jiné než Země." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Existenci skleníkového efektu v roce 1824 předpověděl francouzský fyzik a matematik Joseph Fourier. Argument a důkazy byly dále v letech 1827 a 1838 podpořeny francouzským fyzikem Claudem Pouilletem a odůvodněny experimentálními pozorováními irského fyzika Johna Tyndalla v roce 1859, který změřil radiační vlastnosti určitých skleníkových plynů. Účinek byl plně vyčíslen v roce 1896 švédským vědcem Svantem Arrheniusem, který provedl první kvantitativní odhad globálního oteplování následkem hypotetického zdvojnásobení atmosférického oxidu uhličitého. Žádný z těchto vědců však nepoužil termín „skleníkový efekt“; ten byl v tomto významu poprvé použit švédským meteorologem Nilsem Gustafem Ekholmem v 1901.", "Země přijímá energii ze Slunce v podobě ultrafialového, viditelného a blízkého infračerveného záření. Asi 26 % přicházející sluneční energie se atmosférou a mraky odráží zpátky do vesmíru a 19 % energie atmosféra a mraky absorbují. Většina zbývající energie je absorbována na povrchu Země. Vzhledem k tomu, že povrch Země je chladnější než Slunce, vyzařuje na vlnových délkách, které jsou mnohem delší než vlnové délky, které byly absorbovány. Většina tohoto tepelného záření (od Země) je absorbována atmosférou a ohřívá ji. Atmosféra také získává teplo na ohřátí vzduchu a latentní teplo proudící z povrchu. Atmosféra vyzařuje energii jak nahoru, tak dolů; část vyzařovaná dolů je absorbována povrchem Země. To vede k vyšší rovnovážné teplotě, než kdyby atmosféru neměla. Ideální tepelně vodivé černé těleso ve stejné vzdálenosti od Slunce jako Země by mělo teplotu kolem 5,3 °C. Vzhledem k tomu, že Země odráží přibližně 30 % přicházejícího slunečního světla, tak by tato efektivní teplota ideální planety (teplota černého těla, která by vyzařovala stejné množství záření) byla asi -18 °C. Povrchová teplota této hypotetické planety je o 33 °C nižší než aktuální teplota povrchu Země, která je přibližně 14 °C. Základní mechanismus může být kvalifikován mnoha způsoby, z nichž žádný neovlivňuje základní proces. Atmosféra v blízkosti povrchu je převážně neprůhledná pro tepelné záření (s důležitými výjimkami pro „průhledné“ pásy) a většina tepelných ztrát z povrchu je vlastním teplem a skupenským přenosem tepla. Radiační energetické ztráty jsou v atmosféře stále důležitější, především kvůli klesající koncentraci vodní páry, která je důležitým skleníkovým plynem. Je mnohem realističtější myslet na to, že skleníkový efekt se vztahuje na „povrch“ ve střední části troposféry, která je účinně spojena s povrchem teplotním gradientem. Jednoduchý obraz také předpokládá ustálený stav, ale v reálném světě existují odchylky v důsledku denního cyklu, stejně jako sezónního cyklu a povětrnostních poruch. Solární ohřev se uplatňuje pouze během dne. Během noci se atmosféra trochu ochlazuje, ale ne velice, protože její emisivita je nízká. Denní kolísání teploty se snižuje s výškou v atmosféře. V oblasti, kde jsou důležité radiační účinky, se popis, který je daný idealizovaným skleníkovým modelem, stává realistickým. Zemský povrch, ohřátý na teplotu okolo 255 K (-18 °C), vyzařuje dlouhovlnné, infračervené teplo v rozmezí 4-100 μm. Při těchto vlnových délkách jsou skleníkové plyny, které byly převážně průhledné pro příchozí sluneční záření, více absorpční. Každá vrstva atmosféry se skleníkovými plyny pohlcuje část tepla vyzařované nahoru ze spodních vrstev. Probíhá opakování ve všech směrech, jak nahoru, tak dolů; v rovnováze (podle definice) je to stejné množství, jaké se absorbovalo. To má za následek větší teplotu dole. Zvýšení koncentrace plynů zvyšuje množství absorpce a opětovné záření, čímž dále ohřívá vrstvy a nakonec i povrch pod nimi. Skleníkové plyny - včetně většiny dvoumolekulových atomů plynů se dvěma různými atomy (jako je oxid uhelnatý, CO) a všechny plyny se třemi nebo více atomy - jsou schopny absorbovat a vyzařovat infračervené záření. Ačkoli více než 99 % suché atmosféry je pro infračervené záření průhledné (protože hlavní složky - N, O a argon - nejsou schopny přímo absorbovat nebo vyzařovat infračervené záření), mezimolekulové srážky způsobují, že energie pohlcovaná a vyzařovaná skleníkovými plyny je sdílena s ostatními plyny, které nejsou aktivní v infračervené oblasti. Podle IPCC je ale nepravděpodobné, že by se lidskou činností skleníkový efekt vymkl kontrole: „a 'runaway greenhouse effect'—analogous to [that of] Venus—appears to have virtually no chance of being induced by anthropogenic activities.“", "Podle jejich procentního podílu na skleníkovém efektu na Zemi jsou čtyři hlavní plyny: Každému plynu nelze přiřadit přesné procento, protože absorpční a emisní pásy plynů se překrývají (proto jsou výše uvedeny rozsahy). Mraky také absorbují a vyzařují infračervené záření a tím ovlivňují radiační vlastnosti atmosféry.", "Zesílení skleníkového efektu prostřednictvím lidské činnosti je známo jako zvýšený (nebo antropogenní) skleníkový efekt. Tento nárůst radiačního působení z lidské činnosti je důsledkem zejména zvýšení úrovně oxidu uhličitého v atmosféře. Podle nejnovější hodnotící zprávy Mezivládního panelu o změně klimatu \"\"atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného jsou za posledních 800 000 letech bezprecedentní. Jejich účinky společně s jinými antropogenními silami byly zjištěny v celém klimatickém systému a je velmi pravděpodobné, že byly dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století.\"\" CO vzniká spalováním fosilních paliv a dalšími činnostmi, jako je výroba cementu a odlesňování tropů. Měření CO na observatoři Mauna Loa na Havaji ukazuje, že koncentrace se od roku 1960 zvýšily z přibližně hodnoty 313 ppm na přibližně 389 ppm v roce 2010. Dne 9. května 2013 dosáhly koncentrace milníku 400 ppm. Současné zjištěné množství CO překračuje maximální hodnoty geologických záznamů (~ 300 ppm) z údajů ledových vrtných jader (ledové vývrty). Účinek oxidu uhličitého vzniklého spalováním na globální klima, zvláštní případ skleníkového efektu, poprvé popsaný v roce 1896 Svantem Arrheniusem, se také nazývá Callendarův účinek. Údaje z ledových vrtných jader z uplynulých 800 000 let ukazují, že koncentrace oxidu uhličitého se pohybovala od hodnot od 180 ppm do před industriální úrovně 270 ppm. Paleoklimatologové považují změny v koncentraci oxidu uhličitého za zásadní faktor ovlivňující změny klimatu v tomto časovém měřítku.", "V rámci vědeckých modelů fungování klimatu byly definovány následující následky zvyšování koncentrací skleníkových plynů, především CO: Všechny vyjmenované jevy byla potvrzeny měřením těchto jevů při použití mnoha různých vědeckých metod.", "\"Skleníkový efekt\" atmosféry je pojmenován analogicky k skleníkům, které se za slunečního záření stávají teplejšími. Skleník však primárně neohřívá \"skleníkový efekt\". \"Skleníkový efekt\" je ve skutečnosti nesprávným názvem, jelikož vytápění v běžném skleníku je způsobeno snížením konvekce zatímco \"skleníkový efekt\" funguje tak, že brání absorbovanému teplu opouštět strukturu radiačním přenosem. Skleník je vybudován z jakéhokoliv materiálu, kterým prochází sluneční světlo, obvykle ze skla nebo plastu. Slunce ohřívá zem a obsah uvnitř stejně jako venku, které pak ohřívá vzduch. Venku se teplý vzduch v blízkosti povrchu zvedá a mísí se s chladnějším vzduchem, udržuje teplotu nižší než uvnitř, kde se vzduch nadále zahřívá, protože je omezen na skleník. To lze dokázat otevřením malého okna v blízkosti střechy skleníku: teplota začne výrazně klesat. Experimentálně bylo demonstrováno (Robertem Woodem v roce 1909), že (nevyhřívaný) \"skleník\" pokrytý horninovou solí, halitem, (který je průhledný vůči infračervenému záření) se ohřívá podobně jako jiný, zakrytý sklem. Takto skleníky fungují především tím, že zabraňují konvektivnímu ochlazování. Vyhřívané skleníky jsou další záležitostí, které mají vnitřní zdroj tepla, které chce uniknout ven, čemuž se musí zabránit. Dává tedy smysl se pokusit zabránit radiačnímu ochlazení pomocí vhodného zasklení.", "", "Protiskleníkový efekt je mechanismus podobný a symetrický vůči skleníkovému efektu: skleníkový efekt se týká atmosféry, která propouští záření, aniž by dovoloval tepelné vyzařování, které ohřívá povrch těla; anti-skleníkový efekt je kolem atmosféry, která neumožňuje záření a zároveň umožňuje tepelné vyzařování, čímž se snižuje rovnovážná povrchová teplota. Takový účinek se uvádí o saturnově měsíci Titanu.", "Skrytý skleníkový efekt nastane, pokud kladná zpětná vazba vede k vypařování všech skleníkových plynů do atmosféry. O skrytém skleníkovém efektu, který zahrnuje oxid uhličitý a vodní páru, se již dlouho předpokládá, že nastal na Venuši.", "Skleníkový efekt na Venuši je zvláště velký, protože jeho hustá atmosféra se skládá především z oxidu uhličitého. \"Venuše v minulosti zažila skleníkový efekt a očekáváme, že na Zemi bude efekt trvat asi 2 miliardy let, jak se zvyšuje sluneční záření.\" Titan má protiskleníkový efekt, protože jeho atmosféra pohlcuje sluneční záření, ale je poměrně průhledná pro odchozí infračervené záření. Trpasličí planeta Pluto je také chladnější, než by se dalo očekávat, protože ho ochlazuje odpařování dusíku." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Počátky Moldavska a osmanské období.", "19. století a 1. světová válka.", "Od druhé světové války po současnost.", "Geografie.", "Politika.", "Moldavsko-české vztahy.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Cestovní ruch.", "Obyvatelstvo.", "Národnostní složení (2004).", "Města.", "Kultura.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Moldavská republika je poměrně nový stát, který vznikl až ve 20. století. Navazuje ale na historické království Moldávie, které se rozkládalo na celém území dnešního Moldavska a na části území dnešního Rumunska a Ukrajiny.", "Moldavský stát se zformoval v polovině 14. století, a to pod vlivem Uher. Roku 1359 se moldavský kníže Bohdan I. uherského vlivu zbavil a stal se tak prvním nezávislým knížetem. Později se Moldávie dostala do lenní závislosti na polském království. Nejvýznamnějším moldavským vládcem byl kníže Štěpán III. Veliký (1457–1504). Za jeho vlády bylo knížectví ohroženo agresí sousedního Polska, Uher, ale především osmanské říše. Proti ní se Štěpán snažil vytvořit alianci. Roku 1489 byl nakonec Turky donucen platit tribut. Jeho nástupce poté uznal lenní závislost své země na osmanské říši. Roku 1829 získala Moldávie od Osmanské říše autonomii.", "Území dnešního Moldavska zahrnuje převážnou část Besarábie – historické ruské gubernie mezi Dněstrem, Prutem a Černým mořem, vzniklé v důsledku připojení východní části Moldavského knížectví k Ruskému impériu v roce 1812, zatímco zbylé území Moldávie se později stalo součástí Rumunska. V roce 1856, na základě rozhodnutí kongresu v Paříži, byla jihovýchodní část Besarábie s městy Bolhrad, Izmajl a Cahul připojena k Moldavskému knížectví a v roce 1859 se v důsledku spojení Moldavska a Valašska stala součástí Spojených knížectví Moldávie a Valašska (rumunsky \"Principatele Unite ale Moldovei și Țării Românești\", od roku 1866 \"Rumunské knížectví\"); v roce 1878, na základě rozhodnutí kongresu v Berlíně, byla opět přičleněna k Rusku. 27. března 1918 byla Besarábie poprvé ve svých dějinách v celku připojena k Rumunsku, což potvrdila Versailleská mírová smlouva (1919), jejíž rozhodnutí však Sovětský svaz neuznával. V meziválečném období, pod správou rumunské administrace, bylo území Besarábie rozděleno na 13 žup. Hotin (Chotim), Soroca, Bălți, Orhei, Lăpușna, Tighina, Cahul, Cetatea Albă, Ismail (Izmail), Fălciu, Iași (Jasy), Botoșani a Dorohoi.", "V roce 1940, na základě dohody uzavřené s Německem v srpnu 1939, SSSR obsadil celou Besarábii. Pod sovětskou správou byla severní a jižní část Besarábie (Budžak) připojena k Ukrajinské SSR, centrální část byla sloučena s Moldavskou autonomní SSR (Podněstřím). Ze sloučených oblastí vznikla Moldavská SSR. Poté, co roku 1941 Německo a Rumunsko zahájilo válku proti SSSR, obsadily Besarábii vojska fašistické koalice. Celá Besarábie se znovu ocitla pod rumunskou správou. Tento stav trval do roku 1944, kdy Rudá armáda vytlačila německá a rumunská vojska z Besarábie, jež se opět stala součástí SSSR. Od roku 1944 do roku 1991 bylo Moldavsko součástí Sovětského svazu jako Moldavská SSR, která byla na území Besarábie vytvořena již v roce 1940. Roku 1991 získala Moldavská SSR samostatnost jako Moldavská republika. V roce 1994 se uskutečnilo referendum, ve kterém většina obyvatelstva odmítla spojení s Rumunskem. Největším problémem současného Moldavska je Podněstří (moldavsky \"Nistreană\", rumunsky \"Transnistria\"), oblast východního břehu řeky Dněstr s převahou rusky mluvícího obyvatelstva. Podněstří bylo součástí SSSR již od 20. let 20. století, v roce 1990 jako Podněsterská moldavská republika vyhlásilo nezávislost na Moldavské republice. Nezávislost Podněsterské republiky, která značně destabilizuje celý region, není mezinárodně uznávána.", "Povrch Moldavska tvoří mírně vyvýšená a zvlněná rovina a nejvyšší bod je Dealul Bălăneşti (430 m n. m.) v centrální části země (Moldavská pahorkatina, Kodra). Na severu a jihu Moldavska se rozprostírají nejzápadnější výběžky eurasijské stepi. Typickými prvky reliéfu jsou četné úžlabiny a doliny – výsledek erozní činnosti vody. Pozoruhodností reliéfu jsou vyvýšeniny nazývané \"tovtre\", které se nad okolím zvedají do výšky cca 100 m, ale nevznikly tektonickou činností. Jde o rify, podmořské útesy, vytvořené živočichy, kteří žili ve zdejších mořích před 20 miliony let. Oblast tovtrů leží na ukrajinsko-moldavském pomezí, na horním Prutu (cca 200 km od Kišiněva). Je protkána dolinami a kaňony přítoků horního Prutu (k nejkrásnějším patří např. průlom řeky Zbruč na Ukrajině). Zvláštností reliéfu je i oblast Sto pahorků mezi Prutem a Dněstrem (asi 200 km od Kišiněva). Je zde asi 3500 pahorků, jejichž výše dosahuje od 1,5 do cca 30 m. Až 75 % země pokrývá černozem; lesy jsou v důsledku intenzivní zemědělské činnosti vykácené (tvoří pouze 6 % plochy). Země není bohatá na vodní zdroje – ani povrchové, ani podzemní. Dvě významné východoevropské řeky – Dněstr a Prut – tvoří její západní a východní hranici. Moldavsko má přístup i k Dunaji – asi 0,5 km úsek břehu na soutoku Prutu a Dunaje u vesnice Giurgiulești. V přilehlých oblastech je několik jezer a rozsáhlá bažinatá území. Moldavsko má mírné kontinentální klima s teplým létem a poměrně chladnou zimou, kdy teploty klesají pod bod mrazu. Prší zejména v teplejších měsících, dešťové přívaly přicházejí v létě. Průměrná teplota v Kišiněvu v lednu -5 °C, v červenci 23 °C.", "Moldavsko je unitární, parlamentní republikou. Základním dokumentem státu je ústava z roku 1994. Ústava může být měněna pouze dvoutřetinovou parlamentní většinou, a její změny nemůžou být provedeny během stavu nouze nebo války. Ústavní dodatky týkající se státní suverenity, nezávislostí nebo státní jednoty mohou být prosazeny pouze vůli většiny obyvatel v referendu. Základním legislativním orgánem země je 101členný jednokomorový parlament, jehož poslanci jsou voleni každé čtyři roky. V parlamentních volbách z roku 2010 získala většinu 59 křesel Aliance pro Evropskou integraci tvořená Liberálně demokratickou stranou, Liberální stranou a Demokratickou stranou. Jedinou opoziční stranou je Komunistická strana Moldavské republiky, která drží 42 křesel. Hlavou státu je moldavský prezident, který je volen parlamentem. Ke zvolení prezidenta je nutná většina tří pětin v parlamentu. Hlavou výkonné moci je premiér země. Moldavská ústava také ustanovuje nezávislý šestičlenný ústavní soud. V listopadu 2014 byla ze tří největších bank v Moldavsku ukradena jedna miliarda dolarů, která představuje celou jednu osminu moldavského HDP. V květnu 2017 byl kvůli podezření z korupce zatčen starosta Kišiněva a místopředseda proevropské Liberální strany Dorin Chirtoacă.", "Moldavsko je zařazeno mezi prioritní země české zahraniční rozvojové spolupráce. ČR zde působí především v sektorech ochrany životního prostředí, zásobování vodou a sanitace, státní správy a občanské společnosti, vzdělávání, sociální infrastruktury, zemědělství, lesnictví a rybolovu. Česká nevládní humanitární organizace Člověk v tísni se v oblasti mimo to soustředí zejména na předávání zkušeností představitelům samosprávy a rozvoj občanské společnosti, organizace Adra se zaměřuje na děti žijící na ulici. Dále jsou na místě realizovány projekty Aid for Trade a moldavským studentům jsou nabízena česká vládní stipendia. Ve školním roce 2012/2013 v ČR studovalo celkem 36 moldavských vládních stipendistů. Moldavská republika s účinností od 1. ledna 2007 zrušila vízovou povinnost pro občany České republiky. Toto opatření umožňuje vstup a pobyt na území Moldavské republiky bez víz maximálně po dobu 90 dnů v průběhu 6 měsíců od data prvního vstupu. Od 6. dubna 2006 se provádí přímo na hraničních přechodech registrace o pobytu cizinců do státního registru, čímž je nahrazena dřívější přihlašovací povinnost.", "Moldavsko je rozděleno na 32 okresů, tři městské autonomní celky (Kišiněv, Bălți a Tighina), dva částečně autonomní regiony (Gagauzsko a Podněstří).", "I přes jistý pokrok v posledních letech je Moldavsko nejchudší zemí Evropy. Navzdory tomu se v poslední době pokouší o rozvoj drobného podnikání. Země má příznivé klima pro intenzivní zemědělství a pěstování některých subtropických plodin, zejména zeleniny, ovoce, tabáku a také vína. Naopak nedisponuje žádným významnějším nerostným bohatstvím. Od roku 2007 je Moldavsko členem Středoevropské zóny volného obchodu. Podle Indexu lidského rozvoje je Moldavsko zdaleka nejméně rozvinutou evropskou zemí s HDI podobně vysokým jako má Egypt, Mongolsko či Botswana. Většinu elektrické energie, stejně tak i paliva, musí Moldavsko dovážet. Země je v energetických otázkách zcela závislá na Rusku, které v zemi vlastní důležité elektrické rozvodny. Obě země spolu mají vleklé spory ohledně cen ropy a zemního plynu. Důsledkem těchto sporů je ruský zákaz prodeje moldavského vína a zemědělských výrobků v Rusku a také zdvojnásobení ceny za dodávky ropy a zemního plynu. Ekonomika země je ovšem na kolísání cen těchto komodit velmi citlivá. Důsledkem je výrazné zpomalení růstu HDP v roce 2006. Přesto země za rok 2007 vykázala pozoruhodný růst ekonomiky o 6 %. Stát si ponechává kontrolu nad velkou částí hospodářství. Ekonomika trpí také poměrně velkou inflací a korupcí. Průměrná mzda v Moldavsku v roce 2007 dosahovala pouze 100 USD. Odhadem až 25 % práceschopného obyvatelstva pracuje v zahraničí. Proto je oficiální nezaměstnanost pouhé 2,3 %. Moldavsko je prioritní zemí české zahraniční rozvojové spolupráce. ČR se tak podílí na řešení některých problémů země, především v oblasti životního prostředí, vzdělání a prevence migrace.", "12 300 km dlouhá silniční síť je většinou vyasfaltovaná. Moldavské vnitrozemí má díky Dněstru přístup k Černému moři a přes Prut k Dunaji. Nejdůležitějšími vnitrozemskými přístavy jsou Tighina a Rybnica na Dněstru a Ungheni na Prutu. Mezinárodní letiště je v Kišiněvě, který má i přímé železniční spojení se zahraničím.", "Hlavním střediskem slabě rozvinutého cestovního ruchu je hlavní město. Pozoruhodné jsou i pevnosti rozmístěné po celé zemi, především kruhové opevnění Soroca na Dněstru. Nejvýhodnějším obdobím na návštěvu země je vinobraní v říjnu, kdy se konají mnohé slavnosti vína.", "Podle údajů sčítání lidu z roku 2014 žije v Moldavsku (v oblastech kontrolovaných ústřední vládou) 2 998 235 obyvatel, což je pokles o 11,3 % oproti údajům zjištěným při sčítání lidu v roce 2004. Míra urbanizace je 45 %. V Podněstří (k říjnu 2015) žilo 475 665 obyvatel, což je rovněž pokles, o 14,3 %, oproti číslu zaznamenanému při sčítání lidu v roce 2004. Míra urbanizace v Podněstří byla 69,9 %. Emigrace je v Moldavsku masový jev a má zásadní dopad na demografickou situaci a ekonomiku země. Moldavská zpravodajská a bezpečnostní služba odhaduje, že 600 000 až 1 milion moldavských občanů (téměř 25 % obyvatel) pracuje v zahraničí. Úředním jazykem Moldavska je rumunština, kterou mluví většina Moldavanů. Dříve panovaly spory o to, zda se jedná o samostatný jazyk nazývaný moldavština. Deklarace nezávislosti z roku 1991 označuje za úřední jazyk rumunštinu. Ústava z roku 1994 uváděla, že národní jazyk Moldavské republiky je moldavština. Ještě v roce 2003 vláda přijala prohlášení, že jednou z priorit národní politiky je zachování moldavského jazyka. V prosinci roku 2013 však Ústavní soud rozhodl, že deklarace nezávislosti má vyšší právní závaznost než ústava a státním jazykem je rumunština. Při sčítání lidu v roce 2014 (které nezahrnovalo Podněstří) 54,6 % obyvatel za svůj první jazyk označilo moldavštinu, 24 % rumunštinu. Ačkoli pouze 4,1 % obyvatel jsou etničtí Rusové, ruštinu za svůj hlavní jazyk označilo 14,5 % z celkového počtu obyvatel. Používají ji hlavně Ukrajinci, Gagauzové a Bulhaři. V roce 2013 se 60 % dětí učilo ve škole jako svůj první cizí jazyk angličtinu. Druhou nejčastější volbou byla francouzština, neboť vazby na Francii jsou, podobně jako v Rumunsku, silné kvůli tradiční francouzské sounáležitosti s národy mluvícími románskými jazyky. Podle sčítání obyvatelstva z roku 2004 tvoří 93,3 % obyvatel pravoslavní křesťané. V zemi působí dvě pravoslavné církve, Moldavská pravoslavná církev, jež je podřízená ruské pravoslavné církvi, a Pravoslavná církev Besarábie, jež je podřízená Rumunské pravoslavné církvi. Obě církve tvrdí, že jsou národní církví země. 1,9 % populace tvoří protestanti, 0,9 % připadá na jiné náboženství. Jen zanedbatelné množství obyvatel se deklaruje jako „bez vyznání“.", "Nedaleko Cahulu na samém jihu země se nachází jediná česká vesnice v zemi, Huluboaia ( \"Holubinka\").", "Přehled větších měst a jejich vylidňování po rozpadu Sovětského svazu podává tabulka:", "V Moldavsku se narodil slavný básník Mihai Eminescu a jeden z nejslavnějších klavíristů historie Anton Rubinstein. V Sovětském svazu se prosadil filmový režisér Emil Loteanu, v Rumunsku básník Grigore Vieru. Nejpřekládanějším současným moldavským autorem ve světě je Ion Druce. Pěvkyní milánské La Scaly se stala Maria Bieșu, meziválečnou operní hvězdou byla Maria Cebotari. Autorem hudby k zahajovacímu i závěrečnému ceremoniálu olympijských her v Moskvě roku 1980 byl Eugen Doga. V populární hudbě se proslavila disco kapela O-Zone tvořená trojicí Dan Bălan, Radu Sîrbu a Arsenie Todiraş. V pop-music Sovětském svazu byla mimořádně populární moldavská rodačka Sofia Rotaru. V oblasti elektronické hudby se prosadil kišiněvský rodák Andrew Rayel. Dětskou pěveckou hvězdou je Cleopatra Stratanová. Narodil se zde také raper Calin Panfili, který žije v Brně v České republice. V Moldavsku se narodil významný ruský architekt Alexej Ščusev. Byl klíčovým představitelem architektury stalinské éry, která je někdy nazývána stalinský imperiální styl či stalinský klasicismus. Jeho nejznámější stavbou je Leninovo mauzoleum v Moskvě. Na území Moldavska se nachází jedna památka zapsaná na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jde o Struveho geodetický oblouk, jenž byl řetězcem triangulačních bodů vybudovaným napříč deseti státy, od norského Hammerfestu až k Černému moři. 2820 kilometrů dlouhý systém byl vybudován ruským astronomem Friedrichem Georgem Wilhelmem von Struve v letech 1816-1855. Moldavsko tento zápis sdílí s Běloruskem, Estonskem, Finskem, Lotyšskem, Litvou, Norskem, Ruskem, Švédskem a Ukrajinou. K dalším významným historickým a architektonickým památkám patří jeskynní klášter ve vesnici Tipova. Jde o největší ortodoxní klášter celé východní Evropy. Další důležitý klášter se nachází ve vesnici Cipriana, v něm sídlí moldavská pravoslavná církev. Pověstmi je opředen klášter Svaté Trojice v Saharna. Kišiněv je spjat s památkou Alexandra Sergejeviče Puškina, který sem rád jezdíval a trávil zde léto. Pozoruhodným dokladem střídání kultur a mísení vlivů na území Rumunska je město Orhei, v němž se dochovalo nejvíce historických budov, od muslimských mešit až po pravoslavné kláštery.", "Zakladatelem moldavské vzdělanosti byl v 16. století Grigore Ureche, který ve své kronice \"Letopiseţul Ţării Moldovei\" poprvé zaznamenal existenci moldavského jazyka a jeho románského původu. Rumunskou filologii 19. století povýšil Bogdan Petriceicu Hasdeu (rodák ze severní Besarábie, o niž Moldavsko přišlo). Lev Berg byl významným geografem a prezidentem Ruské geografické společnosti. V Moldavsku se narodil také slavný polský statistik Jerzy Neyman či chemik a otec teorie organické katalýzy Nikolaj Zelinskij. Politologem a odborníkem na geopolitiku je Oleg Serebrian. Nejvýznamnějším vědeckými institucemi v zemi jsou Národní knihovna Moldavska (\"Biblioteca Naţională a Republicii Moldova\") založená roku 1832, Moldavská státní univerzita v Kišiněvě (\"Universitatea de Stat din Moldova\") a Moldavská akademie věd (\"Academia de Ştiinţe a Moldovei\"), obě posledně jmenované byly založeny roku 1946.", "Samostatné Moldavsko se na olympijských hrách představilo prvně až roku 1996. A hned si přivezlo dvě medaile. Dvojice kanoistů Nicolae Juravschi a Viktor Reneysky vybojovala stříbro (jinak má na svém kontě dvě zlata ze sovětské éry) a zápasník Sergej Murejko přivezl bronz. Za čtyři roky na olympiádě v Sydney Moldavané tuto bilanci zopakovali, když stříbrnou medaili získal střelec Oleg Moldovan a bronzovou boxer Vitalie Grușac. Další medaili přivezl opět boxer, Veaceslav Gojan, a byl to znovu bronz. Tato medaile z olympijských her v Pekingu je zatím poslední v moldavské sbírce. Gojan je i mistrem Evropy z roku 2011. Před vznikem samostatného Moldavska ovšem vybojoval olympijské zlato vzpěrač Tudor Casapu. Lukostřelkyně Natalia Valeeva je mistryní světa, roku 1995 tento titul získala pro samostatné Moldavsko, další tři tituly už ovšem pro Itálii, kam odešla. Má i dva bronzy z olympijských her v Barceloně 1992, kde Moldavci startovali ještě za tzv. Sjednocený tým zemí právě rozpadlého Sovětského svazu. Také zápasník Lukman Džabrajilov má titul mistra světa, který získal v roce 1994 na istanbulském šampionátu. Zápas má v Moldavsku velkou tradici, lidovou verzí zápasu v Moldavsku je \"trânta.\" Také další bojový sport, judo, má v Moldavsku slušnou základnu, Victor Florescu kupříkladu bral stříbro z mistrovství světa v roce 1997. Dalším sportem, v němž dosáhli Moldavané již řadu úspěchů, je vzpírání, Oleg Sîrghi je trojnásobným mistrem Evropy (2011, 2013, 2015). Titul evropských šampionů mají rovněž Igor Bour (2007), Anatolie Cîrîcu (2012) a Cristina Iovu (2012), jež druhý titul (2016) získala již za Rumunsko. V zápase vybojoval evropské zlato dvakrát Ghenadie Tulbea (2001, 2005). Taekwondista Stepan Dimitrov je mistrem Evropy z roku 2014. Moldavský původ má i cyklista Andrei Tchmil, v současnosti působící v Belgii." ] }

{ "title": [ "Druhy zemětřesení.", "Výskyt zemětřesení.", "Mechanismus zemětřesení.", "Seismické vlny.", "Energie zemětřesení a jeho velikost.", "Makroseismické účinky zemětřesení.", "Magnitudo.", "Zemětřesení z hlediska statistiky.", "Zemětřesení v Česku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Podle původu: Podle hloubky:", "Zemětřesení tektonického původu se vyskytují v místech s poruchami zemské kůry (nazývané také jako zlomy anebo dislokace), kde dochází k pohybu jednotlivých horninových bloků. Velká většina takovýchto zlomů je umístěna při okrajích tektonických desek, kde dochází k jejich vzájemné interakci. Více jak 75 % tektonických zemětřesení se odehrává v pásmu ohraničující Pacifik v oblasti nazývané Ohnivý kruh. Dalších 15 až 20 % v zóně, která se táhne od Azor přes Severní Afriku, Středozemní moře, Apeninský poloostrov, Alpy, Dinárské hory, Turecko, Írán až po Himálaj. Ostatní tektonická zemětřesení připadají na oblast středooceánských hřbetů a v minimálním množství ještě na vnitrodesková zemětřesení. Masivní výskyt zemětřesení v konvergentních, divergentních a transformních okrajích tektonických desek je jedním z faktorů podporující teorii deskové tektoniky. Jednotlivé typy okrajů a jejich interakce produkují charakteristický typ zemětřesení (např. zemětřesení transformních okrajů mají ohniskovou hloubku přibližně 100 km, v případě konvergentních okrajů je charakteristický výskyt ve větších hloubkách lemující poklesávající desku – tzv. benioffova zóna).", "Většina zemětřesení se vyskytuje na aktivních zlomech. Zlom představuje oslabenou zónu mezi dvěma bloky hornin, které jsou tvořeny horninami vzniklé vysokotlakou metamorfózou (mylonity, tektonity až pseudotachylity). Hloubka zlomu je často jen několik metrů, v porovnání s jeho délkou, které může být až stovky kilometrů. Zlomy se vyskytují na okrajích litosférických desek, ale také uvnitř těchto desek. Některé vystupují na povrch Země, ale většina jich je umístěna pod jejím povrchem. Jednotlivé horninové bloky se pohybují podél zlomu různými rychlostmi (od několika mm až po cm za rok, směr pohybu je protisměrný, případně rovnoběžný s rozdílnými rychlostmi jednotlivých bloků). Když dojde k jejich zaklínění, začne se kinetická energie pohybu akumulovat v podobě potenciální energie. Časem tak dochází k deformaci zaklíněných částí a jejich okolí. Třecí síly můžou být oslabované silikagelem, který vzniká reakcí oxidu křemičitého s vodou a současně působí jako mazivo. Platí všeobecný vztah, že se zvyšujícím se obsahem SiO v hornině (jako např. granit či gabro) klesá tření v horninových blocích. Proces kumulace potenciální energie je pomalý, trvá několik desítek až stovek let, přičemž dochází k fyzikálním a chemickým změnám na zlomové ploše. Faktorem, který hraje důležitou úlohu při spouštění zemětřesení je voda. Její uvolňování (např. dehydratací serpentinitu) a následným tlakovým nasycením zaklesnutých částí dochází ke vzniku mikrotrhlin. Narůst počtu mikrotrhlin má za následek překročení mezi pevnosti horniny a vede ke vzniku trhliny. Pokud napětí naroste příliš, dojde k tomu, že se zaklesnuté bloky nenávratně posunou do nové polohy. Během pohybu dojde k emisi seismických vln, které vznikají po celé délce porušené oblasti (tzv. ohnisko zemětřesení). Místo výskytu trhliny se nazývá hypocentrum a kolmý průmět hypocentra na povrch Země se pak nazývá epicentrum. Jednotlivé horninové bloky se však po uvolnění napětí nedostanou do poloh, kam by se dostaly, kdyby nedošlo k zaklesnutí. Rozdíl mezí původní a novou polohou se nazývá diskontinuita. Její velikost je řádově v několika metrech, při největších zemětřesení může dosahovat až 10 metrů. Rychlost posunu bloků se nazývá rychlost posunutí a čas, během kterého k tomuto posunutí došlo se nazývá náběhový čas. Z hypocentra se trhlina šíří po deformované zlomové ploše všemi směry, jediným omezením je geometrie zlomu a změna fyzikálních podmínek (např. pokud nenarazí na volný povrch anebo na místo s deformací nepostačující na šíření trhliny). Místa, kde se šíření trhliny zastaví, může energii akumulovat a stát se tak místem menších zemětřesení v podobě tzv. dotřesů. Předtřesy jsou naopak menší zemětřesení, které předcházejí hlavnímu otřesu a upozorňují na příchod hlavního úderu. Jejich vznik je spojován s existencí míst s velmi velkým napětím, které se během uvolnění nerozšíří na celou zlomovou plochu, ale dojde tak pouze k lokálně omezenému uvolnění. Jak je zlom nehomogenní a neudrží kumulaci napětí, dochází k zemětřesným rojům – sérii slabších zemětřesení v relativně krátkém čase (týdny až měsíce). Vícenásobné zemětřesení nastává tehdy, když se v krátkém časovém sledu (sekundy až minuty) uvolní energie v podobě sérií izolovaných zemětřesení. Zemětřesení není jedinou událostí, ke které na zlomě dochází. Je jen krátkou epizodou tektonického vývoje v oblasti. Po uvolnění nahromaděné energie se celý cyklus opakuje. Hypocentrum a porušená část zlomové plochy však zpravidla nebývá shodná s předcházející oblastí zemětřesení.", "Seismické vlny jsou elastické vlny šířící se v zemském tělese, které jsou vyzařované v důsledku šíření trhliny ve zlomě. Jsou jedním z projevů zemětřesení a připadá na ně asi 30 % celkové uvolněné energie (zbytek spotřebuje uvolnění zaklesnutých bloků, jejich posun a přeměna na teplo). Vyjma zemětřesení mohou být vytvářeny i fázovými přechody v zemském nitru, dopady meteoritů, svahovými sesuvy anebo projevy lidské činnosti (výbuchy, start rakety atd.). Výzkum šíření zemětřesných vln poskytuje informace o vnitřní stavbě Země pomocí vzniku seismických modelů Země. Seismické vlny se rozděluji na povrchové a prostorové. Povrchové vlny se šíří jen po zemském povrchu do určité hloubky (tato hloubka závisí na periodě, např. dlouhoperiodické povrchové seismické vlny s periodou okolo 200 s zasahují do svrchního pláště) Dělí se na Rayleighovy vlny a Loveovy vlny. Prostorové vlny se naopak můžou šířit i do nitra zemského tělesa. Rozdělují se na primární (tzv. P-vlny, či podélné vlny), které se šíří celou Zemí a na sekundární (S-vlny, či příčné), které nemohou procházet kapalinami a tedy vnějším jádrem Země. Jak se seismické vlny šíří tělesem Země, dochází k jejich postupnému útlumu vlivem zmenšování jejich amplitudy s časem. Současně horniny se nechovají zcela elasticky a část mechanické energie vlnění se přemění na teplo.", "Energii uvolněnou zemětřesením, respektive část vyzářená v podobě seismických vln, zaznamenávají seismometry a seismografy. Účinky na lidi a stavby měří makroseismická stupnice intenzity a na odhad velikosti uvolněné energie se využívá magnitudo a seismické momenty.", "Makroseismické účinky zemětřesení jsou účinky zemětřesení, které se projevují v přírodě, na budovách a lidech v určité lokalitě. Jsou definované za pomoci tzv. makroseismické intenzity, které je určována škálou makrosiesmické stupnice. Jeden stupeň této stupnice je charakterizovaný souborem pozorovatelných projevů. Například třetí stupeň Mercalliho stupnice je typický slabými otřesy, které může pocítit člověk na vyšších poschodích budov, případně jako projev rozkývání zavěšených předmětů. Poslední dvanáctý stupeň této stupnice se pak projevuje destrukcemi velkých staveb, zdvíháním či poklesáváním povrchu Země a vznikem trhlin. V současnosti se využívají dvanácti stupňové stupnice (MCS, MM, EMS-98, MKS) a sedmistupňová stupnice JMA. Jednotlivé stupnice jsou využívány v různých státech, např. JMA je využívána v Japonsku a pro evropské státy EMS-98.", "Definování síly zemětřesení pomocí stupnic je poměrně subjektivní, jelikož záleží na pozorovateli a jeho odhadu rozsahu škod. Proto se zavádí objektivnější popis zemětřesení v podobě magnituda, které je funkcí dekadického logaritmu amplitudy vlny. Měření síly zemětřesení pomocí magnituda navrhl poprvé japonský seismolog Kijoo Wadati ve 30. letech 20. století a do praxe uvedli Charles Richter a Beno Gutenberg v roce 1935. Na základě jejich práce vznikla metoda, která umožňovala analyzovat seismogramy pro zemětřesení v jižní Kalifornii. Tato metoda měří tzv. lokální magnitudo (M) jako dekadický logaritmus poměru amplitudy a periody seismické vlny, veřejnosti známa jako Richterova stupnice. Richter se při jejím pojmenování inspiroval hvězdnou magnitudou. V souvislosti s Richterovou stupnicí je rozšířená častá chyba mezi veřejností využívat tuto stupnici celosvětově. Samotná stupnice byla totiž vymyšlena pouze pro měření síly zemětřesení v jižní Kalifornii.", "Jako velká zemětřesení označujeme ta, která jsou schopna vážně poškodit budovy blízko epicentra. Odpovídají 6. stupni Richterovy stupnice. U ničivých zemětřesení je v hustě osídlených oblastech většinou více než 1000 obětí, v řidčeji osídlených oblastech více jak 100 obětí. Jako velká ničivá zemětřesení označují různí autoři ta s více než 10, 20 nebo 50 tisíci oběťmi. Od roku 1900 do roku 2010 proběhlo ve světě nejméně 126 ničivých zemětřesení, z toho – podle různých autorů 11 až 25 velkých ničivých zemětřesení. Velké ničivé zemětřesení má v uvedeném období průměrný počet obětí 60 (resp. 61) tisíc. To představuje jedno velké ničivé zemětřesení průměrně za 4,5 až 10 let; nejméně 1 ničivé zemětřesení ročně; 1 velké zemětřesení několikrát za rok. (ČT1; )", "V Česku bývají citelná zemětřesení zaznamenána několikrát do roka, ale otřesy bývají jen slabé, obvykle do 4. stupně Richterovy škály. Nejaktivnějšími oblastmi jsou mariánskolázeňský zlom, zejména Kraslicko v Karlovarském kraji a hronovsko-poříčský zlom v kraji Královéhradeckém. Zemětřesení se objevují v zemětřesných rojích. Nejsilnějším zaznamenaným rojem na Kraslicku byl roj z října 2008 s epicentrem u vsi Nový Kostel. Nejsilnější otřes 14. října 2008 měl podle Richterovy stupnice magnitudo 4,8 až 5,0 Nejsilnější zemětřesení na Hronovsku bylo naměřeno v roce 1901, mělo sílu 4,7 Richterovy stupnice. Ze starších pak zemětřesení z 20. února roku 1616. Dalšími oblastmi s občasnou aktivitou jsou Český les, Opavsko a východní část Krušných hor. Kromě toho na Ostravsku, Kladensku a v Podkrušnohorské pánvi dochází k otřesům v souvislosti s intenzivní důlní činností. Na území jižních Čech jsou také zaznamenávány dozvuky alpských zemětřesení." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Podnebí.", "Dějiny.", "Kultura a společenský život." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Lillehammer leží 137 km severně od hlavního města Oslo, v údolí Gudbrandsdalen na řece Lågen, u nejsevernějšího cípu jezera Mjøsa. Je to administrativní a obchodní centrum regionu Innlandet. Je oblíbeným cílem sportovců a turistů, neboť má vynikající podmínky pro lyžování (areál Hafjell) a ostatní outdoorové aktivity.", "Město se nachází ve vnitrozemí, v závětří Skandinávského pohoří, které brání přechodu teplejšího mořského vzduchu. Proto je klima v Lillehammeru kontinentální s chladnou zimou a mírně teplým létem. Průměrná denní teplota v lednu dosahuje −9 °C, v červenci 14 °C a průměrný roční úhrn srážek je 761 mm.", "Za zakladatele města je považován obchodník Ludvig Wiese. Status města získal Lillehammer až v roce 1842 (obchodní práva měl od roku 1827). V roce 100. výročí získání městského statutu byla odhalena na náměstí Lilletorget socha zakladatele. Název města je odvozen od nedalekého místa původního osídlení oblasti z 18. století – Hammer gård (farma Hammer).", "Každoročně se ve městě pořádají festivaly norské literatury, jazzu, blues, dětských a animovaných filmů (Amandusfestivalen). Ve skokanském areálu Lysgårdsbakken probíhá jeden ze závodů Světového poháru ve skocích na lyžích. V Lillehammeru sídlí Norská filmová škola (Den norske filmskolen), Norská humanistická akademie (Nansenskolen – Norsk humanistisk akademi) a vojenská vysoká škola FIH (Forsvarets Ingeniørhøgskole). Také zde najdete rozsáhlý skanzen Maihaugen s téměř dvěma stovkami historických staveb pocházejících ze vzdálené minulosti ale i moderní doby. Součástí skanzenu je i muzeum a ukázky lidových tradic a řemesel. Na zimní olympiádu Norsko vynaložilo dvě miliardy norských korun a je zde vybudováno i olympijské muzeum." ] }

{ "title": [ "Metody hledání přesmyček." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Vyhledávání přesmyček je zajímavou úlohou pro výpočetní techniku. Předpokladem je kvalitní databáze slov v daném jazyce. Základní algoritmus je jednoduchý – postupně se zkouší kombinovat různá slova z databáze (většinou jde o kombinace maximálně tří slov) a porovnává se, jestli je výsledná kombinace přesmyčkou původního výrazu. K porovnávání lze využít např. regulárních výrazů. Tato cesta sice vede k cíli, ale velice pomalu, protože kombinací může být obrovské množství a práce s řetězcovými proměnnými je pomalá. Existuje ale elegantní postup, jak úlohu převést na práci s celočíselnými proměnnými a na jednoduché matematické operace. Tento postup využívá malá prvočísla a jejich vlastnosti. Nejprve se každému znaku abecedy přiřadí jiné malé prvočíslo větší než 1 (např. A = 2, B = 3, C = 5, atd.). Pak se nahradí znaky v původním řetězci za příslušná prvočísla a udělá se jejich součin (např. ABBA = 2*3*3*2 = 36). Slova z databáze se převedou na čísla stejným postupem. Číslo příslušné víceslovné kombinaci dostaneme vynásobením čísel odpovídajících daným slovům. Výrazy, které jsou navzájem přesmyčkou mají takovýto součin stejný (např. BABA = 3*2*3*2 = 36 nebo BA BA = (3*2)*(3*2) = 36). Rozkladem čísla 36 na prvočinitele nahlédneme, že ten je tvořen právě prvočísly 2, 2, 3 a 3. Celý problém porovnávání se pak převede na jednoduché matematické operace – násobení dělení a také modulo. V praxi je však problém o dost složitější. Při delších výrazech se takovýmto násobením velice rychle narazí na horní limit velikosti celočíselné proměnné – ten se může lišit v různých programovacích jazycích, ale také může záviset na použitém operačním systému (32 bit / 64 bit). Vhodnými programátorskými postupy lze ale tento limit obejít a také omezit počet kombinací výstupních slov, které se porovnávají se vstupním řetězcem." ] }

{ "title": [ "Typy mutací.", "Podle úrovně, na níž působí.", "Vliv mutací.", "Četnost mutací.", "Cílenost." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Mutace je možno klasifikovat podle jejich rozsahu. Některé mění jen jeden nukleotid DNA – tzv. bodové mutace – nebo jen několik málo nukleotidů. U těchto mutací menšího rozsahu rozlišujeme, zda byly nukleotidy přidány navíc oproti původnímu stavu (tzv. \"inzerce\"), odstraněny ze sekvence (\"delece\") nebo vyměněny za jiné (\"substituce\"). Co se týče substitucí, rozlišuje se někdy substituce tranzicí (náhrada stejným typem báze – purinové purinovou (A, G) a pyrimidinové pyrimidinovou (C, T) a substituci transverzí (náhrada odlišným typem báze – purinové pyrimidinovou a obráceně). Mutace může proběhnout v některém z genů nebo v negenových oblastech, ale zpravidla mají závažnější důsledky mutace v genech, protože mohou změnit sekvenci bílkovin, které jsou v těchto genech zakódovány. Pokud mutace proběhne v genové oblasti, ale přesto nezpůsobí změnu aminokyselinové sekvence bílkoviny, hovoří se o tzv. tiché mutaci. K rozsáhlejším mutacím patří ty, které zasahují celé jednotlivé chromozomy (chromozómové mutace) nebo dokonce mění počty chromozomů či jejich sad (genomové mutace). U genomových mutací dále rozlišujeme aneuploidie (změna počtu chromozomů) a polyploidie (změna počtu chromozomových sad).", "Mutace mají nejčastěji vliv negativní nebo žádný. Mutací, které pozitivně ovlivní vlastnosti organismu a kterým je přisuzován významný vliv na evoluci, je ve srovnání se škodlivými nebo neutrálními velmi málo. Vliv mutace na organismus závisí na konkrétním případu. Obecně lze sice říci, že genomové mutace mají větší vliv než chromozómové aberace, a ty jsou zase významnější než mutace genové, leč je to opravdu velmi obecné tvrzení a v konkrétních případech nemusí platit.", "Četnost mutací se liší druh od druhu a v závislosti na prostředí, v němž se organismus nachází. Obecně lze říci, že četnost mutací roste s: U člověka, který není vystaven nadměrnému působení mutagenů, se předpokládá spontánní vznik mutací s frekvencí 10 na buňku a generaci. Jelikož předpokládaný počet genů u člověka je zhruba 25 000, lze snadno odvodit, že člověk (a prakticky každý mnohobuněčný eukaryot) je vysoce chimérický organismus – organismus skládající se z buněk, které obsahují rozličné mutace. Většina mutací má ovšem význam jen pro konkrétního jedince, neboť se nacházejí v tělních buňkách, které nemají šanci předat svoji mutaci dalším generacím (toto samozřejmě platí pouze u organismů, které nemají schopnost nepohlavního rozmnožování).", "Až na výjimky bylo prokázáno, že mutace vznikají náhodně a nikoliv cíleně (záměrně, účelově). Ke slavným experimentům, které toto ukázaly, patří replikovací test a fluktuační test provedené na bakteriálních koloniích. Výjimkami, které potvrzují pravidlo, jsou zejména někteří parazitičtí prvoci (např. trypanozomy či leishmanie), které se tím snaží lépe unikat imunitnímu systému, a dále možná také některé prvky tvorby protilátek u obratlovců." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Základní pojmy.", "Požadavky na vakcíny.", "Typy vakcín." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "První očkování prováděli čínští lékaři proti pravým neštovicím. Používali však k němu prášek z rozdrcených strupů pravých neštovic, což bylo dost riskantní a mohlo vést k plnému propuknutí nemoci. Tato metoda se časem rozšířila po světě, v Anglii ji poprvé zavedla v roce 1721 Lady Mary Wortley Montagu, která ji převzala od Turků. Celou metodu radikálně vylepšil anglický lékař Edward Jenner, který v roce 1796 poprvé použil k výrobě prášku strupy z kravských neštovic, které u člověka způsobují jen relativně lehké onemocnění. Ve druhé polovině 19. století francouzský vědec Louis Pasteur, zakladatel imunologie a mikrobiologie, definoval základy teorie imunizace, vypracoval obecné postupy pro přípravu vakcín a několik jich sám vyvinul. Roku 1870 provedl první úspěšné očkování proti anthraxu a zároveň uskutečnil pokus, který dokázal účinnost imunizační metody. Roku 1885 provedl první úspěšné očkování člověka proti vzteklině.", "Aplikace vakcín řadíme tedy mezi aktivní imunizaci. Předpokladem úspěšné imunizace je nejen kvalitní vakcína a její správná aplikace, ale i imunitně vyzrálý jedinec, s genetickými předpoklady pro odpověď na daný antigen, nesuprimovaný stresovými vlivy, infekčními chorobami a bez interference pasivně přijatých protilátek. Vakcinace však musí být prováděna sterilním způsobem, aby nešířila i jiné agens. Historicky vakcíny obsahovaly stopové množství rtuti ve sloučenině zvané thiomersal. Její přítomnost zabraňovala jednak množení bakterií, ale hlavně likvidovala případné aktivní zbytky virů (účinně likvidovala hepatitidu typu B, menigitidu, tetanus, viry dětské obrny a mnoho dalších). Jelikož některé studie ukazovaly na možnou toxicitu této látky, bylo na začátku 90. let její použití zakázáno v USA, zemích Evropské Unie a v dalších zemích. Historie používání této látky vedlo v posledních letech ke vzniku velké paniky okolo očkování. Vzniklo mnoho knih na toto téma, autoři často citují některé studie, které tvrdí, že podávání těchto látek vede k vývoji autismu. Autoři však mnohdy vůbec neuvádějí fakt, že přidávání této látky do vakcín je v současné době již zakázáno, což přispívá k velké nelibě k očkování a k obecné panice.", "Dobře konstruovaná vakcína musí splňovat dva základní atributy: musí být účinná a neškodná. Primárním předpokladem je výběr vhodného antigenu, který navodí účinnou – protektivní imunitu (tj. zcela ochrání organismus před vznikem nemoci). U bakterií a virů, jejichž populace nejsou antigenně jednotné, je třeba vybrat vhodný druh, sérovar nebo antigenní variantu, která se vyskytuje v regionu, v němž se očkovaný jedinec nachází. Vybraný antigen musí být také dobře imunogenní, tj. navodit dostatečnou imunitní odpověď. Proto k antigenům při výrobě vakcín ještě přidávají tzv. adjuvans (= chemická látka, která zesiluje imunitní odpověď) nebo imunostimulační látky. V současné době jsou známy způsoby konstrukce, které vedou k převaze Th1 odpovědi a navození buněčné imunity a jiné, které stimulují především Th2 odpověď a tvorbu protilátek.", "U živých vakcín se upustilo od používání plně virulentních kmenů, ale využívá se buď oslabených (atenuovaných) kmenů viru či baktérie nebo v některých případech heterologoních virů, které nevyvolávají u daného živočišného druhu onemocnění, ale díky antigenní podobnosti jsou schopny navodit protektivní imunitu. Inaktivované (mrtvé) vakcíny vznikají umrtvením mikroorganismu, takže zcela ztrácí schopnost vyvolat infekční onemocnění. Buď se použije celá baktérie (celobuněčné) nebo jen její část - toxin zbavený toxického účinku (toxoid). Moderní věda však přinesla velký pokrok ve výrobě vakcín. Zejména díky metodám molekulární biologie a dalších biotechnologiím vznikly zcela unikátní, účinné a bezpečné vakcíny. Při tvorbě rekombinantních vakcín se vezme konkrétní gen z viru, baktérie či parazita, který kóduje vznik specifického antigenu. Tento gen se inkorporuje do jiného organismu (např. baktérie Escherichia coli), jež poté produkuje specifický antigen. Jinou metodou je například vakcína s deletovaným genem, u které se používá virus, z jehož genomu byl odstraněn jeden nebo více genů, tj. výsledný mikroorganismus neprodukuje kompletní sadu proteinů. Tento mutantní virus je již nepatogenní." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dějiny.", "Geografie.", "Povrch.", "Vodstvo.", "Biodiverzita.", "Podnebí.", "Politický systém.", "Zahraniční vztahy.", "Administrativní členění.", "Ekonomika.", "Průmysl a těžba surovin.", "Zemědělství.", "Cestovní ruch.", "Obyvatelstvo.", "Etnografie.", "Jazyk.", "Náboženství.", "Kultura.", "Literatura.", "Výtvarné umění.", "Architektura.", "Film.", "Hudba.", "Kuchyně.", "Sport.", "Věda." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Slovo \"brasil\" pochází z portugalského označení stromu \"paubrasilia echinata\" (sapan ježatý), což je endemit Atlantického lesa, jenž se rozprostírá na východě Brazílie, u pobřeží Atlantského oceánu. Jméno stromu pak vzniklo ze slova \"brasa\" označujícího žhavý popel, což odkazuje k červené barvě, neboť červené barvivo se z toho stromu získávalo a šlo o vůbec první průmyslový produkt, který byl z Brazílie, od 16. století, vyvážen do Evropy. Oficiální portugalské jméno kolonie bylo tehdy Země svatého kříže (\"Terra da Santa", "Jeden z nejstarších lidských ostatků nalezených v Severní a Jižní Americe – lebka ženy nazvaná Luzia – byl nalezen v oblasti Pedro Leopoldo ve státě Minas Gerais a poskytl důkazy o lidské přítomnosti nejméně před 11 000 lety. Nejstarší keramika nalezená na západní polokouli byla vykopána v povodí Amazonky v Brazílii a radiokarbonovou metodou bylo odhadnuto její stáří na 8000 let. Keramika byla nalezena nedaleko města Santarém a poskytuje důkaz, že oblast tropického pralesa umožňovala vznik komplexní prehistorické kultury. V době příchodu Evropanů žilo na území dnešní Brazílie asi 2000 kmenů. Domorodé obyvatelstvo tradičně tvořily převážně polokočovné kmeny, které se živily lovem, rybolovem, sběrem a migračním zemědělstvím. K nejvýznamnějším indiánským kulturám patřila kultura Marajoara, která se rozvinula na ostrově Marajó u ústí řeky Amazonky. Zformovala se okolo roku 400. Její populace dosahovala možná až 100 000 lidí. V roce 1500 přistál u brazilských břehů portugalský kapitán Pedro Álvares Cabral. Až do roku 1529 věnovalo Portugalsko Brazílii velmi malou pozornost, především kvůli vysoce lukrativnímu obchodu s Indií a Čínou. Tohoto nezájmu využívali cizí obchodníci, piráti a korzáři k ilegální těžbě cenného sapanu, stromu, z něhož se vyrábělo barvivo. Až roku 1532 Portugalci zřídili kolonii. V roce 1549 bylo hlavním městem kolonie Brazílie vyhlášen São Salvador da Bahía de Todos os Santos (dnešní Salvador) a byl zřízen úřad generálního guvernéra (vicekrále). V letech 1554-1567 domorodci vytvořili Konfederaci Tamoyo (\"Confederação dos Tamoios\"), do jejíhož čela se postavil náčelník Cunhambebe. Tato konfederace se vzbouřila proti portugalské nadvládě, avšak byla poražena. Během 16. století se základem brazilské ekonomiky a společnosti stalo plantážní pěstování cukrové třtiny a export cukru do Evropy. Kolem roku 1600 již byla Brazílie největším producentem cukru na světě. Kolonisté však nedokázali trvale zotročovat domorodce, a tak začali brzy dovážet miliony otroků z Afriky. Afričané se stali podstatnou částí brazilského obyvatelstva a dávno před zrušením otroctví (1888) se začali mísit s evropskou brazilskou populací. Ovlivnili i brazilskou kulturu, stáli u počátků současných afro-latinských synkretických kultů umbanda a candomblé. Otroci vedli i několik povstání, v čele nejznámějšího stál Zumbi dos Palmares. Založil i vlastní stát o velikosti Portugalska zvaný Palmares. Na vrcholu své slávy měl více než 30 000 obyvatel a udržel se 67 let. Skupiny průzkumníků, nazývané \"bandeiras\", pronikaly od 17. století také do vnitrozemí a roku 1637 Pedro Teixeira jako první Evropan proplul po celé délce řeku Amazonku. Nálezy zlata a diamantů ve státě Minas Gerais na přelomu 17. a 18. století přilákaly do země statisíce Portugalců a urychlily kolonizaci brazilského vnitrozemí. Za napoleonských válek roku 1807 uprchl do Brazílie portugalský dvůr v čele s králem Janem VI., který zde vládl 13 let, usazen v Rio de Janeiro. Brazílie tak byla zrovnoprávněna v rámci portugalské říše s evropským centrem: V roce 1815 byla zrušena kolonie a vyhlášeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve. Důležitým krokem bylo, že", "Brazílie je se svou rozlohou 8 511 965 km2 pátou největší zemí světa, 15,6× větší než Francie a 108× větší než Česká republika. Brazílie je rozdělena na čtyři časová pásma. Je to jediná země na světě, jíž prochází rovník i obratník kozoroha. Na severu sousedí s Francouzskou Guyanou, Surinamem, Guyanou, Venezuelou a Kolumbií; na západě s Peru, Bolívií a Paraguayí, na jihu s Argentinou a Uruguayí. Brazilské území zabírá 47,3% povrchu jihoamerického kontinentu. Jedinými jihoamerickými zeměmi, s nimiž Brazílie nemá společnou hranici, jsou Chile a Ekvádor.", "Území Brazílie tvoří tři velké geomorfologické celky. Na severu zasahuje do území malá část Guyanské vysočiny, kde se také nachází nejvyšší hora Brazílie Pico da Neblina, která měří 2994 metrů. Na severu země je Amazonská nížina a na východě a jihovýchodě rozsáhlá Brazilská", "Nejdelší řekou země a celého světa je Amazonka s délkou 7062 kilometrů. Jak veletok na území Brazílie sílí, dokazují údaje o šířce jeho koryta. U Iquitosu v Peru je široké 4 km, před Manausem 10 km, po soutoku s Río Negrem již 20 km a před ostrovem Marajó 80 km. Největšími levými přítoky jsou řeky Içá, Japurá a Río Negro, pravými Juruá, Purus, Madeira, Tapajós, Xingu a na jihu ostrova Marajó ústí Tocantins s přítokem Araguaia. V samostatné Amazonce se směrem k břehům snižuje rychlost proudění v hlavním korytě a nanášením materiálu vznikají agradační valy. Jih Brazílie odvodňuje veletok Paraná s největším přítokem Paraguay. V celé", "Brazilské území lze rozdělit do šesti základních biomů – Amazonie, Pantanal, Cerrado, Pampa, Caatinga a Atlantický les. Národní parky v Brazílii (v roce 2015 jich bylo 71) zaujímají necelá 3 % rozlohy státu. Amazonský deštný prales je uznáván jako oblast s největší biologickou rozmanitostí na světě. Na území Brazílie se nachází 60 procent rozlohy tohoto biomu. Mnoho za ním v rozmanitosti flóry a fauny nezaostává ani Atlantický les a oblast Cerrado, jeden z největších komplexů savan a lesů na světě. Jeho velikost je okolo 2 milionů km2 a zabírá přibližně 21% plochy Brazílie (zhruba", "Většina území je pod vlivem tropického, vlhkého a teplého podnebí, které se vyznačuje vysokými teplotami a značnými srážkami. Ty jsou z poloviny přinášeny od Atlantského oceánu a z poloviny se tvoří výparem. Město Manaus na severu země má vysoké teploty po celý rok. Srážky jsou vydatné, pouze od června do září prší méně než po zbytek roku. Hlavní město Brasília i Rio de Janeiro mají tropické podnebí, ale s výraznějším obdobím sucha než Manaus. Dále na jihu je potom podnebí mírné. Nejsušší oblastí je severovýchodní vnitrozemí, kde ročně průměrně naprší jen 250 mm. V této oblasti Brazílie jsou", "Brazílie je demokratická federativní republika s prezidentským systémem. Prezident je hlavou státu i stojí v čele vlády. Je volen na čtyřleté funkční období s možností jednoho opětovného zvolení na další, bezprostředně navazující, funkční období. Prezident si sám libovolně jmenuje ministry své vlády. V čele jednotlivých států federace stojí demokraticky volený guvernér, v čele okresů prefekt. Hlavním zdrojem práva je dvoukomorový Národní kongres, který se skládá z Poslanecké sněmovny a Federálního senátu. Sněmovna má 513 poslanců, jsou voleni na čtyři roky. Sněmovna je sestavena na základě poměrného zastoupení. Senát má 81 členů volených na osm let. Podobně jako v Česku se vždy volí třetina senátu, takže se horní komora obměňuje postupně, na rozdíl od komory dolní, sněmovny. Senátoři jsou v Brazílii voleni systémem relativní většiny. Zvláštností brazilské volební legislativy je, že hlasování je povinné pro gramotné lidi ve věku od 18 do 70 let a nepovinné pro negramotné osoby od 16 do 18 let nebo po 70. roce věku. Tato ustanovení vznikala během složitého vývoje, v počátcích brazilské demokracie totiž mohli volit pouze lidé gramotní (což na konci 19. století a začátku století dvacátého představovalo zhruba 6 procent obyvatel). Prvním prezidentem byl Deodoro da Fonseca, který v roce 1891 svrhl císaře Pedra II. a následně vyhlásil republiku. On ještě nebyl zvolen lidovým hlasováním, prvním přímo zvoleným prezidentem byl až Prudente de Morais roku 1894. Demokracie (jakkoli jen omezená) skončila převratem v roce 1930 a poté vládl až do roku 1945 diktátor Getúlio Vargas. Po roce 1945 bylo demokratické hlasování obnoveno, ovšem v roce 1964 byla nastolena vojenská diktatura. Ta padla roku 1985, od té doby je prezident znovu volen demokraticky. Současným prezidentem je Jair Bolsonaro. Od roku 1985 se prezidenty stali zástupci středového hnutí \"Movimento Democrático Brasileiro\" (José Sarney, Itamar Franco, Michel Temer), středové \"Partido da Social Democracia Brasileira\" (Fernando Henrique Cardoso), liberálně-konzervativní \"Partido da Reconstrução Nacional\", dnes \"Partido Trabalhista Cristão\" (Fernando Collor de Mello), levicové \"Partido dos Trabalhadores\" (Luiz Inácio Lula da Silva, Dilma Rousseffová) a konzervativní \"Partido Social Liberal\" (Jair Bolsonaro). Současný prezident Bolsonaro svou stranu roku 2019 opustil a vládne jako nestraník.", "Brazílie je regionální velmocí, silně ovlivňující země jižní a latinské Ameriky. Je rovněž lídrem rozvojového světa a potenciální supervelmocí. K rozšiřování svého vlivu Brazílie využívá zejména Organizaci amerických států, Unii jihoamerických národů, zónu volného obchodu Mercosur, sdružení BRICS (Rusko, Čína, Indie, JAR) a Společenství portugalsky mluvících zemí (\"Comunidade dos Países de Língua Portuguesa\"), někdy zvané Lusofonie. Jde o sdružení devíti států, ve kterých je úředním nebo jedním z úředních jazyků portugalština. Krom Brazílie a Portugalska jsou členy Angola, Guinea-Bissau, Kapverdy, Mosambik, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Východní Timor a Rovníková Guinea. Levicové vlády Luly a Rousseffové položily", "Brazílie se člení na 26 spolkových států (\"estados\", jednotné číslo \"estado\") a 1 federální distrikt (\"distrito federal\"), v", "Brazílie je největším a nejvýznamnějším státem celého kontinentu. Je osmou největší ekonomiku světa podle kritéria HDP v paritě kupní síly a devátou podle nominálního HDP. Je to průmyslově-zemědělský stát s obrovským nerostným bohatstvím.", "Z rozsáhlých ložisek nerostných surovin se těží železná ruda, mangan, bauxit, nikl, chróm, wolfram, cín, uhlí, ropa, zemní plyn, zlato, niob, zirkon, diamanty, drahokamy, měď, zinek, fosfáty, grafit, magnezit, sůl a kaolin. Mezi nejdůležitější průmyslová odvětví patří strojírenství (výroba osobních", "Zhruba 57 % území Brazílie zaujímají lesy, dále louky a pastviny (22 %) a orná půda (více než 7 %). Zemědělská produkce patří k největším na světě, převládá monokulturní velkovýrobní plantážnictví. Nejdůležitějšími pěstovanými plodinami jsou káva, sisal a pomeranče, ve sklizni", "Zemi ročně navštíví na 4 až 5 miliónů návštěvníků. Rio", "Brazilská populace byla v roce 2008 cca 190 milionů obyvatel (22,31 obyvatele na čtvereční kilometr), s poměrem mužů a žen 0,95:1 a 83,75% městského obyvatelstva. Populace je koncentrována především na jihovýchodě (79,8 milionů) a severovýchodě (53,5 milionů). Naopak dvě nejrozsáhlejší oblasti, středozápadní a severní, které dohromady tvoří 64,12% z brazilského území, mají pouze 29 100 000 obyvatel.", "Podle brazilského výzkumu (PNAD) v roce 2008 48,43% populace (asi 92 milionů) sebe označilo jako bělochy; 43,80% (asi 83 milionů) jako \"Pardo\" (\"hnědí\"), 6,84% (asi 13 milionů) jako černí; 0,58% (asi 1,1 milionů) jako Asiati a 0,28% (asi 536 000) jako domorodci (oficiálně zvaní \"indígena\", domorodý), zatímco 0,07% (asi", "Oficiálním jazykem v Brazílii je portugalština, kterou mluví skoro celá populace a je prakticky jediným jazykem používaným v médiích a v obchodním prostředí. Kromě portugalštiny se rovněž v některých částech země mluví menšinovými jazyky. Přes 180 indiánských jazyků je používáno v odlehlých oblastech (zbytky Indiánů tvoří malou minoritu) a několik dalších jazyků je možné slyšet od původních obyvatel a přistěhovalců, kteří ještě mluví vlastními jazyky. Brazilská portugalština je velmi podobná evropské portugalštině z 16. a 17.", "Dominantní postavení v brazilské společnosti historicky měla a má římskokatolická církev. V posledních desetiletích se však oslabuje v souvislosti s růstem protestantských, zejména pentekostálních církví. Nepatrně přibývá i počet lidí bez vyznání. Zatímco v roce 1970 se tak za římské katolíky považovalo", "", "Nejčtenějším brazilským spisovatelem ve světě je Paulo Coelho, jehož podobenství \"Alchymista\" vydané v roce 1988 se stalo největším brazilským bestsellerem všech dob. Ve 20. století dosáhl věhlasu také Jorge Amado, spisovatel komunistické orientace, který v 50. letech krátce žil i v Československu. V roce 1994 obdržel Camõesovu cenu, neprestižnější literární ocenění pro portugalsky píšící autory. Z Brazilců ho získali mj. též João Cabral de Melo Neto, Rachel de Queirozová, Rubem Fonseca, Lygia Fagundes Tellesová,", "Klíčovou postavou brazilského malířství byl Pedro Américo, jenž roku 1888 namaloval jeden z nejznámějších brazilských obrazů: \"Nezávislost nebo Smrt!\", zobrazující okamžik, kdy kníže Petr prohlásil, že země je nezávislá na Portugalsku. Tento obraz znají všichni brazilští školáci z titulu učebnice dějepisu pro základní školu. Candido Portinari byl představitelem malířského neorealismu. K jeho nejznámějším dílům patří obraz", "K nejslavnějším architektům 20. století patří Oscar Niemeyer. Jeho spolupracovník Lúcio Costa spolu s ním vytvořil koncept brazilského hlavního města Brasília. Architekt Paulo Mendes da Rocha je nositelem prestižní Pritzkerovy ceny. Na seznam Světového dědictví", "K nejúspěšnějším brazilským filmovým režisérům patří Fernando Meirelles, který se proslavil zvláště snímkem \"Město bohů\" z roku 2002, za jehož režii byl nominován na Oscara. Zlatého lva v Benátkách, Zlatého medvěda na Berlinale i americký Zlatý globus získal", "V oblasti vážné hudby je největším brazilským jménem Heitor Villa-Lobos. Prvním jihoamerickým klasikem, který se prosadil v Evropě, byl Antônio Carlos Gomes. Velkou roli ve vývoji brazilské hudby sehrála samba, zapsaná na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Samba je i taneční forma a v brazilské kultuře sehrává velkou", "Zobecnění brazilské kuchyně je velmi těžké, jelikož neexistuje jednotná národní kuchyně, ale mnoho regionálních. Každý region si vyvinul vlastní pokrmy v závislosti na oblasti, kultuře a zvykům jak původních obyvatel, tak přistěhovalců. Pokud ovšem existuje jeden pokrm, který je typickým příkladem brazilského vaření, tak je to feijoada. V Rio de Janeiru je obzvláště tento pokrm velmi", "Brazilská fotbalová reprezentace patří mezi nejúspěšnější na světě a od roku 1958 pětkrát zvítězila na mistrovství světa a jednou na olympijských hrách (2016). Meziválečnou hvězdou byl Leônidas da Silva, dle legendy vynálezce střely přes hlavu (\"nůžek\"). Ve 40. letech a na začátku 50. let byl největší brazilskou fotbalovou osobností Zizinho. Pilířem mužstva, jež získalo tři první tituly (1958, 1962, 1970), byl Pelé, mnohdy označovaný za nejlepšího fotbalistu všech dob. K dalším osobnostem patřili Garincha, Didi, Nílton Santos a Djalma Santos, později i Carlos Alberto Torres, Jairzinho či Roberto Rivelino. Největšími hvězdami 80. let byli Zico, Falcão a Sócrates, tehdy se však Brazilcům na mezinárodní scéně tolik nedařilo. Další velká éra přišla v 90. letech a na počátku nového století, kdy Brazilci dvakrát šampionát vyhráli (1994, 2002) a jednou skončili druzí. Hvězdami této éry byli Cafu, Romário, Bebeto, Ronaldo, Roberto Carlos, Rivaldo, Ronaldinho či Kaká. Po roce 2002 Brazilci sice vyklidili pozice, Neymar se však přesto stal světovou hvězdou. Brazílie má ovšem i ženskou fotbalovou hvězdu, Martu. K úspěšným trenérům patří Luiz Felipe Scolari či Mário Zagallo. Dlouholetým prezidentem FIFA byl João Havelange. Velmi silní jsou Brazilci, obzvláště od 90. let 20. století, ve volejbale. Brazilské volejbalistky dvakrát vyhráli olympijský turnaj (2008, 2012), muži jsou ještě úspěšnější a brali nejen tři olympijské zlaté (1992, 2004, 2016), ale i tři tituly mistrů světa (2002, 2006, 2010). Hlavními hvězdami této slavné éry brazilského", "K významným vědeckým osobnostem patřil Alberto Santos-Dumont, letecký průkopník a konstruktér. Sestrojil první skutečně řiditelnou vzducholoď na světě. Provedl první ověřený let letounu těžšího vzduchu v Evropě. José Bonifácio de Andrada e Silva má zásluhu na objevu čtyř nových minerálů, nazván je po něm andradit. Bakteriolog Carlos Chagas jako první popsal tzv. Chagasovu chorobu, tropické parazitární onemocnění způsobené" ] }

{ "title": [ "Biografie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Skokanskou kariéru začal v deseti letech. První větší úspěch zažil jako dvacetiletý, když v kanadském Thunder Bay nahlédl do první desítky (9. místo) výsledkové listiny, ale po zbytek sezóny už podobný výsledek nepředvedl. O rok později vylepšil své nejlepší umístění v Trondheimu (7. místo), avšak sezona nebyla o moc zdařilejší než předchozí. V sezoně 1991/1992 se dostal do první desítky již šestkrát. Na zimní olympiádě v Albertville získal československý skokanský tým Tomáš Goder, František Jež, Jiří Parma a Jaroslav Sakala bronzovou medaili, sám byl v individuálních závodech nejlépe patnáctý. Následující dvě sezony byly jeho nejúspěšnější. V té první vyhrál oba závody v Tauplitz/Bad Mitterndorf, obsadil druhé, resp. třetí místo v závodech mistrovství světa ve švédském Falunu, dosáhl na druhé místo v Lahti a Innsbrucku, v Oslu skončil bronzový. V celkovém hodnocení světového poháru se umístil na druhém místě za Andreasem Goldbergerem. V sezoně 1993/1994 zvítězil na mistrovství světa v letech na lyžích (Planica, 20. března 1994), první a druhé místo vybojoval v závodech světového poháru v Liberci. Ve světovém poháru mu patřila čtvrtá příčka. Na olympijských hrách v Lillehammeru skončil sedmý na velkém a třináctý na středním můstku, české družstvo bylo sedmé V sezoně 1994/1995 zažil Sakala citelný výkonnostní propad. Do první desítky se dostal pouze v Oberstdorfu (5. místo). V letech 1995–1997 se ještě desetkrát umístil v první desítce, z toho dvakrát na stupních vítězů. Poté se již mezi světovou špičku nevrátil, na ZOH 1998 se umístil nejlépe na 26. místě (družstvo bylo opět sedmé). Dvakrát se připomněl v roce 2000. Únorové závody v letech na lyžích v Bad Mitterndorfu absolvoval pouze jako předskokan, skočil 205 metrů. V červenci během 23 hodin a 7 minut absolvoval sto skoků o celkové délce 9135 metrů a zapsal se tak do Guinessovy knihy rekordů. Kvůli problémům se svazem uvažoval o tom, že by skákal za jinou zemi. Poslední velký závod absolvoval 9. března 2002 v Harrachově (mistrovství světa v letech na lyžích) a rozloučil se dvaadvacátým místem. Konec kariéry oznámil 8. května 2002. Po ukončení aktivní kariéry se i nadále pohyboval kolem skoků na lyžích. V roce 2003 dostal od tehdejšího trenéra Jána Tánczoše nabídku, aby působil jako jeho asistent. Odmítl ji s tím, že nesouhlasí se složením realizačního týmu. Rok poté oznámil, že se chce zúčastnit konkurzu na trenéra české skokanské reprezentace. Tím se nakonec stal Slovinec Vasja Bajc. Sakala se nyní živí podnikáním, vlastní noční bar a sportovní obchod. Krom toho studuje trenérskou školu v Olomouci a plánuje, že se jednou ke skokům jako trenér přece jen vrátí. Od ledna 2005 byl vlastníkem a ředitelem serveru skoky.cz. Web se pravidelně dostával do ostrých sporů se skokanským úsekem Svazu lyžařů ČR a 15. května 2006 ukončil činnost. V současné době je hlavním trenérem ženského národního skokanského týmu. Ve skokanském světě je znám pod přezdívkou „Saky“. V anketě Českého svazu lyžařů o domácího lyžaře století skončil na osmém místě. Ze skokanů jej předčil pouze vítěz Jiří Raška a bronzový Pavel Ploc." ] }

{ "title": [ "Politická situace před válkou.", "Sovětsko-finské vztahy.", "Sovětsko-německé vztahy.", "Přípravy k zimní válce.", "Strategie Rudé armády.", "Rudá armáda a její velitelé.", "Strategie finské armády.", "Přehled invaze do Finska.", "První ofenziva Rudé armády.", "Finská obrana a protiútok.", "Druhá ofenziva Rudé armády.", "Výsledky zimní války.", "Vyhodnocení zkušeností.", "Bilance ztrát.", "Pokračovací válka." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Mezi Finskem a Sovětským svazem byl 21. ledna 1932 uzavřen pakt o neútočení, v roce 1934 znovu potvrzený na dobu deseti let a v roce 1934 se Sovětský svaz zapojil do Společnosti národů. Přesto zůstaly vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu. SSSR přijal na svém území velkou část finských komunistů, kteří uprchli z Finska po jejich porážce, když se pokusili v roce 1920 zavraždit generála Mannerheima. Během stalinismu, který následoval, označovala sovětská propaganda finské přední představitele za fašistickou kliku. Stalin, který získal neomezenou moc po velké čistce v 30. letech 20. století, začal požadovat navrácení provincií, které ztratilo Ruské impérium během chaotických událostí Říjnové revoluce v roce 1917 a následné Ruské občanské války a nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa. Sovětská vláda se domnívala, že Ruské impérium mělo ideální bezpečnostní a teritoriální strukturu, a chtěla, aby nově „pokřtěné“ město Leningrad získalo obdobné postavení. V roce 1939, po likvidaci Polska a vynucení jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, se SSSR obrátil na Finsko s návrhy na vyřešení některých závažných politických problémů a otázek: Jako kompenzaci za toto všechno navrhl SSSR dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola. Tento návrh byl kromě vojenského hlediska pro Finy neakceptovatelný i ekonomicky – za hospodářsky nesmírně důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežní vody s významným rybolovem bylo Finsku nabídnuto chudé území, které Rudá armáda během potlačování povstání ve Východní Karélii zcela zpustošila. Finsko po dlouhém jednání vyjádřilo ochotu přenechat Sovětskému svazu malé ostrůvky ve východní části Finského zálivu a jižní část ostrovů u Suursaari, souhlas s korekcí hranic na Karelské šíji a Rybářském poloostrově, ale zároveň vyjádřilo odmítnutí pronájmu poloostrova Hanko a také nesouhlas se sovětským požadavkem na likvidaci finských opevnění na Karelské šíji. V této pozici vytrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou a vědomí rozsáhlých přesunů sovětských jednotek k finským hranicím, mimo jiné i protože klíčová část finských politiků v čele s ministrem zahraničí Erkkem byla přesvědčena o tom, že SSSR blufuje a k útoku se neodhodlá. Tento postoj finská delegace až do svého odjezdu 13. listopadu nezměnila a Stalinova snaha o diplomatické řešení zlepšení sovětských bezpečnostních pozic v Baltském moři tak definitivně skončila. Finská vláda se časně ráno 30. listopadu 1939 sešla na zvláštním zasedání, rozhodla o vyhlášení válečného stavu v zemi a jmenovala polního maršála barona von Mannerheima vrchním velitelem finských ozbrojených sil.", "Sovětský svaz podepsal v srpnu 1939 Ribbentrop-Molotovův pakt s nacistickým Německem, který byl v podstatě paktem o neútočení, ale tajný protokol k této smlouvě zabezpečoval hegemonii Moskvy ve východní Evropě a v případě války Německa s Polskem jí dával do rukou Finsko, pobaltské státy, východní Polsko a část Rumunska. Hitler si tím zajistil volné ruce při útoku na Polsko (1. září 1939) a měl otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy. Rudá armáda překročila již 17. září 1939 polské hranice a postupně se chystala k anexi států v Pobaltí a rumunské Besarábie.", "Sověti začali s intenzivní mobilizací v blízkosti finských hranic již koncem roku 1938, ale k rozmístění invazních jednotek došlo teprve v říjnu 1939. Záminkou k samotné invazi se stal Mainilský incident, který Sovětský svaz zinscenoval 26. listopadu 1939. Po třech dnech přerušily obě strany 29. listopadu diplomatické styky a o den později, 30. listopadu v 06:50, zahájily sovětské jednotky bez vyhlášení války masové ostřelování finského pohraničí a nálety na finská města. V 08:00 pak Rudá armáda ukončila dělostřeleckou přípravu a vtrhla na finské území. 1. prosince zřídil Sovětský svaz loutkovou vládu Finské demokratické republiky, která měla převzít vládu jakmile Rudá armáda Finsko porazí. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinen. Tento loutkový stát byl později transformován na Karelo-finskou SSR. Spolu s touto transformací formálně zanikla i tato vláda. V roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, byla tato část přičleněna k Republice Karélie.", "Sovětský svaz chtěl Finsko dobýt taktikou bleskové války, tak jak ji v září předvedl nacistický wehrmacht v Polsku. Operační plán vypracoval velitel leningradské oblasti, armádní velitel 2. stupně Mereckov, když Stalin odmítl výhrady náčelníka generálního štábu Šapošnikova. Mereckův operační plán předpokládal rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele a rychlé obsazení Finska. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo zhruba po 14 dnech bojů. Sovětští vojáci byli dokonce varováni, aby si dali pozor a nepřekročili náhodou švédskou hranici. Kapitulace Helsinek se předpokládala na 21. prosince jako dárek pro Stalina k jeho šedesátinám. Ofenziva vojsk Leningradského vojenského okruhu měla probíhat na Karelské šíji přes Mannerheimovu linii (8 dnů) a v Karélii, severně od Ladožského jezera (15 dnů). Zbývající síly měly provádět malé útočné akce na odvrácení pozornosti po celé sovětsko-finské hranici od Petrozavodska až po Murmansk. Baltské loďstvo dostalo na starost lokalizaci a zničení finského válečného námořnictva a izolaci Finska zablokováním jeho námořních komunikací v Baltském moři a v ústí Finského zálivu. V téže době mělo Severní loďstvo podpořit postup Rudé armády dělostřeleckou palbou a zabránit finským lodím vyplout z Kolského a Motova zálivu v Murmanské oblasti.", "Při jednání Voronova, Mereckova a Ždanova bylo rozhodnuto, že", "Finský generální štáb předpokládal, že v případě válečného konfliktu povede Rudá armáda hlavní útok přes Karelskou šíji a zároveň se pokusí o její obchvat podél severních břehů Ladožského jezera. V souladu s těmito hrozbami vybudovala finská armáda napříč celou Karelskou šíjí řadu stálých a polních opevnění, která byla později neoficiálně označena za Mannerheimovu linii. Hlavní obranné uzly se nacházely v oblasti severně od řeky Vuoksi a podél silničních a železničních komunikací směřujících k Vyborgu. Celkem čtyři obranná pásma Mannerheimovy linie měla v případě války umožnit obranu 6 finských pěších divizí, které byly začleněny do II. a III. armádního sboru. Podél severního pobřeží Ladožského jezera vytvořilo finské velení několik samostatných rot a praporů, které měly krýt komunikace v lesních masivech Karélie v oblasti měst Kuhmo, Salla a Petsamo. Tyto jednotky byly vycvičeny v taktice guerillového boje nepřetržitých útoků na boky a týly motorizovaných kolon, které tím mohly být rozděleny do izolovaných skupin. Mannerheim, jehož jmenoval prezident vrchním velitelem finské armády, zorganizoval obrovské cvičení rezervistů, které se po zkrachování rozhovorů plynule přeměnilo ve skrytou mobilizaci. Zároveň stáhl dělostřelectvo od hranic, aby nebylo ohroženo nenadálým útokem a aby byl schopen snadno vyvrátit případná obvinění z pohraničních incidentů. Krátce před sovětským útokem pak nařídil provést poslední přípravy, jako bylo zaminování finských pobřežních vod a rozptýlení letectva na polní letiště, takže když Rudá armáda zahájila bez vyhlášení války útok, byla Mannerheimova vojska připravena tak, jak jen to při jejích omezených zdrojích šlo. Jeho plán spočíval v urputných zdržovacích a ústupových bojích a co nejdelším možném držení Mannerheimovy linie. Obzvláště v Ladožské Karélii a během bitvy na Raatské cestě obkličovali Finové menší skupiny početně převažujících sovětských sil a napadali je ze všech stran.", "", "Časně ráno 30. listopadu 1939 se daly divize Rudé armády do pohybu po celé frontě od Rybářského poloostrova až po Karelskou šíji. 7. armáda, pod velením Jakovleva zahájila útok v oblasti mezi městem Lipola a pobřežím Ladožského jezera a téměř okamžitě se setkala s odporem finských krycích jednotek, se zátarasy, s minovými poli a palebnými léčkami, které působily na sovětské vojáky demoralizujícím účinkem. Celá 7. armáda byla sevřena strachem z finských min a trvalo několik týdnů, než nová taktika průzkumu a následná práce ženistů tyto obavy eliminovala. Podobně neúspěšné byly i útoky Ladožské vojenské flotily a 8. armády, která měla postupovat severně od Karelské šíje. Zbývající dva armádní svazky, 9. armáda a 14. armáda, měly izolovat Finsko od vnějšího světa, zvláště od Švédska. První velký útok provedl Duchanov čtyřmi divizemi (44. motorizovaná, 54. střelecká, 122. střelecká a 163. střelecká) na města Kemi, železniční křižovatku Kuhmo, Suomussalmi a městečko Raate. Nejseverněji dobyla 122. střelecká divize město Salla. 14. armáda obsadila město Petsamo, které musel pod náporem přesily opustit finský 10. myslivecký prapor a postupovala dále směrem na město Rovaniemi. Ve stejné době se vojska 7. armády snažila dosáhnout průlomu na jižní břeh řeky Vuoksi, jezera Suvanto a řeky Taipale-joki s cílem vytvořit na severním břehu malé předmostí u města Koukunniemi. Sovětskému štábu se však nepodařilo dokončit přípravy k přechodu řeky pro více vojsk. Velitelství 7. armády tak přišlo o svou jedinou šanci, kdy mohlo již v průběhu prosince 1939 dosáhnout průlomu a dovést svůj útok k vítěznému konci. Večer 9. prosince 1939 se u Stalina sešli Molotov, Vorošilov, Šapošnikov a Kuzněcov a rozhodli o vytvoření Hlavního stanu hlavního velení (Stavka), který převzal řízení všech operací proti Finsku, Jakovlev byl pověřen řízením administrativy Leningradského vojenského okruhu a velitelem 7. armády byl pověřen Mereckov. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců a zcela selhaly naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí. Zároveň se projevila nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršil fakt, že zima roku 1939 byla jednou z nejkrutějších zim 20. století. Rudá armáda musela pro nedostatek mužů zastavit akce na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii. Námořní válka byla omezena zamrzlým mořem a jediným významným úspěchem bylo sovětské vylodění v pečangském přístavu. Vzdušná válka se vyvíjela ve znamení drtivé početní převahy sovětského letectva, které však mělo neúměrně vysoké ztráty, nedokázalo neutralizovat finské letectvo \"Ilmavoimat\" a jeho vojenský přínos byl navíc relativně nízký, protože se soustředilo na bombardování civilních cílů za frontou.", "Postup 8. armády byl zastaven na Mannerheimově linii 12. prosince 1939. 9. armádě se podařilo postoupit asi 20 km do finského vnitrozemí, ale byla zastavena poblíž měst Tolvajärvi a Kollaa. V polovině prosince vyústil finský tlak na komunikace 8. armády rozbitím jednotek 18. a 168. střelecké divize. V oblasti Tolvajärvi zahájily finské jednotky protiútok proti 139. střelecké divizi. Sovětům se sice podařilo Finy odrazit, ale při následné akci na jihu se Finům podařilo prolomit obranné linie 609. střeleckého pluku a obchvat 364. střeleckého pluku. Finský protiútok pokračoval úderem na sovětské pozice v průsmyku Ristisalmi, což donutilo sovětské vojáky k dalšímu ústupu směrem na Ägläjärvi. Ztráty neustále stoupaly a fakticky celá 139. střelecká divize podlehla demoralizaci. Tento finský protiútok způsobil obrovské ztráty i 75. střelecké divizi, která přišla na pomoc. Podle finských údajů přišly obě divize o 59 tanků, 220 kulometů a 4 000 vojáků. Největšího vítězství dosáhli Finové v úseku 9. armády, když se 163. střelecká divize střetla jižně od města Suomussalmi s rozsáhlým finským odporem. Velitel sboru Duchanov jí vyslal na pomoc 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova. Tato divize se rozdělila; silný předvoj se přesunoval na nákladních automobilech a hlavní síly šly pěšky a zahájila postup cestou na Raate a dále na Suomussalmi. Motorizovaný předvoj se nedorozuměním dostal až na místo zadního voje pěších jednotek a neměl žádnou šanci proniknout vpřed. Proti 44. motorizované divizi byla užita kombinovaná taktika zátarasů a guerillových nájezdů na týlové komunikace, což ji donutilo zastavit postup několik kilometrů před městem Suomussalmi. Když se Finům podařilo severně od tohoto města zničit 163. střeleckou divizi, přesunuli všechny síly proti Vinogradovově svazku a postupně ho celý likvidovali. Velitel Vinogradov byl o několik týdnů později za toto selhání popraven. Podle armádního komisaře Měchlise byla příčinou porážky nedbalost náčelníka štábu 9. armády, plukovníka Jermolajeva kombinovaná s neschopností velitele 163. divize, plukovníka Zelencova a velitele 47. střeleckého sboru Dašičeva. Ještě dále na sever se 122. střelecké divizi podařilo v městě Salla spojit s 88. střeleckou divizí a oba svazky následně pokračovaly ve svém postupu k železniční křižovatce v Pelkosenniemi. Finské velení odeslalo sedm záložních praporů do tohoto prostoru. Těm se podařilo postup obou divizí zastavit a Sověti se museli stáhnout do města Raatikka, severozápadně od Sally.", "SSSR v průběhu ledna přesunul na frontu čerstvé síly a provedl doplnění všech jednotek u nichž to bylo možné, hlavně na Karelské šíji a v Ladožské Karélii a zároveň došlo k výrazným změnám ve velení. Mereckov byl jmenován dílčím velitelem na Karelské šíji a operační velení převzal Timošenko, kterému byly poskytnuty všechny dostupné zdroje, včetně prakticky všech dostupných schopnějších důstojníků a kvalitnějších jednotek. Útok vedený téměř trojnásobnou silou byl obnoven 1. února 1940 a Timošenko jej koncipoval jako masivní úder na Karelské šíji, ve kterém rozhoduje materiální převaha. V takovém typu boje nemohla menší finská armáda zvítězit, protože neměla dostatečné zásoby munice, ani rezervistů. Těžištěm úderu byl prostor Viipurské brány a oblast okolo Summy a jezera Muolaa. Podpůrné údery, které nutily Finy tříštit síly, byly vedeny po celé šíři Karelské šíje se zřetelným důrazem na prostor Taipale a v oblasti Ladožské Karélie. Jinak byly nové síly vyslány pouze do prostoru Kuhmo, aby podpořily vzdorující 54. divizi. Vzdušná převaha sovětského letectva dosáhla strašlivých rozměrů a konečně se začalo zaměřovat i na vojenské cíle. Finské letectvo mu sice způsobovalo společně s pozemní protiletadlovou obranou neúměrné ztráty, ale účinek jeho akcí byl pouze dočasný a lokální. Ruské letectvo ochromilo přesuny finských jednotek i jejich logistiku. Za této situace prostě už nebylo možné pozice udržet. Pokusy Rudé armády o osvobození 54. divize sice skončily debaklem, finské jednotky v Ladožské Karélii nápor vydržely, ale situace na Karelské šíji se pro ně přesto stala neudržitelná. Po čtrnácti dnech zuřivých bojů byly prolomeny středojižní úseky Mannerheimovy linie v oblastech Summy a jezera Muolla (druhá bitva u Taipale). Finové ustoupili a vzápětí znovu zarazili nepřátelský nápor na rezervních pozicích této linie, ale Sověti změnili směr úderu a využili ve svůj prospěch krutou zimu, když vstoupili na led Finského a Viipurského zálivu a rezervní linie tím byla obchvácena. Finská obrana pobřeží nedisponovala žádnými adekvátními prostředky k zastavení úderu a ustoupila. Přesto se teprve po 20 dnech zuřivých bojů podařilo sovětským jednotkám proniknout na západní břeh Viipurského zálivu. Krok za krokem se probíjely vpřed přes nepočetné elitní jednotky přivolané narychlo z Laponska a méně kvalitním posilám z řad rezervistů a obkličovaly postupně město Viipuri. Finové již neměli kam ustoupit, protože dobytí Viipuri by znamenalo obklíčení všech finských ozbrojených sil bojujících na Karelské šíji. Mannerheim proto sáhl k poslednímu zoufalému kroku, když nařídil odstřelení stavidel a hrází průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a finské jednotky získaly čas ke stažení na západ. Rudá armáda zahájila 12. března obchvatný manévr, jehož cílem bylo obklíčení Viipuri, který se však nepodařilo dokončit, byť Rudá armáda během bojů obsadila i okrajové části města.", "Zimní válka skončila Moskevským mírem 13. března 1940, v jehož podmínkách Finsko muselo odstoupit velkou část svého území a přistoupit na většinu ruských podmínek. Ztratilo téměř celou Karélii, území v oblasti Salle a svou část Rybářského poloostrova, celkem 57 000 km. Muselo souhlasit se zřízením sovětské vojenské základny v Hanko, vybudováním železnic spojujících Sovětský svaz a Norsko a přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích.", "V polovině dubna 1940 bylo zahájeno zasedání smíšené komise Ústředního výboru VKS a Hlavní vojenské rady, která se měla zabývat vyhodnocením zkušeností z této války, založené na informacích od všech vyšších velitelů a politických pracovníků, které měly být využity k rozsáhlé reformě Rudé armády a celé sovětské vojenské doktríny. Maršál Vorošilov shrnul problémy, se kterými se Rudá armáda musela na operační a taktické úrovni vyrovnat následovně: 21. dubna 1940 shrnul Stalin závěry této komise do několika doporučení, z nichž nejzajímavější byla skutečnost, že „ideologické zásady“ by měly být komplexně přehodnoceny, a musí dojít k odvolání odpovědných osob. Stalin to vyřešil tím, že odvolal z funkce lidového komisaře obrany Vorošilova a náčelníka Generálního štábu Šapošnikova, které nahradil Timošenkem a Mereckovem. Zároveň byl zaveden nový Kázeňský řád, ve kterém získali velitelé právo tvrdě trestat všechny vojáky, kteří se provinili nesplněním rozkazů a vojáci ztratili právo na stížnost vůči svým velitelům. Nejviditelnějším znakem těchto změn bylo zavedení generálských hodností v Dělnicko-rolnické rudé armádě a admirálských hodností v Dělnicko-rolnickém rudém válečném námořnictvu.", "Finská armáda ztratila během zimní války asi 97 000 mužů 48 300 mrtvých a 48 700 těžce raněných, finská historiografie i v současnosti čerpá z oficiálních zdrojů a nikdy nedošlo k odhalení skutečných ztrát jako tomu bylo v případě Rudé armády a otevření archivů po rozpadu SSSR. Oficiální ztráty na sovětské straně byly 200 000. Postupem času, jak se uvolňoval režim v Sovětském svazu, Gorbačov odtajnil dříve utajené dokumenty a spolu s tím vznikla možnost přezkoumat a kriticky zhodnotit oficiální ztráty Rudé armády. V současné době ruští vojenští historici vycházející z finských zdrojů, vyčíslují ztráty Rudé armády 131 486 mrtvých či zmizelých a 264 908 nemocných nebo zraněných. Dále připouštějí ztrátu 600 letadel (Finové 70) a zničení nebo vyřazení asi 1 200 - 3 500 ruských tanků a obrněných vozidel (Finové jich ztratili asi 16). Finové původně odhadli ztráty Rudé armády na něco mezi 400 000 až 600 000 muži.", "Jelikož ani jedna ze stran nepovažovala výsledek války za definitivní a Sovětský svaz v následujícím období neustále zvyšoval napětí a hrozby vůči Finsku (např. násilný zábor Litvy, Lotyšska a Estonska a Petsamo, vměšování se do finských prezidentských voleb, nerespektování podmínek příměří apod.), vznikla mezi oběma státy extrémně výbušná situace, která vyústila v roce 1941 v pokračovací válku." ] }

{ "title": [ "Lékařské hledisko.", "Formy onemocnění.", "Příznaky.", "Historické epidemie.", "Justiniánský mor.", "Černá smrt.", "15.–18. století.", "Mor v současnosti.", "Současný výskyt moru.", "Největší výskyt nemoci v posledních letech.", "Sporné hypotézy.", "Odrazy v umění." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Onemocnění způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie \"Yersinia pestis\". Onemocnění má tři formy: Forma bubonická je na člověka přenášena blechami (druhy \"Pulex irritans\", \"Xenopsylla cheopis\"), které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně na kryse, která však příznaky netrpí: nemoc svého přenašeče nehubí). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté se objeví boule v oblasti mízních uzlin. Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou smrtnost (až přes 90 %).", "Po krátké inkubační době dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi v kloubech a únavou. Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět mízních uzlin, hlavně v tříslech a podpaží. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou smrtností. Při neléčené bubonické formě je smrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá. Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chinolony. V místech výskytu je též dostupné preventivní očkování.", "", "První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40 % obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zabila asi čtvrtinu obyvatel. Koncem 6. století, v 7. a 8. století se Evropou šířily další vlny nákazy, již méně virulentní. Celkový počet obětí se odhaduje asi na 25 miliónů.", "Epidemie zvaná černá smrt vypukla nejdříve ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330, jako první zasáhl provincii Chu-pej ve střední Číně, odkud se rozšířil do jižních i severních provincií. Odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ. Ze západních asijských stepí se rozšířil jednak do Mezopotámie, Sýrie, arabského poloostrova a severní Afriky, jednak do Evropy. V roce 1347 byl mor poprvé zaznamenán v Konstantinopoli a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilý obchodní styk s asijským východem. Toho roku mor zasáhl také vojsko krymských Tatarů podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží. Obléhání Kaffy je považováno za první užití biologické zbraně, protože obléhající při dobývání města házeli mrtvoly svých nakažených spolubojovníků přes hradby dovnitř města. Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřelo na nemoc množství námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce, kteří se později stali hlavními přenašeči choroby. Stykem s janovskými námořníky (Messiňané údajně některé opuštěné lodi, jejichž posádky zemřely na mor, chodili bezostyšně rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i do dalších oblastí směrem k Janovu, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží. V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor poprvé objevil na přelomu let 1347/1348. Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 do jižní Francie a odtud na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na Britské ostrovy, ale také na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě. Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny, zejména kvůli řídkému osídlení nebo izolaci od obchodních cest. Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky, řádění moru ve městě Siena v roce 1348 popisuje takto: \"A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali.... Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury... jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí.... A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa.\" České země první vlna, zvaná černá smrt, zasáhla jen okrajově. Podle soudobého kronikáře Františka Pražského první vlnu moru vytlačilo z Čech „čerstvé a chladné povětří“. Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již v roce 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hessensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357–1360 a 1363–1366 zasáhla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se však již Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357–1363.", "Tato vlna moru, která prošla celou Evropu, nebyla rozhodně vlnou poslední. V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhla celou Evropu. Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665–1666, mor v Itálii 1629–1631 nebo vídeňský v roce 1679, který roku 1680 zasáhl i České země a vyžádal si zde na 100 000 obětí. Poslední významný výskyt moru v západní Evropě je epidemie v Marseille v letech 1720–1721. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě byla v letech 1713–1715. V Praze si tato epidemie vyžádala 12–13 000 obětí, tedy asi 1/4 populace. Mor se do Evropy často šířil z Osmanské říše. V roce 1771 propukla velká morová epidemie v Moskvě. Mor se poprvé objevil mezi ruskými vojáky na bojišti rusko-turecké války a přes Ukrajinu se dostal až do Moskvy, kde si vyžádal přibližně 100 000 obětí. Poslední velká epidemie moru na evropské půdě zasáhla roku 1813 Bukurešť, kam se dostala z tureckého Istanbulu. Třetí morová pandemie vypukla v 19. století v Číně, kde si vyžádala miliony obětí, a postupně se rozšířila na všechny kontinenty včetně Severní Ameriky.", "", "V současnosti se v České republice, stejně tak jako v celé Evropě, onemocnění téměř nevyskytuje, je však stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky: Původce nemoci je stále přítomný ve zvířecích populacích od Kavkazu směrem na východ přes centrální Rusko, Kazachstán, Mongolsko a části Číny; v Jihozápadní a Jihovýchodní Asii, Jižní a Východní Africe včetně Madagaskaru, v Severní Americe od pobřeží Tichého oceánu směrem na východ k Velkým pláním a z Britské Kolumbie až po Mexiko. V Jižní Americe se vyskytuje na dvou místech v Andách a v Brazílii. Původce nemoci se již nevyskytuje ve zvířecích populacích v Evropě a Austrálii.", "V říjnu roku 2017 propukla větší epidemie plicního a také dýmějového moru na Madagaskaru, k 20. říjnu 2017 zde bylo nakaženo 1153 obyvatel a 53 již na mor zemřelo. Dle ČTK byl na Madagaskaru každý rok od roku 1980 zaznamenán alespoň jeden případ tohoto onemocnění. \"(zdroj WHO)\"", "Velmi rychlé šíření moru v některých historických obdobích vyvolalo některé spekulativní a neúplně prokázané hypotézy:", "Nejznámějším z děl reflektujících středověké morové epidemie je Dekameron – dílo, které v letech 1348 až 1353 napsal italský renesanční básník a novelista Giovanni Boccaccio. Jde o soubor sta novel o lásce uspořádaných do deseti oddílů po deseti příbězích, tak jak si je den po dni po deset dní vypráví deset mladých lidí, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, jenž roku 1348 vypukl v italské Florencii. V úvodu Dekameronu se nachází rovněž jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Vřetenový krok." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Lihýř nejčastěji tvoří vodorovná příčka otočná kolem svislé hřídele (vřetena), která prochází jeho středem. Lihýř s vřetenem je zavěšen na závěsu, vřeteno stojí na hrotu nebo je uloženo v ložiskách. Na obou koncích vodorovné příčky jsou obvykle posuvná regulační závažíčka sloužící ke změně momentu setrvačnosti a tím k regulaci chodu.", "Krok je zařízení, které na jedné straně reguluje chod stroje a na druhé dodává setrvačné části energii. Lihýřové hodiny používaly vřetenový (nebo také lopatkový) krok, který se pak objevoval i u některých kyvadlových hodin. Vřetenový krok ve spojení s lihýřem tvoří dvě lopatky čili palety, umístěné na hřídeli lihýře tak, že jejich roviny svírají úhel 90° a zasahují do krokového (stoupacího) kola. Krokové kolo vřetenového kroku má boční ozubení zvláštního tvaru, proto se mu říká také korunové kolo. Jedna z lopatek do něho zasahuje na nejvyšším, druhá na nejnižším místě. Když jedna z lopatek propustí zub stoupacího kola, to se pootočí a narazí na druhou lopatku, čímž dodá lihýři impuls. Tento děj se pravidelně opakuje. Používá se i ve variantě se dvěma krokovými koly. Vřetenový krok je poměrně jednoduchý a robustní, takže mohl fungovat i na věži, má však řadu nedostatků. Stoupací kolo je téměř po celou dobu kyvu v doteku s jednou z lopatek, což chod výrazně ovlivňuje. Ještě horší je však to, že se jedná o krok vratný: lihýř při každém kyvu vrací stoupací kolo o kousek zpět a musí tak překonávat značný a nepravidelný odpor. Vřetenové kroky se přesto užívaly i u hrubších kyvadlových hodin a u běžných kapesních hodinek až do počátku 19. století později i ve spojení s kyvadlem a setrvačkou." ] }

{ "title": [ "Příčiny a průběh revoluce.", "Politická revoluce.", "Národně osvobozovací revoluce.", "Sociální revoluce.", "Tichá revoluce.", "Revoluce hlav a srdcí.", "Teorie revoluce.", "Příklady důležitých revolucí.", "Velká francouzská revoluce 1789.", "Revoluce 1830.", "Revoluce 1848 – 1849.", "Říjnová revoluce.", "Kubánská revoluce 1959.", "Íránská revoluce 1979." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Revoluce může mít mnoho příčin. Každá revoluce má 3 základní aspekty, které nemusí následovat vždy ve stejném pořadí, jsou to: Nejčastější důvod kolapsu státu je hospodářské nebo vojenské zhroucení. Aspekty se mohou vyskytnout i samostatně nebo v neúplných kombinacích, například: kolaps státu bez boje o moc, kolaps státu s bojem o moc bez pokusu o vytvoření nových institucí, boj o moc a budování nových institucí bez kolapsu státu. Nejčastěji probíhá revoluce formou lidového povstání, dále také formou rychlého převratu, občanské války nebo dlouhotrvající partyzánské války, ale známé jsou i nenásilné způsoby (Sametová revoluce, Únorová revoluce v Rusku aj.).", "V případě, že nejde o lidové povstání, jedná se o státní převrat, který je charakteristický tím, že jej provádějí zpravidla úzké skupiny lidí a nedochází při nich k vystoupení mas. Revoluce může být manipulována zvenčí – nějaká třetí strana, typicky cizí stát, může mít zájem na vypuknutí revoluce, a může vznik a průběh revoluce různě ovlivňovat, například tajným vyplácením finanční podpory jedné ze stran. Podle Anthony Giddense se každá revoluce vyznačujeme třemi charakteristikami: V průběhu revoluce dochází zpravidla k rozsáhlejším společenským změnám, které se netýkají jen výměny vládnoucích elit, ale i celkové změny společenského uspořádání. Velké revoluce jsou většinou spojeny s masovým násilím a chaosem, kdy na čas prakticky přestává působit státní moc včetně práva.", "Národně osvobozovací revoluce jsou zvláštním případem revoluce \"politické\". Jedná se o násilné prosazení práva na sebeurčení národa, jehož cílem je vznik nezávislého národního státu. Velká vlna národně osvobozovacích revolucí proběhla v letech 1945 až 1975. Ještě v roce 1945 žila v koloniích a závislých státech větší polovina lidstva, získávání nezávislosti bylo zpočátku násilné (například Indonésie v letech 1945–1947), později probíhalo převážně mírovou cestou. V mnoha nově nezávislých zemích však vypukly i dlouholeté občanské války (Indie, africké země).", "Sociální revoluce (z lat. \"socialis – družný\", s\"polečenský\", a z lat. \"revolvere – převracet\") je rychlý zvrat, který způsobí změnu ve společnosti. Jedná se o takové společenské změny, které mění postavení jednotlivých společenských vrstev. Opakem je sociální evoluce, kdy dochází k přirozenému vývoji společnosti.", "Pojem tichá revoluce zmiňuje na počátku 70. let americký politolog a sociolog Ronald Franklin Inglehart. Jakou tichou revoluci označuje odklon obyvatel vyspělých států od orientace na materiální hodnoty, přičemž jejich pozornost se obrací naopak k post-materiálním kvalitám života, jako jsou lidská pospolitost nebo individuální seberealizace. Tento jev zdůvodňuje Inglehart nárůstem vzdělanosti a přeměnou industriální společnosti v post-industriální. Člověk se ocitá v nové sociální realitě, na kterou reaguje změnou životních postojů a vytvářením nových žebříčkům hodnot a přehodnocováním priorit. Tato proměna má dopad na celou řadu oblastí lidského života. Týká se postojů v oblasti politiky, přístupu k ekologickým tématům, manželství, rodině i náboženství.", "Revoluce hlav a srdcí je opakem revoluce pěstí a za použití násilí. Ke skutečné přeměně společnosti je možné dojít jedině vnitřní proměnou každého jednotlivce. Té lze dosáhnout hledáním sebe sama, vnitřním sebepoznáním, duchovním obrozováním. Klíčovými hodnotami jsou vzdělanost a mravnost. Bez rev. h. a s. jsou sociální a politické změny pouze povrchní. Myšlenka se v českých dějinách objevuje u K. H. Borovského a F. Palackého, silně ji pak rozvíjí především T. G. Masaryk. Vyzdvihuje vnitřní přerod člověka a obrat k ideálu humanitnímu. Důraz klade nejen na rozum (hlava), ale také na cit (srdce). „Je-li humanita cílem všeho myšlení, musí být cílem všeho snažení. Humanita jen humanitními prostředky se dobude – osvícenou hlavou a teplým srdcem.“ L. Wittgenstein tento přerod nazývá „duchovním obratem“, S. Kierkegaard zase hovoří o „skoku do víry“.", "Teorie revoluce se snaží vysvětlit konkrétní revoluční zvraty a zkoumá formy boje a jeho výsledky.V průběhu dějin se revolucí zabývalo mnoho filozofů a politických myslitelů, jejich názory se však podstatně liší. Antický filozof Platón zastával ten názor, že všechny státy musí zažít revoluci, která svrhne aristokracii. Anglický filozof John Locke se domníval, že revoluce je správná v případě, že králové nehájí práva svého lidu. Podle Thomase Hobbese jsou chaos a krveprolití, které způsobí revoluce, mnohdy horší než tyranie. Niccolo Machiavelli tvrdil, že revoluce hrozí pouze slabým vládcům Podle Andrewa Heywooda můžeme teorie rozdělit do dvou hlavních skupin: Marxistické teorie vnímají proces revoluce zvláštním způsobem. Podstatu revoluce spatřují v hlubší sociální změně a v celkovém přetvoření stávajícího ekonomického systému. Revoluce vzniká jako projev rozporu mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Je to dlouhodobý proces sociálních změn směřující ke vzniku beztřídní společnosti. Nemarxistické teorie mají mnoho společného s marxistickými teoriemi, ale podstatu revoluce spatřují spíše v přeměně politického (nikoli sociálního) systému. Na rozdíl od marxistického pohledu není revoluce chápana jako nutná a nevyhnutelná součást zákonitého procesu. Mezi další myslitele, kteří se zabývali teorií revoluce, patří: Aristoteles, Polybios, Mikuláš Kusánský, Edmund Burke, Jean Bodin, Alexis de Tocqueville, Émile Durkheim, James Davies, Ted Gurr, Samuel Huntington, Jan Tserclaes Tilly, Theda Skocpolová a další.", "", "Tato revoluce byla přelomem, neboť neodstranila pouze dočasné problémy, ale celý dosavadní politický řád. Velká francouzská revoluce přinesla změnu v chápání pojmu revoluce i jako vytvoření nové organizace společnosti.", "Cílem této revoluce bylo svrhnutí Bourbonů ve Francii, které propuklo v červenci 1830. Lid byl nespokojen s vládou Karla X. Po dobytí královského paláce v Paříži byl pokus o vyhlášení republiky potlačen. Rozpad monarchie nastal až v roce 1848.", "Vlna revolucí, která probíhala téměř ve všech evropských zemích. Hlavní podnětem byla nespokojenost s absolutistickými monarchistickými režimy. Tato revoluce přinesla odstranění poddanství a jiných feudálních vazeb.", "Jedná se o bolševický převrat v listopadu 1917 v Rusku, který byl charakterizován silným mocenským bojem mezi bolševiky a menševiky. V lednu 1918 převzali moc bolševici v čele s komunistickým politikem V. I. Leninem. Tato revoluce se řadí mezi jedny z nejvýznamnějších nejen v ruských, ale i ve světových dějinách.", "Fidel Castro vytvořil na Kubě komunistický stát, ve kterém občanům upřel základní politická práva a svobody. Obchod a průmysl byl zcela řízen státním aparátem a majetek cizích firem byl zabaven. Napjaté kubánsko-americké vztahy zapříčinily několik celosvětově významných krizí, jako byla invaze v zátoce Sviní roku 1961 nebo kubánská raketová krize 1962.", "Írán se stal islámskou republikou řízenou šíitskými fundamentalisty a nastolil tak až do současnosti vedenou nepřátelskou politiku vůči Spojeným státům a západu obecně. Jde o jednu z nejvýznamnějších mezinárodních politických událostí druhé poloviny 20. století." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Skotské povstání 1745 – 1746.", "Neklidná léta ve vyhnanství.", "Karel a Klementýna.", "Další pokus o získání trůnu.", "Spory s papežem.", "Manželství.", "Poslední léta života." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Karel Eduard Stuart pocházel z rodu Stuartovců. Jeho otec byl Jakub František Stuart, katolickou církví uznaný de iure král Anglie, Skotska a Irska (de facto vládli v těchto zemích králové z hannoverské dynastie), žijící v exilu. Matkou Karla Eduarda byla Marie Klementina Sobieska, dcera Jakuba Sobieského, knížete v Olavě a vnučka polského krále Jana III. Sobieského.", "V roce 1745 se mladý Karel Eduard Stuart postavil do čela dobrovolnické povstalecké armády, složené ze skotských horalů (\"highlanderů\"), některých rodových klanů a části skotské šlechty. Cíl byl jasný – vyhnat z Velké Británie hannoverskou dynastii a trůn získat zpět pro Stuartovce. V první fázi se nevycvičené a nepříliš ukázněné armádě kupodivu dařilo a dosáhla Edinburghu, v němž se Karel Eduard na čas usadil. Následně postupovalo povstalecké vojsko stále více na jih, až se přiblížilo na pouhých sto mil k Londýnu, v němž zavládlo zděšení. V tom okamžiku se sešla povstalecká královská rada, která Karla Eduarda přesvědčila o tom, že vzhledem ke špatné finanční situaci a počtu vojáků, není možné Londýn obsadit. Karel Eduard byl vzteky bez sebe, ale přijal rozhodnutí rady a plán generála George Murraye. Nastal pomalý a plánovaný ústup zpět do Skotska, který se ale rychle změnil v útěk před britskou vládní armádou. Povstalecké vojsko bylo nakonec na severu země poraženo a většina jeho účastníků zabita, popravena nebo uvězněna. Vládní vojsko se tvrdě mstilo i na civilním obyvatelstvu a na dopadení Karla Eduarda byla vypsána vysoká odměna. Karel Eduard a skupinka jeho věrných přátel prchala z místa na místo, ukrývali se v jeskyních, loveckých chatrčích a někdy se o ně postarali i místní obyvatelé. Půl roku tak strávili ve strašných podmínkách, v zimě a často o hladu na všech možných okolních ostrovech, nejčastěji na Hebridách. Záchrana přišla 18. 9. 1746, kdy Karel Eduard nastoupil na připravenou loď a odjel do Francie. Ve Skotsku po sobě zanechal zkázu a zmar, ale dodnes je milovaným národním hrdinou této země.", "Po útěku ze Skotska se Karel Eduard usadil ve Francii, kde si bohatě užíval společenského života. Byl zván na plesy a do salónů, navštěvoval divadla a operu a opakovaně jej k sobě pozval i král Ludvík XV. Příliš dobře se ale Karel Eduard ve Francii necítil, jelikož zájem ze strany krále pomalu upadal a s touto narůstající lhostejností se zmenšovala i možnost, že Francie v budoucnu opět podpoří stuartovské nároky na trůn. Karlův život ztrpčovaly také pravidelně přicházející výchovně laděné dopisy od přísného otce, které byly plné rad, pokynů a výčitek, týkajících se synova nevhodného jednání a chování. S odmítnutím další finanční podpory se Karel setkal také ve Španělsku, což ho rozladilo ještě víc. Po svém návratu ze Španělska zpět do Paříže (roku 1747) začal Karel Eduard vést velmi rozmařilý a finančně náročný život a jeho otec byl nespokojen stále víc. Poprvé ve svém životě si Karel pořídil oficiální milenku, Marii Luisu, kněžnu de Talmond, rozenou Jablonowskou, která byla sestřenicí královny Marie Leszczyńské. Zároveň se ale odmítal vzdát svého plánu donutit Francii k vystrojení nové výpravy proti hannoverské dynastii. Jeho úsilí bylo marné. Roku 1748 začala mírová jednání v Cáchách a součástí dohod bylo i rozhodnutí, že v exilu žijící Stuartovci mají zákaz pobývat na území všech smluvních stran. Karel Eduard byl tedy Ludvíkem XV. slušně požádán, aby ihned opustil Francii. Královu prosbu odmítl a v prosinci 1748 byl zatčen. Dobrovolně pak odešel do Avignonu. Na nátlak anglické vlády opustil Karel Eduard i Avignon a od té chvíle se zřejmě pod cizím jménem toulal po celé Evropě. Tajně několikrát navštívil Francii a svou milenku de Talmond. V roce 1750 našel dokonce tolik odvahy, že se pod cizím jménem vydal i do Anglie, kde se v Londýně sešel s jakobity. Poté navštívil Prusko a snažil se vyjednat podporu pro své další politické plány. V roce 1752 se usadil v Gentu. V té době mělo proběhnout další spiknutí proti hannoverské dynastii a pokus o nastolení Karla Eduarda Stuarta jako krále Velké Británie, známé jako Elibankova konspirace, které ale opět skončilo prozrazením a zatčením hlavních aktérů.", "Zklamaný Karel Eduard a jeho nová milenka Klementýna Walkinshawová tedy žili dále v Gentu, kde se jim 29. 10. 1752 narodila dcera Charlotta. Finanční situace milenců byla velmi špatná a svým nemanželským vztahem navíc pobuřovali nejen měšťany Gentu, Bruselu a Basileje, ale také přísného Karlova otce Jakuba Františka Stuarta. Ten se po celá ta léta díval na Karlovo chování se zděšením a marně ho v dopisech napomínal a nabádal jak správně jednat. Zároveň byl ale pro Karla jediným zdrojem příjmů, které svému nezdárnému synovi pravidelně posílal. Vypuknutí sedmileté války opět oživilo naděje Stuartovců a jakobitů, ale Karel Eduard tehdy o politiku přestal projevovat zájem. Žil v Basileji, zanedlouho přesídlil do vévodství Bouillon, kde panoval jeho strýc, Charles Godefroy de la Tour d'Auvergne, který mu poskytl k užívání svůj zámek. Karel měl konečně pocit, že může žít s Klementýnou a dcerou Charlottou v poklidu a soukromí. Právě v tom okamžiku ho ale jeho milenka i s dítětem opustila. Důvodem byla zřejmě Karlova žárlivost, jeho alkoholismus a také fyzické násilí, kterého se na Klementýně často dopouštěl. K útěku jí dopomohl Karlův otec Jakub František Stuart, který Klementýně slíbil finanční podporu na další živobytí, pokud od jeho syna odejde.", "V době francouzsko-anglické války poslal pro Karla Eduarda král Ludvík XV. a slíbil podporu na další Karlův vojenský vpád do Velké Británie. V tomtéž období, roku 1758, vydal Karel Eduard své prohlášení o opuštění římské katolické církve, v níž svým budoucím poddaným ve Velké Británii slíbil, že se u nich už brzy objeví jako protestantský princ. Veškerá snaha opět nedošla naplnění a vojenská výprava se nerealizovala. Znechucený Karel Eduard opustil Paříž a vrátil se zpět do Bouillonu.", "Koncem roku 1765 se vydal za svým umírajícím otcem do Říma, ale na místo dorazil pozdě, téměř měsíc po otcově smrti. Sešel se tu ale se svým bratrem Jindřichem Benediktem, kardinálem z Yorku, který se marně snažil pro Karla získat královský titul po zemřelém otci. Papež tento požadavek rezolutně odmítl, jelikož Karel Eduard již nebyl příslušníkem katolické církve a navíc už o podporu stuartovské věci v té době neprojevoval nikdo zájem. Francie a Španělsko ubezpečily britského krále Jiřího III., že nemají v úmyslu dále podporovat Karlovy nároky na trůn a papež z této situace vycházel. Karel propadl ještě více alkoholismu a rok téměř neopouštěl palác Muti, který zdědil po otci. Bratr Jindřich ho nakonec přesvědčil, že pokud chce nadále žít v Římě, musí se s papežem usmířit, což se také stalo. Karel sice nezískal od papeže vytoužený královský titul, ale mohl oficiálně používat titul hrabě z Albany a římská šlechta ho přijala do svých řad. Od té chvíle vedl poklidný život, chodil do společnosti, věnoval se lovu a hudbě.", "Karel Eduard se 17. 4. 1772 v Maceratě oženil s dvacetiletou princeznou Luisou Stolberg-Gedern. Znovu se pokoušel na papeži vymáhat udělení královského titulu de iure a byl odmítnut. Manželství se také příliš nevydařilo. Zpočátku bylo šťastné, ale postupem času se začali oba manželé dopouštět vzájemné nevěry a jejich životní cesty se rozešly. Karel zase propadl alkoholismu, nesmírně ztloustl, trápilo ho astma a pohyboval se jen s obtížemi. V roce 1774 opustili manželé Řím a usadili se u přátel ve Florencii. Jejich vztah se neustále zhoršoval. V roce 1777 se Karlova žena seznámila ve Florencii s básníkem hrabětem Vittoriem Alfierim a ten se stal jejím novým milencem. Mladá Luisa se rozhodla stárnoucího manžela opustit a využila první vhodné příležitosti. Poté, co ji opilý Karel Eduard jednoho dne napadl a ztloukl, což mohlo potvrdit několik svědků, uprchla Luisa do kláštera. Na návrh Karlova bratra Jindřicha Benedikta, který se jí ujal, aniž něco tušil o její manželské nevěře, přešla do římského uršulinského kláštera a zařídila si to, že jí papež vyplácel polovinu důchodu jejího manžela. Přesvědčila rovněž francouzskou královnu Marii Antoinettu, aby přiměla svého manžela, krále Ludvíka XVI. také ke zvýšení jejího důchodu. Štědře se k Louise zachoval i švagr, kardinál Jindřich Benedikt Stuart. Finančně dobře zajištěná Luisa opustila klášter a začala se opět scházet se svým milencem Alfierierim, s nímž pak spokojeně žila dva roky. V roce 1783 se Karel Eduard osobně sešel se svým bratrem Jindřichem Benediktem a vypověděl mu celou pravdu o mileneckém poměru své manželky. Jindřich Benedikt se rozezlen vrátil zpět do Říma a vše sdělil papeži Piu VI., který byl chováním milenců pobouřen stejně jako Jindřich. Alfieri musel ihned opustit Řím a Louisa byla poslána do vyhnanství ve vesnici Genzana. V té době ve Florencii navštívil Karla Eduarda jeho velký obdivovatel, švédský král Gustav III. Byl ale otřesen tím, co spatřil: kdysi legendární první rytíř Evropy, Karel Eduard Stuart, vedl nyní bídný život, plný sebelítosti a nespokojenosti se světem. Gustav III. se rozhodl pomoci – svému idolu věnoval značnou sumu peněz, přiměl španělského krále, aby rovněž vypomohl a jednoho ze svých dvořanů, Carla Sparra pověřil tím, aby nějak rozumně vyřešil manželskou rozluku Karla Eduarda s Luisou. Dohoda byla rychle uzavřena. Karel a Luisa sice zůstali manželi, ale Luisa zároveň získala naprostou volnost pohybu a rozhodování. Za tento ústupek se vzdala části svých příjmů a musela svému muži vrátit veškeré šperky a 1690 knih, které si přivlastnila.", "Několik měsíců po rozluce s Luisou, napsal osamělý a všemi opuštěný Karel Eduard dopis své bývalé milence Klementýně Walkinshawové, ve kterém jí navrhl, aby k němu poslala jejich dceru Charlottu, kterou on oficiálně uzná za svou a ona se tak stane jeho dědičkou. Charlotta opustila své tři děti a v roce 1784 se skutečně objevila ve Florencii. Přestože byla sama vážně nemocná, začala se starat o svého otce. Dohlížela na to, aby pravidelně jedl a chodil čistě oblečen a dokonce se jí podařilo zmírnit jeho zálibu v alkoholu. Usmířila ho také s bratrem Jindřichem Benediktem a marně se pokoušela usmířit otce i se svou matkou. V roce 1785 se Karel Eduard přestěhoval s dcerou zpět do Říma, který před lety opustil. Charlotta se stala rychle součástí římského společenského života, zatímco Karel Eduard se věnoval své milované hudbě. Vedli příjemný a poklidný život až do chvíle, kdy vážně nemocný Karel Eduard dostal záchvat mrtvice, po němž 30. 1. 1788 zemřel. Papež Pius VI. odmítl zemřelému vypravit královský pohřeb a tak Jindřich Benedikt převezl ostatky svého bratra k sobě, do Frascati. Dnes jsou tyto ostatky pohřbeny v bazilice svatého Petra v Římě. Posledním stuartovským uchazečem o trůn Velké Británie se stal po Karlově smrti jeho mladší bratr kníže kardinál Jindřich Benedikt Stuart, který po zbytek života usiloval o to, aby byl mezinárodně uznán de iure králem Velké Británie. Velmi se ho proto dotklo, když roku 1792 papež Pius VI. formálně uznal za krále Velké Británie Jiřího III. Jindřich Benedikt Stuart zemřel roku 1804 a byl posledním pretendentem trůnu z rodu Stuartovců. Vdova po Karlovi, Luisa, žila se svým milencem hrabětem Vittoriem Alfierim až do jeho smrti roku 1803. V pozdním věku se stala živou legendou a proudily za ní davy turistů z Anglie, toužících na vlastní oči spatřit vdovu po pretendentu Karlu Eduardu Stuartovi a múzu a životní lásku slavného básníka Vittoria Alfieriho. Luisa si také vymohla vyplácení důchodu od britské královské rodiny, která byla původem z dříve nepřátelské hannoverské dynastie, a žila tak v blahobytu až do své smrti roku 1824. Ještě za svého života se sešla také s císařem Napoleonem Bonapartem, který jí sdělil, že kdyby měla s Karlem Eduardem Stuartem syna, učinil by z něj nyní krále Velké Británie." ] }

{ "title": [ "Vznik a vývoj.", "Původ.", "Období Germánů.", "Období šíření křesťanství.", "Karel Veliký a počátky francouzštiny.", "Změny jazyka v tomto období.", "Francouzština ve světě.", "Abeceda a výslovnost.", "Gramatika.", "Zájmena.", "Číslovky.", "Slovesa.", "Počet slov." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Prvopočátky vývoje francouzštiny jako románského jazyka jsou spojovány s postupným pronikáním římského vojevůdce Julia Caesara do Galie v letech 58 až 52 př. n. l. Vítězní Římané se ujali administrativy v zemi a úředním jazykem se stala latina (především ve formě mluvené \"vulgární latiny\"). Původní keltský jazyk Galů přežíval i nadále, a to převážně v mluvené podobě na venkově, zčásti i v městských domácnostech. Tento proces, který se označuje jako romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat ještě dnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině.", "Germáni pronikali na galská území v pozdním starověku. Vulgární latina se postupně vytrácela a přežívala pouze ve formě latiny klasické, která se stala od roku 313 vyhlášením Ediktu milánského jediným jazykem bohoslužeb. Země byla relativně roztříštěná a vyvíjela se místní nářečí (\"patois\"), z nichž nejvýznamnější je nářečí 'Île-de-France. Postupně se utvořily tři hlavní jazykové oblasti:", "V roce 496 se franský král Chlodvík I. oženil s burgundskou kněžnou Klotildou a přijal i její katolickou víru. Tak se katolické křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Franské říše. Znovu se vrátil vliv latiny, která se vyvinula do různých nářečí.", "Ještě v období vlády Karla Velikého se nedalo mluvit o francouzštině jako takové. Jazyk, kterým se v té době mluvilo, byl složen z mnoha nářečí a souhrnně jej francouzština označuje jako \"la langue romaine\". Karel Veliký dbal na šíření kultury a miloval klasickou latinu. Zakládal školy jak pro obyčejný lid při každé farnosti, tak školy pro vzdělance při každém klášteře, kde se vyučovalo klasické latině. (Tato tradice však po jeho smrti zanikla a mnoho škol bylo zrušeno a opuštěno.) Z Anglie si pozval mnicha Alquina, jehož úkolem bylo postarat se o znovunalezení pravidel klasické latiny. Ta se stává jediným jazykem vzdělanců a jediným psaným jazykem. Pro tyto účely vzniklo nové písmo, které se nazývá karolinská minuskula. Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my – nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů. Po smrti Ludvíka Pobožného, syna Karla Velikého, byla země rozdělena. Mezi Ludvíkovými syny dochází k bojům o moc a Ludvík Němec a Karel Holý uzavírají alianci proti staršímu bratru Lotharovi. Za tímto účelem vzniká \"Štrasburská přísaha\", dokument, který jako první v písemné podobě dokládá podobu staré francouzštiny (\"la langue romaine\"). Jazyk, který díky šíření kultury vzniknul v období karolinské renesance, se ve francouzštině nazývá \"la langue franque\" nebo \"la langue francienne\", tedy základ moderní francouzštiny.", "Obnova klasické latiny měla vliv především na slovní zásobu. Vznikala tzv. \"dubleta\", tedy dvě slova různé pravopisné i fonetické formy, která pocházela ze stejného latinského základu. Příčinou je dvojí podoba latiny. Vulgární latina, kterou používal prostý lid, dala za vznik jednomu tvaru, vznikajícímu přirozenou cestou, a latina klasická, kterou používali učenci, dala za vznik druhému tvaru. Tato slova vznikala uměle a vyplňovala mezery ve slovní zásobě, bylo-li třeba popsat nový jev. Např. z latinského hospitalem vzniklo přirozeným vývojem \"hôte\" (hostitel) nebo \"hôtel\" (hotel) a uměle bylo vytvořeno \"hôpital\" (nemocnice). Změny v pravopise:", "Z francouzštiny pochází velká část mezinárodních slov – 45 % slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně přes francouzštinu vlastně latinský) původ. Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších mezinárodních organizací; po 2. světové válce je však vytlačována angličtinou a její celosvětový význam je menší (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí).", "Francouzština se píše latinkou s diakritickými znaménky. Písmena s diakritikou se v abecedním pořadí řadí tak, jako by diakritiku neobsahovala, tj. např. slovo \"mère\" je v abecedě mezi slovy \"merci\" a \"mettre\". Francouzština používá částečně spřežkový pravopis – \"ch\" [ʃ], \"gn\" [ɲ], \"ou\" [u], \"tch\" [tʃ], \"que\" [kɛ, k], \"gue\" [gɛ, g], \"aux\" [o] atd. Dále používá systém přízvuků (fr: \"accent\"), čtyři pro samohlásky a jeden pro souhlásky: Jazyk se vyznačuje silnou fonetickou redukcí slova – koncové souhlásky se většinou vůbec nevyslovují. Ve francouzštině máme i pár takových výrazů, které si spousta lidí plete, jelikož znějí skoro stejně, ale je mezi nimi zásadní rozdíl. Např. Le poisson (ryba) X Le poison(jed), nebo Le dessert (dezert) X Le désert(poušť). Ve francouzštině tedy musíme rozlišovat, kolik se ve slově píše \"s\", protože to pak má zásadní vliv na výslovnost.", "", "Francouzština používá následující osobní zájmena:", "Francouzský systém číslovek je komplikovaný a nevychází zcela z desítkové soustavy. Např. číslovka „sedmdesát“ není odvozena z číslovky „sedm“, místo toho se řekne „soixante-dix“, tedy doslova „šedesát deset“. Doslovný překlad osmdesátky je „čtyři dvacítky“, 92 se řekne „čtyři dvacet dvanáct“, 99 potom dokonce „čtyři dvacet deset devět“. Tento tradiční systém se ale v některých oblastech zpravidelňuje. Výjimkou jsou čísla končící na jedničku, která se připojuje spojkou <nowiki>\"et\"</nowiki> (vingt et un). Výrazy septante (70) a nonante (90) se používají oficiálně ve Švýcarsku a Belgii, jsou běžné také v Itálii (Val d'Aoste), Kongu a Rwandě. Huitante (80) se používá ve Švýcarsku, v některých kantonech i oficiálně. Původ tohoto systému není jednoznačný. Může se jednat o pozůstatek historického počítání (podobně jako české pár, půltucet, tucet, veletucet, kopa). Může se ale také jednat o důvod ten, že výrazy septante (70), huitante (80) a nonante (90) zní podobně jako jiné číslovky a může dojít k záměně.", "Systém slovesných časů je mnohem bohatší než v češtině. Francouzština rozlišuje šest minulých časů (passé composé, imparfait, plus-que-parfait, passé simple, passé antérieur a passé récent), jeden přítomný a tři budoucí (futur simple, futur antérieur a futur proche). V běžné francouzštině se však používají jen některé z nich.", "Běžná francouzština používá asi 32 000 slov, z nichž 20 000 je vědeckého nebo cizího původu a 12 000 je francouzského původu. Nejobsáhlejší francouzské slovníky obsahují až 90 000 slov." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Literatura.", "Výtvarné umění.", "Architektura.", "Hudba.", "Film." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ačkoli lze některé trendy vedoucí ke vzniku futurismu sledovat v literatuře dříve, za vznik futurismu bývá považován rok 1909, kdy v Itálii vydal italský básník Filippo Tommaso Marinetti futuristický manifest; ten byl následně otištěn francouzsky v pařížském listu \"Le Figaro\". V tomto manifestu Marinetti shrnul program futurismu do několika základních bodů : krása neklidu, rychlosti a boje poezie odvahy a revolty. Prakticky zde prezentovali triumf člověka nad přírodou. V roce 1910 vydali podobný manifest i malíři a v roce 1912 architekti. Velmi brzy se futurismus dostal do Ruska, kde se stal velice populární, zde se toto hnutí rozpadlo na dvě odnože: kubofuturismus a egofuturismus. Zatímco egofuturismus neměl velký význam, kubofuturismus značně ovlivnil tehdejší ruské umění. Ideologicky byl futurismus nejednotný a postupně se k němu připojovaly prakticky všechny politické (především levicové – anarchisté, komunisté,...) skupiny. Za první světové války byla velmi aktivní skupina kolem časopisu \"Roma Futurista\", vystupující proti Rakousku-Uhersku. Kolem roku 1921 se Marinetti spřátelil s B. Mussolinim a roku 1924 se na kongresu futuristů přihlásil k fašismu, spolupráce s fašismem byla dovršena po Italském obsazení Habeše (Etiopie, 1934), které futuristé nejen schvalovali, ale i básnicky oslavili.", "Aby bylo možno ještě více zdůraznit rychlost, vytvořili futuristé teorii osvobozených slov, tzn. slova (nebo jen hlásky) ve větě nebo verši byla vytržena z kontextu a skládala se bez ohledu na jejich logické vazby a pravidla syntaxe. V literatuře se občas prosadil i experimentální futurismus ovlivněný kubismem, tzv. kubofuturismus. Takovým extrémním pokusem je např. \"Poesia Pentagrammata\", kterou napsal Francesca Canguilla – zasazoval osvobozená slova a slabiky do notové osnovy a místo interpunkce používal hudební znaménka. O futurismu lze říci, že jeho myšlenky (především dynamika a důraz na mládí) přežívají v literatuře dodnes ve sci-fi literatuře (cyberpunk).", "Futurismus byl v této oblasti velmi podobný kubismu, cílem bylo dostat zobrazovaný předmět do pohybu, přes tento pohyb se dostali až k abstrakci.", "Architektonicky se klonili k jednoduchosti, snažili se využívat nové materiály (beton) a nové kombinace sklo-kov, beton-sklo, atp.", "V hudbě nedošlo k výraznému prosazení futurismu, každopádně hlavní cíle hudebního futurismu nebyly odlišné od cílů celého hnutí. Někteří odborníci se domnívají, že futuristická víra v techniku a mládí předznamenala směry typu techno. Skupina italských futuristů kolem F. T. Marinettiho reagovala na jeho Manifest futurismu, uveřejněný v pařížském Figaru 20. února 1909, poprvé v roce 1911. Tato reakce (manifest F. B. Pratelly publikovaný r. 1913 v klavírním výtahu skladby Musica futuristica per orchestra, op. 30) byla však pouze podnětem k zásadnější formulaci futuristické hudební estetiky. Tou byl Russolův otevřený dopis Umění hluku. Luigi Russolo, jinak malíř, začal svou vizi ihned realizovat. Spolu s Uggem Piatim vyrobili 19 nových hlukových nástrojů a nazvali je intonarumori. Pro tyto nástroje vymyslel Russolo první skladby, první koncert se konal 2. června 1913 v Teatro Storchi v Modeně. 21. dubna 1914 uspořádali Marinetti a Russolo koncert futuristické hudby v Teatro dal Verme v Miláně, kde bylo poprvé využito všech 19 intonarumori. Koncert měl 4 části: Procitnutí města, Setkání automobilů a letadel, Jídlo na hotelové terase, Šarvátka v oáze. V červnu 1921 v Théâtre des Champs-Élysées v Paříži proběhly důležité 3 koncerty, které měly významný vliv na vývoj pařížské Šestky. Uměleckou úroveň Russolových skladeb nelze z dnešního pohledu posoudit, neboť se nezachovaly. Po roce 1921 se jejich autor stáhl do ústraní, vrátil se k malování. K myšlence futuristického orchestru se již nikdo důsledně nevrátil. Russolovo Umění hluku však bylo bezprostřední inspirací pro vznik musique concrète.", "U filmového umění lze říci, že futurismus ovlivnil pohled západní civilizace na reklamu, ve které vystupují mladí, krásní perspektivní lidé. Jako první usiloval o komerčnost a o prosazení témat z nových prostředí (továrny), snažil se ukázat nový svět, který byl reprezentován technikou. V japonské kultuře se ovlivnění projevilo především v manga/anime filmech, kde je ukazována a svým způsobem i oslavována dnešní a budoucí technika (Šinja Cukamoto)." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Obnova monarchie.", "Velký mor a požár Londýna.", "Zahraniční politika.", "Konflikty s parlamentem.", "Pozdní období.", "Odkaz.", "Potomci Karla II..", "Karel II. ve filmu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Karel se narodil 29. května 1630 v St James's Palace jako nejstarší syn Karla I. a jeho manželky Henrietty Marie Bourbonské. V osmi letech byl jako nejstarší syn krále jmenován princem z Walesu. V době první fáze občanské války doprovázel svého otce v bitvě u Edgehill a na tažení roku 1645. Roku 1646 odjel Karel II. kvůli obavám o své bezpečí ze země do Francie ke své matce. Karel I. byl zajat roku 1647, unikl a znovu byl zajat roku 1648. Navzdory synovu diplomatickému tlaku byl Karel roku 1649 popraven a Anglie se stala republikou. Ihned po popravě Karla I. jmenoval skotský parlament jeho syna skotským králem. Podmínkami byla jeho podpora covenanterům a rozšíření presbyteriánského systému správy církve. Přijetí těchto podmínek ale vyvolalo jeho nepopularitu v Anglii. 3. září 1650 byly jednotky covenanterů poraženy daleko méně početným vojskem Olivera Cromwella. Karel II. byl přesto 1. ledna 1651 korunován skotským králem. Pod hrozbou útoku Cromwellova vojska se rozhodl vyrazit s armádou do Anglie. Podpora tohoto tažení ze strany Skotů byla malá a jeho střet s Cromwellem v bitvě u Worcesteru skončil porážkou jeho armády. Karlovi se podařilo po nějaké době uniknout do Normandie. Cromwell se stal lordem protektorem Anglie, Skotska a Irska. Karel nebyl schopen přes dobré styky jeho rodiny (francouzský král Ludvík XIV. byl jeho bratranec z matčiny strany) získat dostatečnou podporu pro vojenskou výpravu do Anglie. Spojenectví Francie s Cromwellem ho přinutilo odejít do Španělska. Pokusil se shromáždit armádu, ale chyběly mu na to finanční prostředky.", "Po Cromwellově smrti roku 1658 se Karlovy naděje na trůn zdály malé, protože se nástupcem ve funkci lorda protektora stal Cromwellův syn Richard. Ten ale postrádal spojence v parlamentu i armádě, v květnu 1659 byl nucen abdikovat a protektorát byl zrušen. V následném období politické nestability se chopil aktivity správce Skotska George Monck. Vyrazil se svou armádou do Londýna a přinutil parlament, aby přijal zpět vyloučené poslance. Tento parlament (\"Long Parliament\") vyhlásil nové všeobecné volby a poté se rozpustil. Nový parlament (\"Convention Parliament\") zahájil své jednání 25. dubna 1660. Brzy poté obdržel Bredskou deklaraci, vydanou na Monckovu radu Karlem, ve které Karel mimo jiné souhlasil s odpuštěním provinění mnoha otcových nepřátel. Parlament se rozhodl jmenovat Karla králem a pozval ho do Anglie. V Irsku byl Karel jmenován panovníkem již dříve – 14. května. I když byla \"Zákonem o beztrestnosti a zapomnění\" vyhlášena všeobecná amnestie, byla ustavena výjimka pro 50 lidí, kterých se toto prominutí netýkalo. Někteří byli uvězněni nebo jednoduše vyloučeni z úřadu, devět odpůrců monarchie bylo popraveno. Posmrtně popraveny byly i ostatky Olivera Cromwella, Henryho Iretona a Johna Bradshawa.", "Roku 1665 musel Karel čelit pohromě – velkému londýnskému moru. Veškeré snahy úřadů zastavit šíření epidemie se ukázaly neúčinnými a nemoc rychle expandovala. Počet umírajících dosáhl svého vrcholu v září, kdy týdně padlo za oběť moru až 7000 obyvatel. Karel se svým dvorem se v červenci odstěhoval do Salisbury. Jednání parlamentu se konala v Oxfordu. K této katastrofě se připojila další, která nicméně do jisté míry napomohla šíření moru zastavit. Velký požár Londýna vypukl 2. září následujícího roku 1666. Živel zničil asi 13200 domů a 87 kostelů včetně katedrály svatého Pavla. Karel a jeho bratr pomáhali organizovat hašení požáru. Veřejnost obviňovala z jeho založení katolické spiklence, i když vznikl v pekařství na Pudding Lane.", "Od roku 1640 vedlo Portugalsko válku o nezávislost se Španělskem. Jeho spojencem byla Francie, ale po podpisu mírové smlouvy z roku 1659 toto spojenectví zaniklo. Po obnově monarchie v Anglii došlo k uzavření spojenectví mezi Anglií a Portugalskem. Součástí dohody byla i svatba mezi Karlem II. a Kateřinou z Braganzy. Jako věno Kateřina dostala Tangier a především Bombaj, která se stala základem pro expanzi Angličanů v Indii. Válka s Holandskem, zahájená roku 1665, měla demonstrovat vliv Anglie v Africe a severní Americe. Zpočátku se štěstí přiklánělo k Angličanům, kteří zvítězili v bitvě u Lowesoftu. Ovšem jejich úspěchy měly jen krátké trvání. V roce 1666 utrpěli Angličané těžkou porážku v tzv. čtyřdenní bitvě. Tu sice v omezené míře odčinili menším vítězstvím v bitvě na den sv. Jakuba, ovšem v roce 1667 Holanďané podnikli překvapivý nájezd do ústí Temže, během nějž zničili královské loděnice na řece Medway a jádro zde zimující Royal Navy, přičemž královu vlajkovou loď \"HMS Royal Charles\" si odvezli jako trofej do Holandska. Tento konflikt byl ukončen mírovou dohodou roku 1667. Karel udělil několik výsad Východoindické společnosti. Jednalo se o právo samostatně kupovat půdu, razit mince, velet vojenským oddílům vyhlašovat válku a uzavírat mír a uplatňovat výkon práva v oblastech získaných v Indii. Roku 1688 pronajal ostrovy v okolí Bombaje za 10 liber, protože správa portugalských teritorií, které dostala Kateřina věnem, byla příliš nákladná. Roku 1670 povolil založení Společnost Hudsonova zálivu, která se stala nejstarší společností v Kanadě. Na počátku se zaměřovala na výnosný obchod s kůžemi, ale postupně ovládla a kolonizovala více než 7 miliónů čtverečních kilometrů v severní Americe.", "I když měl Karel v počátečním období své vlády podporu parlamentu, jeho válečná tažení a náboženská politika vyvolaly spory. Roku 1672 vydal Karel deklaraci o odpuštění, v níž vyjádřil svůj záměr zrušit protikatolické zákony. Tentýž rok otevřeně podpořil katolickou Francii a zahájil další válku s Holandskem. Parlament se proti Karlově petici postavil a přinutil ho ji odvolat. Roku 1674, kdy nebyly dosaženy žádné výrazné výsledky ve válce s Holandskem, parlament ji odmítl dále financovat a přinutil Karla uzavřít mír. Karlova manželka nebyla schopna porodit dědice, čtyři její těhotenství skončila potratem. Karlovým dědicem se tak měl stát jeho nepopulární katolický bratr Jakub, vévoda z Yorku. Částečně pod vlivem veřejného mínění, které se domnívalo, že je jeho rodina příliš katolická, svolil Karel ke sňatku Jakubovy dcery Marie s protestantem Vilémem III. Oranžským.", "Velkým politickým problémem bylo nástupnictví na anglický trůn. Po bezdětném Karlovi měl nastoupit na trůn jeho mladší bratr Jakub, který ovšem otevřeně vyznával katolickou víru. Možnost nástupnictví katolíka bylo velmi silně kritizováno Antonym Ashleym Cooperem a jeho spojenci, kteří byli posíleni návrhem zákona (\"Exclude Bill\"), který měl Jakuba z následnictví vyloučit. Jedna část poslanců se domnívala, že tento návrh zákona je nevhodný - tato skupina byla nazývaná Toryové. Druhá část přijetí zákona podporovala – tito byli nazývaní Whigové. Z obavy, že by tento zákon mohl být přijat, Karel parlament rozpustil. Když se v březnu 1681 sešel nový parlament v Oxfordu, Karel ho poté, co se objevily snahy o přijetí zákona vylučujícího jeho bratra z následnictví, po několika dnech rozpustil znovu. V následujícím období podpora tohoto zákona poklesla a Karel získával podporu veřejnosti. Po zbytek období pak vládl jako absolutistický monarcha. Karlův odpor k přijetí zákona vyprovokoval některé protestanty k přípravě spiknutí, jehož výsledkem měl být atentát na něho a jeho bratra Jakuba při návratu z dostihů v Newmarketu. Vlivem požáru se ale Karel musel vrátit dříve a tak se vyhnul plánovanému útoku. Organizátoři spiknutí, Arthur Cappel, Algernon Sydney a William Russel byli popraveni nebo zemřeli ve vězení. Králův bratr poté získal u dvora velký vliv. Ráno 2. února 1685 utrpěl Karel náhlý záchvat mrtvice a o několik dní později zemřel. Poslední den svého života byl přijat do katolické církve. 14. února byl pohřben ve Westminsterském opatství a jeho nástupcem se stal jeho bratr Jakub. Jeho snaha zrovnoprávnit katolické vyznání s protestantským vyvolala v zemi silné politické turbulence, jež vyvrcholily jeho svržením s trůnu a vyhnáním ze země v roce 1688, záhy po narození jeho jediného přeživšího syna a dědice Jakuba Františka z jeho druhého manželství s katoličkou Marií Beatricí d ́Este; na trůn byli dosazeni starší dcera z jeho prvního manželství s Annou Hydeovou Marie II. Stuartovna a její manžel Vilém III. Oranžský.", "Karel II. jako patron umění a vědy pomohl založit Královskou společnost, jejímž členem byl například Isaac Newton a Královskou greenwichskou observatoř. Byl také osobním patronem Christophera Wrena, architekta, který pomohl obnovit Londýn po Velkém požáru. Wren také postavil Královskou nemocnici v Chelsea, kterou nechal Karel vybudovat pro válečné veterány. Divadelní licence udělované Karlem poprvé povolovaly, aby ženské divadelní role ztvárnily ženy. Soho Square postavené v 70. letech 17. století bylo původně pojmenováno na počest Karla II. jako \"King's Square\".", "V roce 1662 se Karel II. v Portsmouthu oženil s Kateřinou z Braganzy (25. listopadu 1638 - 30. listopadu 1705), dcerou Jana IV. Portugalského a Luisy de Guzmán. Manželství Karla II. s Kateřinou bylo bezdětné - Kateřina byla sice vícekrát těhotná, ale dítě nikdy nedonosila. Karel II. měl však se svými milenkami řadu nelegitimních dětí, které uznal za své. S Lucy Walterovou: S Alžbětou Killigrewovou: S Kateřinou Pegge, lady Green: S Barbarou Palmerovou, hraběnkou z Castlemaine a vévodkyní z Clevelandu: S Eleonor \"Nell\" Gwyn: S Louise Renée de Penancoet de Kéroualle, vévodkyní z Portsmouthu: S Mary \"Moll\" Davisovou:", "Ve filmu \"Libertin\" (2004), který vypráví příběh Johna Wilmota, hraběte z Rochesteru, hraje krále Karla II. John Malkovich. 4dílná série BBC \"Moc a vášeň\"." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Literatura.", "Výtvarné umění.", "Divadlo." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Poetismus má kořeny v proletářské poezii, vznikl v prostředí avantgardní skupiny Devětsil, za rok vzniku bývá uváděn letopočet 1923, ačkoli termín \"poetismus\" byl poprvé patrně použit až o rok později (1924). Roku 1921 vydal Jaroslav Seifert sbírku \"Město v slzách\" a roku 1923 mu vyšla sbírka \"Samá láska\", předmluvy k těmto sbírkám byly psány jménem Devětsilu a naznačovaly posun myšlení uvnitř tzv. socialistické literatury (resp. proletářské poezie). Autorem první předmluvy byl Vladislav Vančura, který zde zdůvodnil existenci proletářské poezie a jejích zásad. Posláním tvorby měla být duchovní a citová příprava na revoluci. Druhou předmluvu napsal Karel Teige, který sice také zastával socialistické principy a názory, ale zároveň zastával názor, že by do české literatury (a moderní kultury) měly pronikat cizí vlivy a že by i ona měla promlouvat a oslovovat jiné národy. Toto pojetí se projevilo v Devětsilu již dříve (podzim 1922) – ve studii nazvané \"Nové umění proletářské\". Byl zde pokládán důraz na slovo nové tj. nebránící novým experimentům. Tato stať, ani jiné úvahy K. Teiga, nebyly namířeny proti Wolkerově nebo Horově poezii, které byly považovány za vrchol tehdejší poezie. Roku 1924 uveřejnil K. Teige v brněnském časopise \"Host do domu\" první ucelený náčrt poetismu (stať poetismus). V roce 1928 byl v \"Revui Devětsilu\" (č. 9) vydán Manifest poetismu, který vyšel pod názvem \"Poetismus\" a skládal se ze tří částí: Druhý a poslední manifest poetismu byl uveřejněn ještě v roce 1924 v časopise \"Host do domu\" pod názvem \"Papoušek na motocyklu čili O řemesle básnickém\" od Vítězslava Nezvala. Poetismus se v české literatuře objevoval až do 2. světové války. Po roce 1950 se některé myšlenky poetismu objevily v písňové tvorbě dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr.", "V literární tvorbě zdůrazňovali řazení básnických obrazů, které nejsou závislé na logice. Za hlavní účel básně považovali, aby byla básní, tj. „hrou obrazotvornosti“. Prioritním znakem jejich básní je pěkný rým.", "Ve výtvarném umění také dochází k poetizaci námětu.", "Na divadle se tento styl prosadil v divadelní režii J. Frejky a J. Honzla." ] }

{ "title": [ "Vymezení fandomu.", "Fan.", "Fandom v Česku.", "Nejednotnost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Je to jev pro vývoj SF ve světě, zejména v anglicky mluvících zemích, zcela typický; někteří teoretici dokonce soudí, že při nevyjasnění hranic SF jako literární kategorie je fandom nejzřetelnější formou její existence. Fandom nelze ztotožňovat se čtenářskou obcí, tvoří jej úzká, avšak vysoce aktivní skupina lidí těsně spojená s většinou autorů SF. Jindřich Smékal o fandomu píše: \"V obecném slova smyslu lze fandom charakterizovat jako zájmovou činnost projevující se aktivním přístupem k četbě SF a udržováním kontaktů prostřednictvím časopisů a organizovaných setkání (tzv. conů) v celé škále úrovní. To, že jde o hnutí, které má dnes již hluboko zapuštěné kořeny, není třeba zdůrazňovat - mezi samotnými fany se traduje, že kdyby všechna nakladatelství přestala SF literaturu vydávat, fandom by klidně existoval dál. Asi na tom něco bude, protože ta odhadovaná téměř tisícovka amatérských časopisů, fanzinů, a desítky amatérských shromáždění, které na světě existují, by stačily kontakty a nadšení fandomu udržet.\" a \"Pokud jde o samotné fany, nelze dost dobře charakterizovat, jací jsou. Asi různí, tak jak jsou různí lidé v našem světě, které spojuje společná záliba. Ale od ostatních se liší tím, že je žádný zásadní objev či neobvyklá událost nepřekvapí - určitě by nevydechli úžasem, kdyby na Zemi třeba přistáli mimozemšťané, protože o něčem takovém už četli, a ne jednou.\"", "Fan je označení příznivce, fanouška fandomu.", "Polooficiální fandom v České republice, respektive Československu, vznikl založením prvního SF klubu v noci z 30. dubna 1979 na 1. května 1979; někdy se proto hovoří, že Československý fandom vznikl 31. dubna 1979. Po rozdělení Československa byla na české i slovenské poradě schválena tzv. „Fialová smlouva“, která zachovává jeden Československý fandom společný pro oba státy. Spolu s tím se v ní (kromě jiného) hovoří o jednom společném Parconu i o tom, že každý člen jedné organizace (české, či slovenské) je zároveň členem druhé. Organizace pořádá své cony v České a občas i Slovenské republice.", "Postupem času se příznivci určitých druhů televizních seriálů a navazující literatury (např. Star Trek, Hvězdné války) začali vzájemně vymezovat a také označovat. Např. příznivci Star Treku se označují trekkies a zakládají si vlastní kluby, mají své časopisy, weby." ] }

{ "title": [ "Filosofické zdůvodnění přirozeného práva.", "Teologické zdůvodnění přirozeného práva.", "Moderní dějiny přirozeného práva.", "Jusnaturalismus a právní pozitivismus.", "Francouzská škola právní exegeze.", "Rakouský pozitivismus.", "Německý pozitivismus.", "Anglický pozitivismus." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Archaické společnosti se řídily „zákonem předků“, který se jako nepochybná autorita předával z generace na generaci. První filosofové, kteří začali rozlišovat mezi zákony vyhlášenými lidskou zákonodárnou autoritou, tzv. pozitivními zákony, a zákony platnými nezávisle na tom, tzv. přirozenými zákony, byli sofisté, učenci působící ve starém Řecku zejména v 5. a 4. st. př. n. l. Někteří z nich (např. Antifón) učili, že všichni lidé si jsou svou přirozeností rovni a že silnější vytvářejí zákony k nespravedlivému potlačování slabších a omezování jejich svobody. Jiní sofisté učili přesný opak, slabší vytvářejí zákony kvůli tomu, aby omezili silnější a zbavili je jejich možnosti uplatnit svou „přirozenou“ sílu a převahu. Hérakleitos z Efezu, řecký předsókratovský filosof, mluví o „logu“ (tj. o slovu, smyslu, rozumu), který v jeho pojetí vládne světu jako zákon veškerého dění, vším pronikající a všechno ovládající světový rozum, na kterém se člověk podílí vlastní rozumovostí. Tento řecký logos (\"slovo\") bude mít na evropské myšlení ohromný vliv. Kořeny přirozeného práva nalezneme i v učení Platóna a Aristotela, u kterých se objevuje spojení „přirozeně spravedlivé“ (\"fysei dikaion\"), z něhož stoikové, kteří sjednotili stanoviska starších filosofů s myšlenkami Platóna a Aristotela, odvodili představu přirozeného či přírodního zákona (\"lex naturalis)\", který vždy platil, platí a bude platit všude pro všechny stejně, protože podle stoiků jsou všichni lidé občané (\"polítai\") jednoho světového státu (stoický kosmopolitismus). Stoikové, jejichž cílem bylo žít ve shodě s přirozeností (\"natura\"), jsou oprávněně pokládáni za původce teorie přirozeného práva. Cicero, římský právník, státník a filosof, ovlivněný stoicismem, shrnuje učení o přirozeném zákonu takto: „Pravý zákon spočívající ve správném pochopení je v souladu s přirozeností, rozlévá se na všechny, neodporuje si, platí ustavičně... Nemůžeme být tohoto zákona zbaveni ani rozhodnutím senátu ani lidu a neplatí také jiný zákon v Římě a jiný v Athénách, jiný nyní a jiný v budoucnosti, nýbrž jeden zákon, a to ustavičný a neměnný, bude vždy platit pro všechny národy a bude jeden společný jakoby učitel a panovník všech, totiž bůh.“Gaius, literárně plodný učitel práva ze 2. století, je definuje jako „to, čemu příroda všechno živé naučila“. Jeho pojetí přirozeného práva mělo tedy blízko k právu národů (\"ius gentium\"), které platilo pro všechny lidi obecně. Právo národů (\"ius gentium\") bylo platné u různých kmenů např. u Germánů a Slovanů, jejichž obyvatelé nebyli římskými občany a nevztahovalo se na ně civilní (občanské) římské právo. Domitius Ulpianus, významný římský právník a klasický představitel římské právní vědy, spatřuje v přirozeném právu společný prvek s právem národů a civilním právem v tom, že „přirozené právo je společné všem živým tvorům a lidem“.", "Svatý Augustin, nejvýznamnější starověký myslitel ze západních církevní otců, pod vlivem Platóna, stoiků, Órigena a Plótína se snažil smířit řeckou filozofii s křesťanstvím. Přirozenému zákonu dává jasně teologický základ, neboť jeho zdroj vidí v Bohu. O přirozeném právu říká, že „pravý věčný zákon je Boží rozum nebo vůle Boží“. Věčný zákon (\"lex aeterna\") v podání Nového zákona je podle něj Zlaté pravidlo. Lidské zákony nazývá časnými (\"lex temporalis\"). Věčný zákon by měl určovat hranice lidským zákonům. Augustinovo největší dogmatické dílo je \"De civitate Dei\" (\"O Boží obci)\". Tomáš Akvinský, zakladatel tomismu, nejvýznamnější představitel středověké křesťanské teologie, ovlivněný stoickou koncepcí, rozvinul ve 13. století teorii přirozeného práva založenou na sjednocení Aristotelova učení s Biblí a s křesťanstvím. Rozlišoval trojí druh zákonů: Tomáš také poprvé použil pojem pozitivního (tj. kladeného, ustanoveného) práva. Lidské zákony jsou podmínkou dobrého soužití a míru, musí však respektovat nadřazený přirozený zákon, z něhož se odvozuje jejich autorita a legitimita, protože nižší stupeň zákona musí vždy odpovídat stupni vyššímu, nespravedlivý lidský zákon odporující přirozenému zákonu pokládal za špatný zákon (\"lex corrupta\"), který nikoho nezavazuje a který který je třeba odstranit. Přirozený zákon souvisí s věčným zákonem, který je totožný se samotným Bohem. Věčný zákon není tak jako u stoiků vůči světu imanentní, ale transcendentní, lidskému rozumu nepřístupný a člověk se o něm dozvídá jen ze Zjevení. Podle německého reformátora křesťanské církve Martina Luthera (1483–1546) se přirozené právo shoduje s Desaterem.", "Představa přirozeného práva dostala nový význam v období absolutismu a sloužila jako jisté omezení panovnické svévole, zejména v podobě lidských a občanských práv v novověku. Počátkem 16. století znovu formulovala koncept přirozených práv filosofická a teologická škola univerzity v Salamance. Už zakladatel konceptu Vitoria filosoficky a teologicky odůvodnil požadavek rovného zacházení s americkými domorodci a nedotknutelnost jejich práv. Na něj navazovali například Suárez a Grotius. V 17. a 18. století byli hlavními představiteli racionalistické koncepce jusnaturalismu v období osvícenství a myšlenkovou přípravou na revoluci proti stávajícímu feudálnímu řádu Hugo Grotius, Thomas Hobbes, John Locke, Samuel von Pufendorf, Charles Louis Montesquieu, Jean Jacques Rousseau, Thomas Jefferson, A. N. Radiščev. Tato teorie říká, že přirozená není nerovnost a nesvoboda lidí, ale přirozená je svoboda a jejich rovnost. Představitelé této teorie \"argumentují přirozeným stavem,\" který existoval před vznikem civilizace. Z důvodu ochrany lidské svobody uzavírají tzv. společenskou smlouvu, která je \"legitimizačním\" základem státu - moc státu pochází z lidu (lid - společnost - stát). Racionalistické zdůvodnění přirozeného práva vyústilo v přijetí politickoprávních deklarací, prohlašujících jako přirozené právo na život, na svobodu, rovné omezení práv s ohledem na práva jiných a zájmy celku. V evropském kontextu byl nejvýznamnějším přijatým dokumentem v roce 1789 ve Francii \"Deklarace práv člověka a občana\". Právo na ochranu života, bezpečí a majetku se v prvních amerických deklaracích odvozuje od Stvoření a tím vyjímá z pravomoci panovníků i zákonodárců. Pod vlivem zejména Rousseauovým se začala chápat jako vrozená a rozšířila se o další svobody. Krvavé vyústění Francouzské revoluce ukázalo, že společnost nelze vybudovat jen na individuálních právech a v 19. století v Evropě převládlo historické chápání práva. V 19. století se názor na to, co je přirozené několikrát měnil, objevily se úvahy, zda přirozené právo je skutečně to, co je nám vrozeno, nebo zda za přirozené nelze považovat něco, co je naším přičiněním zrozeno. Argumentace je pak v průběhu 20. století vedena ve smyslu, že konotace pojmu \"přirozenost\" je nejen \"neurčitá\", vede nezbytně k legitimačnímu pluralismu v chápání přirozeného práva, což byl a stále je nejčastější argument právního pozitivismu vůči různým směrům jusnaturalismu, ale i \"historicky proměnlivá\", což ostatně dokazují samotné proměny legitimačních základů přirozeného práva. Recentní pojetí přirozeného práva je vidí jako historicky a tedy nutně i společensky determinované, přičemž se však odmítá jeho ztotožnění s právem daným státem, tedy s právem pozitivním. Koncem století je vystřídaly pozitivní právní nauky, které platnost práva odvozují pouze z legitimního zákonodárného postupu. Myšlenku přirozeného práva a přirozených práv znovu oživily otřesné zkušenosti druhé světové války, protože válečné zločiny Němců nebylo možné odsoudit na základě tehdy platného nacistického práva. Například v Norimberském procesu žalobci argumentovali tak, že pachatelé si museli uvědomovat, že jednají proti lidskosti, lidské přirozenosti, rozumu atp. Myšlenka přirozených – a tedy nezrušitelných – práv každého člověka vedla k přijetí Všeobecné deklarace lidských práv a svobod valným shromážděním OSN v roce 1948. Klasifikace základních práv a svobod Základní práva a svobody mají shodný přirozenoprávní základ, přesto však nemají stejnou povahu a právní režim působení. Lze je klasifikovat z více hledisek. Klasifikace práv a svobod podle \"generací\" - jde v podstatě o historický (evolucionalistický) pohled na proces \"zpozitivňování\" přirozenoprávního základu práv a svobod. Lze rozlišovat na práva:", "Jusnaturalismem se nazývá směr právního myšlení, který zdůrazňuje přednost přirozeného práva před právem pozitivním, i když o nezbytnosti tohoto práva nepochybuje. Vytýká juspozitivistům, že se z jejich úvah vytratila představa správnosti a spravedlnosti práva, o niž se autorita zákona musí opírat a která jediná může bránit zásadnímu zneužití práva. Pokud se platnost práva odvozuje pouze od legitimního zákonodárného postupu, může zákonodárce „legálně“ vyhlásit i velmi nespravedlivé zákony (např. Norimberské zákony). Naopak ani ty největší ničemnosti, pokud se děly podle takových zákonů, nelze pak stíhat a trestat. Jusnaturalisté dále vytýkají juspozitivistům přílišný formalismus a upozorňují na to, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu: občas se vyskytne situace, kdy prostá subsumpce vede k závěru, který evidentně není správný a je v rozporu s požadavkem spravedlnosti. Jusnaturalistický pohled na právo proto klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří by měli být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného pozitivního práva a jeho norem, ale i z pohledu přirozeného práva, co je a co není v dané situaci správné a spravedlivé. V současném době jsou v českém právním řádu přirozenoprávního původu práva a svobody obsažená v Listině základních práv a svobod. Počátky právně pozitivistického přístupu k právu už v 11. – 12. stol. (škola glosátorů), kteří studují nově objevená digesta a dělají si z nich poznámky. Po nich nastupují komentátoři, kteří zpracovávají poznámky a zobecňují. Glosátoři používají empirickou metodu, komentátoři jsou více teoretiky. V 19. stol. vznikají 4 základní směry právního pozitivismu: francouzská škola právní exegeze, rakouská škola právní exegeze, právní pozitivismus v Německu, právní pozitivismus ve Velké Británii.", "Stěžejní význam měl Code civil (Občanský zákoník 1804), který vytvořila kodifikační komise jmenovaná Napoleonem, v čele s Tronchetem. Jako \"spiritus agens\" se uplatnil zejména Portalis, který dovedl navázat na římskoprávní instituce uspořádané na racionálním schématu přirozenoprávního přístupu, při čemž byl schopen je v duchu Montersquieuovu spojit s empirickými hledisky, jež správně oceňovala potřeby a možnosti doby. Základní myšlenky – nezadatelná práva je třeba sepsat do kodexu; představa úplnosti právního řádu; soudce musí vždy rozhodnout (nesmí odepřít spravedlnost). Několik etap: Rozvoj právní dogmatiky – nauka o tom, jak zacházet s právními texty podle určitých zásad a interpretačních pravidel. Nehodnotový přístup k právu, v roce 1899 vydává Francois Geny knihu \"Metody interpretace a prameny\" \"pozitivního soukromého práva,\" která pojednává o interpretaci zákona, právo nelze chápat pouze racionálně.", "Obdoba francouzského, zásadní dílo – Rakouský občanský zákoník vydán v roce 1811, podstatně menší význam než francouzská škola, konečná verze Franz von Zeiller.", "Staví na recepci římského práva – Němci se považovali za dědice Říma. Historickoprávní škola: 1. pol. 19. stol. – doba sebeuvědomování si německého národa, touha po sjednocení. Hlavní představitelem byl Friedrich Carl von Savigny, \"Právnické učení o metodě\", \"Dějiny římského práva ve středověku a.j\". Závislost práva na národu, tvůrce práva „duch národa“ (projevuje se v právu, jazyce, obyčejích a státu národa), právo je vnímáno jako produkt historického vývoje. Odpor ke kodifikacím, nahradit je chce pojmovým aparátem. Savigny rozlišuje: 1. obyčejové právo – bezprostřední projev právního vědomí národa, 2. vědecké právo – výsledek činnosti právní vědy, 3. zákonodárství a kodifikace – zachycení zásad, které vznikly historickým vývojem národa. Savigny je autorem klasické teorie interpretace práva, jeho klasifikace právních metod je stále používána. Vlastní právní pozitivismus v Německu: Karl Magnus Bergbohm (1849 - 1927) – dílo \"Právní věda a právní filosofie\". Z právní vědy vylučuje hodnotící úvahy. Rozvoj pozitivistické teorie právního státu, stát = je výlučný tvůrce práva, právem je sám vázán, ale právní normy může předepsaným způsobem měnit formální pojetí právního státu. Georg Jellinek (1851 - 1911) – dílo \"Všeobecná státověda, Systém subjektivních veřejných práv,\" pojem normativní síla fakticity = co jest, má být. Právní normy = normy vnějšího chování mezi lidmi, normy pocházející od uznané vnější autority, jejichž závaznost je zaručena vnější mocí. Vztah mezi právem a morálkou – právo je minimem morálky. Teorie právního státu – stát musí být vázán právem. Rudolf von Jhering – dílo \"Duch římského práva, Účel v právu.\" Právo = záruka životních podmínek společnosti, založena na donucovací moci státu. Tvůrce sociologického právního pozitivismu.", "3 etapy: Jeremy Bentham (1748 - 1832) - zakladatel analytického směru v právní vědě. Právo = projev vůle suverénního vládce. Podstatou práva je právní imperativ jako příkaz/zákaz či dovolení určitého chování, dovolení opaku chování. Motivační síla imperativu jsou odměny a tresty. Princip užitečnosti (utilitarity) – právo je rozumné tehdy, když je užitečné, užitečné je tehdy, když dosahuje určité cíle – bezpečnost, hojnost, rovnost. John Austin (1790 - 1859) dělí právo na 3 skupiny: 1. božské právo – určené lidem od Boha, 2. vrchnostenská pravidla, 3. práva pozitivní morálky – nevyplývají z politické vrchnosti. Právní věda studuje pouze vrchnostenská pravidla. Právo stojí na rozkazu, povinnosti, suverénní moci a sankci. Jurisprudence neuvažuje nad tím, jestli je právo dobré, zavazuje i právo, které je v rozporu s božským právem. Jádrem pravidla je rozkaz, 2 skupiny rozkazů:1. Law, rules – zavazují k určitému chování obecně, 2. Particular commands – zavazují k určitému chování individuálně – nepatří do práv. V současném době jsou v českém právním řádu přirozenoprávního původu práva a svobody obsažená v Listině základních práv a svobod." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Literatura.", "Světoví představitelé.", "Čeští představitelé.", "Výtvarné umění.", "Čeští představitelé.", "Architektura.", "Hudba.", "Film.", "Filmové expresionistické hnutí.", "Rané období (1920–1921).", "Rozkvět (1922).", "Vrcholné období (1923–1924).", "Úpadek a konec expresionistického hnutí (1925–1927).", "Vliv filmového expresionismu.", "Filmová řeč.", "Tematický rozbor." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3" ], "content": [ "Vývoj expresionismu započal kolem roku 1880, jeho popularita začala stoupat během a především po první světové válce, kdy se rozvíjel především v Německu. Zde totiž nastaly pro rozvoj tohoto hnutí mimořádně příznivé podmínky, Německo se jako poražená země potýkala nejen s finanční, ale i psychickou krizí, kterou mohl expresionismus velmi dobře vystihovat. Největší rozmach tohoto hnutí nastal mezi léty 1910–1920, proto toto desetiletí bývá nazýváno expresionistickým. Po roce 1925 se vliv expresionismu zmenšoval, po nástupu Adolfa Hitlera k moci (1933) bylo toto umění v Německu zakazováno a postupně odstraňováno z galerií, nových výstav a zveřejňování materiálů o tomto hnutí se Německo dočkalo až po roce 1945. Roku 1905 vznikla v Německu umělecká skupina Die Brücke (Most), která, přestože neměla vlastní program, měla na expresionismus velký vliv. Tato skupina se rozpadla v r. 1913. S expresionismem je ještě spojena skupina Der Blaue Reiter (Modrý jezdec), ta byla založena v r. 1911 a rozpadla se v r. 1914.", "V literatuře se tento směr nejvíce prosadil v Německu. Literatura se staví proti měšťáckému způsobu života. Deformace reality, způsobená zvýrazňováním vlastních prožitků byla patrná zvláště v literatuře.", "Poezie : Próza : Drama:", "Do Československa se tento směr dostal se skupinou shromážděnou kolem literárního kritika F. Götze, nejvýznamnějším časopisem zabývajícím se expresionismem byl Host. Drama:", "Je charakteristické zaměřením na vnitřní psychické stavy, projevuje se deformací barev a tvarů. Na toto období mělo značný vliv pravěké a lidové malířství; dětská kresba. Barevné plochy jsou ohraničovány linkou, velmi často používali čisté barvy, nesnažili se o perspektivu. Využíval se protiklad světla a stínu. Počátky expresionismu byly ovlivněny i neoimpresionismem, který expresionismus později zcela zavrhl a vůči němuž se stavěl do protikladu. Podle stylu tvorby lze za předchůdce expresionismu považovat Mathiase Grünewald (vlastním jménem Mathis Gothar Neithart asi 1475––1528 a El Greco (vlastním jménem Domenico Theotocopuli 1541––1614). V sochařství se expresionismus prosadil výrazně méně, ale i zde působili významní sochaři např. Ernst Barlach.", "České představitele hnutí soustředěné do skupiny Osma je nutno řadit spíše ke kubistům. Byli sice zpočátku ovlivněni Edvardem Munchem, avšak trvale se přikláněli k frankofonnímu prostředí i kultuře, což je u nás historická danost. Německý expresionismus byl v Čechách z pochopitelných důvodů spíše přehlížen. Několik představitelů (např. Willi Nowak) mělo přímé spojení na německý expresionismus. Po roce 1989 bylo možné konečně nahlas přiznat a docenit význam zásadního představitele českého expresionismu Josefa Váchala. Rozsahem, objemem i šíří záběru svého díla patří mezi evropskou expresionistickou špičku, kde se však za svého života neobjevil. Kvůli častým roztržkám s představiteli oficiální české kulturní scény a výtvarné orientaci na německý expresionismus, nebyl v českém prostředí přijímán, neboť zde \"frčel\" především kubismus. Váchal byl univerzálním umělcem, vedle výtvarného díla po sobě zanechal rozsáhlou literární pozůstalost. Jako každý skutečný světový expresionista zblízka poznal bojiště první světové války (v uniformě rakousko-uherského vojáka) na obtížné horské italsko-rakouské frontě. Pro komunistický režim byl Váchal nežádoucím umělcem.", "V architektuře se expresionismus prosadil zejména v Německu a to hlavně ve 20. letech 20. století, lze říci, že v architektuře byli expresionisté průkopníky používání kombinací skla, kovů a betonu. Příkladem expresionismu v architektuře může být např. Böttcherstraße v Brémách. Na pomezí malířství a architektury se pohybuje Wenzel Hablik, narozený v Mostě, který byl spolu s Bruno Tautem propagátorem krystalických staveb. Pro Ústí nad Labem navrhoval v roce 1941 expresionistický architekt Fritz Höger budovy policejního prezidia, které však nebyly realizovány. Zatímco raný expresionismus se v architektuře prezentuje spíše strohými, přímými liniemi (např. již zmíněný Fritz Höger), v pozdním období se prosazují dynamičtější formy – tzv. dynamický expresionismus (např. Otto Klein, Erich Mendelsohn, Thilo Schoder, Heinrich Lauterbach, bratři Šlapetové, Adolf Foehr, Rudolf Günther, Erwin Katona). Obecně tvořil expresionismus v architektuře spíše nevyhraněný směr, do kterého lze zařadit širokou škálu velmi odlišných objektů.", "Hudba ovlivněná expresionismem byla populární především v Rakousku a Německu, skladatelé odmítali tradiční hudební prostředky a snažili se je nahrazovat novými.", "", "", "Za počátek filmového expresionismu bývá označována premiéra filmu \"Kabinet doktora Caligariho\" režiséra Roberta Wieneho. Premiéra se uskutečnila v únoru 1920 a kritici ihned prohlásili, že si expresionismus našel cestu do filmu a diskutovali o přínosu tohoto nového vývoje pro filmové umění. A přínos to byl opravdu veliký. Díky expresionismu vzniklo několik snímků, jež dnes patří do zlatého fondu světové kinematografie a jež se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo na území Německa natočeno. Velký úspěch Kabinetu doktora Caligariho znamenal, že se s expresionistickými filmy doslova roztrhl pytel. Na jaře roku 1920 vznikla společnost Decla-Bioscop po fúzi společností Deutsche Bioscop a Decla. Do vedení tohoto nového tělesa na poli filmu se dostal Erich Pommer, později významný producent své doby. Decla-Bioscop pak pod Pommerovým vedením produkovala mnohé významné expresionistické filmy. V těchto raných letech nebyla výprava expresionistických filmů nijak nákladná. Stačilo pouze vytvořit dekorace v expresionistickém pojetí. To byl také spolu s touhou diváků po novém prvku nebo žánru v kinematografii jeden z hlavních důvodů, proč se expresionistické filmy začaly natáčet v takovém množství. Ještě v roce 1920 byl v kinech uveden \"Algol\" Hanse Werckmeistera, \"Genuine\" Roberta Wieneho, který byl na počátku expresionistického hnutí zvlášť plodným a vášnivým expresionistou, \"Torus\" Hanse Kobeho či \"Od rána do půlnoci\" (\"Von Morgens bis Mitternacht\") Karla Heinze Martina. Úspěch zaznamenal i film režisérů Paula Wegenera a Carla Boese \"Jak Golem na svět přišel\" (\"Golem, wie er in die Welt kam\"). Diváci si z tohoto filmu pamatovali hlavně zajímavě vyřešenou postavu hlavního hrdiny Golema, kterou použili tvůrci seriálu Simpsonovi (\"The Simpsons\") do Speciálního čarodějnického dílu (Treehouse of Horror) v 18. řadě. Rok 1921 byl již o něco chudší na expresionistické filmy než rok předešlý. Producenti si velmi dobře uvědomovali potenciál expresionismu ve filmu, tudíž se stávalo důležitějším, aby byl film kvalitněji natočen a dokázal více ohromit diváky. Proto byly v roce 1921 uvedeny pouze filmy \"Unavená smrt\" (\"Der müde Tod\") Fritze Langa a \"Měsíční dům\" (\"Das Haus zum Mond\") Karla Heinze Martina. V listopadu téhož roku pohltila UFA společnost Decla-Bioscop, která ale i nadále zůstala samostatnou produkční jednotkou pod vedením Ericha Pommera.", "Ačkoli bylo mezi lety 1920 a 1921 natočeno osm filmů v expresionistickém stylu (z toho šest v roce 1920), další velký úspěch od \"Kabinetu doktora Caligariho\" zaznamenaly až snímky z roku 1922. Jednalo se o kultovní klasiku \"Upír Nosferatu\" (\"Nosferatu, eine Symphonie des Grauens\") Friedricha Wilhelma Murnaua a také dvoudílný epos Fritze Langa \"Dr. Mabuse, dobrodruh\" (\"Dr. Mabuse, der Spieler\"), který zaznamenal v Německu největší komerční úspěch roku 1922. Film Upír Nosferatu přišel tehdy s něčím úplně novým. Předchozí filmy byly natáčeny v interiérech s expresionistickými dekoracemi, Murnau si však se štábem vyjel až na Slovensko (Oravský hrad a Vrátna dolina) a část filmu natočil v německých městech Lübeck a Wismar.", "Mezi lety 1923 a 1924 se filmaři navrátili k tradiční formě natáčení ve studiových systémech, což se i díky narůstajícím rozpočtům odrazilo v počtu natočených a uvedených filmů. V roce 1923 bylo v německých kinech uvedeny filmy \"Varovné stíny\" (\"Schatten\") od Arthura Robinsona, \"Poklad\" (\"Der Schatz\") klasika Georga Wilhelma Pabsta, \"Raskolnikov\" Roberta Wieneho, \"Lulu\" (\"Erdgeist\") Leopolda Jessnera a Fritz Wendhausen přispěl svým \"Kamenným jezdcem\" (\"Der steinere Reiter\"). Rok 1923 znamenal vrchol oblíbenosti expresionistických filmů. Rok 1924 byl hodně poznamenán měnícími se vlivy ve společnosti, zvláště podzim 1924, kdy v Německu skončila hyperinflace. Tento rok natočil Paul Leni \"Kabinet voskových figurín\" (\"Das Wachsfigurenkabinett\"), Fritz Lang režíroval \"Nibelungy\" (\"Die Nibelungen\") a vůdčí osobnost expresionistického hnutí Robert Wiene natočil svůj poslední film v tomto stylu \"Orlakovy ruce\" (\"Die Orlac’s Hände\").", "Konec hnutí je označován premiérou filmu \"Metropolis\", která proběhla v lednu 1927. První hřebíček do rakve si však tvůrci a producenti expresionistického filmu začali zatloukat sami. Tím hřebíčkem byly přemrštěné rozpočty, Metropolis budiž důkazem. Filmový expresionismus nejprve vznikl jako alternativa k historickým velkofilmům a ztřeštěným komediím, ale s nečekaně velkým úspěchem prvních filmů a s rostoucím megalomanstvím některých filmařů se rozpočty snímků zvyšovaly a zvyšovaly. Následkem těchto kroků byl zmenšující se počet natočených filmů v expresionistickém stylu, protože od roku 1924 do začátku roku 1927 byly uvedeny pouze čtyři snímky. V roce 1925 to byly \"Tartuffe\" F. W. Murnaua a \"Kronika z Grieshuusu\" Paula Hartmann, v roce 1926 Faust F. W. Murnaua a roku 1927 byl uveden již zmíněný film Metropolis. Další hřebíky do rakve přibyly s definitivním koncem hyperinflace, jenž nastal v roce 1924. Export filmů do zahraničí byl sice stále výhodný, ale již ne tolik jako v předchozích letech. S koncem hyperinflace se začala snižovat návštěvnost kin, protože měna již neztrácela tolik na hodnotě a lidé si vydělané peníze mohli šetřit. Navíc teď bylo pro distributory často levnější koupit film ze zahraničí než financovat výrobu filmu německého, což vedlo ke zvyšování počtu dovezených filmů ze zahraničí, zvláště pak ze Spojených států amerických. Například v roce 1923 se v německých kinech promítalo 417 filmů, z toho bylo 60,6% německých a 24,5% amerických. Již o rok později při uvedení 560 filmů se německý podíl snížil na 39,3%, podíl filmů ze Spojených států se ale zvedl na 33,2%. A další rok již Američané měli větší podíl uvedených filmů než Němci (zapříčiněno také velkou krizí UFA, jenž neměla daleko k bankrotu). Konec hyperinflace také doslova překopal zaběhnuté pořádky ve fungování společnosti. Mnohé firmy, které byly v inflačním období rychle vybudovány na úvěr, buď zkrachovaly nebo se musely zredukovat. Poté se začal zvyšovat počet nezaměstnaných a zhoršovat životní podmínky. Měnící se kulturní a společenské klima tak zasáhlo i do filmu. Vznikly dva další filmové směry: komorní drama (Kammerspiel) a film ulice. Oba proudy se zabývaly sociální problematikou a většina filmů byla natočena právě roku 1924, kdy hyperinflace skončila. Příběhy se odehrávaly v tehdejší době a diváci se tak s osudy postav mohli ztotožnit. Rostoucí popularita Kammerspielu a filmu ulice také napomohla pádu expresionismu. Poslední hřebík do rakve zatloukly americké filmové společnosti. Ty nalákaly mnoho expresionistických tvůrců na větší příjmy a práci se špičkovou filmovou technikou. Společnosti 20th Century Fox se například upsal F. W. Murnau, Paul Leni, režisér \"Kabinetu voskových figurín\", podepsal smlouvu s Universalem a herci Conrad Veidt (\"Kabinet doktora Caligariho\") a Emil Jannings (\"Tartuffe\") také odešli do Hollywoodu. Conrad Veidt si tam například zahrál ve slavných filmech \"Zloděj z Bagdádu\" (\"The Thief of Bagdad\", 1940) režiséra Ludwiga Bergera a \"Casablanca\" (1942) od Michaela Curtize, emigranta z Maďarska. Po odchodu věhlasných postav expresionistického hnutí zůstalo v Německu jen málo filmařů, kteří tvořili v duchu expresionismu. Expresionistické hnutí zanechalo v dějinách kinematografie výraznou stopu. Mnoho filmů je dnes kultovních a někteří filmaři si díky hnutí vydobyli slávu a uznání.", "To největší, co expresionismus kinematografii zanechal, byl způsob, jakým dokázal vytvořit působivou hororovou atmosféru. Asi tím nejpodstatnějším prvkem vykreslujícím hororovou náladu byly zdeformované kulisy, které si filmaři z jiných zemí často vypůjčovali, aby jejich filmy získaly hororový nádech, nebo aby byl vyjádřen duševní stav filmových postav. Velký vliv měl expresionismus hlavně ve Francii díky velkému podílu německých filmu na francouzském trhu a nízké konkurenci domácích filmařů. Například Marcel L'Herbier (\"Eldorádo\", 1921) použil již zmíněnou deformaci kulis a expresionistické kostýmy ve svém snímku \"Don Juan a Faust\" (\"Don Juan et Faust\") z roku 1923. L’Herbier vyprávěl paralelně příběh obou slavných hrdinů, přičemž Faustovy scény natočil v kulisách a kostýmech v expresionistickém stylu. Jean Epstein, rodák z Varšavy, který tvořil v Paříži, zase docílil expresionistickou výpravou tajuplné a zlověstné nálady ve snímku inspirovaným povídkou Edgara Allana Poa \"Zánik domu Usherů\" (\"La Chute de la maison Usher\") z roku 1928. Expresionismus pronikl i do Japonska. Teinosuke Kinugasa, mladý filmař fascinovaný avantgardním uměním, použil některé z prvků expresionismu ve filmu \"Bláznivá stránka\" (\"Kurutta ippédži\"). Kinugasa se zde inspiroval \"Kabinetem doktora Caligariho\" a děj tak zasadil do blázince. V šedesátých letech minulého století se v tehdejší Československé socialistické republice natočil film \"Spalovač mrtvol\" režírovaný Jurajem Herzem. Příběh se odehrává za druhé světové války a hrdinou filmu je pan Karl Kopfrkingl, hraný Rudolfem Hrušínským, který se pod vlivem svého nacisticky smýšlejícího přítele promění z mírumilovného manžela a otce na nacistického fanatika, co neváhá zabít své děti a ženu židovského původu. Podle některých pramenů je i \"Spalovač mrtvol\" odrazem expresionismu. Juraj Herz sice nenatáčel film s deformovanými dekoracemi v zádech, ale díky kameře Stanislava Miloty se mu podařilo nabudit expresivní dojem a podtrhnout tak duševní stav šíleného Karla Kopfrkingla.", "Do filmové řeči patří vše, co nějak souvisí s výrobou filmu. Jsou to mizascéna (všechny prvky umístěné před kamerou, které mají být natočeny: dekorace a rekvizity, osvětlení, kostýmy, make-up a interakce postav), herectví, střih, kamera a režie. Čistě expresionistických filmů, v nichž můžeme vidět všechny tyto složky tvůrčích postupů ve formě typické expresionismu, je však velmi málo. Takovými filmy jsou například již nesčetněkrát zmíněný \"Kabinet doktora Caligariho\" nebo \"Raskolnikov\". Většina filmů obsahuje jen některé expresionistické tvůrčí postupy, ať už se jedná o kostýmy, herectví nebo jen tematiku. Někteří historici tvrdí, že pravé expresionistické filmy připomínají \"Kabinet doktora Caligariho\" použitím zdeformovaného stylu mizascén, odvozeného z divadelního expresionismu. Takových filmů však bylo natočeno pouhého půl tuctu. Jiní historici do filmového expresionismus řadí spolu se snímky s deformovanou výtvarnou stylizací také filmy obsahující rozdílnou výtvarnou stylizaci dekorací oproti \"Kabinetu doktora Caligariho\", avšak která na člověka působí stejně expresivně jako výtvarná stylizace v Caligarim. Takových filmů jsou však jen necelé dva tucty. Výtvarná stylizace v expresionistických filmech se dělí na dva základní typy: na již zmíněnou deformovanou anebo na symetrickou, jež byla tvořena abstraktními geometrickými obrazci. Pro expresionismus ve filmu je typické propojení mizascény s hercem. Herci na sobě například měli kostýmy, ve kterých zapadali do dekorací jako třeba postava Golema ve stejnojmenném filmu, nebo se pohybovali tak, jak byla mizascéna postavena. Například ve filmu \"Upír Nosferatu\" můžeme v sekvenci, kdy hlavní hrdina přijíždí na hrad hraběte Orloka, vidět samotného pána hradu shrbeného, jak čeká na nádvoří před branou, přičemž klenba brány jakoby kopíruje pozici, v níž se Orlokovo tělo nachází. Expresionističtí filmaři většinou používali jednoduché nasvícení zepředu a ze stran. Scéna pak byla nasvícena rovnoměrně, což bylo důležité pro zdůraznění propojení mezi postavou a dekoracemi. V některých filmech využili filmaři stínů, aby vytvořili dostatečnou deformaci. Nádherně to můžeme vidět v sekvenci z \"Upíra Nosferatu\", kdy hrabě Orlok stoupá po schodech a poté sahá po klice od pokoje jeho oběti. Když se stín ruky pohybuje přes roh zdi, prsty se prodlouží, takže sahají skoro až ke klice ode dveří. Kostýmy se většinou odvíjely od tematiky filmů nebo podle dobového zařazení příběhu, avšak v některých filmech docházelo k nakombinování dobových obleků s obleky expresionistickými. Například v Caligarim nosí většina postav oblečení typické pro 19. a začátek 20. století. Vymyká se pouze kostým náměsíčníka Cesara, který je celý černý, a také kostým dívky jménem Jane. V sérii o Nibelunzích od Fritze Langa jsou zase používány středověké obleky od různých hábitů po brnění. Jak už bylo v němých filmech zvykem, herci byli silně nalíčeni. Nejinak tomu bylo i v expresionistickém filmu, kde se pouze přidalo pár nových prvků jako zabarvení oblasti očí černou barvou. Dalším tvůrčím postupem, kterým se expresionismus ve filmu lišil od běžných němých snímků, bylo herectví, nazývané přehnané. Způsob hraní byl přejat z expresionistického divadla, kde se herci až extrémním způsobem snažili o vyjádření emocí. Snaha herců byla místy přehnaná (trhavé pohyby, křičení), odtud tedy termín přehnané herectví. Jak bylo již zmíněno, konání herce před kamerou bylo dáno vytvořenou mizascénou. Podle ní se herci pohybovali, podle potřeby nečekaně zrychlovali své pohyby, nebo naopak ustrnuli v nějaké póze. Střihová skladba filmů expresionistického hnutí byla většinou jednoduchá, lineární, využívající prostředky jako záběr/protizáběr a prostřih scén. To je hlavní rozdíl oproti rytmickému rychlému střihu francouzských impresionistů, který tempo filmu velmi zrychlil. Avšak díky pomalejšímu tempu expresionistických filmů má divák větší čas na vnímání filmového prostoru. Práce kamery je spíše funkční než efektní, což je dalším rozkolem s tvorbou impresionistů. Ti naopak velmi intenzivně experimentovali s kamerou. Režie patří mezi velmi důležité tvůrčí postupy. Hodně záleželo na individuálních schopnostech režiséra a také na tom, jak moc je ochoten při natáčení experimentovat. Jako nejvýraznější experimentátor se projevil Robert Wiene a to tak, že se vůbec rozhodl takový film, jakým byl \"Kabinet doktora Caligariho\", natočit. Dalším experimentátorem byl například Friedrich Wilhelm Murnau, který se jako první a také jako jediný rozhodl, že natočí expresionistický film v exteriérech.", "Stejně jako francouzští impresionisté tíhli i němečtí expresionisté k určitým typům narace, které vyhovovaly jejich stylu. \"Kabinet doktora Caligariho\" použil příběh šílence, aby před diváky odůvodnil nezvyklé expresionistické deformace. Dodnes přetrvává dojem, že styl byl použit hlavně pro vyjádření subjektivity postavy. To však pro většinu filmů neplatí. Expresionismus se převážně využíval v případě příběhů, které byly zasazeny do minulosti nebo do exotického prostředí. Také se hojně používal ve filmech obsahujících prvky hororu a fantasy. Z tohoto vyplývá tematika expresionistických filmů. Ta se týkala hlavně příběhů z minulosti: Nibelungové vycházejí z národního hrdinského eposu \"Píseň o Nibelunzích\", Upír Nosferatu se odehrává v 19. století, Golem je příběh ze středověkého židovského ghetta v Praze a Faust se také odehrává ve středověku v české metropoli. Ve všech těchto filmech se také nachází již zmíněné rysy fantasy a hororu, expresionisty tolik oblíbené. Výjimkou je snad jen film \"Metropolis\" odehrávající se v budoucnosti. Avšak i v tomto snímku najdeme mnoho fantastických prvků. Existují i snímky, v nichž se expresionismus využívá k sociální kritice. Takovými filmy jsou například \"Dr. Mabuse, dobrodruh\" či \"Algol\". \"Algol\" vypráví o chamtivém průmyslníkovi, který dosáhne nadpřirozených schopností díky záhadné hvězdě a poté ony schopnosti využije k vybudování průmyslového impéria. Mnoho expresionistických filmů obsahuje rámcové či samotné příběhy zasazené do většího narativního celku. Skvělým příkladem je \"Metropolis\" obsahující krom hlavní dějové linie i několik vedlejších, které například ukazují vývoj vztahu dvou postav z minulosti do doby, v níž se film odehrává." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve vesnici Wola Okrzejska v Łukówském kraji. Pocházel ze středního šlechtického stavu. Jeho rodiče byli Józef Sienkiewicz (1813–1896) a Stefania roz Cieciszowska Sienkiewicz (1820–1873). Józef Sienkiewicz byl zámožným statkářem. Sienkiewicz proto prožil své dětství mezi vesnickým lidem, což se projevilo nejen v námětech jeho povídek, ale i celým založením jeho povahy a sociálních názorů. Roku 1863 byl Sienkiewiczův otec donucen svůj statek prodat a odstěhovat se s celou rodinou do Varšavy. Zde Sienkiewicz vystudoval na univerzitě dějiny, které mu poskytly nejvíc námětů pro jeho rozsáhlé dílo, prodchnuté autorovým hlubokým pochopením pro neustálé, často krvavé úsilí vlastního národa o znovunabytí svobody a sociální spravedlnosti. Doba jeho studií byla v Polsku obdobím nástupu kritické generace pozitivistů, kteří tehdy formovali svůj program. Sienkiewicz, který již od mládí velmi četl, se úspěšně včlenil do pozitivistické publicistiky a začal psát divadelní recenze i literárně historické studie. Brzy se objevily i jeho první beletristické pokusy (např. povídka \"Na zmar\" z roku 1872), které brzy svým významem získaly převahu nad jeho novinářskou tvorbou Obzory si Sienkiewicz rozšiřoval také zahraničními cestami. Již roku 1876 navštívil Německo, roku 1877 Belgii, Francii a Anglii a v témže roce se vydal na dlouhou cestu do Spojených států, kde žil romantickým životem jako jeden z členů fourierovské komunity mladých lidí uprostřed přírody jižní Kalifornie. Dále navštívil Itálii, Řecko, Turecko a Španělsko a roku 1891 odjel na lovecké safari do východní Afriky. Roku 1884 se stal jako už velmi populární spisovatel hlavním redaktorem varšavského \"Słowa\". V té době byl autorem mnoha črt, povídek a novel, v podstatě realistických obrazů ze života, ve kterých na jedné straně vykreslil obraz bídy a zaostalosti nižších společenských vrstev a na druhé straně problematické, vnitřními rozpory zmítané postavy inteligentů, snažících se o nápravu. Nesmírný zájem však Sienkiewicz vzbudil teprve svým prvním románem \"Ohněm a mečem\" (1884, \"Ogniem i mieczem\") z jeho veliké historické trilogie, kam patří ještě \"Potopa\" (1886, \"Potop\") a \"Pan Wołodyjowski\" (1888). Světové proslulosti pak dosáhl svým románem z římských dějin \"Quo vadis\" (1896). Stal se oblíbeným a uznávaným doma i v zahraničí. Roku 1900 mu vděčný národ daroval statek Oblegorek, zakoupený z veřejných darů. Vysokých poct a vyznamenání se mu v té době také dostávalo od vědeckých institucí domácích i zahraničních, od spolků, univerzit i soukromých osob. Roku 1905 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu \"„... za velkolepé zásluhy epického spisovatele“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Po vypuknutí první světové války se Sienkiewicz usadil ve švýcarském městě Vevey, odkud organizoval pomoc polským obětem války a kde také roku 1916 zemřel." ] }

{ "title": [ "Transmisní soustava vrtulníku." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Transmisní soustava vrtulníku zahrnuje všechny prvky, které přenášejí výkon od pohonné jednotky k nosnému rotoru, vyrovnávacímu rotoru a dalším mechanismům. Součástí transmisní soustavy jsou reduktory, spojky, hřídele a rotorová brzda. Transmisní soustava vrtulníku musí být především spolehlivá, což je jeden z jejich základních předpokladů. Kromě přenosu výkonu v podobě krouticího momentu od motoru k rotorům je důležitým úkolem transmisní soustavy regulovat počet otáček. Zatímco pístové motory starších vrtulníků pracují s otáčkami na hodnotě přibližně 2500 otáček za minutu a modernější turbohřídelové motory disponují otáčkami až za hranicí 5000 otáček za minutu, nosný rotor vrtulníku se točí jen rychlostí 120–400 otáček za minutu. Z toho důvodu je potřeba otáčky rotorů regulovat z tisícovek otáček až na stovky otáček. Pro redukci otáček slouží reduktory, kterých má vrtulník několik. Hlavní reduktor slouží k regulaci otáček od motoru k nosnému rotoru. Může se jednat až o čtyřstupňový reduktor s převodovým poměrem 80. Dalším důležitým prvkem soustavy je koncový reduktor, který slouží k redukci otáček vyrovnávacího rotoru. Jeho převodový poměr se může pohybovat až na hodnotě 6. Dalšími reduktory v soustavě bývají také pomocné mezilehlé reduktory a reduktor motoru. Hlavní a koncový reduktor jsou vybaveny převodovými skříněmi, které slouží k vhodnému nastavení otáček rotorů. Dalšími prvky transmisní soustavy jsou spojky a volnoběhy. Ve většině letových režimů, kdy jsou rotory poháněny motorem, je spojka sepnutá. V případě, že je nucen vrtulník letět v režimu autorotace, tedy bez pohonu motoru, je spojka rozepnutá a prostřednictvím volnoběhu brání roztáčení motoru a udržuje počet otáček nosného a vyrovnávacího rotoru na konstantní hodnotě. Hřídele jako nezbytná součást transmisní soustavy se podílení na přenosu výkonu od pohonné jednotky k reduktorům. Primární hnací hřídel leží ve svislé poloze mezi motorem a hlavním reduktorem. Tato hřídel, která je ve srovnání s ostatními hřídeli kratší, je obvykle vyhotovena z výkovku nebo tyče. Ocasní hřídel je delší a je obvykle zpracována z bezešvé trubky. V případě, že je využito více reduktorů, disponuje vrtulník také mezilehlými hřídelemi. Rotorová brzda slouží v transmisní soustavě k co nejrychlejšímu brzdění nosného rotoru, který se dotáčí setrvačností. Při vypnutých motorech rovněž brání samovolnému roztáčení nosného rotoru při silném větru, který by mohl způsobit průhyby listů a poškodit tak drak vrtulníku nebo ohrozit pozemní personál." ] }

{ "title": [ "Poloha.", "Dějiny.", "Založení města a jeho první roky.", "Zajištění hegemonie Tenochtitlánu.", "Vnitřní a vnější upevnění politické hegemonie.", "Vláda Moctezumy II. a zničení města Španěly.", "Výzkum.", "Dispozice města.", "Náhodné nálezy.", "Plánované vykopávky.", "Hlavní chrám Tenochtitlánu.", "Centrum města." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "3" ], "content": [ "Tenochtitlán ležel na několika ostrovech v západní části jezera Texcoco, které se nachází v Údolí Mexika v nadmořské výšce přibližně 2240 metrů nad mořem. Na severu, východě a na jihu je údolí obklopeno horským hřebenem, ve které vévodí sopky Popocatépetl a Iztaccíhuatl. Město bylo spojeno s pevninou pěti cestami na severu, západě a jihu po hrázích. Na sousedním ostrově na severu, od Tenochtitlánu odděleného pouze kanálem, leželo zprvu ještě nezávislé město Tlatelolco. Jezero Texcoco ve své dřívější rozloze dnes již neexistuje, bylo Španěly po částech vysušeno. Jen v Xochimilco na jihu dnešního města Mexico City existují malé vodní plochy, které jsou posledními zbytky jezera. Ostrovy, na nichž se nacházel Tenochtitlán a Tlatelolco, měly rozlohu přibližně 13 čtverečných kilometrů. Město bylo s pevninou spojeno hrázemi z kamene a zeminy. Na některých místech jsou hráze přerušené, pravděpodobně se na těchto místech daly uzavírat dřevěnými pohyblivými mosty. Této výhody využili Aztékové především v roce 1521, kdy město bránili před Španěly. Protože Tenochtitlán byl přístupný pouze po silnicích vedoucích přes hráze, neměl žádné městské hradby. Cesty po hrázích ze severu, západu a jihu končily u chrámu Templo Mayor na velkém náměstí Tlatelolco a u náměstí Templo Mayor v Tenochtitlánu. To tvořilo centrum města. Kolem náměstí byly v průběhu dějin Aztéků postaveny paláce vládců Moctezumy I., Axayacatla a Moctezumy II.. Pravoúhlé, na sebe kolmé hlavní silnice dělily Tenochtitlán na městské čtvrti Moyotlan, Zoquiapan, Atzacualco a Cuepopan, které se dále dělily na menší městské části. Doprava vně města probíhala labyrintem ulic a vodních kanálů. Pro obchod se sídlišti mimo město byl kromě silnic po hrázích používán i přístav na východě Tenochtitlánu. Natěsnané blízko vedle sebe stály mnohaposchoďové obytné domy nižších společenských tříd; část jich byla postavena na pilotech. Pozemky domů ve vnějším okrscích města měly většinou oplocené zahrady. Za nimi byly takzvané chinampas, pole, která byla většinou jen několik metrů široká, ale k poměru k šířce byla velice dlouhá. Chinampas byly zemědělské pozemky, které byly získány z bažinaté půdy a z důvodu své vysoké vlhkosti umožňovaly více úrod do roka. Přesto chinampas samy nestačily na obživu stále rostoucí populace města. Navíc se vlastnictví půdy se zvětšováním rozlohy města stále více stávalo výsadou šlechty. Podíl vyšších společenských vrstev ovšem byl v obyvatelstvu poměrně vysoký. Velký význam měla chrámová část města. Okolo Templo Mayor se nacházely větší a menší chrámy, které byly věnovány různým božstvům a rozličným kultům jednotlivých společenských vrstev. Dále se v chrámovém okrsku nacházel prostor pro rituální míčové hry. Severní část města tvořilo až do roku 1473 nezávislé město Tlatelolco. Sídlo bylo před svým dobytím úzce hospodářsky propojeno s Tenochtitlánen a bylo hospodářským centrem regionu. Po podmanění obyvateli Tenochtitlanu si Tlatelolco tento charakter z větší části ponechalo; sami Španělé byly překvapeni pestrostí zboží na trhu Tlatelolca. Celkem žilo v době příchodu Španělů ve spojených městech mnoho desítek tisíc obyvatel, je možné, že i více než 150 000. Tenochtitlán byl ve své době jedním z největších měst světa.", "Jméno města v nahuatlu zní Tenóčtitlan,, „Město Ténocha“. Je vytvořeno ze slov \"tetl\", kámen, a \"nochtli\", fík kaktusu Opuntia vulgaris. Často se objevující překlad „Město kamenného kaktusu“ je těžko proto obhajitelný.", "Dle legendy leží původ Aztéků v místě zvaném Aztlán, jehož přesná poloha dodnes není známa. Odtamtud putovali na příkaz svého boha Huitzilopochtli směrem na jihozápad, až po několika zastaveních dorazili do místa dnešního hlavního města Mexika. Tam kněží vyslovili proroctví, že se mají usadit tam, kde uvidí orla sedět na opuncii a zápasit s hadem. Toto místo bylo nakonec nalezeno na ostrově v západní části jezera Texcoco, kde Aztékové začali pod vedením mýtického vůdce Ténoche stavět město. Jméno Tenochitlánu je odvozené z pojmenování postavy. První aztécké osídlení města se dá přibližně datovat mezi roky 1320 až 1350. Pravděpodobně již bylo předtím na místě budoucího města jiné sídlo. Několik let po založení města bylo severně od Tenochtitlánu založeno další sídlo, Tlatelolco. I když města spolu politicky jednala a spolupracovala, občas mezi nimi vypuklo i otevřené nepřátelství, až byl v roce 1473 vládce Tlatelolca, Moquixhuix, zabit a Tlatelolcu se dále vládlo z Tenochtitlánu. Prvním historicky doloženým vládcem je král Acamapichtli, který vládl koncem 14. století. Jeho nástupce Huitzilíhuitl začal s integrací mladšího města do místních mocenských struktur, protože se oženil se dcerou vládce Tlatelolca, čím nastalo i odpuštění daňových poplatků a určitá rovnováha s jinými městy.", "Chimalpopoca, Huitzilíhuitlův syn, nastoupil na trůn Tenochtitlánu jako mladistvý a byl zavražděn Maxtlou, vládcem Azcapotzalca. Na trůn nastoupil jeho strýc Itzcóatl, který Maxtlu podrobil stejně jako jiná města, do kterých dosadil své panovníky. Podařilo se mu se to až po válce, v jejímž průběhu dobyl Texcoco a tepanenské hlavní město Azcapotzalco. Po válce si slíbila spojenecká města Tenochtitlán, Tlacopan a Texcoco vzájemnou věrnost a vytvořila takzvaný aztécký trojspolek. S porážkou Tepaneků byla aztécká nadvláda nad údolím Mexika definitivně zajištěna. Za vládnutí Itzcoátla došlo i v Tenochtitlánu k rozsáhlým změnám. Stavbou viaduktu, který dodával do města pitnou vodu, a tří nových cest po hrázích bylo posíleno spojení s pevninou a bylo zajištěno zásobování rostoucího města pitnou vodou. Současně se stalo vlastnictví půdy stále více privilegiem šlechty a tím i symbolem moci. Na příkaz Itzcoátla bylo zničeno mnoho starých obrazových rukopisů; důvod moderním výzkumem nebyl zjištěn a je předmětem sporu. Pravděpodobný důvod spálení starých rukopisů je ten, že Itzcoátl chtěl posílit stávající mocenské poměry, a tím legitimovat existenci své dynastie. Po smrti Itzcóatla v roce 1440 se k moci dostal Moctezuma I. V době jeho vlády nastalo více přírodních katastrof: mezi lety 1446 až 1450 došlo k přemnožení kobylek, povodni a hladomoru. Především poslední událost donutila mnoho obyvatel k opuštění města. Sice byla k zabránění další povodně východně od Tenochtitlánu postavena 16 km dlouhá hráz přes jezero, nicméně začalo být zjevné, že město není schopno rostoucí počet obyvatel uživit vlastními silami. Proto zahájil Moctezuma vojenská tažení směrem na jih, aby si podmanil tamější městské státy a mohl jim uložit daně.", "Kdo nastoupil v roce 1469 po smrti Moctezumy I. na trůn Tenochtitlánu, není jisté. Zdá se ale, že v roce 1471 po dlouhých jednáních nastala shoda na Axayacatlovi, jednom z vnuků Itzcóatla. Definitivně podmanil v roce 1473 sousední město Tlatelolco, které se stálo více stávalo součástí Tenochtitlánu, a při španělském dobytí Mexika již bylo plně součástí Tenochtitlánu. S dobytím města získali Aztékové také kontrolu na důležitým obchodním střediskem v údolí Mexika. Pod vedením Axayacatlova bratra Tízoce se začalo s rozsáhlým rozšířením chrámu Templo Mayor, který byl centrálním chrámem města a byl zasvěcen bohům Tlalocovi a Huitzilopochtliovi. Při slavnostním zasvěcení, které bylo uskutečněno za příštího krále Auítzotla, bylo v době čtyř dnů pravděpodobně obětováno bohům až dvacet tisíc lidí. Auítzotlovi se podařilo mimo jiné podmanění vzdálené provincie Xoconochco poblíž dnešních hranic Mexika a Guatemaly. Při pokusu vybudovat další akvadukt do města z jezera jihovýchodně od Tenochtitlánu bylo aztécké hlavní mělo zaplaveno a z větší části zničeno. Vybudování vodovodu museli obyvatelé vzdát a samotný Tenochtitlán bylo nutno prakticky postavit znovu.", "V roce 1502 se stal králem Aztéků Moctezuma II. Podnikl vojenská tažení jak na sever, tak i tak i na jih do provincie Oaxaca, aby posílil hospodářskou pozici Tenochtitlánu. Nový vládce také vědomě zvětšil propast mezi šlechtou a lidem, protože propustil mnoho nešlechticů ze státních služeb. Známý je ale Moctezuma II. především svou rolí při dobytí Mexika Španěly. Dopustil, že se v roce 1519 mohli Španělé v Tenochtitlánu usadit, a nechal si jimi dostat do postavení loutkového vládce. Při rebelii, během které byl Moctezuma II. zabit, byli Španělé spolu se svými tlaxcaltekskými spojenci vyhnáni za cenu velkých ztrát z města, ale za několik měsíců se vrátili s posilami z vlasti. Mnoho obyvatel města zemřelo během obléhání Tenochtitlánu hlady a na zavlečené choroby. Pomocí lodí a děl přerušili španělští dobyvatelé zásobování města kanoemi. Při frontálním útoku na hráze vtáhli obránci města Španěly do trpkých bojů o každý dům. Dobyvatelé poté zbořili všechny domy v Tenochtitlánu a dne 13. srpna 1521 zlomili s konečnou platností odpor Tlatelolca. Poslední král Cuauhtémoc byl na útěku chycen v kanoi a vzat do zajetí. Po svém vítězství dovolil Hernán Cortés obyvatelům města volný odchod. Brzy po dobytí města se začalo s opravou ulic a bylo obnoveno zásobování vodou. Kanály byly zasypávány ruinami budov. Španělé dovolili po dvou měsících návrat obyvatel do zničeného Tenochtitlánu, přičemž se sami usadili v centru bývalého hlavního aztéckého města. Místo obnovy původních budov se postavily nové budovy z trosek ruin. Tak vznikl palác španělských vicekrálů ze zbytků paláce Moctezumy II. a metropolitní katedrála v oblasti před bývalým Templo Mayor. S ustanovením vicekrálovstí Nové Španělsko v roce se stal Tenochtitlán nakonec hlavním městem nového vicekrálovství a byl přejmenován na Ciudad de México (Mexiko City).", "Většina znalostí o Tenochtitlánu pochází ze zpráv od conquistadorů, mnichů a od indiánských autorů ze 16. a 17. století. Nové město bylo hned po dobytí postaveno na ruinách starého města, proto jsou materiální pozůstatky Tenochtitlánu zcela překryty moderním městem a archeologické vykopávky jsou možné jen na několika volných místech a v souvislosti s novostavbami. Výjimečně lze najít pozůstatky aztéckých budov zakomponované do nových staveb, ale většina starého města je nenávratně ztracena. Silniční a kanalizační síť Tenochtitlánu nicméně zůstala v moderních ulicích města z velké části zachována.", "Dobrým příkladem stálost uliční sítě je poloha čtyř chrámů jednotlivých čtvrtí Tenochtitlánu. Jejich místa jsou v moderním městě stále zřetelná včetně přístupových cest a malých náměstí:", "V průběhu staletí byly nacházeny relikty aztécké kultury, především kamenné monumenty a keramika. K nim patří v jihozápadní části Palacio Nacional nalezená monumentální socha bohyně Coatlicue a Teocalli de la Guerra Sagrada, kamenný monument mající podobu chrámové pyramidy, na jehož zadní straně je zobrazená scéna orla sedícího na kaktusu a sluneční kámen. S prvními systematickými archeologickými vykopávkami se začalo až na počátku 20. století. Další archeologické vykopávky byly prováděny při výkopových pracích při stavbě inženýrských sítí (elektřina, kanalizace) nebo při stavbě linek metra, které prochází centrem města (především linka číslo 2, která obchází Zócalo na východě a severu a Templo Mayor těsně míjí, a linka číslo 8 v prostoru divadla Palacio de Bellas Artes). Při stavbě stanice Pino Suárez, kde se kříži linky číslo 1 a 2, byl obnažen malý kruhový chrám, který byl pravděpodobně zasvěcen bohu větru Ehecatlovi. Byl rekonstruován a díky změně planu začleněn do stanice metra. Další nálezy v prostoru Zócala byly zachráněny jako kamenné bloky a transportovány do muzea. Napjatý časový rozvrh stavebních prací velice stěžuje archeologické vykopávky.", "Mimo celoplošné zastavění centra města jsou archeologické vykopávky ztíženy také geologickými poměry: Celé centrum s okolím jsou postaveny na dně v 16. století vysušeného jezera Texcoco. Hluboké sedimenty na dně jezera jsou příčinou, že starý povrch se nachází několik metrů pod povrchem země a leží v oblasti spodní vody. Pro vykopávky by proto bylo nutné umělé snížení hladiny spodní vody, které by ohrozilo stabilitu okolních budov. Účinky jsou zřetelně viditelné například u katedrály v Zócalu, která se vychyluje směrem na západ, přičemž v bezprostředním sousedství stojící Bastisterio se propadá východním směrem. Mnoho kostelů v centru města se dnes nachází dva metry pod úrovní ulice. Větší předšpanělské stavby jsou dnes viditelné jako menší pahorky v délce ulic.", "Poloha hlavního chrámu byla přibližně určena po menších vykopávkách z počátku 20. století na rohu ulic República de Argentina (dnes otevřená část ulice) a República de Guatemala. Hustá zástavba zde však znemožnila další vykopávky. Náhodný nález reliéfu zobrazujícího mrtvou bohyni Coyolxauhqui byl v roce 1978 využit jako podnět k projektu Proyecto Templo Mayor. Cílem úsilí pod vedením mexického archeologa Eduarda Matosa Moctezumy, kvůli kterému muselo být zbořeno mnoho domů, byl komplexní archeologický průzkum zbytků celého chrámu Templo Mayor. Při vykopávkách v letech 1978 až 1982 bylo zjištěno sedm stavebních fází Templo Mayor, který byl stále rozšiřován, stejně jako řada dalších novostaveb. Z nejmladšího stadia výstavby chrámu, které zastihli španělští dobyvatelé a zničili jej, se zachovaly jen malé zbytky. Domnělé dřívější fáze výstavby, kdy byl podle legend na místě chrámu byl vybudován oltář Země, nebyly hledány, a jsou pravděpodobně těžko k nalezení a již v oblasti spodní vody. Přiřazení jednotlivých etap výstavby různým vládcům a jejich datování je hypotetické. Mnoho nálezů pochází z doby dvě století před španělským dobytím města. Mnoho archeologických nálezů je dnes možno spatřit Národním muzeu pro antropologii (španělsky Museo Nacional de Antropología) a v novém muzeu Museo del Templo Mayor nacházejícím se poblíž místa vykopávek. Severně od hlavního chrámu byl odkryt stavební komplex, který očividně sloužil jako shromaždiště hodnostářů a válečníků. Kolem zdí jsou v chrámu zabudované lavice, které v formě dekorace velice zřetelně připomínají podobné konstrukce v sloupových halách z Tuly a musely být jimi inspirovány. Také pod Španěly vybudovanou katedrálou bylo v průběhu 70. let 20. století při stavebních pracích k zachování její stability v měkké půdě nalezeny stavby v předpolí aztéckého chrámu, které ovšem nemohly být přesně určeny. Na různých místech místech vystavený model chrámového okrsku vychází ze studií mexického archeologa Ignacia Marquiny, který se především zaměřoval na písemné záznamy, byl však archeologickými vykopávkami překonán.", "Jeden domovní blok na sever od katedrály (Calle Donceles) byly v roce 2008 při záchranných archeologických pracích při stavbě nového domu nalezeny v hloubce pěti metrů základy dvou staveb, z nichž jedna je považována za calmecac. Jedná se zde o zděné pilíře a směrem na jih vedoucí schodiště do sloupové síně, podél jejíchž zdí jsou lavice. Uvnitř budovy byla nalezena „pohřbená“ střešní cimbuří z pálené hlíny ve formě rozříznutého šneku, jakož i velká skulptura cuauhxicalli ve formě orla v nadživotní velikosti." ] }