_id
stringlengths 16
23
| url
stringlengths 31
341
| title
stringlengths 1
182
| text
stringlengths 100
16.6k
|
|---|---|---|---|
20231101.cs_914747_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%AFdice%20%28krajka%29 | Půdice (krajka) | Ručně paličkované půdice jsou v 21. století známé jen z amatérské výroby. Nejstarší patent na strojní výrobu půdice pochází z roku 1808 (tzv. tylový nebo síťovací stoj, viz Schöner str. 186-188) později se vyráběly hlavně na bobinetových strojích a od poloviny 20. století skoro výhradně na rašlech. (Schöner str. 289-290). |
20231101.cs_914747_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%AFdice%20%28krajka%29 | Půdice (krajka) | Schöner: Spitzen, Enzyklopädie der Spitzentechniken, VEB Fachbuchverlag, Leipzig 1984, 384 stran, Lizenznummer 114-210/89/ 84 LSV 3913, str. 60-69, 186-188, 289-290 |
20231101.cs_914748_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig%20Blum | Ludwig Blum | Ludwig Blum (24. července 1891 Líšeň – 28. července 1974 Jeruzalém) byl izraelský malíř původem z Líšně u Brna. Studoval na akademiích výtvarného umění ve Vídni a Praze, a v roce 1923 natrvalo přesídlil do mandátní Palestiny (dnešního Izraele), kde se usadil v Jeruzalémě. Vypracoval se na světově uznávaného malíře a vystavoval v galeriích po celém světě. |
20231101.cs_914748_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig%20Blum | Ludwig Blum | Narodil se v Líšni (od roku 1944 součást Brna) do početné židovské rodiny – měl devět sourozenců. Otec Filipp Blum byl kupcem, matka Marie, rozená Kohnová. Po absolvování německého gymnázia v Brně studoval od roku 1911 malířství na Akademii výtvarných umění ve Vídni pod vedením Davida Kohna. Kvůli vypuknutí první světové války byl povolán do rakousko-uherské armády, v níž obdržel sedm řádů za statečnost. Studia tak dokončil až v roce 1920 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Franze Thieleho. Během svých studií vedl pražský židovský sportovní klub Makabi. |
20231101.cs_914748_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig%20Blum | Ludwig Blum | V letech 1920 až 1923 absolvoval nezávislá studia v Amsterdamu, Haagu, Paříži, Londýně, Florencii a Madridu. Byl horlivým sionistou a v roce 1923 přesídlil do britské mandátní Palestiny, kde se usadil v Jeruzalémě, čímž si splnil jeden ze svých životních snů. O rok později měl svou první výstavu v Davidově věži, která je součástí jeruzalémských hradeb. V témže roce se oženil s Dinou Mayerovou původem z Německa, s níž měl později dvě děti. Svou novou vlastní byl okouzlen a maloval krajinu, města, život v kibucech a občas portréty (například Moše Dajana, Williama Flinderse Petrieho či Abdalláha I.). Jeho ústředním motivem však byl Jeruzalém. |
20231101.cs_914748_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig%20Blum | Ludwig Blum | Roku 1925 měl první výstavu v Československu a několik dalších následovalo až do roku 1938. Vystavoval i v řadě jiných evropských států. Na zakázku vytvořil řadu maleb, například pro nizozemské ministerstvo vzdělání či augustiniánský Starobrněnský klášter (pohled z Olivetské hory na biblický Jeruzalém o rozměrech 2×8 metrů, vystavený v roce 1937 na Světové výstavě v Paříži). Vypracoval se na světově uznávaného malíře své doby. |
20231101.cs_914748_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig%20Blum | Ludwig Blum | Zatímco Blum holocaustu životem v mandátní Palestině unikl, jeho sourozenci s rodinami nikoliv. V roce 1946 navíc během Noci mostů zahynul jeho dvacetiletý syn Elijahu, který byl členem elitních úderných jednotek Palmach. Sám Blum pak během izraelské války za nezávislost v roce 1948 plnil strážní povinnost, dělal náčrtky a maloval na frontách. V následujících letech vystavoval svá díla v galeriích po celém světě. |
20231101.cs_914748_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig%20Blum | Ludwig Blum | V roce 1968 mu bylo uděleno ocenění Jakir Jerušalajim (významný občan Jeruzaléma), přičemž této pocty se mu dostalo jako jednomu z prvních obyvatel města. Zemřel roku 1974 ve věku 83 let v den Tiš'a be-av a je pohřben na hřbitově Har ha-Menuchot. |
20231101.cs_914748_6 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig%20Blum | Ludwig Blum | Roku 1995 proběhla výstava jeho děl i v České republice, a to v Moravské galerii v Brně a v Galerii Franze Kafky v Praze. V roce 2000 byla na jeho rodném domě v Pohankově ulici v Brně-Líšni odhalena pamětní deska. |
20231101.cs_914750_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Remember%20Me | Remember Me | Remember Me je akční adventura z pohledu třetí osoby vytvořená francouzským studiem Dontnod Entertainment a publikována firmou Capcom. Vydána byla v červnu roku 2013. |
20231101.cs_914750_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Remember%20Me | Remember Me | Hra je situována do roku 2084 a hráč se ocitá v Neo-Paříži v kůži lovkyně vzpomínek Nilin, která je vězněna v nápravném zařízení Bastilla patřící společnosti Memorize a mají jí být vymazány poslední vzpomínky. Těsně před tím, než se tak stane, je Nilin kontaktována záhadným Edgem, který jí pomůže uprchnout. Edge je vůdcem tzv. Erroristů, partyzánské skupiny, která bojuje proti Memorize i celému dystopickému zřízení Neo-Paříže. Nilin se po útěku z Bastilly ocitá ve slumech Neo-Paříže, jež jsou plné Leaperů, lidí znetvořených účinky Sensenu, speciálního zařízení, které přijímá a uchovává vzpomínky. Nilin, instruována Edgem, se vydává za Tommym, vlastníkem hospody ve Slumu 404, který má uschováno její vybavení, je však napadena Olgou Sedovou, nájemnou lovkyní, která má Nilin přivést zpět do Bastilly. Nilin poprvé využije svých schopností remixu vzpomínek a změní vzpomínku Olgy, která se rázem přidává k Erroristickému hnutí. |
20231101.cs_914750_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Remember%20Me | Remember Me | Prvním úkolem Nilin je získat plány pařížské přehrady od architekty Kaori Sheridanové, s čímž jí má pomoct Errorista říkající si Bad Request. Poté, co Nilin plány získá, Edge je použije k otevření přehrady a zaplavení části města sousedící se Slumem 404. Vypuštěním vody ze slumů se otevře kanalizační cesta, kterou se může Nilin dostat zpět do Bastilly, aby porazila tamní sadistickou správcovou Madame a mohla tak osvobodit vězněné Erroristy a získat nazpět některé svoje ztracené vzpomínky. |
20231101.cs_914750_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Remember%20Me | Remember Me | Nilin se následně vydává za výkonnou ředitelkou Memorize, Scyllou Cartier-Wells, aby zremixovala její vzpomínky a umožnila tak Scylle vidět, jaké škody technologie Sensenu způsobuje. Nilin zjišťuje, že je ve skutečnosti Scyllinou dcerou, která jako malá způsobila dopravní nehodu, při které přišla její matka o nohu. Nilin zremixuje matce vzpomínku tak, aby neměla výčitky svědomí, ta jí poté pomůže ze sídla Memorize uniknout, aby mohla Nilin zamířit do výzkumných laboratoří Memorize. V nich je držen doktorem Quaidem Bad Request. Nilin zjišťuje, že Quaid záměrně vytvářel Leapery, aby mohl sestavit personální armádu pro Memorize. Nilin zachrání Bad Requesta a pronásleduje Quaida, toho však zabije Johnny Greenteeth, bývalý Quaidův spolupracovník, který se skrze experimenty sám změnil v Leapera. Nilin Johnnyho, který nastaví sebedestrukci Bastilly, poráží a z rozpadající se Bastilly uniká. |
20231101.cs_914750_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Remember%20Me | Remember Me | Když jsou všechny tajné operace Memorize zničeny, nařídí Edge Nilin, aby zamířila k centrálnímu serveru Memorize, kterým je Conception Cube, a postavila se svému otci Charlesovi. Nilin se do Conception Cube dostává a zjišťuje, že její otec vytvořil technologii Sensen pouze kvůli Nilinině autonehodě, aby jí mohl na toto trauma vymazat vzpomínky. Nilin dvojnásobně zremixuje otcovy vzpomínky - když jí jako malé otec poprvé v historii remixoval její vzpomínku na autonehodu, Nilin si v té chvíli způsobí smrt tím, že se záměrně při autonehodě nechá zabít. Když se Cartier-Wells vzpamatuje a uvidí dospělou Nilin, rozhodne se zničit centrální počítač H30. K němu se může Nilin dostat pouze za pomoci svého otce a matky, kteří jsou po remixování svých vzpomínek ochotni přístup otevřít. |
20231101.cs_914750_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Remember%20Me | Remember Me | Nilin se dostává k centrálnímu serveru H30 a zjišťuje, že je Edge ve skutečnosti uměle vytvořenou entitou, která se zformovala ze všech vymazaných špatných vzpomínek, které kdy byly do serveru uloženy, a započala hnutí vedoucí ke zničení celé technologie. Edge prosí Nilin, aby ho zničila a s ním i poslední zbytky Memorize a Leaperů. Nilin se to podaří, zničí H30 a všechny vzpomínky vypustí zpět do společnosti. |
20231101.cs_914751_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anexe%20Savojska | Anexe Savojska | Annexe Savojska je obecný název používaný pro připojení (réunion, podle výrazu použitého ve smlouvě) Savojska (budoucí departmenty Savojsko a Horní Savojsko), tou dobou součástí Sardinského království, k Francii v roce 1860. Stalo se tak na základě dohody mezi oběma zeměmi, kdy Francie získala tato území výměnou za pomoc ve válce proti Rakousku. Ačkoliv bylo vévodství okupováno, resp. anektováno opakovaně, termín se odkazuje na ustanovení o připojení ve smyslu prvního článku Turínské smlouvy z 24. března 1860. |
20231101.cs_914755_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Valentin%20Kozmi%C4%8D%20Ivanov | Valentin Kozmič Ivanov | Valentin Kozmič Ivanov (; (19. listopadu 1934, Moskva – 8. listopadu 2011, Moskva) byl sovětský fotbalista. Hrával na pozici útočníka. |
20231101.cs_914755_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Valentin%20Kozmi%C4%8D%20Ivanov | Valentin Kozmič Ivanov | S reprezentací SSSR se stal mistrem Evropy roku 1960 a na mistrovství Evropy 1964 získal stříbrnou medaili. Na obou těchto šampionátech se dostal do all-stars. Zúčastnil se též dvou mistrovství světa, v letech 1958 a 1962. Na tom druhém se spolu s dalšími pěti hráči stal nejlepším střelcem, se čtyřmi brankami. Vybojoval též zlatou medaili na olympijských hrách roku 1956. Celkem za národní tým odehrál 60 utkání a vstřelil 26 gólů, což je třetí nejlepší výsledek v sovětské historii (po Olegu Blochinovi a Olegu Protasovovi). Celou svou fotbalovou kariéru strávil v jediném klubu, v Torpedu Moskva. V letech 1952–1966 za něj odehrál 286 ligových utkání a dal 124 gólů. |
20231101.cs_914767_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzejn%C3%AD%20spolek%20%C5%BDluticka | Muzejní spolek Žluticka | Dne 8. dubna 1997 se ve Žluticích sešlo několik zájemců o místní historii a založili Muzejní spolek Žluticka s předsevzetím |
20231101.cs_914767_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzejn%C3%AD%20spolek%20%C5%BDluticka | Muzejní spolek Žluticka | podněcovat publikační činnost o historii žlutického regionu v místním tisku a provádět vlastní publikační činnost, |
20231101.cs_914767_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzejn%C3%AD%20spolek%20%C5%BDluticka | Muzejní spolek Žluticka | dávat podněty samosprávným a jiným institucím k řádné péči o místní kulturní, stavební, historické, přírodní a jiné památky. |
20231101.cs_914767_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzejn%C3%AD%20spolek%20%C5%BDluticka | Muzejní spolek Žluticka | Za dosavadní období činnosti se řadu programových cílů daří naplnit a činnost se rozšířila zejména o práci členů na opravách a údržbě historických památek, pořádání tematických přednášek pro veřejnost, poznávací výlety za historií po regionu a pořádání kulturních a společenských akcí. |
20231101.cs_914767_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzejn%C3%AD%20spolek%20%C5%BDluticka | Muzejní spolek Žluticka | kompletní organizace výstavy, přednášek „Žlutický kancionál 1558 – 2008“ pro Město Žlutice, součástí bylo na pár hodin i vystavení originálu (2008) |
20231101.cs_914767_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzejn%C3%AD%20spolek%20%C5%BDluticka | Muzejní spolek Žluticka | znovu připomenutí žlutického karetního vzoru – historických mariášových karet – pro žlutickou veřejnost (2013) |
20231101.cs_914767_6 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzejn%C3%AD%20spolek%20%C5%BDluticka | Muzejní spolek Žluticka | U zrodu Muzejního spolku Žluticka stál někdejší pracovník žlutického muzea Jaroslav Vosecký, který byl jeho prvním předsedou. Dalšími předsedy spolku byli Josef Sýkora a Petr Brodský, současnou předsedkyní je Hana Hnyková. Spolek se pravidelně schází každé první pondělí v měsíci. |
20231101.cs_914771_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dra%C5%BEan%20Jerkovi%C4%87 | Dražan Jerković | Dražan Jerković (6. srpen 1936, Šibenik – 9. prosinec 2008, Záhřeb) byl jugoslávský fotbalista a trenér chorvatské národnosti. Hrával na pozici útočníka. S jugoslávskou reprezentací získal stříbrnou medaili na mistrovství Evropy roku 1960. Hrál i na dvou světových šampionátech, roku 1958 a 1962, kde Jugoslávie skončila na čtvrtém místě. Jerković se na tomto mistrovství navíc stal nejlepším střelcem, spolu s dalšími pěti hráči dal 4 branky. Celkem za národní tým odehrál 21 utkání a vstřelil 11 gólů. Takřka celou svou fotbalovou kariéru strávil v Dinamu Záhřeb, jen v závěru kariéry krátce působil v KAA Gent. |
20231101.cs_914772_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Harold%20Abrahams | Harold Abrahams | Harold Maurice Abrahams (15. prosince 1899 Bedford – 14. ledna 1978 Londýn) byl britský atlet, sprinter, olympijský vítěz v běhu na 100 metrů z roku 1924. |
20231101.cs_914772_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Harold%20Abrahams | Harold Abrahams | Narodil se v rodině židovských přistěhovalců z Litvy. Studoval právo na univerzitě v Cambridge, kde se současně věnoval atletice - sprintům a skoku do dálky. Startoval na olympiádě v Antverpách v roce 1920. Byl zde členem štafety na 4 x 100 metrů, která skončila čtvrtá, v bězích na 100 a 200 metrů i ve skoku do dálky nezaznamenal úspěch. |
20231101.cs_914772_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Harold%20Abrahams | Harold Abrahams | Měsíc před pařížskou olympiádou v roce 1924 vylepšil britský rekord ve skoku do dálky na 737 cm, který vydržel až do roku 1956. Na olympiádě zvítězil v běhu na 100 metrů, byl členem stříbrné štafety na 4 x 100 metrů a skončil šestý v běhu na 200 metrů. O rok později si zlomil nohu a ukončil sportovní kariéru. Poté pracoval řadu let jako sportovní novinář. Historii startu Abrahhamse a jeho soupeře Liddela na pařížské olympiádě popisuje film Ohnivé vozy, který obdržel čtyři Oscary. |
20231101.cs_914774_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/PEC%20Zwolle | PEC Zwolle | PEC Zwolle je nizozemský fotbalový klub z města Zwolle. Hřištěm klubu je IJsseldelta Stadion s kapacitou 12 500 diváků, který byl otevřen roku 2009. V roce 1990 klub zbankrotoval, ale záhy byl vzkříšen pod názvem FC Zwolle. K sezóně 2012/13 se vrátil k původnímu názvu PEC Zwolle (poté, co postoupil do Eredivisie). |
20231101.cs_914774_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/PEC%20Zwolle | PEC Zwolle | Klub v současnosti působí v nizozemské nejvyšší lize Eredivisie, v sezóně 2012/13 se umístil na konečné 11. příčce ligové tabulky. V sezoně 2013/14 toto ligové umístění zopakoval, zároveň poprvé v historii vyhrál nizozemský fotbalový pohár, když ve finále porazil AFC Ajax 5:1. Díky tomuto triumfu se poprvé v historii dostal do evropských pohárů (konkrétně do 4. předkola Evropské ligy 2014/15, kde byl vyřazen českým týmem AC Sparta Praha). |
20231101.cs_914776_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sindib%C3%A1d%3A%20Legenda%20sedmi%20mo%C5%99%C3%AD | Sindibád: Legenda sedmi moří | Legenda sedmi moří, anglicky Sinbad: Legend of the Seven Seas, je americko-maďarský pohádkově laděný fantasy snímek z roku 2003 režiséra Tima Johnsona studia DreamWorks. Jde o kreslený animovaný film v žánru romanticko-dobrodružné komedie vyprávějící o fiktivní cestě legendárního starověkého mořeplavce Sindibáda za starořeckou bohyní sváru a války Eris, která v antických Syrakusách úmyslně ukradla posvátnou a kouzelnou Knihu smíru, která zdejšímu státnímu společenství zajišťovala klid a mír. Tuto cestu Sindibád podniká proto, aby zachránil svého nejlepšího přítele, syrakuského prince, který se za něj zaručil svým životem. Cestu s ním podnikne i krásná princova snoubenka princezna Marina, do které se Sindibád během cesty zamiluje a ona jeho lásku posléze opětuje. Marina nakonec prince na jeho popud opustí a plaví se po mořích společně se Sindibádem. |
20231101.cs_914776_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sindib%C3%A1d%3A%20Legenda%20sedmi%20mo%C5%99%C3%AD | Sindibád: Legenda sedmi moří | https://web.archive.org/web/20160305101047/http://dokina.tiscali.cz/sindibad-legenda-sedmi-mori-19441 |
20231101.cs_914777_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum%20porcel%C3%A1nu%20v%20Kl%C3%A1%C5%A1terci%20nad%20Oh%C5%99%C3%AD | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří se nachází v budově kláštereckého zámku. U příležitosti 140. výročí založení thunské porcelánky zde roku 1954 byla instalována dlouhodobá expozice evropského, zvláště českého, porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a při oslavách 200. výročí byla obnovena a publikována v katalogu. Umístění muzea v Klášterci nad Ohří bylo zvoleno, protože zde roku 1794 vznikla třetí nejstarší a druhá dosud činná porcelánka v Česku. |
20231101.cs_914777_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum%20porcel%C3%A1nu%20v%20Kl%C3%A1%C5%A1terci%20nad%20Oh%C5%99%C3%AD | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří | Zakladatel porcelánky Johann Nikolaus Weber (1734–1801) přišel na klášterecké panství roku 1784 jako hraběcí lesmistr na pozvání Františka Josefa Thuna z rodného Alsaska. Po svém penzionování se roku 1793 rozhodl založit porcelánku. Podnět mu dal pracovník saské porcelánky Kastner, který objevil při své cestě na kláštereckém panství u Černic hlínu podobnou kaolinu. Hrabě Thun poskytl Weberovi grottu v zámeckém parku, aby zbudoval první pec ke zkušebnímu výpalu nádobí. Za první úspěch se považuje dochovaný koflík s miskou s nápisem Vivat Böhmen. Další zdokonalení výroby zaznamenali až jeho následovníci poté, co byla postavena v pořadí třetí pec a 22. listopadu 1794 české zemské gubernium oficiálně povolilo výrobu kameniny. Teprve v letech 1797–1803 pod vedením durynského obchodníka Christiana Nonne (* 1751) se podařilo dosáhnout určité kvality šedého porcelánu s modrým dekorem. Jako točíř a dílovedoucí tehdy působil Josef Habertitzel (1774–1849), syn zakladatele slavkovské porcelánky, který si kláštereckou porcelánku najal od roku 1805. Od roku 1801 se na doporučení mineraloga Františka Ambrože Reusse začala dovážet hlína z okolí Kadaně. Kolem roku 1805 se podařilo vypálit tak kvalitní bílý střep, že se jím cítila být ohrožena i vídeňská manufaktura. Kolem roku 1815 se začaly vyrábět úspěšné kávové i čajové servisy, a lázeňské koflíky, jimiž byla zásobována lázeňská centra severních a západních Čech. |
20231101.cs_914777_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum%20porcel%C3%A1nu%20v%20Kl%C3%A1%C5%A1terci%20nad%20Oh%C5%99%C3%AD | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří | První vrcholné období porcelánu stylově empirového nastalo v letech 1820–1835 pod vedením Josefa Matyáše Thuna, který dal postavit novou budovu porcelánky a značně rozšířil produkci nádobí. Dosavadní stylový a dekorační vliv durynských porcelánek vystřídaly vzory míšeňské a vídeňské. Malíře porcelánu tehdy v Klášterci vedl Augustin Gruber. |
20231101.cs_914777_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum%20porcel%C3%A1nu%20v%20Kl%C3%A1%C5%A1terci%20nad%20Oh%C5%99%C3%AD | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří | Pod vedením Johanna Hillardta v letech 1835–1850 navázalo další úspěšné období. Sortiment zahrnoval kromě souprav stolního nádobí také vázy, svícny, mycí – toaletní soupravy, kuřácké pomůcky, ale také chrámové vybavení jako kropenky. Ve čtyřicátých letech byli zaměstnanci posílení o osmdesát malířů. |
20231101.cs_914777_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum%20porcel%C3%A1nu%20v%20Kl%C3%A1%C5%A1terci%20nad%20Oh%C5%99%C3%AD | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří | Pod vedením Karla Verniera v letech 1850–1872 klášterecká porcelánka dosáhla druhého asi nejvýznamnějšího období, éry velkých souprav čajových, kávových i jídelních servisů, označovaných jako formy francouzské nebo anglické. Současně se dodávaly stolní ozdoby (nástolce) v podobě figurálního porcelánu, zpravidla stavebnice žánrových skupin figurek a architektonických motivů. velkým přínosem byla spolupráce se sochařem Arnoštem Poppem, který vytvořil například alegorické figurky Čtyř živlů, dvě Tančící komtesy a protějškové busty císařského páru Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. V letech 1872–1900 nastaly určité organizační problémy výroby. Nejvýznamnějším artiklem se stal modrý cibulový dekor nádobí, který se v kláštereckém vzorníku jako Zwiebelmuster objevil poprvé roku 1868. |
20231101.cs_914777_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum%20porcel%C3%A1nu%20v%20Kl%C3%A1%C5%A1terci%20nad%20Oh%C5%99%C3%AD | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří | V letech 1950–1952 byly restaurovány cenné renesanční zámecké interiéry a byla zde také instalována expozice porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Expozice zachycuje vývoj českého i cizozemského porcelánu, historii klášterecké porcelánky, která dodnes patří k nejdůležitějším českým producentům porcelánu. |
20231101.cs_914777_6 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum%20porcel%C3%A1nu%20v%20Kl%C3%A1%C5%A1terci%20nad%20Oh%C5%99%C3%AD | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří | Sbírka s přibližně 12 000 exponáty patří po drážďanské, berlínské a vídeňské sbírce k předním středoevropským sbírkám. Byla založena po roce 1885 zprvu jen příležitostnými akvizicemi, k nimž patřila mimo jiné část proslulé sbírky Vojtěcha Lanny mladšího. Systematicky se sbírka začala rozvíjet až po první světové válce. Sbírka se zaměřuje především na evropský porcelán 18., 19. a raného 20. století, se zvláštním zřetelem k mapování české porcelánové produkce. Významnou část sbírky tvoří kolekce míšeňského porcelánu, kontinuálně zastoupeného od raritních vzorů z nejstaršího období až do konce 19. století. Další charakteristickou součástí je kolekce vídeňského porcelánu z manufaktury v Augarten. Tento soubor zahrnuje práce od počátků manufaktury až do klasicistního období. Kromě evropského porcelánu sbírky prezentují hlavně kolekcí českého porcelánu. Ta je největší v Česku, vyniká v ní soubor předmětů z manufaktury ve Slavkově (založené 1792), jejíž produkci mapuje takřka kontinuálně, stejně jako porcelánek v Lokti a na Karlovarsku, nejdříve v Březové (1803), a dále například v Dalovicích nebo v Doubí, podobně jako figurální porcelán z továrny v Praze na Smíchově. Dále se představuje produkce z Duchcova. Kromě historického porcelánu je vystavena také kolekce moderního porcelánu až po současný sortiment porcelánky Thun. |
20231101.cs_914777_7 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum%20porcel%C3%A1nu%20v%20Kl%C3%A1%C5%A1terci%20nad%20Oh%C5%99%C3%AD | Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří | Rodinná sbírka kláštereckých Thun-Hohensteinů ovšem není vystavena, protože ji jako konfiskát německého majetku roku 1945 získalo pražské Národní muzeum. Vyniká v ní například sbírka lázeňských koflíků. |
20231101.cs_914780_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%BD%20vrch%20%28Ralsk%C3%A1%20pahorkatina%29 | Vysoký vrch (Ralská pahorkatina) | Vysoký vrch (427 m n. m.) je vrch v jižní části okresu Česká Lípa v Libereckém kraji na katastru vsi Korce, která je administrativní součástí města Dubá. Kopec leží asi 1,5 km jižně od Korců na území Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj. |
20231101.cs_914780_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%BD%20vrch%20%28Ralsk%C3%A1%20pahorkatina%29 | Vysoký vrch (Ralská pahorkatina) | Další dva vrcholy hřbetu směrem na východ jsou prostřední bezejmenná kóta 425 a Ostrý kopec (427 m), jejichž svahy zdobí množství skalních teras a věží. Jižně od Vysokého vrchu leží Velký beškovský vrch (475 m), mezi nimi je ještě Malý beškovský vrch (395 m). Ze skalních teras Vysokého vrchu jsou krásné výhledy, zejména na Kokořínsko a České středohoří. |
20231101.cs_914780_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%BD%20vrch%20%28Ralsk%C3%A1%20pahorkatina%29 | Vysoký vrch (Ralská pahorkatina) | Vrch náleží do celku Ralská pahorkatina, podcelku Dokeská pahorkatina, okrsku Polomené hory, podokrsku Housecká vrchovina a Beškovské části. |
20231101.cs_914780_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%BD%20vrch%20%28Ralsk%C3%A1%20pahorkatina%29 | Vysoký vrch (Ralská pahorkatina) | Vysoký vrch patří mezi lokality, vyhledávané horolezci, především milovníky boulderingu. Pro tuto lokalitu byl zpracován samostatný horolezecký průvodce. |
20231101.cs_914780_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%BD%20vrch%20%28Ralsk%C3%A1%20pahorkatina%29 | Vysoký vrch (Ralská pahorkatina) | Asi čtyři desítky metrů severně od vrcholové kóty 427 m n. m. se v pískovcovém masívu nachází skalní obydlí, zvané Kameníkova jizba nebo též Panenská jeskyně. V letech 1824 až 1829 tyto prostory údajně obýval se svou rodinou jistý kameník, který zde opracovával z pískovce mlýnské kameny. |
20231101.cs_914780_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%BD%20vrch%20%28Ralsk%C3%A1%20pahorkatina%29 | Vysoký vrch (Ralská pahorkatina) | Nejbližší dojezd automobilem je k silnici Dubá – Luka, od které leží vrch severně. Na vrchol Vysokého vrchu vede od autobusové zastávky Dubá, Horky, rozc. přes osadu Plešivec modře značená turistická stezka. |
20231101.cs_914788_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Patrick%20Carney | Patrick Carney | Patrick J. Carney (* 15. dubna 1980 Akron, Ohio, USA) je americký bubeník, hudební skladatel a hudební producent. V roce 2001 spolu s Danem Auerbachem založil skupinu The Black Keys, ve které působí dodnes. Mimo to hrál v roce 2009 na baskytaru s projektem Drummer. Zpočátku byl hlavním producentem alb Black Keys; v roce 2012 produkoval eponymní album kanadské skupiny The Sheepdogs. Jako producent se rovněž podílel na albu Underneath the Rainbow skupiny Black Lips. Coby producent se rovněž podílel na albu Hopeless Romantic zpěvačky Michelle Branch. V roce 2005 založil vydavatelství Audio Eagle Records. Rovněž působí spolu s Johnem Petkovicem v kapele Sad Planets. |
20231101.cs_914789_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jon%20Hamm | Jon Hamm | Jonathan Daniel „Jon“ Hamm (* 10. března 1971, St. Louis, Missouri, Spojené státy americké) je americký herec a režisér. |
20231101.cs_914789_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jon%20Hamm | Jon Hamm | Po většinu devadesátých let žil v Los Angeles jako neúspěšný herec, ale později se objevil v řadě televizních seriálů jako Providence, The Division, What About Brian a Related. V roce 2000 přišel jeho filmový debut ve snímku Clinta Eastwooda, Vesmírní kovbojové. Následující rok měl menší roli v nezávislé komedii Líbat Jessicu Steinovou. |
20231101.cs_914789_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jon%20Hamm | Jon Hamm | Získal si uznání veřejnosti ztvárněním vedoucího reklamního oddělení Dona Drapera v dramatickém seriálu Šílenci z Manhattanu, který měl premiéru v červenci 2007. Jeho výkon mu vynesl Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon v seriálu (drama) v roce 2008. Ve stejném roce se také objevil v remaku sci-fi Den, kdy se zastavila Země. Jeho první hlavní role přišla v roce 2010 v nezávislém snímku Stolen. Získal vedlejší role ve filmech Město (2010), Sucker Punch (2011) a Ženy sobě (2011). Také režíroval dvě epizody Šílenců z Manhattanu. Za hraní v seriálech Šílenci z Manhattanu a Studio 30 Rock získal osm nominací na ceny Emmy. |
20231101.cs_914789_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jon%20Hamm | Jon Hamm | Držitelé Ceny Sdružení filmových a televizních herců v kategorii nejlepší televizní obsazení (drama) |
20231101.cs_914791_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Clarence%20Streit | Clarence Streit | Clarence Kirschmann Streit (vyslovuje se „strait“; 21. ledna 1896 California, Missouri – 6. července 1986 Washington, D.C.) byl americký novinář a atlanticista, který sehrál klíčovou roli v Atlantickém hnutí. V roce 1949 s Williamem Claytonem a Owenem Robertsem založil Výbor Atlantické unie, která obhajovala transformaci NATO v politický subjekt. |
20231101.cs_914795_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | Kód národní domény nejvyšší úrovně (ccTLD, z anglického country code top-level domain) je internetová doména na nejvyšší úrovni stromu internetových domén obvykle používána, nebo rezervována pro země, svrchované státy, nebo závislá území.. |
20231101.cs_914795_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | Všechny v ASCII definované národní domény nejvyššího řádu byly v minulosti tvořeny dvěma písmeny. V současnosti (2023) je možné v použít pro země s odlišným jazykem, libovolný Unicode znak (azbuka, arabské písmo, hebrejské písmo, čínské znaky apod.) |
20231101.cs_914795_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | Mezi první registrované ccTLD patří .uk, .us a .il, všechny registrovány v roce 1985. A dále v roce 1986, .au, .de, .fi, .fr, .jp, .kr, .nl a .se. |
20231101.cs_914795_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | Po rozdělení Československa v roce 1993 byly dvěma vzniklým státům, České republice a Slovensku, přiděleny domény .cz a .sk. Následně byla v lednu roku 1995 zrušena původní ccTLD .cs. |
20231101.cs_914795_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | V roce 1990 byla přidělena Svazu sovětských socialistických republik. V roce 2001 se NIC.RU pokusil o zrušení domény, ale dodnes zůstala aktivní a není jasné, zda by to vůbec bylo slučitelné s pravidly ICANN. |
20231101.cs_914795_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | V roce 1992 doménu „zdědila“ Svazová republika Jugoslávie, která se později v roce 2003 přejmenovala na „Srbsko a Černá Hora“. Po vyhlášení nezávislosti republikou Černá Hora, byly novým státům přiděleny domény .rs (pro Srbsko) a .me (pro Černou Horu – Montenegro). |
20231101.cs_914795_6 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | Doména .yu měla skončit po dvouletém přechodném období 30. září 2009, nicméně na žádost srbského registrátora ICANN umožnilo posunout konečný termín na 30. března 2010. Doména přestala definitivně existovat o půlnoci z 31. března na 1. dubna 2010. |
20231101.cs_914795_7 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | .zr byla internetová národní doména nejvyššího řádu pro Zair. Jelikož se ovšem Zair v roce 1997 přejmenoval na Demokratickou republiku Kongo, byla původní doména .zr zrušena a nahrazena .cd. |
20231101.cs_914795_8 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d%20n%C3%A1rodn%C3%AD%20dom%C3%A9ny%20nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho%20%C5%99%C3%A1du | Kód národní domény nejvyššího řádu | .oz byl původně přidělen Austrálii, ale později byl změněn na .au a doména .oz byla přesunuta do .oz.au. |
20231101.cs_914796_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikos%20Machlas | Nikos Machlas | Nikolaos Machlas známý jako Nikos Machlas (řecky Νίκος Μαχλάς; * 16. června 1973, Iraklio, Kréta, Řecko) je bývalý řecký fotbalový útočník a reprezentant. |
20231101.cs_914796_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikos%20Machlas | Nikos Machlas | V sezóně 1997/98 se stal v dresu Vitesse nejlepším střelcem Eredivisie s 34 vstřelenými brankami. Díky tomu získal toho roku také evropskou Zlatou kopačku. |
20231101.cs_914796_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikos%20Machlas | Nikos Machlas | V letech 1993–2002 nastupoval za řeckou fotbalovou reprezentaci. 17. listopadu 1993 vstřelil hlavou gól v kvalifikačním utkání proti Rusku a zařídil tak důležitou výhru svého týmu 1:0, která zajistila Řecku účast na Mistrovství světa 1994 v USA. Na samotném šampionátu nastoupil do všech tří utkání svého mužstva, Řecko ale nepostoupilo ze základní skupiny a dokonce nevstřelilo ani gól. Celkem odehrál v řeckém národním týmu 61 zápasů a vstřelil 18 branek. |
20231101.cs_914797_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Paris%20Mus%C3%A9es | Paris Musées | Paris Musées () je příspěvková organizace zřízená městem Paříží od 1. ledna 2013. Jejím úkolem je spravovat všechna městská muzea. Sídlí v 10. obvodu na adrese Rue des Petites-Écuries č. 10. |
20231101.cs_914797_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Paris%20Mus%C3%A9es | Paris Musées | Před 1. lednem 2013 byla městská muzea řízena přímo městem Paříží. Paris Musées vznikla jako asociace některých muzeí v roce 1985 se sídlem v ulici Rue Notre-Dame-des-Victoires č. 28 ve 2. obvodu. |
20231101.cs_914797_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Paris%20Mus%C3%A9es | Paris Musées | Od 1. ledna 2013 je všech 15 městských muzeí spravováno Paris Musées, která byla vytvořena jako městská příspěvková organizace. |
20231101.cs_914797_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Paris%20Mus%C3%A9es | Paris Musées | Hlavním úkolem Paris Musées je správa muzeí, kterým poskytuje zázemí pro jejich vědeckou a kulturní činnost, především co se týče pořádání výstav a vydávání publikací. Dále se má podílet na zpřístupňování sbírek, jejich digitalizaci, podpoře výzkumu, plánování akcí apod. |
20231101.cs_914797_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Paris%20Mus%C3%A9es | Paris Musées | O zřízení Paris Musées rozhodla Pařížská rada 20. června 2012 a první správní rada byla zvolena 12. července 2012. Jejím předsedou se stala Anne Hidalgo, první místostarostka, místopředsedou Danièle Pourtaud, místostarostka pověřená kulturním dědictvím. Správní radu tvoří devět členů městské rady a dále čtyři odborníci z oblasti umění. Ředitelkou se stala Delphine Levy. |
20231101.cs_914799_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Panurgos | Panurgos | Panurgos (ve francouzském originále Panurge, z řec. Πανοῦργος Panoûrgos, což znamená „Ten, kdo umí vše“) je postava románu Gargantua a Pantagruel autora François Rabelais. Ačkoliv je jméno v originále oproti výchozí řecké podobě upravené, překladatelé do češtiny (Jihočeská Theléma) použili řeckou koncovku. |
20231101.cs_914799_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Panurgos | Panurgos | Panurgos byl přítelem obra Pantagruela, objevuje se poprvé ve druhé knize. Při prvním výskytu používá řadu jazyků (němčinu, italštinu, skotštinu, nzozemštinu, španělštinu, dánštinu, hebrejštinu, řečtinu, latinu a francouzštinu), z nichž některé jsou i umělé. |
20231101.cs_914799_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Panurgos | Panurgos | Dodnes se používá úsloví Panurgovy ovce ("mouton de Panurge") jakožto odkaz na příhodu, kdy Panurgos vyhodil ze člunu vedoucího berana a jehož ostatní berani následovali a vyskákali ze člunu také [kniha IV., kapitola VIII. na straně 278 uvedené knihy. (V češtině by jako podobné úsloví mohlo být: První vůl stádo vede.) |
20231101.cs_914799_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Panurgos | Panurgos | Mezi dalšími vlastnostmi a příběhy, jimiž se Panurgos v románě proslavil, je znalost mnoha jazyků, z nichž některé neexistovaly, filosofická disputace bez použití slov, |
20231101.cs_914799_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Panurgos | Panurgos | přemítání jak mít ženu a nebýt paroháčem, radil jak vystavět hradby města Paříže. Měl málo peněz, toť bolest, jíž rovno není, nicméně měl třiašedesát způsobů jak se k nim dostat vždycky, když to potřeboval, a z nich nejpoctivější a nejobyčejnější způsob byl krádež kradmo provedená ... Prováděl všelijaká alotria sorbonnským učitelům, učencům, kněžím a mnichům a ženám, které sváděl a jež byly příliš ctnostné, aby se nechaly ... Slovní hříčka ve francouzštině "Il ne faut pas confondre les femmes folles de la messe et les femmes molles de la fesse.". |
20231101.cs_914801_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mus%C3%A9e%20Cognacq-Jay | Musée Cognacq-Jay | Musée Cognacq-Jay je městské muzeum v Paříži. Nachází se v historické čtvrti Marais ve 3. obvodu v ulici Rue Elzévir v městském paláci Hôtel de Donon. Muzeum vystavuje sbírku evropského umění 18. století, kterou vytvořili a městu odkázali obchodník Ernest Cognacq a jeho manželka Marie-Louise Jaÿ. |
20231101.cs_914801_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mus%C3%A9e%20Cognacq-Jay | Musée Cognacq-Jay | Dne 21. února 1928 se po smrti Ernesta Cognacqa, zakladatele obchodního domu La Samaritaine město Paříž stalo majitelem sbírky umění 18. století a budovy na Boulevardu des Capucines č. 25, která byla určena k umístění sbírky. |
20231101.cs_914801_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mus%C3%A9e%20Cognacq-Jay | Musée Cognacq-Jay | Muzeum otevřel 4. června 1929 francouzský prezident Gaston Doumergue. Dne 27. června 1988 bylo muzeum uzavřeno a své sbírky přesunulo do paláce Hôtel de Donon, který byl pro tuto příležitost restaurován. Muzeum bylo v novém sídle opět otevřeno pro veřejnost 18. prosince 1990. |
20231101.cs_914801_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mus%C3%A9e%20Cognacq-Jay | Musée Cognacq-Jay | Sbírku evropského umění 18. století shromažďovali společně Ernest Cognacq (1839-1928) a jeho manželka Marie-Louise Jaÿ (1838-1925) v letech 1895-1925 a poté ji odkázali městu Paříži. |
20231101.cs_914801_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mus%C3%A9e%20Cognacq-Jay | Musée Cognacq-Jay | Místnosti v přízemí jsou zdobeny dřevěným obložením. Muzeum uchovává díla malířů jako Nicolas de Largillière, Jean-Baptiste Siméon Chardin, Rembrandt (Balaam et son ânesse, 1626), Jacob van Ruisdael, Canaletto, Giovanni Battista Tiepolo (Le banquet de Cléopâtre, kolem 1742-1743), Élisabeth Vigée-Lebrun, Jean-Baptiste Greuze, François Boucher, Maurice Quentin de La Tour, Antoine Watteau nebo Jean-Honoré Fragonard. Dále jsou vystaveny díla sochařů Houdona a Clodiona. Každý sál je vybaven dobovým nábytkem a předměty. Ve vitrinách jsou vystaveny míšeňský porcelán, tabatěrky nebo toaletní předměty. |
20231101.cs_914802_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna%20Ticho | Anna Ticho | Anna Ticho (; 27. října 1894 Brno – 1. března 1980 Jeruzalém) byla izraelská umělkyně, známá svými kresbami Jeruzaléma a jeho okolí. |
20231101.cs_914802_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna%20Ticho | Anna Ticho | Narodila se do židovské rodiny v Brně, kde prožila své rané dětství. Posléze se s rodinou přestěhovala do Vídně, kde v patnácti letech začala studovat malířství u Williho Nowaka na Akademii výtvarných umění. V roce 1912 přesídlila spolu se svým bratrancem, uznávaným očním lékařem Avrahamem Albertem Ticho (1883–1960), do osmanské Palestiny a později téhož roku se za něj provdala. Společně se usadili v Jeruzalémě, kde její manžel v zastoupení frankfurtské židovské organizace zřídil oční kliniku. V letech 1917 až 1919 žila spolu s manželem krátce v Damašku. |
20231101.cs_914802_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna%20Ticho | Anna Ticho | Svá díla představila poprvé roku 1922 v Davidově věži, která je součástí jeruzalémských hradeb, v rámci výstavy místních umělců (v pozdějších letech měla samostatné výstavy jak v Izraeli, tak v zahraničí). V roce 1924 zakoupili v Jeruzalémě velký dům obklopený zahradami, postavený roku 1880 pro prominentní arabskou rodinu Našašíbů, kde následně žili a pracovali. V přízemí zřídil dr. Ticho soukromou kliniku, kde léčil židy, křesťany i muslimy (mimo jiné i emíra Abdalláha, pozdějšího jordánského krále), chudé i bohaté, a kde mu manželka pomáhala jako asistentka. Ve volném čase Anna Ticho občas vyrážela do blízké přírody, aby se věnovala své lásce v podobě malování a kreslení. Jejich dům se stal centrem kulturního a společenského života, hostili řadu místních a britských vládních představitelů, jakož i mnoho umělců, spisovatelů, akademiků a intelektuálů. |
20231101.cs_914802_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna%20Ticho | Anna Ticho | V roce 1960 její manžel zemřel a klinika byla uzavřena. Začala se více věnovat umělecké tvorbě a vyrážela do přírody v okolí Jeruzaléma. Malovala tužkou, perem, pastelovými barvami a „ve svých figurálních malbách zachycovala okolní domy, zdi Starého Města, vesnice v jeruzalémských horách, lidi, stromy a květenu“. Ke sklonku života odkázala dům, svoji uměleckou sbírku, včetně řady svých kreseb, a manželovu rozsáhlou sbírku židovských předmětů, městu Jeruzalém. |
20231101.cs_914802_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna%20Ticho | Anna Ticho | Zemřela v nemocnici Bikur cholim Jeruzalémě ve věku osmdesáti pěti let na infarkt myokardu. Dům Ticho (Bejt Ticho) funguje jako pobočka Izraelského muzea a jeho součástí je oblíbená restaurace a kavárna. |
20231101.cs_914802_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna%20Ticho | Anna Ticho | Roku 1980 byla oceněna Izraelskou cenou za přínos v oblasti malířství, která patří mezi nejvyšší izraelská vyznamenání |
20231101.cs_914802_6 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna%20Ticho | Anna Ticho | V roce 2005 byla v internetové soutěži 200 největších Izraelců deníku Ynet zvolena 190. největším Izraelcem všech dob. |
20231101.cs_914803_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Corrado%20Bafile | Corrado Bafile | Corrado kardinál Bafile (4. července 1903 L'Aquila – 3. února 2005 Řím) byl italský římskokatolický kněz, vatikánský diplomat, kardinál. |
20231101.cs_914803_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Corrado%20Bafile | Corrado Bafile | Studoval nejprve chemii na Univerzitě v Mnichově, po té absolvoval právnická studia v Římě. Po šesti letech praxe v soudnictví vstoupil do semináře. Na kněze byl vysvěcen 11. dubna 1936. Od roku 1960, kdy získal doktorát z kanonického práva na Papežské lateránské univerzitě, působil jako duchovní v Římě a současně pracoval ve státním sekretariátu. |
20231101.cs_914803_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Corrado%20Bafile | Corrado Bafile | Dne 13. února 1960 byl jmenovaný nunciem v Německu, současně ho papež Jan XXIII. jmenoval titulárním arcibiskupem, biskupské svěcení mu udělil 19. března téhož roku. Účastnil se jednání Druhého vatikánského koncilu. V roce 1975 ukončil dlouholeté působení diplomata v Německu, během kterého uzavřel dvanáct bilaterálních dohod se zemskými vládami SRN, a přešel do římské kurie. |
20231101.cs_914803_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Corrado%20Bafile | Corrado Bafile | Papež Pavel VI. ho v červenci 1975 pověřil vedením Kongregace pro svatořečení (jako proprefekta), při konzistoři 24. května 1976 byl jmenován kardinálem. Po jmenování se stal prefektem uvedené kongregace. Tuto funkci vykonával do roku 1980. Jeho nástupcem se stal kardinál Pietro Palazzini. Zemřel ve věku necelých 102 let jako v té době nejstarší biskup na světě. |
20231101.cs_914805_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A9%C4%8Dba%20%C5%A1okem | Léčba šokem | Léčba šokem (originální francouzský název Traitement de choc) je francouzské filmové drama z roku 1973, které režíroval Alain Jessua podle vlastního scénáře. Film pojednává o odlehlé léčebně, ve které se dějí podivné a podezřelé léčební postupy.. |
20231101.cs_914805_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A9%C4%8Dba%20%C5%A1okem | Léčba šokem | Obchodnice Hélène Massonová přichází do soukromého sanatoria doktora Devilerse zapomenout na neúspěch v lásce. Zpočátku normální lečební pobyt se začne měnit v nepříjemný zážitek, když Hélène spozoruje zvláštní chování personálu a také hostů. Hosté, významní a vlivní lidé, tvoří uzavřenou a dobře se znající komunitu. |
20231101.cs_914805_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A9%C4%8Dba%20%C5%A1okem | Léčba šokem | Jednoho dne si Hélène všimne podivných onemocnění a dokonce zmizení mladých Portugalců, kteří v sanatoriu vykonávají pomocné práce. Když svá podezření sdělí ostatním, pouze ji odrazují, aby si ničeho nevšímala. Hélène je brzy seznámena se samotným doktorem Devilersem, kterého ještě zvláštnější chování její obavy vůbec nezmenší. Navzdory varováním všech se Hélène pořád snaží zjistit nějaké informace o zmizeních, i když je čím dál tím víc jasné, že to pro ní může mít fatální následky. |
20231101.cs_914805_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A9%C4%8Dba%20%C5%A1okem | Léčba šokem | Jednoho dne je skutečně samotným doktorem Devilersem dopadena. V rozčílení jí ukáže mrtvé tělo a prozradí tajemství sanatoria. Z mrtvých těl Portugalců se separují "mladé buňky" pro klienty. Pak ji chce zabít, Hélène jej ale v sebeobraně sama zabije. Film končí pochmurnou vyhlídkou pro Hélène, protože mezi klienty sanatoria patří také vysocí představitelé policie a proto místo zavření institutu může naopak sama očekávat obvinění z vraždy. |
20231101.cs_914817_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/French%20Open%202013%20%E2%80%93%20%C4%8Dty%C5%99hra%20juniorek | French Open 2013 – čtyřhra juniorek | Obhájcem titulu ve čtyřhře juniorek na pařížském French Open 2013 byl ruský pár Darja Gavrilovová a Irina Chromačovová, který se čtyřhry nezúčastnil. Gavrilovová již nemohla startovat pro věkové omezení a Chromačovová nastoupila do kvalifikace ženské dvouhry, kde byla ve druhém kole vyřazena. |
20231101.cs_914817_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/French%20Open%202013%20%E2%80%93%20%C4%8Dty%C5%99hra%20juniorek | French Open 2013 – čtyřhra juniorek | Vítězem čtyřhry juniorek se stala druhá nasazená dvojice sedmnáctiletých Češek Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková, která ve finále přehrála ekvádorsko-brazilský pár Doménica Gonzálezová a Beatriz Haddad Maiová ve dvou setech 7–5 a 6–2. Obě české tenistky tak získaly premiérový grandslamový titul. |
20231101.cs_914818_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav%20Ulmann | Miroslav Ulmann | Miroslav Ulmann (6. prosince 1929, Turnov, Československo – 1. listopadu 2009) byl český urbanista a malíř. |
20231101.cs_914818_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav%20Ulmann | Miroslav Ulmann | Již v dětství a během studií se vzdělával u malířů Karla Kinského a Karla Vika. Po jeho absolvování gymnázia, kde byl jeho spolužákem i Josef Václav Scheybal, vystudoval na pražské Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství (dnes Fakulta architektury ČVUT v Praze) obor urbanismus. Následně nastoupil na liberecký krajský národní výbor a poté do Stavoprojektu, v němž zpracoval jeden z návrhů na výstavbu nového hotelu na vrcholu Ještědu, který měl nahradit hotel, jenž roku 1963 vyhořel. Jeho návrh však vybrán nebyl. Dalších 25 let byl zaměstnán v Městském urbanistickém středisku a od roku 1998 je činný v Euroregionu Nisa. Zajímal se také o turistiku a působil jako předseda turnovské pobočky Klubu českých turistů. |
20231101.cs_914818_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav%20Ulmann | Miroslav Ulmann | Po celou dobu však kreslil (tématem jeho kresby se staly příroda a krajina). Jeho obrazy jsou tvořeny technikou akvarelu a vznikaly nejenom při jeho cestách po Československu, ale i během jeho zahraničních pobytů. Své výtvory také vystavoval na výstavách. |