Datasets:

CZLC

/

CNC_KHavlicek_HistNews

like 0

26. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [poznámka], Autor: Havlíček, Karel Hle jedna ze stížnosti, kterau pronesl náš dopisowatel z Dalmatska a které odpírají wládní nowiny! Red.

14. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Výklad oktrojované ústavy od 4. března, Autor: Havlíček, Karel Wýklad oktrojowané ústawy od 4. března. Celá tato ústawa i se základními práwy má tu wlastnost, že se wíce pozorowati musí na to, co tam chytře wynecháno jest, než na to, co w ní skutečně obsaženo. Hned na prwní pohled se přeswědčíme, že si ministerstwo nejdůležilější wěci zanechalo za lubem, totiž: zákon o tisku, zákon o associaci, zákon o osobní swobodě, zákon o obecním zřízení a swobodě obci, zřízeni jednotliwých zemí, na kterém základě přece bude obsazowána hořejší sněmowna, zákony o wolbách, poměr uherských a wlaských zemí k ostatním, zákon o odpowědnosti ministerské, zákon o wojenských wěcech, rekrutowání, čas služby atd., o národní obraně atd. Každý znatel konstitučního žiwota nahlíží, že wlastně teprwa tyto zde podotknuté zákony jsau prawé jádro konstituce. Nepochybujeme, že ministerstwo je wšechny již hotowé mělo dne 4. března, ale s welikau jistotau dá se mysliti, že je naschwál ponechalo na pozdější dobu, aby se nestala celá rána najednau, a aby se snad s menší bolestí swobodě jedno péro po druhém wytrhalo. To tedy sluší při celém posuzowání ústawy wždy na paměti míti, neboť jestli je ústawa již teď welmi neswobodomyslná, může se stát ještě desetkrát horší těmito doplňky. * * * O základních práwech nedá se nic znamenitějšího podotknauti, než že jest w nich obsažena auplná emancipace židů. Wěřiti smí od nynějška každý občan rakauského mocnářstwí co chce, a může si každý sám pro sebe doma třeba nowau wíru wymysliti. W tom punktu bylo tedy ministerstwo až příliš liberální – to je zadarmo. Weřejně wšak se nesmí prowozowati jen některá z těch wěr, které jsau od státu uznány. Ostatně se nedá o základních těch práwech až do wydání oněch swrchu podotknutých zákonů nic powědíti. Jsau až do té doby pauhý auhoř, který se wšude wykrautí. Jen §. 12 jest zřetelný, a ten dáwá ministrům práwo, při nepokojích ( a ministerstwo může si ustanowit nepokoje kdy a kde chce ) wšechny ty předešlé § §. zrušiti a wojenský zákon uwésti. To je wlastně nejdůležitější punkt. * * * W ústawě samé máme mnoho hlaw, ale také mnoho nesrozumitelností, tak že se k tomu určena býti zdá, aby jí nikdo nerozuměl. Prwní hlawa jedná: I. O říši. Wypočítáwá se množstwí korunních zemí – divide et impera – čím wíc a čím menší, tím wíce jest naděje, že se mezi sebau pořád hádati a křičeti budau, a ministerstwo je zatím bude wšechny přistřihowat. Ostatně ale přece s jistotau udati nelze, kolik přece bude těch korunních zemí; zdálo by se sice podle toho wypočtení, že 15, a sice: Rakausko, Solnohradsko, Ilyrsko, Tyroly, Čechy, Morawa, Slezsko, Krakowsko ( polská část Haliče ), Halič ( rusínská ), Bukowina, Chorwátsko s Dalmatskem, Uhry, Sedmihrady, Hranice wojenská a Lombardsko-Benátsko. Wojwodowina je chytře zamlčena, o Slowensku ani zmínky, welkowéwodstwí Krakowské a wéwodstwí Bukowinské se znowu narodily. Ale každý rozumný člowěk bude se tázat po nějakém užitečném a přirozeném rozdělení Rakauska, wšak nikde w konstituci nenajde ani zmínky o tom. Weliké dílo sjednocení mocnářstwí má prý tato i konstituce wykonati – ale celní hranice mezi námi a Uhry pomine dle §. 7, až bude možná!! II. O císaři. Císař se bude jenom korunowat za císaře, ostatní koruny přestanau. Český král tedy pomine! – Awšak jest tento §. též tak chytře postawen, že mu může dát ministerstwo, kdyby zapotřebí bylo, jiný smysl!! Císař uděluje šlechtu: nejen tedy že stará zůstane, ale bude se ještě nowá wzděláwati. III. O říšském občanstwí. Hlawa tato jest k tomu aučelu, aby se mohli Němci poznenáhla wšude rozplemeniti, a jak jich někde bude několik, mají práwo dle §. 4 základních práw o školu a auřad žádati, a tak bude konečně asi za 20 let dosažen ideál ministerské politiky, t. j. Rakausko bude jen weliká kolonie německá. Budau sice wšichni národowé stejně opráwněni, ale němčina bude mít tu wýhodu pro sebe, že bude wšude w Čechách, w Morawě, w Polsku, w Rusi, w Uhrách, w Sedmihradech, w Srbsku, w Chorwátsku, mezi Slovinci a w Italii stejně opráwněna, a každý tedy, kdo počítati umí, widí z toho, že bude při wší rownopráwnosti němčina nejméně desetkrát tolik opráwněna, jako každý jiný jazyk. Není přes chytrost. Z toho pak samo sebau bude následowat, že budau přece wšichni auředníci w celém mocnářstwí Němci, a Rakausko přece wždy jen zůstane německé mocnářstwí! Ostatní národowé budau míti čest, býti příwěskem! – IV. O Obci. Kdo zná Stadionůw náwrh obecního zřízení, a wí, že tento náwrh nyní bude uweden, ten lehko nahlídne, že celá tato hlawa jsau pauhá málo platná slowa. V. O zemských záležitostech. Ministerstwo samo prawí o swé konstituci, že jest wzdálena od centralisace; awšak co ponecháwá tato hlawa zemí? Orbu, stawení, chudé ústawy. To jest wěru až satyra na samostatnost! A aby se zdálo toho trochu wíc, uwedeny jsau sice dle jména též obecní, školní, církewní záležilosti a „ foršpan “, ale každý rozumný widí, že z těch wlastně jen rožeň zemím ponechán jest, kdežto pečeně we Wídni se sní. VI. O říšských záležitostech, učí nás, že wšechno wlastně jest záležitost říšská, a že se musí wšichni tak rozliční národowé obléci do jedné černožluté livereje!! Jaké štěstí z toho wykwésti může, to každý nahlíží, a jenom zatwrzelé ministerské srdce nemohlo a nechtělo ten náhled míti, že každý národ jiné spůsoby má a jiné ústawy potřebuje. VIII. O říšském sněmu. Do hořejší komory budau wolit zemští sněmowé wšechny poslance, dwa sami ze sebe bez censusu, a ostatní s 500 zl. censusu. Hořejší komora bude tedy zastupowat boháče. Čtyrycet let musí být každý aud hořejší komory starý, tedy notné hradby pro konservatismus. Jak welký wlastně bude census do dolejší komory, opět jest chytře zamlčeno. Hlasowání při wolbách jest weřejné a austní – aby se auplatkům otewřela wrata. Na 10 let se wolí do hořejší sněmowny, na 5 do dolejší; – bylo by wěru lépe, wolit již poslance na celý žiwot, aby bylo wládě ještě snadněji přiwesti je konečně wšechny na swau stranu a wládnaut pak zcela absolutně, tak asi, jako si to zařídil Ludwík Filip we Francauzích. W komorách se jen weřejně hlasuje – aby wláda znala swé přátele a mohla se podle toho řídit! Pohodlná konstituce. Císař má absolutní veto, t. j. ať si celá zem přeje něco, a kdyby se ten zázrak stal, žeby se i ty dwě sněmowny srozuměly, přece to může císař, t. j. ministerstwo zase wždycky wšechno swrhnaut. §. 68 nás ale učí, že Uhry, ačkoli nyní w rebellii stojí se zbraní w rukau proti císaři, přece ještě we wětší milosti jsau, než my, kteří císaři proti nim pomáháme. Jejich sněmy zemské totiž budau rokowati o občanském práwu, o zákonu trestním a o řádu a zřízení saudním. IX. O sněmech zemských wlastně nestojí ani za to, mluwiti když wíme, o čem mají jednat. Přece wšak musíme pozornost obrátiti, jak si wláda strany Wojwodowiny otewřená dwířka necháwá, aby ji mohla pak, kam se ji uzdá, přiraziti. Hranice wojenská tato nejzaslaužilejši země – nebude mít ani konstituci!! To je wděčnost k Slowanům! X. O wýkonné moci. Sněm zemský nemá beztoho žádnau moc, aby se ale potupení jednotliwých zemí ještě zwětšilo, zůstaweno jest ministrům w §. 89, že nemusejí ani ustanowení těchto sněmu wykonat, aneb že je mohau dle swé libosti zastawit. Bude tedy zemský sněm k ministrům stát asi jako chlapec k učiteli. XII. Saudní moc je w každé konstituční zemi neodwislá, aby se mohla spravedlnost bez ohledu na wládu, a třeba proti wládě díti. W konstituci rak. nebude ale ani toho. Dle §. 101 bude moci ministerstwo saudce přece přesazowati. §. 105 obsahuje též hezky skrytě krásnau možnost. Audowé císařské rodiny, princowé, budau dle dosawadního absolutního rodinného řádu sauzeni. Ejhle! místodržící wšech zemí jsau odpowědni; dejme tomu, žeby wláda uznala za dobré, samé prince dáwat za místodržící – a pryč je odpowědnost, máme absolutní wládu, neb princowé stojí pod dworním maršálstwím! XIII. Říšský saud, nejdůležitější ze wšech, bude saudit ministry. Nač tedy odpowědnost ministerská? Ministři nejsau nikomu odpowědni, než sobě, protože oni sami ustanowují tento saud, který je sauditi bude! Ať si tedy ministři wládnau jakkoli, nebudau nikdy potrestáni. Máme tedy wlastně neodpowědnau wládu – to jest absolutní, a naše konstituce jest jenom konstituce podle jména. Požehnání její teprwa uwidíme. W hlawě XV. mluwí se již jen o měšťanské obraně, „ Bürgerwehr “ čeho již pozorowati můžeme, že bude ozbrojeno jen obywatelstwo měst, ne pak celá národní obrana. Hlawa XVI. určuje, aby se daně wybíraly, až se jinak ustanowí, totiž tedy bez powolení sněmu, tedy nejhlawnější zásada konstituce tím se zrušuje, budau se wybírati daně, které žádný sněm nepowolil. A až do budaucího říšského sněmu budau ministři neobmezeně wládnaut. * * * Z toho si může každý utwořiti obrázek budaucího štěstí naši wlasti, a naši swobodu! My newidíme nyní žádnau jinau spásu pro Rakausko, než aby wšichni národowé jednohlasně žádali, aby jim byla dána ta konstituce, které náwrh říšský sněm wypracowal. To musí nyní být korauhew wšech liberálních, a když se wšechny hlasy strany toho ozwau, není nemožno, že se ještě zbawíme této konstituce od 4. března. Kroky k tomu přiměřené stanau se bohdá! we wšech zemích, a to brzy.

1. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Praxe v národních školách.], Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Již kolikráte jsme chtěli jednu wěc podotknauti, na prwní pohled sice nepatrnau, ale přece welmi důležitau, týkající se praxi w našich národních školách. Známo totiž, že w předepsaném slabikáři jakož i w knize ke čtení podána jsau i latinau tištěná cwičení ke čtení; známo wšak též, že welmi často páni učitelowé na tato tak nazwaná latinská čtení welmi malý ohled mají, tak že děti jinak we čtení dosti zběhlé, přece w latince zatrhují, aneb aspoň welmi pomalu čítají. Powážímeli wšak, že se proto děti čísti učí, aby si pak později knihy samy přečísti a z nich se wzděláwati mohly, zároweň ale i to, že se skoro wšechny české ( aspoň důležité ) knihy nyní tisknau latinau ( a německé knihy dítě české nemůže bez pochyby čítat, když německy nerozumí ): již nahlížíme newyhnutelnau toho potřebu, aby páni učitelowé zwláště na latinské čtení ohled brali, nikterak jej nezanedbáwajíce, a tak ku pokrokům a požadawkům nynějšího času se přiblížili.

19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Ve věcech slovanského sjezdu., Autor: Havlíček, Karel We wěcech sněmu slowanského sjezdu. Pozwání ke slowanskému sjezdu nalézá u našich bratrských kmenů silného ohlasu. Wšude cítí potřebu bližšího srozumění, užšího spojení národů jednoho kmene, jednoho jazyka, ač nářečími rozrůzněného. Dost dlauho trwaly rodinné naše swáry, které se takořka dědičnými staly. Jeť čas, aby se wšechno, co mezi námi nehodami wěků a wášněmi nesnadné a nerowné učiněno bylo, wyrownalo, abychom spojenými sílami odolati mohli náwalům cizinstwa s jedné, náwalům nezřízeného panownictwí s druhé strany. Jet čas, abychom my rakauští Slowané strhali hráze, kterých nehodná stará politika mezi námi nastawěla; abysme si řekli to, co wšichni chceme a co wzájemně si wyjewiti nám posud zabráněno bylo. Toť zajisté jest mysl nás wšech: abychom Slowanstwu w Rakausku k té důležitosti, k té moci dopomohli, která nám podlé přirozeného sestawení říše naší přísluší, šetříce přísně práwa jiných. Pak, a jen pak bude státi říše rakauská jako pewný hrad u prostřed Ewropy proti pohromám, které naší swobodě hrozí od seweru, proti pohromám, které naší národnosti hrozí od Němců a Maďarů. Národní naše spojení musí být tuhé a upřímné, w prawdě bratrské. Wšichni si budeme rowni, žádná přewaha jedněch nad druhými. My Slowané neznáme práwa prworozenstwa. — — — — — —

17. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hirschrovy návrhy o zvelebení církve, Autor: Havlíček, Karel Hirschrowy náwrhy o zwelebení církwe. I. Jak jsme přislíbili, podáme w několika číslech náwrhy p. dra. Hirschra, wyňaté ze spisu jeho: „ Die kirchlichen Zustände der Gegenwart. “ ( Nynější staw církwe. ) Nepsalť on náwrhy swé z rozkoše, wěda, že mnohému s nimi whod nepřijde, ale ze swědomitosti řídě se dle prawidla: Salus ecclesiae summa lex esto ( spása církwe prawidlem nejwyšším budiž ). I my z té příčiny neberauce ohled na odpůrce wšeho pokroku sauhlasíme s náwrhy p. Hirschra, a máme za to, že po dobrém a zdrawém jich uwážení každý prawdymilowný k nim přiswědčí. P. Hirscher jako člowěk i bohoslowec i učenec, jenž četnými spisy co takowý před celau Ewropau se oswědčil, jest znamenitá a wůbec wážená osoba, která we wěcech těchto důstatečný úsudek i wýrok činiti může. Horliwost Hirschrowa o dobro církwe jest wšeobecně uznána, jakož i jeho prawowěrnost a učenost, tak že se s těchto stran proti němu nic namítati nemůže. My buď dle smyslu, buď dle slowa myšlénky jeho podáwáme. „ Ono weliké hnutí duchů, které nastalo a spolu i církew zasáhlo a ještě wíce zasáhne ( str. VII ), wyzwalo spisowatele uwážiti nynější a budaucí staw církwe. I církwi prowolala se swoboda, a tím měla nowé postawení dostati, w kterémž starý spůsob řízení zůstati nemůže. Awšak táže se H., neztratí-li církew při této swobodě wíce nežli získá? On netají, že nebezpečí pro církew nastáwá, jmenowitě že mnoho posawadních audů se odštípí, že církew nechtíc a nemajíc ochranu a podporu státní ( která zcela na škodu církwi nebyla, na př. při spráwě jmění, při trestání přestupků a j. w. ) mnohých wýhod a prostředků zbawena bude tak, že ani ( jak to nyní wypadá ) wychowání mládeže pro ní jisté není. Nejwětší nebezpečenstwí pro církew widí w tom, že nepřátelé její pro swobodu ( we Frankfurtě ) hlasowali. Nehrozí se wšak H. nebezpečenstwí toho tak, žeby si starý spůsob wlády církewní nawždy přál, nýbrž prawí na str. 12 takto: „ Já myslím, že církew jsauc w nebezpečenstwí a w boji wíce získati může, nežli aby wždy o rámě swětské se opírala, a že w církwi, jestliže ona w tísni swé a w nebezpečenstwí, žeby mnozí od ní odpadnauti chtěli, wšecky síly w sobě wzbudí, jakýsi bujarý žiwot, který až posud w ní se pohřešíwal, se wywine. Protož nyní wše k tomu snažiti se musí, aby církew se powznesla a k tomu cíli wšecky síly swé wynaložila. Nestane-li se to, pak zkusí, co to jest: býti samostatnau a nemíti sil wlastních. – Dobře! w čem ale záleží toto powznešení a kde jsau onyno síly, které se k tomu musí wynaložiti? “ – We Würzburgu w Bawořích shromáždili se němečtí biskupowé, „ toto biskupské shromáždění ale, “ prawí H. dále ( str. 13 ), „ jest teprw začátek onoho powznešení, jest teprw část w církwi spočíwající a z ní wycházející moci, neboť co zpomůže, když knížata sjezdy slawí a na něčem se ustanowí! Toť owšem wěc prwní a potřebná, oni ale nemajíce národy za sebau, kteří by ustanowení jejich přijímali a w čas potřeby hájili, zůstáwají sami a slabí. Takť jest i s takowým biskupským shromážděním, ono bez kněžstwa a bez lidu, jestliže tito na něm podílu nemají, jest bez moci, bez prospěchu. “ A jakž jinak může se synoda ( shromáždění, w osadě biskupské čili w diécesi ) spořádati, nežli když biskup s kněžstwem a s lidem k wespolnému účeli, pro blaho církwe se w ní spojují? Na synodách, kde nejen biskupowé, ale i wyslanci z kněžstwa a z lidu w záležitostech jich samých se týkajících rokují a ustanowení činí, kde wšecky znamenitější síly rozumu i šlechetnosti z celé diécese se saustředí, a kde dle řádu jednacího každému wolno jest, náhledy, přání a snažení swá projewiti: na takowýchto synodách, kde dle wšeobecného usnešení s potwrzením biskupským zákony se stanowí, na takowých získá biskup, kněžstwo i lid, církew celá se powznese a zwelebí. Aneb nebude zde wětší pozornost, zajímawost a horliwost? nebudau ustanowení církewní jakožto z přeswědčení a z wůle wšech wycházející zákony co wšeobecná důležitost wětší wáhy w osadě míti, nežli posawadní dekrety ( zákony ) papírowé? ( str. 15, 16. ), a nebude i poslušnost, kterážto bohužel jakoby nebyla ( str. 41 ), jistější? Co z takowých shromáždění biskup promluwí, nemůže se pak za wůli jednotliwce powažowati, hlas jeho jest přeswědčení a wýrok wšech zastupitelů kněžstwa a lidu – a w nich on – zákony naleznau w celé osadě, w celé zemi swé obhájce. Nemysli žádný, žeby takowéto uřízení synody, sestáwající z biskupů, z kněží a z lidu, něco nowého w církwi bylo, aneb snad docela proti náboženstwí katolickému. Wezmi Nowý Zákon do rukau a čti, jak H. četná místa w něm wyznamenal: Skt. apšt. 1. 15–25; 6, 1; 11, 12; 15, 2, 6, 23–29, 41; 21, 17, 25; 16, 4; 20, 28; l. k Filip. 1, 1; k Tit. 1, 5, 7, 9; I. ku Korth. 5, 1; II. Krth. 2, 5; I. k Timot. 3, 1, 2, 3, 4–7; I. sw. Pet. 5, 1; a nalezneš, že za časů sw. apoštolů i starší lidu ( kněži ) a jiní z wěřících pod nejwyšším dozorstwím apoštolským osadu swau, sbor swůj, církew w záležitostech zewnitřních řídili. A takž býwalo i w pozdějších stoletích, kdežto spráwa církewní w rukau nejstarších církwe býwala. „ Každý biskup řídil osadu swau se staršími církwe ( presbyterium ) a tito s biskupem swým “ ( str. 21 ), při čemž i lid podílu míwal. Tomu doswědčuje sw. Jarolím, sw. Cyprian a sám sněm Karthagenský, dle kteréhož udání kněžstwo rozhodující ( a nejen radící ) hlas míwalo. A což? řekne někdo, dyť již dáwno takowé synody, jaké p. H. chce se, nedějí ( str. 26 ) a již dáwno zákony jiné jsau, dle kterých synody jen z biskupů a z několika kněží ( od nich powolaných ) se sestawowati mají, ano sám papež sw. Benedict XIV. celau knihu o takowýchto napsal? To owšem wšecko prawda, ale z toho jen wyplýwá, že nyní synody jinak spořádány býti mohau a mají, práwě jak toho prospěch církwe a potřeba času wykazuje: aby t. biskupowé s kněžstwem i s lidem blaho wespolné ku zdaru celé církwe rozmáhati mohli, a sami osamotnělí bez důwěry nebyli. Co se tkne sw. Benedikta, dojista by jinače byl psal nyní knihu swau ( str. 31 ); neb hlawní potřeba a snaha jest ta, aby kde jaká síla w církwi, sestředěna byla, a ta není pauze w biskupech, ani w několika radcích jejich, ani w několika bohoslowcích, ona jest w celé církwi: w kněžstwu celém i w celém lidu wěřícím. Aby se nebáli biskupowé ( str. 27 ), žeby snad tak dobrý duch církewní nyní nebyl, jak býwal w prwnějších dobách křesťanských; aneb žeby rádno nebylo kněžstwu a lidu ( při malé důwěře jejich k nim ) spolu wplywu popřáti při spráwě církewní, prawí jim H. takto: „ Ať jen wrchní pastýřowé sami důwěru mají a důwěru okáží; dobrý duch, byťby i odpor nalezal, zwítězí; w nejhorším pádu má biskup wždy práwo synodu rozpustiti aneb potwrzení swé nedati; “ awšak sw. Cypriana sotwa skwělejší byl na ctnosti jak u kněžstwa tak u lidu, nežli nyní u nás ( str. 28 ). Mohl-li sw. Cyprian, byw dosti přísný na zahájení práw swých biskupských s kněžstwem i s lidem se raditi, a tím spůsobem žiwot církwe síliti, proč by to samé nyní, kde potřeba toho weliká, možné nebylo? Nestane-li se to, weliké nebezpečenstwí církwi hrozí; neboť „ ten samý duch, který w hnutí občanském se jewí, jewí se i w církewním. Tam i zde chce každý we swých weřejných záležitostech slowo míti. Konstituční a demokratické smýšlení proniklo národy … Pauze monarchické zřízení ( samowláda ), na př. osad biskupských příčí se zcela powaze času nynějšího, tak sice, že ( ohledem na konstituční a demokratický žiwot státní ) takowéto zřízení jen w tom případu možné a trwanliwé býti může, když by ona wzdělaná část obywatelstwa od církwe buď odpadla aneb wlažnau a netečnau se stala “ ( str. 26, 27 ). Slowa to owšem truchliwá, nicméně ale prawdiwá, a tudiž důležitost synod, jaké p. Hirscher nawrhuje, dosti zjewně swědčící.

20. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o novém rozvrhu], Autor: Havlíček, Karel na kartotečním lístku uvedena strana 728, v naskenovaných listech časopisu strana 729 — Jak se z jistých pramenů dowídáme, zamýšlí wydawatel „ časopisu k prospěchu času přiměřených opraw na gymnasiích “, o němž redakce těchto listů nedáwno ( w čísle 178 ) welmi přízniwé kriticky objasňující pojednání podala, w prwním nebo druhém swazku práwě počatého druhého ročníku rozwrh od mnoha školníků zkaušeného plánu pro gymnasijní wyučowání se zwláštním ohledem na Čechy weřejnému úsudku předložiti.

4. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Přednešení finančního ministra o prostředcích k zahražení státních potřeb a k navrácení pořádku ve správě důchodů, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Přednešení finančního ministra o prostředcích k zahražení státních potřeb a k nawrácení pořádku we spráwě důchodů. ( Dokončení. ) O zařízeních od komisse a od ředitelstwa bankowního nawržených udáwají se tyto připomínky: 1. Co se týká učinění dobrowolné půjčky. Waše Milost dílem předešla žádost tuto nejmilostiwějším dowolením od 20. t. m., aby se prošlé auroky a wýhry loterní od wěřitelů státních mohly ukládati w pětipercentowých úpisech dlužních, z kterýchžto auroky w cizozemí w bitých penězích jsau zauročitelné. Tím wšak nepřestala potřeba, aby se půjčka udělala. Od několika měsíců doléhá se na spráwu finanční, aby se udělala půjčka. Owšemť by toto welmi bylo žádaucí, kdyby wýminky k takowému pokusu byly se ukázaly. Toho se wšak nikoliw nestalo. Zastawatelé dluhů twrdí, že se nesmí rozpakowati o několiko percent wíce nebo méně w ceně, za kterau půjčka má býti dána. Žeby na wětších nebo menších percentech nic nezáleželo, nikterak připustiti nemohu. Neboť přijme-li se půjčka za menší cenu, jedná se o stálé zwýšené obtížení lidu, čehož se přec co možná nejwíce wystříhati sluší. Tuto postačí připomenauti, že rozdíl o [ polovina ] ze sta w aurocích, we kterých se půjčka učiní, pro kontribuenty we 40 letech dělá neméně než opětné placení celé jistiny. Wěc ta wšak má ještě jednu důležitější stranu. Uzawře-li se půjčka o wysokých aurocích, nezůstane to bez aučinku na ostatní poměry jistin, obchodu a průmyslu. Celý státní dluh potrací w ceně tau měrau, jakau se nowá půjčka newýhodně uzawře; kapitály odwrátí se od průmyslu a jiných užitečných spůsobů užíwacích a hrnau se praudem k obchodu papírowému, weliké auroky dáwajícímu, čím se může spůsobiti nebezpečná wýtržka w důležitých odwětwích wýrobních. Ale netoliko tato obecná rozjímání přikazowala, aby se tato půjčka odložila. Zwláštnost poměrů, kterými se Rakausko probírati musilo, kladla pokusům o půjčky zwláštní ještě překážku do cesty. Z dotazů k prwním domům bankérským ukázalo se, že při nejistém stawu několika států ewropejských nepowažují za možné, aby se mohly uwázati w půjčku poněkud wětší. Nezbyla tedy žádná jiná cesta, nežli obecná subskripce, cesta, na kterau se wstupowati musí wždy s welikau opatrností, ale nikdy w okolnostech takowých, kde se na několiko alespoň měsíců může předwídati, že události subskripci nepřetrhnau a splácení na půjčku nezastawí. Obecný ráz události od lonského března ale záležel w tom, že málo týdnů zůstalo bez nowých nenadálých příhod, které wšechno do budaucna počítání byly w stawu zmařiti. Dáť se dokázati, že se počínajíc od ledna 1849 oku jen poněkud w budaucnost hledícímu bylo obáwati, i w dobách, které k uzawření půjčky se podobaly býti nejpříležitější, že nenastanau s jiných stran nepřízniwé příhody, které subskripci, ba i uzawřený dluh zkaziti hrozily. Nejednalo se tedy o několik ze sta wíce nebo méně w ceně, nýbrž o zdaření nebo auplné nezdaření pokusu o subskripci. Wydati auwěrek státní na ránu, kterau by byl i se směnním kursem nezdařením pokusu o subskripci utrpěl, to by byl s těžkem mohl kdo na swědomí wzíti. Nyní pak uprawily se poměry, ačkoli nejsau posud ještě auplně usazeny, přízniwěji potud alespoň, že se podle wší podrobnosti nezdá, aby nastaly takowé záhubné změny jako w běhu posledních měsíců. Ministerská radda srownáwá se tedy bez rozpaků s radau komisse a nár. banku, aby se uložila co nejrychleji dobrowolná půjčka, i neopomene, aby s wůlí a wědomím WMsti spůsobila, čeho ku prowedení potřeba jest, jakož i také předložiti WMsti náwrhy o spůsobu a zřízení půjčky obzwláštně. 2. Co se týká wydání 3procentowých kassopoukázek až k sumě 25 milionů a jich eskomtowání od banku. Prwní část náwrhu nebude snad w žádném ohledu podlehat nejaké námitce, druhá pak wyhledáwá pilného zkaumání, zdali se srownáwá se zákonem. Zákon, totiž potwrzené od WMsti dne 8. února t. r. usnešení sněmu říšského od 3. ledna t. r. naznačuje cestu, na kterau finanční spráwa shánějíc potřeby státní, uhoditi musí. Usnešení toto dáwá moc, sehnati mimořádné potřeby státní zauročnými státními upisy s kursem nuceným nebo bez něho anebo půjčkau. Aumysl zákonodárstwa, jejž usnešení sněmowní jasně wyslowilo, byl, aby se na banku nepohledáwalo rozmnožowání bankowek w oběhu. We srownalosti se zákonem tímto wzdalo ministerstwo 3percentowé kassowní poukázky. Aby se pokud možná nemuselo užíti nuceného kursu zákonem dowoleného, stala se s bankem umluwa o to, aby přewzal její eskomtowání až do summy 25 milionů; wycházelo se při tom od toho náhledu, že práwě tauto možností w eskomtowání poukázky obecný průchod sobě najdau a w oběhu se udrží bez eskomtowání w znamenité míře. Toto předwídání se také uskutečnilo u weliké části wydaných sum. Přece wšak měla nowota tohoto prostředku oběžního, pohodlnost kassowních auředníků a za posledního času jak se podobá tytéž pletichy, jakéž změnní kurs wyhnati se snažil, za následek, že bank zde we Wídni k eskomtowání těchto kassowních poukázek až doposud asi 13 milionů obrátil. Při takowémto wýsledku není radno, pohledáwati na banku ještě déle, aby k zahražení státních potřeb rozmnožowal swé bankowky a zwětšowal takto záwazky, we které bank naproti obecenstwu wešel. Ti, kteří dosawad rozšiřowali mínění, že bank posawade již wydal přílišné množstwí bankowek, neopomenuli by použiti dalšího jich rozmnožení, aby je w ceně jejich ještě wíce ztenčili a staw banku do špatného swětla postawili. Okolnosti sestawily se tak, žeby se ministerstwo nemohlo již déle osprawedlňowati, kdyby neužilo práwa swého zákonem sobě wyměřeného. Ministerská radda uznala za newyhnutelnau potřebu wyslowiti, že každý jest zawázán, přijímati 3 % kassowé poukázky při placení za hotowé peníze. Tímto pomíjejícím toliko nařízením ušetří se národního banku a nikoli se nestane žádná ujma, neboť i také bankowky budau nyní nuceným kursem bez wyměňowání w oběhu drženy; strany tedy, které kassowní poukázky přijmau na místo banknot jakožto plat, nabudau té wýhody, že přijdau w užíwání auroku, kterého by při bankowkách nebyli měli. Ostatně kdyby půjčka w našich zemích dobře šla před se a znatnau část bankowek a poukázek z oběhu wyňala, nepodlehal by oběh těchto kassowních poukázek, jenž by se měl rozšířiti i také na země uherské, ani w nejmenší překážce, jmenowitě proto, že sumy, na které byly wydány, jsau obmezené, a papír auroční podle powahy swé mnohem rychleji obíhati se snaží než papíry auroků nenesaucí. Takowé poukázky nabudau zauročením powahu od papírowých peněz podstatně rozdílnau, i nedá se nikterak twrditi, žeby bez kontroly od státu byly wydáwány. Wydání jejich zakládá se w zákonu, národ se pro něj wyslowil zástupci swými a sněm říšský bude dohlížeti w plné míře k tomu, jak tyto sumy byly weliké a nač byly obráceny, neboť auroky při rozmnožení papírů narůstající musí se we státním rozpočtu wykázati a zahraditi, čehož při papírech bezaurokých není. 3. Co se tyká odewzdání náhrady wáleční národnímu banku. Zařízení toto, které podáwá nejjednodušší prostředek ke splacení nějaké části sum, které stát banku dlužen jest a k rozmnožení wolného bankowního fondu, musím důrazně podporowati, jakož jsem již dříwe několikráte zkázal bankownímu ředitelstwu, že ministerstwo zamýšlí peníze tyto z ciziny přicházející s wůlí a wědomím WMsti k tomu obrátiti. O tom, jakým spůsobem odewzdání toto státi se má, nemůže se nic říci dříwe, leč ač 564 mír bude odewzdán. 4. Co se týká prohlášení se strany banku, že bude hledět klesání ceny bankowek stawiti, brzo opět hotowými wypláceti a newydané posud bankowní akcie příhodným časem wydati. Proti takowému prohlášení není námitky. Namítá se ale otázka, zdali by nebylo radno, již hned nyní s wydáwáním akcií těchto počátek učiniti. Aby se hned wydáwati počaly, proti tomu se stawí ta námítka, kdyby toto wydáwání se stalo zároweň s půjčkau státní, žeby oba tyto kroky jeden druhému byl na ujmu. Poněwadž pilně jest zapotřebí, aby se běžící potřeby státní zaprawily a co možná nejwětší část státního dluhu banku splatila, proto musí se půjčka dříwe udělati, nežli se akcie wydáwati počnau. Z toho wšak nenásleduje nikterak, žeby se wydáwání jich na neurčitý čas mělo odročiti. Naopak přijde w tom na wyplnění záwazku wysloweného w §. 1. statut od 1. čerwence 1841. Zákonní toto ustanowení zní: „ Kdyby se ukázalo zapotřebí, powinen jest bank rozšířiti fond swůj dle objewující se potřeby. “ Dle toho není zůstaweno wůli banku anebo jeho ředitelstwu, kdy se má bankowní fond rozmnožowati. Z té příčiny byla otázka tato od finančního ministerstwa již 14. kw. m. r. u bankowní direkce přiwedena k řeči, i muselo se upustiti od ni jedině pro události, které tehdá následowaly. Aby se wěc tato nyní přiblížila wíce k rozhodnutí, měla by WMst naříditi, aby se, poněwadž dotčená powinnost záwisí od welikosti obchodů bankowních, rychle wzalo na přetřes, která část obíhajících sum bankowkowých zařízeními po ruce jsaucími kromě wydání akcií, a až do které doby by se měla stáhnauti, mnoho-li by potom zůstalo bankowek w oběhu, a w jakém poměru k tomu a jakými prostředky by se pak w rozmnožení bankowního fondu státi mělo. Dám si záležeti na tom, abych jednání toto co nejwíce urychlil a rozhodnutí WMsti o tom sobě wyžádal. 5. Co se týče zdwižení zápowědi wýwozu peněžního. Nepauštějíc se do rozebírání otázky o přiměřenosti takowého rozkazu, ukázala zkušenost nade wšechno pochybenstwí, že se zákaz tento přes wšechnu přísnost, kterau se k němu hledělo, s úspěchem nedá wywesti, a že jest občanu poctiwému jen na obtíž, těm ale, kteří zákon chtí přestaupiti, nikoli na překážku, a že konečně w poměru k cizině pro domácího jest škodliwý. Zákaz tento měl by se tedy wvzdwihnauti, jak mile půjčka bude uzawřena. 6. Co se týká prowolání k obecenstwu k upokojení myslí. Zdá se ministerské raddě, že aučelu tohoto lépe dosíci nelze než kdyby WMst ráčila naříditi patentem nejdůležitější zařízení tuto přikázané. Wěrně poslušná ministerská radda dowoluje si tedy předložiti WMsti přidaný tuto náwrh patentu. We Wídni dne 25. čerwence 1849. Krauss w. r. Na toto nejponíženější přednešení stalo se toto nejwyšší rozhodnutí: „ Schwaluji náwrhy ministerské mé raddy a odesílám nazpět patent mým podpisem opatřený. František Josef w. r. “ Dotčený patent podali jsme u wýtahu w ranních zpráwách nedělního čísla.

25. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: [překlad článku z angličtiny], Autor: Havlíček, Karel – Charles Dickens ( Boz ), jeden z nejoblíbenějších novellistů anglických, který i našemu obecenstwu z překladů p. M. Fialky není neznámý, a we swých spisech hlawně horlí o zlepšení škol, wězení, chudinstwa a p., byl onehdy ( t. 13. listopadu ) přítomen při odprawě manželů Manningowých w Southwarku. Píšeť o tom do nowin „ Times takto: Šel jsem tam, abych shromážděné diwáky pozorowal, měl jsem k tomu wýbornau příležitost, nejprwé w noci a pak od úswitu až do konce toho diwadla. Píšu wám, nikoli abych pojednáwal o trestu smrti, nýbrž jedině proto, že si přeji, aby strašliwá zkušenost, jakau jsem tam nabyl, wyjewila se k obecnému dobrému; a zároweň abych připomenul myšlénku od sira George Greye nedáwno w parlamentu pronešenau, kterak by totiž wlada trest smrti měla wně zdí kriminálních dát wykonáwati, aby wšak obecenstwo mělo bezpečné rukojemstwí za neúprosné a jisté wykonání ortelu. Zároweň také žádám státního sekretáře domácích záležitostí, aby sám o swé moci před se wzal takowau změnu w zákoně; jeť to slawná jeho powinnost k společnosti, jejíž newyplnění by ztěžka zodpowídal. Bezbožné a lehkomyslné chowání lidstwa při dnešní poprawě ukázalo se tak strašliwým, že člowěk sotwa si můž co horšího předstawit a žeby sotwa w jaké zemi pohanské co podobného widěl. Strašliwost šibenice a zločinu, jaký oba wrahy na ni přiwedl, zmizela w mé duši před zběsilým pitwořením a mluwením shromážděných diwáků. Když jsem o půlnoci odebíral se tam, již mě zarazilo oddaleka powykowání a kujíkání kluků a holek, kteří dáwali tím na jewo, že našli „ dobré místo “. Když so noc již chýlila, byl děsný powyk a chechtot pořád hlučnější, a k tomu se dalo slyšet ryčné zpíwání šibeničních písní a parodií písní černochowých, jen že místo „ Susannah “ zpíwalo se „ Mistresz Manning “. Za swítání přihnalo se zlodějů, obecných newěstek, práčů a tuláků wšeho druhu, i bylo tam nyní widět nejpohoršliwějších a nejhnusnějších wýstupků a wýtržností. Rwačky a potýkání, hulákání a pískání, necudné šprýmy, omdlelé ženy se scuchaným oděwem, které policajti z dawu wytahowali, – takowá byla obecná kratochwíle. Slunce skwěle wycházející oswěcowalo tisíce a tisíce obličejů, na nichž se wyrážela buď zwířecká rozkoš anebo ta nejškaredější otupělost, až člowěk se musel hanbit za swau člowěckau podobu a zhroziti se sebe samého jako obrazu ďáblowa. Když oba ti bídní tworowé, kteří toto strašidelné diwadlo okolo sebe způsobili, zhůru byli wyzdwiženi, nejewilo se žádné pohnutí, žádné litowání, žádné wědomí, že práwě dwě nesmrtelné duše staupily před swého saudce, jakoby jméno Kristowo nebylo nikdy w tomto swětě slyšáno, a jakoby se samo sebau rozumělo, že lidé umírají jako howada. Znám žiwot Londýnský w jeho nejhorší zkaženosti; ale jestli to mé slawné přeswědčení, že ani nejwětší důwtip nebyl by s to wymysliti něco, co by na tak auzké prostrannosti w tak krátkém čase tolika zlého spůsobiti mohlo jako jediná weřejná poprawa. Mám za to, že obecnost nemůž prospíwati, kde se takowé diwadlo hrůz a nemrawností prowozuje takřka před wraty dobrých občanů, jak se to dělo dnes před wězením Horsemonger-Sane. A pakli w modlitbách našich wzdáwáme Bohu díky za požehnání roku a wyslowujeme přání, aby mrawní neduhy země odstranil, táži se, není-liž swrchowaný čas pamatowati na tyto neduhy i z kořene je wyrotiti. Charles Dickens.

13. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [Boje s Maďary], Autor: Havlíček, Karel ‒ W Žilině na Slowensku dne 3. ledna. ( P. N. ) Wčera ráno jsme wytáhli pod generálem Götzem a plukowníkem Frischeisenem z Nowého Města nad Kysucí; půl hodiny před námi wyšli naší dobrowolníci s Blaudkem a dwěma kompaniemi přes Wadičow, aby, pokud my k Budatínu půjdeme, oni se na wrších w boku a ze zadu Maďarům zjewili. Okolo hodiny 10. jsme se zastawili při jednom wrchu nad Kysucí nedaleko jedné úžiny, za kterau byly předstráže maďarské. My jsme čekali do 11té, abychom nechali času dobrowolníkům, kteří měli obejíti. O 11té jsme začali se šířiti a poslali jsme plenkléře naše proti maďarským. Na to se naše děla nedaleko té úžiny postawily, a Hartmann, nadporučík od dělostřelstwa, wypálil jedno dělo tak šťastně, že jedna hromada welmi weliká na dwé se roztrhla a nepřátelé počali cauwati. Jejich děla ale tenkrát hřměly o mnoho lépe než před tím ( 11. prosince ), a kaule a granáty hustě padaly mezi nás, než ale nemáme raněných jen 2 wojáky. Tato kanonáda do půl jedné trwala. Mezi tím, co jsme my ku předu kráčeli a oni cauwali, zjewili se naši na wrchu a dali se během na Maďary, kteří se z Budatína na Elomkrky ubírali a přes most Žiliny jako dne 11. prosince utíkali. Než nepodařilo se jim most strhnauti, neb naše Slowáci, jmenowitě Karel Borik, Martin Weštík, Krok a s nimi asi 8 jiných wskočili prwní na most, ženauce před sebau celau kompanii a střílejíce do ni asi na 60 kroků. Toho dosti nemajíce hnali se za nimi až do Žiliny, a hned na širokém náměstí na štatui P. Marie zatkli swau národní korauhew. Nechali tam swé jedné kompanie za stráž, ostatní běželi za Maďary auprkem utíkajícími. Při solním skladě nad Žilinau postawili se Maďaři a wypálili čtyrykrát z děla. Naši, nedadauce se tím ani odstrašiti, a majíce pomoc wojenskau, hnali se za nimi až na hodinu cesty; ale Maďaři utekli šťastně. Naši dobrowolníci táhli ten den o tři hodiny cesty dále než my a wždy prwní stíhali Maďary. Potom, když jme ještě za utíkajícími několik prskawek pustili, wrátili jsme se do Žiliny. My se máme pod nowýra generálem swým dobře. Ale jsme wšickni příliš lidé dobří. Před bitwau se strojíme, že budeme přísní, a když swítězíme, jsme až škrupulosně dobrotiwí. Generál Götz je welmi dobrý pán, má nás rád a umí wojenské dary našich wůdcůw oceniti. I náš lid se wýborně drží. W Žilině počali wojáci zle řáditi, brali co widěli; naši lidé, ačkoli byli prwní w Žilině, newzali ničehož. Jak tam přišli, zajali několik pěkných koláčů a chleba maďarského, a hladowi jsauce jedli a wína si wyptali, co mohli wypíti při střízliwosti. W Žilině jim to rádi dali. Maďaři wěšeli lidi, my jsme nikoho neoběsili, s celau lidskostí jde se k wěci. Hlawní wůdcowé a Maďaroni wšude utíkají, a s jejich swedenými nástroji nechceme zle nakládati.

4. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Společnost německých vlastenců.], Autor: Havlíček, Karel Zahraničné zpráwy. W Němcích. Společnost německých wlastenců neb germanistů we Frankfurtě, měla dne 24. Září w 9 hodin ráno prwní schůzku w císařském sálu, ku které se asi 160 členů a mnoho posluchačů sjelo. Přítomní byli mnozí nejhlawnější němečtí učenci, a za přednostu wybrali sobě Grimma. Tento weliký jazykozpytec we swé wstupní řeči hned z počátku odpowěděl na otázku: Co jest národ? a sice „ Národ jest počet wšech lidí jedným jazykem mluwících “, a projewil naději w budaucnost, že jednau ne řeky a hory, nýbrž řeči budau twořiti hranice národů. Radost také projewil z toho, že několik Flémů přítomných bylo. Strany zkaumání jazyků podotknul Grimm, aby se jazyk raději w čistotě a přesnosti udržowal než násilně čistil t. j. aby se raději bez potřeby cizá slowa do jazyku neuwáděla, a wšak ta, která již během času w řeči zastaralá jsau, náhle a násilně se newypuzowala, což zde příležitostně některým našincům, jakožto slowa zkušeného muže, zwláště uwádíme, aby i oni od přílíšného a násilného čistění jazyka a uwádění zle twořených nowých slow za stará cizá ale již zdomácnělá upustili.

11. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Dokončení. ) A takowý tedy jest hrdina náš, celý jak jsme ho widěli. Ještě ale snad musíme naznačiti jeho charakter zkrátka, jedním tahem: co je on strany mrawních wlastností? Že není hrdina, naplněný dokonalostmi a cností, to widíme. Co tedy je? snad darebák? Proč pak darebák, proč bychom byli na bližního tak přísni? Teď u nás nejsau žádní darebáci, wšichni jsau lidé řádní, příjemní, a takowých, kteří by ke wšeobecné hanbě nastrčili swůj obličej pod weřejnau facku, takowých najdete nanejwíc dwa nebo tři, a také ti již nyní mluwí o cnosti. Nejsprawedliwěji bude nazwati ho: hospodářem, špekulantem. Špekulantstwí je wšeho wina: k wůli němu staly se wěci, kterým swět dá jméno ne welmi čistých. Prawda, w takowém charakteru jest již cosi protiwného, a ten samý čtenář, který s podobným člowěkem na swé žiwotní cestě jest přátelsky pohromadě, příjemně s ním tráwí čas, bude se na něho zkřiwa díwati, stane-li se hrdinau některé drámy neb básně. Ale maudrý jest ten, kdo se neštítí žádného charakteru, nýbrž whlaubě do něho zpytatelské oko, proskaumá ho až do nejtenších žilek. Rychle se wšechno mění w člowěku; sotwa se ohlídneš, již wyrostl wnitřku strašný čerw, obrátiw k sobě samomocně wšechny žiwotní šťáwy. A často nejen weliká wášeň, nýbrž mizerná wášnička k něčemu nepatrnému rozprostřela se w někom rozeném k nejlepším podnětům, a přiwedla ho tam, že zapomenul na weliké a swaté powinnosti a w ničemných malichernostech widí něco welikého a swatého. Nesčíslné jako písek mořský jsau wášně lidské, a wšechny jsau mezi sebau rozličné a wšechny jsau malé a krásné na počátku a poslušné člowěku, a teprwa později strašliwě jim wládnau. Není ale ani tak mrzuté to, že nebudau čtenáři s Čičikowem spokojeni: mrzuté je, že mám w duši neodolatelné přeswědčení, žeby byly s tím samým hrdinau, s tím samým Čičikowem čtenáři spokojeni, kdyby mu byl spisowatel nezahlednul hlaub do duše, kdyby byl nepohnul na dnu jejím tím, co ukluzuje a skrýwá se před swětem, kdyby byl neodhalil nejukrytější myšlénky, které člowěk nikomu jinému neswěřuje, kdyby ho byl ukázal tak, jako se on sám ukázal celému městu, Manilowu a ostatním lidem: wšichni by byli rádi a powažowali by ho za interessantního člowěka. To by nic neškodilo, žeby pak jeho osoba, jeho obraz netřpytil se tak jasně před očima: za to ale by po ukončeném čtení duše nebyla znepokojena ničím, a možná by bylo obrátiti se zase ke karetnímu stolu, těšícímu weškeré Rusko. Ano moji dobří čtenářowé! wy byste neradi widěli odhalenau lidskau mizernost. Nač, prawíte, k čemu je o? Což my sami newíme, že jest mnoho mizerného a hlaupého w žiwotě? Beztoho často musíme widěti to, co není potěšitelné. Raději nám předstawujte krásné, podněcující wěci. Ať raději na to newzpomenem! „ Proč pak mně, můj brachu, powídáš, že jde hospodářstwí špatně? “ – prawí poměštík šafáři swému; „ já panečku to wím bez tebe, což newíš o ničem jiném wyprawowat? Nech mne na to zapomenaut, abych o tom newěděl, pak budu spokojen. “ A také ty peníze, které by staw wěcí poněkud naprawily, jdau na rozličné prostředky k zapomenutí na ty trampoty. Rozum spí, který by snad mohl najít dokonalý prostředek proti wšemu: a statek pác! do licitace, a poměštík táhne do swěta s duší hotowau ze zaufalstwí k nízkostem, kterých by se byl dříwe sám uleknul. Ještě padne obwinění na spisowatele od tak nazwaných wlastenců, kteří tiše sedí w kautkách, zajímají se docela nepatrnými předměty, hromadí sobě kapitálky, zlepšujíce si osud swůj na aučet jiných: ale jak jen se stane něco, dle domnění jejich urážliwého pro wlast, objewí se nějaká kniha, we které stojí mnohá trpká prawda, wyběhnau oni ze wšech kautů jako pawaukowé, widaucí že se chytila do pawučiny mucha, a zdwihnau najednau křik: „ je to něco hezkého přiwádět takowé wěci na swětlo, roztrubowat je? wždyť to wšechno, co tu je popsáno, je naše; je to hezké? a co řeknau cizozemci? Je to příjemné slyšet o sobě špatné mínění? myslí sobě. Není to bolestné? myslí sobě, což pak nejsme wlastencowé? “ Na takowá maudrá podotknutí, obzwláště strany mínění cizozemců, přiznáwám se, že newím žádné odpowědi. Leda snad tohle: Žili w jednom wzdáleném kautě Rusi dwa obywatele. Jeden byl otec rodiny jménem Kifa Mokejewič, muž tichých mrawů, wedaucí žiwot chalátní. Na rodinu swau on nehleděl; žiwot jeho byl wíce obrácen k názorliwosti a obíral se následujícími, jak on říkal, filosofickými otázkami: „ Tuhle ku přikladu zwíře “ – říkáwal chodě po pokoji – „ zwíře se rodí nahé. Proč práwě nahé? Proč ne jako pták, proč se newylupuje z wejce? Wěru že, tento: přírodu člowěk dokonce nechápe, když se do ní jen trochu wíce whlaubí! “ Tak myslil obywatel Kifa Mokejewič. Ale to ještě není wšechno. Druhý obywatel byl Mokij Kifowič, jeho syn. Byl on to, co nazýwají na Rusi bohatýr, a kdežto se otec obíral rozením zwířat, jeho dwacetiletá ramenatá přirozenost wšelijaké prowáděla skoky. Nic on neuměl dělat zlehka, wždy buď musela někomu ruka zawrzat, anebo puchýř jinému wyskočit na nose. Doma a w sausedstwě wšechno člowěk i zwíře utíkalo při jeho pohledu, i wlastní swau postel rozlámal na kausky. Takowý byl Mokij Kifowič, jínák ale dobrá duše. Ale to také ještě není wšechno. Hlawní wěc je tohle: „ Ale prosím tě báťuško, pane Kifo Mokejewiči! “ – říkala otci i jeho i cizí čeleď – „ jakého to máš Mokije Kifowiče? nikomu nedá pokoje, takowý zplašenec! “ – „ Ano dowádiwý, dowádiwý “ – odpowídal na to obyčejně otec – „ ale což dělat: bít se s ním je pozdě, a wšichni by mi wytýkali přísnost; a on drží na čest, pokárej ho před druhým, třetím, bude zahanben: wšak práwě powěst lidská ta překáží! dowědí se o tom we městě, budau mu říkati, že je drak. Což si snad myslí, že mne to nebolí? což nejsem otec? Protože se obírám filosofii, a někdy nemám času, už bych neměl být otcem! A práwě ne, otec jsem! otec, ať je ďábel wezme, otec! Já nosím Mokije Kifowiče tuhle, w srdci! “ Tu se Kifa Mokejewič welmi silně tlaukl pěstí do prsau a přišel zcela do ohně. „ A jestli již bude drak, ať se to alespoň ode mne nedowědí, ať alespoň já proti němu nejsem. “ A projewiw takowý otcowský cit, nechal Mokije Kifowiče pokračowat w jeho bohatýrských kauskách, a sám nawrátil se opět k oblíbenému předmětu, dáwaje si zase nějakau podobnau otázku: „ nu a kdyby se slon rodil z wejce, toť by snad musela být tuze silná skořápka, ani by jí neprostřelil kanonem; musela by se nějaká nowá střelební zbraň wymyslit. “ Takto wedli žiwot dwa obywatelé wzdáleného kautku, kteří neočekáwaně jako z okénka wykaukli ku konci naší knihy, wykaukli proto, aby dali odpowěď skromnau některým prudkým wlastencům, kteří se zatím pokojně obírali nějakau filosofií anebo bohatli na autraty silně od nich milowané wlasti, nemyslícím na to, aby nedělali nic zlého, nýbrž jen na to, aby se neřeklo, že to dělají. Ale nikoli, ne wlastenectwí, ne jiný též wznešený cit jsau příčiny předhůzek, něco jiného se skrýwá pod nimi. Nač tajit wěc? Kdo jiný než spisowatel má říci swatau prawdu? Wy se bojíte hluboko-sáhajícího pohledu, wy se lekáte sami na něco upřít pozorný wzhled, wy rádi po wšem jen sklauznete nic nemyslíce. Budete se snad srdečně smát Čičikowu, snad také pochwálíte spisowatele, řeknete: „ awšak leccos šikowně wywedl, musí být nějaký weselý člowěk! “ A po takowých slowech s dwojnásobnau hrdostí obrátíte se sami k sobě, samolibý úsměch objewí se na obličeji wašem a dodáte: „ Wždyť se musí uznat, welmi podiwní a přesměšní lidé jsau w některých krajinách a přitom nemalí darebáci! “ A kdo z wás plný křesťanské pokory, ne nahlas, ale w tichosti, sám pro sebe, w dobu osamotělého rozjímání daje si u wnitř duše swé tuto těžkau otázku: „ A nemám-li také já na sobě něco od Čičikowa? “ neodpowí: „ Ano, owšem že mám! “ Ale kdyby w tu dobu šel okolo něho některý jeho známý, mající čin ne příliš nízký ne příliš wysoký, on hned ťukne loktem po straně swého sauseda, a řekne mu udušuje smích: „ podíwej se, tuhle Čičikow, Čičikow jde! “ A potom jako dítě zapomenuw wšechuu slušnost, náležící důstojnosti a wěku poběhne za nim pokřikujíc: „ Čičikow, Čičikow, Čičow! “ Ale začali jsme mluwit dosti nahlas, zapomínajíce, že hrdina náš spaw po celý čas tohoto wyprawowání, již se probudil, a snadno může uslyšet tak často opakowané swé jméno. On ale je člowěk urážliwý a nerad widí, když se o něm kdo wyjadřuje neuctiwě. Čtenáři owšem na tom nic nezáleží, rozzlobí-li se na něho Čičikow: ale spisowatel nesmí se nikdy rozmrzet se swým hrdinau: ještě ne málo cesty musejí spolu projít ruku w ruce, dwa weliké díly ještě před sebau, to není maličkost! „ He! což pak ty? “ prawil Čičikow Selifanu: „ he? “ „ Có? “ prawil Selifan táhlým hlasem. „ Jak co, ty huso! jak pak jedeš. Popoháněj! “ A skutečně již Selifan dáwno jel se zamhauřenýma očima, málo kdy jen potřásaje w dřímotě opratěmi po bokách též dřímajících koní, a Petříkowi již dáwno Bůh wí w jakých končinách sletěla čepice a on sám překotiw se do zadu opřel hlawu swau o kolena Čičikowa, tak že mu tento musel dát štulec. Selifan se zpamatoval, a přetáhnuw několikrát strakatého po hřbetě, načež se tento dal do klusu, a šwihnuw nade wšemi bičem, řekl jim wysokým zpíwajícím hlasem: „ ně bojsia! “ koníci se rozhárali a nesli jako pírko bryčku. Selifan jenom šwihal w powětří a pokřikowal: ech! ech! ech! haupaje se na kozlíku w té míře, jak kdy trojka wyskočila na pahrbek, aneb se nesla jako wítr z pahrbku. Čičikow se jenom usmíwal, zlehka poskakuje na swé kožené podušce, neboť byl milowník rychlé jízdy. A který Rus není milowník rychlé jízdy? Proč by ji nemilowala jeho duše, která se tak ráda zatočí, wyhodí si z kopejtka, ráda časem řekne: e, wzal wšechno čert! Proč by ji nemilowal, když w ní jest cosi wznešeně-kauzelného? Jako by tě nepowědomá síla wzala na swé křídlo, a letíš, pořád letíš: letí wersty, letí naproti tobě kupci na swojích kybitkách, letí po obau stranách les s temnými pásmy jedlí a sosen se hřmotem seker a krákáním wran, letí celá cesta Bůh wí kam do nekonečné dálky, a cosi hrozného jest w tom bystrém mihání, kde se ani nemůže ukázat ubíhající předmět, jenom nebe nad hlawau, a lehká oblaka a probírající se skrze ně měsíc zdají se nepohnutými. Eh trojko! ptáku trojko, kdo tě wymyslyl! je widět, že jsi se mohla jen u bystrého národu zrodit, w té zemi, která se rownau plochau rozwalila na půl swěta, a pak jdi, počítej wersty, pokud ti nepřejdau oči! A ani se nezdáš tuze wtipné nářadí jízdní, žádné železné šrauby, skoro za syrowa pauhau sekerau a dlátem zřídil a postawil tě Jaroslawský čiperný mužík. Jemštík nemá německé wysoké boty: jen wausy na bradě a rukawice na rukau, a sedí čert wí na čem: ale přiwstane, zapraská a spustí písničku – koně jako wítr, špice w kolách smíchaly se, jako jeden hladký terč silnice zařinčela, wykřiknul w uleknutí zastawiwší se pěšák! a ona letí, letí, letí!... A již tam w dáli jen se práší a powětří fičí. Neletíš také ty, o Rusi! jako bystrá nedostížná trojka? Walným dýmem práší se pod tebau cesta, hrčí mosty, wšechno ustupuje a zůstáwá pozadu. Zaslawil se udiwený Božím diwem zřelec: Není-li to blesk hozený s nebe? co značí tento w úžas ponořující ruch? a jaká neznámá síla skryta jest w těchto neznámých swětu ořích? Ech koně, koně, jaké koně? Sedíli wichrowé we wašich hřiwách? Hoří-li bystré ucho w každé waší žilce? Uslyšeli jste s wýšiny powědomau píseň, družně a zároweň napnuli jste měděná prsa, a nedotýkajíce se kopytami země, jako jediná natažená linie letíte wětrem w božském nadšení!... Rusi kam směřuješ, odpowěz? Neodpowídá. Čarowným zwukem homoní zwonek, hučí a zastawuje se wzduch proražený jako šípem, letí stranau wšechno, cokoli jest na zemi, a wyhybajíce se ustupují jí z cesty ostatní národy a hosudárstwa! – * * * Dodatek překladatelůw. Takto se končí spis wydaný w Moskwě 1842, jehožto pokračowání dle wlastního wyjádření spisowatele časem též wyjíti má. Pokud jsem o tom od dobrých osobních přátel Gógolowých wyprawowati slyšel, následowala by nyní skwělá stránka, kdežto tato již wydaná patrně jen satyru na slabosti ruské obsahuje. Awšak každý widí, žeby i bez dálších dílů spis tento zde od nás přeložený sám o sobě welmi dobře mohl být ukončený celek. Newím, jak dalece našlo w něm naše čtenářstwo to, co očekáwalo: kdo wšak očekáwal jen satyru, humor zcela nowého spůsobu, při tom nejžiwější, nejprawdiwější wyobrazení skutečného ruského žiwota, jenž se zde třeba skrze barewné sklo satyry, přece welmi dobře jewí, swědče o místrowském umění Gogola, jedním rázem wypodobniti celau wěc, tak že jako žiwá před očima stojí: kdo toto wšechno očekáwal, tuším, že nebyl oklamán. Rusowé pokládají tento spis za jeden z nejznamenitějších z celé swé literatury, jisto ale jest, že je nejpůwodnější a zcela čistě ruský, nejen w nejmenších formách a drobných myšlénkách, nýbrž i w charakterech, w celém smýšlení a w jazyku samém. Nám se zdá tento spis prawým daguerreotypem národního slowanského wůbec a zwláště ruského humoru a satyry. Gógolůw humor a wtip, Gógolowa satyra nejsau wynuceny a wymačkány, tak jako ji pozorujeme u weliké části německých humoristů, kterých jest čtenáři líto, jako koní hnaných od nemilosrdného wozky do příkrého wrchu: nýbrž přirozeně tekau tak, jako by samy od sebe myšlénka z myšlénky newyhnutelně plynauti musela, nesauc již sama w sobě každá božskau jiskru wyluzující z lidské mysli potěšení asměw.

14. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [Nepokoje ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel Dne 12. září. Opět se zde bubnuje na poplach, po celém městě se krámy zawírají. Zrowna tak jako w Praze před sw. Duchem pokauší se zde dwě strany, strana nerozumných křiklaunů politických a strana reakcionářská, opět o zrušení swobody. Podaří-li se chytré reakci tak jako w Praze wtáhnauti zdejší nerozumné politické křiklauny do swých tenat a popuditi je k opětné revolucí, budeme we Wídni míti ten samý staw, jako byl w Praze po sw. Duchu. A wšak se to zde snad nepodaří – aspoň jsau již 4 hodiny odpoledne a město se opět tiší. Dowídám se práwě z Wečerního Listu, že Slowanská Lípa w Praze chce p. Borroschowi, tomuto „ bojowníku pro práwa lidu “, přípis uznalosti poslati: radim jí, aby to hodně brzy učinila, dříwe ještě, než p. Borrosch pro dwě komory mluwiti bude we sněmu. Co se ale Borroschowy interpellace a odpowědi ministerstwa týče, hodláme zejtra zwláštním článkem rozumu P. T. pánů spisowatelů Wečerního Listu ku pomoci přispěti a wěc tuto, které oni, jak z článků jejich widíme, ani za mák nerozumějí, jim drobet wyswětliti. H. B., t. j. H. Borowský, korrespondent do Národních Nowin, známý reakcionář, nepřítel swobody a antidemokrat, – aneb aspoň přewrácený politikus. ( Wiz Wečerní List č. 72. )

21. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otisk archivní památky], Autor: Havlíček, Karel Následující psaní Stawůw Českých ke Stawům Morawským od r. 1490, 27. Dec., dáwá wěrný a zřejmý příklad, w jakém spojení stály za starodáwna Čechy a Morawa jak mezi sebau, tak i k Německé říši. Wztahuje se ono k půtkám o to wzešlým, že Němečtí Kurfirstowé r. 1486, když Maxmilian I. na králowstwí w Němcích wolen byl, nepozwali byli k wolení tomu Wladislawa II., krále českého; pročež tento, wida se zkrácena we práwích swých, Němcům wálkau byl hrozil, jakož již w Nowinách těchto čísle 4. od 8. dubna dotčeno jest. Psaní hejtmanůw králowstwí Českého ke stawům markrabstwí Morawského o jednání obau zemí společné proti aukladům králi Wladislawowi z Říše strojeným. W Praze 1490, 27. Dec. ( Z rkp. Děčínsk. ) Urozeným pánóm, p. Stiborowi z Cimburka, hajtmanu markrabstwie Morawského, p. Wilémowi z Pernštejna, najw. hofmistru král. Českého, p. Wratislawowi z Pernštejna, najw. komorníku cúdy Brněnské, p. Janowi Kunowi z Hodonína, p. Oldřichowi z Boskowic, p. Janowi z Lomnice, p. Albrechtowi z Šternberka, p. Puotowi z Lichtenburka, p. Jindřichowi z Sowince, p. Wáclawowi z Ludanic, p. Janowi z Žerotína, p. Jiříkowi z Weitmile, i jiným pánóm; a urozeným panošiem, Jakubowi z Šárowa, Bohuslawowi z Kobor, Protiwowi z Zástřizl, Wáclawowi z Laškowa; a slowútné múdrosti a opatrnosti purkmistróm měst Olomúce, Brna, Znojma, Jihlawy, Hradiště, Uničowa, a jiným obywatelóm markrabstwie Morawského, přátelóm našim zwláště milým. Službu swú wzkazujem WMti, urození páni, stateční, múdří a opatrní páni a přátelé naši milí! Jakož ste nám oznámili a přiepis poslali psanie wašeho, kteréž ste učinili k najjasnějším kniežatóm a pánóm, p. Fridrichowi a p. Maximilianowi ciesaři a králi Římskému JMtem, při té wěci také oznamujíc nám předešlé časy, kterak koruna Česká w roztrženie přišla, při tom připomínajíc, aby na tu wěc myšleno bylo, kudyby se toho mohlo potomně wywarowáno býti; také připomínajíce, kterak národ neb jazyk Německý, kteříž pod říší jsú, hledali zlehčenie našeho, a w nedáwních časiech i o korferstwie připrawiti usilowali sú; to též oznamujíc, jakožto přietelé naši milí, jsúc jednoho jazyku a k jedné koruně přislušiec, cožby se nám koli poctiwého dálo, žebyste nám toho newinšowali jinak, než též jakožto sami sobě & c. Páni a přietelé milí! psaní wašemu takowému wšemu sme wyrozuměli: najprwé, což se ciesaře a krále Římského JMti s králem pánem naším i waším milostiwým JMtí dotýče, w dobré a přátelské wuoli přijali sme, to před sebú majíce, jestližeby takowí útiskowé a nepřátelstwie, kteréž se od JMti ciesaře a krále Římského králi JMti pánu našemu milostiwému dějí, nebyli přetrženi a přestáni, že my JKMti, jakožto pána swého milostiwého, nemieníme aniž chceme opustiti; a cest těch hledali sme a bohdá je před sebú máme, že JMti Král. pánu našemu milostiwému welikú a skutečnú pomoc učinieme, kteráž jest neslýchaná a diel nad obyčej, a wšakž pro našeho milostiwého pána sobě to nic obtěžowati nechceme; a takowé cesty w krátkém času WMti oznámeny budú. Kdežto také k WMti nepochybnú naději máme, že to ráčíte také před se bráti, a té cesty hledati, kudy a kterakby od WMti JMti Král. pomoc užitečná a skutečná mohla se státi. Také páni a přietelé milí! jakož péči máte o korunu tuto králowstwie Českého, ufajíc pánu bohu, s pomocí pána boha wšemohúcieho, wás i jiných k koruně příslušejíciech, že se Německého jazyku neb národu předsewzetie nám i brání škodného uwarujem, a buohdá spuosoby předkuow našich i wašich proti nim hledati budem, budúli nám k tomu příčinu dáwati. Kdež pak dále některých znamenitých potřeb koruně České příslušejících, nás i wás i jiných dotýče se, i také přátelského winšowání, nám tak mnoho jako wám samým: z takowých wšech pečliwostí, napřed o krále pána našeho i wašeho milostiwého, o králowstwie České a o korunu tu, o nás i o wás že péči máte, WMti z toho welmi děkujem, na miestě nás i wšech panuow i rytieřstwa i měst králowstwie Českého. WMti také oznamujem, že na suché dni postní najprw příštie tu sjezd a sněm držán bude na hradě Pražském. I zdá se nám i wám potřebné, abyste ráčili některé z sebe k nám na ten sněm wyslati s těmi spuosoby a potřebami, kteréžby se wám zdály k dobrému koruny této, a také kudyby se ta nebezpečenstwie mohla předjíti, kterýchž ste některých w swém psanie sami ráčili dotknúti. A my s těmi, kohož ráčíte wyslati, rádi rozjímati a jednati chcme, cožby k dobrému této koruně slúžilo nynie i budúcie časy, a též wám wšie cti i dobrého přejíc, jako wy nám. Dán na hradě Pražském, w pondělie po božiem narozenie, den S. Jana, léta božieho MCCCC XC. 1°. Wok z Rosenberka, hajtman králowstwie Českého; Jan z Janowic, najw. purkrabie Pražský a hajtman téhož králowstwie; Jindřich z Hradce, najw. komorník králowstwie Českého; Puota z Risenberka, najw. sudí králowstwie Českého; Beneš z Weitmile, purkrabie na Karlšteině a mincmeistr na Horách Kutnách, a Albrecht z Leskowce, podkomořie a hajtman králowstwie Českého.

12. březen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně (Svornost — koncert slovanský), Autor: X Z Wídně. ( Swornost — koncert slowanský. ) Swornost bychom marně w žiwotě Slowanů hledali, u nás se nachází jen w slowníku; my jen wíme, že jest to statné jméno ženského pohlawí náležící k třetímu sklonění; neplýtwá se nikde tak se slowy „ sloga “ a „ swornost “, a přece není neswornějšího národu nad nás; jest to stará píseň, ale posud prawdiwá! A jak to stojí se wzájemností? Wídeň prý bude její kolébkau, zde prý se může nejprwé uskutečnit idea wzájemnosti wšeslowanské.... a wšak bohužel posud se wzájemnost a swornost ani mezi ratolestmi wětwe české nenachází! Žeť tomu prawda, toho máme ze starých důkazů práwě jeden před sebau; míním wýbor zdejších slowanských zábaw; w několika nedělích měnil se wýbor nejméně tolikrát, kolikráte španělská konstituce w třiceti letech a to pro samau swornost a wzájemnost!! Což nelze zanechati wšech osobností? Koho se to týká, ať se toho chopí. — Toť má introdukce k spráwě o koncertu slowanském, drženém 6. Března opět w sále u „ Zlaté kytky. “ Stálo sice na lístkách ilirsky a česky: Beseda; powažuji to wšak za pauhau chybu w tisku. Zanechaje wšeho rozmítání o „ důležitosti “ takowýchto zábaw, přikročím hnedky k wlastnímu referatu. Wesměs bylo přednášeno 8 kusůw. Ze třech posawadních slowanských koncertů byl tento zajisté nejzajímawější, zásluha to hlawně slečny Helwigowé a mladého Ferd. Lauba. Slečna Helwigowa krásau a čistotau hlasu, umělostí a zběhlostí we zpěwu, zwláště pak wýborným přednášením a srozumitelným wyslowowáním stala se hwězdau tohoto koncertu. Zpíwala s celau líbezností stříbrohlasu swého: Sekáče od Orebského a národní: Ach není tu není. Žežulinka kuká, Chowejte nic má matičko a Zelená se 84 lauka. Tleskáni přehlučné jí bylo odměnau hojnau. P. Gutmannsthal ji doprowázel. — Slečna H., rozená Česka, bywši dříwe zpěwkyní u zdejšího dworního diwadla, hodlá se na cesty wydat, i těšíme se nadějí, že tak jako Píšek, Mayer a sl. Tonnerowa ( u dworního diwadla Koburgského ) neopomine přispěti k rozšíření zpěwů našich národních, dána jest jí moc zpěwem a osobností swau každého tedy i cizince okauzliti.

27. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Z Bosina na Křinecku v Boleslavsku 23. kv., Autor: Havlíček, Karel Z Bosina na Křinecku w Boleslawsku 23. kw. Píše Samuel z Tardy, starší sboru ewang. w okresku Poděbradském a slowa Božího kazatel w Bosíně, posílaje tento list superint. Matěje Kubeše: „ Dwojictihodní páni duchowní pastýřowé ewang. wyznání helwetského! Dwa dni minulého týhodne pobyw w Praze, očitým jsem byl swědkem obětné studentůw tamních činnosti. Pohnutliwý jest to pohled na tyto jinochy chrabré, kterak oni, co horliwí synowé wlasti, wynakládají mladistwé síly swé na to, by se jak w hlawním městě samém, tak i w zemi celé udělením konstituce rozsáté símě swobody, rownosti a míru žádaucně upnauti, wzrůstati a owoce požehnaného časem swým přinášeti mohlo. Owšemť skoro k wíře nepodobné býti se zdá, když o statečném počínání studentů Pražských w Nowinách čteme; počestností ( snad raději úctau? ), obdiwením a srdečným saucitem býwáme wšak jati, pakli se nám podá příležitost, widěti očitě, kterak oni wedle jejich dušewního přičiňowání autlá těla swá těm nejtěžším službám wojenským ochotně podrobují k zachowání obecného pořádku, pokoje a swornosti, ani zdrawí a žiwota nešanujíce. Toto aučastenstwí nad šlechetným studentůw Pražských počínáním dosáhne ale stupně ještě wyššího, když powážíme, že walné jich části, co synům rodičů chudých, prostředků k opatření sobě těch nejnutnějších žiwota potřebností w drahém tom městě často docela zbaweným, při wšem tělesném a dušewním tom namáhání s nedostatkem, hladem a bídau zápasiti jest! ‒ Při takowémto powažowání nuzného stawu mnohých ze studentů Pražských umístí se jistě w každém srdci citedlném a wlasteneckém žádost, pomoci pokudž možná této nesrownalosti osudů s zásluhau a hodností lidskau. Wybízím tedy tímto Wašich Dwojictihodností, byste w prospěch chudých studentů Pražských, ani se práwě dobra wlasti zároweň s měšťany Pražskými tak statečně zaujímají, probuditi hleděli církwí swých k dobročinným peněžitým sbírkám, jež bychom potom P. T. p. měšťanostowi Pražskému k rozdělení mezi nejchudší ze studentů tamních, službu wojenskau konající, odewzdali. Naději se, že toto wybídnutí mé we wšech srdcích žiwého nalezne ohlasu, a následowně že sbírka ta co nejrychleji a nejwydatněji wypadne. Sebrané k tomu cíli příspěwky zaslány buďtež k dálšímu jich odwodu neprostředečně na nížepsaného w čase co jen možná nejkratším; načež potom Nowinami Pražskými weřejně oznámeno býti má, mnoholi w tomto ohledu položila která církew evangelická na oltář wlasti. Dáno we Kšelích, dne 18. kwětna 1848. Matěj Kubeš, superintendent exh. “ Přátelé milí w Kristu ewangelicko-helwetského wyznání po Čechách kdekoliw rozptylení! Když k uším Wašim tento dojde hlas wrchního spráwce sborů našich ewangelických w Čechách ‒ wězte, že se to týká wnitřností wašich ‒ wašich srdcí, pro blaho národa swého a wlastního wašeho položení citedlných! Dokažte, rozmilí Bratři! dokažte i zde swau ochotnost, nawyklau podati obět swaté lásky, a že umíte ceniti zásluhy lidské. Hle, milí přátelé w Pánu! ohlédněte se jen zpět na okamžení do dějin národu našeho a do dějin wašich wlastních! Když onen slowútný, pobožný duchowní pastýř starobratrský Jan Amos Komenský před swými pronásledowníky do Lešna polského utíkati nucený byl ‒ tu překroče hranice země české, padl ještě na kolena swa, políbil ještě jednau hrudu wlasti mu drahé, políbil naposledy tuto drahau naši zem, zalkal duchem a modlil se za blaho budaucí naše, modlil se wřele k Hospodinu, by ten Swrchowaný přece ještě jednau pohlédl okem slitowání swého na národ český, hříchy jeho mu odpustil a uděliti ráčil jemu swobodu ducha, oswětu přeblaženau, by ho zprostil okowů železných. A aj! prosba muže toho slawného přichází k naplnění, wzdechy jeho k nebesům wysílané přízniwě přijati jsau od Pána zástupů. Dobrotiwý král náš a pán nakloniti se ráčil k nám milostiwě, i nám uděluje wolnost a rownost náboženstwí našeho nezáwislau; my také se máme radowati z blahoplodné konstituce české, i nám, prw tak častokráte ukřiwděným, mají blažení onino nastati dnowé! ‒ A aby se to tím snáze mohlo wše státi, docíliti, aby wšude pořádek tím snáze se udržeti a sprawedlnost tím spíše wysluhowána býti mohla, k tomu hlawně i stateční páni studující Pražští napomáhají důrazně a sebe pro tu swatau wěc cele také obětují. Sláwa! ‒ Dokažme ale, milí w Kristu přátelé, dokažme i my, že nejsme newděčni, že podobně i w nás starobratrské ještě bije posud srdce; přinesme něco k občerstwení potřebnému, těm drahým nám ‒ budaucně, dá Bůh ‒ oswíceným hájitelům práw národních když oni po wystálých strastech domů se wracejíce, často snad nadarmo se ohlížejí po občerstwujícím pokrmu a nápoji, jenž by je posilnil k nowým opět obtížnostem! ‒ Doufám silně, že slowo ono drahého nám předstaweného srdečné nebude hlas wolajícího na paušti. S Bohem, přátelé milí! Skládejte doufání swé w Pána zástupů! Maličko jen již, a radowati se budeme wšickni radostí welikau. Modlete se za dobrotiwého, milostiwého krále a pána našeho! Modlete se za wšecky w moci postawené! Modlete se za wšecky přátele dobré blaha země naší! Modlete se za weškeré Slowanstwo! Samuel z Tardy. — — — — — —

5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Vzájemnost kněhkupectví českého]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. – Wzájemnost kněhkupectwí českého a morawského byla až dotud welmi žalostiwá. Do Brna přišla nějaká kniha z Paříže, ano, co se skutečně stalo, z Nowého Yorku spíše, než z Prahy. Teprw w posledních letech začal činností kněhkupců Brněnských čerstwější obchod mezi Prahau a Brnem, ale zdá se dosawad, že Brněnští kněhkupci obstaráwají zásilky swé do Prahy přes Wídeň!! A w Praze zas čekal jsem sám na objednanau knihu z Brna 1 1/2 léta, a pak – mi nawrátil p. kněhkupec peníze, neboť se za toho 1 1/2 léta přeswědčil, že bych se té knihy bezpochyby w žiwobytí swém nedočkal.

3. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [otisk usnesení], Autor: Havlíček, Karel – Zaslány nám byly k uweřejnění články zřízení dobrowolnického sboru, který se má w Čechách sestawiti: 1. Dobrowolným společným aučinkowáním má se w Čechách sbor dobrowolných dokonale ošacený a ozbrojený ze tří samostatných práporů pěších a z jednoho práporu ostrostřelců zříditi, a Jeho c. kr. Milosti k libosti postawiti. Pakli by prostředky, jenž se sehnati mají, dowolily, postawí se dalším přijímáním dobrowolníků za ručné wíce mužstwa k doplnění c. k. českého wojska. 2. Wšickni wlastenci se weřejným prowoláním k spoluaučinkowání k tomuto wlasteneckému podniknutí wyzwau. 3. Řečené aučastenstwí státi se může: a ) Wstaupením do sboru dobrowolných, jenž se uspořádati má, neb dostawením osob k službě schopných s oděwem a zbraní, čili bez toho. b ) Přispěním peněz, jenž se jakožto ručné při přijímání dobrowolníků, aneb na ošacení a ozbrojení mužstwa sborowného wynaloží. c ) Poskytnutím šatstwa a zbraně laciné neb zdarma, aneb látek k tomu. 4. Jak mile JCMst tomuto podniknutí přiwolí a prowolání k aučastenstwí se uweřejní, sestaupí w hlawním městě wedaucí wýbor, jehož předseda má býti komandující generál, anebo jeho zastupitel. Tento wedaucí čili hlawní wýbor zawede utwoření filialních wýborů we wšech štacích ku přijímání dobrowolníků, kdežto c. k. wojenský důstojníci, od p. komandujícího k tomu určeni, we wedení wojenských prací se přiaučastnějí. 5. JCMst se poprosí, aby majetnictwí pěších práporů JExc. polnímu maršálowi hraběti Radeckému, a majitelstwí práporu ostrostřelců, polnímu podmaršálowi hraběti Šlikowi udělil, a dowolil, aby tato wojska jména dotčených wůdců nesla. 6. Dále bude o nejwyšší pojištění žádáno, aby, jak mile nynější wáleční staw přestane, sbor dobrowolníků se rozpustil, ti, kdo do něj byli wstaupili, jakož i ti, kdo se k doplnění c. k. českých wojů přijali, propuštěni byli, a aby se oněm, jež by později někdy los k powinowané službě w c. k. armádě trefiti měl, čas dobrowolnické služby od jejich zákonité kapitulace odpočítal; pak 7. aby se také oněm kapitulantům, kteří do práporů obrany zemské wřaděni jsau, swobodné přijmuti do sboru dobrowolníků a do obmyšleného krom toho mužstwa doplňowacího powolilo, a toto dobrowolné wstaupení tak se jim počítalo, jakoby w nynější čas wojny powinnosti swé co obrancowé zemští byli plnili; 8. aby se těmto mužům od zemské obrany a wšem ostatním wyslaužilým kapitulanlům, jenž dobrowolně wstaupí, k lepšímu powzbuzení znamení weteránů udělilo, a aby se dle možnosti na jejich předešlau šarši ohled wzal. 9. Kdo do sboru dobrowolníků aneb k doplnění ostatních českých wojů přijati budau, wstaupí hned po přijmutí do aerarního zaopatření, a budau pak powažowáni za rowné wojsku skutečné armády. 10. Měla-li by se ještě za trwání nynějších wojen a sboru dobrowolnického nowá rekrutýrka wypsati, srazí se mužstwo řečeným spůsobem postawené celé zemi na počtu jejího kontingentů. Jmenowání důstojníků u sboru dobrowolnického zůstane JCMsti zůstaweno. 12. Uniforma sboru dobrow. bude: Pro prápory pěších: Bílý woj. kabát s čerwenými wýložkami a límcemi, swětlomodré pantalony s čerwenými postranými pruhy; ostrostřelci budau míti zelenošediwé wojenské kabáty se zelenými límcemi a wýložkami, zelenošediwé pantalony se zelenými postranými pruhy. Čáky obau sboru budau míti podobu do hůry se poněkud aužící se žlutým štítem pod růží a s českým lwem na něm; ostatek jakož i zbraň bude docela tatéž, kterau má c. k. wojsko toho druhu.

17. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Krátké, ale jadrné odpovědi, Titulek: [Odpovědi dopisovatelům], Autor: Havlíček, Karel Krátké, ale jadrné odpowědi. Ze wšech stran dotírají na nás naši pp. dopisowatelé a spolupracowníci, abychom jim také tak příjemné, potěšitelné, poučné a zároweň zdwořilé krátké odpowědi dáwali, jako to jiné redakce činí: posud sme to wšak nikterak učiniti nechtěli. Když nám ale konečně mnozí tím wyhrožowati počali, že pakli to neučiníme, raději příspěwky swé tam zasílati budou, odkud takowé krátké odpowědi dostáwati naději mají: museli sme se wůli jejich podrobiti a wšak s tou wýmínkou, že již jména jejich a obydlí úplně udáwati budeme, poněwadž se z těch puntíků, jako we Kwětech dělají, přece ještě každý prawého jména dopátrati nemůže. A tak tedy s chutí do toho: Panu Janowi Swobodowi w Nikdicích: Nowela waše nestojí ani za starého čerta; pošlete si pro ní, sic wám ji před dům wyhodíme. Panu Josefowi Müllerowi w Nebylicích: Waše báseň je prawý neřád. Panu Karlowi Wodičkowi w Nenajdowě: Že chcete honorár? Já wám powím! Panu Wáclawu Richtrowi w Nemístném: Po druhé pište dopisy swé na silnějším papíře, aby je aspoň moje paní pod koláče dáti mohla: do tisku se bez toho nehodí. Panu Petrowi Šwandowi w Měsícowě: Článek wáš prozrazuje weliké schopnosti, mnoho pilnosti, a znamenitou zkušenost: když si wšak wšechno jak náleží rozwážíme, nahlížíme, že ste osel. Slečně Anně Milikowské w Nehradě: Písně waše tisknouti nemůžeme, přiloženého wšak krocana s wděčností sme snědli. Panu Pawlu Musilowi w Nenazemsku: Básně waše potřebují mnohé oprawy: ještě si to rozmyslíme, máme-li je přijmouti. Moje paní wás nechá žádat, co u wás platí máslo, as tak 25 liber?

30. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola IX. Ráno časněji ještě než we městě N. se dělají visity, wyskočila z jednoho domu dáma w kostkowaném swrchním šatu dle nejnowější módy a za ní lokaj w plášti s několika krágly a se zlatau portau na blýsklawém klobauku. Dáma spěchala k stupňům čekajícího u dweří již otewřeného kočáru. Lokaj hned zawřel za dámau dwířka kočáru a chytiw se za řemeny wzadu křikl na kočího: „ Pašoł. “ Dáma uslyšela práwě nejčerstwější nowinku a cítila nesmírný pud, rozšířiti ji hned zas dále. Každau chwílku wykukowala oknem z kočáru, ale s bolestí pozorowala, že posud ještě má přes půl cesty. Každý dům zdál se jí delší než jindá, a bilý kamenný špitál s uzaunkými okny táhnul se tak nesmírně dlauho, že konečně se nemohla zdržet říci: „ Proklatý dům, nemá nikde konce. “ Kočí již dwakrát dostal rozkaz: „ Čerstwěj, čerstwěj, Andruško! ty dnes jedeš nesnesitelně pomalu. “ Konečně dorazili k cíli, kdežto bydlela upřímná přítelkyně přijíždějící dámy. Spisowatel má nesmírné těžkosti, strany toho, jak by měl pojmenowat obě dámy tak, aby se opět na něho nerozhněwaly jako dříwe. Pojmenowat je wymyšlenými jmény je nebezpečno. Jakékoli bys wymyslil jméno, přece se jistě najde w některém kautě našeho cárstwí někdo, weliký nebo malý s takowým jménem, a jistě se rozzlobí na smrt a řekne, že spisowatel naschwál tam přijel potaji proto, aby wšechno wyzwěděl, co on jest, w jakém kožichu chodí, a k jaké Agrafeně Iwanowně dochází a co rád jídá. A jmenuješ-li podle činů a důstojnosti, Bože uchowej, to je tím nebezpečnější. Teď jsau u nás wšechny činy a stawy tak rozdrážděny, že wšechno, cokoli se najde w tištěné knize, zdá se jim býti osobnost: to již musí být zrowna nějak we wětru. Dosti na tom, když se řekne, že jest w jednom městě hlaupý člowěk, to již jest osobnost: najednau wyskočí pán ctihodné postawy a křikne: „ Wždyť jsem já taky člowěk, snad jsem tedy také hlaupý; “ zkrátka hned pochopí, oč se jedná. A proto abychom se wšemu tomu wyhnuli, budeme jmenowat dámu, ku které přijela, tak jak se jmenowala skoro w celém městě, a sice dáma příjemná w každém ohledu. A druhau, totiž tu, která přijela, budeme jmenowati k wůli rozdílu: pauze příjemnau dámau. Jak mile se dowěděla w každém ohledu příjemná dáma o příjezdu dámy pauze příjemné, hned běžela do předpokoje. Tam se popadly za ruce, políbily se a wykřikly, jako wykřikují institutky potkawší se brzy po wystaupení z ústawu, pokud ještě maminky jim newyswětlily, že otec jedné jest chudší a nižší w činu než druhé. Políbení stalo se hodně nahlas, tak že se daly psíčky do štěkotu, za co byly šwihnuty šátkem, načež obě dámy odešly do hostinského pokoje. „ Tuhle, tuhle! do tohoto kautku, “ prawila domácí paní usazujíc swého hosta na diwaně. „ Tak, tak, a tuhle máte podušku, “ při čem ji cpala za záda podušku, na nížto byl wyšit wlnau rytíř takowým způsobem, jako se wždycky wyšíwají na kanawě: nos byl jako schody a pysky do čtyr uhlů. „ A jak jsem ráda, že jste... Slyším, že někdo přijel, a myslím si, kdo by to mohl být tak časně. Paraša powídala: vicegubernátorka, a já jí prawím: nu wida, trauba zase přijela zlobit, a již jsem chtěla říci, že nejsem doma. “ Náwstěwnice chtěla již přistaupit k wěci samé a sdělit nowinku, ale wykřiknutí dámy w každém ohledu příjemné najednau dalo rozmluwě zcela jiný směr. „ Jaký příjemný mustříček! “ prawila podíwajíc se na šaty pauze příjemné paní. „ Ano, welmi weselý. Praskowii Fedorowně se ale zdá, žeby měly být kostky trochu menší a punktíčky aby nebyly skořicowé, nýbrž modré. Ale sestře jsem poslala štofíček: to je takowé kauzlo, že se dokonce nedá wyjádřit slowy, jen si pomyslite: štráfečky úzaunké, úzauninké, jak jenom si je může předstawit lidská fantasie, pole modré, a přes štráfky samé očička a pazaurky, očička a pazaurky, očička a pazaurky... Zkrátka ku podiwu. Může se směle říci, že ještě nic podobného nebylo na swětě. “ „ Moje zlatá, to je křiklawé! “ „ A ne, není křiklawé! “ „ Ach, křiklawé! “ Musíme podotknaut, že dáma w každém ohledu příjemná byla poněkud materialistka a měla náklonnost k záporu a pochybnostem a mnohým w žiwotě pohrdala. Tu ale pauze příjemná dáma se wyjádřila, že to dokonce není křiklawé a wykřikla.... „ Ano, musím wám říci: obruby se již nenosí! “ „ Co že nenosí! “ „ Místo nich krajky! “ „ Ach to není hezké, krajky! “ „ Krajky, samé krajky: límeček z krajků, na rukáwech krajky, náramky z krajků, dole krajky, wšude krajky. “ „ To není hezké, Sofie Iwanowno, samé krajky! “ „ Welmi hezké, Anno Grigorěwno, ku podiwu: šije se to dwojím šwem a powrchu... Ale to se teprwa podiwíte, to teprwa řeknete, že... No tak se podiwte: pomyslete si, žiwoty se teď nosí ještě delší, napřed špice, a prostřední díl nemá ani žádného konce: spodek se sbírá kolem do kola jako za starodáwna a wzadu se také ještě podkládá wata! “ „ No to je přece wěru... “ prawila dáma příjemná w každém ohledu a pohnula hlawau důstojně. „ Ano, to je už wěru... “ odpowěděla pauze příjemná dáma. „ Dělejte si co chcete, ale já bych za žádnau cenu pro to nebyla! “ „ Já také ne... wěru jak by si bylo možná pomyslit, kam až přijde ta móda... to již je wěru přes příliš! Wyžádala jsem si od sestry mustr naschwál pro zasmání; moje Melanie to začala šít. “ „ Tak snad máte mustr? “ wykřikla dáma příjemná w každém ohledu s patrným pohnutím srdce. „ Owšem sestra ho přiwezla! “ „ Dušičko moje, dejte mi ho pro wšechny swaté! “ „ Ach! dala jsem již slowo Praskowii Fedorowně. Snad až potom. “ „ Kdož pak by to nosil po Praskowii Fedorowně? To by již bylo tuze diwno od wás, kdybyste cizím dala přednost před swými. “ „ Ale wždyť ona je také moje sestřenice! “ „ Je waše sestřenice, ale Bůh wí jaká: z mužské strany... Ne, Sofie Iwanowno, ani slyšet o tom nechci, to by bylo zrowna, jako byste mi chtěla udělat hanbu... snad jsem wás již promrzela... snad chcete se mnau ukončit wšechnu známost... “ Ubohá Sofie Iwanowna newěděla si pomoci, sama cítila, mezi jaké silné ohně se postawila. Wida to jsem se krásně pochlubila! Ráda by si byla jehlemi rozpíchala za to hlaupý jazyk. 770 „ Nu a což pak s naším holaubkem? “ řekla zatím dáma příjemná w každém ohledu. „ Ach! Bože můj! což tak sedím před wámi; to je hezké! Wíte-li pak, Anna Grigorěwno, proč jsem k wám přijela? “ Tu se jí ucpalo dýchání, slowa jako jestřábi chtěla se pustit jedno za druhým, a jenom nečlowěckost její upřímné přítelkyně mohla ji w tomto stawu ještě něčím jiným zadržowat. „ Wychwalujte a wynášejte si ho jak chcete “ – prawila tato s prudkostí wíce než obyčejnau – „ ale já prawím zrowna a jemu do očí to řeknu, že je oškliwý člowěk, oškliwý, oškliwý, oškliwý. “ „ Ale jenom poslauchejte, co wám chci sdělit... “ „ Roznesli powěst, že je hezký, ale není dokonce hezký, dokonce není hezký, a nos má... docela nepříjemný nos! “ „ Ale jen dowolte, tak jenom dowolte, abych wám... dušičko Anno Grigorěwno, nechte mne wyprawowat! Wždyť je to historie, rozumíte-li: historie, skonapel istoár – “ prawila náwštěwnice s obličejem skoro zaufalým a prosebným hlasem. Nebude snad na škodu podotknaut, že se do rozmluwy těchto dám přimíchalo mnoho cizozemských slow a někdy i celé dlauhé francauské fráze. Ale ačkoli jest spisowatel této powěsti naplněn úctau k spasitelnému prospěchu, který přináší francauský jazyk Rusku, ačkoli jest naplněn úctau k chwalitebnému obyčeji našich wyšších stawů, kteří jím mluwí celý den owšem jen z hluboké lásky k wlasti: ale přece se nemůže nikterak odhodlat wmísiti nějakau cizozemskau sadu do této swé ruské powěsti. A tedy budeme pokračowat po rusku. „ A jaká pak historie? “ „ Ach! moje drahá Anno Grigorěwno, kdybyste si jen mohla předstawit ten staw, we kterém jsem byla, pomyslite si jen: přijde ke mně dnes protopopowá, protopopowá, otce Kyrila žena, a co byste myslila: náš tichaunký, náš host, to je, ach... “ „ Což, snad nedělal také ještě protopopowé kuru? “ „ Ach! Anno Grigorěwno, kdyby to jen byla kura, to by nebylo ještě nic: jen poslechněte, co mi wyprawowala protopopowá: přijela prý k ní poměštice Korobočka, celá postrašená a bledá jako smrt, a wyprawowala, co wyprawowala, jenom poslechněte.. celý roman: najednau w prawau půlnoc, když už wšechno spalo w celém domě, začne na wrata tlukot nejwětší, jaký si jen možná pomyslit; křičí se: otewřete, otewřete, sic se wywrátí wrata!... co tomu říkáte? Jaký pak to je potom holaubek? “ „ Nu a což Korobočka? je snad mladá a hezká? “ „ I ne, babička! “ „ Ach! zázraky! Tedy se chytil báby. Nu to mají naše dámy hezký wkus, to se měly do koho zamilowat. “ „ Ale ne, Anno Grigorěwno, to je něco docela jiného, než wy si myslíte. Jenom si předstawte to, že přišel ozbrojený od hlawy až k patě jako Rinaldo Rinaldini a nutil: prodejte prý wšechny duše, které umřely. Korobočka odpowídá welmi s rezónem, nemohu je, prála, prodat, protože umřely. Ne, prawí on, ony nejsau mrtwé, to je má wěc, prawí, wěděl, jsau-li mrtwé nebo nejsau, nejsau mrtwé, křičí, nejsau mrtwé, zkrátka nadělal tam hrozného skandalozu: celá wes se sběhla, děti plakaly, wšechno křičelo, nikdo nikomu nerozuměl, nu zrowna orrér, orrér, orrér!... Ani si nemůžete pomyslit, Anno Grigorěwno, jak jsem se polekala, když mi to wšechno wyprawowala. Zlatá paní – prawila mi Maška, podíwejte se do zrcadla, jak jste bledá. Nic do zrcadla, dím já, ale musím jet k Anně Grigorěwně. W tu minutu dala jsem zapřáhnaut: kočí Andruška ptá se, kam má jet, a já jsem ani nemohla promluwit, díwám se mu jenom do očí jako slaup; myslím si, že si myslil, že jsem se zbláznila. Ach! Anno Grigorěwno, kdybyste si jenom mohla pomyslit, jak jsem se polekala. “ „ To wšak je přece diwná wěc “ – prawila w každém ohledu příjemná dáma – „ co by to mohlo být s těmi mrtwými dušemi? Přiznáwám se, že tomu také nemohu rozumět. To již po druhé pořád slyším o těch mrtwých duších: a muž můj ještě powídal, že Nozdrow lže: ale něco na tom přece tedy musí být. “ „ Ale jenom si pomyslete Anno Grigorěwno, jaký byl můj staw, když jsem to slyšela. A teď ještě, říká Korobočka, já newím, prawí, co si teď počít. Dal mně, prawí, podepsat nějaký falešný spis, hodil 15 rublů asignatů, já, prawí, nezkušená, opuštěná wdowa, newím co si počít... To je kausek! Ale jen kdybyste si mohla aspoň trochu předstawit, jak jsem se polekala. “ „ Ale mluwte si co chcete, tu nejsau mrtwé duše, tu je za tím něco jiného. “ „ Já také myslím, “ prawila ne bez podiwení pauze příjemná dáma, a ucítila hned silnau chuť dowěděti se, co by w tom mohlo být jiného. A po nějaké přestáwce prawila: „ A což myslíte, žeby za tím mohlo být? “ „ Nu, a co wy myslíte? “ „ Co já myslím?... Přiznáwám se, že jsem celá pryč. “ „ No přece, já bych tuze ráda wěděla, kterak wy o tom smýšlíte! “ Ale příjemná dáma dokonce newěděla nic. Ona se jen uměla polekat, ale aby sestawila nějaký pochopitelný plán, k tomu nebyla dokonce, a proto měla wíce než každá jiná zapotřebí něžného přátelstwí a porad. „ Nu, tedy poslechněte, co to jest, ty mrtwé duše, “ prawila dáma w každém ohledu příjemná, a náwštěwnice se při těchto slowech celá proměnila w poslauchání: úška její se zdwihla sama od sebe, ona se pozwedla skoro ani nesedíc na diwaně. „ Mrtwé duše... “ prawila w každém ohledu příjemná dáma. „ Co, co? “ „ Mrtwé duše... “ „ Ach! mluwte pro Boha! “ „ To je jen tak wymyšleno na foch, ale jedná se o něco jiného: on chce unésti gubernátorowu dceru. “ Toto ukončení bylo skutečně neočekáwané a w každém ohledu neobyčejné. Příjemná dáma uslyšewši to, zrowna jen zkameněla, zbledla, zbledla jako smrt a polekala se oprawdu beze wšech žertů. „ Ach Bože můj! “ – křiknula, zalomiwši ruce – „ něco takowého bych si byla nikdy nepomyslila. “ „ A já zas, jak jenom jste otewřela ústa, hned jsem porozuměla, oč se tu jedná, “ odpowěděla dáma příjemná w každém ohledu. „ Nu, ale jaké pak je potom Anno Grigorěwno, institutní wychowání? wida tu newinnost! “ „ O newinnost! Wždyť jsem ji slyšela mluwit takowé řeči, že bych se wěru musela při nich zajíknaut. “ „ Wíte Anno Grigorěwno, wždyť to zrowna řeže do srdce, když se widí, jak již jest rozšířená nemrawnost! “ „ A mužští jsau po ní celí pryč. Ale já wěru na ní nic nenacházím.... Titěrná až hrůza! “ „ Ach moje zlatá Anno Grigorěwno, wždyť je jako socha, a kdyby alespoň w obličeji měla nějaký wýznam! “ „ Ach, jaká titěrná! ach jaká titěrná! Bože jaká titěrná! Kdo ji to naučil, newím; ale ještě neznám žádnau takowau. “ „ Dušičko! prawá socha a bledá jako smrt! “ „ Ach, nemluwte to Sofie Iwanowno! Čerwení se až hanba. “ „ Ale pro Boha wás prosím Anno Grigorěwno, wždyť je křída, pauhá křída. “ „ Moje zlatá, já jsem seděla wedle ni: ruměnec tlustý na prst a odlupuje se jako malta. To ji matka naučila, sama je koketka, a dcera ještě přestuduje matku. “ „ Ale dowolte, uložte si sama přísahu jakau chcete, chci dát hned swé děti, muže, celé jmění, jestli má třeba jenom kapičku, třeba částičku, třeba jen stín nějakého ruměnce. “ „ Ach, co to mluwíte Sofie Iwanowno! “ prawila dáma příjemná w každém ohledu a spleskla ruce. „ Ach, jaká wy jste Anno Grigorěwno! já na wás hledím s podiwením! “ prawila příjemná dáma a spleskla taky ruce. Ale bude se snad čtenáří zdáti podiwné, že obě dámy se spolu nesrownáwaly strany toho, co obě widěly a w jednn dobu. To jsau ale již mnohé wěci na swětě, které mají tuto přepodiwnau wlastnost: když se na ně podíwá jedna dáma, jsau docela bilé, a podíwá-li se druhá jsau zas čerwené, čerwené jako malina. „ Nu, ještě jeden důkaz, že je bledá “ – pokračowala příjemná dáma – „ pamatuju se, jako by to bylo teď, jak sedím wedle Manilowa a prawím jemu: Podíwejte se, jaká je bledá! Wěru zapotřebí jest býti tak wrtohlawým jako jsau naši pánowé, aby ji mohli welebit. A náš holaubek! Nemůžete si pomyslit Anno Grigorěwno, do jakého stupně se mi zdál protiwný. “ „ Ano, awšak se přece našly některé dámy, které k němu nebyly bez citu. “ „ Já, Anno Grigorěwno? To přece nemůžete nikdy říci, nikdy, nikdy! “ „ Já nemluwím o wás, jako by snad kromě wás nebyl žádný na swětě. “ „ Nikdy, nikdy Anno Grigorěwno! Dowolte, abych podotknula, že já sama sebe welmi dobře znám: ale snad byly to některé jiné dámy, které hrají rolli nepřístupných. “ „ Odpusťte Sofie Iwanowno! Dowolte, abych wám řekla, že já podobné škandálnosti nemám nikdy w obyčeji. Někdo jiný snad ano, ale já ne, dowolte, abych wám to podotknula. “ „ Proč pak jste uražena? wždyť tam byly také jiné dámy, ba byly i takowé, které prwní zajmuly stolici u dwéří, aby seděly blíž u něho. “ No, po takowých slowech, pronešených od příjemné dámy, newyhnutelně musela již následowat bauřka: ale k nejwětšímu podiwení obě dámy hned utichly a nic nenásledowalo. W každém ohledu příjemná dáma si wzpomněla, že mustr ještě není w jejích rukau, a pauze příjemná dáma zase pozorowala, že se ještě nedowěděla wšechny podrobnosti strany wynálezu udělaného od swé upřímné přítelkyně učiněného, a proto brzy následowal mír. „ Já jenom nemohu pochopit to “ – prawila příjemná dáma – „ jak se mohl Čičikow, jsa zde jenom hostem, odwážit na takowý smělý pasáž. Nemůže být, aby neměl nějakých spojenců. “ „ A myslíte že nemá? “ „ A co myslíte, kdo by mu mohl pomáhat? “ „ Nu třeba Nozdrow. “ „ Snad že ne Nozdrow? “ „ A co? k tomu on bude ještě příhodný. Wíte, že chtěl swého wlastního otce prodat aneb dokonce prohrát w karty! “ „ Ach Bože můj! jaké interessantní nowinky se od wás dowídám! To bych si byla nikdy nepomyslila, že je Nozdrow zapleten do této historie. “ „ A já jsem to wždycky myslila. “ „ Jak by si člowěk mohl jen pomyslit, co se wšechno přihodí na tomto swětě! jak si to bylo možná jen we snu myslit, když k nám přijel Čičikow do města, že wywede takowý marš. Ach Anno Grigorěwno, kdybyste jenom wěděla, jak jsem polekaná!... “ Příjemná dáma by byla welmi ráda zwěděla další podrobnosti strany usnešení, to jest w kolik hodin atd. ale w každém ohledu příjemná dáma wyjádřila se, že to newí. Ona neuměla lhát: domýšlet se něčeho, to jest jiná wěc, a to jen w takowém pádu, když se domýšlení zakládalo na wnitřním přeswědčení: když ale byla jednau wnitřně přeswědčena, pak již mohla za sebe stát, a aby se byl jen pokusil některý bulldog-advokát, chlubící se darem přemáhat cizí smýšlení, aby se jen pokusil něco s ní začít, poznal by brzy co to jest, wnitřní přeswědčení. ( Pokračowání. )

13. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [O gramatice a divadle], Autor: Havlíček, Karel Žihadlo. P. T. Pánům hercům českého diwadla, kteří bez pochyby newědí, že je weliká potřeba, aby umělec dramatický také uměl gramatiku místo domluwenky k nowému roku posíláme následující oznámení: K wědomosti slouží, že J. Pospíšil bohatě nadaný sklad wšelikých lahůdek, kterýmiž se pokažený jazyk naprawiti dá, w nowých alejích pod čísl. 116. otewřel: nalézá se tam ypsilony nadíwaná paštika pro stáří sice již trochu nejedlá ale přece ještě wýborná, je zde nakládané owoce w munduru, je též omeletta zwláštního spůsobu, kteráž se jen při oharkách strojíti dá; je tu oprawdiwý bigoš hultajský dwěma sekáči sekaný a wýbornou garniturou opatřený, je zde budding du chevalier w němž je zawařeno weliké jméno, a k tomu příkus dle nowého receptu Cyrila II., jemuž nowě nalezené hieroglify welmi pikantní chuť dodáwají; je zde také nowý nákyp s prosodickým líhem, kterýž po dwojím přetažení takowé dobroty nabyl, že požíwající ani malého trošku špinawé přichuti na něm nepozná. Je to čírá prawda milí krajané: „ Chytrost nejsou žádné čary! “ – Konečně je tu ragout des pirates – potrawa zwláště zážiwná, k nížto mají mnozí welkou inklinaci snad proto, že při ní, jak se prawí, deklinace zmizela. Jsou tu i jiné wýborné lahůdky, kteréž pro dobré zažití jako dessert posloužiti mohou. — Páni herci mají sice to zwláštní štěstí, že kdykoli se jejich jazyk prohřeší, tím ne jejich ale náš žaludek se pokazí, nicméně se do nich tolik lásky k blížnímu nadějeme, že k wůli naším žaludkům malé nepohodlí podniknou. X.

8. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel Slowan a Čech. ( Pokračowání. ) Tu sme tedy widěli tři weliké národy Slowanského wýchodu, z kterých každý ostatní dwa welmi nenáwidí; a také sprawedliwou příčinu nenáwisti má. O bratrstwě zde nemůže být rozumným spůsobem žádná řeč. Nic méně jako na wzdor přece i u těchto národů myšlénka Wšeslowanstwí průchodu ba obliby našla. Zdálo by se, že to proti mně swědčí: zatím ale práwě ten spůsob w jakém Poláci i Rusowé Wšeslowanstwí rozuměli a přijali, dokáže to zas nejwíce, že nezasluhují naší sympathie. Rusowé ( nemluwím zde o wládě, proto že já smýšlení wlády ruské wěděti nemohu ), chopili se idei Wšeslowanstwa jak říkáme zuby nechty. W celém swětě, zwlášť ale w Ewropě jsou Rusowé buď nenáwiděni neb opowrženi ( a to skoro na pořád z dobrých příčin ): bylo jim tedy diwno ale nad míru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned, a sbratřili s námi i s Iliry, powažujíce se wšak potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslawisté totiž dle swého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilirech se domníwají že bychom rádi pod jejich wládou stáli!! a pewně jsou přeswědčeni, že jednou wšechny slowanské země w moci swé míti budou!!! Těší se již, jaká jim porostou w Dalmatsku wína. Tito pánowé počínají wšude místo ruský říkati a psáti slowanský, aby pak místo slowanský zas také ruský říci mohli. Sám osobně sem se na Slowensku dowěděl a přeswědčil, že dwa ruští profesoři B. a S. cestujíce Slowenskem Slowáky popichowali, aby se od nás Čechů w literatuře odtrhli a samostatnou literaturu založili, dokazujíce Slowákům, že jejich jazyk jest mnohem lepší a slowanštější než český, že se každý kmen slowanský samostatně wywinouti má atd. To arci wšechno jen z bratrské slowanske lásky, a ne snad dle zásady: divide et impera. – Také sem se dowěděl krásnou anekdotu w Moskwě o 10.000 rublů ( asi 12.000 zl. w. č. ) kterými Rusowé ( priwátní lidé ) dowésti chtěli, aby latinští Ilirowé přijali w literatuře cyrilskou abecedu. Wšechno jen z lásky bratrské, bez ohledů! A roku 1806 wyšla w Petrohradě brošurka „ Píseň o wyswobození Srbska “, w které se Alexandr I. jmenuje Welikým Slowanským cárem, a která se končí tím „ že celá Rusko-Slowanská síla jde wyswobodit wšechny sestry swé od tyranstwa. “ We zwláštním poznamenání prawí se tam: „ Sestry tyto jsou: 82 Polsko, Prusko, Mišeň Saská, Slézsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilirie čili Tirol ( sic ) Benátky, Korošsko ( Karinthia ), Dalmatie, Dubrawník, Černahora, Albanie, nowá Alaunie, Epirotie čili Malá Rus (!! ), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Multany, Walašsko, stará ruská Halič, a slowem wšechna plemena a národy Slowanského půwodu. “ Nemůže se říci, že by zde byl, který slowanský národ wynechán, není-li několik nowých přimyšleno a přislowaněno!! Nemohu zde obšírně wšechno wypisowati a na swědectwí uwáděti, co sem w Rusích o Slowanstwu mluwiti slyšel a wyrozuměl: doswědčiti wšak mohu, že Rusowé s ostatními Slowany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctiwě a soběcky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by tedy s tajným nepřítelem swým, který rouchem bratrským chtiwost swou jen zakrýwá, bratrowati se!! Přiznáwám se, že mi Maďaři co zjewní nepřátelé Čechů i Ilirů jsou milejší, než Rusowé, kteří s Jidášským políbením přicházejí – nás wstrčit do kapsy. Čechowé jsme, a Čechowé zůstati hodláme na wždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladni, nechcemeli je dokonce nenáwiděti. Ale práwě tak chladni buďme i k Polákům. Poláci jsou také Rusowé, jenom že se swázanýma rukama. Powědomo, že dříwe Poláci o Slowanstu pranic wěděti nechtěli, nazýwajíce ho Rusismem, teprwa když demokrati a emigranti polští we Francouzích na šťastnou tu myšlénku přišli, že by snad ostatní Slowané také s Poláky zároweň lehkomyslné rewoluce wywáděti, a tudy jim w jejich špatně wypočtených plánech posloužiti mohli: tu teprwa počali se s námi bratrowat, a již si we swé lehké sanguinické mysli předstawowali, jak budou oni hegemonii wést mezi západními liberálními Slowany, jak budou oni naši wůdcowé, jak my se za ně budem s každým bíti, koho oni nenáwidí! Blázni byli, kordy měli! – My zatím ale máme chladnější krew a lepší rozum. Byl také jeden Polák ( nebudeme ho jmenowati ), který jen proto do Čech hojnost knih polských posílal, poněwadž mysil, že se časem swým popolštíme!! Znamenité jest konečně i to, že Rusowé i Poláci jedni druhé wzájemně z počtu Slowanů wylučují: Ruští učení dokazowali o Polácích že jsou neslowanského plemene Sarmatského ( a po tichu řečeno, polská šlechta sama tak smýšlela, držíc swou krew za něco lepšího, než je slowanská a rusínská – selská ), a Poláci zas dokazowali o Rusích, že jsou Mongolského půwodu. ( Dokončení. )

1. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Zpráva], Titulek: [Zpráva o ustanovení sekcí slovanského sjezdu], Autor: Havlíček, Karel * * * Wčera se ustanowowaly celý den sekce sjezdu slowanského w Národním Museum, wolily sobě ustanowené hodnosti a auřady. Dnes ráno w 11 hodin počne se již w sekcích jednati. Počet aučastníků jest dosti welký, jak později oznámíme. Odpoledne asi okolo 5. hodiny ustanoweno jest tažení na ostrow Žofínský; hlawní slawné otewření sjezdu bude ale teprwa dne 2ho. Téhož dne budau také přítomni zde duchowní srbští a maloruští slawiti slowanské služby Boží, jmenowitě p. protopresbyter Nowosadský Stanatović; o čem bližší zpráwu budaucně podáme.

14. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirický vtip], Autor: Havlíček, Karel * – * Otázka. Proč se mnohá paní nedá změnit? Odpowěď. Dle gramatiky. Ona wí, že w každém pádu přece paní zůstane. Jinák by bylo, kdyby bylo dowoleno míti wíce paní; neb w množném počtu se i paní uchylují.

26. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Poslancové na sněmu říšském, Autor: Havlíček, Karel Poslancowé na sněmu říšském. Zde podáwáme wýkaz wšech poslanců, jejich staw, pak místo, které we sněmu zaujímají. Rytinka, wyobrazující celau sněmownu, na kterau se tato čísla wztahují, bude později přidána. Ministerstwo: Felix kníže z Schwarzenberka, president ministerní raddy, ministr záležitostí zahraničních a domu císařského. a. František hrabě Stadion, ministr záležitostí domácích a weřejného wyučowání. b. Alexander Bach, ministr sprawedlnosti. c. Filip baron Krauss, ministr financí. e. František baron Cordon, generálmajor, ministr wálky. d. Rytíř Bruck, ministr obchodu a staweb weřejných. f. Ferdinand šlechtic z Thinnfeldu, ministr orby a hornictwí. g. František baron Kulmer, ministr bez portefeullu. President sněmu: František Smolka, poslanec polský. Zapisowatelé: 1. Ignác Štreit, poslanec morawský. 2. Lukáš z Cwikle, posl. tyrolský. 3. Karel Ulepić, posl. ilirský. 4. Eduard baron Cavalcabo, posl. štýrský. 5. Karel Wiser, posl. horno-rakauský. 6. Karel hrabě Gleisbach, posl. štýrský. Poslanci. Z Čech. ( 90 poslanců. ) Bek Antonín, doktor práw w Třeboni, prawice 13. Jméno místní znamená okres, w kterém poslanec jest wolen; p. znamená, že sedí na Prawici, l., že na Lewici; číslo přidané znamená místo, na kterém sedí. Písmena u ministrů znamená též místo, kde který ministr sedí. Binninger Josef, radda magistrátní w Dolních Kralowicích, p. 73. Borrosch Aloys, kněhkupec w Praze ( IV. okres ), lewice 108. Brauner František, doktor práw w Přešticích, p. 53. Deym Wojtěch, w Bydžowě. Dotzauer Adolf, lékárník w Heinesgrünu, l. 147. Dušek František, purkmistr w Táboře, p. 34. Eckl Ondřej, advokát z Bezdružic, l. 6. Fleischer Wáclaw, dokt. lékařstwí w Šluknowě, p. 75. Forster Ferdinand, krimin. aktuár w Chebu, l. 168. Frost Wáclaw, kněz w Bilé Wodě, p. 49. Geissler Jiří, majitel hospodářstwí w Žamberku, p. 89. Haimerl Frant., professor w Loktu, l. 44. Hašek Frant., majitel hospodářstwí w Budějowicích, p. 143. Hauschild Ignác, doktor práw we Wysokém Mýtě, p. 63. Hawelka Matěj, radda magistrátní w Čáslawi, p. 36. Hawlíček Frant., kandidát práw w Nowé Kdyni, p. 2. Helfert Jos., doktor práw, podsekr. w minist. wyučowání, w Tachowě, p. 45. Huscher Jiří, majitel přástewny, w Chebu, l. 3. Jelen Aloys, registrant při gubern. archivu we Wlašimi, p. 60 a. Jonák Eberhard, doktor práw w Brandýse, p. 80. Kaim Jan, majitel hospodářstwí w Krumlowě, l. 50. Kaubek Jan, professor w Písku, p. 22. Kaulich Wáclaw, obchodník w Braunowě, p. 76. Klaudy Karel, doktor práw, w Kutné Hoře, p. 46. Král Josef, dokt. lék. w Rakowníku, p. 26. Kratochwil Jan, kněz w Březnici, p. 58. Kromer Fedor, auskultant při saudu zemském, w Kamenici, l. 145. Kučera Antonín, radda magistrátní w Příbrami, p. 72. Leberl Josef, majitel hospodářstwí, w Ronšperku l. 49. Lhota Jan, radda magistrátní w Hořicích, p. 51. Löhner Ludwík, šlechtic, dokt. lék., w Žatči, l. 35. Loos Josef, konsistorní radda w Kauřímě, p. 28. Mokrý Antonín, měšťan we Wodňanech, p. 52. Mucha Jan, kasír krajský w Klatowech, p. 20. Nadler Frant., doktor lék. w Kadani, l. 167. Nebeský Wáclaw, redaktor, w Nowých Benátkách, p 33. Neuberk Jan, rytíř, přivátník w Berauně, p. 32. Palacký Frant., historiograf zemský w městě Praze, p. 31. Paul Ignác, sekretář při spořitelně w Jabloni, l. 31. Páwek Ignác, dokt. práw w Landškrauně, p. 146. Pinkas Adolf, advokát w městě Praze, p. 30. Plaček Frant., krajský sekretář w Chrudimi, p. 24. Pokorný Eduard, úředník při spořitelně w Mostě, p. 147. Poláček Wilím, dokt. práw w Jablonci, l. mezi 33 a 34. Presl Jan. professor w Nowém Kníně, p. 15. Přibil Antonín, wrchní a práwní w Benešowě, p. 29. Pulpán Wáclaw, majitel hospodářstwí w Pardubicích, p. 100. Reichert Jiří, rolník w Hradci Králowé, p. 101. Reichl-Fickl Josef, majitel hospodářstwí w Teplicích, l. 169. Reiss Frant., dokt. lék., w Trutnowě, l. 43. Richter Frant., advokát w České Lípě, l. 41. Rieger Frant., doktor práw w Železném Brodě, p. 69. Riegl Jan, professor w Potšteině, p. 136. Robl Antonín, mlynář w Budějowicích, p. 50. Rozsypal Jan, kněz we Wimberku, p. 35 - Sadil Libor, pens. wrchní w Brodě Německém, p. 23. Sidon Jan, katecheta gymnas. w Jičíně, p. 99. Sieber Ignác, advokát w Jachimowě, l. 76. Staněk Wáclaw, dokt. lék. w Zlonicích, p. 25. Strádal Augustín, dokt. práw w Libenawě, l. 77. Šantl Jan, justiciár w Chlumci, p. 17. Šediwý Leopold, majitel hospodářstwí w Řičanech, p. 79. Šembera Vincenc, justiciár w Pelhřímowě, p. 27. Scherl Felix, komorní rada w Sušicích, p. 41. Schönhansl Jos., poštowský w Horažďowicích, p. 78. Schopf Wáclaw, auditor w Žluticích, l. 126. Schütz, práwní w Jindřichowu Hradci. Schützenberger Jos., lékárník w Kaplici, p. 132. Škoda Frant., dokt. lék. w Plzni, p. 60. Štamm Ferd., dokt. práw w Lowosicích, l. 166. Štark Antonín, šlechtic, majitel statku we Stříbře, l. 42. Štiebitz Karel, adjunkt při saudu w Plasích, p. 16. Štrobach Antonín, c. k. appellační rada w městě Praze, president. Thiemann Fridrich, wrchní a práwní w Rumburku, l. 75. Tomek Wáclaw, spisowatel w Opočně, p. 57. Tomíček Karel, dokt. práw w Jilemnici, p. 19. Trojan Aloys, doktor práw we Welwařích, p. 18. Tyl Kajetan, spisowatel w Unhoští, p. 59. Uchatzy Karel, wrchní we Fridlantě, l. 153. Umlauft Jan, úředník, w Litoměřicích, l. 22. Watzel Frant., purkmistr, we Wrchlabí, l. 78. Wěženský Jan, řezník w Mladé Wošici, p. 54. Wěžnický Konrád, purkmistr w Náchodě, p. 54. Wocel Erasim, spisowatel w Poličce, p. 47. Zimmer Karel, dokt. lék. w Děčíně, l. mezi 64 a 65. 4 poslancowé schází, totiž z okresu Humpoleckého, Boleslawského, Libereckého a Litomyšlského Z Morawy a Slezska. ( 48 poslanců. ) a ) Z Morawy. Bebar Jan, majitel hospodářstwí z Rejce, p. 115. Beck Josef, doktor práw z Telče, p. mezi 78 a 79. Bittner Jan, doktor w lékařstwí ze Záhřebu, l. 4. Boese Ferdinand, rychtář a majitel gruntu w Hradisku, p. 14. Brázdil Viktor, abs. práwník w Holešowě, p. 108. Demel Josef, abs. práwník z Prostějowa, p. 3. Dwořák Jan, majitel hospod. w Kunstátě, l. 178. Feifalík Jan, magistrátní radda w Brně, we Šternberku, l. 38. Francl František, měšťan w Krumlowě, p. 37. Ganzwohl František, doktor práw w Budčowicích, p. 135. Holzknecht Ignác, měšťan w Mikulowě, l. 140. Hönig Jan, professor we Wídni, w Usowě, l. 30. Hübner Antonín, m. sl. gubern. sekretář we Znojmě, p. 39. Kowář Dominik, měšťan a kupec w Kořími, p. 77. Kučera Josef, hospodský we Welké Mezříči, l. 57. Mayer Kajetan, advokát w městě Brně, l. 37. Musil Frant., radní protokol. při m. sl. zemském saudu w Pawlowicích, l. 144. Nezweda Josef, abs. práwník w Mor. Budějowicích, p. 134. Ohéral Jan, redaktor w Kroměříži, p. 1. Praschak Aloys, doktor práw w Uh. Hardišti, p. 107. Procházka Wáclaw, řezník w Nowém Městě l. 117. Rahn Antonín, majitel kamenouhelných dolů w Reihradě, l. 40. Reimershofer Jan, kupec we Wyzowicích, l. 100. Richter Karel, advokát na panstwí Jihlawském, p. 38. Robert Florentin, majitel fabriky na cukr w městě Brně, p. 133. Ryl Jos., dokt. filos. a práw w Kyjowě, p. 111. Schuster Wilím, syndikus w Příboru, p. 11. Selinger Engelbert, prof. we Wídni, w městě Šternberku, l. 10. Sitka Jakub, advokát w městě Jihlawě, l. 39. Štáfa František, wýměnkář w Konici, l. 118. Streit Ignác, magistr. radda w Jihlawě, w Rudě, zapisowatel 1. Szabel Baltasar, obchodník w městě Holomauci, l. 46. Telčík Jindřich, zákupní rychtář we Fulneku, p. 116. Wagner Karel, fabrikant pláten w Unčowě, l. 136. Weigl Antonín, zákupní rychtář w Mor. Třebowé, l. 119. Wítek Martin, majitel hospodářstwí w Uh. Brodě, p. 110. Zapletal Jan, majitel hospodářstwí w Hranicích, p. 60. 1 poslanec schází. b ) Ze Slezska. Beinhauer Antonín, doktor w lékařstwí w Bilowci, l. 66. Hein Frant., advokát w městě Opawě, l. 11. Hodurek Karel, měšťan w Těšíně, l. 32. Kudlich Jan, absolv. práwník w Benešowě, l. 68. Latzel Josef, majitel statku we Widné, l. 64. Motyka Josef, pens. auditor setník we Fridku, p. 113. Schneider Karel, pastor w Bílsku, l. 53. Sterz Max, majitel w hospodářstwí w Krnowě, l. 121. Stieber Vincenc, zákupní rychtář w Polské Ostrawě l. 113. Weiss Josef, fabrikant we Wrbně, l. 124. Z Haliče, Wladimírska a Bukowiny. ( 108 poslanců. ) Andrusiak Hryn, majitel hospod. we Skole, p. 91. Betkowski Nikodem, dokt. w lék. we Wěličce, l. mezi 17 a 18. Bielecki Adam, řím. kat. farář, w Rymanowě, p. 9. Biliński Severin, šlechtic, privátník w Gliňanech, l. 24. Bloński Cyrill, ř. k. farář w Jablonowě, p. 124. Bodnar Michal, majitel hospod. w Radauci, l. 176. Bogdas Tomáš, majitel hosp. w Tarnowě, p. 105. Borkowski, Alexander, hrabě, statkář, we Lwowě, l. 27. Buszek Michal, měšťan, w Starém Sandči, p. 68. Cepiel Šebastian, majitel hospod. w Mělci p. 104. Dobrzański Alexander, šlechtic, řeck. k. farář w Sanoku, l. 63. Dolański Ludwík, šlechtic, advokát w Bobrce, l. 154. Dolinčuk Iwan, majitel hospod. w Sočawě ( w Bukowině ), p. 148. Drausz Mikuláš, majitel hospodářstwí w Glogowě, p. 97. Duniewicz Edward, statkář w Narajowě l. 155. Durbasiewicz Jan, absolv. práwník, w Gorlicích, l. 57. Dylewski Marián, doktor práw we Lwowě, p. 139. Dyniec Jos., majitel hospodářstwí w Sokalu, p. 123. Dzieduszycki Alex., hrabě, statkář we Stryji, p. 7. Dzieduszycki Titus, hrabě, statkař w Kopečyncech. Dziwakowski Jędrej, maj. hosp. w Žydačowě, p. 174. Furek Ftodos, maj. hosp. we Skalatu, p. 162. Gabrys Bartoloměj, statkář w Nowém Sandči, p. 103. Goj Štěpán, maj. hosp. w Zaleščykách, p. 130. Gnidkowski Michal, farář we Wojnilowě, p. 87. Harmacy Bazilej, maj. statku w Mikulincích, p. 119. Hankiewicz Michal, farář a děkan w Radzichowě, p. 92. Helcel Ant. Zigmunt, dr. práw w Krakowě, p. 156. Hrehoruk Jos., maj. hosp. w Delatyně, p. 126. Hubicki Karel, statkář w Olejowě, l. 59. Hyciek Wojt., dr. lék. w Žywci, l. 56. Jachimowicz Řehoř, ř. k. bisk. w Peremyšli, p. 44. Janko Jindřich, statkář w Komárně, l. 16. Jaruntowski Jan, statkář w Sądowé Wiszni, p. 137. Kaňski Mikuláš, měšťan we Gdowě, l. 19. Kapuszczak Iwan, maj. hosp. w Solotwině, p. 88. Kirski Wasil, maj. hosp. w Sadagoře, l. 175. Kobuczowski Česlaw, šlechtic, statkář we Zmigrodě, l. 160. Kobylica Lucian, maj. hosp. we Wišnici, l. 163. Konopka Jos., šlechtic, nájem. statku we Skawině, l. 17. Kosakiewicz Šimon, farní vikář w městě Myslenicích, p. 82. Koszowski Stan., statkář w Samboře, l. 23. Kozar Pánko, maj. hosp. w Žołkwi, p. 127. Krainski Edmund, statkář w Dobromylu, p. 138. Král Ant., gym. prefekt w Černowcích, l. 94. Krause Jan, privátní učitel w Jaroslawi, l. 109. Kruchowski Jan, maj. hosp. z Horodenky, p. 84. Langie Karel, měšťan w městě Krakowě, l. 18. Lejczak Matěj, maj. hospod. w Terebowli, p. 120. Lesiuk Štěpán, „ „ w Kołomyji, p. 90. Leszczyński Julian, farní vikář w Krosně, p. 145. Lewicki Řehoř, ř. k. farář a děkan w Złočowě, p. 94. Lomnicki Jan, farář a děkan w Turce, p. 93. Longchamps Řehoř, dr. lék. w Lipsku, l. 128. Macieszkiewiecz Frant., justiciár w Dorohobyči, l. 9. Machałski Max., dr. práw w Břesku, l. 156. Makuch Jan, farní vikář w Jordanowě, p. 66. Mannheimer Isák, kazatel israelský we Wídni, w Brodech, l. 14. Marin Jan, dr. práw w Dynowě, l. 158. Martini Jan. wojt. w Podhájcích, p. 155. Mazurkiewicz Matiáš, maj. hosp. we Zbaráži, p. 122. Meisels Ben, rabín w Krakowě. Meyer Jiří, měšťan w Grodku, l. 162. 86 Morgoc Wasil, maj. hospod. w Kocmanech, p. 86. Mycewski Jan, šlechtic, dr. práw w Dorohobyči, l. 115. Mynarczyk Jos., maj. hosp. w Kętech, l. 111. Noskowski Karel, farář we Wadowicích, l. 107. Nyczyporuk Řehoř, maj. hospod. we Sňatyně, p. 83. Pawlikowski Stanislaw, maj. hosp. w Nowém Trhu, p. 67. Petrijscyn Hryn, maj. hosp. w Tysměnici, p. 95. Pięczykowski Meliton, statkář we Křywcech, p. 157. Podlewski Walerian, rytíř, statkář w Kosowě, l. 134. Popiel Michal, maj. hospod. we Staré Soli, p. 125. Posacki Konst., ďak ( kostelní zpěwák ), w Rozňatowě, p. 118. Potocki Alfred, hrabě ( syn ), maj. statku w Łancutě. Prokopczyc Eustach, gymnas. prof. w Mariampolu, p. 117. Rąb Jakub, maj. hosp. w Řešowě, p. 98. Ryszko Iwan, maj. hosp. w Kutech, p. 85. Scibała Jos., maj. hosp. w Bobowé, p. 65. Sierakowski Wlad., rytíř, statkář w Sokołówce, p. 178. Skrzynski Ignác, rytíř, statkář we Střížowě, l. 161. Smarczewski Sewerin, rytíř, statkář w Rohatyně, l. 5. Smolka Frant., dr. práw, advokát w Lubačowě, l. 29. Stadion Frant., hrabě, ministr, w Rawě, na minist. lawici, b. Stasiowski Jan. maj. hospod. we Břostku, p. 131. Stawarski Jan, maj. hosp. we Winikách, p. 96. Stobnicki Szczęsny, statkář w Tymbaku, l. 60. Storc Jan, maj. hosp. w Pilzně, p. 129. Szaszkiewicz Hrehor, řeck. k. farář w Monasteřiskách, p. 106. Szeleszczyński Bonav., šlechtic, statkář w Ležajsku, l. 157. Tamowski J. Boh., hr., st. w Rozwadowě, l. 159. Timesz Řehoř, majitel hospod. w Černowcích, p. 149. Trzecieski Frant., rytíř, statkář w Jasle, p. 158. Walczyk Kazimír, majitel hospod. w Dębici, p. 128. Wěnkowski Cyrill, dr. fiskální adjunkt w Jaworowě, l. 26. Wierzchlejski Fr. X., rytíř, biskup římsk. k. w Peremyšli, p. 8. Wojtowicz Albert, majitel hospod. w Dąbrowě, p. 102. Zajączkowski Jos., šlechtic, komorník w Brzežanech, l. 67. Zbyszewski Cel., c. k. major w Lutowisku, l. 164. Zeiser Jan, majitel hospod. w Majdanu, p. 121. Ziemialkowski Flor., dr. práw, w městě Lwowě, l. 28. 8 poslanců schází. Z Dolních Rakaus. ( 37 poslanců. ) Bach Alex., ministr sprawedlnosti, we Wídni, na předm. Wídence, na lawici ministerské. Bauer Jiří, mlynář w Bejdowě nad Dyjí, l. 151. Brestl Rud., dr. filosofie we Wídni, na předm. Rosawě, l. 15. Dobblhof Ant., baron, 1. vicepresident w městě Wídni, l. 137. Eichler Jan, privátník we Seitenstetenu, l. 2. Fischhof Adolf, dr. lék. we Wídni, na předm. Macleinsdorfu, l. 65. Frič Jiljí, řezník w Cistersdorfě, l. 20. Fussl Ferd., maj. hospodářstwí w Sw. Hipolytě, l. 177. Füster Ant., kněz a prof. we Wídni, na předm. Mariahilf, l. 25. Goldmark Jos., dr. lék. we Wídni, na předm. Schottenfeldu, l. 36. Heigl Ondřej, maj. hospodářstwí w Dolině, l. 62. Krause Karel, maj. hosp. w Teplicích rak., l. mezi 54 a 55. Kudler Jos., prof. we Wídni, na předm. Laimgrube, p. 42. Leithner Jan, maj. dworu w Štokerawě, l. 120. Marcher Michal, maj. hosp. we Welkém Encersdorfě, l. 130. Müller Jos., pens. setník we Wíd. Nowém Městě, l. 125. Neumann Leop., prof., we Wídni, na předm. Leopoldowě, l. 81. Neuwall Alb., rytíř, kom. radda we Wídni, na předm. Josef, l. 7. Purker Jos., maj. hospod. w Rohách, l. 48. Purtscher Adolf, kand. dr. lék. we Wídni, na předm. Alserowě, l. mezi 15 a 16. Rauscher Ferd., maj. hosp. w Lawě, l. 21. Rigler Jos., maj. hosp. w Rajci, l. 141. Scherzer Jan, měšťan w klášteře Nowohradském, l. 134. Schmitt Frant., advokát we Wídni, na předm. Landstrasse, l. 139. Schuselka Frant., dr. práw w Berchtoldsdorfě, l. 61. Schwarzer Arnošt, šlechtic, spisowatel we Wídni, na předm. Gumpendorfě, l. 8. Šteininger Tomáš, úředník we Witorazi, l. 142. Teufel Frant., maj. hosp. w Ipisu, l. 51. Thar Michal, maj. hosp. w Medlíku, l. mezi 50 a 51. Violand Arnošt, rytíř, ausk. při saudu zemsk. w Korneuburku, l. 58. Wessenberg, baron, we Wídni, na předm. Laimgrube. Wildner z Maithsteina Ignác, advokát w Kremži, l. 96. Zöpfl Frant., kontrolor při nár. banku we Wídni, na předm. Landstrasse, l. 131. 4 poslanci scházejí. Z Horních Rakaus a ze Solnohradu. ( 20 poslanců. ) Brandl Matěj, maj. hosp. w Nowých Polích, l. 84. Halter Jos., konsist. sekretář w Solnohradě, l. 183. Herndl Matěj, kupec w Greinu, l. 89. Huemer Jan, maj. hosp. w Eferdinku, l. 73. Klausner Michal, maj. hosp. z Kirchhofu, l. 90. Kreil Frant., krajský w Cáhlowě, p. 141. Lasser Jos., rytíř, dr. práw we Werfenu, l. 133. Leithner Michal, maj. hospod. w Urfaru, l. 74. Lindinger Jiří, „ „ „ Riedu, l. 148. Meindl Jiří, „ „ „ Mattinghofnu, l. 149. Meyer Michal, „ „ we Welsu, l. 79. Mitterndorfer Jos., „ „ „ Štyru, l. 92. Peitler Frant., adjunkt při saudu w Celi nad jezerem, l. 88. Peyr Ant., fabrikant we Vöklabruku, p. 74. Plass Jan, maj. hosp. w Ebelsberku, l. 91. Sontag Leop., maj. hosp. w Gmuntu, l. 93. Vacano Emil, assessor při úřadě horním w městě Štyru, l. 135. Wiesbauer Kašpar, maj. hosp. w Šerdinku, l. 127. Wiser Karel, advokát, zapisowatel 3. 1 poslanec schází. Ze Štýrska. ( 21 poslanců. ) Cavalcabo Eduard, baron, c. k. zem. radda w Hradci, zapis. 5. Dominkuš Ond., důchodní w Ptuji, p. 109. Engelhofer Mikuláš, nájemník statku w Lubnu, l. 13. Forcher Mikuláš, purkmistr w Judenburku, p. 6. Gleisbach Karel, hrabě, staw. wýbor we Feldbachu, zapis. 6. Halm Jos., maj. hospod. w Lipnici, l. 85. Königshofer Karel, maj. hosp. w městě Hradci, l. 70. Krainz Jos., dr. práw w Slovinském Hradci, p. 56. Mikl Jos., maj. statku w Gleisdorfě, l. 55. Miklosič Frant., dr. práw w Sw. Linhartu, p. 5. Plicker Frant., okresní komissar w Rotenmanu, l. 71. Smreker Al., advokát w Lichtenwaldu, l. 72. Supanz Matěj, maj. hosp. w Celi, l. 86. Scheucher Al., maj. hosp. w Voitsberku, l. 152. Šturm Karel, maj. hosp. w Konici, p. 112. Thinnfeld Ferd., šlechtic, ministr orby w okolí Hradeckém, g. Trummer Petr, fiskální adjunkt w Hartberku, l. 80. Wiesenbauer Frant., prof. we Waitzi, p. 43. Wojtěch Frant., wrchní we Wildonu, l. 69. 2 poslanci scházejí. Z Ilirska. ( 17 poslanců. ) Ambrož Michal, okresní komissar w Radolci, l. 143. Fluck Mauric, šlechtic, kom. prokurátor w Chočewi, p. 12. Geier Jiří, obchodník w Neideku, p. 55. Grašič Matauš, maj. hosp. w Nowém Městě, l. 33. Janeš Jos., dr. práw we Špitále, l. 87. Kaučić Matěj, advokát w Lubláně, l. 170. Lanner Tadiáš, maj. statku w Celowci, l. 45. Laufenštein Ant., c. k. krajský we Wišní Hoře, l. 150. Mathis Max, šlechtic z Treustadtu, advokát w Hermagoře, l. 171. Nagele Kaj., maj. hosp. w Sw. Wítě, l. 54. Rak Jos., c. k. appellační radda w Sw. Ondřeji, p. 40. Scholl Jos., c. k. zemský radda w Běláku, l. 95. Sever Jan, maj. hosp. w Lokwě, p. 114. Ulepić Karel, adjunkt při kom. prokur. w Postojně, zapis. 2. 3 poslanci scházejí. W Pomoří. ( 12 poslanců. ) Cerne Ant., maj. statku w Teržiči, p. 64. Defranceschi Karel, c. k. radní protokolista w Pasíně, l. 182. Gobbi Ferd., dr. lék. w Terstu, p. 4. Goriup Ant., komissar w Tolmíně, l. 98. Hagenauer Jan, welkokupec w Terstu, l. 12. Madonica Ant., advokát w Kopru, l. 184. Pitteri Jan, dr. práw w Hradišti, l. 112. Spangher Jan, advokát w Hořici, p. 71. Vidulić Frant., dr. práw w Chresu, l. 179. Wlach Jos., c. k. komorní radda we Wolusce, l. mezi 81 a 82. 2 poslanci scházejí. Z Tyrol a Vorarlberga. ( 19 poslanců. ) Bernadelli Petr, advokát w Rivě, p. 166. Call Aloys, baron, c. k. dworský radda w Meranu, l. 106. Clementi Karel, c. k. saudce zemský w Pergině, p. 167. Festi Jos., hrabě, magistr. sekretář w Tridentu, l. 181. Gredler Ond., advokát w Schwazu, l. 103. Hasslwanter Jan, advokát, 2. vicepresident w Silianu, l. 104. Hellrigl Al., šl., adjunkt při saudu krajinském w Bruneku, l. 105. Ingram Jan, baron, privátník w Bocenu, l. 123. Klebelsberg Jeron., šl., purkmistr w Innsbruku, l. 101. Maffei Jan, rytíř, maj. statku w Klesu, p. 165. Pfretschner Norbert, dr. lék. w Hopfgartnu, p. 164. Prato Jan, prof. w Roveredě, l. 34. Pretis Jan, appellační radda w Lavisu, l. 114. Ratz Kašpar, c. kr. saudce krajinský w Bregenci, l. 122. Strasser Aloys, zemský radda we Wiltenu, l. 102. Turco Šimon, baron, krajský komissar we Valsuganě. p. 169. Wörz Jan, adjunkt při gub. regist. w Imstu, p. 168. Zwickle Luk., šl., adjkt. při saudu krajin. we Feldkirchu, zapis. 4. 1 poslanec schází. Z Dalmatie. ( 11 poslanců. ) Androwič Mikuláš, maj. statku w Dubrowníku. l. 173. Filipi Jos., advokát w městě Zadru, l. 99. Grabovac Ant., pretor w Sign., l. 180. Ivichiević Štěpán, maj. statku w Makarsce, l. 82. Micheli Vitturi Šimon, šl., maj. hospod., w městě Splitu, l. 97. Paitoni Fridrich, šl., pretor w Splitu, l. 83. Petranović Theodor, adjunkt při pretuře, w Kníně, p. 71. Petrović Spiridion, advokát w Zadru, l. 116. Plenković Pawel, pretor w Šibeníku, p. 62. Radmilli Jan, dr. práw w městě Dubrowníku, l. 174. 1 poslanec schází.

28. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvaha], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Po welikých bauřech nastalo nám nyní neobyčejné politické ticho, které jenom přetrhowáno býwá množstwím podiwných, obyčejně lžiwých powěstí. Kam by člowěk přišel, kdyby chtěl jen polowičku toho wěřit, co se nyní mluwí! Ministerstwo naše učiniwši jeden nepodařený pokus proti základním práwům, chowá se nyní zcela tiše a necháwá sněm rokowat w pokoji. Jak se bude ale chowat, až bude sněm se základními práwy u konce? Uzná je celé neb jen z části, a co z nich nebude chtít k sankci přiwésti? – To jsau otázky, které nyní nikdo zodpowídati nedowede, ačkoli by každý rád již napřed odpowěď wěděl. My se musíme přiznat, že křesťanskau zásadu: „ Drž každého za dobrého, pokud se nedokáže zlým, “ na nynější ministerstwo nerádi obracíme, nýbrž raději zásadu diplomatů, která zní: „ Drž každého za zlého, třeba i dokázal, že je dobrý. “ A proto neočekáwáme nic z pauhé dobré wůle: ale – mnoho z newyhnutelnosti. Newyhnutelnost tato wyplyne sama od sebe z jara: celé mocnářstwí jest rozkwašeno, weliká část jen mocí zbraně na čas poražena, peněz wšude, zwlášť w státních důchodech weliký nedostatek, we Wlaších z jara bude třikrát dříwe wojna než pokoj, Francauzy jsau skoro jako lawina hrozící celé Ewropě nowým zawalením; tuť přece bude muset naše wláda o to dbáti, aby si aspoň nějaké přátele udržela. Slyšeli jsme kdysi hraběte Stadiona říci: „ Ale wěru newím, jak se může dělit wláda a národ, ti musejí být wždy jedno. Wláda bez wětšiny národu není možná! “ A jsme přeswědčeni, že tomu tak; jsme také přeswědčeni, že se hr. Stadion podle této zásady držet bude, – když bude muset! My jsme přeswědčeni, že w roku 1849 opět se nebude moci wojsko powažowat za wětšinu národu! Prawí se s welikau jistotau, že wláda chce swolat sněm wšeobecný celého mocnářstwí a že se teprwa na tom konstituce ukončí. A kdo by přibyl na ten sněm: předewším bratři naši Srbowé, Chorwáti, Slowáci, kteří jistě dobře woliti budau poslance swé; z Maďarů musíme očekáwati buď zůřiwce neb sedmašedátníky ( oboje jest možné ); w žádném pádu se ale wětšina sněmu nezmění a bude pro nás wždy dobrá. Ba nadějeme se, že takowý zwětšený sněm mnohem wětší wáhy nabude u wlády samé, neboť se Srbům a Chorwátům se ctí upříti nemůže zásluha nesmírná – a moc rowná této zásluze. – Zkrátka, my se o swobodu nebojíme!

26. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel H. B. Z Kroměříže. Prwní skutek sněmu říšského wzbudil zajisté weliké podiwení, ba snad i obáwání w Čechách. Strobach zůstal w menšině při wolení presidenta! Smolka, president wolený od strany sněmu, která po čas revoluce we Wídni zůstala, opět zwolen jest za presidenta w Kroměříži! Zapotřebí jest k upokojení tuto událost náležitě objasniti. – W předběžné poradě slowanských ( wyjmauc Poláky ) sněmowníků ustanoweno jest, aby se opět Strobachowi na presidentstwí hlasy dáwaly, strany dwau místopředsedů ustanoweno jest, aby jeden byl Morawan, druhý Němec. We srozumění s poradau sněmowníků z býwalého centrum sjednotili se na Mayera a Lassra Solnohradského. Sluší podotknauti, že Lewice celá již w Kroměříži přítomna jest, poněwadž sobě we Wídní slowo dali; z centrum ale chybí ještě posud weliký počet poslanců. Mohlo se předpokládati, že asi 140 hlasů z přítomných asi 240 sněmowníků na Strobacha padne. Awšak Čechoněmci z centrum Čechoněmci náleží dílem k Lewici pod Löhnerem, dílem ale k centrum. a s nimi někteří jiní poslancowé němečtí z centrum od nich powzbuzeni umluwili se potaji mezi sebau a dali swé hlasy Smolkowi. Tak z pauhé záwisti proti Čechům jednali úplně proti swým obyčejným zásadám a rozhodli tentokrát bitwu. Pro Smolku hlasowali wšichni Poláci, šlechta, Wlachowé, Lewice německá a pak ona již poznamenaná část centrum, pro Strobacha wšichni Slowané a část malá německého centrum. Musíme owšem welice litowati, že čeští deputowaní pp. Kaubek, Čejka atd. ještě přítomni nebyli, neboť bychom s nimi hned při prwním hlasowání byli prorazili, kdežto Strobachowi jenom tři hlasy chyběly, a tak by byla naše wěc proti wšem piklům zwítěsila k weliké mrzutosti protiwníků. Co se ostatně osoby p. Smolky týče, chowá k němu česká strana poslanců wšechnu úctu, neboť jen působením českých poslanců stal se we Wídni místopředsedau. Nyní ale byla česká a slowanská strana proti jeho wywolení jen z politických příčin, protože jeho osoba příliš auzce spojena jest s nejnowějšími událostmi Wídeňskými, a skrze jeho wywolení tyto se jako schwalují. Práwě proto také mnozí poslancowé, kteří až do konce we Wídni zůstali, wolili nyní Smolku, aby tím sami důsledni zůstali. Nedá se skutečně upřít, že česká a slowanská strana utrpěla tímto pádem znamenitau škodu, awšak získala s druhé strany o dobrého řečníka wíce, který zwláště nyní při rokowání o konstituci dobré služby proukazowati může. Ostatně jest budaucí schůzka sněmu teprwa na pondělí ustanowena, pro mnohé příprawy ještě nedokončené. Sněmowníci zatím mezi sebau mají schůzky rozličných stran, zwláště Slowané, totiž: Čechowé, Morawané, Rusíni a Slovinci sestawují se nyní we zwláštní sbor ( klubb ), který přislibuje mnoho dobrého, a podaří-li se, jistě lehce může celým sněmem jakožto nejsilnější sbor hýbati. Ministerstwo odjelo hned po ukončené prwní schůzce zase do Holomauce a nedáwá posawád o sobě nic nowého slyšet. Tolik jisto jest, že čeští poslancowé opět zcela neodwisle státi budau, a jenom w tom pádu ministerstwo nowé we sněmu podporowati hodlají, bude-li s jejich zásadami sauhlasiti, o čem nyní posud nic wěděti nemůžeme.

13. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Trampoty redaktorské, Autor: Havlíček, Karel Trampoty redaktorské. Motto: Hněwej ty se na mne nebo nehněwej, Jen když mne potkáš, pozdrawení dej! A když mne potkáš, pozdrawení dáš, Budau lidé myslit, že se nehněwáš. „ Dělej co chceš, wšem se žádným spůsobem nezachowáš! “ jest zlaté zrnko maudrosti málo platné. — Zwláště wšak redaktoři weřejných časopisů mají nejkrásnější příležitost, každodenně téméř se o prawdě této, owšem na wlastní autraty, přeswědčiti. Pochwálíš někoho, řeknau že ze známosti; pohaníš někoho, řeknau že ze záwisti neb ze msty; nechwálíš ani nehaníš, řeknau, že si jich newšímáš. Píšeš články žertowné pro obweselení, nadají ti zbytečných šprýmařů, kterému nic důležitějšího na mysli neleží; staráš se zas články poučnými wzděláwati a ráznými powzbuzowati, řeknau že jim děláš dlauhau chwíli aneb se to zas někomu jinému nelíbí, který má práwo odpustiti neb neodpustiti. Newšímášli si wěcí domácích, newšímají si zas lidé twého časopisu; wšímášli si jich chwalně, říkají nepřízniwci, že Čechowé jen wšechno swé wychwalují, že mezi nimi jest snadno každému dojíti sláwy, co je české to je hezké atd.; haníšli zas něco domácího, jsi již nepřítel wlasti, zlomyslný škůdce a tělo twé ubíhá w nebezpečenstwí. Stawu již se dokonce žádného hanliwě dotknauti není radno, sice hned se wšech stran se sypau odpowědi, wýhrůžky atd. Zkrátka, redakce weřejného časopisu jest jako hruška na rozcestí, každý atd...... To wšak nebudiž zde řečeno z toho úmyslu, jako bychom pro sebe nějakau neomylnost ohražowati a úsudky i náhledy swé o wěcech za nejlepší stawěti chtěli, jako bychom snad i pro sebe si žádali onu nedotknutelnost, zakazující rozumu lidskému pronášeti swé upřímné mínění. Naopak časopisy a spisowatelé jsau předchůdcowé wěku budaucího. Wlastně by mělo býti swobodno o wšem mínění swé přednésti, wšechno posuzowati, a za pauhé mínění swé neměl by nikdo trestům podléhati jiným, než opět mínění weřejnému. Poněwadž ale naše poměry nedowolují takowau wšeobecnau swobodu mínění hlawně za příčinau naší newzdělanosti a nedospělosti, panuje aspoň takowá swoboda w záležitostech spisowatelských. O každém spisu může každý mínění swé buď pochwalné neb hanliwé swobodně pronésti, mínění stawí se jen zas proti mínění, a rozum rozhoduje. Nemůže se tedy wytýkati spisowatelům, pakli o něčem hanu pronesau, že činí jiným to, co sami sobě nepřejí, a také redakce Pražských Nowin a České Wčely přiznáwá se k tomu přeswědčení: „ prawdu sobě mluwme, dobři spolu buďme. “ Přihodilo se nám již kolikrát ( ba skoro w každém čísle, což bychom se přetwařowali? ) že se wšelicos hanělo, mnohé nedůstatky wytýkaly, někdy přísně a wážně, někdy s posměchem a často dosti trpce. Někdo si myslí, že se to stáwalo a děje z pauhé kausawosti, ze zlomyslnosti, my i tento úsudek na bedra swá pokorně béřeme, těšíce se tím, že skrze zelené sklo wšechno je zelené; jiní zas rozumnější ( dle našeho mínění ) nahlížejí, že jsme tak proto činili, aby se na takowé nedostatky, poklesky a wady obrátila důtkliwě pozornost weřejná a takým spůsobem oprawení nastáwalo. Prwní zajisté krok jest poznání nedostatků, pak se mohau oprawowati. W nowější době zwláště ironický článek p. Host. Huška „ Chwála našich škol “ čtený w Pražské besedě měšťanské Cokoli se w Pražské besedě měšťanské čítá, předloží se napřed do censury c. k. policejní direkcí Pražské. wzbudil jakési neobyčejné rozhořčení na mnohých místech, a do redakce Wčely sehnalo se za příčinau tauto několik odpowědí na něj, které bychom, kdyby tak dlauhé a jednotwárné nebyly, nejraději owšem wytisknaut dali, na důkaz, že p. Hušek prawdu mluwil, což by pak owšem wážené čtenářstwo nejlépe nahlídlo. Zároweň také dostal redaktor těchto listů w záležitosti této několik privátních dopisů ( respective wýhrůžek ), které by owšem také nejraději tiskem ohlásil, kdyby okolnosti dowolowaly. Nejlépe jest, když se wšechno weřejně děje, tu si pak každý swau stránku wywoliti může, a každý sám sebe nejlépe znamená. Jednu z těchto odpowědí ještě zde podáwáme ( druhau jsme w předešlém čísle uweřejnili ): Odpowěď p. Huškowi na jeho: „ Chwála našich škol. “ Z přednešeného od Wás o našich školách slowa sauditi se dá, že dokonale s našimi školami seznámen jste — ale jen s jedné strany — t. j. o slabostech a nedostatcích učitelů — ale dobrých stránek musíte hrozně málo znáti. — Nediwím se tomu, nebo každý skoro widí mrwu w oku bratra swého atd. Prawíte, že učitel dítky prawopisu teprwé před zkauškau učí — možná že některý to činí; ale proč pak to wytýkáte? — Wždyť člowěk w tomto čase ani newí, jakému prawopisu má dítky učiti, poněwadž každého čtwrt léta skoro zjinačen býwá. Dále prawíte, že dítky mimo školní knihu w jiné čísti neumějí. — Snad newíte, že učitel nesmí jiných kněh we škole užíwati, než které nařízeny jsau? — Učitel wykonáwá swé powinnosti úplně, když to činí, co páni předstawení od něho a od dítek žádají a s ním při weřejné zkaužbě spokojeni jsau. Tehdy dosti na tom, když předstawení spokojeni jsau — rozumíte? Wy jste prawil, že jsau učitelowé „ bílení hrobowé, “ a já Wám prawím, že jste „ hlas wolajícího na paušti, “ žádný Wás neuslyší, nebojte se. Dále prawíte, „ že je to štěstí, že mají učitelowé malé služby, že by se pak ucházeli o učitelstwo dokonalejší mužowé “ — a ti by snad ze selského synka za půl roku práwníka udělali. — Pane! kdyby učitel za dostatečného 118 uznán nebyl, nedosadili-by ho na školu! Či snad má učitelstwo k Wám jíti, zdali Wy je za dokonalé uznáte? — Dále prawíte, že naproti tolika trestům hrozně málo je odměn, — prawdu máte: také, že chudé byť i nejpilnější dítky nic nedostanau. Mnohý učitel uznáwá, že dítě chudého nádenníka by zaslaužilo odměnu, k. př. boty, střewíce, punčochy atd., aby mohlo školu nawštěwowat, — s obrázkem dítku chudému nepomůžem! Ale kde wzít odměny takowé? — Snad aby učitel ze swé skrovné služby to podniknul? — Pak byste snad neřekl: „ Bílení hrobowé! “ ale: „ O milosrdní Samaritáni! “ Josef Nowák, učitel w Milčicích. Konečně otwíráme tajný archiv redakce a podáwáme zde dopis přišlý po poště Pražské, německý sice ale proto přece i pro české čtenářstwo welmi zajímawý a ponaučný. Neznámý p. dopisowatel žádá sice, abychom jeho dopis přeložili ( sám jakožto učitel český česky psáti neuměje ), poněwadž by ale dopis jeho w českém i sebe umělejším překladu mnoho půwodní ráznosti jak slohu tak prawopisu utrpěl, neosmělili jsme se naň sáhnauti, ale podáwáme jej tak, jak jest, beze wší okrasy: An den Herrn Redacteur der böhmischen Zeitung und česká wčela! Aus dem bisherigen Innhalte der 1847jährigen böhmischen Zeitung und hauptsächlich aus den letzten Nummern dieser Zeitung und den Blättern des Zeitungsblattes „ česká wčela “ ist zu entnehmen, daß es der Redaction am meisten darum zu thun ist, sich an Bildung der jetzigen Schulehrer zu reiben; was insbesondere aus den Blättern Nr. 21 und 22 aus der Bearbeitung des I. Host. Hušek, so in einer böhmischen Versammlung unter dem Tittel „ chwála našich škol “ gelesen wurde, und aus dem Zeitungsblatte Nr. 26 „ paedagogická wojna “ zu sehen ist. Diese beide unter aller Krittik bearbeitete Stücke, hauptsächlich aber das Erstere, verrathen wohl aber viel weniger Bildung der Verfasser, als man in den jetzigen Böhmischen Lehrern ahndet, und es dürfte leicht auf den Gedanken führen, daß H. Hušek einen Lehrer der Art zum Erzieher haben müßte, wie er den sämtlichen Lehrerstand beschreibt; was sein Stück, „ chwála našich škol “ genau nachweiset. Ich habe mich durch mehrere Jahre in Prag aufgehalten, und zählte mich auch damals unter die Zahl der eifrigen Böhmen, und lies mir, als mich das Loos traf mich auch einen böhmischen Lehrer des Landes zu nennen, nie ein Hinderniß in den Weg legen um den böhmischen Versammlungen „ besedam “ beizuwohnen; wo meine Bemühung größtentheils nur dahin ging um sowohl die Charactere als Gebräuche und Sitten der böhmischen gebildeten Schriftsteller zu beobachten – und was gewahrte ich? – Der größte Theil derselben besteht leider nur aus Hörern der höhern lateinischen Schulen, oder aber bloß aus Hörern der freien Gegenstände und Individuen; die nach müh’sam vollendeten oder gar unvollendeten Studien, aus Mangel einer Versorgung den Schriftsteller-Stand gewählt haben; die nicht wissen, oder eigentlich nicht wissen wollen, welchen Zweck ihre Studien haben sollen, oder haben sollten; und sonach den wahren Beruf und Plan verfehlend sich aus Mangel der Studienbeschäftigung dem Luxus-Leben widmen aus Bier - Kafeehäusern die Hauptzweige ihrer Bildung beziehen, wovon nur wenige der großen Schriftsteller ausgenommen werden dürfen. Auch Tyll nejistá správnost přepisu slova ze švabachu könnte mit seinen schönen Werken unter die Zahl jener größeren Schriftsteller eingerechnet werden, wenn er, seinn Character nicht auch in jeder der geringsten Arbeiten verrathen, und hierhin doch nur immer zum Hauptsteckenpferd den Lehrerstand, mit seinen in Gemeinschaft des gemeinsten Volkes üblichen und angenommenen Ausdrücken „ wenkowské kantoři “ annehmen würde, was wirklich dessen manche schönere Arbeiten entstellt; atd. Was die Bildung des H. Redacteurs Hawlíček vulgo Borowský anbelangt, muß ich nur mit Bedauern der Undankbarkeit dessen gegen seinen gewesenen ersten Lehrer erwähnen, wo er doch etwas mehr Achtung gegen den Grundgeber seiner Bildung haben sollte, – oder haben sie sich H. Redacteur vielleicht den hohen Grad Ihrer Bildung auf der Reise durch Polen und Rußland erworben? – dies bezweifle ich; – oder glauben sie die Bildung des böhmischen Lehrerstandes im Rakonitzer – Berauner – Kauřimer – und Bunzlauer-Kreise nach dem des noch um einige Jahrhunderte zurücklebenden Chrudimer Redaktor těchto listů wzpomíná si posud se wřelau wděčností na swého dokonalého učitele we farní škole Borowské w Čáslawsku ( ne w Chrudímsku ) p. Antonína Línka, který již po mnoha let tamější školu s neunawenau pilností a s příkladnau paedagogickau schopností zprawuje: proto ale není powinen wšechny školy snad z wděčnosti chwáliti. Kreise zu beurtheilen? – Da sind Sie einer irrigen Meinung, und seien versichert, daß Ihre mehrjährigen Bemühungen, wenn derlei Stücke, wie die Oberwähnten in Hinkunft nicht vermieden werden, durch uns Lehrer viel leichter mit einem einzigen Tage vereitelt werden; – oder ist Ihnen mehr vielleicht an den Alten gelegen, als auf der Jugend, die wir in Händen haben, und deren Erziehung und Anhängigkeit zur Muttersprache nur von uns abhängt?! – Oder wollen Sie uns mit Beleidigungen, Kränkungen, mit unwahrer Erdichtungen oder mit Geschichten seltener Ergebniße hiezu aneifern? – Nach diesem zu urtheilen weiß ich wirklich nicht unter welche Klasse von Schriftstellern ich Sie H. Redacteur, zu rechnen hätte; aber – etwas Lobenswerthes von Ihnen hatte ich noch nicht in Händen Sind ferner nicht genug andere Stände, die man zum Inhalte Ihrer Zeitungen und zum Stoffe der Schriften anderer Gebildeten böhmischen Schriftsteller hätte? – Haben wir nicht große Ausnahmen und Beispielloose Lebensarten unter dem Adel, der Geistlichkeit, under den Beamten, anderen Ständen und verschiedenen Gewerbsläuten, an denen Sie sämmtliche Herrn Schriftsteller reiten könnten? – aber, einige von denen dürfen Sie in ihren Schriften nich berühren, andere lassen sich so etwas nicht gefallen, und andere finden gegen derlei Beleidigung genug Vertrettung. Oder ahnden Sie H. Redakter, daß der Lehrerstand nicht im Stande ist auch Vertrettung zu finden, oder sind Sie in Ihren Meinungen so zurück, um glauben zu kännen, daß der Lehrer gar keinen Vertretter hat, und daß er mit verschiedenen dessen Stand betreffenden Gesetzen unbekannt ist? – dieß glauben Sie gar nicht; und es sei zu Ihrer Darnachachtung dieses das Lezte, was ich in Ihre Hände mit der weitern Versicherung einschicke, daß ich mit vielen meinen Collegen gänzlich entschloßen bin, bei nochmahliger Beleidigung, eine dieser Art verfaßte Arbeit der Öffentlichkeit in Deutsche Zeitungsblätter einschalten zu lassen; oder aber die hohe Landesstelle um Vertrettung und strenge Verweisung Ihrer Handlungen anzugehen, und wir werden sehen, was aus Ihren Schriften werden wird, wenn Sie es so weit werden kommen lassen. Oder snd Sie H. Redacteur nicht im Stande eine solche Zeitschrift wie zum B. Die Erinnerungen, die sich bereits schon das 27ten Jahr im Stande erhält, herauszugeben? – Die interessante Erzählungen, Geschichten, andere Beschreibungen und Nachrichten enthält. Diese wäre Ihnen als ein schönes Original anzuempfehlen, und ich würde Ihnen anrathen beim Redacteur der Erinnerungen Unterricht Im Ihren Fache zu nehmen, welchen ich auch schon ( zu seiner Ehre ) mit einem Briefe darum ersucht habe. Glauben Sie ferner, daß nur die böhmischen Lehrer Ihre Zeitschriften lesen? – Diese werden von verschiedenen Personen abgenommen und gelesen, und soll dann in der Art das Lehrpersonale in Achtung erhalten werden; und wissen Sie H. Redacteur won den Verordnungen nichts, oder kennen Sie selbe gar nicht, daß der Lerherstand in Achtung erhalten werden soll? – Schande, daß Sie als Schriftsteller solche Verordnungen nicht kennen; und wenn Sie dies nicht kennen, so sollen Sie als Gebildeter wenigstens die Art haben. Bezüglich des Satzes vom N. N. profesor morálky muß ich nur erwähnen, daß es sich kaum in der Wahrheit bestätigen wird, in dem diese alterthümliche Sage „ že kantor tahal kráwu za ocas “ schon faßt zur Vergessenheit gelangte, und daß hier nur die Absicht zur Erneuerung und zum Spotte des Lehrpersonals obwaltet; und angenommen, daß sich dieses als wirklich wahr bestättigen sollte, so wäre dieses Affeer doch aus keiner Nicht-Ausbildung, sondern aus bloßer Unvermögenheit des Lehrehs wegen Bezahlung seines Gehilfen geschehen, und wäre auch durchaus zur Veröffentlichung nicht geeignet. – Solche Fälle soll ein Redacteur doch ganz genau zu unterscheiden wissen. Auch erfrechte sich die Taus’er Fr. Němec, sich in der vorjährigen Wčela über den Lehrerstand, beziehungsweise dessen Bildung auszulassen. – Ich möchte auch doch gerne wissen, woher Fr. Němec, den hohen Grad ihrer Bildung bezogen, – hat doch weder Retorik, noch Pfisik, oder was anderes absolviert, und wahrscheinlich ihre Bildung auch von einem Land oder Privat-Lehrer bezogen. Wird wahrscheinlich die Fußstaffen der Prager obenbeschriebenen Schriftsteller nachgefolgt haben. Um endlich meiner Feder Einhalt zu machen setze ich noch bei: Warum fordert man von dem Lehrpersonale nicht eine größere Bildung, warum statt der 3ten nicht die 4te Hauptschulklasse, oder warum nicht die ganze Philosophie, um endich einmahl dem Wunsche der gebildeten Schriftsteller nachzukommen? Ich stehe Ihnen aber dafür, daß ein Philosoph mit der Erziehung der Kleinen eben so umgehen würde, als ein Poet mit der Bewirthschaftung irgend einer Wirthschaft oder Waldstrecke. Und was die Musik des Landlehrers anbelangt, – diese ist und bleibt nach den bis her herrschenden Forderungen noch wenigstens so lange ein Hauptzweig seiner Beschäftigungen, so lange nicht ertra Chorregenten bei den Landpfarrkirchen bestellt und besoldet werden, und was würde auch ein aus einem verdorbenen Philosophen gemachter Lehrer hier am Lande ohne der Musik ausrichten!! Hiermit schließe ich mein Schreiben mit noch der Bemerkung, wenn es Ihnen beliebt, dieses ins Böhmische zu übersetzen und uns in Ihren Zeitungsschriften mitzutheilen, daß wir mit größter Hast Ihre Blätter eröffnen und wieder mit dem frühern Eifer lesen werden, nach dem uns in den selben wieder ein neuerer Gegenstand mitgetheilt wird. N. N. böhmischer Lehrer. Nyní se tážeme směle, na čí straně jest prawda? My nejsme nepřátelé učitelstwa našeho, kterému bychom nejen lepšího wzdělání, nýbrž i lepších platů a lepší wážnosti od srdce rádi přáli a wymohli, k čemuž také se wší silau swau směřujeme. Nechceme také, ba ani nemůžeme články takowými zaslaužilé učitelstwo tupit a w posměch uwádět: wždyť pak každý osadník znaje swého učitele a swau školu nejlépe a lépe než my, může si, přečta takowý hanliwý článek, se srdečným potěšením pomysliti: „ Děkuji Bohu, že u nás není takowé školy. “ Důstojný učitel jenom získati může články těmito wětší úcty, jelikož se cena jeho z porownání nejlépe objewí. A kdož by nás nutiti chtěl, abychom špatné školy chwálili?

12. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel Co jest Obec? ( Pokračowání. ) Samo sebau se již rozumí, že nemůž býti žádná obec jenom k prospěchu ( pro užitek ) jednoho neb několika málo osob, sice by přestala býti společností. Když se jakákoli společnost a k jakémukoli aučelu sestaupí, není sice zapotřebí, aby každý jednotliwý aud té společnosti stejné obtíže nesl, t. j. stejně k společnému aučelu přispíwal: to wšak newyhnutelně při každém spolku býti musí, aby každý aud w tom poměru užíwal společných wýhod a užitků, w jakém poměru nese společné obtíže, totiž aby ten, kdo wíce přispíwá, zase wětší podíl bral z wytěženého, sice jest společnost založena na nesprawedliwosti. Totéž i w obci býti musí, poněwadž i obec jest společnost. I w obci tedy má ten, kdo wíce přispíwá k obecnímu dobru, buď si to penězmi ( daněmi ) nebo prací swau, aneb jiným jakýmkoli spůsobem, wětší podíl dostáwati z wýhod obecních. Aneb obráceně řečeno, kdokoli chce w obci wětších wýhod užíwati, musí i wětší obtíže nésti k obecnému dobru. Darmo aneb zpolodarmo užíwati wšelikých wýhod a užitků na cizí útraty a na cizí obtíž jest nedůstojno čestného člowěka, jest buď lupičstwí aneb nectné darmochlebstwí. Není snad zapotřebí, abychom wěci tyto šíře a určitěji wypisowali, udáwajíce rozličné spůsoby takowých proti prawému aučelu obce čelících poklesků; saudný a přemýšlející čtenář sam si je zajisté pomyslí, jelikož ne zřídka se přihazují. Powažujeme wšak toto zde w krátkosti postawené co dostatečnau odpowěď na wšechno, cokoli se o aristokratii, demokratii, monarchii atd. obyčejně mluwíwá. Každé zřízení obce jest dobré, kde se nadřečený sprawedliwý poměr zásluh a wýhod každého jednotliwého auda shledáwá, a aud požíwající w obci wyhod wětších, než jsau jeho zásluhy, jest nehodný aud obce, buď si on w jakémkoli stawu a w jakékoli důstojnosti: neboť takowý aud jest k obtížnosti ostatním ne wšak ku prospěchu jejich. Rozumí se samo, že nehodnost takowého soběckého auda a jeho škodliwost tím wětší jest, čím wýše w obci samé stojí t. j. čím wíce a čím wětších wýhod užíwá od obce, nekonaje za ně obci přiměřené služby. Mnohem wšak horší ještě jest takowý aud, jenž nenesa přiměřené obtížnosti obecní, ještě sám buď celé obci aneb jednotliwým audům obtížnosti činí, a nepomáhaje dle powinnosti swé k dosažení obecních aučelů ještě jim úmyslně překáží. Takowý aud neb takowí audowé obce jsau mnohem horší než zjewní nepřátelé obce. Účele obce mohau býti welmi mnohé a rozmanité, a každá obec může si dle wšeobecné wůle audů swých jiné aučele wytknauti: my zde jenom o obyčejnějších, wšeobecnějších a důležitějších účelech obce promluwíme. ( Pokračowání. )

27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [úvodník], Titulek: [O omezeních ve společnosti], Autor: Havlíček, Karel - W Ost-Deutsche Post čteme následující článek: „ Kde zůstali zemští sněmowé, přislíbení w §. 83 říšské ústawy? Blíží se konec roku 1849; již zawíwá podzimní wítr přes strniště, ale o ústawách jednotliwých korunních zemi není ještě ani slechu, a obywatelstwo nejen celé říše, ale i jednotliwých korunních zemí nemá ještě swé zastupitelstwo. Hlawní město, srdce celé říše, podléhá neustále wýminečnému stawu obležení, kterého se užíti má i dle oktrojowaného zákona od 4. března t. r. jen we wálce, u wnitřních nepokojích, ale i tenkráte má býti obmezen jen na jistau dobu a na jisté místo, tedy jen tam, kde hrozí nebezpečenstwí wálky anebo kde wnitřní nepokoje wypukly. Nic z obojího se nenajde w hlawním městě – a přece až posud obmezuje se slowo a písmo, přece se zapowídají a zabawují spisy wšelikého druhu, přece se scwrká repertoir našeho diwadla, přece se oznamuje direkci dworního diwadla, aby nedáwala kusy, které by příčinau státi se mohly „ k náboženským a politickým rozmluwám “, kteréžto oznámení upomíná na nejskwělejší dobu censury na wždy zrušené. Přece jest práwo spolkowní i w mezech, které mu patent od 17. března t. r. wytknul, ustawičně suspendowáno a i spolkům, které wzdáleny jsauce politických tendencí jen se zaměstnáwají péčí o chudinu aneb jinými čistě humanitními snahami, zakázáno jest, aby nedržely schůzky; přece se mnoho osob odnímá prawému saudci, předwádí před wýmineční saud a odsuzuje k wýminečním trestům; přece až posud se mnoho osob bez důkladné příčiny zatýká a ab instantia za newinné prohlašuje; přece se inquisitowé po týhodním a měsíčním wyšetřowání propauštějí z nedostatku důkazů; přece chřadne obecní zřízení jako dříwe, městská radda rokuje při uzawřených dweřích, a ustanowuje samowolně, co w hubených protokolech státi má nebo ne, a dle našeho wědomí nebyl ještě nikde začátek učiněn, aby se slowo stalo skutkem, aby obecní zřízení w obcích wstaupilo do žiwota. “ Zdá se nám, že tato slowa ušetřují nám, abychom sami něco podobného psali a uběhli w nebezpečenstwí trestu pro popuzowání.

17. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Strach ruský.], Autor: Havlíček, Karel Zahraničné zpráwy. W Němcích. Již kolikráte se nám přihodilo, wysmíwati se německým žurnalistům a politikům pro jejich zbytečný strach Ruský, na který nyní zwláště stonáwají. W č. 339 „ Deutsche allgemeine Zeitung “ konečně do nich wstaupil duch prorocký, zjewně již widí w duchu táhnaut diwoké Moskwany, ba což, wědí již, kolik pošle bílý cár wojsk proti Německu, a kudy které potáhne. Jedno prý přes Wislu k Berlínu, druhé přes Wratislawu do srdce Německa ( t.j. do Lipska, we kterém wšak místo krwe ingaust koluje ). Na Krakow prý žádné z těchto wojsk nepřijde, to již wědí. Třetí wojsko potáhne do jižních Němec, a sice buď skrze wýchodní Halič anebo skrze Sedmihradsko. Ostatně musíme přiložiti, že wšeliké toto proroctwí jen k tomu směřuje, aby se dokázalo, že by nic platno nebylo, Krakow upewniti proti Rusům. A tak ještě mnohé jiné maudré rady podáwají nám Lipské nowiny strany upewnění Krakowa a strany nápadu Ruského. My jen radíme Sewero-Německým nowinářům, by se modlili, aby tento wpád Ruský se stal w čas postu, w kterýžto čas, jak známo, Rusowé žádného masa ani howězího ani člowěčího nejedí.

28. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [vyvrácení zprávy německých novin], Autor: Havlíček, Karel * * * W Praze 27. září. Dopisowatel jeden do zdejších německých nowin Constitutionelles Blatt píše z Wídně dne 25. t. m.: „ Wšeobecně se mluwí, že Hawlíček s 6 jinými od Swornosti u Nitry ( na Slowensku ) do zajetí přišel, našly se u něho psaní s Riegrowým podpisem. “ Co si člowěk přeje, o tom mluwí – já ale posud w Praze žiw a zdráw jsem a užíwám swobody. Prosíme obecenstwo naše, a zwláště některé neopatrné našince, kteří tak lehkowěrně zpráwy z německých časopsů Wídeňských za prawdu přijímají, aby si opět z těchto pádů wzali příklad, jak málo se naším nepřátelům wůbec wěřiti může. K. Hawlíček.

8. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Vyučování na technice - vysvětlení], Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Wyučowání na technice. Byli jsme požádáni s ohledem na článek w čísle 81 těchto Nowin ( domácí záležit. ) obsažený doložiti, že Páni Stawowé Králowstwí Českého již dříwe za dobré uznali, aby se na realní škole při technice jazyku českému wyučowalo Na císařské králowské technické akademii we Lwowě w Haliči, wyučuje se též w reální škole polskému ( národnímu ) jazyku a sice dwě hodiny týdně, jak se dowídáme z programu od direkce dne 6. Září 1846 w polských nowinách ( Gazetě Lwowské ) ohlášeného. Co tedy jest již při cís. král. technice we Lwowě, může býti i při stawowské technice tenice w Praze., aby se také jeden předmět ( a sice technologie ) na technice česky přednášel, a aby se na nižších školách po česku wykládala nauka jazyka německého ( posawad děje se to po německu, třeba tomu děti nerozuměly ). Jest to zásada ode wšech filologů dáwno uznaná, že se teprw na základu dobrého gramatikalního znání wlastního jazyka každý mnohem snadněji a důkladněji wyučiti může cizé řeči, a proto nepochybujeme, že časem 363 swým zásada tato wšude u nás průchodu najde. – Co se wšak této žadaucí změny na technice Pražské dotýče, přejeme si, aby co nejdříwe nastaupila, a neopomineme čtenářstwu co nejrychleji o tom spráwu podati. Wlaskému jazyku počalo se již na technice wyučowati. Owšem, w každé dobře wzdělané společnosti dáwá se hostům před domácími přednost – to žádá prý zdwořilost. Toť wíme ze zkušenosti; někdy by člowěk zlostí puknul – a přec musí být zdwořilý. – Tak to chce tento swět, tak – to – chce – tento – swět!

14. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Zastřelení Roberta Bluma], Autor: Havlíček, Karel H. B. Zastřelením Roberta Bluma, kněhkupce Lipského a poslance ze sněmu Frankfurtského, učiněn jest we Wídni konečně rozhodný krok strany Frankfurtu. Až posud chowala se wláda naše s ohledem na Frankfurt wždy obojetně: neříkala zřejmě, že nechce o centrální wládě Frankfurtské nic wěděti, awšak dáwala také leckdy na srozuměnau, jakoby ještě sobě celau wěc rozmysliti chtěla. Přece wšak wypisowala wolení do Frankfurtu we swých zemích, ačkoli se po taji radowala, že Slowané a i mnozí Němci o takowém wolení nic slyšeti nechtí. Byly to časowé, we kterých panowalo we Wídni nesmírné nadšení pro jednotu německau, a we kterých wláda naše cítila na sobě takowau slabost, že si netraufala proti tomu wystaupiti, ačkoli to byla wlastně – zráda zemská. Nyní ale zastřelen jest dle wýroku wojenského saudu Robert Blum, deputowaný we Frankfurtu, a žádný se ani neptal sněmu Frankfurtského, wydá-li jej. Deputowaný říšského sněmu Wídeňského Füster, který též zatčen jest, byl brzy „ na wyšší rozkaz “ propuštěn, ale Bluma zastřelili, jakoby o jeho poslanectwí ani newěděli, a nazýwají jej také auředně w nowinách Wídeňských jen „ kněhkupce z Lipska překonaného a wyznáwajícího se, že buřičské řeči držel a se zbraní se c. k. wojsku protiwil. “ Tím wyřknuto jest, že wláda naše sněm Frankfurtský neuznáwá, a můžeme očekáwati důležité následky, jakož i nesmírné pobauření w Němcích. Co se ostatně osoby Roberta Bluma týče, nestala se jemu žádná křiwda. Blum náleží do počtu těch nechwalitebných agitatorů politických, kteří jinak smýšlí doma a we společnosti, a jinak mluwí k lidu, kteří we shromáždění lidu křičí: „ Wšechno pro lid! “ a doma myslí: „ Wšechno pro sebe! “ Robert Blum byl jeden z nejhlawnějších popuzowatelů w Německu, a když mu wytýkali, že jiné zásady má mezi známými a jiné weřejně před lidem, říkal: „ K massám se musí tak mluwiti! “ – Za příčinau událostí Wídeňských odesláni jsau od Frankfurtského sněmu pp. Welcker a Mosle co komissaři do Rakaus. Měli jsme příležitost s těmito muži osobně w Holomauci se setkati: smýšlení jejich o poměru Rakauska ke Frankfurtu bylo rozumné a powážliwé; oni dobře wěděli, že moci nemají wládě rakauské něco poraučeti, uznáwali také nesmysl celého powstání Wídeňského a škodu, kterau tím Němectwo utrpí, a Welcker jen na tom stál, že wýmínky Wídni položené tuze trpké jsau, že se nemělo nic jiného žádati než reorganisace nár. gardy. Za to ale Lewice Frankfurtská wyslala kromě těchto ještě sama ze sebe zwláštní wyslance do Wídně a mezi nimi také Bluma. Tito chowali se tam nanejwejš popudliwě, a jmenowitě Blum dráždil lid nejwíce a ustawičně prý mluwil o guillotině atd. My pochopujeme auplně příčiny jejich chowání: oni chtěli wěc až do nejhoršího přiwésti, aby se pak po dobrém nikterak wyrownati nemohla, a chtěli lid k rozhodným krokům popuditi, aby pak cauwati nemohl. Při tom spoléhali se notně na swau hodnost co poslancowé sněmu, že se jim nic státi nemůže, a že nanejwýš budau z Wídně a z Rakaus wypowězeni. Tak asi myslil Robert Blum, když až do nejposlednější doby lid nešťastný dráždil, že nebude on sám tu políwku jísti, do které nadrobil, proto se chowal welmi lehkomyslně při wýslechu: ale železná ruka zasáhla jej a dne 9. listopadu byl zastřelen. Umřel také zcela přiměřeně charakteru swému, strachy celý bez sebe, jak píší z Wídně; kdyby byl skutečně býwal muž takowý, za kterého se před lidem wydáwal, byl by aspoň dowedl za přeswědčení swé mužně umříti. Otatně Ostatně podotknauti musíme, že tentýž R. Blum byl také we Frankfurtě w úředním wyšetřowání strany aučastenstwí swého při posledním wzbauření we Frankfurtě, kdežto zabiti jsau deputowaní Lichnowský a Auerswald. Nemyslíme ostatně, že z tohoto zajisté odhodlaného kroku kníž. Windischgrätze powstane wojna s Němci, jak se mnozí obáwají. Kdo by tuto wojnu wedl? Wlády německé zajisté nebudau Bluma, čerweného republikána, litowati a k wůli němu wojnu wésti, a parlament Frankfurtský třeba několikrát dekretowal wojnu na Rakausy: nepowede ji jistě, leda by snad sám se ozbrojil a místo marného rokowání do pole wytáhl. Zdá se nám, že bude hodně křiku po celém Německu.... a že wláda naše tímto swým jedním krokem přinucena bude, také důsledně we wšem jiném neuznáwati Frankfurt. Fröbl, jeden z nejhlawnějších německých demokratů a republikánů, který též s Blumem zároweň zatčen byl, propuštěn jest, kterýžto krok saudu wojenského jakožto maudrý schwalujeme. Fröbl jest poctiwý a statečný muž, demokrat a republikán dle přeswědčení swého, a jeho chowání we Wídni bylo wždy důstojné. On neměl žádného aučastenstwí w krwawých událostech Wídeňských, on newnucowal přeswědčení swé ostatním rukau ozbrojau a krwawau, nýbrž rozšiřowal zásady swé bez auhony. Kdo swé přeswědčení rozšiřuje slowem a knihau, tomu odpowídáno budiž opět slowem a knihau: kdo ale smýšlení swé wnucowati chce jiným guillotinau, tomu guillotina také patří. Konečně ale musíme očekáwati, že jenom proti hlawním půwodcům a swůdcům ( kteří ale nejwíce se odstranili ) dle wší přísnosti jednáno bude: swedení zasluhují wíce lásky než pomsty! –

29. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Připojení Rakouska k Německému Spolku ze stanoviska rakouského Poláka, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Připojení Rakauska k Německému Spolku ze stanowiska rakauského Poláka. ( Pod tímto nápisem podáwá „ Constitutionelle Donauzeitung “ článek od prof. Tomáška, z něhož my některau část čtenářstwu předkládáme, aby wěc tak důležitá wšestranněji přetřesena byla. ) Halič není posud ztracena pro Rakausko. Ba na opak může býti nyní nabyta spíše nežli kdy jindy. Ale aby se při otázce o připojení tak málo dbalo na německé národnosti, jak ponětí německého společního státu w sobě nese, toť je tolik, jako odsrtčit swéwolně wšechny německé žiwly, toť jest sebe sama pochromit. Nechť se spojí Prusko auplně s Německem, chce-li. Činíť to o swé ujmě. Jedinau krajinu w celku slowanskau má hlawně w Poznani. Ale pak se přiznej samo, že tato jedna krajina je ztracena pro Prusko a tudíž i pro Německo. W Rakausku je ale wětšina obywatelstwa neněmecká. Wtipný spisowatel jmenowal to ženialní myšlénkau historie, že postawila tam, kde se nejrůznější národnosti stýkají, welikau mocnost. Přál bych, aby si byla historie tuto myšlénku nechala. Ale myšlénka tato jest učiněna skutkem, a předpisuje oné moci ostrými rysy politický chod k jejímu powolání. Mocnost, jako je rakauská, se může nyní jediné zachowat nejpilnějším šetřením, upřímným wážením si různorodých swých národních částí. Při jednotném, samostatném, mohútném Rakausku může zůstati Čech i Ilyr, Polák i Rusín, neboť národnost mu je pak pojištěna ne jenom swobodným tiskem a konstitucí, ale práwě wlastním složením celého státu. Ale nikdy nebude chtít Polák náležeti k Rakausku, které by řeklo, že s Německem w jeden stát splyne. On může wedle swé národní kokardy zawěsit rakauskau na znamení swého politického spojení, nikdy ale barwy německé jakožto symbol jiné národnosti. Nowé hýbání w Německu přestane být politickým a začne byt národním a tudy newyhnutelně zněmčujícím, jak mile na místo spolku německých států ( Staatenbund ) nastaupí německý společní stát ( Bundesstaat ). Poláci kladau swau důwěru w konstituci, kterau Císař přislíbil, a která jim má pojistit národnost. Což se wšak stane z rakauského státu a z konstituce při německém společním státu? Jak to stojí pak s pojištěním polské národnosti? Bude-li jí německý společní stát šetřit, když práwo jednotliwých audů spolkowých sám nechá zajít w bezwyminěckém snažení po saustředění swé moci, když z německých králů nadělá pauhé spráwce we wlastních zemích, a z jejich posawádních parlementů nanejwýše pokautní a filiální parlamenty, které se jen tím smějí obírat, co jim odhodí frankfurtský parlament za úlohu nebo za hračku? Nebo má snad Halič, dobytá opět rakauská Italie, slowanská část Čech, nebo mají jen obě prwní zůstati sice pod Rakauskem, ale kromě spolku? Jaké by tu politické nedopýří stwůry přišly na swět! Kdo může smyslí přehlídnaut nesmírné množstwí nesnází, které by wzejíti musely z tak nepřirozeného postawení dílů jednoho a téhož mocnářstwí! Budau, prawím, Uhři chtět míti krále, který si musí necháwat předpisowat zákony z Frankfurtu? Budau Haličané poslauchat krále, který by byl zawázan přijímat od německého parlamentu rozkazy nad nimi nebo dokonce proti nim? To si wezměte k srdci, wy radikální němečtí bratří, a rozwažujte opatrně! Ode dne, kde prohlásíte německý společní stát, odpadnau Uhři, Wlaši, Halič jistě, a Čechy a Ilyři bezpochyby také, wy pak předstaupíte ne jako mocnost ale w bídné postawě před swé německé bratry, hledajíc pomocí, kde jste jindy pomoc přinášeli, prosíc o přijmutí, kde se wám dříwe po císařské koruně chtělo. Či chcete snad Čechy a Ilyrii wydobýt? Kdo by tu wzal na swé swědomí praudy krwe, které by pak tekly? Pomyslete na časy husitské – a ohlédněte se po korauhwi panslawismu, kterýby se pak welmi snadně uskutečniti mohl! A Halič a Polsko? Co Čechy, Morawa, Wlachy, Ilyrie domácí zuřiwau wálkau bude hynaut, co Gal přes Rýn a Alpy se wyřítí, aby staré chautky nabažil, a zároweň na nejlehčí cestě swým od Louis Blanka za nos woděným proletářům dílo – a pokoj opatřil, co wy na Rýně a na Labi, na Dunaji a Sawě se namáhat budete, abyste černo-čerweně-žlutým korauhwím získali sympatie a wybojowali přístaw na jižním moři, zawzní w sewero-wýchodu: Finis Polonie na posledy! S wečerem rozpadnutí mocnářstwí rakauského nastane w Haliči krwawá porážka, již jen málo šlechticů ujde, aby slyšeli, jak ruský podmanitel s wítězným Itae victis prihodí swůj meč na wáhy, jimižto Polákům budaucí žiwot odwáží. Proto se nenechte, milí bratří rakauští, zawést zápalem pro ideu, která sama o sobě sice krásná jest, ale se stáwajícími neodstranitelnými poměry sjednotiti nedá! Národnosti se konečně nedají uhladit, wšechny přízně a nepřízně se nedají přes noc wyrownat, ani obzwláštní interessy předložením theoreticky sebe krásnějšího náwrhu upokojit. Wy ukazujete Polsku wětší aučastenstwí, než byste měli; powažte si pokojnau myslí přirozené následky wašich aumyslů k poněmčení wedaucích, pohlédněte dále i na položení Uher, Čech, Ilyr, a dobře wše uwažte, nežli překročíte Rubikon a zwoláte: Jacta alea esto.

9. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Od nějakého času pozorujeme w nowinách a časopisech ministerských a také w některých jiných časopisech, zwlášť Wídeňských, o jejichžto směru mezi wšemi rozumnými a swobody milownými stejný opowržliwý úsudek panuje, že tyto nowiny wšelijakým spůsobem a někdy welmi schytralým se snaží říšský sněm u národu zlehčiti a nedůwěru proti němu rozsíwati. Proč to asi činí? Proto, že té straně, kterau tyto časopisy buď z dobré wůle nebo za dobrý plat zastáwají, mnoho nelíbí, co říšský sněm w základních práwech ustanowil, a poněwadž tato strana již podle toho, co sněm až posud ustanowil, domýšleti se může, že také později w konstituci samé podobnau cestau kráčeti bude, kterážto cesta sice powede k blahu národnímu, ale nebude k libosti té jisté straně. Proto by nyní tato strana ráda sněm we wšeobecném mínění národu zlehčila, a tudy zničiti mrawní moc, kterau až posud sněm bez wojska a bez kanonů měl proti pánům welícím wojsku a kanonům jejich. Ba strana zpátečnická tak dalece se w hrdosti swé powznesla, že zjewně žádá a křičí, aby císař sněm říšský rozpustil a sám ze swé moci udělil konstituci. Ministerstwo samo zřejmě pohrdá sněmem a neukazuje se ani při poradách jeho w Kroměříži: to samé ministerstwo, které weřejně we sněmu žádalo o prodlaužení ferií wánočních, aby mohlo w nich prý záležitosti swé we Wídni spořádati a pak neustále při důležitých poradách o základních práwech přítomno býti. ( Tak prawil sám p. ministr Stadion we sněmu weřejně. ) Takowé chowání ukazuje patrně, že ministerstwo wýroky sněmu lehce beře, že mu na tom málo záleží, co a jak sněm ustanowí, poněwadž si snad potaji myslí, že beztoho jen tolik z uzawření sněmowních k sankcí přiwede a uzná, kolik se mu líbiti bude. W této důležité pro naši swobodu době zapotřebí jest, abychom my wšichni, kteří se upřímně k swobodě hlásíme, sněm říšský podporowali, oswědčujíce se, že sněm jedná dle naší wůle, že spokojeni jsme z jeho liberálními wýroky, abychom wšichni wystaupili a welikým počtem swým zwětšili wáhu wýroků našeho říšského, ústawodárného sněmu. Redakce Národních Nowin radí tedy úsilně a žádá wšechny stejně smýšlející přátele, aby zasíláli co nejrychlejí možná k říšskému sněmu přípisy ( adressy ), důwěry a oddanosti swé, opatřené co možná nejwětším počtem podpisů. Prosíme, aby se mužowé wlastenečtí této důležité wěci ujali, každý pro město neb místo swé dle nejlepšího wědomí swého takowý přípis ke sněmu zhotowili, jej pak od swých spoluobčanů podepsati dali a poslanci swého okresu do Kroměříže zaslali. Celý politický žiwot jest neustálý boj mezi stranami: dokažme tedy nyní, že naše strana mnohem silnější jest než strana zpátečníků!

15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Slovo o tanci., Autor: Havlíček, Karel Pražský dennník. Takto, prawí pan profesor Stránský we swém „ Slowě o tanci “ w Příteli mládeže 1845 sw. 1.: „ Bály záhuba jsou dětí nejlepších, Morowý jed čisté newinnosti, Peleš lotrowská duším, hrob cnosti, Hody přemilé a slawné duchů zlých: Jsoutě škola pekla, w nížto puch Jizliwých zaráží neprawostí, Wše tu jde na zkázu duše: hosti, Nohy, ruce, usta, srdce, zrak i sluch. “ nejwíce ale střewíce, dlouhé šaty a plíce trpí – dodáwám ještě já ze swé praktické moudrosti, čině při tom laskawé čtenáře pozorny na špatný rytmus w těchto werších, který i sám bez obsahu dokazuje, že pan profesor neráčí být weliký umělec w taktu a w tanci. Každý si může pomyslit, jak pewné a newywratné zásady moje o bálech býti musí, který sem wěda dobře o těchto strašných werších přece ještě dne 10. Unora w outerý český společenský bál we Sw. Wáclawské lázni nawštíwiti neopominul. Tento bál ostatně dobrým uspořádáním ( wšechno w národních barwách, z jedné strany we wýklenku mezi kwítim socha J. C. W. našeho milowaného Zemězpráwce a před ním lew, toilleta pro slečny rowněž tak wkusně a jednoduše okrášlena ) nenucenou weselostí a wůbec wšemi krásnými wlastnostmi opět wynikal, na které sme již w sále Sw. Wáclawském přiwykli. Mezi wšemi ostatními bály ( i národní na Žofíně newyjímajíc ) wyznamenal se také tím, že se tam jen wýhradně česky mluwilo. Mezi welewítanými hosty byli zasloužilí pěstitelé naší literatury a národního jazyka. Cokoli se proti bálům a besedám českým namítá slušně a a neslušně: tolik wšak jisto jest, že se to schwalowati musí, pakli se wždy i we wětších společenských zábawách na jakýsi šlechetnější účel a wýznam nezapomíná, a myšlénka předůležitá národnosti s očí nespouští. Školy a t. d. owšem důležitější jsou, a wšak i pro ty a pro ostatní potřeby národu našeho činí se co možná. A abychom té přísné wěci opět masopustní obrat dali, připomeneme, že jsou bály také důležité pro národní wychowání. Newěříte? – W bálech prý se činíwají prwní známosti a kroky k sňatkům, a z dobrých sňatků býwá dobré wychowání, tedy z dobrých bálů dobré wychowání národu. – Není-li to prawda, aspoň by to mělo prawda býti. Ostatně ještě o našem bále w Sw. Wáclawské lázni dodati musím, že se do sytosti tancowati mohlo, co je pro nemírné tanečníky ( ku kterým nás samého bohdá žádný zlomyslně nepřipočte ) welmi milá, a wšak na Pražských welikých bálech neslýchaná wěc. K nemírným tanečníkům wšak počítáme jen ty, kteří tři noci po sobě tančiti dowedou. H. B.

11. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Slovenské noviny, Autor: Havlíček, Karel Slowenské nowiny. Od 10. čerwence wycházejí we Wídni každý auterek a pátek Slowenské Nowiny, to jest auřední nowiny pro Slowáky w Uhřích. Zewnějšek jejich jest welmi auhledný, formát weliký arch we tří slaupcích. Co se wnitřního zřízení dotýče, musíme wěru statné redakci welice powděčni býti za příčinliwost u wedení tohoto nowého a důležitého orgánu pro Slowanstwo. Již zdaleka widíme na nich praktičnost, která býwá wždy newyhnutelným následkem zkušenosti. Jazyk, kterým psána jest hlawní politická část ( tištěna šwabachem ) jest čistá slowenčina, na které ale nepozorujeme jako dříwe na páně Štúrowých nowinách zaumyslné odchylowání od češtiny, nýbrž spíše naopak přibližowání, tak ku př. prawopis jest takowý jako náš, a proto může tyto nowiny tak dobře Slowák jako Morawan a Čech čítati a rozuměti. Feuilleton pod čárau jest tištěn latinkau, a psán čistým spisowným českým jazykem. Ejhle! Prawá cesta, na které se podaří časem přece spojiti celý kmen českoslowanský do jediného spisowního jazyka: naděje, na kterau stawíme celau budaucnost našeho národu. Čechy, Morawa a Slowensko, národ sedmimilionowý, nebude mezi jinými nikdy tak nepatrný, jako bychom wšichni tři býti museli, kdybychom každý pro sebe jinau cestau kráčeli; slabé až posud literární síly naše nabudau znamenité wáhy a posily we spojení. Ať jen si Slowáci jakožto praktičtí lidé píší w časopisech a w prostonárodních knihách čistau swau slowenčinu, časem swým mnoho dobrého z ní přejde i do spisowní wšeobecné řeči česko-slowanské, a náš starý spisowní jazyk nabude trochu mladé síly. Redakce sama těchto Slowanských Nowin, ewangelík p. dr. Lichard a katolický kněz dr. Radlinský, ukazuje nám w žádaucí swornosti dwoje křesťanské wyznání našeho národu. Kéž by i u nás w Čechách našla tato rozumná náboženská swornost následowníků, kéž by i u nás wymizeli poznenáhlá nábošenští zůřiwcowé jak ewangelického tak i katolického wyznání!! Rowněž potěšitelnau nowinku přinášejí nám tyto Slowenské Nowiny w 8 číšle, kterau zde doslowně wyjímáme, činíce leckterého auřednického starowěrce pozorna na poslední slowa přípisu p. ministra Bacha: Wel. pán collega náš, dr. Radlinský, doručil panu ministrowi Bachowi jeden wýtisk swé náboženské knihy, pod názwem: „ Poklady kazatelského řečnictwa “ – načež od pana ministra poděkujícím přípisem slowanským poctěn byl, který tu w originále, písebnau řečí česko-slowanskau wydaném, sdělujeme. Welebný pane! S potěšením dostal jsem wýtisk knihy Wámi wydané: Poklady kazatelského řečnictwa, která mi od Wašnosti laskawě poslána jest. – Podané dílo není mi toliko čestnau známkau šetrnosti k mé osobě, za kterauž Wašnosti swé uctiwé díky wzdáwám, nýbrž i wítaným důkazem zdárné Waší činnosti we wyučowání a wzděláwání kmene slowenského jazykem jemu přirozeným, k jehož žádaucímu wýkwětu upřímně pomahati za powinnost auřadu swého si pokládám. We Wídni dne 27. čerwence 1849. Bach, c. kr. ministr saudní a p. min. domácích důležitostí.

3. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [sdělení redakční], Autor: Havlíček, Karel * * * Sešlo se k redakcí za posledních dob mnoho článků o robotě. Nahlížejíce wšak, žeby rozbírání této wěci při nynějších okolnostech leda k matenicím wedlo, odhodlali jsme se odložiti jich uweřejnění na příhodnější – ke sněmu. Do té doby se wší sílau o to starejme, aby řádní a potřeby zemské wůbec a selské zwláště znající zástupcowé do sněmu wywoleni byli, a ti aby se o sprawedliwé nárownání robotních a poddanských poměrů na sněm postarali. Pak budau i dobré články o této wěci wítanější než nyní, aby se wěc celá důkladným přetřesením wyjasnila a s lepším prospěchem ku konci přiwedla.

23. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: V Praze dne 23. října, Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 23. října – Nechtěli jsme posud ani wšechny powěsti, které strany příjezdu JMC. zrušení obležení, amnestie atd. buď austně buď w časopisech kolují, do swých nowin přijímati, proto – že jim tuze newěříme. My zde jen uwádíme §. 12 oktrojovaných základních práw, jenž zní „ w pádu wojny neb wnitřních nepokojů, mohau se §. 5. až 11. na čas a na některých místech wyzdwihnauti. “ Poněwadž ale není ani wojna ani wnitřní nepokoje, jsme welmi žádostiwí we základě, kterého zákonu ministerstwo u nás w Praze staw obležení držeti hodlá a kterak se, až jednau sněm powolán bude, z toho zodpowídati míní.

21. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. Za našich časů upnuto jest wšechno téměř snažení na průmysl, na peněžné obraty a spekulace, průmyslem, fabrikami, na bursách, w akciích bohatnau a chudnau lidé jako we snu, sami newědauce jak a kterak. Zároweň také jsau wšeliké nynější okolnosti swěta tak zřízeny, že se jednotliwí boháčowé wždy wíce a nesmírně obohacují, a wětšina při tom tím wíce chudne; weliké hromady pohlcujíce malé okolo sebe zwětšují se, a malé zásobky mizí; ačkoli se se wšech stran ozýwají křiky o swobodu atd., přece samostatných, neodwislých lidí ubýwá den ode dne, a počet služebníků malých i welkých množí se wždy wíce. Nahlížímeli, že prawá swoboda, prawé štěstí nezáleží w literkách a hračkách moderního liberalismu, nýbrž w prawé neodwislosti w samostatnosti pokud možná nejwětší části občanů: tuť sobě tím wíce budeme wážiti stawu rolnického wůbec, do kterého zde nejen selský staw, nýbrž i měšťany a jiné majitele menších hospodářstwí počítáme ( wětší hospodářstwí nelíší se značně od jiných fabrik ). Tito menší hospodářowé jsau nejméně odwislí od kohokoli kromě počasí a Božského požehnání, a wldíme widíme w nich nejjistější obranu proti wšem zhaubným následkům peněžných a průmyslowých spekulac, a proti nepřirozenému, wšeobecnosti škodnému sestředění ( koncentrací ) sil a monopolům. Fabrikace, spekulace agiotage jsau draci, kteří konečně sami sebe pohltiti musí. Příroda sama, tato nejmocnější, stojí w tomto boji na straně rolníků; neboť wýrobky průmyslu nejsau tak nutně a newyhnutelně potřebné člowěku každému, jako pokrm každodenní, a kdo má w rukau špižírný, ten nejjistěji wládne swětem. Proto jenom litowati musíme, že se za našich časů, a to sice zwláště w naší wlasti pro zwelebení rolnictwí w poměru tak málo činí, kdežto se o jiné záležitosti, jmenowitě o průmysl, mnohem wíce dbá. Míníme zde rozšíření wědomostí a zkušeností hospodářských wůbec bez ohledu na jiné poměry hospodářů polních. Když wšak na ty jiné, a wšak na celé hospodářstwí weliký wplyw mající, poměry zřetel obrátíme, tu se nám přede wším wyskytne důležitý a weliký rozdíl selských a neselských hospodářů. Tito nemajíce kromě daní zemských a obecních žádných jiných záwazků mnohem štastnější jsau, než staw selský, na němž posud lpí staré obtíže a následky středowěkowého feudalismu, owšem poněkud zmírněné, ale přec dosti welké. Wláda naše nahlížejíc škod liwost jejich, ráda by sama na cestě sprawedliwé wznesla tyto škodliwé auwazky, a wšak není wěc tato tak snadná, jak by kdo myslil. Snadnější wšak, ačkoli ne tak rychlá, pomoc stawu selskému jest, když se i při nynějších poměrech swých dle možnosti we wšem zwelebowati, a tak k lepšímu a důstojnějšímu 22 postawení přiwáděti bude. A k takowému aučelu sepsána jest kniha Dra. Braunera wydaná sice w jazyku německém ( Böhmische Bauernzustände. Wien. Verlag v. Schmidt u. Leo 1847. ) Jazyk německý není knize této nikterak na škodu, nýbrž naopak jen ku prospěchu: neboť prawdy w ní powěděné, častokrát hodně trpké, hodí se hlawně pro hospodářské pány úředníky, a u těch jest posud němčina téměř wýhradně řečí domácí. Pročež si tím snadněji budau moci mnohau dobrau radu z bohaté zásoby této knížky wywážiti, w nížto p. skladatel nejwětší část poměrů selských a wenkowských, a to wždy ze zkušenosti jemu známých uložil. Hlawní zásluha této knížky, kdybychom ji wšeobecně udati měli, jest ta, že tam p. spisowatel množstwí zlých a škodných obyčejů wenkowských jak w hospodářstwí tak w úřadowání atd., udáwá a popisuje zároweň s dobrau radau, jak by se odstraniti mohli. Již z rozdělení poněkud widěti můžeme mnohostrannost; I. hlawa jedná o wzdělání a wychowání, II. o ustupowání gruntů, sňatcích atd., III. o dělení gruntů, IV. o hospodářstwí wůbec a sice w šesteru oddělení, o polním hospodářstwí, o lukách, o zahradnictwí, o lesích, o chowání dobytka, o průmyslu hospodářském, V. o stawbě, VI. o obecních záležitostech, která jest nejdůležitější. Wšude we knize wane čistě české smýšlení, spisowatel sám prohlašuje se, že jenom o poměrech českých ( slowanských ) sedláků, jakožto jemu ze zkušenosti známých, jednati chce, což i oprawdu zachowáwá. Dedikace knihy, jindy často zcela pozornosti nehodná, jest naopak zde welice wýznamná. Jak jsme již dříwe oznámili, přijal ji J. C. W. náš spráwce zemský, čímž patrně na jewo dal, že jemu náhledy, w knize této obsažené, nikoli nemilé nejsau. W našich okolnostech, kdežto se každý jaksi ostýchá nemilých stránek se dotknauti, a proti zastaralým a zakořenělým předsudkům a zlým obyčejům se postawiti, jest to znamenitá podpora mužů o zlepšení a pokrok usilujících, když pán tak wysoce postawený, jemuž jest swěřena wláda w králowstwí našem, takowé schwaluje snažení. Zároweň wšak i na wýstrahu jest mnohým úředníkům, kteří nechowajíce se dle zákonů, a nadužíwajíce moci swěřené ke zlému, rádi by se tak schowali a ukryli za nedotknutelnost úřadu swého, aby na neslušné jednání jejich od nikud paprslek prawdy proswitnauti, a nehodnost jejich swětu objewiti nemohl. ( Pokračowání )

1. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Sedlákům!, Autor: Havlíček, Karel Sedlákům! Docházejí nás z některých obcí stížnosti menšího lidu na wás sedláci, že wy jen plnau hrstí kořistiti chcete z dobrodiní wšem občanům daných, a při tom zapomínáte na baráčníky a domkáře. My jsme jisti, že sedlák český není neuznalý; wíme, že se w mnohých obcích sami starají o ulehčení swých nemajetníků; wždyť jim samým na tom záleží! Kdo toho ale není, nečekejte sedláci, až přijde rada a rozum w té wěci od hůry; pořádejte si sami již pomalu swé obecní wěci, ku kterým starost o swé bratry nemajetné hlawně náleží!

6. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Dva čiperní lidé]., Autor: Havlíček, Karel Žertowná kronika. Dwa čiperní lidé. Nedáwno rozmlauwali dwa pánowé w Pešti následowně: „ Jak se wede, jak se wede, milý B.? “ „ Tuze dobře, milý A. Manželka mne konečně oblažila dítkem. “ „ Tak? Přeji Wám štěstí! Máte syna nebo dceru? “ „ Hádejte! “ „ Chlapečka — ne? “ „ O nikoli! “ „ Tedy holčičku! “ „ O Wy čtweráku, někdo Wám to jistě řekl! “ „ Na mau čest! Nikdo mi to neřekl, jen jsem tak hádal. “ Za jedenácte let bude peklo přeplněno, po r. 1859 se tam již ani dušička newejde, nikdo tedy nebude zatracen. — Takto káže w Sewerní Americe ( podle tamních nowin ) mauřeninský prorok. Kdo tedy jen po těchto jedenácte let dobře se bude chowati, tomu nebe neujde.

20. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o filozofických přednáškách v češtině], Autor: Havlíček, Karel na kartotečním lístku uvedena strana 728, v naskenovaných listech časopisu strana 729 — S radostí podáwáme zpráwu, že horliwý našinec, proslulý prof. Hanuš, w nastáwajícím školním běhu filosofická swá čtení bude odbýwati w jazyku českém, a sice w Klementinum. Německy bude o této wědě přednášeti proz. prof. Smetana na Nowoměstské liceálce. Oba tito mužowé, oba Heglowci, nebudau kráčeti dle starého šlendriánu, jenž filosofii w nesauwislé kusy cpáwal, nýbrž začnau swé přednášky myslowědau, nechajíce z ní samosobně wywinauti se swědomého ducha na ostatní filosofické wětwe. Prof. Hanuš přednáší dle wlastních swých spisů, které z welké časti již w tisku jsau a do otewření školního roku snad na swětlo wyjdau. Genetický jich powstup, jakož i spůsob slohu a wýklad připojeného jim názwoslowí studium filosofie posluchačům nemálo usnadní. Doufáme, že studentstwo naše dokáže skutkem, že s tělem i duchem náleží národu a že ku čtením českým w hojném počtu se přihlásí. Kéž by jen již i w jiných wědách podobně o wyhowění rownopráwnosti národního wzdělání postaráno bylo! Uwážíme-li, že běžícího roku i w Holomauci, kdež přece po dwě léta ani stolice pro český jazyk nestáwalo, we filosofii, w mathematice a w přírodopisu česky, a sice dle wyjádření samých professorů, s welikým prospěchem se přednášelo: musíme jen litowati, že Praha, jenž má a musí býti středištěm českoslowanského žiwlu, w tak důležitém oboru zůstáwá pozadu.

5. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Výklad hesla Národních Novin. (Pokračování.), Autor: Havlíček, Karel Wýklad hesla Národních Nowin. ( Pokračowání. ) 2. Spojení zemí koruny naší. Koruna česká za minulých časů složena byla z nynějšího králowstwí českého, z markrabstwí morawského, z wéwodstwí slezského a z Lužic. Tyto země míwaly od starodáwna jednoho společného krále, tak jako w nich obýwal národ jeden česko-morawsko-slezský. Později wšak rozděleny byly země na troje wladařstwí čili gubernie: českau, morawskau a slezskau, a to sice z té příčiny, aby tím rozdělením weliká moc našeho národu rozkauskowána byla a tím jistěji se každému nespokojenému hnutí překážka postawila. Za Marie Theresie ztratili jsme od naší koruny Slezsko skoro celé, které Prušanům připadlo a nyní již téměř naskrze poněmčeno jest. Lužice také již welmi dáwno ku koruně naší nenáleží. Zbyly tedy až posud jen Čechy a Morawa, kteréžto dwě země posud podle jména korunu českau twoří, skutečně ale nikterak spojeny nejsau. Poněwadž ale nyní wšichni rozumní w Rakausích za to mají, že se w Rakausku každý národ sám dle potřeb swých zwláštních doma říditi musí, neboť jsau w Rakausích národowé zcela rozliční a sobě nepodobní, tak sice, žeby pak Rakausko bylo spolek národů stejně opráwněných: proto zas wšichni prawí wlastencowé w Čechách i na Morawě po tom tauží, aby Morawa a Čechy dohromady byly jednau částí tohoto spolku rakauských národů. Neboť jsau Čechy a Morawa země sobě auplně podobné, od jednoho národu hlawně zasídlené, tak že se mohau welmi dobře stejnými zákony říditi. Spojením Čech a Morawy dosáhl by náš kmen česko-morawský wětší moci a wážnosti we swětě, neboť jest známá wěc, že se wždy spojenými silami dále dojde 270 než rozdrobenými. Welmi mnoho by též obě země skrze spojení ušetřily w každém ohledu, poněwadž bychom mnoho ústawů, kterých nyní i w Čechách i na Morawě zwláště máme, potom společně užíwati mohli. A wšak se tomuto spojení našemu protiwí nepřízniwcowé naší, kteří se práwem obáwají, že bychom pak my Slowané morawsko-čeští tím spojením proti jejich útiskům se lépe brániti mohli, a posawád jest přewaha těchto našich odpůrců zwlášť na Morawě příliš silná, poněwadž se jim tam podařilo, na mnohých místech proti Čechům u samých Morawanů, našich bratří, nedůwěrů a zášť wzbuditi. Musíme ale doufati, že časem swým, až wzdělání se wíce mezi lidem naším rozšíří, to, co nyní jen wzdělanější žádají, wšeobecnau wůlí se stane celého národu českého i morawského, kteréžto wůli pak žádná moc nepřátelů neodolá. Takowé tedy wzdělání rozšířiti časem swým jest též aučel Národních Nowin. 3. a 4. Zrušení práw feudalních. Rownost wšech stawů před zákonem. Bůh stwořil wšechny lidi podlé obrazu swého, wšichni jsme, jak nás prawé náboženstwí křesťanské učí, bratři, synowé a potomkowé jednoho otce. A wšak během Času přišla lato rownost skoro napořád k zapomenutí. Lidé zlí a mocnější počali panowati nad swými spolubratry a utiskowati je wšelikým způsobem; sami nic nepracujíce žili přece dobře a rozkošně z mozolů bratří swých utištěných, které poddanými nazýwali, a kteří pro ně, pány swé, pracowati museli. Ti, jenž poctiwě a w potu twáři pracowali, wedli žiwot bídný a nuzný, neboť museli nejwětší část wýdělku swého odwáděti jiným. Tito panující powažowali sebe za lid zcela jiný, wznešenější než ostatní, nazýwajíce se šlechtau, a ostatní lid, nemoha se powznésti k lepšímu wzdělání, wždy zůstáwal w temnotě a hrubé porobě. Mezi národy slowanskými we starých časech nejdéle se udržela swoboda a rownopráwnost, neboť wšichni mezi sebau za stejnopráwné se powažujíce, wolili si jen k wůli pořádku starší a wojewody. Později ale národy slowanské, lid tichý a pracowitý, podmaněni jsau skoro wšichni od cizinců Tatarů, Němců, Turků, Maďarů, kteří z nich wšude swé poddané nadělali a štechtu dědičnau mezi nimi zawedli. Nyní nastaly opět blaženější časy, s lepším wzděláním rozšířila se w člowěčenstwu lepší úcta k sobě samému, sprawedliwost nabyla wětší wáhy, stará feudální práwa šlechty uznána jsau za křiwdu a budau zrušena. Zawedena bude auplná rownost každého před zákonem, o které ale musím pro wyswětlení několik slow podotknauti. Rownost tato nemůže záležeti w tom, aby jeden člowěk zcela we wšem se wyrownal druhému, totiž we jmění, we wážnosti, we schopnostech atd., toť zajisté každý nahlíží. Budauť wždy, pokud swět swětem bude, lidé čipernější, přičinliwější, rozumnější, šťastnější atd. než ostatní, a kdyby dnes dwa lidé we jmění sobě docela rowni byli, zítra zajisté již nebudau. Třeba by i rownost před zákonem panowala, musí býti a budau wždy předstawení a podřízení, sice by se pořádek, hlawní potřeba dobrého zřízení, nezachowal. Ale rownost před zákonem znamená tolik, že jeden člowěk k wůli rodu swému nesmí předností nějakých užíwati před jinými. Aby tedy toto i w naší zemi zawedeno bylo, k tomu též budeme wždy obraceti snahu swau, ukazujíce wždy zlé stránky takowých nesprawedliwých předností a blahé následky demokratické sprawedliwosti a rownosti před zákonem. ( Pokračowání. )

15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Bibliotéka mláídeže., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. Bibliotéka mládeže. Spisek k poučení i k obweselení. Wydáwán od Jos. Wěnc. Wlasáka. Dílek pátý. W Praze 1845. W 8. 68 str. cena 8 kr. stř. Sbírka kratších powídek, popisů a básniček dobře wolených pro dítky od rozličných spisowatelů. Takowé zwláště spisy jako tento páně Wlasáků jsou pro mládež wždy důležitější než pouhé, dlouhé, leskawé powídky, z nichž ani hlawa ani srdce ničeho nenabyde.

9. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Ze Slowenska, Autor: Havlíček, Karel Ze Slowenska. Až posud nám bylo welmi diwno, že se Nowiny slowenské a Orel tak málo ujímaly národnosti swé proti Maďarům, myslili jsme owšem, že okolnosti nedowolowaly tomu. Nyní wšak w 62. čísle Orla četli jsme s potěšením článek od p. Št. Lešky " O paradoxách ", třeba w něm byly i nepotřebné narážky. Leška píše mezi jiným: „ Paradoxon jest, když lidé mluwí, že se člowěk w mrtwé latině nemůže naučit aspoň wyšším naukám, tak jako w žiwé mateřské řeči, když ale přece Slowákům, Němcům, Srbům a Rumunům ( Walachům ) w naší wlasti neustanowí wyšší školy s profesory jejich jazyka! " ( Dříwe panowala wšude latina a nyní Maďaři místo ní wštípili swůj jazyk. ) " Paradoxon jest, když naši rození Slowáci we školách aneb přijdauce do auřadů, najednau se přewracují w Maďary a pak si ze swých rodáků posměch činí, aspoň z těch, kteří se nestydí wyznat a nezapříti, že jsau Slowáci. Wlastně toto paradoxon záleží jen w tom, že ti, kteří se za Maďary wydáwají, toho jsau domnění, jako by tím Bohu a wlasti poslaužili... Snad je to prawda, že by byl mezi národy w mrawním ohledu rozdíl? aby platil poměr stupňowý, tak že by si některý národ mohl wlastniti přednost nad jinými, jako to činili Israelité a jako se děje až po dnes? Paradoxon se mi býti zdá, a sice weliké jako Křiwáň, když se lidé odwoláwají na zákon, kterého není, takowým nejsaucím zákonem osprawedlňujíce swé kroky a skoky, když nás w osidla swé národnosti lapiti chtějí, aneb když našinci se wymlauwají, že se musí pomaďarčit, neboť zákon domácí prý tomu chce, již je darmo se protiwiti. Prawí, že co platilo dříwe o latinské řeči, to že nyní platí o maďarské, a z toho odwozují nutnau potřebu, aby se i do obecních národních škol maďarčina uwedla. Prawda jest, na místě latinské řeči stala se řeč maďarská diplomatickau. To jest wěc patrná. Ale newidím w tom žádné nutné potřeby, aby se w národních nemaďarských školách musila maďarčina uwésti i tam, kde jí není třeba, i tam, kde ji nechtějí mít. Kde že stojí ten zákon napsán, aby se w každé obecní národní škole musila latina přednášet? Nu ale, wždyť se prý takměř w každé slowenské škole w obcích 166 na horách děti musily učit po latinsku. Možná wěc, že se w mnohých slowenských školách učili deklinowat; ale ne z powinnosti, nýbrž z dobré wůle buď pánůw představených, buď pánůw patronůw škol a církewníkůw, učil se latinsky jen ten, kdo chtěl, několik synků z přednějsích. Ale nyní chtějí, aby se celá škola i děwčata učily po maďarsku a drahý čas mařily. A proč to neostáwá při starém, t. j. při swobodě, nechť se učí, komu se líbí? Proč někteří páni utíkají ze zkaušek, když se počne mládež nemaďarská ze swého jazyka zkaušet? Paradoxon je: něco poraučet jen slowy, ale skutkem neukazowati, jak to třeba udělati, a proto abych se takowému paradoxu wyhnul, radě wšem národomilowným čtenářům a wlastencům od srdce k nawrhowané w našich nowinách " škole průmyslní " pro Slowáky, která by prý se w Šťáwnici mohla zaraziti, posílám k tomu cíli peněžitý příspěwek s tau prosbau k redakcí Slowenských Národních Nowin, aby tyto peníze – jelikož se ještě sbírka neděje – zatím u sebe podržela, aneb do Prešpurské spořitelny wložila, až se to stane. Z toho jest patrno, že také Slowáci nahlížejíce potřebu průmyslní školy w jazyku swém, o ni se zasaditi chtějí. — Kýž by se jen dobře podařila! Red. Jak bude něco z té školy, potom zase podle možnosti na ni dám a dáwati budu. Prozatím budiž dosti těchto několik paradoxů. Jest jich ještě bohužel dost mnoho. Musíme je poznáwat, abychom se jich warowati mohli. Ku konci tohoto článku s ohledem na prwní paradoxon ptám se: nebyloliby dobře, až budeme mít slowenská gymnasia a lycea ( t. j. takowá, kde se wšecky wědy w slowenském jazyku přednášet budau ), aby se našim mladíkům dala do rukau kompendia nauk w slowenském neb českém jazyku wypracowaná, aby aspoň wěc samu we swé mateřské řeči jmenowati a jí tak lépe porozuměti mohli? Takowé mostky, jako kdosi w Čechách čili na Morawě k filosofii udělal! – Štěpán Leška.

10. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Nejnovější zpráva, Titulek: [zpráva o obsazení Prahy vojskem a o zatýkání mnoha osob], Autor: Havlíček, Karel — W noci na dnešek děly se w Praze neobyčejné wěci. Časně ráno zpozorowalo se, že jsau oba mosty wojskem silně oasazeny a w noci jest mnoho osob zatknuto. S jistotau to nyní wíme jen o p. Sladkowském, ku kterému, jak jeho matka wyprawowala, we 2 hod. w noci přišlo wojsko. Co se jinák dělo, nemůžeme posud powědíti, neboť o tom rozličné powěstí kolují. Jisto také jest, že w bytu p. setníků nár. gardy Fingerhuta a Rotta w noci se pobralaod wojska ärariální zbraň, která byla dříwe náodní obraně wydaná. Také jsau na Malé straně wšechny ulice k Starému městu silně wojskem obsazeny a před hlawní stráží stojí děla se zapálenými lunty; i na hradě jest wojsko w hotowosti. Wyswětlení k této neobyčejné události newíme posud žádné, než že se za posledních dnů wšeobecně wyprawowalo po městě, že prý má wypuknaut nějaké powstání. Také p. Gauč a p. Frič mladší byli prý w noci zatknutí. Další zpráwy budaucně; jenom ještě tolik, že jsem práwě nyní slyšel na radnici od p. purkmistra, že prý spráwce zemský wyřknul staw obležení nad Prahau, což by wěru tím diwnější bylo, poněwadž nikde ani zmínku o nepokoji newidíme. Wojáci maďarského pluku jsau za Poříčskau branau; jak se prawí proto, že se wláda obáwá o jejich wěrnost. Také se práwě nyní mezi 8—9 hod. ráno odwážejí od wojska dwě děla z dílny p. Egra, byla tam odeslána setnina wojska pro ně.

11. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola VI. Co zatím Čičikow sám u sebe přemýšlel a usmíwal se přezdíwce dané Pluškinowi od sedláků, nepozorowal, že wjel doprostřed obšírné wesnice ( sela W Rusích se jmenuje wesnice s kostelem selo; bez kostela děrewňa, a malá wesnice blízko města slobodka. ) s mnohými chalupami a ulicemi. Brzy wšak ho na to učinil pozorná pořádný štulec, spůsobený od trámowé dlažby, před kterau se w tom ohledu musela schowat každá kamenná městská. Tyto trámy jako klaviatura na fortepianu zdwihaly se brzy nahoru brzy dolů, a neopatrný jezdec dostal buďto bauli w týle, nebo modřinu na čele, aneb se mu přihodilo, že si wlastními zuby swými ukausnul welmi bolestně špičku swého wlastního jazyka. Jakausi zwláštní wetchost pozorowal na wšech staweních: trámy chalup byly začernělé a staré, mnohé střechy byly jako řešeta, na jiných byl jenom hřbítek na hoře a po stranách jen holé tyčky jako žebra. Zdálo se, že sami mužíci z nich sebrali došky a krytinu, saudíce owšem rozumně, že w čas deště beztoho chalupa nedá záštity, a když je hezky, že nekape taky, a powalowat se w ní není třeba, když je dost místa w hospodě, na silnici – zkrátka kdekoli. Okna w chalupách byly beze skel, některé zahražené hadrem neb kožichem: dřewěné pawláčky obyčejné na ruských chalupách byly schýleny na stranu a začauzeny. Za chalupami táhly se weliké kusy polí s obilím, zastárlým již dáwno; barwa byla jako starých, špatně wypálených cihel, prorostlé bylo wšelikým smetím, ba někde i křowinami. Obilí bylo patrně panské. Když přestaly chalupy, objewil se panský dům, okolo něho pustá zahrada neb wlastně zelní pole obehnané nízkým plotem místy rozbauraným. Jako nějaký přestaralý invalida wypadal tento dlauhý, dlauhanácký a podiwný zámek. Někde byl na jedno patro, někde na dwě: na tmawé střeše, která neukrýwala wšude dokonalé jeho staré audy, čněly dwa balkony naproti sobě, oba již silně nachýlení a opláchlí ze swé býwalé barwy. Stěny byly sem tam již bez obmítky, a jak widěti bylo, utrpěly již mnoho od rozličných nehod, dešťů, wichrů a chumelic. Okna byly jenom dwě otewřené, ostatní wšechny zawřené okenicemi neb dokonce zatlučené prkny. Tyto dwě okna byly wšak již také přisleplé, na jednom bylo widěti přilepený weliký tříhran z modrého cukrowého papíru. Po několika záhybech octnul se hrdina náš před samým domem, který se mu zdál nyní tím truchliwější. Zelená plesniwina pokryla již wetché dřewo na ohradě a na wratech. Hromada stawení: pro služebnictwo, kůlny, komory patrně již zešlé naplňowaly dwůr; wedle nich na prawo a na lewo widěti bylo wrata do jiných ještě dworů. Wšechno poukazowalo na to, že zde časem swým chodilo hospodářstwí podle welikého spůsobu, nyní ale wšechno bylo pošmaurné. Nic nebylo widěti ožiwujícího tento obraz, ani otewírající se dwéře, ani wycházející odněkud lidi, žádných prací a klopotů domácích! Jenom hlawní wrata byla otewřena a to proto, že tam wjel sedlák s naloženým, rohožkau pokrytým wozem, který se objewil jako na schwál proto, aby ožiwělo trochu smutné místo: jindy býwala i tato zawřena, neboť w železné petlici wisel zámek-obr. U jednoho stawení brzy zpozorowal Čičikow jakausi figuru, která se počala wadit se sedlákem. Dlauho nemohl poznat, jakého pohlawí jest tato figura: ženská nebo mužský. Šaty měla zcela neurčité, podobné welmi ženskému swrchníku, na hlawě čepici, jakau nosíwají wesnické ženy, ale hlas se mu zdál trochu hřmotný na ženskau. I ženská! pomyslil si, ale brzy zas prawil: Ale přece ne! Přece ženská! prawil konečně po bedliwějším rozhledění. Figura ta hleděla zase na něho též bedliwě. Zdálo se patrně, že jí je host něco diwného, neboť neprohlížela jenom jeho samého, nýbrž i Selifána i koně od ocasů až k hubám. Podle wisících w zápasku klíčích a proto že nadáwala muži dosti oškliwými slowy, usaudil Čičikow, že to bude asi hospodyně. „ Slyšíš, matko, “ prawil wystupuje z bryčky – „ jak pak pán? “ „ Není doma, “ wskočíla mu hospodyně do řeči, nečekajíc ani na ukončení otázky, a pak asi po minutce dodala: „ A čehož byste rád? “ „ Mám s ním co jednat. “ „ Jděte do pokoje! “ prawila hospodyně, odwrátíc se a ukazujíc mu záda zaprášená maukau a pošita welikau záplatau. Wešel do tmawé široké síně, ze které zawanul chlad jako ze sklepa. Ze síně přišel do pokoje, také tmawého, jen drobet objasněného swětlem procházejícím skrze škwíru pode dweřmi. Otewřel tyto dwéře a octnul se konečně na swětle, ale byl překwapen nesmírným nepořádkem. Na jednom stole stála slaměná židlice a wedle ní hodiny se zastaweným perpendiklem, ku kterému si již pawauk zawěsil pawučinu. Tu také stál stranau ke stěně přiklopený škopek se starým stříbrem, s flaškami a s kytajským porcelánem. Na psacím stole, wyloženém perlowau matkau, která již místy wypadala zanechawši po sobě jenom žlábky s klihem, leželo množstwí wšeho možného; hromada drobně popsaných papírů, přikrytá mramorowým pozelenělým kamenem s wejcem na rukowěti, jakási stará kniha w kůži wázaná s čerwenau obřízkau, limon celý wyschlý, weliký asi jako lískowý ořech, odražený kausek stolice, sklenička s jakausi tekutinau a w ní tři muchy přikrytá ale psaním, kausek wosku pečetního, kausek hadřičku někde zdwihnutý, dwě péra zamazané od ingaustu wyschlá jako sauchotináři, párátko na zuby celé sežlautlé, kterau si snad pán šťaural w zubech hned po wpádu Francauzů do Moskwy. Po stěnách bylo rozwěšeno welmi těsně a bez plánu několik obrazů: rytina dlauhá a zažlautlá jakési bitwy s ohromnými bubny beze skla we skwostném rámci; pak skoro po půl stěně weliký olejem malowaný obraz rozličných owoc, kwětů, s přeříznutým melonem a kačenau wisící dolu hlawau. W prostřed stropu wisel lustr we plátěném pytlíku, který byl od prachu již podobným hedbáwnému coconu, když w něm ještě sedí čerw. W kautu pokoje byla nawalená hromada toho, co bylo wětší a nezasluhowalo ležet na stole. Co ale bylo na té hromadě těžko uhodnaut, neboť tam bylo tolik prachu, že se každému, kdo se chtěl dotknaut, ruce přeměnily hned w rukawičky: patrně se ale odtamtud widěti dáwaly půl zlámané lopaty a starý podšew od boty. Nemohlo by se říci, že w tomto pokoji bydlí žiwý twor, kdyby byl neznamenal jeho přítomnost starý obnošený klobauk ležící na stolici. Co zatím Čičikow prohlížel tento podiwný nábytek, otewřely se dwéře postranní a wstaupila ta samá hospodyně, kterau potkal na dwoře. Ale tu pozorowal, že to byl přece snad spíš šafář než hospodyně: neboť hospodyně si neholí bradu a tento holil a jak se zdálo jen málo kdy, neboť celá brada byla podobna hřeblu, kterým se česají koně w maštalích. Čičikow s wýrazem otázkowým na twáři očekáwal netrpěliwě, co mu řekne šafář. Šafář také ale čekal, co mu řekne Čičikow. Konečně tento wida takowé podíwné nedorozumění, zeptal se: „ Nu, což pán? je we swém pokoji? “ „ Tu je hospodář! “ prawil šafář. „ Nu kde pak? “ opakowal Čičikow. „ Což tatíku? jste snad slepý? “ prawil šafář. „ Hehe! Nu wida, hospodář jsem já sám. “ ( Pokračowání. )

7. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Něco o reakci, Autor: Havlíček, Karel Něco o reakci. Tohoto slowa se za našich časů tuze mnoho užíwá, a uznali jsme potřebu, i w těchto novinách, kde, posawad málo místa nalezlo, též něco w čas o reakci podotknauti. Patrno jest, že se konstituce mnohým dokonce nelíbí, kteří za starých časů na autraty swých utištěných spoluobčanů dobře a pansky žili: kdo jsau tito, lehce bude uhodnauti, tak že je ani wypočíláwati nemusíme. Wzpomeňte si jen, kdo wás utiskowal, komu jste hodně platiti museli za každý krok, který udělal, kdo se nad wás ostatní nesmírně powyšowal atd., a budete hned wěděti, komu se konstituce nelíbí. Auhlawní ale nepřátelé konstituce a swobody jsau nerozumní auředníci; rozumní a poctiví zajisté se se wšemi ostatními občany z naší swobody radují. Přičiňowání a usilowání těchto wšech nepřízniwců swobody a zastaralých utlačowatelů lidu jmenujeme krátkým slowem reakce čili zpátečnictví, a každého takowého reaktionářem čili zpátečníkem. Poněwadž jest reakce wěc hanebná, nikdo zajisté se nepřizná sám, že je reakcionář; tak jako falešní hráčowé si na swůj dům newywěsí tabuli: „ N. N. falešný hráč, " tak také žádný reakcionář neřekne, že si přeje reakci, nýbrž bude wždy hleděti, chytrým wýmyslem spoluobčany swé o jejich nowá práwa a swobody obelstíti, aby to napřed sami ani nepozorowali, a pak když zpozorují, ani již moci neměli, opříti se proti swým utiskovatelům. Toť byla dlauhá předmluwa k tomu, co o nynějších okolnostech našich říci chceme. Známo jest, že se po událostech Sw.–Dušních w Praze a w celých Čechách nesmírné změny staly; mnozí počali auzkostliwě křičet: reakce, reakce, přijdeme o swau konstituci. Na to ale naše nynější wláda hrabě L. Thun ubezpečuje nás weřejně tiskem, že se konstituce nikterak rušiti nebude. Wládní nowiny, které zastáwají we všem mínění hr. Thuna, píší dokonce „ o wykřičeněm fantomu ( t. j. strašidle ) reakci. " A dále doleji doslovně takto: „ Powěsti, žeby se byli Češi strojili wyhubit Němce, a podobné, nemůžeme powažowat za nic jiného, než za zlomyslné wýmysly k hanobení jména českého. Rowněž bylo wšude patrno, že se nikdo neopowážil wyřknauti slowo o nějakém spronewěření císaři nebo proti spojení s ostatními rakauskými zeměmi. Wyjádření takowé by owšem bylo wzbauření jako woda oheň uhasilo, a jistě proti tomu obrátilo, kdo by je byl pronesl. Nepochopitelná jest nám tedy bázeň, jakoby věc česká národní měla utrpěti, nebo snažení naše býti zmařeno, nebo dokonce práwa národu daná ztenšena. Jako nejsau swobody konstituční, od dobrotiwého našeho panowníka dne 15. března a 8. dubna nám udělené, následkem posledně zběhlých událostí ani nejmenším narušeny, tak jsau a budau přísně zachowána a šetřena nedotknutelná práwa národnosti naši " atd. Takto psáti a mluwiti jest owšem wěc snadná, ale jak těžko jest takowým slowům wěřiti, když jim skutkowé, a to po celé zemi, zcela odporují! Jak těžko jest dokázati, že je léto, když jsau řeky zamrzlé! W Praze jest wšem lidem i nejpokojněším, i národní gardě, o které wšeobecně známo jest, že na zbauření aučastenstwí neměla, odebrána zbraň; to samé se děje po wenkově; Praha jest tichá jako hrob, nikdo si netraufá na ulici ani dupnaut neb vykřiknaut, není v celém městě téměř ani kusa zbraně: a přece jest Praha ještě podnes v obležení vojenském — a to jest národní garda; nikomu není dowoleno wydáwati bez zwláštního powolení plakáty ( ohlášení ) neb běžní listy, časopisy drží se rozličnými výhružkami we krotkosti Redaktor těchto nowin byl pro dodatek w č. 59., jenž k oznámení hr. L. Thuna od 21. čerwna učinil, a we kterém o spiknutí pochybuje, před hraběte L. Thuna na hrad Pražský powolán, tam přísně napomenut s wýhrůžkau trestu při stejném pokračowání. – a to jest swoboda tisku; žádné schůzky se držeti nesmí, a jak doslýcháme, jednalo prý se již o zawření besedy měšťanské a to jest associace: zkrátka v Praze kromě toho slova konstituce nyní dokonce nic konstitučního nevidíme a nezakaušíme. Owšem wšeho toho jediná příčina jest „ staw obležení ", nač ale a proč jest tento staw obležení, o tom nás ještě nikdo neponaučil. Osobní swoboda a jistota, která nám již udělena jest od JMC., ta se nyní dokonce nezachowáwá, a nikdy člowěk není jist, že za dwě hodiny nebude sedět we wězení na hradě Pražském, kdežto mnozí po mnoha dní ani k výslechu nepřišli. Zkrátka nevidíme nikde jednání konstituční. Sněm náš český beze wší podstatné příčiny a proti zjewné wůli J. M. C. krále našeho nedrží se, neboť J. M. C. král náš chtěl a nařídil, aby sněm český před říšským se držel, a volby byly z větší části ukončeny. Proti Wídeňskému sněmu, na který se kromě toho již také volení jen na kwap a tak řka halabala děje, již také počíná jeden hrabě, o němž jest známo, že důvěrník jest hraběte L. Thuna, v jedněch zdejších německých novinách chytrým způsobem wystupowati, s tím aumyslem, aby i k tomu sněmu nepřišlo. Ptám se tedy: co jest konstituce bez sněmu? Již od polowice března máme konstituci na papíře, ale od té doby po čtyry měsíce nemohl se žádný sněm započíti! Je-li to jen náhodau, o! pak prawím: Bezbožná náhodo, která nás okrádáš o naši poctiwau swobodu! Jen skrze sněm může konstituce skutečně uwedena býti. Bude-li to ale ještě dlauho tak beze wšeho sněmu trwati, což jiného míti můžeme v celé zemi, než nejwětší nepořádek, nejistotu, hádky, osočowáni a – krweprolití. Staré zřízení přestalo, nowé se nezavádí! Také se poznenáhla newzdělanějšímu lidu pro ty nepořádky sama konstituce w nelibost a podezření uwede, neb si ještě pomyslí, že tyto nepořádky jsau následkem kostiluce samé! Ať se jen p. hrabě Thun přeswědčí, jak konstitučně se nyní wšude po wenkowě děje: jsauť lidé nejwíce auředníci a také od wojska, kteří zjewně říkají posmíwajíce se: Již jest po konstituci! Sněm jedině může nám pomoci, a kdo zdržuje sněm, jest auhlawní nepřítel swobody, pořádku a blaha země. Jen jedinau wěc powažte: jaké jest po celé zemi braní na wojnu; kdyby ale byl sněm, ustanowil by sněm sám, má-li se bráti a jak mnoho wojska země dáti má, a jsem přeswědčen, žeby sněm se zřejmě wyslowil proti wojně, která nepotřebná, marná jest a naši zem do nejwětší zkázy uwede. Neboť již skoro wojna celé zemské důchody pohlcuje, dluhy se nesmírně množí a bankrot zemský se wší swau hrůzau visí nám nad hlavami! H. Borowský.

13. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Hospodářství a průmysl., Titulek: [Změny zřízení průmyslního]., Autor: Havlíček, Karel Hospodářstwí a Průmysl. ( Dokončení průmyslního a řemeslnického řádu. ) Nechtělyliby jednoty přijímati towaryše a učedníky, musilo by se těmto dáti práwo, zřizowati wlastní jednoty ze sebe a rokowati o uspořádání mzdy, při čemž by ale opět musil být purkmistr aneb wyslaný od něho aud magistrátu předsedau. Kdo by chtěl w městě si zříditi wlastní žiwnost, musil by býti měšťanem, míti 25 let, a dobrau powěst. Wdowa nebo swobodná dcera může žiwnost po zemřelém mistru dále wésti. Dowolení práwní potřebují jediné ony žiwnosti, které musí býti pod auředním dohledem, jako lékárny, hospodářstwí, prachowní mlýny a t. p. Žiwnosti, které nejsau wtěleny do sborů a tříd, mohau býti potwrzeny pauze od obecní raddy. Kdo chce zříditi fabriku, musí se wykázati, že se wzdělal w průmyslní nebo polytechnické škole, nebo w obchodu učil. Kdo bude chtět wstaupiti do některého sboru, bude zkaušen od auda průmyslní raddy, který w ní náležitý sbor zastupuje a jsa pak po zkaušce přijmut obdrží práwo, bráti práce této třídě náležité, s jejími wýrobky, i kdyby je sám nezhotowowal i s náležitými látkami stálý obchod wésti, ano i z jedné třídy do druhé přestupowati, dokáželi dostatečně, že w ní se bude moci lépe žiwiti, a wšak přestupující s jistého sboru do druhého musí se nowé zkaušce podrobiti. Zkaušek může býti předsewzato několik najednau po 3, 6 až 12 měsících se sešlých, a kteří mají býti zkaušeni, musí potřebné wěci a nástroje sami přinésti. Takto shromáždění nástawající žiwnostníci dostanau pak wšichni stejný úkol a wykonaji jej pod dohledem průmyslní raddy. Tato radda pak rozhodne podle mínění swého auda z náležitého sboru wywoleného, zdali a jak je zkaušený schopen, a její wýrok se pak napíše do wyswědčení. Přijmutý se pak může usaditi w kterémkoliw okresu, wyplníli ostatně zakonní wýmínky. Weškeré platy za přijímání učedníků, powyšowání towaryšů a přijímání mistrů se zruší a peníze w cechowních pokladnicích složené se odewzdají do pokladnic pro pohřby, neb nemocné, nebo se mistrům rozdají. Průmyslní radda bude rozsuzowati různice, a rozhodowati nad newykonáním učednických smlauw, které, hned jak ustanoweny byly, musejí raddě býti podány; bude prwní instancí we přích weškerých průmyslníků w náležitém okresu, a pokročíli pře k wyšším úřadům, budau příčiny wýroku jejího powažowány za zdání zkušených. Takowý je hlawní obsah náwrhu, který ku konci žádá, aby weškerý náwrh byl podán zkušeným mužům z celé země shromážděným, a jejich zdání aby pak spolu s tímto řemeslním řádem bylo k zemskému sněmu wznešeno. Dále aby komora zwláštním přípisem žádala welkého wéwodu, by u Bundestagu usilowal, aby we weškerém Spolku práwo majetnické k dušewním wynálezům io technických nálezích platilo. Weškerá komora jednohlasně ustanowila, aby se o tomto náwrhu rokowalo.

25. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Pomněnky., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. 1 ) Pomněnky na rok 1846. W Praze ( za 24 kr. stř. ) Jest to opět ouhledná malá knížečka, která se dámám při bále na upamatowání dáwá již po několik let. W letošní jest kromě obálky a titulu w barewném tisku, také podobizna Elišky králowny české; a co do obsahu malý wýňatek z Meče a Kalicha na dwou listech a pak nowela: „ Hra z ochoty “ na 72 stranách. Soudili bychom, že jest přiměřenější wěc, aby tato knížečka raději wíce rozmanitých malých článků obsahowala, tak by z ní powstati mohl příjemný almanašek, který by zajisté u mnohých dám zároweň co upomínka zažitých na bále sladkostí dlouho obliben zůstal, a — snad také čtení došel, co se českým knihám u našich dám nehojně přiházíwá. Zároweň wšak by snad páni wýboři tu opatrnost míti mohli, že by se tyto Pomněnky teprw při odchodu rozdáwaly, dílem aby na bále nepříležitosti nečinily, dílem aby se neporušené zachowaly. Slyšíme, že se chystá almanach prací samých dám, nemohl by snad tento raději skrownější a lepší, a pak drobně tištěn býti, aby takowé, jak se mi zdá, přiměřené místo w literatuře míti mohl? Wždy jindy wšak bychom my, literáti a umělci čeští, o to se postarati dowedli, aby takowým spůsobem bál národní tak skwěle a zároweň pomíjejicí wyražení, aspoň nějakou pěknou a trwanliwější památku po sobě zůstawil.

15. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O volbě do sněmu], Autor: Havlíček, Karel H. B. Wolba pro okres Lobosický podala nám opět důkaz nesjednocenosti našinců a nezkušenosti jejich w takowýchto politických záležitostech. Okres tento má wíce českých než německých obywatelů, a přece wywolen jest dr. Stamm. Nechceme nic jiného namítati proti tomuto wyslanci, než že není našinec, že není kandidát naší strany – a dost toho. Když se wůbec projde počet wšech poslanců králowstwí českého, widíme hned, jak nezběhlí jsau našinci we wolení a jak mnoho se ještě w tom ohledu přiučowati musí konstitučnímu žiwotu. Mezi 90 poslanci z Čech mělo by wlastně asi 60 býti prawých Čechů podlé počtu obywatelstwa, a jest jich skutečně jen asi 50; deset poslaneckých míst si tedy lid náš od Němců nechal obsaditi, a to není maličkost, když powážíme, že se často 5 i méně hlasy nejdůležitější wěci rozhodují. Musíme si zwykati wětší činnosti, nespoléhati se na náhodu, každý obywatel okresu má o to dbáti, aby zwolen byl dobrý poslanec. Před wolením mají se woličowé již napřed umlauwati, když zapotřebí, o radu tázati, nade wšecko ale, když protiwnau stranu mají, sami se sjednotiti a nesjednoceností swau neudáwati wítězstwí protiwníkům. Na příklad ( ale špatný ) klademe okres Litomyšlský. Litomyšl, tak wlastenecky smýšlející, swobodymilowné město, weliká část českých osad, a jaké má ten okres poslance? – Do říšského i do českého sněmu zastupuje ten okres německý rolník! Budeme-li tak pokračowati bez plánu, nedojdeme daleko: protiwníci mnohem činnější a sjednocenější jsau a leckde nad námi wítězí, kde by toho zapotřebí nebylo. Doufáme, že aspoň při jiných wolbách naše česká strana wšechny síly nasadí, a žádáme také horliwé našince, aby wšude w takowých pádech bedliwi a přičinliwi byli. Kdo wí, jak důležitý jest hlas na sněmě říšském, zajisté bude s námi stejného smýšlení! –

5. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola XI. Nic se ale nestalo tak, jak si myslil Čičikow. Předně probudil se později než myslil – to byla prwní nepříjemnost. Wstana hned poslal podíwati se, je-li zapřažena bryčka a wšechno připraweno: ale oznámilo se mu, že bryčka není ještě zapřažena, a nic že není připraweno. To byla druhá nepříjemnost. On se rozzlobil, umínil si také dát něco we spůsobu záhlawku našemu příteli Selifanowi, a očekáwal jen netrpěliwě, jakau tento uwede příčinu swého opoždění. Brzy se objewil Selifan we dweřích, a pán měl potěšení slyšet ty samé wěci, které obyčejně se musí slyšet od služebníků, když je zapotřebí brzy wyjet. „ Ano wždyť, Pawle Iwanowiči, bude zapotřebí koně okowat. “ „ O ty traubo! štětino! a proč si to neřek dříw? Neměl si snad k tomu čas? “ „ Nu čas, tento jsem měl... A pak také kolo, Pawle Iwanowiči, ráf bude také zapotřebí nowý, proto že je teď cesta tuze drsnatá, wšude takowé díry... A tento, dowolíte-li podotknaut, předek bryčky je celý rozwrzaný, že snad ani na dwě štace newydrží. “ „ I ty darebáku! “ křiknul Čičikow sraziw ruce a přistaupiw k němu tak blízko, že se Selifan ze strachu, aby nedostal od pána nějaký present, trochu sepial do zadu a odstranil se. „ Chceš mne zabít? he! myslíš mne zamordowat? Na silnici mne chce zawraždit, lotr; šiško ty proklatá, ty morský welblaude! he, he? Tři neděle jsme seděli na jednom místě, he? A kdyby se jen zmínil, nedbalec – ale teď na poslední chwíli leze! když už jest skoro aumysl sednaut si a jet, he? a tak teprwa teď jsi se rozmrazil, he? he? Wždyť jsi to wěděl dříwe? wždyť si to wěděl, he? he? Odpowídej! Wěděls, he? “ „ Wěděl, “ odpowídal Selifan se skloněnau hlawau. „ No tak proč jsi to tenkrát neřekl, he? “ Na tuto otázku Selifan nic neodpowěděl, ale skloniw hlawu zdál se sám k sobě mluwit: „ Wida jak to kozel chtěl mít: wždyť jsem to wěděl, ale neřekl. “ „ Tak teda táhni, přiweď kowáře, a ať je za dwě hodiny wšechno hotowo. Rozumíš? dozajista za dwě hodiny, a nebude-li, tak já tě, já tě... do kozlíka sehnu a na uzel zawážu! “ Hrdina náš byl tuze rozzloben. Selifan jíž se byl obrátil ke dweřím, aby šel wyplnit rozkaz, ale zastawil se ještě a řekl: „ Ano pak ještě, pane, strakatého koně by bylo wěru nejlíp prodat, proto že je, Pawle Iwanowiči, zcela ničema, takowej kůň, zrowna nedopauštěj Bože, k ničemu. “ „ Ano! teď poběhnu na rynk prodáwat ho! “ „ Wěru Pawle Iwanowiči, jenom tak na pohled je hezký, ale takto docela ničemný kůň; takowého koně nikde... “ „ Osle! až ho budu chtít prodat, prodám ho. Ještě se dá do rozkládání. Budu ale widět: jestli ty mi nepřiwedeš w tu chwíli kowáře, a za dwě hodiny nebude wšechno hotowo, takowý ti dám pohlawek.... sám swůj wlastní obličej neuzříš! Pašoł! stupaj! “ Selifan odešel. Čičikow ztratil docela dobrý humor, a zabřinčel o podlahu šawlí, která s ním jezdila pro nahnání náležitého strachu každému komu zapotřebí. Asi čtwrt hodiny se musel mazat s kowáři, než se smluwil, proto že kowáři, jako obyčej býwá, byli patrné šelmy, a zpozorowawše, že jest práce na kwap potřebná, požádali šestkrát tolik. Jakkoli se rozpálil, nazýwaje je taškářemi, lotry, okrádači pocestných, ba dotknul se i posledního saudu, ale nemohl kowáře ničím obměkčit: oni zachowali docela swau rolli, nejenom že nic neslewili, nýbrž mačkali se s prácí místo dwau hodin plných pět a půl. Mezi tím časem měl Čičikow potěšení zakusit ty příjemné minuty, známé každému cestujícímu, když již je wšechno do tlumoka uloženo, a w pokoji se jen powaluji prowázky, papírky a rozličné smetí, když člowěk widí okolo swého okna přecházet hromady lidi, rozmlauwajících o swých hřiwnách a s jakausi hlaupau wšetečností zdwihajících oči k jeho oknu, co ještě wíce dopaluje takowého nejedaucího cestujícího. Wšechno co jen widí, i krámek proti jeho oknu, i hlawa babičky, bydlící na proti němu, wšechno to je oškliwé, ale přece neodejde od okna. Stojí brzy se zapomínaje, brzy zas obrací nějakau mrzutau pozornost k wšemu tomu, co se před ním hýbá a mele, a dusí ze zlosti nějakau muchu, která práwě bzučí a škrabe se na skle pod jeho prsty. Ale wšechno má konec, a žádaucí minuta nastala: wšechno bylo připraweno, předek bryčky byl sprawen, kolo bylo potaženo nowým ráfem, koně wywedeny a napojeny, a lotři kowářowé odtáhli, přepočítawše obdržené ruble a přejíce mnoho štěstí. Konečně se zapřáhlo i do bryčky, a dwa horké koláče, práwě kaupené, položily se tam, také Selifan již strkal něco pro sebe do kapsy stoje u kozlíka, a sám hrdina náš sedl do powozky, doprowázen smeknutím čepice hostinského služebníka a hromadau hospodských a cizých lokajů a kočí, kteří se sešli pozewlowat jak odjíždí cizí pán, a bryčka, we kteréžto jezdíwají swobodní pánowé, která tak dlauho postála we a snad také promrzela již čtenáře, konečně wyjela ze wrat hostince. Chwála Pánu Bohu! pomyslil si Čičikow a udělal kříž. Selifan šwihl bičem, k němu si přisedl Petřík, a hrdina náš usednuw si lépe na gruzínském koberci, založil si za záda koženau podušku, přitiskl ty dwa horké koláče, a powozka začala opět poskakowat a nahýbat se za příčinau dlažby, mající jak již známo překacující sílu. S jakýmsi nejistým citem hleděl on na domy, stěny, ploty a ulice, které také ze swé strany jako poskakujíce pomalu cauwaly do zadu, a ježto Bůh wí sauzeno-li mu jest uwiděti ještě kdy we swém žíwobytí. Při zatáčce do jedné ulice musela bryčka zastawit, proto že se tam tudy táhl přes celau ulici pohřeb. Čičikow poručil Petříkowi, aby se zeptal, koho pochowáwají, a dowěděl se, že prokurátora. Naplněn samými nepříjemnými upomínkami hned se schowal do zadu, zakryl se koží a zatáhl oponku. W tulo dobu, když byla powozka tímto spůsobem zastawena, Selifan a Petřík, nábožně smeknuwše klobauky, prohlíželi, kdo, jak, w čem a na čem jede, počítali, kolik bylo wšech jdaucích a jedaucích, a pán nařídiw jim, aby se nehlásili a nepozdrawowali žádného ze známých lokajů, také si počal bázliwě prohlížet skrze sklíčka w kůži: za truhlau šli se smeknutými klobauky wšichni činowníci. Počal se již strachowat, aby nepoznali jeho powozku, ale jim nebylo do toho. Oni se ani nepustili do rozličných rozhoworů, jaké obyčejně wedau mezi sebau doprowázející nebožtíka. Celá mysl jejich byla sestředěna jenom na sebe: každý myslil, jaký bude generální gubernátor, jak začne a jak se k nim zachowá. Za činowníky jdoucími pěšky jely kočáry, z nichžto wykukowaly dámy we smulkowých čepcích. Podle hýbání pysků a rukau bylo widěti, že wedau žiwé rozmluwy; může být, že také mluwily o příjezdu nowého generálního gubernátora, dělajíce plány strany bálů, které bude dáwat, a staraly se o swé krajky a záhyby. Za kočáry jelo několik prázdných drožek, a pak již nic, tak že hrdina náš mohl jet dále. Odhaliw kožené oponky wzdechnul z hlaubky duše: „ Wida prokurátor! žil, žil, až pak umřel! a teď wytisknau w nowinách, že skonal k weliké žalosti swých podřízených a weškerého člowěčenstwa, ctěný občan, starostliwý otec, příkladný manžel, a mnoho napíšau wšelikého druhu; ať si třeba, chtějí-li přidají, že byl doprowázen pláčem wdow a sirotků; ale kdyby se celá wěc jak náleží rozwážila, nebylo na něm na mau duši nic jiného než husté brwi. “ Tu poručil Selifanu, aby jel zčerstwa, a zatím si pomyslil: přece je to ale dobře, že jsem potkal pohřeb, říká se, že to znamená štěstí. Bryčka zatím již zajela do pustějších ulic; brzy se již jen táhly dlauhé, dřewěné ploty, zwěstující konec města. Taky se již dlažba skončila a rohatka, a město bylo pryč, konec, a zase na cestě. A zase na obau stranách silnice táhly se wersty, poštowní expeditoři, studně, tahy wozů, šeré wsi se samowary, s babami a s bystrým wausatým hospodářem, wybíhajícím z hospody s owsem w ruce, pěšák w prodřených krbcích, protlaukající se přes 800 werst, městečka s dřewěnými krámky, s bečkami mauky, krbcemi, koláči a ostatní drobotinau, strakaté rohatky, pole neskončené na té i na druhé straně, poměštická sídla, woják na koni wezaucí zelenau truhličku s kulkami a s podpisem: ta a ta dělostřelecká batterie, zelené, žluté a nedáwno rozworané záhony po stepích, znějící od zdaleka píseň, sosnowé wršky w mlze, od daleka zawíwající zwonění, wrány jako muchy a horizont bez konce.... O Rusi, Rusi! widím tě ze swé kauzelné překrásné wzdálenosti, tebe widím: ubohá je twoje příroda, nerozweselí, nepolekají pohled smělé diwy, owěnčené smělými diwy umění, města s wysokými mnohookennými paláci, zarostlé w aužlabinách malebné stromy a křowí zarostlé do domů, w bauření a we wěčném prachu wodopádů; nezwrátí se do zadu hlawa podíwati se na nekonečné nad ní we wýšině nahromaděné skalnaté útesy, nezablyští se skrze ně jedna za druhau temné bystřice, owěnčené kmeny réwowými, křowinami a nesčíslnými miliony diwokých růží, nezablesknau se skrze ně wěčné linie skwělých hor, wznášejících se do stříbrných jasných nebes... Otewřeně pusté a rowné je wšechno na tobě, jako punktíky, jako znamínka nenápadně wyráží u prostřed rowin twoje newysoká města, nic neobelstí a neočaruje oči. Ale jaká nepochopitelná, tajná síla táhne k tobě? Proč pak se ozýwá a zwučí neustále w uších twoje teskliwa, plynaucí po celé twé šířce a délce, od moře k moři píseň? Co je w ní, w této písni? Co wolá a pláče a za srdce chytá? Jaké bolestné zwuky owíwají a wníkají do duše a točí se okolo mého srdce? Rusi! což pak chceš ode mne? jaký nepochopitelný swazek tají se mezi námi? Což tak hledíš, a proč wšechno, cokoli jest w tobě, obrátilo na mne očí plné očekáwání?... A ještě plný podiwení nepohnutě stojím, a již hlawu zastínil hrozný oblak, naplněn bujnými dešti, a oněml můj duch před twým prostranstwem. Co wěští tento nedostižný prostor? Nerodí-li se zde w tobě neskončená mysl, když ty sama nemáš konce? Není-li zde byt bohatýra, když jest místa, kde by se wywinul a procházel? A hrůzně zachwacuje mne mohútné prostranstwo, strašnau silau odrážejíc se w hlubině duši mé; nepřirozenau silau zaswítily moje oči, oh! jaká čarowná, podiwná, neznámá dálka země! o Rusi!... „ Stůj, stůj, hlupáku! “ křičel Čičikow na Selifana. „ Wšak já tě tuhle palašem! “ křičel cwálající proti nim feldjeger s kníry loketními. „ Newidíš, čert der twau duši! císařský powoz! “ A jako widění zmizela s hřmotem a prachem trojka. ( Pokračowání. )

18. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [Poznámky redakce.], Titulek: [Provolání od redakce.], Autor: Havlíček, Karel Prowolání od Redakce. Z wyšlých již čísel Pražských Nowin a České Wčely zajisté se již projewil system redakce, dle kterého ( wyjímaje totiž chyby tisku a stylu, které jsou sice při začátku jak říkáme w kraji, kterým se ale budoucně dle možnosti wyhybati hodláme ) oba časopisy budoucně wedeny býti mají. Nowiny totiž mají mít interes časní, mají být kromě zahraničných politických zpráw, hlawně organem a hlasatelem wšeho, co se we wlasti naší děje, mají napomáhat k dobrému a hanobit zlé, a státi se tak jakýmsi swědomím celé wlasti. Aby se wšak potřebná k tomu wšestrannost docilila, každý sám nahlíží, že wšeobecná pomoc a spolupůsobení zapotřebí jest, a že redaktor sám při wší starosti w stawu není, o wšem wěděti, co se kde děje a zpráwy o tom podáwati. Žádáme tedy wšechny přízniwce w rozličných krajích, zwláště také na Morawě, aby nám o wšem, jakkoli důležitém zpráwy podáwati ráčili. Jenom tak mohou se oprawdu Nowiny České státi takowými jak zapotřebí: a redaktor owšem hotow jest, we wšem co sám zaříditi může, práce nešetřiti. Pany Morawany we Wídni, jakož w Brně a Holomúci zwláště o rychlé sdílení wšeho důležitého na Morawě žádáme, poněwadž bychom rádi zwláštní rubriku we swých nowinách Morawě wěnowali, pokawad tam ještě žádného časopisu w národním našem jazyku nestáwá. Od nich jediné záležeti bude, aby ta rubrika wždy hojně naplněna byla. Přidati owšem musíme, že dle našeho mínění, pouhé tancowání a podobné wěci takowé důležitosti pro národ nemají, aby se jen wždy o nich w časopisech psalo. Založení biblioték, wyučowání, zlepšení wšeliké, pokrok w čemkoli dobrém, okrášlení měst atd. zdají se nám mnohem wětší půwab míti. Do Wčely žádných podobných zpráw přijímati nemůžeme, poněwadž její tendence hlawně jest literaturní a beletristická wůbec. — Ostatně nám každý dobrý příspěwek jak do Wčely tak do Nowin wždy wítán jest, jak se samo rozumí, a žádáme w tom ohledu ode wšech P. T. pánů spisowatelů, kteří se jinák s naší tendencí shodují, uctiwě podporu.

2. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [oznámení], Autor: Havlíček, Karel * * * Z Wídně. Wýbor, o němžto jsme již dříwe zpráwu podali, poslal nám následující ohlášení swé: Slowané z Čech, Morawy a Slezka, bydlící we Wídní, uzawřeli u welkém počtu, w jednotu spojeni scházíwati se w pondělí a w pátek w sedm hodin z wečera u Sperla, kde se jednati má w jazyku českém o potřebách národnosti slowanské w říši rakauské wůbec a české jmenowitě. Zwláštně ale jednota tato prohlížeti bude k následujícím kusům: 1. Rowné práwo slowanské řeči a národnosti wedle německé aby w každém poměru uskutečněno bylo a zachowáno. 2. Nerozdílnost a samostatnost říše rakauské aby neporušena stála, zwláště spojení koruny české s celkem aby netrpělo žádné ujmy. 3. Sjednocení stawů českých a morawsko-slezských w jeden sněm obecní aby se stalo. Kdokoliw, jsa rodem Slowan z Čech, Morawy a Slezska, neb slowanské národnosti přízniw, aučastenstwí w této jednotě míti žádá, dejž se audem některým w společnost uwésti neb se přihlaš w kanceláři ( w městě, Wollzeil č. 863, schody 1. patro 4. w lewo ) od 1 hodiny do 5. Tamž se také dopisy a peněžité příspěwky mohau zasílati. Wýbor jednoty slezsko-morawsko-české.

9. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – W záležitostech průmyslowé školy., Autor: Havlíček, Karel – W záležitostech průmyslowé školy. Na mnohostranné dotázky uwádíme těmito řádky we wšeobecnau známost, že jsme na ten čas dobrowolně přestali zewrubně oznamowati w Nowinách dary ( kterých se nám posawad mnoho zasílá ) na nawrženau wzorní průmyslowou školu w Praze. Doufáme, že budeme moci w krátkém čase o wěci této obšírnější a příjemné spráwy podati wšem přízniwcům národní oswěty.

23. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Redakční sdělení], Titulek: [Nedopatřením stalo se], Autor: Havlíček, Karel Nedopatřením stalo se, že zásoba našeho obyčejného papíru we skladu wyšla, a než nowau zásilku z Hostinného obdržíme, budeme tedy přinuceni, po několik dní Národní Nowiny na jiném papíře wydáwati. Žádáme tedy P. T. odbíratelstwo strany této nestejnosti o prominutí, která nám samým též proto nepříjemná jest, že se našich financí nemile dotýká.

18. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Oznámení o chystaném založení české knihovny a jejím významu pro Čechy], Autor: Havlíček, Karel – Na ohlášení naše strany české kněhowny we wšeobecné nemocnici Wídenské, která tam založena býti má, uwolil se p. Jarosl. Pospíšil darowati tam wšechny knihy swého skladu, což tuto, děkujíce jemu za takowau obětiwost, oznamujeme také hlawně proto, by s jiných stran tyto knihy také snad darowány nebyly. Pan František Zawadil, wrchní učitel z Walteřic darowal též: J. Malého Bibliotéku zábaw. čtení 1—6. díl. Němá láska dle Musäusa od Petra. W Praze 1841. Wýbor diwadelních her zahraničných sw. I. 1837. Wýstraha od pití páleného od J. Wotýpky. 1841. Wšech dewět knih w dobré nowé wazbě. Kdo potupy a urážky, s jakými se našinci často jinde potkáwají, a o kterých jsme we předešlé Wčele ( o diwadle Wídenském ) také důkaz podali, náležitě uwáží, bude přeswědčen, že jest slabé, jaksi stydlawé nenárodní wystupowání Čechů w cizině nejpřednější příčina wšech těchto potup a urážek. Čech sám swé Češstwí we wážnosti nemaje, k jiné cizí národnosti se, zapíraje swau, hlásí, čímžto jako sám uznáwá přednost jiné této národnosti ( obyčejně německé ) nad swau, a cizince zrowna wyzýwá, jeho českau národnost za špatnější swé držeti a ji znewažowati. Jenom rázným wystupowáním w cizině, honosením se ( owšem ne chlubením marným ) jménem českým a národem swým, získáme sobě opět wážnost u cizinců, jaké naši předkowé užíwali. K tomu wšak zapotřebí jest napřed míti uwědomění národnosti swé, wěděti, co se nyní w Čechách a od Čechů děje, co se již stalo a co státi má, nebýti, jak mnozí posawad, w Čechách cizincem. A proto zasluhuje každý ústaw, jenž takowé wědomí u rodilých Čechů pěstuje ( a to jest zajisté kněhowna česká ), naši podporu, tím wíce, když se i jiný dobročinný aučel ( zábawa nemocných ), dosáhnauti může.

4. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Osvědčení, Autor: Havlíček, Karel Oswědčení. Jako hromonosná bauře w parném počasí strhly se čerwnowé události na obzoru Pražském; částka obywatelstwa – málo snad půwodců, wětšina okamžením uchwácených – připrawila naše hlawní město do stawu wzbauření, wojenskau mocí bylo opět pokoření pod zákonem docíleno. Neštěstí toto a žalostní jeho následkowé nepotkali jen Prahu, nýbrž celau českau wlast, ano celé mocnářstwí, předewším ale národ český a s ním spolu rakauské Slowany. Chod konstitujících, nejwýše již potřebných porad jest tím na čas zaražen, mysli w době kritické znowa a mocněji než dříwe pobauřeny, símě nedůwěry mezi národy, stawy a politickými stranami na nowo rozházeno, konečné a posledním skutkem dowršené, pro weškeru říši tak potřebné srozumění mezi slowanskými národy poodloženo. O půwodu žaluplné této tragedie wynese snad již blízká budaucnost swůj sprawedliwý saud, a napiatě očekáwají se wýsledky hned zawedeného, podlé wšeho zdání rychle pokračujícího auředního wyšetřowání. Zatím jsau wšak úsudkowé lidští tím kwapnější; zlé počínání neb překwapení jedněch jest hned newyhnutelným wýsledkem celého národního snažení, a wyjma Pražské chwátá téměř celé německé nowinářstwí jako o záwod, jak by české jméno nejwíce ztupilo, na český národ nejhorší a nejhanebnější swádělo, až i bratrobijstwí w massách a zradu na panowníku a celém mocnářstwí. A přece oprawdu wzrostlo nejwíce jen proto takowé sočení k tomuto ode dáwna trpícímu národu, že toliko sám sebe zadati nechtěl a že se jistým zrádným zámyslům celau silau lepšího přeswědčení zjewně a bez bázně na odpor stawěl. Litujíce podepsaní takowého rozšiřowání lží a klewet jen půwodce swé hanobících, podobného mezi národy k swobodě kráčejícími snad bezpříkladného na cti utrhání a osočowání tím wíce, čím wíce se obáwati jest, žeby tím národní srownanliwost, w posledních časech šťastně do kolejí přiwáděná, w nenáwist nowau a snad ještě horší s obau stran přemrštiti a dále, hlauběji než dříwe rozhryzti se mohla, čehož následkowé by pro obě strany žalostní, w národním sestawení a nynějším položení rakauského mocnářstwí blahu národů a šťastnému wywinutí konstitučních swobod nejwýše škodliwi byli: uznáwají za swau swatau powinnost k české a k rakauské wlasti wůbec opříti se, sečkoli wáha jejich hlasu stačí, wšemu podobnému českého jména i české národnosti hyzdění, osočowání a rauhání a wšem z toho hrozícím neblahým zmatkům, a powzbuditi powážliwé a sprawedliwé muže národů pod rakauským žezlem žijících, aby se snažili přetrhnauti bělmo wášní, ježto násilným křikem žurnalistiky i zdrawé jinak oči zatahowati počíná. Předewším ale berau podepsaní tuto powinnost na se w ohledu na swé saukmenowce, na wěrné a upřímné syny českého národu, kteří wzdáleněji žijíce ode středu těchto nešťastných, nočnímu ptactwu hyzdičů a utrhačů za wítanau kořist slaužících událostí, zmateni ozýwajícím se odewšad křikem nepřátel w kalném lowiti chwátajících, w mysli swé se ustanowiti a upokojiti nemohli a posud nemohau. Buďtež si ukrýwané pikle a záměry několika přemrštilců jakékoliw – wšak bylo-li jich, práwní wyšetřowání je zajisté na jewo a k zaslaužilému trestu přiwede – wěrnost a zákonní swobody milownost daleko přewahující částky Pražského obywatelstwa, jméno českého národu zůstalo a zůstane nezkalené. Že se jmenowitě o žádný boj, o žádné wyhubowání, ba ani zkrácení národností nejednalo, dokazují žaluplné ony události samy, jichž ráz, až byl-li wůbec kromě mladistwého překypění jaký, politickým se býti ukázal, nikoli wšak národním. To doswědčuje i samo wyřčení konadujícího w Praze generála, pronešené několik dní po utišení oné zpaury. Podepsaní, od let wřelého účastenstwí we snahách o českau národnost a literaturu majíce, w časech wšemu dušewnímu a národnímu snažení welmi nepřízniwých welikau wždy, ano nejwětší útěchu i posilu w humanitních a prawoobčanských ideách nalezali, na jichž základě wšecko toto nowé úsilí we wlasti spočíwalo, jimiž až zdlauhawě wšak bezpečně nešeno bylo, w nichž nad nejnepřízniwějšími okolnostmi neustále se tužíc wítězilo. Jmenowitě wšak oswědčují se podepsaní, že probuzení a oslawení českého národu na zřeteli majíce, wždycky za poslední a nejhlawnější toho cíl mrawní a rozumowé wzdělání a wyplýwající z toho blahobyt národu pokládali – cíl to, jejž jim ani nenadálý politický přewrat w Ewropě i we wlasti s očí neusnul. Oni oswědčují se, že jim i w těchto nejnowějších dobách jen o nabytí a uskutečnění přírozených práw české národnosti šlo, nikdy wšak o zkrácení neb docela potlačení takowýchto práw národnosti jiné; oni oswědčují se, že sice s welikým zarmaucením pozorowali útržky, české národnosti s německé strany práwě w posledních časích nejhustěji a nejzarytěji se dějící, zwláště poněwadž něco podobného bez odrážek zůstati nemohlo, že se wšak kojili wždycky pewnau důwěrau, že se tyto swáry w prodlením, snad brzkém již čase wítězící mocí prawého poznání a působením rozwážliwějších mužů obau stran opět wyrownají, ustaupíce míru tím pewnějšímu, čím lžiwější to bylo, co se české národnosti podkládalo, čím střízliwější a sprawedliwější byly žádosti daleko přewahující wětšiny českého národu. Oni se oswědčují posléze – ač je-li toho opětná potřeba – že, nejen že ani myšlénkau nezawadili o jakési odtržení neb wzdálení se od císařského rakauského trůnu, nýbrž naopak, že pewné a auzké s ním spojení wždy prwním a základním článkem politické jejich wíry bylo i zůstáwá, jakož o tom posud i skutkowé swědčili a bohdá swědčiti nepřestanau. Toto ale zwláště též před českým národem a jmenowitě před oněmi oswícenými a blahomyslnými muži weřejně oswědčiti, kteříž k nowozrození našeho národu snahu swau obětowati uwykli, mají podepsaní za powinnost tím swětější, čím wíce se obáwati jest, že se zlomyslní lidé, nepřátelé národu českého, wším způsobem, ani nejhanebnější a nejzpozdilejší wýmyslky newyjímajíce, wynasnažowati budau, aby mezi tento národ, jehož rychle rostaucí owědomění a swornost trnem w jich očích byly, nedůwěru rozseli a síme tak dlauho od nejušlechtilejších mužů, s obětmi nejwětšími pěstowané zmaříce soběckým swým chautkám tím snadnější kořist připrawili. Protóž jde náš upřímný a wraucí hlas, aby se nikdo těmito z kalna wyhozenými powěstmi a wšelikým osočowáním mýliti nedaje pewně wytrwal i w těchto dobách we swé důwěře we swatau a sprawedliwau wěc našeho národu, kteráž se winau několika osob, by snad i nejhorší byla, zničiti nedá, nic společného s ní nemajíc. Naopak přijímáme nyní my wšickni, kteří s národem swým upřímně smýšlíme, jako mužowé, od dobrého swého přeswědčení tau neb onau náhodau přiwesti se nedajíce, swatau powinnost na sebe, abychom i w čase ač horším a wšak bohdá krátkém netoliko we dříwějších swých snahách pewně wytrwali, nýbrž naopak tím statečněji, tím maudřeji a wraucněji sobě počínali, tím úsilněji jednak zlé wýrůstky u nás wykořeňowali, wášně tišili, malomyslnost posilňowali, jednak ale započaté swé národní a literní snahy, k blahu národnímu a k brzkému a šťastnému uskutečnění nabytých práw tak potřebné, stejnau horliwostí dále wedli. Spolu použíwají podepsaní této příležitosti, by wůbec oznámili, že sjezd rakauských Slowanů neblahými událostmi před samým swým skončením sice přetržen byl, že wšak proto owoce jeho zmařeno není, jakož o tom zpráwa brzo wyjíti mající k utěšení wšech místnější wědomost podá. Wítáno nám bude i wěci prospěšné, pakli mužowé stejně s námi smýšlející k oswědčení tomuto weřejně se připojí. Ctěné redakce jiných listů, českých a německých, žádáme slušně o dálší rozšíření toho, nic owšem k našemu, nýbrž k národnímu prospěchu a k upokojení naší wlasti čelícího oswědčení. W Praze dne 30. čerwna 1848. Paw. Jos. Šafařík, c. kr. bibliotekař a akademik. W. Wladiwoj Tomek. Fr. Bezděka, skriptor c. kr. biblioteky. J. Ev. Krbec. Wáclaw Hanka, bibliotekář národního Museum a c. kr. akademik dopisující. Jan rytíř z Neuberka. František Palacký, historiograf a akademik. Jaroslaw Pospíšil. Jos. Franta Šumawský. Wáclaw Štulc, duchowní spráwce u sw. Kateřiny a redaktor „ Blahowěsta “. Med. Dr. J. Čejka. J. Er. Wocel. JUDr. Antonín Štrobach. Karel Štorch. Karel Hawlíček, redaktor Národních Nowin.

31. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [otisk zpráv o stavu Vídně], Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 30. října. Wčera uweřejnilo zemské presidium následující telegrafické zpráwy o stawu Wídně: S potěšením pozorujeme nowý pokrok zemského řízení, že české swé zpráwy tiskne českým písmem, totiž latinkau. Dle dopisu pana barona Wessenberga ode dne 28. října je celý Prater a nádraží sewerní dráhy od císařského wojska obsazeno. Mezi Šmelcem a Nusdorfem bylo dne 26. po několik hodin jednotliwě stříleno. Maršál polní dal nowau lhůtu na 24. hodin, z té příčiny nebyl až do wčerejška od wojska ještě žádný autok učiněn. Na opětnau otázku obdržel jsem práwě ( w 10 hodin ) následující telegrafickau zpráwu od pana ministra Wessenberga z Holomauce, z kteréž jaksi wyswítá, že po neprospěšném wypršení nahoře udané lhůty boj w předměstí Leopoldowě opět počal. „ Jägerzeil až po Karlowo diwadlo a Táborská střída až ku spojení s ulicí Augartenskau byly po prudkém boji od wojska dobyty. “ Dle telegrafické depeše, dnes z Florisdorfu o 4 hodinách odpoledne zaslané, kteráž Jeho Excellencí panu feldmaršál-laitnantowi hraběti Khevenhüllerowi od Jeho Oswícenosti polního maršála knížete Windischgrätze byla sdělena, učinil se wčera wšeobecný úlok na Wídeň. — Wojsko proniklo po dewítihodinném boji na barrikádách podlé ustanowení swého do předměstí Landstrassu, Rennwegu, Leopoldowa, Jägerzeilu, i obsadilo je až k městským hradbám. Učiněny jsau již náwrhy k wyjednáwání. Prowolání kn. Windischgrätze k obywatelům Wídně: Byl mi podán náwrh, bych učinil pokojné prostřednictwí s městem Wídní a wtáhl se swým wojskem do Wídně, bych wýmínky ode mne položené sám prowedl. Powoláwaje se na cit práwnosti welké zajisté části obywatelů Wídeňských, ptám se, je-li možné, bych po wšem tom, co se přihodilo, když na mé wojsko beze wší příčiny, jakmile se objewilo, stříleno bylo, s ním wešel do Wídně, do města, w kterém dle řeči každého ozbrojených zlomyslných se hemží, dokud tyto haufy odzbrojeny nebudau, aniž by se strhl wražební na ulicích boj. Ptám se, byli-li by ti, kteří mně podáwají pokoj, kteří mně wyzýwají, bez ostýchání do města wtrhnaut — i byť dobře se mnau myslili — s to, aby poručili pokoj a mírnost těm, kdo nyní již kolik neděl se zbraní w ruce celým městem hrůzau wládnau. Jsem powinnen, bych dobrau část obywatelů Wídně uwědomil o tom, co se od krátkého času mého příchodu a před ním bylo stalo, poněwadž tyto události 680 přewelmi se zpřetwařují. Od wíce dnů činí se stále nápady na moje wojsko, které má rozkaz, jen w nejnutnějších pádech je opětowat, což se již na wíce místech stalo. Strana, která pro půwodce neslýchaného zločinu, zpáchaného na ministru wálky hraběti Latourowi, a to ještě na jeho mrtwole, od JCM. žádala milost, která žádala wzdálení wojska, tak hanebně napadeného, náwrh učinila o wypowězení kolika osob cís. domu, ještě před nedáwnem protestowala proti plnomocím od JM. císaře mně daným a celé mé poslanstwí za nezákonné prohlásila — tato strana posílá ke mně posly míru, aby mne s mými wojsky beze wšech rukojemstwí do města wlaudila. Daleká je ode mne myšlénka nepotřebných násilných kročejů, bolest mne naplňuje, že musím proti hlawnímu městu monarchie nepřátelsky wystupowat; ale ptám se ještě jednau jeho práwně smýšlejících obywatelů: Je-liž prostřednictwí we způsobě mně nawržené při takowých okolnostech možné? W hlawním staně Hetzendorfě dne 25. říj. 1848. Kníže zu-Windischgätz, polní maršál. Dne 25. října. Sezení w říšské sněmowně. Odp. 1. hod. Předs. Smolka oznamuje, že se wrátil kurýr od kn. Windischgrätze s odpowědí ( stran zabawení poslanců říšských ), že to musel býti omyl, neboť kdyby se poslanci byli wykázali co takowí, nebylo by se jim nic do cesty položilo. — Šuselka: Roznesla se powěst, že poštowní wozy s psaními byly zadrženy a na aule prohledáwány. Na dotaz odpowěděl wýbor studentský, že ani wůz zadržen ani psaní otewřeno nebylo, pauze že jeden pán byl z nedorozumění jat, který od min. Krausse měl příkaz, by s kníž. Windischgrätzem o pořádek w poště se smluwil. — We wýboru se wčera nawrhlo, aby se učinilo austní smluwení s knížetem, žeby se tím snad dalo něco dokázat. Mělo to být tedy důwěrné smluwení, aby se mu wyobrazil prawý staw wěcí a aučinkowalo na jeho lidský cit. Posl. Pillersdorf byl hotow k tomu, i odešel bez plnomocenstwí do táboru kn. Windischgrätze. Pillersdorf: Nebyl jsem zplnomocněn k wyjednáwání, nýbrž pauze k austnímu smluwení. Já se předstawil co muž, který z wlastního popudu podnikl wěc. Má úloha byla, wyobraziti staw wěcí a raziti cestu srozumění. Kníže W. měl za to, že zde nepanuje žádný pořádek, žádný zákon. Já to wywrátil řka, že láska k pořádku k podiwu zde se jewí, jakož i láska k císařskému rodu, že je obywatelstwo rozlíceno na wrahy Latourowy a že nekojilo nikdy nepřátelské proti wojsku smýšlení, že pauze ke swé obraně učiněno jest pewné postawení. Poukázal jsem na manifest od 19., kde císař schwaluje jednání sněmu. Kníže mě namítal wšelicos, jako že se staly nepřátelské činy proti posádce. Já, že práwě jeho kroky mohau být příčinau porušení pokoje a pořádku. Poukázal jsem mu na odpowědnost, jaká z toho pro něj wyplýwá. Kníže řekl, že staw obležení přejde a že žádá rukojemstwí pro bezpečnost. Já, žeby rukojemstwí pro ni již w jeho rukau ležely, kdyby byl w městě. — Prowolání knížete, prawil jsem, ruší wšechny wymoženosti, které národowé aby pustili, nebudau již sklonní. Kníže odwětil, sněm říšský že není žádný wýkonný auřad, a proto že se neobrátil na sněm. Já řekl, že sněm se snaží, aby chránil moc wýkonnau, w tom okamžení, kde je zlomena. Neboť ode 3 týdnů je sněm říšský jediným orgánem, na nějž wšechny prowincie se podpírají. Protož jest wěc sněmu, aby wšechny nebezpeče od Wídně odwrátil, neboť nebude-li zde šetřeno slowa císařského, následowat bude wálka domácí. Já wložil opět wšechnu odpowědnost na něho, i wyzwal ho, aby neužíwal takowých prostředků. Neboť jakkoliwěk padnau kostky, welké roztržení wždy nastane. — Kníže se pronesl, že je wolen, wyjednáwati s komissí říšského sněmu; já sám myslím, že si toho přeje. Já mluwil o přerušení obchodu a spojení a o každodenních krwawých sraženích. Kníže na to, že nepřátelstwí započaly se strany druhé, a že musil učinit wetu za wetu. — Co se týče dowozu potrawy, wyjádřil se, že je to newyhnutelným následkem obležení, a že se opět bude moci dowážet, pakli se stanau wyjednáwání k cíli wedaucí. Šuselka: Wčera wečer sdělil ministr Krauss, že byl wyzwán, aby přišel ku kníž. Wind. Ministr se wyjádřil, že k tomu swolí jen pak, půjde-Ii s nim některý wysl. říš. sněmu. Šel tedy s posl. Brestlem. Kn. swolil k přijmutí deputace, aby wyjednáwal, že ale stojí na wšech daných požadawcích, že pro jejich wyplnění žádá rukojemstwí. Jenom jeden článek změnil, že totiž bude jmenowat jména těch osob, které požaduje. Od ministra Wessenberga došlo psaní k presidentowi sněmu s nařízením císařowým, jenž zní: „ Trwání anarchie we Wídni přinutilo Nás potlačiti wzbauření zbraní. W takowém stawu nařizujem, aby sněm swá sezení zastawil, a swoláwáme jej na den 15. listopadu do Kroměříže, kde se bude moci bez překážek oddat swým poradám o ústawě. Nech se tedy wšichni poslancowé do 15. w Kroměříži dají nalézti. Ferdinand. “ — Wýbor se radil o tomto c. příkazu. Bolestný byl dojem jeho, a jsme přeswědčeni, že tento krok je ten nejnešťastnější. Osoby, které k tomu radily, musejí mít wůli, zničiti město Wídeň. Je to krok pro město, pro monarchii, pro trůn záhubný. Oddělení sněmu od centrálních auřadů ode středu duchowniho žiwota je zkrátka řečeno nemožné. Musíme též wyznat, že přeložení sněmu w nynější době je strašnější krok nežli staw obležení, a že žádný z nás nebude mít srdce, aby opustil Wídeň. Jediným prostředkem proti tomu widělo se nám býti, powoláwat se od císaře špatně poučeného na císaře lépe poučeného, poněwadž jsme předpokládali, že byl špatně poučen. Proto se wýbor usnesl na tom, aby w přípisu k císaři wšechno toto řečené wyložil, že sněm w jednom uzawření wyslowil, že jenom Wídeň jediná muže býti sídlem ústawodárného sněmu, a že Wídeň předstawuje sbratření národů. – Umlauft čte řečený přípis. Borrosch: Ústawní shromáždění může jen být buď autonomní, aneb docela nebýt. Sněm jakožto autonomní může tedy sám jediný se odročit nebo přeložit. Přeložení do Kroměříže je wyslowené zčeštění sněmu. Newím, bude-li napotom moci tak swobodně sněmowat jako nyní. Protož nawrhuji, aby se psal přípis we způsobě prosby, neboť prosba předpokládá odmrštění. Pillersdorf: Jen bolest swau mohu wyslowit, pomysliw, že poslanec Wídně tento spis spolu podepsal. Potocki: Já se stawím wždy na půdu Poláka. Wíc než příkaz císaře platí powinnost muže. A pro nás je powinností, chrániti město toto, poněwadž swoboda, která má přijít, je zde zrozena, poněwadž od 6. října nalezneš nezákonnost ne zde, nýbrž w ležení wojenském. Naše powinnost jest, setrwati tu do posledního může. Jsem tedy proto, aby se císaři řeklo, w tomto okamžení že nemůžem odsud odjít, pokud nejjsau wěci wyrownány. Nám je wláda odpowědná, protož musíme sněmowat. Protestuji proti tomu, by byl sněm zčeštilý. My wycházíme od zásady rowného opráwnění, a protož to nesmíme říci; myť chcem, aby každý zůstal, kde je. Borrosch: Pod zčeštěním rozuměl jsem pauze přewahu českých poslanců, protože němečtí tam nepůjdau. Wioland: Celé hnutí toto není proti obywatelstwu Wídně, nýbrž proti sněmu, poněwadž základní práwa byly reakcí tuze swobodná. Borrosch nawrhuje sepsání začátku přípisu podlé jeho rozumu. — President prohlásí debattu za ukončenau. ( Dokončení. )

30. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Uspořádání obcí místních, Autor: Havlíček, Karel Uspořádání obcí místních. Interpellace k panu ministru wnitřních záležitostí. H. B. – W přednešení pana ministra dra. Alex. Bacha strany organisace politických spráwních auřadů w králowstwí českém čteme mezi jiným také tato chwalitebná slowa: „ Týž duch, prawé swobodě přiměřený, jenž každé žiwota schopné osobnosti šetří, w rozmanitosti sauhlasnau jednotu hledá a části organicky w celek spojuje, prowíwá také základní rysy obecního zákonu. Obec místní nesmí býti pokládána ani za náhodné spojení osob, ani za místní spolek lidí, jenž pauze pro administrací a ulehčení státního žiwota se sestaupili; také není pauhau částí státního stroje, kterauž libowolně rozdrobowati a spojowati možno. Obec místní powstala ze swobodného spojení wíce rodin na jednom místě bydlících, a stálé spojení toto se zakládá na společných buď místních, buď wyšších interessech. “ Máme až posud příliš welikau úctu k panu ministru Bachowi, než abychom ho w podezření míti mohli, že jinak mluwí a jinak jedná, a nemůžeme sobě tedy nikterak wyswětliti nynější jednání s obcemi našimi se strany auřednictwa. Na wšech stranách králowstwí českého nutí se obce přirozené ( to jest wesnice ), aby se jich až patnáct i wíce do jedné obce spojilo, auředníci činí toto rozwržení samowolně, neptajíce se často ani obcí samých, na mnohých místech straší nynější patrimoniální auředníci wesničany tím, že sobě budau muset nynější wrchní a spráwce za purkmistry wywoliti, že budau muset weřejná obecní stawení, žaláře atd. wystawěti, že budau muset mít zkaušené a placené radní w obci, že swému obecnímu auředníku budau muset 400–600 zl. stř. platit ročně, a k wůli tomu wšemu, že se prý musí tolik wesnic dohromady sestaupiti, aby mohly wšechna tato břemena nésti. Krajský Čáslawský p. David wydal dokonce N. Ex. 14.496 kamenotiskem na Bůh zdař sestawený rozwrh wšech obcí kraje Čáslawského dne 10. září t. r., „ wie er sich bewogen gefunden, selbe zusammen zu stellen “ ( jak sám prawí ), a rozdělil celý Čáslawský kraj jen na 131 obcí, a k tomu ještě tak šikowně, že některá obec asi 150, některá přes 6000 duší čítá, a ohlásil, že každá obec we čtyřech nedělích se proti tomuto rozwržení prohlásiti může. Wětšina wesnic ohlašuje wšude, že sami pro sebe obcí zwláštní zůstati chtějí, na to ale příliš málo dbají auředníci, jimžto swěřena jest organisace obcí, nýbrž powažujíce se za auplně plnomocné poručníky, přistřihují obce, jak jim napadne s nejwětším ohledem jen na býwalé wrchnosti. Kterak toto wše srownáwati se může s obecním zákonem, kterak se swrchu uwedenými pěknými slowy pana ministra? Jaké to jest zakládání swobodných obcí, když prwní a hlawní začátek má býti libowolnost autosefa auřednické, rozhodující nad celau budaucností jednotliwých wesnic, swazující násilně dohromady to, co nechce býti pospolu a zničující wlastně celý obecní žiwot. Obecní zákon nepřipouští dokonce takowého nucení a násilného spojowání 10–15 wsí do jedné obce, to jest jinými slowy řečeno auplné zničení celé obce. Dle kterého tedy zákonu by se podobné wěci u nás díti měly, nepochopujeme dokonce, aniž také domysliti se nemůžeme nějakého poctiwého aumysle při této wěci. Nám jenom jest známo, že se w jedné korunní zemi již od wlády skrze cirkuláře prohlásilo, že jednotliwí šlechticowé a býwalé wrchnosti, mající weliké statky, mohau též sami pro sebe zůstati, nepřipojiwše se k žádné obci. Nechceme tuto neliberálnost tohoto ustanowení, čelícího k zawedení nowé poddanosti Weliký statkář nepřináležející k žádné obci, stoje bezprostředně pod okresním auřadem, utwoří okolo sebe z lidí swých služebných a dělnických za krátký čas swau wlastní „ patriarchální “ jurisdikcí, zawede si pěkně dožiwotní robotu, w čem mu naše dosawádní zákony nepřekáží, a brzy budeme míti zase wrchnosti a poddané. Red., obšírně wypisowati, ale prawíme: když tedy jednotliwému člowěku, jednomu statkáři wolno jest býti samostatně pro sebe, proč také ne sebe menší wesnici? Dále nám též powědomo jest, že pan ministr wydal instrukci, aby auředníci organisující hleděli wíce wesnic do jedné obce spojiti: toto wšak ale se nesmí wynucowati, nýbrž jen dle wlastní wůle obcí zawáděti. Zdá se tedy, že auředníci špatně rozumí jak zákonu obecnímu tak instrukci ministerské. My této instrukcí ministerské jinak rozumět nemůžeme, leč w ten mysl, aby se sem tam některé wesnice, blízko sobě ležící a přející sobě toho, do jedné obce spojily, ne wšak aby se místo obcí celé okresky utwořily. Má-li se swoboda obce, žiwot weřejný obecní, který jest skutečně, jak zákon obecní prawí, základ swobodného státu, dokonce ubíti, ať se to raději stane zjewně, abychom wěděli o tom, ne ale pokautně a zákeřnicky. Kdož by ale byl tak zpozdilý, aby nepozorowal, že spojením mnoha wzdálených od sebe wesnic do jedné politické obce prawá swoboda obecní do čista se wyhubí. Nepohodlí choditi několik hodin cesty k obecním poradám, hašteření a žárliwost jednotliwých wesnic dohromady spojených brzy zhnusí občanům samospráwu, a bürokratie uhnízdí se brzy na rozwalinách zkaženého podwodně žiwota obecního. Dosawadní jmění obecní zůstane dle zákonu obecního každé wesnici pro sebe, třeba se i s jinými spojila: dobře ale jak se toto jmění wynaložiti má, o tom bude rozhodowat wýbor obecní, tedy ne ona sama, nýbrž ty ostatní s ní spojené wesnice budau jí určowat, co se swým jměním dělati má. To jest zrowna ta samá swoboda, kterau měly obce až posawad: jmění bylo také jejich, ale slawný auřad jim poraučel, co s ním dělati mají. A co z toho mám, poraučí-li s mým jměním pan wrchní nebo wýbor cizý? Swoboda jest w tom, abych sám dle swého přeswědčení jednati mohl. O nepohodlí, které wznikne tím, že množstwí dosti znamenitých wesnic ani doma žádného předstaweného míti nebude, nechci se ani zmíňowati. Zkrátka řečeno, obec nedá se utwořiti od některého auředníka na papíře, obec utwořila se sama během mnohých století, a na to se musí hlawní ohled bráti. Společné wedle sebe žití občanů jest hlawní známka obce, a wzdálené od sebe na hodiny wesnice nebudau dohromady nikdy prawau obcí, třeba stokrát na papíře spojeny byly. Doufáme, že pan ministr upozorněn na takowé zneužíwání jeho instrukce, ještě w čas zamezí mnohé zlé, které by z tohoto libowolného sestawowání obcí bez ohledu na jejich wlastní wůli dle pauhého kategorického poručení a zastrašení powstati mohlo. Nám se přede wším zdá, že náš oktrojowaný zákon obecní tu hlawní chybu má, že nečiní rozdíl mezi malau a wětší obcí. W malé obci by jmenowitě staroslowanská „ hromada “ zachowána býti měla, která zákonem obecním docela zrušena jest odewzdáním wšeliké moci do rukau wýboru. Má-li být obec w skutku swobodná, musí se záležitosti její říditi dle wůle občanů, a kde těchto jest menší počet, mohau wšechny důležitější wěci we společných poradách ( hromadách ) rozhodowati, a potřebují jenom orgány wýkonné, nikoli wsak rozhodující. Wýbor obecní dle rozumného smyslu nemá míti žádný jiný aučel než ten, aby zastupowal celau obec tam kde této pro její welikost fysicky možno neb alespoň pohodlno není společně rokowati a rozhodowati w hromadách. Proto také by liberální zákon obecní měl malým obcím ponechati hromadu a jenom we wětších odewzdati řízení obecní do rukau woleného wýboru. Pak by byl zákon obecní pro malé obce welmi jednoduchý a nebylo by zapotřebí násilně je dohromady spojowati jen snad pro obmezení přirozené swobody, a jen proto, aby hromada nemožnau se učinila.

13. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Z Brna - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Doufáme, že mnozí z našich spisowatelů o cenu c. k. morawské hosp. společ. ucházeti se budau, ne tak k wůli té odměně, která bez toho příliš skrowná jest, jako wíce pro užitečnost wěci samé, z pauhé horliwosti pro obecné dobro. Red.

26. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: V Praze dne 26. října, Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 26. října – Číslo nowin „ Times “ od 20. října přinaší také jedenkráte dopis – z Prahy. Jak známo, wysílá redakce dotčených nowin na wšecky strany swěta dopisowatele a stawí pro wlastní potřebu swau zwláštní telegrafy. S takowými to prostředky může podáwati zpráwy rychlé a důkladné. Že toto na wětším díle také w skutku se stáwá, dokazují její dopisy z Paříže, z Říma, z Neapole, z Cařihradu, jakož i z důležitějších měst z druhých dílů swěta. Dnešnímu dopisu jejímu z Prahy schází wšak i nowost i důkladnost. Dopisowatel sděluje anglickému obecenstwu zpráwu o čerwnu 1848, počítá, kolik kulí Windischgrätz tenkráte do Prahy hodil a jak konečně pokoj zase zawřen byl. Dále popisuje slowanský sjezd, prawí jak po březnowých dnech w Praze se utwořila „ nowá strana “, která se od Němců najednau oddělila a od toho času držeti s nimi nechce, Že se také zmiňuje o „ Swornosti “ a „ Slávii “ netřeba podotknauti. Možná, že si Wídeňský dopisowatel Times wyjel na čas do Prahy a že wzácný dopis tento z jeho péra plynul; neboť i on psáwá z Wídně podobný nesmysl o národní snaze a napaluje čtenářstwo auglické lžemi, které nečerpá z wlastní zkušenosti, nýbrž z prawdomluwných orgánů německých sausedů našich. Tak psal na příklad před nedáwnem, že je dr. Rieger s Maďary jedna ruka ( as for Rieger he is with the Magyars hand an glove ) a na jiném místě prawil, ze je w Praze „ a ultraczechic socialist party “ která snaze národní w čele stojí. Nechceme o jiných maudrostech dotčeného dopisowatele slow šířiti; podotýkáme jen, že anglické nowiny o Americe, Africe a jiných wzdálených krajinách swěta píší s welikau důkladností a podrobností.

5. květen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [Brejle v Španělích a další satirické texty.], Autor: Havlíček, Karel Med a Wosk. – Brejle w Španělích w XVII. wěku. Toho času byly brejle u Španělů welmi oblibeny, a byly rozdílné dle postawení každého člowěka; čím wýše štěstí a staw wystupowaly, tím wětší skla, tím wýše se nasazowaly. Marquis Astorga, místokrál Neapolský, dal podobiznu swou z mramoru wytesati s brejlemi na nose. Toho času měli mniši Jakobitowé soud, na jehož podaření tak jim záleželo, že wšechno wynaložili, jen aby štěstí jim připadlo. Mladý Jakobita jeden měl wznešené příbuzné, jichž slowo welikou w té wěci wáhu mělo. Tomuto slíbil přewor, že od wděčnosti řádu wše očekáwati bude moci, wyhrají-li přímluwou jeho. I wyhráli. Přewor padl mladému knězi okolo krku, zwolaje: „ Hermano ponga fas ojalas! “ t. j. Bratře milý, nos brejle! Dowolení to oblažilo pátera, nebyloť proň přání wyššího. Dříwe dáwali si Španělowé brejle z Benátek wlašských přiwážeti; od té doby ale, co Marquis Cueva zbrojnici zapáliti chtěl, aby podmanění města králi swému Španělskému usnadnil, nestáwalo se to wíce. Rada Benátská dala totiž z pomsty množstwí brejlí připrawiti a poslala je swému wyslanci w Madritě, jenž celý dwůr nimi obdařil. Kdo si je wšak nasadil, byl by málem oslepl. – Kuchařka Berlínská odwáděla w zápůjčné knihowně knížku. „ Ráda bych jinou knihu nějakou. “ Knihowník: „ Jakou pak? honem! Mnoho lidi zde mám! Zase nějaký loupežnický román? Tu jest jeden až hrůza strašliwý! “ Kuchařka: „ Ne, to nechci. Ráda bych něco řádného, něco wážného. Není zde nic od Šilera? “ Knih.: „ Není doma, ale neškodí nic! Zde je jedna od Leibroka, také tak dobrá. On je Šilerůw šwagr. Kuch.: „ Ah! hezky! ( Odejde. ) – Obyčej anglický toasty pronášeti powstal odtud, že se do každého piwního džbánku kousek chlebowé topinky, toast nazwaný, házíwá, jenž naposled pijícímu připadá. Když tedy jedenkráte Anna Bolleyn, nejkrásnější mezi souwěkými paní se byla koupala, nabral každý z pánů ji prowázejících z dwornosti do sklenice wody z wany a wypili ji! Jeden wšak z nich nechtěl totéž tak učiniti, a otázan na příčinu odpowěděl: „ Já si počkám na toast! “ – Při wálce mezi Alžbětou králownou Anglickou a Španěli, posláni byli s obou stran wyslanci, o pokoj wyjednáwati. Španělští wyslancowé nawrhli, aby se we francouzské řeči wyjednáwalo, s ousměškem prawíce: „ že angličtí milostpánowé umějí řeč swých poddaných, jelikož králowna jejich tak dobře králownou francouzskou jako anglickou jest. “ „ Nikoli, “ odpowěděl Dr. Dale, Angličan „ francouzská řeč jest pro jednání tak důležité, přec jen sprostá; ale s waším dowolením wyjednáwati budeme řečí hebrejskou, neb Wy jistě ráčíte také tak umět hebrejsky, jako my francouzsky, poněwadž Wáš král spolu jest králem Jeruzalema. ( Anglická králowna Alžběta w titule se zwala též francozskou, a králowé Španělští mají rowněž titul králů Jeruzalemských. ) – Dáma jakási horlila proti pálení tabáku, poněwadž škodí na zdrawí. Někdo to wywracel důkazem, že jeho ujec, jenž po celý den kouří, zdráw a čerstew 70. roku dosáhl. Odpowěděla na to: „ Kdyby nebyl kouřil, mohl již 80 let stár býti! “

4. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Návrh o řádu kapucínů, Autor: Havlíček, Karel Náwrh o řádu kapucínů. Smutné to byly doby ještě před nedáwným časem, když člowěk prawdymilowný mínění swého ku wšeobecnému dobru wyjewiti nesměl. Přestal starý despotismus, odzwonilo se mu umíráčkem, a zoře swobody wyšlo nad naší milau wlastí. — Hned po wyzdwižení censury četl jsem we „ Wčele ", že každý nyní swé smejšlení k dobrému státu u weřejnost podati může — ano powinnost jest každého s wlastí swau dobře smejšlejícího, aby chyby a staré škwáry předešlého systemu odhalil, a prostředky dal na ruku, jak by se jim wyhowěti mohlo. K prostředkům by se stará politika udržela, přináleželo též wydržowání mnohých, skoro zcela neužitečných klášterů, ku př. kapucínských, jichžto nyní w Čechách a na Morawě 21 se počítá. — I jejich cíl byl a jest též, lid w mrákotách, temnosti a tuposti udržeti, aby nepřišel ku poznání sebe samého, ano wí se dobře, že lid, zwláště sprostý k nim ještě nejwíce posud chowal důwěry, tu náš sprostý má též oswěty zapotřebí, pročež od nadzmíněné řeholi stůj, co w Const. Prag. Zeitungu čísl. 58 o wypuzení Liguriánů z Wídně se prawilo: Es sei für sie, da das Licht über Österreich aufgegangen ist, feine Stätte zu ihrem verfinsternden Wirfen. Das Bolf verlangt jest Religion, nicht Uberglauben; Rirche, nicht Pfaffenthum; Sittigung, nicht Bersinsterung. A jak by se od kapucínů wůbec cosi prospěšného pro obecenstwo očekáwati mohlo, anto dobře wím, že málo z nich wyšlo hlaw učených, ano ani prostředků ku jejich wzdělání se jim neposkytowalo. Knihowny jejich, kde se ještě wynacházejí, chowají w sobě toliko staré knihy, nepotřebné, aniž také každému wchod do knihowen dowolen; knihy ladem leží, na mnohých místech se i babám na sýr rozprodaly. Jak by takowí lidé na wzdělání obecenstwa mohli aučinkowati? Ano, mnozí proti konstituci mluwí a jejím hájitelům, bojíce se totiž, že jako Jezowité a Liguriáné přewratem politickým z pelechu swého mohau býti wyhnáni, kdežto se jim w nečinnosti býti a břichu swému howěti dobře zalíbilo. Neboť kolik jest jich, kteří si chleba swého zaslauží? Obyčejně w klášteře jeden neb druhý přec pracuje, buď co kazatel neb katecheta, a ostatní mimo mši ničehož nemají na práci, prawí to fruges consumere nati. Zdaž by se ty peníze, které se na ně ročně z důchodu náboženského takřka zbytečně wyhazují, k mnohem lepšímu aučelu nemohly býti wynaloženy? Ku př. na školy, nemocnice atd. Snad by mnohý mladý kněz řehole kapuc., uznáwaje nyní zbytečnost swé řehole, s radostí přijal nějaký okres činnosti, nechtěl nechat ladem ležet wlohy swé, a stal by se tak prospěšným církwi i státu. Pročež kdož z mladšího, zdrawého a schopného duchowenstwa nadřečené řehole ještě jiskru citu šlechetného 201 chowáš w sobě, powstaň, žádej weřejně o změnu předešlého zmalátnělého systému kapucínského, bys se oswědčil co statný syn wlasti, bys dokázal, že nemiluješ temnosti, ale swětla, bys dokázal, že nechceš w nečinnosti tráwiti žiwot swůj, že nechceš státu býti břemenem a že ku wšeobecnému dobru chceš aučinkowati. Neboj se, že si takowýmto jednáním a weřejným prohlášením mnoho nepřízniwců na sebe swoláš, u národa swého za to dojdeš pochwaly a lásky. — Nepochybuji, že se w řeholi kap. lidé wynacházejí, kteří twým slowům w srdci swém přiswědčí, ale weřejně se wyjádřiti snad strachují, — neboť pisatel těchto řádků měl příležitost, do wnitř řehole nahlídnauti, a wí — že každý liberálně smejšlející, zwláště je-li Čech, již co Husita se kaceřuje. Ta chyba, že wlastenectwí w řeholi kapucínské málo posud nalezlo místa, odtud pochází, že němečtí předstawení nazwíce Ultraněmci z okolí Chebského přewládají, z wětšího dílu protiwníci horliwí ( jako na př. P. Adjut Birl na Hradčanech ) podřízeného kněžstwa českého. Žádný klášter není w Matici, české časopisy se taktéž w žádném kap. klášteře nedrží. I nebojte se nyní, horliwí wlastenci řehole kap., postawte se na odpor takowému despotismu, národ český wás bude chránit. Již nemají takowíto zatmělci, pokrytci a swatauškowé té moci, jakož míwali, i wy můžete powstáti a ku wšeobecnému dobru hledět, odstraniti ty zastaralé škwáry, nebojte se, že se Wám stane cos podobného, jakož se stalo P. Eliseowi Karmelitánu w Hradci Štyrském před nedáwným časem. Když wás němečtí předstawení nenáwidí, rcetež jim s básníkem: W kom wlast a otců řeč Slast žádnau nebudí, Ten kráčí ďáblu w leč A lidstwo ostudí. Bych ještě dokázal, že se peníze na wydržení řehole kap. zbytečně wydáwají, stůjte zde následující doklady. Pakli by mnichů kap. bylo newyhnutelně zapotřebí, museli by být w každém městě, neb oni ( totiž kapucíni ) prawí, že od wlády z té příčiny jsau trpěni, by duchowenstwu na winici Páně pracujícímu w čas potřeby byli nápomocni. — Nuže ale, jak si má pomoci duchowní, který, když nějakau pomoc potřebuje, klášter na blízku nemá? aneb má se 6 ano i wíce duchowních mnichů proto celý rok w klášteře žiwit pro nějakau pomůcku krátký čas trwající? a kde místnímu duchownímu skrze celý rok pomáhají, musí jich též tolik být? Zdaž by to též jeden kooperátor nesprawil, jemuž by se 300 neb 250 zl. w stř. dalo, aniž by pak od fařáře farář - zřejmě tisková chyba? ještě cos žádal? Nemohliby mladí, zdrawí kněží řehole kap. umístěni býti co kooperátorowé, kde jich ještě zapotřebí, ku př. kde nyní wzhledem na pomoc klášterní jen jeden kaplan byl? do wojenských nemocnic, k plukům za polní kaplany, k hlawním školám za katechety atd.; neboť dle letošního schematismu kap. lze pozorowati, že někteří pracují, druzí pak w nečinnosti požíwají chleba wezdejšího. K práci tedy schopných dle nahlídnutí schematismu ( kdežto buď kazatel, katecheta atd. stojí ) byloby něco přes 60, asi 64 osob. Kněží w celku jest 148; tedy 84 bez zaměstnání, kteří totiž společnosti lidské k žádnému nejsau užitku. Mohl by se pro neschopné, choré buď nějaký klášter ponechat, aneb by zcela wenku pensí požíwati mohli; zdrawí ale, jak praweno, na každý pád mají z tohoto žiwota času našemu nepřiměřeného wytrženi býti, clerici professi, jichžto jest 8, buďto do semináře neb do jiných užitečnějších řeholí přesazeni, clerici bez professí a nowicowé, též i bratři laici, jichžto dohromady 17, ať se propustí; laicům professům, jichžto 66, mohlo by se kostelnictwí dáti — neb nějakau pensí. — K čemu nyní — poněwadž asi 64 kněží přec poněkud pracuje — žiwit 249 osob. To dělá ročně ke 200 zl. stř., na jednoho počítáno 249 x 200=49.800 zl. stř. Kdyby nadzmíněných 64 bylo zaopatřeno, ušetřiloby se ročně 12.800 z!, stř.; pakliby se neprofessi a nowicowé propustili, získalo by se nyní 3400; tedy 12.800+3400=16.200 zl. stř.; a pakliby někteří laici prof. k wýnosnějšímu kostelnictwí se dostali, co by jejich služba w průměru nesla, mohlo by se od pensí odraziti. Někteří by owšem k poslaužení chorých kněží, pakliby w klášteře pozůstali, w klášteře zůstat museli. A což stojí ročně sarta tecta? — — nejméně 10.000 zl. stř. pro wšechny kláštery w průměru w Čechách a na Morawě. A což by národní jmění získalo wyzdwiženírn klášterů kap. Wezměme toliko zahrady, někde mají též něco polí, areu, kde stawení stojí, když by se to rozprodalo. Pakli bychom pro choré jeden klášter, k. p. w Praze na Hradčanech ponechali, a druhé kláštery — jeden k druhému po 4000 zl. stř. cenili — ano we wětších městech by se wíce stržilo, dostaneme summu: za kláštery 20 x 4000 = 80.000 zl. stř.; na auroky po 5 proc. = 16000 zl. stř. Fráteři prof. ( laici prof. ) wšickni bez ohledu na nějakau službu jim přiměřenau — kdež by se, jak již swrchu řečeno, odrážka učinila — dostali by po 200 zl. stř.; tedy fráteři prof. 66 x 200 = 13200 zl. stř. z i auroků 16000 zl., a ještě by zůstalo od těch auroků 13200 — 16000 = 2800 zl. neschopných chorých kněží 84 x 200 zl. stř. = 16800 zl. stř. zbytek auroků na to, totiž 2800 zl. = 14000 zl. stř. — Tedy 14000 zl. stř. přišlo by k placení na kapucíny wyzdwižené, kdežto nyní stojí stát hroznau summu peněz pro nic a za nic; totiž 249 osob X 200 zl. = 49800 zl. + 10000 zl. sarta tecta auhrnkem, nejméně počítáno: 59800 zl. stř. neb 149500 zl. w. č. — Jako Jezowitů a Ligurianů, tak též i kapucínů není zapotřebí, toliko ještě prawím: Et antiquum documentum, Novo cedat ritui. Frater Veremundus Futrál

16. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [zpráva o zvolení poslance], Autor: Havlíček, Karel * * * Dne 15. t. m. wywolen jest w okresu Beraunském za poslance na sněm říšský známý a wůbec wážený wlastenec Jan řytíř z Neubergů, od 106 přítomných woličů s 77 hlasy. ( Dobře jste tak učinili, páni woliči, náš Neuberg sprawedliwé očekáwání Waše jistě nezklame! )

26. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvaha o vlastnostech politicky nestálých lidí], Autor: Havlíček, Karel Stálost, wytrwalost a neohroženost politická jsau wlastnosti, které newyhnutelně národ musí míti, chce-li upewniti swoje práwa a swau swobodu: bohužel ale těchto wlastností ještě příliš po řídku nalezáme. Jak mnohý mezi přáteli swými aneb někde w hostinci aneb jak říkáme za wětrem až přes příliš zůřiwý a radikalní člowěk, swěsí hlawu, ohne hřbet a poníží swau mysl, jak mile s auřady co činiti má, jak mile strana jemu we smýšlení politickém protiwná zwítězí a swé odporníky ustrašowati a pronásledowati počíná. Jak mnohý, jenž w roku 1848 bauřliwým swým radikalismem až wšechno děsil, jemužto tenkrát wšeho bylo málo, jemuž se celý swět zdál býti neliberální a reakcionářský, jak mnohý prawím auhlawní radikalista z minulého roku obchází nyní s klobaukem w ruce jako zmoklá slepice w ustawičných auzkostech, aby si někdo newzpomněl na jeho lonskau zůřiwost. Jaká jest asi příčina tohoto tak obyčejného úkazu? — Owšem jest příčin wíce, my wšak zde se jen na jednu hlawní poukázati sic obmýšlíme. Že jsau wůbec lidé beze wšeho mrawního charakteru, kteří wždy jen s tau stranau drží, která wyhráwá, kteří se tedy i w loni beze wšeho přeswědčení a bez mrawního pudu k liberální straně přidali, domýšlejíce se, že musí zwítězit a že pak při tom i oni ulowí lecjaký wýnosný auřádek nebo něco tomu podobného: o tom wšem, jakožto wěci příliš sprosté, obyčejné a mizerné nechceme ani slow šířiti. Takowí lidé budau dnes slaužití absolutní wládě za denuncianty a za biřice, a zejtra, kdyby se wěci obrátily, budau swé nejpoctiwější spoluobčany wěšet na lucerny a připrawowat pod guillotinu, wždy ale budau wyhledáwat beze wší swědomitosti jen swého špinawého zisku. My wšak zde jen chceme jednati o poctiwých ale slabých lidech, a o příčině, proč oni jsau nestálí a lehce zastrašitelní we swém politickém smýšlení. Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsauce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením nedowedli si ještě utwořiti w hlawě pewný systém politických zásad, a proto kolikráte jim w nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednau ale zase bez pohnutí státi zůstanau. Práwě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknau a netraufají si to, co skutečně smýšlí, wždycky také činem wyznati, oni mají jen jakausi swáteční politiku mezi přáteli a při sklenici, ale wšude we skutečném žiwotě jenom wšední. Když slunce swítí liberální straně, poletují jako motýlkowé w nejpestřejším barewném blesku: když ale se obzor zahalí mraky a od daleka bručí wládní hrom, již hned se zalezají jako čerwíkowé do swých dírek. Mužowé ale, kteří dle pewných zásad smýšlí, kteří si utwořili pewná nezrušitelná prawidla w politice, přes které nikdy ani nepřeskočí ani nepodlezau: takowí dowedau w čas přílišné politické bujnosti odporowat přemrštěncům, a nedbajíce na žádné jejich, že při tom často utrží nezaslauženě nadáwky, umějí ochladiti jejich přílišnau zapálenost a uchrání tím kolikráte wlast od welikého neštěstí, za to ale se také nebojí w zarmaucených dobách politické sklíčenosti powznesti neohroženě hlasu swého proti škůdcům a nepřátelům swobody. W politice musí každý napřed sám se sebau a se swým swědomím býti urownán a přeswědčen, že nic nesprawedliwého a nic pro wlast škodliwého nežádá, pak ale když jednau tohoto přeswědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto swé přeswědčení jakožto wěc dowolenau a poctiwau wšude a před každým a buď si to císař sám wyslowiti a zastáwati. Jen takowým spůsobem může oprawdu swoboda prawá wzniknaut a pro budaucnost se ustálit.

13. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O záležitostech Moravy], Autor: Prúdek, F. W.; Stájský, Jan Ludmil; Havlíček, Karel (přetisk) K redakci těchto listů došel následující dopis z Wídně o záležitostech našich na Morawě: We Wídni 10. Dubna 1848. Welewážený pane redaktore! Práwě mne došly zpráwy z Brna, které pro důležitost našich poměrů Wám tuto sděluji. Předewším Wašnosti žádám to slawným Pražským wyslancům sděliti, jelikož to nemalého wplywu má na wýbor, který se do Morawy sestawiti hodlá. Co za weřejnosti hodného uznáte — uweřejněte. — ( Wěrný opis přátelského dopisu. ) W Brně 8. Dubna 1848. Kdy pak dojde deputace Pražská k nám? Wčera, jak jste nám psal, očekáwali jsme ji, ale nadarmo. Zhotowena jestiť k uwítání čerwenobílá korauhew — se lwem a orlicí, spojené wěncem lípowým. Hudba mysliwecká bude hráti piece národní. By deputace Pražská sem do Brna přišla, jediné přání naše. Brňané mají barwy německé — na starém Brně wlaje prápor německý!! Snadno pochopíte, jaké city wzbudí pohled na to w srdci každého wlastimila. Cizozemci, kteří se k nám wtlačili, dáwají nám nyní zákony, dle kterých zblaudilý Morawan se řídí, za swé je pokládaje. Přewraty w poslední době nás překwapily a pupenec u swém rozwinutí od škodného mrazu zachopen trpí, pročež jen zdánliwá pro nás jestiť swoboda. Lid wenkowský newí, oč se jedná — s užasnutím doslýcháme zpráwy z wenkowa. Chystáme se k rozejíti — jen že nás tak málo! Což našinci we Wídni? Že zde neleníme, již dokázali jsme. Mnoho horliwých mladíků odebralo se do Morawy. Jedná se w Morawě o strašnau budaucnost! Dnes neb zítra wypukne náramný boj! — We Středu odpoledne strhla se w káwarně u Padowce při zástupu as 60 osob znamenitá hádka. W Brně jedině se mluwí, zdaliž Morawa má býti s Čechy spojena neb ne; kde přewaha — wíte! Ba bohužel! Ostatně to nemůžeme nazwati přewahu, kde teprw jedna strana zastaupena. Dostane to wšak jinau twář, až se i hlas lidu našeho do wážky položí. Jistý Baumann, Brňan, přewzal úlohu wšech ostatních k odporu. Měl jsem při ruce brožůrku: „ Slawen, Russen, Germanen " a dokázal jsem, že dle Šafaříka w Čechách, Morawě a Slezsku 6,700.000 obywatelů, mezi nimiž 1,200.000 Němců, důsledně slowanské province, které dle historičného základu k jedné koruně, totiž české náleží, že císařský plakat: „ Einberufung der Stände der slavischen Provinzen " jmenowitě nám platil — powažowati budeme tedy každého proti tomu jeduajícího za zrádce konstituce, jak se to stalo s barwami německými; chceme býtí Rakušany a jen Rakušany, nikoli ale Němcemi. Baumann: „ wir werden uns schon zu helfen wissen, und wenn nicht anders, so werden wir euch erdrücken! “ Oder wos! jak Wídeňáci říkají. Pánowé! smějeme se waší málomocné zůřiwosti. „ Wystawěli jste nám šibenici, ale to se ještě newí — kdo na ní bude wiset! " jak řekl náš Hurban. To zawdalo příčinu k hrozným debattám. Wáš list nám dal ráno na wědomost, že Česká deputace dnes nepřijede, tedy jsme příprawy odstranili. Práwě dochází Mráček z nádraží á wyprawuje: Na sta Němců Totiž bněnských Němců — či německých Brňanů!! s korauhwi německau očekáwalo českau deputaci u nádraží, aby ji — zbili, zmlátili, wypískali atd. — poněwadž ale nepřišli, řekli: Sie haben Wind bekommen! sind in Lundenburg geblieben atd. Studující wyprawují: Lažanský dal seniorowi wědět, aby zakázal Slowanům na ústawu přiwítati Českau deputaci. J. Bezděk, policejní direktor, má být toho příčinau a, byla organisace w tom. Podobného cosi ani mezi Hottentoty státi nemůže! Snad by bylo dobře, kdyby deputace sem ani nedošla, neb jak doslýchám, že jedna setnina ustawičné hlídání přewzala, aby študující neb deputace sem newrazila. Tak? A to má být ta konstituční swoboda? Pánowé! Nicht übel! Poznam. zasílatele. Minulý čtwrtek pronesl jsem na filosofii shromážděné mládeži několik slow. „ W těchto síních " tak asi řekl jsem, „ mluwíwal k nám před sedmi lety náš mistr Klácel, jehožto slowa w srdci mnohých se zakořenila. Tehdáž nás dusily urputné zákony, kde nyní swobodně počínati lze. Wlast jest naše a nemáme se co obáwati cizinců. Národnost bez swobody a swobodu bez národnosti nechceme! Nýbrž pod štítem swobody a práwa národnost hájiti budeme " atd. „ Ozwání lidu Morawského " četlo se po wydání na filosofii od wlastenců toho ústawu. Němci počali zuřit a přetrhli další čtení. Hádky powstaly, Dudík přišel a řekl, že Němci mohau mezi čtením odejít, což se i stalo. Ohéral, Šembera, Dudík byli od Lažanského předwoláni, aby zamezili demonstraci každou. Laminet, staw morawský, dal 1000 pik zhotowiti. Proti komu? Zýtra wíc. Wáš F. W. Prúdek m. p. Slowa zasilatele k slaw. wyslancům Českým. Toto jsem za potřebné uznal, aby jste poznali staw našich wěcí na Morawě, a abyste si Wy, kteří na Morawu jste welikomyslně se odhodlali, již napřed ustanowili plan. Při tom, jak jsme se umluwili, zůstane. Našinci budau na příchod Wáš připrawowati lid, jako na příchod messiáše. Protož nelenujte, bratří drazí! Přispějte nám ku pomoci, abychom zuřiwosti odporníků nepodlehli. Nechceme abyste bojowali za nás — ale pomoci nám musíte — mámeť přísahu i lásku Waši! Jan Ludmil Stájský, Morawan. Práwě an zawírám list, donese se mi nowá zpráwa, z níž Wám tuto zlomky podáwám. W Brně 9. Dubna. Rozčilenost strašná proti nám, a naše proti Němcům panuje zde, slabší naší straně hrozí nebezpečnost. Náš Klácel wčera wečer odtud zcela odešel. Národní stráž mu zkázala, že jeho osobu a klášter neuchrání; sekretář biskupa wykázal mu též delší prodléwání w klášteře. Wčera se chystala Ohéralowi kočičí muzika — študující přewzali ochranu, nestalo se nic. Leseverein a mnoho cizozemců w čele Winikra prowáděli wčerejší kocourkowstwí. Na dnes o 3 hodinách opowěděl jsem schůzku — representanti wšech řemeslníků a jiných dělníků jsau objednání 30 též studující atd. Prof. Knatránka že prý oběsí. Dr. Otta chtěli zbit, Mikšíčka též. F. W. Prúdek. Lwe Český! Slabá orlice taužebně očekáwá pomoci twé!! Stájský.

16. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Z Vídně]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Z Wídně. Pokoj na krátký čas porušen jest, a wšak nyní se již wšechno k dobrému obrátilo. Kníže Metternich, tajný domácí, dworní a státní kancléř, složil auřad swůj do rukau J. M. Císaře Pána a Krále našeho Českého. Weliká změna nastane w celé naší wládě. J. M. C. ráčil dne 15. t. m. wyjeti do města a přiwítán jest wšeobecným jásáním obecenstwa. Pro zachowáni pořádku sestawilo se měšťanstwo a studentstwo Wídenské ozbrojeno do sborů, jakožto stráž národní. Překwapeni těmito neočekáwanými radostnými zpráwami, nemůžeme již nyní ( w 11. hod. w noci ) celé číslo, již dříwe hotowé, proměniti; pročež stůj, co stojí! Radost w Praze jest neskončená, a bohdá že ji toto číslo rozšíří po celé wlasti!!!

5. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Zatím dorazily naše tři equipáže již před dům Nozdrowa. W domě nebyl nikdo na jich příjezd připrawen. W jižbě stálo lešení na kozách a dwa mužikowé stojící na něm bílili stěny, pozwukujíce jakausi nekonečnau píseň; podlaha byla celá popleskaná wápnem. Nozdrow běliče i lešení na tu chwíli wypowěděl a odběhl do druhé swětnice dáwat rozkazy. Hosté slyšeli, jak nařizowal strojiti oběd; Čičikow počínaje již taktak cítiti appetit, znamenal, že pod pět hodin nezasednau ke stolu. Nozdrow nawrátiw se wedl hosti, by si wšechno prohlídli, co bylo na jeho wsi; a we dwau hodinách ukázal jim wšechno, tak že nezbylo nic, co by ještě ukázal. Napřed a předewším šli do konírny, kde spatřili dwě kobyly, jednu jablkowé barwy, druhau wranku, pak hnědého hřebce, na pohled nepatrného, ale za kterého se Nozdrow dušowal, že dal deset tisíc. „ Deset tisíc žes dal za něj? “ podotknul zeť, „ nestojíť ani za jeden. “ „ Bůh wí, deset tisíc, “ prawil Nozdrow. „ Pro mne se dušuj jak chceš, “ odwece zeť. „ Nu chceš-li, wsaďme se! “ řekl Nozdrow. Do sázky se wšak zeti nezachtělo. Pak ukazowal Nozdrow prázdné maštale, kde býwali někdy taktéž krásní koně. W téže konírně widěli také kozla, který podle staré powěry newyhnutelně musí stát u koní; jak se zdálo, žil s nimi sworně, procházel se jim pod břichy jako doma. Pak je wedl Nozdrow podíwat se na wlče na řetězi. „ Widíte wlče! “ prawil, „ já je newalně krmím syrowým masem, chci, aby bylo hodně diwoké! “ Pak šli k rybníku, we kterém dle slow Nozdrowowých byly ryby takowé welikosti, že jednu dwa lidé s bídau wytáhli, čemuž jeho příbuzný owšem neopominul odporowat. – „ Já ti, Čičikowe, “ prawil Nozdrow, „ ukážu nejkrásnější pár psů: budeš se jim zajisté diwit! “ a wedl je k malému domku wystawenému welmi hezky, okolo něhožto byl kolem dokola malý dworek. Wejdauce na tento dworek uwiděli tam množstwí psů wšelikých druhů a barew: moratých, černých s plasinami, plawých, černěstrakatých, čerweněstrakatých, černouchých, šerouchých.... Tu bylo jmen, co jich jen zná psí fraseologie: Strelaj, Obrugaj, Porchaj, Požár, Skosýr, Čerkaj, Dopekaj, Pripekaj, Sewerga, Kasatka, Nagrada, Popečitelnice. Nozdrow byl mezi nimi zrowna jako otec u prostřed rodiny: wšichni wyzdwihnauce podle starodáwních psích obyčejů ohony wzhůru, hnali se naproti hostům a počali je wítati. Asi deset jich skočilo předníma nohama Nozdrowu na ramena. Obrugaj proukázal to samé přátelstwí Čičikowi, a postawiw se na zadní nohy líznul jej jazykem zrowna na pysk, tak že Čičikow hned wyplywnul. Pak se šli díwat na čupku krymskau, která byla již slepá a dle slow Nozdrowa měla již brzy zdechnaut, awšak prý před dwěma lety byla welmi krásná čupka: podíwali se tedy na čupku, a čupka byla skutečně slepá. Pak se šli díwat na wodní mlýn, kde se nedostáwal wrchní kámen. „ A tuhle hned je kowárna! “ prawil Nozdrow. Jdauce kausek uwiděli oprawdu kowárnu a prohlédli tedy i kowárnu. „ Tuhle na tomto poli “ – prawil Nozdrow – „ je takowé množstwí zajíců, že není ani widěti zem; já sám wlastníma rukama jsem chytil jednoho za zadní nohy! “ „ Nu zajíce bys ty nechytil do ruky! “ podotknul zeť. „ A proč bych nechytil, chytil jsem a konec! “ odpowěděl Nozdrow. „ Ted tě prowedu, “ prawil k Čičikowu „ na hranice, kde se končí moje statky. “ Nozdrow wedl hosti swé polemi na mnohých místech křowím zarostlými. Hosti se museli probírat přes příkopy a zoraniště. Čičikow již zemdlel. Leckde wyšlapáwali zrowna nohami wodu, tak bylo položení nízké. Prošedše pořádnau prostoru wodau a blátem widěli skutečně hranice, totiž dřewěný slaupec a auzkau mez. „ Wida! hranice “ – prawil Nozdrow – „ wšechno co widíš na této straně, wšechno to je moje, a i po druhé straně celý tenhle les a wšechno co je za ním, je moje. “ „ A kdypak se stal tento les twým? “ tázal se zeť. „ Což jsi ho nedáwno kaupil? Wždyť on nebyl twůj. “ „ Ano, já ho nedáwno kaupil, “ wece Nozdrow. „ Ale jak paks ho mohl tak rychle kaupit? “ „ Ano, já ho kaupil předewčírem, a hrom do toho, draho jsem kaupil. “ „ Ale wždyť paks ten den byl na jarmarce. “ „ Ale ty Sofrone! Což nelze w tentýž čas být i na jarmarce, i kaupit grunt? Nu já byl na jarmarce, a přikažtík můj to kaupil beze mne. “ „ Tak tedy přikažtík! “ prawil zeť, ale i pak ještě pochybowal a zatřásl hlawau. Hosté se wrátili do domu. Nozdrow je zawedl do swého kabinetu, w kterém wšak nebylo ani památky o tom, co býwá w kabinetech, to jest po knihách, nebo po papíře; wiseli tam pauze šawle a dwě ručnice, jedna za tři sta, druhá za osm set rublů. Zeť prohlídnuw je zatřásl jen hlawau. – Pak se ukázaly turecké kinžály, na jednomž z nich bylo omylem wyryto: Mistr Savelij Sibirjakow. Hned wedle nich ukázal se hostům kolowrátek. Nozdrow nemeškaje hned jim něco zahrál. Kolowrátek hrál ne bez líbeznosti, ale w prostředku se něco, jak se zdálo, přihodilo: mazur přešel do písně: „ Malburg w pochod odešel “ a „ Malburg w pochod odešel “ přewrhlo se neočekáwaně do jakéhos starožitného walčíku. Již Nozdrow dáwno přestal točit, ale w kolowrátku jedna píšťala, welmi smělá, byla a nijak nechtěla ustati; a ještě dlauho potom wýskala ona samojediná. Pak se objewily dýmky dřewěnky, hlíněnky, nakauřené a nenakauřené, traubel s jantarowau špičkau, nedáwno wyhraný, pytlík wyšíwaný od jakési hraběnky někde na poštowní štací, která se do něho až po uši zamilowala a jejížto ručičky byly, jak se wyjádřil, prawý „ superflu “, slowo, které nepochybné u něho mělo znamenat nejwyšší stupeň dokonalosti. Okolo páté hodiny sedli ke stolu. Oběd, jak bylo widěti, nebyl u Nozdrowa hlawní wěc: jídla nehrála welikau rolli, něco bylo připáleno, něco zas ani se nedowařilo. Bylo widět, že se držel kuchař wíce okamžitých nápadů a dáwal do jídel, co mu práwě padlo do rukau: stál-li wedle něho pepř, nasypal pepře, nahodilo-lo se zelí – nacpal zelí, mlíko, uzeninu, hrách, wšeho napleskal, zkrátka prawau hatlaninu, jen když to bylo teplé, chuť to přec nějakau mít musí. Za to držel Nozdrow na wína, ještě nepřinesli políwku, a již nalil hostům po weliké sklenici port wína a druhau „ hosoternu “, protože w gubernských a okresních městech ani nemíwají obyčejné „ sotern “. Pak nechal Nozdrow přinesti láhwici madeirského, nad nějž lepšího nepil ani sám feldmaršál. Madeirské wěru také pálilo w ústech, nebo kupci znajíce již wkus poměštíků držících na dobré madeirské, míchali do něho nemilosrdně rum, někdy také nalili do něj císařské wodky w naději, že to žaludky ruské wšechno snesau. Pak poručil Nozdrow přinésti jakausi zwláštní láhwici, we které dle slow jeho bylo burgundské i šampaňské zároweň. Nalíwal welmi horliwě do obau sklenek, na prawo i na lewo, jak zeti tak Čičikowu; Čičikow ale zpozorowal tak mimochodem, že sám sobě nepopříwal práwě mnoho; i pohnulo ho to býti opatrným, a jak se jen Nozdrow nějak rozhowořil nebo naléwal zeti, wylil hned sklenku swau na talíř. Za nedlauho bylo přinešena na stůl řeřabinowka, mající dle slow Nozdrowowých docela chuť slíw, w které ale bylo až k zalknutí cítiti líh w celé jeho síle. Pak pili jakýsi balsám, nesaucí názew takowý, že bylo těžko na něj si zpomenaut, a sám hostitel podruhé jej jiným již jménem nazwal. Oběd byl již dáwno u konce, wín bylo již wšech okuseno, ale hosté seděli posud u stolu. Čičikow nikterak nechtěl promluwiti s Nozdrowem před zetěm, a sice co do hlawního předmětu. Byltě zeť wždy jen nahodilá osoba, a tento předmět žádal osamělého a přátelského rozhoworu. Ostatně ale byl zeť sotwa nebezpečný člowěk, protože se snad do sytosti napil a každau chwíli drknul hlawau k stolu. Pozoruje konečně sám, že není hlawa w pořádku, stal poraučeti se, ale takowým leniwým a ospalým hlasem, jakoby ( mluwíc po rusku ) natahowal kleštěmi na koně chomaut. „ O ne ne ne! nepustím! “ prawil Nozdrow. „ Ne, odpusť mi, přítelínku, musím jet. “ „ Eh! hlauposti! hned si zařídíme bančík! “ „ Ne, zařiď si bratře sám, ale já nemohu; žena bude we weliké pretensí, já ji musím wyprawowat o jarmarku. Musím, bratře, wěru ji musím uspokojit. Ne, nedrž mne! “ „ Ať si teda jede, co je po něm, “ prawil Nozdrow po tichu k Čičikowu. „ A wěru, “ doložil nahlas – „ wystát nemohu takowé mlíčny; wem tě čert, táhni se babit se ženau, ty Feťuku! “ „ Ne, bratře, nenadáwej mi Feťuků Feťuk slowo urážliwé pro mužského, pochází od písmeny řecké Th ( kterau Rusowé wyslowují F ), kterau někteří za neslušnau písmenu pokládají. ( Pozn. Gógola. ), “ odpowěděl zeť – „ já ji děkuji za swůj žiwot. Takowá je hodná, milaunká, tak srdečná... až do slzí to pohne, zeptá se, co jsem widěl na jarmarku, musím jí wšechno wyprawit... takowá milaunká. “ „ Nu jeď, jeď, posaď si ji za sklo! Tu máš čepici. “ „ Ne, bratře! ty se dokonce nemáš o ni takto wyjadřowat, tím ty, mohu říci, mne samého urážíš, ona je takowá milaunká. “ „ No tedy se k ní kliď honem! “ „ Ano, bratře! pojedu, odpusť, že nemohu zůstat. Od srdce rád bych byl, ale nemohu. “ Zeť ještě dlauho opakowal swoje omlauwání nepozoruje ani, že již sedí dáwno sám w bryčce, že již dáwno wyjel za wrata a že před ním již dáwno jsau jen šíré pole. Musíme si pomyslit, že jeho žena neuslyšela mnoho podrobností o jarmarku. „ To je neřád, “ prawil Nozdrow, díwaje se oknem za odjíždějící powozkau. „ Lewý koník by prošel, již bych ho byl dáwno o něho opálil, ale není s ním ani řeč. Feťuk, prawý Feťuk! “ Pak wešli do pokoje. Porfirij podal swíce, a Čičikow zpozorowal w rukau domácího pána hru karet, jakoby mu tam byla se stropu spadla. „ A co, bratře “ – prawil Nozdrow stiskna karty po stranách, až praskly. „ Pro ukrácení chwíle dáwám tři sta rublí na bank. “ Ale Čičikow dělal se jakoby ani neslyšel, a řekl jakoby si byl najednau wzpomněl: „ A abych nezapomněl: mám k tobě prosbu. “ „ Jakau? “ „ Dej mi dříwe slowo, že ji wyplníš! “ „ Ale jaká prosba? “ „ No, dej jen slowo! “ „ Tedy dobře! “ „ Čestné slowo? “ „ Čestné slowo! “ „ Nu tuhle prosbu: ty máš jistě we swé wsi umrlé poddané, kteří ještě nejsau wymazány w revisí. “ „ Arci že mám, a což? „ „ Přepusť je mně, na moje jméno. “ „ A což s nimi? “ „ Potřebuju je. “ „ Ale nač? “ „ No potřebuju je.... to je má wěc... zkrátka potřebuju je. “ „ To máš jistě nějakau špekulaci. Přiznej se, což? “ „ A jakau špekulaci? z takowé hlauposti ani se nedá špekulowat. “ „ A což s nimi tedy budeš dělat? “ „ Ej! jaký zwědawý! každý neřád by rád omakal rukau a ještě k němu přičichnul! “ „ A proč to tedy nechceš říct? “ „ A proč ty zas to chceš wědět! nu, jenom tak, přišel mi ten nápad. “ „ Tak wíš co: pokud mi nepowíš k čemu, neudělám to. “ „ A widíš, to není čestné s twé strany: dal si slowo a nedržíš nic. “ „ Mluw si co chceš, ale neudělám, až powíš nač! “ Co mu mám tak říci – pomyslil si Čičikow, a po krátkém rozmýšlení řekl mu, že potřebuje mrtwé duše pro wětší wážnost we společenském žiwotu, že nemá weliké statky, a proto tedy chce prozatím jen aspoň nějaké dušice. „ Prášíš, prášíš, “ wskočil mu do řeči Nozdrow, „ prášíš bratře až hanba. “ Čičikow pozorowal sám, že si newymyslil nic wýborného a že záminka jeho je slabá. „ Nu tak ti tedy powím upřímně, ale prosím tě, newybleptej to. Myslím se oženit: ale musím ti říci, že otec a máť newěsty jsau lidé welmi ctižádostiwí. Wěru mrzutá wěc, sám lituji, že jsem co začal, ale chtějí newyhnutelně, aby ženich měl 300 duší, a poněwadž se mi plných 150 nedostáwá... “ „ Prášíš, zase prášíš! “ zakřičel Nozdrow. „ Nu tu jsem ani tolikhle neselhal, “ prawil Čičikow, ukazuje palcem na malíku malinký kausíček. „ O krk se wsázím, že prášíš! “ „ Dowol, to jsau urážky! což pak by wěru, proč pak bych byl lhář! “ „ I wždyť já tě znám: ty jsi hlawní šelma, dowol, abych ti to řekl po přátelsku! Kdybych byl twým předstaweným, dal bych tě powěsit na prwní strom! “ Čičikow byl uražen tauto řečí. Již každé slowo poněkud hrubé aneb neslušné bylo mu protiwné. On ani rád nepřipauštěl se sebau familiárně rozpráwět, leč by byla osoba příliš wysoké důstojnosti. A proto byl nyní dokonce rozhněwán. „ Na mau duši bych tě powěsil “ – opakowal Nozdrow – „ prawím ti to upřímně, ne abych tě chtěl urazil, nýbrž z přátelstwí tak mluwím! “ „ Wšechno má swé meze “ – prawil Čičikow s citem důstojným. „ Chceš-li si wywádět podobnými řečmi, jdi do kasárny. “ A pak doložil krátce: „ Nechceš li darowat, tedy prodej. “ „ Prodat! Ale wždyť já tě znám, ty jsi darebák, nedáš mi za ně mnoho? “ „ Eh! ty jsi také řádný muž! podiwejme se! Což pak jsau z briliantů? he? “ „ No, wždyť jsem to wěděl! “ „ Dowol přítelínku! jaké pak to máš židowské nápady. Ty bys mne je měl dát zadarmo. “ „ No, wíš co, abych ti dokázal, že nejsem nějaký odřihost, newezmu za ně nic. Kup ode mne hřebce, já ti je přidám. “ „ Jdi mi, co budu dělat se hřebcem? “ prawil Čičikow poražen skutečně takowým nabídnutím. „ Co s ním budeš dělat! a wždyť jsem já za něho dal deset tisíc, a tobě ho dám za čtyry. “ „ A co se hřebcem? já nemám hřebinec. “ „ Ale wždyť nerozumíš; já teď jenom od tebe chci tři tísíce a čtwrtý tisíc můžeš zaplatit později. “ „ Ale nepotřebuju hřebce! wzal ho kozel! “ „ No tedy kup wranau kobylu! „ Ani kobylu nepotřebuju. “ „ Za kobylu a za šedého koně, kterého jsi widěl, mi dáš jenom dwa tisíce. “ „ Ale já koně nepotřebuju. “ „ Ty je prodáš: wždyť ti za ně dají na prwním jarmarku dwakrát tolik. “ „ Tedy si je raději sám prodej, když wíš, že dostaneš dwakrát tolik. “ „ Já wím, že dostanu; ale rád bych byl, abys také ty z toho něco měl. “ Čičikow poděkowal za dobrý aumysl a dokonce se odřekl i šedého koně i wrané kobyly. „ No, tak kup psy. Prodám ti takowý párek.. “ Tu počal Nozdrow wychwalowat. „ Ale nač psi? nejsem milowník. “ „ Ale já bych rád, abys měl psy. A wíš co, nechceš-li psy, tedy ode mne kup flašinet, kapitální flašinet: mne samého na mau čest stojí půl druhého tisíce, tobě ho dám za 900 rublů! “ „ Ale nač flašinet? wždyť nejsem Němec, abych s ním chodil po cestách a žebral peníze! “ W Rusích obyčejně Němci chodíwají s kolowrátky, s opicemi, se psy atd. wyděláwat peníze. Překl. „ Ale wždyť to není takowý kolowrátek, jako nosí Němci. To jsau warhany: podíwej se jen, wšechno z čerweného dřewa. Widíš, já ti ho ještě ukážu. “ Tu popadl Nozdrow Čičikowa za ruku a počal ho tahat do druhého pokoje, a ačkoli se tento dosti opíral nohama o podlahu a ujisťowal, že již wí, jaký jest to flašinet, přece musel ještě jednau uslyšet, jak Maleborough jel do města. – „ Když tedy nechceš nic o penězích, tedy wíš co: já ti dám flašinet a wšechny swé mrtwé duše, co jich mám, a ty mi dáš swau bryčku a tři sta rublů přídawkem. “ „ A wida, a w čem pak já pojedu? “ „ Já ti dám jinau bryčku. Pojďme do kůlny, já ti ji ukážu. Dej si ji jen přebarwit a bude slawná bryčka. “ „ Eh! jaký to neustupný běs do něho wjel! “ pomyslil si Čičikow a umínil si za wšechnu cenu nechtít ani slyšet o wšech bryčkách, flašinetách a wšech psích se wšelikými jejich wlastnostmi. „ Ale wždyť bude bryčka, flašinet a mrtwé duše! “ „ Nechci! “ prawil ještě jednau Čičikow. „ Proč pak nechceš? “ – „ Protože dokonce nechci, a konec! “ „ Jaký jsi ty! s tebau, jak widím, se nemůže jednat, jak se sluší a patří mezi řádnými soudruhy a přáteli!... Ty jsi krásný! hned na tobě widět, že jsi přetwářenec! “ „ Nu, což jsem snad blázen? Jen si pomysli sám, nač mám kupowati wěc, kterau na nic nepotřebuju. “ „ Jen mně, prosím tě, nemluw. Teď již tě docela znám. Takowá držgrešle. No, wíš co, zahrajem si bančík. Já wsadím wšechny umrlé na kartu a flašinet také. “ „ Dáti se do banku, znamená, podrobiti se neznámému osudu “ – prawil Číčikow, a tu se podíwal očkem na karty w rukau Nozdrowa. Zdály se mu být welmi umělé a podezřelé. „ Proč pak neznámému osudu? Žádnému neznámému osudu; bude-li na twé straně štěstí, můžeš wyhrát čert wí co. Widíš, jaké štěstí! “ prawil házeje karty pro powzbuzení – „ jaké štěstí! Widíš, jen se rype. Tuhle ta proklatá dewítka, na kterau jsem wšechno prosázel! Cítil jsem 678 to, že mne zawede, ale zawřel jsem oči a pomyslil jsem si: čert tě wezmi, buď si jak buď! “ Co Nozdrow toto mluwil, přinesl Porfirij flašku. Ale Čičikow nechtěl ani pít ani hrát. „ Proč pak nechceš hrát? “ „ Protože nemám chuť. A abych ti prawdu řekl, já nestojím o hru. “ „ Proč bys nestál? “ Čičikow pokrčil rameny a dodal: „ Protože o ní nestojím. “ „ Tys plewa! “ „ Což dělat? tak mne Bůh stwořil! “ „ Feťuk jsi, nic jiného. Myslil jsem dříwe, že jsi aspoň poněkud řádný člowěk, ale ty nejsi k ničemu. S tebau není možná přátelsky pojednat, žádná upřímnost, žádná srdečnost! auplný Sobakewič, takowý dareba! “ „ A proč pak mi laješ? Snad je to moje wina, že nerad hrám. Prodej mi duše samotné, jsi-li již takowý člowěk, že se třeseš na takowau malichernau wěc. “ „ Čerta starého dostaneš! Chtěl jsem ti je za darmo dát, ale teď nedám. Kdybys dáwal troje králowstwí, nedám. Takowý peciwal a strašpytel! Od nynějška s tebau nechci nic mít. Porfirij, jdi a řekni koňochowi, aby jeho koňům nedáwal žádný owes, at žerau jen seno. “ Takowý obrat neočekáwal Čičikow žádným spůsobem. „ Lépe abys mi ani na oči nechodil! “ prawil Nozdrow. Přece wšak i po této rozmluwě host a domácí pán powečeřeli pospolu, ačkoli nestálo tentokrát na stole již žádné wíno s podiwnými jmény. Čněla jen na stole jediná flaška s jakýmsi ciprským, které ale bylo jak se říká kyselina w každém ohledu. Po wečeři prawil Nozdrow Čičikowi, weda jej do postranního pokoje, kde byla postel připrawena: „ Tu je twá postel. Nechci ti ani dát dobrau noc! “ Čičikow zůstal po odejití Nozdrowa we welmi nepříjemném stawu dušewním. On se wnitřně sám na sebe zlobil, že k němu jezdil a zmařil čas. Ale wětší předhůzky si ještě činil proto, že jednal neopatrně jako dítě, jako blázen: nebo wěc nebyla takowého spůsobu, aby se swěřiti měla Nozdrowu... Nozdrow je neřád-člowěk, Nozdrow může nalhat, přidat, pustit Bůh wí co do swěta, a budau z toho ještě nějaké pletky.... hlaupost, eh! hlaupost! „ Zrowna jsem osel! “ prawil Čičikow. Spal welmi špatně. Jakýsi malý ale bujný hmyz štípal ho tak nemilosrdně, že se celau hrstí škrábal po těle a dodal: „ čert aby wás wzal i s Nozdrowem! “ Probudil se welmi časně. Prwní jeho práce byla, jak oblekl chalát a obul boty, jíti přes dwůr do maštale a poručit Selifánu, aby hned zapřáhl bryčku. Wraceje se přes dwůr potkal Nozdrowa, který byl též w chalátě s dýmkau w hubě. Nozdrow ho wítal přátelsky a ptal se: „ Jak jsi se wyspal? “ „ Tak, tak, “ odpowědčl Čičikow welmi suše. „ A já bratře “ – prawil Nozdrow – „ takowá ohyzda po celau noc, až hanba wyprawowat, a w hubě po wčerejšku jakoby škadrona nocowala. Pomysli jsi: „ zdálo se mi, žo jsem byl bit, wěru! a pomysli od koho? neuhodneš na žádný spůsob: stabsrotmistr Pocelujew a Kuwšinikow. “ „ Ba, “ pomyslil si Čičikow, „ dobře by bylo, kdyby ti wyřezali, když nespíš. “ „ Wěru! bolelo mně to! A jak se probudím, kýho čerta, wěru mne cosi pálí, jistě čertowy blechy! Nu jdi se teď oblíkat, a já přijdu hned. Musím se jen trochu wywadit s tím šelmau příkažtíkem. “ ( Pokračowání. )

1. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: V.V.Tomek., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Pan Wácslaw Wladiwoj Tomek ustanowen jest sekretářem Matice České.

2. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Zpráva ze Slaného - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel Dopisowatel. Pozn. Red. Diwno jest nám, že posud nikdo ze Slaného tuto jistě zajímawau zpráwu nám nepodal. Což jest tam tak málo účastenstwí wlasteneckého?

27. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Poznámka redakce], Autor: Havlíček, Karel * ) Mylné toto míněni, žeby mezi wšemi Slowany wždy swornost býti měla a mohla, wywrátili sme a wywrátíme ještě w článku „ Slowan a Čech " pod čárou w Nowinách. Wůbec ze wšeho widíme neštastnou a komickou snahu Francouzů ustawičně a bez znání wěcí do wětru politikowati. Red.

6. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Napomenutí k Irům.], Autor: Havlíček, Karel Zahraničné zpráwy. W Angličanech. Anglický časopis „ Examiner “ učinil k Irům toto napomenutí: „ Není diwu, že repealstwo žádných pokroků nedělá. “ „ Irsko pro Irčany “ jest heslo jejich, a wšak jak přewráceně wypadá smysl slow těchto záštím proti Angličanstwu přesycených, když w řeči anglické pronešena jsau. Irsko pro Irčany! nuže proč ne také řeč Irská pro Irčany a Irsko, a sice jediné a wýhradně? Proč zneuctíwají Irčané usta swá řečí naší? Což to není stará prawda, že národ, který řeč nepřítele swého přijme, tím samým polowičně již podmaněn jest? Pan O‘Connell nechce ani anglického šwu na šatu swém trpěti, a přece mluwí anglicky! Wěru Irčané by se měli aspoň při swých schůzkách w irském řečnění cwičit, aby irský jazyk w parlamentě wlastním, až ho jednau budau mít, zawésti mohli. – Známo totiž, že Irčané mluwí zcela jiným jazykem půwodním, a že jenom nyní poangličeni jsau od té doby, co si je Angličané podmanili.

23. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Němectvo a Maďarstvo v Sedmihradsku., Autor: Havlíček, Karel Němectwo a Maďarstwo w Sedmihradsku. Známo bude našemu čtenářstwu, že před nedáwným časem w králowstwí Uherském jazyk maďarský místo latinského učiněn jest řečí úřední, a že tam nyní w takowém užíwání jest, jako dosawad jazyk německý u nás w Čechách. Zapálení horliwci maďarští ( nejwíce oposice ) nejen že swůj jazyk maďarský w králowstwí Uherském i tam wnucují, kde zákon newelí, nýbrž i w spojených s král. Uherským zemích, w Horwatsku, Slawonsku a Sedmihradsku rádi by jazyk maďarský úřední řečí učinili, ačkoli tomu tamější obywatelé dopustiti nechtějí. W Horwatsku powstaly skrze to weliké nepokoje: ačkoli tam žádní Maďarowé nebydlí, poštěstilo se přece uherské oposici získati si tam mezi newzdělanau šlechtau swau stranu. Tito ubozí Maďaroni ( tak je Ilirowé jmenují ) ačkoli sami rození Horwati jsau, ba ani maďarsky neumějí; přece se, zaslepeni od Maďarůw, we wšem protiwí národně smýšlející straně ilirské, a swé wlastní národnosti, swému wlastnímu jazyku překážejí, najati a namluweni k tomu od nepřátelů národnosti Slowanské, od Maďarů. Není wšak pochybnosti, že konečně jazyk ilirský i w Slawonsku i w Horwatsku zwítězí, poněwadž tato králowstwí od pauhých Ilirů odbydlena jsau. Jiné zcela okolnosti widíme w Sedmihradsku. W této zemi bydlí hlawně tři národowé: Rumuni ( Walaši ) asi 1,300.000 Maďaři asi 500.000 ( ku kterým i Síkelowé náleží ) a Němci asi 250.000. Rumunowé nepožíwají žádných práw národních, a jsau jenom ostatním poddáni, tak že celá země rozdělena jest na tři části: Maďary, Síkely a Sasy ( Němce ), z kterých každý swá zwláštní práwa má. – Rozumí se owšem, že zákony uherské w Sedmihradech platnosti nemají, jelikož země tato od Uher neodwislá jest, a sama swé sněmy drží, na kterých wšichni tři privilegowaní národy se scházejí. Následowně i zákon, který maďarský jazyk co úřední w Uhřích předpisuje, nemá platnosti w Sedmihradsku. Ačkoli by maďaromani, z kterých celá uherská oposice složena jest, welmi rádi jazyku swému i w Sedmihradsku úřední platnost způsobili, a tyto Sedmihradské Němce pomaďařili ( Rumuni se jim tak protiwiti nemohau, nepožíwajíce práw a wýsad jako Němci ): nemohau jim přece pro weliké jejich swobody nikterak wnutiti maďarštinu; ba naopak usilowání s maďarské strany popudilo národní cit německý, a wzbudilo tím wětší lásku k jazyku swému u těchto Sasů. Konečně wydala weškerá obec národu sedmihradsko-saského dne 23. Března 1846 nařízení: Že se při úřadech a saudech národu Saského w Sedmihradsku žádné žádosti, žádné 236 přílohy a wůbec žádné spisy w maďarské řeči sepsané nepřijímají. – Zrowna tak jako to Maďaři we swé zemi činí s jinými jazyky. – Maďarský časopis „ Pesti-Hirlap “, který wšechny jiné w maďaromanstwí přewýšuje, we zwláštním článku dne 12. Máje 1846 toto nowé určení národu Saskému welmi „ za zlé klade a za nesprawedliwé, poněwadž prý Maďarští advokáti, neumějící německy psát, tím welikau škodu trpí, ostatně prý ale že mají bydlící w zemi Saské, Walaši a Maďaři naději ( Walachům dáwá Pesti-Hirlap ze zdwořilosti čestné místo, mysle sobě bezpochyby, že jim to tak nic platno nebude ), že tato ( prý ) nesprawedliwost, která je proti zákonu a proti obyčeji, od wlády zrušena bude. “ Již widíme dle toho, že Maďaři ne wždycky stejným okem na wěci hledí, neboť tato ( w Sedmihradsku od nich nazwaná ) nesprawedliwost w Uhřích docela sprawedliwá a chwalitebná jest. Ostatně se Sedmihradští Němci proti této narážce Maďarské statně obořili w čísle 54. časopisu „ Satelit “ wycházejícího w Brašowě ( Kronstadt ), kde se mezi jiným prawí: „ Nejen že to jest wěc přirozená, že každý národ nejsa pauze trpeným, nýbrž jsa opráwněným národem we swé zemi, při wšech weřejných jednáních jazyka mateřského užíwati smí chceme ještě p. spisowatelowi ( Maďarowi ), kterému se práwo přirozené ani ze jména powědomé býti nezdá, dokázati, žeť Saský národ k takowému swému nařízení i w positivních zákonech práwa má. “ A na to se uwádějí paragrafy zřízení zemského z práw Saských a dworní dekrety. „ Ostatně pochopiti nemůžeme, jakau škodu by z toho advokáti měli, že se při našich saských úřadech a saudech pražádné maďarské spisy nepřijímají. Poněwadž se wšechno u našich saudů po německu wede, rozumí se samo sebau, že každý advokát také německy uměti musí, jako advokáti u saudů maďarských maďarsky, poněwadž se tam zas wšecko po maďarsku wede. “ Konečně dáwají Sedmihradští Němci Maďarům následující biblické naučení: „ Kterak widíš mrwu w oku bratra swého, a břewno we swém oku nepozoruješ? Pokrytče! wyjmi nejprw břewno z oka swého, a tehdy prohlédneš, abys wyňal mrwu z oka bratrowa. “ My jenom litujeme, že ubozí utištění Rumunowé a Slowané w Sedmihradsku i w Uhřích tolik moci nemají, aby oběma i Němcům i Maďarům zase říci mohli důrazně: „ Co nechceš, aby tobě jiní činili, nečiň jim sám. “

25. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dodatek redaktora o Thunově spisu], Autor: Havlíček, Karel Dod. Red. Dle práwa w konstituci nám uděleného můžeme o každém kroku wlády projewili swé swobodné mínění. Líto jest nám tedy, že musíme tento spis hraběte L. Thuna winiti z nepředloženosti, která nikomu tak málo nesluší jako osobě we wysokém auřadě postawené. Dočkejme času, a ukáže se, jaké bylo spiknutí – myslíme, že wypadnau důkazy tuze hubeně, a že pak wláda bude w nepříjemném stawu, protože uwěřila lidem udáwajícím českau stranu, z pauhého nepřátelství. Doufáme, že není již doba tak daleká, kde celé to strašliwé spiknutí co bublina se rozplyne, za kterau nic jiného widěti nebude, než wypálené mlýny a – předhůzky swědomí.

24. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Nedwěd. ( Pokračowání. ) „ Podzim nastáwá “, prawil smutně mladý muž. Přestěhujete se do města, a tam – tam si na mne newzpomenete... “ „ Wíte to? “ odpowěděla ona. „ Musíte odložit swau diwokost... Musíte být we swětě, abychom se spolu widěli, jestli si přejete mne widět. Wiďte, že tak učiníte?... z lásky ke mně... “ „ Ó, z lásky k wám wšechno, wšechno.... Ale jenom pro Boha... powězte mně... dejte mně naději, že wám nebude nepříjemná... moje přítomnost... “ „ Ó naopak! budu tak ráda... “ „ Tedy wám není můj osud lhostejný? “ „ Snad o tom pochybujete? “ On na ni zhlednul s takowým nezkončenym wýrazem blaženosti a odhodlanosti, že sebau nechtíc trhla a podala mu ruku. Něžné stisknutí zastalo zbyečné přísahy. Oči jejich se jakby slily a otewřely si wzájemně tajnosti duše. Salonská slečna nepochápala, co se s ní děje. Jakýsi neznámý wyšší cit ulehčowal jejímu rozbauřenému srdci, – na rtech skwěl se úsměch, a do očí wystauply slze. Tiše sklonila hlawu na prsa swého milence, ruce jejich opět se setkaly, a w tichém nadšení dlauho seděli beze slowa, břízy se jen nad nimi tajnostně skláněly, a woda tiše a mírně hučela wedle nich. Dobo swaté blaženosti! Dobo radostných a žalostných wzpomínek! Nač tebe wyzýwat ze dna duše, která tě tak ráda ukrýwá? A jak wyslowit twé skwělé zjewení, když je wšechno co krásného w sobě máš, i newyslowitelné? A nač?... Léta minau, žiwot utíká, wšechno se mění a hyne – ale swětlá hwězda wždy swítí a swítí na našem obzoru. Co wůdce prowodící nás po temné naší dráze, připomíná nám nebe na zemi, a utěšeni září tauto spokojeně neseme těžké jho žiwota... Každému jednau swítí... A ty se zamyslíš milý čtenáři nad tauto stránkau, a wy wzdechnete, moje čtenářko, čtauc tyto řádky, a bude wám i weselo i smutno, poněwadž jste snad již wšichni ztratili na swětě, ale jistě swatě chráníte ještě w paměti srdce swé prwní wyznání, swau prwní lásku... “ V. W tuto dobu roznášela se podiwná powěst po letohrádkách na petrshofske silnici. We středu, prawilo se, bude bál. – Není možná! – Wěru bál! – Kníže Štětinowský dostawěl swůj letohrádek, a chce jej nyní okázat w úplném blesku. – Kníže Štětinowský rozumí tónu. Bál bude jistě hlučný. – Po wšech letohradech mela. Schwální poslowé a psaní w rychlosti spěchají M-e Chevalier’owé. Denní bál, bál bez swíček – toť je rozkoš, zwláště pro bělolícé! Owšem brunetky již tři dni před bálem lehly do postelí k wůli slušné a wčasné wýmluwě; ale za to jaké blaženosti pro bělolícé!... Obleky již byly wymyšleny a rozmyšleny: lilowé a werdepomowé šaty; na hlawu oprawdowé kwítí, w rukau kytičky, – rozkoš! Jaký hodný člowěk ten kníže Štětinowský! Historická důkladnost žádá ode mne wyznání, že i kněžna se trochu zamyslila o swém bálním oděwu. Přiměřeně k nowému stawu duše swé umínila si, že se pro ní nejlépe budau slušet bílé šaty, a na hlawu polní kwítí. Bylo jí tak podiwně a tak krásně od té doby, co se žiwot její zdwojnásobnil. Obyčejná dlauhá chwíle změnila se w tichau zamyšlenost, obwyklá nepokojnost duše, wždy něco očekáwající, zmizela. Rozuměla, co očekáwala; pochopila žiwot; milowala... Ano! ona oprawdu milowala. Wždy se před ní wznášel obraz jejího sauseda, owšem ne zcela tak, jaký byl, ale přiučeného láskau a zwykem k obyčejnému žiwotu, a při tom wždy oddaného a hotowého na jedinký její pohled obětowat žiwobytí. – Byla okamžení, w kterých se i pyšnila se swým wolením. Přehlížejíc w duši plané řady swětských kawalírů, s tajnau radostí pocítila přednosti swého wywoleného. A pak si myslila: „ je 234 dobrý šlechtic, owšem ne kníže, ne hrabě, ale k štěstí není titulů zapotřebí... Kromě toho si je může wyslaužit. Napřed jej učiní kamerjunkerem a pak kamergerem Tak se při dwoře tyto hodnosti jmenují po německu. a pak... kdož wí, se swau učeností, se swým rozumem bude znamenitým státníkem, – a tu dostane stužky a titule, a wěčně bude wzpomínat a cítit, že za wšechno to mně má co děkowat. “ A on... on na nic nemyslil, nic si nežádal. Widět kněžnu, slyšet její hlas, to byla jeho celá ctižádost. A když se ruka její dotýkala jeho ruky, když něžný pohled saucitu potkáwal se s jeho pohledem: tu se srdce jeho naplňowalo takowým skwělým citem, že na wšechno okolo sebe zapomněl. Owšem nemohli se wždycky odewzdat swobodně toku swého wzájemného citu: newyhnutelná guwernantka, bezdušný swědek při jejich schůzkách, často překážela zjewnému praudu nejmilejších myšlének – ale za to jaká blaženost w pauhé té tajnosti jejich poměrů. Spěšné stisknutí ruky, něžné slowo rychle wyřknuté, psaníčko tajně wručené, kolik tu radostí a auzkostí! Byly pro ně doby oprawdiwého štěstí, zwláště když jezdili na koních, a swobodně mohli spolu mluwit. Tu on wyslowil celau swau duši, a ona se zalíbením poslauchajíc jeho nadšenau řeč, myslila si: „ Jak škoda, že takowý člowěk zůstane swětu nepowědomý! Kdyby se mu přidalo trochu obratnosti, přehorowal by jistě i Bičíkowského i Ostruhowského – a wšechny Petrohradské lwice jistě by pro něho zahořely! “ Tenkrát si umínila kněžna dokončit swé wítězstwí a wzdělat diwocha k společenskému žiwotu, určujíc tajně sebe samu za náhradu pilnosti swému wyučenci. Bál u knížete Štětinowského byl naznačen co prwní krok na nowé cestě. Nadarmo se ubohý nedwěd wymlauwal a děkowal za ukrutné pokušení: kněžna mu dodala rozhodné pozwání – musel poslechnaut. Kníže Štětinowský byl wěru mistr w dobrém tónu. Hromady kwítí malebně byly rozestaweny po rozličných stranách rozkošného letohradu. Ljädow přijel se swým orkestrem z Petrohradu. Se wšech stran shrnuli se nejwýbornější tanečníci: i G., i L., i M., i T. W 8 hodin počaly přijíždět dámy. Přijela hraběnka W., modla nedwědího swěta, krása wšech bálů, diwoký motýlek našeho sewerního podnebí. Přijely wšechny naše lwice, zastáwající službu krásawic, s lorgnettami a s muži, myslícími na karty. Bal byl wěru překrásný. Wysoké zrcadlowé dwéře šly z bálního sálu do zahrady. Wšude wůně, wšude kwítí a krásawice – a čárowný orkestr jako sauhlasí s harmonií celku. ( Pokračowání. )

9. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Chladnost Průmyslové jednoty.], Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Jeden německý Pražský časopis hořekowal nedáwno dílem na přílišné parno, dílem zas na přílišnau chladnost audů průmyslowé jednoty, poněwadž prý k měsíční schůzce, na den 4. t. m. ohlášené, důstatečný počet se ani nesešel, tak že pan jednatel, který z toho ohledu 8mílowau cestu byl podstaupil, s newyřizenau se nawrátiti musel. Přiznáwáme, že okolnost tato není příliš potěšitelná, ačkoli příčinu nehledáme w powětrnosti, nýbrž raději w samé jednotě. Nynější průmyslowá jednota nehledí si potřeb času, nejde za směrem nowým w zemi naší se wzmáhajícím, zkrátka nedbá o to, postawiti se na rowný stupeň s intelligencí nowějšího wěku. Celá nowá doba w Čechách wyznačuje se tím, že dráha přirozená wšude opět se nastupuje, že se co do národnosti od starších nečestných pro národ náš a záhubných obyčejů upauští, že se národ we wlastním jazyku, jakožto nejpřiměřenější a nejjistější cestau k oswětě, wyučuje. Wšichni wýtečnější uznali potřebu tuto, a kráčejí tauto cestau, ale průmyslowá jednota posud ještě nedospěla k tomu. Nejlépe widěli jsme toho důkaz, a widíme posud při náwrhu o zřízení české školy pro průmyslníky. Kromě swé pečeti nenahlídla posud ještě průmyslowá jednota nikde jinde potřebu a užitek češtiny, a proto se nediwíme malému účastenstwí. Matice Česká nepotřebuje si na špatné účastenstwí stěžowati.

14. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Turek Moravský, Autor: Havlíček, Karel * – * Turek Morawský. Tento wynalezl nowý spůsob čistiti olejowé obrazy, jejž uweřejniti práwo máme, an p. wynalezce w praxi již uwedl, co hluboké bádání mu poskytlo. Spůsob jest tento: „ nawař kotel wody, wěchet namoč, pískem posyp, a der, pokud wěchet stačí; namoč pak ostrý kartáč, mýdlem namaž, a opět der, pokud mokro. Skončena jest práce, a obraz čistý. “ Stalo se u nás. H.

30. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [politická glosa], Autor: Havlíček, Karel Wídeňské nowiny „ Presse “ drží we swém čísle od 26. ledna hned na počátku welmi nadšenau a poetickau fantasii o štěstí rakauském, kterak wšem hrozícím nehodám šťastně ušlo, kterážto fantasie, welmi podiwná od tak chladnokrewných nowin, končí se těmito weršemi: Noch steht sein Heer, ein heil'ger Rest, Hoch Österreich hoch, noch stehst du fest! Jestli myslí „ Presse “, že jenom wojsko drží Rakausko – tu by owšem nebyl trwanliwosti dobrý základ. A ostatně musíme upřímně doložiti, že není podle českého příslowí dobře křičeti hop! pokud se nepřeskočí! Pokawad není konstituce naše hotowa, pokawad newíme, nebude-li snad w obnoweném Rakausku pro nás Slowany hůř než we starém: posawad nesmíme ještě příliš nadsazowati trwání Rakauska. Zachowati říši w jednom neb několika bitwách jest snadněji, než položiti dobrým zřízením základ spokojenosti občanů a tudy prawé trwanliwosti říše!

26. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry, Titulek: [Krátké zprávy], Autor: Havlíček, Karel [ tři hvězdičky ] W Pešti 20. září. ( S. P. N. ) Práwě přišla auřední zpráwa, že wtrhlo deset tisíc horwatského wojska pod wůdcem gen. Rotem do šimežské stolice; jako se podobá, spojí se toto wojsko s hlawním wojskem bánowým u Wesprima, kde stojí těž wšechna wojenská sila Maďarů. ‒ Zároweň oznamuje nadwojwoda palatin, že hr. Teleki nezradil wojsko maďarské, nýbrž že se jen sám odebral do Štýrska. ‒ Práwě se nařizuje wšem občanům Buda-Pešťským, že musí každý bez rozdilu pracowat na hradbách, kterými se Budín opewňuje. ‒ Nowiny naše se již dotiskují, tu přináší Kossuth-Hirljap zpráwu, že „ 200 panslavistů z Wídně se odebralo na Slowensko, aby wzbauřili Slowáky, “ a K. H. wyzýwá, aby každého z těch buřičů jako psa ubijeli. [ tři hvězdičky ] W Pešti 20. září. ( S. P. N. ) Co Horwaté se zbraní wkročili na uherskau půdu, činí se nesmírné příprawy k obraně Buda-Pešti; Budín se strašliwě obkopáwá; utwořují se nowé zástupy dobrowolníků, a měšťanské dělostřelectwo ano i Košut cwičí se w umění dělostřeleckém. ‒ Žalostná zpráwa došla nás předwčírem z Komárna, že město na několika stranách hoří, i srbská staroslawná církew stala se obětí požáru. ‒ Dnes se roznáší powěst, že dwa pluky jízdy poslané proti nepříteli přešly na stranu bánowu. ‒ Dnes sem přirazila divise Würtemberg-husarů, a wčera jeden prápor pěších Princ von Preuszen, kteří z wětších částí opauštějí rakauskau korauhew a hlásí se k maďarské. Mluwí se mnoho o tom, že popsání rekrutů skoro w celé zemí zlau krew způsobuje, a komissaři žádají na wšechny strany wojenskau pomoc proti zpěčujícím se. [ tři hvězdičky ] Ze Sedmihradska. Mnohé z walašských i maďarských obywatelů sestáwající wsy nechtí se nikterak podrobiti nowému zákonu o rekrutýrce, a kněží nechtí ani wydáwat matriky, wymlauwajíce se, že jim je lid pobral násilím. ‒ Jak se rozneslo, že stoliční auředníci je mocí budau přimíwat k rekrutýrce, spojily se wesnice na wzájemnau pomoc proti jakémukoliw násilí. [ tři hvězdičky ] W Tordě 13. září. We wsi Loně chtěli 11. t. m. popisowatelé rekrutů násilím dostati matriky; na to shluklo se do 3000 lidu se sekyrami, widlemi, kosami a jinými zbraněmi z wůkolních míst, a jen hr. Turocký, nadžupan, uspokojil je tím, že wojáci nebudau na ně střílet. O 11. hodině w noci ale začnau zwony bíti na poplach, a ze wšech hrne se lid do Lony, wrhne se na wojáky; ti wšak pálí do lidu, že se wšechen rozutíká; as 30 lidí zůstalo mrtwých. [ tři hvězdičky ] Košut, co není wíce ministrem, wyjíždí si zle na přítomné ministerstwo a rád by naň, zwláště na min. Batthyanyho uwalil příčiny wšech nehod a wšeho neštěstí, které nyní potkáwá uherskau zem, ačkoliw on prawě měl we wšech krocích ministerstwa nejwětšího wliwu; nyní by se ale rád wytáhl z odpowědnosti, která ho zároweň s ostatními wázala, i křičí tedy: „ Držte je, oni jsau zloději, a já jsem práw. “ Takowé chowání není chowání poctiwého muže, a přísluší nejméně teď Košutowi, když widí, že Batthyany ani kdo jiný není s to, odwrátiti hrozící osud od Uhrů. On sice wždy křičel, že se musí zákonitost zachowáwat, a nyní předhazuje ministerstwu Batthyany-Košutowu, že přidržowání se zákonní formy nejwětší nesnáze a zármutky Uhrům způsobilo. ‒ W nejnowějším čísle swých nowin ( Kossuth-Hirlapja ) harcuje zase proti wálečnému ministru Mészárosowi, a článek ten pln osobností končí těmito slowy: Nám se zdá, že jest sněmowna zástupců mračno blesky zautěžkowané. Měj se každý dobře na pozoru; neboť přisámbůh bauřka tato wypukne ohromněji, než se wám komu podobá. Wýklad k těmto slowům podáwá doba, ježto 31. máje 1793 we j Francauzích započawši, 9. Thermidora ( 20. čerwence ) se skončila. Takto píšau Peštanské nowiny. [ tři hvězdičky ] Slowácké nowiny p. Kostelního přináší swým známým tónem též zpráwu o wypuknutém powstání na Slowensku, kterau zde beze změny klademe: „ Včil ze wšeckich stran čujeme ( doslýcháme ), že Hurban et comp. w následě ( s průwodem ) mnohich skrišenich svornostňikov českich do Hlbokého, Miavi, Starej Turej a Brezovej Jelačičovu slobodu ( swobodu ) kázať prišol, čo abí sa mu lepšej posčastiť móhlo, hňed aj par vozov puškového prachu a guli ( kulí ) dovjezol. Čujeme, že miavski Kopaničari jednej compagnii od pluku Ceccopieri flinti odebrali, ano aj vali už kopať začali. “

9. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad císařských manifestů], Autor: Havlíček, Karel H. B. W Praze dne 8. března. Jako bleskem z čistého jasna byli jsme zde dnes ráno překwapeni neočekáwanými wýjewy. Na rozích objewila se ohlášení od wlády, lid se sbíhá čisti a čte – císařský manifest o rozpuštění říšského sněmu, pak celau nowau konstituci od císaře udělenau bez porady sněmu ( oktroyowanau ) i se základními práwy. Podáwáme zde w nejwětší kwapnosti přeložené tyto manifesty, jakož i jiný manifest též od císaře bez porady sněmu wydaný o náhradě za powinnosti býwalých poddaných. Zdržujeme se pro dnešek wšelikého úsudku o těchto nowých manifestech, ale kdyby i byly tyto manifesty nejlepší, přece zůstane wždy tento spůsob, na který jsme je dostali, zrádný, a pochybuji, aby se kdy w národu mohla ujmauti důwěra k této nynější wládě. Wídeňské německé wládní nowiny ( Wiener Zeitung Abendbeilage 7. března ), která nám dnes odpoledne do rukau přišla, obsahuje již wšechny tyto manifesty, taktéž i wečerní příloha Lloydu od 7. března; z které se kromě toho ještě dowídáme, že co nejdříwe wyjdau nejdůležitější organické zákony říše, které již jsau ( od ministerstwa ) wypracowány. Co se w Kroměříží děje, o tom nemáme až po tuto chwíli ( 8 hod. wečer ) žádnau jistau zpráwu. – Práwě dnes 8ho března přijeli již někteří naši poslancowé z Kroměříže. Dne 6. w noci bylo mnoho poslanců k ministru Stadionowi powoláno, který jim oznámil aumysl wlády. Wšichni i nejmírnější z Centrum důtkliwě proti tomu se opírali a ministra od kroků takowých zrazowali: byla prý to pohnútliwá scéna. Ministr Stadion odjel na to w noci do Holomauce – ale ráno přišla do Kroměříže telegrafická zpráwa, že zůstane tak, jak ustanoweno. Se sněmem se jednalo nanejwýš urputně a nedůstojně. Sněmowna byla již od wojska obsazena a poslancowé tam ani nebyli připuštěni. Mnozí odjeli hned z Kroměříže. Asi 16 poslanců zatknuto jest pro Wídeňské události: Prato ( Wlach ) a Fischhof wezení jsau hned w noci pod silnau eskortau! Goldmark prý ještě za časů uprchl. Šuselka, Borrosch a Löhner nejsau obwiněni ani zatčeni. My František Josef Prwní, z Boží Milosti císař Rakauský; král Uherský a Český, král Lombardský a Benátský, Dalmatský, Chorwátský, Slavonský, Haličský, Wladimírský a Ilirský; král Jerusalemský atd.; arcikníže Rakauský; weliký wýwoda Toskánský a Krakowský; wýwoda Lotharinský, Solnohradský, Štýrský, Korošský, Krajinský a Bukowinský; weliký kníže Sedmihradský; markrabě Morawský; wýwoda Horno - a Dolno-Slezský, Modenský, Parmesanský, Piacenzský a Quastallský, Oswětínský a Zátorský, Těsínský, Furlánský, Dubrownický a Zadarský; kníže-hrabě Habsburský, Tyrolský, Kyburgský, Goricský a Gradiškanský; kníže Trientský a Brixenský; markrabě Horno - a Dolno-Lužický a Istrianský; hrabě Hohenembský, Feldkirchský, Bregenský, Sonenberský atd., pán Terstský, Kotárský a na windické marce. Když skoro před rokem Náš nejoswícenější pan předchůdce w říši, císař Ferdinand Prwní, wšeobecně přání o času přiměřené, politické oprawy připowězením swobodných ústawů co nejochotněji předešel, rozšířowaly se po celé říši city wděčnosti a radostného očekáwání. Ale jen málo wyhowěly pozdější události sprawedliwé naději. Nynější staw wlasti naplňuje Naše srdce hlubokým smutkem. Wnitřní pokoj z ní wymizel. Zchudnutí hrozí zemím někdy tak požehnaným. W hlawním a sídelním městě Wídni wyžadují ještě posud rejdy jednotliwých zlowolných, k Našemu nejwětšímu žalu wzdor wýbornému smýšlení přewahu mající wětšiny jejího obywatelstwa, aby wymínečný staw udržen byl. Občanská wálka hubí jednu část Našeho králowstwí Uherského. W jiné korunní zemi zabraňuje wáleční staw, aby spořádaný staw zaweden byl, a kde i zewnější pokoj porušen není, tam hledá duch nedůwěry a neswornosti w temnosti chodě příwržence. Tak rmutné jsau aučinky, ne swobody, alebrž zneužití s ní páchaného. Tomu zneužití odolati, rewoluci ukončiti, jest Naše powinnost a Naše wůle. W manifestu ode dne 2. prosince jsme wyslowili čáku, že se Nám s pomocí Boží a we srozumění s národy podaří, spojiti wšechny země a kmeny mocnářstwí w jedno weliké státní tělo. Wšude w Naší široké říši tato slowa našly radostného ohlasu; neboť byla wýrazem dráhně cítěné, nyní wšeobecného wědomí došlé potřeby. Zdrawý rozum lidu uznáwá w noworození celého mocnářstwí, w užším spojení jeho částí prwní wýmínku pro náwrat porušeného řádu a zaniklého blahobytu, jakož i nejjistější rukojemstwí za požehnanau a slawnau budaucnost. Mezi tím rokowal říšský sněm od císaře Ferdinanda Prwního do Kroměříže swolaný o ústawě pro jednu část mocnářstwí. My – hledíce na jeho postawení w říjnu, s wěrností Našemu domu powinnau málo sauhlasné – uzawřeli jsme, ačkoliw ne bez powáženosti, swěřiti jemu dálší wedení onoho welikého díla. Doufali jsme při tom, že toto shromáždění, majíc před očima přítomné poměry říše, úlohu jemu swěřenau co nejdříwe přiwede ke zdárnému konci. Bohužel, toto Naše očekáwání se newyplnilo. Po mnohoměsíčném rokowání nedospěla ústawa ke konci. Pojednáwání w oboru theorie, které netoliko skutečným poměrům mocnářstwí, nýbrž wůbec založení pořádného práwního stawu we státu určitě odporují, wzdálily náwrat pokoje, zákonnitosti a weřejné důwěry, zbudily w dobře smýšlejících občanech zasmušilé obáwání a dodaly straně podwratu, mocí zbraně we Wídni práwě poražené, a w jiné části Naší říše ještě ne docela přemožené, nowau zmužilost a nowau činnost. Tím byla také hlawně naděje otřesena, že se tomuto shromáždění podaří wykonání jeho úlohy, wzdor žiwlům nejwýše wáženým, které w sobě chowá. Zatím weliké dílo noworození jednotného Rakauska, kteréž jsme si obrali za swůj žiwolní úkol, pokročilo wítězným pokrokem Našich zbraní w Uhřích blíže k založení a neodwratnau se stalo nutností, aby základy tohoto díla trwanliwě pojištěny byly. Takowá ústawa, která netoliko země w Kroměříži zastaupené, nýbrž celau říši w celistwém swazku zahrnowati má, toť jest, co národowé rakausští slušně s nedočkawostí od Nás očekáwají. Tím přestala ústawa být powoláním tohoto shromáždění. My jsme tedy uzawřeli pro celau říši: Naším národům ta práwa, swobody a politické ústawy ze swobodné pohnútky a z wlastní císařské moci dáti, které jim Náš wysoký ujec a předchůdce císař Ferdinand I. a My sami připowěděli, a jež jsme dle swého nejlepšího wědomí a swědomí uznali za nejblažší a za nejprospěšnější pro blaho Rakauska. My tedy oznamujeme dnešního dne ústawní listinu pro jednotné a nerozdílné císařstwí Rakauské, zawíráme shromáždění říšského sněmu w Kroměříži, rozpauštíme jej a nařizujeme, aby audowé jeho ihned po ohlášení tohoto uzawření rozešli se. Jednotu celku se samostatností a wolným wywinowáním se jeho částí, silnau, práwo a řád chránící moc nad celau říší se swobodau jednotliwcůw, obcí, zemí Naší koruny a rozličných národností w sauměrnost uwesti, – založení silné spráwy, jenž daleká jsauc aužící centralisace i rozdrobujícího rozpuštění, šlechetným silám země dostatečný obor činnosti poskytuje, a mír wně i wnitř chrániti zná, – zřízení spořiwého, břemena občanů co možná ulehčujícího, weřejností pojištěného státního hospodářstwí, – auplné zproštění břemen na gruntowním jmění za sprawedliwau náhradu, sprostředkowanau od státu, – pojištění prawé swobody zákonem: toť jsau zásady, jimiž jsme se při darowání této ústawní listiny říditi dali. Národowé Rakauští! Skoro wšude w Ewropě jest občanská společnost we swých základech otřesena, skoro wšude jí hrozí rozdrobení neunawnými snahami zločinné strany. Awšak jakkoliw jsau nebezpečenstwí weliká, jimž Rakausko, jimž Ewropa wydána jest, My nepochybujeme o weliké, požehnání plné budaucnosti wlasti. Při tom důwěřujeme se w pomoc wšemohaucího Boha, který Náš císařský dům nikdy neopustil. My se důwěřujeme w dobrau wůli a we wěrnost Swých národů, neboť jest dobře smýšlejících přeweliká wětšina. My se důwěřujeme w udatenstwí a w čest Swé sláwy hodné armády. Národowé Rakauští! Seřaďte se okolo swého císaře, otočte Jej swau přítulnustí i činným aučinkowáním, a říšská ústawa nezůstane mrtwým písmenem. Ona bude hradbau waší swobody, rukojmím za moc, lesk, jednotu mocnářstwí. Welkéť jesti dílo, ale ono se podaří „ spojeným silám. “ Dáno w Našem králowském hlawním městě Holomauci čtwrtého března léta spásy tisícího, osmistého, čtyřicátého dewátého panowání Našeho prwního. František Josef. ( L. S. ) Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer. Ústawa pro císařstwí rakauské. I. Ústawa. O říši. §. 1. Císařstwí rakauské obsahuje následující korunní země: Arciknížetstwí Rakauské nad i pod Enží, wýwodstwí Solnohradské, wýwodstwí Štýrské, králowstwí Ilirské – totiž wýwodstwí Korošské, Krajnské, hrabstwí Goricské a Gradišské, markrabstwí Istrianské, město Terst i se swým okresem, – hrabstwí Tyrolské s Vorarlbergem, králowstwí České, markrabstwí Morawské, wýwodstwí Horno - a Dolno-Slezské, králowstwí Haličské a Wladimírské s wýwodstwím Zátorským a Oswětínským, welkým wýwodstwím Krakowským a wýwodstwím Bukowinským, králowstwí Dalmatské, Chorwátské a Slavonské s chorwátským pomořím městem Rěkau a s krajinau k němu náležící, králowstwí Uherské, welké knížetstwí Sedmihradské i se zemí Sasů a opět wtělenými stolicemi Krásnau, Szolnockau a Zárandskau, pak s okresem Kövarským a s městem Ziláh, wojenská hranice a králowstwí Lombardsko-Benátské. §. 2. Tyto korunní země jsau swobodné, samostatné, nerozdílné, a nerozlučitelné konstituční rakauské dědičné mocnářstwí. §. 3. Wídeň jest hlawní město říše a sídlo wlády říšské. §. 4. Jednotliwým korunním zemím se samostatnost pojišťuje w těch mezech, které určuje ústawa říše. §. 5. Wšechny národy jsau stejně opráwněny, a každý má nezrušilelné práwo hájení a pěstowáni swé národnosti a řeči. §. 6. Hranice říše a jednotliwých korunních zemí nesmějí se změniti leč zákonem. §. 7. Celá říše jest jeden celní a obchodní celek. Cla w zemi nesmějí se žádným spůsobem zawáděti, a kde mezi jednotliwými zeměmi říše až posud jsau, mají se co možná nejdříwe zrušiti. Wyjmutí jednotliwých míst a okresů z celních hranic a přijmutí do nich cizích krajin zůstaweno jest říšské wládě. §. 8. Znaky a barwy císařstwí a jednotliwých korunních zemí zůstanau jako posud. II. Hlawa. O císaři. §. 9. Koruna říše a každé jednotliwé korunní země jest podle pragmatické sankce a podle rakauského rodinného řádu dědičná w rodině Habsbursko-Lotharinské. §. 10. Ustanowení rodinného řádu o zletilosti následníka, pak o zřízení poručnictwí a regentstwí zůstanau w platnosti. §. 11. Císař přijímá k swému dosawadnímu titulu také titul welkého wýwody Krakowského a wýwody Bukowinského. §. 12. Císař se korunuje za císaře rakauského. Zwláštní ustanowení určí strany toho další okolnosti. §. 13. Císař přísahá při korunowání na ústawu, kterážto přísaha se skládá od jeho nástupců při korunowání, jakož i od regentů při nastaupení regentstwí. §. 14. Císař jest zaswěcen, nedotknutelný a neodpowědný. §. 15. Císař wede wrchní welení nad weškerau ozbrojenau mocí buď osobně neb skrze swé polní wůdce. §. 16. Císař rozhoduje o wojně a míru. §. 17. Císař přijímá a posílá wyslance a uzawírá s cizími mocnostmi smlauwy. Ustanowení w těchto smlauwách, která říši nowé obtíže ukládají, potřebují swolení říšského sněmu. §. 18. Císař oznamuje zákony a wydáwá nařízení strany nich. Každé nařízení musí být od některého odpowědného ministra podepsáno. §. 19. Císař ustanowuje a propauští ministry, obsazuje auřady we wšech oborech zemské služby, on uděluje šlechtictwí, řády a wyznamenání. §. 20. W celé říši se saudí we jménu císařowu. §. 21. Císař má práwo milost uděliti, trest zmenšiti a odpustiti, s wyjímkau zwláštních ustanowení strany ministrů. §. 22. Peníze se razí we jménu císařowu. III. Hlawa. O říšském občanswí. §. 23. Pro wšechny národy říše jest jen jedno wšeobecné rakauské občanské práwo. Zákon říšský ustanowí, pod jakými wýmínkami se občanské práwo rakauské říše získá, užíwá a ztrácí. §. 24. W žádné korunní zemi nesmí býti rozdíl mezi jejími občany a občany jiné korunní země ani w občanském neb trestním práwu, ani w jednání saudním aneb w rozdělení powinností. Práwní wýroky saudů wšech rakauských korunních zemí mají we wšech stejnau platnost a mohau se wšude wykonati. §. 25. Swobodné stěhowání-se osob w říši není ničím obmezeno. Swoboda wystěhowání-se z říše není od státu obmezena, než powinností slaužiti we wojsku. §. 26. Wšeliký spůsob člowěčenstwí ( poroby ), poddanosti aneb manstwí jest na wždy zrušen. Wstaupením na rakauskau zemi aneb na rakauskau loď jest každý otrok swoboden. §. 27. Wšichni rakauští občané jsau před zákonem rowni a stojí pod stejným osobním saudem. §. 28. Zemské auřady a služby státní jsau wšem k nim schopným stejně přístupny. §. 29. Jmění stojí pod ochranau říše; jen z příčin weřejného dobrého, proti náhradě dle wýměru zákonního může obmezeno nebo wzato býti. §. 30. Každý občan rakauské říše může w každé části říše grunty wšeho druhu nabýwati, jakož i každau zákonem dowolenau žiwnost prowozowati. §. 31. Swobodné stěhowání jmění u wnitř mezí říšských nepodléhá žádnému obmezení. Odchodní peníze ze jmění do ciziny se stěhujících smějí jen w reciprocitě brány býti. §. 32. Wšeliká dlužnost nebo dáwka lpící na gruntech ze záwazku poddanstwí nebo chlapstwí, anebo z titulu dělené majetnosti je zrušitelná; a pro budaucnost se nesmí při děleních majetnosti žádný grunt obřemeniti nezrušitelnau powinností. IV. Hlawa. O obci. §. 33. Obci pojištují se co práwa základní: a ) Wolení jejích zástupců; b ) přijímání nowých audů do obce; c ) samostatné sprawowání jejích záležitostí; d ) uweřejňowání wýpatku jejího hospodářstwí a wůbec e ) weřejnost jednání jejich zástupců. Bližší ustanowení těchto základních práw obecních a zwláště wýmínky pro přijímání do obce jsau obsaženy w zákonech obecních. §. 34. Zřízení okresních a krajských obcí k obstaráwání společných wnitřních záležitostí ustanowí zwláštní zákon. V. Hlawa. O záležitostech zemských. §. 35. Za zemské záležitosti pokládají se: I. Wšeliká nařízení týkající se 1. wzděláwání země, 2. weřejných staweb na autraty zemské podnikaných, 3. dobročinných w zemi stáwajících ústawů. 230 4. rozpočtu a aučtů zemkých, a ) jak wzhledem zemských důchodů ze spráwy jmění zemi patřícího, uložení daní pro aučely země a užíwání zemského úwěru, taktéž i b ) wzhledem zemských wydání, řádných i mimořádných. II. Bližší nařízení w mezech říšských zákonů týkající se 1. obecních záležitostí, 2. církewních a školních záležitostí, 3. dáwání přípřeže, zaopatřowání a ubytowání wojska: konečně III. nařízení strany wěcí, ježto jsau říšskými zákony w obor činnosti řízení zemského odkázány. VI. Hlawa. O záležitostech říšských. §. 36. Za říšské záležitosti pokládají se: a ) Wšeliké záležitosti týkající se panujícího domu císařského a práw korunních; b ) národnopráwní zastaupení říše a wšech jejích interessů, zwláště uzawírání smlauw se státy cizými; c ) poměry státu k církwi; d ) wyšší školstwí; e ) weškeré wojenstwo pozemní i pomořské; f ) říšské hospodářstwí zároweň s korunními a říšskými statky, pod jakými se wyrozumíwají dosawádní státní, komorní nebo fiškální statky; říšské báně, pak říšské monopoly, říšský úwěr a wšechny daně k říšským aučelům; g ) wšeliké průmyslní a obchodnické záležitosti zároweň s plawbau, cly a banky, mincownictwím a hornictwím a řízením míry a wáhy h ) Spojení w říši cestami po wodě i po zemi, železnice, pošty a telegrafy, wůbec wšeliké říšské stawby, i ) wšeliká zřízení a jednání k uhájení wnitřní bezpečnosti říše; konečně k ) wšeliké záležitosti, které se říšskau ústawau aneb říšskými zákony neprohlásily za záležitosti zemské. VII. Hlawa. O moci zákonodární. §. 37. Zákonodární moc wzhledem říšských záležitostí wykonáwá se od císaře společně s říšským sněmem, wzhledem zemských záležitostí od císaře společně se sněmy zemskými. VIII. Hlawa. O říšském sněmu. §. 38. Wšeobecný rakauský říšský sněm má záležeti ze dwau sněmowen: z hořejší a dolejší, a bude každoročně z jara od císaře swolán. §. 39. Říšský sněm shromáždí se we Wídni, může ale od císaře swolán býti i na místo jiné. §. 40. Hořejší sněmowna sestawí se z poslanců, pro každau zem korunní od jejího sněmu wywolených. §. 41. Pro hořejší sněmownu obnáší počet poslanců polowici počtu pro dolejší sněmownu ustanoweného. Rozdělení tohoto počtu ustanowí se wolebním zákonem w té míře, že každá zem korunní pošle dwa audy swého sněmu co poslance; ostatní počet bude podle poměru obywatelstwa na wšechny země korunní rozdělen. §. 42. Oba z každé země korunní do říšského sněmu wyprawení audowé sněmu zemského musejí býti w auplném užíwání občanských a politických práw, aspoň od pěti let býti občany rakauskými a míti swého wěku nejméně čtyřicet let. Ostatní audowé hořejší sněmowny mohau od zemských sněmů jenom z oněch občanů woleni býti, kteří mají do sebe swrchu dotčené wlastnosti a w říši platí nejméně pět set zlatých stříbra direktních daní. W zemích korunních, we kterých počet občanů pět set zlatých stř. direktní daně platících nestojí k ostatním občanům w poměru jednoho na 6000 duší, doplňuje se tento počet z osob w placení daní blíže jim stojících. §. 43. Dolejší sněmowna záleží ze zástupců přímně od lidu wolených. Woliti může každý občan rakauský, který má plná leta, je w plném užíwání občanských a politických práw a buď platí tolik přímné roční daně jak wolebním zákonem ustanoweno, anebo neplatě přímnau daň, swým osobním postawením w obci práwa k wolbě požíwá. §. 44. Wolby pro dolejší sněmownu dějí se podle okresů a na místech wolebním zákonem určených; tentýž ustanowuje také počet poslanců podle obywatelstwa. Počet tento bude ustanowen w takowé míře, že na jedenkrát stotisíc duší přijde aspoň jeden poslanec. Wolební zákon ustanowí wýšku každoročních direktních daní w předešlém §. zmíněnau, drže se zásady, že ona na wenkowě a w městech majících 10.000 duší, nesmí obnášeti méně než 5 zl. stř., a w městech počítajících přes 10.000 duší neméně než 10 zl. stř., a nikdy že nesmí přesahowati 10 zl. stř. §. 45. Aby mohl do sněmowny dolejší wolen býti, musí každý sám býti k wolbě opráwněn, w plném užíwání občanských a politických práw, aspoň od pěti let rakauským občanem a míti swého wěku nejméně 30 let. §. 46. Hlasowání při wolbách do hořejší i dolejší sněmowny jest austní a weřejné. §. 47. Zastáwá-li wywolený nějaký weřejný auřad, nesmí mu býti powolení odepřeno. §. 48. Přijme-li který aud sněmu říšského nějaký placený státní auřad, musí se podrobiti nowé wolbě. §. 49. Audowé hořejší sněmowny se wolejí na deset, audowé dolejší sněmowny na pět po sobě běžících let. Po uplynutí této lhůty mohau opět býti woleni. §. 50. Audowé hořejší sněmowny nedostáwají žádné náhrady, w dolejší sněmowně dostáwají za každé sezení náhradní paušále. §. 51. Nikdo nemůže býti zároweň audem hořejší i dolejší sněmowny. §. 52. Každý aud říšského sněmu složí při swém wstaupení do říšského sněmu přísahu císaři a přísahu na ústawu. §. 53. Deputowaní nesmějí přijímati žádných instrukcí a mohau jen osobně hlasowati. §. 54. Každé sněmowně říšského sněmu patří práwo, skaumati wolební mandaty swých spoluaudů a rozhodowati, mají-li připuštěni býti. §. 55. Každá sněmowna wolí si wětšinau hlasů presidenta a místopresidenta pro čas sezení. §. 56. Žádná sněmowna nemůže stanowiti uzawření, není-li pohromadě wětšina audů ústawau určených. §. 57. Nikde se nedowoluje tajné dání hlasů, wyjímajíc wolby, které se mají před se wzíti. §. 58. Uzawření se stanowí wětšinau hlasů; je-li rownost hlasů, powažuje se náwrh, o kterém se rokowalo, za zamítnutý. §. 59. Sezení říšského sněmu jsau weřejná; každá sněmowna má ale práwo, na náwrh presidenta anebo nejméně 10 audů držeti tajné sezení. §. 60. Jen audowé říšského sněmu mohau zadat petice w sněmowně, do které patřejí. §. 61. Do říšského sněmu se deputace nepřijímají. §. 62. Žádný aud říšského sněmu nesmí mimo sněmu pro swá wyjádření w sezení k wýslechu pohnán anebo auředně stíhán býti. §. 63. Aud říšského sněmu může, když je sněm pohromadě, jen s dowolením sněmowny, ku které náleží, zatčen anebo stíhán býti, wyjímajíc kdyby byl při skutku samém dopaden. §. 64. Každá sněmowna určí swůj jednací řád dle zásad w této ústawě wyslowených. Wzajemné poměry mezi hořejší a dolejší sněmownau ustanowí se smluwením obau těchto sněmowen. §. 65. Císaři, jako i každé sněmowně připadá práwo nawrhowati zákony. §. 66. Sauhlasení císaře a obau sněmowen říšského sněmu je zapotřebí ku každému zákonu. Náwrhy k wydání zákonů, které buď od jedné z obau sněmowen neb od císaře jsau zamítnuty, nemohau se ještě jednau w témže sezení přednášeti. §. 67. Říšský sněm béře aučastenstwí w zákonodárstwí o oněch záležitostech, které w této ústawě říšské wytknuty jsau co záležitosti říšské. §. 68. Deputowaní ze wšech korunních zemí mají aučastenstwí w zákonodárstwu o říšských záležitostech. Toto společné aučastenstwí se wztahuje i na zákonodárstwí o občanském práwu, trestním práwu, o saudním zřízení a jednání. Poněwadž ale w Uhersku, Sedmihradsku, Chorwátsku a Slavonsku s chorwátským Přímořím a Rěkau pozůstáwají w nadzmíněných odwětwích zákonodárstwa wlastní, od druhých zemí rozdílné zákonní normy a ustanowení: bude pro toto odwětwí zákonodárstwa zachowána činnost sněmů řečených korunních zemí. Úlohau sněmu w těchto zemích ale bude, přehlednauti posawadní zákony w nadřečených odwětwích a zawesti co nejdříwe žádaucí srownalost zákonodárstwa we wšech dílech říše. Až se toto stane, mají se wyslancowé oné korunní země, kde rozdílné zákonodárstwí w nadřečených odwětwích stáwá, zdržeti wšeho aučastenstwí w rokowáních o tomto předmětu na sněmu říšském. §. 69. Císař odročuje a zawírá sněm, může ale w každé době naříditi, aby se rozešel buď celý sněm říšský nebo kterákoli sněmowna. Je-li sněm říšský odročen anebo jedna jeho sněmowna rozpuštěna, mají hnedle přestáti sezení w obau sněmownách. Je-li sněm rozpuštěn, musí we třech měsících opět swolán býti. IX. Hlawa. O ústawě zemské a zemských sněmích. §. 70. Korunní země w §. 1. uwedené jsau w záležitostech, které říšská ústawa anebo říšské zákony uznají za záležitosti zemské, zastaupeny sněmy zemskými. §. 71. Ústawa králowstwí uherského zachowá se jen tak, že určení, nesauhlasící s ústawau říšskau, pozbýwají platnost, a že rownopráwnost wšech národností a zemských řečí se pojistí we wšech poměrech weřejného a občanského žiwota náležitými zřízeními. Tyto poměry budau určeny zwláštním zákonem. §. 72. Wojwodowině srbské se pojistějí zřízení, které se pro obhájení její církwe a národnosti opírají o starší nadání a nejnowější císařská ohlášení. Spojení wojwodowiny s jinau korunní zemí určí se sauhlasem jejích deputowaných zwláštním zákonem. §. 73. W králowstwí Chorwátském a Slavonském s Přímořím k tomu patřícím, pak s městem Rěkau a okresem k tomu náležícím budau jejich zwláštní ústawy we spojení těchto zemí s říší, stanoweném říšskau ústawau, zachowány w auplné neodwislosti od králowstwí Uherského. Deputowaní dalmatští budau se sněmem těchto zemí pod prostřednictwím wýkonné říšské moci wyjednáwati o přiwtělení a jeho wýmínkách, a podají wýsledek tohoto wyjednáwání císaři k potwrzení. §. 74. Wnitřní uspořádání a zřízení welkoknížetstwí Sedmihradského určí se dle zásady auplné neodwislosti od uherského králowstwí a rownopráwnosti wšech zem obýwajicích národů nowým zemským zákonem we srozumění s ústawau říšskau. Práwa saského národu zachránějí se w této říšské ústawě. §. 75. Wojenská hranice, chránící celitost říše, podrží swé wojenské zřízení a bude podřízena wýkonné říšské moci co oddíl říšského wojska. Zwláštní zákon pojistí obywatelům wojenské hranice w jejich majetnosti takowé úlewy jako obywatelům jiných korunních zemí. §. 76. Zwláštní zákon určí ústawu lombardsko-benátského králowstwí a poměr této země k říši. §. 77. Ostatní země korunní dostanau zwláštní zemskau ústawu. Stawowské ústawy nemají wíce platnosti. §. 78. Při sestawowání zemského sněmu má se ohled bráti na wšechny interessy w zemi. Deputowaní se powoláwají na sněm direktní wolbau. §. 79. Práwa do oboru činnosti zemských zastupitelů náležející budau konána buď od sněmů samých nebo od zemských od nich wolených wýborů. §. 80. Každému sněmu zemskému se pojišťuje práwo, bráti aučastenstwí w zákonodárstwu co do záležitostí domácích, podáwati náwrhy k zákonům, jakož i práwo bdíti nad wykonáwání zemských zákonů. Ku každému zemskému zákonu je zapotřebí, aby císař a zemský sněm sauhlasili. §. 81. Proměny w ústawě zemské mohau se we sněmích, které nejprwé budau swolány, obyčejnau cestau zákonodárstwa nawrhowati. W budaucích sněmích je zapotřebí k uzawření o takowéto změně přítomnost nejméně tří čtwrtin poslanců a srozumění nejméně dwau třetin přítomných poslanců. §. 82. Bližší určení o utwoření a o oboru zemských sněmů a zemských wýborů podají ústawy zemské a wolební zákony těchto korunních zemí. §. 83. Wšechny ústawy jednotliwých korunních zemí, které twořejí říši, wstaupějí w žiwot w běhu roku 1849, a musejí podány býti prwnímu společnému rakauskému říšskému sněmu, který swolán bude po zawedení oněch ústaw. X. Hlawa. O wýkonné moci. §. 84. Wýkonná moc je w celé říši a we wšech korunních zemích jedna a nerozdílná. Patří wýhradně císaři, který ji odpowědnými ministry a auředníky těmto podřízenými a osobami ustanowenými wykonáwá. §. 85. Swěříli se spolku aneb komu jinému díl wýkonné moci, má wždy wláda práwo odwolání, a koruna je wždy opráwněna, stanowiti jiné nařízení o wykonáwání swěřeného dílu této wýkonné moci. §. 86. Wýkonné moci přísluší wykonáwání a plnění zákonů zemských a wykonáwání nařízení wydaných od sněmowních wýborů w oboru ústawné jejich činnosti. §. 87. Není-li říšský a zemský sněm shromážděn a jsau-li potřebné, nutné, w zákonech nepředwídané okolnosti, jejichž průklad by nebezpečenstwím hrozil říši anebo některé korunní zemi, jest císař opráwněn stanowiti potřebná nařízení, které prozatímní zákonní platnost mají a za které ministerstwo odpowědnost na sebe béře, s tau powinností, předložiti říšskému nebo zemskému sněmu ( ohledem na wydaná nařízení ) příčiny a wýsledky o tom. §. 88. Ministrům patří, wésti spráwu w říši a w jednotliwých korunních zemích, wydáwati potřebná k tomu nařízení a bdíti nad zachowáwáním říšských a zemských zákonů. §. 89. Ministrůw powinnost jest, pod swau odpowědností zastawiti aneb zapowědíti w záležitostech pozůstawených obcím nebo sněmům a jejím orgánům k samostatnému rozhodnutí wykonáwání administratiwních prostředků příčících se zákonům a wšeobecnému dobrému. §. 90. Ministrowé mají prawo přicházeti do sněmu a tam powždy slowa se chopiti; mohau se ale nechati zastaupiti wyslanými komissary w určitých wyjednáwáních. W hlasowání na sněmu říšském berau jen tehdá podílu, když jsau audowé sněmu. §. 91. O odpowědnosti ministrů, o saudním wyjednáwání proti nim a o jejich trestání w pádu odsauzení bude jednati zwláštní zákon. §. 92. Pro jednotliwé korunní země wywolí císař náměstníky, kteří co orgány wýkonné moci powoláni a powinni jsau, střežiti říšské a zemské zákony a starati se o wedení wnitřních záležitostí w objemu jejich auředního okresu. §. 93. Náměstníci mají práwo přicházeti buďto sami nebo skrze wyslané komissary do zemského sněmu a chopiti se wždycky slowa. W zemském sněmu mohau jen tehdá hlasowati, když jsau jeho audowé. §. 94. Náměstníci jsau we swé spráwě odpowědní za to, aby se zachowáwaly a plnily zákony říšské a zemské, stanowené ohledem na tu zem. §. 95. Wýkonná moc říšská může náměstníkům a wšem auřadům jednotliwých korunních zemí ponechati obstaráwání říšských záležitostí aneb jiné orgány zwoliti, které by we wšech dílech říše je obstaráwaly. XI. Hlawa. Říšská radda. §. 96. Po boku koruny a wýkonné říšské moci ustanowí se říšská radda, která bude powolána, aby měla poradní wplyw na wšechny ty záležitosti, we kterých se o její zdání ucházeti bude wýkonná říšská moc. §. 97. Audowé říšské raddy budau jmenowáni od císaře; při jich jmenowání má se bráti wšemožný ohled na rozdílné díly říše. §. 98. Zwláštní zákon určí zřízení a činnost říšské raddy. XII. Hlawa. Saudní moc. §. 99. Saudní moc wykonáwá se samostatně od saudcůw. §. 100. Wšechna práwomocnost wychází od říše. Příště nemají býti žádné patrimonialní saudy. §. 101. Žádný od státu ustanowený saudce nesmí po swém konečném usazení na místo leda saudním wýrokem na čas od jeho auřadu odstraněn anebo propuštěn, ani bez jeho žádosti na jinau službu přesazen ani na odpočinutí dán býti. Toto poslední ustanowení ale neplatí tehdá, když se saudce pro nastalau neschopnost ke službě podle předpisů zákonů na odpočinutí dá, jakož i při oněch změnách we stawu saudcůw, které se stanau potřebné proměnami we zřízení saudů. §. 102. Saudnictwí a spráwa mají odděleny a jedna od druhé nezáwisně postaweny býti. We sporných pádech je-li auřad spráwní anebo saudní powolaným, rozhoduje auřad zákonem určený. §. 103. Saudní jednáni má být podle prawidla weřejné a austní. – Wýmínky od weřejnosti ustanowí w interessů pořádku a mrawnosti zákon. – We wěcech trestních platí pře žalowací, we wšech těžkých zločinech, které zákon blíže wytkne, pak při prowiněních politických a tiskowých bude nalézati porotní saud. §. 104. Prowedení zpomenutých wšeobecných zásad, dle kterých příště saudnictwí má býti zřízeno a auřad saudní wykonáwán, jakož i jejich zawedení do jednotliwých korunních zemí se šetřením zwláštních poměrů jejich, zůstawuje se zwláštním říšským a ohledně ( §. 68 ) zemským zákonům. §. 105. Ustanowení zákonů w panujícího rodu o saudu audů císařského domu zůstanau w platnosti. XIII. Hlawa. O saudu říšském. §. 106. Ustanowí se nejwyšší říšský saud, který z powinnosti anebo na zanešenau žalobu zakročí w těchto pádech: I. Co auřad rozsudní: W rozepřích mezi říší a jednotliwými korunními zeměmi anebo mezi jednotliwými zeměmi mezi sebau, pokud wěc nesahá do oboru zákonodárné říšské moci. II. Co nejwyšší instance: W porušeních politických práw. III. Co wyšetřowací a nejwyšší saudící auřad: a ) w žalobách proti ministrům a náměstníkům, pak b ) we spiknutích a attentátech na monarchu nebo wladaře a w pádech swatozrády a zrády zemské. §. 107. Sídlo říšského saudu je Wídeň, a zwláštním zákonem se ustanowí, jak se usazowání saudů s ohledem na jednotliwé korunní země díti bude, jak welký jejich počet bude, a jaké bude jednání toho saudu. XIV. Hlawa. O říšském hospodářswí. §. 108. Daně a berně k aučelům říšským a zemským budau zákonem určeny. §. 109. Wšechny příjmy a wydání říše musí každoročně w rozpočtu wyjasněny býti, kterýž zákonem ustanowen bude. Kdyby se w rozpočtu nějaké přestaupení stalo, musí se nápotomnímu uznání říšského sněmu podrobiti. §. 110. Státní dluh jest od říše zaručen. §. 111. Wšeobecný aučet o každoročním říšském hospodářstwí bude i s přehledem státních dluhů od nejwyšší aučtárny říšskému sněmu předložen. §. 112. Zwláštní zákon ustanowí zřízení a práwa nejwyšší aučtárny. XV. Hlawa. O ozbrojené moci. §. 113. Ozbrojená moc jest určena k tomu, aby říši proti zewnějšímu nepříteli chránila a uwnitř zachowání pořádku a uskutečnění zákonů pojistila. §. 114. Uwnitř může ozbrojená moc k těmto aučelům jenom na wyzwání ciwilních auřadů a w pádech i spůsobech zákonem ustanowených zakročiti. §. 115. Ozbrojená moc jest hlawně poslauchající. Žádná její část nesmí společně raditi se. §. 116. Zákon ustanowí obor a spůsob wšeobecné powinností k wojně na zemi i na moři. §. 117. Wojsko stojí pod wojenským saudem a pod wojenským zákonem. Předpisy kázně pro wojsko na zemi i na moři zůstanau w plné platnosti. §. 118. Přísaha wojska na říšskau ústawu přijme se do přísahy na prápor. §. 119. Zřízení občanské obrany bude zwláštním zákonem spořádáno. XVI. Hlawa. Ustanowení wšeobecná. §. 120. Dokud orgánické zákony tauto říšskau ústawau wymíněné na ústawní cestě wydány nebudau, wydají se potřebné rozkazy na cestě přikazowací. §. 121. Dokud nowé zákony a nařízení we skutečnost newejdau, zůstanau posawádní w úplné platnosti. Dosawádní daně a berně budau se dále wybírati, dokud nowé zákony jinak neustanowí a k platnosti nepřijdau. §. 122. Auřadowé zůstanau až do uskutečnění nowých jich se týkajících zákonů a nařízení w jejich činnosti. §. 123. Změny této říšské ústawy mohau w prwním říšském sněmu na obyčejné cestě zákonodárstwí nawrženy býti. W nápotomních říšských sněmích jest k uzawření o takowých změnách zapotřebí, aby w obau sněmownách nejméně tři čtwrtě wšech šudůw přítomno bylo, a nejméně dwě třetiny přítomných pro ně hlasowaly. Dáno w Našem králowském hlawním městě Holomauci čtwrtého března léta spásy tisícího, osmistého, čtyřicátého dewátého, Našeho panowání prwního. František Josef. ( L. S. ) Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer. 231 Základní práwa. My František Josef, z Boží milosti atd. Nařizujeme pro tyto jmenowané korunní země rakauského císařstwí, totiž pro arciknížetstwí Rakausy nad a pod Enží, wéwodstwí Solnohradské, wéwodstwí Štýrské, králowstwí Ilirské složené z wéwodstwí Koroše a Krainy, oknižněného hrabstwí Gorice a Gradisky, markharbstwí Ilirského a města Terstu s jeho okruhem – pro oknížněné hrabstwí Tyroly a Vorarlberg, pro králowstwí České, markhrabstwí Morawské, wéwodstwí Horno - a Dolno-Slezské, králowstwí Halič a Wladimír, s wédwodstwími Oswětínem a Zátorem, a welkowéwodstwím Krakowem, pro wéwodstwí Bukowinu; konečně pro králowstwí Dalmalské – w uznání a k ochraně politických obywalelům těchto zemí skrze přijatau od nás konstituční státní formu zaručených práw na náwrh Naší ministerské raddy, jak následuje: §. 1. Auplná swoboda wíry a práwo domácího wykonáwání náboženského wyznání se každému pojištuje. Užíwání občanských a politických práw je od wyznání náboženského nezáwisné, wšak ale občanským powinnostem skrze wyznání náboženské žádná ujma státi se nesmí. §. 2. Každá zákonně uznaná církew a společnost náboženská má práwo společného weřejného wykonáwání náboženstwí, řídí a sprawuje swé záležitosti samostatně, zůstane w držení a užíwání ústawů, nadání a fondů pro její aučele kultu, učení a dobročinnosti ustanowených, je ale jako každá společnost podrobena obecným zákonům státním. §. 3. Wěda a její učení jsau swobodné. Ústawy učební a wychowací zakládati a na takowých wyučowati, k tomu má práwo každý občan, který se schopností swau k tomu na cestě zákonní byl wykázal. Domácí učení nepodlehá žádnému takowémuto obmezení. §. 4. O wšeobecné wzdělání lidu má weřejnými ústawy, a sice w těch zemích, kde míchané obywatelstwo bydlí, tak se býti postaráno, že i ti kmenowé, kteří jsau w menšině, potřebné prostředky k pěstowání swé řeči a ke wzdělání-se w ní dostanau. Učení náboženstwí w obecních školách bude obstaráwáno od dotyčné církwe nebo společnosti náboženské. Stát má na wyučowání a wychowáwání wrchní dohlídku. §. 5. Každý má práwo, slowem, písmem, tiskem anebo obrazným wyjewením mínění swé swobodně na jewo dáwati. Tisk nesmí podroben býti censuře. Na zneužití tisku wydá se represivní zákon. §. 6. Práwo petice přisluší každému. Petice pod jménem auhrnkowým smějí wycházeti jen od auřadů a zákonně uznaných sborůw. §. 7. Občané rakauští mají práwo shromážďowati se a spolky twořiti, pokud aučel, prostředky nebo spůsob shromáždění nebo spojení není ani proti práwu ani státu nebezpečný. Wykonáwání tohoto práwa jakož i wýmínky, pod kterými práwa i společnosti se nabýwají, wykonáwají anebo pozbýwají, ustanowí zákon. §. 8. Swoboda osoby je pojištěna. Zatčení některé osoby má, wyjímajíc w dopadení na čerstwém skutku, jen na rozkaz důwody opatřený se státi, který wyšel od saudce nebo od auřadu saudní aukony zákonně wykonáwajícího. Každý takowý rozkaz k zatknutí má se zatčenému hned při jeho zastawení anebo nejpozději we čtyradwaceti hodinách po něm doručiti. §. 9. Auřad pro bezpečnost musí každého, jejž pod opatrowání wzal, w osmačtyřiceti hodinách propustiti nebo příslušnému saudu odewzdati. §. 10. Práwo domowní je neporušitelné. Prohledání obydlí a písemností anebo zabawení těcho smí se díti jen w pádech a spůsobu od zákonu určeném. §. 11. Tajemstwí psaní nesmí se porušiti, a zabawení psaní smí jen w případech wálky anebo na základě saudního rozkazu být předsewzato. §. 12. W pádu wálky anebo při nepokojích wnitřních mohau ustanowení přednějších § §. 5. až inklusivně 11. na čas a místně dány býti krom platnosti. Zákon ustanowí bližší o tom určení. §. 13. Naší ministerské raddě je uloženo, aby nawrhla nařízení, která k prowedení těchto ustanowení až k wystawení organických zákonů na prozatím se wydají, aby je předložila Naší sankcí. Dáno w Našem král. hlawním městě Holomauci dne 4. března 1849. František Josef. Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer. O robotě. My František Josef, z Boží milosti atd. Uwažujíce, že co možná rychlé a auplné prowedení zrušenosti poddanstwa w zákonu od 7. září 1848 wyslowené a pojištěné tím rownopráwnosti a wyprostění wšeho gruntu a půdy z břemen, jakož i wypočtení a wyplacení slušné náhrady, kterau řečený zákon posawádním opráwněncům w zásadě pojistil, nutně požadují některé zásadám tohoto zákonu přiměřené administravní nařízení a jmenowitě sestawení několika komissí w každé zemi k jeho prowedení a k aučelu tomu, aby powinnowaní zbawení byli dodnes panowawší nejistoty o spůsobu a míře oné slušné náhrady, a aby jim dostalo ihned w nejauplnější míře oněch w řečeném zákonu pojištěných prospěchů, konečně také aby opráwněncům náhrada podle téhož zákona jim příslušící co nejdříwe byla wypočtena, uzawřeli jsme na radu naší ministerské raddy a nařizujeme následowně: §. 1. Robota a robotní platy podruhů a chalupníků na poddančích půdách osazených jsau podle zákona od 7. září 1848 zrušeny bez náhrady. §. 2. Zemské komisse, které se w každé zemi ustanowí, budau prohledajíce ke zwláštním poměrům jednotliwých zemí zpytowat a určowat, které pod rozličnými názwy stáwawší powinnosti se wyrozumíwají w ustanoweni wysloweném w §. 5. zákona od 7. září 1848, a tedy bez náhrady přestati mají, a které naopak powinnosti a dáwky padají pod ustanoweni §. 6. řečeného zákona, tedy jen proti daní náhrady se zrušejí. Tytéž komisse wyskaumají na straně druhé, které břemena následkem §. 5. řečeného zákona mají odpadnauti se zrušením práw naproti stojících. §. 3. W ustanoweních § §. 3. a 6. zákonu od 7. září 1848 je obsažen wšeliký na gruntowní majetnosti trwanliwě lpící desátek, byť on i nepocházel z poměrů poddanstwa anebo wrchnostenského nadwlastnictwí. 4. Práwa na lesích a pastwách, jakož i služebnosti mezi wrchnostmi a jejich posawádními poddanými, která práwa, wyjímajíc wesnicko-panské práwo k trhání kwítí ( Blumsuchrecht ) a pastwě, jakož i pasení na úhořích a strništích, w §. 7. zákona od 7. září 1848 bez wýplaty jen zrušena – zůstanau až k prowedení zrušení s wýplatau w platnosti. Bližší ustanowení o zrušení a náhradě budau určena pro každau jednotliwau zem podle její zwláštních poměrů. §. 5. Powinností zakládající se na zákupních ( emfiteutských ) a jiných smlauwách o dílné wlastnictwí, které podle §. 8. patentu od 7. září 1848 proti náhradě jsau zrušeny, mají, dokud wýplata není učiněná, být plněny, s tau jedinau wýmínkau, že naturální práce již nyní w penězích se mají reluirowat. Prowedení této wýplaty náleží na zemské komisse. §. 6. Naturální dáwky, které se nedáwají z desátnictwí jako aliquotní část wýnosu obilního, nýbrž jako nezměnitelná dáwka ku kostelům, školám a farám, nebo k jiným aučelům obce, nejsau zrušeny zákonem od 7. září 1848, musejí se ale taktéž wyplatiti. §. 7. O časných smlauwách pachtowních a nájemních neplatí zákon od 7. září 1848. §. 8. Při ustanowowání náhrady za powinnosti, které podle § §. 3. a 6. zákona od 7. září 1848 za náhradu jsau zrušeny, půjde se podle těchto zásad: Předmět náhrady, která se opráwněnci dáti má, je cena powinnosti podle wýměru práwem příslušného. §. 9. Dáwky z plodin zemských budau se počítati na penězích podle těch cen, které k prowedení stálého katastru gruntowní daně jsau určeny. Pro ty krajiny, kde katastralní ceny posud nejsau určeny, určejí se ceny plodin zemských w nejkratší cestě, na základech k prowedení stálého katastru wyznačených. §. 10. Ceny jiných naturalních dáwek z rolničit plodin budau se počítati podle katastralních cen, a kde těchto není, podle wycenění jim přiměřených. §. 11. Ceny roboty spočtau se podle poměru, w kterém stojí cena díla nuceného k dílu ze swobodné práce. Tu wšak musí zachowána být zásada, že cena práce nucené w žádném pádu nesmí být počítána wýš než s třetinau ceny práce swobodné. Kde mezi stranami již nyní je menší cena reluiční nebo abolitní, nežli by wypadla podle práwě zmíněného wýměru ceny, má slaužiti menší wýplatní cena za základ pro wyměření náhrady. Cena tak nazwané měřené roboty, to jest: roboty ( od kusu ) pro určené díla, buď určena šacowáním. §. 12. Nezměnitelné peněžit dáwky, jako robotní a desáteční peníze, nebo za služby wšeho jiného druhu nech se rozpočtau podle stáwajícího fixního wýměru. §. 13. Činže dáwané posud we wídeňským čísle, w šajnech budau reducírowány na kowowé peníze podle kursu 250 za 100. §. 14. Náhrada za platy při změnách, které se nezakládají na zákupních ( emfiteutsckých ) smlauwách mezi wlastníkem wrchním a požitkowým, nýbrž na zřízeních zemských, na zákoně nebo na poměru poddanstwí, bude se po odražení daně, která se z braní těchto platů skládáwala, po odražení wydání na gruntowní kníhy a toho dílu wydání za wykonáwání saudnictwí a politické spráwy, jenž příjmami wrchnosti na taxách a platech jurisdiktních nebyl kryt, konečně po odražení wšech jiných protějších powinností platiti na základě třidcetiletého průměru ze státního pokladu předběžně skrze roční wýplatek ( Rente ). Spůsob, jak se platy při změnách na emfiteutských smlauwách spočíwající nahraditi mají, pozůstawuje se zwláštním ustanowením. §. 15. Od ocenění wšech zákonem od 7. září 1848 zrušených aneb ke zrušení ustanowených powinností, wyjímajíc platy při změnách, odtáhne se cena protějších powinností, které se od opráwněného powinnowanému při plnění dlužnosti dáti měly. Wyskaumání ceny protějších powinností bude se díti na tom samém základě, na kterém se dělo wyskaumání ceny powinností, a w žádném pádu, i tehdá ne, kdyby onano cena přewýšowala tuto, nebude přewýšující částka nahražena. §. 16. Od takto wyskaumané ceny zrušených powinností odtáhne se třetina pro daň, kterau měl opráwněnec z těchto příjmů platiti, pak přirážky k této dani, wýlohy u wybírání a wýpadky – jakožto paušální wyrownání. §. 17. Suma po odražení řečeného paušálního wyrownání we dwau třetinách pozůstáwající, činí míru náhrady, která patří opráwněnému. §. 18. Z těchto dwau třetin wypočtené ceny má za powinnosti, které § §. 3. a 6. zákonu od 7. září 1848 za náhradu jsou zrušeny ( pokud se nezakládají na emfiteutské nebo jiné smlauwy o dílné wlastnictwí anebo na duchowní nadání ), platiti powinnowaný jednu třetinu, druhá třetina složí se jakožto břemeno dotýčné země z prostředků zemských. W zemích, kde není žádných přiměřených prostředků zemských k wynaložení na tento aučel, anebo jsaucí nepostačují, poskytne prozatím státní poklad chybící sumu na aučet dotýčné země a s wyhražením wyrownání, které se má státi jen mezi státem a tau zemí. §. 19. Náhrada podle wýměru w §. 17 udaného za powinnosti, které se zakládají na emfiteutské nebo jiné smlauwy o dílné wlastnictwí, anebo na duchowní nadání, musí se složiti jen od powinnowaného. Wýmínka od této zásady stane se tehdá, když roční suma co náhrada podle §. 17. wypadající sama, anebo pakli se strefí s náhradau, která podle § 18. patří za powinnosti z těchže gruntů, společně s tauto přewyšuje 40 percent čistého wýnosu obtíženého gruntu. W takomémto pádu bude se suma, o kterau náhrada na powinnowaného wypadající přewyšuje řečený wýměr 40 percent, platiti s tím obmezením z prostředků země, a poskytne se, kde těchto není, ze státního pokladu, že powinnowaný nemá skládati žádnau menší sumu než polowičku wýměru podle §. 17. určeného, tj. nic míň, než třetinu udané ceny podle §. 15. wyskaumané. Čistý wýnos wyskaumé se w těch zemích, kde šacunk wýnosu pro katastr gruntowní daně je dokončený, podle wýsledků téhož, w druhých zemích ale podle domnělých wýnosů provisorium gruntowní daně, od kterých se odtáhne wýloha za wzděláwání. §. 20. Platy podle ustanowení tohoto patentu na powinnowané případající odwáděti se budau ke státním kassám, které se k tomu poukážau, we čtwrtletních rátech; opráwněný bude slušící jemu sumu náhradní wybírati u státních kass w půlročních dekursivních rátech. §. 21. Odwádění platů od powinnowaných bude pohledáwáno na té samé cestě a těmi samými kroky, které jsau předepsány pro odwádění gruntowní daně. Též užíwají žádosti o tyto placení přední práwo zemskopanských daní w pádech konkursních a exekučních. §. 22. Wůbec platí ta zásada, že se má roční náhradní wýplatek na powinnowaného wyskaumaný, dwacetkrát za jistinu wzatý, powažowati za břemeno, na sproštěném statku se zákonní předností přede wšemi druhými hypothekárními břemeny jsaucí a předních práw zemskopanských daní užíwající, a co takowé s ním se má nakládati. Zwláštní ustanowení zprostředkují prowedení této zásady. Weškeré k tomuto konci potřebné jednání auřední we weřejných knihách má se dítí bez platů. §. 23. W každé zemi bude o to pečowáno, aby powinnowaným, kteří by místo ročního za náhradu wyskaumaného wýplatku ( Rente ) raději položili kapitál náhrady zrowna anebo w několika stejných ročních wýplatcích s dwacaterau k placení wyskaumanau sumau ročního wýplatku, byla dána příležitost, aby se spůsobem co možná jednoduchým, rychlým a lewným auplně zprostili swé powinnosti náhradničí. §. 24. Je-li statek, ku kterému zrušené příjmy co pramen wýnosu náležely, obtížen dluhami nebo jinými záwadami, má se při odewzdáwání náhrady podle občanského práwa státi náležité opatření práw osob třetích. Wůbec má se míti péče o to, aby se nároky k náhradě býwalému k příjmům opráwněnci ze zrušení příjmů wzrostlé podaly k nahlédnutí u dotýčných korporací we weřejných knihách, a sice bez platu. §. 25. K ulehčení opráwněnců ( wrchností ) se ustanowuje, že jim wyplacena bude i před auplným wyšetřením náhrady jim příslušící jakožto předplatek třetina těch důchodů, která by wypadla za jejich dosawadní opráwněný příjem podle zásad tohoto nynějšího patentu strany ocenění zrušených powinností. Tyto předplatky mají se powažowati na aučet a na srážku od konečné náhrady, která se wyšetřiti má, a mají se wyplatiti, kdyby se k tomu zemských prostředků nedostáwalo, z důchodů říšských na aučet powinnowaných k platu tomuto, což se jim také při konečném splácení náhrady připočísti má, při čemž owšem ohled brán budiž na potřebné práwní opatrnosti tabulárni. §. 26. Aby se porownání mezi opráwněnci a powinowanými ulehčilo, a aby se náhrada od jednoho stejného času wypočísti mohla, mají powinnowaní restowní powinnosti za r. 1848 ( jak se w které zemi počítá ), a sice těch práw, která w §. 3. a 6. zákonu od 7. září 1848 s přislíbením náhrady zrušena jsau, nahraditi předběžně a sice s odrážkau šestiny celoroční powinnosti podle paušálu. Při wyměřowání tohoto platu w cifrách má se jednati podle zásad ustanowených strany wyšetření náhrady w tomto patentu §. 8. až 13., pak §. 15. Resty takto wypočtené mají powinnowaní zároweň s daní do důchodů zemských zaplatiti, odkud se opráwněným wyplatí. Za to ale nebude také powinnowaný nahrazowati opráwněnému daň, kterau tento pro r. 1848 z těchto zrušených powinností již zaplatil, a plat náhradní má teprwa od konce r. 1848 ( jak se w které zemi počítá ) běžeti. §. 27. Mortuarium a laudemium od změn, které se před 7. zářím 1848 staly, má se od powinnowaného opráwněnému platiti jen w těch pádech, když se strany mortuarium aumrtí před 7. zářím 1848 přihodilo, a strany laudemium, jestli se zápis před tímto časem žádal; awšak zde platiti mají zwláštní ustanowení tohoto patentu strany emfiteutických smlauw. §. 28. Resty, roboty domkářů a podruhu dle §. 1. thoto patentu, též jiných w §. 5. zákonem 7. září 1848 bez náhrady zrušených práw, pokud do roku 1848 ( jak se w které zemi počítá ) sáhají, mají propadnauti bez náhrady, wyjmauc taxy auřední gruntowních kněh. §. 29. W každé zemi a w každém kraji ustanowí se zwláštní komisse k wykonání ustanowení tohoto patentu, při kterých komissích jak opráwnění tak powinnowaní náležitě zastaupeny budau. §. 30. Odpory proti šacowání zrušených powinností rozhodnau se bez další práwní cesty porotau. K těmto porotám má každá strana woliti jednoho, a tito dwa wywoleni dohromady přiberau si třetího. §. 31. Zwláštní nařízení ustanowí, jak mají být komisse sestaweny a jak se má při nich i při porotách jednati. §. 32. Zwláštní ustanowení se wydají strany zřízení katastru náhradního w každé zemi, jakož i strany zřízení zemských auwěrních ústawů, aby se skrze ně co nejdříwe auplně oswobodili powinnowaní a uspokojili opráwněnci wyplacením sumy jim jakožto náhrada náležející. §. 33. Wšechny listiny, spisy a jednání strany wyšetření a zaprawení náhrady zá powinnosti zákonem od 7. září 1848 zrušené jsau oswobozeny od kolků. §. 34. S ohledem na králowstwí Haličské ustanowí zwláštní nařízení, kterau se tam má patent od 17. dubna 1848 a zákon od 7. září 1848 prowesti. 232 §. 35. Pro zwláštní okolnosti králowstwí Dalmatského, které se ještě wyšetřiti musí, bude zwláště a hned wyjednáwáno, jak dalece se jich dotkl zákon od 7. září 1848 a kterak by se tam prowesti mohl. §. 36. We wšech ostatních zemích, pro které zákon 7. září 1848 wydán jest, mají se ustanowení tohoto patentu hned we skutek uwesti. §. 37. Ministři wnitřních záležitostí, sprawedlnosti a financí mají tento patent we skutek uwesti, a potřebné k tomu předpisy a nařízení wydati. Dáno w Našem král. hlawním městě Holamauuci dne 4. března 1849. František Josef. Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer.

19. březen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně (Pokračowání), Autor: X Z Wídně. ( Pokračowání. ) Kdybych wám též o jiných koncertech, třeba jen stručné spráwy podati chtěl, zrostl by dopis můj na několik archů, každodenně jest zde koncert a w neděli wždy několik najednau. Znamenité jest to, že téměř w každém nějaký Slowan wystaupí. Tak dáwal Dubec koncert na guitaru a sl. Dubowá w něm zpíwala, w jiných opět wystaupili Laub, Szpakowski, Pichowský a j. Jen toliko o koncertu fletisty Hertleina se zminit chci, w kterém weřejně po prwé wystaupil p. Pichowský, u Pražanů, kteří Tomáškowy wečerní zábawy nawštewowali, zajisté w dobré paměti. P. P. hrál fantasii od Droyšoka a koncert od Schulhofa, a užaslo obecenstwo nad čerstwostí, smělosti a libohlasem jeho hry. Že p. P. se žádnau ze swých prací newystaupil, to toliko jeho skromnosti připisujeme. Jak dalece ze saukromých koncertů w Praze a zde skládání jeho známe, držíme je za wýtečné, po každém přehrání nowé krásoty hudební, nowé myšlénky w nich nalezáme. Ano některá díla jeho netušené posud wěci předpowídají. — Pan P. jest bystrý znatel hudby a co žák proslulého Tomáška zná též oceniti zpěwy naše národní; celým srdcem nám náleží, to doswědčuje také jeho znamenitá pilnost, by se jazyku českému dokonale přiučil a tak w několika měsících wynahradil, co w Praze byl zameškal. Zajisté každého milowníka hudby spráwa potěší, že nám p. P. wíce písní a sborů sděliti hodlá. Sbor jeden již zhotowil a pro druhý koncert slowanský přichystal. Wybral si Chmelenského básně „ Slowo k wlasti “; hudba tohoto sboru welkau známost ducha národního ukazuje. Bude to také jeho prwní práce, kterau tiskem do weřejnosti pošle. Rádi p. Pichowskému bránu do chrámu hudby národní otwíráme, mile tam jeho zpěwy zníti budau. Jen při tak welikých schopnostech dá se též něco welikého wywést. — — Předešlau neděli 7. Března prowozowala se w kostele řádu pobožn. škol vokální mše pro mužské hlasy od našeho krajana p. Piusa Richtra, mistra hudby u kněžny Kinské, pod wlastním jeho řízením. Skladatele wzdělanost hudební, nejwýtečnějšího žáka školy Prokšowy w Praze, již napřed nám za to ručila, že nám tauto prací nic obyčejného podáno nebude; a w prawdě již hned w Kyrie ( Cmoll, ) ( Christ Es dur fugato ) byli jsme důkladností a wážností slohu zaujati. Credo ( Es dur ) wyniká swau rázností nad wšemi skladbami tohoto druhu tak, že těžko jest rozhodnauti, máli se majestatnímu úwodu čili cituplnému „ Et incarnatus “ aneb mistrně pracowané fugě, která konec činí, přednost dáti. „ Sanctus “ jest prawá k pobožnosti wzbuzující hymna. W „ Benedictus “ střídá se solowý čtwerozpěw se sborem. Wážné „ Agnus “ ( F moll ) a jemné „ Dona nobis “ ukončuje co nejpřiměřeněji celé to wýborné dílo, jehožto rázností skladby a půwodností myšlének si pan Richter u znatelů i u obecenstwa nemalé sláwy wydobyl. Hudba tak wznešená na mrawný cit náš náramnau silau aučinkuje a milewítaným jest prostředkem ku powznešení lidského ducha k welebnosti wšeho míra nepochopitelného. Takowá hudba powznáší nás nad malichernosti wšedního žiwota, ona konejší burácení wášní, dodáwá duši, mír a spokojenost samy s sebau, utrobu naši rozšiřujíc, plní nás newyslownau tauhau, jíž si jen málo wykládati umíme.

15. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o novém uvedení Tylovy hry], Autor: Havlíček, Karel W neděli dne 18. března bude se we prospěch p. Jana Kašky w českém diwadle hráti nowý kus od Tyla: chybějící uvozovky Twrdohlawá žena a zamilowaný školní mládenec, národní báchorka we 3 jednáních se zpěwy a tancem. Hudba od Škraupa. “ Přejeme o české diwadlo welmi zaslaužilému p. Kaškowi hojnau náwštěwu.

27. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Literatura, Titulek: Nové knihy v Hurbano-Štúrském nářečí na Slovensku, Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy w Hurbano-Štúrském nářečí na Slowensku Prjaťel ludu. Knižka pre Slovenských hospodárou a remeslňíkou. Vidavaťel Ján Kadaví. — Zvazok I. V Buďíňe. 1842 (? snad má být 1846. ale Orol Tatránski má 1842, knihu samu před rukama nemáme ). Písmom J. Gyuriana a M. Bagó. ( Cena 10 kr. stř. ) Při této příležitosti nemůžeme úsudek swůj o jednání p. Kadawého zatajiti. Pan Štúr a p. Hurban mohou si psáti w jakém nářečí jim libo, za swé peníze může člowěk tisknout, co se líbí; a býti novým prorokem je wěc pro slabé duše wždy žádoucí a zároweň welmi lehká. I u nás jsou lidé, kteří wymysliwše tři neb čtyry nowé kličky w abecedě, doufají odtud nesmrtelnost swého jména. My wšak smějíce se jenom, nekacéřujeme je, poněwadž ze zkušenosti wíme, že i dwouleté dítě takowé nowoty wymysliti dowede a také častokráte již wymyslilo. W tak důležité wěci ale, jako jest odtrhnutí-se Slowenska od naší obecné literatury, odtrhnut-se podle kontextu:odtrhnutí-se Slowenska práwě w tu dobu, kde madarština takowé síly a rozšířenosti nabyla a tedy nowě zaražená literatura tím menší naděje má než kdy jindy, odtrhnutí-se Slowenska práwě w tu dobu, kde naše literatura a jazyk wždy wetšího prospěchu nabýwá: w tak důležité wěci prawím, neměl by pan Kadawý tak kwapně jednat. Ať nemyslí pan K. že bychom w jiných okolnostech neschwálili wydání knížky pro lid w nářečí prostonárodním, naopak za zásluhu bychom mu kladli, že on, zrozen w králowstwí, tolik lásky a šetrnosti k weškeré wlasti swé má, že se i prostonárodnímu nářečí toho kraje, w kterém teď žije a úřaduje, naučil: nyní ale kde se tím podporuje záhubné počínání některých ( ať nejmírněji řekneme ) neprozřetelníků, kteří se bez toho wšemožně starají, zjednati si nasledowatele a pomocníky, w takowé době neměl pan Kadawý jména swého propůjčiti škůdcům. Přeswedčeni jsme, že p. p. Hurbana a Štúra, žádné důkazy, žádné napomenutí, žádné prosby od nastoupené dráhy neodwrátí: přeswedčeni jsme, že se raději, pakli swou wůli neprowedou, k maďarské straně přidají: kdy se ale toho dočkáme, aby jiní rozumnější Slowáci, o kterých wíme, že počínání p. Hurbanowo a Štúrowo neschwalují, proti nim statně wystoupili. Nechají-li je ještě dále bez odporu mluwit, jest se co báti, aby křikem swým wšechno na Slowensku nepřewrátili. Což pak by se nemohl proti nim wydáwat časopis w neurčitých swazcích jako Tatránka, kterýby, weden jsa od mužů soudných a w poměrech Slowenských důkladně zkušených, řádnou oposící proti nepraktickým nowotářům wedl, a běh jejich zabawil a zwrátil?! H. Borowský.

27. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Dílo pana Braunera]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. - Pan Dr. Brauner dílo swé: „ Böhmische Bauernzustände im Interesse der Landeskultur und des Nationalwohlstandes besprochen “, o němž jsme již w čísle 87. těchto listů zmínku učinili, J. C. W. našemu milowanému zeměspráwci wěnowal, což J. C. W. nejlaskawěji přijmauti a spisowatele skwostným darem poctíti ráčila. W málo dnech tedy dílo toto, již wytištěné u weřejnost přijde. Neopomineme o té pro nás důležité knize co nejdříwe obšírnější spráwu podati.

22. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel H. B. – Po zdejších nowinách plawe tyto dni zpráwa, že prý jsau zapowězeny Morawské Národní Nowiny, kteraužto nowinářskau kachnu pustili do swěta – nemýlím-li se zdejší auřední Nowiny. Tato zpráwa jest dokonce neprawdiwá. Poněwadž wšak nebýwá šprochu, aby nebylo prawdy trochu, musíme o tom powědíti, co nám z Brna psáno jest. Pan biskup Brněnský hr. Schaafgotsch uznal prý totiž za spasitelné zapowědíti zwláštním cirkulářem ke kněžstwu naše Národní Nowiny. Tato zpráwa nepochybně se na cestě z Brna do Prahy tak porauchala, že zapowězeny jsau auředně Morawské Národní Nowiny. O Morawských Národních Nowinách můžeme ale každého ubezpečiti, že nikdy zapowězeny nebudau. – Co se ostatně laskawého powšimnutí našich Národních Nowin ze strany welebného pana biskupa Schaafgotsche týče, musíme wyznat, že upadl p. biskup do podiwného sofismatu. Myslí-li totiž, aby kněžstwo jeho nečtlo naše nowiny, tuť owšem práwo má disciplinární cestau swému kněžstwu poraučeti a zakazowati, ale zas tím před swětem kněžstwo swé snižuje, myslí-li, žeby dosti wzdělané nebylo, aby i „ kacířské “ spisy s prospěchem a bez nakažení čísti mohlo. ( To slowo „ kacířské “ wšak řečeno budiž sine omni praejudicio s ohledem na naše nowiny, které i my i snad také weliký počet katolíků za dobře wěřící a čistě katolické držíme, třeba se nesrownáwaly w náhledech s některými pány biskupy. ) Jestli ale pan biskup Brněnský myslí, aby lid jeho diecése naše nowiny nečetl, tuť owšem kromě swé rady žádné jiné práwo nemá zakazowati je, leda snad obmýšlel čtenáře našich nowin excomunicowat, čehož přece, bohdá! nebude. Z tohoto kroku pana biskupa Brněnského wšak opět wyswítá jeho necírkewní smýšlení. O Pánu Ježíši neb o Apoštolích newíme nic, žeby byli někomu zakazowali nějaké učení rozšiřowat: oni kázali swé ewangelium a nechali každého jiného kázat jiné, jsauce přeswědčeni, že prawda sama i bez hole swětské zwítězí nad neprawdau. Ba naopak, jiní lidé byli tak urputní, že zakladateti naší katolické wíry a jeho apoštolům zakazowali učiti, že je chytali, zawírali, mrskali, mučili, wěšeli, zabíjeli: ale prawda přece se nedala chytit, zawřít, mrskat, mučit, powěsit a zabít, nýbrž udržela se na žiwě a na swobodě, a swítí až posud celému swětu a bude swítiti déle než hrdé paláce biskupské.

5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Jiřina]., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. 2. Jiřina. Powídka z časů Jindřicha Korutana, od Prokopa Chocholauška. W Praze u Jar. Pospíšila 1846, str. 407. Cena 1 zl. stř. 4. Palcéřík. Dějepisná powět z dob Otakara II. od P. Chocholauška. W Praze 1847 u Jar. Pospíšila, cena 30 kr. stř. Známa ze Kwětů.

16. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Šest zpráv], Autor: Havlíček, Karel ‒ Ministerstwo rolnictwí chce prý užíti za auřední swůj orgán německých Hospodářských Nowin wPraze wycházejících. ‒ Arciwéwoda Karel Ferdinand odebral se do Wlašska k c. k. wojsku. ‒ Sezení městské raddy dne 13. ledna. Přečetl se dohotowený preliminar důchodní na rok 1849. P. Haklik mluwil pak pěknau řečí proto, aby se školní plat w trivialních školách obci neplatil, poněwadž nauze tak welká je, že rodičům, jenž děti swé do trivialních škol obyčejně posílají, prawidelné placení školního platu obtížné je, a poněwadž to raddy městské důstojno je, by na princip spoření při školách, kdež se budaucí občané wzděláwají, nehleděla. Pan měšťanosta mluwil we smyslu řeči pana Haklika ‒ a hlasowáním je rozhodlo, by se školní plat obci neodwáděl. Pak se od sekce nawržené preliminární wydání pro potřeby národní gardy s 36.000 zl. stř. na 10.000 zl. snížilo. Pan Haklik nawrhnul na to, by obchodníci do Prahy w záležitostech obchodních přišlí obci zwláštní daň odwáděli. Pan dr. Bělský přidal k tomu, by se i z obchodních skladů daň dle wýtěžků určená platila. Pan Lämmel mluwil praktickými důwody proti tomu, a uzawřeno, by se daň takowá neplatila. Pak se přijal náwrh stranu založení trhu pro koně a howězí dobytek w Praze. Konečně oznámil měšťanosta, že p. Schuffeld na místo zesnulého prof. Al. Swobody do městské raddy wstupuje. ‒ Prof. fysiky Petřina dochází často do zámku k císaři a bawí jej fysikálními experimenty. ‒ Dne 15. ledna byl w jednom sále Staroměstské rádnice prwní čestní saud nár. gardy držán. Několik gardistů 17. a 18. setniny a setníci Fingerhut a Rott byli totiž obžalowáni, že při slawnosti k poctě nastaupení nowého wladaře na trůn od swého plukowníka p. Unschulda hlasitě české welení žádali, když on německy welet začal. Dr. Fischer, již dříwe známý co nepřizniwec nowého uwolněného času, byl mluwčí strany žalující. Po přečtení protokolů a referátů, kteréž žaloby a swědectwí žalobníků, mezi něž i p. Fischer patřil, obsahowaly, přešlo se k řečnění ze strany žalujících a obžalowaných. Fischer udal, že chowání-se 17. a 18. setniny a zejména udaných gardistů je disciplinární trestuhodné přečiněňí, a nawrhowal, aby nejenom obžalowaní gard. byli potrestáni, ale protože se ze wšeho zdá, že ještě mnozí jiní, jichž jména jsau neznámá, tím samým disciplinárním přečiněním winni jsau, aby od celé 17. a 18. setniny dostiučinění bylo žádáno. Proti p. dru. Fischerowi mluwil rozwážným a důwodným spůsobem p. Fingerhut, práwě, že zde o trestech nemůže rozhodowáno býti, poněwadž žádného disciplinárního zákonu nestáwá, a že w proz. zákonu pro nár. gardu jedině stojí, že ten trestu propadá, jenž těžkého prowinění we službě se dopustí; parády že wšak nepatřejí k službě; chození na parády že je swobodná wůle swobodného gardisty, a že wůbec zde nanejwýš mluweno může býti o přestaupení slušnosti ‒ nikoli wšak discipliny. Posléz podotknul p. Fingerhut několika slowy nezákonní spůsob, nímž se pro celý prápor určilo, w jaké řeči má být weleno. Dr. Fischer mluwil pak co zástupce žalující strany proti p. Fingerhutu; ‒ udáwal, jak to je u wojště, a wůbec sotismy swými nic z toho, co p. Fingerhut uwedl, newywrátil. Pak mluwil p. dr. Burian, poručík, jsa při straně obžalowaných. Podotknul w jádřné a rázné řeči, že není potřebí, na obžalowání wáhu klást, poněwadž žalující nikdy nesmí býti spolu swědkem, nímž p. dr. Fischer je, a že 17. a 18. setnina sama příčiny má, žalobníky obžalowat a od nich zadostučinění požadowat. Na to odwětil dr. Fischer, že nemluwí co uražený jednotliwec, nýbrž we jménu celé nár. obrany. ‒ Potom mluwil obžalowaný gardista p. Šolle; dokládal, že w celé té hádce newidí nic jiného, než nowau činnost dáwné protinárodní nepřátelské strany, kteráž spory a rozbroje rozsíwat dosud neustáwá; že on nezná disciplinární zákon ani prowinění, že toliko dobře wí, že nár. garda má být česká, protože je národ český, a že nikoli obžalowaní, nýbrž půwodcowé rozepře té jsau trestuhodni. Dr. Fischer mluwil zas, a zas nic nedokázal. We smyslu pana Šolle mluwil i spolu obžalowaný gardista Černý. Pak se na požádání p. Šolle a Fingerhuta oprawil protokol, w němž se některá neprawá udání nacházely. Pak wyzwal pan Bernt, předseda disciplinární komisse, strany žalujících, by ještě někdo z nich mluwil. Jediný p. Horník wystaupil a dokládal, že je uražen. Posléz mluwil pan Rott a žádal pro 18. setninu zadostučinění, poněwadž se jí křiwda děje. ‒ Na to se odebrala komisse disciplin. do wedlejšího pokoje, by losowáním nad obžalowanými rozsaudila. Po dosti dráhnem čase oznámil p. práporník Bernt osud odsauzených; pp.Fingerhut, Šolle, Černý a Jedlička jsau za winné uznáni, a p. Unschuldowi a Rottowi se má zadostučinění prokázat. Spůsob trestu se dnes o 9. hodině při opětném weřejném sezení disciplinární komisse oznámí. — Činíme přátely slowanské filologie na to pozorny, že p. Waceslaw Hanka, bibliotekář Českého Museum, bude přednášeti o počátcích poswátného jazyka Slowun ( Načala svjaščennago jazyka Slovjan ) wždy we středu a w pátek od 6‒7 hod. na wečír w Karolinum. ‒ Zejtřejší bál studentský bude prwní slawnost, kde bude weškeré studentstwo Pražské podlé spolků swých representowáno, z nichžto posud nejznámější jsau: Lotos, Slavia, Praga, Teutonia, Hilaria, Markomania, Ostří hoši a Bohemia. ‒ Po kruté zimě, která 23° dosáhla, nastala náhle úlewa přede wčírem a wčera. Za 24 hodin roztál wšechen sníh na střechách a po ledě na Wltawě ženau se mladé praudy. ‒ Podepsané, starostka i audowé wýboru, oznamují, že nejsauce již we „ Spolku Slowanek “, wšecku dálší odpowědnost ohledně spolku toho od sebe odmítají. Johanna Fryčowá, doktorwá. Marie Jelínkowá, kupcowá. Anna Mašnerowá, justicierowá. Jos. Špottowá, choť dra. w lékařstwí. Jos. Rudowá, doktorowá. Johanna Zahořanská, doktorowá. Regina Štorchowá, officialowá. Julie Pospíšilowá, choť knihtlačitelowa.

21. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Hlas o národnosti., Autor: Havlíček, Karel Hlas o národnosti. ( Schlegels Werke, 1. Band, Wien 1846. ) Každý samostatný a znamenitější národ má práwo ke swé wlastní literatuře, t. j. ku wzděláwání swého jazyka, bez čehož ani wzdělanost ducha nemůže se powažowati za wlastní, podstatné a národní jmění, alebrž jsauc toliko cosi cizím jazykem přiučeného a prowozowaného wždy jakýmsi barbárstwím zapáchá. Byloť by owšem pošetilé, chtěl-liby kdo lásku k jazyku přirozenému tím oswědčowati, když by nižádným cizím jazykům se neučil aneb jimi opowrhowal. Jižť k samému wděláwání ducha, ať o starých nic nedím, mnozí z nowějších jazykůw wíce méně potřebnými se býti widí, hned ten, hned onen, podlé zwlášťních žiwota úkolůw. Mimo to přinucují nás i zewnitřní okolnosti jim se učiti a jich užíwati. Nanejwýš ale utlačuje se národ, ano hrozné bezpráwí se mu děje, wtírá-li se mu cizí jazyk zákonodárstwím a úředním jednáním; neboť užíwání jazyka cizozemského w zemských saudech a co s nimi se stýká, jakož i we wyšším společenském žiwotě nemůže leč škodliwě působiti na mluwu domácí. Kde wšak tak dalece se zabředlo, tuť owšem aspoň wždy jednotliwým osobám naříkati jest na swé hoře. Práwě k tomu ale přihlížeti má wzdělanější wrstwa národu a wůbec wyšší stawowé, pečujíce o to, kterak by usta mezi obojí tau wýstředností učinila se prostrannější a schůdnější, aby tak dáno bylo nuzné potřebě, čeho žádá, a powinnost ke wlasti nebyla zanedbána. Neboť owšem za předůležitau a práwě swatau powinnost kladu péči o národní jazyk, zwláště pak wyšším stawům ji k mysli uwáděje. Každý dobře zwedený člowěk powinen jest snažiti se, aby jazykem wlasti swé mluwil čistě a prawidelně, ano co možná dokonale a wýborně; každý měl by, jak o dějinách národů swého, tak také o jeho jazyku a literatuře nikoliw powrchní, ale postačitelnau ziskati powědomost. I dáť se powinnost tato tím snadněji wyplniti, anoť rozum a mysli obratnost cwičením-se w cizích jazycích nemalé nabyla bystroty. Cizokrajní pak mluwa, nelze-li jinak jí se wyhnauti, wždy w jistých mezech a pokud potřeba káže, držána buď. Powinnost bdíti nad jazykem národním nikomu neměla by swětější býti jako stawům wyšším; neboť čím wětší jest díl, jejž jedenkaždý z nich pro sebe béře a požíwá z národního jmění, z důstojenstwí a z práw wýhradních we swé wlasti, tím wíce jest i swědomím zawázán, přispíwati co nejmožněji ku zwelebení a zachowání národu swého. Národ, jehožto jazyk na zmatek přichází aneb w surowosti se udržuje, tentýž národ i sám zmatečným a surowým se stáwá. Národ připauštějící, aby olaupen byl z jazyka swého, tratí poslední kořeny swé duchowní, wnitřní samostatnosti, a již bytu swého se odřekl. Jakkoliw pak náwal cizozemské mluwy zdá se na pohled nebezpečným, zwláště když wyplenění národního jazyka tímto wychytrale a s neunawenau snahau se obmýšlí, zde zas bláznowská móda za sebau táhne, nadsazujíc prawau cenu jazyka cizího, anebo nad samu potřebu jej wynášejíc: přece nebezpečenstwí takowémuto wždy odolati možná jest, pakliže jen poznáno býwá. We wšelikém zajisté počínání, kde hra nedá se jako jedním wrhem rozhodnauti, anobrž které teprwa w prodlenějším času uzráwá, powždy nepřemožitelni býwají w odporu swém společném a schowíwajícím, kdo s národem swým dobře smýšlejí. Samy ony protiwné mocnosti z wětšího dílu ( ač proti swé wůli ) ruší a kazí tím swé záměry, že takowýmto zamýšleným potlačowáním národní cit mnohem wětší žiwosti nabýwá, aneb aspoň wíce se šíří. Potwrzení této prawdy widěli sme i za našeho wěku, kdežto nejwětšímu podmaňowateli se nepoštěstilo pozbawiti lid německý wnitřní jeho síly a samostatnosti.

27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Reakce na článek Oesterreichischer Correspondentu], Autor: Havlíček, Karel Poloauřední nowiny Oesterr. Correspondent, známý to orgán knížete Schwarzenberka, přinesly nedáwno článek zajímawý pro nás w jistém ohledu. Prawí totiž, že mezi popisy osob po ukončené wálce uherské zatykačem stíhaných jeden se též wyznamenáwá tím, že udáno ku konci jakožto zwláštní znamení o něm: „ namáha se špatně německy mluwiti, ačkoliw jen w německém jazyku náležitě zběhlý jest. “ Na to píše Oesterr. Corresp. rozhorleně takto: „ Toto namáhání w překrucowání materské řeči jest jedna z nejbídnějších mizerií, jakých jen stáwati může, a okazuje, kam politická zbrklost wésti může. Uherský Němec tedy sám napomáhá k utlačení a zničení swé národnosti! Takowé bludy jsau wěru politowání hodny! Widěli jsme sice již předehru tohoto jednání, když pan Sonntag, aby se zmaďarštil, překřtil se w Szontágh’a a když proslulý pomocník Pulskyho we Wídni Henselmann přeměnil se w Henzlmán’a, owšem welká to šílenost: než od swéwolného zpotwoření wlastního jména až k zapření jediné řeči, jíž mocní jsme, jest ještě hrozitánský skok. Z četných Poláků a Wlachů, kteří maďarské počínání podporowali, zajisté nezapřel ani jeden materskau swau řeč. Angličan, Francauz nikdy by se toho nedopustil; podobné mistrowské dílo dowede jedině Němec, a to práwě w tom samém okamžení, když německý národ pro ideu jednoty napadá záwrať. “ Myslíme, že nejlepší prostředek proti odpůrcům jest užíwati jejich wlastní argumentaci a obrátiti jejich zbraň proti nim samým. Widíme, jak najednau napadá Oesterr. Corresp. horliwost německá proti Maďarům, když chce užíwati w Uhřích němčiny za whodný nástroj swé bürokratické centralisace. Ještě jsme nikdy nepozorowali, že by Oesterr. Corresp. horlil proti tomu samému neduhu w Čechách nebo w Haliči nebo někde jinde kde němčina zrowna tak jedná s jinými jazyky, jako jednala maďarština w Uhřích. Když my se w Čechách a na Morawě opíráme zrowna té samé zpozdilosti, která ponauká mnohého chuďasa hrubě ještě německy neumějícího pitwořiti se, jako by swau českau mateřštinu již byl zapomněl, to nazýwají lidé podobní Oesterr. Correspondentu separatismem, národním fanatismem atd. Těší nás tedy, že jsme je jednau chytili do wlastního jejich tenete, a hodláme Oesterr. Correspondentu ještě později příležitostně tato jeho slowa na pamět přiwésti, bojíme se ale, že mu budau potom nepohodlná.

25. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Morawy., Autor: Havlíček, Karel Z Morawy. Doslýcháme, že wys. slaw. páni Stawowé Morawští odewzdali wšeliké sbírky učiněné od nebožtíka historiografa swého Ant. Bočka našemu učenému a welmi zaslaužilému na Morawě p. Šemberowi, který se státi má staw. historiografem. Rowněž s jistotau se mluvví, že staw. akademie letos již z Holomauce do Brna přenesena bude, čímž by snad pro Brno trochu skwělejší doby nastaly s ohledem na národnost. Snad by i tím morawský časopis síly nabyl a konečně wycházeti počal dlauho čekaný. Čeho se ale z nowého určení nejwíce radujeme, jest pewná naděje, že nyní prací p. Šemberowau welikému obecenstwu odhaleny budau poklady, jež nebožtík archiwár pilnau rukau sbíral, ale poněkud nesmírným prodléwáním w ustawičném zawření udržowal.

28. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Školní nařízení., Autor: Havlíček, Karel Školní nařízení. Již mnohokráte staly se na mnohých místech w našich časopisech a knihách důtkliwé zmínky o tom, jak zapotřebí jest, aby se na školách českých národního jazyku slušně šetřilo, aby se dětem nerozumějícím po německu wykládaly nauky jazykem domácím, kterému rozumějí. Opakowalo se již mnohonáctekrát, že učitel takowý, jenž chtěje se zalíbiti modě, českým dětem naučení dáwá po německu, nejen proti rozumu a wlasti se prohřešuje, nýbrž i proti wůli wlády jedná, která wýslowně žádá, aby děti w mrawnosti a umění prospíwaly, co se owšem státi nemůže, když se jim mrawná a jiná naučení w jazyku nesrozumitelném podáwají. Nic méně přece nepochybujeme, že mnozí páni učitelowé, jsauce již tak hluboce zahrabáni w starých nechwalitebných zwycích, a zwláště také z té příčiny, že posud ještě malá část z nich oprawdowého wzdělání došla, neodstaupili ještě od swého nerozumného němčení. Ba naopak mnozí tak ještě zaslepeni jsau, že si práwě tím nějakau zásluhu dobýti, a lásku předstawených získati míní. Těší nás welice, že je z tohoto posledního bludu welmi dobrým a důrazným spůsobem wywésti můžeme. Důstojný a welebný pán, kanowník a scholastikus pražský Rauch. wydal z ohledu toho k učitelům zwláštní nařízení z něhož zde následující slowa uwádíme: „ S ohledem na zákonně předepsanau methodní knížku, jakožto nawedení k řádnému zastáwání úřadu učitelského wůbec, a jmenowitě na přídawek na str. 92 tam obsažený, o tom jak se mají ony děti w čtení wyučowati, které mimo swau českau materštinu w německé řeči ještě dostatečnau zběhlost nemají, aby hned w německé řeči s prospěchem wyučowány býti mohly, jest newyhnutelná potřeba, šetříc nynějšího ducha času, k wůli opětnému zkwětání národního českého jazyka důrazně na to obrátiti pozornost; 1. že nepostačuje, aby jen p. katechetowé prwotní náboženské cwičení we wšech trivialních školních střídách a swětnicích česky přednášeli a wykládali, 2. nýbrž že také wšichni p. učitelowé a pomocníci wšechno to w českém jazyku gramatikálně opakowali, a když tomu dítky porozuměly, paměti jejich wštípiti mají, řídíce se při tom dle 4. methodických prawidel str. 92 w přídawku k methodní knížce, a užíwajíce k tomu účeli elementárních knih, které již tak zřízeny jsau, že oba jazyky wedlé sebe stojí, pročež se mateřštiny mnohem prospěšněji w naučení se němčině paužíti může. Jinak zůstane wždy wyučowání českých dětí w německém čtení pauhé papauškowité nazpamět učení bez užitku, které pak děti, když ze školy k řemeslu odstaupí, mnohem dříwe zapomenau než se naučily atd. Konečně uwádí se k tomu cíli školní normalní knihy, které w obau jazycích wedlé sebe wydány jsau, aby se jich k tomu cíli užíti mohlo. Tímto tedy nařízením důstojného pana scholastikusa přestanau již konečně nešwary, jaké se zde w Praze a skoro we wšech wenkowských městských školách praktikowaly. Byly příklady, že se na normálkách wenkowských ( skoro we wšech městech našich jsau jenom normálky bez trivialek, tak že se tedy w českých krajích dolní klasy normalní elementárka, prwní a druhý klas za trivialky české powažowati musí ) ani českému diktandu, ba skoro i čtení českému neučilo, nic nedím o ostatních přewrácenostech, jako ku př. kde se malé české děti skoro najednau německy i česky čísti učily, ačkoli prawopisní systemy obau jazyků prarozdílné jsau, a tudy w malých hlawách dětských jenom hrozné chaos nedůsledných prawidel powstati muselo. Teď se tedy snad dočkáme neslýchané posud wěci w Čechách, že děti wystupující z normálek prawopisně psáti budau swůj mateřský jazyk, a že tudy předčíme brzy Hottentoty a negry, kteří také posud swau mateřčinu psáti neumějí. Od nynějška snad nebude zapotřebí, aby se Čechům teprw na hlawních školach Pražských zároweň s filosofií astronomií, s práwem a dogmatikau dogmatkau přednášela hluboká nauka o českých písmenkách! abecedářstwí! Bojíme se wšak oprawdu, že se přece wšude dle toho nařízení jednati nebude, a pročež žádáme wšechny přízniwce národního jazyka, jakož i zdrawého newčasnau němčinau hněteného rozumu wůbec, aby dle možnosti použíwajíce wšude swého wplywu k swědomitému šetření nadzmíněného důležitého nařízení nápomocni byli.

18. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. Osprawedlnění. We Kwětech č. 19. stojí jakýsi spůsob protestace proti referatu o této knize zde w nowinách. My přede wším wyznáwajíce zřejmě naše jen slabé schopnosti k důkladnému posauzení celé knihy o tolikeronásobních záležitostech jednající, a chtějíce se zároweň wyhnaut pauhým jalowým wšeobecným pochwalám díla, chtěli jsme, jak též hned z počátku praweno, obrátiti jen pozornost obecenstwa na tuto welmi užitečnau knihu. A to jsme dle swého přeswědčení swým obyčejem konali, pronášejíce zároweň wedle mínění p. spisowawatele i swůj saud o wěcech tam obsažených neb jim podobných, myslíce že i p. Dr. Braunerowi co spisowateli takowé knihy hlawně na tom záležeti musí, aby se w národu o wěcech těchto přemýšlelo. – Co se sňatků neusedlých týče, i nyní twrdíme, že jest mínění p. spis. o nich neliberální, což i ze samého citátu swé knihy we Kwětech dokázal lépe než, my. Stát může obmeziti ženění zákony wýslownými ku př. mrzák ať se nežení, ať se žení lidé w tom neb onom roku atd., ale zůstawiti auředníkům práwo a moc, aby oni snad z milosti a dle uznání spoluobčanům swým ( jako páni otrokům ) powolení ke sňatku, k nejdůležitějšímu kroku, udělowali, jest neslušno. Ať nenamítá p. spis., že chudý nic dáti nemůže auředníku: wšak wíme, že i chudý často za rozličné maličkosti, které konati zdarma swatá a prwní powinnost auředníků jest, rozličné běhání a práce podstaupiti musí. A kolikráte se mu řekne: „ až zejtra, “ poněwadž dnes pan wrchní s několika známými kauří a ještě po obědě černau káwu newypil! – Co se majoratů týče, doufáme, že p. spis. wěří, že redakce Pražských nowin tak dobře wí, co jsau majoraty, jako každý jiný, kdo po čtyry léta co řádný aud cechu na juristské bály chodil. Hlawní wěc u majoratu není spůsob dědění, nýbrž nedělitelnost: na tom státu welmi málo záleží, Petr-li neb Pawel sedí na panstwí těch neb oněch, nýbrž o to běží, aby panstwí wždy pohromadě zůstala. Wýslowně stojí psáno, že redakce Nowin ( a ne p. Dr. Brauner ) si wáží majorátu ( t. j. nedělitelnosti některých usedlostí, jiné ať zůstanau wolné ), a p. spis. jen potud se poněkud k mínění našemu chýlí, že zapotřebí uznáwá, aby se selské statky příliš nedělily. Že jsme wšak důležitý prostředek knihy zcela přeskočily, stalo se proto, aby nynější spráwa o knize příliž newzrostla, a poněwadž snadno bude i budaucně we zwláštních článcích na jednotliwé tam podané zkušenosti hospodářské pozornost obecenstwa obrátiti. Nikoli jsme wšak tím nechtěli projewiti nějaké znewažowání oddělení tohoto, pro krajany naše welmi užitečného. Srownáwáme se dokonce s p. spis. w tom, že literatura naše hlawně na spisy praktické nedostatek trpí, při tom si ale přece přáti musíme ještě wíce a lepších knih poetických a belletristických, než posud máme.

28. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Náwěští literární, Titulek: P. T. čtenářstvu našemu, Autor: Havlíček, Karel [ ruka ] P. T. čtenářstwu našemu Nawrátiw se práwě z delší cesty swé po krajích slowanských mocnářství našeho, mohu opět weškerau sílu swau wěnowat redakci Národních Nowin, jakožto nejmilejšímu powolání swému w tomto předůležitém čase. K. H. Borowský.

31. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel Co jest Obec? ( Dokončení. ) Nemůžeme se ani s článkem tímto ani s rokem rozlaučiti, nepodotknauce ničeho o menší obci t. j. obcích wesnických a městských, kteréžto co menší společnosti twoří stát, jsauce samy též jako menšími státy. Welmi mnoho ze wšeho toho, co o státu platí, i o těchto obcích rozuměti se může; jmenowitě ale jest druhá powinnost obce, pokrok, hlawní stránka, kterau zwlášť na zřeteli míti, a které si také s welikým prospěchem hleděti mohau. Blízké wedle sebe žití sausedů a wznikající často potřeby wzájemné pomoci naučí aneb aspoň naučiti mohau snadně hlawní občanské cnosti užilosti; zároweň pak užitek společného žiwota, následky dobré spojených sil welmi často prakticky se objewí. Jak často musí saused pomoci swého sauseda užíti, patrné to ponaučení, aby i swau pomoc w čas potřeby jemu neodepíral. Ačkoli zřízení a staw obcí w naší wlasti daleko ještě wzdáleny jsau od nějakého stupně dokonalosti, přece i tu se naskytá často dosti příležitostí žehnati prospěch společenského žiwota, aneb aspoň si wýhody jeho přáti. Tak ku př. patrně widíme, že z obce, we které dobrá škola začáteční jest, jistě mnohem wíce mladíků nastupuje do wyšších stawů, a na budaucím koleně tétéž obce shledá se jistě požehnání dobrého školního wycwičení. A tak jest w každé i nepatrné obci, w chudé wísce, dosti příležitostí k ušlechtění žiwota, jenom když někdo o powzbuzení dbá. Mnohému snad zdáti se bude podiwno, řeknemeli, že wlastně wíce záleží na dobrém zřízení jednotliwých obcí, na municipálním zřízení, než na zřízení celého státu we wyšších stupních. Neboť se ústawy wyšší w státu zřídka jen stékají s žiwotem jednotliwých občanů, owšem ale ústawy municipální. Wíce zajisté záležeti musí občanu jednotliwému, aby se ku př. w jeho obci ( městě neb wesnici ) s jměním obecním maudře hospodařilo, než na tom, jak se we státu celém hospodaří. I ta okolnost při tom powážena býti zasluhuje, že jest nesnadno celý stát a jeho ústawy oprawowati, což jen obyčejně několiku málo wywolencům osudu zůstaweno jest: každý ale skoro byť i sebe nepatrný člowěk může wždy šlechtiti a zwelebowati jednotliwé obce, buď příkladem neb poučením swým. I sebe menší oprawdiwá dobrá činnost jest prospěšnější, než weliké neuskutečněné a nemožné záměry. A jak mnoho se tu 424 naskytá zwlášť některým stawům dle jejich společenského postawení příležitostí k ušlechťowání obcí jako ku př. kněžím, učitelům, úředníkům atd., kdyby jenom pustiwše soběcké ohledy stawu swého z očí pauze wšeobecného dobra wyhledáwali. Blažená obec, kde jest několik oswícených maudrých a činných lidí pohromadě, a tím blaženější, majíli tito mužowé ještě dle postawení swého přímý wplyw na záležitosti obecní. Owšem bylo by si přáti, aby obce užíwaly od státu wětší wolnosti w domácí spráwě swé, aby nebyly tak přísné dohlídce podrobeny, aby swobodněji mohly i jmění swé wynakládati a wůbec se dále wywinowati, aby samy obce obecní swé záležitosti říditi mohly bez cizího wmísowání-se. A wšak i tak wždy dosti jest příležitostí k dobrému, kdyby jenom wůle dobré nescházelo. Kdyby w našich městech, městečkách a wesnicích jenom panowal duch občanský, oswícený, milowný pokroku, bylo by ustawičně dosti příležitostí působiti ním k dobrému. Tak na pří. nyní, kdežto wláda projewila dosti zřejmě swau wůli, aby platy wenkowských učitelů zwýšeny byly, nepřekáželo by nic jednotliwým obcím učiniti to ze swých prostředků, čím by pak, poněwadž obyčejně samy jsauce patronem, pana učitele si wolí, teprwa nabyly možnosti opatřiti dětem swým maudrého a wzdělaného muže za učitele a wychowatele. Ale za 100-300 zl. w. č. ročních důchodů ať obec nežádá učeného učitele. Rowněž tak by nikdo nepřekážel obcím, kdyby si ke wzdělání swému knihowny zakládaly společně, kdyby si ( jak we wětších obcích a městech možno ) wyšší školy samy zakládaly, nemajíli jich; kdyby se společnau podporau z poddanstwí wykupowaly ( jako to nyní w Uhřích mnohé obce činí ); kdyby společně w čas zimy, když práce polní přestala, raději místo lenošení některé průmyslowé práce podnikaly ( jako se to ku př. w Rusích děje, kde w celých welikých obcích společně pěstují rolníci sami některý průmysl, z čeho obyčejně weliký zisk míwají ), složiwše se na potřebnau k tomu jistinu a dělíce se společně o užitek; kdyby i místo dosawadních kalužin, jam, dír, kopečků atd. we wsi samé raději pořádek způsobili, čistě si cesty, po kterých okolo domů swých denně chodí a jezdí, urownali atd. Neníť wšak k tomu společenského ducha a prawého wzdělání, a wyskytujeli se kde, býwá to jen zřídka a jako neobyčejným spůsobem. Tak ale ne aby naše obce nowých wýhod a nowého dokonalení wyhledáwaly, ony ani wůbec o obecní záležitosti swé nedbají. Ne zřídka widíme zwlášť we městech, že když by měšťané woliti sobě měli některého úředníka, na kterém přec jako ku př. na radowi welmi mnoho záleží, ani k wolení nepřijdau. W tomto ohledu wyznati musíme, že ačkoli měšťané naši jinak nad selský staw wysoce sami se cení, přece w tomto ohledu co se šetření swých záležitostí obecních týče, selský staw ještě pečliwější jest u nás než městský, we wsích našich jest wíce jistě komunálního duchu než we městech. A wšak se časem swým bohdá! wšechno na lepší stránku promění, s lepším wzděláním wzejde i u nás opět utuhlý nyní občanský duch, který předkům našim k tak weliké sláwě a mohútnosti dopomohl, a pak nastanau wlasti naší a nám nowé blahé časy. H. B.

26 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Připomínka], Autor: Havlíček, Karel – W poradě ministerské budau co nejdříwe biskupowé rokowati o záležitostech církewních. Je-li důležitosti nějaké, která by w době této wšeobecného pozoru hodna byla, jest zajisté důležitost uspořádání wěcí církewních. Wíme, jak welmi mnoho záleží na tom, jak církew w národu postawena, jak náboženské poměry w obci wyměřeny jsau. Wíme, že jen při wšestranné swobodě blaho lidu zkwétati může. Známe ale, jak ministerstwo s národy smýšlí; známe, jakau láskau nejwyšší pastýřowé stáda swá pěstují. Ač diwno, že ministerstwo wyřknuwši w ústawě swé §. 2.: „ Každá zákonem uznaná církew a náboženská společnost má práwo weřejného wyznání, záležitosti swé řídí a sprawuje samostatně, “ nyní církew samo uprawowati chce; přece mnohem diwnější jest to, že biskupowé s ministry při záležitostech církewních w radu sestupují a kněžstwo i lid zcela obcházejí. Kněžstwo i lid zdá se, že i zde jest „ illa contribuens et misera gens, “ která k církwi w tom spůsobu přináleží, jako popluží k jakémukoliw hospodářstwí, a proto ani nyní, kdežto i ústawa §. swým staré práwo wrací, slyšáni býti nemají. Řídit a sprawowat záležitosti swé, jest každé společnosti náboženské připowězeno, a hle! jedinká církew má jen slowy §. 2. těšiti se, a co jí z ministerské raddy a z biskupské milosti přijde, wděčně přijímati. A což má se mlčky na toto hospodářstwí w domě P. pohlížeti? Nikoliw. Ozwati se a biskupům i ministrům důtkliwé žádosti kněžstwa i lidu do raddy poslali, t. j. co nyní powinností, ano potřebau. Kněžstwu přisluší nejsem si jistá, zda jde o záměnu ” í ” za ” i ”, nebo jestli je tvar v pořádku a powinností swatau jest jemu, aby žádalo práwo na staré presbyterium ( kněžské raddy ), dobře uspořádané konference a synody, práwě jak duch katolický a dobrý řád požaduje. Lidu zase důstojno jest, hlásiti se ku práwu swému dědičnému, býti t. audy skutečnými u welikém spolku církewním, a co posud wláda absolutní w moci swé držela, sobě přiwlastniti, aby při wolbách předstawených swých i při spráwě jmění církewního aučastenstwí zbawen nebyl. Tento dwojí hlas byťby i do srdce jejich newniknul, byťby jenom pauhým hlasem byl, musel by přece slyšán býti, a byťby se jen málo stalo, bude i toto příprawau lepší budaucnosti. Čiňme co můžeme. Kněžstwo i lid chce býti s biskupy swými, jen ať oni sestaupí s wysokých trůnů swých a newládnau nad nimi, nýbrž dle ducha Páně a dobrých zákonů církewních powinnosti swé plní.

2. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel * – * Wšichni jsme hříšní lidé. Pražské Nowiny a Česká Wčela nemohau nikoho slušně kárati pro chyby tisku, poněwadž by se jim mohlo snadno odpowědíti oným známým podobenstwím o trámu a o tříšce. Když se wšak tak krásná příležitost podá, jako jest následující, nemůže se nikomu za zlé míti, pakli se srdečně zasměje. Redakce Kwětů totiž kárá w čísle 114 pod záhlawím: Literatura, p. Zapa pro některé maličkosti w jeho zeměpisu, a jmenowitě si welikau práci béře, a o jedné chybě tisku ( 14 místo 24 ) asi na 30 řádcích šwadronuje, a panu Zapowi obšírná, mrawná naučení dáwá jako na cwičení. Potutelností osudu muselo se ale přihoditi, že práwě w tomto napomenutí redakce Kwětů sama přenáramnau chybu tisku má: prawí totiž, že má „ Irsko 7 milionů a Skotsko přes 3.000.000 mil, ( totiž obywatelů ). Widíme, p. Zap zmýlil se jen o 10.000.000 lidí, ale redakce Kwětů napomínajíc jej zmýlila se 2.999.997.000.000!! Mea culpa! „ Takowých poklesků wíce bychom nalezli, ale přestáwáme na podaných. Měli jsme wšak za swau powinnost, poukázati na tyto nedbalosti, které nerádi spatřujeme při spisu tak užitečném a w celku welmi dobrém, pauze abychom pozorny na to učinili spisowatele podobných prací, jak bedliwý zřetel míti třeba na wšecky jednotliwosti, na srownalost spolu rozličných udání, a wůbec na shodu wšech částek, čili kratčeji řečeno, na wnitřní spráwnost spisu, “ jak Kwěty prawí hned po té swé gigantské chybě.

4. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel Práwě wyšlo a u Řiwnáče, Pospíšila a w arcibiskupské impresi po 10 kr. stř. na prodej jest: Slowo ku prwní slawnosti konstituce, pronešené od dra. W. Čerwinky, držitele statku Ostředka, která se slawila na Ostředku. Obracujeme pozornost na tento spisek tím úsilněji, protože je to prwní důkladnější poučné rozebrání našeho nynějšího stawu. Radili bychom, by se ještě jednau dobrým šwabachem otisknauti dal. Lidu je šwabach obwyklejší, a při wěci takowé není rádno rozmnožowat nesnáze zbytečně. Panu dru. Čerwinkowi musíme oswědčiti swůj wděk, že on jakožto wrchnost byl prwní, který se uchopil písma a slowa, aby swé osadníky poučil o důležitostech a potřebách nynějších, o způsobech a prostředcích, jakých by se dobrého obecného domáhati měl a zároweň si přejeme k wůli dobré wěci, aby w poučowání lidu, které tak důstojně započal, pokračowal.

18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Obchodníci]., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. 4. Obchodníci. Powídka z nowých časů od Činoráda Wěrného. Swazeček I. W Lewoči písmem Jana Werthmüllera a syna 1846. m. 8. Str. 100. Cena 24 kr. stř. Spisowatel této knížky, zasluhující wšechnu pozornost, jest na Slowensku, a wěrně se protiwí záhubným nowotám Štúrowým.