Datasets:

joelniklaus

/

MultiLegalPile_Chunks_4000

like 0

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 22. března 2012 ( *1 ) „Směrnice 2004/39/ES — Trhy finančních nástrojů — Článek 4 odst. 1 bod 14 — Pojem ‚regulovaný trh‘ — Povolení — Požadavky na fungování — Trh, jehož právní povaha není upřesněna, ale který je po sloučení provozován právnickou osobou, jež provozuje také regulovaný trh — Článek 47 — Neuvedení na seznamu regulovaných trhů — Směrnice 2003/6/ES — Působnost — Manipulace s trhem“ Ve věci C-248/11, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná Curtea de Apel Cluj (Rumunsko) ze dne 13. května 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 23. května 2011, v trestním řízení proti Rareşovi Doralinu Nilaşovi, Sergiu-Danu Dascălovi, Gicu Agenoru Gânscăovi, Aně-Marii Oprean, Ionuţu Horea Baboşovi, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení J. N. Cunha Rodrigues, předseda senátu, U. Lõhmus (zpravodaj), A. Rosas, A. Ó Caoimh a A. Arabadžev, soudci, generální advokát: Y. Bot, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: — za Ministerul public Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie, Direcţia de Investigare a Infracţiunilor de Criminalitate Organizată şi Terorism O. Codruţem, procuror, — za R. D. Nilaşe a S.-D. Dascăla D. Ionescu a F. Plopeanu, avocaţi, — za G. A. Gânscăa C. Dutescu, avocat, — za rumunskou vládu R. Radu, A. Wellman a R.-M. Giurescu, jako zmocněnci, — za českou vládu M. Smolkem a D. Hadrouškem, jako zmocněnci, — za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato, — za nizozemskou vládu C. Wissels a M. de Ree, jako zmocněnkyněmi, — za Evropskou komisi T. van Rijnem a I. Rogalskim, jakož i R. Vasilevou, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 bodu 14 a článku 47 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 06/07, s. 263) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/44/ES ze dne 5. září 2007 (Úř. věst. L 247, s. 1, dále jen „směrnice 2004/39“). 2 Tato žádost byla podána v rámci trestního stíhání zahájeného proti R. D. Nilaşovi, G. A. Gânscăovi, S.-D. Dascălovi, I. H. Baboşovi a A.-M. Oprean (dále jen „obžalovaní v původním řízení“), kteří byli obžalováni z trestného činu manipulace s kurzovní hodnotou akcií určité akciové společnosti na trhu finančních nástrojů Rasdaq (dále jen „trh Rasdaq“). Právní rámec Unijní právo Směrnice 2004/39 3 Druhý, pátý, čtyřicátý čtvrtý a padesátý šestý bod odůvodnění směrnice 2004/39 uvádí: „(2) [...] je nutné stanovit stupeň harmonizace nezbytný k tomu, aby byla investorům nabízena vysoká úroveň ochrany [...] [...] (5) Je nutné vytvořit komplexní regulativní rámec upravující provádění transakcí s finančními nástroji bez ohledu na metody obchodování používané k uzavírání těchto transakcí, aby byla při provádění transakcí investory zajištěna vysoká kvalita a integrita i celková efektivita finančního systému. [...] [...] (44) Vzhledem k dvojímu cíli ochrany investorů a zajištění řádného fungování trhu cenných papírů je nezbytné zajistit, aby transakce byly plně transparentní [...] [...] (56) Organizátoři regulovaného trhu by měli rovněž být schopni v souladu s odpovídajícími ustanoveními této směrnice provozovat [mnohostranný systém obchodování (mutilateral trading facility, dále jen ‚MTF‘)].“ 4 Pro účely směrnice 2004/39 definuje čl. 4 odst. 1 body 14 a 15 této směrnice „regulovaný trh“ a „MTF“ takto: „14) ‚regulovaný[..] trh[...]‘ [je] mnohostranný[m] systém[em], který provozuje nebo řídí organizátor trhu a který sdružuje nebo umožňuje sdružování početných zájmů třetích osob na nákupu či prodeji finančních nástrojů, uvnitř systému a v souladu s pevně stanovenými pravidly, způsobem, jenž vede k uzavření smlouvy týkající se finančních nástrojů přijatých k obchodování podle jeho pravidel nebo systémů, a který má povolení a funguje pravidelně a v souladu s hlavou III; 15) [‚MTF‘] [je] mnohostranný[m] systém[em], který provozuje investiční podnik nebo organizátor trhu a který sdružuje početné zájmy třetích osob na nákupu či prodeji finančních nástrojů – uvnitř systému a v souladu s pevně stanovenými pravidly – způsobem, který vede k uzavření smlouvy v souladu s ustanoveními hlavy II.“ 5 Hlava III této směrnice, nadepsaná „Regulované trhy“, obsahuje články 36 až 47. Článek 36, který je nadepsán „Povolení a rozhodné právo“, ve svých odstavcích 1, 2 a 5 stanoví: „1. Členské státy vyhradí povolení působit jako regulovaný trh systémům, které splňují ustanovení této hlavy. Povolení působit jako regulovaný trh se vydá pouze tehdy, pokud se příslušný orgán přesvědčí, že jak organizátor trhu, tak systémy regulovaného trhu splňují přinejmenším požadavky stanovené v této hlavě. [...] 2. Členské státy vyžadují, aby organizátor regulovaného trhu plnil úkoly týkající se organizace a provozu regulovaného trhu pod dohledem příslušného orgánu. Členské státy zajistí, aby příslušné orgány pravidelně prověřovaly, zda regulované trhy dodržují tuto hlavu. Rovněž zajistí, aby příslušné orgány sledovaly, zda regulované trhy plní nepřetržitě podmínky prvního povolení stanovené v této hlavě. [...] 5. Příslušný orgán může odejmout povolení vydané regulovanému trhu [...]“ 6 Článek 47 uvedené směrnice, nadepsaný „Seznam regulovaných trhů“, stanoví: „Každý členský stát vypracuje seznam regulovaných trhů, pro které je domovským členským státem, a předá tento seznam ostatním členským státům a Komisi. Podobné sdělení se uskuteční při každé změně uvedeného seznamu. Komise seznam všech regulovaných trhů zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie a nejméně jednou ročně jej aktualizuje. Komise seznam rovněž zveřejní na své internetové stránce a aktualizuje jej vždy, když jí členské státy sdělí změny svých seznamů.“ 7 Článek 69 směrnice 2004/39 stanoví, že odkazy na pojmy definované ve směrnici Rady 93/22/EHS ze dne 10. května 1993 o investičních službách v oblasti cenných papírů (Úř. věst. L 141, s. 27; Zvl. vyd. 06/02, s. 43), která byla zrušena od 1. listopadu 2007, se považují za odkazy na odpovídající pojmy definované ve směrnici 2004/39. 8 Článek 71 této směrnice, nadepsaný „Přechodná ustanovení“, ve svém odstavci 5 stanoví, že každý existující systém, spadající do definice MTF provozovaného organizátorem regulovaného trhu, je na žádost tohoto organizátora za určitých podmínek povolen jako MTF. Směrnice 93/22 9 Článek 1 směrnice 93/22 obsahoval definice použitelné pro účely této směrnice. Odstavec 13 tohoto článku stanovil: „‚regulovaným trhem‘[se] rozumí trh nástrojů uvedených v oddíle B přílohy, který — je uveden na seznamu podle článku 16 vyhotoveném členským státem, jenž je ve smyslu čl. 1 odst. 6 písm. c) domovským členským státem, [...]“ Směrnice 2003/6 10 Článek 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/6/ES ze dne 28. ledna 2003 o obchodování zasvěcených osob a manipulaci s trhem (zneužívání trhu) (Úř. věst. L 96, s. 16; Zvl. vyd. 06/04, s. 367) stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: [...] 4) ‚regulovaným trhem‘ trh definovaný v čl. 1 odst. 13 směrnice 93/22/EHS; [...]“ 11 Článek 9 první pododstavec této směrnice zní takto: „Tato směrnice se vztahuje na každý finanční nástroj přijatý k obchodování na regulovaném trhu v alespoň jednom členském státě, nebo v jehož případě byla podána žádost o přijetí k obchodování na takovém trhu, bez ohledu na to, zda se na tomto trhu uskutečnila nebo neuskutečnila samotná transakce.“ Vnitrostátní právo 12 Zákon č. 279/2004 o kapitálovém trhu (lege privind piaţa de capital) ze dne 28. června 2004 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 571, ze dne 29. června 2004, dále jen „zákon č. 279/2004“) provedl mimo jiné směrnice 2003/6 a 2004/39. Článek 125 tohoto zákona stanoví: „Regulovaný trh je systémem obchodování s finančními nástroji [...], který: a) funguje pravidelně; b) vyznačuje se skutečností, že pravidla přijatá a podléhající schválení [Comisia Natională a Valorilor Mobiliare (Národní komise pro cenné papíry, dále jen ‚CNVM‘)] definují podmínky fungování trhu, přístup na trh, jakož i podmínky, které musí splňovat finanční nástroj, aby mohl být přijat k obchodování; c) splňuje požadavky týkající se oznámení a transparentnosti stanovené tímto zákonem za účelem zajištění ochrany investorů a dodržuje právní úpravy, které přijala CNVM v souladu s [unijními] právními předpisy [...].“ 13 Článek 248 uvedeného zákona zakazuje, aby jakákoliv fyzická nebo právnická osoba prováděla manipulaci s trhem, jak je definována v čl. 244 odst. 5 písm. a) téhož zákona. 14 Článek 253 tohoto zákona stanoví: „Ustanovení této hlavy se vztahují na každý finanční nástroj přijatý k obchodování na regulovaném trhu v Rumunsku nebo v alespoň jednom členském státě, nebo v jehož případě byla zaregistrována žádost o přijetí k obchodování, bez ohledu na to, zda se transakce uskutečnila v rámci uvedeného regulovaného trhu, či nikoliv. [...] 3. Zákazy a ustanovení podle této hlavy se použijí: a) na transakce uskutečněné v Rumunsku nebo v zahraničí s finančními nástroji přijatými k obchodování na regulovaném trhu, jenž se nachází nebo působí v Rumunsku, ohledně kterých byla podána žádost o přijetí k obchodování na tomto trhu; b) na transakce uskutečněné v Rumunsku s finančními nástroji přijatými k obchodování na regulovaném trhu v Rumunsku nebo v jiném členském státě nebo ohledně kterých byla podána žádost o přijetí k obchodování na takovém trhu.“ 15 Článek 279 odst. 1 zákona č. 297/2004 stanoví, že úmyslné spáchání skutků uvedených mimo jiné v článku 248 tohoto zákona představuje trestný čin, který je možné potrestat trestem odnětí svobody nebo peněžitým trestem. Spor v původním řízení a předběžné otázky 16 Dne 30. prosince 2010 Ministerul public, Parchetul de pe lângă l’Înalta Curte de Casație și Justiție – Direcţia de Investigare a Infracţiunilor de Criminalitate Organizată şi Terorism (Státní zastupitelství u Vrchního kasačního soudu – ředitelství pro vyšetřování organizovaného zločinu a terorismu, dále jen „Ministerul public“) podalo předkládajícímu soudu obžalobu proti obžalovaným v původním řízení. Ministerul public je obžalovalo z trestného činu manipulace s akciemi ACIS, jejichž emitentem je společnost SC AICI Bistriţa SA, na trhu Rasdaq v únoru 2008 (pokud jde o S.-D. Dascăla) a v období od listopadu 2007 do února 2008 (pokud jde o další obžalované v původním řízení). 17 Obhájci obžalovaných v původním řízení navrhli předkládajícímu soudu, aby nejdříve určil, zda trh Rasdaq představuje regulovaný trh ve smyslu ustanovení zákona č. 279/2004. 18 Uvedený soud v tomto ohledu uvádí, že trh Rasdaq zahájil svoji činnost v roce 1996 s původním názvem Bursa Electronică Rasdaq jako platforma pro obchodování s akciemi státních společností přeměněných na společnosti s účastí veřejnosti v rámci programu hromadné privatizace. Tento trh byl povolen rozhodnutím CNVM ze dne 27. srpna 1996, a tedy byl považován za trh organizovaný a kontrolovaný touto komisí, který se řídí vlastními pravidly fungování. 19 Dne 1. prosince 2005 se Bursa Electronică Rasdaq SA sloučila s Bursa de Valori Bucureşti SA, přičemž první společnost byla absorbována společností uvedenou na druhém místě. Právnická osoba, která vznikla na základě tohoto sloučení, byla nazvána Bursa de Valori Bucureşti SA a spravovala dva různé trhy, a sice regulovaný trh Bursa de Valori Bucureşti a trh Rasdaq. 20 Trh Bursa de Valori Bucureşti byl poté povolen CNVM. Tato komise uvedla předkládajícímu soudu, že vzhledem ke svým statutárním pravomocím kontroluje a řídí také fungování trhu Rasdaq, i když tento trh nebyl začleněn do žádné kategorie platforem pro obchodování stanovených evropskými pravidly. 21 Předkládající soud uvádí, že má za to, že trh je regulovaným trhem, neboť se sloučil s Bursa de Valori Bucureşti, čímž fakticky vznikl jeden trh, který funguje podle pravidel stanovených CNVM a Bursa de Valori Bucureşti. 22 Naproti tomu obžalovaní v původním řízení tvrdí, že trh Rasdaq není regulovaným trhem ve smyslu směrnice 2004/39. Mají za to, že jelikož pojem „regulovaný trh“ je nezávislým pojmem Evropské unie, nemůže být každý trh automaticky považován za regulovaný trh. Uvádějí dále, že tento pojem nemá být vykládán ve světle významu, který má obvykle výraz „regulovaný“. 23 Za těchto podmínek se Curtea de Apel Cluj rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Mohou být čl. 4 [odst. 1] bod 14 a články 9 až 14 směrnice [2004/39] vykládány v tom smyslu, že se použijí jak na hlavní trh pro obchodování povolený [CNVM)], tak na vedlejší trh pro obchodování, který se v roce 2005 sloučil s hlavním trhem [...], ale byl nadále považován za trh oddělený od regulovaného trhu, aniž byla jeho právní povaha upřesněna právními ustanoveními? 2) Je třeba ustanovení čl. 4 [odst. 1] bodu 14 směrnice [2004/39] vykládat v tom smyslu, že pod pojem ‚regulovaný trh‘ nespadají ty systémy obchodování, které nesplňují požadavky hlavy II směrnice [2004/39]? 3) Je třeba ustanovení článku 47 [směrnice 2004/39] vykládat v tom smyslu, že trh, který nebyl přihlášen příslušným vnitrostátním orgánem a který není uveden na seznamu regulovaných trhů, nepodléhá právnímu režimu použitelnému na regulované trhy, zejména pokud jde o právní předpisy trestající zneužívání trhu v rámci směrnice 2003/6/ES?“ K předběžným otázkám K přípustnosti 24 Ministerul public, R. D. Nilaş a S.-D. Dascăl, jakož i rumunská vláda z různých důvodů zpochybňují přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebo některých položených otázek. 25 Podle Ministerul public je druhá a třetí předběžná otázka nepřípustná, neboť byly položeny obžalovanými v původním řízení, aniž předkládající soud přijal rozhodnutí, kterým by je převzal za své. Kromě toho Ministerul public tvrdí, že cílem první otázky, u níž chybí správný popis předmětu sporu v původním řízení, použitelných ustanovení vnitrostátního práva, jakož i argumentů účastníků řízení, je posouzení slučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem. 26 Rareş D. Nilaş a S.-D. Dascăl mají za to, že první otázka se týká posouzení skutkového stavu, protože k odpovědi na otázku, zda je trh Rasdaq regulovaným trhem, stačí ověřit, zda CNVM v řízení o povolení stanoveném vnitrostátními právními předpisy, povolila, aby fungoval jako regulovaný trh. Tito obžalovaní dále tvrdí, že články 9 až 14 směrnice 2004/39, které jsou uvedeny v této otázce, nemají žádný vztah k věci v původním řízení a že předkládající soud nevysvětlil, proč je výklad ustanovení této směrnice nezbytný pro vyřešení uvedené věci. Mají za to, že třetí otázka není užitečná pro řešení sporu v původním řízení, jelikož předání seznamu upravené v článku 47 směrnice 2004/39, k němuž má dojít, když členský stát kvalifikuje trh jako regulovaný trh, nepředstavuje podmínku této kvalifikace. 27 Konečně, rumunská vláda, která také tvrdí, že cílem první otázky je přezkum slučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem, jenž překračuje pravomoci Soudního dvora, má za to, že hlava II směrnice 2004/39, která je uvedena ve druhé otázce, je pro řešení sporu v původním řízení irelevantní. 28 Pokud jde zaprvé o námitku nepřípustnosti vznesenou Ministerul public, která se týká druhé a třetí otázky, je třeba uvést, že předkládající soud v předkládacím rozhodnutí uvedl, že cílem těchto otázek je objasnit, zda trh Rasdaq je regulovaným trhem ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 14 směrnice 2004/39. Za těchto podmínek je třeba mít za to, že tento soud položil uvedené otázky v souladu s článkem 267 SFEU. 29 Pokud jde zadruhé o argument, že cílem první otázky je posouzení slučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem, stačí konstatovat, že ze samotného znění této otázky jasně vyplývá, že jejím cílem je výklad unijního práva, v projednávaném případě jednotlivých ustanovení směrnice 2004/39. 30 Pokud jde zatřetí o údajné nedostatky předkládacího rozhodnutí, popis skutkového stavu sporu v původním řízení v tomto rozhodnutí, který je shrnut v bodech 16 až 22 tohoto rozsudku, jakož i relevantních ustanovení zákona č. 297/2004, umožňuje pochopit – a ostatně to dokládají písemná vyjádření členských států, jakož i Komise – že požadovaný výklad ustanovení směrnice 2004/39 týkajících se pojmu „regulovaný trh“ umožní určit, zda lze za jednání, která jsou vytýkána obžalovaným v původním řízení, uložit sankci podle směrnice 2003/6 a podle ustanovení uvedeného zákona, kterým byla tato směrnice provedena. 31 Pokud jde začtvrté o ustanovení směrnice 2004/39, která jsou uvedena v první a druhé otázce a jež jsou podle R. D. Nilaşe a S.-D. Dascăla a rumunské vlády pro projednávaný případ irelevantní, je třeba připomenout, že okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl veškeré prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený v položených otázkách odkázal, či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (viz zejména rozsudky ze dne 27. října 2009, ČEZ, C-115/08, Sb. rozh. s. I-10265, bod 81, jakož i ze dne 10. února 2011, Vicoplus a další, C-307/09 až C-309/09, Sb. rozh. s. I-453, bod 22). 32 Z toho vyplývá, že pokud výklad ustanovení směrnice 2004/39 týkajících se pojmu „regulovaný trh“, která jsou uvedena v samotných předběžných otázkách, může předkládajícímu soudu pomoci vyřešit spor, který mu byl předložen, jak je uvedeno v bodě 30 tohoto rozsudku, nemůže uvedení jiných případně irelevantních ustanovení mít vliv na přípustnost těchto otázek. 33 Konečně zapáté R. D. Nilaşa a S.-D. Dascăla mají ve svých ostatních vyjádřeních vztahujících se k první a třetí otázce tendenci tyto otázky zodpovědět. Týkají se tedy analýzy merita uvedených otázek, a nikoliv jejích přípustnosti. 34 Z výše uvedeného vyplývá, že předběžné otázky jsou přípustné. K věci samé Úvodní poznámka 35 Jak bylo uvedeno v bodě 30 tohoto rozsudku, ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud se svými otázkami snaží zjistit, zda manipulace s kurzovní hodnotou akcií určité akciové společnosti, která je obžalovaným v původním řízení vytýkána, spadá do působnosti směrnice 2003/6. 36 Je třeba připomenout, že podle svého čl. 9 prvního pododstavce se tato směrnice vztahuje na každý finanční nástroj přijatý k obchodování na regulovaném trhu v alespoň jednom členském státě, nebo v jehož případě byla podána žádost o přijetí k obchodování na takovém trhu, bez ohledu na to, zda se na tomto trhu uskutečnila nebo neuskutečnila samotná transakce. 37 Předkládající soud se v tomto ohledu omezuje na uvedení skutečnosti, že transakce vytýkané obžalovaným ve věci v původním řízení byly uskutečněny na trhu Rasdaq. Neupřesňuje, zda dotyčné akcie byly přijaty k obchodování také na jiném trhu finančních nástrojů, který je kvalifikován jako regulovaný trh, nebo zda byla v rozhodné době podána žádost o takové přijetí. Pokud by tomu tak bylo – což přísluší určit vnitrostátnímu soudu – uvedená manipulace by každopádně spadala do působnosti směrnice 2003/6 na základě článku 9 této směrnice a nebylo by nutné pro účely sporu v původním řízení zjišťovat, zda je trh Rasdaq regulovaným trhem ve smyslu směrnice 2004/39, či nikoliv. K první a druhé otázce 38 Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající žádá o objasnění pojmu „regulovaný trh“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 14 směrnice 2004/39. Hlava II této směrnice, která je zmíněna v druhé položené otázce, se přitom týká podmínek povolení a činnosti pro investiční podniky, zatímco ustanovení týkající se regulovaných trhů jsou uvedeny v hlavě III uvedené směrnice. Kromě toho články 9 až 14 téže směrnice, na něž odkazuje první otázka, jsou součástí uvedené hlavy II. Je nutno konstatovat – spolu s některými zúčastněnými, kteří předložili písemná vyjádření – že hlava II a články 9 až 14 nejsou pro řešení sporu v původním řízení relevantní. 39 Ostatně i když první otázka zmiňuje sloučení dvou trhů rumunských finančních nástrojů, z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, jak je uvedeno v bodě 19 tohoto rozsudku, vyplývá, že se v roce 2005 sloučili organizátoři Bursa de Valori Bucureşti a trh Rasdaq, nikoliv samotné tyto trhy. 40 Proto je třeba mít za to, že podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda čl. 4 odst. 1 bod 14 směrnice 2004/39 musí být vykládán v tom smyslu, že trh finančních nástrojů, který nesplňuje požadavky uvedené v hlavě III této směrnice, spadá přesto pod pojem „regulovaný trh“, jak je definován v uvedeném ustanovení, pokud se jeho organizátor sloučil s organizátorem takového regulovaného trhu. 41 Podle čl. 4 odst. 1 bodu 14 směrnice 2004/39 platí, že vedle toho, že regulovaný trh musí být provozován nebo řízen organizátorem trhu, musí být také povolen a fungovat pravidelně a v souladu s hlavou III této směrnice. 42 Z článku 36 odst. 1 prvního a druhého pododstavce uvedené směrnice, který je součástí hlavy III této směrnice, vyplývá, že takový trh musí získat povolení působit jako regulovaný trh a že toto povolení může být vydáno pouze tehdy, pokud organizátor trhu a systémy dotyčného trhu splňují přinejmenším požadavky stanovené v této hlavě. Kromě toho podle odstavce 2 tohoto článku musí příslušné orgány členských států sledovat, zda regulované trhy splňují nepřetržitě podmínky prvního povolení stanovené v uvedené hlavě. Článek 36 odst. 5 směrnice 2004/39 upravuje případy, kdy může být povolení odňato. 43 Z obou předchozích bodů vyplývá, že k tomu, aby finanční trh nástrojů byl kvalifikován jako „regulovaný trh“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 14 směrnice 2004/39, musí mít povolení působit jako regulovaný trh a že jeho fungování v souladu s požadavky stanovenými v hlavě III této směrnice je základní podmínkou získání tohoto povolení a jeho ponechání. 44 Naproti tomu skutečnost, že se organizátor trhu sloučil s organizátorem regulovaného trhu, je pro otázku, zda je prvně uvedený trh regulovaným trhem ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 14 směrnice 2004/39, irelevantní. Možnost kvalifikovat trh jako regulovaný trh z důvodu takového sloučení není totiž v hlavě III ani v jiných ustanoveních této směrnice stanovena. 45 Proto skutečnost, kterou zdůrazňuje rumunská vláda, že s akciemi bylo obchodováno na trhu Rasdaq prostřednictvím nosiče elektronických dat, který poskytla Bursa de Valori Bucureşti SA, nestačí k tomu, aby byl tento trh právně kvalifikován jako regulovaný trh, pokud nesplňuje podmínky uvedené v bodě 43 tohoto rozsudku. 46 V tomto ohledu je třeba uvést, že směrnice 2004/39 výslovně uvádí situace, kdy organizátor regulovaného trhu provozuje také jiný systém obchodování a tento systém se regulovaným trhem na základě tohoto provozování nestane. 47 Padesátý šestý bod odůvodnění směrnice 2004/39 tak uvádí, že organizátoři regulovaného trhu by měli rovněž být schopni provozovat MTF, který je upraven, jak vyplývá z definice uvedené v čl. 4 odst. 1 bodě 15 této směrnice, ustanoveními hlavy II, a není tedy regulovaným trhem. Přechodné ustanovení uvedené v čl. 71 odst. 5 téže směrnice rovněž stanoví, že každý existující systém spadající do definice MTF provozovaného organizátorem regulovaného trhu je na žádost tohoto organizátora za určitých podmínek povolen jako MTF. 48 Konečně je třeba zdůraznit – jak vyplývá zvláště z druhého, pátého a čtyřicátého čtvrtého bodu odůvodnění směrnice 2004/39 – že cíle této směrnice spočívají zejména v ochraně investorů, zajištění integrity i celkové efektivity finančního systému, jakož i v transparentnosti transakcí. Umožnit přitom, aby trh, který nesplňuje podmínky připomenuté v bodě 43 tohoto rozsudku, byl kvalifikován jako regulovaný trh pouze z toho důvodu, že je provozován organizátorem jiného trhu, který má povolení působit jako regulovaný trh, by mohlo tyto cíle ohrozit. 49 S ohledem na výše uvedené je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 bod 14 směrnice 2004/39 musí být vykládán v tom smyslu, že trh finančních nástrojů, který nesplňuje požadavky uvedené v hlavě III této směrnice, nespadá pod pojem „regulovaný trh“, jak je definován v uvedeném ustanovení, bez ohledu na to, že se jeho organizátor sloučil s organizátorem takového regulovaného trhu. Ke třetí otázce 50 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 47 směrnice 2004/39 musí být vykládán v tom smyslu, že uvedení trhu na seznamu regulovaných trhů upraveném v tomto článku představuje nezbytnou podmínku k tomu, aby tento trh byl kvalifikován jako regulovaný trh ve smyslu této směrnice. 51 Zaprvé je třeba uvést, že uvedení na seznamu vyhotoveném dotyčným členským státem je sice prvkem definice pojmu „regulovaný trh“ upravené v čl. 1 odst. 13 směrnice 93/22, avšak v definici téhož pojmu uvedené v čl. 4 odst. 1 bodě 14 směrnice 2004/39 tento prvek chybí, přitom jak bylo stanoveno v článku 69 směrnice 2004/39, ode dne 1. listopadu 2007 tato směrnice zrušila směrnici 93/22. 52 Zadruhé posledně uvedená definice pojmu „regulovaný trh“ uvádí, že takový trh funguje pravidelně a v souladu s hlavou III směrnice 2004/39. Přitom i když je článek 47 uveden v této hlavě, nelze mít za to, že povinnost členského státu vyhotovit seznam uvedený v tomto článku je součástí samotného fungování uvedeného trhu. 53 Zatřetí, jak bylo připomenuto v bodě 42 tohoto rozsudku, povolení působit jako regulovaný trh musí být podle čl. 36 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2004/39 vyhrazeno systémům

cs

caselaw

EU

obchodování, které splňují ustanovení hlavy III této směrnice. Vzhledem k tomu, že k zápisu na seznam uvedený v článku 47 téže směrnice musí nutně dojít až po obdržení tohoto povolení, nemůže být logicky tento zápis podmínkou povolení. 54 Z toho vyplývá, že uvedení trhu finančních nástrojů na tomto seznamu není nedílnou součástí kvalifikace tohoto trhu jako regulovaného trhu ve smyslu směrnice 2004/39. Samotná skutečnost, že trh není uveden na zmíněném seznamu, proto nepostačuje k tomu, aby bylo vyloučeno, že předmětný trh je regulovaným trhem. 55 Na třetí otázku je tedy třeba odpovědět tak, že článek 47 směrnice 2004/39 musí být vykládán v tom smyslu, že uvedení trhu na seznamu regulovaných trhů upraveném v tomto článku není nezbytnou podmínkou toho, aby tento trh byl kvalifikován jako regulovaný trh ve smyslu této směrnice. K nákladům řízení 56 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1) Článek 4 odst. 1 bod 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/44/ES ze dne 5. září 2007, musí být vykládán v tom smyslu, že trh finančních nástrojů, který nesplňuje požadavky uvedené v hlavě III této směrnice, nespadá pod pojem „regulovaný trh“, jak je definován v uvedeném ustanovení, bez ohledu na to, že se jeho organizátor sloučil s organizátorem takového regulovaného trhu. 2) Článek 47 směrnice 2004/39 ve znění směrnice 2007/44 musí být vykládán v tom smyslu, že uvedení trhu na seznamu regulovaných trhů upraveném v tomto článku není nezbytnou podmínkou toho, aby tento trh byl kvalifikován jako regulovaný trh ve smyslu této směrnice. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: rumunština.

cs

caselaw

EU

Věc T-29/02 Global Electronic Finance Management (GEF) SA v. Komise Evropských společenství „Rozhodčí doložka – Nesplnění smlouvy – Vzájemná žaloba“ Rozsudek Soudu (prvního rozšířeného senátu) ze dne 15. března 2005 Shrnutí rozsudku 1. Řízení – Předložení věci Soudu na základě rozhodčí doložky – Pravomoc Soudu projednat vzájemnou žalobu – Základ (Článek 238 ES; jednací řád Soudu, článek 113; rozhodnutí Rady 88/591, čl. 3 odst. 1 písm. c)] 2. Řízení – Předložení věci Soudu na základě rozhodčí doložky – Použití vnitrostátního práva, kterým se řídí smlouva – Výklad smlouvy ve světle jejího kontextu – Smlouva poskytující finanční pomoc Společenství jako protiplnění za závazky příjemce – Nesplnění 3. Řízení – Předložení věci Soudu na základě rozhodčí doložky – Smlouva upravující finanční pomoc Společenství na činnost v oblasti výzkumu a rozvoje – Žádost o úhradu určitých nákladů – Vzájemná žaloba Komise na vrácení přeplatku (Článek238 ES; rozhodnutí Rady 94/763 a 94/802) ROZSUDEK SOUDU (prvního rozšířeného senátu) 15. března 2005 (*) „Rozhodčí doložka – Nesplnění smlouvy – Vzájemná žaloba“ Ve věci T‐29/02, Global Electronic Finance Management (GEF) SA, se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupená M. E. Stormem a A. Gobienem, advokáty, žalobkyně, proti Komisi Evropských společenství, zastoupené R. Lyalem a C. Giolitem, jako zmocněnci, ve spolupráci s J. Stuyckem, advokátem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalované, jejímž předmětem je jednak žaloba na základě rozhodčí doložky ve smyslu článku 238 ES, směřující k tomu, aby bylo Komisi uloženo zaplatit částku 40 693 eur a vystavit dobropis na částku 273 516 eur, a jednak vzájemná žaloba Komise směřující k tomu, aby bylo žalobkyni uloženo zaplatit Komisi částku 273 516 eur, zvýšenou o úroky z prodlení ve výši 7 % p.a. od 1. září 2001, SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první rozšířený senát), ve složení B. Vesterdorf, předseda, M. Jaeger, P. Mengozzi, M. E. Martins Ribeiro a F. Dehousse, soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. března 2004, vydává tento Rozsudek Sporná smlouva 1 Dne 21. srpna 1997 uzavřelo Evropské společenství, zastoupené Komisí, se společností Global Electronic Finance Management SA, žalobkyní (dále jen „GEF“), zastoupenou p. Goldfingerem, jejím generálním a výkonným ředitelem, smlouvu nazvanou „Esprit Network of Excellence Working Group – 26069 – Financial Issues Working Group Support (FIWG)“ (dále jen „smlouva“). 2 Smlouva náleží do rámce rozhodnutí Rady 94/802/ES ze dne 23. listopadu 1994, kterým se přijímá specifický program pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace v oblasti informačních technologií (1994–1998) (Úř. věst. L 334, s. 24). 3 Příloha III rozhodnutí 94/802 stanoví, že program bude uskutečňován formou nepřímých akcí, v rámci nichž Komise poskytne finanční pomoc na činnosti výzkumu a technologického rozvoje (VTR), včetně demonstrací prováděných třetími osobami nebo instituty Společného výzkumného střediska (SVS) ve spolupráci se třetími osobami. 4 Rozhodnutí Rady 94/763/ES ze dne 21. listopadu 1994 o pravidlech pro účast podniků, výzkumných center a univerzit na výzkumných činnostech, činnostech technologického rozvoje a demonstracích Evropského společenství (Úř. věst. L 306, s. 8) ve svém článku 6 stanoví, že vybrané návrhy akcí VTR budou předmětem smluv uzavřených mezi Společenstvím a účastníky dotyčné činnosti, které upřesní zejména ustanovení o správním, finančním a technickém dozoru akce. 5 Na základě smlouvy měla GEF, poradenská společnost specializovaná na elektronické finančnictví, poskytovat pomoc a provádět různé úkoly a činnosti Financial Issues Working Group (pracovní skupina pro finanční otázky, dále jen „FIWG“). Projekt, jímž byla pověřena, byl podle čl. 1 odst. 1 smlouvy vymezen v příloze I smlouvy nazvané „Technical Annex“ (dále jen „technická příloha“). Podle technické přílohy byla FIWG složena ze zástupců různých odvětví a jejím cílem bylo podporovat rozvoj a použití novátorských platebních systémů a transakčních mechanismů k zajištění úspěšného růstu elektronického obchodu a elektronických finančních transakcí uvnitř Evropské unie. 6 Podle čl. 2 odst. 1 smlouvy byla doba trvání projektu stanovena na 24 měsíců ode dne 4. července 1997, data začátku projektu. Finanční ustanovení smlouvy jsou uvedena v článcích 3 až 5 smlouvy a v článcích 12 až 17 její přílohy II nazvané „General Conditions“ (dále jen „všeobecné podmínky“). 7 Ve své verzi přiložené k žalobě obsahuje technická příloha v bodě 7 (s. 14 a 15) pět tabulek, z nichž čtyři jsou nazvány „Table 1. Human Resources Requirements per Task (in man/days)“, „Table 2. Cost estimates per Task (in ECU)“, „Table 3. Unit Costs Assumptions (in ECU)“, „Table 4. Total cost estimates per Task (in ECU)“ a pátá se týká rozdělení nákladů podle kategorie zdrojů. Tyto tabulky obsahují různé odhady nákladů a požadavky na zdroje nezbytné k uskutečnění projektu. 8 Ve své verzi uvedené v příloze 3 k odpovědím GEF na otázky Soudu obsahuje technická příloha v bodě 3.7 čtyři tabulky nazvané „Table 1. Human Resources Requirements per Task (in man/days)“, „Table 2. Cost estimates per Task (in ECU)“, „Table 4. Total cost estimates per Task (in ECU)“ a „Table 5. Cost estimates per resource category (in ECU)“. Tyto dvě technické přílohy se liší v tom, že druhá příloha obsahuje nové stránky (s. 1, 3 až 16 a 25), má odlišné číslování kapitol a v bodě 3.7 je vložena tabulka 5, vypuštěna tabulka 3 a v tabulkách 2 a 4 jsou odlišná čísla. 9 Článek 3 odst. 2 smlouvy stanoví, že příspěvek Komise bude 100 % nahraditelných nákladů na projekt, až do výše 440 000 ECU. Tato částka představuje podle čl. 3 odst. 1 smlouvy celkové odhadované náklady na tento projekt. 10 Podle článku 4 smlouvy: „Komise zaplatí svůj příspěvek na projekt v ECU podle následujících pravidel: – zálohu 165 000 ECU (sto šedesát pět tisíc ECU) do dvou měsíců po podpisu poslední ze smluvních stran; – dílčí splátky, které budou provedeny vždy do dvou měsíců po schválení jednotlivých pravidelných zpráv o postupu prací a příslušných výkazů výdajů. Součet zálohy a dílčích splátek nepřesáhne 396 000 ECU z maximálního příspěvku Komise na projekt; – zbylou část svého celkového dlužného příspěvku [částku 44 000 ECU (čtyřicet čtyři tisíc ECU)] do dvou měsíců po schválení poslední zprávy, dokumentu nebo jiného plnění v rámci projektu uvedeného v [technické] příloze a výkazu výdajů za poslední období uvedeného v čl. 5 odst. 2.“ 11 Článek 5 smlouvy stanoví, že tři podepsané výkazy výdajů musí být smluvním partnerem předloženy každých šest měsíců od data začátku projektu a že výkaz výdajů za poslední období musí být předložen nejpozději tři měsíce po schválení poslední zprávy, dokumentu nebo jiného plnění v rámci projektu, přičemž po uvedeném schválení nemůže být žádný výdaj proplacen. 12 Článek 6 druhý pododstavec smlouvy stanoví, že pravidelné zprávy o postupu musí být předkládány každých šest měsíců od data začátku projektu. 13 Článek 9 všeobecných podmínek upravuje zejména pravidla pro předkládání pravidelných zpráv o postupu a závěrečné zprávy smluvním partnerem. 14 Na základě čl. 12 odst. 1 všeobecných podmínek „[n]ahraditelné náklady jsou skutečné náklady vymezené v článku 13 [těchto podmínek], jež jsou pro projekt nezbytné, jež mohou být prokázány a jež vznikly během období uvedeného v čl. 2 odst. 1 smlouvy [...]“. 15 Podle čl. 12 odst. 2 všeobecných podmínek „[o]dhadované náklady na práci podle kategorií jsou stanoveny orientačně. Členové mohou převést odhadovaný rozpočet z jedné kategorie do druhé, pokud nebude účel projektu podstatně změněn“. 16 Článek 13 všeobecných podmínek obsahuje zvláštní ustanovení ohledně nákladů týkajících se položek „zaměstnanci“ (čl. 13 odst. 1), „náklady na síť“ (čl. 13 odst. 2), „ostatní náklady“ (čl. 13 odst. 3), „zvláštní významné náklady“ (čl. 13 odst. 4) a „všeobecné náklady“ (čl. 13 odst. 5). 17 Podle čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce všeobecných podmínek: „Všechny uplatňované odpracované hodiny zaměstnanců musí být zaznamenány a ověřeny. Tento požadavek bude splněn přinejmenším prostřednictvím zaznamenávání pracovní doby, ověřeným alespoň jednou za měsíc vedoucím projektu nebo řádně pověřeným vedoucím pracovníkem smluvního podniku.“ 18 Článek 13 odst. 3 všeobecných podmínek stanoví mimo jiné: „Následující další náklady, jež nese smluvní partner, mohou být uplatněny, souvisejí-li s uskutečněněním projektu: – náklady na externí technické služby a zařízení (za podmínky, že k nim Komise dala předem souhlas); – [...] – publikace, včetně informačních letáků, určené k šíření informací o práci vykonané v rámci projektu.“ 19 Na základě čl. 13 odst. 4 všeobecných podmínek „[z]vláštní významné náklady, jež nese smluvní partner, mohou být uplatněny za podmínky, že k nim Komise dala předem písemný souhlas (má se za to, že tento souhlas byl udělen, jestliže je výdajová položka uvedena v [technické] příloze smlouvy nebo jestliže Komise nevznese žádné námitky do dvou měsíců od obdržení písemné žádosti)“. 20 Článek 13 odst. 5 všeobecných podmínek stanoví: „Na všeobecné náklady vztahující se k práci vykonané v rámci projektu, včetně nákladů na neprofesionální administrativní zaměstnance a sekretariát, telefon, topení, osvětlení, elektřinu, poštovní služby, elektronickou poštu, papír atd., může být uplatněn příspěvek ve výši maximálně 20 % nahraditelných výdajů na zaměstnance specifikovaných v článku 13.1 [...]. Všeobecné náklady, jež lze uplatnit přímo na základě článků 13.1 až 13.4 [...], jakož i náklady, nahrazené třetími osobami, nemohou být uplatněny jako všeobecné náklady.“ 21 Článek 15 odst. 1 všeobecných podmínek upřesňuje: „Smluvní partner povede pravidelně a v souladu s obvyklými účetními zvyklostmi členského státu, v němž má sídlo, řádné účetnictví a odpovídající dokumentaci k doložení a odůvodnění zaznamenaných nákladů a hodin. Tyto dokumenty budou k dispozici při auditech.“ 22 Článek 16 odst. 2 a 3 všeobecných podmínek zní následovně: „16.2 S výhradou článku 17 této přílohy [Audit] budou veškeré platby považovány za zálohy až do schválení dalších plnění v rámci projektu nebo, při jejich neexistenci, až do schválení závěrečné zprávy. 16.3 Pokud celkový finanční příspěvek dlužný na základě projektu, včetně výsledku jakéhokoliv auditu, bude nižší než platby provedené na základě projektu, smluvní partneři vrátí rozdíl v ECU neprodleně Komisi.“ 23 Článek 17 odst. 1 všeobecných podmínek stanoví, že „Komise nebo osoby jí pověřené mohou provést audit během dvou let po datu poslední dlužné platby Komisí nebo po ukončení smlouvy [...]“. 24 Konečně, podle svého článku 10 se smlouva řídí belgickým právem a spory, které se jí týkají, náležejí na základě čl. 7 jejích všeobecných podmínek do výlučné pravomoci Soudu prvního stupně Evropských společenství a, v případě opravného prostředku, Soudního dvora Evropských společenství. Skutkový základ sporu 25 Dne 12. září 1997 Komise zaplatila GEF na základě článku 4 zálohu 165 000 ECU. 26 GEF následně předložila Komisi čtyři pravidelné zprávy o postupu a čtyři výkazy výdajů odpovídající čtyřem obdobím mezi 4. červencem 1997, datem začátku projektu, a 3. červencem 1999, datem ukončení projektu. 27 Před předložením čtvrtého výkazu výdajů, týkajícího se čtvrtého období smlouvy od 4. ledna 1999 do 3. července 1999 (dále jen „čtvrté období“), provedla Komise ve dnech 18. a 21. června 1999 finanční audit tří předchozích období mezi 4. červencem 1997 a 3. lednem 1999. A – První výkaz výdajů za období od 4. července 1997 do 3. ledna 1998 28 Dne 3. března 1998 GEF zaslala Komisi svůj první výkaz výdajů za období smlouvy od 4. července 1997 do 3. ledna 1998 (dále jen „první období“) v celkové výši 111 193 ECU, z nichž 25 249 ECU odpovídalo všeobecným nákladům GEF. 29 Dopisem ze dne 19. března 1998, nazvaným „Payment request submission for period 4-Jul-97 to 3-Jan-98“ (dále jen „dopis o schválení výdajů za první období“), Komise rozhodla provést částečnou úhradu výdajů uplatněných GEF do výše 101 432 ECU, přičemž v souladu s čl. 13 odst. 5 všeobecných podmínek odmítla uhradit část všeobecných nákladů přesahující 20 % nahraditelných výdajů na zaměstnance. Následně z titulu této položky Komise zaplatila GEF částku 15 488 ECU místo požadovaných 25 249 ECU. 30 V tomto dopise Komise uvedla, že „[u]platněné (nebo námi upravené) výdaje byly ověřeny a shledány v souladu s pravidelnou zprávou o postupu a se smlouvou (viz příloha II část D), s výhradou ověření, úpravy po novém výpočtu nebo auditu a schválení mzdových tarifů“. B – Druhý výkaz výdajů za období od 4. ledna 1998 do 3. července 1998 31 Dne 6. října 1998 GEF předložila svůj druhý výkaz výdajů za období smlouvy mezi 4. lednem 1998 a 3. červencem 1998 (dále jen „druhé období“). Výše výdajů uplatněných GEF za toto období dosáhla 107 017 ECU, z nichž 3 818 ECU odpovídalo položce „ostatní náklady“. 32 Dopisem ze dne 14. prosince 1998, nazvaným „Payment request submission for period 4‐Jan‐98 to 3‐Jul‐98“ (dále jen „dopis o schválení výdajů za druhé období“), Komise rozhodla provést částečnou úhradu výdajů uplatněných GEF do výše 103 228 ECU, přičemž odmítla uhradit částku 3 818 ECU odpovídající položce „ostatní náklady“ z důvodu, že tyto výdaje již byly zahrnuty do „všeobecných nákladů“. Tento dopis obsahoval stejnou pasáž,jako dopis zmíněný v bodě 30 výše. C – Třetí výkaz výdajů za období od 4. července 1998 do 3. ledna 1999 33 Dne 3. července 1999 GEF předložila Komisi svůj třetí výkaz výdajů za období od 4. července 1998 do 3. ledna 1999 (dále jen „třetí období“) ve výši 104 098 eur – výše výdajů je převedena na eura na základě nařízení Rady (ES) č. 1103/97 ze dne 17. června 1997 o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura (Úř. věst. L 162, s. 1; Zvl. vyd. 10/01, s. 81), jež stanoví, že ode dne 1. ledna 1999 se ECU nahrazuje eurem v poměru jedno euro k jednomu ECU. 34 Dopisem ze dne 27. července 1999 nazvaným „Payment request submission for period 4-Jul-98 to 3-Jan-99“ (dále jen „dopis o schválení výdajů za třetí období“) Komise schválila výdaje uplatněné GEF do výše 96 214 eur, přičemž odmítla uhradit částku 7 884 eur, odpovídající celkové výši položky „ostatní náklady“, z důvodu, že tyto výdaje již byly zahrnuty do „všeobecných nákladů“. 35 V témže dopise se Komise, aby dodržela strop 396 000 eur stanovený v článku 4 smlouvy – GEF obdržela zálohu 165 000 eur + 101 432 eur za první období + 103 228 eur za druhé období = 369 660 eur –, rozhodla provést částečnou platbu ve výši nižší než výše výdajů, jež schválila, tedy 26 340 eur místo 96 214 eur (396 000 eur – 369 660 eur = 26 340 eur). Kromě toho tento dopis obsahoval stejnou pasáž, jako je pasáž uvedená v bodě 30 výše. D – Finanční audit 36 Ve dnech 18. a 21. června 1999 Komise provedla finanční audit vztahující se na první tři období smlouvy. 37 Dopisem ze dne 9. července 1999 Komise požádala GEF, aby jí poskytla doplňující informace ohledně odměny vedoucího projektu p. Goldfingera. Dopisem ze dne 30. července 1999 GEF zaslala Komisi dokumenty a vysvětlení týkající se odměny p. Goldfingera, jakož i určitých hledisek daňových a sociálního zabezpečení. 38 Dopisem ze dne 12. října 1999 Komise zaslala GEF závěrečnou zprávu o technickém hodnocení projektu datovanou dne 21. září 1999. 39 Dopisem ze dne 21. prosince 1999 Komise zaslala GEF návrh zprávy týkající se finančního auditu. V tomto návrhu zprávy došla Komise k závěru, že GEF požadovala celkem částku 228 713 eur, což představuje 245 % celkové výše schválených výdajů, jež činila 93 334 eur. 40 Faxem ze dne 31. ledna 2000 GEF informovala Komisi o svém nesouhlasu, pokud jde o návrh auditorské zprávy, uvedla své výhrady a přiložila analýzu provedenou p. Pirennem, svým daňovým poradcem a účetním znalcem (dále jen „dopis p. Pirenneho z 31. ledna 2000“). 41 Dopisem ze dne 20. března 2000 Komise odmítla výhrady GEF a navrhla zvláštní technické hodnocení (dále jen „druhé technické hodnocení“) za účelem stanovení přesného počtu hodin, které lze rozumně uplatňovat na každý z úkolů prováděných v souladu s technickou přílohou. Toto druhé technické hodnocení se konalo dne 24. května 2000. Opis zprávy o tomto hodnocení byl GEF předán dne 27. října 2000 v odpověď na její žádost ze dne 18. října 2000. 42 Dopisem ze dne 18. července 2000 Komise zaslala GEF závěrečnou auditorskou zprávu datovanou dne 28. června 2000. V této zprávě Komise došla k závěru, že za období mezi 4. červencem 1997 a 4. lednem 1999, jehož se týkal audit, GEF požadovala částku 253 823 eur, což odpovídá 372 % celkové výše schválených výdajů, jež činila 68 224 eur. 43 Závěr uvedený auditory v závěrečné auditorské zprávě ze dne 28. června 2000 byl založen zejména na následujících zjištěních: „[GEF] nezaznamenává pracovní dobu zaměstnanců. Tato praxe je v rozporu s článkem 13.1.2 [všeobecných podmínek] smlouvy. Pan Goldfinger připustil, že GEF ve skutečnosti nemá žádnou evidenci docházky. Při auditu p. Goldfinger učinil odhad hodin práce na základě agendy kanceláře a pracovních smluv. Zjistili jsme, že tato agenda kanceláře neobsahuje žádný záznam odpracovaných hodin. V důsledku toho jsme nemohli schválit hodiny uplatňované na projekt ES. Kromě toho evidence docházky připravená p. Goldfingerem je nesprávná z následujících důvodů: projekt začal dne 4. 7 1997, a nikoliv 1. 7. 1997, a 202 hodin, uplatňovaných na informačního specialistu v červenci 1997 a říjnu 1997, bylo nesprávných vzhledem k tomu, že tato osoba začala pracovat pro GEF až dne 3. listopadu 1997. Analýza vztahu obratu a nákladů na zaměstnance ve finančních rozvahách ukazuje ve srovnání s tím, co bylo uplatněno ve výkazech výdajů následující (částky jsou uvedeny v BEF): 1996/97 1997/98 Plat p. Goldfingera 2 791 211 4 119 153 Platy zaměstnanců 2 711 775 4 599 788 Celkové výdaje na zaměstnance ve finančních rozvahách 5 502 986 8 718 941 Výdaje na zaměstnance uplatněné v rámci projektu EHS (první dvě období) 0 6 428 877 Výdaje na zaměstnance u jiných projektů než projektu ES 5 502 986 2 290 064 Obrat ve finančních rozvahách 13 208 003 15 556 779 Po odečtení: projekt ES (podle účtů zákazníka) - 6 656 100 - 9 397 877 Obrat u jiných projektů než projektu ES 6 551 903 6 158 902 Je zřejmé, že během zdaňovacího období 1996/97 bylo dosaženo obratu 6,5 milionů [belgických franků] (BEF) při nákladech na zaměstnance 5,5 milionů BEF (koeficient 1,19). Během zdaňovacího období 1997/98 bylo dosaženo prakticky stejného obratu (6,2 milionů BEF) při nákladech na zaměstnance 2,3 milionů BEF (koeficient 2,69). To ukazuje, že náklady na zaměstnance fakturované Komisi jsou značně nadhodnoceny. Počet pracovních dní stanovený na projekt v odstavci 3.7 technické přílohy je 447, respektive 3 576 hodin. To znamená průměr 894 hodin za pololetí. Zjistili jsme, že celkový počet hodin vykazovaných za první dvě pololetí je 2 827, respektive 2 878 hodin, což je více než 300 % toho, co bylo stanoveno. Při neexistenci evidence docházky jsme nemohli posoudit, jaké množství hodin lze uplatnit na projekt ES. V návrhu auditorské zprávy byl schválený počet hodin založen na stanoveném počtu hodin, vzhledem k tomu, že závěrečná zpráva o technickém hodnocení dne 21. září 1999 ohledně počtu hodin neposkytla další údaje [...] Bylo tedy rozhodnuto, a dohodnuto s GEF, že je třeba provést nové technické hodnocení za účelem stanovení přesného počtu hodin, které lze rozumně uplatňovat na každý z úkolů prováděných v souladu s technickou přílohou smlouvy. K druhému technickému hodnocení došlo dne 24. května 2000. Jeho výsledkem bylo, že na celou dobu trvání smlouvy, tj. na období mezi 4. 7. 1997 a 4. 7. 1999, lze schválit 303 pracovních dní, respektive 2 420 hodin. Na základě výsledku tohoto druhého technického hodnocení jsme vypočítali výdaje na zaměstnance, jež lze schválit za období, které je předmětem auditu, tj. od 4. 7. 1997 do 4. 1. 1999. Tyto výpočty jsou založeny na celkovém počtu odpracovaných hodin za celou dobu trvání smlouvy schváleném prostřednictvím druhého technického hodnocení (2 420 hodin) a vyděleném čtyřmi za účelem získaní počtu hodin práce za pololetí (605 hodin). Ačkoliv uznáváme, že rozdělení celkového uznaného počtu pracovních dní na pololetí nemusí odpovídat práci skutečně vykonané v průběhu každého pololetí, domníváme se, že tato metoda je odůvodněná. Audit mimoto odhalil, že hodinové výdaje na zaměstnance se v jednotlivých pololetích citelně neliší. [...]“ 44 Dopisem ze dne 14. listopadu 2000 GEF předala Komisi opis evidence docházky vyhotovené p. Goldfingerem, jakož i dokumenty směřující k prokázání toho, že GEF, v rozporu se zjištěními auditorů v závěrečné auditorské zprávě, vedla u svých zaměstnanců evidenci docházky. 45 Dopisem ze dne 22. listopadu 2000 Komise potvrdila přijetí těchto dokumentů a informovala GEF o předání spisu týkajícího se auditu pí. De Graef, jíž má být zasílána veškerá budoucí korespondence. 46 Dopisem č. 502667 ze dne 14. prosince 2000 týkajícím se třetího období Komise oznámila GEF verzi schválených výdajů za první tři období smlouvy pozměněnou ve světle závěrečné auditorské zprávy, jakož i upravený výkaz výdajů zohledňující uvedenou změnu, z nichž vyplynulo, že Komise zaplatila GEF za tato období navíc 208 602 eur. 47 Dopisem ze dne 21. prosince 2000, zaslaným pí. De Graef, požádala GEF o setkání za účelem zahájení jednání s Komisí ohledně zejména obsahu zprávy o druhém technickém hodnocení a závěrečné auditorské zprávy. E – Čtvrtý výkaz výdajů za období od 4. ledna 1999 do 3. července 1999 48 Dne 2. prosince 1999 GEF předložila Komisi svůj čtvrtý výkaz výdajů za čtvrté období ve výši 148 148,01 eur. 49 Dopisem ze dne 3. července 2000 Komise požádala GEF o doplňující informace k položkám „náklady na síť“ a „ostatní náklady“ a uvedla připomínky týkající se výdajů, jež nemohou být podle smlouvy uhrazeny. 50 Dopisem ze dne 31. července 2000 GEF Komisi předložila, s ohledem na připomínky již učiněné ze strany Komise, upravenou verzi svého čtvrtého výkazu výdajů ve výši 135 819,48 eur, jakož i příslušnou dokumentaci k položkám „náklady na síť“ a „ostatní náklady“. 51 Dopisem č. 502668 ze dne 14. prosince 2000, nazvaným „Payment request submission for period 4-Jan-99 to 3-Jul-99“ (dále jen „dopis o schválení výdajů za čtvrté období“), Komise schválila výdaje uplatněné GEF do výše 30 212 eur. Náklady GEF zamítnuté Komisí se týkaly části položky „zaměstnanci“, a to 83 805 eur, části položky „náklady na síť“, a to 3 404 eur, části položky „ostatní náklady“, a to 1 608 eur, a části položky „všeobecné výdaje“, a to 16 790 eur. Komise uvedla, že k zamítnutí části položek „zaměstnanci“ a „všeobecné výdaje“ došlo z toho důvodu, že podle výsledků auditu omezila odpracované hodiny na 605 hodin a použila pracovní tarify vyplývající z auditu. Pokud se jedná o položky „náklady na síť“ a „ostatní náklady“, Komise uplatňuje, že k částečnému zamítnutí některých nákladů došlo z toho důvodu, že nebyly doloženy fakturou. Komise doplnila, že v tomto stadiu nemůže být nařízena žádná platba vzhledem k tomu, že bylo dosaženo dohodnutého stropu. Kromě toho tento dopis obsahoval stejnou pasáž, jako je pasáž uvedená v bodě 30 tohoto rozsudku. 52 Tímtéž dopisem č. 502668 ze dne 14. prosince 2000 Komise sdělila GEF rovněž konsolidovaný výkaz výdajů za celé období pokryté smlouvou (od 4. července 1997 do 3. července 1999). F – Žádost Komise o vrácení: oznámení o dluhu z 11. července 2001 53 Dopisem ze dne 24. ledna 2001 Komise zaslala GEF konečný konsolidovaný výkaz výdajů za celou dobu trvání smlouvy, totožný s tím, jenž byl připojen k jejímu výše uvedenému dopisu č. 502668 ze dne 14. prosince 2000. Z tohoto dokumentu vyplývá, že podle Komise byla GEF zaplacena navíc částka 273 516 eur, odpovídající celkové výši výdajů zaplacených Komisí GEF po odečtení výše výdajů schválených Komisí (tedy 396 000 – 122 484). 54 Dopisem ze dne 2. února 2001 Komise informovala poradce GEF jednak o zahájení šetření Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) týkajícího se FIWG a jednak o skutečnosti, že s ní bude dohodnuto setkání za účelem přezkoumání a projednání otázek vyplývajících ze závěrečných auditorských zpráv, vypracovaných generálním ředitelstvím (GŘ) pro informační společnost, jakož i bodů vznesených v jejím dopise ze dne 21. prosince 2000, uvedeném v bodě 47 výše, v rozsahu, v němž budou relevantní pro šetření Komise. 55 V odpověď na dva výše uvedené dopisy Komise ze dne 24. ledna a 2. února 2001 GEF informovala Komisi dvěma dopisy ze dne 21. února 2001 zaslanými p. Lefebvremu z GŘ pro informační společnost a p. Brünerovi z OLAF o svém nesouhlasu s konečným konsolidovaným výkazem výdajů, jelikož je založen na výsledcích auditorských zpráv již dříve zpochybněných. GEF rovněž zopakovala svou žádost ze dne 21. prosince 2000 o setkání se zástupci Komise. 56 Dopisem ze dne 12. března 2001 Komise sdělila GEF, že se držela výsledků auditorské zprávy, takže jakákoliv další stížnost má být adresována přímo auditorské službě. 57 Dopisem ze dne 19. března 2001 GEF potvrdila pí. De Graef, že má informovat auditorskou službu o tom, že probíhá jednání, pokud jde o dotčenou smlouvu. 58 Dne 11. července 2001 Komise zaslala GEF oznámení o dluhu, kterým vyžadovala vrácení částky 273 516 eur. 59 Dopisem ze dne 25. července 2001 adresovaným p.

cs

caselaw

EU

Lefebvremu GEF toto oznámení Komise o dluhu formálně zpochybnila z toho důvodu, že s Komisí nebyla nalezena konečná shoda, pokud jde o závěrečnou auditorskou zprávu k projektu. Mimoto požádala Komisi o přerušení řízení o vrácení až do konání jednání s jejími oprávněnými zástupci. 60 Dopisem ze dne 26. července 2001 zaslaným pí. De Graef poradceGEF potvrdil stanovisko, jenž zaujal jeho klient, a připomněl jeho zjevný nesouhlas s auditorskými zprávami v jeho dřívější korespondenci (zejména v dopisech zaslaných Komisi dne 14. listopadu a 21. listopadu 2000), jakož i skutečnost, že v rozporu s tím, co Komise tvrdila ve svém dopise z 2. února 2001, GEF neobdržela žádnou výzvu k účasti na jednání o určitých jí vznesených bodech. 61 Dopisem ze dne 9. srpna 2001 poradce GEF informoval Komisi, že vzhledem k tomu, že nedodržela svůj formální slib uspořádat setkání za účelem nalezení vzájemně uspokojivého řešení ohledně účtů za projekt, jeho klient podá na základě rozhodčí doložky stanovené ve smlouvě žalobu k Soudu. Řízení 62 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 13. února 2002 GEF podala tuto žalobu. 63 Ve své žalobní odpovědi došlé kanceláři Soudního dvora dne 13. května 2002 Komise podala vzájemnou žalobu. 64 V rámci organizačních procesních opatření upravených v čl. 64 odst. 3 písm. a) a d) jednacího řádu Soudu a na základě zprávy soudce zpravodaje, se Soud (první senát) při svém zasedání senátu konaném dne 11. listopadu 2003 rozhodl položit účastníkům řízení některé písemné otázky a požádat je o předložení některých dokumentů. Účastníci řízení odpověděli na otázky a předložili požadované dokumenty ve stanovených lhůtách. 65 V souladu s čl. 14 odst. 1 a 3 a čl. 51 odst. 1 jednacího řádu se první senát rozhodl navrhnout Soudu zasedajícímu v plénu postoupení projednávané věci senátu složenému z pěti soudců. 66 Dopisem ze dne 4. prosince 2003 byli účastníci řízení v souladu s čl. 51 odst. 1 jednacího řádu vyzváni k předložení svých připomínek k uvedenému postoupení do 9. prosince 2003. 67 Dopisy ze dne 8. a 9. prosince 2003 Komise a GEF sdělily Soudu, že nemají k postoupení projednávané věci prvnímu rozšířenému senátu připomínky. 68 Rozhodnutím Soudu zasedajícího v plénu ze dne 10. prosince 2003 byla na návrh prvního senátu projednávaná věc postoupena prvnímu rozšířenému senátu. 69 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty při jednání konaném dne 30. března 2004. Návrhy účastníků řízení 70 Žalobkyně navrhuje, aby Soud: – prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou; – uložil Komisi zaplatit jí částku 40 693 eur; – určil, že žaloba Komise směřující k vrácení částky 273 516 eur je neopodstatněná a následně uložil Komisi vystavit dobropis na částku 273 516 eur; – zamítl vzájemnou žalobu Komise jako neopodstatněnou; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 71 Komise navrhuje, aby Soud: – zamítl žalobu jako neopodstatněnou; – uložil žalobkyni zaplatit jí částku 273 516 eur, zvýšenou o úroky z prodlení ve výši 7 % p. a. od 1. září 2001; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. K pravomoci Soudu 72 Je třeba připomenout, že na základě článku 113 jednacího řádu může Soud kdykoli bez návrhu rozhodnout o nepřípustnosti z důvodu nedostatku podmínek řízení. Vzhledem k tomu, že pravomoc Soudu je podmínkou řízení, může ji Soud zkoumat bez návrhu (rozsudek Soudu ze dne 17. června 1998, Svenska Journalistförbundet v. Rada, T‐174/95, Recueil, s. II‐2289, body 79 a 80). 73 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že pravomoc Soudu projednat žalobu na základě rozhodčí doložky ke dni podání projednávané žaloby na základě článku 238 ES a ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. c) rozhodnutí Rady 88/591/ESUO, EHS, Euratom ze dne 24. října 1988 o zřízení Soudu prvního stupně Evropských společenství (Úř. věst. L 319, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 181), ve znění rozhodnutí Rady 93/350/ESUO, EHS, Euratom ze dne 8. června 1993 (Úř. věst. L 144, s. 21; Zvl. vyd. 01/01, s. 244), znamená nezbytně i pravomoc projednat vzájemnou žalobu podanou orgánem Společenství v rámci téže žaloby, která je odvozena od smluvního vztahu nebo skutečnosti, na nichž je založena hlavní žaloba,nebo má přímý vztah k povinnostem, jež z nich vyplývají (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 18. prosince 1986, Komise v. Zoubek, 426/85, Recueil, s. 4057, bod 11, a ze dne 10. dubna 2003, Parlament v. SERS a Ville de Strasbourg, C‐167/99, Recueil, s. I‐3269, body 95 až 104; usnesení Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2003, Komise v. Lior a další, C‐280/03, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, body 8 a 9, a rozsudek Soudu ze dne 16. května 2001, Toditec v. Komise, T‐68/99, Recueil, s. II‐1443). 74 Z toho vyplývá, že Soud má pravomoc rozhodnout o vzájemné žalobě Komise. K věci samé A – K návrhu žalobkyně směřujícímu jednak k zaplacení částky 40 693 eur, a jednak k vystavení dobropisu na částku 273 516 eur 75 GEF uplatňuje, že podle smlouvy má nárok na úhradu částky 436 693 eur odpovídající součtu částek schválených Komisí v rámci prvních tří výkazů výdajů GEF, a sice 101 432 eur za první, 103 228 eur za druhý a 96 214 eur za třetí, jakož i částky 135 819 eur uplatněné v jejím čtvrtém výkaze výdajů. Upřesňuje, že jelikož jí Komise již zaplatila 396 000 eur, její návrh na zaplacení je omezen na 40 693 eur (436 693 – 396 000 eur). 76 Na podporu svého návrhu GEF vznáší v podstatě čtyři žalobní důvody, vycházející zaprvé z porušení smlouvy Komisí, zadruhé z porušení zásady ochrany legitimního očekávání, zatřetí z porušení zásady dodržování práv obhajoby a začtvrté z porušení zásady plnění smluvních povinností v dobré vířea zásady řádné správy. V tomto ohledu je namístě konstatovat, že tento poslední žalobní důvod v rozsahu, v němž se týká údajného porušení plnění smlouvy v dobré vířea zásady řádné správy ze strany Komise, musí být přezkoumán na druhém místě. 1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení smlouvy a) Argumenty účastníků řízení 77 GEF v první řadě tvrdí, že její návrh na zaplacení částky 40 693 eur, dosud jí dlužné z titulu výdajů vynaložených v rámci smlouvy, je založen jednak na porušení povinností, jež pro Komisi vyplývají ze smlouvy a z čl. 1134 prvního pododstavce belgického občanského zákoníku, podle nějž „[d]ohody uzavřené v souladu s právními předpisy nahrazují vůči těm, již je uzavřeli, zákon“. Komise totiž tím, že svévolně a jednostranně změnila svůj postoj, pokud jde o schválení výdajů předložených a prokázaných GEF, nesplnila své smluvní povinnosti. GEF přitom splnila smlouvu správně, což potvrzuje závěrečná zpráva o technickém hodnocení, jež jasně uvádí, že zdroje na projekt byly řádně použity a dává práci vykonané GEF „zelenou“ (konečné schválení výsledků). 78 Kromě toho GEF ve svém návrhu tvrdí, že Komisi se nepodařilo prokázat, podle čl. 1235 prvního pododstavce belgického občanského zákoníku, že částka 273 516 eur, jejíž vrácení požadovala v návaznosti na změnu svého postoje, byla zaplacena „omylem“. Podle GEF nebyla žádná platba provedena omylem. Ve své replice GEF toto stanovisko založené na špatném překladu výše uvedeného čl. 1235 prvního pododstavce upravuje. Podle tohoto článku totiž „předpokladem jakékoliv platby je dluh: co bylo zaplaceno, aniž bylo dlužno, musí být vráceno“. Komisi se nepodařilo prokázat, že požadovaná částka byla zaplacena „aniž byla dlužna“. GEF má za to, že platba dlužná byla a že v případě pochybností bylo věcí Komise prokázat, že ji provedla omylem, k čemuž v tomto případě nedošlo. 79 Dále v rozporu s postojem Komise a jak již GEF uplatnila v dopise p. Pirenneho ze dne 31. ledna 2000, smlouva není smlouvou o dotaci a neobsahuje žádnou zmínku o jakékoliv formě dotace v rámci evropského programu pomoci. Komise to ostatně uznala ve svém dopise ze dne 20. března 2000, v němž vyjádřila svůj souhlas s nahrazením slov „Subsidies for EC 26 069“ a „Turnover minus subventions“, použitých na straně 3 návrhu auditorské zprávy, termíny „Of which EC contract 26 069“ a „Turnover minus EC contribution“. 80 Konečně, pokud se jedná konkrétně o odůvodnění výdajů předložených Komisi, GEF uvádí připomínky k výdajům na „zaměstnance“, včetně odměny p. Goldfingera, jakož i některým výdajům týkajícím se položek „cestovní a pobytové náklady“ a „ostatní náklady“. 81 Co se týče výdajů na zaměstnance, GEF úvodem upozorňuje, že se jedná o hlavní sporný bod mezi smluvními stranami, jenž vyšel najevo na základězávěrečné auditorské zprávy, podle níž bylo uplatněno navíc 9 859 odpracovaných hodin. 82 V tomto ohledu GEF uplatňuje zaprvé, že Komise i ona sama podcenila nárůst objemu práce vyvolaný rychlostí změn, ke kterým došlo v oblasti elektronických finančních transakcí a finančních transakcí prostřednictvím internetu, změn, jež vyžadovaly neustálé přizpůsobování rozsahu úkolů a jež nebyly předvídatelné v době podpisu smlouvy. 83 GEF tak na základě této skutečnosti v souladu s podrobnými pokyny poskytnutými Komisí po podpisu smlouvy, oprávněně uplatnila vyšší počet odpracovaných hodin a podstatně upravila hodinové tarify ve srovnání s původními odhady. Tyto nové tarify, jež byly základem výkazů výdajů vyhotovených za první tři období smlouvy, byly Komisi oznámeny v březnu 1998 prostřednictvím jí schváleného finančního dotazníku. 84 Podle GEF tedy Komise, která pozorně sledovala dokončené práce, stanovené k provedení úkolů v rámci projektu a jež byla v každém výkaze výdajů informována podrobným přehledem o čase, který zaměstnanci GEF projektu věnovali, věděla o skutečnosti, že počínaje prvním výkazem výdajů předloženým v březnu 1998 bude původně odhadovaný počet odpracovaných hodin překročen a že počínaje druhým výkazem výdajů předloženým v říjnu 1998, byl tento počet hodin skutečně překročen. Mimoto po celou dobu trvání projektu Komise nikdy neměla negativní připomínky k času, jenž mu byl věnován, a tarifům použitým GEF k výpočtu nákladů na zaměstnance. Naopak všichni dotyční úředníci Komise vyjadřovali pozitivní mínění o postupu projektu a podporovali způsob, jímž jej GEF uskutečňovala. To dokazuje schválení většího počtu odpracovaných hodin věnovaných projektu a tarifů použitých GEF ze strany Komise a objasňuje, proč jí Komise proplatila její výkazy výdajů. Tvrzení obsažené ve zprávě o druhém technickém hodnocení, podle nějž Komise neschválila dodatečný čas věnovaný projektu ze strany GEF, je tedy nesprávné. 85 Krom toho překročení odhadovaného počtu odpracovaných hodin neznamená změnu smlouvy, jelikož, na rozdíl od dohodnutého stropu 440 000 eur, nejde o podstatnou náležitost smlouvy. V tomto smyslu GEF jednak zdůrazňuje, že tvrzení Komise v závěrečné auditorské zprávě, podle nějž je počet pracovních dní stanovený smlouvou na projekt 447, respektive 3 576 hodin, představuje pouze odhad, a ne maximální výši dní a hodin práce. 86 Kromě toho, pokud jde o tvrzení obsažené ve zprávě o druhém technickém hodnocení, podle nějž byl počet odpracovaných hodin věnovaných projektu původně považován za maximum, jež může být překročeno pouze po písemném schválení Komise, GEF uplatňuje, že v době, kdy byla smlouva vyhotovena, nebylo možné objektivním a přesným způsobem vymezit počet hodin práce, jež bude nezbytný ke splnění smlouvy. To vysvětluje skutečnost, že se strany dohodly na stanovení částky 440 000 eur určené k rozdělení mezi různé úkoly a kategorie nákladů jako maxima povolených nákladů bez jakékoliv zmínky o předem určeném počtu odpracovaných hodin jakožto základu této maximální částky. Žádné ustanovení smlouvy nestanoví, že odhadovaná výše odpracovaných hodin nemůže být překročena ani že taková možnost vyžaduje změnu smlouvy, jako by tomu bylo v případě, pokud by GEF požadovala příspěvek převyšující 440 000 eur. Z toho dovozuje, že jediným kritériem uhrazení výdajů na zaměstnance nebyl původní odhad, ale to, aby celkové výdaje byly přijatelné a nepřekročily částku 440 000 eur. 87 Zadruhé, pokud jde o uplatňování odpracovaných hodin věnovaných projektu a vynaložených nákladů, GEF má za to, že Komise v návrhu auditorské zprávy a v návrhu závěrečné auditorské zprávy neprávem shledala, že počet odpracovaných hodin byl nadhodnocen z důvodu neexistence záznamů pracovní doby a evidence docházky. 88 GEF v první řadě tvrdí, že vyplnila veškeré požadované formuláře a dodržela veškeré použitelné právní předpisy, obzvláště veškeré požadavky sociálního sekretariátu Securex, ustanovení belgického zákona o sociálním zabezpečení, jakož i účetní zásady na základě čl. 15 odst. 1 všeobecných podmínek, tedy ustanovení, které bylo podle návrhu auditorské zprávy plně dodrženo. 89 GEF totiž vyplnila a zaslala Komisi finanční dotazník týkající se rozpočtovaných nákladů a každý výkaz výdajů zaslaný Komisi obsahoval v příloze podrobné vyúčtování výdajů na zaměstnance, včetně počtu odpracovaných hodin a jednotného tarifu. Na konci období pokrytého smlouvou GEF připravila souhrnný výkaz výdajůza celé toto období a zaslala Komisi aktualizovaný finanční dotazník. GEF mimoto vedla dokumenty týkající se času věnovaného projektu každým ze svých zaměstnanců. Pro tyto účely používala a dosud používá dokumenty sociálního sekretariátu Securex. Kromě těchto dokumentů GEF vyhotovila rovněž dodatečnou evidenci docházky s odpracovanými hodinami za den pro každou profesní kategorii, jež se podílela na projektu, u níž jí Komise ve svém dopise ze dne 20. března 2000 potvrdila, že nebyl stanoven žádný zvláštní vzor. 90 Kromě toho uvádí, že v červnu 1999 byly již dokumenty týkající se odpracovaných hodin, vyplněné v souladu s pravidly stanovenými sociálním sekretariátem Securex, jakož i dodatečná evidence docházky vyhotovená p. Goldfingerem předloženy auditorům, ale že ti je odmítli převzít, což bylo důvodem k tomu, že je GEF dne 14. listopadu 2000 oznámila Komisi. Rovněž upřesňuje, že tyto dokumenty byly předmětem dopisu p. Pirenneho ze dne 31. ledna 2000. GEF uvádí, že může předložit Soudu důkazy všech uvedených nákladů, včetně opisů veškeré evidence docházky a nákupních faktur. 91 Dále uvádí, že čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec všeobecných podmínek nestanoví, že každý zaměstnanec musí vyhotovovat svou vlastní evidenci docházky. GEF tvrdí, že v projednávaném případě byly dokumenty týkající se zaznamenávání pracovní doby a evidence docházky vyhotovovány vedoucím projektu a že z tohoto důvodu jím byly rovněž ověřovány, jak to vyžaduje smlouva. Komise navíc to, že GEF jednala v souladu se smlouvou, výslovně potvrdila ve svých dopisech o schválení výdajů vztahujících se k výkazům výdajů předloženým GEF, v nichž potvrdila, že tyto „uplatněné (nebo námi upravené) výdaje byly ověřeny a shledány v souladu s pravidelnou zprávou o postupu a se smlouvou (viz příloha II část D) s výhradou ověření úpravy po novém výpočtu nebo auditu a schválení mzdových tarifů“. Podle GEF výslovný odkaz na část D všeobecných podmínek, kterou je formulář pro vyplnění výdajů na zaměstnance, ukazuje, že GEF dodržela instrukce Komise, pokud jde o způsob uplatňování výdajů. 92 Konečně v případě, kdy by Soud měl za to, že ustanovení smlouvy, konkrétně čl. 13 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 všeobecných podmínek, nejsou dostatečně jasná, bylo by na základě článku 1162 belgického občanského zákoníku, jenž stanoví, že „[v] pochybnostech je dohoda vykládána v neprospěch toho, kdo uložil závazek, a ve prospěch toho, kdo jej přijal“, namístě dojít k závěru, že GEF jednala správně a v souladu se smlouvou. 93 Co se týče konkrétně odměny p. Goldfingera, GEF tvrdí, že Komise nevzala v úvahu skutečnost, že tato odměna byla při auditu zpochybněna, třebaže GEF na základě účtů společnosti prokázala, že jde s přihlédnutím k situaci na belgickém trhu o přijatelný výdaj. 94 Zatřetí GEF zpochybňuje postup při druhém technickém hodnocení, jakož i výsledek, ke kterému toto hodnocení došlo. 95 Co se týče postupu v rámci druhého technického hodnocení dne 24. května 2000, GEF se domnívá, že auditoři nedodrželi podmínky přezkoumání stanovené v dopise Komise ze dne 20. března 2000, vzhledem k tomu, že se nedotázali, kolik času GEF každému úkolu věnovala ani nepřistoupili k rozumnému odhadu tohoto času. Vyšli totiž pouze z celkového počtu hodin práce odhadnutého v době podpisu smlouvy podle jednotlivých úkolů a nevynaložili žádnou snahu na ověření platnosti těchto výpočtů u projektového týmu. Tento přístup však není v souladu se smlouvou, podle níž základem pro platbu Komise nejsou původně odhadované náklady, ale skutečně vynaložené, odůvodněné a přiměřené náklady. Za těchto podmínek se GEF domnívá, že jelikož byla závěrečná auditorská zpráva založena na zprávě o druhém technickém hodnocení, není její obsah správný. 96 Co se týče výsledku druhého technického hodnocení, GEF zdůrazňuje, že není rozumné, aby počet odpracovaných hodin věnovaných projektu uznaný Komisí byl nižší než původní odhad. GEF totiž prokázala, že vydala zdroje uplatněné ve svých výkazech výdajů, a Komise to uznala nejen v závěrečné zprávě o technickém hodnocení, ale rovněž v návrhu auditorské zprávy, tedy zprávách, jež potvrdily správnost účtů GEF. GEF v tomto ohledu uvádí, že v závěrečné zprávě o technickém hodnocení, citované v návrhu auditorské zprávy, Komise potvrdila, že „práce byla dokončena a zdroje byly využity“, a došla k závěru o „obecně dobrém využití zdrojů“. 97 Začtvrté GEF tvrdí, že Komise neprávem nevzala při vypracovávání závěrečné auditorské zprávy v úvahu připomínky formulované p. Pirennem v jeho dopise ze dne 31. ledna 2000 ohledně návrhu auditorské zprávy. 98 GEF tak jednak uvádí zejména tvrzení obsažené v závěrečné auditorské zprávě opakující tvrzení z návrhu této zprávy, podle nějž 202 hodiny uplatňované na informačního specialistu v červenci a v říjnu 1997 nebyly odůvodněny, protože tato osoba začala pro GEF pracovat až dne 3. listopadu 1997. Pan Pirenne přitom ve svém dopise ze dne 31. ledna 2000 zmínil, že v červenci, říjnu a listopadu 1997 byly činnosti informačního specialisty vykonávány postupně třemi osobami. GEF v tomto ohledu krom toho uvádí, že smlouva neobsahuje žádné ustanovení, jež by bránilo využití několika osob k provedení určitého úkolu, a dodává, že v projednávaném případě byly všechny osoby, jež pracovaly jako informační specialisté, pro výkon těchto činností kvalifikovány. 99 GEF se kromě toho odvolává na analýzu vztahu mezi svým obratem a svými výdaje na zaměstnance, jakož i na zjištění, že výdaje na zaměstnance, jež byly fakturovány, byly značně nadhodnoceny, obsažené v návrhu auditorské zprávy a zopakované v závěrečné auditorské zprávě. V tomto ohledu p. Pirenne ve svém dopise z 31. ledna 2000 jasně uvedl, že auditoři nepředložili správně jím poskytnuté připomínky a čísla, zejména tím, že nevzali v úvahu skutečnost, že projekt pokrývající po sobě jdoucí účetní období předpokládá rozložení výdajů a příjmů na celou dobu trvání projektu. Finanční rok GEF tak běží od 1. října do 30. září, zatímco výdaje byly zaznamenávány podle metody Komise, která stanoví začátek finančního roku na červenec. I kdyby tato informace nebyla jasná v okamžiku, kdy GEF předložila své účty, poskytla následně upřesnění ve svém dopise ze dne 31. ledna 2000 a při vypracovávání závěrečné auditorské zprávy k tomu mělo být přihlédnuto. 100 GEF konečně zkoumá ostatní výdaje zamítnuté auditory, týkající se položek „cestovní a pobytové náklady“ a „ostatní náklady“. GEF uplatňuje, že zamítnutí výdajů týkajících se těchto dvou položek v návrhu auditorské zprávy v závěrečné auditorské zprávě, jakož i v dopise o schválení výdajů za čtvrté období není správné, neboť veškeré náklady doložila a odůvodnila. Kromě toho Komisi vytýká, že nevzala v úvahu připomínky p. Pirenneho obsažené v jeho dopise ze dne 31. ledna 2000. GEF navrhuje, že v rámci probíhajícího řízení znovu všechny tyto náklady prokáže. 101 Co se týče konkrétně částky 3 145,05 eur zaplacené za studii Datamonitor, GEF uplatňuje, že se jedná o výdaj vynaložený v rámci dokumentace projektu, který auditoři nesprávně kvalifikovali jako prvek technické pomoci. Vynaložení tohoto výdaje tedy nemuselo být předmětem předchozího schválení Komisí na základě čl. 13 odst. 3 všeobecných podmínek. GEF krom toho tvrdí, že studii a příslušnou fakturu dala k dispozici auditorům, kteří však odmítli svůj omyl opravit. 102 Pokud jde o položku „ostatní náklady“ a konkrétně o uplatnění výdajů ve výši 1 790,31 eur doložené fakturami a týkající se koupě drobných předmětů v knihkupectvích GEF uplatňuje, že náleží k části nahraditelných nákladů, určené na dokumentaci, a to do výše 11 056 eur a že tato dokumentace byla nezbytná ke splnění úkolů stanovených v rámci projektu. 103 Komise popírá opodstatněnost tohoto žalobního důvodu, uplatňujíc, že neporušila povinnosti, které pro ni vyplývají ze smlouvy. b) Závěry Soudu Úvodní poznámky 104 V první řadě je třeba připomenout, že ve smlouvě se GEF zavázala provést projekt vymezený v technické příloze. Tento projekt spočíval v poskytování pomoci FIWG, což znamenalo provedení šesti rozdílných úkolů, přičemž pro každý byl vymezen seznam různých plnění, jež mají být uskutečněna. 105 Je rovněž třeba připomenout, že podle článku 6 rozhodnutí 94/763 smlouva upřesňuje zejména ustanovení o správním, finančním a technickém dozoru projektu. 106 GEF tak byla mimo jiné povinna předložit Komisi v souladu s článkem 6 smlouvy a článkem 9 všeobecných podmínek čtyři pravidelné zprávy o postupu prací, a to každých šest měsíců od data počátku smlouvy. To mělo umožnit Komisi zhodnotit pokrok a spolupráci dosažené v rámci projektu nebo kteréhokoliv úkolu týkajícího se projektu. GEF měla rovněž předložit závěrečnou zprávu ohledně práce, cílů, výsledků a závěrů projektu. Konečně podle článků 4 a 5 smlouvy měla GEF Komisi každých šest měsíců od data počátku smlouvy předložit čtyři výkazy výdajů odpovídající týmž obdobím, která pokrývají čtyři výše uvedené zprávy, aby Komise mohla provést dílčí, k nim příslušné splátky. 107 Krom toho smlouva stanovila podmínky, ze kterých mají být uhrazeny jednotlivé kategorie nákladů vynaložených GEF. 108 S přihlédnutím k těmto skutečnostem, jakož i k odpovědi předložené GEF na otázky položené v této věci Soudem při jednání, je třeba konstatovat, že žalobkyně neprokázala, jaký vliv na řešení sporu by mohla mít otázka, zda smlouva musí být považována za smlouvu o dotaci. V důsledku toho musí být otázka, v jakém rozsahu účastníci řízení splnili své smluvní povinnosti, zkoumána pouze ve světle ustanovení smlouvy (viz v tomto smyslu rozsudek Toditec v. Komise, bod 73 výše, bod 77). 109 Dále je namístě přezkoumat ustanovení smlouvy týkající se jednotlivých kategorií výdajů, jež mohou být vynaloženy na základě uskutečňování projektu, jakož i podmínek úhrady těchto výdajů. 110 Co se týče kategorií výdajů, jež mohou být vynaloženy na uskutečnění projektu, stanovených v článku 13 všeobecných podmínek, tedy výdajů na zaměstnance, nákladů na síť, ostatních nákladů, zvláštních významných nákladů a všeobecných nákladů, článek 12 všeobecných podmínek ve svém odstavci 1 stanoví, že nahraditelné náklady jsou skutečné náklady, jež jsou pro projekt nezbytné, jež mohou být prokázány a jež vznikly během doby trvání projektu. Totéž ustanovení stanoví ve svém odstavci 2, že náklady odhadované na práci podle kategorií jsou pouze orientační a že je možný přesun odhadovaného rozpočtu mezi kategoriemi, za podmínky, že nebude podstatně dotčen účel projektu. 111 Článek 13 odst. 1 druhý pododstavec všeobecných podmínek stanoví, že požadavek, podle nějž všechny uplatňované odpracované hodiny zaměstnanců musí být zaznamenány a ověřeny, bude splněn přinejmenším prostřednictvím zaznamenávání pracovní doby ověřeným alespoň jednou za měsíc vedoucím projektu nebo řádně pověřeným vedoucím pracovníkem podniku. Článek 15 odst. 1 všeobecných podmínek mimoto upřesňuje, že smluvní partner musí vést, pravidelně a v souladu s právními předpisy státu, v němž má sídlo, řádné účetnictví a odpovídající dokumentaci k odůvodnění nákladů a zaznamenaných hodin, které musí být dány k dispozici auditorům. 112 Z toho vyplývá, že je věcí GEF prokázat, že náklady uplatněné v jednotlivých výkazech výdajů, jež předložila Komisi, byly skutečně nezbytné a vznikly při provádění projektu během doby jeho trvání. Rovněž z toho vyplývá, že při předložení tohoto důkazu musí GEF splnit požadavky uvedené v čl. 13 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 všeobecných podmínek a mít ověřený záznam odpracovaných hodin, jakož i účetnictví v souladu s platnými právními předpisy v Belgii. 113 S přihlédnutím k těmto úvahám nemůže být argumentace opírající se o čl. 1235 první pododstavec belgického občanského zákoníku uplatňovaná GEF na podporu svého návrhu směřujícího k tomu, aby bylo Komisi uloženo vystavit dobropis na částku 273 516 eur, přijata. Tato argumentace totiž přenáší na Komisi důkazní břemeno ohledně toho, že platba částky 273 516 eur GEF, jejíž vrácení bylo požadováno oznámením o dluhu vydaným Komisí dne 11. července 2001, byla provedena, aniž byla dlužna. 114 Tato posledně uvedená žádost Komise o vrácení je nicméně založena na čl. 16 odst. 3 všeobecných podmínek, jež stanoví, že pokud bude celkový dlužný příspěvek na projekt, včetně výsledku vyplývajícího z auditu, nižší než platby provedené na základě projektu, musí smluvní partner vrátit rozdíl neprodleně Komisi. Zjištění, že součet provedených plateb je vyšší než celkový dlužný finanční příspěvek na projekt, spočívá na prokázání výdajů vzniklých při uskutečňování projektu, které je podle smlouvy věcí GEF, a nikoliv Komise. 115 Z toho vyplývá, že návrh směřující k tomu, aby bylo Komisi uloženo vystavit dobropis na částku 273 516 eur, který má zrušit oznámení o dluhu, vydané posledně uvedenou dne 11. července 2001, je spojen s návrhem směřujícím k dosažení úhrady částky 40 693 eur v tom smyslu, že oba dva návrhy jsou založeny na údajném dodržení smluvních povinností ze strany GEF. Kdyby GEF prokázala, že dodržela své smluvní povinnosti, nutně by z toho vyplývalo, že GEF má nárok na zaplacení částky 40 693 eur a že oznámení Komise o dluhu ve výši 273 516 eur již nemá žádný základ. 116 Za těchto podmínek je třeba přezkoumat opodstatněnost

cs

caselaw

EU

návrhu GEF pro každou z kategorií výdajů, jejichž úhradu požaduje a o nichž tvrdí, že je prokázala, tedy výdajů na „zaměstnance“, včetně odměny p. Goldfingera, a některých výdajů týkajících se položek „cestovní a pobytové náklady“ a „ostatní náklady“. K výdajům na „zaměstnance“ 117 Jednotlivé argumenty uváděné GEF ohledně výdajů na zaměstnance vyvolávají v podstatě tři otázky: zaprvé otázku, zda Komise schválila překročení odhadovaného počtu odpacovaných hodin, jakož i úpravu mzdového tarifu použitého pro výpočet nákladů na zaměstnance původně stanovených ve smlouvě, zadruhé otázku, zda GEF v souladu s ustanoveními smlouvy prokázala odpracované hodiny, o nichž tvrdí, že je věnovala uskutečnění projektu, a zatřetí otázku, zda se auditoři dopustili nepřesností při svých zjištěních týkajících se odpracovaných hodin a výdajů na zaměstnance obsažených ve zprávě o druhém technickém hodnocení a v závěrečné auditorské zprávě. – Ke schválení zvýšení odpracovaných hodin a úpravy mzdového tarifu, původně stanovených ve smlouvě, Komisí 118 Zaprvé je třeba určit, zda schválení výkazů výdajů předložených GEF Komisí a platba dílčích splátek z tohoto titulu znamená schválení překročení odpracovaných hodin a úpravy mzdových tarifů původně odhadnutých ve smlouvě. 119 V tomto ohledu je namístě konstatovat, že, co se týče příspěvku Komise, smlouva ve svém čl. 3 odst. 1 a 2 stanoví, že příspěvek Komise bude ve výši 100 % nahraditelných nákladů na projekt až do výše 440 000 ECU, tedy částky, která představuje celkové odhadované náklady na projekt. 120 Podle článku 4 smlouvy, která stanoví platební kalendář Komise, bude příspěvek Komise zaplacen nejprve zálohou ve výši 165 000 eur a dále dílčími splátkami provedenými vždy do dvou měsíců po schválení jednotlivých pravidelných zpráv o postupu prací a příslušných výkazů výdajů. Konečně zůstatek celkového dlužného příspěvku bude zaplacen do dvou měsíců po schválení poslední zprávy, dokumentu nebo jiného plnění v rámci projektu uvedeného v technické příloze a výkazu výdajů za poslední období uvedeného v čl. 5 odst. 2 smlouvy. 121 Článek 16 odst. 2 všeobecných podmínek stanoví, že s výhradou článku 17 týkajícího se auditu, budou veškeré platby považovány za zálohy až do schválení dalších plnění v rámci projektu nebo, při jejich neexistenci, až do schválení závěrečné zprávy. Odstavec 3 téhož článku kromě toho stanoví, že pokud bude celkový splatný příspěvek na projekt, včetně výsledku vyplývajícího z auditu, nižší než provedené platby, musí smluvní partner vrátit rozdíl neprodleně Komisi. 122 Z veškerých těchto ustanovení vyplývá, že veškeré platby provedené Komisí, jako zálohy nebo dílčí splátky, musí být až do splnění určitých výše uvedených podmínek pokládány za prozatímní platby. 123 V souladu s články 16 a 17 všeobecných podmínek jsou totiž veškeré tyto platby prováděny Komisí s výhradou ověření, a nemohou tedy předtím, než k takovému ověření došlo nebo než uplynula lhůta k tomuto účelu stanovená, představovat konečné vypořádání výkazu výdajů. Dopisy o schválení výkazů výdajů, zaslané Komisí GEF dne 19. března 1998, 14. prosince 1998, 27. července 1999 a 14. prosince 2000, ostatně výslovně uvádějí, že „[u]planěné (nebo námi upravené) výdaje byly ověřeny a shledány v souladu s pravidelnou zprávou o postupu a se smlouvou (viz příloha II část D), s výhradou ověření, úpravy po novém výpočtu nebo auditu a schválení mzdových tarifů“. 124 V důsledku toho, i kdyby Komise, jak to tvrdí GEF, pozorně a podrobně sledovala postup projektu, vyjadřovala o něm pozitivní mínění a neměla negativní připomínky k uplatněným výdajům a použitým mzdovým tarifům, skutečnost, že Komise vzala po určitých úpravách z důvodu zamítnutí některých výdajů na vědomí výkazy výdajů, které jí GEF předložila, a vyplatila jí z tohoto titulu určité částky, neznamená schválení vyššího počtu odpracovaných hodin nebo změny použitých mzdových tarifů. Audit provedený Komisí totiž směřoval právě ke stanovení uznatelnosti požadovaných nákladů v souladu s ustanoveními smlouvy. Výkazy výdajů tedy mohly být považovány za schválené Komisí až po finančním auditu. 125 Zadruhé je třeba přezkoumat, za jakých podmínek mohlo dojít ke změně odpracovaných hodin původně odhadnutých ve smlouvě, která byla podle GEF nezbytná v důsledku vývoje prostředí, v němž se projekt uskutečňoval. 126 V tomto ohledu je třeba rovnou uvést, že co se týče použitých mzdových tarifů, GEF v odpovědi na otázku Soudu při jednání vysvětlila, že odkaz na tyto tarify v rámci projednávaného sporu vyplývá ze souběžného přizpůsobení počtu hodin a z kombinace těchto dvou prvků v celkové výši nákladů vynaložených na uskutečnění projektu. Nicméně ze spisu vyplývá, že GEF neuplatnila žádnou výtku vůči úpravě použitých uvedených mzdových tarifů ani nezpochybnila výši tarifů přijatých Komisí v rámci auditu. 127 Analýza Soudu se tedy bude týkat pouze počtu odpracovaných hodin věnovaných projektu. 128 K této otázce je namístě konstatovat, že technická příloha ve své verzi uvedené v příloze 3 k odpovědím GEF na otázky Soudu obsahuje ve svém bodě 3.7 tabulku nazvanou „Human Resources Requirements per Task (in man/days)“ (dále jen „Tabulka 1“), z níž vyplývá, že počet pracovních dní stanovený smlouvou k provedení šesti úkolů popsaných v technické příloze je 447, což se rovná 3 576 hodinám práce (447 pracovních dní x 8 hodin = 3 576 hodin) a 894 hodinám práce za pololetí (3 576 hodin práce : 4 pololetí = 894 hodin za pololetí). 129 Tabulka nazvaná „Cost estimates per Task (in ECU)“ (dále jen „Tabulka 2“), uvedená v témže bodě 3.7, obsahuje odhad nákladů na každý z šesti úkolů podle kategorií nákladů. 130 Tabulka nazvaná „Unit Costs Assumptions (in ECU)“ (dále jen „Tabulka 3“), která stanoví denní tarif použitelný na hodiny, jež odpracuje zejména „Project manager“ (1 050), „Senior Consultant“ (1 050), „Consultant“ (650) a „Information Specialist“ (300) a která byla převzata doverze technické přílohy připojené k žalobě, již není obsažena v technické příloze uvedené v příloze 3 k odpovědím GEF na otázky položené Soudem. GEF nicméně k příloze k těmto odpovědím připojila tabulku obsahující denní tarify velmi mírně se odlišující od výše uvedených tarifů použitelných na odpracované hodiny. 131 Krom toho tentýž bod 3.7 verze technické přílohy v příloze k odpovědím GEF na otázky Soudu obsahuje tabulku nazvanou „Total cost estimates per Task (in ECU)“ (dále jen „Tabulka 4“), která stanoví výši nákladů na každý úkol, jakož i celkové odhadované náklady na projekt, které dosahují 440 000 eur. 132 Z těchto tabulek vyplývá, že maximální částka 440 000 eur uvedená v čl. 3 odst. 1 a 2 smlouvy představuje zaokrouhlený součet odhadů počtů hodin vypočítaných v pracovních dnech, vyžadovaných k provedení každého úkolu (stanovených v Tabulce 1), vynásobených tarifem (stanoveným v Tabulce 3). Všechny tyto údaje jsou základem pro výpočet maximální částky 440 000 eur, a představují tak, stejně jako tato částka, podstatné náležitosti smlouvy. 133 Účelem technického hodnocení takového projektu, jako je dotčený projekt obsažený v technické příloze, je totiž umožnit stranám dohodnout se na odhadu celkového rozpočtu na projekt, který určí rámec, v němž Komise převezme finanční účast. V projednávané věci byl odhad tohoto rozpočtu učiněn na základě výše uvedených údajů, přičemž odhad každého z nich, mezi nimiž představuje objem práce hlavní údaj, byl odsouhlasen oběma stranami. Z tohoto důvodu tyto údaje představují objektivní kritéria pro účely posouzení nezbytnosti výdajů uplatňovaných na správné uskutečnění projektu, jejich souladu se smlouvou, jakož i veškerých jejich možných úprav. 134 Mimoto je třeba zdůraznit, že jediný případ změny odhadovaných nákladů upravený v čl. 12 odst. 2 všeobecných podmínek, jenž nespočívá v jejich zvýšení, ale pouze v určení určitých nákladů na jinou kategorii, než na kterou byly původně určeny, je přípustný, pouze pokud není účel projektu podstatně dotčen. 135 V projednávaném případě vyplývá ze spisu, zejména ze závěrečné auditorské zprávy, že GEF uplatňovala za čtyři období: 2 827, 2 878, 3 005 a 3 569 odpracovaných hodin namísto 894 hodin odhadnutých smlouvou za pololetí. 136 Je namístě domnívat se, že tak značný nárůst odpracovaných hodin nezbytných k uskutečnění projektu odhadnutých na každý úkol a na každou kategorii nákladů může stejně jako změna určení nákladů upravená v čl. 12 odst. 2 všeobecných podmínek ovlivnit rozsah a dopad projektu, jelikož množství práce věnované projektu určuje jeho charakteristické znaky. Přizpůsobení smlouvy vyvolané podstatným nárůstem objemu práce zaměstnanců věnované projektu by vyžadovalo změnu smlouvy na základě jejího článku 8, prostřednictvím písemné dohody uzavřené oprávněnými zástupci obou stran. 137 Tento závěr nemůže být vyvrácen skutečností, jíž se dovolává GEF, že její žádost by neznamenala příspěvek vyšší, než je maximální částka 440 000 eur. Jestliže tato částka 440 000 eur představuje maximální výši, jež nemá být překročena, není tedy ani minimální výší úhrady výdajů vynaložených na projekt, ani jediným kritériem umožňujícím posoudit zohlednění uplatněných výdajů na zaměstnance. Smlouva mimoto podrobuje nahraditelné výdaje určitým přesným podmínkám, včetně podmínek týkajících se důkazů, které mají být předloženy, takže Komise nemohla provést žádnou platbu na základě smlouvy pouze z toho důvodu, že její příspěvek nepřekročil maximální částku 440 000 eur. 138 Konečně z písemností ve spisu nevyplývá, že by GEF navrhla Komisi přistoupit ke změně smlouvy směřující k úpravě doby práce původně odhadované na projekt vyvolané vývojem prostředí, v němž se projekt uskutečňoval. 139 GEF tedy neprokázala nesprávnost tvrzení obsaženého v druhé zprávě o technickém hodnocení, podle nějž auditorům nebyl předložen žádný důkaz o tom, že podstatná změna doby práce původně odhadované na projekt byla schválena Komisí. – K prokázání odpracovaných hodin věnovaných projektu 140 Co se týče otázky, zda GEF předložila důkaz výdajů na zaměstnance, jenž tvrdí, že vynaložila na realizaci projektu, je třeba připomenout, že, jak je uvedeno v bodech 110 až 112 výše, prokázání nezbytnosti a efektivního využití skutečných výdajů uplatněných na uskutečnění projektu během doby jeho trvání podléhá přesným podmínkám. GEF tak musela vést záznam odpracovaných hodin ověřený alespoň jednou za měsíc vedoucím projektu nebo řádně pověřeným vedoucím pracovníkem. Mimoto musela vést účetnictví, jakož i odpovídající dokumentaci, jež musí být k dispozici pro audity, a to za účelem doložení a odůvodnění uplatněných nákladů a hodin. 141 Je tedy třeba určit, zda dokumenty, které GEF předložila pro účely auditu, splňují podmínky vyžadované smlouvou k tomu, aby byly požadovaným důkazem výdajů na zaměstnance věnovaných na projekt. 142 V tomto ohledu z písemností ve spisu vyplývá, že musí být přezkoumány tři kategorie dokumentů. První kategorie se týká účetnictví a dokumentace, kterou musí GEF vést v souladu s právními předpisy použitelnými v Belgii, jak je uvedena v čl. 15 odst. 1 všeobecných podmínek. Druhá kategorie obsahuje dokumenty uvádějící celkový počet odpracovaných hodin za měsíc u každého ze zaměstnanců vyplněné podle pravidel stanovených sociálním sekretariátem Securex, které slouží jako základ pro výplatu mezd a příspěvků na sociální zabezpečení (dále jen „evidence docházky Securex“). Třetí kategorii je tvořena dodatečnou evidencí docházky vyhotovenou p. Goldfingerem při auditu na základě pracovních smluv a agendy kanceláře, která neobsahovala záznam hodin, evidence, v níž byly uvedeny hodiny odpracované denně pro každou profesní kategorii, která pracovala na projektu (dále jen „dodatečná evidence docházky“). 143 Co se týče první kategorie dokumentů, Komise nezpochybňuje, že GEF vyplnila a zaslala Komisi dva finanční dotazníky a čtyři výkazy výdajů obsahující podrobné vyúčtování výdajů na zaměstnance, včetně počtu odpracovaných hodin a jednotného tarifu. Nezpochybňuje ani skutečnost, že GEF vedla účetnictví, jež bylo dáno k dispozici auditorům, v souladu s právními předpisy použitelnými v Belgii. Ostatně z bodu 3 jak návrhu auditorské zprávy, tak závěrečné auditorské zprávy vyplývá v rubrice „Book keeping analysis“, že auditoři zjistili, že GEF vyhotovovala každoročně účetní uzávěrku a že náklady použité na předložení výkazů výdajů byly uvedeny v účetnictví GEF. Skutečnost, že auditoři ověřili, že výkazy výdajů byly v tomto bodě v souladu s účty GEF nicméně neznamená, že GEF měla dokumentaci nezbytnou k tomu, aby v souladu se smlouvou doložila a odůvodnila náklady a hodiny uplatněné jako vztahující se k projektu. Je totiž třeba přezkoumat ostatní dvě výše uvedené kategorie dokumentů. 144 Co se týče druhé kategorie, Komise připouští, že GEF vedla evidenci docházky Securex a potvrzuje, že tato evidence byla předložena auditorům při auditu, který se konal ve dnech 18. a 21. června 1999, a poskytnuty Komisi dne 20. listopadu 2000. Nicméně, jak právem uvádí Komise, tuto evidenci docházky lze pokládat za záznam odpracovaných hodin ve smyslu čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce všeobecných podmínek, pouze pokud specifikuje, že hodiny v ní uvedené byly skutečně věnovány projektu. GEF však při jednání připustila, že tato evidence takové informace neobsahuje. 145 Zajisté, jak to uplatňuje GEF a připouští sama Komise ve svém dopise ze dne 20. března 2000, smlouva neukládá žádný zvláštní vzor pro záznam odpracovaných hodin. Nicméně z čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce a z čl. 15 odst. 1 všeobecných podmínek vyplývá, že dokumentace musí být vhodná k doložení a odůvodnění nákladů a hodin, jež byly skutečně vynaloženy na projekt. Vzhledem k tomu, že finanční příspěvek Komise podléhá podmínce, že skutečné a nezbytné náklady vynaložené smluvním partnerem se týkají výhradně projektu, vhodnost dokumentů vyžadovaných výše uvedenými ustanoveními předpokládá, aby GEF ve svém záznamu výdajů jasně stanovila, že uplatněné náklady a hodiny skutečně souvisejí s uskutečněním projektu. V důsledku toho, jak to právem uvedla Komise, tyto dokumenty musí přesně uvádět počet odpracovaných hodin, totožnost zaměstnance, jeho skutečnou mzdu a vztah mezi výdaji a úkoly, které jsou předmětem finanční účasti Komise. 146 Co se týče třetí kategorie dokumentů, GEF ve svých písemných podáních nezpochybňuje tvrzení Komise, že p. Goldfinger vyhotovil dodatečnou evidenci docházky v průběhu auditu na základě pracovních smluv a agendy kanceláře, která neobsahovala ani jména zaměstnanců, ani záznam hodin věnovaných projektu. Netvrdí ani, že tato evidence uvádí jména osob, jež na projektu pracovaly, a obsahuje podpisy. GEF mimoto připouští, že tato evidence vykazovala odchylky ve srovnání s evidencí docházky Securex, a sice celkový rozdíl kolem 120 hodin (dopis p. Pirenneho ze dne 31. ledna 2000). 147 Je nesporné, že stejně jako evidence docházky Securex, dodatečná evidence docházky by mohla být připuštěna jako důkaz času věnovaného projektu každým ze zaměstnanců GEF pouze tehdy, pokud by mohlo být prokázáno, že splňuje podmínky vyjádřené v bodě 145 výše. 148 Mimoto podle čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce všeobecných podmínek musí být dokumenty prokazující záznam uplatněných odpracovaných hodin ověřeny alespoň jednou za měsíc vedoucím projektu nebo řádně pověřeným vedoucím pracovníkem. Tento požadavek, jenž je podstatný pro splnění povinnosti vést ověřený záznam uplatněných odpracovaných hodin, znamená vyhotovování tohoto záznamu po celou dobu trvání projektu, tedy to, aby odpracované hodiny byly zaznamenávány podle toho, jak jsou úkoly vykonávány, a neslučuje se tedy s vyhotovováním dodatečné evidence docházky a posteriori. 149 S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám nelze ani evidenci docházky Securex − z důvodu neexistence výše uvedené specifikace nákladů a hodin − ani dodatečnou evidenci docházky předloženou při auditu ve dnech 18. a 21. června 1999 − na základě stejných důvodů a protože nebyla alespoň jednou za měsíc ověřena vedoucím projektu nebo řádně pověřeným vedoucím pracovníkem − považovat za splňující požadavky na důkaz, stanovené smlouvou. 150 Krom toho argument, který GEF vznesla poprvé při jednání, podle nějž byla dodatečná evidence docházky p. Goldfingerem vyhotovována, aktualizována a archivována na elektronickém nosiči dat, nelze přijmout. Taková okolnost, i kdyby byla prokázána, neumožňuje stanovit, že tato evidence splňuje podmínky vyjádřené v bodě 145 výše vzhledem k tomu, že GEF při jednání připustila, že nikdy nezamýšlela předložit důkaz ohledně data vyhotovení uvedených dokumentů. 151 GEF krom toho v průběhu druhého technického hodnocení nepředložila jiné dokumenty umožňující doložit uplatněné výdaje, takže závěry návrhu auditorské zprávy mohly být zopakovány v závěrečné auditorské zprávě. 152 Za těchto podmínek není namístě zkoumat argumentaci účastníků řízení týkající se tvrzení obsažených v závěrečné auditorské zprávě ohledně evidence docházky vyhotovené p. Goldfingerem v tom smyslu, že je nepřesná, jak pokud jde o datum začátku smlouvy, tak pokud jde o 202 hodin uplatňovaných na informačního specialistu v červenci a říjnu 1997. Vzhledem k tomu, že tuto evidenci nelze považovat za splňující požadavky na důkaz stanovené smlouvou, stává se hodnocení výše uvedených omylů bezpředmětným. 153 V důsledku toho je namístě konstatovat, že GEF nevedla evidenci docházky svých zaměstnanců ve smyslu čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce všeobecných podmínek. 154 Co se týče konkrétně odměny p. Goldfingera, je namístě v první řadě konstatovat, že GEF se omezuje na tvrzení, že Komise nevzala v úvahu stanovisko, které uvedla v dopise p. Pirenneho ze dne 31. ledna 2000, týkajícího se návrhu auditorské zprávy. Pan Pirenne v tomto dopise znovu potvrdil správnost výpočtu odměny p. Goldfingera, jakož i skutečnost, že tato odměna představuje s přihlédnutím k situaci na belgickém trhu přijatelný výdaj, což GEF uvedla již ve svém dřívějším dopise ze dne 30. července 1999. 155 Z návrhu auditorské zprávy ze dne 21. prosince 1999 dále vyplývá, že auditoři provedli nový výpočet uvedené odměny z důvodu, že zahrnovala mimořádné odměny za tři roky, aby zohlednili pouze celkovou výši mimořádných odměn za dva roky. 156 Jelikož tedy GEF nevznáší žádné výhrady vůči opravě relevantního období, neprokázala, že auditoři neprávem snížili částku, kterou obdržel p. Goldfinger z titulu těchto odměn, a to tím, že vzali v úvahu pouze odměny za období dvou let, což je doba trvání projektu. 157 Z výše uvedeného vyplývá, že GEF neprokázala ani výdaje na zaměstnance uplatňované na uskutečnění projektu, ani nesprávnost výpočtu odměny p. Goldfingera při auditu. – K údajným nepřesnostem, jichž se dopustili auditoři, pokud jde o odpracované hodiny a výdaje na zaměstnance uvedené ve zprávě o druhém technickém hodnocení a v závěrečné auditorské zprávě 158 Je namístě přezkoumat argumenty GEF týkající se otázky, zda se auditoři dopustili nepřesností týkajících se jednak postupu při druhém technickém hodnocení a výsledku ohledně odpracovaných hodin, k němuž tento postup vedl, a jednak jejich zjištění o výdajích na zaměstnance obsažených v závěrečné auditorské zprávě. 159 Co se týče druhého technického hodnocení ze dne 24. května 2000, je namístě zamítnout zaprvé argument GEF vycházející z vad postupu auditorů. Podle GEF auditoři nedodrželi podmínky pro přezkoumání uvedené v dopise Komise ze dne 20. března 2000, jelikož se GEF nedotázali na čas, který věnovala každému úkolu, ani nepřistoupili k rozumnému odhadu času věnovaného projektu. Přijatý přístup, spočívající v rozdělení původně odhadnutého celkového počtu odpracovaných hodin na jednotlivé úkoly, není v souladu se smlouvou, která nestanoví jako základ pro platbu náklady odhadované, ale náklady skutečně vynaložené a odůvodněné. 160 V tomto ohledu je namístě jednak připomenout, že Komise ve svém dopise ze dne 20. března 2000 potvrdila, že úpravy obsažené v návrhu auditorské zprávy byly založeny na odhadovaném celkovém počtu hodin, který hodnotitelé původního návrhu považovali za přiměřený k realizaci úkolů. Z důvodu silného odporu GEF proti těmto úpravám Komise v dopise ze dne 20. března 2000 navrhla, aby se konal další technický audit za účelem stanovení přesného počtu hodin, jež lze rozumně požadovat na každý z úkolů prováděných v souladu s technickou přílohou smlouvy. 161 Kromě toho, příloha I zprávy o druhém technickém hodnocení, která stanoví, že cílem tohoto hodnocení je přezkoumat čas rozumně potřebný k realizaci projektu, upřesňuje, že vzhledem k tomu, že projekt již byl předmětem jednoho technického hodnocení, důraz musí být položen, zaprvé na potvrzení či vyvrácení předchozího hodnocení, zadruhé na hodnocení souladu provedených úkolů s programem prací obsaženým v technické příloze, zatřetí na hodnocení správného provádění úkolů a začtvrté na hodnocení počtu hodin, které mohly být rozumně uplatňovány na každého zaměstnance nebo každou kategorii zaměstnanců. 162 Mimoto ze zprávy o druhém technickém hodnocení, během nějž p. Goldfinger prezentoval realizaci projektu a zodpověděl otázky položené v průběhu obou zasedání tomu věnovaných, vyplývá, že auditoři zaprvé konstatovali, že projekt, jehož technický popis vyžadoval původní rozpočet 22 měsíců práce v přepočtu na jednu osobu, si vyžádal třikrát více prostředků. Podle nich tato změna hodin potřebných k realizaci projektu nebyla ani odůvodněna jakoukoliv dokumentací, ani schválena Komisí. Zadruhé auditoři měli za to, že je obtížné přiřadit plnění v rámci projektu k dostupným dokumentům. Podle této zprávy p. Goldfinger tuto obtíž připustil a potvrdil, že uvedená plnění byla rozdělena mezi více dokumentů a že byla v průběhu času upravována, aby zohlednila velmi rychle se vyvíjející prostředí. Pan Goldfinger mimoto dodal, že některá plnění nebyla poskytnuta z důvodu nezájmu stran. 163 Zatřetí auditoři konstatovali, že na podporu těchto vysvětlení nebyl předložen žádný dokument. Krom toho nenašli žádnou relevantní informaci ohledně úrovně zdrojů věnovaných každé položce prací, neboť jediná poskytnutá informace se týkala celkových výdajů v belgických francích. Když byl p. Goldfinger vyzván k předložení informací k tomuto bodu, neposkytl žádné vysvětlení. 164 GEF tato zjištění nezpochybňuje, ale omezuje se na tvrzení, že nebyla vynaložena žádná snaha na ověření platnosti výpočtů u projektového týmu. 165 Konečně, ze zjištění učiněných v bodech 140 až 153 výše vyplývá, že GEF nevedla záznam odpracovaných hodin v souladu s čl. 13 odst. 1 druhým pododstavcem všeobecných podmínek. 166 S přihlédnutím k veškerým výše uvedeným skutečnostem je namístě v první řadě uvést, že žádné ustanovení smlouvy neukládá Komisi povinnost navrhnout realizaci dodatečného technického auditu. V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že GEF v žádném okamžiku ani před Soudem, nezpochybnila svůj souhlas, pokud jde o realizaci uvedeného auditu. 167 Dále je třeba mít za to, že, jak vyplývá ze samotných podmínek, za nichž měli hodnotitelé k tomuto auditu přistoupit, uvedených v bodě 161 výše, podle nichž tento audit spočíval v přezkoumání prvního auditu, pokud jde o čas rozumně potřebný k realizaci projektu, uvedený audit spadal do rámce smluvních povinností odsouhlasených oběma stranami. 168 I když je jistě pravda, že hodnotitelé nemohli při provádění svého úkolu dojít k výsledku odpovídajícímu přáním vyjádřeným GEF, aby byl uznán čas, který údajně věnovala každému z úkolů projektu, přesto GEF v návaznosti na tento výsledek nepožádala Komisi o provedení znaleckého posouzení. GEF také v žádném okamžiku, jak bylo uvedeno v bodě 150 výše, nezamýšlela předložit důkaz ohledně data vyhotovení dodatečné evidence docházky na elektronickém nosiči dat směřující k prokázání uplatňovaných odpracovaných hodin v souladu s požadavky stanovenými všeobecnými podmínkami. 169 Konečně GEF v odpovědi na otázku položenou Soudem při jednání nedokázala vysvětlit, jakým způsobem měli hodnotitelé dojít k rozumnému odhadu odpracovaných hodin věnovaných projektu při neexistenci jakéhokoliv důkazu v tomto smyslu. 170 Auditoři tedy právem usoudili, že pro účely kontroly výdajů uplatňovaných GEF nemohou určit počet hodin, jež mohly být rozumně vynaloženy na projekt, a přijali postup spočívající v založení schváleného počtu odpracovaných hodin na původně odhadovaném počtu hodin. Za těchto podmínek je přijatý přístup spočívající v rozdělení původně odhadovaného celkového počtu odpracovaných hodin na jednotlivé úkoly rozdělení, které je kromě toho totožné s rozdělením v technické příloze, slučitelný se smlouvou. 171 Zadruhé je namístě odmítnout argument dovolávaný GEF, podle nějž vzhledem k tomu, že Komise v závěrečné zprávě o technickém hodnocení ze dne 21. září 1999 tvrdila, že práce byla dokončena a zdroje byly dobře využity, není rozumné, aby počet odpracovaných hodin věnovaných projektu uznaný Komisí v návaznosti na druhé technické hodnocení dne 24. května 2000 byl nižší než původní odhad. 172 V první řadě je třeba uvést, že toto tvrzení musí být čteno společně s ostatními tvrzeními obsaženými v téže zprávě. Hodnotitelé tak potvrdili, že není jasné, že úsilí vynaložené při uskutečňování projektu je v souladu s původními plány. Podle hodnotitelů vedoucí projektu nepřiřadil jasně použité zdroje ke konkrétním úkolům, a tím ztížil jakýkoliv pokus o přiřazení činností obsažených v každém úkolu k odpovídajícím zdrojům. Až v návaznosti na tato tvrzení usoudili, že zdroje byly obecně dobře využity. Mimoto v závěrech a doporučeních ve zprávě dodali, že i když práce byla provedena a zdroje využity, vedoucí projektu nebyl dostatečně informován o formálních postupech při průběžném sledování vykonané práce a použitých zdrojů, což jejich práci ztížilo, jelikož museli několikrát odhadovat dopad a nákladyúkolů, které nebyly řádně zdokumentovány. 173 Tvrzení uváděné GEF se tak, zasazeno do svého kontextu, jeví jako obecné tvrzení, které není podloženo konkrétními skutečnostmi a jehož dosah je omezen zjištěním o nedostatečnosti detailů a záznamů o vykonané práci a použitých zdrojích, připisované vedoucímu projektu. 174 Dále posouzení Komise v závěrečné zprávě o technickém hodnocení, datované 21. září 1999, nepředstavuje v projednávaném případě konečné posouzení oprávněnosti výdajů vzniklých při uskutečňování projektu Komisí. K tomuto posouzení došlo v rámci auditu. 175 Konečné posouzení odpracovaných hodin nezbytných k realizaci projektu a vynaložených na ni konečně závisí na důkazu předloženém GEF ohledně příslušných výdajů. Vzhledem k tomu, že dokumenty předložené GEF však nebylo možné považovat za vhodné k tomu, aby byly důkazem vyžadovaným v tomto ohledu smlouvou, auditoři pro účely posouzení uplatněných odpracovaných hodin a schválení výdajů věnovaných na projekt použili hodnoty původně odhadované smlouvou. Tyto hodnoty nepředstavují minimální odhady, takže hodnoty schválené v návaznosti na kontrolu provedenou Komisí mohou být nižší. 176 V projednávaném případě je nesporné, že auditoři vyhotovili seznam plnění spadajících do rámce každého z úkolů projektu v souladu s technickou přílohou a došli k závěru, že výsledky týkající se druhého a třetího úkolu zmizely nebo byly neúplné.

cs

caselaw

EU

177 V návaznosti na toto přezkoumání byl počet odpracovaných hodin, původně odhadnutý v technickém popisu ve smlouvě, u těchto dvou úkolů snížen. 178 Za těchto okolností, pokud jde o druhé technické hodnocení, je namístě dojít k závěru, že vzhledem k tomu, že GEF nepředložila žádný důkaz způsobilý prokázat uplatněné odpracované hodiny, auditoři právem svou kontrolu provedli na základě technického popisu ve smlouvě a snížili počet uplatněných hodin v závislosti na neprovedených úkolech. 179 Co se týče závěrečné auditorské zprávy ze dne 28. června 2000, GEF neprávem zpochybňuje zjištění auditorů vycházející z analýzy vztahu mezi obratem a výdaji na zaměstnance obsažené v návrhu auditorské zprávy a zopakované v závěrečné auditorské zprávě, podle níž byly fakturované výdaje na zaměstnance značně nadhodnoceny. 180 Z dopisu Komise ze dne 20. března 2000 totiž vyplývá, že auditoři, ačkoliv měli za to, že v určitých případech bylo rozložení výdajů nezbytné, se omezili na ověření údajů poskytnutých GEF podle jejího účetnictví. Skutečnost, že v průběhu daňového roku 1996/97 bylo dosaženo obratu 6,5 milionů BEF při nákladech na zaměstnance 5,5 milionů BEF a že v průběhu daňového roku 1997/98 bylo dosaženo téměř stejného obratu, a sice 6,2 milionů BEF, při nákladech na zaměstnance 2,3 milionů BEF, ukazuje, že náklady na zaměstnance fakturované Komisi byly nadhodnoceny. I za předpokladu, že, jak to tvrdí GEF, předložení čísel mohlo mít vliv na přesné znázornění dotčených období, GEF to dobře věděla v okamžiku, kdy byly finanční účty vyhotoveny, a mohla je předložit jiným způsobem. Kromě toho v odpovědi na otázku položenou Soudem v této věci GEF při jednání připustila, že byla povinna předložit výše uvedená čísla s přihlédnutím k dovolávané časové proměnné. 181 Z toho vyplývá, že části žalobního důvodu týkající se nákladů na zaměstnance musí být zamítnuty. K nákladům týkajícím se položek „cestovní a pobytové náklady“ a „ostatní náklady“ 182 GEF uplatňuje, že doložila a odůvodnila veškeré tyto výdaje. Tak je tomu v případě výdajů týkajících se studie Datamonitor a koupě drobných předmětů v knihkupectvích, jež GEF uvádí jako příklady svého nesouhlasu se zamítnutím Komise. Je tedy namístě přezkoumat u každé z dotčených položek výdajů, zda GEF předložila odpovídající důkaz. – „Cestovní a pobytové náklady“ uplatněné ve druhém výkaze výdajů 183 Z návrhu auditorské zprávy, jakož i ze závěrečné auditorské zprávy, jež ji v tomto bodě věrně opakuje, vyplývá, že GEF ve svém druhém výkaze výdajů uplatnila částku 261 869 BEF (6 450 eur) jako „cestovní a pobytové náklady“, jež spadají do položky „náklady na síť“. 184 V této částce byl zahrnut výdaj 126 871 BEF (3 145,05 eur) týkající se platby za studii, kterou poskytla Datamonitor. 185 Komise kromě toho překvalifikovala částku 62 750 BEF, uvedenou jako cestovní náklady, a převedla tuto částku z položky „ostatní náklady“ do položky „cestovní a pobytové náklady“. 186 Částka 64 121 BEF, zamítnutá v rámci druhého výkazu výdajů, odpovídá tedy výsledku operace spočívající v odečtení výsledku následující operace, tedy 261 869 – 126 871 + 62 750, od částky 261 869, což vede k částce 64 121 jako konečnému výsledku. 187 Pokud se jedná zaprvé o částku odpovídající platbě za studii Datamonitor (126 871 BEF), Komise své zamítnutí odůvodnila tím, že se opřela o skutečnost, že tento výdajnemůže být uhrazen z této položky. Domnívala se totiž, že tento výdaj má být kvalifikován jako služba externí technické pomoci a zařazen pod položku „ostatní náklady“, a že tedy měl být v souladu s čl. 13 odst. 3 první odrážkou všeobecných podmínek předem schválen Komisí. Je přitom nesporné, že v projednávaném případě k takovému předchozímu schválení nedošlo. 188 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že faktura odpovídající tomuto výdaji, připojená jako příloha k žalobě, neumožňuje určit, do které položky tento výdaj náleží. 189 Je třeba rovněž konstatovat, že GEF za účelem zpochybnění nezbytnosti předchozího povolení Komise nejprve v odpovědi na písemnou otázku Soudu tvrdila, že studie Datamonitor spadá do rámce úkolu 3 projektu a že výdaj na ni musí být zařazen do položky „dokumentace“, na niž stanoví tabulky 2 a 5 technické přílohy celkovou částku 11 056 eur. Poté při jednání tvrdila, že náklady na tuto studii spadají pod čl. 13 odst. 4 všeobecných podmínek, podle níž se má za to, že Komise udělila souhlas, jestliže nevznesla žádnou námitku do dvou měsíců od obdržení písemné žádosti. 190 S ohledem na tato zjištění má Soud za to, že GEF neprokázala, že postoj Komise je nesprávný. 191 Jednak totiž studie Datamonitor, jež byla objednána v únoru 1998 při přípravě semináře o finanční technologii, konaného dne 27. března 1998, nepředstavuje publikaci určenou k šíření informací o práci vykonané v rámci projektu ve smyslu čl. 13 odst. 3 třetí odrážky všeobecných podmínek. 192 Kromě toho, i kdyby, jak GEF poprvé tvrdila při jednání, studie Datamonitor náležela do položky „zvláštní významné náklady“, upravené v čl. 13 odst. 4 všeobecných podmínek, a Komise by nevznesla námitky do dvou měsíců od obdržení písemné žádosti, GEF neprokázala, že taková žádost byla Komisi předložena. 193 Za těchto podmínek GEF neprokázala, že výdaj vynaložený na studii Datamonitor nebyl službou externí technické pomoci náležející do položky „ostatní náklady“. V důsledku toho Komise právem odmítla zaplacení částky odpovídající uvedenému výdaji. 194 Co se týče zadruhé cestovních nákladů, GEF se v dopise p. Pirenneho ze dne 31. ledna 2000 omezuje na dotaz ohledně opodstatněnosti zamítnutí nákladů na cesty uplatněných v druhém výkaze výdajů, nákladů, které podle GEF byly doloženy a odůvodněny a u nichž smlouva nestanovila proces schvalování, pokud se cesta uskutečnila uvnitř EHS. Komise ve své odpovědi v dopise ze dne 20. března 2000 vysvětluje, že cestovní náklady ve výši 62 750 BEF nebyly zamítnuty, ale převedeny z položky „ostatní náklady“ do položky „cestovní a pobytové náklady“. V dopise není vůbec zmíněna otázka neexistence důkazu těchto nákladů. 195 Při jednání GEF připustila, že tyto náklady byly převedeny do jiné položky a byly jí zaplaceny. Z toho vyplývá, že tato část žalobního důvodu se stala bezpředmětnou. – „Ostatní náklady“ uplatněné v druhém výkaze výdajů 196 Z návrhu auditorské zprávy, jakož i ze závěrečné auditorské zprávy vyplývá, že GEF uplatnila částku 155 006 BEF (3 818 eur) na základě položky „ostatní náklady“. 197 V této častce byl zahrnut výdaj 62 750 BEF týkající se cestovních nákladů převedený Komisí pod položku „cestovní a pobytové náklady“ (viz body 194 a 195 výše) a výdaj 92 256 BEF týkající se nákladů na telefon a internet. 198 Pokud se jedná o zamítnutí této posledně uvedené částky, GEF se v dopise p. Pirenneho ze dne 31. ledna 2000 omezuje na tvrzení, že, „co se týče nákladů na telefon a internet, tato věc by mohla být podrobně projednána, jelikož smlouva FIWG stanoví náhradu výdajů spojených s internetem a zejména s provozováním internetové stránky FIWG, ale [dala by přednost tomu] neprojednávat [...] pro nedostatek času“. Ve svých odpovědích na otázky položené Soudem se GEF domnívá, že smlouva a pokyny jí umožňují tyto výdaje uplatňovat, zejména proto, že technická příloha v tabulce 2 pod úkolem 5 stanoví částku 5 500 eur na výdaje na internet, přičemž výlučným cílem tohoto úkolu je návrh a správa internetové stránky. Při jednání GEF uplatnila, že tento výdaj nenáleží do položky „všeobecné náklady“, protože se týká proměnlivých nákladů, jež mají zvláštní povahu a z tohoto důvodu jsou uvedeny v technické příloze. 199 Komise ve své odpovědi v dopise ze dne 20. března 2000 vysvětlila, že tyto výdaje byly zamítnuty, protože podle čl. 13 odst. 5 všeobecných podmínek byly pokryty položkou „všeobecné náklady“. 200 Vzhledem k tomu, že GEF jednak považuje za nesprávné celkové zamítnutí výdajů týkajících se položky „ostatní náklady“ obsažené v návrhu auditorské zprávy a zopakované v závěrečné auditorské zprávě, ale kromě toho neuvádí žádný určitý argument směřující k prokázání toho, v čem je postoj Komise, konkrétně zařazení těchto výdajů pod položku „všeobecné náklady“, nesprávný, nebo toho, že se, za předpokladu, že by bylo možné v požadované částce odlišit konkrétně náklady na internet, tyto výdaje týkaly výhradně úkolu 5 projektu, je třeba argumenty vznesené GEF v tomto ohledu odmítnout. – „Ostatní náklady“ uplatněné ve třetím výkaze výdajů 201 Z návrhu auditorské zprávy, jakož i ze závěrečné auditorské zprávy vyplývá, že GEF ve svém třetím výkaze výdajů uplatnila částku 318 034 BEF (7 833 eur) na základě položky „ostatní náklady“. 202 V této částce byl zahrnut výdaj 72 221 BEF (1 790,31 eur) na nákup drobných předmětů v knihkupectvích a výdaj 245 813 BEF (6 093,54 eur) týkající se nákladů na telefon a internet. 203 Co se týče částky na nákup drobných předmětů v knihkupectvích (72 221 BEF), Komise své zamítnutí odůvodnila odvoláním na to, že tyto předměty nemají žádný zvláštní vztah k projektu. 204 Ve svých písemných podáních se GEF omezila na vyjádření domněnky, že existuje zvláštní část nahraditelných výdajů na „dokumentaci“ ve výši 11 056 eur a že tyto nákupy byly nezbytné k provedení úkolů stanovených v rámci projektu. Kromě toho GEF v příloze ke svým odpovědím na otázky Soudu za účelem prokázání vztahu mezi těmito výdaji a projektem předložila doklady o zaplacení dvěma kreditními kartami, pokladní blok, výpisy z účtu ke kreditní kartě, faktury ze dvou knihkupectví, předplatné a dvě strany bibliografických referencí. 205 V tomto ohledu stačí uvést, že tyto dokumenty neobsahují informace umožňující prokázat nezbytný vztah mezi zakoupenou knihou nebo publikací a projektem. Z toho vyplývá, že GEF neprokázala nezbytnost těchto výdajů a jejich vztah k projektu. 206 Pokud se jedná o částku týkající se nákladů na telefon a internet (245 813 BEF), postoje Komise i GEF jsou totožné s těmi, jež byly uvedeny již v bodech 197 až 200 výše týkajících se totožných výdajů. Argumenty vznesené GEF je tedy třeba z důvodů uvedených v bodě 200 výše odmítnout. – „Cestovní a pobytové náklady“ zamítnuté v dopise o schválení výdajůza čtvrté období 207 Co se týče výdajů zamítnutých v dopise o schválení výdajů za čtvrté období, tedy částky 3 404 eur týkající se „cestovních a pobytových nákladů“ z položky „náklady na síť“ a částky 1 608 eur týkající se položky „ostatní náklady“, Komise své zamítnutí odůvodnila s odvoláním na to, že tyto výdaje nejsou doloženy fakturami. 208 K tomuto bodu stačí uvést, že GEF nepředložila žádný důkazní materiál týkající se těchto nákladů, takže neprokázala nesprávnost zamítnutí těchto výdajů Komisí. 209 Tento žalobní důvod tedy musí být zamítnut. 2. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady plnění smluvních povinností v dobré vířea zásady řádné správy a) Argumenty účastníků řízení 210 GEF v první řadě tvrdí, že z jednání Komise vyplývá, že tím, že porušila čl. 1134 třetí pododstavec belgického občanského zákoníku, nesplnila svou povinnost plnit smlouvu v dobré víře. 211 GEF tak uvádí, že Komise věděla jednak, že počet hodin odhadovaný k provedení projektu bude překročen a že v určitém okamžiku skutečně překročen byl, a jednak, že základ pro výpočet výdajů na zaměstnance byl mezi původním odhadem a vyhotovením finančního dotazníku změněn, ale nikdy neměla v tomto ohledu negativní připomínku. Komise tedy schválila, že GEF věnuje projektu více hodin, než bylo na počátku odhadováno, za výrazně nižší hodinové tarify. GEF mimoto uvádí, že Komise odmítla při vyhotovení závěrečné auditorské zprávy přihlédnout k jejím připomínkám k návrhu auditorské zprávy. Sdělení zprávy vypracované v návaznosti na druhé technické hodnocení jejímu poradci dne 27. října 2000 jí zabránilo předložit připomínky k této zprávě, která byla základem závěrečné auditorské zprávy ze dne 28. června 2000. Konečně, Komise odmítla uspořádat setkání slíbené v návaznosti na změnu jejího postoje, pokud jde o výdaje na projekt. 212 GEF má dále za to, že Komise porušila zásadu plnění smluvních povinností v dobré víře a zásadu řádné správy tím, že jí nesdělila změnu svého postoje ve věci schválení výdajů týkajících se projektu v přiměřené lhůtě. Komise totiž informovala GEF o změně svého postoje v prosinci 1999, tj. šest měsíců po dokončení projektu a tři měsíce po závěrečné zprávě o technickém hodnocení. Při předložení prvního výkazu výdajů Komisi v březnu 1998 přitom bylo zjevné, že odhadovaný počet odpracovaných hodin bude překročen a při předložení druhého výkazu výdajů v říjnu 1998 bylo jasné, že počet odpracovaných hodin byl skutečně překročen. GEF z toho dovozuje, že Komise jí nesdělila své námitky v přiměřené lhůtě, přestože měla k dispozici dobře vybavené služby, jež projekt sledovaly od počátku velmi zblízka. 213 GEF se dovolává na podporu této teze dvou rozsudků, jednoho vydaného Hof van beroep te Brussel (Belgie) (odvolací soud v Bruselu) ze dne 18. září 1991 (R.W., 1991–1992, s. 677) a druhého vydaného Hof van beroep te Antwerpen (Belgie) (odvolací soud v Antverpách) ze dne 5. února 1992 (T.R., 1992, s. 174), z nichž vyplývá, že zásady řádné správy a dobré víry při plnění smluvních povinností znamenají, pokud jde o informační povinnost, dodržování přiměřené lhůty. 214 Komise zpochybňuje opodstatněnost tohoto žalobního důvodu, uplatňujíc, že skutečnost, že v souladu s článkem 17 všeobecných podmínek provedla audit, nelze považovat za změnu jejího původního postoje. b) Závěry Soudu 215 Zaprvé, jak vyplývá ze bodů 118 až 124 výše, skutečnost, že Komise vzala na vědomí výkazy výdajů předložené GEF, provedla na základě nich určité platby a vyjádřila se pozitivně o uskutečňování projektu, vůbec neznamená, že Komise definitivně schválila uplatněné výdaje. 216 V tomto ohledu je třeba uvést, že jednání Komise bylo po celou dobu uskutečňování projektu v souladu s povinnostmi, jež pro ni vyplývají ze smlouvy. 217 Zadruhé, pokud se jedná o argument GEF vycházející z toho, že Komise v závěrečné auditorské zprávě nepřihlédla k připomínkám k návrhu auditorské zprávy vyžádaným od GEF a obsaženým v dopise p. Pirenneho ze dne 31. ledna 2000, je namístě uvést, že veškeré body vznesené v uvedeném dopise byly předmětem odpovědi ze strany Komise. Komise totiž v dopise ze dne 20. března 2000 uvedla důvody, pro kterémá za to, že připomínky p. Pirenneho nejsou opodstatněné. 218 Komise tak ve svém dopise z 20. března 2000 uvedla důvody, pro které GEF nemůže trvat na následujících tvrzeních uvedených v dopise p. Pirenneho ze dne 31. ledna 2000: zaprvé, že obvinění a tvrzení obsažená v návrhu auditorské zprávy nevyšla najevo ani při auditu, ani v dopise p. Schellinga ze dne 9. července 1999 následujícím po tomto auditu a jsou v rozporu s administrativní a věcnou podporou, kterou Komise projektu věnovala; zadruhé, že datum začátku smlouvy v ní stanovené bylo pouze referenčním datem; zatřetí, že GEF vedla evidenci docházky ve smyslu čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce všeobecných podmínek; začtvrté, že důvody dovolávané Komisí při odmítnutí dodatečné evidence docházky, tedy datum započetí projektu a čas zaznamenaný na informačního specialistu, nejsou odůvodněny; zapáté, že srovnání provedené auditory v tabulce na straně 4 návrhu auditorské zprávy mezi obratem a výdaji na zaměstnance bylo nesprávné; zašesté, že výpočet odměny p. Goldfingera byl nesprávný. Konečně Komise rovněž jednak vysvětlila důvody, pro které zamítla výdaje týkající se platby za studii Datamonitor (126 871 BEF), cestovních nákladů ve výši 62 750 BEF, nákladů na nákupy v knihkupectvích a nákladů na telefon a internet. Kromě toho Komise vyvrátila závěry GEF směřující k prokázání toho, že Komise schválila veškeré uplatněné výdaje a odsouhlasila jejich využití při uskutečňování projektu. 219 Jak vyplývá z jejího dopisu ze dne 20. března 2000, Komise skutečně vzala v úvahu připomínky p. Pirenneho. Skutečnost, že Komise při vyhotovování závěrečné auditorské zprávy v podstatě zachovala postoj, který přijala v návrhu auditorské zprávy, vůbec neznamená, že tyto připomínky ignorovala, ale pouze to, že po přezkoumání nepovažovala za nezbytné svůj původní postoj změnit. 220 Pokud se jedná, zatřetí, o to, že GEF údajně neměla možnost předložit své připomínky ke zprávě o druhém technickém hodnocení z důvodu, že jí tato zpráva byla sdělena až dne 27. října 2000, je třeba v první řadě konstatovat, že tato zpráva představuje zápis ze setkání auditorů s p. Goldfingerem dne 24. května 2000, setkání, v jehož průběhu p. Goldfinger prezentoval realizaci projektu, a byl v průběhu dvou zasedání uspořádaných za tímto účelem vyzván k zodpovězení otázek. 221 Jak bylo uvedeno v bodech 162 a 163 výše, zdá se, že GEF mohla v průběhu setkání, během nějž došlo k uvedenému technickému hodnocení, zaujmout stanovisko k základním otázkám, jež byly předmětem tohoto hodnocení. GEF ostatně netvrdí, že tomu tak nebylo. 222 Dále je třeba uvést, že závěrečná auditorská zpráva zopakovala většinou zjištění, jež učinili auditoři již v návrhu auditorské zprávy a k nimž GEF stanovisko zaujala. Jediný rozdíl mezi výpočty provedenými v těchto dvou zprávách spočívá v tom, že po druhém technickém hodnocení byl zohledněný počet hodin upraven. K této úpravě došlo na základě druhého technického hodnocení a vyplývá z toho, že Komise snížila počet hodin odhadovaných k provedení druhého a třetího úkolu. I za předpokladu, že by GEF nemohla k tomuto posledně uvedenému bodu zaujmout stanovisku v průběhu druhého technického hodnocení, nepředložila Soudu žádnou skutečnost, jež by mohla prokázat omyl při úpravě. 223 Konečně je třeba konstatovat, že, jak vyplývá z posouzení postupu při tomto technickém hodnocení a jeho výsledku v bodech 159 až 178 výše, části žalobního důvodu vznesené GEF ohledně tohoto hodnocení nejsou opodstatněné. 224 Na posledním místěKomisi nelze vytýkat, že před dokončením závěrečné auditorské zprávy neuspořádala setkání s GEF. 225 GEF dopisem ze dne 21. prosince 2000 požádala Komisi o uspořádání setkání za účelem projednání, zaprvé způsobu stanovení ceny projektu, zadruhé postupu při druhém technickém hodnocení a obsahu zprávy o něm, zatřetí závěrečné auditorské zprávy a způsobu jejího vyhotovení a konečně důvodů, pro které byla GEF přesvědčena o tom, že jednala v souladu se smlouvou, berouc v úvahu rovněž jednání Komise po celou dobu uskutečňování projektu. 226 Tato žádost byla zopakována dopisy ze dne 21. února a 26. července 2001 zaslanými GEF Komisi. 227 Je třeba jednak konstatovat, že žádné ustanovení smlouvy Komisi neukládá konat taková setkání. 228 Kromě toho je pravda, že Komise dopisem ze dne 2. února 2001 informovala GEF jednak o tom, že OLAF zahájil šetření týkající se FIWG, a jednak o tom, že s ní bude dohodnuto setkání za účelem přezkoumání a projednání otázek vyplývajících ze závěrečné auditorské zprávy, jakož i bodů uvedených v dopise GEF ze dne 21. prosince 2000 v rozsahu, v němž budou relevantní pro šetření Komise. 229 Z veškerých výše uvedených důvodů nicméně vyplývá, že jestliže Komise, jak to uvádí, měla k dispozici veškeré poznatky a připomínky sdělené GEF ohledně otázek vznesených ve výše uvedeném dopise, na něž Komise již odpověděla, a GEF mohla, zejména v průběhu druhého technického hodnocení, projednat zjištění auditorů, nebylo setkání nezbytné. 230 GEF dodává, že Komise tím, že informovala GEF o svém postoji ohledně odpracovaných hodin v prosinci 1999, tj. šest měsíců po dokončení projektu a tři měsíce po závěrečné zprávě o technickém hodnocení, nedodržela přiměřenou lhůtu. 231 V tomto ohledu stačí uvést, že, jak již bylo výše konstatováno, Komise má v souladu s článkem 17 všeobecných podmínek právo provést audity během období dvou let po datu poslední dlužné platby Komisí nebo po ukončení smlouvy. Návrh auditorské zprávy, jakož i závěrečná auditorská zpráva, jež byly zaslány GEF dne 21. prosince 1999 a 18. července 2000, přitom spadají přesně do období dvou let stanoveného v článku 17 všeobecných podmínek. 232 Za těchto podmínek nemůže být čtvrtý žalobní důvod přijat. 3. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání a) Argumenty účastníků řízení 233 GEF se domnívá, že jednání Komise u ní vyvolalo legitimní očekávání ohledně toho, že její způsob uplatňování výdajů a odpracovaných hodin je v souladu se smlouvou, že platby již provedené byly odůvodněny, a že tedy splnila veškeré podmínky vyžadované k tomu, aby obdržela zbylou část požadované platby. 234 Odkazuje v tomto ohledu na předchozí smlouvy uzavřené s Komisí, v rámci nichž uváděla souhrnně počet pracovních dnůvyužitých na projekt, přičemž Komise opakovaně potvrdila, že takový postup je dostačující. 235 V projednávaném případě GEF vyplnila veškeré formuláře požadovaným způsobem, přičemž zejména na jednom z nich uvedla podrobně počet hodin a hodinové náklady. 236 Krom toho všechny výkazy výdajů předložené GEF byly přezkoumány několika službami Komise a Komise nikdy od GEF nepožadovala předložení doplňujících informací ohledně času věnovaného projektu před provedením platby jí dlužné. I když bylo Komisi při předložení prvního a druhého výkazu výdajů zřejmé, že počet odpracovaných hodin bude nebo je překročen, Komise nicméně příslušnou platbu provedla. Konečně, projekt nebyl nikdy předmětem správního řízení o udělení „červené“ používaného Komisí u problematických projektů. Během provádění projektu GEF naopak obdržela ze strany Komise k projektu pouze pozitivní připomínky. Je tedy nepochybné, že výslovný souhlasný postoj, který Komise zaujala k provádění projektu, byl předmětem úplného obratu. 237 Komise zpochybňuje argumenty GEF a tvrdí, že jednala zcela v souladu s podmínkami smlouvy. b) Závěry Soudu 238 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že tento žalobní důvod je neopodstatněný vzhledem k tomu, že v rámci přezkoumání prvního a čtvrtého žalobního důvodu bylo zjištěno, že Komise jednala v souladu s podmínkami smlouvy a zásadami plnění smluvních povinností v dobré víře a řádné správy. 239 Tento závěr nemůže být vyvrácen tím, že Komise v rámci předchozích smluv uzavřených s GEF nepřistoupila ke kontrolám ohledně odpracovaných hodin věnovaných příslušným projektům. Případná shovívavost, již Komise prokázala v rámci těchto smluv, se nemůže v žádném případě dotknout jejího práva přistoupit v projednávaném případě v souladu s ustanoveními smlouvy k ověření, které považuje za nezbytné. 240 Z toho vyplývá, že tento žalobní nemůže být přijat. 4. K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady dodržování práv obhajoby a) Argumenty účastníků řízení 241 GEF se domnívá, že Komise nerespektovala zásadu dodržování práv obhajoby. 242 Zaprvé vytýká Komisi, že jí sdělila zprávu o druhém technickém hodnocení až dne 27. října 2000, což jí zabránilo včas předložit své připomínky k této zprávě a projednat s Komisí závěry této zprávy, jež jsou kromě toho v rozporu se závěry závěrečné zprávy o technickém hodnocení. Závěrečná auditorská zpráva, jež je z velké části založena na návrhu auditorské zprávy a na zprávě o druhém technickém hodnocení, tedy nepřihlíží k připomínkám GEF týkajícím se této posledně uvedené zprávy ani k připomínkám GEF a p. Pirenneho, obsaženým v dopise ze dne 31. ledna 2000 a týkajícím se návrhu auditorské zprávy. GEF z toho dovozuje, že vzhledem k tomu, že ve hře byly osobní zájmy, měly mít dotčené osoby možnost sdělit své stanovisko před tím, než byla auditorská zpráva definitivně vyhotovena. 243 Zadruhé GEF Komisi vytýká, že s ní neuspořádala setkání před dokončením auditorské zprávy, a to přes její žádosti v tomto ohledu a formální slib Komise takové setkání uspořádat, jenž byl několikrát zopakován. Při jednání GEF upřesnila, že si při uvedeném setkání přála vyřešit problém, jenž vznikl zamítnutím dodatečné evidence docházky Komisí. 244 Komise zpochybňuje opodstatněnost argumentů GEF. b) Závěry Soudu 245 V tomto ohledu stačí konstatovat, že tento žalobní důvod je neopodstatněný vzhledem k tomu, že v rámci přezkoumání čtvrtého žalobního důvodu bylo zjištěno, že Komise neporušila zásadu plnění smluvních povinností v dobré víře, ani zásadu řádné správy (viz body 215 až 219 výše). 246 Tento žalobní důvod tedy nemůže být přijat. 247 Z veškerých výše uvedených úvah vyplývá, že návrh žalobkyně musí být zamítnut. B – K vzájemné žalobě Komise 1. Argumenty účastníků řízení 248 Komise na základě čl. 16 odst. 3 všeobecných podmínek požaduje vrácení částky 273 516 eur, jež představuje rozdíl mezi částkami skutečně vyplacenými GEF ve výši 396 000 eur a výdaji schválenými Komisí, které dosahují výše 122 484 eur. 249 GEF se ve své replice omezuje na tvrzení, že vzájemná žaloba podaná Komisí není opodstatněná. 2. Závěry Soudu 250 V tomto ohledu stačí konstatovat, že ze spisu vyplývá, že Komise zaplatila GEF celkovou částku 396 000 eur a že, jak vyplývá z výše uvedeného, Komise v návaznosti na finanční audit právem schválila částku 122 484 eur jako výdaje věnované na projekt. Z toho vyplývá, že Komise je na základě čl. 16 odst. 3 všeobecných podmínek oprávněna požadovat od GEF vrácení přeplatku 273 516 eur. 251 Pokud se jedná o požadavek zaplacení úroků, je namístě uvést, že v oznámení o dluhu vydaném vůči GEF Komise upřesnila, že tento dluh je splatný ke dni 31. srpna 2001 a že po tomto datu budou účtovány úroky z prodlení ve výši použité Evropskou centrální bankou na její refinanční operace v eurech v srpnu 2001 zvýšené o 1,5 bodu. 252 Je třeba nicméně konstatovat, že i když smlouva pro určité případy stanoví použití sazby stanovené Evropským měnovým institutem (čl. 5 odst. 3 třetí pododstavec a čl. 16 odst. 1 všeobecných podmínek), pro projednávaný případ není stanovena žádná smluvní sazba. 253 Při neexistenci smluvních úroků a vzhledem k tomu, že smlouva se řídí belgickým právem, je namístě

cs

caselaw

EU

použít článek 1153 belgického občanského zákoníku, podle nějž: „U závazků, jež jsou omezeny na zaplacení určité částky, spočívá náhrada škody vzniklé v důsledku opožděného plnění vždy pouze v zákonných úrocích, kromě výjimek stanovených zákonem. Tato náhrada škody je splatná, aniž by věřitel musel prokazovat ztrátu. Je splatná ode dne výzvy k zaplacení, vyjma případů, kdy je stanovena splatnost ze zákona [...]“ 254 Vzhledem k tomu, že Komise zaslala GEF výzvu, je oprávněna požadovat úroky z prodlení v zákonné belgické výši od 1. září 2001. 255 Je tedy třeba vyhovět vzájemné žalobě Komise. V důsledku toho musí být v souladu s návrhy žalované uloženo GEF zaplatit Komisi částku 273 516 eur, zvýšenou o úroky z prodlení v zákonné roční výši použitelné v Belgii, a to od 1. září 2001 až do úplného zaplacení dluhu. K nákladům řízení 256 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů řízení ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že GEF byla ve sporu neúspěšná, je namístě uložit jí náhradu nákladů řízení v souladu s návrhy Komise. Z těchto důvodů SOUD (první rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba žalobkyně směřující jednak k zaplacení částky 40 693 eur, a jednak k vystavení dobropisu na částku 273 516 eur se zamítá. 2) Vzájemné žalobě Komise se vyhovuje, a v důsledku toho se žalobkyni ukládá zaplatit Komisi částku 273 516 eur, zvýšenou o úroky z prodlení v zákonné roční výši použitelné v Belgii, a to od 1. září 2001 až do úplného zaplacení dluhu. 3) Žalobkyni se ukládá náhrada nákladů řízení. Vesterdorf Jaeger Mengozzi Martins Ribeiro Dehousse Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. března 2005. Vedoucí soudní kanceláře Předseda H. Jung B. Vesterdorf Obsah Sporná smlouva Skutkový základ sporu A – První výkaz výdajů za období od 4. července 1997 do 3. ledna 1998 B – Druhý výkaz výdajů za období od 4. ledna 1998 do 3. července 1998 C – Třetí výkaz výdajů za období od 4. července 1998 do 3. ledna 1999 D – Finanční audit E – Čtvrtý výkaz výdajů za období od 4. ledna 1999 do 3. července 1999 F – Žádost Komise o vrácení: oznámení o dluhu z 11. července 2001 Řízení Návrhy účastníků řízení K pravomoci Soudu K věci samé A – K návrhu žalobkyně směřujícímu jednak k zaplacení částky 40 693 eur, a jednak k vystavení dobropisu na částku 273 516 eur 1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení smlouvy a) Argumenty účastníků řízení b) Závěry Soudu Úvodní poznámky K výdajům na „zaměstnance“ – Ke schválení zvýšení odpracovaných hodin a úpravy mzdového tarifu, původně stanovených ve smlouvě, Komisí – K prokázání odpracovaných hodin věnovaných projektu – K údajným nepřesnostem, jichž se dopustili auditoři, pokud jde o odpracované hodiny a výdaje na zaměstnance uvedené ve zprávě o druhém technickém hodnocení a v závěrečné auditorské zprávě K nákladům týkajícím se položek „cestovní a pobytové náklady“ a „ostatní náklady“ – „Cestovní a pobytové náklady“ uplatněné ve druhém výkaze výdajů – „Ostatní náklady“ uplatněné v druhém výkaze výdajů – „Ostatní náklady“ uplatněné ve třetím výkaze výdajů – „Cestovní a pobytové náklady“ zamítnuté v dopise o schválení výdajůza čtvrté období 2. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady plnění smluvních povinností v dobré vířea zásady řádné správy a) Argumenty účastníků řízení b) Závěry Soudu 3. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání a) Argumenty účastníků řízení b) Závěry Soudu 4. K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady dodržování práv obhajoby a) Argumenty účastníků řízení b) Závěry Soudu B – K vzájemné žalobě Komise 1. Argumenty účastníků řízení 2. Závěry Soudu K nákladům řízení * Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu) 8. listopadu 2018 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Daň z přidané hodnoty (DPH) – Směrnice 2006/112/ES – Osvobození od daně – Článek 146 odst. 1 písm. e) a článek 153 – Poskytnutí služeb silniční přepravy, které jsou přímo vázány na vývoz zboží – Plnění uskutečněná zprostředkovali zapojenými do těchto služeb – Důkazní režim související s vývozem zboží – Celní prohlášení – Karnet TIR“ Ve věci C‐495/17, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunalul Prahova (župní soud v Prahove, Rumunsko) ze dne 14. února 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 14. srpna 2017, v řízení Cartrans Spedition SRL proti Direcţia Generală Regională a Finanţelor Publice Ploieşti – Administraţia Judeţeană a Finanţelor Publice Prahova, Direcţia Regională a Finanţelor Publice Bucureşti – Administraţia Fiscală pentru Contribuabili Mijlocii, SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát), ve složení A. Prechal (zpravodajka), předsedkyně třetího senátu vykonávající funkci předsedkyně sedmého senátu, C. Toader a A. Rosas, soudci, generální advokátka: E. Sharpston, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Cartrans Spedition SRL R. Ioniţă a R. Popescuem, jako zmocněnci, – za rumunskou vládu původně R. H. Raduem, poté C.-R. Canţărem, jakož i C.‐M. Florescu a O.-C. Ichim, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi L. Lozano Palacios a L. Radu Bouyon, jako zmocněnkyněmi, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 12. července 2018, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 146 odst. 1 písm. e) a článku 153 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1, dále jen „směrnice o DPH“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Cartrans Cartrans SRL (dále jen „Cartrans“) a Direcția Generală Regională a Finanțelor Publice Ploiești – Administrația Județeană a Finanțelor Publice Prahova (krajské generální ředitelství veřejných financí v Ploiești – okresní správa veřejných financí v Prahove, Rumunsko) a Direcția Generală Regională a Finanțelor Publice București – Administrația Fiscală pentru Contribuabili Mijlocii (krajské generální ředitelství veřejných financí v Bukurešti – daňová správa veřejných financí pro středně velké daňové poplatníky, Rumunsko), ohledně odmítnutí daňových orgánů týkajícího se osvobození od daně z přidané hodnoty (DPH) několika přepravních služeb uskutečněných za účelem vývozu zboží do třetích zemí, do nichž byla zapojena společnost Cartrans. Právní rámec Unijní právo Směrnice o DPH 3 Článek 131 směrnice o DPH, nacházející se v kapitole 1, nadepsané „Obecná ustanovení“, hlavy IX, nadepsané „Osvobození od daně“, stanoví: „Osvobození od daně podle kapitol 2 až 9 se uplatňují, aniž jsou dotčeny jiné předpisy Společenství, a za podmínek, které členské státy stanoví k zajištění správného a jednoduchého uplatňování těchto osvobození a k zamezení veškerých daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu.“ 4 Článek 146 odst. 1 hlavy IX směrnice o DPH, který je obsažen v kapitole 6, nadepsané „Osvobození od daně při vývozu“, stanoví: „Členské státy osvobodí od daně tato plnění: a) dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno mimo [Evropskou unii] prodávajícím nebo na jeho účet; [...] e) poskytnutí služby včetně přepravy a vedlejších plnění, s výjimkou poskytnutí služby osvobozené od daně podle článků 132 a 135, je-li tato služba přímo vázána na vývoz nebo dovoz zboží [...]“ 5 Článek 153 první pododstavec hlavy IX směrnice o DPH, nacházející se v kapitole 9, nadepsané „Osvobození od daně vztahující se na služby poskytnuté zprostředkovatelem“, stanoví: „Členské státy osvobodí od daně poskytnutí služby zprostředkovatelem, který jedná jménem a na účet jiné osoby, zprostředkovává-li plnění uvedená v kapitolách 6, 7 a 8 nebo plnění uskutečňovaná mimo [Unii].“ Celní kodex 6 Článek 4 body 16 a 17 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 648/2005 ze dne 13. dubna 2005 (Úř. věst. 2005, L 117, s. 13) (dále jen „celní kodex“) stanoví: „Pro účely tohoto kodexu se [...] 16) ‚celním režimem‘ rozumí [...] b) tranzit; [...] h) vývoz; 17) ‚celním prohlášením‘ rozumí úkon, jímž osoba projevuje předepsanou formou a způsobem vůli, aby bylo zboží propuštěno do určitého [celního] režimu“. 7 Článek 59 celního kodexu, obsažený v oddíle 1, nadepsaném „Propuštění zboží do celního režimu“, kapitoly 2, nadepsané „Celní režimy“, hlavy IV, nadepsané „Celně schválené určení“, stanoví: „1. Veškeré zboží určené k propuštění do celního režimu musí být uvedeno v celním prohlášení pro tento celní režim. 2. Zboží Společenství navržené v celním prohlášení do režimu vývozu, pasivního zušlechťovacího styku, tranzitu nebo uskladnění v celním skladu je pod celním dohledem od okamžiku přijetí celního prohlášení až do okamžiku, kdy opustí celní území [Unie] nebo kdy je zničeno nebo kdy je platnost celního prohlášení zrušena.“ 8 Článek 91 téže kapitoly 2 celního kodexu, obsažený v bodě I, nadepsaném „Obecná ustanovení“, bodu B, nadepsaného „Vnější tranzit“, oddílu 3, nadepsaného „Režimy s podmíněným osvobozením od cla a režimy s hospodářským účinkem“, stanoví: „1. Režim vnějšího tranzitu umožňuje přepravu mezi dvěma místy v rámci celního území [Unie]: [...] b) zboží Společenství v případech a za podmínek stanovených postupem projednávání ve výboru tak, aby produkty, na které se v souvislosti s vývozem vztahují určitá opatření, nemohly tato opatření obcházet nebo neoprávněně využívat. 2. Přeprava podle odstavce 1 se uskutečňuje [...] b) na podkladě karnetu TIR (Úmluva TIR), pokud tato přeprava 1) začala nebo má skončit mimo [Unii] [...]“ 9 Článek 161 odst. 1 a 2 téže kapitoly 2 celního kodexu, obsažený v oddílu 4, nadepsaném „Vývoz“, stanoví: „1. Režim vývozu umožňuje, aby zboží Společenství opustilo celní území [Unie]. Vývoz zahrnuje uplatnění výstupních formalit pro dané zboží včetně obchodněpolitických opatření a případného vybrání vývozního cla. 2. [...] musí být veškeré zboží Společenství, které má být vyvezeno, propuštěno do režimu vývozu.“ 10 Článek 182a odst. 1 celního kodexu, jenž je součástí hlavy V, nadepsané „Zboží opouštějící celní území [Unie]“, stanoví: „Ke zboží opouštějícímu celní území [Unie], s výjimkou zboží přepravovaného dopravními prostředky, které pouze proplouvají pobřežními vodami nebo prolétají vzdušným prostorem celního území bez zastávky na tomto území, musí být podáno buď celní prohlášení, nebo pokud se celní prohlášení nevyžaduje, souhrnné celní prohlášení.“ 11 Článek 182b odst. 1 a 2 celního kodexu stanoví: „1. Je-li zboží opouštějícímu celní území [Unie] přiděleno celně schválené určení, pro něž se podle celních předpisů požaduje celní prohlášení, musí být toto celní prohlášení podáno u vývozního celního úřadu, než toto zboží opustí celní území [Unie]. 2. Není-li vývozní celní úřad výstupním celním úřadem, vývozní celní úřad neprodleně sdělí nebo poskytne elektronickou cestou nezbytné údaje výstupnímu celnímu úřadu.“ Úmluva TIR 12 Celní úmluva o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR (Úmluva TIR), uzavřená v Ženevě 14. listopadu 1975, byla jménem Evropského společenství schválena nařízením Rady (EHS) č. 2112/78 ze dne 25. července 1978 (Úř. věst. 1978, L 252, s. 1; Zvl. vyd. 02/01, s. 208), a vstoupila pro Evropské hospodářské společenství vstoupila v platnost dne 20. června 1983 (Úř. věst. 1983, L 31, s. 13). Všechny členské státy jsou rovněž smluvními stranami uvedené úmluvy. 13 V platném a konsolidovaném znění zveřejněném rozhodnutím Rady 2009/477/ES ze dne 28. května 2009 (Úř. věst. 2009, L 165, s. 1) (dále jen „Úmluva TIR“), Úmluva TIR v článku 1 stanoví: „Pro účely této úmluvy se rozumí a) ‚přepravou TIR‘ přeprava zboží od celního úřadu odeslání k celnímu úřadu určení podle režimu zvaného režim TIR stanoveného touto úmluvou; b) ‚operací TIR‘ ta část přepravy TIR, která je prováděna na území smluvní strany od celního úřadu odeslání nebo vstupního celního úřadu (pohraničního) k celnímu úřadu určení nebo výstupnímu celnímu úřadu (pohraničnímu); [...] e) ‚vyřízením operace TIR‘ potvrzení celními orgány, že operace TIR byla ve smluvní straně řádně ukončena. Toho je celními orgány dosaženo na základě porovnání údajů nebo informací, jež jsou k dispozici celnímu úřadu určení nebo výstupnímu celnímu úřadu (pohraničnímu), s údaji nebo informacemi, které jsou k dispozici celnímu úřadu odeslání nebo vstupnímu celnímu úřadu (pohraničnímu); [...] o) ‚držitelem‘ karnetu TIR osoba, které byl vydán karnet TIR v souladu s příslušnými ustanoveními úmluvy a jejímž jménem bylo podáno celní prohlášení formou karnetu TIR a která projevuje vůli umístit zboží do režimu TIR na celním úřadu odeslání. Je odpovědný za předvedení silničního vozidla, jízdní soupravy nebo kontejneru společně s nákladem a příslušným karnetem TIR celnímu úřadu odeslání, pohraničnímu celnímu úřadu a celnímu úřadu určení a za řádné dodržování dalších příslušných ustanovení této úmluvy; [...]“ 14 Článek 4 Úmluvy TIR stanoví, že zboží přepravované na podkladě karnetu TIR nepodléhá u pohraničních celních úřadů placení nebo složení dovozních nebo vývozních cel a poplatků. 15 Pro účely uplatňování těchto výhod Úmluva TIR vyžaduje, jak vyplývá z jejího čl. 3 písm. b), aby bylo zboží doprovázeno během celé doby přepravy jednotným dokladem, a to karnetem TIR, který slouží ke kontrole dodržování předpisů při přepravě. 16 Karnet TIR se skládá z řady listů složených z útržkového listu č. 1 a útržkového listu č. 2 s kmenovými listy, na kterých jsou obsaženy všechny nezbytné informace, přičemž pro každé průchozí území se použije jedna dvojice útržkových listů. Na začátku přepravy se kmenový list č. 1 předloží celnímu úřadu odeslání. K vyřízení operace dojde návratem kmenového listu č. 2 od celního úřadu výstupu na témže celním území. Tento postup se opakuje pro každé průchozí území použitím jednotlivých dvojic útržkových listů, které jsou součástí téhož karnetu. Příručka pro tranzit v režimu TIR 17 Příručka pro tranzit v režimu TIR (dokument TAXUD/1873/2007) byla vypracována Evropskou komisí v rámci Výboru pro celní kodex (odbor pro tranzit – TIR). Podle části IX této příručky její čl. 1 odst. 2 stanoví: „[...] karnet TIR slouží jako celní prohlášení pro přepravu zboží a [...] dosvědčuje existenci záruky. [...] Karnet TIR se používá v zemi odeslání a umožňuje provést celní kontrolu na území smluvních zemí odeslání, průjezdu a místa určení.“ Rumunské právo 18 Článek 143 odst. 1c Legea nr. 571/2003 privind Codul fiscal (zákon č. 571/2003, jímž se zavádí daňový zákoník) ze dne 22. prosince 2003 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 927 ze dne 23. prosince 2003) ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení (dále jen „daňový zákoník“) stanoví: „Od daně jsou osvobozeny: [...] c) poskytování služeb, včetně dopravních a doplňkových služeb, jiných než jsou služby uvedené v článku 141, jež jsou přímo vázány na vývoz zboží“. 19 Článek 144a daňového zákoníku stanoví: „Od daně jsou osvobozeny služby poskytované zprostředkovateli, kteří jednají jménem a na účet jiných osob, jsou-li tyto služby poskytovány v rámci plnění osvobozených od daně podle článků 143 a 144 [...]“ 20 Článek 4 odst. 2 Ordinul nr. 2222/2006 al ministrului finanțelor publice privind aprobarea Instrucțiunilor de aplicare a scutirii de taxă pe valoarea adăugată pentru operațiunile prevăzute la articolul 143 alineatul (1) literele a)-i), articolul 143 alineatul (2) și articolul 144 din Legea nr. 571/2003 privind Codul fiscal (vyhláška ministra veřejných financí č. 2222/2006 ohledně schvalování žádostí o osvobození od daně z přidané hodnoty pro plnění uvedená v čl. 143 odst. 1 písm. a) až i), čl. 143 odst. 2 a článku 144a zákona č. 571/2003, jímž se zavádí daňový zákoník, dále jen „ministerská vyhláška č. 2222/2006“) stanoví: „Osvobození od daně, uvedené v čl. 143 odst. 1 písm. c) pro přepravní služby přímo vázané na vývoz zboží, je dokládáno poskytovatelem služby [...] Dokumenty, kterými se dokládá osvobození od daně, jsou: a) faktury [...] nebo případně u osob, které poskytují přepravní služby, zvláštní přepravní doklad [...] b) smlouva uzavřená s příjemcem služeb; c) zvláštní přepravní doklady uvedené v odstavci 4, v závislosti na druhu přepravy nebo případně kopie těchto dokumentů; d) dokumenty, ze kterých vyplývá, že přepravované zboží bylo vyvezeno.“ 21 V písemných vyjádřeních rumunská vláda i Komise uvádějí, že čl. 4 odst. 4 ministerské vyhlášky č. 2222/2006, na niž odkazuje čl. 4 odst. 2 písm. c) této vyhlášky, zmiňuje zejména „karnet TIR“ jako zvláštní přepravní dokument v případě silniční přepravy. Spor v původním řízení a předběžné otázky 22 Cartrans, společnost se sídlem v Rumunsku, je zprostředkovatelkou v oblasti služeb silniční přepravy zboží. Po daňové kontrole byl této společnosti doručen daňový výměr, vydaný dne 13. srpna 2014, jenž obsahoval výzvu k úhradě 16203 rumunských lei (RON) (přibližně 3650 eur) z titulu DPH týkající se sedmi silničních přepravních služeb vázaných na vývoz zboží v celkové výši 67512 RON (přibližně 15160 eur), tři z těchto přeprav byly od měsíce března do měsíce května 2012 uskutečněny do Turecka, dvě přepravy byly uskutečněny v měsíci srpnu 2012 do Gruzie, šestá přeprava byla uskutečněna v měsíci únoru 2013 do Iráku a poslední byla uskutečněna v měsíci dubnu 2014 na Ukrajinu. 23 Podle zprávy vyhotovené po ukončení této daňové kontroly a podle uvedeného daňového výměru neměla společnost Cartrans nárok na osvobození od DPH, pokud jde o dotčené přepravní služby, jelikož nebyla během uvedené kontroly schopna předložit celní prohlášení o vývozu umožňující prokázat, že dotčené zboží bylo skutečně vyvezeno. 24 Cartrans napadla daňový výměr žalobou podanou k Tribunalul Prahova (župní soud v Prahove, Rumunsko). Na podporu své žaloby tvrdí, že dokumenty, které má k dispozici, v projednávaném případě karnety TIR a přepravní doklady CMR (vyhotovené na základě Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, podepsané v Ženevě dne 19. května 1956, ve znění Protokolu ze dne 5. července 1978), potvrzené celními orgány třetích zemí, do kterých se vývoz uskutečnil, prokazují existenci uvedených vývozů a v souladu s čl. 4 odst. 2 písm. d) vyhlášky ministerstva č. 2222/2006 dokládají, že tyto vývozy jsou osvobozeny od DPH. Společnost Cartrans zejména upřesňuje, že karnety TIR obsahují informaci o dotčeném zboží a osvědčení o celním tranzitu z celního úřadu odeslání do celního úřadu určení. 25 Daňová správa na svou obranu tvrdí, že přepravní služby dotčené ve věci v původním řízení nemohou představovat poskytnutí služeb osvobozené od DPH, protože dokumenty předložené společností Cartrans, i když umožňují prokázat uskutečnění přepravních služeb mimo Unii ve prospěch vývozců, neprokazují, že zboží bylo skutečně vyvezeno. Podle jejího názoru takový důkaz vyžaduje podle platných daňových předpisů předložení celního prohlášení o vývozu. 26 V tomto ohledu předkládající soud zejména uvádí, že ve vnitrostátním právu neexistuje výslovné právní ustanovení o tom, jaký druh dokumentu prokazuje vývoz přepravovaného zboží. 27 Za těchto podmínek se Tribunalul Prahova (župní soud v Prahove) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Představuje karnet TIR potvrzený celním úřadem země určení doklad o vývozu přepravovaného zboží pro účely osvobození dopravních transakcí a služeb souvisejících s vývozem zboží od DPH, v souladu se [směrnicí o DPH], s přihlédnutím k režimu tohoto dokladu stanoveného v [Příručce pro tranzit pro režim TIR] Evropské komise? 2) Musí být článek 153 [směrnice o DPH] vykládán v tom smyslu, že brání daňové praxi, která daňovému poplatníkovi ukládá prokázat vývoz přepravovaného zboží výhradně prostřednictvím celního prohlášení o vývozu, přičemž odepírá nárok na odpočet DPH pro přepravu vyváženého zboží, pokud toto prohlášení chybí, přestože existuje karnet TIR potvrzený celním úřadem země určení uvedeného zboží?“ K předběžným otázkám 28 Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 153 prvního pododstavce směrnice o DPH jsou členské státy povinny osvobodit od daně poskytnutí služeb zprostředkovateli, kteří jednají jménem a na účet jiné osoby, zprostředkovávají-li plnění uvedená mimo jiné v kapitole 6 hlavy IX této směrnice. 29 Článek 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH, obsažený v kapitole 6 hlavě IX této směrnice, ukládá členským státům povinnost osvobodit od DPH poskytnutí služby včetně přepravy a vedlejších plnění, je-li tato služba přímo vázána na vývoz nebo dovoz zboží (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2017, L. Č., C‐288/16, EU:C:2017:502, bod 20). 30 Ačkoli v projednávané věci předběžné otázky předložené Soudnímu dvoru zmiňují článek 153 směrnice o DPH, předkládací rozhodnutí neobsahuje kromě upřesnění, že společnost Cartrans je zprostředkovatelkou v oblasti silniční dopravy, žádné další konkrétní informace umožňující určit, jaké služby byly v projednávaném případě poskytnuty touto společností, která jednala v postavení zprostředkovatelky jménem a na účet jiné osoby. Kromě toho se zdá, že ze znění téhož rozhodnutí vyplývá, že daňový výměr dotčený ve věci v původním řízení se týká DPH, která je splatná přímo za poskytování přepravních služeb pro účely vývozu zboží. 31 Za těchto podmínek a s ohledem na nedostatek informací poskytnutých Soudnímu dvoru je věcí předkládajícího soudu, aby s ohledem na skutkové okolnosti charakterizující situaci dotčenou ve věci v původním řízení ověřil, zda se má na uvedenou situaci skutečně použít článek 153 směrnice o DPH, vykládaný ve spojení s čl. 146 odst. 1 písm. e) této směrnice, nebo zda je na tuto situaci použitelné pouze posledně uvedené ustanovení. 32 Kromě toho, i když druhá otázka odkazuje na případ odepření nároku na odpočet DPH, z odůvodnění předkládacího rozhodnutí vyplývá, jak uvedla i generální advokátka v bodě 20 svého stanoviska, že otázky předkládajícího soudu se v zásadě týkají podmínek umožňujících přiznání osvobození od DPH. 33 S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že podstatou dvou otázek předkládajícího soudu, kterými je nutno se zabývat společně, je, zda čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH a případně uvedeného ustanovení ve spojení s článkem 153 téže směrnice, brání daňové praxi členského státu, na jejímž základě je osvobození od DPH pro poskytování přepravních služeb přímo vázaných na vývozy zboží a poskytování služeb uskutečňovaných zprostředkovateli zapojenými do těchto přepravních služeb nemožné v případě, že osoba povinná k dani není schopna prokázat vývoz dotčeného zboží konkrétně a výhradně prostřednictvím celního prohlášení o vývozu. V případě kladné odpovědi se uvedený soud táže, zda tatáž ustanovení musí být vykládána v tom smyslu, že karnet TIR potvrzený celními orgány třetí země, do níž bylo zboží přepraveno, předložený osobou povinnou k dani, sám o sobě a za všech okolností umožňuje prokázat vývoz tohoto zboží. 34 Zaprvé, co se týče osvobození od daně uvedeného v čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH, je třeba na úvod připomenout, že toto osvobození doplňuje osvobození stanovené v čl. 146 odst. 1 písm. a) této směrnice a stejně jako posledně uvedené osvobození má zaručit zdanění poskytnutí předmětných služeb v místě jejich určení, to znamená v místě, kde bude vyvezené zboží spotřebováno (rozsudek ze dne 29. června 2017, L. Č., C‐288/16, EU:C:2017:502, bod 19). 35 Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl – s odkazem na svou ustálenou judikaturu, podle níž musí být osvobození od DPH vykládána striktně, jelikož představují výjimku z obecné zásady, podle které je DPH vybírána za každé dodání zboží a za každé poskytnutí služeb, které osoba povinná k dani uskutečňuje za úplatu – že ze znění a cíle čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH, podle něhož je od DPH osvobozeno poskytnutí služby včetně přepravy a vedlejších plnění, je-li tato služba přímo vázána na vývoz nebo dovoz zboží, tedy vyplývá, že uvedené ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že existence přímé vazby implikuje nejen to, že poskytnutí dotyčných služeb svým předmětem přispívá ke skutečné realizaci vývozu nebo dovozu, nýbrž i to, že tyto služby jsou poskytnuty přímo, podle konkrétního případu, vývozci, dovozci nebo příjemci zboží uvedeného v témže ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2017, L. Č., C‐288/16, EU:C:2017:502, body 22 a 23). 36 Zadruhé a za předpokladu, že předkládající soud dospěje k závěru, že je v kontextu věci v původním řízení prokázána přímá vazba požadovaná na základě judikatury připomenuté v předchozím bodě tohoto rozsudku, vyvstává otázka, zda je přípustné, aby daňové orgány odepřely osvobození od daně z důvodu, že dopravce nebo zprostředkovatel není schopen konkrétně a výhradně prostřednictvím celního prohlášení o vývozu prokázat, že dotčené zboží bylo skutečně vyvezeno mimo území Unie. 37 V tomto ohledu je třeba připomenout, že jelikož směrnice o DPH neobsahuje ustanovení ohledně důkazů, které musí osoby povinné k dani předložit, aby si mohly nárokovat osvobození od DPH, přísluší členským státům, aby v souladu s článkem 131 této směrnice stanovily podmínky, za kterých osvobodí vývozní operace uvnitř Společenství od daně, za účelem zajištění správného a jednoduchého uplatňování uvedených osvobození a zabránění jakýmkoli daňovým únikům, vyhýbáním se daňovým povinnostem a jakýmkoli případným zneužitím. Při výkonu svých pravomocí však členské státy musí dodržovat obecné právní zásady, které jsou součástí unijního právního řádu, jako jsou zejména zásady právní jistoty a proporcionality (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. října 2014, Traum, C‐492/13, EU:C:2014:2267, bod 27 a citovaná judikatura). 38 Co se týče zásady daňové neutrality, vnitrostátní opatření jde nad rámec toho, co je nezbytné pro zajištění správného výběru daně, jestliže v podstatě podmiňuje nárok na osvobození od DPH dodržením formálních povinností, aniž zohledňuje věcné požadavky, a zejména aniž se zabývá otázkou, zda tyto požadavky byly splněny. Plnění totiž musí být zdaněna s ohledem na jejich objektivní vlastnosti (rozsudek ze dne 9. února 2017, Euro Tyre, C‐21/16, EU:C:2017:106, bod 34 a citovaná judikatura). 39 Jestliže jsou splněny věcné požadavky, zásada daňové neutrality si žádá, aby osvobození od DPH bylo přiznáno, i když osoby povinné k dani nevyhověly určitým formálním požadavkům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 2017, Euro Tyre, C‐21/16, EU:C:2017:106, bod 35 a citovaná judikatura). 40 Podle ustálené judikatury Soudního dvora existují pouze dva případy, v nichž může nedodržení formálního požadavku mít za následek ztrátu nároku na osvobození od DPH (rozsudek ze dne 9. února 2017, Euro Tyre, C‐21/16, EU:C:2017:106, bod 38 a citovaná judikatura). 41 Zaprvé se zásady daňové neutrality za účelem osvobození od DPH nemůže dovolávat osoba povinná k dani, která se úmyslně podílela na daňovém podvodu, který ohrozil fungování společného systému DPH (rozsudek ze dne 9. února 2017, Euro Tyre, C‐21/16, EU:C:2017:106, bod 39 a citovaná judikatura). Podle ustálené judikatury Soudního dvora není v rozporu s unijním právem požadavek, aby subjekt jednal v dobré víře a přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována k zajištění toho, aby plnění, které uskutečňuje, nevedlo k jeho účasti na daňovém podvodu. Kdyby dotyčná osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že plnění, které uskutečnila, bylo součástí daňového podvodu, jehož se dopustil pořizovatel, a pokud nepřijala veškerá opatření, která po ní mohla být rozumně požadována k zabránění tomuto daňovému podvodu, musel by být odmítnut její nárok na osvobození od DPH (rozsudek ze dne 9. února 2017, Euro Tyre, C‐21/16, EU:C:2017:106, bod 40 a citovaná judikatura). 42 Zadruhé může porušení formálního požadavku vést k odepření osvobození od DPH, pokud toto porušení má za následek nemožnost předložení spolehlivého důkazu o splnění věcných požadavků (rozsudek ze dne 9. února 2017, Euro Tyre, C‐21/16, EU:C:2017:106, bod 42 a citovaná judikatura). 43 Pokud jde stejně jako v projednávané věci o objektivní charakteristiky přepravních služeb uvedené v čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH, z tohoto ustanovení vyplývá, že takové plnění musí být osvobozeno od DPH, je-li přímo vázáno na vývoz zboží. 44 Mezi uvedené věcné hmotněprávní podmínky tedy patří, jak bylo připomenuto v bodě 35 tohoto rozsudku, existence přímé vazby mezi dotčeným plněním a vývozem zboží, přičemž vývozem se především rozumí, jak vyplývá z čl. 146 odst. 1 písm. a) směrnice o DPH, dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno mimo Unii prodávajícím nebo na jeho účet. 45 Je pravda, že přepravní služby osvobozené od daně podle čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH je třeba odlišit od vývozní operace v pravém slova smyslu, která představuje jiné zdanitelné plnění podléhající vlastnímu celnímu a daňovému režimu a případně se týká dalších osob povinných k dani, jejichž osvobození od daně spadá pod čl. 146 odst. 1 písm. a) téže směrnice. 46 Jak bylo nicméně připomenuto v bodech 34 a 35 tohoto rozsudku, je nesporné, že přepravní služba takto osvobozená od daně je osvobozena pouze proto, že představuje vedlejší operaci ve vztahu k operaci vývozu zboží, již doplňuje a k jejímuž účinnému uskutečnění přispívá, aby bylo zaručeno, stejně jako v případě osvobození posledně uvedené operace, že uvedené dodání zboží a poskytnutí služeb bude zdaněno v místě jejich určení, to znamená v místě, kde bude vyvezené zboží spotřebováno. 47 Je třeba rovněž zdůraznit, že veškerá osvobození od daně upravená v čl. 146 odst. 1 směrnice o DPH, jsou, jak vyplývá i z nadpisu uvedeného článku, „osvobozeními od daně při vývozu“. 48 Za těchto podmínek platí, že aby poskytnutí přepravní služby mohlo být osvobozeno od DPH na základě čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH, jakož i článku 153 uvedeného směrnice

cs

caselaw

EU

v případě, že je tato služba poskytnuta zprostředkovatelem, který jedná jménem a na účet jiné osoby, je v zásadě nezbytné, aby dotčené zboží bylo skutečně vyvezeno, tedy aby došlo k dodání zboží mimo Unii, přičemž to, že k tomu skutečně došlo, musí být příslušným daňovým orgánům uspokojivě prokázáno. Takový požadavek, který se tedy týká věcných hmotněprávních podmínek vyžadovaných pro to, aby bylo přiznáno osvobození od daně, tudíž nelze považovat za čistě formální povinnost ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 38 tohoto rozsudku. 49 Z toho však nevyplývá, že přiznání takového osvobození od daně lze podřídit imperativní podmínce, aby dopravce nebo zprostředkovatel za účelem prokázání, že k vývozu skutečně došlo, předložil celní prohlášení o vývozu s tím, že jsou takto vyloučeny jakékoli jiné důkazy s požadovanou mírou přesvědčivosti umožňující příslušným daňovým orgánům učinit svůj závěr. 50 Uložit takový způsob dokazování vylučující cokoli jiného by se rovnal podřízení nároku na osvobození od daně dodržení formálních povinností ve smyslu judikatury připomenuté v bodech 38 a 39 tohoto rozsudku, aniž by byla přezkoumána otázka, zda byly, či nebyly skutečně splněny věcné požadavky uložené unijním právem. Pouhá okolnost, že dopravce nebo zprostředkovatel zapojený do přepravní služby nebyl schopen předložit celní prohlášení o vývozu, neznamená, že k takovému vývozu skutečně nedošlo. 51 V tomto ohledu povinnost předložení takového celního prohlášení o vývozu, jak vyplývá zejména z článků 59, 161 a 182a celního kodexu, spadá pod celní režim, který se zvláště uplatní na vývozní operaci jako takovou, a nikoli na poskytnutí přepravy na podkladě karnetu TIR, která spadá pod celní režim tranzitu. Taková povinnost tedy v zásadě nepřísluší dopravci nebo zprostředkovateli podle článku 153 směrnice o DPH, kteří na své straně přejímají odpovědnost za přepravu zboží při překročení vnější hranice Unie a dopravení tohoto zboží do jeho místa určení ve třetí zemi, a proto nutně nemusí mít uvedené celní prohlášení k dispozici. 52 Pro účely kontrol, které jim přísluší pro účely ověření, zda jsou splněny věcné hmotněprávní podmínky, jimž podléhá osvobození od daně stanovené v čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH, pokud jde o přepravní službu, příslušné daňové orgány musí, jak uvedla generální advokátka v bodě 39 svého stanoviska, přezkoumat všechny skutečnosti, které mají k dispozici, pro účely určení, zda z nich lze s dostatečně vysokým stupněm pravděpodobnosti dovodit, že zboží přepravované do místa určení ve třetí zemi do něj bylo skutečně dodáno. Naproti tomu uvedené orgány nemohou vyvodit, že se tak nestalo, z pouhé okolnosti, že dopravce nebo zprostředkovatel není schopen předložit celní prohlášení o vývozu týkající se uvedeného zboží. 53 Kromě toho, jak rovněž uvedla generální advokátka v bodě 40 svého stanoviska, spis, který má Soudní dvůr k dispozici, neobsahuje žádné údaje, že by se dopravce nebo zprostředkovatel v projednávaném případě úmyslně podíleli na daňovém úniku, který by ohrozil fungování společného systému DPH, nebo že by nesplnění uvedeného formálního požadavku takovou osobou povinnou k dani mělo takový účinek, že by příslušným orgánům bránilo v určení, zda jsou splněny věcné hmotněprávní podmínky pro osvobození od daně. 54 Z výše uvedeného vyplývá, že daňová praxe členského státu, která odmítá přiznat osvobození od DPH pro služby přepravy zboží přímo vázané na vývoz zboží mimo Unii podle čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH nebo pro zprostředkovatelské služby související s takovými službami uvedenými v článku 153 této směrnice pouze z toho důvodu, že dotčený dopravce nebo zprostředkovatel není schopen předložit celní prohlášení o vývozu uvedeného zboží, je v rozporu s judikaturou připomenutou v bodě 38 tohoto rozsudku. 55 Pokud jde o zásadu právní jistoty, je třeba připomenout, že tato zásada, s níž se nerozlučně pojí zásada ochrany legitimního očekávání a jejíž dodržování je členským státům uloženo, jak bylo připomenuto v bodě 37 tohoto rozsudku, když stanoví podmínky v oblasti osvobození od daně, vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné (rozsudek ze dne 9. října 2014, Traum, C‐492/13, EU:C:2014:2267, bod 28 a citovaná judikatura). 56 Tato zásada se uplatní obzvláště tehdy, jde-li o právní úpravu, jež by mohla obsahovat finanční zátěž, aby dotčeným osobám bylo umožněno seznámit se přesně s rozsahem povinností, které jim ukládá. Z toho vyplývá, že je nezbytné, aby osobám povinným k dani byly známy jejich daňové povinnosti před uzavřením transakce (rozsudek ze dne 9. října 2014, Traum, C‐492/13, EU:C:2014:2267, bod 29 a citovaná judikatura). 57 Kromě toho Soudní dvůr upřesnil, že povinnosti, které má osoba povinná k dani v souvislosti s dokazováním, musí být určeny v závislosti na podmínkách, které jsou v tomto ohledu výslovně stanoveny vnitrostátním právem, a na obvyklé ustálené praxi pro podobná plnění (rozsudek ze dne 9. října 2014, Traum, C‐492/13, EU:C:2014:2267, bod 30 a citovaná judikatura). 58 V projednávané věci, jak zdůrazňuje i předkládající soud, nevyplývá požadavek na předložení celního prohlášení o vývozu ze znění vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, která v tomto ohledu uvádí pouze předložení jinak nespecifikovaných dokumentů, jež umožňují prokázat, že přepravované zboží bylo vyvezeno. 59 Za těchto podmínek není daňová praxe dotčená ve věci v původním řízení v souladu s požadavky vyplývajícími ze zásady právní jistoty, které byly připomenuty v bodech 55 až 57 tohoto rozsudku. 60 Zatřetí, pokud jde o důkazní hodnotu, kterou lze přiznat karnetu TIR za účelem prokázání, že skutečně byla splněna podmínka vztahující se k vývozu zboží, na niž je poskytnutí přepravy přímo vázáno, aby bylo možno přiznat nárok na osvobození od DPH podle čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH, je třeba připomenout, že se uvedený dokument, který má jednotnou podobu, vydává v souladu s příslušnými ustanoveními Úmluvy TIR, jejímiž stranami jsou jak Unie, tak její členské státy. 61 Článek 91 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) celního kodexu upřesňuje, že přeprava zboží v rámci celního území Unie, která má skončit mimo území Unie, patří v některých případech určených postupem projednávání ve výboru do režimu vnějšího tranzitu, zejména pokud se tato přeprava uskutečňuje na podkladě karnetu TIR. 62 Jak vyplývá z ustanovení Úmluvy TIR, zejména z jejího čl. 1 písm. e) a písm. o), karnet TIR musí být předložen společně s vozidlem sloužícím pro přepravu dotčeného zboží celnímu úřadu odeslání, pohraničnímu celnímu úřadu a celnímu úřadu určení a musí být těmito úřady potvrzen prostřednictvím listů, útržkových listů a kmenových listů zmíněných v bodě 16 tohoto rozsudku, k umožnění vyřízení jednotlivých příslušných operací TIR, jakmile bylo prokázáno, že se tyto operace uskutečnily podle pravidel. 63 Z výše uvedeného vyplývá, že karnet TIR, jenž byl řádně potvrzen především celními orgány třetí země určení, představuje oficiální dokument, jenž v zásadě umožňuje prokázat, že dotčené zboží bylo překročením vnějších hranic Unie fyzicky přemístěno do třetí země a do této třetí země dorazilo. 64 Takové překročení hranic a dopravení zboží do třetí země určení, což dokládá karnet TIR, představují jeden ze znaků vývozní operace, které ji odlišují od operace, k níž dochází uvnitř Unie (obdobně viz rozsudek ze dne 27. září 2007, Teleos a další, C‐409/04, EU:C:2007:548, bod 37). 65 Z toho vyplývá, že pokud se taková přepravní služba uskuteční na podkladě karnetu TIR, tento karnet může mít, neexistují-li přesné důvody k pochybnostem o pravosti nebo důvěryhodnosti tohoto karnetu a jeho složek, zvláštní význam v kontextu uznání nároku na osvobození, pokud jde o uvedenou přepravní službu. 66 Daňové orgány tudíž musí takový dokument řádně zohlednit, ostatně stejně jako všechny další skutečnosti, které mají k dispozici, jak bylo připomenuto v bodě 52 tohoto rozsudku. 67 V tomto ohledu uvedeným orgánům přísluší, aby zohlednily rovněž takové dokumenty vydané v rámci Úmluvy CMR, jako jsou ty, jež zmiňuje předkládající soud, pro účely posouzení, zda tyto dokumenty případně mohou doložit pravděpodobnost skutečného vývozu přepravovaného zboží. 68 S ohledem na vše výše uvedené je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že čl. 146 odst. 1 písm. e) směrnice o DPH a toto ustanovení ve spojení s článkem 153 téže směrnice musejí být vykládány v tom smyslu, že brání daňové praxi členského státu, podle níž je osvobození od DPH pro poskytování přepravních služeb přímo vázaných na vývoz zboží a pro poskytování služeb prováděným zprostředkovateli zapojenými do těchto přepravních služeb podřízeno předložení celního prohlášení o vývozu dotčeného zboží osobou povinnou k dani. V tomto ohledu je na příslušných orgánech, aby pro účely přiznání uvedených osvobození od daně posoudily, zda lze splnění podmínky související s vývozem dotčeného zboží dovodit s dostatečně vysokým stupně pravděpodobnosti z informací, které tyto orgány mají k dispozici. V tomto kontextu karnet TIR potvrzený celními orgány třetí země určení zboží a předložený osobou povinnou k dani v zásadě představuje důkaz, jejž musí uvedené orgány řádně zohlednit, ledaže mají přesné důvody k pochybnostem o pravosti či důvěryhodnosti tohoto dokumentu. K nákladům řízení 69 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: Článek 146 odst. 1 písm. e) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty a uvedené ustanovení ve spojení s článkem 153 téže směrnice musejí být vykládány v tom smyslu, že brání daňové praxi členského státu, podle níž je osvobození od DPH pro poskytování přepravních služeb přímo vázaných na vývoz zboží a pro poskytování služeb prováděným zprostředkovateli zapojenými do těchto přepravních služeb podřízeno předložení celního prohlášení o vývozu dotčeného zboží osobou povinnou k dani. V tomto ohledu je na příslušných orgánech, aby pro účely přiznání uvedených osvobození od daně posoudily, zda lze splnění podmínky související s vývozem dotčeného zboží dovodit s dostatečně vysokým stupně pravděpodobnosti z informací, které tyto orgány mají k dispozici. V tomto kontextu karnet TIR potvrzený celními orgány třetí země určení zboží a předložený osobou povinnou k dani v zásadě představuje důkaz, jejž musí uvedené orgány řádně zohlednit, ledaže mají přesné důvody k pochybnostem o pravosti či důvěryhodnosti tohoto dokumentu. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: rumunština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 23. ledna 2014 ( *1 ) „Nesplnění povinnosti státem — Volný pohyb služeb — Volný pohyb kapitálu — Daň z příjmů — Příspěvky placené v rámci důchodového spoření — Daňová úleva pouze pro platby ve prospěch institucí nebo fondů usazených v témže členském státě — Soudržnost daňového systému — Účinnost daňové kontroly“ Ve věci C‐296/12, jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, podaná dne 14. června 2012, Evropská komise, zastoupená R. Lyalem a W. Roelsem, jako zmocněnci, žalobkyně, proti Belgickému království, zastoupenému J.-C. Halleuxem a M. Jacobs, jako zmocněnci, žalovanému, SOUDNÍ DVŮR (desátý senát), ve složení E. Juhász, předseda senátu, D. Šváby a C. Vajda (zpravodaj), soudci, generální advokát: N. Wahl, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Svou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Belgické království tím, že přijalo a zachovalo daňovou úlevu pro příspěvky placené v rámci důchodového spoření v rozsahu, v němž se tato úleva uplatní pouze na platby ve prospěch institucí nebo fondů usazených v Belgii, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 56 SFEU a 63 SFEU. Belgické právo 2 Podle čl. 34 odst. 1 až 3 code des impôts sur les revenus 1992 (zákon o daních z příjmů, dále jen „CIR 1992“): „1. Důchody, penze a dávky je nahrazující zahrnují, bez ohledu na poskytovatele, příjemce, označení a způsoby stanovení jejich výše a přiznání: [...] 3° příjmy z důchodového spoření vytvořeného podle článku 145/8. 2. Příjmy z důchodového spoření zahrnují: 1° úspory umístěné na kolektivním nebo individuálním spořicím účtu; 2° důchody, penze, kapitál a odbytné z kapitálového pojištění; [...] 3. Zdanitelná částka úspor stanovených v odst. 2, 1° se rovná částce odpovídající kapitalizaci, s roční sazbou ve výši 4,75 %, součtu čistých částek uložených na spořicí účet, které se zohledňují pro účely daňové úlevy. [...]“ 3 Článek 39 odst. 2, 3 °CIR 1992 uvádí, že důchody, doplňkové důchody, penze, kapitál, úspory a odbytné jsou osvobozeny od daně, pokud pocházejí ze spořicího účtu nebo se zakládají na smlouvě o kapitálovém pojištění, u nichž nebyla poskytnuta daňová úleva stanovená v čl. 145/1, 5° tohoto zákona. 4 Článek 145/1 CIR 1992 stanoví: „V rozsahu a za podmínek stanovených v článcích 145/2 až 145/16 se přiznává daňová úleva vypočtená z následujících výdajů [...]: [...] 5° plateb na důchodové spoření; [...]“ 5 Článek 145/8 první pododstavec CIR 1992 zní následovně: „Za částky zohledněné pro úlevu v rámci důchodového spoření podle čl. 145/1, 5° se považují částky zaplacené s konečnou platností v Belgii: 1° pro vytvoření kolektivního spořicího účtu; 2° pro vytvoření individuálního spořicího účtu; 3° na pojistné spořicího účtu na kapitálové pojištění.“ 6 Článek 145/11 CIR 1992 stanoví, že společnost spravující akreditovaný fond důchodového spoření podle článku 145/16 tohoto zákona musí alokovat aktiva tohoto fondu a výnosy z těchto aktiv po odečtení nákladů výlučně do investic uvedených v článku 145/11 a v rámci limitů v něm stanovených. 7 Podle článků 145/12 a 145/13 uvedeného zákona se ustanovení článku 145/11 použijí rovněž na individuální spořicí účty, jakož i na kapitálové pojištění. 8 Článek 145/15 CIR 1992 stanoví: „Zřídit kolektivní nebo individuální spořicí účty mohou pouze subjekty stanovené v čl. 56 odst. 1. Král může vyhláškou přijatou Radou ministrů za podmínek, které určí, udělit totéž povolení burzovním společnostem založeným podle belgického práva. Uzavírat smlouvy o kapitálovém pojištění mohou pouze pojišťovny, které vykonávají činnost ‚životního pojištění‘ podle zákona ze dne 9. července 1975 o dohledu nad pojišťovnami.“ 9 V článku 145/16, 1 °CIR 1992 je kolektivní spořicí účet definován jako podíly na fondech důchodového spoření, které mají za podmínek stanovených králem povolení ministra financí k akumulaci úspor dostupných v případě dožití nebo smrti. 10 Článek 63/5 odst. 1 královského výnosu, kterým se provádí zákon o daních z příjmů z roku 1992 (arrêté royal d’exécution du code des impôts sur les revenus dále jen „AR/CIR 1992“) stanoví, že ve lhůtě dvou měsíců po uplynutí každého kalendářního roku, v němž byly zaplaceny příspěvky v rámci důchodového spoření, poskytnou instituce a podniky stanovené v článku 145/15 CIR 1992 správě přímých daní kopii osvědčení, vydaného majiteli spořicího účtu nebo smluvní straně smlouvy o kapitálovém pojištění. 11 Článek 63/6 odst. 1 AR/CIR 1992 uvádí, které dokumenty musejí být předloženy správcovskou společností na podporu žádosti o schválení belgického investičního fondu jakožto penzijního fondu. Odstavec 2 téhož článku zavazuje takovou správcovskou společnost informovat ministra financí o změnách, které mají být provedeny v těchto dokumentech, jakož i předat roční účetní závěrky. 12 Podle článku 63/7 AR/CIR 1992 se dodržení podmínek stanovených v článku 145/11 CIR 1992 zjišťuje na základě dokumentů předložených správcovskou společností ministru financí nejpozději do jednoho měsíce po skončení každého celého kalendářního čtvrtletí od schválení fondu, které obsahují podrobné informace o stavu fondu ke konci posledního obchodního dne každého měsíce, který je součástí každého kalendářního čtvrtletí. 13 Článek 63/8 AR/CIR 1992 upřesňuje, za jakých okolností může být penzijnímu fondu odňato schválení. Postup před zahájením soudního řízení 14 Dopisem ze dne 18. října 2006 Komise vyzvala Belgické království, aby předložilo své vyjádření ke slučitelnosti některých ustanovení belgické právní úpravy v oblasti daňových úlev pro platby uskutečněné v rámci důchodového spoření se Smlouvou o ES a s Dohodou o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3). Dne 8. února 2007 tento členský stát odpověděl na tento dopis. 15 Dne 22. března 2010 zaslala Komise Belgickému království odůvodněné stanovisko, v němž uvedla, že tento členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 56 SFEU a 63 SFEU, jakož i z článků 31 a 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru, a vyzvala jej k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhověl tomuto stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení. 16 Vzhledem k tomu, že Komise nebyla spokojena s odpovědí Belgického království ze dne 13. července 2010 na uvedené odůvodněné stanovisko, podala projednávanou žalobu. K žalobě Argumentace účastníků řízení 17 Komise zaprvé uvádí, že správa fondů důchodového spoření představuje službu ve smyslu článku 56 SFEU. Má za to, že skutečnost, že příspěvky do těchto fondů poskytují nárok na daňovou úlevu, pouze pokud jsou placeny finančním institucím usazeným v Belgii, je překážkou volného pohybu služeb jak pro příjemce této služby, tak i pro poskytovatele, kteří nejsou usazeni na belgickém území. 18 Kromě toho jak vklady na individuální nebo kolektivní účet, tak i platba pojistného na životní pojištění spadají pod pohyb kapitálu ve smyslu článku 63 SFEU. Přiznání daňové úlevy pro tyto vklady a tyto platby provedené pouze ve prospěch institucí usazených v Belgii představuje překážku volného pohybu kapitálu, neboť belgičtí vkladatelé a pojistníci jsou odrazování od platby částek v rámci důchodového pojištění institucím, které nemají sídlo na belgickém území. 19 Podle Komise nemohou být tyto překážky odůvodněny nutností zabezpečit soudržnost belgického daňového systému. V tomto ohledu byl argument, že vnitrostátní pravidla jsou symetrická potud, že vylučují zdanění vyplácených dávek, jestliže vklady a příslušné platby pojistného nevedly k daňové úlevě, Soudním dvorem zamítnut již v rozsudku ze dne 30. ledna 2007, Komise v. Dánsko (C-150/04, Sb. rozh. s. I-1163), 20 Kromě toho se Komise domnívá, že Belgické království nevyhovělo požadavku daňové soudržnosti v rámci smluv o zamezení dvojímu zdanění uzavřených s jinými členskými státy, jelikož značný počet těchto smluv svěřuje pravomoc zdaňovat důchody a jiné podobné příjmy státu bydliště příjemce. V případě smluv svěřujících tuto pravomoc členskému státu původu těchto příjmů nemůže požadavek daňové soudržnosti odůvodnit dotčené překážky, neboť tento stát může zdanit služby, jichž využívá osoba povinná k dani, i když se tato osoba pohybuje ve druhém smluvním státě. 21 Pokud jde o odůvodnění založené na ochraně občanů investujících do důchodového spoření, má Komise za to, že bezpečnost investovaných finančních prostředků může být zaručena, aniž by bylo nezbytné vyžadovat, aby příspěvky a pojistné byly placeny pouze institucím nebo fondům se sídlem v Belgii, přičemž povinnosti uložené belgickými právními předpisy v oblasti investic, schvalování a podávání zpráv by mohly být dodržovány i finančními institucemi usazenými v jiných členských státech. Kontrola dodržování povinnosti v oblasti podávání zpráv by byla rovněž možná, neboť předkládání těchto zpráv je podmínkou pro získání a udržení získaného povolení instituce nebo fondu. Kromě toho by se Belgické království mohlo dovolávat směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých a nepřímých daní (Úř. věst. L 336, s. 15; Zvl. vyd. 09/01, s. 63), ve znění směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 (Úř. věst. L 76, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 179, dále jen „směrnice 77/799“), pro účely získání informací o osobě povinné k dani a kontroly zahraniční finanční instituce. 22 Belgické království uznává, že dotčený belgický důchodový systém představuje omezení volného pohybu služeb, jakož i volného pohybu kapitálu. Tvrdí nicméně, že takové omezení může být odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. 23 V tomto ohledu se zaprvé dovolává vnitřní soudržnosti daňového systému a uvádí, že belgický režim důchodového spoření je v souladu s rozsudky ze dne 28. ledna 1992, Bachmann (C-204/90, Recueil, s. I-249), a Komise v. Belgie (C-300/90, Recueil, s. I-305), v nichž Soudní dvůr zejména vyžadoval existenci přímé spojitosti mezi daňovým zvýhodněním a faktickým znevýhodněním. Zatímco poskytování důchodů je v podstatě zdanitelné podle čl. 34 odst. 1, 3 °CIR 1992, jsou naopak osvobozeny od daně podle čl. 39 odst. 2, 3° uvedeného zákona, pokud daňová úleva stanovená v článku 145/1, 5° tohoto zákona nebyla udělena pro platby na účty důchodového spoření nebo na pojistné kapitálového pojištění, jak je tomu v případě, že jsou uvedené účty a kapitálové pojištění spravovány institucemi, které nejsou usazeny v Belgii. 24 Belgické království kromě toho uvádí, že usiluje o zajištění daňové soudržnosti na úrovni smluv o zamezení dvojímu zdanění tím, že státu původu uděluje pravomoc zdanit důchody a jiné podobné odměny, ale připouští, že ve smlouvách uzavřených s některými členskými státy se mu to nepodařilo. 25 Zadruhé Belgické království uplatňuje argument nezbytnosti účinné daňové kontroly. Zdůrazňuje, že belgická daňová správa může vykonávat kontrolu nad přiznáním daňové úlevy za platby poskytnuté v rámci důchodového spoření a zajistit vybrání dlužné daně z určené částky zejména podle článku 63/5 AR/CIR 1992, který stanoví povinnosti finančních institucí a fondů důchodového spoření, pokud jde o informování daňové správy o osvědčeních vydaných osobám povinným k dani. 26 Kromě toho se Belgické království dovolává ochrany zájmů střadatelů, aby bylo zajištěno vyplácení důchodů, na které budou mít nárok. Uvedená ochrana je zajištěna článkem 145/11 uvedeného zákona a články 63/6 až 63/8 AR/CIR 1992, které zejména stanoví postup schvalování fondů důchodového spoření, možnost zrušit takové povolení, jakož i povinnosti v oblasti investic a podávání zpráv. Uvedený členský stát má za to, že ustanovení unijního práva v oblasti výměny informací mezi členskými státy stanoví těžkopádné a pomalé postupy, které tudíž nezaručují, že instituce a fondy zřízené v jiných členských státech dodržují tyto povinnosti. Závěry Soudního dvora 27 Podle ustálené judikatury platí, že i když přímé daně spadají do pravomoci členských států, musejí nicméně tyto členské státy při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo (viz rozsudek ze dne 25. října 2012, Komise v. Belgie, C‐387/11, bod 36 a citovaná judikatura). K nesplnění povinností vyplývajících z článku 56 SFEU 28 Úvodem je třeba poznamenat, že služby poskytované finančními institucemi a pojišťovnami v oblasti důchodového spoření, včetně správcovských podniků schválených fondů důchodového spoření, jsou službami ve smyslu článku 57 SFEU. Takové služby totiž zahrnují plnění poskytovaná obvykle za úplatu, jejíž základní charakteristika spočívá ve skutečnosti, že poskytuje hospodářskou protihodnotu za dotčené služby (viz rozsudek ze dne 3. října 2002, Danner, C-136/00, Recueil, s. I-8147, bod 26). 29 Je rovněž třeba zdůraznit, že z hlediska jednotného trhu a za účelem umožnění uskutečnění jeho cílů brání článek 56 SFEU použití každé vnitrostátní právní úpravy, která činí poskytování služeb ve smyslu článku 57 SFEU mezi členskými státy obtížnějším, než je čistě vnitrostátní poskytování služeb v určitém členském státě (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 38, jakož i rozsudek ze dne 6. června 2013, Komise v. Belgie, C‐383/10, bod 42). 30 V projednávaném případě Belgické království nepopírá, že sporná ustanovení CIR 1992 představují překážku volného pohybu služeb. 31 Skutečnost, že příspěvky placené v rámci důchodového spoření poskytují nárok na daňovou úlevu stanovenou v článku 145/1, 5 °CIR 1992 pouze v případě, že jsou placeny finančním institucím usazeným v Belgii, má totiž za následek, že činí poskytování služeb v oblasti důchodového spoření z jiných členských států obtížnějším, než je poskytování těchto služeb na čistě vnitrostátní úrovni v Belgickém království. Tento systém důchodového spoření může odradit nejen belgické osoby povinné k dani od zřízení individuálního nebo kolektivního spořicího účtu nebo od kapitálového pojištění s finančními institucemi usazenými v jiném členském státě než v Belgickém království, ale i posledně uvedené od nabízení jejich služeb na belgickém trhu (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Danner, bod 31, a rozsudek ze dne 5. července 2007, Komise v. Belgie, C-522/04, Sb. rozh. s. I-5701, bod 39). 32 Z ustálené judikatury nicméně vyplývá, že vnitrostátní opatření, která mohou bránit výkonu základních svobod zaručených Smlouvou o FEU nebo jej činit méně přitažlivým, mohou být přesto přípustná za podmínky, že sledují cíl obecného zájmu, jsou způsobilá zaručit jeho uskutečnění a nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (viz zejména výše uvedený rozsudek ze dne 6. června 2013, Komise v. Belgie, bod 49 a citovaná judikatura). 33 Podle rovněž ustálené judikatury přísluší vnitrostátním orgánům, pokud přijímají opatření, které se odchyluje od zásady zakotvené v unijním právu, prokázat v každém jednotlivém případě, že uvedená podmínka je splněna. Důvody, které mohou být uplatňovány členským státem, musejí být doprovázeny analýzou způsobilosti a přiměřenosti opatření přijatého tímto státem, jakož i přesnými informacemi, které mohou podpořit jeho argumentaci (viz rozsudek ze dne 14. června 2012, Komise v. Nizozemsko, C‐542/09, bod 81 a citovaná judikatura). 34 Belgické království se zaprvé dovolává nezbytnosti zachovat soudržnost belgického daňového systému, přičemž odkazuje na symetrii sporného systému, který stanoví, že příjmy z důchodového spoření jsou zdaňovány, jestliže platby provedené v jejich rámci vedly k daňové úlevě, ale jsou osvobozeny v případě neexistence takové úlevy. 35 V tomto ohledu již Soudní dvůr připustil, že nezbytnost chránit soudržnost daňového režimu může odůvodňovat omezení výkonu svobod pohybu zaručených Smlouvou o FEU, avšak tato nezbytnost vyžaduje existenci přímé spojitosti mezi daňovým zvýhodněním a odpovídajícím znevýhodněním (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 70, jakož i rozsudek ze dne 4. července 2013, Argenta Spaarbank, C‐350/11, body 41 a 42). 36 V projednávaném případě je pravda, že existuje souvislost mezi daňovou úlevou, na niž může nárok vyplynout na základě plateb poskytnutých v rámci důchodového spoření, a zdaněním příjmů tohoto spoření. Podle čl. 39 odst. 2, 3 °CIR 1992 jsou totiž důchody, doplňkové důchody, penze, kapitál, spoření a odbytné z kapitálového pojištění osvobozeny od daně, pokud pocházejí ze spořicího účtu nebo se zakládají na smlouvě o důchodovém pojištění, u nichž nebyla poskytnuta daňová úleva stanovená v článku 145/1, 5° tohoto zákona (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Bachmann, bod 21, a ze dne 28. ledna 1992, Komise v. Belgie, bod 14). 37 Jak nicméně konstatoval Soudní dvůr v bodě 71 výše uvedeného rozsudku Komise v. Dánsko, pokud jde o režim stanovící podobnou souvislost mezi odpočitatelností příspěvků na penzijní plán a zdaněním odpovídajících plateb, faktorem, který by mohl ohrozit soudržnost dotčeného belgického režimu, není ani tak skutečnost, že se finanční instituce spravující důchodové spoření nacházejí v jiném členském státě, ale spíše přemístění bydliště osoby povinné k dani mezi okamžikem zaplacení příspěvků v rámci důchodového spoření a okamžikem vyplacení odpovídajících dávek. 38 Pokud má totiž osoba povinná k dani, která sjednala důchodové spoření u instituce usazené v Belgii, nárok na daňovou úlevu z příspěvků zaplacených v rámci tohoto spoření a poté před zahájením vyplácení dávek přemístí své bydliště do jiného členského státu, přijde Belgické království o pravomoc zdanit tyto příjmy, alespoň pokud uzavřelo s členským státem, do kterého bylo přemístěno bydliště osoby povinné k dani, smlouvu o zamezení dvojímu zdanění stanovící, že důchody a jiné podobné odměny lze zdanit pouze ve státě bydliště jejich příjemce (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 72). 39 Naproti tomu založení důchodového spoření u finanční instituce usazené v jiném členském státě než v Belgickém království nemůže mít jako takové vliv na soudržnost sporného režimu. Nic totiž nebrání tomuto členskému státu, aby vykonával svou pravomoc zdaňovat příjmy vzešlé z důchodového spoření, zaplacené finanční institucí usazenou v jiném členském státě osobě povinné k dani, která má v okamžiku vyplacení těchto příjmů stále bydliště v Belgii, protihodnotou za platbu příspěvků, na které by byla poskytnuta daňová úleva (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 73). 40 Proto nemůže být sporný režim, který obecně odmítá přiznat daňovou úlevu na příspěvky zaplacené v rámci důchodového spoření spravovaného finanční institucí usazenou v jiném členském státě než v Belgickém království, odůvodněn nezbytností zachovat soudržnost daňového systému. 41 Zadruhé se Belgické království snaží odůvodnit dotčený režim tím, že se dovolává nezbytnosti účinné daňové kontroly. 42 V tomto ohledu podle ustálené judikatury může nutnost zajistit účinnost daňových kontrol odůvodnit omezení základních svobod (výše uvedený rozsudek ze dne 6. června 2013, Komise v. Belgie, bod 51). 43 Je třeba připomenout, že členský stát se může dovolávat směrnice 77/799, aby od příslušných orgánů jiného členského státu získal veškeré nezbytné údaje, které mu umožní správné vyměření daní, na které se tato směrnice vztahuje (viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, Komise v. Itálie, C-540/07, Sb. rozh. s. I-10983, bod 60). 44 Kromě toho nic nebrání belgickým daňovým orgánům, aby od osoby povinné k dani požadovaly důkazy, které považují za nezbytné k řádnému vyměření dotčených daní, a případně odmítly požadovanou daňovou úlevu, pokud by tyto důkazy nebyly poskytnuty (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. října 2007, ELISA, C-451/05, Sb. rozh. s. I-8251, bod 95, jakož i výše uvedený rozsudek ze dne 6. června 2013, Komise v. Belgie, bod 54). 45 Za těchto podmínek nelze dotčený režim odůvodnit nezbytností účinné daňové kontroly. 46 Kromě toho se nemůže Belgické království platně dovolávat ochrany zájmů střadatelů, aby jim bylo zajištěno vyplacení důchodu, na který budou mít nárok, za účelem zajištění účinnosti daňových kontrol, jejichž cílem je boj proti daňovým únikům (obdobně viz rozsudky ze dne 13. března 2008, Komise v. Španělsko, C‐248/06, bod 34, a ze dne 5. července 2012, SIAT, C‐318/10, bod 44), a nikoli ochrana osoby povinné k dani. 47 Pokud lze mít za to, že taková ochrana vychází z naléhavého důvodu obecného zájmu spočívající v ochraně spotřebitele, je třeba konstatovat, že Belgické království neprokázalo, že dotčená ustanovení nejdou nad rámec toho, co je nezbytné pro zabezpečení dosažení cíle, kterého se dovolává. 48 V tomto ohledu Belgické království ve své replice neprokázalo, že neexistují jiné prostředky ochrany spotřebitele než obecné vyloučení všech plateb institucím usazeným nebo fondům spravovaným v jiných členských státech z výhody daňových úlev na důchodovém spoření. 49 Za těchto podmínek nelze přijmout odůvodnění vycházející z ochrany osob povinných k dani. 50 Z předcházejících úvah vyplývá, že překážka volného pohybu služeb, kterou vytváří dotčený systém, nemůže být odůvodněna cíli, kterých se dovolává Belgické království. K nesplnění povinností vyplývajících z článku 63 SFEU 51 Vzhledem k tomu, že ustanovení Smlouvy o FEU týkající se volného pohybu služeb brání spornému režimu, není nezbytné tento režim samostatně zkoumat ve světle článku 63 SFEU týkajícího se volného pohybu kapitálu (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Komise v. Dánsko, bod 76, a ze dne 6. června 2013, Komise v. Belgie, bod 74). 52 V důsledku toho je nutno konstatovat, že Belgické království tím, že přijalo a zachovalo daňovou úlevu pro příspěvky placené v rámci důchodového spoření v rozsahu, v němž se uplatní pouze na platby vůči institucím a fondům usazeným v Belgii, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 56 SFEU. K nákladům řízení 53 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Belgické království nemělo ve věci úspěch, je důvodné uložit mu náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: 1) Belgické království tím, že přijalo a zachovalo daňovou úlevu pro příspěvky placené v rámci důchodového spoření v rozsahu, v němž se uplatní pouze na platby vůči institucím a fondům usazeným v Belgii, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 56 SFEU. 2) Belgickému království se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: nizozemština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 10. března 2016 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce — Předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu — Směrnice 2005/60/ES — Opatření hloubkové kontroly klienta — Směrnice 2007/64/ES — Platební služby na vnitřním trhu“ Ve věci C‐235/14, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně, Španělsko) ze dne 7. května 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 13. května 2014, v řízení Safe Interenvíos SA proti Liberbank SA, Banco de Sabadell SA, Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení T. von Danwitz, předseda čtvrtého senátu, vykonávající funkci předsedy pátého senátu, D. Šváby, A. Rosas (zpravodaj), E. Juhász a C. Vajda, soudci, generální advokátka: E. Sharpston, vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. května 2015, s ohledem na vyjádření předložená: — za Safe Interenvíos SA A. Selasem Coloradem a D. Solanou Giménezem, abogados, — za Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA J. M. Rodríguezem Cárcamem a B. Garcíou Gómezem, abogados, — za španělskou vládu A. Rubio Gonzálezem a A. Gavela Llopis, jako zmocněnci, — za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, M. Rebelo a G. Mirandou, jako zmocněnci, — za Evropskou komisi J. Riusem a I. V. Rogalskim, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 3. září 2015, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 11 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu (Úř. věst. L 309, s. 15), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/78/EU ze dne 24. listopadu 2010 (Úř. věst. L 331, s. 120, dále jen „směrnice o praní peněz“), vykládaného ve spojení s články 5, 7 a 13 této směrnice. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Safe Interenvíos SA (dále jen „společnost Safe“), platební institucí na straně jedné a Liberbank SA (dále jen „Liberbank“), Banco de Sabadell SA (dále jen „Sabadell“) a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA (dále jen „BBVA“), třemi úvěrovými institucemi (dále společně jako „banky“) na straně druhé týkajícího se toho, že banky zrušily účty společnosti Safe, neboť měly podezření na praní peněz. Právní rámec Unijní právo Směrnice o praní peněz 3 Jak vyplývá z bodu 5 odůvodnění směrnice o praní peněz, opatření přijatá v oblasti praní peněz a financování terorismu „by [...] měla být v souladu s ostatními akcemi podnikanými na ostatních mezinárodních fórech“ a zejména „brát v úvahu [...] doporučení Finančního akčního výboru (dále jen ‚FATF‘), který je nejpřednějším mezinárodním orgánem činným v boji proti praní peněz a proti financování terorismu. Protože v roce 2003 byla doporučení FATF podstatně zrevidována a rozšířena, měla by být tato směrnice v souladu s uvedenými novými mezinárodními normami“. 4 Bod 10 odůvodnění uvedené směrnice zní následovně: „Instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, by měly [...] zjistit a ověřit totožnost skutečného vlastníka. Mělo by být ponecháno na těchto institucích a osobách, zda pro splnění tohoto požadavku využijí veřejného rejstříku skutečných vlastníků, vyžádají si potřebné údaje od svých klientů nebo informace získají jiným způsobem, přičemž přihlédnou k tomu, že rozsah takové hloubkové kontroly klienta souvisí s nebezpečím praní peněz a financování terorismu, které závisí na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo transakce.“ 5 Body 22 a 24 odůvodnění téže směrnice uvádějí: „(22) Mělo by být uznáno, že riziko praní peněz a financování terorismu není ve všech případech stejné. V souladu s přístupem založeným na posouzení rizika by měla být do právních předpisů Společenství zavedena zásada, že ve vhodných případech je dovolena zjednodušená hloubková kontrola. [...] (24) Právní předpisy Společenství by právě tak měly uznat, že některé situace představují vyšší rizika praní peněz nebo financování terorismu. Ačkoliv by měla být zjištěna totožnost a obchodní profil všech zákazníků [klientů], existují případy, kdy jsou zapotřebí zvláště přísné postupy pro zjišťování a ověřování totožnosti zákazníků [klientů].“ 6 Bod 33 odůvodnění směrnice o praní peněz uvádí, že předávání informací podle článku 28 této směrnice by mělo být v souladu s pravidly pro předávání osobních údajů třetím zemím, stanovenými ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, s. 31, dále jen „směrnice o osobních údajích“) a že kromě toho nesmí tento článek 28 narušovat vnitrostátní právní předpisy o ochraně údajů a profesním tajemství. 7 Bod 48 odůvodnění směrnice o praní peněz uvádí, že tato směrnice respektuje základní práva a dodržuje zásady uznávané zejména Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a neměla by být vykládána nebo uplatňována způsobem, který není slučitelný s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou dne 4. listopadu 1950 v Římě. 8 Článek 1 směrnice o praní peněz ve svém odstavci 1 a 2 stanoví: „1. Členské státy zajistí, aby praní peněz a financování terorismu bylo zakázáno. 2. Pro účely této směrnice se za praní peněz považuje následující jednání, pokud je pácháno úmyslně: a) přeměna nebo převod majetku při vědomí, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti, za účelem zatajení nebo zakrytí nezákonného původu majetku nebo za účelem pomoci jakékoliv osobě, která se účastní páchání takové činnosti, aby se vyhnula právním následkům svého jednání; b) zatajení nebo zakrytí skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání, pohybu, práv k majetku nebo jeho vlastnictví při vědomí, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti; c) nabývání, držení nebo užívání majetku při vědomí, v době jeho obdržení, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti; d) účast na spáchání, spolčení ke spáchání, pokus o spáchání, napomáhání, usnadňování a návod ke spáchání jakéhokoliv jednání uvedeného v předchozích písmenech.“ 9 V souladu se svým čl. 2 odst. 1 se směrnice o praní peněz vztahuje na úvěrové instituce, finanční instituce a různé právnické nebo fyzické osoby při výkonu jejich profesních činností. 10 Článek 3 bod 1 uvedené směrnice definuje „úvěrovou instituci“ s odkazem na definici téhož výrazu v čl. 1 bodu 1 prvním pododstavci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (Úř. věst. L 126, s. 1), a to jako „podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet“. 11 Podle čl. 3 bodu 2 písm. a) směrnice o praní peněz definice „finanční instituce“ zahrnuje „podnik jiný než úvěrová instituce, který provádí jednu nebo více operací uvedených v bodech 2 až 12 a v bodě 14 a 15 přílohy I směrnice“ Evropského parlamentu a Rady „2006/48/ES“ ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (Úř. věst. L 177, s. 1), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/111/ES ze dne 16. září 2009 (Úř. věst. L 302, s. 97). Tento seznam činností zahrnuje v bodě 4 této přílohy „platební služby podle definice v čl. 4 bodu 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu“, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES (Úř. věst. L 319, s. 1), ve znění směrnice 2009/111 (dále jen „směrnice o platebních službách“) a v bodě 5 uvedené přílohy „vydávání a správ[u] jiných prostředků k provádění plateb [...], pokud tato činnost nespadá pod bod 4“. 12 Článek 5 směrnice o praní peněz stanoví, že „[č]lenské státy mohou v oblasti, na kterou se vztahuje tato směrnice, přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější opatření za účelem předcházení praní peněz a financování terorismu“. 13 Kapitola II směrnice o praní peněz, nadepsaná „Hloubková kontrola klienta“, obsahuje v článcích 6 až 10 této směrnice obecná ustanovení v oblasti hloubkové kontroly klienta, v článcích 11 a 12 uvedené směrnice specifická ustanovení týkající se zjednodušené hloubkové kontroly klienta, jakož i v článku 13 téže směrnice specifická ustanovení týkající se zesílené hloubkové kontroly klienta. 14 Na základě článku 7 směrnice o praní peněz instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, uplatňují hloubkovou kontrolu klienta při navázání obchodního vztahu, při provádění příležitostných transakcí ve výši 15000 eur nebo více, při existenci podezření na praní peněz nebo financování terorismu, bez ohledu na jakoukoli odchylku, výjimku nebo prahovou hodnotu a při existenci pochybností o pravdivosti nebo přiměřenosti již dříve získaných identifikačních údajů o klientovi. 15 Článek 8 směrnice o praní peněz stanoví: „1. Hloubková kontrola klienta zahrnuje: a) zjištění a ověření totožnosti klienta na základě dokumentů, údajů nebo informací získaných ze spolehlivého a nezávislého zdroje; b) případně zjištění totožnosti skutečného vlastníka a přijetí odpovídajících a na hodnocení rizik založených opatření pro ověření jeho totožnosti [...] c) získání informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu; d) provádění průběžného sledování obchodního vztahu včetně přezkoumávání transakcí prováděných v průběhu daného vztahu [...] 2. Instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, uplatňují všechny požadavky na hloubkovou kontrolu klienta podle odstavce 1, ale mohou určit rozsah takových opatření na základě posouzení rizika, v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo transakce. Instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, musí být schopné prokázat příslušným orgánům [...], že rozsah opatření je s ohledem na riziko praní peněz a financování terorismu přiměřený.“ 16 Článek 9 odst. 1, 5 a 6 uvedené směrnice stanoví: „1. Členské státy vyžadují, aby se ověření totožnosti klienta a skutečného vlastníka uskutečnilo před navázáním obchodního vztahu nebo před provedením transakce. [...] 5. Členské státy vyžadují, aby dotyčná instituce nebo osoba v případě, kdy není schopna splnit čl. 8 odst. 1 písm. a) až c), nesměla provést transakci prostřednictvím bankovního účtu, navázat obchodní vztah nebo provést transakci, nebo aby ukončila obchodní vztah a s ohledem na klienta zvážila podání oznámení finanční zpravodajské jednotce podle článku 22. [...] 6. Členské státy vyžadují, aby instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, uplatňovaly postupy pro hloubkovou kontrolu klienta nejen na všechny nové klienty, ale ve vhodnou dobu též na své stávající klienty na základě posouzení rizika.“ 17 Článek 11 odst. 1 směrnice o praní peněz stanoví: „Odchylně od čl. 7 písm. a), b) a d), článku 8 a čl. 9 odst. 1 se na instituce a osoby, na které se vztahuje tato směrnice, nevztahují požadavky uvedených ustanovení, pokud je klient úvěrovou nebo finanční institucí podléhající této směrnici nebo úvěrovou nebo finanční institucí nacházející se ve třetí zemi, která ukládá požadavky rovnocenné požadavkům stanoveným touto směrnicí, a nad níž je s ohledem na plnění těchto požadavků vykonáván dohled.“ 18 Článek 11 odst. 2 směrnice o praní peněz stanoví jiné okolnosti, za nichž odchylně od čl. 7 písm. a), b) a d), článku 8 a čl. 9 odst. 1 této směrnice mohou členské státy povolit institucím a osobám, na které se vztahuje tato směrnice, aby neuplatňovaly standardní hloubkovou kontrolu klienta. Podle čl. 11 odst. 3 této směrnice shromáždí instituce a osoby, na které se vztahuje tato směrnice, v každém případě dostatek informací potřebných ke zjištění, zda klient vyhovuje podmínkám pro uplatnění výjimky podle odstavců 1 a 2 tohoto článku. 19 Článek 13 odst. 1 směrnice o praní peněz stanoví: „Členské státy vyžadují od institucí a osob, na které se vztahuje tato směrnice, aby na základě posouzení rizika uplatňovaly kromě opatření podle článků 7 a 8 a čl. 9 odst. 6 zesílenou hloubkovou kontrolu klienta v situacích, které vzhledem ke své povaze mohou představovat vyšší riziko praní peněz nebo financování terorismu, a alespoň v situacích uvedených v odstavcích 2, 3 a 4 a při jiných situacích představujících vysoké riziko praní peněz nebo financování terorismu, které splňují technická kritéria stanovená v souladu s čl. 40 odst. 1 písm. c).“ 20 Článek 13 odst. 2 až 4 směrnice o praní peněz se týká situací, kdy klient není fyzicky přítomen pro účely zjištění totožnosti, kdy jde o přeshraniční korespondenční bankovní vztahy s respondenčními institucemi ze třetích zemí, jakož i o transakce nebo obchodní vztahy s politicky exponovanými osobami, které mají bydliště v jiném členském státě, než je dotčený členský stát nebo ve třetí zemi. Pro tyto situace jsou stanovena specifická opatření hloubkové kontroly klienta nebo příklady vhodných opatření. 21 V souladu s článkem 20 směrnice o praní peněz členské státy musí vyžadovat, aby instituce a osoby, na které se vztahuje tato směrnice, věnovaly zvláštní pozornost jakékoliv činnosti, kterou podle její povahy považují za činnost, u níž je zvlášť pravděpodobné, že souvisí s praním peněz nebo financováním terorismu. 22 Článek 22 směrnice o praní peněz, který spolu s jejím článkem 23 stanoví povinnosti podávání oznámení, vyžaduje od institucí a osob, na které se tato směrnice vztahuje, a případně od jejich ředitelů a zaměstnanců, aby plně spolupracovali, zejména okamžitým informováním finanční zpravodajské jednotky, a to z vlastního podnětu, pokud vědí, mají podezření nebo mají přiměřené důvody pro podezření, že dochází nebo došlo k praní peněz nebo k financování terorismu nebo k pokusům o ně. 23 Článek 28 směrnice o praní peněz zakazuje institucím a osobám, na které se vztahuje tato směrnice, a jejich ředitelům a zaměstnancům sdělit dotyčnému klientovi a jiným třetím osobám informace o skutečnosti, že byly v souladu s články 22 a 23 uvedené směrnice předány informace a že je nebo může být vedeno šetření týkající se praní peněz nebo financování terorismu. 24 Podle čl. 34 odst. 1 směrnice o praní peněz členské státy musí vyžadovat, aby instituce a osoby, na které se vztahuje tato směrnice, zavedly přiměřené a vhodné metody a postupy pro hloubkovou kontrolu klienta, podávání oznámení, uchovávání záznamů, vnitřní kontrolu, posuzování rizik, řízení rizik, zajišťování kontroly dodržování příslušných předpisů a komunikaci, aby předešly a zabránily operacím souvisejícím s praním peněz nebo financováním terorismu. 25 Článek 37 směrnice o praní peněz, který se s článkem 36 týká dohledu, v odstavci 1 stanoví, že členské státy od příslušných orgánů vyžadují, aby alespoň účinně sledovaly dodržování požadavků této směrnice institucemi a osobami, na které se vztahuje, a přijaly nezbytná opatření s cílem dodržování těchto požadavků. Směrnice o platebních službách 26 Směrnice o platebních službách stanoví zejména pravidla, která umožní rozlišit šest kategorií poskytovatelů platebních služeb, mezi něž patří úvěrové instituce ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/48, ve znění směrnice 2009/111, a platební instituce ve smyslu směrnice o platebních službách. 27 Článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“ stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: [...] 3) ‚platební službou‘ jakákoliv z podnikatelských činností uvedených v příloze [která zahrnuje provádění platebních transakcí]; 4) ‚platební institucí‘ právnická osoba, jíž bylo v souladu s článkem 10 [který vyžaduje od podniků, které mají v úmyslu poskytovat platební služby, aby získaly před zahájením poskytování platebních služeb povolení pro platební instituce] uděleno povolení poskytovat a provádět platební služby v celém Společenství; [...] 22) ‚zástupcem‘ fyzická nebo právnická osoba, která jménem platební instituce provádí platební služby; [...]“ 28 V souladu s čl. 5 prvním pododstavcem písm. f) směrnice o platebních službách je k žádosti o získání povolení působit jako platební instituce třeba přiložit určité podklady, jako je „popis vnitřních kontrolních mechanismů, které žadatel zavedl ke splnění povinností souvisejících s [bojem proti] praní[...] peněz a financování[...] terorismu podle [směrnice o praní peněz]“. Článek 10 odst. 2 směrnice o platebních službách stanoví, že se povolení udělí, „pokud údaje a doklady doprovázející žádost vyhovují všem požadavkům podle článku 5 a pokud příslušné orgány po přezkoumání žádosti dospějí k příznivému celkovému hodnocení“. V souladu s čl. 12 odst. 1 posledně uvedené směrnice lze povolení odejmout pouze za určitých okolností, zejména na základě bodu c) tohoto ustanovení, jestliže platební instituce již nesplňuje podmínky pro udělení povolení. 29 Podle čl. 17 odst. 1 směrnice o platebních službách platí, že má-li platební instituce v úmyslu poskytovat platební služby prostřednictvím zástupce, sdělí příslušným orgánům v domovském členském státě určité informace umožňující zapsat tohoto zástupce do veřejného rejstříku všech platebních institucí, jimž bylo uděleno povolení, a jejich zástupců a poboček stanoveného v článku 13 této směrnice. Tyto informace zahrnují jméno a adresu dotyčného zástupce a popis vnitřních kontrolních mechanismů, které budou zástupci uplatňovat s cílem dosáhnout souladu s povinnostmi souvisejícími s bojem proti praní peněz a financování terorismu stanovenými ve směrnici o praní peněz. 30 V souladu s čl. 20 odst. 1 prvním pododstavcem směrnice o platebních službách členské státy určí jako příslušné orgány odpovědné zejména za udělování povolení platebním institucím a obezřetnostní dohled nad platebními institucemi „buď orgány veřejné moci, nebo subjekty uznané vnitrostátními právními předpisy, případně orgány veřejné moci, jež jsou pro tento účel vnitrostátními právními předpisy výslovně zmocněny, včetně národních centrálních bank“. Podle druhého pododstavce tohoto čl. 20 odst. 1 tyto „příslušné orgány musí být nezávislé na hospodářských subjektech a předcházet střetu zájmů. Aniž je dotčen první pododstavec, nesmí být platební instituce, úvěrové instituce, instituce elektronických peněz ani poštovní žirové instituce určeny jako příslušné orgány“. 31 Článek 21 směrnice o platebních službách, nadepsaný „Dohled“, stanoví: „1. Členské státy zajistí, aby kontroly vykonávané příslušnými orgány s cílem ověřit trvalé dodržování této hlavy [nadepsané ‚Poskytovatelé platebních služeb‘] byly přiměřené, dostačující a aby odpovídaly rizikům, jimž jsou platební instituce vystaveny. Za účelem kontroly dodržování této hlavy jsou příslušné orgány oprávněny přijímat zejména tato opatření: a) požadovat po platební instituci, aby poskytla veškeré údaje potřebné pro tuto kontrolu; b) provádět kontroly na místě v platební instituci, u všech zástupců a ve všech pobočkách, které poskytují platební služby a za které platební instituce odpovídá nebo ve všech externích subjektech, které poskytují outsourcing platebních služeb; c) vydávat doporučení a pokyny a případně závazné správní předpisy a d) pozastavit nebo odejmout povolení v případech uvedených v článku 12. 2. [...] členské státy stanoví, že jejich příslušné orgány mohou, poruší-li platební instituce právní nebo správní předpisy v oblasti dohledu a poskytování platebních služeb přijmout opatření nebo uplatnit sankce vůči platebním institucím nebo osobám, které je ve skutečnosti řídí, s cílem především ukončit zjištěné protiprávní jednání nebo jeho příčiny. [...]“ 32 Článek 79 uvedené směrnice, nadepsaný „Ochrana údajů“, stanoví, že „[č]lenské státy umožní zpracování osobních údajů platebními systémy a poskytovateli platebních služeb, je-li to nezbytné z důvodu předcházení platebním podvodům, jejich vyšetřování a odhalování. Zpracování těchto osobních údajů se provádí v souladu se [směrnicí o osobních údajích]“. Španělské právo 33 Zákon 10/2010 ze dne 28. dubna 2010 o předcházení praní peněz a financování terorismu (Ley 10/2010 de prevención del blanqueo de capitales y de la financiación del terrorismo) (BOE č. 103 ze dne 29. dubna 2010, s. 37458), který směrnici o praní peněz provedl do španělského práva, rozlišuje tři typy hloubkové kontroly klienta, a to v článcích 3 až 6 tohoto zákona standardní hloubkovou kontrolu klienta, v článku 9 uvedeného zákona zjednodušenou hloubkovou kontrolu klienta a v článku 11 téhož zákona zesílenou hloubkovou kontrolu klienta. 34 Standardní hloubková kontrola klienta zahrnuje, jak stanoví články 3 až 6 zákona 10/2010, jednoznačné zjištění totožnosti dotčených osob, zjištění totožnosti skutečného vlastníka, získání informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu a průběžné sledování obchodního vztahu. 35 Článek 7 odst. 1 zákona 10/2010 stanoví: „Osoby, na které se tento zákon vztahuje, uplatňují všechna opatření hloubkové kontroly stanovená v předcházejících článcích, ale mohou určit stupeň použití opatření obsažených v článcích 4, 5 a 6 v závislosti na riziku a typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo transakce, přičemž jsou tyto informace obsaženy ve výslovné politice přijímání klientů [...] Osoby, na které se tento zákon vztahuje, musí být schopné prokázat příslušným orgánům, že přijatá opatření mají přiměřený rozsah s ohledem na riziko praní peněz a financování terorismu, a to na základě předem provedené analýzy rizika, která musí být v každém případě písemná. Osoby, na které se tento zákon vztahuje, uplatňují systematicky hloubkovou kontrolu klienta, existují-li indicie nasvědčující praní peněz nebo financování terorismu, bez ohledu na jakoukoli výjimku, odchylku nebo prahovou hodnotu, nebo existují-li pochybnosti o pravdivosti nebo přiměřenosti již dříve získaných údajů.“ 36 Podle čl. 7 odst. 3 zákona 10/2010 osoby, na které se tento zákon vztahuje, nesmí navázat obchodní vztah nebo provést transakci, pokud nemohou uplatnit hloubkovou kontrolu klienta stanovenou uvedeným zákonem. Dojde-li k tomu, že hloubkovou kontrolu klienta nemohou uplatnit během obchodního vztahu, mají povinnost takový obchodní vztah ukončit. 37 Článek 9 zákona 10/2010 stanoví: „1. Aniž by byla dotčena ustanovení obsažená v čl. 7 odst. 1 třetím pododstavci, osoby, na které se tento zákon vztahuje, nemusí uplatnit hloubkovou kontrolu stanovenou v čl. 3 odst. 2 a v článcích 4, 5 a 6 v případě následujících klientů: [...] b) finančních institucí usazených v Evropské unii nebo v rovnocenných třetích zemích, které jsou předmětem kontroly, jejímž cílem je zaručit dodržování opatření hloubkové kontroly. [...] Ministr hospodářství a financí může na základě vyhlášky vyloučit uplatnění zjednodušené hloubkové kontroly některých klientů. 2. Na základě podzákonných právních předpisů lze povolit uplatnění zjednodušené hloubkové kontroly jiných klientů v případě nízkého rizika praní peněz nebo financování terorismu. 3. Osoby, na které se tento zákon vztahuje, musí v každém případě shromáždit informace dostatečné k určení, zda se na klienta může vztahovat jedna z výjimek stanovených v tomto článku.“ 38 Článek 11 zákona č. 10/2010 stanoví: „Osoby, na které se tento zákon vztahuje, uplatňují kromě standardní hloubkové kontroly zesílenou hloubkovou kontrolu v případech uvedených v tomto oddíle a ve všech ostatních případech uvedených v právní úpravě v důsledku vyššího rizika praní peněz nebo financování terorismu, které představují. Osoby, na které se tento zákon vztahuje, uplatňují rovněž na základě posouzení rizika zesílenou hloubkovou kontrolu v situacích, které vzhledem ke své povaze mohou představovat vyšší riziko praní peněz nebo financování terorismu. Činnosti soukromé banky, služby převodu peněžních prostředků a směnné operace zahraničních měn jsou v každém případě považovány za činnosti představující takové riziko. Zesílená hloubková kontrola vyžadovaná v odvětvích či oblastech činnosti vykazujících vyšší riziko praní peněz nebo financování terorismu může být upřesněna na základě nařízení.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 39 Safe je společnost, která převádí peněžní prostředky do jiných členských států, než je členský stát, v němž je usazena nebo do třetích států prostřednictvím účtů, které má zřízeny u úvěrových institucí. 40 Banky poté, co zjistily nesrovnalosti týkající se zástupců, kteří převáděli peněžní prostředky prostřednictvím účtů, které si u nich společnost Safe zřídila, požádaly tuto společnost o informace na základě zákona 10/2010. Vzhledem k tomu, že jim společnost Safe odmítla tyto informace poskytnout, banky zrušily účty, které si u nich společnost Safe zřídila. 41 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že dne 11. května 2011 banka BBVA sdělila tyto nesrovnalosti výkonnému orgánu Komise španělské centrální banky pro předcházení praní peněz a finanční trestné činnosti (Servicio Ejecutivo de la Comisión de Prevención del Blanqueo de Capitales e Infracciones Monetarias del Banco de España, dále jen „Sepblac“) a tento orgán informovala o tom, že společnost Safe podezřívá z praní peněz. Dne 22. července 2011 banka BBVA oznámila společnosti Safe neodvolatelné zrušení jejího účtu. 42 Společnost Safe zpochybnila rozhodnutí BBVA o zrušení jejího účtu, jakož i podobná rozhodnutí dvou jiných bank před Juzgado de lo Mercantil no 5 de Barcelona (obchodní soud č. 5 v Barceloně) z důvodu, že zrušení účtu je nekalosoutěžním jednáním, které jí brání ve výkonu běžné činnosti spočívající v převodu peněžních prostředků do jiných států, než je stát, v němž je usazena. Společnost Safe uvedla, že je podle právních předpisů povinna mít účet u bankovní instituce, aby mohla provádět takové převody peněžních prostředků, přičemž si takový účet zřídila u bank, a že je na trhu s těmito bankami v konkurenčním postavení. Společnost Safe rovněž uvedla, že jí banky pod záminkou ustanovení zákona 10/2010 požádaly o poskytnutí údajů týkajících se jejích klientů, jakož i původu a místa určení peněžních prostředků, což banky zpochybňují, a že poskytnutí těchto informací bankám je v rozporu s vnitrostátními právními předpisy o ochraně údajů. 43 Banky odpověděly, že přijatá opatření jsou v souladu se zákonem č. 10/2010, jsou odůvodněna zejména rizikem souvisejícím s převodem peněžních prostředků institucí do jiných států, než ve kterém jsou usazeny a nejsou v rozporu se soutěžním právem. 44 Dne 25. září 2012 Juzgado de lo Mercantil no 5 de Barcelona (obchodní soud č. 5 v Barceloně) návrh společnosti Safe zamítl. Rozhodl, že banky jsou oprávněny požadovat po společnosti Safe, aby přijala opatření zesílené hloubkové kontroly klienta a poskytla údaje týkající se jejích klientů, za podmínky,

cs

caselaw

EU

že v chování společnosti Safe odhalily znaky jednání, které je v rozporu se zákonem 10/2010. 45 Uvedený soud přezkoumal v každém jednotlivém případě, zda je chování bank odůvodněné. Rozhodl, že žádná z bank neporušila žádný specifický zákaz protisoutěžního jednání, avšak banky Sabadell a Liberbank, na rozdíl od banky BBVA, jednaly nekalým způsobem tím, že neodůvodnily přijatá opatření. Uvedený soud měl naproti tomu za to, že chování banky BBVA je odůvodněné, protože bylo založeno na kontrolách, které ukázaly, že 22 % převodů provedených prostřednictvím účtů společnosti Safe v období od 1. září do 30. listopadu 2010 nebylo provedeno zástupci, kteří byli oprávněni společností Safe provádět převody a zaneseni do seznamu u španělské centrální banky. Navíc během tohoto období tyto převody provedlo 1291 osob, což dalece převyšuje počet zástupců společnosti Safe. Kromě toho znalecký posudek zdůraznil rizika převodů, které neprovedli identifikovaní zástupci. 46 Společnost Safe a banky Sabadell a Liberbank se proti tomuto rozsudku odvolaly k Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně), který všechna tři odvolání projednává společně. 47 Předkládající soud uvádí, že se na všechny dotčené účastníky vztahuje zákon 10/2010, protože spadají do kategorií uvedených v článku 2 tohoto zákona, které zahrnují úvěrové instituce a platební instituce. Všichni účastníci řízení navíc na trhu soutěží a provádí stejnou činnost spočívající v převodu peněžních prostředků do jiných států, než je stát, v němž jsou usazeni. Takové platební instituce, jako je společnost Safe, však tuto činnost musí vykonávat prostřednictvím účtů vedených úvěrovými institucemi, jako jsou banky. 48 Společnost Safe před předkládajícím soudem zaprvé uvádí, že banka BBVA nebyla povinna přijmout opatření hloubkové kontroly klientů, jelikož klienty jsou finanční instituce, které jsou přímo pod dohledem veřejných orgánů, v daném případě španělské centrální banky. Zadruhé uvádí, že ve Španělsku může mít přístup k údajům týkajícím se klientů platebních institucí pouze Sepblac. Zatřetí, i kdyby byla banka BBVA povinna přijmout taková opatření hloubkové kontroly, měla před přijetím těchto opatření provést podrobnou a vyčerpávající studii politiky společnosti Safe pro zajištění souladu s příslušnými právními předpisy. V projednávaném případě si banka BBVA vyžádala pouze znalecký posudek, který byl vypracován za použití jí poskytnutých údajů. Začtvrté se zákon 10/2010 nevztahuje na osoby, jako jsou zástupci, nabízející finančním institucím podporu při převodech peněžních prostředků. 49 Banka Sabadell u předkládajícího soudu uplatnila skutečnost, že rozsudek Juzgado de lo Mercantil no 5 de Barcelona (obchodní soud č. 5 v Barceloně) připustil, že banka Sabadell v zásadě mohla přijmout opatření zesílené hloubkové kontroly klienta, ale měl za to, že tak nemohla učinit v tomto případě. Banka Liberbank tvrdí, že zrušení účtu společnost Safe bylo oprávněné, protože společnost Safe neposkytla požadované údaje. 50 Předkládající soud se domnívá, že v souvislosti s výkladem čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz vyvstávají tři hlavní otázky. 51 Zaprvé vyvstává otázka, zda s ohledem na článek 5 této směrnice, který členským státům povoluje, aby v oblasti, na kterou se vztahuje tato směrnice, přijaly nebo ponechaly v platnosti přísnější opatření za účelem předcházení praní peněz a financování terorismu, lze mít za to, že je vnitrostátní zákonodárce oprávněn uplatnit výjimku nebo odchylku stanovenou v čl. 11 odst. 1 téže směrnice ve znění, které se liší od jeho striktního obsahu. Článek 9 odst. 1 písm. b) zákona 10/2010 stanoví, že osoby, na které se tento zákon vztahuje, „nemusí uplatnit“ standardní „hloubkovou kontrolu“ klientů, kterými jsou finanční instituce usazené v Unii nebo v rovnocenných třetích zemích, které jsou předmětem kontroly, jejímž cílem je zaručit dodržování opatření hloubkové kontroly klienta. 52 Zadruhé výklad čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz, ve spojení s článkem 7, vyvolává otázku, zda unijní normotvůrce zamýšlel stanovit skutečnou bezpodmínečnou výjimku z povinnosti náležející úvěrovým institucím přijmout opatření hloubkové kontroly klientů, jsou-li jimi platební instituce, které samy podléhají této směrnici, z důvodu jejich postavení finančních institucí, které rovněž podléhají systému dohledu, který je jim vlastní. 53 Zatřetí vyvstává otázka, zda se výjimka stanovená v uvedeném ustanovení vztahuje výlučně na opatření hloubkové kontroly, či zda se vztahuje rovněž na opatření zesílené hloubkové kontroly. 54 Jiné otázky vyvstávají podpůrně, a to v případě, že by měl být čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz vykládán v tom smyslu, že finanční instituce jsou oprávněny přijmout opatření hloubkové kontroly nebo opatření zesílené hloubkové kontroly anebo jsou dokonce povinny tak učinit na základě unijní právní úpravy nebo vnitrostátní právní úpravy. 55 Tyto další otázky se týkají propojení čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz s článkem 21 směrnice o platebních službách a směřují k určení mezí opatření hloubkové kontroly a opatření zesílené hloubkové kontroly, která mohou bankovní instituce případně uplatnit vůči platebním institucím. Dále pak se tyto otázky týkají toho, zda je skutečnost, že platební instituce poskytnou úvěrovým institucím údaje týkající se svých klientů, v souladu s unijním právem, konkrétně se směrnicí o osobních údajích. 56 Za těchto podmínek se Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) K výkladu čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz: a) Ve spojení s článkem 7 této směrnice zamýšlel unijní normotvůrce stanovit skutečnou výjimku z pravidla, že úvěrové instituce mohou uplatnit hloubkovou kontrolu svých klientů, pokud jsou těmito klienty platební instituce podléhající svému vlastnímu systému dohledu, nebo prosté povolení udělit výjimku? b) Ve spojení s článkem 5 uvedené směrnice může vnitrostátní zákonodárce uplatnit výjimku obsaženou v uvedeném pravidle způsobem odlišným od jeho znění? c) Vztahuje se výjimka obsažená v uvedeném čl. 11 odst. 1 stejným způsobem jako na hloubkovou kontrolu také na zesílenou hloubkovou kontrolu? 2) Podpůrně pro případ, že odpověď na první otázku písm. a) až c) vyzní ve prospěch možnosti, že úvěrové instituce mohou uplatnit hloubkovou kontrolu a zesílenou hloubkovou kontrolu platebních institucí: a) V jakém rozsahu mají úvěrové instituce možnost dohlížet nad činností platebních institucí? Lze mít za to, že úvěrové instituce jsou na základě ustanovení směrnice o praní peněz oprávněny dohlížet nad postupy a hloubkovou kontrolou uplatněnou platebními institucemi, nebo takové oprávnění přísluší výlučně veřejným orgánům, na které odkazuje směrnice o platebních službách, jako je v projednávané věci španělská centrální banka? b) Vyžaduje uplatnění této možnosti úvěrových institucí přijmout opatření nějaké zvláštní odůvodnění související s jednáním platební instituce, nebo může být tato možnost uplatněna obecně z pouhého důvodu, že platební instituce vykonává takovou rizikovou činnost, jako je převod peněžních prostředků do zahraničí? c) V případě rozhodnutí, že je vyžadováno konkrétní odůvodnění k tomu, aby úvěrové instituce mohly uplatnit hloubkovou kontrolu platebních institucí: i) Jaká jsou relevantní chování, která musí bankovní instituce zohlednit pro uplatnění hloubkové kontroly? ii) Lze považovat úvěrovou instituci za oprávněnou k tomu, aby za tím účelem posoudila hloubkovou kontrolu, kterou uplatňuje při svých postupech platební instituce? iii) Vyžaduje použití této možnosti, aby bankovní instituce zjistila v činnosti platební instituce nějaké jednání, které ji činí podezřelou z účasti na činnostech praní peněz nebo financování terorismu? 3) Kromě toho pro případ rozhodnutí, že úvěrové instituce jsou oprávněny uplatnit zesílenou hloubkovou kontrolu platebních institucí: a) Je přípustné, aby se mezi opatřeními pro takovou kontrolu nacházelo opatření spočívající v požadavku na předání údajů o totožnosti všech klientů platební instituce, od nichž pochází převáděné peněžní prostředky, jakož i údajů o totožnosti příjemců těchto peněžních prostředků? b) Je v souladu se směrnicí o osobních údajích, aby platební instituce musely poskytovat údaje o svých klientech úvěrovým institucím, s nimiž jsou nuceny spolupracovat a s nimiž současně soutěží na trhu?“ K předběžným otázkám K první otázce 57 Nejprve je třeba uvést, že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že banka BBVA začala mít podezření na praní peněz nebo financování terorismu poté, co zjistila nesrovnalosti týkající se informací o zástupcích, kteří převáděli peněžní prostředky prostřednictvím účtu, který si společnost Safe u ní zřídila. Banka BBVA požádala společnost Safe o informace na základě zákona 10/2010 a vzhledem k tomu, že tato společnost tyto informace odmítla poskytnout, účet společnosti Safe zrušila. Ačkoli článek 9 tohoto zákona povoluje uplatnění zjednodušené hloubkové kontroly klientů, pokud jsou jimi finanční instituce, u nichž je dodržování opatření hloubkové kontroly předmětem dohledu v souladu s článkem 11 téhož zákona, zesílená hloubková kontrola klientů musí být provedena v situacích, kdy na základě analýzy rizika mohou představovat vyšší riziko praní peněz a financování terorismu. Mezi takové situace, které svou povahou takové riziko představují, patří zejména služby převodu peněžních prostředků. 58 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda články 5 a 7, čl. 11 odst. 1 a článek 13 směrnice o praní peněz musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která jednak povoluje uplatnění standardní hloubkové kontroly klientů, pokud jsou jimi finanční instituce, u nichž je dodržování opatření hloubkové kontroly předmětem dohledu, a jednak ukládá institucím a osobám, na které se uvedená směrnice vztahuje, aby na základě posouzení rizika uplatily zesílenou hloubkovou kontrolu klientů v situacích, které svou povahou mohou představovat vyšší riziko praní peněz a financování terorismu, jako je převod peněžních prostředků. 59 Směrnice o praní peněz stanoví v oddílech 1 až 3 kapitoly II, nadepsané „Hloubková kontrola klienta“, tři typy opatření hloubkové kontroly klienta, a sice standardní, zjednodušená a zesílená opatření. 60 V oddílu 1 této kapitoly, nadepsaném „Obecná ustanovení“, čl. 7 písm. a) až d) směrnice o praní peněz uvádí situace, kdy instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, musí uplatnit standardní hloubkovou kontrolu klienta, neboť se má za to, že vykazují rizika praní peněz nebo financování terorismu, kterým lze předcházet přijetím opatření stanovených v článcích 8 a 9 uvedené směrnice. K takovým situacím dochází při navázání obchodního vztahu, při provádění příležitostných transakcí ve výši 15000 eur nebo více, při existenci podezření na praní peněz nebo financování terorismu a při existenci pochybností o pravdivosti nebo přiměřenosti již dříve získaných identifikačních údajů o klientovi. 61 V situacích uvedených ve zmíněném článku 7 musí instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, uplatňovat standardní hloubkovou kontrolu klienta, která v souladu s čl. 8 odst. 1 uvedené směrnice zahrnuje zjištění a ověření totožnosti klienta, případně zjištění totožnosti skutečného vlastníka, získání informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu a provádění průběžného sledování existujícího obchodního vztahu a již prováděných transakcí. Jak vyplývá z odstavce 2 tohoto článku, rozsah těchto požadavků na hloubkovou kontrolu klienta lze určit na základě posouzení rizika, v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo transakce. 62 V souladu s čl. 9 odst. 6 směrnice o praní peněz členské státy musí vyžadovat, aby instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, uplatňovaly postupy pro hloubkovou kontrolu klienta nejen na všechny nové klienty, ale ve vhodnou dobu též na stávající klienty na základě posouzení rizika. Podle čl. 9 odst. 1 uvedené směrnice však členské státy musí vyžadovat, aby se ověření totožnosti klienta a skutečného vlastníka uskutečnilo před navázáním obchodního vztahu nebo před provedením transakce. 63 Unijní normotvůrce tedy v článcích 7 až 9 směrnice o praní peněz identifikoval okolnosti, za nichž měl za to, že vnitrostátní právní úprava musí stanovit standardní hloubkovou kontrolu pro účely zabránění riziku praní peněz nebo financování terorismu. 64 V jiných situacích, které závisejí zejména na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo transakce, může být riziko více či méně vysoké, jak vyplývá z bodů 10, 22 a 24 odůvodnění směrnice o praní peněz. Články 11 a 13 této směrnice se týkají těchto situací a ukládají členským státům, aby zajistily uplatnění různých úrovní hloubkové kontroly klienta. 65 Za určitých podmínek stanovených v článku 11 směrnice o praní peněz není nezbytné uplatňovat hloubkovou kontrolu klienta stanovenou v článku 8 a v čl. 9 odst. 1 této směrnice v situacích, kdy je v zásadě třeba je v souladu s čl. 7 písm. a), b) a d) uvedené směrnice uplatnit. Uvedené podmínky se týkají situací, kdy měl unijní normotvůrce za to, že riziko praní peněz nebo financování terorismu je nižší z důvodu zejména totožnosti klienta nebo hodnoty a obsahu transakce nebo produktu. 66 Podle čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz je tomu tak konkrétně v případě, kdy je klient instituce nebo osoby podléhající této směrnici sám úvěrovou institucí nebo finanční institucí, na kterou se vztahuje uvedená směrnice. 67 Je však třeba poukázat na to, že čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz nepředstavuje odchylku od čl. 7 písm. c) této směrnice. 68 Na základě tohoto ustanovení, vykládaného ve spojení s čl. 11 odst. 1 uvedené směrnice, se hloubková kontrola klienta musí uplatnit vždy, existuje-li podezření na praní peněz nebo financování terorismu, přičemž tento pojem však tato směrnice nedefinuje. Jestliže tedy takové podezření vznikne, členský stát nesmí povolit nebo nesmí vyžadovat uplatnění zjednodušené hloubkové kontroly klienta. 69 Kromě toho je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co uvádí společnost Safe, odchylka stanovená v čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že dotyčné instituce a osoby uplatní zesílenou hloubkovou kontrolu na základě článku 13 této směrnice. 70 Cílem čl. 11 odst. 1 uvedené směrnice je totiž pouze zavést odchylku od standardní hloubkové kontroly klienta uvedené v oddílu 1 kapitoly II. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení neobsahuje žádný odkaz na článek 13 směrnice o praní peněz, uvedený v oddíle 3 této kapitoly, nemá žádný vliv na hloubkovou kontrolu klienta, která je požadována v případech, kdy existuje vyšší riziko, jak uvedla generální advokátka v bodě 94 svého stanoviska. Kromě toho instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, mohou uplatnit zjednodušenou hloubkovou kontrolu „v souladu s přístupem založeným na posouzení rizika“ pouze ve vhodných případech, jak stanoví bod 22 odůvodnění uvedené směrnice. Z bodu 24 odůvodnění této směrnice přitom vyplývá, že ačkoliv by měla být zjištěna totožnost a obchodní profil všech zákazníků, existují případy, kdy jsou zapotřebí zvláště přísné postupy pro zjišťování a ověřování totožnosti klientů z důvodu vyššího rizika praní peněz nebo financování terorismu. 71 V důsledku toho existuje-li takové vyšší riziko praní peněz nebo financování terorismu, jaké je stanoveno v článku 13 směrnice o praní peněz, skutečnost, že je klient sám institucí nebo osobu, na kterou se vztahuje tato směrnice, nebrání tomu, aby členský stát mohl vyžadovat uplatnění zesílené hloubkové kontroly tohoto klienta ve smyslu článku 13 uvedené směrnice. 72 Článek 13 směrnice o praní peněz ukládá členským státům, aby stanovily, že instituce a osoby, na které se vztahuje tato směrnice, uplatňují na základě posouzení rizika kromě opatření podle článků 7 a 8 a čl. 9 odst. 6 uvedené směrnice zesílenou hloubkovou kontrolu klienta zejména v situacích, které vzhledem ke své povaze mohou představovat vyšší riziko praní peněz nebo financování terorismu, a alespoň v situacích uvedených v odstavcích 2 až 4 tohoto článku. 73 Z výrazu „alespoň“ vyplývá, že třebaže článek 13 směrnice o praní peněz uvádí výčet některých situací, v nichž členské státy musí stanovit uplatnění zesílené hloubkové kontroly, tento výčet není taxativní. Členské státy mají při provádění této směrnice k dispozici značný prostor pro uvážení, pokud jde o vhodný způsob, jakým zavést povinnost stanovit zesílenou hloubkovou kontrolu a určit jak situace, v nichž existuje takové vyšší nebezpečí, tak opatření hloubkové kontroly. 74 Jak uvedla generální advokátka v bodě 95 svého stanoviska, i když převod peněžních prostředků určitou institucí do jiných států, než je stát, ve kterém je usazena, v čl. 13 odst. 2 až 4 směrnice o praní peněz uveden není, tento článek nebrání členským státům identifikovat v jejich vnitrostátním právu na základě posouzení rizik jiné situace, které svou povahou představují vyšší riziko, a proto odůvodňují, či si dokonce vyžadují uplatnění zesílené hloubkové kontroly klienta nad rámec standardní hloubkové kontroly. 75 V důsledku toho bez ohledu na odchylku stanovenou v čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz články 7 a 13 této směrnice ukládají členským státům, aby zajistily, že instituce a osoby, na které se uvedená směrnice vztahuje, uplatní v situacích týkajících se klientů, kteří jsou sami institucemi nebo osobami, na které se vztahuje směrnice o praní peněz, standardní hloubkovou kontrolu klienta na základě čl. 7 písm. c) této směrnice a zesílenou hloubkovou kontrolu klienta na základě článku 13 uvedené směrnice v situacích, které svou povahou mohou představovat vyšší riziko praní peněz a financování terorismu. 76 Konečně pokud jde o článek 9 zákona 10/2010, který povoluje uplatnění standardní hloubkové kontroly finančních institucí, i když neexistuje podezření či vyšší riziko praní peněz a financování terorismu ve smyslu čl. 7 písm. c) a článku 13 směrnice o praní peněz, je třeba připomenout, že směrnice o praní peněz provádí pouze minimální harmonizaci, a že i když členské státy provedly správně články 7, 11 a 13 této směrnice do svého vnitrostátního práva, článek 5 uvedené směrnice jim umožňuje přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější opatření, je-li účelem takových opatření posílení boje proti praní peněz a financování terorismu (v tomto smyslu viz rozsudek Jyske Bank Gibraltar, C‐212/11, EU:C:2013:270, bod 61). 77 Je třeba ještě uvést, že se „přísnější opatření“ uvedená v článku 5 směrnice o praní peněz mohou týkat situací, pro něž tato směrnice stanoví určitý typ hloubkové kontroly klienta, a rovněž jiných situací, o nichž mají členské státy za to, že představují riziko. 78 Článek 5 směrnice o praní peněz je uveden v kapitole I, nadepsané „Předmět, oblast působnosti a definice“ a vztahuje se na všechna ustanovení v oblasti upravené touto směrnicí za účelem předcházení praní peněz a financování terorismu. Z toho vyplývá, že rozsah působnosti tohoto článku není omezen na ustanovení kapitoly II uvedené směrnice, nadepsané „Hloubková kontrola klienta“. Členský stát tak může stanovit, že úvěrová instituce musí uplatnit hloubkovou kontrolu klienta ve vztahu k platební instituci, i když jsou splněny podmínky stanovené v čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz, a tedy i když neexistuje žádné podezření ve smyslu čl. 7 písm. c) této směrnice a v jiných situacích, než jsou situace uvedené v článcích 7 a 13 uvedené směrnice. 79 Článek 5 této směrnice, který stanoví, že členské státy mohou v oblasti, na kterou se vztahuje směrnice o praní peněz, přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější opatření za účelem předcházení praní peněz a financování terorismu, nepřiznává členským státům možnost nebo povinnost přijímat právní předpisy na základě unijního práva, ale na rozdíl od ustanovení stanovených v kapitole II uvedené směrnice se omezuje na to, že uznává pravomoc členských států stanovit na základě vnitrostátního práva taková přísnější opatření mimo rámec režimu stanoveného touto směrnicí (obdobně viz rozsudek Julián Hernández a další, C‐198/13, EU:C:2014:2055, bod 44). 80 S ohledem na předchozí úvahy je na první otázku třeba odpovědět následujícím způsobem: — Články 5 a 7, čl. 11 odst. 1 a článek 13 směrnice o praní peněz musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která jednak povoluje uplatnění standardní hloubkové kontroly klientů, pokud jsou jimi finanční instituce, u nichž je dodržování opatření hloubkové kontroly předmětem dohledu, existuje-li podezření na praní peněz nebo financování terorismu ve smyslu čl. 7 písm. c) této směrnice, a jednak ukládá institucím a osobám, na které se uvedená směrnice vztahuje, aby na základě posouzení rizika uplatily zesílenou hloubkovou kontrolu klientů v situacích, které svou povahou mohou představovat vyšší riziko praní peněz a financování terorismu ve smyslu čl. 13 odst. 1 této směrnice, jako je převod peněžních prostředků. — Kromě toho i v případě neexistence takového podezření nebo takového rizika článek 5 směrnice o praní peněz umožňuje členským státům přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější opatření, je-li účelem takových opatření posílení boje proti praní peněz a financování terorismu. Ke druhé otázce písm. a) a písm. c) bodu ii) 81 Podstatou druhé otázky písm. a) předkládajícího soudu je, jak je třeba vykládat směrnici o praní peněz, pokud jde o meze pravomocí, které mají k dispozici úvěrové instituce na základě této směrnice vůči platebním institucím, které jsou jejich klienty a na něž se kromě toho vztahuje uvedená směrnice a směrnice o platebních službách. Podstatou jeho druhé otázky písm. c) bodu ii) je, zda směrnice o praní peněz musí být vykládána v tom smyslu, že úvěrová instituce může posoudit opatření hloubkové kontroly klienta uplatněná platební institucí. 82 Je nutno uvést, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tyto otázky se týkají společného výkladu směrnice o praní peněz a směrnice o platebních službách, zvláště článku 21 posledně uvedené směrnice, který vymezuje pravomoci přiznané vnitrostátním orgánům pro účely dohledu nad platebními institucemi. Předkládající soud si klade otázku týkající se rozsahu pravomoci, která může být přiznána úvěrovým institucím v oblasti dohledu nad operacemi platebních institucí. Tento soud má za to, že směrnice o platebních službách tuto pravomoc dohledu přiznává pouze příslušnému vnitrostátnímu orgánu, v daném případě Sepblac, avšak klade si otázku, zda směrnice o praní peněz nepřímo nepřiznává bankovním institucím určitou pravomoc dohledu nad platebními institucemi prostřednictvím možnosti přijmout opatření zesílené hloubkové kontroly. 83 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že se směrnice o praní peněz týká povinností v souvislosti s hloubkovou kontrolou, které příslušejí institucím a osobám, na které se tato směrnice vztahuje. Článek 8 odst. 1 uvedené směrnice tak vymezuje znaky obchodního vztahu, ohledně nichž instituce a osoby, na které se vztahuje tato směrnice, musí získat informace. 84 Podle čl. 9 odst. 5 prvního pododstavce směrnice o praní peněz členské státy vyžadují, aby dotyčná instituce nebo osoba v případě, kdy není schopna splnit čl. 8 odst. 1 písm. a) až c) této směrnice, nesměla provést transakci prostřednictvím bankovního účtu, navázat obchodní vztah nebo provést transakci, nebo aby ukončila obchodní vztah. Přijetí takového opatření, jako je ukončení obchodního vztahu, které je stanoveno v čl. 9 odst. 5 prvním pododstavci směrnice o praní peněz, je tedy důsledkem toho, že instituce nebo osoba, na kterou se tato směrnice vztahuje, není schopna splnit povinnosti v souvislosti s hloubkovou kontrolou, které jí příslušejí na základě čl. 8 odst. 1 písm. a) až c) uvedené směrnice, jak byly zavedeny členskými státy. 85 Uplatnění čl. 9 odst. 5 směrnice o praní peněz nezávisí na tom, proč určitá instituce nebo osoba, na kterou se tato směrnice vztahuje, nemůže splnit požadavky v souvislosti s hloubkovou kontrolou stanovené v čl. 8 odst. 1 písm. a) až c) uvedené směrnice. Skutečnost, že klient instituce nebo osoby, na kterou se vztahuje směrnice o praní peněz, nespolupracuje, když neposkytne informace, které by jí umožnily splnit požadavky vyplývající z vnitrostátního práva provádějícího článek 8 této směrnice, tedy není nezbytná pro vyvolání důsledků stanovených v čl. 9 odst. 5 uvedené směrnice. 86 Nic to nemění na tom, že v souladu s čl. 8 odst. 2 směrnice o praní peněz instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, musí být schopny prokázat příslušným orgánům uvedeným v článku 37 uvedené směrnice, že rozsah opatření přijatých v rámci jejich povinnosti hloubkové kontroly klienta, jejichž rozsah lze určit na základě posouzení rizika, v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo transakce, je vhodný s ohledem na riziko praní peněz a financování terorismu. 87 V tomto ohledu musí taková opatření vykazovat přímou spojitost s rizikem praní peněz a financování terorismu a musí být s ohledem na toto riziko přiměřená. Z toho vyplývá, že k přijetí takového opatření, jako je ukončení obchodního vztahu stanovené v čl. 9 odst. 5 prvním pododstavce směrnice o praní peněz, by nemělo s ohledem na čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice dojít v případě, že neexistují dostatečné informace související s rizikem praní peněz a financování terorismu. 88 Kromě toho článek 37 směrnice o praní peněz ukládá příslušným vnitrostátním orgánům, aby účinně sledovaly dodržování požadavků této směrnice institucemi a osobami, na které se tato směrnice vztahuje, k nimž patří úvěrové instituce a platební instituce uplatňující hloubkovou kontrolu některého ze svých klientů, a přijaly nezbytná opatření s cílem dodržování těchto požadavků. 89 Z toho vyplývá, že povinnosti v souvislosti s hloubkovou kontrolou klienta a podávání oznámení příslušející úvěrovým institucím a opatření dohledu a sledování náležející příslušným vnitrostátním orgánům představují soubor preventivních a odrazujících opatření za účelem účinného boje proti praní peněz a financování terorismu, jakož i za účelem zachování stability a integrity finančního systému. 90 Na rozdíl od toho, co uvádí společnost Safe, to však neznamená, že jestliže instituce a osoby, na které se směrnice o praní peněz vztahuje, jednají na základě vnitrostátních zákonů provádějících články 8 a 9 této směrnice, zajišťují roli dohledu vyhrazenou příslušným orgánům. 91 Neznamená to ani, že by instituce a osoby, na které se vztahuje směrnice o praní peněz, mohly ohrozit poslání dohledu nad platebními institucemi, jímž jsou v souladu s článkem 21 směrnice o platebních službách pověřeny příslušné orgány

cs

caselaw

EU

za účelem dohledu nad dodržováním ustanovení hlavy II, nadepsané „Poskytovatelé platebních služeb“ této směrnice, a uvedené orgány dohledu nahradit. 92 Ačkoli instituce a osoby, na které se vztahuje směrnice o praní peněz, musí uplatňovat hloubkovou kontrolu uvedenou v článku 8 této směrnice, vykládaném ve spojení s článkem 11 a případně s článkem 13 téže směrnice, a v tomto smyslu mohou zohlednit hloubkovou kontrolu, kterou jejich klienti uplatňují ve svých postupech, nic to nemění na tom, že opatření dohledu a kontroly jsou v článcích 17 a 21 směrnice o platebních službách a v článcích 36 a 37 směrnice o praní peněz vyhrazena příslušným orgánům. 93 Na druhou otázku písm. a) a c) bod ii) je tedy třeba odpovědět tak, že směrnice o praní peněz musí být vykládána v tom smyslu, že instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, nemohou ohrozit poslání dohledu nad platebními institucemi, jímž jsou v souladu s článkem 21 směrnice o platebních službách pověřeny příslušné orgány a tyto orgány nemohou nahradit. Směrnici o praní peněz je třeba vykládat v tom smyslu, že ačkoli finanční instituce může v rámci povinnosti dohledu, která jí přísluší ve vztahu ke svým klientům, zohlednit hloubkovou kontrolu uplatněnou platební institucí ve vztahu k vlastním klientům, musí všechna opatření hloubkové kontroly, která přijme, odpovídat riziku praní peněz a financování terorismu. Ke druhé otázce písm. b) a písm. c) bodům i) a iii) 94 Podstatou druhé otázky písm. b) a písm. c) bodů i) a iii) předkládajícího soudu v případě, že čl. 11 odst. 1 směrnice o praní peněz nebrání tomu, aby členský stát mohl povolit, že úvěrová instituce uplatní ve vztahu k platební instituci, která je jejím klientem, jinou než zjednodušenou hloubkovou kontrolu, je, zda články 5 a 13 uvedené směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že jestliže členský stát využije buď prostor pro uvážení, který mu ponechává tento článek 13, anebo pravomoc uvedenou v tomto článku 5, může být skutečnost, že úvěrová instituce uplatní ve vztahu k platební instituci, která je jejím klientem, zesílenou hloubkovou kontrolu, založena na obecném typu činnosti vykonávané touto platební institucí, v daném případě na převodu peněžních prostředků, anebo zda je nezbytné v rámci operací uvedené instituce odhalit zvláštní jednání, které ji činí podezřelou z toho, že se účastní činností praní peněz nebo financování terorismu. 95 Tato otázka vyvstává v rámci sporu, jehož stranami jsou instituce, na něž se vztahuje směrnice o praní peněz, které hloubkovou kontrolu svého klienta, a sice platební instituce, založily na vnitrostátním právu, které je použitelné na situace, jež vnitrostátní zákonodárce identifikoval jako situace vykazující vyšší riziko, v daném případě poskytování služeb převodu peněžních prostředků, a jež nejsou uvedeny v článku 13 této směrnice. Uvedená otázka se vztahuje k okolnostem, za nichž členský stát využil buď prostor pro uvážení, který mu tento článek ponechává, pokud jde o uplatnění zesílené hloubkové kontroly platební instituce, anebo pravomoc uvedenou v článku 5 uvedené směrnice k tomu, aby ve vnitrostátních právních předpisech povolil úvěrovým institucím, aby uplatnily či neuplatnily zjednodušenou hloubkovou kontrolu klientů, kterými jsou platební instituce, a přijaly ve vztahu k nim opatření hloubkové kontroly, která budou považovat za nejvhodnější. 96 V tomto ohledu je třeba uvést, že dotčený členský stát tuto pravomoc musí nicméně vykonat při dodržení unijního práva, zejména základních svobod zaručených Smlouvami (obdobně viz rozsudek Jyske Bank Gibraltar, C‐212/11, EU:C:2013:270, bod 49). 97 Za účelem ověření, zda je unijní právo dodrženo, je třeba přezkoumat, zda článek 56 SFEU nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví uplatnění jiné než zjednodušené hloubkové kontroly takové platební instituce, jako je společnost Safe, která provádí převod peněžních prostředků do jiných členských států, než ve kterém je usazena, a to prostřednictvím účtů, které si zřídila u úvěrových institucí. 98 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že článek 56 SFEU vyžaduje nejen odstranění jakékoli diskriminace poskytovatele služeb z důvodu jeho státní příslušnosti nebo okolnosti, že je usazen v jiném členském státě, než je stát, v němž musí být služba poskytnuta, ale rovněž odstranění jakéhokoli omezení, byť uplatňovaného bez rozdílu jak na tuzemské poskytovatele, tak na poskytovatele z jiných členských států, je-li takové povahy, že může zakazovat činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, kde legálně poskytuje obdobné služby, být na překážku těmto činnostem nebo je činit méně atraktivními (rozsudek Jyske Bank Gibraltar, C‐212/11, EU:C:2013:270, bod 58 a citovaná judikatura). Článek 56 SFEU kromě toho brání použití každé vnitrostátní právní úpravy, která činí poskytování služeb ve smyslu článku 57 SFEU mezi členskými státy obtížnějším, než je čistě vnitrostátní poskytování služeb v určitém členském státě (rozsudky Cipolla a další, C‐94/04 a C‐202/04, EU:C:2006:758, bod 57, jakož i Komise v. Belgie, C‐296/12, EU:C:2014:24, bod 29). 99 Taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví uplatnění jiné než zjednodušené hloubkové kontroly platební instituce, způsobuje náklady a dodatečné obtíže související s poskytováním služeb převodu peněžních prostředků, které je třeba doplnit k povinnostem v souvislosti s hloubkovou kontrolou, které tato platební instituce musí sama plnit na základě směrnice o praní peněz. Vzhledem k tomu, že finanční zátěž vyplývající z uplatnění těchto dodatečných opatření hloubkové kontroly může být vyšší v rámci přeshraničního převodu peněžních prostředků zejména z důvodu nákladů na překlady údajů přeshraniční povahy, může odradit uvedenou platební instituci od toho, aby v takovém kontextu poskytovala uvedené služby. 100 Podle ustálené judikatury Soudního dvora ovšem vnitrostátní právní úprava oblasti, která nebyla na unijní úrovni plně harmonizována a uplatňuje se bez rozdílu na všechny osoby nebo podniky vykonávající činnost na území dotčeného členského státu, může být odůvodněná, i přes omezující účinek na volný pohyb služeb, pokud odpovídá naléhavému důvodu obecného zájmu, jenž již není chráněn pravidly, kterým poskytovatel služeb podléhá v členském státě, kde je usazen, je způsobilá zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (viz rozsudky Komise v. Rakousko, C‐168/04, EU:C:2006:595, bod 37 a Jyske Bank Gibraltar, C‐212/11, EU:C:2013:270, bod 60). 101 Je tedy třeba přezkoumat, za jakých podmínek takové právní předpisy, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, tyto požadavky splňují. 102 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že předcházení praní peněz a financování terorismu i boj proti nim jsou legitimním cílem, který může odůvodnit omezení volného pohybu služeb (rozsudek Jyske Bank Gibraltar, C‐212/11, EU:C:2013:270, body 62 až 64 a 85, jakož i citovaná judikatura). 103 Soudní dvůr již připustil, že cíl boje proti zneužívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, který je vlastní směrnici o praní peněz, musí být poměřen s ochranou jiných zájmů, jako je volný pohyb služeb. V rozsudku Jyske Bank Gibraltar (C‐212/11, EU:C:2013:270, body 49, 59 a 60) tak Soudní dvůr v podstatě uvedl, že omezení volného pohybu služeb vyplývající z informační povinnosti jsou povolena, je-li cílem takové povinnosti posílit v souladu s unijním právem účinnost boje proti praní peněz a financování terorismu. 104 Zadruhé takové vnitrostátní právní předpisy, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, jsou způsobilé zaručit uskutečnění uplatněného cíle, pomáhají-li snížit riziko a odpovídají snaze tohoto cíle dosáhnout soudržným a systematickým způsobem. Takové vnitrostátní právní předpisy tyto požadavky splňují, identifikují-li podle odpovídajícího posouzení rizika, i ve vztahu ke klientům, kteří jsou platebními institucemi, vyšší riziko s ohledem zejména na typ klienta, země, produktu nebo transakce a na tomto základě povolují institucím a osobám, na které se směrnice o praní peněz vztahuje, nebo jim dokonce ukládají, aby uplatňovaly podle vlastního individualizovaného posouzení rizika odpovídající opatření hloubkové kontroly klienta. 105 Zatřetí je třeba pro posouzení, zda jsou takové vnitrostátní právní předpisy přiměřené, určit úroveň ochrany zamýšlenou dotčeným členským státem s ohledem na úroveň rizika praní peněz nebo financování terorismu, která byla identifikována. 106 Ze směrnice o praní peněz, konkrétně z článku 5 a z čl. 13 odst. 1, jakož i z bodu 24 jejího odůvodnění vyplývá, že členské státy mohou buď stanovit úroveň ochrany, která je vyšší než úroveň zvolená unijním normotvůrcem a povolit nebo požadovat jiná opatření hloubkové kontroly klienta než ta, která stanoví tato směrnice na základě pravomoci uvedené v tomto článku 5, anebo identifikovat jiné situace vykazující vyšší riziko v rámci prostoru pro uvážení, který jim ponechává uvedený článek 13. Členské státy tedy zejména mohou identifikovat konkrétní opatření, která mají být použita v určitých přesně stanovených situacích nebo ponechat institucím a osobám, na které se uvedená směrnice vztahuje, posuzovací pravomoc, aby na základě vhodného posouzení rizika použily opatření, která považují za přiměřená s ohledem na dotčené riziko v konkrétní situaci. 107 V každém případě členské státy musí zaručit, že opatření zesílené hloubkové kontroly klienta, která mohou být použita, jsou založena na posouzení existence a úrovně rizika praní peněz a financování terorismu ve vztahu ke klientovi, obchodnímu vztahu, účtu, produktu nebo transakci podle jednotlivého konkrétního případu. Bez takového posouzení není možné, aby dotčený členský stát nebo případně instituce nebo osoba, na které se vztahuje směrnice o praní peněz, v konkrétním případě rozhodly, jaká opatření je třeba uplatnit. Konečně v případě, že riziko praní peněz nebo financování terorismu neexistuje, není možné přijmout preventivní opatření založená na těchto důvodech. 108 Toto posouzení rizika musí brát v úvahu přinejmenším všechny relevantní skutečnosti, kterou mohou prokázat riziko, že dojde k jednomu z typů chování, které jsou považovány za praní peněz nebo financování terorismu. 109 Kromě toho otázka, zda jsou vnitrostátní právní předpisy přiměřené, závisí rovněž na míře, se kterou opatření hloubkové kontroly klienta, která stanoví, zasahují do jiných práv a zájmů chráněných unijním právem, jako je ochrana osobních údajů stanovená v článku 8 Listiny a zásada volné hospodářské soutěže mezi subjekty působícími na stejném trhu. Pokud se totiž členský stát dovolává naléhavých důvodů obecného zájmu k odůvodnění právní úpravy, která může narušit výkon svobodného poskytování služeb, musí být toto odůvodnění, které je upravené unijním právem, vykládáno v souladu s obecnými zásadami unijního práva, a zejména základními právy, která jsou nyní zaručena Listinou. Stanovené výjimky se tak na dotčenou vnitrostátní právní úpravu mohou vztahovat pouze tehdy, je-li v souladu se základními právy, jejichž dodržování zajišťuje Soudní dvůr (viz rozsudky ERT, C‐260/89, EU:C:1991:254, bod 43, jakož i Pfleger a další, C‐390/12, EU:C:2014:281, bod 35). Cíle těchto právních předpisů musí být poměřeny s těmito jinými legitimními zájmy. 110 Konečně otázka, zda jsou vnitrostátní právní předpisy přiměřené, závisí na tom, zda existují či neexistují méně omezující prostředky k dosažení stejné úrovně ochrany. V tomto ohledu je třeba uvést, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení obecně předpokládá, že převody peněžních prostředků představují vždy vyšší riziko, aniž stanoví možnost tuto domněnku rizika vyvrátit, pokud jde o převody peněžních prostředků, které takové riziko objektivně nepředstavují. Jeví se tak zejména, že právní předpisy, které takovou možnost stanoví, jsou méně restriktivní, přičemž umožňují dosáhnout úrovně ochrany zamýšlené dotčeným členským státem. 111 Na druhou otázku písm. b) a písm. c) body i) a iii) je tedy třeba odpovědět tak, že články 5 a 13 směrnice o praní peněz musí být vykládány v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, přijatá buď na základě určitého prostoru pro uvážení, který článek 13 této směrnice ponechává členským státům, anebo pravomoci uvedené v článku 5 zmíněné směrnice, musí být slučitelná s unijním právem, zejména se základními svobodami zaručenými Smlouvami. Jakkoli taková vnitrostátní právní úprava, jejímž cílem je boj proti praní peněz nebo financování terorismu, sleduje legitimní cíl, který může odůvodnit omezení základních svobod a jakkoli skutečnost, že se přepokládá, že převody peněžních prostředků institucemi, na které se vztahuje uvedená směrnice, do jiných států, než je stát, v němž jsou usazeny, představují vždy vyšší riziko praní peněz nebo financování terorismu, je způsobilá zaručit uskutečnění uvedeného cíle, překračuje nicméně tato právní úprava meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle, který sleduje, v rozsahu, v němž se domněnka, kterou stanoví, uplatní na všechny převody peněžních prostředků, bez stanovení možnosti ji vyvrátit v případě převodů peněžních prostředků, které takové riziko objektivně nepředstavují. Ke třetí otázce 112 Podstatou třetí otázky písm. b) předkládajícího soudu je, zda je třeba směrnici o osobních údajích vykládat v tom smyslu, že brání členským státům v tom, aby platebním institucím uložily povinnost v rámci zesílené hloubkové kontroly klientů, kterou uplatňují, poskytovat informace týkající se totožnosti jejich klientů úvěrovým institucím, které s nimi přímo soutěží. Třetí otázka písm. a) se týká toho, zda zesílená hloubková kontrola klienta může spočívat v tom, že se vyžaduje předání údajů o totožnosti všech klientů platební instituce, od nichž pochází převedené peněžní prostředky, jakož i údajů o totožnosti příjemců těchto peněžních prostředků. 113 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předmětem těchto otázek je, zda hloubková kontrola a zesílená hloubková kontrola mohou z hlediska směrnice o osobních údajích představovat výjimku, která umožňuje předání osobních údajů. Podle předkládajícího soudu jde konkrétně o zjištění, jaké údaje mohou být případně předány platebními institucemi na žádost úvěrových institucí na základě ustanovení směrnice o praní peněz a v jakých případech k takovému předání může dojít. 114 Jak vyplývá z ustálené judikatury, jež se odráží v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, nezbytnost dospět k výkladu unijního práva, který by byl užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené v článku 267 SFEU, aby vnitrostátní soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož spadají otázky, které vznáší, nebo aby přinejmenším vysvětlil skutkové předpoklady, z nichž tyto otázky vychází (v tomto smyslu viz rozsudek Azienda sanitaria locale n. 5 Spezzino a další, C‐113/13, EU:C:2014:2440, bod 47). Soudní dvůr je totiž oprávněn vyjádřit se k výkladu unijního předpisu pouze na základě skutečností, které mu poskytl vnitrostátní soud (usnesení Argenta Spaarbank, C‐578/14, EU:C:2015:372, bod 14). 115 Předkládající soud musí rovněž uvést přesné důvody, které jej vedly k tomu, že si položil otázku týkající se výkladu určitých ustanovení unijního práva a měl za to, že je nezbytné položit předběžné otázky Soudnímu dvoru. Soudní dvůr již rozhodl, že je nezbytné, aby vnitrostátní soud podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i k souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor, který mu byl předložen (usnesení Equitalia Nord, C‐68/14, EU:C:2015:57, bod 14 a citovaná judikatura, jakož i Argenta Spaarbank, C‐578/14, EU:C:2015:372, bod 15). 116 Informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích slouží totiž nejen k tomu, aby umožnily Soudnímu dvoru podat užitečné odpovědi, ale rovněž poskytují vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, že tato možnost bude zachována, s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (usnesení Argenta Spaarbank, C‐578/14, EU:C:2015:372, bod 16). 117 Je přitom nutno uvést, že se třetí otázka předkládajícího soudu týká obecně směrnice o osobních údajích, aniž by předkládající soud s dostatečnou přesností uvedl ustanovení této směrnice, která by mohla být relevantní pro umožnění užitečné odpovědi Soudního dvora. 118 Kromě toho otázka týkající se obsahu informací požadovaných na společnosti Safe v rámci hloubkové kontroly, kterou vůči ní banky uplatnily, byla předmětem diskuze. V rámci řízení před Soudním dvorem banka BBVA uvedla, že nikdy nepožadovala osobní údaje týkající se klientů společnosti Safe nebo příjemců převedených peněžních prostředků, ale žádala pouze o informace týkající se zástupců jednajících jménem společnosti Safe, kteří používají její účty. 119 V souladu s ustálenou judikaturou přitom přísluší v rámci spolupráce zavedené v článku 267 SFEU nikoli Soudnímu dvoru, nýbrž vnitrostátnímu soudu zjistit skutkové okolnosti, které vedly ke sporu, a vyvodit z nich důsledky pro rozhodnutí, které má vydat (viz rozsudek Accor, C‐310/09, EU:C:2011:581, bod 37 a citovaná judikatura). 120 S ohledem na předchozí úvahy je třeba konstatovat, že třetí otázka je nepřípustná. K nákladům řízení 121 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Články 5 a 7, čl. 11 odst. 1 a článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/78/EU ze dne 24. listopadu 2010, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která jednak povoluje uplatnění standardní hloubkové kontroly klientů, pokud jsou jimi finanční instituce, u nichž je dodržování opatření hloubkové kontroly předmětem dohledu, existuje-li podezření na praní peněz nebo financování terorismu ve smyslu čl. 7 písm. c) této směrnice, a jednak ukládá institucím a osobám, na které se uvedená směrnice vztahuje, aby na základě posouzení rizika uplatily zesílenou hloubkovou kontrolu klientů v situacích, které svou povahou mohou představovat vyšší riziko praní peněz a financování terorismu ve smyslu čl. 13 odst. 1 této směrnice, jako je převod peněžních prostředků. Kromě toho i v případě neexistence takového podezření nebo takového rizika článek 5 směrnice 2005/60, ve znění směrnice 2010/78, umožňuje členským státům přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější opatření, je-li účelem takových opatření posílení boje proti praní peněz a financování terorismu. 2) Směrnice 2005/60, ve znění směrnice 2010/78, musí být vykládána v tom smyslu, že instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, nemohou ohrozit poslání dohledu nad platebními institucemi, jímž jsou v souladu s článkem 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/111/ES ze dne 16. září 2009, pověřeny příslušné orgány a tyto orgány nemohou nahradit. Směrnici 2005/60, ve znění směrnice 2010/78, je třeba vykládat v tom smyslu, že ačkoli finanční instituce může v rámci povinnosti dohledu, která jí přísluší ve vztahu ke svým klientům, zohlednit hloubkovou kontrolu uplatněnou platební institucí ve vztahu k vlastním klientům, musí všechna opatření hloubkové kontroly, která přijme, odpovídat riziku praní peněz a financování terorismu. 3) Články 5 a 13 směrnice 2005/60, ve znění směrnice 2010/78, musí být vykládány v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, přijatá na základě buď určitého prostoru pro uvážení, který článek 13 této směrnice ponechává členským státům, anebo pravomoci uvedené v článku 5 zmíněné směrnice, musí být slučitelná s unijním právem, zejména se základními svobodami zaručenými Smlouvami. Jakkoli taková vnitrostátní právní úprava, jejímž cílem je boj proti praní peněz nebo financování terorismu, sleduje legitimní cíl, který může odůvodnit omezení základních svobod a jakkoli skutečnost, že se přepokládá, že převody peněžních prostředků institucemi, na které se vztahuje uvedená směrnice, do jiných států, než je stát, v němž jsou usazeny, představují vždy vyšší riziko praní peněz nebo financování terorismu, je způsobilá zaručit uskutečnění uvedeného cíle, překračuje nicméně tato právní úprava meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle, který sleduje, v rozsahu, v němž se domněnka, kterou stanoví, uplatní na všechny převody peněžních prostředků, bez stanovení možnosti ji vyvrátit v případě převodů peněžních prostředků, které takové riziko objektivně nepředstavují. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: španělština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu) 20. prosince 2017 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Zemědělství – Společná organizace trhů – Operační program v odvětví ovoce a zeleniny – Nařízení (ES) č. 1234/2007, ve znění nařízení (ES) č. 361/2008 – Články 103b, 103d a 103g – Finanční podpora Evropské unie – Nařízení (EU) č. 543/2011 – Článek 60 a příloha IX bod 23 – Investice v podnicích nebo prostorách organizací producentů – Pojem – Legitimní očekávání – Právní jistota“ Ve věci C‐516/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Rakousko) ze dne 27. září 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 3. října 2016, v řízení Erzeugerorganisation Tiefkühlgemüse eGen proti Agrarmarkt Austria, SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát), ve složení A. Rosas, předseda senátu, A. Prechal a E. Jarašiūnas (zpravodaj), soudci, generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Erzeugerorganisation Tiefkühlgemüse eGen G. Burgstallerem, Rechtsanwalt, – za Agrarmarkt Austria R. Leutnerem, jako zmocněncem, – za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní, – za Evropskou komisi B. Eggers a K. Skelly, jakož i A. Lewisem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 103c, čl. 103d odst. 2 a přílohy I částí IX a X nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty (dále jen „jednotné nařízení o společné organizaci trhů“) (Úř. věst. 2007, L 299, s. 1), ve znění nařízení Rady (ES) č. 361/2008 (Úř. věst. 2008, L 121, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1234/2007“), článků 65, 66 a 69 nařízení Komise (ES) č. 1580/2007 ze dne 21. prosince 2007, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 2200/96, (ES) č. 2201/96 a (ES) č. 1182/2007 v odvětví ovoce a zeleniny (Úř. věst. 2007, L 350, s. 1), čl. 51 odst. 7 a článků 64, 65 a 68 až 70 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 543/2011 ze dne 7. června 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny (Úř. věst. 2011, L 157, s. 1), jakož i zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Rovněž se týká výkladu a platnosti bodu 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011, platnosti čl. 21 odst. 1 písm. i) a čl. 52 odst. 6 písm. a) nařízení č. 1580/2007, jakož i platnosti čl. 50 odst. 3 písm. d) a čl. 60 odst. 7 prováděcího nařízení č. 543/2011. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Erzeugerorganisation Tiefkühlgemüse eGen (dále jen „ETG“) a Agrarmarkt Austria (dále jen „AMA“), právnickou osobou veřejného práva, která jedná zejména jako platební agentura, ve věci rozhodnutí, v němž AMA konstatovala, že investice uskutečněná ETG nemůže být financována finanční podporou Evropské unie, a v důsledku toho odmítla vyplatit tuto podporu za rok 2014 v rozsahu, v němž byla žádána pro tuto investici, a nařídila, aby byla vrácena podpora, která již byla na tuto investici získána. Unijní právo Nařízení č. 1234/2007 3 Hlava I části II nařízení č. 1234/2007 se týká tržní intervence. Kapitola IV této části se týká režimů podpory a oddíl IVa této kapitoly, který byl vložen do nařízení č. 1234/2007 nařízením č. 361/2008, se týká podpory v odvětví ovoce a zeleniny. Pododdíl II tohoto oddílu IVa je nadepsán „Provozní fondy a operační programy“. Obsahuje články 103b až 103h nařízení č. 1234/2007. 4 V článku 130b tohoto nařízení, nadepsaném „Provozní fondy“, se stanoví: „1. Organizace producentů v odvětví ovoce a zeleniny mohou zřídit provozní fond. Tento fond je financován a) z finančních příspěvků členů nebo samotné organizace producentů; b) z finanční podpory [Evropské unie], kterou lze organizacím producentů poskytnout. 2. Provozní fondy se používají pouze k financování operačních programů schválených členskými státy podle článku 103g.“ 5 Článek 103c nařízení č. 1234/2007, nadepsaný „Operační programy“, v odstavci 1 stanoví: „Operační programy v odvětví ovoce a zeleniny sledují dva nebo více z cílů stanovených v čl. 122 písm. c) nebo z těchto cílů: a) plánování produkce, b) zlepšování jakosti produktů; c) zvyšování obchodní hodnoty produktů; d) propagaci produktů v čerstvém i zpracovaném stavu; e) environmentální opatření a metody produkce šetrné k životnímu prostředí, včetně ekologického zemědělství; [...]“ 6 Článek 130d tohoto nařízení, nadepsaný „Finanční podpora [Unie]“, stanoví: „1. Finanční podpora [Unie] se rovná částce finančních příspěvků podle čl. 103b odst. 1 písm. a), které byly skutečně zaplaceny, avšak je omezena na 50 % skutečně vynaložených výdajů. 2. Finanční podpora [Unie] je omezena na 4,1 % hodnoty produkce uvedené na trh každou organizací producentů. Uvedený podíl však může být zvýšen na 4,6 % [...], pokud se částka přesahující 4,1 % [...] použije pouze na opatření pro předcházení krizím a jejich řešení. [...]“ 7 Článek 103g uvedeného nařízení se týká schválení operačních programů. Zní takto: „1. Návrhy operačních programů se předkládají příslušným vnitrostátním orgánům, které je schválí nebo zamítnou nebo si vyžádají jejich úpravu v souladu s ustanoveními tohoto pododdílu. 2. Organizace producentů sdělí členskému státu předpokládanou výši provozního fondu na každý rok a předloží náležité odůvodnění této výše založené na odhadech operačního programu, výdajích za stávající rok a případně výdajích za předchozí roky a v případě potřeby na předpokládaném množství produkce v následujícím roce. 3. Členský stát oznámí organizaci producentů nebo sdružení organizací producentů předpokládanou výši finanční podpory [Unie] v souladu s horními hranicemi stanovenými v článku 103d. 4. Platby finanční podpory [Unie] se uskutečňují na základě výdajů vzniklých v souvislosti s činnostmi spadajícími do operačního programu. Na tytéž činnosti mohou být pod podmínkou složení záruky nebo jistoty vyplaceny zálohy. 5. Organizace producentů sdělí členskému státu konečnou výši výdajů za předchozí rok doloženou nezbytnými podklady, aby tak mohla obdržet zůstatek finanční podpory [Unie]. [...]“ 8 V části II hlavě II nařízení č. 1234/2007, která se týká „pravidel týkajících se obchodu a produkce“, je uvedena kapitola II, nadepsaná „Organizace producentů, mezioborové organizace a organizace hospodářských subjektů“. Článek 122 této kapitoly uvedeného nařízení, nadepsaný „Organizace producentů“, stanoví: „Členské státy uznají organizace producentů, které [...] c) sledují určitý cíl, který zejména může a v odvětví ovoce a zeleniny musí být zaměřen na jednu z těchto oblastí: i) zajištění plánování produkce a její přizpůsobení poptávce, zejména pokud jde o jakost a množství, ii) koncentrace nabídky a uvádění produktů vyprodukovaných jejími členy na trh, iii) optimalizace produkčních nákladů a stabilizace cen producentů.“ 9 Příloha I nařízení č. 1234/2007 je nadepsána „Seznam produktů uvedených v čl. 1odst. 1“. V její části IX týkající se ovoce a zeleniny je upřesněno, že se toto nařízení vztahuje mimo jiné na zboží kódu KN ex 0709, které je popsáno jako „[o]statní zelenina, čerstvá nebo chlazená, s výjimkou [určitých podpoložek týkajících se paprik, oliv a kukuřice]“. V její části X týkající se výrobků z ovoce a zeleniny se v této příloze uvádí, že se toto nařízení vztahuje mimo jiné na zboží kódu ex 0710, které je popsáno jako „[z]elenina (též vařená ve vodě nebo v páře), zmrazená, s výjimkou [určitých podpoložek týkajících se paprik, oliv a kukuřice]“. 10 Nařízení č. 1234/2007 bylo zrušeno s účinností k 1. lednu 2014 nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 671). Podle čl. 231 odst. 2 nařízení č. 1308/2013 se však na všechny víceleté programy přijaté před 1. lednem 2014 se po vstupu tohoto nařízení v platnost i nadále vztahují příslušná ustanovení nařízení č. 1234/2007 až do ukončení těchto programů. Nařízení č. 1580/2007 11 Článek 21 nařízení č. 1580/2007 obsahuje definice. V jeho odstavci 1 se stanoví: „Pro účely této hlavy [III, týkající se organizací producentů] se: [...] i) ‚prvotním zpracováním‘ [...] rozumí zpracování produktu z ovoce nebo zeleniny na jiný produkt uvedený v příloze I Smlouvy o [FEU]. Čištění, řezání, odkrajování, sušení a balení čerstvých produktů za účelem jejich uvedení na trh se nepovažují za prvotní zpracování; [...]“ 12 Kapitola II této hlavy III je nadepsána „Provozní fondy a operační programy“. Oddíl 1 této kapitoly II, který obsahuje články 52 a 53 uvedeného nařízení, se týká „[h]odnoty produkce uváděné na trh“. Článek 52, nadepsaný „Základ výpočtu“, stanoví: „1. Pro účely této kapitoly se hodnota produkce uváděné na trh pro organizaci producentů vypočte na základě produkce členů organizací producentů, pro které je organizace producentů uznaná. [...] 6. Produkce uvedená na trh se fakturuje ve fázi ‚z organizace producentů‘: a) podle potřeby jako produkt balený, obalově upravený nebo takový, který prošel zpracováním prvního stupně; [...]“ 13 Článek 52 nařízení č. 1580/2007 byl změněn nařízením Komise (EU) č. 687/2010 ze dne 30. července 2010 (Úř. věst. 2010, L 199, s. 12), které vstoupilo v platnost dne 7. srpna 2010 a jímž byl zaveden nový systém výpočtu hodnoty produkce uváděné na trh. Tento nový systém výpočtu byl převzat v článku 50 prováděcího nařízení č. 543/2011. 14 Oddíl 3 kapitoly II nařízení č. 1580/2007, který obsahuje články 57 až 68 posledně uvedeného nařízení, je věnován operačním programům. Článek 61 tohoto nařízení, nadepsaný „Obsah operačních programů a způsobilé výdaje“, ve svém odst. 3 třetím pododstavci stanoví, že „[i]nvestice nebo činnosti mohou být prováděny v jednotlivých zemědělských podnicích členů organizace producentů za podmínky, že přispívají ke splnění cílů operačního programu, [a dále, že] [o]pustí-li člen organizaci producentů, členské státy zajistí, aby byla investice nebo její zbytková hodnota navrácena, pokud členský stát nestanoví jinak“, a ve svém odstavci 4, že „[o]perační programy nezahrnují akce ani výdaje uvedené na seznamu v příloze VIII“. Tato příloha VIII bod 22 se vztahuje na „[i]nvestice nebo podobné druhy akcí mimo podniky organizací producentů, sdružení organizací producentů a dceřiné podniky [...]“. 15 Článek 65 nařízení č. 1580/2007 je nadepsán „Rozhodnutí“ a článek 66 uvedeného nařízení je nadepsán „Změny operačních programů pro následující roky“. Ustanovení těchto článků byla převzata bez věcných změn do článků 64 a 65 prováděcího nařízení č. 543/2011. 16 V oddílu 4 uvedené kapitoly II, nadepsaném „Podpora“, jsou uvedeny články 69 až 73 nařízení č. 1580/2007. Ustanovení článku 69 tohoto nařízení, která se týkají schválené výše podpory, a článku 70 uvedeného nařízení, nadepsaného „Žádosti“, byla bez věcných změna převzata v článcích 68 a 69 prováděcího nařízení č. 543/2011. 17 Nařízení č. 1580/2007 bylo zrušeno prováděcím nařízením č. 543/2011, které vstoupilo v platnost dne 22. června 2011, přičemž odkazy na zrušené nařízení se považují za odkazy na prováděcí nařízení č. 543/2011. Prováděcí nařízení č. 543/2011 18 V bodě 42 odůvodnění prováděcího nařízení č. 543/2011 je uvedeno: „Aby se zabránilo neoprávněnému obohacení soukromého subjektu, který během doby čerpání investice přerušil své svazky s organizací, měla by být pro případy investic do jednotlivých podniků stanovena opatření, která organizaci umožní získat zpět zbytkovou hodnotu investice, bez ohledu na to, zda takovou investici vlastní člen nebo organizace.“ 19 Kapitola II hlavy III prováděcího nařízení č. 543/2011 se týká provozních fondů a operačních programů. Oddíl 1 této kapitoly, nadepsaný „Hodnota produkce uvedené na trh“, obsahuje články 50 a 51 tohoto nařízení. V článku 50 posledně uvedeného nařízení, nadepsaném „Základ výpočtu“, se stanoví: „1. Hodnota produkce uvedené na trh organizací producentů se vypočítá na základě produkce organizace producentů samé a jejích členů a zahrnuje pouze produkci ovoce a zeleniny, pro které je organizace producentů uznána. [...] [...] 3. Hodnota produkce uvedené na trh nezahrnuje hodnotu výrobků z ovoce a zeleniny nebo jiných produktů, které nepatří do odvětví ovoce a zeleniny. Hodnota produkce ovoce a zeleniny uváděných na trh a určených ke zpracování, které byly přepracovány na některý z výrobků z ovoce a zeleniny uvedených v příloze I části X nařízení [č. 1234/2007] nebo na jakýkoli jiný výrobek uvedený v tomto článku a popsaný dále v příloze VI tohoto nařízení, ať už přepracování provedla organizace producentů, sdružení organizací producentů nebo producenti, kteří jsou jejich členy, [...], ať už sami, nebo formou svěření činností vnějším subjektům, se však vypočítá jako paušální sazba v procentech z fakturované hodnoty takových zpracovaných produktů. Tato paušální sazba činí: [...] d) 62 % pro zmrazené ovoce a zeleninu; [...]“ 20 Článek 51 prováděcího nařízení č. 543/2011 se týká referenčního období. Zní takto: „1. Roční strop podpory uvedený v čl. 103d odst. 2 nařízení [č. 1234/2007] se vypočítává každý rok na základě hodnoty produkce uvedené na trh během referenčního období dvanácti měsíců, které stanoví členské státy. [...] 7. Odchylně od odstavc[e] 1 a [...] se hodnota produkce uvedené na trh za referenční období vypočte v souladu s právními předpisy platnými v daném referenčním období. V případě operačních programů schválených do 20. ledna 2010 se však hodnota produkce uvedené na trh do roku 2007 vypočítá na základě právních předpisů platných v referenčním období, zatímco hodnota produkce uvedené na trh od roku 2008 se vypočítá na základě právních předpisů platných v roce 2008. V případě operačních programů schválených po 20. lednu 2010 se hodnota produkce uvedené na trh od roku 2008 vypočítá na základě právních předpisů platných v době, kdy byl operační program schválen.“ 21 Oddíl 3 kapitoly II hlavy III prováděcího nařízení č. 543/2011 se týká operačních programů a obsahuje články 55 až 67. V článku 60 tohoto nařízení, který se týká způsobilosti akcí v rámci operačních programů, se stanoví: „1. Operační programy nezahrnují akce ani výdaje uvedené na seznamu v příloze IX. [...] 6. Investice nebo akce se mohou provádět v jednotlivých podnicích nebo v prostorách členů organizací producentů či sdružení organizací producentů, a to i v případě, že jsou akce svěřeny členům organizace producentů nebo sdružení organizací producentů, pokud přispívají k cílům operačního programu. Vystoupí-li člen z organizace producentů, členské státy zajistí, aby byla investice nebo její zbytková hodnota navrácena. [...] 7. Investice a akce spojené s přepracováním ovoce a zeleniny na výrobky z ovoce a zeleniny mohou být způsobilé k podpoře, pokud tyto investice a akce sledují cíle uvedené v čl. 103c odst. 1 nařízení [č. 1234/2007], včetně cílů uvedených v čl. 122 prvním pododstavci písm. c) uvedeného nařízení, a pokud jsou uvedeny ve vnitrostátní strategii podle čl. 103f odst. 2 nařízení [č. 1234/2007].“ 22 V článku 64 prováděcího nařízení č. 543/2011, nadepsaném „Rozhodnutí“, kterým byl bez věcných změn převzat článek 65 nařízení č. 1580/2007, se stanoví: „1. Příslušný orgán členského státu podle potřeby: a) schvaluje výši provozních fondů a operační programy, které splňují požadavky nařízení [č. 1234/2007] a požadavky této kapitoly; b) schvaluje operační programy, pokud organizace producentů přijme určité změny, nebo c) zamítne operační programy nebo jejich části. 2. Příslušný orgán členského státu přijme rozhodnutí o operačních programech a provozních fondech do 15. prosince roku, v němž byly předloženy. Členské státy oznámí tato rozhodnutí organizacím producentů do 15. prosince. V řádně zdůvodněných případech však může příslušný orgán členského státu rozhodnout o operačních programech a provozních fondech do 20. ledna po datu předložení. Rozhodnutí o schválení může stanovit, že výdaje jsou způsobilé od 1. ledna roku následujícího po předložení.“ 23 Článek 65 tohoto nařízení, nadepsaný „Změny operačních programů pro následující roky“, převzal bez věcných změn znění článku 66 nařízení č. 1580/2007. Zní takto: „1. Organizace producentů mohou nejpozději do 15. září žádat o změny operačních programů (včetně doby jejich trvání), které mají platit od 1. ledna následujícího roku. [...] 3. Příslušný orgán členského státu přijme rozhodnutí o změnách operačních programů do 15. prosince roku podání žádosti. V řádně zdůvodněných případech však může příslušný orgán členského státu rozhodnout o změně operačních programů do 20. ledna po datu předložení žádosti. Rozhodnutí o schválení může stanovit, že výdaje jsou způsobilé od 1. ledna roku následujícího po předložení žádosti.“ 24 Oddíl 4 kapitoly II prováděcího nařízení č. 543/2011, který obsahuje články 68 až 72 uvedeného nařízení, se týká podpory. Článek 68 tohoto oddílu, nadepsaný „Schválená výše podpory“, který přebírá znění článku 69 nařízení č. 1580/2007, stanoví: „1. Členské státy oznámí organizacím producentů a sdružením organizací producentů schválenou výši podpory podle čl. 103g odst. 3 nařízení [č. 1234/2007] do 15. prosince roku, který předchází roku, na nějž je podpora požadována. 2. V případě použití čl. 64 odst. 2 třetího pododstavce nebo čl. 65 odst. 3 druhého pododstavce oznámí členské státy schválenou výši podpory do 20. ledna roku, na který je podpora požadována.“ 25 V článku 69 prováděcího nařízení č. 543/2011, nadepsaném „Žádosti o podporu“, který odpovídá článku 70 nařízení č. 1580/2007, se stanoví: „1. Organizace producentů podávají příslušnému orgánu členského státu žádost o podporu nebo o zbývající částku podpory na každý operační program, na který je podpora požadována, do 15. února roku následujícího po roce, na který je podpora požadována. 2. K žádostem o podporu se přikládá podkladová dokumentace, v níž se uvádí: [...] b) hodnota produkce uvedené na trh; [...]“ 26 V článku 70 prováděcího nařízení č. 543/2011, nadepsaném „Výplata podpory“, se stanoví, že „[č]lenské státy vyplatí podporu do 15. října roku následujícího po roce provádění programu“. 27 V příloze IX prováděcího nařízení č. 543/2011 je uveden seznam akcí a výdajů nezpůsobilých v rámci operačních programů podle čl. 60 odst. 1 tohoto nařízení. V bodě 23 této přílohy jsou takto uvedeny „[i]nvestice nebo podobné druhy akcí mimo podniky nebo prostory organizací producentů, sdružení organizací producentů či jejich členů nebo dceřiných podniků [...]“. Spor v původním řízení a předběžné otázky 28 ETG je organizací producentů ve smyslu nařízení č. 1234/2007. V dopisech ze dne 15. září 2009, 19. prosince 2009 a 14. ledna 2010 předložila ETG Bundesminister für Land- und Forstwirtschaft, Umwelt und Wasserwirtschaft (spolkový ministr zemědělství, lesnictví, životního prostředí a vodního hospodářství) žádost o podporu operačního programu na období let 2010 až 2014. 29 Mezi akcemi, na které měla být získána tato podpora, bylo i pořízení linky pro zpracování špenátu, která je používána k přepracování čerstvě sklizeného špenátu na špenát zmrazený. Tato zpracovatelská linka, která byla pořízena ETG, byla umístěna v prostorách Ardo Austria Frost GmbH (dále jen „Ardo“), která byla smluvním partnerem ETG vykonávajícím činnost zpracování produktů ETG a jejich uvádění na trh. Uvedená linka měla být využívána pod dohledem ETG, která za ni nesla odpovědnost, přičemž ETG uvádí, že pozemek nezbytný pro tuto linku pro zpracování jí „poskytla společnost Ardo na základě smlouvy o pronájmu za účelem umístění a využívání strojního zařízení [které tvoří zpracovatelskou linku]“. 30 Příslušný rakouský orgán schválil tento operační program dopisem ze dne 19. ledna 2010. Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) v tomto ohledu uvádí, že je nesporné, že příslušný orgán při učinění svého závěru, že tato investice je způsobilá pro přidělení dotčené podpory, věděl o tom, že se tato zpracovatelská linka nenachází na pozemku náležejícím organizaci ETG, ale v prostorách společnosti Ardo. Tento soud dále podotýká, že uvedený operační program se zakládal na výpočtu hodnoty produkce uvedené na trh, který byl proveden podle údajů za rok 2009, přičemž organizace ETG byla založena až v průběhu roku 2009, a že tato hodnota byla vypočítána mimo jiné se zahrnutím „nákladů na zpracování“, které v případě dotčeného špenátu vznikají v souvislosti s jeho „dělením na kusy, mytím, krájením, sušením, praním [...] [a] zmrazením“. 31 V případě tohoto operačního programu bylo schváleno několik změn. Dopisem ze dne 13. prosince 2013 bylo zejména změněno referenční období používané k výpočtu hodnoty produkce uvedené na trh. Odkaz na rok 2009 byl nahrazen odkazem k průměrné hodnotě za období let 2009 až 2011, přičemž v hodnotě produkce uvedené na trh byly i nadále započítávány „náklady na zpracování“. 32 V rozhodnutí ze dne 12. října 2015 AMA konstatovala, že investice do uvedené linky pro zpracování není způsobilá k získání dotčené podpory a na základě kritéria nezpůsobilosti, jež je stanoveno v bodě 23 příloze IX prováděcího nařízení č. 543/2011, následně odmítla vyplatit tuto podporu na rok 2014 v rozsahu, v němž byla požadována na tuto investici, a nařídila ETG, aby vrátila podporu, kterou již na tuto investici získala. ETG podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud). 33 Předkládající soud nejprve vyjadřuje pochybnosti stran právních předpisů, jež je třeba použít jednak pro určení způsobilosti nákladů souvisejících s dotčenou zpracovatelskou linkou a jednak pro výpočet hodnoty produkce uvedené na trh. Byť má za to, že otázku způsobilosti nákladů je třeba posuzovat podle prováděcího nařízení č. 543/2011, táže se, zda je třeba v důsledku změny operačního programu, jenž byl schválen dne 19. ledna 2010, k níž došlo na základě výše uvedeného dopisu ze dne 13. prosince 2013, použít novou metodu výpočtu hodnoty produkce uváděné na trhu, jež je stanovena nařízením č. 543/2011. 34 Ve věci samé se předkládající soud zaprvé táže na případné účinky, které vyvolávají různé dopisy rakouských orgánů na částku podpory, jež má být zaplacena na rok 2014, a sice dopisu, kterým se schvaluje operační program, dopisu, jímž se mění tento program, a dopisu, jímž byla organizaci ETG oznámena výše schválené částky podpory. Předkládající soud se konkrétně táže, zda má hodnotu produkce uváděné na trh, která je v těchto dopisech uvedena, považovat za závaznou, přičemž by ji v rámci projednávání žaloby, která mu byla předložena, nemohl ověřit. 35 V tomto ohledu tvrdí, že podle rakouského práva může rozhodovat i bez návrhu o otázce legality rozhodnutí, které bylo napadeno v řízení, jež před ním probíhá, byť tento žalobní důvod organizace ETG nevznesla, a to i pokud by toto řízení vedlo k nepříznivému výsledku pro tuto společnost. Tento přezkum i bez návrhu by ovšem nemohl uskutečnit, pokud již o této otázce bylo rozhodnuto dříve v pravomocném rozhodnutí. 36 Předkládající soud zadruhé vyjadřuje pochybnosti ohledně platnosti výpočtu hodnoty produkce uváděné na trh, a to jak v případě, že by se tento výpočet řídil prováděcím nařízení č. 543/2011, tak i tehdy, pokud by se řídil nařízením č. 1580/2007. 37 Předkládající soud se zatřetí táže, zda se na akce související se zpracováním ovoce a zeleniny může vztahovat unijní podpora v rámci operačního programu organizace producentů uznané v odvětví ovoce a zeleniny, a případně za jakých podmínek. 38 Začtvrté se zabývá otázkou rozsahu kritéria nezpůsobilosti podpory, které je stanoveno v bodě 23 příloze IX prováděcího nařízení č. 543/2011, a to zejména s ohledem na jeho různá jazyková znění. Předkládající soud tvrdí, že důvodem k zamítnutí podpory týkající se zpracovatelské linky, který byl uplatněn proti organizaci ETG, je, že „tato investice spočívá v opatření, které je prováděno na pozemcích náležejících třetí osobě“. Předkládající soud má v této souvislosti za to, že pokud by byl tento bod 23 vykládán v tom smyslu, že zcela brání podporám na investice uskutečněné na pozemku, jenž náleží třetí osobě, tj. aniž by žadatel mohl v jednotlivém případě prokázat existenci oprávněných hospodářských zájmů na investici do zařízení, jež se nachází na pozemku, který náleží třetí osobě, mohl by být tento bod neplatný. 39 Zapáté se předkládající soud pro případ, že by Soudní dvůr vyložil uvedený bod 23 jako „kritérium absolutního vyloučení“ investic uskutečněných na pozemcích, jež náleží třetím osobám, táže, zda by se organizace ETG mohla nicméně dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, jelikož má za to, že rakouské orgány byly informovány o tom, že organizace ETG umístila dotčenou zpracovatelskou linku na pozemku, jehož vlastníkem je Ardo, a že dotčený operační program schválily s vědomím této skutečnosti. 40 Předkládající soud konečně zašesté uvádí, že pokud by Soudní dvůr vyložil dotčená ustanovení tak, že by měla nepříznivý dopad na organizaci ETG, nebo případně rozhodl o neplatnosti některých z nich, mohla by ETG podat k Soudnímu dvoru žalobu, v níž by se domáhala omezení časových účinků jeho rozsudku. V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že se zabývá tím, jak by měl sám odpovědět na argumenty, jichž by se organizace ETG dovolávala na základě zásady právní jistoty, aby zpochybnila požadované vrácení podpory, nebo se potažmo domohla vyplacení částek, které jsou předmětem závazných ujednání, pro případ, že by Soudní dvůr nerozhodl o žádném časovém omezení účinků svého rozsudku nebo by se toto omezení nevztahovalo na ETG. 41 Za těchto podmínek se Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) a) Nařizují články 65, 66 a 69 nařízení [č. 1580/2007], jakož i (od 2[2]. června 2011) články 64, 65 a 68 [prováděcího nařízení č. 543/2011], aby rozhodnutí o schválení operačního programu a výši fondů nebo změna tohoto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o ‚schválené výši podpory‘ byly

cs

caselaw

EU

vydány nejen jako oznámení, nýbrž formálně jako (přinejmenším předběžně) závazná rozhodnutí, která by mohla být žadatelem napadena již předem, to znamená nezávisle na napadnutí konečného rozhodnutí (podle článku 70 nařízení 1580/2007 nebo článku 69 prováděcího nařízení č. 543/2011) o žádosti o (konečné) vyplacení podpory? b) Je třeba právní předpisy unijního práva, které jsou uvedeny v [první otázce písm. a)], vykládat v tom smyslu, že při přijímání těchto rozhodnutí (ve výroku rozhodnutí) je třeba závazně stanovit i hodnotu produkce uvedené na trh? c) Je třeba unijní právo, zejména články 69 a 70 [prováděcího nařízení č. 543/2011], vykládat v tom smyslu, že soud, který má rozhodnout o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí, kterým bylo pro určitou roční etapu operačního programu konečně rozhodnuto o žádosti o vyplacení finanční podpory v rámci operačního programu podle článku 103g odst. 5 nařízení [č. 1234/2007], je vzhledem k existenci konečného rozhodnutí o schválení operačního programu a výši fondů, jakož i rozhodnutí o ‚schválené výši podpory‘ zbaven možnosti přezkoumat otázku zákonnosti výpočtu hodnoty produkce uvedené na trh, jež slouží jakožto základ pro stanovení horní hranice podpory? d) V případě záporné otázky [na první otázku písm. a), b) nebo c),] je třeba nařízení [č. 1234/2007], a zejména jeho přílohu I, část IX (‚ovoce a zelenina‘ zejména stran ‚kódu KN ex 0709 [...] Ostatní zelenina, čerstvá nebo chlazená [...]‘) a část X (‚Výrobky z ovoce a zeleniny‘, stran ‚kódu KN ex 0710 [...] Zelenina, [...] zmrazená‘) vykládat v tom smyslu, že produkty ze zeleniny, které vznikají jako výsledek součtu postupů, které se konají po sklizni, sestávajících z čištění, krájení, blanšírování a zmrazení, nemají být klasifikovány jako produkty ve smyslu přílohy I, části IX, ale jako výrobky ve smyslu přílohy I, části X? e) V případě kladné odpovědi na [první otázku písm. d)] je třeba pojem ‚hodnota produkce uvedené na trh‘ použitý v čl. 103d odst. 2 nařízení [č. 1234/2007] vykládat v tom smyslu, že tato hodnota musí být vypočítána tak, že je třeba určit pouze hodnotu produkce, nicméně po odečtení hodnoty, která připadá na fázi zpracování, a to tak, že se odečte hodnota toho procesu, který spočívá v přeměně sklizené, očištěné, nakrájené a blanšírované zeleniny na hluboce mrazenou zeleninu? f) Je třeba čl. 51 odst. 7 [prováděcí nařízení č. 543/2011] vykládat v tom smyslu, že se organizace producentů, která předložila operační program zaměřený na roky 2010 až 2014, který byl schválen před 20. lednem 2010, pro nějž však později (dne 13. prosince 2013) bylo vydáno změněné schválení, když byl program změněn na jiný způsob výpočtu hodnoty produkce uvedené na trh, může ohledně způsobu výpočtu hodnoty produkce uvedené na trh i po této změně operačního programu (tedy pro podporu, která má být vyplacena v roce 2014) ještě dovolávat ‚právních předpisů platných v roce 2008‘? g) V případě kladné odpovědi na [první otázku písm. e) a f)] jsou čl. 52 odst. 6 písm. a) a čl. 21 odst. 1 písm. i) nařízení [č. 1580/2007] neplatné v tom rozsahu, v němž jsou těmito ustanoveními do výpočtu hodnoty produkce uvedené na trh zahrnuty kroky zpracování sklizené zeleniny, kterými je tato zelenina zpracována na ‚jiný produkt uvedený v příloze I Smlouvy o ES‘? h) Je-li odpověď na [první otázku písm. f)] záporná (a bez ohledu na odpověď na ostatní otázky), je čl. 50 odst. 3 písm. d) [prováděcího nařízení č. 543/2011] neplatný? 2) a) Je třeba čl. 103c nařízení [č. 1234/2007] vykládat v tom smyslu, že v rámci ‚operačního programu v odvětví ovoce a zeleniny‘ je přípustná pouze podpora produkci výrobků, které mohou být považovány za produkty uvedené v příloze I části IX [tohoto nařízení], avšak nikoli také podpora investic týkajících se zpracování takových produktů? b) Je-li odpověď na [druhou otázku písm. a)] záporná, za jakých podmínek a v jakém rozsahu připouští článek 103c nařízení [č. 1234/2007] takovou podporu investic týkajících se zpracování produktů? c) Je článek 60 odst. 7 [prováděcího nařízení č. 543/2011] neplatný? 3) a) Je třeba bod 23 přílohy IX [prováděcího nařízení č. 543/2011] vykládat v tom smyslu, že vyloučení podpory je možné jen z toho důvodu, že investice byly provedeny na pozemku, který náleží třetí osobě? b) V případě kladné odpovědi na [třetí otázku písm. a)] je bod 23 přílohy IX [prováděcího nařízení č. 543/2011] neplatný? c) V případě kladné odpovědi na [třetí otázku písm. a)] a záporné odpovědi na [třetí otázku písm. b)], jde v případě pravidla stanoveného v bodě 23 přílohy IX [prováděcího nařízení č. 543/2011] v této souvislosti o jasné, resp. jednoznačné ustanovení, když není chráněna důvěra hospodářského subjektu žádajícího o finanční podporu na činnosti, které se uskutečňují na pozemku třetí osoby, ale patří k jeho podniku, navzdory příslibu, resp. schválení podpory ze strany vnitrostátních orgánů, které se uskutečnilo se znalostí situace? 4) Způsobuje okolnost, že Soudní dvůr nepřiznává dotčeným osobám žádné zvýhodňující omezení účinků rozsudku (ve smyslu čl. 264 druhého pododstavce SFEU) v případě rozsudku, který dotyčné osobě přináší z právního hlediska znevýhodnění v důsledku nového výkladu unijního práva nebo prohlášení neplatnosti právního aktu Unie, který se dosud považoval za platný, to, že je této dotčené osobě bráněno v tom, aby se před vnitrostátním soudem dovolávala s ohledem na její konkrétní situaci zásady právní jistoty, pokud je prokázána její dobrá víra?“ K předběžným otázkám Ke třetí otázce písm. a) 42 Podstatou třetí otázky písm. a) předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat jako první, je, zda musí být bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 vykládán v tom smyslu, že pouhá skutečnost, že investice uskutečněná v rámci operačního programu, jehož se týká čl. 60 odst. 1 tohoto nařízení, a umístěná na pozemku, jehož vlastníkem je třetí osoba, a nikoli dotčená organizace producentů, je podle prvního z těchto ustanovení důvodem k nezpůsobilosti podpory na výdaje, které tato organizace producentů vynaložila na základě této investice. 43 V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že před předkládajícím soudem je napadeno rozhodnutí AMA ze dne 12. října 2015 týkající se platby konečného zůstatku finanční podpory Unie na rok 2014 v rámci operačního programu týkajícího se období let 2010 až 2014, jelikož tento program byl schválen dne 19. ledna 2010, tedy před přijetím prováděcího nařízení č. 543/2011. Nicméně vzhledem k neexistenci přechodných ustanovení v opačném smyslu a s ohledem na skutečnost, že článkem 149 prováděcího nařízení č. 543/2011 bylo nařízení č. 1580/2007 zrušeno a že se v uvedeném článku stanoví, že se odkazy na posledně uvedené nařízení považují za odkazy na prováděcí nařízení č. 543/2011, je třeba konstatovat, že se na otázku způsobilosti provedených akcí a vynaložených výdajů v souvislosti s poskytnutím uvedené podpory na rok 2014 vztahují ustanovení prováděcího nařízení č. 543/2011. 44 Bodem 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011, který je, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí a vnitrostátního spisu postoupeného Soudnímu dvoru, ustanovením, na jehož základě bylo rozhodnuto o tom, že pořízení dotčené zpracovatelské linky není způsobilé pro podporu dotčenou v původním řízení, a kterým byla nahrazena příloha VIII bod 22 nařízení č. 1580/2007, ostatně nebylo posledně uvedené ustanovení změněno způsobem, který by byl relevantní pro projednávanou věc. 45 V bodě 22 přílohy VIII nařízení č. 1580/2007 bylo totiž stanoveno, že v rámci operačních programů jsou nezpůsobilými investice nebo podobné druhy akcí uskutečněné „mimo podniky“, mimo jiné organizací producentů, zatímco bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 se týká jak podniků, tak i „prostor“ takové organizace. Pokud se tudíž na investici vztahuje kritérium nezpůsobilosti stanovené v tomto bodě 23, vztahuje se na ni nezbytně i odpovídající kritérium, jež bylo stanoveno v uvedeném bodě 22. 46 Stran požadovaného výkladu je třeba připomenout, že v čl. 60 odst. 1 prováděcího nařízení č. 543/2011 se stanoví, že operační programy nezahrnují akce ani výdaje uvedené na seznamu v příloze IX tohoto nařízení. V bodě 23 této přílohy IX jsou mezi akcemi a výdaji nezpůsobilými pro přidělení podpory v rámci těchto operačních programů uvedeny „[i]nvestice nebo podobné druhy akcí mimo podniky nebo prostory organizací producentů, sdružení organizací producentů či jejich členů nebo dceřiných podniků v situaci podle čl. 50 odst. 9 [uvedeného nařízení]“. 47 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podnik Ardo, na jehož pozemku byla umístěna zpracovatelská linka dotčená v původním řízení, je ve vztahu k ETG, jež je organizací producentů v původním řízení a navrhovatelkou v původním řízení, třetí osobou. Za účelem odpovědi na položenou otázku za těchto podmínek postačí určit, zda se výraz „v podnicích nebo prostorách organizace producentů“ vztahuje pouze na podniky nebo prostory ve vlastnictví organizace producentů, nebo zda je třeba zaujmout jiný výklad. 48 Z požadavků na jednotné uplatňování unijního práva a ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii (rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Ziolkowski a Szeja, C‐424/10 a C‐425/10, EU:C:2011:866, bod 32 a citovaná judikatura). 49 Prováděcí nařízení č. 543/2011 nevymezuje, co je třeba rozumět investicemi uskutečněnými „v podniku nebo prostorách organizace producentů“, ani neodkazuje na vnitrostátní právo, pokud jde o význam, který je třeba dát tomuto výrazu. Tento výraz je tudíž pro účely použití tohoto nařízení třeba chápat jako výraz označující autonomní pojem unijního práva, který musí být na území všech členských států vykládán jednotně. 50 Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být význam a dosah pojmů, které unijní právo nijak nedefinuje, určen v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém jsou použity, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž jsou součástí (rozsudek ze dne 10. března 2005, EasyCar, C‐336/03, EU:C:2005:150, bod 21, a rozsudek ze dne 3. září 2014, Deckmyn a Vrijheidsfonds, C‐201/13, EU:C:2014:2132, bod 19 a citovaná judikatura), a s vyloučením toho, aby byl v případě pochybností text ustanovení posuzován izolovaně v jedné ze svých jazykových verzí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Horvath, C‐428/07, EU:C:2009:458, bod 35 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 11. června 2015, Pfeifer & Langen, C‐51/14, EU:C:2015:380, bod 34). 51 V projednávané věci nelze pouze z obvyklého smyslu dotčeného výrazu okamžitě dovodit jeho jednoznačný výklad. Tento výraz totiž může v běžném jazyce a v závislosti na jazykových verzích odkazovat na podnik nebo prostory ve vlastnictví dotčené organizace producentů nebo na podnik či prostory, nad nimiž organizace producentů vykonává určitou kontrolu. 52 Ovšem z kontextu, do kterého zapadá bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011, jasně vyplývá, že investice uskutečněné v podnicích nebo prostorách třetích osob ve vztahu k dotčené organizace producentů nemohou být v zásadě, a to ani částečně, způsobilé pro podporu v rámci operačního programu. 53 V článku 60 odst. 6 tohoto nařízení se totiž stanoví, že pokud jsou investice prováděny v podnicích nebo prostorách členů organizace producentů, členské státy zajistí pro případ vystoupení člena z organizace producentů, aby byly tyto investice nebo jejich zbytkové hodnoty, s výjimkou řádně odůvodněných případů, vráceny. Stejně tak z bodu 42 odůvodnění uvedeného nařízení vyplývá, že aby se zabránilo neoprávněnému obohacení soukromého subjektu, který během doby čerpání investice přerušil své svazky s organizací, tato organizace musí být oprávněna získat zpět zbytkovou hodnotu této investice. 54 Podle cílů sledovaných prováděcím nařízením č. 543/2011 se dále rovněž stanoví, že unijní finanční podporu mohou získat pouze organizace producentů, jež jsou uznané podle unijního práva. V tomto ohledu je třeba kromě bodu 42 odůvodnění tohoto nařízení, jehož obsah byl připomenut v předchozím bodě, připomenout, že uvedeným nařízením se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny. V této souvislosti z článku 103b posledně uvedeného nařízení vyplývá, že financování provozních fondů organizací producentů v odvětví ovoce a zeleniny, na které může být poskytnuta finanční podpora Unie, může sloužit pouze pro účely financování operačních programů schválených členskými státy podle článku 103g téhož nařízení. 55 Se systematikou prováděcího nařízení č. 543/2011, jak je popsána v bodech 52 a 53 tohoto rozsudku, a s tímto cílem by bylo ve zjevném rozporu, pokud by tuto finanční podporu mohly získat třetí osoby. Tak by tomu přitom bylo, bylo-li by připuštěno, že tato podpora může být získána pro investice, u nichž není zajištěno, že jejich přínos bude plynout výlučně dotčeným organizacím producentů. 56 V tomto ohledu, byť je pravdou, že skutečnost, že organizace producentů není vlastníkem podniku nebo prostor, v nichž je investice uskutečněna, sama o sobě v zásadě nestačí k tomu, aby bylo prokázáno, že není zajištěno, že z uskutečnění této investice má prospěch výlučně tato organizace, je přinejmenším nezbytné k tomu, aby dotčená investice byla považována za způsobilý výdaj v rámci operačního programu podle čl. 60 odst. 1 prováděcího nařízení č. 543/2011, aby byla uskutečněna v podniku nebo prostorách, které jsou po právní i faktické stránce pod výlučnou kontrolou uvedené organizace, tak aby bylo vyloučeno jakékoli použití této investice ve prospěch třetích osob. 57 Bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 musí být v rozsahu, v němž odkazuje na investice uskutečněné v „podnicích nebo prostorách organizací producentů“, tudíž vykládán v tom smyslu, že se týká investic uskutečněných v podnicích nebo prostorách, které právně i fakticky podléhají výlučné kontrole vykonávané dotčenou organizací producentů, tak aby bylo vyloučeno jakékoli využití této investice ve prospěch třetích osob. 58 Jak tvrdí Evropská komise, pouze tento výklad umožňuje ochránit finanční zájmy Unie a zamezit veškerému narušení hospodářské soutěže mezi organizacemi producentů v odvětví ovoce a zeleniny. 59 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že byť byla zpracovatelská linka dotčená v původním řízení pořízena ETG a je používána „pod jejím dohledem a posledně uvedená za ní odpovídá“, tato zpracovatelská linka je umístěna na pozemku, který náleží Ardo a který byl posledně uvedeným podnikem „poskytnut ETG na základě smlouvy o pronájmu za účelem umístění a využívání strojního zařízení [které tvoří zpracovatelskou linku]“. V případě dotčené investice se tudíž nezdá, že byla uskutečněna v podniku nebo prostorách, které právně i fakticky podléhají výlučné kontrole ETG tak, aby bylo vyloučeno jakékoli využívání této linky ve prospěch třetí osoby. Použití kritéria nezpůsobilosti podpory, jež je stanoveno v příloze IX bodě 23 prováděcího nařízení č. 543/2011, se tudíž jeví jako odůvodněné. 60 V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že z důvodu údajné existence „oprávněných hospodářských zájmů“, jež by odůvodňovaly uskutečnění investice dotčené v původním řízení v podniku nebo prostorách třetí osoby, nad nimiž dotčená organizace producentů nevykonává výlučnou kontrolu, nelze za žádných okolností dospět k závěru, že se v projednávané věci nepoužije kritérium nezpůsobilosti. Totéž platí i pro zaúčtování této investice touto organizací producentů a pro existenci údajného „hospodářského přiřazení“ uvedené investice k podniku organizace producentů, anebo pro skutečnost, že mezi toutéž investicí a uvedenou organizací existuje „provozní vazba“. Takové důvody totiž nijak neumožňují zajistit, aby investice dotčená v původním řízení nebyla využívána ve prospěch třetí osoby. 61 S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba na třetí otázku písm. a) odpovědět tak, že bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 v rozsahu, v němž odkazuje na investice uskutečněné „v podnicích nebo prostorách organizace producentů“, musí být vykládán v tom smyslu, že: – samotná skutečnost, že investice uskutečněná v rámci operačního programu, jehož se týká čl. 60 odst. 1 tohoto nařízení, je umístěna na pozemku, jehož vlastníkem je třetí osoba, a nikoli dotčená organizace producentů, není v zásadě podle prvního z těchto ustanovení důvodem nezpůsobilosti podpory na výdaje, které tato organizace producentů vynaložila na základě této investice; – bod 23 této přílohy IX se týká investic uskutečněných v podnicích nebo prostorách, které právně i fakticky podléhají výlučné kontrole vykonávané uvedenou organizací producentů, tak aby bylo vyloučeno jakékoli využití této investice ve prospěch třetí osoby. Ke třetí otázce písm. b) 62 Jak vyplývá z úvah, které předkládající soud uvedl ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, třetí otázka písm. b) je položena pouze pro případ, že by bylo třeba bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 vykládat v tom smyslu, že pouhá skutečnost, že organizace producentů dotčená ve věci v původním řízení není vlastníkem pozemku, na kterém byla uskutečněna investice v rámci operačního programu, jehož se týká čl. 60 odst. 1 tohoto nařízení, je podle prvního z těchto ustanovení důvodem nezpůsobilosti dotčené podpory na výdaje, které tato organizace producentů vynaložila na základě této investice. 63 Z odpovědi na třetí otázku písm. a) vyplývá, že takový výklad nelze přijmout. V důsledku toho není namístě odpovídat na třetí otázku písm. b). Ke třetí otázce písm. c) 64 Třetí otázka písm. c) je rovněž položena pouze pro případ, že by bylo bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 třeba vykládat v tom smyslu, že již samotná skutečnost, že organizace producentů dotčená ve věci v původním řízení není vlastníkem pozemku, na kterém byla učiněna investice uskutečněná v rámci operačního programu, jehož se týká čl. 60 odst. 1 tohoto nařízení, je podle prvního z těchto ustanovení důvodem nezpůsobilosti dotčené podpory na výdaje, které tato organizace producentů vynaložila na základě této investice. 65 Jak již bylo konstatováno v bodě 63 tohoto rozsudku, tento výklad nelze přijmout. Předkládající soud se nicméně touto třetí otázkou písm. c) ve skutečnosti táže, zda se ETG za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, může dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, pokud jde o legalitu podpory, která jí byla na dotčenou investici poskytnuta či přislíbena. V tomto ohledu, jak bylo uvedeno v bodě 59 tohoto rozsudku, se zdá, že se na tuto investici použije kritérium nezpůsobilosti, které je stanoveno v bodě 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011, byť z jiného důvodu, než je důvod uváděný předkládajícím soudem. Třetí otázka písm. c) je tudíž relevantní a je třeba na ni odpovědět. 66 Podstatou uvedené otázky předkládajícího soudu je, zda musí být zásada ochrana legitimního očekávání vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, příslušný vnitrostátní orgán jednak odmítl vyplatit zůstatek finanční podpory, o níž organizace producentů požádala v souvislosti s investicí, jež byla nakonec na základě bodu 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 považována za nezpůsobilou, a jednak tomu, aby od této organizace producentů bylo požadováno vrácení podpory, kterou již na tuto investici získala. 67 Okolnosti ve věci v původním řízení se vyznačují tím, že příslušný rakouský orgán si byl plně vědom okolností, za nichž bude zpracovatelská linka dotčená ve věci v původním řízení instalována a využívána, neboť schválil dotčený operační program, čímž měl za to, že investice týkající se pořízení uvedené zpracovatelské linky byla a priori způsobilá pro požadovanou podporu, a vyplatil první částečné zálohy na tuto investici. 68 V tomto ohledu je třeba připomenout, že jakýkoli výkon posuzovací pravomoci členským státem v otázce, zda má vyžadovat vrácení neoprávněně nebo protiprávně vyplacených prostředků Unie, či nikoli, je v rozporu s povinností zpětně vymáhat neoprávněně nebo protiprávně vyplacené prostředky, která je uložena vnitrostátním správním orgánům v rámci společné zemědělské politiky (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 21. září 1983, Deutsche Milchkontor a další, 205/82 až 215/82, EU:C:1983:233, bod 22). 69 Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že zásady ochrany legitimního očekávání se nelze dovolávat vůči přesnému ustanovení práva Unie a že jednání vnitrostátního orgánu pověřeného uplatňováním práva Unie, které je v rozporu s posledně uvedeným, nemůže u hospodářského subjektu založit legitimní očekávání stran zacházení, které je v rozporu s právem Unie (rozsudek ze dne 1. dubna 1993, Lageder a další, C‐31/91 až C‐44/91, EU:C:1993:132, bod 35, a rozsudek ze dne 20. června 2013, Agroferm, C‐568/11, EU:C:2013:407, bod 52). 70 V projednávané věci z analýzy třetí otázky písm. a) vyplývá, že dotčená podpora byla přidělena v rozporu s ustanovením, jež je uvedeno v bodě 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011, vykládaného s ohledem na jeho kontext a relevantní cíl sledovaný použitelnou právní úpravou. 71 V okamžiku schválení dotčeného operačního programu již bylo v rámci financování společné zemědělské politiky podle ustálené judikatury navíc konstatováno, že se použije striktní výklad podmínek úhrady nákladů ze strany Unie, jelikož řízení společné zemědělské politiky za podmínek rovného zacházení s hospodářskými subjekty členských států brání tomu, aby vnitrostátní orgány určitého členského státu zvýhodňovaly prostřednictvím širokého výkladu určitého ustanovení hospodářské subjekty tohoto státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 1985, Itálie v. Komise, 55/83, EU:C:1985:84, bod 31 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 6. listopadu 2014, Nizozemsko v. Komise, C‐610/13 P, nezveřejněný, EU:C:2014:2349, bod 41). 72 S ohledem na tyto skutečnosti je třeba konstatovat, že bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 je ustanovením, proti kterému se nelze dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání. 73 Příslušné rakouské orgány se ostatně nemohly platně zavázat k tomu, že přiznají ETG zacházení, jež je v rozporu s unijním právem. 74 Uvedený vnitrostátní orgán tudíž nemohl u ETG tím, že schválil dotčený operační program a vyplatil první zálohy plateb souvisejících s investicí dotčenou v původním řízení, vyvolat, bez ohledu na dobrou víru na straně ETG, legitimní očekávání v tom smyslu, že s ní bude zacházeno způsobem, jenž je v rozporu s unijním právem. 75 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku písm. c) odpovědět tak, že zásada ochrany legitimního očekávání musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, příslušný vnitrostátní orgán jednak odmítl vyplatit zůstatek finanční podpory, o níž organizace producentů požádala na investici, jež byla nakonec na základě bodu 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 považována za nezpůsobilou, a jednak ani tomu, aby bylo od této organizace producentů požadováno vrácení podpory, kterou již na tuto investici získala. K první otázce písm. a) až h) 76 Podstatou první otázky písm. a) až c) předkládajícího soudu je, zda je třeba vykládat články 65, 66 a 69 nařízení č. 1580/2007 a články 64, 65 a 68 až 70 prováděcího nařízení č. 543/2011 v tom smyslu, že pokud vnitrostátní soud za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, rozhoduje o žalobě směřující proti rozhodnutí vnitrostátního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o žádosti o vyplacení finanční podpory, jež byla předložena podle článku 103g odst. 5 nařízení č. 1234/2007, tyto články brání tomu, aby v rámci tohoto řízení tento soud posoudil i bez návrhu otázku zákonnosti výpočtu hodnoty produkce uvedené na trh. Předkládající soud pro případ záporné odpovědi na první otázku písm. a) až c) položil rovněž první otázku písm. d) až h) 77 Je nicméně třeba konstatovat, že první otázka písm. a) až c) a následně i první otázka písm. d) až h) jsou relevantní pouze pro případ, že by z odpovědi na třetí otázku písm. a) vyplývalo, že kritérium nezpůsobilosti investice, jež je stanoveno v bodě 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011, nelze použít na investici dotčenou v původním řízení. Z odpovědi na třetí otázku písm. a) však vyplývá, že tomu tak není. 78 V důsledku toho není třeba na první otázku písm. a) až h) odpovídat. Ke druhé otázce písm. a) až c) 79 Podstatou druhé otázky písm. a) a b) předkládajícího soudu je, zda je třeba článek 103c nařízení č. 1234/2007 vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby byla v rámci operačního programu v odvětví ovoce a zeleniny ve smyslu tohoto článku poskytnuta finanční podpora Unie pro investice, jež se týkají zpracování ovoce a zeleniny, a není-li tomu tak, za jakých podmínek a v jakém rozsahu jsou takové podpory přípustné. Předkládající soud se svou druhou otázkou písm. c) táže, zda je platný čl. 60 odst. 7 prováděcího nařízení č. 543/2011, který stanoví, že určité investice a akce spojené s přepracováním ovoce a zeleniny na výrobky z ovoce a zeleniny mohou být za určitých podmínek způsobilé k podpoře. 80 Podle ustálené judikatury Soudního dvora se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o žádosti podané vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Cartesio, C‐210/06, EU:C:2008:723, bod 67, a rozsudek ze dne 29. ledna 2013, Radu, C‐396/11, EU:C:2013:39, bod 22). Totéž platí i tehdy, pokud se položené otázky týkají platnosti ustanovení unijního práva [v tomto smyslu

cs

caselaw

EU

viz rozsudek ze dne 10. prosince 2002, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, C‐491/01, EU:C:2002:741, body 34 a 35 jakož i citovaná judikatura]. 81 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí a z vnitrostátního spisu postoupeného Soudnímu dvoru vyplývá, že jediným důvodem, o který se v napadeném rozhodnutí ve věci v původním řízení opírá odmítnutí vyplacení zůstatku podpory na dotčenou zpracovatelskou linku a žádost o vrácení podpory, která již byla na tuto investici vyplacena, je použití kritéria nezpůsobilosti podpory, jež je stanoveno v bodě 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011. 82 Odpověď na druhou otázku písm. a) až c) by za těchto okolností očividně znamenala poskytnutí poradního stanoviska k hypotetickým otázkám, což je v rozporu s úkolem Soudního dvora, jenž mu byl v rámci soudní spolupráce zavedené článkem 267 SFEU svěřen (rozsudek ze dne 24. října 2013, Stoilov i Ko, C‐180/12, EU:C:2013:693, bod 47 a citovaná judikatura, a v tomto smyslu i rozsudek ze dne 7. listopadu 2013, Romeo, C‐313/12, EU:C:2013:718, body 39 a 40). 83 V důsledku toho není důvodné na druhou otázku písm. a) až c) odpovídat. Ke čtvrté otázce 84 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, vykládáno v tom smyslu, že nebudou-li omezeny časové účinky tohoto rozsudku, brání unijní právo zohlednění zásady právní jistoty dovolávané s cílem vyloučit vrácení neoprávněně vyplacené podpory. 85 Předně je třeba konstatovat, že tato otázka vychází z předpokladu, že Soudní dvůr neomezí časové účinky tohoto rozsudku. V této souvislosti organizace ETG takové omezení v podstatě navrhla pro případ, že by Soudní dvůr konstatoval neplatnost některého z ustanovení unijního práva dotčených v původním řízení. V tomto rozsudku se nicméně Soudní dvůr omezil pouze na výklad určitých ustanovení. 86 Naproti tomu rakouská vláda navrhla Soudnímu dvoru, aby omezil časové účinky tohoto rozsudku konkrétně pro případ, že by měl Soudní dvůr za to, že je třeba bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 vykládat v tom smyslu, že investice uskutečněné na pozemku třetí osoby nejsou způsobilé k podpoře. V této souvislosti z bodů 59 a 61 tohoto rozsudku vyplývá, že investice dotčené v původním řízení se nejeví jako způsobilé k podpoře, jelikož byly uskutečněny v podnicích nebo prostorách, které nejsou pod výlučnou kontrolou dotčené organizace producentů. Na tento návrh je tudíž třeba odpovědět. 87 Na podporu tohoto návrhu se tato vláda dovolává rizika závažných hospodářských dopadů na společnost, jež je žalobkyní v původním řízení, jíž by mohl hrozit zánik, jakož i na celé odvětví ovoce a zeleniny. Podle uvedené vlády dále bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 odkazuje v řadě jazykových znění na provozní vazbu mezi organizací producentů a dotčenou investicí, čímž vytváří objektivní a významnou nejistotu, pokud jde o dosah unijního práva. 88 Podle ustálené judikatury se výklad ustanovení práva Unie, který provede Soudní dvůr při výkonu své pravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, omezuje na objasnění a upřesnění jeho významu a dosahu tak, jak musí být nebo mělo být chápáno a používáno od jeho vstupu v platnost. Z toho vyplývá, že takto vyložené ustanovení může a musí být soudy použito i na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o žádosti o výklad, pokud jsou jinak splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudním orgánům spor ohledně použití uvedeného ustanovení (rozsudek ze dne 15. března 2005, Bidar, C‐209/03, EU:C:2005:169, bod 66 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 22. září 2016, Microsoft Mobile Sales International a další, C‐110/15, EU:C:2016:717, bod 59 a citovaná judikatura). 89 Soudní dvůr mohou jen zcela výjimečně přimět okolnosti k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných kruhů a riziko závažných obtíží (rozsudek ze dne 15. března 2005, Bidar, C‐209/03, EU:C:2005:169, bod 67 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 22. září 2016, Microsoft Mobile Sales International a další, C‐110/15, EU:C:2016:717, bod 60 a citovaná judikatura). 90 Soudní dvůr konkrétně toto řešení použil pouze za přesně vymezených okolností, pokud existovalo riziko závažných hospodářských dopadů způsobených obzvláště vysokým počtem právních vztahů založených v dobré víře na základě právní úpravy považované za platnou a účinnou a pokud dále podle všeho jednotlivci a vnitrostátní orgány byli vedeni k chování, které nebylo v souladu s unijní právní úpravou, z důvodu objektivní a závažné nejistoty ohledně smyslu ustanovení unijního práva, ke které případně přispělo i chování jiných členských států nebo Evropské komise (rozsudek ze dne 15. března 2005, Bidar, C‐209/03, EU:C:2005:169, bod 67 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 22. září 2016, Microsoft Mobile Sales International a další, C‐110/15, EU:C:2016:717, bod 60 a citovaná judikatura). 91 Mimoto je na členském státu, který navrhuje omezení časových účinků rozsudku vydaného v rámci řízení o žádosti o předběžné otázce, aby Soudnímu dvoru předložil číselné údaje dokládající riziko závažných hospodářských dopadů (rozsudek ze dne 7. července 2011, Nisipeanu, C‐263/10, nezveřejněný, EU:C:2011:466, bod 34 a citovaná judikatura, a v obdobném smyslu rozsudek ze dne 9. dubna 2014, T-Mobile Austria, C‐616/11, EU:C:2014:242, bod 53). 92 V projednávané věci rakouská vláda ve svém návrhu na omezení časových účinků tohoto rozsudku, který byl podán rovněž pro případ, že by Soudní dvůr rozhodl o neplatnosti jednoho nebo více z ustanovení uvedených předkládajícím soudem, nijak neupřesnila, jak by výklad uvedený v bodě 61 tohoto rozsudku mohl sám o sobě vést k riziku závažných hospodářských dopadů. V tomto ohledu pouze obecně zmínila, že neexistence časového omezení účinků tohoto rozsudku „by mohla mít fatální dopady“, a dovolávala se „celé řady právních vztahů“, aniž by poskytla jakékoli údaje o počtu organizací producentů, jež by mohly být případně dotčeny, nebo o případně dotčených částkách. 93 Existenci rizika závažných hospodářských dopadů ve smyslu judikatury uvedené v bodech 89 a 90 tohoto rozsudku, jež by odůvodňovala omezení časových účinků tohoto rozsudku, proto není možné považovat za prokázanou. Není tudíž namístě omezit časové účinky tohoto rozsudku, a to aniž by bylo třeba ověřovat, zda splňuje první kritérium stanovené v těchto bodech. 94 Pokud jde o otázku, zda se ETG může nicméně za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, dovolávat u předkládajícího soudu zásady právní jistoty, je třeba připomenout, že podle čl. 4 odst. 3 SEU členským státům přísluší, aby na svém území zajistily, provádění unijních právních předpisů, a to mimo jiné v rámci společné zemědělské politiky (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 1998, Oelmühle a Schmidt Söhne, C‐298/96, EU:C:1998:372, bod 23 a citovaná judikatura). 95 Stejně tak z čl. 9 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1290/2005 ze dne 21. června 2005 o financování společné zemědělské politiky (Úř. věst. 2005, L 209, s. 1), na které v rozhodnutí napadeném v původním řízení odkazovala AMA a jehož ustanovení byla v zásadě převzata v čl. 58 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a monitorování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549, oprava Úř. věst. 2016, L 130, s. 5), vyplývá, že členské státy mají povinnost přijmout v rámci společné zemědělské politiky veškerá opatření nezbytná ke zpětnému získání částek ztracených v důsledku nesrovnalostí nebo nedbalosti. Jak již bylo připomenuto v bodě 68 tohoto rozsudku, s touto povinností by byl v rozporu jakýkoli výkon posuzovací pravomoci v otázce, zda má vyžadovat vrácení neoprávněně nebo protiprávně vyplacených prostředků Unie, či nikoli (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 1998, Oelmühle a Schmidt Söhne, C‐298/96, EU:C:1998:372, bod 23 a citovaná judikatura). 96 Nicméně, jak uvedla Komise, v případě neexistence ustanovení unijního práva musí být spory týkající se navrácení částek vyplacených v rozporu s unijním právem rozhodnuty vnitrostátními soudy na základě použití jejich vnitrostátního práva, avšak v mezích stanovených unijních právem; v tomto směru nesmí mít pravidla stanovená vnitrostátním právem za následek to, že bude navrácení neoprávněně vyplacených podpor prakticky znemožněno nebo nadměrně ztíženo, a vnitrostátní právo musí být uplatňováno způsobem, který ve srovnání s postupem pro rozhodování podobných vnitrostátních sporů není diskriminační (rozsudek ze dne 16. července 1998, Oelmühle a Schmidt Söhne, C‐298/96, EU:C:1998:372, bod 24 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 15. ledna 2009, Bayerische Hypotheken- und Vereinsbank, C‐281/07, EU:C:2009:6, bod 24 a citovaná judikatura). 97 Nelze tedy považovat za v rozporu s unijním právem, pokud vnitrostátní právo v oblasti zpětného vymáhání finančních plnění neoprávněně vyplacených orgány veřejné správy zohledňuje zásadu legality současně se zásadou právní jistoty, neboť posledně uvedená zásada je součástí unijního právního řádu (rozsudek ze dne 19. září 2002, Huber, C‐336/00, EU:C:2002:509, bod 56 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 21. června 2007, ROM-projecten, C‐158/06, EU:C:2007:370, bod 24). 98 Zásada právní jistoty zejména vyžaduje, aby unijní právní úprava umožnila dotčeným osobám přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim ukládá. Právní subjekty musí mít totiž možnost jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho (rozsudek ze dne 21. června 2007, ROM-projecten, C‐158/06, C‐158/06, EU:C:2007:370, bod 25 a citovaná judikatura). 99 V projednávané věci v této souvislosti z analýzy třetí otázky písm. a) vyplývá, že ustanovení uvedené v bodě 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011, které je vykládáno s ohledem na jeho kontext a relevantní cíl sledovaný použitelnou právní úpravou, umožňuje právnímu subjektu, jenž je konečným příjemcem finanční podpory Unie, aby se přesně seznámil s rozsahem povinností, jež mu toto ustanovení ukládá, takže mohl jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho. 100 Zájem Unie na zpětném vymáhání podpor, které byly vyplaceny v rozporu s podmínkami pro jejich přidělení, je nicméně třeba v plném rozsahu zohlednit při posuzování dotčených zájmů, a to i pokud by bylo bez ohledu na skutečnosti připomenuté v předchozím bodě konstatováno, že zásada právní jistoty brání tomu, aby příjemce finanční pomoci Unie byl povinen tuto pomoc vrátit (rozsudek ze dne 19. září 2002, Huber, C‐336/00, EU:C:2002:509, bod 57 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 21. června 2007, ROM-projecten, C‐158/06, C‐158/06, EU:C:2007:370, bod 32 a citovaná judikatura). 101 Příjemce podpory navíc může zpochybnit zpětné vymáhání finanční pomoci, pokud jde o její správnost, pouze za podmínky, že byl v dobré víře (rozsudek ze dne 19. září 2002, Huber, C‐336/00, EU:C:2002:509, bod 58 a citovaná judikatura). 102 S ohledem na výše uvedené je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že nejsou-li omezeny časové účinky tohoto rozsudku, unijní právo nebrání zohlednění zásady právní jistoty dovolávané s cílem vyloučit vrácení neoprávněně vyplacené podpory, pokud jsou splněny následující podmínky, a sice že podmínky stanovené pro zpětné vymáhání finančních plnění jsou stejné jako v případě čistě vnitrostátních plnění, je plně zohledněn zájem Unie a je prokázána dobrá víra příjemce. K nákladům řízení 103 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: 1) Bod 23 přílohy IX prováděcího nařízení Komise (EU) č. 543/2011 ze dne 7. června 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny, musí být v rozsahu, v němž odkazuje na „investice uskutečněné v podnicích nebo prostorách organizace producentů“, vykládán v tom smyslu, že: – samotná skutečnost, že investice uskutečněná v rámci operačního programu, jehož se týká čl. 60 odst. 1 tohoto nařízení, je umístěna na pozemku, jehož vlastníkem je třetí osoba, a nikoli dotčená organizace producentů, není v zásadě podle prvního z těchto ustanovení důvodem nezpůsobilosti podpory na výdaje, které tato organizace producentů vynaložila na základě této investice; – tento bod 23 přílohy IX se týká investic uskutečněných v podnicích nebo prostorách, které právně i fakticky podléhají výlučné kontrole vykonávané uvedenou organizací producentů, tak aby bylo vyloučeno jakékoli využití této investice ve prospěch třetí osoby. 2) Zásada ochrany legitimního očekávání musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, příslušný vnitrostátní orgán jednak odmítl vyplatit zůstatek finanční podpory, o níž organizace producentů požádala na investici, jež byla nakonec na základě bodu 23 přílohy IX prováděcího nařízení č. 543/2011 považována za nezpůsobilou, a jednak tomu, aby bylo od této organizace producentů požadováno vrácení podpory, kterou již na tuto investici obdržela. 3) Za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že nejsou-li omezeny časové účinky tohoto rozsudku, unijní právo nebrání zohlednění zásady právní jistoty dovolávané s cílem vyloučit vrácení neoprávněně vyplacené podpory, pokud jsou splněny následující podmínky, a sice že podmínky stanovené pro zpětné vymáhání finančních plnění jsou stejné jako v případě čistě vnitrostátních plnění, je plně zohledněn zájem Evropské unie a je prokázána dobrá víra příjemce. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

23.11.2015 CS Úřední věstník Evropské unie C 389/21 Kasační opravný prostředek podaný dne 30. září 2015 společností Westfälische Drahtindustrie GmbH a dalšími proti rozsudku Tribunálu (šestého senátu) vydanému dne 15. července 2015 ve věci T-393/10, Westfälische Drahtindustrie GmbH a další v. Evropská komise (Věc C-523/15 P) (2015/C 389/23) Jednací jazyk: němčina Účastnice řízení Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek: Westfälische Drahtindustrie GmbH, Westfälische Drahtindustrie Verwaltungsgesellschaft mbH & Co. KG, Pampus Industriebeteiligungen GmbH & Co. KG (zástupce: C. Stadler, Rechtsanwalt) Další účastnice řízení: Evropská komise Návrhová žádání účastnic řízení podávajících kasační opravný prostředek Navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr 1. zrušil napadený rozsudek v části, v níž nepříznivě zasahuje do právního postavení účastnic řízení podávajících kasační opravný prostředek; 2. podpůrně, zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu a určil, že čl. 2 bod 8 rozhodnutí Komise K (2010) 4387 v konečném znění ze dne 30. června 2010 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/38.344 – Předpínací ocel), ve znění rozhodnutí Komise K (2010) 6676 v konečném znění ze dne 30. září 2010 a rozhodnutí Komise C(2011) 2269 final ze dne 4. dubna 2011, jakož i ve znění dopisu generálního ředitele generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž ze dne 14. února 2011, za neplatný v rozsahu, v němž se týká navrhovatelek; podpůrně, snížil pokutu uloženou navrhovatelkám v čl. 2 bodě 8 uvedeného rozhodnutí Komise, 3. podpůrně, ohledně návrhových žádání uvedených v bodě 1 a 2, vrátil věc k novému projednání Tribunálu, 4. uložil žalované v původním řízení náhradu veškerých nákladů řízení. Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty Kasační opravný prostředek směřuje proti rozsudku šestého senátu Tribunálu Evropské unie ze dne 15. července 2015. Westfälische Drahtindustrie GmbH, Westfälische Drahtindustrie Verwaltungsgesellschaft mbH & Co. KG a Pampus Industriebeteiligungen GmbH & Co. KG opírají svůj kasační opravný prostředek o následující důvody: Zaprvé se domnívají, že Tribunál porušil článek 261 SFEU a článek 31 nařízení 1/2003 (1), systém rozdělení pravomocí a institucionální rovnováhy, jakož i zásadu zajištění účinné soudní ochrany, neboť překročil meze jemu svěřené pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci a v dané věci nepřezkoumal napadené rozhodnutí Komise, nýbrž přijal vlastní nezávislé rozhodnutí o peněžité pokutě. Tímto rozhodl namísto správních orgánů a odejmul navrhovatelkám možnost bránit se proti nesprávným skutkovým zjištěním, jelikož kasační opravné prostředky směřující proti rozhodnutím Tribunálu jsou omezeny na právní otázky. Zadruhé, napadený rozsudek podle nich porušuje článek 261 SFEU a článek 31 nařízení 1/2003 v rozsahu, v jakém Tribunál chybně stanovil rozhodující okamžik pro posouzení skutkové a právní situace a v rámci – navíc nesprávného, jak již bylo uvedeno výše – výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci vycházel z právního a skutkového stavu ke dni vydání svého rozhodnutí, resp. ze skutečností, které nastaly v letech 2011 až 2013, a tedy po vydání napadeného rozhodnutí Komise. Rozhodnutí uvedená Tribunálem, která je podle jeho názoru třeba chápat „v tomto smyslu“, neodůvodňují jeho stanovisko a z rozhodovací praxe evropských soudů naopak vyplývá, že dodatečné informace lze zohlednit pouze ve prospěch dotčených podniků a dále pouze tehdy, pokud již existovaly v okamžiku přijetí rozhodnutí Komise. Zatřetí, Tribunál porušením zásady proporcionality a zásady rovného zacházení porušil základní práva navrhovatelek. Když Tribunál nezohlednil zásadu stanovenou v bodě 35 pokynů o metodě stanovování pokut, podle níž podniky, které jsou odkázány na placení pokuty ve splátkách, musí mít možnost tyto pokuty splatit zpravidla za 3 až 5 let, uložil navrhovatelkám nepřiměřenou pokutu, kterou by mohly splatit nanejvýš v průběhu extrémně dlouhého období. Kromě toho Tribunál v rámci své analýzy zásady rovného zacházení s ohledem na uplatnění zásad stanovených v bodě 35 pokynů o metodě stanovování pokut, jakož i ohledně stanovení rozhodujícího okamžiku nezohlednil srovnatelnost situací. Nakonec, Tribunál porušil napadeným rozsudkem i základní procesní právo navrhovatelek na zajištění účinné právní ochrany, když se v rámci výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci omezil na výpočty pokuty provedené Komisí a na skutečnosti uvedené účastníky řízení. Takové přezkoumání nemůže splňovat kritéria kladená na soudní přezkum neutrálním orgánem, který musí být nezbytně proveden v plném rozsahu a bez omezení v rámci účinné soudní ochrany proti rozhodnutím Komise o ukládání peněžitých pokut. (1) Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 8. března 2017 ( 1 ) „Řízení o předběžné otázce — Přímé daně — Společnosti z různých členských států — Společný systém zdanění — Fúze sloučením — Předchozí souhlas daňové správy — Směrnice 90/434/EHS — Článek 11 odst. 1 písm. a) — Daňový únik či vyhýbání se daňovým povinnostem — Svoboda usazování“ Ve věci C‐14/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Conseil d’État (Francie) ze dne 30. prosince 2015, došlým Soudnímu dvoru dne 11. ledna 2016, v řízení Euro Park Service, právní nástupkyně společnosti SCI Cairnbulg Nanteuil, proti Ministre des Finances et des Comptes publics, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, E. Regan, J.-C. Bonichot, C. G. Fernlund (zpravodaj) a S. Rodin, soudci, generální advokát: M. Wathelet, vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. září 2016, s ohledem na vyjádření předložená: — za Euro Park Service, právní nástupkyni společnosti SCI Cairnbulg Nanteuil, původně N. Boullezem, advokátem, poté N. Boullezem a M. Castrem, advokáty, — za francouzskou vládu původně D. Colasem a S. Ghiandoni, jako zmocněnci, poté D. Colasem, jakož i E. de Moustier a S. Ghiandoni, jako zmocněnci, — za Evropskou komisi W. Roelsem a L. Pamukcuem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. října 2016, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 49 SFEU a článku 11 směrnice Rady 90/434/EHS ze dne 23. července 1990 o společném systému zdanění při fúzích, rozděleních, převodech aktiv a výměně akcií týkajících se společností z různých členských států (Úř. věst. 1990, L 225, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 142). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Euro Park Service (dále jen „společnost Euro Park“), právní nástupkyní společnosti SCI Cairnbulg Nanteuil (dále jen „společnost Cairnbulg“), a Ministre des Finances et des Comptes publics (Francie, dále jen „daňová správa“), ve věci týkající se toho, že daňová správa odmítla společnosti Cairnbulg přiznat odklad zdanění kapitálových zisků vztahujících se k aktivům této společnosti v rámci operace fúze sloučením posledně uvedené společnosti, kterou provedla společnost usazená v jiném členském státě, z důvodu, že slučující se společnosti nepožádaly o předchozí souhlas daňové správy. Právní rámec Unijní právo 3 Směrnice 90/434 má podle svého prvního bodu odůvodnění za cíl zajistit, aby takovým operacím reorganizace společností z různých členských států, jako jsou fúze, rozdělení, převody aktiv a výměny akcií, nebyly kladeny překážky v podobě omezení, znevýhodnění nebo zvláštních narušení, které by vyplývaly z daňových předpisů členských států. 4 Za tímto účelem uvedená směrnice zavádí systém, podle něhož uvedené operace nemohou samy o sobě vést k ukládání daní. Případné kapitálové zisky připadající na tyto operace mohou být v zásadě zdaňovány, ale pouze v okamžiku, kdy jsou skutečně realizovány. 5 První čtyři body odůvodnění, jakož i devátý bod odůvodnění této směrnice, zní takto: „vzhledem k tomu, že fúze, rozdělení, převody aktiv a výměny akcií týkající se společností z různých členských států mohou být nezbytné k tomu, aby se ve Společenství vytvořily podmínky obdobné podmínkám vnitřního trhu, a tím zajistilo vytvoření a účinné fungování společného trhu; že těmto operacím by neměly být kladeny překážky v podobě omezení, znevýhodnění nebo zvláštních narušení, které by vyplývaly z daňových předpisů členských států; že je proto nezbytné zavést pro tyto operace daňová pravidla neutrální z hlediska hospodářské soutěže, aby se podniky mohly přizpůsobit požadavkům společného trhu, zvýšit svou produktivitu a zlepšit svou konkurenceschopnost na mezinárodní úrovni; vzhledem k tomu, že daňové předpisy tyto operace znevýhodňují oproti obdobným operacím, které se týkají společností ve stejném členském státě; že je nezbytné tato znevýhodnění odstranit; vzhledem k tomu, že tohoto cíle nelze dosáhnout tím, že by se stávající systémy platné v členských státech rozšířily na úroveň Společenství, neboť rozdíly mezi těmito systémy mohou vyvolávat narušení hospodářské soutěže; že uspokojivé řešení může v tomto ohledu přinést pouze společný daňový systém; vzhledem k tomu, že společný daňový systém musí zamezit ukládání daní v souvislosti s fúzemi, rozděleními, převody aktiv nebo výměnami akcií, a přitom zajišťovat finanční zájmy státu, v němž se nachází převádějící nebo nabytá společnost; [...] vzhledem k tomu, že je nezbytné dát členským státům možnost odmítnout použití této směrnice v případech, kdy cílem fúze, rozdělení, převodu aktiv nebo výměny akcií je daňový únik či vyhnutí se daňovým povinnostem [...]“. 6 Článek 4 odst. 1 uvedené směrnice stanoví: „Fúze ani rozdělení nemá za následek zdanění kapitálových zisků vypočtených jako rozdíl mezi skutečnou hodnotou převedených aktiv a pasiv a jejich hodnotou pro daňové účely. [...]“ 7 Článek 11 odst. 1 písm. a) téže směrnice stanoví: „Členský stát může odmítnout použít veškerá ustanovení hlav II, III a IV nebo jejich část nebo odepřít veškeré výhody z nich plynoucí, je-li zjevné, že a) hlavním cílem nebo jedním z hlavních cílů fúze, rozdělení, převodu majetku nebo výměny akcií je daňový únik či vyhnutí se daňovým povinnostem; skutečnost, že některá z operací uvedených v článku 1 není prováděna z platných hospodářských důvodů, např. restrukturalizace nebo racionalizace činnosti společností účastnících se této operace, může vést k předpokladu, že hlavním cílem nebo jedním z hlavních cílů této operace je daňový únik či vyhnutí se daňovým povinnostem“. Francouzské právo 8 Relevantními ustanoveními code général des impôts (všeobecný daňový zákoník) (dále jen „CGI“) platného ve Francii v době rozhodné z hlediska skutečností ve věci v původním řízení jsou následující ustanovení. 9 Článek 210 A CGI stanoví: „1. Korporační daň se nevztahuje na čistý kapitálový zisk a výnosy ze všech aktiv převedených v rámci fúze. [...] 3. Uplatňování těchto ustanovení se řídí podmínkou, že nástupnická společnost se v rámci fúze zaváže dodržovat následující požadavky: [...] b. nahradí zanikající společnost, pokud jde o zahrnutí výsledků, jejichž zohlednění bylo pro účely zdanění zanikající společnosti odloženo; c. vypočítá později realizovaný kapitálový zisk dosažený při zcizení daňově neodepisovatelného investičního majetku, který na ní byl převeden, podle hodnoty, kterou měl z daňového hlediska v dokumentech zanikající společnosti; d. zahrne do svých zdanitelných zisků kapitálový zisk při převodu odepisovatelného majetku [...]“. 10 Článek 210 B odst. 3 tohoto zákoníku stanoví: „[...] Souhlas je vydán, jestliže s ohledem na prvky, které jsou předmětem převodu: a. je operace odůvodněná z hospodářského hlediska, což se projevuje především tak, že společnost – nabyvatel vykonává samostatnou činnost nebo zkvalitňuje struktury, jakož i tím, že dochází ke spojení zúčastněných stran; b. hlavním cílem operace nebo jedním z jejích hlavních cílů není daňový únik či vyhýbání se daňovým povinnostem; c. způsob, jakým je operace provedena, umožňuje v budoucnu zdanění kapitálových zisků, jejichž zdanění je odloženo.“ 11 Podle předkládajícího soudu zajišťuje článek 210 C CGI provedení směrnice 90/434 do vnitrostátního práva. Tento článek stanoví: „1. Ustanovení článků 210 A a 210 B se použijí na operace, jichž se účastní výhradně právnické osoby nebo subjekty podléhající korporační dani. 2. Tato ustanovení se použijí na převody, které učiní francouzské právnické osoby na zahraniční právnické osoby, pouze za předpokladu, že tyto převody byly předem schváleny za podmínek stanovených v čl. 210 B odst. 3.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 12 Dne 26. listopadu 2004 byla společnost Cairnbulg, společnost založená podle francouzského práva, zrušena bez likvidace svým jediným společníkem a v jeho prospěch, a sice společností Euro Park, založenou podle lucemburského práva. Při této příležitosti si společnost Cairnbulg zvolila ve svém prohlášení o hospodářských výsledcích podaném dne 25. ledna 2005 za finanční rok uzavřený dne 26. listopadu 2004 zvláštní systém fúzí stanovený v článku 210 A a násl. CGI. V důsledku toho nezdanila korporační daní čistý kapitálový zisk a příjmy z majetku, který převedla na společnost Euro Park. 13 V notářském zápisu ze dne 19. dubna 2005 byl převáděný majetek společnosti Cairnbulg oceněn na čistou účetní hodnotu, v dané věci na hodnotu 9387700 eur. Téhož dne společnost Euro Park postoupila tento převedený majetek na společnost SCI IBC Ferrier za cenu 15776000 eur, která odpovídala prodejní hodnotě, již tyto převody dosáhly ke dni 26. listopadu 2004. 14 Daňová správa na základě kontroly zpochybnila možnost využití zvláštního systému fúzí z důvodu, že jednak společnost Cairnbulg nepožádala o souhlas ministerstva stanovený v článku 210 C CGI a jednak tento souhlas by jí v každém případě nebyl udělen, neboť dotčená operace neměla hospodářský důvod, ale jejím cílem byl daňový únik či vyhnutí se daňovým povinnostem. V důsledku toho byly společnosti Euro Park jakožto právní nástupkyni společnosti Cairnbulg uloženy mimořádné zálohy na korporační daň, doplatek této daně a pokuty stanovené v CGI pro případ vědomého nesplnění povinnosti. 15 Společnost Euro Park se u tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) (Francie) domáhala osvobození od těchto zdanění a pokut. Vzhledem k tomu, že tento soud návrh společnosti Euro Park zamítl, posledně uvedená společnost věc předložila cour administrative d’appel de Paris (správní odvolací soud v Paříži) (Francie), který toto zamítnutí potvrdil. 16 Společnost Euro Park poté podala kasační opravný prostředek u Conseil d’État (Státní rada) (Francie), přičemž uvedla, že článek 210 C odst. 2 CGI tím, že postup předchozího souhlasu stanoví pouze pro převody na právnické osoby, které nejsou rezidenty, s vyloučením převodů na právnické osoby, které rezidenty jsou, zavádí neodůvodněné omezení z hlediska článku 49 SFEU, a tudíž zásady svobody usazování. 17 Za těchto podmínek se Conseil d’État rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Jestliže vnitrostátní právní předpisy členského státu využívají ve vnitrostátním právu možnost, již nabízí čl. 11 odst. 1 směrnice 90/434, je možné provést přezkum aktů přijatých za účelem uplatnění této možnosti s ohledem na primární právo Evropské unie? 2) V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být ustanovení článku 49 SFEU vykládána tak, že brání tomu, aby vnitrostátní právní předpisy, jejichž cílem je bojovat proti daňovým únikům či vyhýbání se daňovým povinnostem, podmiňovaly výhodu plynoucí ze společného systému zdanění při fúzích a podobných operacích předchozím souhlasem, pouze pokud jde o převody na zahraniční právnické osoby, s vyloučením převodů na právnické osoby založené podle vnitrostátního práva?“ K předběžným otázkám K první otázce 18 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda unijní právo umožňuje posoudit slučitelnost takových vnitrostátních právních předpisů, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, s ohledem na primární právo, třebaže byly tyto právní předpisy přijaty k provedení možnosti, poskytnuté v čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434, do vnitrostátního práva. 19 Podle ustálené judikatury musí být každé vnitrostátní opatření přijaté v oblasti, která byla na úrovni Evropské unie plně harmonizována, posuzováno ve vztahu k ustanovením tohoto harmonizačního opatření, a nikoli ve vztahu k ustanovením primárního práva (rozsudek ze dne 12. listopadu 2015, Visnapuu, C‐198/14, EU:C:2015:751, bod 40 a citovaná judikatura). 20 V důsledku toho je nezbytné určit, zda čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 provádí takovou harmonizaci. 21 V projednávané věci stačí konstatovat, že ze znění tohoto ustanovení jasně vyplývá, že tomu tak není. 22 Jak totiž nejprve vyplývá z tohoto znění, uvedené ustanovení členským státům pouze přiznává možnost, aby odmítly uplatnit všechna nebo část ustanovení uvedené směrnice nebo je nepoužily, jestliže je hlavním cílem takové operace spadající do její působnosti, jako je operace fúze, jíž se účastní společnosti z různých členských států (operace přeshraniční fúze), nebo jedním z jejích hlavních cílů daňový únik či vyhýbání se daňovým povinnostem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem, C‐28/95, EU:C:1997:369, bod 38). 23 Dále v rámci této výhrady pravomoci totéž ustanovení povoluje členským státům, aby stanovily předpoklad daňového úniku či vyhýbání se daňovým povinnostem, jestliže operace fúze není prováděna z platných hospodářských důvodů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem, C‐28/95, EU:C:1997:369, bod 39). 24 Konečně pokud jde o využití takové možnosti a uplatnění tohoto předpokladu, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v případě neexistence ustanovení unijního práva, která by byla v tomto ohledu přesnější, přísluší členským státům, aby při dodržení zásady proporcionality určily nezbytné podmínky pro účely použití čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem, C‐28/95, EU:C:1997:369, bod 43). 25 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že pokud jde o opatření týkající se boje proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem, cílem tohoto ustanovení není provést úplnou harmonizaci na úrovni Unie. 26 V důsledku toho je třeba na první položenou otázku odpovědět tak, že vzhledem k tomu, že čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 neprovádí úplnou harmonizaci, unijní právo umožňuje posoudit slučitelnost takových vnitrostátních právních předpisů, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, s ohledem na primární právo, třebaže byly tyto právní předpisy přijaty k provedení možnosti, poskytnuté v tomto ustanovení, do vnitrostátního práva. Ke druhé otázce 27 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které v případě operace přeshraniční fúze podmiňují přiznání daňových výhod použitelných na takovou operaci na základě směrnice 90/434, v daném případě odkladu zdanění kapitálových zisků vztahujících se k majetku, který francouzská společnost převedla na společnost usazenou v jiném členském státě, postupem předchozího souhlasu, v rámci něhož musí daňový poplatník pro získání tohoto souhlasu prokázat, že je dotčená operace odůvodněná z hospodářského hlediska, že jejím hlavním cílem nebo jedním z jejích hlavních cílů není daňový únik či vyhýbání se daňovým povinnostem a že způsob, jakým je operace provedena, umožňuje v budoucnu zdanění kapitálových zisků, jejichž zdanění je odloženo, zatímco v případě operace vnitrostátní fúze se takový odklad přizná, aniž daňový poplatník podléhá takovému postupu. 28 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již upřesnil, že operace přeshraniční fúze představuje zvláštní způsob výkonu svobody usazování, který je důležitý pro řádné fungování vnitřního trhu, a patří tedy k hospodářským činnostem, u nichž jsou členské státy povinny respektovat tuto svobodu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2005, SEVIC Systems, C‐411/03, EU:C:2005:762, bod 19). 29 Aby tomuto zvláštnímu způsobu výkonu svobody usazování nebyly kladeny překážky v podobě omezení, znevýhodnění nebo zvláštních narušení, které by vyplývaly z daňových předpisů členských států, směrnice 90/434, jak vyplývá z jejího prvního až pátého bodu odůvodnění, stanoví společný daňový systém, který stanoví takové daňové výhody, jako je odklad zdanění kapitálových zisků vztahujících se k převedenému majetku v rámci takové operace. 30 V tomto kontextu měl již Soudní dvůr příležitost upřesnit, že členské státy musí přiznávat tyto daňové výhody operacím spadajícím do působnosti této směrnice, ledaže by hlavním cílem nebo jedním z hlavních cílů těchto operací byl daňový únik či vyhnutí se daňovým povinnostem ve smyslu čl. 11 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice (rozsudek ze dne 11. prosince 2008, A. T., C‐285/07, EU:C:2008:705, bod 30). 31 V rozsahu, v němž předkládající soud a francouzská vláda uvedly, že cílem dotčených právních předpisů je zajistit provedení směrnice 90/434 do vnitrostátního práva, a konkrétně provedení jejího čl. 11 odst. 1 písm. a), je tedy třeba nejprve určit, zda přijetí takových vnitrostátních právních předpisů, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, lze založit na tomto ustanovení, a tudíž zda tato směrnice brání takovým právním předpisům, či nikoli. K článku 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 32 Na základě právních předpisů dotčených ve věci v původním řízení podléhá přiznání odkladu zdanění kapitálových zisků vztahujících se k majetku, který francouzská společnost převedla na společnost usazenou v jiném členském státě, postupu předchozího souhlasu, v rámci něhož musí daňový poplatník pro získání této výhody prokázat, že jsou splněny tři podmínky, a sice i) že je zamýšlená operace odůvodněná z hospodářského hlediska, ii) že jejím hlavním cílem nebo jedním z jejích hlavních cílů není daňový únik či vyhýbání se daňovým povinnostem a iii) že způsob, jakým je operace provedena, umožňuje v budoucnu zdanění kapitálových zisků, jejichž zdanění je odloženo. 33 Vyvstává tedy otázka, zda čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 brání přijetí takových právních předpisů. – K existenci postupu předchozího souhlasu 34 Pokud jde o existenci postupu předchozího souhlasu, je nutno připomenout, že směrnice 90/434 neobsahuje žádný procesní požadavek, který by členské státy byly povinny dodržovat pro účely přiznání daňových výhod stanovených v této směrnici. 35 I za předpokladu, že by uvedená směrnice umožňovala členským státům, aby takový požadavek stanovily, požadavek uvedený v právních předpisech dotčených ve věci v původním řízení není s touto směrnicí slučitelný. 36 Při neexistenci právní úpravy Unie v této oblasti může vnitrostátní právní řád každého členského státu na základě zásady procesní autonomie členských států upravit procesní podmínky zajišťující ochranu práv, která daňovým poplatníkům vyplývají z unijního práva, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných situací vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Unie (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 18. října 2012, Pelati, C‐603/10, EU:C:2012:639, bod 23 a citovaná judikatura). 37 Pokud jde o posledně uvedenou zásadu, je třeba připomenout, že každý případ, kdy vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní podmínka v praxi znemožňuje výkon práv přiznaných jednotlivcům unijním právním řádem nebo jej nadměrně ztěžuje, musí být případně posouzen s ohledem na základní zásady dotyčného vnitrostátního právního systému, mezi něž patří zásada právní jistoty (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting, C‐93/12, EU:C:2013:432, bod 48, a ze dne 6. října 2015, Târșia, C‐69/14, EU:C:2015:662, bod 36). 38 V tomto ohledu Soudní dvůr již upřesnil, že požadavek právní jistoty je zvlášť přísný v případě unijní právní úpravy, která může mít finanční důsledky, tak aby bylo dotčeným osobám umožněno přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim tato úprava ukládá (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. února 2006, Halifax a další, C‐255/02, EU:C:2006:121, bod 72, jakož i ze dne 9. července 2015, Cabinet Medical Veterinar Dr. Tomoiagă Andrei, C‐144/14, EU:C:2015:452, bod 34). 39 V projednávané věci, pokud jde o zásadu rovnocennosti, francouzská vláda na jednání uvedla, že postup předchozího souhlasu stanovený v právních předpisech dotčených ve věci v původním řízení se v zásadě použije pouze v případě operací přeshraniční fúze. Po tomto upřesnění však Soudní dvůr nedisponuje nezbytnými poznatky, pokud jde o procesní podmínky použitelné na operace vnitrostátní fúze, aby posoudil, zda je s operacemi přeshraniční fúze zacházeno méně příznivě než s operacemi vnitrostátní fúze. Přísluší předkládajícímu soudu, aby při srovnání procesních podmínek použitelných na operace přeshraniční fúze a na vnitrostátní operace ověřil slučitelnost těchto právních předpisů s touto zásadou. 40 Pokud jde o zásadu efektivity, dodržování požadavku právní jistoty vyžaduje, aby procesní podmínky pro provedení směrnice 90/434, a konkrétněji jejího čl. 11 odst. 1 písm. a), byly dostatečně přesné, jasné a předvídatelné, aby se daňoví poplatníci mohli přesně seznámit se svými právy za účelem zaručení, že budou moci využít daňových výhod na základě uvedené směrnice, a případně je uplatit před vnitrostátními soudy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. února 1991, Komise v. Německo, C‐131/88, EU:C:1991:87, bod 6; ze dne 10. března 2009, Heinrich, C‐345/06, EU:C:2009:140, body 44 a 45; ze dne 15. července 2010, Komise v. Spojené království, C‐582/08, EU:C:2010:429, body 49 a 50, jakož i ze dne 18. října 2012, Pelati, C‐603/10, EU:C:2012:639, bod 36 a citovaná judikatura). 41 V projednávané věci je přitom třeba uvést, že právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení blíže nestanoví podmínky pro použití dotčeného postupu předchozího souhlasu. Francouzská vláda, která na jednání potvrdila, že tomu tak je a odkázala na praxi používanou daňovou správou, uvedla několik upřesnění týkajících se těchto podmínek. V tomto ohledu tato vláda uvedla, že i když tyto právní předpisy stanoví tři podmínky pro účely získání předchozího souhlasu, podle praxe používané daňovou správou pro udělení souhlasu stačí, aby byla splněna pouze podmínka existence odůvodnění z hospodářského hlediska. Kromě toho uvedená vláda upřesnila, že podle téže praxe postup předchozího souhlasu nemá ani odkladný účinek, pokud jde o operaci přeshraniční fúze. Tato operace tak za předpokladu, že žádost o souhlas byla předložena před její realizací, může být provedena před získáním souhlasu daňové správy. 42 V tomto ohledu, jak uvedl generální advokát v bodech 30 až 34 a 57 svého stanoviska, je třeba konstatovat, že ustanovení právních předpisů dotčených ve věci v původním řízení nicméně neodpovídají praxi uplatňované daňovou správou, což může vyvolávat nejistotu, pokud jde o podmínky uplatnění čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434. Nejeví se tudíž, že by tyto podmínky byly dostatečně přesné, jasné a předvídatelné, aby bylo daňovým poplatníkům umožněno přesně se seznámit s jejich právy, a to tím spíše, že přinejmenším některé z těchto podmínek mohou být daňovou správou libovolně změněny. 43 Kromě toho francouzská vláda na jednání uvedla, že zamítavé rozhodnutí je vždy odůvodněno, přičemž však upřesnila, že se uplynutí čtyřměsíční lhůty bez odpovědi ze strany uvedené správy na tuto žádost rovná implicitnímu zamítavému rozhodnutí, které je v takovém případě odůvodněno pouze v případě, že o to daňový poplatník požádá. 44 Je přitom třeba konstatovat, že ani taková podmínka nesplňuje požadavek právní jistoty. 45 Aby daňový poplatník mohl přesně posoudit rozsah práv a povinností, které pro něj vyplývají ze směrnice 90/434 a postupovat podle toho (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. března 2009, Heinrich, C‐345/06, EU:C:2009:140, body 44 a 45, jakož i ze dne 15. července 2010, Komise v. Spojené království, C‐582/08, EU:C:2010:429, body 49 a 50), musí být totiž rozhodnutí daňové správy zamítající tomuto daňovému poplatníkovi přiznat daňovou výhodu na základě této směrnice vždy odůvodněno, aby daňový poplatník mohl ověřit opodstatněnost důvodů, které vedly tuto správu k tomu, aby mu nepřiznala výhodu stanovenou v uvedené směrnici, a případně uplatnit své právo před příslušnými soudy. 46 Za těchto podmínek se jeví, že procesní podmínky dotčené ve věci v původním řízení nesplňují požadavek právní jistoty, a tudíž tyto právní předpisy nerespektují zásadu efektivity. – K podmínkám požadovaným pro účely získání daňových výhod stanovených ve směrnici 90/434 47 Pokud jde o podmínky požadované uvedenými právními předpisy, je třeba připomenout, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že společný systém zdanění zavedený směrnicí 90/434, který zahrnuje různé daňové výhody, se použije stejnou měrou na všechny operace spadající do působnosti posledně uvedené směrnice, nezávisle na tom, zda jsou jejich důvody finanční, hospodářské nebo čistě daňové (rozsudek ze dne 20. května 2010, Modehuis A. Zwijnenburg, C‐352/08, EU:C:2010:282, bod 41 a citovaná judikatura). 48 Soudní dvůr rovněž upřesnil, že členské státy mohou pouze z výjimečných důvodů a ve zvláštních případech odmítnout na základě čl. 11 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice použití veškerých ustanovení této směrnice nebo jejich části nebo odepřít výhody z ní plynoucí (rozsudek ze dne 20. května 2010, Modehuis A. Zwijnenburg, C‐352/08, EU:C:2010:282, bod 45 a citovaná judikatura). 49 Vzhledem k tomu, že toto ustanovení stanoví výjimku z obecného pravidla stanoveného směrnicí 90/434, a sice výhody společného systému zdanění použitelného na operace spadající do působnosti této směrnice, je třeba uvedené ustanovení vykládat restriktivně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. května 2010, Modehuis A. Zwijnenburg, C‐352/08, EU:C:2010:282, bod 46). 50 Zaprvé je třeba uvést, že v projednávané věci směrnice 90/434 sice stanoví jako zásadu přiznání odkladu zdanění kapitálových zisků vztahujících se k převedenému majetku a umožňuje odmítnutí tohoto přiznání pouze za jediné podmínky, a to pouze v případě, že je hlavním cílem nebo jedním z hlavních cílů zamýšlené operace daňový únik či vyhnutí se daňovým povinnostem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem, C‐28/95, EU:C:1997:369, bod 45), avšak právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení odmítají obecně přiznat tuto výhodu, ledaže daňový poplatník nejprve splní formální a věcné požadavky stanovené v těchto právních předpisech. 51 Zadruhé vzhledem k tomu, že uvedené právní předpisy podmiňují přiznání uvedené výhody třemi podmínkami uvedenými v bodě 32 tohoto rozsudku, rozšiřují – jak uvedl generální advokát v bodech 34 až 36 svého stanoviska – působnost výhrady pravomoci členských států uvedené v bodech 22 a 23 tohoto rozsudku nad rámec toho, co je stanoveno v čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434. 52 Zatřetí, jak generální advokát konstatoval v bodě 36 svého stanoviska, na rozdíl od toho, co uvádí francouzská vláda, třetí podmínka stanovená v právních předpisech dotčených ve věci v původním řízení, podle níž způsob, jakým je operace provedena, musí umožňovat v budoucnu zdanění kapitálových zisků, jejichž zdanění je odloženo, která mimoto není stanovena ve směrnici 90/434, nemůže být odůvodněna bojem proti daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem, neboť tento cíl je již výslovně pokryt druhou podmínkou stanovenou

cs

caselaw

EU

v těchto právních předpisech. 53 Začtvrté, pokud jde o předpoklad daňového úniku a vyhnutí se daňovým povinnostem, stanovený v čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434, je třeba připomenout, že toto ustanovení povoluje členským státům, aby stanovily předpoklad daňového úniku nebo vyhnutí se daňovým povinnostem, pouze v případě, kdy je výlučným cílem zamýšlené operace získat daňovou výhodu, a není tedy prováděna z platných hospodářských důvodů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem, C‐28/95, EU:C:1997:369, bod 45, a ze dne 10. listopadu 2011, Foggia – Sociedade Gestora de Participações Sociais, C‐126/10, EU:C:2011:718, bod 36). 54 Zapáté z judikatury Soudního dvora vyplývá, že členské státy nemohou při provedení čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 použít obecný předpoklad daňového úniku nebo vyhnutí se daňovým povinnostem. 55 Soudní dvůr již totiž v tomto ohledu upřesnil, že se příslušné vnitrostátní orgány při ověření, zda dotčená operace sleduje cíl daňového úniku nebo vyhnutí se daňovým povinnostem, nemohou omezit na použití předem určených obecných kritérií, ale musí provést v každém konkrétním případě celkový přezkum této operace, přičemž zavedení pravidla, které má obecnou platnost a automaticky vylučuje určité kategorie operací, jejichž cílem je daňová výhoda, aniž je zohledněna otázka, zda se skutečně jedná, či nejedná o daňový únik, či vyhnutí se daňovým povinnostem, jde nad rámec toho, co je nezbytné pro zabránění takovému daňovému úniku či vyhnutí se daňovým povinnostem a ohrožuje cíl sledovaný touto směrnicí (rozsudek ze dne 10. listopadu 2011, Foggia – Sociedade Gestora de Participações Sociais, C‐126/10, EU:C:2011:718, bod 37). 56 Vzhledem k tomu, že právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení k tomu, aby přiznaly odklad zdanění kapitálových zisků na základě směrnice 90/434, systematicky a bezpodmínečně vyžadují, aby daňový poplatník prokázal, že je dotčená operace odůvodněná z hospodářského hlediska a jejím hlavním cílem nebo jedním z jejích hlavních cílů není daňový únik či vyhýbání se daňovým povinnostem, aniž by daňová správa byla povinna předložit byť jen neúplný důkaz o neexistenci platných hospodářských důvodů nebo nepřímé důkazy o daňovém úniku či vyhýbání se daňovým povinnostem, zavádějí tyto právní předpisy obecný předpoklad daňového úniku nebo vyhýbání se daňovým povinnostem. 57 S ohledem na předcházející úvahy je třeba konstatovat, že čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 musí být vykládán v tom smyslu, že brání přijetí takových vnitrostátních právních předpisů, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení. K článku 49 SFEU 58 Podle ustálené judikatury ukládá článek 49 SFEU odstranění omezení svobody usazování. I když podle svého znění směřují ustanovení Smlouvy o FEU týkající se svobody usazování k zajištění práva na vnitrostátní zacházení v hostitelském členském státě, rovněž brání tomu, aby členský stát původu bránil jednomu ze svých státních příslušníků nebo společnosti založené podle jeho právních předpisů v usazení v jiném členském státě (rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus, C‐371/10, EU:C:2011:785, bod 35 a citovaná judikatura). 59 Za omezení svobody usazování musí být považována veškerá opatření, která výkon této svobody zakazují, tvoří překážku tomuto výkonu nebo jej činí méně atraktivním (rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus, C‐371/10, EU:C:2011:785, bod 36 a citovaná judikatura). 60 Je třeba konstatovat, že ve věci v původním řízení je přiznání odkladu zdanění kapitálových zisků vztahujících se k majetku, který francouzská společnost převedla na společnost usazenou v jiném členském státě, podmíněno požadavky dotčených právních předpisů pouze v případě operací přeshraniční fúze. 61 Jak francouzská vláda uznává, tyto právní předpisy zacházejí rozdílně s operacemi přeshraniční fúze a s operacemi vnitrostátní fúze. 62 Takové rozdílné zacházení může společnosti odradit od výkonu jejich svobody usazování, a představuje tedy překážku této svobodě. 63 Takovou překážku lze připustit pouze tehdy, může-li být objektivně odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu uznanými unijním právem. V takovém případě je ještě třeba, aby tato překážka nepřekračovala meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus, C‐371/10, EU:C:2011:785, bod 42 a citovaná judikatura). 64 Podle francouzské vlády je překážka dotčená ve věci v původním řízení odůvodněna naléhavým důvodem obecného zájmu souvisejícím s bojem proti daňovým únikům či vyhýbání se daňovým povinnostem a naléhavým důvodem obecného zájmu souvisejícím s ochranou vyváženého rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy. 65 V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr již rozhodl, že jak boj proti daňovým únikům či vyhýbání se daňovým povinnostem, tak nezbytnost ochrany vyváženého rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy představují naléhavé důvody obecného zájmu, které mohou odůvodnit překážku výkonu svobod pohybu zaručených Smlouvou (rozsudek ze dne 5. července 2012, SIAT, C‐318/10, EU:C:2012:415, body 36 a 37, jakož i citovaná judikatura). 66 Pokud jde o posledně uvedený cíl, je však třeba podobně jako generální advokát v bodě 39 svého stanoviska uvést, že je zajištěn již samotnou směrnicí 90/434. 67 Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, ze čtvrtého a šestého bodu odůvodnění této směrnice totiž plyne, že tato směrnice stanoví pouze systém odkladu zdanění kapitálových zisků vztahujících se k převáděnému majetku, který zabraňuje tomu, aby převod činnosti sám o sobě vedl ke zdanění, a přitom chrání finanční zájmy státu převádějící společnosti tím, že zajišťuje zdanění těchto kapitálových zisků v okamžiku, kdy dojde k jejich skutečné realizaci (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, 3D I, C‐207/11, EU:C:2012:818, bod 28). 68 Uvedený cíl tudíž nemůže ve věci v původním řízení odůvodnit překážku svobody usazování. 69 Pokud jde o naléhavý důvod obecného zájmu související s bojem proti daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem, stačí konstatovat, jak učinil generální advokát v bodech 72 a 73 svého stanoviska, že tento cíl má stejný dosah, je-li dovoláván na základě čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434, nebo jako odůvodnění překážky ve vztahu k primárnímu právu. Úvahy uvedené v bodech 54 až 56 tohoto rozsudku, týkající se přiměřenosti právních předpisů dotčených ve věci v původním řízení a vztahující se k tomuto ustanovení, se tedy použijí rovněž na analýzu přiměřenosti těchto právních předpisů s ohledem na svobodu usazování. Z toho vyplývá, že takové daňové právní předpisy, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které zavádějí obecný předpoklad daňového úniku nebo vyhýbání se daňovým povinnostem, překračují meze toho, co je k dosažení uvedeného cíle nezbytné, a nemohou tedy odůvodnit překážku této svobodě. 70 S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba na druhou položenou otázku odpovědět tak, že článek 49 SFEU a čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které v případě operace přeshraniční fúze podmiňují přiznání daňových výhod použitelných na takovou operaci na základě této směrnice, v daném případě odkladu zdanění kapitálových zisků vztahujících se k majetku, který francouzská společnost převedla na společnost usazenou v jiném členském státě, postupem předchozího souhlasu, v rámci něhož musí daňový poplatník pro získání tohoto souhlasu prokázat, že je dotčená operace odůvodněná z hospodářského hlediska, že jejím hlavním cílem nebo jedním z jejích hlavních cílů není daňový únik či vyhýbání se daňovým povinnostem a že způsob, jakým je operace provedena, umožňuje v budoucnu zdanění kapitálových zisků, jejichž zdanění je odloženo, kdežto v případě operace vnitrostátní fúze se takový odklad přizná, aniž daňový poplatník podléhá takovému postupu. K nákladům řízení 71 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Vzhledem k tomu, že čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 90/434/EHS ze dne 23. července 1990 o společném systému zdanění při fúzích, rozděleních, převodech aktiv a výměně akcií týkajících se společností z různých členských států neprovádí úplnou harmonizaci, unijní právo umožňuje posoudit slučitelnost takových vnitrostátních právních předpisů, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, s ohledem na primární právo, třebaže byly tyto právní předpisy přijaty k provedení možnosti, poskytnuté v tomto ustanovení, do vnitrostátního práva. 2) Článek 49 SFEU a čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice 90/434 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které v případě operace přeshraniční fúze podmiňují přiznání daňových výhod použitelných na takovou operaci na základě této směrnice, v daném případě odkladu zdanění kapitálových zisků vztahujících se k majetku, který francouzská společnost převedla na společnost usazenou v jiném členském státě, postupem předchozího souhlasu, v rámci něhož musí daňový poplatník pro získání tohoto souhlasu prokázat, že je dotčená operace odůvodněná z hospodářského hlediska, že jejím hlavním cílem nebo jedním z jejích hlavních cílů není daňový únik či vyhýbání se daňovým povinnostem a že způsob, jakým je operace provedena, umožňuje v budoucnu zdanění kapitálových zisků, jejichž zdanění je odloženo, kdežto v případě operace vnitrostátní fúze se takový odklad přizná, aniž daňový poplatník podléhá takovému postupu. Podpisy. ( 1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu) 28. června 2016 ( *1 ) „Hospodářská soutěž — Kartelové dohody — Portugalský a španělský trh s telekomunikacemi — Doložka o zákazu konkurence na iberském trhu vložená do smlouvy o nabytí podílu společnosti Portugal Telecom v brazilském operátorovi mobilní telefonie Vivo společností Telefónica — Legální ochrana ‚v rozsahu dovoleném zákonem‘ — Povinnost uvést odůvodnění — Protiprávní jednání z hlediska účelu — Vedlejší omezení — Potenciální hospodářská soutěž — Protiprávní jednání z hlediska důsledků — Výpočet výše pokuty — Návrh na výslech svědků“ Ve věci T‐208/13, Portugal Telecom SGPS, SA, se sídlem v Lisabonu (Portugalsko), zastoupená N. Mimoso Ruizem a R. Bordalo Junqueirem, advokáty, žalobkyně, proti Evropské komisi, původně zastoupené C. Giolitem, C. Urraca Caviedesem a T. Christoforem, poté C. Giolitem, C. Urraca Caviedesem a P. Costa de Oliveira, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Marques Mendesem, advokátem, žalované, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2013) 306 final ze dne 23. ledna 2013 v řízení podle článku 101 SFEU (věc COMP/39.839 – Telefónica/Portugal Telecom) a podpůrně návrh na snížení pokuty, TRIBUNÁL (druhý senát), ve složení M. E. Martins Ribeiro (zpravodajka), předsedkyně, S. Gervasoni a L. Madise, soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 22. května 2015, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Projednávaný spor, který se týká rozhodnutí Komise C (2013) 306 final ze dne 23. ledna 2013 v řízení podle článku 101 SFEU (věc COMP/39.839 – Telefónica/Portugal Telecom) (dále jen „napadené rozhodnutí“), má původ v doložce (dále jen „doložka“) vložené do článku 9 dohody o koupi akcií (dále jen „dohoda“), podepsané společností Telefónica, SA (dále jen „Telefónica“) a žalobkyní, Portugal Telecom SGPS, SA (dále jen „PT“), dne 28. července 2010, jejímž předmětem byla výlučná kontrola nad operátorem brazilské mobilní sítě Vivo Participações, SA (dále jen „Vivo“) společností Telefónica. Doložka zní následovně (bod 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí): „Zadeváté – Zákaz konkurence V rozsahu dovoleném zákonem se obě strany, přímo i nepřímo prostřednictvím svých přidružených podniků, zdrží účasti na projektech v oblasti telekomunikací (včetně pevných a mobilních telefonních služeb, přístupu k internetu a televizních služeb, avšak s výjimkou investic nebo činností, jež jsou nebo byly realizovány ke dni uzavření této dohody), jež lze považovat za konkurenci pro druhou stranu v rámci iberského trhu, jakož i investic do takových projektů, a to po dobu od uzavření této dohody [27. září 2010] do 31. prosince 2011.“ 2 Evropská komise se v souladu se svým předběžným závěrem v oznámení námitek ze dne 21. října 2011 domnívala, že s přihlédnutím k doložce a k okolnostem (hospodářský a právní kontext této věci a jednání stran) představuje tato doložka dohodu o rozdělení trhů, jejímž účelem bylo omezení hospodářské soutěže na vnitřním trhu v rozporu s článkem 101 SFEU (body 2 a 434 odůvodnění napadeného rozhodnutí). A – Prezentace společností PT a Telefónica 3 Skupina Portugal Telecom byla založena v roce 1994 po spojení tří veřejných společností a zprivatizována v pěti etapách od roku 1995 do roku 2000. Na závěr páté a poslední etapy privatizace držel v roce 2000 španělský stát 500 akcií kategorie A (dále jen „zlaté akcie“), které mu přiznávaly určitá zvláštní práva, mezi nimi i právo veta, pokud jde o změny stanov a další významná rozhodnutí. Dne 12. prosince 2000 přijala Portugal Telecom, SA strukturu holdingové společnosti a obchodní firmu PT (body 21, 22 a 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 4 Společnost PT je prvním telekomunikačním operátorem v Portugalsku a má strategickou přítomnost v jiných zemích, zejména v Brazílii a v subsaharské Africe. V Brazílii spočívala hlavní aktiva PT v 50 % podílu ve společném podniku, který ovládal společnost Vivo, až do jejího nabytí ze strany Telefónica. V návaznosti na převod její účasti ve společnosti Vivo dne 28. července 2010 uzavřela PT strategické partnerství se společností Oi, jedním z hlavních poskytovatelů elektronických komunikací v Brazílii (body 24 a 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 5 Společnost PT převedla svou účast ve výši 0,20 % ve společnosti Telefónica v roce 2010 a neovládá žádnou španělskou společnost. Poskytuje telekomunikační služby svým portugalským nadnárodním zákazníkům, kteří působí na španělském trhu, a využívá sítě jiných operátorů, a zejména společnosti Telefónica (body 27, 28 a 233 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 6 Společnost Telefónica je bývalým telekomunikačním monopolem španělského státu, který byl v roce 1997 zcela zprivatizován, a prvním telekomunikačním operátorem ve Španělsku. Telefónica rozvinula svou mezinárodní přítomnost do několika zemí Evropské unie, Latinské Ameriky a Afriky a je jednou z největších evropských telekomunikačních skupin (body 12 a 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 7 V okamžiku přijetí rozhodnutí, které je předmětem projednávaného sporu, držela Telefónica 2 % základního kapitálu společnosti PT. V době skutkových okolností, které jsou předmětem uvedeného rozhodnutí, držela Telefónica menšinovou účast ve společnosti Zon Multimedia (dále jen „Zon“), konkurenční společnosti PT, působící v odvětví elektronických komunikací, vzniklé rozdělením mezi společností PT Multimedia a její mateřskou společností PT v listopadu 2007. Mimo účast v portugalských společnostech začala Telefónica rozvíjet přímou existenci v Portugalsku díky oběma dceřiným společnostem a portugalské pobočce jedné z nich (body 18 až 20 a 215 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 8 Kromě toho Telefónica jmenovala v závislosti na časovém okamžiku jednoho nebo dva členy představenstva společnosti PT. V okamžiku uzavření transakce týkající se koupě společnosti Vivo, a sice dne 27. září 2010 (viz bod 25 dále), byli dva členové představenstva společnosti PT jmenováni společností Telefónica (poznámka pod čarou 67 napadeného rozhodnutí). B – Vyjednávání a podpis dohody 9 Společnost Vivo je jedním z hlavních mobilních telekomunikačních operátorů v Brazílii. V okamžiku podpisu dohody dne 28. července 2010 byla Vivo společně ovládána společnostmi Telefónica a PT prostřednictvím společnosti Brasilcel NV (dále jen „Brasilcel“), investiční společnosti zapsané v obchodním rejstříku v Nizozemsku (bod 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 10 Dne 6. května 2010 Telefónica předložila veřejnou nabídku nepřátelského převzetí ve výši 5,7 miliardy eur na 50 % účast do té doby drženou společností PT ve společnosti Brasilcel. Uvedená nabídka obsahovala zejména ustanovení, podle kterého „Telefónica neuloží společnosti Portugal Telecom žádnou doložku o zákazu soutěžit nebo o zdržení se akvizice“. Tato první nabídka byla jednomyslně odmítnuta členy představenstva společnosti PT (body 35 a 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 11 Dne 1. června 2010 ve 2:53 hod. v návaznosti na jednání, ke kterému došlo mezi stranami dne 31. května 2010, PT odeslala Telefónica e-mail s návrhem týkajícím se druhé nabídky na koupi jejího podílu ve společnosti Vivo. V uvedeném návrhu byla poprvé uvedena doložka (bod 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 12 První návrh doložky zněl následovně (bod 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí): „Zákaz konkurence Obě strany se přímo i nepřímo prostřednictvím svých přidružených podniků zdrží účasti na projektech v oblasti telekomunikací (včetně pevných a mobilních telefonních služeb, přístupu k internetu a televizních služeb), jež lze považovat za konkurenci pro druhou stranu v rámci iberského trhu, jakož i investic do takových projektů, a to po dobu trvající od přijetí nabídky do i) 31. prosince 2011 nebo ii) data skutečného převodu poslední části alternativních akcií B.“ 13 V e-mailu určeném společnosti PT dne 1. června 2010 ve 12:21 hodin. Telefónica navrhla provést změnu v doložce doplněním části věty „avšak s výjimkou investic nebo činností, jež jsou nebo byly realizovány ke dni uzavření této dohody“ proto, aby byly z působnosti této doložky vyloučeny stávající činnosti obou stran na tuzemském trhu druhé strany. Tato změna byla začleněna do druhé nabídky ze dne 1. června 2010 (bod 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 14 Kromě prvního návrhu doložky druhá nabídka stanovila zvýšení ceny na 6,5 miliardy eur, možnost zpětného odkupu ve prospěch PT, na základě kterého mohla odkoupit zpět své akcie držené společností Telefónica, a závazek Telefónica koupit akcie, které PT měla ve společnosti Dedic SA, brazilském operátorovi call centra. Mimoto druhá nabídka stále stanovila závazek Telefónica zdržet se uložení „společnosti Portugal Telecom jakékoliv doložky o zákazu soutěžit nebo o zdržení se akvizice“, který byl již obsažen v první nabídce (body 41 a 42 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 15 Večer dne 1. června 2010 představenstvo PT sdělilo, že se domnívá, že druhá nabídka předložená společností Telefónica neodráží skutečnou hodnotu společnosti Vivo. Rozhodlo nicméně o předložení svého rozhodnutí valné hromadě společnosti dne 30. června 2010 (bod 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 16 Druhá nabídka byla zveřejněna stranami prostřednictvím jejího umístění na jejich internetové stránky a sdělením španělskému a portugalskému burzovnímu orgánu. Obsah doložky vložené do druhé nabídky byl navíc rovněž zveřejněn v letáku doručeném představenstvem PT dne 9. června 2010 jejím akcionářům za účelem přípravy jejich valné hromady stanovené na 30. června 2010 (body 128 a 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 17 Dne 29. června 2010 Telefónica předložila třetí nabídku ve výši 7,15 miliardy eur, která obsahovala mimo jiné stejné znění a podmínky jako druhá nabídka (bod 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 18 Dne 30. června 2010 řádná valná hromada společnosti PT schválila třetí nabídku předloženou společností Telefónica. Nicméně portugalská vláda vykonala právo spojené se zlatými akciemi, které držela ve společnosti PT (viz bod 3 výše) za účelem zablokování transakce a společnost Telefónica prodloužila platnost třetí nabídky do 16. července 2010 (body 47 a 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 19 V rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Portugalsko (C‐171/08, Sb. rozh., EU:C:2010:412), Soudní dvůr rozhodl, že Portugalská republika tím, že ve společnosti PT zachovala taková zvláštní práva, jaká upravují stanovy uvedené společnosti ve prospěch státu a jiných veřejnoprávních subjektů, která jsou spojena se zlatými akciemi státu ve společnosti PT, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 56 ES (bod 50 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 20 Dne 16. července 2010 PT požádala společnost Telefónica o prodloužení platnosti její nabídky do 28. července 2010, ale Telefónica to odmítla a nabídka se stala „obsoletní“ (bod 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 21 Dne 27. července 2010 se konalo nové jednání mezi společnostmi PT a Telefónica a Telefónica navrhla PT jednak vložit výraz „v rozsahu dovoleném zákonem“ na začátku doložky a jednak stanovit dobu platnosti doložky od „data [konečného uzavření této dohody dne 27. září 2010] do 31. prosince 2011“ (body 52 a 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 22 Dne 28. července 2010 Telefónica a PT uzavřely dohodu, na základě které Telefónica převzala výlučnou kontrolu nad společností Vivo díky nabytí 50 % základního kapitálu společnosti Brasilcel za cenu 7,5 miliard eur (bod 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 23 Dohoda obsahovala v článku 9 následující doložku (bod 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí): „Zadeváté – Zákaz konkurence V rozsahu dovoleném zákonem se obě strany přímo i nepřímo prostřednictvím svých přidružených podniků zdrží účasti na projektech v oblasti telekomunikací (včetně pevných a mobilních telefonních služeb, přístupu k internetu a televizních služeb, avšak s výjimkou investic nebo činností, jež jsou nebo byly realizovány ke dni uzavření této dohody), jež lze považovat za konkurenci pro druhou stranu v rámci iberského trhu, jakož i investic do takových projektů, a to po dobu od uzavření této dohody [27. září 2010] do 31. prosince 2011.“ 24 Na rozdíl od druhé nabídky (bod 14 výše) dohoda již nestanovila možnost zpětného odkupu ve prospěch PT, na základě které by PT mohla odkoupit zpět své akcie držené společností Telefónica. Naopak dohoda stanovila zejména zaprvé odstoupení členů představenstva společnosti PT jmenovaných Telefónica (čl. 3 odst. 6 dohody), zadruhé program průmyslového partnerství mezi oběma podniky (článek 6 dohody) s výhradou, že si oba podniky nebudou v Brazílii konkurovat (článek 7 dohody), a zatřetí případné nabytí brazilské společnosti Dedic, specializované na poskytování služeb call center, společností Telefónica (článek 10 dohody) (body 56 až 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 25 K uzavření transakce došlo dne 27. září 2010 podle „notářského zápisu o převodu akcií“ a „notářského zápisu o potvrzení“ (bod 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 26 Ke dni podpisu dohody dne 28. července 2010 PT rovněž oznámila, že k témuž datu uzavřela memorandum o porozumění, které stanovilo pravidla použitelná na provádění strategického partnerství se společností Oi (viz bod 4 výše) a že doufá, že získá 22,38 % podílů skupiny Oi proto, aby hrála významnou úlohu při správě této společnosti (bod 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 27 Transakce Vivo byla oznámena dne 29. července a 18. srpna 2010 Agência National de Telecommunicações (Anatel, brazilský telekomunikační regulační úřad) a Conselho Administrativo de Defesa Econômica (CADE, brazilský úřad pro ochranu hospodářské soutěže) a v článku vyšlém v tisku dne 23. srpna 2010 Telefónica potvrdila, že dohoda obsahovala doložku o zákazu soutěžit (body 103, 130 a 491 odůvodnění napadeného rozhodnutí). C – Skutečnosti, ke kterým došlo po uzavření dohody 28 Dne 26. a 29. října 2010 došlo ke dvěma telefonním hovorům mezi společnostmi Telefónica a PT (body 113 a 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 29 Dne 4. února 2011 v návaznosti na zahájení řízení Komisí dne 19. ledna 2011 (viz bod 31 dále) podepsaly Telefónica a PT dohodu za účelem zrušení doložky (bod 125 odůvodnění napadeného rozhodnutí), která zněla následovně: „Preambule: Dne 28. června 2010 [PT] a Telefónica uzavřely dohodu (dále jen ‚dohoda‘) týkající se prodeje 50 % (padesáti) procent základního kapitálu společnosti založené podle nizozemského práva [Brasilcel] (dále jen ‚Brasilcel‘ nebo ‚společnost‘) společností [PT] společnosti Telefónica. Článek 9 dohody obsahoval doložku o zákazu soutěžit, na základě které se v rozsahu dovoleném zákonem obě strany zavázaly si nekonkurovat na iberském trhu od uzavření transakce (definovaného v dohodě) do 31. prosince 2011. Článek 9 dohody byl dříve zvažován stranami v rámci případné možnosti zpětného odkupu akcií držených společností Telefónica ve společností PT ve prospěch této společnosti a tento článek byl zachován v konečné dohodě, s výhradou jeho souladu s právem i přes finální opuštění uvedené možnosti. Strany chtějí písemně stvrdit skutečnost, že výše uvedený článek 9 není použitelný, že nikdy nebyl prováděn, a tedy neměl žádný účinek na jejich obchodní rozhodování. Společnostem Telefónica a PT bylo dne 24. ledna a 21. ledna 2011 oznámeno zahájení formálního řízení vůči nim ze strany Evropské komise ohledně výše uvedeného článku 9. S přihlédnutím k výše uvedenému se strany dohodly na následujícím: Článek 1 – Změna dohody a vzdání se práv Dohoda se mění a celý článek 9 se ruší. Má se za to, že tento článek nikdy neexistoval. Strany potvrzují neodvolatelně a definitivně, že článek 9 nemůže přiznávat jakékoliv právo nebo ukládat jakoukoliv povinnost stranám nebo jakékoliv třetí osobě. Článek 2 – Platné právní předpisy Tato dohoda, jakož i jakýkoliv spor týkající se jejího plnění nebo jakýkoliv důsledek spojený s jakýmkoliv porušením jejích ustanovení se řídí portugalským právem a musí být vykládány v souladu s tímto právem.“ D – Řízení před Komisí 30 Doložka byla objevena v září 2010 španělským orgánem pro hospodářskou soutěž, který o ní informoval portugalský orgán pro hospodářskou soutěž a Komisi a rozhodl přenechat vyšetřování Komisi (bod 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 31 Dne 19. ledna 2011 Komise zahájila řízení proti společnostem Telefónica a PT na základě ustanovení čl. 11 odst. 6 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), a čl. 2 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81) (bod 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 32 V rámci vyšetřování na základě čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1/2003 zaslala Komise stranám dne 5. ledna, 1. dubna, 25. května, 10. a 24. června 2011, jakož i 5. září 2012 žádosti o informace a některým z jejich nadnárodních zákazníků dne 20. dubna 2011. Kromě toho došlo ke schůzkám se společností PT dne 17. března a 8. září 2011, jakož i dne 27. září 2012, a s Telefónicou dne 21. března a 7. září 2011, jakož i dne 27. září 2012 (bod 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 33 Dne 21. října 2011 Komise přijala oznámení námitek, dne 4. listopadu 2011 měly strany přístup ke spisu a dne 7. listopadu 2011 obdržely odpovídající dokumenty. Dne 13. ledna 2012 Telefónica a PT odpověděly na oznámení námitek, ale nepožádaly o slyšení (body 7, 8 a 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 34 Dne 23. ledna 2013 Komise přijala napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí 35 Komise uvedla, že věc, která byla původem napadeného rozhodnutí, se týkala doložky obsažené v dohodě (body 1, 22 a 23 výše) (bod 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 36 Komise vysvětlila, že se v oznámení námitek domnívala, že s přihlédnutím k doložce a k okolnostem (hospodářský a právní kontext této věci a jednání stran) představuje tato doložka dohodu o rozdělení trhů, jejímž účelem bylo omezení hospodářské soutěže na vnitřním trhu v rozporu s článkem 101 SFEU a že tento závěr potvrdila v napadeném rozhodnutí (bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 37 Zaprvé Komise zanalyzovala faktické události, které předcházely vyjednávání mezi stranami, které vedlo ke vložení doložky do konečné verze dohody, skutečnosti po podpisu této dohody (viz body 10 až 29 výše) a předložené argumenty stran, pokud jde o uvedené události a skutečnosti (body 29 až 130 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 38 Zadruhé se Komise domnívala ve vztahu k působnosti doložky a relevantním trhům, že s přihlédnutím ke znění doložky (body 1 a 23 výše) se tato doložka týká všech projektů v rámci služeb elektronických komunikací s výhradou, že některá ze stran poskytuje nebo může poskytovat takovou službu. V důsledku toho a jak vyplývá z jejího znění, se doložka týkala služeb pevné a mobilní telefonie, přístupu k internetu a televize, jakož i služeb rozhlasového vysílání, které jsou považovány za služby komunikace, i když nejsou v doložce uvedeny. Naopak Komise upřesnila, že v souladu se zněním doložky byla jakákoliv činnost vykonaná nebo investice provedená před podpisem dohody, a sice dne 28. července 2010, vyloučena z působnosti doložky (body 132 až 136 a 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 39 V tomto ohledu Komise uvedla, že světové telekomunikační služby a velkoobchodní mezinárodní přenosové služby byly vyloučeny z působnosti doložky z důvodu přítomnosti obou stran na trzích uvedených služeb na Iberském poloostrově ke dni podpisu dohody (body 173, 174, 184 a 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 40 Pokud jde o zeměpisnou působnost doložky, Komise vyložila pojem „iberský trh“ tak, že odkazuje na španělský a portugalský trh. Vzhledem k obchodním činnostem stran, které spočívaly v přítomnosti na většině trhů s elektronickými komunikacemi v zemi původu obou z nich, a ve slabé, či dokonce neexistující přítomnosti v zemi původu druhé strany (body 3 až 7 výše), se Komise domnívala, že územní působnost doložky se týkala Portugalska, co se týče společnosti Telefónica, a Španělska, pokud jde o PT (body 137 až 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 41 Komise tudíž dospěla k závěru, že se doložka vztahovala na všechny trhy se službami elektronických komunikací a s televizními službami ve Španělsku a Portugalsku, s výjimkou trhů s poskytováním světových telekomunikačních služeb a velkoobchodních mezinárodních přenosových služeb (bod 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 42 Zatřetí podle Komise není pochyb o tom, že doložka představuje dohodu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, neboť se jedná o písemnou dohodu, uzavřenou a podepsanou stranami, jejíž existence je nezpochybnitelná, a navíc byla doložka předmětem notářského zápisu, jehož preambule uvádí, že je k němu přiložena kopie dohody (bod 237 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 43 Zaprvé z hlediska judikatury týkající se omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu se Komise domnívala po analýze argumentů stran, že doložka představuje omezení z hlediska účelu vzhledem ke znění dohody, cílům sledovaným doložkou, hospodářskému a právnímu kontextu, jehož byla doložka součástí, vedení a skutečnému jednání stran a nakonec k jejich úmyslu (body 238 až 242 a 243 až 356 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 44 Komise dospěla k závěru, pokud jde o účel doložky, že s přihlédnutím k její působnosti doložka zakazovala PT pronikat na některý ze španělských trhů s telekomunikacemi a společnosti Telefónica rozšířit svou omezenou přítomnost na portugalských trzích s telekomunikacemi, a to po celou dobu platnosti doložky, takže namísto toho, aby si vzájemně konkurovaly a chovaly se jako rivalové, což je obvykle očekávané jednání na otevřeném a konkurenčním trhu, Telefónica a PT se úmyslně dohodly na tom, že na svých trzích vyloučí a omezí hospodářskou soutěž, takže doložka představuje dohodu o rozdělení trhů (bod 353 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 45 V tomto ohledu Komise uvedla, že doložka navíc mohla zpozdit integraci v odvětví elektronických komunikací, neboť integrační proces uvedeného trhu by byl vážně narušen, kdyby historičtí operátoři jako Telefónica a PT mohli posílit své, již tak velmi silné, postavení na trhu účastí na koluzním jednání, jehož účelem by bylo ochránit jejich vlastní trhy původu a zabránit vstupu jiných operátorů na tyto trhy (body 354 a 355 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 46 Zadruhé poté, co Komise připomněla, že v souladu s judikaturou je zohlednění konkrétních důsledků dohody nadbytečné, pokud je prokázáno, že tato dohoda představuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, což podle Komise byl případ v této věci, uvedla nicméně v odpovědi na argumenty stran, že nejprve doložka byla přijata dvěma konkurenty, takže mohla mít protisoutěžní důsledky; že dále i kdyby bylo třeba se domnívat, že doložka nemůže mít důsledky, nemohlo by to zabránit tomu, že by mohla být považována za omezení z hlediska účelu, jelikož pokud je účelem dohody omezit hospodářskou soutěž, je stran existence protiprávního jednání irelevantní, že uzavření dohody bylo nebo nebylo v obchodním zájmu smluvních stran, a tedy bez významu, že doložka, která měla za účel omezit hospodářskou soutěž, se mohla ukázat neschopná důsledků v obchodním zájmu společností Telefónica nebo PT a že nakonec strany nijak neprokázaly, že zahájily nové činnosti ve Španělsku nebo v Portugalsku, které by mohly dementovat provádění doložky, což neprokazuje samo o sobě, že doložka byla prováděna, ale je znakem toho, že tomu tak mohlo být (body 240 a 357 až 365 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 47 Komise se domnívala, že bylo třeba konstatovat, že v této věci nebylo nutné prokázat existenci jakéhokoliv záporného účinku na hospodářskou soutěž, jelikož byl prokázán protisoutěžní účel doložky, a tedy nebylo nutné provést podrobné posouzení všech relevantních trhů s telekomunikacemi, jakož i důsledků doložky v rámci těchto trhů (bod 366 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 48 Zatřetí Komise uvedla, že doložku nebylo možné analyzovat jako vedlejší omezení ve vztahu k transakci Vivo, neboť doložka se vztahovala k iberskému trhu, kdežto transakce Vivo se týkala operátora, jehož činnost byla omezena na Brazílii, a že doložku nebylo možné považovat za nezbytnou pro uskutečnění transakce (body 367 až 433 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 49 Komise dospěla k závěru, že doložka ukládala stranám zákaz soutěžit a představovala dohodu o rozdělení trhů za účelem omezení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, a tak porušovala článek 101 SFEU s přihlédnutím ke znění dohody (a zejména znění doložky, které ponechávalo pouze malou, či dokonce žádnou pochybnost o její povaze), jakož i k hospodářskému a právnímu kontextu, jehož součástí byla dohoda (například trhy s elektronickými komunikacemi, které byly liberalizovány) a vedení a skutečnému jednání stran (zejména zrušení doložky z jejich podnětu až dne 4. února 2011 v návaznosti na zahájení řízení Komisí dne 19. ledna 2011, a nikoliv v návaznosti na telefonní hovory v říjnu 2010 na rozdíl od vyjádření stran) (bod 434 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 50 Začtvrté Komise upřesnila, že doložka nesplňovala podmínky stanovené čl. 101 odst. 3 SFEU (body 436 až 446 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a že mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy (body 447 až 453 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 51 Zapáté, pokud jde o dobu trvání protiprávního jednání, Komise dospěla k závěru, že tato doba pokrývala období od data uzavření transakce, a sice dne 27. září 2010 (viz bod 25 výše) do dne, kdy byla doložka zrušena, a sice dne 4. února 2011 (viz bod 29 výše) (body 454 až 465 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 52 Zašesté pro účely stanovení výše pokut Komise v napadeném rozhodnutí použila ustanovení pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny“). 53 K určení základní částky uložené pokuty Komise vzala v úvahu hodnotu tržeb za služby, na které se vztahovala doložka, definované v oddílu 5 napadeného rozhodnutí (viz body 38 až 40 výše), a zejména pro každou stranu pouze hodnotu jejích vlastních tržeb v její zemi původu (body 478 až 483 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 54 Komise rovněž připomněla, že obecně bere v úvahu tržby uskutečněné podniky během posledního celého roku jejich účasti na protiprávním jednání, ale že v projednávané věci protiprávní jednání trvalo méně než jeden rok a došlo k němu mezi roky 2010 a 2011. Komise proto použila tržby podniků během roku 2011, které byly nižší než tržby dosažené stranami

cs

caselaw

EU

v roce 2010 (bod 484 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 55 Pokud jde o závažnost protiprávního jednání, která určuje procento hodnoty tržeb, které je třeba vzít v úvahu při stanovení základní částky pokuty, Komise připomněla, že protiprávní jednání bylo tvořeno dohodou o zákazu soutěžit a o rozdělení španělského a portugalského trhu s elektronickými komunikacemi a s televizí a že Telefónica a PT byly historickými operátory ve svých zemích. Mimoto Komise uvedla, že přihlédla ke skutečnosti, že doložka nebyla stranami utajována (viz body 16 a 27 výše). S přihlédnutím k těmto skutečnostem se Komise domnívala, že procento hodnoty tržeb, které je třeba zohlednit, musí být 2 % pro oba dotčené podniky (body 489 až 491 a 493 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 56 Pokud jde o dobu trvání protiprávního jednání, Komise přihlédla ke skutečnosti, že toto protiprávní jednání trvalo od 27. září 2010 (data vyhotovení notářského zápisu, a tedy uzavření transakce) do 4. února 2011 (data dohody stran, kterou byla doložka zrušena) (bod 492 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 57 Komise nekonstatovala žádnou přitěžující okolnost a domnívala se, že datum zrušení doložky, dne 4. února 2011, představovalo polehčující okolnost vzhledem ke skutečnosti, že k němu došlo pouze šestnáct dnů po zahájení řízení a 30 dnů po zaslání první žádosti o informace stranám. Vzhledem také k tomu, že doložka nebyla utajena, se Komise domnívala, že bylo třeba snížit základní částku pokuty uloženou stranám o 20 % (body 496, 500 a 501 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 58 Konečná částka pokut činí 66894000 eur pro společnost Telefónica a 12290000 eur pro PT (bod 512 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise upřesnila, že tato částka nepřekračuje 10 % celkového obratu dosaženého každým z dotyčných podniků (body 510 a 511 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 59 Výroková část napadeného rozhodnutí zní takto: „Článek 1 [Telefónica] a [PT] porušily článek 101 [SFEU] účastí na dohodě o zákazu soutěžit, jež byla jako článek 9 součástí dohody uzavřené těmito společnostmi dne 28. července 2010. Protiprávní jednání trvalo od 27. září 2010 do 4. února 2011. Článek 2 „Za protiprávní jednání uvedená v článku 1 se ukládají tyto pokuty: a) [Telefónica]: 66894000 eur. b) [PT]: 12290000 eur. [...]“ Řízení a návrhová žádání účastnic řízení 60 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 9. dubna 2013 podala žalobkyně projednávanou žalobu. 61 Na základě zprávy soudkyně zpravodajky se Tribunál (šestý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 vyzval účastnice řízení k předložení dokumentů. Účastnice řízení této výzvě vyhověly ve stanovené lhůtě. 62 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 22. května 2015. 63 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — prohlásil, že projednávaná žaloba na neplatnost byla podána platně a je přípustná na základě článku 263 SFEU a pro účely článku 264 SFEU; — zrušil napadené rozhodnutí; — podpůrně, snížil výši pokuty, která jí byla uložena na základě článku 2 napadeného rozhodnutí; — uložil Komisi náhradu nákladů řízení a výdajů žalobkyně. 64 Komise navrhuje, aby Tribunál: — prohlásil žalobu za nepřípustnou, — podpůrně, prohlásil žalobu za zcela právně neopodstatněnou a zachoval platnost rozhodnutí v jeho přesném znění, jakož i výši uložené pokuty; — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení; Právní otázky A – K přípustnosti 65 Na podporu žaloby žalobkyně formálně uplatňuje dva důvody směřující ke zrušení, z nichž první vychází z porušení podstatných formálních náležitostí, konkrétně z neexistence odůvodnění a nedostatečného dokazování, a druhý z porušení Smlouvy a práva upravujícího její použití v rozsahu, v němž je rozhodnutí dotčeno zjevně nesprávným zjištěním skutkového stavu a zjevně nesprávným či nedostatečným dokazováním, z nesprávného výkladu článku 101 SFEU, a tudíž z nesprávného použití tohoto ustanovení, z porušení povinnosti vyšetřit a rozhodnout, z porušení zásady in dubio pro reo, z porušení zásad, jimiž se Komise řídí při ukládání pokut a z porušení zásady proporcionality. 66 Před popisem samotných žalobních důvodů obsahuje žaloba tři úvodní části nadepsané „Skutkové okolnosti“, „Předmět žaloby“ a „Podstata a hlavní vady rozhodnutí“. 67 Komise tvrdí, že žaloba musí být z důvodu své nejasnosti, nesrozumitelnosti a způsobu, jakým prezentuje dovolávané žalobní důvody, prohlášena za nepřípustnou na základě článku 44 jednacího řádu ze dne 2. května 1991. Komise tvrdí, že lze obtížně zjistit, v čem spočívají žalobní důvody žalobkyně směřující ke zrušení, neboť popis samotných důvodů začíná až v bodě 276 žaloby a tomuto bodu předchází 250 bodů obsahujících argumentaci, v níž žalobkyně neupřesňuje, co konkrétně dle jejího názoru zakládá ten či onen žalobní důvod směřující ke zrušení napadaného rozhodnutí. V popisu žalobních důvodů směřujících ke zrušení navíc žalobkyně neupřesňuje, jak může být uvedená argumentace relevantní k upřesnění uvedených žalobních důvodů. 68 Je třeba připomenout, že na základě článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 musí všechny žaloby uvádět předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Tento popis musí být dostatečně jasný a přesný, aby umožnil žalované připravit si svou obhajobu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně bez dalších podpůrných informací (rozsudek ze dne 30. ledna 2007, France Télécom v. Komise, T‐340/03, Sb. rozh. EU:T:2007:22, bod 166). Navíc unijní soud považoval za nezbytné připustit, že popis žalobních důvodů není vázán na terminologii a číslování jednacího řádu a prezentace těchto důvodů se zaměřením na jejich obsah spíše než jejich právní kvalifikaci může být dostačující, pokud uvedené žalobní důvody dostatečně jasně vyplývají z žaloby (viz usnesení ze dne 21. května 1999, Asia Motor France a další v. Komise, T‐154/98, Recueil, EU:T:1999:109, bod 55 a citovaná judikatura). 69 Naopak jestliže tomu tak není a žaloba konkrétně neuvádí přesné výtky vůči napadenému rozhodnutí, je třeba ji prohlásit za nepřípustnou (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 20. ledna 2012, Groupe Partouche v. Komise, T‐315/10, EU:T:2012:21, body 22 a další). 70 Je tak nepřípustné, aby jak žalovaný orgán, tak Tribunál, musel odhadovat konkrétní skutkové či právní odůvodnění a argumenty, které by mohly podporovat úvahy žalobkyně. Právě takové situaci, která vyvolává právní nejistotu a je v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti, se čl. 44 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 snaží předejít (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. května 2008, TF1 v. Komise, T‐144/04, Sb. rozh. EU:T:2008:155, bod 57). 71 Nakonec je třeba poznamenat, že informace uvedené v žalobě na neplatnost pod názvem „Skutkové okolnosti“, „Předmět žaloby“ či „Podstata a hlavní vady rozhodnutí“ nejsou prima facie určeny k vyjádření samostatných žalobních důvodů způsobilých vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, ale jsou spíše určeny k popisu skutkového stavu a dotčeného aktu. Nemůže být však a priori vyloučena možnost, že tato část žaloby by mohla obsahovat popis jednoho nebo více žalobních důvodů směřujících ke zrušení. Nicméně pouze v rozsahu, v němž z textu uvedeného pod těmito názvy jasně a jednoznačně vyplývá, že kromě své popisné funkce tato část napadá platnost zjištění učiněných v napadeném rozhodnutí, lze mít případně za to, že tato část zakládá žalobní důvod, bez ohledu na strukturu žaloby a její umístění v celkové systematice žaloby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. prosince 2005, Honeywell v. Komise, T‐209/01, Sb. rozh. EU:T:2005:455, bod 106, a ze dne 1. července 2008, Komise v. D, T‐262/06 P, Sb. VS, EU:T:2008:239, bod 52). 72 V projednávané věci je třeba konstatovat, že žaloba je nejasná, jelikož žalobkyně zejména ve více než 200 bodech popisuje „podstatu a hlavní vady rozhodnutí“ před pojednáním o samotných „žalobních důvodech“. Jelikož jsou tyto „žalobní důvody“ rozvinuty velmi stručně, jeví se nezbytným v těchto přibližně 200 bodech vyhledat výtky a argumenty podporující dovolávané žalobní důvody. 73 Jeví se ostatně, že takový byl záměr žalobkyně, jak tato potvrdila v bodě 69 repliky a na jednání. V rozporu s tím, co tvrdí Komise, je možné v části týkající se „podstaty a hlavních vad rozhodnutí“ vyhledat výtky žalobkyně vůči napadenému rozhodnutí a ustanovení, která jsou dle jejího názoru porušována. Nelze tedy mít za to, že „žaloba zcela jasně neobsahuje žádné právní závěry, které by mohly zpochybnit legalitu [napadeného] rozhodnutí“, jak tvrdí Komise. Dále je nutno uvést, že Komise byla schopna na výtky žalobkyně odpovědět. 74 Z toho vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být zamítnuta a žalobu je třeba prohlásit za přípustnou. 75 Je nicméně třeba uvést, že ačkoliv lze přibližně v 200 bodech předcházejících popisu vlastních žalobních důvodů vyhledat výtky žalobkyně vůči napadenému rozhodnutí a ustanovení, která jsou dle jejího názoru porušována, její písemnosti postrádají souvztažnost mezi uvedenými výtkami a dovolávanými žalobními důvody a do určité míry i souhrnnost. Za těchto okolností je třeba připomenout, že povinnost Tribunálu odůvodnit svá rozhodnutí nemůže být vykládána tak, že je povinen podrobně odpovědět na každý argument uplatněný účastníkem řízení, zejména pokud není dostatečně jasný a přesný a není založen na podrobných důkazech (rozsudky ze dne 11. září 2003, Belgie v. Komise, C‐197/99 P, Recueil, EU:C:2003:444, bod 81, a ze dne 11. ledna 2007, Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, C‐404/04 P, EU:C:2007:6, bod 90). Z ustálené judikatury navíc vyplývá, že povinnost uvést odůvodnění Tribunálu neukládá, aby poskytl vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu, a že odůvodnění tudíž může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč Tribunál nepřijal jejich argumenty, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby vykonal svůj přezkum (viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Komise v. Schneider Electric, C‐440/07 P, Sb. rozh. EU:C:2009:459, bod 135 a citovaná judikatura). B – K věci samé 1. K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení napadeného rozhodnutí 76 Žalobkyně na podporu svého návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí uplatňuje žalobní důvod vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí a žalobní důvod vycházející z porušení článku 101 SFEU a norem, které musí být při jeho použití dodrženy. a) K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí 77 Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je z důvodu porušení podstatných formálních náležitostí stiženo nedostatečným odůvodněním a dokazováním, přičemž posledně uvedená výtka musí být nicméně, jak žalobkyně potvrdila na jednání, zkoumána v rámci druhého žalobního důvodu směřujícího ke zrušení, který vychází z porušení článku 101 SFEU. 78 Co se týče nedostatku odůvodnění, je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění zakotvená v článku 296 SFEU je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá do rámce meritorní legality sporného aktu (rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‐367/95 P, Recueil, EU:C:1998:154, bod 67; ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C‐17/99, Recueil, EU:C:2001:178, bod 35, a ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‐521/09 P, Sb. rozh. EU:C:2011:620, bod 146). 79 V projednávané věci je třeba zaprvé konstatovat, že žalobkyně pojednává o nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí v kapitole nadepsané „Nedostatečnost odůvodnění“ v části její žaloby nadepsané „Důvody směřující ke zrušení“. Je třeba v následujících bodech přezkoumat výtky nacházející se v uvedené kapitole. Zadruhé se jeví, že žalobkyně vznáší v celé žalobě výtky, jež mohou být přičleněny k výtkám směřujícím proti odůvodnění, ale které se s výhradou výtek zkoumaných v bodech 165 až 168, 220 až 224 a 254 až 256 níže ve skutečnosti týkají otázky opodstatněnosti napadeného rozhodnutí, a které je tedy třeba zkoumat v rámci meritorních otázek, k nimž se uvedený výtky vztahují. 80 V rámci těchto výtek vztahujících se formálně k žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění, žalobkyně poté, co připomněla, že uvedená povinnost je zakotvena v článku 296 SFEU, pouze tvrdí, že „odůvodnění napadeného rozhodnutí vykazuje mezery, nepřesnosti a vady v zásadních otázkách, což nenapravitelně dopadá na závěry rozhodnutí“, a odkazuje „příkladmo“ na závěry Komise uvedené v bodech 264 a následujících a 353 a následujících odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z těchto slov nicméně vyplývá, že žalobkyně ve skutečnosti nekritizuje odůvodnění, ale opodstatněnost úvah obsažených ve zmíněných bodech odůvodnění, jak ostatně sama potvrdila na jednání, což bylo zaznamenáno do protokolu. 81 Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení podstatných formálních náležitosti musí být v rozsahu, v němž se nepojí k výtkám vůči opodstatněnosti napadeného rozhodnutí a s výhradou bodů 165 až 168, 220 až 224 a 254 až 256 níže zamítnut, aniž je třeba provést přezkum argumentů žalobkyně vztahujících se formálně k uvedenému žalobnímu důvodu s ohledem na povinnost uvést odůvodnění. b) K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 101 SFEU a práva týkajícího se jeho použití 82 Dle žalobkyně nemohou být s ohledem na povahu doložky a okolnosti, včetně právního a hospodářského kontextu, jak doložka, tak povinnost vztahující se ke skutečnosti, že strany upouští od vzájemné konkurence na iberském trhu, považovány za omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu. 83 Žalobkyně tedy Komisi vytýká, že porušila článek 101 SFEU tím, že doložku kvalifikovala jako o omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu. V tomto kontextu žalobkyně tvrdí, že Komise nepředložila důkaz o protiprávním jednání a že se dopustila zjevného pochybení, pokud jde o skutková zjištění, dokazování a dostatečnost důkazů, nesprávného použití článku 101 SFEU a porušení Smlouvy, porušení povinnosti případ vyšetřit a rozhodnout a nakonec porušení zásady in dubio pro reo. 84 Jak žalobkyně potvrdila na jednání, uplatňuje na podporu tohoto žalobního důvodu v zásadě následující právní a skutkové argumenty: doložka neměla jakoukoliv spojitost s transakcí Vivo, ale vztahovala se k možnosti zpětného odkupu ve prospěch PT, která tak mohla odkoupit zpět své akcie držené společností Telefónica (dále jen „možnost zpětného odkupu“), která byla uvedena ve druhé a třetí nabídce, ale nikoliv v konečné verzi dohody nebo k odstoupení členů představenstva společnosti PT jmenovaných společností Telefónica, které bylo stanoveno v dohodě; doložka obsahovala dvě odlišné povinnosti, tedy hlavní povinnost vlastního posouzení a vedlejší závazek zákazu konkurence, přičemž druhá povinnost byla závazná, jen pokud by její legalita byla uznána v rámci plnění první povinnosti; doložka nemůže představovat omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, neboť Komise neprokázala, že Telefónica a PT byly potenciálními konkurenty, a tedy doložka mohla omezit hospodářskou soutěž, a nakonec měla Komise přezkoumat její důsledky, jelikož doložka nepředstavuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu. Úvodní poznámky 85 Je třeba připomenout, že aby spadaly pod zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU musí mít dohoda, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě, za „účel nebo důsledek“ vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu. 86 V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že určité druhy koordinace mezi podniky vykazují dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, aby bylo možné mít za to, že přezkum jejich důsledků není nutný (viz rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‐67/13 P, Sb. rozh., EU:C:2014:2204, bod 49 a citovaná judikatura). 87 Tato judikatura se vztahuje k okolnosti, že některé formy koordinace mezi podniky mohou být pro řádné fungování normální hospodářské soutěže považovány za škodlivé již ze své povahy (viz rozsudek CB v. Komise, bod 86 výše, EU:C:2014:2204, bod 50 a citovaná judikatura). 88 Je tedy nesporné, že určitá koluzní jednání, jako například jednání vedoucí k horizontálnímu stanovení cen kartely, mohou být považována za do té míry způsobilá vyvolat negativní účinky, zejména na ceny, kvantitu nebo kvalitu zboží a služeb, že lze pro účely použití čl. 101 odst. 1 SFEU považovat za neúčelné prokazovat, že mají konkrétní účinky na trhu. Zkušenost totiž ukazuje, že taková jednání vedou ke snížení produkce a ke zvýšení ceny, což vede ke špatnému rozdělení zdrojů k újmě zejména spotřebitelů (viz rozsudek CB v. Komise, bod 86 výše, EU:C:2014:2204, bod 51). 89 V případě, že analýza daného druhu koordinace mezi podniky neodhalí dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, je třeba naproti tomu přezkoumat jeho důsledky, a aby toto jednání podléhalo zákazu, shromáždit informace prokazující, že hospodářská soutěž byla fakticky buď vyloučena, nebo citelně omezena či narušena (viz rozsudek CB v. Komise, bod 86 výše, bod 2204, EU:C:2014:2204, bod 52 a citovaná judikatura). 90 Podle judikatury Soudního dvora je při posuzování, zda dohoda mezi podniky nebo rozhodnutí sdružení podniků vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti k tomu, aby byla považována za omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, třeba se zaměřit na obsah jejích ustanovení, na cíle, kterých má dosáhnout, jakož i na hospodářský a právní kontext, do kterého spadá. V rámci posuzování uvedeného kontextu je rovněž třeba zohlednit povahu dotčeného zboží nebo služeb, jakož i skutečné podmínky fungování a struktury dotčeného trhu nebo trhů (viz rozsudek CB v. Komise, bod 86 výše, EU:C:2014:2204, bod 53 a citovaná judikatura). 91 Mimoto ačkoli úmysl stran není k určení omezující povahy dohody mezi podniky nezbytný, vnitrostátním a unijním orgánům pro hospodářskou soutěž nebo soudům nic nezakazuje, aby jej zohlednily (viz rozsudek CB v. Komise, bod 86 výše, EU:C:2014:2204, bod 54 a citovaná judikatura). 92 Ve světle těchto zásad je třeba posoudit argumenty vznesené žalobkyní. K argumentaci vycházející ze skutečnosti, že se doložka vztahovala k možnosti zpětného odkupu nebo k odstoupení členů představenstva společnosti PT jmenovaných společností Telefónica 93 Žalobkyně tvrdí, že doložka neměla žádnou spojitost s transakcí Vivo, ale vztahovala se k možnosti zpětného odkupu, která byla stanovena ve druhé a třetí nabídce – přičemž posledně uvedená nabídka spočívala jen ve zvýšení ceny bez přeformulování znění dohody – a nikoliv již v poslední verzi dohody, a k odstoupení členů představenstva společnosti PT jmenovaných společností Telefónica, které bylo stanoveno v této dohodě. 94 Žalobkyně zdůrazňuje, že možnost zpětného odkupu a doložka se objevily ve stejný čas v druhé nabídce, a tvrdí, že závazek zákazu konkurence byl typický pro nabytí aktiv, jako je možnost zpětného odkupu obnášející riziko, že převodce nadále působí v převáděném odvětví, které dobře zná. 95 Z důvodu snížení, společností Telefónica, jejího podílu na kapitálu společnosti PT na přibližně 2 %, oznámeného dne 23. června 2010, čtvrtá nabídka již neobsahovala možnost zpětného odkupu, nýbrž povinnost společnosti Telefónica zajistit odstoupení jejích dvou zástupců v představenstvu společnosti PT. Z důvodu potíží při vyjednáváních nebyla nicméně některá ustanovení předchozích nabídek znovu diskutována, takže doložka byla zachována s formulací „v rozsahu dovoleném zákonem“. 96 Žalobkyně na jednání v odpověď na otázku Tribunálu uvedla, že netvrdí, že doložka měla být kvalifikována jako vedlejší omezení k okamžiku odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica. Z tvrzení žalobkyně nicméně v zásadě vyplývá, že dle jejího názoru spojila závazek zákazu konkurence jednak s možností zpětného odkupu jejích akcií držených společností Telefónica a jednak s odstoupením členů jejího představenstva jmenovaných společností Telefónica. Navíc podle žalobkyně, když byla možnost zpětného odkupu odstraněna z návrhu dohody ve fázi čtvrté nabídky, byl do něj vložen výraz „v rozsahu dovoleném zákonem“, čímž došlo k přeměně doložky o zákazu konkurence na doložku o vlastním posouzení. Za těchto podmínek a v rozsahu, v němž touto argumentací žalobkyně uplatňuje vynětí doložky z působnosti článku 101 SFEU, je třeba zvážit následující. 97 Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud se na transakci nebo určitou činnost nevztahuje zásada zákazu stanovená v čl. 101 odst. 1 SFEU, jelikož neovlivňuje hospodářskou soutěž nebo na ni má pozitivní účinek, na omezení obchodní samostatnosti jednoho nebo více účastníků této transakce nebo činnosti se uvedená zásada zákazu taktéž nevztahuje, je-li toto omezení objektivně nezbytné k provedení uvedené transakce nebo činnosti a je přiměřené cílům této transakce nebo činnosti (viz rozsudek ze dne 11. září 2014, MasterCard a další v. Komise, C‐382/12 P, Recueil, EU:C:2014:2201, bod 89 a citovaná judikatura). 98 Pokud by totiž oddělením takového omezení od hlavní transakce nebo činnosti došlo k ohrožení její existence nebo jejích cílů, je třeba slučitelnost tohoto omezení s článkem 101 SFEU přezkoumat společně se slučitelností hlavní transakce nebo činnosti, k níž přísluší, a to i v případě, že se prima facie může totéž omezení posuzované samostatně jevit jako omezení, na něž se vztahuje zásada zákazu podle čl. 101 odst. 1 SFEU (rozsudek MasterCard a další v. Komise, bod 97 výše, EU:C:2014:2201, bod 90). 99 Pojem „vedlejší omezení“ tudíž zahrnuje jakékoli omezení, které s uskutečněním hlavní transakce přímo souvisí a je pro toto uskutečnění nezbytné (rozsudky ze dne 18. září 2001, M6 a další v. Komise, T‐112/99, Recueil, EU:T:2001:215, bod 104, a ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‐360/09, Sb. rozh., EU:T:2012:332, bod 62). 100 Omezením přímo souvisejícím s uskutečněním hlavní transakce je třeba rozumět jakékoli omezení, které významově závisí na uskutečnění této transakce a které je s tímto uskutečněním zjevně spojeno (rozsudky M6 a další v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2001:215, bod 105, a E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 63). 101 Podmínka týkající se nezbytnosti omezení vyžaduje dvojí přezkum. Je totiž třeba zjistit, zda je omezení objektivně nezbytné k uskutečnění hlavní transakce a zda je ve vztahu k tomuto uskutečnění přiměřené (rozsudky M6 a další v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2001:215, bod 106, a E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 64). 102 Co se týče objektivní nezbytnosti omezení, je třeba zdůraznit, že v rozsahu, v němž nelze připustit existenci pravidla rozumného uvážení v unijním právu hospodářské soutěže, bylo by v rámci kvalifikace vedlejších omezení nesprávné vykládat podmínku objektivní nezbytnosti jako podmínku vyžadující vyvažování prosoutěžních a protisoutěžních účinků dohody (rozsudky M6 a další v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2001:215, bod 107, a E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 65). 103 Tento postoj je odůvodněný nejen respektováním užitečného účinku čl. 101 odst. 3 SFEU, ale i důvody soudržnosti. Jelikož čl. 101 odst. 1 SFEU nevyžaduje analýzu kladných a záporných účinků hlavního omezení pro hospodářskou soutěž, stejné zjištění platí pro analýzu omezení, která jej doprovázejí (rozsudky M6 a další v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2001:215, bod 108, a E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 66). 104 Přezkum objektivní nezbytnosti omezení ve vztahu k hlavní transakci může být v důsledku toho pouze relativně abstraktní. Nejde o to s ohledem na situaci hospodářské soutěže na relevantním trhu analyzovat, zda je omezení nezbytné pro obchodní úspěch hlavní transakce, ale určit, zda je omezení v konkrétním rámci hlavní transakce nezbytné k uskutečnění této transakce. Jestliže se hlavní transakce bez tohoto omezení jeví jako obtížně uskutečnitelná, či dokonce jako neuskutečnitelná, lze omezení považovat za objektivně nutné k jejímu uskutečnění (rozsudky M6 a další v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2001:215, bod 109, a E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 67). 105 Je-li omezení objektivně nezbytné k uskutečnění hlavní transakce, je třeba ještě ověřit, zda jeho trvání a jeho věcná a územní působnost nepřesahují rámec nezbytný k uskutečnění uvedené transakce. Přesahuje-li doba trvání nebo působnost omezení rámec nezbytný k uskutečnění transakce, musí být analyzováno podle čl. 101 odst. 3 SFEU odděleně (rozsudek E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 68). 106 Je třeba podotknout, že jelikož posouzení vedlejší povahy specifického závazku ve vztahu k hlavní transakci předpokládá komplexní ekonomické posouzení ze strany žalované, soudní přezkum tohoto posouzení se omezuje na ověření dodržení procesních pravidel, dostatečnosti odůvodnění a věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (rozsudek E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 69). 107 Pokud je prokázáno, že omezení přímo souvisí s hlavní transakcí a je nezbytné k jejímu uskutečnění, musí být slučitelnost tohoto omezení s pravidly hospodářské soutěže zkoumána zároveň se slučitelností hlavní transakce. Nepodléhá-li hlavní transakce zákazu stanovenému v čl. 101 odst. 1 SFEU, platí totéž pro omezení přímo související a nezbytná pro tuto transakci. Jestliže naproti tomu hlavní transakce představuje omezení ve smyslu tohoto ustanovení, ale podléhá výjimce podle čl. 101 odst. 3 SFEU, tato výjimka se vztahuje rovněž na uvedená vedlejší omezení (rozsudek E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 70). 108 Dále je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 11. července 1985, Remia a další v. Komise (42/84, Rec, EU:C:1985:327, body 17 až 20) Soudní dvůr přezkoumal doložku o zákazu konkurence vloženou do smlouvy o převodu podniku. Soudní dvůr poté, co konstatoval, že zahrnutí doložek o zákazu konkurence do smlouvy o převodu podniku nevyjímá samo o sobě tyto doložky z působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU, uvedl, že k posouzení, zda takové doložky podléhají či nepodléhají zákazu stanovenému v uvedeném článku, je třeba zkoumat, jak by vypadala hospodářská soutěž bez těchto doložek. Soudní dvůr upřesnil, že v takovém případě, pokud by si prodejce a kupec po uskutečnění převodu nadále konkurovali, nešlo by smlouvu o převodu podniku uskutečnit, jelikož by si prodejce, který má obzvláště dobré znalosti o specifických rysech převáděného podniku, zachoval možnost přesměrovat k sobě svou dřívější klientelu, takže

cs

caselaw

EU

v takové situaci doložky o zákazu konkurence v zásadě zajišťují proveditelnost a účinnost převodu, nicméně s tím, že musí být nezbytné k převodu daného podniku, a doba jejich trvání, jakož i působnost, musí být striktně omezeny na tento cíl. 109 Co se týče možnosti zpětného odkupu a odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica, je třeba uvést, že žalobkyně v bodech 20 a 76 žaloby tvrdí, že doložka má ve vztahu k těmto dvěma opatřením obdobný cíl jako doložky o zákazu konkurence vložené do dohod o převodu podniků, tedy zabránit společnosti Telefónica využívat informace získané díky jejímu působení v představenstvu společnosti PT s cílem konkurovat posledně uvedené. 110 Co se týče možnosti zpětného odkupu, je třeba poznamenat, že toto opatření již nebylo uvedeno v konečném znění dohody, takže nemůže doložku odůvodnit, což ostatně vysvětluje, proč Komise nezkoumala, zda doložka mohla být ve vztahu k možnosti zpětného odkupu kvalifikována jako vedlejší omezení (viz bod 390 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Navíc je třeba každopádně konstatovat, že žalobkyně zaprvé pouze uvádí, že „závazek zákazu konkurence byl v zájmu PT a typický pro takové nabytí aktiv, jaké představuje uskutečnění možnosti zpětného odkupu, zvláště akvizice, která posiluje kontrolu a nese s sebou značnou investici a riziko, že prodávající bude moci působit v převáděném odvětví, které dobře zná“, zadruhé toliko zdůrazňuje výši podílu, který musí být předmětem zpětného odkupu (10 %), a zatřetí jen tvrdí, že „PT měla ve zvyku přidávat tento typ doložek k dohodám o koupi a prodeji akcií, pokud [byly] časově omezeny a nenaruš[ovaly] stávající činnosti“, a že „PT měla zájem na své krátkodobé ochraně pro případ uskutečnění možnosti zpětného odkupu“. 111 Žalobkyně nicméně nevysvětluje, proč a jak by v projednávané věci mohl prodej společností Telefónica jí držených akcií PT vést k riziku, že prodávající bude nadále působit v daném odvětví, které dobře zná, ani před čím konkrétně by se měla chránit v případě uskutečnění možnosti zpětného odkupu. 112 Mimoto, i když žalobkyně trvá na skutečnosti, že se možnost zpětného odkupu a doložka o zákazu konkurence objevily ve stejný čas v rámci druhé nabídky, což má zdůraznit souvislost mezi oběma opatřeními, žalobkyně neprokazuje, že jejich vložení spolu navzájem souviselo. Žalobkyně tak pouze tvrdí, že skutečnost, že doložka byla spojena s možností zpětného odkupu, plyne z výměny korespondence mezi společnostmi Telefónica a PT dne 1. června 2010 mezi 2:53 a 17:00 hodinami, jež vedla ke zvýšení ceny druhé nabídky. Uvedená korespondence předložená Komisí v odpověď na otázku Tribunálu spočívá ve výměně dopisů mezi společnostmi Telefónica a PT, vedoucí k postupným úpravám znění dohody se zvýrazněnými změnami. Ačkoliv uvedená znění dohody obsahují možnost zpětného odkupu a doložku o zákazu konkurence, neumožňují nicméně dovodit závislost této doložky na možnosti zpětného odkupu. 113 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že nelze tvrdit, že by doložka mohla být ve vztahu k možnosti zpětného odkupu kvalifikována jako vedlejší omezení. 114 Co se týče odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica, žalobkyně trvá na skutečnosti, že tito členové mohli mít přístup k citlivým informacím, avšak neprokázala, že skutečně hrozilo, že by Telefónica po odchodu členů představenstva PT využila jimi získané informace k újmě PT. 115 Navíc je třeba konstatovat, že žalobkyně neuvádí skutečnost způsobilou vyvrátit závěry Komise obsažené v bodech 391 až 401 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých doložku nelze odůvodnit jakožto vedlejší omezení ve vztahu k odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica. 116 Komise tak konkrétně tvrdila, že portugalské právo obchodních společností a zvláště články 64, 254 a 398 portugalského obchodního zákoníku ukládají členům představenstva povinnost neužívat informace, k nimž měli v rámci této funkce přístup, pro jiné účely, než které jsou nezbytné k řádnému chodu společnosti (bod 395 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně přitom nevysvětluje, proč byla doložka při existenci takové právní povinnosti nezbytná k ochraně informací získaných členy představenstva PT jmenovanými společností Telefónica, v období po jejich odchodu z tohoto představenstva. 117 Stejně tak Komise uvedla, pokud jde o údajnou nezbytnost chránit důvěrné informace, k nimž měli členové představenstva PT jmenovaní společností Telefónica přístup, že uvedené informace byly těmto členům zpřístupněny před transakcí Vivo, že žádný závazek zákazu konkurence nebyl v dané době shledán nezbytným a že strany neprokázaly, že by odchod společnosti Telefónica z představenstva PT vyžadoval přijetí závazku zákazu konkurence (body 393 a 394 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 118 Z předchozích úvah vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že by byla doložka ve vztahu k odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica vedlejším omezením. 119 Kromě toho je třeba uvést, že žalobkyně ani neprotiřečila úvahám Komise obsaženým v bodech 402 až 404 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých i kdyby byl závazek zákazu konkurence nezbytný k uskutečnění odchodu členů jmenovaných společností Telefónica z představenstva PT s cílem ochránit důvěrné informace zpřístupněné uvedenému orgánu, musel by se takový závazek omezovat na to, co je striktně nezbytné, což není případ doložky, která má dvoustrannou povahu, a nezakazuje tedy jen konkurenční chování společnosti Telefónica ve vztahu k PT, ale i konkurenční chování společnosti PT vůči společnosti Telefónica. 120 Nakonec je každopádně třeba uvést, jak správně zdůrazňuje Komise v bodech 386 a 387 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že otázka, zda omezení může být kvalifikováno jako vedlejší, musí být zkoumána ve vztahu k hlavnímu závazku. V projednávané věci však hlavní transakcí, ve vztahu k níž je třeba posuzovat doložku o zákazu konkurence, není možnost zpětného odkupu, ani odchod členů jmenovaných společností Telefónica z představenstva společnosti PT, ale transakce Vivo. Žalobkyně nicméně neuvádí žádnou skutečnost prokazující, že by doložka byla k uskutečnění uvedené transakce nezbytná. 121 Z předchozích úvah vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že doložka měla být kvalifikována jako vedlejší omezení ve vztahu k možnosti zpětného odkupu, byla-li tato možnost upravena v dohodě, což mělo být zohledněno při posouzení okolností dohody. Stejně tak žalobkyně neprokázala, že doložka byla vedlejším omezením ve vztahu k odchodu členů jmenovaných společností Telefónica z představenstva PT, který byl upraven v posledním znění dohody, takže údajně neměla z tohoto důvodu podléhat zákazu stanovenému v článku 101 SFEU. K argumentaci vycházející z toho, že doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení 122 Žalobkyně tvrdí, že doložka neobsahovala žádný závazek zákazu konkurence neslučitelný s článkem 101 SFEU: závazek zákazu konkurence stanovený doložkou byl podmíněn posouzením a potvrzením jeho platnosti oběma stranami, a jelikož k takovému posouzení došlo a na jeho základě bylo shledáno, že není přípustný, tento závazek zanikl, aniž kdy vyvolal jakékoliv účinky. Tento výklad je údajně v každém ohledu nejpřijatelnějším výkladem předmětného ustanovení. 123 Podle žalobkyně totiž doložka z důvodu své formulace „v rozsahu dovoleném zákonem“ obsahuje dvě povinnosti, tedy vedlejší závazek zákazu konkurence a hlavní povinnost vlastního posouzení ukládající stranám posoudit legalitu závazku zákazu konkurence, a bylo-li na základě vlastního posouzení stanoveného doložkou shledáno, že je závazek zákazu konkurence protiprávní, stal se automaticky neúčinným. 124 Během telefonických konferencí ve dnech 26 a 29. října 2010 provedly strany vlastní posouzení stanovené v doložce a dospěly k závěru, že je omezení hospodářské soutěže nepřípustné. Zabývaly se tehdy i otázkou, zda je třeba doložku zrušit, avšak takové řešení považovaly za neslučitelné s povinností vlastního posouzení, která byla již součástí doložky. PT tedy připustila, že povinnost uložená doložkou byla splněna provedením vlastního posouzení a že o jeho výsledku musely být informovány příslušné orgány. Právě v tomto kontextu je třeba rozumět dohodě uzavřené mezi stranami dne 4. února 2011, kterou byla doložka odstraněna, a bylo potvrzeno, že doložka nikdy neuložila žádné ze stran závazek zákazu konkurence. 125 Nakonec závazek zákazu konkurence údajně nemohl vyvolat účinky před jeho potvrzením, a nemohl být tedy kvalifikován jako omezení z hlediska účelu. Každopádně, i kdyby tomu tak bylo, stala se tato povinnost neúčinnou dne 29. října 2010, od kdy bylo oběma stranám zřejmé, že nemohou uplatňovat dohodu s cílem upustit od vzájemné konkurence. 126 V rámci projednávané žaloby žalobkyně zpochybňuje některé úvahy Komise obsažené v napadeném rozhodnutí, aniž však uvádí konkrétní skutečnosti či alespoň relevantní argumenty, které by mohly uvedené úvahy zpochybnit. Žalobkyně v rámci své argumentace v zásadě uvádí následující body: zaprvé závěr v bodě 255 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého formulace doložky ukazuje na její protisoutěžní povahu, je chybný, zadruhé strany měly opodstatněné pochybnosti o možnosti kvalifikovat doložku jakožto legální vedlejší omezení ve vztahu k možnosti zpětného odkupu nebo odchodu členů představenstva jmenovaných společností Telefónica, zatřetí podmínky vyjednávání dohody odůvodňovaly odklad přezkumu této možnosti na později, začtvrté telefonická konference z října 2010 prokazuje, že došlo k vlastnímu posouzení stanovenému v doložce, zapáté dohoda o zrušení doložky uzavřená dne 4. února 2011 potvrzovala, že k vlastnímu posouzení došlo a doložka neměla nikdy žádný účinek, zašesté Komise chybně vyložila odpovědi PT na žádost o informace ze dne 5. ledna 2011 a nakonec zasedmé strany měly každopádně dostatek důvodů k nerespektování doložky. 127 V první řadě se tvrzení žalobkyně, že je závěr uvedený v bodě 255 odůvodnění napadeného rozhodnutí chybný, vztahuje k její argumentaci, která upřesňuje, že na rozdíl od tvrzení Komise nepovažuje doložku za pouhou povinnost vlastního posouzení, ale tvrdí, že doložka obsahuje dvě povinnosti, jednu předběžnou a druhou konečnou: předběžnou povinností vlastního posouzení bylo ověřit, zda je závazek zákazu konkurence přípustný, zatímco tento závazek mohl nabýt účinnosti, až pokud strany potvrdí, že tomu tak je. Vložení výrazu „v rozsahu dovoleném zákonem“ ve skutečnosti znamenalo, že žádná ze stran neměla právo od druhé strany požadovat, aby se zdržela konkurence, aniž před tím ověřila legalitu tohoto kroku, protože závazek nekonkurovat závisel na splnění povinnosti posoudit legalitu tohoto omezení. 128 Závazek zákazu konkurence se tedy údajně nepřekrývá s povinností vlastního posouzení, přičemž výsledkem tohoto posouzení, které proběhlo při telefonické konferenci v říjnu 2010, byl závěr, že závazek zákazu konkurence je protiprávní. Dohoda o zrušení údajně měla za cíl zrušit doložku za účelem odstranění pochybností a s konečnou platností odmítnout myšlenku, že by mezi stranami existovala jakákoliv dohoda o zákazu konkurence, a nikoliv ukončit závazek vlastního posouzení. 129 Je třeba uvést, stejně jako Komise, že rozdíl uplatňovaný žalobkyní mezi tvrzením uvedeným v bodě 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož „strany tvrdí [, že] doložka neukládá závazek zákazu konkurence ale pouze povinnost vlastního posouzení legality a dosahu závazku zákazu konkurence“ a tvrzením, že „doložka obsahuje závazek zákazu konkurence, jehož legalita závisí na potvrzení platnosti stranami“ je zcela irelevantní. Obě tvrzení v podstatě vedou k argumentaci, že kvůli výrazu „v rozsahu dovoleném zákonem“ se závazek zákazu konkurence stanovený doložkou nemůže stát účinným před rozborem jeho legality provedeným stranami. Navíc v rozporu s tím co zřejmě uplatňuje žalobkyně, upřesnění, podle kterého doložka neobsahuje povinnost vlastního posouzení, nýbrž předběžnou povinnost vlastního posouzení a následný závazek zákazu konkurence, nemůže vyvrátit argumenty Komise obsažené v napadeném rozhodnutí. 130 Co se tedy týče závěru Komise uvedeného v bodě 255 odůvodnění napadeného rozhodnutí, upřesnění uplatňované žalobkyní, podle kterého doložka dle jejího názoru neobsahuje jen povinnost vlastního posouzení, ale i závazek – vedlejší – zákazu konkurence, nic nemění na skutečnosti, že znění doložky zjevně vůbec neodkazuje na jakékoliv vlastní posouzení, a nemůže tedy podpořit argumentaci stran, podle které doložka obsahovala povinnost takové posouzení provést. 131 V druhé řadě je třeba konstatovat, že další argumenty žalobkyně rovněž nelze přijmout. Z přezkumu skutečností dovolávaných žalobkyní v rámci projednávané žaloby totiž vyplývá, že tato žaloba platně nevyvrací rozbor provedený Komisí, podle kterého myšlenka, že doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení, že k tomuto posouzení došlo a že závazek zákazu konkurence nenabyl účinnosti, takže nedošlo k porušení článku 101 SFEU, nemůže uspět. Žalobkyně pouze tvrdí, že závazek zákazu konkurence podléhal ověření jeho přípustnosti, ale neuvádí žádnou skutečnost, která by mohla zpochybnit skutečnosti uvedené Komisí s cílem prokázat, že nic nenasvědčuje tomu, že doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení, na které by závisela účinnost závazku zákazu konkurence. 132 Zaprvé žalobkyně uvádí skutečnosti, které mají prokázat, že výklad, podle kterého doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení legality závazku zákazu konkurence, je podpořen skutečností, že existovaly důvodné pochybnosti o možnosti kvalifikovat závazek zákazu konkurence jako vedlejší omezení ve vztahu k možnosti zpětného odkupu nebo k odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica. Žalobkyně tvrdí, že s ohledem na kontext a tlaky při vyjednávání, považovala za důvodné odložit závazek zákazu konkurence do okamžiku, kdy budou ověřeny důsledky odstranění možnosti zpětného odkupu a zachování povinnosti odstoupení členů představenstva společnosti PT jmenovaných společností Telefónica. 133 Tuto argumentaci je třeba odmítnout. 134 Co se týče jednak možnosti zpětného odkupu, je třeba připomenout, že tato možnost byla stanovena v druhé a třetí nabídce (body 41 a 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a čtvrtá nabídka ji již neobsahovala, neboť Telefónica v mezidobí prodala větší část svého podílu v PT, který původně dosahoval přibližně 10 % (bod 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 135 Žalobkyně tvrdí, že z důvodu krátké doby mezi přijetím čtvrté nabídky a podpisem dohody, tedy 24 hodin, neměly strany čas ověřit, zda doložka mohla být bez možnosti zpětného odkupu ještě legální, takže tuto doložku přeměnily na doložku o vlastním posouzení, a odložily tudíž přezkum její legality na později. 136 Nicméně ze zjištění učiněných výše v bodech 110 až 113 plyne, že žalobkyně neprokázala, že doložka mohla být kvalifikována jako vedlejší omezení ve vztahu k možnosti zpětného odkupu, v okamžiku, kdy tato možnost byla obsažena v dohodě, nebo že v tomto ohledu mohla existovat důvodná pochybnost, takže jakákoliv argumentace vycházející z této myšlenky nemůže obstát. 137 Co se týče odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica upraveného v dohodě, bylo v bodech 114 až 118 výše rovněž konstatováno, že nebylo prokázáno, že by doložka byla ve vztahu k tomuto odchodu vedlejším omezením, takže údajná pochybnost v tomto ohledu nemůže podložit tezi, že doložka ve skutečnosti zavedla povinnost vlastního posouzení legality takového omezení. 138 V tomto kontextu je navíc třeba poznamenat, jak uvedla Komise v bodě 376(b) odůvodnění napadeného rozhodnutí, že argumentace žalobkyně je rozporuplná, jelikož úvahy, podle kterých doložka mohla být považována za vedlejší omezení ve vztahu k odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica na jedné straně a podle kterých provedení vlastního posouzení umožnilo určit, že doložka nebyla v souladu s právem hospodářské soutěže, na straně druhé jsou neslučitelné, neboť pokud by byla doložka legální jakožto vedlejší omezení ve vztahu k odchodu členů představenstva PT jmenovaných společností Telefónica, údajné provedení vlastního posouzení by nemohlo vést k závěru, že je doložka protiprávní. 139 Mimoto je třeba uvést, že ačkoliv žalobkyně vyzdvihuje údajnou obtížnost právní otázky, zda doložka mohla být kvalifikována jako vedlejší omezení ve vztahu k odstoupení členů představenstva společnosti PT jmenovaných společností Telefónica, nikdy netvrdila, jak správně uvádí Komise, že údajné posouzení legality doložky během telefonické konference v říjnu 2010 bylo dlouhé nebo obtížné, ale naopak tvrdí, že k tomu, aby se strany v této otázce shodly, postačovaly dva telefonáty. 140 Z výše uvedeného plyne, že údajná právní složitost otázek spojených s možností kvalifikovat doložku jako vedlejší omezení ve vztahu k možnosti zpětného odkupu nebo k odstoupení členů představenstva společnosti PT jmenovaných společností Telefónica nemůže být přijata jako skutečnost podporující argument, že výrazem „v rozsahu dovoleném zákonem“ byla do doložky vložena povinnost vlastního posouzení legality závazku zákazu konkurence. 141 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že podmínky vyjednávání dohody odůvodňovaly vložení povinnosti vlastního posouzení, která předcházela závazku zákazu konkurence. Při přezkumu čtvrté nabídky dbaly strany na to, aby opětovně nezkoumaly doložky z předchozích nabídek a měnily je jen v nezbytné míře k přizpůsobení nabídky základním rysům transakce. Vložení výrazu „v rozsahu dovoleném zákonem“ tedy odpovídalo změně okolností z důvodu upuštění od možnosti zpětného odkupu, přičemž však nebylo možné, s ohledem na mnoho tlaků při vyjednávání, potvrdit a priori legalitu zachování ujednání o zákazu konkurence v jeho původním znění. 142 Žalobkyně dále tvrdí, že dohoda byla podepsána méně než 24 hodin po obdržení čtvrté nabídky. Jelikož se jednalo o uzavření nabytí společností Vivo a Oi, byla během této doby doložka poslední starostí, kterou PT měla, přičemž nic nesvědčí o tom, že by strany projednávaly konečné znění doložky, a vše naznačuje, že v tomto směru nic neučinily. 143 Tato argumentace rovněž není přesvědčující. 144 Především co se týče upuštění od možnosti zpětného odkupu, je třeba připomenout, že již dne 23. června 2010 společnost Telefónica oznámila snížení svého podílu ve společnosti PT na téměř 2 %, takže právě od tohoto data, tedy více než měsíc před zasláním čtvrté nabídky dne 27. července a podpisem dohody dne 28. července 2010, strany věděly o zániku jakékoliv údajné spojitosti mezi možností zpětného odkupu a doložkou, jak správně zdůrazňuje Komise. Z toho vyplývá, že žalobkyně nemůže tvrdit, že strany měly pouze 24 hodin na to, aby vyhodnotily důsledky odstranění možnosti zpětného odkupu. 145 Dále je třeba uvést, že žalobkyně nevyvrací informace uvedené Komisí k prokázání, že strany měnily znění dohody až do ukončení vyjednávání, tedy skutečnost, že doložky 6 a 7 dohody byly v době mezi předložením čtvrté nabídky a podepsáním dohody měněny a že samotná doložka byla projednávána až do okamžiku těsně před podpisem dohody a změněna pokud jde o dobu její platnosti. Tvrdí jen, že „nic nesvědčí o tom, že by strany projednávaly konečné znění [doložky] a vše naznačuje, že v tomto směru nic neučinily“. Navíc tvrzení žalobkyně v bodě 34 repliky, že změna doložky spočívající v přesunutí data jejího vstupu v platnost z „data podpisu tohoto dokumentu“ na „datum [konečného uzavření transakce]“ je jen logickou změnou, či automatickou úpravou, nelze přijmout. Formulace „datum podpisu tohoto dokumentu“ totiž znamenala, že doložka začala platit v okamžiku podpisu dohody, tedy dne 28. července 2010, zatímco formulace „datum [konečného uzavření transakce]“ znamená, že doložka začala platit okamžikem konečného uzavření transakce dne 27. září 2010 (viz body 22 a 25 výše). 146 Nakonec musí být obecně odmítnuta argumentace žalobkyně založená na údajně obtížných vyjednávacích podmínkách. Komise tedy správně tvrdí v bodě 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí a v bodě 49 žalobní odpovědi, že jednoduše není věrohodné, že by podniky, jako jsou Telefónica a PT, které mají přístup k odbornému právnímu poradenství a využívají jej, „odbyly“ projednání a změnu znění dohody a zvláště doložky. Žalobkyně toto tvrzení navíc nijak nevyvrací a pouze opětovně tvrdí, že „pravděpodobnost, že by strany měly v prvních okamžicích přístup k odbornému právnímu poradenství a využívaly jej, byla přinejmenším nejistá a objektivně nízká“. 147 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že provedení vlastního posouzení údajně stanoveného v doložce bylo uskutečněno během telefonických konferencí ve dnech 26. a 29. října 2010. Avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně opět nezpochybňuje rozbor provedený Komisí, konkrétně v bodech 102 až 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého skutečnosti uvedené stranami neumožňují dospět k závěru, že byl prokázán „zánik“ doložky ode dne 29. října 2010, že doložka stanovila vlastní posouzení nebo že toto údajné vlastní posouzení mělo jakýkoliv účinek (bod 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí), musí být její tvrzení opět zamítnuta. Žalobkyně totiž pouze tvrdí, že „důkaz o kontaktech a důkaz o jejich obsahu jsou tytéž a splývají spolu“, že „se nejeví důvodným mít za to, že by měly telefonické konference jiný cíl, než projednávat [doložku] a že by v jejich rámci bylo potvrzeno, že závazek zákazu konkurence byl přípustný“, že „žádný důkaz nepodporuje tak absurdní tezi“, a „naopak vše nasvědčuje tomu, že společné úvahy mohly vést pouze k jedinému závěru, že závazek zákazu konkurence je v rozporu s právem a neúčinný“. 148 Stejně tak žalobkyně nevyvrací argumentaci Komise, podle které, pokud by doložka opravdu stanovila povinnost vlastního posouzení, nejen že by bylo logické, aby v ní byla tato povinnost zmíněna, ale také aby v ní bylo stanovena lhůta pro splnění této povinnosti, spíše než pevné datum nabytí platnosti, nebo alespoň, aby v ní bylo uvedeno, že strany provedou vlastní posouzení co možná nejdříve po podpisu dohody a každopádně před stanoveným vstupem doložky v platnost v okamžiku konečného uzavření transakce dne 27. září 2010 (body 250 až 255 a 309 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jelikož žalobkyně pouze uvádí, že „strany mohou považovat za nezbytné stanovit lhůtu, stejně jako se mohou rozhodnout ji nestanovit“, že PT nepovažovala za naléhavé vyjasnit tuto otázku, která byla „zapomenuta“, protože závazek zákazu konkurence stanovený v doložce nebyl závazný, neboť jeho legalita nebyla potvrzena, a že za okolností projednávané věci „je pochopitelné, že strany nevynaložily příliš velké úsilí na vyjasnění této otázky“, je třeba konstatovat, že žalobkyně nevysvětluje ani nestanovení lhůty k provedení vlastního posouzení, ani zpoždění údajného provedení tohoto posouzení. 149 Na tomto konstatování nic nemění přísežné prohlášení paní M. R. S. S. N., odpovědné za řízení konkurenční politiky společnosti PT k datu uzavření dohody, jakož i dohody o zrušení doložky, které Komise předložila jako přílohu B.1 k žalobní odpovědi. Paní M. R. S. S. N. sice v tomto prohlášení tvrdí, že během telefonických konferencí mezi společnostmi Telefónica a PT v říjnu 2010 byla přípustnost doložky z hlediska práva hospodářské soutěže posuzována, že na základě tohoto posouzení byl učiněn závěr, že strany nemohou být vázány původním zněním a že z těchto konferencí též plyne, že povinnost stanovená v doložce mohla být považována za splněnou, jakmile strany posoudily legalitu doložky a shodly se na nepřípustnosti jejího účelu (viz také bod 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jak zdůrazňuje Komise (body 120 a 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí), toto prohlášení nepředstavuje důkaz z rozhodné doby o obsahu hovorů z října 2010, což by zvýšilo jeho průkaznost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. března 1999, Ensidesa v. Komise, T‐157/94, Recueil, EU:T:1999:54, bod 312, a ze dne 16. prosince 2003, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, T‐5/00 a T‐6/00, Recueil, EU:T:2003:342, bod 181). Navíc, i když musí být výpověď přímého svědka událostí, o nichž tento svědek vypovídá, v zásadě kvalifikována jako důkaz s vysokou důkazní hodnotou (rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens v. Komise, T‐110/07, Sb. rozh. EU:T:2011:68, bod 75), je třeba rovněž zohlednit skutečnost, že prohlášení dotčené v projednávané věci bylo učiněno osobou, která mohla mít ve věci přímý zájem a kterou nelze považovat za nezávislou na žalobkyni (v tomto smyslu viz rozsudek Siemens v. Komise, uvedený výše, EU:T:2011:68, body 69 a 70). 150 Z toho vyplývá, že s přihlédnutím ke všem dotčeným okolnostem nestačí toto prohlášení jako jediný důkaz k prokázání toho, že doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení, přičemž je třeba připomenout, že pokud jde o důkazní hodnotu, kterou je třeba přiznat různým důkazům, jediným relevantním kritériem pro posouzení volně podaných důkazů je jejich věrohodnost (viz rozsudky ze dne 8. července 2004, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T‐44/00, Sb. rozh., EU:T:2004:218, bod 84 a citovaná judikatura; Dalmine v. Komise, T‐50/00, Sb. rozh., EU:T:2004:220, bod 72 a citovaná judikatura, a JFE Engineering a další v. Komise, bod 125 výše, EU:T:2004:221, bod 273) a že podle pravidel obecně platných v oblasti dokazování závisí věrohodnost, a tudíž důkazní hodnota dokumentu, na jeho původu, na okolnostech jeho vypracování, na osobě, které je určen, a na smysluplné a spolehlivé povaze jeho obsahu (rozsudek ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‐25/95, T‐26/95, T‐30/95 až T‐32/95, T‐34/95 až T‐39/95, T‐42/95 až T‐46/95, T‐48/95, T‐50/95 až T‐65/95, T‐68/95 až T‐71/95, T‐87/95, T‐88/95, T‐103/95 a T‐104/95, Recueil, EU:T:2000:77, bod 1053). 151 Začtvrté žalobkyně zpochybňuje posouzení Komise (body 313 až 323 odůvodnění napadeného rozhodnutí) s ohledem na dohodu o zrušení doložky (viz bod 29 výše). Podle Komise neumožňuje dohoda o zrušení v zásadě zachovat tezi, podle které doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení vykonanou během telefonních hovorů v říjnu 2010, zejména proto, že žádné ustanovení dohody o zrušení neumožňuje propojit rozhodnutí zrušit doložku s povinností vlastního posouzení (bod 315 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Body odůvodnění dohody o zrušení vysvětlují okolnosti, za nichž strany dospěly k rozhodnutí „zrušit“ doložku, aniž jakkoliv odkazují na říjnové telefonní hovory (bod 316 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž formulace dohody o zrušení jasně uvádí, že doložka obsahuje závazek zákazu konkurence, a nikoliv povinnost vlastního posouzení (body 317 až 322 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 152 Žalobkyně uvádí, že výklad Komise vychází z nesprávného předpokladu, podle kterého strany tvrdí, že doložka obsahovala pouze povinnost vlastního posouzení, kdežto PT vždy tvrdila, že doložka obsahovala dvě povinnosti, předběžnou povinnost vlastního posouzení a vedlejší závazek zákazu konkurence. Ve světle tohoto pojetí dohoda o zrušení nevylučovala myšlenku, že doložka zavedla povinnost vlastního posouzení. 153 Tuto argumentaci je třeba odmítnout. I kdyby bylo nutno zohlednit výklad, podle kterého doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení a závazek zákazu konkurence, je třeba konstatovat, že argumentace Komise shrnutá v bodě 151 výše je nadále platná. Žalobkyně pouze tvrdí, že dohoda o zrušení „potvrzuje“ výklad, k němuž strany dospěly při telefonických konferencích v říjnu 2010, a že ustanovení obsažené v uvedené dohodě, podle kterého doložka „nemůže být vykonána a nikdy vykonána nebyla“, se jeví nesoudržným jen pokud by se doložka omezovala na povinnost vlastního posouzení, protože by bylo

cs

caselaw

EU

nesoudržné tvrdit, že povinnost nemůže být vykonána a nikdy vykonána nebyla, zatímco strany právě tvrdí, že k vlastnímu posouzení údajně stanovenému v doložce došlo, avšak nikoliv pokud se připustí, že doložka obsahovala povinnosti vlastního posouzení a zákazu konkurence, neboť v takovém případě by nebylo nesoudržné tvrdit, že povinnost stanovenou v doložce nelze vykonat a nikdy vykonána nebyla. 154 Tato argumentace přitom nic nemění na skutečnosti, že dohoda neobsahuje žádnou zmínku o telefonických konferencích z října 2010, o údajném výkladu doložky provedeném při těchto konferencích, o skutečnosti, že by potvrzovala údajný výsledek těchto konferencí nebo obecně o tom, že by doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení. I když by se připustil údajný rozdíl prosazovaný společností PT mezi tvrzením, že doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení a tvrzením, že obsahovala povinnost vlastního posouzení a závazek zákazu konkurence, formulace dohody o zrušení a zejména ustanovení, podle kterého doložka nemůže být vykonána a nikdy vykonána nebyla, nejsou s takovým výkladem soudržné. 155 Zapáté žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně tvrdí, jednak v bodě 115 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že odpověď PT na žádost o informace ze dne 5. ledna 2011 nezmiňuje, že by doložka musela být vykládána ve spojení s povinností vlastního posouzení, a jednak v bodě 303 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že před jejich odpověďmi na oznámení námitek strany netvrdily, že doložka stanovila povinnost vlastního posouzení. 156 Je třeba uvést, že PT v bodech 30, 31 a 32 své odpovědi na žádost o informace tvrdila, že „je skutečností, že i když existenci uvedeného opatření [sama] zveřejnila dne 9. června 2010 (viz příloha 10), bylo toto opatření zapomenuto, neboť podnik se jím necítil být vázán a nepočítal s možností požadovat po společnosti Telefónica jakékoliv jednání odpovídající jeho ustanovením, alespoň ne dříve, než bude posouzena jeho legalita“. PT dále uvedla, že „otázka se znovu otevřela, až když se ve dnech 23. a 24. srpna a 19. [října] 2010 objevily v novinách zprávy“, že „v návaznosti na tyto zprávy vyzvala své advokáty ke kontaktování advokátů společnosti Telefónica, aby otázku vyjasnili“, a že „se ve dnech 26. a 29. října 2010 uskutečnily dvě telefonické konference, v jejichž rámci se dospělo k závěru, že doložka o zákazu konkurence nebyla dostatečně odůvodněna a že postrádala jakoukoliv účelnost, takže se upřednostňovalo její zrušení“. 157 Ačkoliv tedy PT výslovně neuvedla, že hlavní povinností stanovenou v doložce byla povinnost vlastního posouzení, tvrdila nicméně, že „se necítila být [doložkou] vázána a že nepočítala s možností požadovat po společnosti Telefónica jakékoliv jednání odpovídající jejím ustanovením, alespoň ne dříve, než bude posouzena její legalita“, což předpokládá posouzení legality doložky před nabytím její účinnosti. 158 I kdyby však bylo nutno relativizovat tvrzení Komise, že strany před tím, než odpověděly na oznámení námitek, netvrdily, že by doložka stanovila povinnost vlastního posouzení, nejen že v předmětných prohlášeních nebylo tvrzeno, že se doložka stala v návaznosti na údajné vlastní posouzení neúčinnou, ale navíc okolnost, že PT ve své odpovědi na žádost o informace ze dne 5. ledna 2011 již naznačila, že legalita doložky musí být před jejím vstupem v platnost potvrzena, nic nemění na tom, že žalobkyně v rámci žaloby projednávané před Tribunálem neprokázala, že by doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení, ani že se stala v návaznosti na údajné provedení vlastního posouzení v říjnu 2010 neúčinnou. 159 Nakonec zašesté, žalobkyně tvrdí, že Komise každopádně měla mít za to, že doložka byla neúčinná, jelikož strany měly dostatek důvodů k nedodržení závazku zákazu konkurence. Podle žalobkyně je tak zjevné, s ohledem na vysvětlení ze strany společností Telefónica a PT, že strany neměly ve vztahu k doložce stejné zájmy, jelikož Telefónica tvrdila, že ji přijala k umožnění transakce Vivo, zatímco zájmem PT bylo chránit se z důvodu možnosti zpětného odkupu. Obě strany se tedy rozcházely v názoru na to, co je legální, a měly tak dostatek důvodů k tomu, aby mezi sebou závazek zákazu konkurence nedodržovaly. 160 Tato argumentace musí být zamítnuta, aniž je třeba zkoumat úvahy, že strany měly údajně dostatek důvodů k tomu, aby závazek zákazu konkurence nedodržovaly. V tomto ohledu totiž postačí připomenout, že v souladu s čl. 101 odst. 2 SFEU jsou zakázané dohody automaticky neplatné, takže podnik nemůže být povinen je dodržovat. Vzhledem k tomu, že neplatnost, která je uvedena v čl. 101 odst. 2 SFEU, je absolutní, dohoda neplatná na základě tohoto ustanovení není ve vztazích mezi smluvními stranami účinná a nemůže být uplatňována vůči třetím osobám (obdobně viz rozsudek ze dne 25. listopadu 1971, Béguelin Import, 22/71, Recueil, EU:C:1971:113, bod 29). Skutečnost, že strany údajně mají „důvody k nedodržování závazku zákazu konkurence“ nemůže dohodu vyjmout z působnosti zákazu stanoveného v článku 101 SFEU. 161 Ze všech předchozích úvah vyplývá, že argument, podle kterého doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení, musí být zamítnut. K argumentaci vycházející z porušení článku 101 SFEU z důvodu nepřezkoumání podmínek potenciální hospodářské soutěže 162 Žalobkyně tvrdí, že Komise pochybila, když nepřezkoumala podmínky potenciální hospodářské soutěže, aby ověřila, zda s ohledem na strukturu relevantních trhů a hospodářsko-právní kontext existovaly skutečné a konkrétní možnosti konkurence mezi společnostmi Telefónica a PT na relevantních trzích údajně podléhajících doložce. Kvalifikace „omezení z hlediska účelu“ jako omezení hospodářské soutěže přitom závisí také na jeho způsobilosti vyvolat omezující účinky. 163 V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že z důvodu právních a regulačních překážek ve vztahu ke vstupu a rozšíření činnosti na portugalském trhu s elektronickými komunikacemi, jakož i z důvodu překážek vlastních samotné struktuře, vlastnostem a specifickým rysům relevantních trhů, nemohly být strany kvalifikovány jako potenciální konkurenti. 164 Žalobkyně Komisi dále vytýká, že se v napadeném rozhodnutí nevěnovala vyčerpávajícímu rozboru, který provedla v odpovědi na oznámení námitek ohledně trhů s elektronickými komunikacemi v Portugalsku a překážek znemožňujících hospodářskou soutěž na těchto trzích, a spokojila se s obecnou argumentací, která neodpovídá povinnostem vyplývajícím z judikatury a nevyvrací značnou část argumentů žalobkyně. 165 V první řadě z argumentace žalobkyně vyplývá, že nezpochybňuje jako takové formální odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale skutečnost, že Komise dle žalobkyně postupovala nesprávně, když nezkoumala strukturu dotčených trhů a skutečné možnosti hospodářské soutěže mezi stranami na těchto trzích. 166 Každopádně se s ohledem na body 265 až 278 odůvodnění napadeného rozhodnutí jeví, že Komise uvedla důvody, proč nepovažovala za nezbytné provést podrobný rozbor dotčených trhů, a že odpověděla na argumenty stran uvedené v jejich odpovědích na oznámení námitek s ohledem na potenciální hospodářskou soutěž mezi nimi, jak shrnuje v bodech 268 až 270 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Může-li být argumentace žalobkyně chápána jako obecná kritika údajného nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí v této otázce, nemůže obstát. 167 Konkrétně žalobkyně v bodech 136 a 318 žaloby tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí nevyvrátila argument uvedený v bodě 169 odůvodnění tohoto rozhodnutí, který spočívá v tvrzení, že pokud by byly některé maloobchodní trhy vyloučeny z působnosti doložky, mělo by tomu tak být i v případě odpovídajících velkoobchodních trhů, protože stávající či potenciální hospodářská soutěž na maloobchodních trzích podmiňuje hospodářskou soutěž na velkoobchodních trzích a pokud by prvně uvedené trhy nepodléhaly závazku zákazu konkurence, nepodléhaly by tomuto závazku ani posledně uvedené trhy. Z bodů 153, 154 a 169 odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že Komise měla za to, že strany musí být považovány za potenciální konkurenty na všech trzích služeb elektronických komunikací a televizních služeb a že jelikož nepřijala předpoklad, podle kterého měly být některé maloobchodní trhy vyloučeny z působnosti doložky, argument, že velkoobchodní trhy, které odpovídají těmto maloobchodním trhům a doplňují je, by měly být vyloučeny z působnosti doložky, nemusel být vyvrácen. 168 Žalobkyně kritizuje skutečnost, že napadené rozhodnutí obsahuje málo úvah či žádné úvahy o otázce, jaké trhy mohly být skutečně předmětem dané dohody. V rozsahu, v němž tato výtka směřuje také k dodržení povinnosti Komise uvést odůvodnění, musí být odmítnuta, neboť v části 5.3 napadeného rozhodnutí (body 186 až 197 odůvodnění) Komise uvedla „relevantní výrobkové trhy“ s odkazem, v rozporu s tvrzeními žalobkyně, nejen na směry určené v doporučení ze dne 17. prosince 2007 ohledně relevantních trhů s výrobky a službami v odvětví elektronických komunikací, které mohou být předmětem právní úpravy ex ante v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (Úř. věst. L 344, s. 65; Zvl. vyd. 13/29, s. 349), ale také na předchozí rozhodnutí a judikaturu (bod 186 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Navíc v části 5.5 napadeného rozhodnutí (body 200 až 233 odůvodnění napadeného rozhodnutí) Komise analyzovala „přítomnost stran na relevantních trzích“. Nakonec konstatovala, že s ohledem na rozsah působnosti doložky nemusí být stanoveny přesné hranice každého z relevantních trhů. 169 V druhé řadě, pokud jde o výtku vycházející z nesprávného posouzení „způsobilosti“ doložky omezit hospodářskou soutěž mezi PT a Telefónica z důvodu názoru Komise, podle kterého nebyla v projednávané věci povinna provést podrobný rozbor struktury dotčených trhů, je třeba, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, uvést tři skutečnosti, z nichž Komise vycházela k učinění závěru, že pro účely posouzení, zda dohoda zakládala omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, se nejevilo nezbytným provést ve vztahu ke každému specifickému trhu podrobný rozbor potenciální hospodářské soutěže mezi stranami (bod 278 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 170 Komise nejprve uvedla, že uzavření dohody o zákazu konkurence nebo předvídání nezbytnosti provést vlastní posouzení legality a působnosti vedlejšího závazku zákazu konkurence, vychází-li se z výkladu doložky navrhovaného stranami, znamená, že strany ohledně některých služeb uznaly vzájemnou, přinejmenším potenciální, hospodářskou soutěž. Pokud by totiž nedocházelo k žádné potenciální hospodářské soutěži, nebylo by třeba uzavírat jakoukoliv dohodu o zákazu konkurence nebo stanovit vlastní posouzení ohledně závazku zákazu konkurence (bod 271 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 171 Komise dále uvedla, že doložka měla širokou působnost, jelikož se vztahovala na všechny služby elektronických komunikací, jakož i televizní služby (body 141, 265 a 278 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 172 Nakonec Komise uvedla, že zmíněné služby byly liberalizovány v souladu s unijním právním rámcem, který umožňoval a podporoval hospodářskou soutěž mezi hospodářskými subjekty (bod 265 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a že tento liberalizovaný kontext, v němž byla hospodářská soutěž možná a podporovaná, měl sloužit jako výchozí bod pro posouzení doložky (bod 267 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 173 Je třeba navíc připomenout, že k tomu, aby měla dohoda protisoutěžní účel, postačuje, aby mohla vyvolat negativní účinky na hospodářskou soutěž, tedy aby byla prakticky způsobilá vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu (rozsudek ze dne 14. března 2013, Allianz Hungária Biztosító a další, C 32/11, Sb. rozh., EU:C:2013:160, bod 38). 174 Mimoto je nutno opět připomenout (viz bod 90 výše), že je při posuzování, zda dohoda mezi podniky nebo rozhodnutí sdružení podniků vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti, třeba k tomu, aby byla považována za omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, se zaměřit zejména na obsah jejích ustanovení, na cíle, kterých má dosáhnout, jakož i na hospodářský a právní kontext, do kterého spadá. V rámci posuzování tohoto kontextu je rovněž třeba zohlednit povahu dotčeného zboží nebo služeb, jakož i skutečné podmínky fungování a strukturu dotčeného trhu nebo trhů (viz rozsudek CB v. Komise, bod 86 výše, EU:C:2014:2204, bod 53 a citovaná judikatura). 175 Nicméně ačkoliv je třeba v rámci výkladu kontextu dohody zohlednit skutečné podmínky fungování a strukturu dotčeného trhu nebo trhů, není Komise vždy povinna přesně vymezit relevantní trh nebo trhy. Vymezení relevantního trhu nehraje totiž v rámci použití článku 101 SFEU stejnou roli, jako v rámci použití článku 102 SFEU. V rámci použití článku 102 SFEU je náležité vymezení relevantního trhu nezbytnou a předchozí podmínkou rozhodnutí o údajném protisoutěžním jednání (rozsudky ze dne 10. března 1992, SIV a další v. Komise, T‐68/89, T‐77/89 a T‐78/89, Recueil, EU:T:1992:38, bod 159, a ze dne 11. prosince 2003, Adriatica di Navigazione v. Komise, T‐61/99, Recueil, EU:T:2003:335, bod 27), neboť před prokázáním existence zneužívání dominantního postavení je třeba prokázat existenci dominantního postavení na daném trhu, což předpokládá, že byl tento trh předtím vymezen. Naopak z ustálené judikatury vyplývá, že v rámci použití článku 101 SFEU je třeba vymezit relevantní trh za účelem určení, zda je dotčená dohoda způsobilá ovlivnit obchod mezi členskými státy a je jejím účelem nebo důsledkem vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu (rozsudky ze dne 21. února 1995, SPO a další v. Komise, T‐29/92, Recueil, EU:T:1995:34, bod 74, a Adriatica di Navigazione v. Komise, uvedený výše, EU:T:2003:335, bod 27; viz rovněž rozsudek ze dne 12. září 2007, Prym a Prym Consumer v. Komise, T‐30/05, EU:T:2007:267, bod 86 a citovaná judikatura). 176 V rámci čl. 101 odst. 1 SFEU předchozí vymezení relevantního trhu není nutné v případě, že samotná sporná dohoda má protisoutěžní účel, tedy pokud Komise mohla správně dojít k závěru, bez předchozího vymezení trhu, že dotčená dohoda narušuje hospodářskou soutěž a může citelně ovlivnit obchod mezi členskými státy. Jedná se zejména o případ nejzávažnějších omezení, výslovně zakázaných v čl. 101 odst. 1 písm. a) až e) SFEU (stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve spojených věcech Erste Group Bank a další v. Komise, C‐125/07 P, C‐133/07 P, C‐135/07 P a C‐137/07 P, Sb. rozh., EU:C:2009:192, body 168 až 175). Je-li samotným účelem dohody omezit hospodářskou soutěž „rozdělením trhů“, není nutné relevantní trhy přesným způsobem vymezit, neboť skutečná nebo potenciální hospodářská soutěž byla nutně omezena (rozsudek Mannesmannröhren-Werke v. Komise, bod 150 výše, EU:T:2004:218, bod 132). 177 Tedy vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci konstatovala, že účelem doložky sankcionované napadeným rozhodnutím bylo rozdělení trhů, nemůže žalobkyně tvrdit, že k určení, zda doložka představuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, byla nutná podrobná analýza dotčených trhů. 178 Podniky, které uzavírají dohodu za účelem omezit hospodářskou soutěž, se nemohou v zásadě vyhnout použití čl. 101 odst. 1 SFEU argumentací, že jejich dohoda neměla mít na hospodářskou soutěž zřetelný dopad (rozsudek Mannesmannröhren-Werke v. Komise, bod 150 výše, EU:T:2004:218, bod 130). Vzhledem k tomu, že potrestaná dohoda v projednávané věci spočívala v doložce o zákazu konkurence vymezené stranami tak, že se vztahuje na „projekty v oblasti telekomunikací (včetně pevných a mobilních telefonních služeb, přístupu k internetu a televizních služeb, avšak s výjimkou investic nebo činností, jež jsou nebo byly realizovány ke dni uzavření této dohody), jež lze považovat za konkurenci pro druhou stranu v rámci iberského trhu,“ měla její existence smysl, pouze pokud existovala hospodářská soutěž, která mohla být omezena (rozsudky Mannesmannröhren-Werke v. Komise, bod 191 výše, EU:T:2004:218, bod 131, a ze dne 21. května 2014, Toshiba v. Komise, T‐519/09, EU:T:2014:263, bod 231). 179 Argumentace žalobkyně, podle které existence údajné dohody o zákazu konkurence nemůže představovat důkaz potenciální hospodářské soutěže mezi stranami, je tedy irelevantní. 180 Z judikatury totiž vyplývá, že uzavření takové dohody přinejmenším naznačuje vztah potenciální hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek Toshiba v. Komise, bod 178 výše, EU:T:2014:263, bod 231). Jak správně zdůrazňuje Komise v bodě 271 odůvodnění napadeného rozhodnutí, uzavření dohody o zákazu konkurence znamená uznání stranami, že v jejich vzájemném vztahu panuje ohledně určitých služeb přinejmenším potenciální hospodářská soutěž. Navíc existence dohody o zákazu konkurence je jen jednou ze skutečností, z nichž Komise vycházela, když dospěla k závěru, že si strany potenciálně konkurují (viz body 169 až 172 výše a bod 182 níže). 181 V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že na liberalizovaném trhu, jako je trh, o který jde v projednávané věci, nemusí Komise analyzovat strukturu dotčeného trhu a otázku, zda by vstup na tento trh odpovídal pro každou stranu hospodářsky životaschopné strategii (v tomto smyslu viz rozsudek E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, body 89 až 93), ale je povinna přezkoumat, zda existují nepřekonatelné překážky vstupu na trh, které vylučují jakoukoliv potenciální hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek Toshiba v. Komise, bod 178 výše, EU:T:2014:263, bod 230). 182 V projednávané věci přitom Komise nejen konstatovala, že trh s telekomunikačními a televizními službami ve Španělsku a v Portugalsku je plně liberalizován (viz bod 172 výše), ale rovněž uvedla, že i podle svého tvrzení strany působily na trzích poskytování světových telekomunikačních služeb, jakož i na trzích s velkoobchodními mezinárodními přenosovými službami na celém iberském trhu (body 173, 174 a 272 odůvodnění napadeného rozhodnutí); že neprokázaly, že se doba použití stanovená doložkou ukázala nedostatečnou pro realizaci nabytí existujícího telekomunikačního operátora jako prostředek, jak se stát vlastníkem určitých sítí bez nutnosti je rozvinout (bod 273 odůvodnění napadeného rozhodnutí); že stávající situace na španělském a portugalském trhu nebylo možné se dovolávat k vyloučení možnosti investovat v odvětví, jelikož i přes krizi docházelo k růstu investic nebo investice zůstávaly stabilní (bod 274 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a nakonec že sama Telefónica připustila, že předložení veřejné nabídky převzetí takové společnosti jako PT bylo při příležitosti vyjednávání transakce Vivo myslitelné, takže bylo možné i nabytí konkurenta společnosti PT (body 37 a 275 až 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 183 Žalobkyně v žalobě neuvádí žádnou skutečnost, která by mohla naznačovat, že i přes tyto skutečnosti byla k určení, zda doložka představovala omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, nebo k prokázání, že žádná nepřekonatelná překážka nebránila stranám vstoupit na jejich sousední trh, vyžadován podrobný rozbor relevantních trhů. 184 Je totiž třeba uvést, že kromě argumentace již posouzené v bodech 162 až 181 výše se žalobkyně ve svých písemnostech omezuje na zpochybnění argumentace Komise shrnuté v bodě 182 výše, a nejeví se, že by toto zpochybnění mohlo zpochybnit analýzu Komise, podle které v projednávané věci nebyla povinna provést podrobný rozbor potenciální hospodářské soutěže mezi stranami na trzích dotčených doložkou. 185 Stejně tak nelze přijmout doplňující argumentaci žalobkyně uplatňující skutečnosti, které mají prokazovat, že vstup na dotčené trhy neodpovídal strategickým prioritám stran nebo nebyl hospodářsky výhodný či přitažlivý. 186 Není třeba zkoumat tuto argumentaci dopodrobna, postačí uvést, že ačkoliv je úmysl podniku vstoupit na trh případně relevantní pro účely ověření, zda může být považován za potenciálního soutěžitele na daném trhu, rozhodným kritériem, na němž musí taková kvalifikace spočívat, je nicméně jeho schopnost na daný trh vstoupit (viz rozsudek E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, bod 99 výše, EU:T:2012:332, bod 87 a citovaná judikatura). 187 Nakonec, co se týče argumentace žalobkyně směřující k tvrzení, že žádné ustanovení dohody o zákazu konkurence zjevně nebránilo společnosti Telefónica posílit svou účast ve společnosti Zon, a tedy bylo málo pravděpodobné, že by společnost Telefónica na portugalském trhu ještě zaváděla svou vlastní infrastrukturu, jelikož by to bylo v neprospěch činnosti společnosti Zon, je třeba uvést, jak potvrdila Komise v bodě 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že argument, podle něhož doložka nebránila společnosti Telefónica posílit svou účast ve společnosti Zon, nemůže být přijat z důvodu, že doložka obsahuje doslovný zákaz v tom smyslu, že „se obě strany, přímo i nepřímo prostřednictvím svých přidružených podniků, zdrží účasti na projektech v oblasti telekomunikací [...], jakož i investic do takových projektů“, což rovněž vylučuje navýšení podílu společnosti Telefónica ve společnosti Zon. Dále skutečnost, že Telefónica již drží menšinový podíl ve společnosti Zon, jehož navýšení doložka zakazuje, nemůže prokázat, že by Telefónica nebyla potenciálním konkurentem na portugalském trhu, ale ukazuje, že kdyby doložka neexistovala, mohla by společnost Telefónica zvýšit tento podíl nebo nabýt jiné podíly v jiných hospodářských subjektech. 188 Z výše uvedených úvah vyplývá, že nelze tvrdit, že navzdory skutečnosti, že samotná existence doložky je silným ukazatelem potenciální hospodářské soutěže mezi stranami, že jejím účelem bylo dohodnout rozdělení trhů, že měla širokou působnost a zapadala do liberalizovaného hospodářského kontextu, měla Komise pro účely jejího závěru, že doložka představuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, provést podrobný rozbor struktury dotčených trhů a potenciální hospodářské soutěže mezi stranami na těchto trzích. Argumentaci žalobkyně vycházející z porušení článku 101 SFEU z důvodu nepřezkoumání podmínek potenciální hospodářské soutěže je tedy třeba zamítnout. K argumentaci vycházející z neexistence důsledků 189 Žalobkyně tvrdí, že doložka s sebou nenese žádné omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, neboť Komise ani neprokázala, že by doložka vyvolala či byla způsobilá vyvolat omezující účinky. 190 V rozsahu, v němž z přezkumu argumentů žalobkyně uvedených v bodech 93 až 188 výše vyplývá, že neprokazují nesprávnost závěru Komise, podle kterého doložka představuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, musí být její argumentace shrnutá v bodě 189 výše a vycházející z chybného předpokladu, že dotčené chování nemůže být kvalifikováno jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, zamítnuta. Ze samotného znění čl. 101 odst. 1 SFEU vyplývá, že dohody mezi podniky jsou zakázány bez ohledu na jejich důsledky, pokud mají protisoutěžní účel. Proto se nepožaduje prokázání skutečných protisoutěžních důsledků, je-li prokázán protisoutěžní účel vytýkaného chování (viz rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens a VA Tech Transmission & Distribution v. Komise, T 122/07 až T 124/07, Sb. rozh., EU:T:2011:70, bod 75 a citovaná judikatura). 191 Pro účely uplatnění čl. 101 odst. 1 SFEU je totiž zbytečné zohledňovat konkrétní důsledky dohody, pokud je jejím účelem vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže. To platí zejména v případě dohod obsahujících zjevná omezení hospodářské soutěže, jakými jsou určování cen a rozdělení trhů (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise, C‐389/10 P, Sb. rozh., EU:C:2011:816, bod 75). 192 Ostatně je třeba zamítnout argument žalobkyně, podle kterého Komise tvrzením, že nezahájení nových činností stranami je zpochybnitelným náznakem uplatňování doložky (bod 365 odůvodnění napadeného rozhodnutí), od stran vyžaduje, aby předložily „probatio diabolica“, že toto nezahájení nových činnosti nebylo způsobeno doložkou. Jelikož se Komise k tomu, aby prokázala, že doložka porušuje článek 101 SFEU, neopírá o tuto skutečnost, ale skutečnost, že doložka má povahu protiprávního jednání z hlediska účelu, a jelikož Komise nanejvýš uvedla, že nezahájení nových činnosti stranami na dotčených trzích je „zpochybnitelným náznakem“ toho, že doložka mohla být prováděna, žalobkyně nemůže Komisi vytýkat, že by od stran jakkoliv vyžadovala probatio diabolica. 193 Argumentace, že Komise nepřezkoumala důsledky doložky, musí být tedy zamítnuta. 2. K návrhovým žádáním týkajícím se výše pokuty 194 Podpůrně žalobkyně zpochybňuje výši pokuty, která jí byla uložena, a tvrdí, že musí být snížena, neboť i kdyby byla doložka způsobilá vyvolat účinky omezující hospodářskou soutěž, Komise v rámci výpočtu výše pokuty nevyvážila náležitě rozsah takových účinků s dobou jejich trvání, čímž porušila zásady pro výpočet pokut a zásadu proporcionality. a) Úvodní poznámky K zásadám týkajícím se výpočtu pokut 195 Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že Komise požívá široké posuzovací pravomoci, pokud jde o metodu výpočtu pokut. Tato metoda popsaná v pokynech obsahuje různé proměnné umožňující Komisi vykonávat posuzovací pravomoc v souladu s ustanoveními čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 3. září 2009, Papierfabrik August Koehler a další v. Komise, C‐322/07 P, C‐327/07 P a C‐338/07 P, Sb. rozh., EU:C:2009:500, bod 112 a citovaná judikatura). 196 Závažnost porušení unijního práva hospodářské soutěže musí být stanovena v závislosti na několika skutečnostech, jako jsou zejména zvláštní okolnosti věci, její kontext a odrazující účinek pokut, a to aniž je sestaven závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým musí být povinně přihlédnuto (rozsudky ze dne 19. března 2009, Archer Daniels Midland v. Komise, C‐510/06 P, Sb. rozh., EU:C:2009:166, bod 72, a ze dne 3. září 2009, Prym a Prym Consumer v. Komise, C‐534/07 P, Sb. rozh., EU:C:2009:505, bod 54). 197 Jak bylo uvedeno v bodě 52 výše, Komise v projednávaném případě stanovila výši pokut podle metody definované v pokynech. 198 Tyto pokyny sice nemohou být kvalifikovány jako právní pravidlo, které správa musí v každém případě dodržovat, představují však orientační pravidlo chování, podle něhož má být v praxi postupováno a od něhož se správa může v konkrétním případě odchýlit, pouze uvede-li důvody slučitelné se zásadou rovného zacházení (obdobně viz rozsudky ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‐189/02 P, C‐202/02 P, C‐205/02 P až C‐208/02 P a C‐213/02 P, Sb. rozh., EU:C:2005:408, bod 209 a citovaná judikatura, a ze dne 8. října 2008, Carbone-Lorraine v. Komise, T‐73/04, Sb. rozh., EU:T:2008:416, bod 70). 199 Komise se tím, že taková pravidla chování přijala a prostřednictvím jejich zveřejnění oznámila, že je napříště bude používat na případy jimi dotčené, omezuje při výkonu posuzovací pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit bez případné sankce z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (obdobně viz rozsudky Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 236 výše, EU:C:2005:408, bod 211 a citovaná judikatura, a Carbone-Lorraine v. Komise, bod 236 výše, EU:T:2008:416, bod 71). 200 Mimoto tyto pokyny obecným a abstraktním způsobem stanoví metodu, kterou si Komise uložila za účelem stanovení výše pokut, a v důsledku toho zajišťují právní jistotu podniků (obdobně viz rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 236 výše, EU:C:2005:408, body 211 a 213). 201 Body 4 a 5 pokynů znějí následovně: „4. Komise obdržela pravomoc ukládat pokuty podnikům

cs

caselaw

EU

nebo sdružením podniků, které úmyslně nebo neúmyslně porušují články [101 SFEU] nebo [102 SFEU], jako jeden z prostředků pro výkon dohledu, kterým ji pověřuje Smlouva. Její poslání nespočívá v pouhém vyšetřování a trestání případů protiprávního jednání, ale skládá se rovněž z povinnosti provádět obecnou politiku uplatňující zásady stanovené ve Smlouvě na oblast hospodářské soutěže a motivovat podniky k jednání podle těchto zásad. Komise proto musí zajistit, aby její činnost odrazovala od protiprávního jednání. Z toho vyplývá, že pokud Komise zjistí porušení článků [101 SFEU] nebo [102 SFEU], může být nucena uložit pokutu těm, kdo se takového porušení dopustili. Je na místě stanovit pokuty v takové výši, která má odrazující účinek, a to nejen s cílem potrestat konkrétní podnik (odrazující účinek na konkrétní podnik), ale i s cílem odradit ostatní podniky od zahájení nebo dalšího provádění jednání, které je v rozporu s články [101 SFEU] a [102 SFEU] (obecný odrazující účinek). 5. Aby Komise dosáhla těchto cílů, měla by při určování výše pokut vycházet z hodnoty tržeb za zboží nebo služby, jichž se protiprávní jednání týká. Při určování vhodné výše pokuty by měla hrát významnou úlohu rovněž doba trvání protiprávního jednání. Doba trvání má totiž vždy vliv na potenciální dopad protiprávního jednání na trh. Proto se má za to, že je důležité, aby pokuta odrážela rovněž počet let, během nichž se podnik podílel na protiprávním jednání.“ 202 Pokyny vymezují dvoustupňovou metodu výpočtu (bod 9 pokynů). V rámci prvního stupně výpočtu upravují stanovení základní částky pokuty Komisí pro každý dotčený podnik nebo sdružení podniků a obsahují v tomto ohledu následující ustanovení: „12. Základní výše [částka] pokuty se stanoví podle hodnoty tržeb za použití níže uvedené metodiky. [...] 13. Při určování základní výše [částky] udělované pokuty bude Komise vycházet z hodnoty tržeb za zboží nebo služby v příslušné zeměpisné oblasti uvnitř EHP, které přímo nebo nepřímo souvisejí s protiprávním jednáním. Komise pro výpočet obvykle použije tržby podniku během posledního celého hospodářského roku jeho účasti na protiprávním jednání. [...] 19. Základní výše [částka] pokuty bude souviset s určitým podílem tržeb a záviset na stupni závažnosti protiprávního jednání vynásobeným počtem let, během nichž k takovému jednání docházelo. 20. Vyhodnocení závažnosti se provede individuálně pro každý typ protiprávního jednání a přihlédne se přitom ke všem důležitým okolnostem případu. 21. Podíl tržeb, k němuž se bude přihlížet, se obvykle bude nacházet na stupnici do 30 %. 22. Při rozhodování o tom, zda by se podíl tržeb, k němuž se bude v daném případě přihlížet, měl nacházet ve spodní nebo horní části této stupnice, vezme Komise v úvahu určitý počet ukazatelů, například povahu protiprávního jednání, kumulovaný podíl všech stran na trhu, zeměpisný rozsah protiprávního jednání, implementování či neimplementování protiprávního jednání. 23. Mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže patří horizontální dohody o stanovení cen, rozdělení trhů a omezení produkce, které jsou obvykle tajné. Politika hospodářské soutěže je musí přísně trestat. Podíl tržeb, k němuž se u takového protiprávního jednání přihlíží, se proto bude většinou nacházet v horní části stupnice. 24. Aby se řádně přihlédlo k trvání účasti jednotlivých podniků na protiprávním jednání, vynásobí se částka určená podle hodnoty tržeb (viz body 20 až 23 výše) počtem let, během nichž se daný podnik na takovém jednání podílel. Období kratší než šest měsíců se bude počítat jako půl roku, období delší než šest měsíců, ale kratší než jeden rok, se bude počítat jako jeden celý rok. 25. Kromě toho, bez ohledu na dobu účasti podniku na protiprávním jednání, Komise zahrne do základní výše pokuty částku v hodnotě 15 až 25 % hodnoty tržeb podle definice ve výše uvedeném oddíle A, aby podniky odradil i od pouhé účasti na horizontálních dohodách o stanovení cen, rozdělení trhů a omezení produkce. Komise může tuto dodatečnou částku použít i v případě jiného protiprávního jednání. Při rozhodování o podílu tržeb, z kterého bude v konkrétním případě vycházet, přihlédne Komise k určitému počtu faktorů, zejména k těm, které jsou uvedeny v bodě 22. [...]“ 203 V rámci druhého stupně výpočtu pokyny stanoví, že Komise bude moci tuto základní částku pokuty upravit směrem nahoru nebo dolů po celkové úvaze a s přihlédnutím ke všem důležitým okolnostem (body 11 a 27 pokynů). 204 Na základě těchto okolností článek 29 pokynů uvádí následující: „Komise může snížit základní částku pokuty, jestliže zjistí existenci polehčujících okolností, například: — jestliže dotyčný podnik poskytne důkaz o tom, že ukončil protiprávní jednání okamžitě po prvním zásahu Komise. Tato okolnost se nepoužije v případě tajných dohod nebo jednání (zejména kartelů); — jestliže dotyčný podnik poskytne důkaz o tom, že protiprávní jednání bylo spácháno z nedbalosti; — jestliže dotyčný podnik poskytne důkaz o tom, že jeho účast na protiprávním jednání je podstatně omezená a v důsledku toho prokáže, že v době, kdy byl stranou protiprávních dohod, se ve skutečnosti vyhýbal jejich provádění a choval se na trhu konkurenčním způsobem; pouhá skutečnost, že se určitý podnik účastnil protiprávního jednání kratší dobu než ostatní podniky, se nebude považovat za polehčující okolnost, neboť je již zohledněna při výpočtu základní výše [částky] pokuty; — jestliže dotyčný podnik účinně spolupracuje s Komisí nad rámec oznámení o shovívavosti a zákonem stanovené povinnosti spolupráce; — jestliže protikonkurenční jednání bylo povoleno nebo doporučováno veřejnými orgány nebo právními předpisy [...]“ 205 Nakonec, jak Soudní dvůr připomněl ve svých rozsudcích KME Germany a další v. Komise, bod 230 výše (EU:C:2011:816, bod 129), a KME Germany a další v. Komise, bod 87 výše (EU:C:2011:810, bod 102), je na unijním soudu, aby provedl přezkum legality, který mu přísluší, na základě informací, které žalobkyně předložila na podporu uplatněných žalobních důvodů. Při provádění tohoto přezkumu se soud nemůže opírat o prostor Komise pro uvážení stran volby zohledněných skutečností při uplatňování kritérií uvedených v pokynech ani stran posouzení těchto skutečností a z tohoto důvodu upustit od důkladného přezkumu právního i skutkového stavu. 206 Přezkum legality je doplněn pravomocí přezkumu v plné jurisdikci, která byla unijnímu soudu přiznána článkem 17 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3) a kterou nyní přiznává článek 31 nařízení č. 1/2003 v souladu s článkem 261 SFEU. V rámci této pravomoci soud může nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradit posouzení Komise svým posouzením, a uložené pokuty nebo penále tedy zrušit, snížit nebo zvýšit (rozsudek KME Germany a další v. Komise, bod 87 výše, EU:C:2011:810, bod 103). Napadené rozhodnutí 207 Komise se domnívala, že s přihlédnutím ke skutečnostem popsaným v napadeném rozhodnutí bylo protiprávní jednání spácháno úmyslně a bylo tvořeno jasně protiprávní dohodou o zákazu soutěžit a o rozdělení španělského a portugalského trhu s elektronickými komunikacemi mezi stranami. Podle Komise, pokud jde o tento druh zjevných protiprávních jednání, se strany nemohou dovolávat toho, že nejednaly úmyslně (bod 477 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 208 Co se týče hodnoty tržeb použité jako reference ke stanovení základní částky měla Komise za to, že doložka zákazu konkurence se vztahuje na všechny služby elektronických komunikací a televizní služby poskytované ve Španělsku nebo Portugalsku s výjimkou světových telekomunikačních služeb a velkoobchodních přenosových služeb v oblasti mezinárodních telekomunikací, v rámci kterých si strany k datu podpisu dohody konkurovaly na Iberském poloostrově, a které proto byly vyjmuty z působnosti této dohody. Navíc s ohledem na skutečnost, že doložka ze své působnosti vylučovala jakoukoliv investici a činnost probíhající k datu dohody, které by mohly být považovány za konkurující činnostem a investicím druhé strany na iberském trhu, Komise pro každou ze stran zohlednila pouze hodnotu jejích vlastních tržeb v tuzemsku. Nezohlednila tedy konkrétně hodnotu tržeb každé ze stran v domovské zemi druhé strany, neboť tyto částky v zásadě odpovídaly stávajícím činnostem, na které se doložka nevztahovala. To znamená, že Komise v případě společnosti Telefónica stanovila hodnotu tržeb s ohledem na prodeje této společnosti ve Španělsku, zatímco v případě společnosti PT byla uvedená hodnota určena na základě jejích tržeb v Portugalsku (body 482 a 483 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 209 Komise poté v obecné rovině uvedla, že zohlednila tržby podniků za poslední celý rok jejich účasti na protiprávním jednání. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci trvalo protiprávní jednání v období mezi lety 2010 a 2011 méně než rok, použila Komise tržby podniků z roku 2011, které jsou spolehlivější než tržby zaznamenané stranami v roce 2010 (bod 484 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 210 Pokud jde o závažnost protiprávního jednání, která určuje procentní podíl hodnoty tržeb zohledňovaný při stanovení výše pokuty, Komise tvrdí, že v projednávané věci sestávalo protiprávní jednání z dohody o zákazu konkurence a rozdělení trhů s elektronickými a televizními komunikacemi ve Španělsku a Portugalsku a že společnosti Telefónica a PT byly ve svých domovských zemích historickými operátory (bod 489 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 211 Komise uvedla, že zohlednila skutečnost, že strany doložku od okamžiku jejího zavedení, poprvé v nabídce ze dne 1. června 2010, neutajovaly. Jak je uvedeno v bodech 128 až 130 odůvodnění napadeného rozhodnutí, strany zveřejnily druhou nabídku, která zahrnovala první návrh doložky, na svých internetových stránkách a zaslaly ji španělskému a portugalskému burzovnímu orgánu, které ji rovněž zveřejnily na své internetové stránce. Navíc dne 9. června 2010 společnost PT rozeslala svým akcionářům leták vysvětlující transakci a doložku. Vedle toho byla dohoda obsahující konečné znění doložky součástí spisu, který společnosti Telefónica a PT předaly Anatel a CADE. Nakonec v článku zveřejněném v Jornal de Negócios dne 23. srpna 2010 společnost Telefónica potvrdila, že dohoda obsahovala doložku o zákazu konkurence (bod 491 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 212 Pokud jde o dobu trvání protiprávního jednání, Komise přihlédla ke skutečnosti, že toto protiprávní jednání trvalo od 27. září 2010, data vyhotovení notářského zápisu, a tedy konečného uzavření transakce, do 4. února 2011, data dohody stran, kterou byla doložka zrušena (bod 492 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 213 S přihlédnutím k těmto skutečnostem, velikosti podniku a krátké době trvání omezující dohody se Komise domnívala, že za zvláštních okolností projednávané věci bylo za účelem výpočtu základní částky pokut přiměřené a dostatečné, z hlediska odrazení, zohlednit nízký procentní podíl hodnoty tržeb. Komise se tedy domnívala, že procentní podíl hodnoty tržeb, které je třeba zohlednit, musí být 2 % pro oba dotčené podniky (bod 493 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Procentní podíl hodnoty tržeb stanovený pro každý podnik byl vynásoben koeficientem určeným z titulu doby trvání, a sice 0,33, který odpovídal čtyřem měsícům z celého roku. 214 Komise přijala takto vypočtené částky jako konečné základní částky, takže je třeba konstatovat, že v projednávané věci nepřičetla odrazující pevnou částku (vstupní poplatek), stanovenou v bodě 25 pokynů (viz bod 202 výše), což ostatně potvrdila na jednání. 215 Pokud jde o úpravu základní částky, Komise se domnívala, že neexistovala žádná přitěžující okolnost, kterou by bylo třeba v projednávané věci zohlednit (bod 496 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 216 Komise dále připomněla, že se strany rozhodly dne 4. února 2011 doložku zrušit, čímž dotčené protiprávní jednání ukončily. Podle Komise s ohledem na skutečnost, že doložka byla ukončena pouze šestnáct dnů poté, co Komise zahájila řízení, a 30 dnů poté, co Komise zaslala stranám první žádost o informace, a že doložka nebyla utajována, bylo třeba uvedené zrušení považovat za polehčující okolnost ve prospěch stran (bod 500 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 217 S přihlédnutím k těmto okolnostem se Komise domnívala, že základní částka pokuty ukládaná stranám musí být snížena o 20 % (bod 501 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a zamítla všechny argumenty stran, kterými se tyto snažily dovolávat dalších polehčujících okolností (body 502 až 507 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 218 Konečné částky pokut tedy činí 66894400 eur pro společnost Telefónica a 12290400 eur pro společnost PT. b) K tržbám zohledněným pro účely výpočtu pokuty 219 Žalobkyně kritizuje závěry Komise ohledně působnosti doložky a tvrdí, že jelikož vyloučení některých činností z její působnosti snižuje obrat zohledněný pro výpočet pokuty, musí být částka pokuty, která jí byla uložena, snížena. Komise nepřihlédla k vyčerpávající analýze trhů s elektronickými komunikacemi v Portugalsku, kterou provedla žalobkyně ve své odpovědi na oznámení námitek, a nezpochybňuje či nevyvrací většinu argumentů žalobkyně. K odůvodnění 220 V rozsahu, v němž má být tato argumentace žalobkyně chápána jako výtka, že Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění, je třeba připomenout, že odůvodnění musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést přezkum (viz rozsudek Elf Aquitaine v. Komise, bod 78 výše, EU:C:2011:620, bod 147 a citovaná judikatura). Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 78 výše, EU:C:1998:154, bod 63 a citovaná judikatura). 221 Pokud jde o dosah povinnosti odůvodnit výpočet výše pokuty uložené za porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, je třeba poznamenat, že čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 stanoví, že „[p]ři stanovování výše pokuty se přihlíží k závažnosti a k délce trvání protiprávního jednání“. V tomto ohledu pokyny, jakož i oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2006, C 298, s. 17) obsahují orientační pravidla k prvkům posouzení, které Komise musí vzít v úvahu za účelem vymezení závažnosti a doby trvání protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2003, Cheil Jedang v. Komise, T‐220/00, Recueil, EU:T:2003:193, bod 217 a citovaná judikatura). 222 Za těchto podmínek jsou podstatné formální náležitosti, které povinnost odůvodnění představuje, splněny, jestliže Komise ve svém rozhodnutí uvede prvky posouzení, které vzala v úvahu v rámci použití jejích pokynů, a případně jejího oznámení o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů, a které jí umožnily vymezit závažnost a dobu trvání protiprávního jednání pro účely výpočtu výše pokuty (v tomto smyslu viz rozsudek Cheil Jedang v. Komise, bod 221 výše, EU:T:2003:193, bod 218). 223 V projednávané věci v oddílech 5 a 6.3.3.2 napadeného rozhodnutí a konkrétně v bodech 153, 184, 185 a 278 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise uvedla, že strany je třeba považovat přinejmenším za potenciální konkurentky na všech trzích se službami elektronických komunikací a televizními službami ve Španělsku a v Portugalsku, že jejich argumenty směřující k uznání vyloučení určitých činností z působnosti doložky nebylo možné přijmout a že s přihlédnutím k zamítnutí argumentů stran ve vztahu k existenci potenciální hospodářské soutěže mezi nimi a vzhledem k rozšířené působnosti doložky se v projednávané věci nejevila nutná žádná podrobná analýza ohledně toho, zda strany byly potenciálními konkurentkami, z hlediska každého specifického trhu, pro přijetí závěru, zda má být dohoda považována za omezení z hlediska účelu. Dále Komise uvedla v bodě 482 odůvodnění napadeného rozhodnutí pod nadpisem „Hodnota tržeb“, že se domnívala, že se doložka o zákazu konkurence vztahovala na všechny druhy služeb elektronických komunikací, jakož i na televizní služby, s výjimkou světových telekomunikačních služeb a velkoobchodních mezinárodních přenosových služeb, a že všechny služby poskytované ve Španělsku a v Portugalsku, které byly nedílnou součástí trhů uvedených v oddíle 5.3, s výjimkou světových telekomunikačních služeb a velkoobchodních mezinárodních přenosových služeb, byly přímo nebo nepřímo dotčeny protiprávním jednáním. 224 Z toho vyplývá, že Komise poskytla dostatečná vysvětlení způsobu, jakým určila hodnotu tržeb zohledněných pro účely výpočtu pokuty, a důvodů, proč se domnívala, že nebylo nutné přezkoumat každou ze služeb, u které se žalobkyně domáhala vyloučení pro účely výpočtu pokuty v její odpovědi na oznámení námitek. Lze-li tedy argumentaci žalobkyně chápat tak, že vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, je třeba ji zamítnout. K věci samé 225 Žalobkyně tvrdí, že hodnotu některých tržeb je třeba z výpočtu pokuty vyloučit, tj. hodnotu tržeb dosažených na trzích, kde si strany potenciálně nekonkurovaly, tržeb z probíhajících činností a tržeb dosažených mimo Iberský poloostrov. – K tržbám odpovídajícím činnostem, které nemohou podléhat hospodářské soutěži 226 Co se týče tržeb dosažených na trzích nebo ze služeb, které podle žalobkyně nepodléhají potenciální hospodářské soutěži, v první řadě je třeba uvést, že Komise v bodě 478 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázala na bod 12 pokynů, který uvádí, že základní částka pokuty se stanoví podle hodnoty tržeb za použití metodiky uvedené v následujících bodech. V uvedeném bodu odůvodnění Komise vysvětlila, že základní částka pokuty ukládané podnikům bude vycházet z hodnoty tržeb za zboží nebo služby podniků v příslušné zeměpisné oblasti Evropské unie, které přímo nebo nepřímo souvisejí s protiprávním jednáním. V bodě 482 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 208 výše) Komise dále uvedla, že se domnívala, že se doložka o zákazu konkurence vztahovala na všechny druhy služeb elektronických komunikací, jakož i na televizní služby, s výjimkou světových telekomunikačních služeb a mezinárodních velkoobchodních přenosových služeb, a že všechny služby poskytované ve Španělsku a v Portugalsku, které byly nedílnou součástí trhů uvedených v oddíle 5.3, s výjimkou světových telekomunikačních služeb a mezinárodních velkoobchodních přenosových služeb, byly protiprávním jednáním dotčeny přímo nebo nepřímo. 227 Na jednání Komise v odpovědi na otázky Tribunálu vysvětlila, že s přihlédnutím k velmi široké působnosti doložky nemusela pro účely určení hodnoty tržeb zohledněné při výpočtu výše pokuty analyzovat potenciální hospodářskou soutěž mezi stranami u každé ze služeb dovolávaných žalobkyní. V rámci protiprávního jednání z hlediska účelu jako je to, o které jde v projednávané věci, kdy taková analýza nebyla pro účely prokázání protiprávního jednání vyžadována, nemůže být taková analýza uložena ani při stanovování výše pokuty. 228 Tato argumentace nemůže obstát. 229 Doložka se totiž v souladu se svým zněním vztahovala na „projekty v oblasti telekomunikací (včetně pevných a mobilních telefonních služeb, přístupu k internetu a televizních služeb, avšak s výjimkou investic nebo činností, jež jsou nebo byly realizovány ke dni uzavření této dohody), jež lze považovat za konkurenci pro druhou stranu v rámci iberského trhu, jakož i investice do takových projektů“. Mimoto Komise použila pro účely výpočtu pokuty hodnotu tržeb z činností, které podle ní spadaly do působnosti doložky, a vyloučila tržby, které odpovídaly probíhajícím činnostem vyloučeným v souladu se zněním doložky z její působnosti. Tržby odpovídající činnostem, které nebyly způsobilé konkurovat druhé straně během doby použití doložky, rovněž vyloučeným z působnosti doložky na základě jejího znění, tudíž musely být rovněž pro účely výpočtu výše pokuty vyloučeny. 230 Z toho vyplývá, že i když Komise nemusela posoudit potenciální hospodářskou soutěž v rámci každé ze služeb dovolávaných žalobkyní pro účely zjištění protiprávního jednání (viz body 169 až 188 výše), měla nicméně přezkoumat opodstatněnost tvrzení žalobkyně, že hodnota tržeb za dotčené služby musela být z výpočtu pokuty vyloučena z důvodu neexistence potenciální hospodářské soutěže mezi stranami ve vztahu k těmto službám. 231 V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak již Soudní dvůr rozhodl, Komise musí posoudit, v každém projednávaném případě a s ohledem na kontext i cíle sledované režimem sankcí zavedeným nařízením č. 1/2003, zamýšlený dopad na dotyčný podnik, a to zejména s přihlédnutím k obratu, který odráží skutečnou hospodářskou situaci tohoto podniku během období, kdy bylo protiprávní jednání spácháno (rozsudky ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C 76/06 P, Sb. rozh., EU:C:2007:326, bod 25; ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‐580/12 P, Sb. rozh., EU:C:2014:2363, bod 53, a ze dne 23. dubna 2015, LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‐227/14 P, Sb. rozh., EU:C:2015:258, bod 49). 232 Za účelem stanovení výše pokuty je možné přihlédnout jak k celkovému obratu podniku, který představuje údaj, byť jen přibližný a nedokonalý, o jeho velikosti a hospodářské síle, tak k části tohoto obratu, jehož bylo dosaženo zbožím, které je předmětem protiprávního jednání, a který tedy může poskytnout údaj o jeho rozsahu (rozsudky ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, EU:C:1983:158, bod121; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, bod 231 výše, EU:C:2014:2363, bod 54, a LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, bod 231 výše, EU:C:2015:258, bod 50). 233 Ačkoliv čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 ponechává Komisi širokou posuzovací pravomoc, omezuje její výkon tím, že zavádí objektivní kritéria, která Komise musí dodržet. Na jedné straně má tedy výše pokuty, kterou lze podniku uložit, vyčíslitelnou a absolutní maximální hodnotu, takže maximální výši pokuty, kterou lze uložit danému podniku, lze určit předem. Na druhé straně je výkon této posuzovací pravomoci rovněž omezen pravidly pro postup, která si Komise sama uložila, zejména v pokynech (rozsudky Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, bod 231 výše, EU:C:2014:2363, bod 55, a LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, bod 231 výše, EU:C:2015:258, bod 51). 234 Jestliže tedy Komise stanoví, jak je tomu v projednávané věci, základní částku pokuty v souladu s metodou uvedenou v pokynech, musí se touto metodou řídit. 235 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle bodu 13 pokynů „[p]ři určování základní výše [částky] uložené pokuty bude Komise vycházet z hodnoty tržeb za zboží nebo služby dotčeného podniku v příslušné zeměpisné oblasti uvnitř EHP, které přímo nebo nepřímo souvisejí s protiprávním jednáním“. Téže pokyny v bodě 6 upřesňují, že „kombinace hodnoty tržeb souvisejících s protiprávním jednáním a doby trvání je vhodnou hodnotou pro vyhodnocení [jeho] ekonomického významu a relativní váhy každého podniku, který se podílel na protiprávním jednání“. 236 Mimoto z ustálené judikatury vyplývá, že část obratu z prodeje zboží, které je předmětem protiprávního jednání, může poskytovat správný ukazatel rozsahu protiprávního jednání na dotčeném trhu, přičemž obrat z prodeje výrobků, které byly předmětem restriktivního jednání, je objektivním kritériem, které udává skutečnou míru škodlivosti tohoto jednání pro běžnou hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudky Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 232 výše, EU:C:1983:158, bod 121; ze dne 11. března 1999, British Steel v. Komise, T‐151/94, Recueil, EU:T:1999:52, bod 643, a ze dne 8. července 2008, Saint-Gobain Gyproc Belgium v. Komise, T‐50/03, EU:T:2008:252, bod 84). 237 Bod 13 pokynů má za cíl použít jako výchozí bod pro výpočet pokuty uložené podniku částku, která odráží hospodářský význam protiprávního jednání a relativní váhu tohoto podniku v protiprávním jednání (rozsudky ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v. Komise, C‐444/11 P, EU:C:2013:464, bod 76; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, bod 231 výše, EU:C:2014:2363, bod 57, a LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, bod 231 výše, EU:C:2015:258, bod 53). 238 Z toho důvodu pojem „hodnota tržeb“ uvedený v tomto bodě 13 pokynů zahrnuje tržby uskutečněné na trhu dotčeném protiprávním jednáním v EHP, aniž je třeba určit, zda byly tyto tržby skutečně dotčeny protiprávním jednáním, jelikož podíl obratu pocházející z prodejů produktů, které jsou předmětem protiprávního jednání, nejlépe odráží jeho hospodářský význam (v tomto smyslu viz rozsudky Team Relocations a další v. Komise, bod 237 výše, EU:C:2013:464, body 75 až 78; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, bod 231 výše, EU:C:2014:2363, body 57 až 59; ze dne19. března 2015, Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, C‐286/13 P, Sb. rozh., EU:C:2015:184, body 148 a 149, a LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, bod 231 výše, EU:C:2015:258, body 53 až 58 a 64). 239 Ačkoliv by bylo v rozporu s cílem sledovaným uvedeným ustanovením, kdyby měl být jím uvedený pojem chápán tak, že se týká obratu dosaženého pouze z prodejů, u kterých je prokázáno, že byly skutečně dotčeny vytýkanou kartelovou dohodou, nemůže být tento pojem rozšířen tak, aby zahrnoval prodeje uskutečněné dotčeným podnikem, které přímo či nepřímo nespadají do působnosti uvedené kartelové dohody (v tomto smyslu viz rozsudky Team Relocations a další v. Komise, bod 237 výše, EU:C:2013:464, bod 76, a Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, bod 238 výše, EU:C:2015:184, bod 148). 240 V tomto kontextu je třeba uvést, že zajisté nemůže být po Komisi požadováno, aby v případě omezení z hlediska účelu, jako je omezení, o které jde v projednávané věci, provedla z úřední povinnosti přezkum potenciální hospodářské soutěže pro všechny trhy a služby, které spadají do působnosti protiprávního jednání, neboť jinak by se odchýlila od zásad stanovených judikaturou citovanou v bodech 175, 176 a 178 výše, a zavedla prostřednictvím určení hodnoty tržeb zohledněné při výpočtu pokuty povinnost přezkoumat potenciální hospodářskou soutěž, i když taková analýza není v případě omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu vyžadována (viz bod 177 výše). V tomto ohledu totiž Soudní dvůr rozhodl v případě upraveném pokyny o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3),

cs

caselaw

EU

že v případě protiprávního jednání, které spočívá v rozdělení trhů, nelze přijmout výklad, v jehož důsledku by byla Komisi v rámci metody výpočtu pokut uložena povinnost, ke které Komise není pro účely použití článku 101 SFEU povinna, pokud má dotčené protiprávní jednání protisoutěžní účel (rozsudek Prym a Prym Consumer v. Komise, bod 196 výše, EU:C:2009:505, bod 64). 241 Řešení zvolené v projednávané věci nespočívá v rámci stanovování výše pokuty v uložení povinnosti Komisi, ke které není Komise povinna pro účely použití článku 101 SFEU, jelikož se jedná o protiprávní jednání, které má protisoutěžní účel, ale ve vyvození důsledků ze skutečnosti, že hodnota tržeb musí přímo nebo nepřímo souviset s protiprávním jednáním ve smyslu bodu 13 pokynů a nemůže zahrnovat tržby, které přímo či nepřímo nespadají do působnosti sankcionovaného protiprávního jednání (viz judikatura citovaná v bodě 239 výše). Z toho vyplývá, že od okamžiku, kdy se Komise rozhodne vycházet za účelem stanovení výše pokuty z hodnoty tržeb, které přímo nebo nepřímo souvisí s protiprávním jednáním, musí určit tuto hodnotu přesně. 242 V tomto ohledu je třeba uvést, že v projednávané věci s přihlédnutím ke znění doložky, která výslovně odkazuje na „projekty v oblasti telekomunikací (včetně pevných a mobilních telefonních služeb, přístupu k internetu a televizních služeb, avšak s výjimkou investic nebo činností, jež jsou nebo byly realizovány ke dni uzavření této dohody), jež lze považovat za konkurenci pro druhou stranu v rámci iberského trhu, jakož i investice do takových projektů“ a ke skutečnosti, že žalobkyně předložila ve své odpovědi na oznámení námitek skutkové poznatky za účelem prokázání, že hodnota tržeb za určité takto uvedené služby musela být vyloučena pro účely výpočtu pokuty z důvodu neexistence jakékoliv hospodářské soutěže mezi stranami, měla Komise provést přezkum těchto skutečností k tomu, aby určila hodnotu tržeb za zboží nebo služby, uskutečněných podnikem, které přímo nebo nepřímo souvisely s protiprávním jednáním. 243 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jsou tržbami, které přímo nebo nepřímo souvisí s protiprávním jednáním, tržby za služby, které spadají do působnosti doložky, a sice tržby z projektů v odvětví telekomunikací, s výjimkou probíhajících činností, které byly způsobilé konkurovat na iberském trhu druhé straně, měla Komise za účelem stanovení hodnoty těchto tržeb určit služby, u kterých neexistovala mezi stranami potenciální hospodářská soutěž, tím, že by přezkoumala informace předložené stranami v jejich odpovědích na oznámení námitek za účelem prokázání neexistence potenciální hospodářské soutěže mezi nimi ve vztahu k určitých službám během doby použití doložky. Pouze na základě takové skutkové a právní analýzy bylo možné určit tržby, které přímo nebo nepřímo souvisely s protiprávním jednáním, jejichž hodnota měla sloužit jako výchozí částka při výpočtu základní částky pokuty. 244 Z toho vyplývá, že je třeba vyhovět argumentaci žalobkyně, která spočívá v tvrzení, že Komise měla, na základě skutečností dovolávaných žalobkyní ohledně neexistence potenciální hospodářské soutěže mezi společnostmi Telefónica a PT v rámci určitých služeb, určit hodnotu tržeb, které přímo nebo nepřímo souvisely s protiprávním jednáním, a zrušit článek 2 napadeného rozhodnutí pouze v části, v níž stanoví výši pokuty na základě hodnoty tržeb stanovené Komisí. 245 Zadruhé je třeba připomenout, že systém soudního přezkumu rozhodnutí Komise přijatých v řízení podle článku 101 SFEU a 102 SFEU spočívá v přezkumu legality aktů orgánů stanoveném v článku 263 SFEU, který může být na základě článku 261 SFEU a na základě návrhu žalobců doplněn přezkumem Tribunálu v plné jurisdikci, pokud jde o sankce uložené Komisí v této oblasti (rozsudek ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C‐295/12 P, Recueil, EU:C:2014:2062, bod 42). V tomto ohledu je třeba uvést, že protiprávnost zjištěná v projednávané věci se týká hodnoty tržeb zohledněné při stanovování výše pokuty uložené žalobkyni, a tedy samotného základu výpočtu pokuty. 246 V tomto kontextu je užitečné znovu připomenout, že Komise v bodě 482 odůvodnění napadeného rozhodnutí neprovedla analýzu potenciální hospodářské soutěže mezi stranami v rámci služeb dovolávaných žalobkyní. Kromě toho v odpovědi na otázky položené Tribunálem na jednání s cílem získat od Komise odpovědi na argumenty žalobkyně k údajné neexistenci potenciální hospodářské soutěže mezi společnostmi Telefónica a PT v rámci určitých služeb v Portugalsku, se Komise omezila na zopakování svého stanoviska, podle kterého nemusela pro účely stanovení výše pokuty analyzovat potenciální hospodářskou soutěž mezi stranami, a na všechny argumenty žalobkyně odpověděla jen tvrzením, že Telefónica byla v rámci dotčených služeb potenciální konkurentkou společnosti PT, neboť se mohla účastnit nabídkových řízení nebo koupit existujícího operátora. 247 Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nemá Tribunál k dispozici dostatečné poznatky pro stanovení konečné částky pokuty ukládané žalobkyni. 248 Je sice pravda, že pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, kterou má Tribunál na základě článku 31 nařízení č. 1/2003, soud opravňuje k tomu, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise vlastním posouzením. Nicméně v projednávané věci Komise neprovedla analýzu skutečností předložených žalobkyní k prokázání neexistence potenciální hospodářské soutěže mezi stranami v rámci určitých služeb za účelem stanovení hodnoty tržeb zohledňované při výpočtu výše pokuty. Určení hodnoty těchto tržeb Tribunálem by tedy znamenalo, že by posledně uvedený musel zaplnit mezeru, která nastala ve vyšetřovací fázi. 249 Výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci však nemůže vést až k tomu, že by sám Tribunál prováděl takové vyšetřování, které by šlo nad rámec nahrazení posouzení Komise posouzením Tribunálu, neboť posouzení Tribunálu by bylo jediným a prvním posouzením skutkového stavu, který měla Komise zohlednit při určování hodnoty tržeb, jež přímo nebo nepřímo souvisejí s protiprávním jednáním ve smyslu bodu 13 pokynů, a jehož analýzu měla provést Komise. 250 Z toho vyplývá, že v projednávané věci není na místě, aby Tribunál vykonal pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, neboť přísluší Komisi, aby vyvodila všechny důsledky ze zjištěné protiprávnosti v rámci plnění povinností vyplývajících z tohoto rozsudku a znovu rozhodla o stanovení výše pokuty. Mimoto se Tribunál domnívá, že je třeba přezkoumat ostatní žalobní důvody týkající se výše pokuty. – K tržbám ze stávajících činností 251 Žalobkyně tvrdí, že v souladu se zněním doložky musí být tržby odpovídající stávajícím činnostem vyloučeny pro účely výpočtu pokuty. 252 V první řadě je třeba připomenout, že z bodů 482 a 483 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že hodnota tržeb za světové telekomunikační služby a za mezinárodní velkoobchodní přenosové služby v oblasti telekomunikací, v jejichž rámci si strany ke dni podpisu dohody účinně konkurovaly, nebyla při výpočtu pokuty vzata v úvahu. 253 V druhé řadě žalobkyně tvrdí, že hodnota tržeb za služby společnosti PT odpovídající službám poskytovaným společností Zon, tedy služby pevné telefonie, širokopásmového internetu a placené televize, musí být z působnosti doložky vyloučeny, neboť jelikož společnost Telefónica držela v této společnosti, která konkurovala společnosti PT působící v odvětví s elektronickými komunikacemi, podíl (viz bod 7 výše), služby poskytované společností Zon spadají do kategorie „investice nebo [...] činnosti, jež jsou nebo byly realizovány ke dni uzavření této dohody“ (viz bod 1 výše), které jsou z působnosti doložky vyloučeny. 254 Zaprvé žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí nepřináší žádné či jen minimální vyjasnění některých výtek osob, kterým je určeno, a že ohledně účasti společnosti Telefónica na kapitálu společnosti Zon a vlivu, který jí tato účast umožňovala, Komise pouze opakuje tezi, podle které tato účast společnosti Telefónica nepřináší žádnou kontrolní pravomoc. Lze-li tuto poznámku chápat jako tvrzení, že Komise porušila povinnost odůvodnění, musí být takové tvrzení zamítnuto. 255 Jeví se totiž, že Komise odpověděla na argument stran týkající se vyloučení služeb společnosti Zon z působnosti doložky, když upřesnila, že nemůže přijmout tvrzení, podle kterého činnosti společnosti Zon musí být z působnosti doložky vyloučeny, neboť ačkoliv strany hodlaly prokázat, že si v Portugalsku konkurovaly prostřednictvím účasti společnosti Telefónica na kapitálu společnosti Zon, měly prokázat, že Telefónica činnosti uvedeného operátora kontrolovala, což neučinily, kdežto z roční účetní závěrky za rok 2011 vyplývalo, že Telefónica portugalského operátora nekontrolovala. Tímto Komise jasně uvedla důvod, proč měla za to, že činnosti společnosti Zon neměly být z působnosti doložky vyloučeny, jakož i důvod, proč dospěla k závěru, že Telefónica posledně uvedenou společnost nekontrolovala, takže jí nelze vytýkat žádné porušení povinnosti uvést odůvodnění. 256 V tomto ohledu Komise ještě v bodech 156 až 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlila, že pokud by činnost vykonávaná společností, ve které jedna ze stran drží akcie, ale nekontroluje ji, měla význam pro určení působnosti doložky, mělo být v této doložce uvedeno, že se má vztahovat na činnosti společností, které stranami nejsou kontrolovány. Pokud by takové činnosti byly relevantní pro určení působnosti doložky, musely by být relevantní i pro dodržení jejích ustanovení, takže zahájení zakázané činnosti nekontrolovanou společností, v níž by jedna ze stran držela menšinový podíl, by představovalo porušení doložky. Komise dále tvrdila, že strany nemohou namítat, že jménem a na účet společností, v nichž držely menšinový podíl, ale nekontrolovaly je, smluvně stanovily jakoukoliv povinnost, neboť nebyly schopny zaručit dodržení takové povinnosti. Aby tedy mohla být činnost vyloučena z působnosti doložky, musela být vykonávána přímo jednou ze stran, nebo nepřímo společnostmi, které jsou stranami kontrolovány. 257 Zadruhé, co se týče věci samé, žalobkyně nezpochybňuje argumentaci, která byla právě rozvedena, ani zjištění Komise, že Telefónica držela v rozhodné době jen menšinový podíl ve společnosti Zon (5,46 %) (bod 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a tuto společnost tedy nekontrolovala, takže služby poskytované společností Zon nelze považovat za služby poskytované společností Telefónica a potažmo služby, v jejichž rámci by si Telefónica a PT konkurovaly, a které by tak měly být vyloučeny z působnosti doložky. Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala, proč dle jejího názoru, navzdory skutečnosti, že Telefónica držela jen menšinový podíl ve společnosti Zon, by měly být služby poskytované posledně uvedenou považovány za služby poskytované společností Telefónica, a v důsledku toho vyloučeny z působnosti doložky. Za těchto okolností musí být její argumentace zamítnuta. – K tržbám z činností vykonávaných mimo Iberský poloostrov 258 Žalobkyně zpochybňuje územní působnost doložky, jak byla vymezena Komisí, a tvrdí, že jelikož dohoda výslovně odkazuje na iberský trh, a nikoliv na Portugalsko a Španělsko, je třeba dospět k závěru, že strany hodlaly odkázat na území Iberského poloostrova, a nikoliv území tvořené Španělským královstvím a Portugalskou republikou. Podle žalobkyně musí být tedy území autonomních oblastí Azory a Madeira, ve kterých byl v roce 2011 dosažen obrat ve výši 36992000 eur (Azory) a 23492000 eur (Madeira), vyloučeno z územní působnosti doložky, takže hodnota tržeb společnosti PT zohledněná při výpočtu pokuty a potažmo výše této pokuty musí být upraveny. 259 Toto tvrzení nelze přijmout. Na rozdíl od tvrzení žalobkyně znění doložky neodkazuje doslovně na „Iberský poloostrov“, ale na iberský trh. Jeví se přitom, že odkaz na „iberský trh“ musí být chápán nikoliv ve striktně zeměpisném smyslu jako odkaz pouze na Iberský poloostrov, ale jako odkaz na trhy Španělska a Portugalska, které zahrnují trhy jejich území mimo Iberský poloostrov. Neexistují indicie a žalobkyně ani nepředkládá argumenty, aby prokázala, že území těchto států mimo Iberský poloostrov byla vyloučena z působnosti doložky. 260 V tomto ohledu je totiž třeba uvést, že se žalobkyně omezuje na kritiku výkladu územní působnosti doložky provedeného Komisí, ale nepředkládá žádný argument, který by směřoval ke zpochybnění závěrů Komise ohledně územní působnosti doložky, uvedených v bodech 175 až 182 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za těchto podmínek musí být její tvrzení zamítnuta. 261 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že argumentaci žalobkyně týkající se tržeb zohledněných pro účely výpočtu pokuty musí být vyhověno v rozsahu, v němž při stanovení tržeb žalobkyně, které měly být zohledněny pro výpočet pokuty, byla Komise povinna přezkoumat argumenty žalobkyně směřující k prokázání nedostatku potenciální hospodářské soutěže mezi společnostmi Telefónica a PT v rámci určitých služeb (viz body 226 až 250 výše) a ve zbývající části je třeba tuto argumentaci zamítnout. c) K době trvání protiprávního jednání 262 Žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně určila dobu trvání protiprávního jednání, jelikož závazek zákazu konkurence nemohl vyvolávat účinky před jeho potvrzením, takže nemohl být kvalifikován jako omezení z hlediska účelu, které mělo být nutně použitelné od data jeho vstupu v platnost, tedy od data konečného uzavření transakce dne 27. září 2010, a že každopádně, i kdyby bylo odhlédnuto od výslovné podmínky předchozího potvrzení, dohoda o zákazu konkurence pozbyla platnosti dne 29. října 2010 na základě závěrů přijatých v rámci telefonických konferencí konaných ve dnech 26. a 29. října 2010. 263 Je třeba připomenout, že v souladu s čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 představuje doba trvání protiprávního jednání jeden ze znaků, které je třeba zohlednit při stanovení výše pokuty ukládané podnikům, které se dopustily jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže. 264 Jak bylo uvedeno v bodě 202 výše, bod 24 pokynů stanoví, že aby se řádně přihlédlo k době trvání účasti jednotlivých podniků na protiprávním jednání, vynásobí se částka určená podle hodnoty tržeb počtem let, během nichž se daný podnik na takovém jednání podílel, přičemž období kratší než šest měsíců se bude počítat jako půl roku a období delší než šest měsíců, ale kratší než jeden rok, se bude počítat jako jeden celý rok. 265 Co se týče doby trvání protiprávního jednání v projednávané věci, Komise v bodech 454 až 465 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, jak již bylo uvedeno v bodě 51 výše, že tato doba odpovídá období od data konečného uzavření transakce, tedy od 27. září 2010 (viz bod 25 výše), do okamžiku zrušení doložky, tedy do 4. února 2011 (viz bod 29 výše). 266 Touto výtkou žalobkyně v zásadě zpochybňuje legalitu napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se v něm konstatuje, jak je uvedeno v článku 1 jeho výroku, že protiprávní jednání trvalo od konečného uzavření transakce dne 27. září 2010 do 4. února 2011. Je tedy třeba mít za to, že touto výtkou týkající se doby trvání protiprávního jednání se žalobkyně domáhá nejen snížení pokuty, ale také částečného zrušení napadeného rozhodnutí, zejména článku 1 jeho výroku, a to v rozsahu, v jakém zde Komise údajně neprávem konstatovala, že protiprávní jednání trvalo od 27. září 2010 do 4. února 2011. 267 Je přitom třeba konstatovat, že žalobkyně nepředkládá doplňující informace týkající se specificky doby trvání protiprávního jednání a odkazuje jen na výtky, které již byly formulovány v rámci jejího žalobního důvodu vycházejícího z porušení článku 101 SFEU a práva týkajícího se jeho použití, a které již byly v uvedeném rámci přezkoumány a zamítnuty (viz body 122 až 161 výše). Jelikož žalobkyně neprokázala, že závazek zákazu konkurence podléhal povinnosti vlastního posouzení ani že telefonické konference z října 2010 vedly ke zrušení doložky, musí být její návrh na zkrácení doby trvání protiprávního jednání zohledněné při výpočtu pokuty zamítnut. d) K dodržení zásady proporcionality 268 Žalobkyně tvrdí, že stanovení výše pokuty, která jí byla uložena za protiprávní jednání v projednávané věci, je v rozporu se zásadou proporcionality. 269 Komise vznáší námitku nepřípustnosti, když tvrdí, že tento údajný žalobní důvod směřující ke zrušení musí být prohlášen za nepřípustný, neboť žalobkyně na třech řádcích žaloby, které se tímto důvodem zabývají, pouze uvádí, že „na základě celkového uvážení je přesvědčena, že s ohledem na veškeré okolnosti věci a kritéria, která musí být při ukládání pokut dodržena, nedodržela Komise zásadu proporcionality“. 270 Jednak je třeba připomenout, jak bylo uvedeno výše v bodě 68 a následujících, že na základě čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu ze dne 2. května 1991, musí každá žaloba uvádět předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů a že tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si svou obhajobu a Tribunálu rozhodnout o žalobě, případně i bez dalších podpůrných informací. Dále za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na nichž je žaloba založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby (viz usnesení TF1 v. Komise, bod 70 výše, EU:T:2008:155, bod 29 a citovaná judikatura). 271 Je nutno konstatovat, že žalobkynino vylíčení údajného žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady proporcionality v rámci projednávané žaloby neodpovídá takto stanoveným požadavkům, takže námitka nepřípustnosti vznesená Komisí je opodstatněná a údajný žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality musí být prohlášen za nepřípustný. 272 Vedle toho je v této souvislosti třeba uvést, že v unijním právu hospodářské soutěže je přezkum legality doplněn pravomocí přezkumu v plné jurisdikci, která byla unijnímu soudu přiznána článkem 17 nařízení č. 17 a kterou nyní přiznává článek 31 nařízení č. 1/2003 v souladu s článkem 261 SFEU. V rámci této pravomoci soud může nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradit posouzení Komise svým posouzením, a uložené pokuty nebo penále tak zrušit, snížit nebo zvýšit (viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‐386/10 P, EU:C:2011:815, bod 63 a citovanou judikaturu). 273 Je však třeba zdůraznit, že výkon pravomoci přezkumu v plné jurisdikci není rovnocenný přezkumu bez návrhu, a připomenout, že řízení před unijními soudy má spornou povahu. S výjimkou důvodů veřejného pořádku, které je soud povinen přezkoumat bez návrhu, jako je nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, náleží žalobci, aby vznesl důvody proti tomuto rozhodnutí a na podporu těchto důvodů předložil důkazy (rozsudek Chalkor v. Komise, bod 272 výše, EU:C:2011:815, bod 64). 274 Tento procesní požadavek není v rozporu s pravidlem, které stanoví, že v případech porušení pravidel hospodářské soutěže přísluší Komisi prokázat zjištěná protiprávní jednání a předložit důkazy, které jsou s to právně dostačujícím způsobem prokázat existenci skutečností zakládajících toto jednání. Po žalobci se v rámci soudního řízení totiž požaduje, aby určil zpochybňované prvky napadeného rozhodnutí, vyjádřil v tomto ohledu výtky a předložil důkazy, které mohou sestávat ze spolehlivých indicií, jejichž cílem je prokázat opodstatněnost jeho výtek (rozsudek Chalkor v. Komise, bod 272 výše, EU:C:2011:815, bod 65). 275 Neprovedení přezkumu celého napadeného rozhodnutí bez návrhu neporušuje zásadu účinné soudní ochrany. Aby Tribunál tuto zásadu dodržel, nemusí nutně, ač je povinen odpovědět na vznesené žalobní důvody a přezkoumat právní i skutkový stav, provést bez návrhu nové úplné šetření věci (rozsudek Chalkor v. Komise, bod 272 výše, EU:C:2011:815, bod 66). 276 Přezkum stanovený Smlouvami tedy znamená, že unijní soud provede přezkum právního i skutkového stavu a má pravomoc posoudit důkazy, zrušit napadené rozhodnutí a změnit výši pokut. Přezkum legality stanovený v článku 263 SFEU doplněný pravomocí přezkumu v plné jurisdikci ohledně výše pokuty, která je stanovena v článku 31 nařízení č. 1/2003, tedy není v rozporu s požadavky zásady účinné soudní ochrany obsažené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (rozsudek Chalkor v. Komise, bod 272 výše, EU:C:2011:815, bod 67). 277 Z této judikatury vyplývá, že Tribunál v situaci, kdy žalobkyně nepředložila argumenty a důkazy na podporu svého údajného žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady proporcionality, není povinen bez návrhu v rámci své pravomoci v plné jurisdikci zkoumat, zda Komise při stanovení výše pokuty uvedenou zásadu dodržela. 3. K návrhu na vyslechnutí svědka 278 Žalobkyně navrhuje Tribunálu vyslechnout jako svědkyni paní M. R. S. S. N., odpovědnou za úsek řízení hospodářské soutěže společnosti PT k datu uzavření dohody, jakož i k datu dohody o zrušení doložky. 279 Komise tvrdí, že je třeba tento návrh zamítnout z důvodu bezúčelnosti a nadbytečnosti, neboť přísežné prohlášení paní M. R. S. S. N. o skutečnostech, které jí byly známy, je již obsaženo ve spise. 280 V tomto ohledu je třeba připomenout, že jedině Tribunál je oprávněn posoudit, zda je případně nezbytné doplnit poznatky, které má k dispozici o věcech, jež mu jsou předloženy (viz usnesení ze dne 10. června 2010, Thomson Sales Europe v. Komise, C 498/09 P, EU:C:2010:338, bod 138 a citovaná judikatura). 281 Jak již Soudní dvůr rozhodl ve věci týkající se práva hospodářské soutěže, i když návrh na výslech svědků formulovaný v žalobě přesně uvádí, kterých skutečností se má výslech svědka nebo svědků týkat a z jakých důvodů mají být svědci vyslechnuti, přísluší Tribunálu, aby posoudil relevantnost návrhu ve vztahu k předmětu sporu a nezbytnosti výslechu uvedených svědků (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens v. Komise, C‐239/11 P, C‐489/11 P a C‐498/11 P, EU:C:2013:866, bod 323 a citovaná judikatura). 282 Soudní dvůr kromě toho uvedl, že tato posuzovací pravomoc Tribunálu je slučitelná se základním právem na spravedlivý proces a zejména s čl. 6 odst. 3 písm. d) úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (EÚLP). Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že posledně uvedené ustanovení nepřiznává obviněnému absolutní právo dát vyslýchat svědky před soudem a je v zásadě věcí soudu, aby rozhodl o nutnosti nebo příhodnosti předvolání svědka. Článek 6 odst. 3 EÚLP neukládá předvolání každého svědka, ale směřuje k úplné rovnosti zbraní zajišťující, aby sporné řízení jako celek poskytlo obviněnému odpovídající a dostatečnou možnost zpochybnit podezření vůči němu (viz rozsudek Siemens v. Komise, bod 281 výše, EU:C:2013:866, body 324 a 325 a citovaná judikatura). 283 V tomto ohledu Tribunál již rozhodl, že nebylo možné vyhovět návrhu na výslech svědků žalujícího podniku, pokud prohlášení, která se tento podnik snaží získat takovým svědectvím před Tribunálem, již byla učiněna před Komisí, nebyla podpořena listinnými důkazy, a některé informace ze spisu je dokonce vyvracely (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2011, ThyssenKrupp Liften Ascenseurs v. Komise, T‐144/07, T‐147/07 až T‐150/07 a T‐154/07, Sb. rozh., EU:T:2011:364, body 152 a 154). 284 Mimoto je třeba uvést, že návrh směřující k tomu, aby Tribunál doplnil poznatky, kterými disponuje, je neúčinný, pokud – i kdyby Tribunál vyhověl takovému návrhu – by tím nebyl dotčen směr jeho rozhodnutí (v tomto smyslu viz usnesení Thomson Sales Europe v. Komise, bod 280 výše, EU:C:2010:338, bod 141). 285 Jestliže Tribunál může účelně rozhodnout na základě návrhových žádání, žalobních důvodů a argumentů předložených během písemné i ústní části řízení a s přihlédnutím k předloženým dokumentům, je třeba zamítnout návrh na výslech svědka předložený žalobkyní, aniž by Tribunál musel odůvodnit zvláštním odůvodněním své posouzení nepotřebnosti vyhledat další důkazy (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 15. září 2005, Marlines v. Komise, C‐112/04 P, EU:C:2005:554, bod 39, a rozsudek ze dne 9. září 2009, Clearstream v. Komise, T‐301/04, Sb. rozh., EU:T:2009:317, bod 218). 286 Ačkoliv účastník řízení není oprávněn se domáhat, aby unijní soud přijal organizační procesní opatření nebo důkazní opatření, nic to nemění na tom, že soud nemůže vyvozovat důsledky z neexistence určitých důkazů ve spise, pokud nevyčerpal prostředky stanovené jednacím řádem soudu k tomu, aby se domohl jejich předložení dotčeným účastníkem řízení (viz usnesení ze dne 8. října 2013, Michail v. Komise, T‐597/11 P, Sb. rozh. VS, EU:T:2013:542, bod 40 a citovaná judikatura). 287 Jelikož v projednávané věci spis již obsahoval prohlášení paní M. R. S. S. N. o skutečnostech, které jí byly známy, není namístě vyhovět návrhu žalobkyně na výslech svědka. 288 V tomto ohledu je třeba připomenout, jak již bylo uvedeno v bodě 283 výše, že Tribunál rozhodl, že nebylo možné vyhovět návrhu na výslech svědků žalujícího podniku, pokud prohlášení, která se tento podnik snaží získat takovým svědectvím před Tribunálem, již byla učiněna před Komisí, nebyla podpořena listinnými důkazy, a některé informace ze spisu je dokonce vyvracely. 289 V projednávané věci je třeba připomenout, že Komise uvedla, jak již bylo uvedeno v bodech 149 až 150 výše, že zohlednila dotčené prohlášení a posoudila ho v souladu se zásadami použitelnými v oblasti posuzování důkazů. Komise tedy přihlédla ke skutečnosti, že toto prohlášení bylo učiněno osobou, která by mohla mít ve věci přímý zájem (bod 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a provedla vyvážené posouzení této skutečnosti ve vztahu k ostatním dostupným důkazům (body 121, 124 a 308 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise nikdy nezpochybnila skutečnost, že se osoba, která byla původcem uvedeného prohlášení, skutečně vyjádřila způsobem uvedeným v tomto prohlášení. 290 Za těchto podmínek je třeba zamítnout návrh směřující k nařízení výslechu osoby, která učinila uvedené prohlášení, před Tribunálem, jelikož důkazy obsažené ve spise jsou dostatečné proto, aby se Tribunál mohl k telefonickým konferencím z října 2010 vyslovit (v tomto smyslu viz rozsudekThyssenKrupp Liften Ascenseurs v. Komise, bod 283 výše, EU:T:2011:364, body 152 a 154; viz rovněž v tomto smyslu a obdobně rozsudek ze dne 7. října 2004, Mag Instrument v. OHIM, C‐136/02 P, Sb. rozh., EU:C:2004:592, bod 77). 291 Tento závěr nelze zpochybnit tvrzením žalobkyně, podle kterého má na základě zásady blízkosti nebo bezprostřednosti výslech svědků Tribunálem nepopiratelnou přidanou hodnotu ve srovnání s písemně pořízenými prohlášeními. Jelikož obsah prohlášení není zpochybněn a jedná se pouze o pojetí tohoto důkazu ve vztahu k souhrnu všech důkazů, totiž argumenty předložené žalobkyní na jednání nemohou zpochybnit zjištění, podle kterého je výslech autorky dotčeného prohlášení před Tribunálem nadbytečný. 292 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že návrh na výslech svědka musí být zamítnut. 293 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že argumentaci žalobkyně týkající

cs

caselaw

EU

se tržeb zohledněných pro výpočet pokuty musí být částečně vyhověno v rozsahu, v němž k určení hodnoty tržeb žalobkyně zohledňované při výpočtu výše pokuty měla Komise přezkoumat argumenty žalobkyně směřující k prokázání potenciální hospodářské soutěže mezi společnostmi Telefónica a PT v rámci určitých služeb. Článek 2 napadeného rozhodnutí musí být tudíž zrušen pouze v rozsahu, v němž stanoví výši pokuty na základě hodnoty tržeb stanovené Komisí, a žaloba musí být ve zbývající části zamítnuta. K nákladům řízení 294 Podle čl. 134 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu, pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení. 295 Vzhledem k tomu, že žalobě bylo vyhověno jen částečně, budou okolnosti věci správně posouzeny rozhodnutím, že žalobkyně ponese tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení a nahradí jednu čtvrtinu nákladů vynaložených Komisí. Komise ponese tři čtvrtiny vlastních nákladů a nahradí jednu čtvrtinu nákladů žalobkyně. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (druhý senát) rozhodl takto: 1) Článek 2 rozhodnutí Komise C (2013) 306 final ze dne 23. ledna 2013 v řízení podle článku 101 SFEU (věc COMP/39.839 – Telefónica/Portugal Telecom) se zrušuje v části, v níž stanoví výši pokuty uložené společnosti Portugal Telecom SGPS, SA na 12290000 eur, v rozsahu, v němž byla tato částka určena na základě hodnoty tržeb stanovené Evropskou komisí. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) Portugal Telecom SGPS ponese tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení a nahradí jednu čtvrtinu nákladů řízení vynaložených Komisí. Komise ponese tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení a nahradí jednu čtvrtinu nákladů řízení vynaložených společností Portugal Telecom SGPS. Martins Ribeiro Gervasoni Madise Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. června 2016. Podpisy. Obsah Skutečnosti předcházející sporu A – Prezentace společností PT a Telefónica B – Vyjednávání a podpis dohody C – Skutečnosti, ke kterým došlo po uzavření dohody D – Řízení před Komisí Napadené rozhodnutí Řízení a návrhová žádání účastnic řízení Právní otázky A – K přípustnosti B – K věci samé 1. K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení napadeného rozhodnutí a) K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí b) K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 101 SFEU a práva týkajícího se jeho použití Úvodní poznámky K argumentaci vycházející ze skutečnosti, že se doložka vztahovala k možnosti zpětného odkupu nebo k odstoupení členů představenstva společnosti PT jmenovaných společností Telefónica K argumentaci vycházející z toho, že doložka obsahovala povinnost vlastního posouzení K argumentaci vycházející z porušení článku 101 SFEU z důvodu nepřezkoumání podmínek potenciální hospodářské soutěže K argumentaci vycházející z neexistence důsledků 2. K návrhovým žádáním týkajícím se výše pokuty a) Úvodní poznámky K zásadám týkajícím se výpočtu pokut Napadené rozhodnutí b) K tržbám zohledněným pro účely výpočtu pokuty K odůvodnění K věci samé – K tržbám odpovídajícím činnostem, které nemohou podléhat hospodářské soutěži – K tržbám ze stávajících činností – K tržbám z činností vykonávaných mimo Iberský poloostrov c) K době trvání protiprávního jednání d) K dodržení zásady proporcionality 3. K návrhu na vyslechnutí svědka K nákladům řízení ( *1 ) – Jednací jazyk: portugalština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu) 22. dubna 2021 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Celní unie – Celní kodex Společenství – Nařízení (EHS) č. 2913/92 – Článek 29 odst. 1 – Článek 32 odst. 1 písm. e) bod i) – Celní kodex Unie – Nařízení (EU) č. 952/2013 – Článek 70 odst. 1 – Článek 71 odst. 1 písm. e) bod i) – Určení celní hodnoty – Hodnota transakce – Úprava – Cena včetně dodávky na hranici“ Ve věci C‐75/20, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud, Litva) ze dne 29. ledna 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 13. února 2020, v řízení „Lifosa“ UAB proti Muitinės departamentas prie Lietuvos Respublikos finansų ministerijos, za přítomnosti: Kauno teritorinė muitinė, „Transchema“ UAB, SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení N. Wahl (zpravodaj), předseda senátu, L. S. Rossi a J. Passer, soudci, generální advokát: E. Tančev, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za „Lifosa“ UAB A. Seliavou a E. Sinkevičiusem, advokatai, – za litevskou vládu V. Kazlauskaitė-Švenčionienė, jako zmocněnkyní, – za Evropskou komisi F. Clotuche-Duvieusart a J. Jokubauskaitė, jako zmocněnkyněmi, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 29 odst. 1 a čl. 32 písm. e) bodu i) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex Společenství“), jakož i čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 1 písm. e) bodu i) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, dále jen „celní kodex Unie“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností „Lifosa“ UAB (dále jen „dovozce“) a Muitinės departamentas prie Lietuvos Respublikos finansų ministerijos (celní oddělení Ministerstva financí, Litva) ve věci rozhodnutí celních orgánů uložit dovozci zejména úpravu celní hodnoty dováženého zboží. Právní rámec Unijní právo Celní kodex Společenství 3 Článek 29 odst. 1 celního kodexu Společenství stanoví: „Celní hodnotou dováženého zboží je hodnota transakce, to je cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území Společenství, případně upravená podle článků 32 a 33, jestliže [...] b) prodej nebo cena nejsou podrobeny podmínkám nebo plněním, jejichž hodnotu nelze určit ve vztahu ke zboží, které je hodnoceno; [...]“ 4 Článek 29 odst. 3 písm. a) tohoto kodexu zní takto: „Cenou, která byla nebo má být za zboží skutečně zaplacena, se rozumí celková platba, která byla nebo má být uskutečněna mezi prodávajícím a kupujícím ve prospěch prodávajícího za dovážené zboží; zahrnuje veškeré platby, které kupující uskutečnil nebo má uskutečnit jako podmínku prodeje dováženého zboží prodávajícímu nebo třetí osobě k uspokojení závazku prodávajícího. Platba nemusí být učiněna v penězích. Může být uskutečněna akreditivem nebo obchodovatelnými cennými papíry a může být provedena přímo nebo nepřímo.“ 5 Článek 32 odst. 1 až 3 uvedeného kodexu stanoví: „1. Při určení celní hodnoty podle článku 29 se připočtou k ceně, která byla nebo má být za dovážené zboží skutečně zaplacena, [...] e) i) náklady na dopravu a pojištění dováženého zboží a [...] až na místo, kde zboží vstupuje na celní území Společenství. 2. Každá položka, která je na základě tohoto článku připočtena k ceně, která byla nebo má být skutečně zaplacena, vychází z údajů, které jsou objektivní a měřitelné. 3. K ceně, která byla nebo má být skutečně zaplacena, se při určení celní hodnoty nepřipočítávají žádné jiné položky než ty, které jsou stanoveny v tomto článku.“ Nařízení (EHS) č. 2454/93 6 Článek 164 písm. c) nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení č. 2913/92 (Úř. věst. 1993, L 253, s. 1), obsažený v kapitole 4, nadepsané „Náklady na dopravu“, hlavy V části I tohoto nařízení, stanovil: „Pro účely čl. 32 odst. 1 písm. e) [...] celního kodexu Společenství platí tato pravidla: [...] c) Je-li doprava prováděna zdarma nebo si ji zajišťuje kupující, zahrnují se do celní hodnoty náklady na dopravu na místo vstupu vypočtené podle sazeb obvykle používaných pro stejný druh dopravy.“ Celní kodex Unie 7 Článek 70 celního kodexu Unie, nadepsaný „Metoda určování celní hodnoty na základě převodní hodnoty“, stanoví: „1. Prvotním podkladem pro určení celní hodnoty zboží je převodní hodnota, tj. cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území Unie, případně upravená. 2. Cenou, která byla nebo má být za zboží skutečně zaplacena, se rozumí částka celkové platby, která byla nebo má být uskutečněna mezi kupujícím a prodávajícím nebo mezi kupujícím a třetí stranou ve prospěch prodávajícího za dovážené zboží a která zahrnuje veškeré platby, které byly nebo mají být uskutečněny jako podmínka prodeje dováženého zboží. 3. Převodní hodnota se uplatní, jsou-li splněny všechny tyto podmínky: [...] b) prodej nebo cena nepodléhají podmínkám nebo plněním, jejichž hodnotu nelze ve vztahu ke zboží, které je ohodnocováno, určit; [...]“ 8 Článek 71 tohoto kodexu, nadepsaný „Položky převodní hodnoty“, stanoví: „1. Při určování celní hodnoty podle článku 70 se k ceně, která byla nebo má být za dovážené zboží skutečně zaplacena, připočítají: [...] e) níže uvedené náklady vzniklé před tím, než se zboží dostalo na místo, kde vstoupilo na celní území Unie: i) náklady na dopravu a pojištění dováženého zboží; a [...] 2. Každá položka, která bude na základě odstavce 1 připočtena k ceně, která byla nebo má být skutečně zaplacena, vychází výlučně z údajů, které jsou objektivní a měřitelné. 3. Při určování celní hodnoty se k ceně, která byla nebo má být skutečně zaplacena, nepřipočtou žádné jiné položky než ty, které jsou stanoveny v tomto článku.“ Prováděcí nařízení (EU) 2015/2447 9 Článek 138 prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/2447 ze dne 24. listopadu 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení č. 952/2013 (Úř. věst. 2015, L 343, s. 558), nadepsaný „Náklady na dopravu“, v odstavci 3 stanoví: „Je-li doprava poskytována zdarma nebo si ji zajišťuje kupující, vypočítají se náklady na dopravu, které mají být zahrnuty do celní hodnoty zboží, podle přepravních sazeb obvykle používaných pro stejný druh dopravy.“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 10 Dovozcem je společnost se sídlem v Litvě, která mimo jiné vyrábí hnojiva. Na základě smlouvy uzavřené dne 23. září 2011 nakoupila v období od 1. ledna 2014 do 31. října 2016 od zprostředkovatele, společnosti „Transchema“ UAB, a dovezla na celní území Unie různá množství technické kyseliny sírové vyráběné společností se sídlem v Bělorusku, Naftan JSC (dále jen „výrobce“). 11 Pro každou transakci byla uzavřena dodatečná smlouva, v níž byla sjednána zvláštní cena tzv. „S dodáním na hranici“ (DAF) podle incoterm DAF, která je součástí Incoterms 2000 vyhotovených Mezinárodní obchodní komorou, podle níž veškeré náklady na dopravu dováženého zboží nese výrobce až do sjednaného místa dodání na hranici. 12 Celní hodnota deklarovaného zboží dovozcem uváděla skutečně zaplacené částky, jak byly uvedeny na fakturách vystavených zprostředkovatelem. 13 Při kontrole celní úřad v Kaunasu (Litva) konstatoval, že takto uváděná celní hodnota dováženého zboží byla nižší než náklady, které výrobce skutečně vynaložil na přepravu tohoto zboží po železnici na hraniční přechod. Vzhledem k tomu, že celní úřad v Kaunasu měl za to, že tyto náklady na dopravu mají být přičteny k hodnotě transakce uvedeného zboží, přijal dne 9. února 2017 rozhodnutí o opravě celní hodnoty uvedené dovozcem tak, že k ní připočetl náklady na dopravu téhož zboží mimo celní území Unie. Z toho důvodu bylo žalobkyni na základě úpravy této celní hodnoty vyměřeno clo ve výši 25876 eur a úroky z prodlení z příslušného nezaplaceného cla ve výši 412 eur, splatná DPH při dovozu ve výši 187152 eur, úroky z prodlení z této daně ve výši 42492 eur a byla jí uložena pokuta ve výši 42598 eur. 14 Dovozce napadl toto rozhodnutí u celního oddělení Ministerstva financí, které toto rozhodnutí potvrdilo. 15 Dovozce podal žalobu k Vilniaus apygardos administracinis teismas (regionální správní soud ve Vilniusu, Litva). 16 Rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2017 Vilniaus apygardos administracinis teismas (regionální správní soud ve Vilniusu) zamítl jako neopodstatněnou tuto žalobu dovozce, který proti tomuto rozhodnutí podal odvolání k Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy). 17 Podle předkládajícího soudu není mezi účastníky původního řízení sporu o tom, že prodejní cena dováženého zboží zahrnovala náklady na dopravu na hranici, které nesl výrobce podle smluvených dodacích podmínek popsaných v bodě 11 tohoto rozsudku. 18 Tento soud kromě toho upřesňuje, že celní hodnota tohoto zboží uvedená dovozcem v celních prohlášeních byla tvořena částkami zaplacenými za uvedené zboží a že odpovídají jeho skutečné hodnotě. Takto uvedená celní hodnota však byla nižší než náklady vynaložené výrobcem na dopravu téhož zboží po železnici až na litevskou hranici. 19 V tomto ohledu celní orgány tvrdí, že vzhledem k tomu, že hodnota transakce dováženého zboží nebyla upravena připočtením nákladů na dopravu, které nese výrobce, za účelem určení celní hodnoty tohoto zboží, celní prohlášení neodrážejí veškeré aspekty uvedeného zboží, které mají hospodářskou hodnotu. 20 Dovozce naopak tvrdí, že prodejní cena dováženého zboží odráží jeho skutečnou hodnotu, jelikož výrobce jednak nemá možnost toto zboží zpracovat nebo skladovat a jednak recyklace uvedeného zboží generuje velmi vysoké náklady. Ačkoli tedy tato cena nepokrývá veškeré náklady na dopravu vynaložené výrobcem, uvedená cena zůstává pro výrobce odůvodněná a hospodářsky výhodná, neboť výše ekologického poplatku vybíraného v Bělorusku na recyklaci dováženého zboží přesahuje částku deklarované celní hodnoty a nákladů na dopravu tohoto zboží. 21 V projednávaném případě se předkládající soud zamýšlí nad otázkou, zda pro účely určení celní hodnoty dováženého zboží čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Společenství, jakož i čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Unie vyžadují, aby byly náklady na dopravu připočteny k hodnotě transakce u tohoto zboží v takové situaci, jakou je situace dotčená v původním řízení, v níž, pokud prodejní podmínky stanoví, že prodejní cena tohoto zboží zahrnuje náklady na dopravu, jsou náklady na dopravu, které nese výrobce, vyšší než cena, za kterou tento převádí uvedené zboží na dovozce. 22 Za těchto podmínek se Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud, Litva) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 písm. e) bod i) [celního kodexu Společenství], a čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 1 písm. e) bod i) [celního kodexu Unie] třeba vykládat v tom smyslu, že hodnota transakce musí být upravena tak, aby zahrnovala všechny náklady skutečně vynaložené [...] výrobcem na dopravu zboží na místo vstupu na celní území Evropské unie, pokud, jako je tomu v projednávané věci, 1) povinnost hradit tyto náklady má dle dodacích podmínek [...] výrobce a 2) tyto náklady na dopravu převyšují cenu, která byla sjednána a byla [...] dovozcem skutečně zaplacena, ale 3) cena [...] dovozcem skutečně zaplacená odpovídá skutečné hodnotě zboží, ačkoli tato cena nepostačuje k pokrytí všech nákladů na dopravu vzniklých [...] výrobci?“ K předběžné otázce 23 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Společenství, jakož i čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Unie musí být vykládány v tom smyslu, že pro účely určení celní hodnoty dováženého zboží je třeba připočíst k hodnotě transakce u tohoto zboží náklady skutečně vynaložené výrobcem na dopravu tohoto zboží do místa jeho vstupu na celní území Unie, pokud podle dohodnutých dodacích podmínek má povinnost hradit tyto náklady výrobce a uvedené náklady převyšují cenu, kterou dovozce skutečně zaplatil, ale tato cena odpovídá skutečné hodnotě zboží. 24 Úvodem je třeba připomenout, že účelem unijního práva týkajícího se celní hodnoty je zavedení spravedlivého, jednotného a neutrálního systému, který vylučuje používání svévolných nebo fiktivních celních hodnot. Celní hodnota tedy musí odrážet skutečnou hospodářskou hodnotu dováženého zboží, a proto musí zohledňovat všechny prvky tohoto zboží, které mají hospodářskou hodnotu. I když je základem pro výpočet celní hodnoty zpravidla cena, která byla nebo má být za zboží skutečně zaplacena, je tato cena údaj, který musí být případně předmětem úpravy, pokud je tato operace nezbytná pro to, aby nebyla stanovena svévolná nebo fiktivní celní hodnota (rozsudek ze dne 20. června 2019, Oribalt Rīga, C‐1/18, EU:C:2019:519, body 22 a 23, jakož i citovaná judikatura). 25 V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že cena zaplacená za dovezené zboží odpovídá jeho skutečné hodnotě a že neexistuje žádná skutečnost, která by umožňovala tvrdit, že cena skutečně zaplacená dovozcem za toto zboží je fiktivní, protože vychází z podvodu nebo zneužití práva. 26 Proto se spor v původním řízení podle všeho netýká svévolné nebo fiktivní celní hodnoty, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, ale týká se pouze otázky, zda v takové situaci, jako je situace v původním řízení, čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Společenství, jakož i čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Unie ukládají pro účely určení celní hodnoty dováženého zboží povinost připočíst k jeho hodnotě transakce náklady na dopravu, které nese v souladu se smluvními podmínkami výrobce a jsou zahrnuty v prodejní ceně, pokud tato cena neumožňuje pokrýt veškeré náklady na dopravu. 27 Zaprvé podle čl. 29 odst. 1 celního kodexu Společenství a čl. 70 odst. 1 celního kodexu Unie představuje hodnota transakce dováženého zboží „prvotní podklad“ pro určení celní hodnoty tohoto zboží. Pouze pro doplnění mohou být do tohoto podkladu přidány některé další položky, aby odrážely skutečnou hospodářskou hodnotu tohoto zboží na základě čl. 32 celního kodexu Společenství a čl. 71 celního kodexu Unie. 28 I když čl. 32 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Společenství a čl. 71 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Unie umožňují doplnit skutečně zaplacenou cenu připočtením nákladů na dopravu, tato ustanovení vyžadují, aby tyto náklady nebyly již zahrnuty do této ceny, což je případ, kdy je v prodejních podmínkách stanovena cena „S dodáním na hranici“. 29 Takový přístup je potvrzen v čl. 164 písm. c) nařízení č. 2454/93 a čl. 138 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/2447. Tato ustanovení totiž umožňují připočíst náklady na dopravu k hodnotě transakce dováženého zboží pouze v případě, že je doprava zajištěna buď zdarma, nebo prostředky dovozce. 30 Předkládající soud přitom uvádí, že ve věci v původním řízení zaprvé žádná skutečnost neumožňuje tvrdit, že dohodnutá prodejní cena nezahrnovala náklady na dopravu dováženého zboží, a zadruhé cena zaplacená dovozcem odpovídala skutečné hodnotě tohoto zboží. 31 Proto nejsou v takové situaci, jako je situace v původním řízení, splněny ani podmínky stanovené v čl. 32 odst. 1 písm. e) bodě i) celního kodexu Společenství a v čl. 71 odst. 1 písm. e) bodu i) celního kodexu Unie ani podmínky stanovené v čl. 164 písm. c) nařízení č. 2454/93 a v čl. 138 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/2447. 32 Odlišný výklad těchto ustanovení by vedl k požadavku, aby dovozce zaplatil dvakrát náklady na dopravu dováženého zboží, a v důsledku toho k závěru, že dovozy podléhající prodejním podmínkám, které stanoví zahrnutí těchto nákladů do prodejní ceny tohoto zboží, musí být z úřední povinnosti předmětem opravy hodnoty transakce. 33 Okolnost, že v projednávaném případě náklady na dopravu dováženého zboží vynaložené výrobcem převyšují cenu skutečně zaplacenou dovozcem, nemůže tento závěr změnit za podmínky, že tato cena odráží skutečnou hodnotu tohoto zboží, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. 34 Zadruhé riziko uvedené Evropskou komisí v jejím písemném vyjádření, podle kterého by se hospodářský subjekt mohl vyhnout povinnostem týkajícím se určení celní hodnoty dováženého zboží s poukazem na svou smluvní autonomii, se nezdá být za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, podložené. Takové riziko totiž předpokládá, že náklady na přepravu tohoto zboží nebyly uhrazeny, což jak uvádí předkládající soud, není případ projednávané věci. Kromě toho zohlednění podmínek prodeje při určení celní hodnoty uvedeného zboží vyplývá z ustanovení čl. 29 odst. 1 celního kodexu Společenství a čl. 70 odst. 1 celního kodexu Unie. 35 I když se hospodářský subjekt nemůže vyhnout unijnímu právu s odvoláním na své smluvní povinnosti, určení celní hodnoty dováženého zboží nemůže být nicméně učiněno abstraktně. V souladu s judikaturou Soudního dvora se opírá o podmínky, za kterých se uskuteční dotyčný prodej, i když se liší od komerčního využití nebo mohou být považovány za neobvyklé pro daný typ smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 1986, Van Houten International, 65/85, EU:C:1986:53, bod 13). Soud tak rozhodl, že pro posouzení, zda celní hodnota dováženého zboží odráží jeho skutečnou ekonomickou hodnotu, je třeba zohlednit konkrétní právní situaci stran kupní smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2010, Gaston Schul, C‐354/09, EU:C:2010:439, bod 38). Nezohlednění podmínek prodeje v rámci určení celní hodnoty tohoto zboží by tedy bylo nejen v rozporu s ustanoveními čl. 29 odst. 1 celního kodexu Společenství a čl. 70 odst. 1 celního kodexu Unie, ale vedlo by mimoto k výsledku, který neumožňuje zohlednit skutečnou hospodářskou hodnotu uvedeného zboží. 36 S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Společenství, jakož i čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 1 písm. e) bod i) celního kodexu Unie musí být vykládány v tom smyslu, že pro účely určení celní hodnoty dováženého zboží není třeba k hodnotě transakce tohoto zboží připočíst náklady, které skutečně nesl výrobce za dopravu tohoto zboží do místa jeho vstupu na celní území Unie, pokud podle dohodnutých dodacích podmínek má povinnost hradit tyto náklady výrobce, a to i případě, že uvedené náklady převyšují cenu, kterou dovozce skutečně zaplatil, jestliže tato cena odpovídá skutečné hodnotě zboží, což musí ověřit předkládající soud. K nákladům řízení 37 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: Článek 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 písm. e) bod i) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, jakož i čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 1 písm. e) bod i) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, musí být vykládány v tom smyslu, že pro účely určení celní hodnoty dováženého zboží není třeba k hodnotě transakce tohoto zboží připočíst náklady, které skutečně nesl výrobce za dopravu tohoto zboží do místa jeho vstupu na celní území Evropské unie, pokud podle dohodnutých dodacích podmínek má povinnost hradit tyto náklady výrobce, a to i případě, že uvedené náklady převyšují cenu, kterou dovozce skutečně zaplatil, jestliže tato cena odpovídá skutečné hodnotě zboží, což musí ověřit předkládající soud. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: litevština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 24. února 2021 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Azyl a přistěhovalectví – Směrnice 2008/115/ES – Články 3, 4, 6 a 15 – Uprchlík neoprávněně pobývající na území jednoho členského státu – Zajištění za účelem přemístění do jiného členského státu – Postavení uprchlíka v tomto jiném členském státě – Zásada nenavracení – Neexistence rozhodnutí o navrácení – Použitelnost směrnice 2008/115“ Ve věci C‐673/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) ze dne 4. září 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 11. září 2019, v řízení M, A, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid proti Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, T, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení E. Regan, předseda senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce pátého senátu, M. Ilešič, C. Lycourgos (zpravodaj) a I. Jarukaitis, soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. července 2020, s ohledem na vyjádření předložená: – za M A. Khalafem a H. Postma, advocaten, – za T J. van Mulkenem, advocaat, – za nizozemskou vládu M. Bulterman, P. Huurnin a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi, – za estonskou vládu, N. Grünberg, jako zmocněnkyní, – za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi C. Cattabriga a G. Wilsem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 20. října 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 3, 4, 6 a 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporů mezi M, A a T na straně jedné a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, dále jen „státní tajemník“) na straně druhé ve věci případného odškodnění újmy způsobené jejich zajištěním za účelem jejich přemístění z Nizozemska do jiného členského státu. Právní rámec Unijní právo Směrnice 2008/115 3 V bodech 2, 4 a 5 odůvodnění směrnice 2008/115 se uvádí: „(2) Evropská rada na zasedání v Bruselu ve dnech 4. a 5. listopadu 2004 vyzvala k vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat založené na společných normách pro navracení osob humánním způsobem a při plném respektování jejich lidských práv a důstojnosti. [...] (4) Je třeba stanovit jasná, průhledná a spravedlivá pravidla pro účinnou návratovou politiku jakožto nezbytnou složku dobře řízené migrační politiky. (5) Tato směrnice by měla zavést průřezový soubor pravidel platných pro všechny státní příslušníky třetích zemí, kteří nesplňují nebo přestali splňovat podmínky vstupu, pobytu nebo bydliště v členském státě.“ 4 Článek 1 této směrnice stanoví: „Tato směrnice stanoví společné normy a postupy, které jsou v členských státech používány při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v souladu se základními právy jakožto obecnými zásadami práva Společenství i s mezinárodním právem, včetně závazků v oblasti ochrany uprchlíků a dodržování lidských práv.“ 5 Článek 2 téže směrnice stanoví: „1. Tato směrnice se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu. 2. Členské státy mohou rozhodnout, že tuto směrnici nepoužijí na státní příslušníky třetích zemí, a) jimž byl odepřen vstup v souladu s článkem 13 [kodexu Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex)], nebo kteří byli zadrženi nebo zastaveni příslušnými orgány v souvislosti s neoprávněným překročením vnější hranice členského státu po zemi, po moři nebo vzduchem a následně neobdrželi v tomto členském státě povolení k pobytu či oprávnění k pobytu; b) jejichž návrat [jejichž povinnost návratu] je trestněprávní sankcí nebo důsledkem trestněprávní sankce podle vnitrostátního práva nebo kterých se týká vydávací řízení. 3. Tato směrnice se nevztahuje na osoby požívající práva Společenství na volný pohyb, jak je stanoveno v čl. 2 odst. 5 Schengenského hraničního kodexu.“ 6 Článek 3 téže směrnice stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: [...] 2) ‚neoprávněným pobytem‘ přítomnost státního příslušníka třetí země, který nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky vstupu uvedené v článku 5 Schengenského hraničního kodexu nebo jiné podmínky vstupu, pobytu nebo bydliště v určitém členském státě, na území tohoto členského státu; 3) ‚navrácením‘ proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat, – do země jeho původu, nebo – do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustraně, nebo – do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme; 4) ‚rozhodnutím o navrácení‘ správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu. [...]“ 7 Článek 4 odst. 3 směrnice 2008/115 stanoví: „Touto směrnicí není dotčeno právo členských států přijmout nebo zachovat ustanovení příznivější pro osoby, na něž se vztahují, za předpokladu, že jsou slučitelná s touto směrnicí“. 8 Článek 5 této směrnice zní: „Při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země a dodržují zásadu nenavracení.“ 9 Článek 6 uvedené směrnice stanoví: „1. Členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5. 2. Státní příslušníci třetí země, kteří neoprávněně pobývají na území členského státu a kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem, jsou povinni neprodleně odejít na území tohoto jiného členského státu. Pokud dotčený státní příslušník třetí země nesplní tento požadavek nebo pokud je bezodkladný odchod státního příslušníka třetí země vyžadován z důvodů veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti, použije se odstavec 1. [...]“ 10 Článek 15 téže směrnice stanoví: „1. Nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že: a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. [...]“ Nizozemské právo Vreemdelingenwet 11 Článek 59 odst. 2 Vreemdelingenwet 2000 (cizinecký zákon z roku 2000) ze dne 23. listopadu 2000 (Stb. 2000, č. 495), ve znění platném k 31. prosinci 2011 přijatém k provedení směrnice 2008/115 do nizozemského práva (dále jen „Vw 2000“), stanoví: „Jsou-li k dispozici nebo budou-li bezodkladně k dispozici dokumenty nezbytné k navrácení cizince, má se za to, že v zájmu veřejného pořádku je nutné zajistit cizince, ledaže je cizinec oprávněn k pobytu na základě čl. 8 písm. a) až e) a l).“ 12 Článek 62a Vw 2000 stanoví: „1. Ministr písemně informuje cizince, který není státním příslušníkem členského státu Společenství a který není nebo již není oprávněn k pobytu, o povinnosti opustit Nizozemsko z vlastního podnětu a o lhůtě, ve které musí tuto povinnost splnit, ledaže: [...] b) cizinec je držitelem platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem [...] 3. Cizinci uvedenému v odst. 1 písm. b) se nařídí povinnost neprodleně odejít na území dotyčného členského státu. Pokud tento příkaz není splněn nebo pokud je bezodkladný odchod cizince vyžadován z důvodů veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti, vydá se cizinci rozhodnutí o navrácení.“ 13 Článek 63 tohoto zákona stanoví: „1. Cizinec pobývající na území neoprávněně, který neopustil Nizozemsko z vlastního podnětu ve lhůtě stanovené tímto zákonem, může být vyhoštěn. 2. Ve věcech vyhoštění je příslušný ministr. [...]“ 14 Článek 106 uvedeného zákona stanoví: „1. Nařídí-li soud zrušení opatření spojeného se zbavením nebo omezením osobní svobody nebo je-li toto zbavení nebo omezení osobní svobody zrušeno již před posouzením žádosti o zrušení tohoto opatření, může cizinci přiznat odškodnění k tíži státu. Újma zahrnuje nemajetkovou újmu. [...] 2. Odstavec 1 se použije obdobně v případě, kdy Afdeling bestuursrechtspraak van de Raad van State (oddělení správního soudnictví Státní rady) nařídí zrušení opatření zbavení nebo omezení osobní svobody.“ Vreemdelingencirculaire 15 Až do 1. ledna 2019 stanovil článek A 3/2 Vreemdelingencirculaire 2000 (oběžník o cizincích z roku 2000): „Je-li vydání rozhodnutí o navrácení v rozporu s mezinárodními závazky (zákaz navracení), úředník odpovědný za hraniční kontrolu nebo kontrolu cizinců rozhodnutí o navrácení nevydá. [...]“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 16 Rozhodnutími ze dne 28. února 2018 ve věci M, ze dne 13. června 2018 ve věci A a ze dne 9. října 2018 ve věci T odmítl státní tajemník jako nepřípustné žádosti o mezinárodní ochranu podané uvedenými osobami, státními příslušníky třetích zemí, v Nizozemsku, neboť jim již bylo přiznáno postavení uprchlíka v jiném členském státě, a sice první z nich v Bulharské republice, druhé ve Španělském království a třetí ve Spolkové republice Německo. 17 Stejnými rozhodnutími nařídil uvedeným osobám na základě čl. 62a odst. 3 Vw 2000, aby neprodleně odešly na území členského státu, který jim uvedené postavení přiznal. Vzhledem k tomu, že žádná z těchto osob nesplnila tento příkaz, státní tajemník je podle čl. 59 odst. 2 Vw 2000 zajistil za účelem jejich nuceného přemístění do těchto tří členských států. Poté, co tyto státy souhlasily se zpětným převzetím dotčených osob, byly tyto osoby následně nuceně přepraveny na jejich území. 18 M, A a T podali žaloby k rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko), v nichž v podstatě tvrdili, že před jejich zajištěním mělo být přijato rozhodnutí o navrácení ve smyslu čl. 62a odst. 3 Vw 2000, který do nizozemského práva provádí čl. 6 odst. 2 směrnice 2008/115. Žaloby M a A byly zamítnuty. Žalobě T bylo vyhověno. 19 M a A podali proti rozhodnutí rechtbank Den Haag (soud v Haagu) odvolání k Raad van State (Státní rada, Nizozemsko). Státní tajemník učinil totéž ve sporu proti T. 20 Předkládající soud předně podotýká, že jím projednávané spory se týkají jen případného nároku M, A a T na odškodnění újmy způsobené jejich zajištěním, a poukazuje na to, že výsledek těchto sporů závisí na otázce, zda směrnice 2008/115 brání tomu, aby státní tajemník zajistil státní příslušníky třetích zemí dotčené ve věci v původním řízení na základě čl. 59 odst. 2 Vw 2000 za účelem zajištění jejich přemístění do jiného členského státu, aniž bylo přijato rozhodnutí o navrácení ve smyslu čl. 62a odst. 3 Vw 2000. 21 Předkládající soud si zaprvé klade otázku, zda se v projednávané věci použije směrnice 2008/115. 22 V tomto ohledu zdůrazňuje, že státní příslušníci třetích zemí dotčení ve věci v původním řízení vzhledem k tomu, že na území Nizozemska pobývají neoprávněně, spadají do oblasti působnosti směrnice 2008/115 vymezené v jejím čl. 2 odst. 1. Tento soud dále uvádí, že čl. 6 odst. 2 této směrnice upravuje situaci neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, kteří – stejně jako v projednávané věci – mají oprávnění k pobytu v jiném členském státě, a to tak, že v případě nesplnění požadavku neprodleně odejít do tohoto členského státu bude vůči nim přijato rozhodnutí o navrácení. 23 Nelze ovšem uvažovat o tom, že by vůči státním příslušníkům třetích zemí, kteří stejně jako v projednávané věci mají postavení uprchlíka v jiném členském státě, bylo přijato rozhodnutí o navrácení do země jejich původu, protože při provádění směrnice 2008/115 je nezbytné dodržet zákaz navrácení. Podle předkládajícího soudu se neuvažuje ani o případném návratu M, A a T do tranzitní země a tyto osoby nevyjádřily přání dobrovolně vycestovat do jiné třetí země. Není tedy možné přijmout rozhodnutí o navrácení ve smyslu uvedené směrnice. 24 Za těchto podmínek má tento soud za to, že s ohledem na ustanovení článku 1 a čl. 3 bodu 3 směrnice 2008/115 ve spojení s bodem 5 jejího odůvodnění není vyloučeno, že ustanovení této směrnice nejsou použitelná na nucený odchod státních příslušníků třetích zemí dotčených v původním řízení do členského státu, v němž jim byla přiznána mezinárodní ochrana. V takovém případě by zajištění těchto státních příslušníků bylo zcela upraveno vnitrostátním právem. 25 Kdyby se ovšem směrnice 2008/115 na jím projednávané spory použila, táže se předkládající soud zadruhé na možnost odůvodnit dotčenou vnitrostátní praxi jako příznivější vnitrostátní opatření ve smyslu čl. 4 odst. 3 uvedené směrnice. 26 Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Brání [směrnice 2008/115], zejména její články 3, 4, 6 a 15 tomu, aby cizinec, kterému byla přiznána mezinárodní ochrana v jiném členském státě E[vropské unie], byl zajištěn podle vnitrostátních právních předpisů s cílem vyhoštění do tohoto jiného členského státu, jestliže byl v této souvislosti sice nejprve vyzván k tomu, aby vycestoval na území tohoto členského státu, následně však nebylo vydáno rozhodnutí o navrácení?“ K předběžné otázce 27 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být články 3, 4, 6 a 15 směrnice 2008/115 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát zajistil státního příslušníka třetí země, jenž neoprávněně pobývá na jeho území a má postavení uprchlíka v jiném členském státě, za účelem jeho nuceného přemístění do tohoto jiného členského státu, aniž předtím bylo vůči tomuto státnímu příslušníkovi vydáno rozhodnutí o navrácení, když tento státní příslušník odmítl splnit příkaz, jenž mu byl dříve uložen, odejít do tohoto jiného členského státu. 28 Směrnice 2008/115 sleduje – slovy bodu 2 jejího odůvodnění – vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat založené na společných normách pro navracení osob humánním způsobem a při plném respektování jejich lidských práv a důstojnosti. Bod 4 odůvodnění uvedené směrnice v tomto ohledu upřesňuje, že taková účinná návratová politika je nezbytnou složkou dobře řízené migrační politiky. Jak vyplývá z jejího názvu i článku 1, směrnice 2008/115 za tím účelem zavádí „společné normy a postupy“, které musí každý členský stát používat při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí [rozsudek ze dne 17. září 2020, JZ (Trest odnětí svobody v případě zákazu vstupu), C‐806/18, EU:C:2020:724, bod 24 a citovaná judikatura]. 29 V této souvislosti je zaprvé třeba připomenout, že do působnosti směrnice 2008/115 spadá – s výhradou výjimek stanovených v jejím čl. 2 odst. 2 – každý státní příslušník třetí země neoprávněně pobývající na území členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Affum, C‐47/15, EU:C:2016:408, bod 61, jakož i ze dne 19. března 2019, Arib a další, C‐444/17, EU:C:2019:220, bod 39). Pojem „neoprávněný pobyt“ je definován v čl. 3 bodě 2 této směrnice jako „přítomnost státního příslušníka třetí země, který nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky [...] vstupu, pobytu nebo bydliště v určitém členském státě, na území tohoto členského státu“. 30 Z této definice vyplývá, že každý státní příslušník třetí země, který je přítomen na území členského státu a nesplňuje podmínky vstupu, pobytu nebo bydliště v tomto státě, již z tohoto samotného důvodu pobývá v tomto státě neoprávněně (rozsudek ze dne 7. června 2016, Affum, C‐47/15, EU:C:2016:408, bod 48). Tak tomu může být v případě, kdy – jako v projednávané věci – má tento státní příslušník platné povolení k pobytu v jiném členském státě, protože mu tento stát přiznal postavení uprchlíka. 31 Dále vzhledem k tomu, že státní příslušník třetí země spadá do oblasti působnosti směrnice 2008/115, musí být vůči němu v zásadě uplatněny společné normy a postupy, které tato směrnice upravuje za účelem jeho navrácení, a to dokud nebude neoprávněnost jeho pobytu případně zhojena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Affum, C‐47/15, EU:C:2016:408, body 61 a 62). 32 Z tohoto hlediska z čl. 6 odst. 1 směrnice 2008/115 vyplývá, že po prokázání neoprávněnosti pobytu musí být každému státnímu příslušníkovi třetí země, aniž jsou dotčeny výjimky stanovené v odstavcích 2 až 5 uvedeného článku a při striktním dodržení požadavků stanovených v článku 5 této směrnice, vydáno rozhodnutí o navrácení. Podle čl. 3 bodu 3 této směrnice se takové navracení provede do země původu tohoto státního příslušníka anebo do země tranzitu nebo třetí země, do níž se uvedený státní příslušník dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme. 33 Odchylně od odstavce 1 článku 6 směrnice 2008/115 dále odstavec 2 tohoto článku stanoví, že má-li neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen se neprodleně vrátit na území tohoto členského státu. 34 Podle tohoto ustanovení ovšem platí, že pokud tento státní příslušník nesplní tento požadavek nebo pokud je bezodkladný odchod státního příslušníka třetí země vyžadován z důvodů veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti, vydá mu členský stát, ve kterém pobývá neoprávněně, rozhodnutí o navrácení. 35 Z citovaného čl. 6 odst. 2 tedy vyplývá, že státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na území jednoho členského státu, a přitom má oprávnění pobytu v jiném členském státě, by mělo být umožněno odejít do tohoto jiného členského státu, spíše než rovnou vůči němu přijmout rozhodnutí o navrácení, pokud to nevyžaduje veřejný pořádek nebo národní bezpečnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. ledna 2018, E, C‐240/17, EU:C:2018:8, bod 46). 36 Toto ustanovení nicméně nelze vykládat tak, že stanoví další výjimku z působnosti směrnice 2008/115, která by se uplatnila vedle výjimek stanovených v jejím čl. 2 odst. 2 a umožňovala by členským státům vyloučit neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí z působnosti společných norem a postupů pro navracení, pokud se neprodleně nevrátí na území členského státu, který jim udělil oprávnění k pobytu (obdobně viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Affum, C‐47/15, EU:C:2016:408, bod 82). 37 Naopak, jak bylo uvedeno v bodě 34 tohoto rozsudku, v takovém případě jsou členské státy, na jejichž území tito státní příslušníci neoprávněně pobývají, v zásadě povinny přijmout na základě čl. 6 odst. 2 směrnice 2008/115 ve spojení s odstavcem 1 tohoto článku rozhodnutí o navrácení ukládající uvedeným státním příslušníkům povinnost opustit území Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. ledna 2018, E, C‐240/17, EU:C:2018:8, bod 45). 38 Zadruhé ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že nizozemské orgány neměly podle práva možnost přijmout na základě čl. 6 odst. 2 směrnice 2008/115 rozhodnutí o navrácení státních příslušníků třetích zemí dotčených ve věci v původním řízení poté, co tito státní příslušníci odmítli vyhovět příkazu – který jim byl udělen – vrátit se do členského státu, na jehož území mají povolení k pobytu. 39 V každém rozhodnutí o navrácení musí totiž být označena jedna ze zemí uvedených v čl. 3 bodě 3 směrnice 2008/115, do které má být státní příslušník třetí země, jemuž je takové rozhodnutí určeno, vyhoštěn (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‐924/19 PPU a C‐925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 115). 40 Je přitom nesporné, že státní příslušníci třetích zemí dotčení v původním řízení mají postavení uprchlíka v jiném členském státě než Nizozemském království. Nemohou tedy být vráceni do zemí svého původu, protože by tím byla porušena zásada nenavracení, která je zaručena v článku 18 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a kterou, jak připomíná článek 5 směrnice 2008/115, musí členské státy při provádění této směrnice – a tudíž mimo jiné tehdy, když hodlají vydat rozhodnutí o navrácení – dodržovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‐181/16, EU:C:2018:465, bod 53). 41 Z předkládacího rozhodnutí dále vyplývá, že tito státní příslušníci nemohou být navráceni ani do země tranzitu nebo do třetí země, do níž by se byli rozhodli dobrovolně vrátit a která by je přijala, ve smyslu čl. 3 bodu 3 směrnice 2008/115. 42 Z toho vyplývá, že za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, kdy žádná ze zemí uvedených v čl. 3 bodě 3 směrnice 2008/115 nemůže být cílovým místem navrácení, dotyčný členský stát nemá podle práva možnost splnit povinnost – kterou mu ukládá čl. 6 odst. 2 směrnice 2008/115 – vydat rozhodnutí o navrácení státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na jeho území a odmítá neprodleně odejít do členského státu, v němž má povolení k pobytu. Navíc žádná norma ani postup stanovený touto směrnicí neumožňuje vyhostit tohoto státního příslušníka, i když ten pobývá na území některého členského státu neoprávněně. 43 Zatřetí je třeba připomenout, že cílem směrnice 2008/115 není harmonizovat veškerá pravidla členských států týkající se pobytu cizinců (rozsudek ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian, C‐329/11, EU:C:2015:807, bod 28). Společná pravidla a postupy zavedené touto směrnicí se totiž týkají pouze přijetí rozhodnutí o navrácení a výkonu těchto rozhodnutí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian, C‐329/11, EU:C:2011:807, bod 29, jakož i ze dne 8. května 2018, K. A. a další (Sloučení rodiny v Belgii), C‐82/16, EU:C:2018:308, bod 44]. 44 Konkrétně není předmětem směrnice 2008/115 určit důsledky neoprávněného pobytu státních příslušníků třetích zemí, vůči nimž nemůže být přijato žádné rozhodnutí o navrácení do třetí země, na území členského státu (obdobně viz rozsudek ze dne 5. června 2014, Mahdi, C‐146/14 PPU, EU:C:2014:1320, bod 87). Tak je tomu rovněž v případě, kdy – jako v projednávané věci – tato nemožnost vyplývá zejména z uplatnění zásady nenavracení. 45 Z toho plyne, že v takové situaci, jaká nastala ve věci v původním řízení, kdy nelze přijmout žádné rozhodnutí o navrácení, se rozhodnutí členského státu o nuceném přemístění státního příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na jeho území do členského státu, který mu přiznal postavení uprchlíka, neřídí společnými normami a postupy stanovenými směrnicí 2008/115. Nespadá tudíž do oblasti působnosti této směrnice, nýbrž výlučně do výkonu pravomoci tohoto členského státu v oblasti nedovoleného přistěhovalectví. Totéž potažmo platí pro zajištění takového státního příslušníka, které bylo za takových okolností nařízeno za účelem zajištění jeho přemístění do členského státu, v němž má postavení uprchlíka. 46 Konkrétně ani čl. 6 odst. 2 směrnice 2008/115, ani žádné jiné ustanovení této směrnice nebrání tomu, aby členský stát za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, zajistil státního příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na jeho území za účelem jeho přemístění do jiného členského státu, ve kterém má tento státní příslušník povolení k pobytu, aniž předtím vůči němu přijal rozhodnutí o navrácení, protože takové rozhodnutí nemůže být již z povahy věci přijato. 47 Konečně je třeba dodat, že při nuceném přemístění a při zajištění státního příslušníka třetí země za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, musí být plně respektována jak základní práva, a zejména ta z nich, která jsou zaručena evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, tak i Úmluva o právním postavení uprchlíků, podepsaná v Ženevě dne 28. července 1951 [rozsudky ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian, C‐329/11, EU:C:2011:807, bod 49; ze dne 1. října 2015, Celaj, C‐290/14, EU:C:2015:640, bod 32, a ze dne 17. září 2020, JZ (Trest odnětí svobody v případě zákazu vstupu), C‐806/18, EU:C:2020:724, bod 41]. 48 S ohledem na všechny výše rozvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět, že články 3, 4, 6 a 15 směrnice 2008/115 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát zajistil státního příslušníka třetí země, jenž neoprávněně pobývá na jeho území a má postavení uprchlíka v jiném členském státě, za účelem jeho nuceného přemístění do tohoto jiného členského státu, když tento státní příslušník odmítl splnit příkaz, jenž mu byl dříve uložen, odejít do tohoto jiného členského státu a vůči tomuto státnímu příslušníkovi nelze přijmout rozhodnutí o navrácení. K nákladům řízení 49 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: Články 3, 4, 6 a 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát zajistil státního příslušníka třetí země, jenž neoprávněně pobývá na jeho území a má postavení uprchlíka v jiném členském státě, za účelem jeho nuceného přemístění do tohoto jiného členského státu, když tento státní příslušník odmítl splnit příkaz, jenž mu byl dříve uložen, odejít do tohoto jiného členského státu a

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (třetího senátu) ze dne 30. listopadu 2011 – SE-Blusen Stenau v. OHIM – Sport Eybl & Sports Experts (SE© SPORTS EQUIPMENT) (Věc T-477/10) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška obrazové ochranné známky Společenství SE© SPORTS EQUIPMENT – Starší národní slovní ochranná známka SE So Easy – Relativní důvod zamítnutí – Podobnost označení – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009“ Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou (Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 8 odst. 1 písm. b)) (viz body 19, 23, 66, 71–72) Předmět Žaloba podaná proti rozhodnutí prvního odvolacího senátu OHIM ze dne 22. července 2010 (věc R 1393/2009-1) týkajícímu se námitkového řízení mezi SE Blusen Stenau GmbH a Sport Eybl & Sports Experts GmbH Výrok 1) Rozhodnutí prvního odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) ze dne 22. července 2010 (věc R 1393/2009-1) se zrušuje. 2) OHIM ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené SE Blusen Stenau GmbH. 3) Sport Eybl & Sports Experts GmbH ponese vlastní náklady řízení.

cs

caselaw

EU

Účastníci řízení Odůvodnění rozsudku Výrok Účastníci řízení Ve věci T‐514/13, AgriCapital Corp., se sídlem v New Yorku (Spojené státy), zastoupená P. Meyerem a M. Gramschem, advokáty, žalobkyně, proti Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému P. Geroulakosem, jako zmocněncem, žalovanému, přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem OHIM, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je agri.capital GmbH, se sídlem v Münsteru (Německo), zastoupená A. Nordemann-Schiffelem, advokátem, jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu OHIM ze dne 10. července 2013 (věc R 2236/2012‐2), týkajícímu se námitkového řízení mezi společnostmi AgriCapital Corp. a agri.capital GmbH, TRIBUNÁL (osmý senát), ve složení D. Gratsias, předseda, M. Kančeva (zpravodajka) a C. Wetter, soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Weychert, rada, s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 23. září 2013, s přihlédnutím k vyjádření OHIM k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 17. prosince 2013, s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 6. ledna 2014, s přihlédnutím k replice došlé kanceláři Tribunálu dne 24. dubna 2014, po jednání konaném dne 10. prosince 2014, vydává tento Rozsudek Odůvodnění rozsudku Skutečnosti předcházející sporu 1. Dne 4. června 2009 podala vedlejší účastnice, společnost agri.capital GmbH, u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1). 2. Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení AGRI.CAPITAL. 3. Služby, pro něž byl zápis požadován, náleží po omezení, k němuž došlo v průběhu řízení u OHIM, zejména do třídy 36 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Služby realitního investora a developera, konkrétně v souvislosti se zařízeními na výrobu a distribuci elektrické a tepelné energie z obnovitelných zdrojů energie; Rozvoj uživatelských konceptů (uzavírání smluv na správu infrastruktur); Správa budov; Správa pozemků; Správa nemovitostí a zprostředkovatelství, pronájem budov (správa infrastruktur); Záležitosti týkající se nemovitostí; Pronájem zemědělských podniků; Výše uvedené služby, které nesouvisejí s vydavatelskými službami nebo s produkty vydavatelské činnosti.“ 4. Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 59/2009 ze dne 14. prosince 2009. 5. Dne 12. března 2010 žalobkyně, společnost AgriCapital Corp., podala na základě článku 41 nařízení č. 207/2009 proti zápisu přihlášené ochranné známky námitky týkající se všech služeb náležejících do třídy 36. 6. Námitky byly založeny na následujících starších ochranných známkách Společenství: – slovní ochranné známce Společenství AgriCapital, zapsané dne 24. srpna 2007, pod číslem 6192322; – slovní ochranné známce Společenství AGRICAPITAL, zapsané dne 7. července 2006, pod číslem 4589339. 7. Služby, pro něž byla starší slovní ochranná známka Společenství AgriCapital zapsána, náleží do třídy 36 a odpovídají následujícímu popisu: „Finanční služby; Poradenství v oblasti financování“. 8. Služby, pro něž byla starší slovní ochranná známka Společenství AGRICAPITAL zapsána, náleží rovněž do třídy 36 a odpovídají následujícímu popisu: „Poradenské služby a investiční služby v bankovní oblasti určené pro podniky v zemědělském odvětví“. 9. Důvody uplatněnými na podporu námitek byly důvody uvedené v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 10. Rozhodnutím ze dne 2. října 2012 námitkové oddělení OHIM námitky zamítlo z důvodu, že služby, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka a služby, na něž se vztahují starší ochranné známky náležející do třídy 36, jsou odlišné, takže není splněna jedna z podmínek pro použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, a sice totožnost nebo podobnost služeb. 11. Dne 3. prosince 2012 podala žalobkyně proti rozhodnutí námitkového oddělení odvolání k OHIM na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009. 12. Rozhodnutím ze dne 10. července 2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“) druhý odvolací senát OHIM odvolání zamítl a žalobkyni uložil, aby uhradila částku 850 eur jako náhradu nákladů, které vznikly přihlašovatelce u OHIM při podání námitek a odvolání. Odvolací senát měl konkrétně za to, že relevantní veřejností je průměrný spotřebitel ve všech členských státech Evropské unie. Měl však za to, že tento průměrný spotřebitel může vykazovat vysoký stupeň pozornosti s ohledem na vysoké částky, o něž jde v rámci finančních či realitních transakcí. Odvolací senát následně srovnal služby, kterých se týká přihlášená ochranná známka, obsažené ve třídě 36, se službami, pro něž byly zapsány starší ochranné známky. Po provedení tohoto srovnání odvolací senát dospěl k závěru, že služby náležející do třídy 36, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, a služby, na něž se vztahují starší ochranné známky, podobné nejsou. V důsledku toho měl odvolací senát za to, že vzhledem k tomu, že jedno z kritérií pro použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 splněno není, nemůže ve smyslu tohoto ustanovení existovat nebezpečí záměny mezi přihlášenou ochrannou známkou a staršími ochrannými známkami. Návrhová žádání účastníků řízení 13. Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí; – uložil OHIM náhradu nákladů řízení. 14. OHIM a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál: – zamítl žalobu; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky K přípustnosti dokumentů předložených žalobkyní na jednání 15. Na jednání žalobkyně Tribunál požádala, aby jí povolil předložit e-mail ze dne 21. října 2014, který jí zaslal organizátor konference, za účelem prokázání, že v přihlášené ochranné známce tečka nacházející se mezi výrazy „agri“ a „capital“ nestačí k tomu, aby bylo odvráceno nebezpečí záměny mezi posledně uvedenou ochrannou známkou a starší ochrannou známkou žalobkyně AgriCapital. 16. OHIM uvedla, že tento dokument je nepřípustný, jelikož byl předložen opožděně, a proto jej OHIM ani Tribunál nemohou zohlednit. 17. Tribunál se s dokumentem seznámil na jednání, přičemž si vyhradil rozhodnout o jeho přípustnosti. 18. V tomto ohledu je třeba mít za to, že tato písemnost předložená poprvé před Tribunálem zohledněna být nemůže. Cílem žaloby před Tribunálem je totiž přezkum legality rozhodnutí odvolacích senátů OHIM ve smyslu článku 65 nařízení č. 207/2009, takže funkcí Tribunálu není znovu zkoumat skutkové okolnosti ve světle dokumentů, které byly poprvé předloženy až před ním. Výše uvedený dokument je tudíž třeba odmítnout, aniž je nutné zkoumat jeho důkazní sílu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2005, Sadas v. OHIM – LTJ Diffusion (ARTHUR ET FELICIE), T‐346/04, Sb. rozh., EU:T:2005:420, bod 19 a citovaná judikatura]. K věci samé 19. Na podporu své žaloby uplatňuje žalobkyně jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 20. Žalobkyně odvolacímu senátu OHIM v podstatě vytýká, že měl za to, že služby náležející do třídy 36, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, nevykazují podobnost se službami, na něž se vztahují starší ochranné známky. Žalobkyně konkrétně uvádí, že v souladu s judikaturou je třeba za účelem posouzení podobnosti mezi službami zohlednit zejména jejich konkurenční nebo komplementární charakter, jakož i jejich distribuční kanály. V projednávané věci přitom odvolací senát opomněl zohlednit komplementaritu mezi „službami realitního investora a developera“, „správou nemovitostí a zprostředkovatelstvím“, jakož i „rozvojem uživatelských konceptů“, kterých se týká přihlášená ochranná známka, a „finančními službami“, jakož i „poradenskými službami a investičními službami v bankovní oblasti určenými pro podniky v zemědělském odvětví“, kterých se týkají starší ochranné známky, a neprávem vyloučil, že tyto služby mohou být nabízeny prostřednictvím týchž distribučních kanálů. Žalobkyně uvádí, že v důsledku toho s ohledem na rozlišovací způsobilost starších ochranných známek, jakož i na vzhledovou podobnost a fonetickou totožnost kolidujících ochranných známek odvolací senát OHIM porušil čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, když dospěl k závěru, že mezi uvedenými ochrannými známkami neexistuje nebezpečí záměny ve smyslu tohoto ustanovení. 21. Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 se na základě námitek majitele starší ochranné známky přihlášená ochranná známka nezapíše, pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna. Nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou. 22. Podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku, nebo od podniků hospodářsky propojených. Podle téže judikatury musí být nebezpečí záměny posuzováno globálně podle toho, jak relevantní veřejnost vnímá dotčená označení a výrobky nebo služby, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu, zejména vzájemná závislost mezi podobností označení a podobností výrobků nebo služeb, na které se vztahuje ochranná známka [viz rozsudek ze dne 9. července 2003, Laboratorios RTB v. OHIM – Giorgio Beverly Hills (GIORGIO BEVERLY HILLS), T‐162/01, Recueil, EU:T:2003:199, body 30 až 33 a citovaná judikatura]. 23. Toto globální posouzení předpokládá určitou vzájemnou závislost mezi zohledněnými faktory, a zejména mezi podobností ochranných známek a podobností výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje. Nízký stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami, na které se ochranná známka vztahuje, může být vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi ochrannými známkami a naopak (rozsudky ze dne 13. září 2007, Il Ponte Finanziaria v. OHIM, C‐234/06 P, Sb. rozh., EU:C:2007:514, bod 48 a GIORGIO BEVERLY HILLS, bod 22 výše, EU:T:2003:199, bod 32). 24. Za účelem použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 předpokládá nebezpečí záměny totožnost nebo podobnost kolidujících ochranných známek a zároveň totožnost nebo podobnost výrobků nebo služeb, na které se kolidující ochranné známky vztahují. Jedná se o podmínky kumulativní [viz rozsudek ze dne 22. ledna 2009, Commercy v. OHIM – easyGroup IP Licensing (easyHotel), T‐316/07, Sb. rozh., EU:T:2009:14, bod 42 a citovaná judikatura]. 25. S ohledem na tyto úvahy je třeba přezkoumat, zda měl odvolací senát OHIM správně za to, že mezi kolidujícími ochrannými známkami neexistuje nebezpečí záměny. K relevantní veřejnosti 26. Podle judikatury je v rámci globálního posouzení nebezpečí záměny třeba vzít v úvahu průměrného spotřebitele dotčené kategorie výrobků, běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného. Je rovněž třeba zohlednit skutečnost, že úroveň pozornosti průměrného spotřebitele se může měnit v závislosti na kategorii dotčených výrobků nebo služeb [viz rozsudek ze dne 13. února 2007, Mundipharma v. OHIM – Altana Pharma (RESPICUR), T‐256/04, Sb. rozh., EU:T:2007:46, bod 42 a citovaná judikatura]. 27. Odvolací senát OHIM měl v bodě 16 napadeného rozhodnutí za to, že služby, na které se vztahují kolidující ochranné známky, jsou určeny průměrnému spotřebiteli ve všech členských státech Unie, avšak že tento spotřebitel může vykazovat vysoký stupeň pozornosti s ohledem na vysoké částky, o něž jde v rámci finančních či realitních transakcí. 28. Účastníci řízení nezpochybňují definici relevantní veřejnosti, kterou odvolací senát OHIM uvedl v napadeném rozhodnutí. Kromě toho s ohledem na úvahy, které jsou v něm uvedeny, není namístě zpochybňovat tuto definici v projednávané věci. Konkrétně pokud jde o bankovní a finanční služby, jakož i nemovitostní služby, v nichž jde zpravidla o vysoké částky, je nutno konstatovat, že dotčená veřejnost bude vykazovat vysoký stupeň pozornosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2011, BVR v. OHIM – Austria Leasing (Austria Leasing Gesellschaft m.b.H. Mitglied der Raiffeisen-Bankengruppe Österreich), T‐197/10, EU:T:2011:455, bod 20]. Ke srovnání dotčených služeb 29. Je třeba připomenout, že pro posouzení podobnosti služeb je třeba zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi těmito službami, přičemž tyto faktory zvláště zahrnují jejich povahu, účel, jejich užívání a jejich konkurenční nebo komplementární charakter (rozsudek ze dne 29. září 1998, Canon, C‐39/97, Recueil, EU:C:1998:442, bod 23). Mohou být zohledněny i jiné faktory, jako jsou například distribuční kanály dotčených služeb [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2005, Ampafrance v. OHIM – Johnson & Johnson (monBeBé), T‐164/03, Sb. rozh., EU:T:2005:140, bod 53]. 30. V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že pro účely srovnání služeb, na něž se vztahují starší ochranné známky, se službami, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, odvolací senát OHIM rozdělil posledně uvedené služby do tří skupin, a sice zaprvé „služby realitního investora a developera, konkrétně v souvislosti se zařízeními na výrobu a distribuci elektrické a tepelné energie z obnovitelných zdrojů energie; výše uvedené služby, které nesouvisí s vydavatelskými službami nebo s produkty vydavatelské činnosti“, zadruhé „[služby] správy nemovitostí a zprostředkovatelství, pronájem budov (správa infrastruktur); záležitosti týkající se nemovitostí; pronájem zemědělských podniků; výše uvedené služby, které nesouvisejí s vydavatelskými službami nebo s produkty vydavatelské činnosti“ a zatřetí služby „rozvoj uživatelských konceptů (uzavírání smluv na správu infrastruktur); správa budov; správa pozemků; výše uvedené služby, které nesouvisejí s vydavatelskými službami nebo s produkty vydavatelské činnosti.“ 31. Je přitom třeba konstatovat, že toto rozdělení odráží odlišnosti, týkající se povahy, účelu a užívání, mezi službami, na které se vztahuje přihlášená ochranná známka, a že jej žalobkyně nezpochybňuje. Je tedy třeba pouze ověřit, zda odvolací senát OHIM dospěl správně k závěru, že mezi službami, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, tak jak je rozdělila, a službami, na něž se vztahují starší ochranné známky, neexistuje podobnost. – K neexistenci podobnosti mezi „službami správy nemovitostí a zprostředkovatelstvím“ a „finančními službami“ 32. Odvolací senát OHIM v bodech 23 až 28 napadeného rozhodnutí nejprve definoval „záležitosti týkající se nemovitostí“ jako činnosti zahrnující správu nemovitých věcí, realitní kancelář a oceňování nemovitých věcí, jakož i související poradenství a informační činnost. Tyto služby spočívají podle odvolacího senátu OHIM hlavně v nalezení nemovitosti, v jejím představení potenciálním kupujícím a v poskytování zprostředkovatelských služeb například tím, že se poskytne pomoc nejen při nákupu, prodeji či pronájmu věci, ale rovněž tím, že se sjednají smlouvy mezi kupujícím a prodávajícím budovy či pozemku. To podle odvolacího senátu OHIM zahrnuje rovněž pronájem zemědělských podniků náležející do širší kategorie, jelikož nájemní smlouva je smlouvou, na základě níž je určitá věc dána k dispozici určité osobě na specifikované období, zpravidla ve formě pronájmu. Odvolací senát kromě toho upřesnil, že „záležitosti týkající se nemovitostí“ se mohou vztahovat rovněž na nákup nemovitosti a na jejich prodej za účelem dosažení zisku. 33. Odvolací senát OHIM následně uvedl, že předtím definované „finanční služby“ poskytují banky a úvěrové instituce, kdežto záležitosti týkající se nemovitostí jsou činnostmi, které zpravidla vykonávají realitní makléři či realitní investoři a developeři. Odvolací senát OHIM rovněž uvedl, že tyto služby jsou upraveny striktně a musí je v mnoha případech vykonávat odlišné entity. Odvolací senát z toho vyvodil, že spotřebitel vnímá realitní makléře jako osoby jasně odlišné od bank, finančních institucí a pojišťoven, které nabízejí jiné produkty a služby, které nejsou zaměnitelné. 34. Odvolací senát OHIM měl konečně za to, že ačkoli „záležitosti týkající se nemovitostí“ vyžadují financování, nestačí to k prokázání existence úzké spojitosti mezi těmito záležitostmi a „finančními službami“ a že vykazují in fine pouze vztahy vzdálené a nepřímé povahy. V tomto ohledu odvolací senát upřesnil, že „ačkoli je pravda, že finanční poradenství může být nezbytné pro celou řadu typů nákupů (například nákup věci nebo založení podniku) a že obezřetní kupující mohou vyhledávat informace za účelem zajištění nákupu či založení podniku, neznamená to, že je jeden typ služeb nezbytný pro druhý typ služeb nebo že se spotřebitelé domnívají, že odpovědnost za příslušné služby přísluší témuž poskytovateli.“ 35. Odvolací senát z toho vyvodil, že služby „správa nemovitostí a zprostředkovatelství, pronájem budov (správa infrastruktur); záležitosti týkající se nemovitostí; pronájem zemědělských podniků; výše uvedené služby, které nesouvisí s vydavatelskými službami nebo s produkty vydavatelské činnosti“, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, se liší od „finančních služeb“, na něž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně. 36. Žalobkyně odvolacímu senátu OHIM vytýká, že se soustředil na neexistenci zaměnitelnosti mezi službami správy nemovitostí a zprostředkovatelstvím a finančními službami a nepřezkoumal jejich komplementaritu. V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že odvolací senát OHIM použil příliš úzkou definici finančních služeb. Žalobkyně konkrétně uvádí, že je běžné, že banky a finanční ústavy nabízejí nemovitosti k prodeji buď samy, nebo prostřednictvím dceřiné společnosti. To prokazuje společná reklama, která se provádí pro oba tyto typy služeb. Z toho podle žalobkyně vyplývá, že na rozdíl od toho, co uvedl odvolací senát OHIM, „služby správa nemovitostí a zprostředkovatelství“ úzce souvisí s „finančními službami“, a jsou tudíž komplementární. 37. OHIM argumentaci žalobkyně zpochybňuje. 38. V tomto ohledu zaprvé již bylo uvedeno, pokud jde o povahu, účel či užívání dotčených služeb, že finanční služby nemají stejnou povahu, stejný účel či stejné užívání jako nemovitostní služby. Finanční služby jsou totiž poskytovány finančními institucemi pro účely správy finančních prostředků jejich klientů a spočívají zejména v zachování uložených prostředků, ve vrácení prostředků, v poskytování půjček či v různých operacích finanční povahy, kdežto nemovitostní služby spočívají ve službách, které se týkají nemovité věci, a sice konkrétně v pronájmu, nákupu, prodeji či správy věci [rozsudek ze dne 11. července 2013, Metropolis Inmobiliarias y Restauraciones v. OHIM – MIP Metro (METRO), T‐197/12, EU:T:2013:375, bod 42]. 39. Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co uvádí žalobkyně, odvolací senát OHIM „finanční služby“, na něž se vztahují starší ochranné známky, nedefinoval příliš úzce. 40. Zadruhé je třeba poznamenat, že jak bylo uvedeno v bodě 34 výše, odvolací senát OHIM se neomezil na přezkum zaměnitelnosti „záležitostí týkajících se nemovitostí“ s „finančními službami“, ale skutečně provedl přezkum jejich komplementarity. 41. Kromě toho je třeba uvést, že na podporu argumentace týkající se komplementarity dotčených služeb se žalobkyně omezuje na tvrzení, že prodej nemovitých věcí je službou, kterou často nabízejí finanční instituce. 42. Jak již bylo rovněž uvedeno, pokud jde o skutečnost, že by se dotčené služby mohly nacházet v týchž distribučních kanálech, je nutno konstatovat, že nemovitostní služby v zásadě nejsou poskytovány v týchž prostorech, jako finanční služby (rozsudek METRO, bod 38 výše, EU:T:2013:375, bod 43). 43. Dokumenty předložené žalobkyní v rámci správního řízení (příloha A5 žaloby) neumožňují toto zjištění zpochybnit, jelikož nemovitostní služby prováděné finančními institucemi jsou poskytovány odlišnými pobočkami, takže jsou finanční činnosti odlišné od případných realitních činností (rozsudek METRO, bod 38 výše, EU:T:2013:375, bod 45). 44. Z toho vyplývá, že odvolací senát OHIM nepochybil, když měl za to, že služby „správa nemovitostí a zprostředkovatelství, pronájem budov (správa infrastruktur); záležitosti týkající se nemovitostí; pronájem zemědělských podniků; výše uvedené služby, které nesouvisejí s vydavatelskými službami nebo s produkty vydavatelské činnosti“, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, jsou odlišné od „finančních služeb“, na něž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně. – K neexistenci podobnosti mezi „službami realitního investora a developera“ a „finančními službami“ 45. V bodech 19 až 21 napadeného rozhodnutí měl odvolací senát OHIM za to, že služby realitního investora a developera jsou záležitostmi s celou řadou aspektů, které zahrnují činnosti od rekonstrukce stávajících budov až po nákup neupravených pozemků a po prodej upravených pozemků či parcel třetím osobám. Měl rovněž za to, že ze znění specifikace přihlášky ochranné známky Společenství jasně vyplývá, že se tyto služby týkají specificky zařízení na výrobu a distribuci elektrické a tepelné energie z obnovitelných zdrojů energie. 46. Naproti tomu měl odvolací senát OHIM za to, že finanční služby, na něž se vztahují starší ochranné známky, spočívají v poskytování všech služeb za účelem spoření nebo za obchodními účely týkajícími se přijímání, půjčky, směny, investování a ochrany peněz, vydávání bankovek a provádění jiných finančních operací. Odvolací senát OHIM rovněž upřesnil, že poskytovatelé služeb, na něž se vztahují starší ochranné známky, mohou poskytovat služby v oblasti financování a stavebních projektů a že řada projektů v zemědělsko-průmyslovém odvětví závisí na investici či finanční podpoře, je velmi nepravděpodobné, že by tito poskytovatelé poskytovali specifické služby realitního investora a developera, jelikož tyto služby vyžadují specifické technické dovednosti či zvláštní know-how. Odvolací senát z toho vyvodil, že dotčené služby jsou odlišné svou povahou i účelem. 47. Odvolací senát OHIM měl kromě toho za to, že dotčené služby spadají do dvou odlišných odvětví, a sice do realitního odvětví a do finančního odvětví, a že je tedy neposkytuje tentýž podnik nebo spojené podniky a nesdílejí tytéž distribuční kanály. 48. Žalobkyně v podstatě tvrdí, že existuje podobnost mezi službami realitního investora a developera, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka a finančními službami, na něž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně. 49. Podle ní totiž služby realitního investora a developera, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, zahrnují obchodní činnost, která se překrývá s finančními službami, jako jsou služby, na něž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně. To vyplývá z praxe realitních investorů a developerů, jejichž činnost zahrnuje vyhledávání financování a kteří svým klientům často poskytují poradenství týkající se financování realitních projektů. 50. V každém případě služby, na něž se vztahují kolidující ochranné známky, vykazují přinejmenším úzký vztah komplementarity, jak prokazuje jak okolnost, že podniky poskytující finanční služby vykonávají samy nebo prostřednictvím dceřiných společností činnosti realitního zprostředkování, tak samotné znění vysvětlivky vztahující se ke třídě 36. 51. Dále se na rozdíl od toho, co uvádí OHIM, takové služby realitního investora a developera, jako jsou služby, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, neomezují na jedinou oblast „zařízení na výrobu a distribuci elektrické a tepelné energie z obnovitelných zdrojů energie“. Žalobkyně dodává, že v každém případě takové omezení nemá dopad na existenci podobnosti mezi službami, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, a službami, na něž se vztahuje starší ochranná známka AGRICAPITAL, jelikož uvedené služby umožňují stejným způsobem zajistit dodání nemovitých věcí, v rámci nichž mohou být zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů nainstalována či provozována. 52. OHIM a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují. 53. V tomto ohledu je třeba uvést, že služby realitního investora a developera zahrnují četné činnosti od rekonstrukce stávajících budov až po nákup neupravených pozemků a po prodej upravených pozemků či parcel třetím osobám, jak odvolací senát OHIM správně uvedl. 54. Tato činnost zahrnuje – jak uvádí žalobkyně – vyhledávání financování realitním investorem a developerem za účelem nabytí budov či pozemků. Vyhledávání tohoto financování však nelze považovat za finanční službu, kterou přímo poskytuje realitní investor a developer svým klientům, odpovídající zprostředkovatelské činnosti. Cílem vyhledávání financování realitním investorem a developerem je totiž pouze umožnit posledně uvedenému investorovi a developerovi, aby v první fázi uhradil náklady v souvislosti s nákupem budov, které je třeba zrekonstruovat či v souvislosti s pozemky, které je třeba upravit, a následně mohl tyto náklady přenést na klienty, kterým nemovitou věc realizovanou v rámci programu stavby či rekonstrukce prodá. 55. Ačkoli je běžné, jak uvádí žalobkyně, že realitní investoři nabízejí svým klientům poradenství při financování jejich nákupu v rámci komercializace realitních projektů, ani takové poradenství nelze analyzovat jako takové finanční poradenství, jako je poradenství, na nějž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně. Takové poradenství lze totiž považovat za poradenství, které jakýkoli prodávající věci určité hodnoty, jako je například loď, obchodní majetek či umělecké dílo, může poskytnout svým klientům, pokud jde o finanční zájem, který mohou mít za získání předmětné věci. Prodávající, který poskytuje takové poradenství, však neposkytuje finanční službu. 56. Je ostatně nutno konstatovat, že důkazy předloženými žalobkyní v rámci správního řízení na podporu jejích tvrzení jsou kopie internetových stránek investiční společnosti specializované v realitní oblasti, zprostředkovatele v oblasti úvěrů na získání nemovitosti a společnosti působící v oblasti úvěrů na získání nemovitosti, které nemají žádný vztah se službami realitního investora a developera (příloha A4 žaloby). 57. Je třeba rovněž odmítnout tvrzení žalobkyně týkající se existence úzkého vztahu komplementarity mezi službami, na něž se vztahují kolidující ochranné známky. 58. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou jsou komplementárními výrobky nebo službami takové výrobky nebo služby, mezi kterými existuje úzký vztah v tom smyslu, že jeden je nezbytný nebo důležitý pro užití druhého, takže si mohou spotřebitelé myslet, že odpovědnost za výrobu těchto výrobků nebo za poskytování těchto služeb nese stejný podnik [rozsudek ze dne 9. dubna 2014, Comsa v. OHIM – COMSA (COMSA), T‐144/12, EU:T:2014:197, bod 44 a citovaná judikatura]. 59. Z toho vyplývá, že komplementární služby mohou být využívány společně, což předpokládá, že jsou určeny stejné veřejnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 2012, Hand Held Products v. OHIM – Orange Brand Services (DOLPHIN), T‐361/11, EU:T:2012:377, bod 48 a citovaná judikatura]. 60. V projednávané věci jsou služby realitního investora a developera, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, a finanční služby, na něž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně, určeny průměrnému spotřebiteli na území Unie a tento spotřebitel je může vyžívat společně. 61. Kromě toho je nepochybné, že s ohledem na výši částek, o které obvykle v rámci realitních operací jde, jsou finanční služby významné pro průměrného spotřebitele z perspektivy vyžívání služeb realitního investora a developera. Je však třeba poznamenat, že v tržním hospodářství velká část činností vyžaduje financování či investice, takže finanční služby mohou být v důsledku své povahy spojeny s většinou z těchto činností, a nikoli pouze

cs

caselaw

EU

s činnostmi realitního investora a developera (v tomto smyslu viz rozsudek METRO, bod 38 výše, EU:T:2013:375, body 47 až 49). 62. Je tedy třeba mít za to, že vztah mezi službami realitního investora a developera a finančními službami není sám o sobě dostatečně úzký k tomu, aby se relevantní veřejnost, a sice v projednávané věci průměrný spotřebitel, který může vykazovat zvláště vysokou úroveň pozornosti, domnívala, že poskytování těchto služeb přísluší stejnému podniku (v tomto smyslu viz rozsudek METRO, bod 38 výše, EU:T:2013:375, bod 50). 63. Tento závěr nelze zpochybnit argumentem žalobkyně, podle něhož jsou služby realitního investora a developera poskytovány prostřednictvím týchž distribučních kanálů, jako finanční služby, na něž se vztahují starší ochranné známky. Je totiž třeba konstatovat, že služby poskytované realitním investorem a developerem v zásadě nejsou poskytovány v týchž prostorech, jako finanční služby. Kromě toho je třeba uvést, že dokumenty předložené žalobkyní v rámci správního řízení na podporu tohoto tvrzení se netýkají činnosti realitního investora a developera (příloha 5). 64. Tento závěr nemůže zpochybnit ani argument žalobkyně, podle něhož úzký vztah komplementarity mezi službami investora a developera v realitním odvětví a finančními službami vyplývá z vysvětlivky vztahující se ke třídě 36. Prosté znění vysvětlivky vztahující se ke třídě 36 totiž umožní konstatovat, že ačkoli jsou služby „financování pronájmu nebo nákupu nemovitosti na leasing“ a „služby správců nemovitostí, totiž služby pronájmu, odhadu nemovitostí nebo služby tichého společníka“ skutečně součástí třídy 36, představují podrubriky odlišné od podrubriky „služby týkající se financí a peněžnictví“, která obsahuje zejména „služby všech bankovních ústavů nebo institucí, které jsou ve styku s nimi“, „služby úvěrových institucí jiných, než jsou banky“ a „služby agentů zabývajících se nemovitostmi a cennými papíry“, takže vysvětlivka vztahující se ke třídě 36 nemůže prokázat úzký vztah mezi finančními službami, na něž se vztahují starší ochranné známky a službami realitního investora a developera, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka. 65. Ostatně je třeba připomenout, že podle pravidla 2 odst. 4 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 303, s. 1), „[k]lasifikace výrobků a služeb slouží výlučně ke správním účelům“ a proto „[ v]ýrobky a služby [...] nelze považovat za podobné na základě toho, že patří do stejné třídy podle Niceské klasifikace, a výrobky a služby nelze považovat za odlišné proto, že patří do odlišných tříd podle Niceské klasifikace“. 66. Z toho vyplývá, že odvolací senát OHIM nepochybil, když měl za to, že služby realitního investora a developera, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka, jsou svou povahou odlišné od finančních služeb, na něž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně. 67. S ohledem na toto zjištění není namístě přezkoumávat vytýkanou skutečnost žalobkyně vycházející z nesprávného omezení určení služeb, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka. – K neexistenci podobnosti mezi službami „rozvoj uživatelských konceptů“ a „finančními službami“ 68. Žalobkyně uvádí, že služby „rozvoj uživatelských konceptů“ jsou blízké „finančním službám“ stejně jako „služby realitního investora a developera“, jelikož podle ní jsou zhodnocování a správa nemovitých věcí dvěma aspekty téže činnosti, které obě vyžadují finanční poradenství a finanční řešení. Žalobkyně tedy odkazuje pouze na argumenty, které uvedla, týkající se podobnosti mezi službami realitního investora a developera a „finančními službami“. 69. Vzhledem k tomu, že posledně uvedené argumenty již byly odmítnuty v bodech 45 až 67 výše, přitom Tribunál musí konstatovat, že v případě, kdy nebyly uvedeny specifické argumenty týkající se služeb „rozvoje uživatelských konceptů“, žalobkyně neprokázala, že odvolací senát OHIM pochybil, když dospěl k závěru, že mezi těmito službami a „finančními službami“, na něž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně, neexistuje podobnost. 70. S ohledem na předcházející úvahy je nutno konstatovat, že odvolací senát OHIM nepochybil, když měl za to, že služby, na něž se vztahují starší ochranné známky žalobkyně, nejsou podobné službám, pro něž byl požadován zápis ochranné známky AGRI.CAPITAL. K rozlišovací způsobilosti starších ochranných známek žalobkyně a podobnosti kolidujících označení 71. V napadeném rozhodnutí odvolací senát OHIM dospěl k závěru, že jedno z kritérií pro použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, a sice podobnost mezi službami, splněno není, a že proto nemůže existovat nebezpečí záměny, aniž by bylo třeba přezkoumat rozlišovací způsobilost starších ochranných známek a podobnost mezi kolidujícími označeními. 72. Žalobkyně uvádí, že jakákoli odlišnost mezi službami, na něž se vztahuje přihlášená ochranná známka a starší ochranné známky, může být v rámci globálního posouzení vyvážena velmi vysokým stupněm vzhledové podobnosti a fonetickou totožností mezi těmito ochrannými známkami, takže na rozdíl od toho, co uvedl odvolací senát OHIM, mezi kolidujícími ochrannými známkami existuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 73. OHIM a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují. 74. V tomto ohledu stačí uvést, že jak bylo připomenuto v bodě 24 výše, na základě čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 existence nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna, musí být posuzována s ohledem na okolnosti, jež musí existovat kumulativně, a sice totožnost nebo podobnost kolidujících ochranných známek a totožnost nebo podobnost výrobků nebo služeb, na které se uvedené ochranné známky vztahují. 75. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, neexistenci podobnosti mezi službami, na něž se vztahují její starší ochranné známky a službami, pro něž je požadován zápis ochranné známky AGRI.CAPITAL, konstatovanou v bodě 70 výše, nelze pro účely posouzení nebezpečí záměny vyvážit podobností – byť vysokého stupně – mezi kolidujícími ochrannými známkami (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 9. března 2007, Alecansan v. OHIM, C‐196/06 P, EU:C:2007:159, body 24 až 26). 76. S ohledem na všechny předcházející úvahy odvolací senát OHIM nepochybil, když dospěl k závěru, že s ohledem na neexistenci podobnosti mezi službami, na něž se vztahují kolidující ochranné známky, jedno z kritérií pro použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 splněno není, a že proto mezi uvedenými ochrannými známkami nemůže existovat nebezpečí záměny. 77. Z toho vyplývá, že jediný žalobní důvod žalobkyně je neopodstatněný, a žaloba musí být tudíž zamítnuta. K nákladům řízení 78. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že OHIM a vedlejší účastnice požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů vzniklých OHIM a náhrada nákladů vzniklých vedlejší účastnici. Výrok Z těchto důvodů TRIBUNÁL (osmý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti AgriCapital Corp. se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu) 14. května 2020 ( i ) ( *1 ) Obsah Právní rámec Mezinárodní právo Unijní právo Směrnice 2008/115 Směrnice 2013/32 Směrnice 2013/33 Maďarské právo Základní zákon Zákon o právu na azyl Zákon č. LXXXIX z roku 2007 o státních hranicích Zákon o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí Spory v původních řízeních a předběžné otázky Věc C‐924/19 PPU Věc C‐925/19 PPU K naléhavému řízení K předběžným otázkám K páté otázce K první otázce K druhé otázce K přípustnosti K věci samé Ke třetí a čtvrté otázce Úvodní poznámky K existenci zajištění – K pojmu „zajištění“ – K podmínkám umístění žadatelů dotčeným ve věcech v původním řízení K podmínkám zajištění stanoveným směrnicemi 2013/32 a 2013/33 – K článku 43 směrnice 2013/32 – Ke článkům 8 a 9 směrnice 2013/33 K podmínkám zajištění stanoveným směrnicí 2008/115 K důsledkům nezákonného zajištění K nákladům řízení „Řízení o předběžné otázce – Azylová a přistěhovalecká politika – Směrnice 2013/32/EU – Žádost o mezinárodní ochranu – Článek 33 odst. 2 – Důvody nepřípustnosti – Článek 40 – Následné žádosti – Článek 43 – Řízení na hranicích – Směrnice 2013/33/EU – Článek 2 písm. h) a články 8 a 9 – Zajištění – Zákonnost – Směrnice 2008/115/EU – Článek 13 – Účinné prostředky nápravy – Článek 15 – Zajištění – Zákonnost – Právo na účinný prostředek nápravy – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Zásada přednosti unijního práva“ Ve spojených věcech C‐924/19 PPU a C‐925/19 PPU, jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podané rozhodnutími Szegedi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovněprávní soud v Segedínu, Maďarsko) ze dne 18. prosince 2019, došlými Soudnímu dvoru téhož dne, v řízeních FMS, FNZ (C‐924/19 PPU) SA, SA junior (C‐925/19 PPU) proti Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, J.‐C. Bonichot, A. Arabadžev, E. Regan, S. Rodin, P. G. Xuereb a I. Jarukaitis, předsedové senátů, E. Juhász, M. Ilešič, D. Šváby, F. Biltgen, K. Jürimäe, C. Lycourgos (zpravodaj) a N. Wahl, soudci, generální advokát: P. Pikamäe, vedoucí soudní kanceláře: I. Illéssy, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. března 2020, s ohledem na vyjádření předložená: – za FNZ a FMS T. Kovács, B. Pohárnok a G. Matevžič, ügyvédek, – za SA a SA juniora B. Pohárnok a G. Matevžič, ügyvédek, – za maďarskou vládu M. Z. Fehérem a M. M. Tátrai, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi C. Cattabriga, M. Condou-Durande, Z. Teleki, A. Tokárem a J. Tomkinem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 23. dubna 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu: – článků 13, 15 a 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98); – článků 6, 26, 33 a 35, čl. 38 odst. 4, jakož i článků 40 a 43 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60); – čl. 2 písm. h), jakož i článků 8 a 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96), a – článků 1, 4, 6, 18 a 47 a čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů, přičemž první je veden mezi FMS a FNZ na straně jedné a Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél‐alfödi Regionális Igazgatóság (Národní generální ředitelství cizinecké policie, regionální ředitelství pro Dél‐alföd, Maďarsko) (dále jen „orgán cizinecké policie prvního stupně“), dříve nazývaným Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal Dél‐alföldi Regionális Igazgatósága (Úřad pro přistěhovalectví a azyl, regionální ředitelství pro Dél-alföd, Maďarsko), a Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság (Národní generální ředitelství cizinecké policie, Maďarsko) (dále jen „azylový orgán“), dříve nazývaným Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Úřad pro přistěhovalectví a azyl, Maďarsko), na straně druhé (C‐924/19 PPU), a druhý je veden mezi SA a SA juniorem na straně jedné a orgánem cizinecké policie prvního stupně a azylovým orgánem na straně druhé (C‐925/19 PPU), jejichž předmětem jsou rozhodnutí těchto orgánů, kterými se odmítají žádosti o azyl podané FMS a FNZ, jakož i žádosti podané SA a SA juniorem, jako nepřípustné a kterými se nařizuje jejich vyhoštění spojené se zákazem vstupu na maďarské území a pobytu na něm po dobu jednoho roku. 3 Od 1. dubna 2020 je pro oba tyto spory příslušný Szegedi Törvényszék (soud v Segedínu, Maďarsko), jak tento soud sdělil Soudnímu dvoru, aniž přitom vzal zpět otázky, jež položil Szegedi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovněprávní soud v Segedínu, Maďarsko). Právní rámec Mezinárodní právo 4 Dohoda mezi Evropským společenstvím a Republikou Srbsko o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob, která je přílohou rozhodnutí Rady ze dne 8. listopadu 2007 (Úř. věst. 2007, L 334, s. 45, dále jen „dohoda o zpětném přebírání osob uzavřená mezi Unií a Srbskem“), v článku 3, nadepsaném „Zpětné přebírání státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti“, stanoví: „1. Srbsko na žádost členského státu a bez dalších formalit kromě těch, jež jsou uvedeny v této dohodě, převezme zpět všechny státní příslušníky třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, kteří nesplňují nebo přestali splňovat platné právní podmínky pro vstup, přítomnost nebo pobyt na území žádajícího členského státu, pokud je prokázáno nebo pokud lze na základě věrohodných prostředků důvodně předpokládat, že dotčené osoby a) jsou nebo v době vstupu byly držiteli platného víza nebo povolení k trvalému pobytu vydaného Srbskem nebo; b) neoprávněně vstoupily na území členských států přímo po pobytu na území Srbska nebo přímo po průjezdu přes území Srbska. [...]“ Unijní právo Směrnice 2008/115 5 Body 6, 13, 16, 17 a 24 odůvodnění směrnice 2008/115 uvádějí: „(6) Členské státy by měly zajistit, aby se ukončení neoprávněného pobytu státních příslušníků třetích zemí provádělo ve spravedlivém a [transparentním] řízení. V souladu s obecnými zásadami práva Evropské unie by rozhodnutí podle této směrnice měla být přijímána individuálně a měla by být založena na objektivních kritériích, a měly by se tudíž zohlednit i jiné skutečnosti než samotný neoprávněný pobyt. Členské státy by při používání jednotných formulářů pro rozhodnutí týkající se navrácení, totiž rozhodnutí o navrácení, a pokud jsou vydávána, rozhodnutí o zákazu vstupu a rozhodnutí o vyhoštění, měly uvedenou zásadu dodržovat a postupovat plně v souladu se všemi souvisejícími ustanoveními této směrnice. [...] (13) Používání donucovacích opatření by mělo výslovně podléhat zásadám proporcionality a účinnosti, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. [...] [...] (16) Využití zajištění za účelem vyhoštění by mělo být omezeno a mělo by podléhat zásadě proporcionality, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. Zajištění je odůvodněné pouze pro přípravu navrácení či pro výkon vyhoštění a pouze v případě, že by uplatnění mírnějších donucovacích opatření nebylo dostatečně účinné. (17) Se zajištěnými státními příslušníky třetích zemí by se mělo zacházet důstojně, za dodržování jejich základních práv a v souladu se zásadami lidskosti a s mezinárodním a vnitrostátním právem. Aniž je dotčeno počáteční zadržení donucovacími orgány, jež je upraveno vnitrostátními právními předpisy, mělo by se zajištění zpravidla vykonávat ve zvláštních zajišťovacích zařízeních. [...] (24) Tato směrnice dodržuje základní práva a ctí zásady uznané zejména [Listinou].“ 6 Článek 3 této směrnice stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: [...] 3) ‚navrácením‘ proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat, – do země jeho původu, nebo – do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustraně, nebo – do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme; 4) ‚rozhodnutím o navrácení‘ správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu; [...]“. 7 Článek 5 této směrnice stanoví: „Při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život, c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země a dodržují zásadu nenavracení.“ 8 Článek 8 téže směrnice uvádí: „1. Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území v souladu s čl. 7 odst. 4 nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území poskytnuté podle článku 7 splněna. [...]“ 3. Členské státy mohou přijmout samostatné správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se vyhoštění nařizuje. [...]“. 9 Článek 9 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví: „Členské státy vyhoštění odloží, a) pokud by jím byla porušena zásada nenavracení [...] [...]“ 10 Článek 12 odst. 1 této směrnice stanoví: „Rozhodnutí o navrácení, a pokud jsou vydávána, rozhodnutí o zákazu vstupu a rozhodnutí o vyhoštění se vydávají v písemné podobě a uvádějí se v nich věcné i právní důvody a informace o dostupných prostředcích právní nápravy.“ 11 Článek 13 uvedené směrnice, nadepsaný „Prostředky právní nápravy“, stanoví: „1. Dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost využít účinný prostředek právní nápravy ve formě odvolání proti rozhodnutí týkajícímu se navrácení uvedenému v čl. 12 odst. 1 nebo návrhu na jeho přezkum příslušným soudním nebo správním orgánem nebo příslušným subjektem, jehož členové jsou nestranní a jejichž nezávislost je zaručena. 2. Orgán nebo subjekt uvedený v odstavci 1 musí mít pravomoc přezkoumávat rozhodnutí týkající se navrácení a uvedená v čl. 12 odst. 1, včetně možnosti dočasně pozastavit jejich výkon, jestliže nelze dočasné pozastavení uplatnit již podle vnitrostátních právních předpisů. 3. Dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost získat právní poradenství, právní zastoupení a v případě potřeby jazykovou pomoc. 4. Členské státy na žádost zajistí bezplatné poskytnutí potřebné právní pomoci nebo zastoupení v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy či pravidly týkajícími se právní pomoci a mohou stanovit, že se na bezplatnou právní pomoc nebo zastoupení vztahují podmínky stanovené v čl. 15 odst. 3 až 6 směrnice [Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13)].“ 12 Článek 15 směrnice 2008/115, nadepsaný „Zajištění“, stanoví: „1. Nemohou‐li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. 2. Zajištění nařizují správní nebo soudní orgány. Zajištění se nařizuje písemně s uvedením věcných a právních důvodů. Pokud zajištění nařídily správní orgány, členské státy a) buď zajistí rychlý soudní přezkum zákonnosti zajištění, o kterém se rozhodne co nejdříve po začátku zajištění; b) nebo dotčenému státnímu příslušníkovi třetí země zaručí právo zahájit rychlé soudní řízení ve věci přezkumu zákonnosti zajištění, ve kterém bude rozhodnuto co nejdříve po zahájení řízení. V takovém případě členské státy bezodkladně uvědomí dotčeného státního příslušníka třetí země o možnosti zahájit takové řízení. Pokud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn. 3. V každém případě je zajištění přezkoumáváno v přiměřených časových odstupech na žádost dotčeného státního příslušníka třetí země nebo z moci úřední. V případě dlouhodobého zajištění podléhá tento přezkum soudnímu dohledu. 4. Ukáže‐li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna. 5. Zajištění trvá, dokud trvají podmínky uvedené v odstavci 1 a dokud to je nezbytné pro zajištění úspěšného vyhoštění. Každý členský stát stanoví omezenou dobu trvání zajištění, jež nesmí přesáhnout dobu šesti měsíců. 6. Členské státy nesmějí prodloužit dobu uvedenou v odstavci 5, s výjimkou prodloužení o omezenou dobu nepřesahující dalších dvanáct měsíců v souladu s vnitrostátním právem v případech, kdy je pravděpodobné, že doba potřebná pro úkony směřující k vyhoštění bud[e] přes jejich řádné úsilí delší z důvodu a) nedostatečné spolupráce dotčeného státního příslušníka třetí země nebo b) zpoždění při získávání nezbytných dokladů ze třetích zemí.“ 13 Článek 16 téže směrnice, nadepsaný „Podmínky zajištění“, zní následovně: „1. Zajištění se zpravidla vykonává ve zvláštních zajišťovacích zařízeních. Nemůže‐li členský stát poskytnout ubytovací prostor ve zvláštním zajišťovacím zařízení a musí‐li se uchýlit k umístění ve věznici, musí být zajištění státní příslušníci třetí země odděleni od běžných vězňů. 2. Zajištěným státním příslušníkům třetí země se na požádání umožní navázat včas kontakt s právními zástupci, rodinnými příslušníky a příslušnými konzulárními orgány. 3. Zvláštní pozornost se věnuje postavení zranitelných osob. Poskytuje se neodkladná zdravotní péče a základní léčba. 4. Příslušné a způsobilé vnitrostátní, mezinárodní a nevládní organizace a subjekty mají možnost navštěvovat zajišťovací zařízení uvedená v odstavci 1 v té míře, ve které jsou užívána pro zajištění státních příslušníků třetích zemí v souladu s touto kapitolou. Tyto návštěvy mohou podléhat schválení. 5. Zajištěným státním příslušníkům třetích zemí se pravidelně poskytují informace o pravidlech platných v zajišťovacím zařízení a o jejich právech a povinnostech. Mezi tyto informace patří i informace o jejich právu podle vnitrostátního práva na kontaktování organizací a subjektů uvedených v odstavci 4.“ Směrnice 2013/32 14 Body 34 a 38 odůvodnění směrnice 2013/32 uvádějí: „(34) Postupy pro posouzení potřebnosti mezinárodní ochrany by měly příslušným orgánům umožnit řádné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. [...] (38) Mnoho žádostí o mezinárodní ochranu je činěno na hranicích nebo v tranzitním prostoru členského státu ještě před rozhodnutím o vstupu žadatele. Členské státy by měly mít možnost upravit řízení o přípustnosti žádosti nebo řízení o posouzení věcné stránky žádosti, která za jasně stanovených podmínek umožní rozhodovat o těchto žádostech na těchto místech.“ 15 Článek 2 této směrnice stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí [...] c) ‚žadatelem‘ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která učinila žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; [...] e) ‚pravomocným rozhodnutím‘ rozhodnutí, zda je státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti přiznáno postavení uprchlíka nebo doplňková ochrana na základě směrnice [Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9)] a které již nepodléhá opravnému prostředku podle kapitoly V této směrnice bez ohledu na to, zda takový opravný prostředek vede k tomu, že žadateli může být až do rozhodnutí o opravném prostředku dovoleno setrvat v dotyčném členském státě; f) ‚rozhodujícím orgánem‘ kvazisoudní nebo správní orgán členského státu příslušný k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a příslušný k přijímání rozhodnutí v prvním stupni v těchto případech; [...] q) ‚následnou žádostí‘ další žádost o mezinárodní ochranu, která byla učiněna po přijetí pravomocného rozhodnutí o předchozí žádosti, včetně případů, kdy žadatel vzal svou žádost výslovně zpět, a případů, kdy rozhodující orgán po konkludentním zpětvzetí odmítl žádost podle čl. 28 odst. 1.“ 16 Článek 6 směrnice 2013/32, nadepsaný „Přístup k řízení“, stanoví: „1. Učiní‐li určitá osoba žádost o mezinárodní ochranu u orgánu, který je podle vnitrostátního práva příslušný k registraci této žádosti, provede se tato registrace do [tří] pracovních dnů od učinění žádosti. Pokud je žádost o mezinárodní ochranu učiněna u jiných orgánů, u nichž je pravděpodobné, že budou takové žádosti dostávat, ale nejsou podle vnitrostátního práva příslušné k jejich registraci, členské státy zajistí, aby byla registrace provedena do šesti pracovních dnů od učinění žádosti. Členské státy zajistí, aby těmto jiným orgánům, u nichž je pravděpodobné, že budou žádosti o mezinárodní ochranu dostávat, jako jsou policejní orgány, pohraniční stráž, imigrační orgány a pracovníci detenčních zařízení, byly poskytnuty příslušné informace a aby jejich pracovníkům byla poskytnuta úroveň školení nezbytná pro plnění jejich úkolů a povinností a pokyny pro poskytování informací žadatelům ohledně místa a způsobu podávání žádostí o mezinárodní ochranu. 2. Členské státy zajistí, aby osoba, která učinila žádost o mezinárodní ochranu, měla příležitost podat žádost co možná nejdříve. Pokud žadatel této příležitosti nevyužije, může členský stát odpovídajícím způsobem použít článek 28 této směrnice. 3. Aniž je dotčen odstavec 2, mohou členské státy požadovat, aby se žádosti o mezinárodní ochranu podávaly osobně nebo na určitém místě. 4. Bez ohledu na odstavec 3 se považuje žádost o mezinárodní ochranu za podanou, jakmile ji příslušné orgány dotyčného členského státu obdrží od žadatele nebo, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, jakmile o ní obdrží úřední zápis. 5. Pokud v důsledku žádostí o mezinárodní ochranu učiněných současně velkým počtem státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti je v praxi velice obtížné dodržet lhůtu stanovenou v odstavci 1, mohou členské státy stanovit, že lze tuto lhůtu prodloužit na 10 pracovních dní.“ 17 Článek 26 této směrnice, nadepsaný „Zajištění“, stanoví: „1. Členské státy nesmějí nikoho zadržet pouze proto, že se jedná o žadatele. Důvody a podmínky zajištění a záruky dané zajištěným žadatelům musí být v souladu se směrnici [2013/33]. 2. Je‐li žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn, členské státy zajistí možnost rychlého soudního přezkumu podle směrnice [2013/33].“ 18 Podle článku 33 téže směrnice, nadepsaného „Nepřípustné žádosti“, platí, že: „1. Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení [Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst 2013, L 180, s. 31)], nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle směrnice [2011/95], považuje‐li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou. 2. Členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou, pouze pokud: a) mezinárodní ochranu přiznal jiný členský stát; b) země, která není členským státem, je podle článku 35 považována za první zemi azylu pro žadatele; c) země, která není členským státem, je podle článku 38 považována za bezpečnou třetí zemi pro žadatele; d) žádost je následnou žádostí, v níž se neobjevily nebo nebyly žadatelem předloženy žádné nové skutečnosti či zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95], nebo e) osoba závislá na žadateli podá žádost poté, co v souladu s čl. 7 odst. 2 souhlasila, aby její případ byl součástí žádosti podané jejím jménem, a neexistují žádné skutečnosti týkající se situace této závislé osoby, které by odůvodňovaly samostatnou žádost.“ 19 Článek 35 směrnice 2013/32, nadepsaný „Pojem první země azylu“, zní takto: „Zemi lze pro žadatele o mezinárodní ochranu považovat za první zemi azylu, pokud: a) žadatel byl v této zemi uznán za uprchlíka a může nadále požívat této ochrany nebo b) žadatel jinak požívá v této zemi dostatečné ochrany, včetně použití zásady nenavracení, za předpokladu, že bude touto zemí znovu přijat. Při použití pojmu první země azylu na konkrétní situaci žadatele o mezinárodní ochranu mohou členské státy vzít v úvahu čl. 38 odst. 1. Žadatel může napadnout použití pojmu první země azylu na konkrétní situaci, ve které se nachází.“ 20 Článek 38 téže směrnice, nadepsaný „Pojem bezpečné třetí země“, stanoví: „1. Členské státy mohou použít pojem bezpečné třetí země pouze tehdy, pokud se příslušné orgány přesvědčily, že s osobou žádající o mezinárodní ochranu bude v dotyčné třetí zemi zacházeno podle těchto zásad: a) není ohrožen život a svoboda z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů; b) neexistuje riziko vážné újmy, jak je vymezena ve směrnici [2011/95]; c) je dodržována zásada nenavracení v souladu s [Úmluvou o právním postavení uprchlíků podepsanou dne 28. července 1951 v Ženevě [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], ve znění Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967]; d) je dodržován zákaz vyhoštění, představuje‐li to porušení zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jak je stanoven mezinárodním právem, a e) existuje možnost požádat o přiznání postavení uprchlíka a v případě uznání za uprchlíka obdržet ochranu v souladu s [Úmluvou o právním postavení uprchlíků podepsanou dne 28. července 1951 v Ženevě [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], ve znění Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967]. 2. Použití pojmu bezpečné třetí země podléhá pravidlům stanoveným vnitrostátním právem, včetně: a) pravidel, která vyžadují, aby existovala vazba mezi žadatelem a dotyčnou třetí zemí, na jejímž základě by bylo odůvodněné, aby se tato osoba do dotyčné země odebrala; b) pravidel týkajících se metodiky, pomocí níž se mohou příslušné orgány přesvědčit, že pro konkrétní zemi nebo konkrétního žadatele lze použít pojem bezpečné třetí země. Tato metodika zahrnuje posuzování bezpečnosti země pro určitého žadatele případ od případu nebo vnitrostátní označení zemí, které se obecně považují za bezpečné; c) pravidel slučitelných s mezinárodním právem, která umožňují jednotlivě posoudit, zda dotyčná třetí země je pro určitého žadatele bezpečná, a poskytují žadateli alespoň možnost napadnout použití pojmu bezpečné třetí země z důvodu, že třetí země není v konkrétní situaci, ve které se osoba nachází, bezpečná. Žadatel musí m[í]t rovněž možnost zpochybnit existenci spojitosti mezi ním a třetí zemí podle písmena a). [...] 4. Pokud třetí země nepovolí žadateli vstup na své území, členské státy zajistí, aby mu byl poskytnut přístup k řízení v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II. [...]“ 21 Článek 40 směrnice 2013/32, nadepsaný „Následné žádosti“, zní takto: „1. Pokud osoba, která v členském státě požádala o mezinárodní ochranu, v témže členském státě předloží další údaje nebo učiní následnou žádost, členský stát posoudí tyto další údaje nebo prvky následné žádosti v rámci posuzování předchozí žádosti nebo v rámci přezkumu rozhodnutí, proti kterému byl podán opravný prostředek, pokud v tomto rámci mohou příslušné orgány vzít v úvahu a posoudit všechny prvky, na nichž se zakládají další údaje nebo následná žádost. 2. Pro účely rozhodnutí o přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 33 odst. 2 písm. d) podléhá následná žádost o mezinárodní ochranu nejprve předběžnému posouzení, zda se objevily nebo byly žadatelem předloženy nové skutečnosti nebo zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95]. 3. Pokud se v rámci předběžného posouzení podle odstavce 2 dospěje k závěru, že se objevily nebo byly žadatelem předloženy nové skutečnosti či zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany [...] podle směrnice [2011/95], posuzuje se žádost dále podle kapitoly II. Členské státy mohou stanovit rovněž jiné důvody pro další posuzování následné žádosti. 4. Členské státy mohou rozhodnout o dalším posuzování žádosti, pouze pokud dotyčný žadatel nemohl v předchozím řízení bez vlastního zavinění uvést skutečnosti uvedené v odstavcích 2 a 3 tohoto článku, zejména při využití svého práva na účinný opravný prostředek podle článku 46. 5. Pokud není následná žádost dále posuzována podle tohoto článku, považuje se za nepřípustnou podle čl. 33 odst. 2 písm. d). 6. Postup podle tohoto článku se může použít rovněž v případě: a) závislé osoby, která podá žádost poté, co v souladu s čl. 7 odst. 2 souhlasila s tím, aby její případ byl součástí žádosti podané jejím jménem, a/nebo b) nesezdané nezletilé osoby, která podá žádost poté, co byla podána žádost jejím jménem podle čl. 7 odst. 5 písm. c). V takových případech předběžné posouzení podle odstavce 2 sestává z posouzení, zda s ohledem na situaci této závislé osoby nebo nesezdané nezletilé osoby existují skutečnosti, které samostatnou žádost odůvodňují. 7. Pokud osoba, na níž má být vykonáno rozhodnutí o přemístění podle nařízení [č. 604/2013], předloží další údaje nebo podá následnou žádost v přemisťujícím členském státě, příslušný členský stát, jak je definován v uvedeném nařízení, posoudí tyto údaje nebo následné žádosti podle této směrnice.“ 22 Článek 43 směrnice 2013/32, nadepsaný „Řízení na hranicích“, zní takto: „1. Členské státy mohou v souladu se základními zásadami a

cs

caselaw

EU

zárukami uvedenými v kapitole II stanovit řízení, kterými se na hranicích nebo v tranzitních prostorách členského státu rozhoduje o: a) přípustnosti žádostí podle článku 33 podaných na těchto místech nebo b) věcné stránce žádostí v řízení podle čl. 31 odst. 8. 2. Členské státy zajistí, aby rozhodnutí bylo v řízení podle odstavce 1 vydáno v přiměřené době. Není‐li rozhodnutí vydáno do čtyř týdnů, povolí se žadateli vstup na území členského státu, aby mohla být jeho žádost zpracována v souladu s ostatními ustanoveními této směrnice. 3. V případě příjezdu velkého počtu státních příslušníků třetí země nebo osob bez státní příslušnosti, které podávají žádost o mezinárodní ochranu na hranici nebo v tranzitním prostoru, kdy není v praxi možné použít ustanovení odstavce 1, lze tato řízení uplatnit také v případech a po dobu, kdy jsou tito státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti běžně ubytován[i] v blízkosti hranice nebo tranzitního prostoru.“ Směrnice 2013/33 23 Bod 17 odůvodnění směrnice 2013/33 uvádí: „Důvody zajištění stanovenými v této směrnici nejsou dotčeny jiné důvody zajištění, včetně důvodů zajištění v rámci trestního řízení, které se podle vnitrostátního práva uplatňují nezávisle na žádosti státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti o mezinárodní ochranu.“ 24 Článek 2 této směrnice stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: [...] b) ‚žadatelem‘ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří učinili žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; [...] g) ‚materiálními podmínkami přijetí‘ takové podmínky přijetí, mezi které patří ubytování, strava a ošacení, poskytované ve formě věcného plnění, peněžitých dávek nebo poukázek, jakož i kombinace uvedených tří forem, a dále denní příspěvky; h) ‚zajištěním‘ zadržování žadatele členským státem na určitém místě, kde je žadatel zbaven svobody pohybu; [...]“ 25 Podle článku 7 uvedené směrnice, nadepsaného „Pobyt a svoboda pohybu“, platí, že: „1. Žadatelé se mohou volně pohybovat na území hostitelského členského státu nebo na území, které jim tento členský stát vymezí. Vymezené území nesmí narušovat nedotknutelnost soukromí a musí poskytovat dostatečný prostor pro zajištění přístupu ke všem výhodám vyplývajícím z této směrnice. 2. Členské státy mohou z důvodů veřejného zájmu nebo veřejného pořádku, nebo je‐li to nutné pro účely rychlého vyřízení a účinného prověření žádosti o mezinárodní ochranu, stanovit místo pobytu žadatele. 3. Členské státy mohou podmínit poskytování materiálních podmínek přijetí setrváním žadatelů v konkrétním místě pobytu určeném členskými státy. Toto rozhodnutí může být obecné povahy, avšak musí být přijato vždy v jednotlivém případě a v souladu s vnitrostátním právem. 4. Členské státy stanoví možnost poskytnout žadateli dočasné povolení k opuštění místa pobytu uvedeného v odstavcích 2 a 3 nebo vymezeného území uvedeného v odstavci 1. Rozhodnutí o tom musí být přijímána v jednotlivých případech, objektivně a nestranně a u zamítavých rozhodnutí musí být uvedeno odůvodnění. Žadatel nepotřebuje povolení k tomu, aby se dostavil na úřad nebo k soudu, je‐li jeho přítomnost nutná. 5. Členské státy požadují, aby žadatelé nahlásili příslušnému orgánu svou současnou adresu a oznámili mu co nejdříve každou její změnu.“ 26 Článek 8 téže směrnice, nadepsaný „Zajištění“, zní takto: „1. Členské státy nesmějí nikoho zadržet pouze proto, že je žadatelem v souladu se směrnicí [2013/32]. 2. V případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze‐li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření. 3. Žadatel může být zajištěn pouze v těchto případech: a) za účelem zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti; b) za účelem určení těch skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě nebezpečí skrývání se žadatele; c) během příslušného řízení za účelem rozhodnutí o právu žadatele na vstup na dané území; d) jeli zajištěn v rámci řízení o navrácení podle směrnice [2008/115] za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou‐li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení; e) vyžaduje‐li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku; f) v‐souladu s článkem 28 nařízení [č. 604/2013]. Důvody zajištění se stanoví ve vnitrostátním právu. 4. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní právo stanovilo pravidla týkající se alternativních opatření k zajištění, jako je například pravidelné hlášení u příslušných orgánů, složení finanční záruky či povinnost zdržovat se na určeném místě.“ 27 Článek 9 směrnice 2013/33, nadepsaný „Záruky pro zajištěné žadatele“, stanoví: „1. Žadatel musí být zajištěn pouze po co nejkratší dobu a pokud přetrvávají důvody stanovené v čl. 8 odst. 3. Správní řízení týkající se důvodů zajištění stanovených v čl. 8 odst. 3 musí být vedena s náležitou péčí. Zpoždění, k nimž dojde během správních řízení a jež nejsou zaviněna žadatelem, nemohou být důvodem pro to, aby byl žadatel nadále zajištěn. 2. Zajištění žadatele nařizují písemně soudní či správní orgány. Příkaz k zajištění musí obsahovat odůvodnění po skutkové i právní stránce. 3. V případech, kdy zajištění nařizují správní orgány, zajistí členské státy, aby mohl být proveden z moci úřední nebo na žádost žadatele rychlý soudní přezkum zákonnosti zajištění. V případě přezkumu zákonnosti zajištění z moci úřední se o přezkumu rozhodne v co nejkratší době od začátku zajištění. V případě přezkumu zákonnosti zajištění na žádost žadatele se o přezkumu rozhodne v co nejkratší době od začátku příslušného řízení. Členské státy za tímto účelem stanoví ve vnitrostátním právu lhůtu pro provedení přezkumu zákonnosti zajištění z moci úřední nebo přezkumu zákonnosti zajištění na žádost žadatele. Je‐li zajištění shledáno v rámci soudního přezkumu jako nezákonné, musí být dotčený žadatel neprodleně propuštěn. 4. Zajištění žadatelé jsou neprodleně písemně informován[i] o důvodech zajištění a o postupech, jakými mohou podle vnitrostátního práva příkaz k zajištění napadnout, a o možnosti požádat o bezplatnou právní pomoc a zastupování, a to v jazyce, jemuž rozumějí nebo o němž lze důvodně předpokládat, že mu rozumějí. 5. Zajištění přezkoumává v přiměřených časových odstupech soudní orgán z moci úřední nebo na žádost dotyčného žadatele a činí tak zejména vždy při jeho prodlužování, nebo jakmile to vyžadují [relevantní] okolnosti či jsou k dispozici nové informace, které mohou mít vliv na zákonnost zajištění. 6. V případech soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění podle odstavce 3 zajistí členské státy žadatelům přístup k bezplatné právní pomoci a zastupování. Tato bezplatná právní pomoc a zastupování musí zahrnovat alespoň vypracování požadovaných procesních dokumentů a účast na jednání před soudem jménem žadatele. Bezplatnou právní pomoc a zastupování poskytují osoby s příslušnou kvalifikací, které jsou podle vnitrostátního práva připuštěny nebo oprávněny k jejich výkonu a jejichž zájmy nejsou a ani by potenciálně nemohly být v rozporu se zájmy žadatele. 7. Členské státy mohou také stanovit, že se bezplatná právní pomoc a zastupování poskytuje: a) pouze osobám, které nemají dostatečné prostředky nebo b) pouze prostřednictvím služeb poskytovaných právními poradci nebo jinými poradci, kteří jsou vnitrostátním právem výslovně určeni k tomu, aby žadatelům pomáhali a zastupovali je. 8. Členské státy mohou rovněž: a) stanovit pro poskytování bezplatné právní pomoci a zastupování finanční nebo časová omezení, pokud tato omezení svévolně neomezují přístup k právní pomoci a zastupování; b) stanovit, že pokud jde o poplatky a jiné náklady, nebude žadatelům poskytnuto příznivější zacházení, než je zacházení obecně poskytované v záležitostech týkajících se právní pomoci vlastním státním příslušníkům. 9. Členské státy mohou požadovat, aby jim žadatel zcela nebo částečně nahradil vynaložené náklady, pokud se jeho finanční situace značně zlepší nebo pokud bylo rozhodnutí o těchto nákladech přijato na základě nepravdivých informací, které žadatel předložil. 10. Ve vnitrostátním právu se stanoví postupy, kterými se řídí přístup k právní pomoci a zastupování.“ 28 Článek 10 této směrnice, nadepsaný „Podmínky zajištění“, v odstavci 1 stanoví: „Zajištění se zpravidla vykonává ve zvláštních detenčních zařízeních. Nemůže‐li členský stát poskytnout ubytování ve zvláštním detenčním zařízení a musí‐li se uchýlit k umístění ve věznici, musí být zajištění žadatelé odděleni od běžných vězňů a musí být splněny podmínky zajištění stanovené v této směrnici. Zajištění žadatelé musí být pokud možno odděleni od jiných státních příslušníků třetích zemí, kteří nepodali žádost o mezinárodní ochranu. [...]“ 29 Článek 17 uvedené směrnice, nadepsaný „Obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí a zdravotní péči“, stanoví: „1. Členské státy zajistí, aby žadatelé měli k dispozici materiální podmínky přijetí, jakmile učiní žádost o mezinárodní ochranu. [...] 3. Členské státy mohou vyhradit poskytování všech nebo některých materiálních podmínek přijetí a zdravotní péče těm žadatelům, kteří nemají dostatečné vlastní prostředky k dosažení odpovídající životní úrovně pro zajištění zdraví a živobytí. [...]“ 30 Článek 18 směrnice 2013/33, který uvádí „[d]alší ustanovení o materiálních podmínkách přijetí“, v odstavci 1 stanoví: „V případech, kdy je ubytování poskytováno přímo, mělo by mít jednu z těchto forem nebo by mělo být kombinací těchto forem: a) zařízení k ubytování žadatelů po dobu posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané na hranicích nebo v tranzitním prostoru; b) ubytovací střediska zaručující přiměřenou životní úroveň; c) soukromé domy, byty, hotely nebo jiná zařízení vhodn[á] k ubytování žadatelů.“ 31 Článek 26 této směrnice, nadepsaný „Opravné prostředky“, v odstavci 1 stanoví: „Členské státy zajistí, aby bylo možné podat opravný prostředek v souladu s postupy vnitrostátního práva proti rozhodnutím ohledně přiznání, odnětí nebo omezení výhod podle této směrnice a proti rozhodnutím podle článku 7, jimiž jsou dotčeny zájmy jednotlivého žadatele. Možnost podání opravného prostředku k soudnímu orgánu nebo soudního přezkumu rozhodnutí po skutkové i právní stránce musí být zaručena alespoň v posledním stupni.“ Maďarské právo Základní zákon 32 Článek XIV odst. 4 Alaptörvény (Základní zákon) zní takto: „Maďarsko na žádost přizná právo na azyl osobám, jež nemají maďarskou státní příslušnost a jsou v zemi, jejímiž jsou státními příslušníky, nebo v zemi svého obvyklého pobytu pronásledovány nebo mají odůvodněný strach z přímého pronásledování z důvodu své rasy, státní příslušnosti, příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo pro zastávání svých náboženských či politických názorů, neposkytne‐li jim ochranu země jejich původu ani jiné země. Osoba, která nemá maďarskou státní příslušnost a která přicestovala na území Maďarska přes zemi, ve které nebyla vystavena pronásledování či přímému nebezpečí pronásledování, se nemůže dovolávat práva na azyl.“ Zákon o právu na azyl 33 Ustanovení § 5 odst. 1 menedékjogról szóló 2007. évi LXXX. törvény (zákon č. LXXX z roku 2007 o právu na azyl) (Magyar Közlöny 2007/83, dále jen „zákon o právu na azyl“) stanoví: „Žadatel o azyl má právo a) v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem pobývat na maďarském území a v souladu se zvláštními právními předpisy získat povolení k pobytu na maďarském území; b) v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy obdržet dávky, pomoc a ubytování; c) v průběhu prvních devíti měsíců po podání žádosti o azyl vykonávat povolání v místě, kde se nachází přijímací středisko, nebo v místě výkonu práce určeném veřejným zaměstnavatelem, a po uplynutí této doby podle obecných pravidel použitelných na cizí státní příslušníky. [...]“ 34 Ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona zní: „Maďarsko přizná postavení uprchlíka cizímu státnímu příslušníkovi, který splňuje podmínky vymezené v první větě čl. XIV odst. 4 Základního zákona.“ 35 Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o právu na azyl stanoví: „Maďarsko přizná status doplňkové ochrany cizímu státnímu příslušníkovi, který nesplňuje podmínky pro přiznání postavení uprchlíka, avšak v případě návratu do země jeho původu by mu hrozilo riziko vážné újmy a nemůže nebo z důvodu obavy z takového nebezpečí není ochoten využít ochrany země svého původu.“ 36 Ustanovení § 45 odst. 1 tohoto zákona stanoví: „Zásada nenavracení se uplatní v případě, že by žadatel byl ve své zemi původu z rasových či náboženských důvodů nebo z důvodu své státní příslušnosti, příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů vystaven nebezpečí pronásledování nebo zacházení uvedeného v čl. XIV odst. 3 Základního zákona, a neexistuje bezpečná třetí země, která jej přijme.“ 37 Ustanovení § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl, ve znění platném od 1. července 2018, stanoví nový důvod nepřípustnosti žádosti o azyl, který je definován takto: „Žádost je nepřípustná, pokud žadatel přicestoval do Maďarska přes zemi, ve které není vystaven pronásledování ve smyslu § 6 odst. 1 nebo riziku vážné újmy ve smyslu § 12 odst. 1 či ve které je zaručena odpovídající úroveň ochrany.“ 38 Ustanovení § 51/A tohoto zákona stanoví: „Jestliže bezpečná země původu nebo bezpečná třetí země žadatele odmítne převzít nebo převzít zpět, azylový orgán zruší své rozhodnutí a provede azylové řízení.“ 39 Ustanovení § 71/A zákona o právu na azyl, jež upravuje řízení na hranicích, v odstavcích 1 až 7 stanoví: „(1) Pokud cizí státní příslušník podá žádost v tranzitním prostoru a) před tím, než mu byl povolen vstup na území Maďarska, nebo b) poté, co byl přiveden ke vstupu do zařízení sloužícího k ochraně pořádku na hranicích, jak je uvedeno v [az államhatárról szóló 2007. évi LXXXIX. törvény (zákon č. LXXXIX z roku 2007 o státních hranicích)], po jeho zadržení v pásmu osmi kilometrů od linie vnějších hranic maďarského území, jak jsou definovány v čl. 2 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) [Úř. věst. 2016, L 77, s. 1)], nebo od znaku státní hranice, se tato kapitola použije s výhradou níže uvedených ustanovení. (2) V rámci řízení na hranicích nemá žadatel práva stanovená v § 5 odst. 1 písm. a) a c). (3) Azylový orgán rozhodne přednostně o přípustnosti žádosti, a to nejpozději do osmi dnů od jejího podání. Azylový orgán přijme bezodkladně opatření nezbytná k oznámení rozhodnutí vydaného v průběhu řízení. (4) Jestliže od podání žádosti uplynuly čtyři týdny, povolí příslušný orgán cizinecké policie vstup v souladu s použitelným právním předpisem. (5) Není‐li žádost nepřípustná, povolí příslušný orgán cizinecké policie vstup v souladu s použitelným právním předpisem. (6) Pokud byl žadateli povolen vstup na území Maďarska, vede azylový orgán řízení v souladu s obecnými pravidly. (7) Pravidla pro řízení na hranicích se nevztahují na zranitelné osoby. [...]“ 40 Kapitola IX/A zákona o právu na azyl týkající se krizové situace způsobené masovou imigrací obsahuje zejména § 80/I písm. i), který vylučuje použití § 71/A téhož zákona. 41 Součástí téže kapitoly uvedeného zákona je § 80/J, který stanoví: „1. Žádost o azyl musí být k příslušnému orgánu podána osobně a výlučně v tranzitním prostoru, ledaže: a) vůči žadateli o azyl bylo přijato donucovací opatření či opatření nebo odsouzení omezující jeho osobní svobodu; b) vůči žadateli o azyl bylo přijato zajišťovací opatření nařízené azylovým orgánem; c) žadatel o azyl pobývá legálně na maďarském území a nepožaduje ubytování v přijímacím středisku. [...]“ 4. Žadatelé o azyl pobývající v tranzitním prostoru po dobu trvání řízení nepožívají práv uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) a c). [...]“ 42 Součástí uvedené kapitoly IX/A téhož zákona je § 80/K, který stanoví: „1. Rozhodnutí, kterým byla žádost odmítnuta pro nepřípustnost, nebo rozhodnutí, které bylo vydáno ve zrychleném řízení, lze napadnout ve třídenní lhůtě. Azylový orgán žalobu do tří dnů postoupí soudu spolu s dokumenty týkajícími se věci a žalobní odpovědí. 2. Azylový orgán rozhodne na základě informací, které má k dispozici, či řízení ukončí, pokud žadatel o azyl: [...] d) opustí tranzitní prostor. [...] 4. Rozhodnutí, kterým se řízení ukončuje podle odstavce 2 výše, nemůže být napadeno ve správním sporném řízení.“ Zákon č. LXXXIX z roku 2007 o státních hranicích 43 Ustanovení § 15/A az államhatárról szóló 2007. évi LXXXIX. törvény (Magyar Közlöny 2007. évi 88. Száma, zákon č. LXXXIX z roku 2007 o státních hranicích), týkající se zřízení tranzitního prostoru, stanoví: „(1) V prostoru uvedeném v § 5 odst. 1 může být zřízen tranzitní prostor sloužící jako místo dočasného pobytu osob žádajících o azyl nebo o doplňkovou ochranu [...] a jako místo, kde probíhají azylová řízení a řízení v oblasti cizinecké policie a kde jsou situována zařízení nezbytná k tomuto účelu. (2) Žadatel o azyl nacházející se v tranzitním prostoru může vstoupit na maďarské území, pokud: a) azylový orgán přijme rozhodnutí, kterým mu přizná mezinárodní ochranu; b) jsou splněny podmínky pro vedení azylového řízení v souladu s obecnými pravidly, nebo c) je třeba použít ustanovení § 71/A odst. 4 a 5 zákona o právu na azyl. (2a) V krizové situaci způsobené masovou imigrací lze povolit vstup žadatele o azyl nacházejícího se v tranzitním prostoru na maďarské území v případech uvedených v odst. 2 písm. a) a b) [...] (4) V krizové situaci způsobené masovou imigrací lze na rozdíl od ustanovení uvedených v odstavci 1 jako tranzitní prostor určit rovněž zařízení situované na jiném místě, než je místo uvedené v § 5 odst. 1.“ Zákon o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí 44 Ustanovení § 47 odst. 9 písm. a) A harmadik országbeli állampolgárok beutazásáról és tartózkodásáról szóló törvény (zákon č. II z roku 2007 o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí) (Magyar Közlöny 2007. évi 1. Száma, dále jen „zákon o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí“) stanoví: „Příslušný orgán cizinecké policie může z moci úřední nebo na žádost zrušit zákaz vstupu a pobytu, pokud byl tento zákaz vůči státnímu příslušníkovi třetí země vydán [...] společně s rozhodnutím o navrácení vydaným azylovým orgánem či v návaznosti na takové rozhodnutí, a uvedený státní příslušník třetí země může prokázat, že opustil území členských států Evropské unie plně v souladu s rozhodnutím o navrácení [...]“ 45 Ustanovení § 62 tohoto zákona, týkající se určení konkrétního místa pobytu, stanoví: „(1) Příslušný orgán cizinecké policie může státnímu příslušníkovi třetí země nařídit, aby pobýval na určitém místě, pokud: [...] f) vůči uvedenému státnímu příslušníkovi třetí země bylo vydáno rozhodnutí o navrácení a tento státní příslušník nemá k dispozici ani hmotné prostředky nezbytné pro svou obživu, ani ubytování [...] (3) Státnímu příslušníkovi třetí země může být určeno povinné místo pobytu v kolektivním ubytovacím zařízení nebo v přijímacím středisku, pokud není schopen uspokojovat své potřeby, nemá vhodné ubytování, ani odpovídající hmotné prostředky nebo příjmy, ani pozvání od osoby, která je povinna zajistit jeho obživu, a zajištění jeho obživy nelze požadovat ani od jeho rodinných příslušníků. (3a) V krizové situaci způsobené masovou imigrací lze za povinné místo pobytu označit rovněž tranzitní prostor.“ 46 Ustanovení § 65 odst. 3b a 4 zákona o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí upravující navracení stanoví: (3b) Změní‐li příslušný orgán cizinecké policie zemi určení uvedenou v rozhodnutí o navrácení z důvodu jednání přičitatelného dotyčné osobě, zejména pokud státní příslušník třetí země orgánu sdělil nepravdivé skutečnosti, pokud jde o jeho státní příslušnost, či je‐li to odůvodněno jinými skutečnostmi majícími vliv na zemi navrácení, lze proti rozhodnutí či proti pozměňovacímu usnesení podat odvolání. Uvedené odvolání lze podat do dvaceti čtyř hodin od oznámení rozhodnutí k příslušnému orgánu cizinecké policie, který rozhodnutí vydal. Proti rozhodnutí o odvolání podanému proti výkonu rozhodnutí nelze podat opravný prostředek. (4) Příslušný orgán cizinecké policie odvolání podané proti výkonu rozhodnutí bezodkladně postoupí se spisem ve věci orgánu příslušnému k rozhodnutí o odvolání a posledně uvedený orgán rozhodne ve lhůtě 8 dnů.“ 47 Maďarská vláda původně v rámci vnitrostátní právní úpravy přijala ustanovení týkající se krizové situace způsobené masovou imigrací s působností pro župy jižního Maďarska, sousedící se srbskou hranicí, a poté působnost těchto ustanovení rozšířila na celé maďarské území, přičemž neustále prodlužovala jejich platnost na základě a tömeges bevándorlás okozta válsághelyzet Magyarország egész területére történő elrendeléséről, valamint a válsághelyzet elrendelésével, fennállásával és megszüntetésével összefüggő szabályokról szóló 41/2016. (III. 9. Korm. Rendelet [vládní nařízení č. 41/2016 (III. 9) o vyhlášení krizové situace způsobené masovou imigrací na celém maďarském území, jakož i o pravidlech pro vyhlášení, existenci a ukončení krizové situace]. Spory v původních řízeních a předběžné otázky Věc C‐924/19 PPU 48 FMS a FNZ, zletilí afghánští státní příslušníci, jsou manželé. Dne 5. února 2019 podali žádost o azyl u azylového orgánu v tranzitním prostoru Röszke (Maďarsko). 49 Na podporu své žádosti FMS a FNZ uvedli, že přibližně o tři roky dříve opustili z politických důvodů Afghánistán a odcestovali do Turecka s platným měsíčním vízem, které bylo tureckými orgány prodlouženo o šest měsíců. Uvedli rovněž, že než vstoupili poprvé do Maďarska, cestovali přes Bulharsko a Srbsko, nepodali v žádné jiné zemi žádost o azyl a nebyli vystaveni špatnému zacházení, ani neutrpěli žádnou vážnou újmu ve smyslu článku 15 směrnice 2011/95. 50 Téhož dne azylový orgán určil, že místem ubytování FMS a FNZ bude tranzitní prostor Röszke, kde se v současnosti stále nacházejí. 51 Správním rozhodnutím ze dne 25. dubna 2019 odmítl azylový orgán žádost FMS a FNZ jako nepřípustnou na základě § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl, aniž ji posoudil po věcné stránce, z důvodu, že posledně uvedení přicestovali do Maďarska přes třetí zemi, na jejímž území nebyli vystaveni pronásledování odůvodňujícímu přiznání postavení uprchlíka nebo riziku vážné újmy odůvodňujícímu přiznání doplňkové ochrany, a z důvodu, že jim v zemích, přes které cestovali, než dorazili do Maďarska, byla zaručena odpovídající ochrana. V rámci téhož rozhodnutí tento orgán prohlásil, že se zásada nenavracení v případě těchto žadatelů ve vztahu k Afghánistánu nepoužije, a nařídil jejich vyhoštění do Srbska. 52 FMS a FNZ podali proti uvedenému rozhodnutí žalobu k Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovněprávní soud hlavního města Budapešti, Maďarsko), který ji zamítl rozhodnutím ze dne 14. května 2019, aniž posoudil opodstatněnost jejich žádosti o azyl. 53 Rozhodnutím ze dne 17. května 2019 orgán cizinecké policie prvního stupně FMS a FNZ na základě § 62 odst. 3a zákona o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí uložil, aby pobývali v sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeném státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno. Z předkládacího rozhodnutí ve věci C‐924/19 PPU vyplývá, že toto rozhodnutí neuvádělo důvody, na kterých je založeno, a že u obecného soudu lze pouze formou námitky napadnout nesplnění povinnosti poskytnout informace, kterou uvedenému orgánu ukládá relevantní právní úprava. 54 Téhož dne orgán cizinecké policie prvního stupně kontaktoval policejní orgán příslušný k předání do Srbska, aby tak posledně uvedený podnikl kroky nezbytné ke zpětnému převzetí FMS a FNZ Srbskem. 55 Dne 23. května 2019 příslušný policejní orgán informoval orgán cizinecké policie prvního stupně o rozhodnutí Srbska nepřevzít FMS a FNZ zpět na své území z důvodu, že dotyční nevstoupili na maďarské území neoprávněně ze srbského území, takže podle Srbska nebyly splněny podmínky použití čl. 3 odst. 1 dohody o zpětném přebírání osob uzavřené mezi Unií a Srbskem. 56 Z předkládacího rozhodnutí ve věci C‐924/19 PPU vyplývá, že i když Srbsko následně nepřevzalo FMS a FNZ zpět na své území, azylový orgán odmítl posoudit opodstatněnost jejich žádosti o azyl, protože podle § 51/A zákona o právu na azyl se v případě odepření zpětného převzetí na území třetí země v posuzování žádosti o azyl pokračuje pouze, pokud se rozhodnutí, kterým byla tato žádost odmítnuta jako nepřípustná, zakládá na pojmu „bezpečná země původu“ nebo pojmu „bezpečná třetí země“. 57 Rozhodnutími ze dne 3. a 6. června 2019 orgán cizinecké policie prvního stupně změnil, pokud jde o zemi určení, rozhodnutí o navrácení, které je součástí rozhodnutí azylového orgánu ze dne 25. dubna 2019, a nařídil vyhoštění FMS a FNZ v doprovodu eskorty do Afghánistánu. 58 FMS a FNZ podali proti těmto pozměňovacím rozhodnutím odvolání k azylovému orgánu, jednajícímu jako orgán cizinecké policie. Usneseními ze dne 28. června 2019 bylo jejich odvolání zamítnuto, přičemž proti těmto usnesením nelze, v souladu s § 65 odst. 3b zákona o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí, podat opravný prostředek. 59 FMS a FNZ podali k předkládajícímu soudu žalobu znějící na zrušení uvedených usnesení a uložení povinnosti provést nové řízení azylovému orgánu, přičemž nejprve uvedli, že tato usnesení jsou rozhodnutími o navrácení, která musí být možné napadnout opravným prostředkem u soudu, a dále, že jsou tato rozhodnutí o navrácení protiprávní. Azylový orgán měl totiž podle FMS a FNZ posoudit jejich žádost o azyl po věcné stránce, jelikož nebyli převzati zpět na území Srbska a jelikož § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl podle jejich názoru zavádí nový koncept „bezpečné tranzitní země“, což je podle nich v rozporu s unijním právem. 60 FMS a FNZ kromě toho k předkládajícímu soudu podali správní žalobu pro nečinnost proti orgánu cizinecké policie prvního stupně, kterou se domáhali určení, že tento orgán nesplnil své povinnosti, když jim neurčil ubytování mimo tranzitní prostor Röszke. 61 Předkládající soud obě tyto žaloby spojil. 62 Tento soud má na prvním místě za to, že důvod nepřípustnosti, na základě kterého byla žádost FMS a FNZ

cs

caselaw

EU

o azyl odmítnuta, je v rozporu s unijním právem. 63 Na druhém místě nicméně poukazuje na to, že neexistuje žádná norma, která by výslovně vyžadovala, aby bylo v posuzování žádosti o azyl podané FMS a FNZ automaticky pokračováno, a to i když se odmítnutím Srbska převzít tyto osoby stal důvod nepřípustnosti, který odůvodňoval odmítnutí této žádosti, bezpředmětným. 64 Kromě toho má předkládající soud za to, že i když azylový orgán může v průběhu případného nového posuzování uplatnit důvod nepřípustnosti stanovený v čl. 33 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) směrnice 2013/32, může být žádost o azyl prohlášena za nepřípustnou z důvodů vycházejících z článků 35 a 38 této směrnice pouze, pokud došlo ke zpětnému převzetí dotyčné osoby na území dotyčné třetí země. Z toho podle něj vyplývá, že není‐li pochyb o tom, že země, do které má být žadatel vyhoštěn, jej nepřevezme zpět, nemůže azylový orgán žádost tohoto žadatele prohlásit za nepřípustnou. 65 Vzhledem k výše uvedenému má předkládající soud za to, že FMS a FNZ mají právo na posouzení jejich žádosti o azyl a že stále spadají do oblasti působnosti směrnice 2013/32. 66 Na třetím místě si tedy klade otázku, zda je třeba mít za to, že FMS a FNZ jsou zajištěni ve smyslu směrnice 2013/32, a případně, zda je takové zajištění zákonné, vzhledem k tomu, že čtyřtýdenní lhůta uvedená v čl. 43 odst. 2 zmíněné směrnice byla v jejich případě překročena. 67 Avšak pro případ, že FMS a FNZ nemají právo na to, aby jejich žádost o azyl byla znovu posouzena, si předkládající soud na čtvrtém místě klade otázku, zda musí být FMS a FNZ považováni za zajištěné ve smyslu směrnice 2008/115, a pokud ano, zda je toto zajištění slučitelné s článkem 15 této směrnice. 68 V této souvislosti předkládající soud nejprve uvádí, že tranzitní prostor Röszke, nacházející se na hranici mezi Maďarskem a Srbskem, je obehnán vysokým plotem a ostnatým drátem a jsou v něm umístěny kovové kontejnery určené zejména k ubytování státních příslušníků třetích zemí přítomných v tomto tranzitním prostoru. Plocha kontejneru, který FMS a FNZ obývají, podle předkládajícího soudu nepřesahuje 13 m2 a tento kontejner je vybaven palandami a skříněmi. Uvnitř tohoto prostoru i mimo něj, jakož i v bezprostředním okolí zmíněného plotu, je podle něj nepřetržitě zajišťována přítomnost ozbrojených policistů nebo dozorců. 69 Předkládající soud uvádí, že tranzitní prostor Röszke je rozdělen do několika sektorů určených k oddělenému ubytování žadatelů o azyl a státních příslušníků třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno. Tyto sektory jsou podle něj od sebe odděleny ploty, takže možnost přejít z jednoho sektoru do druhého je mimořádně omezená. Z předkládacího rozhodnutí ve věci C‐924/19 PPU kromě toho vyplývá, že opustit daný sektor a vydat se do jiných sektorů je možné pouze dvakrát týdně asi na jednu hodinu. 70 FMS a FNZ podle předkládajícího soudu mohou svůj sektor opustit pouze tehdy, pokud je vyžadována jejich přítomnost pro účely procesních úkonů, které se jich týkají, nebo pokud se v doprovodu ozbrojených policistů nebo dozorců přemisťují za účelem provedení lékařské prohlídky nebo poskytnutí lékařské péče v tranzitním prostoru, v kontejneru vyhrazeném k tomuto účelu. Možnost kontaktu s osobami zvenčí, včetně jejich advokátů, podle něj podléhá předchozímu povolení. FMS a FNZ navíc podle jeho názoru nemohou tranzitní prostor Röszke opustit a vydat se na jiné místo v Maďarsku. 71 Dále má předkládající soud za to, že se situace FMS a FNZ liší od situace ve věci, v níž byl vydán rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. listopadu 2019, Ilias a Ahmed v. Maďarsko (CE:ECHR:2019:1121JUD 004728715). 72 Poukazuje tak zejména na to, že v okamžiku, kdy byli FMS a FNZ umístěni do sektoru v tranzitním prostoru Röszke vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, podle maďarských orgánů nebyli žadateli o azyl a do tohoto sektoru nevstoupili ani z vlastní iniciativy, ani z území Srbska, ale ze sektoru tohoto tranzitního prostoru vyhrazeného žadatelům o azyl. 73 Kromě toho bylo umístění do tranzitního prostoru Röszke podle předkládajícího soudu provedeno, aniž bylo vydáno odůvodněné rozhodnutí a posouzena jeho nezbytnost a přiměřenost, a neexistuje žádný soudní přezkum umožňující zpochybnit zákonnost tohoto umístění. Žádná vnitrostátní norma navíc podle předkládajícího soudu neomezuje délku pobytu v sektoru tranzitního prostoru vyhrazeném státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno. 74 Podle téhož soudu nemohou FMS a FNZ tranzitní prostor Röszke legálně opustit, neboť z něj mohou odejít pouze prostřednictvím vyhoštění leteckou cestou do země jejich původu, jež se potýká s vnitrostátním ozbrojeným konfliktem a není smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků podepsané dne 28. července 1951 v Ženevě [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], ve znění Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967. Opuštění tohoto prostoru FMS a FNZ tedy dle tohoto soudu závisí výlučně na spolupráci mezi maďarskými orgány a orgány země jejich původu, přičemž dotyční se podle něj nemohou vydat do Srbska, neboť vůči nim je nyní vydáno rozhodnutí o navrácení do země jejich původu a srbské orgány odmítly jejich zpětné převzetí. 75 Předkládající soud má za to, že umístění FMS a FNZ do sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, je zajištěním, jež není v souladu s požadavky stanovenými unijním právem. Domnívá se tudíž, že by na základě článku 47 Listiny měl mít možnost v rámci předběžného opatření odpovědnému orgánu uložit, aby FMS a FNZ určil místo ubytování nacházející se mimo tento tranzitní prostor, které není místem zajištění, a to až do ukončení soudního řízení správního. 76 Na pátém místě si předkládající soud klade otázku týkající se účinnosti prostředku nápravy podaného proti rozhodnutí, kterým orgán cizinecké policie prvního stupně změnil zemi určení uvedenou v rozhodnutích o navrácení vydaných vůči FMS a FNZ. 77 Uvedený soud totiž poukazuje jednak na to, že odvolání proti tomuto rozhodnutí posuzuje azylový orgán, přestože je tento orgán podřízen ministru odpovědnému za policii, je součástí moci výkonné, a není tedy nezávislý a nestranný, a dále na to, že relevantní maďarská právní úprava neumožňuje předkládajícímu soudu přezkoumat správní rozhodnutí o tomto odvolání, jelikož jediný přezkum posledně uvedeného rozhodnutí spočívá v pravomoci dohledu státního zástupce, který případně může před soudem zpochybnit zákonnost správního rozhodnutí v této oblasti. 78 Taková situace vede podle předkládajícího soudu k tomu, že rozhodnutí, kterým se mění země určení uvedená v rozhodnutí o navrácení, může být v konečném důsledku zachováno, a to přestože by FMS a FNZ v případě, kdy by ohledně nich muselo být vedeno nové azylové řízení, nespadali do oblasti působnosti směrnice 2008/115, nýbrž do oblasti působnosti směrnice 2013/32. 79 Za těchto podmínek se Szegedi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovněprávní soud v Segedínu, Maďarsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) [nový důvod nepřípustnosti] Lze ustanovení článku 33 [směrnice 2013/32] týkající se nepřípustných žádostí vykládat v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které je žádost v rámci azylového řízení nepřípustná, pokud žadatel přicestoval do Maďarska přes zemi, ve které není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy nebo ve které je zaručena odpovídající úroveň ochrany? 2) [vedení azylového řízení] a) Musí být článek 6 a čl. 38 odst. 4 [směrnice 2013/32], jakož i bod 34 jejího odůvodnění, ukládající povinnost posoudit žádosti o mezinárodní ochranu, ve spojení s článkem 18 Listiny vykládány v tom smyslu, že azylový orgán členského státu musí v případě, že žádost o azyl nebyla s odvoláním na důvod nepřípustnosti zmíněný v první předběžné otázce věcně přezkoumána a následně bylo rozhodnuto o navrácení žadatele do třetí země, která jej ovšem odmítla převzít zpět [na své území], zajistit žadateli možnost zahájit azylové řízení? b) V případě kladné odpovědi na druhou otázku písm. a), jaký je přesně obsah této povinnosti? Znamená povinnost zajistit možnost podat novou žádost o azyl s tím, že bude zakázáno uplatnění negativních důsledků následných žádostí podle čl. 33 odst. 2 písm. d) a článku 40 [směrnice 2013/32], nebo znamená, že azylové řízení musí být zahájeno nebo provedeno z úřední povinnosti? c) V případě kladné odpovědi na druhou otázku písm. a) a s ohledem také na čl. 38 odst. 4 [směrnice 2013/32], může členský stát při nezměněné skutkové situaci znovu posuzovat nepřípustnost žádosti v rámci tohoto nového řízení (v němž může použít kterýkoli typ řízení obsažený v kapitole III, například znovu uplatnit důvod nepřípustnosti), nebo musí žádost o azyl posoudit věcně ve vztahu k zemi původu? d) Vyplývá z čl. 33 odst. 1 a 2 písm. b) a c), jakož i z článků 35 a 38 [směrnice 2013/32] ve spojení s článkem 18 Listiny, že zpětné převzetí třetí zemí je jednou z kumulativních podmínek pro uplatnění důvodu nepřípustnosti, to znamená pro přijetí rozhodnutí založeného na tomto důvodu, nebo stačí ověřit splnění této podmínky až v okamžiku výkonu takového rozhodnutí? 3) [tranzitní prostor jako místo zajištění v rámci azylového řízení] [Třetí otázka je relevantní] v případě, že je na základě odpovědí na druhou otázku třeba provést azylové řízení. a) Musí být článek 43 směrnice [2013/32] vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která umožňuje zajištění žadatele v tranzitním prostoru po dobu delší než čtyři týdny? b) Musí být čl. 2 písm. h) [směrnice 2013/33], použitelný na základě článku 26 [směrnice 2013/32], ve spojení s článkem 6 a čl. 52 odst. 3 Listiny vykládán v tom smyslu, že ubytování v tranzitním prostoru za okolností, jaké jsou dány v původním řízení (prostor, který legálně nelze dobrovolně opustit v žádném směru), po dobu delší než čtyři týdny, o nichž se zmiňuje článek 43 [směrnice 2013/32], je zajištěním? c) Je s článkem 8 [směrnice 2013/33], použitelným na základě článku 26 [směrnice 2013/32], slučitelné to, že k zajištění žadatele po dobu delší než čtyři týdny, o nichž se zmiňuje článek 43 [směrnice 2013/32], došlo pouze proto, že z důvodu nedostatku materiálních prostředků nemá možnost uspokojovat své potřeby (ubytování a obživu)? d) Je s články 8 a 9 [směrnice 2013/33], použitelnými na základě článku 26 [směrnice 2013/32], slučitelné to, že ubytování představující de facto zajištění po dobu delší než čtyři týdny, o nichž se zmiňuje článek 43 [směrnice 2013/32], nebylo nařízeno příkazem k zajištění, žadatel nemá žádný prostředek k napadení zákonnosti zajištění a jeho trvání, zajištění de facto probíhá, aniž byla posouzena jeho nezbytnost či jeho přiměřenost nebo jeho možné alternativy, a není určena přesná délka trvání zajištění a okamžik, kdy bude ukončeno? e) Může být článek 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že soud členského státu může, je‐li zjevné, že se jedná o nezákonné zajištění, jako předběžné opatření do ukončení soudního řízení správního uložit orgánu veřejné správy, aby státnímu příslušníkovi třetí země určil místo pobytu mimo příslušný tranzitní prostor, které nepředstavuje místo zajištění? 4) [tranzitní prostor jako místo zajištění v působnosti cizinecké policie] [Čtvrtá otázka je relevantní] v případě, že na základě odpovědí na druhou otázku není třeba provést azylové řízení, nýbrž řízení v oblasti spadající do pravomoci cizinecké policie. a) Musí být body 17 a 24 odůvodnění, jakož i článek 16 [směrnice 2008/115], ve spojení s článkem 6 a čl. 52 odst. 3 Listiny, vykládány v tom smyslu, že ubytování v tranzitním prostoru za okolností, jaké jsou dány v původním řízení (prostor, který legálně nelze dobrovolně opustit v žádném směru), představuje zbavení osobní svobody ve smyslu těchto ustanovení? b) Je s bodem 16 odůvodnění a s čl. 15 odst. 1 [směrnice 2008/115], ve spojení s článkem 6 a čl. 52 odst. 3 Listiny, slučitelné to, že k zajištění státního příslušníka třetí země došlo pouze z toho důvodu, že vůči němu bylo přijato rozhodnutí o navrácení a že kvůli nedostatku materiálních prostředků nemůže uspokojovat své potřeby (ubytování a obživu)? c) Je s bodem 16 odůvodnění a s čl. 15 odst. 2 [směrnice 2008/115], ve spojení s články 6 a 47 a čl. 52 odst. 3 Listiny, slučitelné to, že ubytování představující de facto zajištění nebylo nařízeno příkazem k zajištění, státní příslušník třetí země nemá žádný prostředek k napadení zákonnosti zajištění a jeho trvání a zajištění de facto probíhá, aniž byla posouzena jeho nezbytnost či jeho přiměřenost nebo jeho možné alternativy? d) Mohou být čl. 15 odst. 1 a 4 až 6, jakož i bod 16 odůvodnění [směrnice 2008/115], ve spojení s články 1, 4, 6 a 47 Listiny, vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby zajištění probíhalo bez určení jeho přesné délky trvání a okamžiku, kdy bude ukončeno? e) Může být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že soud členského státu může, je‐li zjevné, že se jedná o nezákonné zajištění, jako předběžné opatření do ukončení soudního řízení správního uložit orgánu veřejné správy, aby státnímu příslušníkovi třetí země určil místo pobytu mimo příslušný tranzitní prostor, které nepředstavuje místo zajištění? 5) [účinný prostředek nápravy v souvislosti s rozhodnutím, jímž se mění země určení uvedená v rozhodnutí o navrácení] Musí být článek 13 [směrnice 2008/115], podle něhož musí mít státní příslušník třetí země možnost využít účinný prostředek právní nápravy ve formě odvolání proti ‚rozhodnutí týkajícímu se navrácení‘, vykládán ve spojení s článkem 47 Listiny v tom smyslu, že pokud opravný prostředek stanovený pro tento případ právem členského státu postrádá účinnost, je třeba, aby soud alespoň jednou přezkoumal opravný prostředek podaný proti rozhodnutí, jímž se mění země návratu?“ Věc C‐925/19 PPU 80 SA a jeho nezletilé dítě, SA junior, jsou íránskými státními příslušníky. Dne 5. prosince 2018 podali v tranzitním prostoru Röszke u azylového orgánu žádost o azyl. 81 Na podporu jejich žádosti SA uvedl, že opustil Íránskou islámskou republiku před dvěma a půl lety z důvodu, že se rozvedl se svou manželkou, že se začal zajímat o křesťanské náboženství, aniž však byl pokřtěn, a že během svého dětství byl obětí sexuálního násilí ze strany svých rodinných příslušníků. Rovněž upřesnil, že důvody, které jej donutily opustit jeho zemi původu, nejsou politické ani nejsou spojeny s případnou příslušností k menšinové etnické nebo náboženské komunitě a že do Maďarska přicestoval přes Turecko, Bulharsko a Srbsko. 82 SA dále prohlásil, že poté, co opustil Íránskou islámskou republiku a zamířil do Turecka, kde strávil deset dnů, aniž v této zemi požádal o azyl, pobýval přibližně tři měsíce v Bulharsku. Rovněž uvedl, že poté, co byl informován, že bude navrácen do Íránu, pokud v Bulharsku nepodá žádost o mezinárodní ochranu, tam proti své vůli podal žádost o azyl. Kromě toho tvrdil, že po dobu více než dvou let pobýval rovněž v Srbsku, aniž tam podal žádost o azyl. 83 Dne 5. prosince 2018 azylový orgán určil, že místem ubytování SA a SA juniora bude tranzitní prostor Röszke, kde se v současnosti stále nacházejí. 84 Správním rozhodnutím ze dne 12. února 2019 azylový orgán na základě § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl odmítl žádost SA a SA juniora jako nepřípustnou, aniž posoudil její opodstatněnost, a prohlásil, že zásada nenavracení se v jejich případě nepoužije. Nařídil jejich vyhoštění do Srbska, přičemž uvedl, že posledně uvedení nebyli v Turecku, Bulharsku ani Srbsku vystaveni riziku vážné újmy nebo pronásledování a že jim v těchto zemích byla zaručena odpovídající úroveň ochrany. 85 SA a SA junior podali proti rozhodnutí žalobu k Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovněprávní soud hlavního města Budapešti, Maďarsko), kterou tento soud zamítl rozhodnutím ze dne 5. března 2019, aniž rozhodl o opodstatněnosti jejich žádosti o azyl. 86 Rozhodnutím ze dne 27. března 2019 orgán cizinecké policie prvního stupně na základě § 62 odst. 3a zákona o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí SA a SA juniorovi uložil, aby pobývali v sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeném státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno. Podle předkládajícího soudu toto rozhodnutí neobsahuje odůvodnění. 87 Téhož dne orgán cizinecké policie prvního stupně kontaktoval policejní orgán příslušný k předání do Srbska, aby tak posledně uvedený podnikl kroky nezbytné ke zpětnému převzetí SA a SA juniora Srbskem. 88 Dne 1. dubna 2019 příslušný policejní orgán informoval orgán cizinecké policie prvního stupně o rozhodnutí Srbska nepřevzít SA a SA juniora zpět na své území z týchž důvodů, jaké jsou uvedeny v bodě 55 tohoto rozsudku. 89 Z předkládacího rozhodnutí ve věci C‐925/19 PPU vyplývá, že ačkoliv Srbsko nepřevzalo SA a SA juniora zpět na své území, azylový orgán neposoudil opodstatněnost jejich žádosti o azyl. 90 Rozhodnutím ze dne 17. dubna 2019 orgán cizinecké policie prvního stupně změnil rozhodnutí o navrácení, které je součástí rozhodnutí azylového orgánu ze dne 12. února 2019, pokud jde o zemi určení, a nařídil vyhoštění SA a SA juniora do Íránské islámské republiky v doprovodu eskorty. 91 Posledně uvedení podali proti tomuto pozměňovacímu rozhodnutí odvolání k azylovému orgánu, jednajícímu jako orgán cizinecké policie. Usnesením ze dne 17. května 2019 bylo jejich odvolání zamítnuto. 92 SA a SA junior podali k předkládajícímu soudu dvě žaloby, jež jsou stejné jako ty, které podali žalobci v původním řízení ve věci C‐924/19 PPU, jak jsou zmíněny výše v bodech 59 a 60 tohoto rozsudku. 93 Předkládající soud obě tyto žaloby spojil a z důvodů, které jsou v podstatě shodné s důvody uvedenými v bodech 62 až 78 tohoto rozsudku, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tytéž předběžné otázky, jaké mu položil ve věci C‐924/19 PPU a jež jsou uvedeny v bodě 79 tohoto rozsudku. K naléhavému řízení 94 Předkládající soud požádal, aby byly tyto žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce projednány v naléhavém řízení o předběžné otázce upraveném v článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. 95 Na podporu své žádosti tento soud uvedl, že FMS, FNZ, SA a SA junior (dále jen „žalobci v původních řízeních“) jsou v současné době de facto zbaveni osobní svobody. 96 Podle uvedeného soudu jsou navíc podmínky zajištění FMS a FNZ o to obtížnější, že FMS je 63 let a FNZ 58 let, jeden z nich je diabetik a jejich faktické zajištění trvá od 17. května 2019. Tentýž soud rovněž poukázal na to, že SA junior je nezletilé dítě, jehož mentální a psychické zdraví se od doby, co se svým otcem pobývá v sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeném státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, zhoršuje. 97 Kromě toho předkládající soud uvedl, že odpovědi Soudního dvora na položené otázky budou mít přímý a určující dopad na výsledek věcí v původních řízeních, zejména na trvání zajištění žalobců v původních řízeních. 98 V tomto ohledu je třeba na prvním místě konstatovat, že projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu směrnic 2008/115, 2013/32 a 2013/33, které spadají do působnosti hlavy V třetí části Smlouvy o FEU, jež upravuje prostor svobody, bezpečnosti a práva. Tyto žádosti jsou tudíž způsobilé k projednání v naléhavém řízení o předběžné otázce. 99 Pokud jde na druhém místě o podmínku naléhavosti, je zaprvé třeba zdůraznit, že tato podmínka je splněna zejména tehdy, když je osoba dotčená ve věci v původním řízení v současné době zbavena osobní svobody a její ponechání ve vazbě závisí na vyřešení sporu v původním řízení. Situaci dotyčné osoby je v této souvislosti zapotřebí posuzovat ke dni zkoumání žádosti o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení (rozsudek ze dne 17. března 2016, Mirza, C‐695/15 PPU, EU:C:2016:188, bod 34 a citovaná judikatura). 100 Podle ustálené judikatury představuje umístění státního příslušníka třetí země do zajišťovacího zařízení, ať již v průběhu jeho žádosti o mezinárodní ochranu nebo za účelem jeho vyhoštění, opatření spojené se zbavením osobní svobody (rozsudky ze dne 19. července 2012, Adil, C‐278/12 PPU, EU:C:2012:508, body 34 a 35; ze dne 10. září 2013, G. a R., C‐383/13 PPU, EU:C:2013:533, body 23 a 25; ze dne 15. února 2016, N., C‐601/15 PPU, EU:C:2016:84, body 40 a 41; ze dne 17. března 2016, Mirza, C‐695/15 PPU, EU:C:2016:188, body 31 a 35, jakož i usnesení ze dne 5. července 2018, C a další, C‐269/18 PPU, EU:C:2018:544, body 35 a 37). 101 V projednávaném případě pobývají žalobci v původním řízení ve věci C‐924/19 PPU od 17. května 2019 a žalobci v původním řízení ve věci C‐925/19 PPU od 27. března 2019 v sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeném státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno. 102 Projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se přitom týkají zejména otázky, zda setrvání žalobců v původních řízeních v tomto sektoru představuje „zajištění“ ve smyslu směrnice 2008/115 či směrnic 2013/32 a 2013/33, a pokud ano, zda je takové zajištění v souladu se zárukami stanovenými uvedenými směrnicemi. 103 Z toho vyplývá, že otázka, zda došlo ke zbavení osobní svobody, jež je podmínkou pro zahájení naléhavého řízení o předběžné otázce v projednávaných věcech, je neoddělitelně spjata s posouzením otázek, jež byly v těchto věcech položeny, a dále, že setrvání žalobců v původních řízeních v sektoru tranzitního prostoru vyhrazeném státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, závisí na odpovědi na tyto otázky. 104 Zadruhé z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že se na žalobce v původních řízeních v současné době vztahují rozhodnutí, kterými jim bylo nařízeno, aby se navrátili do země svého původu, a mohou tam proto být brzy navráceni, přestože podle předkládajícího soudu žádný soud nikdy neposoudil opodstatněnost důvodů, na kterých se zakládají jejich žádosti o azyl. 105 Nelze tedy vyloučit, že by na základě těchto rozhodnutí, která byla potvrzena usneseními, jejichž zrušení je požadováno u předkládajícího soudu, mohli být žalobci v původních řízeních vyhoštěni do země svého původu před ukončením řízení o předběžné otázce, jež by nebyla projednávána v naléhavém řízení o předběžné otázce, a že by je toto vyhoštění mohlo vystavit zacházení neslučitelnému s článkem 18 a čl. 19 odst. 2 Listiny. 106 Zatřetí z předkládacího rozhodnutí ve věci C‐925/19 PPU rovněž vyplývá, že jedním z žalobců v původním řízení v této věci je nezletilé dítě, jehož mentální a psychické zdraví se z důvodu jeho pobytu v tranzitním prostoru Röszke zhoršuje. Z toho vyplývá, že by prodlení při přijímání soudního rozhodnutí prodlužovalo stávající situaci, a mohlo by tak vážně, či dokonce nenapravitelně poškodit rozvoj tohoto dítěte (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. října 2018, UD, C‐393/18 PPU, EU:C:2018:835, bod 26). 107 Za těchto podmínek a s ohledem na obsah otázek položených předkládajícím soudem, jež mohou mít rozhodující dopad jak na ponechání žalobců v původním řízení v sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeném státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, tak na soudní přezkum rozhodnutí, kterými se žalobcům v původním řízení nařizuje, aby se navrátili do země svého původu, pátý senát Soudního dvora dne 22. ledna 2020 na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že vyhoví žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení o předběžné otázce. 108 Kromě toho bylo rozhodnuto o předání těchto věcí zpět Soudnímu dvoru za účelem jejich přidělení velkému senátu. K předběžným otázkám K páté otázce 109 Podstatou páté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba posoudit jako první, je, zda článek 13 směrnice 2008/115 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že jednak brání právní úpravě členského státu, podle níž lze změnu země určení uvedené v předchozím rozhodnutí o navrácení provedenou správním orgánem napadnout pouze prostřednictvím opravného prostředku podaného ke správnímu orgánu, jehož rozhodnutí nelze soudně přezkoumat, a dále, že za takových okolností tomuto soudu ukládá, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o opravném prostředku, který k němu byl podán a který směřuje ke zpochybnění legality takové změny. 110 V projednávaném případě je úvodem třeba poukázat na to, že orgán cizinecké policie prvního stupně podle předkládacích rozhodnutí poté, co azylový orgán odmítl žádosti žalobců v původních řízeních o mezinárodní ochranu jako nepřípustné a současně vydal rozhodnutí o navrácení, kterými jim bylo nařízeno, aby opustili maďarské území a navrátili se do Srbska, tato rozhodnutí změnil a uvedeným žalobcům nařídil, aby opustili maďarské území a vrátili se do země svého původu, tj. do Afghánistánu v případě FMS a FNZ a do Íránu v případě SA a SA juniora. Předkládající soud mimoto upřesňuje, že tito žalobci mohli tato pozměňovací rozhodnutí napadnout pouze odvoláním podaným k orgánu uvedenému v § 65 odst. 3b zákona o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí a že podle poslední věty tohoto ustanovení nelze proti rozhodnutím, kterými azylový orgán, jednající jako orgán cizinecké policie, zamítl odvolání podaná uvedenými žalobci, podat opravný prostředek. 111 Článek 13 odst. 1 směrnice 2008/115 dotyčnému státnímu příslušníkovi třetí země poskytuje účinný prostředek právní nápravy k napadení

cs

caselaw

EU

rozhodnutí o navrácení, rozhodnutí o zákazu vstupu na území členských států a rozhodnutí o vyhoštění u příslušného soudního nebo správního orgánu nebo příslušného orgánu, jehož členové jsou nestranní a jejichž nezávislost je zaručena. 112 Na prvním místě je třeba posoudit, zda rozhodnutí, kterým se mění země určení uvedená v předchozím rozhodnutí o navrácení, představuje jedno z rozhodnutí, proti kterým toto ustanovení poskytuje účinný prostředek nápravy. 113 Podle ustálené judikatury platí, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext, cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, a případně i historii jeho vzniku (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Nederlands Uitgeversverbond a Groep Algemene Uitgevers, C‐263/18, EU:C:2019:1111, bod 38 a citovaná judikatura). 114 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že podle čl. 3 bodu 4 směrnice 2008/115 se „rozhodnutím o navrácení“ rozumí správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu. V souladu s čl. 3 bodem 3 téže směrnice tato povinnost navrácení dotyčné osobě ukládá vrátit se do země svého původu, do země tranzitu, nebo do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne navrátit a jež ho přijme. 115 Ze samotného znění bodu 4 článku 3 směrnice 2008/115 tedy vyplývá, že uložení nebo prohlášení povinnosti návratu je jedním ze dvou základních znaků rozhodnutí o navrácení, přičemž taková povinnost navrácení není s ohledem na bod 3 tohoto článku myslitelná bez stanovení místa určení, kterým musí být jedna ze zemí uvedených v tomto bodě 3. 116 Z toho vyplývá, že změní‐li příslušný vnitrostátní orgán zemi určení uvedenou v předchozím rozhodnutí o navrácení, změní toto rozhodnutí o navrácení natolik podstatným způsobem, že je třeba mít za to, že vydal nové rozhodnutí o navrácení ve smyslu čl. 3 bodu 4 směrnice 2008/115. 117 Takový výklad potvrzuje analýza kontextu tohoto ustanovení. 118 Podle článku 5 směrnice 2008/115 tak v případě, že příslušný vnitrostátní orgán zamýšlí vydat rozhodnutí o navrácení, musí zejména dbát na dodržování zásady nenavracení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. prosince 2014, Boudjlida, C‐249/13, EU:C:2014:2431, bod 49, jakož i ze dne 8. května 2018, K. A. a další (Sloučení rodiny v Belgii), C‐82/16, EU:C:2018:308, bod 103]. 119 Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodě 84 svého stanoviska, posuzuje se dodržení takové zásady s ohledem na zemi, do které je zamýšleno navrácení dotyčné osoby nařídit. Z toho vyplývá, že před tím, než je možné provést změnu země určení, musí příslušný vnitrostátní orgán provést nové posouzení dodržení zásady nenavracení, odlišné od posouzení, které musel provést při přijímání dřívějšího rozhodnutí o navrácení. 120 Na rozdíl od toho, co zřejmě navrhuje maďarská vláda, navíc změnu dřívějšího rozhodnutí o navrácení nelze považovat za rozhodnutí o vyhoštění vydané v návaznosti na toto rozhodnutí o navrácení ve smyslu článku 8 směrnice 2008/115. Z tohoto článku 8 totiž vyplývá, že rozhodnutí o vyhoštění je přijímáno v rámci výkonu rozhodnutí o navrácení, a musí tudíž respektovat jeho obsah. Z toho plyne, že rozhodnutí o vyhoštění nemůže změnit zemi určení uvedenou v rozhodnutí o navrácení, které provádí. 121 Výklad uvedený v bodě 116 tohoto rozsudku je rovněž v souladu s cílem sledovaným směrnicí 2008/115, spočívajícím ve vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat při plném respektování základních práv a důstojnosti dotyčných osob (rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‐181/16, EU:C:2018:465, bod 48 a citovaná judikatura). 122 Postavení rozhodnutí, kterým se mění země určení uvedená v předchozím rozhodnutí o navrácení, na roveň novému rozhodnutí o navrácení totiž vede k tomu, že příslušný vnitrostátní orgán musí, pokud zamýšlí rozhodnutí o navrácení takto změnit, dbát na dodržení všech procesních pravidel stanovených směrnicí 2008/115, jež upravují přijímání rozhodnutí o navrácení. Toto postavení na roveň tudíž umožňuje zaručit provádění politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat, jež je účinná a ctí základní práva dotyčné osoby. 123 Z výše uvedeného vyplývá, že změna země určení uvedené v předchozím rozhodnutí o navrácení je novým rozhodnutím o navrácení ve smyslu čl. 3 bodu 4 směrnice 2008/115, proti němuž musí mít dotyčný státní příslušník třetí země k dispozici účinný prostředek právní nápravy ve smyslu čl. 13 odst. 1 této směrnice. 124 Na druhém místě je tedy třeba určit povahu prostředku nápravy, jejž tento čl. 13 odst. 1 zaručuje. 125 V tomto ohledu zaprvé ze samotného znění tohoto ustanovení jasně vyplývá, že takovéhoto prostředku nápravy musí mít možnost využít osoba, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí o navrácení. Na rozdíl od toho, co zřejmě tvrdí maďarská vláda, tedy skutečnost, že podle vnitrostátního práva existuje obecná pravomoc dohledu nad legalitou rozhodnutí o navrácení, svěřená státnímu zástupci, jež k případnému napadení takového rozhodnutí u soudu opravňuje pouze jeho, nepředstavuje prostředek nápravy splňující požadavky stanovené v čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115. 126 Zadruhé, i když ze znění čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115 vyplývá, že rozhodnutí o navrácení musí být možné napadnout účinným prostředkem právní nápravy před soudním nebo správním orgánem nebo orgánem, jehož členové jsou nestranní a jejichž nezávislost je zaručena, nelze pouze z tohoto znění vyvodit další poznatky ohledně vlastností „správního orgánu“, který může být příslušný k rozhodnutí o takovém prostředku nápravy podaném proti rozhodnutí o navrácení. 127 Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že vlastnosti účinného prostředku právní nápravy uvedeného v čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115 musí být definovány v souladu s článkem 47 Listiny, podle něhož má každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem (rozsudky ze dne 18. prosince 2014, Abdida, C‐562/13, EU:C:2014:2453, bod 45, a ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‐181/16, EU:C:2018:465, bod 52). 128 Ačkoli je pravda, že podle čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115 mohou členské státy ve své právní úpravě stanovit, že rozhodnutí o navrácení budou napadána u jiných než soudních orgánů, musí tak být taková možnost uskutečněna v souladu s článkem 47 Listiny, který vyžaduje, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 94 svého stanoviska, aby rozhodnutí orgánu, který sám nesplňuje podmínky stanovené posledně uvedeným článkem, bylo následně podrobeno kontrole ze strany soudního orgánu, který má zejména pravomoc zabývat se všemi relevantními otázkami (obdobně viz rozsudky ze dne 16. května 2017, Berlioz Investment Fund, C‐682/15, EU:C:2017:373, bod 55, a ze dne 13. prosince 2017, El Hassani, C‐403/16, EU:C:2017:960, bod 39). 129 Článek 47 Listiny tudíž členským státům ukládá povinnost dotyčnému státnímu příslušníkovi třetí země zaručit v určitém stadiu řízení možnost předložit k soudu jakoukoliv námitku týkající se rozhodnutí o navrácení vydaného správním orgánem (obdobně viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, El Hassani, C‐403/16, EU:C:2017:960, bod 41). 130 Z toho vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, podle níž osoba, které je určeno správní rozhodnutí o navrácení, nemůže zpochybnit jeho bezvadnost alespoň u jednoho soudního orgánu, nesplňuje požadavky stanovené článkem 13 odst. 1 směrnice 2008/115 a článkem 47 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‐181/16, EU:C:2018:465, bod 57 a citovaná judikatura). 131 V projednávaném případě z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že podle relevantní vnitrostátní právní úpravy lze proti správnímu rozhodnutí, kterým se mění původní rozhodnutí o navrácení, podat odvolání pouze k azylovému orgánu a že rozhodnutí, kterým tento orgán toto odvolání zamítne, nelze napadnout žádným opravným prostředkem. 132 Z toho plyne, že by taková právní úprava byla v souladu s čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115 pouze tehdy, kdyby orgán, který o takových odvoláních rozhodl, bylo možné považovat za soud ve smyslu článku 47 Listiny, což vyžaduje, aby tento orgán splňoval požadavek nezávislosti ve smyslu tohoto článku [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‐64/16, EU:C:2018:117, body 37 a 41; ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‐216/18 PPU, EU:C:2018:586, body 52 a 53; ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‐585/18, C‐624/18 a C‐625/18, EU:C:2019:982, bod 120 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander, C‐274/14, EU:C:2020:17, body 56 a 57]. 133 Ze spisů předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že tomu tak není. 134 Z předkládacích rozhodnutí totiž plyne, že azylový orgán je podřízen ministru odpovědnému za policii, a je tudíž součástí moci výkonné. 135 Vnější aspekt požadavku nezávislosti, který charakterizuje soud ve smyslu článku 47 Listiny, přitom předpokládá, že dotyčný orgán vykonává své funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani není nikomu podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí [rozsudky ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‐585/18, C‐624/18 a C‐625/18, EU:C:2019:982, bod 121, jakož i ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander, C‐274/14, EU:C:2020:17, bod 57 a citovaná judikatura]. 136 Konkrétně v souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být zaručena nezávislost soudnictví na zákonodárné a výkonné moci [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‐585/18, C‐624/18 a C‐625/18, EU:C:2019:982, bod 124]. 137 Z toho vyplývá, že vnitrostátní právní úprava stanovující, že takové rozhodnutí, jaké je popsáno v bodě 123 tohoto rozsudku, musí dotyčná osoba zpochybnit u orgánu, jenž nesplňuje podmínky stanovené v článku 47 Listiny, aniž je zaručen následný soudní přezkum rozhodnutí tohoto orgánu, je neslučitelná s čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115 a kromě toho je v rozporu s podstatou práva zakotveného v článku 47 Listiny, neboť dotčenou osobu zbavuje možnosti podat k soudu jakýkoliv opravný prostředek proti rozhodnutí o navrácení, které se jí dotýká [obdobně viz rozsudky ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‐556/17, EU:C:2019:626, bod 72, a ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‐585/18, C‐624/18 a C‐625/18, EU:C:2019:982, bod 165]. 138 Na třetím místě je třeba zkoumat, zda unijní právo za takových okolností opravňuje předkládající soud k tomu, aby se považoval za příslušný k rozhodnutí o žalobách, které k němu podali žalobci v původním řízení a které znějí na zrušení rozhodnutí, kterými azylový orgán, jednající jako orgán cizinecké policie, zamítl jejich odvolání podaná proti správním rozhodnutím, kterými jim bylo nařízeno, aby se navrátili do země svého původu. 139 V tomto ohledu je třeba zaprvé zdůraznit, že na základě zásady přednosti unijního práva má každý vnitrostátní soud v případě, že nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva, jakožto orgán členského státu rozhodující v rámci svých pravomocí povinnost upustit od použití jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení odporujícího ustanovení unijního práva, které má přímý účinek [rozsudky ze dne 24. června 2019, Popławski, C‐573/17, EU:C:2019:530, body 58 a 61, jakož i ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‐585/18, C‐624/18 a C‐625/18, EU:C:2019:982, body 160 a 161]. 140 Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že článek 47 Listiny je sám o sobě dostačující a nemusí být upřesněn ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové [rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‐414/16, EU:C:2018:257, bod 78; ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‐556/17, EU:C:2019:626, bod 56, a ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‐585/18, C‐624/18 a C‐625/18, EU:C:2019:982, bod 162]. 141 To plyne i z čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115, jelikož vlastnosti prostředku nápravy stanoveného v tomto ustanovení musí být definovány v souladu s článkem 47 Listiny, který je potvrzením zásady účinné soudní ochrany [obdobně viz rozsudky ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‐556/17, EU:C:2019:626, body 55 a 56, jakož i ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‐585/18, C‐624/18 a C‐625/18, EU:C:2019:982, bod 163]. 142 Zadruhé platí, že i když při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany individuálních práv vyplývajících z unijního právního řádu, jsou členské státy zodpovědné za to, aby v každém případě zajistily dodržování práva na účinnou právní ochranu uvedených práv, jak je zakotvuje článek 47 Listiny [rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‐585/18, C‐624/18 a C‐625/18, EU:C:2019:982, bod 115]. 143 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv unijní právo v zásadě nenutí členské státy k tomu, aby zavedly před svými vnitrostátními soudy za účelem zajištění ochrany práv, jež jednotlivcům vyplývají z unijního práva, jiné právní prostředky než ty, které zakládá vnitrostátní právo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. března 2007, Unibet, C‐432/05, EU:C:2007:163, bod 40, a ze dne 24. října 2018, XC a další, C‐234/17, EU:C:2018:853, bod 51), je tomu jinak tehdy, pokud ze struktury dotčeného vnitrostátního právního řádu vyplývá, že neexistuje žádný soudní procesní prostředek umožňující, ani incidenčně, zajistit dodržování práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, či musejí‐li jednotlivci za účelem přístupu k soudu porušit právo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. března 2007, Unibet, C‐432/05, EU:C:2007:163, bod 41, a ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‐583/11 P, EU:C:2013:625, bod 104). 144 Vnitrostátním soudům tedy přísluší prohlásit se za příslušné k rozhodnutí o opravném prostředku podaném dotyčnou osobou za účelem ochrany práv, která jí zaručuje unijní právo, pokud vnitrostátní procesní pravidla pro takový případ takový opravný prostředek nestanoví (obdobně viz rozsudky ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise, C‐97/91, EU:C:1992:491, bod 13, jakož i ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest, C‐219/17, EU:C:2018:1023, bod 46). 145 Neexistence soudního prostředku nápravy umožňujícího přezkum legality takového správního rozhodnutí o navrácení, jako je rozhodnutí popsané v bodě 123 tohoto rozsudku, z hlediska unijního práva, tak nemůže vnitrostátní soud zprostit povinnosti zajistit plnou účinnost čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115, který, vzhledem k tomu, že má přímý účinek, může sám být, nebyl‐li řádně proveden do vnitrostátního právního řádu, přímo použitelným základem pravomoci. 146 Z toho vyplývá, že zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu zakotvené článkem 47 Listiny předkládajícímu soudu ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o žalobách podaných žalobci v původních řízeních proti rozhodnutím azylového orgánu, kterými byla zamítnuta jejich odvolání proti správním rozhodnutím, kterými jim bylo nařízeno, aby se navrátili do země svého původu, a případně upustil od použití jakéhokoli vnitrostátního ustanovení, které by mu takový postup zakazovalo (obdobně viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‐556/17, EU:C:2019:626, bod 74 a citovaná judikatura). 147 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že článek 13 směrnice 2008/115 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které může dotyčný státní příslušník třetí země napadnout změnu země určení uvedené v předchozím rozhodnutí o navrácení, provedenou správním orgánem, pouze prostřednictvím opravného prostředku podaného ke správnímu orgánu, aniž je zaručen následný soudní přezkum rozhodnutí tohoto orgánu. V takovém případě musí být zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny, vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, kterému byl předložen opravný prostředek směřující ke zpochybnění legality – z hlediska unijního práva – rozhodnutí o navrácení spočívajícího v takové změně země určení, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o tomto opravném prostředku. K první otázce 148 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 33 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes území státu, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy ve smyslu vnitrostátního ustanovení provádějícího článek 15 směrnice 2011/95 nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany. 149 Podle čl. 33 odst. 1 směrnice 2013/32 platí, že kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení č. 604/2013, nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle směrnice 2011/95, považuje‐li se žádost podle tohoto ustanovení za nepřípustnou. V tomto ohledu čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32 taxativně vyjmenovává situace, kdy členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou [rozsudky ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, C‐297/17, C‐318/17, C‐319/17 a C‐438/17, EU:C:2019:219, bod 76, a ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, bod 29]. 150 Je tedy třeba ověřit, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věcech v původních řízeních, může být považována za úpravu provádějící jeden z důvodů nepřípustnosti stanovených v čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32. 151 V tomto ohledu je třeba předem vyloučit, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věcech v původních řízeních, tj. § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl, může představovat provádění důvodů nepřípustnosti stanovených v čl. 33 odst. 2 písm. a), d) a e) této směrnice, jelikož za tímto účelem může být zohledněn pouze důvod nepřípustnosti týkající se první země azylu, upravený v čl. 33 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice, a důvod nepřípustnosti týkající se bezpečné třetí země, upravený v čl. 33 odst. 2 písm. c) této směrnice [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, bod 33]. 152 Pokud jde v této souvislosti o důvod nepřípustnosti týkající se bezpečné třetí země stanovený v čl. 33 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/32, je třeba připomenout, že podle tohoto ustanovení mohou členské státy považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou, pokud je země, která není členským státem, podle článku 38 uvedené směrnice považována za bezpečnou třetí zemi pro žadatele. 153 Jak Soudní dvůr již rozhodl, z článku 38 směrnice 2013/32 vyplývá, že použití pojmu „bezpečná třetí země“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. c) této směrnice vyžaduje splnění kumulativních podmínek stanovených v odstavcích 1 až 4 uvedeného článku 38 [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, body 36, 40 a 41]. 154 Pokud jde na prvním místě o podmínku uvedenou v čl. 38 odst. 1 směrnice 2013/32, vzhledem k samotnému znění vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věcech v původních řízeních se v projednávaném případě jeví, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, že použití důvodu nepřípustnosti vycházejícího z první možnosti uvedené v této právní úpravě je podmíněno jen tím, aby v dotyčné třetí zemi byla dodržována pouze část zásad uvedených v čl. 38 odst. 1 této směrnice, přičemž chybí zejména požadavek, aby v této zemi byla dodržována zásada nenavracení. Podmínka uvedená v čl. 38 odst. 1 uvedené směrnice tedy nemůže být splněna [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, bod 42]. 155 Pokud jde o důvod nepřípustnosti vycházející z druhé možnosti uvedené ve vnitrostátní právní úpravě dotčené ve věcech v původních řízeních, předkládající soud neposkytl žádný údaj o obsahu pojmu „odpovídající úroveň ochrany“, která je vyžadována touto právní úpravou, a zejména o tom, zda taková úroveň ochrany zahrnuje dodržování všech zásad uvedených v čl. 38 odst. 1 směrnice 2013/32 v dotyčné třetí zemi. Je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda tomu tak je. 156 Pokud jde na druhém místě o podmínky uvedené v čl. 38 odst. 2 směrnice 2013/32, zejména o podmínku týkající se existence vazby mezi žadatelem o mezinárodní ochranu a dotyčnou třetí zemí, je vazba, kterou vnitrostátní právní úprava dotčená ve věcech v původních řízeních činí mezi takovým žadatelem a dotyčnou třetí zemí, založena na pouhém tranzitu tohoto žadatele přes území této země [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, bod 44]. 157 Soudní dvůr přitom rozhodl, že okolnost, že žadatel o mezinárodní ochranu cestoval přes území třetí země, sama o sobě nemůže představovat vazbu ve smyslu uvedeného čl. 38 odst. 2 [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, body 45 až 47]. 158 Povinnost, kterou čl. 38 odst. 2 směrnice 2013/32 ukládá členským státům za účelem použití pojmu „bezpečná třetí země“, spočívající ve stanovení pravidel upravujících metodiku, pomocí níž lze případ od případu posoudit, zda dotyčná třetí země splňuje podmínky pro to, aby mohla být považována za bezpečnou pro žadatele, jakož i možnosti uvedeného žadatele zpochybnit existenci vazby s touto třetí zemí, by kromě toho nemohla být důvodná, kdyby dostatečnou či relevantní vazbu pro tyto účely představoval pouhý tranzit žadatele o mezinárodní ochranu přes dotyčnou třetí zemi [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, body 48 a 49]. 159 Z předcházejících úvah vyplývá, že tranzit žadatele o mezinárodní ochranu přes dotyčnou třetí zemi nemůže představovat „vazbu“ ve smyslu čl. 38 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32. 160 Vnitrostátní právní úprava dotčená ve věcech v původních řízeních proto nemůže představovat provedení důvodu nepřípustnosti týkajícího se bezpečné třetí země stanoveného v čl. 33 odst. 2 písm. c) uvedené směrnice [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, bod 51]. 161 Konečně taková vnitrostátní právní úprava nemůže představovat provedení důvodu nepřípustnosti, který se týká první země azylu a je upraven v čl. 33 odst. 2 písm. b) směrnice 2013/32 [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, bod 52]. 162 Stačí totiž poukázat na to, že podle samotného znění čl. 35 prvního pododstavce písm. a) a b) směrnice 2013/32 může být země považována za první zemi azylu pro konkrétního žadatele o mezinárodní ochranu, pouze pokud tento žadatel byl v této zemi uznán za uprchlíka a může nadále požívat této ochrany, nebo pokud jinak požívá v této zemi dostatečné ochrany, včetně použití zásady nenavracení, za předpokladu, že bude touto zemí znovu přijat [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, bod 53]. 163 Ze spisů předložených Soudnímu dvoru přitom vyplývá, že uplatnění důvodu nepřípustnosti stanoveného vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věcech v původních řízeních není podmíněno tím, že žadatel o mezinárodní ochranu v dotyčné zemi požívá postavení uprchlíka nebo dostatečné ochrany z jiného důvodu, takže by bylo zbytečné zkoumat potřebu ochrany v Unii. 164 V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je ustanovení § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl, nemůže být považována za úpravu provádějící některý z důvodů nepřípustnosti uvedených v čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32 [rozsudek ze dne 19. března 2020, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Tompa), C‐564/18, EU:C:2020:218, bod 55]. 165 S ohledem na předcházející úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 33 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy ve smyslu vnitrostátního ustanovení provádějícího článek 15 směrnice 2011/95 nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany. K druhé otázce K přípustnosti 166 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, jaké důsledky, pokud jde o vyřizování žádostí o azyl, je třeba vyvodit z odmítnutí zpětného převzetí žadatele na své území dotyčnou třetí zemí poté, co byly tyto žádosti prohlášeny za nepřípustné na základě § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl. Předkládající soud se zejména táže, zda má za takových okolností rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 povinnost znovu z moci úřední posoudit žádosti o azyl, které žalobci v původních řízeních již podali, nebo zda, není‐li tomu tak, mohou tito žalobci podat nové žádosti o azyl, a případně, zda mohou být posledně uvedené žádosti znovu považovány za nepřípustné z jiných důvodů. 167 Podle ustálené judikatury platí, že ačkoli se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance, nic to nemění na tom, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout. Důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek

cs

caselaw

EU

k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu. Jak vyplývá ze samotného znění článku 267 SFEU, požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena [rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny zastępowany przez Prokuraturę Krajową (Kárný režim soudců), C‐558/18 a C‐563/18, EU:C:2020:234, body 43 až 45 a citovaná judikatura]. 168 Kromě toho podle čl. 94 písm. c) jednacího řádu musí předkládající soud přesně uvést důvody, na základě kterých má pochybnosti o výkladu unijního práva (rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi, C‐434/15, EU:C:2017:981, bod 28). 169 V projednávaném případě byla předkládajícímu soudu předložena jednak žaloba na neplatnost rozhodnutí, kterými bylo žalobcům v původních řízeních nařízeno, aby se navrátili do země svého původu, a jednak žaloby pro nečinnost související s jejich umístěním do tranzitního prostoru Röszke. 170 Ačkoli předmětem sporů probíhajících před předkládajícím soudem není přímo přezkum žádostí o azyl žalobců v původních řízeních, z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem nicméně vyplývá, že tento soud považuje za nezbytné přezkoumat, zda mohou být tito žalobci stále považováni za žadatele o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnic 2013/32 a 2013/33, aby tak bylo možné určit, zda jejich umístění do sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, musí být posuzováno s ohledem na pravidla upravující zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu stanovená těmito směrnicemi. 171 Z toho vyplývá, že druhá otázka písm. a) a b), v rámci které se předkládající soud táže, zda je rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 povinen znovu přezkoumat žádosti o azyl žalobců v původních řízeních z moci úřední nebo zda, není‐li tomu tak, jsou tito žalobci oprávněni znovu podat žádost o azyl, je relevantní pro výsledek sporů v původních řízeních, a je tudíž přípustná. 172 Naproti tomu druhá otázka písm. c) a d) se v podstatě týká toho, zda žádosti o azyl podané žalobci v původních řízeních mohou být znovu odmítnuty z důvodu nepřípustnosti, jenž nesouvisí s předchozím řízením, zejména z jednoho z důvodů stanovených v čl. 33 odst. 2 písm. b) a c) směrnice 2013/32, a pokud ano, zda odmítnutí jejich žádostí na základě jednoho z těchto dvou důvodů nepřípustnosti vyžaduje, aby bylo předem ověřeno, že třetí země, na kterou tyto dva důvody odkazují, souhlasí se zpětným převzetím žalobců v původních řízeních na své území. 173 Předkládající soud však nevysvětlil, proč má za to, že bez odpovědi na druhou otázku písm. c) a d) nemůže rozhodnout ve sporech, které mu byly předloženy. 174 Z toho vyplývá, že druhá otázka písm. c) a d) musí být prohlášena za nepřípustnou. K věci samé 175 Podstatou druhé otázky písm. a) a b) předkládajícího soudu je, zda článek 6 a čl. 38 odst. 4 směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 18 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že je‐li žádost o mezinárodní ochranu na základě práva členského státu prohlášena za nepřípustnou z důvodu, že žadatel na území tohoto členského státu přicestoval přes třetí zemi, ve které nebyl vystaven pronásledování či riziku vážné újmy či ve které byla zaručena odpovídající úroveň ochrany, a posledně uvedená země následně rozhodne, že žadatele nepřevezme zpět na své území, musí tuto žádost rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 znovu posoudit z moci úřední, či v tom smyslu, že pokud dotyčná osoba za takových okolností podala novou žádost, nemůže být tato žádost prohlášena za nepřípustnou na základě čl. 33 odst. 2 písm. d) této směrnice jako „následná žádost“ ve smyslu čl. 2 písm. q) uvedené směrnice. 176 V projednávaném případě je třeba poukázat na to, že poté, co byly žádosti o azyl žalobců v původních řízeních na základě § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl odmítnuty azylovým orgánem a toto odmítnutí bylo potvrzeno konečným soudním rozhodnutím, maďarské orgány podnikly kroky směřující ke zpětnému převzetí žalobců v původních řízeních na území Srbska. Tato třetí země však této žádosti odmítla vyhovět z důvodu, že žalobci v původních řízeních podle ní vstoupili na maďarské území oprávněně ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) dohody o zpětném přebírání osob uzavřené mezi Unií a Srbskem. 177 Kromě toho je třeba připomenout, že v souladu s bodem 165 tohoto rozsudku takový důvod nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu, jako je důvod uvedený v § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl, odporuje článku 33 směrnice 2013/32. 178 Soudní dvůr tedy nemůže zkoumat, jak navrhuje předkládající soud, jaké důsledky by podle unijního práva mohly vyplývat ze skutečnosti, že země, do níž měli být žalobci v původních řízeních v souvislosti s tímto důvodem přemístěni, nesouhlasí s jejich zpětným převzetím na své území. 179 Podle ustálené judikatury však Soudnímu dvoru přísluší v rámci postupu spolupráce s vnitrostátními soudy zavedeného článkem 267 SFEU poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen, a z tohoto hlediska je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‐125/18, EU:C:2020:138, bod 27 a citovaná judikatura). 180 Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je tedy třeba druhé otázce písm. a) a b) rozumět tak, že směřuje ke zjištění, zda směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 18 Listiny a zásadou loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU musí být vykládána v tom smyslu, že byla‐li žádost o azyl odmítnuta na základě důvodu nepřípustnosti, který je v rozporu s unijním právem, a toto odmítnutí bylo potvrzeno konečným soudním rozhodnutím, má rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 povinnost tuto žádost znovu posoudit z moci úřední, či v tom smyslu, že podala‐li dotyčná osoba za takových okolností novou žádost, nemůže být tato žádost odmítnuta jako nepřípustná na základě čl. 33 odst. 2 písm. d) této směrnice jako „následná žádost“ ve smyslu čl. 2 písm. q) uvedené směrnice. 181 Za účelem odpovědi na tuto otázku je na prvním místě třeba určit, zda směrnice 2013/32, vykládaná ve spojení s článkem 18 Listiny a zásadou loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU, vyžaduje, aby uvedený rozhodující orgán znovu z moci úřední posoudil žádost o mezinárodní ochranu, jež byla odmítnuta na základě důvodu nepřípustnosti, který je v rozporu s článkem 33 směrnice 2013/32, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno pravomocným soudním rozhodnutím. 182 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že článek 33 směrnice 2013/32 vzhledem k tomu, že, jak bylo připomenuto v bodě 149 tohoto rozsudku, taxativně vymezuje případy, kdy může být žádost o mezinárodní ochranu odmítnuta jako nepřípustná, stanoví pravidlo, jehož obsah je bezpodmínečný a dostatečně přesný, aby se jej mohl jednotlivec dovolávat a soud jej mohl uplatnit. Tento článek má proto přímý účinek (obdobně viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto, C‐585/16, EU:C:2018:584, body 98 a 99 a citovaná judikatura). 183 Povinnost v případě potřeby upustit od použití vnitrostátních právních předpisů odporujících ustanovení unijního práva, které má přímý účinek, připadá nejen vnitrostátním soudům, ale rovněž všem státním orgánům, včetně orgánů správních, jež mají v rámci svých pravomocí uplatňovat unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. června 1989, Costanzo, 103/88, EU:C:1989:256, body 30 a 31; ze dne 4. prosince 2018, Minister for Justice and Equality a Commissioner of An Garda Síochána, C‐378/17, EU:C:2018:979, bod 38, jakož i ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander, C‐274/14, EU:C:2020:17, bod 78). 184 Z toho vyplývá, že správní nebo soudní orgán členského státu, který je vázán směrnicí 2013/32, nemůže prohlásit žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou na základě takového důvodu, jako je důvod stanovený v § 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl. 185 Je však třeba připomenout význam zásady překážky věci rozsouzené jak v unijním právním řádu, tak ve vnitrostátních právních řádech. Za účelem zajištění stability práva a právních vztahů, jakož i řádného výkonu spravedlnosti, je totiž důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání dostupných prostředků nápravy nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto opravné prostředky stala konečnými, již nemohla být zpochybněna (rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‐224/01, EU:C:2003:513, bod 38; ze dne 24. října 2018, XC a další, C‐234/17, EU:C:2018:853, bod 52, jakož i ze dne 2. dubna 2020, CRPNPAC a Vueling Airlines, C‐370/17 a C‐37/18, EU:C:2020:260, bod 88). 186 Je třeba rovněž zdůraznit, že podle ustálené judikatury platí, že i když pravidlo unijního práva, které vykládá Soudní dvůr, musí být použito správním orgánem v rámci jeho pravomocí i na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku Soudního dvora, jímž je rozhodnuto o žádosti o výklad, nemění to nic na tom, že unijní právo v souladu se zásadou právní jistoty nevyžaduje, aby byl správní orgán v zásadě povinen přehodnotit správní rozhodnutí, které se po uplynutí přiměřených lhůt k podání opravného prostředku nebo vyčerpáním procesních prostředků stalo konečným. Dodržování této zásady umožňuje zabránit neomezenému zpochybňování správních aktů, které mají právní účinky (rozsudky ze dne 13. ledna 2004, Kühne & Heitz, C‐453/00, EU:C:2004:17, body 22 a 24; ze dne 19. září 2006, i-21 Germany a Arcor, C‐392/04 a C‐422/04, EU:C:2006:586, bod 51, jakož i ze dne 12. února 2008, Kempter, C‐2/06, EU:C:2008:78, body 36 a 37). 187 Z judikatury Soudního dvora však rovněž vyplývá, že správní orgán odpovědný za přijetí správního rozhodnutí je na základě zásady loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU povinen toto rozhodnutí znovu přezkoumat a případně ho přehodnotit, jsou‐li splněny čtyři podmínky. Zaprvé má správní orgán podle vnitrostátního práva pravomoc toto rozhodnutí přezkoumat. Zadruhé se dotčené rozhodnutí v důsledku rozsudku vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni stalo konečným. Zatřetí je uvedený rozsudek ve světle pozdější judikatury Soudního dvora založen na nesprávném výkladu unijního práva, který byl přijat, aniž byla Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka za podmínek stanovených ve třetím pododstavci článku 267 SFEU. Začtvrté se dotyčná osoba obrátila na správní orgán neprodleně poté, co se dozvěděla o uvedené judikatuře (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. ledna 2004, Kühne & Heitz, C‐453/00, EU:C:2004:17, bod 28, a ze dne 19. září 2006, i-21 Germany a Arcor, C‐392/04 a C‐422/04, EU:C:2006:586, bod 52). 188 Pokud jde o čtvrtou z těchto podmínek, Soudní dvůr dále upřesnil, že členské státy mohou ve jménu zásady právní jistoty vyžadovat, aby žádost o přezkum správního rozhodnutí, které se stalo konečným a je v rozporu s unijním právem, jak bylo později vyloženo Soudním dvorem, byla k příslušnému správnímu orgánu podána v přiměřené lhůtě (rozsudek ze dne 12. února 2008, Kempter, C‐2/06, EU:C:2008:78, bod 59). 189 Z toho vyplývá, že i kdyby vnitrostátní právo azylovému orgánu umožňovalo přezkoumat rozhodnutí, kterým se žádost o mezinárodní ochranu v rozporu s unijním právem prohlašuje za nepřípustnou, nic to nemění na tom, že unijní právo neukládá, aby se tento orgán takovou žádostí znovu zabýval z moci úřední. 190 Z výše uvedeného vyplývá, že směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 18 Listiny a zásadou loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU rozhodujícímu orgánu ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 neukládá, aby žádost o mezinárodní ochranu, která byla odmítnuta, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno konečným soudním rozhodnutím, k čemuž došlo před tím, než byl konstatován rozpor rozhodnutí, jímž byla žádost odmítnuta, s unijním právem, znovu posoudil z moci úřední. 191 Na druhém místě je třeba určit, zda tatáž ustanovení unijního práva brání tomu, aby v případě, že první žádost o mezinárodní ochranu byla odmítnuta v rozporu s unijním právem a toto rozhodnutí bylo potvrzeno konečným soudním rozhodnutím, mohla být nová žádost o azyl, podaná týmž žadatelem, prohlášena za nepřípustnou na základě čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 jakožto „následná“ žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) uvedené směrnice. 192 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že existence konečného soudního rozhodnutí potvrzujícího odmítnutí žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu, který je v rozporu s unijním právem, dotyčné osobě nebrání v podání nové následné žádosti ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32. Uvedený žadatel tak i přes vydání takového rozhodnutí stále může uplatnit své právo, jak je zakotveno v článku 18 Listiny a konkretizováno směrnicemi 2011/95 a 2013/32, na uznání za osobu požívající mezinárodní ochrany, pokud jsou splněny podmínky vyžadované unijním právem. 193 Z článku 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 zajisté vyplývá, že taková následná žádost může být prohlášena za nepřípustnou, pokud se v ní neobjevily nebo nebyly žadatelem předloženy žádné nové skutečnosti či zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany. 194 Existence rozsudku Soudního dvora konstatujícího, že vnitrostátní právní úprava umožňující odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel na území dotyčného členského státu přicestoval přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany, je neslučitelná s unijním právem, však představuje novou skutečnost týkající se posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice, z čehož plyne, že uvedená následná žádost nemůže být odmítnuta na základě posledně uvedeného ustanovení. 195 Takový závěr je třeba učinit i v případě, že žadatel uvedený v předchozím bodě na existenci takového rozsudku Soudního dvora neodkáže. 196 Užitečný účinek práva přiznaného žadateli o mezinárodní ochranu, zmíněného v bodě 192 tohoto rozsudku, by ostatně byl vážně ohrožen, kdyby následná žádost mohla být prohlášena za nepřípustnou z důvodu uvedeného v čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32, přestože první žádost byla odmítnuta v rozporu s unijním právem. 197 Takový výklad tohoto ustanovení by totiž vedl k tomu, že by se nesprávné použití unijního práva mohlo opakovat v případě každé nové žádosti o mezinárodní ochranu, aniž by bylo možné žadateli poskytnout právo na posouzení žádosti, které by nebylo v rozporu s unijním právem. Taková překážka účinnému uplatňování norem unijního práva týkajících se poskytování mezinárodní ochrany by nemohla být rozumně odůvodněna zásadou právní jistoty (obdobně viz rozsudek ze dne 2. dubna 2020, CRPNPAC a Vueling Airlines, C‐370/17 a C‐37/18, EU:C:2020:260, body 95 a 96). 198 V tomto ohledu musí být čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 vykládán v tom smyslu, že není použitelný na následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) této směrnice, pokud rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) uvedené směrnice konstatuje, že konečné odmítnutí předchozí žádosti je v rozporu s unijním právem. Rozhodující orgán musí takový závěr nutně učinit, pokud tento rozpor vyplývá, jako je tomu v projednávaném případě, z rozsudku Soudního dvora nebo byl incidenčně konstatován vnitrostátním soudem. 199 Je třeba upřesnit, že při soudním přezkumu legality rozhodnutí o navrácení, které bylo vydáno v důsledku odmítnutí žádosti o mezinárodní ochranu potvrzeného soudním rozhodnutím zakládajícím překážku věci pravomocně rozsouzené, může vnitrostátní soud, k němuž byl podán opravný prostředek proti rozhodnutí o navrácení, na základě unijního práva a aniž tomu brání překážka věci pravomocně rozsouzené založená soudním rozhodnutím potvrzujícím toto odmítnutí, incidenčně posoudit platnost takového odmítnutí, vychází‐li uvedené odmítnutí z důvodu odporujícího unijnímu právu. 200 Konečně je třeba dodat, že v projednávaném případě uvedený rozhodující orgán v každé z obou věcí v původních řízeních vydal rozhodnutí, kterým byla odmítnuta žádost žalobců v původním řízení o azyl, jakož i rozhodnutí, kterým jim bylo nařízeno, aby opustili maďarské území a vrátili se do Srbska, v rámci jednoho a téhož aktu, jak mu to umožňuje čl. 6 odst. 6 směrnice 2008/115 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‐181/16, EU:C:2018:465, bod 49). Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že tato souběžná rozhodnutí byla potvrzena konečnými soudními rozhodnutími. 201 Za takových okolností je pro případ, že by rozhodnutí, kterými se mění původní rozhodnutí o navrácení a žalobcům v původních řízeních se nařizuje, aby se navrátili do země svého původu, nakonec byla zrušena, třeba upřesnit, že překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou zakládají soudní rozhodnutí potvrzující jak rozhodnutí o odmítnutí žádostí o azyl, tak rozhodnutí o navrácení přijatá současně s těmito rozhodnutími o odmítnutí žádostí o azyl, nemůže bránit odložení vyhoštění těchto žalobců – jak ostatně vyžaduje čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2008/115 – bylo‐li o tomto vyhoštění rozhodnuto v rozporu se zásadou nenavracení. 202 Musí tomu tak být i v případě, že od vydání původních rozhodnutí o navrácení nevyvstala žádná nová okolnost, je‐li patrné, že, na rozdíl od toho, co ukládá článek 5 směrnice 2008/115, správní orgán, který odmítl žádosti o mezinárodní ochranu a nařídil navrácení, ani soud, který rozhodl o platnosti těchto rozhodnutí, řádně nepřezkoumaly, zda třetí země uvedená v těchto původních rozhodnutích o navrácení dodržuje zásadu nenavracení. 203 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na druhou otázku písm. a) a b) je třeba odpovědět, že směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 18 Listiny a zásadou loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU musí být vykládána v tom smyslu, že byla‐li žádost o azyl odmítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno konečným soudním rozhodnutím před tím, než byl konstatován rozpor uvedeného rozhodnutí o odmítnutí žádosti o azyl s unijním právem, nemá rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 povinnost tuto žádost znovu posoudit z moci úřední. Článek 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že existence rozsudku Soudního dvora konstatujícího, že vnitrostátní právní úprava umožňující odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany, je neslučitelná s unijním právem, představuje novou skutečnost týkající se posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu tohoto ustanovení. Uvedené ustanovení kromě toho není použitelné na následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) této směrnice, pokud rozhodující orgán konstatuje, že konečné odmítnutí předchozí žádosti je v rozporu s unijním právem. Uvedený orgán musí takový závěr nutně učinit, pokud tento rozpor vyplývá z rozsudku Soudního dvora nebo byl incidenčně konstatován vnitrostátním soudem. Ke třetí a čtvrté otázce Úvodní poznámky 204 Podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, jak mají být vykládána ustanovení směrnice 2013/32 a 2013/33 týkající se zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu a ustanovení směrnice 2008/115 týkající se zajištění neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v rámci přezkumu legality umístění žalobců v původních řízeních do sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno. 205 Předkládající soud kromě toho upřesňuje, že odpověď na třetí otázku je nezbytná jen tehdy, pokud má Soudní dvůr za to, že žalobci v původních řízeních ode dne jejich umístění do sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, i nadále spadají do oblasti působnosti směrnic 2013/32 a 2013/33, a naopak, že odpověď na čtvrtou otázku je nezbytná pouze tehdy, má‐li Soudní dvůr za to, že uvedení žalobci od tohoto jejich umístění spadají do oblasti působnosti směrnice 2008/115. 206 Je tedy třeba určit, zda situace žalobců v původních řízeních musí být ode dne jejich umístění do tohoto sektoru tranzitního prostoru Röszke posuzována z hlediska směrnice 2008/115, nebo z hlediska směrnic 2013/32 a 2013/33. 207 V tomto ohledu je zaprvé třeba poukázat na to, že proti správním rozhodnutím, kterými byly žádosti žalobců v původních řízeních o azyl odmítnuty, již nebylo možné ke dni, ke kterému byli žalobci v původních řízeních umístěni do sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, podat opravný prostředek ve smyslu kapitoly V směrnice 2013/32. Je tudíž třeba mít za to, že ohledně jejich žádostí o mezinárodní ochranu bylo k tomuto dni vydáno pravomocné rozhodnutí ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 2013/32. 208 Z toho vyplývá, že žalobci v původních řízeních od uvedeného dne již nebyli žadateli o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 2013/32 a čl. 2 písm. b) směrnice 2013/33, takže již nespadali do oblasti působnosti těchto směrnic. 209 Zadruhé je třeba zdůraznit, že státní příslušník třetí země pobývá na území členského státu neoprávněně ve smyslu směrnice 2008/115 – ledaže mu bylo uděleno právo pobytu nebo povolení k pobytu ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115 – již od okamžiku, kdy rozhodující orgán zamítne jeho žádost o mezinárodní ochranu v řízení v prvním stupni, a to nezávisle na existenci povolení setrvat na tomto území až do rozhodnutí o opravném prostředku proti tomuto zamítnutí (rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‐181/16, EU:C:2018:465, bod 59, a usnesení ze dne 5. července 2018, C a další, C‐269/18 PPU, EU:C:2018:544, bod 47). 210 Vzhledem k tomu, že ze spisů předložených Soudnímu dvoru nevyplývá, že žalobci v původních řízeních jsou oprávněni k pobytu nebo obdrželi povolení k pobytu ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115, musí být tito žalobci ode dne rozhodnutí o odmítnutí jejich žádostí o azyl v prvním stupni považováni za osoby neoprávněně pobývající na maďarském území. Od tohoto dne tedy spadají do oblasti působnosti směrnice 2008/115, přičemž předkládající soud upřesnil, že se na ně neuplatní žádná z výjimek stanovených v čl. 2 odst. 2 této směrnice. 211 Mimoto vzhledem k tomu, že správní rozhodnutí odmítající žádosti žalobců v původních řízeních o azyl byla potvrzena soudními rozhodnutími, mohou být tito žalobci v zásadě zajištěni za účelem vyhoštění, jsou-li splněny podmínky, které v této oblasti stanoví směrnice 2008/115. 212 Zatřetí je však třeba zdůraznit, že na jednání před Soudním dvorem žalobci v původním řízení ve věci C‐925/19 PPU uvedli, že jeden z nich podal novou žádost o azyl. Tato žádost byla odmítnuta jako nepřípustná, což uvedený žalobce zpochybnil podáním žaloby, která je stále projednávána, k jinému než předkládajícímu soudu. 213 Jsou‐li tyto skutkové okolnosti pravdivé, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, musí být uvedený žalobce ode dne, k němuž podal novou žádost o azyl, znovu považován za žadatele o mezinárodní ochranu spadajícího do oblasti působnosti směrnic 2013/32 a 2013/33. Kromě toho je třeba dodat, že ačkoli tento žalobce ode dne, kdy byla jeho žádost o azyl odmítnuta v prvním stupni, spadá do oblasti působnosti směrnice 2008/115, nemůže být předmětem zajišťovacího opatření na základě článku 15 této směrnice, dokud řízení o žalobě podané proti takovému odmítnutí stále probíhá (rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‐181/16, EU:C:2018:465, body 61 a 62). 214 Za těchto podmínek je třeba za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu odpovědět jak na třetí, tak na čtvrtou otázku. K existenci zajištění 215 Podstatou třetí otázky písm. b) a čtvrté otázky písm. a) předkládajícího soudu je, zda čl. 2 písm. h) směrnice 2013/33 a článek 16 směrnice 2008/115 musí být vykládány v tom smyslu, že povinnost státního příslušníka třetí země neustále se zdržovat v tranzitním prostoru nacházejícím se na vnější hranici členského státu, který uvedený státní příslušník třetí země nemůže z vlastní vůle legálně opustit v žádném směru, je „zajištěním“ ve smyslu těchto směrnic. – K pojmu „zajištění“ 216 Pokud jde na prvním místě o pojem „zajištění“ ve smyslu směrnice 2013/33, je třeba s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 113 tohoto rozsudku zaprvé zdůraznit, že v souladu s čl. 2 písm. h) této směrnice se tímto pojmem rozumí zadržování žadatele o mezinárodní ochranu členským státem na určitém místě, kde je žadatel zbaven svobody pohybu. 217 Ze samotného znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že zajištění předpokládá zbavení, a nikoli pouhé omezení, svobody pohybu, které se vyznačuje tím, že dotyčná osoba je na určitém místě oddělena od ostatního obyvatelstva. 218 Takový výklad je zadruhé potvrzen historií vzniku tohoto ustanovení. Z hlavy 3 bodu 4 důvodové zprávy k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl [COM (2008) 815 final], z něhož směrnice 2013/33 vychází, tak vyplývá, že právní režim zajištění zavedený touto směrnicí se opírá o doporučení Výboru ministrů Rady Evropy k opatřením spočívajícím v zadržení žadatele o azyl ze dne 16. dubna 2003, jakož i o doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ohledně aplikovatelných kritérií a minimálních norem pro zadržování žadatelů o azyl ze dne 26. února 1999 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. února 2016, N., C‐601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 63, a ze dne 14. září 2017, K., C‐18/16, EU:C:2017:680, bod 46). 219 Uvedené doporučení přitom definuje opatření spočívající v zadržení žadatele o azyl jako „držení [tohoto žadatele] v úzce vymezeném nebo omezeném prostoru, kde je zbaven osobní svobody“, a upřesňuje, že „osoby, které podléhají omezením bydliště nebo pobytu,

cs

caselaw

EU

se obecně nepovažují osoby, vůči nimž byla přijata opatření spočívající v zadržení“. 220 Uvedené doporučení UNHCR zadržení žadatele o azyl definuje jako „zbavení osobní svobody nebo omezení svobody pohybu na uzavřený prostor, který žadatel o azyl nemůže volně opustit, jako jsou také – ale ne pouze – věznice nebo vězeňská zařízení, uzavřená přijímací střediska, zajišťovací zařízení a zařízení zřízená za tímto účelem“, a upřesňuje, že „zbavení osobní svobody (zadržení) a méně závažná omezení svobody pohybu se liší stupněm nebo intenzitou, nikoliv povahou nebo podstatou‘ “. 221 Zatřetí z kontextu čl. 2 písm. h) směrnice 2013/33 rovněž vyplývá, že zajištění musí být chápáno jako nejzazší donucovací opatření, které nespočívá v pouhém omezení svobody pohybu žadatele o mezinárodní ochranu. 222 Článek 8 odst. 2 této směrnice tak stanoví, že zajištění může být nařízeno pouze tehdy, nelze‐li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření. Podle čl. 8 odst. 4 uvedené směrnice kromě toho členské státy zajistí, aby vnitrostátní právo stanovilo pravidla týkající se alternativních opatření k zajištění, jako je například pravidelné hlášení u příslušných orgánů, složení finanční záruky či povinnost zdržovat se na určeném místě. Posledně uvedené alternativní opatření k zajištění je třeba chápat tak, že odkazuje na omezení svobody pohybu žadatele o mezinárodní ochranu, povolené článkem 7 směrnice 2013/33, přičemž v souladu s tímto článkem taková omezení nesmí narušovat nedotknutelnost soukromí tohoto žadatele a musí mu poskytovat dostatečný prostor pro zajištění přístupu ke všem výhodám vyplývajícím z této směrnice. 223 Z výše uvedeného vyplývá, že zajištění žadatele o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 2 písm. h) směrnice 2013/33 představuje donucovací opatření, které tohoto žadatele zbavuje svobody pohybu a odděluje ho od zbytku obyvatelstva, neboť mu ukládá, aby se neustále zdržoval v omezeném a uzavřeném prostoru. 224 Pokud jde na druhém místě o pojem „zajištění“ ve smyslu směrnice 2008/115, je třeba poukázat na to, že článek 16 ani žádné jiné ustanovení této směrnice uvedený pojem nedefinují. Za těchto okolností žádná skutečnost neumožňuje mít za to, že unijní normotvůrce zamýšlel dát pojmu „zajištění“ v kontextu směrnice 2008/115 jiný význam, než jaký má tento pojem v kontextu směrnice 2013/33. Směrnice 2013/33, zejména její čl. 8 odst. 3 písm. d), ostatně mezi přípustnými případy „zajištění“ ve smyslu této směrnice výslovně uvádí případ, kdy je dotyčný státní příslušník třetí země již zajištěn v rámci řízení o navrácení podle směrnice 2008/115, což potvrzuje výklad, že pojem „zajištění“ ve smyslu těchto dvou směrnic zahrnuje jednu a tutéž skutečnost. 225 Z výše uvedeného vyplývá, že „zajištění“ státního příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na území členského státu ve smyslu směrnice 2008/115 je donucovacím opatřením, jež má tutéž povahu jako zajištění definované v čl. 2 písm. h) směrnice 2013/33 a popsané v bodě 223 tohoto rozsudku. – K podmínkám umístění žadatelů dotčeným ve věcech v původním řízení 226 Jak bylo uvedeno v bodech 68 až 70 tohoto rozsudku, z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že žalobci v původních řízeních mají ode dne, kdy vstoupili na maďarské území, povinnost neustále se zdržovat v tranzitním prostoru Röszke, jenž je obehnán vysokým plotem a ostnatým drátem. Podle předkládajícího soudu jsou tito žalobci ubytováni v kontejnerech, jejichž plocha nepřesahuje 13 m2. Bez povolení nemohou přijímat návštěvy osob zvenčí a jejich pohyb uvnitř uvedeného prostoru je omezen a sledován příslušníky bezpečnostních složek, kteří jsou nepřetržitě přítomni v uvedeném prostoru a i v jeho bezprostředním okolí. 227 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 167 svého stanoviska, ze spisů předložených Soudnímu dvoru tak vyplývá, že se umístění žalobců v původních řízeních do tranzitního prostoru Röszke neliší od režimu zajištění. 228 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že argument, který vznesla maďarská vláda ve svém písemném vyjádření a na jednání a podle něhož žalobci v původních řízeních mohou tranzitní prostor Röszke opustit a vydat se do Srbska, nemůže vyvrátit závěr, že se umístění těchto žalobců do tranzitního prostoru neliší od režimu zajištění. 229 Aniž Soudnímu dvoru přísluší se v rámci projednávaných věcí vyjádřit k souladu jednání srbských orgánů s dohodou o zpětném přebírání osob uzavřenou mezi Unií a Srbskem, z předkládacích rozhodnutí výslovně vyplývá, že případný vstup žalobců v původních řízeních do Srbska by tato třetí země považovala za neoprávněný, a že by se v ní proto žalobci vystavili sankcím, což ostatně maďarská vláda nezpochybnila. Zejména z tohoto důvodu tudíž nelze mít za to, že uvedení žalobci mají skutečně možnost tranzitní prostor Röszke opustit. 230 Dále by žalobcům, pokud by opustili maďarské území, hrozilo, že ztratí veškerou šanci na získání postavení uprchlíka v Maďarsku, jak v podstatě uvedení žalobci zdůrazňují v původním řízení ve věci C‐925/19 PPU. Podle ustanovení § 80/J zákona o právu na azyl totiž tito žalobci mohou podat novou žádost o azyl pouze v jednom ze dvou tranzitních prostorů Röszke a Tompa (Maďarsko). Kromě toho z ustanovení § 80/K téhož zákona vyplývá, že azylový orgán může rozhodnout o ukončení řízení o mezinárodní ochraně v případě, že žadatel opustí jeden z těchto dvou prostorů, přičemž toto rozhodnutí není možné napadnout ve sporném správním řízení. 231 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na třetí otázku písm. b) a čtvrtou otázku písm. a) je třeba odpovědět tak, že směrnice 2008/115 a 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že povinnost státního příslušníka třetí země neustále se zdržovat v tranzitním prostoru, jehož prostor je omezený a uzavřený, v jehož rámci je pohyb tohoto státního příslušníka omezen a sledován a který tento státní příslušník nemůže z vlastní vůle legálně opustit v žádném směru, představuje zbavení osobní svobody, jež je příznačné pro „zajištění“ ve smyslu uvedených směrnic. K podmínkám zajištění stanoveným směrnicemi 2013/32 a 2013/33 – K článku 43 směrnice 2013/32 232 Podstatou třetí otázky písm. a) předkládajícího soudu je, zda článek 43 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že brání zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru po dobu delší než čtyři týdny. 233 Úvodem je třeba zdůraznit, že maďarská vláda popírá, že by žádosti žalobců v původních řízeních o azyl byly předmětem řízení o posouzení žádosti na základě vnitrostátních ustanovení provádějících článek 43 směrnice 2013/32. 234 Je však třeba připomenout, že předkládající soud má jako jediný pravomoc vykládat vnitrostátní právo, jakož i zjistit a posoudit skutkové okolnosti sporu, který mu byl předložen, a vyvodit z toho důsledky pro rozhodnutí, které má vydat (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. prosince 2007, Eind, C‐291/05, EU:C:2007:771, bod 18, a ze dne 30. ledna 2020, I. G. I., C‐394/18, EU:C:2020:56, bod 50). Z toho vyplývá, že pokud jde o použití relevantní vnitrostátní právní úpravy, Soudní dvůr musí vycházet ze situace, kterou vnitrostátní soud považuje za prokázanou, a hypotézy, které předložil některý z účastníků původního řízení, pro něj nejsou závazné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. června 2016, Hünnebeck, C‐479/14, EU:C:2016:412, bod 36, a ze dne 2. dubna 2020, Coty Germany, C‐567/18, EU:C:2020:267, bod 22). 235 S ohledem na toto upřesnění je zaprvé třeba zdůraznit, že čl. 43 odst. 1 směrnice 2013/32 poskytuje členským státům možnost stanovit na svých hranicích nebo ve svých tranzitních prostorech zvláštní řízení pro rozhodování o přípustnosti žádostí o mezinárodní ochranu podaných na těchto místech na základě článku 33 této směrnice či o jejich věcné stránce v případech stanovených v čl. 31 odst. 8 uvedené směrnice, pokud jsou tato řízení v souladu se základními zásadami a zárukami uvedenými v kapitole II téže směrnice. Podle čl. 43 odst. 2 směrnice 2013/32 musí být doba trvání těchto zvláštních řízení přiměřená, přičemž nebylo‐li do čtyř týdnů vydáno žádné rozhodnutí o odmítnutí žádosti o mezinárodní ochranu či jejím zamítnutí, musí dotyčný členský stát žadateli povolit vstup na své území a jeho žádost musí být po uplynutí této čtyřtýdenní lhůty vyřízena v obecném řízení. 236 Z bodu 38 odůvodnění směrnice 2013/32 rovněž vyplývá, že takové řízení na hranicích má členským státům umožnit rozhodovat o žádostech o mezinárodní ochranu podaných na hranicích členského státu nebo v jeho tranzitním prostoru ještě před rozhodnutím o vstupu žadatelů na jeho území. 237 Členské státy jsou tak oprávněny žadatelům o mezinárodní ochranu uložit povinnost po dobu nejvýše čtyř týdnů setrvat na jejich hranicích nebo v některém z jejich tranzitních prostorů, aby tak tyto státy před rozhodnutím o právu uvedených žadatelů na vstup na jejich území posoudily, zda žádosti těchto žadatelů nejsou nepřípustné podle článku 33 směrnice 2013/32 či zda nemají být prohlášeny za neopodstatněné podle čl. 31 odst. 8 této směrnice. 238 Taková situace je přitom upravena v čl. 8 odst. 3 písm. c) směrnice 2013/33, podle něhož mohou členské státy žadatele o mezinárodní ochranu zajistit během příslušného řízení za účelem rozhodnutí o jeho právu na vstup na dané území. Článek 10 odst. 5 a čl. 11 odst. 6 směrnice 2013/33 ostatně výslovně odkazují na podmínky zajištění žadatele o mezinárodní ochranu na hraničním přechodu nebo v tranzitním prostoru v rámci uplatňování zvláštních řízení uvedených v článku 43 směrnice 2013/32. 239 Z toho vyplývá, že článek 43 směrnice 2013/32 členským státům umožňuje „zajistit“ ve smyslu čl. 2 písm. h) směrnice 2013/33 žadatele o mezinárodní ochranu, kteří se dostaví na jeho hranice, za podmínek stanovených tímto článkem 43 a za účelem zajištění účinnosti řízení, která stanoví. 240 Z uvedeného čl. 43 odst. 1 a 2 přitom vyplývá, že zajištění založené na těchto ustanoveních nemůže trvat déle než čtyři týdny. Ačkoli tento článek neupřesňuje, od kterého dne tato lhůta začíná běžet, je třeba mít za to, že běží ode dne, kdy byla podána žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice 2013/32, jelikož tento den musí být považován za den, kdy bylo zahájeno řízení o posouzení takové žádosti. 241 Z toho vyplývá, že zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru trvající déle než čtyři týdny, které začíná dnem podání žádosti ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice 2013/32, nelze odůvodnit na základě čl. 43 odst. 1 a 2 této směrnice. 242 Zadruhé je třeba nicméně poukázat na to, že čl. 43 odst. 3 směrnice 2013/32 stanoví, že pokud v důsledku příjezdu velkého počtu žadatelů o mezinárodní ochranu není možné použít zvláštní řízení zavedená členskými státy podle čl. 43 odst. 1 této směrnice na jejich hranicích nebo v jejich tranzitních prostorech, lze tato řízení uplatnit také v případech a po dobu, kdy jsou dotčení žadatelé o mezinárodní ochranu běžně ubytováni v blízkosti těchto hranic nebo těchto tranzitních prostorů. 243 Článek 43 odst. 3 směrnice 2013/32 tedy členským státům umožňuje, aby ve zvláštní situaci příjezdu velkého počtu žadatelů o mezinárodní ochranu i nadále uplatňovaly řízení stanovená v odstavci 1 tohoto článku, i když již uplynula čtyřtýdenní lhůta, v níž je tato řízení obvykle třeba provádět podle odstavce 2 téhož článku. 244 Ze samotného znění čl. 43 odst. 3 této směrnice však vyplývá, že taková řízení mohou být i nadále uplatňována pouze, pokud jsou žadatelé o mezinárodní ochranu po uplynutí čtyřtýdenní lhůty stanovené v odstavci 2 tohoto článku běžně ubytováni v blízkosti hranice nebo tranzitního prostoru. 245 Článek 43 odst. 3 směrnice 2013/32 přitom tím, že vyžaduje, aby tito žadatelé byli ubytováni za obvyklých podmínek, nutně vyloučil možnost trvání jejich zajištění. Podmínky obvyklého ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu jsou totiž upraveny články 17 a 18 směrnice 2013/33, podle nichž má každý žadatel o mezinárodní ochranu v zásadě nárok na peněžité dávky, které mu umožní se ubytovat, či na přímé poskytnutí ubytování v místě odlišném od zajišťovacího zařízení. 246 Z toho plyne, že čl. 43 odst. 3 směrnic 2013/32 neopravňuje členský stát k zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu na jeho hranicích nebo v jednom z jeho tranzitních prostorů déle než po dobu čtyř týdnů, zmíněnou v bodě 241 tohoto rozsudku, a to i v případě, že v důsledku příjezdu velkého počtu žadatelů o mezinárodní ochranu není možné uplatnit řízení uvedená v čl. 43 odst. 1 této směrnice v takové lhůtě. 247 Je nicméně třeba dodat, že ačkoli podle čl. 43 odst. 2 směrnice 2013/32 tito žadatelé po uplynutí čtyřtýdenní lhůty v zásadě mohou volně vstoupit na území dotyčného členského státu, odstavec 3 tohoto článku tento členský stát v souladu s článkem 7 směrnice 2013/33 opravňuje k omezení jejich svobody pohybu na prostor nacházející se v blízkosti hranic uvedeného státu nebo jeho tranzitních prostorů. 248 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na třetí otázku písm. a) je třeba odpovědět, že článek 43 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru po dobu delší než čtyři týdny. – Ke článkům 8 a 9 směrnice 2013/33 249 Podstatou třetí otázky písm. c) a d) předkládajícího soudu je, zda články 8 a 9 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že brání zaprvé tomu, aby byl žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn pouze z důvodu, že nemůže uspokojovat své potřeby, zadruhé tomu, aby k zajištění došlo bez předchozího vydání rozhodnutí nařizujícího zajištění a aniž byla posouzena nezbytnost a přiměřenost takového opatření, zatřetí tomu, aby takto zajištěný žadatel neměl k dispozici žádný opravný prostředek ke zpochybnění zákonnosti svého zajištění a jeho trvání, a začtvrté tomu, aby nebyla určena přesná doba trvání zajištění. 250 Na prvním místě je třeba poukázat na to, že čl. 8 odst. 3 první pododstavec směrnice 2013/33 uvádí taxativní výčet jednotlivých důvodů, které mohou odůvodnit zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, přičemž každý z těchto důvodů odpovídá specifické potřebě, a je tedy autonomní (rozsudky ze dne 15. února 2016, N., C‐601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 59, a ze dne 14. září 2017, K., C‐18/16, EU:C:2017:680, bod 42). 251 Jak přitom zdůraznil generální advokát v bodě 189 svého stanoviska, žádný z důvodů uvedených v čl. 8 odst. 3 prvním pododstavci této směrnice se netýká případu žadatele o mezinárodní ochranu, který nemůže uspokojovat své potřeby. 252 Kromě toho je sice pravda, jak uvádí bod 17 odůvodnění uvedené směrnice, že důvody zajištění stanovenými v této směrnici nejsou dotčeny jiné důvody zajištění, včetně důvodů zadržení v rámci trestního řízení, které se podle vnitrostátního práva uplatňují nezávisle na žádosti státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti o mezinárodní ochranu, avšak to nemění nic na tom, že členské státy musí při zavádění takových důvodů zadržení dbát na dodržování zásad a cílů směrnice 2013/33 (obdobně viz rozsudek ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian, C‐329/11, EU:C:2011:807, bod 46). 253 Z článku 17 odst. 3 směrnice 2013/33 přitom vyplývá, že členské státy musí každému žadateli o mezinárodní ochranu, který nemá dostatečné vlastní prostředky k dosažení odpovídající životní úrovně pro zajištění zdraví a živobytí, umožnit přístup k materiálním podmínkám přijetí. 254 Z toho vyplývá, že žadateli o mezinárodní ochranu, který nemá prostředky na obživu, je třeba přiznat buď peněžité dávky, který mu umožní se ubytovat, nebo mu přímo poskytnout ubytování v jednom z míst uvedených v článku 18 zmíněné směrnice, která nelze zaměňovat se zajišťovacími zařízeními uvedenými v článku 10 téže směrnice. Přímé poskytnutí ubytování ve smyslu tohoto článku 18 žadateli o mezinárodní ochranu, který nemá prostředky na obživu, tedy nemůže vést k tomu, že bude tento žadatel zbaven svobody pohybu, s výjimkou sankcí, které mu mohou být uloženy podle článku 20 téže směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin, C‐233/18, EU:C:2019:956, bod 52). 255 Proto, aniž je třeba zabývat se otázkou, zda je zajištění žadatele o mezinárodní ochranu z důvodu, že nemůže uspokojovat své potřeby, důvodem zajištění nezávislým na jeho postavení žadatele o mezinárodní ochranu, stačí uvést, že takový důvod každopádně zasahuje do podstaty materiálních podmínek přijetí, které musí být žadateli o mezinárodní ochranu přiznány v průběhu posuzování jeho žádosti o mezinárodní ochranu, a nedodržuje tudíž ani zásady, ani cíl směrnice 2013/33. 256 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 8 odst. 3 první pododstavec směrnice 2013/33 brání tomu, aby byl žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn pouze z důvodu, že nemůže uspokojovat své potřeby. 257 Na druhém místě je třeba uvést, že podle čl. 9 odst. 2 směrnice 2013/33 zajištění žadatele o mezinárodní ochranu nařizují písemně soudní či správní orgány, přičemž příkaz k zajištění kromě toho musí obsahovat odůvodnění po skutkové i právní stránce. 258 Článek 8 odst. 2 této směrnice navíc stanoví, že zajištění může být nařízeno pouze v případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu, nelze‐li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření. Z toho vyplývá, že vnitrostátní orgány mohou žadatele o mezinárodní ochranu zajistit pouze poté, co v každém jednotlivém případě ověří, zda je takové zajištění přiměřené sledovaným cílům (rozsudek ze dne 14. září 2017, K., C‐18/16, EU:C:2017:680, bod 48). 259 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 8 odst. 2 a 3 a čl. 9 odst. 2 směrnice 2013/33 brání tomu, aby byl žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn bez předchozího posouzení nezbytnosti a přiměřenosti tohoto opatření a aniž bylo vydáno správní nebo soudní rozhodnutí obsahující věcné i právní důvody, na základě kterých bylo takové zajištění nařízeno. 260 Na třetím místě čl. 9 odst. 3 první pododstavec směrnice 2013/33 vyžaduje, aby v případech, kdy zajištění žadatele o mezinárodní ochranu nařizuje správní orgán, členské státy zajistily možnost provedení rychlého soudního přezkumu zákonnosti zajištění z moci úřední nebo na žádost zajištěné osoby. Článek 9 odst. 5 této směrnice navíc stanoví, že trvání zajištění přezkoumává v přiměřených časových odstupech soudní orgán z moci úřední nebo na žádost dotyčného žadatele. 261 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 9 odst. 3 a 5 směrnice 2013/33 brání tomu, aby členský stát nestanovil žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění žadatele o mezinárodní ochranu. 262 Na čtvrtém místě čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/33 stanoví, že žadatel o mezinárodní ochranu musí být zajištěn pouze po co nejkratší dobu a pokud přetrvává důvod jeho zajištění, přičemž správní řízení týkající se tohoto důvodu zajištění musí být vedeno s náležitou péčí a zpoždění, k nimž dojde během tohoto řízení a jež nejsou zaviněna žadatelem, nemohou být důvodem pro to, aby byl žadatel nadále zajištěn. 263 Naproti tomu žádné ustanovení směrnice 2013/33 nestanoví určitou lhůtu, po jejímž uplynutí by členské státy byly povinny zajištění žadatele o mezinárodní ochranu ukončit. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že i když článek 9 návrhu směrnice [COM(2008) 815 final] výslovně stanovil, že příkaz k zajištění musí specifikovat maximální dobu trvání zajištění, konečné znění směrnice 2013/33 tento požadavek neobsahuje. 264 Je však třeba dodat, že jak je zakotveno v článku 6 Listiny, nestanovení maximální doby trvání zajištění žadatele o mezinárodní ochranu respektuje jeho právo na svobodu pouze, pokud má tento žadatel, jak vyžaduje článek 9 směrnice 2013/33, účinné procesní záruky, které umožňují jeho zajištění ukončit, přestane‐li být nezbytné nebo přiměřené vzhledem ke sledovanému cíli. Zejména v případě, kdy zajištění žadatele o mezinárodní ochranu není časově omezeno, musí rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 jednat s veškerou náležitou péčí (obdobně viz ESLP, 22. června 2017, S. M. M. v. Spojené království, CE:ECHR:2017:0622JUD 007745012, § 84 a citovaná judikatura). 265 Z toho vyplývá, že článek 9 směrnice 2013/33 nebrání právní úpravě členského státu, jež nestanoví lhůtu, po jejímž uplynutí je zajištění žadatele o mezinárodní ochranu automaticky považováno za protiprávní, pokud tento členský stát dbá na to, aby jednak zajištění trvalo pouze, pokud přetrvává důvod odůvodňující jeho uplatnění, a jednak aby správní řízení, jež se tohoto důvodu týkají, byla vedena s náležitou péčí. 266 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na třetí otázku písm. c) a d) je třeba odpovědět, že články 8 a 9 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že brání zaprvé tomu, aby byl žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn pouze z důvodu, že nemůže uspokojovat své potřeby, zadruhé tomu, aby k tomuto zajištění došlo bez předchozího vydání odůvodněného rozhodnutí nařizujícího zajištění a aniž byla posouzena nezbytnost a přiměřenost takového opatření, a zatřetí tomu, aby neexistoval žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění tohoto žadatele. Naproti tomu článek 9 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že členským státům neukládá, aby stanovily maximální dobu trvání zajištění, pokud jejich vnitrostátní právo zaručuje, že zajištění trvá pouze, pokud přetrvává důvod odůvodňující jeho uplatnění a správní řízení, jež se tohoto důvodu týkají, jsou vedena s náležitou péčí. K podmínkám zajištění stanoveným směrnicí 2008/115 267 Podstatou čtvrté otázky písm. b), c) a d) předkládajícího soudu je, zda musí být články 15 a 16 směrnice 2008/115 vykládány v tom smyslu, že brání zaprvé tomu, aby byl státní příslušník třetí země zajištěn pouze z důvodu, že proti němu bylo vydáno rozhodnutí o navrácení a nemůže uspokojovat své potřeby, zadruhé tomu, aby zajištění bylo uplatněno bez předchozího vydání rozhodnutí nařizujícího zajištění a aniž byla posouzena nezbytnost a přiměřenost takového opatření, zatřetí tomu, aby zajištěná osoba neměla k dispozici žádný opravný prostředek ke zpochybnění zákonnosti zajištění a jeho trvání, a začtvrté tomu, aby nebyla určena přesná doba trvání zajištění. 268 Zaprvé z čl. 15 odst. 1 směrnice 2008/115 výslovně vyplývá, že zajištění státního příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na území členského státu může být v případě, že neexistují jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, odůvodněno pouze za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že hrozí nebezpečí skrývání se nebo pokud se uvedený státní příslušník vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. 269 Tyto členské státy tak mohou dotčenou osobu zbavit osobní svobody jejím zajištěním pouze v případě, kdy výkon rozhodnutí o navrácení formou vyhoštění může být s ohledem na posouzení každé konkrétní situace ohrožen jednáním této osoby (rozsudek ze dne 28. dubna 2011, El Dridi, C‐61/11 PPU, EU:C:2011:268, bod 39). 270 Okolnost, že vůči státnímu příslušníkovi třetí země bylo vydáno rozhodnutí o navrácení a uvedený státní příslušník třetí země není schopen uspokojovat své potřeby, proto nepostačuje k jeho zajištění na základě článku 15 směrnice 2008/115. 271 Tato okolnost totiž není jednou z okolností, které by mohly ohrozit účinnost řízení o navrácení a řízení o vyhoštění, kdyby nebylo vydáno zajišťovací opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2009, Kadzoev, C‐357/09 PPU, EU:C:2009:741, body 68 a 70). 272 Z výše uvedeného vyplývá, že článek 15 směrnice 2008/115 brání tomu, aby byl státní příslušník třetí země zajištěn pouze z důvodu, že vůči němu bylo vydáno rozhodnutí o navrácení a nemůže uspokojovat své potřeby. 273 Zadruhé z čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/115 vyplývá, že zajištění nařizují správní nebo soudní orgány, a to písemným aktem s uvedením věcných a právních důvodů pro zajištění. Povinnost sdělit uvedené důvody je nezbytná jak k tomu, aby bylo dotyčné osobě umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na příslušný soud, tak i k tomu, aby byl uvedený soud plně schopen přezkoumat legalitu dotčeného rozhodnutí (rozsudek ze dne 5. června 2014, Mahdi, C‐146/14 PPU, EU:C:2014:1320, body 41 a 45). 274 Jak mimoto vyplývá z bodů 13, 16 a 24 odůvodnění směrnice 2008/115, jakékoli zajištění nařízené na základě této směrnice je striktně vymezeno ustanoveními její kapitoly IV, aby tak bylo zajištěno dodržení zásady proporcionality s ohledem na užité prostředky a sledované cíle, a dále dodržení základních práv dotčených státních příslušníků třetích zemí. Z článku 15 odst. 1 prvního pododstavce uvedené směrnice tak vyplývá, že zajištění může být nařízeno až poté, co bylo přezkoumáno, zda nemohou být účinně uplatněna jiná donucovací opatření. Navíc, jak vyplývá z bodu 6 odůvodnění téže směrnice, rozhodnutí přijímaná na základě této směrnice, včetně příkazů k zajištění, musí být v souladu s obecnými zásadami unijního práva přijímána individuálně a být založena na objektivních kritériích (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2014, Mahdi, C‐146/14 PPU, EU:C:2014:1320, body 55 a 70). 275 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 15 odst. 1 a 2 směrnice 2008/115 brání tomu, aby byl státní příslušník třetí země neoprávněně pobývající na území členského státu zajištěn bez předchozího posouzení nezbytnosti a přiměřenosti tohoto opatření a aniž byl vydán příkaz k zajištění obsahující jeho odůvodnění po věcné i právní stránce. 276 Zatřetí čl. 15 odst. 2 třetí pododstavec směrnice 2008/115 stanoví, že pokud zajištění nařídily správní orgány, členské státy zajistí rychlý soudní přezkum zákonnosti zajištění, a to buď z moci úřední, nebo na žádost dotčeného státního příslušníka třetí země. Kromě toho podle čl. 15 odst. 3 téže směrnice musí přezkum zajištění, který musí probíhat v přiměřených časových odstupech, v případě dlouhodobého zajištění podléhat soudnímu dohledu. 277 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 15 odst. 2 a 3 směrnice 2008/115 brání tomu, aby členský stát nestanovil žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění státního příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na území tohoto členského státu. 278 Začtvrté z čl. 15 odst. 1 posledního pododstavce a

cs

caselaw

EU

odst. 4 směrnice 2008/115 vyplývá, že zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění, přičemž ukáže‐li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal existovat nebo že přestaly existovat podmínky odůvodňující zajištění, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna. 279 Článek 15 odst. 5 a 6 téže směrnice navíc stanoví, že každý členský stát stanoví omezenou dobu trvání zajištění, jež nesmí přesáhnout dobu šesti měsíců, přičemž tuto dobu lze prodloužit pouze o omezenou dobu nepřesahující dalších dvanáct měsíců, a to jen v případech, kdy je pravděpodobné, že doba potřebná pro úkony směřující k vyhoštění bude přes řádné úsilí vnitrostátních orgánů delší z důvodu nedostatečné spolupráce dotčeného státního příslušníka třetí země nebo zpoždění při získávání nezbytných dokladů ze třetích zemí. Zajištěná osoba musí být v každém případě okamžitě propuštěna, jakmile je dosaženo maximální doby zajištění v délce osmnácti měsíců, neboť překročení této maximální doby není v žádném případě dovoleno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2009, Kadzoev, C‐357/09 PPU, EU:C:2009:741, body 60 a 69). 280 Z toho vyplývá, že čl. 15 odst. 1 a odst. 4 až 6 směrnice 2008/115 brání právní úpravě členského státu, jež nestanoví, že zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země je automaticky považováno za protiprávní po uplynutí maximální doby 18 měsíců, a jež nezaručuje, že toto zajištění trvá pouze, dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. 281 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na čtvrtou otázku písm. b), c) a d) je třeba odpovědět, že článek 15 směrnice 2008/115 musí být vykládán v tom smyslu, že brání zaprvé tomu, aby byl státní příslušník třetí země zajištěn pouze z důvodu, že vůči němu bylo vydáno rozhodnutí o navrácení a nemůže uspokojovat své potřeby, zadruhé tomu, aby k tomuto zajištění došlo bez předchozího vydání odůvodněného rozhodnutí nařizujícího zajištění a aniž byla posouzena přiměřenost a nezbytnost takového opatření, zatřetí tomu, aby neexistoval žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění, a začtvrté tomu, aby uvedené zajištění mohlo překročit 18 měsíců a trvat i přesto, že již nejsou činěny úkony směřující k vyhoštění nebo tyto úkony již nejsou činěny s náležitou pečlivostí. K důsledkům nezákonného zajištění 282 Podstatou třetí otázky písm. e) a čtvrté otázky písm. e) předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo, a zejména článek 47 Listiny, vykládány v tom smyslu, že soud členského státu v rámci předběžného opatření může příslušnému vnitrostátnímu orgánu uložit, aby nezákonně zajištěné osobě určil místo ubytování, které není místem zajištění, je‐li zajištění žadatele o mezinárodní ochranu nebo státního příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na území členského státu zjevně v rozporu s pravidly unijního práva. 283 Úvodem je třeba zdůraznit, že podle předkládajícího soudu nelze soudně přezkoumat ani správní rozhodnutí, kterým bylo nařízeno umístění žalobců v původních řízeních do sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeného žadatelům o azyl, ani rozhodnutí, kterým bylo nařízeno jejich umístění do sektoru tohoto tranzitního prostoru vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno. 284 Na jednání před Soudním dvorem se maďarská vláda nicméně zmínila o některých procesních ustanoveních, která podle ní umožňují, aby umístění do tohoto tranzitního prostoru bylo předmětem soudního přezkumu splňujícího požadavky unijního práva. 285 V konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu, který má jako jediný pravomoc vykládat vnitrostátní právo, aby ověřil, zda má soud na základě tohoto práva možnost přezkoumat zákonnost umístění žalobců v původních řízeních v tranzitním prostoru Röszke a jejich setrvání v tomto tranzitním prostoru. 286 Soudní dvůr za těchto okolností, jak bylo v podstatě zdůrazněno v bodě 234 tohoto rozsudku, musí vycházet ze situace, kterou vnitrostátní soud považuje za prokázanou, a hypotézy, které předložil některý z účastníků původních řízení, pro něj nejsou závazné. 287 Je tedy na Soudním dvoru, aby na prvním místě určil, zda se předkládající soud může za předpokladu, že bude mít za to, že umístění žalobců v původních řízeních do sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, je zajištěním, na základě unijního práva prohlásit za příslušný k přezkumu zákonnosti takového zajištění navzdory neexistenci jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení umožňujícího takový soudní přezkum provést. 288 V tomto ohledu je zaprvé třeba poukázat na to, že článek 15 směrnice 2008/115 je bezpodmínečný a dostatečně přesný, a má proto přímý účinek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. dubna 2011, El Dridi, C‐61/11 PPU, EU:C:2011:268, body 46 a 47, jakož i ze dne 5. června 2014, Mahdi, C‐146/14 PPU, EU:C:2014:1320, bod 54). Z podobných důvodů je třeba mít za to, že článek 9 směrnice 2013/33 má taktéž přímý účinek. 289 Článek 15 odst. 2 třetí pododstavec směrnice 2008/115 a čl. 9 odst. 3 směrnice 2013/33 jsou navíc konkretizací práva na účinnou soudní ochranu zaručeného v článku 47 Listiny v dané oblasti. Jak bylo zdůrazněno v době 140 tohoto rozsudku, uvedený článek 47 je sám o sobě dostačující a nemusí být upřesněn ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové. 290 Zadruhé vnitrostátní právní úprava, jež nezajišťuje žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění žadatele o mezinárodní ochranu nebo neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, představuje nejen porušení čl. 15 odst. 2 třetího pododstavec směrnice 2008/115 a čl. 9 odst. 3 směrnice 2013/33, jak bylo uvedeno v bodech 261 a 277 tohoto rozsudku, ale rovněž nerespektuje podstatu práva na účinnou soudní ochranu, zakotveného v článku 47 Listiny, což absolutně brání tomu, aby soud rozhodl o dodržování práv a svobod, které unijní právo zaručuje zajištěnému státnímu příslušníkovi třetí země. 291 Z podobných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 138 až 146 tohoto rozsudku, proto zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny předkládajícímu soudu ukládají, aby se, prohlásil za příslušný k přezkumu zákonnosti takového zajištění, má‐li za to, že žalobci v původních řízeních jsou zajištěni, a upustil přitom případně od použití jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení, které by mu takový postup zakazovalo. 292 Na druhém místě je třeba zdůraznit, že čl. 15 odst. 2 poslední pododstavec směrnice 2008/115 a čl. 9 odst. 3 poslední pododstavec 2013/33 výslovně stanoví, že je‐li zajištění shledáno nezákonným, musí být dotyčná osoba neprodleně propuštěna. 293 Z toho vyplývá, že v takovém případě musí být vnitrostátní soud schopen nahradit svým vlastním rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo nařízeno zajištění, a přijmout alternativní opatření k zajištění či rozhodnout o propuštění dotyčné osoby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2014, Mahdi, C‐146/14 PPU, EU:C:2014:1320, bod 62). Přijetí alternativního opatření k zajištění je však možné pouze v případě, že důvod pro zajištění dotyčné osoby byl platný a platným zůstává i nadále, ale toto zajištění se s ohledem na tento důvod nejevilo jako nezbytné či přiměřené nebo se takovým již nejeví. 294 Článek 15 odst. 2 směrnice 2008/115 a čl. 9 odst. 3 směrnice 2013/33 tedy předkládající soud, neexistuje‐li podle vnitrostátního práva žádný jiný příslušný soud, opravňuje k tomu, aby rozhodl o okamžitém propuštění žalobců v původních řízeních, má-li za to, že jejich umístění do sektoru tranzitního prostoru Röszke vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, je zajištěním, které je v rozporu s ustanoveními unijního práva, které se na toto zajištění uplatní. 295 Pokud jde na třetím místě o možnost příslušnému správnímu orgánu v rámci předběžného opatření nařídit, aby žalobcům v původních řízeních poskytl ubytování, je třeba zaprvé, pokud jde o žadatele o mezinárodní ochranu, poukázat na to, že i když se čl. 9 odst. 3 poslední pododstavec směrnice 2013/33 omezuje na to, že ukládá okamžité propuštění takového žadatele, ukáže‐li se, že je jeho zajištění nezákonné, nemění to nic na tom, že dotyčný má po svém propuštění nadále postavení žadatele o mezinárodní ochranu, a může se tak v souladu s článkem 17 této směrnice dovolávat materiálních podmínek přijetí. Jak přitom bylo uvedeno v bodě 245 tohoto rozsudku, patří mezi materiální podmínky přijetí poskytování peněžitých dávek, které uvedenému žadateli umožní se ubytovat, či přímé poskytnutí ubytování. 296 Z článku 26 směrnice 2013/33 kromě toho vyplývá, že žadatel o mezinárodní ochranu musí mít možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutím týkajícím se zejména poskytování materiálních podmínek přijetí. Soudu, který je na základě vnitrostátního práva příslušný k rozhodnutí o takovém opravném prostředku, proto v rámci přezkumu žádosti žadatele o mezinárodní ochranu přísluší dbát na dodržování práva tohoto žadatele na ubytování, přičemž, jak bylo připomenuto v bodě 254 tohoto rozsudku, takové ubytování nemůže spočívat ve faktickém zajištění. 297 Konečně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vnitrostátní soud, kterému byl předložen spor řídící se unijním právem, musí být schopen nařídit předběžná opatření za účelem zaručení plné účinnosti soudního rozhodnutí, které má být vydáno o existenci práv dovolávaných na základě unijního práva (viz zejména rozsudky ze dne 19. června 1990, Factortame a další, C‐213/89, EU:C:1990:257, bod 21, jakož i ze dne 15. ledna 2013, Križan a další, C‐416/10, EU:C:2013:8, bod 107). 298 Z toho vyplývá, že článek 26 směrnice 2013/33 vyžaduje, aby žadatel o mezinárodní ochranu, jehož zajištění bylo ukončeno, mohl u soudu příslušného podle vnitrostátního práva uplatnit svůj nárok na získání peněžitých dávek, jež mu umožní se ubytovat, či na přímé poskytnutí ubytování, přičemž tento soud má na základě unijního práva možnost nařídit předběžná opatření do doby, než vydá své konečné rozhodnutí. 299 Dále je třeba dodat, že z podobných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 138 až 146 tohoto rozsudku, zásada přednosti unijního práva a právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny předkládajícímu soudu ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o opravném prostředku uvedeném v předchozím bodě tohoto rozsudku, pokud k tomu podle vnitrostátního práva není příslušný žádný jiný soud. 300 Pokud jde zadruhé o státní příslušníky třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, je třeba poukázat na to, že čl. 15 odst. 2 poslední pododstavec směrnice 2008/115 se stejně jako čl. 9 odst. 3 poslední pododstavec směrnice 2013/33 omezuje na to, že vyžaduje, aby byla dotyčná osoba neprodleně propuštěna, pokud se ukáže, že je její zajištění nezákonné. 301 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na třetí otázku písm. e) a na čtvrtou otázku písm. e) je třeba odpovědět následovně: – Zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu v případě neexistence vnitrostátního ustanovení upravujícího soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu či státních příslušníků třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o zákonnosti takového zajištění, a opravňují tento soud k tomu, aby dotyčné osoby neprodleně propustil, má‐li za to, že je toto zajištění v rozporu s unijním právem. – Článek 26 směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby žadatel o mezinárodní ochranu, jehož zajištění, o němž bylo rozhodnuto, že je nezákonné, bylo ukončeno, mohl u soudu příslušného podle vnitrostátního práva uplatnit své právo na peněžní dávky, které mu umožní se ubytovat, či na přímé poskytnutí ubytování, přičemž tento soud má na základě unijního práva možnost nařídit předběžná opatření do doby, než vydá své konečné rozhodnutí. – Zásada přednosti unijního práva a právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu v případě, že neexistují vnitrostátní ustanovení upravující soudní dohled nad právem na ubytování ve smyslu článku 17 směrnice 2013/33, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o opravném prostředku směřujícím k zaručení takového práva. K nákladům řízení 302 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: 1) Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které může dotyčný státní příslušník třetí země napadnout změnu země určení uvedené v předchozím rozhodnutí o navrácení, provedenou správním orgánem, pouze prostřednictvím opravného prostředku podaného ke správnímu orgánu, aniž je zaručen následný soudní přezkum rozhodnutí tohoto orgánu. V takovém případě musí být zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny základních práv, vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, kterému byl předložen opravný prostředek směřující ke zpochybnění legality – z hlediska unijního práva – rozhodnutí o navrácení spočívajícího v takové změně země určení, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o tomto opravném prostředku. 2) Článek 33 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy ve smyslu vnitrostátního ustanovení provádějícího článek 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany. 3) Směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 18 Listiny základních práv Evropské unie a zásadou loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU musí být vykládána v tom smyslu, že byla‐li žádost o azyl odmítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno konečným soudním rozhodnutím před tím, než byl konstatován rozpor uvedeného rozhodnutí o odmítnutí žádosti o azyl s unijním právem, nemá rozhodující orgán ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 povinnost tuto žádost znovu posoudit z moci úřední. Článek 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že existence rozsudku Soudního dvora konstatujícího, že vnitrostátní právní úprava umožňující odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany, je neslučitelná s unijním právem, představuje novou skutečnost týkající se posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu tohoto ustanovení. Uvedené ustanovení kromě toho není použitelné na následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) této směrnice, pokud rozhodující orgán konstatuje, že konečné odmítnutí předchozí žádosti je v rozporu s unijním právem. Uvedený orgán musí takový závěr nutně učinit, pokud tento rozpor vyplývá z rozsudku Soudního dvora nebo byl incidenčně konstatován vnitrostátním soudem. 4) Směrnice 2008/115 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, musí být vykládány v tom smyslu, že povinnost státního příslušníka třetí země neustále se zdržovat v tranzitním prostoru, jehož prostor je omezený a uzavřený, v jehož rámci je pohyb tohoto státního příslušníka omezen a sledován a který tento státní příslušník nemůže z vlastní vůle legálně opustit v žádném směru, představuje zbavení osobní svobody, jež je příznačné pro „zajištění“ ve smyslu uvedených směrnic. 5) Článek 43 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru po dobu delší než čtyři týdny. 6) Články 8 a 9 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že brání zaprvé tomu, aby byl žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn pouze z důvodu, že nemůže uspokojovat své potřeby, zadruhé tomu, aby k tomuto zajištění došlo bez předchozího vydání odůvodněného rozhodnutí nařizujícího zajištění a aniž byla posouzena nezbytnost a přiměřenost takového opatření, a zatřetí tomu, aby neexistoval žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění tohoto žadatele. Naproti tomu článek 9 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že členským státům neukládá, aby stanovily maximální dobu trvání zajištění, pokud jejich vnitrostátní právo zaručuje, že zajištění trvá pouze, pokud přetrvává důvod odůvodňující jeho uplatnění a správní řízení, jež se tohoto důvodu týkají, jsou vedena s náležitou péčí. 7) Článek 15 směrnice 2008/115 musí být vykládán v tom smyslu, že brání zaprvé tomu, aby byl státní příslušník třetí země zajištěn pouze z důvodu, že vůči němu bylo vydáno rozhodnutí o navrácení a nemůže uspokojovat své potřeby, zadruhé tomu, aby k tomuto zajištění došlo bez předchozího vydání odůvodněného rozhodnutí nařizujícího zajištění a aniž byla posouzena přiměřenost a nezbytnost takového opatření, zatřetí tomu, aby neexistoval žádný soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění, a začtvrté tomu, aby uvedené zajištění mohlo překročit 18 měsíců a trvat i přesto, že již nejsou činěny úkony směřující k vyhoštění nebo tyto úkony již nejsou činěny s náležitou pečlivostí. 8) Zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu v případě neexistence vnitrostátního ustanovení upravujícího soudní přezkum legality správního rozhodnutí nařizujícího zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu či státních příslušníků třetích zemí, jejichž žádosti o azyl nebylo vyhověno, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o zákonnosti takového zajištění, a opravňují tento soud k tomu, aby dotyčné osoby neprodleně propustil, má‐li za to, že je toto zajištění v rozporu s unijním právem. Článek 26 směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby žadatel o mezinárodní ochranu, jehož zajištění, o němž bylo rozhodnuto, že je nezákonné, bylo ukončeno, mohl u soudu příslušného podle vnitrostátního práva uplatnit své právo na peněžní dávky, které mu umožní se ubytovat, či na přímé poskytnutí ubytování, přičemž tento soud má na základě unijního práva možnost nařídit předběžná opatření do doby, než vydá své konečné rozhodnutí. Zásada přednosti unijního práva a právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu v případě, že neexistují vnitrostátní ustanovení upravující soudní dohled nad právem na ubytování ve smyslu článku 17 směrnice 2013/33, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k rozhodnutí o opravném prostředku směřujícím k zaručení takového práva. Podpisy. ( i ) – Znění tohoto rozsudku bylo po jeho prvním on line zpřístupnění předmětem jazykové úpravy. ( *1 ) – Jednací jazyk: maďarština.

cs

caselaw

EU

8.7.2019 CS Úřední věstník Evropské unie C 230/43 Rozsudek Tribunálu ze dne 16. května 2019 — KID-Systeme v. EUIPO — Sky (SKYFi) (Věc T-354/18) (1) („Ochranná známka Evropské unie - Námitkové řízení - Přihláška slovní ochranné známky Evropské unie SKYFi - Starší slovní ochranné známky Evropské unie a národní slovní ochranné známky SKY - Relativní důvod zamítnutí - Nebezpečí záměny - Podobnost označení - Totožnost produktů a služeb - Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (EU) 2017/1001 - Povinnost uvést odůvodnění - Článek 94 nařízení 2017/1001 - Skutečné užívání starší ochranné známky - Článek 47 odst. 2 a 3 nařízení 2017/1001 - Přerušení správního řízení - Pravidlo 20 odst. 7 písm. c) nařízení (ES) č. 2868/95 [nyní čl. 71 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2018/625] - Zneužití pravomoci - Právo na spravedlivý proces - Článek 47 Listiny základních práv - Ústní řízení před odvolacím senátem - Článek 96 nařízení 2017/1001“) (2019/C 230/53) Jednací jazyk: angličtina Účastníci řízení Žalobkyně: KID-Systeme GmbH (Buxtehude, Německo) (zástupci: R. Kunze, G. Würtenberger a T. Wittmann, advokáti) Žalovaný: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (zástupci: E. Markakis a H. O’Neill, zmocněnci) Další účastnice řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice před Tribunálem: Sky Ltd, anciennement Sky plc (Isleworth, Spojené královtsví) (zástupci: K. Saliger, solicitor, a P. Roberts, QC, advokáti) Předmět věci Žaloba podaná proti rozhodnutí (doplnit senát) odvolacího senátu EUIPO ze dne 15. března 2018 (věc R 106/2017-4) týkajícímu se námitkového řízení/řízení o prohlášení neplatnosti mezi Sky a KID-Systeme. Výrok 1. Žaloba se zamítá. 2. Společnost KID-Systeme GmbH nahradí náklady vynaložené v souvislosti s tímto řízením. (1) Úř. věst. C 268, 30.7.2018.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (sedmého senátu) ze dne 18. května 2011 – IIC – Intersport International v. OHIM – McKenzie (McKENZIE) (Věc T-502/07) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška obrazové ochranné známky Společenství McKENZIE – Starší obrazová a slovní ochranná známka Společenství McKINLEY – Relativní důvod pro zamítnutí – Nebezpečí záměny – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009]“ Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou [Nařízení Rady č. 40/94, čl. 8 odst. 1 písm. b)] (viz body 50–52) Předmět Žaloba podaná proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu OHIM ze dne 15. října 2007 (věc R 1425/2006-2) týkajícímu se námitkového řízení mezi The McKenzie Corporation Ltd a IIC – Intersport International Corp. GmbH Údaje týkající se věci Přihlašovatelka ochranné známky Společenství: The McKenzie Corporation Ltd Dotčená ochranná známka Společenství: obrazová ochranná známka Společenství „McKENZIE“ pro výrobky a služby zařazené do tříd 18, 25, 36 a 37 – přihláška č. 2664423 Majitelka ochranné známky nebo označení namítaných v námitkovém řízení: IIC – Intersport International Corp. GmbH Namítaná ochranná známka nebo označení: starší ochranná známka Společenství „MCKINLEY“ pro výrobky a služby zařazené do tříd 18, 20, 22, 25 a 28 a starší ochranná známka Společenství „MCKINLEY“ pro výrobky a služby zařazené do tříd 12, 18, 20, 22, 25 a 28. Rozhodnutí námitkového oddělení: částečné vyhovění námitkám Rozhodnutí odvolacího senátu: zamítnutí námitek v plném rozsahu a povolení provést zápis Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti IIC–Intersport International Corp. GmbH se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 8. května 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Doprava – Veřejné služby v přepravě cestujících po železnici a silnici – Nařízení (ES) č. 1370/2007 – Článek 5 odst. 1 a 2 – Přímé uzavření smlouvy – Smlouvy o veřejných dopravních službách cestujícím autobusem či tramvají – Podmínky – Směrnice 2014/24/EU – Článek 12 – Směrnice 2014/25/EU – Článek 28“ Ve věci C‐253/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo) ze dne 7. března 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 12. dubna 2018, v řízení Stadt Euskirchen proti Rhenus Veniro GmbH & Co. KG, za účasti: SVE Stadtverkehr Euskirchen GmbH, RVK Regionalverkehr Köln GmbH, SOUDNÍ DVŮR (desátý senát), ve složení C. Lycourgos, předseda senátu, E. Juhász (zpravodaj) a I. Jarukaitis, soudci, generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Stadt Euskirchen S. Schaeferem a J. Mankou, Rechtsanwälte, – za Rhenus Veniro GmbH & Co. KG C. Antweilerem, Rechtsanwalt, – za Evropskou komisi W. Möllsem a P. Ondrůškem, jakož i J. Hottiaux, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a nařízení Rady (EHS) č. 1107/70 (Úř. věst. 2007, L 315, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Stadt Euskirchen (město Euskirchen, Německo) a společností Rhenus Veniro GmbH & Co. KG (dále jen „Rhenus Veniro“) ve věci zamýšleného přímého zadání veřejné služby v přepravě cestujících autobusem a jinými vozidly. Právní rámec Nařízení č. 1370/2007 3 Článek 2 nařízení č. 1370/2007, nadepsaný „Definice“, zní takto: „Pro účely tohoto nařízení se rozumí: a) ‚veřejnou přepravou cestujících‘ služby v přepravě cestujících obecného hospodářského zájmu, které jsou veřejnosti nabízeny nediskriminačním způsobem a nepřetržitě; b) ‚příslušným orgánem‘ orgán nebo skupina orgánů veřejné správy členského státu nebo členských států, jenž má pravomoc zasahovat do veřejné přepravy cestujících v dané územní oblasti, nebo jakýkoli jiný orgán mající takovou pravomoc; [...] h) ‚přímým uzavřením smlouvy‘ uzavření smlouvy o veřejných službách se stanoveným provozovatelem veřejných služeb bez jakéhokoli předchozího nabídkového řízení; [...] j) ‚vnitřním provozovatelem‘ právně samostatný subjekt, nad kterým vykonává příslušný místní orgán, nebo v případě skupiny přinejmenším jeden příslušný místní orgán, kontrolu podobnou té, kterou vykonává nad svými vlastními útvary; [...]“ 4 Článek 4 odst. 7 tohoto nařízení stanoví: „Dokumentace nabídkového řízení a smlouvy o veřejných službách musí být transparentní, pokud jde o možnost a případně míru použití subdodávek. Pokud se subdodávky použijí, je provozovatel pověřený řízením a provozováním veřejných služeb v přepravě cestujících podle tohoto nařízení povinen poskytovat převážnou část veřejných služeb v přepravě cestujících sám. [...]“ 5 Článek 5 uvedeného nařízení, nadepsaný „Uzavírání smluv o veřejných službách“, stanoví: „1. Smlouvy o veřejných službách se uzavírají v souladu s pravidly stanovenými tímto nařízením. Zakázky na služby nebo veřejné zakázky na služby, jak jsou definovány ve směrnici [Evropského parlamentu a Rady] 2004/17/ES [ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb (Úř. věst. 2004, L 134, s. 1; Zvl. vyd. 06/07, s. 19)] nebo ve směrnici [Evropského parlamentu a Rady] 2004/18/ES [ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. 2004, L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132)], v přepravě cestujících autobusem či tramvají se však zadávají v souladu s postupy stanovenými podle uvedených směrnic, pokud tyto smlouvy nemají podobu koncesí na služby, jak jsou definovány v uvedených směrnicích. Mají-li být smlouvy uzavřeny v souladu se směrnicemi [2004/17 nebo 2004/18], nepoužijí se odstavce 2 až 6 tohoto článku. 2. Není-li to vnitrostátním právem zakázáno, může kterýkoli příslušný místní orgán, bez ohledu na to, zda se jedná o samostatný orgán nebo skupinu orgánů poskytujících integrované veřejné služby v přepravě cestujících, rozhodnout o tom, že bude veřejné služby v přepravě cestujících poskytovat sám, nebo že uzavře smlouvu o veřejných službách přímo s právně samostatným subjektem, nad kterým příslušný místní orgán, nebo v případě skupiny přinejmenším jeden příslušný místní orgán, vykonává kontrolu podobnou té, kterou vykonává nad svými vlastními útvary. Pokud příslušný místní orgán vydá takové rozhodnutí, platí následující: [...] b) podmínkou pro použití tohoto odstavce je, že vnitřní provozovatel a všechny subjekty, které tento provozovatel může byť i minimálně ovlivňovat, vykonává svou činnost ve veřejné přepravě cestujících na území v působnosti příslušného místního orgánu, bez ohledu na jakékoli vnější linky nebo jiné vedlejší části dané činnosti zasahující do území v působnosti sousedních příslušných místních orgánů, a neúčastní se nabídkových řízení týkajících se poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících organizovaných mimo území v působnosti příslušného místního orgánu; [...] e) pokud přichází v úvahu využití subdodávek podle čl. 4 odst. 7, je vnitřní provozovatel povinen poskytovat převážnou část veřejných služeb v přepravě cestujících sám. 3. Každý příslušný orgán, který se obrátí na třetí osobu jinou, než je vnitřní provozovatel, musí uzavřít smlouvy o veřejných službách na základě nabídkového řízení, [...] [...]“ 6 Článek 7 téhož nařízení, nadepsaný „Zveřejnění“, v odstavci 2 stanoví: „Každý příslušný orgán přijme nezbytná opatření s cílem nejpozději jeden rok před zahájením nabídkového řízení nebo jeden rok před přímým uzavřením smlouvy zveřejnit v Úředním věstníku Evropské unie alespoň tyto informace: a) název a adresa příslušného orgánu; b) typ plánovaných smluv; c) služby a oblasti, na něž se možné smlouvy vztahují. [...]“ Směrnice 2014/23/EU 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí (Úř. věst. 2014, L 94, s. 1) vstoupila v platnost dne 17. dubna 2014 a její ustanovení měla být provedena členskými státy do 18. dubna 2016. 8 Článek 5 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví: „Pro účely této směrnice se použijí tyto definice: 1) ‚koncesemi‘ se rozumějí koncese na stavební práce nebo na služby, jak jsou vymezeny v písmenech a) a b): a) ‚koncesí na stavební práce‘ se rozumí úplatná smlouva uzavřená písemnou formou, kterou jeden nebo více veřejných zadavatelů či zadavatelů svěřuje provedení stavebních prací jednomu nebo více hospodářským subjektům, přičemž odpovídající protiplnění spočívá buď výhradně v právu braní užitků vyplývajících z využívání provedených stavebních prací, jež jsou předmětem dané smlouvy, nebo v tomto právu společně s platbou; b) ‚koncesí na služby‘ se rozumí úplatná smlouva uzavřená písemnou formou, kterou jeden nebo více veřejných zadavatelů či zadavatelů svěřuje jednomu nebo více hospodářským subjektům poskytování a řízení jiných služeb, než jsou stavební práce uvedené v písmeni a), přičemž odpovídající protiplnění spočívá buď výhradně v právu braní užitků vyplývající z poskytování služeb, jež jsou předmětem dané smlouvy, nebo v tomto právu společně s platbou. [...]“ Směrnice 2014/24/EU 9 Článek 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES (Úř. věst. 2014, L 94, s. 65), nadepsaný „Veřejné zakázky mezi subjekty ve veřejném sektoru“, stanoví: „1. Veřejná zakázka zadaná veřejným zadavatelem soukromoprávní či veřejnoprávní právnické osobě spadá mimo oblast působnosti této směrnice, pokud jsou splněny všechny tyto podmínky: a) veřejný zadavatel ovládá dotčenou právnickou osobu obdobně, jako ovládá vlastní organizační složky; b) více než 80 % činností ovládané právnické osoby je prováděno při plnění úkolů, jež jí byly svěřeny ovládajícím veřejným zadavatelem nebo jinými právnickými osobami, jež uvedený veřejný zadavatel ovládá, a c) žádný soukromý subjekt nemá v ovládané právnické osobě přímou kapitálovou účast s výjimkou kapitálové účasti, s níž není spojeno ovládání ani možnost blokovat a již v souladu se Smlouvami vyžadují vnitrostátní právní předpisy, přičemž taková účast nezakládá rozhodující vliv na ovládanou právnickou osobu. Má se za to, že veřejný zadavatel ovládá právnickou osobu obdobně, jako ovládá vlastní organizační složky ve smyslu prvního pododstavce písm. a), pokud má rozhodující vliv na strategické cíle i významná rozhodnutí ovládané právnické osoby. K takovému ovládání může docházet i ze strany jiné právnické osoby, která je sama stejným způsobem ovládána veřejným zadavatelem. 2. Odstavec 1 se rovněž použije v případě, že ovládaná osoba, která je veřejným zadavatelem, zadá zakázku veřejnému zadavateli, který ji ovládá, nebo jiné právnické osobě ovládané týmž veřejným zadavatelem, pokud v právnické osobě, jíž je veřejná zakázka zadána, nemá přímou kapitálovou účast žádný soukromý subjekt, s výjimkou kapitálové účasti, s níž není spojeno ovládání ani možnost blokovat a již v souladu se Smlouvami vyžadují vnitrostátní právní předpisy, přičemž taková účast nezakládá rozhodující vliv na ovládanou právnickou osobu. 3. Veřejný zadavatel, který neovládá soukromoprávní či veřejnoprávní právnickou osobu ve smyslu odstavce 1, může nicméně uvedené právnické osobě zadat veřejnou zakázku bez ohledu na tuto směrnici, pokud jsou splněny všechny tyto podmínky: a) veřejný zadavatel ovládá společně s jinými veřejnými zadavateli tuto právnickou osobu obdobně, jako ovládají vlastní organizační složky; b) více než 80 % činností uvedené právnické osoby je prováděno při plnění úkolů, jež jí byly svěřeny ovládajícími veřejnými zadavateli nebo jinými právnickými osobami, jež uvedení veřejní zadavatelé ovládají, a c) žádný soukromý subjekt nemá v ovládané právnické osobě přímou kapitálovou účast s výjimkou kapitálové účasti, s níž není spojeno ovládání ani možnost blokovat a již v souladu se Smlouvami vyžadují vnitrostátní právní předpisy, přičemž taková účast nezakládá rozhodující vliv na ovládanou právnickou osobu. Pro účely prvního pododstavce písm. a) veřejní zadavatelé společně ovládají právnickou osobu, pokud jsou splněny všechny tyto podmínky: i) orgány s rozhodovacím oprávněním v ovládané právnické osoby jsou složeny ze zástupců všech zúčastněných veřejných zadavatelů; jednotliví zástupci mohou zastupovat některé nebo všechny zúčastněné veřejné zadavatele, ii) tito veřejní zadavatelé jsou s to společně vyvíjet rozhodující vliv na strategické cíle a významná rozhodnutí ovládané právnické osoby a iii) ovládaná právnická osoba nesleduje žádné zájmy, které jsou v rozporu se zájmy ovládajících veřejných zadavatelů. 4. Smlouva uzavřená pouze mezi dvěma nebo více veřejnými zadavateli nespadá do oblasti působnosti této směrnice, pokud jsou splněny všechny tyto podmínky: a) daná smlouva zakládá nebo provádí spolupráci mezi zúčastněnými veřejnými zadavateli s cílem zajistit, aby veřejné služby, které mají poskytovat, byly poskytovány za účelem dosahování jejich společných cílů; b) uskutečnění uvedené spolupráce se řídí pouze ohledy souvisejícími s veřejným zájmem a c) zúčastnění veřejní zadavatelé vykonávají na otevřeném trhu méně než 20 % činností, kterých se spolupráce týká. 5. Pro určení procentního podílu činností uvedeného v odst. 1 prvním pododstavci písm. b), prvním pododstavci odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. c) se vezme v úvahu průměrný celkový obrat nebo jiný vhodný ukazatel založený na činnosti, jako například náklady vzniklé příslušné právnické osobě nebo veřejnému zadavateli v souvislosti se službami, dodávkami a stavebními pracemi za tři roky předcházející zadání veřejné zakázky. Pokud kvůli datu, ke kterému byly příslušná právnická osoba nebo veřejný zadavatel založeny nebo zahájily činnost, nebo z důvodu reorganizace jejich činností není obrat nebo jiný ukazatel založený na činnosti, jako například náklady za předchozí tři roky, buď dostupný, nebo přestal být relevantní, postačí prokázat, zejména prostřednictvím plánů činnosti, že hodnocení činnosti je věrohodné.“ Směrnice 2014/25/EU 10 Článek 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/25/EU ze dne 26. února 2014 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb a o zrušení směrnice 2004/17/ES (Úř. věst. 2014, L 94, s. 243), nadepsaný „Dopravní služby“, stanoví: „Tato směrnice se vztahuje na činnosti spojené s poskytováním a provozem sítí poskytujících službu veřejnosti v oblasti železniční dopravy, automatizovaných systémů, tramvajové, trolejbusové, autobusové nebo lanové dopravy. Pokud jde o dopravní služby, má se za to, že síť existuje tam, kde je služba poskytována podle provozních podmínek stanovených příslušným orgánem členského státu, jako jsou podmínky pro obsluhované trasy, kapacita, která má být k dispozici, nebo četnost služeb.“ 11 Článek 28 směrnice 2014/25, nadepsaný „Zakázky mezi veřejnými zadavateli“, stanoví ustanovení, jež jsou v podstatě obdobná jako ustanovení obsažená v článku 12 směrnice 2014/24, jak byla připomenut v bodě 9 tohoto rozsudku. Spor v původním řízení a předběžná otázka 12 Město Euskirchen je příslušným orgánem ve smyslu čl. 2 písm. b) nařízení č. 1370/2007. 13 Dne 8. prosince 2016 zveřejnilo město Euskirchen v souladu s čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení v dodatku k Úřednímu věstníku Evropské unie předběžné oznámení, kterým informovalo o návrhu přímého zadání zakázky na veřejnou službu v přepravě cestujících autobusem a jinými vozidly, která nemá podobu koncese na služby na základě čl. 5 odst. 2 tohoto nařízení. 14 Podle tohoto předběžného oznámení měla být uvedená zakázka, která se týkala roční provozu nad milion kilometrů ročně, zadána na dobu 120 měsíců ode dne 1. ledna 2019 společnosti SVE Stadtverkehr Euskirchen GmbH (dále jen „SVE“), kterou plně vlastnilo město Euskirchen. 15 Vzhledem k tomu, že SVE nedisponovala vozidly ani řidiči, aby mohla sama plnit smlouvu, která je předmětem veřejné zakázky, informovala o svém úmyslu uzavřít subdodavatelskou smlouvu s RVK Regionalverkehr Köln GmbH (dále jen „RVK“), společností, která poskytuje dopravní služby na celém území pokrytém Zweckverband Verkehrsverbund Rhein-Sieg (účelové sdružení dopravního svazu Rhein-Sieg, Německo). 16 Společnost RVK je vždy ve výši 12,5 % vlastněná společnostmi Kölner Verkehrsbetriebe AG, Kreisholding Rhein Sieg GmbH, Rhein-Erft Verkehrsgesellschaft mbH, Elektrischen Bahn der Stadt Bonn a Rhein Sieg Kreises SBB GmbH (dále jen „SBB GmbH“), a Stadtwerke Bonn Verkehrs GmbH, jakož i Kreis Euskirchen (okres Euskirchen, Německo) a Rheinisch-Bergischen Kreis (okres Porýní-Berg, Německo). Zbývající podíly jsou vlastněny ve výši 2,5 % Oberbergischer Kreis (okres Oberberg, Německo) a z 10 % samotným subdodavatelem. 17 V průběhu roku 2016 SVE příznivě reagovala na návrh, který jí byl předložen, aby ke dni 1. ledna 2019 nabyla 2,5 % podílů RVK, což je datum, ke kterému se měla začít realizovat veřejná zakázka, jejíž zadání bylo zamýšleno. 18 Rhenus Veniro podala žalobu proti zamýšlenému přímému zadání k Vergabekammer (Komora pro veřejné zakázky, Německo). 19 Rozhodnutím ze dne 16. května 2017 Vergabekammer (Komora pro veřejné zakázky) zakázala městu Euskirchen zadat veřejnou zakázku SVE. 20 V tomto ohledu Vergabekammer (Komora pro veřejné zakázky) nejprve uvedla, že SVE nesplňovala kritérium osobního plnění dopravní smlouvy stanovené v čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007. Dále uvedla, že RVK poskytovala dopravní služby v jiných územních celcích, než je město Euskirchen, což je v rozporu s uvedenými ustanoveními. Konečně zdůraznila, že činnost RVK nemůže být přičítána SVE, protože posledně uvedená společnost vlastnila ke dni 1. ledna 2019 jen 2,5 % RVK. 21 SVE podala žalobu k Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo) proti rozhodnutí Vergabekammer (Komora pro veřejné zakázky) přičemž uvedla, že tato nesprávně použila článek 5 nařízení č. 1370/2007, jelikož RVK podléhala společné kontrole ze strany příslušných orgánů a poskytovala své služby na území těchto orgánů. 22 Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu) úvodem poznamenává, že výsledek sporu závisí na odpovědi, kterou Soudní dvůr poskytne na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterými se zabývá ve společných věcech Verkehrsbetrieb Hüttebräucker a Rhenus Veniro (C‐266/17 a C‐267/17), které se týkají otázky použitelnosti čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 na veřejné zakázky, které nejsou koncesemi na služby. 23 Pro případ, že Soudní dvůr dá na tuto otázku kladnou odpověď, se Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu) zabývá otázkou, zda se má čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 použít, jestliže vnitřní provozovatel přenechá poskytnutí převážné části zakázky, která je mu zadána, společnosti, ve které vlastní pouze 2,5 % základního kapitálu, přičemž zbývající část základního kapitálu vlastní přímo či nepřímo jiné příslušné orgány. 24 Za těchto podmínek se Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Vylučuje čl. 5 odst. 2 písm. e) nařízení (ES) č. 1370/2007 prostřednictvím povinnosti poskytovat sám převážnou část veřejných služeb v přepravě cestujících, aby vnitřní provozovatel přenechal poskytnutí této převážné části služeb společnosti, ve které vlastní 2,5 % základního kapitálu a zbývající základní kapitál je přímo nebo nepřímo vlastněn jinými příslušnými orgány?“ K předběžné otázce 25 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda se čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 použije na přímé uzavírání smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících autobusem, která nemá formu koncesní smlouvy, a v případě kladné odpovědi, zda toto ustanovení povoluje vnitřnímu provozovateli, aby přenechal poskytnutí převážné části této služby společnosti, ve které vlastní jen 2,5 % základního kapitálu. 26 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr již rozhodl, že pokud jde o zakázky, které spadají do věcné a časové působnosti směrnice 2004/17 nebo směrnice 2004/18, přímé uzavírání smluv týkajících se veřejných služeb v přepravě cestujících autobusem, které nemají podobu koncesní smlouvy ve smyslu těchto směrnic, nespadá pod čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007, ale pod režim přímého zadávání, který se rozvinul na základě těchto směrnic (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2019, Verkehrsbetrieb Hüttebräucker a Rhenus Veniro, C‐266/17 a C‐267/17, EU:C:2019:241, body 73 až 76). 27 Pokud jde o směrnice 2014/24 a 2014/25, které zrušily a nahradily směrnice 2004/18 a 2004/17 a které na rozdíl od těchto dvou posledně uvedených směrnic již nedefinují pojem „koncese“, nyní upravený směrnicí 2014/23, Soudní dvůr uvádí, že tyto dvě směrnice, první v článku 12 a druhá v článku 28, kodifikovaly a upřesnily judikaturu Soudního dvora v oblasti přímého zadávání zakázek, což jasně ukazuje, že unijní normotvůrce zamýšlel napojit režim přímého zadávání na tyto dvě směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2019, Verkehrsbetrieb Hüttebräucker a Rhenus Veniro, C‐266/17 a C‐267/17, EU:C:2019:241, body 77 a 78). 28 V projednávané věci bylo předběžné oznámení týkající se zamýšleného přímého zadání zakázky na veřejné služby v přepravě cestujících autobusem a jinými vozidly, které je dotčené v původním řízení, zveřejněno dne 8. prosince 2016, přičemž k tomuto dni byly směrnice 2014/24 a 2014/25 již použitelné, jelikož lhůta stanovená pro jejich provedení uplynula. 29 S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na předběžnou otázku tak, že čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na přímé uzavírání smluv, jež se týkají veřejných služeb v přepravě autobusem, které nemají podobu koncesních smluv ve smyslu směrnice 2014/23. K nákladům řízení 30 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: Článek 5 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a nařízení Rady (EHS) č. 1107/70 musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na přímé uzavírání smluv, jež se týkají veřejných služeb v přepravě autobusem, které nemají podobu koncesních smluv ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého rozšířeného senátu) 8. července 2020 ( *1 ) „Hospodářská a měnová politika – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Článek 18 odst. 1 nařízení (EU) č. 1024/2013 – Správní peněžitá sankce, kterou ECB uložila úvěrové instituci za porušení čl. 77 písm. a) nařízení (EU) č. 575/2013 – Způsoby zveřejňování na internetových stránkách ECB – Článek 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 a čl. 132 odst. 1 nařízení (EU) č. 468/2014“ Ve věci T‐203/18, VQ, zastoupená G. Cahill, barrister, žalobkyně, proti Evropské centrální bance (ECB), zastoupené E. Koupepidou, E. Yoo a M. Puidokasem, jako zmocněnci, žalované, podporované Radou Evropské unie, zastoupené I. Gurovem a J. Bauerschmidtem, jako zmocněnci, a Evropskou komisí, zastoupenou L. Armati, A. Steiblytė, K.-P. Wojcikem a A. Nijenhuisem, jako zmocněnci, vedlejšími účastnicemi řízení, jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU, znějící na zrušení rozhodnutí ECB ECB-SSM-2018-ESSAB-4, SNC‐2016–0026 ze dne 14. března 2018, přijatého na základě čl. 18 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se ECB svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), v rozsahu, v němž ECB jednak žalobkyni uložila správní peněžitou sankci ve výši 1600000 eur a jednak rozhodla o zveřejnění této sankce na internetových stránkách ECB, aniž anonymizovala název žalobkyně. TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát), ve složení S. Papasavvas, předseda, V. Tomljenović, F. Schalin, P. Škvařilová-Pelzl a I. Nõmm (zpravodaj), soudci, vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Žalobkyně VQ je úvěrovou institucí, která vzhledem ke svému významu podléhá obezřetnostnímu dohledu ze strany Evropské centrální banky (ECB). 2 Dne 27. prosince 2016 zaslala vyšetřovací jednotka ECB žalobkyni oznámení námitek podle čl. 126 odst. 1 a 2 nařízení ECB (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce ECB s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, Úř. věst. 2014, L 141, s. 1). Žalobkyni byla vytýkána skutečnost, že v období mezi 1. lednem 2014 a 7. listopadem 2016 provedla zpětný odkup vlastních akcií, aniž požádala příslušný orgán o předchozí svolení, a to v rozporu s čl. 77 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1, a opravy Úř. věst. 2013, L 208, s. 68, a Úř. věst. 2013, L 321, s. 6). Podle čl. 521 odst. 1 a 2 nařízení č. 575/2013 se toto ustanovení, které vstoupilo v platnost dne 28. června 2013, použilo až ode dne 1. ledna 2014. 3 Dne 10. února 2017 předložila žalobkyně písemné podání k oznámení námitek. 4 Dne 29. června 2017 vyšetřovací jednotka ECB postoupila žalobkyni návrh rozhodnutí, aby jí umožnila předložit písemné podání k částce navržené správní peněžité sankce ve výši 1600000 eur. 5 Dne 17. a 18. července 2017 předložila žalobkyně k tomuto návrhu rozhodnutí písemná podání. 6 Dne 23. listopadu 2017 přijala ECB rozhodnutí na základě čl. 18 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), ve kterém ECB zaprvé uvedla, že se žalobkyně dopustila protiprávního jednání spočívajícího v porušení povinnosti stanovené v čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013 získat předchozí svolení příslušného orgánu před zpětným odkupem nástrojů zahrnovaných do kmenového kapitálu tier 1, když v období mezi 1. lednem 2014 a 7. listopadem 2016 provedla zpětný odkup vlastních akcií, zadruhé jí uložila správní peněžitou sankci ve výši 1600000 eur a zatřetí rozhodla o zveřejnění této správní peněžité sankce na svých internetových stránkách, aniž anonymizovala název žalobkyně. 7 Dne 22. prosince 2017 žalobkyně požádala o přezkum tohoto rozhodnutí podle čl. 24 odst. 1, 5 a 6 nařízení č. 1024/2013, vykládaného ve spojení s článkem 7 rozhodnutí ECB 2014/360/EU ze dne 14. dubna 2014 o zřízení správní revizní komise a pravidlech jejího fungování (Úř. věst. 2014, L 175, s. 47). Dne 25. ledna 2018 se před správní revizní komisí konalo jednání. 8 Dne 21. února 2018 vydala správní revizní komise stanovisko, v němž byl učiněn závěr, že rozhodnutí ECB je legální. 9 Dne 14. března 2018 přijala ECB rozhodnutí ECB-SSM-2018-ESSAB-4, SNC‐2016–0026, přijaté na základě čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013, které na základě čl. 24 odst. 7 téhož nařízení zrušilo a nahradilo rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2017, přičemž byl zachován totožný obsah (dále jen „napadené rozhodnutí“). 10 Zaprvé ECB konstatovala existenci protiprávního jednání žalobkyně. Připomněla, že od vstupu nařízení č. 575/2013 v platnost dne 1. ledna 2014 z čl. 77 písm. a) tohoto nařízení, jakož i z čl. 29 odst. 1 a čl. 31 odst. 1 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 241/2014 ze dne 7. ledna 2014, kterým se doplňuje nařízení č. 575/2013, pokud jde o regulační technické normy pro kapitálové požadavky na instituce (Úř. věst. 2014, L 74, s. 8), vyplývá, že úvěrová instituce, která chce zpětně odkoupit nástroje zahrnované do kmenového kapitálu tier 1, musí získat předchozí svolení příslušného orgánu. Připomněla, že je příslušným orgánem ve smyslu tohoto nařízení od 4. listopadu 2014, přičemž tato funkce byla ve vztahu k žalobkyni dříve vykonávána Banco de España (Centrální banka Španělska). 11 ECB uvedla, že žalobkyně zpětně odkoupila vlastní akcie, aniž požádala příslušný orgán o předchozí svolení ve smyslu nařízení č. 575/2013. Připomněla, že dne 16. března 2016 žalobkyně požádala společný tým dohledu o objasnění týkající se použitelnosti článku 77 nařízení č. 575/2013 na transakce týkající se vlastních akcií, na což uvedený tým odpověděl dne 23. března 2016 kladně. Zdůraznila, že žalobkyně od 24. března do 7. listopadu 2016 nicméně ve zpětném odkupu vlastních akcií bez svolení pokračovala. 12 ECB z toho vyvodila, že žalobkyně v období od 1. ledna 2014 do 7. listopadu 2016 nedodržovala čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013, vykládaný ve spojení s čl. 29 odst. 1 a čl. 31 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 241/2014 a že toto protiprávní jednání bylo spácháno od 1. ledna 2014 do 23. března 2016 přinejmenším z nedbalosti a od 24. března do 7. listopadu 2016 úmyslně. 13 Zadruhé ECB uložila žalobkyni správní peněžitou sankci ve výši 1600000 eur z důvodu jejího protiprávního jednání. Zdůraznila, že je na základě čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 oprávněna uložit správní peněžitou sankci v případě porušení požadavku vyplývajícího z příslušných přímo použitelných právních předpisů Unie, v souvislosti s nímž mají příslušné orgány podle příslušných právních předpisů Unie k dispozici správní peněžité sankce. Připomněla, že podle čl. 18 odst. 3 téhož nařízení musí být uplatňované sankce „účinné, přiměřené a odrazující“. 14 Jako polehčující okolnosti ECB zohlednila skutečnost, že žalobkyně sama informovala společný tým dohledu o jednání zakládajícím porušení právních předpisů a že po 7. listopadu 2016 plnila své povinnosti podle čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013. Zohlednila rovněž skutečnost, že v průběhu období protiprávního jednání žalobkyně ve svých prohlášeních týkajících se požadavků na vlastní zdroje správně odečetla své zpětně odkoupené akcie. 15 ECB měla za to, že správní peněžitá sankce ve výši 1600000 eur představující 0,03 % ročního obratu žalobkyně představuje přiměřenou sankci. 16 Zatřetí ECB rozhodla o zveřejnění uložené správní peněžité sankce na svých internetových stránkách, aniž anonymizovala název žalobkyně. V podstatě připomněla, že z bodu 38 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338), jakož i zároveň z čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 vyplývá, že platí zásada zveřejnění správních sankcí za účelem zachování jejich odrazujícího účinku. Měla za to, že žalobkyně neprokázala, že splňuje podmínky čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, který umožňuje správní peněžitou sankci zveřejnit anonymně. 17 Dne 15. března 2018 žalobkyně informovala ECB, že zamýšlí podat k Tribunálu žalobu na neplatnost a návrh na předběžná opatření týkající se zveřejnění uložené sankce. 18 Dne 20. března 2018 ECB informovala žalobkyni o tom, že zamýšlí zveřejnit správní peněžitou sankci v období mezi středou 21. března 2018 večer a čtvrtkem 22. března 2018 ráno. 19 Dne 22. března 2018 ráno žalobkyně informovala ECB o svém úmyslu podat žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí a návrh na předběžná opatření. Téhož dne jí ECB ponechala lhůtu do 12:00 hod. dne 23. března 2018, aby podala uvedený návrh, přičemž v případě nepodání tohoto návrhu zveřejní sankci na svých internetových stránkách dne 26. března 2018. 20 Peněžitá sankce uložená žalobkyni byla zveřejněna na internetových stránkách ECB dne 8. května 2018. Řízení a návrhová žádání účastnic řízení 21 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. března 2018 podala žalobkyně projednávanou žalobu. Dopisem došlým kanceláři Tribunálu téhož dne žalobkyně podala žádost směřující k získání anonymity. 22 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 26. března 2018 podala žalobkyně návrh na předběžná opatření na základě článků 278 a 279 SFEU, v němž v podstatě navrhovala, aby předseda Tribunálu odložil vykonatelnost bodu 5 napadeného rozhodnutí, týkajícího se zveřejnění uložené správní peněžité sankce, a podpůrně aby odložil vykonatelnost uvedeného bodu 5 v rozsahu, v němž stanoví zveřejnění této sankce bez anonymizace názvu žalobkyně. 23 Návrh žalobkyně byl zamítnut usnesením ze dne 3. května 2018, VQ v. ECB (T‐203/18 R, nezveřejněné, EU:T:2018:261) a bylo stanoveno, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 24 Rozhodnutím ze dne 8. června 2018 předseda druhého senátu (dřívější složení) vyhověl žádosti o anonymitu podané žalobkyní. 25 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. června 2018 podala Rada Evropské unie návrh na vstup do řízení v postavení vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání ECB a dne 9. července 2018 podala Evropská komise návrh na vstup do řízení v postavení vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání ECB. Rozhodnutím ze dne 27. července 2018 předseda druhého senátu Tribunálu (dřívější složení) povolil vedlejší účastenství Rady na podporu návrhových žádání ECB a rozhodnutím dne 17. srpna 2018 předseda druhého senátu Tribunálu (dřívější složení) povolil vedlejší účastenství Komise na podporu návrhových žádání ECB. 26 Na návrh soudce zpravodaje Tribunál v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 svého jednacího řádu vyzval ECB, aby odpověděla na jednu otázku, a ostatní účastnice řízení, aby uvedly své stanovisko. Této žádosti bylo vyhověno ve stanovených lhůtách. 27 Vzhledem ke změně složení senátů Tribunálu byla věc přidělena novému soudci zpravodaji, který byl přidělen ke druhému senátu, jemuž byla tedy přidělena i projednávaná věc. 28 Na návrh druhého senátu Tribunálu rozhodl Tribunál podle článku 28 jednacího řádu, že věc předá k projednání a rozhodnutí rozšířenému soudnímu kolegiu. 29 Účastnice řízení nepodaly ve stanovené lhůtě žádost podanou na základě článku 106 jednacího řádu, aby byly vyslechnuty na jednání k přednesu řečí. 30 Tribunál (druhý rozšířený senát) rozhodl podle čl. 106 odst. 3 jednacího řádu, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení. 31 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – napadené rozhodnutí zrušil, – prohlásil v souladu s článkem 277 SFEU, že čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 je protiprávní, a v důsledku toho napadené rozhodnutí zrušil, – uložil ECB náhradu nákladů řízení. 32 ECB a Komise navrhují, aby Tribunál: – žalobu zamítl, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 33 Rada v podstatě navrhuje, aby Tribunál zamítl námitku protiprávnosti uplatněnou žalobkyní vůči čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 jako zjevně neopodstatněnou. Právní otázky 34 Úvodem je třeba poznamenat, že žalobkyně na základě druhého bodu návrhových žádání navrhuje, aby Tribunál prohlásil v souladu s článkem 277 SFEU, že čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 je protiprávní, a v důsledku toho napadené rozhodnutí zrušil. 35 Tento návrh je třeba chápat tak, že směřuje k tomu, aby byla incidenčně konstatována protiprávnost čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013. Námitku protiprávnosti uplatněnou žalobkyní na základě článku 277 SFEU je tedy třeba zkoumat pouze v rámci přezkumu bodu návrhových žádání žalobkyně směřujícího ke zrušení napadeného rozhodnutí. 36 Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje tři důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 a čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i zásady proporcionality, druhý vychází z porušení čl. 132 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu a třetí vychází v podstatě z porušení čl. 263 šestého pododstavce SFEU a článku 47 Listiny. V rámci tohoto třetího žalobního důvodu žalobkyně namítá rovněž protiprávnost čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 v rámci vytýkané skutečnosti vycházející v podstatě z chybějícího právního základu napadeného rozhodnutí. K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 a čl. 49 odst. 1 Listiny, jakož i zásady proporcionality 37 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně uplatňuje v podstatě dvě vytýkané skutečnosti, z nichž první vychází z porušení čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 a čl. 49 odst. 1 Listiny a druhá z porušení zásady proporcionality. K první vytýkané skutečnosti vycházející z porušení čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2003 a čl. 49 odst. 1 Listiny 38 V napadeném rozhodnutí ECB uvedla, že se žalobkyně dopustila porušení čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013, když provedla zpětný odkup některých nástrojů zahrnovaných do kmenového kapitálu tier 1 bez získání předchozího svolení příslušného orgánu, za které uložila správní sankci na základě čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013. 39 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že nebyla povinna dodržovat čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013, jelikož nebyly použitelné všechny kapitálové požadavky stanovené v čl. 78 odst. 1 téhož nařízení. Z toho vyvozuje, že vzhledem k tomu, že požadavek mít kapitálové rezervy stanovený směrnicí 2013/36, na který odkazuje čl. 78 odst. 1 nařízení č. 575/2013, je ve Španělsku použitelný až od 1. ledna 2016, se nemohla před tímto datem dopustit porušení čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013. Z toho podle ní v podstatě vyplývá, že ECB, která jí za toto jednání uložila správní peněžitou sankci, vycházela z ještě nepoužitelných ustanovení směrnice 2013/36 a porušila jak čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013, tak zásadu zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů zaručenou čl. 49 odst. 1 Listiny. 40 ECB, podporovaná Komisí, argumenty žalobkyně zpochybňuje. 41 Článek 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že „[p]ro účely provádění úkolů, které jsou jí svěřeny tímto nařízením, může ECB v případě, kdy úvěrové instituce, finanční holdingové společnosti nebo smíšené finanční holdingové společnosti úmyslně nebo z nedbalosti poruší požadavek vyplývající z příslušných přímo použitelných právních předpisů Unie, a v souvislosti s nímž mají příslušné orgány podle příslušných právních předpisů Unie k dispozici správní peněžité sankce, uložit správní peněžité sankce [...]“. 42 Z toho vyplývá, že k tomu, aby ECB mohla uložit správní peněžitou sankci, musí být splněny dvě kumulativní podmínky. První podmínka spočívá v původu porušení, jež se musí týkat příslušného přímo použitelného právního předpisu Unie. Druhá podmínka spočívá v tom, že příslušné orgány musí mít v souvislosti s porušením podle příslušných právních předpisů Unie k dispozici správní peněžité sankce. 43 V rámci projednávaného žalobního důvodu se žalobkyně omezuje na zpochybnění toho, že byla splněna první podmínka čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013, na základě argumentace uvedené v bodě 39 výše. 44 Taková argumentace nemůže obstát. 45 Mezi účastnicemi řízení je nesporné, že žalobkyně v období mezi 1. lednem 2014 a 7. listopadem 2016 provedla zpětný odkup vlastních akci zahrnovaných do kmenového kapitálu tier 1, aniž požádala příslušný orgán, a sice Centrální banku Španělska, a následně od 4. listopadu 2014 ECB o předchozí svolení. 46 Článek 77 nařízení č. 575/2013, nadepsaný „Podmínky pro snížení kapitálu“, stanoví následující: „1. Instituce musí požádat o předchozí svolení příslušného orgánu k provedení jednoho nebo obou těchto kroků: a) k snížení, splacení nebo zpětnému odkoupení nástrojů zahrnovaných do kmenového kapitálu tier 1 a vydaných institucí způsobem, který je povolen podle použitelného vnitrostátního práva; b) k případnému vypovězení, umoření, splacení nebo zpětnému odkoupení nástrojů zahrnovaných do vedlejšího kapitálu tier 1 nebo do kapitálu tier 2 před datem jejich smluvní splatnosti.“ 47 Článek 77 nařízení č. 575/2013 je tedy příslušným přímo použitelným právním předpisem Unie, který ukládá úvěrovým institucím povinnost získat předchozí svolení od příslušného orgánu před vypovězením, umořením, splacením nebo zpětným odkoupením zejména nástrojů zahrnovaných do kmenového kapitálu tier 1. 48 Kromě toho má článek 77 nařízení č. 575/2013 jednoznačné znění, které ukládá úvěrovým institucím povinnost požádat o předchozí svolení příslušného orgánu, přičemž tato povinnost je podmíněna pouze tím, že nastanou situace uvedené v písmenech a) a b) téhož ustanovení, a nikoli použitím jiného právního předpisu Unie. 49 Tento závěr není vyvrácen argumentací žalobkyně vycházející z toho, že příslušný orgán nemohl vykonávat kontrolu na základě článku 78 nařízení č. 575/2013. 50 Je zajisté pravda, že cílem článku 77 nařízení č. 575/2013 je umožnit příslušnému orgánu plnit úkol, který mu svěřuje článek 78 téhož nařízení, spočívající v kontrole dopadů snížení kapitálu plánovaného institucí na splnění jejích minimálních požadavků na kapitál. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, však příslušný orgán mohl takovou kontrolu vůči ní provést, a to již před tím, než vstoupila v platnost ustanovení směrnice 2013/36 týkající se kapitálových rezerv. 51 Článek 78 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013, nadepsaný „Svolení příslušných orgánů ke snížení kapitálu“, stanoví: „1. Příslušný orgán udělí instituci svolení ke snížení, zpětnému odkupu, vypovězení nebo splacení nástrojů zahrnovaných do kmenového kapitálu tier 1, vedlejšího kapitálu tier 1 nebo kapitálu tier 2, pokud je splněna kterákoli z těchto podmínek: [...] b) instituce ke spokojenosti příslušného orgánu prokázala, že její kapitál by v důsledku tohoto postupu překročil požadavky stanovené v čl. 92 odst. 1 tohoto nařízení a požadavek kombinovaných kapitálových rezerv ve smyslu čl. 128 bodu 6 směrnice 2013/36/EU v míře, kterou příslušný orgán může na základě čl. 104 odst. 3 směrnice 2013/36/EU považovat za nezbytnou.“ 52 Posouzení dopadů snížení kapitálu plánovaného institucí se tudíž provádí s ohledem na minimální úroveň kapitálu, který musí úvěrová instituce vlastnit, nejen na základě pouze směrnice 2013/36, ale i nařízení č. 575/2013. 53 Vzhledem k tomu, že požadavky na kapitál uvedené v čl. 92 odst. 1 nařízení č. 575/2013 byly platné již od okamžiku použití tohoto nařízení, mohl příslušný orgán ověřit dopady zpětného odkupu vlastních akcií žalobkyně na dodržení jejích minimálních požadavků na kapitál, jak vyplývají z tohoto ustanovení. 54 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že ECB neporušila čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 a zásadu zákonnosti trestných činů a trestů zakotvenou v čl. 49 odst. 1 Listiny. Ke druhé vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady proporcionality – K přípustnosti vytýkané skutečnosti 55 ECB má za to, že vytýkaná skutečnost vycházející z porušení zásady proporcionality musí být odmítnuta jako nepřípustná, jelikož byla uplatněna poprvé ve fázi repliky. 56 V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě čl. 84 odst. 1 jednacího řádu nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se tyto důvody zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Žalobní důvod, který je rozšířením žalobního důvodu dříve výslovně nebo implicitně uvedeného v návrhu, který má úzkou spojitost s tímto žalobním důvodem, musí být nicméně prohlášen za přípustný. Aby mohl být nový argument považován za rozšíření dříve uvedeného žalobního důvodu nebo výtky, musí mít k žalobním důvodům nebo výtkám původně uvedeným v návrhu dostatečně těsný vztah, aby bylo možné ho považovat za součást běžného pokračování diskuse v rámci sporného soudního řízení (viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2017, Petrov a další v. Parlament, T‐452/15, EU:T:2017:822, bod 46 a citovaná judikatura). 57 V replice žalobkyně tvrdí, že ECB porušila zásadu proporcionality tím, že jí uložila správní peněžitou sankci, a to jednak s ohledem na pochybnosti o dosahu čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013, její dobrou víru, transparentní povahu jejího chování, skutečnost, že dodržela požadavky na kapitál a běžnou povahu praxe ve Španělsku spočívající ve zpětném odkupu vlastních akcií, a jednak s ohledem na existenci jiných, méně omezujících prostředků, které měla k dispozici. 58 Je třeba uvést, že žalobkyně v žalobě zaprvé v bodě 48 zdůraznila skutečnost, že ECB má k dispozici celou škálu prostředků, zadruhé zejména v bodech 49, 59 a 60 uvedla, že existují pochybnosti o přesném dosahu čl. 77 písm. a) a článku 78 nařízení č. 575/2013 a že nebylo poskytnuto žádné vysvětlení ohledně způsobu, jakým mají být tato ustanovení vykládána, a zatřetí v bodě 64 uvedla, že pokud jde o uložení správní peněžité sankce, ECB nemohla vůči ní uplatnit výklad, který pro ni byl nepříznivý. 59 I když se žalobkyně v žalobě výslovně neopírala o porušení zásady proporcionality z důvodu uložení sankce vůči ní, podstata její argumentace již takovou kritiku obsahovala. Vytýkaná skutečnost vycházející z porušení zásady proporcionality uvedená v replice musí být tudíž považována za rozšíření vytýkané skutečnosti uvedené v žalobě ve smyslu judikatury citované v bodě 56 výše. 60 S ohledem na výše uvedené je tedy projednávaná vytýkaná skutečnost přípustná. – K meritu vytýkané skutečnosti 61 Podle ustálené judikatury zásada proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‐547/14, EU:C:2016:325, bod 165 a citovaná judikatura). 62 V tomto ohledu je pravda, že ECB podle čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 „může“ uložit správní peněžité sankce, a není tedy povinna tak učinit. ECB tudíž musí dodržovat zásadu proporcionality nejen při stanovení výše sankce za účelem dodržení čl. 18 odst. 3 téhož nařízení, který blíže stanoví, že uplatněné sankce jsou „přiměřené“, ale i tehdy, když rozhoduje, zda spáchané protiprávní jednání odůvodňuje uložení sankce. 63 Je však nutno konstatovat, že volba ECB uložit žalobkyni správní peněžitou sankci nemá nepřiměřenou povahu tvrzenou žalobkyní. 64 Zaprvé z důvodů uvedených v bodech 46 až 54 výše je třeba mít za to, že rozsah povinností žalobkyně mohl být jasně vyvozen ze znění čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013. Neexistovaly tedy důvodné pochybnosti při výkladu právních předpisů, které by mohly vést k tomu, že by ECB s ohledem na porušení, jehož se dopustila žalobkyně, uložil nepřiměřenou správní peněžitou sankci. 65 Zadruhé tento závěr podporuje okolnost, že žalobkyně pokračovala v protiprávním jednání poté, co ji společný tým dohledu dne 23. března 2016 informoval o rozsahu jejích povinností na základě čl. 77 písm. a) nařízení č. 575/2013, což vedlo ECB k závěru, že k protiprávnímu jednání od tohoto data docházelo již nikoli z nedbalosti, ale úmyslně. 66 Kromě toho ECB ve svých písemnostech správně poznamenává, že takové alternativní prostředky k uložení správní peněžité sankce zdůrazněné žalobkyní, jako je výkon pravomocí, které vyvozuje z čl. 16 odst. 2 nařízení č. 1024/2013, postrádají relevanci v rámci projednávané vytýkané skutečnosti, jelikož nemohou představovat přiměřená opatření ve smyslu judikatury citované v bodě 61 výše. Účelem, pro který byly svěřeny ECB tyto pravomoci, je totiž umožnit jí, aby dohlížela nad dodržováním obezřetnostních požadavků ze strany úvěrových institucí, a nikoli uvedené instituce sankcionovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, Crédit mutuel Arkéa v. ECB, T‐712/15, EU:T:2017:900, bod 212). 67 ECB tedy neporušila zásadu proporcionality, když se rozhodla v projednávané věci uložit žalobkyni správní peněžitou sankci. 68 S ohledem na výše uvedené je třeba druhou vytýkanou skutečnost zamítnout, a v důsledku toho zamítnout i první žalobní důvod. Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 132 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu 69 V napadeném rozhodnutí měla ECB za to, že je povinna zveřejnit správní sankce, které ukládá, bez anonymizace, ledaže by byly splněny podmínky čl. 132 odst. 1 prvního pododstavce písm. a) nebo b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. Měla za to, že žalobkyně neprokázala, že škoda, kterou by jí mohlo způsobit zveřejnění jejího názvu ve spojení se sankcí, která jí byla uložena, by měla větší rozsah než ten, který je vlastní tomuto druhu zveřejnění. 70 Žalobkyně tvrdí, že ECB tím, že rozhodla o zveřejnění peněžité sankce uložené bez anonymizace

cs

caselaw

EU

jejího názvu, porušila čl. 132 odst. 1 první pododstavec písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, jelikož nesprávně dospěla k závěru, že takové zveřejnění jí nemůže způsobit nepřiměřenou škodu. 71 ECB, podporovaná Komisí, argumenty žalobkyně zpochybňuje. 72 Článek 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že „[v] případech stanovených v příslušných právních předpisech Unie a za podmínek v nich stanovených ECB zveřejní všechny sankce uvedené v odstavci 1 bez ohledu na to, zda proti nim byl podán opravný prostředek či nikoli“. 73 Článek 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu stanoví: „1. ECB na svých internetových stránkách bez zbytečného odkladu a poté, co bylo rozhodnutí oznámeno dotčenému dohlíženému subjektu, zveřejní každé rozhodnutí o uložení správní sankce ve smyslu článku 120 dohlíženému subjektu v zúčastněném členském státě včetně informace o druhu a povaze porušení a totožnosti dotčeného dohlíženého subjektu, ledaže by zveřejnění tímto způsobem: [...] b) pokud to lze zjistit, způsobilo dotčenému dohlíženému subjektu nepřiměřenou škodu. Za těchto okolností se rozhodnutí o správních sankcích zveřejňují anonymně. Je-li pravděpodobné, že tyto okolnosti v přiměřené lhůtě zaniknou, lze zveřejnění na základě tohoto odstavce eventuálně po tuto dobu odložit.“ 74 Zaprvé jde o smysl, který je třeba přikládat podmínce, podle níž zveřejnění totožnosti subjektu, kterému byla uložena sankce, mu musí způsobit „nepřiměřenou škodu“, aby se uvedené zveřejnění uskutečnilo anonymně podle čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. 75 Podle žalobkyně je třeba tuto podmínku vykládat tak, že zahrnuje poměření závažnosti dotčeného jednání a účinků zveřejnění s ohledem na represivní povahu takového zveřejnění a za účelem dodržení presumpce neviny dotyčného subjektu. 76 ECB, podporovaná Komisí, v podstatě tvrdí, že závažnost porušení nelze považovat za relevantní při použití čl. 132 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. 77 Pro určení smyslu čl. 132 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu je třeba vzít do úvahy nejen jeho znění, ale rovněž jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2005, VEMW a další, C‐17/03, EU:C:2005:362, bod 41 a citovaná judikatura). 78 Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že prováděcí nařízení musí být vykládáno pokud možno tak, aby bylo slučitelné s ustanoveními základního nařízení (rozsudek ze dne 19. července 2012, Pie Optiek, C‐376/11, EU:C:2012:502, bod 34 a citovaná judikatura). Vzhledem k tomu, že nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu bylo přijato na základě čl. 33 odst. 2 nařízení č. 1024/2013, musí být vykládáno ve světle posledně uvedeného nařízení. 79 Pokud jde zaprvé o doslovný výklad čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, z jehož znění vyplývá, že jako zásadu stanoví zveřejnění každého rozhodnutí ukládajícího správní peněžitou sankci – bez odkazu na závažnost dotčeného porušení – a že mezi zveřejněné informace patří totožnost dotčeného dohlíženého subjektu. Rozhodnutí o správních peněžitých sankcích jsou zveřejňována anonymně nebo může být jejich zveřejnění odloženo pouze výjimečně a ve dvou taxativně vyjmenovaných případech. 80 Mimoto čl. 132 odst. 1 první pododstavec písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu nezmiňuje stupeň závažnosti dotčeného porušení jako hledisko, které by mohlo být relevantní při přiznání této výjimky. 81 Z doslovného výkladu čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu tudíž vyplývá, že závažnost porušení, jehož se dopustila úvěrová instituce, není relevantním hlediskem v případě, že ECB musí rozhodnout o přiznání výjimky uvedené v čl. 132 odst. 1 prvním pododstavci písm. b) téhož nařízení. 82 Zadruhé je třeba uvést, že tento závěr je potvrzen zněním čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013, podle kterého „ECB zveřejní všechny sankce uvedené v odstavci 1 bez ohledu na to, zda proti nim byl podán opravný prostředek či nikoli“. Z toho nezbytně vyplývá, že každá sankce musí být v zásadě zveřejněna nezávisle na závažnosti dotčeného porušení. 83 Zatřetí je tento závěr podpořen rovněž zohledněním směrnice 2013/36. 84 Vzhledem k tomu, že směrnice 2013/36 určuje režim sankcí použitelných na porušení nařízení č. 575/2013, je součástí právního kontextu, do něhož spadá článek 18 nařízení č. 1024/2013, jak o tom svědčí odkazy v tomto článku na „příslušné právní předpisy Unie“. 85 Bod 38 odůvodnění směrnice 2013/36 uvádí, že „[s] cílem zajistit odrazující účinek správních sankcí by správní sankce měly být obvykle zveřejňovány, kromě některých přesně stanovených situací“. Z toho vyplývá, že normotvůrce zamýšlel, aby každá sankce byla v zásadě zveřejněna, a to za účelem zajištění odrazujícího účinku uvedených sankcí. 86 Kromě toho je třeba uvést, že článek 68 směrnice 2013/36, který se týká způsobů zveřejňování správních sankcí příslušnými orgány, sleduje v tomto ohledu přístup obdobný přístupu uvedenému v čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, jelikož jednak toto ustanovení zavádí rovněž zásadu zveřejňování veškerých uložených sankcí bez odkazu na stupeň závažnosti dotčeného porušení a jednak ve výjimkách z této zásady není uvedena žádná zmínka uvedeného stupně závažnosti. 87 S ohledem na vše výše uvedené je třeba dospět k závěru, že podmínku uvedenou v čl. 132 odst. 1 prvním pododstavci písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu spočívající v „nepřiměřené“ povaze škody způsobené zveřejněním totožnosti dotčeného subjektu bez anonymizace je třeba posoudit pouze na základě posouzení důsledků nepoužití takové anonymizace na jeho situaci, aniž by byla zohledněna míra závažnosti porušení, jehož se dopustil. 88 Tento závěr není vyvrácen tím, že žalobkyně zdůraznila nezbytnost vykládat toto ustanovení ve světle zásady presumpce neviny. 89 Je zajisté pravda, že podle ustálené judikatury musí být ustanovení unijního práva vykládána ve světle základních práv, která tvoří nedílnou součást obecných právních zásad, jejichž dodržování unijní soud zajišťuje a jsou nyní zakotvena v Listině (viz rozsudek ze dne 25. května 2016, Meroni, C‐559/14, EU:C:2016:349, bod 45 a citovaná judikatura). 90 S ohledem na velmi jasný smysl jak čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, tak čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 se však nelze odchýlit od výkladu, který vyplývá z bodů 79 až 87 výše. Pokud by tomu tak bylo, zásada konformního výkladu unijních aktů sekundárního práva by totiž sloužila jako základ pro výklad contra legem, což nelze připustit (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. července 2015, EEB v. Komise, T‐685/14, nezveřejněné, EU:T:2015:560, bod 31 a citovaná judikatura). Pokud jde o ustanovení, jehož smysl je jasný a jednoznačný, přísluší pouze Tribunálu v případě, že je uplatněna námitka protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU, aby přezkoumal jeho soulad s ustanoveními Smlouvy a s obecnými zásadami unijního práva. 91 Ačkoli žalobkyně uplatnila námitku protiprávnosti vůči čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013, není tomu tak přitom z důvodu, že toto ustanovení v zásadě stanoví zveřejnění správních peněžitých sankcí bez ohledu na závažnost porušení, ale pouze v rámci třetího žalobního důvodu v rozsahu, v němž toto ustanovení stanoví zveřejnění uvedených sankcí před uplynutím lhůty pro podání žaloby k Tribunálu. 92 Zadruhé je třeba ověřit, zda ECB v napadeném rozhodnutí správně uvedla, že zveřejnění sankce bez anonymizace žalobkyni nezpůsobí „nepřiměřenou škodu“ ve smyslu čl. 132 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. 93 V tomto ohledu je třeba na úvod odmítnout argumentaci žalobkyně, podle které Tribunál musí vykonat soudní přezkum v plné jurisdikci týkající se přiměřenosti zveřejnění sankce, která jí byla uložena. 94 I za předpokladu, že by, jak tvrdí žalobkyně, Tribunál disponoval neomezenou soudní pravomocí na základě článku 261 SFEU s ohledem na sankce uložené ECB podle čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013, je totiž rozsah této neomezené soudní pravomoci na rozdíl od přezkumu legality stanoveného v článku 263 SFEU striktně omezen na stanovení výše sankce (obdobně viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise, C‐603/13 P, EU:C:2016:38, bod 76 a citovaná judikatura). 95 Tribunál tedy může vykonat pouze přezkum legality týkající se toho, jak ECB použila čl. 132 odst. 1 první pododstavec písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. 96 Žalobkyně má za to, že zveřejnění sankce je nepřiměřené s ohledem na význam jejích důsledků ve vztahu k nízké závažnosti porušení a krátké době jeho trvání. V tomto ohledu zaprvé zdůrazňuje svou dobrou víru, transparentní povahu své činnosti na trhu a svou spolupráci v průběhu správního řízení. Zadruhé má za to, že výše správní peněžité sankce je sama o sobě dostatečná k zajištění jejího odrazujícího účinku. Zatřetí zdůrazňuje přísnost účinků zveřejnění, které způsobí poškození její dobré pověsti, jež se projeví snížením tržní hodnoty jejích akcií. S odkazem na studii oxfordské univerzity (Spojené království) ohledně výsledku poškození dobrého jména způsobeného vzorkem prováděcích opatření k právní úpravě uvádí, že negativní důsledky pro dobrou pověst jsou značně vyšší, případně nemají žádnou spojitost s výší sankce. Podle ní je tedy nepřiměřené zveřejňovat sankci, která byla omezena na 0,03 % obratu. Žalobkyně mimoto odkazuje na důsledky zveřejnění sankce uložené ECB jiné úvěrové instituci na hodnotu jejích akcií. 97 Pokud jde o argumenty žalobkyně týkající se údajné nízké závažnosti porušení, jehož se dopustila, z důvodů uvedených v bodech 74 až 91 výše nejsou relevantní v rámci přezkumu legality skutečnosti, že ECB odmítla žalobkyni přiznat prospěch z čl. 132 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. 98 Pokud jde o argumenty žalobkyně týkající se účinků zveřejnění sankce, která jí byla uložena, vyplývá z nich pouze to, že zveřejnění správních sankcí uložených úvěrovým institucím může mít negativní dopad na jejich dobrou pověst. Z důvodů uvedených v bodě 85 výše je však třeba mít za to, že se jedná o okolnost, kterou normotvůrce zohlednil, případně dokonce zamýšlel, když rozhodl o zásadě zveřejňování sankcí uložených úvěrovým institucím za účelem zajištění jejich odrazující povahy. 99 K tomu, aby byla ECB povinna použít čl. 132 odst. 1 první pododstavec písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, je tedy třeba, aby účinky zveřejnění sankce bez anonymizace mohly přesáhnout účinky vyplývající z poškození dobré pověsti vlastního tomuto zveřejnění. Je přitom nutno konstatovat, že žalobkyně nepředložila žádnou skutečnost směřující k prokázání, že tomu tak mohlo být v projednávaném případě. 100 Druhý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout. Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu v podstatě z porušení čl. 263 šestého pododstavce SFEU a článku 47 Listiny 101 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že ECB tím, že stanovila zveřejnění napadeného rozhodnutí před uplynutím lhůty pro podání žaloby podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU, porušila toto ustanovení, jakož i článek 47 Listiny. V tomto ohledu uvádí dvě vytýkané skutečnosti. V rámci první vytýkané skutečnosti uplatňuje námitku protiprávnosti čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 vzhledem k tomu, že je v rozporu s čl. 263 šestým pododstavcem SFEU a s článkem 47 Listiny. V rámci druhé vytýkané skutečnosti žalobkyně ECB v podstatě vytýká, že výraz „bez zbytečného odkladu“ uvedený v čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu nevyložila a nepoužila způsobem, který toto ustanovení uvádí do souladu s čl. 263 šestým pododstavcem SFEU a s článkem 47 Listiny. K první vytýkané skutečnosti, která na základě námitky vychází z protiprávnosti čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 102 Podle žalobkyně je čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 v rozsahu, v němž stanoví pravidlo povinného zveřejnění správních peněžitých sankcí bez ohledu na to, zda úvěrová instituce, které byla uložena sankce, podá žalobu či nikoli, v rozporu s čl. 263 šestým pododstavcem SFEU a s právem na účinnou právní ochranu stanoveným v článku 47 Listiny. 103 V tomto ohledu uvádí, že je třeba, aby proti nevyhovění anonymnímu zveřejnění sankce ze strany ECB mohla být podána žaloba k soudu a že se taková žaloba stane bezpředmětnou v případě zveřejnění peněžité sankce před podáním žaloby. Z toho vyvozuje, že ECB nemůže zveřejnit peněžitou sankci před uplynutím lhůty pro podání žaloby stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU. 104 ECB, podporovaná Radou a Komisí, argumenty žalobkyně zpochybňuje. 105 Článek 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že „ECB zveřejní všechny sankce uvedené v odstavci 1 bez ohledu na to, zda proti nim byl podán opravný prostředek či nikoli“. 106 Je nutno konstatovat, že čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013, který stanoví zveřejnění rozhodnutí o uložení sankce, a to i v případě, že je proti němu podán opravný prostředek, se omezuje na použití čl. 278 první věty SFEU, podle něhož „žaloby podané u Soudního dvora Evropské unie nemají odkladný účinek“. 107 Námitka protiprávnosti uplatněná žalobkyní tudíž nemůže obstát. Ke druhé vytýkané skutečnosti, která v podstatě vychází z porušení čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 a čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu vykládaných v souladu s článkem 263 SFEU a s článkem 47 Listiny – K přípustnosti vytýkané skutečnosti 108 ECB a Komise tvrdí, že druhá vytýkaná skutečnost musí být odmítnuta jako nepřípustná na základě čl. 84 odst. 1 jednacího řádu, jelikož byla předložena poprvé v replice. 109 Je třeba uvést, že v rozvinutí úvah týkajících se třetího žalobního důvodu, který je uveden v žalobě, se žalobkyně nespokojila s tvrzením, že čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 je v rozporu s čl. 263 šestým pododstavcem SFEU a s článkem 47 Listiny. V bodech 117 až 122 žaloby kritizovala rovněž výklad a použití výrazu „bez zbytečného odkladu“ uvedeného v čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, které ECB upřednostnila. 110 Je tudíž třeba mít za to, že rozvinutí úvah obsažené v replice, v němž žalobkyně tvrdí, že ECB porušila čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 a čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, vykládané v souladu s článkem 263 SFEU a s článkem 47 Listiny, je rozšířením vytýkané skutečnosti uvedené v žalobě na základě judikatury citované v bodě 56 výše. 111 Projednávaná vytýkaná skutečnost je tedy přípustná. – K meritu vytýkané skutečnosti 112 Žalobkyně tvrdí, že čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 a čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu musí být vykládány v souladu s článkem 263 SFEU a s článkem 47 Listiny. Z toho podle ní vyplývá, že je-li ECB informována úvěrovou institucí o jejím záměru podat žalobu na neplatnost vůči rozhodnutí, které přijala, musí jí umožnit plně využít lhůty pro podání žaloby na neplatnost před zveřejněním tohoto rozhodnutí na jejích internetových stránkách. 113 Žalobkyně připomíná, že dne 15. března 2018, tedy den po přijetí napadeného rozhodnutí, informovala ECB o svém úmyslu podat žalobu a navrhnout odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí. Žalobkyně ECB vytýká, že ji nejprve, a sice dne 20. března 2018, informovala o tom, že ke zveřejnění dojde v období mezi 21. březnem 2018 večer a 22. březnem 2018. Teprve následně ECB rozhodla, že k tomuto zveřejnění dojde až dne 26. března 2018 za podmínky, že žaloba bude k Tribunálu podána před 23. březnem 2018. Žalobkyně v podstatě tvrdí, že ECB tím, že omezila lhůtu, v níž mohla podat žalobu na neplatnost, a tím, že jí poskytla rozporné pokyny, pokud jde o okamžik, kdy dojde ke zveřejnění správní peněžité sankce, porušila zásadu účinné právní ochrany uvedenou v článku 47 Listiny, jakož i v čl. 263 šestém pododstavci SFEU. 114 V bodě 5.10 napadeného rozhodnutí ECB rozhodla, že sankce uložená žalobkyni bude zveřejněna bez anonymizace na jejích internetových stránkách, jak vyžaduje čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. 115 Jak bylo uvedeno v bodě 73 výše, čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu stanoví, že ECB zveřejní na svých internetových stránkách „bez zbytečného odkladu [...] každé rozhodnutí o uložení správní sankce [...] dohlíženému subjektu v zúčastněném členském státě včetně informace o druhu a povaze porušení a totožnosti dotčeného dohlíženého subjektu“. 116 Kromě toho, jak již bylo uvedeno v bodě 72 výše, čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že „[v] případech stanovených v příslušných právních předpisech Unie a za podmínek v nich stanovených ECB zveřejní všechny sankce uvedené v odstavci 1 bez ohledu na to, zda proti nim byl podán opravný prostředek či nikoli“. 117 Jak bylo připomenuto v bodě 89 výše, ustanovení unijního práva musí být vykládána ve světle základních práv, která tvoří nedílnou součást obecných právních zásad, jejichž dodržování unijní soud zajišťuje a jsou nyní zakotvena v Listině. 118 V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že ECB měla v napadeném rozhodnutí použít čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 a čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu tak, že je vyloží v souladu se zásadou účinné právní ochrany uvedenou v článku 47 Listiny v tom smyslu, že ke zveřejnění rozhodnutí o sankci, která byla vůči ní přijata, bez anonymizace na internetových stránkách ECB nemůže dojít před uplynutím lhůty pro podání žaloby na neplatnost proti uvedenému rozhodnutí, jak je stanovena v čl. 263 šestém pododstavci SFEU. 119 Ze znění čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 ve spojení s čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu vyplývá, že povinnost, kterou ukládají ECB, aby zveřejnila v zásadě bez anonymizace rozhodnutí o uložení sankce, musí být splněna „bez zbytečného odkladu“ a „bez ohledu na to, zda proti [sankci] byl podán opravný prostředek či nikoli“, to znamená nezávisle na existenci případného opravného prostředku. 120 Jak již bylo uvedeno v bodě 106 výše, povinnost, která přísluší ECB, se omezuje na uplatnění presumpce legality, která se obecně pojí s akty unijních orgánů a institucí a závaznosti takových aktů. 121 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 297 odst. 2 poslední pododstavec SFEU stanoví, že „rozhodnutí, ve kterých je uvedeno, komu jsou určena, se oznamují těm, jimž jsou určen[a], a nabývají účinku tímto oznámením“. Kromě toho na základě presumpce legality pojící se s akty unijních orgánů a institucí, jejímž vyjádřením je zásada, že žaloby nemají odkladný účinek, zakotvená v čl. 278 první větě SFEU, uvedené akty vyvolávají právní účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti (rozsudky ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‐137/92 P, EU:C:1994:247, bod 48, a ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‐27/09 P, EU:C:2011:853, bod 74). 122 Povinnost příslušející ECB zveřejnit rozhodnutí o uložení sankce, a to v zásadě bez anonymizace, bez zbytečného odkladu a nezávisle na existenci případného opravného prostředku vyplývá dostatečně jasně a přesně z ustanovení čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 ve spojení s čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, jakož i obecně z presumpce legality a závaznosti aktů unijních orgánů a institucí, aby nemohla být předmětem konformního výkladu takového druhu, jako je druh výkladu požadovaný žalobkyní a vést k výkladu contra legem zakázanému judikaturou (viz bod 90 výše). 123 Za těchto podmínek nelze použít konformní výklad zastávaný žalobkyní, podle kterého měla ECB vyčkat uplynutí lhůty pro podání žaloby na neplatnost před tím, než bez anonymizace zveřejnila rozhodnutí o sankci, která jí byla uložena, neboť je v rozporu s jasným a přesným zněním ustanovení čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 ve spojení s čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, které slouží jako právní základ pro napadené rozhodnutí. 124 Pokud by byl takový výklad připuštěn, pouhá hrozba žaloby na neplatnost podané na základě článku 263 SFEU proti rozhodnutím přijatým ECB na základě ustanovení čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 ve spojení s čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu by znamenala, že ECB odloží jeho vykonatelnost do doby po uplynutí lhůty stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, čímž by byla narušena presumpce legality a závaznost uvedených rozhodnutí. Z judikatury přitom vyplývá, že presumpce legality a závaznost aktů unijních orgánů a institucí není v zásadě nikterak dotčena právem podat žalobu k unijnímu soudu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. června 2000, Komise v. Portugalsko, C‐404/97, EU:C:2000:345, bod 57; ze dne 22. března 2001, Komise v. Francie, C‐261/99, EU:C:2001:179, bod 26, a ze dne 13. prosince 2001, Komise v. Francie, C‐1/00, EU:C:2001:687, bod 84). 125 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout druhou vytýkanou skutečnost a třetí žalobní důvod, a v důsledku toho zamítnout i žalobu v plném rozsahu. K nákladům řízení 126 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že ECB požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení vynaložených ECB, včetně nákladů řízení souvisejících s řízením o předběžném opatření. 127 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Rada a Komise tedy ponesou vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) VQ ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou centrální bankou (ECB), včetně nákladů řízení souvisejících s řízením o předběžném opatření. 3) Rada Evropské unie a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení. Papasavvas Tomljenović Schalin Škvařilová-Pelzl Nõmm Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. července 2020. Podpisy. Obsah Skutečnosti předcházející sporu Řízení a návrhová žádání účastnic řízení Právní otázky K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 a čl. 49 odst. 1 Listiny, jakož i zásady proporcionality K první vytýkané skutečnosti vycházející z porušení čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1024/2003 a čl. 49 odst. 1 Listiny Ke druhé vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady proporcionality – K přípustnosti vytýkané skutečnosti – K meritu vytýkané skutečnosti Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 132 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu v podstatě z porušení čl. 263 šestého pododstavce SFEU a článku 47 Listiny K první vytýkané skutečnosti, která na základě námitky vychází z protiprávnosti čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 Ke druhé vytýkané skutečnosti, která v podstatě vychází z porušení čl. 18 odst. 6 nařízení č. 1024/2013 a čl. 132 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu vykládaných v souladu s článkem 263 SFEU a s článkem 47 Listiny – K přípustnosti vytýkané skutečnosti – K meritu vytýkané skutečnosti K nákladům řízení ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 20. června 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Boj proti terorismu – Omezující opatření přijatá vůči některým osobám a subjektům – Zmrazení finančních prostředků – Společný postoj 2001/931/SZBP – Článek 1 odst. 4 a 6 – Nařízení (ES) č. 2580/2001 – Článek 2 odst. 3 – Rozhodnutí Rady ponechávající organizaci na seznamu osob, skupin a subjektů zapojených do teroristických činů – Platnost“ Ve věci C‐458/15, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Landgericht Saarbrücken (zemský soud v Saarbrückenu, Německo) ze dne 21. srpna 2015, došlým Soudnímu dvoru dne 28. srpna 2015, v trestním řízení proti K. P., SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci předsedy pátého senátu, F. Biltgen (zpravodaj) a C. Vajda, soudci, generální advokátka: E. Sharpston, vedoucí soudní kanceláře: D. Dittert, vedoucí oddělení, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. září 2018, s ohledem na vyjádření předložená: – za K. P. A. Golzemem a A. Naglerem, Rechtsanwälte, – za Radu Evropské unie B. Driessenem a J.-P. Hixem, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi T. Ramopoulosem a F. Erlbacherem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 24. ledna 2019, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká platnosti: – rozhodnutí Rady 2007/445/ES ze dne 28. června 2007, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a zrušují rozhodnutí 2006/379/ES a 2006/1008/ES (Úř. věst. 2007, L 169, s. 58); – rozhodnutí Rady 2007/868/ES ze dne 20. prosince 2007, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/445/ES (Úř. věst. 2007, L 340, s. 100); – rozhodnutí Rady 2008/583/ES ze dne 15. července 2008, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/868/ES (Úř. věst. 2008, L 188, s. 21); – rozhodnutí Rady 2009/62/ES ze dne 26. ledna 2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2008/583/ES (Úř. věst. 2009, L 23, s. 25), a – nařízení Rady (ES) č. 501/2009 ze dne 15. června 2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2009/62/ES (Úř. věst. 2009, L 151, s. 14), v rozsahu, v němž byli Tygři osvobození tamilského Ílamu (dále jen „LTTE“) těmito akty ponecháni na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207). 2 Tato žádost byla podána v rámci trestního řízení zahájeného proti K. P. týkajícího se údajného poskytnutí finančních prostředků ve prospěch LTTE v období od 11. srpna 2007 do 27. listopadu 2009. Právní rámec Mezinárodní právo 3 Dne 28. září 2001 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci 1373 (2001), ve které stanovila rozsáhlé strategie pro boj proti terorismu, a zejména pro boj proti jeho financování. Bod 1 písm. c) této rezoluce mimo jiné stanoví, že všechny státy bezodkladně zmrazí finanční prostředky a jiný finanční majetek nebo hospodářské zdroje osob, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat nebo se účastní takových činů nebo napomáhají jejich spáchání, subjektů vlastněných nebo kontrolovaných těmito osobami a osob a subjektů jednajících jménem takových osob a subjektů nebo podle jejich pokynů. 4 Uvedená rezoluce neobsahuje seznam osob, vůči kterým se mají tato omezující opatření použít. Unijní právo Společný postoj 2001/931/SZBP 5 K provedení rezoluce 1373 (2001) Rady bezpečnosti Organizace spojených národů přijala Rada Evropské unie dne 27. prosince 2001 společný postoj 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217). 6 Článek 1 tohoto společného postoje stanoví: „1. Tento společný postoj se v souladu s následujícími články vztahuje na osoby, skupiny a subjekty, které jsou zapojeny do teroristických činů a jejichž seznam je uveden v příloze. [...] 4. Seznam uvedený v příloze je vypracován na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop rozhodnutí ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy. Do seznamu mohou být zahrnuty osoby, skupiny a subjekty uvedené Radou bezpečnosti Organizace spojených národů jako osoby, skupiny a subjekty spojené s terorismem a proti nimž Rada bezpečnosti OSN nařídila sankce. Pro účely tohoto odstavce se ‚příslušným orgánem‘ rozumí justiční orgán, nebo pokud justiční orgány nemají pravomoc v oblasti, které se týká tento odstavec, rovnocenný příslušný orgán v této oblasti. [...] 6. Jména osob a subjektů na seznamu uvedeném v příloze se budou pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, prověřovat s cílem zjistit, zda trvají důvody pro jejich uvedení v seznamu.“ 7 Společný postoj 2001/931 v příloze obsahuje „[p]rvní seznam osob, skupin a subjektů uvedených v článku 1 [...]“, na němž LTTE uvedeni nejsou. Tato příloha byla několikrát revidována. 8 LTTE byli poprvé zařazeni na tento seznam společným postojem Rady 2006/380/SZBP ze dne 29. května 2006, kterým se aktualizuje společný postoj 2001/931 a zrušuje společný postoj 2006/231/SZBP (Úř. věst. 2006, L 144, s. 25). Nařízení č. 2580/2001 9 Vzhledem k potřebě přijmout nařízení k provedení opatření popsaných ve společném postoji 2001/931 na úrovni Evropské unie, přijala Rada nařízení č. 2580/2001. 10 Článek 2 tohoto nařízení stanoví: „1. Pokud není podle článků 5 a 6 povoleno jinak, a) všechny finanční prostředky a jiné finanční a hospodářské zdroje patřící některé fyzické nebo právnické osobě, skupině nebo subjektu uvedeným v seznamu podle odstavce 3 nebo jimi vlastněné nebo držené se zmrazují; b) žádné finanční prostředky ani jiné finanční a hospodářské zdroje nesmějí být ani přímo, ani nepřímo zpřístupněny žádné fyzické ani právnické osobě, skupině nebo subjektu uvedeným v seznamu podle odstavce 3 nebo v jejich prospěch. 2. Pokud není v článcích 5 a 6 povoleno jinak, zakazuje se poskytovat finanční služby fyzické nebo právnické osobě, skupině nebo subjektu uvedeným v seznamu podle odstavce 3 nebo v jejich prospěch. 3. Rada jednomyslně vypracuje, přezkoumává a mění seznam osob, skupin a subjektů, na které se vztahuje toto nařízení, v souladu s čl. 1 odst. 4, 5 a 6 společného postoje 2001/931/SZBP; tento seznam obsahuje i) fyzické osoby, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat, účastní se takových činů nebo napomáhají jejich spáchání; ii) právnické osoby, skupiny nebo subjekty, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat, účastní se takových činů nebo napomáhají jejich spáchání; iii) právnické osoby, skupiny nebo subjekty vlastněné nebo kontrolované jednou fyzickou nebo právnickou osobou, skupinou nebo subjektem nebo více fyzickými nebo právnickými osobami, skupinami nebo subjekty uvedenými v bodech i) a ii), nebo iv) fyzické nebo právnické osoby, skupiny nebo subjekty jednající jménem nebo na pokyn jedné fyzické nebo právnické osoby, skupiny nebo subjektu nebo několika fyzických nebo právnických osob, skupin nebo subjektů uvedených v bodech i) a ii).“ 11 Rada téhož dne 27. prosince 2001 přijala rozhodnutí 2001/927/ES, kterým se stanoví seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2001, L 344, s. 83). LTTE nebyli na tomto seznamu uvedeni. Akty týkající se zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 12 Rozhodnutím 2006/379/ES ze dne 29. května 2006, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2005/930/ES (Úř. věst. 2006, L 144, s. 21), Rada poprvé zařadila LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001. 13 Zařazení LTTE na tento seznam bylo zachováno rozhodnutím Rady 2006/1008/ES ze dne 21. prosince 2006, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2006, L 379, s. 123), a následně akty Rady dotčenými v původním řízení, tedy rozhodnutími 2007/445, 2007/868, 2008/583 a 2009/62, jakož i nařízením č. 501/2009. Odůvodnění každého z těchto aktů bylo sděleno LTTE po jejich přijetí. Německé právo 14 Ustanovení § 34 Außenwirtschaftsgesetz (zákon o zahraničním obchodu, dále jen „AWG“) ve znění použitelném v období od 8. dubna 2006 do 23. dubna 2009 stanovilo: „[...] (4) Trestem odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let bude potrestán každý, kdo [...] 2. poruší přímo použitelný, v Bundesanzeiger zveřejněný zákaz vývozu, prodeje, dodání, zpřístupnění, předání, poskytování služeb, investování, podpory nebo obcházení uvedeného zákazu, stanovený právním předpisem Evropských společenství, jenž byl přijat k provedení hospodářské sankce, kterou přijala Rada Evropské unie v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. [...] (6) Trestem odnětí svobody v délce nejméně dva roky bude potrestán každý, kdo [...] 2. se jednání uvedeného v odstavcích 1, 2 nebo 4 dopustí v rámci profesní činnosti nebo jako člen organizované skupiny vytvořené k pokračujícímu páchání těchto činů za účasti jiného člena této skupiny. [...]“ 15 Ustanovení § 34 AWG ve znění platném v období od 24. dubna 2009 do 11. listopadu 2010 bylo formulováno takto: „[...] (4) Trestem odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let bude potrestán každý, kdo [...] 2. poruší přímo použitelný, v Bundesanzeiger zveřejněný zákaz vývozu, dovozu, převozu, dopravy, prodeje, dodání, zpřístupnění, předání, poskytování služeb, investování a podpory nebo obcházení uvedeného zákazu, stanovený právním předpisem Evropských společenství, jenž byl přijat k provedení hospodářské sankce, kterou přijala Rada Evropské unie v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. [...] [...] (6) Trestem odnětí svobody v délce nejméně dva roky bude potrestán každý, kdo [...] 2. se jednání uvedeného v odstavcích 1, 2 nebo 4 dopustí v rámci profesní činnosti nebo jako člen organizované skupiny vytvořené k pokračujícímu páchání těchto činů za účasti jiného člena této skupiny. [...]“ 16 Po přepracování AWG jsou tato ustanovení nyní v podstatě obsažena v § 18 odst. 1 a 8 tohoto zákona. Spor v původním řízení a předběžná otázka 17 V rámci vyšetřování týkajícího se třetích osob byla provedena domovní prohlídka v bytě K. P. Mezi zabavenými věcmi se nacházely finanční dary ve prospěch LTTE a reklamní letáky týkající se manifestace pořádané posledně uvedenou organizací. 18 K. P. byl z důvodu podezření, že je místním vedoucím Tamilské koordinační komise v Sársku (Německo), ze strany Staatsanwaltuschaft Saarbrücken (státní zastupitelství v Saarbrückenu, Německo), obžalován z toho, že se dopustil porušení § 34 odst. 4 bodu 2 a § 34 odst. 6 bodu 2 AWG ve 43 případech trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu jako člen organizované skupiny. V období od 11. srpna 2007 do 27. listopadu 2009 zúčastněný vybral od Tamilů žijících v Německu dary ve výši 69385 eur a předal je Tamilské koordinační komisi se sídlem v Oberhausenu (Německo) pro účely financování ozbrojeného boje proti ústřední srílanské vládě na Srí Lance. 19 Na jednání konaném dne 1. července 2015 K. P. před předkládajícím soudem tvrdil, že zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 je neplatné, a nemůže proto představovat právní základ pro odsouzení za trestný čin za období dotčené v původním řízení. 20 V tomto ohledu K. P. odkázal jednak na rozsudek ze dne 29. června 2010, E a F (C‐550/09, EU:C:2010:382), v němž dospěl Soudní dvůr k závěru, že zařazení jiné organizace (Devrimci Halk Kurtulus Partisi-Cephesi) na tento seznam je neplatné, a jednak na rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‐208/11 a T‐508/11, EU:T:2014:885), jímž Tribunál rozhodl o zrušení prováděcích nařízení přijatých Radou v letech 2011 až 2014 v rozsahu, v němž ponechaly LTTE na uvedeném seznamu. Tytéž důvody neplatnosti jsou přitom podle K. P. použitelné na rozhodnutí a nařízení Rady dotčená v původním řízení. 21 Předkládající soud uvádí, že trestní ustanovení AWG odkazují za účelem vymezení skutkových podstat protiprávního jednání na jiné právní předpisy, jako jsou rozhodnutí Rady, kterými se provádějí hospodářské sankce v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. 22 Předkládající soud má za to, že je tedy ve vztahu k věci, která je předmětem původního řízení, třeba ověřit, zda je zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 platné pro období od 11. srpna 2007 do 27. listopadu 2009. 23 Vzhledem k důvodům uvedeným v rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‐208/11 a T‐508/11, EU:T:2014:885), totiž existují pochybnosti o tom, zda bylo toto zařazení provedeno v souladu s požadovanými podmínkami, přičemž bylo upřesněno, že období dotčené v původním řízení předchází obdobím dotčeným ve věcech, v nichž byl vydán uvedený rozsudek. 24 V případě, že by zařazení LTTE na tentýž seznam muselo být prohlášeno za neplatné, zanikl by zákaz zpřístupnění podle čl. 2 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2580/2001. 25 Předkládající soud dodává, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná vzhledem k tomu, že K. P. nebyl přímo dotčen rozhodnutími a nařízením dotčenými v původním řízení ve smyslu článku 263 SFEU a že žaloba na neplatnost podaná zúčastněným proti těmto aktům by nebyla přípustná. 26 Za těchto podmínek se Landgericht Saarbrücken (zemský soud v Saarbrückenu, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je zařazení [LTTE] na seznam podle čl. 2 odst. 3 [nařízení č. 2580/2001] v období od 11. srpna 2007 do 27. listopadu 2009, a to zejména na základě rozhodnutí Rady – ze dne 28. června 2007 ([2007/445]), – ze dne 20. prosince 2007 ([2007/868], ve znění opravy z téhož dne), – ze dne 15. července 2008 ([2008/583]), – ze dne 26. ledna 2009 [(2009/62)] a nařízení [č. 501/2009], neplatné?“ K předběžné otázce 27 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda jsou akty Rady dotčené v původním řízení platné v rozsahu, v němž zachovaly zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001. 28 Předkládající soud by zejména rád zjistil, zda důvody, které vedly Tribunál v jeho rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‐208/11 a T‐508/11, EU:T:2014:885), jehož výrok byl potvrzen rozsudkem Soudního dvora ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‐599/14 P, EU:C:2017:583), ke zrušení aktů Rady, která v letech 2011 až 2014 ponechala LTTE na tomto seznamu, lze rovněž uplatnit vůči aktům Rady dotčeným v původním řízení. K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce 29 Podle ustálené judikatury je věcí vnitrostátního soudu, před kterým je projednávána otázka týkající se platnosti aktu přijatého orgány Evropské unie, posoudit, zde je rozhodnutí o předběžné otázce nezbytné pro vydání jeho rozsudku, a tudíž požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. července 2010, Afton Chemical, C‐343/09, EU:C:2010:419, bod 13, jakož i ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‐547/14, EU:C:2016:325, bod 31). 30 V tomto ohledu je třeba připomenout, že každý účastník řízení má právo namítat před vnitrostátním soudem, který se věcí zabývá, neplatnost ustanovení obsažených v unijních aktech, která jsou základem pro přijetí vnitrostátního rozhodnutí nebo aktu v jeho neprospěch, což může přimět uvedený soud, který sám o sobě nemá pravomoc k prohlášení jejich neplatnosti, aby se v tomto ohledu obrátil na Soudní dvůr prostřednictvím žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2010, E a F, C‐550/09, EU:C:2010:382, bod 45). 31 Přiznání tohoto práva však předpokládá, že tento účastník řízení neměl právo podat přímou žalobu na základě článku 263 SFEU proti těmto ustanovením, jejichž důsledky pociťuje, aniž měl možnost domáhat se jejich zrušení (rozsudek ze dne 29. června 2010, E a F, C‐550/09, EU:C:2010:382, bod 46). 32 I když zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 v období od 11. srpna 2007 do 27. listopadu 2009 přispělo v projednávané věci na základě § 34 odst. 4 AWG k vznesení obžaloby vůči K. P., předkládající soud správně připomíná, že přímá žaloba podaná K. P. proti aktům Rady dotčeným v původním řízení by nebyla přípustná. 33 K. P. totiž nebyl osobně zařazen na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, neboť toto zařazení se týkalo LTTE jakožto organizace. Kromě toho, jak zdůraznila generální advokátka v bodě 30 svého stanoviska, ze skutečností ve spisu, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že K. P. měl funkci místního vedoucího v Tamilské koordinační komisi v přísné hierarchii pod dohledem územních vedoucích a dalších odpovědných osob na úrovni Německa. Vzhledem k pozici, již zúčastněný v této hierarchii zastával, není pochyb o tom, že by mu nebyla přiznána pravomoc zastupovat LTTE v rámci žaloby na neplatnost podané k unijnímu soudu proti aktům dotčeným v původním řízení. Stejně tak na něj rozhodně nelze nahlížet tak, že byl těmito akty osobně dotčen ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, pokud jimi nebyl zasažen z důvodu určitých vlastností, které jsou pro něj zvláštní, nebo skutkové situace, která jej vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C‐229/05 P, EU:C:2007:32, body 72 až 74). 34 Z výše uvedeného plyne, že předběžná otázka je přípustná. K meritu předběžné otázky K rozsahu přezkumu platnosti 35 Z ducha spolupráce, kterým se má řídit průběh řízení o předběžné otázce, vyplývá, že je nezbytné, aby vnitrostátní soud uvedl v předkládacím rozhodnutí konkrétní důvody, proč má za to, že odpověď na jeho otázky týkající se výkladu či platnosti některých ustanovení unijního práva je nezbytná pro vyřešení sporu (rozsudek ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‐547/14, EU:C:2016:325, bod 47). 36 Proto je důležité, aby vnitrostátní soud uvedl konkrétní důvody, které jej vedly k pochybnostem o platnosti některých ustanovení unijního práva, a tedy důvody neplatnosti, které mohou být podle jeho názoru přijaty. Takový požadavek vyplývá rovněž z čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora (rozsudek ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‐547/14, EU:C:2016:325, bod 48 a citovaná judikatura). 37 Informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích nemají pouze umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, že tato možnost bude zachována s ohledem na to, že na základě tohoto článku jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí společně s překladem do úředního jazyka každého členského státu, a není jim poskytnut vnitrostátní spis, který byl Soudnímu dvoru případně předán předkládajícím soudem (rozsudek ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‐547/14, EU:C:2016:325, bod 49 a citovaná judikatura). 38 Z výše uvedeného vyplývá, že v rámci otázky týkající se platnosti ustanovení unijního práva musí Soudní dvůr přezkoumat platnost takového ustanovení právě ve vztahu k důvodům neplatnosti uvedeným v předkládacím rozhodnutí. 39 V projednávané věci si předkládající soud klade otázku platnosti pěti aktů Rady, které zachovaly zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, tedy rozhodnutí 2007/445, 2007/868, 2008/583 a 2009/62 a nařízení č. 501/2009. 40 Předkládající soud mimoto výslovně odkazuje na důvody, které vedly Tribunál v jeho rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‐208/11 a T‐508/11, EU:T:2014:885), k rozhodnutí zrušit zařazení LTTE na seznam během let 2011 až 2014, jež bylo potvrzeno rozsudkem Soudního dvora ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‐599/14 P, EU:C:2017:583). 41 K. P. však ve své odůvodněné žádosti o nařízení ústního jednání tvrdil, že v rámci projednávané věci je rovněž věcí Soudního dvora, aby posoudil platnost rozhodnutí Rady, které vedlo k prvotnímu zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, v projednávaném případě rozhodnutí 2006/379. Jak totiž jasně vyplývá z bodu 51 rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‐599/14 P, EU:C:2017:583), ponechání osoby, skupiny nebo subjektu na tomto seznamu v podstatě představuje pouze prodloužení prvotního zařazení. Předkládající soud kromě toho výslovně odkázal na rozsudek ze dne 29. června 2010, E a F (C‐550/09, EU:C:2010:382, bod 55), v němž Soudní dvůr prohlásil zařazení subjektu na uvedený seznam za neplatné vzhledem k tomu, že ani rozhodnutí, jímž byl tento subjekt zařazen na tentýž seznam, ani následná rozhodnutí ponechávající toto zařazení v platnosti, nebyla dostatečně odůvodněna podle zákonných podmínek pro použití nařízení č. 2580/2001. 42 Na jedné straně však na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 29. června 2010, E a F (C‐550/09, EU:C:2010:382), v níž žádné z dotčených rozhodnutí neobsahovalo odůvodnění, z bodu 13 tohoto rozsudku vyplývá, že všechny akty dotčené v původním řízení doprovází odůvodnění, proč je podle Rady ponechání zařazení LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 nadále odůvodněné. 43 Na druhé straně je třeba konstatování učiněné v bodě 51 rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‐599/14 P, EU:C:2017:583), podle něhož ponechání osoby, skupiny nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 představuje v podstatě prodloužení prvotního zařazení, vykládat v rámci prověření trvání nebezpečí zapojení této osoby, této skupiny nebo tohoto subjektu do teroristických činností, přičemž jedinou relevantní otázkou pro posouzení vhodnosti tohoto ponechání na seznamu je v zásadě otázka, zda se od dotčeného zařazení nebo od předchozího prověření skutková situace změnila tak, že již neumožňuje dospět k témuž závěru ohledně tohoto nebezpečí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, bod 46). 44 Prvotní rozhodnutí o zařazení osoby, skupiny nebo subjektu na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a následný akt, který toto zařazení zachovává, jsou totiž dvě odlišná právní opatření přijatá na různých právních základech, přičemž první vychází z čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a předpokládá existenci vnitrostátního rozhodnutí příslušného orgánu a druhý vychází z čl. 1 odst. 6 tohoto společného postoje a nevyžaduje existenci takového vnitrostátního rozhodnutí. Toto rozlišování lze vysvětlit tím, že ponechání osoby, skupiny nebo subjektu na uvedeném seznamu je nejen prodloužením prvotního zařazení, ale především předpokládá trvání takového nebezpečí, že tato osoba, tato skupina nebo tento subjekt jsou zapojeny do teroristických činů, jak bylo původně konstatováno Radou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, body 59 až 61). 45 Za těchto okolností – a vzhledem k tomu, že předkládající soud neformuloval výslovnou žádost v tomto smyslu – projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti aktů Rady, jimiž se nařizuje ponechání LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 během dotyčného období, nezakládá povinnost Soudního dvora přezkoumat platnost rozhodnutí, jímž se nařizuje prvotní zařazení. 46 Rozšířit kontrolu platnosti na akty, na něž se nevztahuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, by ostatně mohlo, jak to uvedla generální advokátka v bodě 36 svého stanoviska, připravit zúčastněné strany o možnost předložit vyjádření podle článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie a zasáhnout do jejich práva na obhajobu. K platnosti aktů dotčených v původním řízení 47 Jak vyplývá z bodu 28 tohoto rozsudku, je věcí Soudního dvora, aby přezkoumal platnost rozhodnutí a nařízení Rady, která byla dotčena v původním řízení, s ohledem na zrušení aktů nařizujících ponechání LTTE na seznamu v letech 2011 až 2014, o němž rozhodl Tribunál ve svém rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‐208/11 a T‐508/11, EU:T:2014:885), a potvrdil jej Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‐599/14 P, EU:C:2017:583). 48 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že když je platnost rozhodnutí nařizujícího ponechání osoby, skupiny nebo subjektu na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 napadena před unijním soudem, tento je konkrétně povinen ověřit, zda byla zaprvé dodržena povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU, a tudíž zda jsou uváděné důvody dostatečně přesné a konkrétní, a zadruhé, zda jsou tyto důvody podložené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017,Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, bod

cs

caselaw

EU

70). Je třeba upřesnit, že v projednávané věci se pochybnosti předkládajícího soudu týkají pouze toho, jak Rada dodržuje svou povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o akty dotčené v původním řízení. 49 V tomto kontextu je ještě třeba připomenout, že z odůvodnění musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se tak zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‐539/10 P a C‐550/10 P, EU:C:2012:711, bod 138; ze dne 29. června 2010, E a F, C‐550/09, EU:C:2010:382, bod 54, a ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, bod 29). 50 Pokud jde o podmínky, za nichž Soudní dvůr může v rámci přezkumu zařazení osoby, skupiny nebo subjektu na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 rozhodnout o ponechání tohoto zařazení v platnosti, je třeba poukázat na to, jak již bylo připomenuto v bodě 44 tohoto rozsudku, že článek 1 společného postoje 2001/931 rozlišuje mezi prvotním zařazením osoby, skupiny nebo subjektu na uvedený seznam podle jeho odstavce 4 na straně jedné a ponecháním již zařazené osoby, skupiny nebo subjektu na tomtéž seznamu podle jeho odstavce 6 na straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, bod 58). 51 Ačkoli prvotní rozhodnutí o zařazení na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 ze strany Rady vyžaduje, aby toto zařazení založila na přesných informacích nebo materiálech ve spisu, jež dokládají, že rozhodnutí bylo příslušným orgánem přijato, naproti tomu v případě následných rozhodnutí o ponechání na tomto seznamu je tento orgán povinen uvést skutečnosti umožňující prokázat, že prověřil, zda se od dotčeného zařazení nebo od předchozího prověření skutková situace nezměnila tak, že již neumožňuje dospět k témuž závěru ohledně účasti osoby, skupiny nebo subjektu na teroristických činnostech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, body 45 a 46 a citovaná judikatura). 52 V rámci ověřování, zda nebezpečí zapojení dotyčné osoby, skupiny nebo subjektu do teroristických činností trvá, musí být kromě zohlednění toho, jak bylo později naloženo s vnitrostátním rozhodnutím, které sloužilo za základ pro prvotní zařazení této osoby, skupiny nebo subjektu na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, zejména zohledněny novější skutkové okolnosti prokazující, že uvedené nebezpečí nadále trvá (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‐584/10 P, C‐593/10 P a C‐595/10 P, EU:C:2013:518, bod 156, jakož i ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, body 52 a 54). 53 V projednávané věci z odůvodnění aktů dotčených v původním řízení vyplývá, že se Rada pro účely ponechání zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 opírala zejména o dvě rozhodnutí přijatá příslušnými orgány Spojeného království v průběhu roku 2001, která sloužila jako základ pro prvotní zařazení LTTE na tento seznam, jakož i o existenci dvanácti činů spadajících pod pojem „teroristický čin“ ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, které této organizaci mohly být přičítány. 54 V důsledku toho, a jak uvedla generální advokátka v bodech 51 až 53 svého stanoviska, tato odůvodnění umožnila LTTE, aby se seznámili se zvláštními a konkrétními důvody, kvůli nimž měla Rada za to, že zařazení jejich názvu na uvedený seznam muselo být zachováno. 55 Pokud jde o otázku, zda tyto důvody byly dostatečné k prokázání toho, že riziko zapojení LTTE do teroristických činností trvá, je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‐599/14 P, EU:C:2017:583), v němž se jednalo o legalitu aktů, které zachovaly zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 v průběhu let 2011 až 2014, Soudní dvůr nejprve uvedl, že mezi přijetím rozhodnutí Spojeného království, jež sloužila za základ pro prvotní zařazení na tento seznam, v průběhu roku 2001 a přijetím aktů, které zachovaly toto zařazení v průběhu let 2011 až 2014, uplynula značná doba. Soudní dvůr poté konstatoval, že jak vyplynulo z odůvodnění těchto aktů, LTTE utrpěli vojenskou porážku ohlášenou srílanskou vládou v květnu 2009, jež tuto organizaci výrazně oslabila. Soudní dvůr z toho vyvodil, že Rada byla povinna založit ponechání LTTE na uvedeném seznamu na novějších informacích dokládajících, že nebezpečí zapojení LTTE do teroristických činností nadále trvá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, bod 55). 56 V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že v projednávaném případě uplynula kratší doba mezi přijetím vnitrostátních rozhodnutí, jež sloužila za základ pro prvotní zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, a přijetím aktů dotčených v původním řízení. 57 Jak uvedla generální advokátka v bodě 60 svého stanoviska, mezi datem spáchání posledního teroristického činu, z něhož Rada vycházela ve svých jednotlivých odůvodněních, a to 16. říjnem 2006, a prvním aktem dotčeným v původním řízení, a to rozhodnutím 2007/445, které bylo přijato dne 28. června 2007, uplynulo o něco více než osm měsíců. Kromě toho tento první akt oddělují méně než dva roky od posledního aktu dotčeného v původním řízení, tedy od nařízení č. 501/2009, přijatého dne 15. června 2009. Nelze tedy mít za to, že teroristické činy, které byly spáchány v průběhu roku 2006, ve spojení s vnitrostátními rozhodnutími příslušných orgánů Spojeného království, která byla přijata v průběhu roku 2001, představovaly skutkové údaje, které byly příliš zastaralé, aby odůvodnily ponechání zařazení LTTE na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 prostřednictvím přijetí aktů dotčených v původním řízení. 58 Zadruhé, pokud jde o věcný vývoj okolností, Soudní dvůr již rozhodl, že vojenská porážka LTTE v měsíci květnu 2009 představovala významnou změnu okolností, jež mohla zpochybnit další trvání nebezpečí zapojení LTTE do teroristických činností, a že Rada byla povinna uvést v odůvodněních rozhodnutí přijatých v průběhu let 2011 až 2014 ponechávajících LTTE na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 informace, o něž by bylo možné opřít její posouzení, podle něhož navzdory uvedené vojenské porážce bylo pravděpodobným záměrem LTTE pokračovat v teroristických útocích na Srí Lance (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‐599/14 P, EU:C:2017:583, bod 79). 59 Zatímco k vojenské porážce LTTE došlo dne 15. května 2009, je v projednávané věci přitom třeba uvést, že nařízení č. 501/2009, které bylo přijato dne 15. června 2009, a představuje tak mezi akty dotčenými v původním řízení jediný akt přijatý po této vojenské porážce, nezmiňuje ani tuto událost a, a fortiori ani důvody, proč bylo nezbytné, aby LTTE byli navzdory této porážce ponecháni na uvedeném seznamu. 60 Jak uvedla generální advokátka v bodě 61 svého stanoviska, je pravda, že šest měsíců, v jejichž rámci se má provést povinný přezkum v souladu s čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, je krátká doba, takže i v případě, že nedošlo k žádnému teroristickému činu v rámci daného období, či v případě vojenské porážky, k níž došlo v měsíci předcházejícím tomuto období, může být ponechání na seznamu na nové období považováno za obezřetnostní opatření. 61 Vzhledem k možnosti volného uvážení, kterou má Rada v rámci preventivních opatření zaměřených na předcházení teroristickým činnostem a zajištění správné rovnováhy mezi zachováním mezinárodního míru a bezpečnosti a ochranou základních práv a svobod dotyčné osoby, je totiž třeba Radě přiznat právo ponechat dotyčnou osobu, skupinu nebo subjekt na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, a to i po nedávném ukončení teroristické činnosti jako takové, pokud to okolnosti odůvodňují. 62 V projednávané věci však platí, že i za předpokladu, že se Rada domnívala, že i navzdory vojenské porážce bylo předčasné vyřadit LTTE z tohoto seznamu, stejně měla na základě povinnosti odůvodnění, která je jí uložena, povinnost uvést příslušné důvody. Neexistence jakéhokoli vysvětlení v tomto ohledu tedy představuje, jak uvedla generální advokátka v bodě 66 svého stanoviska, nesplnění povinnosti podle článku 296 SFEU, která vede k neplatnosti nařízení č. 501/2009. 63 Ze souhrnu výše uvedeného plyne, že přezkum předběžné otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost rozhodnutí 2007/445, 2007/868, 2008/583 a 2009/62. Nařízení č. 501/2009 je naproti tomu neplatné v rozsahu, v němž byli LTTE ponecháni na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001. K nákladům řízení 64 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Přezkum předběžné otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost: – rozhodnutí Rady 2007/445/ES ze dne 28. června 2007, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a zrušují rozhodnutí 2006/379/ES a 2006/1008/ES; – rozhodnutí Rady 2007/868 ze dne 20. prosince 2007, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/445/ES; – rozhodnutí Rady 2008/583/ES ze dne 15. července 2008, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/868/ES, a – rozhodnutí Rady 2009/62/ES ze dne 26. ledna 2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2008/583/ES. 2) Nařízení Rady (ES) č. 501/2009 ze dne 15. června 2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2009/62/ES, je neplatné v rozsahu, v němž byli Tygři osvobození tamilského Ílamu tímto nařízením ponecháni na seznamu podle čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého senátu) 9. července 2003 (*) „Hospodářská soutěž – Kartelová dohoda – Lyzin – Pokyny o metodě stanovování pokut – Obrat – Polehčující okolnosti – Spolupráce během správního řízení“ Ve věci T‐230/00, Daesang Corp., se sídlem v Soulu (Jižní Korea), Sewon Europe GmbH, se sídlem v Eschbornu (Německo), zastoupené J.-F. Bellisem a S. Reinartem, avocats, a A. Kmiecikem, solicitor, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalobkyně, proti Komisi Evropských společenství, zastoupené W. Wilsem a R. Lyalem, jako zmocněnci, ve spolupráci s J. Flynnem, barrister, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalované, jejímž předmětem je návrh na snížení pokuty uložené Komisí žalobkyním v rozhodnutí 2001/418/ES, ze dne 7. června 2000 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/36.545/F – Aminokyseliny) (Úř. věst. 2001, L 152, s. 24), SOUD PRVNÍHO STUPNĚEVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (čtvrtý senát), ve složení M. Vilaras, předseda, V. Tiili a P. Mengozzi, soudci, vedoucí soudní kanceláře: D. Christensen, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. dubna 2002, vydává tento Rozsudek Skutkový základ sporu 1 Žalobkyně, společnost Daesang Corp. (dále jen „Daesang“) a její evropská dceřiná společnost Sewon Europe GmbH. (dále jen „Sewon Europe“), působí v odvětví výroby krmiv a aminokyselin. Daesang, založená koncem roku 1997 je korejským podnikem vzniklým ze spojení podniků Miwon Corp. Ltd a Daesang Industrial Ltd, dříve známý pod názvem Sewon Corp. Ltd (dále jen „Sewon Corp.“). V první polovině roku 1998 převedla své celosvětové činnosti na trhu s lyzinem na jiný podnik. 2 Lyzin je hlavní aminokyselinou používanou pro nutriční účely v krmivech pro zvířata. Syntetický lyzin se používá jako přísada v krmivech, která neobsahují dostatečné množství přírodního lyzinu, například v obilninách, aby se umožnilo odborníkům pro výživu sestavit režimy na základě proteinů, které odpovídají potřebám výživy zvířat. Krmiva, do kterých je lyzin doplněn, mohou rovněž nahradit krmiva, která obsahují dostatečné množství přírodního lyzinu, jako je sója. 3 V roce 1995 byly v důsledku tajného šetření vedeného Federal Bureau of Investigation (FBI) ve Spojených státech prohledány prostory vícero podniků působících na trhu s lyzinem. V měsících srpnu a říjnu 1996 byly společnosti Archer Daniels Midland Co. (dále jen „ADM Company“), Kyowa Hakko Kogyo Co. Ltd, Sewon Corp., Cheil Jedang Corp. (dále jen „Cheil“) a Ajinomoto Co. Inc. obviněny americkými orgány z uzavření kartelové dohody, která spočívala ve stanovení cen lyzinu a rozdělení si objemu prodeje tohoto produktu v období mezi červnem 1992 a červnem 1995. V návaznosti na dohody uzavřené s americkým ministerstvem spravedlnosti uložil soud, kterému byla věc předložena, těmto podnikům pokuty, a sice pokutu 10 milionů amerických dolarů (USD) pro Kyowa Hakko Kogyo a Ajinomoto Co. Inc., pokutu 70 milionů USD pro ADM Company a pokutu 1,25 milionů USD pro Cheil. Výše pokuty uložené Sewon Corp. dosahovala podle této společnosti 328 000 USD. Kromě toho byli tři vedoucí pracovníci ADM Company za svou úlohu v kartelové dohodě odsouzeni k trestům odnětí svobody a pokutám. 4 V červenci 1996 navrhla společnost Ajinomoto na základě sdělení Komise 96/C 207/04 o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“) Komisi, že s ní bude spolupracovat při prokázání existence kartelu na trhu s lyzinem a jeho účinků v Evropském hospodářském prostoru (EHP). 5 Dne 11. a 12. června 1997 provedla Komise šetření podle čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3) v evropských prostorách ADM Company a Kyowa Hakko Europe GmbH. V důsledku těchto šetření Kyowa Hakko Kogyo a Kyowa Hakko Europe projevily přání spolupracovat s Komisí a poskytly jí určité informace, týkající se zejména časového sledu setkání mezi výrobci lyzinu. 6 Dne 28. července 1997 zaslala Komise podle článku 11 nařízení č. 17 zaslala žádosti o informace ADM Company a její evropské dceřiné společnosti Archer Daniels Midland Ingredients Ltd (dále jen „ADM Ingredients“), společnostem Sewon Corporation a Sewon Europe (dále společně jen „Sewon“), jakož i společnosti Cheil, které se týkaly jejich chování na trhu s aminokyselinami a setkání v rámci kartelové dohody identifikovaných v těchto žádostech. V odpovědi na tuto žádost, Sewon uvedla, že je ochotna spolupracovat s Komisí. Předložila zápisy ze schůzek mezi výrobci lyzinu a poskytla informace o setkáních, které nebyly označeny v žádosti Komise. Poté poskytla ještě doplňující informace. 7 Dne 30. října 1998 Komise na základě informací, jež jí byly sděleny, zaslala žalobkyním a jiným dotčeným podnikům, a to ADM Company a ADM Ingredients (dále společně jen „ADM“), Ajinomoto a její evropské dceřiné společnosti Eurolysine SA (dále společně jen „Ajinomoto“), Kyowa Hakko Kogyo a její evropské dceřiné společnosti Kyowa Hakko Europe (dále společně jen „Kyowa“) a Cheil oznámení námitek pro porušení čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP (dále jen „Dohoda o EHP“). Ve svém oznámení námitek Komise těmto podnikům vytýkala, že určovaly ceny lyzinu v EHP, jakož i prodejní kvóty pro tento trh a že si vyměňovaly informace o svém objemu prodeje od měsíce září 1990 (Ajinomoto, Kyowa a Sewon), března 1991 (Cheil) a června 1992 (ADM) až do června 1995. 8 Po vyslechnutí dotyčných podniků dne 1. března 1999 jim Komise dne 17. srpna 1999 zaslala doplňující oznámení námitek, které se týkalo délky trvání kartelové dohody, na něž žalobkyně odpověděly dne 8. října 1999. 9 Po skončení řízení přijala Komise rozhodnutí 2001/418/ES ze dne 7. června 2000 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/36.545/F3 – Aminokyseliny) (Úř. věst. 2001, L 152, s. 24, dále jen „Rozhodnutí“). Rozhodnutí bylo oznámeno Daesang dne 19. června 2000 a Sewon Europe dne 28. června 2000. 10 Rozhodnutí obsahuje tato ustanovení: „Článek 1 [ADM Company] a jeho evropská dceřiná společnost [ADM Ingredients], Ajinomoto Company, Incorporated a jeho evropská dceřiná společnost Eurolysine SA, Kyowa hakko Company Limited a jeho evropská dceřiná společnost Kyowa Hakko Europe GmbH, [Daesang] a jeho evropská dceřiná společnost [Sewon Europe], jakož i [Cheil] porušily čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP tím, že se účastnily na dohodách o cenách, objemu prodeje a výměně individuálních informací o objemu prodeje syntetického lyzinu, které pokrývaly celý EHP. Délka trvání protiprávního jednání byla následující: a) v případě [ADM Company] a [ADM Ingredients]: od 23. června 1992 do 27. června 1995; b) v případě Ajinomoto Company Incorporated a Eurolysine SA : nejméně od července 1990 do 27. června 1995; c) v případě Kyowa Hakko Kogyo Company Limited a Kyowa Hakko Europe GmbH: nejméně od července 1990 do 27. června 1995; d) v případě [Daesang] a [Sewon Europe]: nejméně od července 1990 do 27. června 1995; e) v případě [Cheil]: od 27. srpna 1992 do 27. června 1995. Článek 2 Podnikům uvedeným v článku 1 se z důvodu protiprávního jednání konstatovaného v uvedeném článku ukládají následující pokuty: a) [ADM Company] a [ADM Ingredients] (odpovědným společně a nerozdílně) pokuta ve výši: 47 300 000 eur ; b) Ajinomoto Company Incorporated a Eurolysine SA (odpovědným společně a nerozdílně) pokuta ve výši: 28 300 000 eur ; c) Kyowa Hakko Kogyo Company Limited a Kyowa Hakko Europe gMBh (odpovědným společně a nerozdílně) pokuta ve výši: 13 200 000 eur ; d) [Daesang] a [Sewon Europe] (odpovědným společně a nerozdílně) pokuta ve výši: 8 900 000 eur ; e) [Cheil], pokuta ve výši: 12 200 000 eur. [...]“ 11 Pro účely stanovení výše pokut použila Komise ve svém Rozhodnutí metodu uvedenou v Pokynech o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny“), jakož i ve sdělení o spolupráci. 12 Zaprvé, základní částka pokuty stanovená na základě závažnosti a délky trvání protiprávního jednání byla, co se týče žalobkyň, stanovena na 21 milionů eur. Co se týče společností Ajinomoto, ADM, Kyowa a Cheil byla základní částka pokuty stanovena na 42, 39, 21 a 19,5 milionů eur (bod 314 odůvodnění Rozhodnutí), v uvedeném pořadí. 13 Při stanovení výchozí částky pokut určené na základě závažnosti protiprávního jednání měla Komise nejdříve za to, že se dotyčné podniky dopustily velmi závažného protiprávního jednání s ohledem na jeho povahu, skutečný dopad na trh s lyzinem v EHP a velikost relevantního zeměpisného trhu. Protože se Komise dále na základě jejich celkových obratů uskutečněných v průběhu posledního roku, ve kterém došlo k protiprávnímu jednání, domnívala, že existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání, přistoupila k rozdílnému zacházení. V důsledku toho byla výchozí částka pokut stanovena na 30 milionů eur pro ADM a Ajinomoto a na 15 milionů eur pro Kyowa, Cheil a žalobkyně (bod 305 odůvodnění Rozhodnutí). 14 Za účelem zohlednění délky trvání protiprávního jednání, kterého se dopustil každý z podniků a za účelem stanovení základní částky jejich příslušné pokuty byla takto stanovená výchozí částka zvýšena o 10 % za rok, to znamená zvýšení o 30 % pro ADM a Cheil a o 40 % pro Ajinomoto, Kyowa a žalobkyně (bod 313 odůvodnění Rozhodnutí). 15 Zadruhé, z důvodu přitěžujících okolností byly základní částky pokut uložených ADM a Ajinomoto zvýšeny o 50 % pro každou z nich, to znamená o 19,5 milionů eur pro ADM a 21 milionů eur pro Ajinomoto, z důvodu, že tyto podniky hrály vedoucí úlohu v protiprávním jednání (bod 356 odůvodnění Rozhodnutí). 16 Zatřetí, z důvodu polehčujících okolností Komise snížila o 20 % zvýšení použité z důvodu délky trvání protiprávního jednání na žalobkyně, a to z důvodu, že Sewon hrála od začátku roku 1995 v kartelové dohodě pasivní úlohu (bod 365 odůvodnění Rozhodnutí). Komise kromě toho snížila o 10 % základní částky pokut každého z dotyčných podniků z důvodu, že všechny po prvních zásazích veřejného orgánu ukončily protiprávní jednání (bod 384 odůvodnění Rozhodnutí). 17 Začtvrté, Komise provedla „podstatné snížení“ výše pokut ve smyslu bodu D sdělení o spolupráci. Z tohoto titulu Komise poskytla Ajinomoto a žalobkyním 50% snížení výše pokuty, která by jim byla uložena, pokud by nespolupracovaly, Kyowa a Cheil snížení o 30 % a, konečně, ADM snížení o 10 % (body 431, 432 a 435 odůvodnění Rozhodnutí). Řízení a návrhová žádání účastnic řízení 18 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. srpna 2000 podaly žalobkyně projednávanou žalobu. 19 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Soud (čtvrtý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření požádal Komisi, aby písemně odpověděla na různé otázky. Žalovaná splnila tuto žádost ve stanovené lhůtě. 20 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 25. dubna 2002. 21 Žalobkyně navrhují, aby Soud: – snížil výši pokuty, jež jim byla uložena; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 22 Komise navrhuje, aby Soud: – zamítl žalobu jako neopodstatněnou; – uložil žalobkyním společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení. Právní otázky 23 Žaloba je založená na čtyřech hlavních vytýkaných skutečnostech. Zaprvé žalobkyně vytýkají Komisi, že provedla výpočet výše pokuty na základě kritérií stanovených pokyny. Zadruhé vyčítají Komisi, že při posuzování závažnosti protiprávního jednání nevzala v úvahu relevantní obrat. Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Komise nevzala v úvahu určité polehčující okolnosti. Konečně začtvrté žalobkyně vytýkají Komisi, že nesprávně posoudila jejich spolupráci během správního řízení. 24 Během jednání se žalobkyně vzdaly výtky týkající se tvrzeného použití pokynů se zpětnou účinnosti, jak je vylíčeno v bodě II B žaloby, což Soud zaznamenal do protokolu z jednání. K obratu vzatému v úvahu při posuzování závažnosti protiprávního jednání Argumenty účastnic řízení 25 Žalobkyně tvrdí, že při určování výchozí částky pokuty vzhledem k závažnosti protiprávního jednání se Komise dopustila porušení zásady proporcionality a zásady rovného zacházení. – K porušení zásady proporcionality 26 Žalobkyně vytýkají Komisi, že stanovila výchozí částku pokuty určenou vzhledem k závažnosti protiprávního jednání tak, že vzala v úvahu spíše světový obrat společnosti Sewon, nežli pouze obrat dosažený z prodeje lyzinu v EHP. Skutečnost, že Komise nevzala v úvahu tento posledně uvedený obrat je porušením zásady proporcionality z toho důvodu, že výchozí částka pokuty představovala v projednávaném případě 100 % celkového prodeje uskutečněného Sewon v EHP v roce 1995. 27 Podle žalobkyň Komise nesprávně usoudila, že obrat z prodeje výrobku, který je předmětem protiprávního jednání na relevantním zeměpisném trhu, není relevantním faktorem pro účely výpočtu výchozí částky pokuty (bod 318 odůvodnění Rozhodnutí). Tímto nedodržela zásadu proporcionality zakotvenou článkem 5 ES, která ukládá povinnost přijmout opatření, která nepřekračují to, co je nezbytné pro dosažení sledovaného cíle. 28 Podle žalobkyň z rozsudku Soudního dvora ze dne 7. června 1983 Musique diffusion française a další v. Komise (100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 121) vyplývá, že celkový obrat není rozhodný pro určení výše pokuty a že se musí vzít v úvahu nízký obrat z prodeje výrobku, který je předmětem protiprávního jednání. Tento rozbor byl potvrzen rozsudkem Soudu ze dne 14. července 1994, Parker Pen v. Komise (T‐77/92, Recueil, s. II‐549), v němž byla výše pokuty snížena, aby se zohlednil nízký obrat dosažený z prodeje výrobku, který byl předmětem protiprávního jednání, oproti obratu dosaženému z celého uskutečněného prodeje. 29 Skutečnost, že Komise nevzala v úvahu obrat z prodeje výrobku, jenž je předmětem protiprávního jednání, na relevantním zeměpisném trhu, měla za následek nezohlednění skutečného rozsahu protiprávního jednání při určování základní částky pokuty. Žádný z faktorů, jež vzala Komise v úvahu, totiž neumožňuje ohodnotit dopad protiprávního jednání. Především kritérium týkající se povahy protiprávního jednání, i když je relevantní, se liší od kritéria týkající se jeho rozsahu. Dále i když Rozhodnutí uvádí dopad kartelové dohody na výrobce (body 261 a 296 odůvodnění), neposkytuje v tomto směru žádné vyčíslení, které by vyžadovalo vzít v úvahu objem provedených transakcí týkajících se dotčeného výrobku. Rozhodnutí se odvolává rovněž na skutečnost, že protiprávní jednání zahrnovalo trh EHP (bod 297 odůvodnění Rozhodnutí), ale určitý počet zemí dotčených kartelovou dohodou neznamená nezbytně, že měla významný dopad. Ani srovnání velikosti Sewon s ostatními účastníky kartelové dohody neumožňuje zohlednit, jaké mělo protiprávní jednání vliv na hospodářskou soutěž. – K zohlednění nesprávného obratu a k porušení zásady rovného zacházení 30 Žalobkyně tvrdí, že Komise při srovnávání velikostí dotčených podniků pro účely stanovení výchozí částky pokut na základě závažnosti protiprávního jednání (body 303 až 305 odůvodnění Rozhodnutí) vycházela z nesprávného obratu, pokud jde o společnost Sewon, čímž došlo k diskriminaci v neprospěch této společnosti. 31 Žalobkyně zdůrazňují, že celkový obrat Sewon, na nějž se Komise odvolává, to znamená obrat podle prvního sloupce tabulky uvedené v bodě 304 odůvodnění Rozhodnutí, 946 milionů eur v roce 1995, je nesprávný, protože tento obrat byl pouze 295 milionů eur. 32 Žalobkyně z toho vyvozují, že jelikož byl obrat Sewon třikrát nižší, než bylo uvedeno, srovnání provedené Komisí je zjevně nesprávné. Zvláště světový obrat Sewon představuje jen 10 % obratu společnosti Kyowa a 15 % obratu společnosti Cheil, přestože tyto podniky byly považovány za srovnatelně velké jako Sewon. 33 Aby bylo možno použít rozdílné zacházení odrážející tyto rozdíly ve velikosti, bylo tedy třeba umístnit Sewon do třetí kategorie podniků. Výchozí částka pokuty uložená Sewon z důvodu závažnosti protiprávního jednání se totiž rovnala 50 % výchozí částky pokuty ADM a Ajinomoto, ačkoliv podle celkového obratu uskutečněného v roce 1995 je velikost Sewon pouze 2 % velikosti ADM a 6 % velikosti Ajinomoto. Kromě toho výchozí částka pokuty Sewon odpovídá přibližně 5 % jejího celkového obratu dosaženého v roce 1995, oproti 0,5 % obratu Kyowa a 0,79 % obratu Cheil. 34 Žalobkyně se ve své replice domnívají, že je těžké pochopit tvrzení Komise, uvedené v její žalobní odpovědi, podle něhož při zpochybněném srovnání vycházela ze skutečného celkového obratu Sewon ve výši 227 milionů eur. Tento obrat představuje totiž 8 % obratu Kyowa a 12 % obratu Cheil. I za předpokladu, že by Komise skutečně vycházela z tohoto obratu, její zacházení se společností Sewon by nebylo o nic méně diskriminační. 35 Co se týče argumentu Komise, že obrat Sewon z prodeje lyzinu v EHP v roce 1995 byl v každém případě srovnatelný s obraty společností Cheil a Kyowa, jedná se o odůvodnění ex post, od kterého samotná Komise upustila ve svém Rozhodnutí. 36 Komise v podstatě tvrdí, že základní částka pokuty určená na základě závažnosti protiprávního jednání není nepřiměřená ani diskriminační. Kromě toho výše pokuty musí být stanovena nikoliv na základě obratu v EHP, ale na základě závažnosti a délky trvání protiprávního jednání. Závěry Soudu – K porušení zásady proporcionality 37 Z ustálené judikatury vyplývá, že Komise disponuje v rámci nařízení č. 17 při stanovování výše pokut určitým prostorem pro uvážení s cílem směrovat chování podniků ve smyslu dodržování pravidel hospodářské soutěže (rozsudky Soudu ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T‐150/89, Recueil, s. II‐1165, bod 59; ze dne 11. prosince 1996, Van Megen Sports v. Komise, T‐49/95, Recueil, s. II‐1799, bod 53, a ze dne 21. října 1997, Deutsche Bahn v. Komise, T‐229/94, Recueil, s. II‐1689, bod 127). Účinné uplatňování těchto pravidel vyžaduje, aby Komise mohla kdykoliv přizpůsobit úroveň pokut potřebám politiky hospodářské soutěže, případně zvýšením této úrovně (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 109). 38 Je třeba připomenout, že Komise v Rozhodnutí určila výši pokuty uložené žalobkyním na základě metody výpočtu, jež je stanovena v pokynech. Přitom je ustálenou judikaturou, že Komise se nemůže odklonit od pravidel, která si sama stanovila (viz rozsudek Soudu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T‐7/89, Recueil, s. II‐1711, bod 53, potvrzen na základě kasačního opravného prostředku rozsudkem Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hercules Chemicals v. Komise, C‐51/92P, Recueil, s. I‐4235 a citovaná judikatura). Zejména, jestliže Komise přijme pokyny určené k tomu, aby upřesnily, při dodržení Smlouvy, kritéria, která hodlá používat v rámci výkonu své posuzovací pravomoci, vyplývá z toho vlastní omezení této pravomoci v rozsahu, v němž Komisi přísluší dodržovat indikativní pravidla, která si sama stanovila (rozsudky Soudu ze dne 12. prosince 1996, AIUFFASS a AKT v. Komise, T‐380/94, Recueil, s. II‐2169, bod 57, a ze dne 30. dubna 1998, Vlaams Gewest v. Komise, T‐214/95, Recueil, s. II‐717, bod 89). 39 Podle pokynů považuje Komise za výchozí bod při výpočtu pokut částku určenou vzhledem k závažnosti protiprávního jednání (dále jen „obecná výchozí částka“). Závažnost protiprávního jednání je stanovena v závislosti na různých faktorech, z nichž určité musí Komise nyní povinně vzít v úvahu. 40 V tomto ohledu stanoví pokyny, že kromě vlastní povahy protiprávního jednání, jeho skutečného dopadu na trh a velikosti relevantního zeměpisného trhu, je nezbytné brát v úvahu, zda původci protiprávních jednání skutečně měli hospodářskou schopnost způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, zejména pak spotřebitelům, a určit výši pokuty na úrovni, která zajistí její dostatečně odrazující účinek (bod 1A čtvrtý pododstavec). 41 Kromě toho je rovněž možno vzít v úvahu skutečnost, že velké podniky jsou lépe schopny rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání a jaké důsledky z něj vyplývají (bod 1A pátý pododstavec). 42 V případech týkajících se několika podniků, jako je tomu v případě kartelů, je možno připustit zvážení obecné výchozí částky, aby se brala v úvahu specifická váha, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž, zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu, a aby se v důsledku toho přizpůsobila obecná výchozí částka pokuty zvláštní povaze každého podniku (dále jen „zvláštní výchozí částka“) (bod 1A šestý pododstavec). 43 Je třeba poznamenat, že pokyny nestanoví, že výše pokut je vypočtena na základě celkového obratu nebo obratu uskutečněného podniky na dotčeném trhu. Nicméně pokyny ani nebrání tomu, aby se tyto obraty vzaly do úvahy při určování výše pokuty, tak aby byly dodrženy obecné zásady práva Společenství a pokud to vyžadují okolnosti. Zvláště obrat může mít význam, posuzují-li se různé faktory vyjmenované výše v bodech 40 až 42 (rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise, T‐23/99, Recueil, s. II‐1705, body 283 a 284). 44 Kromě toho je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že mezi posuzované faktory závažnosti protiprávního jednání je možné případně zahrnout objem a hodnotu zboží, které je předmětem protiprávního jednání, velikost a hospodářskou schopnost podniku, a tedy vliv, který tento podnik mohl vykonávat na trhu. Jednak z toho vyplývá, že je při stanovení výše pokuty možné přihlédnout jak k celkovému obratu podniku, který představuje údaj, byť jen přibližný a nedokonalý, o jeho velikosti a hospodářské síle, tak o části tohoto obratu, která pochází z prodeje zboží, které je předmětem protiprávního jednání, a která tedy může poskytnout údaj o rozsahu tohoto jednání. Na druhé straně z toho plyne, že ani jednomu, ani druhému z těchto údajů nelze přikládat přílišný význam ve srovnání s jinými posuzovanými faktory, takže stanovení přiměřené výše pokuty nemůže být výsledkem pouhého výpočtu založeného na celkovém obratu (výše uvedené rozsudky Musique diffusion française a další v. Komise, body 120 a 121; Parker Pen v. Komise, bod 94, a rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, T‐327/94, Recueil, s. II‐1373, bod 176). 45 V tomto případě z Rozhodnutí vyplývá, že pro určení výchozí částky pokuty, Komise nejdříve vzala v úvahu povahu protiprávního jednání, jeho skutečný dopad na trh a velikost zeměpisného trhu. Komise dále uvedla, že v rámci rozdílného zacházení, který je nutno použít na podniky, je důležité vzít v úvahu „skutečnou schopnost dotčených podniků způsobit významnou škodu na trhu s lyzinem v EHP“, odrazující dosah pokuty a příslušné velikosti těchto podniků. Za účelem posouzení těchto kritérií se Komise rozhodla vycházet z celkového obratu uskutečněného v průběhu posledního roku, ve kterém došlo k protiprávnímu jednání, přičemž se domnívala, že tento obrat jí umožní „posoudit skutečné zdroje a význam dotčených podniků na trzích dotčených jejich protiprávním chováním“ (bod 304 odůvodnění Rozhodnutí). 46 Žalobkyně vytýkají Komisi přesně to, že vzala v úvahu výše uvedený obrat namísto obratu z prodeje dotčeného výrobku v EHP. 47 V této fázi je důležité zdůraznit, že s ohledem na určitou nejednoznačnost, která vyplývá ze znění Rozhodnutí Komise ve spojení s písemnostmi žalobkyně předloženými v v rámci tohoto řízení, Komise v průběhu jednání a na výslovnou otázku Soudu upřesnila, že nevzala v úvahu pouze „celkový“ obrat dotčených podniků, tj. obrat týkající se všech jejich činností, ale také celosvětový obrat na trhu s lyzinem, tyto dva druhy obratů jsou uvedeny v tabulce vložené v bodě 304 odůvodnění Rozhodnutí. Kromě toho je třeba uvést, že podle bodu 318 odůvodnění Rozhodnutí „Komise vzala ve svých závěrech k závažnosti náležitě v úvahu hospodářský význam konkrétní činnosti dotčené protiprávním jednáním“. 48 Je nicméně nesporné, že Komise nevzala v úvahu obrat uskutečněný dotčenými podniky na trhu, na němž došlo k protiprávnímu jednání, tj. na trhu s lyzinem v EHP. 49 Pokud se přitom jedná o rozbor „skutečné schopnosti dotčených podniků způsobit významnou škodu na trhu s lyzinem v EHP“ (bod 304 odůvodnění Rozhodnutí), který vyžaduje posouzení skutečného významu těchto podniků na dotčeném trhu, tj. posouzení jejich vlivu na tento trh, celkový obrat představuje jenom nepřesný ukazatel. Ve skutečnosti není možno vyloučit, že podnik s velkou tržní sílou a řadou různých činností je na zvláštním výrobkovém trhu, jako je trh s lyzinem, přítomen jenom omezeně. Rovněž není možné vyloučit, že podnik, jenž má významné postavení na zeměpisném trhu mimo Společenství, má pouze slabé postavení na trhu Společenství nebo v EHP. V takových případech pouhá skutečnost, že dotčený podnik dosáhl významného celkového obratu neznamená nezbytně, že má rozhodující vliv na trhu dotčeném protiprávním jednáním. Z tohoto důvodu Soudní dvůr zdůraznil ve svém rozsudku ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise (C‐185/95 P, Recueil, s. I‐8417, bod 139), že i když je pravda, že tržní podíly vlastněné určitým podnikem nejsou rozhodujícím ukazatelem pro závěr, že podnik je součástí silné hospodářské skupiny (entity), jsou naopak podstatné při určování vlivu, který tento podnik mohl mít na trhu. V projednávaném případě přitom Komise nevzala v úvahu ani objemově vyjádřené tržní podíly dotčených podniků na dotčeném trhu, ani obrat podniků na dotčeném trhu (trhu s lyzinem v EHP), což by umožnilo, vzhledem k neexistenci třetích výrobců na dotčeném trhu, určit relativní význam každého podniku na dotčeném trhu tím, že by se nepřímo zviditelnily hodnotově vyjádřené tržní podíly (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 1985, Stichting Sigarettenindustrie v. Komise, 240/82 až 242/82, 261/82, 262/82 a 269/82, Recueil, s. 3831, bod 99). 50 Kromě toho z Rozhodnutí vyplývá, že

cs

caselaw

EU

se Komise výslovně nezmínila, že vzala v úvahu „zvláštní váhu, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž“, tedy posouzení, které musí Komise nyní provádět podle pokynů, domnívá-li se, jako v tomto případě, že je třeba vážit výchozí částky pokuty z toho důvodu, že se jedná o protiprávní jednání, jehož se účastnilo několik podniků (typu kartelu) mezi nimiž existují významné rozdíly ve velikosti (viz bod 1A, šestý pododstavec pokynů). 51 V tomto ohledu nemůže zmínka v Rozhodnutí (poslední věta bodu 304 odůvodnění) o „skutečného významu podniků“ vyplnit výše uvedenou mezeru. 52 Ve skutečnosti posouzení zvláštní váhy, to znamená skutečného dopadu protiprávního jednání, jehož se dopustil každý podnik, spočívá v určení rozsahu protiprávního jednání, jehož se každý z podniků dopustil, a nikoliv významu dotčeného podniku, pokud se jedná o velikost nebo hospodářskou sílu. Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury (viz zejména výše uvedený rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 121 a rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Mayr-Melnhof v. Komise, T‐347/94, Recueil, s. II‐1751, bod 369), část obratu, jenž pochází z prodeje zboží, které je předmětem protiprávního jednání, může poskytovat přesný ukazatel rozsahu protiprávního jednání na dotčeném trhu. Zvláště, jak zdůraznil Soud, obrat z prodeje výrobků, jež jsou předmětem restriktivního jednání, představuje objektivní kritérium, které udává skutečnou míru škodlivosti tohoto jednání pro běžnou hospodářskou soutěž (viz rozsudek Soudu ze dne 11. března 1999, British Steel v. Komise, T‐151/94, Recueil, s. II‐629, bod 643). 53 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise tím, že se opřela o celosvětový obrat Sewon, aniž by zohlednila obrat na trhu dotčeném protiprávním jednáním, tj. na trhu s lyzinem v EHP, nedodržela bod 1A čtvrtý a šestý pododstavec pokynů. 54 Za těchto okolností náleží Soudu přezkoumat, zda skutečnost, že Komise nevzala v úvahu obrat na dotčeném trhu a následné nedodržení pokynů, které z toho vyplynulo, vedly v tomto případě k porušení zásady proporcionality ze strany Komise při stanovování výše pokuty. V tomto ohledu je třeba připomenout, že posouzení přiměřenosti uložené pokuty ve vztahu k závažnosti a délce trvání protiprávního jednání, kritériím uvedeným v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 spadá na základě článku 17 tohoto nařízení do neomezené pravomoci Soudu. 55 V tomto případě žalobkyně v podstatě uvádí, že zvláštní výchozí částka pokuty, stanovená na 15 milionů eur, je nepřiměřená v rozsahu, v němž se rovná obratu Sewon dosaženého na trhu s lyzinem v EHP během posledního roku, v němž došlo k protiprávnímu jednání. 56 Zaprvé je vhodné uvést, že skutečnost, že zvláštní výchozí částka pokuty je rovna obratu dosaženému na dotčeném trhu, není sama o sobě rozhodující. Ve skutečnosti částka 15 milionů eur představuje pouze střední částku, která v souladu s metodou vymezenou v pokynech, je dále přizpůsobovaná vzhledem k délce trvání protiprávního jednání a zjištěným přitěžujícím nebo polehčujícím okolnostem. 57 Zadruhé povaha protiprávního jednání, jeho skutečný dopad, zeměpisná velikost dotčeného trhu, nezbytný odrazující účinek pokuty a velikost dotčených podniků jsou také ukazatele, které Komise v tomto případě vzala v úvahu a které mohou odůvodnit takovou střední výši. Žalovaná správně kvalifikovala protiprávní jednání jako „velmi závažné“, protože Sewon se účastnila horizontální kartelové dohody, jejímž předmětem bylo stanovení cílových cen, kvót prodeje a zavedení systému výměn informací o objemu prodeje a která měla skutečný dopad na trh s lyzinem v EHP kvůli umělému zvýšení cen a omezení uvedeného objemu. Co se týče velikosti podniků a odrazujícího účinku pokut, je třeba zdůraznit, že Komise se správně rozhodla, že bude vycházet z celkového obratu dotčených podniků. Podle judikatury je to totiž celkový obrat, který poskytuje údaj o velikosti podniku (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 121), jakož i o jeho hospodářské síle, jež je rozhodující pro ohodnocení odrazujícího účinku pokuty pro podnik. 58 Zatřetí je důležité zdůraznit, že částka 15 milionů eur uložená žalobkyním je výrazně nižší než minimální prahová hodnota 20 milionů eur, která je obvykle stanovená v pokynech pro tento druh velmi závažného protiprávního jednání (viz bod 1A druhý pododstavec třetí odrážka). 59 Žalobkyně se na podporu svých požadavků výslovně odvolávají na výše uvedený rozsudek Parker Pen v. Komise, v němž Soud přijal žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality z důvodu, že Komise nevzala v úvahu skutečnost, že obrat dosažený z prodeje výrobků dotčených protiprávním jednáním byl relativně nízký ve srovnání s obratem z celkového prodeje uskutečněného dotčeným podnikem, což odůvodnilo snížení výše pokuty (body 94 a 95). 60 Je třeba nejdříve poznamenat, že řešení k němuž Soud ve výše uvedeném rozsudku Parker Pen v. Komise dospěl, se týká stanovení konečné výše pokuty, a nikoliv jako v tomto případě výchozí částky pokuty ve vztahu k závažnosti protiprávního jednání. 61 Dále i za předpokladu, že uvedená judikatura je uplatnitelná na tento případ, je třeba připomenout, že Soud je příslušný posoudit, v rámci své neomezené pravomoci, přiměřenost výše pokut. Toto posouzení může odůvodnit poskytnutí a zohlednění doplňujících informací (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise, C‐297/98 P, Recueil, s. I‐10101, body 53 až 55), jako je v tomto případě obrat Sewon na trhu s lyzinem v EHP, jenž nebyl zohledněn v Rozhodnutí. 62 V tomto ohledu je důležité zdůraznit, že ze srovnání různých obratů Sewon za rok 1995 je možno získat dvě informace. Jednak je pravda, že obrat dosažený z prodeje lyzinu v EHP může být považován za nízký vzhledem k celkovému obratu, přičemž obrat z prodeje lyzinu v EHP představuje jenom 5 % celkového obratu. Na druhé straně se naopak zdá, že obrat z prodeje lyzinu v EHP představuje relativně důležitou část obratu na celosvětovém trhu s lyzinem, v daném případě více než 22 %. 63 Jelikož prodej lyzinu v EHP nepředstavuje malý zlomek, ale významnou část celosvětového obratu Sewon, nemůže být tedy právoplatně tvrzeno porušení zásady proporcionality, a to tím spíš, že výchozí částka pokuty nebyla určena pouze na základě jednoduchého výpočtu založeného na celosvětovém obratu, ale rovněž vycházela z obratu v odvětví a jiných relevantních informací, jako jsou povaha protiprávního jednání, jeho skutečný dopad na trh, velikost dotčeného trhu, nezbytný odrazující účinek sankce, velikost a tržní síla podniků. 64 Vzhledem k výše uvedeným důvodům se Soud v rámci výkonu své neomezené pravomoci domnívá, že výchozí částka pokuty určená vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, kterého se společnost Sewon dopustila, je přiměřená a že skutečnost, že Komise nedodržela pokyny, nezpůsobila v tomto případě porušení zásady proporcionality, a proto je třeba zamítnout žalobní důvod vznesený v tomto ohledu žalobkyněmi. – K porušení zásady rovného zacházení 65 Při určování výše pokut Komise nemůže porušit zásadu rovného zacházení, obecnou zásadu práva Společenství, která je podle ustálené judikatury porušena jen tehdy, je-li se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, BPB de Eendracht v. Komise, T‐311/94, Recueil, s. II‐1129, bod 309 a citovaná judikatura). 66 V souladu s touto zásadou bod 1A šestý pododstavec pokynů stanoví, že v případě protiprávního jednání, jehož se dopustilo několik podniků, může být provedeno zvážení výchozích částek pokut, aby se brala v úvahu specifická váha, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž, zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu. 67 Tak podle bodu 1A sedmého pododstavce pokynů může zásada rovného trestu za stejné chování podle okolností vést k udělení různých pokut dotyčným podnikům, aniž by se toto rozlišení řídilo aritmetickým výpočtem. 68 V Rozhodnutí (body 303 a 304 odůvodnění) měla Komise za to, že existoval značný rozdíl ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání. V důsledku toho usoudila, že k tomu, aby mohl být brán zřetel na skutečnou schopnost dotčených podniků způsobit významnou újmu na trhu s lyzinem v EHP, jakož i na nezbytnost zařídit, aby výše pokuty měla dostatečně odrazující povahu, je třeba rozdělit tyto podniky na základě jejich velikosti do dvou skupin, a sice jednak Ajinomoto a ADM, jejichž výchozí částka pokuty byla stanovena na 30 milionů eur, a jednak Kyowa, Cheil a Sewon, jimž byla uložena pokuta ve výši 15 milionů eur. 69 Na rozdíl od argumentace uvedené v rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady proporcionality se žalobkyně nyní již neodvolávají na skutečnost, že Komise nevzala do úvahy obrat dosažený na trhu s lyzinem v EHP. Naopak opírají se o srovnání celosvětových obratů podniků účastnících se kartelové dohody, aby odůvodnily své tvrzení ohledně diskriminační povahy výchozí částky pokuty a zároveň zdůrazňují, že tento obrat byl, co se jich týče, 295 milionů eur v roce 1995, a nikoliv 946 milionů eur, jak nesprávně uvedla Komise. 70 Je třeba poznamenat, že Komise uznala, že celkový obrat Sewon uvedený v tabulce v bodě 304 odůvodnění Rozhodnutí není přesný, a upřesnila, že ve skutečnosti použila údaj o obratu, jehož Sewon dosáhla v roce 1995, který byl uveden v bodě 16 odůvodnění Rozhodnutí, tedy 227 milionů eur, což je menší částka, než jakou uvedly žalobkyně. 71 I když se zdá, že je celkový obrat Sewon dosažený v roce 1995, ať už se jedná o částku 227 nebo 295 milionů eur, skutečně významně nižší než obrat dosažený společnostmi Cheil a Kyowa, s nimiž byly žalobkyně zařazeny do skupiny, toto zjištění nemůže nicméně vést k závěru, že v projednávaném případě došlo k porušení zásady rovného zacházení. 72 Ve skutečnosti ze srovnání obratů, které Cheil, Kyowa a Sewon dosáhly na světovém trhu s lyzinem a jež jsou zmíněny ve druhém sloupci tabulky uvedené v bodě 304 odůvodnění Rozhodnutí, vyplývá, že tyto podniky byly správně zařazeny do stejné skupiny a byla jim uložena tatáž zvláštní výchozí částka pokuty. 73 Je tak nesporné, že Sewon dosáhla za rok 1995 na světovém trhu s lyzinem obratu ve výši 67 milionů eur, což je částka velmi blízká výši obratu Kyowa, a sice 73 milionům eur, a mírně vyšší než obrat Cheil, a sice 40 milionů eur, podle bodu 18 odůvodnění Rozhodnutí dokonce 52 milionů eur, přičemž se upřesňuje, že Komise mohla v projednávaném případě legitimně argumentovat jejich vzájemnou velikostí v souladu s bodem 1A sedmým pododstavcem pokynů, což žalobkyně připustily na jednání. 74 Kromě toho Komise tvrdí, že provedené rozdělení je navíc odůvodněno srovnáním obratů na trhu s lyzinem v EHP dosaženém dotčenými podniky. 75 I když je pravda, že Komise nevzala v Rozhodnutí v úvahu tyto obraty, je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodě 54 výše, že je Soud v rámci své neomezené pravomoci, která mu je přiznána články 229 ES a 17 nařízení č. 17, příslušný posoudit přiměřenost výše pokut. Toto posouzení přitom může odůvodnit poskytnutí a zohlednění takových doplňujících informací, jakými jsou v tomto případě obraty dosažené dotčenými podniky na trhu s lyzinem v EHP (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise, body 53 až 55). 76 Zohlední-li se obrat, který Sewon dosáhla na trhu s lyzinem v EHP, jasně se ukáže, že se jedná téměř o stejnou situaci jako u ostatních „malých“ výrobců, jako jsou Cheil a Kyowa. Zatímco Ajinomoto a ADM dosáhly v roce 1995 na zmíněném trhu obratu ve výši 75 milionů eur a 41 milionů eur (body 5 a 10 odůvodnění Rozhodnutí), Cheil, Kyowa a Sewon dosáhly na tomtéž trhu obratů ve výši 17, 16 a 15 milionů eur. Rovněž se zdá, že vliv Sewon na dotčený trh byl srovnatelný s vlivem dvou dalších „malých“ výrobců, Cheil a Kyowa. S ohledem na skutečnost, že všechny tyto podniky se účastnily na stejném protiprávním jednání, je odůvodněné, že je výchozí částka pokuty, jež jim byla uložena, stejná. 77 Z toho vyplývá, že výchozí částka pokuty 15 milionů eur uložená žalobkyním není diskriminační. K polehčujícím okolnostem Argumenty účastnic řízení 78 Žalobkyně tvrdí, že Komise jim měla v souladu s bodem 3 druhou odrážkou pokynů týkajícího se „praktické neprovádění dohod nebo ujednání o protiprávním jednání“, snížit výši pokuty z toho důvodu, že Sewon prováděla dohody o cenách a množství v daleko menším rozsahu než ostatní výrobci. 79 Zaprvé Komise nevzala v úvahu jasné rozdíly v provádění dohod o cenách mezi výrobci. Ze srovnávací tabulky cen (příloha 6 žaloby a bod 47 odůvodnění Rozhodnutí) tak vyplývá, že ceny, které používala Sewon, byly daleko nižší než cílové ceny stanovené v dohodách a než ceny používané ostatními výrobci. Zejména průměrná měsíční cena, kterou používala Sewon v Evropě, byla nejnižší z cen všech výrobců během 27 měsíců. 80 Skutečnost, že Sewon nedodržovala dohody o cenách, byla také prokázána četnými písemnostmi ze spisu. V této souvislosti žalobkyně uvádějí kritiky Ajinomoto a Kyowa vůči Sewon na schůzce dne 12. března 1991 v Tokiu (příloha 7 žaloby), dále kritiku Ajinomoto na schůzce dne 2. listopadu 1992 v Soulu (bod 89 odůvodnění Rozhodnutí a příloha 8 žaloby), zprávu zástupce společnosti Kyowa ze dne 20. dubna 1993 a kritické vyjádření tohoto podniku na schůzce dne 27. května 1993 (přílohy 9 a 10 žaloby), fax ze dne 17. května 1994 zaslaný na vědomí společnosti Kyowa (příloha 11 žaloby), poznámky vyjádřené ADM v průběhu června 1994 (příloha 12 žaloby), prohlášení Ajinomoto ze dne 23. listopadu 1994 (příloha 13 žaloby) a zápis ze schůze Ajinomoto (příloha 14 žaloby). 81 Zadruhé Komise nezohlednila skutečnost, že Sewon nepřetržitě zvyšovala výrobu a maximalizoval prodej, což vedlo k tomu, že dohody nebyly prakticky prováděny. 82 Komise se v bodě 378 odůvodnění Rozhodnutí omezila pouze na prohlášení, že dohody o množstvích byly dodrženy, aniž by o tom poskytla přesvědčivý důkaz. Mimoto její tvrzení, podle kterého se jednalo o dohodu o stanovení minimálních množství, je těžko pochopitelné, jelikož tento druh kartelových dohod s sebou naopak nese snížení výroby za účelem zvýšení cen. V každém případě ze spisu vyplývá, že Sewon se naopak snažila maximalizovat svůj prodej. V této souvislosti se žalobkyně dovolávají zvýšení jejich prodeje v roce 1991 (bod 211 odůvodnění Rozhodnutí), jakož i v roce 1992 a 1993, interní zprávy potvrzující politiku Sewon směřující k výrobě na plnou kapacitu (příloha 15 žaloby), jakož i prohlášení jednoho zástupce ADM na schůzce dne 23. srpna 1994 (příloha 16 žaloby). 83 Na argument Komise, podle něhož byla úloha Sewon od roku 1995 shledána jako pasivní, což již zohlednila snížením pokuty o 20 %, žalobkyně namítají, že podle pokynů jsou „pasivní úloha“ určitého podniku v rámci kartelové dohody a „praktické neprovádění“ dohody dva odlišné koncepty. V důsledku toho skutečnost, že Sewon získala snížení výše pokuty na základě své pasivní úlohy, pokud se jedná o rozdělení objemu prodeje, nemůže odůvodnit odmítnutí přiznat jí snížení pokuty pro omezenější provádění dohod. 84 Komise navrhuje zamítnutí požadavků žalobkyň, přičemž tvrdí, že neprovádění dohody nemůže být zaměňováno s účastí na protiprávním jednání spojenou s podváděním a že Sewon už získala snížení pokuty pro pasivní přístup, pokud jde o rozdělení množství od roku 1995 (bod 365 odůvodnění Rozhodnutí). Závěry Soudu 85 Jak vyplývá z judikatury, pokud se protiprávního jednání dopustilo více podniků, je třeba přezkoumat závažnost účasti na tomto jednání každého z nich (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise, 40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, Recueil, s. 1663, bod 623, a ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‐49/92 P, Recueil, s. I‐4125, bod 150) za účelem zjištění, zda v jejich případě existují přitěžující, nebo polehčující okolnosti. 86 Body 2 a 3 pokynů stanoví úpravu základní částky pokuty vzhledem k určitým přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. 87 Zejména bod 3 pokynů obsahuje pod názvem polehčující okolnosti demonstrativní výčet okolností, které mohou vést ke snížení základní částky pokuty. Je zmíněna pasivní role podniku, praktické neprovádění dohod, ukončení protiprávního jednání, jakmile Komise zasáhla, existence odůvodněných pochybností podniku o tom, zda omezující chování nutně znamená protiprávní jednání, skutečnost, že protiprávní jednání bylo spáchané z nedbalosti, jakož i účinná spolupráce podniku při řízení, mimo oblast působnosti sdělení o spolupráci. 88 V této souvislosti se Komise ve své žalobní odpovědi dovolává rozsudku Soudu ze dne 14. května 1998, Cascades v. Komise (T‐308/94, Recueil, s. II‐925), v němž Soud usoudil, že skutečnost, že se podnik, jehož účast na kartelové dohodě v oblasti cen je prokázána, nechová na trhu v souladu s tím, co bylo dohodnuto s jeho soutěžiteli, není nezbytně skutečností, která musí být zohledněna jako polehčující okolnost při určování uložené pokuty (bod 230). 89 Je třeba poznamenat, že ve výše zmíněném rozsudku Soud provedl přezkum rozhodnutí Komise, v němž Komise nepoužila pokyny, protože tento rozsudek byl vydán před přijetím pokynů, které nyní výslovně stanoví povinnost zohlednění praktického neprovádění protiprávní dohody jako polehčující okolnost. Přitom, jak bylo již uvedeno v bodě 38 výše, je ustálenou judikaturou, že se Komise nemůže odklonit od pravidel, která si sama stanovila. Zejména, jestliže Komise přijme pokyny určené k tomu, aby upřesnily, při dodržení Smlouvy, kritéria, která hodlá používat v rámci výkonu své posuzovací pravomoci, vyplývá z toho vlastní omezení této pravomoci v rozsahu, v němž Komisi přísluší dodržovat indikativní pravidla, která si sama stanovila (výše uvedené rozsudky AIUFFASS a AKT v. Komise, bod 57, a Vlaams Gewest v. Komise, bod 89). 90 Zbývá zjistit, zda v tomto případě mohla mít Komise oprávněně za to, že žalobkyním nemohou svědčit polehčující okolnosti z důvodu praktického neprovádění dohod na základě bodu 3 druhé odrážky pokynů. Za tímto účelem je třeba ověřit, zda okolnosti, které vznesly žalobkyně, mohou prokázat, že v průběhu období, během kterého se Sewon k dohodám o protiprávním jednání připojila, se skutečně zdržela jejich provádění tím, že přijala soutěžní jednání na trhu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‐25/95, T‐26/95, T‐30/95 až T‐32/95, T‐34/95 až T‐39/95, T‐42/95 až T‐46/95, T‐48/95, T‐50/95 až T‐65/95, T‐68/95 až T‐71/95, T‐87/95, T‐88/95, T‐103/95 a T‐104/95, Recueil, s. II‐491, body 4872 až 4874). 91 Zaprvé pokud se jedná o tvrzené neprovádění dohod o cenách, Komise ve svém Rozhodnutí podotkla (bod 376 odůvodnění), že dotčené dohody se týkaly cenových cílů (nebo „cílových cen“), takže provádění těchto dohod nepředpokládá, že bude použita cena odpovídající dohodnuté cílové ceně, ale že se strany budou snažit o sblížení svých cílových cen. Také uvedla, že „z informací, které Komise shromáždila, vyplývá, že v projednávané věci stanovily strany u většiny dohod o cenách jejich ceny podle těchto dohod“. 92 V odpovědi na písemnou otázku Soudu upřesnila Komise, že výše uvedené informace jsou informace o cenách podniků, které jsou uvedeny v bodě 47 odůvodnění Rozhodnutí a předložila graf, z něhož je vidět vývoj cílových cen a vývoj cen používaných každým z dotčených podniků. 93 S ohledem na tento dokument, je možno si nejdříve všimnout, že ceny, které používala Sewon se neshodovaly s cílovými cenami a byly obvykle nižší než cílové ceny, a to platí stejně i pro ceny používané jinými výrobci lyzinu, s výjimkou ADM, pro období od března 1992 až do ukončení období, v němž docházelo k protiprávnímu jednání v červnu 1995. 94 Dále se zdá, že ceny Sewon byly odpovídající cenám Cheil (někdy mírně vyšší a někdy mírně nižší) a obvykle nižší než ceny jiných výrobců, přičemž zjištěné rozdíly nemohou být považovány za významné a vyjadřující skutečně nezávislé a soutěživé chování na trhu. 95 Konečně je namístě především konstatovat, že vývoj cen Sewon se během období, v němž docházelo k protiprávnímu jednání, shodoval s vývojem cenových cílů dohodnutých mezi členy kartelové dohody, což navíc podporuje závěr, že tato dohoda měla škodlivý dopad na trh (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, bod 340). Tato shoda, během tak dlouhého období, prokazuje neexistenci jakékoliv vůle Sewon skutečně se vyhnout provádění dohod o cenách. 96 V této souvislosti je vhodné uvést, že během června 1993 se pět výrobců lyzinu dohodlo na stanovení ceny lyzinu na 3,20 německých marek (DEM) za kilogram (body 104 a 198 odůvodnění Rozhodnutí) s úmyslem nového postupného zvyšování cen. Cena lyzinu následně skutečně zaznamenala velké zvýšení a byla stanovena na 5,30 DEM za kilogram podle dohody uzavřené v říjnu 1993 (body 114 a 199 odůvodnění Rozhodnutí). Od srpna 1993 se přitom Sewon plně účastnila na zvyšování ceny, které prováděli všichni výrobci lyzinu, její ceny se zvýšily z 2,81 DEM za kilogram v červenci 1993 na 3,45 DEM v srpnu téhož roku, poté v září na 3,94 DEM a konečně v říjnu 1993 na 4,55 DEM. Sewon se během této důležité fáze kartelové dohody nijak nesnažila odklonit od ostatních výrobců tím, že by přijala skutečně soutěžní cenovou politiku. 97 Pokud se jedná o reakce ostatních členů kartelové dohody na chování Sewon, nemohou být považovány za důkaz skutečného neprovádění protisoutěžních dohod, ale odpovídají logickým výčitkám určeným partnerovi, který se snaží získat obchodní výhody ve vztahu k ostatním členům a zároveň zůstat členem uvedené kartelové dohody. 98 Z těchto úvah vyplývá, že není prokázáno skutečné neprovádění dohody o cenách společností Sewon, přičemž rozdílný stupeň v provádění dohod o cenách, jehož se žalobkyně dovolávají v jejich žalobě, nemůže být v tomto případě zaměněn za skutečné neprovádění těchto dohod. 99 Zadruhé, co se týče tvrzeného neprovádění dohod o objemu prodeje, je nejdříve vhodné připomenout, že Komise v Rozhodnutí (bod 378 odůvodnění) uplatňuje, že členové kartelové dohody považovali kvóty, které jim byly přiděleny, za „minimální množství“ a že „pokud každá strana mohla prodávat alespoň množství, které jí bylo přiděleno, dohoda byla dodržena“. 100 Rovněž, jak bylo správně zdůrazněno všemi dotčenými podniky, je toto tvrzení přinejmenším v rozporu s vytýkanými skutečnostmi, protože cíl, jímž je zvýšení cen, jenž byl hlavně sledován členy kartelové dohody, vyžaduje nezbytně omezení výroby lyzinu, a tudíž přidělení maximálních množství prodeje. To je potvrzeno zejména bodem 221 a následujícími odůvodnění Rozhodnutí, které se týkají posouzení dohod o množství vzhledem k čl. 81 odst. 1 ES, v němž se odkazuje na omezení prodeje. Toto tvrzení Komise musí být tudíž považováno za zcela irelevantní. 101 Je třeba dále uvést, že podle tohoto Rozhodnutí se při rozboru skutečného provádění dohod o objemu prodeje ze strany Sewon, musí rozlišovat dvě období, tj. před a po lednu 1995. 102 Pokud jde o první období, je vhodné zdůraznit, že podle bodu 211 odůvodnění Rozhodnutí došlo na základě schůzek ze dne 18. února 1991 a 12. března 1991 k dohodě mezi Ajinomoto, Kyowa a Sewon, jejímž účelem bylo omezit objemy prodeje Sewon v roce 1991 v Evropě na úroveň roku 1990. Kromě toho poté, co Sewon připustila plán rozdělení prodeje na rok 1992, jenž navrhly Ajinomoto a Kyowa, souhlasila s omezením svého prodeje v Evropě na 6000 tun (bod 214 odůvodnění Rozhodnutí). Konečně, i když podniky, jež jsou členy kartelové dohody, nedospěly ke globální dohodě o rozdělení prodeje na rok 1993, podepsala Sewon dne 8. prosince 1993 globální dohodu o přidělení prodejních kvót pro každého výrobce na rok 1994, podle níž jí byla přidělena základní kvóta odpovídající jejímu prodeji v roce 1993, jakož i doplňková kvóta ve výši 2000 tun na základě předpokládaného zvýšení prodeje (body 215 a 216 odůvodnění Rozhodnutí). V této fázi je vhodné připomenout, že žalobkyně výslovně ve své žalobě uvedly, že nezpochybňují ani nenamítají žádné skutkové zjištění v Rozhodnutí, jejich námitka se týká pouze výše pokuty jim uložené podle článku 2 uvedeného Rozhodnutí. 103 Na podporu svého tvrzení o nedodržování dohod o množstvích se žalobkyně odvolávají na nepřetržité zvyšování výroby a prodeje lyzinu od roku 1990. 104 V tomto ohledu se žalobkyně zaprvé odvolávají na různé číselné údaje uvedené v žalobě a týkající se výše uvedených činností, které vůbec neprokazují skutečné neprovádění dohod o objemu prodeje uvedených výše v bodě 102. 105 Tak číselné údaje uvedené v tabulce na straně 33 žaloby a převzaté v bodě 48 odůvodnění Rozhodnutí vyjadřují výrobu a celkový prodej lyzinu v tunách, a tudíž neprokazují nedodržování dohod o omezení tohoto prodeje v Evropě, s nímž Sewon souhlasila. Kromě toho z číselných údajů obsažených ve výše uvedené tabulce pro rok 1994 je možno vidět, že Sewon dodržela kvótu, která jí byla na tento rok přidělena. Navíc, i když žalobkyně neposkytly žádný číselný údaj o prodeji lyzinu v Evropě v roce 1990, což znemožňuje jakékoliv srovnání mezi roky 1990 a 1991, z údajů uvedených pro rok 1992 vyplývá, že prodej Sewon v Evropě byl výrazně nižší než 6000 tun. 106 Zadruhé odkaz na vnitřní marketingovou zprávu ze dne 3. května 1993 (příloha 15 žaloby), v níž je uvedeno toto: „Provádějte politiku plné výroby/prodeje celého množství“, je rovněž irelevantní, protože tento výrok vyjadřuje jen pouhý záměr, který nijak neprokazuje skutečné neprovádění dohod o množstvích. 107 Zatřetí

cs

caselaw

EU

prohlášení zástupce ADM ze dne 23. srpna 1994 (příloha 16 žaloby), podle něhož „je to vždy [Sewon], kdo žádá o dodatečné množství, ačkoliv [je] již jedinou, kdo [prodává] v plné kapacitě“, nemůže samo o sobě prokázat výše zmíněné neprovádění. Ostatně je třeba poznamenat, že pokud se jedná o tento rok 1994, z tabulky uvedené v bodě 267 odůvodnění Rozhodnutí, jež srovnává celosvětové tržní podíly přidělené pro tento rok každému členovi kartelové dohody na základě dohod a podíly, které skutečně vlastnily, je možno vidět, že Sewon zjevně nepřesáhla kvóty přidělené na základě dotčených dohod, přičemž její skutečný celosvětový tržní podíl byl dokonce nižší než ten, jenž jí byl přidělen. Žalobkyně v tomto ohledu neposkytly žádný důkaz o nesprávnosti údajů uvedených ve výše zmíněné tabulce. 108 Z toho vyplývá, že polehčující okolnost z důvodu skutečného neprovádění dohod o objemu prodeje v období od července 1990 do prosince 1994, nemůže žalobkyním svědčit. 109 Co se týče období posledních šesti měsíců trvání kartelové dohody, tj. od ledna do června 1995, je třeba uvést, že na schůzce dne 18. ledna 1995 se všechny dotčené podniky dohodly zachovat tržní podíly, které byly stanoveny na rok 1994, s výjimkou Sewon, která odmítla navrženou kvótu a žádala větší tržní podíl (bod 154 odůvodnění Rozhodnutí). Navíc na schůzce dne 21. dubna 1995 všichni členové kartelové dohody srovnávali výrobní kvóty, které byly stanoveny na rok 1994, jakož i na období od ledna do března 1995 s číselnými údaji o skutečně uskutečněném prodeji během tohoto období. Při této příležitosti Ajinomoto, ADM, Cheil a Kyowa silně protestovaly proti tomu, že Sewon zvýšila natolik objem svého prodeje, že překročila svou kvótu na rok 1995, což jí nebránilo potvrdit svůj prodejní cíl (bod 160 odůvodnění Rozhodnutí). Konečně na schůzce dne 27. dubna 1995 si ADM, Kyowa a Cheil dále stěžovaly na zvýšení objemu prodeje Sewon, jakož i na to, že Sewon poskytovala neúplné informace (bod 164 odůvodnění Rozhodnutí). 110 Na základě těchto skutečností měla Komise za to, že Sewon hrála od roku 1995 pasivní úlohu, pokud jde o dohodu o množstvích, z toho důvodu, že již nebyla stranou této dohody a navíc přestala informovat ostatní výrobce o objemu svého prodeje (bod 365 odůvodnění Rozhodnutí). 111 Z popisu chování Sewon provedeného ve výše uvedeném bodě 109 je možno vidět, že tento podnik se ve skutečnosti zdržoval provádění dohody o množstvích v období od ledna do června 1995, což je závěr, s nímž bezvýhradně souhlasil zástupce Komise na jednání konaném dne 25. dubna 2002. 112 Nic to nemění na tom, že bez ohledu na otázku přesné kvalifikace chování Sewon s ohledem na polehčující okolnosti uvedené v pokynech, získaly žalobkyně v Rozhodnutí 20% snížení zvýšení, které se uplatnilo z důvodu délky trvání, což představovalo snížení základní částky pokuty o 5,71 %. 113 Vzhledem k tomu, že snížení pokuty poskytnuté Komisí a snížení požadované žalobkyněmi spočívá přesně na stejných skutkových okolnostech, je třeba v rámci neomezené pravomoci Soudu považovat snížení pokuty již udělené žalobkyním za zcela přiměřené, pokud jde o jeho rozsah, vzhledem k chování Sewon ohledně dohody o objemu prodeje v období od ledna do června 1995. K spolupráci Sewon během správního řízení Argumenty účastnic řízení 114 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila ustanovení bodu C sdělení o spolupráci z důvodu, že jim odmítla významně snížit výši pokuty, o 50 až 75 % a poskytla jim pouze snížení o 50 % podle bodu D uvedeného sdělení. 115 V tomto ohledu jednak žalobkyně uvádí, že Komise nesprávně dospěla k závěru, že Sewon nesplňuje podmínku bodu B písm. d) sdělení o spolupráci, na kterou odkazuje zejména jeho bod C, jelikož měla za to, že její spolupráce „nebyla úplně dobrovolná“, ačkoliv jí poskytla všechny užitečné informace a trvale a plně spolupracovala v průběhu šetření v souladu s podmínkami tohoto ustanovení. Skutečnost, že u Kyowa a ADM již byla zahájena šetření a že Sewon byla zaslána žádost o informace je irelevantní, protože ani bod B písm. d), ani bod C sdělení o spolupráci nevyžadují, aby spolupráce začala před zahájením vyšetřování. 116 Krom toho byla splněna druhá podmínka výše uvedeného bodu C, tj., že informace jsou poskytnuty poté, co bylo provedeno šetření, ale před tím, nežli Komise získá dostatečné důkazy k odůvodnění zahájení řízení za účelem přijetí rozhodnutí. Ve skutečnosti šetření u ADM a Kyowa neumožnila získat informace o protiprávním jednání, k němuž docházelo v období mezi roky 1990 a 1992. 117 Komise nejdříve uvádí, že Sewon byla sice první, kdo poskytl určující a úplné informace o délce trvání kartelové dohody, ale Ajinomoto jako první poskytla určující důkazy, pokud jde o období po vstupu ADM na trh. 118 Dále Sewon nesplnila podmínku bodu B písm. d) sdělení o spolupráci, protože, aby spolupráce mohla být považována za „stálou a plnou“ je třeba, aby podnik poskytl spontánně úplné důkazy, a nikoliv jako v tomto případě až po žádosti o informace podle článku 11 nařízení č. 17. Tento výklad byl potvrzen výše uvedeným rozsudkem Cascades v. Komise. 119 Kromě toho se podle Komise nejednalo o situaci, v níž by po provedení šetření u účastníků kartelové dohody neměla dostatečné informace k odůvodnění zahájení řízení. 120 Konečně i za předpokladu, že Sewon by splnila podmínky bodu C sdělení o spolupráci, nezbytně by nemusela obdržet větší snížení pokuty než to, které získala na základě bodu D uvedeného sdělení, tj. 50 % výše pokuty, která by jí byla jinak uložena. Závěry Soudu 121 Úvodem je třeba připomenout, že Komise ve svém sdělení o spolupráci vymezila podmínky, za kterých mohou být podniky, které s Komisí spolupracují v průběhu jejího šetření kartelové dohody, osvobozeny od pokuty nebo být oprávněny ke snížení pokuty, kterou by jinak musely zaplatit (viz bod A3 sdělení o spolupráci). 122 Pokud jde o použití sdělení o spolupráci na situaci Sewon, není popíráno, že nespadá do působnosti bodu B tohoto sdělení, jenž upravuje případ, kdy podnik oznámil tajnou kartelovou dohodu Komisi před tím, než provedla šetření (případ, který může vést ke snížení pokuty o nejméně 75 % výše pokuty). 123 V rozsahu, v němž se žalobkyně naopak domnívají, že Komise jim nesprávně odmítá přiznat snížení pokuty stanovené v bodě C sdělení o spolupráci, je třeba ověřit, zda Komise neporušila podmínky použití zmíněného bodu. 124 Bod C sdělení o spolupráci, nazvaný „Významné snížení výše pokuty“, stanoví toto: „Podnik, který při splnění podmínek uvedených v bodě B písm. b) až e), oznámí tajnou kartelovou dohodu poté, co Komise na základě rozhodnutí provedla šetření u podniků, které se účastnily kartelové dohody, aniž by toto šetření mohlo poskytnout dostatečný základ k odůvodnění zahájení řízení za účelem přijetí rozhodnutí, je oprávněn ke snížení částky pokuty o 50 až 75 %“. 125 Podmínky bodu B, na které odkazuje bod C, se týkají podniku, který: „b) je první, kdo poskytne určující důkazy o existenci kartelové dohody; c) ukončil svou účast na protiprávním jednání nejpozději v okamžiku, kdy oznámí kartelovou dohodu; d) poskytne Komisi všechny užitečné informace, jakož i všechny dokumenty a důkazy týkající se kartelové dohody, kterými disponuje, přičemž stále a plně spolupracuje v průběhu celého šetření; e) nepřinutil jiný podnik k účasti na kartelové dohodě ani neměl iniciativní nebo určující roli v protiprávním jednání.“ 126 Komise v Rozhodnutí usoudila, že žádný z dotčených podniků nemůže obdržet významné snížení pokuty podle bodu C sdělení o spolupráci, protože žádný z nich nesplnil podmínky stanovené v bodě B písm. b) až e), na něž odkazuje bod C (bod 429 odůvodnění). 127 Z bodů 423 až 425 odůvodnění Rozhodnutí vyplývá, že – jak uvádí žalobkyně aniž by byly zpochybněny – Komise nepřímo připustila z důvodů uvedených v bodě 423 odůvodnění Rozhodnutí, že Sewon splnila podmínky vyžadované bodem B písm. b), c) a e) sdělení o spolupráci. Prospěch ze snížení pokuty stanoveného v bodě C tohoto sdělení byl Sewon odmítnut z jediného důvodu, a to z toho, že spolupráce Sewon údajně neodpovídala podmínkám bodu B písm. d) sdělení o spolupráci. 128 Důvody, na které se Komise v tomto ohledu odvolává (bod 424 odůvodnění Rozhodnutí), jsou zjevně v rozporu jak se zněním bodu B písm. d) sdělení o spolupráci, tak i s duchem ustanovení bodu C zmíněného sdělení. 129 Pokud jde o první uvedený důvod, tj., že v době, kdy Sewon začala spolupracovat, Komise již měla dostatečné informace k prokázání existence kartelové dohody od doby vstupu ADM na trh, tento nemůže odůvodnit odmítnutí považovat podmínku stanovenou v bodě B písm. d) za splněnou, a tedy odmítnutí použití bodu C sdělení o spolupráci. 130 V tomto ohledu z bodu 423 odůvodnění Rozhodnutí vyplývá, že samotná Komise měla za to, že Sewon byla „prvním členem kartelové dohody, který poskytl určující a úplné informace prokazující existenci zjištěného protiprávního jednání“, a že dokumenty, které předala, představují, pokud jde o první fázi kartelové dohody v období mezi roky 1990 a 1992, „hlavní zdroj důkazů, jež Komise použila při vypracování tohoto rozhodnutí“. V rámci své obhajoby Komise rovněž připouští, že Sewon byla první, kdo poskytl určující a úplné informace o délce trvání kartelové dohody. Za těchto podmínek nemůže být popřeno, že Sewon poskytla Komisi „všechny užitečné informace, všechny dokumenty a důkazy týkající se kartelové dohody“ ve smyslu bodu B písm. d) sdělení o spolupráci. 131 Je třeba poznamenat, že se Komise svých písemnostech snažila odůvodnit svůj názor tím, že se odvolala na druhou podmínku uloženou bodem C sdělení o spolupráci, podle níž je nezbytné, aby provedená šetření neposkytla dostatečný základ k odůvodnění zahájení řízení za účelem přijetí rozhodnutí. Snaží se rovněž uplatňovat, že v době, kdy začala Sewon spolupracovat, měla již k dispozici informace poskytnuté Ajinomoto o existenci kartelové dohody v období mezi roky 1992 a 1995, jež jí již od té doby umožňovaly zahájit řízení. 132 Soud nemůže přijmout tuto argumentaci. 133 Kromě skutečnosti, že Komise se v Rozhodnutí neopírá o tuto druhou podmínku bodu C sdělení o spolupráci, ale pouze o nepoužitelnost bodu B písm.d) tohoto sdělení, na který bod C odkazuje, nic tato argumentace nemění na tom, že to byly v každém případě informace poskytnuté Sewon o dřívější existenci dohody v období mezi roky 1990 a 1992, které umožnily Komisi zahájit řízení proti Ajinomoto, Kyowa a samotné Sewon za toto období protiprávního jednání a na základě toho významně zvýšit jejich pokuty z důvodu délky trvání protiprávního jednání. V důsledku toho byla v tomto případě i při doslovném výkladu splněna podmínka bodu C o nemožnosti zahájit řízení na základě informací obdržených ve fázi šetření, protože Komise nemohla zahájit řízení za období protiprávního jednání mezi roky 1990 a 1992 před tím, než jí Sewon poskytla důkazy, které měla k dispozici. 134 Co se týče druhého uvedeného důvodu – tj., že Sewon oznámila kartelovou dohodu poté, co Komise provedla šetření v prostorách ADM a Kyowa – je rovněž neopodstatněný, a to jak ve vztahu k ustanovením bodu B písm. d) sdělení o spolupráci, tak i na základě ustanovení bodu C tohoto sdělení týkajícího se druhé podmínky. Ustanovení bodu B písm. d) uvedeného sdělení nepodmiňují jejich použití neprovedením šetření. Ustanovení bodu C sdělení o spolupráci upravují dokonce právě případ, kdy šetření byla u podniků, jež jsou stranami kartelové dohody, provedena. 135 Konečně, co se týče posledního důvodu zmíněného v Rozhodnutí týkajícího se toho, že podstatná část informací poskytnutých Sewon byla předložena jako odpověď na žádost o informace podle č. 11 odst. 1 nařízení č. 17, a proto spolupráce Sewon nebyla úplně dobrovolná, musí být odmítnut. 136 V tomto ohledu se Komise odvolává na ustálenou judikaturu, podle níž spolupráce při šetření, která nepřekračuje to, co vyplývá z povinností, jež náleží podnikům podle čl. 11 odst. 4 a 5 nařízení č. 17, neodůvodňuje snížení pokuty (rozsudky Soudu ze dne 10. března 1992, Solvay v. Komise, T‐12/89, Recueil, s. I‐907, bod 341, a výše uvedený Cascades v. Komise, bod 260). 137 Nicméně z téže judikatury rovněž vyplývá, že snížení pokuty je odůvodněné, pokud podnik poskytl informace, které jdou nad informace, jejichž poskytnutí Komise může požadovat na základě článku 11 nařízení č. 17 (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Cascades v. Komise, body 261 a 262). 138 V projednávaném případě přitom stačí konstatovat, že informace, které Sewon poskytla ve své odpovědi, šly dále než informace, o něž Komise žádala. Jak totiž konstatovala i samotná Komise v bodě 172 odůvodnění Rozhodnutí, „Sewon rovněž poskytla informace o schůzkách, které nebyly zmíněny v žádosti Komise a dále pokračovala v poskytování doplňujících informací“. 139 Kromě toho odmítnutí přiznat žalobkyním snížení pokuty stanovené v bodě C sdělení o spolupráci z důvodu, že jim byla zaslaná žádost o informace, je zároveň v rozporu s podmínkami stanovenými v tomto ustanovení. 140 Jak bylo vylíčeno, upravuje bod C sdělení o spolupráci případ, v němž „šetření na základě rozhodnutí“, akt stanovený čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17, provedla Komise „u podniků, které se účastnily kartelové dohody“, aniž by jí to umožnilo zahájení řízení. V projednávaném případě v době, kdy Sewon spolupracovala, provedla Komise dvě šetření u podniků, které se účastnily kartelové dohody, tj. u ADM a Kyowa (bod 168 odůvodnění Rozhodnutí), aniž by to samo o sobě umožnilo Komisi zahájit řízení za účelem přijetí rozhodnutí. Po provedení těchto šetření pokračovalo předběžné šetření zasláním žádosti o informace na základě článku 11 nařízení č. 17 (bod 171 odůvodnění Rozhodnutí). Navíc je možno zdůraznit, že nebylo provedeno žádné šetření v prostorách Sewon, což by ostatně nezbytně nevyloučilo použití bodu C sdělení o spolupráci, nepřineslo-li by toto šetření dostatečný základ odůvodňující zahájení řízení za účelem přijetí rozhodnutí. 141 Proto okolnost, že žádost o informace byla zaslaná Sewon na základě čl. 11 odst. 1 nařízení č. 17, nemůže být rozhodující pro vyloučení prospěchu z významného snížení pokuty, tj. mezi 50 a 75 % výše pokuty, na základě bodu C sdělení o spolupráci, zvláště když je taková žádost méně závazným aktem než šetření provedené na základě rozhodnutí. 142 Tento výklad je jasně potvrzen rozsudkem Soudu ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise (T‐352/94, Recueil, s. II‐1989), v němž Soud poté, co zdůraznil, že Stora poskytla informace, jež jdou dále než informace, jejichž poskytnutí mohlo být žádáno v rámci žádosti o informace (bod 401 rozsudku), shledal, že „i když Stora začal spolupracovat až po provedení šetření u podniků na základě čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17, Komise tím, že snížila o dvě třetiny výši pokuty uložené Stora, nepřekročila prostor pro uvážení, který jí náleží při určování výše pokut“ (bod 402 rozsudku). I když se tento rozsudek týká rozhodnutí, které bylo vydáno před zveřejněním sdělení o spolupráci, výklad v něm obsažený zůstává nadále platný při použití ustanovení bodu C uvedeného sdělení. 143 Za těchto okolností je třeba mít za to, že Komise porušila bod C sdělení o spolupráci. 144 V důsledku toho náleží Soudu, aby v rámci své neomezené pravomoci rozhodl o výši snížení pokuty, jež musí být žalobkyním poskytnuto podle bodu C sdělení o spolupráci. Komise uvádí, že snížení pokuty poskytnuté na tomto základě by nemuselo být nezbytně vyšší než je snížení pokuty udělené v projednávaném případě podle bodu D uvedeného sdělení, a sice 50 %. 145 Nicméně je třeba podotknout, že informace, jež poskytla Sewon, byly určující pro zjištění existence protiprávního jednání v období mezi roky 1990 a 1992 a tudíž pro stanovení délky trvání protiprávního jednání, což odůvodňuje snížení výše pokuty o 60 %. K metodám výpočtu a konečné výši pokuty 146 Komise v Rozhodnutí přiznala žalobkyním dvě polehčující okolnosti, jednu na základě pasivní úlohy Sewon v roce 1995, pokud jde o prodejní kvóty, což vedlo ke 20% snížení zvýšení použitého na tento podnik z důvodu délky trvání protiprávního jednání (bod 365 odůvodnění) a druhou vzhledem k ukončení protiprávního jednání ihned po prvních zásazích veřejného orgánu (bod 384 odůvodnění), což odůvodnilo snížení o 10 % použité na výsledek prvního uvedeného snížení. 147 Je nutno konstatovat, že Komise ve dvou výše uvedených případech, nepoužila, na rozdíl od případu Cheil, snížení na základě polehčujících okolností na základní částku pokuty určenou vzhledem k závažnosti a délce trvání protiprávního jednání. 148 Písemnou otázkou oznámenou Komisi dne 7. února 2001 vyzval Soud Komisi, aby zejména upřesnila a odůvodnila svou metodu stanovení výše pokut. 149 Komise ve své odpovědi ze dne 27. února 2002 uvedla, že správná metoda výpočtu zvýšení a snížení určených k zohlednění přitěžujících a polehčujících okolností spočívá v použití procentní sazby na základní částku pokuty. Rovněž uznala, že nesledovala systematicky tuto metodou výpočtu v rámci svého Rozhodnutí, konkrétněji pokud jde o situaci Ajinomoto a ADM. 150 V průběhu jednání žalobkyně uvedly, že nemají žádnou námitku vůči metodě stanovení výše pokuty přednesené Komisí. 151 V této souvislosti je důležité zdůraznit, že podle pokynů Komise poté, co určí základní částku pokuty vzhledem k závažnosti a délce trvání protiprávního jednání, zvýší nebo sníží uvedenou částku na základě přitěžujících nebo polehčujících okolností. 152 Vzhledem ke znění pokynů se Soud domnívá, že procentní sazba odpovídající zvýšení či snížení udělenému na základě přitěžujících nebo polehčujících okolností, musí být použita na základní částku pokuty určenou vzhledem k závažnosti a délce trvání protiprávního jednání, a nikoliv na zvýšení předtím provedené na základě délky trvání protiprávního jednání nebo na výsledek vzniklý po provedení prvního zvýšení nebo snížení pokuty pro přitěžující nebo polehčující okolnosti. Rovněž jak Komise správně zdůraznila ve své odpovědi na písemný dotaz Soudu, výše popsaná metoda stanovení výše pokuty se odvozuje ze znění pokynů a umožňuje zajistit rovnost zacházení mezi různými podniky účastnícími se na stejné kartelové dohodě. 153 Je třeba připomenout, že v rámci analýzy chování Sewon s ohledem na dohody o objemu prodeje, usoudil Soud (výše uvedený bod 111), že Sewon ve skutečnosti neprováděla uvedené dohody v období od ledna do června 1995. Poté, co bylo konstatováno, že snížení pokuty udělené Komisí pro pasivní úlohu, jež měla Sewon ohledně prodejních kvót a snížení požadované žalobkyněmi pro neprovádění dohod, spočívají na stejných skutečnostech, měl Soud (výše uvedený bod 113) 20% snížení zvýšení, které bylo použito na základě délky trvání protiprávního jednání, za úplně přiměřené, pokud jde o jeho rozsah. Toto snížení odpovídá snížení základní částky pokuty (21 milionů eur) o 5,71 %. 154 Kromě toho je třeba podotknout, že snížení pokuty o 10 % udělené Komisí pro ukončení protiprávního jednání ihned po prvních zásazích veřejného orgánu a použité na výsledek vzniklý po prvním snížení pokuty pro pasivní úlohu Sewon, což je částka 19,8 milionů eur, se rovná snížení o přibližně 9,43 % základní částky pokuty, které je skutečně přiměřené, pokud jde o jeho rozsah. 155 Za těchto okolností má Soud v rámci své neomezené soudní pravomoci za to, že je třeba ke snížení pokuty o 5,71 % připojit snížení o 9,43 %, zmíněné ve výše uvedeném bodě, což je celkové snížení o 15,14 % na základě polehčujících okolností, které musí být použito na základní částku pokuty, a představuje pokutu ve výši 17 820 600 eur před použitím ustanovení sdělení o spolupráci. 156 Z výše uvedených důvodů je třeba na základě bodu C sdělení o spolupráci poskytnout žalobkyním snížení částky 17 820 600 eur o 60 % , což je snížení o 10 692 360 eur. V důsledku toho musí být konečná výše pokuty uložené žalobkyním stanovena na 7 128 240 eur. K nákladům řízení 157 Na základě čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Soud rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. V projednávaném případě je důvodné uložit žalobkyním, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí společně a nerozdílně dvě třetiny nákladů řízení vzniklých Komisi. Z těchto důvodů SOUD (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1) Výše pokuty uložené společně a nerozdílně společnostem Daesang Corp. a Sewon Europe GmbH se stanoví na 7 128 240 eur. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) Společnostem Daesang Corp. a Sewon GmbH se ukládá, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí společně a nerozdílně dvě třetiny nákladů řízení Komise. Komise ponese třetinu vlastních nákladů řízení. Vilaras Tiili Mengozzi Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. července 2003. Vedoucí soudní kanceláře Předseda H. Jung M. Vilaras Obsah Skutkový základ sporu Řízení a návrhová žádání účastnic řízení Právní otázky K obratu vzatému v úvahu při posuzování závažnosti protiprávního jednání Argumenty účastnic řízení – K porušení zásady proporcionality – K zohlednění nesprávného obratu a k porušení zásady rovného zacházení Závěry Soudu – K porušení zásady proporcionality – K porušení zásady rovného zacházení K polehčujícím okolnostem Argumenty účastnic řízení Závěry Soudu K spolupráci Sewon během správního řízení Argumenty účastnic řízení Závěry Soudu K metodám výpočtu a konečné výši pokuty K nákladům řízení * Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

25.4.2022 CS Úřední věstník Evropské unie C 171/39 Usnesení předsedy Tribunálu ze dne 23. února 2022 – WO v. Úřad evropského veřejného žalobce (Věc T-603/21 R) („Řízení o předběžných opatřeních - Institucionální právo - Posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce - Nařízení (EU) 2017/1939 - Jmenování evropských pověřených žalobců Úřadu evropského veřejného žalobce - Jmenování jednoho z kandidátů navržených Litvou - Návrh na odklad vykonatelnosti - Nedodržení formálních náležitostí - Nepřípustnost“) (2022/C 171/53) Jednací jazyk: angličtina Účastníci řízení Žalobce: WO (zástupce: V. Vitkovskis, advokát) Žalovaný: Úřad evropského veřejného žalobce Předmět Návrh podaný na základě článků 278 a 279 SFEU a znějící na odklad vykonatelnosti rozhodnutí č. 28/2021 kolegia Úřadu evropského veřejného žalobce ze dne 21. dubna 2021, kterým se odmítá kandidatura žalobce na pozici evropského pověřeného žalobce. Výrok 1) Návrh na vydání předběžného opatření se zamítá. 2) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudu (třetího senátu) ze dne 8. července 2008 – Sviluppo Italia Basilicata v. Komise (Věc T-176/06) „Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR) – Snížení finanční podpory – Žaloba na neplatnost – Rizikové kapitálové fondy – Lhůta pro uskutečnění investice – Řízení – Zásada ochrany legitimního očekávání a právní jistoty – Zásada proporcionality – Odůvodnění – Žaloba na náhradu škody“ 1. Hospodářská a sociální soudržnost – Evropský fond pro regionální rozvoj –Rozhodnutí o snížení finanční podpory (Nařízení Rady č. 4253/88, článek 24) (viz body 42-59) 2. Hospodářská a sociální soudržnost – Evropský fond pro regionální rozvoj –Rozhodnutí o snížení finanční podpory (Nařízení Rady č. 4253/88, články 25 a 26) (viz body 78-82, 89-92) 3. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Dosah (Článek 253 ES) (viz body 97-102) 4. Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Rozhodnutí Komise o snížení finanční podpory Evropského fondu pro regionální rozvoj (Článek 288 druhý pododstavec ES; nařízení Rady č. 4253/88) (viz body 116-118) Předmět Zrušení rozhodnutí Komise C (2006) 1706 ze dne 20. dubna 2006, kterým byla snížena podpora Evropského fondu pro regionální rozvoj poskytnutá ve prospěch globální dotace BIC Basilicata za účelem uskutečnění opatření na podporu oživení zisků malých a středních podniků v regionu Basilicate v Itálii, v kontextu rámce strukturálních podpor Společenství regionů "Cíl 1" v Itálii, a žaloba na náhradu škody způsobené tímto rozhodnutím Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Sviluppo Italia Basilicata SpA se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA19. listopadu 1991 (*)„Neprovedení směrnice – Odpovědnost členského státu“Ve spojených věcech C‐6/90 a C‐9/90,jejichž předmětem jsou žádosti zaslané Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS pretura di Vicenza (Itálie) (ve věci C‐6/90) a pretura di Bassano del Grappa (Itálie) (ve věci C‐9/90), směřující ke získání, ve sporech probíhajících před uvedenými soudy meziAndreou FrancovichemaItalskou republikoua meziDanilou Bonifaci a dalšímiaItalskou republikou,rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 189 třetího pododstavce Smlouvy o EHS, jakož i směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. L 283, s. 23; Zvl. vyd. 05/01, s. 217), SOUDNÍ DVŮR,ve složení O. Due, předseda, Sir Gordon Slynn, R. Joliet, F. A. Schockweiler, F. Grévisse a P. J. G. Kapteyn, předsedové senátů, G. F. Mancini, J. C. Moitinho de Almeida, G. C. Rodríguez Iglesias, M. Díez de Velasco a M. Zuleeg, soudci,generální advokát: J. Mischovedoucí soudní kanceláře: D. Louterman, vrchní radas ohledem na písemná vyjádření předložená:– za Andreu Francoviche a Danilu Bonifaci a další Claudiem Mondinem, Aldem Campesanem a Albertem dal Ferro, advokáty advokátní komory ve Vicenze,– za italskou vládu Oscarem Fiumarou, avvocato dello Stato, jako zmocněncem,– za nizozemskou vládu B. R. Botem, generálním tajemníkem ministerstva zahraničních věcí, jako zmocněncem,– za vládu Spojeného království J. E. Collinsem, z Treasury Solicitor's Department, jako zmocněncem, ve spolupráci s Richardem Plenderem, QC,– za Komisi Evropských společenství Giulianem Marencem a Karen Banks, členy její právní služby, jako zmocněnci,s přihlédnutím ke zprávě k jednání po vyslechnutí ústních vyjádření Andrey Francoviche a Danily Bonifaci, italské vlády, vlády Spojeného království, německé vlády, zastoupené Jochimem Sedemundem, advokátem advokátní komory v Kolíně, jako zmocněncem, a Komise, na jednání konaném dne 27. února 1991,po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 28. května 1991,vydává tentoRozsudek1 Usneseními ze dne 9. července a 30. prosince 1989, došlými Soudnímu dvoru dne 8. ledna, respektive dne 15. ledna 1990, položily pretura di Vicenza (ve věci C‐6/90) a pretura di Bassano del Grappa (ve věci C‐9/90) na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžné otázky týkající se výkladu čl. 189 třetího pododstavce Smlouvy o EHS, jakož i směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. L 283, s. 23; Zvl. vyd. 05/01, s. 217).2 Tyto otázky vyvstaly v rámci sporů mezi A. Francovichem a D. Bonifaci a dalšími (dále jen „žalobci“) a Italskou republikou.3 Směrnice 80/987 usiluje o zajištění minimální ochrany podle práva Společenství zaměstnancům v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, aniž jsou dotčena příznivější ustanovení existující v členských státech. K tomuto účelu stanoví zejména zvláštní záruky za úhradu jejich nesplacených pohledávek týkajících se mezd.4 Podle článku 11 byly členské státy povinny uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí ve lhůtě, která uplynula dne 23. října 1983. Jelikož Italská republika tuto povinnost nesplnila, Soudní dvůr určil v rozsudku ze dne 2. února 1989, Komise v. Itálie (22/87, Recueil, s. 143), že z její strany došlo k porušení povinnosti.5 Andrea Francovich, účastník původního řízení ve věci C‐6/90, pracoval pro podnik „CDN Elettronica SnC“ ve Vicenze a pobíral z tohoto titulu pouze sporadické zálohy na mzdu. Podal tedy žalobu u pretura di Vicenza, který uložil žalovanému podniku zaplacení částky přibližně 6 milionů LIT. V průběhu exekučního řízení byl soudní vykonavatel soudu ve Vicenze nucen sepsat zápis o bezvýsledné exekuci. Andrea Francovich pak uplatnil právo získat od italského státu záruky uvedené ve směrnici 80/987 nebo případně odškodnění.6 Ve věci C‐9/90 D. Bonifaci a třicet tři dalších zaměstnankyň podalo žalobu u pretura di Bassano del Grappa, ve které uvedly, že pracovaly jakožto zaměstnankyně v podniku Gaia Confezioni Srl, na nějž byl dne 5. dubna 1985 prohlášen konkurz. V okamžiku zániku pracovněprávního vztahu měly žalobkyně pohledávku ve výši více než 253 milionů LIT, která byla zahrnuta do pasiv podniku v konkurzu. Za více než pět let od prohlášení konkurzu neobdržely žádnou částku a správce konkurzní podstaty jim oznámil, že uspokojení jejich pohledávek, byť i částečné, je naprosto nepravděpodobné. V důsledku toho žalobkyně podaly žalobu proti Italské republice, jíž se domáhaly, aby jí bylo uloženo s ohledem na její povinnost provádět směrnici 80/987 ode dne 23. října 1983 zaplatit jim nedoplatky mezd jako dlužné pohledávky alespoň za poslední tři měsíce nebo jim poskytnout odškodnění.7 V tomto kontextu položily vnitrostátní soudy Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které byly v obou věcech totožné:„1) Může se podle platného práva Společenství jednotlivec, který byl poškozen tím, že stát neprovedl směrnici 80/987, což bylo potvrzeno rozsudkem Soudního dvora, domáhat na tomto státu uplatnění těch ustanovení směrnice, která jsou dostatečně přesná a bezpodmínečná, tím, že se dovolá vůči členskému státu v prodlení přímo právních předpisů Společenství, aby získal záruky, které tento členský stát měl zajistit, a v každém případě požadoval náhradu škody, kterou utrpěl, pokud jde o ustanovení, na která se tato výsada nevztahuje?2) Musejí být ustanovení článků 3 a 4 směrnice Rady 80/987 ve vzájemném spojení vykládána tak, že v případě, že stát nevyužil možnosti zavést omezení uvedená v článku 4, je povinen uspokojit nároky zaměstnanců v souladu s článkem 3?3) V případě záporné odpovědi na otázku č. 2, nechť Soudní dvůr stanoví, jaká je minimální záruka, kterou musí stát oprávněným zaměstnancům zajistit podle směrnice 80/987 tak, aby dlužná část mzdy zaměstnance mohla být považována za uplatnění samotné směrnice.“8 Pro úplnější objasnění skutkového stavu věcí v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto části spisu jsou níže uvedeny pouze v míře nezbytné pro sled úvah Soudního dvora.9 První otázka položená vnitrostátním soudem nastoluje dva problémy, které je třeba zkoumat odděleně. Týká se jednak přímého účinku ustanovení směrnice, která definují práva zaměstnanců, a jednak existence a rozsahu odpovědnosti státu za škody způsobené porušením povinností vyplývajících pro něj z práva Společenství. K přímému účinku ustanovení směrnice, která definují práva zaměstnanců10 První částí otázky položené jako první se vnitrostátní soud snaží zjistit, zda ustanovení směrnice, která definují práva zaměstnanců, musejí být vykládána v tom smyslu, že zúčastněné osoby mohou tato práva uplatňovat vůči státu u vnitrostátních soudů v případě, že prováděcí opatření nebyla včas přijata.11 Podle ustálené judikatury členský stát, který nepřijal ve stanovené lhůtě prováděcí opatření uložená směrnicí, nemůže namítat vůči jednotlivcům, že sám nesplnil povinnosti vyplývající ze směrnice. Ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná nebo pokud definují práva, která mohou jednotlivci uplatňovat vůči státu, se jich tak lze dovolávat, pokud prováděcí opatření nebyla včas přijata, proti jakémukoli vnitrostátnímu ustanovení, které není v souladu se směrnicí (rozsudek ze dne 19. ledna 1982, Becker, body 24 a 25, 8/81, Recueil, s. 53).12 Je tedy třeba zkoumat, zda ustanovení směrnice 80/987, která definují práva zaměstnanců, jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná. Tuto otázku je třeba zkoumat ze tří hledisek, a sice určení příjemců záruky stanovené směrnicí, obsahu této záruky a konečně určení osoby povinné k záruce. V této souvislosti vyvstává zejména otázka, zda je možné považovat stát za povinného k záruce z důvodu toho, že nepřijal ve stanovené lhůtě nezbytná opatření k provedení směrnice.13 Pokud jde nejprve o určení příjemců záruky, je třeba poukázat na to, že podle svého čl. 1 odst. 1 se směrnice vztahuje na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1, což je ustanovení upřesňující podmínky, za kterých je zaměstnavatel považován za nacházejícího se v platební neschopnosti. Pro vymezení pojmů „zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“ odkazuje čl. 2 odst. 2 na vnitrostátní právo. Konečně čl. 1 odst. 2 stanoví, že členské státy mohou výjimečně a za určitých podmínek vyloučit z oblasti působnosti směrnice některé kategorie zaměstnanců vyjmenované v příloze směrnice.14 Tato ustanovení jsou dostatečně přesná a bezpodmínečná, aby umožnila vnitrostátnímu soudci určit, zda určitá osoba má být považována za osobu oprávněnou podle směrnice. Soudce totiž pouze ověří jednak, zda dotyčný je podle vnitrostátního práva zaměstnancem a zda není v souladu s čl. 1 odst. 2 a přílohou I vyloučen z oblasti působnosti směrnice (k podmínkám požadovaným pro takové vyloučení viz rozsudek ze dne 2. února 1989, Komise v. Itálie, 22/87, uvedený výše, body 18 až 23, a rozsudek ze dne 8. listopadu 1990, Komise v. Řecko, C‐35/88, body 11 až 26, Recueil, s. I‐3917, I‐5409, I‐3931), a jednak, zda jde o jeden z případů stavu platební neschopnosti uvedený v článku 2 směrnice.15 Dále, pokud jde o obsah záruky, článek 3 směrnice stanoví, že musí být zajištěna úhrada nesplacených pohledávek vyplývajících z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů a vztahujících se k odměně za období před dnem stanoveným členským státem, který může v tomto ohledu zvolit jednu ze tří možností: a) den, kdy vznikla platební neschopnost zaměstnavatele; b) den oznámení výpovědi dané dotčenému zaměstnanci z důvodu platební neschopnosti zaměstnavatele; c) den vzniku platební neschopnosti zaměstnavatele nebo den ukončení pracovní smlouvy nebo pracovního poměru zaměstnance, ke kterému došlo z důvodu platební neschopnosti zaměstnavatele.16 V závislosti na této volbě má členský stát možnost podle čl. 4 odst. 1 a 2 omezit povinnost úhrady podle okolností na dobu tří měsíců nebo osmi týdnů, která se počítá způsobem uvedeným ve zmíněném článku. Konečně odstavec 3 téhož článku stanoví, že členské státy mohou určit horní hranici pro záruky za úhrady, aby zamezily vyplácení částek nad rámec sociálního cíle směrnice. Pokud členské státy využijí této možnosti, sdělí Komisi metody, podle kterých horní hranici určují. Kromě toho článek 10 upřesňuje, že směrnice se nedotýká možnosti členských států přijmout nezbytná opatření, aby se zabránilo zneužívání, a zejména možnosti odmítnout nebo omezit povinnost úhrady za určitých okolností.17 Článek 3 směrnice tak ponechává na volbě členského státu stanovení dne, od kterého má být zajištěna záruka úhrady pohledávek. Jak však nepřímo vyplývá z judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 4. prosince 1986, FNV, 71/85, Recueil, s. 3855; rozsudek ze dne 23. března 1987, McDermott a Cotter, 286/85, bod 15, Recueil, s. 1453), možnost státu zvolit si jeden z několika možných prostředků k dosažení výsledku předepsaného směrnicí nevylučuje pro jednotlivce možnost uplatňovat u vnitrostátních soudů práva, jejichž obsah může být dostatečně přesně stanoven na základě pouhých ustanovení směrnice.18 V projednávané věci výsledkem, který dotyčná směrnice ukládá, je zaručení úhrady nesplacených pohledávek zaměstnancům v případě platební neschopnosti zaměstnavatele. Skutečnost, že články 3 a 4 odstavce 1 a 2 poskytují členským státům určitý prostor pro uvážení, pokud jde o způsoby stanovení této záruky a omezení její výše, se nedotýká přesného a bezpodmínečného charakteru uloženého výsledku.19 Jak totiž uvedla Komise i žalobci, při stanovení minimální záruky upravené směrnicí je možné vycházet z data, jehož volba představuje pro záruční instituci co nejmenší břemeno. Tímto datem je den, kdy vznikla platební neschopnost zaměstnavatele, vzhledem k tomu, že ostatní dvě data, tj. den oznámení výpovědi zaměstnanci a den ukončení pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, podle podmínek článku 3 nutně následují až po vzniku platební neschopnosti a vymezují tedy delší období, během něhož má být zajištěna úhrada pohledávek.20 Pokud jde o možnost omezení této záruky uvedenou v čl. 4 odst. 2, je třeba poukázat na to, že taková možnost nevylučuje, že lze určit minimální záruku. Ze znění tohoto článku totiž vyplývá, že členské státy mají možnost omezit záruky poskytované zaměstnancům na určitá období předcházející dni stanovenému v článku 3. Tato období jsou stanovena ve vztahu ke každému ze tří dat uvedených v článku 3 tak, že je možné v každém případě určit, do jaké míry by mohl členský stát snížit záruku uvedenou ve směrnici podle data, které by si zvolil, pokud by směrnici provedl.21 Pokud jde o čl. 4 odst. 3, podle kterého mohou členské státy stanovit horní hranici pro záruky za úhrady, aby zabránily vyplácení částek nad rámec sociálního cíle směrnice, a článek 10, který upřesňuje, že směrnice se nedotýká možnosti členských států přijmout nezbytná opatření, aby se zabránilo zneužívání, je třeba zdůraznit, že členský stát, který nesplnil svou povinnost provést směrnici, nemůže zmařit uplatnění práv, která směrnice zakládá ve prospěch jednotlivců, na základě možnosti omezit výši záruky, jíž by mohl využít, kdyby přijal opatření nezbytná pro provedení směrnice (viz, pokud jde o podobnou možnost týkající se předcházení zneužívání v daňové oblasti, rozsudek ze dne 19. ledna 1982, Becker, bod 34, 8/81, Recueil, s. 53).22 Je tedy třeba konstatovat, že dotčená ustanovení jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná, pokud jde o obsah záruky.23 Pokud jde o určení osoby povinné k záruce, článek 5 směrnice stanoví:„Členské státy stanoví podrobnosti organizace, financování a fungování záručních institucí, které budou v souladu zejména s těmito zásadami:a) majetek institucí musí být nezávislý na provozním jmění zaměstnavatelů a musí být vytvořen tak, aby nemohl být v úpadkovém řízení zabaven;b) zaměstnavatelé musí přispívat na financování, ledaže je plně zajištěno orgány veřejné moci;c) povinnost institucí uhradit pohledávky je nezávislá na splnění povinnosti přispívat na financování.“24 Bylo tvrzeno, že jelikož směrnice stanoví možnost plně financovat záruční instituce orgány veřejné moci, bylo by nepřijatelné, aby členský stát mohl zmařit účinky směrnice s poukazem na to, že by mohl břemeno financování, které náleží jemu, přenést zcela nebo zčásti na jiné osoby.25 Tuto argumentaci nelze přijmout. Ze znění směrnice vyplývá, že členský stát je povinen zabezpečit vhodný institucionální záruční systém. Podle článku 5 má členský stát široký prostor pro uvážení, pokud jde o organizaci, fungování a financování záručních institucí. Je třeba zdůraznit, že skutečnost, které se dovolává Komise, že směrnice stanoví jako jedno z možných řešení, aby systém byl plně financován orgány veřejné moci, neznamená, že jako dlužníka nesplacených pohledávek lze označit stát. Povinnost k úhradě náleží záručním institucím a stát může stanovit plné financování záručních institucí orgány veřejné moci pouze v rámci výkonu své pravomoci organizovat systém záruk. Za tohoto předpokladu na sebe stát bere povinnost, která mu v zásadě nenáleží.26 Z uvedeného vyplývá, že ačkoli jsou dotčená ustanovení směrnice dostatečně přesná a bezpodmínečná, pokud jde o určení příjemce záruky a obsahu této záruky, nestačí to k tomu, aby se jednotlivci mohli dovolávat těchto ustanovení u vnitrostátních soudů. Jednak totiž tato ustanovení neoznačují osobu povinnou k záruce, a jednak stát nemůže být považován za povinného pouze z toho důvodu, že nepřijal ve stanovené lhůtě opatření k provedení směrnice.27 Na první část první otázky je tedy namístě odpovědět, že ustanovení směrnice 80/987, která definují práva zaměstnanců, musí být vykládána v tom smyslu, že dotyční nemohou uplatňovat tato práva vůči státu u vnitrostátních soudů, nebyla-li přijata prováděcí opatření ve stanovené lhůtě. K odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením povinností vyplývajících pro něj z práva Společenství28 Druhou částí první otázky se vnitrostátní soud snaží zjistit, zda je členský stát povinen nahradit škodu vyplývající pro jednotlivce z neprovedení směrnice 80/987.29 Vnitrostátní soud tak nastoluje problém existence a rozsahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením povinností, které pro něj vyplývají z práva Společenství.30 Tento problém je třeba zkoumat z hlediska celkového systému Smlouvy a jejích základních zásad. a) K zásadě odpovědnosti státu31 Nejprve je třeba připomenout, že Smlouva o EHS vytvořila vlastní právní řád, začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje jejich soudy a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci, a že právo Společenství neukládá jednotlivcům jen povinnosti, ale je stejně tak určeno k vytváření práv, jež se stávají součástí jejich jmění; tato práva vznikají nejen tehdy, když to Smlouva výslovně stanoví, ale také v důsledku povinností, které Smlouva jasně stanoveným způsobem ukládá jak jednotlivcům, tak členským státům a orgánům Společenství (viz rozsudek ze dne 5. února 1963, Van Gend en Loos, 26/62, Recueil, s. 3, a rozsudek ze dne 15. července 1964, Costa, 6/64, Recueil, s. 1141).32 Je třeba rovněž připomenout, že jak vyplývá z ustálené judikatury, je věcí vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství, aby zajistily plný účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují jednotlivcům (viz zejména rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal, bod 16, 106/77, Recueil, s. 629, a ze dne 19. června 1990, Factortame, bod 19, C‐213/89, Recueil, s. I‐2433).33 Je namístě konstatovat, že plná účinnost norem Společenství by byla zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena porušením práva Společenství ze strany členského státu. 34 Možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy, jako je tomu v projednávaném případě, je plný účinek norem Společenství podmíněn činností ze stany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.35 Z uvedeného vyplývá, že zásada odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství, jež mu lze přičíst, je vlastní systému Smlouvy.36 Povinnost členských států nahradit tyto škody nachází svůj základ rovněž v článku 5 Smlouvy, podle něhož členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají z práva Společenství. Mezi tyto závazky přitom patří i závazek odstranit nedovolené důsledky porušení práva Společenství (pokud jde o obdobné ustanovení v článku 86 Smlouvy o ESUO, viz rozsudek ze dne 16. prosince 1960, Humblet, 6/60, Recueil, s. 1125).37 Z výše uvedeného vyplývá, že právo Společenství ukládá zásadu, podle níž jsou členské státy povinny nahradit škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství, které je jim přičitatelné. b) K podmínkám odpovědnosti státu38 Jestliže tak odpovědnost státu ukládá právo Společenství, podmínky, za kterých tato odpovědnost umožňuje nárok na náhradu škody, závisejí na povaze porušení práva Společenství, jímž byla způsobena škoda.39 Pokud členský stát poruší povinnost vyplývající pro něj z čl. 189 třetího pododstavce Smlouvy přijmout veškerá opatření nezbytná pro dosažení výsledku stanoveného směrnicí, jako je tomu v projednávané věci, plná účinnost této právní normy Společenství vyžaduje vznik nároku na náhradu škody při splnění tří podmínek.40 První z těchto podmínek je, že výsledek stanovený směrnicí zakládá práva ve prospěch jednotlivců. Druhou podmínkou je, že obsah těchto práv je identifikovatelný na základě ustanovení směrnice. Konečně třetí podmínkou je existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou utrpěnou poškozenými.41 Tyto podmínky jsou dostačující k tomu, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody, jež má svůj základ přímo v právu Společenství.42 S touto výhradou je na státu, aby v rámci vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti nahradil následky způsobené škody. Při neexistenci právní úpravy Společenství přísluší totiž vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění plné ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z práva Společenství (viz následující rozsudky: ze dne 22. ledna 1976, Russo, 60/75, Recueil, s. 45; ze dne 16. února 1976, Rewe, 33/76, Recueil, s. 1989; ze dne 7. července 1981, Rewe, 158/80, Recueil, s. 1805).43 Je třeba poukázat i na to, že hmotněprávní a procesněprávní podmínky stanovené jednotlivými vnitrostátními právními řády v oblasti náhrady škody nemohou být méně příznivé než podmínky týkající se podobných nároků na základě vnitrostátního práva a nemohou být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (viz, pokud jde o obdobnou oblast navrácení daní vybraných při porušení práva Společenství, zejména rozsudek ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio, 199/82, Recueil, s. 3595).44 V projednávané věci bylo rozsudkem Soudního dvora určeno, že došlo k porušení práva Společenství ze strany členského státu spočívajícím v neprovedení směrnice 80/987 ve stanovené lhůtě. Výsledek stanovený touto směrnicí zahrnuje to, že zaměstnancům je poskytnuto právo na záruku za úhradu jejich nesplacených pohledávek týkajících se odměny za práci. Jak vyplývá ze zkoumání první části první otázky, obsah tohoto práva lze zjistit na základě ustanovení směrnice.45 Za těchto podmínek přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v rámci vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti zajistil pracovníkům právo na náhradu škody, která jim vznikla v důsledku neprovedení směrnice.46 Vnitrostátnímu soudu je tedy třeba odpovědět, že členský stát je povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům neprovedením směrnice 80/987. Ke druhé a třetí otázce47 S ohledem na odpověď na první předběžnou otázku není namístě rozhodnout o druhé a třetí otázce. K nákladům řízení48 Výdaje vzniklé italské vládě, vládě Spojeného království, nizozemské a německé vládě, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.Z těchto důvodů SOUDNÍ DVŮR rozhodl o otázkách, které mu byly předloženy pretura di Vicenza (ve věci C‐6/90) a pretura di Bassano del Grappa (ve věci C‐9/90) usneseními ze dne 9. července a 30. prosince 1989, takto:1) Ustanovení směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, která definují práva zaměstnanců, musí být vykládána v tom smyslu, že dotyční nemohou uplatňovat tato práva vůči státu u vnitrostátních soudů, nebyla-li přijata prováděcí opatření ve stanovené lhůtě.2) Členský stát je povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům neprovedením směrnice 80/987/EHS.DueSlynnJolietSchockweilerGrévisseKapteynManciniMoitinho de AlmeidaRodríguez IglesiasDíez de Velasco ZuleegTakto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. listopadu 1991.Vedoucí soudní kanceláře Předseda J.‐G. Giraud O. Due* Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého rozšířeného senátu) 12. května 2021 ( *1 ) „Státní podpory – Podpora poskytnutá Lucemburskem ve prospěch Amazon – Rozhodnutí prohlašující podporu za neslučitelnou s vnitřním trhem a protiprávní a nařizující její navrácení – Daňové rozhodnutí (tax ruling) – Převodní cena – Selektivní daňové zvýhodnění – Metoda stanovení převodní ceny – Funkční analýza“ Ve věcech T‐816/17 a T‐318/18, Lucemburské velkovévodství, zastoupené T. Urim, jako zmocněncem, ve spolupráci s D. Waelbroeckem, A. Steichenem a J. Brackerem, advokáty, žalobce ve věci T‐816/17, podporované Irskem, zastoupeným J. Quaney a A. Joycem, jako zmocněnci, ve spolupráci s P. Gallagherem, SC, B. Dohertym, barrister, a S. Kingston, SC, vedlejším účastníkem ve věci T‐816/17, Amazon EU Sàrl, se sídlem v Lucemburku (Lucembursko), Amazon.com, Inc., se sídlem v Seattle, Washington (Spojené státy), zastoupené D. Paemenem, M. Petitem a A. Tombińskim, advokáty, žalobkyně ve věci T‐318/18, proti Evropské komisi, zastoupené, ve věci T‐816/17, P. Stancanellim, P.‐J. Loewenthalem a F. Tomat, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Chammasem, advokátem, a ve věci T‐318/18, P.‐J. Loewenthalem a F. Tomat, žalované, jejichž předmětem jsou návrhy podané na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2018/859 ze dne 4. října 2017 o státní podpoře SA.38944 (2014/C) (ex 2014/NN), kterou Lucembursko poskytlo společnosti Amazon (Úř. věst. 2018, L 153, s. 1), TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát), ve složení M. van der Woude, předseda, V. Tomljenović (zpravodajka) a A. Marcoulli, soudci, vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném ve dnech 5. a 6. března 2020, vydává tento Rozsudek I. Skutečnosti předcházející sporu 1 Amazon.com, Inc., jejíž sídlo se nachází ve Spojených státech a podniky, které jsou pod její kontrolou (dále jen společně „skupina Amazon“) vykonávají činnosti on-line, zejména maloobchodní prodej a poskytování rozličných služeb přes internet. Za tímto účelem skupina Amazon spravuje několik internetových stránek v různých jazycích Evropské unie, mezi nimi amazon.de, amazon.fr, amazon.it a amazon.es. 2 Před květnem 2006 byly evropské činnosti skupiny Amazon řízeny ze Spojených států. Konkrétně činnosti maloobchodního prodeje a služeb na evropských internetových stránkách byly provozovány dvěma subjekty usazenými ve Spojených státech, a sice Amazon.com International Sales, Inc. (dále jen „AIS“) a Amazon International Marketplace (dále jen „AIM“), jakož i dalšími subjekty usazenými ve Francii, Německu a Spojeném království. 3 V roce 2003 byla plánována restrukturalizace činností skupiny Amazon v Evropě. Tato restrukturalizace, která byla v roce 2006 skutečně provedena (dále jen „restrukturalizace z roku 2006“), vycházela ze založení dvou společností usazených v Lucemburku (Lucembursko). Konkrétně se jednalo jednak o společnost Amazon Europe Holding Technologies SCS (dále jen „LuxSCS“), lucemburskou komanditní společnost, jejíž společníky byly americké podniky, a jednak o společnost Amazon EU Sàrl (dále jen „LuxOpCo“), která měla stejně jako LuxSCS sídlo v Lucemburku. 4 Společnost LuxSCS nejprve uzavřela několik dohod s některými subjekty skupiny Amazon usazenými ve Spojených státech, a to: – dohody o licenci a převodu již existujících práv duševního vlastnictví (License and assignment Agreements For Preexisting Intellectual Property, dále jen společně „dohoda o vstupu“) se společností Amazon Technologies, Inc. (dále jen „ATI“), subjektem skupiny Amazon usazeným ve Spojených státech; – dohodu o rozdělení nákladů (dále jen „DRN“) uzavřenou v roce 2005 se společnostmi ATI a A 9.com, Inc. (dále jen „A 9“), subjektem skupiny Amazon usazeným ve Spojených státech. Na základě dohody o vstupu a DRN získala LuxSCS právo využívat určitá práva duševního vlastnictví a „díla od nich odvozená“, která byla držena a vyvíjena společnostmi A 9 a ATI. Nehmotná aktiva uvedená v DRN obsahovala v zásadě tři kategorie duševního vlastnictví, a sice technologii, údaje o zákaznících a ochranné známky. Podle DRN a dohody o vstupu mohla společnost LuxSCS rovněž poskytovat nehmotná aktiva na základě podlicence, zejména za účelem provozování evropských internetových stránek. Jako protiplnění za tato práva musela LuxSCS hradit vstupní platby a svůj roční podíl na nákladech spojených s programem vývoje stanoveným v DRN. 5 Zadruhé společnost LuxSCS uzavřela se společností LuxOpCo licenční dohodu, která nabyla účinnosti dne 30. dubna 2006 a týkala se výše uvedených nehmotných aktiv (dále jen „licenční dohoda“). Podle této dohody získala společnost LuxOpCo právo užívat nehmotná aktiva výměnou za poplatek ve prospěch společnosti LuxSCS (dále jen „licenční poplatek“). 6 Společnost LuxSCS nakonec uzavřela dohodu o licenci a převodu práv duševního vlastnictví se společností Amazon.co.uk Ltd., Amazon.fr SARL a Amazon.de GmbH, na jejímž základě LuxSCS získala některé ochranné známky a práva duševního vlastnictví na evropských internetových stránkách. 7 V roce 2014 byla skupina Amazon podruhé restrukturalizována a dosavadní smluvní ujednání mezi společnostmi LuxSCS a LuxOpCo přestalo platit. A. Ke spornému daňovému rozhodnutí (DR) 8 V rámci přípravy restrukturalizace z roku 2006 požádali Amazon.com a daňový poradce v dopisech ze dne 23. a 31. října 2003 lucemburskou daňovou správu o přijetí daňového rozhodnutí potvrzujícího zacházení vyhrazené společnostem LuxOpCo a LuxSCS pro účely lucemburské daně z příjmu právnických osob. 9 Dopisem ze dne 23. října 2003 požádala Amazon.com o schválení výpočtu sazby licenčního poplatku, který měla společnost LuxOpCo od 30. dubna 2006 platit společnosti LuxSCS. Tento návrh Amazon.com vycházel ze zprávy o převodních cenách vypracované jejími daňovými poradci (dále jen „zpráva o převodních cenách z roku 2003“). Autoři této zprávy v podstatě navrhli metodu stanovení převodních cen, která podle nich umožňovala určit dlužnou daň z příjmu právnických osob, kterou měla společnost LuxOpCo odvést v Lucembursku. Konkrétně Amazon.com požádala dopisem ze dne 23. října 2003 o potvrzení skutečnosti, že metoda stanovení převodních cen pro účely stanovení sazby ročního licenčního poplatku, který měla společnost LuxOpCo platit společnosti LuxSCS na základě licenční dohody, jak tato metoda vyplývá ze zprávy o převodních cenách z roku 2003, poskytuje společnosti LuxOpCo „patřičný a přijatelný zisk“ s ohledem na politiku v oblasti převodních cen a článek 56 a čl. 164 odst. 3 zákona ze dne 4. prosince 1967, o dani z příjmu, v pozměněném znění (dále jen „ZDP“). Metoda výpočtu licenčního poplatku dlužného společností LuxOpCo společnosti LuxSCS, která byla uvedena v dopise ze dne 23. října 2003, byla popsána následovně: „1) výpočet a přidělení ‚návratnosti LuxOpCo‘ společnosti LuxOpCo, přičemž tato návratnost se rovná nižší částce z těchto hodnot: a) [důvěrné] ( 1 ) % celkových provozních výdajů společnosti LuxOpCo v Evropské unii za rok a b) provozní zisk v Evropské unii. připsatelný evropským webovým stránkám za takový rok; 2) licenční poplatek se musí rovnat provoznímu zisku v Evropské unii minus návratnost LuxOpCo s tím, že licenční poplatek nesmí být nižší než nula; 3) sazba poplatků za rok se rovná licenčnímu poplatku vydělenému celkovými výnosy v Evropské unii za rok; 4) bez ohledu na výše uvedené, nesmí být návratnost LuxOpCo za žádný rok nižší než 0,45 % výnosů v Evropské unii ani vyšší než 0,55 % výnosů v Evropské unii; 5 a) v případě, že by návratnost LuxOpCo určená v kroku 1 byla nižší než 0,45 % výnosů v Evropské unii, musí být návratnost LuxOpCo upravena tak, aby se rovnala nižší částce z těchto hodnot: i) 0,45 % výnosů nebo provozního zisku v Evropské unii nebo ii) provoznímu zisku v Evropské unii; b) v případě, že by návratnost LuxOpCo určená v kroku 1 byla vyšší než 0,55 % výnosů v Evropské unii, musí být návratnost LuxOpCo upravena tak, aby se rovnala nižší částce z těchto hodnot: i) 0,55 % výnosů v Evropské unii nebo ii) provoznímu zisku v Evropské unii.“ 10 Amazon.com požádala dopisem ze dne 31. října 2003, který vyhotovil jiný daňový poradce, o potvrzení daňového zacházení vyhrazeného společnosti LuxSCS, jejím společníkům usazeným ve Spojených státech a dividendám obdrženým společností LuxOpCo v rámci této struktury. Tento dopis vysvětluje, že společnost LuxSCS, jakožto komanditní společnost, nebyla samostatným daňovým subjektem odděleným od svých společníků, a tedy se na ni nevztahovala daň z příjmu právnických osob ani daň z majetku v Lucembursku. 11 Dne 6. listopadu 2003 zaslala správa přímých daní Lucemburského velkovévodství (dále jen „lucemburská daňová správa“ nebo „lucemburské daňové orgány“) Amazon.com dopis (dále jen „sporné DR“), který zní zčásti takto: „[...] Vážený pane, když jsem se seznámil s dopisem ze dne 31. října 2003, který mi zaslal [Váš daňový poradce], i s Vaším dopisem ze dne 23. října 2003 a poté, co jsem si prostudoval vaše postavení ohledně lucemburského daňového zacházení s ohledem na Vaše budoucí činnosti, Vám s potěšením oznamuji, že mohu obsah těchto dvou dopisů schválit. [...]“ 12 Na žádost Amazon.com lucemburská daňová správa prodloužila v roce 2010 platnost sporného DR a fakticky jej uplatňovala až do června 2014, kdy došlo ke změně evropské struktury skupiny Amazon. Sporné DR tak bylo uplatňováno od roku 2006 do roku 2014 (dále jen „posuzované období“). B. Ke správnímu řízení před Komisí 13 Dne 24. června 2014 požádala Evropská komise Lucemburské velkovévodství, aby jí poskytlo informace o daňových rozhodnutích přijatých vůči skupině Amazon. Dne 7. října 2014 zveřejnila Komise rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU. 14 V rámci takto zahájeného šetření si Komise od Lucemburského velkovévodství a Amazon.com vyžádala různé informace. Mezi odpověďmi na žádosti o informace předložila Amazon.com kopii stanoviska United States Tax Court (Federální daňový soud Spojených států) ze dne 23. března 2017 (dále jen „stanovisko Federálního daňového soudu Spojených států“), které bylo vydáno v rámci žaloby podané Internal Revenue Service (Daňová výběrčí agentura federální vlády, Spojené státy, IRS) ve věci výše plateb souvisejících s dohodami uvedenými v bodě 4 výše. 15 Společnost Amazon.com, navíc Komisi předložila novou zprávu o převodních cenách vypracovanou daňovým poradcem, jejímž účelem bylo ověřit a posteriori, zda licenční poplatek placený společností LuxOpCo společnosti LuxSCS v souladu se sporným DR odpovídal zásadě obvyklých tržních podmínek (dále jen „zpráva o převodních cenách z roku 2017“). C. K napadenému rozhodnutí 16 Dne 4. října 2017 přijala Komise rozhodnutí (EU) 2018/859 o státní podpoře SA.38944 (2014/C) (ex 2014/NN), kterou Lucembursko poskytlo společnosti Amazon (Úř. věst. 2018, L 153, s. 1, dále jen „napadené rozhodnutí“). 17 Článek 1 tohoto rozhodnutí zní následovně: „[Sporné DR], kterým Lucemburské velkovévodství schválilo metodu stanovování převodních cen [...], která umožnila [LuxOpCo] vypočítat daň z příjmu právnických osob, již musí uhradit v Lucembursku za období mezi lety 2006 a 2014, a následné přijetí každoročního přiznání k dani z příjmu právnických osob založeného na tomto rozhodnutí, představuje [státní] podporu [...]“ 1. K popisu skutkového a právního kontextu 18 V oddíle 2 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Skutkový a právní kontext“, Komise zejména popsala skupinu Amazon, sporné DR, jakož i použitelný vnitrostátní právní rámec a pokyny pro převodní ceny. a) K popisu skupiny Amazon 19 Pokud jde o popis skupiny Amazon, Komise popsala činnosti maloobchodního prodeje a služeb skupiny Amazon, jakož i složení uvedené skupiny v rozsahu relevantním pro napadené rozhodnutí. 20 Komise schematicky popsala evropskou strukturu skupiny Amazon v posuzovaném období následovně: 21 Zaprvé, pokud jde o společnost LuxSCS, Komise uvedla, že tato společnost v Lucembursku nebyla fyzicky přítomna ani tam neměla žádného zaměstnance. Podle Komise společnost LuxSCS v posuzovaném období vystupovala pouze jako společnost držící nehmotná aktiva pro činnosti skupiny Amazon v Evropě, za které odpovídala jako hlavní provozovatel společnost LuxOpCo. Uvedla nicméně, že společnost LuxSCS rovněž schválila půjčky uvnitř skupiny Amazon několika subjektům této skupiny. Komise dále upřesnila, že společnost LuxSCS byla stranou několika dohod uzavřených uvnitř skupiny se společnostmi ATI, A 9 a LuxOpCo (viz body 3 a 5 výše). 22 Zadruhé, pokud jde o společnost LuxOpCo, Komise zvláště zdůraznila, že během posuzovaného období byla LuxOpCo 100% dceřinou společností společnosti LuxSCS. 23 Podle Komise fungovala společnost LuxOpCo v návaznosti na restrukturalizaci evropských činností skupiny Amazon v roce 2006 jako ústředí skupiny Amazon v Evropě a hlavní provozovatel on-line maloobchodního prodeje a služeb skupiny Amazon v Evropě uskutečňovaných prostřednictvím evropských internetových stránek. Komise uvedla, že společnost LuxOpCo měla v tomto postavení řídit přijímání rozhodnutí o činnostech maloobchodního prodeje a služeb, uskutečňovaných prostřednictvím evropských internetových stránek a klíčových fyzických součástí činností maloobchodního prodeje. Kromě toho byla společnost LuxOpCo jakožto oficiální prodejce zásob skupiny Amazon v Evropě rovněž odpovědná za správu zásob na evropských internetových stránkách. Byla majitelkou uvedených zásob a převzala s nimi spojená rizika a ztráty. Komise dále upřesnila, že LuxOpCo zaznamenala ve svém účetnictví výnosy jak z prodeje výrobků, tak ze služeb v oblasti vyřizování objednávek. Společnost LuxOpCo konečně rovněž vykonávala funkce řízení likvidity evropských činností skupiny Amazon. 24 Komise dále uvedla, že LuxOpCo držela podíly v Amazon Services Europe (dále jen „ASE“) a Amazon Media Europe (dále jen „AMEU“), dvou subjektech skupiny Amazon se sídlem v Lucembursku, jakož i v dceřiných společnostech Amazon.com založených ve Spojeném království, Francii a Německu (dále jen „evropské sesterské společnosti“), které poskytovaly různé služby v rámci skupiny na podporu činností společnosti LuxOpCo. V příslušném období řídila ASE službu skupiny Amazon pro třetí prodejce v Unii, tzv. „Marketplace“. AMEU provozovala „digitální činnosti“ skupiny Amazon v Unii, jako jsou například prodeje MP3 nosičů a elektronických knih. Evropské sesterské společnosti poskytovaly služby za účelem provozování evropských internetových stránek. 25 Komise navíc uvedla, že během posuzovaného období tvořila LuxOpCo spolu s ASE a AMEU, které byly rezidenty v Lucembursku, daňovou skupinu z hlediska lucemburského daňového práva, v jejímž rámci zastávala společnost LuxOpCo roli konsolidující společnosti. Tyto tři subjekty tedy tvořily jednoho a téhož daňového poplatníka. 26 Konečně kromě licenční dohody uzavřené společností LuxOpCo se společností LuxSCS Komise podrobně popsala některé další dohody uvnitř skupiny, jejichž stranou byla společnost LuxOpCo v posuzovaném období, a sice některé dohody o poskytování služeb uzavřené dne 1. května 2006 s evropskými sesterskými společnostmi a licenční dohody o duševním vlastnictví uzavřené dne 30. dubna 2006 s ASE a AMEU, na základě kterých byly těmto dvěma společnostem uděleny nevýhradní podlicence k nehmotným aktivům. b) K popisu sporného DR 27 Poté, co Komise přezkoumala strukturu skupiny Amazon, popsala sporné DR. 28 V tomto ohledu zaprvé odkázala na dopisy ze dne 23. a 31. října 2003, uvedené v bodech 8 až 10 výše. 29 Zadruhé Komise vysvětlila obsah zprávy o převodních cenách z roku 2003, na jejímž základě byla navržena metoda stanovení výše licenčního poplatku. 30 Komise nejprve uvedla, že zpráva o převodních cenách z roku 2003 poskytla funkční analýzu společností LuxSCS a LuxOpCo, podle níž byly hlavní činnosti společnosti LuxSCS omezeny na činnosti společnosti držící nehmotná aktiva a účastnící se neustálého vývoje nehmotných aktiv v rámci DRN. Společnost LuxOpCo měla podle této zprávy také řídit strategické rozhodování týkající se činností maloobchodního prodeje a služeb, uskutečňovaných prostřednictvím evropských internetových stránek a klíčových fyzických součástí činností maloobchodního prodeje. 31 Komise poté uvedla, že zpráva o převodních cenách z roku 2003 obsahovala oddíl týkající se výběru nejvhodnější metody stanovení převodních cen za účelem určení slučitelnosti výše licenčního poplatku se zásadou obvyklých tržních podmínek. Ve zprávě byly přezkoumány dvě metody: jedna vycházela ze srovnatelné ceny na volném trhu (dále jen „metoda CUP“) a druhá z rozdělení zbývajícího zisku. 32 Zaprvé na základě metody CUP bylo ve zprávě o převodních cenách z roku 2003 vypočítáno obvyklé tržní rozmezí sazby licenčního poplatku od 10,6 do 13,6 % na základě srovnání s určitou dohodou uzavřenou Amazon.com s maloobchodníkem ze Spojených států, a sice dohodou [důvěrné]. 33 Zadruhé podle metody rozdělení zbývajícího zisku byl ve zprávě o převodních cenách z roku 2003 obsažen odhad návratnosti spojené s „rutinními funkcemi LuxOpCo v její roli coby společnosti působící v Evropě“ na základě přirážky k nákladům, které jí mají vzniknout. Za tímto účelem se mělo za to, že „čisté náklady plus přirážka“ (net cost plus mark up) byly ukazatelem výše zisku pro určení obvyklé tržní odměny přičitatelné předpokládaným funkcím společnosti LuxOpCo. Bylo navrženo použít rozpětí [důvěrné] na opravené provozní náklady společnosti LuxOpCo. Komise poznamenala, že podle zprávy o převodních cenách z roku 2003 odpovídal rozdíl mezi tímto výnosem a provozním ziskem společnosti LuxOpCo zbytkovému zisku, který byl zcela přičitatelný užívání nehmotných aktiv poskytnutých na základě licence společností LuxSCS. Komise rovněž upřesnila, že na základě tohoto výpočtu autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003 dospěli k závěru, že výše licenčního poplatku mezi 10,1 a 12,3 % čistého obratu společnosti LuxOpCo splňovala kritérium obvyklých tržních podmínek v souladu s pokyny Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). 34 Konečně Komise uvedla, že autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003 měli za to, že výsledky byly konvergentní a zmínili, že obvyklé tržní rozmezí licenčního poplatku, který měla společnost LuxOpCo zaplatit společnosti LuxSCS, činilo 10,1 až 12,3 % prodejů společnosti LuxOpCo. Autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003 měli nicméně za to, že analýza rozdělení zbytkových zisků byla spolehlivější, a že je tedy třeba použít ji. 35 Zatřetí v oddíle 2.2.5 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Důsledky sporného DR“, Komise uvedla, že lucemburská daňová správa prostřednictvím sporného DR potvrdila, že metoda stanovení výše licenčního poplatku, která sama stanovila zdanitelný roční příjem společnosti LuxOpCo v Lucembursku, byla v souladu se zásadou obvyklých tržních podmínek. Dodala, že za účelem vyplnění svých ročních daňových přiznání se společnost LuxOpCo opírala o sporné DR. c) K popisu použitelného vnitrostátního právního rámce 36 Pokud jde o použitelný vnitrostátní právní rámec, Komise citovala čl. 164 odst. 3 ZDP. Podle tohoto ustanovení „skryté rozdělování zisku [bylo] zahrnuto do zdanitelného příjmu“ a „[jednalo se o] skryté rozdělení zisku zejména tehdy, pokud společník, člen nebo účastník získ[al] od společnosti či sdružení přímo nebo nepřímo výhodu, již by za běžných okolností nezískal, pokud by neměl tento status“. V této souvislosti Komise zejména uvedla, že v posuzovaném období vykládala lucemburská daňová správa čl. 164 odst. 3 ZDP v tom smyslu, že v lucemburském daňovém právu zakotvuje „zásadu obvyklých tržních podmínek“. d) K popisu rámce OECD ke stanovování převodních cen 37 V bodech 244 až 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí představila Komise rámec OECD ke stanovování převodních cen. Podle ní jsou „převodními cenami“, jak je chápe OECD v pokynech vydaných touto organizací v letech 1995, 2010 a 2017, ceny, za které podnik převádí hmotný majetek, nehmotný majetek nebo poskytuje služby přidruženým podnikům. Podle zásady obvyklých tržních podmínek, jak je uplatňována pro účely zdanění společností, by vnitrostátní daňové správy měly uznávat pro transakce v rámci skupiny pouze převodní ceny mezi přidruženými společnostmi ze skupiny, pokud tyto ceny odrážejí to, co by bylo dohodnuto v nekontrolovaných transakcích, tj. transakcích mezi nezávislými společnostmi vyjednávajícími při srovnatelných okolnostech za obvyklých podmínek na trhu. Mimoto Komise upřesnila, že zásada obvyklých tržních podmínek vychází z přístupu odlišného subjektu, podle kterého je s členy skupiny podniků pro daňové účely zacházeno jako s odlišnými subjekty. 38 Komise rovněž uvedla, že pokyny OECD (ve zněních z roku 1995, 2010 a 2017) uvádějí, za účelem stanovení odhadu cen uplatňovaných za obvyklých tržních podmínek pokud jde o transakce v rámci skupiny, pět metod. Pouze tři z nich jsou údajně relevantní v rámci napadeného rozhodnutí, a sice metoda CUP, transakční metoda čistého ziskového rozpětí (dále jen „TNMM“) a metoda rozdělení zisků. Komise v bodech 250 až 256 odůvodnění napadeného rozhodnutí popsala, v čem tyto metody spočívají. 2. K posouzení dosahu sporného DR 39 V bodě 154 napadeného rozhodnutí Komise zejména uvedla, že sporné DR potvrdilo, že metoda stanovení převodních cen pro účely určení výše ročního poplatku, který společnost LuxOpCo měla platit společnosti LuxSCS podle licenční dohody, jež určila roční zdanitelné příjmy společnosti LuxOpCo v Lucembursku, je v souladu se zásadou obvyklých tržních podmínek. V bodě 155 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise rovněž uvedla, že LuxOpCo v průběhu posuzovaného období vycházela ze sporného DR za účelem stanovení roční částky dlužné z titulu daně z příjmu právnických osob, když v Lucembursku podávala svá roční daňová přiznání. Jak výslovně vyplývá z článku 1 napadeného rozhodnutí a i přes určitou nepřesnost obsaženou v bodech 605 a 606 odůvodnění tohoto rozhodnutí, tedy státní podpora v projednávané věci podle Komise spočívala ve sporném DR ve spojení s přijetím ročních daňových přiznání společnosti LuxOpCo (oproti spornému DR jako takovému). 40 Oddíl 9 napadeného rozhodnutí, nadepsaný „Posouzení sporného opatření“, měl prokázat, že sporné DR, jakož i přijetí všech ročních daňových přiznání společnosti LuxOpCo společně představovaly skutečně státní podporu. 41 Za tímto účelem Komise poté, co připomněla podmínky existence státní podpory stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU, shledala, že první podmínka existence státní podpory, jež vyžaduje státní zásah nebo zásah ze státních prostředků, byla v projednávané věci splněna. V tomto ohledu uvedla, že sporné DR je přičitatelné Lucemburskému velkovévodství. Komise dále měla za to, že sporné DR vedlo ke snížení daně dlužné společností LuxOpCo v Lucembursku v porovnání s daní, kterou měly platit společnosti povinné k dani nacházející se v podobné situaci. Sporné DR tedy vedlo ke ztrátě státních prostředků, jelikož přimělo Lucemburské velkovévodství k tomu, aby se vzdalo daňového příjmu, který by jinak bylo oprávněno od společnosti LuxOpCo vybrat. 42 Pokud jde o druhou a čtvrtou podmínku existence státní podpory, bylo podle Komise třeba mít za to, že sporné DR ovlivňuje obchod uvnitř Unie, jelikož společnost LuxOpCo byla součástí skupiny Amazon, která působila v několika členských státech a provozovala maloobchodní prodej prostřednictvím unijních internetových stránek. Komise dodala, že Lucemburské velkovévodství tím, že poskytlo „Amazon výhodnější daňový režim“, potenciálně odklonilo investice od členských států, které společnostem patřícím do nadnárodní obchodní skupiny nenabízejí obdobně příznivý daňový režim. Komise dále uvedla, že jelikož sporné DR osvobodilo společnost LuxOpCo od daně z příjmu právnických osob, kterou by za běžných okolností musela zaplatit, představuje toto rozhodnutí provozní podporu. Sporné DR tak tím, že ve prospěch společnosti LuxOpCo uvolnila finanční prostředky, které posledně uvedená mohla použít k investování do svých obchodních činností, narušila hospodářskou soutěž na trhu. 43 Pokud jde o třetí podmínku existence státní podpory, Komise uvedla, že když sporné DR bez opodstatnění schválilo výsledek, jenž neodráží spolehlivě to, co by vyplývalo z běžného uplatnění obecného právního režimu, toto rozhodnutí osobu, jíž bylo určeno, selektivně zvýhodnilo tím, že prostřednictvím tohoto selektivního zacházení snížilo daňové zatížení daného daňového poplatníka ve srovnání s podniky nacházejícími se v podobné skutkové a právní situaci. Komise měla rovněž za to, že v projednávané věci sporné DR společnost LuxOpCo selektivně zvýhodnilo, když snížilo její daň z příjmu právnických osob, kterou měla zaplatit v Lucembursku. a) K analýze existence zvýhodnění 44 V oddíle 9.2 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Zvýhodnění“, Komise uvedla důvody, proč měla za to, že sporné DR společnost LuxOpCo zvýhodňuje. 45 Úvodem Komise připomněla, že pokud jde o daňová opatření, může být výhoda ve smyslu článku 107 SFEU daňovému poplatníkovi poskytnuta snížením základu daně nebo snížením výše daně, kterou má zaplatit. V bodě 402 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise připomněla, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je za účelem přezkoumání, zda výpočet zdanitelných příjmů zvýhodňuje příjemce, namístě porovnat uvedený režim výpočtu a režim obecného práva, jenž je založen na rozdílu mezi zisky a náklady podniku vykonávajícího své činnosti za obvyklých tržních podmínek. V důsledku toho podle Komise „daňové rozhodnutí, které daňovému poplatníkovi umožňuje uplatnit při transakcích v rámci skupiny převodní ceny, které se nepodobají cenám, jež by byly účtovány v podmínkách volné hospodářské soutěže mezi nezávislými podniky vyjednávajícími za srovnatelných okolností a za obvyklých tržních podmínek, poskytuje [tomuto] daňovému poplatníkovi zvýhodnění tím, že vede ke snížení zdanitelného příjmu společnosti, a tím i jejího základu daně v rámci běžného režimu daně z příjmů právnických osob“. 46 S ohledem na tato posouzení dospěla Komise v bodě 406 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že za účelem stanovení, zda sporné DR poskytlo společnosti LuxOpCo hospodářskou výhodu, musela Komise prokázat, že metoda stanovení převodních cen schválená sporným DR vedla k výsledku, který se odchyluje od spolehlivých odhadů tržního výsledku, což dále vedlo ke snížení základu daně společnosti LuxOpCo pro účely výpočtu daně z příjmu právnických osob. Komise se domnívá, že sporné DR k takovému výsledku vedlo. 47 Tento závěr spočívá na jednom hlavním a třech podpůrných zjištěních. 1) K hlavnímu zjištění zvýhodnění 48 V oddíle 9.2.1 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Prvotní zjištění existence hospodářské výhody“, měla Komise za to, že sporné DR tím, že schválilo metodu stanovení převodních cen, která společnosti LuxOpCo přiznává odměnu pouze za takzvané „rutinní“ funkce a přičítá veškerý zisk dosažený společností LuxOpCo nad rámec této odměny společnosti LuxSCS ve formě licenčního poplatku, vytvořilo výsledek, který se odchyluje od spolehlivého odhadu tržního výsledku. 49 Svým hlavním zjištěním měla Komise v podstatě za to, že funkční analýza společností LuxOpCo a LuxSCS provedená autory zprávy o převodních cenách z roku 2003 a v konečném důsledku lucemburskou daňovou správou byla nesprávná a neumožnila dospět k výsledku odpovídajícímu obvyklým tržním podmínkám. Lucemburská daňová správa měla naopak dospět k závěru, že LuxSCS nevykonávala „jedinečné a hodnotné“ funkce související s nehmotnými aktivy, pro která měla pouze zákonný vlastnický titul. 50 Za účelem prokázání tohoto zjištění Komise přezkoumala vykonávané funkce, použitá aktiva a rizika nesená společnostmi LuxSCS a LuxOpCo.

cs

caselaw

EU

51 Dále, jak vyplývá z bodu 519 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise na základě své funkční analýzy společností LuxOpCo a LuxSCS přezkoumala volbu metody stanovení nejvhodnějších převodních cen v projednávaném případě. 52 Pokud jde o metodu CUP, Komise měla podle analýzy založené na pěti kritériích srovnatelnosti, která byla uvedena v pokynech OECD, za to, že použití této metody, jak je uvedena ve zprávě o převodních cenách z roku 2003, vedlo k nadměrnému výsledku, který vystavil společnost LuxOpCo riziku ztrát. 53 Podle Komise by TNMM byla v projednávané věci nejvhodnější metodou stanovení převodní ceny pro posouzení licenčního poplatku, který měla společnost LuxOpCo platit na základě licenční dohody. Komise měla za to, že stranou, která vykonává jedinečné a hodnotné funkce, je společnost LuxOpCo, a nikoli LuxSCS. V důsledku toho měla být stranou testovanou pro účely použití TNMM společnost LuxSCS, a nikoli LuxOpCo. 54 Konečně v oddíle 9.2.1.4 napadeného rozhodnutí Komise v projednávané věci sama použila TNMM. 55 Podle ní měla být testovanou osobou společnost LuxSCS. V tomto případě měla lucemburská daňová správa odmítnout tvrzení společnosti Amazon.com, že pouhé zákonné vlastnictví nehmotných aktiv představuje „jedinečný příspěvek“, za který by měla společnost LuxSCS obdržet odměnu zahrnující prakticky veškeré zisky z obchodních činností společnosti LuxOpCo. V tomto ohledu Komise odkázala zejména na vlastní funkční analýzu společností LuxSCS a LuxOpCo (oddíl 9.2.1 napadeného rozhodnutí). 56 Pokud jde o volbu ukazatele výše zisku, měla Komise za to, že jelikož LuxSCS nezaznamenávala žádný prodej a nenesla žádné riziko spojené s nehmotnými aktivy, měla být ukazatelem výše příslušného zisku přirážka k relevantním celkovým nákladům (bod 550 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 57 Pokud jde o nákladový základ, na nějž by se měla v projednávaném případě uplatnit přirážka, měla Komise v podstatě za to, že LuxSCS plnila pouze zprostředkovatelskou funkci, když předávala společnosti LuxOpCo náklady spojené s DRN a převáděla část poplatků (licenční poplatek), které obdržela podle licenční dohody od společnosti LuxOpCo, na A 9 a ATI ve výši těchto nákladů (bod 551 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 58 S ohledem na tato posouzení dospěla Komise v bodě 555 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že odměna společnosti LuxSCS měla mít dvě složky. První složka měla podle Komise odpovídat přeúčtování společnosti LuxOpCo nákladů spojených s dohodou o vstupu a s DRN, ke kterým neměla být uplatněna žádná přirážka. Druhá složka měla podle Komise spočívat v přirážce k nákladům sestávajícím výhradně z nákladů vynaložených na externí služby zajišťované za účelem zachování jejího zákonného vlastnictví k nehmotným aktivům, pokud tyto náklady skutečně představují opravdové funkce vykonávané společností LuxSCS. Tato výše odměny by zajišťovala výsledek odpovídající obvyklým tržním podmínkám, neboť správně vyjadřuje příspěvky společnosti LuxSCS k licenční dohodě. 59 Pokud jde o určení vhodné přirážky, Komise uvedla, že ačkoliv takový postup obvykle vyžaduje srovnávací analýzu, nebylo v projednávaném případě možné provést spolehlivý rozbor. 60 Komise měla za to, že namísto srovnávací analýzy se může opřít o závěry zprávy z roku 2010 Společného fóra pro převodní ceny (dále jen „zpráva SFPC“). Společné fórum pro převodní ceny je skupina odborníků zřízená Komisí v 2002, která má Komisi pomáhat a radit v záležitostech převodních cen. Podle uvedené zprávy daňové orgány členských států účastnící se společného fóra pro převodní ceny pozorovaly přirážku za „služby uvnitř skupiny s nízkou přidanou hodnotou“ mezi 3 a 10 %“. Nejčastěji pozorovaná přirážka činila 5 % nákladů na „poskytování těchto služeb“. V důsledku toho považovala Komise za užitečné použít takovou přirážku na externí náklady vynaložené společností LuxSCS na zachování jejího zákonného vlastnictví k nehmotným aktivům. 61 Komise v závěru svého prvního konstatování existence zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU uvedla, že „odměna za obvyklých tržních podmínek“ pro LuxSCS podle licenční dohody měla být rovna součtu vstupních nákladů a nákladů na základě DRN, které tato společnost nese, bez přirážky, se všemi relevantními náklady přímo vynaloženými společností LuxSCS, ke kterým měla být uplatněna 5 % přirážka, pokud lze tyto náklady považovat za náklady odrážející skutečné funkce vykonávané společností LuxSCS. Tato výše odměny odpovídá tomu, co by byla ochotna zaplatit nezávislá strana, v postavení podobném postavení společnosti LuxOpCo, za práva a povinnosti převzaté na základě licenční dohody. Mimoto podle Komise by tato výše odměny byla dostatečná k tomu, aby umožnila společnosti LuxSCS pokrýt její platební povinnosti na základě dohody o vstupu a DRN (body 559 a 560 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 62 Podle Komise přitom vzhledem k tomu, že výše odměny společnosti LuxSCS vypočtená Komisí byla nižší než výše odměny společnosti LuxSCS vyplývající z metody stanovení převodních cen, která byla schválena ve sporném DR, poskytlo uvedené rozhodnutí společnosti LuxOpCo výhodu ve formě snížení jejího základu daně pro účely lucemburské daně z příjmu právnických osob ve srovnání s obratem společností, jejichž zdanitelný zisk odpovídal cenám sjednaným za obvyklých tržních podmínek (bod 561 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 2) K podpůrným zjištěním zvýhodnění 63 V oddíle 9.2.2 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Podpůrné zjištění existence hospodářské výhody“, Komise uvedla své podpůrné zjištění zvýhodnění, podle kterého i kdyby lucemburská daňová správa byla oprávněna přijmout analýzu funkcí společnosti LuxSCS provedenou ve zprávě o převodních cenách z roku 2003, byla by metoda stanovení převodních cen schválená ve sporném DR každopádně založena na nevhodných metodických volbách, které vedly k výsledku odchylujícímu se od spolehlivého odhadu tržního výsledku. Upřesnila, že její argumentace uvedená v oddíle 9.2.2 napadeného rozhodnutí nesměřuje k určení přesné odměny za obvyklých tržních podmínek pro LuxOpCo, ale že jejím cílem bylo spíše prokázat, že sporné DR poskytlo hospodářskou výhodu, jelikož schválená metoda stanovení převodních cen byla založena na třech chybných metodických volbách, které vedly ke snížení zdanitelného příjmu společnosti LuxOpCo ve srovnání s podniky, jejichž zdanitelný zisk odrážel ceny sjednané na trhu za obvyklých tržních podmínek. 64 V tomto rámci Komise učinila tři samostatná podpůrná zjištění. 65 V rámci prvního podpůrného zjištění Komise tvrdila, že společnost LuxOpCo byla nesprávně považována za společnost vykonávající pouze „rutinní“ řídící funkce a že měla být použita metoda rozdělení zisků s analýzou přínosů. 66 V rámci svého druhého podpůrného zjištění Komise uvedla, že volba provozních nákladů jako ukazatele zisků byla nesprávná. 67 V rámci třetího podpůrného zjištění týkajícího se zvýhodnění měla Komise za to, že zahrnutí maximální výše 0,55 % obratu dosaženého v Unii není vhodné. b) K selektivitě opatření 68 V oddíle 9.3 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Selektivita“, Komise uvedla důvody, proč měla za to, že dotčené opatření je selektivní. c) K označení příjemce podpory 69 V oddíle 9.5 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Příjemce podpory“, Komise konstatovala, že z každého výhodnějšího daňového zacházení přiznaného společnosti LuxOpCo měla prospěch rovněž celá skupina Amazon, které tato společnost poskytovala dodatečné finanční prostředky, takže je třeba tuto skupinu považovat za hospodářskou jednotku, která je příjemcem dotčeného opatření podpory. 70 V oddíle 10 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Navrácení“, Komise tvrdila, že jelikož podpora byla poskytována každý rok, kdy daňové orgány přijaly roční daňové přiznání společnosti LuxOpCo, nemohla se skupina Amazon dovolávat pravidel promlčení, aby zabránila navrácení podpory. Komise v bodech 639 až 645 odůvodnění napadeného rozhodnutí popsala, v čem metoda navrácení spočívá. II. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení A. K řízení ve věci T‐816/17 71 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. prosince 2017 podalo Lucemburské velkovévodství žalobu ve věci T‐816/17. 1. Ke složení soudního kolegia a k přednostnímu projednání 72 Rozhodnutím ze dne 12. dubna 2018 rozhodl předseda sedmého senátu Tribunálu o přednostním projednání věci T‐816/17 podle čl. 67 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu. 73 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 11. května 2018 požádalo Lucemburské velkovévodství, aby byla věc T‐816/17 projednána před rozšířeným soudním kolegiem v sedmém senátu Tribunálu. 74 V souladu s čl. 28 odst. 5 jednacího řádu byla věc T‐816/17 předána sedmému rozšířenému senátu. 75 Vzhledem k překážce na straně jednoho člena sedmého rozšířeného senátu Tribunálu určil předseda Tribunálu rozhodnutím ze dne 21. června 2018 k doplnění soudního kolegia místopředsedu Tribunálu. Po jmenování jednoho člena soudního kolegia dne 6. října 2020, jako soudce Soudního dvora, se soudce s nejkratší dobou ve funkci ve smyslu článku 8 jednacího řádu nezúčastnil porad a tento rozsudek byl v souladu s článkem 22 uvedeného jednacího řádu projednán třemi soudci, kteří jej podepsali. 2. K vedlejšímu účastenství 76 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 16. dubna 2018 navrhlo Irsko vstoupit do řízení ve věci T‐816/17 jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Lucemburského velkovévodství. 77 Usnesením ze dne 29. května 2018 předseda sedmého rozšířeného senátu Tribunálu návrhu Irska na vstup do řízení jako vedlejší účastník vyhověl. 3. K žádostem o důvěrné zacházení 78 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 14. května 2018 požádalo Lucemburské velkovévodství o důvěrné zacházení ve vztahu k Irsku s určitými údaji uvedenými v žalobě, v některých jejích přílohách a v žalobní odpovědi. 79 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 6. června 2018 požádalo Lucemburské velkovévodství o důvěrné zacházení s částí repliky ve vztahu k Irsku. 80 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 13. září 2018 požádalo Lucemburské velkovévodství o důvěrné zacházení s částí dupliky ve vztahu k Irsku. 81 Poté, co Irsko bylo připuštěno jako vedlejší účastník, obdrželo pouze nedůvěrná znění procesních písemností uvedených v žádostech o důvěrné zacházení podaných Lucemburským velkovévodstvím a nevzneslo proti uvedeným žádostem žádnou námitku. 4. K návrhovým žádáním účastníků řízení 82 Lucemburské velkovévodství navrhuje, aby Tribunál: – napadené rozhodnutí zrušil, – podpůrně, aby zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž nařizuje navrácení podpory; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 83 Komise navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu jako neopodstatněnou; – uložil Lucemburskému velkovévodství náhradu nákladů řízení. 84 Irsko navrhuje, aby Tribunál v souladu s návrhovými žádáními Lucemburského velkovévodství napadené rozhodnutí z části nebo v plném rozsahu zrušil. B. K řízení ve věci T‐318/18 85 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. května 2018 podaly společnosti Amazon EU S.à.r.l. a Amazon.com (dále jen společně „Amazon“) žalobu ve věci T‐318/18. 1. Ke složení soudního kolegia a k přednostnímu projednání 86 Rozhodnutím ze dne 9. července 2018 rozhodl předseda sedmého senátu Tribunálu o přednostním projednání věci T‐318/18 podle čl. 67 odst. 2 jednacího řádu. 87 Na návrh sedmého senátu Tribunálu rozhodl Tribunál dne 11. července 2018 na základě článku 28 jednacího řádu, že věc T‐318/18 předá rozšířenému soudnímu kolegiu. 88 Vzhledem k překážce na straně jednoho člena sedmého rozšířeného senátu určil předseda Tribunálu rozhodnutím ze dne 19. července 2018 k doplnění soudního kolegia místopředsedu Tribunálu. Po jmenování jednoho člena soudního kolegia dne 6. října 2020 soudcem Soudního dvora se soudce s nejkratší dobou ve funkci ve smyslu článku 8 jednacího řádu nezúčastnil porad a tento rozsudek byl v souladu s článkem 22 uvedeného jednacího řádu projednán třemi soudci, kteří jej podepsali. 2. K návrhům na důvěrné zacházení 89 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. července 2018 požádala Amazon o důvěrné zacházení s částí žaloby, jakož i s některými podklady, které jsou k této žalobě připojeny, vůči veřejnosti. 3. K návrhovým žádáním účastníků řízení 90 Amazon navrhuje, aby Tribunál: – zrušil články 1 až 4 napadeného rozhodnutí; – podpůrně, zrušil články 2 až 4 napadeného rozhodnutí; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 91 Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl; – uložil Amazon náhradu nákladů řízení ve věci T‐318/18. C. Ke spojení věcí a k ústní části řízení 92 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 7. srpna 2018 a 25. dubna 2019 požádalo Lucemburské velkovévodství o spojení věcí T‐816/17 a T‐318/18 pro účely ústní části řízení a rozhodnutí, jímž se končí řízení. 93 Podáními došlými kanceláři dne 10. srpna 2018 a 21. května 2019 požádala Amazon o spojení věcí T‐816/17 a T‐318/18 pro účely ústní části řízení a rozhodnutí, jímž se končí řízení. 94 Rozhodnutím ze dne 14. září 2018 rozhodl předseda sedmého rozšířeného senátu Tribunálu, že v této fázi řízení věci T‐816/17 a T‐318/18 nespojí. 95 Usnesením ze dne 3. října 2019 spojil předseda sedmého rozšířeného senátu Tribunálu věci T‐816/17 a T‐318/18 pro účely ústní části řízení. 96 Na návrh soudce zpravodaje Tribunál rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených článkem 89 jednacího řádu požádal účastníky řízení, aby odpověděli na písemné otázky. Účastníci řízení na toto organizační procesní opatření odpověděli ve stanovené lhůtě. 97 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném ve dnech 5. a 6. března 2020. Účastníci řízení byli na jednání vyslechnuti k případnému spojení věcí T‐816/17 a T‐318/18 pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení, což Tribunál zaznamenal do protokolu z jednání. Lucemburské velkovévodství a Amazon, jakož i Irsko uvedly, že proti takovému spojení nemají námitky. Komise upřesnila, že případnému spojení věcí pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení, není nakloněna. III. Právní otázky 98 Žaloby podané ve věcech T‐816/17 a T‐318/18 znějí na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž je v tomto rozhodnutí sporné DR kvalifikováno jako státní podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a nařízeno navrácení částek, které Lucemburské velkovévodství podle Komise nevybralo od společnosti LuxOpCo z titulu daně z příjmu právnických osob. A. Ke spojení věcí T‐816/17 a T‐318/18 pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení 99 Na základě čl. 19 odst. 2 jednacího řádu předseda sedmého rozšířeného senátu Tribunálu přenechal rozhodnutí spadající do jeho pravomoci o spojení věcí T‐816/17 a T‐318/18 pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení, sedmému rozšířenému senátu Tribunálu. 100 Vzhledem k tomu, že účastníci řízení byli na jednání ohledně případného spojení vyslechnuti, je třeba věci T‐816/17 a T‐318/18 pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení, spojit z důvodu jejich vzájemné souvislosti. B. K uplatněným důvodům a argumentům 101 Na podporu svých žalob vznáší Lucemburské velkovévodství pět žalobních důvodů a Amazon devět žalobních důvodů, které se z velké části překrývají. Ve spise vedlejšího účastníka se Irsko vyjadřuje ke čtyřem z pěti žalobních důvodů uplatněných Lucemburským velkovévodstvím. Žalobní důvody Lucemburského velkovévodství a Amazon mohou být v podstatě popsány následujícím způsobem. 102 Zaprvé Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17, jakož i v rámci prvního až čtvrtého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 v podstatě zpochybňují hlavní zjištění Komise ohledně existence zvýhodnění společnosti LuxOpCo ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. 103 Zadruhé Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci třetí výtky druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a pátého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 zpochybňují podpůrná zjištění Komise týkající se daňového zvýhodnění společnosti LuxOpCo ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. 104 Zatřetí Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci druhého žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a šestého a sedmého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 zpochybňují hlavní a podpůrná zjištění Komise týkající se selektivity sporného DR. 105 Začtvrté v rámci třetího žalobního důvodu ve věci T‐816/17 Lucemburské velkovévodství tvrdí, že Komise porušila výlučnou pravomoc členských států v oblasti přímých daní. 106 Zapáté Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci čtvrtého žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a v rámci osmého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 tvrdí, že Komise porušila jejich právo na obhajobu. 107 Zašesté Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci druhé části prvního žalobního důvodu, jakož i první výtky druhé části druhého žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a osmého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 zpochybňují skutečnost, že pokyny OECD ve znění z roku 2017, které použila Komise pro účely přijetí napadeného rozhodnutí, jsou v projednávané věci relevantní. 108 Zasedmé Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci pátého žalobního důvodu uplatněného na podporu návrhových žádání předložených podpůrně ve věci T‐816/17 a devátého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 zpochybňují opodstatněnost úvah Komise týkajících se navrácení podpory nařízeného tímto orgánem. 109 Ve svém spise vedlejšího účastníka Irsko tvrdí zaprvé porušení článku 107 SFEU tím, že Komise neprokázala existenci zvýhodnění společnosti LuxOpCo, zadruhé porušení článku 107 SFEU tím, že Komise neprokázala selektivitu opatření, zatřetí porušení článků 4 a 5 SEU tím, že Komise provedla skrytou daňovou harmonizaci, a začtvrté porušení zásady právní jistoty v rozsahu, v němž napadené rozhodnutí nařizuje navrácení podpory. 110 Za účelem užitečné odpovědi na důvody hlavních účastníků řízení, jakož i na argumenty předložené Irskem v rámci jeho spisu vedlejšího účastníka je třeba nejprve uvést některé právní otázky, které jsou platné pro všechny výtky a důvody dovolávané účastníky řízení (body 112 až 129 níže). 1. Úvodní poznámky 111 Podle ustálené judikatury sice přímé daně v současném stadiu vývoje unijního práva spadají do pravomoci členských států, ty však musí při jejím výkonu dodržovat unijní právo (viz rozsudek ze dne 12. července 2012, Komise v. Španělsko, C‐269/09, EU:C:2012:439, bod 47 a citovaná judikatura). Zásahy členských států v oblasti přímých daní tak i v případě, že se týkají otázek, které nebyly předmětem harmonizace v Unii, nejsou vyloučeny z působnosti právních předpisů týkajících se kontroly státních podpor (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 142). 112 Z toho vyplývá, že Komise může kvalifikovat daňové opatření jako státní podporu, pokud jsou splněny podmínky pro takovou kvalifikaci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise, 173/73, EU:C:1974:71, bod 28, a ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise, C‐182/03 a C‐217/03, EU:C:2006:416, bod 81). Členské státy totiž musí vykonávat svou pravomoc v daňové oblasti v souladu s unijním právem (rozsudek ze dne 3. června 2010, Komise v. Španělsko, C‐487/08, EU:C:2010:310, bod 37). V důsledku toho nesmí členské státy v tomto kontextu přijmout jakékoli opatření, které by mohlo představovat státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 143). a) Ke stanovení podmínek pro použití čl. 107 odst. 1 SFEU v kontextu vnitrostátních daňových opatření 113 Opatření, kterým veřejné orgány přiznávají určitým podnikům výhodnější daňové zacházení, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, ale staví příjemce do výhodnější finanční situace oproti ostatním poplatníkům, je státní podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España, C‐387/92, EU:C:1994:100, bod 14; viz rovněž rozsudky ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další, C‐78/08 až C‐80/08, EU:C:2011:550, bod 46 a citovaná judikatura, a ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 145 a citovaná judikatura). 114 V případech daňových opatření může být samotná existence zvýhodnění zjištěna pouze ve vztahu k takzvanému „běžnému“ zdanění (rozsudek ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise, C‐88/03, EU:C:2006:511, bod 56). Takové opatření tudíž svému příjemci poskytuje hospodářskou výhodu, pokud snižuje náklady, které obvykle zatěžují rozpočet podniku, a má tudíž, aniž je dotací v užším slova smyslu, tutéž povahu a stejné účinky (rozsudky ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia, C‐522/13, EU:C:2014:2262, bod 22 a ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 146). 115 V důsledku toho je za účelem určení, zda existuje daňové zvýhodnění, třeba porovnat situaci příjemce vyplývající z použití dotčeného opatření se situací příjemce v případě neexistence dotčeného opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. dubna 2018, Cellnex Telecom a Telecom Castilla-La Mancha v. Komise, C‐91/17 P a C‐92/17 P, nezveřejněný, EU:C:2018:284, bod 114) a za použití běžných pravidel zdanění (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 147). 116 V souvislosti s vymezením daňové situace integrované společnosti, která je součástí skupiny podniků, je nejprve třeba poukázat na to, že ceny transakcí uvnitř skupiny, které tato společnost uskutečňuje, nejsou stanovovány za tržních podmínek. Tyto ceny jsou totiž dohodnuty mezi společnostmi náležejícími ke stejné skupině, takže nepodléhají působení tržních sil (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 148). 117 Přitom vnitrostátní daňové právo v případě, že nerozlišuje mezi integrovanými podniky a samostatnými podniky pro účely jejich povinnosti k dani z příjmu právnických osob, zamýšlí zdanit zisk plynoucí z hospodářské činnosti takového integrovaného podniku tak, jako by plynul z transakcí uskutečňovaných za ceny tržní. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že v případě, že Komise v rámci pravomoci, kterou jí přiznává čl. 107 odst. 1 SFEU, přezkoumává daňové opatření, které bylo takovému integrovanému podniku poskytnuto, může porovnat daňové zatížení takového integrovaného podniku, které vyplývá z uplatnění uvedeného daňového opatření, s daňovým zatížením vyplývajícím z uplatnění běžných pravidel vnitrostátního práva pro zdanění podniku ve srovnatelné skutkové situaci, který své činnosti vykonává za tržních podmínek (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 149). 118 Ostatně tyto závěry jsou potvrzeny rozsudkem ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C‐182/03 a C‐217/03, EU:C:2006:416), který se týkal belgického daňového práva, které stanovilo, že s integrovanými a nezávislými podniky má být zacházeno stejně. Soudní dvůr totiž v bodě 95 uvedeného rozsudku uznal, že je nutné odchylný režim podpor porovnat s režimem „obecného práva, jenž je založen na rozdílu mezi zisky a náklady podniku vykonávajícího své činnosti za podmínek volné hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 150). 119 Pokud vnitrostátní orgány v tomto rámci prostřednictvím daňového opatření, které bylo poskytnuto integrované společnosti, odsouhlasily určitou výši cen transakcí uvnitř skupiny, čl. 107 odst. 1 SFEU Komisi umožňuje přezkoumat, zda tato cena odpovídá ceně, která by se uplatnila za tržních podmínek, aby tak ověřila, zda v důsledku uvedeného opatření nebyly sníženy náklady, které obvykle zatěžují rozpočet dotčeného podniku, a tomuto podniku tedy nebyla poskytnuta výhoda ve smyslu uvedeného článku. 120 Mimoto je třeba upřesnit, že Komise v případě, že použije zásadu obvyklých tržních podmínek, aby přezkoumala, zda zdanitelný zisk integrovaného podniku při uplatnění daňového opatření odpovídá spolehlivému odhadu zdanitelného zisku, kterého by bylo dosaženo za tržních podmínek, může učinit závěr, že byla poskytnuta výhoda ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pouze za podmínky, že rozdíl mezi dvěma srovnávacími hledisky jde nad rámec nepřesností, které jsou vlastní metodě, jež byla za účelem dosažení uvedeného odhadu použita (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 152). 121 I když Komise nemůže být formálně vázána pokyny OECD, nic to nemění na tom, že tyto pokyny vycházejí z prací skupin odborníků, odrážejí konsensus, kterého bylo, co se převodních cen týče, dosaženo v mezinárodním měřítku, a proto mají nepochybný praktický význam při výkladu otázek týkajících se převodních cen (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 155). 122 V tomto kontextu je třeba uvést, že i když Komise zjistí metodickou chybu v daňovém opatření, které je předmětem přezkumu, nelze dospět k závěru, že pouhé nedodržení metodických pravidel nutně vede ke snížení daňového zatížení. Ještě je třeba, aby Komise prokázala, že metodická pochybení, která v daňovém rozhodnutí odhalila, neumožňují dospět ke spolehlivému odhadu tržního výsledku, a že tato pochybení vedla ke snížení zdanitelného zisku v porovnání s daňovým zatížením vyplývajícím z uplatnění běžných pravidel vnitrostátního práva pro zdanění podniku, který se nachází ve srovnatelné skutkové situaci jako dotčená společnost a své činnosti vykonává za obvyklých tržních podmínek. Pouhé zjištění metodického pochybení tak v zásadě samo nestačí k prokázání, že daňové rozhodnutí poskytlo určité společnosti výhodu, ani tudíž k prokázání existence státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 201). 123 Jak totiž v podstatě uvedlo Lucemburské velkovévodství, podle ustálené judikatury definuje čl. 107 odst. 1 SFEU „opatření ulehčující náklady, které obvykle nese podnik“ v závislosti na jeho účincích (viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C‐487/06 P, EU:C:2008:757, bod 85 a citovaná judikatura). Existenci státní podpory nelze předpokládat ani vyvodit z chyby ve výpočtu, která nemá vliv na výsledek. b) K důkaznímu břemenu 124 Je třeba připomenout, že v rámci kontroly státních podpor Komisi v zásadě přísluší, aby v napadeném rozhodnutí předložila důkaz o existenci takové podpory (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. září 2007, Olympiaki Aeroporia Ypiresies v. Komise, T‐68/03, EU:T:2007:253, bod 34, a ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‐305/13, EU:T:2015:435, bod 95). V této souvislosti je Komise povinna provést pečlivý a nestranný přezkum dotyčných opatření, aby měla při přijímání konečného rozhodnutí konstatujícího existenci podpory, a případně její neslučitelnosti nebo protiprávnosti, k tomuto účelu co možná nejúplnější a nejspolehlivější poznatky (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 194, v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott, C‐290/07 P, EU:C:2010:480, bod 90, a ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‐559/12 P, EU:C:2014:217, bod 63). 125 Z toho vyplývá, že Komisi

cs

caselaw

EU

v napadeném rozhodnutí příslušelo prokázat, že podmínky existence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU byly splněny. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ačkoli je nesporné, že členský stát má při schvalování převodních cen prostor pro uvážení, nemůže tento prostor pro uvážení vést k tomu, že Komise bude zbavena své pravomoci přezkoumávat, zda dotčené převodní ceny nevedou k poskytnutí selektivní výhody ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. V této souvislosti musí Komise zohlednit skutečnost, že jí zásada obvyklých tržních podmínek umožňuje ověřit, zda převodní cena odsouhlasená členským státem odpovídá spolehlivému odhadu tržního výsledku a zda rozdíl, který byl případně v rámci tohoto přezkumu zjištěn, nejde nad rámec nepřesností, které jsou vlastní metodě, jež byla za účelem dosažení uvedeného odhadu použita (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 196). c) K intenzitě přezkumu prováděného Tribunálem 126 Pokud jde o míru přezkumu, který Tribunál vykonává v projednávané věci, je třeba poznamenat, jak vyplývá z článku 263 SFEU, že předmětem žaloby na neplatnost je kontrola legality aktů přijatých orgány Unie, které jsou v tomto článku vyjmenovány. Cílem ani účinkem analýzy důvodů vznesených v rámci takové žaloby tudíž není nahradit celkové vyšetřování věci v rámci správního řízení (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 197, v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Deutsche Post, C‐399/08 P, EU:C:2010:481, bod 84). 127 Pokud jde o oblast státních podpor, je třeba připomenout, že pojem „státní podpora“, jak je definován ve Smlouvě o FEU, má právní povahu a musí být vykládán na základě objektivních skutečností. Z tohoto důvodu musí unijní soud v zásadě a s ohledem jak na konkrétní okolnosti sporu, o kterém rozhoduje, tak na technickou nebo komplexní povahu posouzení učiněných Komisí, v plném rozsahu přezkoumat, zda opatření spadá do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudky ze dne 4. září 2014, SNCM a Francie v. Corsica Ferries France, C‐533/12 P a C‐536/12 P, EU:C:2014:2142, bod 15, ze dne 30. listopadu 2016, Komise v. Francie a Orange, C‐486/15 P, EU:C:2016:912, bod 87 a ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 198). 128 Pokud jde o otázku, zda je metoda stanovení převodních cen integrované společnosti v souladu se zásadou obvyklých tržních podmínek, je třeba připomenout, jak již bylo uvedeno výše, že, používá-li Komise tento nástroj v rámci svého posuzování na základě čl. 107 odst. 1 SFEU, musí vzít v úvahu jeho přibližnou povahu. Cílem přezkumu Tribunálu je tedy ověřit, zda pochybení zjištěná v napadeném rozhodnutí, na jejichž základě Komise založila konstatování zvýhodnění, jdou nad rámec nepřesností vlastních použití metody, jejímž účelem je dosažení spolehlivého odhadu tržního výsledku (rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 199). 2. K žalobním důvodům a argumentům směřujícím ke zpochybnění hlavního zjištění zvýhodnění 129 Jak bylo uvedeno v bodě 103 výše, v druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17, jakož i v prvním až čtvrtém žalobním důvodu ve věci T‐318/18, Lucemburské velkovévodství a Amazon tvrdí, že Komise porušila čl. 107 odst. 1 SFEU, když dospěla k závěru o zvýhodnění společnosti LuxOpCo v rámci hlavního zjištění zvýhodnění uvedeného v oddíle 9.2.1 napadeného rozhodnutí (body 409 až 561 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Těmito žalobními důvody a argumenty se Lucemburské velkovévodství a Amazon konkrétně snaží zpochybnit úvahy Komise uvedené v bodech 394, 395 a 401 až 579 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých provádění sporného DR během posuzovaného období údajně vedlo ke snížení odměny společnosti LuxOpCo, a tedy jejího daňového zatížení, ve srovnání s odměnou, kterou by tato společnost měla získat v případě neexistence uvedeného rozhodnutí, pokud by s ní bylo zacházeno jako s jakoukoli jinou společností povinnou k dani, která se nachází ve srovnatelné situaci. Lucemburské velkovévodství a Amazon svými argumenty uplatněnými ohledně hlavního zjištění zvýhodnění směřují ke zpochybnění zejména konstatování Komise, podle kterého měla být LuxSCS v rámci použití TNMM považována za testovanou stranu. Jejich cílem je rovněž zpochybnit správnost použití TNMM na společnost LuxOpCo Komisí. 130 Jak bylo uvedeno v bodě 110 výše, Irsko ve svém spisu vedlejšího účastníka argumentuje na podporu prvního žalobního důvodu uplatněného Lucemburským velkovévodstvím. 131 V tomto rámci Irsko zaujímá stanovisko k mnoha právním otázkám nastoleným výkladem pojmu „zásada obvyklých tržních podmínek“, jak byla použita Komisí v projednávaném případě, jakož i v některých věcech týkajících se státních podpor z nedávné doby v daňové oblasti. Irsko zvláště tvrdí, že judikatura unijního soudu, a sice rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C‐182/03 a C‐217/03, EU:C:2006:416), „nestanoví, že členské státy jsou povinny uplatňovat [zásadu obvyklých tržních podmínek]“. Podle tohoto členského státu citovaná judikatura nezakládá ani povinnost Lucemburska použít zásadu obvyklých tržních podmínek (ve znění obhajovaném Komisí) v lucemburském vnitrostátním právu. Konečně Irsko tvrdí, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C‐182/03 a C‐217/03, EU:C:2006:416), neidentifikoval zásadu obvyklých tržních podmínek vlastní unijnímu právu nezávisle na tom, co stanoví vnitrostátní právo. a) K přípustnosti některých argumentů Irska, pokud jde o existenci zvýhodnění 132 Komise namítá nepřípustnost argumentů vznesených Irskem na podporu prvního žalobního důvodu uplatněného Lucemburským velkovévodstvím. Podle ní totiž argumenty Irska směřují k tvrzení, že nesprávně vyložila pojem zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU použitím nevhodného kritéria, a sice zásady obvyklých tržních podmínek sui generis, zatímco Lucemburské velkovévodství ve skutečnosti svým prvním žalobním důvodem spíše tvrdí, že Komise zásadu obvyklých tržních podmínek použila nesprávně. 133 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv čl. 40 třetí pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 142 odst. 3 a čl. 145 odst. 2 písm. b) jednacího řádu Tribunálu nebrání tomu, aby vedlejší účastník předložil argumenty, které jsou nové nebo se liší od argumentů účastníka řízení, jehož podporuje, neboť jinak by se jeho vedlejší účastenství omezovalo na opakování argumentů uvedených v žalobě, nelze připustit, aby mu tato ustanovení umožňovala vznesením nových žalobních důvodů změnit nebo zkreslit rámec sporu vymezený žalobou (viz rozsudek ze dne 20. září 2019, Le Port de Bruxelles a Région de Bruxelles-Capitale v. Komise, T‐674/17, nezveřejněný, EU:T:2019:651, bod 44 a citovaná judikatura). 134 Jinými slovy, tato ustanovení přiznávají vedlejšímu účastníkovi právo samostatně předložit nejen argumenty, ale i důvody za předpokladu, že podporují návrhová žádání jednoho z hlavních účastníků řízení a úplně se neliší od úvah, které tvoří podklad sporu mezi žalobcem a žalovaným, což by mělo za následek změnu předmětu sporu (viz rozsudek ze dne 20. září 2019, Le Port de Bruxelles a Région de Bruxelles-Capitale v. Komise, T‐674/17, nezveřejněný, EU:T:2019:651, bod 45 a citovaná judikatura). 135 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že Irsko svými argumenty v podstatě míří na právní základ uplatněný Komisí, pokud jde o povinnost uloženou Lucemburskému velkovévodství uplatňovat zásadu obvyklých tržních podmínek. Irsko tedy zpochybňuje právní základ této zásady, jak ji použila Komise v napadeném rozhodnutí. Argumenty Irska se navíc týkají výkladu obsahu této zásady, a nikoli jejího použití prostřednictvím metody stanovení převodních cen. 136 Je přitom nesporné, že zásadu obvyklých tržních podmínek, jak je použitelná v projednávané věci, lze vyvodit z čl. 164 odst. 3 ZDP. Tato skutečnost vyplývá zejména z bodu 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž je tento závěr účastníky řízení zpochybněn. První žalobní důvod Lucemburského velkovévodství se netýká otázky, jaký je právní základ uvedené zásady, ani otázek výkladu této zásady. Svým prvním žalobním důvodem se Lucemburské velkovévodství ve skutečnosti dovolává existence údajných pochybení v použití Komisí některých metod stanovování převodních cen v rámci jejích úvah týkajících se existence zvýhodnění, přičemž tyto metody v konečném důsledku umožňují konstatovat, zda poplatek odpovídá obvyklým tržním podmínkám. 137 Z toho vyplývá, že argumenty uplatněné Irskem na podporu prvního žalobního důvodu Lucemburského velkovévodství nemají nic společného s úvahami, na nichž je uvedený žalobní důvod založen. Z tohoto důvodu musí být uvedené argumenty odmítnuty jako nepřípustné. b) K opodstatněnosti žalobních důvodů a argumentů Lucemburského velkovévodství a Amazon, které se týkají hlavního zjištění zvýhodnění 138 Pro doplnění skutečností uvedených v bodě 129 výše je třeba uvést, že v rámci první části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17, jakož i prvního žalobního důvodu ve věci T‐318/18 Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují opodstatněnost odmítnutí Komise použít metodu CUP v rámci analýzy ex post na základě srovnatelných dohod předložených Komisi společností Amazon.com. 139 Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci první a druhé výtky druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17, jakož i druhého žalobního důvodu ve věci T‐318/18, tvrdí, že funkční analýza provedená Komisí v rámci použití TNMM je nesprávná v rozsahu, v němž dospěla k závěru, že společnost LuxSCS je nejméně komplexní stranou a použití TNMM Komisí bylo založeno na chybných metodických rozhodnutích. 140 Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17, jakož i třetího žalobního důvodu ve věci T‐318/18 tvrdí, že Komise ve své hlavní analýze provedla svévolný a podjatý výběr mezi svědectvími pocházejícími z amerického řízení uvedeného v bodě 14 výše. 141 Lucemburské velkovévodství a Amazon v rámci třetí části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17, jakož i v rámci šesté části druhého žalobního důvodu a čtvrtého žalobního důvodu ve věci T‐318/18, tvrdí, že výsledek dosažený Komisí v napadeném rozhodnutí se odchyluje od spolehlivého odhadu výsledku odpovídajícímu obvyklým tržním podmínkám. 142 Argumenty uplatněné Lucemburským velkovévodstvím a Amazon vůči hlavnímu zjištění zvýhodnění tak v podstatě směřují ke zpochybnění jednak skutečnosti, že Komise odmítla použít metodu CUP, a jednak použití TNMM Komisí. 143 Pokud jde o argumenty směřující ke zpochybnění skutečnosti, že Komise odmítla použití metody CUP, je třeba uvést, že je nesporné, že ve sporném DR tato metoda použita nebyla. I kdyby totiž tato metoda byla zkoumána ve zprávě o stanovení převodních cen z roku 2003 poskytnuté daňovým orgánům na podporu žádosti o DR, nebyla v dopise ze dne 23. října 2003, kterým Amazon požádala o schválení metody výpočtu licenčního poplatku, uvedena (viz bod 9 výše). Jak vyplývá zejména z bodu 542 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise ve své analýze směřující k prokázání existence zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vycházela pouze z TNMM. Naproti tomu posouzení Komise směřující k vyloučení použitelnosti metody CUP (body 521 až 538 odůvodnění napadeného rozhodnutí) nemohou prokázat existenci první podmínky čl. 107 odst. 1 SFEU. S ohledem na skutečnost, že je na Komisi, aby prokázala existenci zvýhodnění (viz body 125 až 126 výše) a skutečnost, že posouzení Komise směřující k vyloučení použitelnosti metody CUP k takovému prokázání nesměřují, není užitečné zabývat se argumenty a žalobními důvody žalobkyň týkajícími se metody CUP. 144 K argumentům, jejichž cílem je zpochybnit opodstatněnost posouzení Komise, pokud jde o použití TNMM tímto orgánem (viz body 146 až 297 níže) je třeba zaprvé uvést, jaká je relevantní verze pokynů OECD v oblasti převodních cen (viz body 146 až 155 níže). Zadruhé je třeba ověřit, zda Lucemburské velkovévodství a Amazon opodstatněně tvrdí, že se Komise dopustila pochybení při použití TNMM v napadeném rozhodnutí, které by mělo za následek neplatnost jejího hlavního zjištění zvýhodnění (viz body 156 až 297 níže). 1) K časové relevanci některých pokynů OECD, které Komise použila pro účely použití TNMM 145 Za účelem prokázání zvýhodnění Komise v oddíle 9.2 napadeného rozhodnutí použila řadu pokynů OECD v oblasti převodních cen v jejich různých zněních. 146 V rámci první výtky druhé části druhého žalobního důvodu Lucemburské velkovévodství v podstatě tvrdí, že v projednávané věci je třeba zohlednit hospodářský kontext a právní rámec, jak existovaly v roce 2003. Bez ohledu na skutečnost, že v době přijetí sporného DR v roce 2003, stejně jako v okamžiku posledního prodloužení jeho platnosti v roce 2010 představovaly pokyny OECD pro lucemburské orgány pouze orientační pokyny, které pro ně nebyly nijak závazné, jedinými pokyny OECD, které byly v okamžiku přijetí sporného DR k dispozici, byly pokyny OECD ve znění z roku 1995. Komise však v napadeném rozhodnutí odkázala na pokyny OECD ve znění z let 2010 a 2017, což představuje nevhodné použití ratione temporis referenčního rámce, který musí být určen na základě skutečností a metod výpočtu cen, které existovaly v době přijetí dotčených opatření. 147 Amazon dodává, že pokyny OECD ve znění z let 2010 a 2017 přinesly několik významných změn ve srovnání s jejich zněním z roku 1995, jako je zavedení metody analýzy funkcí „Vývoj, zdokonalování, údržba, ochrana a využití“ (Development, Enhancement, Maintenance, Protection and Exploitation, dále jen „funkce DEMPE“). Amazon zpochybňuje zejména relevanci použití této metody Komisí, jelikož se objevila až po přijetí sporného DR, a sice ve znění pokynů OECD z roku 2017. 148 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 149 Nejprve uvádí, že napadené rozhodnutí neuplatňuje pokyny OECD, jako by představovaly závazné normy, ale jako by se jednalo o nástroj, který ji pomůže použít kritérium stanovené Soudním dvorem v bodě 95 rozsudku ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C‐182/03 a C‐217/03, EU:C:2006:416). Komise má za to, že na rozdíl od toho, co patrně tvrdí Lucemburské velkovévodství, lucemburská daňová správa při výkladu zásady obvyklých tržních podmínek z těchto pokynů pravidelně vycházela, takže zásady OECD zůstávají v projednávané věci relevantní. 150 Komise ještě dodává, že všechna zjištění uvedená v napadeném rozhodnutí spočívají na pokynech OECD ve znění z roku 1995 a odkazy na pokyny OECD ve zněních z roku 2010 a 2017 jsou uvedeny pouze tehdy, když tato pozdější znění objasňují znění těchto pokynů z roku 1995, avšak toto poslední znění nemění. 151 V projednávané věci z několika poznámek pod čarou napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise opřela, byť jen částečně, své posouzení týkající se existence zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU nejen o pokyny OECD ve znění z roku 1995, ale rovněž o uvedené pokyny ve zněních z let 2010 a 2017. Pokud jde o znění pokynů OECD z roku 1995, 2010 a 2017, je třeba konstatovat, že se v několika ohledech liší. Tyto rozdíly spočívají jak v pouhých upřesněních, která nemají žádný dopad na podstatu předcházejících znění, tak v doplnění nových bodů, tedy v doporučeních, která nebyla v předchozích zněních obsažena ani implicitně. Jedním z nově doplněných bodů v pokynech OECD, který se objevil až ve znění z roku 2017, je metoda analýzy funkcí DEMPE (viz bod 148 výše). V rámci hlavního zjištění existence hospodářského zvýhodnění se Komise zaměřila zejména na tuto metodu analýzy. 152 V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak vyplývá z článku 1 a implicitně zejména z bodů 394 a 620 odůvodnění napadeného rozhodnutí, dotčeným opatřením, jak je určeno Komisí, je sporné DR, jakož i pozdější přijetí ročních přiznání k dani z příjmu právnických osob podaných společností LuxOpCo na základě uvedeného rozhodnutí. Během posuzovaného období podala LuxOpCo daňová přiznání na základě metody výpočtu odsouhlasené ve sporném DR, jehož platnost byla v letech 2006 a 2010 prodloužena. 153 S ohledem na tyto skutečnosti je třeba konstatovat, že Komise mohla svá posouzení týkající se existence zvýhodnění založit na směrech – které jsou ostatně pouze nezávazným nástrojem – a které vyplývaly ze znění pokynů OECD z roku 1995. Naproti tomu v rozsahu, v němž Komise vycházela z pokynů OECD z roku 2010, není toto posledně uvedené znění relevantní, ledaže by se jednalo jen o užitečné vyjasnění, bez jiného doplnění, pokynů již stanovených v roce 1995. Ostatně vzhledem k tomu, že pokyny OECD ve znění z roku 2017 byly zveřejněny po posuzovaném období a doporučení, která jsou v nich uvedena, se ve srovnání s pokyny z roku 1995 značně změnila, nejsou v projednávaném případě pokyny OECD z roku 2017 relevantní. 154 Pokud jde konkrétně o metodu analýzy funkcí DEMPE, tato metoda nemůže být v projednávané věci považována za relevantní z časového hlediska, neboť představuje nástroj, který byl stanoven až v pokynech OECD ve znění z roku 2017. 2) K údajným pochybením, kterých se Komise dopustila při uplatnění TNMM v napadeném rozhodnutí 155 Jak bylo uvedeno v bodě 9 výše, Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují celou řadu posouzení Komise souvisejících s uplatněním TNMM v rámci hlavního zjištění zvýhodnění. 156 Nutno připomenout, že TNMM je nepřímou metodou stanovení převodních cen. Jak je popsáno v bodě 3.26 pokynů OECD ve znění z roku 1995, tato metoda spočívá ve vymezení čistého zisku, kterého daňový poplatník dosahuje na základě kontrolované transakce nebo kontrolovaných transakcí, které jsou úzce spjaty nebo jsou trvající, z vhodného základu. Za účelem stanovení tohoto vhodného základu je třeba zvolit ukazatel výše zisku, jako jsou ceny, tržby nebo aktiva. Ukazatel čistého zisku, který daňový poplatník získal na základě kontrolované transakce, musí být určen s ohledem na ukazatel čistého zisku, kterého dosáhl tentýž daňový poplatník nebo nezávislý podnik na základě srovnatelných transakcí na volném trhu. 157 Jak vyplývá z bodu 3.26 pokynů OECD ve znění z roku 1995, TNMM vyžaduje určení strany transakce, u níž je testován ukazatel výše zisku, například přirážka k nákladům. Tato strana je označena jako „testovaná strana“. Jedná se o stranu, u které musí být určena tzv. „tržní“ přirážka. Obecně je testovanou stranou ta strana, na kterou lze metodu stanovení převodních cen uplatnit co nejspolehlivěji a k níž lze nalézt nejspolehlivější srovnatelné skutečnosti. 158 Výběr testované strany se uskutečňuje na základě funkční analýzy účastníků transakce uvnitř skupiny. Podle bodu 3.43 pokynů OECD o převodních cenách ve znění z roku 1995 je testovanou stranou nejčastěji ten, jehož funkční analýza je nejméně komplexní. Podle chápání existujícího již v době, v níž se použily pokyny z roku 1995, vyžaduje funkční analýza nejčastěji přezkum funkcí vykonávaných subjektem, držených aktiv a převzatých rizik. 159 Dále je třeba uvést, že metoda TNMM je považována za vhodnou metodu pro testování obvyklé tržní odměny účastníka, který neposkytuje žádný jedinečný nebo hodnotný příspěvek k transakci, která je předmětem analýzy převodních cen. 160 V projednávané věci Lucemburské velkovévodství a Amazon nezpochybňují volbu TNMM provedenou Komisí, jako takovou. Naproti tomu zpochybňují pouze správnost použití této metody Komisí. Zaprvé Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují funkční analýzu provedenou Komisí a výběr společnosti LuxSCS jakožto testované strany pro účely uplatnění TNMM, zadruhé výpočet odměny společnosti LuxSCS, a sice volbu ukazatele výše zisku a ziskového rozpětí provedenou Komisí na základě TNMM, a zatřetí spolehlivost dosaženého výsledku. i) K funkční analýze a volbě společnosti LuxSCS Komisí jako testované strany 161 Body 409 až 561 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sice body odůvodnění, které se týkají hlavního zjištění zvýhodnění, směřují v zásadě k prokázání toho, že lucemburské daňové orgány měly v projednávaném případě použít TNMM, když vybraly společnost LuxSCS jako testovanou stranu, neboť ta je s ohledem na funkční analýzu provedenou Komisí „nejméně komplexní“ stranou. Z těchto bodů odůvodnění rovněž vyplývá, že pokud by lucemburské daňové orgány použily TNMM a vybraly společnost LuxSCS jako testovanou stranu, odměna společnosti LuxOpCo by podle Komise byla vyšší než odměna stanovená na základě sporného DR. Podle Komise by tedy použití TNMM s výběrem společnosti LuxSCS jako testované strany, vedlo k nižšímu poplatku pro společnost LuxSCS, a tedy k vyšší odměně pro společnost LuxOpCo. 162 Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují, v rámci druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a druhého žalobního důvodu ve věci T‐318/18, funkční analýzu provedenou Komisí. Tvrdí zejména, že funkce společnosti LuxSCS, jakož i mobilizovaná aktiva a jí nesená rizika, byly Komisí minimalizovány. Podle nich držela společnost LuxSCS nehmotná aktiva a vykonávala jedinečné a hodnotné funkce, a z tohoto důvodu nemohla být vybrána jako testovaný subjekt pro účely použití TNMM Komisí. 163 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Lucemburské velkovévodství a Amazon svou argumentací týkající se hlavního zjištění zvýhodnění nezpochybňují opodstatněnost volby TNMM provedené Komisí, jako vhodné metody pro určení, zda licenční poplatek má obvyklou tržní povahu. Když Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují závěry Komise ohledně funkční analýzy společnosti LuxSCS obsažené v oddíle 9.2.1.1 napadeného rozhodnutí, snaží se tím v podstatě zpochybnit tvrzení Komise, podle kterého měla být společnost LuxSCS lucemburskými daňovými orgány považována za „nejméně komplexního“ účastníka, a tedy testovanou stranu v rámci použití TNMM. 164 Za účelem odpovědi na tyto argumenty Lucemburského velkovévodství a Amazon, podle kterých Komise nebyla oprávněna dospět k závěru, že lucemburské daňové orgány měly použít TNMM s výběrem společnosti LuxSCS jako testované strany, není nutné ověřovat opodstatněnost funkční analýzy společnosti LuxOpCo. Naproti tomu v rozsahu, v němž se Komise pokusila uplatnit TNMM tak, že vybrala společnost LuxSCS jako testovanou stranu, stačí ověřit opodstatněnost funkční analýzy společnosti LuxSCS, jak tato analýza vyplývá z oddílu 9.2.1.1 napadeného rozhodnutí, a zda bylo s ohledem na tuto analýzu možné dostatečně spolehlivě použít TNMM na společnost LuxSCS. 165 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že podle bodu 3.43 pokynů OECD ve znění z roku 1995, musí být stranou, na kterou se použije TNMM, „podnik, pro který lze identifikovat spolehlivé údaje o nejúžeji srovnatelných transakcích“, že to „bude často znamenat výběr přidruženého podniku, který je z podniků dotčených transakcí nejméně komplexní a nemá jedinečná a hodnotná nehmotná aktiva“, a že „výběr může být nicméně omezen nedostatkem dostupných údajů“. Jinými slovy, podle uvedeného bodu, i když je obecně entitou, pro kterou existuje nejvíce spolehlivých důkazů pro určení srovnatelných skutečností, často „nejméně komplexní“ subjekt, není účelem použití TNMM nutně to, aby toto použití na určení „nejméně komplexního“ subjektu záviselo. Naproti tomu při použití této metody je důležité jednak určení strany, pro kterou lze nalézt nejspolehlivější údaje, a jednak zodpovězení otázky, zda TNMM může být na tuto stranu použita spolehlivě. 166 V důsledku toho, co bylo právě uvedeno v bodě 165 výše, a jak vyplývá zejména z bodů 3.26, 3.28, 3.29, 3.34 a 3.43 pokynů OECD ve znění z roku 1995, použití TNMM nutně předpokládá nalezení spolehlivých údajů pro srovnání s testovanou stranou. Všechna posouzení týkající se funkční analýzy, zkoumání funkcí, úvahy týkající se aktiv a převzatých rizik, jakož i veškeré úvahy týkající se povahy použitých aktiv jako „jedinečných a hodnotných“ jsou pouze kritérii, která je třeba zohlednit při výběru testované strany, aby bylo zajištěno dosažení spolehlivého výsledku. 167 Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat výtky směřující ke zpochybnění funkční analýzy společnosti LuxSCS provedené Komisí, jakož i jejího závěru, že tento subjekt měl být testovanou stranou. 168 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v oddíle 9.2.1.1.1 napadeného rozhodnutí (body 419 až 429 odůvodnění tohoto rozhodnutí) Komise popsala funkce vykonávané společností LuxSCS v rámci kontrolované transakce. 169 Jak bylo shrnuto v bodě 418 odůvodnění napadeného rozhodnutí, analýza Komise spočívá v podstatě na následujících třech hlavních tvrzeních. Komise měla nejprve za to, že společnost LuxSCS nevykonávala „aktivní“ funkce související s vývojem, vylepšováním, správou a využíváním nehmotných aktiv, že k tomu nebyla oprávněna z důvodu výlučné licence udělené společnosti LuxOpCo a že k tomu rovněž neměla kapacitu. Komise dále uvedla, že podle ní společnost LuxSCS nepoužívala aktiva spojená s těmito nehmotnými aktivy, ale měla jich jen v pasivním držení jako zákonný vlastník a licenci k nim měla na základě DRN. Nakonec uvedla, že společnost LuxSCS nepřevzala, ani neřídila rizika spojená s těmito činnostmi, a stejně tak k tomu neměla provozní a finanční kapacitu. 170 V bodě 429 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že během příslušného období patřily k funkcím, o kterých by se dalo skutečně říci, že je plnila společnost LuxSCS, funkce související se zachováním jejího „zákonného vlastnictví“ nehmotných aktiv, ačkoli i tyto byly vykonávány pod kontrolou společnosti LuxOpCo. Jak vyplývá z bodů 418 a 430 odůvodnění napadeného rozhodnutí, společnost LuxSCS se ve skutečnosti omezila na „pasivní“ držení nehmotných aktiv. 171 Dále v oddíle 9.2.1.1.2 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Aktiva používaná společností LuxSCS“, a zejména v bodě 430 odůvodnění tohoto rozhodnutí, Komise v podstatě znovu připomněla, že LuxSCS byla pouze pasivním držitelem nehmotných aktiv. V bodě 431 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zpochybnila skutečnost, že LuxSCS použila nehmotná aktiva tím, že je prostřednictvím licence převedla na společnost LuxOpCo. V bodě 432 odůvodnění napadeného rozhodnutí zopakovala své stanovisko, že LuxSCS neměla v žádném případě kapacitu ke skutečnému používání nehmotných aktiv. 172 Konečně v oddíle 9.2.1.1.3 napadeného rozhodnutí (body 436 až 446 odůvodnění tohoto rozhodnutí), nadepsaném „Rizika nesená společností LuxSCS“, Komise analyzovala rizika nesená společností LuxSCS v rozsahu, v němž byla tato rizika relevantní v rámci licenční dohody. V bodě 446 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise v tomto ohledu dospěla k závěru, že nelze mít za to, že by společnost LuxSCS účinně nesla rizika související s vývojem, zdokonalováním, správou a využíváním nehmotných aktiv, nebo že by měla finanční způsobilost taková rizika nést. 173 Navíc v oddíle 9.2.1.4.1 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Testovaným účastníkem by měla být společnost LuxSCS“, Komise v podstatě tvrdila, že je třeba zabránit záměně složitosti držených aktiv a složitosti funkcí vykonávaných

cs

caselaw

EU

účastníky dotčené transakce v rámci skupiny (bod 546 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise následně uvedla, že nic neumožňuje tvrdit, že přidružená společnost ve skupině, která poskytuje licenci na nehmotná aktiva jiné společnosti ve skupině, vykonává složitější funkce než tato společnost pouze proto, že je právoplatným vlastníkem složitých aktiv (bod 546 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V důsledku toho měla lucemburská daňová správa podle ní odmítnout tvrzení společnosti Amazon, podle kterého pouhé zákonné vlastnictví nehmotných aktiv představuje samo o sobě „jedinečný příspěvek“. Tato daňová správa spíše měla požadovat funkční analýzu prokazující, že společnost LuxSCS vykonává „jedinečné a hodnotné funkce“ (bod 547 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Konečně podle Komise, i když byla společnost LuxSCS během posuzovaného období zákonným vlastníkem nehmotných aktiv, funkční analýza provedená v oddíle 9.2.1.1 napadeného rozhodnutí prokazuje, že tato společnost nevykonávala žádné „aktivní“ a zásadní funkce ve vztahu k vývoji, zdokonalování, řízení a využívání těchto aktiv (bod 548 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 174 Posouzení Komise týkající se funkcí společnosti LuxSCS se z velké části překrývají s posouzeními týkajícími se aktiv používaných společností LuxSCS. Totéž platí, pokud jde o argumenty vznesené Lucemburským velkovévodstvím a společností Amazon proti těmto posouzením. Aby bylo možné přezkoumat, zda měla Komise správně za to, že jako testovaná strana měla být vybrána společnost LuxSCS, je tedy třeba analyzovat společně uvedené argumenty a poté argumenty týkající se rizik, která uvedená společnost nesla. – K funkcím a aktivům společnosti LuxSCS 175 Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují tvrzení Komise týkající se funkcí společnosti LuxSCS. Pokud jde naproti tomu o nehmotná aktiva společnosti LuxSCS, shodně se domnívají, že tato aktiva jsou „jedinečná a hodnotná“, avšak tyto pojmy nedefinují. 176 Zaprvé Lucemburské velkovévodství a Amazon Komisi vytýkají, že nezohlednila skutečnost, že pokyny OECD ve znění z roku 1995 stanovily, že strana, která drží nehmotná aktiva, obecně není testovanou stranou pro účely použití TNMM. V tomto ohledu Lucemburské velkovévodství a Amazon trvají na skutečnosti, že společnost LuxSCS držela jedinečná a hodnotná nehmotná aktiva. Technologie, kterou poskytla společnost LuxSCS, hrála ústřední roli při rozvoji činností skupiny Amazon v Evropě. Tato nehmotná aktiva byla údajně nezbytná pro všechny činnosti skupiny Amazon v Evropě. Lucemburské velkovévodství kromě toho zdůrazňuje, že udělením licence k nehmotným aktivům poskytla LuxSCS společnosti LuxOpCo prospěch z vývojových činností prováděných společnostmi ATI a A 9 ve Spojených státech a umožnila jí tato aktiva využívat optimálním způsobem. V důsledku toho by měla společnost LuxOpCo odměňovat společnost LuxSCS nejen za její přínosy, ale rovněž nepřímo za přínosy amerických subjektů skupiny Amazon. 177 Zadruhé Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují stanovisko Komise spočívající v rozlišování mezi tak zvanými „aktivními“ a „pasivními“ funkcemi a v tom, že pro účely funkční analýzy byly použity pouze tyto posledně uvedené funkce. V této souvislosti Komisi rovněž vytýkají, že v analýze funkcí nezohlednila skutečnost, že společnost LuxSCS poskytla společnosti LuxOpCo nehmotná aktiva v rámci kontrolované transakce. Amazon dodává, že poskytnutí nehmotných aktiv udělením licence společnosti LuxOpCo představuje využívání těchto aktiv společností LuxSCS, jak je uvedeno v bodě 6.32 pokynů OECD ve znění z roku 2017. 178 Zatřetí Lucemburské velkovévodství a Amazon tvrdí, že společnost LuxSCS na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, vykonávala jedinečné a hodnotné funkce. V této souvislosti zejména uvádějí, že LuxSCS prostřednictvím své účasti v DRN přispívala k nepřetržitému vyvíjení nehmotných aktiv, a to i když neměla zaměstnance. Podle Lucemburského velkovévodství a Amazon musí být přínosy amerických společností ATI a A 9, a sice nepřetržitý vývoj a zdokonalování duševního vlastnictví, přičteny společnosti LuxSCS nebo považovány za součást přínosů společnosti LuxSCS. Podle nich tak společnost LuxSCS vykonávala „jedinečné a hodnotné“ funkce, které odůvodňují, aby byla považována za nejkomplexnější stranu transakce. Amazon dále tvrdí, že otázka, zda společnost LuxSCS měla, či neměla schopnost provozovat podnik elektronického obchodu zcela sama a bez udělení licence k nehmotným aktivům jinému subjektu, je pro posouzení jedinečnosti jejích funkcí irelevantní. 179 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 180 Komise trvá na skutečnosti, že LuxSCS pouze „pasivně“ držela nehmotná aktiva a že je ve skutečnosti nevyužívala. Pouhé vlastnictví jedinečného a hodnotného nehmotného aktiva nestačí k závěru, že tento subjekt je komplexní. V projednávaném případě toto vlastnictví nepostačuje ani k přičtení společnosti LuxSCS téměř veškerých zisků dosažených společností LuxOpCo, i když žádná z činností společnosti LuxOpCo nemohla být vykonávána bez přístupu k nehmotným aktivům. Po uzavření licenční dohody již společnost LuxSCS nebyla oprávněna užívat aktiva ani k tomu neměla kapacitu. Nehmotná aktiva užívala v rámci svých obchodních činností pouze společnost LuxOpCo. V této souvislosti Komise rovněž připomíná, že LuxSCS neměla zaměstnance a nebyla schopna vykonávat funkce související s vývojem, zlepšováním a využíváním nehmotných aktiv. 181 Podle Komise navíc Lucemburské velkovévodství a Amazon nesprávně odkazují na přínosy entit patřících do skupiny Amazon, které se nacházejí ve Spojených státech (viz bod 179 výše), jelikož posledně uvedené nejsou dotčeny licenční dohodou a jednají nezávisle na společnosti LuxSCS. Jakákoli případná funkce těchto entit ve vztahu k nehmotným aktivům, jakož i okolnost, že Amazon.com směrovala činnosti společností LuxSCS nebo LuxOpCo nebo dále charakteristické rysy dohody o vstupu a DRN jsou tedy pro funkční analýzu společnosti LuxSCS irelevantní. Vývojové funkce zastávané společnostmi ATI a A 9 tedy nemohou být společnosti LuxSCS přičítány, jelikož jednotlivé strany DRN jednají na svůj účet a na své riziko. Komise tvrdí, že dohoda o vstupu a DRN již v každém případě stanovily obvyklou tržní odměnu za funkce vykonávané společnostmi ATI a A 9 v souvislosti s nehmotnými aktivy. Jakákoli jiná transakce uvnitř skupiny mezi americkými subjekty a společností LuxOpCo v souvislosti s nehmotnými aktivy, jejíž existenci v každém případě Lucemburské velkovévodství ani Amazon neprokázaly, nemůže odůvodnit vyplacení zbytkových zisků společnosti LuxOpCo ve prospěch společnosti LuxSCS. 182 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že jak již bylo uvedeno v bodě 166 výše, podle bodu 3.43 pokynů OECD ve znění z roku 1995 „podnik, na který se použije transakční metoda čistého rozpětí, by měl být podnikem, pro který lze identifikovat spolehlivé údaje o nejúžeji srovnatelných transakcích“, a to „bude často znamenat výběr přidruženého podniku, který je z podniků dotčených transakcí nejméně komplexní a který nemá jedinečná a hodnotná nehmotná aktiva“. Pojem „jedinečná“ nebo „hodnotná“ aktiva není v pokynech OECD ve znění z roku 1995 blíže vysvětlen. 183 Z bodu 3.43 pokynů OECD ve znění z roku 1995 vyplývá, že tyto pokyny doporučovaly nevybírat stranu, která drží jedinečná a hodnotná aktiva jako testovanou stranu pro účely uplatnění TNMM, ale upřednostnit jiný subjekt, který je účastníkem kontrolované transakce. Logika, z níž uvedený bod 3.43 vychází, je logikou, podle níž je obecně obtížnější nalézt spolehlivé srovnatelné skutečnosti za účelem přezkoumání té strany kontrolované transakce, která drží jedinečná a hodnotná nehmotná aktiva. Toto pojetí vyplývá rovněž z bodu 6.26 pokynů OECD ve znění z roku 1995. Podle tohoto bodu mohlo být v případě značně hodnotného nehmotného majetku obtížné určit srovnatelné transakce mezi nezávislými podniky. Z téhož bodu vyplývá, že určení srovnatelných skutečností by bylo obtížnější z důvodu pouhého držení jedinečných nebo hodnotných nehmotných aktiv. Je třeba uvést, že bod 6.26 pokynů OECD ve znění z roku 1995 vychází z předpokladu, že nehmotné aktivum lze považovat za „jedinečné“, pokud k tomuto aktivu neexistují aktiva srovnatelná. Nehmotné aktivum je „hodnotné“, pokud umožňuje vytvářet značné příjmy. Kromě toho je třeba konstatovat, že toto chápání odpovídá definici pojmu, která je uvedena v bodě 6.17 pokynů OECD ve znění z roku 2017. Z tohoto bodu vyplývá, že „jedinečnými a hodnotnými nehmotnými aktivy“ jsou zaprvé ta, která nejsou srovnatelná s nehmotnými aktivy používanými stranami potenciálně srovnatelných transakcí, a zadruhé aktiva, jejichž použití v obchodních činnostech by mělo vést k budoucím vyšším hospodářským ziskům, než kterých by bylo možné dosáhnout v případě neexistence uvedených nehmotných aktiv. 184 V projednávaném případě je zaprvé nesporné, že společnost LuxSCS držela práva k nehmotným aktivům skupiny Amazon v Evropě a tato aktiva poskytovala společnosti LuxOpCo na základě licenční dohody. 185 V tomto ohledu je třeba vedle skutečností uvedených v bodech 4 a 5 výše uvést, že podle dohody o převodu uzavřené mezi společnostmi ATI a LuxSCS dne 1. ledna 2005, která je jednou ze složek dohody o vstupu, bylo na společnost LuxSCS převedeno vlastnictví k části těchto aktiv (viz body 3.1 a 3.2 uvedené dohody), tedy zejména a hlavně názvy internetových domén v Evropě, jako je amazon.co.uk, amazon.fr a amazon.de. 186 Dále na základě licenční dohody uzavřené mezi společnostmi ATI a LuxSCS dne 1. ledna 2005 získala LuxSCS právo užívat v Evropě většinu nehmotných aktiv skupiny Amazon existujících v roce 2005, a sice technologii, vynálezy, patenty, ochranné známky, práva spojená se zákazníky atd., aniž toto licenční právo společnosti LuxSCS bylo právem výlučným. 187 Navíc podle bodu 6.2 písm. a) a bodu 6.3 písm. a) DRN držela společnost LuxSCS nevýhradní licenci k duševnímu vlastnictví společností A 9 a ATI, které bylo vyvíjeno po roce 2005, jakož i k vlastnictví odvozených práv, rozvíjenému po roce 2005, z nehmotných aktiv, jejichž zákonným vlastníkem byla LuxSCS. 188 Konečně společnost LuxSCS též uzavřela s evropskými sesterskými společnostmi dohody o licenci a převodu práv duševního vlastnictví (Intellectual Property Assignment and License Agreement), na základě kterých obdržela ochranné známky a práva duševního vlastnictví k evropským internetovým stránkám, které tyto společnosti držely. 189 Nehmotná aktiva, ke kterým držela společnost LuxSCS práva, zahrnovala následující tři kategorie duševního vlastnictví: technologie, nehmotná aktiva spojená s marketingem a údaje o zákaznících. Technologie byla tvořena kompletní škálou zahrnující všechny aspekty činnosti skupiny Amazon, zvláště technologie pro softwarovou platformu této skupiny, vzhled internetové stránky, katalog, zpracování objednávek, logistiku, vyhledávací a navigační funkce, zákaznické služby a funkce personalizace. 190 Zadruhé je třeba uvést, že i když Komise tvrdí, že LuxSCS nevykonávala „jedinečné a hodnotné funkce“ v souvislosti s nehmotnými aktivy, nezpochybňuje „jednotnou a hodnotou [povahu] nehmotných aktiv“ držených společností LuxSCS a poskytnutých společnosti LuxSCS v rámci kontrolované transakce. 191 Komise zejména podloženým způsobem nezpochybnila tvrzení Amazon, podle kterého tato technologie byla jedinečná, neboť srovnatelné technologie neexistovaly, a hrála zásadní roli v různých aspektech obchodních činností skupiny Amazon v Evropě, čímž umožňovala vytvářet značné příjmy. Navíc je třeba uvést, že není zpochybňována skutečnost, jak tvrdí Amazon, že obchodní činnosti skupiny by bez této technologie nemohly dosáhnout takového rozsahu a získat takový úspěch jak v Evropě, tak i v jiných oblastech světa. Přesvědčivé je rovněž tvrzení Lucemburského velkovévodství, podle kterého se skupina Amazon během posuzovaného období opírala o svou technologii, která byla „ústředním bodem [jejího] „business model“ (modelu podnikání), jakožto konkurenční rozdíl v tom smyslu, že právě tato technologie vytvářela jedinečný a hodnotný přínos, který umožnil (a ještě umožňuje) skupině Amazon nadále konkurovat ve vysoce konkurenčním prostředí vyznačujícím se nízkými maržemi. Z bodu 338 odůvodnění napadeného rozhodnutí kromě toho vyplývá, že i někteří konkurenti skupiny Amazon připouští, že maloobchodní prodejní platforma skupiny Amazon „dnes představuje stěží dosažitelnou konkurenční výhodu“ z důvodu „velmi agresivní strategie investic do technologie“. Pokud jde o technologii, jednalo se tedy o aktivum, pro které nebylo srovnání. 192 V tomto ohledu je kromě toho třeba zdůraznit, že není nezbytné zkoumat argumenty Komise směřující k tvrzení, že pouze technologie nebyla dostatečná pro provoz obchodních činností skupiny Amazon v Evropě a lidské funkce vykonávané zaměstnanci společnosti LuxOpCo byly rovněž značné. Tyto argumenty, i kdyby byly opodstatněné, totiž nezpochybňují zjištění, že technologie hrála v obchodních činnostech skupiny Amazon v Evropě zásadní roli, a představovala tak jedinečné a hodnotné aktivum. 193 Pokud jde o ochranné známky zapsané v Evropě, je třeba konstatovat, že z údajů ve spise nevyplývá, že by ke dni, kdy byla na společnost LuxSCS tato aktiva, která již požívala mezinárodního dobrého jména skupiny Amazon, převedena, na evropském trhu existovala srovnatelná aktiva. Je tedy třeba mít za to, že dotčené ochranné známky byly jedinečné. Je nesporné, že jejich využívání umožnilo vytvářet v Evropě značné zisky. Tyto ochranné známky jsou tedy rovněž „hodnotné“. Pokud jde o údaje o zákaznících, ani tyto neměly srovnání a umožňovaly dosažení značných zisků. Je tedy třeba mít za to, že tato nehmotná aktiva byla rovněž jedinečná a hodnotná. 194 Za těchto podmínek, s ohledem na bod 3.43 pokynů OECD ve znění z roku 1995 a s ohledem na skutečnost, že nehmotná aktiva skupiny Amazon, a zejména technologie, představují jedinečná a hodnotná aktiva provozovaná společností LuxSCS v rámci kontrolované transakce, nebylo možné lucemburským daňovým orgánům vytýkat, že stejně jako autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003 měly za to, že podle pokynů OECD ve znění z roku 1995 bylo správné zvolit jako testovanou stranu jinou společnost než LuxSCS. Kromě toho, jak navrhla Komise v poznámce pod čarou 681 napadeného rozhodnutí, i když podle pokynů OECD ve znění z roku 2017 pasivní držitel nemůže být nejkomplexnější stranou, a může být tedy v rámci použití TNMM testovanou stranou, je třeba konstatovat, že v posuzovaném období, které musí být v projednávané věci zkoumáno pouze s ohledem na pokyny OECD ve znění z roku 1995, tomu tak nebylo. 195 V bodě 83 žalobní odpovědi ve věci T‐318/18 Komise patrně hodlá trvat na skutečnosti, že podle bodu 3.43 zásad OECD ve znění z roku 1995 je to pouze „často“, kdy bude jako testovaná strana vybrán přidružený podnik, který je „z podniků dotčených transakcí nejméně komplexní a který nemá jedinečná a hodnotná nehmotná aktiva“, avšak nejedná se o absolutní pravidlo v tomto ohledu. V rozsahu, v němž Komise hodlá tvrdit, že pravidlo obsažené v bodě 3.43 pokynů OECD ve znění z roku 1995 není absolutním pravidlem, ale pravidlem, které nemusí být použito, pokud to odůvodňují zvláštní okolnosti dotčené kontrolované transakce, je třeba konstatovat, že v napadeném rozhodnutí nevysvětlila, v čem mělo být toto doporučení v projednávaném případě odmítnuto. Komise neprokázala, že se lucemburské daňové orgány měly od pravidla obsaženého v bodě 3.43 pokynů OECD v jejich znění z roku 1995 odchýlit z důvodu zvláštnosti vlastní kontrolované transakci dotčené v projednávané věci, a sice licenční dohodě. 196 Zadruhé a v každém případě je třeba konstatovat, že Komise měla nesprávně za to, že kromě funkcí zachování jejího duševního vlastnictví nevykonávala společnost LuxSCS žádnou „aktivní a zásadní“ funkci související s nehmotnými aktivy (viz bod 420 odůvodnění napadeného rozhodnutí) nebo „žádnou aktivní a zásadní funkci“ ve vztahu k nehmotným aktivům (viz bod 548 odůvodnění uvedeného rozhodnutí) nebo také „žádnou funkci, která by zvyšovala hodnotu nehmotných aktiv“ (viz bod 526 odůvodnění téhož rozhodnutí). 197 Zaprvé, pokud jde o rozlišení, které Komise činí mezi tzv. „pasivním“ držením (body 418 a 430 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a „aktivním“ držením nehmotných aktiv, jakož i mezi „aktivními“ a „pasivními“ funkcemi (viz bod 548 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je třeba konstatovat, stejně jako Lucemburské velkovévodství a Amazon, že pokyny OECD, které jsou v projednávané věci relevantní, takové rozlišování nestanoví. 198 Pokyny OECD ve znění z roku 1995 ve svém bodě 1.20 totiž pouze uvádějí, že obecně platí, že pokud je třeba určit, zda má odměna stanovená v rámci kontrolované transakce povahu obvyklé tržní odměny, je třeba zkoumat, zda tato odměna odpovídá „funkcím převzatým každým podnikem“ a „porovnat funkce vykonávané stranami“. 199 Není sice vyloučeno, že bod 1.20 pokynů OECD ve znění z roku 1995 může být vykládán v tom smyslu, že výraz „vykonávané“ odkazuje na takzvané „aktivní“ funkce. 200 Z bodu 1.20 pokynů OECD ve znění z roku 1995 však jasně nevyplývá, že pro účely funkční analýzy stran transakce mohly být zohledněny pouze „aktivní“ funkce. Z tohoto bodu rovněž nevyplývá, že subjekt nemůže být považován za subjekt, který „převzal“ nebo „vykonává“ funkce, když vlastní určitá aktiva, a omezuje se na financování například jejich vývoje nebo zdokonalování. 201 Navíc je třeba zdůraznit, že podle bodu 1.22 pokynů OECD může být „při určení a srovnání vykonávaných funkcí relevantní a užitečné zohlednit aktiva, která jsou nebo budou používána“ a že „v tomto ohledu je třeba zvážit druh použitých aktiv (továrny, zařízení, nehmotné statky atd.) a charakteristiky těchto aktiv (věk, tržní hodnota, umístění, existence práv průmyslového vlastnictví atd.)“. Jinými slovy je za účelem přezkumu vykonávaných funkcí doporučováno zohlednit skutečnost, že společnost poskytuje aktiva v rámci kontrolované transakce. Z toho tedy vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, mělo být poskytnutí nehmotných aktiv zohledněno pro účely přezkumu funkcí vykonávaných nebo zajišťovaných stranou transakce uvnitř skupiny, aniž bylo relevantní rozlišení mezi „aktivními“ a „pasivními“ funkcemi. 202 Zadruhé i za předpokladu, že by Komise skutečně mohla rozlišovat mezi „pasivními“ a „aktivními“ funkcemi, dospěla nesprávně k závěru, který vyplývá z bodu 420 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že společnost LuxSCS byla pouhým pasivním držitelem nehmotných aktiv, že se omezila na zachování nehmotných aktiv a že jí nemohla být přičítána žádná jiná aktivní funkce. 203 Komise nezohlednila skutečnost, že společnost LuxSCS skutečně provozovala uvedená aktiva tím, že je poskytla společnosti LuxOpCo za zaplacení poplatku prostřednictvím licenční dohody. 204 Je totiž nesporné, že podle licenční dohody poskytla společnost LuxSCS společnosti LuxOpCo licenci na veškerá nehmotná aktiva Amazon na evropském území. Tato dohoda se týkala nejen všech nehmotných aktiv uvedených v dohodě o vstupu a DRN, ale rovněž nehmotných aktiv, zejména ochranných známek, které získala v roce 2006 od evropských sesterských společností, jakož i odvozených práv, která z nich vyplývala. Poskytnutí nehmotných aktiv společnosti LuxOpCo na základě licence jako protiplnění za zaplacení poplatku přitom představuje využívání těchto aktiv, což znamená výkon aktivních funkcí. 205 Toto využívání odpovídá používání nehmotných aktiv ve smyslu použití společností LuxSCS, jehož údajná neexistence je Komisí rozvedena v bodech 430 až 432 odůvodnění napadeného rozhodnutí. 206 Využívání nehmotných aktiv společností LuxSCS prostřednictvím jejich poskytnutí společnosti LuxOpCo v rámci licenční dohody naplňuje rovněž kritérium navrhované Komisí v bodě 83 její žalobní odpovědi ve věci T‐318/18. Podle tohoto kritéria bylo pravidlo obsažené v bodě 3.43 pokynů OECD ve znění z roku 1995, jak je uvedeno v bodech 183 a 184 výše, vytvořeno autory uvedených pokynů „na základě předpokladu, že strana kontrolované transakce, která drží hodnotná nehmotná aktiva je [...] tím, kdo je používá [...] v rámci výkonu aktivních činností souvisejících s touto transakcí“. V tomto ohledu, aniž je třeba zjišťovat, zda je Komise oprávněna mít za to, že uvedený bod je třeba vykládat tak, že vyžaduje určité užívání nehmotných aktiv, je třeba konstatovat, že skutečnost, že společnost LuxSCS zpřístupnila nehmotná aktiva společnosti LuxOpCo v rámci licenční dohody, představuje použití ve smyslu chápaném Komisí. 207 Dále je třeba uvést, že společnost LuxSCS přispívala k vývoji nehmotných aktiv prostřednictvím svého finančního příspěvku na základě DRN. V této souvislosti je třeba připomenout, jak již bylo uvedeno v poslední větě druhé odrážky bodu 4 výše, že LuxSCS měla hradit roční podíl na nákladech spojených s programem rozvoje DRN. 208 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že z pokynů OECD ve znění z roku 1995 nevyplývá, že finanční účast na dohodě o rozdělení nákladů nemůže být považována za skutečnou účast na rozvoji aktiv, která jsou předmětem takové dohody. Naopak, z bodu 8.15 pokynů OECD ve znění z roku 1995, který uvádí, pokud jde o dohody o rozdělení nákladů, že „[ne]ní pravděpodobně jednoduché určit relativní hodnotu přínosu každého účastníka kromě případů, kdy jsou všechny příspěvky v plné výši placeny v hotovosti“, vyplývá, že finanční příspěvek na takovou dohodu o rozdělení nákladů může být skutečně platným a hodnotným přínosem, a to tedy bez ohledu na otázku, zda subjekt, který poskytl finanční příspěvek, přispívá rovněž jiným způsobem. V některých případech totiž není vyloučeno, že finanční příspěvek na transakci uvnitř skupiny může být jediným motorem (obchodního) úspěchu transakce. 209 Navíc podle bodu 6.3 písm. b) a bodu 6.4 DRN se společnost LuxSCS stala výměnou za účast na nákladech spoluvlastníkem, se společností A 9, části nehmotných aktiv, která byla neustále vyvíjena a zdokonalována ve Spojených státech. Tento vývoj a zdokonalování byly společností LuxSCS poskytovány společnosti LuxOpCo nepřetržitě na základě licenční dohody, takže je možné mít za to, že z pohledu společnosti LuxOpCo byly přičitatelné společnosti LuxSCS, a nikoli americkým entitám. V rámci licenční dohody se výsledky vývoje a zdokonalování nehmotných aktiv přičítají společnosti LuxSCS. 210 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Komise měla v bodě 429 odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně za to, že „k funkcím, o kterých by se dalo skutečně říci, že je plnila společnost LuxSCS, [patřily pouze] funkce související se zachováním jejího zákonného vlastnictví nehmotných aktiv“. Kritérium použité Komisí, které se týká rozlišení mezi aktivními a pasivními funkcemi, není relevantní. I kdyby bylo třeba použít toto kritérium, je třeba konstatovat, že LuxSCS poskytla společnosti LuxOpCo nehmotná aktiva a přispěla k jejich vývoji svým finančním příspěvkem na DRN. Tyto funkce měly být Komisí zohledněny v její funkční analýze společnosti LuxSCS, jakož i pro účely výběru testované strany. 211 Argumenty předložené Komisí tento závěr nezpochybňují. 212 Zaprvé posouzení Komise v bodech 420 a 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí a zopakované v rámci projednávané žaloby (viz bod 181 výše), podle kterého LuxSCS „nemohla vykonávat žádnou aktivní a zásadní funkci v souvislosti s vývojem, posílením, řízením nebo využíváním [nehmotných aktiv]“, neboť LuxSCS „již nebyla oprávněna hospodářsky využívat nehmotná aktiva v rámci evropských činností [skupiny] Amazon“, nemůže uspět. 213 Komise totiž opřela toto zjištění o tvrzení několikrát zopakované v napadeném rozhodnutí, podle kterého společnost LuxOpCo od společnosti LuxSCS obdržela „neodvolatelnou“ a „výlučnou“ licenci (viz například body 116, 419, 431, 438, 442 a 450 odůvodnění napadeného rozhodnutí), což připravilo LuxSCS o jakoukoli možnost využívat nehmotná aktiva. 214 V tomto ohledu stačí připomenout, že poskytnutí licence již představuje využívání. 215 Zadruhé závěr uvedený v bodě 211 výše není zpochybněn posouzením učiněným Komisí v bodě 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí a zopakovaným v rámci projednávané žaloby (viz bod 181 výše), podle kterého není LuxSCS schopna vykonávat funkce, neboť neměla zaměstnance. 216 V tomto ohledu je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, skutečnost, že společnost LuxSCS byla, či nebyla schopna provozovat podnik elektronického obchodu zcela sama, je pro posouzení funkcí společnosti LuxSCS v souvislosti s využíváním nehmotných aktiv irelevantní. Jak je totiž uvedeno v bodě 204 výše, společnost LuxSCS skutečně využívala nehmotná aktiva tím, že je převedla na společnost LuxOpCo na základě licence. 217 Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nebylo k tomu, aby společnost LuxSCS přispívala k neustálému vývoji nehmotných aktiv nutné, aby měla vlastní zaměstnance. Společnost LuxSCS totiž k tomuto vývoji přispívala svou finanční účastí na DRN. 218 Zatřetí závěr uvedený v bodě 211 výše není zpochybněn argumentem Komise, podle kterého byl finanční příspěvek společnosti LuxSCS na vývoj nehmotných aktiv čistě umělý, neboť financování vývoje nehmotných aktiv pocházelo z účtů společnosti LuxOpCo, což znamenalo, že LuxOpCo vykonávala všechny funkce, které DRN svěřilo společnosti LuxSCS. 219 Původ kapitálu použitého společností LuxSCS ke splnění finančních závazků, které pro ni vyplývají z DRN, a tedy skutečnost, že tento kapitál pocházel z platby licenčního poplatku společností LuxOpCo, totiž není relevantní. Pokyny OECD ve znění z roku 1995 nevyžadují, aby investovaný kapitál pocházel z určitého zdroje. Není vyloučeno, že tento kapitál má svůj původ v takovém poplatku, jako je dotčený licenční poplatek, nebo že pochází z jiného zdroje příjmů, jako je například půjčka. 220 V každém případě je nesporné, že společnost LuxSCS disponovala kromě příjmů z licenčního poplatku vlastním kapitálem. Jak přitom uvedlo Lucemburské velkovévodství, společnost LuxSCS mohla díky svému vlastnímu kapitálu absorbovat ztráty utrpěné během prvních let jejího provozu bez zásahu společnosti LuxOpCo. V roce 2006 byla výše licenčního poplatku placeného společností LuxOpCo společnosti LuxSCS ostatně výrazně nižší než platby, které společnost LuxSCS uskutečnila na základě dohody o vstupu a DRN. 221 Zatřetí Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují posouzení Komise provedené zejména v bodech 407 a 547 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého nelze mít za to, že LuxSCS vykonávala „jedinečné a hodnotné“ funkce (viz zejména body 407 a 547 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 222 Pokud jde o pojem „jedinečné a hodnotné funkce“, je třeba zdůraznit, že pokyny OECD ve znění z roku 1995 tento pojem nepoužívají. Pouze výraz „jedinečná a hodnotná aktiva“ je opakovaně používán zejména v oddílech týkajících se TNMM a metody rozdělení zisků, nejčastěji pro odkaz na nehmotná aktiva (vývoj nebo vlastnictví) (viz například body 1.8, 3.19, 3.43 a 6.26 uvedených pokynů). 223 Naproti tomu pouze znění pokynů OECD z roku 2017, které nejsou v projednávané věci relevantní, jasně pojednává o „jedinečných a hodnotných“ příspěvcích nebo funkcích a rozlišuje mezi „jedinečnými a hodnotnými funkcemi“ na straně jedné a „rutinními funkcemi“ na straně druhé. Jak již bylo uvedeno v bodě 184 výše, pokyny OECD ve znění z roku 2017 obsahují v bodě 6.17 definici pojmu „jedinečná a hodnotná aktiva“. Naproti tomu, i když autoři pokynů OECD ve znění z roku 2017 často používají pojem „jedinečné a hodnotné funkce“, neposkytují v tomto ohledu žádnou definici. 224 Hlavní účastníci řízení upřesnili, co rozumí výrazy „rutinní funkce“ nebo „běžné funkce“. Lucemburské velkovévodství na jednání uvedlo, že subjekt vykonává „rutinní funkce“, pokud vykonává obvyklé funkce, a sice

cs

caselaw

EU

funkce, které mohou vykonávat i jiné podniky. Jedná se tedy v podstatě o funkce, k nimž lze snadno nalézt srovnání. Amazon na jednání zdůraznila, že pojem „rutinní funkce“ neznamená, že dotčené funkce nemají hodnotu, ale že je lze snadno hodnotit ve vztahu ke srovnatelné funkci (anglicky „benchmarked“) a odměnit. Komise toto pojetí nezpochybnila. Z bodu 14 (poznámka pod čarou 18) žalobní odpovědi ve věci T‐318/18 vyplývá, že podle Komise pojem „běžné“ odkazuje na funkce, které nejsou jedinečné a které mají srovnání na volném trhu. Podobně v bodě 17 (poznámka pod čarou 21) žalobní odpovědi ve věci T‐816/17 Komise staví „běžné“ funkce proti funkcím, které „nejsou jedinečné a hodnotné“. 225 V projednávané věci není třeba určit, zda již na základě pokynů OECD ve znění z roku 1995 mohla Komise ověřit povahu ceny jako ceny stanovené za obvyklých tržních podmínek tak, že by použila pojem „jedinečné a hodnotné funkce“, neboť tento pojem se údajně používal již v době působnosti pokynů OECD ve znění z roku 1995, a to i když tyto pokyny tento pojem výslovně neuváděly, nebo zda se kritérium týkající se „jedinečných a hodnotných funkcí“ mohlo v tomto ohledu zohledňovat až od přijetí pokynů OECD ve znění z roku 2017. 226 Hlavní účastníci řízení totiž každopádně relevanci tohoto kritéria nezpochybnili, ale shodli se na tom, že je toto kritérium jádrem jejich argumentů jakožto relevantní parametr pro posouzení jejich situace. V tomto ohledu je třeba uvést, že stejně jako je tomu v případě pojmu „jedinečná a hodnotná aktiva“ (viz bod 176 výše) se účastníci řízení nezabývali definicí pojmu „jedinečné a hodnotné funkce“. 227 Pokud jde o význam výrazu „jedinečné a hodnotné funkce“, podobně jako bylo uvedeno v bodě 184 výše, a s ohledem na chápání tohoto výrazu účastníky řízení (viz bod 225 výše) je pro účely projednávané věci třeba konstatovat, že pojem „jedinečná funkce“ odkazuje na situaci, kdy pro určitou funkci není srovnání. Pojem „hodnotná funkce“ se vztahuje zejména ke skutečnosti, že dotčená funkce umožňuje dosahovat značných příjmů. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že i když označení určité funkce za „jedinečnou“ vylučuje, aby mohla být tatáž funkce kvalifikována jako „rutinní“ nebo také „běžná“, tytéž úvahy nemohou platit pro pojem „hodnotná funkce“. Existují rovněž „rutinní“ nebo „běžné“ funkce, které umožňují vytvářet vysoké příjmy, a z tohoto důvodu je třeba je kvalifikovat jako „hodnotné funkce“. 228 Jak bylo uvedeno v bodě 191 výše, v projednávané věci není zpochybňováno, že nehmotná aktiva, která jsou předmětem licenční dohody, byla jedinečná a hodnotná. 229 Zadruhé společnost LuxSCS nejen využívala, ale také finančně přispívala k vývoji těchto jedinečných a hodnotných nehmotných aktiv, jichž byla majitelkou. Z toho, co bylo právě uvedeno v bodech 202 až 210 výše tedy vyplývá, že všechny funkce společnosti LuxSCS související s nehmotnými aktivy měly být Komisí považovány za jedinečné a hodnotné. Tvrzení učiněné v bodě 547 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého měla lucemburská daňová správa požadovat funkční analýzu prokazující, že LuxSCS vykonávala „jedinečné a hodnotné funkce“, tedy není odůvodněné, a musí být proto odmítnuto. Vzhledem k funkcím a aktivům společnosti LuxSCS tedy není závěr Komise, podle kterého měla být LuxSCS považována za testovanou stranu, přesvědčivý. – K rizikům, která nesla společnost LuxSCS 230 Lucemburské velkovévodství a Amazon v podstatě tvrdí, že společnost LuxSCS nesla rizika spojená s nehmotnými aktivy jako taková, zatímco společnost LuxOpCo nesla pouze rizika spojená s jejími maloobchodními činnostmi. Společnost LuxSCS kromě toho nesla finanční rizika spojená s nehmotnými aktivy, protože musela splnit povinnost, která pro ni vyplývala z dohody o vstupu a z DRN zaplatit společnostem ATI a A 9 vstupní náklady a náklady na základě DRN. 231 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 232 Zejména tvrdí, že ani rozhodnutí jediného jednatele společnosti LuxSCS, ani zápisy z valných hromad společnosti LuxSCS neuvádí významná rozhodnutí týkající se řízení rizik. Ve skutečnosti neměla společnost LuxSCS finanční, ani provozní kapacitu nést tato rizika. Společnost LuxSCS mohla nést náklady spojené s dohodou o vstupu a DRN pouze díky financování získanému každý rok prostřednictvím licenčních poplatků placených společností LuxOpCo v rámci licenční dohody, takže kapitál společnosti LuxSCS nebyl nikdy vystaven riziku. Kromě toho měla společnost LuxSCS prospěch z podstatné počáteční kapitalizace ze strany své mateřské společnosti, která pokryla vstupní platby. V každém případě společnost LuxSCS na základě licenční dohody převedla finanční rizika na společnost LuxOpCo. Rizika nesená společností LuxSCS jsou tedy teoretická, jelikož LuxSCS měla možnost vypovědět licenční dohodu a udělit licenci jiné přidružené nebo nezávislé straně. Finanční rizika společnosti LuxSCS byla rovněž teoretická, protože její finanční účast na DRN byla financována licenčním poplatkem hrazeným společností LuxOpCo a částka plateb na základě DRN byla sladěna s příjmy společnosti LuxOpCo. 233 V tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že vzhledem k tomu, že LuxSCS získala plné vlastnictví k části nehmotných aktiv v souladu s bodem 3.1 dohody o převodu uzavřené se společností ATI dne 1. ledna 2005, nesla veškerá rizika spojená s existencí nehmotných aktiv jako takových. Jednalo se například o taková rizika, jako je zpochybnění třetí osobou nebo znehodnocení nehmotných aktiv. To je logickým důsledkem skutečnosti, že společnost LuxSCS byla vlastníkem těchto aktiv. Z hlediska licenční dohody uzavřené se společností ATI dne 1. ledna 2005 společnost LuxSCS nesla rovněž rizika spojená s vývojem nehmotných aktiv americkými společnostmi ATI a A 9. 234 Vzhledem k tomu, že LuxSCS měla během posuzovaného období licenci k jiné části nehmotných aktiv uvedených v bodě 3.1 licenční dohody uzavřené se společností ATI dne 1. ledna 2005, jakož i v bodech 6.1 a 6.2 DRN, nesla finanční rizika spojená s těmito aktivy využívanými z důvodu její účasti na DRN. Přesněji rozdělení nákladů mezi strany DRN bylo stanoveno v souladu s body 4 a 5 DRN. Podle těchto bodů DRN měla společnost LuxSCS povinnost nést náklady související s vývojem nehmotných aktiv. Ačkoliv rozdělení nákladů záviselo na podílu zisků dosažených v Evropě ve srovnání se zisky dosaženými na světové úrovni, náklady jako takové byly zcela nezávislé na úrovni zisků dosažených v Evropě. V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud by náklady spojené s vývojem byly vyšší než licenční poplatek hrazený společností LuxOpCo, finanční důsledky plynoucí z tohoto rozdílu by musela nést LuxSCS. V případě, že by společnost LuxOpCo zaznamenala ztráty nebo nízké zisky, licenční poplatek by nestačil k pokrytí pevných nákladů vynaložených společností LuxSCS, a to především plateb na základě dohody o vstupu a DRN. Jinými slovy, hrozilo by, že LuxSCS nebude mít dostatečné příjmy k provedení vstupních plateb a rozdělení nákladů podle dohody o vstupu a DRN. 235 Pokud jde o tato finanční rizika, je třeba zdůraznit, že Komise, navzdory nepodloženému tvrzení, které uvedla na jednání, neprokázala, že povinnost společnosti LuxSCS uskutečňovat platby dlužné z titulu DRN byla skutečně přesně vázána na platbu částky licenčního poplatku společností LuxOpCo. Naopak, jak ostatně uvedla sama Komise v bodě 445 odůvodnění napadeného rozhodnutí, částky obdržené společností LuxSCS z titulu licenčního poplatku přímo neodpovídají částkám dlužným společností LuxSCS na základě DRN. Částka licenčního poplatku placeného společností LuxOpCo společnosti LuxSCS tak byla v roce 2006 mnohem nižší než vstupní platby a rozdělení nákladů uskutečněné společností LuxSCS. 236 Pokud jde ještě o finanční rizika nesená společností LuxSCS, Komise nebyla schopna prokázat, že tato společnost nedisponuje podstatnými vlastními zdroji. Pokud jde o původní kapitál společnosti LuxSCS, který Komise v bodě 445 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyloučila jako irelevantní, je nesporné, že přinejmenším v roce 2006 mohla společnost LuxSCS vyrovnat ztráty vzniklé během prvních let jejího provozu bez zásahu společnosti LuxOpCo právě díky tomuto kapitálu. 237 Konečně je pravda, že podle bodů 2.3 a 9.2 licenční dohody měla společnost LuxOpCo povinnost chránit nehmotná aktiva. Podle znění bodu 2.3 uvedené dohody byla totiž LuxOpCo povinna přijmout veškerá opatření nezbytná k ochraně práv společnosti LuxSCS k nehmotným aktivům a dále podle bodu 9.2 téže dohody měla LuxOpCo povinnost zabránit a na vlastní náklady napadnout u soudu jakékoliv neoprávněné užívání nehmotného majetku. Společnost LuxOpCo tedy nesla rizika spojená s ochranou nehmotných aktiv. 238 To nic nemění na skutečnosti, že další rizika spojená s nehmotnými aktivy nesla společnost LuxSCS z důvodu její finanční účasti na DRN. 239 Z ustanovení licenční dohody totiž nevyplývá, že by LuxSCS přenesla na společnost LuxOpCo jiná rizika než rizika vyplývající z bodů 2.3 a 9.2 uvedené dohody, a sice rizika související s povinností chránit nehmotná aktiva. Na rozdíl od toho, co předestírá Komise, licenční dohoda neobsahuje žádné ustanovení o převodu veškerých rizik spojených s nehmotnými aktivy společností LuxSCS na společnost LuxOpCo jako takovém. Licenční dohoda zejména neobsahuje žádné ustanovení týkající se převodu rizik spojených s vývojem nehmotných aktiv. 240 Závěr vyjádřený Komisí zejména v bodě 438 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého společnost LuxSCS převedla na společnost LuxOpCo rizika spojená s vývojem, řízením a využíváním nehmotných aktiv, tedy nelze přijmout, neboť není podpořen ustanoveními licenční dohody. 241 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Lucemburské velkovévodství a Amazon oprávněně tvrdí, že společnost LuxSCS nesla rizika spojená s vlastnictvím a vývojem nehmotných aktiv využívaných k provozování evropských činností, včetně finančních rizik spojených s provozem těchto nehmotných aktiv, zatímco společnost LuxOpCo v podstatě nesla pouze rizika spojená s jejími vlastními činnostmi maloobchodníka, a zejména rizika spojená s prodejem a službami tržiště. – Závěr ohledně funkční analýzy společnosti LuxSCS a dopad tohoto závěru na výběr této společnosti jako testované strany 242 S ohledem na úvahy uvedené v bodech 161 až 241 výše je třeba učinit dvě konstatování. 243 Zaprvé funkční analýzu společnosti LuxSCS provedenou Komisí nelze potvrdit. Komise podcenila funkce společnosti LuxSCS. Pokud jde o nehmotná aktiva, Komise zejména nezohlednila skutečnost, že jak podle smluvních ujednání, tak fakticky poskytovala společnost LuxSCS nehmotná aktiva, která na trhu nebyla srovnatelná, a která tedy byla jedinečná a hodnotná. Podle pokynů OECD ve znění relevantním v projednávané věci tato skutečnost v zásadě stačila k závěru, že LuxSCS nemůže být považována za nejméně komplexní součást, a tedy testovanou stranu. 244 V každém případě, pokud by bylo třeba mít za to, jak tvrdí Komise, že lucemburské daňové orgány měly zohlednit „jedinečné a hodnotné funkce“, je třeba konstatovat, že Komise nezohlednila okolnost, že společnost LuxSCS v rámci posuzované kontrolované transakce skutečně provozovala nehmotná aktiva. Poskytnutí nehmotných aktiv se špičkovou hodnotou odpovídalo plnění jedinečné a hodnotné funkce v rámci licenční dohody (kontrolovaná transakce). Jak vyplývá z bodů 202 až 241 výše, společnost LuxSCS vykonávala v rámci kontrolované transakce vedle toho, že společnosti LuxOpCo poskytla nehmotná aktiva, řadu funkcí. Komise tyto funkce, které lze považovat za jedinečné a hodnotné, přehlédla. 245 Komise rovněž řádně nezohlednila skutečnost, že jak podle smluvních ujednání, tak fakticky nesla společnost LuxSCS veškerá rizika spojená s těmito aktivy a s jejich vývojem v rámci licenční dohody, a to nezávisle na otázce, zda sama LuxSCS byla kontrolována americkými entitami a zda právě LuxSCS nehmotná aktiva technicky vyvíjela, nebo zda byl tento vývoj výsledkem technického úsilí amerických společností ATI a A 9, zatímco LuxSCS na tento vývoj finančně přispívala. Komise takto minimalizovala rovněž popis rizik nesených společností LuxSCS. 246 Za těchto podmínek nelze lucemburským daňovým orgánům vytýkat, že se stejně jako autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003 domnívaly, že podle pokynů OECD ve znění z roku 1995 bylo správné nevybrat společnost LuxSCS jako testovanou stranu. 247 Zadruhé, i kdyby bylo třeba přijmout tvrzení Komise, podle kterého byla společnost LuxSCS pouze pasivním držitelem nehmotných aktiv, a nikoli společností, která ve vztahu k nim vykonávala aktivní funkce, je třeba konstatovat, že Komise měla nesprávně za to, že LuxSCS měla být vybrána jako testovaná strana. 248 Je totiž třeba připomenout, že testovanou stranou je obecně strana, na kterou lze TNMM uplatnit co nejspolehlivěji a k níž lze nalézt nejspolehlivější srovnatelné skutečnosti. 249 V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise neprokázala, že bylo snadnější nalézt podniky srovnatelné s LuxSCS než podniky srovnatelné se společností LuxOpCo ani skutečnost, že by použití společnosti LuxSCS jako testované strany umožnilo získat spolehlivější srovnatelné údaje. 250 Jak vyplývá z bodu 557 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise musela připustit, když hledala přiměřené rozpětí pro licenční poplatek, že neexistují společnosti srovnatelné se společností LuxSCS. 251 Z toho vyplývá, že je třeba přijmout argumentaci Lucemburského velkovévodství a Amazon, podle které měla Komise nesprávně za to, že společnost LuxSCS musí být vybrána pro účely použití TNMM jako testovaná strana. Výše uvedené úvahy jsou však dostatečné k tomu, aby bylo vyhověno celé argumentaci Lucemburského velkovévodství a Amazon, pokud jde o hlavní zjištění Komise týkající se existence zvýhodnění, a to aniž je třeba provést funkční analýzu společnosti LuxOpCo, ani otázky, zda Komise byla oprávněna odmítnout CUP. 252 Pro úplnost je však třeba uvést, že posouzení Komise týkající se existence zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU musí být rovněž odmítnuta z jiných důvodů, než jsou důvody související s výběrem testované strany a funkční analýzou společnosti LuxSCS, tak jak byly právě uvedeny. I kdyby tedy bylo třeba přijmout neodůvodněný závěr Komise, podle kterého byla společnost LuxSCS testovanou stranou, argumentace Lucemburského velkovévodství a Amazon by měla být i tak přijata, a to z následujících důvodů. ii) K odměně společnosti LuxSCS vypočtené Komisí na základě předpokladu, že byla testovanou stranou 253 V bodech 550 až 560 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise snažila vlastním způsobem použít TNMM, když vybrala společnost LuxSCS jako testovanou stranu. Komise na základě své analýzy v bodě 559 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že „odměna za obvyklých tržních podmínek“ pro LuxSCS na základě licenční dohody musí být rovna součtu dvou složek, a sice jednak vstupních nákladů a nákladů z titulu DRN, které společnost LuxSCS vynaložila v souvislosti s nehmotnými aktivy, bez přirážky, a jednak obecných provozních nákladů, které společnost LuxSCS vynaložila přímo na zajištění funkcí souvisejících se zachováním svého zákonného vlastnictví k nehmotným aktivům (dále jen „náklady na zachování“), s přirážkou 5 % (dále jen „odměna LuxSCS“). V tomto ohledu je třeba uvést, že odměna společnosti LuxSCS ve skutečnosti odpovídá poplatku, který měla společnost LuxSCS podle Komise obdržet od společnosti LuxOpCo. 254 Lucemburské velkovévodství a Amazon ve druhé výtce druhé části prvního žalobního důvodu a třetí části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17, jakož i v rámci čtvrtého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 v podstatě tvrdí, že i kdyby bylo třeba souhlasit s tím, že společnost LuxSCS mohla být považována za testovanou stranu v rámci metody TNMM (quod non), Komise se při použití TNMM dopustila dalších pochybení. Výpočet provedený Komisí za účelem stanovení „odměny za obvyklých tržních podmínek“ společnosti LuxSCS, tedy licenčního poplatku, který měla zaplatit společnost LuxOpCo společnosti LuxSCS, totiž není přesvědčivý. 255 Touto argumentací je třeba se zabývat s přihlédnutím ke dvěma složkám odlišeným Komisí (viz bod 254 výše). – K první složce poplatku dlužného společnosti LuxSCS (vstupní náklady a náklady DRN) 256 Pokud jde o první složku licenčního poplatku, který měla obdržet společnost LuxSCS (viz bod 254 výše) Lucemburské velkovévodství v rámci první výtky druhé části prvního žalobního důvodu tvrdí, že licenční poplatek placený společností LuxOpCo společnosti LuxSCS by měl odrážet nejen náklady na vývoj, ale rovněž hodnotu nehmotných aktiv. Tato hodnota není vázána na uvedené náklady a tedy platby provedené společností LuxSCS na základě DRN. Amazon v bodě 73 žaloby a v bodě 32 a následujících repliky ve věci T‐318/18 v podstatě uplatňuje tutéž výtku. Navíc podle Lucemburského velkovévodství měly být náklady spojené s DRN a dohodou o vstupu, které jsou protiplněním za poskytnutí nehmotných aktiv společností LuxSCS na základě licenční dohody, zahrnuty do nákladů, na které se uplatní přirážka. 257 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 258 Tvrdí, že cíl takové dohody o rozdělení nákladů, jako je DRN, spočívá v rozdělení nákladů spojených s vývojem nehmotných aktiv, a nikoli v dosažení provozního zisku z evropských činností. Společnosti ATI a A 9 by tak neměly získat žádnou část zisků z obchodních činností v Evropě, kromě náhrady nákladů na vstup a z titulu DRN. Napadené rozhodnutí tedy právem stanovilo odměnu společnosti LuxSCS tak, že zahrnuje náhradu vstupních plateb a nákladů na vývoj podle DRN. Komise v tomto kontextu připomíná, že podle ní byl důvod existence společnosti LuxSCS čistě daňový. Licenční dohoda nebyla uzavřena přímo mezi americkými entitami a společností LuxOpCo, nýbrž mezi společnostmi LuxSCS a LuxOpCo, aby se zabránilo tomu, že poplatky budou podléhat dani ve Spojených státech. Kdyby LuxSCS neexistovala, společnosti ATI a A 9 by uzavřely dohodu o rozdělení nákladů se společností LuxOpCo (a nikoli licenční dohodu), takže hradit platby by musela pouze LuxOpCo. Činnost společnosti LuxSCS navíc byla omezena na pouhé držení nehmotných aktiv. Společnost LuxSCS sama přímo nevykonávala činnosti vývoje duševního vlastnictví, a nemusela tedy z tohoto titulu vybírat odměny. Nehrála žádnou roli ve využívání nebo vývoji nehmotných aktiv ani nevykonávala žádnou kontrolu nad těmito činnostmi vývoje a s nimi spojenými riziky. Podle Komise tedy nebylo třeba uplatnit přirážku ke vstupním nákladům a nákladům DRN, jelikož se jedná pouze o náklady, které společnost LuxSCS přenesla na společnost LuxOpCo, a jelikož LuxSCS nevykonává žádnou funkci v souvislosti s nehmotnými aktivy. Naopak odměna společnosti LuxSCS měla odrážet skutečnost, že funkce a rizika připisované společnosti LuxSCS v rámci DRN byly ve skutečnosti zajišťovány a neseny společností LuxOpCo. V každém případě Komise ve své funkční analýze nepřehlédla skutečnost, že společnost LuxSCS byla zákonným vlastníkem nehmotných aktiv. 259 Úvodem je třeba uvést, že úloha spočívající v přezkumu, zda takový licenční poplatek, jaký je dotčen v projednávané věci, odpovídá tržnímu výsledku, předpokládá v souladu s pokyny OECD ve znění z roku 1995 vazbu na hodnotu nehmotných aktiv, a nikoliv na náklady spojené s rozvojem a vyvíjením těchto aktiv. Z bodu 6.27 uvedených pokynů totiž vyplývá, že ačkoliv náklady na vývoj nehmotných aktiv mohou být zohledněny při určování srovnatelnosti nebo relativní hodnoty přínosů jednotlivých stran transakce, neexistuje nutná souvislost mezi těmito náklady a hodnotou nehmotných aktiv. Konkrétně skutečná spravedlivá hodnota nehmotného majetku často není měřitelná v závislosti na nákladech vynaložených na vývoj a udržování nehmotného majetku. Jak vyplývá z bodu 6.2 uvedených pokynů, „nehmotná aktiva“ mohou mít značnou hodnotu, i když nemají účetní hodnotu v rozvaze společnosti. Konečně, jak vyplývá z bodů 1.22 a 6.27 uvedených pokynů, jedná se v tomto ohledu o to, co je obvykle nazýváno „tržní hodnota“ nebo „prodejní hodnota“. Kromě toho je třeba zdůraznit, že tato hodnota může podléhat kolísání v čase. 260 V projednávané věci vyvstává otázka, zda první složka odměny společnosti LuxSCS, jak ji vypočítala Komise v napadeném rozhodnutí, a sice zaprvé vstupní platba bez přirážky a zadruhé platby podle DRN také bez přirážky, skutečně odráží hodnotu nehmotných aktiv, která byla poskytnuta na základě licence společnosti LuxOpCo. 261 Zaprvé lze mít zajisté za to, že vstupní platba, kterou společnost LuxSCS uskutečnila ve prospěch amerických entit výměnou za převod vlastnictví k části již existujících nehmotných aktiv a licenci ke zbývajícím již existujícím nehmotným aktivům (viz bod 4 výše) zcela odráží hodnotu nehmotných aktiv v době uzavření dohody o vstupu, tedy v roce 2005. 262 I když totiž výše vstupní platby nepředstavuje cenu, která byla svobodně sjednána na trhu, jedná se, jak uvádí Amazon v bodě 73 žaloby ve věci T‐318/18, o cenu zaplacenou jako protiplnění za nabytí již existujících nehmotných aktiv v roce 2005. Taková platba, na rozdíl od nákladů na vývoj, může odrážet hodnotu nehmotných aktiv, která jsou předmětem převodu vlastnictví, tedy nehmotných aktiv již existujících v roce 2005. 263 Je však třeba zdůraznit, jak tvrdilo zejména Lucemburské velkovévodství, aniž toto tvrzení Komise zpochybnila, že během posuzovaného období se hodnota nehmotných aktiv významně zvýšila díky trvalé inovaci technologie vyvíjené zejména americkými entitami, společností Amazon US, a díky rozvoji povědomí o značce Amazon, a tedy nehmotných aktiv spojených s marketingem v Evropě a ve světě. Pouhé přičtení nákladů na vývoj bez přirážky (platby podle DRN) k ceně zaplacené za získání již existujících nehmotných aktiv (vstupní platba) provedené Komisí v bodě 555 odůvodnění napadeného rozhodnutí nezohledňuje skutečnost, že v projednávaném případě hodnota již existujících nehmotných aktiv během posuzovaného období vzrostla, jelikož tato aktiva byla postupně vyvíjena a zlepšována americkými entitami a částečně nahrazena. Pouhé přenesení platby na základě dohody o vstupu dovolávané Komisí, které může být přijato jako původní prodejní hodnota nehmotných aktiv v roce 2005, tedy neodráží prodejní hodnotu uvedených nehmotných aktiv během celého posuzovaného období. 264 Komise měla navíc nesprávně za to, že platby uskutečněné společností LuxSCS na základě dohody o vstupu mohou být přeneseny na společnost LuxOpCo bez uplatnění přirážky. Neexistence přirážky neodráží to, s čím by nezávislé strany v rámci volné transakce na trhu souhlasily, a představuje tedy chybu ve výpočtu odměny společnosti LuxSCS. Je totiž důvodné se domnívat, a vyplývá to také z bodu 6.14 pokynů OECD ve znění z roku 1995, že se nezávislé strany působící na trhu snaží dosáhnout zisku ze zpřístupnění svých aktiv. Z tohoto důvodu se uplatnění přirážky v rámci výpočtu takové odměny, jako je dotčená odměna, jeví být běžnou situací na trhu. Jak přitom uvádí Amazon v bodě 98 žaloby ve věci T‐318/18, pokud by Komise zkoumala možnosti, které se nabízely společnosti LuxSCS, jak doporučuje uvedený bod 6.14, mohla konstatovat, že v Evropě existovalo mnoho hospodářských subjektů působících v oblasti on-line obchodu, takže LuxSCS mohla zhodnotit nehmotná aktiva nad rámec pouhých nákladů na jejich vývoj. 265 Zadruhé, pokud jde o platby podle DRN, je třeba uvést, jak bylo uvedeno výše, že z bodu 6.27 pokynů OECD ve znění z roku 1995 vyplývá, že i když náklady na vývoj nehmotných aktiv mohou být zohledněny pro účely určení srovnatelnosti nebo relativní hodnoty přínosu jednotlivých stran transakce, neexistuje nutná souvislost mezi náklady na vývoj a hodnotou nehmotných aktiv. Pouhé přenesení platby na základě DRN navržené Komisí odpovídá pouze náhradě nákladů, které musí společnost LuxSCS nést za účelem vývoje nehmotných aktiv, a neodráží hodnotu zdokonalených nehmotných aktiv. Pouhá náhrada nákladů na vývoj, aniž je uplatněna přirážka, spadá do přístupu, který neodpovídá tržnímu výsledku. 266 V této souvislosti je třeba připomenout, že předmětem kontrolované transakce zkoumané Komisí je licence k nehmotným aktivům, kterou udělila společnost LuxSCS společnosti LuxOpCo, přičemž je třeba připomenout, že společnost LuxSCS byla součástí DRN. Je nesporné, že společnosti ATI a A 9 vykonávaly funkce vývoje části nehmotných aktiv. Argument Komise, podle kterého byly společnosti ATI a A 9 za tyto funkce „odměňovány“ platbami podle DRN, však svědčí o nesprávném pochopení DRN Komisí. Z bodu 4.3 DRN vyplývá, že platby uskutečněné společností LuxSCS na základě DRN byly vypočteny pouze jako procentní podíl nákladů na vývoj vynaložených stranami DRN. Účast LuxSCS na nákladech na vývoj je zajisté úměrná ziskům dosaženým entitami drženými společností LuxSCS, a potažmo společností LuxOpCo, ve vztahu k ziskům dosaženým společnostmi ATI a A 9. Skutečností nicméně zůstává, že platby na základě DRN tak odpovídají zlomku nákladů na vývoj nehmotných aktiv vyvíjených v rámci DRN a poskytnutých společnosti LuxOpCo v souladu s dohodou o licenci a že tedy neodrážejí tržní hodnotu těchto nehmotných aktiv. Právě tuto hodnotu by přitom měl odrážet obvyklý tržní poplatek na základě licenční dohody. 267 S ohledem na výše uvedené, okolnost, že společnost LuxSCS sama přímo nevykonávala funkce vývoje, nezpochybňuje zjištění, že výše licenčního poplatku placeného společností LuxOpCO musí odrážet hodnotu nehmotných aktiv. 268 Proto nebylo namístě, aby Komise tvrdila, že odměna společnosti LuxSCS mohla být vypočtena na základě pouhého přenesení nákladů na vývoj nehmotných aktiv. 269 Závěr učiněný v bodě 268 výše není ostatními argumenty Komise zpochybněn. 270 Zaprvé Komise tvrdila, že LuxSCS byla pouhým prostředníkem a na společnost LuxOpCo pouze přenášela náklady spojené s dohodou o vstupu a s DRN za účelem následného převodu části licenčního poplatku obdrženého podle licenční dohody od společnosti LuxOpCo na společnosti A 9 a ATI ve výši těchto nákladů. Rozdíl mezi částkami získanými z titulu licenčního poplatku a platbami provedenými na základě DRN byl přidělen společnosti LuxSCS a poté případně distribuován jejími vlastníky, aniž by LuxSCS plnila jakoukoliv funkci, která by odůvodňovala, aby jí byly tyto částky přiděleny. 271 Nicméně, i kdyby bylo třeba mít za to, že společnost LuxSCS byla pouhým prostředníkem mezi společností LuxOpCo a americkými společnostmi ATI a A 9, který nevykonával funkce vývoje, nic to nemění na tom, že výše licenčního poplatku, který měla zaplatit společnost LuxOpCo, a tedy odměna společnosti LuxSCS, měla odrážet tržní hodnotu nehmotných aktiv poskytnutých na základě licenční dohody. Pouhé přenesení platby z titulu DRN, kterého se dovolává Komise, odpovídá pouze náhradě nákladů, které musela společnost LuxSCS nést za účelem vývoje nehmotných aktiv, a neodráží tržní hodnotu uvedených nehmotných aktiv. 272 Pokud se Komise argumenty uvedenými v bodě 270 výše snaží tvrdit, že se základ daně společnosti LuxOpCo snížil z důvodu role společnosti LuxSCS jako prostředníka mezi společností LuxOpCo a americkými společnostmi ATI a A 9 a z důvodu uzavření licenční dohody se společností LuxSCS – oproti uzavření

cs

caselaw

EU

licenční dohody s uvedenými americkými společnostmi, je třeba uvést, že Komise se v napadeném rozhodnutí o takovou argumentaci neopřela, aby prokázala existenci zvýhodnění společnosti LuxSCS. 273 Navíc není prokázáno, že kdyby společnost LuxOpCO uzavřela licenční dohodu přímo s americkými subjekty, aniž by mezi těmito stranami stála společnost LuxSCS, výše licenčního poplatku placeného uvedeným subjektům by se lišila od výše poplatku dlužného společnosti LuxSCS. 274 Zadruhé závěr uvedený v bodě 268 výše není zpochybněn argumentem vzneseným Komisí na jednání, podle kterého DRN mohla být uzavřena přímo se společností LuxOpCo. 275 V tomto ohledu je třeba uvést, že úvaha, že kdyby společnost LuxSCS neexistovala, dohoda o rozdělení nákladů by byla uzavřena se společností LuxOpCo, je čistě hypotetická a ve skutečnosti spadá do oblasti spekulace. 276 Navíc Komise v napadeném rozhodnutí nezaložila své úvahy na skutečnosti, že společnost LuxOpCo mohla nebo měla být přímou stranou DRN. Je totiž třeba konstatovat, že nikde v napadeném rozhodnutí Komise nezpochybnila existenci společnosti LuxSCS jako takovou, natož pak platnost, z hlediska lucemburského práva, konstrukce, která vyplývala z uzavření DRN a licenční dohody, z důvodu, že by tato konstrukce umožnila snížit daňový dluh společnosti LuxOpCo. Komise totiž pouze zpochybnila výši poplatku, který měla platit společnost LuxOpCo společnosti LuxSCS. 277 Zatřetí, závěr uvedený v bodě 268 výše není zpochybněn argumentem vzneseným Komisí na jednání, podle kterého byla společnost LuxSCS založena z čistě daňových důvodů. 278 Pouhá skutečnost, že entita náležející ke skupině společností byla založena pouze za účelem daňové optimalizace a že pobírá poplatek za nehmotná aktiva vyvíjená v rámci dotčené skupiny společností, sama o sobě nepostačuje k závěru, že došlo k daňovému zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU dlužníka poplatku, a tedy nutně neprokazuje existenci státní podpory ve prospěch tohoto dlužníka. 279 V projednávaném případě je pravda, že daňové zacházení se společností LuxSCS, které se v Lucembursku (LuxSCS byla „daňově transparentní“ v Lucembursku) a Spojených státech (LuxSCS byla „daňově netransparentní“ ve Spojených státech) navzájem liší, bylo způsobeno „hybridní asymetrií“, tedy rozdílem v daňové právní úpravě platné v Lucembursku a ve Spojených státech, pokud jde o určení osoby povinné k dani. 280 Jak však uvedla sama Komise v poznámce pod čarou 16, která je připojena k bodu 13 žalobní odpovědi ve věci T‐816/17, důsledky této asymetrie (nezdanění zisků) nejsou předmětem napadeného rozhodnutí. Relevantní otázkou v rámci projednávané žaloby tedy není to, zda důvod existence společnosti LuxSCS je čistě daňový, a také ani to, zda příjmy, kterých dosáhla, byly ve Spojených státech skutečně zdaněny v rukou jejích vlastníků, ale to, zda společnost LuxOpCo zaplatila licenční poplatek, jehož výše byla nadhodnocena, a zda z tohoto důvodu byla odměna společnosti LuxOpCo, a tudíž její základ daně, uměle sníženy. 281 Začtvrté závěr uvedený v bodě 268 výše není zpochybněn tvrzením učiněným Komisí na jednání, kdyby se prokázalo, že LuxSCS je „fiktivní“ společností. 282 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že LuxSCS měla skutečnou právní existenci, což Komise nezpochybňuje. Společnost LuxSCS byla usazena v Lucembursku a byla zapsána v obchodním rejstříku Lucemburského velkovévodství jakožto lucemburská společnost. 283 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že závěr uvedený v bodě 555 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého měla první složka „odměny společnosti LuxSCS“ spočívat v „přeúčtování přenesených nákladů spojených s dohodou o vstupu a DRN (tedy vstupní náklady a náklady spojené s DRN)“, je stižen pochybením, neboť takový poplatek neodpovídá tržnímu výsledku. Toto pochybení při uplatnění TNMM stačí rovněž k tomu, aby bylo možné mít za to, že hlavní zjištění Komise ohledně zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU nelze potvrdit. Je nicméně třeba pokračovat v přezkumu argumentů účastníků řízení následovně. – K druhé části odměny společnosti LuxSCS (náklady na zachování) 284 Pokud jde o druhou část odměny společnosti LuxSCS (viz bod 254 výše) má Lucemburské velkovévodství za to, že závěr uvedený v bodě 555 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sice tvrzení, podle kterého „by měla být společnost LuxSCS odměněna přirážkou podle nákladů sestávajících výhradně z nákladů vynaložených na externí služby zajišťované za účelem zachování jejího vlastnického titulu k nehmotným aktivům“, je nesprávné. V tomto ohledu Lucemburské velkovévodství tvrdí, že Komise nesprávně stanovila přirážku za „obvyklých tržních podmínek“ na 5 % externích nákladů na základě zprávy SFPC. Konkrétně je podle Lucemburského velkovévodství přirážka 5 %, která se považuje za přirážku za „obvyklých tržních podmínek“, svévolná, stejně jako souhrnný rozbor, na kterém se tato přirážka zakládá. Zpráva SFPC je založena na rozboru praktik pozorovaných daňovými orgány členských států, a nikoli na rozboru lucemburské praxe týkající se čl. 164 odst. 3 ZDP. Bez ohledu na skutečnost, že nemá žádnou hodnotu v lucemburském právu a že byla přijata po sporném DR, a nebyla tedy k dispozici v době přijetí tohoto rozhodnutí, odkazuje zpráva SFPC na přirážky pozorované v rámci transakcí uvnitř skupiny, a nemůže být tedy použita jako základ pro stanovení obvyklé tržní přirážky, a sice přirážky odpovídající podmínkám existujícím na volném trhu. 285 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 286 Zdůrazňuje, že druhá složka licenčního poplatku dlužného společností LuxOpCo společnosti LuxSCS představuje jeho minimální část, takže ve skutečnosti nemá vliv na „odměnu“ společnosti LuxSCS, kterou vypočítala Komise. Podle ní nebylo v projednávaném případě nezbytné provést skutečnou analýzu převodních cen a určit, jaká měla být přesná výše odměny společnosti LuxOpCo. Naproti tomu zpráva SFPC může být použita jako „bezpečný přístav“ a umožňuje stanovit částku transakcí uvnitř skupiny s nízkou hodnotou, pro které by bylo příliš nákladné a neúčelné provést skutečnou analýzu převodních cen. Lucemburské velkovévodství je součástí společného systému pro převodní ceny a zpráva SFPC se zakládá rovněž na lucemburské praxi. I když přirážky zjištěné ve zprávě SFPC byly pozorovány u transakcí uvnitř skupiny, jedná se podle Komise o přirážky – obecně uznávané daňovými orgány – v rozsahu, v němž odrážejí ziskovost podniků za tržních podmínek. Konečně Komise uvádí, že i když zpráva SFPC pochází z roku 2010, vychází z údajů týkajících se období let 1999 až 2007, přičemž dodává, že tyto údaje mohou být použity, jelikož sporné DR bylo prováděno až od roku 2006. 287 Úvodem, jak bylo uvedeno v bodě 253 výše, druhá složka „odměny“ společnosti LuxSCS, vypočtená Komisí, odpovídá nákladům, které by mohly být označeny za „náklady na zachování“ zvýšené o 5 %. Tento výnos ve výši 5 % byl Komisí uplatněn na základě zprávy SFPC, jelikož se jedná o nejčastěji pozorovanou míru návratnosti u převodních cen, která se týká poskytování služeb uvnitř skupiny s nízkou přidanou hodnotou. 288 Jak tvrdí Lucemburské velkovévodství a Amazon, přístup Komise je problematický v několika ohledech. 289 Komise nejprve sama uznala v bodě 557 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že pro posouzení odměny společnosti LuxSCS za její funkce související se zachováním jejího vlastnictví k nehmotným aktivům neexistují srovnatelné společnosti. 290 Podle bodu 3.26 pokynů OECD ve znění z roku 1995, pokud jde o použití TNMM, přitom „čistá přirážka obdržená daňovým poplatníkem z titulu kontrolované transakce by měla být teoreticky určena s odkazem na čistou přirážku, kterou tentýž daňový poplatník uskutečňuje z titulu srovnatelných transakcí na volném trhu“. Neexistence srovnatelné společnosti měla vést k tomu, že Komise nepoužije TNMM na společnost LuxSCS. 291 Je pravda, že přístup Komise směřující k použití zprávy SFPC namísto provedení vlastního posouzení srovnatelnosti, jakož i vlastní analýzy srovnatelných čistých přirážek existujících na trhu, není neslučitelný s pravidly použití TNMM, jak vyplývají z pokynů OECD ve znění z roku 1995. Jak totiž vyplývá zejména z bodů 3.29 a 3.30 těchto pokynů, je obecně známo, že je obtížné nalézt dostatečně přesné informace o čistých přirážkách na volném trhu, jakož i o parametrech často používaných na volném trhu jako ukazatelé zisků. Kromě toho forma a povaha zdrojů informací použitých za tímto účelem nejsou jako takové relevantní. Pokud existuje publikace týkající se ukazatelů zisků nebo čistých přirážek sledovaných v určité oblasti hospodářské činnosti, tato publikace může být v zásadě použita, aniž by se nicméně muselo v tomto ohledu nutně jednat o takový „bezpečný přístav“, jako je ten, který uvádí Komise v rámci své argumentace uvedené v bodě 287 výše. 292 Použití takové zprávy však lze přijmout pouze tehdy, jsou-li údaje v ní obsažené relevantní a spolehlivé. U takové zprávy lze přinejmenším vyžadovat, aby údaje v ní obsažené souvisely s transakcemi srovnatelnými s kontrolovanou transakcí, jakož i s funkcemi, které jsou srovnatelné s funkcemi testované entity, tak, aby bylo srovnání skutečně spolehlivé. 293 V projednávané věci je třeba konstatovat, že přirážka uplatněná Komisí na základě zprávy SFPC odpovídá přirážce, která je podle autorů této zprávy obecně sledována u určitých „služeb uvnitř skupiny s nízkou přidanou hodnotou“. Společnost LuxSCS přitom takové služby neposkytovala. Funkce spojené se zachováním jejího vlastnictví k nehmotným aktivům totiž nelze považovat za poskytování služeb uvnitř skupiny „s nízkou přidanou hodnotou“. Z toho vyplývá, že i když použití zprávy SFPC v zásadě nevyvolává metodické obtíže, nic to nemění na tom, že informace obsažené v této zprávě neměly žádný vztah k funkcím společnosti LuxSCS v rámci kontrolované transakce dotčené v projednávané věci, a sice licenční dohody. 294 S ohledem na úvahy uvedené v bodech 256 až 291 výše je třeba vyhovět argumentaci Lucemburského velkovévodství a Amazon směřující k tvrzení, že se Komise dopustila pochybení při funkční analýze společnosti LuxSCS, což mělo dopad na její závěr týkající se určení společnosti LuxSCS jako testované strany v rámci použití TNMM. Komise se rovněž dopustila pochybení při určení přiměřené čisté přirážky použitelné na kontrolovanou transakci v projednávaném případě. 3) Závěr k hlavnímu zjištění 295 S ohledem na tyto jednotlivé úvahy je třeba vyhovět argumentaci Lucemburského velkovévodství a Amazon směřující ke zpochybnění hlavního zjištění zvýhodnění. Jednak měla Komise nesprávně za to, že společnost LuxSCS měla být vybrána jako testovaná strana. Dále výpočet „odměny společnosti LuxSCS“ provedený Komisí na základě předpokladu, že LuxSCS měla být testovanou entitou, je stižen mnoha pochybeními a nelze jej považovat za dostatečně spolehlivý, ani za umožňující dospět k výsledku odpovídajícímu obvyklým tržním podmínkám. Vzhledem k tomu, že metoda výpočtu použitá Komisí musí být odmítnuta, nemůže tato metoda zakládat konstatování Komise, podle kterého měl být licenční poplatek hrazený společností LuxOpCo společnosti LuxSCS nižší než poplatek skutečně obdržený na základě sporného DR během sporného období. Skutečnosti obsažené v hlavním konstatování zvýhodnění tedy neumožňují prokázat, že daňové zatížení společnosti LuxOpCo bylo uměle sníženo z důvodu nadhodnocení licenčního poplatku. 296 První a druhé výtce druhé a třetí části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17, jakož i druhému a čtvrtému žalobnímu důvodu ve věci T‐318/18, které směřují k tvrzení, že Komise v rámci svého hlavního zjištění neprokázala zvýhodnění, je tudíž třeba vyhovět, aniž je nutné zkoumat ostatní žalobní důvody a argumenty směřující ke zpochybnění hlavního zjištění. 3. K žalobním důvodům a argumentům směřujícím ke zpochybnění podpůrných úvah týkajících se zvýhodnění 297 V rámci třetí výtky druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a pátého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují podpůrné úvahy Komise týkající se existence daňového zvýhodnění ve společnosti LuxOpCo. 298 Za účelem podrobného zkoumání těchto žalobních důvodů je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodech 64 až 67 výše, že Komise v rámci své podpůrné úvahy týkající se existence zvýhodnění učinila tři zjištění, podle kterých metoda převodních cen schválená sporným DR spočívá na třech chybných metodických volbách. 299 Nejprve svým prvním podpůrným zjištěním (body 565 až 569 odůvodnění napadeného rozhodnutí) Komise shledala chybu při volbě metody převodních cen schválené sporným DR. V tomto ohledu je třeba připomenout, že se účastnice řízení shodují na skutečnosti, že metoda použitá ve zprávě o převodních cenách z roku 2003 ve skutečnosti odpovídala TNMM. Naproti tomu na rozdíl od toho, co vyplývá ze samotné zprávy o převodních cenách z roku 2003, autoři této zprávy si nezvolili ani skutečně neuplatnili metodu rozdělení zisků. Amazon ve svých odpovědích na písemné otázky potvrdila, že metoda převodní ceny schválená ve sporném DR spočívala nejprve ve výpočtu odměny společnosti LuxOpCo na základě TNMM a zadruhé v přičtení veškerých zbytkových zisků společnosti LuxSCS jako její odměna za nehmotná aktiva. Kromě toho skutečnost, že autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003 ve skutečnosti použili TNMM, a nikoliv metodu rozdělení zisků na základě analýzy zbytkového zisku, byla uvedena Komisí v bodě 540 odůvodnění napadeného rozhodnutí. 300 Na podporu svého prvního podpůrného zjištění Komise uvedla, že za předpokladu, že by LuxSCS skutečně vykonávala jedinečné a hodnotné funkce, což zpochybňuje, nemohly by lucemburské daňové orgány nevědět, že LuxOpCo vykonávala rovněž jedinečné a hodnotné funkce související s duševním vlastnictvím a s obchodními činnostmi skupiny Amazon v Evropě, a nikoli funkce běžného řízení. V důsledku toho měla Komise za to, že metoda určení použitá ve sporném DR neumožňuje dospět ke spolehlivému výsledku a že metoda rozdělení zisků s analýzou přínosů je ještě vhodnější. Komise je přitom toho názoru, že kdyby byla posledně uvedená metoda použita, odměna, a potažmo zdanitelný příjem společnosti LuxOpCo by byly vyšší. 301 Dále v rámci svého druhého podpůrného zjištění (body 570 až 574 odůvodnění napadeného rozhodnutí) měla Komise za to, že volba ukazatele výše zisku schválená ve sporném DR byla nesprávná. Konkrétně měla za to, že i kdyby funkční analýza obsažená ve zprávě o převodních cenách z roku 2003 byla správná, sporné DR tím, že schválilo přirážku k provozním nákladům, a nikoli k celkovým nákladům, nepřiměřeným způsobem snížilo zdanitelný příjem společnosti LuxOpCo, čímž ji hospodářsky zvýhodnilo. 302 Konečně v rámci svého třetího podpůrného zjištění (body 574 až 578 odůvodnění napadeného rozhodnutí) Komise dospěla k závěru, že zahrnutí stropu do cenové metody pro účely stanovení základu daně společnosti LuxOpCo, jak byl schválen v napadeném rozhodnutí, není v žádném případě vhodné ani hospodářsky odůvodněné. Podle Komise zahrnutí takového stropu v rozsahu, v němž vedlo ke snížení zdanitelného příjmu společnosti LuxOpCo za daňová období 2006, 2007, 2011, 2012 a 2013, tuto společnost hospodářsky zvýhodnilo. 303 Je třeba uvést, že každé z podpůrných zjištění uvedených v oddílech 9.2.2.1 až 9.2.2.3 napadeného rozhodnutí je na ostatních zjištěních nezávislé. Každé tedy může prokázat existenci zvýhodnění. Komise jak ve svých odpovědích na písemné otázky, tak při jednání potvrdila, že každé z podpůrných zjištění nezávisle a samostatně podporuje zjištění existence zvýhodnění. a) Úvodní poznámky ke třem podpůrným zjištěním 304 V bodě 564 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise upřesnila, že cílem posouzení, které provedla v oddíle 9.2.2 týkajícím se podpůrných zjištění zvýhodnění, nebylo určit „přesnou“ odměnu za obvyklých tržních podmínek pro LuxOpCo, ale prokázat, že sporné DR společnost LuxOpCo hospodářsky zvýhodnilo tím, že schválilo chybná metodická rozhodnutí, která vedla ke snížení jejího zdanitelného příjmu. 305 V tomto ohledu je třeba vedle toho, co bylo uvedeno v bodech 122 až 125 výše, s ohledem na obsah rozsudku ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise (T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669), vyjasnit míru důkazu, kterou musí Komise v rámci přezkumu existence státní podpory dodržet v kontextu takového daňového rozhodnutí, jakým je sporné DR. 306 Nejprve, Tribunál v bodě 152 rozsudku ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise (T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669) upřesnil, že Komise v případě, že použije zásadu obvyklých tržních podmínek, aby přezkoumala, zda zdanitelný zisk integrovaného podniku při uplatnění daňového opatření (první hledisko srovnání) odpovídá spolehlivému odhadu zdanitelného zisku, kterého by bylo dosaženo za tržních podmínek (druhé hledisko srovnání), může učinit závěr, že byla poskytnuta výhoda ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pouze za podmínky, že rozdíl mezi dvěma srovnávacími hledisky jde nad rámec nepřesností, které jsou vlastní metodě, jež byla za účelem dosažení uvedeného odhadu použita. 307 Z toho vyplývá, že k prokázání, že daňové rozhodnutí použité pro výpočet odměny podniku poskytuje hospodářskou výhodu, musí Komise prokázat, že se tato odměna odchyluje od obvyklého tržního výsledku v takové míře, že nemůže být považována za odměnu, která by byla na trhu získána za podmínek hospodářské soutěže. 308 Dále v bodech 201 a 211 rozsudku ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise (T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669), Tribunál upřesnil, že pouhé nedodržení metodických pravidel nemusí nutně vést ke snížení daňového zatížení. Dále bylo třeba, aby Komise prokázala, že metodické chyby, které zjistila v daňovém rozhodnutí, neumožňovaly dospět ke spolehlivému odhadu obvyklého tržního výsledku a vedly ke snížení zdanitelného zisku. Tribunál tak dospěl k závěru, že pouhé zjištění pochybení při volbě nebo použití metody stanovení převodních cen samo o sobě v zásadě nestačí k prokázání existence zvýhodnění, a tudíž k prokázání existence státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU. 309 V tomto ohledu je třeba uvést, že i když je na Komisi, aby konkrétně prokázala, že metodická chyba vedla ke snížení daňového zatížení příjemce daňového rozhodnutí, Tribunál nevyloučil, že v určitých případech je metodická chyba taková, že v žádném případě neumožňuje dospět k odhadu obvyklého tržního výsledku a že nutně vede k podhodnocení odměny, která by měla být získána za tržních podmínek. 310 Takový výklad rozsudku ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise (T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669), vyplývá z použití výrazu „v zásadě“ v bodech 201 a 211, jakož i z bodu 212 tohoto rozsudku, ve kterém je upřesněno, že Komise v této věci neuvedla žádnou skutečnost umožňující dospět k závěru, aniž by bylo provedeno srovnání s výsledkem, který by byl dosažen na základě metody, kterou doporučila, že volba metody schválená v dotčeném daňovém rozhodnutí nutně vedla k příliš nízkému výsledku. 311 S ohledem na výše uvedené a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobsahuje srovnání výsledku, který by byl dosažen na základě metody převodní ceny, kterou navrhla Komise, s výsledkem dosaženým ve sporném DR, je postup Komise uvedený v bodě 564 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na jehož základě se Komise omezuje na identifikaci chyb v analýze převodních cen, v zásadě nedostatečný k prokázání toho, že skutečně došlo ke snížení daňového zatížení společnosti LuxOpCo. 312 Je však třeba ověřit, zda i přes tvrzení obsažené v bodě 564 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahují podpůrné úvahy Komise týkající se zvýhodnění konkrétní skutečnosti umožňující prokázat, že chyby v analýze převodních cen zjištěné Komisí vedly ke skutečnému snížení daňového zatížení společnosti LuxOpCo. b) K prvnímu podpůrnému zjištění zvýhodnění 313 V rámci třetí výtky druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a pátého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují první podpůrné zjištění Komise týkající se existence daňového zvýhodnění společnosti LuxOpCo (oddíl 9.2.2.1 napadeného rozhodnutí). Lucemburské velkovévodství a Amazon v podstatě zpochybňují tvrzení, že metoda převodních cen navržená Komisí, a sice metoda rozdělení zisků s analýzou přínosů, byla vhodná. Tvrdí, že Komise nesprávně dospěla k závěru, že LuxOpCo vykonávala jedinečné a hodnotné funkce. Lucemburské velkovévodství zdůrazňuje, že se sama Komise ani nesnažila použít metodu rozdělení zisků. 314 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 315 Podle Komise napadené rozhodnutí právem poukázalo na nevhodné metodické volby, pokud jde o metodu stanovení převodních cen schválenou ve sporném DR. Je toho názoru, že i kdyby byla LuxSCS považována za společnost vykonávající jedinečné a hodnotné funkce související s nehmotnými aktivy, bylo by tomu tak rovněž v případě společnosti LuxOpCo, takže stanovení převodních cen na základě metody rozdělení zisků by představovalo vhodnější metodu převodní ceny a vedlo by k vyšší odměně společnosti LuxOpCo, než je odměna potvrzená sporným DR. 316 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že Komise v bodech 565 až 568 odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě uvedla, že i kdyby bylo třeba přijmout tezi, podle které by společnost LuxSCS vykonávala ve vztahu k nehmotným aktivům jedinečné a hodnotné funkce, skutečnost, že společnost LuxOpCo takové funkce rovněž zastávala, znamená, že v projednávaném případě měla být metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů upřednostněna před metodou TNMM. 317 V tomto ohledu je třeba upřesnit dvě různé věci. 318 Zaprvé Komise v bodě 565 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že společnost LuxOpCo v posuzovaném období zdaleka nevykonávala pouze „rutinní“ řídicí funkce, ale zastávala celou řadu jedinečných a hodnotných funkcí ve vztahu k nehmotným aktivům a provozovala obchodní činnosti společnosti skupiny Amazon v Evropě. 319 V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že Komise nekonstatovala, že by některé z funkcí společnosti LuxOpCo, jak byly identifikovány v rámci její funkční analýzy, mohly být kvalifikovány jako běžné nebo rutinní, ani že by takové funkce měly být navzdory této rutinní povaze předmětem dodatečné odměny. 320 Zadruhé Komise v bodě 568 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že uplatnění analýzy přínosů by v projednávaném případě vedlo k odměně společnosti LuxOpCo za všechny její funkce, jakož i za veškerá její aktiva a rizika, jak byla analyzována v oddíle 9.2.1.2 napadeného rozhodnutí, a tedy k vyšší odměně, než jaká byla schválena ve sporném DR. Komise se tak domnívala, že schválení TNMM ve sporném DR vedlo ke snížení zdanitelného příjmu společnosti LuxOpCo ve srovnání se společnostmi, jejichž zdanitelný zisk odrážel ceny sjednané na trhu. Konkrétně, jak vyplývá z bodu 566 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nebylo podle Komise vhodné schválit metodu stanovení převodních cen, podle níž je společnosti LuxSCS přičten veškerý zbytkový zisk dosažený společností LuxOpCo převyšující [důvěrné] jejích provozních nákladů. 321 Kromě toho z bodu 45 odpovědí Komise na písemné otázky Tribunálu vyplývá, že podle ní by byla odměna společnosti LuxOpCo „nutně“ vyšší při použití metody rozdělení zisků na základě analýzy přínosů, neboť tato metoda by umožnila odměnit jedinečné a hodnotné funkce společnosti LuxOpCo. 322 Výtky Lucemburského velkovévodství a Amazon směřující ke zpochybnění prvního podpůrného zjištění je třeba přezkoumat právě na základě úvah uvedených v bodech 315 až 321 výše. 323 Jak vyplývá z bodu 313 výše, Lucemburské velkovévodství a Amazon vznášejí tři výtky, které směřují ke zpochybnění, zaprvé tvrzení, že LuxOpCo vykonávala jedinečné a hodnotné funkce, zadruhé konstatování, podle kterého sporné DR nesprávně schválilo použití TNMM, přičemž měla být v projednávaném případě použita metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů a zatřetí závěru, podle kterého by použití metody rozdělení zisků na základě analýzy přínosů „nutně“ vedlo k vyšší odměně. 1) K výkonu tak zvaných „jedinečných a hodnotných funkcí“ společností LuxOpCo 324 Především je třeba uvést, že první podpůrné zjištění výslovně odkazuje na oddíly 9.2.1.2.1 a 9.2.1.2.2, 9.2.1.2.3 a 9.2.1.4 napadeného rozhodnutí, v nichž Komise provedla vlastní funkční analýzu společnosti LuxOpCo, a vychází přímo ze zjištění obsažených v těchto oddílech. 325 Zjištění učiněná v oddílech 9.2.1.2.1 a 9.2.1.2.2, 9.2.1.2.3 a 9.2.1.2.4 napadeného rozhodnutí, jakož i konstatování, že LuxOpCo vykonávala jedinečné a hodnotné funkce, jsou předmětem třetí výtky druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a pátého žalobního důvodu odkazujícího na druhý a třetí žalobní důvod ve věci T‐318/18 směřující ke zpochybnění funkční analýzy společnosti LuxOpCo provedené Komisí. 326 Je třeba přezkoumat společně všechny argumenty Lucemburského velkovévodství a Amazon směřující ke zpochybnění opodstatněnosti funkční analýzy společnosti LuxOpCo provedené Komisí a zjištění, že LuxOpCo vykonávala jedinečné a hodnotné funkce. 327 Nejprve podle Lucemburského velkovévodství a Amazon neměla společnost LuxOpCo významné funkce týkající se vývoje, zdokonalení, správy a využívání nehmotných aktiv v Evropě, ale byla pouze pověřena provozem podniku. K podstatné části vývoje, správy a zdokonalování nehmotných aktiv totiž docházelo ve Spojených státech. 328 Lucemburské velkovévodství a Amazon dále v podstatě tvrdí, že funkce společnosti LuxOpCo v souvislosti s obchodní činností skupiny Amazon v Evropě představovaly rutinní přínosy, a nikoli jedinečné a hodnotné přínosy, jelikož ve značné míře spočívaly na nehmotných aktivech poskytnutých společností LuxSCS. Funkce společnosti LuxOpCo v souvislosti s obchodními činnostmi skupiny Amazon v Evropě se tak omezily na řídící funkce. 329 Konečně, co se týče aktiv a rizik, které nesla společnost LuxOpCo, Amazon tvrdí, že rizika spojená s obchodními činnostmi společnosti LuxOpCo byla spravována a zmírňována technologií. 330 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 331 Nejprve v podstatě tvrdí, že to byla společnost LuxOpCo, která s podporou evropských přidružených společností vykonávala všechny relevantní jedinečné a hodnotné funkce týkající se tří složek nehmotných aktiv, a sice technologie, údajů o zákaznících a marketingu. 332 Dále tvrdí, že „lidské“ funkce nebyly nahrazeny technologií při stanovování cen, ani ve vztazích skupiny Amazon s prodejci a zákazníky ani při správě zásob nebo při rozhodování o zásobách. Komise tvrdí, že skutečnost, že LuxOpCo používala nehmotná aktiva v rámci výkonu těchto funkcí, neznamená, že tyto funkce nemohly být považovány za jedinečná a hodnotná. 333 Konečně, pokud jde o použitá aktiva a rizika, která nese společnost LuxOpCo, Komise jednak uvádí, že Lucemburské velkovévodství nevzneslo žádnou přímou výtku vůči bodům odůvodnění napadeného rozhodnutí týkajícím se těchto dvou prvků, a jednak zpochybňuje argument společnosti Amazon, podle kterého technologie umožnila řídit rizika společnosti LuxOpCo, aniž vyžadovala jakýkoli zásah člověka. 334 Úvodem je třeba zdůraznit, že přezkum otázky, zda společnost LuxOpCo skutečně vykonávala „jedinečné a hodnotné funkce“, jak tvrdí Komise, nebo pouze „rutinní funkce“, jak tvrdí Lucemburské velkovévodství a Amazon, musí být proveden s ohledem na pojmy, které byly uvedeny v bodě 226 výše. Pojem „jedinečné a hodnotné funkce“, i když není výslovně uveden v pokynech

cs

caselaw

EU

OECD ve znění z roku 1995, se liší od pojmu „rutinní funkce“, jež jsou funkcemi, které lze snadno hodnotit. Jak bylo uvedeno v bodě 227 výše, pojem „jedinečná funkce“ odkazuje na situaci, ve které není pro určitou funkci srovnání. Pojem „hodnotná funkce“ se vztahuje zejména ke skutečnosti, že dotčená funkce umožňuje dosahovat značných příjmů. 335 Kromě toho je třeba rovněž uvést, že v rozsahu, v němž Komise založila svou funkční analýzu společnosti LuxOpCo hlavně na prohlášeních zaměstnanců této společnosti učiněných ve sporech před United States Tax Court (Federální daňový soud Spojených států) (dále jen „svědectví zaměstnanců Amazon“), Lucemburské velkovévodství v žalobě ve věci T‐816/17 tvrdí, že tato svědectví pocházejí z roku 2014 a týkají se činností skupiny Amazon v období let 2005 až 2014, takže lucemburské orgány v žádném případě nemohly v době vydání sporného DR o těchto informacích vědět. 336 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že tento argument Lucemburského velkovévodství odporuje stanovisku, které zaujalo ve svých odpovědích na písemné otázky Tribunálu. Pokud jde totiž o možnost zohlednit stanovisko Federálního daňového soudu Spojených států a zprávu o převodních cenách z roku 2017, tato zpráva tvrdila, že pro určení, zda byla společnost LuxOpCo zvýhodněna, je nezbytné přezkoumat, jaká by byla daň, kterou by musela uhradit v případě neexistence sporného DR, což nutně znamená zohlednit informace z doby po vydání sporného DR. 337 Je pravda, že v rozsudku ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise (T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, body 247 a 250), měl Tribunál za to, že přezkum existence zvýhodnění v důsledku předběžné dohody o cenách, která je předmětem napadeného rozhodnutí, musí být proveden s ohledem na kontext období, v němž byla tato dohoda uzavřena. Tribunál však toto konstatování založil na skutečnosti, že v této věci byla opatřením zpochybněným Komisí pouze předběžná dohoda o cenách. 338 V projednávané věci je třeba konstatovat, že opatřením lucemburských orgánů, které je předmětem napadeného rozhodnutí, je nejen sporné DR, která bylo přijato v roce 2003 a jehož platnost byla následně prodloužena v letech 2004 a 2010, ale rovněž následné přijetí ročního daňového přiznání společnosti LuxOpCo založeného na sporném DR, takže informace týkající se skutečné situace společnosti LuxOpCo v dotčeném období byly nutně informacemi dostupnými daňovým orgánům, když přijímaly opatření, která byla předmětem daňového rozhodnutí. 339 Z toho vyplývá, že za okolností projednávané věci nelze Komisi vytýkat, že založila svou analýzu na svědectvích zaměstnanců Amazon. Tyto skutečnosti je tedy třeba zohlednit pro účely posouzení výtek formulovaných Lucemburským velkovévodstvím a Amazon, pokud jde o funkční analýzu společnosti LuxOpCo. i) K funkcím vykonávaným společností LuxOpCo, pokud jde o nehmotná aktiva (oddíl 9.2.1.2.1 a body 449 až 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 340 Obecně se účastníci řízení neshodují v otázce, zda společnost LuxOpCo vykonávala významné, „jedinečné a hodnotné“, funkce pokud jde o nehmotná aktiva. Podle Komise tomu tak bylo, protože společnost LuxOpCo byla odpovědná za přizpůsobení technologie specifickým podmínkám evropského trhu, za rozvoj údajů o zákaznících a za činnosti související s marketingovými aktivy. 341 V rámci oddílu 9.2.1.2.1 napadeného rozhodnutí měla Komise za to, že podle licenční dohody byla společnost LuxOpCo pověřena výkonem „jedinečných a hodnotných“ funkcí souvisejících s nehmotnými aktivy. Tyto funkce podle ní zahrnovaly vývoj, zdokonalování a správu duševního vlastnictví na obecné úrovni, ale rovněž na úrovni každé ze tří složek nehmotných aktiv, a sice na úrovni technologie, údajů o zákaznících a přihlášené ochranné známky, prostřednictvím nezávislých evropských technologických a obchodních inovací, vytváření a správy údajů o zákaznících, jakož i na úrovni vývoje a údržby přihlášené ochranné známky. Podle Komise se tak společnost LuxOpCo v zásadě neomezovala na využití technologie ke správě evropských internetových stránek, ale v příslušném období aktivně přispívala k vývoji, zdokonalení a správě této technologie (body 449, 450 a 465 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 342 Zaprvé Komise uvedla, že LuxOpCo měla výlučnou a neodvolatelnou licenci k nehmotným aktivům, a tedy právo pokračovat ve vývoji, zdokonalování, udržování a ochraně těchto nehmotných aktiv, přestože LuxSCS zůstávala vlastníkem odvozených děl vytvořených společností LuxOpCo (bod 450 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 343 Zadruhé Komise konstatovala, že společnost LuxOpCo obecně přispívala k vyvíjení, zachování a správě nehmotných aktiv prostřednictvím „EU IP Steering Committee“ (Řídící výbor pro práva duševního vlastnictví EU) (body 452 až 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podle Komise byl Řídící výbor pro práva duševního vlastnictví fórem, kde se setkávali vedoucí představitelé oblasti obchodu a technologie zaměstnaní společnostmi LuxOpCo a ASE, aby projednali a doporučili kroky týkající se nehmotných aktiv v Evropě, které jim předložili právníci skupiny Amazon. Skutečná rozhodnutí týkající se vývoje, zdokonalování, správy a využívání nehmotných aktiv byla tedy přijímána členy tohoto výboru zastupujícími společnosti LuxOpCo a ASE v pozici vedoucích pracovníků pověřených činnostmi maloobchodního prodeje a servisními činnostmi společnosti Amazon v Evropě (body 452 až 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 344 Zatřetí Komise uvedla, že společnost LuxOpCo přispěla k vývoji technologie (body 466 až 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvedla, že technologie, kterou společnost LuxSCS poskytla společnosti LuxOpCo, byla sice „stávající technologií společnosti Amazon US“, jak je „průběžně vyvíjena ve Spojených státech“ (body 456 a 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podle ní však mělo být několik funkcí softwarů Amazon používaných ve Spojených státech upraveno tak, aby byly zavedeny v Evropě. Komise zejména uvedla, že k řádnému provádění evropských obchodních činností skupiny Amazon v Evropě společnost LuxOpCo v posuzovaném období vyvíjela, zdokonalovala a spravovala tuto americkou technologii s podporou svých dceřiných společností (body 456 až 460 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kromě toho společnost LuxOpCo a její sesterské evropské společnosti vyvíjely významnou technologii pro použití v rámci evropských maloobchodních a servisních činností. Příkladem tohoto typu technologie byl „European Fulfilment Network“ (evropská distribuční síť, EFN), což je technologie, která umožnila vzájemné sdílení zásob skupiny Amazon nacházejících se v různých členských státech a propojení středisek pro vyřizování evropských objednávek, takže díky tomuto nástroji mohli zákazníci všech zemí Unie kupovat výrobky z jakékoli vnitrostátní internetové stránky skupiny Amazon v Evropě (body 462 a 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 345 Začtvrté, pokud jde o údaje o zákaznících, Komise konstatovala, že i když jsou údaje o zákaznících na evropských internetových stránkách zákonným majetkem společnosti LuxSCS, společnost LuxOpCo v posuzovaném období vykonávala aktivní a důležité funkce v souvislosti s vývojem, zdokonalováním a správou těchto údajů (body 466 až 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu uvedla, že LuxOpCo tyto údaje aktivně shromažďovala v rámci služby pro LuxSCS a měla zajistit jejich údržbu a dodržování zákonů platných v oblasti ochrany údajů. 346 Zapáté, Komise uvedla, pokud jde o „přihlášenou ochrannou známku“ (body 469 až 470 odůvodnění), a sice ochranné známky Amazon, v rozsahu, v němž byly tyto známky přihlášeny v Unii, že i když je tato ochranná známka dobře známa a celosvětové uznání značky Amazon je hlavní výhodou pro přilákání zákazníků, hodnota této značky má pouze druhořadý význam ve vztahu k řádnému provádění tří klíčových činností skupiny Amazon v Evropě, tedy výběru, ceny a pohodlí (dále jen „tři pilíře“). S ohledem na skutečnost, že se ochranná známka a pověst skupiny Amazon značně opíraly o soustavné plnění služeb vysoce uspokojujících zákazníky, společností LuxOpCo a evropskými sesterskými společnostmi, je podle Komise třeba dospět k závěru, že hodnota značky Amazon v Evropě byla ve skutečnosti vytvořena na úrovni společnosti LuxOpCo a evropských sesterských společností, a nikoli na úrovni společnosti LuxSCS (body 469 a 470 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kromě toho marketingové činnosti zajišťovaly společnost LuxOpCo a evropské společnosti na základě místního know-how (bod 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 347 Vzhledem k tomu, že Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují každý z pěti bodů rozboru Komise, je třeba přezkoumat samostatně argumenty týkající se každé z těchto otázek. 348 Před provedením takového přezkumu je třeba úvodem uvést, že Lucemburské velkovévodství a Amazon nezpochybňují, že LuxOpCo vykonávala určité funkce v souvislosti s vývojem nehmotných aktiv, zejména technologie, ale zpochybňují pouze to, že se společnost LuxOpCo významně podílela na vývoji nehmotných aktiv a vykonávala tak v souvislosti s těmito aktivy jedinečné a hodnotné funkce. 349 Lucemburské velkovévodství a Amazon totiž ve svých písemnostech připouštějí, že LuxOpCo vykonávala funkce vývoje, které označují jako „minimální“, nebo že hrála roli, která je nicméně „druhořadá“, při tvorbě hodnoty nehmotných aktiv. 350 Z toho tedy vyplývá, že i podle vyjádření Lucemburského velkovévodství a Amazon vykonávala společnost LuxOpCo funkce, byť jen vedlejší povahy, v souvislosti s vývojem nehmotných aktiv. – K povaze licence udělené společnosti LuxOpCo (bod 450 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 351 Jak již bylo uvedeno v bodě 342 výše, Komise v bodě 450 odůvodnění napadeného rozhodnutí trvala za účelem prokázání významu funkcí společnosti LuxOpCo v souvislosti s vývojem nehmotných aktiv na skutečnosti, že společnost LuxOpCo měla „právo nadále vyvíjet, zdokonalovat, udržovat [...] nehmotná aktiva po celou dobu jejich existence“. V tomto kontextu Komise v bodě 100 žalobní odpovědi předložené ve věci T‐816/17 uvedla, že LuxOpCo má „výhradní právo pokračovat ve vývoji, zdokonalování [a] udržování nehmotných aktiv“ Amazon. 352 Výraz „výhradní“ byl použit v bodě 2.1 licenční dohody k popisu licence udělené společnosti LuxOpCo, která se v každém případě vztahovala pouze na evropské území. Tento bod 2.1 písm. a) zněl takto: „ ‚Udělení výhradní licence na právo duševního vlastnictví‘ [LuxSCS] neodvolatelně uděluje společnosti [LuxOpCo], v rámci všech práv duševního vlastnictví společnosti [LuxSCS] v jejím duševním vlastnictví nebo zahrnujících její duševní vlastnictví, ať už stávající nebo budoucí, následující výhradní právo a licenci na duševní vlastnictví společnosti [LuxSCS] během období [platnosti licenční dohody], [...]“ 353 Nicméně s ohledem na smluvní ujednání mezi společností LuxSCS a americkými společnostmi je třeba konstatovat, že společnost LuxOpCo ve skutečnosti nebyla jedinou, kdo byl držitelem práva na zdokonalování a vývoj těchto nehmotných aktiv. 354 Práva na vývoj nehmotných aktiv na základě licenční dohody, kterých požívala společnost LuxOpCo, byla totiž nutně nevýhradní, jelikož ostatní strany DRN, tedy společnosti ATI a A 9, si zachovaly právo vyvíjet, zdokonalovat a užívat technologii. Skutečnost, že si ostatní strany DRN, tedy společnosti ATI a A 9, zachovaly právo vyvíjet a zdokonalovat technologii, Komise ostatně nezpochybňuje. 355 V tomto ohledu je třeba připomenout, že práva, která společnost LuxOpCo získala na základě licenční dohody, se neomezovala na nehmotná aktiva existující v době uzavření této dohody, ale zahrnovala rovněž veškerá budoucí nehmotná aktiva vytvořená v návaznosti na trvalé úsilí o vývoj, zachování a zdokonalování pod vedením amerických společností ATI a A 9. To prokazuje, že společnost LuxOpCo nebyla pouze subjektem pověřeným vývojem a zdokonalováním nehmotných aktiv spadajících do působnosti licenční dohody. 356 Komise ostatně připouští, že aktiva, tak jak byla převedena na společnost LuxSCS dne 1. ledna 2005 na základě dohody o vstupu, byla během posuzovaného období „postupně nahrazována“ nehmotnými aktivy, vyvíjenými a zdokonalovanými později na základě DRN. Rovněž uznává, že technologie držená společností LuxSCS, která byla poskytnuta společnosti LuxOpCo na základě licence, byla vyvíjena americkými entitami, zejména společnostmi ATI a A9. 357 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Komise měla nesprávně za to, že společnost LuxOpCo měla výhradní právo pokračovat ve vývoji nehmotných aktiv. Toto zjištění však nestačí k tomu, aby vyvrátilo úvahy Komise, podle kterých společnost LuxOpCo vykonávala v souvislosti s vývojem nehmotných aktiv významné, či dokonce jedinečné a hodnotné funkce. Skutečnost, že společnost LuxOpCo nemá k nehmotným aktivům výhradní užívací právo, totiž nehraje ve prospěch ani v neprospěch tvrzení Komise, že společnost LuxOpCo vykonávala ve vztahu k vývoji nehmotných aktiv jedinečné a hodnotné funkce. – K EU IP Steering Committee (body 452 až 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 358 Lucemburské velkovévodství a Amazon v podstatě zpochybňují, že by EU IP Steering Committee měl úlohu, kterou mu Komise připsala (bod 343 výše). Podle nich tento výbor nerozhodoval o vývoji nebo zdokonalení nehmotných aktiv. Navíc nejen že většina členů uvedeného výboru byla americkým personálem, ale i ve skutečnosti rozhodnutí EU IP Steering Committee přijímali zaměstnanci skupiny Amazon ve Spojených státech, a konkrétně vice-prezident odpovědný za duševní vlastnictví. 359 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 360 V bodech 452 a 453 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že řídící výbor pro práva duševního vlastnictví EU byl zřízen za účelem poskytování technického a obchodního poradenství týkajícího se vývoje a využívání duševního vlastnictví v Evropě. Komise uvedla, že z „EU Policies and Procedures Manual“ (příručka politik a postupů pro EU) vyplývá, že se tento výbor scházel zejména za účelem přezkumu portfolia duševního vlastnictví Amazon, jakož i obchodní strategie podniku v rozsahu, v němž se týkala vývoje a zavádění duševního vlastnictví. Dále byl tento výbor složen zejména z vice-prezidenta útvarů pro Unii, právního ředitele pro Unii (zaměstnaného společností LuxOpCo), poradce skupiny Amazon pro oblast duševního vlastnictví a vice- prezidenta pověřeného evropskými činnostmi. 361 Dále Komise uvedla, že skutečnost, že se jedná pouze o poradní orgán, jak to společnost Amazon vysvětlila během správního řízení, neznamená, že její doporučení nemají vliv na vývoj, údržbu a správu nehmotných aktiv. Uvedla, že ve skutečnosti se EU IP Steering Committee scházel za účelem zaprvé předkládání doporučení k návrhům směřujícím k ochraně nehmotných aktiv (a tím výhradních práv společnosti LuxOpCo na základě licenční dohody mezi LuxSCS a LuxOpCo), zadruhé přezkumu stavu soudních řízení v Evropě týkajících se nehmotných aktiv a zatřetí poskytování školení evropským zaměstnancům v oblasti využívání technologie a dalších nehmotných aktiv (bod 454 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 362 Konečně na základě svědectví vice-prezidenta pověřeného duševním vlastnictvím, který je zaměstnán ve Spojených státech, dospěla Komise k závěru, že EU IP Steering Committee je fórum, ve kterém se vedoucí pracovníci společnosti LuxOpCo scházeli, aby projednali takové kroky týkající se nehmotných aktiv, jaké jim byly předloženy právníky skupiny Amazon, a že skutečná rozhodnutí týkající se vývoje, zdokonalení, správy a využívání nehmotných aktiv tak byla přijímána členy tohoto výboru zastupujícími společnosti LuxOpCo a ASE v pozici vedoucích pracovníků odpovědných za maloobchodní a servisní činnosti skupiny Amazon v Evropě (bod 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 363 Na základě čtení bodů 452 až 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí je nutno konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí neprokázala, že EU IP Steering Committee přijímal významná rozhodnutí o vývoji nebo zdokonalení nehmotných aktiv. 364 Komise nejprve v bodech 452 a 453 odůvodnění napadeného rozhodnutí připouští, že úloha EU IP Steering Committee byla omezená v rozsahu, v němž se omezovala na poskytování „technického a obchodního poradenství“ a „pomoci“ při strategickém rozhodování o vývoji duševního vlastnictví společnosti LuxSCS nebo na uzavření několika licenčních dohod se třetími stranami. 365 Z příručky politik a postupů skupiny Amazon pro Unii ostatně vyplývá, že EU IP Steering Committee neměl rozhodovací pravomoci jako takové, ale představoval pouze orgán určený k podpoře rozvoje a zavedení duševního vlastnictví v Evropě. To ostatně Komise implicitně připustila v bodě 454 odůvodnění napadeného rozhodnutí, když zmiňuje „vliv“, který „doporučení“ tohoto výboru měla na vývoj, údržbu a správu nehmotných aktiv. 366 Dále z bodu 454 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 362 výše), jakož i ze svědectví vice-prezidenta pověřeného duševním vlastnictvím a zaměstnaného ve Spojených státech, na které je odkazováno v bodě 455 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, vyplývá, že v praxi se EU IP Steering Committee omezil na zkoumání otázek spojených s ochranou a zachováním práv k nehmotným aktivům a otázka vývoje nebo zdokonalení nehmotných aktiv jako taková, nebyla v rámci tohoto výboru projednávána. 367 Konečně v rozsahu, v němž EU IP Steering Committee mohl být diskuzním fórem o zdokonalení a rozvoji nehmotných aktiv, je nutno konstatovat, že rozhodnutí týkající se vývoje nehmotných aktiv nebyla přijímána tímto výborem, ale v zásadě zaměstnanci skupiny Amazon ve Spojených státech, a konkrétně vice-prezidentem pověřeným duševním vlastnictvím. Toto tvrzení Lucemburského velkovévodství nebylo Komisí zpochybněno. 368 Kromě toho, pokud jde o složení uvedeného výboru, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise ve svých písemnostech, zaměstnanci vykonávající řídící funkce v amerických entitách, a zejména vice-prezident pověřený duševním vlastnictvím společnosti Amazon US, napomáhali EU IP Steering Committee, a dokonce řídili schůze tohoto výboru. 369 Z výše uvedeného vyplývá, že zjištění Komise týkající se EU IP Steering Committee neumožňují podpořit její závěr uvedený v bodě 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého rozhodnutí týkající se vývoje a zdokonalení nehmotných aktiv byla přijímána členy tohoto výboru zastupujícími společnosti LuxOpCo a ASE v pozici vedoucích pracovníků odpovědných za maloobchodní a servisní činnosti skupiny Amazon v Evropě. 370 Komisi se nanejvýš podařilo prokázat, že LuxOpCo vykonávala funkce související se správou a ochranou nehmotných aktiv a že zaměstnanci společnosti LuxOpCo rozhodovali o vhodných opatřeních, jako je například přihlášení patentu, na základě doporučení diskutovaných v rámci EU IP Steering Committee. 371 Z výše uvedeného vyplývá, že tvrzení Komise týkající se EU IP Steering Committee nestačí k prokázání toho, že LuxOpCo vykonávala funkce rozvoje nehmotných aktiv, které by bylo možné kvalifikovat jako „jedinečné a hodnotné“. – K funkcím společnosti LuxOpCo týkajícím se vývoje technologie 372 V bodě 449 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že funkce společnosti LuxOpCo zahrnovaly vývoj, zdokonalování a správu technologie. 373 Na podporu tohoto tvrzení nejprve v bodě 456 odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě uvedla, že technologie vyvinutá ve Spojených státech nemohla být v Evropě jako taková využívána a že k uspokojení specifických evropských potřeb byly nezbytné úpravy. Uvedla, že rozvoj obchodních činností skupiny Amazon v Evropě vyžadoval specifickou technologii (odlišný software, místní úpravy). 374 Komise dále zdůraznila, že LuxOpCo měla technologické zdroje nezbytné pro provádění výzkumu a vývoje. Poukázala zejména na to, že přibližně šedesát osob plnilo úkoly technologické povahy, tým pro „lokalizace“ a překlady plnil funkce spočívající v přizpůsobení evropských internetových stránek místním preferencím, přibližně deset dalších osob bylo zaměstnáno jako „Technical Program Manager“ (manažer technických programů), jejichž úkolem bylo přetvářet na technické popisy technologické potřeby určené místními týmy pověřenými maloobchodním prodejem. Podle Komise právě tento proces umožnil, aby byla technologie neustále vyvíjena a přizpůsobována v závislosti na místním trhu. 375 V tomto ohledu je pravda, že Komise v bodě 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznala, že technické zdroje vytvořené v rámci společnosti LuxOpCo byly omezené. Komise nicméně zdůraznila, že jedinečná hodnota technologie je ve skutečnosti spíše výsledkem místního know-how, vymezení nových obchodních potřeb a jejich převedení do softwarového projektu, nikoliv samotného kódování. 376 Konečně Komise uvedla, že společnost LuxOpCo rovněž přispěla k vypracování katalogů, technologie překladů a místních úprav. Tyto úkoly byly vykonávány bývalými týmy evropských sesterských společností nebo nově přijatými pracovníky. Kromě toho uvedla, že evropské sesterské společnosti rovněž hrály významnou roli ve vývoji nových technologií specifických pro evropské vnitrostátní trhy. 377 Komise zvláště dodala, že zejména LuxOpCo a evropské sesterské společnosti přispěly k vývoji EFN. Tato technologie odpovídala zvláštní potřebě evropských činností tím, že evropským zákazníkům umožnila nakupovat zboží z kterékoli evropské internetové stránky skupiny Amazon. 378 Lucemburské velkovévodství a Amazon tvrdí, že LuxOpCo nevykonávala žádnou významnou funkci vývoje, zdokonalování nebo udržování nehmotných aktiv souvisejících s technologií. Vyvracejí zejména tvrzení Komise, podle kterých měla LuxOpCo významnou úlohu při vývoji EFN, a tvrdí, že tato technologie, ačkoli je specifická pro Evropu, byla vyvinuta ve Spojených státech a že se společnost LuxOpCo neúčastnila ani jejího koncipování, ani jejího vytvoření. 379 Komise zpochybňuje tyto argumenty a trvá na svém stanovisku vyjádřeném v bodech 456 až 465 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak je uvedeno v bodech 372 až 377 výše. 380 Úvodem je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co uvádějí Lucemburské velkovévodství a Amazon, Komise v napadeném rozhodnutí netvrdila, že LuxOpCo byla hlavním vývojářem technologie, ať již na celosvětové úrovni, nebo pouze na evropské úrovni, ale – jak je uvedeno v bodech 449 a 465 odůvodnění napadeného rozhodnutí – že společnost LuxOpCo aktivně přispívala k vývoji, zdokonalování a správě technologie během posuzovaného období. Komise nezpochybňuje ani to, že technologie byla neustále vyvíjena ve Spojených státech. 381 V tomto ohledu je pravda, jak tvrdí Lucemburské velkovévodství a Amazon, že technologické nástroje byly hlavně vyvinuty americkými entitami a byly poskytnuty pro evropské činnosti v jejich konečné podobě. Software používaný různými evropskými stránkami byl ostatně společný. 382 Ze spisu zaprvé vyplývá, že ve Spojených státech byla přijímána podstatná část rozhodnutí o vývoji nehmotných aktiv a významu jednotlivých projektů, které měly být vyvíjeny, včetně technologie specifické pro Evropu. 383 Zadruhé je nesporné, že největší počet techniků a inženýrů přispívajících k vývoji technologie se nacházel ve Spojených státech. Nejméně [důvěrné] zaměstnanců skupiny Amazon přispívalo k vývoji nehmotných aktiv, z nichž více než [důvěrné] zaměstnanců bylo během posuzovaného období zaměstnáno ve Spojených státech na pracovních místech souvisejících s technologií. Komise tyto číselné údaje nezpochybňuje. Mimoto z písemností ve spise, a zejména z různých svědectví zaměstnanců skupiny Amazon vyplývá, že ústřední služby a američtí technici byli pověřeni vývojem nástrojů specifických pro evropský trh. 384 Pokud jde dále o příspěvek společnosti LuxOpCo v souvislosti s vývojem technologie, je třeba uvést následující skutečnosti. 385 Zaprvé Komise správně shledala, že pro zavedení technologie v Evropě byly změny někdy nezbytné. 386 Ačkoli jsou totiž, jak tvrdí Lucemburské velkovévodství a Amazon, model činnosti a související technologie stejné jak ve Spojených státech, tak v Evropě z různých svědectví zaměstnanců skupiny Amazon předložených účastníky řízení, a zejména ze svědectví řídícího vice-prezidenta odpovědného za mezinárodní maloobchodní činnost, který byl zaměstnán ve Spojených státech, vyplývá, že z důvodu zvláštností evropského trhu v porovnání s americkým trhem nemohla být technologie vyvinutá ve Spojených státech vždy jako taková použita na evropských internetových stránkách. Kromě EFN, která je technologií vyvinutou speciálně pro evropské činnosti skupiny Amazon, tak byly nezbytné úpravy nebo „lokalizace“. Z písemností ve spise vyplývá, že tyto úpravy zahrnovaly zejména úsilí o překlady [důvěrné]. 387 Zadruhé ze svědectví zaměstnanců skupiny Amazon vyplývá, že ačkoli velká část přizpůsobení technologie evropskému trhu byla provedena ve Spojených státech, zejména pokud šlo o práci na softwarech, v určité míře k těmto úpravám přispívala společnost LuxOpCo. 388 Jak totiž ostatně potvrzuje Amazon v žalobě ve věci T‐318/18, na konci posuzovaného období zastávalo nanejvýš kolem šedesáti osob pracovní místa související s technologií v Lucembursku. 389 V tomto ohledu z písemností ve spise a zejména ze svědectví řídícího vice-prezidenta odpovědného za maloobchodní činnost na mezinárodní úrovni zaměstnaného ve Spojených státech a bývalého pracovníka odpovědného za programy pro třetí strany v Evropě (zejména program MarketPlace) vyplývá, že nejpozději od roku, který následoval po restrukturalizaci v roce 2006, začala LuxOpCo využívat služeb svých vlastních techniků. Konkrétně společnost LuxOpCo během posuzovaného období zaměstnávala vývojáře softwaru (software developers), kteří přispívali k vývoji zvláštních programů pro evropské činnosti a pracovali na místních úpravách. 390 Stejně tak ze svědectví bývalého pracovníka odpovědného za programy pro třetí strany v Evropě (zejména program MarketPlace) vyplývá, že [důvěrné]. 391 V tomto kontextu, pokud jde o tým pro lokalizaci a překlady, označený Komisí v bodě 459 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba konstatovat, že ze skutečností obsažených ve spise vyplývá, že tento tým byl pověřen úpravami evropských internetových stránek, zejména překlady, a že přispíval k vývoji softwaru. Ze svědectví zaměstnanců skupiny Amazon totiž vyplývá [důvěrné]. I když však tyto činnosti a posledně uvedená technologie hrály významnou roli v obchodních činnostech společnosti LuxOpCo, nic to nemění na tom, že zaujímaly menší místo ve srovnání se zbývající částí technologie vyvíjené ve Spojených státech. 392 Dále, pokud jde o činnosti vývoje katalogu, které Komise označila v bodě 456 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba konstatovat, jak tvrdí Amazon a Lucemburské velkovévodství, že uvedené činnosti nezahrnovaly koncipování softwaru, který je základem katalogu, neboť toto bylo prováděno ve Spojených státech. Činnosti spojené s katalogem vyvíjené v Lucembursku [důvěrné]. Místní práce na vývoji katalogu [důvěrné]. 393 Ze svědectví řídícího vice-prezidenta odpovědného za mezinárodní maloobchodní činnost zaměstnaného ve Spojených státech, vyplývá, že [důvěrné]. Pokud tedy mohly být operace týkající se softwaru v souvislosti s katalogem provedeny společností LuxOpCo, tyto operace byly velmi omezené ve vztahu k vývoji prováděnému ústředními službami skupiny Amazon. 394 Z výše uvedeného vyplývá, že LuxOpCo přispívala k vývoji technologie tím, že prováděla určité úpravy, které byly především spojeny s překládáním, a pouze v malé míře s vývojem určitých softwarů a funkcí. Mimoto většina práce spočívající v přizpůsobení technologie evropským činnostem byla do značné míry závislá na ústředních službách skupiny Amazon. Z toho vyplývá, že přínosy společnosti LuxOpCo k vývoji technologie mohly hrát pouze malou roli při tvorbě hodnoty této technologie. Z toho vyplývá, že i když Komise v bodě 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně tvrdila, že požadované úpravy v Evropě byly prováděny v blízkosti místních trhů, bylo nesprávné přiznat takový význam přínosům společnosti LuxOpCo k uvedeným úpravám a vyvodit z toho závěr, že tyto přínosy byly jedinečné a hodnotné. 395 Zatřetí, jak Komise uvedla v bodech 460 až 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kromě místních úprav provedených lucemburskými týmy přispívala společnost LuxOpCo rovněž k vývoji technologie v důsledku jejího zapojení do procesu identifikace nových obchodních technologických potřeb a jejich převedení do softwarového projektu. 396 V tomto ohledu měla společnost LuxOpCo k dispozici manažery programů (technical program managers), jejichž úkolem bylo přetvářet obchodní potřeby na technické popisy tak, aby je mohl kódovat inženýr (software developer) (viz bod 460

cs

caselaw

EU

odůvodnění napadeného rozhodnutí). Lucemburské velkovévodství ostatně nezpochybňuje, že funkční a technické specifikace nástrojů a úprav požadovaných v Evropě byly vypracovány v blízkosti místních trhů. 397 Je sice pravda, jak Komise v podstatě zdůraznila v bodě 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že definice obchodních potřeb a formulace specifikací hrají významnou roli ve vývoji technologie. Z písemností ve spise totiž vyplývá, že hodnota technologie skupiny Amazon spočívá na schopnosti této technologie sloužit všem třem pilířům skupiny Amazon, a sice nízkým cenám, výběru a pohodlnému užívání (viz bod 346 výše), a tedy vyhovět potřebám zákazníků. Hodnota technologie Amazon tak v určitém rozsahu rovněž spočívá v přizpůsobení se místním potřebám, a zejména ve schopnosti místních týmů formulovat specifikace za účelem dosažení přizpůsobení technologie potřebám spotřebitelů. 398 Je však třeba uvést, jak tvrdí Amazon, že v Lucembursku bylo zaměstnáno pouze dvanáct programových manažerů, oproti [důvěrné] ve Spojených státech a [důvěrné] z těchto osob zaměstnaných v Lucembursku bylo přijato do zaměstnání až na konci posuzovaného období ([důvěrné]). 399 Navíc, i když společnost LuxOpCo identifikovala technologické potřeby podniku a specifikace týkající se těchto potřeb, samotné koncipování a tvorba technologie byly vyvíjeny ve Spojených státech. V tomto kontextu na rozdíl od toho, co podle všeho předestírá Komise v bodě 103 žalobní odpovědi ve věci T‐318/18, se činnosti amerických entit neomezovaly na pouhé kódování, ale na skutečný vývoj. 400 Konečně, jak tvrdí Amazon, velká většina strategických rozhodnutí týkajících se vývoje technologie, zejména pokud jde o Evropu, byla přijímána americkými entitami, a nikoliv společností LuxOpCo. 401 Z toho vyplývá, že uskutečnění tohoto vývoje a zdokonalování technologie za účelem zlepšení zkušeností zákazníků vycházelo především z modelu vyvinutého ve Spojených státech, který je stejný v Evropě i ve Spojených státech, a pouze v menší míře z technických specifikací, které mohly být formulovány místními týmy. 402 Z výše uvedeného vyplývá, že i když měla Komise správně za to, že společnost LuxOpCo přispívala k vývoji nehmotných aktiv vypracováním technických specifikací, na úrovni technologie, která je předmětem licenční dohody, uvedené přínosy zůstávaly omezené. Dále vzhledem k tomu, že tyto funkce byly před rokem 2006 již vykonávány sesterskými společnostmi, je třeba konstatovat, jak tvrdí Lucemburské velkovévodství v bodě 109 žaloby ve věci T‐816/17, že tyto funkce nelze považovat za jedinečné, ale za funkce běžné. 403 Začtvrté měla Komise za to, že společnost LuxOpCo přispěla k vývoji EFN, která je jedinou technologií čistě specifickou pro evropské činnosti skupiny Amazon. 404 Jak Komise uvedla v bodě 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí, EFN je kombinací technologických pokroků, jako je zavedení nových funkcí a logistických optimalizací. 405 Je nesporné, že EFN hrála zásadní roli pro obchodní činnosti v oblasti maloobchodního prodeje a evropských služeb. Jak Komise uvedla v bodě 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak sama společnost Amazon uvedla ve svém vyjádření po soudním řízení vedeném před United States Tax Court (Federální daňový soud Spojených států), cílem vytvoření EFN bylo vyřešit problém způsobený existencí mnoha internetových stránek spojených s národními středisky pro vyřizování objednávek. Tato technologie umožnila spojit evropská střediska pro vyřizování objednávek a sdílení zásob, čímž umožnila zákazníkům z celé Unie kupovat zboží z jakýchkoli internetových stránek společnosti Amazon v Evropě. 406 Ze svědectví zaměstnanců Amazon, jakož i z vyjádření Amazon po soudním řízení vedeném před United States Tax Court (Federální daňový soud Spojených států) ostatně vyplývá, že EFN byla rozhodující k zahájení činností ve dvou nových evropských zemích, a sice ve Španělsku a Itálii. 407 Ze spisu přitom vyplývá, že Komise byla skutečně oprávněna se domnívat, že se LuxOpCo podílela na vývoji EFN (viz bod 403 výše). 408 Amazon totiž ve vyjádření po soudním řízení vedeném před United States Tax Court (Federální daňový soud Spojených států) sama [důvěrné]. Podle znění tohoto vyjádření „AEHT“ (tedy Amazon Europe Holding Technology, což je výraz, který odpovídá oficiálnímu označení společnosti LuxSCS) [důvěrné]. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v rámci amerického řízení uvedeného v bodě 14 výše nebylo mezi různými lucemburskými entitami skupiny nijak rozlišováno a výraz „AEHT“ byl v tomto řízení použit bez rozdílu pro označení společností LuxOpCo nebo LuxSCS. Pokud jde však o účast na vývoji EFN, je zřejmé, že Amazon odkazovala na LuxOpCo, a nikoli na LuxSCS. 409 Toto zjištění je ostatně potvrzeno svědectvími zaměstnanců skupiny Amazon, a zejména svědectvím řídícího vice-prezidenta odpovědného za mezinárodní maloobchodní prodeje a zaměstnaného ve Spojených státech, které potvrzuje, že v rozhodné době vedoucí maloobchodních prodejů v Evropě zaměstnaný společností LuxOpCo, aktivně přispíval k vytváření a koncipování EFN. 410 Je však třeba upřesnit, že by bylo nesprávné mít za to, že LuxOpCo nesla odpovědnost za celý proces vývoje EFN. 411 Ze spisu jednak vyplývá, že americké sídlo hrálo rozhodovací roli při zavádění projektu EFN. 412 Dále, jak tvrdí Lucemburské velkovévodství a jak vyplývá ze svědectví zaměstnanců skupiny Amazon a stanoviska Federálního daňového soudu Spojených států, vývoj EFN byl uskutečňován s podporou amerických entit. Konkrétně práce související s vývojem softwaru, z něhož vychází EFN, byla vykonávána techniky centrálních týmů, a zejména na základě specifikací formulovaných týmy společnosti LuxOpCo. Mimoto Komise nezpochybňuje, že z provozního hlediska byly definice a požadavky skladování, na kterých byl tento nástroj založen, rovněž určovány ve Spojených státech. 413 Ačkoli Komise v bodě 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „EFN byla vyvíjena v Evropě“ bez dalších upřesnění, Komise neodhlédla zcela od přispění amerických entit. V poznámce pod čarou 481 napadeného rozhodnutí cituje zejména jedno ze svědectví, podle kterého byla technologie vyvíjena v Evropě za pomoci centrálních technologických týmů. 414 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ačkoli EFN z velké části vycházela z technologie vyvinuté ve Spojených státech, společnost LuxOpCo k vývoji této technologie rovněž aktivně přispívala. S ohledem na význam této technologie pro rozšíření evropských činností skupiny Amazon se přitom Komise nedopustila pochybení, když tyto přínosy považovala za jedinečné a hodnotné. I když konečným vlastníkem této technologie byla společnost LuxSCS, nic to nemění na tom, že vývoj této technologie byl rovněž výsledkem úsilí společnosti LuxOpCo. 415 Ze zjištění učiněných v bodech 385 až 414 výše tedy vyplývá, že kromě EFN, na jejímž vývoji se společnost LuxOpCo aktivně podílela, byly nejvýznamnější úpravy technologie prováděny ve Spojených státech ve spolupráci s evropskými týmy, které formulovaly své potřeby, a že navíc některé drobné úpravy mohly být prováděny přímo místními týmy. 416 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že i když měla Komise správně za to, že LuxOpCo vykonávala z důvodu své účasti na vývoji EFN jedinečné a hodnotné funkce související s technologií, ve zbývající části nadhodnotila význam funkcí společnosti LuxOpCo v souvislosti s vývojem technologie. Kromě vývoje EFN se totiž funkce společnosti LuxOpCo omezovaly hlavně na úpravy a vypracování technických specifikací. Závěr učiněný v bodě 465 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a zejména tvrzení, že společnost LuxOpCo prováděla významná zlepšení technologie, tedy nemůže být potvrzen v plném rozsahu. 417 Vzhledem k tomu, že toto zjištění spočívá na svědectvích zaměstnanců Amazon, nejeví se nezbytným podrobně zkoumat argumenty Lucemburského velkovévodství a Amazon, podle kterých Komise nesprávně použila svědectví, zejména za účelem tvrzení, že technologie byla vyvíjena v Evropě (zejména EFN), zatímco byla vyvíjena ve Spojených státech. I když totiž analýza Komise nemůže být potvrzena v plném rozsahu, chyby, kterých se dopustila Komise, nemohou zpochybnit konstatování, podle kterého společnost LuxOpCo skutečně přispěla k vývoji nehmotných aktiv, a zejména EFN. – K údajům o zákaznících (body 466 až 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 418 Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují opodstatněnost zjištění Komise, podle kterého společnost LuxOpCo vykonávala aktivní a zásadní funkce související s vývojem, zdokonalováním a správou údajů o zákaznících. V podstatě tvrdí, že údaje o zákaznících byly shromažďovány automaticky pomocí technologie vyvinuté ve Spojených státech, bez zapojení zaměstnanců společnosti LuxOpCo. 419 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 420 Úvodem je třeba uvést, že účastníci řízení se neshodují v otázce, zda společnost LuxOpCo aktivně přispívala k vývoji databáze shromažďující informace o zákaznících, jako například historii prodejů. Jedná se tedy o určení, zda lze shromažďování a ochranu údajů o zákaznících během posuzovaného období přičíst společnosti LuxOpCo. 421 Zaprvé je třeba uvést, jak Komise uvedla v tabulce 19 napadeného rozhodnutí, že během posuzovaného období značně vzrostl počet zákazníků za rok, a to ze 17 milionů zákazníků v roce 2006 na více než 60 milionů v roce 2014. 422 Zadruhé je třeba podobně jako Komise konstatovat, že údaje o zákaznících jsou klíčovým aktivem takového provozovatele elektronického obchodu, jako je skupina Amazon, zejména pokud jde o marketing. Některé nástroje, zejména používání technologie doporučení a podobností, jsou totiž závislé na údajích o zákaznících. Údaje o zákaznících jsou tak jedinečným a hodnotným nehmotným aktivem. 423 Zatřetí je nesporné, že LuxOpCo je subjektem, který shromažďoval údaje o zákaznících, a že je navíc pověřen dodržováním právní úpravy použitelné na tyto údaje. Lucemburské velkovévodství a Amazon ostatně nezpochybňují tvrzení uvedené v bodě 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého LuxOpCo shromažďovala údaje o zákaznících z evropských internetových stránek v rámci služby pro LuxSCS. 424 Je zajisté důležité uvést, podobně jako Amazon, že shromažďování údajů o zákaznících bylo automatizované a tato společnost mohla shromažďovat údaje o zákaznících prostřednictvím technologie vyvinuté ve Spojených státech a poskytnuté společností LuxSCS společnosti LuxOpCo. 425 Avšak jak Komise zdůrazňuje v bodě 107 své žalobní odpovědi ve věci T‐318/18, ke shromažďování údajů o zákaznících aktivně přispívala právě společnost LuxOpCo naplňováním tří pilířů strategie skupiny Amazon (viz bod 346 výše), umožňující přilákat zákazníky na její internetové stránky a shromažďovat o nich více údajů. Shromažďování údajů o zákaznících totiž nutně závisí na přitažlivosti internetových stránek skupiny Amazon pro zákazníky. Samotné zvýšení návštěvnosti evropských internetových stránek, a tedy počtu shromážděných údajů o zákaznících přitom souviselo s prováděním společností LuxOpCo tří výše uvedených pilířů, a sice ceny, výběru a pohodlného užívání. Ačkoli je nesporné, že technologie vyvinutá ve Spojených státech hrála zásadní roli při řádném provádění těchto tří pilířů, nic to nemění na tom, že LuxOpCo hrála aktivní a zásadní roli při shromažďování nových údajů o zákaznících, a přispívala tak k vývoji těchto jedinečných a hodnotných nehmotných aktiv. 426 Kromě toho je třeba uvést, že Komise měla v bodě 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně za to, že LuxOpCo musela zajišťovat údržbu údajů o zákaznících a zajišťovat dodržování zákonů použitelných v oblasti ochrany údajů. Ačkoli je ochrana databáze údajů o zákaznících významnou činností pro obchodní model, který vychází z maloobchodního prodeje a služeb poskytovaných zejména konečným spotřebitelům, a to z důvodů uvedených Komisí v bodě 466 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jedná se nicméně o obvyklou činnost pro každého držitele licence pracujícího s tímto typem databáze. 427 S ohledem na výše uvedené je třeba potvrdit zjištění Komise uvedená v bodech 466 až 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí, přinejmenším v rozsahu, v němž společnost LuxOpCo vykonávala aktivní a zásadní funkce v souvislosti se zdokonalováním údajů o zákaznících během posuzovaného období. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že společnost LuxOpCo tím, že shromažďovala údaje o zákaznících, jejichž počet se mezi roky 2006 a 2014 ztrojnásobil, jak vyplývá z bodu 421 výše, přispívala k hodnotě tohoto nehmotného majetku, který představuje jedinečné a hodnotné nehmotné aktivum. Společnost LuxOpCo tak vykonávala jedinečné a hodnotné funkce. – Ke „značce Amazon“ (body 469 až 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 428 Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují tvrzení Komise, podle kterého je hodnota „značky“ Amazon vytvářena na úrovni společnosti LuxOpCo a evropských sesterských společností. 429 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 430 Zaprvé je třeba zdůraznit, jak to Komise implicitně připustila v bodech 469 a 471 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že značka Amazon je velmi uznávána a těží z vysoké identifikace na celosvětové úrovni, což je zásadní přínos pro přilákání zákazníků. Je třeba konstatovat, že tato dobrá pověst existovala již před vytvořením společnosti LuxOpCo. Nicméně zjištění Komise uvedené v bodech 469 a 470 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož obchodní značka není ústředním prvkem modelu skupiny Amazon, jejíž obchodní strategie se soustředí na tři pilíře (cena, pohodlné užívání, katalog výrobků), musí být potvrzeno. Hodnota ochranné známky přihlášené v Evropě totiž závisí rovněž na schopnosti poskytnout kvalitní výběr, výhodné ceny a značnou pohodlnost užívání. Amazon ostatně sama zdůrazňuje, že hodnota marketingových nehmotných aktiv skupiny Amazon v Evropě závisí na spokojenosti zákazníků. 431 Zadruhé je třeba konstatovat, jak tvrdí Lucemburské velkovévodství a Amazon, že technologie hraje v rámci vývoje obchodní značky Amazon významnou, ne-li rozhodující, roli. Na jedné straně je totiž technologie při provádění tří pilířů ústřední. Spokojenost zákazníků je tak na technologii z velké části závislá. Na druhé straně hraje technologie klíčovou roli v marketingu a umožňuje maximalizovat možnost, že se název „Amazon“ objeví ve vyhledávání potenciálními zákazníky. Je nesporné, že tato technologie je vyvíjena ve Spojených státech. 432 Nicméně pouhá technologie k provádění tří pilířů nestačí. Tyto pilíře totiž byly rovněž prováděny společností LuxOpCo v rámci přijímání strategických rozhodnutí nezbytných k výkonu obchodních činností skupiny Amazon v Evropě. 433 V tomto ohledu je třeba uvést, že z jejího vyjádření po soudním řízení vedeném před United States Tax Court (Federální daňový soud Spojených států) (viz bod 14 výše) vyplývá, že Amazon v podstatě tvrdí, že [důvěrné]. 434 Amazon ve vyjádření po soudním řízení vedeném před United States Tax Court (Federální daňový soud Spojených států) zvláště tvrdila, že [důvěrné] a v rámci oddílu věnovaného marketingovým nehmotným aktivům, že [důvěrné] 435 United States Tax Court (Federální daňový soud Spojených států) ostatně ve svém stanovisku dospěl k závěru, že „AEHT“ nesla pouze odpovědnost za udržování hodnoty a vývoj nehmotných aktiv souvisejících s marketingem a prostřednictvím sdílení nákladů platila technologické vylepšení nezbytné k zachování hodnoty těchto nehmotných aktiv. Je pravda, že Amazon ve vyjádření po soudním řízení a Federální daňový soud Spojených států ve svém stanovisku odkazují na „AEHT“. Nicméně vzhledem k tomu, že v rámci amerického řízení uvedeného v bodě 14 výše není mezi různými lucemburskými entitami skupiny rozlišováno a název „AEHT“ je používán bez rozdílu pro označení společností LuxOpCo a LuxSCS, je třeba mít v tomto konkrétním kontextu za to, že „AEHT“ se vztahuje ke společnost LuxOpCo, a nikoli LuxSCS. Ze spisu totiž vyplývá, že LuxSCS takové funkce nevykonávala. 436 Kromě toho je třeba uvést, že Lucemburské velkovévodství ani Amazon nezpochybňují tvrzení uvedené v bodě 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého zajišťovaly on-line marketing skupiny Amazon v Evropě společnost LuxOpCo a sesterské společnosti na základě jejich místního know-how. 437 Za těchto podmínek, i když je pravda, že značka Amazon měla v Evropě dobrou pověst již před vytvořením společnosti LuxOpCo a požívala mezinárodního dobrého jména skupiny Amazon, je třeba dospět k závěru, že Komise správně prokázala, že během posuzovaného období byly udržování a rozvíjení hodnoty ochranné známky přinejmenším částečně prováděny na úrovni LuxOpCo a evropských entit. 438 V tomto ohledu je ostatně třeba uvést, podobně jako Komise, že když Amazon vstoupila na evropský trh, byla známá jako prodejce knih a médií a místní týmy musely vynaložit značné úsilí na rozvoj dobré pověsti značky ve vztahu k jiným kategoriím výrobků. 439 V důsledku toho je třeba potvrdit posouzení Komise obsažená v bodech 469 až 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba s ohledem na zjištění učiněná v bodech 432 až 437 výše konstatovat, že společnost LuxOpCo přispívala k rozvoji hodnoty značky a marketingových aktiv, a z tohoto důvodu vykonávala hodnotné funkce. Naproti tomu nic neumožňuje mít za to, že tyto funkce měly jedinečnou povahu. S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že Komise správně dospěla k závěru, že společnost LuxOpCo přispěla k vývoji nehmotných aktiv pro každou z jejích tří složek. Pokud jde o vývoj technologie, přínos společnosti LuxOpCo se týkal hlavně úprav a vypracování technických specifikací. Naproti tomu účast společnosti LuxOpCo na vývoji EFN může být postavena na roveň jedinečné a hodnotné funkci. Kromě toho společnost LuxOpCo hrála významnou roli při shromažďování údajů o zákaznících, zejména prováděním tří pilířů, a aktivně tak přispívala k vývoji tohoto jedinečného a hodnotného aktiva. Pokud jde o marketingová aktiva, hrála společnost LuxOpCo významnou roli při zvyšování dobré pověsti značky Amazon v Evropě, a vykonávala tak hodnotné funkce. Ze spisu však nevyplývá, že by posledně uvedené funkce mohly být kvalifikovány jako jedinečné. 440 Je tedy třeba dospět k závěru, že Komise v bodech 414 a 415 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně tvrdila, že lucemburská správa měla zohlednit skutečnost, že LuxOpCo vykonávala v souvislosti s nehmotnými aktivy jedinečné a hodnotné funkce. Naproti tomu ne všechny funkce společnosti LuxSCS v souvislosti s nehmotnými aktivy byly jedinečné a hodnotné. 441 V tomto ohledu je ostatně třeba konstatovat, že uvedené funkce měly být zohledněny, ne-li v době přijetí sporného DR, pak alespoň v době jeho každoročního provádění. Měla být totiž zohledňována jakákoliv změna situace, včetně výkonu dodatečných funkcí. ii) K funkcím vykonávaným společností LuxOpCo v rámci činností maloobchodního prodeje a služeb skupiny Amazon v Evropě (oddíl 9.2.1.2.2 a body 473 až 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 442 Pokud jde o funkce vykonávané společností LuxOpCo v rámci činností maloobchodního prodeje a služeb skupiny Amazon v Evropě, Komise v napadeném rozhodnutí v podstatě zdůraznila skutečnost, že jak podle zprávy o převodních cenách z roku 2003, tak ve skutečnosti hrála společnost LuxOpCo úlohu evropského sídla a byla podnikem pověřeným uvedenými činnostmi. Strategická rozhodnutí týkající se obchodních operací skupiny Amazon v Evropě tedy měla přijímat a přijímala společnost LuxOpCo (body 473 až 478 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 443 Konkrétně Komise konstatovala, že společnost LuxOpCo během posuzovaného období vykonávala veškeré strategické funkce spojené s činnostmi maloobchodního prodeje a on-line služeb skupiny Amazon a přijímala veškerá strategická rozhodnutí týkající se zboží a stanovení cen, zaznamenávala prodeje a jednala ve vztahu ke spotřebitelům jakožto smluvní strana. Pokrývala tak odpovídající náklady a nesla rizika spojená s prodeji a zásobami (bod 475 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 444 Komise tak měla za to, že LuxOpCo zcela nezávisle přijímala všechna relevantní rozhodnutí týkající se každého ze tří pilířů strategie skupiny Amazon v Evropě (bod 478 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 445 Účastníci řízení se shodují na tom, že LuxOpCo vykonávala činnosti maloobchodního prodeje on-line a poskytování služeb. Není zpochybňováno ani to, že LuxOpCo zastávala funkce sídla evropských činností skupiny Amazon. 446 Lucemburské velkovévodství a Amazon nicméně zpochybňují skutečnost, že společnost LuxOpCo vykonávala významné provozní funkce. Podle nich činnosti společnosti LuxOpCo spočívaly ve značné míře na technologii vyvinuté ve Spojených státech a odpovídaly funkcím řízení evropských činností nebo běžným činnostem obchodní podpory, které generovaly málo přidané hodnoty. 447 Konkrétně Lucemburské velkovévodství a Amazon tvrdí, že lidské funkce byly nahrazeny technologií v rámci obchodních činností skupiny Amazon a že ceny byly určovány automaticky. Dodávají, že nebylo možné, aby jednotlivci aktivně určovali cenu za miliony výrobků dostupných na internetových stránkách skupiny Amazon, že vztahy s prodejci a zákazníky byly téměř zcela automatizovány, že v centrech pro vyřizování objednávek bylo umísťování zásob a pořadí sběru nákupů funkcemi definovanými technologiemi a zaměstnanci center se pouze řídili pokyny plynoucími z použití technologie a že rozhodnutí týkající se inventarizace (rozhodnutí o koupi, místo uložení atd.) byla automatická, zatímco zaměstnanci se museli pouze řídit pokyny plynoucími z použití technologie. 448 Je tedy třeba přezkoumat, zda Komise měla správně za to, že LuxOpCo vykonávala významné provozní funkce a přijímala strategická rozhodnutí ve spojení s každým ze tří pilířů strategie skupiny Amazon, takže ji nebylo možné považovat za podnik vykonávající jednoduché řídící funkce. – K výběru (body 479 až 489 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 449 Komise v bodě 479 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že vývoj a zachování co nejširšího možného výběru zboží jsou zásadní pro úspěch skupiny Amazon v Evropě. Dodala, že rozhodování o kategoriích výrobků, které mají být prodány, bylo prováděno na základě znalosti trhu. Vyžadovalo tedy zásah člověka, jelikož pouhá technologie na to nestačí. 450 Komise zejména uvedla, že se LuxOpCo mohla opírat o značný počet zaměstnanců evropských sesterských společností, kteří byli zapojeni do vytváření výběru zboží v Evropě a rozšiřování škály nových skupin dostupných výrobků na základě jejich znalosti trhu, výrobků a místních spotřebitelů (což odpovídá jejich „místnímu know-how“) (body 470 až 482 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zadruhé měla společnost LuxOpCo rozhodující úlohu při nabývání místních hospodářských subjektů, zakládání partnerství s dodavateli a provádění programů pro třetí strany za účelem rozvoje MarketPlace (body 483 až 489 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 451 Lucemburské velkovévodství a Amazon nezpochybňují obecné zjištění uvedené v bodě 483 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého Amazon vytváří výběr tím, že nabývá jiné maloobchodníky působící na trhu, uzavírá partnerství s dodavateli a provádí programy pro třetí strany, jako je MarketPlace. 452 Ze svědectví bývalého pracovníka odpovědného za programy pro třetí strany v Evropě (zejména program MarketPlace) ostatně vyplývá, že práce místních náborových pracovníků byla klíčová k tomu, aby bylo možné umísťovat nové výrobky na internetové stránky. 453 Lucemburské velkovévodství a společnost Amazon nezpochybňují ani skutečnost, že právě společnost LuxOpCo za podpory svých evropských sesterských společností převzala tyto „obecné“ činnosti skupiny Amazon, nabývala některé evropské podniky maloobchodního prodeje, uzavírala partnerství s evropskými dodavateli, definovala strategie a osvědčené postupy pro výběr a zavádění nových skupin výrobků, a dokonce stanovovala standardní smluvní doložky pro dodavatele (viz bod 485 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 454 Ze svědectví řídícího vice-prezidenta odpovědného za mezinárodní maloobchodní činnost, zaměstnaného ve Spojených státech, ostatně vyplývá, že [důvěrné]. I kdyby tak LuxOpCo nerozhodovala zcela nezávisle o kategoriích výrobků, měla by významnou úlohu při zavádění nové kategorie výrobků. Ze svědectví bývalého vedoucího pro maloobchodní činnosti v Evropě, zaměstnaného společností LuxOpCo, v tomto ohledu vyplývá, že v rámci zavádění nové kategorie výrobků byl [důvěrné]. 455 Restrukturalizace z roku 2006 tak umožnila samostatnější řízení evropských činností. 456 Je třeba dospět k závěru, že Komise měla správně za to, že LuxOpCo přijímala významná rozhodnutí spojená s výběrem a že pouhá technologie nestačila k tomu, aby byl v Evropě prováděn tento pilíř strategie skupiny Amazon. – K cenám (body 490 až 493 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 457 Pokud jde o ceny, Komise tvrdila, že i když bylo stanovení cen automatizováno a vycházelo z použití algoritmu, jednalo se pouze o nástroj umožňující provádět danou cenovou politiku, která byla v Evropě definována společností LuxOpCo. 458 Komise zvláště uvedla, že algoritmus cenotvorby by nemohl fungovat efektivně bez individuálních informací od místních evropských sesterských společností založených na know-how v oblasti místního trhu. V Evropě tím byla pověřena společnost LuxOpCo za podpory svých místních evropských sesterských společností. 459 Lucemburské velkovévodství a Amazon tato tvrzení zpochybňují. Tvrdí zejména, že obchodní činnosti společnosti LuxOpCo spočívají z velké části na automatizaci a že účast zaměstnanců společnosti LuxOpCo byla minimální, zejména pokud jde o ceny. 460 Je zajisté nesporné, jak tvrdí Lucemburské velkovévodství, že bez technologie by byly činnosti společnosti LuxOpCo mnohem menší. 461 Je však třeba konstatovat, jak vyplývá z bodu 168 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že skupina Amazon používala do roku 2009 převážně manuální tarifikaci. Ceny byly stanovovány na základě algoritmu až od roku 2009. V tomto ohledu tedy Komise správně konstatovala, že algoritmus nebyl sám o sobě, pokud jde o stanovení cen, dostačující, a že umožňoval provádět cenovou politiku, kterou v Evropě určovala společnost LuxOpCo (viz bod 490 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 462 Nejprve, jak Komise uvedla v bodě 491 odůvodnění napadeného rozhodnutí, algoritmus cenotvorby by nemohl fungovat efektivně bez individuálního přínosu společnosti LuxOpCo založeného na know-how místních evropských sesterských společností v oblasti místního trhu. 463 Dále, jak Komise uvedla v bodě 492 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z příručky politik a postupů pro Unii společnosti Amazon vyplývá, že stanovení cen bylo prováděno v Lucembursku výborem pro stanovování maloobchodních cen v Unii tvořeným řídícími pracovníky společnosti LuxOpCo. Tento výbor byl jako jediný příslušný ke stanovení pokynů v oblasti cen výrobků, které skupina Amazon nabízela na svých evropských internetových stránkách. Úloha společnosti LuxOpCo při určování cenových politik je rovněž potvrzena svědectvími zaměstnanců společnosti LuxOpCo. 464 Kromě toho není zpochybňováno, že LuxOpCo zaměstnávala manažera evropské cenotvorby, který musel schvalovat ceny, zejména pokud se odchylovaly od cen stanovených algoritmem, ani že byl určen tým, který měl dohlížet nad [důvěrné] na celosvětové úrovni. Tento tým pracující v Lucembursku v rámci společnosti LuxOpCo sledoval ceny [důvěrné] a přezkoumával ceny navrhované na celosvětové úrovni, včetně těch ve Spojených státech (viz bod 492 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 465 Konečně Lucemburské velkovévodství a Amazon nezpochybňují podloženým způsobem skutečnost, že LuxOpCo musela vyvíjet veškerou zvláštní strategii pro dosahování příjmů a odlišení se od svých konkurentů. V tomto ohledu se vliv společnosti LuxOpCo a jejích místních evropských sesterských společností na rozhodování o cenách projevoval v zavádění propagačních cenových opatření pro určité výrobky na internetových stránkách Unie (viz bod 493 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Je nesporné, že během prvních let činnosti v Německu byla na stránce „Amazon.de“ dokonce vymyšlena „záruka nízké ceny“ s cílem podpořit zpětné získávání informací o cenách ze strany zákazníků výměnou za slevu na jejich nákupech, a že ve Spojeném království některé druhy propagačních cenových opatření běžných na trhu [důvěrné], učinily výkon hospodářské soutěže

cs

caselaw

EU

[důvěrné] obtížnějším [důvěrné]. Pokud jde o prodej knih ve Francii a Německu zavedla společnost LuxOpCo program dopravy zdarma. V tomto ohledu se jedná o případy rozhodnutí o stanovení cen ve vztahu ke konkurentům na trhu, a tedy strategických rozhodnutí, která jsou vlastní maloobchodníkovi. 466 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že LuxOpCo přijímala strategická rozhodnutí, pokud jde o stanovení cen, a vykonávala tak významné funkce. I když je pravda, že stanovování cen záviselo na technologii skupiny Amazon, nic to nemění na tom, že přínos spolupracovníků společnosti LuxOpCo byl rovněž klíčový. – K „pohodlnému užívání“ (body 494 až 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 467 Pokud jde o „pohodlné užívání“, Komise konstatovala, že společnost LuxOpCo byla pověřena zajištěním pohodlného využívání nabídky maloobchodního prodeje a tržiště skupiny Amazon v Evropě. Konkrétně LuxOpCo sestavila tým nazvaný „Lokalizace a překlady“, který měl ověřovat a upravovat automatický překlad a umožnit zejména slučování různých evropských katalogů za účelem vytvoření a správy sítě EFN (bod 495 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Právě společnost LuxOpCo a její evropské sesterské společnosti vlastnily a vyvíjely know-how ve vztahu k místní logistice, zejména za účelem zaslání zboží (bod 496 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 468 Podle Komise je technologie předpokladem „pohodlného užívání“, zejména překladu katalogů evropských výrobků, doručování a asistenční služby pro zákazníky (body 494 až 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zaměstnanci společnosti LuxOpCo hráli roli jak na úrovni katalogů výrobků, tak v oblasti doručování výrobků a asistenční služby pro zákazníky. V tomto ohledu know-how náleželo společnosti LuxOpCo a evropským sesterským společnostem (viz bod 496 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 469 Tyto skutečnosti ostatně nejsou Lucemburským velkovévodstvím a Amazon podloženým způsobem zpochybněny a je třeba je potvrdit. 470 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že LuxOpCo přijímala strategická rozhodnutí související s provozováním obchodních činností skupiny Amazon v Evropě, a byla tak hlavním subjektem odpovědným za provádění tří pilířů strategie uvedené skupiny pro tuto zeměpisnou oblast. Komise tedy měla správně za to, že navzdory významu technologie sehrávala společnost LuxOpCo rovněž zásadní roli při provozování a rozvoji těchto činností maloobchodního prodeje a tržišť, a tak vykonávala hodnotné funkce. Ze spisu však nevyplývá, že by tyto funkce měly jedinečnou povahu. iii) K aktivům použitým společností LuxOpCo (body 500 až 505 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 471 Pokud jde o aktiva používaná společností LuxOpCo, Komise v bodě 500 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že LuxOpCo používala „značná aktiva“ pro výkon funkcí popsaných v oddílech 9.2.1.2.1 (funkce související s nehmotnými aktivy) a 9.2.1.2.2 (funkce vykonávané v rámci činností maloobchodního prodeje a poskytování služeb) jejího rozhodnutí. 472 Na jedné straně Komise v bodě 501 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že LuxOpCo vlastnila a řídila veškeré zásoby (v posuzovaném období představovaly zásoby [důvěrné] miliard eur) a vlastnila všechny akcie společností ASE, AMEU a evropských sesterských společností, jejichž financování schvalovala. 473 Na druhé straně Komise tvrdila, že struktura nákladů společnosti LuxOpCo prokazuje, že značná aktiva byla použita ke krytí nákladů spojených s vyvíjením a zdokonalením nehmotných aktiv při výkonu jejích funkcí (bod 502 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud jde konkrétně o přihlášenou ochrannou známku, společnost LuxOpCo nesla vysoké přímé marketingové náklady (například náklady spojené s propagací) (body 503 až 504 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V důsledku toho měla Komise za to, že při neexistenci jakékoliv identifikovatelné náhrady výdajů společnosti LuxOpCo musely být tyto náklady považovány za skutečně nesené společností LuxOpCo. 474 Komise tak uzavřela, že společnost LuxOpCo nesla náklady odpovídající hospodářskému využívání nehmotných aktiv, jakož i jejich vývoji, zdokonalování a správě. Podle Komise žádné z těchto nákladů nemohou být považovány za náklady vzniklé jménem společnosti LuxSCS (bod 505 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 475 Lucemburské velkovévodství a Amazon ostatně tato zjištění podloženým způsobem nezpochybňují, s výjimkou skutečnosti, že společnost LuxOpCo nesla náklady spojené s vývojem, zdokonalováním a správou nehmotných aktiv. V tomto ohledu stačí odkázat na bod 234 výše. Kromě tvrzení, že společnost LuxOpCo nesla náklady spojené s DRN a dohodou o vstupu, je třeba potvrdit posouzení učiněná Komisí v bodech 500 až 505 odůvodnění napadeného rozhodnutí. iv) K rizikům neseným společností LuxOpCo (body 506 až 517 odůvodnění napadeného rozhodnutí) 476 Pokud jde o rizika nesená společností LuxOpCo měla Komise v bodech 506 až 517 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že tato společnost nesla jak podle ustanovení dohod uzavřených se společností LuxSCS, tak ve skutečnosti, rizika spojená s vývojem, zdokonalováním a správou nehmotných aktiv. Společnost LuxOpCo dále údajně kontrolovala a řídila veškerá příslušná obchodní a podnikatelská rizika spojená s maloobchodním prodejem a službami skupiny Amazon v Evropě, včetně rizika spojeného s úvěry, výběrem, stavem zásob, tržního rizika, rizika ztráty a rizik souvisejících s udržením pracovní síly schopné účinně a včas prodávat zboží a poskytovat služby. 477 Komise dále odmítla tvrzení Amazon vznesené v průběhu správního řízení, podle kterého se LuxOpCo z velké části opírala o technologii k řízení nebo převzetí obchodních rizik (body 506 a 508 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 478 Komise nejprve uvádí, že i kdyby technologie umožňovala minimalizovat rizika, společnost LuxOpCo nesla uvedená rizika z důvodu své role evropského sídla a svých činností maloobchodního prodeje a služeb (body 509 a 510 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvádí, že i kdyby se LuxOpCo spoléhala na technologii pro účely řízení obchodních rizik, vyplývalo by to pouze z jejího strategického rozhodnutí (bod 511 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 479 Kromě toho není prokázáno, ať již ve zprávě o převodních cenách z roku 2003 nebo v jiném dokumentu, že by strategická, finanční a provozní rizika, kterým musela společnost LuxOpCo v rámci svých denních operací čelit, byla řízena politikou skupiny v oblasti řízení rizik (bod 512 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Naopak taková rizika, jako je ztráta hospodářské činnosti, byla řízena na místní úrovni se společností LuxOpCo jako hlavním subjektem odpovědným v Evropě (body 513 až 515 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 480 Účastníci řízení se neshodují, pokud jde o otázku, který subjekt skutečně nesl rizika spojená s nehmotnými aktivy, a konkrétně otázku, zda společnost LuxOpCo uvolnila aktiva k pokrytí nákladů spojených s vývojem duševního vlastnictví. Navíc podle Lucemburského velkovévodství část rizik a funkcí zjištěných Komisí převzaly evropské sesterské společnosti, a nikoliv společnost LuxOpCo. 481 Pokud jde o rizika spojená s vývojem, zdokonalováním a správou nehmotných aktiv, není přesvědčivé tvrzení, jak jej uvedla Komise v bodě 507 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že společnost LuxOpCo nesla tato rizika, jak na základě ustanovení dohod uzavřených se společností LuxSCS, tak ve skutečnosti. 482 Jak Lucemburské velkovévodství správně uvedlo v bodě 104 žaloby ve věci T‐816/17, i když je pravda, že na základě licenční dohody převedla společnost LuxSCS určitá rizika spojená s provozováním obchodních činností na společnost LuxOpCo, nic to nemění na tom, že společnost LuxSCS, která byla zákonným držitelem práva využívat nehmotná aktiva během posuzovaného období, nadále nesla rizika spojená s nehmotnými aktivy, neboť měla na základě dohody o vstupu a DRN povinnost zaplatit společnostem ATI a A 9 náhradu nákladů na vstup a nákladů na základě DRN. 483 Toto konstatování není Komisí podloženým způsobem zpochybněno. Pokud jde o finanční schopnost společnosti LuxSCS nést rizika, pokud by se tato rizika naplnila, nebyla Komise schopna prokázat své tvrzení, že společnost LuxSCS neměla k dispozici podstatné vlastní zdroje. Pokud jde o původní kapitál společnosti LuxSCS, který Komise v bodě 445 odůvodnění napadeného rozhodnutí odmítla jako irelevantní, je nesporné, že přinejmenším v roce 2006 mohla společnost LuxSCS právě díky svému kapitálu pokrýt ztráty utrpěné během prvních let svého provozu bez zásahu společnosti LuxOpCo. Částka licenčního poplatku placeného společností LuxOpCo společnosti LuxSCS tak byla v roce 2006 mnohem nižší než platby na nákup a na rozdělení nákladů uskutečněné společností LuxSCS. 484 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že společnost LuxOpCo nesla nanejvýš část rizik spojených s existencí, vývojem, zdokonalováním a správou nehmotných aktiv. 485 Pokud jde naproti tomu o ostatní rizika, která jsou uvedena v bodech 507 až 517 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sice rizika vlastní činnosti maloobchodního prodejce on-line a poskytovatele služeb, Lucemburské velkovévodství a Amazon podloženým způsobem nezpochybnily, že společnost LuxOpCo nesla tato rizika, jako je riziko spojené se ztrátou hospodářské činnosti jako takové (viz bod 514 odůvodnění uvedeného rozhodnutí) a rizika spojená s držením zásob neprodaného zboží v Evropě, s umístěním serverů a údržbou asistenčních center, s pochybnými pohledávkami a s neplněním smluv uzavřených se zákazníky. Konkrétně, i když Lucemburské velkovévodství a Amazon tvrdí, že technologie umožňuje minimalizovat rizika společnosti LuxOpCo v souvislosti s provozováním obchodních činností, a zejména rizika stavu zásob, je třeba konstatovat, jak uvedla Komise v bodě 510 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že technologie tato rizika zcela neodstranila. Tvrzení Komise je tedy třeba potvrdit. v) Závěr k funkční analýze společnosti LuxOpCo 486 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že funkční analýza společnosti LuxOpCo provedená Komisí není přesvědčivá v plném rozsahu. 487 Zaprvé s ohledem na informace, které Komise shromáždila za účelem přijetí napadeného rozhodnutí a které byly uvedeny v napadeném rozhodnutí a jejichž část byla potvrzena výše, nebylo vyloučeno, že bylo možné mít za to, že společnost LuxOpCo skutečně vykonávala některé jedinečné a hodnotné funkce, pokud jde o nehmotná aktiva. To platí pro vývoj sítě EFN a shromažďování údajů o zákaznících. Pokud jde navíc o marketingová aktiva, i když jsou funkce společnosti LuxOpCo hodnotné, není prokázáno, že by takové funkce mohly být považovány za jedinečné. 488 Zadruhé rozbor funkcí společnosti LuxOpCo jakožto on-line maloobchodníka a poskytovatele služeb lze v podstatě potvrdit. V tomto ohledu na rozdíl od toho, co tvrdí Lucemburské velkovévodství a Amazon, se LuxOpCo neomezovala na výkon pouhých „řídících“ funkcí, ale jednala jako on-line maloobchodník a nesla rizika vlastní těmto činnostem. Takové funkce byly skutečně „hodnotné“, neboť se jednalo o činnosti, které mohly významně přispět k obratu společnosti LuxOpCo, a tedy k obchodnímu modelu skupiny Amazon. Takové funkce však nelze kvalifikovat jako jedinečné. Vzhledem k tomu, že Lucemburské velkovévodství a Amazon uvedly, že podnik může být považován za entitu vykonávající rutinní funkce (na rozdíl od entity vykonávající jedinečné a hodnotné funkce), pokud lze tyto funkce snadno vyhodnotit (anglicky „benchmarked“) (viz bod 224 výše) stačí uvést, že zpráva [důvěrné], na kterou poukazují hlavní účastníci řízení, se týká činností maloobchodníka on-line a zabývá se otázkou odměny pozorované na trhu pro takové maloobchodníky. 489 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že i když Komise mohla mít právoplatně za to, že některé funkce společnosti LuxOpCo v souvislosti s nehmotnými aktivy byly jedinečné a hodnotné, její teze směřující k tvrzení, že funkce společnosti LuxOpCo v souvislosti s jejími obchodními činnostmi byly jedinečné a hodnotné, není zcela přesvědčivá. Ačkoli Komise správně konstatovala, že LuxOpCo vykonávala více funkcí, než které byly uvedeny pro účely přijetí sporného DR, tedy pouhé „řídící“ funkce, měla nesprávně za to, že funkce společnosti LuxOpCo týkající se její maloobchodní činnosti byly jedinečné a hodnotné. 490 Tento závěr není zpochybněn žádným z ostatních argumentů Lucemburského velkovévodství nebo Amazon. 491 Zaprvé Lucemburské velkovévodství a Amazon tvrdí, že skutečnost, že funkce společnosti LuxOpCo byly před restrukturalizací v roce 2006 vykonávány evropskými sesterskými společnostmi a že tyto společnosti byly odměňovány za zvýšené náklady, prokazuje, že funkce společnosti LuxOpCo byly pouze běžnými funkcemi. V tomto ohledu stačí uvést, že cílem restrukturalizace z roku 2006 bylo právě zřízení sídla pro činnosti skupiny Amazon v Evropě tím, že společnosti LuxOpCo byly svěřeny daleko významnější funkce než funkce evropských sesterských společností. 492 Zadruhé Lucemburské velkovévodství vytýká Komisi, že přičetla společnosti LuxOpCo funkce vykonávané evropskými sesterskými společnostmi. V tomto ohledu stačí konstatovat, že evropské sesterské společnosti působily jako poskytovatelé služeb u společnosti LuxOpCo a byly ostatně jako takové odměňovány. Funkce, které vykonávaly, byly tedy vykonávány na účet a riziko společnosti LuxOpCo. Komise tedy mohla tyto funkce přičíst společnosti LuxOpCo. 2) K výběru metody 493 Jak bylo uvedeno v bodě 316 výše, Komise měla v podstatě za to, že bylo nesprávné použít TNMM pro stanovení výše poplatku a odměny společnosti LuxOpCo a měla být použita metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů. 494 Konkrétně v bodě 567 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že pokud obě strany transakce v rámci skupiny přispívají k této transakci jedinečným a hodnotným způsobem, pak je za vhodnější metodu pro stanovení převodních cen obvykle považována metoda rozdělení zisku, jelikož v takovém případě se očekává, že se nezávislé strany budou podílet na ziscích z transakce úměrně jejich příslušným přínosům. 495 V této souvislosti Komise s odkazem na bod 256 odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesnila, že pokyny OECD rozlišují mezi dvěma metodami rozdělení zisků, a sice analýzou přínosů a zbytkovou analýzou. Pokud jde o zbytkovou analýzu, Komise upřesnila, že tato analýza se použije v případě, kdy byla určitá strana odměňována za své běžné úkoly vedle odměny, kterou pobírala za její jedinečné a hodnotné přínosy k transakci. Pokud jde o analýzu přínosů, Komise upřesnila, že tato analýza rozděluje kombinované zisky na základě poměrné hodnoty funkcí vykonávaných každou ze stran transakcí ve skupině (s přihlédnutím k jimi používaným aktivům a neseným rizikům). 496 Komise dodala, že pokud obě strany kontrolované transakce poskytovaly jedinečné a hodnotné přínosy a neexistovaly méně komplexní transakce, jejichž cena by musela být stanovena odděleně, bylo vhodnější provést analýzu přínosů pro účely přičtení kombinovaných zisků. Zbytková analýza by byla vhodná, pokud by existovaly méně komplexní transakce. 497 Na základě těchto zjištění dospěla Komise k závěru, že vzhledem k tomu, že se má za to, že LuxSCS a LuxOpCo vykonávaly jedinečné a hodnotné funkce ve vztahu k nehmotným aktivům, je třeba dát přednost analýze přínosů před zbytkovou analýzou. 498 Účastníci sporu se neshodují v otázce, zda Komise měla správně za to, že metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů byla v projednávaném případě vhodná, a že v důsledku toho volba TNMM neměla být ve sporném DR potvrzena. 499 Především je třeba připomenout, pokud jde o výběr metody převodních cen jako takové, že, jak bylo uvedeno v bodě 202 rozsudku ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise (T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669), jednotlivé metody stanovení převodních cen se snaží dosáhnout úrovně zisku odrážející převodní ceny za obvyklých tržních podmínek a že nelze v zásadě dospět k závěru, že metoda neumožňuje dospět ke spolehlivému odhadu tržního výsledku. 500 Mimoto v rámci přezkumu opatření s ohledem na zásadu obvyklých tržních podmínek může Komise použít jinou metodu, než jakou schválily vnitrostátní daňové orgány. Z bodu 154 rozsudku ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise (T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669), vyplývá, že i když Komisi nelze vytýkat, že zvolila metodu stanovení převodních cen, kterou v projednávaném případě považuje za vhodnou pro účely posouzení úrovně převodních cen u jedné transakce nebo u několika úzce souvisejících transakcí, které jsou součástí sporného opatření, přísluší jí nicméně její volbu metody odůvodnit. 501 Vzhledem k existenci některých jedinečných a hodnotných funkcí jak společnosti LuxSCS, tak společnosti LuxOpCo, v projednávané věci, nelze Komisi vytýkat, že měla za to, že metoda rozdělení zisků se pro přezkum kontrolované transakce obecně mohla jevit vhodnou. 502 Závěr Komise směřující k přijetí analýzy přínosů však není přesvědčivý. V tomto ohledu totiž, jak implicitně, ale nutně vyplývá z bodů 256, 567 a 568 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise vycházela ze zjištění, že okolnost, že strany kontrolované transakce vykonávaly jedinečné a hodnotné funkce, jakož i rutinní funkce, vyžadovala použití metody rozdělení zisků na základě zbytkové analýzy, zatímco metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů by byla vhodná pouze, pokud by dotyčné podniky vykonávaly jen jedinečné a hodnotné funkce. Jak přitom vyplývá z bodů 487 a 488 výše, ačkoliv měla Komise správně za to, že některé funkce společnosti LuxOpCo v souvislosti s nehmotnými aktivy byly jedinečné a hodnotné, měla nesprávně za to, že funkce společnosti LuxOpCo v souvislosti s obchodními činnostmi byly jedinečné a hodnotné. Navíc neprokázala ani to, že neexistovali činnosti srovnatelné s obchodními činnostmi společnosti LuxOpCo ani že odměna za tyto funkce nemohla být stanovena zvlášť. 503 Navíc z bodů 3.6 a 3.8 pokynů OECD ve znění z roku 1995 implicitně, ale nutně vyplývá, že volba metody rozdělení zisků, včetně této metody na základě analýzy přínosů, závisí rozhodujícím způsobem na skutečnosti, že byly identifikovány externí údaje pocházející od nezávislých podniků za účelem určení hodnoty přínosu jednotlivých podniků zapojených do transakcí. Komise se přitom nesnažila zjistit, zda takové spolehlivé údaje byly k dispozici, aby mohla dospět k závěru, že v projednávaném případě mohla být zvolena metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů. 504 Mimoto Komise neodůvodnila, proč byly funkce společnosti LuxOpCo v souvislosti s vývojem nehmotných aktiv takové, že vhodnou metodou byla v projednávané věci analýza přínosů, a to na rozdíl od zbytkové analýzy (viz bod 568 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 505 Z toho vyplývá, že když Komise odmítla metodu rozdělení zisků na základě zbytkové analýzy a zvolila variantu analýzy přínosů, řádně neodůvodnila svou volbu metody, a nesplnila tedy požadavky uvedené v bodě 500 výše. 506 V rozsahu, v němž Komise založila své první podpůrné zjištění na skutečnosti, že pouze analýza přínosů byla v projednávané věci vhodnou metodou, vede pochybení konstatované v bodě 505 výše k vadnosti odůvodnění Komise týkajícího se prokázání existence zvýhodnění. 507 Tribunál však považuje za nezbytné pokračovat v přezkumu argumentů žalobkyň směřujících k tvrzení, že Komise neprokázala, že odměna společnosti LuxOpCo měla být vyšší z důvodu použití metody rozdělení zisků na základě analýzy přínosů. 3) K prokázání, že odměna společnosti LuxOpCo měla být vyšší z důvodu použití metody rozdělení zisků (na základě analýzy přínosů) 508 Jak bylo uvedeno výše, měla Komise v bodě 568 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že kdyby byla použita metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů, vedlo by to nutně k vyšší odměně pro společnost LuxOpCo. Komise tak měla za to, že sporné DR tím, že schválilo metodu výpočtu licenčního poplatku navrženou ze strany Amazon a vedoucí k podhodnocení odměny společnosti LuxOpCo, tuto společnost zvýhodnilo. Komise nicméně v bodě 564 odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesnila, že se nesnažila prokázat, jaká by byla přesně odměna společnosti LuxOpCo za obvyklých tržních podmínek. 509 V tomto ohledu je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodech 316 až 319 výše, že pochybení zjištěné Komisí nespočívá na konstatování, že některé funkce společnosti LuxOpCo, včetně rutinních nebo běžných funkcí, nebyly odměněny. Komise naproti tomu vycházela z předpokladu, že společnost LuxOpCo převzala řadu jedinečných a hodnotných funkcí, a tudíž měla být použita metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů. 510 Účastníci řízení se neshodují v otázce, zda Komise dospěla na základě zjištění uvedeného v bodě 508 výše k prokázání existence zvýhodnění společnosti LuxOpCo. 511 K prokázání existence zvýhodnění musela Komise prokázat, že by společnost LuxOpCo měla pobírat vyšší odměnu, pokud by na ni byla použita metoda rozdělení zisků, ve srovnání s odměnou, kterou skutečně pobírala na základě sporného DR. 512 Jak bylo uvedeno v bodě 309 výše, Komisi přísluší konkrétně prokázat, že metodická pochybení, která odhalila v daňovém rozhodnutí, neumožňovala dospět ke spolehlivému odhadu obvyklého tržního výsledku a vedla ke snížení zdanitelného zisku, aniž bylo vyloučeno, že v určitých případech je metodická chyba taková, že v žádném případě neumožňuje dospět k odhadu obvyklého tržního výsledku a nutně vede k podhodnocení odměny, která by musela být za tržních podmínek obdržena. 513 Tytéž úvahy je třeba použít, pokud má Komise za to, že v rámci funkční analýzy odhalila chybu. Není totiž vyloučeno, že i přes pochybení ve funkční analýze by se vypočítaná odměna neodchylovala od obvyklého tržního výsledku, který by mohl být určen, pokud by byly funkce správně zohledněny. V této souvislosti je třeba uvést, že i když některé funkce nebyly správně identifikovány a nebyly v rámci výpočtu odměny zohledněny, je pravděpodobné, že tyto funkce měly být odměněny a že z důvodu nezohlednění těchto dodatečných funkcí měla být odměna dotčeného podniku vyšší. Komise však nemůže k takovým závěrům dospět, aniž by konkrétně zkoumala, zda by v projednávaném případě a s ohledem na zvláštnosti dotčené transakce mohlo pochybení zjištěné ve funkční analýze vést k dodatečné odměně. 514 Konečně Komise v případě, že v rámci pravomoci, kterou jí přiznává čl. 107 odst. 1 SFEU, přezkoumává daňové opatření, které bylo poskytnuto integrovanému podniku, musí porovnat daňové zatížení takového integrovaného podniku, které je způsobeno uplatněním dotčeného daňového opatření, s daňovým zatížením vyplývajícím z uplatnění běžných pravidel vnitrostátního práva pro zdanění podniku, který se nachází ve srovnatelné skutkové situaci a své činnosti vykonává za tržních podmínek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. září 2019, Nizozemsko a další v. Komise, T‐760/15 a T‐636/16, EU:T:2019:669, bod 149). Když Komise odhalí chyby ve funkční analýze, na které spočívá takové daňové opatření, jako je sporné DR, je třeba, aby porovnala daňové zatížení integrovaného podniku vyplývající z uplatnění dotčeného daňového opatření s daňovou zátěží podniku působícího na trhu, který vykonává funkce srovnatelné s funkcemi integrovaného podniku, jak byly identifikovány Komisí. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že takové srovnání neznamená, že Komise musí nutně provést jakoukoliv novou analýzu se stejnou podrobností, jakou provedl členský stát pro účely přijetí dotčeného daňového opatření. Avšak i když Komise nemusí takovou analýzu provést, je povinna určit alespoň konkrétní skutečnosti umožňující s jistotou konstatovat, že obvyklá tržní odměna za funkce společnosti, jak byly identifikovány Komisí, by byla nutně vyšší než odměna vybíraná na základě dotčeného daňového opatření. 515 V důsledku toho, co bylo uvedeno v bodě 514 výše, měla Komise srovnat odměnu společnosti LuxOpCo získanou na základě metody schválené ve sporném DR s obvyklou tržní odměnou, která by měla být získána s ohledem na funkce společnosti LuxOpCo, které Komise sama identifikovala ve své funkční analýze. Vzhledem k tomu, že metoda rozdělení zisků nebyla na základě analýzy přínosů skutečně použita, měla Komise přinejmenším určit skutečnosti umožňující dospět k závěru, že odměna společnosti LuxOpCo vypočítaná na základě sporného DR byla nutně nižší než odměna, kterou by společnost působící na volném trhu pobírala, pokud by tato společnost zastávala funkce srovnatelné s funkcemi, které Komise identifikovala ve své funkční analýze. Konkrétně, pokud měla Komise za to, že analýza přínosů je vhodnou metodou výpočtu, měla Komise namísto pouhých neověřených domněnek výsledku, kterého by bylo dosaženo metodou rozdělení zisků na základě analýzy přínosů, zjistit, zda by se na volném trhu zohlednění funkcí a rizik srovnatelných s funkcemi a riziky společnosti LuxOpCo v rámci kontrolované transakce (zejména její funkce a rizika maloobchodního prodeje online) skutečně promítlo do podílu na ziscích (pro maloobchodníka online srovnatelného se společností LuxOpCo), který by byl vyšší než ten, na který měla společnost LuxOpCO nárok na základě metody výpočtu stanovené ve sporném DR. I když Komise zajisté nemusela uvést přesné číselné údaje, byla v tomto ohledu přinejmenším povinna poskytnout ověřitelné indicie. 516 V projednávané věci se Komise v napadeném rozhodnutí omezila na konstatování, že kdyby byla metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů použita, obdržela by společnost LuxOpCo vyšší odměnu, aniž se tuto metodu snažila použít. Komise však nemůže předpokládat, jaký by byl výsledek na základě použití určité metody ani jaká odměna by měla být připisována určité funkci. Naopak, jak již bylo uvedeno v bodech 514 a 515 výše, Komise musí prokázat, že odměna schválená ve sporném DR byla nižší než spolehlivý odhad obvyklé tržní odměny, která by byla získána metodou rozdělení zisků na základě analýzy přínosů. 517 V tomto ohledu je třeba uvést, že se Komise nesnažila zkoumat, jaký byl správný klíč pro rozdělení kombinovaných zisků společností LuxSCS a LuxOpCo, který by byl vhodný, pokud by tyto strany byly nezávislými podniky, ani identifikovat konkrétní skutečnosti umožňující určit, že funkce společnosti LuxOpCo související s vývojem nehmotných aktiv nebo výkonem funkcí sídla zakládaly nárok na větší podíl na ziscích ve srovnání s podílem na ziscích skutečně obdrženým na základě sporného DR. 518 Navíc je třeba připomenout, že i když jsou přínosy společnosti LuxOpCo v souvislosti s nehmotnými aktivy (přispívání k vývoji malé části technologie, přispívání k rozšíření databáze zákazníků a ke zhodnocení značky) a s provozem obchodních činností skutečné, žádný z prvků obsažených v napadeném rozhodnutí neumožňuje změřit přínos těchto funkcí v porovnání s funkcemi společnosti LuxSCS (poskytování technologie, která hraje klíčovou roli v provozu činností skupiny Amazon a pro tvorbu zisků). Bez důkladného rozboru tak není možné předjímat, v jakém rozsahu by přínosy společnosti LuxOpCo přinesly této společnosti větší podíl na ziscích dosažených v Evropě, než jaký získala na základě sporného DR. 519 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že Komise neprokázala existenci zvýhodnění, ale nanejvýš pravděpodobnost existence zvýhodnění. 520 Je pravda, jak uvedla Komise na jednání, že skutečnost, že určitá aktiva jsou převedena bezplatně, aniž odměna společnosti LuxOpCo schválená sporným DR tyto funkce zohlednila, může prokázat, že odměna společnosti LuxOpCo je nižší než odměna, kterou by obdržel nezávislý podnik za tržních podmínek. Je však nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahuje. 521 Není sice vyloučeno, že kdyby LuxOpCo vykonávala více funkcí, než které byly zohledněny pro účely výpočtu její odměny, jak byla schválena ve sporném DR,

cs

caselaw

EU

měla by LuxOpCo nárok na dodatečnou odměnu. Nicméně úvahy Komise, jak jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí, zůstávají teoretické a nejsou dostatečné k prokázání, že společnost LuxOpCo skutečně získala výhodu z důvodu použití metody výpočtu její odměny, kterou schválilo sporné DR. 522 Je pravda, že Komise v odpovědích na otázky Tribunálu a na jednání tvrdila, že společnost LuxOpCo obdržela na základě sporného DR pouze přibližně 20 % z kombinovaných zisků společností LuxOpCo a LuxSCS, a pokud by na ni byla použita metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů se zohledněním jejích jedinečných a hodnotných funkcí, obdržela by nutně větší podíl na těchto kombinovaných ziscích. 523 Nicméně zaprvé je třeba uvést, že tvrzení, že společnost LuxOpCo obdržela pouze přibližně 20 % kombinovaných zisků, se neobjevuje v části napadeného rozhodnutí týkající se prvního podpůrného zjištění, ani nikde jinde v napadeném rozhodnutí. Tento číselný údaj může být vypočítán nanejvýš na základě rozličných číselných údajů obsažených v napadeném rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba uvést, že tento číselný údaj, přibližně 20 % kombinovaných zisků společností LuxOpCo a LuxSCS, odpovídá provozním ziskům společnosti LuxOpCo po odečtení licenčního poplatku zaplaceného společnosti LuxSCS na základě sporného DR. 524 Zadruhé Komise v napadeném rozhodnutí nepředkládá žádný konkrétní důkaz, který by mohl prokázat, že skutečnost, že přibližně 80 % kombinovaných zisků společností LuxOpCo a LuxSCS bylo přiděleno společnosti LuxSCS za účelem odměnění jejího přínosu, a sice za poskytnutí nehmotných aktiv, není v souladu s obvyklými tržními podmínkami ani že přidělení přibližně 20 % kombinovaných zisků nepředstavuje dostatečnou odměnu za přínosy společnosti LuxOpCo. 525 Zatřetí, jak uvedla Amazon na jednání, Komise v napadeném rozhodnutí netvrdila, že společnosti LuxOpCo měla být přiznána dodatečná odměna nad rámec odměny vypočtené na základě TNMM. Konstatování, podle kterého měla být použita metoda rozdělení zisků s analýzou přínosů, totiž znamená nezohlednění odměny původně vypočtené na základě použití TNMM a provedení zcela nového výpočtu. Není přitom vyloučeno, že by odměna společnosti LuxOpCo vypočtená na základě metody rozdělení zisků s analýzou přínosů byla nižší než odměna vypočítaná na základě TNMM, jak ji schválilo sporné DR. 526 Na jedné straně je třeba uvést, že Amazon ve správním řízení předložila Komisi zprávu týkající se ziskového rozpětí pro podniky provádějící maloobchodní prodej on-line, a sice zprávu [důvěrné]. Ziskové rozpětí pro činnosti maloobchodního prodeje online činilo v průměru 0,5 % z celkových nákladů maloobchodního prodejce on-line. Aniž je třeba ověřit, zda s ohledem na tuto skutečnost byla Amazon oprávněna tvrdit, jak učinila na jednání, že toto rozpětí prokazovalo, že odměna společnosti LuxOpCo v posuzovaném období byla „pohodlná“, je nutno konstatovat, že s ohledem na uvedenou zprávu měla Komise hlouběji přezkoumat otázku, zda odměna společnosti LuxOpCo odpovídá obvyklému tržnímu výsledku, pokud jde o její funkce maloobchodního prodeje. Bez takového přezkumu není jisté, že lze tvrdit, že LuxOpCo mohla za své funkce související s obchodními činnostmi obdržet vyšší odměnu. 527 Na druhé straně v oblasti vývojových činností skupiny Amazon zůstaly funkce společnosti LuxOpCo v souvislosti s nehmotnými aktivy, zejména pokud jde o technologii, omezené. Není tedy zřejmé, že tyto funkce byly takové, že podíl na ziscích přičitatelných společnosti LuxOpCo měl být vyšší než 20 % kombinovaných zisků společností LuxSCS a LuxOpCo. 528 V důsledku toho, při neexistenci informací o klíči rozdělení, který měl být použit, není možné určit výši odměny, kterou by měla společnost LuxOpCo obdržet za obvyklých tržních podmínek, ani a fortiori určit, zda by tato odměna byla nižší nebo vyšší než odměna získaná na základě sporného DR. 529 Z toho vyplývá, že se Komisi nepodařilo prokázat, že kdyby byla použita metoda rozdělení zisků na základě analýzy přínosů, byla by odměna společnosti LuxOpCo vyšší. První podpůrné zjištění tedy neumožňuje podpořit závěr, že sporné DR poskytlo společnosti LuxOpCo hospodářskou výhodu. Kromě skutečnosti, že se Komise nesnažila určit, jaká by byla odměna společnosti LuxOpCo za obvyklých tržních podmínek s ohledem na funkce identifikované Komisí v její funkční analýze, totiž první podpůrné zjištění neobsahuje konkrétní skutečnosti, které by umožnily právně dostačujícím způsobem prokázat, že pochybení v rámci funkční analýzy, jakož i metodická chyba zjištěná Komisí, týkající se volby metody jako takové, skutečně vedly ke snížení daňového zatížení společnosti LuxOpCo. 530 Žádný z dalších argumentů uvedených Komisí nemůže tyto závěry zpochybnit. 531 Zaprvé je pravda, jak uvedla Komise na jednání, že existuje rozdíl mezi prokázáním zvýhodnění a kvantifikací zvýhodnění. Není tak vyloučeno, že je možné prokázat, že metodická chyba vedla nezbytně k nižší odměně, aniž toto snížení odměny bylo kvantifikováno. Nicméně, jak bylo konstatováno v bodě 528 výše, napadené rozhodnutí v projednávané věci neuvádí skutečnosti, které by mohly prokázat, že by použití metody rozdělení zisků s analýzou přínosů, namísto použití TNMM, nutně vedlo k vyšší odměně. 532 Zadruhé je pravda, jak uvedla Komise na jednání, že Lucemburské velkovévodství a Amazon nepopírají, že kdyby LuxOpCo uskutečňovala podstatný vývoj nehmotných aktiv, muselo by to vést k dodatečné odměně. 533 Nicméně, jak tvrdila Amazon na jednání a jak bylo uvedeno v bodě 525 výše, teze Komise neznamená, že by měla být vypočtena dodatečná odměna k odměně vypočtené na základě sporného DR. Komise totiž měla za to, že metoda přínosů se zbytkovou analýzou není v projednávaném případě vhodná. Z toho vyplývá, že se teze Komise omezuje na tvrzení, že pokud by odměna společnosti LuxOpCo byla vypočtena na základě metody rozdělení zisků podle analýzy přínosů, vedlo by to k vyšší odměně, než je odměna získaná na základě TNMM. Vzhledem k tomu, že analýza přínosů by znamenala nezohlednění odměny původně vypočtené na základě TNMM a provedení zcela nového výpočtu, není vyloučeno, že by odměna společnosti LuxOpCo, vypočítaná na základě metody rozdělení zisků s analýzou přínosů, byla nižší než odměna vypočtená na základě TNMM, jak ji schválilo sporné DR. 534 Zatřetí argument Komise uvedený v jejích písemnostech, podle kterého by použití metody rozdělení zisků nutně vedlo k vyšší odměně společnosti LuxOpCo, jelikož by byl v důsledku tohoto použití rozdělen zbytkový zisk mezi společnosti LuxOpCo a LuxSCS, spíše než přičten celý zbytkový zisk společnosti LuxSCS, jakož i argument, podle kterého nebylo nutné použít metodu rozdělení zisků k prokázání existence zvýhodnění, neboť tato metoda spočívá v rozdělení zbytkového zisku, musí být odmítnuty. 535 Je totiž nutno konstatovat, že takové rozdělení zbytkového zisku je relevantní pouze v rámci použití zbytkové analýzy. Z napadeného rozhodnutí, a zejména z jeho bodů 567 a 568 odůvodnění přitom jasně vyplývá, že Komise měla za to, že pro účely použití metody rozdělení zisků mohla být v projednávaném případě platně použita pouze analýza přínosů, a nikoliv zbytková analýza. Jak bylo uvedeno v bodě 533 výše, analýza přínosů spočívá v přímém rozdělení kombinovaných zisků mezi jednotlivé strany transakce a nezohledňuje původně vypočítanou odměnu pro společnost LuxOpCo. Nelze tedy předpokládat, že by použití metody rozdělení zisků nutně vedlo k vyšší odměně pro LuxOpCo. 536 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se Komisi nepodařilo v rámci svého prvního podpůrného zjištění prokázat, že sporné DR společnost LuxOpCo zvýhodnilo. 537 Je tedy třeba vyhovět žalobním důvodům a argumentům směřujícím ke zpochybnění prvního podpůrného zjištění. c) Ke druhému podpůrnému zjištění zvýhodnění 538 Komise v rámci druhého podpůrného zjištění zvýhodnění uvedla, zvláště v bodě 569 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že i kdyby lucemburské daňové orgány správně přijaly domněnku, že společnost LuxSCS ve vztahu k nehmotným aktivům vykonávala jedinečné a hodnotné funkce a i kdyby tyto orgány následně měly správně za to, že společnost LuxOpCo vykonávala jen běžné řídící funkce, nebyl výběr ukazatele zisku založený na provozních nákladech v metodě stanovení převodní ceny schválené sporným DR vhodný. Z bodů 569 až 574 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že podle Komise, pokud by lucemburské daňové orgány zohlednily jako ukazatel výše zisku v rámci použití TNMM celkové náklady společnosti LuxOpCo, jak bylo učiněno ve zprávě o stanovení převodních cen z roku 2003, byla by odměna společnosti LuxOpCo vyšší než odměna stanovená ve sporném DR. V důsledku toho by byl základ daně této společnosti rovněž vyšší. 539 Komise na podporu svého druhého podpůrného zjištění zvýhodnění připomněla skutečnost, že metoda schválená sporným DR uváděla jakožto ukazatel výše zisku provozní náklady, zatímco zpráva o převodních cenách z roku 2003, o kterou se opírá žádost o DR, používala jako ukazatel výše zisku celkové náklady. Komise dále uvedla, že během správního řízení Amazon uznala, že existovala nesoudržnost mezi metodou schválenou ve sporném DR a metodou navrženou ve zprávě o převodních cenách z roku 2003. V tomto ohledu se Amazon omezila na tvrzení, že tato nesoudržnost neměla na výsledek vliv, jelikož provozní náklady představovaly nejvýznamnější část celkových nákladů srovnatelných podniků zkoumaných ve zprávě o převodních cenách z roku 2003 (bod 571 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V odpověď na tyto argumenty Komise uvedla, že volba srovnatelných podniků s nízkými náklady na zboží, zatímco tyto náklady představovaly většinu nákladů společnosti LuxOpCo, „svědčila“ o špatné volbě srovnatelných podniků. Komise dále uvedla, že několik srovnatelných podniků použitých ve srovnávací analýze mělo značné náklady na zboží, suroviny a spotřební materiál (bod 572 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 540 Komise dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že celkové náklady představují vyšší základ než provozní náklady, byl by zdanitelný příjem společnosti LuxOpCo vyšší, pokud by byly jako ukazatel výše zisku zachovány celkové náklady, podobně jak učinili autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003 (bod 574 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pro ilustraci tohoto zjištění Komise v tabulce 20 napadeného rozhodnutí porovnala zdanitelný zisk společnosti LuxOpCo vypočtený na základě sporného DR se ziskem společnosti LuxOpCo ve výši [důvěrné]% celkových nákladů a bez stropu. Podle této tabulky by pro roky 2006 až 2013 činil prvně uvedený zisk [důvěrné] milionů eur a druhý uvedený zisk [důvěrné] milionů eur. 541 Zaprvé je třeba uvést, že Komise na jednání uvedla, že v rámci druhého podpůrného zjištění, jak je uvedeno v bodech 569 až 574 odůvodnění napadeného rozhodnutí, „nikdy netvrdila“, že celkové náklady by byly nejvhodnější. Naopak pouze tvrdila, že provozní náklady nejsou pro účely stanovení odměny společnosti LuxOpCo vhodným ukazatelem zisku. Komise ostatně pouze použila logiku, kterou sledovali autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003. Jinými slovy, Komise by za účelem stanovení obvyklé tržní odměny společnosti LuxOpCo použila celkové náklady pouze z toho důvodu, že tak učinili autoři zprávy o převodních cenách z roku 2003. 542 V tomto ohledu je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 124 výše, že důkazní břemeno prokázání splnění podmínek stanovených v čl. 107 odst. 1 SFEU nese Komise. Komise musí zejména prokázat existenci zvýhodnění podniku, o němž má za to, že je příjemcem státní podpory. Toto zvýhodnění musí být skutečnou výhodou. 543 Pro připomenutí, v projednávané věci vyžaduje otázka týkající se existence zvýhodnění přezkum otázky, zda byl licenční poplatek dlužný společností LuxOpCo společnosti LuxSCS, jak je uveden ve výpočtovém vzorci schváleném sporným DR, v souladu s obvyklými tržními podmínkami, či nikoliv. V tomto ohledu Komise odhalila chyby při použití TNMM, kterou navrhla Amazon a potvrdilo sporné DR. Komise konkrétně odhalila chybu při volbě ukazatele výše zisku schváleného sporným DR. 544 Jak bylo přitom již uvedeno, pouhé zjištění metodického pochybení tak v zásadě samo nestačí k prokázání, že daňové rozhodnutí poskytlo určité společnosti výhodu, ani tudíž k prokázání existence státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU (viz bod 123 výše). Navíc, jak již bylo uvedeno, důkazní břemeno prokázání splnění podmínek existence státní podpory nese Komise (viz bod 125 výše). 545 Z toho v projednávané věci vyplývá, že Komise byla povinna prokázat, že chyba při výběru ukazatele, kterou odhalila, vedla nejen k odlišnému výsledku, ale i ke snížení daňového zatížení osoby oprávněné ze sporného DR. To znamenalo odpovědět na otázku, jaký ukazatel výše zisku byl skutečně vhodný. 546 S ohledem na výklad, který Komise na jednání poskytla ve vztahu k bodům 569 až 574 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého použila celkové náklady nikoli z důvodu, že byly vhodným ukazatelem výše zisku, ale pouze za účelem převzetí „logiky“, z níž vycházela zpráva o převodních cenách z roku 2003 (viz bod 542 výše), je třeba konstatovat, že se Komise nesnažila prokázat, zda odměna společnosti LuxOpCo, kterou schválilo sporné DR, byla obvyklou tržní odměnou ani a fortiori, zda tato odměna byla nižší než odměna, kterou by společnost LuxOpCo získala za obvyklých tržních podmínek. 547 Z toho vyplývá, že v rámci druhého podpůrného zjištění se Komisi nepodařilo prokázat existenci zvýhodnění. 548 V zájmu úplnosti a na druhém místě je třeba uvést, že i kdyby bylo třeba mít za to, že Komise v bodech 569 až 574 odůvodnění napadeného rozhodnutí ve skutečnosti vyjádřila názor, že celkové náklady byly dobrým ukazatelem výše zisku (na rozdíl od pouhého – zcela neužitečného – převzetí logiky, z níž vychází zpráva o převodních cenách z roku 2003), nemohly by úvahy podporující druhé podpůrné zjištění zvýhodnění a závěr uvedený Komisí v bodě 547 odůvodnění napadeného rozhodnutí obstát. 549 V tomto ohledu je totiž třeba připomenout a zároveň zdůraznit, jak uvedla Komise v bodě 569 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Komise založila své druhé podpůrné zjištění zvýhodnění – a zjistila tedy, že volba provozních nákladů představuje metodickou chybu – na tezi, podle které společnost LuxSCS vykonávala jedinečné a hodnotné funkce, zatímco LuxOpCo vykonávala pouze „běžné řídící funkce“. Předpoklad lucemburských daňových orgánů, jak byl přijat Komisí v bodě 569 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy spočíval v tom, že LuxOpCo vykonávala pouze omezené funkce správcovské společnosti. 550 Z pokynů OECD ve znění z roku 1995 přitom nevyplývá, že by celkové náklady představovaly ukazatel výše zisku vhodný za účelem odměňování správcovské společnosti. Vzhledem k tomu, že činnost správcovské společnosti se podobá činnosti společnosti poskytující služby, jejichž hodnota je oddělena od objemu prodejů a nákupů surovin jako takových, bylo podle pokynů OECD ve znění z roku 1995 možné k vymezení vhodného ukazatele zisku použít provozní náklady, a nikoliv celkové náklady, takového podniku. 551 Zaprvé Komise se v projednávané věci ve skutečnosti odchýlila od předpokladu, který si sama stanovila v bodě 569 odůvodnění napadeného rozhodnutí, když za účelem výpočtu odměny společnosti LuxOpCo odkázala v bodech 572 a 573 odůvodnění napadeného rozhodnutí na celkové náklady na rozdíl od provozních nákladů. 552 Na rozdíl od přístupu uvedeného v bodě 569 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého je společnost LuxOpCo považována za společnost „s řídícími funkcemi“, totiž vycházejí posouzení obsažená v bodě 572 odůvodnění napadeného rozhodnutí z myšlenky, že společnost LuxOpCo je „maloobchodním prodejcem“. Konkrétněji Komise upřednostnila volbu celkových nákladů, neboť společnost LuxOpCo byla maloobchodníkem, a nikoli proto, že byla společností „s řídícími funkcemi“. S ohledem na předpoklad uvedený v bodě 569 odůvodnění napadeného rozhodnutí měla Komise usilovat o stanovení ukazatele výše zisku správcovské společnosti, a nikoliv ukazatele výše zisku podniku, který vykonával činnost maloobchodníka. 553 Zadruhé, jak vyplývá z bodu 550 výše, podle pokynů OECD ve znění z roku 1995 není, pokud jde o správcovské společnosti, obecně jisté, že celkové náklady představují vhodný ukazatel výše zisku. 554 Je pravda, že nelze bez dalšího vyloučit, pokud jde o konkrétní správcovskou společnost, že z důvodů specifických pro tuto společnost jsou vhodným ukazatelem výše zisku této společnosti skutečně celkové náklady. Komise však nevysvětlila důvod, který by mohl odůvodnit volbu celkových nákladů jakožto vhodného ukazatele výše zisku konkrétně společnosti LuxOpCo jakožto správcovské společnosti. 555 Zatřetí, pokud by volba celkových nákladů měla být přijata jako ukazatel výše zisku, který nejlépe odpovídá situaci společnosti LuxOpCo v jejím postavení maloobchodníka (viz bod 572 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je nutno konstatovat, že Komise nijak neanalyzovala otázku volby vhodného ukazatele zisku společnosti LuxOpCo v jejím postavení organizátora tržiště (marketplace) pro třetí prodejce. Navíc, pokud jde o vlastní prodeje, Komise nepřezkoumala, v jakém rozsahu byly celkové náklady vhodným ukazatelem výše zisku, pokud jde o činnost společnosti LuxOpCo v jejím postavení maloobchodního prodejce on-line. 556 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise ve své odpovědi na písemnou otázku Tribunálu uvedla, že použití přirážky k provozním nákladům – a nikoliv k celkovým nákladům – jako ukazatel výše zisku z distribučních činností je povoleno, pokud testovaná strana působí jako zprostředkovatel a neriskuje vlastní zdroje zejména z důvodu nákupu dále prodávaného zboží. V tomto ohledu se Komise opřela o odstavce 2.101 a 2.102 pokynů OECD ve znění z roku 2010, které však nejsou v projednávané věci relevantní. 557 Pokud by bylo třeba připustit, že takové doporučení vyplývalo již z pokynů OECD ve znění z roku 1995 a bylo v projednávané věci relevantní, je třeba konstatovat, že společnost LuxOpCo jakožto organizátor tržiště měla z pohledu třetích prodejců pouze roli zprostředkovatele mezi třetími prodejci a spotřebiteli a ve vztahu k prodejům uskutečněným třetími prodejci neriskovala svůj vlastní kapitál. 558 Konečně, pokud by bylo třeba připustit, že Komise byla oprávněna mít za to, že celkové náklady byly v případě společnosti LuxOpCo jakožto on-line maloobchodníka dobrým ukazatelem, s ohledem na skutečnost, že tato společnost používala technologii pro maloobchodní prodej, a zejména technologii týkající se automatického stanovování cen, volba celkových nákladů jako ukazatele výše zisku společnosti LuxOpCo by vyžadovala úpravu spočívající ve snížení sazby, která má být uplatněna, aby byly zohledněny materiální rozdíly mezi strukturou nákladů společnosti LuxOpCo a strukturou nákladů tradičních maloobchodníků. 559 Komise takové úpravy nezamýšlela, a tedy ani neprovedla. 560 Zadruhé podle tabulky 20 napadeného rozhodnutí se odměna společnosti LuxOpCo, vypočítaná na základě rozpětí [důvěrné] % z celkových nákladů společnosti LuxOpCo, rovnala částce mezi dvěma a třemi miliardami eur. 561 Na jednání Amazon tvrdila, aniž jí Komise v tomto bodě oponovala, že odměna společnosti LuxOpCo vypočítaná Komisí je vyšší než „celkové zisky“ dosažené v Unii, které podle ní dosahují částky mezi jednou miliardou a 1,5 miliardy eur. Odměna vypočtená Komisí v rámci druhého podpůrného zjištění se rovná dvojnásobku hodnoty všech zisků skupiny Amazon dosažených v Evropě, a proto není realistická. Je však třeba uvést, jak vyplývá z přílohy C1 ve věci T‐318/18, na kterou Amazon odkázala na jednání, že číselný údaj mezi 1 a 1,5 miliardy eur neodpovídá pouhému účetnímu zisku společnosti LuxOpCo za posuzované období, ale konsolidovanému zisku společností LuxSCS a LuxOpCo, a odečítá tak částky zaplacené společností LuxSCS na základě DRN a dohody o vstupu. 562 V každém případě ze srovnání mezi odměnou společnosti LuxOpCo vypočítanou na základě rozpětí [důvěrné] % celkových nákladů za každý rok posuzovaného období, jak je uvedena na posledním řádku tabulky 20 napadeného rozhodnutí, a provozním výsledkem (provozním ziskem) společnosti LuxOpCo za tytéž roky, jak jej Komise uvedla na osmém řádku tabulky 2 napadeného rozhodnutí, vyplývá, že odměna společnosti LuxOpCo, vypočtená v rámci druhého podpůrného zjištění zvýhodnění, je vyšší než její provozní zisk za roky 2012 a 2013. Takový výsledek se přitom zjevně odchyluje od obvyklého tržního výsledku. 563 Z výše uvedeného vyplývá, že uplatnění rozpětí [důvěrné] % na celkové náklady společnosti LuxOpCo, na kterém spočívá druhé podpůrné zjištění, nepřináší spolehlivé výsledky pro výpočet odměny společnosti LuxOpCo za celé posuzované období. Nejedná se tedy o výsledek odpovídající odměně za obvyklých tržních podmínek, takže je třeba dospět k závěru, že tento výpočet provedený Komisí v rámci jejího druhého podpůrného zjištění neumožňuje prokázat, že společnost LuxOpCo získala výhodu z důvodu volby provozních nákladů jakožto ukazatele výše zisku schválené ve sporném DR. 564 V důsledku toho je třeba vyhovět žalobním důvodům a argumentům Lucemburského velkovévodství a Amazon, jejichž cílem je zpochybnit opodstatněnost druhého podpůrného zjištění zvýhodnění. d) Ke třetímu podpůrnému zjištění zvýhodnění 565 V rámci třetí výtky druhé části prvního žalobního důvodu ve věci T‐816/17 a pátého žalobního důvodu ve věci T‐318/18 Lucemburské velkovévodství a Amazon zpochybňují třetí podpůrné zjištění Komise týkající se existence daňového zvýhodnění společnosti LuxOpCo (oddíl 9.2.2.3 napadeného rozhodnutí). 566 Pro připomenutí, jak bylo uvedeno v bodě 67 výše, Komise měla v rámci třetího podpůrného zjištění v podstatě za to, že zahrnutí stropu, na základě kterého odměna společnosti LuxOpCo nemohla přesáhnout 0,55 % jejích ročních prodejů, do metody stanovení převodních cen, nebylo vhodné a společnost LuxOpCo zvýhodnilo, jelikož vedlo ke snížení jejího zdanitelného příjmu. 567 Konkrétně Komise konstatovala, že v průběhu účetních období 2006, 2007, 2011, 2012 a 2013 přijala daňová správa daňová přiznání, ve kterých byl zdanitelný příjem společnosti LuxOpCo omezen stropem 0,55 % jejích ročních prodejů (bod 575 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 568 Komise uvedla, že ani zpráva o převodních cenách z roku 2003, ani analýzy ex post ani argumenty předložené Lucemburským velkovévodstvím a Amazon ve správním řízení neodůvodňují zahrnutí tohoto stropu (body 576 a 577 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise v bodě 577 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodala, že použití stropu představovalo vedle nesprávného uplatnění přirážky k provozním nákladům dodatečné snížení, a nemůže se z tohoto důvodu nacházet v obvyklém tržním rozmezí. 569 Podle Lucemburského velkovévodství a Amazon měla Komise nesprávně za to, že zahrnutí stropu poskytuje společnosti LuxOpCo výhodu. 570 Zaprvé tvrdí, že zahrnutí stropu mělo za cíl přimět společnost LuxOpCo, aby efektivně fungovala a snižovala své náklady. Zadruhé zdůrazňují, že použití stropu v žádném případě nestavělo odměnu společnosti LuxOpCo mimo obvyklé tržní rozmezí, jak prokazuje zpráva o převodních cenách z roku 2017. 571 Komise s těmito argumenty nesouhlasí. 572 V tomto ohledu tvrdí, že mechanismus minimální a maximální výše není stanoven pokyny OECD a nemá žádné opodstatnění z hlediska převodních cen. Kromě toho dodává, že na rozdíl od toho, co tvrdí Lucemburské velkovévodství a Amazon, použití takového mechanismu není odůvodněno cílem zajistit společnosti LuxOpCo nízkou, ale stabilní odměnu, jelikož samotným cílem TNMM je právě zajistit takovou odměnu straně, na kterou je uplatňována. 573 Především je třeba konstatovat, jak ostatně potvrdila Komise ve svých odpovědích na písemné otázky Tribunálu, že třetí podpůrné zjištění je nezávislé a samostatné ve vztahu k druhému podpůrnému zjištění. Jak totiž vyplývá z poslední věty bodu 575 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise v rámci tohoto třetího zjištění vychází z předpokladu, že jako ukazatel výše zisku mohly být použity provozní náklady. 574 Jak Komise správně uvedla v napadeném rozhodnutí a ve svých písemnostech, mechanismus minimální a maximální výše nemá žádné opodstatnění ani hospodářskou racionalitu. Je obtížně představitelné, že by podnik za tržních podmínek souhlasil s tím, aby jeho odměna byla omezena na procentní podíl z jeho ročních prodejů. Kromě toho TNMM umožňuje zaručit nízkou, ale stabilní odměnu, aniž by byl nezbytný mechanismus minimální a horní hranice. Takový mechanismus není upraven ani v pokynech OECD ve znění z roku 1995. TNMM totiž pouze vyžaduje určení ukazatele zisku a ziskového rozpětí. 575 Komise tedy měla správně za to, že zahrnutí takového stropu představuje metodickou chybu. 576 Toto samotné zjištění však nestačí k prokázání zvýhodnění. 577 Je totiž třeba konstatovat, že za každý rok použití sporného DR zůstala odměna společnosti LuxOpCo i po použití mechanismu maximální hranice v obvyklém tržním rozmezí, vypočítaném na základě zprávy o převodních cenách z roku 2003, tedy mezi [důvěrné] a [důvěrné] % provozních nákladů. Komise toto zjištění ostatně nepopírá. 578 Jak Komise ostatně sama vysvětlila na jednání, jelikož se odměna nachází v mezikvartilovém rozmezí, musí být v zásadě považována za odměnu odpovídající obvyklým tržním podmínkám. 579 Komise sice upřesnila, že takový závěr nebylo možné učinit, pokud srovnatelné podniky, na jejichž základě bylo toto rozmezí vypočteno, nebyly správně vybrány. 580 Nicméně v rámci třetího podpůrného zjištění Komise nezpochybnila obvyklé tržní rozmezí, ani volbu srovnatelných podniků, na jejímž základě bylo toto rozmezí vypočteno. 581 V bodě 575 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž Komise vytkla lucemburským orgánům, že souhlasily s tím, aby byl zdanitelný příjem společnosti LuxOpCo určen stropem „místo toho, aby byl stanoven jako [důvěrné] % [jejích] provozních výdajů“. Je tedy třeba konstatovat, že v rámci třetího podpůrného zjištění Komise nezpochybňuje míru výnosu, na jejímž základě je strop uplatněn, ale pouze strop jako takový. 582 Navíc z bodů 575 až 578 odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že Komise zpochybnila obvyklé tržní rozmezí, vypočtené ve zprávě o převodních cenách z roku 2003, které se nachází mezi [důvěrné] a [důvěrné] % provozních nákladů. I když totiž Komise v bodě 577 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že Lucemburské velkovévodství a Amazon ve správním řízení tvrdily, že zdanitelný příjem společnosti LuxOpCo nikdy nepřekročil obvyklé tržní rozmezí, nezpochybnila rozmezí jako takové, ale omezila se na tvrzení, že použití stropu představovalo dodatečné snížení vedle snížení shledaného v rámci druhého podpůrného zjištění. Jak přitom bylo konstatováno v bodě 573 výše, druhé a třetí podpůrné zjištění jsou autonomní a nezávislé. 583 Dále Komise v bodech 575 až 578 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž nezpochybnila volbu srovnatelných podniků použitých při výpočtu obvyklého tržního rozmezí. Bod 571 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise zmínila pochybení při výběru srovnatelných podniků, spadá pod druhé podpůrné zjištění. Jak bylo uvedeno v bodě 573 výše, třetí podpůrné zjištění bylo přitom autonomní a nezávislé na ostatních zjištěních. 584 S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že jakkoliv nevhodný může mechanismus maximální hranice být, a přestože není stanoven v pokynech OECD ve znění z roku 1995, Komise neprokázala, že tento mechanismus měl vliv na tržní povahu licenčního poplatku,

cs

caselaw

EU

který společnost LuxOpCo platila společnosti LuxSCS. 585 V důsledku toho pouhé zjištění, že maximální hranice byla uplatněna v letech 2006, 2007, 2011, 2012 a 2013, nestačí k prokázání, že odměna společnosti LuxOpCo získaná za tyto roky neodpovídala odhadu obvyklého tržního výsledku. 586 Komise ve skutečnosti odhalila nanejvýš metodickou chybu při výpočtu odměny společnosti LuxOpCo, aniž prokázala, že tato chyba měla za následek umělé snížení odměny společnosti LuxOpCo v takové míře, že tato výše odměny by nemohla být za tržních podmínek dosažena. 587 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že v rámci třetího podpůrného zjištění Komise neprokázala zvýhodnění společnosti LuxOpCo. 588 Je tudíž třeba vyhovět žalobním důvodům a argumentům Lucemburského velkovévodství a Amazon, které směřují ke zpochybnění třetího podpůrného zjištění zvýhodnění. 589 Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá, že se Komisi v rámci žádného ze zjištění uvedených v napadeném rozhodnutí nepodařilo právně dostačujícím způsobem prokázat existenci zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Napadené rozhodnutí je tudíž třeba zrušit v plném rozsahu, aniž je třeba zkoumat ostatní žalobní důvody a argumenty vznesené Lucemburským velkovévodstvím a Amazon. K nákladům řízení 590 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Lucemburské velkovévodství a Amazon v projednávané věci požadovaly náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že posledně uvedená ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení Lucemburského velkovévodství a Amazon. 591 V souladu s čl. 138 odst. 1 jednacího řádu ponese Irsko vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Věci T‐816/17 a T‐318/18 se spojují pro účely tohoto rozsudku. 2) Rozhodnutí Komise (EU) 2018/859 ze dne 4. října 2017 o státní podpoře SA.38944 (2014/C) (ex 2014/NN), kterou Lucembursko poskytlo společnosti Amazon, se zrušuje. 3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Lucemburským velkovévodstvím, Amazon.com, Inc. a Amazon EU Sàrl. 4) Irsko ponese vlastní náklady řízení. van der Woude Tomljenović Marcoulli Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. května 2021. Podpisy. Obsah I. Skutečnosti předcházející sporu A. Ke spornému daňovému rozhodnutí (DR) B. Ke správnímu řízení před Komisí C. K napadenému rozhodnutí 1. K popisu skutkového a právního kontextu a) K popisu skupiny Amazon b) K popisu sporného DR c) K popisu použitelného vnitrostátního právního rámce d) K popisu rámce OECD ke stanovování převodních cen 2. K posouzení dosahu sporného DR a) K analýze existence zvýhodnění 1) K hlavnímu zjištění zvýhodnění 2) K podpůrným zjištěním zvýhodnění b) K selektivitě opatření c) K označení příjemce podpory II. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení A. K řízení ve věci T‐816/17 1. Ke složení soudního kolegia a k přednostnímu projednání 2. K vedlejšímu účastenství 3. K žádostem o důvěrné zacházení 4. K návrhovým žádáním účastníků řízení B. K řízení ve věci T‐318/18 1. Ke složení soudního kolegia a k přednostnímu projednání 2. K návrhům na důvěrné zacházení 3. K návrhovým žádáním účastníků řízení C. Ke spojení věcí a k ústní části řízení III. Právní otázky A. Ke spojení věcí T‐816/17 a T‐318/18 pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení B. K uplatněným důvodům a argumentům 1. Úvodní poznámky a) Ke stanovení podmínek pro použití čl. 107 odst. 1 SFEU v kontextu vnitrostátních daňových opatření b) K důkaznímu břemenu c) K intenzitě přezkumu prováděného Tribunálem 2. K žalobním důvodům a argumentům směřujícím ke zpochybnění hlavního zjištění zvýhodnění a) K přípustnosti některých argumentů Irska, pokud jde o existenci zvýhodnění b) K opodstatněnosti žalobních důvodů a argumentů Lucemburského velkovévodství a Amazon, které se týkají hlavního zjištění zvýhodnění 1) K časové relevanci některých pokynů OECD, které Komise použila pro účely použití TNMM 2) K údajným pochybením, kterých se Komise dopustila při uplatnění TNMM v napadeném rozhodnutí i) K funkční analýze a volbě společnosti LuxSCS Komisí jako testované strany – K funkcím a aktivům společnosti LuxSCS – K rizikům, která nesla společnost LuxSCS – Závěr ohledně funkční analýzy společnosti LuxSCS a dopad tohoto závěru na výběr této společnosti jako testované strany ii) K odměně společnosti LuxSCS vypočtené Komisí na základě předpokladu, že byla testovanou stranou – K první složce poplatku dlužného společnosti LuxSCS (vstupní náklady a náklady DRN) – K druhé části odměny společnosti LuxSCS (náklady na zachování) 3) Závěr k hlavnímu zjištění 3. K žalobním důvodům a argumentům směřujícím ke zpochybnění podpůrných úvah týkajících se zvýhodnění a) Úvodní poznámky ke třem podpůrným zjištěním b) K prvnímu podpůrnému zjištění zvýhodnění 1) K výkonu tak zvaných „jedinečných a hodnotných funkcí“ společností LuxOpCo i) K funkcím vykonávaným společností LuxOpCo, pokud jde o nehmotná aktiva (oddíl 9.2.1.2.1 a body 449 až 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí) – K povaze licence udělené společnosti LuxOpCo (bod 450 odůvodnění napadeného rozhodnutí) – K EU IP Steering Committee (body 452 až 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí) – K funkcím společnosti LuxOpCo týkajícím se vývoje technologie – K údajům o zákaznících (body 466 až 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí) – Ke „značce Amazon“ (body 469 až 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí) ii) K funkcím vykonávaným společností LuxOpCo v rámci činností maloobchodního prodeje a služeb skupiny Amazon v Evropě (oddíl 9.2.1.2.2 a body 473 až 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí) – K výběru (body 479 až 489 odůvodnění napadeného rozhodnutí) – K cenám (body 490 až 493 odůvodnění napadeného rozhodnutí) – K „pohodlnému užívání“ (body 494 až 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí) iii) K aktivům použitým společností LuxOpCo (body 500 až 505 odůvodnění napadeného rozhodnutí) iv) K rizikům neseným společností LuxOpCo (body 506 až 517 odůvodnění napadeného rozhodnutí) v) Závěr k funkční analýze společnosti LuxOpCo 2) K výběru metody 3) K prokázání, že odměna společnosti LuxOpCo měla být vyšší z důvodu použití metody rozdělení zisků (na základě analýzy přínosů) c) Ke druhému podpůrnému zjištění zvýhodnění d) Ke třetímu podpůrnému zjištění zvýhodnění K nákladům řízení ( *1 ) – Jednací jazyky: angličtina a francouzština. ( 1 ) – Skryté důvěrné údaje.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 25. října 2007 – Komise v. Řecko (Věc C‐440/06) „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 91/271/EHS – Znečištění a škodlivé látky – Čištění městských odpadních vod – Články 3 a 4“ 1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu – Stav k okamžiku uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (Článek 226 ES) (viz bod 16) 2. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Prokázání nesplnění povinnosti – Důkazní břemeno příslušející Komisi (Článek 226 ES) (viz body 27–28) Předmět Nesplnění povinnosti státem – Porušení článků 3 a 4 směrnice Rady 91/271/EHS ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod (Úř. věst. L 135, s. 40; Zvl. vyd. 15/02, s. 26) – Nezajištění odpovídajícího čištění městských odpadních vod ve 24 aglomeracích Výrok Řecká republika tím, že nezajistila, aby aglomerace Artemida, Chrysoupoli, Igoumenitsa, Heraklion (Kréta), Katerini, Koropi, Lefkimmi, Litochoro (Piera), Malia, Markopoulo, Megara, Nea Kydonia (Kréta), Naupaktos, Nea Makri, Parikia (Paros), Poros-Galatas, Rafina, Thessaloniki (turistická oblast), Tripoli, Zakynthos, Alexandrie (Imathia), Edessa a Kalymnos byly vybaveny stokovými soustavami pro městské odpadní vody, které odpovídají požadavkům článku 3 směrnice Rady 91/271/EHS ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod, nebo systémem čištění městských odpadních vod v souladu s požadavky článku 4 této směrnice, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z uvedených článků. Žaloba se ve zbývající části zamítá. Řecké republice se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

2.3.2020 CS Úřední věstník Evropské unie C 68/43 Žaloba podaná dne 13. prosince 2019 – Řecká republika v. Komise (Věc T-850/19) (2020/C 68/52) Jednací jazyk: řečtina Účastnice řízení Žalobkyně: Řecká republika (zástupkyně: E. Tsaousi, E. Leftheriotou a A. Vasilopoulou, zmocněnkyně) Žalovaná: Evropská komise Návrhová žádání Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — zrušil prováděcí rozhodnutí Evropské komise C(2019) 7094 final ze dne 7. října 2019 týkající se opatření SA. 39119 (2016/C) (ex 2015/NN) (ex 2014/CP), které Řecká republika provedla formou zvýhodněných úrokových sazeb a záruk v souvislosti s požáry v roce 2007, jež se týkají jen odvětví zemědělství; a — uložil žalované náhradu nákladů řízení. Žalobní důvody a hlavní argumenty Na podporu žaloby předkládá žalobkyně tři žalobní důvody. 1. První žalobní důvod vycházející z neexistence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU: nesprávné použití a nesprávný výklad podmínek, ze kterých je státní podpora neslučitelná s vnitřním trhem, nesprávné posouzení, neuvedení odůvodnění napadeného rozhodnutí a porušení zásady legitimního očekávání ze strany Komise. 2. Druhý žalobní důvod vycházející z tvrzení, že dotčená podpora je slučitelná s vnitřním trhem, jelikož je podporou, která je určena k nápravě škod způsobených přírodní pohromou. Nesprávné použití a nesprávný výklad čl. 107 odst. 2 písm. b) SFEU, nesprávné posouzení a neuvedení odůvodnění. 3. Třetí žalobní důvod vycházející ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí nebylo přijato v rámci pravomoci Komise ratione temporis, jak je definována v článku 17 nařízení 2015/1589 (1), a předtím v článku 15 nařízení 659/1999 (2), a v každém případě bylo přijato v rozporu se zásadami právní jistoty, dodržování přiměřené délky řízení, právem na obhajobu a řádné správy. Zpětné získávání je v rozporu se zásadami proporcionality a právní jistoty. (1) Nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9). (2) Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1).

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 11. června 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Duševní a průmyslové vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29/ES – Články 2 až 5 – Oblast působnosti – Užitkový předmět – Pojem ‚dílo‘ – Autorskoprávní ochrana děl – Podmínky – Forma výrobku, která je nezbytná pro dosažení technického výsledku – Skládací jízdní kolo“ Ve věci C‐833/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím tribunal de l’entreprise de Liège (obchodní soud v Lutychu, Belgie) ze dne 18. prosince 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 31. prosince 2018, v řízení SI, Brompton Bicycle Ltd proti Chedech/Get2Get, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení E. Regan, předseda senátu, I. Jarukaitis, E. Juhász (zpravodaj), M. Ilešič a C. Lycourgos, soudci, generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona, vedoucí soudní kanceláře: M. Longar, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. listopadu 2019, s ohledem na vyjádření předložená: – za SI a Brompton Bicycle Ltd B. Van Asbroeckem, G. de Villegasem a A. Schockaertem, avocats, – za Chedech/Get2Get A. Marín Melgarem, abogado, – za belgickou vládu M. Jacobs a C. Pochet, jakož i J.-C. Halleuxem, jako zmocněnci, – za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi É. Gippini Fournierem a J. Samnadda, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 6. února 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi SI a společností Brompton Bicycle Ltd (dále jen „Brompton“) na straně jedné a společností Chedech/Get2Get (dále jen „Get2Get“) na straně druhé ve věci žaloby pro porušení autorského práva podané proti posledně uvedené společnosti. Právní rámec Mezinárodní právo Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl 3 Článek 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (Pařížský akt ze dne 24. července 1971), ve znění změny ze dne 28. září 1979 (dále jen „Bernská úmluva“), v odstavcích 1 a 7 stanoví: „(1) Výraz ‚literární a umělecká díla‘ zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření jako: [...] díla kreslířská [...]; díla užitného umění; [...] [...] (7) Zákonodárstvím států Unie [pro ochranu práv autorů k jejich literárním a uměleckým dílům zavedenou Bernskou úmluvou] se vyhrazuje, aby upravila [...] rozsah působnosti jejich zákonů na díla užitého umění a na průmyslové vzory a modely, jakož i podmínky, za nichž jsou taková díla, vzory a modely chráněny. Pro díla, jež jsou ve státě původu chráněna pouze jako vzory a modely, lze se v jiném státě Unie dovolávat jen zvláštní ochrany, jaká se přiznává v tomto státě vzorům a modelům; neposkytuje-li se však v tomto státě taková zvláštní ochrana, budou tato díla chráněna jako díla umělecká.“ Smlouva WIPO o právu autorském 4 Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) přijala v Ženevě dne 20. prosince 1996 smlouvu WIPO o právu autorském, která byla schválena jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000 (Úř. věst. 2000, L 89, s. 6; Zvl. vyd. 11/33, s. 208) a ve vztahu k Evropské unii vstoupila v platnost dne 14. března 2010 (Úř. věst. 2010, L 32, s. 1). 5 Článek 1 smlouvy WIPO o právu autorském, nadepsaný „Vztah k Bernské úmluvě“, v odst. 4 stanoví: „Smluvní strany musí vyhovět článkům 1 až 21 a příloze Bernské úmluvy.“ 6 Článek 2 této smlouvy stanoví: „Ochrana autorského práva se vztahuje na vyjádření, nikoli však na myšlenky, postupy, způsoby fungování nebo matematické pojmy jako takové.“ Unijní právo Směrnice 2001/29 7 Články 2 až 5 směrnice 2001/29 určují výlučná práva autorů, pokud jde o rozmnožování, sdělování a rozšiřování jejich děl. 8 Článek 9 uvedené směrnice, nadepsaný „Další používání jiných právních předpisů“, stanoví: „Touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení týkající se zejména patentových práv, ochranných známek, práv týkajících se průmyslových vzorů [...].“ Nařízení (ES) č. 6/2002 9 Článek 8 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (Úř. věst. 2002, L 3, s. 1; Zvl. vyd. 13/27, s. 142), nadepsaný „(Průmyslové) vzory podmíněné jejich technickou funkcí a vzory vzájemného propojení“, v odst. 1 stanoví: „Právo k (průmyslovému) vzoru [Unie] se nevztahuje na vzhledové znaky výrobku, které jsou podmíněny [pouze] jejich technickou funkcí.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 10 Brompton, společnost založená podle anglického práva, jejímž zakladatelem je SI, uvádí na trh skládací jízdní kolo, které je v současné podobě prodáváno od roku 1987 (dále jen „jízdní kolo Brompton“). 11 Jízdní kolo Brompton, jehož zvláštností je, že může mít tři různé pozice (složená, rozložená a prostřední pozice, která umožňuje, aby jízdní kolo zůstalo na zemi v rovnovážné pozici), bylo chráněno patentem, jehož platnost již skončila. 12 Společnost Get2Get uvádí na trh jízdní kolo (dále jen „jízdní kolo Chedech“), jehož vzhledový aspekt je velmi podobný vzhledovému aspektu jízdního kola Brompton a které může mít tři pozice uvedené v předcházejícím bodě. 13 Dne 21. listopadu 2017 se SI a Brompton obrátili na tribunal de l’entreprise de Liège (obchodní soud v Lutychu, Belgie), aby tento soud určil, že jízdní kola Chedech porušují autorské právo společnosti Brompton a osobnostní práva SI, a v důsledku toho nařídil společnosti Get2Get, aby ukončila činnost porušující jejich práva a stáhla výrobek ze všech prodejních míst. 14 Společnost Get2Get na svou obranu uvádí, že vzhled jízdního kola Chedech je podmíněn požadovaným technickým řešením, kterým je zajistit, aby toto jízdní kolo mohlo mít tři různé pozice. Za těchto podmínek může být takový vzhled chráněn pouze patentovým právem, a nikoli autorským právem. 15 Žalobci v původním řízení namítají, že všech tří pozic jízdního kola Brompton lze dosáhnout prostřednictvím jiných forem, než jsou formy, které tomuto jízdnímu kolu poskytl jeho tvůrce, což podle nich znamená, že jeho forma může být chráněna autorským právem. 16 Tribunal de l’entreprise de Liège (obchodní soud v Lutychu) poznamenal, že podle belgického práva je autorským právem chráněn jakýkoli výtvor, je-li vyjádřen ve zvláštní formě a je originální, což znamená, že takový užitkový předmět, jako je jízdní kolo, může být chráněn autorským právem. Ačkoli jsou v tomto ohledu formy, které jsou podmíněny dosažením technického výsledku, vyloučeny z autorskoprávní ochrany, nic to nemění na tom, že existují pochybnosti, pokud lze takového výsledku dosáhnout prostřednictvím jiných forem. 17 Tento soud uvádí, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. března 2018, DOCERAM (C‐395/16, EU:C:2018:172), který byl vydán v oblasti práva (průmyslových) vzorů, vyložil čl. 8 odst. 1 nařízení č. 6/2002 v tom smyslu, že pro posouzení, zda vzhledové znaky výrobku jsou podmíněné pouze jeho technickou funkcí, je třeba prokázat, že tato funkce je jediným faktorem, který určil tyto znaky, přičemž existence alternativních (průmyslových) vzorů není v tomto ohledu určující. 18 Klade si proto otázku, zda by podobné řešení nemělo být přijato v oblasti autorského práva, pokud je vzhled výrobku, jehož ochrana je z tohoto důvodu požadována na základě směrnice 2001/29, nezbytný pro dosažení přesně stanoveného technického účinku. 19 Za těchto podmínek se tribunal de l’entreprise de Liège (obchodní soud v Lutychu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být unijní právo, a konkrétně směrnice [2001/29], která ve svých článcích 2 až 5 stanoví zejména různá výlučná práva, která přísluší nositelům autorského práva, vykládáno tak, že vylučuje autorskoprávní ochranu děl, jejichž forma je nezbytná pro dosažení technického výsledku? 2) Je třeba k posouzení nezbytnosti určité formy pro dosažení určitého technického výsledku zohlednit následující kritéria: – existence dalších možných forem, které umožňují dosažení téhož technického výsledku, – efektivnost formy k dosažení uvedeného výsledku, – vůle údajného porušovatele autorského práva k dosažení tohoto výsledku, – existence staršího patentu, jehož platnost již skončila, na postup, který umožňuje dosažení požadovaného technického výsledku?“ K předběžným otázkám 20 Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda články 2 až 5 směrnice 2001/29 musí být vykládány v tom smyslu, že se autorskoprávní ochrana, kterou stanoví, vztahuje na výrobek, jehož forma je přinejmenším zčásti nezbytná pro dosažení technického výsledku. 21 V souladu s články 2 až 5 směrnice 2001/29 jsou autoři chráněni proti rozmnožování, sdělování veřejnosti a veřejnému rozšiřování svých děl bez jejich svolení. 22 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je pojem „dílo“ tvořen dvěma znaky. Předpokládá jednak existenci originálního předmětu, který je autorovým vlastním duševním výtvorem a jednak vyžaduje vyjádření tohoto výtvoru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2019, Cofemel, C‐683/17, EU:C:2019:721, body 29 a 32, jakož i citovaná judikatura). 23 Pokud jde o první znak, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že k tomu, aby mohl být určitý předmět považován za originální, je zároveň nezbytné a dostačující, odráží-li osobnost jeho autora, přičemž je výrazem jeho rozhodnutí učiněných na základě jeho tvůrčí svobody (rozsudek ze dne 12. září 2019, Cofemel, C‐683/17, EU:C:2019:721, bod 30 a citovaná judikatura). 24 V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě ustálené judikatury v případě, že bylo zhotovení určitého předmětu dáno technickými úvahami, určitými pravidly nebo jinými omezeními, v jejichž důsledku nezůstal žádný prostor pro tvůrčí svobodu, nelze se domnívat, že tento předmět vykazuje originalitu nezbytnou k tomu, aby byl dílem, a požíval tedy ochrany přiznané autorským právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2019, Cofemel, C‐683/17, EU:C:2019:721, bod 31 a citovaná judikatura). 25 Pokud jde o druhý znak uvedený v bodě 22 tohoto rozsudku, Soudní dvůr upřesnil, že pojem „dílo“ uvedený ve směrnici 2001/29 nutně vyžaduje existenci dostatečně přesně a objektivně identifikovatelného předmětu (rozsudek ze dne 12. září 2019, Cofemel, C‐683/17, EU:C:2019:721, bod 32 a citovaná judikatura). 26 Z toho vyplývá, že určitý předmět, který splňuje podmínku originality, může požívat autorskoprávní ochrany, i když bylo jeho zhotovení dáno technickými úvahami, nezabránilo-li takové omezení technickými úvahami autorovi, aby v tomto předmětu odrážel svou osobnost, přičemž je výrazem jeho rozhodnutí učiněných na základě jeho tvůrčí svobody. 27 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že kritérium originality nemůže být splněno složkami předmětu, které se vyznačují pouze svou technickou funkcí, neboť zejména z článku 2 smlouvy WIPO o právu autorském vyplývá, že se ochrana autorského práva nevztahuje na myšlenky. Autorskoprávní ochrana myšlenek by totiž znamenala umožnit jejich monopolizaci na úkor zejména technického pokroku a průmyslového rozvoje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2012, SAS Institute, C‐406/10, EU:C:2012:259, body 33 a 40). Jestliže je vyjádření uvedených složek dáno jejich technickou funkcí, jsou jednotlivé způsoby provedení myšlenky tak omezené, že daná myšlenka i dané vyjádření jsou zaměnitelné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Bezpečnostní softwarová asociace, C‐393/09, EU:C:2010:816, body 48 a 49). 28 Je tedy třeba přezkoumat, zda skládací jízdní kolo, o které jde ve věci v původním řízení, může být „dílem“ požívajícím ochrany stanovené ve směrnici 2001/29, přičemž je třeba poznamenat, že dotazy předkládajícího soudu se týkají nikoli druhého znaku uvedeného v bodě 22 tohoto rozsudku, neboť se jeví, že toto jízdní kolo lze dostatečně přesně a objektivně identifikovat, ale znaku prvního. 29 V projednávaném případě je pravda, že se jeví, že forma, kterou má uvedené jízdní kolo, je nezbytná pro dosažení určitého technického výsledku, a sice schopnosti tohoto jízdního kola mít tři různé pozice, z nichž jedna umožňuje, aby jízdní kolo zůstalo na zemi v rovnovážné pozici. 30 Přísluší však předkládajícímu soudu, aby zjistil, zda i přes tuto okolnost je toto jízdní kolo originálním dílem vzešlým z duševního výtvoru. 31 V tomto ohledu, jak bylo připomenuto v bodech 24, 26 a 27 tohoto rozsudku, tomu tak nemůže být v případě, že bylo zhotovení určitého předmětu dáno technickými úvahami, určitými pravidly nebo jinými omezeními, v jejichž důsledku nezůstal žádný prostor pro tvůrčí svobodu nebo zůstal prostor natolik omezený, že daná myšlenka i její vyjádření jsou zaměnitelné. 32 I když přetrvává možnost volby, pokud jde o formu předmětu, nelze dospět k závěru, že se na tento předmět nezbytně vztahuje pojem „dílo“ ve smyslu směrnice 2001/29. K určení, zda tomu tak skutečně je, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda jsou splněny podmínky připomenuté v bodech 22 až 27 tohoto rozsudku. 33 V případě, že je forma výrobku dána pouze jeho technickou funkcí, se na uvedený výrobek nemůže vztahovat autorskoprávní ochrana. 34 Za účelem určení, zda se na dotčený výrobek vztahuje autorskoprávní ochrana, tedy přísluší předkládajícímu soudu, aby určil, zda prostřednictvím této volby formy výrobku jeho autor vyjádřil své tvůrčí schopnosti originálním způsobem prostřednictvím rozhodnutí učiněných na základě své tvůrčí svobody a výrobek vytvořil tak, že odráží jeho osobnost. 35 V tomto kontextu a vzhledem k tomu, že musí být posuzována pouze originalita dotčeného výrobku, existence dalších možných forem, které umožňují dosažení téhož technického výsledku, třebaže umožňuje konstatovat existenci možnosti volby, není určující pro posouzení faktorů, kterými se řídila volba učiněná tvůrcem. Stejně tak vůle údajného porušovatele autorského práva není v rámci takového posouzení relevantní. 36 Pokud jde o existenci staršího patentu, jehož platnost ve věci v původním řízení již skončila, jakož i efektivnost formy k dosažení téhož technického výsledku, je třeba je zohlednit pouze v rozsahu, v němž tyto skutečnosti umožňují odhalit úvahy, které byly zohledněny při volbě formy dotčeného výrobku. 37 V každém případě je nutno zdůraznit, že za účelem posouzení, zda skládací jízdní kolo, o které jde ve věci v původním řízení, je originálním výtvorem, a je tak chráněno autorským právem, přísluší předkládajícímu soudu, aby zohlednil všechny relevantní okolnosti projednávaného případu, jak existovaly při koncepci tohoto předmětu, nezávisle na vnějších faktorech, jež nastaly po vytvoření výrobku. 38 V důsledku toho je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 2 až 5 směrnice 2001/29 musejí být vykládány v tom smyslu, že se autorskoprávní ochrana, kterou stanoví, vztahuje na výrobek, jehož forma je přinejmenším zčásti nezbytná pro dosažení technického výsledku, jestliže je tento výrobek originálním dílem vzešlým z duševního výtvoru v rozsahu, v němž prostřednictvím této formy jeho autor vyjádřil své tvůrčí schopnosti originálním způsobem prostřednictvím rozhodnutí učiněných na základě své tvůrčí svobody, takže uvedená forma odráží jeho osobnost, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu s ohledem na všechny relevantní okolnosti sporu v původním řízení. K nákladům řízení 39 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: Články 2 až 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2011 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musejí být vykládány v tom smyslu, že se autorskoprávní ochrana, kterou stanoví, vztahuje na výrobek, jehož forma je přinejmenším zčásti nezbytná pro dosažení technického výsledku, jestliže je tento výrobek originálním dílem vzešlým z duševního výtvoru v rozsahu, v němž prostřednictvím této formy jeho autor vyjádřil své tvůrčí schopnosti originálním způsobem prostřednictvím rozhodnutí učiněných na základě své tvůrčí svobody, takže uvedená forma odráží jeho osobnost, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu s ohledem na všechny relevantní okolnosti sporu v původním řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 4. října 2012 – Evropaïki Dynamiki v. Komise (Věc C-629/11 P) „Kasační opravný prostředek – Veřejná zakázka zadávaná Komisí – Odmítnutí nabídky – Povinnost uvést odůvodnění – Nařízení (ES, Euratom) č. 1605/2002 – Článek 100 odst. 2 – Lhůta pro zodpovězení žádosti o informace – Nařízení (ES, Euratom) č. 2342/2002 – Článek 149 odst. 2“ 1. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí o odmítnutí nabídky v rámci postupu při zadávání veřejné zakázky na služby – Povinnost sdělit na základě písemné žádosti vlastnosti a výhody přijaté nabídky a jméno uchazeče, kterému byla zakázka přidělena – Povinnost zadavatele poskytnout podrobné shrnutí všech zohledněných podrobností zamítnuté nabídky na základě jeho vyhodnocení nebo podrobné srovnávací analýzy přijaté nabídky a nabídky vyloučeného uchazeče – Neexistence – Neopodstatněný důvod kasačního opravného prostředku (Článek 256 TFUE; nařízení Rady č. 1605/2002, čl. 100 odst. 2 první pododstavec; nařízení Komise č. 2342/2002, čl. 149 odst. 3) (viz body 20–23) 2. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí o odmítnutí nabídky v rámci postupu při zadávání veřejné zakázky na služby – Nedodržení povinnosti náležité péče a řádné správy ze strany Komise – Odůvodnění sdělené uchazeči osm dnů po uplynutí maximální lhůty – Zpoždění, které samo o sobě nevede ke zrušení sporného rozhodnutí – Neopodstatněný důvod kasačního opravného prostředku (Nařízení Rady č. 1605/2002, čl. 100 odst. 2 první pododstavec; nařízení Komise č. 2342/2002, čl. 149 odst. 2) (viz body 37, 39, 40) Předmět Kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Tribunálu (druhého senátu) ze dne 20. září 2011, Europaïki Dynamiki v. Komise (T-298/09), kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 12. května 2009, jímž se odmítá nabídka předložená účastnicí řízení podávající kasační opravný prostředek v rámci řízení o zadání veřejné zakázky EAC/01/2008 týkající se externích služeb v rámci vzdělávacích programů (ESP-ISEP) (Úř. věst. 2008/S 158-212752), jakož i rozhodnutí zadat zakázku jinému uchazeči, a zadruhé návrh na náhradu škody a ušlého zisku – Článek 93 odst. 1 písm. f) finančního nařízení – Doba platnosti nabídek – Mimosmluvní odpovědnost Výrok 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Společnosti Evropaïki Dynamiki – Proigmena Systimata Tilepikoinonion Pliroforikis kai Tilematikis AE se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

23.11.2015 CS Úřední věstník Evropské unie C 389/15 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Krajským soudem v Ostravě (Česká republika) dne 18. srpna 2015 – Ivo Muladi v. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (Věc C-447/15) (2015/C 389/16) Jednací jazyk: čeština Předkládající soud Krajský soud v Ostravě Účastníci původního řízení Žalobce: Ivo Muladi Žalovaný: Krajský úřad Moravskoslezského kraje Předběžná otázka Brání ustanovení článku 4 směrnice č. 2003/59/ES (1) vnitrostátní právní úpravě, která stanoví další podmínky pro osvobození od povinnosti získat výchozí kvalifikaci řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu? (1) Úř. věst. L 226, s. 4; Zvl. vyd. 07/07, s. 441.

cs

caselaw

EU

30.12.2006 CS Úřední věstník Evropské unie C 326/87 Žaloba podaná dne 27. října 2006 – Lafleur-Tighe v. Komise (Věc F-135/06) (2006/C 326/176) Jednací jazyk: francouzština Účastníci řízení Žalobkyně: Virginie Lafleur-Tighe (Makati, Filipíny) (zástupci: S. Rodrigues a C. Bernard-Glanz, advokáti) Žalovaná: Komise Evropských společenství Návrhová žádání žalobkyně — zrušit rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování (APIN) o zařazení žalobkyně do platové třídy 13, platového stupně 1 ke dni jejího přijetí jakožto smluvního zaměstnance, jak toto rozhodnutí vyplývá ze smlouvy o uzavření pracovního poměru podepsané dne 22. prosince 2005; — sdělit orgánu oprávněnému ke jmenování účinky související se zrušením napadeného rozhodnutí, zejména zohlednění profesní zkušenosti žalobkyně od roku 1993, data získání jejího diplomu o absolvování bakalářského studia (Bachelor), a její přeřazení do platové třídy 12 se zpětnou účinností od 22. prosince 2005; — uložit žalované náhradu nákladů řízení. Žalobní důvody a hlavní argumenty Žalobkyně uplatňuje, zaprvé, že orgán oprávněný ke jmenování se dopustil zjevně nesprávného posouzení, když požadoval, aby mu žalobkyně předložila osvědčení o rovnocennosti jejího diplomu o absolvování bakalářského studia, které jev obdobné právní formě jako rozhodnutí vydané k jejímu diplomu o absolvování magisterského studia vládou francouzského společenství v Belgii. Zadruhé, žalobkyně tvrdí, že orgán oprávněný ke jmenování porušil zásadu rovného zacházení a nediskriminace, když odmítl zohlednit osvědčení o rovnocennosti uvedeného diplomu vydané National Qualifications Authority of Ireland.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (sedmého senátu) ze dne 19. dubna 2012 – Würth a Fasteners (Shenyang) v. Rada (Věc T‐162/09) „Žaloba na neplatnost – Dumping – Neexistence osobního dotčení – Nepřípustnost“ 1. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty týkající se jich bezprostředně a osobně – Nařízení ukládající antidumpingové clo – Žaloba výrobců, vývozců nebo dovozců dotčených výrobků nebo výrobce původních zařízení – Přípustnost – Podmínky (Článek 230 odst. 4 ES) (viz body 21–28, 49, 54, 62) 2. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty týkající se jich bezprostředně a osobně – Nařízení ukládající antidumpingové clo – Podnik, který se může dovolávat pouze své účasti na správním řízení – Nepřípustnost (Článek 230 odst. 4 ES) (viz body 33–36, 58) 3. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty týkající se jich bezprostředně a osobně – Výklad podmínky týkající se osobního dotčení contra legem – Nepřípustnost (Článek 230 odst. 4 ES) (viz body 47, 65) Předmět Návrh na zrušení nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. L 29, s. 1) Výrok 1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná. 2) Adolf Würth GmbH & Co. KG a Arnold Fasteners (Shenyang) Co. Ltd ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie a European Industrial Fasteners Institute AISBL. 3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (sedmého senátu) ze dne 16. prosince 2009 – Giordano Enterprises v. OHIM – Dias Magalhães & Filhos (GIORDANO) (Věc T-483/08) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Společenství GIORDANO – Starší národní slovní ochranná známka GIORDANO – Relativní důvod pro zamítnutí zápisu – Nebezpečí záměny – Částečné zamítnutí zápisu – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 40/94 [po změně čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009]“ Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou [Nařízení Rady č. 40/94, čl. 8 odst. 1 písm. b)] (viz body 19, 33) Předmět Žaloba podaná proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu OHIM ze dne 28. července 2008 (věc R 1864/2007-2) týkajícímu se námitkového řízení mezi José Dias Magalhães & Filhos Lda a Giordano Enterprises Ltd. Údaje týkající se věci Přihlašovatelka ochranné známky Společenství: Giordano Enterprises Ltd Dotčená ochranná známka Společenství: Slovní ochranná známka GIORDANO pro výrobky zařazené do tříd 18 a 25 Majitelka ochranné známky nebo označení namítaných v námitkovém řízení: José Dias Magalhães & Filhos lda. Namítaná ochranná známka nebo označení: Portugalská slovní ochranná známka GIORDANO pro výrobky zařazené do 25 třídy (č. 22534) Rozhodnutí námitkového oddělení: Částečné vyhovění námitkám Rozhodnutí odvolacího senátu: Zrušení rozhodnutí námitkového oddělení v té části, ve které bylo částečně vyhověno námitkám pro některé výrobky zařazené do třídy 18. Zamítnutí odvolání ve zbývající části. Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnost Giordano Enterprises Ltd. ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů řízení vynaložených Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory).

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu) 28. listopadu 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Postup proti opožděným platbám v obchodních transakcích – Směrnice 2000/35/ES – Článek 1 a článek 6 odst. 3 – Oblast působnosti – Vnitrostátní právní úprava – Obchodní transakce financované ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti Evropské unie – Vyloučení“ Ve věci C‐722/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Sąd Okręgowy w Warszawie, XXIII Wydział Gospodarczy Odwoławczy (Krajský soud ve Varšavě, 23. obchodní odvolací oddělení, Polsko) ze dne 29. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 19. listopadu 2018, v řízení KROL – Zakład Robót Wodno-Kanalizacyjnych sp. z o.o., sp.k. proti Porr Polska Construction S. A., SOUDNÍ DVŮR (devátý senát), ve složení D. Šváby, vykonávající funkci předsedy senátu, K. Jürimäe a N. Piçarra (zpravodaj), soudci, generální advokát: E. Tančev, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi K. Mifsud-Bonnicim a M. Rynkowskim, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu bodů 13, 20 a 22 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2000, L 200, s. 35; Zvl. vyd. 17/01, s. 226), jakož i článku 18 SFEU. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností KROL – Zakład Robót Wodno-Kanalizacyjnych sp. z o.o., sp.k. (dále jen „společnost KROL“) a společností Porr Polska Construction S. A. (dále jen „společnost Porr“) ohledně povinnosti posledně uvedené společnosti zaplatit prvně uvedené společnosti zákonné úroky z prodlení z úhrady za práce provedené společností KROL na základě smlouvy uzavřené mezi těmito dvěma společnostmi. Právní rámec Unijní právo 3 V bodech 9, 10, 13, 16, 20 a 22 odůvodnění směrnice 2000/35 je uvedeno: „(9) Rozdíly mezi pravidly platebních operací a jejich praktickým prováděním v členských státech představují překážku řádného fungování vnitřního trhu. (10) Tyto skutečnosti vedou k podstatnému omezení obchodních transakcí mezi členskými státy. To je v rozporu s článkem [18] Smlouvy [o FEU], protože podnikům má být umožněno obchodovat v rámci celého vnitřního trhu za podmínek, které zajišťují, že přeshraniční operace nemají za následek vyšší rizika než v případě tuzemského prodeje. Jsou-li tuzemské a přeshraniční operace prováděny podle značně odlišných pravidel, může dojít k narušení hospodářské soutěže. [...] (13) Tato směrnice by se měla omezovat na platby, které jsou úhradou za obchodní transakce, a neupravovat transakce se spotřebiteli, úroky ve spojení s jinými platbami, např. platby podle právních předpisů upravujících šeky a směnky, platby představující náhradu škody, včetně plateb od pojišťovacích společností. [...] (16) Opožděná platba představuje porušení smlouvy, které je v mnoha členských státech pro dlužníky finančně přitažlivé vzhledem k nízkým úrokům z prodlení za opožděné platby nebo pomalému řízení k dosažení náhrady. Je nezbytné změnit tento trend a zajistit takové důsledky opožděné platby, které od takového chování odrazují, a proto je nezbytná rozhodná změna včetně náhrady nákladů, které věřitelům vzniknou. [...] (20) Důsledky opožděné platby mohou být odrazující pouze tehdy, jsou-li doprovázeny řízením k dosažení nápravy, které je z pohledu věřitele rychlé a účinné. V souladu se zásadou nediskriminace, která je uvedena v článku [18] Smlouvy [o FEU], musí být tato řízení dostupná všem věřitelům usazeným ve Společenství. [...] (22) Tato směrnice musí upravovat veškeré obchodní transakce bez ohledu na to, zda jsou prováděny mezi soukromými nebo veřejnými podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, s ohledem na skutečnost, že orgány veřejné moci provádějí značný počet plateb podnikům. Tato směrnice proto musí rovněž upravovat veškeré obchodní transakce mezi hlavními smluvními stranami a jejich dodavateli a subdodavateli.“ 4 Článek 1 směrnice 2000/35, nadepsaný „Oblast působnosti“, zní: „Tato směrnice se vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.“ 5 Článek 2 bod 1 první pododstavec této směrnice definuje pojem „obchodní transakce“ takto: „[T]ransakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu“. 6 Článek 6 odst. 3 uvedené směrnice zní takto: „Při provedení této směrnice mohou členské státy vyloučit: a) dluhy, které jsou předmětem úpadkového řízení vedeného proti dlužníkovi; b) smlouvy, které byly uzavřeny před 8. srpnem 2002, a c) pohledávky na úrok z prodlení nižší než 5 EUR.“ 7 Směrnice 2000/35 byla zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1) s účinkem od 16. března 2013, a to podle čl. 13 prvního pododstavce posledně uvedené směrnice. 8 Článek 12 odst. 4 směrnice 2011/7 stanoví: „Při provedení této směrnice se členské státy rozhodnou, zda vyloučí smlouvy, které byly uzavřeny před 16. březnem 2013.“ 9 Podle čl. 13 prvního pododstavce druhé věty této směrnice se směrnice 2000/35 nadále vztahuje na smlouvy uzavřené před 16. březnem 2013, pro něž se nepoužije tato směrnice na základě čl. 12 odst. 4. Polské právo 10 Směrnice 2000/35 byla do polského práva provedena ustawou o terminach zapłaty w transakcjach handlowych (zákon o lhůtách pro platby v rámci obchodních transakcí) ze dne 12. června 2003 (Dz. U. 2003, č. 139, položka 1323) (dále jen „zákon ze dne 12. června 2003“), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2004. 11 Podle čl. 4 bodu 3 písm. c) tohoto zákona se tento zákon nevztahuje na: „smlouvy, jejichž předmětem je plnění spočívající v dodání zboží nebo poskytování služeb za úplatu, které je zcela nebo zčásti financováno z prostředků pocházejících: [...] c) ze strukturálních fondů a Fondu soudružnosti Evropské unie.“ 12 Zákon ze dne 12. června 2003 byl s účinkem od 28. dubna 2013 zrušen zákonem ze dne 8. března 2013 (Dz. U. 2013, položka 403), kterým se provádí směrnice 2011/7. Tento zákon neobsahuje ustanovení, která by z jeho působnosti vylučovala obchodní transakce financované ze strukturálních fondů nebo Fondu soudržnosti Evropské unie. 13 Podle článku 15 tohoto zákona se obchodní transakce uzavřené před 28. dubnem 2013 řídí ustanoveními zákona ze dne 12. června 2003. Spor v původním řízení a předběžná otázka 14 Na základě smlouvy uzavřené dne 10. srpna 2009 polská Státní pokladna coby objednatel zadala společnosti Teerag-Asdag Polska, která se následně sloučila se společností Porr, zbudování silniční stavby. Realizace této smlouvy byla financována zčásti z prostředků pocházejících z Fondu soudržnosti Unie na základě smlouvy o spolufinancování daného projektu. 15 Na základě smlouvy uzavřené dne 9. září 2009 zadala společnost Porr provedení části stavebních prací na této stavbě společnosti KROL. 16 Úhradu měla společnost Porr provést na základě faktur vystavených společností KROL postupně v průběhu uvedených prací. 17 Poté, co společnost KROL předala společnosti Porr za účelem úhrady provedených prací faktury, dne 3. září 2014 jí zaslala vyúčtování požadovaných úroků a o dva dny později výzvu, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení této výzvy zaplatila zákonné úroky z prodlení. 18 Vzhledem k tomu, že společnost Porr této žádosti nevyhověla, podala společnost KROL u Sąd Rejonowy dla m. st. Warszawy (okresní soud pro město Varšavu, Polsko) žalobu. Rozsudkem ze dne 25. září 2017 tento soud žalobu společnosti KROL znějící na zaplacení požadovaných úroků z prodlení zamítl s odůvodněním, že plnění, které měla tato společnost poskytnout, je součástí projektu spolufinancovaného z Fondu soudržnosti Unie, a je tudíž vyloučeno z působnosti zákona ze dne 12. června 2003. 19 Společnost KROL podala proti tomuto rozsudku u Sąd Okręgowy w Warszawie, XXIII Wydział Gospodarczy Odwoławczy (Krajský soud ve Varšavě, 23. obchodní odvolací oddělení, Polsko) odvolání. Tento soud má pochybnosti ohledně slučitelnosti zákona ze dne 12. června 2003 se směrnicí 2000/35 v rozsahu, v němž tento zákon vylučuje ze své působnosti obchodní transakce, které jsou zcela nebo zčásti financovány z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů nebo Fondu soudržnosti Unie. 20 Předkládající soud v tomto ohledu poznamenal, že směrnice 2000/35 nerozlišuje obchodní transakce v závislosti na původu finančních prostředků, které jsou zdrojem jejich financování, a nestanoví rozdílné zacházení s transakcemi financovanými ze strukturálních fondů Unie. Tento soud dodal, že v důsledku vyloučení těchto transakcí z působnosti zákona ze dne 12. června 2003 může být ohroženo naplňování cíle spočívajícího v boji proti opožděným platbám v rámci vnitřního trhu, který sleduje směrnice 2000/35. Nakonec uvedl, že společnost KROL ke dni uzavření předmětné smlouvy nevěděla, že tato smlouva bude zčásti financována z Fondu soudržnosti Unie, a že se tato smlouva o spolufinancování v žádném případě netýkala smlouvy uzavřené mezi společnostmi KROL a Porr. 21 Za těchto podmínek se Sąd Okręgowy w Warszawie, XXIII Wydział Gospodarczy Odwoławczy (Krajský soud ve Varšavě, 23. obchodní odvolací oddělení) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Připouští unijní právo, konkrétně body 13, 20 a 22 odůvodnění směrnice 2000/35 [...] a článek 18 SFEU, v němž je zakotvena zásada zákazu diskriminace, možnost vyloučení náhrady za opožděnou platbu v případě transakcí, jež jsou zcela nebo zčásti financovány z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti Evropské unie, které vyplývá z čl. 4 bodu 3 písm. c) [zákona ze dne 12. června 2003]?“ K předběžné otázce K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce 22 Polská vláda Soudní dvůr po předložení posuzované žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce informovala, že byl zákon ze dne 12. června 2003, který vylučoval náhradu za opožděnou platbu v případě obchodních transakcí, jež jsou zcela nebo zčásti financovány z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti Unie, zrušen zákonem ze dne 8. března 2013, který již takové vyloučení neupravuje. 23 Za těchto podmínek je na Soudním dvoru, aby ověřil, zda je třeba na položenou otázku odpovědět (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2004, Lenz, C‐315/02, EU:C:2004:446, body 53 a 54). 24 V projednávaném případě je třeba připomenout, že směrnice 2011/7, která byla do polského práva provedena zákonem ze dne 8. března 2013, v čl. 12 odst. 4 stanoví, že se členské státy rozhodnou, zda z její působnosti vyloučí smlouvy, které byly uzavřeny před 16. březnem 2013. Pokud členský stát této možnosti využije, podle čl. 13 prvního pododstavce této směrnice se na smlouvy uzavřené před tímto datem nadále vztahuje směrnice 2000/35. 25 Posledně uvedené ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že členské státy mohou vyloučit z oblasti působnosti směrnice 2011/7 opožděné platby při plnění smlouvy uzavřené před 16. březnem 2013, i když k těmto opožděním dochází po tomto dni (rozsudek ze dne 1. června 2017, Zarski, C‐330/16, EU:C:2017:418, bod 34). 26 Z dokumentů založených ve spise předloženém Soudnímu dvoru přitom vyplývá, že článek 15 zákona ze dne 8. března 2013 výslovně stanoví, že na obchodní transakce uzavřené před nabytím účinnosti tohoto zákona se použijí dosavadní předpisy, a to zejména zákona ze dne 12. června 2003. Předkládající soud v této souvislosti upřesnil, že smlouva, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, byla uzavřena dne 9. září 2009, a proto se na ni vztahuje posledně uvedený zákon, kterým byla provedena směrnice 2000/35. 27 Výklad ustanovení této směrnice je tudíž s ohledem na pochybnosti předkládajícího soudu týkající se slučitelnosti zákona ze dne 12. června 2003 s touto směrnicí nezbytný. 28 Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět z hlediska věci samé. K věci samé 29 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 1 a čl. 6 odst. 3 směrnice 2000/35 vykládány v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu právnímu předpisu, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, podle kterého je v případě obchodních transakcí, jež jsou zcela nebo zčásti financovány z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti Unie, vyloučena náhrada za opožděnou platbu zaručená v uvedené směrnici. 30 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že se směrnice 2000/35 podle jejího článku 1 vztahuje „na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce“. 31 Podle čl. 2 bodu 1 prvního pododstavce této směrnice se pojmem „obchodní transakce“ rozumí „transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu“. Toto ustanovení je třeba vykládat s ohledem na body 13 a 22 odůvodnění zmíněné směrnice, ze kterých zejména vyplývá v podstatě to, že se má tato směrnice vztahovat na všechny platby, které jsou úhradou za obchodní transakce, a to včetně transakcí mezi podniky a orgány veřejné moci, přičemž transakce se spotřebiteli a jiné platby mají být z působnosti této směrnice vyloučeny. 32 Z toho vyplývá, že článek 1 směrnice 2000/35 ve spojení s čl. 2 bodem 1 prvním pododstavcem této směrnice vymezuje oblast její působnosti velmi široce. S ohledem na tato ustanovení v žádném případě nic nenasvědčuje tomu, že by z této působnosti byla vyloučena obchodní transakce, která je zcela nebo zčásti financována z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů nebo Fondu soudržnosti Unie. 33 Zadruhé je třeba uvést, že čl. 6 odst. 3 směrnice 2000/35 členským státům umožňuje vyloučit z oblasti působnosti vnitrostátní právní úpravy provádějící tuto směrnici dluhy, které jsou předmětem úpadkového řízení vedeného proti dlužníkovi, smlouvy, které byly uzavřeny před 8. srpnem 2002, a pohledávky na úrok z prodlení nižší než 5 eur. Jakožto ustanovení, které se odchyluje od zásady vymezené v článku 1 směrnice 2000/35, podle kterého se tato směrnice vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce, je nutno uvedený čl. 6 odst. 3 vykládat restriktivně (obdobně viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, ACI Adam a další, C‐435/12, EU:C:2014:254, bod 22 a citovaná judikatura). 34 Z výše uvedeného vyplývá, že jelikož směrnice 2000/35 nestanoví, že by při jejím provedení do vnitrostátního práva mohly být vyloučeny obchodní transakce, které jsou zcela nebo zčásti financovány z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů nebo Fondu soudržnosti Unie, brání vnitrostátní právní úpravě, která takové vyloučení zavádí. 35 Tento závěr potvrzuje i cíl směrnice 2000/35, kterým je podle bodů 9, 10 a 20 jejího odůvodnění harmonizovat důsledky opožděných plateb v tom smyslu, aby byly odrazující, a zajistit tak, že nedojde k narušení obchodních transakcí v rámci celého vnitřního trhu. 36 Vyloučení nezanedbatelné části obchodních transakcí, tedy těch, které jsou zcela nebo zčásti financovány z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů nebo Fondu soudržnosti Unie, z mechanismů postupu proti opožděným platbám stanovených ve směrnici 2000/35 by přitom mělo nutně za následek omezení užitečného účinku uvedených mechanismů, a to i vůči transakcím, kterých se mohou účastnit subjekty z různých členských států. 37 Článek 18 SFEU není za těchto podmínek a v těchto souvislostech nutno vykládat. 38 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 1 a čl. 6 odst. 3 směrnice 2000/35 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, podle které je v případě obchodních transakcí, jež jsou zcela nebo zčásti financovány z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti Unie, vyloučena náhrada za opožděnou platbu stanovená v uvedené směrnici. K nákladům řízení 39 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: Článek 1 a čl. 6 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu právnímu předpisu, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, podle kterého je v případě obchodních transakcí, jež jsou zcela nebo zčásti financovány z prostředků pocházejících ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti Evropské unie, vyloučena náhrada za opožděnou platbu stanovená v této směrnici. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: polština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu) 15. dubna 2021 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Zemědělství – Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EZFRV) – Nařízení (ES) č. 1698/2005 – Nařízení (EU) č. 65/2011 – Článek 16 odst. 5 třetí pododstavec – Nařízení (ES) č. 73/2009 – Články 4 a 6 – Nařízení (ES) č. 1122/2009 – Podpora pro rozvoj venkova – Agroenvironmentální platby – Podpora pro zachování biologické rozmanitosti travních porostů – Nedodržení podmínek pro poskytnutí těchto plateb – Předčasné sečení – Snížení a vyloučení uvedených plateb – Závazné normy – Povinné požadavky na hospodaření – Minimální požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu – Závazky nad rámec odpovídajících závazných norem, minimální požadavky a další odpovídající závazné požadavky stanovené vnitrostátními právními předpisy“ Ve věci C‐736/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Augstākā tiesa (Senāts) (Nejvyšší soud, Lotyšsko) ze dne 30. září 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 7. října 2019, v řízení ZS „Plaukti“ za přítomnosti: Lauku atbalsta dienests SOUDNÍ DVŮR (šestý senát), ve složení L. Bay Larsen (zpravodaj), předseda senátu, C. Toader a M. Safjan, soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za lotyšskou vládu původně L. Juškeviča, V. Soņeca a K. Pommere, poté K. Pommere, jako zmocněnkyněmi, – za Evropskou komisi M. Kaduczakem a A. Saukou, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 16 odst. 5 třetího pododstavce a čl. 18 odst. 1 písm. a) nařízení Komise (EU) č. 65/2011 ze dne 27. ledna 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, pokud jde o provádění kontrolních postupů a podmíněnosti s ohledem na opatření na podporu rozvoje venkova (Úř. věst. 2011, L 25, s. 8 a tisková oprava Úř. věst. 2011, L 201, s. 20), čl. 39 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 ze dne 20. září 2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2005, L 277, s. 1), jakož i článků 4 a 6 nařízení Rady (ES) č. 73/2009 ze dne 19. ledna 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005, (ES) č. 247/2006, (ES) č. 378/2007 a zrušuje nařízení (ES) č. 1782/2003 (Úř. věst. 2009, L 30, s. 16). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi ZS „Plaukti“ (dále jen „Plaukti“), zemědělským podnikem usazeným v Lotyšsku, a Lauku atbalsta dienests (úřad pro podporu venkova, Lotyšsko) ve věci odmítnutí posledně uvedeného vyplatit podporu na zachování biologické rozmanitosti travních porostů (dále jen „podpora na zachování biologické rozmanitosti travních porostů“). Právní rámec Unijní právo Nařízení č. 1698/2005 3 Bod 35 odůvodnění nařízení č. 1698/2005 uváděl: „Agroenvironmentální platby by měly i nadále hrát významnou úlohu při podpoře udržitelného rozvoje venkovských oblastí a při odezvě na zvyšující se poptávku společnosti po službách v oblasti životního prostředí. Měly by zemědělce a ostatní správce půdy více podporovat v tom, aby sloužili společnosti jako celku tím, že zavedou nebo budou nadále používat metody zemědělské produkce slučitelné s ochranou a zlepšováním životního prostředí, krajiny a jejích vlastností, přírodních zdrojů, půdy a genetické rozmanitosti. [...]“ 4 Článek 36 tohoto nařízení je součástí jeho hlavy IV kapitoly I oddílu 2 osy 2, jejíž oddíl je nadepsaný „Zlepšování životního prostředí a krajiny“. Tento článek stanovil: „Podpora podle tohoto oddílu se vztahuje na: a) opatření zaměřená na udržitelné využívání zemědělské půdy prostřednictvím: [...] iv) agroenvironmentálních plateb, [...]“ 5 Článek 39 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení stanovil: „1. Členské státy poskytují podporu podle čl. 36 písm. a) bodu iv) na celém svém území podle svých zvláštních potřeb. 2. Agroenvironmentální platby se poskytují zemědělcům, kteří dobrovolně přijmou agro-environmentální závazky. [...] 3. Agroenvironmentální platby se vztahují pouze na závazky nad rámec odpovídajících závazných norem stanovených podle článků 4 a 5 a příloh III a IV nařízení [Rady] (ES) č. 1782/2003 [ze dne 29. září 2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (EHS) č. 2019/93, (ES) č. 1452/2001, (ES) č. 1453/2001, (ES) č. 1454/2001, (ES) č. 1868/94, (ES) č. 1251/1999, (ES) č. 1254/1999, (ES) č. 1673/2000, (EHS) č. 2358/71 a (ES) č. 2529/2001 (Úř. věst 2005, L 277, s. 1)] a minimálních požadavků, jež se týkají používání průmyslových hnojiv a přípravků na ochranu rostlin, a dalších odpovídajících závazných požadavků stanovených vnitrostátními právními předpisy a určených v programu. Tyto závazky se přijímají zpravidla na období mezi pěti a sedmi lety. V nezbytných a odůvodněných případech se postupem podle čl. 90 odst. 2 pro určité typy závazků stanoví delší období.“ Nařízení č. 65/2011 6 Článek 6 odst. 2 nařízení č. 65/2011 stanovil: „Pro účely této hlavy se rozumí: a) ‚opatřením týkajícím se plochy‘ opatření nebo dílčí opatření, u nichž je podpora založena na velikosti vykázané plochy; [...] c) ‚zjištěnou plochou‘ se rozumí plocha pozemků či parcel, na niž je žádána podpora a jež je určena v souladu s článkem 11 a čl. 15 odst. 3, 4 a 5 tohoto nařízení. [...]“ 7 Článek 16 tohoto nařízení, nadepsaný „Snížení a vyloučení ve vztahu k velikosti plochy“, v odstavci 2, odst. 3 prvním a druhém pododstavci a v odst. 5 prvním, druhém a třetím pododstavci stanovil: „2. Pro účely tohoto článku se plochy vykázané příjemcem, na které dostává stejnou míru podpory v rámci určitého opatření týkajícího se plochy, považují za jednu skupinu plodin. [...] 3. Pokud je zjištěná plocha s určitou skupinou plodin větší než plocha vykázaná v žádosti o platbu, použije se pro výpočet podpory vykázaná plocha. Pokud plocha vykázaná v žádosti o platbu překročí plochu zjištěnou pro danou skupinu plodin, vypočítá se podpora na základě plochy zjištěné pro tuto skupinu plodin. [...] [...] 5. V případě uvedeném v odst. 3 druhém pododstavci se podpora vypočte na základě zjištěné plochy snížené o dvojnásobek zjištěného rozdílu, pokud tento rozdíl přesahuje buď 3 %, nebo dva hektary, ale nepřevyšuje 20 % zjištěné plochy. Pokud je rozdíl větší než 20 % zjištěné plochy, neposkytne se pro dotyčnou skupinu plodin žádná podpora. Pokud rozdíl přesahuje 50 %, je příjemce rovněž vyloučen z poskytování podpory do výše, která odpovídá rozdílu mezi plochou vykázanou v žádosti o platbu a zjištěnou plochou.“ 8 Článek 18 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení stanovil: „1. Požadovaná podpora se sníží či zamítne, pokud nejsou splněny následující povinnosti a kritéria: a) v případě opatření uvedených v čl. 36 písm. a) bodech iv) a v) a v písm. b) bodě v) nařízení [č. 1698/2005] odpovídající závazné normy a minimální požadavky pro používání hnojiv a přípravků na ochranu rostlin, jiné příslušné povinné požadavky uvedené v čl. 39 odst. 3, čl. 40 odst. 2 a čl. 47 odst. 1 nařízení [č. 1698/2005], dále pak závazky, jež jdou nad rámec uvedených norem a požadavků [...]“. 9 Článek 22 téhož nařízení stanovil: „Pokud se použije vícero snížení, pak se použijí v následujícím pořadí: – nejprve podle čl. 16 odst. 5 a 6 a čl. 17 odst. 4 a 5 tohoto nařízení; – poté podle článku 18 tohoto nařízení; [...]“ Nařízení č. 73/2009 10 Článek 4 odst. 1 nařízení č. 73/2009 stanovil: „Zemědělec, který dostává přímé platby, splňuje povinné požadavky na hospodaření uvedené v příloze II, jakož i požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu podle článku 6. Povinnosti uvedené v prvním pododstavci se použijí, pouze pokud se týkají zemědělské činnosti zemědělce nebo zemědělské plochy zemědělského podniku.“ 11 Článek 6 odst. 1 tohoto nařízení stanovil: „Členské státy dbají na to, aby veškerá zemědělská půda, a zejména půda, která se již nevyužívá pro účely produkce, byla udržována v dobrém zemědělském a environmentálním stavu. Na základě rámce stanoveného v příloze III stanoví členské státy na vnitrostátní nebo regionální úrovni minimální požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu, které zohledňují charakteristiky dotyčných oblastí, zejména půdní a klimatické podmínky, stávající způsoby hospodaření, využití půdy, střídání plodin, zemědělské praktiky a strukturu zemědělských podniků. Členské státy nesmí stanovit minimální požadavky, které nejsou uvedeny v tomto rámci.“ 12 Přílohy II a III uvedeného nařízení upřesňovaly předepsané požadavky týkající se hospodaření, jakož i dobrého zemědělského a environmentálního stavu, o nichž hovoří články 5 a 6 téhož nařízení. Nařízení (ES) č. 1122/2009 13 Článek 71 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 1122/2009 ze dne 30. listopadu 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 73/2009, pokud jde o podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní systém v rámci režimů přímých podpor pro zemědělce stanovených v uvedeném nařízení, a k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, pokud jde podmíněnost v rámci režimu přímé podpory pro odvětví vína (Úř. věst. 2009, L 316, s. 65), stanovil: „Aniž je dotčen článek 77, pokud ke zjištěnému porušení došlo z nedbalosti zemědělce, použije [provede] se snížení. Toto snížení zpravidla činí 3 % celkové částky podle čl. 70 odst. 8. Platební agentura však může na základě hodnocení poskytnutého příslušným kontrolním orgánem v hodnotící části zprávy o kontrole v souladu s čl. 54 odst. 1 písm. c) rozhodnout buď o snížení tohoto procentního podílu na 1 %, nebo o jeho zvýšení na 5 % celkové částky anebo, v případech uvedených v čl. 54 odst. 1 písm. c) druhém pododstavci, žádné snížení vůbec neuložit.“ Lotyšské právo Vyhláška č. 295 14 Ministru kabineta Noteikumi Nr. 295 par valsts un Eiropas Savienības lauku attīstības atbalsta piešķiršanu, administrēšanu un uzraudzību vides un lauku ainavas uzlabošanai (vyhláška Rady ministrů č. 295 o poskytování, řízení a kontrole státních podpor a podpor z prostředků Evropské unie na rozvoj zemědělství, určených ke zlepšení zemědělské a přírodní krajiny) ze dne 23. března 2010 (Latvijas Vēstnesis, 2010, č. 50), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „vyhláška č. 295“), které bylo v platnosti do 28. března 2015, v článku 1 stanovila: „Tato vyhláška stanoví pravidla poskytování, správy a kontroly státních podpor a podpor Evropské unie pro rozvoj venkova, zejména na podporu opatření ke zlepšení životního prostředí a přirozeného prostředí, která jsou uplatňována v souladu s nařízením č. 1698/2005.“ 15 Článek 38 vyhlášky č. 295 stanovil: „Žadatel může obdržet podporu na zemědělské plochy určené pro jednu ze způsobilých plodin uvedených na seznamu v příloze 2 této vyhlášky, které jsou definovány jako travní porosty vysoké přírodní hodnoty, pokud splní následující podmínky: [...] 38.3 travní porosty vysoké přírodní hodnoty jsou každoročně využívány pro pastvu a jsou sečeny a je zachováván určitý počet kusů hospodářských zvířat, přičemž tento počet představuje po přepočtu na jednotky hovězího dobytka hustotu od 0,4 do 0,9 jednotky na hektar, nebo jsou tyto travní porosty v období od 1. srpna do 15. září minimálně jednou sečeny. Posečené traviny se z pole sklidí a odvezou, nebo se zmulčují.“ 16 Bod 3 oddílu 4.3 (Zachování biologické rozmanitosti travních porostů) přílohy 9 této vyhlášky stanovil: „Pokud žadatel o podporu plochu vykázanou v žádosti nepokosil v období od 1. srpna do 15. září, není mu po prvním porušení vyplacena částka podpory na tuto plochu za běžný rok. V případě opakovaného porušení jsou všechny závazky zrušeny a žadatel o podporu vrátí úřadu pro podporu venkova celkovou částku podpor obdržených na dotčenou plochu do daného okamžiku.“ Vyhláška č. 139 17 Ministru kabineta Noteikumi Nr. 139 Kārtība, kādā tiek piešķirts valsts un Eiropas Savienības atbalsts lauksaimniecībai tiešā atbalsta shēmu ietvaros (vyhláška Rady ministrů č. 139, kterou se upravují postupy poskytování státní podpory a podpory Evropské unie pro zemědělství v rámci režimů přímé podpory) ze dne 12. března 2013 (Latvijas Vēstnesis, 2013, č. 65), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „vyhláška č. 139), v článku 1 stanovila: „Tato vyhláška stanoví podmínky poskytování státní podpory a podpory Evropské unie na rozvoj zemědělství v rámci systému přímé podpory v souladu s nařízením č. 73/2009.“ 18 Článek 18 vyhlášky č. 139 stanovil: „Pokud zemědělec žádá pro určitou plochu současně vyplacení podpory uvedené v bodu 2.1 této vyhlášky (jednotná platba na plochu) a vyplacení podpory v rámci opatření ‚Agroenvironmentální platby‘ v souladu s právními předpisy v oblasti poskytování, správy a kontroly státních podpor a podpor Evropské unie na rozvoj venkova a zlepšení životního prostředí a přirozeného prostředí: [...] 18.2 aniž jsou dotčeny podmínky uvedené v bodě 15.4 této vyhlášky, pokud zemědělec žádá o podporu v rámci dílčího opatření ‚Zachování biologické rozmanitosti travních porostů‘ nebo dílčího opatření ‚Zavádění ochranných pásem‘: 18.2.1 minimálně jednou ročně musí být trvalé louky a stálé pastviny, jakož i orná půda posečeny a posečené traviny musí být sklizeny nebo zmulčovány (v období od 1. srpna do 15. září běžného roku), nebo musí být tyto louky a pastviny využívány k pastvě nebo musí být posečeny.“ 19 Článek 19 této vyhlášky stanovil: „Pokud zemědělec nedodrží některý z požadavků týkajících se dobrého zemědělského a environmentálního stavu, uvedených v článcích 15 a 18 této vyhlášky, sníží se částka podpory uvedené v článku 2 této vyhlášky (s výjimkou bodu 2.6 tohoto článku) v souladu s články 70 až 72 nařízení č. 1122/2009.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 20 Dne 13. května 2014 podal Plaukti u úřadu pro podporu venkova pro rok 2014 žádost o jednotnou platbu na plochu, jakož i žádost o agroenvironmentální platbu v rámci podpory na zachování biologické rozmanitosti travních porostů týkající se dvou polí s celkovou rozlohou 18,26 hektaru. 21 Po částečné kontrole na místě provedené úřadem pro podporu venkova dne 31. července 2014 tento úřad konstatoval, že dotyčná pole byla posečena před 1. srpnem 2014 v rozporu s podmínkami pro poskytnutí podpory na zachování biologické rozmanitosti travních porostů. 22 Z toho důvodu úřad pro podporu venkova rozhodnutím ze dne 27. června 2015 odmítl poskytnout Plaukti tuto podporu, pokud jde o předmětných 18,26 hektaru, pro celý rok 2014. Tento úřad vyloučil Plaukti z nároku na uvedenou podporu ve výši 2245,98 eura a nařídil, aby tato částka byla započtena na jakoukoli platbu, kterou Plaukti obdrží v následujících třech kalendářních letech. Kromě toho bylo provedeno snížení téže podpory o 1 % z důvodu porušení dobrého zemědělského a environmentálního stavu. 23 Plaukti napadl toto rozhodnutí u administratīvā rajona tiesa (okresní správní soud, Lotyšsko) a poté u Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud, Lotyšsko). 24 Poté, co byla zamítnuta jeho žaloba i odvolání, podal Plaukti kasační opravný prostředek k Augstākā tiesa (Senāts) (Nejvyšší soud, Lotyšsko). 25 Předkládající soud má vzhledem k tomu, že je nesporné, že dotyčná pole byla posečena před 1. srpnem, za to, že je třeba v souladu s čl. 18 odst. 1 písm. a) nařízení č. 65/2011 použít vnitrostátní ustanovení, podle kterého se pro běžný rok nevyplatí žádná podpora na zachování biologické rozmanitosti travních porostů pro příslušné plochy. 26 Tento soud si však klade otázku ohledně přiměřenosti ostatních sankcí uložených úřadem pro podporu venkova, zejména zaprvé vyloučení žalobce v původním řízení z nároku na podporu na zachování biologické rozmanitosti travních porostů ve výši částky odpovídající rozdílu mezi plochou vykázanou v žádosti o platbu a zjištěnou plochou, tedy povinnosti náhrady za tři kalendářní roky v souladu s čl. 16 odst. 5 třetím pododstavcem nařízení č. 65/2011, a jednak snížení všech plateb podpory vyplácených žalobci v souladu s čl. 71 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 o 1 % z důvodu nedodržení požadavků na dobrý zemědělský a environmentální stav, pokud nebyla zjištěna žádná změna skupiny plodin. Uvedený soud se zamýšlí konkrétně nad otázkou, zda se použije čl. 16 odst. 5 třetí pododstavec nařízení č. 65/2011, pokud v projednávané věci nebyla, i když Plaukti nesplnil podmínky poskytnutí podpory na zachování biologické rozmanitosti travních porostů, zjištěna žádná změna skupiny plodin. 27 Stejně tak si předkládající soud klade otázku, zda v případě, kdy je zjištěno, že plocha skupiny plodin vykázaná v žádosti o platbu neodpovídá zjištěné ploše, a sice obdělávané ploše zjištěné při provedené kontrole na místě, je třeba současně uplatnit sankci stanovenou v čl. 18 odst. 1 písm. a) nařízení č. 65/2011 a sankci stanovenou v čl. 16 odst. 5 třetím pododstavci tohoto nařízení. Tento soud má v tomto ohledu za to, že uložení obou sankcí za jediné porušení může být v rozporu se zásadou proporcionality. 28 Tento soud má také pochybnosti týkající se otázky, zda je požadavek, uvedený v bodě 18.2.1 vyhlášky č. 139, v souladu s požadavky na dobrý zemědělský a environmentální stav, stanovenými v ustanoveních článků 4 a 6 nařízení č. 73/2009, a požadavky týkajícími se agro-environmentálních závazků, stanovenými v čl. 39 odst. 3 nařízení č. 1698/2005. 29 Za těchto podmínek se Augstākā tiesa (Senāts) (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Použije se čl. 16 odst. 5 třetí pododstavec nařízení [č. 65/2011], pokud žalobce nesplnil požadavky týkající se sečení plochy, pro kterou byla podána žádost o podporu na zachování biologické rozmanitosti travních porostů (požadavek jdoucí nad rámec závazných norem stanovených v čl. 39 odst. 3 nařízení č. 1698/2005), aniž byla zjištěna změna skupiny plodin? 2) Lze za jediné porušení uložit zároveň sankci stanovenou v čl. 16 odst. 5 třetím pododstavci nařízení č. 65/2011 a sankci stanovenou v čl. 18 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení? 3) Nebrání články 4 a 6 [nařízení č. 73/2009] ve spojení s čl. 39 odst. 3 [nařízení č. 1698/2005] vnitrostátní právní úpravě, podle níž jeden a týž požadavek může představovat současně minimální požadavek (normu) a požadavek jdoucí nad rámec odpovídajících minimálních požadavků (podmínku vyplacení agroenvironmentální podpory)?“ K předběžným otázkám K první otázce 30 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 16 odst. 5 třetí pododstavec nařízení č. 65/2011 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije v případě, kdy žadatel o podporu nedodržel agro-environmentální závazky týkající se požadavků na sečení, aniž byla zjištěna jakákoliv změna předmětné skupiny plodin. 31 V tomto ohledu je třeba uvést, že v souladu s čl. 36 písm. a) bodem iv) nařízení č. 1698/2005 se podpora stanovená v jeho hlavě IV kapitole I oddílu 2 ose 2, nadepsané „Zlepšování životního prostředí a krajiny“, vztahuje na opatření zaměřená na udržitelné využívání zemědělské půdy prostřednictvím „agroenvironmentálních plateb“. 32 Vedle toho z čl. 39 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení vyplývá, že členské státy poskytují podporu podle čl. 36 písm. a) bodu iv) na celém svém území podle svých zvláštních potřeb. Agroenvironmentální platby se poskytují zemědělcům, kteří dobrovolně přijmou agro-environmentální závazky. 33 Článek 18 odst. 1 písm. a) nařízení č. 65/2011 stanoví, že požadovaná podpora se sníží nebo zamítne, pokud zejména v případě opatření uvedených v čl. 36 písm. a) bodu iv) nařízení č. 1698/2005 nejsou splněny povinnosti a kritéria, jako jsou odpovídající závazné normy, další příslušné závazné požadavky uvedené v čl. 39 odst. 3 tohoto nařízení a závazky, které jdou nad rámec těchto norem a požadavků. 34 Z toho vyplývá, že nedodržení závazků přijatých ve prospěch agroenvironmentálního režimu vede ke snížení nebo zamítnutí agroenvironmentálních plateb. 35 Naproti tomu článek 16 nařízení č. 65/2011 se týká snížení a vyloučení ve vztahu k velikosti zemědělské plochy. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení se plochy vykázané příjemcem, na které dostává stejnou míru podpory v rámci určitého opatření týkajícího se plochy, považují za jednu skupinu plodin. Podle čl. 16 odst. 3 druhého pododstavce uvedeného nařízení platí, že pokud plocha vykázaná v žádosti o platbu překročí plochu zjištěnou pro danou skupinu plodin, vypočítá se podpora na základě plochy zjištěné pro tuto skupinu plodin. Podle čl. 16 odst. 5 třetího pododstavce téhož nařízení platí, že pokud rozdíl mezi plochou vykázanou v žádosti o platbu a plochou zjištěnou při provedené kontrole na místě přesahuje 50 %, je příjemce rovněž vyloučen z poskytování podpory do výše, která odpovídá tomuto rozdílu. 36 V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že z důvodu předčasného sečení nebylo dodrženo jedno z kritérií pro poskytnutí podpory na zachování biologické rozmanitosti travních porostů. Úřad pro podporu venkova měl tedy za to, že podmínky pro poskytnutí této podpory nebyly dodrženy ve vztahu k celé vykázané ploše a že je třeba dospět k závěru, že rozdíl mezi plochou vykázanou v žádosti o platbu a plochou zjištěnou při kontrole na místě byl 100 %. Tento úřad měl tedy za to, že vykázaná plocha přesahuje zjištěnou plochu o 100 %, což podle uvedeného úřadu odůvodňovalo vyloučení Plaukti z poskytování dotyčné podpory. 37 Jak přitom uvádí předkládající soud, jediným porušením konstatovaným úřadem pro podporu venkova za referenční období je předčasné sečení, aniž byla konstatována jakákoliv změna skupiny plodin. Za těchto okolností je třeba mít za to, že skutečnost, že Plaukti pokosil dotyčnou plochu před datem stanoveným k tomuto účelu, ještě neznamená, že vykázaná skupina plodin byla změněna způsobem odůvodňujícím vyloučení dotyčné osoby z poskytování podpory na základě čl. 16 odst. 5 třetího pododstavce nařízení č. 65/2011. 38 Tento výklad čl. 16 odst. 5 třetího pododstavce nařízení č. 65/2011 je v souladu s cílem agroenvironmentálních plateb, které by měly, jak vyplývá z bodu 35 odůvodnění nařízení č. 1698/2005, i nadále hrát významnou úlohu při podpoře udržitelného rozvoje venkovských oblastí a při odezvě na zvyšující se poptávku společnosti po službách v oblasti životního prostředí. 39 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první položenou otázku odpovědět tak, že čl. 16 odst. 5 třetí pododstavec nařízení č. 65/2011 musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije v případě, kdy žadatel o podporu nedodržel agro-environmentální závazky týkající se podmínek sečení, aniž byla zjištěna jakákoliv změna dotyčné skupiny plodin. K druhé otázce 40 Vzhledem k odpovědi podané na první otázku není třeba odpovídat na druhou položenou otázku. K třetí otázce 41 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda články 4 a 6 nařízení č. 73/2009 ve spojení s čl. 39 odst. 3 nařízení č. 1698/2005 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které jeden a týž požadavek může představovat jak jeden z minimálních požadavků týkajících se dobrého zemědělského a environmentálního stavu, tak požadavek jdoucí nad rámec těchto minimálních požadavků, a sice podmínku poskytnutí agroenvironmentálních plateb. 42 Nejprve je třeba připomenout, že podle článku 4 nařízení č. 73/2009 musí zemědělci, kteří dostávají přímé platby, splňovat určité povinné požadavky na hospodaření, jakož i požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu podle článku 6 tohoto nařízení. 43 Posledně uvedený článek ukládá členským státům povinnost dbát na to, aby veškerá zemědělská půda byla udržována v dobrém zemědělském a environmentálním stavu. V tomto ohledu musí členské státy stanovit minimální požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu na základě rámce stanoveného v příloze III uvedeného nařízení a nemohou stanovit minimální požadavky, které nejsou v tomto rámci stanoveny. 44 Podle čl. 39 odst. 3 nařízení č. 1698/2005 se agroenvironmentální platby vztahují pouze na závazky, které jdou nad rámec závazných norem stanovených podle článků 4 a 5 a příloh III a IV nařízení (ES) č. 1782/2003, převzatých do článků 4 a 6 a příloh II a III nařízení č. 73/2009. Cílem čl. 39 odst. 3 nařízení č. 1698/2005 je tedy zajistit, aby dotyčné platby byly poskytovány pouze pro činnosti a postupy, které odpovídají cílům ochrany životního prostředí vyšším, než jsou závazné normy, jako jsou minimální požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu. 45 Dále je třeba připomenout, že jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, bod 38.3 vyhlášky č. 295 provádí zejména požadavky týkající se agroenvironmentálních plateb. Tento bod zejména stanoví, že žadatel může získat podporu pro travní porosty vysoké přírodní hodnoty, pokud byly tyto travní porosty posečeny minimálně jednou v období od 1. srpna do 15. září. 46 Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem představují pravidla sečení stanovená v lotyšském právu jak minimální požadavky, tak požadavky jdoucí nad rámec minimálních požadavků podle článků 4 a 6 nařízení č. 73/2009. 47 Zaprvé agro-evironmentální závazky přijaté podle článku 39 nařízení č. 1698/2005 musí jít nad rámec minimálních požadavků týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu popsaných v článcích 4 a 6 nařízení č. 73/2009. Zadruhé, jak bylo připomenuto v bodě 43 tohoto rozsudku, členské státy nemohou stanovit minimální požadavky, které nejsou stanoveny v příloze III posledně uvedeného nařízení. 48 Pro účely posouzení dodržení minimálních požadavků týkajících se dobrého zemědělského a environmentálního stavu vyplývajících z článků 4 a 6 nařízení č. 73/2009 je třeba se tedy ujistit, že tyto požadavky byly platně stanoveny na základě rámce stanoveného v

cs

caselaw

EU

příloze III tohoto nařízení. Je-li tomu tak, může nedodržení takového požadavku vést ke snížení podle čl. 71 odst. 1 nařízení č. 1122/2009. 49 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na třetí položenou otázku odpovědět tak, že články 4 a 6 nařízení č. 73/2009 ve spojení s čl. 39 odst. 3 nařízení č. 1698/2005 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které jeden a týž požadavek může představovat jak jeden z minimálních požadavků týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu, tak požadavek, který jde nad rámec těchto minimálních požadavků, a sice podmínku pro poskytnutí agroenvironmentálních plateb. K nákladům řízení 50 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: 1) Článek 16 odst. 5 třetí pododstavec nařízení Komise (EU) č. 65/2011 ze dne 27. ledna 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, pokud jde o provádění kontrolních postupů a podmíněnosti s ohledem na opatření na podporu rozvoje venkova, musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije v případě, kdy žadatel o podporu nedodržel agrenvironmentální závazky týkající se podmínek sečení, aniž byla zjištěna změna předmětné skupiny plodin. 2) Články 4 a 6 nařízení Rady (ES) č. 73/2009 ze dne 19. ledna 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005, (ES) č. 247/2006, (ES) č. 378/2007 a zrušuje nařízení (ES) č. 1782/2003, ve spojení s čl. 39 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 ze dne 20. září 2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV), musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které jeden a týž požadavek může představovat jak jeden z minimálních požadavků týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu, tak požadavek, který jde nad rámec těchto minimálních požadavků, a sice podmínku pro poskytnutí agroenvironmentálních plateb. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: lotyština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 25. března 2021 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Rozhodné právo – Nařízení (ES) č. 864/2007 a nařízení (ES) č. 593/2008 – Časová působnost – Nedostatek pravomoci Soudního dvora – Článek 94 jednacího řádu Soudního dvora – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 1 odst. 1 – Věcná působnost – Pojem ‚občanské a obchodní věci‘ – Článek 7 bod 1 – Pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ a ‚poskytování služeb‘ – Článek 24 bod 1 – Pojem ‚nájem nemovitostí‘ – Nařízení (ES) č. 1393/2007 – Doručování soudních a mimosoudních písemností – Notáři jednající v rámci exekučních řízení – Řízení o uhrazení denního lístku za parkování vozidla na parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci“ Ve věci C‐307/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Visoki trgovački sud (odvolací obchodní soud, Chorvatsko) ze dne 26. března 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 11. dubna 2019, v řízení Obala i lučice d.o.o. proti NLB Leasing d.o.o., SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, L. Bay Larsen, C. Toader (zpravodajka), M. Safjan a N. Jääskinen, soudci, generální advokát: M. Bobek, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Obala i lučice d.o.o. M. Kuzmanovićem, odvjetnik, – za chorvatskou vládu G. Vidović Mesarek, jako zmocněnkyní, – za německou vládu J. Möllerem, R. Kanitzem, M. Hellmannem a E. Lankenauem, jako zmocněnci, – za slovinskou vládu J. Morela, jako zmocněnkyní, – za Evropskou komisi M. Wilderspinem a M. Mataijou, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. listopadu 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 56 SFEU, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40, dále jen „nařízení Řím II“), dále nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (Úř. věst. 2007, L 324, s. 79), následně pak čl. 4 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6, a oprava Úř. věst. 2009, L 309, s. 87, dále jen „nařízení Řím I“), a konečně čl. 7 bodů 1 a 2 a čl. 24 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Obala i lučice d.o.o. (dále jen „Obala“), se sídlem v Chorvatsku, a NLB Leasing d.o.o., se sídlem ve Slovinsku, ohledně návrhu na uhrazení poplatku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci. Právní rámec Unijní právo Nařízení Řím II 3 Článek 31 nařízení Řím II, nadepsaný „Časová působnost“, stanoví: „Toto nařízení se použije pro skutečnosti, jež vedou ke vzniku škody, ke kterým dojde po vstupu tohoto nařízení v platnost.“ Nařízení č. 1393/2007 4 Článek 1 nařízení č. 1393/2007, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví: „Toto nařízení se použije na občanské a obchodní věci, kdy musí být soudní nebo mimosoudní písemnost zaslána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání nebo opomenutí při výkonu státní moci (‚acta iure imperii‘).“ 5 Článek 14 tohoto nařízení, nadepsaný „Doručování prostřednictvím poštovních služeb“, stanoví: „Každý členský stát může doručovat soudní písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě přímo prostřednictvím poštovních služeb, a to doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí nebo rovnocenným dokladem.“ 6 Článek 16 tohoto nařízení, nadepsaný „Zasílání“, stanoví: „Mimosoudní písemnosti mohou být zasílány za účelem doručení v jiném členském státě v souladu s tímto nařízením.“ 7 Nařízení č. 1393/2007, které platilo v době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení, bylo zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784 ze dne 25. listopadu 2020 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) (Úř. věst. 2020, L 405, s. 40). Nařízení Řím I 8 Článek 28 nařízení Řím I, nadepsaný „Časová působnost“, stanoví: „Toto nařízení se použije na smlouvy uzavřené ode dne 17. prosince 2009.“ Nařízení č. 1215/2012 9 Body 10 a 15 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 znějí: „(10) Oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny hlavní věci spadající do oblasti občanského a obchodního práva kromě určitých přesně stanovených záležitostí [...] [...] (15) Pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. Příslušnost by měla být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného spojujícího prvku. Sídlo právnické osoby musí být v nařízení samostatně vymezeno tak, aby společná pravidla byla přehlednější a zamezilo se sporům o příslušnost.“ 10 Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení stanoví: „Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).“ 11 Článek 4 odst. 1 tohoto nařízení stanoví: „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“ 12 Článek 7 body 1 a 2 tohoto nařízení stanoví: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: – v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, – v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a); 2. ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. 13 Článek 24 tohoto nařízení stanoví: „Bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu: 1. pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází; [...]“ Chorvatské právo Exekuční zákon 14 Článek 1 Ovršni zakon (exekuční zákon) (Narodne novine, br. 112/12, 25/13, 93/14, 55/16 a 73/17) zmocňuje notáře k vymáhání pohledávek na základě „veřejné listiny“ vydáním usnesení o nařízení exekuce, které je exekučním titulem, bez výslovného souhlasu odpůrce. Zákon o bezpečnosti silničního provozu 15 Článek 1 Zakon o sigurnosti prometa na cestama (zákon o bezpečnosti silničního provozu) (Narodne novine, br. 67/08, 48/10 a 74/11) stanoví, že předmětem tohoto zákona je mimo jiné stanovení základních zásad týkajících se vzájemných vztahů a chování uživatelů a dalších osob v silničním provozu, základních podmínek, které musí komunikace splňovat z hlediska bezpečnosti silničního provozu, pravidel silničního provozu, systému silničního značení a pokynů udělovaných příslušníky oprávněnými zajišťovat dodržování těchto pravidel. 16 Článek 5 tohoto zákona stanoví: „(1) Místní a regionální samosprávné celky upraví v souladu s ustanoveními tohoto zákona a se souhlasem ministerstva vnitra dopravu na svém území zejména: [...] 6. parkovací plochy a pravidla parkování, zákazy parkování a místa s omezeným parkováním, [...]“ Rozhodnutí upravující parkování ve městě Zadar 17 Odluka o organizaciji i načinu naplate parkiranja u Gradu Zadru (rozhodnutí o organizaci parkování a způsobu výběru poplatků za parkování ve městě Zadar) (Glasnik Grada Zadra, br. 4/11), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „rozhodnutí upravující parkování ve městě Zadar“), upravuje organizaci parkování, způsob výběru poplatků za parkování a kontrolu parkování vozidel na placených veřejných parkovištích. 18 Článek 2 tohoto rozhodnutí definuje veřejná parkoviště jako „veřejná prostranství určená k zastavení a stání vozidel“. 19 Článek 4 tohoto rozhodnutí stanoví, že veřejná parkoviště jsou značena v souladu se zákonem o bezpečnosti silničního provozu. 20 Podle článku 5 tohoto rozhodnutí provádí značení veřejného parkoviště správce parkoviště pod dohledem příslušného útvaru obecního úřadu. 21 Článek 6 tohoto rozhodnutí stanoví dny a hodiny, kdy se platí poplatek za parkování. 22 Článek 7 tohoto rozhodnutí stanoví: „Zastavením nebo zaparkováním svého vozidla na veřejném parkovišti uzavírá řidič nebo vlastník vozidla s provozovatelem parkoviště smlouvu o užívání veřejného parkoviště s použitím denního parkovacího lístku [...] a přijímá všeobecné podmínky smlouvy o parkování stanovené tímto rozhodnutím.“ 23 Podle článku 9 tohoto rozhodnutí odpovídá denní lístek, který je platný po dobu 24 hodin od vydání, součinu hodinové sazby za parkování v určité zóně a počtu hodin placeného parkování v rámci 24hodinové doby placeného parkování. 24 Článek 10 tohoto rozhodnutí stanoví, že k vypořádání denního lístku dojde zaplacením příkazu k úhradě denního lístku na běžný účet provozovatele parkoviště nebo zaplacením denního lístku do pokladny provozovatele parkoviště. 25 V souladu s článkem 12 tohoto rozhodnutí je uživatel parkoviště, kterému byl vydán denní lístek a příkaz k úhradě tohoto lístku, povinen uhradit jej ve lhůtě osmi dnů od data jeho vydání. 26 Článek 13 tohoto rozhodnutí stanoví, že pokud uživatel parkoviště nezaplatí denní lístek ve stanovené lhůtě, je povinen uhradit v dodatečné lhůtě osmi dnů vedle částky denního lístku rovněž skutečné náklady a zákonný úrok z prodlení, které musí být uvedeny na příkazu k úhradě. Pokud uživatel parkoviště nezaplatí denní lístek, skutečné náklady a zákonný úrok z prodlení ve stanovených lhůtách, zahájí provozovatel parkoviště s tímto uživatelem svým jménem a na svůj účet soudní řízení. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem 27 Společnost Obala, obchodní společnost založená městem Zadar (Chorvatsko) za účelem výběru poplatků za parkování vozidel na veřejných komunikacích, zahájila dne 20. února 2017 na základě veřejné listiny u notáře, který je oprávněn vykonávat činnost v Chorvatsku, exekuční řízení se společností NLB Leasing, v němž vymáhala částku odpovídající dennímu lístku za parkování vozidla na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci ve městě Zadar. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že přítomnost tohoto vozidla byla na parkovacím stání zjištěna dne 30. června 2012 v 13:02 hodin a že společnost Obala požaduje uhrazení denního parkovacího lístku za celý den parkování. 28 Dne 8. března 2017 vydal tento notář usnesení o nařízení exekuce, kterým společnosti NLB Leasing nařídil splatit požadovanou pohledávku ve výši 84 chorvatských kun (HRK) (přibližně 11 eur) z titulu hlavní pohledávky představující denní poplatek za parkování, a částky 1235 HRK (přibližně 165 eur) za náklady vynaložené v rámci řízení a 506,25 HRK (přibližně 67 eur) z titulu předpokládaných nákladů řízení. 29 Pro účely doručení usnesení o nařízení exekuce společnosti NLB Leasing vycházel notář z článku 14 nařízení č. 1393/2007 a zaslal doporučený dopis s potvrzením o přijetí. 30 Společnost NLB Leasing podala proti tomuto usnesení opravný prostředek. Trgovački sud u Pazinu (obchodní soud v Pazinu, Chorvatsko) toto usnesení zrušil v rozsahu, v němž nařizovalo exekuci, ale prohlásil, že není příslušný k rozhodnutí o opravném prostředku, a postoupil věc Trgovački sud u Zadru (obchodní soud v Zadaru, Chorvatsko), který se následně prohlásil za nepříslušný a předložil tento negativní kompetenční spor předkládajícímu soudu. 31 Předkládající soud se pozastavuje nad několika aspekty sporu v původním řízení, zejména nad legalitou doručení usnesení o nařízení exekuce odpůrci doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí v rámci exekučního řízení zahájeného před notářem na základě veřejné listiny, dále nad kvalifikací právního vztahu mezi účastníky původního řízení pro účely určení příslušnosti chorvatských soudů k rozhodnutí tohoto sporu a nad rozhodným hmotným právem. 32 Předkládající soud si předně klade otázku, zda se notáři, kteří nejsou „soudy“ ve smyslu nařízení č. 1215/2012, mohou opírat o ustanovení nařízení č. 1393/2007 pro účely doručování svých usnesení o nařízení exekuce v rámci exekučních řízení na základě veřejné listiny, a zda v rámci takového sporu, jako je spor v původním řízení, mohou soudci odpůrcům doručovat exekuční písemnosti na základě nařízení č. 1393/2007. 33 Předkládající soud se dále zabývá rozsahem pojmu „občanské a obchodní věci“ ve smyslu článku 1 nařízení č. 1215/2012 pro účely určení, zda je příslušný pro spory týkající se uhrazení denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci. 34 V tomto ohledu uvádí, že na základě čl. 5 odst. 1 bodu 6 zákona o bezpečnosti silničního provozu a na základě předpisů týkajících se výkonu komunálních činností přijímají místní samosprávné celky rozhodnutí týkající se parkovacích ploch a přenášejí své výsady veřejné moci na obecní obchodní podniky zřízené za účelem vybírání poplatků za parkování. 35 V projednávaném případě stanoví rozhodnutí upravující parkování ve městě Zadar zejména parkovací zóny a dobu, během níž jsou vybírány poplatky za parkování na veřejných komunikacích, sazbu hodinového parkovacího lístku a sazbu denního parkovacího lístku, je-li zjištěna přítomnost vozidla na veřejném parkovišti, v jehož případě nebyl hodinový parkovací lístek zaplacen nebo uplynula jeho platnost. 36 Podle předkládajícího soudu je povinnost zaplatit denní parkovací lístek stanovena jednostranně a má sankční povahu, takže ho lze pokládat za pokutu pro případ, že poplatek za parkování nebyl dobrovolně předem zaplacen podle hodinové sazby nebo již uplynula doba, na kterou byl zaplacen. 37 Podle názoru předkládajícího soudu existuje rozdíl mezi parkováním na uzavřených plochách, kde uživatelé převezmou lístek potvrzující čas příjezdu na tyto plochy a zaplatí poplatek za parkování v okamžiku odjezdu, což odpovídá klasické občanskoprávní smlouvě, a jedná se tedy o občanskou věc, a parkováním, o které jde v původním řízení, za které byl poplatek zaplacen předem na určitou dobu, jejíž překročení má za následek platbu denního lístku sankční povahy. 38 Pro případ, že by spor v původním řízení spadal do působnosti nařízení č. 1215/2012, se dále předkládající soud táže na pravidla příslušnosti použitelná v souladu s ustanoveními tohoto nařízení. 39 Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že podle judikatury chorvatských soudů se má obecně za to, že smlouva o parkování je uzavřena, jakmile vozidlo zaparkuje na vymezeném místě nacházejícím se na veřejné komunikaci. Podle něj však vyvstává otázka, zda má být tato smlouva kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb, nebo jako smlouva o nájmu nemovitosti. 40 Předkládající soud má za to, že pokud by taková smlouva o parkování byla kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb, mohlo by dojít k zásahu do volného pohybu služeb stanoveného v článku 56 SFEU. Kromě toho mohou chorvatské soudy svou příslušnost vyvozovat z čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012. Nicméně s ohledem na judikaturu Soudního dvora, a zejména na rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch (C‐533/07, EU:C:2009:257), si předkládající soud klade otázku, zda činnost společnosti Obala, která v projednávaném případě zajišťuje pouze vyznačení parkovacího stání a výběr poplatků za parkování, postačuje k tomu, aby mohla být kvalifikována jako „služba“ ve smyslu této judikatury. 41 Pokud jde o případnou kvalifikaci smlouvy o parkování jako smlouvy o nájmu nemovitosti ve smyslu čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012, předkládající soud uvádí, že na rozdíl od smlouvy o nájmu nemovitosti podle obecné právní úpravy, pro kterou je pod sankcí neplatnosti vyžadována písemná forma, není smlouva o parkování uzavírána písemně. Navíc neexistuje zákonné zástavní právo k zaparkovaným vozidlům. Naproti tomu lze podle předkládajícího soudu tvrdit, že dochází k obsazení určitého prostoru nemovitosti, takže existuje určitá podobnost mezi smlouvou o parkování a smlouvou o nájmu nemovitosti. 42 Předkládající soud dále uvádí hypotézu, že by parkování na veřejných komunikacích nemělo smluvní povahu, a klade si otázku, zda v důsledku toho, že si uživatel parkovacího stání nekoupil hodinový lístek, lze jeho odpovědnost považovat za odpovědnost deliktní nebo kvazideliktní povahy ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012. 43 Předkládající soud se konečně pozastavuje nad otázkou rozhodného práva. Uvádí totiž, že v projednávané věci došlo k zaparkování vozidla dne 30. června 2012, tedy přede dnem přistoupení Chorvatské republiky k Evropské unii, a klade si tudíž otázku – s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se smluv uzavřených před tímto datem přistoupení, zejména s ohledem na usnesení ze dne 5. listopadu 2014, VG Vodoopskrba (C‐254/14, nezveřejněné, EU:C:2014:2354), a na rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević (C‐630/17, EU:C:2019:123) – zda jsou na spor v původním řízení použitelná ustanovení nařízení Řím I a nařízení Řím II. 44 Za těchto podmínek se Visoki trgovački sud (odvolací obchodní soud, Chorvatsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Mohou notáři doručovat dokumenty na základě nařízení [č. 1393/2007], pokud svá rozhodnutí doručují ve věcech, na které se nevztahuje nařízení č. 1215/2012, s ohledem na to, že notáři v Chorvatsku nejsou zahrnuti pod pojem ‚soud‘ pro účely nařízení č. 1215/2012, když jednají v rámci pravomocí, které jim přiznává vnitrostátní právo v exekučních řízeních na základě ‚veřejné listiny‘[?] Jinými slovy vzhledem k tomu, že nejsou zahrnuti pod pojem ‚soud‘ uvedený v nařízení č. 1215/2012, mohou notáři, když jednají v rámci pravomocí, které jim přiznává vnitrostátní právo v exekučních řízeních na základě ‚veřejné listiny‘, uplatňovat ustanovení nařízení [č. 1393/2007] o doručování dokumentů? 2) Lze parkování na ulici a na veřejné komunikaci, kde je právo výběru poplatků přiznáno [zákonem o bezpečnosti silničního provozu] a předpisy týkajícími se výkonu komunálních činností jako činností orgánů veřejné moci, považovat za občanskou věc ve smyslu nařízení [č. 1215/2012], které upravuje otázku soudní příslušnosti, jakož i uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, konkrétně s ohledem na to, že je-li zjištěna přítomnost vozidla bez parkovacího lístku, nebo vozidla s neplatným parkovacím lístkem, je za toto vozidlo bezprostředně třeba zaplatit denní parkovací lístek, jako kdyby bylo zaparkováno celý den, nezávisle na přesné době trvání použití parkovacího místa, takže zaplacení denního parkovacího lístku má povahu sankce, přičemž je třeba uvést, že v některých členských státech je takové parkování považováno za dopravní přestupek? 3) Mohou v soudních sporech týkajících se parkování na ulici a na veřejné komunikaci, pokud je povinnost platby stanovena zákonem o bezpečnosti silničního provozu a v předpisech týkajících se výkonu komunálních činností jako činností orgánů veřejné moci, soudci doručovat dokumenty žalovaným v jiných členských státech na základě nařízení [č. 1393/2007]? Pro případ, že bude na základě výše uvedených otázek určeno, že tento druh parkování je občanskou věcí, se pokládají následující doplňující otázky: 4) V projednávané věci se uplatňuje domněnka, že smlouva je uzavřena zaparkováním na ulici na místě, které je označeno vodorovným a/nebo svislým značením; jinými slovy se má za to, že zaparkováním je uzavřena smlouva a při nezaplacení ceny podle hodinové sazby vzniká dluh ve výši ceny denního parkovacího lístku. V důsledku toho vyvstává otázka, zda je tato domněnka uzavření smlouvy okamžikem zaparkování a souhlas se zaplacením ceny denního parkovacího lístku, pokud není zakoupen parkovací lístek podle hodinové sazby za parkování či uplyne platnost zakoupeného lístku, v rozporu se základními ustanoveními v oblasti poskytování služeb stanovenými v článku 56 Smlouvy o fungování Evropské unie a ostatními ustanoveními unijního práva [...] 5) K zaparkování v projednávané věci došlo ve městě Zadar, a proto existuje vazba mezi touto smlouvou a chorvatskými soudy; je však takové parkování ‚službou‘ v souladu s čl. 7 [bodem] 1 nařízení [č. 1215/2012], s ohledem na to, že pojem služba implikuje, že poskytující strana vykonává určitou činnost za úplatu, a v důsledku toho vyvstává otázka, zda je činnost ze strany navrhovatele dostačující k tomu, aby mohla být považována za službu? Kdyby nebyly příslušné chorvatské soudy na základě čl. 7 [bodu] 1 nařízení [č. 1215/2012], byl by k rozhodnutí příslušný soud podle místa bydliště odpůrce. 6) Lze zaparkování na ulici a na veřejné komunikaci, pokud oprávnění k výběru poplatků vzniká podle zákona o bezpečnosti silničního provozu a předpisů týkajících se výkonu komunálních činností jako činností orgánů veřejné moci a poplatky se vybírají pouze v určitou denní dobu, považovat za smlouvu o nájmu nemovitosti na základě čl. 24 [bodu] 1 nařízení [č. 1215/2012]? 7) Kdyby se v projednávané věci neuplatnila výše uvedená domněnka, že zaparkováním se uzavírá smlouva (čtvrtá předběžná otázka), lze takové zaparkování, na jehož základě se oprávnění k výběru poplatků za parkování odvozuje ze zákona o bezpečnosti silničního provozu, který stanoví povinnost zaplatit denní parkovací lístek, pokud není předem zaplacen parkovací lístek podle počtu hodin použití parkovacího místa, nebo pokud uplyne platnost zaplaceného lístku, považovat za deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost ve smyslu čl. 7 [bodu] 2 nařízení [č. 1215/2012]? 8) V projednávané věci k zaparkování došlo před přistoupením Chorvatska k [Unii], konkrétně dne 30. června 2012 ve 13:02 hodin. Proto vyvstává otázka, zda se s ohledem na časovou působnost v projednávané věci uplatní nařízení týkající se rozhodného práva, tedy nařízení [Řím I] či nařízení [Řím II]. Má-li Soudní dvůr Evropské unie pravomoc podat odpověď ohledně použití hmotného práva, vyvstává následující otázka: 9) Jsou v rozporu se základními ustanoveními v oblasti poskytování služeb stanovenými v článku 56 SFEU a ostatními ustanoveními unijního práva, nezávisle na tom, zda je majitelem vozidla fyzická či právnická osoba, domněnka uzavření smlouvy tímto zaparkováním a domněnka souhlasu se zaplacením ceny denního parkovacího lístku, pokud není zakoupen parkovací lístek podle hodinové sazby, nebo pokud uplyne platnost zakoupeného lístku? Jinými slovy, pokud jde o určení hmotného práva, lze v projednávané věci uplatnit ustanovení článku 4 nařízení [Řím I] (s vědomím toho, že v projednávané věci neexistuje žádný důkaz, že strany sporu dospěly k dohodě ohledně použitelného práva)? – Pokud platí domněnka uzavření smlouvy, jde v projednávané věci o smlouvu o poskytování služeb, jinými slovy, lze tuto smlouvu o parkování považovat za službu ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení [Řím I]? – Podpůrně, lze toto zaparkování považovat za smlouvu o pronájmu v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení [Řím I]? – Podpůrně, pokud se na takové zaparkování vztahuje ustanovení čl. 4 odst. 2 nařízení [Řím I], vyvstává otázka, co je v projednávané věci charakteristickým plněním, s ohledem na to, že navrhovatel v zásadě pouze označuje povrch vozovky jako místo k zaparkování a vybírá platbu za parkování, zatímco odpůrce zaparkuje a zaplatí parkování. Pokud je totiž charakteristické plnění ze strany navrhovatele, uplatnilo by se chorvatské právo, avšak kdyby bylo charakteristické plnění ze strany odpůrce, uplatnilo by se právo slovinské. Avšak vzhledem k tomu, že oprávnění k výběru poplatku za parkování je v tomto případě upravena chorvatským právem, s nímž je tedy smlouva úžeji spojena, lze přesto v projednávané věci navíc uplatnit ustanovení čl. 4 odst. [3] nařízení [Řím I]? – Pokud bude určeno, že jde o mimosmluvní povinnost, na kterou odkazuje nařízení [Řím II], lze tuto mimosmluvní povinnost považovat za škodu, takže použitelné právo by se určilo podle čl. 4 odst. 1 [tohoto] nařízení [...]? – Podpůrně, lze tento druh parkování považovat za bezdůvodné obohacení, takže použitelné právo by se určilo podle čl. 10 odst. 1 nařízení [Řím II]? – Podpůrně, lze tento druh parkování považovat za jednatelství bez příkazu, takže použitelné právo by se určilo podle čl. 11 odst. 1 nařízení [Řím II]? – Podpůrně, lze tento druh parkování považovat za předsmluvní odpovědnost odpůrce, takže použitelné právo by se určilo podle 12 odst. 1 nařízení [Řím II]?“ 45 Z důvodu sanitárních rizik spojených s pandemií koronaviru přijal první senát Soudního dvora dne 22. dubna 2020 rozhodnutí, že bude rozhodováno bez konání jednání, s nímž se v projednávané věci původně počítalo, a zaslal účastníkům řízení a zúčastněným uvedeným v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie několik otázek k podání písemné odpovědi, na něž odpověděly společnost Obala, chorvatská a slovinská vláda a Komise. K předběžným otázkám K přípustnosti první, třetí a čtvrté otázky a první části deváté otázky 46 Společnost Obala a chorvatská vláda namítají nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a to v podstatě z toho důvodu, že předkládající soud dostatečným způsobem neobjasnil důvody, které jej vedly k položení předběžných otázek, či relevanci případné odpovědi Soudního dvora na otázky – které společnost Obala a chorvatská vláda považují za otázky skutkové povahy – pro spor v původním řízení.

cs

caselaw

EU

Kromě toho lze mít podle společnosti Obala za to, že v projednávaném případě žádný spor neexistuje, neboť podle vnitrostátních procesních pravidel měl první soud, jemuž byla věc v původním řízení předložena, zamítnout opravný prostředek proti usnesení o nařízení exekuce vydanému na základě veřejné listiny, a to z důvodu, že byl tento opravný prostředek sepsán nejen osobou, která nebyla oprávněna zastupovat odpůrce v exekučním řízení, ale navíc v jiném než chorvatském jazyce. 47 Podle Komise má předkládající soud rozhodnout v rámci řízení týkajícího se pouze kompetenčního sporu mezi dvěma soudy. Má tedy zodpovědět pouze otázku, který z obou dotyčných soudů je místně příslušný. Podle názoru Komise jsou pro vyřešení tohoto kompetenčního sporu relevantní pouze otázky týkající se výkladu nařízení č. 1215/2012. Ostatní otázky týkající se doručování písemností a určení rozhodného práva podle ní nemají žádnou souvislost s předmětem sporu v původním řízení, a jsou tudíž nepřípustné. 48 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout vydat rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem na základě článku 267 SFEU mimo jiné pouze tehdy, nejsou-li dodrženy požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které jsou uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, nebo pokud je zjevné, že výklad nebo posouzení platnosti unijního pravidla, o které vnitrostátní soud žádá, nemají žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jestliže se jedná o hypotetický problém (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. července 2020, Verein für Konsumenteninformation, C‐343/19, EU:C:2020:534, bod 19, a ze dne 3. září 2020, Supreme Site Services a další, C‐186/19, EU:C:2020:638, bod 42 a citovaná judikatura). 49 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vycházejí otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny. Předkládací rozhodnutí musí kromě toho uvádět přesné důvody, které vedly vnitrostátní soud k tomu, že má pochybnosti o výkladu unijního práva a usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku (rozsudek ze dne 1. října 2020, Elme Messer Metalurgs, C‐743/18, EU:C:2020:767, bod 41 a citovaná judikatura). 50 Tyto požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu, který je předkládající soud povinen dodržovat v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU. Tyto požadavky jsou také připomenuty v doporučeních Soudního dvora pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2018, C 257, s. 1) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Rittinger a další, C‐492/17, EU:C:2018:1019, body 38 a 39). 51 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že pokud jde o výklad nařízení č. 1393/2007, kterého se týkají první a třetí otázka, předkládající soud, kterému byla věc předložena v rámci negativního kompetenčního sporu, neoznámil Soudnímu dvoru v souladu s požadavky článku 94 jednacího řádu, v jakém smyslu závisí vyřešení sporu v původním řízení na výkladu tohoto nařízení. Jak zejména vyplývá z předkládacího rozhodnutí, odpůrce v původním řízení se obrátil na chorvatské soudy a podal opravný prostředek proti usnesení o nařízení exekuce, které mu bylo doručeno. 52 Pokud jde o čtvrtou otázku a první část deváté otázky, předkládající soud blíže neobjasňuje důvody, které jej vedly k tomu, aby si kladl otázky o slučitelnosti domněnky, že smlouva je uzavřena zaparkováním vozidla na vymezeném parkovišti nacházejícím se na veřejné komunikaci, s ustanoveními týkajícími se volného pohybu služeb stanovenými v článku 56 SFEU nebo také o vlivu, který může mít v tomto kontextu okolnost, že vlastníkem dotčeného vozidla je fyzická nebo právnická osoba. 53 Z toho vyplývá, že první, třetí a čtvrtá otázka a první část deváté otázky jsou nepřípustné. K pravomoci Soudního dvora odpovědět na osmou otázku a na druhou část deváté otázky 54 V rámci osmé otázky a druhé části deváté otázky, které je třeba zkoumat jako první, se předkládající soud táže z hlediska ustanovení nařízení Řím I nebo Řím II na určení práva rozhodného pro právní vztah vzniklý v důsledku zaparkování vozidla na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci za situace, kdy k uvedenému parkování došlo před přistoupením dotyčného členského státu k Unii. 55 Článek 2 Aktu o podmínkách přistoupení Chorvatské republiky a o úpravách Smlouvy o Evropské unii, Smlouvy o fungování Evropské unie a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2012, L 112, s. 21) v tomto ohledu stanoví, že ustanovení původních smluv a akty přijaté orgány před přistoupením Chorvatské republiky se pro ni stávají závaznými a uplatňují se v ní až ode dne jejího přistoupení, tj. od 1. července 2013. 56 Co se týče nařízení Řím I, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v souladu s článkem 28 tohoto nařízení jeho použitelnost závisí na datu uzavření dané smlouvy (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 13. ledna 2016, Raiffeisen Privatbank Liechtenstein, C‐397/15, nezveřejněné, EU:C:2016:16, bod 16). 57 Pokud jde o nařízení Řím II, Soudní dvůr rozhodl, že podle článku 31 tohoto nařízení je jediným okamžikem, který je třeba zohlednit pro účely vymezení působnosti ratione temporis tohoto nařízení, okamžik, kdy došlo ke skutečnosti vedoucí ke vzniku škody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Homawoo, C‐412/10, EU:C:2011:747, bod 36). 58 V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že k zaparkování vozidla, o které jde ve věci v původním řízení, došlo dne 30. června 2012, tedy před přistoupením Chorvatské republiky k Unii. Z toho vyplývá, že nařízení Řím I a Řím II nejsou ratione temporis použitelná a že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na osmou otázku a na druhou část deváté otázky. Ke druhé otázce 59 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že návrh na uhrazení ceny denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci, podaný společností, která byla územním samosprávným celkem pověřena správou takových parkovacích stání, spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu tohoto ustanovení. 60 Co se týče pojmu „občanské a obchodní věci“ uvedeného v čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, Soudní dvůr již opakovaně rozhodl, že v zájmu toho, aby byla v mezích možností zajištěna rovnost a jednota práv a povinností vyplývajících z tohoto nařízení pro členské státy a zúčastněné osoby, je nutné pojem „občanské a obchodní věci“ nevykládat jako pouhý odkaz na vnitrostátní právo členského státu. Tento pojem musí být považován za pojem autonomní, který je nutno vykládat s ohledem na cíle a systém uvedeného nařízení, jakož i na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů (rozsudek ze dne 28. února 2019, Gradbeništvo Korana, C‐579/17, EU:C:2019:162, bod 46 a citovaná judikatura). 61 Mimoto potřeba zajistit řádné fungování vnitřního trhu a nezbytnost, aby v zájmu harmonického výkonu spravedlnosti nebyla v členských státech vydávána vzájemně si odporující rozhodnutí, vyžadují širokou definici uvedeného pojmu „občanské a obchodní věci“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2009, German Graphics Graphische Maschinen, C‐292/08, EU:C:2009:544, body 22 a 23). 62 Pro účely zjištění, zda žaloba spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, a tedy do jeho působnosti, je třeba určit právní vztah existující mezi stranami sporu a jeho předmět, nebo alternativně, zkoumat základ podané žaloby a podmínky jejího podání (rozsudek ze dne 16. července 2020, Movic a další, C‐73/19, EU:C:2020:568, bod 37 a citovaná judikatura). 63 Ačkoliv tedy určité spory mezi veřejným orgánem a osobou soukromého práva mohou spadat do působnosti nařízení č. 1215/2012, jsou-li předmětem žaloby acta iure gestionis, je tomu jinak, jestliže veřejný orgán jedná v rámci výkonu veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. května 2020, Rina, C‐641/18, EU:C:2020:349, bod 33 a citovaná judikatura). 64 Projev výsad veřejné moci, který vykazuje jedna ze stran sporu z důvodu výkonu svých výjimečných pravomocí, které jdou nad rámec pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci, totiž takový spor vylučuje z oblasti „občanských a obchodních věcí“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 (rozsudek ze dne 3. září 2020, Supreme Site Services a další, C‐186/19, EU:C:2020:638, bod 57 a citovaná judikatura). 65 Skutečnost, že určité činnosti mají veřejný účel, mimoto nepředstavuje sama o sobě znak dostatečný na to, aby byly kvalifikovány jako vykonávané iure imperii, jestliže neodpovídají výkonu výjimečných pravomocí ve srovnání s pravidly použitelnými na vztahy mezi jednotlivci (rozsudek ze dne 3. září 2020, Supreme Site Services a další, C‐186/19, EU:C:2020:638, bod 66 a citovaná judikatura). 66 Pokud jde v projednávané věci o předmět návrhu v původním řízení, týká se vymáhání pohledávky odpovídající částce denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání na veřejné komunikaci spolu s náklady řízení. 67 Jak vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, tento návrh byl sice společností Obala podán v souladu se zmocněním, které jí bylo uděleno aktem veřejné moci, avšak spočívá na soukromoprávním vztahu, v jehož rámci smluvní strany vykonávají práva a plní povinnosti v souladu se všeobecnými podmínkami smlouvy o parkování, které jsou stanoveny rozhodnutím upravujícím parkování ve městě Zadar, včetně povinnosti zaplatit hodinový či denní lístek a ceny těchto lístků. Smlouva o denním lístku se považuje za uzavřenou při nezaplacení hodinového lístku. 68 Jak mimoto vyplývá z písemných odpovědí chorvatské vlády na otázky zaslané Soudním dvorem, povinnost zaplatit skutečné náklady a zákonný úrok z prodlení v případě nezaplacení denního parkovacího lístku je založena na chorvatském závazkovém zákoně, který zakotvuje právo věřitele na plnou náhradu. 69 Z informací obsažených ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, rovněž vyplývá, že denní parkovací lístek není sankcí za dopravní přestupek. 70 Pokud jde o základ a podmínky podání návrhu v původním řízení, je třeba rovněž poznamenat, že vymáhání poplatku za parkování provádí společnost Obala podle obecných právních předpisů, a to zahájením prvotního řízení před notářem v souladu s exekučním zákonem, po němž následuje řízení zahajované před soudem, jestliže odpůrce v exekučním řízení podal opravný prostředek proti usnesení notáře o nařízení exekuce. 71 Mimoto stejně jako v situaci ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 9. března 2017, Pula Parking (C‐551/15, EU:C:2017:193), si společnost Obala vydáním denního parkovacího lístku zúčastněným neosobuje právo vydat exekuční titul odchylně od pravidel obecného práva, protože po takovém vydání lístku tato společnost může pouze uplatnit veřejnou listinu, která jí umožňuje zahájit řízení v souladu s ustanoveními exekučního zákona nebo v případě sporu pak řízení soudní. 72 Z výše uvedeného vyplývá, že ani právní vztah existující mezi účastníky řízení o takovém návrhu, o jaký jde ve věci v původním řízení, ani základ a podmínky takového návrhu nelze považovat za znaky nasvědčující výkonu výsad veřejné moci ve smyslu unijního práva, takže je třeba mít za to, že návrh tohoto typu spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a do působnosti tohoto nařízení. 73 S ohledem na tyto úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že návrh na uhrazení ceny denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci, podaný společností, která byla územním samosprávným celkem pověřena správou takových parkovacích stání, spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu tohoto ustanovení. K šesté otázce 74 Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že návrh na uhrazení ceny denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci spadá pod pojem „nájem nemovitostí“ ve smyslu tohoto ustanovení. 75 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je systém určení obecné příslušnosti stanovený v kapitole II nařízení č. 1215/2012 založen na obecném pravidle, uvedeném v jeho čl. 4 odst. 1, podle kterého osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být žalovány u soudů tohoto státu bez ohledu na jejich státní příslušnost (rozsudek ze dne 4. října 2018, Feniks, C‐337/17, EU:C:2018:805, bod 35). 76 Pouze jako výjimku z obecného pravidla příslušnosti soudů podle místa bydliště žalovaného stanoví kapitola II oddíl 6 nařízení č. 1215/2012 několik pravidel pro výlučnou příslušnost, mezi něž patří pravidlo uvedené v čl. 24 bodě 1 tohoto nařízení, podle něhož jsou pro rozhodování v řízeních, jejichž předmětem je nájem nemovitostí, příslušné soudy členského státu, na jehož území se daná nemovitost nachází (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2019, Reitbauer a další, C‐722/17, EU:C:2019:577, bod 38). Vzhledem k tomu, že mají ustanovení čl. 24 bodu 1 tohoto nařízení charakter výjimky, nesmí být vykládána v širším smyslu, než vyžaduje jejich účel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Schmidt, C‐417/15, EU:C:2016:881, bod 28 a citovaná judikatura). 77 Pokud jde o cíl sledovaný těmito ustanoveními, je třeba připomenout – jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora – že hlavním důvodem k založení výlučné příslušnosti soudů členského státu, kde se nemovitost nachází, je skutečnost, že soudy místa, kde se nemovitost nachází, jsou vzhledem k blízkosti nejlépe s to zjistit skutkový stav a uplatnit pravidla a zvyklosti, jimiž jsou obvykle pravidla a zvyklosti státu, na jehož území se nemovitost nachází (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Schmidt, C‐417/15, EU:C:2016:881, bod 29 a citovaná judikatura). 78 Pokud jde konkrétně o nájem nemovitosti, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že tato výlučná pravomoc je odůvodněna složitostí vztahu vlastník-nájemce, který vedle povinnosti platit nájemné zahrnuje řadu práv a povinností. Tento vztah se řídí zvláštními, někdy i kogentními právními předpisy státu, kde se nachází nemovitost, která je předmětem nájmu, jako jsou právní předpisy určující osobu odpovědnou za údržbu nemovitosti a za platbu daní z nemovitostí, právní předpisy upravující povinnosti obyvatele nemovitosti vůči sousedům a právní předpisy regulující či omezující právo vlastníka převzít si nemovitost po skončení nájmu (usnesení ze dne 15. května 2019, MC, C‐827/18, nezveřejněné, EU:C:2019:416, bod 27 a citovaná judikatura). 79 Jak přitom vyplývá z předkládacího rozhodnutí, v projednávaném případě se návrh v původním řízení netýká podmínek užívání nemovitosti, ale výběru poplatku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci. Bez ohledu na to, jak bude takto vzniklý právní vztah kvalifikován ve vnitrostátním právu, se na takový návrh s ohledem na jeho předmět a na rozsah ověření, které musí vnitrostátní soud provést, nemůže vztahovat pravidlo výlučné příslušnosti stanovené v čl. 24 bodě 1 nařízení č. 1215/2012. 80 S ohledem na tyto úvahy je třeba na šestou otázku odpovědět tak, že čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že návrh na uhrazení ceny denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci nespadá pod pojem „nájem nemovitostí“ ve smyslu tohoto ustanovení. K páté a sedmé otázce 81 Podstatou páté a sedmé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že návrh na uhrazení ceny denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci spadá pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení, dále – v případě kladné odpovědi – zda smlouva o parkování uzavřená za takových okolností je smlouvou o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení, a konečně – v případě záporné odpovědi – zda se v případě takového návrhu uplatní pravidlo zvláštní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podle čl. 7 bodu 2 tohoto nařízení. 82 Pokud jde zaprvé o smluvní či deliktní povahu návrhu v původním řízení, je třeba připomenout, že pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ a pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu bodů 1 a 2 článku 7 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech. Nemohou být proto chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‐196/15, EU:C:2016:559, bod 19 a citovaná judikatura). 83 Soudní dvůr v tomto ohledu judikoval, že pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 zahrnuje jakýkoliv návrh směřující k určení odpovědnosti žalovaného, který nesouvisí se „smlouvou nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení, a to v tom smyslu, že není založen na právním závazku svobodně sjednaném mezi stranami (rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof, C‐59/19, EU:C:2020:950, bod 23 a citovaná judikatura). 84 Upřesnil, že použitelnost buď čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012, nebo čl. 7 bodu 2 tohoto nařízení závisí jednak na rozhodnutí žalobce, zda se bude dovolávat jednoho z těchto pravidel pro určení zvláštní příslušnosti, a jednak na přezkumu zvláštních podmínek stanovených těmito ustanoveními soudem, u kterého byl návrh podán (rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof, C‐59/19, EU:C:2020:950, bod 29). 85 Pokud se žalobce dovolává jednoho z uvedených pravidel, je nezbytné, aby soud, u kterého byl návrh podán, ověřil, zda nároky žalobce mají nezávisle na jejich kvalifikaci ve vnitrostátním právu smluvní, či naopak deliktní nebo kvazideliktní povahu ve smyslu uvedeného nařízení (rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof, C‐59/19, EU:C:2020:950, bod 30). 86 Z toho vyplývá, že je třeba hned zkraje ověřit, zda návrh na uhrazení ceny denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci má smluvní povahu bez ohledu na jeho kvalifikaci ve vnitrostátním právu. 87 V tomto ohledu je třeba podotknout, že ačkoli čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 nevyžaduje uzavření písemné smlouvy, je nicméně určení smluvní povinnosti nezbytné k použití tohoto ustanovení. Je třeba upřesnit, že taková povinnost může být považována za vzniklou mlčky, zejména pokud vyplývá z jednoznačných aktů vyjadřujících vůli smluvních stran (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‐196/15, EU:C:2016:559, bod 24 a citovaná judikatura). 88 V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že všeobecné podmínky užívání veřejných parkovišť, zejména určení parkovacích stání, čas a sazby za parkování, včetně povinnosti zaplatit denní parkovací lístek, byly zveřejněny v rozhodnutí upravujícím parkování ve městě Zadar. Parkováním na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci vzniká právní vztah mezi správcem tohoto stání a osobou, která jej využila prostřednictvím platby za hodinový nebo denní parkovací lístek, jehož povahu lze kvalifikovat jako smluvní. 89 Návrh na uhrazení ceny denního parkovacího lístku se tedy zakládá na tvrzeném nesplnění smluvních povinností a spadá pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, takže chorvatské soudy mohou vyvozovat svou příslušnost z tohoto ustanovení nezávisle na povaze smlouvy o parkování, o niž jde ve věci v původním řízení. 90 Argument uplatněný slovinskou vládou v její odpovědi na písemné otázky položené Soudním dvorem, podle kterého odpůrce nevyjádřil svobodný souhlas se závazkem, neboť v projednávaném případě bylo vozidlo, o něž jde ve věci v původním řízení, zaparkováno na daném parkovacím stání nikoli tímto účastníkem řízení, nýbrž leasingovým nájemcem, nemůže zpochybnit smluvní povahu návrhu v původním řízení. Tento argument se totiž týká meritorního přezkumu, který musí soud provést poté, co rozhodne o své příslušnosti. 91 Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že soud, kterému byla podána žaloba na plnění smlouvy, je příslušný na základě čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012, i když se žalovaný na svou obranu dovolává neexistence této smlouvy (rozsudek ze dne 4. března 1982, Effer, 38/81, EU:C:1982:79, bod 8). 92 Pokud jde zadruhé o možnost kvalifikovat smlouvu o parkování v původním řízení jako smlouvu o poskytování služeb pro účely použití čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, je třeba upřesnit, že by taková kvalifikace vylučovala použití pravidla pro určení příslušnosti stanoveného v čl. 7 bodě 1 písm. a) uvedeného nařízení. Vzhledem k hierarchii, která je v písm. c) tohoto ustanovení zavedena mezi písmeny a) a b), se totiž může pravidlo pro určení příslušnosti upravené v tomto písm. a) uplatnit pouze alternativně a v případě, že se neuplatní pravidla pro určení příslušnosti obsažená v uvedeném písm. b) (rozsudek ze dne 8. března 2018, Saey Home & Garden, C‐64/17, EU:C:2018:173, bod 34 a citovaná judikatura). 93 Pojem „služby“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012 implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu (rozsudek ze dne 8. března 2018, Saey Home & Garden, C‐64/17, EU:C:2018:173, bod 38 a citovaná judikatura). 94 Co se týče kritéria existence činnosti, toto kritérium vyžaduje aktivní jednání, a nikoli pouhé zdržení se jednání (rozsudek ze dne 8. března 2018, Saey Home & Garden, C‐64/17, EU:C:2018:173, bod 39). Soudní dvůr takto rozhodl, že smlouva, kterou majitel práva duševního vlastnictví za úplatu poskytne svému smluvnímu partnerovi oprávnění k výkonu tohoto práva, takovou činnost nezahrnuje, neboť majitel práva duševního vlastnictví neposkytuje prostřednictvím poskytnutí práva užívání žádné plnění a zavazuje se pouze přenechat svému smluvnímu partnerovi uvedené právo k volnému užívání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C‐533/07, EU:C:2009:257, body 30 a 31). 95 V projednávaném případě přitom z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že společnost Obala zajišťuje správu veřejných parkovišť, což zahrnuje konkrétní činnost spočívající přinejmenším v určení, vymezení a vyznačení parkovacích stání na veřejné komunikaci a ve správě jednotlivých způsobů vybírání poplatků za parkování. 96 Pokud jde o kritérium odměny placené za určitou činnost, v projednávaném případě není zpochybňováno, že zaplacení denního parkovacího lístku může být kvalifikováno jako odměna. 97 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 119 a 120 svého stanoviska, smlouva o parkování, o niž jde v původním řízení, tedy může být kvalifikována jako „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012. 98 Na pátou a sedmou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že zaprvé návrh na uhrazení poplatku na základě smlouvy, jejímž předmětem je parkování na některém z vymezených parkovacích stání nacházejících se na veřejné komunikaci, spravovaných a provozovaných společností za tím účelem zmocněnou, spadá pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení a zadruhé že tato smlouva je smlouvou o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení. K nákladům řízení 99 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Článek 1 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že návrh na uhrazení ceny denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci, podaný společností, která byla územním samosprávným celkem pověřena správou takových parkovacích stání, spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu tohoto ustanovení. 2) Článek 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že návrh na uhrazení ceny denního lístku za parkování na vymezeném parkovacím stání nacházejícím se na veřejné komunikaci nespadá pod pojem „nájem nemovitostí“ ve smyslu tohoto ustanovení. 3) Článek 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že zaprvé návrh na uhrazení poplatku na základě smlouvy, jejímž předmětem je parkování na některém z vymezených parkovacích stání nacházejících se na veřejné komunikaci, spravovaných a provozovaných společností za tím účelem zmocněnou, spadá pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení a zadruhé že tato smlouva je smlouvou o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: chorvatština.

cs

caselaw

EU

18.3.2019 CS Úřední věstník Evropské unie C 103/40 Rozsudek Tribunálu ze dne 30. ledna 2019 – Arezzo Indústria e Comércio v. EUIPO (SCHUTZ) (Věc T-256/18) (1) („Ochranná známka Evropské unie - Přihláška slovní ochranné známky Evropské unie SCHUTZ - Absolutní důvody pro zamítnutí zápisu - Popisný charakter - Článek 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení (EU) 2017/1001]“) (2019/C 103/53) Jednací jazyk: portugalština Účastníci řízení Žalobkyně: Arezzo Indústria e Comércio, SA (Belo Horizonte, Brazílie) (zástupci: A. Sebastião a J. M. Pimenta, advokáti) Žalovaný: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (zástupce: J. Crespo Carrillo, zmocněnec) Předmět věci Žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu EUIPO ze dne 12. února 2018 (věc R 661/2017-4) týkajícímu se zápisu slovního označení SCHUTZ jako ochranné známky Evropské unie. Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti Arezzo Indústria e Comércio, SA se ukládá náhrada nákladů řízení. (1) Úř. věst. C 231, 2.7.2018.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (druhého senátu) ze dne 28. června 2011 – ATB Norte v. OHIM – Bricocenter Italia (BRICOCENTER) (Věc T-480/09) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška obrazové ochranné známky Společenství BRICOCENTER – Starší obrazové ochranné známky Společenství ATB CENTROS DE BRICOLAGE Brico Centro a CENTROS DE BRICOLAGE BricoCentro – Relativní důvod pro zamítnutí – Nebezpečí záměny – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009“ Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou [Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 8 odst. 1 písm. b)] (viz body 25, 33–34, 57, 66–67) Předmět Žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu OHIM ze dne 28. září 2009 (věc R 1045/2008-4) týkajícímu se námitkového řízení mezi ATB Norte, SL a Bricocenter Italia Srl Údaje týkající se věci Přihlašovatelka ochranné známky Společenství: Bricocenter Italia Srl Dotčená ochranná známka Společenství: obrazová ochranná známka BRICOCENTER pro služby zařazené do třídy 35 – přihláška č. 4935185 Majitelka ochranné známky nebo označení namítaných v námitkovém řízení: ATB Norte, SL Namítaná ochranná známka nebo označení: starší obrazové ochranné známky Společenství ATB CENTROS DE BRICOLAGE Brico Centro (č. 989046) a CENTROS DE BRICOLAGE BricoCentro (č. 3262623) pro služby zařazené do tříd 35, 37 a 39 Rozhodnutí námitkového oddělení: vyhovění námitkám Rozhodnutí odvolacího senátu: zrušení napadeného usnesení a zamítnutí námitek v plném rozsahu. Výrok 1) Rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) ze dne 28. září 2009 (věc R 1045/2008-4) se zrušuje v rozsahu, v němž vyhovělo odvolání společnosti Bricocenter Italia Srl před odvolacím senátem týkajícímu se služeb „reklamy“, „vedení obchodních záležitostí“ a „komerční správy“, jichž se týkala přihláška ochranné známky Společenství. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) ATB Norte, SL, Bricocenter Italia a OHIM ponesou každý své vlastní náklady řízení vynaložené v průběhu řízení před Tribunálem.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 19. prosince 2018 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Nařízení (ES) č. 1083/2006 – Článek 2 bod 4 – Pojem ‚příjemce‘ – Článek 80 – Zákaz provést odpočet nebo srážku z vyplacených částek – Zvláštní poplatek s rovnocenným účinkem – Pojem – Stipendium spolufinancované Evropským sociálním fondem – Postavení na roveň příjmům ze závislé činnosti – Srážka ze zálohy na daň z příjmu zvýšená o další regionální daně a komunální poplatky“ Ve věci C‐667/17, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Commissione tributaria provinciale di Cagliari (oblastní daňový soud v Cagliari, Itálie) ze dne 10. července 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 24. listopadu 2017, v řízení Francesca Cadeddu proti Agenzia delle Entrate – Direzione provinciale di Cagliari, Regione autonoma della Sardegna, Regione autonoma della Sardegna – Agenzia regionale per il lavoro, SOUDNÍ DVŮR (desátý senát), ve složení F. Biltgen, předseda osmého senátu vykonávající funkci předsedy desátého senátu (zpravodaj), E. Levits a M. Berger, soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za F. Cadeddu G. Dorem, S. Garau a A. Vincim, avvocati, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A. Venturinim, avvocato dello Stato, – za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci, – za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi B.-R. Killmannem a P. Arenasem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 4 a článku 80 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 (Úř. věst. 2006, L 210, s. 25). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu, v němž stojí F. Cadeddu proti Agenzia delle Entrate – Direzione provinciale di Cagliari (daňová správa, regionální ředitelství v Cagliari, Itálie) (dále jen „daňová správa“), Regione autonoma della Sardegna (autonomní region Sardinie, Itálie) a Regione autonoma della Sardegna – Agenzia regionale per il lavoro (autonomní region Sardinie – regionální úřad práce, Itálie) ohledně provedených srážek z částky poskytnuté F. Cadeddu jako stipendium. Právní rámec Unijní právo 3 Článek 2 nařízení č. 1083/2006, nadepsaný „Definice“, stanoví: „Pro účely tohoto nařízení se rozumí: [...] 3) ‚operací‘ projekt nebo skupina projektů, které byly vybrány řídícím orgánem dotyčného operačního programu nebo z jeho pověření v souladu s kritérii stanovenými monitorovacím výborem, které provádí jeden nebo více příjemců a které umožňují dosažení cílů prioritní osy, k níž se vztahují; 4) ‚příjemcem‘ hospodářský subjekt, orgán nebo podnik, veřejný či soukromý, odpovědný za zahájení nebo za zahájení a provádění operací. V rámci režimů podpory podle článku 87 Smlouvy [ES] jsou příjemci veřejné nebo soukromé podniky, které provádějí jednotlivé projekty a dostávají veřejnou podporu; [...]“ 4 Článek 80 tohoto nařízení stanoví, že „členské státy se přesvědčí, že subjekty odpovědné za provádění plateb zajišťují, aby příjemci obdrželi celkovou částku příspěvku z veřejných zdrojů co nejrychleji a v plné výši. Žádná částka se neodečítá ani nezadržuje a nejsou vymáhány žádné zvláštní poplatky či jiné poplatky s rovnocenným účinkem, které by snížily tyto částky určené příjemcům“. Italské právo 5 Le decreto del Presidente della Republica n. 917 – Approvazione del testo unico delle imposte sui redditi (nařízení prezidenta republiky č. 917, kterým se schvaluje sbírka předpisů o dani z příjmů) ze dne 22. prosince 1986 (běžný doplněk GURI č. 302 ze dne 31. prosince 1986) ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení (dále jen „TUIR“) stanoví v čl. 50 odst. 1 písm. c) následující: „1. Za příjmy ze závislé činnosti jsou považovány: [...] c) částky vyplacené jakýmkoli subjektem jako stipendium anebo grant, odměna či příspěvek ke studijním účelům nebo k odbornému vzdělávání, pokud příjemce není v pracovněprávním vztahu k poskytovateli této částky; [...]“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 6 Direzione Generale dell’Assessorato del Lavoro, Formazione Professionale, Cooperazione e Sicurezza Sociale (generální ředitelství regionálního ministerstva práce, odborného vzdělávání, spolupráce a sociálního zabezpečení, Itálie) si zvolilo ve svém postavení řídícího orgánu pro operační program, jehož cílem je podpora systému vysokoškolského vzdělávání na Sardinii (Itálie), financování programu „Master and Back“, který měl zejména podporovat studenty postgraduálního vzdělávání, jakož i vědce. 7 Rozhodnutím ze dne 8. dubna 2011 autonomní region Sardinie – regionální úřad práce poskytl žalobkyni v původním řízení stipendium ve výši 69818 eur, které bylo spolufinancováno Evropským sociálním fondem (ESF). 8 V okamžiku poskytnutí tohoto stipendia provedl autonomní region Sardinie – regionální úřad práce na účet daňové správy srážku ze zálohy na daň z příjmu fyzických osob ve výši 19481,29 eura zvýšenou o další regionální daně a komunální poplatky, které činily v uvedeném pořadí 859,28 eura a 349 eur. 9 Vzhledem k tomu, že žalobkyně v původním řízení měla za to, že tyto srážky jsou v rozporu s článkem 80 nařízení č. 1083/2006, požádala daňovou správu o jejich vrácení. 10 Rozhodnutím ze dne 6. dubna 2016 zamítla daňová správa tuto žádost z důvodu, že stipendium musí být považováno podle čl. 50 odst. 1 písm. c) TUIR za příjem a že příjemce stipendia nemůže být kvalifikován jako „příjemce“ spolufinancování ve smyslu článku 80 nařízení č. 1083/2006. 11 Žalobou podanou ke Commissione tributaria provinciale di Cagliari (oblastní daňový soud v Cagliari, Itálie) dne 30. června 2016 se žalobkyně v původním řízení domáhala zrušení tohoto rozhodnutí, přičemž uplatnila v zásadě rozpor mezi ustanoveními nařízení č. 1083/2006, která zakazují odpočet nebo srážku z částek poskytnutých příjemcům a vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, podle níž stipendia podléhají dani z příjmů. 12 Předkládající soud se táže, zda se pojem „příjemce“ ve smyslu čl. 2 odst. 4 nařízení č. 1083/2006 vztahuje rovněž na fyzickou osobu, které bylo poskytnuto stipendium, a zda pojmy „žádná částka se neodečítá ani nezadržuje“ uvedené v článku 80 nařízení č. 1083/2006, zahrnují srážky stanovené vnitrostátními ustanoveními, která se týkají daně z příjmů fyzických osob. Uvádí, že italská judikatura není v tomto ohledu jednotná, jelikož některé italské soudy umožňují srážky z částek financovaných ESF, zatímco další jím brání. 13 Za těchto podmínek se Commissione tributaria provinciale di Cagliari (oblastní daňový soud v Cagliari) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být článek 80 nařízení [č. 1083/2006] a čl. 2 [bod] 4 tohoto nařízení vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 50 odst. 1 písm. c) [TUIR], podle kterého se za příjmy ze závislé činnosti považují, [...] částky vyplacené jakýmkoli subjektem jako stipendium anebo grant, odměna či příspěvek ke studijním účelům anebo k odbornému vzdělávání, pokud příjemce není v pracovněprávním vztahu k poskytovateli této částky‘, které tedy podléhají obecnému režimu zdanění příjmů fyzických osob i v případě, že je stipendium vyplaceno z evropských strukturálních fondů?“ K předběžné otázce 14 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda článek 80 nařízení č. 1083/2006 ve spojení s čl. 2 bodem 4 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle které podléhají dani z příjmů fyzických osob částky, které jsou jim poskytnuty jako stipendium veřejnoprávním subjektem odpovědným za provádění projektu zvoleného řídícím orgánem dotčeného operačního programu ve smyslu čl. 2 bodu 3 uvedeného nařízení a financovaného z evropských strukturálních fondů. 15 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury spadají přímé daně do pravomoci členských států, nicméně tyto členské státy musejí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. září 2004, Manninen, C‐319/02, EU:C:2004:484, bod 19, a ze dne 25. října 2007, Porto Antico di Genova, C‐427/05, EU:C:2007:630, bod 10). 16 Vnitrostátní právní úprava nesmí zejména bránit fungování mechanismů zavedených v rámci strukturálních fondů uvedených v nařízení č. 1083/2006 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2007, Porto Antico di Genova, C‐427/05, EU:C:2007:630, bod 10). 17 V tomto ohledu článek 80 nařízení č. 1083/2006 stanoví, že „[č]lenské státy se přesvědčí, že subjekty odpovědné za provádění plateb zajišťují, aby příjemci obdrželi celkovou částku příspěvku z veřejných zdrojů co nejrychleji a v plné výši“. 18 Zákazem jakéhokoli poplatku z finančního příspěvku Evropské unie článek 80 nařízení č. 1083/2006 pouze připomíná pravidlo úplného vyplacení finančních podpor Unie, které se nachází již v jiných právních předpisech, zejména v čl. 21 odst. 3 druhém pododstavci nařízení Rady (EHS) č. 4253/88 ze dne 19. prosince 1988, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 2052/88, pokud jde o koordinaci mezi činnostmi jednotlivých strukturálních fondů navzájem a mezi těmito činnostmi a operacemi Evropské investiční banky a jinými stávajícími finančními nástroji (Úř. věst. 1988, L 374, s. 1) ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2082/93 ze dne 20. července 1993 (Úř. věst. 1993, L 193, s. 20). 19 Pokud jde o toto ustanovení, podle něhož „[p]latby jsou poskytovány konečným příjemcům bez jakéhokoliv odpočtu či srážky, která by mohla snížit částku finanční podpory, na kterou mají nárok“, Soudní dvůr uvedl, že tento zákaz odpočtů nemůže být vykládán čistě formalisticky a musí se nutně vztahovat na všechny povinné platby, které jsou přímo a neoddělitelně spojeny s vyplacenými částkami (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 2006, Komise v. Portugalsko, C‐84/04, EU:C:2006:640, bod 35, a ze dne 25. října 2007, Porto Antico di Genova, C‐427/05, EU:C:2007:630, bod 13). 20 Naproti tomu odvod, který nezávisí na výši podpor Unie a který nesouvisí konkrétně s přidělenými prostředky, avšak který se uplatní bez rozdílu na všechny příjmy konečného příjemce, nenarušuje fungování mechanismů zavedených unijním právem, ačkoli vede ke snížení částky podpor Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2007, Porto Antico di Genova, C‐427/05, EU:C:2007:630, body 16 a 18). 21 Vzhledem k tomu, že společným rysem jednotlivých opatření podpory je, že jsou financovány z rozpočtu Unie a že pravidla pro platby použitelná na tato opatření musí být předmětem téhož výkladu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2006, Komise v. Portugalsko, C‐84/04, EU:C:2006:640, bod 32), judikatura Soudního dvora týkající se úplného vyplacení finančních podpor s ohledem na čl. 21 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 4253/88 ve znění nařízení č. 2082/1993, se nadále použije, pokud jde o článek 80 nařízení č. 1083/2006. 22 Je však třeba zohlednit zvláštnosti jednotlivých dotčených mechanismů. Na rozdíl od jiných právních předpisů, které použitím pojmu „konečný příjemce“ odkazují na fyzickou či právnickou osobu – příjemce přidělených částek, čl. 2 bod 4 nařízení č. 1083/2006 definuje výslovně pojem „příjemce“ jako „hospodářský subjekt, orgán nebo podnik, veřejný či soukromý, odpovědný za zahájení nebo za zahájení a provádění operaci“. 23 Podle čl. 2 bodu 3 tohoto nařízení je pojem „operace“ definován jako „projekt nebo skupina projektů, které byly vybrány řídícím orgánem dotyčného operačního programu [...], které provádí jeden nebo více příjemců a které umožňují dosažení cílů prioritní osy, k níž se vztahují“. 24 Zásada úplného vyplacení podpor stanovená v článku 80 nařízení č. 1083/2006 se tudíž týká vyplacení určeného hospodářským subjektům, orgánům nebo podnikům, odpovědným za zahájení nebo za zahájení a provádění operací, které vybral řídící orgán dotyčného operačního programu za účelem dosažení cílů stanovené prioritní osy. 25 V projednávaném případě ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že řídící orgán vybral v rámci operačního programu, jehož cílem je podpora systému vysokoškolského vzdělání na Sardinii, projekt „Master and Back“, který má poskytovat stipendia pro postgraduální studenty a vědce, za jehož výběr odpovídal v rámci provádění uvedeného projektu autonomní region Sardinie – regionální úřad práce. 26 Z toho vyplývá, že žalobkyně v původním řízení, která sice byla osobně příjemcem částek poskytnutých v rámci projektu vybraného a spolufinancovaného ESF, nemůže být kvalifikována jako „příjemce“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 nařízení č. 1083/2006, jelikož toto postavení přísluší autonomnímu regionu Sardinie – regionálnímu úřadu práce. Zásada úplného vyplacení částek přidělených z rozpočtu Unie stanovená v článku 80 nařízení č. 1083/2006 se tedy použije na tento úřad. 27 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 80 nařízení č. 1083/2006 ve spojení s čl. 2 bodem 4 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle které dani z příjmů fyzických osob podléhají částky, které jim byly přiděleny jako stipendium veřejnoprávním subjektem odpovědným za provádění projektu zvoleného řídícím orgánem dotčeného operačního programu ve smyslu čl. 2 bodu 3 uvedeného nařízení a financovaného z evropských strukturálních fondů. K nákladům řízení 28 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: Článek 80 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 ve spojení s čl. 2 bodem 4 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle které dani z příjmů fyzických osob podléhají částky, které jim byly přiděleny jako stipendium veřejnoprávním subjektem odpovědným za provádění projektu zvoleného řídícím orgánem dotčeného operačního programu ve smyslu čl. 2 bodu 3 uvedeného nařízení a financovaného z evropských strukturálních fondů. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

26.3.2018 CS Úřední věstník Evropské unie C 112/47 Žaloba podaná dne 6. února 2018 – Visi/one v. EUIPO – EasyFix (informační tabule pro vozidla) (Věc T-74/18) (2018/C 112/59) Jazyk, ve kterém byla podána žaloba: němčina Účastníci řízení Žalobkyně: Visi/one GmbH (Remscheid, Německo) (zástupci: H. Bourree a M. Bartz, advokáti) Žalovaný: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) Další účastnice v řízení před odvolacím senátem: EasyFix GmbH (Vídeň, Rakousko) Údaje týkající se řízení před EUIPO Majitelka sporného (průmyslového) vzoru: Žalobkyně Sporný (průmyslový) vzor: (Průmyslový) vzor Společenství č. 1391114-0001 Napadené rozhodnutí: Rozhodnutí třetího odvolacího senátu EUIPO ze dne 4. prosince 2017, ve věci R 1424/2016-3 Návrhová žádání Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — napadené rozhodnutí zrušil; — uložil další účastnici v řízení náhradu nákladů řízení včetně nákladů, které vznikly v průběhu řízení před odvolacím senátem. Dovolávané žalobní důvody — Porušení čl. 62 druhé věty nařízení č. 6/2002; — Porušení čl. 62 první věty nařízení č. 6/2002; — Porušení čl. 25 odst. 1 písm. b) nařízení č. 6/2002.

cs

caselaw

EU

7.2.2022 CS Úřední věstník Evropské unie C 64/6 Kasační opravný prostředek podaný dne 23. června 2021 Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví proti rozsudku Tribunálu (třetího senátu) vydanému dne 14. dubna 2021 ve věci T-579/19, The KaiKai Company Jaeger Wichmann GbR v. Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (Věc C-382/21 P) (2022/C 64/08) Jednací jazyk: němčina Účastníci řízení Účastník řízení podávající kasační opravný prostředek: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (zástupci: D. Hanf, D. Gája, E. Markakis, V. Ruzek, zmocněnci) Další účastnice řízení: The KaiKai Company Jaeger Wichmann GbR Návrhová žádání účastníka řízení podávajícího kasační opravný prostředek Účastník řízení podávající kasační opravný prostředek (dále jen „navrhovatel“) navrhuje, aby Soudní dvůr: — zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 14. dubna 2021 ve věci T-579/19, The KaiKai Company Jaeger Wichmann v. EUIPO (Tělocvičné nebo sportovní přístroje a zařízení); — zamítl v celém rozsahu žalobu žalobkyně v prvním stupni, která byla podána proti napadenému rozhodnutí třetího odvolacího senátu ve věci R 573/2019-3; — uložil žalobkyni v prvním stupni nahradit náklady řízení, které vznikly navrhovateli v tomto řízení, jakož i v řízení před Tribunálem. Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty Navrhovatel, EUIPO, uvádí jako důvod kasačního opravného prostředku porušení čl. 41 odst. 1 nařízení (ES) č. 6/2002 (1), které nastoluje otázku významnou pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva ve smyslu čl. 58a odst. 3 Statutu Soudního dvora. Napadený rozsudek porušuje čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 tím, že v rozporu s jasným a jednoznačným zněním tohoto ustanovení konstatuje, že toto ustanovení neupravuje případ (lacuna legis), kdy se právo přednosti v souvislosti se zapsaným (průmyslovým) vzorem Společenství zakládá na předchozím „patentu“. Tribunál tím porušil jasné a jednoznačné rozhodnutí unijního normotvůrce, které je vyjádřeno v tomto ustanovení, vyloučit patenty jako základ pro uplatnění práva přednosti v souvislosti se zapsaným (průmyslovým) vzorem Společenství a omezit takovéto nároky výlučně na starší (průmyslové) vzory Společenství a užitné vzory. Napadený rozsudek kromě toho porušuje čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 tím, že nahradil jeho výslovnou a komplexní právní úpravu přímým odkazem na článek 4 Pařížské úmluvy (2). Uznání, které z toho nutně vyplývá, že právní úprava článku 4 Pařížské úmluvy má přímý účinek, je v rozporu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, podle níž nemůže ani Pařížská úmluva, ani Dohoda TRIPS (3), zakládat práva, kterých se může jednotlivec na základě unijního práva dovolávat u soudů v Evropské unii. Napadený rozsudek konečně porušuje čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 tím, že nahrazuje jeho výslovnou a komplexní právní úpravu nesprávným výkladem článku 4 Pařížské úmluvy. Pařížská úmluva neobsahuje žádný právní základ, který by mohl podpořit konstatování Tribunálu, podle kterých uplatnění práva přednosti v souvislosti se zapsaným (průmyslovým) vzorem Společenství může být založeno na patentu během dvanáctiměsíční lhůty pro uplatnění práva přednosti. Základní zásady, které upravují vztah mezi mezinárodním právem a unijním právem, které jsou v napadeném rozsudku porušeny, slouží zejména na ochranu institucionální rovnováhy a autonomie unijního právního řádu a mají důležité konstitutivní postavení pro unijní právní řád. Napadený rozsudek neovlivňuje jen otázku uplatnění práva přednosti pro zápis duševního vlastnictví, ale představuje i precedens pro všechny oblasti právní úpravy, které spadají do působnosti Dohody TRIPS. Přijatelnost kasačního opravného prostředku Usnesením Soudního dvora (senát rozhodující o přijatelnosti kasačních opravných prostředků) ze dne 10. prosince 2021 byl tento kasační opravný prostředek prohlášen v celém rozsahu za přijatelný. (1) Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (Úř. věst. 2002, L 3, s. 1). (2) Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví podepsaná v Paříži dne 20. března 1883, naposledy revidovaná ve Stockholmu dne 14. července 1967 a pozměněná dne 28. září 1979 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 828, č. 11851, s. 305, dále jen „Pařížská úmluva“). (3) Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Úř. věst. 1994, L 336, s. 214) (dále jen „Dohoda TRIPS“).

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 7. března 2013 ( *1 ) „Daně — Daň z přidané hodnoty — Směrnice 77/388/EHS — Osvobození spravování zvláštních investičních fondů od daně — Rozsah“ Ve věci C-275/11, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesfinanzhof (Německo) ze dne 5. května 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 3. června 2011, v řízení GfBk Gesellschaft für Börsenkommunikation mbH proti Finanzamt Bayreuth, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení A. Tizzano, předseda senátu, A. Borg Barthet, J.-J. Kasel, M. Safjan (zpravodaj) a M. Berger, soudci, generální advokát: P. Cruz Villalón, vedoucí soudní kanceláře: V. Tourrès, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. června 2012, s ohledem na vyjádření předložená: — za GfBk Gesellschaft für Börsenkommunikation mbH E. Schulzem, — za německou vládu T. Henzem, jako zmocněncem, — za řeckou vládu I. Pouli a K. Boskovitsem, jako zmocněnci, — za lucemburskou vládu C. Schiltzem, jako zmocněncem, — za Evropskou komisi C. Soulay a B.-R. Killmannem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 8. listopadu 2012, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23, dále jen „šestá směrnice“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi GfBk Gesellschaft für Börsenkommunikation mbH (dále jen „GfBk“) a Finanzamt Bayreuth (Finančním úřadem v Bayreuthu) o rozhodnutí Finanzamt Bayreuth zamítnout osvobození poradenství poskytnutého společností GfBk investiční společnosti (dále jen „IS“) od daně z přidané hodnoty (dále jen DPH). Právní rámec Unijní právo 3 Ustanovení čl. 13 části B písm. d) šesté směrnice zní následovně: „Aniž jsou dotčeny jiné předpisy Společenství, osvobodí členské země od daně následující plnění, a to za podmínek, které samy stanoví k zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto osvobození a k zamezení jakýchkoli daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu: [...] d) tyto operace: [...] 3. operace včetně sjednání týkající se vkladových a běžných účtů, plateb, převodů, dluhů, šeků a dalších převoditelných cenných papírů, s výjimkou vymáhání dluhů; [...] 5. operace včetně sjednání a vyjma řízení a správu v oblasti akcií, podílů na společnostech nebo sdruženích, dlužních úpisů a jiných cenných papírů [...]; 6. spravování zvláštních investičních fondů, jak je vymezují členské státy.“ 4 Ustanovení čl. 1 odst. 2 a 3 směrnice Rady 85/611/EHS ze dne 20. prosince 1985 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) (Úř. věst. L 375, s. 3; Zvl. vyd. 06/01, s. 139) vymezuje tyto subjekty následovně: „2. Pro účely této směrnice a s výhradou článku 2 se za SKIPCP považují subjekty: — jejichž výhradním předmětem činnosti je kolektivní investování kapitálu získaného od veřejnosti do převoditelných cenných papírů a které provozují svou činnost na základě zásady rozložení rizika a — jejichž podílové jednotky jsou na žádost podílníků přímo nebo nepřímo odkoupeny nebo vyplaceny z aktiv těchto subjektů. Za rovnocenné odkupu nebo vyplacení se považuje jednání ze strany SKIPCP k zajištění toho, aby se hodnota jejich podílových jednotek na burze významně nelišila od čisté hodnoty jejich aktiv. 3. Tyto subjekty mohou být zřizovány na základě zákona buď podle smluvního práva (jako podílové fondy spravované správcovskou společností), nebo podle svěřenského práva (jako ‚unit trusts‘), nebo podle práva společností (jako investiční společnosti). [...]“ 5 Podle čl. 4 odst. 1 této směrnice musí být SKIPCP „k provozování své činnosti [...] povolen příslušnými orgány členského státu, ve kterém se nachází“. 6 Článek 6 této směrnice zní: „Správcovská společnost se smí zabývat výhradně správou podílových fondů a investičních společností“. 7 Směrnice 85/611 byla změněna směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/107/ES ze dne 21. ledna 2002 (Úř. věst. L 41, s. 20; Zvl. vyd. 06/04, s. 287) s cílem zavést regulaci správcovských společností a zjednodušených prospektů a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/108/ES ze dne 21. ledna 2002 (Úř. věst. L 41, s. 35; Zvl. vyd. 06/04, s. 302) s ohledem na investice SKIPCP. 8 Podle čl. 5 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 85/611 ve znění směrnice 2001/107 „správa podílových fondů a investičních společností zahrnuje pro účely této směrnice funkce uvedené v příloze II, které však nejsou vyjmenovány vyčerpávajícím způsobem“. 9 Uvedená příloha II mezi „funkcemi, které jsou součástí činnosti kolektivní správy portfolia“ uvádí následující body: „– správa investic, – administrativní činnosti: a) právní služby a účetní služby v rámci správy fondu; b) dotazy zákazníků; c) oceňování a stanovování cen (včetně daňových přiznání); d) sledování dodržování právních předpisů; e) vedení registru podílníků; f) rozdělování zisku; g) emitování a vyplácení podílových jednotek; h) smluvní vyrovnání (včetně odeslání osvědčení); i) vedení záznamů. – Obchodování.“ 10 Ustanovení čl. 5g odst. 1 směrnice 85/611 ve znění směrnice 2001/107 zavedlo pro členské státy možnost „povol[it] správcovským společnostem, aby s cílem zvýšit efektivnost své činnosti pověřily výkonem jedné nebo několika ze svých funkcí třetí osobu“ za předpokladu, že toto pověření splňuje podmínky uvedené v písm. a) až i) tohoto čl. 5g odst. 1. 11 Mezi těmito podmínkami je podmínka uvedená v bodě c) tohoto ustanovení, podle které, „jestliže se pověření týká správy investic, mohou být jejím výkonem pověřeny pouze podniky, které jsou povoleny nebo zaregistrovány pro účely správy majetku a podléhají obezřetnostnímu dohledu; pověření musí být v souladu s kritérii rozložení investic, která správcovské společnosti pravidelně stanovují“. Německé právo 12 Podle čl. 4 bodu 8 písm. h) zákona o dani z obratu (Umsatzsteuergesetz) ze dne 26. listopadu 1979, ve znění platném v období 1999–2002, které je dotčeno v původním řízení (dále jen „UStG“), je „správa zvláštních investičních fondů“ osvobozena od daně, a to „v souladu se zákonem o investičních společnostech [Gesetz über Kapitalanlagegesellschaften, dále jen ‚KAGG‘]“. Spor v původním řízení a předběžná otázka 13 Společnost GfBk je podnikem zabývajícím se informováním a poradenstvím v burzovní oblasti, poskytováním pomoci při investování do finančních nástrojů, a uváděním kapitálových investic na trh. 14 V průběhu měsíce prosince 1999 uzavřela GfBk smlouvu s IS, která spravovala v souladu s KAGG ve formě zvláštního investičního fondu investiční fond otevřený veřejnosti. GfBk se tak zavázala, že poskytne IS poradenství „při spravování aktiv fondu“ a že jí bude „za stálého pozorování majetku fondu poskytovat doporučení k nákupu a prodeji aktiv“. GfBk se rovněž zavázala „zohlednit zásadu rozložení rizik, zákonná investiční omezení [...] a investiční podmínky [...]“. 15 Ze spisu rovněž vyplývá, že se účastníci dohodli, že GfBk bude za své poradenství odměňována na základě procentní sazby vypočtené z průměrné měsíční hodnoty investičního fondu. 16 V rámci provádění této dohody GfBk poskytla v letech 1999 až 2002 investiční společnosti dotčené v původním řízení doporučení k nákupu a prodeji cenných papírů po telefonu, faxem nebo poštou. Tato IS zařazovala tato doporučení do svého systému příkazů pro nákup a prodej a po ověření, že neporušují žádné zákonné omezení v oblasti investic do zvláštních investičních fondů, je často během pouze několika minut po jejich přijetí prováděla. I když uvedená IS neprováděla samostatný výběr při spravování investičního fondu, zachovala si rozhodovací pravomoc a konečnou odpovědnost. GfBk byla informována o využití jejích doporučení, jakož i o každodenním výkazu o složení investičního fondu, pro který poskytovala poradenství. 17 V rámci daňového řízení o dani z obratu požádala GfBk, aby bylo poskytování poradenství IS dotčené v původním řízení osvobozeno od DPH, jelikož je externě zajišťovanou službou spravování zvláštního investičního fondu. Finanzamt tuto žádost zamítl, jelikož měl za to, že služby poskytované GfBk nejsou „spravováním zvláštního investičního fondu“ ve smyslu čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice, a nemohou tedy odůvodnit takové osvobození od daně. 18 Společnost GfBk se obrátila na soud, aby zpochybnila rozhodnutí vůči ní přijatá. V rámci opravného prostředku „Revision“, který podala u Bundesfinanzhof, se tento soud rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je pro účely výkladu pojmu ‚spravování zvláštního investičního fondu‘ ve smyslu čl. 13 části B písm. d) bodu 6 [šesté směrnice] plnění externího správce zvláštního investičního fondu dostatečně specifické, a tudíž osvobozené od [DPH] pouze tehdy, jestliže: a) vykonává správní, a nikoli pouze poradenskou činnost, nebo jestliže b) se plnění svou povahou liší od jiných plnění z důvodu zvláštnosti charakteristické podle tohoto ustanovení pro osvobození od daně, nebo jestliže c) je činný na základě pověření výkonem funkcí podle článku 5g směrnice 85/611/EHS ve znění pozdějších předpisů?“ K předběžné otázce 19 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda a za jakých okolností patří poskytování poradenství při investování cenných papírů třetí osobou ve prospěch IS pod pojem „spravování zvláštního investičního fondu“ pro účely osvobození od DPH upraveného v čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice. 20 Je třeba předeslat, že správcovské služby poskytované externím správcem v zásadě spadají do působnosti čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice, jelikož spravování zvláštního investičního fondu uvedené ve výše uvedeném bodě 6 je vymezeno v závislosti na povaze poskytovaných služeb, a nikoliv v závislosti na poskytovateli nebo příjemci služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. května 2006, Abbey National, C-169/04, Sb. rozh. s. I-4027, body 66 až 69). 21 Aby však mohly být správcovské služby poskytované externím správcem považovány za operace osvobozené od daně ve smyslu čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice, musejí tvořit samostatnou skupinu posuzovanou jako celek a být specifickými a podstatnými prvky spravování zvláštních investičních fondů (v tomto smyslu viz rozsudek Abbey National, uvedený výše, body 70 až 72). 22 Co se dále týče operací specifických pro činnost subjektů kolektivního investování, z čl. 1 odst. 2 směrnice 85/611 vyplývá, že operace SKIPCP spočívají v kolektivním investování kapitálu získaného od veřejnosti do převoditelných cenných papírů. S kapitálem, který upisovatelé poskytli koupí podílů, totiž SKIPCP jménem upisovatelů a za úplatu vytváří a spravují portfolio složené z převoditelných cenných papírů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. října 2004, BBL, C-8/03, Sb. rozh. s. I-10157, bod 42; Abbey National, uvedený výše, bod 61, a ze dne 19. července 2012, Deutsche Bank, C-44/11, bod 32). Kromě činností spravování investic jsou specifickými činnostmi subjektů kolektivního investování takové administrativní činnosti samotných subjektů kolektivního investování, jako jsou činnosti uvedené v příloze II směrnice 85/611, ve znění směrnice 2001/107, pod nadpisem „administrativní činnosti“ (viz rozsudek Abbey National, uvedený výše, bod 64). 23 Z výše uvedeného vyplývá, že pro určení toho, zda poskytování poradenství při investování cenných papírů třetí osobou ve prospěch IS patří pod pojem „spravování zvláštního investičního fondu“ pro účely osvobození od DPH upraveného v čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice, je třeba, jak uvedl generální advokát v bodech 27 a 31 svého stanoviska, zjistit, zda služba poradenství při investování cenných papírů poskytovaná třetí osobou má úzkou vazbu s vlastní činností IS, takže plní specifické a podstatné funkce spravování zvláštních investičních fondů. 24 K tomuto je třeba uvést, že služby spočívající v poskytování doporučení pro nákup a prodej aktiv IS mají úzkou vazbu se specifickou činností této IS, která spočívá, jak bylo připomenuto v bodě 22 tohoto rozsudku, v kolektivním investování kapitálu získaného od veřejnosti do převoditelných cenných papírů. 25 Skutečnost, že poskytování poradenství a informací není uvedeno v příloze II směrnice 85/611, ve znění směrnice 2001/107, není překážkou jeho zařazení do kategorie specifických služeb, spadajících do činností „spravování“ zvláštního investičního fondu ve smyslu čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice, neboť čl. 5 odst. 2 směrnice 85/611 ve znění směrnice 2001/107 zdůrazňuje, že seznam uvedené přílohy „není vyčerpávající“. 26 Skutečnost, že služby poradenství a informací poskytované třetí osobou nepřináší změnu právního a finančního postavení fondu rovněž nebrání tomu, aby spadaly pod pojem „spravování“ zvláštního investičního fondu ve smyslu čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice. 27 Je totiž nutno připomenout, že v bodech 26, 63 a 64 výše uvedeného rozsudku Abbey National Soudní dvůr rozhodl, že pod pojem „správa“ zvláštních investičních fondů patří nikoliv pouze spravování investic, které zahrnuje výběr a disponování s aktivy, které jsou předmětem této správy, ale rovněž taková plnění týkající se spravování a účetnictví, jako je výpočet výše zisku a hodnoty podílových jednotek fondu, hodnocení aktiv, účetnictví, příprava prohlášení pro distribuci zisku, poskytování informací a dokumentace pro pravidelné účty a pro daňová přiznání, statistiky a DPH, jakož i příprava ziskových prognóz. Není tudíž významné, že je na dotčené IS, aby přezkoumala soulad doporučení nákupu a prodeje aktiv poskytnutých GfBk s investičními limity a poté tato doporučení provedla, jako tomu bylo ve věci v původním řízení. 28 Znění čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice kromě toho v zásadě nevylučuje, že se spravování zvláštních investičních fondů skládá z různých odlišných služeb, které mohou spadat pod pojem „spravování zvláštních investičních fondů“ ve smyslu tohoto ustanovení a na které se může vztahovat osvobození od daně, které upravuje toto ustanovení, i když jsou poskytovány externím správcem (rozsudek Abbey National, uvedený výše, bod 67), za předpokladu, že každá z uvedených služeb ve výsledku plní specifické a podstatné funkce spravování zvláštních investičních fondů. Jak bylo uvedeno v bodě 24 tohoto rozsudku, je tomu tak v případě, že třetí osoba poskytuje IS doporučení k nákupu a prodeji aktiv. 29 Je rovněž třeba uvést, že zařazení poskytování poradenství a informací do kategorie specifických služeb, spadajících do činností „spravování“ zvláštního investičního fondu ve smyslu čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice, nemůže odporovat zásadě daňové neutrality, neboť služby poradenství poskytnuté fyzickým nebo právnickým osobám, které investují své peníze do cenných papírů přímo, DPH podléhají. 30 Je třeba připomenout, že investoři, kteří svůj majetek přímo investují do cenných papírů, nejsou osoby povinné k DPH a že cílem osvobození operací souvisejících se spravováním zvláštních investičních fondů od daně, stanoveného v čl. 13 části B písm. d) bodě 6 šesté směrnice, je ulehčit drobným investorům investování peněz do kolektivních investičních fondů vyloučením nákladů tvořených DPH, aby byla zajištěna neutralita společného systému DPH pokud jde o volbu mezi přímým investováním do cenných papírů a investováním prostřednictvím subjektů kolektivního investování (viz rozsudky Abbey National, uvedený výše, bod 62, jakož i ze dne 28. června 2007, JP Morgan Fleming Claverhouse Investment Trust a The Association of Investment Trust Companies, C-363/05, Sb. rozh. s. I-5517, bod 45). 31 Podřídit DPH služby investičního poradenství poskytované třetí osobou by znamenalo zvýhodnění IS, které mají své vlastní poradce pro investování, na úkor IS, které využívají externí poradce. Ze zásady daňové neutrality však vyplývá, že subjekty musí mít možnost zvolit způsob organizace, který jim z čistě hospodářského hlediska nejlépe vyhovuje, aniž by podstupovaly riziko vyloučení svých plnění z osvobození od daně podle čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice (rozsudek Abbey National, uvedený výše, bod 68). 32 Skutečnost, že externí správce nejednal na základě pověření výkonem funkcí podle článku 5g směrnice 85/611 ve znění směrnice 2001/107, nemůže mít vliv na zařazení poradenství a informací poskytovaných uvedeným externím správcem do kategorie specifických služeb, které patří pod pojem „spravování“ zvláštního investičního fondu ve smyslu čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice. Ve věci v původním řízení byly služby poradenství poskytnuty společností GfBk, i když platné znění směrnice 85/611 nepovoluje správcovským společnostem, aby zplnomocnily třetí osoby s cílem vykonávat jejich činnosti efektivněji. Z ustálené judikatury však vyplývá, že zásada daňové neutrality brání v oblasti výběru DPH rozlišování mezi dovolenými a nedovolenými činnostmi (viz zejména rozsudek ze dne 11. června 1998, Fischer, C-283/95, Recueil, s. I-3369, bod 21, jakož i usnesení ze dne 7. července 2010, Curia, C-381/09, body 18, 21 a 23). 33 S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 13 část B písm. d) bod 6 šesté směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že poradenství při investování do převoditelných cenných papírů poskytované třetí osobou IS, která je správcem zvláštního investičního fondu, patří pro účely osvobození od daně stanoveného v uvedeném ustanovení pod pojem „spravování zvláštního investičního fondu“, i když třetí osoba nejednala na základě pověření výkonem funkcí podle článku 5g směrnice 85/611 ve znění směrnice 2001/107. K nákladům řízení 34 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: Ustanovení čl. 13 části B písm. d) bodu 6 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně musí být vykládáno v tom smyslu, že poradenství při investování do převoditelných cenných papírů poskytované třetí osobou investiční společnosti, která je správcem zvláštního investičního fondu, patří pro účely osvobození od daně stanoveného v uvedeném ustanovení pod pojem „spravování zvláštního investičního fondu“, i když třetí osoba nejednala na základě pověření výkonem funkcí podle článku 5g směrnice Rady 85/611/EHS ze dne 20. prosince 1985 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/107/ES ze dne 21. ledna 2002. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

15.2.2021 CS Úřední věstník Evropské unie C 53/24 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Högsta förvaltningsdomstolen (Švédsko) dne 25. listopadu 2020 – Skatteverket v. DSAB Destination Stockholm AB (Věc C-637/20) (2021/C 53/32) Jednací jazyk: švédština Předkládající soud Högsta förvaltningsdomstolen Účastnice původního řízení Navrhovatelka a odpůrkyně: Skatteverket Odpůrkyně a navrhovatelka: DSAB Destination Stockholm AB Předběžná otázka Musí být článek 30a směrnice o DPH (1) vykládán v tom smyslu, že taková karta, jako je karta dotčená ve věci v původním řízení, která držitele karty opravňuje k tomu, aby mu byly poskytnuty různé služby na určitém místě po omezenou dobu a do určité hodnoty, je poukazem, který za těchto okolností představuje víceúčelový poukaz? (1) Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1), ve znění směrnice Rady (EU) 2016/1065 ze dne 27. června 2016, kterou se mění směrnice 2006/112/ES, pokud jde o zacházení s poukazy (Úř. věst. 2016, L 177, s. 9).

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu) 4. února 2021 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Společná obchodní politika – Antidumpingové clo – Nařízení (ES) č. 384/96 – Článek 3 odst. 9 – Hrozba podstatné újmy – Činitelé – Článek 9 odst. 4 – Nařízení (ES) č. 926/2009 – Dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky – Neplatnost“ Ve věci C‐324/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Finanzgericht Hamburg (Finanční soud v Hamburku, Německo) ze dne 3. dubna 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 19. dubna 2019, v řízení eurocylinder systems AG proti Hauptzollamt Hamburg-Stadt, SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát), ve složení M. Vilaras, předseda senátu, N. Piçarra (zpravodaj), D. Šváby, S. Rodin a K. Jürimäe, soudci, generální advokát: P. Pikamäe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za eurocylinder systems AG C. Salderem a M. Oldigesem, Rechtsanwälte, – za Radu Evropské unie H. Marcos Fraile a J. Bauerschmidtem, jako zmocněnci, ve spolupráci s N. Tuominenem, avocat, – za Evropskou komisi původně A. Demeneix a M. N. Kuplewatzkym, poté P. Němečkovou, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká platnosti nařízení Rady (ES) č. 926/2009 ze dne 24. září 2009, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo a s konečnou platností vybírá prozatímní clo uložené na dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2009, L 262, s. 19, dále jen „sporné nařízení“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností eurocylinder systems AG (dále jen „eurocylinder“) a Hauptzollamt Hamburg-Stadt (Hlavní celní úřad města Hamburk, Německo) (dále jen „celní úřad“) ve věci legality antidumpingového cla zaplaceného společností eurocylinder na základě sporného nařízení z dovozu bezešvých trubek z oceli z Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“). Právní rámec Základní nařízení 3 Body 2, 4 a 10 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1), ve znění nařízení Rady (ES) č. 461/2004 ze dne 8. března 2004 (Úř. věst. 2004, L 77, s. 12; Zvl. vyd. 11/10, s. 45) (dále jen „základní nařízení“), na jehož základě bylo přijato sporné nařízení, stanoví: „(2) vzhledem k tomu, že společná pravidla [přijatá nařízením Rady (EHS) č. 2423/88 ze dne 11. července 1988 o ochraně před dumpingovými nebo subvencovanými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského hospodářského společenství (Úř. věst. 1988, L 209, s. 1) (neoficiální překlad)] byla přijata v souladu s platnými mezinárodními závazky, zejména závazky, které vyplývají z článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu (‚GATT‘), z Dohody o provádění článku VI GATT (‚antidumpingový kodex 1979‘) a z Dohody o výkladu a provádění článků VI, XVI a XXIII GATT (‚kodex o subvencích a vyrovnávacích clech‘); [...] (4) vzhledem k tomu, že při uplatňování těchto pravidel k zachování rovnováhy mezi právy a povinnostmi vytvořené Dohodou o GATT je bezpodmínečně nutné, aby [Evropská unie] přihlédl[a] k výkladu těchto pravidel jeho nejvýznamnějšími obchodními partnery; [...] (10) vzhledem k tomu, že by měly být stanoveny jasné a podrobné hlavní směry pro činitele, které mohou přispět ke zjištění, zda dumpingové dovozy způsobily vážnou újmu nebo hrozbu újmy; že při prokazování, že objem a cena dotyčných dovozů jsou příčinou újmy způsobené výrobnímu odvětví [Unie], je třeba přihlédnout k účinkům ostatních činitelů, zejména k převažujícímu stavu trhu v [Unii]“. 4 Článek 1 základního nařízení stanoví: „1. Antidumpingové clo může být uloženo na každý výrobek, jehož propuštění do volného oběhu v [Unii] působí újmu. 2. Výrobek je považován za dumpingový, jestliže je vývozní cena výrobku vyváženého do [Unie] nižší, než je při běžném obchodu srovnatelná cena obdobného výrobku určeného pro spotřebu ve vývozní zemi. [...]“ 5 Článek 3 tohoto nařízení, nadepsaný „Zjišťování újmy“, stanoví: „1. Není-li stanoveno jinak, rozumí se pro účely tohoto nařízení výrazem ‚újma‘ podstatná újma výrobnímu odvětví [Unie], její hrozba nebo závažné zpoždění při zavádění některého výrobního odvětví [Unie] a vykládá se podle tohoto článku. [...] 5. Přezkum účinků dumpingových dovozů na dotčené výrobní odvětví [Unie] zahrnuje posouzení všech relevantních hospodářských činitelů a ukazatelů, které ovlivňují stav daného výrobního odvětví včetně skutečnosti, že výrobní odvětví dosud nepřekonalo účinky dřívějšího dumpingu nebo subvencování, rozsah skutečného dumpingového rozpětí, skutečného a možného poklesu prodejů, zisku, výroby, podílu na trhu, produktivity, návratnosti investic a vytížení kapacit; činitelů, které ovlivňují vývoj cen v [Unii]; skutečných a možných nepříznivých účinků na pohyb peněžních prostředků, stav zásob, zaměstnanost, mzdy, hospodářský růst, schopnost opatřit si kapitál nebo investice a v případě zemědělství také, zda došlo ke zvýšení nákladů vládních podpůrných programů. Tento výčet není vyčerpávající a žádné z těchto kritérií není nezbytně rozhodující. [...] 7. Jiné známé činitele než dumpingové dovozy, které ve stejnou dobu působí újmu výrobnímu odvětví [Unie], se rovněž zkoumají, aby bylo zajištěno, že újma způsobená těmito jinými činiteli nebude přičítána podle odstavce 6 dumpingovým dovozům. V této souvislosti je možno vzít v úvahu následující činitele: objem a ceny dovozů, které nebyly prodávány za dumpingové ceny, snížení poptávky nebo změny struktury spotřeby, restriktivní obchodní praktiky výrobců ve třetích zemích a v [Unii] a hospodářskou soutěž mezi nimi, rozvoj technologie, vývozní výkonnost a produktivitu výrobního odvětví [Unie]. [...] 9. Zjištění, zda hrozí podstatná újma, musí vycházet ze skutečností a nikoli pouze z tvrzení, domněnek nebo vzdálené možnosti. Změna okolností, jež by přivodila stav, v němž by dumping působil újmu, musí být zřetelně předvídatelná a bezprostřední. Při zjišťování, zda hrozí podstatná újma, je nutno mimo jiné přezkoumat tyto činitele: a) významná míra zvýšení objemu dumpingových dovozů na trh [Unie] naznačující pravděpodobnost podstatně zvýšených dovozů, b) dostatečná volně dostupná kapacita vývozce nebo bezprostředně očekávané podstatné zvýšení jeho kapacity, naznačující pravděpodobné podstatné zvýšení dumpingových dovozů do Společenství, přičemž je nutno vzít v úvahu, do jaké míry mohou ostatní vývozní trhy vstřebat dodatečný vývoz, c) dovozy, uskutečňované za ceny, které budou mít za následek významné snížení cen nebo zamezení vzestupu cen, ke kterému by jinak došlo a které by zřejmě zvýšily poptávku po dalších dovozech a d) zásoby výrobku, který je předmětem šetření. Žádný z těchto činitelů není sám o sobě nezbytně rozhodující, ale souhrn posuzovaných činitelů musí vést k závěru, že bezprostředně hrozí další dumpingové vývozy a že, nebudou-li přijata ochranná opatření, vznikne podstatná újma.“ 6 Článek 6 uvedeného nařízení, nadepsaný „Šetření“, v odstavci 1 stanoví: Po zahájení řízení započne Komise ve spolupráci s členskými státy šetření na úrovni [Unie]. Šetření se týká dumpingu i újmy a je prováděno současně. Aby bylo zjištění reprezentativní, zvolí se posuzované období, které v případě dumpingu zpravidla odpovídá období nejméně šesti měsíců bezprostředně před zahájením řízení. K informacím, které se týkají pozdějšího období, se zpravidla nepřihlíží. K informacím, které se týkají pozdějšího období, se zpravidla nepřihlíží.“ 7 Článek 7 základního nařízení, nadepsaný „Prozatímní opatření“, stanoví: „1. Prozatímní clo může být uloženo, jestliže bylo zahájeno řízení podle článku 5, bylo zveřejněno příslušné oznámení a účastníkům řízení bylo patřičným způsobem umožněno předat informace a předložit stanoviska podle čl. 5 odst. 10, bylo předběžně zjištěno, že došlo k dumpingu a že tím je výrobnímu odvětví [Unie] působena újma, a je v zájmu [Unie] zasáhnout a zabránit této újmě. Prozatímní clo může být uloženo nejdříve 60 dnů a nejpozději devět měsíců po zahájení řízení. [...] 4. Komise přijme prozatímní opatření po ukončení konzultací nebo v případě mimořádné naléhavosti poté, co o něm informuje členské státy. V takovém případě se konzultace konají nejpozději do deseti dnů ode dne, kdy Komise oznámila členským státům přijetí opatření. [...] 7. Prozatímní clo se ukládá nejdéle na dobu šesti měsíců a může být prodlouženo o další tři měsíce nebo může být uloženo na devět měsíců. [...]“ 8 Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Zastavení řízení bez přijetí opatření; uložení konečného cla“, v odstavci 4 stanoví: „Pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a jím způsobená újma a v zájmu [Unie] podle článku 21 je nutné zasáhnout, uloží Rada prostou většinou na návrh Komise předložený po konzultaci s poradním výborem konečné antidumpingové clo. Pokud Rada nerozhodne prostou většinou o odmítnutí návrhu ve lhůtě jednoho měsíce po jeho podání Komisí, je návrh Radou přijat. Pokud bylo uloženo prozatímní clo, musí být Radě předložen návrh konečného opatření nejpozději jeden měsíc před tím, než takové clo pozbude platnosti. Antidumpingové clo nesmí být vyšší než dumpingové rozpětí, které bylo zjištěno, a musí být nižší než toto rozpětí, pokud takové menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví [Unie].“ 9 Článek 11 odst. 2 první pododstavec uvedeného nařízení stanoví: „Konečné antidumpingové opatření pozbývá platnosti pět let poté, co bylo uloženo, nebo pět let od ukončení posledního přezkumu, který se týkal antidumpingu i újmy, pokud při přezkumu nebylo zjištěno, že antidumping a újma pravděpodobně přetrvají nebo se obnoví, pokud opatření pozbude platnosti. Přezkum opatření před pozbytím platnosti zahájí Komise z vlastního podnětu nebo na žádost podanou výrobci [Unie] nebo jejich jménem a opatření zůstávají v platnosti až do dosažení výsledku přezkumu.“ 10 Základní nařízení bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 2009, L 343, s. 51), které bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21). Prozatímní nařízení 11 Dne 7. dubna 2009 na základě článku 7 základního nařízení přijala Komise nařízení (ES) č. 289/2009 o uložení prozatímního antidumpingového cla z dovozu některých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2009, L 94, s. 48, dále jen „prozatímní nařízení“). 12 Sazby prozatímního antidumpingového cla z dovozu některých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli (dále jen „TTSS“) byly stanoveny v čl. 1 odst. 2 prozatímního nařízení pro Hubei Xinyegang Steel Co., Ltd (dále jen „Hubei“) na 15,6 %, pro Shandong Luxing Steel Pipe Co., Ltd na 15,1 %, pro společnosti uvedené v příloze tohoto nařízení na 22,3 % a pro všechny ostatní společnosti na 24,2 %. 13 V bodě 13 odůvodnění tohoto nařízení Komise uvedla, že šetření dumpingu a újmy se týkalo období od 1. července 2007 do 30. června 2008 (dále jen „období šetření“) a průzkum trendů významných pro posouzení újmy se týkal období od 1. ledna 2005 do konce období šetření (dále jen „posuzované období“). 14 V bodech 89 a 126 odůvodnění uvedeného nařízení Komise dospěla k závěru, že ačkoli výrobnímu odvětví Unie nevznikla podstatná újma, hrozila by tomuto výrobnímu odvětví podstatná újma, pokud by nebyla přijata antidumpingová opatření. Sporné nařízení 15 Na základě článku 9 základního nařízení uložilo sporné nařízení v čl. 1 odst. 1 konečné antidumpingové clo z dovozu některých TTSS pocházejících z ČLR a v odstavci 2 stanovilo sazbu tohoto cla pro Shandong Luxing Steel Pipe Co. Ltd. na 17,7 %, pro ostatní spolupracující společnosti uvedené v příloze tohoto nařízení na 27,2 % a pro všechny ostatní společnosti na 39,2 %. 16 Sporné nařízení potvrdilo v bodech 35 až 81 odůvodnění závěr obsažený v prozatímním nařízení, podle kterého se výrobní odvětví Unie nacházelo na konci období šetření ve zranitelném stavu, ačkoli během tohoto období neutrpělo újmu, a dále, že pokud by nebyla přijata antidumpingová opatření, dumpingový dovoz některých TTSS z ČLR by tomuto výrobnímu odvětví bezprostředně způsobil podstatnou újmu. Toto nařízení zohlednilo údaje týkající se období od července 2008 do března 2009 (dále jen „období po období šetření“). 17 Sporné nařízení bylo zrušeno rozsudkem Tribunálu Evropské unie ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada (T‐528/09, EU:T:2014:35) v rozsahu, v němž ukládalo antidumpingové clo na výrobky vyrobené společností Hubei. Kasační opravné prostředky podané proti tomuto rozsudku byly zamítnuty rozsudkem Soudního dvora ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel (C‐186/14 P a C‐193/14 P, EU:C:2016:209). Prováděcí nařízení (EU) 2015/2272 18 Dne 3. října 2014 zahájila Komise přezkum před pozbytím platnosti antidumpingových opatření uložených sporným nařízením podle čl. 11 odst. 2 nařízení č. 1225/2009. Tento přezkum měl za cíl posoudit pravděpodobnost přetrvávání nebo obnovení dumpingu v důsledku pozbytí platnosti těchto opatření a týkal se období od 1. července 2013 do 30. června 2014. 19 Dne 7. prosince 2015 po provedení tohoto přezkumu přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2015/2272 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky po přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009 (Úř. věst. 2015, L 322, s. 21). Sazby antidumpingového cla stanovené tímto prováděcím nařízením byly stejné jako sazby stanovené sporným nařízením. Prováděcí rozhodnutí (EU) 2018/928 20 Dne 28. června 2018 přijala Komise prováděcí rozhodnutí (EU) 2018/928, kterým se ukončuje opětovně zahájené šetření týkající se rozsudků [v souvislosti s rozsudky] ve spojených věcech C‐186/14 P a C‐193/14 P v souvislosti s nařízením [pokud jde o nařízení] č. 926/2009 a prováděcí[...] nařízení[...] 2015/2272 (Úř. věst. 2018, L 164, s. 51). 21 V bodech 7, 36 a 37 odůvodnění tohoto prováděcího rozhodnutí Komise v podstatě zdůraznila, že opětovné zahájení šetření v rámci přezkumu v souladu s čl. 11 odst. 2 nařízení č. 1225/2009, které vedlo k přijetí prováděcího nařízení 2015/2272, nemělo za cíl zkoumat platnost sporného nařízení ve vztahu k jiným čínským vyvážejícím výrobcům než společnosti Hubei, nýbrž určit, zda je nezbytné zrušení prováděcího nařízení ve světle rozsudků ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada (T‐528/09, EU:T:2014:35), jakož i ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel (C‐186/14 P a C‐193/14 P, EU:C:2016:209). 22 Kromě toho v bodě 67 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise uvedla, že není namístě zrušit antidumpingové clo uložené prováděcím nařízením 2015/2272, které se vztahuje na jiné čínské vyvážející výrobce než společnost Hubei, se zřetelem k negativnímu dopadu takového zrušení na výrobní odvětví Unie. Spor v původním řízení a předběžná otázka 23 Dne 4. listopadu 2014 dovezla společnost eurocylinder, výrobce vysokotlakých ocelových lahví, TTSS z ČLR, vyrobené společností Tianjin Pipe (Group) Corporation. 24 Celním výměrem ze dne 4. listopadu 2014 uložil celní úřad společnosti eurocylinder antidumpingové clo ve výši 22123,10 eur na základě sazby ve výši 27,2 % stanovené v čl. 1 odst. 2 sporného nařízení. 25 Dne 6. listopadu 2017 požádala společnost eurocylinder celní úřad o vrácení tohoto antidumpingového cla z důvodu, že sporné nařízení bylo částečně zrušeno rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada (T‐528/09, EU:T:2014:35), potvrzeným rozsudkem Soudního dvora ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel (C‐186/14 P a C‐193/14 P, EU:C:2016:209). Podle společnosti eurocylinder mají důvody pro zrušení Tribunálem obecnou povahu, takže se netýkají pouze společnosti Hubei, která dosáhla tohoto zrušení. 26 Rozhodnutím ze dne 12. prosince 2017 celní úřad zamítl žádost společnosti eurocylinder z důvodu, že Tribunál zrušil sporné nařízení pouze v rozsahu, v němž ukládá antidumpingové clo na výrobky vyráběné společností Hubei, která byla žalobkyní ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada (T‐528/09, EU:T:2014:35). 27 Vzhledem k tomu, že stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí celní úřad dne 23. srpna 2018 zamítl, podala společnost eurocylinder žalobu k Finanzgericht Hamburg (Finanční soud v Hamburku, Německo), v níž uplatňuje neplatnost sporného nařízení s účinkem erga omnes. 28 Předkládající soud připomíná, že za účelem zrušení tohoto nařízení v rozsahu, v němž zavádí antidumpingové clo na výrobky vyráběné společností Hubei, Tribunál v rozsudku ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada (T‐528/09, EU:T:2014:35) rozhodl, že uvedené nařízení je stiženo zjevně nesprávným posouzením, pokud jde o existenci hrozby podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie, v rozporu s čl. 3 odst. 9 a čl. 9 odst. 4 základního nařízení. Vzhledem k tomu, že takový důvod má obecnou působnost, postačuje ke konstatování neplatnosti tohoto nařízení erga omnes. 29 Předkládající soud kromě toho poznamenává, že společnost eurocylinder nemá aktivní legitimaci k podání přímé žaloby proti spornému nařízení na základě článku 263 SFEU, neboť se na ni nevztahovalo antidumpingové šetření, které vedlo k přijetí tohoto nařízení. Tato společnost je rovněž oprávněna na podporu své žaloby podané proti rozhodnutí celního úřadu dotčeného v původním řízení namítat neplatnost uvedeného nařízení. 30 Za těchto podmínek se Finanzgericht Hamburg (Finanční soud v Hamburku) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je [sporné] nařízení platné?“ K přípustnosti předběžné otázky 31 Úvodem je třeba připomenout, že částečné zrušení sporného nařízení rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada (T‐528/09, EU:T:2014:35), vyneseným na základě žaloby na neplatnost podané společností Hubei na základě článku 263 SFEU, neovlivnilo legalitu ostatních ustanovení tohoto nařízení, zejména ustanovení, jimiž bylo uloženo antidumpingové clo na jiné výrobky, než které vyrobila, vyvezla nebo dovezla tato společnost. Na tato ustanovení se tak dlouho, dokud nejsou zrušena jejich autorem nebo prohlášena za neplatná v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti, vztahuje presumpce legality, což znamená, že ve vztahu k ostatním osobám vyvolávají plné právní účinky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 2016, C & J Clark International a Puma, C‐659/13 a C‐34/14, EU:C:2016:74, body 183 a 184, jakož i citovaná judikatura). 32 Je třeba rovněž připomenout, že podle ustálené judikatury obecná zásada, která každému jednotlivci zaručuje právo namítat v rámci žaloby podané proti vnitrostátnímu opatření nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení neplatnost unijního aktu, jenž je základem tohoto opatření, předpokládá, že tento jednotlivec nemá právo domáhat se přímo zrušení tohoto aktu u unijního soudu podle článku 263 SFEU. Naopak jednotlivec nemůže namítat neplatnost uvedeného aktu před příslušným vnitrostátním soudem, pokud lze dospět k závěru, že tento jednotlivec by byl bez jakékoli pochybnosti oprávněn domáhat se zrušení téhož aktu u unijního soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2019, Trace Sport, C‐251/18, EU:C:2019:766, bod 29 a citovaná judikatura). 33 V projednávaném případě, jak uvedl předkládající soud, je společnost eurocylinder dovozcem, kterého se šetření, které vedlo k přijetí sporného nařízení, netýkalo ani v něm nebyla zmíněna. Mimoto ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že společnost eurocylinder je dovozcem ve spojení s vývozcem TTSS dotčených v původním řízení. V každém případě již Soudní dvůr upřesnil, že postavení dovozce, i když je ve spojení s vývozci dotyčného výrobku, nemůže samo o sobě postačovat k domněnce, že dovozce je osobně dotčen nařízením, kterým se ukládá antidumpingové clo (rozsudek ze dne 19. září 2019, Trace Sport, C‐251/18, EU:C:2019:766, bod 37). 34 Z výše uvedeného vyplývá, že společnost eurocylinder nebyla bez jakékoli pochybnosti oprávněna domáhat se zrušení sporného nařízení na základě článku 263 SFEU. 35 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy přípustná. K předběžné otázce 36 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je sporné nařízení v rozsahu, v němž zavádí konečné antidumpingové clo a týká se konečného výběru prozatímního cla uloženého na dovoz některých TTSS pocházejících z ČLR, platné s ohledem na ustanovení čl. 9 odst. 4 ve spojení s čl. 3 odst. 9 základního nařízení. 37 Úvodem je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření mají unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomoc (viz rozsudek ze dne 19. září 2019, Trace Sport, C‐251/18, EU:C:2019:766, bod 47, a citovaná judikatura). 38 Soudní přezkum výkonu této pravomoci – a to jak v rámci žaloby podané na základě článku 263 SFEU, tak v rámci řízení o předběžné otázce týkající se platnosti na základě článku 267 SFEU – musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení tohoto skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci (rozsudek ze dne 4. února 2016, C & J Clark International a Puma, C‐659/13 a C‐34/14, EU:C:2016:74, bod 162, jakož i citovaná judikatura). 39 Kromě toho podle čl. 9 odst. 4 základního nařízení ve spojení s čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení platí, že pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a podstatná újma nebo hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie, uloží Rada konečné antidumpingové clo. Podle čl. 3 odst. 9 prvního a druhého pododstavce uvedeného nařízení je při zjišťování existence hrozby podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie třeba zkoumat mimo jiné čtyři činitele výslovně uvedené v tomto ustanovení a nevycházet pouze z tvrzení, domněnek nebo vzdálené možnosti. 40 Mimoto Soudní dvůr již upřesnil, že existence hrozící újmy, stejně jako existence újmy, musí být prokázána ke dni přijetí antidumpingového opatření s ohledem na stav výrobního odvětví Unie k tomuto datu. Unijní orgány totiž mohou zjistit, zda bezprostřední zvýšení budoucího dumpingového dovozu způsobí v případě, že nebude přijato žádné obchodní ochranné opatření, tomuto odvětví podstatnou újmu, pouze na základě tohoto stavu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel, C‐186/14 P a C‐193/14 P, EU:C:2016:209, bod 31 a 71). 41 Unijní orgány jsou však oprávněny za určitých okolností zohlednit údaje z doby po období šetření. Takové oprávnění je o to více odůvodněné v rámci šetření, jejichž předmětem není konstatování újmy, ale určení hrozící újmy, která z povahy věci vyžaduje prospektivní analýzu. Tyto údaje tak mohou být použity k potvrzení nebo vyvrácení předpovědí uvedených v nařízení Komise o uložení prozatímního antidumpingového cla a v prvně uvedeném případě umožňují uložení konečného antidumpingového cla. Použití údajů z doby po období šetření unijními orgány se však nemůže vymykat přezkumu unijního soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel, C‐186/14 P a C‐193/14 P, EU:C:2016:209, body 71 až 73). 42 Konečně závěr Rady týkající se stavu výrobního odvětví Unie, který byl stanoven v rámci analýzy podstatné újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie ve smyslu čl. 3 odst. 5 základního nařízení, zůstává v zásadě relevantní v rámci analýzy podstatné újmy hrozící tomuto výrobnímu odvětví ve smyslu čl. 3 odst. 9 tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel, C‐186/14 P a C‐193/14 P, EU:C:2016:209, bod 31). 43 Platnost sporného nařízení s ohledem na ustanovení čl. 9 odst. 4 ve spojení s čl. 3 odst. 9 základního nařízení je třeba posuzovat ve světle výše uvedených úvah. 44 V projednávané věci Rada v bodech 47 až 49 odůvodnění sporného nařízení potvrdila posouzení Komise obsažené v bodech 88 a 89 odůvodnění prozatímního nařízení, podle kterého výrobní odvětví Unie neutrpělo podstatnou újmu během období šetření, ačkoli se tento průmysl na konci tohoto období nacházel ve zranitelném stavu. Nicméně s ohledem zejména na prošetření skutečností, k nimž došlo po uvedeném období, Rada v bodech 76 až 81 odůvodnění sporného nařízení konstatovala, že k tomuto datu existuje hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie, jak podobně uvedla Komise v bodě 126 odůvodnění prozatímního nařízení. K existenci zranitelného stavu výrobního odvětví Unie na konci období šetření 45 K učinění závěru v bodě 89 odůvodnění prozatímního nařízení, že výrobní odvětví Unie bylo na konci období šetření ve zranitelném stavu, provedla Komise v bodech 66 až 87 odůvodnění tohoto nařízení na základě čl. 3 odst. 5 základního nařízení posouzení relevantních hospodářských činitelů a ukazatelů ovlivňujících stav tohoto výrobního odvětví, jako je výroba, kapacita a míra využití kapacity, stav zásob, objem prodeje, podíly na trhu, hospodářský růst, zaměstnanost, produktivita, mzdy, činitelé, které ovlivňují vývoj prodejních cen, ziskovost a návratnosti investic, pohyb peněžních prostředků a schopnost opatřit si kapitál, investice a konečně rozsah dumpingového rozpětí a zotavení výrobního odvětví Unie po předchozích dumpingových praktikách. 46 Pokud jde konkrétně o posledně uvedený činitel, Komise v bodě 87 odůvodnění prozatímního nařízení zdůraznila, že i když byla antidumpingová opatření uložena v roce 2006 k vyrovnání újmy způsobené dumpingovým dovozem z několika zemí, výrobní odvětví Unie nemohlo plně těžit z mimořádného zvětšení trhu, k němuž došlo v průběhu analyzovaného období, protože tržní podíly, které předtím připadaly na dovoz podléhající opatřením, převzal dovoz z Číny. Komise upřesnila, že tento vývoj omezil plné zotavení výrobního odvětví Unie a jeho náklonnost k investicím a rozšiřování výrobní kapacity

cs

caselaw

EU

v reakci na zvětšování trhu. 47 Rada v bodech 47 až 49 odůvodnění sporného nařízení potvrdila posouzení Komise týkající se zranitelného stavu výrobního odvětví Unie na konci období šetření. Za tímto účelem zejména uvedla, že ačkoli výrobní odvětví Unie neutrpělo podstatnou újmu během období šetření, bylo výrobní odvětví Unie přesto vzhledem k významnému podílu dumpingového dovozu na unijní trh vystaveno poškozujícím účinkům takového dovozu a jeho podíl na trhu během posuzovaného období klesl o pět procentních bodů. 48 Je však třeba poukázat na to, že posouzení Rady, podle kterého se v podstatě výrobní odvětví Unie plně nezotavilo z dumpingových praktik předcházejících roku 2006, není podloženo žádným konkrétním důkazem, a každopádně jej nelze vyvodit z nepřímých důkazů a hospodářských činitelů uvedených v bodě 45 tohoto rozsudku, ze kterých naopak v souhrnu jasně vyplývá pozitivní vývoj stavu výrobního odvětví Unie během posuzovaného období. 49 Zaprvé okolnost, že podíl výrobního odvětví Unie na trhu během posuzovaného období klesl o pět procentních bodů, nesmí být posuzována izolovaně. Je totiž třeba rovněž zohlednit skutečnost, že tento podíl na trhu zůstal během období šetření významný, a sice 63,6 % (bod 75 odůvodnění prozatímního nařízení), a dále že objem prodeje a prodejní ceny v uvedeném výrobním odvětví během tohoto období vzrostly (body 73 a 80 odůvodnění prozatímního nařízení). 50 Zadruhé závěr Rady ohledně dopadu dovozu z ČLR na investice výrobního odvětví Unie a jeho schopnosti rozšiřovat výrobní kapacity je v přímém rozporu se skutečností, že investice tohoto výrobního odvětví vzrostly přibližně o 185 % během posuzovaného období (bod 85 odůvodnění prozatímního nařízení). 51 Zatřetí, i když Komise uvedla, že v případě obrácení hospodářského trendu by výrobní odvětví Unie bylo vystaveno možnému poškozujícímu účinku vyplývajícímu z tohoto dumpingového dovozu (bod 89 odůvodnění prozatímního nařízení), taková okolnost tím, že umožňuje případně identifikovat pouze stav zranitelnosti do budoucna, nemůže prokázat, že se toto výrobní odvětví na konci období šetření nacházelo ve zranitelném stavu. 52 Za těchto podmínek se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení, když potvrdila závěr Komise, podle kterého se výrobní odvětví Unie nacházelo na konci období šetření ve zranitelném stavu, jelikož takový závěr není v daném případě podpořen relevantními údaji. K existenci hrozící podstatné újmy na konci období šetření 53 K učinění závěru, že na konci období šetření hrozila výrobnímu odvětví Unie podstatná újma, zkoumala Rada v bodech 66 až 74 odůvodnění sporného nařízení za použití v podstatě čtyř činitelů uvedených v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci základního nařízení vývoj objemu dumpingového dovozu, dostupnost volné kapacity vývozců, cenu dovozu z ČLR a stav zásob. 54 Pokud jde zaprvé o vývoj objemu dumpingového dovozu, je třeba připomenout, že činitel uvedený v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci písm. a) základního nařízení se týká existence „významné míry zvýšení objemu dumpingových dovozů na trh [Unie] naznačující pravděpodobnost podstatně zvýšených dovozů“. 55 Posouzení Komise uvedené v bodech 115 a 116 odůvodnění prozatímního nařízení, podle kterého celkový stav trhu Unie neměl „podstatný“ dopad na „vývoj objemu“ dovozů z ČLR a tlak těchto dovozů na unijní trh měl „výrazně“ zesílit, potvrzené Radou v bodech 66 až 68 odůvodnění sporného nařízení, je přitom v rozporu s údaji následujícími po období šetření, které byly rovněž zohledněny v tomto nařízení. 56 Konkrétně v bodě 52 odůvodnění sporného nařízení Rada uvedla, že dovoz z ČLR „výrazně poklesl“ v absolutním objemu, jak o tom svědčí tabulka obsažená v tomto bodě odůvodnění, z 542840 tun během období šetření na 306866 tun během období následujícího po období šetření. 57 Je zajisté pravda, že v bodě 68 odůvodnění sporného nařízení Rada zdůraznila, že „[j]ak je také uvedeno výše v 52. bodě odůvodnění, bez ohledu na pokles dovozu v absolutním objemu podíl čínského dovozu dotčeného výrobku na trhu v období po období šetření mírně vrostl“. Tento „mírný růst“, který odpovídal pouze 0,7 % podílu na trhu těchto dovozů, však sám o sobě neumožňuje dospět k závěru, že existovala významná míra zvýšení objemu dumpingových dovozů na unijní trh, která naznačovala pravděpodobnost podstatně zvýšených dovozů. Ostatně, jak uvedla Rada v bodě 53 odůvodnění sporného nařízení, podíl výrobního odvětví Unie na trhu klesl pouze o 0,1 % mezi obdobím šetření a obdobím po období šetření, a to z 63,6 % v případě prvně uvedeného období na 63,5 % v případě druhého. 58 V tomto kontextu je třeba s ohledem na judikaturu Soudního dvora citovanou v bodě 41 tohoto rozsudku zdůraznit význam údajů z doby po období šetření v rámci prospektivní analýzy existence hrozící újmy, jelikož tyto údaje mohou být použity k potvrzení nebo vyvrácení předpovědí uvedených v prozatímním nařízení. 59 V projednávané věci přitom uvedené údaje připomenuté v bodech 56 a 57 tohoto rozsudku nepotvrzují existenci významné míry zvýšení objemu dumpingového dovozu na trh Unie, která by naznačovala pravděpodobnost podstatného zvýšení dovozu ve smyslu čl. 3 odst. 9 druhého pododstavce písm. a) základního nařízení. 60 Pokud jde zadruhé o dostupnost volné kapacity vývozců, je třeba připomenout, že činitel uvedený v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci písm. b) základního nařízení se týká „dostatečně volné dostupné kapacity vývozce nebo bezprostředně očekávaného podstatného zvýšení kapacity vývozce, naznačující pravděpodobné podstatné zvýšení dumpingového dovozu, přičemž je nutno vzít v úvahu, do jaké míry mohou dodatečný vývoz vstřebat ostatní vývozní trhy“. 61 V projednávané věci Komise v bodě 118 odůvodnění prozatímního nařízení uvedla, že „v průběhu posuzovaného období došlo u čínských výrobců k výraznému posílení tendence vyvážet, což se projevilo ve značném nárůstu vývozu v absolutních číslech“. V bodě 119 odůvodnění tohoto nařízení Komise konstatovala, že „[p]odíl čínského vývozu do [Unie] (vyjádřený procentem z celkového [...] vývozu [z ČLR]) v průběhu posuzovaného období výrazně vzrostl“, což potvrzovalo skutečnost, „že již v průběhu posuzovaného období došlo k významnému posunu ve vývozních činnostech a že [Unie] získal[a] větší význam v celkové tržní strategii čínských vývozců“, a dále, že „[d]alšími hlavními trhy jsou USA s 36 % (oproti 31 % v roce 2007), Alžírsko (6 %, oproti 2 % v roce 2006) a Jižní Korea (6 %, oproti 3 % v roce 2005)“. 62 Na tomto základě Komise dospěla k závěru, že bylo možné očekávat, „že podstatná část nově vytvořené volné kapacity bude nasměrována na [evropský] trh“, stejně jako „podstatné zmenšení některých těchto trhů, a zejména trhu USA“, takže „objemy uvolněné z těchto trhů by mohly být snadno přesměrovány do [Unie]“. Tento závěr byl potvrzen Radou v bodech 69 až 71 odůvodnění sporného nařízení. 63 V tomto ohledu je však třeba poukázat na to, že analýza provedená ve sporném nařízení týkající se pravděpodobnosti nasměrování vývozu z ČLR na unijní trh je mezerovitá ve dvou ohledech. Zaprvé tato analýza nezohlednila skutečnosti, které byly nicméně relevantní pro vysvětlení nárůstu dovozu z ČLR do Unie. Sporné nařízení konkrétně nezmínilo okolnost uvedenou v bodě 130 odůvodnění prozatímního nařízení, že existovala „jasná časová shoda mezi rychlým nárůstem tržního podílu čínských výrobků odpovídající podstatným poklesem tržních podílů dovozů z Ruska a Ukrajiny, které byly jejich nejbližším konkurentem z pohledu cen“, ačkoli tato okolnost byla relevantní pro to, aby přinejmenším zčásti vysvětlila zvýšení procentního podílu čínského vývozu do Unie během posuzovaného období. Zadruhé sporné nařízení nezohlednilo schopnost ostatních identifikovaných vývozních trhů vstřebat dodatečný vývoz. Jak přitom vyplývá z údajů uvedených v bodě 61 tohoto rozsudku, vývoj vývozu na tyto trhy během téhož období vzrostl. 64 Za těchto podmínek neumožňují skutkové okolnosti projednávané věci dospět k závěru, že byl naplněn činitel uvedený v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci písm. b) základního nařízení. 65 Pokud jde zatřetí o cenu dovozu z ČLR, je třeba připomenout, že činitel uvedený v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci písm. c) základního nařízení se vztahuje na „dovozy, uskutečňované za ceny, které budou mít za následek významné snížení cen nebo zamezení vzestupu cen, ke kterému by jinak došlo a které by zřejmě zvýšily poptávku po dalších dovozech“. 66 V projednávané věci Komise v bodech 120 a 121 odůvodnění prozatímního nařízení konstatovala, že v průběhu posuzovaného období byly ceny dovozů z ČLR podstatně nižší, a to nejenom než ceny výrobního odvětví Unie, ale i než ceny ze třetích zemí, a dále že nebyl žádný důvod domnívat se, že by v hospodářském prostředí vyznačujícím se výrazným smršťováním poptávky mohla nastat tendence ke zvýšení nízkých cen. V bodě 122 odůvodnění tohoto nařízení Komise zdůraznila, že ceny dovozu z ČLR vykázaly po období šetření určitý nárůst, přičemž tato okolnost odrážela především celosvětové zvýšení cen některých důležitých surovin. V bodě 123 odůvodnění uvedeného nařízení Komise dospěla k závěru, že nepříznivý účinek „velmi nízkých cen“ dumpingového dovozu je dvojí, a sice pravděpodobný přechod na dumpingový dovoz a „depresivní účinek“ z pohledu snížení jak objemů, tak cen nabízených výrobci v Unii a jinými zdroji. 67 Rada ve sporném nařízení konstatovala, že po období šetření ceny dovozu z různých zdrojů včetně dovozu z ČLR podstatně vzrostly stejně jako ceny výrobního odvětví Unie. Rada potvrdila závěr Komise připomenutý v předchozím bodě, který v bodě 73 odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že z analýzy ceníků výrobního odvětví Unie a cen srovnatelných výrobků dovážených z ČLR provedené po období šetření vyplývá, „že pohyby cen byly podobné [souběžné]“. 68 Taková „podobnost [souběžnost]“ pohybu cen však není potvrzena hospodářskými údaji z období po období šetření, jak jsou uvedeny v samotném sporném nařízení. Z bodů 52 a 53 odůvodnění tohoto nařízení totiž vyplývá, že rozdíl mezi prodejní cenou výrobního odvětví Unie a prodejní cenou dovozu z ČLR se mezi obdobím šetření a obdobím po období šetření snížil přibližně o 10 %, z přibližně 40 % v prvně uvedeném (476 eur za tunu) na přibližně 30 % v druhém (448 eur za tunu). Kromě toho sice v období po období šetření ceny výrobního odvětví Unie vzrostly o 18,7 %, avšak ceny čínských dovozů vzrostly o více než 35 %. 69 V každém případě i za předpokladu, že by bylo možné prokázat takovou souběžnost pohybu cen a že by zvýšení cen dotyčného výrobku v období po období šetření mohlo být vysvětleno zvýšením cen surovin, tyto okolnosti nemohou podpořit závěr Komise uvedený v bodě 123 odůvodnění prozatímního nařízení a potvrzený Radou v bodě 73 odůvodnění sporného nařízení, pokud jde o existenci negativního účinku „velmi nízkých“ cen dovozů pocházejících z ČLR na ceny a objem výrobního odvětví Unie. 70 Pokud jde o účinek na ceny výrobního odvětví Unie, je totiž činitelem uvedeným v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci písm. c) základního nařízení dovoz, uskutečňovaný za ceny, které budou mít za následek „významné snížení“ cen v Unii nebo „zamezení vzestupu cen, ke kterému by jinak došlo“. Takový závěr však není podpořen údaji následujícími po období šetření, jak jsou uvedeny v bodech 56 a 57 tohoto rozsudku. Kromě toho, pokud jde o depresivní účinek „velmi nízkých“ cen na objem výrobního odvětví Unie, je třeba připomenout, že podíl tohoto výrobního odvětví na trhu v období po období šetření se snížil pouze o 0,1 %, jak vyplývá z bodu 53 odůvodnění sporného nařízení. 71 Ze skutkových okolností projednávané věci tedy nevyplývá, že činitel uvedený v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci písm. c) základního nařízení může být považován za naplněný. 72 Pokud jde začtvrté a na posledním místě o stav zásob výrobku, který byl předmětem šetření a je výslovně stanoven v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci písm. d) základního nařízení jako jeden z relevantních faktorů pro určení existence hrozby podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie, sporné nařízení v bodě 74 odůvodnění potvrdilo závěr Komise uvedený v bodě 124 odůvodnění prozatímního nařízení, podle kterého tento faktor neměl „valný význam“ pro analýzu existence takové hrozby, protože „zásoby obvykle udržují obchodníci (zprostředkovatelé), a nikoli výrobci“ a „nebyly shledány žádné důkazy nasvědčující hromadění zásob v rozsahu, který by mohl v blízké budoucnosti nějak podstatně ovlivnit trh“. 73 Z výše uvedených úvah vyplývá, že Rada ve sporném nařízení neprávem konstatovala, že s ohledem na faktory uvedené v čl. 3 odst. 9 druhém pododstavci základního nařízení existuje hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie, takže rovněž porušila čl. 3 odst. 9 první pododstavec tohoto nařízení, podle kterého určení existence takové hrozby musí vycházet ze skutečností, a nikoli pouze z tvrzení, domněnek nebo vzdálené možnosti a změna okolností, která vytvoří situaci, kdy dumping způsobí újmu, musí být zřetelně předvídatelná a bezprostřední. 74 Tento závěr nemůže být vyvrácen žádným z argumentů uplatněných Komisí a Radou v jejich vyjádřeních předložených na základě čl. 23 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie. 75 Komise zaprvé tvrdí, že výklad čl. 3 odst. 9 základního nařízení v souladu s antidumpingovou dohodou Světové obchodní organizace (WTO) umožňuje dospět k závěru, že unijní normotvůrce ponechává orgánu pověřenému antidumpingovým šetřením svobodu zvolit si jeden nebo více z činitelů uvedených v tomto ustanovení, aby odůvodnil svůj závěr o existenci hrozby podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie, a to pod jedinou podmínkou, a sice že takový závěr vychází „ze skutečností, a nikoli pouze z tvrzení, domněnek nebo vzdálené možnosti“. Komise dodává, že existenci hrozící újmy je třeba zkoumat s ohledem na všechny relevantní okolnosti, a nikoli pouze na základě čtyř činitelů uvedených v čl. 3 odst. 9 základního nařízení. Konkrétně uvádí, že i když je pravda, že činitel týkající se snížení poptávky na unijním trhu, jak byl zkoumán v bodech odůvodnění 91 až 111 a 126 prozatímního nařízení, není v tomto ustanovení výslovně uveden, zůstává nicméně relevantní pro prokázání existence hrozby podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie. 76 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že touto argumentací se Komise ve skutečnosti snaží zpochybnit posouzení provedená Tribunálem v rozsudku ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada (T‐528/09, EU:T:2014:35), přestože se tento rozsudek, potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel (C‐186/14 P a C‐193/14 P, EU:C:2016:209), stal konečným a Komise jej mohla napadnout kasačním opravným prostředkem, což neučinila. Tento orgán tedy nemůže k tomu, aby nepřímo zpochybnil tento rozsudek Tribunálu, použít vyjádření, které předložil v rámci řízení o předběžné otázce týkající se posouzení platnosti. Těmito argumenty Komise tudíž není třeba se meritorně zabývat. 77 Zadruhé Rada a Komise tvrdí, že prováděcí nařízení 2015/2272 a prováděcí rozhodnutí 2018/928 stanoví existenci hrozby podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie a taková hrozba by se realizovala, kdyby byla neplatnost sporného nařízení prohlášena s účinkem erga omnes. 78 V tomto ohledu je třeba připomenout, že posouzení platnosti aktu, které Soudní dvůr provádí v rámci řízení o předběžné otázce, má být zpravidla založeno na situaci, která existuje v době přijetí aktu (rozsudek ze dne 9. července 2020, Donex Shipping and Forwarding, C‐104/19, EU:C:2020:539, bod 43, jakož i citovaná judikatura). 79 Kromě toho, jak Soudní dvůr připomněl v rozsudku ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel (C‐186/14 P a C‐193/14 P, EU:C:2016:209, bod 71), že existence hrozby podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie musí být prokázána ke dni přijetí antidumpingového opatření, přičemž toto datum odpovídá v projednávaném případě datu přijetí sporného nařízení. 80 Z toho vyplývá, že přijetí jak prováděcího nařízení 2015/2272, tak prováděcího rozhodnutí 2018/928, ke kterým došlo po přijetí sporného nařízení, nemohou mít vliv na jeho platnost. 81 Kromě toho z tohoto prováděcího nařízení ani z tohoto prováděcího rozhodnutí nelze vyvodit, že ke dni přijetí sporného nařízení existovala hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie. 82 Vzhledem k tomu, že Rada přijetím sporného nařízení porušila čl. 3 odst. 9 ve spojení s čl. 9 odst. 4 základního nařízení, jak vyplývá z bodů 45 až 73 tohoto rozsudku, je proto třeba konstatovat, že sporné nařízení je neplatné. K nákladům řízení 83 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: Nařízení Rady (ES) č. 926/2009 ze dne 24. září 2009, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo a s konečnou platností vybírá prozatímní clo uložené na dovoz některých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, je neplatné. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

10.1.2022 CS Úřední věstník Evropské unie C 11/12 Kasační opravný prostředek podaný dne 12. července 2021 Sun Stars & Sons Pte Ltd proti rozsudku Tribunálu (pátého senátu) vydanému dne 12. května 2021 ve věci T-638/19, Sun Stars & Sons v. EUIPO – Valvis Holding (AC AQUA AC) (Věc C-424/21 P) (2022/C 11/16) Jednací jazyk: angličtina Účastníci řízení Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek: Sun Stars & Sons Pte Ltd (zástupkyně: M. Maček, odvetnica) Další účastníci řízení: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), Valvis Holding SA Usnesením ze dne 11. listopadu Soudní dvůr (senát rozhodujícího o přijatelnosti kasačních opravných prostředků) rozhodl, že kasační opravný prostředek není přijatelný a že společnost Sun Stars & Sons Pte Ltd ponese vlastní náklady řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 8. října 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Daň z přidané hodnoty (DPH) – Směrnice 2006/112/ES – Článek 135 odst. 1 písm. a) – Osvobození pojišťovacích činností od daně – Poskytování služeb správy penzijních fondů fiduciáři ze strany investičních správců – Vyloučení jakéhokoli odškodnění v případě materializace rizika – Zaměstnanecký penzijní plán – Vnitrostátní daňová praxe – Výkon pojišťovací činnosti – Subjekty, které jsou držiteli povolení – Subjekty, které nejsou držiteli takového povolení – Pojem ‚pojišťovací činnosti‘ “ Ve věci C‐235/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Court of Appeal [England & Wales (Civil Division)] [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království]) ze dne 5. března 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 18. března 2019, v řízení United Biscuits (Pensions Trustees) Limited, United Biscuits Pension Investments Limited proti Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení J.-C. Bonichot (zpravodaj), předseda senátu, L. Bay Larsen, C. Toader, M. Safjan a N. Jääskinen, soudci, generální advokát: P. Pikamäe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za United Biscuits Pension Investments Limited a United Biscuits (Pensions Trustees) Limited D. Scoreym, QC, C. Millard, solicitor, a M. Jonesem, barrister, – za vládu Spojeného království Z. Lavery, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s T. Wardem, QC, a A. Macnabem, barrister, – za Evropskou komisi R. Lyalem a A. Armenia, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. května 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 135 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi United Biscuits (Pension Trustees) Ltd (dále jen „United Biscuits Pension“) a United Biscuits Pension Investments Ltd (dále jen „UB“) na straně jedné a Commissioners for Her Majesty’s Revenue & Customs (daňová a celní správa Spojeného království) na straně druhé ve věci uplatnění daně z přidané hodnoty (DPH) na služby správy penzijních fondů. Právní rámec Unijní právo Pravidla týkající se DPH 3 Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112 stanoví, že předmětem DPH je „poskytnutí služby za úplatu uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková“. 4 Článek 131 směrnice 2006/112 obsažený v kapitole 1, nadepsané „Obecné ustanovení“, hlavy IX této směrnice, nadepsané „Osvobození od daně“, stanoví: „Osvobození od daně podle kapitol 2 až 9 se uplatňují, aniž jsou dotčeny jiné předpisy Společenství, a za podmínek, které členské státy stanoví k zajištění správného a jednoduchého uplatňování těchto osvobození a k zamezení veškerých daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu.“ 5 Článek 135 odst. 1 směrnice 2006/112, který se nachází v kapitole 3, nadepsané „Ostatní případy osvobození od daně“, hlavy IX této směrnice, stanoví: „Členské státy osvobodí od daně tato plnění: a) pojišťovací a zajišťovací činnosti včetně souvisejících služeb poskytovaných pojišťovacími makléři a pojišťovacími agenty; [...]“ 6 Toto ustanovení odpovídá článku 13 části B písm. a) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. 1977, L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23; dále jen „šestá směrnice“), která byla v účinnosti do 31. prosince 2006. Pravidla týkající se pojištění 7 První směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu (neoficiální překlad) (Úř. věst. 1979, L 63, s. 1), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/12/ES ze dne 5. března 2002 (Úř. věst. 2002, L 77, s. 11) (dále jen „první směrnice o životním pojištění“), v článku 1 uváděla: „Tato směrnice se týká přístupu k samostatné výdělečné činnosti v přímém pojištění a jejímu výkonu pojišťovnami, které jsou usazeny v členském státě nebo si přejí být v tomto státě usazeny, pokud jde o: 1. poskytování těchto druhů pojištění, pokud vyplývají ze smlouvy: a) životní pojištění [...]; b) pojištění důchodu; c) doplňkové pojištění provozované životními pojišťovnami [...]; d) typ pojištění existující v Irsku a Spojeném království známé jako trvalé zdravotní pojištění (permanent health insurance), které nelze zrušit; 2. následující operace, pokud jsou na smluvním základě a pokud podléhají dozoru správních orgánů odpovědných za dozor nad soukromým pojištěním: [...] c) správa skupinových penzijních fondů, např. činnosti spočívající pro dotyčný podnik ve správě investic, a zejména aktiv tvořících rezervy subjektů, které provádějí platbu v případě smrti nebo dožití se stanoveného věku nebo v případě přerušení nebo omezení činnosti; d) operace uvedené v písmenu c), pokud jsou doprovázeny pojištěním kryjícím buď zachování kapitálu, nebo minimální úrokový výnos; [...] 3. Operace závisející na délce lidského života, které jsou předepsány nebo stanoveny v právních předpisech o sociálním pojištění, jsou-li vykonávány nebo spravovány pojišťovnami na jejich vlastní riziko v souladu s právními předpisy členského státu.“(neoficiální překlad) 8 Podle článku 6 téže směrnice platilo: „Přístup k činnostem, na které se vztahuje tato směrnice, podléhá předchozímu vydání úředního povolení. [...]“(neoficiální překlad) 9 Článek 7 odst. 2 první směrnice o životním pojištění stanovil: „Povolení se vydává na každé pojistné odvětví uvedené v příloze. Týká se celého odvětví, ledaže si žadatel přeje krýt pouze některá rizika zařazená do tohoto odvětví. [...]“(neoficiální překlad) 10 Článek 8 odst. 1 uvedené směrnice stanovil: „Domovský členský stát vyžaduje, aby každá pojišťovna, která žádá o povolení: [...] b) omezila svůj předmět činnosti na činnosti stanovené v této směrnici a operace z nich přímo vyplývající, s vyloučením všech jiných obchodních činností.“(neoficiální překlad) 11 Příloha téže směrnice obsahovala seznam nadepsaný „Pojistná odvětví“, který v bodě VII uváděl „[s]práv[u] skupinových penzijních fondů podle čl. 1 bodu 2 písm. c) a d)“. 12 První směrnice o životním pojištění byla zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění (Úř. věst. 2002, L 345, s. 1; Zvl. vyd. 06/06, s. 3). Článek 2 směrnice 2002/83 převzal ustanovení uvedená v článku 1 první směrnice o životním pojištění. Článek 5 odst. 2 směrnice 2002/83 převzal znění čl. 7 odst. 2 první směrnice o životním pojištění. Příloha I směrnice 2002/83 byla nadepsána „Pojistná odvětví“ a v bodě VII uváděla „[s]práv[u] skupinových penzijních fondů podle čl. 2 odst. 2 písm. c) a d)“. 13 Směrnice 2002/83 byla zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES ze dne 25. listopadu 2009 o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejím výkonu (Solventnost II) (Úř. věst. 2009, L 335, p. 1; dále jen „směrnice Solventnost II“). Článek 2 odst. 3 posledně uvedené směrnice přebírá v podstatě v totožném znění obsah článku 1 první směrnice o životním pojištění. 14 Článek 14 odst. 1 směrnice Solventnost II, nadepsaný „Zásada povolení“, stanoví: „Přístup k přímé pojišťovací nebo zajišťovací činnosti, na kterou se vztahuje tato směrnice, podléhá předchozímu povolení.“ 15 Článek 15 odst. 2 směrnice Solventnost II zní takto: „S výhradou článku 14 se povolení vydává na každé odvětví přímého pojištění uvedené v části A přílohy I nebo v příloze II. Týká se celého odvětví, ledaže si žadatel přeje krýt pouze některá rizika zařazená do tohoto odvětví.“ 16 Příloha II směrnice Solventnost II, nadepsaná „Odvětví životního pojištění“, v bodě VII uvádí „[s]práv[u] skupinových penzijních fondů podle čl. 2 odst. 3 písm. b) bodů iii) a iv)“. Právo Spojeného království 17 Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že služby správy penzijních fondů, včetně služeb souvisejících s dávkově definovanými zaměstnaneckými penzijními plány, spadaly v souladu s právní úpravou Spojeného království týkající se povolení udělovaného pojišťovnám do odvětví „pojištění“, pokud byly poskytovány držiteli povolení k pojišťovací činnosti v souladu s Insurance Companies Act (zákon o pojišťovnách) (dále jen „pojistitelé“). 18 Pojistitelé kromě toho podléhali dozoru správních orgánů odpovědných za dozor nad soukromým pojištěním. Služby správy penzijních fondů mohly být rovněž nabízeny subjekty, které byli držiteli povolení na základě jiných právních předpisů (dále jen „jiné subjekty než pojistitelé“). 19 Pokud jde o DPH vztahující se k těmto službám, z údajů ve spisu předloženém Soudnímu dvoru vyplývá, že během dotyčného období daňová správa Spojeného království uplatňovala rozdílná pravidla podle toho, zda byly služby poskytovány pojistiteli nebo jinými subjekty než pojistiteli. Před 1. lednem 2005 vyplývalo toto rozdílné zacházení z právních předpisů, které omezovaly uplatnění osvobození pojišťovacích činností od daně na poskytovatele, kterým bylo uděleno povolení jakožto pojistitelům. Po legislativní změně, která nabyla účinnosti k tomuto datu, daňová správa podle předkládajícího soudu i nadále omezovala uplatnění tohoto osvobození od daně na služby správy penzijních fondů poskytované pojistiteli, ačkoli toto omezení již nebylo v souladu se zákonem. Spor v původním řízení a předběžná otázka 20 Společnost United Biscuits Pension je fiduciářem zaměstnaneckého penzijního plánu zavedeného pro zaměstnance společnosti United Biscuits (UK) Ltd. Společnost UB je bývalým fiduciářem fondu kolektivního investování, do něhož byla investována aktiva tohoto plánu v období od roku 1989 do roku 2006. 21 Tito po sobě následující fiduciáři uvedeného fondu využili služeb investičních správců. Těmito investičními správci byli jak pojistitelé, tak jiné subjekty než pojistitelé. 22 Ty z poskytnutých služeb, u nichž byly vystaveny faktury jinými subjekty než pojistiteli, nemohly být podle předpisů a ustálené praxe použitelných ve Spojeném království osvobozeny od DPH, na což si stěžovaly společnosti United Biscuits Pension a UB. 23 Tyto společnosti jakožto fiduciáři zejména penzijního fondu neúspěšně žádaly daňovou správu Spojeného království o vrácení dotčené DPH, a poté se obrátily na High Court of Justice (England & Wales), Chancery Division [Vrchní soud (Anglie a Wales), kancléřské oddělení, Spojené království]. 24 Tento soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2017 jejich žalobu zamítl s odůvodněním, že osvobození od daně pro dotčené období nebylo ve vnitrostátním právu stanoveno. 25 Předkládající soud, k němuž bylo podáno odvolání proti tomuto rozsudku, si klade otázku, zda unijní právo umožňuje osvobodit od DPH služby správy penzijních fondů. 26 Za těchto podmínek se Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království] rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Jsou služby správy penzijního fondu poskytované navrhovatelkám a) pojistiteli nebo b) jinými subjekty než pojistiteli ‚pojišťovacími činnostmi‘ ve smyslu čl. 135 odst. l písm. a) směrnice 2006/112?“ K předběžné otázce 27 Na úvod je třeba uvést, že i když se na zdaňovací období dotčená ve věci v původním řízení vztahovala postupně šestá směrnice a směrnice 2006/112, je čl. 135 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/112 totožný s čl. 13 částí B písm. a) šesté směrnice, a je proto možné na předběžnou otázku odpovědět pouze na základě onoho novějšího z těchto dvou ustanovení, které je účinné ke dni vydání tohoto rozsudku. 28 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 135 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/112 vykládán v tom smyslu, že služby správy investic poskytované v rámci zaměstnaneckého penzijního plánu, u nichž je vyloučeno jakékoli odškodnění v případě materializace rizika, lze kvalifikovat jako „pojišťovací činnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, a tyto služby tudíž mohou být předmětem osvobození od DPH stanoveného v uvedeném ustanovení ve prospěch takových činností. 29 V tomto ohledu je třeba připomenout, že výrazy použité pro vymezení osvobození od daně uvedených v čl. 135 odst. 1 směrnice o DPH je třeba vykládat striktně, jelikož tato osvobození představují výjimky z obecné zásady, podle které je DPH vybírána z každého poskytnutí služby uskutečněného za úplatu osobou povinnou k dani jako takovou (rozsudek ze dne 17. března 2016, Aspiro, C‐40/15, EU:C:2016:172, bod 20). 30 Pokud jde o pojišťovací činnosti uvedené v tomto ustanovení, je pro ně podle všeobecně přijímaného názoru a ustálené judikatury charakteristické, že pojistitel se na základě předchozí úhrady pojistného zavazuje zajistit pojištěnému v případě, že dojde k materializaci krytého rizika, plnění dohodnuté při uzavření smlouvy (viz rozsudek ze dne 17. března 2016, Aspiro, C‐40/15, EU:C:2016:172, bod 22 a citovaná judikatura). 31 V projednávané věci předkládající soud uvádí, a na jednání to bylo potvrzeno, že služby, které byly smluvně poskytovány navrhovatelkám v původním řízení, spočívaly pouze ve správě investic na jejich účet a bylo u nich vyloučeno jakékoli odškodnění v případě materializace rizika. 32 Není sporu o tom, že takové služby nesplňují kritéria uvedená v bodech 29 a 30 tohoto rozsudku, jelikož osvobození od daně stanovené v čl. 135 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/112 je odůvodněno hlavně obtížností určit správný základ DPH pro pojistné spojené s krytím rizika. 33 Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky v původním řízení, z judikatury Soudního dvora ani z unijního práva v oblasti pojištění nemůže vyplývat žádné jiné kritérium, které by umožňovalo podřadit činnosti pod pojem „pojišťovací činnosti“ ve smyslu čl. 135 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/112. 34 Pokud jde o judikaturu Soudního dvora, navrhovatelky v původním řízení se dovolávají bodu 18 rozsudku ze dne 25. února 1999, CPP (C‐349/96, EU:C:1999:93), a bodu 30 rozsudku ze dne 8. března 2001, Skandia (C‐240/99, EU:C:2001:140). 35 Je pravda, že tyto body v podstatě uvádí, že neexistuje důvod, který by umožňoval vykládat výraz „pojištění“ různě podle toho, zda je uveden ve směrnicích týkajících se pojištění, nebo ve směrnicích týkajících se DPH. 36 Jak však zdůraznil generální advokát v bodech 71 až 75 svého stanoviska v projednávané věci, ukazuje se, že uvedené body, vykládané v konkrétním kontextu rozsudků, v nichž jsou obsaženy, ve skutečnosti odkazují na podmínky provádění pojištění, jako jsou věcná plnění nebo existence zprostředkovatele mezi pojistitelem a pojištěným. Naproti tomu Soudní dvůr, který použil výraz „pojištění“ obecně, a nikoli pojem „pojišťovací činnosti“ ve smyslu společného systému DPH, neměl v úmyslu určit, že mezi posledně uvedeným pojmem a případnými právními instituty obsaženými ve směrnicích týkajících se pojištění existuje nezbytná a ze samotné podstaty vyplývající vazba. Oba rozsudky zmíněné navrhovatelkami v původním řízení tak přebírají a uplatňují kritéria uvedená v bodech 29 a 30 tohoto rozsudku, aniž je jakkoli zpochybňují či doplňují s ohledem na unijní právo v oblasti pojištění. 37 Kromě toho přesná analýza relevantních ustanovení směrnic neumožňuje podložit názor, že takové služby správy penzijního fondu, jako jsou ty, které jsou dotčené ve věci v původním řízení, mohou spadat do působnosti čl. 135 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/112. 38 Podle samotného znění článku 1 první směrnice o životním pojištění, který byl v podstatě převzat směrnicemi, které ji nahradily, jsou totiž činnostmi životního pojištění, na které se tyto předpisy vztahují, buď „pojištění“ uvedená v odstavci 1 tohoto článku, nebo „operace“ uvedené v odstavcích 2 a 3 uvedeného článku. 39 Mezi tyto „operace“ přitom patří „správa skupinových penzijních fondů“. 40 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 58 svého stanoviska, jestliže „pojištění“ uvedená v odstavci 1 tohoto článku představují pojišťovací činnosti v běžném slova smyslu, „operace“ jsou činnostmi blízkými těmto pojišťovacím činnostem a úzce s nimi souvisejícími. Jedná se o vedlejší operace, na které se vztahuje první směrnice o životním pojištění a právní předpisy, které ji nahradily, avšak nepředstavují „pojištění“ ve smyslu směrnic v oblasti pojištění. 41 Unijní normotvůrce tak měl pro účely použití směrnic v oblasti pojištění v úmyslu nepovažovat takové služby, jako jsou služby dotčené ve věci v původním řízení, za „pojištění“. 42 Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky v původním řízení, nelze tento závěr vyvrátit na podkladě znění příloh směrnic v oblasti pojištění z toho důvodu, že tyto přílohy zmiňují správu penzijních fondů jakožto pojišťovací činnost. 43 Je v tomto ohledu pravda, že určitá nejednoznačnost může vyplývat z toho, že některé z těchto příloh používají výrazy „pojistná odvětví“ či „odvětví životního pojištění“. 44 Tuto nejednoznačnost však lze odstranit zkoumáním souvislostí dotčených ustanovení. 45 Pokud jde o nadpis přílohy první směrnice o životním pojištění v anglickém jazyce, je třeba poznamenat, jak učinil generální advokát v bodě 60 svého stanoviska, že pouze dánská a anglická jazyková verze této přílohy v nadpisu označují odvětví jako „pojistná odvětví“, zatímco německá, francouzská, italská a nizozemská jazyková verze odkazují pouze na „odvětví“ činnosti, čímž naznačují, že „správa skupinových penzijních fondů“ uvedená v bodě VII této přílohy nepředstavuje pojistné odvětví, ale odvětví činnosti. 46 V souladu s ustálenou judikaturou musí být ustanovení unijního práva vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech jazycích Evropské unie. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního právního předpisu musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 8. prosince 2005, Jyske Finans, C‐280/04, EU:C:2005:753, bod 31). 47 V tomto ohledu – a to samé platí pro nadpis přílohy I směrnice 2002/83 a přílohy II směrnice Solventnost II – je třeba připomenout, že účelem klasifikace učiněné v přílohách těchto směrnic je zejména vymezit činnosti, které jsou předmětem povinného povolení stanoveného těmito předpisy pro přístup k činnostem na území členského státu. 48 Toto povolení je vyžadováno, jak vyplývá z článku 1 ve spojení s článkem 6 první směrnice o životním pojištění, které v následných směrnicích zůstaly v podstatě beze změny, pro „činnosti, na které se vztahuje tato směrnice“. 49 Jak přitom bylo uvedeno v bodě 38 a následujících tohoto rozsudku, tyto činnosti spočívají jak v „pojištění“, tak v souvisejících „operacích“, mezi něž patří správa penzijních fondů. 50 Ve světle celkové systematiky směrnic v oblasti pojištění je tedy logické, že klasifikace činností stanovená uvedenými směrnicemi v jejich přílohách zahrnuje pojišťovací činnosti a činnosti správy penzijních fondů, přičemž tato klasifikace nemůže být vykládána tak, že tyto operace staví na roveň pojištění. 51 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 135 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že služby správy investic poskytované v rámci zaměstnaneckého penzijního plánu, u nichž je vyloučeno jakékoli odškodnění v případě materializace rizika, nelze kvalifikovat jako „pojišťovací činnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, a tyto služby tudíž nemohou být předmětem osvobození od DPH stanoveného v uvedeném ustanovení ve prospěch takových činností. K nákladům řízení 52 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: Článek 135 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že služby správy investic poskytované v rámci zaměstnaneckého penzijního plánu, u nichž je vyloučeno jakékoli odškodnění v případě materializace rizika, nelze kvalifikovat jako „pojišťovací činnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, a tyto služby tudíž nemohou být předmětem osvobození od daně z přidané hodnoty (DPH) stanoveného v uvedeném ustanovení ve prospěch takových činností. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 15. května 2008 – Komise v. Švédsko (Věc C‐341/07) „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 2004/48/ES – Dodržování práv duševního vlastnictví – Neprovedení ve stanovené lhůtě“ 1. Členské státy – Povinnosti – Provedení směrnic – Nezpochybňované nesplnění povinnosti (Článek 226 ES) (viz bod 11) 2. Členské státy – Povinnosti – Provedení směrnic – Nesplnění povinnosti – Odůvodnění vycházející z obtíží při výkladu – Nepřípustnost (Článek 226 ES) (viz bod 12) Předmět Nesplnění povinnosti státem – Nepřijetí ve stanovené lhůtě ustanovení nezbytných k dosažení souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. L 157, s. 45; Zvl. vyd. 17/02, s. 32, a v opraveném znění L 195, s. 16) Výrok 1) Švédské království tím, že nepřijalo ve stanovené lhůtě všechny právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví, nesplnilo povinnosti, které pro něho vyplývají z této směrnice. 2) Švédskému království se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 5. prosince 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Článek 7 bod 1 písm. a) – Zvláštní příslušnost ve sporech, jejichž předmětem je smlouva nebo nároky ze smlouvy – Pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ – Žádost o zaplacení ročních příspěvků, které advokát dluží advokátní komoře“ Ve věci C‐421/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím tribunal de première instance de Namur (soud prvního stupně v Namuru, Belgie) ze dne 21. června 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 27. června 2018, v řízení Ordre des avocats du barreau de Dinant proti JN, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), místopředsedkyně Soudního dvora, a L. Bay Larsen, soudce, generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s F. Varrone, avvocato dello Stato, – za litevskou vládu R. Krasuckaitė a G. Taluntytė, jako zmocněnkyněmi, – za Evropskou komisi M. Heller a M. Wilderspinem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 29. července 2019, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Ordre des avocats du barreau de Dinant (Advokátní komora v Dinantu, Belgie) a panem JN který vznikl z důvodu, že posledně uvedený neuhradil této komoře dlužné roční členské příspěvky. Právní rámec Unijní právní předpisy 3 Článek 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 uvádí: „Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).“ 4 Článek 4 odst. 1 tohoto nařízení stanoví: „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“ 5 Článek 7 uvedeného nařízení stanoví: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, 1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; [...]“ Belgické právo 6 Článek 428 první pododstavec code judiciaire (soudní řád) stanoví: „Nikdo nesmí používat označení advokát ani vykonávat povolání advokáta, pokud není Belgičanem nebo státním příslušníkem členského státu Evropské unie, držitelem doktorského či magisterského diplomu v oboru právo, nesložil slib podle článku 429 a není zapsán v seznamu advokátní komory nebo v seznamu advokátních koncipientů.“ 7 Článek 443 první pododstavec soudního řádu stanoví: „Představenstvo advokátní komory může uložit advokátům zapsaným do seznamu, advokátům, kteří vykonávají své povolání pod profesním označením udělovaným jiným členským státem Evropské unie, advokátním koncipientům a advokátům s čestným členstvím, povinnost platit příspěvky, které představenstvo stanoví.“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 8 JN se stal členem Advokátní komory v Dinantu a byl zapsán do seznamu jejích advokátů. 9 JN uvádí, že si v průběhu devadesátých let zřídil bydliště ve Francii, avšak zůstal zapsán v seznamu Advokátní komory v Dinantu, které až do roku 2012 hradil roční příspěvky. 10 Dopisem ze dne 29. května 2015 předseda Advokátní komory v Dinantu požádal JN o úhradu příspěvků, které dlužil za roky 2013 až 2015, a navrhl mu snížit jejich výši na částku pojistného placeného touto komorou, jakož i úhradu příspěvků ve splátkách. Z tohoto dopisu vyplývá, že zápis do seznamu advokátní komory „poskytuje nezanedbatelné výhody v oblasti pojištění“ a že příspěvky hrazené komoře „představují ve skutečnosti hlavně pojistné“. 11 Vzhledem k tomu, že JN na uvedený dopis neodpověděl a příspěvky neuhradil, zaslala mu Advokátní komora v Dinantu v dopisech ze dne 11. prosince 2015 a 21. prosince 2016 upomínky. 12 Jelikož i tyto upomínky zůstaly bez odpovědi, rozhodlo představenstvo Advokátní komory v Dinantu, že pověří jednoho advokáta z jiné komory vymáháním dotčených ročních příspěvků. 13 V dopise ze dne 23. ledna 2017 tento advokát vyzval JN, aby tyto příspěvky zaplatil. 14 V reakci na tento dopis uvedl JN v dopise zaslaném Advokátní komoře v Dinantu, že vzhledem k obtížné finanční situaci, v níž se nachází, nemůže uvedené příspěvky uhradit ve výši přesahující 100 eur měsíčně. 15 JN však žádnou platbu neuhradil, takže Advokátní komora v Dinantu navrhla podáním ze dne 17. května 2017 jeho předvolání k předkládajícímu soudu, kterým je tribunal de première instance de Namur (soud prvního stupně v Namuru, Belgie), a požadovala, aby mu tento soud uložil povinnost zaplatit částku 7277,70 eura zvýšenou o úroky, jakož i nahradit náklady řízení. 16 Dopisem ze dne 16. května 2017 zaslaným předsedovi Advokátní komory v Dinantu požádal JN o vyškrtnutí ze seznamu advokátů a o možnost rozložit své platby na splátky po dobu dvaceti čtyř měsíců. 17 U předkládajícího soudu zpochybnil JN jeho příslušnost na základě nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42) a nařízení č. 1215/2012. 18 V tomto ohledu uvedený soud uvádí, že podle tvrzení JN nemá zápis do seznamu advokátní komory za účelem výkonu povolání advokáta smluvní povahu, jelikož nepředstavuje uzavření smlouvy vyplývající ze smluvní volnosti a ze svobodného rozhodnutí, ale splnění správní formality a zákonné povinnosti. 19 Uvedený soud rovněž uvádí, že podle názoru Advokátní komory v Dinantu se naopak JN zachováním svého zápisu v jejím seznamu zavázal uvedené komoře hradit roční příspěvky jí stanovené, takže je nutno na tento závazek nahlížet jako na smluvní závazek ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. 20 Za těchto podmínek se tribunal de première instance de Namur (soud prvního stupně v Namuru) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Představuje žaloba advokátní komory, kterou se domáhá uložení povinnosti některému z jejích členů zaplatit dlužné roční členské příspěvky, žalobu ‚jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ ve smyslu čl. [7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012]?“ K předběžné otázce 21 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba, kterou se advokátní komora domáhá toho, aby některému z jejích členů bylo nařízeno zaplatit roční členské příspěvky, které jí dluží, a jimiž mají být financovány hlavně pojišťovací služby, představuje žalobu, „jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení. 22 Úvodem je třeba uvést, že ačkoliv určité spory mezi orgánem veřejné správy a osobou soukromého práva mohou spadat do působnosti nařízení č. 1215/2012, je tomu jinak, jestliže orgán veřejné správy jedná v rámci výkonu veřejné moci (rozsudky ze dne 11. dubna 2013, Sapir a další, C‐645/11, EU:C:2013:228, bod 33, a ze dne 15. listopadu 2018, Kuhn, C‐308/17, EU:C:2018:911, bod 34). Uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu jejích výjimečných pravomocí, které jdou nad rámec pravidel obecného práva použitelných na vztahy mezi jednotlivci, totiž takový spor vyjímá z občanských a obchodních věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení (rozsudek ze dne 28. února 2019, Gradbeništvo Korana, C‐579/17, EU:C:2019:162, bod 49). 23 Spor týkající se povinnosti advokáta platit roční členské příspěvky, které dluží advokátní komoře, jejímž je členem, spadá proto do působnosti uvedeného nařízení pouze za podmínky, že tato advokátní komora neuplatňuje v souvislosti se svým požadavkem, aby tento advokát tuto povinnost splnil, výsady veřejné moci na základě použitelného vnitrostátního práva, což musí ověřit předkládající soud. 24 Pokud by tomu tak bylo, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora představuje příslušnost stanovená v článku 4 nařízení č. 1215/2012, tedy příslušnost soudů členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, obecnou zásadu. Pouze jako výjimku z tohoto obecného pravidla stanoví toto nařízení pravidla pro zvláštní a výlučnou příslušnost v taxativně vyjmenovaných případech, ve kterých žalovaný může nebo musí, podle okolností, být žalován u soudu jiného členského státu (rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‐25/18, EU:C:2019:376, bod 21 a citovaná judikatura). 25 Pokud jde o pravidlo o zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 7 bodě 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, je nutné připomenout rovněž to, že podmínkou pro uplatnění tohoto ustanovení, není uzavření smlouvy (rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‐25/18, EU:C:2019:376, bod 23 a citovaná judikatura). 26 Identifikace závazku je nicméně pro použití uvedeného ustanovení nezbytná, neboť příslušnost podle tohoto ustanovení se určuje podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Použití tohoto pravidla tedy předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba (rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‐25/18, EU:C:2019:376, body 24 a 25, jakož i citovaná judikatura). 27 Podle informací předkládajícího soudu představuje přitom na základě čl. 428 prvního pododstavce belgického soudního řádu zápis do seznamu komory požadavek, který musí nutně splnit každá osoba, která si přeje být označována jako advokát a vykonávat toto povolání. 28 Kromě toho může představenstvo advokátní komory podle prvního pododstavce článku 443 belgického soudního řádu uložit advokátům zapsaným do seznamu povinnost hradit příspěvky, které stanoví, takže v případě, že se tento orgán rozhodne této právní pravomoci využít, nabývá úhrada těchto příspěvků pro dotčené osoby závazného charakteru. 29 Takovou situaci je nutno odlišit od situace, o kterou se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr (C‐25/18, EU:C:2019:376), kterým Soudní dvůr ohledně závazku spoluvlastníků vůči společenství vlastníků, který spočíval v placení ročních finančních příspěvků do rozpočtu společenství vlastníků bytů na údržbu společných částí bytového domu, rozhodl, že i když je členství ve společenství vlastníků bytů vyžadováno zákonem, nic to nemění na tom, že podrobnosti správy společných částí dotčené nemovitosti jsou případně upraveny smlouvou a vstup do společenství nastane dobrovolným nabytím bytu do vlastnictví spolu se spoluvlastnickými podíly na těchto společných prostorách, takže takový závazek je třeba považovat za svobodně přijatý právní závazek (rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‐25/18, EU:C:2019:376, bod 27). 30 Je pravda, že stejně jako v této věci vnitrostátní zákonodárce podle všeho přiznal orgánu, a to představenstvu komory, pravomoc uložit podle svých interních postupů osobám, které se staly členy komory, a sice advokátům zapsaným do jejího seznamu, povinnost hradit některé příspěvky. 31 Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že zápis do seznamu komory představuje právní povinnost, které podléhá výkon povolání advokáta, a že osoby, které chtějí vykonávat toto povolání, se musí nutně stát členy některé advokátní komory a podřídit se rozhodnutím přijatým touto komorou, zejména ohledně placení příspěvků. 32 Za těchto podmínek musí být čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že žaloba, kterou se advokátní komora domáhá toho, aby některému z jejích členů bylo nařízeno zaplatit roční členské příspěvky, jejichž úhradu mu uložila, nepředstavuje v zásadě žalobu, „jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení. 33 Nelze však vyloučit, že kromě vztahů stanovených zákonem, navazuje advokátní komora se svými členy také vztahy smluvní povahy. Pokud by tedy uvedené příspěvky představovaly protiplnění za dobrovolně sjednané služby, a to zejména služby pojišťovací, které tato komora sjednala s pojistitelem za účelem získání výhodnějších podmínek pro advokáty, kteří jsou členy uvedené komory, měla by povinnost hradit uvedené příspěvky smluvní povahu, takže by žaloba podaná za účelem vymožení splnění této povinnosti spadala do působnosti čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. Předkládající soud musí ověřit, zda tomu tak je ve sporu v původním řízení. 34 S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že: – Článek 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že spor, který se týká povinnosti advokáta platit roční členské příspěvky, které dluží advokátní komoře, jejímž je členem, spadá do působnosti tohoto nařízení pouze za podmínky, že tato advokátní komora neuplatňuje, když požaduje po tomto advokátovi, aby splnil tuto povinnost, výsady veřejné moci na základě použitelného vnitrostátního práva, což musí ověřit předkládající soud; – článek 7 bod 1 písm. a) uvedeného nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba, kterou se advokátní komora domáhá toho, aby některému z jejích členů bylo nařízeno zaplatit roční členské příspěvky, které jí dluží, a jimiž mají být financovány hlavně takové služby, jako jsou pojišťovací služby, musí být považována za žalobu, „jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud tyto příspěvky představují protiplnění za služby poskytované touto komorou svým členům a pokud s nimi dotčený člen dobrovolně souhlasil, což musí ověřit předkládající soud. K nákladům řízení 35 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: Článek 1 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že spor, který se týká povinnosti advokáta platit roční členské příspěvky, které dluží advokátní komoře, jejímž je členem, spadá do působnosti tohoto nařízení pouze za podmínky, že tato komora neuplatňuje, když požaduje po tomto advokátovi, aby splnil tuto povinnost, výsady veřejné moci na základě použitelného vnitrostátního práva, což musí ověřit předkládající soud. Článek 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba, kterou se advokátní komora domáhá toho, aby některému z jejích členů bylo nařízeno zaplatit roční členské příspěvky, které jí dluží, a jimiž mají být financovány hlavně takové služby, jako jsou pojišťovací služby, musí být považována za žalobu, „jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud tyto příspěvky představují protiplnění za služby poskytované touto komorou svým členům a pokud s nimi dotčený člen dobrovolně souhlasil, což musí ověřit předkládající soud. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 22. prosince 2010 – Komise v. Malta (Věc C‐351/09) „Nesplnění povinnosti státem – Životní prostředí – Směrnice 2000/60/ES – Články 8 a 15 – Stav vnitrozemských povrchových vod – Vypracování a zavádění programů pro monitorování stavu – Opomenutí – Předložení souhrnných zpráv k těmto programům pro monitorování stavu – Opomenutí“ Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (Článek 226 ES; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 15 odst. 2) (viz body 26–28) Předmět Nesplnění povinnosti státem – Porušení článků 8 a 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky (Úř. věst. L 327, s. 1; Zvl. vyd. 15/05, s. 275) – Povinnost zřídit a zajistit proveditelnost programů pro monitorování stavu povrchových vod – Povinnost předložit souhrnné zprávy o programech pro monitorování stavu povrchových vod Výrok 1) Maltská republika tím, že zaprvé opomenula vypracovat a uvést v činnost programy pro monitorování stavu vnitrozemských povrchových vod v souladu s čl. 8 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky, a zadruhé opomenula předložit souhrnné zprávy o programech pro monitorování stavu vnitrozemských povrchových vod v souladu s čl. 15 odst. 2 této směrnice, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 8 a 15 uvedené směrnice. 2) Maltské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu) 9. září 2020 ( *1 ) „Státní podpory – Podpora na investiční projekt na západě Slovenska – Regionální investiční podpora – Zamítnutí stížnosti – Rozhodnutí nevznášet námitky – Podmínky pro výjimky – Článek 14 nařízení (EU) č. 651/2014 – Rozsah kontrolní pravomoci Komise – Pokyny k regionální státní podpoře na období 2014–2020 – Pojem ‚malý nebo střední podnik‘ – Článek 3 odst. 2 a 3 přílohy I nařízení č. 651/2014 – Údaje použité při výpočtu počtu zaměstnanců a finančních hodnot a sledované období – Článek 4 přílohy I nařízení č. 651/2014 – Pochybnosti o slučitelnosti podpory s vnitřním trhem – Článek 4 odst. 4 nařízení (EU) 2015/1589 – Závažné obtíže“ Ve věci T‐745/17, Kerkosand spol. s. r. o., se sídlem v Šajdíkových Humencích (Slovensko), zastoupená A. Rosenfeldem a C. Holtmannem, advokáty, žalobkyně, proti Evropské komisi, zastoupené K. Blanck a A. Bouchagiarem, jako zmocněnci, žalované, jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 5050 final ze dne 20. července 2017 o investiční podpoře pro slovenského výrobce sklářského písku NAJPI a. s. [SA.38121 (2016/FC) – Slovensko] (Úř. věst. 2017, C 336, s. 1), TRIBUNÁL (třetí senát), ve složení A. M. Collins, předseda, V. Kreuschitz (zpravodaj) a G. Steinfatt, soudci, vedoucí soudní kanceláře: S. Bukšek Tomac, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. ledna 2020, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Žalobkyně, Kerkosand spol. s r. o., provozuje důl a balírnu sklářského písku v Šajdíkových Humencích (Slovensko). 2 Dne 12. prosince 2013 podala žalobkyně stížnost k Evropské komisi, v níž tvrdila, že Slovenská inovačná a energetická agentúra (slovenská agentura pro inovace a energetiku) poskytla rozhodnutím ze dne 22. července 2013 společnosti NAJPI a. s. (dále jen „příjemce“) protiprávní podporu ve výši 4999999,46 eura určenou na investiční projekt na západě Slovenska (dále jen „dotčená podpora“). 3 Tato podpora byla poskytnuta na základě Schémy štátnej pomoci na podporu zavádzania inovatívnych a vyspelých technológií v priemysle a v službách [SA.28652 (X518/2009)] (režim státní podpory zavádění inovativních a vyspělých technologií do průmyslu a služeb, dále jen „dotčený režim podpory“), která byla podle článku 13 nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. srpna 2008, kterým se v souladu s články 87 a 88 [ES] prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné se společným trhem (obecného nařízení o blokových výjimkách) (Úř. věst. 2008, L 214, s. 3) označena za opatření regionální investiční podpory a podpory zaměstnanosti. Týkala se investičního projektu příjemce podpory, kterým se tento snažil zřídit těžbu sklářského písku v ložiskách v Borském Peteru (Slovensko) a v Šajdíkových Humencích (dále jen „investiční projekt“). 4 Dopisy ze dne 24. února a 2. května 2014 předala Komise slovenským orgánům nedůvěrné znění stížnosti a vyzvala je, aby předložily připomínky, což tyto orgány učinily dopisy ze dne 30. května a 1. července 2014. 5 Dne 30. července 2014 zaslala Komise žalobkyni dopis s předběžným hodnocením, ve kterém měla za to, že dotčená podpora byla poskytnuta v souladu s nařízením č. 800/2008. 6 Žalobkyně poskytla Komisi dodatečné informace dopisy ze dne 12. února, 4. září a 7. a 21. listopadu 2014, 28. května, 8. a 15. července, 1. září, 15. října a 3. listopadu 2015, jakož i z 13. června, 5. července a 17. srpna 2016. 7 Komise zaslala slovenským orgánům žádosti o informace dopisy ze dne 2. května, 30. června a 10. září 2014, 9. ledna 2015, 25. února, 10. března, 22. dubna a 23. června 2016, jakož i z 25. ledna, 15. března a 13. června 2017. Slovenské orgány na ně odpověděly dopisy ze dne 1. července a 3. října 2014, 6. února 2015, 22. dubna, 19. května a 1. července 2016, jakož i ze 7. února, 12. dubna a 21. června 2017. 8 Dne 9. července 2015 zaslala Komise žalobkyni další dopis s předběžným hodnocením, ve kterém měla za to, že dotčená podpora je legální, jelikož byla poskytnuta v souladu s nařízením č. 800/2008 a je slučitelná se společným trhem. Měla zejména za to, že v okamžiku poskytnutí uvedené podpory, tedy dne 22. července 2013, byla příjemcem společnost spadající do kategorie malých a středních podniků a že tato společnost nebyla v obtížích. 9 Dopisem ze dne 15. října 2015 (viz rovněž bod 6 výše) žalobkyně odpověděla na tento další dopis s předběžným hodnocením a poskytla dodatečné informace. 10 Dne 26. listopadu 2015 se uskutečnila schůzka žalobkyně s útvary Komise. 11 Dne 20. července 2017 přijala Komise rozhodnutí C(2017) 5050 final o investiční podpoře pro slovenského výrobce sklářského písku NAJPI a. s. [SA.38121 (2016/FC) – Slovensko] (Úř. věst. 2017, C 336, s. 1, dále jen „napadené rozhodnutí“), které bylo určeno slovenskému ministerstvu zahraničních věcí, ale nebyl v něm uveden právní základ. V uvedeném rozhodnutí měla v podstatě za to, že zaprvé byl naplněn pojem „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (body 43 a 44), zadruhé dotčená podpora byla poskytnuta dne 7. listopadu 2013, což odpovídá dni následujícímu po dni zápisu smlouvy o dotaci uzavřené dne 29. října 2013 do slovenského centrálního registru smluv (body 45 až 47), zatřetí dotčený režim podpory, na jehož základě byla podpora poskytnuta, i samotná podpora splňovaly podmínky stanovené nařízením č. 800/2008, nicméně s výjimkou té uvedené v čl. 3 odst. 2 uvedeného nařízení, podle které jednotlivé opatření podpory musí obsahovat zmínku, že bylo přijato na základě téhož nařízení (body 50 až 55), začtvrté je třeba analyzovat, zda uvedená podpora může být považována za slučitelnou s vnitřním trhem na základě nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 [SFEU] prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (Úř. věst. 2014, L 187, s. 1), v souladu s článkem 58 posledně uvedeného nařízení (bod 56), a zapáté uvedená podpora splňuje podmínky stanovené týmž nařízením, zejména tu týkající se postavení příjemce jako malého nebo středního podniku, takže byla osvobozena od oznamovací povinnosti, a musí tedy být považována za slučitelnou s vnitřním trhem (body 57 až 63). Vyvodila z toho, že nemá pravomoc analyzovat dotčenou podporu v rámci předběžného posouzení podle článku 4 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9) (bod 64 uvedeného rozhodnutí). V důsledku toho „zamítla“ jako neopodstatněnou stížnost, kterou žalobkyně anonymně předložila na základě čl. 24 odst. 2 nařízení 2015/1589 (bod 65 uvedeného rozhodnutí). 12 Dopisem ze dne 5. září 2017 zaslala Komise žalobkyni kopii napadeného rozhodnutí, které označila za „rozhodnutí o dotčené podpoře“. 13 Dne 6. října 2017 bylo napadené rozhodnutí zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie formou souhrnného sdělení (tzv. „kartušové“ zveřejnění) ve smyslu čl. 32 odst. 1 nařízení 2015/1589 (Úř. věst. 2017, C 336, s. 1) pod nadpisem „Povolení státních podpor v rámci ustanovení článků 107 a 108 [SFEU]“ a mezi „Případy, ve kterých Komise nevznesla námitky“. Řízení a návrhová žádání účastnic řízení 14 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 14. listopadu 2017 podala žalobkyně projednávanou žalobu. 15 Dopisem ze dne 16. července 2019 došlým kanceláři Tribunálu žalobkyně předložila dokument uvádějící roční hospodářské výsledky příjemce v období let 2014 až 2018 a požádala Tribunál, aby jej přijal jako nový důkazní návrh. Ve svém vyjádření předloženém ve stanovené lhůtě Komise navrhuje, aby Tribunál zejména odmítl tento důkazní návrh jako opožděný ve smyslu článku 85 jednacího řádu Tribunálu a zjevně irelevantní pro řešení sporu a nařídil vynětí uvedeného dokumentu ze spisu. 16 Vzhledem k tomu, že se změnilo složení senátů Tribunálu, byl soudce zpravodaj přidělen podle čl. 27 odst. 5 jednacího řádu ke třetímu senátu, kterému byla tudíž tato věc přidělena. 17 Na základě návrhu soudce zpravodaje se Tribunál (třetí senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu položil účastnicím řízení písemné otázky a vyzval je, aby na ně odpověděly písemně. Účastnice řízení doručily odpovědi kanceláři Tribunálu ve stanovené lhůtě. 18 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 21. ledna 2020. 19 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí, – podpůrně, zrušil dopis ze dne 5. září 2017, – uložil Evropské komisi náhradu nákladů řízení. 20 Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky K žalobním důvodům směřujícím ke zrušení 21 Na podporu své žaloby vznáší žalobkyně dva žalobní důvody. 22 V rámci prvního žalobního důvodu tvrdí, že byla porušena podstatná formální náležitost, a sice čl. 15 odst. 1 nařízení 2015/1589 ve spojení s článkem 4 téhož nařízení. 23 Druhý žalobní důvod se dělí na tři části. 24 V rámci první části žalobkyně uplatňuje porušení čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU. Má v podstatě za to, že se Komise nemohla omezit na tvrzení, že dotčená podpora je slučitelná s vnitřním trhem z pohledu nařízení č. 651/2014, ale měla rovněž ověřit její slučitelnost z hlediska uvedeného ustanovení. 25 V rámci druhé části žalobkyně uplatňuje porušení článku 109 SFEU ve spojení s čl. 58 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. a) nařízení č. 651/2014. V podstatě tvrdí, že dotčená podpora nesplňuje podmínky stanovené nařízením, jelikož představuje ad hoc podporu pro velký podnik. 26 Třetí částí se žalobkyně dovolává porušení čl. 108 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589. Má za to, že Komise porušila povinnost zahájit formální vyšetřovací řízení, kterou měla z důvodu závažných obtíží, se kterými se setkala při přezkumu dotčené podpory. K přípustnosti 27 V průběhu písemné části řízení Komise tvrdila, že druhý bod návrhových žádání, jimž se žalobkyně domáhá zrušení dopisu ze dne 5. září 2017, kterým jí bylo oznámeno napadené rozhodnutí, je nepřípustný a že žalobkyně neprokázala aktivní legitimaci ohledně první a druhé části druhého žalobního důvodu. 28 Žalobkyně argumenty Komise zpochybňuje. 29 Když byla Komise v tomto ohledu na jednání dotázána, uvedla, že již nemá pochybnosti o přípustnosti žaloby, což bylo zaneseno do protokolu o jednání. 30 I když je napadené rozhodnutí formálně určeno pouze Slovenské republice, z jeho konečného bodu 65, uvedeného pod nadpisem „Závěr“, vyplývá, že „stížnost podaná anonymním stěžovatelem na základě čl. 24 odst. 2 [nařízení č. 2015/1589] se zamítá jako neopodstatněná“. Vzhledem k tomu, že tímto stěžovatelem je zjevně žalobkyně, je nutno konstatovat, že Komise tím výslovně zamítla danou stížnost v rámci jednoho z hlavních důvodů uvedených na podporu předmětného rozhodnutí, či dokonce důvodu jevícího znaky výroku rozhodnutí, a to navzdory ustálené judikatuře, která jí takovou povinnost neukládá (rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‐367/95 P,EU:C:1998:154, body 45 a 46), takže žalobkyně musí být považována za individualizovanou způsobem obdobným tomu, jakým je individualizována osoba, které je rozhodnutí určeno, ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. 31 Z toho plyne, že žaloba je přípustná v plném rozsahu bez ohledu na to, zda napadené rozhodnutí musí být kvalifikováno jako rozhodnutí nevznášet námitky podle čl. 4 odst. 3 nařízení 2015/1589 (viz body 35 až 59 níže). Z ustálené judikatury v každém případě vyplývá, že žalobce se může proti takovému rozhodnutí dovolávat jakéhokoli důvodu, kterým by bylo možno prokázat, že posouzení informací a skutečností, které měla Komise k dispozici, ve fázi předběžného posouzení oznámeného opatření muselo vyvolat pochybnosti ohledně slučitelnosti tohoto opatření s vnitřním trhem (viz rozsudek ze dne 24. května 2011, Komise v. Kronoply a Kronotex, C‐83/09 P, EU:C:2011:341, bod 59 a citovaná judikatura). V projednávané věci žalobkyně jakožto podnik konkurující příjemci dotčené podpory a zúčastněná strana ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU projednávanou žalobou usiluje zejména o ochranu procesních práv, která by pro ni z tohoto ustanovení vyplývala, kdyby se Komise rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení. Za tímto účelem jsou tudíž přípustné nejen první důvod a třetí část druhého důvodu, ale rovněž první a druhá část druhého důvodu, které mají prokázat, že posouzení informací a skutečností, které měla Komise k dispozici, ve fázi předběžného posouzení muselo vyvolat pochybnosti o slučitelnosti dotčené podpory s vnitřním trhem. 32 Konečně, vzhledem k tomu, že první bod návrhových žádání žalobkyně je přípustný, není třeba zkoumat přípustnost druhého bodu, který byl uplatněn podpůrně pro případ, že by první bod byl prohlášen za nepřípustný. K věci samé K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 15 odst. 1 nařízení 2015/1589 ve spojení s článkem 4 téhož nařízení 33 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že byla porušena podstatná formální náležitost, a sice čl. 15 odst. 1 nařízení 2015/1589 ve spojení s článkem 4 téhož nařízení. V podstatě má za to, že v reakci na stížnost, kterou předložila, měla Komise namísto napadeného rozhodnutí přijmout jedno z rozhodnutí stanovených v čl. 4 odst. 2 až 4 uvedeného nařízení. 34 Komise v podstatě namítá, že vzhledem k jejímu závěru, podle kterého byla dotčená podpora na základě nařízení č. 651/2014 osvobozena od povinnosti oznámení a povolení stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU, kontrola, kterou provedla v projednávané věci, probíhala mimo rámec předběžného posouzení a že neměla pravomoc ani povinnost přijmout některé z rozhodnutí stanovených v čl. 4 odst. 2 až 4 nařízení 2015/1589. Napadené rozhodnutí představuje rozhodnutí sui generis, které má čistě deklaratorní povahu. 35 Je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle níž čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2015/1589 Komisi ukládá, aby jakmile byly zúčastněnými stranami předloženy případné doplňující připomínky nebo jakmile uplyne přiměřená lhůta, ukončila předběžnou fázi přezkumu přijetím rozhodnutí podle čl. 4 odst. 2, 3 nebo 4 uvedeného nařízení, tedy rozhodnutí konstatujícího neexistenci podpory, rozhodnutí nevznášet námitky nebo rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise, C‐228/16 P, EU:C:2017:409, bod 29 a citovaná judikatura). 36 Tato povinnost je logickým důsledkem uznání práva stěžovatele v oblasti státních podpor zahájit podáním stížnosti nebo předložením informací týkajících se údajné protiprávní podpory předběžnou fázi přezkumu, kterou musí Komise povinně ukončit rozhodnutím podle článku 4 nařízení č. 2015/1589 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise,C‐521/06 P, EU:C:2008:422, body 37 až 40; ze dne 16. prosince 2010, Athinaïki Techniki v. Komise, C‐362/09 P, EU:C:2010:783, body 62 a 63, a ze dne 16. května 2013, Komise v. Ryanair, C‐615/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:310, bod 35). 37 Je nutno konstatovat, že v projednávané věci byla Komise konfrontována se stížností obsahující informace týkající se podpory údajně protiprávní z důvodu, že nebyla oznámena a je neslučitelná s požadavky vyplývajícími z nařízení č. 651/2014 i z čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU. 38 Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, se zásady uvedené v bodech 35 a 36 použijí obdobně na stížnost podanou zúčastněnou stranou, která se dovolává nepoužitelnosti nebo nesprávného uplatnění podmínek takového nařízení o blokové výjimce, jako je nařízení č. 651/2014, na jejichž základě lze mít za to, že opatření podpory je osvobozeno od oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU. Přijetím takových nařízení o blokových výjimkách totiž Komise nepřenáší na vnitrostátní orgány své kontrolní a rozhodovací pravomoci v oblasti státních podpor, včetně pravomocí týkajících se vyřizování stížností, ale plně si zachovává svoji pravomoc dohledu podle článku 108 SFEU a čl. 12 odst. 1 nařízení č. 2015/1589, pokud jde zejména o dodržování základní povinnosti oznamovat opatření podpory a zákaz jejich provádění na základě čl. 108 odst. 3 SFEU ze strany uvedených orgánů. Toto posouzení platí tím spíše ve světle kritérií uznaných judikaturou Soudního dvora z poslední doby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, body 132 až 135 a 140 až 144 a citovaná judikatura), k jejichž relevanci měli účastníci řízení příležitost se vyjádřit v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu (viz bod 17 výše), jakož i na jednání. 39 Jedná se zejména o tato kritéria: 40 Zaprvé, pouze pokud opatření podpory přijaté členským státem splňuje skutečně všechny příslušné podmínky stanovené nařízením č. 651/2014, je tento členský stát zbaven oznamovací povinnosti, a naopak podpora poskytnutá na základě tohoto nařízení navzdory tomu, že všechny podmínky pro její poskytnutí nebyly splněny, byla poskytnuta v rozporu s oznamovací povinností, a proto musí být považována za protiprávní (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, bod 99, a ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, bod 138). 41 Zadruhé je na Komisi, aby na základě čl. 12 odst. 1 nařízení č. 2015/1589 z vlastní iniciativy nebo v rámci stížnosti podané zúčastněnou stranou přezkoumala s ohledem na články 107 a 108 SFEU takovou podporu poskytnutou v rozporu s nařízením č. 651/2014 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, bod 140 a citovaná judikatura). 42 Zatřetí, Komise je sice oprávněna přijímat nařízení o blokových výjimkách pro zajištění účinného dohledu nad pravidly hospodářské soutěže v oblasti státních podpor a pro zjednodušení administrativy, taková nařízení však nemohou oslabit její pravomoc dohledu v této oblasti (viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, bod 141 a citovaná judikatura). 43 Začtvrté z toho vyplývá, že přijetím nařízení č. 651/2014 Komise nepřiznala vnitrostátním orgánům žádnou konečnou rozhodovací pravomoc, pokud jde o rozsah působnosti výjimky z oznamovací povinnosti, a tudíž uvedené orgány jsou, co se týče posouzení podmínek zakotvených uvedeným nařízením pro takovou výjimku, v tomto ohledu na stejné úrovni jako případní příjemci podpor a musí zajistit, aby jejich rozhodnutí byla v souladu s uvedeným nařízením, takže pokud vnitrostátní orgán poskytne podporu při nesprávném použití nařízení, porušuje tím jeho ustanovení i čl. 108 odst. 3 SFEU ( tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, body 101 až 103, a ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, body 142 a 143). 44 Zapáté, pokud má členský stát za to, že podpora splňuje podmínky stanovené nařízením č. 651/2014, vztahuje se na tuto podporu nanejvýš domněnka slučitelnosti s vnitřním trhem, přičemž soulad takové podpory s uvedenými podmínkami může být zpochybněn jak před vnitrostátním soudem nebo orgánem, tak před Komisí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, bod 144). 45 Zašesté nařízení č. 651/2014 nemá vliv na výlučnou pravomoc Komise posuzovat na základě čl. 107 odst. 3 SFEU slučitelnost podpory poskytnuté podle uvedeného nařízení, a Komise je tedy jako jediná oprávněna prohlásit takovou podporu za slučitelnou s vnitřním trhem podle tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, bod 146). 46 Z výše uvedených úvah vyplývá, že argument Komise, podle kterého přijala napadené rozhodnutí mimo rámec předběžného posouzení, či dokonce nebyla příslušná k provedení předběžného posouzení za účelem určení, zda dotčená podpora splňuje podmínky pro výjimku podle nařízení č. 651/2014, musí být odmítnut. Zaprvé je nutno konstatovat, že stížnost žalobkyně zahájila postup uvedeného předběžného posouzení, který byla Komise povinna zakončit rozhodnutím podle čl. 4 nařízení 2015/1589 (viz judikatura citovaná v bodech 35 a 36 výše). Dále z bodů 38 až 45 výše vyplývá, že předmětem takové stížnosti mohlo být právě případné nedodržení ustanovení nařízení o blokových výjimkách, na jejichž dodržování přísluší Komisi dohlížet na základě její kontrolní pravomoci stanovené v čl. 107 odst. 3 a čl. 108 odst. 3 SFEU. V projednávané věci byla proto Komise po podání stížnosti žalobkyní povinna provést takové předběžné posouzení za účelem ověření, zda slovenské orgány řádně uplatnily ustanovení nařízení č. 651/2014, či zda naopak nedodržely svou oznamovací povinnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, body 138, 140 až 144 a 146). Tato povinnost Komise provést posouzení tedy pod dohledem unijního soudu nutně obnášela požadavek vykládat rozsah relevantních podmínek pro výjimku a požadavek ověřit jejich správné použití v daném případě, tedy požadavky, které ostatně Komise patrně zamýšlela v napadeném rozhodnutí splnit. 47 Mimoto nemůže obstát argument Komise, podle kterého by byla k provedení takového posouzení příslušná pouze tehdy, kdyby se žalobkyni podařilo prokázat, že podmínky pro výjimku nebyly splněny, jelikož tento argument představuje neznalost rozsahu její kontrolní povinnosti, či dokonce nepřípustné obrácení důkazního břemene. Naopak, je-li jí předložena stížnost poukazující na nedodržení určitých ustanovení nařízení o blokových výjimkách, a tudíž na poskytnutí neoznámené, a tedy protiprávní, podpory, má Komise nejen pravomoc, ale rovněž povinnost ověřit opodstatněnost tvrzení stěžovatele, tak aby určila, zda jí dotčené opatření mělo být oznámeno a zda tak představuje protiprávní podporu. Pokud by tomu tak nebylo, vnitrostátní orgány by při provádění těchto ustanovení požívaly nadměrné autonomie, což by bylo v rozporu s judikaturou vytyčenými zásadami připomenutými v bodech 40 a 43 výše. 48 Z důvodů uvedených v bodech 46 a 47 výše je rovněž neopodstatněný argument Komise, podle kterého nemůže „zablokovat“ provádění opatření, které je podle vnitrostátních orgánů považováno na základě takového nařízení o výjimce za výjimce podléhající, pokud ve skutečnosti nejsou podmínky pro výjimku splněny. V takovém případě totiž neoznámení uvedeného opatření a jeho provedení porušují čl. 108 odst. 3 SFEU, což představuje důvod, který musí být možné Komisi předložit, zejména prostřednictvím stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, body 140 a 144). 49 Stejně tak argument Komise, podle kterého se článek 4 nařízení č. 2015/1589 týká pouze přezkumu oznámení a je nepoužitelný, pokud opatření podpory splňuje všechny nezbytné podmínky nařízení o blokových výjimkách, představuje nesprávný výklad judikaturou vytyčených zásad připomenutých v bodech 40 a 41 výše, jelikož stížnost může zpochybnit soulad opatření podpory s uvedenými podmínkami, a tedy jeho legalitu z hlediska čl. 108 odst. 3 SFEU. Komise tak směšuje předpoklady přezkumu, který musí být proveden na základě stížnosti a v rámci předběžného posouzení, a sice přezkumu existence protiprávní podpory zejména z důvodu, že podmínky pro výjimku nejsou splněny, s výsledkem tohoto přezkumu (viz judikatura uvedená v bodě 46 výše). 50 Z týchž důvodů musí být odmítnut v kruhu se točící argument Komise, který směřuje k tvrzení, že stížnost je přípustná pouze tehdy, když se týká porušení oznamovací povinnosti, a tudíž existence protiprávní podpory, ale nikoliv oznámených podpor, a že opatření podpory splňující podmínky pro výjimku podle nařízení o výjimce nemůže takovou protiprávní podporu představovat. Daný argument totiž porušuje zásady uvedené v bodech 138 až 144 rozsudku ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise (C‐654/17 P, EU:C:2019:634), podle nichž Komisi přísluší zkoumat tuto stížnost právě za účelem určení, zda je tvrzení o nedodržení podmínek pro výjimku, a tudíž i oznamovací povinnosti opodstatněné. 51 Z výše uvedených úvah vyplývá, že žádný z argumentů uplatněných Komisí za účelem kvalifikace napadeného rozhodnutí jako rozhodnutí sui generis, přijatého mimo rámec předběžného posouzení a mimo rámec stanovený v článku 4 nařízení 2015/1589, nemůže být přijat. 52 Tento závěr však neznamená, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno z důvodu nesprávného právního posouzení, absence právního základu nebo nedostatku pravomoci. Bez ohledu na to, jak Komise kvalifikovala povahu uvedeného rozhodnutí, je nakonec na unijním soudu, aby určil jeho skutečnou povahu a právní dosah z pohledu použitelných pravidel, obdobně jako je tomu v případě výkladu, který musí provést ohledně otázky, zda lze akt Komise v oblasti státních podpor napadnout žalobou (viz usnesení ze dne 11. července 2019, Vattenfall Europe Nuclear Energy v. Komise, T‐674/18, nezveřejněné, EU:T:2019:501, body 31 a násl. a citovaná judikatura). Takový výklad je totiž zejména nezbytný k tomu, aby daný soud mohl určit, zda je dotčený akt protiprávní z důvodu, že byl přijat nepříslušným orgánem, nebo že postrádá dostatečný právní základ [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada, C‐643/15 a C‐647/15, EU:C:2017:631, body 57 až 84, a ze dne 25. října 2017, Komise v. Rada (CMR-15), C‐687/15, EU:C:2017:803, body 40 až 59]. 53 Je tak třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí vzhledem ke své podstatě, a nikoli svou formou, a bez ohledu na opačné stanovisko, které Komise vyjádřila zejména v průběhu řízení, je ve skutečnosti rozhodnutím přijatým podle článku 4 nařízení 2015/1589. 54 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodě 64 napadeného rozhodnutí dospěla Komise k závěru, že z důvodu své slučitelnosti zejména s nařízením č. 651/2014 je dotčená podpora předmětem výjimky, a tudíž nemá pravomoc ji zkoumat v rámci předběžného posouzení stanoveného v článku

cs

caselaw

EU

4 nařízení 2015/1589. Mimoto v bodě 65 uvedeného rozhodnutí je uvedeno, že stížnost žalobkyně ve smyslu čl. 24 odst. 2 posledně uvedeného nařízení se zamítá jako neopodstatněná. Stejně tak v dopise ze dne 5. září 2017, kterým bylo dané rozhodnutí oznámeno žalobkyni, Komise upustila od upřesnění právního základu, na němž bylo uvedené rozhodnutí založeno, když se omezila na uvedení toho, že se jedná o „rozhodnutí o dotčené podpoře“. A konečně, ve svých písemnostech a na jednání tvrdila, že dotčené rozhodnutí představuje rozhodnutí sui generis, přijaté mimo rámec předběžného posouzení a rámec stanovený v článku 4 nařízení 2015/1589 ve spojení s jeho čl. 15 odst. 1, a má čistě deklaratorní povahu, aniž byla za tímto účelem a schopna uvést výslovný nebo způsobilý právní základ. 55 Ve světle těchto důvodů žalobkyně v rámci prvního žalobního důvodu tvrdí, že Komise porušila podstatnou formální náležitost, která musí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. 56 Jak bylo přitom uvedeno v bodech 35 až 51 výše, je právně nemožné nekvalifikovat napadené rozhodnutí jako rozhodnutí, které bylo přijato na základě předběžného posouzení, a tedy podle čl. 4 odst. 3 nařízení 2015/1589. 57 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí je obdobně jako rozhodnutí podle čl. 4 odst. 3 nařízení 2015/1589 formálně určeno Slovenské republice, konkrétně slovenskému ministerstvu zahraničních věcí (viz bod 11 výše), a nikoliv žalobkyni, která v souladu s čl. 24 odst. 2 třetím pododstavcem téhož nařízení obdržela pouze jeho kopii (viz bod 12 výše). 58 Mimoto je třeba uvést, že napadené rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku formou souhrnného sdělení (tzv. „kartušové“ zveřejnění) ve smyslu čl. 32 odst. 1 téhož nařízení (Úř. věst. 2017, C 336, s. 1), pod nadpisem „Povolení státních podpor v rámci ustanovení článků 107 a 108 [SFEU]“ a mezi „Případy, ve kterých Komise nevznesla námitky“ (viz bod 13 výše), tedy případy, v nichž Komise musela přijmout rozhodnutí ve smyslu čl. 4 odst. 3 nařízení. 59 S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nic jiného než rozhodnutí nevznášet námitky proti dotčené podpoře na základě čl. 4 odst. 3 nařízení 2015/1589, musí být první žalobní důvod vycházející z porušení podstatné formální náležitosti tím, že Komise nepřijala jedno z rozhodnutí stanovených v čl. 4 odst. 2 až 4 nařízení, zamítnut. 60 Tímto závěrem však není dotčen rozsah přezkumu, který má Tribunál vykonat ve vztahu k napadenému rozhodnutí zejména na základě druhého žalobního důvodu. K první části druhého žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU 61 V první části druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že byl porušen čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, a to především proto, že kromě přezkumu slučitelnosti dotčené podpory na základě nařízení č. 651/2014 měla Komise ověřit, zda je uvedená podpora slučitelná s vnitřním trhem ve světle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, tak jak je vykládán ve světle pokynů k regionální podpoře na období 2014–2020 (Úř. věst. 2013, C 209, s. 1, dále jen „pokyny k regionální podpoře“), jež stanoví zohlednění kritéria předcházení nadměrným kapacitám. Komise v podstatě namítá, že právní rámec relevantní pro projednávanou věc je tvořen výlučně použitelnými nařízeními o blokových výjimkách, a nikoliv uvedenými pokyny. 62 Je nutno konstatovat, že této části žalobního důvodu nelze vyhovět. Vychází z chybného předpokladu, že pokud je Komisi předložena stížnost poukazující na nedodržení podmínek některého z nařízení o blokových výjimkách, jež má provést zejména kritéria čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, nemůže se tato spokojit se zkoumáním, zda dotčená podpora splňuje uvedené podmínky, ale musí rovněž ověřit slučitelnost této podpory s vnitřním trhem ve světle ustanovení Smlouvy o FEU. Žalobkyně má navíc nesprávně za to, že uvedené ustanovení musí být vykládáno zejména ve světle pravidel, která si Komise sama stanovila pro své jednání, jako jsou například její pokyny k regionální podpoře. 63 Zaprvé, aniž je dotčena možnost zpochybnit legalitu údajně mezerovitého ustanovení nařízení o blokových výjimkách podle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU vznesením námitky protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU, což žalobkyně v projednávané věci neučinila, totiž ustanovení takového nařízení obsahují z hlediska dotčeného členského státu a jednotlivců vyčerpávající právní úpravu přímo použitelných podmínek pro výjimku, které jsou v něm stanoveny. Jakýkoliv jiný výklad by měl za následek, že i přes splnění daných podmínek pro výjimku by vnitrostátní orgány nebyly automaticky oprávněny upustit od oznámení dotčeného opatření a toto opatření uplatňovat a nadále by mohly porušovat čl. 108 odst. 3 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, body 59, 86, 87 a 99 a citovaná judikatura, a ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, body 128 a 138). 64 Takový výklad by přitom mohl ohrozit nejen přímou použitelnost ustanovení nařízení o blokových výjimkách ve smyslu čl. 288 druhého pododstavce SFEU, ale rovněž jejich užitečný účinek, který spočívá právě v článku 109 SFEU zakotveném cíli, kterým je stanovení kategorií podpor, které jsou ipso facto vyňaty z řízení podle čl. 108 odst. 3 SFEU, a tudíž i zásadu právní jistoty. Z bodu 7 odůvodnění nařízení č. 651/2014 tedy vyplývá, že pouze státní podpory, na které se nařízení nevztahuje, nadále podléhají oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, body 57 až 59 a citovaná judikatura, a ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, body 127 a 128). 65 Tyto zásady se použijí obdobně, pokud má Komise ověřit, zda vnitrostátní orgány řádně použily ustanovení některého z nařízení o blokových výjimkách. Pokud by tomu bylo jinak, byly by právní důsledky takového nařízení, a sice okamžitý účinek výjimky z povinnosti oznámit podporu, a přímo použitelná a právně vyčerpávající povaha podmínek pro výjimku za tímto účelem zpochybněny pouze z toho důvodu, že Komisi byla předložena stížnost, která ji přiměla ex post facto ověřit, zda se vnitrostátní orgány nedopustily pochybení v tomto ohledu, tedy porušení své oznamovací povinnosti. Komisi sice přísluší, aby pod dohledem unijního soudu ověřila existenci takových pochybení, avšak její povinnost dozoru přitom nemůže mít na tuto právní povahu ustanovení nařízení o blokových výjimkách vliv. 66 Zadruhé kritérium předcházení nadměrným kapacitám na relevantním trhu není mezi podmínkami pro výjimku pro regionální investiční podporu ve smyslu článku 14 nařízení č. 651/2014 uvedeno. Žalobkyně proto nemůže důvodně tvrdit, že uvedené nařízení od vnitrostátních orgánů nebo Komise vyžaduje, aby zohlednily případné vytvoření takových nadměrných kapacit. Komise tedy právem uvádí, že na základě uvedeného nařízení neměla pravomoc posuzovat tento aspekt v rámci přezkumu stížnosti žalobkyně a že její analýza podmínek článku 14 téhož nařízení, tak jak je uvedena v bodě 57 písm. a) a b) napadeného rozhodnutí, byla v zásadě dostatečná. 67 Z toho plyne, že musí být rovněž odmítnut argument žalobkyně, podle kterého Komise tím, že přijala nařízení o blokových výjimkách, „nevyčerpala“ svou posuzovací pravomoc podle čl. 107 odst. 3 SFEU. I za předpokladu, že by určitá ustanovení nařízení o blokových výjimkách měla mezery a byla neslučitelná s primárním právem, zejména pak s čl. 107 odst. 3 SFEU, což by automaticky vedlo k porušení oznamovací povinnosti a případně k zákazu provádění dotčené podpory ve smyslu čl. 108 odst. 3 SFEU, mohl by o tom Tribunál rozhodnout až v návaznosti na námitku protiprávnosti vznesenou na základě článku 277 SFEU. V projednávaném případě však žalobkyně na základě tohoto ustanovení a z těchto důvodů přinejmenším částečnou protiprávnost článku 14 nařízení č. 651/2014 neuplatnila. 68 Je třeba upřesnit, že kdyby měla Komise v každém případě po podání stížnosti konstatovat, že vnitrostátní orgány nesprávně použily podmínky některého z nařízení o blokových výjimkách, takže dotčená podpora měla být ve skutečnosti na základě čl. 108 odst. 3 SFEU oznámena, byla by zajisté povinna posoudit slučitelnost této podpory ve světle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU a zároveň zohlednit dodatečná kritéria stanovená v pokynech k regionální podpoře, která si sama v tomto ohledu stanovila. Naproti tomu výkon této kontroly nad dodržováním podmínek pro výjimku stanovených v nařízení o blokových výjimkách vnitrostátními orgány jako takový se jeví být pouhým přezkumem legality, který nutně postrádá úvahy související s posuzovací pravomocí, kterou Komise disponuje, pouze pokud v individuálním případě uplatňuje čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, body 78 a 79). 69 Zatřetí bez ohledu na výše uvedené žalobkyně neprokázala, že by judikatura týkající se čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU stanovovala zohlednění kritéria předcházení nadměrným kapacitám na relevantním trhu jakožto požadavku vyplývajícího z primárního práva jako takového. V tomto ohledu je třeba připomenout, že tato výjimka nevyžaduje neexistenci narušení nebo hrozby narušení hospodářské soutěže, což představuje pouze kritérium pojmu „podpora“ stanoveného v čl. 107 odst. 1 SFEU. Naopak použití čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU nebo nařízení o blokových výjimkách, které upřesňuje jeho dosah na úrovni sekundárního práva, nutně předpokládá, že dotčené opatření splňuje všechny podmínky pojmu „podpora“, včetně podmínky týkající se narušení hospodářské soutěže, aniž by bylo třeba zkoumat jeho protisoutěžní dopad, zejména vytvořením nadbytečné kapacity na relevantním trhu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, body 93 a 94, a ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‐578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, bod 123). Na rozdíl od čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU totiž v rámci čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU není ani nutné ověřovat, zda jsou podmínky obchodu změněny v míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. 70 Naproti tomu judikatura, které se dovolává žalobkyně, souvisí výlučně s výkladem a uplatňováním pravidel chování, která si Komise sama stanovila, a nikoli s výkladem dosahu primárního práva, se kterým však musí být uvedená pravidla slučitelná, přičemž Soudní dvůr uznal, že tato pravidla nemohou zcela vyčerpat posuzovací pravomoc Komise podle čl. 107 odst. 3 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. března 2016, Řecko v. Komise, C‐431/14 P, EU:C:2016:145, body 71 a 72; ze dne 19. července 2016, Kotnik a další, C‐526/14, EU:C:2016:570, bod 41, a ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, bod 83). Mimoto se unijní soud omezil na posouzení, mimo oblast působnosti nařízení o blokových výjimkách, zda Komise nepoužila nesprávně pravidla chování, která se výslovně týkala problému nadbytečné kapacity, a zda se tedy v tomto ohledu nedopustila zjevně nesprávného posouzení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. ledna 1997, Španělsko v. Komise, C‐169/95, EU:C:1997:10, bod 22, a ze dne 9. září 2009, Holland Malt v. Komise, T‐369/06, EU:T:2009:319, bod 136). V této souvislosti však daný soud naopak nezkoumal to, zda určitá kritéria použitá v takových pravidlech chování vyplývají, jak tvrdí žalobkyně, přímo z požadavků uložených primárním právem jako takovým, ani neposoudil právní dosah, či dokonce legalitu nařízení o blokových výjimkách z hlediska primárního práva. 71 Začtvrté je třeba připomenout ustálenou judikaturu, která uznává, že Komise může při výkonu své široké posuzovací pravomoci podle čl. 107 odst. 3 SFEU přijmout pokyny za účelem stanovení kritérií, na jejichž základě zamýšlí hodnotit slučitelnost opatření podpory zamýšlených členskými státy s vnitřním trhem. Komise se přijetím takových pravidel chování a informováním prostřednictvím jejich zveřejnění, že je použije na případy, na něž se vztahují, sama omezuje při výkonu uvedené pravomoci a nemůže se v zásadě od těchto pravidel odchýlit, jinak jí hrozí sankce z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, body 81 a 82 a citovaná judikatura). Mimoto, ačkoli je Komise takovými pravidly vázána, je tomu tak pouze v rozsahu, v němž se tyto neodchylují od řádného uplatňování Smlouvy, jelikož uvedená pravidla nemohou být vykládána ve smyslu, který by omezoval dosah článků 107 a 108 SFEU nebo odporoval cílům sledovaným těmito články (viz rozsudek ze dne 11. září 2008, Německo a další v. Kronofrance, C‐75/05 P a C‐80/05 P, EU:C:2008:482, bod 65 a citovaná judikatura). 72 Tyto úvahy se použijí mutatis mutandis na ustanovení nařízení o blokových výjimkách, která jsou rovněž výsledkem ex ante výkonu pravomocí Komise podle čl. 107 odst. 3 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, body 65 a 102, a ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Sasko v. Komise, C‐654/17 P, EU:C:2019:634, bod 135), které jsou však na rozdíl od pravidel chování právně závazné a přímo použitelné ve vnitrostátním právním řádu členských států na základě čl. 288 druhého pododstavce SFEU. Tato ustanovení totiž mají ve vztahu ke Komisi omezující účinek v rozsahu, v němž upřesňují kritéria podpor, které musí být považovány za ipso facto vyňaté z působnosti čl. 107 odst. 3 SFEU, takže tyto podpory nepodléhají oznamovací a kontrolní povinnosti, jež zajišťuje Komise, samozřejmě za podmínky, že tato kritéria jsou v souladu s nadřazenými právními předpisy, včetně článků 107 a 108 SFEU. Mimoto působnost právně závazných a přímo použitelných ustanovení nařízení o blokových výjimkách nemůže být v zásadě relativizována pravidly chování. A to tím méně, že uvedená pravidla nejsou pro členské státy v žádném případě právně závazná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. července 2016, Kotnik a další, C‐526/14, EU:C:2016:570, bod 44) a dále jsou určena zejména k vedení a omezení výkonu posuzovací pravomoci Komise při uplatňování čl. 107 odst. 3 SFEU v rámci řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, tudíž mimo působnost nařízení o blokových výjimkách. 73 V důsledku toho se taková pravidla chování přijatá Komisí na základě její organizační pravomoci v řízeních v oblasti státních podpor nemohou odchýlit od norem vyšší právní síly, včetně nařízení o blokových výjimkách. Ať je tedy dosah uvedených pravidel chování jakýkoli, nejsou jako taková způsobilá relativizovat dosah podmínek pro výjimku stanovených takovými nařízeními. 74 Zapáté je nutno konstatovat, že článek 14 nařízení č. 651/2014, který je použitelný v projednávaném případě, neodkazuje na pokyny k regionálním podporám, zejména na jejich odstavec 114 týkající se protisoutěžních účinků rozšíření kapacity podněcovaného státní podporou. V tomto ohledu se uvedený článek jasně liší od čl. 15 odst. 1 téhož nařízení, týkajícího se regionálních provozních podpor, jelikož výslovně zmiňuje odstavec 161 uvedených pokynů. Komise tak neměla v úmyslu podmínit podmínky slučitelnosti regionálních investičních podpor pravidly chování stanovenými v daných pokynech. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tudíž vnitrostátní orgány ani Komise nebyly povinny tuto skutečnost zohlednit při výkladu a použití článku 14 uvedeného nařízení. 75 A konečně, toto posouzení není zpochybněno argumenty žalobkyně vycházejícími ze zásady proporcionality a jejího práva na svobodu podnikání. V tomto ohledu stačí konstatovat, že opomněla poukázat na případnou protiprávnost článku 14 nařízení č. 651/2014 s ohledem na tato pravidla vyšší právní síly podle článku 277 SFEU nebo alespoň vysvětlit, jakým způsobem může být navzdory svému jasnému a úplnému znění uvedené nařízení vykládáno v souladu s těmito pravidly s tím důsledkem, že by mělo být zohledněno případné vytvoření nadbytečných kapacit na relevantním trhu. 76 V důsledku toho je třeba první část druhého žalobního důvodu zamítnout jako neopodstatněnou. Ke druhé části druhého žalobního důvodu, vycházející z porušení článku 109 SFEU ve spojení s čl. 58 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. a) nařízení č. 651/2014 – K první výtce, vycházející z nesprávné kvalifikace příjemce podpory jako malého nebo středního podniku 77 V rámci druhé části druhého žalobního důvodu žalobkyně prostřednictvím první výtky uplatňuje nesprávné posouzení skutkového stavu nebo nesprávné právní posouzení Komise při použití čl. 6 odst. 3 písm. a) nařízení č. 651/2014, především z důvodu, že dotčená podpora ve skutečnosti představuje podporu ad hoc poskytnutou velkému podniku. Komise údajně porušila uvedené ustanovení tím, že nesprávně souhlasila s kvalifikací příjemce podpory slovenskými orgány jako malého nebo středního podniku ve smyslu čl. 2 odst. 1 přílohy I téhož nařízení a opomenula ji ověřit. Přitom s ohledem na společnostní a kontrolní vazby, které charakterizovaly situaci daného podniku před a po převodu jeho akcií společností P. na společnost N. na základě článku 3 a přinejmenším čl. 4 odst. 2 uvedené přílohy, měl být uvedený podnik kvalifikován jako velký. Komise zejména dostatečně neprošetřila vztahy existující mezi společností P. na jedné straně a rodinou a jinými společnostmi, které její členové řídili nebo kontrolovali, na straně druhé, stejně jako situaci hlavního akcionáře společnosti N. od 7. srpna 2013, včetně jeho vazeb s jinými společnostmi. Z těchto důvodů se Komise zmýlila při použití kritérií upravujících podpory ad hoc poskytované velkým podnikům ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) uvedeného nařízení a při neexistenci pečlivého a úplného prošetření těchto aspektů měla mít pochybnosti o slučitelnosti dané podpory s vnitřním trhem. V odpovědi na písemné otázky Tribunálu žalobkyně upřesňuje, že k tomu, aby mohla kvalifikovat dotčený podnik jako malý nebo střední podnik, měla Komise každopádně přezkoumat, zda jsou splněny podmínky čl. 4 odst. 2 uvedené přílohy, o čemž v rozporu s požadavky čl. 296 druhého pododstavce SFEU není v odůvodnění napadeného rozhodnutí žádná zmínka. 78 Komise v podstatě namítá, že na základě smlouvy o převodu 100 % akcií příjemce podpory, uzavřené mezi společnostmi P. a N. dne 31. prosince 2012, která byla zapsána do slovenského obchodního rejstříku dne 7. srpna 2013, byl příjemce v okamžiku poskytnutí dotčené podpory, tedy 7. listopadu 2013, malým nebo středním podnikem, jehož jediným vlastníkem byla společnost N. Argument vycházející z ovládání společnosti P. určitými fyzickými osobami je tedy irelevantní, neboť tato společnost a uvedený podnik byly propojenými podniky ve smyslu čl. 3 odst. 3 třetího pododstavce doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků, [a] malých a středních podniků (Úř. věst. 2003, L 124, s. 36, dále jen „doporučení k malým a středním podnikům“) pouze před nákupem akcií společností N. V každém případě nebyl žádný důvod pochybovat o informacích poskytnutých slovenskými orgány, podle nichž společnost P. a s ní propojené podniky měly v letech 2010 a 2011 nanejvýš 120 zaměstnanců a nepřesáhly obrat ve výši 50 milionů eur a celkovou bilanční sumu rozvahy ve výši 43 milionů eur. Mimoto podíly daného podniku v jiných podnicích po 9. červenci 2011 nesplňovaly kritéria uvedená v čl. 3 odst. 2 a 3 přílohy I nařízení č. 651/2014. Argument, podle kterého rodina nadále vykonávala rozhodující vliv na společnost P., je irelevantní, jelikož uvedená společnost v okamžiku poskytnutí dotčené podpory již akcie dotčeného podniku nevlastnila. Podle Komise je stejně tak irelevantní argument vycházející ze lhůty dvou let stanovené v čl. 4 odst. 2 uvedené přílohy, jelikož společnost P. nemohla být během dotčeného období kvalifikována jako velký podnik. 79 Komise upřesňuje, že příjemce podpory a společnost N. nebyly propojeny s jinými podniky prostřednictvím určitých fyzických osob ve smyslu čl. 3 odst. 3 čtvrtého pododstavce přílohy I nařízení č. 651/2014. Je pravda, že generální ředitel příjemce podpory v období od 1. března do 28. prosince 2012 a náměstek ředitele od 28. prosince 2012 měl několikero zmocnění v různých podnicích. Nicméně s výjimkou nájemní smlouvy uzavřené se společností E. F. není žádný z těchto podniků činný na témže trhu jako příjemce podpory nebo na trhu sousedním. Zejména podle informací dostupných ve slovenském obchodním rejstříku je společnost L. činná v mnoha hospodářských odvětvích. Mapa ložiska v Borském Peteru předložená žalobkyní postrádá přesnost a nemá žádnou důkazní hodnotu, pokud jde o případné vazby mezi posledně uvedenou společností a příjemcem. Komise tvrdí, že nemá k dispozici náznaky toho, že uvedený generální ředitel měl dominantní vliv na společnost L. nebo postavení jejího vlastníka, ani že by příjemce nebo společnost N. jednaly ve shodě se společností L. do té míry, že nemohly být považovány za hospodářsky vzájemně nezávislé podniky. 80 Komise z toho vyvozuje, že příjemce splňoval všechny podmínky pro to, aby mohl být v okamžiku poskytnutí dotčené podpory kvalifikován jako malý či střední podnik. K prokázání pobídkového účinku uvedené podpory ve smyslu čl. 6 odst. 2 nařízení č. 651/2014 tedy stačilo prokázat, že žádost o poskytnutí podpory byla podána před zahájením prací na investičním projektu. 81 Úvodem je třeba připomenout, že podle toho, co bylo zaznamenáno v protokolu z jednání, mají účastníci řízení za to, že to, zda příjemce představoval v okamžiku poskytnutí dotčené podpory malý či střední podnik ve smyslu přílohy I nařízení č. 651/2014, jejíž znění odpovídá znění přílohy k doporučení k malým a středním podnikům, je právní otázkou, která podléhá přezkumu Tribunálu a je určující pro řešení projednávaného sporu. V tomto ohledu Komise, aniž by jí žalobkyně odporovala, upřesňuje, že jak vyplývá z bodu 57 písm. b) napadeného rozhodnutí, podle čl. 14 odst. 12 uvedeného nařízení intenzita podpory vyjádřená hrubým grantovým ekvivalentem (HGE) nesmí přesáhnout maximální intenzitu podpory, která je pro dotyčnou oblast stanovena v mapě regionální podpory platné v době poskytnutí podpory, tedy v projednávaném případě ve slovenské mapě regionální podpory pro období 2007–2013, která stanovuje strop HGE pro velké podniky ve výši 40 %. Mimoto podle téhož bodu musela být na základě čl. 14 odst. 2 uvedeného nařízení ve spojení s definicí „podporované oblasti“ uvedenou v článku 2 téhož nařízení dodržována maximální HGE na základě slovenské mapy regionální podpory pro období 2014–2020, tedy 25 % u velkých, 35 % u středních a 45 % u malých podniků. 82 Pokud jde o obsah napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že výtka žalobkyně je stručně shrnuta v bodě 24 rozhodnutí s uvedením údajných vazeb mezi příjemcem podpory na straně jedné a společností P. a jejími vlastníky nebo vedoucími pracovníky na straně druhé. V bodech 38 a 39 daného rozhodnutí jsou uvedeny informace poskytnuté slovenskými orgány o společenstevních vazbách ovlivňujících situaci uvedeného podniku v okamžiku poskytnutí dotčené podpory s tím, že byl 100% vlastněn společností N., která zase byla ovládána dvěma fyzickými osobami (z 99,94 a 0,06 %), z níž první byla generálním ředitelem uvedeného podniku. 83 Nicméně v bodech 38 a 39 napadeného rozhodnutí popis vylíčení společenstevních a kontrolních vazeb příjemce podpory zejména se společností P. (a jejími akcionáři nebo vedoucími pracovníky), předchůdcem společnosti N, chybí. To odpovídá obsahu vyjádření, které slovenské orgány předložily dopisem ze dne 13. května 2016 v reakci na žádost Komise o informace. Uvedené orgány v daném vyjádření tvrdily, že tvrzení žalobkyně jsou irelevantní z důvodu, že v okamžiku poskytnutí dotčené podpory společnost P. neměla společenstevní nebo kontrolní vazby ve smyslu článku 3 přílohy I nařízení č. 615/2014 s příjemcem podpory ani se společností N. Pokud jde o situaci společnosti P., slovenské orgány pouze uvedly, že akcionářská struktura této společnosti jim není známa, protože takové informace nejsou veřejně přístupné. Podle informací uvedených orgánů mimoto nebyl do 14. března 2012 místopředseda představenstva příjemce podpory v období od 14. března do 31. prosince 2012 akcionářem ani členem jiné společnosti usazené na Slovensku. 84 Tyto skutečnosti společně s argumenty uplatněnými Komisí v průběhu řízení, mj. v rámci odpovědí na písemné otázky Tribunálu (viz body 78 až 80 výše), ukazují, že se Komise s tímto vyjádřením slovenských orgánů k situaci příjemce podpory existující před převodem jeho akcií na společnost N., to znamená v době, kdy se ještě nacházel pod kontrolou společnosti P., spokojila. Toto posouzení je potvrzeno odůvodněním uvedeným v bodě 57 písm. d) napadeného rozhodnutí, ve kterém se Komise vyjádřila k výtce žalobkyně s přihlédnutím k vyjádření slovenských orgánů. V podstatě se v něm uvádí, že podle Komise uvedené orgány dostatečně prokázaly, že příjemce podpory představoval v okamžiku poskytnutí dotčené podpory, k němuž podle použitelného slovenského práva došlo 7. listopadu 2013, malý nebo střední podnik. Komise v něm má za to, že mezi příjemcem podpory a společností N. neexistuje žádná vazba ve smyslu pojmů „partnerské“ nebo „propojené podniky“, jak jsou definovány v čl. 3 odst. 2 a čl. 3 odst. 3 prvním až třetím pododstavci přílohy k doporučení k malým a středním podnikům, jejichž znění odpovídá znění čl. 3 odst. 2 a 3 přílohy I nařízení č. 651/2014. Stejně tak má za to, že s ohledem na judikaturu a svou rozhodovací praxi není v projednávané věci splněno kritérium podniků propojených prostřednictvím fyzické osoby nebo skupiny fyzických osob, které jednají společně, pokud přinejmenším část činnosti vykonávají na stejném relevantním trhu nebo na sousedních trzích ve smyslu čl. 3 odst. 3 čtvrtého a pátého pododstavce přílohy uvedeného doporučení, jehož znění odpovídá znění čl. 3 odst. 3 čtvrtého a pátého pododstavce přílohy I uvedeného nařízení. Při neexistenci důkazu o významných obchodních vazbách, zejména ve formě prodejních nebo nákupních smluv, sdílení dodavatelů nebo jiných obchodních zájmů mezi příjemcem podpory na jedné straně a společností

cs

caselaw

EU

N. a jeho hlavním akcionářem na straně druhé nelze přitom uvedeného příjemce a uvedenou společnost kvalifikovat jako podniky propojené v okamžiku poskytnutí dotčené podpory. Komise z toho obdobně jako slovenské orgány vyvozuje, že příjemce, posuzovaný společně se společností N., představuje malý nebo střední podnik. Na podporu tohoto závěru obsahuje napadené rozhodnutí tabulku, v níž je uveden společný počet zaměstnanců, společné obraty, jakož i kombinované hospodářské výsledky příjemce podpory a společnosti N. v průběhu let 2010 až 2015. 85 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v okamžiku poskytnutí dotčené podpory, tedy 7. listopadu 2013, sice již skutečně neexistovala jakákoliv strukturální vazba mezi příjemcem podpory a společností P., která převedla veškeré své podíly v příjemci na společnost N. Jak tvrdí Komise, v souladu s judikaturou (rozsudky ze dne 21. března 2013, Magdeburger Mühlenwerke, C‐129/12, EU:C:2013:200, bod 40, a ze dne 6. července 2017, Nerea, C‐245/16, EU:C:2017:521, body 32 a 33) definice „dne poskytnutí podpory“ obsažená v čl. 2 bodě 28 nařízení č. 651/2014 stanoví, že se jedná o datum, kdy příjemce získá podle platného vnitrostátního právního režimu na tuto podporu právní nárok. Jak totiž vyplývá z bodů 45 až 47 napadeného rozhodnutí, podle použitelného slovenského občanského práva vstoupila smlouva o dotaci, tak jak byla uzavřena mezi Slovenskou agenturou pro inovace a energetiku a příjemcem podpory dne 29. října 2013, v platnost až 7. listopadu 2013, tedy den následující po svém zveřejnění ve slovenském centrálním registru smluv. V projednávaném případě proto Komise měla posuzovat, zda slovenské orgány měly správně za to, že 7. listopadu 2013, v okamžiku, kdy byl kontrolován výhradně společností N., představoval příjemce podpory malý nebo střední podnik. 86 Nicméně bez ohledu na skutečnost, že relevantním datem pro posouzení statusu malého či středního podniku příjemce podpory byl 7. listopad 2013, indicie poskytnuté žalobkyní ohledně vazeb mezi příjemcem podpory a společností P., právní předchůdkyní společnosti N., mohly vyvolat pochybnosti ze strany Komise ve smyslu čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589, pokud jde o kvalifikaci příjemce podpory jako malého či středního podniku ve smyslu přílohy I nařízení č. 651/2014, a tudíž o neexistenci protiprávní podpory neslučitelné s vnitřním trhem. 87 V tomto ohledu je žalobkyně oprávněna dovolávat se článku 4 přílohy I nařízení č. 651/2014, který je nadepsán „Údaje použité při výpočtu počtu zaměstnanců a finančních hodnot a sledované období“ a jehož znění zcela odpovídá znění článku 4 přílohy doporučení k malým a středním podnikům. Odstavce 1 a 2 uvedeného článku stanoví následující: „1. Údaji použitými při výpočtu počtu zaměstnanců a finančních hodnot jsou údaje týkající se posledního schváleného účetního období vypočtené za období jednoho roku. Tyto údaje jsou brány v potaz ode dne účetní závěrky. Částka zvolená za výši obratu je vypočítána bez daně z přidané hodnoty (DPH) a bez dalších nepřímých daní. 2. V případech, kdy podnik ke dni účetní závěrky zjistí, že jsou za dané roční období překročeny v jednom či druhém směru prahy pro počet pracovníků nebo finanční prahy uvedené v článku 2, nepovede tato skutečnost ke ztrátě či získání postavení středního nebo malého podniku [...], jestliže tyto prahy nejsou překročeny po dobu dvou po sobě jdoucích účetních období.“ 88 Článek 4 přílohy I nařízení č. 651/2014 stanoví metodu výpočtu spojenou s posledním schváleným účetním obdobím a ročním základem, která má určit, zda jsou splněna všechna tři kritéria charakterizující malé a střední podniky, jak jsou uvedena v čl. 2 odst. 1 dané přílohy, tedy méně než 250 zaměstnanců, maximální roční obrat 50 milionů eur a celková bilanční suma rozvahy nepřesahující 43 milionů eur. Mimoto účastnice řízení nezpochybňují, že v případě propojených podniků ve smyslu čl. 3 odst. 3 uvedené přílohy musí tento výpočet zahrnovat relevantní údaje všech dotčených podniků. V souladu s tímto požadavkem je v bodě 57 písm. d) in fine napadeného rozhodnutí uvedena tabulka, která uvádí společně údaje příjemce podpory a společnosti N. týkající se tří kumulativních kritérií charakterizujících malé a střední podniky, jak jsou uvedena v čl. 2 odst. 1 téže přílohy, pro roky 2010 až 2015. 89 Na jednání však Komise s odvoláním na stranu 14 „Uživatelské příručky k definici malých a středních podniků“, jak byla vydána v roce 2015 Úřadem pro publikace Evropské unie (OP), popřela, že by čl. 4 odst. 2 přílohy I nařízení č. 651/2014 byl použitelný na takovou změnu majitele podniku, k jaké došlo v projednávané věci mezi společnostmi P. a N. ve vztahu k příjemci podpory. V uvedené příručce je zejména uvedeno, že obdobné pravidlo z doporučení k malým a středním podnikům se „nepoužije v případě podniků, které příslušné prahové hodnoty pro MSP překročily kvůli změně vlastnictví, fúzi nebo akvizici“, a že takové podniky „je nutno posoudit na základě vlastnické struktury v době uskutečnění transakce, nikoli v době uzavření účtů za poslední období“. Toto konstatování je následováno odkazem na oddíl 1.1.3.1 bod 6 písm. e) rozhodnutí Komise 2012/838/EU, Euratom ze dne 18. prosince 2012, kterým se přijímají pravidla zajišťující konzistentní ověřování existence a právního statusu, jakož i provozní a finanční způsobilosti účastníků nepřímých akcí podporovaných prostřednictvím grantu v rámci sedmého rámcového programu Evropského společenství pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace a sedmého rámcového programu Evropského společenství pro atomovou energii v oblasti jaderného výzkumu a odborné přípravy (Úř. věst 2012, L 359, s. 45), v němž je totiž upřesněno, že uvedené „pravidlo se nepoužije v případě spojení malého či středního podniku s větší skupinou nebo jeho nabytí větší skupinou, kdy malý či střední podnik přijde o svůj status neprodleně ke dni uskutečnění transakce“. 90 V tomto ohledu stačí uvést, že „Uživatelská příručka k definici malých a středních podniků“, na kterou napadené rozhodnutí ostatně neodkazuje, nepředstavuje právně závazný text, který by se mohl odchýlit od závazného pravidla uvedeného v čl. 4 odst. 2 přílohy I nařízení č. 651/2014 nebo omezit jeho dosah. Stejně tak v „prohlášení o vyloučení odpovědnosti“ uvedeném na její straně 2 je upřesněno, že daná příručka „slouží jako obecné vodítko pro podnikatele a jiné zúčastněné strany při uplatňování definice malých a středních podniků“, ale že „nemá právní účinek a Komisi nijak nezavazuje“, jelikož doporučení k malým a středním podnikům je „jediným závazným podkladem pro určení podmínek týkajících se způsobilosti jakožto MSP“. Odkaz na bod 1.1.3.1 odst. 6 písm. e) rozhodnutí 2012/838 nemůže tento závěr vyvrátit, jelikož dané ustanovení, jehož působnost je omezena na výzkum a vzdělávání v jaderné oblasti, se v projednávané věci neuplatní. Daný argument Komise je tudíž třeba odmítnout jako neopodstatněný. 91 V projednávaném případě proto byla Komise povinna použít čl. 4 odst. 2 přílohy I nařízení č. 651/2014. 92 Nicméně z vyjádření slovenských orgánů založených do spisu, z napadeného rozhodnutí ani z písemností Komise předložených v průběhu řízení, a to i v návaznosti na konkrétní písemnou otázku Tribunálu v tomto ohledu, nevyplývá, které uzavřené účetní období v projednávaném případě uvedené orgány zohlednily při výpočtu na ročním základě podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 651/2014 ve spojení s čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 2 přílohy I uvedeného nařízení. A dále skutečnost, že v uvedeném rozhodnutí byly uvedeny společné údaje příjemce podpory a společnosti N. za roky 2010 až 2012, nezohledňuje skutečnost, že během tohoto období a podstatné části roku 2013 byl příjemce podpory kontrolován společností P., jejíž údaje však nejsou zohledněny. V každém případě v okamžiku poskytnutí dotčené podpory dne 7. listopadu 2013 byl posledním uzavřeným účetním obdobím, za které měl být proveden výpočet na ročním základě, rok 2012, během něhož byl příjemce podpory kontrolován výlučně společností P., a nikoli společností N. V odpovědi na písemné otázky Tribunálu Komise ostatně relevantnost roku 2012 pro účely použití čl. 4 odst. 1 uvedené přílohy potvrdila. 93 I za předpokladu, že by za tímto účelem bylo třeba zohlednit rok 2013, žalobkyně právem uvádí, že roční rozvaha příjemce podpory se nezbytně týkala údajů za období, během něhož ještě vlastnila její akcie společnost P., jelikož změna akcionáře byla zapsána do slovenského obchodního rejstříku až 7. srpna 2013 [viz bod 57 písm. d) třetí pododstavec napadeného rozhodnutí]. V takovém případě ke splnění kritérií stanovených v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 651/2014 ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 přílohy I uvedeného nařízení a ke správnému určení, zda příjemce podpory představoval v okamžiku poskytnutí dotčené podpory malý nebo střední podnik, nestačilo zohlednit údaje mateřské společnosti, která nabyla akcie, jakožto podniku propojeného s příjemcem, který nad posledně uvedeným převzal kontrolu v průběhu relevantního účetního období, ale bylo třeba zohlednit rovněž údaje mateřské společnosti postupující akcie, pod jejíž kontrolou příjemce hospodářsky fungoval během podstatné části uvedeného účetního období. Jakýkoli jiný výklad by totiž byl v rozporu s duchem čl. 4 odst. 2 uvedené přílohy, jehož cílem je zajistit, aby podpora byla skutečně přidělena malým a středním podnikům a aby definice takových podniků nebyla obcházena na základě čistě formálních důvodů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, HaTeFo, C‐110/13, EU:C:2014:114, bod 33 a citovaná judikatura). 94 Z toho plyne, že v projednávaném případě byly slovenské orgány i Komise povinny přesně určit uzavřené účetní období a relevantní rok pro účely výpočtu společných údajů „propojených podniků“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 651/2014 ve spojení s čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 2 přílohy I uvedeného nařízení a dále upřesnit, které společnosti měly být za tímto účelem zohledněny. Mimoto měly na tomto základě posoudit, zda z titulu čl. 4 odst. 2 uvedené přílohy nebyly během dvou po sobě následujících účetních období překročeny prahové hodnoty relevantní pro kvalifikaci příjemce jako malého či středního podniku. 95 Jak však bylo uvedeno v bodech 83 a 84 výše, napadené rozhodnutí v tomto ohledu mlčí, což potvrzuje nedostatečné šetření a přezkum relevantních skutečností v projednávané věci. Mimoto nedostatek řádné péče Komise při šetření situace společností P. a N., jakož i jejich vedoucích pracovníků je potvrzen informacemi založenými do spisu a nemůže být odůvodněn argumentem, podle kterého se tento orgán mohl bez pochybností ve smyslu čl. 4 odst. 4 nařízení č. 2015/1589 spoléhat na informace předložené slovenskými orgány z důvodu, že tyto orgány byly vázány povinností loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU. 96 Zaprvé, jak vyplývá z příloh A.21 a A.22 žaloby, v letech 2012 a 2013 byla představenstva a dozorčí rady příjemce a společnosti P. dočasně částečně složeny ze členů jedné rodiny, jejíž jeden člen byl členem obou představenstev. Bez ohledu na důkazy předložené žalobkyní v průběhu správního řízení o skupinách podniků řízených danou rodinou na Slovensku se Komise v tomto ohledu spolehla, aniž provedla další šetření, na vágní tvrzení slovenských orgánů, podle nichž jim akcionářská struktura společnosti P. nebyla známa, jelikož takové informace nebyly veřejně přístupné, a dále že daný člen rodiny nebyl v době od 14. března do 31. prosince 2012 akcionářem ani členem orgánů jiné společnosti se sídlem na Slovensku. V každém případě, jak bylo uvedeno v bodě 83 výše, tyto skutečnosti nebyly v napadeném rozhodnutí uvedeny ani posouzeny. A konečně, v tomto ohledu se Komise nemohla v dopise ze dne 9. července 2015 omezit na stručné zaujetí stanoviska k situaci společnosti P. k tomu, aby rozptýlila pochybnosti v tomto ohledu a odůvodnila, že žalobkyně dostatečně znala skutečnosti, které vedly Komisi ke kvalifikaci rovněž uvedené společnosti jako malého nebo středního podniku. 97 Zadruhé, pokud jde o situaci společnosti N., a zejména jejího hlavního akcionáře, Komise se navzdory důkazům předloženým žalobkyní v průběhu správního řízení v bodě 57 písm. d) s. 16 sedmnáctém pododstavci napadeného rozhodnutí omezila na vágní konstatování založené na informacích poskytnutých slovenskými orgány, že „většina podniků, ve kterých měl [uvedený akcionář] postavení vedoucího pracovníka, nebyla činná na témže trhu jako [příjemce podpory]“. Neprovedla však hlubší šetření toho, zda společnost L., ve které byl uvedený akcionář předsedou představenstva, nebyla skutečně činná na stejném nebo na sousedním trhu ve smyslu čl. 3 odst. 3 čtvrtého a pátého pododstavce přílohy I nařízení č. 651/2014, přestože existovaly významné náznaky v tomto smyslu, které vyvolávaly pochybnosti, zejména pak mapa ložiska v Borském Peteru, která jasně uvádí firmu společnosti L. jako majitele místa těžby sklářského písku v sousedství míst těžby patřících žalobkyni a příjemci podpory. 98 Z toho vyplývá, že Komise měla mít v tomto ohledu pochybnosti ve smyslu čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589. 99 Z toho důvodu je třeba vyhovět první výtce, aniž by bylo třeba rozhodnout o přípustnosti nového důkazního návrhu žalobkyně týkajícího se rozvah příjemce podpory v letech 2014 až 2018 (viz bod 15 výše). – Ke druhé výtce, vycházející z poskytnutí dotčené podpory na základě režimu podpor 100 Druhou výtkou druhé části druhého žalobního důvodu žalobkyně Komisi v podstatě vytýká, že neověřila, zda dotčená podpora splňovala kritéria stanovená dotčeným režimem podpor, zejména kritérium inovativní povahy investičního projektu. Tím se snaží prokázat, že tato podpora ve skutečnosti představovala podporu ad hoc poskytnutou velkému podniku ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) nařízení č. 651/2014. 101 Komise v podstatě namítá, že není oprávněna prohlásit opatření splňující všechny podmínky nařízení č. 651/2014 za neslučitelná s uvedeným nařízením pouze z důvodu, že tato opatření případně odporují dodatečným kritériím stanoveným vnitrostátním právem. Vzhledem k tomu, že inovativní povaha dotčené podpory není kritériem vyžadovaným uvedeným nařízením, je pro účely prohlášení slučitelnosti irelevantní. 102 Je nutno konstatovat, že tato výtka nemůže obstát, jelikož žádné ustanovení nařízení č. 651/2014 nestanoví požadavek, aby Komise ověřila, zda individuální podpora byla poskytnuta v souladu s kritérii pro poskytnutí dotčeného režimu podpory, což spadá především do pravomoci vnitrostátních orgánů a soudů (v tomto smyslu a obdobně viz ze dne rozsudek 6. července 2017, Nerea, C‐245/16, EU:C:2017:521, body 35 a 37, a stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordony ve věci Nerea, C‐245/16, EU:C:2017:271, body 76 až 78). Článek 6 odst. 3 písm. a) uvedeného nařízení, o němž má žalobkyně za to, že měl být v projednávaném případě použit z důvodu, že příjemce podpory byl velkým podnikem, ani článek 14 téhož nařízení totiž takový požadavek nestanoví. 103 Druhá výtka druhé části druhého žalobního důvodu tudíž musí být zamítnuta jako neopodstatněná. Ke třetí části druhého žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 108 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589 104 V rámci třetí části druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že došlo k porušení čl. 108 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589 z důvodu, že Komise upustila od zahájení formálního vyšetřovacího řízení navzdory závažným obtížím, se kterými se setkala při přezkumu dotčené podpory. 105 Komise má za to, že se v žádném okamžiku nesetkala se závažnými obtížemi týkajícími se slučitelnosti dotčené podpory s vnitřním trhem. 106 V tomto ohledu stačí konstatovat, že s ohledem na vyhovění první výtce druhé části druhého žalobního důvodu na základě existence pochybností ve smyslu čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589 (viz body 81 až 99 výše), což je pojem odpovídající pojmu „závažné obtíže“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‐289/03, EU:T:2008:29, bod 328), musí být vyhověno rovněž třetí části druhého žalobního důvodu. 107 Je tudíž třeba zrušit napadené rozhodnutí a žalobě vyhovět v plném rozsahu. K nákladům řízení 108 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (třetí senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí Komise C(2017) 5050 final ze dne 20. července 2017 o investiční podpoře pro slovenského výrobce sklářského písku NAJPI a. s. [SA.38121 (2016/FC) – Slovensko] se zrušuje. 2) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení. Collins Kreuschitz Steinfatt Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. září 2020. Podpisy Obsah Skutečnosti předcházející sporu Řízení a návrhová žádání účastnic řízení Právní otázky K žalobním důvodům směřujícím ke zrušení K přípustnosti K věci samé K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 15 odst. 1 nařízení 2015/1589 ve spojení s článkem 4 téhož nařízení K první části druhého žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU Ke druhé části druhého žalobního důvodu, vycházející z porušení článku 109 SFEU ve spojení s čl. 58 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. a) nařízení č. 651/2014 – K první výtce, vycházející z nesprávné kvalifikace příjemce podpory jako malého nebo středního podniku – Ke druhé výtce, vycházející z poskytnutí dotčené podpory na základě režimu podpor Ke třetí části druhého žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 108 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589 K nákladům řízení ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého rozšířeného senátu) 17. září 2003 (*) „Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Přístup k dokumentům – Nezveřejnění dokumentu některého členského státu bez předchozího souhlasu tohoto státu“ Ve věci T‐76/02, Mara Messina, s bydlištěm ve Neapoli (Itálie), zastoupená M. Calabresem, advokátem, žalobkyně, proti Komisi Evropských společenství, zastoupené U. Wölkerem, V. Di Buccim a P. Aaltem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalované, jejímž předmětem je návrh o zrušení rozhodnutí Komise, kterým je žalobkyni odepřen přístup k některým dokumentům týkajícím se režimu státních podpor, jenž je předmětem rozhodnutí Komise ze dne 2. srpna 2000 [státní podpora N 715/99- Itálie (SG 2000 D/10574)], SOUD PRVNÍHO STUPNĚEVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (čtvrtý rozšířený senát), ve složení V. Tiili, předsedkyně, J. Pirrung, P. Mengozzi, A. W. H. Meij a M. Vilaras, soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. dubna 2003, vydává tento Rozsudek Právní rámec 1 Článek 255 ES stanoví: „1. Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, aniž jsou dotčeny zásady a podmínky stanovené v souladu s odstavci 2 a 3. 2. Obecné zásady a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu, které upravují výkon tohoto práva na přístup k dokumentům, stanoví Rada do dvou let po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost postupem podle článku 251. [...]“ 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) vymezuje zásady, podmínky a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu pro výkon práva na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise uvedeného v článku 255 Smlouvy o ES tak, aby se zajistil co nejširší přístup k dokumentům, vytváří pravidla zajišťující co nejsnadnější výkon tohoto práva a usiluje o podporu řádné správy při přístupu k dokumentům. 3 Článek 2 nařízení č. 1049/2001 stanoví: „1. Všichni občané Unie a všechny fyzické a právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení. [...] 3. Toto nařízení se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a kterými disponuje, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie. [...]“ 4 Článek 3 nařízení č. 1049/2001 uvádí: „Pro účely tohoto nařízení se: [...] b) ,třetí osobou‘ rozumějí všechny fyzické nebo právnické osoby nebo subjekty mimo dotyčný orgán, včetně členských států, ostatních orgánů a institucí Společenství, orgánů a institucí mimo Společenství a třetích zemí.“ 5 Článek 4 nařízení č. 1049/2001, který vymezuje výjimky z výše zmíněného práva na přístup, uvádí následující: „[...] 2. Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany: [...] – soudního řízení a právního poradenství, – cílů inspekce, vyšetřování a auditu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění tohoto dokumentu. [...] 4. U dokumentů třetích osob orgán třetí osobu konzultuje pro posouzení, zda lze uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, že dokument má nebo nemá být zpřístupněn. 5. Členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu [...]“ Skutkový základ sporu 6 Žalobkyně je asistentkou na právnických fakultách v Salernu a Neapoli (Itálie). 7 Žalobkyně, jež měla v plánu připravit studii týkající se účinků vyvolaných státními podporami na podniky znevýhodněných regionů na jihu Itálie, požádala ve svém dopise ze dne 4. prosince 2001 na základě nařízení č. 1049/2001 o přístup k některým dokumentům týkajícím se režimu státních podpor, který byl po předběžném přezkoumání shledán slučitelný se společným trhem rozhodnutím Komise ze dne 2. srpna 2000 [státní podpora N 715/99 – Itálie (SG 2000 D/105754)]. Tímto žalobkyně požádala zejména o přístup ke korespondenci, kterou si vyměnily italské orgány s Komisí v rámci zmíněného přezkumu režimu, k protokolu ze schůzky těchto orgánů a služeb tohoto orgánu, která se konala v Bruselu dne 16. května 2000, a k doporučení, ve kterém Komise navrhla na základě článku 18 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88] Smlouvy o ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), užitečné změny dotčeného režimu státních podpor, pokud zmíněné doporučení nebude součástí jednoho z výše zmíněných dokumentů. 8 V dopise ze dne 19. prosince 2001 zamítla Komise žádost žalobkyně. K odůvodnění zamítnutí přístupu orgán odkázal na odůvodnění dvou rozsudků vydaných Soudem a přesněji na důvody obsažené v bodech 86 až 90 rozsudku ze dne 14. prosince 2000, Ufex a další v. Komise (T‐613/97, Recueil, s. II‐4055) a v bodech 67 a 68 rozsudku ze dne 11. prosince 2001, Petrie a další v. Komise (T‐191/99, Recueil, s. II‐3677). Komise tak vyzvala žalobkyni, aby zaslala svoji žádost italským orgánům, a upřesnila, že z její strany nic nebrání zpřístupnění dopisů, které sama těmto orgánům zaslala. 9 Dopisem ze dne 14. ledna 2002 zaslala žalobkyně Komisi potvrzující žádost v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. 10 Poté, co žalobkyně byla vyrozuměna v dopise ze dne 1. února 2002 o prodloužení lhůty pro vyřízení její žádosti o patnáct dní, Komise neodpověděla výslovně na potvrzující žádost, což je v souladu s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 považováno za zápornou odpověď. 11 Návrhem podaným kanceláři Soudu dne 18. března 2002 podala žalobkyně tuto žalobu. Samostatným podáním žalobkyně podala ve stejný den žádost o zrychlené řízení na základě článku 76a jednacího řádu Soudu, která byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 11. dubna 2002. 12 V odpovědi na dopis Komise ze dne 30. dubna 2002, ve kterém byly italské orgány vyzvány, aby se vyjádřily, zda souhlasí s předáním požadovaných dokumentů žalobkyni, uvedly italské orgány v dopise ze dne 16. května 2002, že schvalují zamítnutí přístupu vůči žalobkyni. 13 Písemná část řízení byla uzavřena dne 1. dubna 2002. 14 Na základě článku 14 jednacího řádu a na návrh čtvrtého senátu se Soud po vyslechnutí účastníků řízení v souladu s článkem 51 zmíněného jednacího řádu rozhodl předložit věc k projednání rozšířenému senátu. 15 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (čtvrtý rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení. 16 V dopise ze dne 3. března 2003 požádala žalobkyně zejména o znovuotevření písemné části řízení, aby mohla uvést nové žalobní důvody, které se opírají o skutečnosti, jež vyšly najevo po skončení zmíněné části řízení, a tím i o delší dobu trvání přednesu řečí. 17 V odpovědi na tento dopis bylo zejména rozhodnuto, že žádost o znovuotevření písemné části řízení bude zamítnuta, a žalobkyně byla vyzvána, aby jednak označila dokumenty týkající se nových skutečností, a jednak stručně písemně upřesnila obsah nových žalobních důvodů, kterých se dovolává. 18 Žalobkyně odpověděla na tuto výzvu dne 24. března 2003 sdělením ze dne 21. března 2003, ve kterém uvedla čtyři nové důvody pro prohlášení neplatnosti. 19 V mezidobí v dopise, který došel kanceláři Soudu dne 21. března 2003, uvedla Komise, že předala žalobkyni v dopise ze dne 20. března 2003 dokumenty, které vytvořila v rámci přezkumu dotčeného režimu státních podpor. Toto oznámení se týkalo dopisů zaslaných italským orgánům ze dne 22. prosince 1999, 7. března a 29. května 2000, jež byly skutečně uvedeny v původní žádosti žalobkyně o přístup, přičemž poslední dopis se týkal zejména obsahu schůzky konané dne 16. května 2000 v Bruselu zmíněné v bodě 7 výše. Podle Komise se žaloba stala tímto předáním bezpředmětnou, pokud jde o výše zmíněné dokumenty. Naproti tomu Komise upřesnila, že nemohla žalobkyni předat korespondenci, která jí byla zaslána italskými orgány v rámci přezkoumání režimu podpor, z důvodu zamítnutí jakéhokoli zpřístupnění vyjádřeného italskými orgány v dopise ze dne 16. května 2002. Se zřetelem k tomuto vývoji Komise navrhla, aby byl žalobkyni položen dotaz, zda trvá na své žalobě. 20 V dopise ze dne 26. března 2003 požádala žalobkyně, aby jednání stanovené na 3. dubna 2003 proběhlo, jak bylo dohodnuto. Dne 27. března 2003 žalobkyně požádala o předání dopisu italských orgánů ze dne 17. února 2003, který odpovídal na dotaz Komise týkající se žádosti o přístup jednoho italského podniku a který vyjadřoval jejich zamítavé stanovisko ohledně předání shodných dokumentů s požadovanými dokumenty; této žádosti bylo vyhověno. 21 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. dubna 2003. Návrhová žádání účastníků řízení 22 Žalobkyně navrhuje, aby Soud: – zrušil rozhodnutí ze dne 19. prosince 2001, kterým se zamítá původní žádost o přístup; – zrušil implicitní zamítnutí potvrzující žádosti; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 23 Komise navrhuje, aby Soud: – zamítl žalobu; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. K právním otázkám K předmětu sporu 24 Je třeba konstatovat, že v průběhu tohoto řízení Komise předala žalobkyni dokumenty uvedené v bodě 19 výše, což způsobilo změnu původních údajů ve věci. 25 Na jednání konaném dne 3. dubna 2003 prohlásila žalobkyně, že její žádosti o přístup bylo díky tomuto předání částečně vyhověno, pokud jde o dokumenty pocházející od Komise, a v důsledku toho vzala zpět svá návrhová žádání týkající se zrušení zamítnutí přístupu k těmto dokumentům. Zároveň vzala zpět první tři nové žalobní důvody uvedené v jejím sdělení ze dne 21. března 2003, které vycházely z porušení zásady řádné správy, čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 a zásady rovného zacházení. Soud zaznamenal akt zpětvzetí do protokolu z jednání. 26 Naproti tomu žalobkyně trvala na svých návrzích na zrušení rozhodnutí Komise, kterým jí byl odepřen přístup k dokumentům vydaným italskými orgány, a na důvodech vycházejících z porušení čl. 2 odst. 1 a 3 ve spojení s čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, jak jsou uvedeny v žalobě, a z porušení čl. 4 odst. 5 uvedeného nařízení, jak jsou zmíněny v jejím sdělení ze dne 21. března 2003. 27 Je třeba nejdříve přezkoumat důvody vycházející z porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. K důvodu vycházejícímu z porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 Tvrzení účastníků řízení 28 Pokud jde o novou skutečnost, na které se zakládá tento žalobní důvod, žalobkyně tvrdí, že se poté, co se dozvěděla, že generální tajemník Komise povolil předání dokumentů vztahujících se k přezkoumání jiného režimu státních podpor jednomu italskému podniku, znovu dotázala generálního tajemníka na svou žádost. Odpověď posledně uvedeného v dopise ze dne 11. listopadu 2002 spolu s dopisem italských orgánů ze dne 16. května 2002, které jsou uvedeny v příloze 2 dupliky, tvoří nové důvody napadeného odepření přístupu, což odůvodňuje předložení nového žalobního důvodu. 29 V tomto dopise ze dne 11. listopadu 2002 generální tajemník Komise znovu odmítl předání požadovaných dokumentů se zřetelem na existenci tohoto řízení a s tvrzením, že italské orgány byly proti zpřístupnění dokumentů, které předaly Komisi v rámci přezkumu dotčeného režimu podpor. 30 Pokud jde o meritum žalobního důvodu, žalobkyně upozorňuje nejprve na to, že dopis italského ministerstva pro výrobní činnosti ze dne 16. května 2002 je podepsán generálním ředitelem, a dále uvádí, že „pochybuje o tom, že podpis jednoho z (četných) vedoucích pracovníků jednoho z (četných) ministerstev členského státu postačuje k tomu, aby tento stát byl vázán“ vzhledem k výjimečné povaze možnosti poskytnuté členskému státu v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. 31 Žalobkyně zároveň tvrdí, že autor výše zmíněného dopisu pouze bere na vědomí a schvaluje zamítnutí přístupu Komisí a nepožaduje výslovně nezveřejnění požadovaných dokumentů. Tento postoj nevylučuje možnost pozdějšího rozhodnutí Komise odlišného od rozhodnutí, které je předmětem této žaloby. 32 Za těchto okolností se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, když tento dopis považovala za výkon pravomoci italského státu, svěřené mu výše uvedeným ustanovením, požádat, aby nebyly zveřejněny požadované dokumenty, a vycházela z toho, že tento dopis je považován za překážku zpřístupnění. 33 Komise ve svém dopise ze dne 21. března 2003 a na jednání uvedla, že nemohla předat požadované dokumenty pocházející od italských orgánů z důvodu zamítnutí vyjádřeného posledně zmíněnými v dopise ze dne 16. května 2002 a v dopise ze dne 17. února 2003 týkajícím se stejných dokumentů, a že čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 byl plně dodržen. Možnost přiznanou členským státům tímto článkem lze vysvětlit přetrvávající existencí vnitrostátních předpisů o přístupu k dokumentům, které nelze obcházet prostřednictvím ustanovení nařízení č. 1049/2001. Komise též tvrdila, že Soudu nepřísluší zkoumat zamítnutí zpřístupnění členským státem z formálních ani meritorních důvodů a podtrhla skutečnost, že Tribunale administrativo regionale del Lazio (regionální správní soud Latia) potvrdil ve svém usnesení ze dne 25. července 2001 zamítnutí žádosti o přístup ke zmíněným dokumentům podanou v lednu stejného roku několika podniky. 34 Je třeba nejprve připomenout, že podle čl. 48 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu není předkládání nových žalobních důvodů v průběhu řízení přípustné, ledaže by se tyto důvody zakládaly na právních a faktických skutečnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. 35 V tomto případě je zřejmé, že v rámci svojí dupliky Komise upřesnila, že dotázala italské orgány ohledně žádosti na přístup předložené žalobkyní s cílem dozvědět se, zda orgány souhlasily, či nikoli s předáním požadovaných dokumentů žalobkyni, a poté obdržela odpověď zmíněných orgánů v dopise ze dne 16. května 2002 (příloha 2 dupliky), ve které schvalují zamítnutí přístupu dotčené. 36 Je třeba pokládat tyto faktické údaje, které vyšly najevo během řízení a které se žalobkyně nemohla dozvědět jiným způsobem, za nové skutečnosti, které dovolují předložení žalobního důvodu vycházejícího v porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, přičemž je třeba podotknout, že žalovaná na jednání nenamítala přípustnost zmíněného žalobního důvodu. 37 Dále je třeba poukázat na to, že Komise v průběhu řízení předala žalobkyni dopisy, které zaslala italským orgánům a které se týkají dotčeného režimu podpor, a trvala na zamítnutí předání dokumentů pocházejících od zmíněných orgánů, což dodatečně odůvodnila zamítavým stanoviskem ke zpřístupnění vyjádřeným italskými orgány ve dvou dopisech ze dne 16. května 2002 a ze dne 17. února 2003. 38 Je nutné zdůraznit, že právo na přístup k dokumentům orgánů, stanovené v článku 2 nařízení č. 1049/2001, se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a kterými disponuje, podle odstavce 3 téhož článku. 39 Orgány mohou považovat za nutné předání dokumentů pocházejících od třetích osob, jimiž jsou v souladu s vymezením třetích osob v čl. 3 pod b) nařízení č. 1049/2001 mimo jiné i členské státy. 40 Přesto však z čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 vyplývá, že mezi třetími osobami jsou členské státy předmětem zvláštního zacházení. Toto ustanovení totiž přiznává členskému státu možnost požádat orgán, aby nezveřejňoval dokumenty pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu. 41 V tomto stadiu je třeba zdůraznit, že znění čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 je provedením prohlášení č. 35 přiloženého k závěrečnému aktu z Amsterodamu, podle kterého Konference uznala, že zásady a podmínky stanovené v článku 255 ES dovolují členskému státu požádat Komisi nebo Radu, aby nepředávaly třetím osobám dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu. Jak Komise správně poznamenala na jednání, tato možnost poskytnutá členským státům v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 se vysvětluje skutečností, že záměrem ani účinkem zmíněného nařízení není měnit vnitrostátní právní předpisy o přístupu k dokumentům (bod 15 odůvodnění nařízení č. 1049/2001). 42 V tomto případě je nesporné, že se Komise v dopise ze dne 30. dubna 2002 dotázala italských orgánů, zda souhlasí s tím, aby žalobkyni, jejíž jméno je výslovně uvedeno v dotčené zásilce, předala korespondenci s orgánem. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že tato konzultace italských orgánů byla nezbytná, neboť žádost o přístup žalobkyně se týkala dokumentů předaných orgánu přede dnem vstupu nařízení č. 1049/2001 v platnost. 43 V dopise ze dne 16. května 2002, zaslaném Komisi v zásilce Stálého zastoupení Italské republiky u orgánů Evropské unie ze dne 17. května 2002 (příloha 2 dupliky), vzal G. Visconti, generální ředitel italského ministerstva pro výrobní činnosti, na vědomí zamítnutí přístupu žalobkyni již vyjádřeného Komisí v dopise ze dne 19. prosince 2001 a toto zamítnutí potvrdil. 44 Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, když dopis ze dne 16. května 2002 považovala za výkon pravomoci italského státu, svěřené mu výše uvedeným ustanovením, požádat, aby nebyly zveřejněny požadované dokumenty, a vycházela z toho, že tento dopis je považován za překážku zpřístupnění. 45 Ve svém sdělení ze dne 21. března 2003 žalobkyně v první řadě vyjádřila své „pochybnosti“ ohledně pravomoci autora dopisu ze dne 16. května 2002 vykonávat možnost přiznanou Italské republice v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. 46 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora nepřísluší Komisi rozhodovat o rozdělení pravomocí podle institucionálních předpisů každého členského státu (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 1990, Německo v. Komise, C‐8/88, Recueil, s. I‐2321, bod 13). 47 Je třeba též připomenout, že v rámci žaloby na základě článku 230 ES nemá soud Společenství pravomoc rozhodovat o legalitě aktu přijatého vnitrostátním orgánem (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise, C‐97/91, Recueil, s. I‐6313, bod 9, a rozsudek Soudu ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise, T‐22/97, Recueil, s. II‐3775, bod 83). 48 Za těchto okolností nepřísluší Komisi rozhodovat o pravomoci autora dopisu ze dne 16. května 2002, s ohledem na italské právo, aby na základě čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 podal námitku proti zpřístupnění dokumentů, které žalobkyně požadovala, ale přísluší jí pouze prověřit, zda dotyčný dopis byl na první pohled dopisem členského státu ve smyslu výše zmíněného ustanovení (výše uvedený rozsudek Kesko v. Komise, bod 84). Tím, že Komise obdržela dopis pocházející od italského ministerstva pro výrobní činnosti doprovázený předávajícím dopisem Stálého zastoupení Italské republiky u Evropské unie, který výslovně odkazuje na dopis Komise ze dne 30. dubna 2002, Komise právem usoudila, že od Italské republiky obdržela na první pohled zamítavé stanovisko k předání dokumentů požadovaných žalobkyní, v souladu s čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. 49 V každém případě je třeba zdůraznit, že žalobkyně po podání stížnosti formulované v pochybovačném duchu ve sdělení ze dne 21. března 2003 v odpovědi na otázku položenou Soudem při jednání prohlásila, že není schopna označit orgán, který by podle ní měl v Itálii pravomoc pro výkon možnosti vymezené v čl. 4 odst. 5 nařízení č.1049/2001, a neprokázala tudíž, že autor dopisu ze dne 16. května 2002 tuto pravomoc nemá. 50 Žalobkyně zadruhé namítá skutečnost, že dopis ze dne 16. května 2002 nevyjadřuje výslovné zamítnutí předání požadovaných dokumentů, což je však pro provedení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 nezbytné. 51 V tomto ohledu je třeba nejdříve podotknout, že ze znění výše zmíněného dopisu vyplývá, že je odpovědí na dopis Komise ze dne 30. dubna 2002, který se vztahuje k žalobě podané žalobkyní po zamítnutí přístupu, a ve kterém požaduje, aby italské orgány zaujaly postoj ke zpřístupnění žalobkyní požadovaných dokumentů. 52 Dále je třeba zdůraznit, že znění tohoto dopisu ze dne 16. května 2002 je možné jednoduše vysvětlit okolnostmi, za kterých byl sepsán, zejména předchozí existencí zamítnutí přístupu žalobkyni Komisí, a že s ohledem na podstatu zmíněného dopisu se nevyskytuje žádná dvojznačnost záporné povahy odpovědi italských orgánů, a tím záporného postoje těchto orgánů, v souladu s čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 ke zpřístupnění dokumentů, které italské orgány vypracovaly v rámci přezkoumání dotčeného režimu státních podpor. Kromě výslovného schválení zamítnutí přístupu Komisí vůči žalobkyni italské orgány uvedly, že zamítly již dvě žádosti o přístup týkající se stejných dokumentů, které požadovala žalobkyně, podané v dubnu a prosinci 2001 některými italskými podniky a advokátem zastupujícím žalobkyni, který jednal svým vlastním jménem. 53 Za těchto podmínek není nutné přihlížet k dopisu italských orgánů ze dne 17. února 2003, následujícím po dotázání Komise týkajícím se žádosti o přístup, kterou podal jeden italský podnik, který vyjadřuje zamítavé stanovisko k předání stejných dokumentů, které požadovala žalobkyně. 54 S ohledem na předcházející důvody, je třeba mít za to, že Komise se v tomto případě nedopustila zjevně nesprávného posouzení a neporušila čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. 55 Konečně je třeba uvést, že možnost přiznaná členským státům požádat o nezveřejnění jejich dokumentů třetím osobám bez jejich předchozího souhlasu je jednou z výjimek z práva na přístup k dokumentům orgánů, upravených v článku 4 nařízení č. 1049/2001. 56 Vzhledem k zamítavému stanovisku italských orgánů, které vyplývá z dopisu ze dne 16. května 2002, k předání dokumentů, které vznikly během přezkoumání dotčeného režimu státních podpor, ve prospěch žalobkyně, se zamítnutí žádosti o přístup týkající se zmíněných dokumentů zdá být oprávněné s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně v podstatě zpochybnila pouze existenci zamítavého stanoviska uvedených orgánů k předání výše zmíněných dokumentů. 57 Za těchto okolností musí být žaloba zamítnuta, aniž by bylo nezbytné rozhodnout o žalobním důvodu vycházejícím z porušení čl. 2 odst. 1 a 3 ve spojení s čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. K nákladům řízení 58 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Nicméně podle odstavce 3 stejného článku může Soud rozdělit náklady mezi účastníky nebo rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody. 59 V projednávaném případě, jak Soud výše stanovil, musí být žaloba zamítnuta v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení rozhodnutí Komise, kterým se zamítá přístup k dokumentům pocházejícím od Italské republiky. Navíc je třeba připomenout, že žalobkyně vzala svou žalobu zpět v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení odepření přístupu k dokumentům vypracovaným Komisí, které jí byly předány dne 20. března 2003. 60 Soud má nicméně za to, že Komise jednak konzultovala italské orgány opožděně, a jednak předala žalobkyni dokumenty, které vypracovala při přezkumu dotčeného režimu státních podpor po podání žaloby a více než 15 měsíců po podání původní žádosti o přístup. 61 Vzhledem k chování Komise se Soud domnívá, že na základě čl. 87 odst. 3 jednacího řádu je důvodné žalovanému orgánu uložit, aby nesl vlastní náklady řízení a nahradil polovinu nákladů řízení žalobkyně. Z těchto důvodů SOUD (čtvrtý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Žalobkyně ponese polovinu svých nákladů. Komise ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada poloviny nákladů řízení žalobkyně. Tiili Pirrung Mengozzi Meij Vilaras Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. září 2003. Vedoucí soudní kanceláře Předseda H. Jung V. Tiili * Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

16.8.2021 CS Úřední věstník Evropské unie C 329/6 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Consiglio di Stato (Itálie) dne 21. dubna 2021 – Reti Televisive Italiane SpA (RTI) v. Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni – AGCOM (Věc C-255/21) (2021/C 329/08) Jednací jazyk: italština Předkládající soud Consiglio di Stato Účastníci původního řízení Navrhovatelka: Reti Televisive Italiane SpA (RTI) Odpůrce: Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni – AGCOM Předběžné otázky 1) Pro účely právní úpravy Evropské unie v oblasti časového omezení reklamního prostoru, vzhledem k významu, který je obecně v právu [Evropské unie] přiznáván pojmu „skupina nebo jediný hospodářský subjekt“, vyplývající z mnoha pramenů práva hospodářské soutěže (zejména z bodu 43 odůvodnění směrnice 2018/1808/[EU] (1) a z nového znění článku 23 směrnice 2010/13/[EU] (2), jenž se použije v původním řízení), bez ohledu na rozdíl, jenž existuje v italském vnitrostátním právu mezi schválením stanoveným pro subjekty televizního vysílání a pro subjekty rozhlasového vysílání podle čl. 5 odst. 1 písm. b) legislativního nařízení č. 177/[2005], lze považovat za slučitelný s unijním právem výklad vnitrostátního práva v oblasti vysílání, který vyvozuje z čl. 1 odst. 1 písm. a) uvedeného legislativního nařízení č. 177/[2005], ve znění platném od 30. března 2010 (jímž se provádí směrnice 2007/65/ES (3)), že proces konvergence mezi různými formami komunikace (elektronická komunikace, publikace, včetně digitální, a internet ve všech aplikacích) se a fortiori uplatní mezi poskytovateli televizních a rozhlasových médií, zejména pokud jsou již součástí skupin propojených podniků, a že [tento proces] je obecně vyžadován s následnými důsledky, které z něj vyplývají pro výklad čl. 38 odst. 6 výše uvedeného legislativního nařízení, takže subjektem vysílání by mohla být skupina považovaná za jediný hospodářský subjekt, nebo naopak výklad, že s ohledem na výše uvedené unijní zásady na základě autonomie zákazu překračování časových omezení reklamního prostoru ve vztahu k obecnému právu hospodářské soutěže není možné – před rokem 2018 – přiznávat jakýkoli význam skupinám a výše uvedenému procesu konvergence, ani aktivitám napříč médii, neboť se pro účely výpočtu časového omezení reklamního prostoru posuzuje samostatně pouze subjekt vysílání, i když je součástí skupiny (tento aspekt je uveden pouze v konsolidovaném znění článku 23 směrnice 2010/13/EU, po přijetí směrnice 2018/1808/EU)? 2) Ve světle výše uvedených zásad unijního práva ve věcech skupin a podniku jako jediného hospodářského subjektu, je možné pro účely zákazu překračování časových omezení reklamního prostoru a výše uvedeného sledu znění citovaného článku 23, bez ohledu na výše uvedený rozdíl mezi schváleními, odvodit zejména z protisoutěžních předpisů [integrovaného systému komunikací] uvedených v článku 43 legislativního nařízení č. 177/[2005] význam pojmu skupinový „poskytovatel mediálních služeb“ (nebo, slovy navrhovatelky, „vydavatelská skupina“), aby se vyloučily reklamy napříč médii v rámci stejné skupiny co se týče časových omezení reklamního prostoru ve smyslu čl. 38 odst. 6) legislativního nařízení č. 177/[2005], nebo naopak by měla být taková relevance před rokem 2018 vyloučena z důvodu autonomie soutěžního práva v oblasti televizního vysílání ve vztahu k právní úpravě časového omezení reklamního prostoru? 3) Uznává nové znění čl. 23 odst. 2 písm. a) směrnice 2010/13/EU již dříve existující zásadu práva hospodářské soutěže, která má obecný význam pro skupiny, nebo se jedná o inovaci? V prvním případě se tedy jedná o právní realitu již vlastní unijnímu právu – která se tak bude týkat projednávané věci před novým zněním a bude podmiňovat výklad [vnitrostátního regulačního orgánu] tím, že v každém případě vyžaduje uznání pojmu skupinový „poskytovatel mediálních služeb“ – nebo v druhém případě je tato inovace překážkou k uznání relevantnosti skupin společností ve věcech, které byly zahájeny před jejím zavedením, takže ji nelze ratione temporis uplatnit na starší věci z důvodu inovativního rozsahu? 4) V každém případě a nad rámec schvalovacího režimu stanoveného v článku 5 legislativního nařízení č. 177/2005 a nového znění článku 23 zavedeného v roce 2018, a tedy v případě, že toto nové ustanovení nebude představovat uznání toho, co již existuje, ale byl by mu přiznán inovativní charakter, což je předmětem otázky c), jsou integrované vztahy mezi televizí a rozhlasem – podle obecných úvah práva hospodářské soutěže a s ohledem na obecný a průřezový charakter pojmů hospodářský subjekt a skupina – klíčem k výkladu omezení reklamního prostoru, jež jsou v každém případě implicitně upraveny s ohledem na skupinu podniků (nebo přesněji kontrolní vztahy mezi podniky skupiny) a funkční jednotku těchto podniků, takže podpora pořadů mezi televizí a rozhlasem stejné skupiny, pokud uvedené integrační vztahy postrádají relevanci v rámci omezení reklamního prostoru, a proto je třeba mít za to, že „vlastní“ pořady uvedené v článku 23 (v původním znění) patří jedinému subjektu vysílání, který je propaguje, a nikoli skupině společnosti jako celku v tom, že tato právní úprava je samostatným ustanovením, které nepřipouští žádný systematický výklad rozšiřující jej na skupiny chápané jako jediný hospodářský subjekt? 5) Závěrem, musí být článek 23 v původním znění, i kdyby neměl být vykládán jako ustanovení patřící do práva hospodářské soutěže, v každém případě chápán jako motivační ustanovení popisující zvláštnost reklamy, která má výlučně informativní charakter a nesnaží se nikoho přesvědčit, aby si zakoupil zboží a služby a týká se jen propagovaných pořadů, a musí být tedy považován za vyloučené z oblasti působnosti ustanovení v oblasti reklamního prostoru, a to v rámci společností patřících ke stejné skupině, ve všech případech integrované reklamy, která jde napříč médii, nebo by měl být v rámci výpočtu omezení reklamního prostoru chápán jako ustanovení s odchylným a výjimečným charakterem, a vyžaduje tudíž striktní výklad? (1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1808 ze dne 14. listopadu 2018, kterou se mění směrnice 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) s ohledem na měnící se situaci na trhu (Úř. věst. L 303, s. 69). (2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) (Úř. věst. L 95, s. 1). (3) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES ze dne 11. prosince 2007 , kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 332, s. 27).

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu) 7. září 2017 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek – Právo veřejnosti na přístup k dokumentům orgánů Evropské unie – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Článek 4 odst. 2 třetí odrážka – Výjimky z práva na přístup k dokumentům – Ochrana cílů vyšetřování – Směrnice 98/34/ES – Články 8 a 9 – Podrobné stanovisko Evropské komise k návrhu technického předpisu – Odepření přístupu“ Ve věci C‐331/15 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 3. července 2015, Francouzská republika, zastoupená D. Colasem, G. de Berguesem, B. Foddou a F. Fizem, jako zmocněnci, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), podporovaná Českou republikou, zastoupenou M. Smolkem, T. Müllerem, J. Vláčilem a D. Hadrouškem, jako zmocněnci, vedlejší účastnicí v řízení o kasačním opravném prostředku, další účastníci řízení: Carl Schlyter, s bydlištěm v Linköpingu (Švédsko), zastoupený S. Schubertem, Rechtsanwalt, a O. W. Brouwerem, advocaat, žalobce v prvním stupni, Evropská komise, zastoupená J. Baquero Cruzem a A. Tokárem, jakož i F. Clotuche-Duvieusart, jako zmocněnci, žalovaná v prvním stupni, Finská republika, zastoupená S. Hartikainenem, jako zmocněncem, Švédské království, zastoupené C. Meyer-Seitz, N. Otte Widgren, U. Persson a A. Falk, jakož i E. Karlssonem, L. Swedenborgem, jako zmocněnci, vedlejší účastníci řízení v první stupni, SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát), ve složení T. von Danwitz, předseda senátu, E. Juhász (zpravodaj), C. Vajda, K. Jürimäe a C. Lycourgos, soudci, generální advokát: M. Wathelet, vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. února 2017, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 6. dubna 2017, vydává tento Rozsudek 1 Svým kasačním opravným prostředkem se Francouzská republika domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 16. dubna 2015, Schlyter v. Komise (T‐402/12, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2015:209), kterým tento soud zrušil rozhodnutí Evropské komise ze dne 27. června 2012, jímž tento orgán odepřel v období, po které trval status quo, přístup ke svému podrobnému stanovisku k návrhu vyhlášky o obsahu a podmínkách předložení ročního výkazu látek v nanočásticovém stavu (2011/673/F) (dále jen „sporné rozhodnutí“), jež mu byl francouzskými orgány sdělen podle směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998 (Úř. věst. 1998, L 217, s. 18; Zvl. vyd. 13/21, s. 8) (dále jen „směrnice 98/34“). I. Právní rámec A. Směrnice 98/34 2 Body 3, 6, 7 a 9 odůvodnění směrnice 98/34 zněly: „(3) vzhledem k tomu, že v zájmu hladkého fungování vnitřního trhu by měla být zajištěna co možná největší transparentnost národních iniciativ při zavádění norem nebo technických předpisů; [...] (6) vzhledem k tomu, že všechny členské státy musí být informovány o technických předpisech připravovaných kterýmkoli jiným členským státem; (7) vzhledem k tomu, že cílem vnitřního trhu je vytvořit prostředí vedoucí ke konkurenceschopnosti podniků; že zvyšování informovanosti je jedním ze způsobů, jak pomoci podnikům lépe využívat výhod vlastních tomuto trhu; že je tedy nezbytné umožnit hospodářským subjektům posoudit dopad vnitrostátních technických předpisů navrhovaných jinými členskými státy pravidelným zveřejňováním názvů oznámených návrhů a opatřeními týkajícími se důvěrnosti těchto návrhů; [...] (9) vzhledem k tomu, že jedná-li se o technické předpisy pro dané výrobky, zahrnují opatření navržená pro zajištění řádného fungování trhu nebo jeho trvalého rozvoje větší transparentnost vnitrostátních záměrů a rozšíření kritérií a podmínek pro posuzování možného vlivu navrhovaných předpisů na trh; [...]“ 3 Článek 8 směrnice 98/34 stanovil: „1. S výhradou článku 10, členské státy sdělí neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské normy a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu. [...] Komise neprodleně oznámí ostatním členským státům návrh a všechny dokumenty, které jí byly předány. [...] U technických specifikací [...] se podrobné připomínky nebo stanoviska Komise nebo členských států mohou týkat pouze toho hlediska opatření, které může bránit obchodu nebo v případě předpisů pro služby volnému pohybu služeb nebo svobodě usazování poskytovatelů služeb, nikoli jeho hlediska daňového nebo finančního. 2. Komise a členské státy mohou členskému státu, který předložil návrh technického předpisu, předat připomínky, které tento členský stát vezme v co největší míře v úvahu při následné přípravě technického předpisu. 3. Členské státy neprodleně sdělí konečné znění technického předpisu Komisi. 4. Informace poskytnuté podle tohoto článku nejsou považovány za důvěrné, pokud o to oznamující členský stát výslovně nepožádá. Každá taková žádost musí být odůvodněna. [...]“ 4 Článek 9 této směrnice stanovil: „1. Členské státy odloží přijetí návrhu technického předpisu o tři měsíce ode dne, kdy Komise obdrží sdělení podle čl. 8 odst. 1. 2. Členské státy odloží [...] – aniž jsou dotčeny odstavce 3, 4 a 5, přijetí jakéhokoli jiného návrhu technického předpisu (s výjimkou návrhu předpisu pro služby) o šest měsíců ode dne, kdy Komise obdrží sdělení podle čl. 8 odst. 1, zaujme-li Komise nebo jiný členský stát do tří měsíců od tohoto dne podrobné stanovisko, z něhož vyplývá, že předpokládané opatření může vytvořit překážky volného pohybu zboží na vnitřním trhu, [...] Dotyčný členský stát předloží Komisi zprávu o opatřeních, která na základě těchto podrobných stanovisek hodlá přijmout. Komise se k těmto opatřením vyjádří. [...] 3. S výjimkou návrhu předpisů týkajících se služeb odloží členské státy přijetí návrhu technického předpisu o 12 měsíců ode dne, kdy Komise obdržela sdělení podle čl. 8 odst. 1, zveřejní-li Komise do tří měsíců od tohoto dne svůj záměr navrhnout nebo přijmout směrnici, nařízení nebo rozhodnutí v této věci v souladu s článkem [288 SFEU].“ B. Nařízení (ES) č. 1049/2001 5 Podle bodu 6 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) „by [měl] být poskytnut širší přístup k dokumentům v případech, kdy orgány vykonávají své legislativní funkce, též v rámci přenesených pravomocí, a přitom zachována účinnost rozhodovacího procesu orgánů. Tyto dokumenty by měly být přístupné přímo v co nejširším rozsahu“. 6 Článek 1 nařízení č. 1049/2001, nadepsaný „Účel“, stanoví: „Účelem tohoto nařízení je a) vymezit zásady, podmínky a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu pro výkon práva na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise [...] uvedeného v [čl. 15 odst. 3 SFEU] tak, aby se zajistil co nejširší přístup k dokumentům, b) vytvořit pravidla zajišťující co nejsnadnější výkon tohoto práva a c) podporovat řádnou správní praxi při přístupu k dokumentům“. 7 Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Oprávněné osoby a oblast působnosti“, stanoví: „1. Všichni občané [Evropské unie] a všechny fyzické a právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení. [...] 3. Toto nařízení se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie. [...]“ 8 Článek 4 uvedeného nařízení, nadepsaný „Výjimky“, stanoví: „1. Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany: a) veřejného zájmu, pokud jde o – veřejnou bezpečnost, – obranné a vojenské záležitosti, – mezinárodní vztahy, – finanční, měnovou nebo hospodářskou politiku Společenství nebo členského státu; b) soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména podle právních předpisů Společenství o ochraně osobních údajů. 2. Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany – obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví, – soudního řízení a právního poradenství, – cílů inspekce, vyšetřování a auditu. [...] 6. Pokud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní. 7. Výjimky uvedené v odstavcích 1 až 3 se uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Výjimky lze uplatňovat nejdéle po dobu třiceti let. V případě dokumentů spadajících pod výjimky, které se vztahují k soukromí nebo obchodním zájmům, a v případě citlivých dokumentů lze výjimky uplatňovat i po uplynutí této doby, je-li to nezbytné.“ II. Skutečnosti předcházející sporu 9 Dne 29. prosince 2011 sdělily francouzské orgány Komisi v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34 návrh vyhlášky o obsahu a podmínkách předložení ročního výkazu látek v nanočásticovém stavu. 10 Dne 30. března 2012 vydala Komise podrobné stanovisko, jež v souladu s čl. 9 odst. 2 druhou odrážkou směrnice 98/34 vedlo k prodloužení původního období, po které trval status quo, o další tři měsíce. 11 Dopisem ze dne 16. dubna 2012, tj. během období, po které trval status quo nebo přerušení prací, zaslal C. Schlyter žádost o přístup k dotčenému podrobnému stanovisku. Vzhledem k tomu, že Komise tuto žádost zamítla dopisem ze dne 7. května 2012, zaslal ji C. Schlyter dne 29. května 2012 potvrzující žádost, v jejímž rámci požadoval, aby přehodnotila svůj postoj. 12 Dne 27. června 2012 Komise potvrzující žádost C. Schlytera zamítla sporným rozhodnutím. III. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 13 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. září 2012 se C. Schlyter domáhal zrušení sporného rozhodnutí. Na podporu své žaloby uplatnil tři žalobní důvody. 14 V rámci prvního žalobního důvodu C. Schlyter Komisi vytýkal, že se dopustila nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení při použití čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 a čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (Úř. věst. 2006, L 264, s. 13). V rámci druhého žalobního důvodu C. Schlyter Komisi vytýkal nesprávné právní posouzení, zjevně nesprávné posouzení a absenci odůvodnění při použití kritéria převažujícího veřejného zájmu vyžadovaného v čl. 4 odst. 2 in fine nařízení č. 1049/2001 a čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1367/2006. V rámci třetího žalobního důvodu C. Schlyter tvrdil, že sporné rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením, zjevně nesprávným posouzením a absencí odůvodnění při použití čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001. 15 V napadeném rozsudku Tribunál rozhodl, že podrobné stanovisko vydané Komisí v rámci postupu stanoveného směrnicí 98/34 není součástí vyšetřování ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, a podpůrně, že zpřístupnění takového stanoviska v období, po které trval status quo, nutně neohrožuje cíl tohoto postupu. 16 Tribunál v důsledku toho sporné rozhodnutí zrušil. IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení 17 Svým kasačním opravným prostředkem Francouzská republika navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, vrátil věc Tribunálu a uložil C. Schlyterovi náhradu nákladů řízení. 18 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, zamítl žalobu podanou v prvním stupni a uložil C. Schlyterovi náhradu nákladů řízení. 19 Carl Schlyter navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil Francouzské republice náhradu nákladů řízení vzniklých souvislosti s tímto řízením. 20 Finská republika navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl. 21 Švédské království navrhuje, aby Soudní dvůr potvrdil napadený rozsudek a zamítl kasační opravný prostředek. 22 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 29. října 2015 bylo povoleno vedlejší účastenství České republiky na podporu návrhových žádání Francouzské republiky. Česká republika žádá Soudní dvůr, aby vydal rozhodnutí ve smyslu navrhovaném Francouzskou republikou, případně Komisí. V. Ke kasačnímu opravnému prostředku 23 Nejprve je třeba rozhodnout o námitkách nepřípustnosti vznesených C. Schlyterem, pokud jde o určité argumenty kasačního opravného prostředku, a poté meritorně posoudit jediný důvod kasačního opravného prostředku. A. K námitkám nepřípustnosti 1. Argumentace účastníků řízení 24 Carl Schlyter vznáší námitky nepřípustnosti, pokud jde o několik argumentů kasačního opravného prostředku. 25 Především se domnívá, že argument Francouzské republiky o nesouladu definice pojmu „vyšetřování“, jež byla použita v napadeném rozsudku, s řešením zvoleným v rozsudku ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise (T‐306/12, EU:T:2014:816), jenž se týkal postupů v rámci systému EU Pilot, je nepřípustný, jelikož tento argument představuje nový žalobní důvod, který měl být uplatněn před Tribunálem. Podle C. Schlytera byly postupy v rámci systému EU Pilot používány již od roku 2008, a proto měl být tento argument, jenž vychází ze srovnání těchto jednotlivých postupů, předložen Tribunálu. 26 Dále má C. Schlyter za to, že je argument vznesený Francouzskou republikou, podle kterého musí Komise za účelem určení, zda je návrh technického předpisu v souladu s pravidly vnitřního trhu, často shromažďovat údaje, nepřípustný, neboť takové zpochybnění skutkového zjištění Tribunálu již nelze v rámci řízení o kasačním opravném prostředku posuzovat. 27 Konečně C. Schlyter tvrdí, že argument, podle něhož by zpřístupnění dotčeného podrobného stanoviska ohrozilo kvalitu dialogu mezi Komisí a dotyčným členským státem, jelikož by mohlo mít vliv na všechna jednání a vytvořit tlak veřejnosti, je v rámci kasačního opravného prostředku nepřípustný, neboť C. Schlyter již před Tribunálem požadoval, aby Francouzská republika prokázala existenci takového škodlivého účinku. Tento členský stát však neposkytl v tomto ohledu žádnou odpověď a omezil se na citování stanoviska generální advokátky J. Kokott ve věci Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C‐139/07 P, EU:C:2009:520), aniž vysvětlil, v čem je toto stanovisko v rámci projednávaného sporu relevantní. Všechny důkazy na podporu uvedeného argumentu přitom měly být předloženy před Tribunálem. 28 Francouzská republika se domnívá, že tyto tři argumenty jsou přípustné. 2. Závěry Soudního dvora 29 Stran uvedených námitek nepřípustnosti je třeba zaprvé uvést, že z bodu 52 napadeného rozsudku vyplývá, že Francouzská republika před Tribunálem tvrdila, že postup stanovený směrnici 98/34 musí být kvalifikován jako „vyšetřování“ a že vydání podrobného stanoviska Komisí v rámci uvedeného postupu je součástí vyšetřování ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku se tento členský stát odkazem na údajný nesoulad napadeného rozsudku s rozsudkem ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise (T‐306/12, EU:T:2014:816), snaží prokázat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nekvalifikoval postup stanovený směrnicí 98/34 jako „vyšetřování“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Takový argument přitom nepředstavuje nový žalobní důvod, ale doplňuje žalobní důvod, jenž již byl předložen Tribunálu. 30 Zadruhé je třeba konstatovat, že argument Francouzské republiky, podle kterého musí Komise často shromažďovat údaje za účelem posouzení, zda je návrh technického předpisu v souladu s pravidly vnitřního trhu, nekritizuje skutkové zjištění, k němuž dospěl Tribunál, pokud jde o konkrétní postup vedený Komisí, ale týká se kvalifikace postupu „vyšetřování“ stanoveného směrnicí 98/34 ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, což je právní otázka. 31 Zatřetí je třeba připomenout, že podle bodu 40 napadeného rozsudku Komise ve sporném rozhodnutí odůvodnila použití čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 na projednávanou věc tak, že měla za to, že by zpřístupnění dotčeného podrobného stanoviska veřejnosti v období, po které trval status quo, oslabilo vůli Francouzské republiky ke spolupráci s ní v atmosféře vzájemné důvěry. Dále ze spisu vedlejšího účastníka předloženého Francouzskou republikou v prvním stupni vyplývá, že před Tribunálem v podstatě tvrdila, že Komise v rámci dvoustranného dialogu upraveného směrnicí 98/34 provádí šetření, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti usnadňující smírné vyřešení sporu bez tlaku veřejnosti mezi tímto orgánem a dotyčným členským státem. Právě v této souvislosti se Francouzská republika implicitně dovolávala analogie mezi projednávanou věcí a věcí, ve které byl vydán rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C‐139/07 P, EU:C:2010:376), přičemž odkázala na stanovisko generální advokátky Kokott v posledně uvedené věci, aby podpořila svůj argument, podle kterého je třeba zachovat určitou míru důvěrnosti, aby nedošlo k narušení jednání mezi Komisí a dotyčným členským státem. Amplifikace takové argumentace před Tribunálem je přitom ve stadiu kasačního opravného prostředku přípustná. 32 Za těchto okolností je třeba námitky nepřípustnosti vznesené C. Schlyterem zamítnout. B. K věci samé 33 Francouzská republika vznáší na podporu svého kasačního opravného prostředku jediný důvod. Tento důvod je rozdělen do dvou částí. 1. K první části jediného důvodu kasačního opravného prostředku a) Argumentace účastníků řízení 34 Francouzská republika, podporovaná Českou republikou a Komisí, Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že došel k závěru, že postup stanovený směrnicí 98/34 nepředstavuje „vyšetřování“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. 35 Carl Schlyter, podporovaný Finskou republikou a Švédským královstvím, zaprvé tvrdí, že Francouzská republika neoprávněně kritizuje skutečnost, že pojem „vyšetřování“ uvedený v napadeném rozsudku nevychází z žádné definice stanovené nařízením č. 1049/2001, směrnicí 98/34 nebo judikaturou. 36 Zadruhé má C. Schlyter za to, že argument Francouzské republiky týkající se nesouladu použití pojmu „vyšetřování“ v napadeném rozsudku s řešením přijatým v rozsudku ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise (T‐306/12, EU:T:2014:816), jenž se týkal postupu EU Pilot, je neúčinný a nepodložený. 37 Zatřetí podle názoru C. Schlytera Francouzská republika nesprávně tvrdí, že v případě, že by se Soudní dvůr ztotožnil s definicí pojmu „vyšetřování“, jak je upřesněna v bodě 53 napadeného rozsudku, odpovídal by postup stanovený směrnicí 98/34 této definici. 38 Konečně začtvrté C. Schlyter tvrdí, že nic v rozsudku ze dne 16. července 2015, ClientEarth v. Komise (C‐612/13 P, EU:C:2015:486) nenasvědčuje tomu, že by pojem „vyšetřování“ nemohl být definován omezujícím způsobem. Kromě toho z uvedeného rozsudku nevyplývá, že by každé opatření spojené s funkcí Komise jakožto strážce Smluv představovalo vyšetřování. b) Závěry Soudního dvora 39 Tribunál dospěl v bodě 83 napadeného rozsudku k závěru, že se Komise tím, že se za účelem odepření přístupu k dotčenému podrobnému stanovisku dovolávala čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 z důvodu, že by zpřístupnění ohrozilo cíle vyšetřování, dopustila nesprávného právního posouzení, jelikož podrobné stanovisko vydané Komisí v rámci postupu stanoveného směrnicí 98/34 s přihlédnutím k jeho obsahu a kontextu, v němž bylo vypracováno, není součástí „vyšetřování“ ve smyslu uvedeného ustanovení nařízení č. 1049/2001. 40 Před učiněním tohoto závěru Tribunál zkoumal, zda postup stanovený směrnicí 98/34 a podrobná stanoviska vydaná v rámci takového postupu odpovídají pojmu „vyšetřování“, definovanému v bodě 53 napadeného rozsudku tak, že se týká „jak všech přezkumů prováděných příslušným orgánem k prokázání porušení povinnosti, tak řízení, jímž správa shromažďuje informace a ověřuje určité skutečnosti před tím, než přijme rozhodnutí“. 41 Byť čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001 stanoví, že orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany zejména cílů vyšetřování, není pojem „vyšetřování“ ve smyslu tohoto ustanovení tímto nařízením definován. 42 Kromě toho je třeba konstatovat, že obecnou definici tohoto pojmu neformulovala ani judikatura Soudního dvora. 43 Francouzská republika a Komise zpochybňují definici tohoto pojmu podanou Tribunálem a tvrdí, že je příliš restriktivní. Argumentují v podstatě tím, že není namístě omezovat pojem „vyšetřování“ jednak na šetření prováděná orgány za účelem prokázání protiprávního jednání nebo nesrovnalosti a jednak na postupy sloužící ke shromažďování a ověřování faktů, jakož i informací za účelem přijetí rozhodnutí. 44 Tento argument je nutno přijmout. 45 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že pojem „vyšetřování“ uvedený v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 je autonomním pojmem unijního práva, který musí být vykládán s přihlédnutím zejména k jeho obvyklému významu a kontextu, ve kterém se vyskytuje (per analogiam viz rozsudky ze dne 9. března 2010, Komise v. Německo, C‐518/07, EU:C:2010:125, bod 18, jakož i ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‐583/11 P, EU:C:2013:625, bod 50). 46 Ač není nutné se dobrat vyčerpávající definice pojmu „vyšetřování“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, je třeba mít za to, že se jedná o činnost v rámci strukturovaného a formalizovaného postupu Komise, jejímž cílem je shromažďování a analýza informací k tomu, aby tento orgán mohl zaujmout postoj v rámci plnění svých úkolů stanovených ve Smlouvách o EU a FEU. 47 Tento postup nemusí nutně směřovat k odhalení nebo stíhání protiprávního jednání nebo nesrovnalosti. Pojem „vyšetřování“ se může týkat také činnosti Komise, jejímž cílem je zjištění skutečností za účelem posouzení dané situace. 48 Pro to, aby byl postup kvalifikován jako „vyšetřování“ není nezbytné ani to, aby měl postoj zaujatý Komisí za účelem splnění jejích úkolů formu rozhodnutí ve smyslu čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU. Takový postoj může mít formu zejména zprávy nebo doporučení. 49 V projednávaném případě je třeba poznamenat, že články 8 a 9 směrnice 98/34 určují sled postupu, v jakém se sděluje návrh technického předpisu ze strany členského státu a vydává podrobné stanovisko Komise k tomuto návrhu. Z toho vyplývá, že tato směrnice stanoví strukturovaný a formalizovaný postup. 50 Kromě toho jak z názvu, tak z ustanovení uvedené směrnice vyplývá, že cílem postupu stanoveného touto směrnicí je shromažďování a analýza informací. Zejména její čl. 8 odst. 1 stanoví, že členské státy sdělí Komisi nejen návrhy technických předpisů, ale také případně důvody, proč je nezbytné takový technický předpis přijmout, jakož i znění základních právních nebo správních předpisů, které jsou zásadně a přímo dotčeny. 51 V tomto ohledu je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co konstatoval Tribunál v bodech 56 a 57 napadeného rozsudku, není otázka, zda Komise sama žádá členské státy o informace, nebo zda je obdrží na základě právní úpravy, relevantní při určování toho, zda je třeba postup kvalifikovat jako „vyšetřování“. 52 Konečně, podrobné stanovisko vydané Komisí podle čl. 9 odst. 2 směrnice 98/34 představuje oficiální opatření, které upřesňuje právní postoj tohoto orgánu, pokud jde o slučitelnost návrhu technického předpisu sděleného dotyčným členským státem zejména s volným pohybem zboží a svobodou usazování hospodářských subjektů. 53 Z toho důvodu takové stanovisko spadá pod pojem „vyšetřování“. 54 Za těchto podmínek je výtka vznesená Francouzskou republikou v rámci první části jejího důvodu kasačního opravného prostředku, podle které je napadený rozsudek stižen nesprávným právním posouzením, když Tribunál rozhodl, že postup provedený Komisí v souladu se směrnicí 98/34 a podrobné stanovisko vydané tímto orgánem nespadají pod pojem „vyšetřování“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, opodstatněná. 55 První části jediného důvodu kasačního opravného prostředku je tudíž třeba vyhovět. 2. Ke druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku a) Argumentace účastníků řízení 56 Francouzská republika tvrdí, že se Tribunál v bodech 84 až 88 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení tím, že měl podpůrně za to, že i v případě, že by podrobné stanovisko vydané Komisí bylo součástí „vyšetřování“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, zpřístupnění dotčeného podrobného stanoviska by nutně neohrozilo cíl postupu stanoveného směrnicí 98/34. 57 Tento členský stát tvrdí, že C. Schlyter jakožto žalobce v prvním stupni nevznesl argument, podle kterého by v případě, že by postup stanovený směrnicí 98/34 představoval vyšetřování, zpřístupnění tohoto podrobného stanoviska neohrozilo cíl takového vyšetřování. Podle tohoto členského státu přitom žalobní důvod založený na takovém argumentu nemohl být uplatněn Tribunálem z vlastní iniciativy, takže jej tento použil na podporu svého rozhodnutí neprávem. 58 Dále Francouzská republika tvrdí, že v bodě 85 napadeného rozsudku se Tribunál chybně dopustil restriktivního výkladu cíle postupu stanoveného směrnicí 98/34, neboť tento postup sleduje také cíl týkající se kvality dialogu mezi Komisí a dotyčným členským státem. Požadavek důvěrnosti v rámci postupu stanoveného směrnicí 98/34, stejně jako ve fázi před zahájením soudního řízení pro nesplnění povinnosti, má chránit kvalitu tohoto dialogu s cílem dosáhnout smírného řešení. 59 Podle názoru Komise je důvěrnost jednání mezi Komisí a dotyčným členským státem po vydání podrobného stanoviska vlastní postupu podle směrnice 98/34 a je obdobou důvěrného charakteru jednání v rámci jiných podobných postupů, zejména v rámci řízení pro nesplnění povinnosti. Komise se domnívá, že argument uvedený v bodě 87 napadeného rozsudku je chybný a uvedená jednání musí být chráněna před jakýmkoli vnějším tlakem, neboť Komise se snaží přesvědčit dotyčný členský stát, že jeho návrh vnitrostátního předpisu by mohl být v rozporu s unijním právem, a v mnoha případech nabízí alternativní řešení. Pokud by přitom tento orgán musel vyčkat na formální zahájení řízení pro nesplnění povinnosti, aby takový dialog mohl probíhat důvěrně, ohrozilo by to využívání preventivní kontroly a mohlo by to mít negativní dopad na vnitřní trh. Komise dále tvrdí, že taková situace by ztížila postoje stran a oddálila by vyhlídky na příznivé řešení respektující unijní právo. 60 Carl Schlyter, Finská republika a Švédské království tyto argumenty zpochybňují. b) Závěry Soudního dvora 61 Podle

cs

caselaw

EU

ustálené judikatury Soudního dvora k odůvodnění odepření přístupu k dokumentu, jehož zpřístupnění bylo požadováno, v zásadě nestačí, že se tento dokument váže k činnosti uvedené v čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení č. 1049/2001. Dotyčný orgán musí rovněž poskytnout vysvětlení, jak by přístup k uvedenému dokumentu mohl konkrétně a skutečně poškodit zájem chráněný výjimkou stanovenou v tomto článku (rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‐365/12 P, EU:C:2014:112, bod 64 a citovaná judikatura). 62 V tomto případě, jak vyplývá z bodů 14 a 40 napadeného rozsudku, Komise odůvodnila použití čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 na projednávanou věc tím, že zpřístupnění dotčeného podrobného stanoviska veřejnosti v období, po které trval status quo, by oslabilo vůli Francouzské republiky ke spolupráci s ní v atmosféře vzájemné důvěry. Toto zpřístupnění by tedy vedlo k porušení ochrany cílů vyšetřování ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. 63 Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí Francouzská republika, Tribunál tím, že v bodech 84 až 88 napadeného rozsudku konstatoval, že i v případě, že by postup stanovený směrnicí 98/34 představoval vyšetřování, zpřístupnění dotčeného podrobného stanoviska by nutně neohrozilo cíl tohoto postupu, reagoval na argument, který mu byl předložen k posouzení. 64 Jak uvedl generální advokát v bodě 132 svého stanoviska, z bodu 76 napadeného rozsudku totiž vyplývá, že Francouzská republika před Tribunálem tvrdila, že nelze podceňovat destabilizační aspekt zveřejnění případných kritik Komise vůči návrhu technického předpisu sděleného Komisi ještě před tím, než by na ně měl členský stát příležitost odpovědět. 65 Tímto argumentem měla Francouzská republika v úmyslu podpořit postoj Komise, připomenutý v bodě 77 napadeného rozsudku a uvedený rovněž v bodě 3 sporného rozhodnutí, podle kterého by zpřístupnění dotčeného podrobného stanoviska v období, po které trval status quo, mohlo narušit pozdější jednání mezi stranami. 66 Z toho vyplývá, že nelze tvrdit, že se Tribunál zabýval dotčeným argumentem z vlastní iniciativy. 67 Zadruhé ani argument vznesený Francouzskou republikou v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku, podle kterého by zpřístupnění podrobného stanoviska nutně ohrozilo kvalitu dialogu mezi Komisí a dotyčným členským státem s cílem dosáhnout smírného řešení, nemůže obstát. 68 Jak uvedl Tribunál v bodě 85 napadeného rozsudku, cílem postupu stanoveného směrnicí 98/34, a především cílem podrobného stanoviska vydaného Komisí v rámci uvedeného postupu, je zabránit vnitrostátnímu zákonodárci, aby přijal technický předpis, který vytvoří překážku volnému pohybu zboží nebo služeb či svobodě usazování poskytovatelů služeb v rámci vnitřního trhu. 69 Pokud jde o tento cíl směrnice 98/34, Tribunál v bodech 37 a 85 napadeného rozsudku připomněl judikaturu Soudního dvora, podle které tato směrnice chrání preventivní kontrolou volný pohyb zboží a služeb, jakož i svobodu usazování poskytovatelů služeb, jež tvoří základy Unie, a tato kontrola je potřebná, jelikož technické předpisy, na které se tato směrnice vztahuje, mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím a službami mezi členskými státy, přičemž tyto překážky mohou být připuštěny pouze tehdy, jsou-li nezbytné pro splnění naléhavých požadavků sledujících cíl obecného zájmu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2014, Ivansson a další, C‐307/13, EU:C:2014:2058, bod 41 a citovaná judikatura). 70 V bodě 87 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že skutečnost, že Komise zpřístupní své podrobné stanovisko, podle něhož některé aspekty návrhu technického předpisu sděleného členským státem mohou případně vytvářet překážky volnému pohybu zboží, volnému pohybu služeb, jakož i svobodě usazování poskytovatelů služeb v rámci vnitřního trhu, nutně neohrožuje cíl tohoto postupu. 71 Důkazy, jichž se dovolává Francouzská republika a Komise, neprokazují, že je tento závěr právně chybný. 72 Naopak je třeba uvést, že systém stanovený směrnicí 98/34 zavádí požadavek transparentnosti, jenž umožňuje potvrdit opodstatněnost tohoto závěru. 73 Je třeba připomenout, že systém zavedený směrnicí 98/34 se snaží, jak uvádí bod 7 odůvodnění uvedené směrnice, umožnit hospodářským subjektům lépe využívat výhod vlastních vnitřnímu trhu zajištěním pravidelného zveřejňování názvů technických předpisů navrhovaných členskými státy a umožněním toho, aby tyto subjekty mohly posoudit jejich dopad. 74 Samotná Komise v bodě 5 sporného rozhodnutí uvedla, že hospodářské subjekty i občanské organizace mohou hrát aktivní roli a přispívat svými názory k fungování systému zavedeného směrnicí 98/34. Komise v tomto bodě sporného rozhodnutí rovněž připomněla, že vzhledem k tomu, že taková účast vyžaduje vysokou úroveň transparentnosti, pravidelně zveřejňuje na svých internetových stránkách (s názvem „TRIS“) technické předpisy navrhované členskými státy. 75 Kromě toho body 3 a 6 odůvodnění této směrnice uvádějí, že v zájmu hladkého fungování vnitřního trhu by měla být zajištěna co možná největší transparentnost národních iniciativ při zavádění norem nebo technických předpisů a že všechny členské státy musí být informovány o technických předpisech připravovaných kterýmkoli jiným členským státem. Bod 9 odůvodnění uvedené směrnice upřesňuje, že opatření navržená pro zajištění řádného fungování trhu nebo jeho trvalého rozvoje zahrnují zejména větší transparentnost vnitrostátních záměrů a rozšíření kritérií a podmínek pro posuzování možného vlivu navrhovaných předpisů na trh. 76 Podle čl. 8 odst. 1 prvního a pátého pododstavce směrnice 98/34 v zásadě platí, že členské státy neprodleně sdělí Komisi každý návrh technického předpisu a Komise tento návrh a všechny dokumenty, které jí byly předány, neprodleně oznámí ostatním členským státům. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení mohou Komise a členské státy členskému státu, který předložil návrh technického předpisu, předat připomínky. 77 V tomto ohledu z čl. 8 odst. 4 této směrnice vyplývá, že informace poskytnuté podle tohoto článku nejsou považovány za důvěrné, pokud o to oznamující členský stát odůvodněnou žádostí výslovně nepožádá. 78 Co se týče podrobných stanovisek vydaných Komisí nebo členským státem podle čl. 9 odst. 2 uvedené směrnice, je třeba zdůraznit, že žádné ustanovení této směrnice nestanoví jejich důvěrnost. Za těchto podmínek je nutné mít za to, že požadavek transparentnosti, ze kterého vychází směrnice 98/34, se za běžných okolností vztahuje i na tato podrobná stanoviska. 79 Tento závěr podporuje judikatura Soudního dvora, podle které je cílem této směrnice zajistit, aby hospodářské subjekty byly schopny se seznámit s rozsahem povinností, které by jim mohly být uloženy, a předjímat případně přijetí technických předpisů včasným přizpůsobením svých výrobků nebo služeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 2016, Ince, C‐336/14, EU:C:2016:72, bod 83). 80 Navíc možnost, že se tyto subjekty seznámí nejen s technickým předpisem navrhovaným oznamujícím členským státem, ale také s postojem vyjádřeným k tomuto technickému předpisu v podrobných stanoviscích vydaných Komisí a ostatními členskými státy, v zásadě přispívá k dosažení cíle spočívajícího v zabránění přijetí technického předpisu, jenž by byl v rozporu s unijním právem. 81 Požadavek transparentnosti, z něhož vychází směrnice 98/34, však nevylučuje, aby se Komise v závislosti na okolnostech případu dovolávala čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 za účelem odepření přístupu k podrobnému stanovisku, které sama vydala nebo které vydal členský stát podle čl. 9 odst. 2 této směrnice, pokud může prokázat, že přístup k dotčenému podrobnému stanovisku konkrétně a skutečně ohrožuje cíl spočívající v zabránění přijetí technického předpisu, jenž by byl v rozporu s unijním právem. 82 Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl argumenty Francouzské republiky a Komise, podle kterých riziko menší spolupráce členských států, jak bylo popsáno ve sporném rozhodnutí, představuje s ohledem na čl. 4 odst. 2 třetí odrážku nařízení č. 1049/2001 dostatečné odůvodnění pro zamítnutí žádosti o přístup k dotčenému podrobnému stanovisku. 83 Tribunál tedy právem zrušil sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž jím byl odepřen přístup k dotčenému podrobnému stanovisku na základě čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. 84 V důsledku toho musí být druhá část jediného důvodu kasačního opravného prostředku vzneseného Francouzskou republikou zamítnuta. 85 Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozsudku, které bylo neúspěšně kritizováno druhou částí jediného důvodu kasačního opravného prostředku, samo o sobě postačuje k tomu, aby odůvodnilo výrok uvedeného rozsudku, je třeba tento důvod kasačního opravného prostředku, jakož i kasační opravný prostředek v plném rozsahu zamítnout. VI. K nákladům řízení 86 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. 87 Podle čl. 138 odst. 3 uvedeného řádu, použitelného na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 téhož řádu, pokud měl každý účastník ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý účastník řízení vlastní náklady řízení. Vzhledem k tomu, že Francouzská republika, C. Schlyter a Komise měli ve věci částečně úspěch i neúspěch, je třeba toto ustanovení v projednávaném případě použít. 88 Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, který se na základě jeho čl. 184 odst. 1 použije na řízení o kasačním opravném prostředku, ponese Česká republika vlastní náklady řízení. 89 V souladu s čl. 184 odst. 4 téhož jednacího řádu ponesou Finská republika a Švédské království vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Francouzská republika, Carl Schlyter a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení. 3) Česká republika ponese vlastní náklady řízení. 4) Finská republika a Švédské království ponesou vlastní náklady řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (sedmého senátu) ze dne 20. října 2011 – Alfastar Benelux v. Rada (Věc T-57/09) „Veřejné zakázky na služby – Nabídkové řízení – Poskytování služeb týkajících se technické údržby, asistenčních a intervenčních služeb v místě pro osobní počítače, tiskárny a periferní zařízení generálního sekretariátu Rady – Odmítnutí nabídky uchazeče – Povinnost uvést odůvodnění“ 1. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí o odmítnutí nabídky vydané v rámci zadávacího řízení na veřejnou zakázku na poskytování služeb – Posouzení na základě informací, které měla žalobkyně k dispozici v okamžiku podaní žaloby – Nesdělení výhod týkajících se vybrané nabídky – Nedostatečné odůvodnění (Článek 253 ES; nařízení Rady č. 1605/2002, čl. 100 odst. 2; nařízení Komise č. 2342/2002, čl. 149 odst. 3) (viz body 24‐29, 36‐43) 2. Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Protiprávnost – Škoda – Příčinná souvislost – Zrušení rozhodnutí Rady o odmítnutí nabídky vydané v rámci zadávacího řízení na veřejnou zakázku na poskytování služeb z důvodu nedostatečného odůvodnění – Objektivní existence protiprávnosti a příčinné souvislosti závislá na přezkumu žalobních důvodů, které musí směřovat proti rozhodnutí nahrazujícímu zrušené rozhodnutí – Předčasná povaha návrhu na náhradu škody (Článek 288 druhý pododstavec ES) (viz body 45‐53) Předmět Návrh na zrušení rozhodnutí Rady ze dne 1. prosince 2008, kterým byla odmítnuta nabídka podaná skupinou společností Alfastar-Siemens, složenou ze společností Alfastar Benelux a Siemens IT Solutions and Services SA, v rámci nabídkového řízení UCA-218-07 týkajícího se technické údržby, asistenčních a intervenčních služeb v místě pro osobní počítače, tiskárny a periferní zařízení generálního sekretariátu Rady (Úř. věst. 2008/S 91-122796) a kterým byla zakázka udělena jinému uchazeči, a návrh na náhradu škody Výrok 1) Rozhodnutí Rady ze dne 1. prosince 2008, kterým byla odmítnuta nabídka podaná skupinou společností Alfastar-Siemens, složenou ze společností Alfastar Benelux a Siemens IT Solutions and Services SA, v rámci nabídkového řízení UCA-218-07 týkajícího se technické údržby, asistenčních a intervenčních služeb v místě pro osobní počítače, tiskárny a periferní zařízení generálního sekretariátu Rady a kterým byla zakázka udělena jinému uchazeči, se zrušuje. 2) Návrh na náhradu škody se zamítá. 3) Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

T‐235/1662016TJ0235EU:T:2017:41300011144T ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého senátu) 21. června 2017 ( *1 ) „Ochranná známka Evropské unie — Námitkové řízení — Přihláška obrazové ochranné známky Evropské unie GPTech — Starší slovní ochranné známky Evropské unie GP JOULE — Nepředložení důkazů o oprávnění podat námitky námitkovému oddělení — Předložení důkazů poprvé před odvolacím senátem — Nezohlednění — Posuzovací pravomoc odvolacího senátu — Okolnosti bránící zohlednění dalších nebo doplňkových důkazů — Článek 76 odst. 2 nařízení (ES) č. 207/2009 — Pravidlo 17 odst. 4, pravidlo 19 odst. 2, pravidlo 20 odst. 1 a pravidlo 50 odst. 1 nařízení (ES) č. 2868/95“ Ve věci T‐235/16, GP Joule PV GmbH & Co. KG, se sídlem v Reußenköge (Německo), zastoupená F. Döringem, advokátem, žalobkyně, proti Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému E. Zaera Cuadrado, jako zmocněnkyní, žalovanému, přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO byla Green Power Technologies, SL, se sídlem v Bollullos de la Mitación (Španělsko), jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu EUIPO ze dne 9. února 2016 (věc R 848/2015-2), týkajícímu se námitkového řízení mezi společnostmi GP Joule PV a Green Power Technologies, TRIBUNÁL (sedmý senát), ve složení V. Tomljenović, předsedkyně, A. Marcoulli a A. Kornezov (zpravodaj), soudci, vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon, s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 10. května 2016, s přihlédnutím k vyjádření k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 29. července 2016, s přihlédnutím ke změně složení senátů Tribunálu, s přihlédnutím k novému přidělení věci sedmému senátu a novému soudci zpravodaji, s ohledem na to, že hlavní účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od doručení sdělení o ukončení písemné části řízení nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení, vydává tento Rozsudek ( 1 ) [omissis] Návrhová žádání účastníků řízení 15 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — změnil napadené rozhodnutí a zamítl zápis přihlašované ochranné známky; — podpůrně, zrušil napadené rozhodnutí. 16 EUIPO navrhuje, aby Tribunál: — zamítl žalobu; — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky [omissis] K návrhovým žádáním týkajícím se zrušení napadeného rozhodnutí 23 Žalobkyně se na podporu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí v podstatě dovolává dvou žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z nesprávného použití pravidel upravujících námitkové řízení a druhý z nesprávného použití pravidla 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95 a čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009. [omissis] Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného použití pravidla 50 odst. 1 třetího pododstavce nařízení č. 2868/95 a čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 [omissis] 39 Úvodem je třeba připomenout, že pravidlo 50 odst. 1 třetí pododstavec nařízení č. 2868/95 stanoví, že „[s]měřuje-li odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení, omezí [odvolací] senát přezkum odvolání na skutečnosti a důkazy předložené ve lhůtách stanovených nebo určených námitkovým oddělením v souladu s nařízením a těmito pravidly, pokud se senát nedomnívá, že by měly být vzaty v úvahu další nebo doplňkové skutečnosti a důkazy podle čl. [76 odst. 2 nařízení č. 207/2009]“. 40 Článek 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 stanoví, že EUIPO nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili. 41 Nařízení č. 207/2009 výslovně stanoví, že odvolací senát má při přezkumu odvolání směřujícího proti rozhodnutí námitkového oddělení posuzovací pravomoc vyplývající z pravidla 50 odst. 1 třetího pododstavce nařízení č. 2868/95 a čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 ohledně rozhodnutí, zda je třeba vzít v úvahu další nebo doplňkové skutečnosti a důkazy, které nebyly předloženy ve lhůtách stanovených nebo určených námitkovým oddělením, či nikoli (rozsudky ze dne 3. října 2013, Rintisch v. OHIM, C‐122/12 P, EU:C:2013:628, bod 33; ze dne 3. října 2013, Rintisch v. OHIM, C‐120/12 P, EU:C:2013:638, bod 32, a ze dne 3. října 2013, Rintisch v. OHIM, C‐121/12 P, EU:C:2013:639, bod 33). 42 V tomto ohledu již měl Soudní dvůr příležitost poukázat na to, že francouzské znění pravidla 50 odst. 1 třetího pododstavce nařízení č. 2868/95 se odlišuje od španělského, německého a anglického znění v jedné podstatné skutečnosti. Zatímco posledně uvedená znění stanoví, že odvolací senát může zohlednit pouze „další nebo doplňkové“ skutečnosti a důkazy, znění ve francouzském jazyce kvalifikuje tyto skutečnosti a důkazy jako „nové nebo dodatečné“ (rozsudek ze dne 21. července 2016, EUIPO v. Grau Ferrer,C‐597/14 P, EU:C:2016:579, bod 23). 43 Soudní dvůr vycházel ze všeobecné systematiky a účelu právní úpravy, jejíž součástí je toto ustanovení, a zejména z čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, který představuje právní základ pravidla 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95, a dospěl k závěru, že pokud v souvislosti s používáním ochranné známky nebyl ve lhůtě stanovené EUIPO předložen žádný důkaz, posledně uvedený úřad musí námitky zamítnout z úřední povinnosti. Naproti tomu pokud byly ve lhůtě stanovené EUIPO předloženy důkazy, je předložení dodatečných důkazů nadále možné (viz rozsudek ze dne 21. července 2016, EUIPO v. Grau Ferrer,C‐597/14 P, EU:C:2016:579, body 24 až 26 a citovaná judikatura). 44 6 Soudní dvůr zdůraznil, že je třeba uplatnit tentýž výklad čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, pokud jde o důkaz o existenci, platnosti a rozsahu ochrany ochranné známky, neboť uvedené ustanovení obsahuje pravidlo, které má horizontální roli v systému uvedeného nařízení, jelikož se použije nezávisle na povaze dotyčného řízení. Z toho vyplývá, že pravidlo 50 nařízení č. 2868/95 nelze vykládat v tom smyslu, že rozšiřuje posuzovací pravomoci odvolacích senátů na nové důkazy (rozsudek ze dne 21. července 2016, EUIPO v. Grau Ferrer,C‐597/14 P, EU:C:2016:579, bod 27), ale pouze na „doplňkové“ či „dodatečné“ důkazy, které mají doplnit relevantní důkazy předložené ve stanovené lhůtě [viz rozsudek ze dne 11. prosince 2014, CEDC International v. OHIM – Underberg (Tvar stébla trávy v lahvi), T‐235/12, EU:T:2014:1058, bod 89 a citovaná judikatura]. 45 Je tudíž třeba určit, zda prohlášení ze dne 15. července 2015, poprvé předložené před odvolacím senátem, lze považovat za „doplňkový“ či „dodatečný“ důkaz ve smyslu pravidla 50 odst. 1 třetího pododstavce nařízení č. 2868/95 a čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, v souladu s jejich výkladem uvedeným v judikatuře citované v bodech 41 až 44. 46 Je nesporné, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz o své oprávněnosti podle pravidla 19 odst. 2 nařízení č. 2868/95 ani ve stanovené lhůtě ani v žádném okamžiku během řízení před námitkovým oddělením, a to navzdory skutečnosti, jak bylo uvedeno v bodě 6 výše, že EUIPO žalobkyni jasně informoval, že musí předložit dokumenty prokazující jednak její postavení jako držitelky licence a jednak skutečnost, že ji majitel starších ochranných známek oprávnil podat námitky. Kromě toho mezi účastníky řízení není sporu o tom, že udělení licence ke starším ochranným známkám nebylo zapsáno do rejstříku EUIPO podle článku 22 nařízení č. 207/2009. 47 Kromě toho informace obsažené v jejím vyjádření ze dne 20. února 2015, podle nichž je žalobkyně výlučnou držitelkou licence majitele starších ochranných známek, představují pouhé tvrzení, které není podloženo důkazem. Za těchto okolností nelze prohlášení ze dne 15. července 2015 považovat za „doplňkový“ nebo „dodatečný“ důkaz, který má doplnit důkazy již předložené žalobkyní. 48 Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle něhož její oprávnění podat námitky zcela zřejmě vyplývá ze skutečnosti, že její název je totožný s názvem obsaženým ve starších ochranných známkách, které jsou základem námitek, stačí společně s EUIPO uvést, že tato okolnost neumožňuje usoudit, že žalobkyně disponovala oprávněním. Pouhá skutečnost, že se označení zcela nebo zčásti shoduje s názvem podniku, může vyplývat z různých skutečností v obchodním styku a samozřejmě nemůže nahradit takový listinný důkaz, jako je licenční smlouva, prokazující jak postavení držitele licence, tak rozsah jeho práv. V tomto ohledu mohou být práva držitele licence předmětem různých omezení, zejména v souvislosti s výrobky a službami, na které se vztahuje dotčená licence, s územím, pro něž byla licence udělena a podmínkami týkajícími se oprávnění podat námitky. 49 Odvolací senát tudíž správně rozhodl, že prohlášení ze dne 15. července 2015 nelze považovat za „doplňkový“ nebo „dodatečný“ důkaz, a tudíž k němu nelze přihlédnout podle pravidla 50 odst. 1 třetího pododstavce nařízení č. 2868/95 a čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, v souladu s jejich výkladem uvedeným v judikatuře citované v bodech 41 až 44. 50 Druhý žalobní důvod žalobkyně proto musí být zamítnut jako neopodstatněný. [omissis] Z těchto důvodů TRIBUNÁL (sedmý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) GP Joule PV GmbH & Co. KG se ukládá náhrada nákladů řízení. Tomljenović Marcoulli Kornezov Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. června 2017. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina. ( 1 ) – Jsou uvedeny pouze body tohoto rozsudku, jejichž zveřejnění Tribunál považuje za účelné.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (šestého senátu) ze dne 14. září 2011 – K-Mail Order v. OHIM – IVKO (MEN’Z) (Věc T-279/10) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška obrazové ochranné známky Společenství MEN’Z – Starší obchodní název WENZ – Relativní důvod pro zamítnutí – Místní význam staršího označení – Článek 8 odst. 4 a čl. 41 odst. 1 písm. c) nařízení (ES) č. 207/2009“ Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody pro zamítnutí – Námitky majitele nezapsané ochranné známky nebo jiného označení užívaného v obchodním styku – Místní význam označení (Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 8 odst. 4) (viz body 23, 29–30) Předmět Žaloba podaná proti rozhodnutí prvního odvolacího senátu OHIM ze dne 30. března 2010 (věc R 746/2009-1) týkajícímu se námitkového řízení mezi společnostmi Wenz GmbH a IVKO Industrieprodukt-Vertriebskontakt GmbH Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti K-Mail Order GmbH & Co. KG se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu) 27. ledna 2021 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Společná zemědělská politika – Režim podpor pro zemědělce – Nařízení (EU) č. 1306/2013 – Článek 97 odst. 1 a článek 99 odst. 1 – Přímé platby – Snížení a vyloučení v případě nedodržení pravidel podmíněnosti – Určení roku, který je třeba zohlednit pro účely stanovení procentního podílu snížení – Přiměřené, účinné a odrazující sankce – Prováděcí nařízení (EU) č. 809/2014 – Článek 73 odst. 4 první pododstavec písm. a)“ Ve věci C‐361/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím College van Beroep voor het bedrijfsleven (odvolací soud pro správní spory v hospodářské oblasti, Nizozemsko) ze dne 23. dubna 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 3. května 2019, v řízení De Ruiter vof proti Minister van Landbouw, Natuur en Voedselkwaliteit, SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát), ve složení M. Vilaras (zpravodaj), předseda senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce čtvrtého senátu, N. Piçarra, D. Šváby a S. Rodin, soudci, generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a C. Schillemans, jakož i J. Langerem, jako zmocněnci, – za dánskou vládu J. Nymann-Lindegrenem, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. Bieringem, advokat, – za německou vládu D. Klebsem a J. Möllerem, jako zmocněnci, – za švédskou vládu A. Falk, H. Eklinder, C. Meyer-Seitz a H. Shev, jako zmocněnci, – za Evropský parlament G. Mendola a R. van de Westelakenem, jako zmocněnci, – za Radu Evropské unie D. Kornilaki a S. Boelaert, jakož i F. Naertem, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi L. Haasbeek a A. Sauka, jako zmocněnkyněmi, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 25. listopadu 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká platnosti jednak čl. 99 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549, a opravy Úř. věst. 2016, L 130, s. 5, a Úř. věst. 2017, L 327, s. 83) a jednak čl. 73 odst. 4 první pododstavec písm. a) prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014 ze dne 17. července 2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost (Úř. věst. 2014, L 227, s. 69). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností De Ruiter vof na straně jedné a Minister van Landbouw, Natuur en Voedselkwaliteit (ministr zemědělství, přírody a kvality potravin, Nizozemsko) (dále jen „ministr“) na straně druhé ve věci snížení přímých plateb za rok 2016 z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti podpor získaných v rámci společné zemědělské politiky (SZP), které bylo zjištěno ve stejném roce, které se ale týkalo zejména případů nedodržení pravidel, ke kterým došlo v průběhu roku 2015. Právní rámec Nařízení č. 1306/2013 3 Bod 53 odůvodnění nařízení č. 1306/2013 uvádí: „Nařízení Rady (ES) č. 1782/2003 [ze dne 29. září 2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (EHS) č. 2019/93, (ES) č. 1452/2001, (ES) č. 1453/2001, (ES) č. 1454/2001, (ES) 1868/94, (ES) č. 1251/1999, (ES) č. 1254/1999, (ES) č. 1673/2000, (EHS) č. 2358/71 a (ES) č. 2529/2001 (Úř. věst. 2003, L 270, s. 1)], které bylo nahrazeno nařízením (ES) č. 73/2009 [ze dne 19. ledna 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005, (ES) č. 247/2006, (ES) č. 378/2007 a zrušuje nařízení (ES) č. 1782/2003 (Úř. věst. 2009, L 30, s. 16)], zavedlo zásadu, že platba příjemcům některých podpor v rámci SZP v plné výši by měla být spojena s dodržováním pravidel týkajících se hospodaření s půdou, zemědělské produkce a zemědělské činnosti. Tato zásada byla následně zohledněna v nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 [ze dne 20. září 2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2005, L 277, s. 1)] a nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 [ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty (nařízení o jednotné společné organizaci trhů) (Úř. věst. 2007, L 299, s. 1)]. V rámci tohoto systému ‚podmíněnosti‘ mají členské státy uložit sankce ve formě částečného nebo úplného snížení nebo vyloučení z podpory obdržené v rámci SZP.“ 4 Bod 57 odůvodnění tohoto nařízení zní: „Systém podmíněnosti znamená pro příjemce i vnitrostátní správy určitá administrativní omezení, neboť je třeba zajistit vedení záznamů, provádět kontroly a případně ukládat sankce. Tyto sankce by měly být přiměřené, účinné a odrazující. Neměly by jimi být dotčeny jiné sankce stanovené jinými ustanoveními právních předpisů Unie nebo vnitrostátních právních předpisů. Z důvodu soudržnosti je vhodné sloučit příslušná ustanovení Unie do jednoho právního nástroje. [...]“ 5 Článek 91 uvedeného nařízení, nadepsaný „Obecné pravidlo“, v odstavci 1 stanoví: „Pokud příjemce uvedený v článku 92 nedodržuje pravidla podmíněnosti stanovené v článku 93, uloží se mu správní sankce.“ 6 Článek 92 téhož nařízení, nadepsaný „Dotčení příjemci“, v prvním pododstavci stanoví: „Článek 91 se vztahuje na příjemce, kteří získávají přímé platby [...]“ 7 Článek 97 nařízení č. 1306/2013, nadepsaný „Uplatnění správní sankce“, zní následovně: „1. Správní sankce stanovená v článku 91 je uložena, pokud kdykoli v daném kalendářním roce nejsou dodržována pravidla podmíněnosti a pokud dané nedodržení pravidel lze přímo přičíst příjemci, který v daném kalendářním roce [(‚příslušný kalendářní rok‘)] podal žádost o podporu nebo žádost o platbu. [...] 2. V případech, kdy je půda během daného kalendářního roku nebo daných let převedena, se odstavec 1 použije také tehdy, kdy je dotyčné nedodržení pravidel důsledkem jednání nebo opomenutí, jež lze přímo přičíst osobě, na kterou byla zemědělská půda převedena nebo která zemědělskou půdu převedla. Odchylně se v případě, že osoba, které lze toto jednání nebo opomenutí přímo přičíst, podala žádost o podporu nebo žádost o platbu v daném kalendářním roce nebo v daných letech, správní sankce se uloží na základě celkových částek plateb uvedených v článku 92, jež byly nebo mají být této osobě poskytnuty. Pro účely tohoto odstavce se ‚převodem‘ rozumí jakýkoli druh transakce, při níž převodce přestává disponovat zemědělskou půdou. 3. Bez ohledu na odstavec 1 a podle pravidel přijímaných podle článku 101 se mohou členské státy rozhodnout neuplatnit správní sankci na příjemce a kalendářní rok, pokud je sankce ve výši 100 [eur] nebo méně. Pokud se členský stát rozhodne využít možnosti podle prvního pododstavce, příslušný orgán v následujícím roce přijme u vzorku příjemců opatření nezbytná pro ověření, že příjemce zjištěné nedostatky v dodržování pravidel odstranil. Zjištěné nedostatky a povinnost přijmout nápravná opatření se oznámí příjemci. [...]“ 8 Článek 99 tohoto nařízení, nadepsaný „Výpočet správní sankce“, stanoví: „1. Správní sankce stanovená v článku 91 se uplatní snížením nebo vyloučením celkové částky plateb uvedených v článku 92, které byly nebo mají být poskytnuty dotčenému příjemci v souvislosti se žádostmi o podporu, které příjemce podal nebo podá během kalendářního roku, kdy došlo ke zjištění. [...]“ Prováděcí nařízení č. 809/2014 9 Článek 73 prováděcího nařízení č. 809/2014, nadepsaný „Obecné zásady“, v odst. 4 prvním pododstavci písm. a) stanoví: „Správní sankce se uplatní na celkovou částku plateb uvedených v článku 92 nařízení (EU) č. 1306/2013, které byly nebo mají být poskytnuty příjemci: a) na základě žádostí o podporu nebo žádostí o platbu, které příjemce podal nebo podá během roku, kdy došlo ke zjištění, [...]“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 10 V návaznosti na veterinární kontrolu provedenou dne 3. března 2016 Nederlandse Voedsel- en Warenautoriteit (nizozemský orgán dozoru nad potravinami a spotřebním zboží) ministr dne 12. ledna 2017 informoval žalobkyni v původním řízení o svém záměru uložit jí snížení přímých plateb za rok 2016 o 5 % z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti, a to ve dvou případech nedodržení pravidel v oblasti zdraví, ke kterým došlo v roce 2015, a v jednom případě z důvodu nedodržení pravidel v oblasti týkající se dobrých životních podmínek zvířat, ke kterému došlo v průběhu roku 2016. 11 College van Beroep voor het Bedrijfsleven (odvolací soud pro správní spory v hospodářské oblasti, Nizozemsko), na který se obrátila žalobkyně v původním řízení, uvádí, že rok, v jehož průběhu došlo k prvním dvěma případům nedodržení pravidel podmíněnosti, tedy rok 2015, není týmž rokem, v jehož průběhu došlo ke třetímu případu nedodržení pravidel a během něhož byly zjištěny tyto první dva případy, tedy rokem 2016. 12 Předkládající soud uvádí, že ministr v souladu s čl. 99 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 a čl. 73 odst. 4 prvním pododstavci písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014, jehož znění je podle jeho názoru jasné, jak v nizozemském, tak v anglickém a francouzském jazyce, uplatnil snížení z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti za rok, v jehož průběhu byly případy nedodržení pravidel zjištěny. 13 Uvedený soud vyjadřuje pochybnosti o platnosti těchto dvou ustanovení vzhledem k rozsudku ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård (C‐239/17, EU:C:2018:597, body 34 až 59), který se týká předpisů, které předcházely nařízením použitelným v projednávaném případě, a uvádí, že jejich jazykové verze se liší od znění jazykových verzí těchto předpisů. 14 Na základě znění uvedeného rozsudku si uvedený soud klade otázku, zda unijní normotvůrce tím, že v nařízení č. 1306/2013 a v prováděcím nařízení č. 809/2014 použil pro výpočet snížení přímých plateb rok zjištění nedodržení, neučinil volbu, která je v rozporu se zásadami rovného zacházení, proporcionality a právní jistoty. 15 Předkládající soud totiž uvádí, že Soudní dvůr v uvedeném rozsudku rozhodl, zaprvé že zohlednění roku, ve kterém bylo zjištěno nedodržení pravidel podmíněnosti, při výpočtu snížení přímých plateb, by s sebou neslo riziko, že výše plateb, na které se vztahuje snížení, bude značně vyšší než částka plateb za rok, v němž došlo k tomuto nedodržení pravidel, nebo naopak, že uplatněné snížení bude podstatně nižší v případě snížení částky přímých plateb mezi rokem, ve kterém došlo k uvedenému nedodržení pravidel, a rokem, kdy bylo toto nedodržení zjištěno, zadruhé že toto zohlednění nemůže zaručovat souvislost mezi jednáním zemědělce, v jehož důsledku došlo k takovémuto snížení nebo zrušení, a tímto snížením, a zatřetí že takovéto zohlednění by svojí povahou snižovalo předvídatelnost finančních důsledků pro zemědělce, které bude muset nést. 16 Předkládající soud tedy považuje za nezbytné předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za účelem určení, zda jsou čl. 99 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 a čl. 73 odst. 4 první pododstavec písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014 platné. 17 Klade si tedy otázku, zda v unijním právu existuje základ pro uložení snížení přímých plateb za rok 2016 z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti, ke kterému došlo v roce 2015. Uvádí, že neexistence takovéhoto základu by byla v rozporu s cílem nařízení č. 1306/2013 v oblasti dodržování pravidel podmíněnosti, který je uveden v bodech 53 a 54 odůvodnění tohoto nařízení. 18 Za těchto podmínek se College van beroep voor het bedrijfsleven (odvolací soud pro správní spory v hospodářské oblasti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Jsou čl. 99 odst. 1 nařízení [č. 1306/2013] a čl. 73 odst. 4 [první pododstavec] písm. a) [prováděcího] nařízení [č. 809/2014] platné, když je podle nich nutno při stanovení roku, za nějž se vypočítává snížení za nedodržení pravidel podmíněnosti, vycházet z roku, kdy bylo nedodržení pravidel podmíněnosti zjištěno, neshoduje-li se rok, kdy k nedodržení došlo, s rokem, kdy bylo toto nedodržení zjištěno?“ Řízení před Soudním dvorem 19 S ohledem na rizika spojená s pandemií koronaviru bylo jednání, které bylo stanoveno na 11. března 2020, zrušeno. 20 Rozhodnutím ze dne 24. dubna 2020 byly v důsledku toho otázky, v souvislosti s nimiž byli zúčastnění uvedení v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie vyzváni, aby na ně odpověděli na jednání, změněny na písemné otázky. 21 Dánská, německá, nizozemská a švédská vláda, jakož i Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise odpověděly na písemné otázky Soudního dvora. K předběžné otázce 22 Úvodem je třeba připomenout, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného čl. 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen, a z tohoto hlediska mu přísluší přeformulovat otázky, které mu byly předloženy, nebo posoudit, zda otázka týkající se platnosti ustanovení unijního práva vychází ze správného výkladu dotčeného textu (rozsudek ze dne 17. července 1997, Krüger, C‐334/95, EU:C:1997:378, body 22 a 23). 23 Soudní dvůr kromě toho může za účelem poskytnutí takovéto užitečné odpovědi zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal (rozsudek ze dne 14. května 2020, T-Systems Magyarország, C‐263/19, EU:C:2020:373, bod 45 a citovaná judikatura). 24 V této souvislosti nelze čl. 99 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1306/2013, na jehož platnost je Soudní dvůr dotazován, zohlednit mimo kontext, do něhož zapadá, a zejména mimo čl. 97 odst. 1 první pododstavec tohoto nařízení, který stanoví, že správní sankce stanovená v článku 91 uvedeného nařízení je uložena, pokud kdykoli v daném kalendářním roce, nazvaném „příslušný kalendářní rok“, nejsou dodržována pravidla podmíněnosti a pokud dané nedodržení pravidel lze přímo přičíst příjemci, který v daném kalendářním roce podal žádost o podporu nebo žádost o platbu. 25 Samotný čl. 99 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1306/2013 stanoví, že správní sankce stanovená v článku 91 tohoto nařízení se uplatní snížením nebo vyloučením celkové částky plateb uvedených v článku 92 uvedeného nařízení, které byly nebo mají být poskytnuty dotčenému příjemci v souvislosti se žádostmi o podporu, které příjemce podal nebo podá během kalendářního roku, kdy došlo ke zjištění. 26 Ze znění čl. 97 odst. 1 prvního pododstavce ve spojení s čl. 99 odst. 1 prvním pododstavcem nařízení č. 1306/2013 tedy jasně nevyplývá – na rozdíl od předpokladu, z něhož při kladení otázky týkající se platnosti druhého z těchto dvou uvedených ustanovení, jakož i čl. 73 odst. 4 prvního pododstavce písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014 předložené Soudnímu dvoru – vycházel předkládající soud, že snížení přímých plateb z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti musí být vypočítáno z plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za rok, ve kterém bylo toto nedodržení pravidel zjištěno. 27 Z toho vyplývá, že za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu, která vychází ze správného výkladu jím uvedených ustanovení, musí být předběžná otázka přeformulována. 28 Podstatou otázky předkládajícího soudu tedy je, zda čl. 97 odst. 1 první pododstavec a čl. 99 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1306/2013, jakož i čl. 73 odst. 4 první pododstavec písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014, musí být vykládány v tom smyslu, že snížení přímých plateb z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti musí být vypočtena na základě plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za rok, v jehož průběhu bylo takovéto nedodržení zjištěno, nebo na základě plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za rok, ve kterém k tomuto nedodržení došlo, a pokud by se Soudní dvůr přiklonil k první z těchto dvou výkladových možností, zda jsou tato dvě uvedená ustanovení platná. 29 Zaprvé je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård (C‐239/17, EU:C:2018:597), Soudní dvůr vyložil zejména ustanovení nařízení č. 73/2009 a nařízení Komise (ES) č. 1122/2009 ze dne 30. listopadu 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 73/2009, pokud jde o podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní systém v rámci režimů přímých podpor pro zemědělce stanovených v uvedeném nařízení, a k nařízení č. 1234/2007 (Úř. věst. 2009, L 316, s. 65), tedy ustanovení, která předcházela čl. 97 odst. 1 prvnímu pododstavci a čl. 99 odst. 1 prvnímu pododstavci nařízení č. 1306/2013, jakož i čl. 73 odst. 4 první pododstavec písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014. 30 Tento výklad byl nezbytný pro určení, zda snížení přímých plateb z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti mělo být provedeno z plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za rok, v němž k tomuto nedodržení došlo, nebo z plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za rok, v němž bylo toto nedodržení zjištěno. 31 V této souvislosti Soudní dvůr zaprvé rozhodl, že nařízení č. 73/2009 ukládá zemědělcům povinnost dodržovat v každém roce činnosti povinné požadavky na hospodaření a požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu, které tvoří pravidla podmíněnosti (rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, bod 42). 32 Podle Soudního dvora má dodržování těchto pravidel smysl pouze tehdy, pokud sankce za jejich nedodržení, ať k němu dojde z nedbalosti nebo úmyslně, vede ke snížení nebo zrušení přímých plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za kalendářní rok tohoto nedodržení, pouze takovýto vztah je způsobilý zachovat vazbu mezi jednáním zemědělce vedoucím ke vzniku sankce a touto sankcí (rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, bod 43). 33 Zadruhé Soudní dvůr pro účely výkladu čl. 23 odst. 1 nařízení č. 73/2009, který upřesňoval, že pokud nebyla pravidla podmíněnosti kdykoli v průběhu daného kalendářního roku, nazvaného „příslušný kalendářní rok“, dodržena a toto nedodržení bylo způsobeno jednáním nebo opomenutím, které lze přímo přičíst zemědělci, který předložil žádost o podporu v daném kalendářním roce, se tomuto zemědělci sníží celková částka přímých plateb, odmítl vycházet ze znění čl. 70 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1122/2009, protože takové prováděcí nařízení, jako je posledně uvedené nařízení, které bylo přijato na základě zmocňovacího ustanovení v základním nařízení, se nesmí odchýlit od ustanovení posledně uvedeného nařízení, z něhož vychází (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, body 45, 56 a 57). 34 Soudní dvůr upřesnil, že toto posledně uvedené ustanovení se ve skutečnosti týká prováděcích pravidel pro uplatnění snížení na přímé platby z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti, a nikoli pravidel pro výpočet takového snížení (rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, body 46 a 58). 35 Zatřetí Soudní dvůr konstatoval, že takovýto výklad právního rámce, který mu byl předložen k posouzení, je potvrzen zásadami rovného zacházení, proporcionality a právní jistoty (rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, bod 47). 36 Pokud jde o první z těchto zásad, Soudní dvůr rozhodl, že použít jako základ pro výpočet snížení přímých plateb platby, které byly nebo mají být poskytnuty za rok, ve kterém došlo k nedodržení pravidel podmíněnosti, umožňuje vyloučit riziko, že výše plateb, na které se vztahuje snížení, bude značně vyšší než částka v tomto roce, nebo naopak, že uplatněné snížení bude výrazně nižší v případě snížení částky přímých plateb mezi rokem, ve kterém došlo k tomuto nedodržení, a rokem, v němž bylo toto nedodržení zjištěno, což umožňuje zaručit rovné zacházení se zemědělci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, bod 48). 37 Pokud jde o zásadu proporcionality, Soudní dvůr dospěl k závěru, že dodržování zásady proporcionality je zajištěno vždy, když se snížení nebo zrušení přímých plateb počítá z částky přímých plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za kalendářní rok, v němž došlo k nedodržení pravidel podmíněnosti, protože tím zůstává zachována vazba mezi jednáním zemědělce, které vedlo ke snížení nebo zrušení, a tímto snížením, přičemž takto vypočtené snížení nebo zrušení je způsobilé zaručit dosažení cíle příslušné unijní právní úpravy, kterým je postihovat případy nedodržení pravidel podmíněnosti, a nejde nad rámec toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné (viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, bod 51). 38 Konečně, pokud jde o zásadu právní jistoty, Soudní dvůr zdůraznil, že pokud se snížení nebo zrušení přímých plateb počítá z částek těchto plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za kalendářní rok, v němž došlo k nedodržení pravidel podmíněnosti, neexistuje riziko, že by finanční důsledky pro dotyčného zemědělce byly těžko předvídatelné, protože případná změna věcných okolností, na jejichž základě jsou uvedené platby poskytovány, nemá po tomto nedodržení vliv na finanční důsledky, které musí tento zemědělec nést (viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, bod 53). 39 Zadruhé podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, bod 35 a citovaná judikatura). 40 Pokud jde zaprvé o jejich jednotlivá znění, jak čl. 97 odst. 1 první pododstavec, tak čl. 99 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1306/2013 používají v souvislosti se správní sankcí stanovenou v článku 91 tohoto nařízení pojem „uplatní se“, nebo v některých jazykových verzích pojem „je uložena“. Jak uvedl generální advokát v bodě 61 svého stanoviska, jedná se o pojmy, které mají široký význam a mohou znamenat jak „vypočítat“ sankci, tak sankci „započítat na“, a to v souladu s rozlišením, které provedl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård (C‐239/17, EU:C:2018:597, bod 46). 41 Je přitom třeba uvést, že čl. 97 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1306/2013 uvádí, že ke snížení nebo vyloučení přímých plateb dojde, pokud kdykoli v daném kalendářním roce, nazývaném „příslušný kalendářní rok“, nejsou dodržována pravidla podmíněnosti, a že jeho znění je velmi podobné znění čl. 23 odst. 1 nařízení č. 73/2009, který byl vyložen tak, že stanoví, že snížení přímých plateb z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti musí být vypočteno na základě plateb, které byly nebo mají být poskytnuty za kalendářní rok, ve kterém došlo k tomuto nedodržení (rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, body 54 až 56). 42 Dále, jak uvedl generální advokát v bodech 62 a 63 svého stanoviska, ze srovnávací tabulky uvedené v příloze XI nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1307/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví pravidla pro přímé platby zemědělcům v režimech podpory v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zrušují nařízení Rady (ES) č. 637/2008 a nařízení č. 73/2009 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 608) vyplývá, že článek 97 nařízení č. 1306/2013 nahradil článek 23 nařízení č. 73/2009. 43 Kromě toho je třeba uvést, že z této srovnávací tabulky rovněž vyplývá, že článek 99 nařízení č. 1306/2013 nahradil článek 24 nařízení č. 73/2009, nadepsaný „Prováděcí pravidla týkající se snížení a vyloučení v případě nedodržení pravidel podmíněnosti“, který stanovil zejména okolnosti, které mohly ovlivnit výši procentního podílu uplatňovaných snížení. 44 Žádné z ustanovení uvedených v článku 24 nařízení č. 73/2009 však neodpovídá znění čl. 99 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 1306/2013, který je formulován podobně jako čl. 70 odst. 8 písm. a) nařízení č. 1122/2009, přijatého k provedení nařízení č. 73/2009, který uváděl, že „procentní podíl snížení se použije na celkovou částku [...] všech přímých plateb, které byly nebo mají být poskytnuty dotyčnému zemědělci na základě žádostí o podporu, které podal nebo podá v průběhu kalendářního roku zjištění“. 45 Pokud jde o toto posledně uvedené ustanovení, Soudní dvůr upřesnil, že se ve skutečnosti týká prováděcích pravidel pro uplatnění snížení na přímé platby z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti, a nikoli pravidel pro výpočet takového snížení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‐239/17, EU:C:2018:597, body 46 a 58). 46 Okolnost, že článek 99 nařízení č. 1306/2013 je nadepsán „Výpočet správní sankce“, není v této souvislosti relevantní, protože na straně jedné se odstavec 1 první pododstavec tohoto článku ve skutečnosti týká prováděcích pravidel pro uplatnění snížení na přímé platby z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti a na straně druhé se ostatní ustanovení uvedená v tomto článku 99 týkají určitých způsobů výpočtu takovéto sankce, jako je zejména stanovení maximální sazby snížení v případě nedodržení požadavků z důvodů nedbalosti nebo opakovaného nedodržení požadavků, uvedených v čl. 99 odst. 2 prvním pododstavci tohoto nařízení. 47 Ze znění čl. 97 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 1306/2013 a čl. 99 odst. 1 prvního pododstavce tohoto nařízení tedy vyplývá, že první z těchto ustanovení se týká výpočtu správní sankce stanovené v článku 91 tohoto nařízení a druhé se týká uplatnění této sankce. 48 Zadruhé kontext, do něhož je zasazen čl. 97