Datasets:

CZLC

/

CNC_KHavlicek_HistNews

like 0

8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Předplácení., Autor: Havlíček, Karel Předplácení na Pražské Nowiny a Českou Wčelu. Cena předplatní jest w naši nowinárně ( w křižownické ulici číslo 86 w prwním poschodí)na Nowiny čtwrtletně 1 zl. – kr. stř. na Wčelu čtwrtletně – 45 „ „ na Nowiny půlletně 2 „ - „ „ na Wčelu půlletně 1 „ 30 „ „ U cís. král. poštowských úřadu předplácí se jenom na Nowiny a Wčelu dohromady půlletně bez obálky 5 zl. — kr. stř. s obalkou 5 „ 24 „ „ čtwrtletně bez obálky 2 „ 30 „ „ s obalkou 2 „ 42 „ „. Kromě toho nákladem Karla Vilíma Medaua i Sp. wyšly, a u něhož w expedicí na Kolowratské střídě naproti prašní wěži dostati se mohou:

18. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [článek], Autor: Havlíček, Karel – Náwrh naši wlády w celním spojení Rakauska s Německem nemá za aučel materialní blaho národu, ani rozkwět a prospěch průmyslu, nýbrž wláda jedná takto pauze z politických ohledů. Jeden Němec z Wídně píše o tomto kroku takto: „ Kroky pruské wlády a swolání prusko-německého sněmu do Erfurtu přiměly wládu rakauskau k tomu, že ohlásila swůj náwrh o celní jednotě. Daufá totiž takto některé malé státy německé, které nejsau ještě k Prusku upautány, od Pruska odtáhnauti. Nepráwě se dělá Rakausku předhůzka, že nenabylo zkušenosti německau revolucí, a že na tuto revolucí pražádný ohled nebere. Rakausko se chce Němectwem zachowati. Rakausko se opírá snažně sněmu Erfurtskému, i daufá že nalezne w králi kanoveránském wěrného spojence. Sasko daufá celní jednotau k sobě přilákati, a takto by nezbylo pak Prusko nic nežli malé státy, které již pohltilo. Takto by byl arci spolek tříkrálowý zničen, a nejbližší budaucnost nám již okáže, zdali naše wláda Prusko obelstí. Wšak ani pruská strana nelenoší, i werbuje wšude příwržence pro užší Německo. Tato strana wždy se odwoláwá k tomu, že Rakausko swau ústawau od 4. března se prohlásilo za stát samostatný a neodwislý, a že se nemůže s Německem tak auzce spojiti jak by Němci chtěli; tedy prý bude k obapolnému prospěchu, když Rakausko s Německem uzawře pauze spolek mezinárodní. Tak jsme i my smýšleli, a taktéž, zdálo se nám, že smýšlí wláda rakauská. Za časů ministra Stadiona to častokráte poloauřední nowiny twrdíwaly. Nyní wšak se nám zdá že naše wláda nechce s Německem pauze spolek mezinárodní, nýbrž že chce mnohem užší spojení, které by nám zajisté nebylo ku prospěchu, a i mnozí Němci se tomu spojení nohama i rukama brání. „ Rakausko, prawil jeden řečník w baworské komoře, tak dlauho si newšimalo hrubě záležitostí německých, dokud pokořením Uher nenabylo wolného postawení; nyní wšak se opět již míchá kaziwě w záležitosti německé! “ – Rakausko se chce jenom proto k Německu připojiti, aby obmezilo Němcům i swobodu i jednotu. Jest to zajisté diwný úkaz konstitučního žiwota, – w rakauských státech jest konstituce, národu jest tedy ponechána samospráwa, wšak i w německých státech jest wšude konstituce, a i národu německému jest ponechána samospráwa: jak se to může státi, aby oba národy proti swé wůli a proti wlastnímu prospěchu byly přinuceny k nepřirozenému spojení, pauze jen proto, že se to některým ministrům tak líbí? – Celní spojení s Německem bylo by našemu průmyslu ku škodě, politické spojení s Německem nechceme, celý národ se již takto oswědčil, jak může tedy ministerstwo práwem nyní opět k takowému spojení pracowati. Přáli bychom si, by se naše wláda zřejmě oswědčila, jak jednati chce.

22. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Hlas z Moravy - poznámka., Autor: Havlíček, Karel Hlas z Morawy proti křiwým úsudkům. Článek tento w čísl. 30 letošní Morawie proto podáwáme čtenářům swým, že časopis ten zwláště letos welmi zlepšeuý, u nás w Čechách zřídka se čítá. Chtěli sme již dříwe na wěc tu we Wídenském časopise Gegenwart sami odpowědíti: tím rádši wšak sme, že i na Morawě národnost naše takowého našla zastawatele. Red.

26. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Církev a národnost, Autor: Havlíček, Karel Církew a národnost. Na tento článek obracíme pozornost jak wel. kněžstwa tak i wšech ostatních. Red. Mezi nejkrásnějši proroctwí starého zákona o Spasiteli zajisté patří také to, že w něm wšickni národowé swěta měli požehnáni býti. Toto požehnání wztahuje se podle slow a ducha písma sw. na wše, co se národů a weškerých poměrů žiwota jich týče, tedy i na řeč národní; i tyto měly požehnány býti. Jak církew toto proroctwí stranu řeči národní wyplniti hleděla, swědčí nám její starý dějepis, a kdo jej upřímně skaumá, nahlídne patrně, že i řečím národním welkého přišlo od církwe požehnání. Po příští Ducha sw., který w spůsobách obniwých jazyků na Apoštoly wstaupil, a tak sílu Boží prawdy křesťanské a poswěcení rozdílných řečí lidského jazyka wypodobnil, obrátili wšickni Apoštolowé a jejich wěrní učedlníci welikau pilnost a péči na řeči národní pro hlásání slowa Božího a zakládání církwe mezi rozličnými národy swěta. Sw. Pawel, tento wším práwem nazwaný Apoštol národů, mezi jiným i tím se honosí, že we wšech tehdá potřebných řečích uměl zwěstowati ewangelium, neb jedno známé slowo w církwi za wíc držel, nežli tisíc neznámých. Kdekoliw hlásáním slowa Božího církew se sestawila, zawedli se i společné služby Boží; audowé církwe založené scházeli se totiž k zpíwání žalmů, k společným modlitbám a k oběti, a to se wše dělo, jak dobře wíme a jináče mysliti se nenechá, w řeči mateřské neb národní. Prawí sw. Pawel, snad nějakau případností k tomu pohnutý, že konání toho w řeči neznámé bylo by bláznowstwí. Jak se tu sílila při takowých službách wíra kázáním zwěstowaná! Jak hluboko se wštípilo učení Kristowo do srdce, když předstawený církwe a wěřící obecné modlitby, plné lásky a ochotnosti k Bohu a bližnímu pospolu říkali a sobě odpowídali w řeči známé, drahé a srdečné, poněwadž mateřské, při čemž krásné národní melodie co nejsprostší ale nejsilnější hudba je doprowázely! Jak milé a drahé musely býti tyto služby církewní, k nimžto se křesťané w noci, we skalách, lesích a kryptách shromáždili, z nichžto wywrženu býti za nejwětší trest pokládali! Jak mocně na srdce a rozum museli aučinkowati, každý s radostí a plesáním k mukám a smrti pro ně kráčel. Tak církew nesla požehnání národům, požehnáním a poswěcením jejich řeči, w nichžto jim nowé zrození, přijmutí na milost dítek Božích, lásku bratrskau a prawau oswětu hlásala, pak swými službami pěstowala a sílila, a to zajisté welmi mnoho prospíwalo k jejímu rozšíření, tak že dle hodnowěrných zpráw brzy i takowé kmeny a země projala, kterých římské wojsko při stoletém namahání dostihnauti nemohlo, poněwadž pánowitý, soběcký a hrdý Říman wšude, kde zwítězil, na učení a podání národní modly římské stawěl, latinu a její zákonodárslwí zawáděl a s obojíma wšemožné otroctwí ku swému prospěchu zakládal, klesna napotom se swým wlastním stawením a pod ním hanebně zahrabán. Jestiť obzwláštní duch a zásluha wíry křesťanské, sjednocowati k welkému cíli, a to we wší lásce a trpěliwosti, bez wšeho podmaňowání a otročení. Nemohlo tedy scházeti, že jednotliwé církwe na počátku bez wšeho zewnitřního swazku postawené brzy i zewnitřně aužeji se spojily, při čemž provinciální politický swazek a nejwíce národnost za základ spojení toho slaužily. Tak již widíme na začátku 3. století provincialní církwe se jejich metropolity a provinciální synody. Na synodách se počala ta národnost, na které jediné církew se zakládala, wíce wzděláwati, w řeči národní a spolu církewní jednalo se tu o důležitých otázkách, domácí obyčeje a mrawy spíše a lehčeji duchem křesťanským se tu projaly. O tomto pořádku žiwobytí církewního swědčí tolik rozličných jmen provincialních církwí w Ewropě, Asii a Africe, wšecky swobodné dcery weliké swobodné matky církwe katolické neb wšeobecné. O tom swědčí tolik rozličných textů neb přeložení písma sw., které se hned do každé řeči přeložilo, jak jen prwní církew jisté národnosti se založila, poněwadž se písmo sw. při církewních službách weřejně čtlo, wykládalo, i také w domácnosti welmi užíwalo. O tom též swědčí tolik rozličných liturgií co rozličných národností, a ještě rozličnějších podle místních potřeb, podle maudrosti a wýtečnosti pastýřů, ačkoliw při wšech zpěw, slowo Boží, obětowání, žehnání chleba a wína, přijímání a díků činění. Řeči církewní nebylo w tom smyslu, w jakém my ji máme; založením církwe každá se kázáním a sw. obřady poswětila a pěstowala, byla církewní a spolu obecní. Tak církew dobře stála a rostla, jsauc wkořeněna do tuku a krwe národu, a podiwu hodné, spolu ale i patrné, že při rozboření římského císařstwí a nesmírném náwalu cizích kmenů obstála, kde wše ostatní klesalo a hynulo. Ano, nejen že obstála, ona získala kmeny a národy, kteří římskau říši na wšech stranách rozbořili a sobě podmanili. Dle příkladu sw. Apoštolů a Učedlníků, který jak pewný obyčej a církewní zásada se zachowáwal, wyskytli se muži nábožní a duchem církwe oswícení, kteří se dušewního i tělesního blaha přišlých kmenů chopili, jejich mrawy a řeči se učili, písmo sw. jim překládali, kázali, služby Boží se wší šetrností a maudrostí zawedli, církew rozšířili a tak k statnému wywinutí prwní základ na wěci národní položili. Tak pokračowala a množila se wěc církewní až do 8. století, ona šla zároweň s blahem a wywinutím národním. – Prawili jsme, že již w 3. století jednotliwé církwe jisté províncie swazkem metropolitánským byly spojeny, čemuž swazek politický a národnost za základ slaužily. 636 Brzy i jednotliwé církwe provinciální na tom samém základě w obzwláštní wešly spojení, totiž patriarchální, které jenom wywinutí jest spojení metropolitánského. W 5. století již 5 jest církewních patriarchů, totiž: Římský, Konstantinopolitánský, Antiochenský, Alexandrinský a Jeruzalémský, wšak ale ještě dost jednotliwých církwí bez wšeho metropolitánského a patriarchálního swazku. Každý z těch 5 patriarchů měl jistá práwa nad metropolity, skoro takowá, jako měl metropolita nad biskupy jednotliwých církwí w jisté provincii založených. Patriarcha byl tedy wíce neb méně mocný podle politického postawení těch provincií, na které se jeho patriarchální moc neb jurisdikce wztahowala, nejslabší a proto poslední byl patriarcha Jeruzalamský, ačkoliw Jeruzalem kresťanstwu pro žiwot a umučení Páně, založení prwní církwe atd. welmi znamenitý; země patriarchy Jeruzalemského byly sešlé a slabé, a protož on poslední; pak docela přestal patriarchát Jeruzalemský. Nejmocnější mezi ostatními kollegy stal se Římský patriarcha. Řím byl tolik století hlawau starého swěta, latinská řeč tak wážená a rozsáhlá jako panující národ, který ji mluwil. Řecky se sice také wšude mluwilo, ale Řekowé byli podrobeni Římanům, tedy i jejich řeč, ačkoli nebylo skoro žádného učení bez řeckého jazyka. Římská církew honosila se wíce než každá jiná apoštolským založením; w ní se obzwláštně ozýwala apoštolská tradice, za starodáwna tak mnoho wážená a od nejwýtečnějších mužů sbíraná a sepisowaná. Co císař Konstantin sídlo císařské do Bizance ( Konstantinopolu ) přenesl, ztrácel se čím dále tím wíce wplyw politický na Italii a jiné latinské krajiny, anto se zatím množil wplyw patriarchy Římského. K tomu přišli rozličné rozbroje, hádky filosofické o náboženstwí, náwal nowých asiatických kmenů, boje a wojny a asiatický luxus u Řeků zawedený, co wše welmi škodliwě působilo na wýchodní a nejwíce řeckau část římského císařstwí. Nadarmo tedy taužili Konstantinopolitánští patriarchowé w čas přenešení sídla císařského do Konstantinopole po prwní hodnosti w církwi, na to se odwoláwajice, že Konstantinopole přenešením sídla císařského Nowým Římem se stala; politická síla čím dál tím wíce slábla, na kterau se spoléhali, a ta wždy při každých hádkách mnoho rozhodla. Co tedy Konstantinopolitánští patriarchowé čím dál tím wíce slábli slábnutím wýchodního císařstwí a mnohé provincie z jejich patriarchatu w ruce nepřátelské klesaly, přiwedli Římští patriarchowé pomalu celau Italii, porýnské krajiny, Gallii, Španii a mnoho afrikánských církwí pod swau patriarchální jurisdikci, k čemu jim mnoho pomohla řeč latinská w těchto zemích panující a wnucená od Řimanů národnost, na kterau církew swé učení a obřady stawěla; a w 8. století již na tak wysokém stupní wážnosti a wplywu stojí Římští patriarchowé, že Pipin, prwní tento Metrnich králowské rodiny Merovingů, a pak jeho synowé do Říma se utikají. Pomocí Hadriana Římského přišel Pipin na trůn Franků, a býwalý Římský biskup, napotom prwní patriarcha již co papež w nowějším smyslu slowa na trůn swětské wlády, kterau pod názwem Dědictwí sw. Petra (!?! ) z wděčnosti Karolingů obdržel. Lew III., papež Římský, dokončil a utwrdil spojení Římské stolice s wládau Franků, posadiw na začátku 9. století Karlowi I., welkému synu Pipina Heristalského, císařskau římskau korunu, a tak powstalo ono diwotworné Sanctum-Romanum Imperium ( Swaté římsko-německé císařstwí ) k rozmnožení wlády swětsko-duchowní papežů Římských a císařů německých. Od těch dob klesá národnost w církwi, s ní též samostatnost a swoboda církewní. Pod záminkau, jakoby se řeči hrubých kmenů, kteří se w staré římské říši usadili, k službám Božím nehodily, uwádí se římsko-latinská liturgie a schwálené přesazení písma sw. w řeči latinské pod jménem Vulgata; národní liturgie, od římské liturgie jak w řeči tak jinými chwalitebnými národními obřady se lišíci wyhánějí se z kostelů sem tam s welikým násilím, jak daleko meč wítězný a wplyw politický Karla Welkého, jeho potomků a nástupců sahá; missionáře wšude doprowází wojsko, které poráží neobrácené a nepodmaněné kmeny, aby se mohli křtíti; zakládají se biskupstwí a kláštery pro římskau oswětu a politiku; wše se má od německých císařů dobýti, Římu a jim podrobiti a slaužiti. ( Pokračowání. )

13. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Dopis z Kroměříže.], Autor: Havlíček, Karel Dopisowatel. Pozn. Red. Diwná wěc, že jediné proti gymnasiím welebným Otcům z řádu pobožných škol swěřeným takowé stížnosti se ozíwají, kdežto ostatní gymnasia, třebas w Německých končinách položená w ročních Wýkazech swých swědomitěji českého prawopisu šetří. Tu se naskytují žasnaucímu oku jména skoro až k nepřečtení zohawená. Domníwáme se, že by ti, kteří mládež k wyššímu a dokonalejšímu wzdělání wésti mají, neměli daleko za časem swým zůstáwat, neboť toto každý maudrý doswědčí, že takowá netečnost učitelstwa nejwíce žákům jejich na škodu býwá. Takowé smýšlení bychom owšem o wel. Otcích neradi kojili, o nichž dobře wíme, že we wěcech ostatních welmi opatrně wůli swých swěřenců ostříhati, a o jejich wzdělání upřímně pečowati se snaží.

23. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně, Autor: Havlíček, Karel Z Wídně. Odpowěď otázkau p. W. w čísle 29. listů těchto wynucená. U wysokém domnění swém táže se p. W. — incredibile lectu — „ Myslíte pánowé, že jste swé „ oprawě “ tím wětší wáhy dali, poněwadž se wás sedm podepsalo? Kdyby se tato wěc wětšinau hlasů rozhodnauti měla a mohla, uhlídalo by se, oč by se waše sedmice rozmnožila. “ Na otázku tuto odpowídáme p. W.: Wýbor Slowanských besed we Wídni sestawen jest z 20 údů a ti besední záležilost tuto hlasowáním mezi sebau následně rozhodli: Sedm údů, od kterých myšlénka o uwedení besed wyšla, „ oprawu “ na omylnau spráwu Waši napsalo, z ostatních třinácti, jedenáct potřebu a prawdu „ oprawy “ oné uznalo, tak že nyní po slawně skončené čtwrté besedě „ oprawě “ oné jen jednu chybu wytýkají: přílišnau totiž mírnost naproti takowým pokleskům Wašim zachowanau. Wlastnoruční podpisy pánů těch, mezi kterými sedm Čechů ( nejsau to teda jen ti „ mo - rawsko-ilirští wýborowé ) každau chwíli u zasílatele řádků těchto nahlídnauti můžete. Ostatně kteří a kolik ze zdejších českých wlastimilů ústně Wám lehkomyslnost dopisowání Wašeho důtkliwými slowy wytýkali, to Wy sám nejsnadněji sčítati a spůsobem tím nejjistěji se dowědíti můžete „ oč se naše sedmice rozmnožila. “ Možnáli Wám nyní p. W. podpisem sedmi wýborů — ba co prawíme sedmi — možnáli Wám jen jedinkým ( kromě Wašich dwau kamarádů ) prawdu spráwy swé potwrditi, dostanete za wyhranau! — Až po tu dobn jste to jen Wy et Comp. co „ sebe samých mámíte a w posměch uwádíte “! — P. B. Bílka jmenem wýbor. besed Slow. we Wídni. Doufáme, že tento nelibý spor těmito slowy jest ukončen. Red.

10. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [reakce na článek v Prager Zeitung ohledně vídeňské politiky], Autor: Havlíček, Karel H. B. Každý kdo čte polemický článek w č. 289 Prager Zeitungu proti nám a proti redakci Deutsche Zeitung zároweň mířený, zpozorowal zajisté, že jsme my se swým článkem o německé politice naši wlády wětšího zalíbení našli před očima wládních nowin než p. Dr. Makowička. Zdá se nám ale, že zcela nezaslauženě: neboť pokud jsme w této záležitosti směr Deutsche Zeitungu za času redakce p. Makowičky pozorowali, widíme že se w této wěci úplně srownáwáme. Bude se snad někdo diwit, kterak se Národní Nowiny a Deutsche Zeitung w záležitostech německých srownáwati mohau, a přece jest tomu tak. Deutsche Zeitung ze swého stanowiska nežádá w záležitostech německé jednoty od rakauského ministerstwa přede wším nic jiného, než aby Němcům nerakauským nepřekáželo w samowolném utwoření swého spolku. To samé žádáme i my od ministerstwa ze swého stanowiska: my držíme sice auplnau politickau jednotu wšech Němců w Ewropě za nedostižitelný ideal ( w čem nám snad ani jeden Němec odporowati nebude ), ale přibližowání se k dosažení jednoty, pokud možná jest, musíme Němcům tak schwalowati, jako sami sobě toho přejeme. Sjednotiti skoro wšechny země dosawadního německého Bundu ( wyjmauc rakauské ) w jeden politický celek, w jednu suvrenitu: to nedržíme za nemožné, ba naopak powažowati to musíme za welmi rozumné. Proto se nám zdá, že wládní nowiny špatně porozuměly článku w Deutsche Zeitung. Co se nás samostatných týče, nemůžeme dáti wládním nowinám w tom prawdu, že by rakauští Němci, kdyby se kromě Rakaus jednota německá utwořila, od Rakauska se odtrhli a k ní připojili, w čem totiž widí wládní nowiny nebezpečí hrozící Rakausku. O šwýcarských Němcích ještě jsme nikdy neslyšeli, že by chtěli swůj stát opustiti a k jednotě německé se politicky přiwtěliti, a Šwýcarsko jakožto republika má přece welmi liberální ústawu, tak že by málo co překážeti mohlo tamnějším Němcům wůli swau projewiti a také wyplniti. Nepokládáme tedy za nic přepiatého neb nepraktického, domýšleti se, že by také Němci w Rakausích mohli pro Rakauský stát takowé obliby míti, že by si nežádali politického spojení s ostatním německem, obzwláště kdyby w Rakausích wšeliké jak národní tak politické swobody a slušné samospráwy užíwali, tak jako si toho ku př. i my přejeme. Neboť nelze tajiti, že by politické spojení s ostatními rakauskými národy, ( a zwláště kdyby se náš stát jak si přejeme, na jihu zwětšil ) pro rakauské Němce w materialním ohledu mnohem wýhodnější bylo než spojení s Německem: newidíme tedy rozumných příčin, proč by se z takowého spojení wytrhowati chtěli, které by je w ničem netížilo, jen wýhody poskytowalo? – Owšem že při wšem tom stawíme swé úsudky na tom základě, kdyby se w Rakausích podařilo sprawedliwau swobodu a wýbornau wládu zawésti. Také musíme ještě i to podotknauti, že nám wládní nowiny špatně porozuměly, jakobychom toho byli žádali, aby si hledalo Rakausko slowanské spojence. Toť by nemohl býti nikdo jiný než cár ruský. My jsme prawili, že mělo Rakausko zakládati trwání a jednotu swau na sympathiích slowanských kmenů w Rakausích. Že wláda nemá být služkau weřejného mínění - ( jak píše Prager Zeitung ) jest sada, která by neměla stát w časopise wycházejícím na autraty zemské w státu konštitučním. O této wěci my máme arci jiné zásady než naše ministerstwo: zdá se nám ale, že se swět pořád wíce k naším zásadám kloniti a od ministerských odchylowati bude. Každá prawda časem zwítězí. My sebe owšem nemůžeme wydáwati za weřejné mínění ani w této ani w jiné wěci: doufáme ale, že se na sněmě říšském ukáže, mámeli prawdu my neb wláda. Když již na Kroměřížském sněmu byla wětšina proti spojení s Německem: což bude nyní, kde tolik protiněmeckých žiwlů w Uhřích a we Wlaších do říšského sněmu přistaupí. Na konstituční cestě nebojíme se, že by si naše zásady průchodu nezískali: na cestě ordonanční owšem platí jeden dworní neb nyní ministerský koncipista wíc nežli několik národů.

21. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Dvě vtipné příhody], Autor: Havlíček, Karel * – * Jan Kutajsow přišel co čerkeský otrok do Petrohradu, stal se zde komorníkem císaře Pawla, pak baronem, nejwyšším podkoním a posléz hrabětem. Nawracejícímu se Suwarowu z wlaské wálky do Petrohradu poslal císař kutajsowa wstříc s gratulací. Wtipný Suwarow jej takto oslowil: „ Račte míti wýmluwna, pane hrabě, starce, jehož pamět již slábne, ale skutečně nemohu se upamatowati na půwod Waší slowútné rodiny. Bezpochyby jste se stal hrabětem, dobyw welikého wítězstwí we wálce? “ – „ Nebyl jsem nikdy wojákem, “ odpowěděl býwalý komorník. – „ Tedy wyslancem? “ – „ Nikdy, jasný kníže! “ – „ Ministrem? “ – „ Také ne! “ – „ Jaký tedy důležitý úřad jste ráčil míti, pane hrabě? “ – „ Měl jsem čest, býti komorníkem J. M. Císařské! “ – „ O, welká čest, pane hrabě! “ I zazwoniw Suwarow na swého komorníka, prawil k němu: „ Troško! každým dnem ti opakuji, aby jsi přestal opíjeti se a krásti, nechceš ale uposlechnauti! Hleď tuto pána, byl komorníkem jako ty; že ale nebyl nedopita a zloděj, přiwedl to až na nejwyššího podkoního J. M., má wšechny ruské řády a je říšským hrabětem! Hleď tedy následowati jeho příkladu. “ * – * Tyto dny skonal Würtemberský Abdel-Kader, jenž půl druhého léta byl strachem a hrůzau wšech obywatelů šwábských. Marné byly wšechny autoky a auskoky nejbystřejších střelců, marně se na sněmě o něj radili. Ano strach před ním byl tak welký, že baron Berlichingen jemu k wůli k tajnému sezení radil. Zemské důchody připrawil skoro o 1400 zl., které jen na olej při nočních po něm slíděních padli. Dne 10. t. m. se podařilo konečně spojeným silám obce Kleebornské ze swěta jej sprowoditi. Celé Šwáby slawí toto wítězstwí. Haufně se hrnul jásající lid do Brockenheimu, kde na podíwanau po smrti wywěšen byl, a do Ludwigsbergu a pak do Štutgardu, kamž ho později zawezli. Wáží 74 liber, welký je asi jako řeznický pes, má náramně širokau hlawu a tlustý zawalitý krk. Podle zubů bude asi 6 – nebo 8letý. – Byl to kapitální wlk!

30. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Nesmírný hrdina]., Autor: Havlíček, Karel Žertowná kronika. Nesmírný hrdina. We škole w P....ě zdálo se, že při známé modlitbě: Anjele Boží, strážce můj — jeden z chlapců něco jinák wyslowuje. Wywolán zwláště, musil tu modlitbu sám odříkáwati, a tu se shledalo, že on, naučiw se jen dle pauhého sluchu této modlitbě po domácku, místo: „ tělo swět, ďábla přemáhám “ — wždycky říkáwal: „ dewět set ďáblů přemáhám. — Kdo se takowému hrdinowi wyrowná?! Králowna anglická, jsauc w naději, ustanowila prý (? ), že při porodu se dá opojiti chloroformem, a již také prý je wynálezce jeho p. Simon pozwán do Londýna. Proti bezbolestnému léčení pomocí aetheru a chloroformu horlili wždycky přepiatí angličtí a skotští duchowní, řkauce, že má trpěliwě snášeti člowěk bolesti, které na něj Bůh sešle, a wšak horliwěji reptají proti tomuto ustanowení králowninu, nebo prý je to proti biblí, která prawí: „ A w bolestech porodíš swé dítky. “

17. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Bratří!, Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 16. Března. Bratří! Jako we snu neočekáwaně staly se s námi nesmírné změny: wčera jsme byli ještě děcka pod neobmezenau ochranau policie, censury a našich magistrátů, dneska jsme swobodní mužowé: wčera nám ještě onen těžký zámek neobmezené wlády zawíral usta a nemilosrdné péro censorowo zabraňowalo jedním škrtnutím nejužitečnějším myšlénkám našim průchod do swěta, průchod k srdcím našich bratří, nyní ale můžeme swobodné slowo austně i písemně hlásati po weškerých končinách staré matičky wlasti, která po nešťastných dwau stoletích konečně dočkala se blaženějších časů! Stará wláda knížete Metternicha pominula we Wídni, a twrdošijný stařec tento, který zastaralým, tmy milowným systemem swým welikau část Ewropy zdržowal od pokroku a císařstwí Rakauské málem by byl již do propasti nešťastné zawedl, twrdošijný stařec tento widěl wlastníma očima wzbauřenau Wídeň, widěl pohnutí w celé říši a uslyšel z ust dobrotiwého Kdykoli nyní napíšeme nějakau podobnau pochwalu, wěztež, že jest to pochwala swobodného muže, pochwala srdečná, upřímně míněná, ne jako dříwe, kdežto jsme musili častokrát, aby jenom swědomí censorowo upokojeno bylo, a některé užitečné prawdě průchod do swěta se zjednal, pochlebně mnohau wěc chwáliti, která chwály nezasluhowala, jen abychom pod tím pláštíkem ukryli trpkau prawdu. Nyní ale nemusíme chwáliti nic, co chwály nezasluhuje, a kde se nám za whodné neuzdá pohaniti, aspoň pomlčíme. Red. mocnáře našeho slowa: Konstituce! swoboda! slowa kauzelná, před kterými uprchnauti musila stará středowěká wláda knížete Metternicha, slowa dobročinná, s kterými zlomena jest moc bürokratie, slowa blažená, která bezprostředně spojí národ s panowníkem. Aj! ty starý bílý český lwe! powzneseš hrdě hříwu swau, a ty naše wonná lípo slowanská rozložíš swobodně ramena kmenů swých po weškerých wlastech. Mnohý, jemuž wzbauřené zlé swědomí powídá, že usilowal o zrušení sláwy twé, ty náš český lwe! s wyděšenau myslí táže se nyní sám u sebe, co učiníš? Wrhnešli se, když twoje pauta klesly, zuřiwě na wrahy swé staré s mohutným krwežižniwým řwáním? – Bláhowci! špatně znáte ducha lwího! Duch lwí králowský jest a králowská jest jeho mysl i srdce; jednání jeho jest lwí, jest welikomyslné. Wás malicherná zwířatka, která jste, když swázán byl lew, neprokausaly jeho pauta, nýbrž lehkomyslně hryzly a šwihaly králowského pána, hanobíce jej, když se nemohl pomstíti, na wás s opowržením nyní jen hledí swobodný lew, a nedůstojné jest pro něho mstíti se bídným tworům, kteří bez toho již před wolným oswobozeným lwem do děr swých zalezau. Wy sowy a netopýři, jenž jste ochráněni záwojem temné noci nestydatě wrážely do očí našeho lwa hledíce jej oslepiti, jenž jste hleděli kwikotem a haukáním swým odstrašiti jiné blahodějné zwuky, aby se nerozlehaly po wlasti k prospěchu lidu českého, i wás necháme pokojně zalézti do daupat nočních, radujíce se místo wšeliké pomsty jenom z toho, že slunce jasně swítí. Bratří! dalekáť budiž od nás wšeliká pomsta za minulost, daleké budiž nepřátelstwí a nenáwist za to, co nám dříwe ( bohužel trpce! ) ublíženo jest. Minulost padla, nynějšek jest náš a o budaucnost skwělau budiž naše wraucí péče. Když se wšemožně postaráme o wšechen pokrok o zwelebení celé wlasti naší, nezbude nám ani doba časů na malicherné pomsty; mámeť dosti co uháněti, abychom se jen jiným národům wyrownali, a kníže Metternich nám po sobě dosti zanechal práce. Zwláště wzdělání lidu našeho w politických záležitostech – není žádné, a ačkoli redakce Pražských Nowin za hlawní aukol swůj powažuje to wzdělání, Mimochodem budiž zde řečeno, že nám ty poučné články enciklopedické, které jsme w Nowinách pod čárau podáwati slíbili, hned po prwních číslech také censura, která mnoho na swědomí má, zakázala, a to byla příčina, proč jsme přestali, a ještě pokojně museli trpěti, že mnozí wenkowští odbíratelé hrubě nám wytýkali nedržení slowa. Toť byly blahé následky censury. Prawdě i sebe šetrněji pronešené zarazila se cesta, o wěcech pro žiwot užitečných nesměli jsme psáti a lid náš měl jenom o malichernostech, o diwadle atd. w časopisech čísti. Redakce které se nechtěly podrobiti tomuto žalostnému osudu, s ustawičnými žalobami, wýhrůžkami auřadů museli zápasiti, a policejní ministr hrabě Sedlnický wěrný spojenec knížete Metternicha neustále stíhal skrze nástroje swé redakci těchto listů, aby w nás udusil konečně každé wolné hnutí, každau myšlénku. Bratří! radujte se, že dobrotau našeho krále Ferdinanda toto wšechno pominulo! přece k tomu zapotřebí jest mnoho času, než wzdělání to projde po rozličných dlauhých cestách do weškerého národu; do té doby, wy bratří! kterým osud poskytl lepšího poučení, sdělte se swými ostatními méně wzdělanými bratry a spoluobčany o wědomosti swé, wyswětlete lidu wenkowskému wšechno co se stalo, co jest konstituce, co jest prawá swoboda, jakých swobod jsme nabyli a jakých nabudeme, aby zlomyslníkům zamezeno bylo, wzbauřiti lid falešnými zpráwami, aby se zamezily we wlasti naší bauře a krweprolití, které býwají obyčejné následky politických přewratů. My w Praze jsme wšechno bez nepořádku, bez boje, bez kapky krwe wyjednali, jak se z Pražských Nowin budaucně obšírně dowíte, i hleďte, aby celá země rowněž tak šťastna byla. Země naše přestála si we slawných časech mnoho bauřek, mnoho české krwe teklo po končinách našich, a těmi jsme si zaslaužily pokoj a mír. K wám se obracím welebné kněžstwo! k wám wy wšichni ostatní wěrní wůdcowé národu, mluwte, učte wšude, že není swoboda bezuzdnost, rozwázanost, že není libowolné rušení práw, okrádání jiných, lenošení, bauření atd., ať se zamezí wšechen nepořádek, ať se odwrátí wšechno neštěstí. Brzy sejde se w Praze walný sněm zemský, w něm budau swobodně woleni zástupcowé stawu měšťského i selského, wyjedná se rozumně a powážliwě wšechno, čehož wlasti zapotřebí jest. Do té doby ale bratří! pomáhajte wšichni, aby nowé weliké změny wedli k blahu a dobrému celé země, weškerých stawů. Bůh zachowej naši wlast! H. Borowský.

10. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [krátká zpráva o příjezdu poslanců], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Wčera wečer o 10 hodinách přijeli po železnici naši poslancowé: Rieger, Neuberg, Hawelka, Klaudi, Škoda a jiní. Dowěděli jsme se mnoho bližších zpráw a neopomineme wšechno časem čtenářstwu sděliti. Přiznáwáme se, že nás důležitost této doby a neočekáwané wystaupení wlády tak zarazily, že ještě posud jako we snách na wšechno hledíme, co se děje. Ať si se ale děje cokoliw, a byť i sebe horší bylo, my zůstaneme zásadám swým wždy wěrní a neustoupíme od nich, leč by nám to mocí zabráněno bylo.

8. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Gogola vybrané spisy., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. 2. M. Gógola Wybrané spisy. Swazek prwní: Taras Bulba, powěst kozácká, přeložením Karla Wl. Zapa. W Praze. Tisk a sklad Jar. Pospíšila. 12. Stran 144. Cena 20 kr. stř. Jest to počátek spisů nejwýtečnějšího a nejpůwodnějšího nyní spisowatele ruského. Taras Bulba bude od K. Zapa a ostatek od H. Borowského přeložen.

13. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel Sněm říšský dne 9. srpna. Kaučič rozkládá, jaký půwod robota a desátky wzaly, a končí: Poddaný má jen tenkrát platit, když se dokázat může, že grunt dobrowolně přewzal. Takowých pádů je ale málo. Kdyby obyčejné finance nestačily, musí zwláštních pramenů hledati. Dylewski nawrhuje, by se hned proklamace wydala, že poddanost a wšecka z ní wyplýwající břemena přestanau a přestati musí. Přeje si míti w ní wyjádřeno, že w Haliči se to již stalo. Owšem prý se chtěly při tom zásluhy šlechty zlehčowat, a lidu řečeno, že to wláda učinila. Kdyby tomu bylo tak, musela by se wláda z komunistických šmejdů winit, neb by byla cizé jmění darowala. Ale doufá, že obelstěný lid to nahlídne a swým bratrům ruku podá. Co se náhrady týká, je Halič hotowa i bez náhrady robotu zrušit, přec ale uznáwá potřebu, zásadu náhrady wyslowiti. O náhradě samé ale rozhodowati, bylo by se w poměry jednotliwých provinciích míchati. To se mu zdá býti příliš odwážné. Co se pak regulowání jurisdikce týče, to nemůže říšský sněm před se wzíti, ta musí být bez stranosti konána od sedláků, statkářů s přiwzetím komissarů; pročež žádá, by říšský sněm o tom nerozhodnul, nýbrž prov. sněmům to ponechal. Klaudi: Kudlichůw náwrh poděluje tímto dobrodiním jedině sedláky, my tu ale sedíme také w interessu měšťanů. Jsauť města, která pod ochranau wrchností stojí a za to platit musí. W středowěku, když mocní rytířowé městům záštitau byli, býwalo to w pořádku, nikoliw ale teď, když stát na wšecky občany swau ochranu rozšířil. Nawrhuje tedy by každé jakékoli břemeno, swobodu majetnosti obmezující, odstraněno bylo. By na práwomocnost přišel, nemyslí, že tím co pomoženo, zruší-li se poddanost a ostanau-li patr. auřady, práwomocnost může jen od státu konána být. Zrušení patr. auřadů jest tedy požadawek jak praktického rozumu, tak také práwa. Zawedení jakési rodinné raddy neb Friedensgericht w obci zdá se mu být nejwhodnější a nejsnáze k prowedení. Ostane-li ale práwomocnost tak, jak je, a bude-li jen na autraty státu konaná, tím není pomoženo. Neboť na jméno tu nepřijde, nýbrž na to, jaká nedůwěra proti nynějším auřadům panuje; od tohoto nezáwisí, je-li saudce od wrchnosti neb od zeměpana placen, nýbrž požíwá-li důwěry lidu. Práwě proto, že sedlák a mnohý měšťan nemá potřebné politické wzdělání, cítí potřebu, k důwěrným osobám na radu jíti; pročež osoba a ne jméno změněno býti musí. Ostatně ale nahlíží čeští sedláci, že se tu nejedná o jejich ani o wěc wrchností, nýbrž o wěc osoby třetí. Robota jest objektem zemských desk a weřejných kněh, a mnohý sirotec má swé dědictwí na ní pojištěno; a neberem-li třeba žádný ohled na wrchnost – neboť ta jen naprawuje křiwdu swých dědů – nesmějí tyto třetí osoby býti zkráceny. Nemá-li důwěra, nemá-li kredit zničen být, nesmí se tak s jměním otřásati. Pročež budiž zásada wšeobecně wyslowena a detail zwláštní komissí poukázan, kteráž náwrhy prov. sněmu použí. Haszlwanter chce mít komissí ze třech audů každé provincie, poněwadž to těžko, znáti wšechny rozdílnosti we swé wlasti, tím méně w jiných provinciích. Tato komisse má wypracowat náwrh dle wlastností swé provincie zwlášť, a pak určit zásady, dle nichž by se mělo pokračowat. Sněm pak ať ustanowí, co se prov. sněmu ponechati má. Trojan žádá, by se princip wyslowil a proklamace wypracowat dala komissí. Löhner je proti tomu, proč prý se dlauho rozmýšlet; kdyby to Bůh tak byl dělal při stwoření swěta, žeby až podnes nebyl hotow. A tak se wlékla debatty osnowa, až bylo [ tři čtvrtě ] na 3, audowé se ztráceli, a sezení bylo skončeno, aniž by se bylo k nějakému wýsledku přišlo. Dne 10. srpna. Borrosch četl co písař deputace do Insbruku denník a rozweselil se swým naivním popisowáním malicherností celé shromáždění. Wyprawowal se swáteční twáří, jak deputace zmokla a konečně u slunce se uhostila. Dobré prý to omen pro sněm. Nu wida, Tyroly nejsau prý zem zázraků, pan Borrosch tam jen přišel a stal se hned powěrčiwým. Pak interpellowal Neumann w nepřítomnosti ministra wenkowních ( jestiť churawý ), ministra wnitřních. Není známo, žeby rakauští agenti w Jassy a Bukureštu byli protestowali proti wtrhnutí Russů do Multan. Proč že se to nestalo. Dobblhof ubezpečuje, že wys. fortna toto wtrhnutí schwaluje; Prus wzal swůj protest nazpět, Angličan neprotestowal, a co Francauz tomu řekne, že posud newí. Klaudi se ptá ministra wálky, co již zařídil, by wojsko přísahu složilo, že chce wespolek s národní gardau práwo lidu a trůnu hájit? Jakých prostředků se uchopil, by wojsko při nynějších wítězstwích w Italii ztenčeno bylo w provinciích. Jeť to welké břímě kontribentů. Ministr wálky: Jak bude konstituce wypracowána, bude wojsko na ni přisahati; pokud není wálka skončena, nesmí se příprawy zaraziti. Klaudi: Obležení Prahy je zrušeno, wojsko bivouakiruje na ulici, a nad městem rozstawili místo 6 lib. 12 liberky; jak to přijde? Latour: Obležení je zrušeno; ale při posawádním wření káže to opatrnost. Umlauft: Leo Thun wypsal nekonstitučním způsobem sněm český. Táže se tedy: Myslí-li tento na nekonstituční způsob swolaný sněm dowoliti, než se říšský sněm wyjádří, mají-li se wůbec w provinciích sněmy držeti? Widěti z toho, že býwalý p. censor by rád provincie ze wšech práw wyzul, by jen německá Wídeň nad Slowany panowat mohla. Nepůjde to tak snadno, pane excensore! Mají-li předsewzaté wolby platnost míti, při kterých si komissarowé z Národního Wýboru šmejdů dowolowali? Doblhof nepochopuje, proč by w Čechách neměl sněm držán být; když byl w Štýrech, w Morawě, proč ne w Čechách. O wolbách nemůže nic říci, an posud wypsané nejsau. Nyní se přikročilo k dálšímu rokowání o Kudlichowu náwrhu. Sešlo se k tomuto náwrhu množstwí amendementů, které jeden po druhým odůwodňuje. Doliak: Jen ať se stranně nejedná, nýbrž zásada náhrady wyslowí. Prwní zákon, který sněm dá, nemá nedůwěru a rozbroj mezi občany síti. Hawelka: Kudlichůw náwrh byl přijat s nadšením, jako málo který jiný. Owšem to přirozená wěc, radují se tu mladí manželé nad swým prworozeňátkem. Myslí, žeby měl náwrh takto zníti: „ Robota má přestati, budiž si z jakéhokoliw titule odwozená. “ Dálší trwání roboty jest proti lidskému práwu; či někdo snad dal dědowi práwo, by wnukům a prawnukům swým pro wšecky budaucí časy ruce spautal? Kde wšak, buď abolicí, buď reluicí, buď jinau úmluwau jiná břemena nastaly, mají i tyto přestati, dle zásady: pretium sequitur locum rei. Wždy prý slyší mluwiti o přikázání sprawedlnosti: audiatur et altera pars; ale proto se proti sprawedlnosti neprohřešíme. Neustále se mluwí: My stawíme chrám swobody, ale na to nikdo nepomyslí, že náhrada jest mýto u brány swobody. Mnohý se obáwá, by něco nemilého se neudálo, a pro samé obáwání nemůžem přijít ku cíli. Co dobré jest, to musí konáno býti, pokud na čase. Lepší něco, nežli nic; jednau musí již započato býti. Žeby wrchnosti nechtěly déle práwomocnost wykonáwati? Což ji konali za darmo? Což byly taxy a praxní akcidence? Wím, že při auřadě 2000, při mnohém až 30.000 obnášely. Ostatně není delegat ještě odwolán a taxy jsau slušná náhrada. Praweno, že z nedůwěry proti wrchnostem bezzákonnitost nastane? Ba, ta je už tady, a slepý by musel být, kdo by newiděl ty zmatky, co z ní wyplýwají a blaho země podrýwají. A odkud ta nedůwěra? Prwní příčina, že wrchnost platila auředníka, druhá je to we tmě se plazící jednání auřadů. Weřejnost a řádnau práwomocnost dejte lidu, a nedůwěra zmizí. Owšem to ohromná úloha, nowé auřady zřizowati, ale doufá, že ministr spraw. si za těžké pokládat nebude, brzy náwrh k tomu konci předložiti. Kratochwíl wyslowuje we swém náwrhu přání, by obmezení řemesel též zrušeno bylo, jako činže na mlýnech atd. Heimerl činí pozorna na rozdíl léna a poddanosti, a z obau wyplýwajících poměrů – ostatně míní zrušeni léna ponawrhnauti. Löhner přijde po dlauhém mluwení na to, že sedlák swoboden, jak mile žiwnost prodá. Žiwnost jest ten poddaný. Tím se rozdíl stawů zwěční a s kaupejí takowé žiwnosti se občanská práwa ztenčí. Kontrast mezi tímto shromážděním a takowým rozdílem stawu je neslýchaný. Herkules se skleněnými nohami, swrchowanost národu a pan wrchní s klackem. Zde sedí sedlák co zákonodárce, a přijde-li domů, jest poddaným toho, jemuž zákon přinesl. Ten poměr musí zrušen být. Praweno již několikrát, že se musí princip wyslowit; ale pauhým principem není pomoženo. Příslowí prawí: Cesta do pekla jest plna dobrých předsewzetí.; pročež musí wěc sama přestat. Nesmí se to ponechat prov. sněmu, o kterém se newí, jak sestawen bude. A proč prý tak slawnau úlohu odewzdáwat malému shromáždění? Prov. sněmy wždy bránili swobodu proti zeměpánu, ale ne méně se snažili swobodu lidu ztenčowat; nechce w podezření uwádět, ale myslí, že swoboda se má we welkém kusu dáti, a ne na kabát rozstříhati, w kterém ani sedlák ani měšťan se pohybowat nemůže. Je proti wší náhradě; jíná prý konsequence wěcí, jiná myšlének. Nazýwali to komunismem, tak se to owšem zdá; ale sedlák jinak rozumí poctiwost k sausedu a jinak ke statkáři. * * * Dne 11. srpna. Sněm dnes uzawřel, že zítra se we sněmowně shromáždí a odtud w 1 hodinu odpoledne do Schönbrunu pojede, J. M. císaře pána uwítati.

4. červen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Spis vychovatelský, Autor: Havlíček, Karel Spis wychowatelský. Nemilý staw našich národních škol jest wůbec znám, jakož i uznány jsau kromě jiných hlawní dwě bezprostředné příčiny jeho: špatné platy učitelstwa národního a nedostatečné ústawy pro wzdělání mladého učitelstwa. Odstraniti tyto wady dle možnosti jest zajisté powinnost každého oswíceného a národumilowného našince, a úkol ten jest tak weliký, že oprawdu spojených sil celého národu zapotřebí jest ku prowedení jeho. Chcemeli upřímně národ swůj opět postawiti na onen starodáwný stupeň důstojnosti a wážnosti w Ewropě; chcemeli upřímně, aby přestalo ono krčení rameny nad námi, které w obyčej wešlo zwlášť u sausedů našich; chcemeli upřímně, aby pominulo ono bezbožné nepřízniwců našich prohlašowání, jakoby národ náš schopen nebyl wyššího wzdělání, lepšího stawu, a teprwé w jiný národ přetwořen býti musil, aby dosáhl wezdejšího blaha; chcemeli oprawdu sami o sobě něco platiti, ne pak ustawičně jen slabý stín jiných býti: newyhnutelně musíme wšichni, kdož ony potřeby cítí, spojiti působení swé k jednomu cíli, ke wzdělání národu swého. My nemajíce dle postawení swého žádné moci, abychom materialní staw ( příjmy ) učitelstwa našeho zlepšili, umínili jsme si aspoň ke wzdělání mladšího učitelstwa dle schopností swých přispěti. Poněwadž pro učitelstwo národní žádným spůsobem postačiti nemůže ono poučení, kterého se jim w normálkách a w preparandě dostáwá; zapotřebí jest, aby se bedliwější sám z knih dále cwičil, by mohl dostáti těžkému a čestnému powolání wzdělawatele národu. Tu wšak opět pocítíme nedostatek paedagogických spisů, kterých jest w literatuře naší skrowničký počet; cwičiti sebe ale w jazyku jiném, a podáwati pak naučení w českém, jest wěc náramně obtížná a nesnadná. Nejlépe jest w jednom, a to w přirozeném jazyku mysliti, neboť jenom tak si možná získati oné obratnosti w projewowání myšlének swých, která učiteli welice potřebná jest. Proto potřebujeme spisy paedagogické w našem jazyku, a takowý spis hodláme ku konci tohoto roku 1847 wydati. Bude to spis sborowý sestawený z rozličných článků týkajících se pauze záležitostí učitelských a wychowatelských, obsahující jak theorii tak i praxi, kterýžto spis bychom rádi, budauli síly naše a přátel našich postačowati, a budemli dostatečně jinak podporowáni, každoročně wydáwali, aby tak poněkud nahradil zwláštní časopis paedagogický. Aučel celého spisu bude, podati mladému učitelstwu nejen dobré paedagogické náhledy, nýbrž: wůbec 178 dobré náhledy o wšem ostatním ku prawému a auplnému wzdělání wůbec potřebném, bez kteréhož wšeobecného a organického wzdělání žádný wychowatel a učitel býti nemůže. Při tom wšak wytříhati se budeme wšelikých marných a omrzelých řečí a napomínání, jako se snad jinde místo oprawdiwého wzdělání učitelstwu podáwají; budeme sice i my dbáti na auplnau srozumitelnost ( populárnost ) wšech článků, která wšak daleká jest od dětinské tlachawosti a od pauhého slowaření bez zážiwného duchem pohybujícího obsahu. Žádáme tedy wšechny přízniwce národního wzdělání, kteří užitečnost spisu takowého nahlížejíce, též i sami w sobě síly a chuti cítí k aučelu takowému přispěti, aby nám co nejdříwe články swé zaslali ( tisk se počne w Čerwenci ), při čem wšak žádati musíme, aby se nám jenom dobré, oprawdu užitečné wěci zasílaly. Nejde tu pauze o to, aby se psalo, nýbrž aby každé napsané slowo smysl swůj a dobrý prospěch mělo. Ubezpečeni jsme, že spojenými silami mnoho dobrého docíliti lze, zwláště když každý dle jiné zkušenosti swé jiných wěcí si powšimne, jiné nedostatky wytkne a tak ku potřebné rozmanitosti a wšestrannosti díla přispěje. Zásilky rukopisů ( příležitostně neb franko ) do Redakce Pražských nowin. O spůsobu wydání oznámí se co zadotřebí bude později.

30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: , Titulek: Wolení poslů na sněm zemský. Prostonárodní slowo k lidu wesnickému a městskému od H. Borowského., Autor: Havlíček, Karel Wolení poslů na sněm zemský. Prostonárodní slowo k lidu wesnickému a městskému od H. Borowského. Nynější sněm, na kterém se rozhodne o celé naší budaucnosti a budaucnosti našich potomků, na němžto si my wšichni sami dobrowolně ustanowíme pořádek, dle kterého se říditi chceme we swé zemi, a kterému se pak každý dobrowolně podrobiti musí, tento sněm jest nejdůležilější wěc, jenž se po 300 let w Čechách přihodila, a na které každému nejwíce záležeti musí. Poněwadž ale, jak patrno jest, nemohau wšichni z celé země se raditi najednau, musí sobě wždy wětší počet wywoliti důwěrníka, plnomocníka, aby na sněmu za ně mluwil, jejich mínění přednášel, o jejich prospěch pečowal, jehožto hlas a mínění potom bude platili za mínění wšech obywatelů celého okrsku. Tito důwěrníci a plnomocníci waši jsau poslowé t. j. deputowaní, které si nyní w každém vikariatu dwa wywoliti máte. Drazí krajané! Nahlížíte důležitost takowých mužů, jimžto kladete do rukau celé swé štěstí, a proto očekáwati musí celá zem, že se při wolení rozumně a opatrně zachowáte. Poněwadž ale tohoto wolení, jakožto wěci posud u nás nebýwalé, žádnau powědomost nemáte, umínil jsem si na několik kusů pozornost waši obrátili. 1. O to dbejte, abyste se ještě před wolením w každém vikariátě dorozuměli, kdo by se pro wás za deputowaného hodil; musíte se wíce obcí dohromady buď austně we schůzkách neb ( a to nejlépe ) aspoň písemně strany toho srozuměli. Toto wám upřímně radím z následující příčiny: Wíte, že ten deputowaným bude, kdo nejwíc hlasů dostane; jestli se ale wíce obcí z vikariátu neb wšechny wespolek nesmluwí, lehce se státi může, že skoro každá obec jiného si woliti bude, a tak žádný w celém vikariátu nebude mít weliký počet hlasů, když se hlasy waše na mnoho stran roztříkají. Předstawte si, jak tu lehce bude někomu wám nepřízniwému sebrati lecjakým způsobem jistý počet hlasů, který bude wětší než počet hlasů wšech wašich wolenců, a ten se pak proti waši wůli stane waším zástupcem! Abyste tomu lépe wyrozuměli, dám wám jedinký příklad: Dejme tomu, že je we vikariátu kodně weliké panstwí, jak snadno tu jest auřadu potají několik hlasů si získati pro swého kandidáta, a jestli každá obec bez ohledu na ostatní woliti bude, prawím wám na jisto, že se stane deputowaným ten, kterého chce auřad, a ne ten, kterého wy chcete, proto že wáš kandidát bude mít míň hlasů ( totiž jen hlasy z jedné obce ) než kandidát wrchnosti. 2. Nehleďte při wolení na žádnau důstojnost a učenost, ale wolte si rozumné zachowalé sausedy, kteří užíwají důwěry waši a jsau lidé samostatní, aby se nemuseli na nikoho ohlížeti. Hleďte na to, aby byli waši wyslancowé mužowé swěta zkušení, neohrožení, kteří dowedau prawdu každému do očí říci, buď si on kdokoliwěk, třeba sám J. M. C. král náš Ferdinand! Newolte 182 nikoho, který již skutkem nedokázal w žiwotě swém, že jest muž neohrožený, jenž od práwa swého neupustí, z mužů učených newolte žádné jiné než takowé, kteří se již powždy co dobří wlastencowé ukazowali, neboť jest také zapotřebí, aby již Čechowé nebyli w poddanosti u jinéno národu, nýbrž aby we swe zemi we wážnosti stáli. 3. Powažte, že se na sněmě bude o wěci weledůležilé, welmi drahocenné rokowati, a že se wšechno wětšinau hlasů rozhodowati bude. Kolikráte se jen o několik hlasů rozcházeti bude, a tito hlasowé budau mnohému nesmírně drahocenné, drahocennější než mnoho tisíc zl. stř. Nesáháme nikomu do swědomí, ale již jest swět takowý, že člowěk ztratí raději 10.000 než 50.000, a že tedy raději těmi 10.000 po těch 50.000 hodí. Krátký smysl dlauhé řeči jest, abyste wolili muže, o kterých přeswědčeni jste, že jsau mužowé swobody milowní a že se od nikoho uplatiti nedají. 4. Nedejte se od nikoho buďsi malý nebo welký žádným způsobem nutiti, abyste tomu neb onomu hlas swůj dali; bez toho odewzdáte cedulky swé potaji a proto se každé mstě neb nenáwisti wyhnete. 5. Nezapomínejte také zwlášť na to, že jak mile deputowaného si wywolíte, již wíce práwa nemáte w něčem mu poraučeti neb zakazowati, nýbrž on sám dle swé wůle za wás mluwiti a jednati smí, tak jak za dobré uzná. Práwě proto musíte o to dbáti, aby muž od wás wywolený tak smýšlel, jako wy smýšlíte. 6. Wíte, že každý na swau cedulku čtyry jména napsati musíte: nemyslete, již dosti na tom, když prwní dwa dokonalí mužowé budau, že na třetím a čtwrtém nic nezáleží, a že tito deputowanými beztoho nebudau, že jen snad pro jméno na cedulce stojí. Tak byste se mohli škaredě podwésti, neboť wězte, že deputowanými budau ti dwa, kteří w celém vikariátu nejwíce hlasů obdrží, a že každý z wašich 4 napsaných jmén stejně platí, a žeby práwě jeden z poslednějších wašich čtyřech nejwíce hlasů míti, deputowaným se státi mohl, kdyby snad wětší část woličů jen z pauhé zdwořilosti neb z pohodlnosti jméno jeho na lístek napsala, spoléhajíce se na to, že beztoho jen prwní dwa deputowanými býti mají. Proto musíte napsat 4, z nichž každý dobře za deputowaného se hodí, a aby wšichni 4 byli stejného s wámi smejšlení. 7. Co se ostatně stawu deputowaných týče, doufám, že již wáš wlastní zdrawý rozum wám powí, jak se zachowati máte. Powažte, že na tomto sněmu bude ještě celý starý sněm, to jest asi 200 šlechticů, kteří práwo měli na sněmy choditi, pak asi 90 deputowaných wětších měst a asi 220 deputowaných ostatního lidu wenkowského. Mnoho se na sněmu jednati bude o porownání poddaných dosawadních s wrchnostemi. ( Neboť poddanstwí přestati musí ). Wywolíte-li si tedy wyslance takowé, kteří wíce o wrchnosti než o poddané pečowati budau, jistě si spatně ustelete. Z toho ohledu bojowali jsme w Národním Wýboru mnoho o to ( jak z nowin wíte ) aby auředníci woleni nebyli, když jsme ale nic nepořídili, zůstala celá wěc jen na wás a waší opatrnosti. Pomozte si sami, koho nechcete wolit, nemusíte. – Nemyslím, abyste se snad auředníka již co ohně warowali, jsau i mezi auřednictwem mužowé, kteří o wás dobře smýšleli a smýšlejí, a wšak wy sami je nejlépe znáti musíte. 8. Též wám wýstrahu dáwám, abyste pokautní písaře a podobné lidi, ačby se wáš prospěch wyhledáwati zdáli, přece za wyslance newolili. Jsauť obyčejně powahy nejisté, a jak lehce se za nějaké slíbené zaopatření neb za jinau dobrau náhradu dají kaupiti, sami nahlídnete. Jak wám za peníze slaužili, budau slaužiti jiným, kteří jim wíce dají.

8. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [upozornění na bezpráví, které se děje v Polsku], Autor: Havlíček, Karel — Každý čtenář našich nowin nám zajisté wydá swědectwí, že nejsme nikdy slepí obdiwowatelé Poláků, a že naopak uznáwajíce sprawedliwě šlechetnost tohoto národu slowanského, jeho obětawost, ohniwau lásku k wlasti a jeho nesmírné neštěstí a utrpení, přece při tom nezakrýwáme i wady jeho, jmenowitě nepředloženost, horaucnost a nepraktičnost. Tím wíce tedy najde snad dobré půdy dnešní náš článek, we kterém uwedem docela nestranným spůsobem jen jednu scénu před oči našeho obecenstwa, z které pozná, jaká spráwa se wede w Rakaussku a jak bezpráwní jsme i w konstituční době. Pan Jindřich Jakubowski, Polák rodilý w Haliči, byl r. 1830 wyšším auředníkem polského ministerstwa wnitřních záležitostí a oswěty we Waršawě. Po pádu polském roku 1831 musel s mnohými jinými hledati autočiště w cizině a našel je co emigrant we Francii, kdežto 18 let we wypowězení z wlasti ztráwil. Když byla r. 1848 udělena amnestie, nawrátil se do Haliče a žil tam po celý čas w pokoji. Po bombardowání Lwowa, když měli být wšichni emigranti w Haliči nezrodilí wypowězeni, wykázal se co tamější rodič a dne 28. října 1848 č. 328 dalo mu wojenské welitelstwí Lwowské písemní swědectwí, že jeho pobytu w Haliči nic na záwadě není. Najednau ale zas obdrží dne 16. února 1849 N. 3064 od Lwowské policie písemní rozkaz, aby se hned buď dobrowolně do Francie neb Angličan na swé autraty wystěhowal neb že na autraty wlády bude do Ameriky odwezen. Odhodlal se tedy k prwnímu a odjel do Krakowa, kde mu měl být dle ujištění auřadů wydán pas do Francie. Ale marná naděje! Jak do Krakowa přijel, dai jej hned w noci do wězení, a pod wojenskau stráží zawezli se 24 rodáky zároweň do pewnosti Teresínské. Když přijeli na wozích do Ostrowa, na železnici byli odděleni od swých wěcí, které wůdce wojenské eskorty poručík Ressek od 54. pluku přejal a sobě zaznamenal. W České Třebowé zpozorowal wšak při překládání wěcí p. Jakubowski, že chybí jeho tlumok, we kterém bylo obsaženo skoro celé jeho jmění, které jej mělo w cizině před nejhorši nauzí chrániti, totiž 300 rublů stříbrných, 24 kusů stříbrného stolního nádobí a šatstwo wšeho asi 1500 zl. stř. Hned se stalo náležité oznámení u auředníka železnice a praweno, že bude tlumok, který prý nepochybně omylem na jiné místo šel, za p. Jakubowským poslán. W Praze učinil též písemně potřebné kroky, poněwadž mu nebylo wolno, osobně se o swé wěci postarati, a odwezen jest do Teresina. Od té doby uplynuly již tři neděle a posud ani slychu o wěcech! Nyní má být p. Jakubowski s ostatními rodáky přes Wídeň dále nepochybně do Ameriky odwezen! Není to strašliwé nakládání! Pozbawen swobody, wyhnán z wlasti, má nyní ubohý bezrodec ještě skrze winu wlády ( poněwadž sama skrze swé organy wěci jejich přejala ) snad o celé swé jmění přijíti a tak odwezen býti násilau do wzdálené ciziny! A to jest jen jedna scéna z weliké tragedie polské. Nechceme ani dodáwati, že p. Jakubowski jest mírný zletilý muž, který i w Paříži mezi polskau emigrací wždy mírnější stranu zastupowal a w Haliči zcela bez auhony žil – kdyby i toho wšeho nebylo, dost na tom, že tu widíme auplné bezpráwí, auplnau swéwoli auřadů! Neopomineme ostatně čtenářstwu swému s časem sděliti, jak se dále stalo s p. Jakubowským, a jestli se dowolal u našich wyšších auřadů sprawedlnosti.

5. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Něco pro učitele a o učitelích, Autor: Havlíček, Karel Něco pro učitele a o učitelích. ( Pokračowání. ) Wšeobecné jest za našich časů ztěžowání, že je študowaných lidí jako na poušti kobylek, jedna na druhou sedá, a wespolek se požírají, newí se kam s nimi, každý rok aby se wymýšlel nowý kanál, kterým by se tato zátopa učených lidí někam odwáděla. Bůh wí, jakých úřadů by se muselo nawymýšlet, jen aby se wětší čásť podělila. Zdá se wšak, že tato wěc pro wlast, pro wládu a pro wšeobecnost nemá dobrých následků. Práwě mladý člowěk jest we swém úřadu horliwější, neunawený, nezištný, obětowawý: a dopustíli se časem nějaké zbrklosti, wšak to jistě mnohonásobně jinák wynahradí. A při takowé jako je nyní wšude přeplněnosti, nedojde nikdo leč náhodou a wyjímkou w mládi úřadu. Študowaných lidí máme tedy dost, a přece se na dobré swědomí říci nemůže, že by wětší čásť pp. učitelů byli študowaní lidé! A proč by se ti zbytečni wyštudowanci nemohli státi učiteli w triwialních školách? Proto, že triwialní učitel nemá aspoň 200 neb 300 zl. stř. ročního platu. Jen o těch 200 neb 300 zl. se jedná, a mohli by sme býti hned tak daleko, jako byli předkowé naši před 200 lety, totiž míti na malých školách učitele skončiwší běh wysokých škol. W takowém pádu by jistě weliký počet nejschopnějších mladíků, kteří práwě při nynějším stawu wěcí, ani newědí, do kterého stawu se pustiti mají, bez rozmýšlení wolili učitelstwí. Neboť wyučowání jiných, buď si to oustně nebo písemně, pracowání we skwělé říši oswěty, zůstane wždy prwní a nejkrásnější wěcí na swětě, které se také skoro každý jasnější duch welmi rád uchytí, nehledě při tom tuze ouzkostliwě na přiwěšeny obrok. Ubezpečen jsem, že by každý řádnější mladík raději za tento přece jen skrowný plátek o dušewní zwelebení celé obce pracowal, než by se jinde za dobrou mzdu na pouhou mašinu snížil. – Welké oběti, jaké důchowní staw od přiwtělenců swých žádá, zastrašují mnohého, který by jinák k stawu tomu duše wzděláwajícímu nejlepší náklonnost měl: profesůr ale jest w poměru tak malý počet, že jen wždy z několika jeden slušnou naději míti může. Kdo tedy domácím wychowatelem neb spisowatelem býti nechce, nucen jest woliti si staw, ku kterému ani trochu náklonnosti, ba ani potřebné wlastnosti nemá a státi se jen pro zaopatření swé lékařem, neb úředníkem nejwíce obyčejným, a často špatným. A wšechno by bylo jinák, bylo by dobře, kdyby jen učitelé tak prašpatné důchody neměli: tu by se otewřelo takowé množstwí přiměřených míst, že by ani jeden pořádný žák wysokých škol ani chwíli po wyštudowání na úřad, na službu čekati nemusel. Že by pak za několik desítiletí wlast naše jinák wypadala, nepotřebuji ani doložiti. Odkud ale wezmeme těch zázračných 200 neb 300 zl. stř. pro každého učitele? – Milostiwá wláda již před několika léty nařídila školním dozorcům a krajským úřadům, aby se wšemožně důchody učitelstwa zwelebiti starali způsobem, jakým se kde nejlépe hodí, jenom že owšem tak wysoko nebyly naznačeny. Při wší horliwosti pro tuto potřebnou wěc nemají zemské důchody naše tolik peněžité síly, aby tak ohromné wydání, jako by byla tato wětší dotací učitelstwa podniknouti mohly, zdá se wšak jiný snadnější a také přiměřenější spůsob, jakým by se ta wěc poznenáhla ale jistě dokázati mohla. ( Dokončení. )

11. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 10. listopadu. – Newíme jestli si wšichni naši čtenářowé powšimli druhého úwodního článku w č. 264 našich nowin tak bedliwě, jak by toho důležitost jeho žádala, a pročež wracíme se ještě jednau k spisu Pfordtenowu, neb záležitost spojení Rakauska s Německem nabyla w posledním čase opět wětší důležitosti. Naše wláda se totiž zřejmě pro toto spojení wyslowila, i nawrhuje již Němcům celní jednotu a jiné průmyslní a obchodní spojení; jak auzce Rakausko se politicky s Německem spojiti hodlá, newyswítá posud ze žádného kroku wlády. Pozorujme wšak bedliwě, k čemu Pfordten naší wládě radí. Pfordten má při swé radě před očima pauze prospěch Německa, on nehledí na prospěch Bawor, ani na prospěch Rakaus, nýbrž pauze na prospěch welikého německého národu. Odtrhne-li prý se Rakausko od Němec, bude německý žiwel w zemích rakauských od žiwlu slowanskeho potlačen, a druzí Němci uprostřed národů slowanských a románských, totiž mezi welikánskau říší ruskau z jedné a republikau francauskau z druhé strany, nebudau moci swau samostatnost obhájiti, i padnau sausedním národům za kořist. Pfordten předzwídá, že jižní německé státy, zwláště Porýnsko připadne Francauzům a sewerní státy že přijdau do poddanosti ruské. Jako Polska prý bude Německo rozděleno, prawí Pfordten. Aby wšak tento osud Německo nepotkal, musí prý w Rakausku žiwel německý zůstati žiwlem wládnaucím, i stane se to připojením se Rakauska k Německu. Pfordten radí Rakausku k foederaci, aby rozdělením byla zlomena sila slowanských národů w zemích rakauských. Když totiž Uhry s jihoslowanskými zeměmi a pak Halič obdrží samostatnost, zůstanau jen druhé tak zwané německé dědičné province pohromadě, a w těch, jak doufá Pfordten, budau míti Němci auplnau přewahu. S těmito zeměmi ať prý se postawí Rakausko w čelo Německa, a Halič a Uhry ať prý se teprw později k Německu připojí, až budau totiž poněmčeny. Pfordten radí k foederaci, a důwody, kterými swau radu podporuje, mají dosti welikau wáhu, wšak on radí k foederaci ze zcela jiného aumyslu nežli my. Slowané chtějí w Rakausku foederaci, aby bylo rowné práwo wšech národů rakauských w skutek uwedeno; Pfordten radí k foederaci, aby pojistil žiwlu německému wládu nad druhými národnostmi. Pfordten dobře nahlíží, že Slowané wšech zemí rakauských budau míti auplnau přewahu nad druhými národy, a že, sejde-li se sněm národů rakauských, Slowané tauto swau přewahau založí samostatnau říši rakauskau, a že tuto řiši také obhájí, a poněwadž by to nebylo w prospěch Německa, aby Rakausko zůstalo pewné a samostatné, tedy radí k foederaci, která by wšecko spojení slowanských národů w Rakausku zamezila a budaucnost říše rakauské w záwislost od Německa přiwedla. Italii ať prý pustí Rakausko, i ať rozestawí pluky, které byly w Italii, w Čechách a we Voralberku na postrach Pruska, a na potlačení žiwlu slowanského w Čechách. ( Toto Pfordten zřejmě newyslowil, nechal si to za lubem. ) Rakauská wláda nepustila Italii, přece wšak sestředila swé wojsko na radu Pfordtenowu, i střeží takto Německo i swé dědičné province. Tyto dědičné země jsau již dosti německým žiwlem pomíchané, a Pfordten myslí, žeby při spojení s druhým Německem zcela poněmčeny byly, neb hmotný odpor Slowanů překazily by bodáky a ostatní by dokonala německá swoboda. Prozatím by byly druhé rakausko-slowanské země samostatné, až by i na ně řada došla. Pomaličku pomalu uhnízdilo by se i w nich Němectwo, a až by dozrály, byly by pak též k welikému Německu připojeny. Pfordten chce, aby bylo Německo slawné a welké, a proto chce, aby se Rakausko k Německu připojilo. Pfordten nechce, aby slowanští národowé se wymknuli z pazaurů německého orla, a proto radí k foederaci takowé, která by překážela, aby se slowanské národy spojiti nemohly, aby totiž spojenými silami Rakausko neudržely a německau nadwládu nezlomily. –

29. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Pane redaktore.], Autor: Havlíček, Karel Dopisowatel. ( Dokončení. ) My si u nás wlastence zcela jinák předstawujeme: u nás má to slowo ještě pořád wětší kurs než w Praze. Neumím se wšak o tom jak náleží wyjádřit, pročež Wám to, pane redaktore! raději wyswětlím příkladem. – Náš pan děkan je wlastenec. On má 6000 ročních důchodů, z kterých wšak pro swou osobu a wýžiwu jenom 1000 wynakládá: ostatek wšechen obětuje dílem na wzdělání měšťanů, na rozmnožení zdejší kněhowny, na zwelebení škol, dílem na podporu nuznějších obywatelů. Krásné powinnosti swatého stawu swého w kostele 108 we škole a wšude jinde wykonáwá wždy také sám, ačkoli dwa mladší pomocníky má. Newěříte jak mílo jest se na toho ctihodného starce podíwati, když sám we škole naše dítky nejen w náboženstwí, nýbrž i mnohých jiných předmětech wyučuje. On sám často říkáwá, že se proto duchowním jmenuje, aby byl jako duší celého města, aby o wšechno dbal, co se našeho wzdělání a oswěty dotýče. Jsa při tom muž učený a we swětě sběhly, sleduje ustawičně pokrok we wšech zemích a jak mile se o něčem nowém, prospěšném dočte, čeho ještě u nás neznáme, neopomine nám i hned užitečnost wěci předstawiti, a neustane dříwe, až je něco podobného i w našem městě uwedeno. Nemůžete si ani úctu pomyslit, s jakou naň celé město hledí, jeho jediné slowo dowede nejúhlawnější nepřátele smířit, chybujícího ponaprawit; jeho slowo platí u nás jako zákon, jako nařizení, wíme že jen wždy o naše dobré péči má. On žije pro nás, a ne my pro něho; on je prawý zprawce našich duší, on je wlastenec! – Mladší duchowní a učitelowé ( o kterých náš pan děkan říkáwá, že také k duchowenstwu patří, poněwadž hlawní powinnost duchowní to j. wyučowání, konají ) úplně se we wšem dle jeho náwodu a příkladu chowají. A wšak widíme krásný prospěch na dítkách: čemu se jinde ani na wyšších školách nenaučí tomu naše malé dítky dobře rozumějí. Naši učitelowé nejsou učiteli jen od 8–10 a od 2 do 4, nýbrž celý den a celý swůj žiwot. Kdekoli se jim příležitost naskytne poučiti dítě ( aneb i wyrostlého ), neopominou to učiniti. Skrze naše oswícené duchowenstwo a učitelstwo rozšířeno jest w celém našem městě přeswědčení, že kdo psát a číst se naučil, ještě nic neumí, nýbrž teprw příležitosti nabyl něčemu se naučiti. – Swět a žiwot máme we školách poznati, říkáwá náš pan děkan: musíme wědět, kde co dobrého a užitečného we swětě jest, abychom si příklad wzíti, a kde co chybného, škodného, abychom wýstrahu míti mohli. Pokawad neznáme jenom swé, budeme wždy w předsudcích ( kdo newiděl Prahu, myslí že je jeho Kocourkow welké město ) a když o ničem jiném newíme, držíme swé za nejlepší. Newzdělanost je matka powěry. – A myslíte pane redaktore! že je u nás potřeba děti do školy honit, jako leckde jinde. Naše děti se ani té hodiny dočkati nemohou, poněwadž wždy we škole něco nowého, něco krásného slyší, a tedy je tam přirozená zwědawost láká. Kde děti jenom jako špalíkowé wedlé sebe tiše seděti, a jednotwárné slabikowání jiných poslouchati musí, kde často kolik dní ani jednou si jich učitel newšímne: tam je arci úřadem do škol nutiti zapotřebí jest. Wždyť by ani wyrostlí lidé nedowedli tak pokojně jako wěznowé w žaláři seděti! Když jsem se již o úřadech zmínil, musím Wám oznámiti, že práwě tak dobré úředníky máme, jako duchowní a učitele. Náš pan purkmistr jest w jistém ohledu zrowna takowý muž jako pan děkan, jenom že mladší, pružný a wíce ještě při silách. On říkáwá, že jsou úřadowé pro pohodlí a ne k obtížnosti občanů a země, že jest úředník služebníkem zákonů a ne pánem podřízených swých. Horliwě při tom hledí na pořádek, dbá o zwelebení města w každém ohledu, o zwýšení důchodů ale co hlawní wěc také o swědomité wynaložení těch důchodů takowým spůsobem, aby z toho město prawý užitek mělo. Jeho přičiněním zawedeny jsou w našem městě mnohé welmi krásné a prospěšné ústawy, z kterých hlawnější Wám zde uwedu: 1. Wšeobecná dílna městská, weliké stawení tak zřizené, aby tam w zimě w letě weliký počet lidu rozličné práce konati mohl, k čemu se tam také wšelikého způsobu nářadí a příležitost nachází. Usazeno tam jest několik wýtečných mistrů rozličných řemesel, dohlížitelů a dohlížitelkyň, kteří práce rozdělují, na pracující dohlížejí atd. W této dílně wždy každý, kdo pracowati chce, dílo najde, tak že nikdy bez práce a bez wýdělku zůstati nemusí. Obec udržuje tuto dílnu na swé útraty a prodáwá wýrobky tam zhotowené: a každý k práci schopný člowěk, který se o podporu weřejnou totiž o almužnu hlásí, pozwán býwá místo daru do naší dílny. 2. Hospitál městský, w kterém každý k práci neschopný, který se sám ze swého jmění udržeti nemůže, na obecní útraty wýžiwu dostáwá. 3. Nemocnice, w které se obsluha a léčení wšem chudým zdarma dostane, a na žádost i mohowitým, pakli doma takowého ošetření nemají, za slušnou náhradu. 4. Dwě opatrowny malých dítek, w nichž se malým dítkám, které doma z jakýchkoli příčin dohlídky míti nemohou, útočiště, zábawa, poučení a dohlídka wěnuje. 5. Městský pojišťowací ústaw, do kterého každý jenž spoluoudem býti chce měsíčně malý příspěwek wkládá, odkud se pak potkáli někoho nešťastná náhoda škoda utrpená nahrádí. A kromě toho wíce ještě podobných ústawů, které Wám časem swým snad obšírně popíšu. Náš pan purkmistr říkáwá, že proto lidé žijí w obci, aby se wespolek, když toho potřeba jest, podporowali: sice že by i stádo bylo obcí, které pastýř žene! Jeden z nejlepších ústawů je také wýbor měšťanstwa pečující o spůsobnost a dobré mrawy. Wýbor tento sestawený z nejwáženějších a nejúčinliwějších starých měšťanů nemá sice žádné zákonní moci, přece wšak se nikdo neosmělí protiwiti se jeho wýrokům. Wšeobecná potupa byla by následkem. Wýbor tento určuje malé tresty za chyby, které zákonem nejsou zakázany: jako za nepracowitost, za zbytečné šwiháctwí, za pomlouwání, za marnotratstwí, za týrání zwířat ( spolek proti němu nemáme, ale za to spolek proti týrání lidí, a wěřte mně, pane redaktore! že se na swětě lidi posawád přece ještě wíce týrají, než zwířata ), za neuctiwost k řádným lidem atd. Z peněz tak nabytých okrašluje se wšelijak město, a tak oškliwé wlastnosti některých měšťanů přispíwají aspoň k okrase města. Mnoho bych Wám ještě měl co psát, jak zde wšechno dle možnosti dobře zřízeno máme, ale raději nás sám naštíwte, a pak se podíwáte na naší knihownu, na ostatní rozličné sbírky a na celé zřízení. Já se bez toho bojím, že již za to co jsem Wám psal budu muset wýboru měšťanstwa pokutu zaplatit, pro marnost a chloubu, že jsem před celou Českou zemí město naše wychwalowal. Nemohl jsem se wšak zdržet, a jediné co k pojištění swému učiniti mohu jest, že jméno swé nepodepíšu. Wytiskněte to jen bez jména w Nowinách a za odměnu Wám dám ještě ku konci dobrou radu. Waše Nowiny a Wčela ( které zde také čítáme ) mají kromě mnoha jiných menších chyb ( nemyslím zde chyby tisku, kterých tam máte taky dost ) jednu nejhlawnější. Tato nejhlawnější chyba jest, že se tuze mnoho staráte o chybné a mizerné lidí, wíc než o pořádné. Dbejte raděj o to, jak by ste hodné a řádné lidi poučil a potěšil, než o naprawowání hlupáků a prosťáků, kterým se tak rád posmíwáte, satyricky je sbírajíce. Wěřte mně, milý pane redaktore! že je nenaprawíte, nýbrž je pouze na sebe rozlobíte. A nebyloby diwu, aby Wám pak někde po tmě neposwítili. Ostatně ale swět nepředěláte, jíž písmo prawí: „ Bezpečněji jest člowěku potkati se s medwědicí, které pobrali mladé, než s bláznem doufajícím w bláznowstwí swé. “ – Poznamenání. Tu to máme! nepodepsal se, a město, odkud je dopis zaslán, také zapomněl udat, a ještě ke wšemu tomu se ku konci do redakce pustil. Co je tedy dělat? Žádám toliko, uctiwě, aby mi, kdo o tom městě nějakou známost má, jméno udal jen z té příčiny, abych se tam na tohoto nezdwořilého dopisowatele poptati, a jej za tu smělost nějak wyplatiti mohl. H. B.

27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Dodatek ke zprávě o zřízení gymnázií], Autor: Havlíček, Karel K naší zpráwě o zřízení nowých wyšších gymnasií musíme přidati, že i města Chomútow a Most sedmau lycealní třídu již letošního roku míti budau, měli bychom tedy kromě Prahy 16.

13. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [noticka vyjadřující nespokojenost Havlíčka nad surovým jednáním vojáků vůči civilním Pražanům], Autor: Havlíček, Karel Již wíce pádů se nám s jistotau k wědomosti dostalo, kdežto wojsko a ne jen sprostý newzdělaný muž, nýbrž i stábní důstojnici proti osobám jednotliwým na weřejné ulici nejsurowějšího jednání, ano i bití se dopustili. Příčiny k tomu zawdáwají nejnepatrnější maličkosti. My se naschwál zmiňujeme o tom, aby se to nejen zdejšímu panu vicepresidentowi nýbrž i ministerstwu k wědomosti dostalo. Neboť zachowati pořádek w městě ještě není tolik, jako prowozowati janičarstwí, a takowé newlídné, surowé chowání nemůže nikdy způsobiti dobré přátelstwí mezi wojskem a občanstwem. Není owšem diwu, když woják wida, že celé město jest pokojné, a že on přece nepohodlnau službau, jakau staw obležení žádá, trýzněn jest, welice znewrlí a mrzutost swau pak na každém wyleje, kdo mu do cesty přijde. Ale winu toho neneseme my, a máme práwo žádati, aby se netrpělo takowé swéwolné urážení pokojných občanů. Aneb chce wláda mermomocí jen lid proti sobě popuzowati? Chce tak jako ustanowowáním maďarských komissarů na Slowensku, jako dosazowáním neschopných generálů a auřadníků we Wojwodině tyto národy od sebe odwrátila, také wšude jinde systematicky pracowati ke swému zlému? Časy jsau nyní nebezpečné a neobyčejné, kdo wí co nám přinese každá doba. Pročež pamatuj na to každý a předewším wláda.

30. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Z Moravských Valach]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. M. Z Morawských Walach. Walaši Morawští jsau horáci na Uhersko-Morawských hranicích žijící, a z wětší části pastwau se zabýwají. Red. Měl jsem za swého zde pobytí příležitost, poznati blíže Morawské Walachy. Jest to lid zajisté dobromyslný, ale nad míru chudobný a i zpustlý, o čemž welké množstwí nemanželských dětí swědectwí wydáwá. Jsauť tu mnohé záwitky, jenž po 3 i 4 dítkách z lože nemanželského mají, a nemohauce je užiwiti, na Morawu, t. j. do Slowenska Tedy žije posud ještě po 1000 letech w podání těchto horanů weliká a slawná naše říše Welko-Morawská! Red. a na Hanau s nimi na žebrotu chodí. Hlawní takowé nezwedenosti příčina jest nedostatek náboženského wychowání; mnohé stawení w rozlehlých zdejších dědinách jest 2 i 2 1/2 hodiny od kostela a školy wzdáleno, děti nemohau w zimě do školy pro sníh, a w letě pro pasení dobytka: bača, walach a jejich pomocníci po 20 neděl w letě chrám Páně nespatří. Snadno tedy pochopiti, když ženich a newěsta při katechismu někdy ani na otázky o nejhlawnějších článcích wíry odpowěděti neumějí. Má-li se lid z takowéto neřesti wywésti, jest w těch hornatých místech přede wším wíce škol zapotřebí, kterýchž ale pro welkau chudobu lidu bez obětí z fondu weřejného zříditi nelze. Byl již skutečně náwrh o založení dwau nowých škol předložen, nedošel ale pro dotknuté prý wýlohy, potwrzení. W pohraničném hornatém Těšínsku nebude to na mnohých místech lépe, powážíme-li, na př. že podle spráwy w Morawii nynější p. biskup Wratislawský od 150 let prwní byl, jenž w Jablůnkowě swátost biřmowání udělowal.

7. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Komentář k charakteru novin, k cenzuře atd.], Autor: Havlíček, Karel Jsme přeswědčeni, že o stawu nynějším tisku wůbec a nowin zwláště nejrozmanitější mínění po wenkowě kolowati budau, pročež zde o tom w krátkosti powíme. Censura není žádná, t. j. žeby se snad časopisy před wyjitím předkládaly jako za starých časů, kdežto se z nich wšechno swobodnější slowo wytrhowalo, takowá censura není žádná. A wšak hr. L. Thun hned z počátku po nepokojích wšem redaktorům připomenul, aby se s nejwětší mírností chowali, a také jeden po druhém skutečně později napomínán byl. Pokud nám známo, nebyl ale posawad nikdo oprawdu uwězněn neb trestán pro sepsání některého článku. Poněwadž ale wůbec widíme kolem okolo sebe welikau libowolnost auřadů, jakož i zatýkání ustawičné beze wšech zákonních forem, a poněwadž proti takowé sile redaktor se swým pauhým pérem za této doby nic wyříditi nemůže: musíme owšem jenom s nejwětší mírností swobody tisku užíwati a wšeho toho se warowati, co by nám jen poněkud mohlo wyloženo být za bauření lidu. Powinnost naše a swědomí ale žádá, abychom nic proti prawdě nepsali, aniž prawdu tam zamlčeli, kde by z toho celé zemi škoda powstala. To ale jen wždy s nejwětší mírností a zcela chladně učiníme, aby aspoň žádná před poctiwými lidmi slušná příčina nebyla, auředně proti nám wystupowati. Stane-li se lo ale přece, aspoň celá země uwidí, jakau máme swobodu tisku, jakau konstituci, aspoň celá země se tak makawě přeswědčí, jak upřímně se smýšlí s našimi swobodami. Za takowé praktické poučení celé země milerád redaktor Národních Nowin podstaupí wšechno auřední pronásledowání.

13. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Přehled nynějších záležitostí evropejských., Autor: Havlíček, Karel Přehled nynějších záležitostí ewropejských. ( Dokončení. ) Řecko posud ještě postonáwá na hluboce zakořenělau chybu swau, na newzdělanost, a při wší swobodě zřízení zemského nepowzneslo se pro ustawičné nepořádky k nějakému patrnějšímu zwelebení. Také jest Řecko snad nejpatrněji ze wšech ostatních zemí ewropejských hřičkau diplomatů welikých mocností, které se tam wždy mezi sebau o moc nad Řeckem potýkají. W Turcích počali poslední dwa panowníci uwáděti způsoby ewropejské, posud ale wždy jenom šlupiny těchto způsobů, jádro zůstalo posud zcela staroturecké, až na tu okolnost, že již křesťané od muhamedánů zjewně a zakonně utiskowáni býti nemají, což wšak jest wíce následkem slabosti turecké říše proti ostatním křesťanským mocnostem Ewropejským, než owoce mrawní a lidské wzdělanosti Turků. W Srbsku, w Multanech, we Walašsku widíme podiwnau míchaninu samostatnosti a odwislosti od sultána; může se říci, že Srbsko jest ze wšech těch nejsamostatnější, následek to zachowalosti a statečné mysli tohoto slowanského kmene. W Srbsku widíme bystrý pokrok a upřímné snažení o dobré ústawy, při wší osobní swobodě národu spatřujeme pořádek; kdežto jest w ostatních dwau blíže k Rusku ležících zemích wíce jen zewnitřního lesku. W Rusích snaží se wláda nejwíce o utužení swé wojenské hmotné síly, o uwádění fabrik, o poznenáhlé ochábnutí wšech ostatních i slowanských národností a tudy pak o jednotwárnost weškeré ohromné říše. Boj s podmaněnými ale po dlauhý čas swau samostatnost a swobodu hájiwšími národy nyní již znamenitě ochábl, a síla jejich již ruskau zbraní skoro úplně zlomena jest. Samowládařstwí císařowo tuží se tam wždy wíce, k čemu i směřuje usilowání wlády o zrušení osobní poroby lidu. We Šwédsku panuje král welmi oblíbený, a pracuje nyní o změnách potřebných we zřízení zemském. W Dánsku způsobily wládě w nejnowějších časech německé krajiny Šleswicko-Holštýnské mnohé nepříjemnosti, protiwíce se stálému spojení s Dánskem, jak si wláda přeje. Po wyhasnutí nynějšího králowského rodu chtí tyto krajiny jenom k německému Spolku náležeti a od Dánska se odtrhnauti. W Německu panowalo za posledních dob hlawně náboženské hnutí, od katolické i od protestanské církwe počaly se mnozí odtrhowati zakládajíce malé církwičky pod rozličnými jmeny. Nejwíce pozornosti na sebe obrátilo Prusko a to hlawně swoláním wšeobecného zemského sněmu, což mnozí nazýwali konstitucí. W celku widíme nyní w jižních zemích w Badensku, we Würtenberku, w Bawořích wětší pokroky než w sewerních. Hlawní snažení wšech wzdělaných w Německu jest, aby Spolek německý wždy aužeji se spojowal, aby přestala dosawadní rozdílnost jednotliwých zemí, a nastala jednota, čím doufají wětší wáhy w politice ewropejské nabýti.

28. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Žebráci v Pešti]., Autor: Havlíček, Karel Žertowné nowinky. - W Pešti se welmi množí páni žebráci. Dámy se skwostným peřím na klobaukách, pánowé s tuhými limci přicházejí s listem prosebním w rukau až do pokojů, že mnohý do hrozných rozpakůw přichází, poněwadž žebrákůw kabát lepší jest než jeho. - Přišel jednau k znamenitému jakémusi lékaři churawě wypadající muž, a ztěžowal si na rozličné nepříjemnosti. Na wšechno se jej jak se patří wyptaw prawil s důležitau twáří: „ Můj zlatý! Waše nemoc není nic než hypochondrie, protož wám radím častější pohybowání, to jest nejhlawnější prostředek. “ „ Ach! “ odwětil churawec, „ jak pak se mohu ještě častěji pohybowat, wždyť jsem mlatcem. “

19. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Štúrovy Slovenské noviny.], Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. W Štúrowých Slowenských Nowinách ozýwají se nyní častěji hlasy proti „ Hlasům “ wydaným od naší Matice: a snadně se dá pomyslit, kterým p. Štúr dříwe uwěří. Jsau tu s jedné strany hlasy Tomáše Marečka, Eduarda Lička, Pawla Škodáčka, Martina Tomáškowiče, Josefa Pawlikowiče a jiných ještě takowých zkušených, zaslaužilých mužů, hlubokých filologů a po Ewropě proslulých učenců, proti Tablicowi, Palackému, Jungmannowi, Palkowičowi, Tomáškowi, Josefimu, Seberinimu, Kollárowi, Šafaříkowi a jiným takowým študentům a nezkušeným mladíkům!! A pan Štúr, slawná redakce Slowenských Nowin, stojí wždy na práhu pohotowě s traubami a s bubny, a každého hned wítězně uwítá w nezkončených notách s hwězdičkami: „ Sláwa wám hlučná od Dunaja do Torisi! – To je po slowenskí! Sláwa wám, drahí, mladí braťja! – Sláwa wám, Tak je dobre! atd. atd. A w čísle 35 Orla Tatránského konečně p. Štúr sám do boje wystupuje s podiwnau předmluwau. Již sme jednau odkryli chytrost p. Štúrowu, že totiž wšechno, co se wlastně jen mluwí a píše proti jeho osobě, co swůdci a hlawnímu půwodci celého toho neštěstí w našem národě, že wšechno to podskočně a nepoctiwě obracuje w urážku proti Slowensku, aby tak krajany swé omámené za nejšlechetnější cit, za cit občanský uchytil, a tím swau winnau hlawu ochránil. Tu pak owšem kdo jeho jednání ambitiařské neschwaluje, musí býti nepřítelem weškerého Slowenska. Brojení proti jeho zplašenému počínání uměl p. Štúr welmi důwtipně, ba zlodušně, předstawiti co boj záwistiwý Čechů proti Slowákům, národu proti národu, ačkoli protiwníci jeho nejwíce samí Slowáci jsau. „ Styď se, neustupný Kolláre! wezmi si příklad z gymnasiastů Kocúrkowských a Trnawských, a upusť od spisowného jazyka! Boj se Boha a seminaristů Bystřických, a piš jako oni Štúrowinau! “ Takowý jest w krátkosti obsah wšech důwodů p. Štúrowých. Ale není nám déle již do žertu žeru, hodláme ještě několik chladných oprawdiwých slow k panu Štúrowi promluwiti. My přede wším důrazně na tom státi musíme, 232 že w poměru našem k Slowákům nemůže býti řeč o žádné kmenowé neb národní záwisti, aneb o české zištnosti, s kterau bychom snad na Slowensku panowati chtěli literárně. My jsme posud byli jedno tělo, škody a wýhody měli sme společné, Slowáci i Čechowé powažowali wšechno české i slowenské co swé, byli jsme jediný organický celek. W takowém celku každá čásť pro sebe wolná jest a býti musí, ačkoli pro společnau wýhodu s ostatními spojená. Říkáli tedy p. Štúr w Orlu, že on nám pokoj dáwá, nám škodit nechce, nám dobře přeje, že jen swoje chce spořádat atd., wíme owšem, že to jsau sice krásné řeči, ale zlé úmysli a skutky. Počínání Štúrowo škodí nám Čechům, činíc náš národ o 3,000.000 slabším, ale ono i Slowákům rowněž tak, ba wíce záhubné jest, poněwadž z nich místo 9,000.000ého národu utwořiti chce 3,000.000owý, a k tomu bez literatury, bez úřadní řeči, bez ústawů, bez historie, beze wšeho. Pan Štúr owšem prawí, že jenom k wůli swornosti na Slowensku krok tento učinil, poněwadž tamější katolíci bez toho se naší spisowní řeči nedrželi, a jelikož na Slowensku protestanti slabší částka jsau, že tedy rowněž nářečí krajowé přijali za spisownau řeč, aby aspoň na Slowensku jediný celek twořili. – Ale jak neplatný je tento důwod! Katolíci na Slowensku bez toho buď nic aneb welmi málo psali, a protestanti byli tam posawad téměř sami representanti literatury. Nechtěli snad slowenští katolíci čísti spisy protestantů slowenských, a proto musel p. Štúr jejich spůsob nechwalný následowati a nowý jazyk písemní utwořiti? Toť česká literatura byla jednau také hlawně od protestantů pěstowána, ale proto přece my, ačkoli katolíci jsme, k wůli tomu jiný spisowný jazyk newymýšlíme! Myslíli ale p. Štúr oprawdu, že mají Slowáci zwlášťní jazyk, že jsau jiný od nás ostatních rozdílný národ, proč pak tímto jazykem tomuto nowě stwořenému národu swé Nowiny nepíše? Jazyk, kterým posud píše, je wěru náš spisowný, jen že zmrzačený koncowkami a slowy naschwál shledanými a smetenými ze wšech štěrbin Taterských, a prawopisem psaný, rowněž naschwál a neúhledně wymyšleným, jen aby, kde oprawdu malý rozdíl jest, wětší se ukázati mohl. Kdyby pan Štúr oprawdu takowým naším přítelem byl, jak prawí, proč by aspoň nebyl přijal obyčejný náš prawopis; proč by to až posud učiniti nemohl? proč by, kde i českému slowu krajané jeho rozumějí, raději toho neužíwal pro wětší wzájemné srozumění. A pak se p. Štúr nestydí příklad Horwatů na swau stranu uwádět: kdežto přece tito nejwíce a nejsilněji proti němu swědčí. Oni teprw nedáwno přijali dubrownický jazyk co spisowný, ale Slowáci od toho, který již měli dáwno, odstupují! Wůbec p. Štúr zrowna ty důkazy, které se proti němu wedau, „ že se powznésti musíme nad swoje chalupy k wyššímu žiwotu “ atd. na str. 275 Orla na swau stranu uwádí. Ani zjewná popuzowání proti kněžskému stawu evangelickému, který se spisowného jazyka, co swatého, spustiti nechce, nejsau panu Štúrowi špatným prostředkem k dosažení swého cíle. Řekneli wšak p. Štúr, že se potřeba zwlášťního spisowného jazyka na Slowensku tím ukazuje, poněwadž již nyní welkého účastenstwí wzbudila jeho nowá řeč: odpíráme mu toho na prosto. Kdyby byl on a jeho přátelé dříwe tolik působili, co nyní pro swau libůstku konají, bylo by se i na dosawádní cestě rowněž tolik prowedlo. A weliká čásť zásluhy padá i na čas: wždyť i u nás w Čechách národní smýšlení se w několika letech znamenitě rozšířilo, ačkoli sme jiný jazyk newymyslili. Konečně ale ať p. Štúr nemluwí mnoho o wůli národu, o apelací k němu, o weřejném smýšlení atd. Nestydíli se před swými nášlapníky takowé řeči wésti, aspoň by se před námi, kteří jeho jednání dobře prohlížíme, styděti mohl. On sám drží celé toto hnutí, on je wšeho prwní a poslední příčina, on wšechny ty napřed pokřtil, kteří nyní proň apoštolují. Ať se tedy před swětem nepřetwařuje, jako by jen wůli národu wykonáwal: wěříli mu to študenti Trnawští, Bystřičtí a Prešporští, my mu to newěříme. A wšak co platno naše psaní? On sám si to přečte, anebo nepřečte: a jeho následowníci mají wšelikau maudrost swau z jeho Nowin a Orla! My se rmautíme, Maďaři se radují a p. Štúr? – p. Štúr raděj chce být w nejmenší wsi prwním, než w Římě druhým. –

13. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Z Prahy, Autor: Havlíček, Karel Z Prahy. * * * Při woleních do sněmu říšského w Praze byl wywolen na Starém městě J. U. Dr. Strobach hlasy 32, na Malé straně kněhkupec Borrosch s 47, na hořením Nowém městě historiograf Palacký s 33 a na dolením J.U.Dr. Rieger s 32. * * * Pauť Swatomarketská bude se příští neděli slawit u Sw. Prokopa. * * * Wčera wečer okolo 9. hodině wrátil jsem se domů z wězení opět na swobodu. Karel Hawlíček.

8. květen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Tři satirické prózy], Autor: Havlíček, Karel – Wydawatel „ Růží “ uznáwaje redaktorowy zásluhy spisowatelské darowal mu tabakerku, na níž wšichni odbíratelé časopisu toho w žiwotní welikosti wymalowáni jsou (!! ) – Mladík jeden w Berlíně jeda we fiakru wzpomněl si, že nemá peněz, a pomohl si takto. Wylézaje z wozu, prawil ouzkostliwě wozkowi, že ztratil we woze dwa dukáty, potmě že je nemůže nalézti, aby tedy počkal že přinese swětlo. Honem wběhl do domu, zastawil se ale a za chwílku uslyšel fiakra odjížděti. Wyběhl a wolal za ním, ten ale jako hluchý upalowal pryč. Tak se nepoctiwostí swou sám o mzdu připrawil. – Episody z amerikánské sněmowny. – W sněmowně representantské sedí co zástupce státu „ Ohio “ jakýsi p. Sawyer, swého řemesla kowář, rodem z Cincinati, města wepřobijného. Poctiwý ten zástupce lidu držíwá každodenně w sále sněmowním tabuli mezi jednáním. „ Jak uhodí druhá, opustí místo swé, postawí se we wýklenku u okna na lewé straně za řečníckou stolicí, wytáhne z kapsy umouněný papír s kusem chleba a s jitrnicí. W čerstwosti potrawu tuto do sebe uloží, otře prsty o mastný papír a ten pak wyhodí oknem. Pozůstalým na prstech tukem natře si skoro hlawu a nepotřebuje žádné pomády; aneb oblízne prsty a otře je o rukáwy neb spodky jako o servit. Nožík schowá zas do kapsy, a pak wystoupí a wyplísní notně Whigy, jakožto anglickou stranu a přiwlastňuje Obcím celý Oregon, „ co by bylo zapotřebí k rozšíření civilisace. “ Tak wyobrazil whigský časopis „ New-Yorská Tribuna “ páně Sawyerowo parlamentní krmení, a za odměnu — neodbírá sněmowna representantů časopis ten na žádost tohoto ouda. Tak i americká demokratie ukládá mlčení jako despotie. „ New-York Expres “ jiný whigský časopis kárá hrubé mrawy Washingtonského kongresu, kde to docela w pořádku jest, že oudowé se wespolek lháři, darebáky atd. nazýwají, ano i pěstmi demonstrují. I p. Sawyer prohlásil w sněmowně, neujmeli se jeho sněmowna proti tomu „ chlapu nowinárskému “, a nebudeli potrestán: že on sám se o to postará t. j. notně mu wypráší.

18. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Slovenské noviny o schůzce germanistů.], Autor: Havlíček, Karel Zahraničné zpráwy. W Němcích. Slowenské nowiny podáwajíce spráwu o schůzce germanistů we Frankfurtě dodáwají konečně: Nám tu jenom napadá: Germanisté drží wšeobecnau wědeckau schůzku, a proti tomu se ani duše neozwe; dobře! ale jaký by ťo byl křik po celém germanském swětě, kdyby se učení Slowané sešli někde w Praze, we Wídni, we Waršawě, w Srbském Bělehradě, w Pešti aneb zrowna w Moskwě o slowanském umění a naukách pohowořit. To by snad swobodomyslný Dahlmann wyhlásil za zrádu swobody a oswěty, a wšecky německé učené paruky by se zježily nad tau opowážliwostí slowanských barbarů, kteří by chtěli myslit a mluwit o wěddách, o uměních, a oswětě ducha. “ My činíme redakci Slowenských Nowin na tu okolnost pozornu, že kdyby se oprawdu ruští, rusinští, polští polší, ilirští, srbští, čeští, lužičtí ( zapomněli jsme, slowenští ) učenci někde, kde koli, sešli, na wědecké rokowání, by již nebylo to co jest schůzka germanistů, neboť zapomínati nesluší, že Němci mají jednu literaturu a jsau jeden národ, co Rusowé, Poláci, Rusínowé, Ilirowé, Srbowé, Čechowé, Lužičané a ( abychom zas nezapomněli ) Slowáci nejsau, aspoň w tom smyslu ne jako Němci. Nemyslíme tedy, že by schůzka slowanských učenců na škodu byla ( ačkoli by se při ní nepochybně německy mluwiti muselo ), nemyslíme také, že by se naši páni sausedé Němci na ni tak tuze hněwali při nynějších okolnostech, ale jsme ubezpečeni aspoň o tom, že by se při ní o politice ani slowa promluwiti nemohlo z té příčiny, že slowanští národowé nemají stejnau politiku, stejné interesy jako Němci. Jenom dwa slowanští národowé Český a Ilirský mají stejné interesy.

4. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 3. prosince, Titulek: [úvaha o stavu rakouských státních financí], Autor: Havlíček, Karel Doufáme že budau tuty dny ohlášeny aučty národního banku, a též co nejdříw státní příjmy a wydání w druhém půlletí roku 1849, neb rok se blíží ku konci. Aučty pana ministra Krause objasnějí nám mnohau temnau stránku našich finančních poměrů, potěšitelného wšak se nedozwíme nic. Ažio na zlato wystauplo opět na 19 % stříbro na 12 %, nowá půjčka nemůže se udržeti al pari, to neznamená nic dobrého. — Naše státní dluhy wzrostly od března roku 1848 skoro o 200 milionů, wydání na wojsko jest takowé, jako byly dříwe weškeré státní příjmy, i nebude wydání zmenšeno, a nowé daně, ačkoliw jsau dosti weliké, nezaprawí nesmírný deficit. — Stát zaprawuje weškeré swé wydání poukázkami na uherské zemské důchody, t. j. dělá neustále dluhy. Takowý jest staw státních financí. Staw finančních poměrů w zemi wůbec též jest welmi smutný, wysoké ažio to doswědčuje. Domácí kapitály jsau nowau půjčkau stráweny, a z cizozemí se každý štítí k podpoře průmyslu a obchodu swé peníze do Rakaus uložiti, proto že záměry ministerstwa stran průmyslního a celního spojení s Německem každé průmyslní podniknutí činí nejistým. Žádný obezřetný průmyslník a obchodník nepodnikne nic znamenitého, když se jedná o auplný přewrat celní wýsady. Což kdyby najednau ministerstwo oktrojowalo celní wýsadu, tuť by mohl ztratiti nejen zisk, nýbrž i weškerý kapitál. W takowém nejistém stawu se každý hned neodwáží k nějakému podniknutí. Kdož by mohl při takowémto stawu wěcí finančních něco potěšitelného očekáwati? Wšecky zdroje příjmů jsau wyčerpány až na dno, a wydání musí býti zaprawowány nowým dluhem. A ke wšemu tomu zmáhá se nedůwěra den ode dne. Diwná to wěc, weškeré Rakausko jest pokojné, dwě weliké wojska hlídají Německo, jiné nesmírné wojsko hlídá Italii, revoluce wšude pokořená, a přece newzniká nikde důwěra k wládě. Ministerské a reakcionářské žurnály arciť hlásají o důwěře k wládě a ještě o jiných wěcech, wšak netřeba jich udání wywracowati, bursa a finanční poměry mluwí wždy nejčistší prawdu, nezkalenau stranickými předsudky. Staw našich financí jest špatný, neuchopí-li se wšak wláda prostředků k cíli wedaucích, bude-li chtít pořád jen záplatowati, bude tento staw ještě horší, až pak nebude ani pomoc možná. S dychtiwostí očekáwáme státní rozpočet, neb má-li p. ministr jen drobet konstituční swědomitosti, odhalí zajisté, co se až posud w stolech ministerských kancelářů skrýwalo.

10. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Výňatek z dopisu], Autor: Havlíček, Karel ‒ Z Kroměříže dne 7. ledna. Wyjímáme tuto z důwěrného dopisu jednoho z naších poslanců toto místo: „ Jak se již nyní wí, jest ministerstwo překwapeno příprawami, které se we slowanském klubbu dějí, a dá „ upokojující “ odpowěď. Jeho úmysl nebyl, rozpustiti sněm; byloť by to arci diwné při nynější wálce w Uhřích, diwné uwítání Srbů a druhých po aučastenstwí tohoto sněmu taužících národů; úmysl jeho byl nejspíš jen zkusiti, jak dalece posawádní wětšina jemu powolna bude. Doufáme, že tato událost zdwihne důstojnost sněmu, měwši ji snížiti. “

25. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika s Prager Zeitung], Autor: Havlíček, Karel H. B. — Wládní naše nowiny, a sice tenkráte německé i české uznaly opět za dobré, wynaložiti na nás něco ze swých otcowských napomenutí a ponaučení. Že Prager Zeitung swého býwalého spolupracowníka a nynějšího ministra hr. Thuna proti nám wšemožně zastáwati musí: o tom není ani zapotřebí pochybowati. My také nemáme proti tomu nic co namítati; čtenářstwu našich nowin jest knížka p. hraběte přístupná, my sami radili jsme we swém článku, aby si každý tuto knížku p. hraběte přečetl, a proto jest swědomí naše zcela upokojeno, neboť každý poznati může, jestli jsme p. hraběti něco nesprawedliwě wytýkali. A pro několik nadáwek, kterých se nám od Prager Zeitungu již beztoho dříwe w úplném důstatku dostalo, nebudeme si zaufat: my přejeme Prager Zeitungu jeho maudrost státnickau, jeho učenost, jeho logiku, jeho populárnost, jeho wětšinu! — tak mu to wšechno přejeme, že ani trochu nezáwidíme! a při tom jsme tak skromní, že sobě ani jednu z wlastností Prager Zeitungu míti nežádáme. K odpowědi pohnuly nás tentokrát jen některé wěci, které se w Prager Zeitungu příliš často opakují, a we kterých se Prager Zeitung odwoláwá wždy na to, že prý weřejně smýšlení jest na jeho straně, že weřejné smýšlení w Praze jest proti městské raddě, ba dokonce ještě prawí, že nepochybuje o tom, že wšichni čtenářowé Národních Nowin smýšlejí tak jako redakce Prager Zeitungu. — Co mají podobné wěci znamenati? My newíme jiné odpowědi na to, nežli to co obyčejně říkáwal onen p. učitel, totiž: Smějte se, hoši! Kdyby smýšlelo čtenářstwo Národních Nowin tak jako redakce Prager Zeitungu, odkud pak by se wzalo toto naše čtenářstwo? Proč pak by wšichni nečtli raději Prager Zeitung aneb jeho českau sestřenici Pražské Nowiny? A jaký hrdina jest p. redaktor Prager Zeitungu, jak on beze wší swětské bázně wyjewuje swé politické nádledy, ukryt jsa pod perutěmi wojenské wlády, a jak hrdinsky nám umí pohrozit! Wěru učiněný Bayard! „ Das Uebrige wird sich auf einem Wege ergeben, auf welchem die Warte der N. N. nicht steht! “ prawí nám p. redaktor Prager Zeitungu, dáwaje nám na srozuměnau, že jsau ještě na swětě wojenské saudy a Stockhaus. Wěru nic není na tomto swětě tak welikolepé, jako politické hrdinstwí wládního redaktora! —

29. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [oznámení Konrada Věžnického], Autor: Havlíček, Karel Pan Konrad Wěžnický, poslanec Králowédworský, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.

25. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Manilow byl celý rozčílený. Oba přátelé tiskli si dlauho ruce a dlauho si hleděli mlčky do očí, we kterých widěti bylo slze krupné. Manilow nechtěl nikterak pustiti ruku našeho hrdiny, a tisknul ji tak wřele, že ten již ani newěděl kterak ji oswobodit. Konečně wytáhna ji zticha, prawil, že by neškodilo co nejdříwe napsat prodejní úpis, a žeby bylo dobře, kdyby se on sám ráčil wydat do města. Pak wzal klobauk a počal se poraučet. „ Což chcete již odjíždět? “ prawil Manilow, zpamatowaw se najednau a skoro polekaný. W tuto chwíli wešla paní Manilowa do kabinetu. „ Lízinko “ – prawil Manilow s trochu smutným pohledem – „ pan Pawel Iwanowič nás již opauští! “ „ Protože jsme pana Pawla Iwanowiče promrzeli, “ dodala paní Manilowa. „ Milost Paní! tuto, “ prawil Čičikow, „ tuto zde na tom místě “, při čem wložil ruku na srdce, „ ano zde zůstane upomínka na příjemné doby u wás ztráwené, a račte uwěřit, žeby pro mne nebylo wětší blaženosti nežli žít s wámi, když ne w jednom domě, alespoň w nejbližším sausedstwí. “ „ A rozumíte pane Pawle Iwanowiči “ – prawil Manilow, jemužto se zalíbila tato myšlénka – „ jak by to bylo wěru hezké, kdyby jsme tak žili pospolu pod jednau střechau aneb pod stínem nějaké lípy filosofowali o něčem, ponořiti se... “ „ O to by byl rájský žiwot! “ prawil Čičikow powzdechna. „ Poraučím se Milost Paní! “ pokračowal sáhna po ruce paní Manilowy. „ Poraučím se, wážený příteli! Nezapomeňte na mau prosbu. “ „ O buďte ubezpečen, já se s wámi laučím jenom na dwa dni! “ „ S Bohem, milé dítečky! “ prawil Čičikow, wida Alkida i Themistoklusa, kteří měli w práci jakéhosi dřewěného husara, ale již bezrukého a beznosého. „ S Bohem, moje robátka. Odpusťte mi, že jsem wám nic nepřiwezl, protože jsem wěru newěděl ani, že jste na swětě: ale teď až přijedu zas, jistě přiwezu. Tobě šawli; chceš šawli? “ „ Chci, “ odpowěděl Themistoklus. „ A tobě buben; prawda tobě buben? “ pokračowal nakloněn k Alkidowi. „ Pupen, “ odpowěděl šeptem a se sklopenýma očima Alkid. „ Dobře, tedy ti přiwezu buben. Takowý weliký buben, ten bude dělat brbrbr bumbumbum. No s Bohem dušičko. “ Tu ho políbil na hlawu a obrátil se k Manilowu a jeho manželce s lehaunkým úsměwem. „ Ale wěru zůstaňte u nás pane Pawle Iwanowiči “ – prawil Manilow, když wyšli již přede dwéře. „ Podíwejte se na oblaka! “ „ To nebude nic welkého! “ odpowěděl Čičikow. „ Ale wíte-li pak cestu k Sobakewiči? “ „ Na to se wás práwě chci zeptat. “ „ Dowolte, hned to wyswětlím wašemu kočímu. “ Tu Manilow počal s nesmírnau líbezností wšechno wyswětlowat kočímu, ba řekl mu i jednau: wy. Kočí uslyšew, že musí dwě příční cesty minaut a na třetí se dát, řekl: „ Již trefím, Waše Blahorodí! “ a Číčikow odjel prowázen jsa dlauho poklonami a mácháním šátků swých hostitelů. Manilow dlauho stál přede dweřmi, prowázeje očima wzdalující se bričku, a když už ji dokonce nebylo widět, on pořád ještě tak stál, kauře. Konečně wešel do pokoje, sedl na stolici a zamyslil se, raduje se srdečně, že hostu swému učinil malé potěšení. Pak přešly jeho myšlénky na jiné předměty a konečně zašly Bůh wí kam. Přemýšlel o štěstí přátelského žiwota, jak by bylo pěkně žít s přítelem na břehách nějaké řeky; pak si počal přes tuto řeku stawět most, pak nesmírný dům s takowým wysokým balkonem, aby bylo widět až do Moskwy, a tam tak pít pod wečer na čistém powětří čáj a rozmlauwat o nějakých příjemných wěcech. Potom jak oni s Čičikowem přijeli do společnosti w krásných kočárech, kdežto okauzlili wšechno příjemností swých spůsobů, a jak i wyšší auřady, dowěděwše se o jejich přátelstwí powýšili je oba na generálskau hodnost a ještě Bůh wí co dál, tak že tomu ani sám nemohl porozumět. Podiwná prosba Čičikowa přetrhla najednau jeho blauznění. Myšlénky o ní jaksi mu nešly do hlawy: a jakkoli ji obracel, nemohl si ji nikterak wyswětlit, a po celý čas seděl kauře z dýmky, což trwalo až do samé wečeře. Kapitola III. A Čičikow w dosti dobré mysli seděl we swé bričce, uhánějící po silnici. Z předešlé kapitoly již patrno jest, jaký byl hlawní předmět jeho wkusu a náklonnosti, a proto není diwu, že se brzy docela prohlaubil do něho tělem i duší. Domysly, nápady a úsudky, blaudící po jeho obličeji, byly patrně welmi příjemné, neboť každau chwíli zanecháwaly po sobě na obličeji spokojený úsměw. Pohraužen w to nic nepozorowal, jak jeho kočí, též spokojen s hostinností služebnictwa Manilowa, welmi důkladné napominání dáwal náručnímu strakatému koni připřaženému ke prawé straně Trojka obyčejný spůsob jízdy, kdežto jeden kůň ( prostřední čili korennoj ) jde mezi dwěma wojemi wozu a dwa po straně.. Tento straka byl dobrá kopa a pranic netáhl, kdežto zatím prostředni hnědý a náruční wranný z lewé strany ( který se nazýwal aktuar, proto že byl od jakéhosi aktuara kaupen ) namáhali se z plného srdce, tak že jim až w očích bylo widěti z toho radost. „ Šiď mne jen, šiď! wšak já tě ošidím! “ prawil Selifan zdwihaje karabáč a přetáhl lenocha. „ Dělej swau powinnost, ty německý pantalonáři! Hnědý je poctiwý kůň, dělá co na něho patří, a já mu přidám owsa, proto že je řádný kůň, a aktuar je také hodný kůň!.... Nu nu! co třepeš ušima? Osle, dej pozor, co ti prawím! Já tě hlupáku nebudu ničemu zlému učit. Wida kam lezeš! “ Tu ho zas přetáhl karabáčem dodaw: „ O pohane! “ Pak křiknul na wšechny: „ Hý! hoši hý! “ a šwihnul po wšech třech, ale ne we spůsobu trestu, nýbrž na důkaz swé spokojenosti. Učiniw jim tuto radost, obrátil opět řeč swau ke strakowi: „ Ty myslíš, že ukryješ swé skutky. Ne, buď swému práw, chceš-li býti we wážnosti. Widíš, poměštík, u kterého jsme byli, má řádné lidi. Já s chutí pohowořím, když se nahodí řádný člowěk; s pořádným člowěkem jsme my wždy přátelé, jak bratří; wypít čáj neb pojíst – s radostí, jen když je řádný člowěk. Řádného člowěka každý má we wážnosti. Widíš, našeho pána každý ctí, proto že zastáwal řádně službu Hosudarskau, je školeský sawetník.... “ Tak rozmlauwaje zabral se konečně Selifan do nejdálších abstrakcí. Kdyby byl Čičikow poslauchal, byl by se dowěděl mnoho podrobností o swé wlastní osobě; ale myšlénky jeho byly tak pohrauženy we wlastní předmět, že jenom silná 638 rána hromu ho přiwedla k paměti; ohlédnul se okolo, a celé nebe bylo zakryté oblaky a na zaprášenau poštowní silnici stříkaly již kapky deště. Konečně se ozýwala již hromowá bauře blíže a dešť lil se najednau jako z wědra. Čičikow zakryl otwor kybitky Kybitka nazýwá se wlastně jen krytina ( střecha ) powozky buď si ona na woze neb na saních: obyčejné jest na oblaucích z rohožky málo kdy z kůže. swé koženau záclonau s dwěma okénky a poručil Selifanu jeti čerstwa. Selifan, který také byl wytržen z prostřed řeči, zpozorowal, že skutečně není zapotřebí meškat; wytáhl tedy z kozlíku jakýsi hadr ze šediwého sukna, oblekl ho do rukáwů, chopil se opratí a křiknul na swau trojku, která sotwa se pohybowala, jsauc libě dojmuta od jeho poučných řečí. Ale Selifan si nemohl nikterak wzpomenaut, kolik postranních cest již minulo. Wzpomínaje si a předstawuje si cestu, wzpomněl si, že bylo mnoho již postranních cest, které ale wšechny již přejel. Tak jako wůbec Rus w rozhodné době wí, co má udělat, nepauštěje se do dálšího rozmýšlení, tak on zatoče na prawo na prwní postranní cestu křiknul: „ Hej wy, přátelé milí! “ a dal se do klusu, nedbaje na to, kam powede tato cesta. Dešť ale, jak se zdálo, ustálil se na dlauhý čas. Prach na cestě brzy byl proměněn w bláto, a koním bylo každau chwíli tíž táhnaut bričku. Čičikow již počal míti starost, newida tak dlauho statek Sobakewičůw. Podle jeho mínění měli tam již dáwno být. On wykukowal po stranách, ale tma byla jako w pytli. „ Selifane! “ prawil konečně nahýbaje se z bričky. „ Čeho, pane? “ „ Podíwej se, newidětli wes! “ „ Ne pane! nic není widět! “ Pak pomrskáwaje bičem spustil něco jako písničku, ale něco dlauhého bez konce. Do toho namíchal wšeho, wšechny pochwalné a powzbuzující křiky, kterými častují koně po celé Rusi od jednoho konce až do druhého, přídawných jmén wšeho druhu bez nejmenšího wýboru, jak co práwě přišlo na jazyk. Takowým spůsobem to přišlo až tak daleko, že je počal nazýwat konečně sekretáři. Zatím ale počal si Čičikow wšímat, že se brička potácí na wšechny strany, udělujíc mu notné štulce; z toho pozorowal, že se minuli cesty wlekauce se někde po oraném poli. Selifan snad to též pozorowal, ale mlčel. „ Hej, ty taškáři! po jaké to jedeš cestě? “ – prawil Čičikow. „ Inu jaká pomoc, pane! Newidím ani na karabáč, takowá je tma. “ Wyřkna to, naklonil bričku tak, že se Čičikow musel držet oběma rukama. Tu teprw si powšimnul, že se Selifan podnarazil. „ Stůj, stůj, wyklopíš! “ křičel na něho. „ Ne, pane! jak pak bych mohl wyklopit, “ prawil Selifan. „ To není hezky, wyklopit, to já wím; proto taky na žádný spůsob newyklopím. “ Tu začal zlehka rejdowat bričku, rejdowal, rejdowal, až ji konečně překotil na stranu. Čičikow nohama a rukama se zarazil do bláta. Selifan wšak přece zadržel koně, kteří se ostatně zastawili sami, proto že byli notně zemdleny. Takowý neočekáwaný pád ho dokonce omámil. Slezl s kozlíka, postawil se před bryčku, podepřel si oběma rukama boky, kdežto zatím se pán pachtil w blátě, a prawil po krátkém rozmýšlení: „ Widíš, přece jsi se překotila! “ „ Ty jsi opilý jako šwec! “ prawil Čičikow. „ Ne, pane! jak pak bych mohl býti opilý?! Já wím, že to není hezky, být opilý. Pohowořil jsem s přítelem, proto že se může s řádným člowěkem pohowořit, to není nic zlého; pojedli jsme spolu. Jídlo není nic zlého; s řádným člowěkem se může pojíst. “ „ A co jsem ti prawil, jak jsi se posledníkráte opil? he? zapomněl jsi? “ prawil Čičikow. „ Ne, Waše Blahorodí, jak pak bych mohl zapomenaut. Já znám swau powinnost. Já wím, že není hezky se opít. S řádným člowěkem jsem pohowořil, proto že.... “ „ Až já ti wyřežu, pak budeš wědět, jak se má pohowořit s řádným člowěkem. “ „ Jak Waše Milost ráčí poraučet “ – odpowěděl Selifan se wším srozuměn – „ jestli wyřezat, tedy wyřezat, proti já tomu nic nemám. Proč pak newyřezat, když je zač, to jest na waší wůli. Je zapotřebí wyřezat, proto že se člowěk rozmazlí, na pořádek se musí dohlížet. Když je zač, buď si wýprask; proč by nebyl? “ Na takowé úwahy newěděl pán zcela co odpowědít. Ale w tuto dobu, jakoby se samo nebe nad nimi bylo smilowalo, od zdaleka slyšeli psí štěkot. Rozweselený Čičikow poručil popohnat koně. ( Pokračowání. )

16. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o pozvání na ministerské porady], Autor: Havlíček, Karel — Slyšíme z dobrého pramene, že náš pan vicepresident obdržel wčera od ministra Stadiona wyzwání, aby dr. Strobach a Trojan do Wídně přijeli k poradám ministerským o zřízení zemské. Můžeme ale ubezpečit z nejlepšího pramene, že žádný z nich nepůjde.

11. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel, Titulek: [Dodatek redakce k situaci v Ouněticích u Prahy], Autor: Havlíček, Karel Dodat. Red. Snad ne tak dlauho, jak by se myslilo. Doufáme, že lid náš brzy nahlídne, že peníze obětowané na učitele nejlépe se wyplatí obci ze wšech wynaložených peněz. Schopná mládež wyzíská si brzy tolik, co otcowé na lepší wzdělání její obětowali. My jsme přeswědčeni, že naše obce wedeny zdrawým duchem, jejž posud lid wesnický zachowal, samy se o lepší plat učitelů postarají. Ze se snad nyní některému nehodnému a neschopnému učiteli toto přilepšení dostane, na to nedbejme; až jen budau lepší platy, najdau se pak lepší dělníci!

15. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O odchodu českých deputovaných z říšského sněmu], Autor: Havlíček, Karel H. B. Nestaw dům u silnice, nechceš-li, aby tě lidé posuzowali – tak jest staré příslowí. Deputowaný zajisté stawí dům u silnice, a proto wždy připrawen býti musí na to, aby jej lidé posuzowali. Každý posuzuje, maudrý i nemaudrý, a úsudek jest rozličný, jako jest rozličná maudrost a nemaudrost. Že deputowaní čeští sněmownu Wídeňskau opustili, za to budau posuzowáni tak dlauho, až čas a skutek ukáže, že odejitím swým sněm a swobodu zachowali. Jak doslýcháme ze zpráw welmi hodnowěrných, nebylo we středu již wíce sněmowníků přítomných, než asi 140, a nyní zajisté počet spíše klesnul než wzrostl. Bohdá! že se dne 20. t. m. aneb w několika dnech po něm ( až se totiž tato zpráwa wšude po císařstwí rozšíří ) w Brně sejde wíc než 192 sněmowníků, pak bude sněm říšský zase pohromadě, a sice na místě, kde nebude muset ani s wojskem ani s buřiči držeti, nýbrž pokojně nade wšemi stranami powýšen dále rokowati a konstituci pracowati bude. Až bude zase sněm pokojně pohromadě seděti a zcela liberálně demokraticky rokowati, umlknau hlasowé těch, kteří posud pochybují a tak dlauho wždy pochybowati zwyklí jsau, až jest skutek hotow a pochybowati dále nemožno. Že ale českým doputowaným ne pro swau bezpečnost, nýbrž z powinnosti ke swé wlasti nic jiného nezbýwalo, nežli sněm opustiti, toť přece každý rozumný lehce uzná. Známo jest, že wlastně celý sněm byl jen boj mezi dwěma odhodlanýma stranama Frankfurtsko-německau a proti-Frankfurtskau. Obě tyto strany byly wlastně na počet asi sobě rowny, ostatní weliký počet sněmowníků byl nerozhodnut a připojowal se pokaždé k té straně, která jej uměla sobě získati. Čeští deputowaní byli jádro proti-Frankfurtské strany, a myslíte snad, žeby s nimi ostatní nerozhodní hlasowali w těch okolnostech pobauření, kde Frankfurtsko-maďarská strana we Wídni revolucí nad wojskem opanowala a barrikády postawila? Prwní skutek říšského sněmu w pátek po revoluci byl, odeslati deputaci k císaři, aby shodil Jelačiće, a to byl ten samý sněm, jenž před 24 hodinami we čtwrtek, totiž s welikau wětšinau hlasů odmrštil náwrh Löhnerůw proti Jelačići měřící! Tak by byl sněm rokowal ustawičně, a wšechny náwrhy foederalistické k Slowanům sprawedliwé byly by tak propadly asi 120 hlasy proti 240, jako dříwe propadáwaly centralistické antiprovincialní náwrhy s wětšinau 200 až 244 hlasů. Widíte, jaký aučinek může míti ozbrojení německého proletariátu Wídeňského na říšský sněm! Nemluwím zde nic o tom, žeby byli někteří deputowaní čeští skoro jistě o žiwot přišli, žiwoty několika mužů nejsau příliš důležity pro celý národ: ale newyhnutelná porážka naší strany we wšelikém hlasowání w době tak rozhodné pro osud wšech národů slowanských musela přiměti deputowané české k odchodu ze sněmowny a z Wídně. Doufám, že jest důwod tento jasný pro každého. Na urážky tedy we mnohých časopisech Pražských proti deputowaným we slepé newědomosti metaným odpowídati již nehodlám: tím méně na článek w „ Prager Abendblattu “ dne 13. října wytištěný, w kterém slowo „ Schurken “ se málem za stejnoplatné užíwá s českým deputowaným, a dokládá se, že příčiny odchodu deputowaných českých z Wídně nemohly být čisté a poctiwé! O článku tomto nic jiného nepowíme, než lítost swau, že spisowatel celé jméno swé nepodepsal, poznamenal totiž pauze Ch. místo Chocholaušek, a tím by byl článek swůj sám nejlépe wywrátil. Jméno p. Ch. jest w celých Čechách strany poctiwosti ještě tak w bystré paměti od toho času, co praenumerace sbíral, že není zapotřebí čest našich deputowaných proti p. Ch. zastáwati. Ostatně ale musíme lidem, kteří nic jiného dělati neumějí, než ustawičním křičením reakce! reakce! mysli swých spoluobčanů hauřiti, připomenauti na dwě wěci. Dala by wláda, kdyby reakci obmýšlela, Pražské národní stráži 6000 pušek do rukau? Ozbrojila by studentskau legii Pražskau? Prosím wás, máte-li oči, wizte. A za druhé se nynější postawení Wídně přirownáwá ke stawu Prahy po sw. Duchu. Dobře, dejme tomu, že jest nějaká podobnost. W Praze jako we Wídni začala revoluce pro nic za nic, tu i tam bylo snad trochu peněz a špatných lidí přičinau. Ale ukažte wy ustawiční hawranowé o reakci, jaké reakce máme nyní w Praze po událostech swatodušních? Ztratili jsme swobodu tisku, ztratili jsme associační práwo? Nemáme opět národní gardu a studentskau legii? Že hned po udušení boje panowala wláda wojenská, to jest wěc wšude newyhnutelná; že se národní garda naše tak pomalu zmáhá, to jest nedbalost její wlastní; že jsme z těchto smutných událostí mnoho se naučili, uzná každý; kdo se ale z nich nic nenaučil, žádnau wýstrahu si newzal a snad podruhé tylo žalosti na swau otčinu přiwésti chce buď z nerozumu neb ze zlé wůle – tenť nezasluhuje nikterak naši úctu, a na úsudku jeho nikomu rozumnému nic záležeti nemůže.

5. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Odpověď na list pana M. Drahno-Oujezdského zaslaný do Kocourkova ve Včele č. 10, Autor: Havlíček, Karel Odpowěď na list pana M. Drahno-Aujezdského zaslaný do Kocaurkowa we Wčele č. 10. Welewážený Pane! Budete se arci diwit, že já teprw nyní Wám odpowídám, kdežto Jste snad již na swůj dopis zapomenauti ráčil. Bylbych Wám již byl dáwno odpowěděl, čekal jsem ale až p. Chocholaušek nám ty Kocaurkowské Nowiny wydáwat bude, chtěje do nich swůj článek umístit, tak ale mi sklaplo a já naposled přece jen do té Waší Wčely psáti musím. – Waše psaní, milý pane, rozradowalo celý Kocaurkow. Na rukau by sme Wás byli nosili, na to nejlepší piwo by sme Wás byli zawedli, kdyby Jste byl přítomen býwal. Moje stará, pan purkmistr, paní spráwcowá a náš policajt plakali jako dečka, že Kocaurkow opět swé staré sláwy nabýwá, a do hub lidských přichází! Wšak to, drahý pane, také wěc slušná, powídám já Wáclaw Nemotora! To se jen pořád o jiných městech píše ale o našem Kocaurkowu, odkud přec wšechno wzdělání mají, ani zmínky nebýwalo! Rádby Jste asi wěděl, jak se nám wede, co u nás nowého? Inu co se toho prwního tkne, máme se ještě tak tak, obzwlášte já, jelikož jsem předešlý týden za representanta wolen byl! Nemusíte s tím práwě dělat mnoho hluku, budete-li to ale někomu chtít říci, tak dělejte, jakoby Jste sám od sebe bez pobídnutí to oznamowal, wždyť Wy wíte že to wytrubowání nemiluji. Nowin zde máme pořád dost. Tu onehdy nám spadla škola a zasipala panu učitelowi dwě kozy. To Wám měly dítky radost, že nemusí do školy. My přejíce dětem nějaké wyražení usaudili sme, že školu až na přes rok wystawíme. – Prwního Kwětna sme zde měli welkau slawnost. Slawiloť se dostawení nowé hospody. Myslím, že Wám to proti mysli nebude, když Wám tu slawnost popíšu. Tedy poslauchejte. Hospoda ta slowe: „ U dlauhých uší. “ W ten den před slawností okrášlila se hospoda májemi, uši pak skwěly se we krásném wěnci, na němž Kocaurkowská krásná pleť 3 dni s welikau pilností pletla. O prwního Kwětna sešla se školní mládež swátečně přistrojená, jakož i my města předstawení, wšichni měšťané, naše manželky a drahé dcerky slečny k panu purkmistrowi, odkud s hlučnau hudbau k hospodě sme se brali. Zde se zpíwala schwálně k té slawnosti složená píseň, na to držel p. hospodský Sklenka welmi tkliwau a důraznau řeč, po čemž sme ke stolům sedli a t. d. – Co Jste nám o těch rajfrokách psal, našim slečinkám a paničkám se welmi líbilo, neboť saudily, že ty rajfroky k milowání býti musí, ani je mužští tak haní. Moje stará Wás prosí, kdyby Jste jí tam w Praze nějaký kaupil a poslal, a to brzo, aby ho ona nejprwnější míti mohla. Peníze Wám zaň potom pošlu, aneb raději mne nawštíwte, aby Jste mne ještě lépe seznati mohl. Při tom budete íti příležitost seznati, jak weliká w Kocaurkowě wzdělanost panuje. Nejlépe naše wzdělance poznáte w hospodě. Ti se od newzdělanců značně líší, pauze ze žejdlíku pijíce, ana lůza z ohromných mazáků si přihýbá. Já také chodím do hospody na žejdlíček, wždy mám ale ještě žížeň a tu si dám raději dwa neb tři mázy domů přinésti, a piju ho také po žejdlíku. Mějte se zatím dob, dělejte brzy s tím rajfrokem a pište zas něco nowého. W duchu Wás líbá Wácl. Hromoslaw Nemotora, měšťanský representant.

27. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 26.října, Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 26.října Amicus Plato, magis amica veritas! H. B. – Wčera jsme podali w listech swých wědomost o zemském wýboru Štýrském, jenž žádal ministerstwo o brzké swolání zemského sněmu. Zabolelo nás při tom w srdci welice chowání pana purkmistra Pražského dra. W. Waňky. Každý čtenář našich nowin o tom wí, kdy již slawná městská radda Pražská uzawřela žádost o brzké swolání českého sněmu podati; každý také o tom wí, že již od počátku měsíce kwětna ustawičně se táhla w Národních Nowinách ohromná řada obcí přistupujících k této žádosti; doložiti musíme ještě i to, že kromě těch oznámených také ještě weliký počet jiných obcí u slawné městské raddy se přihlásil jakožto přistupujících, kterážto ohlášení ale ( jak o tom dobře wíme ) w kancelářích na radnici ad acta položená se powalují, a ani nám k oznámení do nowin sdělena nebyla: a po wšem tom ještě posawad pan purkmistr Waňka jakožto wýkonný orgán městské raddy onu žádost weledůležitau, žádost weliké wětšiny celé země za sebau drží, neodewzdaw ji posud, ačkoli již šest měsíců uběhlo!! Tak widíme bolestný pád, kdežto jeden muž si důwěřowati smí, w naději snad na wyšší protekci, žádost nejen swého wlastního města, kdežto wykonáwati powinen jest uzawření městské raddy, nýbrž i weliké části celé wlasti samowolně ad acta položiti. Od té doby co nám nastati měl žiwot konstituční nebyl ještě český sněm pohromadě, w čem jsme pozadu zůstali za wšemi ostatními zeměmi rakauskými. Každý rozumný nahlíží, že newyhnutelná zemská škoda a hynutí wšeho powstati musí z takowého zameškání, neboť množstwí ať jen díme materialních a pauze hospodářských záležitostí čeká již na nějaké sněmowní uzawření. My dobře známe nechuť ministerstwa ke sněmům a bojíme se že budau co možná do nejdelšího času zdržowány, a myslíme že snad pan purkmistr dostal nějaké tajné wyšší pokynutí ke swému jednání, ale kdo náležitě powáží nynější ochlazenost myslí, při které příští zemský náš sněm zajisté se bude pohybowati pauze w oborech hospodářstwí zemského se týkajících, ten jistě uznati musí ono wyhybání se českému sněmu ze strany ministerstwa jakožto wěc marnau. My jsme pewně přeswědčeni, že se prwní český sněm do wyšších a hlawních politických záležitostí ani nepustí, již proto, že by to nepraktické a marné maření času bylo, neboť česká zem sama o sobě nic proraziti nemůže a teprwa na říšském sněmě může se něco rozhodného státi. Nyní když J. M. C. na wíce dnů w Praze přítomna bude, jak nepochybujeme s některým odpowědným rádcem po boku: nyní by byl nejlepší čas k odewzdání této žádosti. Neodewzdati JMCské tuto žádost, powažujeme alespoň my za neswědomitost proti JCMsti samotné: neboť pochlebowati jenom J. M. C. pauhými demonstracemi a zatajowati před J. M. C. prawé smýšlení lidu, držíme za hřích spáchaný na J. M. C., který tak w nepowědomosti prawého přání lidu swého zůstáwá. Konečně musíme to samé ještě podotknauti o žádosti strany zrušení stawu obležení, kterau též slawná městská radda již hned z jara uzawřela, a p. purkmistr Waňka také od toho času samowolně za sebau podržel. Nechceme žádnými ostrými slowy jednání takowé p. purkmistra jmenowati; již dosti na tom, když jsme čin samý we známost wšeobecnau uwedli. Suď každý sám. Nám nezbýwá nic jiného než politowati přílišnau slabost charakteru p. Waňky, který dříwe málo dowedl odporowati straně přemrštěné, a nyní docela nic nedowede zahájiti swau samostatnost proti rozmanitým antikonstitučním chautkám. Wždy slabý, wždy nástroj, který zwučí tak jak se do něho dýše.

13. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Přísežné soudy v Anglicku., Autor: Havlíček, Karel Přísežné saudy w Anglicku. ( Pokračowání. ) W Angličanech není zřízení saudní takowé, aby saudce o wlastní wůli někoho před saud swůj potahowati směl. Když nějaký zločin spáchán jest, záleží na občanech samých, aby buďto jako hájitelé rušeného práwa swého, nebo jako zastupitelé weškerého občanstwa saudce k saudnímu jednání powzbudili, sami se o swědectwí a o prowedení udání swého starajíce. Jenom pak kdyby weškerá obec země w nebezpečenstwí uwržena byla, jako n. p. při zrádě zemské, ustanoweni jsau králowští úřadníci, kreří by wyšetřowání způsobili a žalobu wedli. Aby wšak jednotliwého občana útraty žalobní příliš neobtěžowaly, a tak nedostatkem jmění wypátrání zločinů stawowáno nebylo: jsau zákonně některé příspěwky od země powoleny; na ostatní útraty se obce wždycky skládají, jakož to w Angličanech welmi maudře zawedeno mají wůbec, že když wěci nějaké pro jednoho samotného nedostížné dosáhnauti chtějí, sily swé spojují, tak že, ač každý málem přispíwá, wšichni dohromady ohromné summy peněz seženau. Kdo se tedy při naskytlém zločinu w uwedení žaloby uwáže, má to kterémukoli smírnímu saudci w hrabstwí opowěditi, aby mu byl dán list stíhací, s kterýmžby člowěka z činu podezřelého pohnati mohl. Smírní saudce má pohnaného, jak mile před něho předweden jest, jakož i žalobníka se wšemi swědky wyslýchati, a celý wýslech dát psáti. Již při prwním tomto wýslechu dowoleno jest pohnanému, míti prawního přítele k obraně swé. Shledá-li saudce, že žádný zločin spáchán nebyl, nebo že podezření nedostatečné jest, propustí jej. Kdyby wšak naopak widěl, že oprawdu zločin spáchán byl, a že podezření na pohnaného padá, býwá tento také, kromě při zločinech, které odprawau trestány býti mají, dle zákonu propuštěn, může-li rukojměmi nebo základem zjistiti, že se před nejprwé příští saud půhonní postawí. Když tento shromážděn jest, koná se saudní jednání založené na seznání smírního saudce dále, a shoduje-li se nejméně 12 přísežných w tom, že obwinění, bezdůwodné jest, nawrátí se pohnanému auplná swoboda, může ale, kdyby později průwodnějších důkazů proti němu se nalezlo, z nowa stíhán býti. Pakli ale přísežní we swrchu řečeném počtu uhlasowali, že žaloba zdwížena býti může, není žaloby dříwe prázen, dokud nálezní saud ( petty jury, assise ) se neshromáždí, což se třikrát do roku děje, a poslední rozhodné wyšetřowání nezačne. – K držení assisí jezdí nejwyšší sudí zemští buďto dwa nebo jeden od hrabstwí k hrabstwí. Deset dní před prwním sezením podá jim sheriff saupis na nejwýš 78, na nejmíň 48 osob k přísežnému saudstwí způsobilých, jejichžto jména po jednom na pergamenowé lístečky psaná do osudí se uwrhnau, 260 a saudní písař jich dwanácte wytáhne. Aby pak pohnaný na žádné bezpráwí stížnost wésti nemohl, má práwo zawrhnaut buďto celý sheriffůw saupis, dowede-li na sheriffa, že při wybírání stranně jednal, nebo že s žalobníkem spřízněn jest, a nebo jednotliwé přísežné a sice 20 bez udání příčiny a ostatně kolikkoli, pakli swé namítání proti nim tak, jak zákon žádá, odůwodní, kdyby pak ani 12 přísežných nezůstalo, wyberau se scházející z přítomných, awšak i tyto tímtéž spůsobem zawrhowati smí. Když konečně 12 přísežných nezawrhnuto zůstane, složí přísahu, že chtí pod ctí a wěrau swau sprawedlnost dokonalau činiti. Kromě přísežných, sudích a písařů přítomni jsau s jedné strany králowští jednatelé, kteří se o to starati mají, aby ničehož učiněno nebylo, coby na ujmu dobrému a poctiwému zemskému býti mohlo. Také mají pilně k tomu přihlížeti, aby we wšem zákonnost zdržána byla. Se strany druhé jsau přítomni řečníci č. práwní pomocnici pohnaného, které on sám si wywolí, a ti mají jej zastupowat a wšechno wěrně a prawě wyložiti, jak se wěc děla, aby se pohnanému křiwda nijaká státi nemohla. při tom přísný zákaz jest, aby nikdy nehájili wěcí, které patrně neprawé a protizákonné jsau. Jednatelé králowští mají proti každému takowému počínání slušný odpor klásti, nesahajíce nikdy na dobré a zjewné práwo pohnaného, ale spíše okolnosti, tomuto samému neznámé, kdyby mu k dobrému býti mohly, weřejně powědíti, aby celá wěc se wšech stran pozorowána a ošetřena jsauc, w jistém a neklamném swětle před saudem odhalena byla, tak aby ani dobrému země, ani práwu pohnaného ublíženo nebylo. Proto má říci pohnaný, když přijde před saud, k saudícím: „ Žádám, abyste nade mnau saudili, podle Boha a podle wlasti. “ Načež oni jemu odpowědí: „ Patř, tu sedí muži, kteří na místo wšeho národu tebe sauditi budau. “ Pak učiní saudce wážné napomenutí k přísežným, aby po celý wýslech duchem bedliwým přítomni jsauce ani na okamžení pozornost s mluwících nespauštěli. A kdyby se státi mělo, že by jen na jednom z přisežných roztržitá mysl pozorowati byla, má se ihned celé jednání stawowati a celá žaloba na jiný saud wznésti. Napřed mají býti slyšáni půwod a swědkowé k wýpowědi jeho proti pohnanému swědčící, a mají být přinešeny wšechny wěci, které od zločinu zpáchaného pochází a winu neb newinu pohnaného objasniti a utwrditi mohau; pak teprwa dojde na pohnaného, jehož se sudí táže: Co k swé obraně promluwiti může? A tu mluwí buď on sám a nebo za něj jeho řečník, jej se mezi řeči otazujíci, když dotwrzení nějakého udání slow jeho zapotřebí jest. Práwo, mezi řečí na pohnaného, který po celý saud na lešení stojí, a na swědky takowý potaz učiniti, přísluší také půwodu buďto samému nebo skrze předsedícího. Konečně když žaloba a obrana přednešena jest, má předsedící saudce krátkými slowy weškerau wěc opakowat, připomínaje wšechno, co k wině a co k newině pohnaného swědčí, a pak odewzdá přísežným písmo zawírající w sobě wšechno, cožkoli by k důkladnému a prawdiwému wylíčení wěci a k umírnění nebo zwětšení winy přispěti mohlo, tak jak se to po zákonu přisluší. Tito pak se odeberau do postranní jizby wezmauce sebau weškeré listiny, které se na žalobu wztahují. Tam berau poradu o jednotliwých kusech; kdyby některá wěc pochybná, byla, hledí ji se wšech stran objasniti, a konečně, když byli pewného přeswědčení nabyli, urokují o tom, jest-li na pohnaného wina padá čili nic, s tímto na swé swědomí učiněným usnešením nawrátí se do saudnice. Awšak dokawád se jich wšech dwanácte na tom neshodlo, nemají z rokowní jizby propuštěni býti, a musí tam bez pokrmu a nápoje a bez ohně setrwati. Seznají-li, že pohnaný winnen jest, zní wypowěď jejich: „ guilty “, seznají-li, že je newinnen „ not guilty. “ ( Dokončení. )

9. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Baronu Christianovi Kocovi z Dobrše, Autor: Havlíček, Karel Baronu Christianowi Kocowi z Dobrše, krajskému kraje Boleslawského! Auřední Wáš spis, který jste dne 3. Dubna po swém kraji rozeslal a který jsme we wěrném překladu do wčerejšího čísla nowin swých podali, úplně postačuje, aby Waše jméno u každého saudného a w záležitostech nynějších Pražských zkušeného do onoho swětla aneb raději říci stínu postawil, kterého zasluhuje. Smýšlení Waše, urozený pane! známo jest důstatečně Praze a každému o pokrok wlasti pečliwému, tak že by jste ani onen auřední spis nebyl musel wydati. Nyní wšak, když se již stalo, když jste Prahu obywatelům kraje swého takowými barwami nakreslil, wěztež, že jste mysli wětšiny proti sobě sprawedliwě pohoršil. Kdo takowé řeči wede, jakowé we Wašem auředním cirkuláři napsány jsau, tenť není přítelem swobody, tenť — ba tenť jest nepřítel pokoje. Jsau to řeči nebožtíka „ Oesterreichischer Beobachtra " a ten pro ně zahynul. Nebudeme zde osoby od Wás nařčené brániti, zůstawujíce jim samým, aby swau wěc wedli; tolik ale nám známo, že ani komunismus ani republiku ani buřičstwí nehlásali. Přepiatí radikalisté, třeba by jinák dobře a poctiwě smýšleli, škodí často jen způsobem swým prudkým: ale reakcionáři, smýšlející a píšící jako ono N. E. 395., škodí wždycky a mnohem wíce než nejrozpálenější radikalní. — Požehnej Bůh kraji Boleslawskému! —

3. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [redakční sdělení], Titulek: [Odpověď na dotazy čtenářů], Autor: Havlíček, Karel Na mnohé dotazy k nám písemně i austně činěné oznamujeme tuto, že ještě posud předplacení na toto prwní čtwrtletí Národních Nowin přijímáme. Komu poštowní auřad předplacení přijmauti nechce ( jak se na mnohých místech děje ), račiž jen ustanowenou cenu 4 zl. 24 kr. str. do expedice Národních Nowin w Praze 195 — 1 franko zaslati, a hned druhého dne obdrží wšechna předešlá čísla, kterých ještě důstatek máme, neboť se Národních Nowin 1500 tiskne, a odbíratelů až po tuto chwíli jenom asi 1050 se sešlo. Dosawádní naše P. T. odbíratele a stejně s námi smejšlející žádáme, aby tuto zpráwu i jiným oznámili.

15. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Slyšíme, že na mnohých místech se proti nowému na wojnu braní lid opírá, a za příčinau tauto nemůžeme zatajiti následující úwahu. Rakausko má konstituci: jakau, to posud určeno není, protože bližší prawidla a spůsob této konstituce ještě od sněmu nebyl wypracowán. Awšak dle císařského slowa mají se aspoň do té doby země naše sprawowati podle wšeobecných konstitučních prawidel, jak w jiných zemích obyčejné jsau. Není pochybnosti, že tato wěc připauští mnoho wýkladů a mnoho nedorozumění, poněwadž jsau konstituce rozličné a w každé zemi prawidla jejich jiná. Awšak jsau některé zásady, které w každé konstituci místa swého míti musejí, bez kterých není konstituce možná, a o takowých zásadách a prawidlech není žádné pochybnosti, že již nyní u nás w Rakausku platí. K zásadám a prawidlům těmto náleží hlawně, že wláda bez přiwolení sněmu nesmí daně wypisowat, dluhy dělat a rekruty wybírat. Čím to tedy jest, že se u nás již po udělené konstituci ustawičné nesmírně silné rekrutowání od ministerstwa wypisuje bez powolení sněmu říšského? Ministerstwo bude míti asi tu wýmluwu pohotowě ( která mu již často z nesnáze pomáhati musela ), že nynější říšský sněm jest konstitující a tedy kromě wypracowání konstituce žádné jiné moci nemá. My toto upíráme a proti ministerstwu na tom stojíme, že nynější konstitující sněm jest wíc než každý jiný budaucí sněm, a tedy wšechna práwa sněmu míti musí kromě swého hlawního powolání, wypracowání konstituce. Proč pak se ale ministerstwo, když se dle swé zásady držeti chce, u sněmu říšského uchází jen o powolení na nowé státní dluhy! a ne také na rekruty? Prawá příčina jest, žeby ministerstwu žádný člowěk w celém swětě ani groše nepůjčil, kdyby nemělo powolení na půjčku od sněmu, a proto dělá z nauze cnost, a při každé půjčce žádá dowolení sněmu, ačkoli to jest wlastně proti jeho prawidlu, že sněm nemá nic jiného, než konstituci zhotowiti. Ale nesmírné, a jak myslíme, nepotřebné rekrutowání, které zahubí blaho tisícerých rodin a pokazí žiwot nesčíslných občanů, to se děje jenom pauhau absolutní wůlí několika ministrů, o kterých k tomu ještě známo jest, že nyní ani důwěry národu nemají a we sněmu proti sobě wětšinu welikau popudili! Diwíme se skutečně, že se posud w říšském sněmu nic rozhodného w této wěci nestalo. My jsme přeswědčeni, žeby ani sněm nowé rekrutowání nepowolil, protože rakauské wojsko nyní beztoho již tak četné jest, že wšem potřebám našim dobře wyhowěti může, a že se Rakausko žádného zahraničního nepřítele báti nemusí. Proti domácím nepřátelům není wojsko pro wládu náležitý prostředek: proti nim jest dobrá konstituce, dobrá a poctiwá wláda a spokojenost weliké wětšiny občanů jediný prawý, laciný a jistý prostředek, a jestli wláda jen proto tolik wojska sbírá, aby snad přinutila národy ke konstituci takowé, která jim po chuti nebude, musíme se wyznati, že to není ani maudré, ani užitečné, ani postačující.

11. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o porotcích soudu a o vyučování filozofie na polytechnickém ústavu], Autor: Havlíček, Karel Pro dnešní porotní saud, který bude tajný, jsau následující porotníci losem určeni: Dr. Podlipský, hrabě Jind. Chotek, Ellenberger mladší, Frant. Pštros jirchář, Němeček obchodník w železe, Grohmann zlatník, Med. dr. Nikerle, Em. Arnold, Jan Gaertner kupec, Kaška herec, Ditrich Jos. líkarník, Med. dr. Čejka, dr. p. Kliebert, F. Palacký, dr. p. Major, Bohumil Haase, Hok kupec, dr. p. Faber, Wáclaw Janský, Wáclaw Batka kupec, Med. dr. Loschner, Jan Slawík mlynář, Fr. Klutschak, Charasym, dr. práw Fischer, dr. p. Seeling, H. Ellenberger, kupec Landauer, Med. dr. F. Ditrich, kupec J. Adamec, Kraupa malíř, kupec Marwan, Šebelka, Peška stawitel, Helý Karel líkárník, kawárník Braithut, Trodl pekař, Jedlička kameník, Franta Šumawský, pokrýwač Jaroš, Med. dr. Saar, kupec Bondy, Med. dr. Jeiteles, kupec Unger, dr. pr. Daniček. Známo jest, že až do nedáwna na ústawu polytechnickém žádná z wěd filosofických se nepřednášela. Znáti se alespoň z části we wědách takowých studující sami již za potřebné uznáwají. Důkaz toho jest, že oni sami tamějšího professora Fr. Schneidra o přednášky z dušeslowí požádali, a již po nějaký čas je mají. Přednášky tyto dějí se w ústawu každau ponděli od 3—4 hod. odp. w sále pro přírodopis ustanoweném. S radostí musíme úkaz tento wítati a weškerému studentstwu i jiným, kteří po wyšším wzdělání tauží, na tyto přednášky poukázati. Nedějí se dle prawidla školského, ani w nesrozumitelné řeči mudrlantské; nýbrž jednoduše a srozumitelně: mají též cosi nowého a zajímawého do sebe. Nyní se přednáší o nemocech dušewních.

28. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: O dopisech z venkova., Autor: Havlíček, Karel O dopisech z wenkowa. ( Dokončení. ) Nowiny mají být jako památníkem, denníkem žiwota národů, wěrným a pokud možná úplným ohlasem wšeho důležitého, co se děje. Dobře zřízené nowiny mají každého jednotliwce zprawiti a poučiti o wšem, co se na jiných místech znamenitého přihodilo, aby tak udrženo bylo spojení jakési mezi rozličnými zeměmi a mezi jednotliwci každé země, jimž na stawu země wůbec a na pokroku něco záleží. Poučení a powzbuzení – hlawní to žiwly nowin – stáwati se mohau dílem theoreticky, to jest zwlášťními poučnými články, dílem zas ( a nejlépe ) prakticky, uwáděním příkladů, to jest jednotliwých oprawdiwých událostí, abychom se dle nich, když dobré jsau, říditi, a jsauli chybné, jich se wystříhati mohli. Již samo sebau se rozumí, že si domácí nowiny přede wším jiným a nejwíce wšímati mají wlastní země swé: směšno jest zajisté, dowídati se o wěcech, které se u nás dějí, teprw z cizých nowin a časopisů. Články poučné, pak zahraničné spráwy z jiných zemí, a události hlawního města podáwati, celým nowinám jistý směr a tendencí způsobiti a udržeti, má a může být owšem úkol redaktorůw. Tím wšak ještě není representowána weškerá země, i w ostatních městech a krajích dějí se dobré wěci, které pochwalu, a též zas chybné wěci, které důtky zasluhují; aby se ostatní kraje dle dobrých oněch říditi a chybných wystříhati mohli. Majíli tedy být nowiny prawým ohlasem celého žiwota wlasti naší, nesmí w nich nikterak chyběti tento poslední žiwel, který jest zas úkol dopisowatelů. Dopisowatel každý má být wěrným ohlasem swého města neb swé krajiny, wšeho důležitého pilně si wšímaje, má o tom ostatním dílům wlasti potřebné spráwy podáwati. Co wšak kde důležitého jest, neumíme powědíti: kdybychom o tom o wšem wěděli, nemuseli bychom na dopisy čekati. Zůstaweno to již samému dopisowateli rozsauditi, kolik by se z toho, co se w jeho městě děje, neb nachází, hodilo weřejně celé wlasti oznámenu býti, tak aby z toho pro wšeobecnost nějaký zisk powstati mohl. Zajisté každý kdo takowýmto spůsobem k celku přispěti chce předewším powědom býti musí poněkud w celé zemi, aby posauditi mohl, co w jeho městě a okolí zwláštního, jinde neznámého a tudíž paměti a následowání hodného jest. Posawád byl nejwíce obyčej podáwati jenom spráwy o tom co se národnosti, řeči týkalo, tedy o besedách, diwadlech atd. Proti takowým sprawám owšem nic nemáme, podajíli se jenom w slušné krátkosti, a bez wšelikých obyčejných úwah, a úwodů a intrád, které když se neustále s malými jen variacemi ode wšad opakují, newyhnutelně omrzelými se stáwají. Dopisowatel každý musí na zřeteli míti, že nepíše jenom pro jedno, swé město, kde owšem každá ta maličkost snad důležitá 178 a zajímawá býti může, nýbrž pro celau zem. A kam by nowiny stačily, kdyby se o každé besedě tak obšírná wědomost podáwati měla. Zajisté my zde w Praze do roka wíce besed míwáme, a důležitějších i skwělejších než snad kdekoli jinde a přece se jim tolik místa w časopisech popřáti nemůže a nesmí. A wšak nesmíme w jednom jediném směru jako zdřewěněti, a jednau cestau jeden za druhým se ženauce, wšeho ostatního si newšímati: byla by to neprominutelná jednostrannost, která by nám časem swým welice škodila. Až posud byly časopisy naše téměř jednostranně toliko orgány pro řež a národnost, wšechen ostatní žiwot zanecháwali sme jenom německým časopisům, tak, že chtělli se kdo o něčem, národnosti se netýkajícím dowěděti, k těmto německým listům obrátiti se musel. Tak jsme se jako sami z oprawdowosti wyobcowali, žiwauce we swětětě budaucím, který teprw časem swým utwořen býti může. O nynější skutečnost opříti musíme snažení swé, w kterém se wšichni, byťby si jinák nejrůznějšího mínění, srownáwáme, totiž o pokrok a zwelebení naší otčiny. A tu podáwá celá statistika hojných příležitostí ba pohnútek k dopisům. Skoro w každé krajině, w každém městě je něco zwláštního, jinde neobyčejného co zasluhuje odjinud powšimnutí a následowání: buď nějaké obyčeje práwní neb domácí, nějaký zwláštní úřad, nějaká dobrá jinde nezawedená praxe: buď zas nějaký dobrý ústaw, wyučowání, zwlášť dobře zřízená škola atd.: buď nějaká dílna, nějaký neobyčejný průmysl, jiný druh hospodářstwí atd., co wšecho wypočítáwati ani zapotřebí není. Wůbec celá statistika poskytuje nejlepší a nejužitečnější spráwy: a často wěc, která se člowěku nemajícímu dobrý přehled jenom nepatrnau býti zdá, předůležitá jest, a může když se weřejně ohlásí zawdati příležitost k žadaucím oprawám jinde. Již to by pro wznik našich nyní tak hluboce kleslých měst ( porownámeli je s dawným skwělým stawem mohútnosti ) welice prospěšno bylo, kdyby nám z každého někdo důkladně popsal celý statistický nynější staw, mohútnost, jmění obce, administrací, počet úředníků a platy jejich, zwyky representační; příjmy a wydání obecní atd. Jistě se skoro w každém městě někdo nachází, kdo by k takowé ( owšem nelehké ) práci chuti a schopnosti měl, a tak by pak jedna obec dle druhých porownáwati mohla swůj wlastní staw a učiniti si mnohé notabene. My zas podáme časem swým popsání starodáwního zřízení obcí našich. Weřejnost je hlawní základ wšeho dobra w zemi, zachowáli se wšechno jen pod pokličkau, nepodrobeno saudu weřejnému, nemůže se nic naprawiti, a tak odsauzeni zůstaneme wždy k starému šlendryanu, a necháme se we wšem od jiných národů předhonit. To nebyl spůsob našich předků, kteří we dobrém zřízení obecném buď jiným za příklad slaužili, aneb aspoň ostatním se wyrownali. Že takowé spráwy s mnohými nepříjemnostmi spojeny jsau, že se tu ten, tu onen uraziti, tu pochwalau něčí jiných záští wzbuditi musí: nahlížíme dobře. A wšak kdoby se tomu wyhnauti chtěl, musel by wěčně spáti a zkameněti; kameny se nejlépe srownají, proto že každý tam ležeti zůstane, kam ho položíme, ne tak lidé, kteří se hýbati, pokračowati mají. Dobré swědomí nebojí se weřejnosti, a se zlým se nemají dělat complimenty. Jen kdyby někdo odkudkoli s takowými spráwami počal, ostatní jístě následowati budau. Pro uwarowání wšak rozličných maloměšťáckých mrzutostí a klepů, ubezpečujeme každého takowého P. T. pana dopisowatele, že se jeho jména, pakli mu na tom záleží, od redakce nikdo nedowí. Redakci samé musí se owšem prawé jméno p. dopisowatele oznámiti, poněwadž za prawdiwost takowých spráw, kdyby zapotřebí bylo, úředně státi musí.

24. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Dámy města N. byly tedy... ne, žádným spůsobem nemohu; zrowna na mne jde nesmělost. Na dámách města N. bylo přede wším to znamenité, že... Wěru podiwno, ani se nechce pohybowat péro, zrowna jakoby na něm tížilo olowo. Nu, tedy dobře: o jejich charakterách ať si píše ten, který má žiwější barwy, a nám zůstanau snad jen dwě slowa o zewnějšku a o tom, co jest powrchnější. Dámy města N. byly to, co se nazýwá „ presentabel “, a w tomto ohledu bylo je možná wšem ostatním za wzor postawit. Co se toho týče, kterak se chowat, držeti se tónu, zachowáwat etyketu, množstwí nejpodrobnějších spůsobů, a zwláště zachowat módu až do nejposlednější maličkosti, w tom ony předeběhly i Petrohradské a Moskowské dámy. Odíwaly se s nejwětším wkusem, jezdily po městě w kočářích, jak je předpisowala poslední moda, wzadu se haupal lokaj a livereje byla zlatem wyšíwaná. Visitní karta, a třeba si byla napsaná na trefowé dwojce aneb na bubnowém esu, ale přece byla wěc swatoswatá, k wůli ní se dwě dámy, welké přítelkyně, ba i příbuzné dokonce rozhněwaly, a sice proto, že jedna z nich zůstala dlužna proti-vizitu. A cokoli se potom starali mužowé a příbuzní smířiti je, nic platno, ukázalo se, že je wšechno na swětě možno, jenom jedno ne: totiž smířiti lidi rozhněwawší se pro zanedbání contre-vizity. Strany prwního místa přihodilo se také množstwí silných scén, které podaly mužům často welmi wysoké ponětí o sekundantstwí. Sauboje owšem mezi nimi nebyly, proto že byli wšichni civilní auředníci, ale za to hleděl jeden druhému wyklepat, kde bylo možno, což jak známo, často býwá tíž než wšechny duely. W mrawech byly dámy města N. přísné, naplněné šlechetným opowržením proti wšemu zlému a proti wšelikým neslušnostem, a káraly beze wšeho slitowání wšelikau slabost. Jestli že se ale i mezi nimi přihodilo něco takowého, co se nazýwá druhé-třetí, přihodilo se to potaji, tak že se ani nezdálo, jakoby se bylo co přihodilo: zachowala se wšechna wážnost a sám muž tak byl připrawen, že třeba i widěl druhé-třetí aneb o něm slyšel, odpowěděl zkrátka a maudře příslowím: Co je po tom komu, že kmotra s kmotrem seděla. Ještě musím doložit, že dámy města N. wyznamenaly se jako mnohé Petrohradské dámy neobyčejnau opatrností a slušností we slowech a wyjádřeních. Nikdy neříkaly: wysmrkala jsem se, potím se, plywnula jsem, ale říkaly: oblehčila jsem si nos, užila jsem pomoci šátku. Nikdy nebylo lze řící i: tato sklenice, tento talíř smrdí; a ani nic takowého se nesmělo říci, co by na to upomínalo, nýbrž říkali místo toho: tato sklenice se špatně chowá, aneb cosi podobného. Aby se ještě wíce ušlechtil ruský jazyk, wyhodily zauplna polowici slow z rozmluw swých, a proto se musely welmi často utíkati k francauskému jazyku; za to ale již po francausku, to je něco jiného, tu byla dowolena i takowá slowa, která jsau mnohem horší než wyhozená ruská. A to tedy se může říci o domách města N. mluwí-li se jen o powrchnostech. Až posud dámy jaksi málo mluwily o Čičikowu, ačkoli mu přiznáwaly jinak wšechny zásluhy strany příjemností jeho spůsobů: ale od té doby, co se roznesly powěsti o jeho milionstwí, našly se hned i jiné wlastnosti. Ostatně nebyly dámy dokonce intresowané: wšeho bylo winno slowo: milionář, a ne jeho osoba; nebo jen we zwuku toho slowa, kromě wšelikých peněžných pytlíků, obsaženo jest cosi, ježto welmi působí i na darebáky, i na lidi newařené-nepečené, i na řádné lidi, zkrátka na wšechny působí. Milionář má tu wýhodu, že může widěti podlost, docela nezištnau, čistau podlost; mnozí welmi dobře wědí, že od něho nic nedostanau ani nemají práwo dostat, ale přece buď alespoň ho předeběhnau na ulici, usmějau se, sejmau klobauk, aneb se násilně wnutí k tomu obědu, o kterém wědí, že jest pozwán také milionář. Nemůže se říci, že by dámy naše byly cítily tuto něžnau náklonnost k podlosti; awšak přece počaly w mnohých salonech o tom mluwit, že owšem Čičikow není žádny prwní krásiwec, ale že je zrowna jak se patří na mužského, a kdyby byl trochu tlustší aneb trochu sušší, žeby to již nebylo hezké. Při tom se řeklo také jaksi urážlíwě o suchých mužských, že nejsau nic jiného než cosi we způsobů párátka na zuby. W dámských oblekách jewilo se mnoho přídáwků. W kupeckých krámech stala se tlačenice ne-li zácpa. Kupci byli jako omámeni, kterak několik látek přiwezených z jarmarku, které jim zůstaly ležet za příčinau wysoké ceny, najednau našlo kupce, ba že se ještě o ně až drali. W čas mši swaté zpozorowali w kostele u jedné dámy pod sukněmi takowé obruče, které ji rozčepejřilo po půl kostela, tak že přítomný policejní komissař dal lidu rozkaz, aby se uhnul dále, aby se nepomačkala šířka Její Wysokoblahorodnosti. Ani sám Čičikow nemohl si newšimnaut takowé weliké pozornosti. Jednau wraceje se domů našel na swém stole psaní, odkud a kdo ho přinesl, nemohl se dowědět, služebník hostinský řekl, že bylo přinešeno a nepowězeno od koho jest. Psaní počínalo welmi odhodlaně a sice takto: „ Ne, jsem nucena Ti psát. “ Pak tam stálo o tom, co jest tajný saucit mezi dušemi; tato prawda byla potwrzena několika punktíky asi na půl řádku; pak následowalo několik myšlének, welmi znamenitých s ohledem na prawdiwost, tak že držím za newyhnutelnost wypsati je doslowně. Co jest žiwot náš? Audolí, we kterém bydlí hoře. Co jest swět? Hromada lidí necitelných. Pak písatelka podotknula, že namáčí slzemi hrob matky swé, která již dwacet let opustila tento swět; wzala Čičikowa do pauště, aby opustil nawždy město, kde lidé w dušných příhradách nemají čerstwého powětří, a konec psaní ozýwal se úplným zaufalstwím a sbíhal do těchto weršů: Dwě hrdličky Ti powí, Kde jest můj chladný prach, Zacukrují Ti w křowí, Že ona zemřela we slzách. W posledním werši nebylo dobré míry, ale to nic neškodí: psaní bylo napsáno w duchu tehdejšího času. Podpis také nebyl žádný: ani jméno ani rod, ani den ani měsíc. W postscriptum bylo jen dodáno, že jeho wlastní srdce musí uhodnaut písatelku, a že na bále u gubernatora zejtra bude přítomen sám originál. To ho welmi zajímalo. W bezejmenstwí bylo tak mnoho půwabného a budícího zwědawost, že přečetl po druhé i po třetí psaní a konečně řekl: „ Wěru bych ale rád wěděl, kdo ho asi psal! Zkrátka wěc šla do oprawdy: asi hodinu pořad přemýšlel o tom, konečně roztáhna ruce a skloniw hlawu prawil: „ A psaní je welmi kudrnatě napsáno! “ Pak jak se samo sebau rozumí, sbalil psaní a uložil do truhličky. Za nějakau chwilku přinesli mu skutečně pozwání na bál ke gubernatoru, wěc welmi obyčejná w gubernských městech: kde gubernator, tam bál, sic jinák nebude dosti lásky a úcty od šlechty. Wšechno jiné bylo tedy hned odstraněno a wšechny síly napnuty na příprawy k bálu. Také snad ale od stwoření swěta nikdo newynaložil tolik na strojení. Celau hodinu obětowal jenom na prohlížení obličeje swého w zrcadle. Pokusil se wyrazit na něm rozličné city: brzy wážnost a usedlost, brzy úctu, ale trochu s úsměwem, pak zas jenom úctu bez úsměwu; pustil též do zrcadla několik poklon w průwodu nezřetelných zwuků trochu podobných francauským, ačkoli francauzsky Čičikow docela neuměl nic. Při oblékání byl též sama spokojenost: při zapínání šand a přiwazowání šálku šaupal nohama a klaněl se se zwláštní ohebností, a ačkoli nebyl tanečník, přece si poskočil. Tento skok způsobil newinný následek: almara se zatřásla a kartáč spadl se stolu. Jeho příchod na bál způsobil neobyčejný aučinek. Wšechno se obrátilo jeho přiwítat, jeden s kartami w rukau, jiný w nejpěknější rozmluwě prawiw zrowna „ a prwní zemský saud na to odpowěděl.... “ ale co odpowěděl to již hodil stranau a spěchal uwítati našeho hrdinu. „ Pawel Iwanowič! Ach Bože můj, Pawel Iwanowič! Milý Pawle Iwanowiči! Wážený Pawle Iwanowiči! Duše moje Pawle Iwanowiči! A widíme Pawla Iwanowiče! Wida náš Pawel Iwanowič! Dowolte, abych wás obejmul, Pawle Iwanowiči! Dejte ho sem, já ho políbím hodně, toho zlatého Pawla Iwanowiče! “ Čičikow ucítil se najednau w několikerém obětí. Sotwa se wydrápal z obětí předsedníka, již se octnul w objetí policmejstra; policmejstr ho odewzdal inspektoru ranhojičského ústawu, inspektor ranhojičského ústawu odkupštíkowi, odkupštík architektowi. 746 Gubernator, který w tuto dobu stál, mezi dámami a držel w rukau katalog pamlsek a bologneského psíka, wida jej hodil na zem i katalog i psíka, až zastenal: zkrátka Čičikow rozšířil radost a weselost neobyčejnau. Nebylo obličeje, na kterém by se byla nejewila buď radost, neb alespoň odblesk wšeobecné radosti. Tak to býwá na obličejích činowníků, když přijede některý wysoký prohlížeti swěřené jim auřady; když prwní strach přejde a oni uwidí, že se mu leccos zalíbilo, a on sám ráčí konečně zažertowat, to jest říci s příjemným úsměwem několik slow. Dwojnásobně se smějau za to stojící okolo něho činowníci: srdečné se smějau i ti, kteří sice ani nerozumělí dobře, co wlastně řekl, a konečně stojící daleko u dwéři u samého wýchodu nějaký policejt, který se po celý žiwot nezasmál, a práwě před tím hrozil přede dwéřmi lidem pěstí, i ten ukazuje na obličeji swém jakýsi úsměw, ačkoli je tento úsměw wíce podoben tomu, když se chce někomu po šnupnutí kejchat. ( Pokračowání. )

16. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [dodatek redaktora], Autor: Havlíček, Karel Dod. Red. Neopomineme sl. krajskému úřadu skutečně udati číslo a místa onoho cirluiláře, který jsme na mysli měli a jehožto odpowídání sám redaktor K. Hawlíček zcela na sebe přijímá, co spisowatel onoho článku. Činíme wšak sl. krajský auřad rakownický respektive p. Fortwenglera na to pozorna, že nepřijmeme odpowěď jinau než krátkau a w dobré češtině prawopisně napsanau, a zdá se nám, že w českém prawopisu bude sl. krajský auřad welmi slabý, nebot třikráte napsal jméno Národní Nowiny trojnásobným prawopisem. Přitom žádáme uctiwě přátele naše we Slaném a w okolí Slánském, aby se žádný z nich nepropůjčowal sl. krajskému auřadu k přeložení do češtiny neb k oprawení takowé omluwy, abychom zkusili, schopen-li jest onen sl. auřad zadost učiniti zákonům zemským strany jazyka českého.

5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: Alexander Dumas., Autor: Havlíček, Karel Smíšené zpráwy. Alexander Dumas prý psal w minulém roce šest románů do šesti časopisů. Jelikož každý román přes celý ročník se táhl, pojistilo wšech šest žurnálů Dumasůw žiwot, tak že kdyby zemřel, 1,200.000 franků wšem dohromady wyplaceno býti má. Naši pánowé se sotwa čeho takowého dočkají, i kdyby nejprůmyslnější průmysl pp. wydawatelů se zmocnil.

8. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Nově zvolení učitelé pro školu u Františkánů], Autor: Havlíček, Karel [ tři hvězdičky ] Jak doslýcháme, jsau již pro hlawní školu českau u Františkánůw učitelowé wywoleni. Jak dosud wíme, jsau mezi nimi: Dr. Amerling, co ředitel, Tesař, Bačkora starší, Mužak. Lepších si přáti nemůžeme.

6. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel Říšský sněm dne 3. října. ( Wečerní sezení. ) Denní pořádek: Rokowání o powolení daní na rok 1849. Jakkoli se jedná o powolení dané, nemohli se přece někteří pánowé zdržeti, politiku w malém i welkém prodáwati, ministrům hříchy wyčítati a dobré wlastnosti některých daní wychwalowati. Šuselka wýborně dokázal, že se musíme nutnosti podrobiti, má-li býti monarchie zachowána. To owšem nebylo mnohým podlé chuti, jinak by při tak důležité wěci nebyli tropili šprýmy. Mně to ale ostane wždy w paměti, že práwě ten muž, který pro swobodu bojowal, w době, když ještě srdnatosti a obětowawosti bylo třeba, nyní k mírnosti radí. Daně se musí w každém státu, ano i w republice platit. Také já jsem nepřítel potrawní daně. Rád bych tomu byl, by se hned změniti dala; ale na jaké překážky tu přijdem? Zásada, že každý podlé příjmů swých tráwí, nechá se hrozně těžko prowésti. Máme ji zcela zrušiti? Čím ale nahradíme deficit. Máme ji umírniti? S tím jsem srozuměn; jestli lid tím něco získá? Stát ztratí welmi mnoho, a potrawa přec nebude lewnější, jak toho bohužel máme příklad we Wídni. – Daň ze příjmů jest zajisté ta nejkrásnější, protože nejsprawedliwější; ale jak těžko ji w žiwot uwésti. Solní cena může wždy snížena býti; neb co stát na ceně ztrácí, to zase silnějším prodajem získá. Židowská daň, tento plat z wíry se wíce nesrownáwá s humanitau, s náhledy rakauské wlády. Činím náwrh, by se direktní daň na půl, indirektní ale na celý rok powolila. ( Tleskot, z lewé sykot. ) Pokorný se ohražuje proti tomu, jakoby on to byl býwal, který známé powěsti o Hawlíčkowi rozšiřowal. Durbasiewicz projewuje žádost, by půda městská nebyla obtížena reparticí urbární daně. Líčí dojímawými slowy bídu haličských řemeslníků; tisíce jich již hlady pomřelo, dwacátý díl, co císařská rodina potřebuje, by je zachránil. Dworní stát stojí dwakráte tolik, co daň ze zisku průmyslníků. Nechce učiniti žádný náwrh, doufaje, že na to ministerstwo obrátí swůj zřetel. ( Wýborně. ) Miliony se nakládají na wálku, které wyhladowělý lid zaprawiti musí; průmysl a obchod wázne, řemeslník není w stawu býti od swého wýdělku, a ještě by se mu mělo uwaliti wětší břemeno? Ptá se fin. wýboru, jakým spůsobem myslí nahraditi deficit, k wyzdwižení židowské daně pošlý? ( Nyní mluwil Brauner, jehož řeč podáme obšírně. ) Kaučić odporuje, by urbarní daň i na ty province rozepsána byla, kde jí dříwe nestáwalo. Doliak: Potrawní daň nemůže jíž nyní wyzdwižena býti, neb obnáší 20 mil.; činím ale náwrh, by ministerstwo wybídnuto bylo, předložiti komoře náwrhy stranu opraw finanční saustawy, snížení solní ceny, zrušení lotta, zjinačení potrawní daně a kolků. Borrosch: Musím tomu odporowat, že má sněm daně wypsati, on podržuje prozatím jen co provisorium starau saustawu daní. Až bude sněm w stawu daně wypsati, určí, která daň se má podržeti, která zrušena býti musí. Dále probírá jednotliwé posty státního wýčtu, často s elegicko-komickým komentárem. „ Musíme uspořádati naše státní hospodářstwí, sic se blížíme k wálce čeledí, která horší jest než občanská. “ Zastáwá sněm, že učinil, seč byl, a mrská drobet bürokratii, kterau prý nemůže nikdo lépe znát, než kněhkupec. Pak čte swé náwrhy. Borrosch nawrhuje ( smích ), by stawowský domestikální fond se učinil zemským. Borrosch nawrhuje ( smích ), by bürokratie nawrátila, co od lidí wíc přijala, než jí patřilo. Pánowé! já mám toho důkazy, mám několik petic, které neuwrhneme do bezdného jícnu petičního wýboru. ( Smích. ) Borrosch nawrhuje ( smích ), by každá obec směla potrawní daň wybírat a odwádět. Borrosch nawrhuje ( smích ), by zákon začínal těmito slowy: My Ferdinand potwrzujeme následující nám předložené uzawření říšského sněmu. Budu žádati hlasowání ballotaží, neb mnohý jest tu, jehož budaucnost od wlády záwisí. ( Oho. ) Kraus: Co se wýpadů na mau osobu týká, rád o nich mlčím, jak jsem jíž jednau prawil, jen když tím dobré wěci pomoženo. Že bych nebezpečnau hru hrál, není prawda, neb poctiwý muž nehraje žádnau nebezpečnau hru. Že jsem měl 7 měsíců času, bych státní wýčet wypracowal, spočíwá na omylu, neb jsem teprw 5 měsíců w ministerstwu. Daně w provincích jsem newypsal. Co se w Haliči stalo, newím. Urbarní daň je tam přepsána, poněwadž robota již od kwětna zrušena. Potrawní daň nebude moci nikdy býti zcela zrušena, neb we wšech zemích se nachází, a zajisté každý bude přáti, by při kořalce podržena byla. Urbární daň jest daň differenciální. Že jsem do Horwat peníze poslal, nebude míti nikdo za zlé, kdo wí, že tam rakauské pluky leží. Szabl co referent fin. wýboru přejme slowo, by námitky proti němu činěné wywrátil. Deficit, ze zrušení židowské daně pošlý, nahradí nějaké ušetření w státním hospodářstwí. Dne 4. října. W dnešním sezení uzawřelo wysoké shromáždění: 1. Powolení wšech direktních a indirektních daní na půl leta; cestního, mostowého a wodního mýta na celý rok. 2. Zrušení daně fiktitium w Čechách, od 1. listopadu počínaje. Dnes byly poprwé otázky presidentowy od Ant. Beka česky, od Szaszkiewicze polsky a rusínsky a od Prato wlasky s tribuny opakowány.

4. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Výklad hesla Národních Novin, Autor: Havlíček, Karel Wýklad hesla Národních Nowin. Mnohý zajisté již po celé čtwrtletí čítal na hlawě těchto nowin wždy stejné sady tlustým písmem wytištěné: „ Skutečná rownost národnosti. Spojení zemí koruny naší. Zrušení práw feudalních. Rownost wšech stawů před zákonem. Saudy přísežných. Odpowědné ministerstwo pro korunu naši. Wšeobecný sněm celého národu. Národní gardy wšude. Úplná reforma škol a auřadů. Místokrál w Praze " – aniž sobě pomyslil, co wlastně těchto několik řádků w sobě obsahuje. Jest to heslo našich nowin, to jest aučel náš, který chceme swými nowinami dosáhnauti; chceme tak dlauho usilowati, až wšechno to, co ta slowa obsahují, skutečně w Čechách a na Morawě uwedeno budo we skutek. A poněwadž nyní w tomto stawu wojenského obležení mnoho času nám zbýwá k rozjímání, umínili jsme si, smysl swého hesla trochu obšírněji wyložiti, aby každý třeba we wěcech státních méně sběhlý jasně widěl, jaké oprawy si přejeme we swé zemi, a aby pak dle swého uznání si mohl sám říci, drží-li s námi. 1. Skutečná rownost národnosti. Každému jest známo, že za starých časů před naší porážkau na Bílé hoře w naší zemi jen čeština panowala, wšechno se u auřadů jen po česku jednalo a psalo, wšichni stawowé se honosili tím, že jsau Čechowé. Po bitwě na Bílé hoře ustanowil wítěz 266 nad námi císař Ferdinand II., aby němčina i čeština stejných práw užíwaly, a od té doby počala se němčina u nás wždy wíce zmáhati a čeština domácí ponížowati. Weliký počet nejhorliwějších a možná powědíti nejpoctiwějších Čechů wypo - wězen jest z wlasti, statky se jim pobraly a rozdaly mezi pomocníky císaře Ferdinanda II., kteří byli cizincowé z celého swěta sebraní, lid náš dán byl této nejwíce cizé šlechtě do nejhorší poddanosti; Lichtenstein w Čechách, Dietrichstein na Morawě, oba cizincowé, drželi co spráwcowé zemští železnau metlu nad naší zemí, našinci rozptýleni jsau do celého swěta a do zpustlé země naší uwedeno jest nesmírné množstwí kolonistů německých. Stará naše swobodná konstituce, kterau již císař Ferdinand I. znamenitě pokazil, wzata nám jest auplně od Ferdinanda II., a nastala neobmezená despotická wláda, kterau jest nejlépe nazwati jezowitskau. Pod takowau wládau brzy musí w každé zemi klesnauti wzdělání, mrawnost, poctiwost, statečnost ducha, wynálezy atd., auplatky wšude zjednají průchod, a auřednictwo s wojskem panují nad těmi, kteří je prací swau a penězi swými žiwí. Proto se také jenom cizinci zmocnili w Čechách poznenáhla wšeho průmyslu a wšeho wzdělání; neboť dosáhnuwše doma lepšího wycwičení, přišli do země naší a zřizowali u nás wýnosné dílny a ústawy. Kupectwí též bylo wždy hlawně w jejich rukau. Celá šlechta a wšichni wážnější stawowé počali se poznenáhla jazyka národu swého ba poctiwé české krwe odříkali, a jmenowitě od času císaře Josefa, kdežto se wláda sama wšeblikými welmi wtipně wolenými prostředky počala bedliwě a úsilně starat o rozšíření němčiny, od těchto časů utrpěla naše národnost takowau porážku, že jsme my Čechowé we swé wlastní zemi opowrhel byli, a že se za hanbu a newzdělanost powažowalo, we společnostech česky mluwiti, tak že ještě po dnes jest malý počet lidí wzdělaných, kteří by w mluwení a psaní mateřčiny swé tak obratní byli, jako jsau w němčině, úřadowé naši sami tak jsau po zadu, že si ku př. translatory ( překladače ) české drží, jako w Praze sl. gubernium, sl. policie, ačkoli skoro každý auředník rozený Čech jest a nejwětší počet česky mluwí. Tak malau wážnost mají k jazyku našemu a k zákonům tito pánowé, že si lenují, naučiti se českému prawopisu! ačkoli jim zákon wždy ( ne teprwa w konstituci ) předpisowal sběhlost w jazyku českém. Když tedy u samých úředníků zákony w tak malé wážnosti jsau a za žert se powažují, což diwu, že jestli ostatní lidé ještě méně na zákony dbáti budau. To pak bude hezký pořádek w zemi! Takowý hanebný staw a zanedbáwání jazyka a národnosti swé my Čechowé déle trpěti nechceme a nebudeme, zwlášlě když zákony na swé straně máme, které wždy mluwí o rownosti obau jazyků. Skutečnost ale wždy ukazuje ještě nerownost do nebe wolající, a mohli bychom na sta pádů wypočítat, kde čeština proti němčině u nás zkrácena jest proti zákonu. Ani teď neukazují auřadowé naši chuť a dobrau wůli, držeti se těch zákonů. Jen jeden nejnowější příklad. Wláda wydáwá nyní w Praze nowiny we swém smyslu německé i české, Prager Zeitung a Pražské Nowiny. České wycházejí w malém archu 4krát za týden, německé we welkém 6krát; německé mají wšechna auřední oznámení, české skoro žádná. K tomu ještě pochází toto ustanowení od hr. Lwa Thuna, který se od Němců za Ultračecha wyhlašuje! – Nechceme-li tedy, aby ze země naší poznenáhla bylo Irsko, kdežto Irčané žebráci jsau a Angličané páni, musíme pewně pracowati o tuto skutečnau rownost národnosti, která nám tím wíce dle práwa náleží, že jest počet nás Čechů mnohem wětší než Němců.

12. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Slovo o zkoušce pro farní konkurs, Autor: kolektiv duchowních; Havlíček, Karel (přetisk) Slowo o zkaušce pro farní konkurs. Na základě ustanowení se církewního sněmu w Tridentu přikazuje Pražská synoda od roku 1605, aby duchowní beneficia t. j. řízení a wedení samostatné spráwy duchowní, jenom takowým duchowním swěřena byla, kdožby od swého biskupa k tomu cíli zkaušeni a za schopné uznáni byli. A žádnéhoť nebude zajisté, ješto by chtěl twrditi, žeby takowáto zkauška nebyla na swém místě, žeby nebyla i užitečná a k prospěchu církwe slaužící. Takowauto zkaušku nazwěmež obwyklým u nás jménem: zkauškau pro 27 farní konkurs, jakobychom řekli: Kdo se podwolil takowéto zkaušce, opráwněn jest, žádati o samostatné wedení úřadu pastýřského. Než wšak namítá se tu jiná otázka a sice tato: Jest zkauška pro farní konkurs, jaká ze strany politické od dáwných časů zawedena byla, podle formy a způsobu tak též potřebná a nynějším okolnostem přiměřená, a může-li před saudem zdrawým obstáti, a má-li i na budaucnost potrwati? Na ni odpowědíti osmělujeme se s následující úwahau: Každý duchowní bez málo které wýminky, který chce beneficium s úřadem pastýřským dosíci, podrobiti se musí zkaušce pro farní konkurs. S dobrým pak prospěchem odbytá zkauška takowého činí schopna, že po šest let za sebau může dosáhnauti některého beneficium w rakauských zemích. Kdožby ale po wyjití této lhůty šestileté žádného nedosáhl beneficium, tentýž duchowní, jenž po šest roků za schopného uznán byl: aby mohl říditi každé beneficium, stáwá se dnem wypršalé zkaušky pro farní konkurs neschopným k beneficium, pakliže se znowu takowéto konkursní zkaušce nepodwolí, ji pak s dobrým prospěchem neodbude. Zkaušení takowému nejenom kaplani, kooperatorowé, administratorowé, kaplani zámečtí, exposité, alebrž i samostatní spráwcowé duchowní, jakož lokalisté, faráři, děkani podrobeni jsau. Chce-li již takowýto samostatný spráwce duchowní, byťby i swůj úřad pastýřský s obezřetností mnohau, s následkem přewýborným wedl, byťby jeho wzdělanost scientifická daleko široko známa byla, byťby jeho zásluhy, ješto sobě we spráwě duchowní wšestranně získal, od církwe i od státu začasto pochwalně uznány byly: přece takowý, chtěje jiného beneficium dosíci, anť již šest let od poslední jeho konkursní zkaušky uběhlo, opět se nowé podrobiti musí, aby tudy ukázal žeť s to jest, spráwu duchowní dobře wésti. Při tom přece wýminka stojí, že farář a děkan mohau dispens od této zkaušky obdržeti, nepak lokalista, byťby wšechny ty chwalné wlastnosti měl, ať již dlauho byl w úřadě pastýřském pracowal, ať tři, čtyry konkursy již byl odbyl, tentýž nedosahuje dispense, proto že sluje — lokalistau, lokálním kaplanem! — Nenalézá se w tom nedůslednost? Než dosawadní zkauška pro farní konkurs snad se může i pro duchowní zpředu připomenuté, jenž samostatnau spráwu pastýřskau newedau, w též swé formě za nepotřebnau, newolnau ba za obtížnau pokládati. Když zkauška pro farní konkurs o strany politické nařízena a uwedena byla, mohlať onano nejen užitečnau, alebrž i potřebnau býti. Neboť nedostáwalo se bohoslowců wzdělaných, pročež přijímali se pro swětský staw duchowní začasto i méně wzdělaní mužowé, jenom když bezúhonných mrawů byli; takowí pak se k spráwě duchowní připauštěli. Aby wšak jistoty bylo, že tito mužowé wlastním pokrokem w uměních wíce se wzděláwají, i u wedení spráwy duchowní se zdokonalují, byloť zajisté welmi přiměřené, že se každý takowý, prwe nežli samostatné řízení duchowní přewzal, zkaušce podwoliti musel. Poněwadž ale nyní w Čechách žádný na kněžstwí poswěcen nebýwá, lečby se byl wykázal, že běh theologický s řádným prospěchem odbyl, lečby prwe u swého nejdůstojnějšího biskupa při zkaušce synodální dobře byl obstál; kdyžť pak žák čili kandidat pro swětské kněžstwo nejen weřejným theologickým čtením w kolegiích, ale i saukromným přednášením we swých seminářích k swému powolání připrawowán a pro ně wzděláwán býwá; kdyžť dále předobře wí každý pastýř duchowní, že on při pokroku u wzdělání wšech stawů nesmí pozadu zůstati, ješto wšechno naň očí swých upírá; kdyžť pak ještě k mnohé činnosti pobauzen býwá nejen kanonickými generálními, ba i každoročními wikariatními wisitacemi; pročež ze wšech těchto okolností wyswitá: že zkauška pro farní konkurs, jaké až posud stáwá, není wíce potřebná. Kdožby jinák saudil, musilby také přiswědčiti tomu, žeby fakulta bohoslowecká a její professorowé nebyli dostateční w čtyrech ročních bězích čili kursách, prowedení duší schopných mužů wychowati, a žeby priwátní přednášky w seminářích nebyly žádné nawedení pro praktickau zpráwu duchowní. Tohoť pak se nikterakž twrditi nemůže, proto že zkušenost tomu na odpor stojí. Umře-li k. p. farář, býwáť od nejdůstojnějšího ordinariatu za administratora čili prozatimního spráwce fary ustanowen kaplan, třebas žádnau konkursní zkaušku nebyl dělal, byťby jen krátký čas we spráwě duchowní byl býwal. A přece tentýž řízení weškeré spráwy duchowní na sebe béře, a k tomu ještě nemalau powinnost má, že musí službu šafáře pro interkalár zastáwati, k čemuž zajisté obezřetnosti neskrowné potřebí jest. A toť práwě důkazem, žeť nejdůstojnější ordinariat též takowému duchowenstwu, kdož žádnau zkaušku pro farní konkurs neodbyw, swau důwěru wěnuje a tímto jednáním skutečně prohlašuje: že spráwu duchowní též onen wésti může a schopnosti k ní má, který se žádné zkaušce konkursní nebyl podrobil. Budiž nám ale ještě dowoleno následowně podotknauti. Auřad saudce, lékaře, učitele jest taktéž důležitý, a může se potažně přirownati auřadu pastýře duchowního. Dělá wšak práwní jen jednau swé zkaušky appellatorní, lékař jen jednau swé magisterium, praeparand jen jednau swůj školní konkurs; a wšickni tito jsau nawždy za schopné uznáni, by we swých okresích účinkowali. Jediný jen bohoslowec jaksi zahanben jest, a to k swé škodě, že nikdy nebýwá za dosti schopného uznán. Prawili jsme též, že nynější farní konkurs jest wěcí newolnau a spolu obtížnau. A zajisté tomu tak. Zkauška takowá může se až posud jen w konsistořích odbýwati. Kde dioecese rozsáhlá, tuť duchowním cesty tam i zpátky nemalé wýlohy způsobíwají, kteréž třídenním meškáním we městě ještě rostau. Powáží-li se již, že duchowní wýlohy tyto ze swého nésti musí, že, wyjmeme-li kooperatory, jacíž s dwěma sty zlatých na stř. z c. k. fondu náboženského placeni jsau, ostatní kaplani jen skrowničký prekární ( — jakobychom řekli: wyžebraný — ) a nejistý plat mají, jakýž časlo mzdu pořádně placeného nádworníka nepřewyšuje; tudyť nižádný nebude pochybowati, že onano periodická powinnost konkursní ( ať užijeme jenom skrowného wýznamu ) newolnau a obtížnau jmenowána býti zasluhuje. A oprawdu bolestně to tížiti musí, když duchowní, který bídně swé potřebnosti newyhnutelné obstaráwá, swůj uspořený penízek tímto způsobem zbůhdarma wynaložiti přinucen jest, když při takowýchto okolnostech nemůže si swému powolání příhodných a potřebných knih opatřiti, jichžto pomocí by se wíce wzdělati mohl; když není s to, aby swé zdrawí, kteréž, že se při pracech swých namahal a mnoho si odepříti musel, zkázu utrpělo, upotřebením zdroje léčiwého naprawiti; když i při tom ničeho k záměrům dobročinným obrátiti nemůže! Totoť jenom budiž praweno o nynější zkaušce pro farní konkurs, byť i wšechny důklady nebyly wyčerpány, kteréž proti ní mluwí. Ctěliť jsme tu wěc jak leží zpočátku jen powšechně, nepustiwše se do zláštností, před mysle postawiti, wšak i to, co jsme podotkli, daufáme že powede k náhledu, kterak přání duchowenstwa, tohoto již nepotřebného, ba obtížného břemene zhoštěnu býti, slušné a sprawedliwé jest. Pakli by se mělo namítati, žeby při zrušení takowéto zkaušky pro farní konkurs podotknuté zásady církewní newyplněné zůstaly, tuť bychom, aby se i těmto zadost učinilo, i duchowenstwu od onoho břemene periodického zproštění způsobilo, tohoto nepředpojatého mínění byli: aby žádný nowě wyswěcený kněz k spráwě duchowní se nepřipauštěl, kdožby se takowé zkaušce u swého nejdůstojnějšiho biskupa byl nepodwolil, w ní pak dobře nebyl obstál. Takowáto zkauška ať jest platná pro wždycky, nemajíc potřeby opakowání. Wysílajíce toto pojednání u weřejnost nejsme jiného úmýslu nežli toho, abychom wůli a přání našeho nejmilostiwějšího Otce a Krále dosti učinili, jenž danau swobodau w tisku a popřánau konstitucí chce přání, potřeby a prosby swých poddaných zwěděti, jejich pak položení zlepšili a oblehčiti. A tohoť tak důwěrně očekáwáme, jakož i přeswědčeni jsme, že wšickni, kdož práwě i šlechetně smýšlejí, našemu mínění přistaupí, když dokládáme: Duchowenstwo byloť i w tom kuse dosti drahný čas od bureaukracie znewolňowáno. Několik duchowních B. V.

24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad a otisk článku Frankfurtských vládních novin], Autor: Havlíček, Karel (překl.) Frankfurtské vládní nowiny podáwají následující úsudek o událostech Wídeňských: „ Častěji jsme již dokazowali, že německá politika musí býti sauměrná poměrům wětšího dílu německých zemí, a centrální wláda řídí se takowau politikau. Od této politiky nesmí se ani nyní uchýliti, powažujíce poměry Rakauska, kterého jen malý díl k Německu patří. Centrální wláda musí tedy takowé postawení zajmauti, aby Rakausku ulehčila přirozené wywinutí. K tomu je třeba, aby císař co nejdříw zase dostal Wídeň do swé moci, z které se wzdáliti musel. We Wídni musí wládnauti císař a zákonní auřady, a nikdo jiný. Nyní ale wládne we Wídni bezuzdná lůza a díl sněmu, kterému terrorismus nedowoluje swobodně rokowati, a kde wládnau nyní náružiwosti, nikoliw ale maudré úwahy. Mužowé, kterým we Wídni wlada swěřena, nejsau rádcowé koruny, nýbrž otroci auly a maďarské strany. A přece chtí z Wídně rozkazovati celé říši, použíwajíce zákonních forem a ukrýwajíce se za monarchii, ačkoliw připraweni jsau, každau chwíli s republikau wystaupiti. Tento nezákonní staw může jen pomocí wojska a pomocí bana Jelačiće zrušen býti. Jak se to stane, okáže budaucnost. Manifest císařůw okazuje, že přísně zakročili hodá. Wšak musí se to státi honem, neb z Němec se chystají ze wšech stran republikáni Wídni na pomoc, aby tam založili swé panowání, protože w Berlíně i we Frankfurtě byli poraženi. Jest tedy potřeba, aby walné wojsko Wídeň obklpilo, — ale kde wzít wojsko? Mluwilo se, aby centrální wláda něco wojska rakauské wládě k pomoci poslala. Musíme proti tomu mluwiti, neb byloby to pro nás nebezpečné, míchati se do wnitřních záležitostí Rakauska, které není německé, a kdo wí, bude-li některý díl Rakauska k Německu patřiti. Wtrhnutí německého wojska do Rakaus powažowali by Slowané za pokus nepřátelský, a tím by panující zmatek se jěště zwětšil. A proto poslala wláda jen komissary do Rakaus, aby tam zjednali pokoj a protiwili se snahám a požadowáním Ultra-Němců. Těmto komissarům pracují na příkoř poslanci Frankfurtské lewice, kteří wítězstwím Němců a Maďarů nad Slowany Rakausy k Německu připojiti chtějí. Ale wítězstwí těchto lidí byloby wítězstwí republiky, wítězstwí anarchie nad zákonem a pořádkem. Po takowém wítězstwí by Rusowé zakročili. Wšak my nedoufáme, že Wídeň zwítězí. A pak, Wídeň není hlawa celé říše, — jednotliwá města w provinciích opírají se Wídni, a protože neněmecké obywatelstwo přewládá, nelze se nadíti, žeby rakauské země následowaly příklad Wídně. Praha se prwní prohlásila proti Wídni a nalezne zajisté následowníků, a Wídeň bude co newidět pokořena a odzbrojena bez pomoci centrální wlády. Po ukončení wnitřního boje rozhodne Rakausko samo, jestli se některé jeho země k Německu připojí. “ —

5. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Ponížený a satirický dopis redaktora Národních Novin z Prahy k panu redaktoru Moravských novin do Brna, Autor: Havlíček, Karel Ponížený a satirický dopis redaktora Národních Nowin z Prahy k panu redaktoru Morawských Nowin do Brna. ( Dokončení. ) Že toho tedy welice lituji, poněwadž jsem onomu panu dopisowateli k jeho „ potajemnému kopnutí “ Morawských Nowin a tudy ke kanonizowání Národních Nowin owšem z nedopatření swůj wlastní střewíc půjčil: o této mé lítosti račte být ubezpečen. Poněwadž ale sám Bůh k wůli prawé litosti wšechno odpauští, doufám, že i Waše Weličenstwo pro mau lítost mi odpustiti ráčí, že nemám tolik humoru, abych při wšemožné skromnosti nahlížeti mohl, že kromě té poslední mrzuté polemiky wšechno ostatní o Morawě z Wašich nowin wyjímám, a že tedy zhola nic Slowanstwu na Morawě prospěšného Národní Nowiny neobsahují, leč by to byly z Morawských Nowin uzmuly. Wyznámám sice s lítostí swau winu, že mnohé články místní z Wašich nowin wyjímám, ku kterým ale pak znamínko M. N. přisaditi nikdy nezanedbám, aby mne nikdo w podezření miti nemohl, že jsem je sám sepsal. Při tom ale wšemožné doufám, že z těch ostatních mnohých článků w Národních Nowinách obsažených a s M. N. nepoznamenaných přece ještě leckterý Slowanstwu na Morawě prospěšný býti může, owšem jen pod tau wimínkau, kdyby totiž Waše Weličenstwo ze swého od morawského sněmu obdrženého wýhradního privilegium na hlawní slowanské organstwí w Morawě také mně ubohému Čecháčkowi částicku laskawě přepustiti ráčiti chtělo. Abych ale Wašnost tím snadněji k tomu naklonil, powím Wám, proč mají Morawské Nowiny tolik zjewné nepřízně. Wáš p. dopisowatel ch. píše Wám příčíny tajné nepřízně, že totiž málo chwálíte, málo nadáwáte, že neslaužíte žádné straně, že jste samostatné, že slaužíte wládě rozšířowáním dobré naděje a důwěry, že neburácíte, nesypete pepřem, nezalejwáte wodkau; to wšechno ale držím za špatnau radu. Já k. př. zrowna naopak mám mnoho zjewné nepřízně, práwě proto, že rozsíwám a rozšiřují důwěru k wládě a dobré naděje. Abyste mi rozuměl, musím doložiti, že jsem wšechnu swau důwěru a dobrau naději ztratil, ale když jsem ji ztratil, zasel jsem ji, rozšířil jsem ji, proto že ji někdo jiný najíti musel: a práwě pro takowé rozšiřowání důwěry a dobré naděje, trpím welmi mnoho zjewné nepřízně. Že málo chwalíte, to bych nemohl říci, a práwě proto trpíte také zjewnau nepřízeň. Poněwadž neslaužíte žádné straně, proto Wám také žádná neposlauží; člowěk musí být buď studený nebo horký, na žádný pád ale nesmí být tak, zrowna tak samostatný jako morawský zemský wýbor, a zrowna pro tuto samostatnost zcela congruentní s morawským zemským wýborem trpíte nejwíc zjewné nepřízně. Že nesypete pepř a nepodáwáte wodky silné, proto máte také tuze mnoho zjewné nepřízně; neboť za našich časů pokazili jsme si rozličnými od jistých odpowědných pánů uwařenými jídly tak welice žaludek, že bez pepře, wodky ani bychom neobstáli. Pročež máte-li jaký pepř a wodku, jen s tím wen. Co se w dopisu p. ch. týče Morawskýck Národních Nowin, na to neodpowídám. Konečně ale ještě swau neobyčejnau titulaturu objasniti musím. Pozoruji již dlauhý čas, že mezi jinými reformami také titul Jeho Weličenstwo w Morawských Nowinách wynalezen a nejprwé užíwán byl. Poněwadž toto slowo u nás až posud užíwáno nebylo, pročež ještě w národu žádného wýznamu nemá, a poněwadž jsem myslil, že se Wám tento titul přede wšemi jinými nejwíce líbí: doufal jsem se Wašemu Weličenstwu tak nejlépe zawděčiti, dle zásady, kdo chce kam, pomozme mu tam. Ostatně jsem a budu wždy, pokud wysoké a wyšší mocnosti tomu nezabrání, redaktor Národních Nowin.

6. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – W průmyslowé jednotě, Autor: – W Průmyslowé jednotě byla dne 3. Února měsíční schůzka. Ze spráwy za předešlý měsíc jewilo se, že dwa zakládající audowé ( platící každý ročně po 24 zl. stř. ) wystaupli z jednoty: za to wšak přistaupilo deset nowých audů samých horliwých Čechů. Poněwadž z těchto každý ročně 10 zl. stř. přispíwá, získala tedy Jednota při této změně ročně 52 zl. stř. Nastalo nyní welmi krátké jednání o wydáwání českého průmyslowého časopisu prostonárodního, a brzy skoro jednohlasně uzawřeno bylo, aby Jednota p. Pospíšilowi odewzdala wydáwání jeho. Na žádost ředitelstwa uwolil se dobrowolně p. Pospíšil zůstawiti časopisu dosawadní jeho jméno, a redakcí powede nyní p. Amerling, o jehožto zásluhách w prostonárodním wykládání přírodních a technických nauk, zbytečné by bylo zde slow šířiti. Nadějeme se, že pod jeho samostatnau redakcí časopis tento brzy se walně rozšíří po wlastech našich, a hojný užitek wydáwati bude. Cena za rok ustanowena jest 1 zl. 20 kr., čtwrtletně 20 kr. stř., jistě téměř nepatrná. Wycházeti bude we swazečkách, jak o tom a o ostatních při něm nowých zřízeních oznámení p. Pospíšilowo obšírnějších spráw podá. My ale p. Pospíšilowi i co audowi Jednoty i co českému nakladateli welice powděčni jsme, že nenechal zahynauti tento prospěšný časopis. Německý nenašel žádného podporowatele, pročež wycházeti nebude. Na to zwolen jest p. Rettenbacher, zdejší profesor chemie, muž we wědě té zwlášť proslulý, skoro jednohlasně za čestného auda Jednoty. Nastal nyní jiný náwrh p. Kreutzbergůw, totiž ten, aby nebožtíkowi Drowi. Lisztowi, známému německému publicistowi, politikowi a národnímu oekonomu od Jednoty naší a wšak z části z učiněné k tomu sbírky w Kufsteině w Tyrolsku, kde zemřel, pomník postawen byl. Po dlauhém o této wěci rokowání ustanoweno jest wětšinau hlasů 34 proti 18 ( wšech audů přítomných bylo 52 ), aby se sice něco k poctě Dra. Liszta od Jednoty učinilo, a wšak direkcí aby zůstaweno bylo dále o spůsobu whodném této pocty rokowati a pak některé měsíční schůzce o tom náwrh předložiti. J. M. C. ráčila důstojného pána generála řádu Křížownického p. P. Jakuba Beera ustanowiti za gymnasialního direktora w králowstwí Českém.

11. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel Skrze nemilau přestáwku we wydáwání našich nowin stalo se, že mnohem později než obyčejně nowá předplacení se zasílají. Posud sice, poněwadž jsme dostatečnau zásobu tisknauti dali, můžeme každému nyní se přihlašujícímu P. T. p. předplatiteli auplnými wýtisky wšech čísel poslaužiti: žádáme wšak, aby každý, kdo ještě se předplatiti míní, co nejdříwe předplacení swé zaslati ráčil, poněwadž již brzy počneme jen tolik wýtisků tisknauti, kolik potřebujeme, tak žeby později se přihlásiwší páni předplatitelé snad již wšechna čísla dostati nemohli. Spolu oznamujeme, že jsme těchto dwau čísel, we kterých nowý, pro každého wenkowana důležitý zákon o náhradě wytištěn bude, wětší počet tiskli, aby si je každý, komu na nich záleží, za obyčejnau cenu w naší expedici w Praze opatřiti mohl. Postarali jsme se o překlad co možná nejsrozumitelnější.

31. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Strana zpátečnická], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Strana zpátečnická usiluje wšemožně we swých časopisech ( hlawně we Wlastimilu ) a rozličnými jinými cestami získati si podpisy na swau adressu strany oktrojowané ústawy, a jak doslýcháme, není ( aspoň w tomto pádu ) tuze wybírawá a aristokratická proto, že wedle nejprwnějších šlechticů naší wlasti také čeledínowé a učedlníci se podpisují. My si neuděláme tu politickau nečest, abychom snad někomu chtěli překážet we wyjewení swých politických přeswědčení: žádáme ale opět wšechny s námi stejně smýšlející, aby se wší horliwostí užili wšude na wenkowě swého wplywu proti podpisowání této adressy, zwláště na těch místech, kde by snad lid z newědomosti se mohl dát přilákat k podpisům. Co se oktrojowané ústawy týče, myslím, že z mého weřejného processu mohl každý o ní nabýti náležitého úsudku, a nedržím za potřebné, ještě něco wíce tuto dokazowati. Zároweň žádáme, aby se co nejrychleji w zasílání přístupu k žádosti naší o brzské swolání sněmu českého pokračowalo, nebo tím nejwíce doufáme poraziti stranu zpátečnickau před weřejností. Nepowažuj to nikdo za wěc nepatrnau, třeba se žádost naše newyplnila, dost na tom, že aspoň budeme my a celý swět wědít, jak weliká jest u nás strana liberalní a jak malá zpátečnická, a to jest důležitá wědomost!

5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Pravopis český]., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. 7. Pravopis český Václava Hanky. Sedmé vydání. V Praze 1847. Nákladem spisovatelovým 1847, za 12 kr. Na titulu jest wyobrazen sám p. spisowatel, jak se učí českému prawopisu a českým písmenkám. A ku konci nacházíme několik bujných wýrůstků rytířského wtipu we werších, we kterých se kritikowé a nepřátelé p. spisowatelowi welmi trefně a důmyslně přirownáwají ke swini ( 92 ), ba i pohůnky a holomky nazýwají ( str. 93. ). Wsadil bych se o newím co, že si we spůsobu té swině p. rytíř Hanka myslí Hawla Borowského. Bujná fantasie, ó bujná fantasie, bujará fantasie!!

5. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel * * * Dne 5. list. Zejtra dne 6. je zápis pro wšechny 3 lycea. Na sedmé škole staroměstské bude přednášeti: Dr. Padlesák náboženstwí, Dr. Náhlowský filosofii ( proz. ), Dr. Jandera matematiku, Dr. Šohaj filologii ( proz. ), Dr. Karel Boř. Presl přírodopis. Na lyceum nowoměstském w septimě: P. Dworský náboženstwí, Dr. Smetana filosofii, Dr. Kulik matematiku, Dr. Bruna filologii, Dr. Köhler přírodopis. Na malostranské septimě: P. Böhm náboženstwí, Dr. Volkmann filosofii, Dr. Axamit matematiku, Dr. Čupr filologii, Dr. Kolenatý přírodopis.

11. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad výňatku z úvahy uveřejněné v časopisech Lloyd a Presse], Autor: F. H. Sch.; Havlíček, Karel (překlad s komentářem) Známé časopisy Lloyd a Presse již několikráte o sjezdu biskupském we Wídni se zmínily, a zdá se jakoby biskupům příliš přízniwé nebyly. Ačkoliw wše, co listy tyto w záležitostech církewních píšau, s prawau swobodau církewní se neshoduje a jen šilhawě stranau na wěci církewní se díwá, nalezají se přece w Presse čís. 106 a 107 pod známkau F. H. Sch. dosti swobodomyslné a dobré náwrhy k uspořádání poměrů církewních. Klademe zde některé § §. na příklad. A. O církwi wůbec. § 2. Auřady a důstojnosti církewní, ano sama důstojnost papežská jsau každému bez rozdílu stawu a národnosti, který wědomostí a cností tomu důstojný jest, přístupné. §. 4. Církew řídí a sprawuje záležitosti swé na zákonních sněmích čili konciliích pod nejwyšší spráwau swobodně zwoleného papeže. §. 7. Biskupowé a kněži jakožto občané mohau zastupitele národu woliti i za ně zwoleni býti, a tím spůsobem w zákonodárstwí zemském podílu míti. Auřady ( swětské ) ať nezastáwají. §. 8. Duchowní co občané požíwají wýhody wšech práw občanských; nesau wšak i wšecka občanská břemena; oni mají wšecky powinnosti dobrého wlastence a we wšech wěcech swětských jsau zákonům zemským podrobeni. §. 9. Nekněžím budiž takowý wplyw při wěcech církewních přiřknut, aby obcím aučastenstwí w církwi wždy zachowáno bylo beze wší ujmy na samostatnosti předstawených církewních. §. 11. Spojení s nejwyšší hlawau církwe budiž swobodné kněžím i nekněžím, jednotliwcům i spolkům. B. O diecesí. §. 13. Biskup budiž od kněžstwa we spojení s lidem wolen. §. 16. Nařízení biskupská jen tenkrát platí, když jeden z raddy jeho podepsán jest. §. 17. Radda biskupská jest odpowědná synodě. §. 20. Samostatní duchowní spráwcowé mají stejná práwa a powinnosti, jakož i stejné jména farářowé. §. 22. Kooperátoři we swém platu ať tak postaweni jsau, aby ani od milosti pyšných boháčů, ani od dobroty pobožných nuzáků nezáwiseli a zwláštní domácnost rozdílnau od farářů měli. We wěcech duchowních ať jsau wždy farářům podřízeni. §. 23. Sesazení z auřadu duchowního stáwá se od synody, která ze středu swého saud k tomu sestawuje. §. 24. Sauhlasí-li biskup a synoda, stáwá se ustanowení jejich zákonním; nesauhlasí-li wespolek, odkazuje se wěc k saudu metropolitnímu. §. 26. Synoda ( diécesní ) sestupuje se ročně nejmeně jednau. §. 27. Každý kněz má místo a hlas na synodě. §. 28. Okresní konference ( Pastoral - o. Rural-Conferenzen ) držíwají se nejméně dwakrát do roka. §. 29. Vikaři ( děkani ) se wolí od kněžstwa téhož okresu, a wolba tato se od biskupů stwrzuje. §. 30. Ničemné a potupné konduity buďtež zrušeny. §. 31. Posawádní kněžstwo potupující zkaušky ( konkursní ) ať přestanau zcela. C. O klášteřích a slibech řeholních. §. 35. Každý klášter drží se pořádku a kázně swé samostatně. §. 41. Chce-li jednotliwec být saecularisowán, zanáší žádost na biskupa, který w tom rozhoduje; má-li nějaký klášter ( Ordenhaus ) se zrušiti, rozhoduje synoda, a o celé řeholi papež. §. 42. Je-li řeholník již 10 let professus a 50 let stár, přestáwá u něho dispensalio a votis ( wyproštění ze slibu ), leč w důležitých případech, kdežto papež sám jej z nich rozwazuje. Z těchto § §. patrno, že mnoho dobrého w náwrhu F. H. Sch. leží. Ku konci prawí ze zkušenosti wlastní takto: „ Oprawy w klášteřích jsau potřebné, a samo sebau se rozumí, že dle sprawedlnosti a lidskosti při oprawách řeholních i to se stane, že oněm řeholníkům, kteříž by o rozwázání ze slibů swých žádali, toto od církwe se udělí. Neboť jen ze swobody pochází zdar církwí, jen při swobodě zkwětá cnost a dobrý mraw, a jenom swoboda budí a zachowáwá mysl k obětiwosti odhodlanau. “ Připomínáme, že w tento smysl již w N. N. o slibech řeholních stejný náwrh podán byl.

17. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Něco o poměru Čechů a Němců - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Z uwedeného od wáž. p. dopisowatele příkladu již snadně pochopiti lze, jak asi jinde na mnohých místech skutečně wypadají ona německá, německo-česká a česko-německá místa, která nacházíme w katalogu duchowním, a snadně se domýšleti možno, že prawý poměr Čechů a Němců u nás jest asi 4:1 aneb nanejwýš 3:1. Že ale welice důležito jest pro mnohé, welmi praktické otázky s jistotau a nad wšelikau pochybnost prawý poměr wěděti, bohdá ani příkladů ani důkazů uwáděti nemusíme. Red.

28. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Zdůvodnění nevyšlého čísla Šotka], Autor: Havlíček, Karel Slíbili jsme ještě w tomto čtwrtletí jedno číslo " Šotka " swým předplatitelům – ale skutek utek. Nestalo se to owšem naší winau, nýbrž proto, že se Praha nachází w stawu obležení a že nad námi panuje zákon wojenský. Lehko tu každý uwěří, žeby náš " Šotek " ani Passierschein nedostal.

14. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [otisk patentu], Autor: Havlíček, Karel * * * Z Holomauce. Předwčírem přišel následujíci cís. patent: My Ferdinand Prwní, konstituční Císař Rakauský, král Uherský atd. Patentem Našim od 22. října 1848 wyzwali jsme wšechny do ústawního říšského sněmu zwolené národní zástupce, by se do 15. listopadu w městě Kroměříži jistě wynajíti dali, aby tam dálší porady o ústawě drželi. Bylo Nám připomenuto, že mnozí z poslanců do swých wlastí odejeli, a že tedy bez nesnází w prawý čas na jmenowané místo přijíti nemohau. Také Nám bylo wědět dáno, že příprawy, které se strany místností sněmowních a strany příbytků poslanců i k wůli ostatním potřebám učiniti musí, do 15. listop. s jistotau sotwa ku konci přiwedeny budau. Konečně welmi na tom záleží, aby se hned k počátku jednání sněmowního co možná nejwíce poslanců sešlo. Prohlédajíce k těmto okolnostem widíme se k tomu přiwedeny, bychom den opětného otewření ústawního sněmu říšského od 15. listopadu odročili na 22. listop. 1818, i nadějeme se s tím wětší jistotau, že jmenowitého dne říšský sněm w Kroměříži k poradám swým přístup učiní. W Holomauci dne 10 listopadu 1848. Ferdinand w. r. Wessenberg w. r. Opět jsme přinuceni, čtenářstwu našemu nepodati patent tento w auředním překladu, který opět do neprawých rukau přišel. Deputowaných českých došel tento manifest w neděli práwě w tu chwíli, když byli již na odchod z Prahy auplně přichystáni. Následkem toho neodjeli – odjedau ale dne patnáctého we středu.

21. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Nová knížka od hrab. Lva Thuna, Autor: Havlíček, Karel Nowá knížka od hrab. Lwa Thuna. H. B. — Máme tedy prwní českau knížku sepsanau od rakauského ministra — neobyčejná to wěc až posud w české literatuře: „ Úwahy o nynějších poměrech, hledíc zwláště k Čechám, sepsal hrabě Leo Thun. “ Každý si již snad napřed pomysliti může, že čelí tento spisek hlawně proti té straně politické, kterau my w Národních Nowinách držíme: a práwě proto že pan hrabě zřejmě swé smýšlení wyslowuje, hodláme i my rowněž tak zřejmě a wšak též „ sine ira et studio “ ( jak pan hrabě o sobě prawí ) proti jeho spisu swé mínění wyložiti. Nynější postawení p. hraběte co ministra oswěty a náboženských záležitostí ukládá nám powinnost powažowati jeho knížku ještě za důležitější, než by se w jiných okolnostech býti zdála. Celý spis 96 stran w malém formátě, rozdělen jest na šestero částí: prwní čtyry jsau wíce theoretické, w posledních dwau praktických jedná pan hrabě o nejnowějším stawě politiky slowanské, zwláště české w Rakausích. Pan hrabě wyslowuje se zřejmě proti wšewládě, totiž proti tomu, aby wláda do wšech okolností občanů swých se míchala, wšechno sama říditi chtěla. „ Jak mohau — prawí — zákony rozhodowati o otázkách, ježto se týkají náboženstwí, wěd a dušewního wywinutí? ( str. 14. ) Moc státní chraniž důrazně mír a práwo proti každému nepříteli jak domácímu tak cizímu; ponechej ale lidem, aby buď sami, buď we spolku sausedském, aneb spojeni podle zwláštních swých interessů swobodně rozwíjeli swau činnost a sami pečowali o swé blaho. “ ( str. 17. ) Žádný liberální člowěk nemůže tuto zásadu p. hraběte haněti, ale mnohý se zeptá, kterak se srownáwá takowé liberální prawidlo s tím neliberálním associačním a obecním zákonem, jaký nám toto ministerstwo oktrojowalo, do kterého p. hrabě nyní ( musí se rozumět co stejně smýšlející ) wstaupil, proti kterému alespoň dříwe oposici nečinil? — Bez swobodné associace, bez oprawdiwě swobodné obce nelze nikterak, aby lidé rozwíjeli swau činnost: schwalowat jim tedy aučel a zamezowati k tomu prostředky, toť jest trochu ironické. Tolik tedy musíme proti hlawní wěci namítati, o které jedná p. hr. w prwních dwau odděleních swého spisu: jednotliwých námitek bylo by wíce. Tak ku př. prawí p. hr. ( str. 11 ), že protiwníci wlád bojují proti wládám skoro jen lží a podwodem. Tu již mluwí z pana hraběte ministr, ačkoli spis sepsán jest w priwátním žiwobytí: neboť každý, kdo historii r. 1848 a 1849 zná, nebude tuto strannickau sadu p. hraběte za prawdu držeti; a má-li se již o lžích a podwodech mluwiti, Bůh wí, neshledal-li by se w očích wlád onen biblický trám, pro který se tříška w oku bližního přece dobře widí. Také myslíme, že se p. hrabě mýlí, pokládaje, že také jest hlawní příčina událostí našich dní ta, „ že wzdělané třídy lidu odpadly ( aspoň z weliké části ) od upřímného, žiwého křesťanstwí. “ Pan hrabě myslí beze wší pochybnosti tak zwané wyšší třídy: tyto ale pokud známe dějiny swěta, wždy se welmi málo držíwaly upřímného žiwého křesťanstwí, nýbrž wíce zewnitřních ( jim pohodlných ) forem, powažujíce swaté náboženstwí Kristowo wíce jen za potřebnau uzdu na lid jim poddaný, než za prawidlo i pro sebe, a jestli se formálně co nábožnůstkáři chowali, činili to obyčejně z opatrnosti, aby se jim tato užitečná uzda nepřetrhla. Již we sw. biblí N. Z. prawí se, že snáze projíti welblaudu skrze ucho jehličí, než bohatému do králowstwí nebeského, na důkaz, že již to jest obyčejná stará wada wyšších tříd, co jim p. hrabě nyní wytýká. Strany prowedení národní rownopráwnosti we školách a w auřadech projewuje p. hrabě w třetím oddělení takowé smýšlení, s kterým dokonce spokojeni jsme, přejíce sobě, aby se jakožto ministr prakticky držel těchto swých zásad. On prawí: „ Žádnému národu jakožto takowému nepřísluší nějaká přednost před druhým, to jest: proto že někdo náleží k jistému národu, nic se mu nesmí odepírati neb zakazowati, čehož by pohledáwati mohl jako práwa, kdyby náležel k jinému národu. “ Na str. 44 wýslowně prawí, že se i na wyšších školách ( kde rozumí dle jiných swých wýroků také universitu ) zříditi musí české katedry wšeho způsobu. Wěci, we kterých se s p. hrabětem nesrownáwáme, jsau předně weliké, jak myslíme, přeceňowání a wychwalowání Němců, jejich učenosti a zásluh o civilisaci na str. 32., 33., 34. Čtaucí tyto strany musí zrowna mysliti, že pan hrabě pokládá Němce za prwní národ we swětě a že je nám Slowanům jako zrcadlo we wšem k následowání předstawuje. Nikdo nebude twrdit, že jsme se již wyrownali Němcům: jiná jest ale, máme-li si je co wzor k následowání wywoliti. My přede wším w tom hledáme budaucí welikost Slowanů, když by se nejwíce dle příkladů a wzorů starowěkých Řeků a Římanů, pak ale Angličanů ( sewerních Amerikánů ) a Francauzů wzděláwali. Neboť Řekům a Francauzům zdá se nám nejwíce podobná býti powaha národní slowanská, a w tom co naší slowanské powaze chybí, totiž setrwalost, důkladnost, zdají se nám Angličané a starowěcí Římané mnohem ctihodnější mistrowé, než Němci, kteří se jim w těchto wlastnostech ještě nikdy newyrownali. A w čem bychom si my Slowané měli wzíti Němce za wzor: w politice? w té jsau oni sami nejbídnější školáci, jak zkušenost učí; we wědě? w té jsau pedanti, kteří si twrdau škořepinau wědy tak zuby wylámau, „ že již ani jádro, kdyby se i až k němu probrali, okusiti nemohau; chybějící uvozovky w umění? k tomu jsau buď příliš chladni, buď příliš titerni, buď zas přeučeni; zkrátká by se nejlépe charakterisowati dali, že jsau welicí mistři w malých wěcech. Není zde přiležité místo, abychom slabé strany Němectwa rozebírali: ale máme přeswědčení, že wšechno skoro, co jest na Němcích následowání hodné, mnohem skwěleji a důkladněji u jiných národů nalezáme, a že wšechno to, co mají Němci půwodního u sebe, následowání pro nás hodno není. Tolik o poměru Slowanů a Němců wůbec; má-li ale p. hrabě přede wším jen na zřeteli Čechy a Němce w Čechách, jako se to skutečně zdá na str. 34, kde prawí: „ Dokud ale Slowané co do wnitřní sily a wzdělanosti zůstáwati budau pod Němci, potud musí tito wíce platiti w žiwotě jak občanském tak politickém “ — tu se zdá p. hrabě zapomínati, že dle našich dosawadních poměrů w Čechách wšechna česká wnitřní síla a wzdělanost w německé formě wězela a Němcům se připočítala, držícím násilně ( pomocí wlády ) wšechen monopol intelligence. Kdyby ale p. hrabě obyčejnau německau wesnici w Čechách porownal s obyčejnau českau, sotwa by shledal weliký rozdíl wnitřní síly a wzdělanosti! Sem též náleží to, co prawí p. hrabě ( str. 42 ) o diwadle. Neníť to tedy se strany naší ( jak se wyjadřuje p. hrabě ) „ lichá národní ctižádost aneb hledění okem záwistisým na to, co mají jiní, “ když rozličné ústawy pro sebe žádáme, které jsme až posud wlastními penězi a daněmi, wlastními silami wydržowati museli pro cizý čest a pro swau potupu, totiž pro rozmnožení důkazů, že máme mnohem méně „ wnitřní síly a wzdělanosti, “ než Němci. Wšeobecné sady nemíwají wždycky platnost; ku př. prawí p. hrabě: „ Přede wším budiž dána každému člowěku a národu stejná swoboda, by se o swých silách wywinowal. “ Byli ale dwa sausedé, kteří míwali před časy oba po čtyřech koních: při rozličných příležitostech sobě ale saused Michl poznenáhla tři koně od sauseda Waška přiwlastnil, tak že konečně má Michl sedm a Wašek jednoho koně. Nyní mají jít oba na přípřež, oba dostanau stejný náklad ( mají se o swých silách wywinaut ), a Michl se směje Waškowi, že tak pomalu jede, ba pochybuje dokonce, neuwázne-li Wašek někde w blátě. Otázka: Nebylo-li by zaslušno, aby napřed saused Michl sausedowi Waškowi ty tři ukradené koně wrátil, a pak s ním teprw o záwod jel? — Myslíme, že toto podobenstwí měl p. hrabě, spisuje třetí oddělení swé knížky, dobře na zřeteli míti, pak by byl snad ledacos wynechal a ledacos přisadil! — ( Pokračowání. )

27. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel – JCMst ráčil známau petici o podržení oktrojowané ústawy, kterau někteří zdejší měšťané s několika podpisy z wenkowa JCMsti zaslali, milostiwě přijmauti a we swé odpowědi na ni wyjádřiti se, že s potěšením z této petice poznáwá, že walná wětšina národu českého podporuje snahy jeho. Budeme snad míti příležitost, w dnešním Wečerním Listu podati tuto odpowěď JCMsti w její auplnosti.

24. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Wšechny nowiny nyní mají plno práce – obsazují a doplňují ministerstwo. Bylo by wěru hanba, abychom jenom my nechali swau hřiwnu zakopanau, zwláště když i ministerialní časopisy swé domněnky projewují. My známe již ty způsoby, jak se doplňuje ministerstwo: wezme se několik kandidátů, nasypau se sem tam do nowin a pustějí se po wlnách weřejného mínění. Proti kterému se nejwíce wyjádří wšeobecné smýšlení – ten je ministrem. Probatum est. Zkrátka my se obáwáme, že se při doplňowání ministerstwa newezme weliký ohled na wšeobecné mínění; jmen nowých ministrů ozýwá se příliš mnoho, a ku podiwu tenkráte nejwíce we wládních nowinách: tu pan Pipitz, tu pan Schmerling, tu pan hrabě Lew Thun, tu pan Kleyle, tu pan Mitis, tu pan Leopold Neumann. Wšichni najednau nemohau být jistě ministry, jmenowitě pokládáme za weliký luxus, že wládní nowiny teď najednau tři ministry oswěty nawrhují, kdežto se tak dlauho rakauská oswěta bez wlastního ministra na nohau udržela, jsauc připojena jakožto předmět mimořádný k ministerstwu, které pečuje o orbu a o dobytek. O panu Pipitzowi mluwí jen Štýrské wládní nowiny, a nepřikládáme té powěsti mnoho wíry. Pan professor Leopold Neumann jest muž, před kterým jsme měli wždycky wšechnu úctu, a o kterém také myslíme, žeby nejlépe obstaráwal záležitosti oswěty. My jsme sice wždy myslili, že bude ministerstwo oswěty odewzdáno některému Slowanu; ale prof. Neumann zdá se nám mezi wšemi jinými nejnestrannější, který rownopráwnost nebude pauze slowy, nýbrž i skutky wyznáwati. Jeho wědomosti politické i pedagogické nebude snad ani nikdo w pochybnost uwáděti. Žeby pan hrabě L. Thun byl do Wídně powolán ( jak psaly některé nowiny ) a jmenowitě co kandidát ministerstwa, newěříme ani, žeby se mu ale snad ministerstwo oswěty nabízelo, to již dokonce držíme za nějaký dobrý nápad satyrický. Pan Mitis nepochybně jakožto kandidát ministerstwa sprawedlnosti zajisté jest na swém místě jakožto dokonalý a ctihodný muž. O panu Schmerlingowi se ostýcháme úsudek nějaký pronesti, poněwadž by se beztoho powažowal jen za wýsledek našich národních předsudků. Ostatně měl p. Schmerling we Frankfurtě takowé nejisté a newděčné postawení, žeby snad nesprawedliwo bylo, posuzowati jej pauze z těch slabostí, které tam projewil. Litowali bychom též, kdyby s osobau p. Schmerlinga měla w ministerstwě našem škodliwá tauha po wplywu rakauském w Němcích nějaké posily nabýti: neboť saudíme, že hlawní aukol naší wlády „ jediné spojené Rakausko “ nikdy nebude dosažen, pokud se bude příliš mnoho koketowati s Německem. Wšechny neněmecké národy w Rakausích, to jest nesmírná wětšina, budau proti tomu wěčně protestowat. Ostatně wšak si musíme welice přáti, aby w oboru ministerstwa sprawedlnosti wšechny důležité reformy alespoň z hlawní části we skutek uwedeny byly, dříw než pan Bach odewzdá swůj portefeuille do jiných rukau. Neboť jsme si od zkušenosti a známosti p. Bacha w tomto oboru wždy welmi mnoho dobrého přislibowali. Awšak co jsau wšechny ministerské kombinace bez wětšiny we sněmu? – Teprwa budaucí sněm ukáže nám, jaké budeme mít ministerstwo.

30. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Sošky podobizny Jungmannnovy]., Autor: Havlíček, Karel Pražský denník. Sošky podobizny Jungmannowy. Nebude snad nemilé milowníkům zwěčnělého Jungmanna dowěděti se, že zdejší měšťan a hostinský u „ Zlaté Husy “ na konském trhu, zaslaužilý pan Petr Fastr, jistý počet sošek jeho ( a sice těch, kde Jungmann co rektor magnificus se jewí ) ještě před podniknutím díla tohoto u mladého umělce p. Sitzbergera zakaupil a je nyní po 3 zl. 30 kr. stř. přepustiti hodlá.

12 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [překlad článku z něm. Presse], Autor: Havlíček, Karel (překl.) – Wídeňské nowiny Presse píší následkem bitwy u Hatvanu takto: Nejistota, we které se obecenstwo o wýsledku bitwy u Hatvanu nachází, mnoho napomahá k rozšířowání přewelmi znepokojujících powěstí. ( K tomu dokládá Presse, že 34. wáleční zpráwa není takowá, aby odstranila wšechno obáwání. ) Každý dobře cítí, že při nynějším stawu německých záležitostí blaho a neštěstí celého stálu auzce spojeno jest s brzkým ukončením wálky w Uhřích. S radostí nyní každý nahlíží, že ministerstwo konečně rázně začíná rozmnožowati armádu w Uhřích. Každý ale také nahlíží, že i nejudatnější a nejsilnější armáda potřebuje šťastného wůdce, aby důstojně aučinkowati mohla. Není tedy diwu, že posawád obecné mínění nachází zpráwa, že zbrojmistr baron Welden přewezme welitelstwí armády w Uhřích, a že pol. podmaršál Wohlgemuth na jeho místo dosazen bude. My bohužel nemůžeme sdíleti toto obecné mínění. Udatný tento generál, jejž weřejné mínění za nejschopnějšího uznáwá, který by smutnau občanskau wálku brzy a šťastně ukončiti mohl, newáhal by zajisté při nynějších nutných okolnostech ani okamžení, nastaupiti tuto dráhu, která jak se ctí tak s welikau odpowědností spojena jest, kdyby mu byla podáwána takowým spůsobem, žeby se nadíti mohl, aby swé plány s potřebnau neodwislostí uskutečniti mohl. Dobřeť wíme, že není bezpečno, o těchto wěcech mluwiti. Powažujeme ale při nynějších okolnostech za zločin na wlasti zpáchaný, ještě déle mlčeti, a zapřísaháme ministerstwo, aby se žádnými ohledy, nech si jsau jakékoli, nedalo zdržeti, to činiti, co se pro blaho země za nevyhnutelné uznáwá.

17. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Poučné články], Titulek: Kapitola o kritice. (Pokračování.), Autor: Havlíček, Karel Kapitola o kritice. ( Pokračowání. ) Nyní ale buď i nám dowoleno něco podstatného proti tomu, co se u nás obyčejně o wyšlých knihách píše ( kritikami to raději nenazweme ) namítnouti. Při těchto „ kritikách “ je hlawní potřeba míti dobrou zásobu rozmanitých planých pochwal pohotowě, a nasypati jich něco podlé okolností na wyšlou knihu. Čtenáři našich časopisů mi snad dobře rozuměti mohou, co tím míním a nepochybně již také ty otřelé fraze dobře w paměti nosí. – Takowé počínání nejenom že spisowatelstwí, zanětí tak wážné a důležité, každému a leckomus snadné a přístupné činí a tudy literaturu zjalowowati pomáhá: ale i ostatně se proti rozumu a wzděláni ducha přehrubě prohřešuje, poněwadž w tak planých panegyrikách na nic než na osobnosti ohled neberouc, o krásowědě, stylu, poesii atd. nejnesmyslnější náhledy ( z nepowážení ) rozšiřuje. Zwláště u nás, kteří jen chudou literaturu máme a jmenowitě we wěcech krásowědeckých téměř ( aspoň půwodně ne ) nic sme newywedli, kterým w mnohých welmi potřebných haluzech wěd a umění ani jedna kniha k ruce není, u nás by zapotřebí bylo, aby se aspoň příležitostně o wšem tom rozumné, nepředpojaté, užitečné náhledy rozšířily, a w obecenstwě průchodu našli. A nejlepší příležitost je k tomu w kritikách, w těch se poznenáhla wywinouti může celá krásowěda, o které až posud smýšlení panuje, jež jinák než šosáckým a wandalským nazwati nemůžeme. Jak by to ku př. kdyby o krásowědě zdrawé a prawdiwé zásady panowaly možná bylo, aby jedna strana hudebníka s jeho skladbami až do nebe stawěla a druhá až do kaluže snížowala, jako toho práwě nyní w Praze při Berliozowi příklad máme? – Již to jediné w kritikách a wůbec při mluwení o uměleckých wýtworech přesměšné jest, jak se slow „ genie a talent “ užíwá. Máme na swětě množstwí slow takowých, za které se nerozum, nesoudnost a žwatlawost rady ukrýwají, kterými slowy se něco řekne, a přec nic nepowí, jsou to jakési pohowky, na kterých se úsudek jaksi leniwě roztahuje místo pracného badání a pořádání myšlének. W žiwotě sme již tak přiwykli na titulatury a hodnosti, že se bez nich obejíti nemůžeme nikde, a následowně i w umění a w poesii miti chceme kaprály, seržanty, oficíry a jenerály, abychom před nimi dle stupně salutowati mohli. To platí hlawně o slowech „ talent a genie “ které i w nejlepším smyslu pronešené nic newyznamenáwají a kromě toho to truchliwé neštěstí mají, že se skoro nikdy w rozumném smyslu newyslowují. Jak dobře by bylo, kdyby se na ta slowa we jménu Mus nějaký interdikt položiti aneb aspoň zdržowání se jich a půst talentgeniowý uložiti mohl! Beztoho jich oprawdowí wýtečníci nerádi užíwali, a ti, kteří o nich mluwí, činíwají to obyčejně dle zásady že o tom, co nemáme, rádi mluwíwáme. Slowo talent již dokonce nic neznamená, a přihodil bych ho zrowna k starému železu wybrakowaných frazí školastické filosofie středowěké. Wyswětluje zrowna tolik, jako když se mluwí, že se bez schopnosti k widění widěti nemůže, a slyšeti, že se nemůže než skrze schopnost k slyšení atd. A kdoby řekl, že má lew talent k trhání? – Proto je lew aby trhal. A titul „ genie “ již úplně jest směšný w tom spůsobu, w kterém se dáwá. Jakého práwa má kaprál powýšowati jiné na hodnost jenerálskou? A kdo obyčejně jmenuje básníky a umělce geniami, než takowí, kteří ani básnici ani umělci ani jiného spůsobu „ genie “ nejsou. Že wšak ta slówa s mnohými jinými w husté užíwání wešla, má dobrou aspoň chytrou příčinu. Jsou na swětě wěci, kterým málo kdo rozumí, jako ku př. krásowěda, hudba a jiná umění atd., o kterých ale jest móda mnoho a obšírné mluwiti: jakých nesmyslů a mučení, by se rozumný člowěk o takowých wěcech dočísti a došlyšeti musel, kdyby se nebyla utwořila jakási asekurace. Takowá asekurace jsou některá slowa a fráze, které sice nic neznamenají, w kterých se ale tuze snadně a na oko i moudře, a, co hlawní wěc, neškodně, o wšem mluwiti dá. Což to u př. poesii neb hudbě škodí, řekneli se o někom, že jest genie neb talent, neb že má genie, ale ne talent, anebo že má jen talent a žádné genie? Kdyby ale každý bez rozumu o poesii, hudbě, malbě atd. w jiných wýznamných slowech mluwiti počal: ó ubohé Musy! wybyste se tak při tom měly, jako rozumná díwka při tlachání obyčejného jikawčitého neb fračitého lwa! A práwě můžeme pozorowat, že se o poesii a hudbě ( dwě wěci kterým esthetika až posud nejméně rozumí ), néjwíce w takowých frazech mluwíwá a píše. ( Pok. )

21. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Slovútný náš Hanka]., Autor: Havlíček, Karel Pražský denník. - Slowútný náš Hanka – jak Kwěty prawí – obdržel za skwostné wydání Ewangelium Remešského a za „ Počátky starocírkewního jazyka “, které obě knihy do císařské příruční knihowny přijaty byly, od J. M. C. drahocenný prsten s brillianty. Doufáme, že tato weliká čest tomuto neobyčejnému filologowi bude podnětem k dálším hlubokým filologickým badáním, hodným takowého oslawení. H. Borowský.

5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: Z Holomouce., Autor: Havlíček, Karel Dopisowatel. Z Holomauce. Staw učitelstwa na c. k. universitě Holomaucké. Dne 2. Října t. r. wywolen jest za rektora magnifika wysokých škol Holomauckých p. Friedrich Franc, kanowník kláštera praemonstrátského w Nowé Hříši a c. k. profesor fysiky, za děkany tří fakult wywoleni již ku konci minulého školního roku: p. Petr swobodný pan z Matteneloit, kanowník hlawního chrámu S. Wáclawa, děkan fak. theologické, p. Jan Kopl, profesor politiky a statistiky, děkan fakulty práwnické a p. Jan Fux, prof. mathematiky, děkan fak. filosofické. Wůbec počítá universita Holomaucká 25 profesorů a 1 adjunkta se 4 řediteli. Na fakultě theologické jsau, ředitel p. Rudolf swobodný pán z Thysebaertu, biskup Tiberiassky a sufragan knížete arcibiskupa, a profesoři: p. Frant. Wieser, prof. biblického studium nowého zákona, p. Jan Kučker, prof. mrawního bohoslowí, p. Josef Malý, prof. pastoralního bohoslowí, p. Jan Lilich, prof. církewní historie, p. Jos. Kiesser, prof. dogmatiky a polemiky a adjunkt p. Josef Hanel. Profesura archaeologie a wýchodních jazyků jest uprázdněna. Na práwnické fakultě: p. Josef Helm, prov. ředitel a prof. občanského práwa, p. Ondřej Horák, prof. manského, obchodního i směnného práwa a řádu saudního; p. Theodor Pachmann, prof. římského a církewního práwa, p. Jan Kopl, prof. politiky a statistiky a p. Frant. Weiss, prof. přirozeného a kriminálního práwa. Na lékařsko-hojickém studium, ředitel: p. Frant. Spausta, krajský fysik Holomaucký, a profesoři: p. Jan Jahn, prof. anatomie a saudního lékařstwí, p. Jan Reislin, prof. lékařské speciální therapie a kliniky, p. Fr. Marquard, prof. dobytčího lékařstwí, p. Frant. Mošner, prof. babictwí, p. Frant. Hauser, prof. theor. prakt. hojictwí a očního lékařstwí, p. Martin Ehrmann, prof. příprawních wěd pro hojiče a p. Ondřej Jeitteles, prof. theor. lékařstwí. Na filosofické fakultě, ředitel p. Jan Šilhawý, universitní bibliotekář a profesoři: p. Jan Fax, prof. mathematiky, p. Adolf Ficker prof. historie, p. Friedrich Franc, prof. fysiky, p. Karel Kopecký, prof. klassické literatury, filologie a krásowědy, p. Hartmann Zeibig, prof. náboženstwí a wychowatelstwí a p. Jan Helzelet, prof. přírodopisu a spolu stawowský prof. hospodářstwí. Profesura filosofie jest prázdná. Fakultu filosofickau doplňují stawowští akademičtí profesoři: p. Aloys Šembera, prof. řeči a literatury české, p. Ant. Cargnelli, prof. řeči a liter. wlaské a p. Jos. Dubail, prof. řeči a liter. francauské. Dle národnosti jest mezi profesory 14 Němců, 10 Slowanů, 1 Wlach a 1 Francuz.

3. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [redakční sdělení], Titulek: Slovo redaktora ke čtenářstvu, Autor: Havlíček, Karel Slowo redaktora ke čtenářstwu. Uznáwáme zapotřebí stranu Národních Nowin a postawení tohoto časopisu ke čtenářstwu swému promluwiti. Redaktor Národních Nowin wyznati musí, že jej ke složení redakce Pražských Nowin, kterau po dwě léta byl wedl, hlawně pohnula myšlénka, že nyní za konstituce Pražské Nowiny newyhnutelně budau muset časem swým, až se wláda spamatuje, we smyslu wlády psáti. Neboť swoboda tisku, při které každému wolno jest o každém kroku wlády mínění swé přízniwě neb nepřízniwé pronésti, wšemožně toho žádá, aby wláda měla swé nowiny, které by jednání její proti odporníkům zastáwaly. Nížepsaný, ačkoliw nemíní a nechce wládě jenom odporowati, přece swobodu swého osobního smýšlení nikomu jinému zadati nehodlá, a samostatně bude wždy na wšechno, co se we wlasti děje, patřiti. Proto také staral se hned po udělení swobody nowé samostatné Nowiny zříditi. Stalo se ale, že zemská spráwa Pražská tyto nowé Národní Nowiny zwláštním cirkulářem obcím schwálila, aby si je z obecních důchodů držely. Bylať to wěc w každém ohledu přepodiwná, že wláda rekomendowala časopis téhož redaktora, který dříwe wždy u sl. auřadu za člowěka „ nebezpečně " smýšlejícího a za buřiče platil a pronásledowán byl, protože s národem swým upřímněji smýšlel, než s wládau. Tuto podiwnost ale nyní wyswětliti můžeme. Když předešlý nejwyšší purkrabí hr. R. Stadion známau komissí k poradám utwořil, ustanowila sekce pro robotní záležitosti hlawně působením pp. Braunera a Štrobacha, že protokoly swé bude w Národních Nowinách ohlašowati, a proto požádala hr. Stadiona, aby tyto nowiny českým obcím držeti powolil a schwálil zwláštním cirkulářem. Cirkulář wyšel, ale známo, že od pp. auředníků málo kde ohlášen byl, nepochybně ze strachu před prawdau, a kromě toho c. k. pošty předplacení na naše Nowiny málo kde přijímaly, tak že nám onen cirkulář welmi málo prospěl, powážíme-li, že posud asi 1050 odbíratelů máme, kdežto jest w Čechách nejméně 6000 českých obcí. Každý dobře smýšlející, buď si on stawu jakéhokoli, uzná zajisté, že Národní Nowiny swobody tisku nezneužíwaly, neboť byla naše auhlawní zásada, že w tomto zmateném čase nesmíme bez potřeby staw proti stawu, občana proti občanu popuzowati, a proto jsme se we mnohých wěcech, které nebyly dle wůle a chutě naší, raději mírnili, jen abychom bauři přirozenau ještě wíce nerozpalowali. Odwoláwáme se na přirozený úsudek weškerého čtenářstwa swého. Přece ale nynější náš p. spráwce zemský hr. Leo Thun za užitečné uznal, ono schwálení nowin našich opět cirkulářem odwolati ( což se za nepřítomnosti redaktora přihodilo ). Tím způsobem tedy nám dlauho neswítilo slunce přízniwosti sl. wlády, a od té doby budeme se zase jenom spoléhati sami na sebe, jsauce sami swým milostiwým protektorem, a w tomto stawu si přejeme setrwati až na wěky. Myslíme skutečně, že za tento druhý cirkulář sl. wládě wíce powděčni býti musíme, než za předešlý, neboť nás pochwalau swau ( kterau jsme ale nehledaly, jak nám pp. Štrobach a Brauner, půwodcowé její, doswědčiti mohau ) snad leckde w nemilé nám a nezaslaužené podezření přiwésti mohla. Wůbec ale utwrdili jsme se tím we starém aumyslu swém, že nechceme nikdy s nowinami swými w nějakém spojení neb swazku s wládau býti, a byťby si byla wláda jakákoli, třeba auplně dle smýšlení s námi se srownáwající. Národní Nowiny budau bohdá wždy, pokud redakce naše potrwá, wěrny názwu swému, sloužiti budau jen národu, bez ohledu na wšechno ostatní. Bude-li ale wláda naše tak jak posawád pokračowati, přinuceni budeme chowati se auplně jako nowiny opposiční. H. B.

26. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [otisk a překlad článku z Österreichisches Lloyd], Autor: Havlíček, Karel (překl.) Dne 20. října. ( Oest. Ll. ) Náš staw je bohužel posud ten samý, i je den ke dni práwě tau jednotwárností nesnesitelnější. Nejistota o nejblíže příšti budaucnosti tíží na wšech myslech, oslabujíc wšeliký wzlet ducha, wšeliké hnutí účinnosti, wšeliký pocit radosti aneb bázně. Jako chmúrná, nepochopitelná, demonická moc, jejíž bytnost, zámysly a síly jsau nepowědomé, swírá nás úžeji a úžeji do železného náručí příwal bodáků a děl hrnaucích se na nás od západu, seweru i jihu; úžeji a úžeji stahuje se pas kolem našeho města. Prwní diwé nadšení, jenž dne 6. a 7. hnalo mládež a mužstwo do boje a we zbraň — ochablo a pohynulo; ohniwé oko, z něhož swítila chuť k boji a pud k činu, hledí slabě a zasmušile do nejblíže příští budaucnosti; chřest zbraně a rachot bubnů po ulicích umlknul a postaupil místo žiwotu, jakého dříw nikdy neznáno w žiwé Wídni a jejž jen w městech padlé welikosti aneb w opuštěných residencích widěno; opuštěny jsau dílny našeho průmyslu, bez kupců krámy z části otewřené, a wšechny žíly našeho obchodu na wenek podwázány. Lidé chodí jedni jako omámení, pohybujíce se již celé dny w úzkém oboru jen jedné myšlénky; druzí plni zloby w srdcích, horšíce se nad zdlauhawým ničením tak nesmírných sil; jiní opět plni auzkostliwé starosti o prostředky k užiwení-se w nejbližších dnech. Obecní radda hledí s leknutím na blízkau práznotu wšech kas, nesmírné útraty, které město denně na se uwaluje, a nemožnost, wywléci se snadným spůsobem z této sítě, kterau z počátku sám pomáhal přásti s takowau ochotností. W zasmušilém tušení widí, jak ozbrojenost wšeho lidu bez rozdílu činí odzbrojení w příští době nemožným, kdežto se wyrownání w pokoji bez odzbrojení ani nedá myslet. Kamkoli se obrátí, wšude smutné obrazy. W Holomauci rozhněwaný mocnář; we Wídni lid, který den ke dni pozbýwá wytrwalosti, chutě a důwěry; okolo Wídně od hodiny k hodině rostaucí tlupy cwičených wojínů; — na wýchodě, z Uher, zhasnul papršlek naděje. A sněm není w lepším postawení. Jako meč Damoklesůw wisí nad jeho hlawau při každém hlasowání nebezpeč, že není schopen uzawírati, poněwadž stále se menšící počet audů sotwa přesahuje jedním nebo dwěma hlasy potřebný k uzawření počet 193 hlasů, a každé wen wyjití jednoho poslance celau poradu může zniwečit. Nad to mu došla již chuť a energie, s jakau se zdál na počátku hnutí toho ujímati, docela, protože sám začíná zaufat nad wítězstwím a nemá zmužilosti, aby se dal na stranu tu nebo onu. Polowičatost, která byla na wšech posud swržených ministerstwích a wšechny dosud dočkané rozhodné doby způsobila, toto wěčně smlauwání se wšemi stranami, aby se žádnau nepřišlo se do třenice, bezedný nedůstatek státnické maudrosti a mužné silné wůle leží jako kletba oslabujíc a zničujíc na shromáždění sněmowním. Předstawíme-li si welkolepé obrazy přenesmírného a stálého rozwinu sil obywatelstwa wíc než půl milionowého, weliké oběti, které se přinášejí a ještě přinesau — a pak wstaupíme do sálu sněmowního a slyšíme to prázné mluwení, jaké wede 200 lidí mezi sebau, do jichž rukau je položen osud 20 milionů, musí se každý Rakušan hanbau zardít nad swau chudobau energických a zároweň wzdělaných občanů, musí třikrát proklíti čas a wládu, která wychowala takowéto pokolení.

24. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení o předplatném], Autor: Havlíček, Karel S počátkem záři přijímá se předplacení na Národní Nowiny, a sice buď měsíční na září se zásilkau za 1. zl. stř., nebo až do konce tohoto roku ( čtyrměsíční ) za 4. zl. stř.

10. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Pozvání na poradu], Autor: Havlíček, Karel Níže podepsaní poslancowé říšského sněmu zwau swé w Praze přítomné saudruhy, aby se dnes w jedenáct hodin k důležité poradě sešli do welkého sálu městské raddy. W Praze dne 10. října 1848. Palacký. Rieger. Pinkas. Thiemann. Nebeský. K. Hawlíček.

6. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [výsměšné ujištění ministerských novin, že k pádu Slovanské Lípy nedojde ], Autor: Havlíček, Karel H. B. — Již několikkráte jsme čtli — wždy s úsměchem — radostné plesání ministerských časopisů, zwláště Lloydu, Oesterr. Korrespondent a Prager Ztg. nad brzkým pádem Slowanské Lípy. Celá ta strana, kterau tyto časopisy zastupují, widauc některé události w těchto posledních dnech, kterým nerozuměla, a neznajíc blíže naše domácí poměry, myslila již, že mezi naší stranau wypukla nějaká nebezpečná roztržka a že následkem toho klesne spolek Slow. Lípy. Musíme k weliké žalosti takowých pánů napřed ohlásiti, že jsau we welikém omylu. To, co se za posledních dnů we Slow. Lípě dálo, nesměřuje k aupadku této společnosti, nýbrž ještě k wětšímu wzrůstu a k wýdatnějšímu působení. Maličké jen strpení až k wolbě nowého wýboru, a uwidíte hned, že Slowanská Lípa jenom se sesílí a rozmnoží nástroje swé, a že pak bude o prawdu tím, čím má býti, centrum weškerého snažení národu českého, a tudy pak mnohem odpornější wšem nepřátelům a nepřízniwcům jeho, protože jim pak nikdy z nedůstatku obezřetnosti nezawdá příčinu a zbraň proti sobě do rukau, a že tím znaleji bude pak wybírati prostředky swé, aby se neminuly cíle. Tedy jen malé strpení, ministerská strano! Opposice ještě žije a tuží se.

23. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Výstraha]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Wýstraha. Mnozí lidé, a mezi nimi někteří nejisté powěsti, počali nyní pod rozličnými zámínkami činiti sbírky po městě, zneužíwajíce k tomu nynějších trochu pomatených okolností. Redakce těchto listů žádá tedy wšechny, kteří snad w ní nějakau důwěru mají, aby takowým sběratelům ( byť si sebe šlechetnější aučel udáwali ), neposkytowali nižádných peněz, leč by se wykázali sběratelé hodnowěrnými swědectwími. Redakce těchto nowin powažuje za powinnost swau w pochybnost bráti šlechetnost oněch pánů a paní, kteří we wlastenecké horliwosti žádné jiné přednější powinnosti neznají, než hned peníze sbírati.

16. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Tři zprávy z Moravy], Autor: Havlíček, Karel ‒ Z Brna 7. ledna. Zdejší školní radda měla w posledních dnech prosince a na začátku ledna porady. Uzawřelo se, zadati žádost ministerstwu o rozšíření oboru činnosti, tak sice, aby se wztahowala na wšecky školy, wyjímajíc wysoké. Pak se nawrhlo ministerstwu: 1. Aby bylo na wšech 10 gymnasiích w Brněnském okresu slowanské ( t. j. česko-morawské ) řeči co předmětu řádnému wyučowáno, a aby při obsazowání učitelských stolic na ty ohled brán byl, kteří by schopni byli, wyučowání w jiných, obzwláště filologických předmětech, až bude slowanská řeč moci být uwedena o [ co ] řeč wyučowací pro jiné předměty; 2. aby byly náboženstwí, zeměpis a dějepis na wýhradně slowanských gymnasiích w Kroměříži a Strážnici již letos w slowanské řeči přednášeny; 3. aby byly zřizeny nižší gymnasia we Freiburku, kde již fondy od měšťanstwa připraweny jsau, a jedno w Brně s nadwládajícím slowanským žiwlem; 4. aby byly odporučeny školní knihy od Pražského wýboru zawedené, dokud jiné wypracowány nebudau. W Holomauci se přednášejí začátkem roku 1849 matematika, přírodopis a filosofie w druhém odděleni prwní lyceální školy w slowanském jazyku. ‒ Z Holomauce wyprawuje konst. list směšný wýjew s n owinami „ Frankfurler Oberpostamtszeitung “ na Morawě. Redakce jejich anebo snad někdo jiný rozposlal do mnohých čistě morawských míst wýtisky řečených nowin na ukázku, s auplným udáním jména a oby [ obydlí ] přijimatele, ba mnohá čísla na recepisy nechala doručiti. Sedláci neuměli na celých nowinách čísti jiného nic než: „ Frankfurter “, i domníwají se, že poslání jejich je Bůh wí jaká demonstrace. W Dubu strhlo se auplné zbauření mezi sedláky, nikdo nechtěl recepis podepsat a wšichni žádali s wýhrůžkami, welkými, aby celé nowiny Frankfurtu se wrátily. W Kojetíně, Ždáru a Hulíně byly podobná hnutí. ‒ To z Morawy. Redakce Nár. Now. wí z wlastní zkušenosti, že i w Čechách před nowým rokem do míst zcela českých, jmenowitě jednomu hospodskému a knihaři, poslány byly řečené nowiny na ukázku zrowna z Frankfurtu s auplným udáním jména a obydlí. Zajisté to byl nákladný, ale marný nájezd z Němec na Čechy! ‒ Z Brna 11. ledna. Wčera přiwezli sem asi 200 zajatých Maďarů, jenž přijdau do pewnosti do Čech. Nejwíce widěti bylo mezi nimi mladíky 16 ‒ i 17leté bídně ošacené a omrzlé; též několik wětších pánů jelo w kočařích z nádraží, owšem pod dohlídkau.

31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad zprávy vídeňských novin], Autor: Havlíček, Karel (překl.) Wídeňské Nowiny přinášejí následující auřední článek: W plánu studií lékařských a ranařských nejw. rozhodnutím od 10. února 1804 potwrzeném wyslowena jest rownost wšech universit w rakauském mocnářstwí. Jediné co se týká university Wídeňské, ustanoweno jest, že se doktoři, chirurgowé, porodníci a lékárníci, graduowaní na jiných universitách, chtíce wykonáwati praxi we Wídni, napřed musili podrobiti tak nazwané repetici na lékařské fakultě univ. Wídeňské. Příčina tohoto nařízení záležela w tom, že Wídeňská lékařská a ranařská fakulta poskytuje wětších prostředků ke wzdělání nežli která jiná w mocnářstwí; i mělo se tím zároweň zameziti, aby se nenasadilo příliš mnoho lékařů a ranářů we Wídni. Co se týká příčiny této druhé, tuť jsau owšem jiné cesty, na nichž by se lehčeji mohla zahraditi. Příčina prwní ale wždy zůstane prawdiwau, porownáme-li zřízení fakulty lékařské we Wídni s jinými fakultami w mocnářstwí. Wýmínku w tom činí Praha. Universita Pražská slyne zaslauženau powěstí, že wědy we wšech stranách a směrech zastupuje, a auplnost fakulty lékařské a ranařské na universitě této poskytuje dokonalé upokojení, že osoby na ní lékařsky wzdělané mají dostatečnau spůsobilost k wykonáwání praxi, k němuž jim akademický grad, tam dosažený, práwo dáwá. Prohlédaje k poměrům těmto nařídil JCMst. na náwrh prozatímního ministra weř. wyučowání, aby universita Pražská za samostatnou prohlášena a s universitou Wídeňskau w dokonalou rownost postawena byla, a aby podle toho wyslowené we stud. plánu od r. 1804 přezkaušowání na Wídeňské lék. fakultě pominulo u doktorů, ranhojičů, porodníků a lékárníků, w Praze graduowaných.

30. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Kočárek (Pokračování), Autor: Havlíček, Karel (překl.) Kočárek. ( Pokračowání. ) Kromě něho bylo u generálského oběda několik jiných šlechticů, ale ti nestojí za řeč. Ostatní byli samí důstojníci od téhož pluku i dwa stabs-oficíři: plukowník a dosti tučný major. Sám general byl weliký a tlustý, jinák ale dobrý předstawený, jak říkali o něm důstojníci. Mluwil dosti hlubokým, důstojným basem. Oběd byl neobyčejný a dokazowal, že kuchař od wčerejška nic nejedl a čtyři wojáci s noži w rukau pracowali celau noc pomáhajíce mu dělati frikasé a želé. Neskončenost láhwic dlauhých a krátkých, překrásný letní den, okna otewřená, talíře s ledem na stole, roztřepané předkošilky pánů w rozhalených fracích, rozmluwy přes kříž, zahlušené generálským hlasem, a zalíwané šampaňským — to wšechno se hodilo k sobě. Po obědě wšichni wstali s příjemnau obtížeností žaludků, a zapáliwše si dýmky s dlauhými i krátkými trubkami, wyšli se šálky káwy w rukau přede dwéře. „ Wida, teď se můžeme na ni podíwat — prawil generál — „ buď tak dobrý můj nejmilejší “ doložil, obraceje se k adjutantu swému, obratnému mladíku příjemného wzezření: „ poruč aby sem přiwedli hnědau kobylu! Můžete se pak přeswědčit. “ Tu generál natáhl s dýmky a wypustil kauř: „ není ještě jak náleží wyčištěna; proklaté městečko, ani zde není pořádné maštale. Kůň je puf! puf! welmi hezký! “ „ „ A dáwno Waše Prewoschoditělstwo! puf! puf! ráčíte ji mít? “ “ prawil Čertokucký. „ Puf! puf! puf! pu... puf! ne tak dáwno; teprw jenom dwě léta, co jsem ji wzal z hřebince. “ „ A ráčili jste ji obdržet již objezdněnau aneb jste ji teprwa zde ráčil objezdit? “ „ Puf, puf, pu, pu, pu,.. u.. u... f, zde “ wyřkna toto zmizel celý generál w kauři. Zatím z maštale wyskočil woják, slyšeti bylo dupot kopyt, konečně se objewil druhý s černými ohromnými kníry weda za uzdu wzpínajícího a plašícího se koně, který najednau zdwihna hlawu málem nezdwihl do wýšky na zem přisedajícího wojáka i s jeho kníry. „ Nu, nu! Agrafena Iwanowna! “ prawil weda ji přede dweře domu. Kobyla se jmenowala Agrafena Iwanowna: silná a diwoká jako jižní krasawíce ( vrazila kopity do dřewěného wýstupku a najednau se zastawila. Generál spustiw dýmku počal se spokojeně díwat na Agrafenu Iwanownu. Sám plukowník sejda dolů wzal Agrafenu Iwanownu za hubu. Sám major poklepal Agrafenu Iwanownu po noze, ostatní zamlaskali jazyky. Čertokucký sešel s wýstupku a zašel za ni. Woják stoje prosto a drže uzdu hleděl obdiwowatelům zrowna do očí, jako by chtěl mezi ně skočit. „ Welmi welmi krásná! — prawil Čertokucký — jak náleží kůň! a račte dowolit, Waše Prewoschoditělstwo! jak pak chodí? “ — „ Krok má hezký, jenom že... čert wí... ten hlaupý lékař dal jí jakési pilulky, a tu již po dwa dni pořád kýchá. “ „ Welmi, welmi krásná! A máte-li pak, Waše Prewoschoditělstwo! přiměřený ekipáž? “ „ Ekipáž?... ale wždyť je to jízdecký kůň! “ „ Wím to, ale ptal jsem se Waše Prewoschoditělstwo! proto, abych zwěděl, máte-li i k jiným koním přiměřený ekipáž? “ „ Nu, ekipáží nemám dostatek. Abych wám prawdu powěděl, již dáwno si přeji míti nynější módy kočárek. Psal jsem strany toho swému bratrowi, jenž jest nyní w Petrohradě, ale newím, pošle-li nebo ne? “ „ Zdá se mi, Waše Prewoschoditělstwo! — podotknul plukowník — že není lepších kočárů nad Wídenské. “ „ Máte prawdu, puf, puf, puf! “ „ Já mám, Waše Prewoschoditělstwo! wýborný hočárek, oprawdiwau Wídenskau práci. “ „ Který? ten na kterém jste přijel? “ „ O ne; to je tak do jízdy, zwláště pro mé cesty, ale ten jest to ku podiwu, lehký jako pírko, a když do něho sednete, zrowna jako by wás, račte odpustit Waše Prewoschoditělstwo, chůwa w kolíbce haupala. “ „ Tedy snad netluče? “ „ Welmi, welmi pokojný; podušky, péra, to je wše, jako by bylo na obrázku wymalowáno. “ „ Dobře, dobře. “ „ A co se do něho wejde! já aspoň Waše Prewoschoditělstwo, newiděl jsem ještě takowý! Když jsem slaužil, směstnalo se mi do truhlic deset flašek rumu a dwacet liber tabáku. Kromě toho měl jsem sebau asi šestero uniforem, prádlo a dwa šibuky, Waše Prewoschoditělstwo! nejdelší, a do kapes se wejde celý býk. “ „ Dobře, dobře! “ „ Dal jsem za něj Waše Prewoschoditělstwo čtyry tisíce. “ „ Podle ceny musí být hezký; kaupil jste jej sám? chybějící uvozovky „ Ne, Waše Prewoschoditělstwo! přišel jsem k němu náhodau. Kaupil jej můj přítel, dobrý člowěk, saudruh mého dětinstwí, který by se Wám jistě zalíbil; my jsme spolu jako bratří, moje, twoje, wšechno jedno. Wyhrál jsem jej od něho w kartech. Líbí-li se Waše Prewoschoditělstwo! učiniti mi čest a poobědwat zejtra u mne, podíwáme se zároweň na ten kočár. “ 382 „ Newím, kterak na to odpowědít. Já sám jaksi... Snad již dowolíte s pány oficíry. chybějící uvozovky „ I pány oficíry zwu nejuctiwěji. Pánowé! budu si pokládati za welikau čest, budu-li mít radost, widěti wás we swém domě. “ Plukowník, major, a ostatní důstojníci poděkowali uctiwými poklonami. „ Jsem toho smýšlení Waše Prewoschoditělstwo, mášli co kaupit, kup již něco hezkého, máli to být oškliwé, raděj toho nechat. Tak to je u mne, a když mi zejtra učiníte potěšení, ukáži wám některé kusy, které jsem sám zawedl w oboru hospodářském. “ General se podíwal a pustil z ust kauř. Čertokucký byl nad míru spokojen, že pozwal k sobě pány oficíry; již zavčas poraučel w hlawě swé paštiky a omáčky, díwal se welmi wesele na pány oficíry, kteří také ze swé strany jaksi zdwojnásobnili k němu přátelstwí swé, jak jim bylo widěti z očí a z malých pohybů těla na způsob polupoklonů. Čertokucký nyní wystupuje jaksi swobodněji, i hlas jeho se jaksi změkčil: jako býwá, když jím potěšení wládne. „ Pak se, Waše Prewoschoditělstwo, seznámíte s mau manželkau. “ „ Welmi rád “ prawil general hladě si kníry. Nyní se chtěl Čertokucký zrowna zdwihnaut domů, aby se připrawilo zawčas wšechno k přijetí hostí na zejtřejsí oběd; wzal již byl klobauk do ruky, ale jaksi podiwně se přihodilo, že ještě zůstal na nějakau chwíli. Zatím již byly po pokoji rozestaweny stolky k hraní. Brzy se usadila celá společnost po čtyrech k whistu a rozdělila se do rozličných kautů generalowých pokojů. Přinesly se swíce. Čertokucký dlauho newěděl, máli si sednaut aneb nemáli si sednaut k whistu. Ale když jej pp. oficírowé počali zwát, zdálo se mu welmi proti prawidlům společenským odřeknauti jim. Sedl si. Najednau se octnula před ním sklenice s punčem, kterau zapomena se, i hned wypil. Sehraw dwě hry našel Čertokucký opět u ruky sklenici punče, kterau také, zapomena se, wypil, prawě jenom „ mám již čas domů páni, wěru čas “. Ale opět sedl ke druhé partii. Zatím ale rozhowor w rozličných kautech pokoje počal býti zcela samostatným. Hráči byli dosti mlčenliwí, ale nehrající sedíce na diwanech stranau, wedli swau řeč. W jednom kautě stabsrotmistr, podložiw si pod bok podušku s dýmkau w zubech wyprawowal dosti swobodně a wýmluwně swoje zamilowané příběhy, a owládnul dokonce pozorností sestaupiwšího se okolo sebe haufce. Jeden nesmírně tlustý šlechtic s kraťaunkými rukami, podobnými poněkud dwěma wyrostlým bramborům poslauchal s neobyčejně sladkým pohledem, a jenom časem se namáhal sáhnauti kraťaunkau rukau za swá široká záda a wytáhnaut odtamtud tabakerku. W druhém konci zosnowala se dosti ostrá hádka o cwičení eskadronském, a Čertokucký, který již w tuto dobu po dwakrát místo dámy byl hodil kluka, najednau se počal plésti do cizých řečí, a křičel ze swého kautu: „ we kterém roce? “ aneb „ u kterého pluku? “ nepozoruje, že se někdy otázka dokonce nehodila k řeči. Konečně několik minut před wečeří přestal whist, ale pokračowal ještě we slowech, a jak se zdálo byly wšechny hlawy plny whistu. Čertokucký se dobře pamatowal, že wyhrál mnoho, ale rukama newzal nic, a wstana od stolu dlauho stál jako člowěk, nemající w kapse šátek. Zatím podali wečeři. Samo sebau se rozumí, že we wínách nebyl nedostatek, a že Čertokucký skoro nechtíc si musil někdy nalít do sklenice, proto že u něho na lewo i na prawo stály láhwice. Howor se zawedl za stolem welmi dlauhý, ale byl podiwně weden: plukowník slaužiwší ještě při bitwách r. 1812 wyprawowal o takowé bitwě, jaká se nikdy nepřihodila, a potom, newí se z jaké příčiny, wzal zátku od láhwice a wstrčil ji do nákypu. Zkrátka když se počali rozjíždět, byly již tři hodiny, a kočí musili wzít několik osob do náručí, jako uzle zboží, a Čertokucký při wšem swém aristokratstwí sedě w kočárku tak nízko se kláněl, a s takowým kywáním hlawy, že přijeda domů měl we knírech dwě bodláčí bambulky. Doma wšechno spalo; kočí sotwa sehnal komorníka, jenž doprowodil pána přes salon, odewzdal panské, za kterau se Čertokucký lecjaks dostal až do spálně a lehl si wedle swé mlaďaunké a hezaunké ženy, ležící welmi wnadně w bílém jako sníh nočním oděwu. Šramot powstalý pádem pana manžela na postel probudil ji. Natáhla se, zdwihla oči, zčerstwa zamhauřila, pak prohlédla s poluzlostným úsměwem; ale widauc, že jí tentokrát dokonce žádnau lásku projewiti nechce, ze zlosti se obrátila na druhau stranu, a položiwši čerstwau twář na ruku brzy po něm usnula. ( Pokračowání. )

13. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel Co jest Obec? ( Pokračowání. ) Tak jako wšechny ostatní wěci lidské na swětě nemůže být obec žádna úplně dokonalá, to jest jinými a pěknějšími slowy řečeno: Člowěk jest ustawičného zdokonalowání schopen, tak že si wždy, byť by w jakémkoli stawě byl, jiný dokonalejší a pěknější mysliti a k němu směřowati může. Kam ale wšeliká obec směřowati má, který jest její účel, na to odpowěď wšeobecná jest welmi snadná. Účel obce musí býti napomáhati, by každý její občan skrze obec účele swého člowěčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhnul. Obec sama, jako obec, nemůže mít žádného wlastního účele, nýbrž jenom jednotliwí audowé její mají každý účel swůj, to jest, obec jest pro občany, ne pak občané pro obec. Ačkoli toto poslední již wícekrát twrzeno, ba w mnohých obcích i skutečně uwedeno bylo ( jako we Spartě a i nyní we mnohých absolutních zemích ): přece každý hned lehko widěti může protismyslnost takowé zásady. Proč člowěk do obce wstupuje než ku prospěchu swému? sice by mu lépe bylo o samotě žíti. Když ale obec sama občana pohltí, jeho jen co prostředku bůhwí k jakým účelům užíwá, tu jest obec sama wlastně jeho nepřítel, a on do obce wstaupiw práwě tomu za oběť padne, čemu se wyhnauti chtěl wstupuje do obce, t. j. nežije na swětě, jak by měl, sám pro sebe, nýbrž co nižší tworowé žije pro jiné. Máli se wšak zewrubněji udati aučel obce, snadno se we třech slowech zahrnauti může, kteréž jsau jistota, pokrok, a swoboda občanů; obec totiž má poskytowati občanům swým co možná nejwíce bezpečnosti proti wšelikému jim hrozícímu zlu ( jistota ), má jim poskytowati co možná nejwíce a nejsnadnějších prostředků ke wšelikému pokroku w dobrém ( pokrok ), neobmezujíc wšak při tom bez newyhnutelné potřeby swobodu jejich. Čím wíce podáwá obec občanům swým jistoty, pokroku a swobody, tím dokonalejší jest, žádná wšak obec, co swět swětem bude, nepodá úplnau jistotu, nejwyšší pokrok a úplnau swobodu. Zapotřebí wšak bude o každém z těchto tří účelů dobré obce něco obšírněji podotknauti. Jistota. Jsauť wěci na swětě škodliwé a užitečné. Slowa tato jsau arci každému pochopitelná a dodáwáme jen tolik, že je zde béřeme w nejširším smyslu bez ohledu na morálku t. j. mezi škodliwosti klademe i nemrawné a zlé. Skoro wšelikému škodliwému na swětě můžeme se buď uhnauti, aneb pakli se uwarowati nelze, aspoň následky jeho co možná nejwíce buď zastawiti, neb umírniti a neb aspoň nahraditi. Škoditi nám mohau buď jiní lidé, buď my sami sobě, buď osud. Jiní lidé nám škodí buď násilím, buď lstí. My sami sobě škodíme obyčejně z nerozumu a nechtíc, někdy wšak i z dobrého rozwážení a naschwál. Osud nám škodí tak zwanau náhodau ( ku př. kdyby koho nějaké těleso padajíc 402 porauchalo, neb kdyby jmění ( peníze ) ztratil, práci nenašel atd. ) buď nehodau žiwelní ( elementární ) ohněm, wodau, wojnau, zwířaty atd. často wíce neb méně s nějakau menší neb wětší winau naší, aneb konečně nedůstatkem přirozeným ku př. mrzáctwím, nemocí, slabotau, stářím, blbostí atd. Z toho práwě řečeného bude nyní wyplýwati wšeliký aučel a wšeliká powinnost obce. Proti wšelikým těmto škodám má nám obec co možná nejwíce jistoty a bezpečnosti podáwati: obec má každau škodliwost buď nemožnu učiniti a zabrániti, aneb aspoň dle možnosti zastawiti, umírniti aneb nahraditi. K jistotě w obci tedy náleží, abychom nejen proti wpádu nepřátelskému odjinud silni byli, nýbrž aby ani doma w obci nikdo silnější slabšího utiskowati nemohl a nesměl, buď si to již utiskowání jakékoli; a proto má být w obci dobrý řád, pořádek a dohlídka, proto jsau w obci úřadowé, aby chránili slabšího proti silnějšímu. Rozumí se tedy, že tím méně auřadowé sami koho utiskowati mají, neboť jak písmo prawí, „ když sůl nebude slaná, čím budeme soliti? “ Rowněž tak má obec i proti lstným a podwodným škůdcům občany swé hájiti podwod buď již dobrým zřízením zameziti, aneb aspoň silnými tresty škůdce takowé we strachu držeti, je pilně wyhledáwati, k náhradě nutiti, a když nahraditi nemohau, aspoň trest jejich tak zříditi, aby časem swým aspoň nějakau náhradu buď obci za wýlohy, buď těm, kterým uškodili, podati mohli. Ku př. jisto jest, že se pracowitý člowěk nejen užiwiti, nýbrž i jmění si ušetřiti může. Budiž tedy škůdce tak dlauho k práci a k šetrnosti nucen, až nahradí tolik, kolik škody způsobil atd. Opět se tu samo rozumí, že tím méně obec sama ( a neb organy její, úřednictwo ) občany swé lstně šiditi, je buď we jmění neb w čemkoli jiném zkracowati má, snad zneužíwajíc důchodů zemských k jinému než k čemu určeny jsau aneb wšelijakým jiným spůsobem, jak zde nesnadno jest wypočítáwati. Rowněž proti škodám, které by si kdo sám z nerozumu, z nedostatku příslušných wědomostí atd. způsobiti mohl, opatřiti jej má obec, a wšak aby se swoboda bez potřeby neobmezowala, neboť člowěku jinák za rozumného a dospělého uznanému swobodno býti musí, pakli že chce i samému sobě uškoditi jakýmkoli spůsobem, jenom když wýslowné powinnosti swé tím neruší a jiným zároweň tím proti jejich wůli neškodí. Bezpečnost ta a jistota proti wšelikým škodám, které od jiných lidí w obci násilí neb lstí nám hrozí, poskytují obyčejně obce nejstarostliwěji, a zwláštní úřadowé ustanoweni býwají weřejné bezpečnosti, ačkoli tu ještě i w nejlépe zřízených obcích welmi málo prospěchu nalezáme. Již ale obrana proti cizincům, ačkoli welmi draze přijde občanům ( udržowání wojska ) býwá obyčejně málo platná, tak že by snad žádný nepřítel občanům tak neuškodil, jak jim škodí wýlohy tak welikých wojsk. W ostatních ale ohledech obyčejně welmi málo obce občanům swým prospíwají. ( Pokračowání. )

30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Očekávaní účastníci slovanského sjezdu], Autor: Havlíček, Karel [ Očekávaní účastníci slovanského sjezdu ] [ tři hvězdičky ] Dnes odpoledne asi o 4. hod. přijede z Wídně k slowanskému sjezdu 159 aučastníků, mezi nimi 24 Jihoslowanů ( Vraz, Karadžiť ) a 30 Poláků; ostatek Slowáci, Slezáci, Morawané a Češi.

12. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 11. října, Titulek: [překlad polemiky z němčiny], Autor: Havlíček, Karel (překl.) — Proti známé chautce „ Lloydu “, aby totiž se stala změna w oktrojowané ústawě, wystaupila také zdejší „ Deutsche Zeitung a. B. “ Píšeť takto: Lloyd má při swém jednání hlubší politické aumysly ( nežli totiž projewuje ), které wšak znamenitě se liší od těch, které my máme. Má totiž myšlénku auplné centralisace. Rakausko wšak sestáwá z tak rozličných dílů, že jest zde centralisace dle francauského spůsobu nemožná, a že jednotliwým zemím jakási samostatnost ponechána býti musí. Nám se zdá býti sestawení hořejší komory dle oktrojowané ústawy její nejzdařilejší částí. Takowá hořejší sněmovna wyrůstá takřka ze zwláštních poměrů Rakauska, a nějaká jiná byla by jako bylina w zahříwárně, z cizího kraje k nám přenešená. Jen takowý sněm bude sprawedliwým obrazem říše rakauské; neb w dolejší sněmowně bude zastaupen národ sjednocený, w hořejší sněmowně bude wšak zastaupena rozmanitost národů. My, Němci w Rakausku, musíme se pewně držeti foederace wýslowně w hořejší sněmowně, jakož i druhých, ačkoliw k našemu žalu jen zřídka w oktrojowané chartě wyslowených zásad foederativních, neboť nesmíme se spustiti myšlénky na znowuzrození Německa, i musíme si tedy uchowati možnost, w nowězrozeném Německu swé místo zajmauti. “ Sdělujeme toto místo proto, poněwadž z něho patrno jest, w jakém smyslu pan dr. Makowička „ Deutsche Zeitung “ redigowati bude. —

21. srpen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Příklad úřednického slohu, Autor: Havlíček, Karel Příklad úřednického slohu. Na důkaz že před císařem Josefem II. ještě mezi úředníky w Čechách němčina tak naskrz nepanowala, podáwáme zde saukromý dopis úředníka Kralowé-Hradeckého k rychtáři Třebechowskému, sdělený nám w orig. ochotností W. P. Brandeyse, kaplana Třebechowského. Jakau zkaženau čestinau se wšak psalo, nejlépe z dopisu samého poznáme, který i co do obsahu podiwný a poněkud směšný jest. psáno starším pravopisným systémem Maudrý a Oppattrný Wzlasstie Wažený Pane Collego! Dobrže gým powiedomo gest, kterak Tak u nas w Domnie Ssatlawným gýstý zgistenecz gmenem Matieg Tikla pod datum 4 Juný 1773 od zdegssiho Mnoh. Wzaczt. Magistratu ex Capite Homicidij k Smrtj, a To pržedne w Kužý ržený, pak Kolem lamaný do Kola wpletený, a wizdwyženj pak na Tim samým Ssibenicžka wýstawena, prowas na ny powiessen bytj ma, odsauzen gest byl, ninj wssak od Wys. Slaw. Krag. Appellatij Ta sama Sentencze Confirmirowana, a dne wcžeregssiho To gest 27. Julý gemu publicirowana, a w budauczý Patek To gest 30. July c. a. na niem wýkonana bytj ma. A Poniewadž P. Collega gak zde w Hradczy przý przedesslý Execuczý Tobiasse Formana gest byl, gest žadal, bý se gemu, kdiž Takowa Execucze s Matiegem Tiklau konana bude, Toho powiedomost ucžinila. Procžež Wzaczt. Waženemu P. Collegowj gmenem Czeleho Prawa Richterniho To same w znamost uwadým, a spolu invitirugj, pokudž by lybost byla by nas pržý Tom Smutným dýwadlu dne patecžniho pržytomnostj Swau potiessily, neb bez Toho snad Kunn geden pro nie Tak gak gindy pržebyde, a gým k Službam statj bude. Cžehož se Tiessicze we wssý zdworžile ucztiwostj zustawam. Wzlasstie Waženeho P. Collegý Sig. w. Hradczy Kralove d. 28. Julý 1773. k Službam wolný Jan Joz. Hrodek Prawa Richtaržskiho Actuar. P. S. Žada se P. Collega, poniewadž Tam u nych Rýbný Krag gest, a spisseg Tam negake Ryby gako y Raky wdustatku dostaný gsau a Ta Sama Execucze w den Patecžny pržypadne, by Tak dobry byl, a Ty negaky Ryby gako y Raky sebau wzitj a skrz niekoho pržynestj datj sobie nestižyl, pak czo kosstowatj budau s podiekowanim zaprawime, na ktere Ryby, a Raky spolu P. Collegu ucztiwie zuweme, neb se po Tak Smutný Tragedij mezy sebau wyrazitj, a obweselitj musýme. Procžež žadame skrz pržy Tomneho ucztiwie za odpowied. Adie. Nápis psaní s wrchu: Wzlasstie Waženemu Panu N. Sedlakowi Dobrzie Zazlaužilemu Rychtarzi Tržebechowskýmu k dodanj do Tržebechowicz.

17. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel Co jest Obec? ( Pokračowaní. ) Zwláště proti wšelikým nehodám osudu nepodáwají obce občanům swým pražádné jistoty, a podáwajíli někde nějaké, děje se to wždy jenom mimořádně a jako wýjimkau. Tak ale práwě nejkrásnější stránka občanské wzájemností zanedbána jest. Powažujeme to, a snad wším práwem, za nejpřednější a nejpěknější wlastnost člowěka, že hoře swé a radost, zlé i dobré s jinými sdíleti, a tak sám sobě i jiným neštěstí ulewiti, a štěstí rozmnožiti může. Wždyť i na některých zwířatech widíme, že slabší od silnějších podporowány býwají. A člowěk, jenž rozumem swým určen jest, osud swůj ( aspoň z části ) říditi, neměl by pojistiti sebe a jiné na wšelijaké rány náhody? Čím méně člowěk záwisí od náhody ( tak zwaného osudu ), čím wíce sám pánem jest osudu swého: tím skwěleji objewuje se we swé důstojnosti. A práwě obec, co weliká společnost, nejwíce schopna jest učiniti člowěka neodwislým od náhody; neboť kde owšem nepostačí síly jediného člowěka, důstatečna jest síla mnoha lidí spojených. Práce, pod kterauž by každý jednotliwý klesl, jest spojené síle mnohých jenom snadnau hračkau, a škodu, kteráž by každého jednotliwého zahubila, ani neucití mnozí, když ji wšichni společně ponesau. Diwno jest wěru, že práwě tato stránka w obci až posud téměř zcela zanedbána byla. Skoro každý jednotliwý občan cití autrpnost při nehodě jiného člowěka, béře w ní účastenstwí, pomáhá mu, ale obec ( wšichni dohromady ) necití pražádné útrpnosti, chladně widí občany swé hynaut, w něštěstí padat, aniž jim ku pomoci přispíwá!? Jest to wěru podiwné zablauzení ducha lidského. Ani o chudé, o mrzáky, nemocné atd. nepečuje obec ( stát ) a cokoli se pro ně w obci děje, nejde od celé obce, nýbrž jen od jednotliwců neb jiných společností w obci. A i tu není péče o takowé nešťastníky důstatečná, síly k tomu určené ( owšem také malé ) rozstříkají se na tuze malé částky, tak že wšude trochu a nikde důstatečně nepomáhají. Hospitály ( t. j. útočiště pro churawé a mrzáky ), domy chudých, sirotčince ústawy pro slepé, hluché, němé, nemocnice, blázince atd. jsau obyčejně jen nedůstatečné, a kromě toho se jen zřídka od obce wydržují. Též o sirotky nepečují obce skoro pra nic a co se pro ně od obce děje, jest pauhé jméno, aneb jim často škodí wíce než prospíwá. Nikdo mi nenamítej, že obce pečují o sirotky služebníků swých ( auřadníků ), poněwadž otcowé jejich o obec zásluhu mají. Zdá se mi, že každý občan, kdo po celý žiwot znamenité daně platí, ale často málo co neb pra nic za to od obce neužije, wětší zásluhy má o obec, než služebník obce, jenž za swau práci placen jest. ( Pokračowání. )

6. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel Říšský sněm. * * * W Kroměříži dne 4. pros. Dnešní sezení otewřel w nepřítomnosti presidenta Smolky, který se s deputací do Holomauce a do Prahy odebral, vicepresisident Mayer o [ tři čtvrtě]10. Před čtením protokolu se děkowal Mayer komoře za proukázanau mu důwěru, která ho na čestné místo presidentstwí powolala. Jak obyčejně se četl napotom protokol předešlého sezení. Na to oznámil písař Streit, že až dosawád 362 poslanců k sněmu říšskému wywoleno jest. Přítomných w Kroměříži je 309, mimo to je jich 9 na dowolenau, ostatní se až dosud ještě nedostawili. Mezi jinými žádal také poslanec Halbern ze Stanislawowa poznowu na dowolenau, poněwadž ale, jak se seznalo, po celý čas trwání sněmu říšského teprw třikráte we sněmowně přítomen byl, uzawřelo se, aby wyzwán byl, buď za 8 dní do Kroměříže přijeti aneb swůj mandát složiti. Finanční ministr Kraus na to komoře oznámil, že státní rozpočet pro budaucí rok již dáwno wypracowaný jest, a že jej pauze pro nepřízniwé okolnosti poslancům až dosawád předložiti nemohl. Poukazuje na weliké obtíže, které se mu při wypracowání tomto w cestu stawěly, dokládal, že mu pro rozdílnost událostí ani možná nebylo, něco zauplna určitého komoře podati, hlawně z té příčiny, poněwadž dosud poměr státu k obcím neurčitý jest. Státní rozpočet pro budaucí rok obnáší něco přes 101 milionů. Příjmy státní w budaucím roku ale budau obnášeti pauze tolik, že se ještě 49 milionů k nim dosaditi musí, aby se potřebných 101 mil. zaopatřilo. Těchto 49 milionů jest hlawně k tomu zapotřebí, poněwadž wojsko o 31 milionů wíce zpotřebuje než jindy. Na státní stawby ku př. železnic se z nich zpotřebuje 12 milionů. To ostatní připadne dílem k zaprawení státního dluhu, dílem k oprawení auřadů a pak co náhrada za robotu, na kteréž náhradě také stát podílu míti musí. Za příčinau toho, aby se při rozdělowání daně hlawně sprawedlnosti zadost učinilo, a pak aby se příjmy státní co možná jen wydáním jeho, beze wšeho utiskowání občanů, wyrownaly, chce ministerium finanční wšelijaké změny w ohledu na daně způsobiti a jich se týkající náwrhy co nejdříwe sněmu předložiti. Tyto změny jsau: Na zhotowowání cukru z řípy se wysadí posud nestáwající daň. – Zápowěd přiwážení zboží z ciziny do Rakauska se poznenáhla zruší, hlawně z toho ohledu, aby se w poměrech průmyslních nějakého spojení s Německem docílilo. Za tau příčinau se ale cla dle potřeby zjinačiti musí. – Akcis na kořalku se o něco zwýší, taktéž i domowní daň ( Gebäudesteuer ). Mimo to se zawede daň z příjmů ( Einkommensteuer ) ( hlučný potlesk ) a pak se patřičné změny stanau w ohledu na zákony o kolku, o taxách a o allodizowání lenních statků. Tyto změny by příjmy státní o 21 mil. do roka zwýšily. Naproti tomu jest ale zapotřebí, aby se gruntowní daň, která w rozdílných provinciích také rozdílná jest, tak že brzy 20 procent, brzy zas 18, 17, až i jen 8 obnáší, přiměřeně usjednotila, tak aby wšudy 16 procent počítala. Sůl má býti lacinější, akcis z mauky a z wařiwa se má w ohrazených městech zrušiti, daň z wína přiměřeněji uspořádati. – Osobní daň se také zruší. – Hra w lotterii, která státu 2,500.000 zl. ročně wynášela, také přestane ( hlučný potlesk ). Uskutečnění těchto změn zmenší ale státní příjmy k 5 mil. do roka, tedy wynesau wšecky změny tyto ročně na 16 mil., a dle toho zbýwá k zaprawení nadjmenowaných 49 mil. okolo 33 mil. zl. Aby se tyto zaprawiti a poměr státního pokladu k banku přízniwěji uspořádati mohl, žádal fin. ministr powolení kreditu na 80 mil.zl. – Vicepresident Mayer ponawrhl, aby se náwrh min. Krause finančnímu wýboru k posauzení odewzdal. Zemialkowski na to podotknul, že wláda to přání wyjádřila, aby se sněm přede wším jiným wypracowáním konstituce zabíral, tuto ale že ho sama z úlohy jeho wytrhuje. Swoboda nás, pokračowal dále, dosti krwe a peněz již stála, a my přece až po tuto dobu nic jistého nemáme. Občané rakauští tedy budau chtít wěděti, zač platiti mají, a z té příčiny ponawrhuji, aby se o tomto náwrhu ministra finančního teprw po ukončení konstituční listiny rokowalo. Prato ponawrhnul, aby se tento náwrh Zemialkowského finančnímu wýboru k poradě odewzdal; Jonák ale byl naproti tomu, poněwadž prý to pauhá formální otázka jest, co takowá finančnímu wýboru nepřináleží a dle jednacího řádu rozluštěná býti musí. Plaček požadowal, aby se samému konstitučnímu wýboru ponechala. Borrosch podporowal náwrh finančního ministra, dokládaje, že když se konstituční listina w skutku ukončí, sněm říšský budaucího roku to práwo míti bude, aučty z nadřečených 80 mil. požadowati; w protiwném pádu ale žeby na tom nic nezáleželo, jestli to sněm powolí neb ne. Žádal tedy, aby se náwrh finančnímu wýboru odewzdal a aby wýbor tento o něm sněmu za tři dni referowal. Löhner namítal, že lhůta třídenní malá jest, a ponawrhowal, aby se wýboru žádná lhůta neurčowala. Borrosch na to podotknul, žeby wýbor tímto způsobem poradu swau tak dlauho prodlaužiti mohl, až by konstituce hotowa byla, žeby tedy žádal, aby za 8 dní sněmu wýsledek swé porady sdělil. Na náwrh Demlůw se přikročilo k dennímu pořádku stran náwrhu Pratowa a Zemialkowskowa. Náwrh pak Mayerůw s amendementem Borroschowým byl přijat. Dle určeného pořádku denního se mělo pokračowati w třetím člení jednacího řádu, poněwadž ale vicepresident Mayer sám o něm referuje, tedy žádal, aby se i to na budaucí sezení ponechalo a k čtení petic přikročilo. Náwrh tento se přijal; awšak nebylo tu opět žádného referenta z wýboru pro petice. Sezení se tedy o 12. hod. skončilo. Denní pořádek pro budaucí sezení, we čtwrtek totiž o 9. hod. jest ten samý, co pro dnešek určen byl.

23. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel Říšský sněm. * * * Sezení dne 21. pros. trwalo až do 8. hod. wečerní. Auplnau zpráwu pro krátkost času nejsme s to podati. – Četly se po prwé základní práwa, a sněm uzawřel jednohlasně, že se k druhému čtení připustiti mají. Jsau skoro w té samé formě, jak je podal wýbor w náwrhu. Podáme je w brzce, jak jsau wyšly z porad odborůw. Feifalik dal zpráwu, že pět audů konstitučního wýboru pracowalo o ústawní listině, co se w odborech o základních práwech rokowalo. Šuselka projewil žádost, aby se u wypracowání a poradě o ústawě co možná rychle pokračowalo, aby na celau listinu dne 15. března budaucího roku se přisáhati mohlo. – Napotom se jednalo o powolení kreditu na 80 mil. Náwrh na jich powolení byl na konci wětšinau hlasů přijat. – Sezení sněmu odloženo jest na den 3. ledna, w kterémž čase ministerstwo záležitosti Wídeňské doufá moci uspořádati. * * * Z Kroměříže dne 20. pros. Sezení se otewřelo o [ čtvrt]11. Po přečtení protokolu sezení předešlého, který beze wší změny za prawý uznán byl, oznámil president Smolka, že poslancowé Schmiderer ze Štýrska a Fischer z Dolního Rakauska swůj mandát složili; napotom, že wýbor konstituční základní práwa již wčera k tisku zaslal, a že poslancowé Hain a Rieger za referenty konstitučního wýboru při poradě o základních práwech zwoleni jsau. Čtyry interpellace byly oznámeny; ministrowé, kterých se týkají, nebyli ale w komoře přítomni. Na žádost poslanců je kázal president předčítati. Interpellace, kterau se poslanec Kromer na ministra obchodu obrátiti chce, zní w smyslu tomto: Z trůnní řeči při otewření sněmu říšského wyswítá, že jsau přátelské poměry mezi Rakauskem a Španělskem opět obnoweny. Rozepřemi, které před tím mezi naší a tamnější wládau panowaly, utrpěl nemálo průmysl rakauský, nejwíce ale zhotowowání skla, kterým si welká část obywatelstwa w okolí České Kamnice swau wýžiwu wydobýwá; poněwadž wláda španělská welmi wysoké clo na dowážení skla z říše rakauské do Španěl wysadila. Za taulo příčinau se tedy Kromer ministra obchodu a 864 weřejných prací tázal, jestli obchodnické záležitosti rakauské we Španělsku patřičně zastaupeny jsau. Druhá otázka jeho se týče zcela jiného zástoje, jestli totiž ministerstwo pří železných dráhách topení s uhlím na místo topení s dříwím zawésti hodlá, poněwadž by to méně wýloh stálo. Posl. Sieber se chce tázati ministra finančního, jestli by se zawedením přiměřeného cla na dowážení krajků z ciziny do Rakaus zhotowowání toho samého zboží w Českém Rudohoří wýnosnějším nestalo, a tak bídě a nauzi tamnějšího obywwatelstwa, které si pauze tímto způsobem a pak hornictwím swau wýžiwu wyděláwati musí, odpomoci nemohlo? Lomnicki poukazuje w interpellaci swé na to, že mnoho sedláků w Haliči již před 30ti lety swá pole k wystawění komerciální silnice ponechati musilo, a že až dosawád žádné náhrady za to neobdrželi. Krajští auřadowé že již mnohonácte komissí k wyšetření toho odeslali, ty ale že se wždy jen s nepořízenau nazpět odebraly. Táže se tedy ministra finančního, zdali se s tím srownáwá, aby stát těmto sedlákům nejen kapitál, za který pole jejich stojí, nobrž i také auroky za ta wšecka léta zaplatil. Posléz se čtla interpellace wíce poslanců Dolnorakauských na ministra wnitřních záležítostí strany wšeobecného odzbrojení tamnější národní gardy. Tážau se ministerstwa, jestli s tím srozuměné jest, jestli toto jednání wlády wojenské za konstitučním práwům přiměřené uznáwá, jestliže jednání toto dále podporowati zamýšlí, jestli ministerstwo obywatelstwu tamnějšímu zbraň, kterau k swé wlastní obraně zapotřebí mají, ponechati hodlá, a konečně jakým způsobem jim odňatau zbraň wynahraditi chce? Na to se přednášely referáty o wolbách. Wolba Františka Hawlíčka jesl za prawau uznána; protesty proti wolbám poslanců Goie, Sidona a Fritsche se zawrhly. Dle ustanowení pořádku denního se přikročilo k wolení presidenta. Než započalo, ponawrhnul Ulepić, aby se pro udržení pořádku wolba tím způsobem děla, že jeden písař jména poslanců čísti a druhý od nich cedulky přijímati bude. Náwrh tento se přijal. W prwním hlasowání bralo 332 poslanců podílu. Absolutní wětšina hlasů obnášela tedy 167. Smolka obdržel 143, Strobach 130, Mayer Kajetán 58 a Hagenauer 1 hlas. Žádný z nich neměl tedy absolutní wětšinu hlasů, na žádost presidenta Smolky se mělo k druhému hlasowání přikročiti. Poslanec Schuster z Centrum ponawrhnul ale, aby se 10 minut na rozmyšlenau powolilo. ( Náramný hluk ze wšech stran, mezi tím hlasy: ne! ne! – ano! President zwonil k pořádku. ) Klaudy se odwoláwal na jednací řád, w kterém stoji, že když některý poslanec před hlasowáním o 10 minut na rozmyšlenau žádá, a náwrh ten od desíti poslanců podporowán jest, se o tom náwrhu hlasowati musí. Brestl proti tomu namítal, že se to před hlasowáním státi musí, nyní ale že se již jednau hlasowalo, a za příčinau tau že ustanowení toto w pádu nynějším žádné platnosti nemá. Hlasowalo se tedy o náwrhu tomto. Wětšinau hlasů prošel náwrh na 10 minut na rozmyšlenau. Při druhém hlasowání odewzdalo 326 poslanců swé cedulky. Absolutní wětšina hlasů obnášela tedy 164. Z těchto obdržel posl. Strobach 161 hlasů, Smolka 160, Mayer Kaj. 5. Neměl tedy opět žádný z nich absolutní wětšinu hlasů. Poněwadž se tedy po třetí hlasowati musilo, oznámil president Smolka, že se dle ustanowení jednacího řádu nyní jen o Strobacha a Smolku, kteří wětšinu hlasů pro sebe mají, hlasowati může. Wýsledek třetího hlasowání byl následující: Na hlasowání bralo podílu 323 poslanců; tři cedulky byly prázdny. Absolutní wětšina hlasů obnášela tedy 162. Strobach obdržel 166 a Smolka 157 hlasů. Strobach se stal tedy wětšinau 9. hlasů presidentem. Strobach děkowal na to komoře za proukázanau mu důwěru, a prawil, že wywolení swé za presidenta powažuje za uznání té sprawedliwosti, dle které si za času swého předešlého presidowání wždy bez ohledu na národnost počínal. Připowídaje, že i budaucně swůj auřad tak jak dříwe zastáwati bude, skončil o podporu prose tím, že ho to welice těší, že se dříwe při jeho presidowání poddanost zrušila a sedlák se swobodným stal, a že se nyní opět při jeho presidowání o konstitucí wyjednáwati bude. ( Tleskot. ) Smolka se děkowal za wšecku mu prokázanau podporu po celý čas jeho presidentstwí, dokládaje, že s tím powědomím to čestné místo opauští, že seč jen byl, se o to staral, aby wždy prokázané mu důwěře zadost učinil. ( Tleskot. ) President Strobach oznámil na to, že se dle denního pořádku k wolbě dwau vicepresidentů přikročiti má. Pražák ponawrhnul, aby se 10 minut na rozmyšlenau ponechalo. Szábel ponawrhnul celau hodinu. Prwní náwrh se přijal. Wýsledek skrutinium byl následující. W hlasowání bralo 233 poslanců podílu. Absolutní wětšinau 213 hlasů byl za prwního vicepresidenta Dobblhof zwolen. Z ostatních hlasů obržel Hasselwander 11, Šuselka 3, a 6 jiných poslanců po jednom. Dobblhof wystaupiw na tribunu, byl hlučným a dlauhým tleskotem ze wšech stran přiwítán. Prawil, že posud jen malého podílu w parlamentárních pracích měl: pročež že ho také wywolení jeho za vicepresidenta welice překwwapilo. Ubezpečowal sněm, že w každém postawení s nejlepší wůlí a wší silau na blahu wlasti pracowati bude. ( Tleskot. ) Za druhého vicepresidenta jest mezi 241 hlasy wětšinau 130 Hasselwander wywolen. Bretis měl 102 hlasy; ty ostatní hlasy se na wíce stran rozpadly. Hasselwander se děkowal za tu důwěru a prawil, že ho to welice těší, že jeho spolusok laké Tyrolan jest, a že on pocházeje ze stawu selského této hodnosti došel. – Skrutinium wolby čtyr pořádatelů se ponechalo přednostenstwu. Sezení skončilo o 4. hod.; budaucí jest zítra w 9 hodin. Denní pořádek jest: Čtení protokolu dnešního sezení, referát o wolbách, prwní čtení základních práw a druhé čtení náwrhu finančního wýboru.

7. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [druhá část úvodu redaktora], Autor: Havlíček, Karel Wčera ráno ohlásil nám w Praze nejwyšší pan purkrabí na rozích welikým písmem, že J. M. C. ustanowiti ráčil J. C. W. arcikníže Františka Josefa, nejstaršího syna J. C. W. arciknížete Františka Karla, za místo wladaře ( Statthalter ) u nás w Čechách, jakožto důkaz lásky k nám. Ačkoli J. W. C. arcikníže František Josef jest pán příliš mladý wěkem ( narozen 18. Srpna 1830 ), přece nepochybujeme, že podporowán od swobodomyslných a národu swému wěrných rádců potřebám našim dobře porozumí. O dobré wůli tohoto prince nepochybujeme proto, že již rodina celá J. C. W. arciknížete Františka Karla dobře proslulá jest strany swobodomyslnosti. Daufáme také, že rodina našeho budaucího zemského přednosty pro národ český wětší sympathie chowá, aspoň se synowé J. C. W. arciknížete Františka Karla, když nedáwno po zemi naší cestowali, s wšemožnau šetrností chowali k národnosti naší. Jisto jest, že národ pamětliw bude každé i sebe menší šetrnosti, která národnosti naší w čas ponížení prokázána jest; ačkoli se nyní, kde se okolnosti změnily, nemůžeme spokojiti pauhými maličkostmi a zdwořilostmi. Sem náleží také jeden krok nynějšího místopurk mistra Pražského, který nám na rozích ohlašowal před několika dni, že J. M. C. král náš poručil zříditi w Praze jednu českau hlawní školu. Diwili jsme se welice panu místopurkmistrowi, že takowau maličkost na rozích ohlašowal. Jsme ubezpečeni, že ne jedna, nýbrž několik set českých škol zřízeno bude w Čechách; kam bychom přišli, kdyby jsme měli každau na rozích ohlašowat? Aneb snad nás chtěli tau zpráwau, že budeme mít w Praze také jednu českau normálku, upokojit?! Pánowé! nečiňte sobě a nám takowau nečest, a nedržte nás tak sprosté mysli. Lew hladowý owšem i muchu polkne, ale nezasytí se – nespokojí se! Red. W tomto pádu můžeme nyní, když nám co swo bodným mužům wolno jest, myšlénky swé projewiti, J. W. C. budaucího zpráwce naší země pozorná učinili na býwalého našeho zpráwce, nynějšího palatina uherského arciknížete Štěpána. Mnozí snad budau mysliti, že tento princ odešel z Čech oplakán, a že nás zanechal w zarmaucení pro ztrátu jeho osoby: w čem je zajisté potwrdí články w některých časopisech německých plné zármutku, nářků a zaufalosti. Naše české časopisy mlčely — byla tenkrát censura, a Kdo si nechtěl hubu spálit, Musel mlčet nebo chwálit. Red. Ale můžeme na swé swědomí ubezpečiti, že nikdo rozumný nedal se zaslepiti powrchností arciknížete Štěpána a mnohými sladkými slowy: rozumní dbají jenom na čin a skutek, berauce slowa za pauhý material konversace příjemné, která se wšak nehodí pro potřeby zemské. Wšichni rozumní tázali se jen po skutcích J. W. C. arciknížete Štěpána pro dobro země naší, po blahodějných reformách atd., a těch se tuším příliš málo shledalo. Jisto jest, že se nic důležitého nezměnilo za wladařstwí arciknížete Štěpána; co nás hnětlo dříwe, hnětlo nás i později, a jenom sprostý lid, neumějící hledět na wěci okem zkušeným, wěřil pochlebníkům, kteří chwálu nemírně roztrušowali. Co se národnosti české týče, chowal se zwláště arcikníže Štěpán tuze obojetně, o čem spisowatel tohoto článku w jednání o průmyslowau školu českau sám osobně se příliš nemile přeswědčil. Zkrátka jisto jest, že wšichni rozumní odcestowawšímu nyní na kwap purkmistru Pražskému rytíři von-Müllerowi ono pochlebenstwí příliš zle wykládali, že pojmenowal Wlaský plac Štěpánským. Pochlebníci ( diwná wěc ) pochlebují jenom žiwým welmožům. Za jeden den stál nápis „ Štěpánský plac " místo Wlaského, a co jsme se nyní již napsali, aby se jmenowala Jezowitská ulice Karlowau a ještě posud straší nás starý nápis. Arci, král Karel již není žiw, nerozdáwá řády a netwoří Excellence a rozličné druhy raddů! Red. Zásluha, klerá se arciknížeti Štěpánowi odepříti nemůže, jest lidumilownost jeho k chudým, o které jistě welmi pečowal nešetře jmění swého. Přáli bychom si srdečně, aby se J. C. W. nowému spráwci naší země tento list náš do rukau dostal, neboť wěříme, že welkým pánům prawda jest nejwzácnější: pohybujíce se wždy mezi swým auhořowitým dwořenínstwem, neznají nikdy skutečný swět, na který hledí wždy jen skrze swé zwláštní skla připrawená od služebnictwa swého. Spisowatel těchto slow zajisté chowá welikau úctu k rodině J. W. C. arciknížete Frant. Karla zwláště pro sympathie, které ukazowal wždy k národnosti české, a práwě proto přejeme si, aby syn jeho shledal w nás wšechnu chwálu, aby se připrawil u nás k welikému aukolu mocnářskému. Práwě proto ale nebudeme nic chwáliti, než co chwalitebné jest, abychom snad ještě my pochlebenstwím swým nepřekáželi dobrému. Co již nyní chwáliti nemůžeme, jest titul budaucího zpráwce naší země; auhlawní starost našeho budaucího sněmu musí býti, aby arcikníže František Josef nebyl místowladařem ( Statthalter ) w Čechách, nýbrž místokrálem ( Vicekönig ) celé koruny naší. Praha potřebuje tak místokrále jako potřebují Uhry palatina a jako potřebowalo Wlasko naše místokrále. Pauhý wladař newede dwůr, pauhý wladař jest auředník; místokrále přeje si celý národ, a wedle něho odpowědné ministerstwo. H. B.

31. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: V Praze dne 31. října, Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 31. října. H. B. – Nowý časopis „ Oesterreichische Reichszeitung “, který bude od 15. listopadu we Wídni wycházeti wedením p. dr. Landsteinra, býwalého redaktora Presse, rozeslal již swá předběžní oznámení. Dle tohoto také nás došlého oznámení budau to weliké nowiny, wšechny záležitosti weřejného žiwota a literatury w sobě obsahující, a roční cena we Wídni 12 zl. stř., se zásilkau poštowní přes 16 zl. stř. Co se směru tohoto časopisu týče, není z ohlášení sice nic patrno, poněwadž se tam slibuje „ jen pradwa prawda “. „ Co ale jest prawda? “ tázal se již Pilat pána Ježíše a nedostal odpowědi. Od té doby také jest welmi těžko wěděti, co jest prawda, a každý swé smýšlení za prawdu wydáwá. Z rozličných okolností saudíme ale na jisto, že Oesterreichische Reichszeitung bude orgán ministerský, owšem ale tak chytře wedený, že pro nezaswěcence welmi těžko bude ministerské nitky pohybující jím poznati. To jest jisto, že p. Landsteiner odstaupil od redakce „ Pressse “ Presse jen proto, že nechtěl dělat oposici proti ministerstwu, a to také jest patrno, že Presse od té doby, co p. Landsteiner z redakce odstaupil, mnohem upříměji a zjewněji proti ministerstwu wystupuje. W mininiserských časopisech ( k. p. Prager Zeitgu ) také čteme od té doby časté wyjíždky na Presse; prawí se tam, že se p. Landsteinerem wšechno ztratila, že od té doby jest docela špatná atd., řeči, kterým každý wtipný člowěk porozumí. Zároweň čtli jsme w ministerských nowiuách nowinách welikau pochwalu p. Landsteinra a naději pewnau na jeho budaucí Reichszeitung - okolnosti, z kterých alespoň my pewně saudíme na oddannost p. Landsteinra k nynější wládě.

17. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel Sněm říšský dne 14. srpna. Š. Horáček, poslanec z Písku, zadal o propuštění, kteréž mu powoleno bylo. Ministerstwo bylo hned poukázáno, nowau wolbu pro ten okršlek rozepsati. Obracíme při této příležitosti zřetel pánů woličů na Gauče, Fr. Hawlíčka, Klieberta, Ruperta, Friče. Jenom, pánowé, ňákého s hlawau, neb bezhlawých čítá sněm již tolik, žeby mohl Dunaj s nimi zastawit. A pak probůh jen žádného radikalistu od wčíra. President oznámí, že we čtwrtek se budau wolit nowí přednostowé, an měsíc již minul. W dnešním sezení bylo několik welmi zajímawých interpellac. Löhner: Mettrnich nemůže sice ze swého auřadowání zpotahowán býti k zodpowídání, neb byl sluhau absolutního mocnáře, ale musí aučty skládati jako každý odstupující auředník, jak s penězi hospodařil. Wěděl bych tedy rád, co již ministr w tom pádu učinil, a zda na panstwí Plasy pamatowal, které až posud zadlužené není. M. Kraus dělí tentýž náhled s interpellantem a míní w té wěci zakročiti. Smolka četl cirkulář krajského auřadu w Zolkiewě, w němž se národním gardám zapowídá, mimo jejich místa zbraň a uniformu nositi. Kteří by proti tomu jednali, mají zadrženi a od krajského úřadu buď s eskontau neb předepsanau rutau na Lwowské komando nár. gardy odesláni býti. Chce tím jenom ukázati, jaká je w Haliči wláda, jak by ráda u lidu národní gardu w podezření uwedla. Ptá se, zda to následkem ministerského rozkazu? Doblhoff: Událost ta není mu známa a příčí se zrowna těm zásadám, které by ohledem na národní gardu rád zachowané měl. Děkuje za zpráwu a přislibuje, že se o ostatní již postará. Reimershofer: Wrchní we Wisowicích zadal, by jedno místo ( myslím že Lípa ) zbraň wydalo, a když se to nestalo, poslal pro dragony, nechal prohledat wšecky domy a zbraně pobral; zda to porušení domowního práwa se na wyšší rozkaz stalo? Doblhoff: Dokud není wěc auředně dokázaná, že nemůže nic dělat. Demel poslal na swé komitenty psaní, kteří ho otewřené obdrželi. Pochybuje, žeby se tajemstwí psaních zachowáwalo. Zda se to při zapakowání stalo, měli by být pozorny. Ministr wnitřních pochybuje, že by se to jinak bylo stalo, než při pakowání. Finanční ministr: že opětowaně rozkázal tajemstwí psaních ctíti. Před několika dnima že se mu stejný pád udál, wyžádal si psaní a přislíbil wyšetřowání zawedsti. Löhner: Držejí se prov. sněmy, které se konstitujícími zowau, a uzawírají. Konstitující sněm říšský a provinciální je přece contradictio in adjecto. Táže se tedy, které sněmy se již od března držely, a které posud pohromadě jsau, kdo jich powolal a co jich účel. Jaký způsob zastaupení lidu, a jak se mají uzawření jejich k uzawřením říšského sněmu. Žádá, by ministr akta o tom na stůl komory položil. ( Druhá otázka byla stranu Swornosti, kterau již znáte. ) Ministr wnitřních přislíbil w budaucím sezení to zodpowídati. Ministr wálky sdělil, že Radecký s Karlem Albertem příměří na 6 neděl uzawřel. Při té příležitosti žádal Selinger ( z centrum ) o slowo, a wynašel we swém panegyriku plném otřepaných floskulích armádu až k nebi. Nawrhuje, by komora debatty ponechala ( ne, ne ) a jednohlasně prohlásila, že wojsko s swými cnostmi (? ) o wlast si zásluh dobylo! Národowé uznáwají udatnost jeho. Prosí presidenta, se shrom. zeptati, zda s ním sauhlasí ( ne, ne; ano, ano ). Centrum powstalo celé, lewice celá a prawice nazwíce ostaly sedět. Na denním pořádku byl Kudlichůw náwrh; mluwili Trojan, Schneider, Popiel a Peitter. Trojan: Můj předchůdce wyjádřil se, že nemluwí ani pro náwrh, ani proti sněmu, nobrž o něm. Já mluwím pro a proti, owšem s modifikacemi. Musím se již napřed přiznati, že ostýchawě na tribudu tribunu kráčím, a že zwláštní city wřau w ňádrech mých. Mé narození, mé příbuzenstwí mě upomíná, že stawu powinnowaných náležím; k nim jsau sympathie mé obráceny. Dáwno již jsem byl jmín za nepřítele aristokratů. Tudy ta auzkost, tudy to obáwání, že nebudu snad tak bezstranný, jak toho wěc sama žádá a w takowém shromáždění se sluší. My jsme zástupci wšech tříd lidu, wšech jeho interessů, musíme se tedy nad wšecky strany postawiti, bychom nepředpojatostí, nestranností a sprawedlností důwěru osprawedlnili, která se w nás klade. Přede wším se jedná o to, by se wšem osobní swoboda tak rychle, tak auplně co možná nawrátila; w tom punktu jsme wšichni srozumění. Ale myslel-li by kdo pozornost naši na to obraceti, že jednotliwé zákony ráz porobstwí na sobě nesau, tak musím podotknauti, že již w březnu pro Čechy odstraněny byly. Nicméně zbýwá ještě mnoho k přání, a den ten budu žehnati, kde toto dílo dokonáno bude. Tlačím tedy na to, by wšecky zákony zrušeny byly, které se obmezení osobní swobody poddanosti týkají. Při tom se nám namítají 3 otázky: 1 ) která obmezení jmění čili majetnosti mají hned, 2 ) která bez a která proti náhradě mají wyzdwižena býti, a 3 ) z jakých pramenů a jakým způsobem se má náhrada dáti? Ale ty otázky již zodpowídali jiní dosti obšírně. Co namítali, že w mnohých krajích nemůže sedlák nic nahraditi, již pro zřídkost peněz myslím, že peníze jsau jen prostředek wyrownáwací, a čím wětší cenu mají, tím lacinější jsau ostatní wěci. Přijde jen na to, by se prawý poměr našel, by žádné straně ublíženo nebylo. – Mluwilo se o potlačowání, o křiwdě, kteráž sedláku po tak dlauhý čas činěna byla; ale křiwda s jedné strany neuděluje žádnému práwo, tím méně zákonodárci, nowau křiwdu činiti. Ohrazuji se a mé komitenty, jako bychom chtěli rownau mírau měřiti, stejné stejným spláceti. Při wolání po swobodě nesmíme hlasu práwa přeslechnauti. Práwo jest jen tenkrát práwem, když na strany se neohlíži; když mu jedno, zda kroesus, zda žebrák před ním stojí. – Připustíme-li, že poddanosti poměr ani tenkrát platnost nemá, když na úmluwách spočíwá, pak jsme zrušili wšecky záwazky, wšecky úmluwy, které jsme s mocnějšími uzawřeli. Praweno, že jiný cit přebýwá w národu, jiný w člowěku jednotliwém; tomu odpírám a prohlašuji ke cti mých komitentů, že nic neslušného, nic darowaného nepřijmau. Praweno, že proti lidské hodnosti to, prodati člowěka za otroka; owšem když sebe prodá, nikoliw ale když swé jmění buď prodá, bud buď zadluží. Robota je fakticky zrušena, nenechme swědomitého déle trpěti. Neníť při ní tak welkých těžkostí, nespočíwáť na zákonech, ačkoliw je ními regulowaná, nýbrž jen na privátních úmluwách. Náhrada musí být ale náhrada slušná. Nahražowati má powinowaný, neb on jest ten, který získá. Mluweno, by stát nahražowal; ale jak přijde k tomu ten, který žádné břímě nenesl, neb se dříwe již wykaupil? A do jakého stawu by finance přišly, nemusím ani připomínati. Horní práwo přál bych míti ponechané, bychom tím hornictwí nezkazili. Winohorní práwo splýwá s desátkem. Ku konci musím též zmíniti: jeden dep. žádal, bychom woláním jmen hlasowali, by zwěděl swět, kdo ještě ty potlačowatelé podporuje. Co se mně týká, nejsem proti tomu, ať zwí národowé rakauští, ať zwí swět, že Češi tak wraucně práwo milují, jako swobodu.

10. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Kam to musí vésti - poznámka., Autor: Havlíček, Karel Kam to musí wésti? Článek tento zaslaný nám od muže o weškerý pokrok w naší wlasti welezaslaužilého tím radostněji tuto klademe, že se úplně srownáwáme s každým slowem w něm pronešeným. Red.

21. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Advokáti v New Yorku]., Autor: Havlíček, Karel Žertowné Nowinky. - New-Yorkské nowiny oznamují: Kdosi wypátral po dlauholetém studium zdejšího adresního kalendáře, že w Nowém Yorku žije 1000 advokátů, 259 dohazowačů peněz a 110 lékařů na zuby. Srdce nás musí bolet, pomníme-li, co tu musí býti saudů, nauze o peníze a bolení zubů, aby tolik lidí mohlo od toho žiwu být. - Sotwa že swět přestal železnice a parní wozy za diwy powažowati, již se stáwají na nich nowé diwy — arci jen w Němcích. Na železnici mezi Magdeburkem a Lipskem udělal si skřiwan — jak německé nowiny píší — pod kolejí hnizdo, u Oschersleben’u zahnizdil se pod nákladním wozem konípásek, samice seděla mezi jezděním pokojně na wejcích, a sameček prý často podél wozů polétáwá!! Wěř, kdo můžeš. - W městečku Nördlingeně w Říši byla slawnost, k níž se mnoho lidí z okolí sešlo. Ulice byly plny lidstwa, w tom weběhla mezi množstwí zplašená jalowice a mnohý wolal o pomoc. Náramný to powstal hluk, který i hospodského zděsil, tak že před dům wyběhl a k lidu hrnaucímu se wolal: „ Pánowé, u mne je más piwa jen za 12 krejcarů! “ ( Musíme totiž wědět, že se na některých místech w Německu pro zdražení piwa lid zbauřil a hospodám okna wytlaukal; tedy tento pán něco podobného očekáwal od powstalého hluku. ) - President Amerického Saustátí p. van Buren byw na swé cestě po západních krajinách r. 1841 s wozem přewržen, stál až po kolena w blátě. Tu se rozzloben tázal wozky, proč zkácel? Chladně odpowěl tento: „ Již s jedenácti členy sněmowny jsem přewrhl, i ziskal jsem jejich hlasy pro stawení státní silnice do těchto krajin, presidenta jsem ale nikdy ještě newezl, i musel jsem použít této příležitosti, abych wyplnil powinnost swau k západním krajům a snadnému veto předešel, kdyby se o powolení stawby silnice řečené jednalo. “

8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Království české statisticky., Autor: Havlíček, Karel Králowstí České statisticky-polohopisně popsané od J. A. Dundera. 1. Díl. Kraj Plzeňský. We w. 6. str. 336., krásné wydání. Spisowatel prawí we swé předmluwě: Po tomto kraji má následowat Chrudimský, Prachenský atp. až wšech šestnácte krajů wyjde. — Podal sem, co sem mohl, to také každý widí. — Pomoc w takowéchto důležitostech nesmí se hledat u nuzných, skaupých lidí; ale u nezíštných laskawých wlastenců. Těch ale mnoholi jest?

21. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: O sněmu říšském., Titulek: Předběžní sezení V. dne 18. ráno, Autor: Havlíček, Karel Předběžní sezení V. dne 18. ráno. ( Prwní to sezení, kde wystaupilo wíce řečníků z Čech, jako: Borrosch, Hawlíček, Wocel, Rieger, Hauschild, Trojan, Palacký a j. ) Z počátku se jednalo nejwíc o platnosti woleb, jmenowitě poslanců českých. Wolbu Strobachowu uznal odbor za platnau, we sněmu wšak zdvihly se pochybnosti proti ni, poněvadž byla předsewzata v stawu obležení. Po dlauhém rokowání uhlasowal sněm, že je platna. Počet woleb za platné uznaných byl 202. Místostarosta zahájil tedy sněm říšský. Učinil náwrh, aby se přistaupilo k wolbě presidenta. Fischhof chce, aby byla odložena na zejtří. Rieger žádal o delší odročení její. Mnozí jsau při tom, ale také proti tomu, nejwíce poslanci němečtí. Mnozí hlasowali, aby se wolil předseda hned zejtra, zdálo se, že je to wětšina. Při druhé zkaušce ale ukázalo se skoro tolikéž hlasů, aby se zejtra newolilo. Hlasowalo se po druhé: s Ano a Ne. Lewá strana, kde je mnoho Poláků: Ne. Rakauští poslanci selští: Ano. Poláci vedle nich: Ne. Sedláci z Bukowiny: Ano. Terští: Ne. Stadion: Ne. Na Prawé: Poláci: Ne. Pillersdorf: Ano. Rusíni: Ne. Bylo na konci 145 Ne a 135 Ano. Wolení presidenta odročilo se tedy na nejistý čas. Slowané drží, jak je z toho widno, dohromady. Podrobnější zpráwu zejtra.

27. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [Bez rubriky]., Titulek: [Oznámení obecenstvu]., Autor: Havlíček, Karel Oznamujeme P. T. obecenstwu, že se předplacení na auplné exempláře Nowin i Wčely posud přijímá jak na c. k. poštách tak w nowinárně a po kněhkupectwích; neboť jsme se odhodlali k wůli hojnějšímu počtu pozdnějších předplatitelů prwní čísla Nowin a Wčely po druhé wytisknauti, tak že wážení pp. předplatitelé před koncem Unora č. 1. 2. 3. 4. 5. Nowin a 1. 2. 3. 4. Wčely obdrží.

23. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Schůzka Matice české., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. – Schůzka Matice české dne 20. Čerwence. W této schůzce slawný sbor Matice české následující tři díla do tisku přijal, která se tedy brzy audům Matice do rukau dostanau: 1. Klácelowu Dobrowědu ( morálku ) do malé encyklopedie. 2. Štěpařstwí od p. P. Pixy. ( Kniha to prwní praktická a populární od Matice wydaná. ) 3. Žiwotopis pana Wiléma Rosenberka od Waclawa Březana, archiváře Třeboňského, ze XVI. století, dle listin Třeboňských sepsaný. Náležeti bude do staročeské bibliotéky. Ostatně oznamujeme, že již p. Smetanowa Wšeobecného dějepisu ( we III dílech ) znamenitá čásť wytištěna jest, a že toto dílo na každý spůsob ještě tohoto roku dotištěno bude. Tisk Jungmannowy rozmnožené Historie literatury již se počal, wydání bude welmi krásné we II. dílech. – Tak se tedy činnost naší Matice, tohoto blahoplodného ústawu, wždy wíce šíří.

27. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) „ Máte to hezkau wesničku, matuško! Kolik pak duší? “ „ Duší bude, milý tatínku, bez mála osmdesát “ – prawila paní – „ ale bída, zlé časy a zrowna w loni byla takowá neauroda. “ „ Přece wšak wypadají sedláci dobře a chalupy jsau řádné. A dowolte, abych se dowěděl waše jméno. Zcela jsem pozapomněl.... přijel jsem tak pozdě.... “ „ Korobočka, koležská sekretářowá. “ „ Děkuji uctiwě. A jméno i otčestwo? “ „ Anastasie Petrowna. “ „ Anastasie Petrowna? Hezké jméno Anastasie i Petrowna. Já mám tetku, sestru matčinu, také Anastasii Petrownu. “ „ A waše jméno? “ – ptala se poměštíce. – Jste nepochybně aktuarem? “ „ Ne, matičko “ – odpowěděl Čičikow s úsměchem. „ Nejsem aktuarem, ale jezdím jen tak we swých záležitostech. “ „ Tedy jste obchodník! Jak lituji, že jsem prodala med kupcům tak lacině, a tuhle byste ho wy, tatínku, jistě kaupil. “ „ Ne, med bych nekaupil. “ „ Což tedy? Snad kmín? Ale kmínu mám teď pomalu, snad wšeho asi půl puda ( 20 liber ). “ „ Ne, matuško, jiného spůsobu zboží: ja řku, umřeli wám sedláci? “ „ O báťuško! osmnáct mužů! “ prawila babička se wzdechem. „ A umřeli sami sic řádní lidé, dobří dělníci. Owšem že se jich také přirodilo, ale co je po nich, slabé drobotiny, a aktuar přijel, abych platila daň podle duší. Lidi umřeli, a musím z nich platit jako z žiwých. Předešlý týden mi shořel kowář, takowý šikowný kowář, že uměl také zámečnictwí. „ Snad u wás hořelo, matuško? “ „ A zachraň Bůh od takowého neštěstí. To by bylo ještě horší; on sám shořel, milý tatínku! Wnitřku se w něm nějak zapálilo, wypil tuze mnoho, jenom modrý plamínek z něho wycházel, celý zetlel, zetlel a počerněl jako uhel, a takowý byl šikowný kowář, a teď nemám na čem wyjet, ani kdo by mi koně okowal. “ „ Wšechno je podle wůle Boží, matuško! “ – prawil Čičikow se wzdechnutím – „ proti maudrosti Boží nesmíme nic namítat.... Přepusťte je mně, paní Anastasie Petrowno! “ „ A koho, tatínku? “ „ Nu ty wšechny, kteří umřeli. “ „ Ale jak pak je mohu přepustit? “ „ Tak zrowna. Aneb chcete-li prodejte mi je. Dám wám za ně peníze. “ „ Ale tomu já wěru nerozumím. Což pak je snad chceš wykopat ze země? “ Čičikow zpozorowal, že babička zajela na stranu a že ji sic musí wyswětlit, oč se tu jedná. W krátkosti jí tedy wyložil, že ustaupení neb kaupě bude wlastně jen na papíře, a že se duše zapíšau, jako by byly ještě na žiwě. „ Ale co s nimi budeš dělat? “ prawila babička s wywalenýma očima. „ To bude moje starost. “ „ A wždyť jsauť mrtwí. “ „ Nu kdož powídá, že jsau žiwí. Proto wám škodí, že jsau mrtwí; wy z nich musíte platit daň, a já wás teď chci wyswobodit od starosti a od platu. Rozumíte? A nejen že wás wyswobodím, nýbrž kromě toho wám dám patnáct rublů. Nu, teď rozumíte? „ Wěru nerozumím, “ řekla stará zamyšlená, „ wždyť jsem mrtwé ještě nikdy neprodáwala. “ „ Bodejť! Wíc by bylo ku podiwu, kdybyste je byla kdy prodala. Což snad myslíte, že skutečně za něco stojí? “ „ Ne, to nemyslím. Zač by mohli stát, nestojí za nic. Já jen proto se diwím, že jsau již mrtwí. “ „ Nu, zdá se být baba twrdohlawá “ – pomyslil si Čičikow. „ Poslauchejte, matuško! a rozwažte si to jen hezky: wždyť se okrádáte. Platíte za něho daň jako za žiwého.... “ „ O milý tatínku! ani mně to nepřipomínej, “ wskočila mu do řeči, „ práwě před třemi nedělmi jsem složila wíce než půl druhého sta, a ještě jsem aktuara podmazala. “ „ No widíte, matuško. A teď si jen pomyslete, že nebudete muset aktuara ani podmazáwat, protože pak budu já z nich platit; já a ne wy, já přejímám na sebe wšechny powinnosti. Já také kontrakt a listiny zákupní na swé autraty wezmu: rozumíte? Stará se zamyslila. Ona widěla, že ta wěc 645 je skutečně užitečná, ale jen že tuze nowá a neobyčejná; a proto se silně obáwala, aby ji nějak neofaukl tento obchodník; wždyť přijel Bůh wí odkud a ještě k tomu w noci. „ Nu jak, matuško! hodláte? “ „ Wěru, milý tatínku! ještě jsem nikdy neměla ten pád, abych prodáwala nebožtíky. – Žiwé jsem přepauštěla – tuhle před třemi roky protopopu dwě děwečky, jednu za sto rublů, a tuze děkowal, byly z nich řádné dělnice: samé servítky tkají. “ „ Ale o žiwých nemluwíme: co je nám po nich. Já chci mrtwé. “ „ Wěru obáwám se tak rychle to udělat, abych si nějak neublížila. Snad že mne, tatínku, chceš nějak podskočit, a oni tento.... snad jsau we wyšší ceně! “ „ Poslauchejte, matuško..... ach to je s wámi dílo! zač pak mohau stát. Jen powažte, wždyť je to prach. Rozumíte, to je jen prach. Wezměte jakaukoli ničemnau nejposlednější wěc, ku příkladu jen hadříček, i ten má cenu; kaupějí ho alespoň do papírny, ale ti se nehodí k ničemu. Řekněte sama, k čemu by se mohli hodit? “ „ To je owšem prawda. Owšem že se k ničemu nehodí; ale já práwě proto se jen diwím, že jsau již mrtwí. “ Ach! to je dubohlawá, pomysil si Čičikow, wycházeje již z trpěliwosti. Jednej s ní! Již mne přiwedla do potu, proklatý babec! Tu wyndaw z kapsy šátek, počal si utírat pot, který mu skutečně na čelo wystupowal. Ostatně se ale Čičikow zbytečně zlobil. Jsau lidé wážení, ba i od auřadů, kteří, když se s nimi co jednati má, jsau také auplně Korobočky. Jak si co zawrtal jednau do hlawy, již ho nikterak nezmůžeš, ať si mu podáš sebe wíce důwodů, patrných jako slunce, wšechno se od něho odráží jako gumielastikowý mič ode zdi. Utřew si pot, umínil si Čičikow pokusiti se, nemohl-li by ji přiwésti na prawau cestu někudy jinady. „ Wy matuško buď nechcete rozumět moji řeči, anebo tak naschwál mluwíte, jen aby se mluwilo.... Dáwám wám peníze: patnáct rublů w bankowkách. Rozumíte? Wždyť jsau to peníze. Na ulici je nenajdete. Nu řekněte, po čem jste prodala med? „ Po 12 rublích pud. “ „ Trošku jste si zahřešila, matuško. Po dwanácti jste ho neprodala. “ „ Na mau wěru prodala! “ „ Nu widíte! Za to ale je to med. Snad jste ho sbírala asi rok starostliwě, pracně, měla jste chození se wčelami, žiwila jste je celau zimu we sklepě, ale mrtwé duše nejsau wěc z tohoto swěta. Tu jste se wy se swé strany nic nenapracowala, to byla wůle Boží, aby zanechaly tento swět, aby tím waše hospodářstwí utrpělo. Tam jste dostala za práci, za starost dwanáct rublů, a tu berete za nic, za darmo a ne jen dwanáct, nýbrž patnáct rublů, a ani ne we stříbře, nýbrž w samých modrých banknotách W Rusích jsau bankonoty trojích barew: pětky jsau modré, desítky čerwené a wšechny wětší bílé. Po takowých silných důwodech již Čičikow ani nepochybowal, že se bába podá. „ Wěru “ – odpowěděla ona – „ já ubohá nezkušená wdowa! Lépe snad, abych trošíčku počkala, snad se nahodí kupci, abych se dowěděla, jak platí. “ „ Hanba, hanba, matuško! zrowna hanba! Co pak to mluwíte; jen pomyslete, kdo pak je bude kupowat? Co pak by s nimi kdo mohl dělat? “ „ A snad jsau přece nějak w hospodářstwí příhodné... “ prawila babička; neukončila wšak ani swau řeč, otewřela ústa a díwala se na něho skoro se strachem, co asi na to odpowí. „ Mrtwí w hospodářstwí! Co wám to napadá! Snad aby plašili w noci wrabce we waší zahradě, co? “ „ Pán Bůh s námi a zlé pryč! Co to mluwíte? “ prawila babička křižujíc se. „ Co by wy jste ale taky ještě s nimi wymýšlela! A ostatně wám kosti a hroby zůstanou, prodáte je jenom na papíře. Nu co tedy? jak? odpowězte alespoň! “ Babička se zamyslila. „ Nač myslíte, paní Anastasie? “ „ Wěru nemohu si usmyslit, co mám dělat. Raději wám prodám kmín. “ „ A co s kmínem? Dowolte, já chci zcela něco jiného, a wy mi strkáte kmín. Ať si zůstane kmín kmínem, až podruhé přijedu, wezmu i kmín. Nu jak tedy, paní Anastasie? “ „ Na mau wěru, takowé podiwné zboží, zcela neobyčejné! “ Tu Čičikow wyšel docela z hranic wší trpěliwosti, w myšlénkách swých praštil již stolicí o zem, a nemohl se udržet prohodit jí čerta. Čerta se poměštíce lekla nesmírně. „ O newzpomínejte na něho, Pán Bůh s námi, “ křiknula celá bledá. „ Práwě před wčerejškem zdálo se mi o něm. Napadlo mi wykládat si karty již po modlitbě, a patrně ho Bůh na mne seslal za trest. Takowý byl ohyzda: rohy delší než býk. “ „ Diwím se, že se wám o desíti nezdá pořád. Měl jsem oumysl podlé křesťanské lásky: widím, že ubohá wdowa má škodu a bídu... ale ať wás kozel i s celou wsí! “ „ Ach! jaké wýčitky mně činíte! “ prawila babička hledíc na něho se strachem. „ Ba jak s wámi jináč mluwit. Wěru zrowna jako ňáký – nemějte mi za zlé – dworní pes, když leží na seně: sám seno nežere a jiným také nedá. Chtěl jsem od wás brát rozličné hospodářské plodiny, proto že já taky dodáwám do císařských magacínů... “ Tu si zaprášil, owšem jen mimochodem a bez jiného oumyslu, ale welmi šťastně. Císařské magacíny welmi působily na Anastasii Petrownu, alespoň prawila již skoro prosehným hlasem: „ Ale proč pak si se tak tuze rozzlobil? Kdybych byla wěděla, že jsi tak zlostný, nebyla bych se byla ani trochu wzpouzela. “ „ Wšak je příčina k zlosti. Celá wěc nestojí ani za wypité wejce, a já se mám proto zlobit. “ „ Nu dobře, tedy ti je nechám za patnáct rublů w bankowkách; jen ale, tatínku milý! strany těch magacínů: nahodí-li se potřeba mauky žitné neb prosa, nebo krup aneb dobytka, tak již buď tak dobrý a nezapomeň na mne. “ „ Ne matuško, nezapomenu, “ prawil a utíral si zatím pot, který mu tekl we tří pramenech s obličeje. Ptal se ji, nemá-li we městě nějakého důwěrníka, neb známého, kterého by mohla zplnomocnit na podepsání prodejného listu a wšeho co se náleží. „ Ano, protopopa, otce Kyryla, syn slouží u soudu! “ prawila paní Korobočka. Čičikow požádal ji, aby mu napsala důwěrní list, a aby ji zbawil zbytečné práce, umínil si ho sám napsat. Dobře by bylo, pomyslila si zatím paní Korobočka, kdyby u mne bral pro aerar mauku a dobytek, musím ho udobřit. Těsta ode wčíra ještě zůstalo, půjdu tedy říci Fetině, aby napekla líwanců; nebude také škodit zatáčený piroh bez kwasnic s wejcemi, to Fetina dobře umí a jde to zčerstwa. Paní wyšla we skutek uwésti myšlénku swau strany zatáčeného pirohu a zwelebila ji ještě wýrobky domácí kuchyně: a Čičikow šel do hostinského pokoje, kde spal, aby wyndal potřebné papíry ze swé skřínky. Tam bylo již dáwno uklizeno, peřiny byly wynešeny a před diwanem stál stůl přikrytý. Postawiw naň skříni, odpočinul si trochu, neboť cítil, že byl celý upocen, wšechno co měl na sobě, bylo mokré. „ Ta mne umořila, proklatý babec, “ prawil utíraje skřínku. Sotwa oprawil péro a počal psát, tu wstaupila domácí paní. „ Máš hezkau skřínku, tatinku, “ prawila přisednauc k němu. „ Jistě si ji kaupil w Moskwě? “ „ W Moskwě, “ prawil Čičikow, pokračuje we psaní. „ To jsem hned wěděla: tam umějí wšechno pěkně udělat. Před třemi lety sestra moje přiwezla odtamtud zimní střewíčky pro děti: takowá důkladná práce, posud ještě trwají. O je! co tu máš kolkowaného papíru! Kdybys mi alespoň aršík darowal! Mně práwě schází, a trefí se k auřadu podat žádost, není na čem. “ Čičikow ji wyswětlil, že není k tomu, že tento jest jenom na kontrakty a ne na žádosti. Ostatně ji přece jeden dal rublowý, aby ji učinil po wůli. Pak ji dal podepsat to psaní, a žádal ji, aby mu dala jména těch umrlých sedláků. Ukázalo se, že ona newede žádné písemní rejstříky, ale wěděla wšechny nazpamět: nechal si je tedy diktirowat. Někteří poddaní měli podiwná jména a ještě podiwnější přewzdíwky, tak že se při každém takowém zastawil a teprwa za chwílku počal psát. Obzwláště ho zarazil jakýsi Petr Sawelew-Newyhnisekorytu, tak že se nemohl udržet říci: „ To je dlauhý. “ Druhý měl při jménu přidělanau: Krawskau cihlu, jiný zas byl zrowna: Náprawa Iwan. Ukončiw psaní, popotáhl trochu wzduchu do nosu a ucítil wůni wábiwau čehosi teplého a másla. „ Prosím, račte trochu pojíst, “ prawila babička. Čičikow se ohlídnul a widěl, že již na stole stály nakládané hauby, pirožky, skorodumky, šanišky, práhle, líwance, lepešky a jiného druhu pečiwo: koláče s cibulkau, koláče s mákem, koláče s twarohem a Bůh sám wí co ještě wšechno. „ Nekwašený piroh s wejci! “ prawila paní. Čičikow chopil se nekwašeného pirohu s wejci, snědl hned asi polowic a pochwálil ho. A skutečně byl piroh chutný a po wšech těch trampotách a naháňkách s bábau připadal mu ještě chutnější. „ A líwanečky! “ prawila babička. Místo odpowědi na to stočil Čičikow tři líwance dohromady a namočiw je do rozehřátého másla, odstěhowal je do huby, a pysky i ruce si utřel se serwítem. Opakowaw to asi třikrát, požádal paní, aby mu poručila zapřáhnaut jeho bričku. Paní Anastasie hned poslala Fetini a poručila ještě přinést teplé líwanečky. „ Máte, matuško, welmi chutné líwanečky, “ prawil Čičikew, chápaje se těch nowě přinešených. „ Moje holky je dobře umějí pect, ale to je zle, špatná auroda, mauka málo nabýwá... Nu tatínku! a proč tak spěcháte? “ doložila, widauc, že již béře Čičikow do ruky čepici, „ wždyť není ještě zapřaženo. “ „ Wšak se zapřáhne, zapřáhne: můj kočí zapřahá zčerstwa. “ „ Tak tedy, prosím wás, nezapomeňte strany těch magacínů. “ „ Nezapomenu, nezapomenu, “ prawil Čičikow wycházeje do síně. „ Wepřowé máslo nekupujete? “ prawila paní, jdauc za ním. „ Proč bych nekupowal? Kupuju, jen později. “ „ O swátcích budu mít i wepřowého sádla. “ „ Kaupím, kaupím, wšechno kaupím, i wepřowé sádlo kaupím. “ „ Snad také by se přihodilo peří kupowat. W čas Filipowky budu mít i peří. “ „ Dobře, dobře, “ prawil Čičikow. „ Nu widíš, tatínku! do bryčky ještě není zapřaženo, “ prawila babička, když wyšli přede dwéře. „ Wšak bude hned. Jenom mně powězte, kudy přijdu na silnici. „ Jak pak bychom to udělali. Powědít to je těžko, je mnoho postranních cest; ale počkej, dám ti děwče, aby ti ukázalo cestu. Snad máš místo na kozlíku, aby si přisedla. “ „ Rozumí se. “ „ Tedy ti jí dám; ona wí dobře cestu, ale to ti powídám, neodwez mně jí, jednu již mi kupci odwezli. “ Čičikow ubezpečil, že neodweze, a paní Korobočka upokojena počala již prohlížet dwůr, wšímla si kuchařky nesaucí z komory škopek s medem, pak mužíka, jenž se ukázal mezi wraty, a pomalu zas byla we swém hospodářstwí. Ale nač se tak dlauho zabýwat s paní Korobočkau? Korobočka nebo Manilowá, hospodářský žiwot nebo nehospodářský – co je po tom. Není-li pak ten swět podiwně zřízen, weselé obrátí se we smutné, zůstaneme-li jen dlauho při něm stát. Snad si také někdo pomyslí: Nu což, proč pak by paní Korobočka stála tak welmi hluboce we stupních lidské dokonalosti? Což je to skutečně tak weliká propast, která ji dělí od sestry její, nedostižitelně obražené stěnami aristokratického domu, s woňawými kobercowitými wzchody, magahonowým dřewem a čalauny, která zíwá při nepřečtěné kníze, očekáwajíc wtipně-swětáckau náwštěwu, kdežto se jí budau odříkáwat myšlénky nazpamět naučené, myšlénky, které se podle zákonu mody po celý týden líbí w celém městě, myšlénky ne o tom, co se děje w její domě neb na jejích panstwích, zanedbaných a nepořádných, nýbrž o tom, jaký politický přewrat nastane we Francauzích, neb jaký směr má nyní moderní katolictwí. Ale stranau! nač o tom mluwit. „ A tu je bryčka, tu je bryčka, “ křikl Čičikow. „ Což jsi se ty klacku tak dlauho škrábal. Bezpochyby se ti wčerejší opice ještě newykauřila? “ Selifan na to nic neodpowěděl. „ S Bohem, matuško! A kde pak je tedy to děwče? “ „ Hej, Pelagejo! “ prawila poměštíce asi 11leté holce, stojící u dweří, oblečené do šatů doma barwených a s bosýma nohama, které wšak od daleka možná bylo držeti za boty, jak byly zamazané čerstwým blátem. „ Ukaž tuhle pánowi cestu! “ Selifan pomohl děwčeti wlézt na kozlík wedle sebe. Koně se hnuli. „ Tak tedy s Bohem, matuško! “ Selifan nebyl po celau cestu k žertu, ale při tom welmi pozorliw, což býwalo wždycky, když něco wywedl neb se opil. Koně byli welmi krásně wyčištěni. Na celé cestě byl welmi mlčeliw, popraskáwaje jenom bičem a nedržel žádné poučné řeči, ačkoli by byl straka welmi rád slyšel něco mrawokárného. Ale z urputných úst jeho nebylo nic slyšeti, než jednotwarné křiky: „ No! no! wráno! co zíwáš! “ a wíc nic. Sám hnědý a aktuar byli nespokojeni, poněwadž neslyšeli ani jednau „ milí braši, wážení druhowé “. Straka cítil welmi nepříjemné rány po swých masitých a širokých audech. „ I což s tebau čert šije, “ pomyslil si asi, pomrskuje ušima. „ Jak on wí, kam udeřit! Nešwihne zrowna na hřbet, ale wybírá si místo, kde jde do žiwého, do uší nebo pod břicho šwihá! “ „ Což na prawo? “ s takowau suchau otázkau obrátil se Selifan k holce, ukazuje bičem na černau cestu mezi polemi. „ Ne, ne, wšak já ukážu, “ odpowěděla holka. „ No, tak kam, “ prawil Selifan, když přijeli již blíže. „ Tuhle tedy, “ odpowěděla holka ukazujíc prstem. „ O ty hlaupá! “ prawil Selifan. „ Wždyť je to na prawo: newí ani, co je prawo a co lewo. “ Ačkoli byl den welmi hezký, přece zůstalo ještě po wčerejšku na tučné zemi tolik bláta, že se neprobrali z polních postranních cest až k polednímu. Bez děwčete by ani tam nebyli přišli, protože se cesty rozlézaly na wšechny strany jako raci, když je wysypame ze saku. Brzy ukázala holka rukau na tmawé stawení, řkauc „ wida silnice. “ „ A to stawení? “ „ Hostinec! “ prawila holka. „ Nu teď my sami již trefíme, jdi si domů, “ prawil Selifan. Zastawil a pomohl jí slézti, mumlaje skrze zuby: „ O ty černonožko! “ Čičikow jí dal měděný dwaukopejník, a ona se pleskala domů, ráda, že se swezla na kozlíku. ( Pokračowání. )

5. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [O politické situaci na Moravě a hlavně v Olomouci], Autor: Havlíček, Karel Z Morawy. H. B. ( Dokončení. ) Než jsem do Brna přijel, rozeslali již poslancowé říšského sněmu, meškající nyní w Brně, pozwání na wšeobecný sjezd do Holomauce, porady Brňenské Brněnské byly tedy jenom předběžní, a wšichni odebrali jsme se do Holomauce, wšichni po železnici, 700 jen já po poště přes Litowli s neobyčejnau tauhau po osudu swého palaše. Po celau noc měl jsem na cestě příležitost přemýšleti o nynějším postawení Morawy k Čechům. Morawa nyní asi w národním ohledu tak stojí, jako Čechy stály 1834. Každý wzdělanec wypadá jako Němec, Slowanstwo a sprostota jest tam jedno, kdo pečuje o wzdělání národního jazyka, powažuje se za diwause, za pošetilce aneb dokonce zu za buřiče, který prý lid popuzuje proti bohatým. Neboť tito Němci a poněmčilci, kteří až posud aristokratsky prwní slowo wedli w Čechách i na Morawě, nemohau se posud nikterak powznésti k té myšlénce, že my Slowané jim rowni jsme, wždy nás ještě za nižší třídu powažují. Když tedy w Čechách hned w březnu wyslowena jest žádost naše strany spojení Morawy a Čech, powstala proti tomu na Morawě nesmírná opposice. Jen malinká strana národní porozuměla bratrskému aumyslu našemu, že chceme, aby Morawa a Čechy spojeny wětší moc a wáhu měly před swětem. Druhá weliká strana na Morawě, strana netečná, protiwila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo na welikosti národa, nýbrž jen na provinciální morawské pýše. Třetí strana Frankfurtistů protiwila se nejzůřiwěji, ona dobře wyrozuměla, že se Čechowé jen proto s Morawau aužeji spojiti chtějí, aby společně tím wíce wzdorowati mohli Frankfurtu. Rozumí se samo sebau, že strana protičeská byla desetkráte silnější než národní, a tu wšelikau mocí se snažila, Morawu od Čech ještě dále odciziti. Nejen že starau poctiwau a welebnau barwu naši čerweno-bílau, kterau jsme ještě od starých slawných časů společně zdědili, zneuctili a za ní žluto-čerwenau přijali, a hned se snažili, wšechny swé staré čerweno-bilé čerweno-bílé orlice zažlutiti: i na sněmu weřejně ustanowili, že se Morawa s Čechy nikdy nespojí. Člowěk ale míní, Pán Bůh mění, myslel jsem, a tím ustanowením, že bůdaucně na 10.000 duší w sněmu morawském jeden zástupce seděti bude, bez rozdílu měst a wenkowa, tím ustanowením wyřknuto jest spojení Morawy s námi. Počkejte jen, až lid zachowalý morawský, až naši Hanáci, Slowáci w Morawě poznají dějiny národu swého, až poznají, že nebyl nikdy rozdíl mezi Morawanem a Čechem we zlém ani w dobrém Brno a Holomouc posud se weřejně nazýwají králowská hlawní města, rád bych wěděl, jakého králowstwí!? –, až poznají, že spisowní jazyk w Čechách užíwaný jest wlastně čistá morawština, až tento lid wyrozumí, jak těžko jest Morawě a Čechům každému zwláště brániti se proti autokům wašim: pak najednau oni zástupcowé na sněmu morawském wyřknau to, co již Bůh dáwno wyřknul, totiž že Morawa a Čechy jsau jedno. S takowými myšlénkami přijel jsem do Holomauce, kdežto mi sauzeno bylo, shledati se opět s palašem swým a s mnohými jinými známými. Shledání mé s palašem bylo následující: Kdyby se některému z jistých lidí něco podobného s palašem bylo přihodilo, nebyl by opominul, nesmírný křik o reakci, o kamarille, o wojenské libowládě způsobiti: já ale wzal jsem tu wěc pauze z komického stanowiska. Kdybych já s někým wojnu wedl, také bych každému, kdo na tu stranu míří, wzal nejen palaš, nýbrž i pistole, které mi c. k. pan setník zapomněl wzíti. Že ale c. k. setník tak se zmýliti mohl, že redaktora Nár. Nowin w podezření měl, jakoby Wídni na pomoc spěchal: to arci jest nedorozumění wětší, než bude celá budaucí německá říše. Než dosti o tom: jak mile jsem se w Holomauci přihlásil, žádali mne co nejzdwořileji možná za odpuštění strany toho nedorozumění a prawili mi welmi ochotně, že palaš můj hned odewzdán byl k sl. krajskému auřadu, aby ho za mnau do Brna poslal. Člowěk nezkušený byl by se z této zpráwy zarmautil, že palaš do Brna poslali: já ale, jsa dobrý znatel wšech c. k. krajských auřadů, byl jsem přeswědčen, že se c. k. kraj. auřad nepřežene, a že palaš jistě nejen nyní, nýbrž ještě po dwě neděle w Holomauci zůstane a že ho snad teprwa po mé smrti do Brna odešlau. Naděje mne nesklamala, palaš byl posud w krajském auřadě a odewzdán mi jest s welikau ochotností. – – Byl bych wšak ještě jeden palaš s radostí poželel, kdyby byla celá deputace z Prahy nepřitáhla Wídni ku pomoci! – Holomauc je pewnost, we které žije wíce wojska než lidí. To jest nejznamenitější, co se o ní powědíti může. Wšechny kawárny a hostince wykládány jsau rozličnými wýložky. O dworu, který tam nyní sídlí, nebylo by nic pozorowat, kdyby nepřicházely ustawičné deputace. Wěru, deputace nejsau moje zamilowaná wěc, a jak mile uzřím deputaci, wzpomenu si hned: „ Ba kdybych měl ty peníze, které se protráwily na deputace od počátku konstituce rakauské až do nynějška! “ Wěru, duch lidský jest sama podiwnost: dříwe si lidé pořád ztěžowali na drahé porta za psaní, a teď, když jde psaní za 6 kr. stř. až na konec swěta, teď zas posílají místo šestikrejcarowého psaní deputaci mnoha osob, která obyčejně pořídí zrowna tolik jako šestikrejcarowé psaní! Ještě nejlépe ze wšech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti we swé sláwě, čerwených spodkách přitáhli wždy wšichni na koních s hudbau, s čerweno-bílými Skutečně podiwno, že mezi lidem na Morawě posud wždy jen čerwenobílá barwa platí, nowá žlutočerwená žádné wážnosti nenalezá. Ani jedna hanácká deputace neměla žlutočerwenau korauhew!, slowanskými a císařskými korauhwemi ( co by se jindy nikdo nesměl před Holomauckými měšťáky opowážiti ), táhli tak přes celé město pro žluč wšem Frankfurtistům, a za nimi na malém kočáříku několik matek s košíky wajec, drůbeře, koláčů atd. pro císaře. Tato wšechna sláwá sláwa i s wějci wejci a drůbeří wzdána jest J. M. C., ale – ruku na to, že bude držet konstitucí! Císař podal ruku. – Ba jedna opatrná deputace hanácká chtěla dokonce, aby jim tento slib pro lepší bezpečnost císař písemně a na „ štemflu “ podal. Takowý jest praktický smysl Hanáků: oni myslí: „ Me jsme mé “, nepřijdau císaři wyhrožowat, ale přijdau zdwořile, přijedau s korauhwemi, s hudbau, s wejci, ale ne podlízawě, ne otrocky, nýbrž s tím wědomím, že bez konstituce není císaře! Jsem přeswědčen, že tito prostí ale rozumní Hanáci u císaře a dworu mnohem wíce úcty ku konstituci wzbudili, než mnohé málomocné wýhrůžky, které wždy jen směšné jsau, když za nimi nestojí weliká ozbrojená síla. Ostatně si Holomaučtí Němci často ztěžují na nynější staw, že utištěni jsau od wojska, že se ani hýbat nemohau atd. Já jsem si při tom wždy wzpomenul na to, jak tito swobodymilowní Holomaučané zamezili wydáwání morawského časopisu, který tam prof. Helcelet pro lid slowanský wydáwati počal; hned po třetím čísle musel přestati a radowati se, že jej samého z města newyhnali! – Není nad swobodu, zwláště když si člowěk nejen německé, nýbrž i slowanské swobody wážiti umí. Kdybych byl žurnalista israelský neb turista jako p. Kohl, neopominul bych zde ještě w důwěrnosti podati wšechny řeči, které jsem měl s důležitými osobami, státníky, co se jednalo mezi deputowanými atd. Ale wždy jest lépe jídlo již uwařené jsti, než se na waření díwati.

5. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Dodatek., Autor: Havlíček, Karel Dodatek. Podiwné bude naše wyznání po tomto článku, wyznání totiž, že jsme píšíce ony řádky do Wčely „ o 2: 168 hodinách týdně " ani školy na mysli neměli, a tedy onomu přehorliwému wel. p. we Kwětech zcela žádnau sprawedliwau příčinu nedali k takowé obšírné a poněkud wášniwé polemice. Mínili jsme těmito dwěma hodinama týdně — kázaní, a proto jsme prawili, že welebné duchowenstwo posawad tak málo času wyučowání lidu, nejpřednějšímu úkolu swému wěnowalo. Mínili jsme wyučowání lidu, ne ale wyučowání mládeže, které se owšem děje we školách. Strany tohoto wyučowání lidu představujeme si my, to jest já H. B. prawé postawení a úkol kněze w osadě zcela jinák než se obyčejně béře, a jak rád připustím, snad mnohem idealněji než tento swět žádá. Já myslím, že má býti kněz wůdce národu ke wšemu dobrému, a s tímto smýšlením přidružil jsem se w mladické rozčilenosti pod korauhew církwe. Ne pro pecen, čehož m bohu díky potřebu neměl, ale co odhodlaný bojowník išel jsem: ale semeniště Pražské ochladilo tenkrát znanitě můj zápal, wychowáwaloť ono za těch časů ne národu, nýbrž wládce kropáče! Wyznati mohu nyní směle, že tehdejší wedení semeniště Pražského udusilo we mně welikau čásť prawých náboženských citů, a teprwa za několik let po náwratu do zdrawého božího swěta podařilo se mi po mnohých bauřliwých dobách najiti opět prawau cestu a prawé weslo. H. B.

4. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Slovanské zprávy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel * Pokroky časopisectwa polského w Haliči 1848. Lwowský časopis: Dziennik Mód Paryskich, jenž posud auhledností swau wynikal, chystá se od Nowého Roku k wětší činnosti na poli čistě literárním. Hlawní spolupracowníkowé budau pp. Bielowski, Dobrzaúski, Leszek Borkowski, Szajnocha, Przylecki, Dzierzkowski. – Těší nás srdečně, že časopisectwo Haličské od r. 1848 se powznese na wyšší stupeň, bylť již swrchowaný čas. Hlawní dwě střediště jsau Krakow a Lwow. We Lwowě kromě polských nowin ( Gazeta Lwowska ) třikrát za týden wycházejících, a přílohy zábawné k nim Rozmaitości, která týdně po archu wychází, bude Dennik Mód týdně též po archu s rytinami a wýkresy módními wydáwán, pak Bibliotéka naukowego Zakladu imienia Ossoliúskich, měsíčník podobného směru s naším Musejníkem. W Krakowě wycházejí nowiny polské Gazeta Krakowská šestkrát týdně, a od Nowého Roku bude tam též wycházeti pod redakcí pp. Lepkowského a Czernieckého nowý týdenník polský: Rozmaitóści Krakowskie. Se wšemi těmito časopisy Lwowskými iž jsme a s Krakowskými nepochybně též budeme od r. 1848 we spojení, a tak wždy udržíme sebe a čtenářstwo swé w toku událostí Haličských.