Datasets:

joelniklaus

/

MultiLegalPile_Chunks_4000

like 0

cs

caselaw

EU

že označení jsou foneticky podobná a tato podobnost dosahuje stupně vyššího než průměrného, jelikož podle ní vzhledem k tomu, že označení jsou krátká, bude odlišnost vyplývající z doplnění jednoho písmene okamžitě vnímána jako podstatná. V důsledku toho podle žalobkyně s ohledem na neexistující dopad pojmové podobnosti na globální posouzení podobnosti a na význam vzhledové podobnosti v rámci srovnání obrazových ochranných známek měl odvolací senát v projednávané věci dospět k závěru nanejvýš o tom, že označení jsou velmi málo podobná. 50 Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že globální posouzení nebezpečí záměny, co se týče vzhledové, fonetické nebo pojmové podobnosti kolidujících označení, musí být založeno na celkovém dojmu, kterým tato označení působí, s přihlédnutím zejména k jejich rozlišujícím a dominantním prvkům [viz rozsudek ze dne 14. října 2003, Phillips-Van Heusen v. OHIM – Pash Textilvertrieb und Einzelhandel (BASS), T‐292/01, EU:T:2003:264, bod 47 a citovaná judikatura]. 51 Jak správně tvrdí žalobkyně, je třeba zajisté odlišovat mezi posouzením rozlišovací způsobilosti prvku kombinované ochranné známky, která je spojena s možností tohoto prvku dominovat celkovému dojmu vyvolanému ochrannou známkou, a analýzou rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky, která souvisí s rozsahem ochrany přiznané takové ochranné známce. Rozlišovací způsobilost určitého prvku kombinované ochranné známky se přezkoumává již od fáze posouzení podobnosti označení a stupeň rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky je jedním z prvků, který je třeba zohlednit v rámci globálního posouzení nebezpečí záměny (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 27. dubna 2006, L’Oréal v. OHIM, C‐235/05 P, nezveřejněné, EU:C:2006:271, bod 43, a rozsudek ze dne 24. března 2011, Ferrero v. OHIM, C‐552/09 P, EU:C:2011:177, bod 58). Kromě toho má-li ochranná známka rozlišovací způsobilost, tuto rozlišovací způsobilost je třeba přiznat ochranné známce jako celku, a nikoli automaticky všem prvkům, z nichž je ochranná známka složena [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. prosince 2014, Max Mara Fashion Group v. OHIM – Mackays Stores (M & Co.), T‐272/13, nezveřejněný, EU:T:2014:1020, bod 61, a ze dne 14. července 2017, Certified Angus Beef v. EUIPO – Certified Australian Angus Beef (CERTIFIED AUSTRALIAN ANGUS BEEF), T‐55/15, nezveřejněný, EU:T:2017:499, bod 22]. 52 Nelze však přesto vyloučit, že by vysoká rozlišovací způsobilost ochranné známky mohla být zohledněna k tomu, aby byla na základě podrobné analýzy určena rozlišovací způsobilost některého z prvků této ochranné známky. Vysoká rozlišovací způsobilost, a a fortiori dobré jméno označení mohou totiž hrát roli při určení rozlišovací způsobilosti určitého prvku, který tvoří dotčené označení, jelikož skutečnost, že je ve značné míře známa spojitost, kterou toto označení vytvořilo mezi dotčenými výrobky nebo službami a určitým podnikem, může ovlivnit vnímání vztahů mezi jednotlivými prvky tvořícími dotčené označení, a zvláště větší rozlišovací způsobilost některých prvků v porovnání s jinými. 53 Je zajisté pravda, že v rozsudku ze dne 12. listopadu 2015, CEDC International v. OHIM – Fabryka Wódek Polmos Łańcut (WISENT) (T‐449/13, nezveřejněný, EU:T:2015:839, bod 65), který žalobkyně uplatnila ve svých písemnostech i na jednání, Tribunál připomněl, že rozlišovací způsobilost či dobré jméno starší ochranné známky jsou skutečně a jako takové relevantními faktory pro posouzení existence nebezpečí záměny (viz rovněž bod 51 výše). Z tohoto rozsudku však nelze vyvodit, že je zakázáno zohlednit vysokou rozlišovací způsobilost nebo dobré jméno starší ochranné známky za účelem určení rozlišovací způsobilosti prvků, které danou ochrannou známku tvoří, což je určení, k němuž dochází pro účely posouzení podobnosti označení (viz bod 50 výše). Je tomu tak tím spíše, že v rozsudku ze dne 12. listopadu 2015, WISENT (T‐449/13, nezveřejněný, EU:T:2015:839, bod 66), sám Tribunál ponechal možnost takového zohlednění otevřenou, jelikož pouze uvedl, že EUIPO nebyl za okolností této věci povinen při srovnání označení zohledňovat vysokou rozlišovací způsobilost či dobré jméno starší ochranné známky. 54 V projednávaném případě se tedy odvolací senát nedopustil nesprávného právního posouzení, přičemž mohl vycházet z dobrého jména starší ochranné známky ve Francii, a tudíž z toho, že je ve značné míře známa spojitost, kterou tato ochranná známka vytvořila s bankovními kartami označenými zkratkou CB Groupement des cartes bancaires, když z toho správně vyvodil, že relevantní veřejnost v tomto členském státě bude starší ochrannou známku vnímat jako slovní prvek tvořený zkratkou CB (bod 30 napadeného rozhodnutí). 55 Je tedy v každém případě nerozhodné, že v předcházejícím rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 15. listopadu 2004 ve věci R 149/2004-1) měl první odvolací senát, který vycházel z relevantního území, které nezahrnovalo Francii, a nezohlednil dobré jméno starší ochranné známky, která byla předmětem přihlášky ochranné známky v dotčené věci, za to, že relevantní veřejnost tuto ochrannou známku nebude vnímat jako ztvárnění velkých písmen „C“ a „B“. 56 Je třeba navíc uvést, že odvolací senát, který z dobrého jména starší ochranné známky ve Francii vyvodil, že ji relevantní veřejnost v tomto členském státě vnímá jako zkratku CB, tyto úvahy použil jen pro úplnost, jak zdůrazňuje použití příslovečného sousloví „kromě toho“ poté, co vysvětlil, jak stylizace této ochranné známky může být vnímána tak, že představuje slovní prvek „cb“ (bod 30 napadeného rozhodnutí). 57 Žalobkyně přitom s výjimkou argumentu vycházejícího z rozhodnutí uvedeného v bodě 55 výše, který byl v tomto bodě odmítnut, neuvedla žádný argument, který by mohl posledně uvedenou analýzu zpochybnit. 58 Z toho vyplývá, že odvolací senát právem provedl srovnání kolidujících označení, když vycházel především ze slovního prvku starší ochranné známky „cb“. 59 Odvolací senát měl rovněž správně za to, aniž vycházel z judikatury, podle níž slovní prvek ochranné známky má v zásadě větší rozlišovací způsobilost než obrazový prvek, je-li ochranná známka tvořena slovními i obrazovými prvky, kterou žalobkyně kritizovala, že v rámci přihlášené ochranné známky představuje rozlišující a dominantní prvek, který musí být hlavně předmětem srovnání se starší ochrannou známkou, slovní prvek „ccb“. 60 Na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí žalobkyně, totiž obrazový prvek přihlášené ochranné známky není dominantním ani rozlišujícím prvkem této ochranné známky. Jednak tento prvek nedominuje v rámci přihlášené ochranné známky velikostí, která odpovídá velikosti slovního prvku, ani svým umístěním v rámci ochranné známky. Jak naproti tomu správně uvedl odvolací senát v bodě 31 napadeného rozhodnutí, z důvodu svého umístění nad druhým velkým písmenem „C“ slovního prvku toto písmeno zdůrazňuje, a to tím spíše, že může být vnímán jako stylizované písmeno „c“. Dále vzhledem k relevantní veřejnosti v projednávané věci a jak uvedl EUIPO, obrazový prvek přihlášené ochranné známky nelze chápat jako čínský výraz, který údajně symbolizuje. S ohledem na jednoduché geometrické tvary, z nichž je složen, a sice čtverec uvnitř kruhu, bude vnímán spíše jako ozdoba slovního prvku „CCB“, o němž je možné poznamenat, že jej tvoří první písmena názvu žalobkyně a že tím určuje původ předmětných služeb dotčeného podniku, charakterizující pojem rozlišovací způsobilost. 61 Z toho vyplývá, že ze vzhledového hlediska odvolací senát právem dospěl k závěru, že mezi kolidujícími označeními existuje určitá podobnost. S ohledem na prvky označení, které mají rozlišovací způsobilost, jak byly identifikovány v bodech 54 a 60 výše, je totiž třeba mít za to, že podobné prvky související se společnou skupinou velkých písmen „CB“ nejsou vyváženy rozdíly vyplývajícími z doplnění velkého písmene „C“ v přihlášené ochranné známce a obrazových prvků odlišujících obě označení. 62 Rovněž z fonetického hlediska odvolací senát dospěl právem k závěru, že kolidující označení jsou velmi podobná. S ohledem rovněž na prvky označení mající rozlišovací způsobilost a jejich výslovnost podle jednotlivých písmen, kterou žalobkyně připustila, je totiž třeba mít za to, že obě označení se vyslovují velmi podobným způsobem, jelikož se při vyslovování slovního prvku přihlášené ochranné známky opakuje pouze písmeno „c“. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, takové opakování brání srovnání projednávaného případu s případem, v němž je doplněno třetí písmeno, které je odlišné od obou společných písmen kolidujících označení. Kromě toho je třeba rovněž v rozporu s tvrzeními žalobkyně upřesnit, že odvolací senát nikterak nevycházel z dobrého jména starší ochranné známky k tomu, aby měl za to, že opakování písmene „c“ v přihlášené ochranné známce by mohlo být vnímáno jako chyba ve výslovnosti (bod 34 napadeného rozhodnutí). 63 Z toho s ohledem na skutečnost, že je kromě toho nemožné provést pojmové srovnání, kterou žalobkyně nezpochybnila, vyplývá, že odvolací senát správně dospěl k závěru, že kolidující označení jsou podobná. 64 Na rozdíl od toho, co uvádí žalobkyně, by tomu bylo stejně i v případě, kdy by byl rozhodující význam přiznán vzhledovému srovnání, jelikož z bodu 61 výše vyplývá, že odvolací senát právem dospěl k závěru, že kolidující označení vykazují určitou vzhledovou podobnost. Ke globálnímu posouzení nebezpečí záměny 65 Žalobkyně tvrdí, že odvolací senát dospěl k závěru, že v projednávané věci existuje nebezpečí záměny, neprávem, s ohledem na pochybení, jichž se dopustil v rámci posouzení rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky a v rámci srovnání dotčených označení. Žalobkyně dodává, že odvolací senát jednak nesprávně provedl globální posouzení nebezpečí záměny, když měl za to, že takové nebezpečí je dáno, a jednak neprávem zohlednil konstatování o tom, že služby náležející do třídy 36 nejsou užívány pravidelně. 66 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury předpokládá globální posouzení nebezpečí záměny určitou vzájemnou závislost mezi zohledněnými faktory, a zejména mezi podobností ochranných známek a podobností výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje. Nízký stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami, na které se ochranná známka vztahuje, může být vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi ochrannými známkami a naopak (rozsudky ze dne 29. září 1998, Canon, C‐39/97, EU:C:1998:442, bod 17, a ze dne 14. prosince 2006, VENADO s rámečkem a další, T‐81/03, T‐82/03 a T‐103/03, EU:T:2006:397, bod 74). 67 V projednávané věci odvolací senát s ohledem na výše uvedené (viz konkrétně body 48 a 63 výše) nebezpečí záměny správně vyvodil z totožnosti dotčených služeb, kterou žalobkyně nezpochybnila, z dobrého jména starší ochranné známky ve Francii a z podobnosti kolidujících označení (body 39 a 40 napadeného rozhodnutí). 68 Je třeba dodat, že tento závěr nemohou zpochybnit kritiky směřující proti tomu, že odvolací senát konstatoval, že služby náležející do třídy 36 nejsou užívány pravidelně. I za předpokladu, jak uvádí žalobkyně, že by odvolací senát nesprávně konstatoval, že tyto služby nejsou užívány pravidelně, a nesprávně zohlednil skutečnost, že nejsou užívány pravidelně, je totiž třeba připomenout, že toto konstatování pouze podporuje na základě doplňujícího důvodu obecnou úvahu, podle níž si relevantní veřejnost uchová v paměti nedokonalou představu o ochranných známkách (viz bod 28 výše), kterou žalobkyně ostatně nezpochybňuje. 69 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, odvolací senát mimoto nedospěl k závěru o nebezpečí záměny na základě předpokladu, že by užívání přihlášené ochranné známky vyvolalo téměř nezbytně nebezpečí záměny, které by mohly vyloučit pouze výraznější rozdíly mezi označeními a službami nebo menší rozlišovací způsobilost starší ochranné známky. Tento argument je totiž založen na nesprávném výkladu bodu 39 napadeného rozhodnutí. Odvolací senát, který v něm uvedl, že rozdíly mezi označeními a úroveň pozornosti relevantní veřejnosti neumožňují vyloučit nebezpečí záměny vyplývající z totožnosti služeb, dobrého jména starší ochranné známky a podobnosti označení, nevycházel z takového předpokladu, ale provedl pouze globální posouzení nebezpečí záměny implikující, zda faktory vysoké podobnosti jsou vyváženy či nevyváženy faktory menší podobnosti nebo odlišujícími faktory (viz bod 66 výše). 70 Žalobní důvod vycházející z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 je tedy třeba zamítnout, a žalobu je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu. K nákladům řízení 71 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že EUIPO a vedlejší účastník požadovali náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (devátý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti China Construction Bank Corp. se ukládá náhrada nákladů řízení. Gervasoni Madise da Silva Passos Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. prosince 2018. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

Věc C-173/05 Komise Evropských společenství v. Italská republika „Nesplnění povinnosti státem – Články 23 ES, 25 ES a 133 ES – Dohoda o spolupráci EHS-Alžírsko – Daň na ochranu životního prostředí z plynovodů umístěných na území Sicilského regionu – Poplatek s účinkem rovnocenným clu“ Stanovisko generálního advokáta P. Légera přednesené dne 5. října 2006 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 21. června 2007 Shrnutí rozsudku 1. Volný pohyb zboží – Cla – Poplatek s rovnocenným účinkem (Články 23 ES a 133 ES; dohoda o spolupráci EHS-Alžírsko, článek 9) 2. Volný pohyb zboží – Cla – Poplatek s rovnocenným účinkem (Článek 25 ES) 1. Ekologická daň postihující plyn metan dovážený z Alžírska za účelem distribuce a spotřeby tohoto plynu na území členského státu je v rozporu jak s články 23 ES a 133 ES, tak i s článkem 9 dohody o spolupráci mezi EHS a Alžírskem. (viz body 39–40 a výrok) 2. Vzhledem k tomu, že plyn metan dovážený z Alžírska a podléhající ekologické dani v členském státě je následně vyvážen do jiných členských států, uvedená daň může narušit obchod uvnitř Společenství, čímž je porušen článek 25 ES. (viz bod 41 a výrok) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 21. června 2007(*) „Nesplnění povinnosti státem – Články 23 ES, 25 ES a 133 ES – Dohoda o spolupráci EHS-Alžírsko – Daň na ochranu životního prostředí z plynovodů umístěných na území Sicilského regionu – Poplatek s účinkem rovnocenným clu“ Ve věci C‐173/05, jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES, podaná dne 19. dubna 2005, Komise Evropských společenství, zastoupená E. Traversou a J. Hottiaux, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalobkyně, proti Italské republice, zastoupené I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s A. Cingolem, avvocato dello Stato, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalované, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, R. Schintgen, P. Kūris, J. Makarczyk (zpravodaj) a L. Bay Larsen, soudci, generální advokát: P. Léger, vedoucí soudní kanceláře: R. Grass, s přihlédnutím k písemné části řízení, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 5. října 2006, vydává tento Rozsudek 1 Projednávanou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Italská republika tím, že zavedla a ponechává v platnosti „ekologickou daň“ z plynovodů stanovenou v článku 6 zákona Sicilského regionu č. 2 o programových a finančních ustanoveních pro rok 2002 (legge n. 2, Disposizioni programmatiche e finanziarie per l’anno 2002), ze dne 26. března 2002 (GURS č. 14, ze dne 27. března 2002, část I, s. 1; dále jen „sicilský zákon“), nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 23 ES, 25 ES, 26 ES a 133 ES, jakož i z článků 4 a 9 Dohody o spolupráci mezi Evropským hospodářským společenstvím a Alžírskou demokratickou a lidovou republikou, podepsané dne 26. dubna 1976 v Alžíru a schválené jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2210/78 ze dne 26. září 1978 (Úř. věst. L 263, s. 1; Zvl. vyd. 11/13, s. 40, dále jen „dohoda o spolupráci“). Právní rámec Právní úprava Společenství Dohoda o spolupráci 2 Podle článku 1 této dohody: „Předmětem této dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Alžírskem je podpora celkové spolupráce mezi smluvními stranami s úmyslem přispět k hospodářskému a sociálnímu rozvoji Alžírska a napomoci posílení vztahů mezi stranami. Za tímto účelem budou přijata a prováděna ustanovení a opatření v oblasti hospodářské, technické a finanční spolupráce a v obchodní a sociální oblasti.“ 3 Podle čl. 4 odst. 1 uvedené dohody je účelem spolupráce mezi Společenstvím a Alžírskou demokratickou a lidovou republikou podpořit zejména: „[...] – uvádění na trh a propagaci prodeje produktů, které Alžírsko vyváží, – [...] – pokud jde o energetiku, účast hospodářských subjektů Společenství na programech průzkumu, produkce a přeměny alžírských energetických zdrojů a na všech činnostech, které by na místě tyto zdroje zhodnotily, jakož i řádné plnění dlouhodobých smluv o dodávkách ropy, zemního plynu a ropných produktů mezi jejich hospodářskými subjekty, [...]“ 4 Článek 9 odst. 1 dohody o spolupráci stanoví, že „produkty pocházející z Alžírska, které nejsou uvedeny na seznamu v příloze II Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, se dovážejí do Společenství osvobozené od množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem a od cel a poplatků s rovnocenným účinkem“. 5 Plyn metan patří mezi produkty uvedené v článku 9 dohody o spolupráci. Vnitrostátní právní úprava 6 Článek 6 sicilského zákona stanoví: „[...] 1. Za účelem financování investic určených ke snížení rizik pro životní prostředí vyplývajících z přítomnosti plynovodů obsahujících plyn metan umístěných na území Sicilského regionu a k jejich předcházení se zavádí ekologická daň. Příjmy budou sloužit k financování iniciativ na ochranu, obranu a zlepšování kvality životního prostředí, zejména v oblastech, kterými tato potrubí procházejí. [...] 3. [...] Skutečností vedoucí ke vzniku daně je vlastnictví plynovodů obsahujících zemní plyn, které procházejí územím Sicilského regionu. 4. Poplatníky daně jsou vlastníci plynovodů klasifikovaných jako potrubí typu 1 uvedených v odstavci 3, kteří vykonávají přinejmenším jednu z těchto činností: přepravu, distribuci, prodej a nákup. 5. Pro účely daně se plynovodem rozumí soubor potrubí, kolen potrubí, přípojek, uzávěrů a dalších zvláštních komponentů, jejichž celek slouží k přepravě a distribuci zemního plynu. 6. Základ daně je tvořen objemem vyjádřeným v metrech kubických plynovodů klasifikovaných jako potrubí typu 1 ve smyslu ministerského nařízení ze dne 24. listopadu 1984, kterým se pro bezpečnostní účely upravují zařízení pro přepravu a distribuci zemního plynu potrubími. 7. Daň se stanoví za roční zdaňovací období ze základu daně stanoveného v odstavci 6. [...] 10. Poplatníci daně uvedeni v odstavci 4 jsou povinni uhradit daň za kalendářní rok, poměrně k měsícům v roce, ve kterých byli vlastníky; [...]“ 7 Podle části 1 bodu 1.3 přílohy ministerského nařízení ze dne 24. listopadu 1984 (běžný doplněk ke GURI č. 12, ze dne 15. ledna 1985), jsou potrubími typu 1 potrubí s tlakem vyšším než 24 barů. Postup před zahájením soudního řízení 8 V letech 2002 a 2003 Komise požádala italské orgány o objasnění podmínek uplatnění ekologické daně zavedené sicilským zákonem. 9 Dopisem ze dne 9. září 2003 italské orgány informovaly Komisi, že vzhledem k tomu, že se správní soud regionu Lombardie domníval, že uvedený zákon je v rozporu s pravidly práva Společenství, daň nebyla v praxi v italském právním řádu uplatňována. 10 Vzhledem k tomu, že Komise měla za to, že výše uvedená vyjádření nejsou ani vyčerpávající, pokud jde o skutkový stav, ani podložená z právního hlediska, dopisem ze dne 19. prosince 2003 zaslala Italské republice výzvu, ve které uvedla, že dotčená daň je v rozporu s články 23 ES, 25 ES, 26 ES a 133 ES, jakož i s články 4 a 9 dohody o spolupráci. 11 Jelikož Komise neobdržela na tuto výzvu žádnou odpověď, a to i přes prodloužení poskytnuté lhůty, dne 9. července 2004 zaslala Italské republice odůvodněné stanovisko a vyzvala ji k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhověla uvedenému stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení. 12 Vzhledem k tomu, že Italská republika na uvedené stanovisko neodpověděla, Komise se rozhodla podat projednávanou žalobu. K žalobě Argumentace účastnic řízení 13 Komise uplatňuje, zaprvé, že na území Sicilského regionu existuje pouze jedna infrastruktura plynovodů přepravující zemní plyn, která splňuje podmínky zdanění stanovené italskou právní úpravou. Uvedená infrastruktura, která je napojena na plynovody přes Středozemní moře, přepravuje zemní plyn z Alžírska za účelem jednak jeho distribuce a spotřeby na italském území a jednak jeho vývozu do jiných členských států. 14 Komise tvrdí, že s ohledem na znění sicilského zákona je skutečným cílem dotčené daně postihnout přepravovaný produkt, tedy plyn metan, a nikoli infrastrukturu jako takovou. Podle sicilské právní úpravy totiž jednak skutečností vedoucí ke vzniku této daně je vlastnictví plynovodů obsahujících zemní plyn, a jednak poplatníky uvedené daně jsou vlastníci plynovodů, kteří vykonávají přinejmenším jednu z těchto činností: přepravu, prodej nebo nákup zemního plynu. Mimoto Komise upřesňuje, že zdanitelný základ je tvořen objemem plynovodů, ve kterých je obsažen zemní plyn. 15 Zboží pocházející ze třetích zemí, uvedené do volného oběhu nebo do režimu tranzitu na italském území, podléhá tudíž podle Komise peněžité povinnosti, která představuje poplatek s účinkem rovnocenným dovoznímu clu (v případě, že zemní plyn je dovážen do Společenství) nebo vývoznímu clu (v případě přepravy tohoto zemního plynu do jiných členských států). Podle ustálené judikatury je přitom zavedení nových daní nebo rovnocenných opatření dotýkajících se zboží přímo dováženého ze třetích zemí zakázáno (rozsudky ze dne 13. prosince 1973, Indiamex a De Belder, 37/73 a 38/73, Recueil, s. 1609, body 10 až 18, jakož i ze dne 16. března 1983, SIOT, 266/81, Recueil, s. 731, bod 18). 16 Komise rovněž uplatňuje, že ze systému celní unie vyplývá, že cla a poplatky s rovnocenným účinkem, které se uplatní na zboží, které je v oběhu mezi členskými státy, jsou zakázány bez ohledu na cíl, pro který byly zavedeny. Pojem „poplatek s účinkem rovnocenným clu“ je totiž objektivním pojmem práva Společenství (rozsudek ze dne 14. září 1995, Simitzi, C‐485/93 a C‐486/93, Recueil, s. I‐2655, bod 14). 17 Komise tvrdí, že zavedení ekologické daně porušuje společný celní sazebník, a tudíž články 23 ES, 25 ES, 26 ES a 133 ES v rozsahu, v němž tato daň narušuje vyrovnání celního zatížení, které zatěžuje na vnějších hranicích Společenství zboží dovážené ze třetích zemí, čímž způsobuje nebezpečí vyvolání odklonu obchodu ve vztazích s těmito zeměmi a narušení volného pohybu zboží nebo podmínek hospodářské soutěže mezi členskými státy (rozsudek ze dne 22. dubna 1999, CRT France international, C‐109/98, Recueil, s. I‐2237, body 22 až 23 a uvedená judikatura). 18 Uvádí, zadruhé, že pokud je v dvoustranných nebo mnohostranných dohodách uzavřených Společenstvím s jednou nebo několika třetími zeměmi za účelem odstranění překážek obchodu stanoven zákaz poplatků s účinkem rovnocenným clu, jeho dosah je totožný s dosahem, který je mu přiznáván v rámci obchodu uvnitř Společenství (rozsudek ze dne 5. října 1995, Aprile, C‐125/94, Recueil, s. I‐2919, body 38 a 39). 19 Mimoto upozorňuje, že podle ustálené judikatury členský stát nesmí uplatňovat tranzitní cla nebo jakékoli jiné poplatky vztahující se k tranzitu zboží přes jeho území, jelikož tyto poplatky mají účinky rovnocenné vývoznímu clu (výše uvedený rozsudek SIOT, body 18, 19 a 23, jakož i rozsudek ze dne 27. února 2003, Komise v. Německo, C‐389/00, Recueil, s. I‐2001, body 50 a 51). 20 I talská vláda uvádí, že spornou daň nelze kvalifikovat jako poplatek s účinkem rovnocenným clu. 21 Uvedená vláda se domnívá, že Komise nevzala v úvahu účel ekologické daně, kterou je třeba chápat tak, že provádí zásady v oblasti životního prostředí uvedené ve Smlouvě o ES, a zejména zásadu obezřetnosti. 22 I talská vláda dále uplatňuje, že sporná daň má rysy, které jsou přímo a specificky spojené s dodržováním zásady obezřetnosti. 23 V tomto ohledu tvrdí, že dotčenou daň je třeba odvést pouze tehdy, je‐li zemní plyn skutečně přítomen v infrastruktuře a vykonává-li vlastník některou z činností přepravy, distribuce, prodeje nebo nákupu zemního plynu. Tento postup tak vyjadřuje vůli regionálního zákonodárce zdaňovat pouze činnosti představující potenciální riziko škody pro životní prostředí. 24 I talská vláda připomíná, že příjem z dotčené daně je určen k financování investic určených ke snížení potencionálních rizik pro životní prostředí vyplývajících z přítomnosti infrastruktur umístěných na území Sicilského regionu a k jejich předcházení. Ochrana životního prostředí, která odpovídá cílům uznaným právem Společenství za základní, tak představuje jediný účel sporného zdanění. Tato skutečná spojitost mezi spornou daní a jejím ekologickým cílem je nevyvratitelným důkazem o necelní povaze uvedené daně. 25 Mimoto tato vláda upřesňuje, že ekologická daň nepostihuje zboží, ale pouze přepravní infrastrukturu, a že vztah mezi výší daně a objemem přepravovaného zemního plynu představuje pouhý technický parametr mající stanovit souvislost se skutečným rozsahem rizika pro životní prostředí. Dodává, že promítnutí daně do ceny produktu je čistě potenciální a nezávisí na samotné dani, ale na vůli vlastníka plynovodu. 26 S ohledem na výše uvedené italská vládá požaduje, aby Soudní dvůr zamítl žalobu jako neopodstatněnou. Závěry Soudního dvora Úvodní poznámky 27 Před zahájením přezkumu projednávané žaloby je třeba připomenout, že podle čl. 23 odst. 1 ES je Společenství založeno na celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím. Tato unie zahrnuje jednak zákaz všech vývozních a dovozních cel, jakož i všech poplatků s účinkem rovnocenným těmto clům mezi členskými státy, a jednak přijetí společného celního sazebníku pro obchod mezi členskými státy a třetími zeměmi. 28 Každá jednostranně uložená peněžitá povinnost, bez ohledu na svůj název nebo způsob vybírání, postihující zboží z důvodu překročení hranice představuje, pokud není clem jako takovým, poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu článků 23 ES a 25 ES, i když zmíněná peněžitá povinnost není vybírána ve prospěch státu (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 8. listopadu 2005, Jersey Produce Marketing Organisation, C‐293/02, Sb. rozh. s. I‐9543, bod 55, a ze dne 8. června 2006, Koornstra, C‐517/04, Sb. rozh. s. I‐5015, bod 15). 29 Pokud jde o společný celní sazebník, má tento za cíl vyrovnat celní zatížení, kterému podléhají na hranicích Společenství produkty dovážené ze třetích zemí, za účelem zamezení jakéhokoliv narušení vnitřního volného pohybu nebo podmínek hospodářské soutěže (výše uvedený rozsudek Indiamex a De Belder, bod 9, jakož i rozsudek ze dne 7. listopadu 1996, Cadi Surgelés a další, C‐126/94, Recueil, s. I‐5647, bod 14). 30 Jednalo by se totiž o vážný zásah jak do jednoty celního území Společenství, tak i do jednotnosti společné obchodní politiky, pokud by bylo členských státům dovoleno jednostranně ukládat poplatky s účinkem rovnocenným clu z dovozů ze třetích zemí (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Aprile, bod 34). 31 Mimoto, celní unie nutně znamená, že je zajištěn volný pohyb zboží mezi členskými státy. Tato svoboda jako taková by nebyla úplná, pokud by členské státy měly možnost jakýmkoliv způsobem bránit nebo překážet pohybu zboží v tranzitním režimu. Je třeba tudíž uznat, jako důsledek celní unie a ve vzájemném zájmu členských států, existenci obecné zásady volného tranzitu zboží uvnitř Společenství (viz výše uvedený rozsudek SIOT, bod 16). 32 Členské státy by zasahovaly do zásady volného tranzitu v rámci Společenství, pokud by uplatňovaly na zboží v tranzitním režimu na jejich území, včetně zboží přímo dováženého z třetích zemí, tranzitní cla nebo jakékoliv jiné poplatky vztahující se k tomuto tranzitu (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek SIOT, body 18 a 19). 33 Navíc neexistuje žádný důvod pro to, aby se zákaz poplatků s účinkem rovnocenným clu vykládal jiným způsobem podle toho, zda se jedná o obchod uvnitř Společenství, nebo o obchod se třetími zeměmi upravený takovými dohodami, jako je dohoda o spolupráci (viz výše uvedený rozsudek Aprile, bod 39). 34 Ve světle těchto zásad je třeba provést přezkum věci samé. K věci samé 35 V projednávané věci je nesporné, že na základě sicilského zákona je zavedena ekologická daň, jejímž cílem je financování investic určených ke snížení rizik pro životní prostředí vyplývajících z přítomnosti plynovodů obsahujících plyn metan umístěných na území Sicilského regionu a k jejich předcházení. Přeprava a distribuce dotčeného plynu metan se provádí prostřednictvím plynovodů klasifikovaných jako „potrubí typu 1“ ve smyslu ministerského nařízení ze dne 24. listopadu 1984 a napojených na plynovody přes Středozemní moře, které přepravují takový plyn z Alžírska. 36 Podle čl. 6 odst. 3 sicilského zákona je skutečností vedoucí ke vzniku ekologické daně vlastnictví plynovodů obsahujících zemní plyn, které procházejí územím Sicilského regionu. 37 V tomto ohledu italská vláda ve svých vyjádřeních potvrzuje, že sporná daň se nevztahuje na zboží, ale pouze na přepravní infrastrukturu. Nicméně, podle výpovědí té samé vlády, se sporná daň odvádí pouze tehdy, pokud je zemní plyn skutečně přítomen v infrastruktuře. 38 Mimoto, uvedená vláda nepopírá skutečnost, že jediné zařízení, které splňuje podmínky zdanění definované sicilským zákonem, je zařízení, které je napojeno na plynovody přes Středozemní moře a které přepravuje zemní plyn z Alžírska. 39 Tudíž je namístě konstatovat, že daň zavedená na základě sicilského zákona představuje daňové zatížení, které postihuje zboží dovážené ze třetí země, tedy alžírský plyn metan, za účelem distribuce a spotřeby tohoto zemního plynu na italském území nebo jeho tranzitu do jiných členských států. 40 Jak přitom vyplývá z judikatury uvedené v bodech 28 až 33 tohoto rozsudku, taková daň ze zboží dováženého ze třetí země, a sice z Alžírské demokratické a lidové republiky, je v rozporu jak s články 23 ES a 133 ES, tak i s článkem 9 dohody o spolupráci. 41 Kromě toho je třeba uvést, že pokud je alžírský zemní plyn, zdaněný na základě sicilského zákona, dovážen do Itálie a vyvážen následně do jiných členských států, sporná daň může narušit obchod uvnitř Společenství, čímž je porušen článek 25 ES. 42 Konečně, pokud jde o argument italské vlády, podle kterého je žaloba Komise neopodstatněná vzhledem k tomu, že sporná daň byla zavedena pouze za účelem ochrany životního prostředí, zejména s ohledem na požadavky zásady obezřetnosti, stačí připomenout, že poplatky s rovnocenným účinkem jsou zakázány bez ohledu na cíl, pro který byly zavedeny, jakož i určení příjmů, které z nich vyplývají (viz rozsudek ze dne 9. září 2004, Carbonati Apuani, C‐72/03, Sb. rozh. s. I‐8027, bod 31). 43 Pokud jde o článek 26 ES a článek 4 dohody o spolupráci, je namístě konstatovat, že tato ustanovení jako taková neposkytují žádné dostatečně přesné právní kritérium, na základě kterého by mohla být daň zavedená sicilským zákonem posouzena. 44 S ohledem na výše uvedené je namístě konstatovat, že Italská republika tím, že zavedla ekologickou daň postihující plyn metan z Alžírska, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 23 ES, 25 ES a 133 ES, jakož i z článku 9 dohody o spolupráci. K nákladům řízení 45 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise náhradu nákladů řízení od Italské republiky požadovala a Italská republika neměla v zásadě ve věci úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1) Italská republika tím, že zavedla ekologickou daň postihující plyn metan z Alžírska, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 23 ES, 25 ES a 133 ES, jakož i z článku 9 Dohody o spolupráci mezi Evropským hospodářským společenstvím a Alžírskou demokratickou a lidovou republikou, podepsané dne 26. dubna 1976 v Alžíru a schválené jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2210/78 ze dne 26. září 1978. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) Italské republice se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. * Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu) 14. července 2016 ( *1 ) „Hospodářská soutěž — Kartelové dohody — Evropský trh s námořními palivovými hadicemi — Dohody o stanovení cen, rozdělení trhu a výměna citlivých obchodních informací — Přičitatelnost protiprávního jednání — Zásada hospodářské návaznosti — Zásada osobní odpovědnosti — Pokuty — Přitěžující okolnosti — Úloha vůdce — Horní hranice 10 % — Plná jurisdikce“ Ve věci T‐146/09 RENV, Parker Hannifin Manufacturing Srl, dříve Parker ITR Srl, se sídlem v Corsico (Itálie), Parker-Hannifin Corp., se sídlem v Mayfield Heights, Ohio (Spojené státy americké), zastoupené B. Amorym, F. Marchini Camia a É. Barbierem de La Serre, avocats, žalobkyně, proti Evropské komisi, zastoupené V. Bottkou, S. Noëm a R. Sauerem, jako zmocněnci, žalované, jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a směřující ke zrušení rozhodnutí Komise C(2009) 428 final, ze dne 28. ledna 2009 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39406 – Námořní palivové hadice), v rozsahu, v němž se uvedené rozhodnutí týká žalobkyň, a podpůrně návrh podaný na základě článku 263 SFEU a směřující ke zrušení nebo k podstatnému snížení pokuty, která byla žalobkyním uložena v uvedeném rozhodnutí, TRIBUNÁL (šestý senát), ve složení S. Frimodt Nielsen (zpravodaj), předseda, J. Schwarcz a A. M. Collins, soudci, vedoucí soudní kanceláře: M. Junius rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. února 2016, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Tato věc spadá do rámce sporu týkajícího se kartelové dohody o námořních palivových hadicích, za kterou Evropská komise uložila sankce v rozhodnutí C(2008) 428 final ze dne 28. ledna 2009 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39406 – námořní palivové hadice) (dále jen „napadené rozhodnutí“). 2 Napadené rozhodnutí bylo určeno jedenácti společnostem, včetně společnosti Bridgestone Corporation a společnosti Bridgestone Industrial Limited (dále jen společně „Bridgestone“), společnosti The Yokohama Rubber Company Limited (dále jen „Yokohama“), společnosti Dunlop Oil & Marine Limited (dále jen „DOM“), první žalobkyně, společnosti Parker ITR Srl (nyní Parker Hannifin Manufacturing Srl, dále jen „Parker ITR“), druhé žalobkyně, společnosti Parker‐Hannifin Corp (dále jen „Parker‐Hannifin“) a společnosti Manuli Rubber Industries SpA (dále jen „Manuli“). 3 V napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že od roku 1986 do roku 2007 se skupina podniků činná v odvětví námořních palivových hadic účastnila celosvětové kartelové dohody a uložila uvedeným podnikům pokuty v celkové výši 131000000 eur. 4 Společnost ITR Rubber (nyní Parker ITR), založená dne 27. června 2001 její mateřskou společností ITR SpA, v rámci skupiny Saiag, byla činná v odvětví námořních palivových hadic ode dne 1. ledna 2002, přičemž k tomu datu na ni společnost ITR převedla svá aktiva v uvedeném odvětví s cílem prodat je dále společnosti Parker-Hannifin v rámci skupiny Parker. Prodej společnosti ITR Rubber společnosti Parker-Hannifin nabyl účinnosti dne 31. ledna 2002. 5 V napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že v projednávaném případě je třeba nepoužít zásadu osobní odpovědnosti a uplatnit zásadu hospodářské návaznosti, jelikož společnost Parker ITR byla hospodářským nástupcem činnosti společností ITR a Saiag SpA spojené s námořními palivovými hadicemi, a tudíž musí být považována za odpovědnou za protiprávní jednání, kterého se společnosti ITR a Saiag dopustily před dnem 1. ledna 2002, což je datum, ke kterému na ní byla převedena aktiva v odvětví námořních palivových hadic. Společnost Parker‐Hannifin byla považována za společně a nerozdílně odpovědnou za jednání společnosti Parker ITR od data získání posledně uvedené společnosti, tedy ode dne 31. ledna 2002. Komise měla za to, že společnost Parker ITR byla odpovědná za protiprávní jednání v období od 1. dubna 1986 do 2. května 2007 a uložila jí pokutu ve výši 25610000 eur, za kterou byla společnost Parker-Hannifin shledána společně a nerozdílně odpovědnou ve výši 8320000 eur. 6 Dne 9. dubna 2009 podaly společnosti Parker ITR a Parker-Hannifin k Tribunálu žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká, a podpůrně na snížení uložené pokuty. 7 V rozsudku ze dne 17. května 2013, Parker ITR a Parker-Hannifin v. Komise (T‐146/09, dále jen „rozsudek Tribunálu“, EU:T:2013:258), měl Tribunál za to, že zásada hospodářské návaznosti se nevztahuje na situace, jako je situace v projednávané věci, a že je třeba uplatnit zásadu osobní odpovědnosti. Tribunál tedy měl za to, že v projednávaném případě podnik účastnící se na kartelové dohodě, a sice společnost Saiag SpA a její dceřiná společnost ITR, převedl část svých činností na třetí nezávislou osobu, tedy společnost Parker-Hannifin, přičemž založení společnosti ITR Rubber a převod aktiv společnosti ITR na společnost ITR Rubber v podstatě sestával z převodu úseku kaučukových hadic na dceřinou společnost s cílem postoupit dceřinou společnost společnosti Parker-Hannifin (bod 115 rozsudku Tribunálu). Neexistuje přitom žádná vazba mezi převodcem, společností Saiag nebo společností ITR, a nabyvatelem, společností Parker-Hannifin (bod 116 rozsudku Tribunálu). Naproti tomu na základě zásady osobní odpovědnosti přísluší Komisi konstatovat, že společnost ITR a společnost Saiag byly odpovědné za protiprávní jednání do 1. ledna 2002, a tudíž nemůže uplatňovat odpovědnost společnosti ITR Rubber (nyní Parker ITR) za období před uvedeným datem (body 118 a 119 rozsudku Tribunálu). Tribunál zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatovalo účast společnosti Parker ITR na protiprávním jednání v období před dnem 1. ledna 2002 a pokuta uložená společnosti Parker ITR byla stanovena ve výši 6400000 eur, za kterou byla společnost Parker‐Hannifin společně a nerozdílně odpovědná do výše 6300000 eur. 8 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 1. srpna 2013 podala Komise kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu. 9 Soudní dvůr měl v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin (C‐434/13 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:C:2014:2456) v podstatě za to, že Tribunál nesprávně spojil dvě různé transakce, když zohlednil pouze převod společnosti ITR Rubber společnosti Parker‐Hannifin, zatímco předtím proběhl v rámci skupiny převod aktiv společnosti ITR na společnost ITR Rubber, což bylo relevantní pro účely uplatnění zásady hospodářské návaznosti (body 46, 49 a 54 rozsudku o kasačním opravném prostředku). Tato zásada se podle Soudního dvora uplatní na základě strukturálních vazeb, které společnost ITR měla ke své 100% vlastněné dceřiné společnosti ITR Rubber v okamžiku, kdy na posledně uvedenou převedla svá aktiva (bod 55 rozsudku o kasačním opravném prostředku). Soudní dvůr nicméně uvedl, že situace hospodářské návaznosti může být vyloučena z důvodu chybějících skutečných vazeb mezi společnostmi ve formě rozhodujícího vlivu společnosti ITR SpA na společnost ITR Rubber, což nebylo v řízení v prvním stupni předmětem přezkumu (body 56 a 65 rozsudku o kasačním opravném prostředku). Soudní dvůr tedy zrušil body 1 až 3 výroku rozsudku Tribunálu a vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o opodstatněnosti žaloby. 10 Podrobný popis skutkových okolností sporu, zejména ohledně odvětví námořních palivových hadic, historie žalobkyň, správního řízení a napadeného rozhodnutí je uveden v bodech 1 až 34 rozsudku Tribunálu a v bodech 6 až 17 rozsudku o kasačním opravném prostředku. Řízení a návrhová žádání účastnic řízení 11 Po vydání rozsudku o kasačním opravném prostředku a v souladu s čl. 118 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 byla věc přidělena šestému senátu Tribunálu. 12 Vzhledem k překážce na straně jednoho člena šestého senátu určil předseda Tribunálu jiného soudce pro doplnění senátu. 13 Tribunál (šestý senát) se na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 svého jednacího řádu vyzval Komisi, aby předložila určité dokumenty. Komise této žádosti ve stanovené lhůtě vyhověla. 14 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 24. února 2016. 15 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál: — zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje odpovědnost společnosti Parker ITR za protiprávní jednání ode dne 1. dubna 1986 do dne 31. ledna 2002; — podstatně snížil výši pokuty, která jim byla uložena; — uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 16 Komise navrhuje, aby Tribunál: — zamítl žalobu na neplatnost v plném rozsahu; — uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení vynaložených ve věcech T‐146/09, C‐434/13 P a T‐146/09 RENV. Právní otázky K rozsahu žaloby po jejím vrácení Argumenty účastnic řízení 17 Žalobkyně tvrdí, že při rozhodování o vrácené věci musí Tribunál rozhodnout o všech jimi vznesených důvodech neplatnosti, které se odrazily v některé části výroku rozsudku zrušeného Soudním dvorem, včetně těch, které byly v prvním stupni zamítnuty jako neúčinné, nebo těch, kterým nebylo vyhověno pouze v důsledku přijetí žalobního důvodu, který musí být po vrácení věci znovu přezkoumán. 18 Žalobkyně mimoto ve svých vyjádřeních uvádějí, že berou zpět svůj druhý, třetí, čtvrtý, sedmý a devátý žalobní důvod. 19 Komise tvrdí, že Tribunál nemá v rámci projednávání věci po vrácení provádět de novo posouzení tvrzení, která nebyla vznesena v rámci původní žaloby, nebo která byla z meritorního hlediska Tribunálem zamítnuta a nebyla předmětem kasačního opravného prostředku, zejména tvrzení týkající se prahové hodnoty 10 % obratu v rámci osmého žalobního důvodu. Mimoto tvrdí, že nový přezkum je v rámci řízení po vrácení věci vyloučen v rozsahu, v němž se týká bodů, o kterých Soudní dvůr rozhodl s konečnou platností v rozsudku o kasačním opravném prostředku. Závěry Tribunálu 20 Především je třeba uvést, jak bylo uvedeno v bodě 18 výše, že žalobkyně vzaly zpět druhý, třetí, čtvrtý, sedmý a devátý žalobní důvod. 21 Dále je třeba připomenout, že na základě článku 61 statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelného na Tribunál na základě čl. 53 prvního pododstavce uvedeného statutu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a věc je vrácena Tribunálu, aby rozhodl ve sporu, je Tribunál vázán právním názorem obsaženým v rozhodnutí Soudního dvora. 22 Na základě rozhodnutí Soudního dvora o zrušení a vrácení věci Tribunálu má posledně zmíněný na základě rozsudku Soudního dvora znovu rozhodnout podle článku 215 jednacího řádu o žalobních důvodech vznesených žalobcem směřujících ke zrušení rozhodnutí, s výjimkou těch částí výroku, jež nebyly Soudním dvorem zrušeny, jakož i odůvodnění, jež jsou nezbytným podkladem těchto nezrušených částí, které tedy nabývají právní moci (rozsudek ze dne 14. září 2011, Marcuccio v. Komise, T‐236/02, EU:T:2011:465, bod 83). 23 V projednávaném případě Soudní dvůr rozsudkem o kasačním opravném prostředku zrušil body 1 až 3 výroku rozsudku Tribunálu, vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o opodstatněnosti žaloby, a určil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Po vrácení věci Soudním dvorem tudíž přísluší Tribunálu, aby rozhodl – přičemž je vázán právním názorem obsaženým v rozsudku o kasačním opravném prostředku – o všech žalobních důvodech vznesených žalobkyněmi na podporu jejich žaloby v rozsahu, v němž představují základ bodů 1 až 3 výroku rozsudku Tribunálu, které byly zrušeny Soudním dvorem. 24 V tomto ohledu z rozsudku Tribunálu plyne, že body 1 až 3 jeho výroku se zakládají na tom, že Tribunál přijal první část prvního žalobního důvodu a pátý a šestý žalobní důvod vznesený žalobkyní, jakož i na protiprávnostech zjištěných při přezkumu uvedených důvodů. 25 Konečně ohledně osmého důvodu je třeba uvést, že v rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr odmítl jako nepřípustnou argumentaci žalobkyň zpochybňující posouzení provedené Tribunálem ve vztahu k osmému žalobnímu důvodu, protože proti takovému posouzení nepodaly samostatným podáním vzájemný kasační opravný prostředek, odlišený od jejich repliky. 26 V bodech 94 až 97 rozsudku o kasačním opravném prostředku totiž bylo konstatováno následující: „94. V bodě 228 napadeného rozsudku dále Tribunál rozhodl, že osmý žalobní důvod je neopodstatněný v rozsahu, v němž se týká období protiprávního jednání po 1. lednu 2002, včetně období od 1. do 31. ledna 2002, během kterého ITR Rubber ještě nepatřila do skupiny Parker‐Hannifin. 95. Posouzení Tribunálu se odráží v metodě výpočtu, kterou použil při přepočtu výše pokuty uložené společnosti Parker ITR, jakož i v bodě 3 výroku napadeného rozsudku, kde nerozlišoval mezi obdobím od 1. do 31. ledna 2002 a obdobím po tomto datu. 96. Je proto třeba konstatovat, že Tribunál v rámci osmého žalobního důvodu přezkoumal právní otázku vznesenou společnostmi Parker ITR a Parker‐Hannifin a rozhodl o ní tak, že jejich argumentaci zamítl. 97. Za těchto podmínek vzhledem k tomu, že odpůrkyně v řízení o kasačním opravném prostředku nepodaly, jak vyžaduje čl. 176 odst. 2 jednacího řádu, vedlejší kasační opravný prostředek samostatným podáním odděleným od kasační odpovědi, který by směřoval proti posouzení Tribunálu ohledně osmého důvodu jejich žaloby, musí být jejich argumentace týkající se použití čl. 23 odst. 1 nařízení č. 1/2003 odmítnuta jako nepřípustná.“ 27 S ohledem na posouzení provedené Soudním dvorem zejména v bodě 97 rozsudku o kasačním opravném prostředku v rozsahu, v němž byl osmý žalobní důvod v rozsudku Tribunálu odmítnut pro období po dni 1. ledna 2002, musí být tento prvek uvedeného rozsudku, který nebyl předmětem vzájemného kasačního opravného prostředku a nebyl tudíž Soudním dvorem zrušen, považován za pravomocný. 28 Nicméně v bodě 228 rozsudku Tribunálu uvedený soud zamítl jako neúčinný osmý žalobní důvod, protože první žalobní důvod přijal, pokud jde o období před dnem 1. ledna 2002, a nepřezkoumal námitky vycházející z porušení zásady osobní odpovědnosti a zásady proporcionality a z nedostatku odůvodnění ve vztahu k uvedenému období. 29 Mimoto je třeba konstatovat, že v rozsudku Tribunálu je posouzení osmého důvodu ve vztahu k období protiprávního jednání před dnem 1. ledna 2002 založeno na přijetí prvního žalobního důvodu a že toto přijetí – jak plyne zejména z bodů 253 a 255 uvedeného rozsudku – představuje nezbytný základ pro body 1 až 3 výroku uvedeného rozsudku, které byly zrušeny Soudním dvorem. 30 Nelze tedy mít za to, že Tribunál meritorně posoudil osmý žalobní důvod ve vztahu k období před dnem 1. ledna 2002. 31 Je tudíž třeba přezkoumat osmý žalobní důvod vznesený žalobkyněmi ve vztahu k období před dnem 1. ledna 2002. 32 S ohledem na předcházející úvahy má Tribunál rozhodnout o opodstatněnosti žaloby po vrácení věci a rozhodnout o prvním, pátém, šestém a – za podmínek popsaných v bodě 31 výše – o osmém žalobním důvodu. K prvnímu žalobnímu důvodu, který se týká nesprávného přičtení odpovědnosti společnosti Parker ITR na základě období protiprávního jednání před dnem 1. ledna 2002 33 První žalobní důvod vznesený žalobkyněmi se dělí na tři části, přičemž první se týká porušení zásady osobní odpovědnosti, druhá se týká zneužití pravomoci a obcházení článku 25 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) a třetí se týká porušení zásady rovného zacházení a povinnosti odůvodnění. 34 Komise zpochybňuje argumentaci, kterou žalobkyně podpírají první žalobní důvod. K přípustnosti argumentů ohledně odůvodnění týkajícího se vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber 35 V rámci první části prvního žalobního důvodu, která se týká porušení zásady osobní odpovědnosti, žalobkyně zejména uplatňují nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně použití zásady hospodářské návaznosti na základě vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber, které byly poprvé uvedeny v napadeném rozhodnutí, a to tím spíše, že se takové použití odchyluje od předchozí rozhodovací praxe Komise, která uplatňovala zásadu osobní odpovědnosti. 36 Komise uvádí, že taková argumentace vznesená žalobkyněmi v rámci vyjádření k žalobě po vrácení věci představuje nový žalobní důvod vložený do původně vzneseného žalobního důvodu, který mění jeho obsah, a není tedy přípustný. 37 První žalobní důvod, jak byl uveden v žalobě, neobsahoval žádný odkaz na nedostatek odůvodnění, pokud jde konkrétně o použití – ze strany Komise – zásady hospodářské návaznosti v důsledku vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber. 38 Je však třeba na jedné straně připomenout, že porušení povinnosti uvést odůvodnění představuje nepominutelný důvod, který musí být přezkoumán i bez návrhu a jehož přezkum lze provést kdykoli v průběhu řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‐341/06 P a C‐342/06 P, EU:C:2008:375, body 48 až 50). 39 Na druhé straně je třeba uvést, že žalobkyně v rámci třetí části prvního žalobního důvodu uplatnily porušení povinnosti uvést odůvodnění ohledně přičtení společnosti ITR Rubber odpovědnosti za období protiprávního jednání před dnem 1. ledna 2002 na základě zásady hospodářské návaznosti, neboť Komise se odchýlila od své předchozí rozhodovací praxe spočívající v uplatňování zásady osobní odpovědnosti. Pokud jde o argumenty předložené žalobkyněmi ve vyjádření po vydání rozsudku o kasačním opravném prostředku, týkající se nedostatku odůvodnění uplatnění zásady hospodářské návaznosti na základě vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber, lze mít za to, že šířeji souvisí s argumenty předloženými v rámci třetí části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění a že je rozvíjejí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. dubna 2010, Gütermann a Zwicky v. Komise, T‐456/05 a T‐457/05, EU:T:2010:168, bod 199). 40 Za těchto okolností je třeba uvedené argumenty považovat za přípustné v rozsahu, v němž se pojí se třetí částí prvního žalobního důvodu, v jehož rámci je třeba je přezkoumat. K přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání spáchané společností ITR v období před dnem 1. ledna 2002 společnosti Parker ITR 41 V rámci první části prvního žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise se dopustila nesprávného právního posouzení, když společnosti Parker ITR přičetla odpovědnost za protiprávní jednání spáchané společností ITR v období před dnem 1. ledna 2002, tedy než se společnost Parker ITR stala činnou v odvětví námořních palivových hadic, a to na základě zásady hospodářské návaznosti a při porušení zásady osobní odpovědnosti. – K uplatnění zásady hospodářské návaznosti 42 Je třeba připomenout, že v bodě 46 rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr rozhodl takto: „46. [...] [J]e třeba konstatovat, že Tribunál tím, že v bodě 116 napadeného rozsudku vyloučil, že by se zásada hospodářské návaznosti mohla použít tehdy, když jako v projednávaném případě neexistuje žádná strukturální vazba mezi převodcem, a sice Saiag [...], nebo její dceřinou společností ITR [...], a nabyvatelem, identifikovaným jako Parker-Hannifin, ve svém posouzení sloučil dvě odlišné transakce. Tribunál opomenul zohlednit skutečnost, že ITR [...] nejprve převedla své činnosti v odvětví námořních palivových hadic na jednu ze svých dceřiných společností a až potom převedla tuto dceřinou společnost na Parker‐Hannifin.“ 43 V bodech 50 až 53 rozsudku o kasačním opravném prostředku uvedl Soudní dvůr ohledně uplatnění zásady hospodářské návaznosti následující úvahy: „50. [...] [P] pro účely prokázání situace hospodářské návaznosti musí být dnem rozhodným pro posouzení, zda došlo k převodu aktiv uvnitř skupiny nebo mezi nezávislými podniky, den samotného převodu aktiv. 51. I když je nezbytné, aby k tomuto datu existovaly mezi převodcem a nabyvatelem strukturální vazby umožňující mít za to, že v souladu se zásadou osobní odpovědnosti tvoří dvě jednotky jeden podnik, není s ohledem na účel sledovaný zásadou hospodářskou návaznosti vyžadováno, aby tyto vazby přetrvávaly během celého zbývajícího období protiprávního jednání nebo až do přijetí rozhodnutí sankcionujícího protiprávní jednání. [...] 52. Stejně tak a pro stejné důvody není nezbytné, aby strukturální vazby umožňovaly prokázat situaci hospodářské návaznosti přetrvávající po minimální dobu, která může být v každém případě definována jen v jednotlivých případech a retroaktivně. 53. Pokud jde [...] o zohlednění cíle sledovaného převodem činností, aby se vyvodil závěr o existenci hospodářské návaznosti, zásada právní jistoty vede rovněž k tomu, že je třeba jako irelevantní vyloučit okolnost, uvedenou v bodě 115 napadeného rozsudku, že nabyvatel byl založený a obdržel aktiva pro účely následného převodu na nezávislou třetí osobu. Skutečnost, že by se hospodářské důvody k vytvoření dceřiné společnosti zohlednily jakožto víceméně dlouhodobě sledované cíle převodu této dceřiné společnosti na třetí podnik, by totiž při provádění zásady hospodářské návaznosti vedla k subjektivním faktorům, které jsou neslučitelné s transparentním a předvídatelným použitím této zásady.“ 44 V bodech 54 až 56 rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr dospěl k závěru, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl uplatnit zásadu hospodářské návaznosti: „54. Pokud jde [...] o tvrzení uvedené v bodě 116 napadeného rozsudku, podle kterého měla Komise za podmínek projednávaného případu přičíst bývalým provozovatelům odpovědnost za protiprávní jednání, ke kterému došlo před převodem činností, je třeba uvést, že patří do rámce nesprávného posouzení, kterým Tribunál od počátku vyloučil existenci hospodářské návaznosti. Nic to nemění na tom, že je ustálenou judikaturou, že pokud se taková situace prokáže, skutečnost, že jednotka, jež se dopustila protiprávního jednání, stále existuje, nebrání sama o sobě uložení sankce jednotce, na niž převedla své hospodářské činnosti [...]. 55. S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 115 a 116 napadeného rozsudku rozhodl, aniž zohlednil vazby existující mezi společnostmi ITR [...] a ITR Rubber ke dni převodu činností, ke kterému došlo mezi těmito dvěma jednotkami, že situace hospodářské návaznosti byla v projednávaném případě vyloučena, jelikož chyběly strukturální vazby mezi převodcem a nabyvatelem, kteří byli identifikováni jako Saiag [...] nebo ITR [...] a Parker-Hannifin. 56 Takové pochybení by však mohlo být irelevantní v tom případě, kdy by se měla situace hospodářské návaznosti v každém případě vyloučit z důvodu chybějících skutečných vazeb mezi společnostmi ITR [...] a ITR Rubber. Právě z tohoto pohledu je třeba analyzovat argument odpůrkyní v řízení o kasačním opravném prostředku, podle kterého Tribunál právem vyloučil situaci hospodářské návaznosti, jelikož Komise ve sporném rozhodnutí opomenula ověřit, zda byla ITR Rubber skutečně kontrolována společností ITR [...].“ 45 Zaprvé z předcházejících úvah plyne, že pro účely přezkumu přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání spáchané společností ITR v období před dnem 1. ledna 2002 je třeba zohlednit převod v rámci skupiny činností v odvětví námořních palivových hadic ze společnosti ITR na společnost ITR Rubber. 46 Zadruhé z rozsudku o kasačním opravném prostředku plyne, že datem, které je třeba zohlednit pro účely posouzení, zda je třeba uplatnit zásadu hospodářské návaznosti, je datum převodu dotčených činností. 47 Zatřetí z úvah Soudního dvora v rozsudku o kasačním opravném prostředku plyne, že není třeba zohlednit účel převodu činností týkajících se námořních palivových hadic ze skupiny Saiag a její dceřiné společnosti ITR na společnost Parker-Hannifin ze skupiny Parker prostřednictvím převedení uvedených činností na dceřinou společnost, tedy založením společnosti ITR Rubber. Podle Soudního dvora totiž cíl a hospodářské odůvodnění takové transakce nejsou relevantní. 48 Začtvrté z toho plyne, že po převodu činností v rámci skupiny mezi společností ITR a její 100% vlastněnou dceřinou společností ITR Rubber nemohlo v projednávané věci být vyloučeno použití zásady hospodářské návaznosti, vzhledem ke strukturálním vazbám mezi oběma společnostmi ke dni uvedeného převodu, tedy ke dni 1. ledna 2002. 49 Konečně z úvah Soudního dvora plyne, že navzdory strukturálním vazbám mezi společnostmi ITR a ITR Rubber by uplatnění zásady hospodářské návaznosti mohlo být v projednávaném případě vyloučeno z důvodu neexistence skutečné kontroly společnosti ITR nad společností ITR Rubber ve formě rozhodujícího vlivu, který musí být považován za prokázaný, pokud společnost Parker ITR a Parker-Hannifin nevyvrátí domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber ke dni dotčeného převodu v rámci skupiny Saiag, tedy ke dni 1. ledna 2002. – K domněnce skutečného výkonu rozhodujícího vlivu 50 V bodě 370 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že k datu převodu protiprávních činností ze společnosti ITR na společnost ITR Rubber byly obě společnosti spojeny hospodářskou vazbou mezi mateřskou společností a 100% vlastněnou dceřinou společností a byly součástí téhož podniku. Žalobkyně existenci uvedených strukturálních vazeb nezpochybňují. 51 V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 62 rozsudku o kasačním opravném prostředku zdůraznil, že žalobkyním přísluší vyvrátit vyvratitelnou domněnku o skutečném výkonu rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber předložením důkazních prostředků dostačujících k prokázání, že se dceřiná společnost chovala na trhu samostatně. 52 Soudní dvůr totiž v bodech 65 a 66 rozsudku o kasačním opravném prostředku uvedl, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když pro účely ověření, zda Komise v projednávaném případě uplatnila zásadu hospodářské návaznosti správně, neprovedl přezkum důkazů předložených žalobkyněmi ohledně existence či neexistence skutečných vazeb ve formě rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber. 53 Tudíž je třeba v rámci projednávané žaloby po vrácení věci Tribunálu přezkoumat, zda důkazy předložené žalobkyněmi dostačují k prokázání, že se dceřiná společnost ITR Rubber na trhu chovala samostatně. 54 Tribunál má tento přezkum provést pro účely přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání spáchané mateřskou společností, tedy ITR, její dceřiné společnosti ITR Rubber, s ohledem na judikaturu připomenutou Soudním dvorem v bodě 58 rozsudku o kasačním opravném prostředku. Z ustálené judikatury přitom plyne, že ve zvláštním případě, kdy mateřská společnost vlastní veškerý nebo téměř veškerý kapitál své dceřiné společnosti, která porušila unijní pravidla hospodářské soutěže, existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na svou dceřinou společnost. V takové situaci, pro to, aby mohla být uvedená domněnka považována za splněnou, stačí, aby Komise prokázala, že celý nebo téměř

cs

caselaw

EU

celý základní kapitál dceřiné společnosti vlastní její mateřská společnost. Je však vyvratitelná a je na entitách, které dotčenou domněnku hodlají vyvracet, aby předložily jakýkoli důkazní prostředek vztahující se k hospodářským, organizačním a právním vztahům, které dceřinou společnost pojí s mateřskou společností a o jejichž povaze se domnívají, že prokazuje, že dceřiná a mateřská společnost netvoří jedinou hospodářskou jednotku, ale že se dceřiná společnost chová na trhu samostatně (viz rozsudky ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, C‐97/08 P, EU:C:2009:536, bod 60 a citovaná judikatura, a ze dne 8. května 2013, Eni v. Komise, C‐508/11 P, EU:C:2013:289, bod 47 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 18. července 2013, Schindler Holding a další v. Komise, C‐501/11 P, EU:C:2013:522, body 105 až 111). – K vyvrácení domněnky skutečného výkonu rozhodujícího vlivu 55 Žalobkyně s ohledem na následující skutečnosti uplatňují neexistenci rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber. 56 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že od svého založení dne 27. června 2001 až do dne 1. ledna 2002 společnost ITR Rubber nevykonávala žádnou hospodářskou činnost, takže v uvedeném období na ni společnost ITR nemohla mít žádný rozhodující vliv či jakkoli ovlivňovat její obchodní směřování. 57 V tomto ohledu stačí uvést, jak plyne zejména z bodu 56 a následujících rozsudku o kasačním opravném prostředku a jak samy žalobkyně v průběhu jednání uznaly, že datem, které je třeba zohlednit pro posouzení existence situace hospodářské návaznosti, je datum převodu činností společnosti ITR na společnost ITR Rubber. Argumenty týkající se období před uvedeným převodem vznesené žalobkyněmi jsou tudíž neúčinné. 58 Žalobkyně připouští, že od převodu činností společnosti ITR na společnost ITR Rubber, k němuž došlo dne 1. ledna 2002, posledně uvedená pokračovala v běžné hospodářské činnosti a tedy vykonávala činnosti, které na ní byly převedeny. 59 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že na základě článku 7.21 smlouvy o převodu na společnost Parker‐Hannifin, v období od 1. ledna 2002 do 31. ledna 2002, ani společnost Saiag, ani společnost ITR, ani společnost ITR Rubber nemohly bez předchozího souhlasu společnosti Parker-Hannifin přijmout jakékoli opatření v rámci činností v odvětví kaučuku, které by mohlo ovlivnit zájmy uvedené společnosti jako budoucího nabyvatele. To nejen zabránilo společnostem Saiag a ITR vykonávat jakýkoli vliv, a tím spíš rozhodující vliv, na společnost ITR Rubber, ale rovněž poskytlo společnosti Parker-Hannifin právo kontrolovat společnost ITR Rubber spolu se společností ITR. 60 V tomto ohledu je třeba uvést, že podle článku 7.21 smlouvy o převodu se společnost ITR, převodce, zejména zavázala, že společnost ITR Rubber bude pokračovat v běžné hospodářské činnosti, přičemž pro všechna rozhodnutí jdoucí nad rámec běžné hospodářské činnosti se požaduje předchozí souhlas nabyvatele. Konkrétně byl předchozí souhlas nabyvatele požadován zejména pro změny týkající se platového režimu zaměstnanců, výplaty dividend, kapitálové výdaje přesahující 100000 eur nebo prodej aktiv mimo rámec běžné hospodářské činnosti. 61 Především je nesporné, že datum převodu společnosti ITR Rubber na společnost Parker-Hannifin je 31. ledna 2002. Skutečnost, že ve smlouvě o převodu ze dne 5. prosince 2001 byl stanoven způsob řízení společnosti ITR Rubber od uvedeného data do skutečného ukončení převodu, nelze považovat za předání kontroly nad uvedenou společností z převodce na nabyvatele. Jak totiž uznávají samy žalobkyně, stanovení způsobu řízení mělo za cíl chránit zájmy nabyvatele spočívající v tom, aby dotčená společnost či aktiva, a zejména jejich hodnota, byly zachovány do data ukončení převodu v takovém stavu, který byl zohledněn nabyvatelem při podpisu smlouvy o převodu. 62 Dále, ačkoli uvedené povinnosti převodce vůči nabyvateli v takzvaném přechodném období předcházejícím ukončení převodu představují pro nabyvatele práva, zejména pokud jde o předchozí souhlas s úkony jdoucími nad rámec běžné hospodářské činnosti, jsou z povahy věci dočasné a zůstávají podmíněny skutečným ukončením převodu. 63 Konečně je třeba konstatovat, že podle článku 7.21 smlouvy o převodu se společnost ITR zavázala, že společnost ITR Rubber bude pokračovat v běžné hospodářské činnosti v takzvaném přechodném období od data podpisu smlouvy o převodu do data ukončení převodu. Takový závazek znamená, že společnost ITR mohla skutečně přijímat rozhodnutí týkající se řízení společnosti ITR Rubber. Společnost ITR potřebovala předchozí souhlas společnosti Parker‐Hannifin pro rozhodnutí jdoucí nad rámec běžné hospodářské činnosti. Společnost ITR však měla na základě smlouvy o převodu pravomoc a povinnost zajistit běžnou hospodářskou činnost společnosti ITR Rubber. V rozporu s tvrzeními žalobkyň uvedená povinnost, kterou společnost ITR přijala ve smlouvě o převodu, spíše indikuje, že její dceřiná společnost ITR Rubber nejednala na trhu samostatně. 64 Ačkoli totiž nelze mít za to, že v uvedeném takzvaném „přechodném“ období byla společnost ITR Rubber kontrolována společností Parker‐Hannifin, nelze mít ani za to, že byla samostatným hospodářským subjektem, který by zcela nezávisle mohl rozhodovat o svých činnostech, neboť společnost ITR zajišťovala, že se společnost ITR Rubber neodchýlí – zejména v obchodní politice – od běžného hospodářského provozu. Na základě závazku její mateřské společnosti nemohla společnost ITR Rubber jednostranně rozhodnout například o změně své obchodní politiky nebo o ukončení svých činností, což by bylo možné, kdyby byla společnost ITR Rubber samostatným hospodářským subjektem. 65 Mimoto rovněž právě společnost ITR dne 1. ledna 2002 převedla na společnost ITR Rubber pouze ta ze svých aktiv, která pak posledně uvedená vlastnila, zatímco podle tvrzení žalobkyně byla předtím společnost ITR Rubber společností bez aktiv a bez činnosti. 66 Dále je třeba konstatovat, že až do ukončení transakce nebyl převod společnosti ITR Rubber na společnost Parker‐Hannifin konečný. V důsledku toho, jak správně uvádí Komise, v takzvaném přechodném období společnost ITR, jako 100 % vlastník společnosti ITR Rubber, měla pravomoc od převodu odstoupit, i když by se tím vystavila povinnosti odškodnit budoucího nabyvatele zejména prostřednictvím mechanismů náhrady škody stanovených samotnou smlouvou. 67 Zatřetí žalobkyně uvádějí, že období jednoho měsíce, ve kterém společnost ITR vlastnila 100 % společnosti ITR Rubber po převodu činností týkajících se námořních palivových hadic a před nabytím účinnosti převodu na společnost Parker‐Hannifin, představuje pro společnost ITR či společnost Saiag příliš krátké období pro výkon rozhodujícího vlivu na společnost ITR Rubber, i kdyby takovou pravomoc měly. 68 Je třeba uvést, že délka období, během kterého společnost ITR vlastnila 100 % společnosti ITR Rubber po převodu činností týkajících se námořních palivových hadic sama o sobě nepředstavuje prvek, který by mohl sloužit jako důkaz, že se posledně uvedená v daném období chovala na trhu samostatně. 69 Je totiž třeba konstatovat, že k datu, ke kterému byly dotčené činnosti skutečně převedeny na společnost ITR Rubber, tedy ke dni 1. ledna 2002, společnost ITR vlastnila 100 % své dceřiné společnosti, a jak bylo uvedeno v bodě 63 výše, že na základě smlouvy o převodu na společnost Parker‐Hannifin podepsané dne 5. prosince 2001 společnost ITR musela zajistit, i když jen po krátké období, aby společnost ITR Rubber pokračovala v běžné hospodářské činnosti. 70 Mimoto, jak bylo uvedeno v bodě 66 výše, až do okamžiku nabytí účinnosti převodu na společnost Parker‐Hannifin, měla společnost ITR pravomoc rozhodnout o převodu společnosti ITR Rubber, který mohl být uskutečněn kdykoli před ukončením převodu. Mimoto datum ukončení převodu nebylo předem stanoveno ve smlouvě o převodu, neboť podléhalo zejména určitým předběžným podmínkám. Ačkoli tedy nabytí společnosti ITR Rubber společností Parker‐Hannifin nabylo účinnosti dne 31. ledna 2002, mohlo k němu dojít k jinému datu, zejména pozdějšímu. 71 Proto skutečnost, že období od převodu činností týkajících se námořních palivových hadic na společnost ITR Rubber do převodu uvedené společnosti na společnost Parker‐Hannifin nakonec trvalo pouhý měsíc, nelze považovat za prvek dokazující, že společnost ITR Rubber, přestože byla 100% vlastněnou dceřinou společností společnosti ITR, se na trhu chovala samostatně. 72 Z předchozího plyne, že důkazy předložené žalobkyněmi nelze považovat za dostačující k prokázání, že v období od 1. do 31. ledna 2002 se společnost ITR Rubber na trhu chovala samostatně. Žalobkyně tudíž nevyvrátily domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu společnosti ITR na její 100% vlastněnou dceřinou společnost ITR Rubber. 73 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že Komise se nedopustila pochybení, když měla za to, že na základě zásady hospodářské návaznosti může společnost Parker ITR být považována za odpovědnou za jednání společnosti ITR, svého předchůdce, kvůli převodu protiprávních činností na společnost ITR Rubber, s ohledem na vazby existující při převodu mezi společnostmi ITR a ITR Rubber, zejména vlastnictví 100 % kapitálu, což umožňuje předpokládat skutečný výkon rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na její dceřinou společnost. 74 První část prvního žalobního důvodu proto musí být zamítnuta. K použití článku 25 nařízení č. 1/2003 75 Podle článku 25 nařízení č. 1/2003 je pravomoc svěřená Komisi v oblasti ukládání pokut nebo penále omezena promlčecí lhůtou pěti let, která v případě trvajícího nebo opakovaného protiprávního jednání začíná běžet dnem, kdy bylo ukončeno. Každý úkon učiněný Komisí nebo orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním tuto promlčecí lhůtu přerušuje. 76 Žalobkyně tvrdí, že v projednávaném případě existují objektivní, relevantní a shodující se nepřímé důkazy potvrzující, že jediným cílem určení odpovědnosti společnosti Parker ITR za protiprávní jednání spáchané jejími předchůdkyněmi je obejít promlčecí lhůtu stanovenou v článku 25 nařízení č. 1/2003. 77 Komise tvrdí, že podle ustálené judikatury má diskreční pravomoc ohledně stanovení osob, jimž je určeno rozhodnutí v případě hospodářské návaznosti, kterou správně uplatnila. 78 V projednávaném případě bylo konstatováno, že zásada hospodářské návaznosti byla použitelná na základě existence vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber při převodu činností týkajících se námořních palivových hadic, jelikož domněnka skutečného výkonu rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber nebyla vyvrácena. Přičtení odpovědnosti společnosti ITR Rubber za jediné a trvající protiprávní jednání od 1. dubna 1986 do 2. května 2007 vyplývá – ohledně období před dnem 1. ledna 2002, během kterého se společnost ITR, její předchůdkyně, účastnila protiprávního jednání – z uplatnění zásady hospodářské návaznosti, ohledně které bylo v bodě 73 výše konstatováno, že byla uplatněna právem. Uvedené přičtení odpovědnosti tudíž v rozporu s tvrzením žalobkyň neplyne ze zneužití pravomoci a z obcházení článku 25 nařízení č. 1/2003. 79 Z toho plyne, že promlčecí lhůta týkající se jediného a trvajícího protiprávního jednání přičteného společnosti Parker ITR začala plynout až dne 2. května 2007, tedy k datu, kdy Komise po zahájení vyšetřovacího řízení provedla řadu kontrol u společnosti Parker ITR. Pravomoc Komise uložit společnosti Parker ITR za toto protiprávní jednání sankci tudíž nebyla v projednávaném případě promlčena. 80 Za těchto okolností je třeba zamítnout druhou část prvního žalobního důvodu vznesenou žalobkyněmi, která se týkala zneužití pravomoci a obcházení článku 25 nařízení č. 1/2003. K povinnosti uvést odůvodnění a k zásadě rovného zacházení 81 Ohledně tvrzení týkajícího se porušení povinnosti uvést odůvodnění je třeba přezkoumat, zda je napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno ve vztahu k použití zásady hospodářské návaznosti pro účely konstatování odpovědnosti společnosti Parker ITR pro období před dnem 1. ledna 2002, včetně vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber. 82 Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France,C‐367/95 P, EU:C:1998:154, bod 63; ze dne 30. září 2003, Německo v. Komise, C‐301/96, EU:C:2003:509, bod 87, a ze dne 22. června 2004, Portugalsko v. Komise, C‐42/01, EU:C:2004:379, bod 66). 83 V bodech 327 až 329 napadeného rozhodnutí Komise uvedla odůvodnění, které ji v projednávaném případě vedlo k odmítnutí zásady osobní odpovědnosti a k použití zásady hospodářské návaznosti. Komise uvedla situace, kdy měla za to, že se uplatní zásada osobní odpovědnosti, a uvedla, že naproti tomu v situaci, kdy osoba odpovědná za protiprávní jednání přestane existovat z důvodu splynutí s jinou právnickou osobou, musí být za odpovědnou považována posledně uvedená. Mimoto v bodě 328 odůvodnění Komise uvedla zásadu, podle které v situaci, kdy podnik převede část svých činností na jiný podnik, pokud převodce a nabyvatel mezi sebou mají hospodářské vazby, může být odpovědnost za jednání převodce před převodem převedena na nabyvatele, i když převodce nepřestal existovat. 84 Konkrétně v bodě 370 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise odkázala na úvahy vyjádřené v bodě 328 odůvodnění a uvedla, jaké skutečnosti ji vedly k tomu, že na základě zásady hospodářské návaznosti přičetla společnosti ITR Rubber, nyní Parker ITR, odpovědnost za protiprávní jednání za období před dnem 31. ledna 2002; byla to existence hospodářských vazeb mezi mateřskou společností a její dceřinou společností, kterou 100% vlastnila. 85 Mimoto je třeba uvést, že v bodě 369 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla argumenty napadající uplatnění zásady hospodářské návaznosti předložené žalobkyněmi v odpovědi na oznámení námitek, přičemž uplatňují zejména neexistenci vazeb mezi společností Parker ITR, dříve ITR Rubber, na jedné straně a společností ITR a skupinou Saiag na straně druhé. 86 V bodech 370 až 373 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise přitom odpověděla na dané argumenty, a zejména uvedla, že i kdyby převod aktiv společnosti ITR na společnost ITR Rubber byl proveden s cílem jejich pozdějšího prodeje společnosti Parker-Hannifin, k tomuto převodu došlo v okamžiku, kdy uvedené dva podniky příslušely ke stejné skupině, což podle judikatury plynoucí z rozsudku ze dne 11. prosince 2007, ETI a další (C‐280/06, EU:C:2007:775) znamená, že odpovědnost společnosti ITR byla přičtena společnosti ITR Rubber na základě zásady hospodářské návaznosti. Komise rovněž uvedla, že pozdější přerušení vazeb mezi společností ITR a společností ITR Rubber tento závěr nemůže změnit. 87 Je tudíž třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí jasně a jednoznačně uvádí skutečnosti, na jejichž základě Komise v projednávaném případě dospěla k uplatnění zásady hospodářské návaznosti, včetně vazeb existujících mezi společnostmi ITR a ITR Rubber, přičemž odpověděla na argumenty vznesené žalobkyní v rámci správního řízení. 88 Ohledně údajného porušení zásady rovného zacházení uplatněním zásady hospodářské návaznosti vůči společnosti ITR Rubber, a nikoli vůči společnosti DOM, ačkoli se podle žalobkyně nacházely ve velmi podobné situaci, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury uvedená zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (viz rozsudek ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, C‐550/07 P, EU:C:2010:512, bod 55 a citovaná judikatura). 89 V projednávaném případě z bodu 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že společnost DOM, založená skupinou Unipoly, nabyla aktiva v odvětví námořních palivových hadic od skupiny BTR. V případě společnosti DOM byl převod dotčených aktiv proveden mezi společnostmi, které mezi sebou neměly strukturální vazby, tedy skupinou BTR na jedné straně a společností DOM v rámci skupiny Unipoly na straně druhé. 90 Naproti tomu v případě společnosti ITR Rubber, jak bylo konstatováno v bodě 45 výše na základě rozsudku o kasačním opravném prostředku, je třeba zohlednit převod činností společnosti ITR v odvětví námořních palivových hadic na společnost ITR Rubber, tedy z mateřské na dceřinou společnost v rámci skupiny Saiag, přičemž jak plyne z bodu 53 tohoto rozsudku, cíl a hospodářské důvody takového převodu jsou irelevantní. 91 Z úvah v rozsudku o kasačním opravném prostředku, uvedených v bodech 42 a 43 výše, plyne, že zásada hospodářské návaznosti se uplatní za okolností, kdy existují strukturální a skutečné vazby mezi společností, která se účastnila protiprávního jednání, a dceřinou společností, na kterou byly převedeny protiprávní činnosti s cílem pozdějšího prodeje třetí skupině. Naproti tomu na základě uvedené judikatury nelze zásadu hospodářské návaznosti uplatnit v případě, že protiprávní činnosti jsou převedeny na dceřinou společnost založenou v rámci skupiny nabyvatele, která nemá strukturální vazby s převodcem. 92 Komise tedy uplatněním zásady hospodářské návaznosti vůči společnosti ITR Rubber a odmítnutím uvedené zásady ve vztahu ke společnosti DOM nejednala v rozporu se zásadou rovného zacházení, neboť obě situace nelze srovnávat. 93 Za těchto okolností je třeba zamítnout třetí část prvního žalobního důvodu, a tedy první žalobní důvod v plném rozsahu. K pátému žalobnímu důvodu, který se týká protiprávního zvýšení částky pokuty uložené společnosti Parker ITR z důvodu její údajné úlohy vůdce protiprávního jednání 94 Žalobkyně napadají zaprvé skutečnost, že společnost ITR měla úlohu vůdce kartelové dohody od 11. června 1999 do 30. září 2001, neboť to Komise dostačujícím způsobem neprokázala, zadruhé přenos této údajné úlohy vůdce ze společnosti ITR na společnost ITR Rubber a zatřetí zvýšení částky pokuty uložené společnosti Parker ITR kvůli úloze vůdce přičtené společnosti ITR. 95 Komise tvrdí, že důkazy, na jejichž základě rozhodla, jako celek potvrzují, že společnost ITR přispěla k tomu, že se kartelová dohoda opět stala plně provozuschopnou, a zejména měla klíčovou roli v návratu společnosti Yokohama do kartelové dohody. To odůvodnilo zvýšení pokuty uložené společnosti Parker ITR o 30 %. Mimoto Komise uvádí, že skutečnost, že uvádí společnost Parker ITR je odůvodněna, neboť uvedený subjekt je hospodářským nástupcem společnosti ITR. K přičtení společnosti ITR Rubber úlohy vůdce přičtené společnosti ITR 96 Pokud jde o to, že napadené rozhodnutí odkazuje na společnost Parker ITR, a nikoli na společnost ITR jako na vůdce kartelové dohody v období, kdy společnost Parker ITR, původně nazývaná ITR Rubber, dosud neexistovala, je třeba připomenout, že – jak bylo konstatováno v bodě 73 výše – byla společnost Parker ITR na základě zásady hospodářské návaznosti určena jako odpovědná za jednání společnosti ITR, včetně založení společnosti ITR Rubber dne 27. června 2001. Bez meritorního předjímání tvrzení ohledně úlohy vůdce přičtené společnosti ITR, nelze Komisi vyčítat, že odkázala na společnost Parker ITR, dříve ITR Rubber, pokud jde o úlohu vůdce přičtenou společnosti ITR v období od 11. června 1999 do 30. září 2001. K úloze vůdce přičtené společnosti ITR 97 V bodě odůvodnění 243 napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že v období od 11. června 1999 do 30. září 2001 společnost ITR spolu s W. koordinovala kartelovou dohodu. 98 Podle ustálené judikatury platí, že pokud se protiprávního jednání dopustilo více podniků, je pro stanovení výše pokut třeba určit, jakou roli v rámci protiprávního jednání zastával každý z podniků po dobu své účasti na něm. Z toho vyplývá zejména to, že role „vůdce“ zastávaná jedním nebo více podniky v rámci kartelové dohody, musí být zohledněna pro účely výpočtu výše pokuty v rozsahu, v jakém podniky, které takovou úlohu zastávaly, musejí z tohoto důvodu nést zvláštní odpovědnost v porovnání s ostatními podniky (viz rozsudek ze dne 11. července 2014, Sasol a další v. Komise, T‐541/08, EU:T:2014:628, bod 355 a citovaná judikatura). 99 V souladu s uvedenými zásadami stanoví bod 28 pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny“) pod nadpisem „Přitěžující okolnosti“ neúplný seznam okolností, které mohou vést ke zvýšení základní částky pokuty, mezi nimiž je uvedena úloha vůdce protiprávního jednání. 100 Aby podnik mohl být kvalifikován jako vůdce kartelové dohody, musí představovat pro kartelovou dohodu významnou hybnou sílu nebo nést zvláštní a konkrétní odpovědnost za fungování této dohody. Tuto okolnost lze dovodit zejména z toho, že podnik svými konkrétními iniciativními kroky dával sám od sebe zásadní podnět ke kartelové dohodě, nebo ze souboru nepřímých důkazů poukazujících na odhodlanost, s jakou podnik usiluje o zajištění stability a úspěchu kartelové dohody (rozsudky ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‐15/02, EU:T:2006:74, body 299, 300, 351, 370 až 375 a 427, a ze dne 27. září 2012, Shell Petroleum a další v. Komise, T‐343/06, EU:T:2012:478, bod 198). 101 Tak je tomu i tehdy, když se podnik účastnil schůzek kartelové dohody jménem jiného podniku, který se jich neúčastnil, a oznamoval mu výsledky uvedených schůzek (rozsudek ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‐15/02, EU:T:2006:74, bod 439). Stejně tak je tomu tehdy, když se prokáže, že uvedený podnik zastával hlavní roli v rámci konkrétního fungování kartelové dohody například tím, že organizoval, značný počet schůzek, shromažďoval a rozesílal informace v rámci kartelové dohody, a nejčastěji předkládal návrhy k fungování kartelové dohody (rozsudek ze dne 27. září 2012, Koninklijke Wegenbouw Stevin v. Komise, T‐357/06, EU:T:2012:488, bod 284). 102 Konečně úloha vůdce může být přidělena dvěma či více podnikům najednou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‐15/02, EU:T:2006:74, body 439 a 440, a ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‐109/02, T‐118/02, T‐122/02, T‐125/02, T‐126/02, T‐128/02, T‐129/02, T‐132/02 a T‐136/02, EU:T:2007:115, bod 561). 103 S ohledem na předcházející úvahy je třeba přezkoumat, zda Komise mohla na základě dostačujících důkazů dospět právem k závěru, že společnost ITR skutečně měla úlohu vůdce kartelové dohody od 11. června 1999 a 30. září 2001. 104 V napadeném rozhodnutí se Komise pro účely prokázání, že úlohu vůdce měla společnost ITR, opírala kromě prohlášení společnosti Yokohama v tomto smyslu o následující důkazy, které uvedené prohlášení potvrzují. 105 Zaprvé se Komise v bodě 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí opřela o faxy společnosti ITR zaslané dalším členům kartelové dohody. Uvedené dokumenty, které jsou částí spisu, navíc žalobkyně nezpochybnily; napadají však jejich výklad provedený Komisí. Uvedené dokumenty, datované od června 1999 do června 2001, zejména prokazují, že komunikace mezi společností ITR a ostatními členy kartelové dohody probíhala s jistou pravidelností rovněž v období od ledna 2000, což samy žalobkyně uznaly v průběhu jednání. 106 Na jedné straně z uvedené komunikace plyne, že P., zaměstnanec společnosti ITR, se sám představil jako koordinátor podskupiny účastníků v rámci kartelu, což potvrzuje prohlášení společnosti Yokohama. 107 Na druhé straně uvedená korespondence prokazuje, že během uvedeného období dotčený zaměstnanec společnosti ITR přijímal důvěrné informace od ostatních účastníků, zejména od společností Yokohama a Trelleborg, a koordinoval jejich účast ve výběrových řízeních. Z dokumentů, o které se opírala Komise, rovněž plyne, že společnost ITR obzvláště dbala na to, aby byl v rámci kartelové dohody zohledněn podíl společného trhu se společností Yokohama a aby posledně uvedené usnadnila účast na setkáních. 108 Zadruhé ohledně faxů poslaných společností ITR, datovaných 11. a 21. června 1999, na které se odkazuje v bodě 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že v rozporu s tvrzením žalobkyň skutečnost, že se týkají pozdějších výběrových řízení, nevyvrací závěr, že společnost ITR byla koordinátorem kartelové dohody v období, kdy byly faxy poslány. Právě koordinace strategií účastníků kartelové dohody vůči budoucím výběrovým řízením je společnosti ITR vytýkána. 109 Zatřetí, dokumenty datované od října 1999, na které se odkazuje v bodech 189 a 196 odůvodnění napadeného rozhodnutí, prokazují zejména, že v uvedeném období zástupce společnosti ITR zahájil úzkou spolupráci se společností Yokohama a plnil další úkoly v rámci koordinace části členů kartelové dohody, kteří přispívali k jejímu fungování, což žalobkyně nezpochybnily. 110 Začtvrté ohledně korespondence zaslané společností ITR v prosinci 1999 po setkání konaném v Londýně (Spojené království) dne 10. prosince 1999 je třeba konstatovat, že bez ohledu na skutečnost, zda byly návrhy zástupce společnosti ITR nakonec přijaty či nikoli, samotná skutečnost, nezpochybněná žalobkyněmi, že uvedený zástupce takovou korespondenci zaslal, prokazuje, že měl prvořadou roli v zachování a vyvíjení činností kartelové dohody po uvedeném setkání. 111 Zapáté ohledně předsednictví na uvedeném setkání je nesporné, že zápis ze setkání neobsahuje výslovné odkazy na osobu, která mu předsedala. Nicméně kromě prohlášení společnosti Yokohama v tomto ohledu se Komise opírala, aniž by to žalobkyně vyvrátily, o dokumenty prokazující, že společnost ITR zaslala pozvánku na uvedené setkání společnosti Yokohama a vedla komunikaci po setkání, a o skutečnost, že její přednes na setkání byl do zápisu zanesen jako poslední. Je třeba konstatovat, že uvedené skutečnosti představují přinejmenším nepřímé důkazy o prvořadé roli v přípravě a vedení setkání a v následné komunikaci. 112 Zašesté je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňují skutečnost, že společnost ITR zahájila úzkou spolupráci se společností Yokohama, což plyne z několika dokumentů, na které se odkazuje zejména v bodech 219 a 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí a které prokazují, že společnost ITR organizovala setkání se společností Yokohama a vedla korespondenci týkající se uvedené spolupráce nejen se společností Yokohama, ale rovněž s dalšími členy kartelové dohody, a to zejména v období od ledna 2000 do června 2001. 113 Na jednu stranu přitom skutečnost, že aktivně usilovala o účast společnosti Yokohama, jednoho ze dvou japonských subjektů, a tedy o zajištění účasti na kartelové dohodě dvou podniků představujících téměř čtvrtinu světového trhu, může být sama o sobě považována za klíčovou při opětovném uvedení do chodu a posílení kartelové

cs

caselaw

EU

dohody. 114 Na druhé straně skutečnost, že informace týkající se uvedené spolupráce byly sděleny dalším členům kartelové dohody, přispěla k zajištění této části kartelové dohody a tudíž k jejímu fungování obecně. 115 V tomto ohledu zápis ze setkání ze dne 11. a 12. června 2001 potvrzuje, že k uvedenému datu byly společnosti Yokohama a ITR v rámci kartelové dohody vnímány jako natolik blízcí spolupracující na trhu, že jim byla přidělena společná kvóta. 116 Uvedené důkazy o úzké spolupráci se společností Yokohama a o její účasti na kartelové dohodě zajištěné společností ITR lze platně považovat za důkazy na podporu konstatování Komise, že společnost ITR měla úlohu vůdce kartelové dohody. 117 Zasedmé je třeba konstatovat, že v rozporu s tvrzením žalobkyň důkazy uplatněné Komisí, včetně důkazů o úzké spolupráci mezi společnostmi Yokohama a ITR, odkazují na období od 11. června 1999 do června 2001. Mimoto ze spisu plyne, že od října 2001 společnost ITR již nekoordinovala účast společnosti Yokohama na kartelové dohodě, přičemž ani to žalobkyně nezpochybňují. Komise tedy určila den 30. září 2001 jako datum, kdy společnost ITR přestala jednat jako vůdce kartelové dohody. 118 S ohledem na výše přezkoumané skutečnosti je třeba učinit závěr, že Komise právem kvalifikovala společnost ITR jako vůdce kartelové dohody v období od 11. června 1999 do 30. září 2001. 119 Tento závěr není zpochybněn argumenty žalobkyň týkajícími se důkazů, o kterých mají za to, že vyvrací tezi, podle které měla společnost ITR úlohu vůdce kartelové dohody. 120 Především skutečnost, že společnosti Yokohama a ITR měly z obchodního hlediska zájem na dosažení cílů kartelové dohody, nevyvrací skutečnost, že účast společnosti Yokohama na kartelové dohodě byla v období, které určila Komise, jednodušší díky pomoci společnosti ITR jako koordinátora. 121 Navíc úloha ostatních členů kartelové dohody, jako například společností Bridgestone a DOM, jakož i úloha W. či jeho podniků, zajišťujících řízení a globální koordinaci kartelové dohody ve dlouhých obdobích během její existence, a skutečnost, že je ostatní členové vnímali jako hlavní koordinátory kartelové dohody, nejsou neslučitelné s úlohou vůdce, kterou Komise přičetla společnosti ITR. Konkrétně pokud jde o období od 11. června 1999 do 30. září 2001, důkazy předložené žalobkyněmi neprokazují, že W., zejména prostřednictvím svých podniků, byl jediným koordinátorem kartelové dohody. Funkce koordinace zajišťované společností ITR v uvedeném období totiž nevylučují, aby globální koordinátor zajišťoval celkové řízení kartelové dohody. Tato koexistence vysvětluje zejména skutečnost, proč nebyla společnost ITR přítomna na všech setkáních kartelové dohody. 122 Konečně skutečnost, že ostatní členové pochybovali o úloze společnosti ITR jako koordinátora kartelové dohody a že uvedená úloha nebyla formalizována, nevyvrací zjištění Komise, podle kterého společnost ITR jednala jako koordinátor, přinejmenším pro blok ITR/Yokohama, a zajišťovala určitou míru koordinace s dalšími členy kartelové dohody, zejména po setkání ze dne 10. prosince 1999. Pochybnosti, vyjádřené zejména společností Manuli v červnu 1999 vůči evropskému koordinátorovi kartelové dohody, totiž nemohou zpochybnit různé dokumenty předložené Komisí, které prokazují, že společnost ITR skutečně koordinovala ostatní členy kartelové dohody, a to nezávisle na tom, zda a jak dlouho existovaly formálně vytvořené podskupiny v rámci kartelové dohody. Ke zvýšení pokuty na základě úlohy vůdce přičtené společnosti ITR 123 Žalobkyně zpochybňují zvýšení o 30 % uplatněné na pokutu uloženou společnosti Parker ITR na základě úlohy vůdce přičtené společnosti ITR, které není odůvodněné, zejména ve vztahu k téže úrovni zvýšení uplatněné na pokutu uloženou společnosti Bridgestone, která zajišťovala koordinaci kartelové dohody jedenáct let. 124 Bod 28 pokynů stanoví, že Komise může zvýšit základní částku pokuty, jestliže zjistí existenci přitěžujících okolností, jako je vedoucí úloha při protiprávním jednání nebo podněcování k němu. 125 V tomto ohledu z judikatury plyne, že skutečnost, že podnik jednal jako vůdce kartelové dohody, znamená, že musí nést zvláštní odpovědnost v porovnání s ostatními podniky (rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens v. Komise, T‐110/07, EU:T:2011:68, bod 367). 126 Mimoto podle ustálené judikatury má Komise při stanovování výše každé pokuty posuzovací pravomoc a není povinna v této souvislosti používat přesný matematický vzorec (rozsudky ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T‐150/89, EU:T:1995:70, bod 59; ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T‐352/94, EU:T:1998:103, bod 268, a ze dne 13. července 2011, Polimeri Europa v. Komise, T‐59/07, EU:T:2011:361, bod 251). 127 V projednávaném případě, jak bylo konstatováno v bodech 118 a 119 výše, Komise právem učinila závěr, že společnost ITR měla úlohu vůdce kartelové dohody od 11. června 1999 do 30. září 2001. 128 Konkrétně v bodech 457 až 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týkají přitěžujících okolností, Komise ohledně společnosti ITR odkázala zejména na zjištění týkající se úlohy zástupce společnosti ITR v období od června 1999 do září 2001. Komise uvedla, že společnost ITR zajišťovala koordinaci části kartelové dohody souběžně s funkcí koordinátora vykonávanou W., a uvedla, že právě v tomto období kartelová dohoda začala po období nestability znovu fungovat. 129 Je totiž nesporné, že kartelová dohoda měla období relativní nečinnosti od května 1997 do června 1999. Jak bylo uvedeno zejména v bodech 105 a 108 výše, právě od června 1999 společnost ITR vykonávala koordinační činnosti vůči části účastníků kartelové dohody. 130 Mimoto v bodě 458 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise rovněž uvedla, že příspěvek společnosti ITR byl klíčový pro úspěch při potlačení odporu některých členů kartelové dohody a její opětovné fungování. 131 Jak samy žalobkyně uznávají, společnost ITR totiž navázala úzkou spolupráci se společností Yokohama a koordinovala účast obou podniků v rámci kartelové dohody, ačkoli společnost Yokohama vyjádřila zdrženlivost znovu se připojit ke kartelové dohodě kvůli špatným vztahům se svým japonským konkurentem, společností Bridgestone. Uvedenou rivalitu před opětovným zahájením fungování kartelové dohody v roce 1999, k němuž přispěla společnost ITR, samy žalobkyně přiznaly. 132 Zvýšení o 30 % uplatněné na pokutu uloženou společnosti Parker ITR na základě její úlohy vůdce je odůvodněno okolnostmi projednávané věci. 133 V rozsahu, v němž je třeba argumenty žalobkyň vycházející ze skutečnosti, že totéž zvýšení o 30 % bylo uplatněno na pokutu uloženou společnosti Bridgestone, ačkoli uvedená společnost zajišťovala koordinaci kartelové dohody jedenáct let, chápat tak, že uplatňují porušení zásady rovného zacházení, je třeba podle judikatury citované v bodě 88 výše přezkoumat, zda jsou obě situace srovnatelné. 134 Komise ohledně zvýšení o 30 % pokuty uložené společnosti Bridgestone v bodech 458 a 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na zjištění, podle kterých v období jedenácti let od roku 1986 do roku 1997 společnost zajišťovala koordinaci kartelové dohody, zejména pro japonské účastníky, zatímco společnost Dunlop/DOM koordinovala kartelovou dohodu pro evropské účastníky. 135 Ze skutečností zohledněných Komisí při zjištěních týkajících se přitěžujících okolností plyne, že společnost Bridgestone zajišťovala koordinaci kartelové dohody pro určité účastníky po dobu jedenácti let, přičemž společnost ITR zajišťovala koordinaci pro část účastníků kartelové dohody po dobu dvou let. 136 Je třeba konstatovat, že obě situace nejsou ze skutkového hlediska srovnatelné. Je však třeba uvést, že podle judikatury citované v bodě 88 výše se stejné zacházení s oběma situacemi zdálo objektivně odůvodněné, s ohledem na skutečnost, že ačkoli společnost ITR vykonávala koordinační činnosti pouze dva roky, přispěla tím velmi výrazně k úspěšnému opětovnému fungování kartelové dohody. S ohledem na závažnost protiprávního jednání a na odpovědnost za něj se totiž zdálo odůvodněné zvýšit pokutu uloženou společnosti Parker ITR na základě koordinační činnosti společnosti ITR v kritickém okamžiku kartelové dohody stejnou mírou, jako pokutu uloženou společnosti Bridgestone na základě koordinační činnosti trvající delší dobu. 137 Za uvedených okolností nelze Komisi vyčítat, že při výkonu své posuzovací pravomoci uplatnila na pokuty uložené společnosti Parker ITR a společnosti Bridgestone tutéž míru zvýšení. 138 V každém případě i za předpokladu, že by Komise nesprávně uplatnila na pokutu uloženou společnosti Bridgestone zvýšení pouze o 30 %, navzdory délce období, kdy posledně uvedená vykonávala úlohu vůdce kartelové dohody, takové pochybení, kterého by se dopustila ve prospěch jiné osoby, by neodůvodňovalo vyhovění návrhu na zrušení vzneseného žalobkyněmi. Podle ustálené judikatury totiž dodržování zásady rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, podle které nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (viz rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens v. Komise, T‐110/07, EU:T:2011:68, bod 358 a citovaná judikatura). 139 S ohledem na předchozí úvahy je třeba pátý žalobní důvod vznesený žalobkyněmi zamítnout. K šestému důvodu, který se týká porušení zásady osobní odpovědnosti a nedostatku odůvodnění, postihujícího zvýšení pokuty uložené společnosti Parker‐Hannifin z důvodu údajné úlohy vůdce společnosti Parker ITR 140 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila zásadu osobní odpovědnosti, když zohlednila úlohu vůdce přičtenou společnosti ITR od 11. června 1999 do 30. září 2001 pro účely zvýšení části pokuty, za kterou je společnost Parker‐Hannifin společně a nerozdílně odpovědná. Mimoto uplatňují porušení povinnosti odůvodnění, neboť napadené rozhodnutí neobsahuje důvody, proč bylo na částku pokuty, za kterou je odpovědná společnost Parker‐Hannifin, uplatněno zvýšení o 30 %. 141 Ohledně porušení zásady osobní odpovědnosti je třeba připomenout, že z ustálené judikatury plyne, že v případě, že protiprávní jednání dceřiné společnosti může být přičteno mateřské společnosti, se lze domnívat, že tyto společnosti tvoří během období protiprávního jednání tutéž hospodářskou jednotku, a tedy jeden podnik ve smyslu unijního práva hospodářské soutěže. Za těchto podmínek je přípustné, aby Komise považovala mateřskou společnost za společně a nerozdílně odpovědnou za protiprávní jednání dceřiné společnosti v uvedeném období, a tudíž za zaplacení pokuty, která byla dceřiné společnosti uložena (viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Areva a další v. Komise, C‐247/11 P a C‐253/11 P, EU:C:2014:257, bod 49 a citovaná judikatura). 142 Mimoto bylo rozhodnuto, že při určování vnějšího dosahu solidarity, tedy vztahu mezi Komisí a jednotlivými osobami tvořícími podnik, které lze vyzvat k zaplacení celé pokuty uložené tomuto podniku, jsou Komisi uložena různá omezení, a zejména je povinna dodržet zásadu personality trestu a sankcí, která vyžaduje, aby v souladu s čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 byla výše uložené pokuty stanovena podle závažnosti protiprávního jednání individuálně vytýkaného dotyčnému podniku a podle doby jeho trvání (rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise a další v. Siemens Österreich a další, C‐231/11 P až C‐233/11 P, EU:C:2014:256, bod 52). 143 Přitom nastavení solidarity, které Komisi umožňuje požadovat, aby jedna z mateřských společností zaplatila pokutu za protiprávní jednání, která jsou za jinou část doby trvání protiprávního jednání vytýkaná podniku, jehož nikdy nebyla součástí, je v rozporu se zásadou personality trestu a sankcí (rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Areva a další v. Komise, C‐247/11 P a C‐253/11 P, EU:C:2014:257, body 126 až 133). 144 Konkrétněji společnost nemůže být činěna odpovědnou za protiprávní jednání, kterých se nezávisle na sobě dopustily její dceřiné společnosti před jejich převzetím, jelikož samotné tyto dceřiné společnosti musejí nést odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se dopustily před jejich převzetím, aniž by společnost, která je získala, mohla být činěna odpovědnou (rozsudky ze dne 16. listopadu 2000, Cascades v. Komise, C‐279/98 P, EU:C:2000:626, body 77 až 79, a ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise, C‐408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 65). 145 S ohledem na předchozí úvahy je třeba přezkoumat, zda se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když uplatnila zvýšení částky pokuty, kterou má společně a nerozdílně zaplatit Parker‐Hannifin, o 30 %. 146 V tomto ohledu je třeba připomenout zjištění uvedené v bodě 118 výše, podle kterého má Komise právem za to, že společnost ITR byla vůdcem kartelové dohody v období od 11. června 1999 do 30. září 2001. Žádná činnost společnosti ITR nebo jejího nástupce ITR Rubber po uvedeném období nebyla použita jako důkaz ve vztahu k úloze vůdce, což navíc Komise potvrdila na jednání. 147 Mimoto je nesporné, že společnost ITR Rubber, na kterou dne 1. ledna 2002 její tehdejší mateřská společnost, společnost ITR, převedla aktiva v odvětví námořních palivových hadic, byla dne 31. ledna 2002 prodána společnosti Parker-Hannifin v rámci skupiny Parker. Komise měla v bodě 389 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že společnost Parker‐Hannifin je společně a nerozdílně odpovědná za jednání společnosti Parker ITR ode dne jejího nabytí dne 31. ledna 2002. 148 Mimoto je třeba připomenout metodologii Komise použitou v napadeném rozhodnutí při účely výpočtu pokuty. 149 Zaprvé Komise provedla výpočet základní částky pokuty, a to následujícím postupem: — v bodech odůvodnění 420 až 428 napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že dotčené tržby musí být vypočteny z průměrné roční hodnoty tržeb dosažených hlavními výrobci námořních palivových hadic v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP) za tři úplné hospodářské roky před ukončením protiprávního jednání, tedy 32710069 eur; — s ohledem na celosvětový rozsah protiprávního jednání měla Komise v bodech 429 až 433 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že je třeba uvedené číslo vynásobit podíly na světovém trhu v držení jednotlivých účastníků a že v případě společnosti Parker ITR dosahoval podíl na světovém trhu 12,1 %; — po tomto vynásobení Komise v bodě 436 odůvodnění napadeného rozhodnutí určila částku 3955777 eur jako částku dotčených tržeb společnosti Parker ITR; — na základě závažnosti protiprávního jednání Komise s ohledem na okolnosti projednávané věci, povahu protiprávního jednání, jeho zeměpisný rozměr a kumulovaný dotčený podíl na trhu učinila v bodě 445 odůvodnění závěr, že je třeba zohlednit 25 % hodnoty dotčených tržeb; — jako dobu trvání protiprávního jednání Komise v bodě 448 odůvodnění napadeného rozhodnutí určila 19 let a 5 dnů pro společnost Parker ITR a 5 let, 3 měsíce a 3 dny pro společnost Parker-Hannifin, čímž dostala násobící koeficient v hodnotě 19 a 5,5; — v bodě 449 odůvodnění Komise uvedla, že bylo třeba přidat dodatečnou částku ve výši 25 % hodnoty tržeb za účelem odrazujícího účinku; — Komise v bodě 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že výše popsané výpočty dospěly k základní částce 19700000 eur pro společnost Parker ITR a 6400000 eur pro společnost Parker-Hannifin. 150 Zadruhé Komise po získání obou základních částek, tedy základní částky pro společnost Parker ITR a základní částky pro společnost Parker-Hannifin, v bodě 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že na základě přitěžujících okolností je třeba základní částku pokuty uložené společnosti Parker ITR o 30 % zvýšit. 151 Přitom v bodě 471 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zvýšila o 30 % základní částku pro společnost Parker ITR, což vedlo k částce 25610000 eur, ale rovněž pro společnost Parker-Hannifin, což vedlo k částce 8320000 eur. 152 Z předchozích úvah plyne, že ačkoli Komise určila společnou a nerozdílnou odpovědnost společnosti Parker-Hannifin až ode dne 31. ledna 2002, základní částka pokuty, kterou měla společnost Parker-Hannifin společně a nerozdílně zaplatit na základě uvedené odpovědnosti byla zvýšena o 30 % na základě přitěžující okolnosti vycházející z úlohy vůdce, kterou měla společnost ITR od 11. června 1999 do 30. září 2001, tedy v období, kdy společnost Parker-Hannifin neměla se společností ITR či jejím nástupcem společností ITR Rubber žádné vazby. 153 Z výše uvedeného tedy plyne, že částka pokuty, kterou měla společně a nerozdílně zaplatit společnost Parker-Hannifin, nebyla určena v závislosti na závažnosti protiprávního jednání individuálně spáchaného její dceřinou společností ITR Rubber po jejím nabytí dne 31. ledna 2002. 154 Komise se tudíž dopustila nesprávného právního posouzení, když uplatnila zvýšení o 30 % na částku pokuty, kterou měla společně a nerozdílně zaplatit společnost Parker-Hannifin na základě přitěžující okolnosti vycházející z úlohy vůdce společnosti ITR od 11. června 1999 do 30. září 2001. 155 Za uvedených okolností je třeba vyhovět šestému žalobnímu důvodu vznesenému žalobkyněmi, aniž je třeba přezkoumat argumenty týkající se porušení povinnosti uvést odůvodnění vznesené v jeho rámci. 156 Proto je třeba zrušit čl. 2 první pododstavec písm. e) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo zvýšení o 30 % uplatněno na částku pokuty, kterou měla společně a nerozdílně zaplatit společnost Parker-Hannifin na základě přitěžující okolnosti vycházející z úlohy vůdce společnosti ITR od 11. června 1999 do 30. září 2001. K osmému žalobnímu důvodu, který se týká výpočtu horní hranice 10 % obratu 157 Jak bylo konstatováno v bodě 31 výše, je třeba přezkoumat osmý žalobní důvod vznesený žalobkyněmi, pokud jde o období před dnem 1. ledna 2002. 158 V rámci osmého důvodu vznáší žalobkyně tři výtky; první vychází z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, druhá vychází z porušení zásady osobní odpovědnosti a třetí vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění. 159 Ohledně výtky týkající se porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je třeba připomenout, že podle uvedeného ustanovení: „Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud úmyslně nebo z nedbalosti: a) se dopouštějí jednání v rozporu s články [81 ES] nebo [82 ES] [...] Pokuta u každého podniku a sdružení podniků podílejících se na protiprávním jednání nesmí přesáhnout 10 % jeho celkového obratu za předchozí hospodářský rok. [...]“ 160 Mimoto je třeba připomenout zejména judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise (C‐408/12 P, EU:C:2014:2153). V bodě 60 uvedeného rozsudku uvádí Soudní dvůr následující: „Pokud je [...] podnik, který je Komisí považován za odpovědný za porušení článku 81 ES, získán jiným podnikem, v jehož rámci si jakožto dceřiná společnost zachová postavení odlišné hospodářské entity, musí Komise zohlednit obrat každé z těchto hospodářských entit, aby na ně případně uplatnila horní hranici 10 %.“ 161 Mimoto v bodech 63 a 64 rozsudku ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise (C‐408/12 P, EU:C:2014:2153), bylo rozhodnuto takto: „63. V tomto ohledu je třeba uvést, že cílem sledovaným zavedením, v čl. 23 odst. 2, desetiprocentní horní hranice obratu každého podniku, který se podílel na protiprávním jednání, je zejména vyhnout se tomu, aby uložení pokuty v částce vyšší, než je tato maximální výše, překračovalo schopnost podniku zaplatit pokutu v den, kdy je uznán odpovědným za protiprávní jednání a je mu Komisí uložena peněžitá sankce. 64. Konstatování učiněné v předchozím bodě je podpořeno ustanovením čl. 23 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 1/2003, které požaduje, pokud jde o maximální výši 10 %, aby byla vypočtena na základě hospodářského roku předcházejícího přijetí rozhodnutí Komise sankcionujícího protiprávní jednání. Takový požadavek je zcela dodržen, pokud je, jako v projednávané věci, tato maximální výše určena na základě pouhého obratu dceřiné společnosti, pokud jde o pokutu, která je jí uložena výlučně, týkající se období před jejím získáním mateřskou společností [...]. Z toho vyplývá, že za takových okolností, je při výpočtu pokuty strukturální vývoj podniku odpovědného jakožto hospodářská entita skutečně zohledněn.“ 162 Z článku 2 prvního pododstavce písm. e) napadeného rozhodnutí plyne, že z částky pokuty ve výši 25610000 eur uložené společnosti Parker ITR byla společnost Parker‐Hannifin společně a nerozdílně odpovědná za částku ve výši 8320000 eur. Z toho plyne, že část pokuty, která musí být považována za uloženou výhradně společnosti Parker ITR dosahuje výše 17290000 eur. S ohledem na pochybení konstatované v bodě 154 výše a s ohledem na závěr v bodě 156 výše nicméně není třeba zohlednit zvýšení o 30 % uplatněné na základní částku pokuty ve výši 6400000 eur, kterou musí platit společnost Parker-Hannifin. S ohledem na výše uvedené dosahuje část pokuty, ohledně které je třeba mít za to, že byla skutečně uložena výhradně společnosti Parker ITR, výše 19210000 eur. 163 S ohledem na rozdělení odpovědnosti mezi společnost Parker ITR a společnost Parker‐Hannifin určené Komisí, jak bylo popsáno zejména v bodě 389 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba mít za to, že část pokuty, za kterou je odpovědná výlučně společnost Parker ITR vyplývá z účasti na protiprávním jednání jejího hospodářského předchůdce, společnosti ITR, v období od 1. dubna 1986 do 31. prosince 2001, jakož i z její vlastní účasti v období od 1. do 31. ledna 2002. Teprve od 31. ledna 2002 byla určena odpovědnost společnosti Parker‐Hannifin jako mateřské společnosti společnosti Parker ITR a na tomto základě byla určena společná a nerozdílná odpovědnost společnosti Parker‐Hannifin a společnosti Parker ITR za část pokuty. 164 V bodě 474 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise na základě obratů uvedených v části rozhodnutí týkající se podniků dotčených v řízení uvedla, že částky pokut uložených uvedeným podnikům nepřesahují horní hranici 10 % obratu podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Ohledně žalobkyň přitom Komise v bodě 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že konsolidovaný celosvětový obrat dosažený společností Parker‐Hannifin za hospodářský rok 2006 ukončený dne 30. června dosáhl 7410 milionů eur. 165 Z napadeného rozhodnutí plyne, že Komise pro účely výpočtu horní hranice 10 % obratu podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 použila výhradně celkový obrat dosažený společností Parker‐Hannifin, a to i pokud jde o část pokuty, za kterou je společnost Parker ITR odpovědná výlučně, konkrétně období před dnem 1. ledna 2002. 166 Jak přitom správně tvrdí žalobkyně, v rozsahu, v němž ohledně části pokuty, která jí byla uložena výlučně, včetně – nutně – období před dnem 1. ledna 2002, není uvedená horná hranice určena pouze na základě obratu společnosti Parker ITR, se Komise dopustila pochybení při použití čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise, C‐408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 64). 167 S ohledem na výše uvedené musí být osmému žalobnímu důvodu, jak byl uveden v bodě 31 výše, vyhověno, aniž je třeba přezkoumat druhou a třetí výtku vznesenou žalobkyněmi v jeho rámci. 168 Proto je rovněž třeba zrušit čl. 2 první pododstavec písm. e) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise nevypočetla pouze na základě obratu společnosti Parker ITR horní hranici 10 % obratu podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, pokud jde o část pokuty, za kterou je společnost Parker ITR výlučně odpovědná pro období před dnem 1. ledna 2002. K přezkumu v plné jurisdikci 169 Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, kterou podle článku 229 ES Tribunálu přiznává článek 31 nařízení č. 1/2003, jej opravňuje k tomu, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise svým posouzením, a v důsledku toho zrušil, snížil či zvýšil uloženou pokutu nebo penále. Z toho vyplývá, že unijní soud je oprávněn vykonávat svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud je mu předložena k posouzení otázka výše pokuty, a že tato pravomoc může být vykonávána jak za účelem snížení této částky, tak za účelem jejího zvýšení (rozsudek ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‐3/06 P, EU:C:2007:88, body 61 a 62). 170 Je třeba uvést, že určení výše pokuty Tribunálem ze své podstaty není přesným aritmetickým výpočtem. Pokud navíc Tribunál rozhoduje v plné jurisdikci, není vázán ani výpočty Komise, ani jejími pokyny. Musí ale provést vlastní posouzení s ohledem na všechny okolnosti případu (viz rozsudek ze dne 5. října 2011, Romana Tabacchi v. Komise, T‐11/06, EU:T:2011:560, bod 266 a citovaná judikatura). 171 Kromě toho podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 se při stanovování výše pokuty přihlíží k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání. 172 Dále, jak je připomenuto v článku 49 Listiny základních práv, výše trestu nesmí být nepřiměřená protiprávnímu jednání. 173 Podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 pokuty nesmějí přesahovat 10 % celkového obratu, kterého podnik dosáhl za předchozí hospodářský rok. 174 V tomto ohledu z judikatury, zejména z judikatury vycházející z rozsudku ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise (C‐408/12 P, EU:C:2014:2153), vyplývá, že pro účely uplatnění horní hranice podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je třeba zohlednit obrat dotčené dceřiné společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise, C‐408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 97). Za uvedených okolností, vzhledem k tomu, že nejde o konsolidovaný obrat skupiny Parker, ale výhradně o obrat dceřiné společnosti Parker ITR, je třeba zohlednit pro účely přizpůsobení částky pokuty schopnost dceřiné společnosti zaplatit pokutu a pro účely výpočtu horní hranice 10 % použít celkový obrat společnosti Parker ITR, včetně vnitřních prodejů v rámci skupiny. 175 Soudní dvůr rovněž rozhodl, že pro stanovení výše pokut je třeba zohlednit dobu trvání protiprávních jednání a všechny skutečnosti, které mohou ovlivnit posouzení jejich závažnosti, jako je jednání každého z podniků a jejich role při zavádění jednání ve vzájemné shodě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‐386/10 P, EU:C:2011:815, bod 56 a citovaná judikatura). 176 V rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr zrušil zejména body 2 a 3 výroku rozsudku Tribunálu, kterými byla zrušena pokuta uložená Komisí společnostem Parker ITR a Parker-Hannifin, a na základě úvah Tribunálu o výkonu přezkumu v plné jurisdikci byla částka pokuty uložená společnosti Parker ITR stanovena ve výši 6400000 eur, přičemž do výše 6300000 eur byla společně a nerozdílně odpovědná společnost Parker-Hannifin. 177 Po vrácení věci Tribunálu žalobkyně tvrdí, že jimi vznesené žalobní důvody odůvodňují zrušení napadeného rozhodnutí a v důsledku toho výkon přezkumu v plné jurisdikci ze strany Tribunálu za účelem snížení částky jim uložené pokuty. 178 Tribunál s ohledem

cs

caselaw

EU

na posouzení, které provedl v rámci šestého a osmého žalobního důvodu a s ohledem na pochybení, která byla konstatována v bodech 154 a 166 výše, považuje v projednávané věci za vhodné kromě částečného zrušení napadeného rozhodnutí, k čemuž dospěl v bodech 156 a 168 výše, vykonat svou pravomoc přezkumu v plné jurisdikci, která mu byla přiznána článkem 31 nařízení č. 1/2003, a nahradit posouzení Komise svým posouzením, pokud jde o výši pokuty, kterou je třeba žalobkyním uložit. 179 Tribunál považuje za vhodné zohlednit následující okolnosti. 180 Z důkazů ve spisu zaprvé dostatečně vyplývá, že kartelová dohoda představovala závažné protiprávní jednání s ohledem na skutečnost, že jejím předmětem bylo zadávání zakázek v nabídkových řízeních, určování cen, stanovování kvót, stanovování prodejních podmínek, rozdělení zeměpisných trhů a výměna citlivých informací o cenách, objemu prodejů a nabídkových řízeních. Jedná se navíc o kartelovou dohodu celosvětového rozměru. 181 Zadruhé konkrétně ohledně doby trvání protiprávního jednání je třeba připomenout, že společnost ITR Rubber (následně Parker ITR) byla právem určena jako odpovědná za účast na protiprávním jednání svého hospodářského předchůdce, společnosti ITR, v období od 1. dubna 1986 do 31. prosince 2001, jakož i za vlastní účast v období od 1. ledna 2002 do 2. května 2007. Společná a nerozdílná odpovědnost společnosti Parker‐Hannifin, jako mateřské společnosti společnosti Parker ITR, byla správně určena pro období od 31. ledna 2002 do 2. května 2007. 182 Zatřetí bylo prokázáno, že společnost ITR měla úlohu vůdce kartelové dohody od 11. června 1999 do 30. září 2001, v období, které bylo pro kartelovou dohodu kritické a které následovalo po období relativní nečinnosti, a že velmi významně přispěla k opětovnému úspěšnému zahájení fungování kartelové dohody. Naopak s ohledem na úlohu vůdce nebyla uplatněna žádná činnost společnosti ITR nebo jejího nástupce, společnosti ITR Rubber, po uvedeném období. 183 S ohledem na uvedené okolnosti měl Tribunál za to, že pokuta ve výši 19210000 eur, kterou uložila Komise výlučně společnosti Parker ITR, účinně trestá zjištěné protiprávní jednání, jelikož není zanedbatelná a je dostatečně odrazující. Jakákoli vyšší pokuta by byla tomuto protiprávnímu jednání nepřiměřená. 184 Nicméně na základě zákonné hranice 10 % celkového obratu stanovené v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je třeba pro účely uplatnění uvedeného článku zohlednit celkový obrat podniku, tedy společnosti Parker ITR, dosažený v hospodářském roce předcházejícím dotčenému rozhodnutí o uložení pokuty, tedy v případě společnosti Parker ITR za hospodářský rok 2008, uzavřený dne 30. června. Jak tedy plyne z uzávěrky společnosti Parker ITR ze dne 30. června 2008, která je připojena k vyjádřením podaným po vydání rozsudku o kasačním opravném prostředku, zejména z její strany 18, celkový obrat za rok 2008, včetně vnitřních prodejů, dosahuje 135457283 eur. 185 Tribunál má tedy za to, že částka pokuty, za kterou má společnost Parker ITR být výlučně odpovědná v projednávaném případě nesmí překročit 10 % obratu uvedeného v bodě 184 výše, tedy 13545728 eur. 186 Konečně má Tribunál za to, že je třeba snížit částku pokuty, za kterou má být společnost Parker‐Hannifin společně a nerozdílně odpovědná, zejména s ohledem na závažnost protiprávního jednání a na skutečnost, že její účast na protiprávním jednání, jako mateřské společnosti společnost Parker ITR, byla zahájena až po jejím nabytí, dne 31. ledna 2002, když už neměla úlohu vůdce kartelové dohody, a že je třeba stanovit uvedenou částku na 6400000 eur. 187 Tribunál má tudíž za to, že celková částka pokuty uložené společnosti Parker ITR musí být stanovena ve výši 19945728 eur, přičemž společnost Parker-Hannifin je společně a nerozdílně odpovědná do výše 6400000 eur. 188 Ve zbývající části se žaloba zamítá. K nákladům řízení 189 Článek 134 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. 190 Za okolností projednávaného případu je třeba rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (šestý senát) rozhodl takto: 1) Článek 2 první pododstavec písm. e) rozhodnutí Komise C(2009) 428 final ze dne 28. ledna 2009 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39406 – Námořní palivové hadice) se zrušuje v rozsahu, v němž bylo na částku pokuty, kterou má společně a nerozdílně zaplatit společnost Parker‐Hannifin Corp., uplatněno zvýšení o 30 % na základě přitěžující okolnosti vycházející z úlohy vůdce, kterou měla společnost ITR SpA od 11. června 1999 do 30. září 2001, a v němž Evropská komise nevypočetla pouze na základě obratu společnosti Parker ITR Srl horní hranici 10 % z obratu stanoveného v čl. 23 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES], pokud jde o část pokuty, za kterou je společnost Parker ITR výlučně odpovědná za období před dnem 1. ledna 2002. 2) Výše pokuty uložené společnosti Parker Hannifin Manufacturing Srl, dříve Parker ITR, se stanoví na 19945728 eur, přičemž společnost Parker-Hannifin je za tuto pokutu společně a nerozdílně odpovědná do výše 6400000 eur. 3) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 4) Společnost Parker Hannifin Manufacturing, společnost Parker-Hannifin a Komise ponesou vlastní náklady řízení. Frimodt Nielsen Schwarcz Collins Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. července 2016. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu) 3. prosince 2019 ( *1 ) „Žaloba na neplatnost – Sbližování právních předpisů – Směrnice (EU) 2017/853 – Kontrola nabývání a držení zbraní – Platnost – Právní základ – Článek 114 SFEU – Změna stávající směrnice – Zásada proporcionality – Chybějící posouzení dopadů – Zásah do vlastnického práva – Přiměřenost přijímaných opatření – Opatření vytvářející překážky na vnitřním trhu – Zásada právní jistoty – Zásada ochrany legitimního očekávání – Opatření nutící členské státy k přijetí právní úpravy s retroaktivním účinkem – Zásada zákazu diskriminace – Výjimka pro Švýcarskou konfederaci – Diskriminace dotýkající se členských států Evropské unie nebo členských států Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) mimo Švýcarskou konfederaci“ Ve věci C‐482/17, jejímž předmětem je žaloba na neplatnost podle článku 263 SFEU, podaná dne 9. srpna 2017, Česká republika, zastoupená M. Smolkem, O. Serdulou a J. Vláčilem, jako zmocněnci, žalobkyně, podporovaná Maďarskem, zastoupeným M. Z. Fehérem, G. Koósem a G. Tornyaiem, jako zmocněnci, Polskou republikou, zastoupenou B. Majczynou, M. Wiąckem a D. Lutostańskou, jako zmocněnci, vedlejšími účastníky řízení, proti Evropskému parlamentu, zastoupenému O. Hrstkovou Šolcovou a R. van de Westelakenem, jako zmocněnci, Radě Evropské unie, zastoupené původně A. Westerhof Löfflerovou, E. Moro a M. Chavrierem, a poté A. Westerhof Löfflerovou a M. Chavrierem, jako zmocněnci, žalovaným, podporovaným Francouzskou republikou, zastoupenou A. Daly, E. de Moustier, R. Coesmem a D. Colasem, jako zmocněnci, Evropskou komisí, zastoupenou M. Šimerdovou, Y. G. Marinovou a E. Kružíkovou, jako zmocněnkyněmi, vedlejšími účastnicemi řízení, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, A. Arabadžev (zpravodaj), A. Prechal, M. Vilaras, M. Safjan a I. Jarukaitis, předsedové senátů, T. von Danwitz, C. Toader, D. Šváby a F. Biltgen, soudci, generální advokátka: E. Sharpston, vedoucí soudní kanceláře: C. Strömholm, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 5. března 2019, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 11. dubna 2019, vydává tento Rozsudek 1 Svou žalobou se Česká republika domáhá zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/853 ze dne 17. května 2017, kterou se mění směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní (Úř. věst. 2017, L 137, s. 22, dále jen „napadená směrnice“), a podpůrně částečného zrušení čl. 1 bodů 6, 7 a 19 této směrnice. Právní rámec Směrnice 91/477/EHS 2 První až pátý bod odůvodnění směrnice Rady 91/477/EHS ze dne 18. června 1991 o kontrole nabývání a držení zbraní (Úř. věst. 1991, L 256, s. 51; Zvl. vyd. 13/11, s. 3; oprava v Úř. věst. 2016, L 254, s. 29, a v Úř. věst. 2017, L 104, s. 28) znějí: „vzhledem k tomu, že článek 8a Smlouvy stanoví, že vnitřní trh má být vytvořen nejpozději do 31. prosince 1992; že vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smlouvy; vzhledem k tomu, že na svém zasedání ve Fontainebleau ve dnech 25. a 26. června 1984 si Evropská rada výslovně stanovila za cíl zrušení všech policejních a celních formalit na vnitřních hranicích Společenství; vzhledem k tomu, že úplné zrušení kontrol a formalit na vnitřních hranicích Společenství předpokládá splnění určitých základních podmínek; že Komise ve své ‚Bílé knize ‐ Dotvoření vnitřního trhu‘ uvedla, že zrušení kontrol bezpečnosti přepravovaných předmětů a osob mimo jiné předpokládá sblížení právních předpisů o zbraních; vzhledem k tomu, že zrušení kontrol držení zbraní na vnitřních hranicích Společenství vyžaduje přijetí účinné úpravy, která umožní uvnitř členských států kontrolu nabývání a držení palných zbraní a kontrolu jejich přepravy do jiného členského státu; že tudíž systematické kontroly na vnitřních hranicích Společenství musí být zrušeny; vzhledem k tomu, že tato úprava, pokud bude zahrnuta do částečně harmonizovaných právních předpisů, povede mezi členskými státy ke vzniku větší vzájemné důvěry v oblasti ochrany bezpečnosti osob; že je za tím účelem vhodné určit kategorie palných zbraní, jejichž nabývání a držení fyzickými osobami bude zakázáno nebo bude podléhat povolení či ohlášení.“ 3 Příloha I část II směrnice 91/477 stanoví kategorie palných zbraní A, B, C a D. Článek 6 této směrnice v zásadě zakazuje nabývání a držení zbraní zařazených do kategorie A, její článek 7 ukládá povinnost opatřit si povolení pro zbraně kategorie B a článek 8 zavádí povinnost ohlásit zbraně kategorie C. Článek 5 této směrnice stanoví podmínky, které musí splňovat osoby mající zájem o nabytí nebo držení palné zbraně, a články 11 až 14 obsažené v kapitole 3 směrnice 91/477 stanoví formality požadované pro pohyb zbraní mezi členskými státy. Směrnice 2008/51/ES 4 Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/51/ES ze dne 21. května 2008, kterou se mění směrnice 91/477 (Úř. věst. 2008, L 179, s. 5; oprava v Úř. věst. 2016, L 254, s. 32), byla posledně uvedená směrnice změněna zejména s cílem začlenit do unijního práva Protokol Organizace spojených národů o nedovolené výrobě a distribuci střelných zbraní, jejich součástí, dílů a střeliva, připojený k Úmluvě Organizace spojených národů o boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu a podepsaný Komisí jménem Evropského společenství dne 16. ledna 2002 v souladu s rozhodnutím Rady 2001/748/ES ze dne 16. října 2001 (Úř. věst. 2001, L 280, s. 5; Zvl. vyd. 18/01, s. 200). 5 Mezi provedené změny patří mimo jiné stanovení podrobných požadavků na označování a registraci palných zbraní v článku 4 směrnice 91/477, ve znění směrnice 2008/51, a harmonizace pravidel pro znehodnocování palných zbraní v příloze I části III druhém pododstavci této směrnice ve znění změn. Směrnicí 2008/51 byla rovněž do článku 17 směrnice 91/477 doplněna povinnost Komise předložit Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie do 28. července 2015 zprávu o situaci vyplývající z uplatňování této směrnice, popřípadě doprovázenou návrhy. 6 Na tomto základě bylo přijato sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 21. října 2013 s názvem „Střelné [Palné] zbraně a vnitřní bezpečnost EU: ochrana občanů a zamezení nedovoleného obchodu“ [COM(2013) 716 final], v němž jsou popsány některé problémy týkající se palných zbraní v Unii a je avizováno provedení řady studií a konzultací se zúčastněnými stranami, po nichž bude případně následovat předložení legislativního návrhu. 7 Zveřejněním zprávy Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 18. listopadu 2015 s názvem „Hodnocení REFIT směrnice Rady 91/477 ve znění směrnice 2008/51“ [COM(2015) 751 final] (dále jen „hodnocení REFIT“), ukončila Komise své hodnocení provádění směrnice 91/477 a připojila k ní návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 18. listopadu 2015, kterou se mění směrnice 91/477 [COM(2015) 750 final]; tento návrh, z něhož vzešla napadená směrnice, též obsahoval důvodovou zprávu. Napadená směrnice 8 Body 1, 2, 6, 9, 15, 20, 21, 23, 27, 33 a 36 napadené směrnice znějí: „(1) [Směrnice 91/477] zavedla doprovodné opatření k vnitřnímu trhu. Vytvořila rovnováhu mezi závazkem zajistit určitou volnost pohybu pro některé palné zbraně a jejich hlavní části v Unii na jedné straně a nutností kontroly této volnosti prostřednictvím určitých bezpečnostních záruk vhodných pro tyto výrobky na straně druhé. (2) Některé aspekty [směrnice 91/477] je třeba přiměřeným způsobem dále zlepšit s cílem zamezit zneužívání palných zbraní pro trestnou činnost a s ohledem na nedávné teroristické činy. V této souvislosti vyzvala Komise ve svém sdělení ze dne 28. dubna 2015 o Evropském programu pro bezpečnost k revizi uvedené směrnice a ke společnému přístupu ke znehodnocování palných zbraní, aby se zabránilo uschopnění znehodnocených palných zbraní ke střelbě a jejich využití pachateli trestné činnosti. [...] (6) Aby byla zvýšena sledovatelnost všech palných zbraní a jejich hlavních částí a aby byl usnadněn jejich volný pohyb, měly by nést všechny palné zbraně a jejich hlavní části jasné, trvalé a jedinečné označení a být registrovány v systémech evidence údajů členských států. [...] (9) Vzhledem k nebezpečné povaze a dlouhé životnosti palných zbraní a jejich hlavních částí a s cílem zajistit, aby byly příslušné orgány schopny sledovat palné zbraně a jejich hlavní části pro účely správního a trestního řízení, a vzhledem k vnitrostátním procesním právním předpisům je nezbytné, aby byly záznamy v systémech evidence údajů uchovávány po dobu 30 let od zničení příslušných palných zbraní a jejich hlavních částí. Přístup k těmto záznamům a všem souvisejícím osobním údajům by měly mít pouze příslušné orgány a měl by být povolen pouze po dobu nejvýše deseti let po zničení příslušné palné zbraně nebo jejích hlavních částí pro účely udělení nebo odnětí povolení nebo pro celní řízení, včetně možného uložení správních sankcí, a do 30 let po zničení příslušné palné zbraně nebo jejích hlavních částí, pokud je přístup nutný pro vymáhání trestního práva. [...] (15) Pro nejnebezpečnější palné zbraně by měla být ve [směrnici 91/477] stanovena přísnější pravidla, aby kromě některých omezených a náležitě odůvodněných výjimek nebylo možné tyto palné zbraně nabývat, držet ani s nimi obchodovat. Členské státy by měly v případě porušení těchto pravidel přijmout vhodná opatření, která by mohla zahrnovat zabavení uvedených palných zbraní. [...] (20) Riziko přeměny akustických zbraní a dalších druhů zbraní určených ke střelbě nábojkami nebo cvičnými náboji na skutečné palné zbraně je vysoké. Proto je nezbytné řešit problém, kdy jsou při páchání trestných činů využívány takto přeměněné palné zbraně, a to zejména jejich zahrnutím do působnosti [směrnice 91/477]. Aby se navíc zabránilo riziku, že poplašné a signální zbraně budou vyráběny způsobem, který umožňuje jejich přeměnu na zbraně k vystřelování hromadné nebo jednotné střely nebo jiného projektilu působením okamžitého uvolnění chemické energie, měla by Komise přijmout technické specifikace, aby bylo zajištěno, že je nelze tímto způsobem přeměnit. (21) Vzhledem k vysokému riziku uschopnění nesprávně znehodnocených palných zbraní ke střelbě a v zájmu zvýšení bezpečnosti v celé Unii by se měla [směrnice 91/477] vztahovat i na takové palné zbraně. [...] [...] (23) Některé samonabíjecí palné zbraně mohou být snadno přeměněny na samočinné palné zbraně, a tím by mohly představovat hrozbu pro bezpečnost. Dokonce i bez takové přeměny by mohly být některé samonabíjecí palné zbraně velmi nebezpečné, mají-li vysokou kapacitu co do počtu nábojů. Samonabíjecí palné zbraně s neodnímatelným zásobovacím ústrojím umožňujícím střelbu vysokého počtu nábojů a samonabíjecí palné zbraně v kombinaci s vysokokapacitním odnímatelným zásobovacím ústrojím by proto měly být pro civilní použití zakázány. Pouhá možnost nasazení zásobovacího ústrojí s kapacitou více než 10 nábojů do dlouhých palných zbraní a 20 nábojů do krátkých palných zbraní není určující pro kategorizaci palné zbraně do určité kategorie. [...] (27) Pokud mají členské státy vnitrostátní právní předpisy upravující historické zbraně, [směrnice 91/477] se na tyto zbraně nevztahuje. S reprodukcemi historických zbraní se však nepojí stejný historický význam nebo zájem a mohou být vyrobeny za použití moderních postupů, které mohou zlepšit jejich odolnost a přesnost. Na tyto reprodukce by se proto měla vztahovat [směrnice 91/477]. [Směrnice 91/477] se nepoužije na jiné položky, jako jsou airsoftové zbraně, které neodpovídají definici palné zbraně a nejsou proto upraveny uvedenou směrnicí. [...] (33) Jelikož cílů této směrnice nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich, z důvodu rozsahu a účinků akce může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 [SEU]. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů. [...] (36) Pokud jde o Švýcarsko, rozvíjí tato směrnice a [směrnice 91/477] ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Dohody mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis [Úř. věst. 2008, L 53, s. 52], která spadají do oblastí uvedených v článku 1 rozhodnutí [Rady] 1999/437/ES [ze dne 17. května 1999 o některých opatřeních pro uplatňování dohody uzavřené mezi Radou Evropské unie a Islandskou republikou a Norským královstvím o přidružení těchto dvou států k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis (Úř. věst. 1999, L 176, s. 31; Zvl. vyd. 19/01, s. 165)] ve spojení s článkem 3 rozhodnutí Rady 2008/146/ES [ze dne 28. ledna 2008 o uzavření Dohody mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis jménem Evropského společenství (Úř. věst. 2008, L 53, s. 1)].“ 9 Článek 1 bod 6 napadené směrnice stanoví: „Články 5 a 6 se nahrazují tímto: ‚Článek 5 [...] 3. Členské státy zajistí, aby bylo povolení nabývat a povolení držet palnou zbraň zařazenou do kategorie B odňato, pokud se zjistí, že osoba, které bylo povolení uděleno, má v držení zásobovací ústrojí, které lze nasadit na samonabíjecí nebo opakovací palné zbraně pro střelivo se středovým zápalem a které: a) může pojmout více než 20 nábojů, nebo b) v případě dlouhých palných zbraní může pojmout více než 10 nábojů, ledaže bylo této osobě uděleno povolení podle článku 6 nebo povolení, které bylo potvrzeno, obnoveno nebo prodlouženo podle čl. 7 odst. 4a. [...] Článek 6 1. Aniž je dotčen čl. 2 odst. 2, členské státy přijmou veškerá vhodná opatření vedoucí k zákazu nabývání a držení palných zbraní, jejich hlavních částí a střeliva zařazených do kategorie A. Členské státy zajistí, aby tyto palné zbraně, hlavní části a střelivo, které byly drženy protiprávně v rozporu s tímto zákazem, byly zabaveny. 2. V zájmu ochrany bezpečnosti kritické infrastruktury, obchodní dopravy, konvojů vysoké hodnoty a citlivých prostor, jakož i pro účely národní obrany, vzdělávací, kulturní, výzkumné a historické účely, a aniž je dotčen odstavec 1, mohou příslušné vnitrostátní orgány udělit povolení pro palné zbraně, jejich hlavní části a střelivo zařazené do kategorie A v jednotlivých případech výjimečně a s náležitým odůvodněním, není-li to v rozporu s veřejnou bezpečností a s veřejným pořádkem. 3. Členské státy se mohou rozhodnout, že v jednotlivých zvláštních případech, výjimečně a s náležitým odůvodněním udělí sběratelům povolení nabývat a držet palné zbraně, jejich hlavní části a střelivo zařazené do kategorie A, a to za přísných bezpečnostních podmínek, včetně prokázání příslušným vnitrostátním orgánům, že jsou zavedena opatření k zamezení veškerým rizikům pro veřejnou bezpečnost nebo veřejný pořádek a že dané palné zbraně, jejich hlavní části a střelivo jsou skladovány při zajištění úrovně bezpečnosti přiměřené rizikům spojeným s přístupem neoprávněné osoby k takovým předmětům. Členské státy zajistí, aby byli sběratelé, kterým bylo uděleno povolení podle prvního pododstavce tohoto odstavce, identifikovatelní v rámci systémů evidence údajů uvedených v článku 4. Sběratelé, kterým bylo takové povolení uděleno, jsou povinni vést evidenci veškerých palných zbraní zařazených do kategorie A ve svém držení, k níž mají příslušné vnitrostátní orgány přístup. Členské státy zavedou náležitý systém monitorování sběratelů, kterým bylo takové povolení uděleno, a zohlední přitom veškeré relevantní faktory. 4. Členské státy mohou povolit podnikatelům v oboru zbraní a zprostředkovatelům, aby za přísných bezpečnostních podmínek v rámci své profesní činnosti nabývali, vyráběli, znehodnocovali, opravovali, dodávali, převáděli a drželi palné zbraně, jejich hlavní části a střelivo zařazené do kategorie A. 5. Členské státy mohou povolit muzeím, aby za přísných bezpečnostních podmínek nabývala a držela palné zbraně, jejich hlavní části a střelivo zařazené do kategorie A. 6. Členské státy mohou povolit sportovním střelcům nabývat a držet samonabíjecí palné zbraně zařazené do kategorie A bodů 6 nebo 7, jsou-li splněny tyto podmínky: a) uspokojivé posouzení příslušných informací vyplývajících z uplatňování čl. 5 odst. 2; b) předložení dokladu, že dotčený sportovní střelec aktivně trénuje nebo se účastní soutěží ve střelbě uznaných úředně uznanou sportovně střeleckou organizací dotčeného členského státu nebo mezinárodním úředně uznaným sportovně střeleckých svazem, a c) předložení osvědčení vydaného úředně uznanou sportovně střeleckou organizací, v němž se potvrzuje, že: i) dotčený sportovní střelec je členem střeleckého klubu a během posledních 12 měsíců v něm sportovní střelbu pravidelně trénoval a ii) dotčená palná zbraň splňuje specifikace požadované pro střeleckou disciplínu uznanou mezinárodním úředně uznaným sportovně střeleckým svazem. Členské státy, které mají vojenský systém založený na branné povinnosti a které po dobu posledních 50 let uplatňovaly systém převodu vojenských palných zbraní osobám opouštějícím vojsko poté, co vykonaly vojenskou službu, mohou těmto osobám jakožto sportovním střelcům, pokud jde o palné zbraně zařazené do kategorie A bodu 6, udělit povolení k tomu, aby si ponechaly jednu palnou zbraň, kterou používaly během povinné vojenské služby. Odpovědný orgán veřejné moci přemění tyto palné zbraně na samonabíjecí palné zbraně a pravidelně kontroluje, že osoby používající tyto palné zbraně nepředstavují riziko pro veřejnou bezpečnost. Použijí se ustanovení prvního pododstavce písm. a), b) a c). 7. Povolení udělená podle tohoto článku se pravidelně přezkoumávají, nejpozději každých pět let.‘ “ 10 Článek 1 bod 7 této směrnice stanoví: „Článek 7 se mění takto: [...] b) vkládá se nový odstavec, který zní: ‚4a. Členské státy mohou potvrdit, obnovit nebo prodloužit povolení pro samonabíjecí palné zbraně zařazené do kategorie A bodů 6, 7 nebo 8 v případě palné zbraně, která byla zařazena do kategorie B a byla zákonně nabyta a registrována před 13. červnem 2017, pokud jsou splněny další podmínky stanovené v této směrnici. Členské státy mohou dále povolit, aby tyto palné zbraně byly nabyty jinými osobami, jimž členské státy udělily povolení v souladu s touto směrnicí ve znění [napadené směrnice].‘ “ 11 Článek 1 bod 13 napadené směrnice stanoví: „V článku 12 se odstavec 2 mění takto: [...] b) třetí pododstavec [se] nahrazuje tímto: ‚Tato výjimka se však nevztahuje na cesty do členského státu, který na základě čl. 8 odst. 3 zakazuje nabývání a držení dané palné zbraně nebo je podmiňuje udělením povolení. V takovém případě je poznámka o tom výslovně zaznamenána do evropského zbrojního pasu. Členské státy mohou rovněž zamítnout použití této výjimky v případě palných zbraní zařazených do kategorie A, pro které bylo uděleno povolení podle čl. 6 odst. 6 nebo pro které bylo povolení potvrzeno, obnoveno nebo prodlouženo podle čl. 7 odst. 4a.‘ “ 12 Článek 1 bod 19 napadené směrnice mění přílohu I část II směrnice 91/477 takto: „[...] ii) v kategorii A se doplňují nové body, které znějí: ‚6. Samočinné palné zbraně, které byly přeměněny na samonabíjecí palné zbraně, aniž je dotčen čl. 7 odst. 4a. 7. Jakékoli z těchto samonabíjecích palných zbraní pro střelivo se středovým zápalem: a) krátké palné zbraně, které umožňují vystřelit více než 21 nábojů bez opětovného nabití, pokud: i) je součástí palné zbraně zásobovací ústrojí s kapacitou vyšší než 20 nábojů, nebo ii) je do ní vloženo odnímatelné zásobovací ústrojí s kapacitou vyšší než 20 nábojů; b) dlouhé palné zbraně, které umožňují vystřelit více než 11 nábojů bez opětovného nabití, pokud: i) je součástí palné zbraně zásobovací ústrojí s kapacitou vyšší než 10 nábojů nebo ii) je do ní vloženo odnímatelné zásobovací ústrojí s kapacitou vyšší než 10 nábojů. 8. Dlouhé samonabíjecí palné zbraně (tj. palné zbraně původně určené ke střelbě z ramene), které mohou být zkráceny na délku kratší než 60 cm, aniž by pozbyly funkčnost, prostřednictvím skládací nebo teleskopické ramenní opěry nebo ramenní opěry, kterou lze odstranit bez použití nástrojů. 9. Jakákoli palná zbraň v této kategorii, která byla přeměněna ke střelbě s využitím nábojek nebo cvičných nábojů, dráždivých látek, jiných účinných látek nebo pyrotechnických nábojů či na salutní nebo akustickou zbraň.‘ [...] iv) kategorie C se nahrazuje tímto: ‚Kategorie C – Palné zbraně a jiné zbraně podléhající ohlášení [...] 3. Dlouhé samonabíjecí palné zbraně jiné než uvedené v kategorii A nebo B. [...] 5. Jakákoli palná zbraň v této kategorii, která byla přeměněna ke střelbě s využitím nábojek nebo cvičných nábojů, dráždivých látek, jiných účinných látek nebo pyrotechnických nábojů či na salutní nebo akustickou zbraň. 6. Palné zbraně zařazené do kategorie A, B nebo C, které byly znehodnoceny v souladu s prováděcím nařízením (EU) 2015/2403. [...]‘ v) kategorie D se zrušuje; [...]“ Interinstitucionální dohoda 13 Interinstitucionální dohoda mezi Evropským parlamentem, Radou Evropské unie a Evropskou komisí o zdokonalení tvorby právních předpisů ze dne 13. dubna 2016 (Úř. věst. 2016, L 123, s. 1, dále jen „interinstitucionální dohoda“) pojednává v bodech 12 až 18 o posouzení dopadů a v bodech 12 až 15 stanoví: „12. Tři orgány se shodují na tom, že posouzení dopadů přispívají k lepší kvalitě právních předpisů Unie. Posouzení dopadů jsou nástrojem, který má třem orgánům pomáhat přijímat informovaná rozhodnutí, ale nenahrazují politická rozhodnutí v rámci demokratického rozhodovacího procesu. Posouzení dopadů nesmí způsobit neodůvodněné zdržení legislativního procesu, ani ovlivňovat schopnost společných normotvůrců navrhovat změny. Posouzení dopadů by se měla zabývat existencí, rozsahem a důsledky určitého problému a otázkou, zda jsou opatření na úrovni Unie zapotřebí či nikoliv. Měla by uceleným a vyváženým způsobem a za použití kvalitativních i kvantitativních analýz mapovat alternativní řešení a pokud možno případné krátkodobé a dlouhodobé náklady a přínosy a zhodnotit hospodářské, environmentální a sociální dopady. Měla by plně respektovat zásadu subsidiarity a proporcionality, stejně jako základní práva. Posouzení dopadů by se také měla, kdykoliv je to možné, zabývat náklady vyplývajícími z neexistence společného evropského postupu a dopady na konkurenceschopnost a administrativní zátěž plynoucí z jednotlivých variant, se zvláštním ohledem na malé a střední podniky (‚zelenou malým a středním podnikům‘), digitální aspekty a územní dopad. Posouzení dopadů by měla být založena na přesných, objektivních a úplných informacích a měla by být přiměřená co do rozsahu a zaměření. 13. Komise bude provádět posouzení dopadů svých legislativních [...] iniciativ [...], u nichž se očekávají významné hospodářské, environmentální nebo sociální dopady. Posouzení dopadů bude zpravidla připojeno k iniciativám v rámci pracovního programu Komise nebo ke společnému prohlášení. Při posuzování dopadů Komise provede co nejrozsáhlejší konzultace. Regulační kontrolní výbor Komise bude u posouzení dopadů ověřovat jejich objektivní kvalitu. Konečné výsledky posouzení budou poskytovány [Parlamentu], Radě a vnitrostátním parlamentům a v době přijetí iniciativy Komise budou spolu se stanovisky Regulačního kontrolního výboru zveřejňovány. 14. [Parlament] a Rada při projednávání legislativních návrhů Komise plně zohlední posouzení dopadů Komise. Za tímto účelem musí být posouzení dopadů předkládána takovým způsobem, aby [Parlament] a Rada mohly lépe posoudit rozhodnutí Komise. 15. [Parlament] a Rada provedou posouzení dopadů ohledně svých podstatných změn návrhu Komise, jestliže to budou považovat z hlediska legislativního procesu za přiměřené a potřebné. Obecně platí, že východiskem pro další práci [Parlamentu] a Rady bude posouzení dopadů provedené Komisí. Je na každém orgánu, aby vymezil definici ‚podstatné‘ změny.“ Návrhová žádání účastníků řízení a řízení před Soudním dvorem 14 Česká republika navrhuje, aby Soudní dvůr: – zrušil napadenou směrnici a uložil Parlamentu a Radě náhradu nákladů řízení a – podpůrně – zrušil čl. 1 bod 6 napadené směrnice v rozsahu, ve kterém doplňuje čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 6 druhý pododstavec do směrnice 91/477; – zrušil čl. 1 bod 7 napadené směrnice v rozsahu, ve kterém doplňuje čl. 7 odst. 4a do směrnice 91/477; – zrušil čl. 1 bod 19 napadené směrnice v rozsahu: – ve kterém doplňuje body 6 až 8 do kategorie A části II přílohy I směrnice 91/477; – ve kterém mění kategorii B části II této přílohy I; – ve kterém doplňuje bod 6 do kategorie C části II této přílohy I; – ve kterém mění část III této přílohy I a – uložil Parlamentu a Radě náhradu nákladů řízení. 15 Parlament a Rada navrhují, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil České republice náhradu nákladů řízení. Podpůrně pro případ, kdy by Soudní dvůr napadenou směrnici zrušil, Rada navrhuje, aby nařídil zachování jejích účinků po dostatečně dlouhou dobu, a umožnil tak přijetí nezbytných opatření. 16 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 5. ledna 2018 bylo Maďarsku a Polské republice povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání České republiky. 17 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora z téhož dne bylo Francouzské republice a Komisi povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Parlamentu a Rady. 18 Souběžně s projednávanou žalobou podala Česká republika návrh na předběžné opatření, jímž se domáhala, aby Soudní dvůr nařídil odklad provádění napadené směrnice. 19 Usnesením ze dne 27. února 2018, Česká republika v. Parlament a Rada (C‐482/17 R, nezveřejněné, EU:C:2018:119), místopředseda Soudního dvora tento návrh na předběžné opatření zamítl, neboť Česká republika neprokázala splnění podmínky naléhavosti, a rozhodl, že o nákladech daného řízení bude rozhodnuto později. K žalobě 20 Na podporu svých návrhových žádání předkládá Česká republika čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení zásady svěření pravomocí, druhý z porušení zásady proporcionality, třetí z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání a čtvrtý z porušení zásady zákazu diskriminace. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady svěření pravomocí Argumentace účastníků řízení 21 V rámci prvního žalobního důvodu Česká republika uvádí, že zatímco směrnice 91/477 sledovala cíl harmonizace roztříštěných národních pravidel pro nabývání a držení palných zbraní za účelem odstranění překážek na vnitřním trhu, v případě napadené směrnice tomu tak není. Z jejího obsahu a odůvodnění totiž vyplývá, že cíle, které sleduje, spočívají výhradně v zajištění vyšší úrovně veřejné bezpečnosti v souvislosti s hrozbami terorismu a jiné trestné činnosti. Podle České republiky konkrétně z důvodové

cs

caselaw

EU

zprávy k napadené směrnici vyplývá, že tato směrnice není odůvodněna existujícími ani hrozícími překážkami fungování vnitřního trhu, ale pouze zamezením zneužívání palných zbraní pro trestnou činnost a terorismus. 22 Za těchto podmínek má Česká republika za to, že článek 114 SFEU nemůže představovat adekvátní právní základ pro napadenou směrnici. Podle České republiky totiž z judikatury Soudního dvora vyplývá, že sbližování právních předpisů členských států ve vztahu k volnému pohybu zboží musí být hlavním cílem unijní právní úpravy přijímané na základě tohoto článku a případné ostatní cíle musí být toliko vedlejší. Zákaz držení některých samonabíjecích palných zbraní a jejich zásobovacích ústrojí, který představuje hlavní novinku napadené směrnice, přitom podle ní nemá žádnou spojitost s dílčími nedostatky ve fungování vnitřního trhu, které identifikovala Komise. 23 Ve Smlouvách navíc podle České republiky za současného stavu neexistuje právní základ pro přijetí takového zákazu. V oblasti předcházení trestné činnosti a terorismu totiž harmonizaci výslovně vylučuje článek 84 SFEU. To je podle ní odrazem skutečnosti, že v souladu s čl. 4 odst. 2 SEU mají členské státy výhradní odpovědnost za zajištění národní bezpečnosti na svém území a musí mít možnost zajistit na svém území dodržování veřejného pořádku. Přijetím napadené směrnice tedy unijní normotvůrce podle České republiky překročil své svěřené pravomoci a porušil čl. 5 odst. 2 SEU. 24 Česká republika zdůrazňuje, že nezpochybňuje oprávnění unijního normotvůrce ke změně platných směrnic. Jejich změny však musí být přijímány na právním základě odpovídajícím jejich cílům a v mezích pravomocí svěřených Unii, přičemž se nesmí jednat o opatření, která by nemohla být obsažena v původním předpise, nejsou založena na vlastním právním základě a překračují rámec pravomocí svěřených Unii. 25 Maďarsko argumentaci České republiky podporuje a dodává, že při určování právního základu právní úpravy, kterou se mění jiná právní úprava, sice musí být akt, do kterého je daná právní úprava včleňována, posuzován jako celek, z čehož však nevyplývá, že by právní základ pozměňujícího aktu měl být určován jen s ohledem na účel a obsah pozměňovaného aktu. Takto by se totiž mohl unijní normotvůrce odchýlit od procesních pravidel stanovených ve Smlouvách, jako je hlasování kvalifikovanou většinou nebo jednomyslné hlasování, a stejně jako v projednávané věci obejít zásadu svěření pravomocí. 26 I kdyby bylo v daném případě třeba připustit, že s ohledem na původní cíle směrnice 91/477 není účel napadené směrnice zcela vzdálený cílům článku 114 SFEU, jsou podle Maďarska tyto cíle v případě napadené směrnice nanejvýš vedlejší ve vztahu k hlavnímu cíli v ní obsažených změn, kterým je předcházení trestné činnosti. Podle Maďarska tedy článek 114 SFEU nemůže sloužit za právní základ této směrnice. 27 Polská republika také podporuje argumentaci České republiky a dodává, že je-li změna unijního aktu přijata na právním základě použitém původně pro přijetí takového aktu, a to bez ohledu na cíl a obsah takto prováděné změny, je tím podkopána samotná podstata zásady svěření pravomocí. 28 Polská republika dále tvrdí, že z hlediska unijního práva je nebezpečným zbožím pouze střelivo, nikoli však palné zbraně, takže k odůvodnění opatření spočívajících v zákazu obchodování s některými palnými zbraněmi nebo v harmonizaci podmínek jejich nabývání, držení a pohybu na vnitřním trhu nelze argumentovat údajnou nebezpečností palných zbraní. 29 Mimoto zákaz obchodování s určenými kategoriemi palných zbraní podle Polské republiky fungování vnitřního trhu neusnadní. Napadená směrnice podle ní naopak povede ke vzniku nových překážek pro jeho fungování, neboť opomněla sjednotit datum, od kterého je třeba palné zbraně považovat za zbraně historické, a zavedla nejen nové definice, které jsou nejednoznačné, ale také pravidla, která mohou v dílčím ohledu vést k nestejnému provedení do vnitrostátního práva členských států. 30 Parlament a Rada, podporované Francouzskou republikou a Komisí, s argumentací České republiky ani s argumentací uplatněnou na její podporu Maďarskem a Polskou republikou nesouhlasí. Závěry Soudního dvora 31 Na úvod je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se volba právního základu unijního aktu musí zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu, mezi něž patří účel a obsah tohoto aktu. Pokud přezkum dotčeného aktu ukáže, že sleduje dvojí účel nebo má dvě složky, a pokud jeden z těchto účelů nebo jednu z těchto složek je možné označit za hlavní nebo převažující, zatímco druhý účel nebo složka je pouze vedlejší, musí být tento akt založen na jediném právním základě, a sice na tom, který je vyžadován hlavním nebo převažujícím účelem nebo složkou (rozsudek ze dne 23. ledna 2018, Buhagiar a další, C‐267/16, EU:C:2018:26, bod 41 a citovaná judikatura). 32 Z judikatury Soudního dvora navíc vyplývá, že pro určení náležitého právního základu lze vzít v úvahu právní kontext, jehož je nová právní úprava součástí, zejména může-li takový kontext ozřejmit cíl této právní úpravy (rozsudek ze dne 3. září 2009, Parlament v. Rada,C‐166/07, EU:C:2009:499, bod 52). 33 Podle čl. 114 odst. 1 SFEU přijímají Parlament a Rada opatření ke sbližování ustanovení právních a správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu. 34 Co se týče podmínek pro uplatnění tohoto ustanovení, podle ustálené judikatury platí, že pouhé konstatování odlišností mezi vnitrostátními právními úpravami sice nestačí k odůvodnění použití článku 114 SFEU, jinak je tomu však v případě rozporů mezi právními a správními předpisy členských států, které mohou být na překážku základním svobodám, a mohou mít tudíž přímý dopad na fungování vnitřního trhu (rozsudek ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada, C‐358/14, EU:C:2016:323, bod 32 a citovaná judikatura). 35 Dále je sice použití článku 114 SFEU jako právního základu možné za účelem předejití budoucím překážkám obchodu vyplývajícím z nestejnorodého vývoje vnitrostátních právních úprav, avšak výskyt takovýchto překážek musí být pravděpodobný a předmětem dotčeného opatření musí být jejich předcházení (rozsudek ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada, C‐358/14, EU:C:2016:323, bod 33 a citovaná judikatura). 36 Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že jsou-li podmínky pro použití článku 114 SFEU jako právního základu splněny, unijnímu normotvůrci nelze z důvodu, že ochrana obecných zájmů uvedených v odstavci 3 tohoto článku, mezi něž patří i bezpečnost, je rozhodující při volbách řešení, které je třeba učinit, bránit v tom, aby se o tento právní základ opíral (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada, C‐358/14, EU:C:2016:323, bod 34 a citovaná judikatura). 37 Z výše uvedeného vyplývá, že existují-li překážky obchodu nebo je-li pravděpodobné, že tyto překážky vyvstanou v budoucnosti z důvodu, že členské státy přijaly nebo právě přijímají ve vztahu k výrobku nebo kategorii výrobků rozdílná opatření takového rázu, že zajišťují různou úroveň ochrany, a tím mohou být na překážku volnému pohybu výrobku nebo výrobků v Unii, článek 114 SFEU opravňuje unijního normotvůrce, aby zasáhl tak, že přijme vhodná opatření jednak v souladu s odstavcem 3 uvedeného článku, a jednak v souladu s právními zásadami uvedenými ve Smlouvě o FEU nebo vytýčenými v judikatuře, zejména se zásadou proporcionality (rozsudek ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada, C‐358/14, EU:C:2016:323, bod 36 a citovaná judikatura). 38 Z ustálené judikatury mimoto vyplývá, že pokud akt založený na článku 114 SFEU již odstranil všechny překážky obchodu v oblasti, kterou harmonizuje, nemůže být unijní normotvůrce zbaven možnosti přizpůsobit tento akt jakékoli změně okolností nebo jakémukoli vývoji znalostí s ohledem na úkol, který mu náleží, a to dbát na ochranu obecných zájmů uznaných ve Smlouvě (rozsudek ze dne 8. června 2010, Vodafone a další, C‐58/08, EU:C:2010:321, bod 34 a citovaná judikatura). 39 Unijní normotvůrce totiž může v takové situaci náležitě plnit svůj úkol, a to dbát na ochranu obecných zájmů uznaných ve Smlouvě, pouze za předpokladu, že je mu dovoleno přizpůsobit příslušné unijní právní předpisy takové změně nebo takovému vývoji [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2002, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, C‐491/01, EU:C:2002:741, bod 77]. 40 Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že boj proti mezinárodnímu terorismu za účelem zachování mezinárodního míru a bezpečnosti je cílem obecného zájmu Unie. Totéž platí pro boj proti závažné trestné činnosti s cílem zajistit veřejnou bezpečnost (rozsudek ze dne 8. dubna 2014, Digital Rights Ireland a další, C‐293/12 a C‐594/12, EU:C:2014:238, bod 42 a citovaná judikatura). 41 V daném případě Česká republika, podporovaná Maďarskem a Polskou republikou, v podstatě tvrdí, že při určování právního základu napadené směrnice musí být tato směrnice posuzována izolovaně, zatímco Parlament a Rada, podporované v tomto ohledu Francouzskou republikou, tvrdí, že při tomto posuzování musí být zohledněna zvláště směrnice 91/477, kterou napadená směrnice mění. 42 V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že z judikatury připomenuté v bodech 32, 38 a 39 tohoto rozsudku zejména vyplývá, že v případě právní úpravy, kterou se mění stávající právní úprava, je nutno pro určení jejího právního základu zohlednit rovněž stávající právní úpravu, kterou mění, a zejména její cíl a obsah. 43 Vzhledem k tomu, že v případě napadené směrnice jde o směrnici, kterou se mění směrnice 91/477 zejména tím, že se do ní vkládají nová ustanovení, tvoří posledně uvedená směrnice právní kontext napadené směrnice. O tom svědčí konkrétně body 1 a 2 odůvodnění napadené směrnice, které poukazují na rovnováhu, kterou směrnice 91/477 vytvořila mezi závazkem zajistit určitou volnost pohybu pro některé palné zbraně a jejich hlavní části v Unii na jedné straně a nutností kontroly této volnosti prostřednictvím určitých bezpečnostních záruk vhodných pro tyto výrobky na straně druhé, a na nutnost tuto rovnováhu upravit s cílem zamezit zneužívání těchto zbraní pro trestnou činnost a s ohledem na „nedávné teroristické činy“. 44 Zadruhé by přístup doporučovaný Českou republikou, podporovanou Maďarskem a Polskou republikou, mohl vést k paradoxnímu výsledku, a to že by sice nebylo možné přijmout pozměňující akt na základě článku 114 SFEU, naproti tomu by však bylo možné, aby unijní normotvůrce dospěl ke stejnému normativnímu výsledku zrušením původního aktu a jeho celkovým přepracováním v rámci nového aktu přijatého na základě téhož ustanovení. 45 Z toho plyne, že na rozdíl od tvrzení těchto členských států, a jak správně uvádí Parlament a Rada, je třeba v daném případě určit právní základ, na němž měla být napadená směrnice přijata, zejména s přihlédnutím ke kontextu tvořenému směrnicí 91/477 i k úpravě vyplývající ze změn, které v ní byly provedeny prostřednictvím napadené směrnice. 46 Na prvním místě, pokud jde o směrnici 91/477, z druhého až čtvrtého bodu jejího odůvodnění vyplývá, že byla přijata za účelem vytvoření vnitřního trhu a že zrušení kontrol bezpečnosti přepravovaných předmětů a osob v tomto kontextu předpokládá mimo jiné sblížení právních předpisů prostřednictvím přijetí účinné úpravy o palných zbraních, která zavede uvnitř členských států kontrolu jejich nabývání, držení a přepravy. Podle pátého bodu odůvodnění této směrnice totiž taková úprava povede mezi členskými státy ke vzniku větší vzájemné důvěry v oblasti ochrany bezpečnosti osob (rozsudek ze dne 23. ledna 2018, Buhagiar a další, C‐267/16, EU:C:2018:26, bod 43). 47 Směrnice 91/477, co se týče jejího obsahu, vytváří minimální harmonizovaný rámec týkající se držení a nabývání palných zbraní a jejich přepravy mezi členskými státy. Za tím účelem jsou v této směrnici zakotvena ustanovení týkající se podmínek, za nichž mohou být palné zbraně různých kategorií nabývány a drženy, a zároveň je v ní z důvodů veřejné bezpečnosti stanoveno, že nabývání určitých druhů palných zbraní musí být zakázáno. Tato směrnice dále obsahuje pravidla, jejichž cílem je harmonizovat správní opatření členských států týkající se pohybu palných zbraní pro civilní použití, přičemž základní zásadou je zákaz pohybu zbraní, nejsou-li dodrženy postupy stanovené k tomuto účelu uvedenou směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2018, Buhagiar a další, C‐267/16, EU:C:2018:26, body 49 až 51). 48 Soudní dvůr tak dospěl k názoru, že směrnice 91/477 představuje opatření, jež má s ohledem na volný pohyb zboží, a sice palných zbraní pro civilní použití, zajistit sblížení právních a správních předpisů členských států, při současné kontrole této volnosti prostřednictvím určitých bezpečnostních záruk uzpůsobených povaze tohoto zboží (rozsudek ze dne 23. ledna 2018, Buhagiar a další, C‐267/16, EU:C:2018:26, bod 52). 49 Na druhém místě, pokud jde nejprve o účel napadené směrnice, z bodu 2 jejího odůvodnění vyplývá, že jejím cílem je dále zlepšit některé aspekty směrnice 91/477 a upravit rovnováhu mezi volným pohybem předmětného zboží a zárukami bezpečnostního rázu, zejména s ohledem na „nedávné teroristické činy“. Zejména z bodů 9, 15, 20, 21 a 23 odůvodnění napadené směrnice, které se týkají mimo jiné nejnebezpečnějších palných zbraní, znehodnocených palných zbraní a samonabíjecích palných zbraní, sice vyplývá, že bezpečnostní obavy spojené s těmito různými druhy palných zbraní vedly unijního normotvůrce ke stanovení přísnějších pravidel pro tyto zbraně, nicméně přijetím této směrnice rovněž usiloval o usnadnění volného pohybu některých zbraní, jak o tom svědčí zejména bod 6 odůvodnění této směrnice týkající se označení palných zbraní a jejich hlavních částí. 50 Co se dále týče obsahu napadené směrnice, je třeba poukázat na to, že její čl. 1 bod 1 podává přesné definice zejména osob, předmětů a činností podléhajících nové právní úpravě. Bod 3 tohoto článku zavádí nový systém označování palných zbraní a jejich hlavních částí, reguluje činnost podnikatelů v oboru zbraní a zprostředkovatelů a upřesňuje údaje, které mají být zaznamenávány v databázích členských států, a rovněž jejich uchovávání a přístupnost. Bod 6 uvedeného článku podrobně upravuje podmínky, za nichž se uděluje a odnímá povolení nabývat a držet palné zbraně, obsahuje pravidla týkající se dohledu nad palnými zbraněmi s cílem minimalizovat riziko, že by k těmto zbraním získaly přístup neoprávněné osoby, zakazuje nabývání a držení palných zbraní kategorie A a upřesňuje výjimky z tohoto zákazu. Bod 7 téhož článku ukládá pravidelnou kontrolu povolení k držení palné zbraně a stanoví možnost členských států udělit další výjimku ze zákazu držení palných zbraní kategorie A. Článek 1 bod 8 napadené směrnice připomíná, že členské státy mohou zakázat nabývání a držení palných zbraní kategorií B a C. V souladu s bodem 9 tohoto článku podléhá střelivo a některá zásobovací ústrojí stejným pravidlům jako nabývání a držení palných zbraní, pro které jsou určeny. Bod 10 tohoto článku reguluje poplašné, signální a znehodnocené zbraně. Bod 12 téhož článku v zásadě zakazuje převod palných zbraní z jednoho členského státu do jiného a jeho bod 13 upravuje výjimky vztahující se na tento převod. Článek 1 bod 14 napadené směrnice se týká výměny informací mezi členskými státy a bod 19 tohoto článku mění přílohu I směrnice 91/477 stanovením detailní klasifikace palných zbraní kategorií A až C. 51 Napadená směrnice tedy obsahuje stejně jako směrnice 91/477 ustanovení o držení a nabývání palných zbraní a o jejich převodu mezi členskými státy. Tato ustanovení konkrétně upravují nabývání a držení palných zbraní jednotlivci, a zejména stanoví, že některé z těchto zbraní jsou zakázané, zatímco jiné podléhají povolení nebo ohlášení. Tato ustanovení dále harmonizují správní opatření členských států týkající se pohybu palných zbraní pro civilní použití. 52 Z několika dokumentů, které sloužily k přípravě napadené směrnice a s nimiž byl Soudní dvůr seznámen, konečně vyplývá, že přijetím této směrnice měl unijní normotvůrce skutečně v úmyslu zajistit bezpečnost občanů Unie v novém bezpečnostním kontextu a současně zlepšit fungování vnitřního trhu s palnými zbraněmi přijetím řešení ve vztahu ke zjištěným problémům. Konkrétně hodnocení REFIT odhalilo, že řádné fungování vnitřního trhu s palnými zbraněmi pro civilní použití je ohroženo v důsledku normativních odlišností v jednotlivých členských státech týkajících se klasifikace palných zbraní do kategorií C a D, jakož i v důsledku odlišností v uplatňování ustanovení týkajících se evropského zbrojního pasu. 53 Když přitom unijní normotvůrce takto upravil rovnováhu mezi volným pohybem zboží a zárukami bezpečnostního rázu, pouze přizpůsobil pravidla týkající se držení a nabývání palných zbraní obsažená ve směrnici 91/477 novým okolnostem. 54 Zaprvé totiž, jak správně tvrdí Parlament a Rada, unijní normotvůrce přijetím napadené směrnice pokračoval – v kontextu nových bezpečnostních rizik – v naplňování cíle vyhlášeného v pátém bodě odůvodnění směrnice 91/477, kterým je posílení vzájemné důvěry mezi členskými státy v oblasti ochrany bezpečnosti osob určením kategorií palných zbraní, jejichž nabývání a držení fyzickými osobami je zakázáno nebo podléhá povolení či ohlášení, kterýžto cíl má jako takový zajistit řádné fungování vnitřního trhu. 55 V tomto ohledu není zpochybňováno, že se okolnosti od přijetí směrnice 91/477 podstatným způsobem změnily, neboť Unie především prošla několikerým rozšířením, dále byl zřízen schengenský prostor, který byl rozšířen na podstatnou část Unie, a konečně zesílily hrozby související s teroristickými činy a přeshraniční kriminalitou. 56 Z judikatury připomenuté v bodech 38 až 40 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že unijní normotvůrce nemůže být zbaven možnosti přizpůsobit na základě článku 114 SFEU takový akt, jako je směrnice 91/477, jakékoli změně okolností nebo jakémukoli vývoji znalostí s ohledem na úkol, který mu náleží, a to dbát na ochranu obecných zájmů uznaných ve Smlouvách, včetně zachování veřejné bezpečnosti. 57 Zadruhé – jak uvedla generální advokátka v bodech 46 a 47 svého stanoviska – harmonizace aspektů týkajících se bezpečnosti zboží je jedním ze zásadních faktorů pro zajištění řádného fungování vnitřního trhu, neboť odlišné právní úpravy v této oblasti mohou vytvářet překážky obchodu. Na rozdíl od tvrzení Polské republiky je přitom charakteristikou palných zbraní jejich nebezpečnost nejen pro uživatele, ale také pro širokou veřejnost, jak již Soudní dvůr uvedl v bodě 54 rozsudku ze dne 23. ledna 2018, Buhagiar a další (C‐267/16, EU:C:2018:26), a proto se úvahy spojené s veřejnou bezpečností jeví – jak je připomenuto v pátém bodě odůvodnění směrnice 91/477 – při regulaci nabývání a držení tohoto zboží nezbytné. 58 Zatřetí není nijak prokázáno údaji obsaženými ve spise předloženém Soudnímu dvoru, že by unijní normotvůrce porušil právní základ tvořený článkem 114 SFEU, a tudíž překročil meze pravomocí svěřených Unii, kdyby namísto přijetí napadené směrnice přistoupil k přepracování směrnice 91/477, do níž by touto alternativní legislativní cestou zahrnul změny, které přinesla napadená směrnice. 59 Z týchž údajů naopak vyplývá, že akt, který je výsledkem změn provedených napadenou směrnicí ve směrnici 91/477, obsahuje právní úpravu vnitřního trhu s palnými zbraněmi pro civilní použití, která je přizpůsobena zvláštnostem tohoto zboží a která i nadále zajišťuje – jak Soudní dvůr konstatoval v bodě 52 rozsudku ze dne 23. ledna 2018, Buhagiar a další (C‐267/16, EU:C:2018:26) – sblížení právních a správních předpisů členských států ve vztahu k volnému pohybu zboží, při současné kontrole této volnosti prostřednictvím určitých bezpečnostních záruk uzpůsobených povaze daného zboží. 60 Na třetím místě, tvrdí-li Polská republika, že zákaz obchodování s některými kategoriemi palných zbraní neusnadní fungování vnitřního trhu a že napadená směrnice povede ke vzniku nových překážek pro volný pohyb palných zbraní pro civilní použití, je třeba zaprvé připomenout, že výrazem „opatření ke sbližování“ uvedeným v článku 114 SFEU chtěli autoři Smlouvy poskytnout unijnímu normotvůrci v závislosti na obecném kontextu a zvláštních okolnostech oblasti, jež má být harmonizována, určitý prostor pro uvážení, pokud jde o techniku sbližování, která je nejvhodnější pro dosažení požadovaného výsledku, zejména v oblastech, které se vyznačují složitými technickými znaky (rozsudek ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada, C‐358/14, EU:C:2016:323, bod 37 a citovaná judikatura). 61 V závislosti na okolnostech mohou tato opatření spočívat v uložení povinnosti všem členským státům, aby povolily uvádění dotyčného výrobku nebo výrobků na trh, v určení některých podmínek pro tuto povolovací povinnost nebo i v dočasném či definitivním zákazu uvádění některého výrobku nebo výrobků na trh (rozsudek ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada, C‐358/14, EU:C:2016:323, bod 38 a citovaná judikatura). 62 V daném případě přitom vzhledem ke skutečnostem uvedeným v bodech 54 až 57 tohoto rozsudku nic nenasvědčuje tomu, že by unijní normotvůrce překročil prostor pro uvážení, který mu v souvislosti s technikou sbližování svěřuje právní základ představovaný článkem 114 SFEU, když s cílem zajistit zachování omezeného volného pohybu palných zbraní pro civilní použití na vnitřním trhu přijal opatření spočívající v doplnění některých samonabíjecích palných zbraní do kategorie A obsahující palné zbraně zakázané směrnicí 91/477 a v zavedení ostatních ustanovení, která podle Polské republiky povedou ke vzniku nových překážek. 63 Zadruhé v části, v níž má být uvedenou argumentací zpochybněna vhodnost napadaných opatření k dosažení cílů článku 114 SFEU, je třeba uvést, že taková argumentace splývá s argumentací, kterou Česká republika uplatňuje na podporu druhé části druhého žalobního důvodu, takže je třeba je posoudit společně až v rámci této druhé části druhého žalobního důvodu. 64 S ohledem na předchozí úvahy musí být první žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný. Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality K první části druhého žalobního důvodu, týkající se posouzení proporcionality určitých ustanovení napadené směrnice unijním normotvůrcem – Argumentace účastníků řízení 65 V rámci první části druhého žalobního důvodu Česká republika uvádí, že unijní normotvůrce přijal napadenou směrnici, ačkoli zjevně nedisponoval dostatkem informací o možných dopadech přijímaných opatření. Nemohl tudíž dostát své povinnosti důkladně se zabývat souladem těchto opatření se zásadou proporcionality. 66 Předně ani formální konstatování v bodě 33 odůvodnění napadené směrnice ani odpovídající pasáže důvodové zprávy podle České republiky neobsahují dostatečně konkrétní úvahu o přiměřenosti některých ustanovení této směrnice. 67 Dále je podle České republiky Komise povinna provést posouzení dopadů navrhované právní úpravy ve všech případech, kdy je třeba očekávat vyšší míru dopadů na práva a povinnosti osob. Provedení posouzení dopadů navrhované právní úpravy je takto závazkem stanoveným v interinstitucionální dohodě. Konkrétně bod 12 druhý pododstavec této dohody nelze podle České republiky vykládat v tom smyslu, že Komisi umožňuje rezignovat na provedení posouzení dopadů, kdykoli uzná za vhodné, ale musí být chápán jako apel na Komisi, která má zajistit, aby posouzení dopadů nezpůsobilo zdržení legislativního procesu. 68 Před přijetím napadené směrnice přitom podle České republiky nebylo provedeno žádné posouzení dopadů, přestože má významné dopady ve všech členských státech, zejména na vlastnické právo občanů. Zejména pak nelze za náhradu takového posouzení považovat hodnocení REFIT, neboť to se nezabývá dopady nově přijímaných opatření. 69 Na základě zkušeností České republiky lze mimoto pochybovat o tom, že by přijímaná opatření byla způsobilá dosáhnout cíle, kterým je zamezit zneužívání palných zbraní, neboť v tomto členském státě byl zbraní nově spadající do kategorie A, jejíž uvádění na trh a držení je v zásadě zakázáno, spáchán za posledních deset let jediný trestný čin, a to navíc nedbalostní. 70 Stejně tak v případě přeměnitelnosti samonabíjecích palných zbraní na samočinné palné zbraně bylo podle České republiky v samotném hodnocení REFIT konstatováno, že nebyly identifikovány žádné případy zneužití takto přeměněných palných zbraní ke kriminální činnosti. Tam zmíněné přeměny byly navíc provedeny buď za pomoci doplňků, které napadená směrnice nereguluje, nebo za pomoci instalace hlavních částí samočinných palných zbraní, které jsou již zakázány směrnicí 91/477 ve znění před tím, než byla změněna napadenou směrnicí. 71 Konečně sice Česká republika může podle svých slov připustit, že posouzení možných odpadů přijímaných opatření lze provést i jinak než prostřednictvím formálního posouzení dopadů, avšak unijní normotvůrce na ně nemůže zcela rezignovat. V projednávané věci přitom unijní normotvůrce ani nedisponoval dostatkem informací z alternativních zdrojů, na základě kterých by mohl posoudit přiměřenost určitých opatření zavedených napadenou směrnicí, neboť žádná ze studií, na něž za tím účelem poukazují žalované orgány a Komise, se dopady těchto opatření nezabývá. 72 Mezi tato opatření patří podle České republiky zákaz samonabíjecích palných zbraní zařazených v příloze I části II kategorii A bodech 6 až 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, neboť schází údaje o tom, v jaké míře jsou legálně držené zbraně zařazené v těchto bodech užívány při trestné činnosti vzhledem k počtu bezproblémových držitelů, na které tento zákaz dopadá. Česká republika uvádí, že unijní normotvůrce rovněž zakázal určité zásobníky do samonabíjecích palných zbraní, přestože nic nedokládá způsobilost tohoto opatření dosáhnout zamýšleného cíle. 73 Unijní normotvůrce navíc podle České republiky zpřísnil regulaci některých dalších druhů palných zbraní, včetně replik historických palných zbraní, ačkoli nedisponoval údaji o tom, jaké je nebezpečí užití těchto zbraní při páchání terorismu a závažné trestné činnosti, a nevyhodnotil toto nebezpečí v porovnání s dopadem takto zpřísněné regulace na práva bezproblémových držitelů. 74 Maďarsko podporuje argumentaci České republiky a dodává, že podle bodu 13 prvního pododstavce věty druhé interinstitucionální dohody musí být posouzení dopadů zpravidla připojeno k iniciativám v rámci pracovního programu Komise. Komise tedy tím, že svůj návrh směrnice předložila bez posouzení dopadů a následně nezjednala nápravu, jednala v rozporu s tímto ustanovením. Žalovaní navíc ani v dalších fázích legislativního postupu neprovedli žádné posouzení dopadů. Rovněž s ohledem na skutečnost, že ani hodnocení REFIT ani jiné studie, na něž bylo poukázáno, neobsahují takové posouzení, tedy unijní normotvůrce nedisponoval dostatkem informací, aby mohl posoudit proporcionalitu opatření obsažených v napadené směrnici. 75 Parlament a Rada, podporované Komisí, s argumentací České republiky a s argumentací, kterou na její podporu předkládá Maďarsko, nesouhlasí. – Závěry Soudního dvora 76 Z ustálené judikatury vyplývá, že zásada proporcionality je součástí obecných zásad unijního práva a vyžaduje, aby prostředky zavedené

cs

caselaw

EU

ustanovením unijního práva byly způsobilé k uskutečnění legitimních cílů sledovaných dotyčnou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné (rozsudek ze dne 8. června 2010, Vodafone a další, C‐58/08, EU:C:2010:321, bod 51 a citovaná judikatura). 77 Pokud jde o soudní přezkum dodržování těchto podmínek, Soudní dvůr přiznal unijnímu normotvůrci v rámci výkonu pravomocí, které mu jsou svěřeny, širokou posuzovací pravomoc v oblastech, ve kterých jeho činnost předpokládá volby jak politické, tak ekonomické či sociální povahy a v nichž má provést komplexní posouzení a hodnocení. Nejedná se tedy o otázku, zda opatření přijaté v takové oblasti je jedinou nebo nejlepší možností, neboť legalita tohoto opatření může být dotčena pouze jeho zjevně nepřiměřeným charakterem ve vztahu k cíli, který hodlají příslušné orgány sledovat (rozsudek ze dne 8. června 2010, Vodafone a další, C‐58/08, EU:C:2010:321, bod 52 a citovaná judikatura). 78 Kromě toho se široká posuzovací pravomoc unijního normotvůrce, s níž se pojí omezený soudní přezkum jejího výkonu, uplatní nejen na povahu a dosah ustanovení, která je třeba přijmout, ale také v určité míře na zjištění základních údajů (rozsudek ze dne 21. června 2018, Polsko v. Parlament a Rada, C‐5/16, EU:C:2018:483, bod 151 a citovaná judikatura). 79 I v případě, kdy má unijní normotvůrce širokou posuzovací pravomoc, je povinen založit své rozhodnutí na objektivních kritériích a zjišťovat, zda mohou cíle sledované zvoleným opatřením odůvodnit i značné negativní hospodářské dopady pro určité hospodářské subjekty. Podle článku 5 protokolu (č. 2) o používání zásad subsidiarity a proporcionality, který je přílohou Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU, totiž přihlížejí návrhy legislativních aktů k nutnosti postupovat tak, aby každá zátěž dopadající na hospodářské subjekty byla co nejmenší a přiměřená cíli, jehož má být dosaženo (rozsudek ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada, C‐358/14, EU:C:2016:323, body 97 a 98). 80 Z ustálené judikatury Soudního dvora navíc vyplývá, že platnost unijního aktu musí být posuzována ve vztahu ke skutečnostem, o kterých unijní normotvůrce věděl v okamžiku přijetí dotčené právní úpravy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada, C‐643/15 a C‐647/15, EU:C:2017:631, bod 221). 81 Mimoto i soudní přezkum omezeného rozsahu vyžaduje, aby unijní orgány, tvůrci dotčeného aktu, byly schopny před Soudním dvorem prokázat, že akt byl přijat v rámci skutečného výkonu jejich posuzovací pravomoci, která předpokládá zohlednění všech relevantních skutečností a okolností situace, kterou měl tento akt upravovat. Z toho vyplývá, že tyto orgány musí být alespoň schopné předložit a vysvětlit jasně a jednoznačně základní údaje, které měly být zohledněny pro účely odůvodnění napadaných opatření obsažených v tomto aktu a na nichž závisel výkon posuzovací pravomoci těchto orgánů (rozsudek ze dne 21. června 2018, Polsko v. Parlament a Rada, C‐5/16, EU:C:2018:483, body 152 a 153 a citovaná judikatura). 82 V daném případě je třeba na prvním místě konstatovat – jak učinila generální advokátka v bodech 94 až 97 svého stanoviska – že na rozdíl od tvrzení České republiky, podporované Maďarskem, ze znění bodů 12 až 15 interinstitucionální dohody nevyplývá povinnost provést za všech okolností posouzení dopadů. 83 Z těchto bodů vyplývá zaprvé, že se Parlament, Rada a Komise shodují na tom, že posouzení dopadů přispívají k lepší kvalitě právních předpisů Unie, a že posouzení dopadů jsou nástrojem, který má těmto třem orgánům pomáhat v přijímání informovaných rozhodnutí. Zadruhé se v těchto bodech upřesňuje, že posouzení dopadů nesmí způsobit neodůvodněné zdržení legislativního procesu ani ovlivňovat schopnost společných normotvůrců navrhovat změny, ve vztahu k nimž je ostatně stanoveno, že lze provádět doplňková posouzení dopadů, jestliže to budou Parlament a Rada považovat za přiměřené a potřebné. Zatřetí se v těchto bodech uvádí, že Komise bude provádět posouzení dopadů svých legislativních iniciativ, u nichž se očekávají významné hospodářské, environmentální nebo sociální dopady. Začtvrté se upřesňuje, že Parlament a Rada při projednávání legislativních návrhů Komise plně zohlední posouzení dopadů Komise. 84 Z toho plyne, že posouzení dopadů je fází legislativního postupu, která má zpravidla proběhnout, jakmile se očekává, že legislativní iniciativa bude mít takové dopady. 85 Neprovedení posouzení dopadů přitom nelze kvalifikovat jako porušení zásady proporcionality, nachází-li se unijní normotvůrce ve zvláštní situaci vyžadující, aby od něho upustil, a má-li k dispozici dostatek informací, které mu umožňují posoudit přiměřenost přijímaného opatření. 86 Na druhém místě je třeba v tomto ohledu uvést, že pro účely skutečného výkonu posuzovací pravomoci musí společní normotvůrci vzít během legislativního procesu v úvahu vědecké údaje i jiná dostupná zjištění, včetně vědeckých podkladů, které byly členskými státy použity na jednáních s Radou a které Rada sama nevlastní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2018, Polsko v. Parlament a Rada, C‐5/16, EU:C:2018:483, body 160 až 163). 87 Pokud jde o informace dostupné v okamžiku, kdy Komise vypracovávala legislativní iniciativu, jež vyústila v přijetí napadené směrnice, Komise uvedla, že nejprve vzala v úvahu podrobnou studii z prosince 2014 o fungování systému zavedeného směrnicí 91/477, s názvem „Evaluation of the Firearms Directive“, a hodnocení REFIT; v těchto dokumentech byly zdůrazněny výrazné rozdíly mezi členskými státy ve vztahu k aplikaci této směrnice, zejména pokud jde o klasifikaci palných zbraní, bylo v nich navrženo upravit jednotná kritéria pro poplašné či akustické zbraně tak, aby bylo zabráněno jejich přeměně na funkční palné zbraně, dále bylo navrženo jednotně upravit pravidla pro znehodnocování palných zbraní, bylo poukázáno na skutečnost, že ve většině členských států není možné dohledat původního vlastníka palné zbraně, rovněž bylo navrženo upravit pravidla pro označování palných zbraní, zlepšit fungování výměny informací mezi členskými státy či zavést ustanovení upravující činnost zprostředkovatelů, dále v nich byly zdůrazněny obavy vyplývající z možné přeměny samonabíjecích palných zbraní na samočinné a byla v nich také obsažena doporučení oblastí, ve kterých by se fungování trhu s palnými zbraněmi pro civilní použití mělo zlepšit. 88 Následně Komise vycházela z devíti studií, a sice ze studie o zlepšení pravidel upravujících znehodnocení palných zbraní a povolovacích řízení v Unii a o poplašných zbraních a replikách, ze studie o možnostech boje proti ilegálnímu obchodu s palnými zbraněmi v Unii, ze studie o zabitích vypracované Úřadem OSN pro drogy a trestnou činnost, ze studie o vztahu mezi násilnou smrtí a dostupností palných zbraní, ze studií o dopadu kontrol nabývání a držení palných zbraní na úmrtí způsobená těmito zbraněmi, ze studie o pravidlech pro znehodnocování zbraní, pro přeměnu zbraní, pro poplašné zbraně a historické zbraně a ze studie o zbraních použitých při masových střelbách v Evropě. 89 Tyto studie zdůraznily s ohledem na bezpečnostní kontext zejména zvýšené riziko přeměny znehodnocené palné zbraně na funkční palnou zbraň a problémy spojené se zjišťováním majitelů těchto zbraní, dále v nich bylo uvedeno, že označování a znehodnocování palných zbraní není harmonizováno směrnicí 91/477, v důsledku čehož v nich byla navržena revize této směrnice s cílem harmonizovat pravidla pro označování palných zbraní a posílit pravidla pro povolení nabývání a držení palných zbraní, dále bylo navrženo zavedení pravidel pro znehodnocené palné zbraně, poukázáno na potřebu stanovení technických standardů týkajících se přeměny poplašných a akustických zbraní a replik, byla též zmíněna nutnost zlepšení v získávání dat ohledně výroby, nabývání a držení palných zbraní, znehodnocených palných zbraní, poplašných zbraní a replik, bylo doporučeno zlepšení pravidel pro znehodnocování a přeměnu palných zbraní a pro poplašné a historické zbraně, bylo poukázáno na potřebu upravit činnosti podnikatelů a zprostředkovatelů v oblasti zbraní, dále byla v těchto studiích doložena vzájemná souvislost mezi množstvím ručních palných zbraní držených v určitém státě a mírou zločinnosti páchané s použitím palných zbraní, bylo v nich též uvedeno, že zavedení přísnější regulace přístupu k palným zbraním může výrazně snížit jak počet spáchaných zločinů, tak počet úmrtí způsobených palnou zbraní, že téměř všechny palné zbraně použité při masových střelbách v Evropě byly drženy legálně a že těmito zbraněmi byly palné zbraně samočinné, samonabíjecí, uschopněné ke střelbě či složené z částí různých zbraní, a bylo v nich zejména doporučeno omezit legální přístup k takovým palným zbraním. 90 Komise konečně poukázala na informace získané v rámci konzultace s veřejností, zejména s orgány členských států, s podnikateli a odborníky v oboru zbraní, zástupci Evropské asociace výrobců palných zbraní a munice pro civilní účely, střelci, sběrateli, neziskovými organizacemi a výzkumnými institucemi. Rovněž poukázala na informace získané v rámci konzultace s členskými státy a státy Evropského hospodářského prostoru, jakož i v rámci výboru ustanoveného směrnicí 91/477, kdy Komise požádala experty z členských států o komentář a připomínky k hlavním závěrům, které byly obsaženy v hodnocení REFIT. 91 Pokud jde ještě o informace shromážděné v průběhu legislativního postupu, zmínil Parlament konzultace zúčastněných stran, návštěvy sběratelského muzea zbraní, veřejné slyšení, technické údaje a statistiky vyžádané od Komise a konferenci o směrnici 91/477. 92 Konečně Rada uvedla, že se její práce zakládaly na návrhu Komise a studiích, na něž Komise poukázala, a dále na konzultacích s členy Parlamentu a na hodnocení dopadů opatření předložených členskými státy. 93 Informace uvedené v bodech 87 až 92 tohoto rozsudku tak umožňují konstatovat, že ony tři dotčené orgány měly v průběhu legislativního postupu, který vedl k přijetí napadené směrnice, k dispozici předně podrobné analýzy fungování vnitřního trhu s palnými zbraněmi pro civilní použití, tak jak toto fungování vyplývalo ze směrnice 91/477 ve znění před tím, než byla změněna napadenou směrnicí, včetně přesných doporučení ke zlepšení tohoto jeho fungování. Dále využily četných analýz a doporučení pokrývajících zejména všechna témata bezpečnostního rázu zmíněná v argumentaci České republiky shrnuté v bodech 69 až 73 tohoto rozsudku a zohledňujících zkušenosti získané zejména v otázce nebezpečnosti určitých palných zbraní v posuzovaném bezpečnostním kontextu. Tyto tři orgány konečně uvedené údaje doplnily o konzultace expertů a zástupců zúčastněných stran a o hodnocení orgánů členských států. 94 Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba první část druhého žalobního důvodu zamítnout jako neopodstatněnou. Ke druhé části druhého žalobního důvodu, týkající se přiměřenosti určitých ustanovení napadené směrnice – Argumentace účastníků řízení 95 V rámci druhé části druhého žalobního důvodu Česká republika zaprvé uvádí, že opatření přijatá v rámci napadené směrnice nejsou způsobilá k dosažení cíle zvýšení veřejné bezpečnosti, neboť tohoto cíle nelze dosáhnout dalším omezováním legálního držení palných zbraní. Naopak reálné riziko pro veřejnou bezpečnost vyplývá podle České republiky z přechodu legálně držených palných zbraní do nelegální sféry v důsledku zpřísnění příslušné právní úpravy. 96 Pokud jde konkrétně o zákaz některých samonabíjecích palných zbraní, nebyl podle České republiky za posledních deset let na území Unie ani jediný teroristický útok spáchán pomocí takových legálně držených zbraní a neexistuje žádná studie, z níž by vyplývalo, že byly tyto zbraně užity při masových střelbách. Zákaz samonabíjecích palných zbraní trvale přeměněných ze samočinných palných zbraní ve smyslu přílohy I části II kategorie A bodu 6 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, navíc podle České republiky nedává z technického hlediska žádný smysl, neboť jejich přeměna zpět na samočinné palné zbraně je náročnější a dražší než pořízení běžné nové samonabíjecí palné zbraně a její následná přeměna na palnou zbraň samočinnou. 97 Stejně tak je podle České republiky riziko zneužití nevratně znehodnocených palných zbraní a replik historických palných zbraní prakticky nulové, neboť opětná aktivace takových zbraní vyžaduje užití profesionálních nástrojů a je minimálně stejně složitá a nákladná jako výroba nové zbraně. O nepřiměřenosti tohoto opatření podle ní svědčí i skutečnost, že nevratně znehodnocené palné zbraně budou spadat do stejné kategorie jako stejný typ funkčních zbraní. 98 Zadruhé je Česká republika přesvědčena, že opatření přijatá v rámci napadené směrnice nejsou nezbytná k dosažení cíle zvýšení veřejné bezpečnosti. Zákaz držení samonabíjecích palných zbraní zařazených do přílohy I části II kategorie A bodů 6 až 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, podle ní představuje nejpřísnější opatření vůbec a dotkne se všech stávajících a potenciálních držitelů takových zbraní, přestože u nich neexistuje riziko páchání trestné činnosti. Podle České republiky není nezbytné ani zpřísnění regulace jiných druhů palných zbraní, například replik historických palných zbraní vzhledem k minimální míře nebezpečnosti těchto zbraní. 99 Česká republika uvádí, že existují méně omezující opatření, například důsledný boj proti nelegálně drženým palným zbraním, posílení spolupráce při vyšetřování závažných trestných činů, zlepšení výměny informací mezi členskými státy a zpřísnění regulace poplašných a obdobných zbraní. 100 Zatřetí Česká republika tvrdí, že opatření přijatá v rámci napadené směrnice jsou v rozporu se zásadou proporcionality stricto sensu. Tato opatření totiž podle ní představují výrazný zásah do vlastnického práva velkého počtu bezproblémových držitelů palných zbraní a unijní normotvůrce neučinil nic pro zmírnění těchto dopadů ani se jimi nezabýval. 101 Podpůrně, pokud by bylo třeba mít za to, že napadená směrnice sleduje i cíl odstranění překážek řádnému fungování vnitřního trhu, Česká republika v rámci druhé části druhého žalobního důvodu uvádí, že opatření přijatá v rámci této směrnice nenaplňují ani v tomto ohledu podmínky způsobilosti, nezbytnosti a přiměřenosti stricto sensu. Tato opatření, která obsahují nejednoznačná a prakticky neaplikovatelná pravidla, totiž podle České republiky nejsou způsobilá tyto překážky odstranit. 102 Předně příloha I část II kategorie A bod 7 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, nově zahrnuje samonabíjecí palné zbraně, do nichž je vložen nadlimitní zásobník. Podle České republiky mají členské státy podle čl. 6 odst. 1 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, tyto zbraně zabavit. V bodě 23 odůvodnění napadené směrnice se přitom uvádí, že možnost vložení takového zásobníku není pro zařazení daných zbraní určující. Tatáž zbraň je tedy podle okolností zbraní kategorie A, nebo zbraní kategorie B, přičemž změny kategorie lze docílit výměnou zásobníku. Česká republika uvádí, že držení takového zásobníku je zároveň podle čl. 5 odst. 3 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, sankcionováno odejmutím povolení k nabývání a držení palných zbraní kategorie B, tedy sankcí odlišnou od sankce předpokládané v čl. 6 odst. 1 téže směrnice. 103 Česká republika následně poukazuje na to, že napadená směrnice nově řadí samonabíjecí palné zbraně původně určené ke střelbě z ramene, které mohou být, aniž by pozbyly funkčnosti, prostřednictvím skládací či teleskopické opěry zkráceny na délku kratší 60 centimetrů, do přílohy I části II kategorie A bodu 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, avšak bez upřesnění, jak mají být tyto zbraně identifikovány. Téměř všechny tyto zbraně jsou přitom podle České republiky určeny k fungování jak s touto opěrou, tak bez ní, takže neexistuje žádný způsob, jak identifikovat jejich původní určení. Podle ní rovněž není jasné, jakým způsobem má být určena délka těchto zbraní, zejména zda se berou v potaz i úsťová zařízení nebo různé nástavce, či nikoli. Za těchto podmínek by podle České republiky mohlo našroubování kompenzátoru nebo tlumiče vést ke změně kategorie. 104 Konečně pokud jde o přechod některých palných zbraní do kategorie A, tj. do kategorie zakázaných palných zbraní, napadená směrnice podle České republiky umožňuje členským státům zvolit odlišný postup vůči dosavadním držitelům těchto zbraní, což znamená, že v některých členských státech bude nadále velký počet oprávněných držitelů, zatímco v jiných bude držení takových zbraní zakázáno. Tento stav přitom podle ní vytváří nové překážky, které nemohou být překonány existencí evropského zbrojního pasu. Podle čl. 12 odst. 2 třetího pododstavce směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, totiž možnost cestování s těmito zbraněmi závisí na rozhodnutí ostatních členských států, které mohou nyní nově odmítnout aplikovat výjimku v prvním pododstavci tohoto čl. 12 odst. 2 a podmínit cestu udělením předchozího povolení. 105 Co se týče nezbytnosti opatření přijatých v rámci napadené směrnice a jejich přiměřenosti stricto sensu, odkazuje Česká republika na argumentaci shrnutou v bodech 98 až 100 tohoto rozsudku. Dále má za to, že zrušení zpochybněných ustanovení této směrnice musí vést ke zrušení této směrnice jako celku. 106 Maďarsko zaprvé pochybuje o přiměřenosti označování různých částí palných zbraní, což může způsobit vážné potíže při letištních kontrolách. 107 Zadruhé má tento členský stát za to, že povinnost provést při prodlužování platnosti končících povolení přezkum všech podmínek pro jejich vydání je v rozporu se sledovanými cíli. 108 Zatřetí je podle Maďarska neodůvodněné, aby znehodnocené palné zbraně legálně nabyté či držené před koncem lhůty k provedení napadené směrnice byly i v případě neexistence úředního povolení zařazeny do kategorie palných zbraní, na které se vztahuje povinnost získat povolení. Zpřísněním právní úpravy se podle Maďarska absence nebezpečnosti těchto zbraní nijak nezmění, takže nová právní úprava bez jakéhokoli naléhavého důvodu zavádí vůči jejich držitelům nové povinnosti. 109 Začtvrté Maďarsko tvrdí, že délka doby povinného uchovávání údajů obsažených v úřední evidenci palných zbraní v členských státech, která se počítá ode dne jejich zničení, představuje nepřiměřený zásah do práva na ochranu osobních údajů zaručeného článkem 16 SFEU a článkem 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 110 Polská republika má zaprvé za to, že jelikož nebyly předloženy žádné důkazy o použití legálně držených samočinných palných zbraní přeměněných na samonabíjecí palné zbraně k trestné činnosti na území Unie, nevede zákaz držení těchto zbraní ke zlepšení bezpečnosti občanů Unie. 111 Zadruhé ani zákaz samonabíjecích palných zbraní pro střelivo se středovým zápalem, pokud je jejich nedílnou součástí zásobovací ústrojí s nadlimitní kapacitou, není podle Polské republiky vhodný k zajištění bezpečnosti občanů Unie. Předně vzhledem k tomu, že tato zásobovací ústrojí nejsou spjata s konkrétní zbraní, nelze podle Polské republiky prokázat, že je dané zásobovací ústrojí součástí takové palné zbraně, ani že je vlastnictvím osoby, která má tuto zbraň v držení, ani že daná osoba drží zbraň v souladu s vydaným povolením. Dále tato kapacita nemá podle Polské republiky velký vliv na rychlost palby ani na počet nábojů, které lze vystřelit. Konečně se tento zákaz uplatňuje neúměrně na osoby držící palné zbraně kategorie B, a to i v případě, kdy nemají možnost do svých zbraní taková zásobovací ústrojí vložit. 112 Zatřetí se Polská republika s ohledem na úvahy obsažené v bodech 97 a 103 tohoto rozsudku domnívá, že mezi zařazením znehodnocených palných zbraní a replik historických palných zbraní do přílohy I části II kategorie C bodů 6 a 7 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, a zákazem palných zbraní vymezených v téže příloze části II kategorii A bodě 8 na jedné straně a zaručením vysoké úrovně bezpečnosti občanů Unie na straně druhé neexistuje žádná souvislost. 113 Začtvrté Polská republika tvrdí, že kategorizace palných zbraní uvedená v bodech 110 až 112 tohoto rozsudku je nepřiměřená stricto sensu, neboť existují účinnější a méně omezující preventivní opatření na posílení veřejné bezpečnosti, jako jsou povinné jednotné psychiatrické a psychologické testy pro nabyvatele a držitele palných zbraní a zkoušky ze zásad používání těchto zbraní a znalostí pravidel týkajících se jejich držení a používání. 114 Parlament a Rada, podporované Komisí, s argumentací České republiky i s argumentací uplatněnou na její podporu Maďarskem a Polskou republikou nesouhlasí. 115 Parlament a Rada konkrétně tvrdí, že argumentace Maďarska vycházející z porušení článku 16 SFEU a článku 8 Listiny je nepřípustná, neboť v sobě zahrnuje nový žalobní důvod. Totéž podle nich platí pro argumentaci Maďarska i Polské republiky zpochybňující přiměřenost ustanovení napadené směrnice, jež Česká republika nenapadá. – Závěry Soudního dvora 116 Na prvním místě je třeba připomenout, že účastník řízení, kterému bylo podle článku 40 statutu Soudního dvora Evropské unie povoleno vedlejší účastenství v řízení o sporu, který byl předložen k rozhodnutí Soudnímu dvoru, nemůže změnit předmět sporu, jak vyplývá z návrhových žádání a žalobních důvodů hlavních účastníků řízení. Z toho vyplývá, že přípustné jsou pouze ty argumenty vedlejšího účastníka, které patří do rámce vymezeného těmito návrhovými žádáními a žalobními důvody (rozsudek ze dne 7. října 2014, Německo v. Rada, C‐399/12, EU:C:2014:2258, bod 27). 117 Vzhledem k tomu, že Maďarsko svou argumentací shrnutou v bodech 106, 107 a 109 tohoto rozsudku zpochybňuje – jak správně uvádí Parlament a Rada – přiměřenost jiných ustanovení napadené směrnice, než která napadá Česká republika, je třeba mít za to, že tato argumentace změní předmět sporu vyplývající z návrhových žádání a žalobních důvodů České republiky, a proto musí být odmítnuta jako nepřípustná. 118 Pokud jde na druhém místě o předmět soudního přezkumu, který má provést Soudní dvůr, je třeba poukázat na to, že podle judikatury připomenuté v bodech 77 až 79 tohoto rozsudku Soudnímu dvoru nepřísluší, aby svým posouzením nahrazoval posouzení unijního normotvůrce. 119 Podle této judikatury totiž Soudnímu dvoru přísluší ověřit, zda unijní normotvůrce zjevně překročil širokou posuzovací pravomoc, která mu náleží v případě komplexního posouzení a hodnocení, jež měl v daném případě provést, a to zvolením opatření zjevně nepřiměřených ve vztahu ke sledovanému cíli. 120 Pokud se na třetím místě jedná o přiměřenost zákazu samonabíjecích palných zbraní zařazených do přílohy I části II kategorie A bodů 6 až 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, zaprvé – jak uvádí Parlament a Rada podporované Komisí – zejména ze studií uvedených v bodech 88 a 89 tohoto rozsudku vyplývá, že lze doložit vzájemnou souvislost mezi počtem palných zbraní držených v určitém státě a mírou zločinnosti páchané s použitím takových zbraní, že zavedení regulace omezující přístup k palným zbraním může mít výrazný dopad na snížení počtu spáchaných zločinů i počtu úmrtí způsobených palnými zbraněmi, že téměř všechny palné zbraně použité při masových střelbách v Evropě byly drženy legálně a že těmito zbraněmi byly samočinné palné zbraně, samonabíjecí palné zbraně, znehodnocené palné zbraně následně uschopněné ke střelbě či palné zbraně složené z částí různých zbraní. 121 Mimoto je sice pravda, že v některých z těchto studií se doporučují rovněž opatření zmiňovaná Českou republikou a na její podporu pak Polskou republikou, tak jak jsou shrnuta v bodech 99 a 113 tohoto rozsudku, ta jsou však doporučována – jak zdůraznil Parlament – jako doplněk ke zpřísnění režimu nabývání a držení palných zbraní, konkrétně těch nejnebezpečnějších z nich, a nikoli jako alternativy stejně účinné jako zákaz dotčených palných zbraní. 122 Zadruhé jsou se zákazem palných zbraní zařazených do přílohy I části II kategorie A bodů 6 až 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, spojeny – jak uvádí Parlament a Rada podporované Komisí – četné výjimky uvedené v čl. 6 odst. 2 až 6 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, které zmírňují dopad tohoto zákazu pro velký počet potenciálních držitelů či nabyvatelů těchto zbraní, a mají tak za cíl zaručit přiměřenost tohoto zákazu. 123 Pokud jde zatřetí o vymezení palných zbraní zařazených do přílohy I části II kategorie A bodů 7 a 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, tyto body jasně identifikují – jak uvádí Parlament a Rada podporované Komisí – zakázané palné zbraně buď v závislosti na kapacitě vloženého zásobovacího ústrojí, nebo v závislosti na délce zbraně. Nic zejména nebrání výkladu navrhovanému těmito orgány, že zbraně konstruované tak, aby umožnily stejnou měrou střelbu z ramene i střelbu z volné ruky, musí být považovány za zbraně původně určené ke střelbě z ramene, a tudíž spadající do bodu 8 této kategorie A. 124 Stejně tak v souvislosti s bodem 23 odůvodnění napadené směrnice a s čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, je zřejmé – jak uvedly Parlament a Rada – že tento čl. 5 odst. 3 v podstatě zakazuje držení samonabíjecí palné zbraně spadající do přílohy I části II kategorie B směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, a zároveň zásobovacího ústrojí překračujícího limity stanovené v téže příloze části II kategorii A bodě 7, aby se zamezilo pokusům obcházet kategorizaci některých palných zbraní. Dále pak zmiňovaný bod 23 odůvodnění pouze podává vysvětlení k předmětné klasifikaci a uvedený čl. 6 odst. 1 pouze stanoví daný zákaz. 125 Začtvrté vzhledem k tomu, že členské státy již mohly palné zbraně spadající zejména do přílohy I části II kategorií B a C směrnice 91/477 zakázat před tím, než byly tyto zbraně zařazeny napadenou směrnicí do kategorie A, všechny tři dotčené orgány správně tvrdí, že ustanovení o evropském zbrojním pase a čl. 12 odst. 2 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, nemění právní stav, nýbrž pouze berou výše uvedenou skutečnost na vědomí. 126 Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by uvedené orgány překročily širokou posuzovací pravomoc, která jim náleží. Na rozdíl od tvrzení České republiky, podporované Maďarskem a Polskou republikou, se totiž nelze domnívat, že by napadaná opatření byla zjevně nepřiměřená ve vztahu k cílům spočívajícím v zajištění veřejné bezpečnosti občanů Unie a v usnadnění fungování vnitřního trhu. 127 Pokud jde na čtvrtém místě o přiměřenost zařazení znehodnocených palných zbraní a reprodukcí historických palných zbraní do přílohy I části II kategorie A nebo C směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, zaprvé Parlament a na jeho podporu i Komise upřesnily, že odborníci v rámci slyšení zmíněných v bodech 90 a 91 tohoto rozsudku dosvědčili, že riziko opětné aktivace znehodnocené palné zbraně nelze zcela vyloučit. V bodě 120 tohoto rozsudku již přitom bylo uvedeno, že zejména ze studií zmíněných v bodech 88 a 89 tohoto

cs

caselaw

EU

rozsudku vyplývá, že mezi palnými zbraněmi použitými při masových střelbách v Evropě byly znehodnocené palné zbraně následně uschopněné ke střelbě či palné zbraně složené z částí různých zbraní, přičemž tyto zbraně byly drženy legálně. 128 Zadruhé – jak připomínají Parlament a Rada podporované Komisí – je nesporné, že zařazení znehodnocených palných zbraní do přílohy I části II kategorie C směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, v podstatě zakládá pouze povinnost je ohlásit, a že pokud tyto zbraně musí být zařazeny do kategorie A této přílohy I části II, uplatní se výjimky uvedené v čl. 6 odst. 2 až 6 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice. Česká republika ani na její podporu Maďarsko či Polská republika mimoto neuvedly nic konkrétního, co by mohlo zpochybnit argumentaci Parlamentu, podle níž skutečnost, že se v důsledku neohlášení znehodnocené palné zbraně stává její držení protiprávním, sama o sobě nezvyšuje hrozbu pro veřejnou bezpečnost. 129 Pokud jde zatřetí o reprodukce historických zbraní, je rovněž nutno konstatovat, že Česká republika ani na její podporu Maďarsko či Polská republika neuvedly nic konkrétního, co by mohlo zpochybnit konstatování, která jsou obsažena v bodě 27 odůvodnění napadené směrnice a na něž poukazovaly Parlament a Rada podporované Komisí, a sice že se s takovými reprodukcemi nepojí stejný historický význam nebo zájem jako se skutečnými historickými zbraněmi a že mohou být vyrobeny za použití moderních postupů, které zlepšují jejich odolnost a přesnost, což naznačuje, že takové zbraně mohou vykazovat vyšší stupeň nebezpečnosti než skutečné historické zbraně. 130 Pokud jde začtvrté o alternativy zmíněné Českou republikou a na její podporu též Polskou republikou, stačí odkázat na konstatování učiněné v bodě 121 tohoto rozsudku. 131 Za těchto podmínek je opět třeba konstatovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by ony tři orgány překročily širokou posuzovací pravomoc, která jim náleží, a že na rozdíl od tvrzení České republiky, podporované Maďarskem a Polskou republikou, se nelze domnívat, že by napadaná opatření byla zjevně nepřiměřená ve vztahu k cíli zajištění veřejné bezpečnosti občanů Unie. 132 Na pátém místě Česká republika, podporovaná Maďarskem a Polskou republikou, mimo jiné tvrdí, že zákaz samonabíjecích palných zbraní uvedených v příloze I části II kategorii A bodech 6 až 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, představuje nepřiměřený zásah do vlastnického práva jejich držitelů. 133 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 17 odst. 1 Listiny sice neobsahuje absolutní zákaz zbavení majetku, stanoví však, že k němu může dojít pouze ve veřejném zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady za tento majetek v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu. 134 Pokud jde o tyto požadavky, je třeba vzít do úvahy i upřesňující pravidla uvedená v čl. 52 odst. 1 Listiny, podle něhož může být výkon práv uznaných touto Listinou omezen za předpokladu, že tato omezení jsou stanovena zákonem, respektují podstatu uvedených práv a jsou při dodržení zásady proporcionality nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého [rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Tele2 Sverige a Watson a další, C‐203/15 a C‐698/15, EU:C:2016:970, bod 94 a citovaná judikatura, a ze dne 21. května 2019, Komise v. Maďarsko (Požívací práva k zemědělské půdě),C‐235/17, EU:C:2019:432, bod 88]. 135 V daném případě předně není sporné, že čl. 1 bod 7 písm. b) napadené směrnice doplňuje do článku 7 směrnice 91/477 odstavec 4a, který v podstatě umožňuje členským státům, aby ponechaly již udělená povolení pro takové zbraně v platnosti, pokud byly zákonně nabyty a registrovány před 13. červnem 2017. Napadená směrnice proto nestanoví vyvlastnění držitelů takových zbraní, které byly nabyty před jejím vstupem v platnost, a jakékoli odnětí vlastnického práva k takovým zbraním v návaznosti na provedení napadené směrnice do práva členských států musí být považováno za uskutečněné z rozhodnutí členských států. 136 Dále mají-li členské státy na základě této směrnice povinnost v zásadě zakázat nabývání a držení takových zbraní po vstupu této směrnice v platnost, takový zákaz v zásadě jen zamezuje nabytí vlastnického práva k majetku a pojí se s ním všechny výjimky uvedené v čl. 6 odst. 2 až 6 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, které se týkají konkrétně ochrany kritické infrastruktury, konvojů vysoké hodnoty a citlivých prostor, jakož i zvláštní situace sběratelů, podnikatelů v oboru zbraní, zprostředkovatelů, muzeí nebo také sportovních střelců. 137 Konečně směřuje-li argumentace České republiky a na její podporu též argumentace Maďarska a Polské republiky k tomu, aby z hlediska práva na vlastnictví zpochybnily jednak zákaz nabývání vlastnického práva k některým zbraním a jednak jiná opatření obsažená v napadené směrnici, než jsou tyto zákazy, stačí uvést, že tato jiná opatření představují úpravu užívání majetku v obecném zájmu ve smyslu čl. 17 odst. 1 třetí věty Listiny a že vzhledem ke skutečnostem uvedeným v bodech 120 až 131 tohoto rozsudku není prokázáno, že by tato opatření v tomto ohledu překračovala rámec toho, co je k tomu nezbytné. 138 Údaje obsažené ve spise předloženém Soudnímu dvoru tudíž nedokládají, že by omezení výkonu vlastnického práva uznaného Listinou, která byla zavedena napadenou směrnicí zejména pro samonabíjecí palné zbraně uvedené v příloze I části II kategorii A bodech 6 až 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, představovala nepřiměřený zásah do tohoto práva. 139 S ohledem na předchozí úvahy je třeba druhou část druhého žalobního důvodu, a tedy i celý tento druhý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněné. Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání Argumentace účastníků řízení 140 V rámci třetího žalobního důvodu má Česká republika předně za to, že skutečnosti uvedené v bodech 102 a 103 tohoto rozsudku nevyhovují požadavkům na jasnost a přesnost vyplývajícím ze zásady právní jistoty. 141 Dále podle ní skutečnosti uvedené v bodě 104 tohoto rozsudku obnášejí porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Pokud by totiž členský stát využil výjimky pro držení některých napříště zakázaných palných zbraní v případě osob, které toto povolení vlastnily ke dni vstupu napadené směrnice v platnost, byl by povinen v období od jejího vstupu v platnost do doby přijetí transpozičních ustanovení nadále udělovat požadovaná povolení na základě platné vnitrostátní právní úpravy, následně by však musel těmto osobám příslušná povolení i samotné zbraně odebrat, protože už se na ně tato výjimka nebude vztahovat ratione temporis. 142 To přitom podle České republiky znamená, že dotyčný členský stát musí v rozporu s uvedenými zásadami uplatnit nový zákaz retroaktivně na situace vzniklé před jeho vstupem v platnost, nebo přiznat napadené směrnici přímý účinek v neprospěch dotčených jednotlivců. Možnost uplatnit tuto výjimku tedy podle ní končí dnem vstupu napadené směrnice v platnost, zatímco ji členské státy při dodržení unijního práva tímto datem omezit nemohou. 143 Česká republika se konečně domnívá, že předchozí úvahy musí vést ke zrušení čl. 1 bodů 6, 7 a 19 napadené směrnice, a v důsledku toho i k zrušení této směrnice jako celku. 144 Maďarsko tvrdí, že skutečnosti uvedené v bodech 102 a 111 tohoto rozsudku jsou porušením zásady právní jistoty, neboť nejsou dostatečně jasné, aby umožnily dotčeným subjektům jednoznačně rozpoznat jejich práva a povinnosti. Podle Maďarska tak není možné jasně určit, zda musí být povolení k nabytí a držení palné zbraně zařazené do přílohy I části II kategorie B směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, odňato bez ohledu na to, zda bylo zjištěno, že dotyčná osoba má v držení nadlimitní zásobovací ústrojí, pakliže tato osoba vlastní samonabíjecí palné zbraně pro střelivo se středovým zápalem. 145 Tento členský stát má za to, že se zásadou právní jistoty není slučitelný ani čl. 10 odst. 2 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, podle kterého mohou podnikatelé v oboru zbraní a zprostředkovatelé odmítnout provést jakoukoli transakci spočívající v nabytí kompletních nábojů nebo komponentů střeliva, kterou důvodně považují za podezřelou vzhledem k její povaze. Toto ustanovení, které subjektům podnikajícím v daném oboru umožňuje zpochybnit rozhodnutí vydávajícího orgánu, může podle Maďarska vést k diskriminaci a zneužívání. 146 Parlament a Rada, podporované Komisí, s argumentací České republiky i s argumentací uplatněnou na její podporu Maďarskem nesouhlasí. Závěry Soudního dvora 147 Na prvním místě je třeba argumentaci Maďarska shrnutou v bodě 145 tohoto rozsudku odmítnout jako nepřípustnou s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 116 tohoto rozsudku, neboť zpochybňuje legalitu ustanovení napadené směrnice, které se neshoduje s ustanoveními napadanými Českou republikou, a míří tak na změnu předmětu sporu vyplývajícího z návrhových žádání a žalobních důvodů tohoto členského státu. 148 Pokud jde na druhém místě o soulad definic obsažených v příloze I části II kategorii A bodech 7 a 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, se zásadou právní jistoty, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní normy byly jasné, přesné a s předvídatelnými účinky, tak aby se dotčené osoby mohly orientovat v právních stavech a vztazích, na které se vztahuje unijní právní řád (rozsudek ze dne 5. května 2015, Španělsko v. Rada, C‐147/13, EU:C:2015:299, bod 79 a citovaná judikatura). 149 Co se týče souladu definic obsažených v příloze I části II kategorii A bodech 7 a 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, s touto zásadou, je nutno konstatovat – podobně jak již bylo uvedeno v bodech 123 a 124 tohoto rozsudku – že tyto body 7 a 8 identifikují jasným, přesným a předvídatelným způsobem zakázané palné zbraně buď v závislosti na vloženém zásobovacím ústrojí, nebo v závislosti na délce zbraně. Konkrétně jsou-li palné zbraně – jak správně uvádějí Parlament a Rada – konstruované tak, aby umožnily stejnou měrou střelbu z ramene i střelbu z volné ruky, mohou být tyto zbraně považovány za zbraně původně určené ke střelbě z ramene, a tudíž spadající do bodu 8 této kategorie A. 150 Znění přílohy I části II kategorie A bodu 7 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, uvažované ve spojení s bodem 23 odůvodnění napadené směrnice a ve spojení s čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, mimoto nemůže vést – na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika podporovaná Maďarskem – k žádným nejasnostem. 151 Jak totiž správně uvádějí Parlament a Rada, podporované Komisí, držení samonabíjecí palné zbraně spadající do přílohy I části II kategorie B směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, současně se zásobovacím ústrojím překračujícím limity uvedené v tomto bodě 7 je ve zmíněném čl. 5 odst. 3 v podstatě zakázáno právě s cílem bránit pokusům o obcházení nových zákazů, které jsou výsledkem vložení téhož bodu 7 do přílohy I části II kategorie A směrnice 91/477. Ve zbytku pak zmiňovaný bod 23 odůvodnění pouze podává vysvětlení k předmětné klasifikaci a uvedený čl. 6 odst. 1 pouze stanoví daný zákaz. 152 Z toho plyne, že Česká republika a ostatně i Maďarsko, které ji podporuje, neprokázaly, že by tato ustanovení obnášela porušení zásady právní jistoty. 153 Pokud jde na třetím místě o soulad výjimky stanovené v čl. 7 odst. 4a směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, se zásadou ochrany legitimního očekávání, je třeba připomenout, že právo domáhat se ochrany legitimního očekávání se jakožto logický důsledek zásady právní jistoty připomenuté v bodě 148 tohoto rozsudku vztahuje na každého jednotlivce, který se nachází v situaci, ze které vyplývá, že unijní správa u něj vyvolala podloženou naději. Ujištění způsobilá vzbudit takováto očekávání jsou tvořena přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů bez ohledu na formu, v jaké jsou tyto informace sděleny. Naproti tomu se nikdo nemůže dovolávat porušení této zásady, pokud mu správa neposkytla konkrétní ujištění. Stejně tak je-li opatrný a obezřetný hospodářský subjekt schopen předvídat přijetí unijního opatření, které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, nemůže se takovéto zásady dovolávat, pokud je toto opatření přijato [rozsudek ze dne 30. dubna 2019, Itálie v. Rada (Kvóta pro rybolov mečouna obecného), C‐611/17, EU:C:2019:332, bod 112 a citovaná judikatura]. 154 V daném případě je nejprve zapotřebí uvést, že cílem kritizovaného ustanovení je, aby se v době mezi vstupem napadené směrnice v platnost dne 13. června 2017 a uplynutím lhůty k jejímu provedení do práva členských států dne 14. září 2018 nezvyšoval počet případů nabytí palných zbraní, na něž se od posledně uvedeného data vztahuje zákaz. 155 Dále vzhledem k tomu, že byla napadená směrnice vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie 20 dnů před jejím vstupem v platnost, mohl každý, kdo si přál nabýt takovou zbraň po jejím vstupu v platnost, vědět, že podle této směrnice bude jeho členský stát povinen jakékoli povolení udělené pro takovou zbraň odejmout nejpozději ke konci lhůty k provedení této směrnice. 156 Konečně nic nebránilo členským státům v tom, aby svou právní úpravu změnily tak, že by povolení udělená po 13. červnu 2017 byla platná pouze do 14. září 2018. 157 Za těchto podmínek nebylo z pohledu judikatury připomenuté v bodě 153 tohoto rozsudku prokázáno, že unijní normotvůrce mohl u jednotlivců, kteří si přáli nabýt po 13. červnu 2017 zbraně spadající do přílohy I části II kategorie A bodů 7 a 8 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, vzbudit legitimní očekávání, ani že členské státy nutil, aby napadenou směrnici uplatňovaly retroaktivně. 158 Třetí žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady zákazu diskriminace Argumentace účastníků řízení 159 V rámci čtvrtého žalobního důvodu Česká republika tvrdí, že výjimka obsažená v čl. 6 odst. 6 druhém pododstavci směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, je šita na míru Švýcarské konfederaci, ve vztahu k níž napadená směrnice v souladu s bodem 36 jejího odůvodnění rozvíjí ustanovení schengenského acquis ve smyslu Dohody mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis. Vzhledem k tomu, že podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení postrádají jakékoli zdůvodnění s ohledem na cíle napadené směrnice, jedná se podle České republiky o diskriminační ustanovení, které musí být zrušeno. 160 Podmínka týkající se vojenského systému založeného na branné povinnosti, v jehož rámci se po dobu posledních 50 let uplatňoval systém převodu vojenských palných zbraní osobám opouštějícím vojsko, stejně jako podmínka, že se musí jednat výhradně o palné zbraně spadající do přílohy I části II kategorie A bodu 6 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, totiž podle České republiky nemohou být odůvodněny s ohledem na žádný z cílů napadené směrnice a zajišťují, aby tato výjimka dopadala pouze na Švýcarskou konfederaci, což je cíl, který byl podle České republiky výslovně uznán v průběhu legislativního postupu. 161 Přitom vzhledem k tomu, že žádný členský stát nemůže z důvodu takto nastavené historické podmínky této výjimky využít, zavádí tato výjimka podle České republiky odlišné zacházení mezi Švýcarskou konfederací na jedné straně a členskými státy Unie a členskými státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) mimo Švýcarskou konfederaci na straně druhé, které nelze objektivně zdůvodnit. Samotná délka trvání systému ponechávání palných zbraní po ukončení branné povinnosti totiž podle ní žádným způsobem nezaručuje vyšší úroveň bezpečnostních záruk. I kdyby se připustilo, že délka trvání takového systému může mít určitou relevanci, bylo by podle České republiky stanovení lhůty posledních 50 let přesto arbitrární a nepřiměřené. 162 Maďarsko uvádí, že pokud bylo třeba čl. 6 odst. 6 druhý pododstavec směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, vykládat tak, že má pouze vyjasnit, jaké důsledky má první pododstavec tohoto čl. 6 odst. 6 pro státy, které v souladu s dlouhou tradicí povolují bývalým brancům ponechat si po vykonání vojenské služby svou zbraň, ukládalo by toto ustanovení další a zároveň neodůvodněný požadavek na osoby spadající do jeho působnosti, neboť by bylo potřebné pravidelně prověřovat, zda tyto osoby – na rozdíl od sportovních střelců, kteří nevykonávali vojenskou službu a kteří jsou držiteli povolení na základě shora uvedeného prvního pododstavce – představují riziko pro veřejnou bezpečnost. 163 Parlament a Rada, podporované Komisí, s argumentací České republiky i s argumentací uplatněnou na její podporu Maďarskem nesouhlasí. Závěry Soudního dvora 164 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 29. března 2012, Komise v. Polsko, C‐504/09 P, EU:C:2012:178, bod 62 a citovaná judikatura). 165 Není tedy sice sporu o tom, že podmínky pro užití výjimky stanovené v čl. 6 odst. 6 druhém pododstavci směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, splňuje – jak tvrdí Česká republika podporovaná Maďarskem – pouze Švýcarská konfederace, avšak k úspěšnosti čtvrtého žalobního důvodu je ještě zapotřebí, aby se Švýcarská konfederace na jedné straně a členské státy Unie a členské státy ESVO mimo Švýcarskou konfederaci na straně druhé nacházely ve vztahu k předmětu této výjimky ve srovnatelné situaci. 166 Jak přitom uvedla generální advokátka v bodech 139 a 140 svého stanoviska, podmínka týkající se vojenského systému založeného na branné povinnosti, v jehož rámci se po dobu posledních 50 let uplatňoval systém převodu vojenských palných zbraní osobám opouštějícím vojsko, bere ohled na kulturu a tradice Švýcarské konfederace a na skutečnost, že vzhledem k těmto tradicím má uvedený stát zkušenosti a prokazatelnou schopnost dohledávat a monitorovat dotčené osoby i zbraně, na základě čehož lze předpokládat, že cílů veřejné bezpečnosti, které napadená směrnice sleduje, bude dosaženo i přes tuto výjimku. 167 Vzhledem k tomu, že nelze předpokládat, že by tomu tak bylo v případě států, které nemají ani tradici systému převodu vojenských palných zbraní, a tudíž ani zkušenosti a prokazatelnou schopnost dohledávat a monitorovat dotčené osoby a zbraně, je třeba mít za to, že v situaci srovnatelné se situací Švýcarské konfederace se nacházejí pouze ty státy, kde takový systém existuje také po dlouhou dobu. Spis předložený Soudnímu dvoru přitom v tomto ohledu neobsahuje žádné údaje, a tudíž ani nic, co by mohlo prokázat diskriminaci na úkor členských států Unie a ESVO. 168 Poukazuje-li Česká republika na arbitrárnost v souvislosti s tím, že unijní normotvůrce zvolil podmínku posledních 50 let trvání systému převodu vojenských palných zbraní, stejně jako podmínku, že se musí jednat výhradně o palné zbraně spadající do přílohy I části II kategorie A bodu 6 směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, stačí poukázat na to, že Česká republika neuvedla žádný jiný stát, ve kterém by existoval systém převodu vojenských palných zbraní – či jiných zbraní, než které spadají do této kategorie – po dobu kratší 50 let, takže toto tvrzení musí být každopádně odmítnuto jako irelevantní. 169 Konečně tvrdí-li Maďarsko, že čl. 6 odst. 6 druhý pododstavec směrnice 91/477, ve znění napadené směrnice, ukládá oproti prvnímu pododstavci tohoto čl. 6 odst. 6 „další“ požadavek pravidelně prověřovat, zda dotyčné osoby nepředstavují riziko pro veřejnou bezpečnost, stačí uvést, že tento druhý pododstavec upravuje výjimku, která je odlišná od výjimky obsažené v prvním pododstavci, a že tato odlišná výjimka podléhá zvláštním podmínkám. Vzhledem k tomu, že tyto pododstavce tedy dopadají na odlišné situace, není stanovení odlišných podmínek v těchto ustanoveních diskriminační. 170 Vzhledem k předcházejícím úvahám musí být čtvrtý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný. 171 V důsledku toho musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu. K nákladům řízení 172 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament a Rada požadovaly náhradu nákladů řízení a Česká republika neměla ve věci úspěch, je třeba posledně uvedené uložit jejich náhradu, včetně nákladů řízení o předběžném opatření. 173 V souladu s čl. 140 odst. 1 téhož jednacího řádu ponesou Francouzská republika, Maďarsko, Polská republika a Komise jakožto vedlejší účastníci řízení vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Česká republika ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropským parlamentem a Radou Evropské unie. 3) Francouzská republika, Maďarsko, Polská republika a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení. Lenaerts Silva de Lapuerta Arabadžev Prechal Vilaras Safjan Jarukaitis von Danwitz Toader Šváby Biltgen Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 3. prosince 2019. Vedoucí soudní kanceláře A. Calot Escobar Předseda K. Lenaerts ( *1 ) – Jednací jazyk: čeština.

cs

caselaw

EU

23.8.2021 CS Úřední věstník Evropské unie C 338/14 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de cassation (Belgie) dne 9. června 2021 – Tilman SA v. Unilever Supply Chain Company AG (Věc C-358/21) (2021/C 338/18) Jednací jazyk: francouzština Předkládající soud Cour de cassation Účastnice původního řízení Navrhovatelka: Tilman SA Odpůrkyně: Unilever Supply Chain Company AG Předběžná otázka Je v souladu s čl. 23 odst. 1 písm. a) a odst. 2 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Luganu dne 30. října 2007, pokud je doložka o soudní příslušnosti obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách, na které písemně uzavřená smlouva odkazuje prostřednictvím hypertextového odkazu na internetovou stránku, kde se lze s uvedenými všeobecnými obchodními podmínkami seznámit, stáhnout si je a vytisknout si je, přičemž smluvní strana, vůči níž je tato doložka namítána, nebyla vyzvána, aby s těmito všeobecnými obchodními podmínkami vyslovila souhlas zaškrtnutím políčka na uvedené internetové stránce?

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 30. dubna 2020 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek – Přístup k dokumentům orgánů – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Článek 4 odst. 2 třetí odrážka – Výjimky z práva na přístup – Výjimka týkající se ochrany cílů vyšetřování – Dokumenty týkající se probíhajícího řízení o nesplnění povinnosti – Podrobná stanoviska vydaná v rámci postupu oznamování na základě směrnice 98/34/ES – Žádost o přístup – Odepření – Zpřístupnění požadovaných dokumentů v průběhu řízení před Tribunálem Evropské unie – Zpřístupnění – Nepřípustnost – Právní zájem – Přetrvávání“ Ve věci C‐560/18 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 3. září 2018, Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych, se sídlem ve Varšavě (Polsko), zastoupená P. Hoffmanem, adwokat, navrhovatelka přičemž dalšími účastníky řízení jsou: Evropská komise, zastoupená M. Konstantinidisem a A. Spinou, jako zmocněnci, žalovaná v prvním stupni, Švédské království, zastoupené C. Meyer-Seitz, A. Falk, H. Shev, J. Lundberg a H. Eklinder, jako zmocněnkyněmi, Polská republika, zastoupená D. Lutostańskou a M. Kamejsza-Kozłowskou, jako zmocněnkyněmi, vedlejší účastníci řízení v první stupni, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení E. Regan, předseda senátu, I. Jarukaitis (zpravodaj), E. Juhász, M. Ilešič a C. Lycourgos, soudci, generální advokát: G. Pitruzzella, vedoucí soudní kanceláře: M. Longar, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 26. září 2019, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 5. prosince 2019, vydává tento Rozsudek 1 Svým kasačním opravným prostředkem se společnost Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych (dále jen „Igpour“), organizace zastupující zájmy výrobců, distributorů a provozovatelů výherních automatů v Polsku, domáhá zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 10. července 2018, Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych v. Komise (T‐514/15, nezveřejněné, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2018:500), kterým Tribunál rozhodl, že není důvodné rozhodovat o žalobě společnosti Igpour znějící na zrušení rozhodnutí Komise GestDem 2015/1291 ze dne 12. června 2015, kterým byl společnosti Igpour odepřen přístup k podrobnému stanovisku Evropské komise vydanému v rámci postupu oznamování 2014/537/PL, jakož i na zrušení rozhodnutí Komise GestDem 2015/1291 ze dne 17. července 2015, kterým byl společnosti Igpour odepřen přístup k podrobnému stanovisku Maltské republiky vydanému v rámci postupu oznamování 2014/537/PL (dále společně jen „sporná rozhodnutí“). Právní rámec 2 Článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) stanoví: „[...] 2. Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany [...] – cílů inspekce, vyšetřování a auditu. [...]“ Okolnosti předcházející sporu 3 Dne 20. listopadu 2013 zaslala Komise Polské republice a některým dalším členským státům v rámci řízení o nesplnění povinnosti 2013/4218 výzvu dopisem na základě článku 258 SFEU, v rámci které je vyzvala, aby uvedly svůj vnitrostátní právní rámec upravující hazardní hry do souladu se základními svobodami Smlouvy o FEU. 4 Polská republika Komisi v odpovědi, kterou Komise obdržela dne 3. března 2014, oznámila, že má v úmyslu jí na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337) oznámit návrh zákona, kterým se mění polský zákon o hazardních hrách, aby reagovala na její obavy. 5 Dne 5. listopadu 2014 Polská republika oznámila Komisi očekávaný návrh zákona v souladu s článkem 8 směrnice 98/34. Toto oznámení bylo zaregistrováno pod číslem 2014/537/PL. 6 Komise dne 3. února 2015 a Maltská republika dne 6. února 2015 vydaly podrobná stanoviska k návrhu zákona oznámenému ve smyslu čl. 9 odst. 2 směrnice 98/34. 7 Dne 17. února 2015 požádala společnost Igpour podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 o přístup ke stanoviskům Komise a Maltské republiky. 8 Dne 10. března 2015 Komise odepřela společnosti Igpour přístup k požadovaným dokumentům. 9 Dne 16. dubna 2015 společnost Igpour podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 zaslala Komisi potvrzující žádost o přístup k dokumentům. 10 Ve sporných rozhodnutích Komise vysvětlila, že by zpřístupnění dotčených dokumentů porušilo ochranu cílů inspekce, vyšetřování a auditu upravenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, pokud jde o řízení o nesplnění povinnosti 2013/4218, jelikož tato stanoviska jsou neoddělitelně spjata s uvedeným řízením. Řízení před Tribunálem a napadené usnesení 11 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 1. září 2015 podala společnost Igpour žalobu znějící na zrušení sporných rozhodnutí. Švédskému království bylo povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání společnosti Igpour, zatímco Polské republice bylo povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Komise. 12 Dne 7. prosince 2017 ukončila Komise řízení o nesplnění povinnosti 2013/4218 vůči Polské republice. 13 Dne 28. února 2018 rozhodla Komise o poskytnutí přístupu společnosti Igpour k požadovaným dokumentům. 14 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 28. září 2017. 15 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 6. března 2018 Komise navrhla Tribunálu, aby určil, že se tato žaloba stala bezpředmětnou a že již není důvodné o ní rozhodovat, jelikož rozhodla o poskytnutí přístup společnosti Igpour ke dvěma dokumentům, kterých se týkala sporná rozhodnutí. Komise rovněž navrhla, aby byla společnosti Igpour uložena náhrada nákladů řízení. 16 Usnesením ze dne 14. března 2018 Tribunál rozhodl o znovuotevření ústní části řízení a vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu Komise na nevydání rozhodnutí ve věci samé. Společnost Igpour ve svém vyjádření zpochybnila, že ztratila veškerý právní zájem na projednání žaloby. Polská republika ve svém vyjádření pouze uvedla, že proti návrhu Komise nemá námitky. Švédské království se k návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé nevyjádřilo. 17 V napadeném usnesení měl Tribunál za to, že je málo pravděpodobné, že by tak atypická situace v budoucnu nastala. Dále měl Tribunál za to, že společnost Igpour pouze nadnesla možnost podat žalobu na určení (mimosmluvní) odpovědnosti Evropské unie vůči Komisi, aniž však uvedla, zda ona sama nebo její členové mají v úmyslu této možnosti využít. 18 V důsledku toho Tribunál rozhodl, že již není důvodné rozhodnout ve věci samé a že účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení 19 Kasačním opravným prostředkem společnost Igpour navrhuje, aby Soudní dvůr: – zrušil napadené usnesení, – zrušil sporná rozhodnutí a – uložil Komisi náhradu nákladů řízení; – podpůrně, aby vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí ve věci samé a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 20 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr: – zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný a – uložil společnosti Igpour náhradu nákladů řízení. 21 Švédské království navrhuje Soudnímu dvoru, aby zrušil napadené usnesení i sporná rozhodnutí. 22 Polská republika předložila vyjádření na jednání a v podstatě navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut jako neopodstatněný. Ke kasačnímu opravnému prostředku 23 Společnost Igpour uplatňuje na podporu kasačního opravného prostředku pět důvodů. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastníků řízení 24 V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour tvrdí, že body 30 a 32 napadeného usnesení jsou chybné ve dvou ohledech. 25 Tribunál se podle jejího názoru zaprvé dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že je málo pravděpodobné, že protiprávnost tvrzená společností Igpour v budoucnu nastane. Zadruhé se Tribunál podle jejího názoru dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že relevantní otázkou je, zda v budoucnu může nastat taková specifická situace, jako je situace v projednávané věci, zatímco relevantní bylo podle společnosti Igpour se ptát, zda Komise v budoucnu bude zastávat výklad nařízení č. 1049/2001 nebo směrnice 98/34, který Igpour zpochybňuje. 26 Podle společnosti Igpour Tribunál neučinil závěr, že je nepravděpodobné, že se Komise v budoucnu opře o výklad čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, podle kterého se na dokumenty, které obsahují či neobsahují odkazy na výzvy dopisem, které jsou „neoddělitelně spojeny“ s probíhajícím řízením o nesplnění povinnosti, vztahuje obecná domněnka o nezpřístupnění. 27 Tribunál podle názoru společnosti Igpour neposuzoval pravděpodobnost, že se tento výklad v budoucnosti znovu objeví, ale spíše pravděpodobnost, že tento výklad bude opětovně použit v situaci podobné situaci v projednávané věci, a sice v rámci nové věci, ve které bude probíhat řízení o nesplnění povinnosti a členský stát Komisi oznámí návrh zákona reagující na obavy odůvodňující uvedený postup, načež Komise vydá podrobné stanovisko týkající se tohoto návrhu a poté odepře zpřístupnění tohoto stanoviska z důvodu nutnosti chránit cíl řízení o nesplnění povinnosti. 28 Dále se podle společnosti Igpour Tribunál dopustil stejného pochybení, jako je pochybení popsané v bodech 26 a 27 výše, pokud jde o argument Komise, podle kterého zásada transparentnosti, na níž je založena směrnice 98/34, nahrazená směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1), nebrání uplatnění obecných domněnek nezpřístupnění, pokud jde o podrobná stanoviska vydaná v postupu oznamování, který není důvěrný. 29 Kromě toho vzhledem ke značnému rozsahu povinností členských států v oblasti oznamování uložených směrnicí 2015/1535 je podle společnosti Igpour pravděpodobné, že mnohé návrhy oznámených zákonů budou přinejmenším částečně reagovat na obavy Komise, kterými je zdůvodněno probíhající řízení o nesplnění povinnosti, a že se tedy situace podobná situaci v projednávané věci zopakuje. Tribunál podle společnosti Igpour nijak neodůvodnil své opačné tvrzení a takové odůvodnění by ani podle jejího názoru nebylo možné podat. 30 Společnost Igpour tvrdí, že další usnesení, které se jí týká, a sice usnesení ze dne 19. července 2018, Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych v. Komise (T‐750/17, nezveřejněné, EU:T:2018:506), prokazuje, že Komise trvá na svém výkladu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, jakož i zásady transparentnosti zakotvené ve směrnicích 98/34 a 2015/1535, a potvrzuje pravděpodobnost, že se takový výklad bude v budoucnu opakovat. 31 Společnost Igpour navíc tvrdí, že je zcela pravděpodobné, že sama v budoucnu podá žádosti o přístup k dokumentům, na které Komise odpoví s odvoláním na výklad unijního práva zpochybněný v projednávané věci. V tomto ohledu společnost Igpour zdůrazňuje, že jakožto organizace podnikatelů se její činnosti týkají všech aspektů obchodních aktivit jejích členů, a nikoli pouze těch aspektů, které přímo souvisejí s určitým odvětvím, které zastupuje, nebo které jsou dotčeny vnitrostátními právními předpisy v oblasti hazardních her. 32 Švédská vláda tvrdí, že i když společnost Igpour má nyní přístup k dotčeným dokumentům, sporná rozhodnutí nebyla Komisí formálně zrušena ab initio, takže předmět sporu zůstal zachován. 33 Podle švédské vlády se společnost Igpour záměrně pokusila získat přístup k podrobným stanoviskům v rámci postupu oznamování v době, kdy řízení o nesplnění povinnosti stále probíhalo. Vzhledem k tomu, že ke zpřístupnění požadovaných dokumentů došlo až po ukončení uvedených řízení, neumožnilo toto zpřístupnění podle švédské vlády v plném rozsahu dosáhnout cílů sledovaných žádostí o přístup. 34 Švédská vláda sdílí názor společnosti Igpour, podle něhož měl Tribunál zkoumat, zda Komise může pravidlo obecné domněnky, které použila na napadená rozhodnutí, uplatnit v budoucnu. Tento závěr je podle švédské vlády přímo potvrzen rozsudkem ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise (C‐57/16 P, EU:C:2018:660), z něhož vyplývá, že je třeba zkoumat, zda se dovolávaná protiprávnost může v budoucnu opakovat. 35 Švédská vláda má stejně jako společnost Igpour za to, že k takovému opakování může v budoucnu velmi pravděpodobně dojít. Zaprvé podle jejího názoru totiž existuje bezprostřední riziko, že Komise může odůvodnit rozhodnutí, kterými zamítne budoucí žádosti o přístup k dokumentům podané v rámci postupů oznamování stanovených ve směrnici 2015/1535 s odkazem na napadené pravidlo obecné domněnky. Zadruhé Komise již podle švédské vlády toto pravidlo obecné domněnky de facto použila poté, co vydala napadená rozhodnutí, a to aby odůvodnila zamítnutí dodatečné žádosti společnosti Igpour podané v rámci postupu oznamování stanoveného ve směrnici 2015/1535, která se vztahovala na přístup k připomínkám Komise a podrobnému stanovisku. Zatřetí skutečnost, že je společnost Igpour vystavena velkému riziku, že se v budoucnu uplatní uvedené pravidlo obecné domněnky, vyplývá podle švédské vlády také z okolnosti, že společnost Igpour je organizace zastupující zájmy výrobců, distributorů a provozovatelů herních automatů v Polsku, jejíž činnosti se týkají všech aspektů obchodních aktivit jejích členů, a nikoli pouze těch aspektů, které přímo souvisejí s určitým odvětvím, jenž zastupuje, nebo které jsou dotčeny vnitrostátními právními předpisy v oblasti hazardních her. V neposlední řadě se toto riziko netýká podle švédské vlády pouze žádostí o přístup k dokumentům podaných společností Igpour, nýbrž také žádostí jiných osob. 36 Komise tvrdí, že tento první důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný. Závěry Soudního dvora 37 V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour, podporovaná švédskou vládou, v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 30 a 32 napadeného usnesení konstatoval, že je málo pravděpodobné, že v budoucnu nastane protiprávnost tvrzená společností Igpour, a že společnost Igpour tedy nemá žádný právní zájem na pokračování řízení. Podle společnosti Igpour není v této souvislosti relevantní otázka, zda v budoucnu může nastat specifická situace obdobná situaci v projednávané věci, nýbrž otázka, zda obecně existuje riziko, že tvrzená protiprávnost nastane v budoucnu a konkrétně že Komise v budoucnu učiní týž výklad nařízení č. 1049/2001, podle kterého má právo v probíhajících řízeních pro nesplnění povinnosti uplatnit obecnou domněnku důvěrnosti. 38 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí předmět sporu, jakož i právní zájem na řízení přetrvat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak nebude vydáno rozhodnutí ve věci samé, což předpokládá, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudek ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‐57/16 P, EU:C:2018:660, bod 43 a citovaná judikatura). 39 Žalobce může mít v určitých případech i nadále právní zájem na zrušení napadeného aktu, aby přiměl orgán, jenž akt vydal, k tomu, že v budoucnu provede odpovídající změny, a zabrání tak nebezpečí, že se protiprávnost, kterou je dotčený akt podle žalobce stižen, v budoucnu zopakuje (rozsudky ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‐239/12 P, EU:C:2013:331, bod 63 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‐57/16 P, EU:C:2018:660, bod 48). 40 Přetrvávání tohoto zájmu předpokládá, že se tato protiprávnost může v budoucnu opakovat bez ohledu na konkrétní okolnosti dotčené věci (viz rozsudky ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‐362/05 P, EU:C:2007:322, bod 52, a ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‐57/16 P, EU:C:2018:660, bod 48). 41 Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že přetrvávání právního zájmu žalobce musí být posuzováno in concreto a zejména s ohledem na důsledky tvrzené protiprávnosti a na povahu tvrzené utrpěné újmy (rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‐239/12 P, EU:C:2013:331, bod 65). 42 V projednávané věci měl Tribunál v bodě 30 napadeného usnesení za to, že jelikož se žaloba společnosti Igpour týká odepření přístupu k podrobným stanoviskům vydaným na základě směrnice 98/34, která se týkají návrhu zákona oznámeného členským státem na základě této směrnice, a jelikož Komise odůvodnila své odepření zpřístupnit tato stanoviska nezbytností chránit cíl probíhajícího řízení o nesplnění povinnosti, je málo pravděpodobné, že by takto atypická situace v budoucnu nastala. 43 Je zajisté nesporné, že Komise založila odepření přístupu k požadovaným dokumentům na základě čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, a konkrétně na tvrzené existenci neoddělitelné souvislosti podrobných stanovisek s dotčeným řízením o nesplnění povinnosti proti Polské republice, a tudíž na obecné domněnce důvěrnosti, která se vztahuje na dokumenty týkající se probíhajících řízení o nesplnění povinnosti. 44 Nelze tak vyloučit, jak tvrdí společnost Igpour, že Komise své odůvodnění znovu v budoucnu založí za účelem odepření přístupu k jakémukoli dokumentu, který je svou podstatou spojen s probíhajícím řízením o nesplnění povinnosti, na této obecné domněnce odůvodňující nezpřístupnění. 45 Soudní dvůr však již uznal existenci obecné domněnky důvěrnosti, jde-li o dokumenty týkající se postupu před zahájením soudního řízení o nesplnění povinnosti, včetně dokumentů vyměněných mezi Komisí a dotyčným členským státem v rámci řízení EU Pilot (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‐57/16 P, EU:C:2018:660, bod 81 a citovaná judikatura). 46 Společnost Igpour tedy tím, že svůj právní zájem na podání žaloby opírá o argument, podle kterého se jí tvrzená protiprávnost může v budoucnu opakovat bez ohledu na konkrétní okolnosti dotčené věci, směřuje ve skutečnosti ke zpochybnění existence obecné domněnky důvěrnosti, která již byla potvrzena Soudním dvorem. 47 Pokud by byl zvolen takto abstraktní výklad „protiprávnosti, která se může opakovat v budoucnu“, mělo by to, jak v podstatě rovněž uvedl generální advokát v bodě 73 svého stanoviska, paradoxní důsledky. Právní zájem žalobce by totiž v každém řízení ve věci přístupu k dokumentům automaticky trval na základě pouhé skutečnosti, že by dotyčný orgán mohl v budoucnu vykládat určité právní ustanovení způsobem, který byl napadnut. 48 Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Igpour a jak v podstatě rovněž uvedl generální advokát v bodě 115 svého stanoviska, v projednávané věci neexistuje žádný konkrétní důvod, proč mít za to, že společnost Igpour bude „v budoucnu vystavena právě takovému uplatňování uvedené výjimky“. 49 Okolnosti projednávané věci se totiž liší od okolností věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise (C‐57/16 P, EU:C:2018:660). V citovaném rozhodnutí se žádost o přístup týkala dokumentů souvisejících s unijním legislativním procesem v oblasti životního prostředí. Soudní dvůr v uvedeném rozhodnutí uznal existenci právního zájmu navrhovatelky na pokračování v řízení navzdory zpřístupnění požadovaných dokumentů z důvodu, že kasační opravný prostředek zněl na zrušení rozsudku, který poprvé uznal uplatnění obecné domněnky důvěrnosti na určitou kategorii dokumentů na základě uvedeného právního základu. Použití takové domněnky, jejíž legalita byla zpochybněna, se tedy skutečně mohlo v budoucnu opakovat bez ohledu na konkrétní okolnosti uvedené věci, zatímco v projednávané věci se tvrzená protiprávnost vztahuje k uplatnění domněnky, kterou Soudní dvůr již připustil, za konkrétních okolností, takže taková protiprávnost nemůže nastat mimo rámec těchto okolností. 50 V důsledku toho je třeba konstatovat, že Tribunál právem individuálně posoudil konkrétní okolnosti, za kterých k údajné protiprávnosti došlo, a měl za to, že se takové okolnosti s ohledem na konkrétní okolnosti věci nemohou opakovat, takže tvrzená protiprávnost se nemůže opakovat mimo rámec konkrétních okolností projednávané věci. 51 Kromě toho, pokud jde o argumenty uvedené v bodech 28 až 31 tohoto rozsudku, je třeba konstatovat, že společnost Igpour jimi v podstatě vytýká Tribunálu, že se dopustil stejného nesprávného právního posouzení, jako je to, které již bylo zanalyzováno v bodech 42 až 50 tohoto rozsudku. Tyto argumenty musí být tudíž odmítnuty ze stejných důvodů. 52 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný. K druhému důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastníků řízení 53 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 33 napadeného usnesení v podstatě za to, že ukončení věci bez rozhodnutí ve věci samé není něčím, co by Komisi umožnilo vyhnout se účinnému soudnímu přezkumu. Komise podle společnosti Igpour totiž může vždy rozhodnout o poskytnutí přístupu k požadovaným dokumentům, pokud si uvědomí, že ve sporu nebude úspěšná. 54 Společnost Igpour tvrdí, že odůvodnění Tribunálu, podle kterého „by připustit argument [podle kterého by ukončení věci bez rozhodnutí ve věci samé umožnilo Komisi vyhnout se účinnému soudnímu přezkumu], vedlo k závěru, že aniž je třeba prokázat okolnosti vlastní každé jednotlivé věci, každý žalobce, kterému byla původně zamítnuta jeho žádost o přístup k dokumentům, by se mohl domáhat toho, aby spor mezi ním a orgánem, kterého se týká dotčená žádost, byl následně posouzen, a to navzdory tomu, že jeho žádosti bylo po podání žaloby k unijnímu soudu vyhověno“, je založeno na nesprávném pochopení tohoto argumentu. 55 Na prvním místě právní zájem na pokračování v řízení existuje podle společnosti Igpour v projednávané věci jednak z důvodu, že odepření přístupu ke sporným dokumentům spočívá na údajné „neoddělitelném sepětí“ požadovaných dokumentů s probíhajícím řízením o nesplnění povinnosti, a jednak z důvodu, že řízení o nesplnění povinnosti je ukončeno a dokumenty byly poskytnuty po ukončení jak písemné, tak ústní části řízení. Pokud jsou tyto podmínky splněny, unijní soudy musí podle společnosti Igpour o žalobě rozhodnout. Vzhledem k tomu, že je výlučně na Komisi, aby rozhodla o účelnosti a okamžiku ukončení řízení o nesplnění povinnosti, může podle společnosti Igpour takové rozhodnutí přijmout, pokud po jednání a ukončení ústní části řízení spatří riziko, že nebude mít ve sporu úspěch. Komise se tak podle společnosti Igpour může rozhodnout, že se vyhne výsledku, který by pro ni byl nepříznivý. Pokud by v praxi ukončení řízení o nesplnění povinnosti odstranilo potřebu, aby Tribunál rozhodl, takový přístup by podle názoru společnosti Igpour Komisi umožnil oddalovat přístup ke všem dokumentům po dobu několika let bez jakéhokoliv soudního přezkumu takového rozhodnutí. 56 Na druhém místě odůvodnění Tribunálu podle názoru společnosti Igpour zjevně není v souladu s judikaturou Soudního dvora uvedenou v bodech 78 a 79 rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‐239/12 P, EU:C:2013:331), podle níž zájem na pokračování v řízení po zániku právních účinků napadeného aktu může být odůvodněn skutečností, že uznání tvrzené protiprávnosti by mohlo žalobci přinést prospěch. 57 Na třetím místě společnost Igpour tvrdí, že Tribunál ve skutečnosti věcně nezpochybnil její tvrzení, že se Komise vyhne jakémukoliv soudnímu přezkumu, a že toto tvrzení postačuje k prokázání toho, že společnost Igpour má právní zájem setrvat na své žalobě. Právo na přístup k dokumentům vyplývá přímo z článku 15 SFEU a článku 42 Listiny základních práv Evropské unie. Podle společnosti Igpour je tak zvláště důležité zaručit účinný soudní přezkum rozhodnutí Komise o odepření přístupu k dokumentům. 58 Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný. Závěry Soudního dvora 59 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour v podstatě tvrdí, že ukončení věci ze strany Tribunálu, aniž rozhodl ve věci samé, umožňuje Komisi vyhnout se účinnému soudnímu přezkumu, a že v rozsahu, v němž Tribunál rozhodl, že tomu tak není, je bod 33 napadeného usnesení stižen nesprávným právním posouzením. 60 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že z judikatury již citované v bodě 39 tohoto rozsudku vyplývá, že i když si za určitých okolností žalobce zachovává právní zájem na podání žaloby na neplatnost i v případě, že akt, jehož zrušení je navrhováno, přestal po podání žaloby vyvolávat účinky, není tomu tak v každém případě. 61 Z analýzy prvního důvodu kasačního opravného prostředku přitom vyplývá, že se společnosti Igpour nepodařilo prokázat, že okolnosti projednávané věci byly takové, že Tribunál měl s ohledem na tuto judikaturu konstatovat, že její právní zájem přetrvává navzdory skutečnosti, že v průběhu řízení před Tribunálem jí Komise poskytla přístup ke dvěma dokumentům, kterých se týkala sporná rozhodnutí. 62 Kromě toho vzhledem k tomu, že společnost Igpour v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku v podstatě tvrdí, že ji Tribunál napadeným usnesením připravil v rozporu s článkem 47 Listiny základních práv o účinnou soudní ochranu, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že cílem tohoto ustanovení není změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, zejména pravidla týkající se přípustnosti přímých žalob podaných k unijnímu soudu (rozsudky ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‐583/11 P, EU:C:2013:625, bod 97, jakož i ze dne 25. října 2017, Rumunsko v. Komise, C‐599/15 P, EU:C:2017:801, bod 68 a citovaná judikatura), a tedy že stejně tak nemění podmínky pro posouzení právního zájmu. 63 Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 33 napadeného usnesení rozhodl, že připustit argument společnosti Igpour by vedlo k závěru, že aniž je třeba prokázat okolnosti vlastní každé jednotlivé věci, žalobce, kterému byla původně zamítnuta jeho žádost o přístup k dokumentům, se může domáhat toho, aby spor mezi ním a orgánem, kterého se týká dotčená žádost, byl následně posouzen, navzdory tomu, že jeho žádosti bylo po podání žaloby k unijnímu soudu vyhověno. 64 Druhý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný. Ke třetímu a čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastníků řízení 65 Vrámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 34 napadeného usnesení za to, že skutečnost, že společnost Igpour bude muset v rámci případné žaloby na náhradu újmy podané proti Komisi prokázat protiprávnost sporných

cs

caselaw

EU

rozhodnutí, pro ni nepředstavuje neodůvodněnou zátěž, jelikož se podle Tribunálu může opřít o argumenty již předložené v souvislosti s žalobou na neplatnost. 66 Podle společnosti Igpour je toto odůvodnění nesprávné ze dvou důvodů. Zrušení aktu unijními soudy zavazuje podle společnosti Igpour unijní nebo vnitrostátní soudce, kteří rozhodují o žalobě na náhradu újmy, nebo může představovat základ pro mimosoudní jednání s unijními orgány za účelem náhrady utrpěné újmy. Jinými slovy, závazná povaha rozsudku Tribunálu by společnosti Igpour podle jejího názoru poskytla výhodu. Vzhledem k fázi řízení před Tribunálem, ve které bylo napadené usnesení přijato, a sice po ukončení písemné a ústní části řízení, je podle společnosti Igpour zátěž, která by na ni byla kladena v případě, že by všechny tyto skutečnosti musely být zopakovány v budoucí žalobě na náhradu újmy, v každém případě neodůvodněná. 67 V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 34 napadeného usnesení odmítl její argument – podle kterého pro ni zrušení sporných rozhodnutí mohlo znamenat výhodu při jednání s Komisí, jakož i při případné žalobě na náhradu újmy podané proti Komisi – jen proto, že neuvedla, zda „opravdu“ zamýšlí podat takovou žalobu, a protože nepředložila přesné, konkrétní a ověřitelné skutečnosti týkající se účinků sporných rozhodnutí. Mimoto společnost Igpour Tribunálu vytýká, že jí uložil nést vlastní náklady řízení, které představují konkrétní a jistou újmu způsobenou spornými rozhodnutími. 68 Společnost Igpour má na rozdíl od toho, jak rozhodl Tribunál, za to, že v žádném případě nemá povinnost jej přesvědčit, že „opravdu“ zamýšlí podat žalobu na náhradu újmy. Podle jejího názoru je tedy tím, co by nemělo být čistě hypotetické, její zájem, a nikoli případná žaloba na náhradu újmy. Podle společnosti Igpour totiž postačuje uvést důvody, na základě kterých jí sporná rozhodnutí způsobila majetkovou újmu. Společnost Igpour má za to, že na podporu těchto důvodů není nezbytné poskytnout konkrétní nebo ověřitelné skutečnosti, neboť není na Tribunálu, aby je ověřoval. Takový požadavek je tedy podle společnosti Igpour bezpředmětný. Kromě toho by podle názoru společnosti Igpour ztížil podmínky žaloby na neplatnost, jakož i žaloby na náhradu újmy, jelikož by je zbytečně komplikoval. 69 Podle názoru společnosti Igpour existuje v každém případě příčinná souvislost mezi spornými rozhodnutími a náklady na žalobu na neplatnost. Kromě toho, vezme-li se v úvahu rozhodnutí Tribunálu o nákladech řízení, staly se náklady po vydání napadeného usnesení nenahraditelnými. Společnost Igpour tvrdí, že předložením tohoto argumentu nezpochybňuje rozhodnutí Tribunálu o nákladech řízení, nýbrž pouze rozhodnutí přijaté Tribunálem ohledně neexistence nutnosti rozhodnout v rozsahu, v němž nezohlednil skutečnost, že náklady, které vynaložila, představují konkrétní újmu způsobenou spornými rozhodnutími. 70 Komise tvrdí, že tyto dva důvody kasačního opravného prostředku nejsou opodstatněné. Závěry Soudního dvora 71 Podstatou těchto dvou důvodů kasačního opravného prostředku společnosti Igpour, které je třeba zkoumat společně, je, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že skutečnost, že společnost Igpour bude muset v případné žalobě na náhradu újmy zopakovat argumenty již předložené v souvislosti s touto žalobou na neplatnost, nepředstavuje neodůvodněnou zátěž, která by mohla prokázat právní zájem společnosti Igpour na podání žaloby v projednávané věci. Kromě toho společnost Igpour vytýká Tribunálu, že měl za to, že neuvedla, zda „opravdu“ zamýšlí podat takovou žalobu, ani že nepředložila přesné, konkrétní a ověřitelné skutečnosti týkající se účinků sporných rozhodnutí, a že z toho vyvodil, že pouhá možnost podat takovou žalobu nemůže prokázat, že její právní zájem na podání žaloby přetrvává. 72 V tomto ohledu je třeba připomenout, že je na žalobci, aby předložil důkaz o svém právním zájmu na podání žaloby, který je základní a prvořadou podmínkou každého návrhu na zahájení soudního řízení (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‐544/17 P, EU:C:2018:880, bod 33). 73 Z judikatury Soudního dvora sice vyplývá, že možnost podat žalobu na náhradu újmy postačuje k založení právního zájmu na podání žaloby, avšak za podmínky, že tento zájem není hypotetický (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‐33/14 P, EU:C:2015:609, body 69 a 79, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‐544/17 P, EU:C:2018:880, bod 43). V tomto ohledu, jak bylo připomenuto v bodě 41 tohoto rozsudku, musí být trvání takového právního zájmu posuzováno in concreto zejména s ohledem na důsledky tvrzené protiprávnosti a na povahu údajně utrpěné újmy. 74 Z toho vyplývá, že společnost Igpour nemohla odůvodnit právní zájem na podání žaloby pouhým odkazem na možnost podat v budoucnu žalobu znějící na náhradu újmy, aniž uplatnila konkrétní skutečnosti týkající se důsledků tvrzené protiprávnosti na její situaci a povahu újmy, která jí údajně vznikla a k jejíž náhradě by směřovala taková žaloba. 75 V rámci svého svrchovaného posouzení skutkového stavu a důkazů přitom Tribunál v bodě 34 napadeného usnesení konstatoval, že navrhovatelka zmínila možnost podání takové žaloby na náhradu újmy, aniž upřesnila, zda ona sama nebo její členové mají skutečně v úmyslu této možnosti využít, přičemž ve vztahu k údajně utrpěné újmě pouze uvedla, že „žaloby byly zamítnuty a že obžalovaní byli odsouzeni“, aniž však předložila sebemenší přesnou, konkrétní a ověřitelnou skutečnost, přičemž navrhovatelka kromě toho v tomto ohledu nijak netvrdí, že Tribunál zkreslil skutečnosti nebo argumentaci, kterou mu předložila. 76 Za těchto okolností Tribunál v podstatě mohl mít za to, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, že podmínky vyplývající z judikatury připomenuté v bodě 73 tohoto rozsudku, které umožňují konstatovat, že možnost podat žalobu na náhradu újmy může zakládat právní zájem na podání žaloby na neplatnost, nebyly splněny. 77 Kromě toho, pokud jde o argument společnosti Igpour, že utrpěla konkrétní újmu proto, že jí Tribunál uložil nést vlastní náklady řízení, je třeba uvést, že taková okolnost zjevně sama o sobě nemůže prokázat trvání právního zájmu na podání žaloby na neplatnost, aniž by tato podmínka pozbyla veškerého významu. 78 Pokud jde o argumentaci, podle které se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 34 napadeného usnesení za to, že skutečnost, že by v případné žalobě na náhradu újmy musela společnost Igpour zopakovat argumenty, které již předložila v souvislosti s žalobou na neplatnost, nepředstavuje neodůvodněné břemeno, které může prokázat její právní zájem na podání žaloby v projednávané věci, je třeba uvést, že by skutečnost, že by takovou argumentaci přijal, vedla Tribunál k povinnosti zkoumat žalobu na náhradu újmy, i když je čistě hypotetická. Jak přitom vyplývá z bodů 74 až 76 tohoto rozsudku, Tribunál měl v projednávané věci právem za to, že takové dovolávání se právního zájmu na podání žaloby nepostačuje k prokázání jeho trvání, jestliže navrhovatelka v prvním stupni nepředložila v tomto smyslu žádnou konkrétní skutečnost. 79 Z toho vyplývá, že třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnuty jako neopodstatněné. K pátému důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastníků řízení 80 V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 34 napadeného usnesení rozhodl, že společnost Igpour nemá právní zájem na pokračování v řízení, přestože je zrušení sporných rozhodnutí nezbytné k náhradě nemajetkové újmy, která jí vznikla jakožto profesní organizaci, a že neexistuje žádný jiný prostředek k náhradě takové újmy. 81 Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný. Závěry Soudního dvora 82 Je třeba připomenout, že podle čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora nesmí kasační opravný prostředek měnit předmět sporu před Tribunálem. Pravomoc Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku je tak totiž omezena na posuzování právního řešení, které bylo uplatněno ohledně důvodů projednávaných v prvním stupni. Účastník řízení tudíž nemůže vznést důvod, který nevznesl před Tribunálem, poprvé před Soudním dvorem, protože by mu to umožnilo předložit Soudnímu dvoru, jehož pravomoc je v oblasti řízení o kasačních opravných prostředcích omezená, spor širšího rozsahu než spor, který projednával Tribunál (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‐521/09 P, EU:C:2011:620, bod 35 a citovaná judikatura). 83 V projednávané věci je třeba konstatovat, že společnost Igpour před Tribunálem netvrdila, že její právní zájem na zrušení sporných rozhodnutí přetrvává, protože toto zrušení představuje náhradu její údajné nemajetkové újmy vyplývající z tvrzené protiprávnosti těchto rozhodnutí, nýbrž toto poprvé uplatňuje až ve svém kasačním opravném prostředku. 84 Z toho vyplývá, že pátý důvod kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako nepřípustný. 85 V důsledku toho je třeba kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu. K nákladům řízení 86 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 87 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a společnost Igpour neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí. 88 V souladu s článkem 140 jednacího řádu ponesou Švédské království a Polská republika vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí. 3) Švédské království a Polská republika ponesou vlastní náklady řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu) 7. května 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Silniční doprava – Pracovní dny a dny odpočinku – Digitální tachografy – Nařízení (ES) č. 165/2014 – Nezaznamenání pracovních dnů na kartu řidiče a neexistence záznamových listů – Vnitrostátní právní úprava, která za těchto okolností stanoví povinnost řidiče předložit potvrzení jeho zaměstnavatele – Platnost formuláře obsaženého v příloze rozhodnutí 2009/959/EU“ Ve věci C-96/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Landesverwaltungsgericht Oberösterreich (zemský správní soud Horního Rakouska, Rakousko) ze dne 4. února 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 8. února 2019, v řízení VO proti Bezirkshauptmannschaft Tulln, SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení L. S. Rossi (zpravodajka), předsedkyně senátu, J. Malenovský a N. Wahl, soudci, generální advokát: P. Pikamäe, vedoucí soudní kanceláře: Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za rakouskou vládu J. Schmoll a G. Hessem, jako zmocněnci, – za belgickou vládu C. Van Lul a J.-C. Halleuxem, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi G. Braunem a J. Hottiaux, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 34 odst. 3 a čl. 36 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 ze dne 4. února 2014 o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 o záznamovém zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy (Úř. věst. 2014, L 60, s. 1), a dále platnosti rozhodnutí Komise 2009/959/EU ze dne 14. prosince 2009, kterým se mění rozhodnutí 2007/230/ES o formuláři o předpisech v sociální oblasti týkajících se činností v silniční dopravě (Úř. věst. 2009, L 330, s. 80). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi VO, řidičem nákladních vozidel, a Bezirkshauptmannschaft Tulln (správní úřad okresu Tulln, Rakousko) ve věci pokuty, která mu byla uložena při silniční kontrole. Právní rámec Unijní právo Nařízení (ES) č. 561/2006 3 Článek 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 (Úř. věst. 2006, L 102, s. 1) stanoví: „Toto nařízení stanoví pravidla pro doby řízení, přestávky v řízení a doby odpočinku řidičů zajišťujících silniční přepravu zboží a cestujících za účelem harmonizace podmínek hospodářské soutěže mezi druhy pozemní dopravy, zejména v silniční dopravě, a zlepšení pracovních podmínek a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Účelem tohoto nařízení je rovněž lepší monitorování a prosazování jednotlivými členskými státy a zlepšení pracovní praxe v silniční dopravě. 4 Článek 4 nařízení č. 561/2006 stanoví: „Pro účely tohoto nařízení se rozumí: [...] e) ‚jinou prací‘ činnosti, které jsou definovány jako pracovní doba v čl. 3 písm. a) směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2002/15/ES [ze dne 11. března 2002 o úpravě pracovní doby osob vykonávajících mobilní činnosti v silniční dopravě (Úř. věst. 2002, L 80, s. 35; Zvl. vyd. 05/04, s. 224)], vyjma ‚řízení‘, a také jakákoli práce pro téhož nebo jiného zaměstnavatele v odvětví dopravy či jinde; [...]“ 5 Článek 6 odst. 5 tohoto nařízení stanoví: „Řidič zaznamená jako ‚jinou práci‘ dobu strávenou podle čl. 4 písm. e) a rovněž dobu řízení vozidla používaného k obchodním účelům, na něž se nevztahuje toto nařízení, a dále zaznamená dobu ‚pracovní pohotovosti‘, definovanou v čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení [Rady] (EHS) č. 3821/85 [ze dne20. prosince 1985 o záznamovém zařízení v silniční dopravě (Úř. věst. 1985, L 370, s. 8; Zvl. vyd. 07/01, s. 227)], od poslední denní nebo týdenní doby odpočinku. Tento zápis provede ručně na záznamový list, výtisk nebo zadá ručně na záznamovém zařízení.“ Nařízení č. 165/2014 6 Článek 2 odst. 2 nařízení č. 165/2014 stanoví: „Vedle definic uvedených v odstavci 1 se pro účely tohoto nařízení rozumí: a) ‚tachografem nebo záznamovým zařízením‘ zařízení určené k montáži do silničních vozidel a k automatickému či poloautomatickému zobrazování, záznamu, tisku, ukládání a výstupu podrobných informací o pohybu, včetně rychlosti, těchto vozidel v souladu s čl. 4 odst. 3 a podrobných informací o některých dobách činnosti jejich řidičů; [...] d) ‚kartou tachografu‘ čipová karta určená k použití s tachografem, která umožňuje identifikaci role držitele karty a přenos a ukládání údajů tachografem; e) ‚záznamovým listem‘ list určený k přijímání a uchování zaznamenaných údajů, který se vkládá do analogového tachografu a na němž zapisovací zařízení analogového tachografu průběžně zapisuje informace, které mají být zaznamenány; f) ‚kartou řidiče‘ karta tachografu vystavená orgány členského státu konkrétnímu řidiči, která identifikuje řidiče a umožňuje ukládání údajů o jeho činnostech; g) ‚analogovým tachografem‘ tachograf používající záznamový list podle tohoto nařízení; h) ‚digitálním tachografem‘ tachograf používající kartu tachografu podle tohoto nařízení; [...]“ 7 Článek 5 tohoto nařízení, nadepsaný „Funkce digitálního tachografu“, stanoví: „Digitální tachografy musí zajišťovat tyto funkce: – měření rychlosti a ujeté vzdálenosti, – monitorování činnosti řidiče a provozního stavu, – monitorování vkládání a vyjímání karet tachografu, – zaznamenávání údajů vkládaných ručně řidičem, [...]“ 8 Článek 6 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zobrazení a výstraha“, stanoví: „1. Informace obsažené v digitálních tachografech a na kartách tachografu týkající se činností vozidla, řidičů a spolujezdců se musí zobrazovat jasně, jednoznačně a ergonomicky. 2. Musí být zobrazeny tyto informace: [...] c) činnost řidiče: – pokud je stávající činností řízení, doba nepřetržitého řízení řidiče a jeho stávající souhrnná doba přestávek, – je-li jeho stávající činnost pracovní pohotovost/jiná práce/odpočinek nebo přestávka, stávající trvání této činnosti (pokud byla zvolena) a stávající souhrnná doba přestávek; [...]“ 9 Článek 29 odst. 2 téhož nařízení stanoví: „Jestliže je karta řidiče poškozena nebo nefunguje správně, vrátí ji řidič příslušnému orgánu členského státu, ve kterém má obvyklé bydliště. Krádež karty řidiče musí být formálně oznámena příslušným orgánům státu, ve kterém ke krádeži došlo.“ 10 Článek 34 nařízení č. 165/2014 stanoví: „1. Řidič používá záznamové listy nebo kartu řidiče každý den, kdy řídí, od okamžiku, kdy převezme vozidlo. Záznamový list nebo karta řidiče nesmí být vyjmut před koncem denní pracovní doby, pokud není jeho vyjmutí jinak povoleno. Žádný záznamový list nebo karta řidiče se nesmí používat po dobu delší, než pro niž jsou určeny. [...] 3. Jestliže se řidič vzdálí od vozidla a v důsledku toho nemůže tachograf zabudovaný do vozidla používat, musí být časové úseky uvedené v odst. 5 písm. b) bodech ii), iii) a iv): [...] b) zadány na kartu řidiče zařízením k ručnímu zadávání údajů v tachografu, je-li vozidlo vybaveno digitálním tachografem. Členské státy neuloží řidičům povinnost předkládat formuláře dokládající jejich činnost za dobu, kdy se od vozidla vzdálili. [...] 5. Řidič: [...] b) zachází s přepínacím mechanismem tak, aby byly časové úseky zaznamenány odděleně, zřetelně a takto: i) pod značkou/: doba řízení, ii) pod značkou/: ‚jiná práce‘, kterou se rozumí jakákoli činnost, kromě řízení ve smyslu čl. 3 písm. a) směrnice 2002/15/ES, a také jakákoli práce pro stejného či jiného zaměstnavatele v odvětví dopravy či v jiném odvětví, iii) pod značkou/: ‚pracovní pohotovost‘ ve smyslu čl. 3 písm. b) směrnice 2002/15/ES, iv) pod značkou/: přerušení práce nebo doba odpočinku. [...]“ 11 Článek 35 odst. 2 nařízení č. 165/2014 stanoví: „Jestliže je karta řidiče poškozena, nefunguje správně, je ztracena nebo odcizena, řidič: a) na začátku jízdy vytiskne údaje o vozidle, které řídí, a na výtisk zaznamená: [...] ii) časové úseky uvedené v čl. 34 odst. 5 písm. b) bodech ii), iii) a iv); b) na konci jízdy vytiskne informace o časových úsecích zaznamenaných tachografem, zaznamená dobu jiné práce, dobu pracovní pohotovosti a odpočinku od vyhotovení výtisku při zahájení jízdy, nejsou-li zaznamenány tachografem, a uvede na tomto dokumentu údaje k identifikaci řidiče (jméno, číslo karty řidiče nebo řidičského oprávnění), včetně svého podpisu. 12 Článek 36 tohoto nařízení stanoví: „[...] 2. Řídí-li řidič vozidlo vybavené digitálním tachografem, musí být schopen kdykoliv na žádost pověřeného kontrolora předložit: i) svou kartu řidiče, ii) veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené daný den a v předcházejících 28 dnech, jak je vyžadováno podle tohoto nařízení a nařízení (ES) č. 561/2006, [...] 3. Pověřený kontrolor může ověřit dodržování nařízení (ES) č. 561/2006 analýzou záznamových listů a zobrazených, vytištěných nebo stažených údajů, které zaznamenal tachograf nebo karta řidiče, nebo není-li to možné, jakéhokoli jiného podkladového dokumentu, který zdůvodňuje nedodržení některého ustanovení, například čl. 29 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 tohoto nařízení.“ 13 Článek 37 odst. 2 nařízení č. 165/2014 stanoví: „V době, kdy je tachograf mimo provoz nebo nefunguje správně, uvede řidič údaje umožňující jeho identifikaci (jméno, číslo karty řidiče nebo číslo řidičského průkazu) včetně podpisu, jakož i informace o různých časových úsecích, které už tachografem nebyly zaznamenávány nebo tištěny správně: a) na záznamovém listu nebo listech nebo b) na prozatímním listu, který je třeba připojit k záznamovému listu nebo uchovávat společně s kartou řidiče.“ Směrnice 2006/22/ES 14 Článek 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/22/ES ze dne 15. března 2006 o minimálních podmínkách pro provedení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 a (EHS) č. 3821/85 o předpisech v sociální oblasti týkajících se činností v silniční dopravě a o zrušení směrnice Rady 88/599/EHS (Úř. věst. 2006, L 102, s. 35), nadepsaný „Osvědčené postupy“, v odstavci 3 stanoví: „Komise vypracuje postupem podle čl. 12 odst. 2 elektronický vytisknutelný formulář, který se používá, má-li řidič volno z důvodu nemoci, nebo čerpá-li řádnou dovolenou, nebo pokud řidič řídil jiné vozidlo vyňaté z oblasti působnosti nařízení [Rady] (EHS) č. 3820/85 [ze dne 20. prosince 1985 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě (Úř. věst. 1985, L 370, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 319)] během období uvedeného v čl. 15 odst. 7 prvním pododstavci první odrážce nařízení (EHS) č. 3821/85.“ 15 Článek 13 této směrnice, nadepsaný „Prováděcí opatření“, stanoví: „Na žádost členského státu nebo z vlastního podnětu přijme Komise postupem podle čl. 12 odst. 2 prováděcí opatření, zejména s jedním z těchto cílů: a) prosazovat při provádění této směrnice společný přístup; b) podporovat soudržný přístup a harmonizovaný výklad nařízení [č. 561/2006] u kontrolních orgánů; c) usnadnit dialog mezi odvětvím dopravy a kontrolními orgány.“ Rozhodnutí 2007/230/ES 16 Článek 1 rozhodnutí Komise 2007/230/ES ze dne 12. dubna 2007 o formuláři o předpisech v sociální oblasti týkajících se činností v silniční dopravě (Úř. věst. L 2007, L 99, s. 14) stanoví: „Příslušný formulář podle čl. 11 odst. 3 směrnice 2006/22/ES je uveden v příloze I tohoto rozhodnutí.“ 17 Formulář potvrzení o činnostech uvedený v příloze rozhodnutí 2007/230 obsahoval mimo jiné tři kolonky, očíslované 13, 14 a 15, které měl dopravce zaškrtnout a podat vysvětlení podle toho, zda řidič „13. měl volno z důvodu nemoci“, „14. čerpal řádnou dovolenou“ nebo „15. řídil jiné vozidlo vyňaté z oblasti působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 [...]“. Rozhodnutí 2009/959 18 Body 1, 3 a 4 odůvodnění rozhodnutí 2009/959 uvádějí: „(1) Hlavním zdrojem informací při silničních kontrolách jsou záznamy na tachografu. Absence záznamů by měla být odůvodněná pouze tam, kde z objektivních důvodů záznamy na tachografu, včetně údajů vkládaných ručně, nebylo možné provést. V takových případech je třeba vystavit potvrzení dokládající uvedené důvody. [...] (3) Aby mohly členské státy účinněji a efektivněji kontrolovat dodržování ustanovení nařízení [č. 561/2006], je třeba formulář [potvrzení upravený v příloze rozhodnutí 2007/230] pozměnit vložením prvků doplňujících prvky uvedené v čl. 11 odst. 3 směrnice 2006/22/ES. (4) Formulář potvrzení by se měl použít pouze v případě, že záznamy na tachografu nejsou z objektivních technických důvodů způsobilé prokázat, že byla dodržena ustanovení nařízení (ES) č. 561/2006“. 19 Článek 1 rozhodnutí 2009/959 stanoví: „Příloha rozhodnutí 2007/230/ES se nahrazuje zněním v příloze tohoto rozhodnutí.“ 20 Formulář potvrzení uvedený v příloze rozhodnutí 2009/959 přebírá údaje uvedené v kolonkách 13, 14 a 15 formuláře obsaženého v rozhodnutí 2007/230 tak, že jim přiděluje čísla 14, 15 a 17, a dále přidává tři kolonky k těm, které jsou uvedeny v tomto formuláři a které má vyplnit dopravce, podle toho, zda řidič „16. měl volno nebo odpočíval“, 18. „vykonával jinou práci než řízení vozidla“ nebo „19. byl k dispozici“. Rakouské právo 21 Ustanovení § 102a odst. 4 Kraftfahrgesetz 1967 (zákon o motorových vozidlech z roku 1967), ve znění použitelném na skutkový stav ve věci v původním řízení (dále jen „KFG z roku 1967“) stanoví: „Řidiči motorových vozidel, která jsou vybavena digitálním záznamovým zařízením ve smyslu nařízení [č. 165/2014], musí při obsluhování záznamového zařízení postupovat podle návodu k obsluze tohoto zařízení. Musí se ujistit, že záznamové zařízení je za jízdy v provozu a je používána jejich karta řidiče v záznamovém zařízení. Řidiči musí na žádost orgánů veřejné bezpečnosti nebo silničního dohledu vydat vytištěné informace stanovené v nařízení [č. 165/2014], kartu řidiče a záznamové listy daného dne a předchozích 28 dnů, které vozí s sebou, pokud v této době řídili vozidlo, které je vybaveno analogovým záznamovým zařízením. O tom je třeba vystavit řidiči potvrzení. Chybějí-li na kartě řidiče jednotlivé pracovní dny a nemá-li řidič při sobě za tím účelem záznamové listy, musí mít při sobě pro tyto dny příslušná potvrzení zaměstnavatele, která musejí splňovat minimální požadavky formuláře vypracovaného Komisí podle čl. 11 odst. 3 směrnice [2006/22] a musejí být vydány při kontrolách.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 22 Při silniční kontrole prováděné v březnu 2018 uložily rakouské orgány VO, řidiči nákladního vozidla vybaveného digitálním tachografem, pokutu ve výši 50 eur v souladu s ustanoveními KFG z roku 1967 z důvodu, že pro několik dnů předcházejících této kontrole nemohl předložit potvrzení svého zaměstnavatele vystavené na základě formuláře obsaženého v příloze rozhodnutí 2009/959, které by potvrzovalo, že v dotčené dny neřídil (dny, kdy řidič neřídil). Předložení takového potvrzení by mu umožnilo zhojit skutečnost, že nezaznamenal relevantní údaje, které měly být uvedeny v digitálním tachografu, jímž bylo uvedené vozidlo vybaveno. 23 Landesverwaltungsgericht Niederösterreich (zemský správní soud spolkové republiky Dolní Rakousko, Rakousko), ke kterému VO podal žalobu proti rozhodnutí, jímž mu byla uložena tato pokuta, si klade otázku, zda se na dny, kdy řidič neřídil, vztahuje pojem „činnost“ ve smyslu čl. 34 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 165/2014, a zda je tudíž zakázáno vyžadovat od řidiče, aby předložil potvrzení o dnech, kdy neřídil, ačkoli § 102a odst. 4 KFG z roku 1967 stanoví opak. Pokud tomu tak je, předkládající soud má za to, že VO neměla být uložena sankce za to, že porušil toto posledně uvedené ustanovení. 24 Kromě toho pro případ, že by se na pojem dny, kdy řidič neřídil, vztahoval pojem „činnost“ ve smyslu čl. 34 odst. 3 druhého pododstavce tohoto nařízení, se předkládající soud zabývá otázkou platnosti formuláře obsaženého v příloze rozhodnutí 2009/959. Podle tohoto soudu tím, že Komise doplnila kolonky 16, 18 a 19 do tohoto formuláře, překročila pravomoc přiznanou čl. 11 odst. 3 směrnice 2006/22 tím, že v rozporu s čl. 34 odst. 3 druhého pododstavce uvedeného nařízení je od řidičů vyžadováno, aby předložili formulář vystavený jejich zaměstnavatelem dokládajícím jejich činnost, ačkoli se nacházeli mimo své vozidlo. 25 Za těchto okolností se Landesverwaltungsgericht Niederösterreich (zemský správní soud spolkové republiky Dolní Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být nařízení [č. 165/2014], zvláště jeho čl. 34 odst. 3 [druhý pododstavec], jakož i jeho čl. 36 odst. 2 vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž musí řidiči motorových vozidel, která jsou vybavena digitálním tachografem ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. h) tohoto nařízení, v případě chybějících údajů o jednotlivých pracovních dnech na kartě řidiče [...], pro které u sebe nemají ani záznamové listy, mít pro tyto dny při sobě příslušná potvrzení zaměstnavatele o činnosti, která musí splňovat minimální požadavky formuláře vypracovaného Komisí [...] podle čl. 11 odst. 3 směrnice [2006/22], a předkládat je při kontrolách? 2) V případě záporné odpovědi na první otázku, je formulář vypracovaný Komisí v rozhodnutí [2009/959] zcela nebo zčásti neplatný?“ K předběžným otázkám K první otázce 26 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 34 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 165/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že zákaz, který stanoví, se vztahuje na vnitrostátní právní úpravu ukládající řidiči vozidla vybaveného digitálním tachografem, aby v případě chybějících automaticky nebo ručně provedených záznamů v tachografu předložil jako podpůrný důkaz o své činnosti potvrzení o činnosti vystavené zaměstnavatelem v souladu s formulářem obsaženým v příloze rozhodnutí 2009/959. 27 Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba úvodem připomenout, že podle zejména jeho článku 1 má nařízení č. 561/2006 za cíl harmonizaci podmínek hospodářské soutěže v silniční dopravě a zlepšení pracovních podmínek a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, přičemž tyto cíle se projevují zejména v povinnosti, aby byla vozidla pro silniční přepravu v zásadě vybavena schváleným tachografem umožňujícím kontrolu dodržování doby řízení a odpočinku řidičů (rozsudek ze dne 7. února 2019, NK, C‐231/18, EU:C:2019:103, bod 18 a citovaná judikatura). 28 Nařízení č. 165/2014 obsahuje za tímto účelem několik ustanovení týkajících se používání tachografů ve vozidlech, na které se vztahuje nařízení č. 561/2006. 29 Pokud jde o zvláště o vozidla vybavená takovým digitálním tachografem, jako je tachograf, o který se jedná ve věci v původním řízení, do něhož se vkládá karta řidiče, a sice podle čl. 2 odst. 2 písm. d) a f) nařízení č. 165/2014 čipová karta určená k použití s tachografem, která umožňuje zejména identifikaci řidiče a ukládání údajů o jeho činnosti, čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení vyžaduje, aby řidič používal tuto kartu řidiče každý den, kdy řídí, od okamžiku, kdy převezme vozidlo, přičemž tato karta nesmí být vyjmuta před koncem denní pracovní doby. 30 Jestliže se však řidič podle čl. 34 odst. 3 prvního pododstavce písm. b) nařízení č. 165/2014 vzdálí od vozidla, a v důsledku toho nemůže používat zařízení k ručnímu zadávání údajů v digitálním tachografu, kterým je vozidlo vybaveno, musí být jiné časové úseky než doba řízení, jež jsou uvedeny v odst. 5 písm. b) bodech ii), iii) a iv) tohoto článku, a sice úseky související s jakoukoli „jinou prací“, s „pracovní pohotovostí“, jakož i s „přerušením práce nebo dobou odpočinku“, zaneseny na kartu řidiče zařízením k ručnímu zadávání údajů v uvedeném tachografu. 31 Článek 36 odst. 2 nařízení č. 165/2014 stanoví, že řidič vozidla vybaveného takovým tachografem, musí být schopen kdykoliv na žádost pověřeného kontrolora předložit mimo jiné veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v daném dni a v předchozích 28 dnech, jak je vyžadováno podle tohoto nařízení a nařízení č. 561/2006. 32 Z toho vyplývá, že v případě, kdy – jako ve věci v původním řízení – řidič není schopen předložit při silniční kontrole požadované záznamy za několik dnů předcházejících této kontrole, vyvstává otázka podpůrných důkazů, které může být tento řidič povinen předložit, aby zhojil skutečnost, že relevantní údajů nebyly zaznamenány do digitálního tachografu, kterým je vybaveno jeho vozidlo. 33 V tomto kontextu se předkládající soud zabývá otázkou rozsahu zákazu uvedeného v čl. 34 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 165/2014, podle něhož členské státy neuloží řidičům povinnost předkládat formuláře dokládající jejich činnost za dobu, kdy se od vozidla vzdálili. Předkládající soud si konkrétně kladně otázku, zda se na dny, kdy řidič neřídil, vztahuje pojem „činnost“ ve smyslu tohoto ustanovení, takže by nebylo možné – ačkoli § 102a odst. 4 KFG z roku 1967 stanoví opak – vyžadovat od řidiče, aby předložil potvrzení vystavené zaměstnavatelem vztahující se k takovým dnům, kdy neřídil, třebaže by základem takového potvrzení byl formulář uvedený v příloze rozhodnutí 2009/959. 34 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že pojem „činnost“ uvedený v čl. 34 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 165/2014 není v tomto nařízení definován. 35 Kromě toho žádné ustanovení nenasvědčuje tomu, že by bylo třeba vykládat tento pojem restriktivně, takže by se nevztahoval na časové úseky uvedené v čl. 34 odst. 5 písm. b) tohoto nařízení. Z článku 6 odst. 2 písm. c) nařízení č. 165/2014 totiž vyplývá, že „činnost řidiče“, která musí být uvedena v zobrazených informacích v tachografu, odpovídá buď době nepřetržitého řízení a stávající souhrnné době přestávek, „pokud je stávající činností řízení“, nebo stávajícímu trvání dotčené činnosti a stávající souhrnné době přestávek, „je-li stávající činnost pracovní pohotovost/jiná práce/odpočinek nebo přestávka“. 36 Bylo by však nesoudržné se strukturou ustanovení nařízení č. 165/2014 vykládat čl. 34 odst. 3 druhý pododstavec tohoto nařízení jako ustanovení, které zakazuje vnitrostátní právní úpravu, podle níž by řidič měl předložit potvrzení dokládající jeho činnost vystavené zaměstnavatelem, pokud z důvodu jeho vzdálení se od vozidla nebyly provedeny automatické a ruční záznamy, které měly být běžně obsaženy v digitálním tachografu, jímž je vybaveno uvedené vozidlo. 37 Z článku 36 odst. 3 nařízení č. 165/2014 zvláště vyplývá, že kontrolor je oprávněn ověřit dodržování ustanovení nařízení č. 561/2006 analýzou zobrazených, vytištěných nebo stažených údajů, které zaznamenal tachograf nebo karta řidiče, „nebo není-li to možné, jakéhokoli jiného podkladového dokumentu“, který zdůvodňuje nedodržení některého ustanovení, například čl. 29 odst. 2 nařízení č. 165/2014, který se týká případů krádeže, poškození nebo nefunkčnosti karty řidiče, a čl. 37 odst. 2 tohoto nařízení vztahující se k údajům, které musí řidič uvést, když je tachograf mimo provoz nebo nefunguje správně. Vzhledem k tomu, že uvedení těchto dvou ustanovení není taxativním výčtem, opravňuje čl. 36 odst. 3 tohoto nařízení kontrolní orgány členských států k tomu, aby analyzovaly jakýkoli jiný druh dokumentu jakožto podpůrný důkaz, který jim umožní ověřit jednotlivé časové úseky činností řidiče v případě, že tyto činnosti nejsou uvedeny v digitálním tachografu vozidla. 38 Dále opačný výklad by ohrozil cíle sledované mimo jiné nařízeními č. 561/2006 a č. 165/2014, a zvláště cíle týkající se bezpečnosti silničního provozu a zlepšení pracovních podmínek řidičů. Takový výklad by přitom nejenže připravil kontrolní orgány členských států o možnost ujistit se o dodržování zejména doby řízení, přerušení práce nebo doby odpočinku, které jsou upraveny v nařízení č. 561/2006, v situaci, kdy relevantní údaje nemohly být zaznamenány do digitálního tachografu, ale mohl by rovněž případně ospravedlnit úmyslné nezaznamenání takových údajů. 39 Kromě toho posouzení obsažené v bodě 36 tohoto rozsudku je potvrzeno souhlasnými vyjádřeními belgické vlády a Komise, podle nichž je cílem zákazu uvedeného v čl. 34 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 165/2014 jen odstranit praxi některých členských států, které kromě záznamů provedených do tachografu soustavně vyžadovaly od řidičů jako důkaz o jejich činnosti předložení vnitrostátních formulářů, přičemž tato praxe vedla k administrativní zátěži podniků silniční dopravy a jejich dodatečným nákladům. 40 Konečně je třeba uvést, že přijetí nařízení č. 165/2014 nijak neovlivnilo obsah čl. 11 odst. 3 směrnice 2006/22. Toto ustanovení vyzývá Komisi, aby vypracovala elektronický vytisknutelný formulář, který má být použit, má-li řidič volno z důvodu nemoci, čerpá-li řádnou dovolenou, nebo pokud řidič řídil jiné vozidlo vyňaté zejména z oblasti působnosti nařízení č. 561/2006 během daného dne a předchozích dvaceti osmi dnů. V souladu s body 3 a 4 odůvodnění rozhodnutí 2009/959 je tento formulář, který je uveden v příloze tohoto rozhodnutí, přitom používán pouze v případě, že záznamy na tachografu nejsou s to prokázat, že byla dodržena ustanovení nařízení č. 561/2006. 41 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 34 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 165/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že zákaz, který stanoví, se nevztahuje na vnitrostátní právní úpravu ukládající řidiči vozidla vybaveného digitálním tachografem, aby v případě chybějících automaticky nebo ručně provedených záznamů v tachografu předložil jako podpůrný důkaz o své činnosti potvrzení o činnosti vystavené zaměstnavatelem v souladu s formulářem obsaženým v příloze rozhodnutí 2009/959. K druhé otázce 42 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda změnou formuláře uvedeného v příloze rozhodnutí 2007/230 provedenou rozhodnutím 2009/959 v tom smyslu, že stanoví případy odpovídající dobám, kdy řidič neřídil, které jsou početnější než případy uvedené v čl. 11 odst. 3 směrnice 2006/22, překročil tento orgán pravomoc, která mu byla svěřena tímto ustanovením, což by vedlo k úplné nebo částečné neplatnosti takto pozměněného formuláře. 43 Zaprvé je třeba uvést, že předkládající soud nemá žádné pochybnosti o platnosti uvedeného formuláře v rozsahu, v němž zahrnuje kolonky 14, 15 a 17, které na základě čl. 11 odst. 3 směrnice 2006/22 odpovídají časovým úsekům, během nichž měl řidič volno z důvodu nemoci, nebo čerpal řádnou dovolenou, či řidič řídil jiné vozidlo vyňaté z oblasti působnosti mimo jiné nařízení č. 561/2006. 44 Zadruhé je třeba připomenout, že formulář uvedený v příloze rozhodnutí 2009/959 obsahuje tři další kolonky umožňující uvést časové úseky, během nichž řidič čerpal dovolenou nebo odpočíval, vykonával jinou práci než řízení nebo měl pracovní pohotovost, přičemž tyto

cs

caselaw

EU

časové úseky jsou vyjmenovány v kolonkách 16, 18 a 19 tohoto formuláře. 45 I když je pravda, že tyto kolonky nejsou uvedeny v čl. 11 odst. 3 směrnice 2006/22, je třeba uvést, že právním základem rozhodnutí 2009/959 není jen toto ustanovení, avšak rovněž článek 13 této směrnice, který mimo jiné opravňuje Komisi, aby z vlastního podnětu přijala prováděcí opatření ke směrnici 2006/22, mimo jiné s cílem podporovat soudržný přístup a harmonizovaný výklad nařízení č. 561/2006 u kontrolních orgánů. 46 Jak zdůrazňuje bod 3 odůvodnění rozhodnutí 2009/959, doplňující prvky uvedené v kolonkách 16, 18 a 19 formuláře obsaženého v příloze tohoto rozhodnutí byly do něj přidány s cílem, aby členské státy mohly účinněji a efektivněji kontrolovat dodržování ustanovení nařízení č. 561/2006. 47 Zejména z čl. 6 odst. 5 nařízení č. 561/2006 přitom vyplývá, že řidič musí zaznamenat automaticky nebo ručně denní nebo týdenní dobu odpočinku, celou dobu „pracovní pohotovosti“, jakož i čas věnovaný jiné práci. Tato záznamová povinnost se podle čl. 34 odst. 3 prvního pododstavce písm. b) nařízení č. 165/2014 vztahuje také na situaci, kdy se řidič vzdálil od vozidla. 48 Z toho vyplývá, že pokud takové záznamy nejsou k dispozici, lze od řidiče vyžadovat, aby předložil důkaz o dodržení ustanovení těchto nařízení tím, že předloží relevantní údaje vztahující se k jednomu z časových úseků uvedených v předchozím bodě tohoto rozsudku na základě formuláře obsaženého v příloze rozhodnutí 2009/959 s cílem umožnit kontrolním orgánům členských států ujistit se zvláště o tom, že cíle spočívající v zlepšení pracovních podmínek řidičů a bezpečnosti silničního provozu sledované těmito nařízeními byly respektovány. 49 Posouzení druhé otázky tudíž neodhalilo žádnou skutečnost, která by mohla ovlivnit platnost formuláře Komise, jenž je obsažen v příloze rozhodnutí 2009/959. K nákladům řízení 50 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: 1) Článek 34 odst. 3 druhý pododstavec nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 ze dne 4. února 2014 o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 o záznamovém zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, musí být vykládán v tom smyslu, že zákaz, který stanoví, se nevztahuje na vnitrostátní právní úpravu ukládající řidiči vozidla vybaveného digitálním tachografem, aby v případě chybějících automaticky nebo ručně provedených záznamů v tachografu předložil jako podpůrný důkaz o své činnosti potvrzení o činnosti vystavené zaměstnavatelem v souladu s formulářem obsaženým v příloze rozhodnutí Komise 2009/959/EU ze dne 14. prosince 2009, kterým se mění rozhodnutí 2007/230/ES o formuláři o předpisech v sociální oblasti týkajících se činností v silniční dopravě. 2) Posouzení druhé otázky neodhalilo žádnou skutečnost, která by mohla ovlivnit platnost formuláře Komise, jenž je obsažen v příloze rozhodnutí 2009/959. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (desátého rozšířeného senátu) 19. května 2021 ( *1 ) „Státní podpory – Nizozemsko – Státní záruka k zajištění úvěrů a podřízená státní půjčka poskytnuté společnosti KLM v souvislosti s pandemií COVID-19 – Dočasný rámec pro opatření státní podpory – Rozhodnutí nevznášet námitky – Rozhodnutí, kterým se podpora prohlašuje za slučitelnou s vnitřním trhem – Podpora, která byla předtím poskytnuta jiné společnosti téže skupiny podniků – Povinnost uvést odůvodnění – Zachování účinků rozhodnutí“ Ve věci T‐643/20, Ryanair DAC, se sídlem ve Swordsu (Irsko), zastoupená F.-C. Laprévotem, V. Blanc, E. Vahidou, S. Ratingem a I.-G. Metaxas-Maranghidisem, advokáty, žalobkyně, proti Evropské komisi, zastoupené L. Flynnem, S. Noëem a C. Georgieva, jako zmocněnci, žalované, podporované Francouzskou republikou, zastoupenou E. de Moustier a P. Dodellerem, jako zmocněnci, Nizozemským královstvím, zastoupeným J. Langerem, jako zmocněncem, ve spolupráci s I. Rooms, advokátkou, a Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, se sídlem v Amstelveenu (Nizozemsko), zastoupenou K. Schillemansem, H. Vanderveen a P. Huizingem, advokáty, vedlejšími účastníky, jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2020) 4871 final ze dne 13. července 2020 o státní podpoře SA.57116 (2020/N) – Nizozemsko – COVID-19: Státní záruka a státní půjčka ve prospěch společnosti KLM, TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát), ve složení A. Kornezov (zpravodaj), předseda, E. Buttigieg, K. Kowalik-Bańczyk, G. Hesse a M. Stancu, soudci, vedoucí soudní kanceláře: I. Pollalis, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. února 2021, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Dne 26. června 2020 oznámilo Nizozemské království Evropské komisi v souladu s čl. 108 odst. 3 SFEU státní podporu poskytnutou společnosti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV (dále jen „KLM“) spočívající jednak ve státní záruce k zajištění úvěru, který jí měl být poskytnut konsorciem bank, a jednak ve státní půjčce (dále jen „předmětné opatření podpory“). Celková částka podpory činila 3,4 miliardy eur. Cílem předmětného opatření podpory bylo dočasně poskytnout společnosti KLM likviditu, kterou potřebovala k tomu, aby se vyrovnala s nepříznivými důsledky pandemie COVID-19. Nizozemské království mělo za to, že vzhledem k významu společnosti KLM pro jeho hospodářství a letecké služby v tomto státě by úpadek této společnosti ještě více zhoršil vážnou poruchu v jeho hospodářství způsobenou touto pandemií. 2 Společnost KLM je členem skupiny Air France-KLM. V čele skupiny je holdingová společnost Air France-KLM (dále jen „holdingová společnost Air France-KLM“), v níž jsou největšími akcionáři francouzský stát, držící 14,3 % kapitálu, a nizozemský stát, držící 14 % kapitálu. Společnosti Air France a KLM jsou dvěma dceřinými společnostmi holdingové společnosti Air France-KLM. 3 Dne 4. května 2020 Komise rozhodnutím C(2020) 2983 final o státní podpoře SA.57082 (2020/N) – Francie – COVID-19: dočasný rámec, [čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU] – Záruka a akcionářská půjčka ve prospěch společnosti Air France (dále jen „rozhodnutí Air France“), prohlásila individuální podporu poskytnutou Francouzskou republikou společnosti Air France ve formě státní záruky a akcionářské půjčky v celkové výši 7 miliard eur za slučitelnou s vnitřním trhem. Cílem opatření podpory bylo financování bezprostředních potřeb likvidity společnosti Air France. 4 Dne 13. července 2020 přijala Komise rozhodnutí C(2020) 4871 final o státní podpoře SA.57116 (2020/N) – Nizozemsko – COVID-19: Státní záruka a státní půjčka ve prospěch společnosti KLM (Úř. věst. 2020, C 355, s. 1; dále jen „napadené rozhodnutí“), ve kterém uvedla, že předmětné opatření podpory představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a je slučitelné s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU. Komise posoudila předmětné opatření podpory ve světle svého sdělení ze dne 19. března 2020, nadepsaného „Dočasný rámec pro opatření státní podpory na podporu hospodářství při stávajícím šíření koronavirové nákazy COVID-19“ (Úř. věst. 2020, C 91 I, s. 1), změněného dne 3. dubna 2020 (Úř. věst. 2020, C 112 I, s. 1), dne 13. května 2020 (Úř. věst. 2020, C 164, s. 3) a dne 29. června 2020 (Úř. věst. 2020, C 218, s. 3) (dále jen „dočasný rámec“). Řízení a návrhová žádání účastníků řízení 5 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 23. října 2020 podala žalobkyně, společnost Ryanair DAC, projednávanou žalobu. 6 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu téhož dne žalobkyně požádala, aby Tribunál žalobu projednal ve zrychleném řízení podle článků 151 a 152 jednacího řádu Tribunálu. Tribunál (desátý senát) rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2020 žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení vyhověl. 7 Komise předložila žalobní odpověď soudní kanceláři Tribunálu dne 7. prosince 2020. 8 Na základě čl. 106 odst. 2 jednacího řádu podala žalobkyně dne 18. prosince 2020 odůvodněnou žádost o konání jednání. 9 Na návrh desátého senátu Tribunál podle článku 28 jednacího řádu rozhodl, že věc předá k projednání a rozhodnutí rozšířenému soudnímu kolegiu. 10 Podáním došlým soudním kanceláři Tribunálu dne 14. prosince 2020 podalo Nizozemské království návrh na vstup do tohoto řízení v postavení vedlejšího účastníka na podporu návrhových žádání Komise; Francouzská republika tak učinila podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 6. ledna 2021 a společnost KLM podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 15. ledna 2021. 11 Rozhodnutím ze dne 12. ledna 2021 povolil předseda desátého senátu Tribunálu vedlejší účastenství Nizozemského království, ve vztahu k Francouzské republice tak učinil rozhodnutím ze dne 19. ledna 2021. 12 Usnesením ze dne 27. ledna 2021 povolil předseda desátého senátu Tribunálu vedlejší účastenství společnosti KLM. 13 Organizačním procesním opatřením ze dne 14. ledna 2021 bylo Nizozemskému království povoleno předložit spis vedlejšího účastníka na základě čl. 154 odst. 3 jednacího řádu; Francouzské republice bylo předložení spisu vedlejší účastnice povoleno organizačním procesním opatřením ze dne 19. ledna 2021, společnosti KLM pak organizačním procesním opatřením ze dne 28. ledna 2021. Nizozemské království dne 22. ledna 2021 a Francouzská republika dne 3. února 2021 doručily soudní kanceláři Tribunálu spisy vedlejšího účastníka. Společnost KLM spis vedlejšího účastníka nepředložila. 14 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 25. února 2021. Na tomto jednání požádala žalobkyně Tribunál, aby přijal organizační procesní opatření, kterým bude Komise vyzvána k předložení smluv uvedených v rozhodnutí Air France a v napadeném rozhodnutí, na jejichž základě byla poskytnuta opatření podpory dotčená v obou těchto rozhodnutích. Ústní část řízení byla uzavřena rozhodnutím ze dne 26. února 2021. 15 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí, – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 16 Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 17 Francouzská republika navrhuje, aby Tribunál odmítl žalobu jako nepřípustnou v rozsahu, v němž směřuje ke zpochybnění opodstatněnosti napadeného rozhodnutí, a ve zbývající části ji z meritorního hlediska zamítl. Podpůrně navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl z meritorního hlediska v plném rozsahu. 18 Nizozemské království a společnost KLM shodně s Komisí navrhují, aby Tribunál zamítl žalobu jako neopodstatněnou. Právní otázky 19 Žalobkyně předkládá na podporu žaloby pět žalobních důvodů, přičemž první žalobní důvod vychází z toho, že Komise neprávem vyloučila podporu poskytnutou Francouzskou republikou společnosti Air France z působnosti napadeného rozhodnutí, druhý žalobní důvod vychází z porušení zásad nediskriminace, volného pohybu služeb a svobody usazování, třetí žalobní důvod vychází z nesprávného použití čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU, čtvrtý žalobní důvod vychází z toho, že Komise měla zahájit formální vyšetřovací řízení, a pátý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění ve smyslu článku 296 SFEU. K přípustnosti 20 Žalobkyně v bodech 39 až 45 žaloby tvrdí, že je aktivně legitimována jakožto „zúčastněná strana“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU a ve smyslu čl. 1 písm. h) nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), což ji opravňuje k podání žaloby na neplatnost směřující k ochraně jejích procesních práv proti napadenému rozhodnutí přijatému bez zahájení formálního vyšetřovacího řízení. 21 Žalobkyně uvádí, že její zájmy jakožto konkurenta společnosti KLM jsou poskytnutím předmětného opatření podpory dotčeny tím, že společnosti KLM umožňuje získat půjčky za výhodných podmínek a zůstat na trhu jakožto subvencovaný konkurent žalobkyně, a to navzdory nepříznivým dopadům pandemie COVID-19. Naproti tomu žalobkyně, která je třetí největší leteckou společností v Nizozemsku, nárok na takovou podporu nemá. 22 Komise nezpochybňuje přípustnost žaloby. 23 Francouzská republika má za to, že žalobkyně není aktivně legitimována ke zpochybnění opodstatněnosti napadeného rozhodnutí, a že tedy první, druhý a třetí žalobní důvod jsou nepřípustné. Francouzská republika naproti tomu nezpochybňuje přípustnost čtvrtého žalobního důvodu, jelikož žalobkyně je podle ní zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU. 24 Je třeba konstatovat, že o přípustnosti žaloby není pochyb v rozsahu, v němž žalobkyně hodlá tvrdit, že Komise měla zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU. 25 V rámci kontrolního řízení zakotveného v článku 108 SFEU je totiž nutno odlišit dvě fáze. Zaprvé předběžnou fázi přezkumu upravenou v čl. 108 odst. 3 SFEU, která umožňuje Komisi utvořit si prvotní názor na slučitelnost dotčené podpory. Zadruhé formální vyšetřovací řízení zakotvené v čl. 108 odst. 2 SFEU, které Komisi umožňuje získat úplné informace o všech okolnostech věci. Pouze v rámci tohoto řízení ukládá Smlouva o FEU Komisi povinnost vyzvat zúčastněné strany, aby předložily připomínky (rozsudky ze dne 19. května 1993, Cook v. Komise, C‐198/91, EU:C:1993:197, bod 22; ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise, C‐225/91, EU:C:1993:239, bod 16, a ze dne 15. října 2018, Vereniging Gelijkberechtiging Grondbezitters a další v. Komise, T‐79/16, nezveřejněný, EU:T:2018:680, bod 46). 26 Není-li formální vyšetřovací řízení zahájeno, jsou zúčastněné strany, které by mohly v této druhé fázi předložit připomínky, o tuto možnost připraveny. K nápravě této situace je jim přiznáno právo napadnout u soudu Evropské unie rozhodnutí Komise o nezahájení formálního vyšetřovacího řízení. Žaloba na neplatnost rozhodnutí založeného na čl. 108 odst. 3 SFEU, podaná zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, je tedy přípustná, pokud autor této žaloby jejím podáním usiluje o zajištění ochrany procesních práv, která pro něj z posledně uvedeného ustanovení vyplývají (viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, NDSHT v. Komise, C‐322/09 P, EU:C:2010:701, bod 56 a citovaná judikatura). 27 V projednávaném případě Komise nezahájila formální vyšetřovací řízení a žalobkyně se v rámci čtvrtého žalobního důvodu dovolává porušení svých procesních práv. S ohledem na čl. 1 písm. h) nařízení 2015/1589 patří podnik konkurující příjemci podpory nesporně mezi „zúčastněné strany“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU (rozsudky ze dne 18. listopadu 2010, NDSHT v. Komise, C‐322/09 P, EU:C:2010:701, bod 59, a ze dne 3. září 2020, Vereniging tot Behoud van Natuurmonumenten in Nederland a další v. Komise, C‐817/18 P, EU:C:2020:637, bod 50). 28 V projednávaném případě je nesporné, že mezi žalobkyní a příjemcem podpory existuje soutěžní vztah. Žalobkyně totiž tvrdila, aniž jí bylo oponováno, že je již více než dvacet let jednou ze společností zajišťujících letecké spojení v Nizozemsku, že v roce 2019 přepravila 3 miliony cestujících z Nizozemska nebo do Nizozemska a že držela přibližně 5% podíl na nizozemském trhu, což z ní činí třetí největší leteckou společnost v Nizozemsku. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že její letový program na léto 2020, který byl vypracován před tím, než vypukla pandemie COVID-19, obsahoval 43 destinací s odletem ze 3 nizozemských letišť. Žalobkyně je tedy zúčastněnou stranou, která má zájem na zajištění ochrany procesních práv, kterých požívá na základě čl. 108 odst. 2 SFEU. 29 Je tedy třeba uznat přípustnost žaloby v rozsahu, v němž se žalobkyně dovolává porušení svých procesních práv. 30 V této souvislosti je nutno konstatovat, že čtvrtý žalobní důvod, který výslovně směřuje k tomu, aby byla dodržována procesní práva žalobkyně, je vzhledem k jejímu postavení jako zúčastněné strany přípustný, jak bylo uvedeno v bodě 29 výše. Žalobkyně totiž může za účelem ochrany procesních práv, která jí svědčí v rámci formálního vyšetřovacího řízení, uplatnit důvody způsobilé prokázat, že posouzení informací a skutečností, které Komise měla nebo mohla mít k dispozici ve fázi předběžného přezkoumání oznámeného opatření, mělo vyvolat pochybnosti o slučitelnosti tohoto opatření s vnitřním trhem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks, C‐333/07, EU:C:2008:764, bod 81; ze dne 9. července 2009, 3F v. Komise, C‐319/07 P, EU:C:2009:435, bod 35; ze dne 24. května 2011, Komise v. Kronoply a Kronotex, C‐83/09 P, EU:C:2011:341, bod 59, a ze dne 6. května 2019, Scor v. Komise, T‐135/17, nezveřejněný, EU:T:2019:287, bod 73). 31 Mimoto je třeba připomenout, že žalobkyně je oprávněna se za účelem prokázání porušení svých procesních práv z důvodu pochybností, které sporné opatření mělo vyvolat, pokud jde o jeho slučitelnost s vnitřním trhem, dovolávat argumentů směřujících k prokázání, že zjištění Komise, že toto opatření je slučitelné s vnitřním trhem, bylo nesprávné, což a fortiori může prokázat, že Komise měla mít pochybnosti, když posuzovala slučitelnost tohoto opatření s vnitřním trhem. Tribunál je tudíž oprávněn přezkoumat meritorní argumenty předložené žalobkyní za účelem ověření, zda jsou způsobilé podpořit žalobní důvod, který žalobkyně výslovně uvedla ohledně existence pochybností odůvodňujících zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. června 2013, Ryanair v. Komise, C‐287/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:395, body 57 až 60, a ze dne 6. května 2019, Scor v. Komise, T‐135/17, nezveřejněný, EU:T:2019:287, bod 77). 32 Pokud jde o pátý žalobní důvod, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, je třeba zdůraznit, že porušení povinnosti uvést odůvodnění spadá pod porušení podstatných formálních náležitostí a představuje nepominutelný důvod, který musí být unijním soudem posouzen i bez návrhu a netýká se hmotněprávní legality napadeného rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‐367/95 P, EU:C:1998:154, body 67 až 72). K věci samé 33 Nejprve je třeba zkoumat pátý žalobní důvod. K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění 34 V rámci pátého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí je v několika ohledech stiženo chybějícím či nedostatečným odůvodněním. 35 Konkrétně v rámci první části pátého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise neuvedla důvody, proč nezohlednila dopad podpory dříve poskytnuté společnosti Air France, přestože posledně uvedená je stejně jako společnost KLM součástí skupiny Air France-KLM. 36 Podle žalobkyně mohla mít z podpory dříve poskytnuté společnosti Air France prospěch celá skupina Air France-KLM. Za těchto okolností nemohla Komise a priori takovou možnost vyloučit, ale byla podle judikatury povinna zohlednit všechny relevantní skutečnosti v tomto ohledu, jakož i kontext, do kterého spadá předmětné opatření podpory. V odstavci 19 napadeného rozhodnutí se přitom Komise podle žalobkyně omezila na to, že bez důkazu nebo jiného vysvětlení uvedla, že „dceřiná společnost Air France skupiny Air France-KLM není příjemcem [předmětného] opatření podpory“. Komise však opomněla ověřit a odůvodnit otázku, zda z podpory, která byla předtím poskytnuta zbytku skupiny, a zejména společnosti Air France, mohla mít prospěch i společnost KLM, jejíž účetní závěrka je konsolidována s účetní závěrkou společnosti Air France. V tomto ohledu žalobkyně Komisi vytýká, že se omezila na uvedení, že nizozemské orgány „potvrdily“, že dceřiná společnost Air France holdingové společnosti Air France-KLM není příjemcem předmětného opatření podpory, aniž upřesnila, jak bude toto ujištění v praxi prováděno. Podle žalobkyně je přitom zásadní přezkoumat tyto aspekty předmětného opatření podpory za účelem ověření přiměřenosti podpory a například toho, zda byly splněny podmínky souběhu a horní hranice stanovené v bodě 25 písm. d) a v bodě 27 písm. d) dočasného rámce. Podle žalobkyně jsou holdingová společnost Air France-KLM a její dvě dceřiné společnosti součástí jediného hospodářského celku, který má na základě napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím Air France prospěch z podpory v celkové výši 10,4 miliardy eur. 37 Komise, podporovaná Nizozemským královstvím, Francouzskou republikou a společností KLM, s touto argumentací nesouhlasí. Tvrdí, že jelikož společnost KLM nebyla jedním z příjemců podpory poskytnuté společnosti Air France, nebyla povinna v tomto ohledu podat vysvětlení. V této souvislosti připomíná, že příjemcem předmětné podpory je společnost KLM, a nikoli skupina Air France-KLM ani samotná společnost Air France. Stejně tak měla prospěch z podpory schválené rozhodnutím Air France společnost Air France, a nikoliv skupina Air France-KLM nebo samotná společnost KLM. Nizozemské a francouzské orgány navíc potvrdily, že společnosti KLM a Air France jsou příslušnými příjemci předmětných podpor. Kromě toho jejich charakteristiky vylučují riziko, že se podpora poskytnutá společnosti Air France bude vztahovat na společnost KLM a naopak. 38 Je třeba bez dalšího připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů, jakož i zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění obsahovalo všechny relevantní skutkové a právní poznatky, neboť otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotyčnou oblast (viz rozsudek ze dne 8. září 2011, Komise v. Nizozemsko, C‐279/08 P, EU:C:2011:551, bod 125 a citovaná judikatura). 39 Ačkoli je pravda, že orgány nejsou při odůvodňování rozhodnutí, která přijímají, povinny vyjádřit se ke všem argumentům, kterých se zúčastněné strany dovolávají před těmito orgány během správního řízení, nemění to nic na tom, že musí popsat skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky jejich rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2008,Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‐413/06 P, EU:C:2008:392, bod 169 a citovaná judikatura, a ze dne 18. září 2018, Duferco Long Products v. Komise, T‐93/17, nezveřejněný, EU:T:2018:558, bod 67). 40 V tomto kontextu rozhodnutí nezahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU musí pouze obsahovat důvody, na jejichž základě se Komise domnívá, že se nepotýkala s vážnými obtížemi při posuzování slučitelnosti dotyčné podpory s vnitřním trhem, a i stručné odůvodnění tohoto rozhodnutí musí být považováno za dostatečné z hlediska požadavku odůvodnění, který je stanoven článkem 296 SFEU, pokud z něj jasně a jednoznačně vyplývají důvody, proč měla Komise za to, že se s takovými obtížemi nepotýkala, přičemž otázka opodstatněnosti tohoto odůvodnění s tímto požadavkem nesouvisí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks, C‐333/07, EU:C:2008:764, body 65, 70 a 71; ze dne 27. října 2011, Rakousko v. Scheucher-Fleisch a další, C‐47/10 P, EU:C:2011:698, bod 111, a ze dne 12. května 2016, Hamr – Sport v. Komise, T‐693/14, nezveřejněný, EU:T:2016:292, bod 54). 41 V projednávané věci je třeba uvést, že Komise v odstavcích 18 a 19 napadeného rozhodnutí konstatovala, že společnost KLM je příjemcem předmětné podpory a že nizozemské orgány potvrdily, že Air France, dceřiná společnost holdingové společnosti Air France-KLM, příjemcem předmětné podpory není. 42 Je třeba rovněž poznamenat, že v rozhodnutí Air France, které se týká státní podpory poskytnuté přibližně o dva měsíce dříve společnosti Air France, která je spolu se společností KLM součástí téže skupiny podniků, a toto rozhodnutí tudíž představuje kontext, který musí být zohledněn při posouzení, zda odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky článku 296 SFEU v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 40 výše, Komise v odstavci 21 mimo jiné uvedla, že příjemcem opatření podpory, které je předmětem tohoto rozhodnutí, je „společnost Air France prostřednictvím společnosti Air France-KLM, holdingové společnosti skupiny“, a že francouzské orgány potvrdily, že dceřiná společnost KLM holdingové společnosti Air France-KLM nemá z předmětného financování prospěch. 43 Napadené rozhodnutí neobsahuje další prvky analýzy týkající se otázky, zda podpora dříve poskytnutá „společnosti Air France prostřednictvím společnosti Air France-KLM, holdingové společnosti skupiny“, mohla být rovněž použita, byť jen částečně, pro potřeby likvidity společnosti KLM, případně prostřednictvím holdingové společnosti Air France-KLM, jejíž dceřinými společnostmi jsou jak Air France, tak KLM. 44 Je tedy třeba přezkoumat, zda z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně a jednoznačně vyplývají důvody, proč měla Komise za to, že společnost KLM nemohla mít prospěch z podpory dříve poskytnuté společnosti Air France prostřednictvím holdingové společnosti Air France-KLM, i kdyby tyto společnosti byly součástí téže skupiny, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a Tribunál mohl vykonat přezkum. 45 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s bodem 11 sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 [SFEU] (Úř. věst. 2016, C 262, s. 1) lze pro účely použití pravidel státní podpory považovat několik samostatných právních subjektů za jeden hospodářský celek. Za tímto účelem je nutné vzít v úvahu existenci kontrolního podílu jedné entity v druhé entitě a jiných funkčních, ekonomických a organických vazeb mezi nimi. 46 Judikatura rovněž uznala, že pokud právně odlišné fyzické nebo právnické osoby tvoří hospodářský celek, je třeba je s ohledem na použití unijních pravidel hospodářské soutěže považovat za jediný podnik. V oblasti státních podpor vyvstává otázka existence hospodářského celku zejména tehdy, jde-li o identifikaci příjemce podpory (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. listopadu 1984, Intermills v. Komise, 323/82, EU:C:1984:345, body 11 a 12, a ze dne 8. září 2009, AceaElectrabel v. Komise, T‐303/05, nezveřejněný, EU:T:2009:312, bod 101). 47 Mezi skutečnosti zohledněné judikaturou za účelem určení existence či neexistence hospodářského celku v oblasti státních podpor patří zejména účast dotyčného podniku na skupině společností, nad níž jedna z nich přímo nebo nepřímo vykonává kontrolu, výkon totožných nebo souběžných hospodářských činností a absence hospodářské autonomie dotyčných společností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2004, Pollmeier Malchow v. Komise, T‐137/02, EU:T:2004:304, body 68 až 70); vytvoření jediné skupiny ovládané entitou navzdory založení nových společností, z nichž každá má samostatnou právní subjektivitu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 1984, Intermills v. Komise, 323/82, EU:C:1984:345, bod 11); možnost entity vlastnící kontrolní podíly v jiné společnosti vykonávat nad rámec pouhého investování kapitálu investorem dozorčí funkci, funkci iniciátora a funkci finanční podpory ve vztahu k této společnosti, jakož i existenci organických a funkčních vazeb mezi nimi (rozsudky ze dne 16. prosince 2010, AceaElectrabel Produzione v. Komise, C‐480/09 P, EU:C:2010:787, bod 51; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další, C‐222/04, EU:C:2006:8, body 116 a 117); stejně jako existence relevantních smluvních ujednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2010, AceaElectrabel Produzione v. Komise, C‐480/09 P, EU:C:2010:787, bod 57). 48 Komisi mimoto přísluší, aby se zvláštní obezřetností přezkoumala vztahy mezi společnostmi patřícími ke stejné skupině, pokud je třeba se obávat účinků souběhu státních podpor v rámci téže skupiny na hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2009, AceaElectrabel Produzione v. Komise, T‐303/05, nezveřejněný, EU:T:2009:312, bod 116). 49 Komise je navíc povinna v zájmu řádného uplatňování základních pravidel Smlouvy o FEU týkajících se státních podpor provést pečlivý a nestranný přezkum předmětných opatření podpory, aby měla při přijímání konečného rozhodnutí k tomuto účelu co nejúplnější a nejspolehlivější poznatky (viz rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott, C‐290/07 P, EU:C:2010:480, bod 90; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‐367/95 P, EU:C:1998:154, bod 62). 50 V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, že společnosti Air France a KLM jsou dvě společnosti patřící do téže skupiny, v jejímž čele stojí holdingová společnost Air France-KLM. 51 I když napadené rozhodnutí popisuje akcionářskou strukturu holdingové společnosti Air France-KLM (odstavec 18 napadeného rozhodnutí, viz bod 2 výše), neuvádí naproti tomu žádnou skutečnost týkající se akcionářské struktury jejích dvou dceřiných společností, Air France a KLM. 52 Nizozemské království a společnost KLM, které byly k tomuto bodu na jednání dotazovány, k akcionářské struktuře společnosti KLM uvedly, že 49 % kapitálu této společnosti vlastní holdingová společnost Air France-KLM, 5,9 % Nizozemské království, 44,8 % „dvě nizozemské nadace“ a zbývající část ostatní akcionáři. Nizozemské království a společnost KLM v tomto ohledu prohlásily, že holdingová společnost Air France-KLM je takzvaným „hospodářským vlastníkem“ KLM. 53 Pokud jde o akcionářskou strukturu společnosti Air France, Francouzská republika na jednání v odpovědi na otázku Tribunálu uvedla, že jediným akcionářem společnosti Air France je holdingová společnost Air France-KLM. 54 Z těchto informací, které byly získány teprve na jednání – a ačkoli Tribunál není schopen ověřit jejich správnost a úplnost a na jejich základě plně pochopit kapitálovou strukturu skupiny Air France-KLM – podle všeho vyplývá, že 100 % kapitálu společnosti Air France vlastní holdingová společnost Air France-KLM a „hospodářské vlastnictví“ ke společnosti KLM patří holdingové společnosti Air France-KLM, která je navíc

cs

caselaw

EU

jejím největším akcionářem. 55 Zadruhé je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou informaci o funkčních, ekonomických a organických vazbách mezi holdingovou společností Air France-KLM a jejími dceřinými společnostmi Air France a KLM. 56 Společnost KLM v odpovědi na dotaz položený v tomto ohledu na jednání vysvětlila, že holdingová společnost Air France-KLM se zabývá zejména činnostmi, jejichž cílem je získat financování na globálních trzích, a to prostřednictvím půjček nebo vydáváním dluhopisů, řídit prodeje a společné příjmy například z prodeje letenek a zajišťovat poskytování některých společně používaných služeb, jakož i vztahy s investory. Jeví se tedy, že holdingová společnost vykonává činnosti, které mají pro skupinu Air France-KLM nepochybný význam. 57 Nicméně vzhledem k absenci příslušných informací v napadeném rozhodnutí nemá Tribunál k dispozici žádný ověřitelný a úplný základ, který by mu umožnil zjistit, jaké jsou příslušné úkoly výše uvedených společností skupiny, statutární vazby mezi nimi, a zejména zda holdingová společnost Air France-KLM vykonává řídicí a dozorčí funkci, funkci iniciátora a funkci finanční podpory ve vztahu ke svým dceřiným společnostem Air France a KLM. 58 Zatřetí Tribunál konstatuje, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se holdingová společnost Air France-KLM podílela na poskytování a správě podpor, které jsou předmětem napadeného rozhodnutí. 59 Z odstavce 12 napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že nizozemská vláda a „jednotlivé dotčené strany“ musely uzavřít několik smluv za účelem poskytnutí předmětného opatření podpory. Konkrétně nizozemský stát, společnost KLM a holdingová společnost Air France-KLM musely uzavřít rámcovou smlouvu (framework agreement) upravující obecné podmínky poskytnutí podpory společnosti KLM. Napadené rozhodnutí neuvádí k obsahu této smlouvy žádné další skutečnosti. Lze z něj nicméně vyvodit, že holdingová společnost Air France-KLM jakožto strana uvedené smlouvy převzala určitá smluvní práva a povinnosti související s předmětným opatřením podpory. 60 Stejně tak z řady skutečností uvedených v rozhodnutí Air France vyplývá, že holdingová společnost Air France-KLM na sebe vzala smluvní povinnosti a práva v souvislosti s opatřením podpory, které je předmětem uvedeného rozhodnutí. Například podle odstavce 15 tohoto rozhodnutí měly Francouzská republika, „skupina Air France-KLM“ a skupina dotyčných bank uzavřít dohodu o státní záruce před jejím prvotním poskytnutím, která upřesňuje specifické podmínky pro uvolnění uvedené záruky. Podle odstavce 16 tohoto rozhodnutí měla být akcionářská půjčka rovněž předmětem smlouvy o půjčce uzavřené mezi „skupinou Air France-KLM“ a Státní agenturou pro majetkové účasti (Francie), která spravuje finanční podíly státu jakožto akcionáře. Dotčené financování „bude smluvně dohodnuto se společností Air France-KLM“, zatímco výnos z tohoto financování bude podle odstavce 21 rozhodnutí Air France „poskytnut společnosti Air France prostřednictvím zrcadlových běžných účtů zřízených mezi holdingovou společností Air France-KLM a její dceřinou společností Air France“. Jeví se tedy, že smlouvy o dotčeném financování budou uzavřeny s holdingovou společností Air France-KLM, a nikoli se společností Air France. Mimoto se jeví, že toto financování bude nejprve poukázáno na účty holdingové společnosti Air France-KLM a teprve poté převedeno „prostřednictvím zrcadlových běžných účtů“, jejichž povaha a fungování však nejsou upřesněny, dceřiné společnosti Air France. Kromě toho z odstavců 26 a 31 rozhodnutí Air France vyplývá, že doba trvání úvěru zaručeného státem, jakož i doba trvání státní záruky mohou být prodlouženy, „uplatní-li skupina Air France-KLM příslušnou opci“. Pokud jde o akcionářskou půjčku, ta bude podle odstavce 44 téhož rozhodnutí poskytnuta s výhradou závazků, „jež na sebe vezme skupina Air France-KLM“. 61 Ze skutečností popsaných v bodech 59 a 60 výše vyplývá, že holdingová společnost Air France-KLM byla zapojena do poskytnutí jak předmětného opatření podpory, tak opatření podpory, které bylo předmětem rozhodnutí Air France. 62 Nicméně vzhledem k absenci dalších konkrétních skutečností v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí nemůže Tribunál porozumět příslušným úkolům, právům a povinnostem holdingové společnosti Air France-KLM a jejích dceřiných společností, a sice společnosti KLM na jedné straně a společnosti Air France na straně druhé, při poskytování předmětných opatření podpory. 63 Komise na jednání vysvětlila, že z podpory dříve poskytnuté společnosti Air France nemůže mít prospěch společnost KLM, a to z důvodu „smluvní struktury transakce“. Kromě toho uvedla, že některé ze smluv uvedených v bodě 60 výše obsahují zvláštní ujednání, která stanoví, že z dotyčného financování bude mít prospěch pouze společnost Air France, a vylučují, že by toto financování mohlo být použito pro potřeby likvidity společnosti KLM. 64 Naproti tomu Francouzská republika na příslušný dotaz položený na jednání uvedla, že smlouvy uvedené v rozhodnutí Air France neobsahují zvláštní ujednání, jejichž cílem by bylo vyloučit, aby dotyčné financování sloužilo i potřebám skupiny. 65 Tato vyjádření tedy svědčí o nedostatečnosti a roztříštěnosti informací, které má Tribunál k dispozici. Napadené rozhodnutí totiž v žádném směru neuvádí obsah smluvních povinností a práv holdingové společnosti Air France-KLM a společností KLM a Air France, a tím spíše ani případnou existenci jakéhokoliv smluvního či mimosmluvního mechanismu, který by bránil tomu, aby podpora poskytnutá společnosti Air France prostřednictvím holdingové společnosti Air France-KLM byla právě prostřednictvím holdingové společnosti poskytnuta společnosti KLM a naopak. 66 V každém případě je třeba připomenout, že dodržení povinnosti uvést odůvodnění musí být posuzováno v závislosti na informacích, které má žalobkyně k dispozici v okamžiku podání žaloby. Naproti tomu z ustálené judikatury vyplývá, že odůvodnění nemůže být s výjimkou výjimečných okolností uvedeno poprvé a a posteriori před soudem (viz rozsudek ze dne 20. března 2014, Rousse Industry v. Komise, C‐271/13 P, nezveřejněný, EU:C:2014:175, bod 67 a citovaná judikatura; viz rovněž rozsudek ze dne 20. září 2011, Evropaïki Dynamiki v. EIB, T‐461/08, EU:T:2011:494, bod 109). Vysvětlení předložená Komisí na jednání tudíž nemohou doplnit odůvodnění napadeného rozhodnutí v průběhu řízení, a jsou tudíž nepřípustná. 67 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Komise nemohla dospět k závěru, že podpora dříve poskytnutá společnosti Air France prostřednictvím holdingové společnosti Air France-KLM nemohla být v žádném případě použita pro potřeby likvidity společnosti KLM, případně prostřednictvím holdingové společnosti Air France-KLM, aniž by jasně a jednoznačně uvedla své posouzení v závislosti na všech skutečnostech připomenutých v bodech 52 až 60 výše. 68 Komise nemůže v tomto ohledu argumentovat rozsudkem ze dne 25. června 1998, British Airways a další v. Komise (T‐371/94 a T‐394/94, EU:T:1998:140). Ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, totiž Komise stanovila podmínky pro schválení dotčené podpory, jejichž cílem bylo vyloučit, aby část podpory poskytnuté společnosti Air France byla přímo nebo nepřímo převedena na jinou společnost téže skupiny. Tribunál měl v bodech 313 a 314 uvedeného rozsudku za to, že uvedené podmínky pro schválení podpory představují dostatečný a vhodný prostředek k zajištění toho, že společnost Air France bude jediným příjemcem podpory. Naproti tomu v projednávané věci takové podmínky pro schválení podpory patrně nejsou splněny a napadené rozhodnutí neobsahuje v tomto směru žádnou informaci. 69 Bylo sice judikováno, že Komise má širokou posuzovací pravomoc při určení, zda společnosti, které jsou součástí skupiny, musí být pro účely použití režimu státních podpor považovány za hospodářský celek, nebo za právně a finančně autonomní společnosti. Tato posuzovací pravomoc Komise s sebou nese zohlednění a posouzení komplexních ekonomických skutečností a okolností. Jelikož unijní soud nemůže nahradit svým posouzením skutkového stavu, zejména po ekonomické stránce, posouzení autora rozhodnutí, musí se přezkum Tribunálu v tomto ohledu omezit na prověření dodržování procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (viz rozsudek ze dne 8. září 2009, AceaElectrabel Produzione v. Komise, T‐303/05, nezveřejněný, EU:T:2009:312, body 101 a 102 a citovaná judikatura). 70 Unijní soud musí za tímto účelem zejména ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazů, jejich věrohodnost a jejich soudržnost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují všechny relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (rozsudek ze dne 20. září 2018, Španělsko v. Komise, C‐114/17 P, EU:C:2018:753, bod 104). 71 Z bodů 43 až 65 výše přitom vyplývá, že napadené rozhodnutí neuvádí dostatečně jasně a přesně všechny skutkové a právní okolnosti, které jsou v tomto ohledu relevantní. Tato povinnost platí tím spíše v takovém případě, jako je případ dotčený v projednávané věci, který se vyznačuje souběžným poskytnutím dvou státních podpor dvěma dceřiným společnostem téže holdingové společnosti, která je navíc zapojena do poskytování a správy uvedených podpor a vzala na sebe smluvní práva a povinnosti ve vztahu k těmto dceřiným společnostem. 72 Komise tudíž tím, že se omezila na konstatování, že společnost KLM je příjemcem opatření podpory, které je předmětem napadeného rozhodnutí, a že nizozemské orgány „potvrdily“, že financování poskytnuté společnosti KLM nebude využito společností Air France, přestože jsou obě tyto společnosti součástí téže skupiny a z některých skutečností uvedených v napadeném rozhodnutí a v rozhodnutí Air France vyplývá, že holdingová společnost Air France-KLM hraje nepochybnou roli při poskytování a správě těchto podpor (body 58 až 65 výše), odůvodnila napadené rozhodnutí z právního hlediska nedostatečně. 73 S ohledem na výše uvedené je třeba první části pátého žalobního důvodu vyhovět, aniž je třeba zkoumat ostatní části tohoto žalobního důvodu. 74 Je třeba rovněž připomenout, že čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU vyžaduje nejen, aby byl dotyčný členský stát vystaven vážné poruše ve svém hospodářství, ale rovněž aby opatření podpory přijatá k nápravě této poruchy byla jednak nezbytná pro tento účel a jednak vhodná a přiměřená k dosažení tohoto cíle. Tentýž požadavek vyplývá i z bodu 19 dočasného rámce. 75 Kromě toho a konkrétně, jak tvrdí žalobkyně, v souladu s bodem 25 písm. d) i) dočasného rámce jsou státní podpory ve formě nových veřejných úvěrových záruk považovány za slučitelné s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU, pokud u úvěrů se splatností po 31. prosinci 2020 celková výše úvěrů na příjemce nepřekročí dvojnásobek ročních mzdových nákladů příjemce za rok 2019 nebo za poslední dostupný rok. Stejná prahová hodnota se v souladu s bodem 27 písm. d) i) uvedeného rámce použije na státní podpory ve formě subvencí na veřejné úvěry. 76 Přezkum nezbytnosti a přiměřenosti podpory obecně a dodržení výše uvedených prahových hodnot konkrétně tedy předpokládá, že bude předem stanovena výše podpory a její příjemce a v rámci předmětných podpor nevyvstane riziko křížového financování mezi holdingovou společností Air France-KLM a společnostmi KLM a Air France. Nedostatečné odůvodnění, kterým je v tomto ohledu stiženo napadené rozhodnutí, přitom Tribunálu neumožňuje posoudit, zda se Komise právem domnívala, že se nepotýkala s vážnými obtížemi při posuzování slučitelnosti dotyčné podpory s vnitřním trhem. 77 Vzhledem k nedostatečnému odůvodnění, kterým je stiženo napadené rozhodnutí, je tudíž třeba toto rozhodnutí zrušit. 78 Napadené rozhodnutí je tedy třeba zrušit, aniž je nutné zkoumat ostatní žalobní důvody uplatněné žalobkyní a aniž je třeba rozhodnout o návrhu na organizační procesní opatření uvedeném v bodě 14 výše. K zachování účinků zrušeného rozhodnutí 79 Podle ustálené judikatury platí, že pokud to odůvodňují naléhavé důvody právní jistoty, má unijní soud na základě čl. 264 druhého pododstavce SFEU posuzovací pravomoc k tomu, aby v každém jednotlivém případě uvedl ty účinky dotyčného aktu, které jsou nadále považovány za zachované (obdobně viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks, C‐333/07, EU:C:2008:764, bod 121 a citovaná judikatura). 80 Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že považuje-li to unijní soud za nezbytné, může i bez návrhu omezit zrušující účinek svého rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. dubna 2008, Parlament a Dánsko v. Komise, C‐14/06 a C‐295/06, EU:C:2008:176, bod 85). 81 V souladu s touto judikaturou využil unijní soud možnosti omezit časové účinky určení neplatnosti právní úpravy Unie v případech, v nichž naléhavé důvody právní jistoty týkající se všech zájmů – jak veřejných, tak soukromých – o něž šlo v dotčených věcech, bránily tomu, aby byly zpochybněny výběr nebo zaplacení peněžitých částek, které byly uskutečněny na základě uvedené právní úpravy v období před vydáním rozsudku (rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks, C‐333/07, EU:C:2008:764, bod 122). 82 V projednávaném případě má Tribunál za to, že existují naléhavé důvody právní jistoty odůvodňující omezení časových účinků zrušení napadeného rozhodnutí. Okamžité zpochybnění pobírání peněžních částek stanovených předmětným opatřením podpory by totiž mělo zvláště nepříznivé důsledky pro hospodářství a letecké služby v Nizozemsku v hospodářském a sociálním kontextu, který je již poznamenán vážnou poruchou v hospodářství tohoto členského státu z důvodu nepříznivých důsledků pandemie COVID-19. Dále je třeba zohlednit skutečnost, že zrušení napadeného rozhodnutí vyplývá z jeho nedostatečného odůvodnění. 83 Přitom na základě článku 266 SFEU je Komise, která je autorkou zrušeného aktu, povinna přijmout opatření vyplývající z tohoto rozsudku Tribunálu. 84 Z těchto důvodů je třeba pozastavit účinky zrušení napadeného rozhodnutí až do doby, než Komise přijme nové rozhodnutí. S ohledem na rychlost, s jakou Komise konala od předběžného oznámení a oznámení předmětného opatření, budou uvedené účinky pozastaveny po dobu nejvýše dvou měsíců ode dne vyhlášení tohoto rozsudku v případě, že se Komise rozhodne přijmout toto nové rozhodnutí v rámci čl. 108 odst. 3 SFEU, a po přiměřenou dodatečnou dobu v případě, že se Komise rozhodne zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks, C‐333/07, EU:C:2008:764, bod 126). K nákladům řízení 85 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise neměla ve věci úspěch a žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní. 86 Kromě toho podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že vlastní náklady řízení ponesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci uvedení v odstavci 1. 87 Je tedy třeba rozhodnout, že Nizozemské království, Francouzská republika a společnost KLM ponesou vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí Komise C(2020) 4871 final ze dne 13. července 2020 o státní podpoře SA.57116 (2020/N) – Nizozemsko – COVID-19: Státní záruka a státní půjčka ve prospěch společnosti KLM se zrušuje. 2) Je třeba pozastavit účinky zrušení uvedeného rozhodnutí až do doby, než Evropská komise přijme nové rozhodnutí podle článku 108 SFEU. Uvedené účinky jsou pozastaveny po dobu nejvýše dvou měsíců ode dne vyhlášení tohoto rozsudku v případě, že se Komise rozhodne přijmout toto nové rozhodnutí v rámci čl. 108 odst. 3 SFEU, a po přiměřenou dodatečnou dobu v případě, že se Komise rozhodne zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU. 3) Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené společností Ryanair DAC. 4) Nizozemské království, Francouzská republika a Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV ponesou vlastní náklady řízení. Kornezov Buttigieg Kowalik-Bańczyk Hesse Stancu Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. května 2021. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 17. prosince 2020 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Článek 106 odst. 2 SFEU – Služby obecného hospodářského zájmu (SOHZ) – Rámec Evropské unie – Použití na státní podpory ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby – Poštovní odvětví – Směrnice 97/67/ES – Článek 7 – Náhrada čistých nákladů vyplývajících z povinností všeobecných služeb – Rozhodnutí, kterým se prohlašuje podpora za slučitelnou s vnitřním trhem“ Ve spojených věcech C‐431/19 P a C‐432/19 P, jejichž předmětem jsou dva kasační opravné prostředky na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podané dne 5. června 2019, Inpost Paczkomaty sp. z o.o., se sídlem v Krakově (Polsko), zastoupená M. Doktórem, radcą prawnym, žalobkyně ve věci C‐431/19 P, a Inpost S. A., se sídlem v Krakově (Polsko), zastoupená W. Knopkiewiczem, radcą prawnym, žalobkyně ve věci C‐432/19 P, další účastnice řízení: Evropská komise, zastoupená D. Recchia, K. Blanck a K. Herrmann, jako zmocněnkyněmi, žalovaná v prvním stupni, Polská republika, zastoupená B. Majczynou, jako zmocněncem, vedlejší účastnice v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (desátý senát), ve složení M. Ilešič, předseda senátu, C. Lycourgos (zpravodaj) a I. Jarukaitis, soudci, generální advokát: E. Tančev, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Svými kasačními opravnými prostředky Inpost Paczkomaty sp. z oo a Inpost S. A. navrhují zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 19. března 2019, Inpost Paczkomaty a Inpost v. Komise (T‐282/16 a T‐283/16, EU:T:2019:168, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zamítl jejich žaloby směřující ke zrušení rozhodnutí Komise C(2015) 8236 final ze dne 26. listopadu 2015, kterým Komise nevznesla námitky proti opatření oznámenému polskými orgány a týkajícímu se podpory poskytnuté společnosti Poczta Polska ve formě vyrovnání čistých nákladů vyplývajících z toho, že tato společnost plní povinnosti všeobecných poštovních služeb, za období od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2015 (dále jen „sporné rozhodnutí“). Právní rámec Unijní právo Poštovní směrnice 2 Pod názvem „Financování všeobecných služeb“ článek 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (Úř. věst. 1998, L 15, s. 14; Zvl. vyd. 06/03, s. 71), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 (Úř. věst. 2008, L 52, s. 3, a oprava Úř. věst. 2015, L 225, s. 49) (dále jen „poštovní směrnice“), stanoví: „1. Členské státy neudělí ani neponechají v platnosti výlučná nebo zvláštní práva k zavedení a poskytování poštovních služeb. Členské státy mohou financovat poskytování všeobecných služeb v souladu s jedním nebo více způsoby uvedenými v odstavcích 2, 3 a 4 nebo jakýmkoli jiným způsobem, který je v souladu se Smlouvou o ES. 2. Členské státy mohou zajistit poskytování všeobecných služeb prostřednictvím zadání veřejné zakázky na tyto služby v souladu s platnými pravidly a předpisy pro zadávání veřejných zakázek, včetně soutěžního dialogu nebo vyjednávacího řízení se zveřejněním oznámení o zakázce i bez něho podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. 2004, L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132). 3. Pokud členský stát rozhodne, že povinnosti všeobecných služeb stanovené v této směrnici představují pro poskytovatele všeobecných služeb čisté náklady vypočítané s ohledem na přílohu I a představují nerovnou finanční zátěž, může zavést: a) mechanismus náhrad poskytovaných dotyčnému podniku či dotyčným podnikům z veřejných prostředků nebo b) mechanismus pro rozdělení čistých nákladů spojených s povinnostmi všeobecných služeb mezi poskytovatele služeb nebo uživatele. 4. Jestliže jsou čisté náklady rozděleny podle odst. 3 písm. b), mohou členské státy zřídit vyrovnávací fond, který může být financován z poplatků hrazených poskytovateli nebo uživateli služeb a je spravován pro tento účel subjektem nezávislým na osobě nebo osobách jej využívajících. Členské státy mohou udělení oprávnění poskytovatelům služeb podle čl. 9 odst. 2 podmínit povinností přispívat do tohoto fondu nebo dodržovat povinnosti všeobecných služeb. Tímto způsobem lze financovat povinnosti všeobecných služeb uložené poskytovateli nebo poskytovatelům všeobecných služeb uvedené v článku 3. 5. Členské státy zajistí dodržování zásady transparentnosti, nediskriminace a přiměřenosti při zřizování vyrovnávacího fondu a při stanovení výše finančních příspěvků uvedených v odstavcích 3 a 4. Rozhodnutí přijatá v souladu s odstavci 3 a 4 jsou založena na objektivních a ověřitelných kritériích a zveřejňují se.“ 3 Podle článku 8 této směrnice není ustanoveními článku 7 dotčeno právo členských států organizovat umisťování poštovních schránek na veřejných komunikacích, vydávání poštovních známek a službu doporučených zásilek využívanou v soudním nebo správním řízení v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Rámec pro SOHZ 4 Sdělení Evropské komise s názvem „Rámec Evropské unie pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby (2011)“ (Úř. věst. 2012, C 8, s. 15, dále jen „rámec pro SOHZ“), v bodě 14 oddílu 2.2, nadepsaném „Skutečná služba obecného hospodářského zájmu podle článku 106 [SFEU]“, stanoví: „Pro účely používání zásad stanovených v tomto sdělení by členské státy měly prokázat, že řádně zvážily potřeby veřejné služby veřejnou konzultací nebo jinými vhodnými nástroji, jimiž přihlédly k zájmům uživatelů a poskytovatelů. Toto ustanovení neplatí, pokud je jasné, že nová konzultace nebude žádným přínosem k nedávno provedené konzultaci.“ 5 Bod 19 rámce pro SOHZ, který je součástí oddílu 2.6, nazvaného „Dodržování pravidel Unie v oblasti veřejných zakázek“, stanoví: „Podpora se považuje za slučitelnou s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 [SFEU] pouze za předpokladu, že odpovědný orgán při pověřování dotyčného podniku poskytováním služby dodržel nebo se zavázal dodržet platná pravidla Unie v oblasti zadávání veřejných zakázek. Patří sem veškeré platné požadavky na transparentnost, rovné zacházení a nediskriminaci, které vyplývají přímo ze Smlouvy a případně ze sekundárního práva Unie. Podpora, která neodpovídá těmto pravidlům a požadavkům, se považuje za podporu, která by narušila obchod v míře, která by byla v rozporu se zájmy Unie ve smyslu čl. 106 odst. 2 Smlouvy.“ 6 Bod 25 tohoto rámce v oddíle 2.8, nazvaném „Výše vyrovnávací platby“, stanoví: „Podle metodiky čistých ušetřených nákladů se čisté náklady, které jsou nezbytné nebo které budou podle očekávání nezbytné k plnění závazků veřejné služby, vypočítají jako rozdíl mezi čistými náklady poskytovatele, který vykonává svou činnost se závazkem veřejné služby, a čistými náklady nebo ziskem téhož poskytovatele, který vykonává svou činnost bez takového závazku. Především je nutné dbát na to, aby byly správně vyhodnoceny náklady či příjmy, které by poskytovatel služeb nemusel nést či kterých by nemusel dosáhnout, kdyby neexistoval závazek k poskytování veřejné služby. Výpočet čistých nákladů by měl vyhodnotit přínosy, v nejvyšší možné míře i nehmotné, pro poskytovatele SOHZ.“ 7 V oddíle 2.9, nadepsaném „Dodatečné požadavky, které mohou být nezbytné pro to, aby rozvoj obchodu nebyl ovlivněn v míře, která by byla v rozporu se zájmy Unie“, body 51, 52 a 56 uvedeného rámce stanoví: „ 51. Požadavky stanovené v oddílech 2.1 až 2.8 obvykle dostačují k zajištění toho, že podpora nenarušuje hospodářskou soutěž způsobem, který by byl v rozporu se zájmy Unie. 52. Je však možné, že za určitých výjimečných okolností by nemuselo být vyřešeno vážné narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu a podpora by mohla narušit obchod v rozsahu, který by byl v rozporu se zájmem Unie. [...] 56. Další situace, která by mohla vyžadovat podrobnější hodnocení, by nastala, kdyby členský stát bez uspořádání soutěžního výběrového řízení pověřil veřejného poskytovatele služeb poskytováním SOHZ na nevyhrazeném trhu, na němž jsou podobné služby již poskytovány nebo lze očekávat, že budou v blízké budoucnosti poskytovány, i bez SOHZ. Nepříznivé účinky na vývoj obchodu mohou být výraznější v případě, že bude SOHZ nabízena za cenu, která bude nižší než náklady současných nebo potenciálních poskytovatelů, takže způsobí uzavření trhu. Komise, která bude plně respektovat široký prostor členského státu k vlastnímu vymezení SOHZ, pak může vyžadovat změny, například v udělení podpory, pokud bude moci dostatečným způsobem prokázat, že by bylo možné tutéž SOHZ poskytovat za rovnocenných podmínek pro uživatele způsobem, který by méně narušoval hospodářskou soutěž a byl by pro stát méně nákladný.“ 8 Bod 60 rámce pro SOHZ v oddíle 2.10, nazvaném „Transparentnost“, uvádí: „U každé vyrovnávací platby za SOHZ, která spadá do rámce tohoto sdělení, musí příslušný členský stát zveřejnit na internetu nebo jiným vhodným způsobem následující informace: a) výsledky veřejné konzultace nebo jiných příslušných nástrojů uvedených v odstavci 14; b) náplň a délku trvání závazků veřejné služby; c) o který podnik a případně o které území se jedná; d) částku podpory udělenou danému podniku za rok.“ Polské právo 9 V Polsku byla poštovní směrnice provedena prostřednictvím ustawy Prawo pocztowe (poštovní zákon) ze dne 23. listopadu 2012 (Dz. U. z roku 2012, položka 1529) (dále jen „poštovní zákon“). Podle znění článku 3 bodu 30 poštovního zákona jsou službami, které patří pod všeobecné služby, v této zemi služby, které zahrnují zasílaní dopisů a poštovních balíků, jakož i zásilky pro nevidomé, které nejsou vykonávány určeným provozovatelem v rámci jeho povinností všeobecných služeb. 10 Z článků 45 a 46 tohoto zákona vyplývá, že v rámci všeobecných poštovních služeb má být doprava a distribuce dopisů a poštovních balíků zajištěna každý pracovní den a nejméně pět dnů v týdnu. Váha dotčených poštovních zásilek nesmí přesáhnout 2000 gramů, přičemž však váha balíků může dosahovat až 10000 gramů. Skutečnosti předcházející sporu 11 Poczta Polska (dále jen „PP“) je polskou akciovou společností, jejímž jediným akcionářem je státní pokladna Polské republiky. V rozhodné době z hlediska skutkového stavu, který je předmětem projednávané věci, její činnosti zahrnovaly zejména všeobecné poštovní služby, jakož i kurýrní služby, přičemž byla v Polsku hlavním provozovatelem těchto služeb. 12 Na základě čl. 178 odst. 1 poštovního zákona bylo provedení reformy polské poštovní služby svěřeno nejprve a na období tří let od 1. ledna 2013 PP, která tak byla pověřena převzít povinnosti poskytovatele všeobecných poštovních služeb na celém polském území. 13 Polské orgány tedy dne 10. června 2014 oznámily Komisi režim podpory týkající se zaprvé mechanismu pro rozdělení čistých nákladů spojených s povinnostmi všeobecných služeb a zadruhé zavedení vyrovnávacího fondu, který doplňuje zřízení tohoto mechanismu. 14 Vyrovnávací fond byl částečně financován příspěvky, které byli do uvedeného fondu povinni platit dotčení provozovatelé poštovních služeb, jakož i částečně ze státního rozpočtu. 15 Zejména povinnost přispívat uvedená v čl. 108 odst. 2 poštovního zákona se týkala provozovatelů poštovních služeb poskytujících rovnocenné všeobecné služby, jejichž roční příjmy dosažené na tomto základě nicméně musely být vyšší než 1 milion polských zlotých (PLN) (přibližně 218603 eur). Každopádně částka dlužná každým dotyčným provozovatelem nemohla přesahovat ročně horní hranici 2 % příjmů pocházejících z poskytování jeho všeobecných služeb. 16 Tento mechanismus, který byl původně plánován pro období od roku 2013 do roku 2026, byl nakonec omezen dopisem, který příslušné polské orgány zaslaly Komisi dne 5. ledna 2015, na období od roku 2013 do roku 2015 (dále jen „vnitrostátní vyrovnávací režim“ nebo „dotčené opatření“). 17 Navrhovatelky, které jsou součástí polské skupiny Integer.pl S. A., byly povinny přispívat na financování vyrovnávacího fondu. 18 Dne 26. listopadu 2015 přijala Komise podle čl. 4 odst. 3 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9) sporné rozhodnutí, ve kterém se rozhodla nevznést námitky vůči vnitrostátnímu vyrovnávacímu režimu z důvodu, že se jedná o státní podporu slučitelnou s vnitřním trhem. Podle Komise, v souladu s kritérii uvedenými v oddílech 2.1 až 2.8 rámce pro SOHZ dotčené opatření nemůže ovlivnit obchod v rozporu se zájmem Unie. Kromě toho zásady fungování vyrovnávacího fondu nepřináší závažné narušení hospodářské soutěže a nekladou tedy dodatečné požadavky na zabezpečení toho, že rozvoj obchodování nebude ovlivněn v míře neslučitelné se zájmy Unie. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 19 Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 30. května 2016 podaly navrhovatelky žaloby znějící na zrušení sporného rozhodnutí. 20 Rozhodnutími ze dne 28. října 2016 předseda třetího senátu Tribunálu povolil vedlejší účastenství Polské republiky na podporu návrhových žádání Komise. 21 Rozhodnutím předsedy třetího senátu Tribunálu ze dne 14. listopadu 2016 byly žaloby navrhovatelek spojeny pro účely písemné části řízení, ústní části řízení a rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. 22 Na podporu svých žalob navrhovatelky vznesly sedm žalobních důvodů vycházejících v zásadě, pokud jde o první tři důvody, z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU v rozsahu, v němž rámec pro SOHZ a článek 7 poštovní směrnice nebyly dodrženy, pokud jde o čtvrtý důvod, z porušení článků 7 a 8 této směrnice, pokud jde o pátý důvod, z porušení článku 102 a čl. 106 odst. 1 SFEU, pokud jde šestý důvod, z porušení článků 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie, a pokud jde o sedmý důvod, z nedodržení povinnosti uvést odůvodnění. 23 Tribunál v napadeném rozsudku každý z těchto žalobních důvodů zamítl, a žalobu tudíž zamítl v plném rozsahu. Návrhová žádání účastnic řízení 24 Navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr: – zrušil napadený rozsudek, – zrušil sporné rozhodnutí a – uložil Komisi náhradu nákladů tohoto řízení o kasačním opravném prostředku, jakož i nákladů řízení v prvním stupni. 25 Komise a polská vláda navrhují, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravné prostředky a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení. Ke kasačním opravným prostředkům 26 Na podporu svých kasačních opravných prostředků navrhovatelky uplatňují čtyři důvody, které v podstatě přebírají prvních pět důvodů jejich žalob na neplatnost. Tyto důvody kasačního opravného prostředku vycházejí z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU tím, že nebylo dodrženo několik požadavků rámce pro SOHZ (první až třetí důvod), z porušení zásad Smlouvy o FEU týkajících se zadávání veřejných zakázek (první důvod), jakož i porušení článku 7 poštovní směrnice (první, třetí a čtvrtý důvod). K prvnímu důvodu Argumentace účastnic řízení 27 V prvním důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí na jedné straně porušení čl. 106 odst. 2 SFEU v rozsahu, v němž Tribunál nesprávně rozhodl, že požadavky bodu 19 rámce pro SOHZ byly dodrženy, a na druhé straně porušení zásad zákazu diskriminace, rovného zacházení a transparentnosti v rámci zadávání veřejných zakázek, jakož i nesprávný výklad čl. 7 odst. 2 poštovní směrnice. 28 Mají za to, že i když členský stát určí poskytovatele všeobecných služeb legislativní cestou, mimo postupy při zadávání veřejných zakázek, procesy přijetí a zveřejnění zákona musí být posuzovány s ohledem na dodržení požadavků transparentnosti, zákazu diskriminace a rovného zacházení. V projednávaném případě vnitrostátní orgány uvedly dotyčné provozovatele v omyl tím, že uvedly míru účasti ve vyrovnávacím fondu, která byla o 100 % nižší než sazba, která byla nakonec zavedena, čímž zbavily tyto provozovatele jakéhokoli zisku a způsobily jim ztráty. Takový způsob určení poskytovatele všeobecných služeb je v rozporu s požadavkem transparentnosti. 29 Navrhovatelky ve své replice uvádějí, že první důvod kasačního opravného prostředku je přípustný, neboť výslovně uvedly, že Tribunál dospěl k nesprávnému závěru, že pouhá skutečnost přijetí a zveřejnění právního aktu, na jehož základě PP poskytovala všeobecné služby, postačuje k závěru, že požadavky vyplývající z bodu 19 rámce pro SOHZ byly splněny. 30 Komise a polská vláda mají za to, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný. Tato vláda dodává, že uvedený důvod kasačního opravného prostředku je každopádně neopodstatněný. Závěry Soudního dvora 31 Podle ustálené judikatury z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU a z čl. 58 odst. 1 statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i z čl. 168 odst. 1 písm. d) a čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět napadené části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen. Kasační opravný prostředek, který tyto vlastnosti nemá, totiž nemůže být předmětem právního posouzení, takže Soudní dvůr nemůže splnit úkol, který mu v dané oblasti přísluší, a vykonat svůj přezkum legality [rozsudek ze dne 1. února 2018, Panalpina World Transport (Holding) a další v. Komise, C‐271/16 P, nezveřejněný, EU:C:2018:59, bod 17, jakož i citovaná judikatura]. 32 Navrhovatelky se v rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku v podstatě omezují na uvedení požadavků, které podle nich vyplývají z bodu 19 rámce pro SOHZ, pokud jde o dodržování zásad zákazu diskriminace, rovného zacházení a transparentnosti, aniž přesně označují nesprávné právní posouzení, kterým je stižen napadený rozsudek. 33 V tomto kontextu je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí ve své replice, mezery zjištěné v předchozím bodě tohoto rozsudku nejsou vyplněny pouhým tvrzením, že Tribunál nesprávně dospěl k závěru, že pouhá skutečnost přijetí a zveřejnění právního aktu, na jehož základě PP poskytovala všeobecné služby, postačuje k závěru, že požadavky vyplývající z bodu 19 rámce pro SOHZ jsou splněny. 34 Kromě toho navrhovatelky neposkytují žádný údaj, pokud jde o tvrzené porušení čl. 7 odst. 2 poštovní směrnice. 35 Z toho plyne, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný. K druhému důvodu Argumentace účastnic řízení 36 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že Tribunál porušil čl. 106 odst. 2 SFEU tím, že nesprávně rozhodl, že požadavky bodů 14 a 60 rámce pro SOHZ byly dodrženy. 37 V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku zpochybňují body 46 až 48 a 51 napadeného rozsudku a tvrdí, že za účelem dodržení požadavků bodu 14 rámce pro SOHZ nestačí uspořádat veřejnou konzultaci, ale je rovněž nezbytné prokázat, že tato konzultace umožnila řádně zohlednit dotyčné potřeby v oblasti veřejné služby nebo že použití jiného vhodného prostředku umožnilo zohlednit zájmy koncových uživatelů a poskytovatelů. 38 V projednávaném případě neexistuje žádný dokument nebo důkaz potvrzující odpověď polské vlády na konstatování vyjádřené navrhovatelkami během veřejné konzultace v září 2010, pokud jde o jejich kritiku týkající se příspěvkové sazby ve výši 1 %, což prokazuje zejména neopodstatněnost tohoto konstatování. 39 I když Tribunál nevyvodil odpovídající závěry, důvody uvedené v bodě 137 napadeného rozsudku ukazují, nakolik měla tato veřejná konzultace iluzorní povahu a řádně nezohlednila potřeby uživatelů ani poskytovatelů. Zvýšení příspěvkové sazby z 1 % na 2 % totiž mělo za následek zbavení alternativních provozovatelů, kteří jsou povinni přispívat na financování čistých nákladů téměř všech dosažených zisků, uložení povinnosti poskytovateli všeobecných služeb pokrýt 95 % celkových čistých nákladů, jakož i minimalizaci příspěvku státní pokladny státu a ve skutečnosti přenesení celého financování na trh navzdory smíšené povaze vyrovnávacího fondu (účast provozovatelů a státního rozpočtu). 40 Navrhovatelky mimoto zpochybňují tvrzení Tribunálu v bodě 48 napadeného rozsudku, podle kterého vzhledem k tomu, že se provozovatelé mohli vyjádřit k příspěvkové sazbě ve výši 1 %, nebylo de facto nutné obnovit konzultaci týkající se změněné příspěvkové sazby ve výši 2 %. Je totiž zjevné, že výše sazby, vyšší nebo nižší, je důležitá pro vyjádření a stanoviska formulovaná během veřejné konzultace, zejména s ohledem na skutečnost, že její posouzení musí být spojeno s rentabilitou dotyčné činnosti. Postoj Tribunálu vede k tomu, že je veřejná konzultace zbavena veškerého užitku, jelikož stanoviska konzultovaných provozovatelů mohou být zcela ignorována a tato konzultace může vést k přijetí rozhodnutí proti postojům vyjádřeným během této konzultace, jak tomu bylo v projednávaném případě. 41 V druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, která se týká požadavků vyplývajících z bodu 60 rámce pro SOHZ, navrhovatelky na jedné straně tvrdí, že na rozdíl od toho, co uvádí Tribunál v bodě 54 napadeného rozsudku, z tohoto bodu 60 jasně vyplývá, že výsledky veřejné konzultace musejí být zveřejněny odděleně. Polská vláda každopádně takové výsledky nezveřejnila ani odděleně, ani společně se zveřejněním poštovního zákona. 42 Na druhé straně z bodů 14 až 16 rámce pro SOHZ jasně vyplývá, že polská vláda měla za účelem splnění svých povinností zveřejnit nejen pověření svěřující poskytování všeobecných služeb PP, tedy poštovní zákon, který uvádí povinnosti veřejné služby a metody výpočtu vyrovnání, ale rovněž výsledky veřejné konzultace. 43 Polská vláda má za to, že první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná, jelikož otázky, zda byla nová konzultace nezbytná, či nikoliv, zda mohly navrhující společnosti užitečně uplatnit svá vyjádření a jaké byly důvody polských orgánů, jsou otázkami skutkové povahy. Komise a tato vláda se kromě toho domnívají, že tento druhý důvod kasačního opravného prostředku, jakož i třetí část třetího důvodu kasačního opravného prostředku musejí být zamítnuty jako neopodstatněné. Závěry Soudního dvora 44 Pokud jde o první část druhého důvodu, vycházející z nezohlednění bodu 14 rámce pro SOHZ, navrhovatelky v podstatě tvrdí, že za účelem dosažení souladu s tímto bodem 14 nestačí uspořádat veřejnou konzultaci, ale je rovněž nezbytné prokázat, že tato konzultace umožnila zohlednit zájmy koncových uživatelů a poskytovatelů. V situaci, kdy se výše sazby vyrovnání zdvojnásobila oproti částce diskutované během veřejné konzultace, postoj Tribunálu, podle kterého nebylo nutné obnovit konzultaci, údajně zbavuje takovou konzultaci veškerého užitku. 45 Úvodem je třeba uvést, že, jak Tribunál správně uvedl v bodě 44 napadeného rozsudku, při výkonu své posuzovací pravomoci na základě čl. 106 odst. 2 SFEU může Komise přijmout pravidla chování, aby stanovila kritéria, na základě kterých chce hodnotit slučitelnost opatření podpory spojených s řízením SOHZ, která zamýšlejí členské státy, s vnitřním trhem. Komise se přijetím takových pravidel chování, jaká jsou stanovena v rámci pro SOHZ, a zveřejněním oznámení, že je napříště použije na případy, na něž se vztahují, sama omezuje při výkonu uvedené posuzovací pravomoci a nemůže se v zásadě od těchto pravidel odchýlit, jinak jí případně hrozí sankce z důvodu porušení obecných právních zásad, jako jsou zásada rovného zacházení nebo zásada ochrany legitimního očekávání (obdobně viz rozsudky ze dne 8. března 2016, Řecko v. Komise, C‐431/14 P, EU:C:2016:145, body 68 a 69; jakož i ze dne 19. července 2016, Kotnik a další, C‐526/14, EU:C:2016:570, body 39 a 40). 46 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle bodu 14 rámce pro SOHZ „[p]ro účely používání zásad stanovených v [tomto rámci] by členské státy měly prokázat, že řádně zvážily potřeby veřejné služby veřejnou konzultací nebo jinými vhodnými nástroji, jimiž přihlédly k zájmům uživatelů a poskytovatelů. Toto ustanovení neplatí, pokud je jasné, že nová konzultace nebude žádným přínosem k nedávno provedené konzultaci“. 47 Je tedy třeba uvést, že Tribunál v bodě 46 napadeného rozsudku právem uvedl, že ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že organizování veřejné konzultace není povinné, jelikož takový postup totiž představuje jen jeden z vhodných prostředků, které může členský stát využít, aby zvážil potřeby dotčené veřejné služby a přihlédl k zájmům uživatelů a poskytovatelů služeb. 48 Kromě toho Tribunál v bodech 47 a 48 napadeného rozsudku uvedl, že vzhledem k tomu, že navrhovatelky mohly během veřejné konzultace v září 2010 užitečně uplatnit svá vyjádření k podmínkám týkajícím se fungování vyrovnávacího fondu, jelikož zejména mohly vyjádřit nesouhlas s nižší sazbou, než byla nakonec použitá sazba, přičemž uvedly, že jí již považují za nadměrnou, nová konzultace by v tomto bodě nepřinesla „žádný přínos“ ve smyslu bodu 14 rámce pro SOHZ. 49 Je přitom třeba konstatovat, že Tribunál tímto použil bod 14 rámce pro SOHZ, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, když přezkoumal otázku, zda s ohledem na relevantní skutečnosti obsažené ve spise, který mu byl předložen, a zejména s ohledem na veřejnou konzultaci v září 2010, je zjevné, že nová veřejná konzultace by nepřinesla významnou přidanou hodnotu v souladu s druhou větou tohoto bodu 14. Navrhovatelky mimoto nijak neuvádějí, že Tribunál v tomto ohledu použil jiné právní kritérium, než je kritérium požadované v uvedeném bodě 14. 50 Za těchto podmínek je třeba uvést, že skutečnost, že navrhovatelky v podstatě tvrdí, jak vyplývá z bodů 39 a 40 tohoto rozsudku, že zvýšení sazby vyrovnání o 100 %, mezi sazbou, která byla diskutována během veřejné konzultace v září 2010 a sazbou nakonec přijatou příslušnými polskými orgány ve sporném rozhodnutí, znamená, že nová veřejná konzultace by nutně měla významnou přidanou hodnotu, představuje požadavek, aby Soudní dvůr přezkoumal skutkové posouzení provedené Tribunálem. 51 Jak však vyplývá z ustálené judikatury, Soudní dvůr není příslušný k přezkumu takového posouzení v rámci kasačního opravného prostředku, s výhradou případu zkreslení, které v projednávané věci nebylo tvrzeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2019, LS Cable & System v. Komise, C‐596/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:1025, bod 24 a citovaná judikatura). 52 V důsledku toho je třeba zamítnout první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku. 53 Pokud jde o druhou část tohoto druhého důvodu kasačního opravného prostředku, navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že v bodě 54 napadeného rozsudku nezohlednil požadavky vyplývající z bodu 60 rámce pro SOHZ. Na jedné straně tak z tohoto bodu 60 jasně vyplývá, že na rozdíl od toho, jak rozhodl Tribunál, musí být výsledky veřejné konzultace zveřejněny odděleně. Na druhé straně Tribunál měl nesprávně za to, že polská vláda splnila svou povinnost zveřejňovat výsledky

cs

caselaw

EU

veřejné konzultace zveřejněním poštovního zákona. 54 Podle bodu 60 písm. a) rámce pro SOHZ musí dotyčný členský stát pro každou vyrovnávací platbu za SOHZ spadající do působnosti rámce pro SOHZ zveřejnit na internetu nebo jakýmkoliv jiným vhodným způsobem uvedeným v bodě 14 tohoto rámce, zejména výsledky veřejné konzultace. 55 V bodě 54 napadeného rozsudku Tribunál nejprve uvedl, že v bodě 158 odůvodnění sporného rozhodnutí Komise konstatovala, aniž by se dopustila skutkového omylu, že poštovní zákon byl zveřejněn. Dále měl za to, že z bodu 60 rámce pro SOHZ nevyplývá povinnost členského státu zveřejnit výsledky veřejných konzultací odděleně. Konečně ze skutečnosti, že podle zjištění uvedených v bodech 46 až 50 napadeného rozsudku se Komise mohla platně domnívat, že požadavky transparentnosti uvedené v bodě 14 rámce pro SOHZ byly dodrženy, Tribunál vyvodil, že její příslušný závěr uvedený v bodě 160 odůvodnění sporného rozhodnutí není chybný. 56 V tomto ohledu je třeba uvést, že ze znění bodu 60 písm. a) rámce pro SOHZ vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, nejsou členské státy povinny zveřejňovat výsledky veřejné konzultace odděleně, jelikož tyto výsledky mohou být uvedeny například v aktu, kterým členský stát svěřuje odpovědnost za řízení SOHZ dotyčnému podniku. 57 Nicméně skutečnost, že poštovní zákon, u něhož není zpochybňováno, že obsahuje základní prvky týkající se způsobů výpočtu vyrovnání a výše vyrovnání, byl zveřejněn, nutně neznamená, že Polská republika splnila povinnost stanovenou v bodě 60 písm. a) rámce pro SOHZ zveřejnit výsledky veřejné konzultace, v projednávaném případě konzultace ze září 2010. 58 V tomto ohledu polská vláda tvrdí, že tato povinnost byla splněna, jelikož pojem „výsledky veřejné konzultace“ ve smyslu bodu 60 písm. a) ve skutečnosti odpovídá rozhodnutí poskytnout zvláštní vyrovnání podle určených podmínek, a v důsledku toho zveřejnění posledně uvedených informací, uvedené v poštovním zákoně, znamená, že byly zveřejněny rovněž uvedené výsledky. 59 Je však třeba uvést, že s ohledem na jasné znění bodu 60 písm. a) rámce pro SOHZ nelze takový výklad povinnosti zveřejnit výsledky veřejné konzultace ve smyslu uvedeného bodu přijmout. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že pokud se členský stát rozhodne splnit povinnost zveřejnit výsledky veřejné konzultace prostřednictvím zveřejnění aktu, kterým je svěřeno řízení SOHZ, je třeba k tomu, aby tato povinnost nebyla zbavena užitečného účinku, aby toto zveřejnění s dostatečným stupněm podrobnosti výslovně odkazovalo na výsledky veřejné konzultace provedené v rámci postupu, který vedl k přijetí uvedeného aktu. 60 Z toho vyplývá, že tvrzení Tribunálu uvedené v první větě bodu 54 napadeného rozsudku, podle kterého se Komise nedopustila nesprávného skutkového zjištění, když konstatovala, že poštovní zákon „byl zveřejněn“, nestačí k odůvodnění závěru, že polská vláda splnila povinnost zveřejnit výsledky veřejné konzultace ze září 2010 ve smyslu bodu 60 písm. a) rámce pro SOHZ. 61 Totéž platí pro tvrzení Tribunálu, uvedené v poslední větě bodu 54 napadeného rozsudku, podle kterého skutečnost, že se Komise mohla platně domnívat, že požadavky transparentnosti uvedené v bodě 14 rámce pro SOHZ byly dodrženy, umožňuje dospět k závěru, že se Komise nedopustila pochybení, když tvrdila, že požadavek transparentnosti byl splněn. 62 Požadavky vyplývající z uvedeného bodu 14, týkající se důkazu o zohlednění dotyčných potřeb v oblasti veřejné služby prostřednictvím veřejné konzultace nebo jiných vhodných prostředků, totiž nelze klást na roveň požadavku transparentnosti stanovenému v bodě 60 písm. a) rámce pro SOHZ, který se konkrétně týká zveřejnění výsledků veřejné konzultace. Proto skutečnost, že členský stát splnil požadavky bodu 14 rámce pro SOHZ, nutně neznamená, že splnil rovněž povinnost transparentnosti ve smyslu uvedeného bodu 60 písm. a) tohoto rámce. 63 Z předcházejících úvah vyplývá, že se Tribunál v bodě 54 napadeného rozsudku dopustil několika nesprávných právních posouzení, pokud jde o výklad požadavků vyplývajících z bodu 60 rámce pro SOHZ. 64 Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že nesprávné právní posouzení Tribunálem není s to vyvolat neplatnost napadeného rozsudku, pokud se jeho výrok jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů (rozsudek ze dne 21. září 2017, Easy Sanitary Solutions a EUIPO v. Group Nivelles, C‐361/15 P a C‐405/15 P, EU:C:2017:720, bod 73 a citovaná judikatura). 65 V projednávaném případě z bodu 122 odůvodnění sporného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že Polská republika nemusí prokázat, že v souladu s požadavky bodu 14 rámce pro SOHZ řádně zohlednila potřeby veřejné služby prostřednictvím veřejné konzultace nebo jinými vhodnými prostředky, neboť povinnosti veřejné služby udělené PP odpovídají požadavkům v oblasti všeobecných poštovních služeb vyplývajícím z poštovní směrnice. Komise v uvedeném bodě 122 odůvodnění dále konstatovala, že veřejná konzultace o poštovním zákoně, jakož i o prováděcích předpisech k tomuto zákonu byla každopádně uspořádána. V tomto ohledu použití slov v anglickém jazyce „in any event“ prokazuje, že toto posledně uvedené konstatování Komise se jeví jako uvedené pro úplnost. 66 V bodě 50 napadeného rozsudku, který navrhovatelky v rámci svých kasačních opravných prostředků nezpochybnily, Tribunál potvrdil uvedené posouzení Komise obsažené v bodě 122 odůvodnění sporného rozhodnutí v tom smyslu, že jelikož polské orgány splnily požadavky vyplývající z poštovní směrnice, nemusely již splnit povinnosti stanovené v bodě 14 rámce pro SOHZ. 67 Z toho vyplývá, že pochybení, kterých se Tribunál dopustil a která byla konstatována v bodě 63 tohoto rozsudku, pokud jde o výklad požadavků vyplývajících z bodu 60 rámce pro SOHZ, zejména požadavku týkajícího se zveřejňování výsledků veřejné konzultace uvedené v bodě 14 tohoto rámce ve smyslu bodu 60 písm. a) tohoto rámce, nemohou ovlivnit závěr Tribunálu, pokud jde o zamítnutí žaloby navrhovatelek. 68 Z předcházejících úvah vyplývá, že druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku nemůže být vyhověno a že tento posledně uvedený důvod musí být zamítnut v plném rozsahu. K třetímu důvodu Argumentace účastnic řízení 69 Třetí důvod kasačního opravného prostředku, který se dělí na čtyři části, vychází zaprvé z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU v rozsahu, v němž Tribunál nesprávně rozhodl, že požadavky bodu 52 rámce pro SOHZ byly dodrženy, a zadruhé z porušení čl. 7 odst. 1 a 3 až 5 poštovní směrnice. 70 Pokud jde o první část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, navrhovatelky zpochybňují body 84 až 86 napadeného rozsudku a v podstatě uplatňují diskriminační povahu vyrovnávacího fondu, jakož i nesprávné provedení čl. 7 odst. 3 a 4 poštovní směrnice učiněné polskou vládou. 71 Postoj Tribunálu je nesoudržný v rozsahu, v němž měl za to, že kurýrní služby nepředstavují služby rovnocenné všeobecným službám, zatímco rozhodl, že tomu tak je z hlediska spotřebitelů v případě služeb spadajících do všeobecných služeb. 72 Zaprvé navrhovatelky tvrdí, že pokud jde o způsoby poskytování těchto služeb, jejich ceny a další zákonné požadavky, neexistuje žádná konvergence mezi všeobecnými službami a službami spadajícími do oblasti všeobecných služeb. Tyto dva druhy služeb jsou zásadně odlišné. 73 Konkrétně by především měly být všeobecné služby poskytovány jednotným způsobem a v souladu s určeným rozdělením poštovních úřadů, jakož i na základě zvláštní sazby pro přepravu poštovních zásilek. Na poskytovatele služeb spadajících do oblasti všeobecných služeb se přitom žádné z těchto omezení nevztahuje. 74 Dále by všeobecné služby měly být poskytovány za dostupné ceny schválené vnitrostátním poštovním regulačním orgánem, zatímco poskytovatelé služeb spadajících do oblasti všeobecných služeb si mohou volně stanovit ceny těchto služeb. Komise přitom použila jednotný procentní podíl pro oba tyto druhy služeb, zatímco účetní výsledky PP z titulu poskytování uvedených služeb jsou velmi odlišné. Tyto výsledky ukazují nesprávnost závěrů Tribunálu ohledně totožného zacházení s všeobecnými službami a službami spadajícími do oblasti všeobecných služeb z důvodu jejich údajně podobných vlastností. 75 Konečně všeobecné služby vyžadují, aby operátor zaručil vybírání poštovní schránky určené k přijímání zásilek a distribuci poštovních zásilek nejméně jednou za pracovní den a ne méně než pět dnů týdně, s výjimkou svátků a tak, aby odesílatel mohl obdržet potvrzení o přijetí doporučené zásilky. Vnitrostátní právní úprava však takový požadavek neukládá službám spadajícím do oblasti všeobecných služeb, přičemž uvedený požadavek může vyplývat ze smluvních povinností operátora, aniž by však byl charakteristickým rysem těchto služeb. 76 Zadruhé navrhovatelky poukazují na nepřesnost a rozpor s matematickými zásadami, pokud jde o tvrzení Tribunálu uvedené v bodě 85 napadeného rozsudku z důvodu, že procentní podíl vyplacený PP do vyrovnávacího fondu nemůže být v žádném případě vyšší než příspěvek ostatních provozovatelů poštovních služeb. 77 Zatřetí, pokud jde o bod 86 napadeného rozsudku, navrhovatelky připomínají, že všeobecné služby jsou poskytovány v obecném zájmu za téměř monopolních podmínek, zatímco služby spadající do oblasti všeobecných služeb představují liberalizovaný segment trhu, který se vyznačuje silnou hospodářskou soutěží. 78 V rámci druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil čl. 7 odst. 5 poštovní směrnice z důvodu nepřiměřené povahy vyrovnávacího fondu. 79 Zaprvé při zkoumání žaloby Tribunál zcela ponechal bez povšimnutí otázku týkající se rozdílu mezi váženými průměrnými náklady na kapitál (VPNK), přijatými pro výpočet financování čistých nákladů stanovených na 10,82 % a sazbou ziskovosti rovnocenných služeb, ze které Komise vycházela při určení přiměřenosti příspěvku ve výši 2 % příjmů. Vzhledem k tomu, že minimální kapitálové náklady byly stanoveny pro segment trhu poštovních služeb na 10,82 %, bylo by zjevně rozporuplné domnívat se, jak to učinila Komise a poté Tribunál, že sazba ziskovosti ve výši 5,5 % u rovnocenných služeb umožňuje přijmout příspěvkovou sazbu 2 % jakožto sazbu, která nepředstavuje faktor vylučující z trhu výkonné konkurenty, ani faktor, který by je odrazoval od vstupu na tento trh. 80 Zadruhé mají navrhovatelky za to, že závěry Tribunálu nejsou v projednávané věci podpořeny důkazy. Na jedné straně i za předpokladu, že by Komise neměla k dispozici jiné údaje než údaje týkající se sazby ziskovosti PP, jsou závěry, které vyvodila, každopádně nesprávné. 81 Na druhé straně měla Komise zohlednit, že rok 2013 byl prvním rokem liberalizace trhu poštovních služeb, a v důsledku toho bylo zvýšení hospodářské soutěže na trhu služeb spadajících do oblasti všeobecných služeb spojeno se snížením ziskovosti. 82 Kromě toho navrhovatelky zpochybňují stanovisko Tribunálu, podle kterého pouze rok 2013, který skutečně představuje jediný rok, během něhož navrhovatelky dosáhly sazby ziskovosti stanovené Komisí, je relevantní pro projednávané spory, neboť Komise nemohla při přijetí sporného rozhodnutí vědět, zda čisté náklady nevznikly rovněž pro rok 2015. 83 Konečně zavedení vyrovnávacího fondu vyžaduje rovněž zavedení mechanismu ochrany před nadměrnými výhodami. Vyrovnávací fond totiž musí zohlednit zisky dosažené určeným provozovatelem v pozdějších letech, zejména pokud poskytovatel nebyl určen postupem výběrového řízení, jakož i zvláštní situaci na trhu během počáteční fáze jeho liberalizace. 84 V rámci třetí části třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil čl. 7 odst. 5 poštovní směrnice, když neuznal nedostatek transparentnosti procesu vytvoření vyrovnávacího fondu. V tomto ohledu Tribunál nesprávně uplatnil rozsudek ze dne 12. prosince 2014, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada (T‐643/11, EU:T:2014:1076). 85 Připomínají, že před Tribunálem tvrdily, že konečná forma fondu a maximální účast na financování (2 % příjmů) nebyly předmětem konzultačního postupu a že dotyčné osoby nemohly vyjádřit své připomínky. V projednávané věci je tak relevantní judikatura vycházející z rozsudku ze dne 1. října 2009, Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware v. Rada (C‐141/08 P, EU:C:2009:598), neboť nelze vyloučit, že by vláda změnila svůj postoj, pokud by dotyčné osoby mohly vyjádřit své stanovisko ohledně zdvojnásobení maximální míry účasti na financování. 86 Pokud jde o čtvrtou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku, navrhovatelky tvrdí, že Tribunál v bodech 153 až 156 napadeného rozsudku porušil čl. 7 odst. 3 poštovní směrnice z důvodu nesplnění podmínky týkající se nerovné finanční zátěže. 87 Nejprve se navrhovatelky domnívají, že na rozdíl od rozsudků ze dne 6. října 2010, Komise v. Belgie (C‐222/08, EU:C:2010:583), jakož i ze dne 6. října 2010, Base a další (C‐389/08, EU:C:2010:584), vnitrostátní právní předpisy stanoví, že jakmile čisté náklady způsobí ztráty, výše těchto ztrát automaticky představuje pro PP nerovnou zátěž. Tato domněnka znamená, že pokud jde o podmínku týkající se nerovné zátěže, není třeba zkoumat ani výši ztrát, ani vlastnosti specifické pro PP, jako je kvalita jejího vybavení, její ekonomická a finanční situace nebo její podíl na trhu. 88 S ohledem na širokou konvergenci unijních právních úprav týkajících se financování všeobecných služeb na telekomunikačním trhu a poštovním trhu by měl být v projednávaném případě zohledněn postoj Soudního dvora vyjádřený ve výše uvedených rozsudcích. V tomto ohledu je metoda používaná vnitrostátní právní úpravou za účelem financování čistých nákladů na všeobecné služby neslučitelná s modelem financování stanoveným v poštovní směrnici. 89 Stanovisko navrhovatelek ohledně způsobu výpočtu nerovné zátěže určeného provozovatele je mimoto potvrzeno Zprávou skupiny evropských regulačních orgánů pro poštovní služby z roku 2012, nazvanou „Net Cost complation and Evaluation of a Reference Scenario“ (Výpočet čistých nákladů a hodnocení referenčního scénáře), jakož i právní naukou. 90 Dále tvrdí, že došlo k porušení zásady jednotného výkladu unijního práva z důvodu, že v Polsku vnitrostátní soudy, u nichž jsou podány žaloby proti rozhodnutím vnitrostátního regulačního orgánu týkajícím se poštovního trhu, nezohledňují žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zaslané Soudnímu dvoru v průběhu řízení. 91 Konečně vnitrostátní právní úprava je nedostatečná, neboť v rámci přezkumného řízení není rozhodnutí ve věci samé v zásadě zkoumáno. 92 Navrhovatelky ve své replice uvádějí, že v rámci první, druhé a čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku výslovně označily odůvodnění napadeného rozsudku a předložily rovněž argumenty směřující nikoli ke zpochybnění skutkových okolností, ale k nesprávné právní kvalifikaci služeb spadajících do oblasti všeobecných služeb Tribunálem, jakož i k prokázání toho, že Tribunál nesprávně použil unijní právo, pokud jde o porušení čl. 7 odst. 1 a 3 až 5 poštovní směrnice. 93 Komise má za to, že první, druhá a čtvrtá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku jsou nepřípustné a že každopádně je tento důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu neopodstatněný. Polská vláda má za to, že tento důvod je nepřípustný v plném rozsahu a každopádně neopodstatněný. Závěry Soudního dvora 94 V rámci první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě zpochybňují body 84 až 86 napadeného rozsudku a uplatňují diskriminační povahu vyrovnávacího fondu, jakož i nesprávné provedení čl. 7 odst. 3 a 4 poštovní směrnice učiněné polskou vládou. 95 Zaprvé je třeba uvést, že argumenty předložené navrhovatelkami a shrnuté v bodech 70 až 77 tohoto rozsudku na podporu první části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku směřují v podstatě ke zpochybnění skutkového posouzení Tribunálu obsaženého v bodech 84 a 85 napadeného rozsudku, pokud jde o zaměnitelnost všeobecných poštovních služeb a rovnocenných poštovních služeb, jakož i důsledků, které je třeba vyvodit z metody výpočtu výše příspěvku k tíži PP. 96 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pouze Tribunál je příslušný ke zjištění a posouzení relevantních skutkových okolností, jakož i k posouzení důkazních materiálů. Posouzení skutkových okolností a důkazů tedy nepředstavuje, s výhradou případu, kdy by došlo k jejich zkreslení, právní otázku, která jako taková podléhá přezkumu Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku [rozsudek ze dne 13. února 2020, Řecko v. Komise (Stálé pastviny), C‐252/18 P, EU:C:2020:95, bod 59 a citovaná judikatura]. 97 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že navrhovatelky netvrdí, že by došlo ke zkreslení skutkového stavu nebo důkazů zkoumaných Tribunálem. 98 Zadruhé, pokud jde o tvrzení týkající se bodu 86 napadeného rozsudku, navrhovatelky dostatečně jasně neuvádějí nesprávné právní posouzení, kterého se měl Tribunál dopustit v napadeném rozsudku, což s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 31 tohoto rozsudku brání Soudnímu dvoru vykonat přezkum legality posouzení provedeného Tribunálem. 99 Z toho vyplývá, že první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je v plném rozsahu nepřípustná a musí být odmítnuta. 100 Druhá část třetího důvodu vychází z údajného porušení čl. 7 odst. 5 poštovní směrnice z důvodu nepřiměřené povahy vyrovnávacího fondu. Stejně jako u části argumentace týkající se první části tohoto důvodu směřuje přitom argumentace na podporu této druhé části v podstatě ke zpochybnění skutkového posouzení Tribunálu, pokud jde o přezkum přiměřenosti vyrovnávacího fondu provedený Tribunálem s ohledem na důkazy, které mu byly předloženy, aniž by v tomto ohledu tvrdila jakékoli zkreslení. 101 V důsledku toho je druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku rovněž nepřípustná, a musí být tedy odmítnuta. 102 Ve třetí části třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že Tribunál porušil čl. 7 odst. 5 poštovní směrnice, když neuznal nedostatek transparentnosti postupu vytvoření vyrovnávacího fondu. 103 V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 45 až 52 tohoto rozsudku, které se týkají zkoumání první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 47 a 48 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že navrhovatelky mohly účinně uplatnit svá vyjádření a nová konzultace by nebyla „žádným přínosem“ ve smyslu bodu 14 rámce pro SOHZ ve srovnání s veřejnou konzultací ze září 2010. 104 Za těchto podmínek, aniž by Soudní dvůr musel rozhodnout o přípustnosti třetí části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba konstatovat, že jelikož navrhovatelky v rámci této části netvrdí ani neprokazují, že povinnost dodržovat zásadu transparentnosti, která je stanovena v čl. 7 odst. 5 poštovní směrnice, vyžaduje v projednávaném případě širší konzultaci zúčastněných stran, než je konzultace vyplývající z bodu 14 rámce pro SOHZ, jsou důvody uvedené v bodech 45 až 51 tohoto rozsudku dostačující ke konstatování, že uvedená část je neopodstatněná. 105 Čtvrtá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku vychází z toho, že Tribunál v bodech 153 až 156 napadeného rozsudku porušil čl. 7 odst. 3 poštovní směrnice z důvodu nesplnění podmínky týkající se nerovné finanční zátěže. 106 Je třeba uvést, podobně jako to učinila Komise a polská vláda, že navzdory skutečnosti, že navrhovatelky reprodukují a uvádějí zpochybňované body napadeného rozsudku, musí být tato čtvrtá část odmítnuta jako nepřípustná. 107 Pokud jde totiž o část argumentace předložené navrhovatelkami v rámci uvedené čtvrté části, která je shrnuta v bodech 87 až 89 a 91 tohoto rozsudku, je třeba uvést, že touto argumentací se v podstatě omezují na zpochybnění obsahu sporného rozhodnutí, jakož i obsahu poštovního zákona, aniž se kdy podrobně zabývají posouzením provedeným Tribunálem, a uvádějí, v čem se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení. 108 Soudní dvůr již přitom rozhodl, že argumenty kasačního opravného prostředku, které nekritizují rozsudek Tribunálu v návaznosti na návrh na zrušení rozhodnutí, ale rozhodnutí, jehož zrušení bylo navrhováno před Tribunálem, jsou zjevně nepřípustné (usnesení ze dne 27. září 2012, Brighton Collectibles v. OHIM a Felmar, C‐624/11 P, nezveřejněné, EU:C:2012:598, bod 35). 109 Pokud jde o argument týkající se porušení zásady jednotného výkladu unijního práva, shrnutý v bodě 90 tohoto rozsudku, stačí konstatovat, že navrhovatelky neupřesnily nesprávné právní posouzení, kterým je stižen napadený rozsudek. 110 Každopádně je třeba zdůraznit, že čtvrtá část třetího důvodu je rovněž neopodstatněná. 111 Navrhovatelky v podstatě zpochybňují metodu použitou polskými orgány, která byla potvrzena Komisí, podle které jelikož čisté náklady na poskytování všeobecných služeb způsobují poskytovateli těchto služeb ztráty, představuje výše těchto ztrát pro tohoto poskytovatele nerovnou finanční zátěž ve smyslu čl. 7 odst. 3 poštovní směrnice. Navrhovatelky se zejména domnívají, že zkoumání podmínky týkající se „nerovné finanční zátěže“ musí odpovídat zkoumání požadovanému Soudním dvorem, zejména v rozsudcích ze dne 6. října 2010, Komise v. Belgie (C‐222/08, EU:C:2010:583, body 49 a 50), jakož i ze dne 6. října 2010, Base a další (C‐389/08, EU:C:2010:584, body 42 a 43), týkajících se srovnatelné oblasti všeobecných služeb elektronických komunikací, což zahrnuje analýzu konkrétní situace dotčeného podniku na základě souboru prvků, jako je zejména kvalita jeho vybavení, jeho ekonomická a finanční situace nebo jeho podíl na trhu. 112 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že v bodě 153 napadeného rozsudku Tribunál v podstatě konstatoval, že v souladu s čl. 7 odst. 3 poštovní směrnice poštovní zákon vyžaduje, aby příslušný vnitrostátní orgán určil, zda povinnosti všeobecných služeb představují nerovnou finanční zátěž pro určeného poskytovatele. Tak je tomu podle Tribunálu v projednávaném případě, jelikož z bodu 16 odůvodnění sporného rozhodnutí vyplývá, že polskému poštovnímu regulačnímu úřadu přísluší, aby provedl toto posouzení podle poštovního zákona, kterým byla uvedená poštovní směrnice provedena. 113 Posledně uvedené tvrzení Tribunálu, pokud jde o povinnost tohoto poštovního regulátora ověřit, zda povinnosti všeobecných služeb představují ve smyslu čl. 7 odst. 3 poštovní směrnice nerovnou finanční zátěž pro určeného poskytovatele, nebylo navrhovatelkami zpochybněno. 114 Zadruhé Tribunál v bodě 156 napadeného rozsudku uvedl, že dotčené opatření nezakládá žádné automatické právo na vyrovnání za čisté náklady povinností všeobecných služeb PP, jelikož, jak vyplývá z bodů 16, 84 až 87 a 144 odůvodnění sporného rozhodnutí, toto právo vzniká pouze tehdy, pokud poskytování všeobecných služeb vede k účetním ztrátám. V tomto bodě 156 Tribunál dodává, že tento nárok na vyrovnání odpovídá nejnižší z částek týkajících se buď účetních ztrát vyplývajících z poskytování všeobecných služeb, nebo čistých nákladů povinností všeobecných služeb, což znamená, jak uvedla Komise v bodě 144 odůvodnění sporného rozhodnutí, že dotčené opatření je přísnější než rámec pro SOHZ, který potenciálně umožňuje úplné vyrovnání čistých nákladů povinností všeobecných služeb. 115 Za předpokladu, že by judikatura vycházející z rozsudků ze dne 6. října 2010, Komise v. Belgie (C‐222/08, EU:C:2010:583), jakož i ze dne 6. října 2010, Base a další (C‐389/08, EU:C:2010:584), byla použitelná v rámci výkladu poštovní směrnice, je třeba uvést, že konstatování učiněné v bodě 156 napadeného rozsudku, podle kterého je nárok na vyrovnání poskytován pouze v případě, že všeobecné služby zahrnují účetní ztráty podniku pověřeného poskytováním těchto služeb, umožňuje mít za to, že kritérium použité Soudním dvorem v rámci této judikatury, tedy aby byla předmětná zátěž pro dotčený podnik „nadměrná vzhledem k jeho schopnost ji unést“, bylo splněno. 116 Na druhé straně je třeba konstatovat, že z bodu 25 rámce pro SOHZ, na který odkazuje bod 144 odůvodnění sporného rozhodnutí, který Tribunál uvedl v bodě 156 napadeného rozsudku, vyplývá, že výše vyrovnání může být rovněž vypočtena metodou „ušetřených čistých nákladů“, která spočívá ve výpočtu nezbytných, skutečných nebo předpokládaných čistých nákladů na plnění závazků veřejné služby, a která odpovídá rozdílu mezi čistými náklady, které nese poskytovatel služeb, pokud vykonává tyto povinnosti, a náklady nebo čistým ziskem stejného poskytovatele služeb, když je nevykonává. S ohledem na znění tohoto bodu 25 by tak taková metoda výpočtu mohla v zásadě vést k vyrovnání nákladů na povinnosti všeobecných služeb i v případě neexistence finančních ztrát ze strany poskytovatele povinností veřejné služby. 117 Navrhovatelky nezpochybnily, jak správně uvedl Tribunál v bodě 156 napadeného rozsudku, že tato metoda výpočtu nároku na vyrovnání je méně omezující než metoda použitá Polskou republikou v rámci poštovního zákona a zkoumaná Komisí ve sporném rozhodnutí. 118 V tomto ohledu je třeba dodat, že rámec Společenství pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby (Úř. věst. 2005, C 297, s. 4) platný v době rozhodných skutečností v kontextu věcí, které vedly k vydání rozsudků ze dne 6. října 2010, Komise v. Belgie (C‐222/08, EU:C:2010:583), a ze dne 6. října 2010, Base a další (C‐389/08, EU:C:2010:584), kterého se dovolávají navrhovatelky, nestanovil takovou metodu týkající se „ušetřených čistých nákladů“, což potvrzuje, že tato judikatura každopádně není rozhodující pro posouzení opodstatněnosti posouzení Tribunálu v rámci projednávaných kasačních opravných prostředků. 119 Z předcházejících úvah vyplývá, že čtvrtá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná a každopádně neopodstatněná, a musí být tedy odmítnuta, resp. zamítnuta. 120 V důsledku toho je třeba v rozsahu, v němž nebylo vyhověno žádné z částí třetího důvodu, tento třetí důvod zamítnout v plném rozsahu. Ke čtvrtému důvodu Argumentace účastnic řízení 121 Ve svém čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku, který se týká bodu 167 napadeného rozsudku, navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil čl. 7 odst. 1 poštovní směrnice tím, že přijal financování nákladů na všeobecné služby řadou výlučných a zvláštních práv udělených PP. 122 Navrhovatelky zdůrazňují, že výlučná a zvláštní práva, jiná než práva uvedená v článku 8 poštovní směrnice, která PP nadále požívala, byla výslovně uvedena ve sporném rozhodnutí, v bodech 52 až 56 jeho odůvodnění, a že jejich existence není sporným prvkem. Pro konstatování existence těchto služeb tedy nebylo nutné předkládat argumenty, které mohou prokázat, že nespadají do kategorie práv uvedených v tomto článku 8. Za tímto účelem by stačilo analyzovat uvedený článek, což Tribunál neprovedl. Dodávají, že některá z těchto výlučných a zvláštních práv nemají žádnou funkční vazbu na všeobecné služby. 123 Ve svých replikách tvrdí, že prokázaly, že na rozdíl od prohlášení Tribunálu ze stížností, které podaly ke Komisi, vyplývá, že výlučná práva udělená PP nebyla s ohledem na odvětvovou právní úpravu týkající se všeobecných služeb přípustná. Kromě toho měl Tribunál na základě relevantní judikatury za to, že je odůvodněné zkoumat zejména pravidla odvětvového financování všeobecných služeb. V tomto ohledu připomínají, že otázka výlučných práv je funkčně spojena s dotčenou podporou poskytnutou PP. 124 Komise a polská vláda mají za to, že tento čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný a každopádně neopodstatněný. Závěry Soudního dvora

cs

caselaw

EU

125 V bodě 167 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že navrhovatelky nepředložily žádný argument, který by mohl prokázat, že práva udělená PP, jak jsou uvedena v bodech 51 až 56 odůvodnění sporného rozhodnutí, nespadají pod výjimku stanovenou výslovně v článku 8 poštovní směrnice, a tudíž by mohl prokázat pochybení spočívající v údajném porušení této směrnice. 126 V tomto ohledu navrhovatelky v rámci svého čtvrtého důvodu v podstatě tvrdí, že výlučná a zvláštní práva udělená PP byla zmíněna ve sporném rozhodnutí a že jejich existence nepředstavuje spornou skutečnost, což znamená, že nebylo nutné předložit argumenty, které by mohly prokázat, že nespadají do kategorie práv stanovených v uvedeném článku 8 poštovní směrnice. 127 Na jedné straně je přitom třeba konstatovat, že navrhovatelky tímto netvrdí, aniž by se dovolávaly jakéhokoli zkreslení své argumentace před Tribunálem, porušení obecných právních zásad ani procesních pravidel použitelných v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů. 128 Na druhé straně argument, podle kterého práva udělená PP představovala výlučná a zvláštní práva podléhající zákazu stanovenému v čl. 7 odst. 1 poštovní směrnice, a že se na ně tudíž nevztahuje výjimka uvedená v článku 8 této směrnice, nemůže obstát. 129 Podle čl. 7 odst. 1 první věty poštovní směrnice totiž členské státy neudělí ani neponechají v platnosti výlučná nebo zvláštní práva k zavedení a poskytování poštovních služeb. V tomto ohledu představuje článek 8 této směrnice výjimku z ustanovení článku 7 uvedené směrnice v tom smyslu, že stanoví, že ustanoveními článku 7 není dotčeno právo členských států organizovat umisťování poštovních schránek na veřejných komunikacích, vydávání poštovních známek a službu doporučených zásilek využívanou v soudním nebo správním řízení v souladu s vnitrostátními právními předpisy. 130 Ze vzájemného vztahu mezi ustanoveními čl. 7 odst. 1 a článku 8 poštovní směrnice tak vyplývá, že existence výlučných nebo zvláštních práv, na něž se v zásadě vztahuje zákaz stanovený v uvedeném čl. 7 odst. 1, nutně neznamená, že taková práva nemohou patřit k různým kategoriím služeb uvedených v článku 8 uvedené směrnice, kterých se tento zákaz netýká. 131 V důsledku toho je třeba čtvrtý důvod zamítnout. 132 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že vzhledem k tomu, že žádnému důvodu kasačních opravných prostředků nebylo vyhověno, musí být tyto kasační opravné prostředky zamítnuty. K nákladům řízení 133 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. 134 Článek 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, stanoví, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 135 Vzhledem k tomu, že Komise, jakož i polská vláda požadovaly náhradu nákladů řízení a Inpost Paczkomaty a Inpost neměly ve věci úspěch, je důvodné těmto společnostem uložit náhradu nákladů řízení souvisejících s tímto řízením o kasačních opravných prostředcích. Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravné prostředky se zamítají. 2) Společnostem Inpost Paczkomaty sp. z o.o. a Inpost S. A. se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: polština.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 9. prosince 2010 – Komise v. Španělsko (Věc C‐340/09) „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 1999/22/ES – Článek 4 odst. 2 až 5 – Chov volně žijících živočichů – Zoologická zahrada“ 1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Prokázání nesplnění povinnosti – Důkazní břemeno Komise – Předložení poznatků, z nichž je patrné nesplnění povinnosti – Vyvrácení příslušející dotčenému členskému státu (Článek 226 ES) (viz body 36–38) 2. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu/Stav k němuž se má přihlédnout – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (Článek 226 ES) (viz bod 39) 3. Členské státy – Povinnosti – Provedení směrnic – Nesplnění povinnosti – Odůvodnění vycházející z vnitrostátního právního řádu – Nepřípustnost (Článek 226 ES; směrnice Rady 1999/22, čl. 4 odst. 2 až 5) (viz body 43–45) 4. Řízení – Náklady řízení – Zpětvzetí žaloby odůvodněné chováním druhého účastníka řízení (Jednací řád Soudního dvora, článek 69 odst. 5) (viz body 46, 49–50) Předmět Nesplnění povinnosti státem – Porušení čl. 4 odst. 2, 3, 4 a 5 směrnice Rady 1999/22/ES ze dne 29. března 1999 o chovu volně žijících živočichů v zoologických zahradách (Úř. věst L 94, s. 24; Zvl. vyd. 15/04, s. 140) Výrok 1) Španělské království tím, že ve stanovené lhůtě nepřijalo všechna opatření, která jsou v souvislosti se zoologickými zahradami, které jsou předmětem této žaloby, nacházejícími se v provinciích Aragon, Asturias, Baleares, Canarias, Cantabria, Castilla -León, Valencia, Extremadura a Galícia v oblasti dohledu, udělování licencí a případně uzavření těchto zařízení podle čl. 4 odst. 2 až 5 směrnice Rady 1999/22/ES ze dne 29. března 1999 o chovu volně žijících živočichů v zoologických zahradách nezbytná, nesplnilo povinnosti, které pro něj z uvedené směrnice vyplývají. 2) Španělskému království se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 4. září 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Společná organizace trhů se zemědělskými produkty – Ovoce a zelenina – Pravidla pro uvádění na trh – Pojem ‚země původu‘ – Nařízení (ES) č. 1234/2007 – Článek 113a odst. 1 – Nařízení (EU) č. 1308/2013 – Článek 76 odst. 1 – Vymezení nepreferenčního původu zboží – Nařízení (EHS) č. 2913/92 – Článek 23 odst. 1 a odst. 2 písm. b) – Nařízení (EU) č. 952/2013 – Článek 60 odst. 1 – Nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/2446 – Článek 31 písm. b) – Fáze pěstování probíhající v jiném členském státě – Označování potravin – Zákaz označování způsobilého uvést spotřebitele v omyl – Směrnice 2000/13/ES – Článek 2 odst. 1 písm. a) bod i) – Nařízení (EU) č. 1169/2011 – Článek 7 odst. 1 písm. a) – Článek 1 odst. 4 – Článek 2 odst. 3 – Vysvětlující dodatky“ Ve věci C‐686/17, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 21. září 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 7. prosince 2017, v řízení Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs Frankfurt am Main eV proti Prime Champ Deutschland Pilzkulturen GmbH, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, C. Toader, A. Rosas (zpravodaj), L. Bay Larsen a M. Safjan, soudci, generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe, vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, vedoucí oddělení, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. ledna 2019, s ohledem na vyjádření předložená: – za Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs Frankfurt am Main eV C. Rohnkem, Rechtsanwalt, – za Prime Champ Deutschland Pilzkulturen GmbH C. Filippitschem, Rechtsanwalt, – za německou vládu T. Henzem, D. Klebsem a R. Kanitzem, poté D. Klebsem a R. Kanitzem, jako zmocněnci, – za francouzskou vládu A.-L. Desjonquères, jakož i D. Colasem a S. Horrenbergerem, jako zmocněnci, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A. Collabolletta, avvocato dello Stato, – za Evropskou komisi B. Hofstötterem a C. Hödlmayrem, jakož i K. Herbout-Borczak, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 4. dubna 2019, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ustanovení v oblasti zemědělské politiky, ustanovení celního kodexu týkajících se původu zboží a ustanovení o poskytování informací o potravinách spotřebitelům. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs Frankfurt am Main eV (středisko pro potírání nekalé hospodářské soutěže ve Frankfurtu nad Mohanem, dále jen „Zentrale“) a společností Prime Champ Deutschland Pilzkulturen GmbH (dále jen „Prime Champ“) ve věci žaloby, kterou se Zentrale domáhá, aby se Prime Champ zdržela uvádění na trh pěstovaných žampionů s označením „Původ: Německo“, bez dalších vysvětlujících dodatků. Právní rámec Unijní právo Zemědělské normy – Nařízení č. 1234/2007 3 Bod 49 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty (Úř. věst. 2007, L 299, s. 1), ve znění nařízení Rady (ES) č. 361/2008 ze dne 14. dubna 2008 (Úř. věst. 2008, L 121, s. 1), (dále jen „nařízení č. 1234/2007“), zní takto: „Použití obchodních norem pro zemědělské produkty může přispět ke zlepšení hospodářských podmínek produkce a obchodování, jakož i jakosti těchto produktů. Použití těchto norem je proto v zájmu producentů, obchodníků i spotřebitelů. [...]“ 4 Článek 113a nařízení č. 1234/2007, nadepsaný „Další požadavky na uvádění produktů odvětví ovoce a zeleniny na trh“, v odstavci 1 stanoví: „Produkty odvětví ovoce a zeleniny, které se mají prodávat spotřebiteli v čerstvém stavu, mohou být uváděny na trh, pouze pokud jsou řádné a uspokojivé obchodní jakosti a pokud je uvedena země původu.“ – Prováděcí nařízení (EU) č. 543/2011 5 Podle čl. 3 odst. 1 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 543/2011 ze dne 7. června 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny (Úř. věst. 2011, L 157, s. 1), který se použije od 22. června 2011, platí požadavky stanovené v čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 jako obecná obchodní norma, jejíž podrobnosti jsou uvedeny v části A přílohy I prováděcího nařízení č. 543/2011. 6 Příloha I část A tohoto prováděcího nařízení ve svém bodě 4 věnovaném označování původu produktu stanoví: „Úplný název země původu. U produktů pocházejících z členského státu se původ uvede v jazyce země původu či jakémkoliv jiném jazyce, který je spotřebitelům v zemi určení srozumitelný. U ostatních produktů se původ uvede v jazyce, který je spotřebitelům v zemi určení srozumitelný.“ – Nařízení (EU) č. 1308/2013 7 Nařízení č. 1234/2007 bylo nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a č. 1234/2007 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 671). 8 Bod 74 odůvodnění nařízení č. 1308/2013 zní: „Produkty odvětví ovoce a zeleniny, které se mají prodávat spotřebiteli v čerstvém stavu, by měly být uváděny na trh pouze tehdy, jsou-li řádné a uspokojivé obchodní jakosti a je-li uvedena země původu. S cílem zajistit řádné uplatňování tohoto požadavku a zohlednit určité zvláštní situace by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat určité akty, pokud jde o konkrétní odchylky od tohoto požadavku.“ 9 Článek 75 nařízení č. 1308/2013 stanoví: „1. Obchodní normy lze použít na jedno nebo více těchto odvětví nebo jeden a více těchto produktů: [...] b) ovoce a zeleniny; [...] 6. S cílem zohlednit očekávání spotřebitelů a potřebu zlepšit jakost a hospodářské podmínky produkce zemědělských produktů a jejich uvádění na trh je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 227, pokud jde o změnu seznamu odvětví uvedených v odstavci 1. Tyto akty v přenesené pravomoci jsou přísně omezeny na prokázané potřeby vyplývající z vyvíjející se poptávky spotřebitelů, technického pokroku nebo nezbytných inovací produktů a uvedené ve zprávě Komise Evropskému parlamentu a Radě, v níž jsou zejména hodnoceny potřeby spotřebitelů, náklady a administrativní zátěž pro hospodářské subjekty včetně dopadu na vnitřní trh a na mezinárodní obchod a i přínosy pro producenty a konečné spotřebitele.“ 10 Článek 76 odst. 1 a 4 nařízení č. 1308/2013 zní takto: „1. Kromě případných použitelných obchodních norem uvedených v článku 75 platí, že produkty odvětví ovoce a zeleniny, které se mají prodávat spotřebiteli v čerstvém stavu, lze uvádět na trh, pouze pokud jsou řádné a uspokojivé obchodní jakosti a pokud je uvedena země původu. [...] 4. Za účelem zajištění řádného uplatňování požadavků stanovených v odstavci 1 tohoto článku a zohlednění určitých specifických situací je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 227, pokud jde o konkrétní odchylky od tohoto článku, které jsou nezbytné k jeho náležitému uplatňování.“ Nařízení v oblasti cel – Celní kodex Společenství 11 Článek 23 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, s. 1, dále jen „celní kodex Společenství“), stanoví: „1. Za zboží pocházející z určité země se považuje zboží, které bylo zcela získáno nebo vyrobeno v této zemi. 2. ‚Zbožím zcela vyrobeným nebo získaným v určité zemi‘ se rozumí a) nerostné produkty vytěžené v této zemi; b) rostlinné produkty sklizené v této zemi; [...]“ 12 Článek 24 celního kodexu Společenství uvádí: „Zboží, na jehož výrobě se podílely dvě nebo více zemí, pochází ze země, kde došlo k poslednímu podstatnému hospodářsky zdůvodněnému zpracování nebo opracování, které bylo provedeno v podnicích k tomu vybaveným a které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby.“ – Celní kodex Unie 13 Celní kodex Společenství byl nahrazen nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, dále jen „celní kodex Unie“). 14 Článek 59 celního kodexu Unie, který definuje rozsah působnosti, stanoví: „Články 60 a 61 stanoví pravidla pro určení nepreferenčního původu zboží pro účely použití: a) společného celního sazebníku, s výjimkou opatření uvedených v čl. 56 odst. 2 písm. d) a e); b) jiných než sazebních opatření stanovených zvláštními předpisy Unie upravujícími obchod se zbožím; a c) jiných opatření Unie týkajících se původu zboží.“ 15 Článek 60 celního kodexu Unie, nadepsaný „Získání původu“, stanoví: „1. Zboží zcela získané v jediné zemi nebo na jediném území se považuje za zboží pocházející z této země nebo z tohoto území. 2. Zboží, na jehož výrobě se podílí více než jedna země nebo jedno území, se považuje za zboží pocházející ze země nebo území, kde došlo k jeho poslednímu podstatnému hospodářsky odůvodněnému zpracování nebo opracování, které bylo provedeno v podnicích k tomu vybavených a které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby.“ – Prováděcí nařízení (EU) 2015/2446 16 Článek 31 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2446 ze dne 28. července 2015, kterým se doplňuje nařízení č. 952/2013 (Úř. věst. 2015, L 343, s. 1), uvádí: „Za zboží zcela získané v jediné zemi nebo na jediném území se považují: a) nerostné produkty vytěžené v této zemi nebo na tomto území; b) rostlinné produkty tam sklizené; [...]“ 17 Článek 32 tohoto nařízení stanoví: „Má se za to, že u zboží uvedeného na seznamu v příloze 22-011 došlo k poslednímu podstatnému zpracování nebo opracování, které vyústilo v nový výrobek nebo představuje důležitý stupeň výroby, v zemi či na území, kde jsou splněna pravidla stanovená v uvedené příloze nebo která/které je těmito pravidly určena/určeno.“ 18 Příloha 22–01 nařízení v přenesené pravomoci 2015/2446 je nadepsána „Úvodní poznámky a seznam podstatného zpracování nebo opracování, která udělují nepreferenční původ“. Příloha neobsahuje zvláštní ustanovení o určení původu pěstovaných žampionů. Normy na ochranu spotřebitele – Směrnice 2000/13/ES 19 Článek 2 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. března 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy (Úř. věst. 2000, L 109, s. 29; Zvl. vyd. 15/05, s. 75), stanoví: „Použité způsoby označování nesmějí: a) uvádět kupujícího v omyl, zejména: i) pokud jde o charakteristiky potraviny a zvláště o její povahu, identitu, vlastnosti, složení, množství, trvanlivost, původ nebo provenienci, způsob výroby nebo získání; ii) připisováním účinků nebo vlastností, které dotyčná potravina nemá; iii) vyvoláváním dojmu, že dotyčná potravina má zvláštní charakteristiky, pokud všechny podobné potraviny mají tyto stejné charakteristiky“. 20 Článek 3 odst. 1 bod 8) směrnice 2000/13 stanoví: „V souladu s články 4 až 17 a s výhradou odchylek v nich obsažených se při označování potravin uvádějí pouze tyto povinné údaje: [...] 8) místo původu nebo provenience v těch případech, kdy by opomenutí tohoto údaje mohlo uvádět spotřebitele v omyl, pokud jde o skutečný původ nebo skutečnou provenienci potraviny“. – Nařízení (EU) č. 1169/2011 21 Směrnice 2000/13 byla zrušena nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES) č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady 90/496/EHS, směrnice Komise 1999/10/ES, směrnice 2000/13, směrnic Komise 2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004 (Úř. věst. 2011, L 304, s. 18). 22 Body 29 a 33 odůvodnění nařízení č. 1169/2011 uvádějí: „(29) Země původu nebo místo provenience potraviny by se měla uvádět vždy, pokud by opomenutí této informace mohlo spotřebitele uvést v omyl, co se týče skutečné země původu nebo místa provenience daného výrobku. Ve všech případech by uvedení země původu nebo místa provenience mělo být provedeno tak, aby spotřebitele nemátlo, a na základě jasně stanovených kritérií, která zajišťují stejné podmínky pro zástupce výrobního odvětví a spotřebitelům poskytují srozumitelnější informace o zemi původu nebo místě provenience potraviny. Tato kritéria by se neměla vztahovat na uvedení jména nebo adresy provozovatele potravinářského podniku. [...] (33) Nepreferenční pravidla Unie týkající se původu jsou stanovena v nařízení [...] (EHS) č. 2913/92 [...] a v prováděcích pravidlech k němu obsažených v nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení [...] (EHS) č. 2913/92 [Úř. věst. 1993, L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3]. Určení země původu potravin se bude řídit uvedenými pravidly, s nimiž jsou provozovatelé potravinářských podniků i správní orgány dobře obeznámeni, což by mělo usnadňovat jejich provádění.“ 23 Článek 1 odst. 1 a 4 nařízení č. 1169/2011 stanoví: „1. Toto nařízení stanoví základ pro zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů v souvislosti s informacemi o potravinách s přihlédnutím k rozdílům ve vnímání spotřebitelů a jejich informačních potřebách při současném zajištění plynulého fungování vnitřního trhu. [...] 4. Toto nařízení se použije, aniž jsou dotčeny požadavky na označování stanovené ve zvláštních předpisech Unie týkajících se určitých potravin.“ 24 Článek 2 odst. 3 tohoto nařízení stanoví: „Pro účely tohoto nařízení označuje země původu potraviny původ potraviny stanovený v souladu s články 23 až 26 nařízení (EHS) č. 2913/92.“ 25 Článek 7 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení zní následovně: „Informace o potravinách nesmějí být zavádějící, zejména: a) pokud jde o charakteristiky potraviny a zvláště o její povahu, totožnost, vlastnosti, složení, množství, trvanlivost, zemi původu nebo místo provenience, způsob výroby nebo získání“. 26 Článek 8 odst. 1 nařízení č. 1169/2011 stanoví: „Za informace o potravině odpovídá provozovatel potravinářského podniku, pod jehož jménem nebo obchodním názvem je potravina uváděna na trh, a není-li usazen v Unii, dovozce potraviny na trh Unie.“ 27 Článek 26 tohoto nařízení, nadepsaný „Země původu nebo místo provenience“, uvádí: „[...] 2. Uvedení země původu nebo místa provenience je povinné: a) pokud by opomenutí tohoto údaje mohlo uvádět spotřebitele v omyl ohledně skutečné země původu nebo místa provenience potraviny, zejména pokud by informace připojená k potravině nebo etiketa jako celek jinak naznačovala, že potravina je z jiné země původu nebo místa provenience; b) v případě masa kódů kombinované nomenklatury (KN) uvedených na seznamu v příloze XI. Použití tohoto písmene závisí na přijetí prováděcích aktů uvedených v odstavci 8. 3. Je-li uváděna země původu nebo místo provenience potraviny a nejedná se o stejnou zemi nebo místo, z nichž pochází její primární složka: a) uvede se rovněž země původu nebo místo provenience dané primární složky, nebo b) uvede se, že se země původu nebo místo provenience primární složky liší od země původu nebo místa provenience potraviny. Použití tohoto odstavce závisí na přijetí prováděcích aktů uvedených v odstavci 8. [...] 5. Komise do 13. prosince 2014 předloží Evropskému parlamentu a Radě zprávy o povinném uvádění země původu nebo místa provenience pro tyto potraviny: a) jiné druhy masa než hovězí a než ty, které jsou uvedeny v odst. 2 písm. b); b) mléko; c) mléko použité jako složka v mléčných výrobcích; d) nezpracované potraviny; e) jednosložkové produkty; f) složky, které tvoří více než 50 % potraviny. 6. Do 13. prosince 2013 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávy o povinném uvádění země původu nebo místa provenience pro maso použité jako složka. 7. Zprávy uvedené v odstavcích 5 a 6 zohlední potřebu spotřebitelů být informováni, proveditelnost povinného uvádění země původu nebo místa provenience a analýzu nákladů a přínosů zavedení takových opatření, včetně právního dopadu na vnitřní trh a dopadu na mezinárodní obchod. Komise může tyto zprávy doplnit návrhy na úpravu příslušných předpisů Unie. 8. Do 13. prosince 2013, po provedení hodnocení dopadů, přijme Komise prováděcí akty k použití odst. 2 písm. b) a odstavce 3 tohoto článku. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2. [...]“ 28 Článek 39 nařízení č. 1169/2011 upravuje možnost členských států přijmout opatření ukládající povinnost uvádět další povinné údaje, jakož i stanoví podmínky, za nichž mohou uvedená ustanovení přijmout. – Prováděcí nařízení (EU) č. 1337/2013 29 Komise přijala prováděcí nařízení (EU) č. 1337/2013 ze dne 13. prosince 2013, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1169/2011, pokud jde o uvádění země původu nebo místa provenience u čerstvého, chlazeného a zmrazeného vepřového, skopového, kozího a drůbežího masa (Úř. věst. 2013, L 335, s. 19). Toto nařízení stanoví pravidla pro uvádění země původu nebo místa provenience na etiketě čerstvého, chlazeného a zmrazeného vepřového, skopového, kozího a drůbežího masa. 30 Poslední věta bodu 3 odůvodnění tohoto prováděcího nařízení stanoví: „Pojem ‚původ‘ by měl být vyhrazen pro maso získané ze zvířat narozených, chovaných a poražených, a proto zcela získaných v jednom členském státě nebo třetí zemi.“ – Prováděcí nařízení (EU) 2018/775 31 Komise dále přijala prováděcí nařízení (EU) 2018/775 ze dne 28. května 2018, kterým se stanoví pravidla pro použití čl. 26 odst. 3 nařízení č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, pokud jde o pravidla pro uvádění země původu nebo místa provenience primární složky potraviny (Úř. věst. 2018, L 131, s. 8). Německé právo 32 Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) uvádí, že v roce 2013 zakazovalo znění § 11 odst. 1 první a druhá věta bod 1 Lebensmittel, Bedarfsgegenstände- und Futtermittelgesetzbuch (zákon o potravinách, běžném spotřebním zboží a krmivu, dále jen „LFGB“, BGBl. 2005 I, s. 2618), ve znění použitelném před rozhodnou dobou z hlediska skutečností v původním řízení, uvádění na trh a propagaci potravin pod klamavým názvem nebo s klamavými údaji či uvádění informací klamavým způsobem, zvláště užívání tvrzení, která by mohla spotřebitele uvádět v omyl o původu nebo provenienci. Právním základem tohoto ustanovení v unijním právu je článek 2 odst. 1 písm. a) bod i) směrnice 2000/13. 33 Ustanovení § 11 odst. 1 bodu 1 LFGB ve znění použitelném od 13. prosince 2014, zveřejněném dne 3. června 2013 (BGBl. I, s. 1426) zakazuje odpovědnému provozovateli potravinářského podniku nebo dovozci ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1169/2011 uvádět na trh nebo propagovat potraviny s takovými informacemi o těchto potravinách, které neodpovídají požadavkům čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1169/2011 ve spojení s odstavcem 4 tohoto článku 7. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 neuvádějí informace o potravinách spotřebitele v omyl, zejména pokud jde o charakteristiky potraviny, jako je země původu nebo místo provenience. 34 Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) dospěl k závěru, že podle těchto ustanovení může do úvahy připadat uznání klamavého charakteru jak na základě § 11 odst. 1 první a druhé věty bodu 1 LFGB, ve znění použitelném před dobou rozhodnou z hlediska skutečností v původním řízení, tak na základě ustanovení § 11 odst. 1 bodu 1 LFGB ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011. Spor v původním řízení a předběžné otázky 35 Zentrale, žalobkyně v původním řízení, vytýká společnosti Prime Champ, že pěstuje a uvádí na trh žampiony s označením „Původ: Německo“, přičemž bez dalších údajů je takové uvedení země původu klamavé. 36 Předkládající soud popisuje postup pěstování žampionů, o které se jedná ve věci v původním řízení, následovně. V první fázi jsou během sedmi až jedenácti dnů v Belgii a Nizozemsku na kompost nadrceny a promíchány základní suroviny. Druhou fází jejich pěstování je pět až šest dní trvající pasterizace a zpracování kompostu v Nizozemsku. Ve třetí fázi pěstování žampionů je po dobu patnácti dnů do kompostu vstřikováno mycelium (spory hub). Ve čtvrté fázi je v Nizozemsku iniciována tvorba plodu v pěstovacích bednách na rašelinovém a vápenatém podkladě, přičemž po deseti až jedenácti dnech houby vyrostou až na 3 mm. Tyto pěstovací bedny jsou přibližně po patnácti dnech převezeny do Německa, kde v podniku Prime Champ probíhá po přibližně jednom až pěti dnech první sklizeň a po přibližně deseti až patnácti dnech druhá sklizeň žampionů. 37 V rámci postupu před zahájením soudního řízení zaslalo středisko Zentrale v prosinci 2013 výzvu společnosti Prime Champ. Následně Zentrale podalo žalobu k Landgericht (zemský soud, Německo), kterou se domáhalo, aby bylo společnosti Prime Champ uloženo pod hrozbou penále zdržet se nabízení nebo používání v obchodním styku pěstovaných žampionů s označením „Původ: Německo“, neboť podstatné fáze pěstování a kultivace žampionů neprobíhají v Německu. 38 Landgericht (zemský soud) zamítl žalobu a stejně tak bylo zamítnuto i odvolání. Zentrale podala opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr). 39 Předkládající soud uvádí, že podle zjištění odvolacího soudu je označení používané společností Prime Champ při uvádění žampionů na trh, a sice „Původ: Německo“, způsobilé uvést spotřebitele v omyl, neboť dotčená veřejnost z tohoto údaje vyvozuje, že nejen sklizeň, ale i celý proces pěstování probíhal v Německu. Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) je jakožto soud rozhodující o opravném prostředku „Revision“ těmito skutkovými zjištěními vázán. 40 Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rovněž uvádí, že vzhledem k tomu, že Zentrale opírá svůj nárok na zdržení se jednání o nebezpečí, že se toto jednání bude opakovat [§ 8 odst. 1 první věta Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (zákon na ochranu před nekalou soutěží)], bude žaloba opodstatněná pouze tehdy, pokud jednání, které je Prime Champ vytýkáno, bylo protiprávní jak v době rozhodné z hlediska skutečností v průběhu roku 2013, tak bude protiprávní i v okamžiku vydání rozhodnutí v řízení o opravném prostředku „Revision“. Nárok na náhradu výdajů spojených s podáním výzvy, upravený v § 12 odst. 1 druhé větě tohoto zákona, mimoto závisí na právním stavu ke dni podání výzvy v prosinci 2013. 41 Z přezkumu nařízení v oblasti cel podle předkládajícího soudu vyplývá, že zemí původu žampionů má být Německo. Předkládající soud se nicméně zabývá otázkou vztahu mezi jednotlivými nástroji unijního práva přijatými v oblasti cel a ochrany spotřebitele, jež se týkají země původu ovoce a zeleniny, které se mají prodávat spotřebiteli v čerstvém stavu, aby bylo možné určit, zda taková zvláštní ustanovení v oblasti označování, jako jsou ustanovení v oblasti zemědělství upravená prováděcím nařízením č. 543/2011, převažují nad normami nařízení č. 1169/2011, které se týkají informování spotřebitelů o potravinách. 42 Předkládající soud se dále táže, zda výrobce může za účelem zabránění tomu, aby mu byla uložena povinnost zdržet se jednání z důvodu zavádějící povahy údajů o zemi původu, doplnit údaj o zemi původu uvedením údaje o fázích pěstování v jiných členských státech. 43 Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je třeba při výkladu pojmu ‚země původu‘ uvedeného v čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013 vycházet z definicí uvedených v článku 23 a následujících celního kodexu [Společenství] a v článku 60 celního kodexu Unie? 2) Mají pěstované žampiony, které jsou sklízeny v tuzemsku, ve smyslu článku 23 [celního kodexu Společenství] a čl. 60 odst. 1 [celního kodexu Unie] tuzemský původ, pokud podstatné fáze jejich pěstování proběhly v jiných členských státech Evropské unie a pěstované žampiony byly do tuzemska dopraveny teprve tři nebo méně dnů před první sklizní? 3) Použije se zákaz uvedení v omyl, který je stanoven v čl. 2 odst. 1 písm. a) bodě i) směrnice 2000/13 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011, na povinnost uvést zemi původu, kterou ukládá čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013? 4) Mohou být k označení země původu, jehož uvedení požaduje čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013, připojeny vysvětlující dodatky, aby se zabránilo uvedení v omyl, které je podle čl. 2 odst. 1 písm. a) bodu i) směrnice 2000/13 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 zakázáno?“ K předběžným otázkám K první otázce 44 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je to, zda musí být čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013 vykládány v tom smyslu, že pro vymezení pojmu „země původu“ uvedeného v těchto ustanoveních z oblasti zemědělství je třeba odkázat na definice uvedené v článku 23 a následujících celního kodexu Společenství a článku 60 celního kodexu Unie. 45 Podle Zentrale ustanovení Smlouvy o FEU týkající se zemědělství nevytváří úzký vztah mezi sekundárním právem, které spočívá na tomto základě, a právními předpisy v oblasti cel. Zentrale však tvrdí, že pojem „země původu“ uvedený v čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013 musí být vykládán ve světle smyslu a účelu těchto ustanovení. Podle Zentrale je totiž třeba chránit spotřebitele a umožnit jim přijmout informované rozhodnutí o nákupu. Zentrale jako příklad uvádí živočišné produkty, pro které prováděcí nařízení č. 1337/2013 stanoví povinnost uvádět na etiketě různé údaje, aby byli spotřebitelé dostatečně informováni o původu tohoto masa. 46 Je

cs

caselaw

EU

třeba konstatovat, že nařízení č. 1234/2007 a č. 1308/2013 nevymezují pojem „země původu“ ve smyslu svých ustanovení. Právní předpisy v oblasti cel nicméně výslovně stanoví spojitost s těmito zemědělskými předpisy, které zmiňuje předkládající soud. Podle čl. 59 písm. c) celního kodexu Unie se totiž pravidla pro určení nepreferenčního původu zboží stanovená v článcích 60 a 61 tohoto kodexu použijí na jiná opatření Unie týkající se původu zboží, jako je čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013. 47 Je pravda, že ustanovení odpovídající čl. 59 písm. c) celního kodexu Unie v celním kodexu Společenství zahrnuto nebylo. Celní kodex Společenství však neobsahoval ani ustanovení, které by bránilo použití pravidel týkajících se určení nepreferenčního původu zeleniny v souvislosti s čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013. 48 Nařízení č. 1234/2007 i nařízení č. 1308/2013, a zejména jejich příloha I týkající se výrobků dotčených těmito nařízeními, navíc odkazují na kombinovanou nomenklaturu. Ustanovení čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013, která totožnou formulací stanoví povinnost uvádět zemi původu, kromě toho musí být, není-li uvedeno jinak, vykládána stejným způsobem. 49 Takový výklad je potvrzen nařízením č. 1169/2011, jehož cílem je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů v souvislosti s informacemi o potravinách a jehož čl. 2 odst. 3 odkazuje pro určení země původu potraviny na pravidla pro určení nepreferenčního původu, a sice na články 23 až 26 celního kodexu Společenství. V bodě 33 odůvodnění nařízení č. 1169/2011 je toto rozhodnutí unijního normotvůrce odůvodněno skutečností, že uvedené určení se bude řídit pravidly, „s nimiž jsou provozovatelé potravinářských podniků i správní orgány dobře obeznámeni, což by mělo usnadňovat jejich provádění.“ 50 Odůvodnění uvedené v citovaném bodě 33 odůvodnění platí rovněž pro čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a pro čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013. Povinný údaj o zemi původu se totiž musí opírat o stejné definice bez ohledu na to, zda se jedná o oblast cel, zemědělskou oblast, nebo ochranu spotřebitele, a to proto, aby byl příslušným ustanovením přiznán jejich užitečný účinek a v zájmu soudržnosti. 51 Na první otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013 musí být vykládány v tom smyslu, že pro vymezení pojmu „země původu“ uvedeného v těchto ustanoveních z oblasti zemědělství je třeba pro určení nepreferenčního původu zboží vycházet z nařízení v oblasti cel, a sice z článků 23 a následujících celního kodexu Společenství a článku 60 celního kodexu Unie. K druhé otázce 52 Druhou otázkou se předkládající soud táže, zda pěstované žampiony, k jejichž sklizni dochází v tuzemsku, mají „tuzemský“ původ ve smyslu článku 23 celního kodexu Společenství a čl. 60 odst. 1 celního kodexu Unie, pokud podstatné fáze jejich pěstování proběhly v jiných členských státech Unie a pěstované žampiony byly do tuzemska dopraveny teprve tři nebo méně dnů před první sklizní. 53 Zentrale tvrdí, že použití článku 23 celního kodexu Společenství je podmíněno tím, že dotčené zboží je zcela získáno v jediné zemi. Poukazuje také na to, že se článek 24 tohoto kodexu zabývá případem, kdy se na produkci tohoto zboží podílí více zemí. Zentrale má za to, že normotvůrce vycházel ze zásady, že rostlina může být „sklizena“ pouze v zemi, ve které byla rovněž vysazena a s jejíž půdou je spjata. Tento předpoklad se však neuplatní v případě žampionů, o které se jedná ve věci v původním řízení, protože tyto žampiony byly vysazeny do přepravní bedny naplněné půdou v jedné zemi a z této půdy byly sklizeny v jiné zemi. 54 Na rozdíl od toho, co tvrdí Zentrale, se zde nemohou uplatnit pravidla stanovená v článku 24 celního kodexu Společenství a čl. 60 odst. 2 celního kodexu Unie ve spojení s článkem 32 nařízení v přenesené pravomoci 2015/2446, která se týkají původu zboží, na jehož výrobě se podílí více než jedna země nebo jedno území. 55 V souladu s čl. 23 odst. 1 celního kodexu Společenství a čl. 60 odst. 1 celního kodexu Unie se totiž zboží, které bylo zcela získáno v jediné zemi, považuje za zboží pocházející z této země. Článek 23 odst. 2 písm. b) celního kodexu Společenství uvádí, že za zboží, které je zcela získáno v jediné zemi, se považují „rostlinné produkty sklizené v této zemi“. Stejně tak čl. 31 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci 2015/2446 stanoví, že „rostlinné produkty tam sklizené“ jsou zbožím, o kterém se má za to, že je zcela získáno v jediné zemi a na jediném území. 56 Jak uvádí Komise, v citovaných nařízeních z oblasti cel není v souvislosti s rostlinnými produkty uvedena žádná definice pojmu „sklizený“. Při vymezení tohoto pojmu je třeba zohlednit skutečnost, že v den jejich oddělení od substrátu se pěstované žampiony stanou „čerstvou“ zeleninou ve smyslu čísla 0709 kombinované nomenklatury zahrnutého v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. 1987, L 256, s. 1; Zvl. vyd. 02/02, s. 382), ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1001/2013 ze dne 4. října 2013 (Úř. věst. 2013, L 290, s. 1). Toto číslo 0709 kombinované nomenklatury se vztahuje na „ostatní zelenin[u], čerstv[ou] nebo chlazen[ou]“, která je uvedená v příloze I části IX nařízení č. 1234/2007 a v příloze I části IX nařízení č. 1308/2013, a obsahuje podpoložku 070951 nadepsanou „Žampiony“. 57 I když prováděcí nařízení č. 1337/2013, založené na čl. 26 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1169/2011, stanovilo povinnost uvádět na etiketě různé údaje, aby byli spotřebitelé dostatečně informováni o původu čerstvého, chlazeného a zmrazeného vepřového, skopového, kozího a drůbežího masa, je třeba konstatovat, že žádné prováděcí nařízení nestanovilo podobná pravidla, která by mohla být založena na čl. 26 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, pokud jde o zemi původu žampionů. 58 V důsledku toho je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 23 odst. 1 a 2 písm. b) celního kodexu Společenství, jakož i čl. 60 odst. 1 celního kodexu Unie ve spojení s čl. 31 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci 2015/2446 musí být vykládány v tom smyslu, že zemí původu pěstovaných žampionů je jejich země sklizně ve smyslu těchto ustanovení bez ohledu na to, že podstatné fáze pěstování proběhly v jiných členských státech Unie a že pěstované žampiony byly na území sklizně dopraveny teprve tři nebo méně dnů před první sklizní. K třetí otázce 59 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je to, jakým způsobem se použije zákaz uvedení spotřebitele v omyl, který je upraven v čl. 2 odst. 1 písm. a) bodě i) směrnice 2000/13 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011, na povinnost uvést zemi původu, kterou stanoví čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013. 60 Jak uvedl předkládající soud, odpověď na tuto otázku vyžaduje výklad čl. 1 odst. 4 nařízení č. 1169/2011, podle kterého se toto nařízení použije, aniž jsou dotčeny požadavky na označování stanovené ve zvláštních předpisech Unie týkajících se určitých potravin. Předkládající soud se táže, zda slovní spojení „aniž jsou dotčeny“ znamená, že zvláštní ustanovení v oblasti označování mají přednost, což by znamenalo, že obecný zákaz uvedení v omyl, stanovený zejména v článku 7 nařízení č. 1169/2011, se nepoužije, nebo zda se dotčená pravidla použijí společně. 61 Jak vyplývá z odpovědi podané na první otázku, určení původu čerstvé zeleniny ve smyslu zemědělských norem, a sice čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013, je založeno na ustanoveních nařízení z oblasti cel, a sice článků 23 a následujících celního kodexu Společenství a článku 60 celního kodexu Unie. 62 Stejně tak čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1169/2011 stanoví, že pro účely tohoto nařízení označuje země původu potraviny původ potraviny stanovený v souladu s články 23 až 26 celního kodexu Společenství. 63 Komise může na základě několika ustanovení přijmout zvláštní pravidla. Pokud jde o zemědělské normy, zejména z čl. 76 odst. 4 nařízení č. 1308/2013 vyplývá, že Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci, pokud jde o dodatečné požadavky na uvádění výrobků na trh v odvětví ovoce a zeleniny. Komise však na jednání připustila, že nebyl přijat žádný akt v přenesené pravomoci, pokud jde o informace týkající se pěstovaných žampionů. 64 Článek 26 nařízení č. 1169/2011 stanoví rovněž možnost přijmout zvláštní pravidla pro uvedení země původu nebo místa provenience potraviny. Komise tak přijala prováděcí nařízení č. 1337/2013 týkající se masa, jakož i prováděcí nařízení 2018/775 o primární složce potraviny. Komise však rovněž připustila, že nepřijala žádné zvláštní pravidlo týkající se původu žampionů. 65 Komise tvrdí, že vychází ze zásady společného a doplňkového použití čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 v tom smyslu, že toto ustanovení má přednost před zemědělskými normami a nařízeními v oblasti cel. Přestože právní úprava v oblasti zemědělství také přiznává význam ochraně spotřebitele, je především cílem nařízení č. 1169/2011 lépe informovat spotřebitele a chránit spotřebitele. Komise tvrdí, že doplňkové použití zákazu uvádět spotřebitele v omyl, stanovené nařízením č. 1169/2011, je tudíž nezbytné pro splnění cíle vysoké úrovně ochrany spotřebitelů, který je zakotven v primárním právu Unie v článku 38 Listiny základních práv Evropské unie. Komise je toho názoru, že v případě klamání spotřebitele může pouze vnitrostátní soud určit, jaké doplňující informace nebo údaje od výrobce jsou nezbytné a vhodné k odstranění klamání. 66 Na prvním místě je třeba poznamenat, že nařízení č. 1169/2011, stejně jako směrnice 2000/13, kterou zrušuje, stanoví, jak vyplývá ze znění jeho čl. 1 odst. 1, „základ“ v oblasti informování spotřebitele o potravinách. V tomto ohledu v kapitole III uvedené nařízení stanoví zejména „obecné požadavky“ v této oblasti, jak je vyjádřeno i v nadpise uvedené kapitoly, mezi nimiž je uveden i požadavek, že „[i]nformace o potravinách nesmějí být zavádějící, zejména [...] pokud jde o zemi původu“ potraviny. 67 Nařízení č. 1169/2011 v kapitole IV dále stanoví přesnější pravidla, která ukládají povinnost uvádět určité údaje. Mezi tyto povinně uváděné údaje patří země původu, „v případech, které určuje článek 26 [tohoto nařízení]“, jak vyplývá z čl. 9 odst. 1 písm. i) uvedeného nařízení. Podle tohoto článku 26 je uvedení země původu povinné mimo jiné, „pokud by opomenutí tohoto údaje mohlo uvádět spotřebitele v omyl ohledně skutečné země původu“. 68 Na druhém místě unijní normotvůrce v čl. 1 odst. 4 nařízení č. 1169/2011 výslovně stanovil výhradu, že se tento základní předpis použije, aniž jsou dotčeny jiné unijní zvláštní předpisy na označování potravin. Stejně tak i v článku 26 tohoto nařízení unijní normotvůrce znovu uvedl, pokud jde o zvláštní požadavky v oblasti označování, které jsou v něm stanoveny, výhradu uloženou obecně v čl. 1 odst. 4 tohoto nařízení, že nebudou dotčeny další požadavky na označování potravin stanovené ve zvláštních předpisech Unie. 69 Článek 1 odst. 4 nařízení č. 1169/2011 musí být vykládán v tom smyslu, že text „aniž jsou dotčeny požadavky na označování stanovené ve zvláštních předpisech Unie týkajících se určitých potravin“ se vztahuje na jednotná ustanovení přijatá unijním normotvůrcem nebo Komisí, jako jsou celní a zemědělské předpisy. Taková právní úprava nespadá do působnosti čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení. 70 Jak uvedl generální advokát v bodě 75 svého stanoviska, směrnice 2000/13 musí být vykládána v tomtéž smyslu jako nařízení č. 1169/2011. 71 I když je totiž pravda, že tato směrnice neodkazuje na celní předpisy pro účely určení původu potravin, nic to nemění na tom, že podle právní úpravy použitelné mimo jiné na ovoce a zeleninu, a zejména podle čl. 113a nařízení č. 1234/2007, mohou být tyto výrobky uváděny na trh pouze tehdy, pokud je země původu uvedena, přičemž je tato země definována, jak vyplývá z bodu 51 tohoto rozsudku, odkazem na celní předpisy. 72 Je-li přitom na základě uvedení země původu odkazem na celní předpisy dovoleno uvádět dotčený výrobek na trh, nelze mít zároveň za to, že takový údaj sám o sobě může uvést kupujícího v omyl ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2000/13. 73 V důsledku toho je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že obecný zákaz uvedení spotřebitele v omyl ohledně země původu potravin, který je upraven v čl. 2 odst. 1 písm. a) bodě i) směrnice 2000/13 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011, se na povinnost uvést zemi původu stanovenou v čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013 nepoužije, pokud jde o čerstvé ovoce a zeleninu. Ke čtvrté otázce 74 Čtvrtou otázkou se předkládající soud táže, zda mohou být k označení země původu, jehož uvedení požaduje čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013, připojeny vysvětlující dodatky, aby se zabránilo uvedení spotřebitele v omyl, které je podle čl. 2 odst. 1 písm. a) bodu i) směrnice 2000/13 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 zakázáno. 75 Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí a z vyjádření účastníků původního řízení, německé vlády, jakož i Komise, čtvrtá otázka se týká možnosti uložit výrobcům na základě pravidel týkajících se nekalých obchodních praktik zvláštní informační povinnost, pokud by údaj o zemi původu, jak je definován v článku 23 celního kodexu Společenství a v článku 60 celního kodexu Unie, byl spotřebitelem považován za klamavý. 76 V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak rovněž uvedl generální advokát v bodě 82 svého stanoviska, že v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1169/2011 unijní normotvůrce jasně a přesně určil zemi původu potraviny na základě článků 23 až 26 celního kodexu Společenství. Pokud jde o rostlinné produkty, včetně žampionů, normotvůrce tak stanovil, že zemí původu těchto produktů je země jejich sklizně bez ohledu na místo jejich produkce. 77 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že nelze uložit povinnost připojit vysvětlující dodatek k označení země původu podle čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013, aby se zabránilo uvedení spotřebitele v omyl, které je podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 zakázáno. Jak uvedl generální advokát v bodě 87 svého stanoviska, čl. 2 odst. 1 písm. a) bod i) směrnice 2000/13 musí být vykládán stejným způsobem. 78 Na čtvrtou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že nelze uložit povinnost připojit vysvětlující dodatek k označení země původu podle čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013, aby se zabránilo uvedení spotřebitele v omyl, které je podle čl. 2 odst. 1 písm. a) bodu i) směrnice 2000/13 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 zakázáno. K nákladům řízení 79 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Článek 113a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 361/2008 ze dne 14. dubna 2008, a čl. 76 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 musí být vykládány v tom smyslu, že pro vymezení pojmu „země původu“ uvedeného v těchto ustanoveních je třeba pro určení nepreferenčního původu zboží vycházet z nařízení v oblasti cel, a sice z článků 23 a následujících nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterými se vydává celní kodex Společenství, a článku 60 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie. 2) Článek 23 odst. 1 a 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, jakož i čl. 60 odst. 1 nařízení č. 952/2013 ve spojení s čl. 31 písm. b) nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2446 ze dne 28. července 2015, kterým se doplňuje nařízení č. 952/2013, pokud jde o podrobná pravidla k některým ustanovením celního kodexu Unie, musí být vykládány v tom smyslu, že zemí původu pěstovaných žampionů je jejich země sklizně ve smyslu těchto ustanovení bez ohledu na to, že podstatné fáze pěstování proběhly v jiných členských státech Unie a že pěstované žampiony byly na území sklizně dopraveny teprve tři nebo méně dnů před první sklizní. 3) Obecný zákaz uvedení spotřebitele v omyl ohledně země původu potravin, který je upraven v čl. 2 odst. 1 písm. a) bodě i) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. března 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES) č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady 90/496/EHS, směrnice Komise 1999/10/ES, směrnice 2000/13, směrnic Komise 2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004, se na povinnost uvést zemi původu stanovenou v čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007, ve znění nařízení (ES) č. 361/2008, a v čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013 nepoužije, pokud jde o čerstvé ovoce a zeleninu. 4) Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že nelze uložit povinnost připojit vysvětlující dodatek k označení země původu podle čl. 113a odst. 1 nařízení č. 1234/2007, ve znění nařízení č. 361/2008, a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 1308/2013, aby se zabránilo uvedení spotřebitele v omyl, které je podle čl. 2 odst. 1 písm. a) bodu i) směrnice 2000/13 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 zakázáno. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 30. dubna 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Státní podpory – Článek 108 SFEU – Režim podpor neslučitelný s vnitřním trhem – Rozhodnutí Evropské komise nařizující navrácení protiprávních podpor – Nařízení (EU) 2015/1589 – Článek 17 odst. 1 – Desetiletá promlčecí lhůta – Použití pravomocí Komise ve věci navrácení podpory – Článek 16 odst. 2 a 3 – Vnitrostátní právní úprava stanovící kratší promlčecí lhůtu – Zásada efektivity“ Ve věci C‐627/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunal Administrativo e Fiscal de Coimbra (správní a finanční soud v Coimbře, Portugalsko) ze dne 31. července 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. října 2018, v řízení Nelson Antunes da Cunha Lda proti Instituto de Financiamento da Agricultura e Pescas IP (IFAP), SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení A. Arabadžev, předseda senátu, P. G. Xuereb (zpravodaj) a T. von Danwitz, soudci, generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe, vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. září 2019, s ohledem na vyjádření předložená: – za Instituto de Financiamento da Agricultura e Pescas IP (IFAP) J. Saraiva de Almeidou a P. Estevão, advogados, – za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, jakož i P. Barros da Costa, H. Almeida a A. Gameiro, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi M. Françou, B. Stromskym a G. Bragou da Cruz, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 12. prosince 2019, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 16 odst. 2 a 3 a čl. 17 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Nelson Antunes da Cunha Lda a institutem Instituto de Financiamento da Agricultura e Pescas IP (IFAP) (Institut pro financování zemědělství a rybolovu, Portugalsko) ve věci vymáhání protiprávní podpory v celkové výši 14953,56 eura od společnosti Nelson Antunes da Cunha v návaznosti na rozhodnutí Evropské komise o navrácení. Právní rámec Unijní právo 3 Body 25 a 26 odůvodnění nařízení 2015/1589 uvádějí: „(25) V případech protiprávní podpory, která není slučitelná s vnitřním trhem, měla být obnovena účinná hospodářská soutěž. Za tímto účelem je nutné, aby byla podpora bez odkladu navrácena včetně úroků. Je vhodné, aby navrácení podpory bylo uskutečňováno v souladu s postupy vnitrostátního práva. Použití těchto postupů by nemělo být překážkou obnovení účinné hospodářské soutěže tím, že by bránilo okamžitému a účinnému výkonu rozhodnutí Komise. K dosažení tohoto výsledku by měly členské státy učinit všechna nezbytná opatření zajišťující účinnost rozhodnutí Komise. (26) Z důvodů právní jistoty je vhodné stanovit promlčecí lhůtu 10 let pro případ protiprávní podpory, po jejímž uplynutí nebude možné navrácení podpory nařídit.“ 4 Článek 16 nařízení 2015/1589, nadepsaný „Navrácení podpory“, stanoví: „1. Je-li v případech protiprávní podpory přijato záporné rozhodnutí, Komise rozhodne, že dotyčný členský stát učiní všechna nezbytná opatření, aby příjemce podporu navrátil (dále jen ‚rozhodnutí o navrácení‘). Komise nebude vyžadovat navrácení podpory, pokud by to bylo v rozporu s obecnými zásadami práva Unie. 2. Podpora, která má být navrácena podle rozhodnutí o navrácení, zahrnuje úroky v přiměřené výši stanovené Komisí. Úroky jsou splatné od data, kdy byla protiprávní podpora k dispozici příjemci, do data jejího navrácení. 3. Aniž je dotčen příkaz Soudního dvora Evropské unie podle článku 278 [SFEU], navrácení se provede bezodkladně a v souladu s postupy vnitrostátního práva dotyčného členského státu za předpokladu, že umožňují okamžitý a účinný výkon rozhodnutí Komise. Aniž je dotčeno unijní právo, učiní za tímto účelem a v případě řízení před vnitrostátními soudy dotyčné členské státy všechny nezbytné kroky v rámci jejich právních řádů, včetně dočasných opatření.“ 5 Článek 17 nařízení 2015/1589, nadepsaný „Promlčecí lhůta pro navrácení podpory“, v odstavci 1 stanoví: „Pravomoci Komise ve věci navrácení podpory podléhají promlčecí lhůtě deseti let.“ 6 Výše uvedená ustanovení byla převzata z nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), ve znění nařízení Rady (EU) č. 734/2013 ze dne 22. července 2013 (Úř. věst. 2013, L 204, s. 15), které bylo nařízením 2015/1589 zrušeno. Portugalské právo 7 Podle čl. 306 odst. 1 Código Civil (občanský zákoník) počíná promlčecí lhůta běžet od dne, kdy mohl být nárok uplatněn poprvé. 8 Článek 309 občanského zákoníku, nadepsaný „Obecná lhůta“, stanoví: „Obecná promlčecí lhůta trvá [20] let.“ 9 Článek 310 tohoto zákoníku stanoví: „Po uplynutí lhůty pěti let se promlčují: [...] d) smluvní nebo zákonné úroky, a to i nevypořádané, a dividendy společností; [...]“ 10 Podle čl. 323 odst. 1 uvedeného zákoníku se promlčecí lhůta přerušuje obsílkou nebo soudním oznámením o jednání, které přímo nebo nepřímo vyjadřuje úmysl tohoto práva využít. 11 Článek 40 decreto-lei č. 155/92 (nařízení s mocí zákona č. 155/92) ze dne 28. července 1992 (Diário da República, řada I-A, č. 172/1992, ze dne 28. července 1992) zavádí režim státní finanční správy. Tento článek, nadepsaný „Promlčení“, stanoví: „1 – Povinnost vrátit přijaté částky se promlčuje pět let po jejich přijetí. 2 – Výše uvedená lhůta se přerušuje nebo staví, nastane-li obecný důvod pro přerušení nebo stavení promlčecí lhůty.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 12 Ve dnech 8. dubna a 7. července 1993 společnost Nelson Antunes da Cunha, žalobkyně v původním řízení, uzavřela se společností Caixa de Crédito Agrícola Mútuo – Coimbra (CCAM Coimbra) smlouvy o úvěru, jejichž předmětem byla úvěrová linka pro oživení zemědělské činnosti a chovu dobytka. 13 Decreto-lei č. 146/94 (nařízení s mocí zákona č. 146/94) ze dne 24. května 1994 (Diário da República, řada I-A, č. 120, ze dne 24. května 1994) zavedlo režim poskytování úvěrových linek určených k podpoře jednak oddlužení podniků v odvětví intenzivního chovu a jednak oživení chovu prasat. V rozporu s tím, co vyžadoval čl. 88 odst. 3 ES, Portugalská republika tento režim Komisi neoznámila. 14 V rámci těchto smluv o úvěru provedl právního předchůdce IFAP v souladu s nařízením s mocí zákona č. 146/94 v letech 1994 až 1996 platby ve prospěch společnosti Nelson Antunes da Cunha v celkové výši 7526,90 eura z titulu úrokových dotací (částka 4189,90 eura byla vyplacena dne 12. července 1994; částka 2513,94 eura dne 12. července 1995 a částka 823,06 eura dne 30. dubna 1996, dále jen „dotčené podpory“). 15 Dne 25. listopadu 1999 vydala Komise rozhodnutí 2000/200/ES o režimu podpor zavedeném Portugalskem pro oddlužení podniků v odvětví intenzivního chovu a pro oživení chovu prasat (Úř. věst. 2000, L 66, s. 20, dále jen „rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 1999“). 16 Z výroku tohoto rozhodnutí určeného Portugalské republice v podstatě vyplývá, že režim poskytování úvěrových linek zavedený nařízením s mocí zákona č. 146/94 je režim podpor neslučitelný se společným trhem. Z výroku uvedeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že Portugalská republika je povinna zrušit tento režim podpor a přijmout veškerá opatření nezbytná k tomu, aby příjemci navrátili podpory, které jim již byly protiprávně poskytnuty. Ve výroku rozhodnutí se dále uvádí, že navrácení má být provedeno v souladu s postupy vnitrostátního práva a částky, které mají být navráceny, jsou úročeny ode dne, kdy byly poskytnuty příjemcům, až do jejich skutečného navrácení. Ve výroku rozhodnutí se rovněž uvádí, že Portugalská republika informuje Komisi ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení uvedeného rozhodnutí o opatřeních, která přijala k dosažení souladu s tímto rozhodnutím. 17 Dne 23. července 2002 zaslal právní předchůdce IFAP společnosti Nelson Antunes da Cunha dopis, ve kterém ji požádal o vrácení dotčené podpory. Společnost Nelson Antunes da Cunha tomuto dopisu nevyhověla. 18 Dne 12. srpna 2009 zaslal IFAP této společnosti další dopis, který obdržela dne 13. srpna 2009, a požádal ji o vrácení dotčené podpory ve lhůtě deseti pracovních dnů od doručení uvedeného dopisu. 19 Dne 7. července 2013 zahájil Serviço de Finanças de Cantanhede (finanční úřad v Cantanhede, Portugalsko) proti společnosti Nelson Antunes da Cunha daňové exekuční řízení za účelem vymáhání pohledávek IFAP v hodnotě 7526,90 eura z titulu dotčené podpory, navýšených o úroky z prodlení ve výši 7426,66 eura. 20 Společnost Nelson Antunes da Cunha podala proti tomuto řízení námitky k předkládajícímu soudu, kterým je Tribunal Administrativo e Fiscal de Coimbra (správní a finanční soud v Coimbře, Portugalsko). Společnost Nelson Antunes da Cunha tvrdí, že podle článku 40 nařízení s mocí zákona č. 155/92 povinnost vrátit získané částky zaniká po uplynutí lhůty pěti let od jejich obdržení, takže povinnost navrátit dotčené podpory je promlčena. Pokud jde dále o úroky z prodlení, společnost Nelson Antunes da Cunha tvrdí, že jelikož od data splatnosti dluhu uplynulo více než pět let, uvedené úroky byly podle čl. 310 písm. d) občanského zákoníku rovněž promlčeny. 21 Předkládající soud uvádí, že vnitrostátní právo nestanoví promlčecí lhůtu zvláště použitelnou na výkon příkazu k navrácení protiprávní podpory, a tudíž že vnitrostátní soudy vyššího stupně rozhodly, že pohledávky IFAP odpovídající povinnosti navrácení finančních podpor poskytnutých portugalským státem, které jsou na základě rozhodnutí Komise považovány za podpory neslučitelné s vnitřním trhem, podléhají obecné 20leté promlčecí lhůtě stanovené v článku 309 občanského zákoníku. 22 Předkládající soud dodává, že pokud jde o úroky z podpory jako takové, vnitrostátní soudy vyššího stupně mají za to, že nelze dospět k závěru, že se na takové úroky vztahuje bez ohledu na další náležitostí 20letá promlčecí lhůta stanovená v článku 309 občanského zákoníku. Podle těchto soudů jsou totiž smluvní nebo zákonné úroky, a to i nevypořádané, promlčeny po uplynutí pětileté lhůty na základě čl. 310 písm. d) občanského zákoníku, přičemž tato lhůta začíná v souladu s pravidlem zakotveným v článku 306 téhož zákoníku běžet ode dne splatnosti dluhu. 23 Vzhledem jednak k ustálené judikatuře Soudního dvora v oblasti státních podpor, podle níž použití vnitrostátních postupů nesmí být překážkou obnovení účinné hospodářské soutěže tím, že by bránilo okamžitému a účinnému výkonu rozhodnutí Komise o navrácení, a jednak vzhledem k úmyslu unijního zákonodárce, který vyplývá z bodu 26 odůvodnění nařízení 2015/1589, si předkládající soud klade otázku, zda se desetiletá promlčecí lhůta stanovená v čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 použije pouze na vztahy Evropské unie s členským státem, který poskytl podporu, nebo zda se uplatní také na vztahy tohoto státu s příjemcem protiprávní podpory. 24 Předkládající soud se rovněž táže, zda čl. 16 odst. 2 nařízení 2015/1589, podle kterého podpora, která má být navrácena, zahrnuje úroky, a zásada efektivity brání uplatnění pětileté promlčecí lhůty stanovené v čl. 310 písm. d) občanského zákoníku na vrácení úroků z takové státní podpory. 25 Podle předkládajícího soudu platí, že pokud jsou za promlčené považovány úroky dlužné za období pěti let předcházejících jednání přerušujícímu promlčení, jak je stanoveno v čl. 323 odst. 1 občanského zákoníku, může být pohledávka týkající se úroků ze státní podpory promlčena ještě před tím, než je promlčen samotný nárok Komise požadovat navrácení této podpory. 26 V odpovědi na žádost o vysvětlení, kterou mu zaslal Soudní dvůr na základě článku 101 svého jednacího řádu, předkládající soud uvedl, pokud jde o situaci dotčenou ve věci v původním řízení, že pětiletá promlčecí lhůta byla přerušena až obyčejným doporučeným dopisem ze dne 26. července 2013, takže všechny úroky splatné do 26. června 2008 byly promlčeny. 27 Předkládající soud dodal, že pětiletá promlčecí lhůta stanovená v čl. 310 písm. d) občanského zákoníku nemůže být ve světle vnitrostátního práva považována za přerušenou jakýmkoli dopisem zaslaným Komisí portugalským orgánům nebo těmito orgány příjemci podpory, jelikož tento dopis nemá povahu obsílky nebo soudního oznámení o určitém jednání ve smyslu čl. 323 odst. 1 občanského zákoníku. 28 Za těchto podmínek se Tribunal Administrativo e Fiscal de Coimbra (Správní a finanční soud v Coimbře) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Uplatňuje se promlčecí lhůta pro výkon pravomoci [Komise] ve věci navrácení podpory, upravená v čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589, výhradně na vztahy Evropské unie s členským státem, který je příjemcem rozhodnutí o navrácení podpor, nebo se použije také na vztahy tohoto státu s odpůrkyní, která je příjemkyní podpory považované za neslučitelnou s [vnitřním] trhem? 2) V případě, že bude rozhodnuto, že se uvedená lhůta uplatní také na vztahy členského státu, kterému je určeno rozhodnutí o navrácení podpor, s příjemcem podpor považovaných za neslučitelné s [vnitřním] trhem, je třeba mít za to, že se tato lhůta uplatní pouze na proces přijetí rozhodnutí o navrácení, nebo také na jeho výkon? 3) V případě, že bude rozhodnuto, že se dotčená lhůta uplatní také na vztahy členského státu, kterému je určeno rozhodnutí o navrácení podpor, s příjemcem podpor považovaných za neslučitelné s [vnitřním] trhem, je třeba mít za to, že tato lhůta se přerušuje jakýmkoli aktem Komise nebo dotčeného členského státu, který se týká protiprávní podpory, i když nebyl oznámen příjemci podpory, která má být vrácena? 4) Brání čl. 16 odst. 2 nařízení 2015/1589 [...], jakož i [obecné] zásady unijního [práva], zejména zásada efektivity a zásada neslučitelnosti státních podpor s [vnitřním] trhem uplatňování promlčecí lhůty, která je kratší, než lhůta stanovená článkem 17 [tohoto] nařízení, jako je lhůta stanovená čl. 310 [...] písm. d) občanského zákoníku, na úroky, o něž se navýší podpora, která má být navrácena?“ K předběžným otázkám K první otázce 29 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 musí být vykládán v tom smyslu, že se desetiletá promlčecí lhůta, kterou toto ustanovení stanoví pro výkon pravomocí Komise v oblasti navracení podpor, uplatní pouze na vztahy Komise s členským státem, kterému je určeno rozhodnutí tohoto orgánu o navrácení, nebo rovněž na vztahy tohoto státu s příjemcem podpory považované za neslučitelnou s vnitřním trhem. 30 Článek 17 odst. 1 nařízení 2015/1589, který stanoví desetiletou promlčecí lhůtu, se vztahuje pouze na pravomoci Komise ve věci navrácení podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C‐387/17, EU:C:2019:51, bod 52). 31 Tuto lhůtu tedy nelze uplatnit na řízení o navrácení protiprávní podpory příslušnými vnitrostátními orgány (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, body 108 a 109). 32 Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že v rozsahu, v němž nařízení 2015/1589 obsahuje procesní pravidla, která se použijí na všechna správní řízení týkající se státní podpory, o nichž rozhoduje Komise, toto nařízení kodifikuje a posiluje praxi Komise v oblasti posuzování státních podpor a neobsahuje žádná ustanovení týkající se pravomocí a povinností vnitrostátních soudů, které se nadále řídí ustanoveními Smlouvy, jak jsou vykládána Soudním dvorem (obdobně viz rozsudky ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C‐387/17, EU:C:2019:51, bod 66, a ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, body 110). Tyto úvahy platí rovněž pro pravomoci a povinnosti vnitrostátních správních orgánů (rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, bod 111). 33 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 musí být vykládán v tom smyslu, že desetiletá promlčecí lhůta, kterou toto ustanovení stanoví pro výkon pravomocí Komise v oblasti navracení podpor, se uplatní pouze na vztahy Komise s členským státem, kterému je určeno rozhodnutí tohoto orgánu o navrácení. Ke druhé a třetí otázce 34 S ohledem na odpověď podanou na první otázku není důvodné odpovídat na druhou a třetí otázku. Ke čtvrté otázce 35 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 16 odst. 2 nařízení 2015/1589, podle kterého podpora, která má být navrácena, zahrnuje úroky, a zásada efektivity uvedená v odstavci 3 téhož článku, musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby se na vymáhání těchto úroků uplatnila vnitrostátní promlčecí lhůta, která je kratší než desetiletá promlčecí lhůta stanovená v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení. Úvodní poznámky 36 IFAP i portugalská vláda zpochybňují výklad předkládajícího soudu, podle kterého se pětiletá promlčecí lhůta stanovená v čl. 310 písm. d) občanského zákoníku může použít na vymáhání úroků z podpory, která má být navrácena, a bránit navrácení těchto úroků. 37 IFAP má za to, že v projednávané věci může uplatnit svůj nárok vůči společnosti Nelson Antunes da Cunha až od ukončení správního řízení zahájeného za účelem navrácení podpor, tedy od data dopisu ze dne 23. července 2002 uvedeného v bodě 17 tohoto rozsudku. V důsledku toho má IFAP za to, že nárok na navrácení úroků souvisejících s dotčenou podporou není promlčen. Portugalská vláda tvrdí, že jelikož portugalské právo nestanoví zvláštní promlčecí lhůtu pro navrácení neoprávněně získaných státních podpor, použije se jako promlčecí lhůta jak pro navrácení podpory jako takové, tak pro úroky z této podpory obvyklá vnitrostátní promlčecí lhůta trvající 20 let. 38 V tomto ohledu stačí připomenout, že pokud je Soudnímu dvoru předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vnitrostátním soudem, vychází Soudní dvůr z výkladu vnitrostátního práva, který mu byl poskytnut předkládajícím soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2017, Online Games a další, C‐685/15, EU:C:2017:452, bod 45 a citovaná judikatura). Proto bez ohledu na kritiku vznesenou účastnicemi původního řízení a zúčastněnými vůči výkladu vnitrostátního práva, jejž podal předkládající soud, je nutno tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce posoudit s přihlédnutím k výkladu tohoto práva podanému uvedeným soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2016, New Valmar, C‐15/15, EU:C:2016:464, bod 25). K předběžné otázce 39 Je nesporné, že Portugalská republika byla podle výroku rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 1999 a čl. 16 odst. 2 nařízení 2015/1589 povinna zajistit navrácení podpory uvedené v tomto rozhodnutí včetně úroků. 40 Podle čl. 16 odst. 3 tohoto nařízení se navrácení takové podpory provádí v souladu s postupy vnitrostátního práva za předpokladu, že umožňují okamžitý a účinný výkon rozhodnutí Komise. 41 I když jsou na navrácení protiprávně poskytnutých podpor v zásadě použitelná vnitrostátní pravidla upravující promlčení, musí být totiž tato pravidla uplatňována způsobem, který prakticky neznemožňuje navrácení podpory vyžadované unijním právem, a s plným zohledněním zájmu Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. června 2003, Komise v. Španělsko, C‐404/00, EU:C:2003:373, bod 51 a citovaná judikatura). 42 Je třeba rovněž zdůraznit, že hlavním cílem navrácení protiprávně poskytnuté státní podpory je odstranit narušení hospodářské soutěže způsobené soutěžní výhodou plynoucí z protiprávní podpory (rozsudek ze dne 7. března 2018, SNCF Mobilités v. Komise, C‐127/16 P, EU:C:2018:165, bod 104 a citovaná judikatura). Obnovení stavu před poskytnutím protiprávní podpory nebo podpory, která je neslučitelná s vnitřním trhem, je nezbytnou podmínkou pro zachování užitečného účinku ustanovení Smluv týkajících se státních podpor (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Arriva Italia a další, C‐385/18, EU:C:2019:1121, bod 85 a citovaná judikatura). 43 Povinnost navrácení je splněna, pouze pokud dotyčný členský stát skutečně vrátil částku neslučitelné podpory včetně úroků (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‐199/06, EU:C:2008:79, bod 54, jakož i ze dne 3. září 2015, A2A, C‐89/14, EU:C:2015:537, bod 42). 44 Je třeba rovněž připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že účelem promlčecích lhůt je obecně zajistit právní jistotu (rozsudek ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C‐387/17, EU:C:2019:51, bod 71 a citovaná judikatura). 45 Nicméně, i když je třeba dbát na dodržování požadavků právní jistoty, je třeba rovněž vyvážit dodržování těchto požadavků a veřejný zájem, jehož cílem je zabránit tomu, aby fungování trhu bylo narušeno státními podporami, které jsou pro hospodářskou soutěž škodlivé, což podle ustálené judikatury Soudního dvora vyžaduje vrácení protiprávních podpor, aby byl obnoven předchozí stav (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 1997, Španělsko v. Komise, C‐169/95, EU:C:1997:10, bod 47 a citovaná judikatura). 46 Je rovněž třeba připomenout ustálenou judikaturou Soudní dvora, podle které s ohledem na kogentní povahu kontroly státních podpor prováděné Komisí na základě článku 108 SFEU mohou mít podniky, které jsou příjemci podpory, v zásadě legitimní očekávání, že při poskytování podpory byla zachována pravidla, pouze v případě, že podpora byla poskytnuta v souladu s postupem upraveným tímto článkem, a s řádnou péčí postupující hospodářský subjekt musí být běžně schopen ujistit se o tom, že uvedený postup byl dodržen. Konkrétně, pokud je podpora poskytnuta bez předchozího oznámení Komisi, takže je podle čl. 108 odst. 3 SFEU protiprávní, nemůže mít příjemce podpory v tomto okamžiku legitimní očekávání ohledně oprávněnosti jejího poskytnutí (viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, bod 98 a citovaná judikatura). Jak uvedl generální advokát v bodě 67 svého stanoviska, je tomu tak v případě individuálních podpor i v případě podpor poskytnutých na základě režimu podpory. 47 Z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že ve věci v původním řízení byla promlčecí lhůta trvající pět let stanovená v čl. 310 písm. d) občanského zákoníku použitelná na úroky z dotčené podpory přerušena až dne 26. července 2013 a všechny úroky dlužné za období před 26. červnem 2008 jsou na základě tohoto ustanovení promlčeny. Z toho tedy vyplývá, že uplatnění této promlčecí lhůty by bránilo navrácení části úroků souvisejících s dotčenou podporou, a tedy navrácení této podpory v plném rozsahu. 48 Kromě toho podle předkládajícího soudu platí, že pokud jsou za promlčené považovány úroky dlužné za období pěti let předcházejících jednání přerušujícímu promlčení, může být pohledávka týkající se úroků z podpory promlčena ještě před tím, než je promlčen samotný nárok Komise požadovat navrácení této podpory. Na jednání před Soudním dvorem Komise rovněž zdůraznila, že by uplatnění takové vnitrostátní promlčecí lhůty v projednávané věci vedlo k promlčení části úroků z první platby dotčené podpory, jelikož uplynulo více než pět let mezi touto první platbou uskutečněnou v roce 1994 a rozhodnutím Komise ze dne 25. listopadu 1999. 49 Na prvním místě, pokud jde o promlčení části úroků souvisejících s dotčenou podporou před přijetím rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 1999, je třeba uvést, že akceptování takového promlčení by znemožnilo úplné navrácení vyžadované unijním právem. 50 Jak uvedl generální advokát v bodě 59 svého stanoviska, Komise může vždy ve lhůtě deseti let stanovené v čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 požádat o navrácení protiprávní podpory, a to navzdory případnému uplynutí promlčecí lhůty platné ve vnitrostátním řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‐349/17, EU:C:2019:172, bod 114). 51 Kromě toho, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 46 tohoto rozsudku, společnost Nelson Antunes da Cunha se v projednávané věci nemůže platně dovolávat legitimního očekávání ohledně souladu dotčené podpory s právními předpisy, jelikož Portugalská republika uvedenou podporu poskytla bez předchozího oznámení Komisi. 52 Vnitrostátní promlčecí lhůtu použitelnou na vymáhání podpory, jež musí být navrácena, která uplynula ještě před vydáním rozhodnutí Komise o navrácení, tedy předkládající soud nesmí použít. 53 Na druhém místě, pokud jde o promlčení části úroků souvisejících s dotčenou podporou po vydání rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 1999, je třeba uvést, že podle čl. 16 odst. 3 nařízení 2015/1589 musí být rozhodnutí Komise o navrácení vykonáno okamžitě. 54 Z písemného vyjádření IFAP přitom vyplývá, že za účelem vyhovění tomuto rozhodnutí její právní předchůdce zaslal společnosti Nelson Antunes da Cunha dopis dne 23. července 2002, tedy téměř tři roky po vydání uvedeného rozhodnutí, s žádostí o vrácení částky 7526,90 eura navýšené o úroky. Vzhledem k tomu, že společnost Nelson Antunes da Cunha této žádosti nevyhověla, zaslal jí IFAP nový dopis dne 12. srpna 2009, tedy téměř deset let po vydání téhož rozhodnutí, s žádostí o vrácení dotčené podpory. V návaznosti na několik výměn mezi společností Nelson Antunes da Cunha a IFAP bylo nakonec dne 26. července 2013 zahájeno řízení o vymáhání této pohledávky, které přerušilo promlčecí lhůtu. 55 Promlčení části úroků souvisejících s dotčenou podporou po vydání rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 1999 tedy vyplývá především ze skutečnosti, že se právní předchůdce IFAP a IFAP zpozdili s výkonem tohoto rozhodnutí o téměř čtrnáct let, které uplynuly mezi vydáním tohoto rozhodnutí a přerušením promlčecí lhůty, jak Komise zdůraznila na jednání před Soudním dvorem. 56 Připustit promlčení úroků z protiprávní podpory z důvodu, že vnitrostátní orgány opožděně vyhověly rozhodnutí Komise o navrácení ze dne 25. listopadu 1999, by přitom prakticky znemožnilo navrácení této podpory v plném rozsahu a zbavilo by unijní právní úpravu týkající se státních podpor veškerého užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 1997, Alcan Deutschland, C‐24/95, EU:C:1997:163, bod 37). 57 Kromě toho v případě státní podpory prohlášené Komisí za neslučitelnou je úloha vnitrostátních orgánů omezena na provedení jakéhokoliv rozhodnutí Komise. Tyto orgány tedy nemají žádnou posuzovací

cs

caselaw

EU

pravomoc, pokud jde o navrácení této podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 1997, Alcan Deutschland, C‐24/95, EU:C:1997:163, bod 34). 58 S ohledem na neexistenci posuzovací pravomoci vnitrostátního orgánu příjemce individuální podpory, která byla poskytnuta protiprávně, nadále nesetrvává v nejistotě, jakmile Komise vydá rozhodnutí, kterým se tato podpora prohlašuje za neslučitelnou a nařizuje se její navrácení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 1997, Alcan Deutschland, C‐24/95, EU:C:1997:163, bod 36). Jak uvedl generální advokát v bodech 77 a 78 svého stanoviska, toto posouzení platí stejně pro podpory poskytnuté v rámci režimu podpor. 59 V projednávané věci nemůže být situace společnosti Nelson Antunes da Cunha přirovnána k situaci, kdy hospodářský subjekt nemá povědomí o tom, zda příslušný orgán rozhodne, a kdy zásada právní jistoty vyžaduje, aby byl po uplynutí určité lhůty tento stav nejistoty ukončen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 1997, Alcan Deutschland, C‐24/95, EU:C:1997:163, bod 35). 60 Za takových okolností zásada právní jistoty, kterou mají promlčecí lhůty zaručit, nemůže být překážkou navrácení podpory, která byla prohlášena za neslučitelnou s vnitřním trhem, jak zdůraznil generální advokát v bodě 81 svého stanoviska. 61 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 16 odst. 2 nařízení 2015/1589, podle kterého podpora, která má být navrácena, zahrnuje úroky, a zásada efektivity uvedená v odstavci 3 téhož článku, musí být vykládány v tom smyslu, že brání uplatnění vnitrostátní promlčecí lhůty na navrácení podpory, pokud tato lhůta uplynula před samotným vydáním rozhodnutí Komise prohlašujícím tuto podporu za protiprávní a nařizujícím její navrácení, nebo pokud tato promlčecí lhůta uplynula převážně z důvodu, že vnitrostátní orgány vykonaly toto rozhodnutí opožděně. K nákladům řízení 62 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1) Článek 17 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie, musí být vykládán v tom smyslu, že se promlčecí lhůta trvající deset let, kterou toto ustanovení stanoví pro výkon pravomocí Evropské komise v oblasti navracení podpor, uplatní pouze na vztahy Komise s členským státem, kterému je určeno rozhodnutí tohoto orgánu o navrácení. 2) Článek 16 odst. 2 nařízení 2015/1589, podle kterého podpora, která má být navrácena, zahrnuje úroky, a zásada efektivity uvedená v odstavci 3 téhož článku, musí být vykládány v tom smyslu, že brání uplatnění vnitrostátní promlčecí lhůty na navrácení podpory, pokud tato lhůta uplynula před samotným vydáním rozhodnutí Komise prohlašujícím tuto podporu za protiprávní a nařizujícím její navrácení, nebo pokud tato promlčecí lhůta uplynula převážně z důvodu, že vnitrostátní orgány vykonaly toto rozhodnutí opožděně. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: portugalština.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 1. února 2007 – Komise v. Portugalsko (Věc C‐324/06) „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 2004/116/ES − Zápis kvasnice Candida guilliermondii do přílohy směrnice 82/471/EHS – Nepřijetí nezbytných opatření“ Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, k němuž se má přihlédnout – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (Článek 226 ES) (viz bod 13) Předmět Nesplnění povinnosti státem – Nepřijetí všech právních a správních předpisů nezbytných pro dosažení souladu se směrnicí Komise 2004/116/ES ze dne 23. prosince 2004, kterou se mění příloha směrnice Rady 82/471/EHS, pokud jde o zápis Candida guilliermondii (Úř. věst. L 379, s. 81), ve stanovené lhůtě Výrok 1) Portugalská republika tím, že ve stanovené lhůtě nepřijala právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí Komise 2004/116/ES ze dne 23. prosince 2004, kterou se mění příloha směrnice Rady 82/471/EHS, pokud jde o zápis Candida guilliermondii, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice. 2) Portugalské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního rozšířeného senátu) 10. dubna 2019 ( *1 ) ( 1 ) „Dumping – Dovoz trub a trubek z tvárné litiny pocházejících z Indie – Prováděcí nařízení (EU) 2016/388 – Nařízení (ES) č. 1225/2009 [nahrazeno nařízením (EU) 2016/1036] – Dumpingové rozpětí – Stanovení vývozní ceny – Obchodní spojení mezi vývozcem a dovozcem – Spolehlivá vývozní cena – Početní určení vývozní ceny – Přiměřené rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů – Přiměřené ziskové rozpětí – Újma výrobnímu odvětví Unie – Výpočet cenového podbízení a rozpětí újmy – Příčinná souvislost – Přístup k důvěrným údajům týkajícím se antidumpingového šetření – Právo na obhajobu“ Ve věci T‐301/16, Jindal Saw Ltd, se sídlem v Novém Dillí (Indie), Jindal Saw Italia SpA, se sídlem v Terstu (Itálie), zastoupené R. Antoninim a E. Monard, advokáty, žalobkyně, proti Evropské komisi, zastoupené J.-F. Brakelandem a G. Luengem, jako zmocněnci, žalované, podporované Saint-Gobain Pam, se sídlem v Pont-à-Mousson (Francie), zastoupenou O. Prostem, A. Coelho Dias a C. Bouvarelem, advokáty, vedlejší účastnicí, jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2016/388 ze dne 17. března 2016 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz trub a trubek z tvárné litiny (známé také jako litina s kuličkovým grafitem) pocházejících z Indie (Úř. věst 2016, L 73, s. 53) v rozsahu, v němž se toto nařízení týká žalobkyň, TRIBUNÁL (první rozšířený senát), ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, V. Valančius, P. Nihoul, J. Svenningsen (zpravodaj) a U. Öberg, soudci, vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. července 2018, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Žalobkyněmi jsou Jindal Saw Ltd, soukromá společnost založená podle indického práva, a Jindal Saw Italia SpA, společnost založená podle italského práva vlastněná společností Jindal Saw, které působí mimo jiné v oblasti výroby a prodeje trub a trubek z tvárné litiny určených pro indický trh a k vývozu. V období rozhodném v projednávané věci se na prodeji výrobků Jindal Saw v Evropské unii podílely tři společnosti v obchodním spojení, a sice vedle Jindal Saw Italia ještě Jindal Saw España SL a Jindal Saw Pipeline Solutions, UK (uváděná jako Jindal Saw UK) (dále společně jen „prodejní entity společnosti Jindal Saw“). 2 Dne 10. listopadu 2014 podaly společnosti Saint-Gobain Pam, Saint-Gobain Pam Deutschland GmbH a Saint-Gobain Pam España S. A. v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 343, s. 51), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 37/2014 ze dne 15. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 18, s. 1) (dále jen „základní nařízení“) [nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21)], podnět Evropské komisi na základě článku 5 nařízení č. 1225/2009, aby Komise zahájila antidumpingové šetření týkající se dovozu trub a trubek z tvárné litiny pocházejících z Indie. 3 Oznámením uveřejněným v Úředním věstníku Evropské unie dne 20. prosince 2014 (Úř. věst. 2014, C 461, s. 35) zahájila Komise antidumpingové řízení týkající se předmětného dovozu (dále jen „antidumpingové řízení“). 4 Společnosti Saint-Gobain Pam, Saint-Gobain Pam Deutschland a Saint-Gobain Pam España zároveň dne 26. ledna 2015 v souladu s nařízením Rady (ES) č. 597/2009 ze dne 11. června 2009 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 188, s. 93), ve znění nařízení č. 37/2014 (dále jen „základní antisubvenční nařízení“) [nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1037 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 55)], podaly Komisi podnět na základě článku 10 základního nařízení, aby zahájila antisubvenční šetření týkající se rovněž předmětného dovozu. 5 Oznámením uveřejněným v Úředním věstníku dne 11. března 2015 (Úř. věst. 2015, C 83, s. 4) zahájila Komise antisubvenční řízení týkající se předmětného dovozu (dále jen „antisubvenční řízení“). 6 Dne 24. června 2015 předložila společnost Jindal Saw Komisi připomínky k některým aspektům analýzy dumpingu, újmy výrobnímu odvětví Unie a zájmu Unie. Tyto připomínky se vztahovaly jak k antidumpingovému, tak k antisubvenčnímu řízení. 7 Dne 18. září 2015 přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2015/1559 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz trub a trubek z tvárné litiny (známé také jako litina s kuličkovým grafitem) pocházejících z Indie (Úř. věst. 2015, L 244, s. 25, dále jen „prozatímní nařízení“). Dotčený výrobek byl v tomto nařízení definován jako trouby a trubky z tvárné litiny (známé také jako litina s kuličkovým grafitem) pocházející z Indie. 8 Dne 23. října 2015 předložila společnost Jindal Saw připomínky k předběžným informacím v antidumpingovém řízení a zároveň požádala, aby Komise uskutečnila slyšení. 9 Dne 20. listopadu 2015 se uskutečnila schůzka. Dne 24. listopadu 2015 zaslala společnost Jindal Saw e-mail Komisi, v němž potvrdila některé skutečnosti, jež byly diskutovány na této schůzce, zejména skutečnosti týkající se definice dotčeného výrobku a výpočtu výše cenového podbízení, a dne 27. listopadu 2015 předložila Komisi připomínky v návaznosti na uvedenou schůzku v rámci antidumpingového řízení. Dne 9. prosince 2015 sdělila Komisi některé připomínky v rámci antidumpingového řízení a v rámci antisubvenčního řízení, zejména pokud jde zaprvé o povahu vývozní daně na železnou rudu jakožto subvence, zadruhé o újmu, zatřetí o odpovědi v dotaznících vyplněných uživateli dotčeného výrobku a začtvrté o vyloučení trubek bez vnitřního i vnějšího povlaku z definice dotčeného výrobku. 10 Dne 22. prosince 2015 informovala Komise společnost Jindal Saw o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě bylo zamýšleno uložení konečného antidumpingového cla z dovozu uvedeného výrobku (dále jen „konečné informace“), a o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě bylo zamýšleno uložení konečného vyrovnávacího cla z téhož dovozu. Společnost Jindal Saw ještě před předložením svých připomínek požádala e-mailem ze dne 12. ledna 2016 o doplňující informace ke čtyřem specifickým bodům. 11 Dne 20. ledna 2016 předložila společnost Jindal Saw vyjádření ke konečným informacím v rámci antidumpingového řízení a v rámci antisubvenčního řízení. 12 Dne 26. ledna 2016 zaslala Komise společnosti Jindal Saw doplňující sdělení konečných informací týkající se oprav některých skutečností určujících při výpočtu dumpingového rozpětí v rámci antidumpingového řízení. Lhůta pro předložení vyjádření byla stanovena na 28. ledna 2016. 13 Dne 28. ledna 2016 se společnost Jindal Saw účastnila schůzky uspořádané Komisí. Tato schůzka se mimo jiné týkala závěrů, že se v případě vývozní daně na železnou rudu a režimu dvojího účtování železniční přepravy železné rudy jedná o subvenci, výpočtů výše všech subvencí, újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie a dumpingu. Téhož dne zaslala Komise společnosti Jindal Saw dopis, v němž ji informovala o některých opravách ve výpočtu ukazatelů újmy výrobnímu odvětví Unie v rámci antidumpingového řízení a v rámci antisubvenčního řízení. Lhůta pro předložení vyjádření byla stanovena na 1. února 2016. 14 Dne 1. února 2016 zaslala společnost Jindal Saw Komisi dva e-maily s vyjádřením týkajícím se jednak oprav některých ukazatelů újmy výrobnímu odvětví Unie a jednak schůzky uskutečněné dne 28. ledna 2016. Tyto e-maily obsahovaly rovněž různé žádosti o informace. 15 Na závěr antidumpingového řízení přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2016/388 ze dne 17. března 2016 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz trub a trubek z tvárné litiny (známé také jako litina s kuličkovým grafitem) pocházejících z Indie (Úř. věst. 2016, L 73, s. 53, dále jen „napadené nařízení“) a na závěr antisubvenčního řízení pak přijala prováděcí nařízení (EU) 2016/387 ze dne 17. března 2016 o uložení konečného vyrovnávacího cla na dovoz trub a trubek z tvárné litiny (známé také jako litina s kuličkovým grafitem) pocházejících z Indie (Úř. věst. 2016, L 73, s. 1), které je předmětem žaloby na neplatnost ve věci Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise (T‐300/16). 16 V napadeném nařízení byl dotčený výrobek s konečnou platností definován jako „trouby a trubky z tvárné litiny (známé také jako litina s kuličkovým grafitem) vyjma trub a trubek z tvárné litiny bez vnitřního a vnějšího povlaku [...], v současnosti kódů KN ex73030010 a ex73030090, pocházející z Indie“ (dále jen „dotčený výrobek“). Řízení a návrhová žádání účastnic řízení 17 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 13. června 2016 podaly žalobkyně projednávanou žalobu. Dne 27. září 2016 byla předložena žalobní odpověď, dne 21. listopadu 2016 byla předložena replika a dne 26. ledna 2017 byla předložena duplika. 18 V návaznosti na změnu složení senátů Tribunálu byla věc přidělena novému soudci zpravodaji v rámci prvního senátu. 19 Dne 11. listopadu 2016 podaly žalobkyně žádost o důvěrné zacházení s některými informacemi obsaženými v žalobě. Dne 21. listopadu 2016 pak tuto žádost podaly ve vztahu k některým informacím obsaženým v replice a dne 14. února 2017 ve vztahu k některým informacím obsaženým v duplice. 20 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 18. října 2016 podala společnost Saint-Gobain Pam návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise. Usnesením ze dne 19. ledna 2017 předsedkyně prvního senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolila. 21 Vedlejší účastnice předložila dne 6. března 2017 soudní kanceláři Tribunálu spis vedlejší účastnice. Komise předložila své vyjádření k tomuto spisu dne 24. března 2017 a žalobkyně tak učinily dne 19. dubna 2017. 22 Dne 20. července 2017 Tribunál Komisi na základě čl. 91 písm. b) jednacího řádu Tribunálu a s výhradou použití čl. 103 odst. 1 tohoto jednacího řádu nařídil, aby předložila důvěrné informace nezbytné pro ověření pravdivosti některých vysvětlení podaných v žalobní odpovědi, pokud jde o důsledky chyby v psaní zmíněné v bodě 72 odůvodnění napadeného nařízení (dále jen „chyba v psaní“). 23 Dne 10. srpna 2017 předložila Komise v digitalizované podobě údaje, jichž se týkalo dokazování nařízené Tribunálem. 24 Rozhodnutím oznámeným účastnicím řízení dne 14. září 2017 byli advokáti zastupující žalobkyně v rámci organizačního procesního opatření vyzváni, aby – pod určitými podmínkami – konzultovali uvedené údaje v prostorách soudní kanceláře Tribunálu. Stalo se tak ve dnech 26. a 27. září 2017. 25 Dne 18. října 2017 předložily žalobkyně vyjádření v návaznosti na to, že jejich advokáti konzultovali předmětné údaje (dále jen „vyjádření ze dne 18. října 2017“). Téhož dne předložily žalobkyně žádost o důvěrné zacházení s některými těmito údaji vůči vedlejší účastnici řízení. 26 Dne 14. listopadu 2017 předložila Komise žádost o důvěrné zacházení s některými údaji uvedenými ve vyjádření ze dne 18. října 2017 vůči vedlejší účastnici řízení. 27 Dne 22. listopadu 2017 předložila Komise vyjádření k vyjádření ze dne 18. října 2017. 28 Dne 15. prosince 2017 předložila vedlejší účastnice vyjádření k vyjádření ze dne 18. října 2017 a k vyjádření Komise. 29 Dne 27. dubna 2018 vyzval Tribunál hlavní účastnice řízení, aby v rámci organizačních procesních opatření odpověděly na několik otázek a předložily některé dokumenty. Účastnice řízení této žádosti vyhověly ve stanovených lhůtách. Obdržely příležitost předložit svá vyjádření k příslušným odpovědím a učinily tak rovněž ve stanovených lhůtách. 30 Dne 25. června 2018 Tribunál Komisi v návaznosti na její odpovědi v rámci nového organizačního procesního opatření vyzval, aby předložila opravený výpočet dumpingového rozpětí s přihlédnutím k chybě, kterou připustila. 31 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál: – zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jich týká; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 32 Komise, podporovaná vedlejší účastnicí řízení, navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu jako neopodstatněnou; – uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení. 33 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. července 2018. Právní otázky K přípustnosti vyjádření ze dne 18. října 2017 34 Žalobkyně předložily vyjádření ze dne 18. října 2017 v následujícím kontextu. 35 V závěrečné fázi správního řízení informovala Komise účastnice řízení o existenci chyby v psaní. Tato chyba, týkající se některých ukazatelů újmy výrobnímu odvětví Unie, tkvěla v tom, že část prodejů výrobního odvětví Unie k vývozu byla přičtena k prodejům v Unii. Komise proto provedla opravu údajů týkajících se prodejů výrobního odvětví Unie v Unii a zrevidovala údaje týkající se ostatních ukazatelů, jež byly v důsledku toho chybou v psaní ovlivněny. 36 Žalobkyně v žalobě tvrdily, že Komise neprovedla všechny opravy, jež byly vzhledem k chybě v psaní potřebné. 37 Komise v žalobní odpovědi detailně vylíčila, že chyba v psaní vznikla při přepisu některých čísel obsažených v digitální tabulce připojené k odpovědím na dotazník výrobce Unie ve specifické digitální tabulce a že tato chyba neměla dopad na jiné ukazatele, než které byly opraveny, neboť ostatní ukazatele byly vyčísleny v jiných digitálních tabulkách. 38 Podle Komise byly jedinými ukazateli, jež byly ovlivněny – a opraveny – ty ukazatele, pro něž byly vytvořeny automatické odkazy ve výpočetních vzorcích, jež byly součástí této specifické tabulky, s údaji, v nichž vznikla chyba v psaní. 39 Komise navrhla poskytnout dotyčné údaje, jež jsou důvěrné ve smyslu článku 19 základního nařízení, Tribunálu s výhradou použití článku 103 jednacího řádu, aby žalobkyně mohly ověřit opodstatněnost vysvětlení uvedených v bodech 37 a 38 výše. 40 V návaznosti na dokazování nařízené Tribunálem předala Komise soudní kanceláři Tribunálu klíč USB s údaji, jež měly být předloženy. Rozhodnutím oznámeným dne 14. září 2017 ve spojení s uvedeným dokazováním byli advokáti zastupující žalobkyně vyzváni, aby – pod podmínkou podepsání závazku důvěrnosti – nahlédli do dokumentů obsažených na tomto klíči USB v prostorách soudní kanceláře Tribunálu, výlučně s cílem umožnit ověření pravdivosti některých vysvětlení podaných v žalobní odpovědi, pokud jde o důsledky chyby v psaní. 41 Ve vyjádření ze dne 18. října 2017, předloženém v návaznosti na tuto konzultaci, žalobkyně nezpochybňují pravdivost uvedených vysvětlení, avšak tvrdí, že v uvedených dokumentech odhalily pět nových chyb, které podporují některé jejich žalobní body. 42 Komise primárně tvrdí, že vyjádření ze dne 18. října 2017 je nepřípustné, protože se týká otázek, jež nemají vztah k předmětu dokazování a organizačního procesního opatření nařízených Tribunálem. Podpůrně Komise tvrdí, že oprava chyb identifikovaných žalobkyněmi nezměnila nic na analýze, kterou provedla v rámci napadeného nařízení. 43 Vedlejší účastnice řízení, od níž pochází většina předmětných důvěrných údajů, v podstatě tvrdí, že základní nařízení nedovoluje zpřístupnění důvěrných údajů předaných podnikem unijním orgánům v rámci antidumpingového řízení bez souhlasu tohoto podniku. Podpůrně žádá vedlejší účastnice o poskytnutí úplnějšího přístupu k dotyčným údajům, než jaký jí již byl poskytnut. 44 Předně je třeba konstatovat, že oněch pět chyb, na něž odkazují žalobkyně ve vyjádření ze dne 18. října 2017, nemá spojitost s chybou v psaní, jež byla základem dokazování a organizačního procesního opatření nařízených Tribunálem, a tudíž s předmětem těchto opatření. 45 Dále je třeba připomenout, že základní nařízení detailně upravuje přístup zúčastněných stran k údajům shromážděným v rámci antidumpingového šetření. Stanoví úplný mechanismus procesních záruk, jehož účelem je umožnit zúčastněným stranám účinnou obhajobu jejich zájmů na straně jedné a na straně druhé zachovat, je-li to nezbytné, důvěrnou povahu informací použitých v průběhu tohoto šetření, a obsahuje pravidla, která umožňují uvést oba tyto požadavky do souladu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Jinan Meide Casting v. Rada, T‐424/13, EU:T:2016:378, bod 96). 46 V této souvislosti je třeba uvést, že v čl. 19 odst. 1 základního nařízení je stanovena zásada, podle které musí orgány zacházet se všemi informacemi důvěrné povahy jako s důvěrnými informacemi, jsou-li k tomu udány oprávněné důvody. Odstavec 5 tohoto článku zakazuje mimo jiné Komisi sdělovat jakékoli informace, které obdržela na základě uvedeného nařízení a jejichž poskytovatel požádal o důvěrné zacházení s nimi, bez výslovného svolení jejich poskytovatele, a až na výslovně stanovenou výjimku sdělovat mimo jiné interní dokumenty vypracované úřady Unie. 47 Základní nařízení obsahuje také řadu ustanovení, která umožňují sladit požadavky související s právem zúčastněných stran na účinnou obhajobu s požadavky spojenými s nezbytností ochrany důvěrných informací. Na jedné straně je možnost přístupu zúčastněných stran k informacím dostupným na základě čl. 6 odst. 7 a článku 20 základního nařízení omezena důvěrností těchto informací. Na druhé straně čl. 19 odst. 2 až 4 základního nařízení upravuje řadu pravidel k respektování důvěrné povahy informací pro zachování uvedených práv zúčastněných stran. 48 V projednávané věci obsahují dokumenty, jejichž konzultace byla advokátům žalobkyň dovolena, výlučně údaje obchodní povahy týkající se dvou ze tří společností představujících v daném případě výrobní odvětví Unie. Jedná se o důvěrné údaje ve smyslu článku 19 základního nařízení, což účastnice řízení nepopírají. 49 Jedná se tedy o dokumenty, jejichž zpřístupnění se žalobkyně nemohly podle základního nařízení domáhat. Přístup k těmto dokumentům byl poskytnut pouze jejich advokátům, a to výlučně s cílem umožnit ověření důsledků chyby v psaní, jíž se dopustila Komise, v rámci rozhodnutí Tribunálu vymezujícího striktně tento přístup, aby bylo zajištěno dodržení práva žalobkyň na obhajobu, jak vyplývá z dokazování a organizačního procesního opatření nařízených Tribunálem. 50 Zaprvé totiž bylo dokazování nařízené Tribunálem formulováno přesně. Komise směla předložit pouze údaje, které byly striktně nezbytné pro ověření pravdivosti některých vysvětlení podaných v žalobní odpovědi, pokud jde o důsledky chyby v psaní. 51 Zadruhé rozhodnutí oznámené účastnicím řízení dne 14. září 2017 stanovilo v rámci organizačního procesního opatření přístup k předmětným údajům pouze k zajištění dodržení práva žalobkyň na obhajobu v rámci tohoto řízení stran uvedených vysvětlení, a nikoli k zajištění informování žalobkyň nad rámec záruk zakotvených v základním nařízení ve prospěch zúčastněných stran, jež by bylo v rozporu s dodržováním důvěrnosti uvedených údajů. Je třeba ostatně zdůraznit, že v rámci správního řízení byla práva žalobkyň zaručena článkem 6 odst. 7 a články 19 a 20 základního nařízení. 52 Z výše uvedeného vyplývá, že projednávaný případ není srovnatelný se situací, ve které by Tribunál na základě čl. 103 odst. 3 jednacího řádu a po zvážení podle odstavce 2 tohoto článku rozhodl o obecném oznámení hlavnímu účastníku řízení důvěrných informací nebo důkazů předložených jiným hlavním účastníkem řízení. Tribunál totiž v projednávaném případě poskytl advokátům žalobkyň specifický přístup k digitálním tabulkám používaným Komisí ke zjišťování sporných ukazatelů pouze za účelem umožnění ověřit pravdivost některých vysvětlení podaných v žalobní odpovědi, pokud jde o dopady chyby v psaní, zejména co se týče odkazů v těchto tabulkách. Žalobkyně se tudíž nemohou dovolávat toho, že měly obecný přístup k novým informacím, jejichž znalost by jim umožnila uplatňovat nové žalobní důvody nebo žalobní body, jež by musely být považovány za přípustné na základě článku 84 jednacího řádu. 53 V této souvislosti je rovněž třeba poznamenat, že samy žalobkyně nežádaly, aby jim Tribunál umožnil přístup k předmětným dokumentům, aby jimi mohly všeobecně disponovat. Žalobkyně naopak v replice výslovně žádaly, aby jim byl tento přístup poskytnut pouze za účelem ověření pravdivosti některých vysvětlení podaných v žalobní odpovědi, pokud jde o důsledky chyby v psaní. 54 Na základě všech těchto úvah je třeba odmítnout vyjádření ze dne 18. října 2017 jako nepřípustné. 55 Není tudíž důvodné rozhodnout o podpůrném návrhu vedlejší účastnice na získání úplnějšího přístupu k dotyčným údajům. K věci samé 56 Žalobkyně na podporu žaloby předkládají v podstatě čtyři žalobní důvody vycházející z různých porušení základního nařízení, a sice: – první žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 2 odst. 8 a 9, a tudíž čl. 9 odst. 4 základního nařízení; – druhý žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 3 odst. 2 a 3, a tudíž čl. 3 odst. 6 a čl. 9 odst. 4 základního nařízení; – třetí žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 3 odst. 2, 3, 5 až 8, čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 4 základního nařízení; – čtvrtý žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 20 odst. 4 a 5 základního nařízení a práva na obhajobu. 57 Nejprve je třeba přezkoumat čtvrtý žalobní důvod. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 20 odst. 4 a 5 základního nařízení a práva na obhajobu 58 Čtvrtý žalobní důvod obsahuje v podstatě dvě části. 59 Žalobkyně v rámci první části tvrdí, že Komise porušila čl. 20 odst. 4 základního nařízení a právo společnosti Jindal Saw být vyslechnuta, když této společnosti nesdělila některé skutečnosti, o které uvedená společnost Komisi žádala ve dvou e-mailech ze dne 1. února 2016. 60 Žalobkyně s odkazem na judikaturu zdůrazňují, že mají-li unijní orgány širokou posuzovací pravomoc, je dodržování práv zaručených unijním právním řádem o to zásadnější, a že k těmto právům patří právo být užitečně vyslechnut. Podle žalobkyň přitom nelze zcela vyloučit, že kdyby společnost Jindal Saw měla možnost vznést připomínky k informacím, o něž žádala, pokud jde o ukazatele újmy ovlivněné chybou v psaní a náklady výrobního odvětví Unie, včetně prodejních, správních a režijních nákladů prodejních entit skupiny Saint-Gobain Pam, mohlo správní řízení dospět k jinému, pro ni příznivějšímu výsledku, neboť Komise již předtím změnila své stanovisko v návaznosti na připomínky, které jí zaslaly zúčastněné strany. 61 V rámci druhé části žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 20 odst. 5 základního nařízení a právo společnosti Jindal Saw být vyslechnuta, když této společnosti neposkytla dostatek času pro předložení připomínek v návaznosti na sdělení změněných ukazatelů újmy. V tomto směru žalobkyně uvádějí, že nelze zcela vyloučit, že kdyby společnost Jindal Saw měla k dispozici lhůtu, jež by byla v souladu s požadavky tohoto ustanovení, v návaznosti na sdělení změněných ukazatelů újmy, mohla by předložit propracovanější připomínky, jež by byly s to změnit názor Komise. 62 Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, zpochybňuje opodstatněnost tohoto žalobního důvodu. 63 Na úvod je třeba zaprvé poukázat na to, že pokud si zúčastněné strany antidumpingového šetření, zejména dotyční vyvážející výrobci, přejí získat přístup k informacím týkajícím se skutečností a úvah způsobilých být základem antidumpingových opatření k hájení svých zájmů, je Komise povinna dodržovat některé procesní zásady a záruky. 64 V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že článek 20 základního nařízení stanoví některé podmínky výkonu práva dotyčných stran být vyslechnuty, které je základním právem uznaným unijním právním řádem. Tento článek ve svém odstavci 2 zakotvuje právo být informován o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno doporučit přijetí konečných antidumpingových opatření. Uvedený článek mimoto ve svém odstavci 4 stanoví, že pokud Komise zamýšlí přijmout rozhodnutí na základě jiných skutečností a úvah, než které byly předtím sděleny, musí je sdělit co nejdříve, a v odstavci 5 stanoví, že dotyčné strany musí mít v zásadě k dispozici lhůtu nejméně deseti dnů k předložení stanovisek, přičemž tato lhůta může být kratší, jedná-li se o dodatečné konečné informace. 65 A dále jsou podle ustálené judikatury požadavky vyplývající z dodržování práva se v řízení účinně bránit, závazné nejen v rámci řízení, která mohou vést k uložení sankcí, ale také při šetřeních předcházejících přijetí antidumpingových nařízení, která mohou bezprostředně a osobně ovlivnit dotčené podniky a přinášet pro ně nepříznivé důsledky. V rámci sdělování informací zúčastněným podnikům během šetření zejména platí, že dodržování jejich práva na obhajobu předpokládá, že těmto podnikům musí být v průběhu správního řízení umožněno, aby užitečně vyjádřily své stanovisko k reálnosti a relevanci tvrzených skutečností a okolností a k důkazům, které Komise použila na podporu svého tvrzení o existenci dumpingové praxe a z toho vzniklé újmy (viz rozsudek ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP, C‐191/09 P a C‐200/09 P, EU:C:2012:78, bod 76 a citovaná judikatura). 66 I když je pravda, že dodržování práva na obhajobu má v antidumpingových šetřeních zásadní význam (viz rozsudek ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP, C‐191/09 P a C‐200/09 P, EU:C:2012:78, bod 77 a citovaná judikatura), existence pochybení, pokud jde o dodržování tohoto práva, může vést ke zrušení nařízení, kterým se stanoví antidumpingové clo, pouze existuje-li možnost, že správní řízení mohlo z důvodu tohoto pochybení vést k odlišnému výsledku, čímž by bylo konkrétně dotčeno právo dotyčné strany na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2009, Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware v. Rada, C‐141/08 P, EU:C:2009:598, bod 107). 67 Je však třeba připomenout, že této straně nelze uložit povinnost prokázat, že rozhodnutí Komise by bylo odlišné, ale pouze to, že taková hypotéza není zcela vyloučena, protože by tato strana mohla lépe zajistit svou obhajobu, kdyby nedošlo k vytýkanému procesnímu pochybení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP, C‐191/09 P a C‐200/09 P, EU:C:2012:78, bod 78 a citovaná judikatura). 68 Dotyčná strana má naproti tomu povinnost konkrétně prokázat, jak by mohla lépe zajistit svou obhajobu, kdyby nedošlo k takovémuto procesnímu pochybení, a nemůže se přitom jen dovolávat nemožnosti poskytnout vyjádření k hypotetickým situacím (viz rozsudek ze dne 1. června 2017,Changmao Biochemical Engineering

cs

caselaw

EU

v. Rada, T‐442/12, EU:T:2017:372, bod 145 a citovaná judikatura). 69 Zadruhé je třeba poukázat na to, že v projednávané věci Komise v konečných informacích zúčastněným stranám sdělila všechny skutečnosti a úvahy, jež považovala za důležité a na jejichž základě zamýšlela uložit konečné antidumpingové clo, včetně číselných údajů týkajících se ukazatelů újmy a analýzy trendů, jež tyto ukazatele prokazují. Komise konkrétně poukázala na to, že prodeje výrobního odvětví Unie klesly o více než 6 % a že se jeho podíl na upadajícím trhu zmenšil o 2,5 %. A dále, pokud jde o toto výrobní odvětví, Komise uvedla, že kvůli nízké ziskovosti spolu se ztrátou prodeje i podílů na trhu v Unii se výrobní odvětví Unie dostalo do obtížné ekonomické situace, a na základě celkové analýzy všech ukazatelů újmy, jež považovala za relevantní, a s ohledem na ekonomickou a finanční situaci, již považuje za obtížnou, dospěla k závěru, že uvedenému výrobnímu odvětví vznikla podstatná újma ve smyslu článku 3 základního nařízení. 70 První žalobní bod míří zaprvé na porušení čl. 20 odst. 4 základního nařízení, který musí být vykládán ve světle odstavce 2 téhož článku, a zadruhé na porušení práva na obhajobu z důvodu nesdělení informací požadovaných ve dvou e-mailech odeslaných společností Jindal Saw dne 1. února 2016, z nichž první se týkal sdělení změněných ukazatelů újmy po odhalení chyby v psaní a druhý různých nákladů výrobního odvětví Unie. 71 Pokud jde na prvním místě o nesdělení informací, o něž žádala společnost Jindal Saw a jež se týkaly oprav ukazatelů újmy vzniklé Unii, je třeba nejprve poznamenat, že Komise ve svém písemném sdělení ze dne 28. ledna 2016, v němž byla společnost Jindal Saw informována o některých opravách ukazatelů újmy výrobnímu odvětví Unie, výslovně uvedla, které ukazatele újmy byly předmětem změn v důsledku odhalení chyby v psaní, a sice ty, které se týkaly zaprvé celkové spotřeby v Unii, zadruhé podílu vyvážejících výrobců na trhu, zatřetí podílu uvedeného výrobního odvětví na trhu a začtvrté prodejní ceny tohoto výrobního odvětví. Dále byla v příloze k tomuto písemnému sdělení uvedena dotyčná čísla, jež byla prezentována v podobě rozpětí stejně jako v konečných informacích. A konečně Komise v uvedeném písemném sdělení výslovně uvedla, že tyto změny nevedly ani ke změně závěrů ohledně trendů, ani ke změně konečných závěrů, jež byly předtím sděleny zúčastněným stranám. 72 Z těchto zjištění vyplývá, že změny provedené Komisí v návaznosti na opravu chyby v psaní samy o sobě nepředstavovaly nejdůležitější skutečnosti a úvahy ve smyslu čl. 20 odst. 2 základního nařízení, neboť tyto změny nepřinesly žádnou změnu v trendech, na nichž se zakládal odhad újmy. Základní nařízení, konkrétně pak jeho čl. 20 odst. 4, tedy Komisi neukládalo povinnost informovat společnost Jindal Saw o uvedených změnách a tím spíše ani povinnost vyhovět žádosti této společnosti o přístup k doplňujícím informacím. Komise tudíž neporušila čl. 20 odst. 2 a 4 základního nařízení. 73 Pokud jde mimoto o tvrzené porušení práva být vyslechnut, je třeba mít za to, že Komise ve svém písemném sdělení ze dne 28. ledna 2016 předala veškeré informace nezbytné k tomu, aby společnost Jindal Saw mohla uplatnit své stanovisko ve vztahu ke změnám provedeným v návaznosti na opravu chyby v psaní, což společnost Jindal Saw ostatně učinila ve svém prvním e-mailu ze dne 1. února 2016. Kromě toho je třeba v této souvislosti uvést, že žalobkyně v rámci řízení před Tribunálem nepředložily žádné nové vyjádření oproti stanoviskům, která již byla Komisi předložena dne 1. února 2016. Je tudíž nutno konstatovat, že Komise přijala napadené nařízení poté, co společnost Jindal Saw měla možnost předložit všechny užitečné připomínky, a že žalobkyně v rámci tohoto řízení neprokázaly, že by společnost Jindal Saw mohla v rámci správního řízení lépe zajistit svou obranu. 74 Pokud jde na druhém místě o nesdělení informací týkajících se některých nákladů vzniklých výrobnímu odvětví Unie, je třeba poznamenat, že je zajisté pravda, že by Komise jednala v souladu se zásadou řádné správy, kdyby na tuto žádost odpověděla, byť jen proto, aby oznámila, že se jednalo o důvěrné údaje, k nimž nemohla společnosti Jindal Saw poskytnout přístup. Avšak absence konkrétní odpovědi na tuto žádost o informace nemá za následek, že by Komise porušila čl. 20 odst. 4 základního nařízení, vykládaný ve spojení odstavcem 2 tohoto článku, neboť doplňující informace požadované společností Jindal Saw nebyly novými podstatnými skutečnostmi a úvahami. 75 Již z prozatímního nařízení, přijatého dne 18. září 2015, totiž vyplývalo, že pro výpočet ziskovosti výrobního odvětví Unie vzala Komise v úvahu nejen prodejní, správní a režijní náklady výrobních entit tohoto výrobního odvětví, ale i náklady prodejních entit tohoto odvětví. V této souvislosti se v bodě 92 odůvodnění prozatímního nařízení uvádělo, že „Komise stanovila ziskovost spolupracujících výrobců v Unii tak, že zisk před zdaněním z prodeje obdobného výrobku odběratelům v Unii, kteří nejsou ve spojení, vyjádřila jako procentní podíl z obratu tohoto prodeje“ a že „[v]ětšina prodeje [obdobného] výrobku v EU se uskutečnila prostřednictvím prodejních [entit] spolupracujících výrobců z EU, přičemž byly zohledněny jejich náklady a ziskovost“. 76 Skutečnost, že společnost Jindal Saw nevzala na vědomí nebo nepochopila správně dosah těchto vysvětlení poskytnutých v rámci prozatímního nařízení a zopakovaných v konečných informacích, podle nichž náklady prodejních entit výrobního odvětví Unie byly zohledněny při výpočtu ziskovosti tohoto výrobního odvětví, neznamená, že objasnění poskytnutá v tomto směru Komisí na schůzce konané dne 28. ledna 2016 byla novými podstatnými skutečnostmi a úvahami. Komise tudíž v tomto směru neporušila čl. 20 odst. 2 a 4 základního nařízení. 77 Ze skutečnosti, že společnost Jindal Saw měla dotyčnou informaci týkající se zohlednění nákladů prodejních entit výrobního odvětví Unie v rámci výpočtu ziskovosti tohoto výrobního odvětví k dispozici od 19. září 2015, kdy bylo v Úředním věstníku vyhlášeno prozatímní nařízení, rovněž vyplývá, že společnost Jindal Saw disponovala poznatky nezbytnými k tomu, aby se k tomuto výpočtu mohla účelně vyjádřit. 78 První žalobní bod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný. 79 Pokud jde o druhý žalobní bod, týkající se porušení čl. 20 odst. 5 základního nařízení v tom, že společnost Jindal Saw neměla k dispozici desetidenní nebo přinejmenším dostatečnou lhůtu k tomu, aby se vyjádřila ke změnám některých ukazatelů újmy, je třeba poukázat na to, že z tohoto ustanovení nevyplývá, že by Komise byla povinna poskytnout zúčastněným stranám lhůtu pro předložení vyjádření ke každé změně, kterou provede v návaznosti na jejich připomínky ke konečným informacím. Taková povinnost by existovala jen tehdy, pokud by písemné sdělení Komise ze dne 28. ledna 2016 obsahovalo nejdůležitější skutečnosti a úvahy ve smyslu čl. 20 odst. 2 základního nařízení, což nebyl případ dané věci. 80 V každém případě je třeba poznamenat, že v rámci řízení před Tribunálem nepředložily žalobkyně žádný argument ve vztahu k opravě chyby v psaní, než které společnost Jindal Saw uvedla již ve svém prvním e-mailu ze dne 1. února 2016. 81 Nic tedy neumožňuje mít za to, že by antidumpingové řízení mohlo vést k jinému výsledku, kdyby společnost Jindal Saw měla k dispozici delší lhůtu k předložení svého vyjádření. 82 Navíc lze zdůraznit, že i po nahlédnutí do dokumentů, jež obsahují údaje případně ovlivněné chybou v psaní, v rámci organizačního procesního opatření, o němž rozhodl Tribunál, nepředložily žalobkyně žádný nový argument v souvislosti s touto chybou, čímž připustily, že oprava uvedené chyby nevyžadovala jinou opravu než ty, jež byly provedeny Komisí a sděleny společnosti Jindal Saw dne 28. ledna 2016. 83 Z toho plyne, že je třeba zamítnout druhý žalobní bod jako neopodstatněný, a tudíž zamítnout čtvrtý žalobní důvod jako celek. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení, a tedy čl. 9 odst. 4 téhož nařízení 84 První žalobní důvod se dělí na dvě části. – K první části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení 85 První část se dále dělí na dva žalobní body. 86 V rámci prvního žalobního bodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení, když nepoužila vývozní ceny, jež společnost Jindal Saw skutečně uplatňovala při prodejích svým prodejním entitám, a místo toho se uchýlila k početnímu určení vývozní ceny. Žalobkyně v této souvislosti tvrdí, že při určování dumpingového rozpětí nemohou být skutečné vývozní ceny vyloučeny již z důvodu existence obchodního spojení mezi vývozcem a dovozcem, ale pouze tehdy, jeví-li se, že tyto ceny nejsou spolehlivé z důvodu tohoto obchodního spojení, což Komise podle žalobkyň neprokázala. 87 Žalobkyně se na podporu tohoto žalobního bodu dovolávají zaprvé znění čl. 2 odst. 9 základního nařízení, jehož změna po zřízení Světové obchodní organizace (WTO) dne 1. ledna 1995 podle žalobkyň dokládá změnu v přístupu, k němuž toto ustanovení nabádá. Žalobkyně uvádějí, že unijní soudy sice ještě nerozhodovaly o rozdělení důkazního břemene v rámci aplikace uvedeného ustanovení, avšak bod 59 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Giant (China) v. Rada (T‐425/13, nezveřejněný, EU:T:2015:896), podporuje jejich výklad tohoto ustanovení. Žalobkyně se kromě toho odvolávají na specifické nařízení, kterým se ukládá antidumpingové clo, z něhož podle nich plyne, že samotná Komise toto ustanovení vykládala v tomto smyslu. 88 Zadruhé se žalobkyně dovolávají znění čl. 2 odst. 1 třetího pododstavce základního nařízení, týkajícího se určování běžné hodnoty dotčeného výrobku v zemi vývozu, z něhož podle nich vyplývá, že obchodní spojení mezi stranami prodeje postačí k tomu, aby se ceny uplatňované mezi oběma těmito stranami nezohledňovaly. Rozdílné znění obou těchto odstavců téhož článku podle žalobkyň prokazuje, že unijní normotvůrce zavedl zásadní rozlišování mezi oběma těmito situacemi. 89 Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, opodstatněnost tohoto žalobního bodu zpochybňuje. 90 Úvodem je třeba poznamenat, že čl. 2 odst. 8 základního nařízení v zásadě stanoví, že „vývozní cena je cena skutečně zaplacená nebo cena, kterou je třeba zaplatit, za výrobek prodaný za účelem vývozu ze země vývozu do Unie“. Pouze „[n]existuje-li vývozní cena nebo ukáže-li se, že vývozní cena z důvodu spojení nebo dohody o vyrovnání mezi vývozcem a dovozcem nebo třetí stranou není spolehlivá“, umožňuje čl. 2 odst. 9 první pododstavec základního nařízení početní určení vývozní ceny na základě ceny, za niž byl dovezený výrobek poprvé znovu prodán nezávislému kupujícímu. 91 Z článku 2 odst. 9 základního nařízení tedy vyplývá, že Komise může mít za to, že vývozní cena není spolehlivá, ve dvou případech, a sice existuje-li obchodní spojení mezi vývozcem a dovozcem nebo třetí stranou nebo z důvodu dohody o vyrovnání mezi vývozcem a dovozcem nebo třetí stranou. Nenastal-li žádný z těchto případů, je Komise v případě existence vývozní ceny povinna vycházet z této vývozní ceny při určování, zda došlo k dumpingu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. listopadu 2002, Kundan a Tata v. Rada, T‐88/98, EU:T:2002:280, bod 49, a ze dne 25. října 2011, CHEMK a KF v. Rada, T‐190/08, EU:T:2011:618, bod 26). 92 Pokud jde na prvním místě o postupné změny znění ustanovení odpovídajícího čl. 2 odst. 9 prvnímu pododstavci základního nařízení, je třeba uvést, že část věty „ukáže-li se, že vývozní cena z důvodu spojení [...] mezi vývozcem a dovozcem nebo třetí stranou není spolehlivá“, o niž se jedná v prvním žalobním bodě, se v takřka totožné podobě vyskytuje ve znění odpovídající části věty nacházející se původně v čl. 3 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 459/68 ze dne 5. dubna 1968, o ochraně před dumpingovými praktikami, prémiemi nebo subvencováním zeměmi, které nejsou členy Evropského hospodářského společenství (Úř. věst. 1968, L 93, s. 1, dále jen „antidumpingové nařízení z roku 1968“). Formulace použitá v posledně uvedeném ustanovení zněla „[...] ukáže-li se, že nelze vycházet z vývozní ceny z důvodu existence spojení [...] mezi vývozcem a dovozcem“ [neoficiální překlad]. Tato formulace převzala znění čl. 2 písm. e) Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) podepsané v Ženevě dne 30. června 1967, která vstoupila v platnost dne 1. července 1968. 93 Generální advokát Warner ve svém stanovisku ve věci NTN Toyo Bearing a další v. Rada (113/77, EU:C:1979:39, Recueil, s. 1212[1253]) nejprve poukázal na tuto podobnost a poté uvedl, že čl. 2 písm. e) Dohody o provádění článku VI GATT vykládal článek VI GATT a že znění čl. 3 odst. 3 antidumpingového nařízení z roku 1968 nelze vykládat tak, že nezohlednění skutečných cen je přípustné pouze za podmínky, že bylo konstatováno, že jsou dány specifické důvody se domnívat, že v důsledku spojení mezi vývozcem a dovozcem nejsou tyto ceny spolehlivé. Generální advokát Warner z toho dovodil, že existence spojení mezi vývozcem a dovozcem postačí k učinění závěru, že vývozní ceny nejsou spolehlivé. 94 Článek 3 odst. 3 antidumpingového nařízení z roku 1968 byl nahrazen článkem 2 odst. 8 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 3017/79 ze dne 20. prosince 1979 o ochraně proti dumpingovým nebo subvencovaným dovozům ze zemí, které nejsou členy Evropského hospodářského společenství (Úř. věst. 1979, L 339, s. 1, dále jen „antidumpingové nařízení z roku 1979“), přičemž posledně uvedené ustanovení znělo takto: „Neexistuje-li vývozní cena nebo ukáže-li se, že existuje spojení [...] mezi vývozcem a dovozcem nebo třetí stranou, nebo nemůže-li z jiných důvodů být skutečně zaplacená cena nebo cena, kterou je třeba zaplatit, za výrobek prodaný za účelem vývozu do [Unie], cenou referenční [...]“[neoficiální překlad] 95 Nelze však mít za to, že tato změna znění měla za cíl změnit pravidlo týkající se důkazního břemene stran spolehlivosti či nespolehlivosti cen v případě spojení mezi vývozcem a dovozcem. Jejím cílem naproti tomu bylo rozšířit spektrum situací, v nichž skutečně zaplacená cena za výrobek prodaný za účelem vývozu nemohla sloužit jako referenční cena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 1990, Gestetner Holdings v. Rada a Komise, C‐156/87, EU:C:1990:116, bod 30). To vyplývá z doplnění slov „z jiných důvodů“, jež se nenacházela v textu nové dohody o provádění článku VI GATT. Změna struktury věty oproti čl. 3 odst. 3 antidumpingového nařízení z roku 1968 byla nezbytná k umožnění tohoto doplnění. Podstata pravidla, pokud jde o spolehlivost vývozní ceny uplatňované mezi spojenými stranami, tedy zůstala nezměněna. 96 Znění čl. 2 odst. 8 písm. b) antidumpingového nařízení z roku 1979 bylo zachováno v odpovídajících ustanoveních předpisů, které je následovaly, a to do doby, než bylo toto znění nahrazeno zněním čl. 2 odst. 9 nařízení Rady (ES) č. 3283/94 ze dne 22. prosince 1994 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1994, L 349, s. 1, dále jen „antidumpingové nařízení z roku 1994“), které zmiňuje případ spojení slovy „ukáže-li se, že vývozní cena není spolehlivá z důvodu existence spojení [...] mezi vývozcem a dovozcem nebo třetí stranou“ [neoficiální překlad]. Tato formulace je srovnatelná s původním zněním, jak bylo uvedeno v čl. 3 odst. 3 antidumpingového nařízení z roku 1968, a se zněním čl. 2.3 Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103, dále jen „antidumpingová dohoda WTO z roku 1994“). 97 Z třetího a pátého bodu odůvodnění antidumpingového nařízení z roku 1994 vyplývá, že změna pravidel Společenství vyplývala z antidumpingové dohody WTO z roku 1994, které je třeba zajistit náležitou a transparentní aplikaci provedením jejího znění do práva Společenství v co možná největším rozsahu. 98 Je tedy zjevné, že zákonodárce Společenství usiloval o co nejširší uvedení znění antidumpingového nařízení z roku 1994 do souladu se zněním antidumpingové dohody WTO z roku 1994. Vzhledem zejména k neexistenci připomínek stran změn znění dotyčného ustanovení jak v bodech odůvodnění a přípravných pracích k antidumpingovému nařízení z roku 1979, v němž bylo toto znění poprvé změněno, tak v bodech odůvodnění a přípravných pracích k antidumpingovému nařízení z roku 1994, v němž bylo uvedené znění opětovně uvedeno do souladu s formulací použitou v antidumpingové dohodě WTO z roku 1994, je třeba mít za to, že cílem uvedených změn nebyla změna ohledně důkazního břemene v rámci aplikace ustanovení odpovídajícího čl. 2 odst. 9 prvnímu pododstavci základního nařízení. 99 Tato analýza není vyvrácena ostatními argumenty žalobkyň. 100 Pakliže žalobkyně zaprvé odkazují na bod 59 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Giant (China) v. Rada (T‐425/13, nezveřejněný, EU:T:2015:896), je třeba poukázat na to, že tento bod nelze brát v úvahu mimo jeho kontext. Přitom ve věci, ve které byl uvedený rozsudek vydán, Tribunál nerozhodoval o důkazním břemenu stran použití čl. 2 odst. 9 základního nařízení, nýbrž pouze o odlišné specifické otázce. 101 Pokud jde zadruhé o odkaz žalobkyň na nařízení Rady (ES) č. 930/2003 ze dne 26. května 2003 kterým se ukončují antidumpingová a antisubvenční řízení týkající se dovozu lososa obecného z chovu pocházejícího z Norska a antidumpingové řízení týkající se dovozu lososa obecného pocházejícího z Chile a Faerských ostrovů (Úř. věst. 2003, L 133, s. 1), ty se dovolávají formulace nacházející se v bodě 84 odůvodnění tohoto nařízení, která je rovněž vytržena ze svého specifického kontextu, jenž vyplývá z bodů 82 až 84 odůvodnění uvedeného nařízení. 102 Pokud jde na druhém místě o argument, jejž žalobkyně vyvozují z formulačních rozdílů mezi čl. 2 odst. 9 prvním pododstavcem základního nařízení a odstavcem 1 třetím pododstavcem téhož článku, je třeba poukázat na to, že na rozdíl od prvně uvedeného ustanovení nemá druhé z těchto ustanovení původ v antidumpingové dohodě WTO z roku 1994, takže nelze užitečně uplatnit argument a contrario vycházející z rozdílného znění uvedených ustanovení. Unijní normotvůrce, který není povinen držet se znění právního předpisu přijatého v rámci WTO, mohl totiž v čl. 2 odst. 1 třetím pododstavci základního nařízení vyjádřit tutéž myšlenku jako odstavci 9 tohoto článku, avšak výslovněji. 103 První žalobní bod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný. 104 V rámci druhého žalobního bodu, který byl předložen podpůrně, žalobkyně tvrdí, že společnost Jindal Saw v průběhu správního řízení v každém případě prokázala, že vývozní ceny, jež uplatňovala vůči svým prodejním entitám, byly spolehlivé, zaprvé ve vztahu k cenám uplatňovaným vůči nezávislým dovozcům do Unie, zadruhé ve vztahu k cenám uplatňovaným vůči nezávislým dovozcům do třetích zemí a zatřetí s ohledem na to, že celní orgány uvedené vývozní ceny akceptovaly. 105 Pokud jde zaprvé o vývozní ceny, jež uplatňovala společnost Jindal Saw v případě přímých prodejů nezávislým odběratelům v Unii, žalobkyně tvrdí, že Komise nemohla na jedné straně odmítnout použití těchto skutečných cen pro účely posouzení spolehlivosti vývozních cen účtovaných prodejním entitám společnosti Jindal Saw z důvodu, že množství výrobků prodaná přímo nezávislým odběratelům bylo příliš nízké, a na druhé straně použít uvedené skutečné ceny v rámci početního určení vývozní ceny. 106 Pokud jde zadruhé o ceny uplatňované v rámci prodejů nezávislým odběratelům v třetích zemích, žalobkyně tvrdí, že Komise nemohla pro účely posouzení spolehlivosti vývozních cen nepřihlédnout k vývozním cenám uplatňovaným vůči prodejním entitám společnosti Jindal Saw z důvodu, že uvedené prodeje dostatečně neodrážejí hospodářské postavení a chování společnosti Jindal Saw na unijním trhu. Podle žalobkyň totiž platí, že jelikož samotné základní nařízení v čl. 2 odst. 3 počítá s použitím vývozních cen do třetích zemí při početním určení běžné hodnoty, musí být tyto ceny považovány za dostatečně spolehlivé i k tomu, aby mohlo být provedeno srovnání umožňující určit, zda ceny účtované spojeným dovozcům v Unii jsou samy o sobě spolehlivé. Argument uvedený v tomto směru Komisí v prozatímním nařízení, podle něhož společnost Jindal Saw „během stejného období prodával[a] do Unie ve velkém množství prostřednictvím obchodníků ve spojení“, není podle žalobkyň relevantní. Kromě toho orgány již podle žalobkyň použily ceny účtované na trzích třetích zemí k ověření spolehlivosti vývozních cen do Unie. 107 Pokud jde zatřetí o skutečnost, že celní orgány některých členských států akceptovaly vývozní ceny uplatňované společností Jindal Saw vůči svým prodejním entitám, nemůže Komise podle názoru žalobkyň platně argumentovat tím, že tyto orgány neplnily náležitě své poslání, z pouhého důvodu, že sazba dovozního cla činila 0 %, zejména protože daň z přidané hodnoty (DPH) je vypočítávána z celní hodnoty, což byl dostatečný důvod pro to, aby uvedené orgány ověřily vývozní cenu. 108 Žalobkyně se domnívají, že i kdyby tyto skutečnosti při izolovaném pohledu nebyly dostatečné k prokázání, že vývozní ceny účtované společností Jindal Saw jejím prodejním entitám byly spolehlivé, při posouzení ve svém celku a při neexistenci skutečnosti hovořící o opaku však jejich spolehlivost dokládají. 109 Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, opodstatněnost tohoto žalobního bodu zpochybňuje. 110 Úvodem je třeba připomenout, že v oblasti obchodních ochranných opatření disponuje Komise z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomocí (rozsudek ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale, C‐351/04, EU:C:2007:547, bod 40 a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že přezkum těchto posouzení prováděný unijním soudem musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci (viz rozsudek ze dne 7. února 2013, EuroChem MCC v. Rada, T‐84/07, EU:T:2013:64, bod 32 a citovaná judikatura). To platí zejména pro posouzení spolehlivosti vývozních cen sdělených vývozcem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Kundan a Tata v. Rada, T‐88/98, EU:T:2002:280, bod 50 a citovaná judikatura). 111 Kromě toho, jak vyplývá z posouzení prvního žalobního bodu, z čl. 2 odst. 9 základního nařízení plyne, že v případě spojení mezi vývozcem a dovozcem existuje domněnka, že ceny mezi nimi uplatňované nejsou spolehlivé, takže Komise v zásadě může určit vývozní cenu početně. Jak však připouští Komise, jedná se o domněnku vyvratitelnou, již mohou zúčastněné podniky vyvrátit předložením skutečností prokazujících, že jejich ceny jsou spolehlivé. 112 V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že v rámci správního řízení předložily důkazy způsobilé prokázat, že vývozní ceny uplatňované společností Jindal Saw vůči jejím prodejním entitám byly spolehlivé. 113 Z bodu 35 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že se Komise a priori domnívala, že pokud jde o dovozy uskutečňované dovozci ve spojení, musely být vývozní ceny určeny početně v souladu s čl. 2 odst. 9 základního nařízení. Dále měla Komise v bodě 45 odůvodnění tohoto nařízení za to, že ani prodeje uskutečňované společností Jindal Saw nezávislým stranám do Unie ani její prodeje do třetích zemí nemohly být použity k ověření spolehlivosti skutečných vývozních cen uplatňovaných společností Jindal Saw vůči jejím prodejním entitám. 114 Argumenty předložené žalobkyněmi na podporu jejich tvrzení, že prokázaly spolehlivost vývozních cen uplatňovaných společností Jindal Saw vůči jejím prodejním entitám, nemohou obstát. 115 Zaprvé skutečnost, že Komise v bodě 45 odůvodnění prozatímního nařízení konstatovala, že prodeje uskutečňované společností Jindal Saw nezávislým odběratelům do Unie, které představují 1 % všech prodejů společnosti Jindal Saw do Unie, nejsou dostatečné z hlediska objemu ani z hlediska hodnoty, aby mohly být reprezentativní a sloužit jako referenční hodnota pro posouzení spolehlivosti vývozních cen uplatňovaných v rámci prodejů jejím prodejním entitám, je nezávislá na otázce, zda ceny těchto prodejů nezávislým odběratelům do Unie jsou při izolovaném posouzení spolehlivými cenami pro individuální transakce, o něž se jednalo. Komise totiž netvrdila, že ceny uplatňované společností Jindal Saw vůči nezávislým odběratelům v Unii nejsou spolehlivé samy o sobě, nýbrž – aniž se jednalo o tvrzení stižené zjevnou chybou – že tyto prodeje nebyly dostatečné z hlediska svého objemu a své hodnoty pro to, aby mohly být reprezentativní, a tudíž sloužit jako referenční hodnota pro účely posouzení spolehlivosti cen uplatňovaných v 99 % zbývajících případů vývozů uskutečňovaných společností Jindal Saw do Unie, jež odpovídaly prodejům mezi spojenými stranami. 116 Pokud jde zadruhé o odmítnutí Komise použít vývozní ceny uplatňované společností Jindal Saw v rámci jejích prodejů do třetích zemí jako referenční hodnotu pro účely ověření spolehlivosti vývozních cen jejím prodejním entitám, je třeba mít za to, že Komise mohla konstatovat – a ani v tomto případě se nedopustila zjevně nesprávného posouzení – že trhy třetích zemí, na nichž společnost Jindal Saw prodávala své výrobky, se značně liší od unijního trhu, a mít v zásadě za to, že nebylo prokázáno, že cenová strategie na těchto trzích byla totožná se strategií sledovanou na unijním trhu. 117 V tomto ohledu je irelevantní argument žalobkyň, podle něhož samo základní nařízení stanoví použití vývozních cen do třetích zemí při početním určení běžné hodnoty dotčeného výrobku. Je totiž třeba nejprve připomenout, že výpočet běžné hodnoty a výpočet vývozní ceny jsou samostatné operace vycházející z různých metod výpočtu, z nichž první je upravena v čl. 2 odst. 3 až 7 základního nařízení a druhá v čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 1988, Canon a další v. Rada, 277/85 a 300/85, EU:C:1988:467, bod 37). Nelze tudíž argumentovat podobností metody stanovení vývozní ceny a metody určení běžné hodnoty. 118 Dále je třeba souhlasně s Komisí připomenout, že podle čl. 2 odst. 3 základního nařízení je použití

cs

caselaw

EU

vývozních cen při výpočtu běžné hodnoty přípustné, „pokud jsou tyto ceny reprezentativní“. Žalobkyně přitom ve správním řízení ani v řízení před Tribunálem neprokázaly, že vývozní ceny do třetích zemí uplatňované společností Jindal Saw jsou reprezentativní. 119 A konečně platí, že jakmile bylo zjištěno, že běžná hodnota musí být skutečně určena početně, Komise toto početní určení provede na základě čl. 2 odst. 3 základního nařízení. Jak tvrdí Komise, je použití vývozní ceny na trhy třetích zemí stanoveno pro případ, že bylo předtím rozhodnuto, že běžná hodnota musí být určena početně, a nikoli pro účely rozhodnutí, zda má být běžná hodnota určena početně či nikoli. I kdyby tedy postup určení běžné hodnoty a postup stanovení vývozní ceny byly srovnatelné – čemuž tak není – nelze spatřovat paralelu mezi možností použít vývozní ceny do třetích zemí k početnímu určení běžné hodnoty, jež je stanovena v pozdějším stadiu řízení, a otázkou, zda vývozní cena musí či nemusí být početně určena v souladu s čl. 2 odst. 9 prvním pododstavcem základního nařízení. 120 Kromě toho, bez ohledu na skutečnost, že žalobkyně nemohou vkládat své legitimní očekávání do zachování prostředku, jenž byl původně orgánem zvolen, má-li tento orgán posuzovací pravomoc při výběru prostředků nezbytných pro realizaci své politiky (viz rozsudek ze dne 20. května 2015, Yuanping Changyuan Chemicals v. Rada, T‐310/12, nezveřejněný, EU:T:2015:295, bod 120 a citovaná judikatura), příklad, jejž uvádějí na podporu tohoto argumentu, totiž že orgány již použily vývozní ceny do třetích zemí k ověření spolehlivosti vývozních cen do Unie, není relevantní. Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 905/2011 ze dne 1. září 2011, kterým se ukončuje částečný prozatímní přezkum týkající se antidumpingových opatření uložených na dovoz některých polyethylentereftalátů (PET) pocházejících z Indie (Úř. věst. 2011, L 232, s. 14), jehož se žalobkyně dovolávají, se totiž týkalo situace, kdy vývozní ceny do Unie nebyly použitelné buď proto, že po několik měsíců nedocházelo k žádnému vývozu do Unie, nebo proto, že existoval cenový závazek, na jehož základě byl dotčený podnik povinen prodávat své výrobky na unijním trhu za vyšší cenu, než byla minimální dovozní cena stanovená každý měsíc na základě předchozího závazku. 121 Na třetím a posledním místě, pokud jde o argument žalobkyň, že Komise měla akceptovat skutečné vývozní ceny účtované společností Jindal Saw jejím prodejním entitám, protože celní a daňové orgány některých členských států tyto ceny akceptovaly, je třeba poukázat na to, že podle judikatury pojem „celní hodnota“ ve smyslu v současnosti platného nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1), a pojem „vývozní cena“ ve smyslu základního nařízení v rámci projednávané věci nemohou být postaveny naroveň (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 1995, Descom Scales v. Rada, T‐171/94, EU:T:1995:164, bod 39). 122 Doplňkový argument žalobkyň týkající se použití celní hodnoty jako základu pro výpočet DPH musí být z týchž důvodů rovněž zamítnut. 123 Pokud jde o tvrzení žalobkyň, že i když skutečnosti zkoumané výše v bodech 115 až 122 nejsou při izolovaném posouzení dostatečné k prokázání, že vývozní ceny uplatňované společností Jindal Saw vůči jejím prodejním entitám byly spolehlivé, musí být tyto skutečnosti jako celek považovány za dostatečné k prokázání této spolehlivosti, je třeba poukázat na to, že uvedené skutečnosti mají pouze indikativní povahu. Vzhledem k široké posuzovací pravomoci, kterou Komise disponuje při posuzování, jež jí přísluší provést v otázce, zda jsou vývozní ceny uplatňované mezi vývozcem a dovozcem ve spojení spolehlivé, nemůže být za zjevně nesprávné posouzení pokládána skutečnost, že Komise považovala tyto indicie – v rozsahu, v němž mohly být připuštěny vzhledem k námitkám, jež vznesla – za nedostatečné k prokázání spolehlivosti cen účtovaných společností Jindal Saw jejím prodejním entitám. 124 Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba první část prvního žalobního důvodu zamítnout jako neopodstatněnou. – K druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 2 odst. 9 základního nařízení, a tudíž čl. 9 odst. 4 téhož nařízení 125 Druhá část prvního žalobního důvodu se rovněž dělí na dva žalobní body. 126 V rámci prvního žalobního bodu žalobkyně s poukazem zejména na body 6.99 a 6.100 zprávy skupiny odborníků orgánu pro řešení sporů WTO vypracované dne 1. února 2001 ve sporu nazvaném „Spojené státy – Antidumpingová opatření týkající se plechů z nerezavějící oceli ve svitcích a listy a pásy nerezavějící oceli pocházející z Korey“ [WT/DS 179/R, dále jen „spor Spojené státy – Nerezavějící ocel (Korea)“, respektive „zpráva skupiny odborníků ve sporu Spojené státy – Nerezavějící ocel (Korea)“] tvrdí, že účelem početního určení vývozních cen je určit ceny, jež by platil dovozce ve spojení, kdyby k prodeji došlo v běžném obchodním styku. Avšak vývozní cena početně určená Komisí není podle žalobkyň „spolehlivá“ ve smyslu čl. 2 odst. 9 druhého pododstavce základního nařízení. 127 Absence spolehlivosti vývozních cen početně určených Komisí je podle žalobkyň zdůrazněna tím, že tyto ceny v průměru reprezentují pouze zlomek, někdy i méně než polovinu skutečných cen účtovaných prodejními entitami společnosti Jindal Saw nezávislým odběratelům v Unii a podobný zlomek cen účtovaných společností Jindal Saw nezávislým odběratelům na trzích třetích zemí, což Komise podle slov žalobkyň nerozporuje. Žalobkyně uvádějí, že v některých případech se početně určené vývozní ceny dokonce rovnají nule nebo jsou záporné. 128 Žalobkyně kromě toho ve svém vyjádření k odpovědím na organizační procesní opatření, jak bylo upřesněno na jednání, argumentovaly tím, že nespolehlivost vývozních cen početně určených v projednávaném případě je rovněž prokázána skutečností, že Komise do výpočtu těchto cen nezahrnula část prodejů uskutečněných společností Jindal Saw jejím nezávislým odběratelům v Unii. Je však třeba konstatovat, že na jednání vzaly žalobkyně své námitky formulované v této otázce zpět. 129 Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, opodstatněnost tohoto žalobního bodu zpochybňuje. 130 Úvodem je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 9 druhý pododstavec základního nařízení stanoví, že je-li vývozní cena určena početně na základě ceny účtované prvnímu nezávislému kupujícímu nebo na jakémkoli jiném přiměřeném základě, „[provedou se úpravy] pro všechen zisk a náklady [...] za období mezi dovozem a novým prodejem, aby se stanovila spolehlivá vývozní cena franko hranice [Unie]“. Článek 2 odst. 9 třetí pododstavec základního nařízení stanoví, že částky, o něž se provedou úpravy, zahrnují mimo jiné „přiměřené rozpětí pro prodejní, správní a režijní náklady a zisk“. 131 Kromě toho čl. 2 odst. 9 třetí pododstavec základního nařízení nestanoví metodu výpočtu nebo určení rozpětí pro prodejní, správní a režijní náklady a pro zisk, ale pouze odkazuje na to, že uvedené rozpětí je přiměřené. Ani antidumpingová dohoda WTO z roku 1994 nestanoví v tomto směru žádnou metodu, jak vyplývá z bodu 6.91 zprávy skupiny odborníků ve sporu Spojené státy – Nerezavějící ocel (Korea). 132 Kromě toho určení přiměřeného rozpětí pro prodejní, správní a režijní náklady a zisk nepředstavuje výjimku z uplatňování judikatury uvedené v bodě 110 výše, podle níž má Komise v oblasti obchodních ochranných opatření širokou posuzovací pravomoc, takže unijní soud může vykonávat pouze omezený soudní přezkum. Toto určení totiž s sebou nezbytně nese komplexní hospodářská posouzení (viz rozsudek ze dne 17. března 2015, RFA International v. Komise, T‐466/12, EU:T:2015:151, bod 43 a citovaná judikatura). 133 A konečně je třeba poukázat na to, že zúčastněné straně, která má v úmyslu zpochybnit rozsah úprav provedených na základě čl. 2 odst. 9 základního nařízení v rozsahu, v němž jsou rozpětí určená na základě prodejních, správních a režijních nákladů a zisku nepřiměřená, přísluší v případě obchodního spojení mezi vývozcem a dovozcem poskytnout důkazy a konkrétní výpočty odůvodňující její tvrzení a zejména alternativní sazbu, kterou případně navrhuje (viz rozsudek ze dne 17. března 2015, RFA International v. Komise, T‐466/12, EU:T:2015:151, bod 44 a citovaná judikatura). 134 Pokud jde konkrétněji o první žalobní bod, je třeba bez dalšího uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, platí, že je-li vývozní cena určena početně, je cílem zjistit spolehlivou vývozní cenu franko hranice Unie, jak je upřesněno v čl. 2 odst. 9 druhém pododstavci základního nařízení. To vyplývá také z judikatury orgánů pro řešení sporů v rámci WTO, zvláště pak z bodu 6.99 zprávy skupiny odborníků ve sporu Spojené státy – Nerezavějící ocel (Korea). 135 Pokud jde na prvním místě o argument žalobkyň, že absence spolehlivosti vývozních cen početně určených Komisí je prokázána skutečností, že reprezentují pouze zlomek cen uplatňovaných prodejními entitami společnosti Jindal Saw vůči nezávislým odběratelům, ze znění čl. 2 odst. 9 prvního pododstavce základního nařízení vyplývá, že cena zaplacená prvním nezávislým odběratelem je výchozím bodem pro početní určení vývozní ceny. Početně určená vývozní cena tudíž bude nutně odpovídat procentnímu podílu ceny účtované prvnímu nezávislému odběrateli s přihlédnutím k různým úpravám, jejichž provedení toto ustanovení vyžaduje. 136 Pokud jde na druhém místě o prodeje uskutečňované společností Jindal Saw nezávislým odběratelům v Unii, jak se uvádí v bodech 33 a 39 odůvodnění prozatímního nařízení, představovaly tyto prodeje přibližně 1 % všech prodejů uskutečněných společností Jindal Saw v Unii. Jak přitom vyplývá z bodu 115 výše, Komise mohla mít v rámci své široké posuzovací pravomoci – aniž se dopustila zjevného pochybení – za to, že takto nízký objem prodeje nemůže být považován a reprezentativní, a tudíž že ceny uplatňované společností Jindal Saw vůči nezávislým odběratelům v Unii nemohou samy o sobě sloužit jako referenční hodnota pro účely posouzení spolehlivosti vývozních cen uplatňovaných na prodeje mezi stranami ve spojení. Z téhož důvodu nelze Komisi vytýkat, že neposoudila spolehlivost početně určených vývozních cen s tím, že by tyto prodeje použila jako referenční bod. 137 Vzhledem k tomu, že obě skutečnosti předložené žalobkyněmi v rámci prvního žalobního bodu nemohou samy o sobě doložit, že vývozní ceny určené početně Komisí nejsou spolehlivé ve smyslu čl. 2 odst. 9 základního nařízení, je tedy třeba tento žalobní bod zamítnout jako neopodstatněný. 138 V rámci druhého žalobního bodu se žalobkyně ohrazují proti tomu, že by rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů a ziskové rozpětí, stanovená Komisí pro úpravy provedené v rámci početního určení vývozních cen na základě prodejních cen uplatňovaných vůči prvním nezávislým odběratelům, byla „přiměřená“ ve smyslu čl. 2 odst. 9 třetího pododstavce základního nařízení. 139 Pokud jde na prvním místě o určení prodejních, správních a režijních nákladů, jež musí být zohledněny v rámci početního určení vývozních cen, v rozsahu, v němž Komise ve svých výpočtech vycházela ze skutečných nákladů prodejních entit společnosti Jindal Saw, žalobkyně Komisi zaprvé vytýkají, že dostatečně nezohlednila – s cílem vyloučit je z úprav nezbytných v případě prodejních, správních a režijních nákladů – náklady spojené se zpracovatelskými činnostmi uskutečňovanými dvěma těmito prodejními entitami, a sice společnostmi Jindal Saw Italia a Jindal Saw UK, což mohla učinit tak, že by v případě obou těchto entit použila rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů stanovené pro třetí prodejní entitu, Jindal Saw España, která neprováděla zpracovatelskou činnost, nebo přinejmenším tak, že by pro společnost Jindal Saw UK použila stejné rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů jako pro společnost Jindal Saw Italia. 140 Žalobkyně Komisi zadruhé vytýkají, že neupravila skutečné prodejní, správní a režijní náklady prodejních entit společnosti Jindal Saw, a to tak, že by u těchto nákladů zohlednila důsledek skutečnosti, že prodeje těchto entit do Unie ještě nedosáhly běžné úrovně. 141 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že Komise použila skutečné údaje týkající se prodejních, správních a režijních nákladů prodejních entit společnosti Jindal Saw pro účely početního určení vývozních cen, neznamená, že tyto údaje per definitionem odpovídají pojmu „přiměřené rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů“ ve smyslu čl. 2 odst. 9 třetího pododstavce základního nařízení. 142 Žalobkyně v této souvislosti nejprve tvrdí, že čl. 2 odst. 9 třetí pododstavec základního nařízení nenařizuje Komisi použít přiměřenou metodu pro výpočet prodejních, správních a režijních nákladů, nýbrž použít přiměřené prodejní, správní a režijní náklady. Žalobkyně dále poukazují na to, že toto ustanovení nezmiňuje, že je třeba použít skutečné údaje pro prodejní, správní a režijní náklady, na rozdíl od toho, co upřesňuje unijní normotvůrce například v čl. 2 odst. 6 základního nařízení. Podle žalobkyň tak existuje rozdíl mezi požadavkem použít skutečné údaje pro prodejní, správní a režijní náklady a požadavkem použít přiměřené rozpětí pro tytéž náklady. A konečně i v případě, že by skutečné náklady měly být považovány za přiměřené, se podle žalobkyň nejedná o nevyvratitelnou domněnku. Komise přitom podle názoru žalobkyň nevysvětlila, proč skutečnosti zmíněné žalobkyněmi a velmi vysoká úroveň prodejních, správních a režijních nákladů prodejních entit společnosti Jindal Saw jako takové neměly za následek, že rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů stanovené v projednávané věci bylo nepřiměřené. 143 Pokud jde na druhém místě o teoretické ziskové rozpětí zohledněné Komisí v rámci početního určení vývozní ceny, žalobkyně Komisi vytýkají, že použila ziskové rozpětí, které je iracionální z hlediska dovozce, na kterého se zároveň uplatní velmi vysoké rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů. Žalobkyně se domnívají, že pokud se Komise rozhodne použít teoretické ziskové rozpětí, musí také použít přiměřené teoretické rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů, které umožní dosáhnout této úrovně zisku, neboť přiměřená povaha rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů a ziskového rozpětí se posuzují rovněž posouzením těchto rozpětí v jejich vzájemném vztahu. 144 Na třetím a posledním místě, pokud jde o určení rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů, jež musí být zohledněno v rámci početního určení vývozních cen, žalobkyně tvrdí, že Komise toto rozpětí neprávem stanovila pro prodejní entity společnosti Jindal Saw ve formě procentního podílu vyjadřujícího vztah mezi jejich skutečnými prodejními, správními a režijními náklady a jejich skutečným obratem, který odpovídal ztrátám. Komise totiž podle žalobkyň měla stanovit toto rozpětí s přihlédnutím ke skutečnému obratu navýšenému o teoretické ziskové rozpětí, které jinak zohlednila. 145 Závěrem žalobkyně tvrdí, že vzhledem k pochybením, jimiž je ovlivněno stanovení početně určených vývozních cen, bylo dumpingové rozpětí zjištěné Komisí nadhodnoceno, takže uložené antidumpingové clo zjištěné na základě tohoto rozpětí je vyšší než dumpingové rozpětí, jak mělo být stanoveno, což je v rozporu s čl. 9 odst. 4 základního nařízení. 146 Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, opodstatněnost tohoto žalobního bodu zpochybňuje. 147 Pokud jde na prvním místě o argument žalobkyň, že Komise nepoužila přiměřené rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů ke zjištění vývozních cen, když použila skutečné ceny entit Jindal Saw pro účely zjištění tohoto rozpětí, je třeba nejprve poznamenat, že Komise v tomto směru disponuje širokou posuzovací pravomocí a že zohlednění skutečných nákladů dovozce, jehož ceny účtované prvním nezávislým odběratelům slouží ke stanovení početně určených vývozních cen, nemůže být považováno za zjevně nesprávné posouzení, neboť tyto skutečné náklady jsou a priori nejspolehlivějšími údaji pro účely úprav stanovených v této souvislosti v čl. 2 odst. 9 druhém pododstavci základního nařízení. Skutečnost, že toto ustanovení nezakotvuje výslovně možnost stanovit rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů na základě reálných údajů, nemůže znamenat, že použití skutečných nákladů je nepřiměřené. 148 Pokud jde dále o zohlednění nákladů souvisejících se zpracovatelskými činnostmi společností Jindal Saw Italia a Jindal Saw UK při stanovování skutečných prodejních, správních a režijních nákladů obou těchto entit, je třeba poukázat na to, že Komise v bodech 45 až 47 napadeného nařízení v podstatě uvedla, že extrapolace na základě prodejních, správních a režijních nákladů společnosti Jindal Saw España, která neuskutečňuje zpracovatelskou činnost, není slučitelná s metodou, kterou použila a kterou považuje za vhodnou, spočívající v určení prodejních, správních a režijních nákladů na základě skutečných nákladů vynaložených každou prodejní entitou společnosti Jindal Saw, a dále že nemohla provést úpravu prodejních, správních a režijních nákladů společnosti Jindal Saw, neboť jí po přijetí prozatímního nařízení nebyl poskytnut rozpis těchto nákladů. 149 Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z bodu 147 výše – volbě Komise vycházet ze skutečných nákladů prodejních entit společnosti Jindal Saw nelze jako také nic vytknout, nelze jí platně vytýkat, že odmítla přistoupit k extrapolaci buď prodejních, správních a režijních nákladů společnosti Jindal Saw España pro účely zohlednění nákladů souvisejících se zpracovatelskými činnostmi dalších dvou prodejních entit společnosti Jindal Saw, nebo prodejních, správních a režijních nákladů společnosti Jindal Saw Italia pro účely zohlednění nákladů souvisejících se zpracovatelskými činnostmi společnosti Jindal Saw UK. 150 Jak navíc vyplývá z judikatury citované v bodě 133 výše, přísluší zúčastněným stranám, aby – zamýšlejí-li napadnout část ohlášených úprav – předložily číselné údaje na podporu napadení těchto úprav, například konkrétní výpočty, které je odůvodňují. 151 V projednávané věci z bodu 47 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že takovéto údaje týkající se zpracovatelských činností společnosti Jindal Saw Italia byly Komisi sděleny a že Komise provedla úpravu prodejních, správních a režijních nákladů této prodejní entity na základě těchto údajů, aniž bylo před Tribunálem odkázáno na konkrétní nákladové položky, které při této úpravě nebyly zohledněny. Naproti tomu nebyly takovéto údaje sděleny, pokud jde o společnost Jindal Saw UK, aniž k tomu žalobkyně poskytly vysvětlení. 152 A konečně, i kdyby mělo být tvrzení, že bylo přihlédnuto k nákladům souvisejícím se zpracovatelskými činnostmi společnosti Jindal Saw Italia a Jindal Saw UK extrapolací rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů společnosti Jindal Saw España, považováno za zpochybnění podpořené číselnými údaji, bylo v bodech 148 a 149 výše poukázáno na to, že toto tvrzení bylo Komisí platně odmítnuto. 153 Pokud jde konečně o argument žalobkyň, že Komise dostatečně nezohlednila účinek na skutečné prodejní, správní a režijní náklady prodejních entit společnosti Jindal Saw z důvodu, že prodeje uskutečněné těmito entitami v Unii ještě nedosáhly objemu považovaného za obvyklý, je třeba poznamenat, že tento argument nemůže obstát, neboť ani on nebyl podložen číselnými údaji o úpravách prodejních, správních a režijních nákladů, jež žalobkyně z tohoto důvodu považovaly za nezbytné. 154 Zajisté nelze vyloučit, že podnik prokáže, že se nachází ve fázi vstupu na nový trh, a že z tohoto důvodu jeho prodeje ještě nedosáhly objemu, jaký na uvedeném trhu může očekávat, a předloží číselné údaje o účinku této situace. V takovém případě požadavek vycházet z přiměřeného rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů v zásadě vyžaduje, aby Komise tyto důkazy posoudila a v závislosti na nich provedla nezbytné úpravy. Je však třeba poznamenat, že žalobkyně takové důkazy v projednávané věci vůbec nepředložily. 155 Pokud jde na druhém místě o skutečnost, že Komise použila teoretické ziskové rozpětí ve výši 3,7 %, Komise v bodě 50 odůvodnění napadeného nařízení v podstatě uvedla, že vzhledem ke ztrátové situaci prodejních entit společnosti Jindal Saw bylo nemožné vycházet ze skutečných údajů pro účely zjištění ziskového rozpětí těchto entit, takže se vzhledem k absenci jakékoli jiné vhodné referenční hodnoty použil průměrný zisk. 156 V této souvislosti je třeba poukázat na to, že i když čl. 2 odst. 9 základního nařízení stanoví, že úpravy se provedou o ziskové rozpětí, nestanoví toto ustanovení metodu určení uvedeného rozpětí, které však musí být přiměřené. 157 Podle judikatury může být takové přiměřené ziskové rozpětí v případě existence obchodního spojení mezi vývozcem a dovozcem v Unii vypočítáno nikoliv na základě údajů od přidruženého dovozce, jež mohou být ovlivněny tímto obchodním spojením, ale na základě údajů od nezávislého dovozce (viz rozsudek ze dne 25. října 2011, CHEMK a KF v. Rada, T‐190/08, EU:T:2011:618, bod 29 a citovaná judikatura). 158 V projednávané věci byly prodejní entity společnosti Jindal Saw ve ztrátě a Komise uvádí, že z tohoto důvodu nemohla použít skutečné ziskové rozpětí těchto entit. 159 Pokud jde o hlavní bod kritiky implicitně rozvinutý žalobkyněmi, podle něhož v případě úrovně nákladů, jež vede ke ztrátě, nemůže být žádné ziskové rozpětí považováno za přiměřené ve smyslu čl. 2 odst. 9 třetího pododstavce základního nařízení, je třeba souhlasně s Komisí bez dalšího poukázat na to, že druhý pododstavec uvedeného odstavce 9 nestanoví úpravy „ztrátového“ rozpětí, nýbrž pouze rozpětí ziskového. Není tedy v zásadě možné provést úpravy pro účely zohlednění ztrát, jestliže se podnik, jak je tomu v projednávané věci, nachází ve ztrátě. Kromě toho, jak je zdůrazněno v bodě 6.99 zprávy skupiny odborníků ve sporu Spojené státy – Nerezavějící ocel (Korea), lze od dovozce v obchodním spojení v zásadě očekávat, že cenu stanoví na základě nákladů a přičte zisk. Jak mimoto vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 157 výše, údaje o dovozci v obchodním spojení týkající se jeho situace, ať již dosahuje zisku, či se nachází ve ztrátě, mohou být ovlivněny již z důvodu jeho obchodního spojení s vývozcem. 160 Tato otázka však má spojitost se specifickou situací podniků ve fázi vstupu na trh, přičemž tato fáze se může shodovat se ztrátovým obdobím. Jak však bylo uvedeno v bodě 154 výše, zohlednění takové situace při úpravách, jež je třeba provést v rámci početního určení vývozních cen, by mělo nastat na úrovni prodejních, správních a režijních nákladů a na základě důkazů a číselných údajů, které v projednávané věci neexistují. 161 Žalobkyně tudíž neprokázaly, že se Komise dopustila zjevného pochybení, když v projednávané věci provedla úpravy pro účely zohlednění ziskového rozpětí v rámci početního určení vývozních cen. 162 Pokud jde na třetím místě o argument žalobkyň, že jelikož Komise měla v úmyslu stanovit rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů na základě skutečných nákladů prodejních entit společnosti Jindal Saw a zároveň stanovit teoretické ziskové rozpětí, přestože se tyto entity nacházely ve ztrátě, měla stanovit rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů na základě procentního podílu vyjadřujícího vztah mezi skutečnými prodejními, správními a režijními náklady a teoretickým obratem, odpovídajícím skutečnému obratu zvýšenému o uvedené teoretické ziskové rozpětí, postačí konstatovat, že i toto tvrzení má souvislost s vysokou úrovní prodejních, správních a režijních nákladů prodejních entit společnosti Jindal Saw z důvodu fáze vstupu na trh, v níž se nacházely, jež se shodovala se ztrátovým obdobím, a s tím, že Komise zohlednila teoretické ziskové rozpětí. Jak tudíž bylo uvedeno v bodě 160 výše, vychází tato otázka z úprav, jež by bylo třeba provést stran prodejních, správních a režijních nákladů a na základě důkazů a číselných údajů, jež však v projednávané věci nebyly předloženy. 163 A konečně je třeba odmítnout i tvrzení žalobkyň, že i kdyby žádný z důkazů, jež předložily k prokázání nepřiměřenosti rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů a zisku stanovených pro účely početního určení vývozní ceny, nebyl sám o sobě dostačující k prokázání tohoto tvrzení, představují tyto skutečnosti, posuzovány jako celek, soubor nepřímých důkazů, který je způsobilý toto tvrzení doložit. Je totiž třeba konstatovat, že uvedené skutečnosti jsou irelevantní, jelikož, pokud jde zaprvé o rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů, požadavky na vyloučení dodatečných nákladů na zpracování a na zohlednění mimořádně vysokých prodejních, správních a režijních nákladů z důvodu fáze vstupu na trh, v níž se údajně nacházejí prodejní entity společnosti Jindal Saw, se neopírají o důkazy a číselné údaje, a pokud jde zadruhé o ziskové rozpětí, je zpochybnění v každém případě založeno na údajích pocházejících od prodejních entit společnosti Jindal Saw, pokud jde o otázku, zda se nacházejí v zisku nebo ve ztrátě, které musejí být v souladu s judikaturou považovány za nespolehlivé. Žádná z těchto skutečností tedy nemůže být považována za indicii nepřiměřenosti rozpětí prodejních, správních a režijních nákladů a zisku, jež bylo v projednávaném případě určeno Komisí. 164 Vzhledem ke všem předchozím úvahám je třeba zamítnout také druhý bod druhé části prvního žalobního důvodu jako neopodstatněný, a tedy zamítnout tuto část a tento žalobní důvod jako celek. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 3 odst. 2 a 3 základního nařízení, a tudíž čl. 3 odst. 6 a čl. 9 odst. 4 téhož nařízení 165 Žalobkyně v rámci druhého žalobního důvodu tvrdí, že se Komise při určování existence újmy výrobnímu odvětví Unie neopírala o pozitivní důkazy a o objektivní přezkum. Tvrdí, že pro účely analýzy účinků dumpingových dovozů na ceny obdobného výrobku tohoto odvětví a konkrétně pro určení cenového podbízení dotčeného výrobku ve srovnání s obdobným výrobkem výrobního odvětví Unie, neprovedla Komise srovnání cen ani na stejné obchodní úrovni, ani na odpovídající obchodní úrovni, čímž porušila čl. 3 odst. 2 a 3 základního nařízení. 166 Žalobkyně tvrdí, že Komise využila závěry vycházející z výpočtu cenového podbízení dotčeného výrobku k určení újmy výrobnímu odvětví Unie a konstatování příčinné souvislosti mezi dovozem tohoto výrobku a újmou, jakož i při výpočtu rozpětí újmy. Chyby, jichž se Komise dopustila při výpočtu cenového podbízení, tak podle žalobkyň mají dopad na tyto další prvky napadeného nařízení. Konkrétně určení rozpětí újmy na příliš vysoké úrovni má podle žalobkyň za následek, že antidumpingové clo, jak bylo stanoveno tímto nařízením, je vyšší než clo, jež by postačovalo k odstranění újmy způsobené uvedenému výrobnímu odvětví, což je v rozporu s čl. 9 odst. 4 základního nařízení. 167 Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, zpochybňuje opodstatněnost tohoto žalobního důvodu. Uvádí, že argumentace žalobkyň je nepřesná. Kromě toho, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, bylo cenové podbízení skutečně vypočteno na základě srovnání cen na stejné obchodní úrovni a na přiměřené obchodní úrovni. 168 Komise zdůrazňuje, že

cs

caselaw

EU

základní nařízení nedefinuje způsob, jak má být cenové podbízení vypočteno, a že judikatura ani nepředepisuje konkrétní metodiku při jeho výpočtu. 169 Komise mimoto připomíná, že všechny údaje použité při výpočtu cenového podbízení byly poskytnuty zúčastněnými stranami. 170 Komise dále tvrdí, že ze základního nařízení, jak je vykládáno judikaturou, nevyplývá, že by výpočet cenového podbízení měl vycházet ze skutečných cen, tak aby byla zohledněna skutečná hospodářská soutěž na trhu a z hlediska zákazníka, jak tvrdí žalobkyně. 171 A konečně Komise tvrdí, že cenové podbízení v případě předmětného dovozu je v každém případě pouze jedním z ukazatelů existence podstatné újmy vzniklé výrobnímu odvětví Unie, že nebyla zpochybněna zjištění učiněná ve vztahu k cenovému podbízení, pokud jde o dalšího indického vyvážejícího výrobce, a že analýza příčinné souvislosti mezi předmětným dovozem a újmou způsobenou uvedenému výrobnímu odvětví se opírá o úvahy, jež se týkají nejen ceny, ale i objemů, jež mohou samy o sobě představovat dostatečný základ pro učinění závěru, že je dána příčinná souvislost. 172 Žalobkyně prostřednictvím tohoto žalobního důvodu zcela konkrétně tvrdí, že se Komise dopustila pochybení v rámci výpočtu cenového podbízení, jež jsou podle nich v rozporu s článkem 3 základního nařízení a mají dopad na platnost napadeného nařízení. 173 Je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 2 základního nařízení musí být zjištění újmy výrobnímu odvětví Unie založeno na skutečných důkazech a zahrnovat objektivní posouzení jednak objemu dumpingového dovozu a jeho účinku na ceny obdobných výrobků na unijním trhu a jednak následného vlivu tohoto dovozu na výrobní odvětví Unie. 174 Pokud jde konkrétněji o účinek dumpingového dovozu na ceny, čl. 3 odst. 3 základního nařízení stanoví povinnost posoudit, zda ve srovnání s cenou obdobného výrobku výrobního odvětví Unie existuje značné cenové podbízení ze strany dumpingového dovozu nebo zda tento dovoz jinak významnou měrou způsobil pokles cen nebo zabránil významnou měrou jejich růstu, ke kterému by jinak došlo. 175 Základní nařízení neobsahuje definici pojmu „cenové podbízení“ a nestanoví metodu jeho výpočtu. 176 Výpočet cenového podbízení ze strany předmětného dovozu se v souladu s čl. 3 odst. 2 a 3 základního nařízení provádí pro účely zjištění, zda výrobnímu odvětví Unie vznikla v důsledku tohoto dovozu újma, a v širším smyslu se používá k posouzení této újmy a určení rozpětí újmy, a sice úrovně pro odstranění uvedené újmy. S povinností provést objektivní posouzení vlivu dumpingového dovozu, jež je stanovena v uvedeném čl. 3 odst. 2, se pojí povinnost provést spravedlivé srovnání mezi cenou dotčeného výrobku a cenou obdobného výrobku uvedeného výrobního odvětví při prodeji na území Unie. Aby bylo zaručeno, že toto srovnání bude spravedlivé, musejí být ceny srovnávány na stejné obchodní úrovni. Srovnání cen na různých obchodních úrovních, tedy bez zahrnutí veškerých nákladů souvisejících s obchodní úrovní, která má být zohledněna, by nutně vedlo k umělým výsledkům, jež by neumožňovaly správné posouzení újmy výrobnímu odvětví Unie. Takovéto spravedlivé srovnání je podmínkou legality výpočtu újmy tomuto výrobnímu odvětví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. února 2011, Zhejiang Xinshiji Foods a Hubei Xinshiji Foods v. Rada, T‐122/09, nezveřejněný, EU:T:2011:46, body 79 a 85). 177 Podle bodu 84 odůvodnění napadeného nařízení bylo rozpětí cenového podbízení v projednávané věci vypočteno následovně: „Komise určila cenové podbízení v období šetření na základě údajů předložených vyvážejícími výrobci a výrobním odvětvím Unie srovnáním: a) váženého průměru prodejních cen jednotlivých typů výrobku výrobců Unie účtovaných odběratelům na trhu Unie, kteří nejsou ve spojení, a upravených na úroveň ceny ze závodu a b) odpovídajících vážených průměrných cen jednotlivých typů výrobku z dovozu od spolupracujících indických výrobců prvnímu nezávislému odběrateli na trhu Unie, stanovených na základě cen CIF (náklady, pojištění a přepravné) s příslušnou úpravou o náklady po dovozu.“ 178 Komise mimoto v bodě 93 odůvodnění napadeného nařízení dospěla k závěru, že v případě dotčeného výrobku vyráběného společností Jindal Saw a prodávaného v Unii existovalo cenové podbízení ve výši 30,9 %, na základě váženého průměru, tedy že ceny, za něž společnost Jindal Saw prodávala tento výrobek v Unii, byly o 30,9 % nižší než cena obdobného výrobku výrobního odvětví Unie. 179 Z bodu 84 odůvodnění napadeného nařízení tak vyplývá, že k srovnání cen došlo na stejné obchodní úrovni, a sice tak, že byly vzaty v úvahu ceny ze závodu za prodeje výrobního odvětví Unie a ceny CIF za prodeje uskutečňované společností Jindal Saw. Na základě otázek položených Tribunálem v rámci organizačních procesních opatření však Komise uvedla, že ve skutečnosti byly pro účely tohoto srovnání zohledněny jednak – pokud jde o uvedené výrobní odvětví – buď ceny ze závodu uplatňované výrobními entitami, prodávaly-li přímo nezávislým odběratelům, nebo ceny ze závodu uplatňované prodejními entitami, a jednak – pokud jde o společnost Jindal Saw – ceny CIF, odpovídající vývozní ceně, jak byla početně určena v rámci určování dumpingového rozpětí. Jak vyplývá z odpovědi na první žalobní důvod, vycházejí tyto ceny CIF z početně určených vývozních cen s přihlédnutím k různým úpravám, z nichž má být mimo jiné patrná vývozní cena dotčeného výrobku před jakýmkoli zapojením prodejních entit společnosti Jindal Saw. 180 Komise v této souvislosti tvrdí, že prodeje uskutečňované prodejními entitami výrobního odvětví Unie musí být považovány za prodeje „odpovídající prodeji ze závodu“, takže byly správně kvalifikovány jako prodeje „ze závodu“ obdobného výrobku uvedeného výrobního odvětví při výpočtu cenového podbízení. Podle Komise tak byly skutečně porovnány ceny na stejné obchodní úrovni. 181 Tuto tezi nelze přijmout. 182 I když Komise v bodě 84 odůvodnění napadeného nařízení a na jednání uvedla, že v rámci srovnání vzala v úvahu ceny výrobního odvětví Unie na úrovni „ze závodu“, ve skutečnosti porovnávala prodejní ceny prvním nezávislým odběratelům uvedeného výrobního odvětví a ceny CIF uplatňované společností Jindal Saw. 183 Přitom vzhledem k tomu, že Komise použila prodejní ceny prvním nezávislým odběratelům za obdobný výrobek výrobního odvětví Unie, měla s ohledem na požadavek porovnání cen na stejné obchodní úrovni porovnat tyto ceny rovněž – pokud jde o výrobky společnosti Jindal Saw – s prodejními cenami prvním nezávislým odběratelům. 184 Kromě toho je třeba konstatovat, že uvádění výrobků na trh nikoli přímo výrobcem, nýbrž prostřednictvím prodejních entit, s sebou nese existenci nákladů a ziskového rozpětí pro tyto entity, takže ceny uplatňované těmito entitami vůči nezávislým odběratelům jsou obecně vyšší než ceny uplatňované výrobci při přímém prodeji těmto odběratelům, a nemohou tedy být postaveny naroveň posledně uvedeným cenám. A dále z bodů 7 a 92 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že většina prodejů do Unie realizovaných výrobním odvětvím Unie byla v projednávané věci uskutečněna prodejními entitami dvou výrobců Unie, kteří spolupracovali při šetření a představují přibližně 96 % celkové výroby Unie. 185 Komise tedy tím, že – jak je popsáno v bodě 180 tohoto rozsudku – pro účely porovnání cen v rámci výpočtu cenového podbízení postavila ceny uplatňované prodejními entitami vůči nezávislým odběratelům naroveň cenám uplatňovaným výrobci při přímém prodeji těmto odběratelům, pouze pokud jde o obdobný výrobek výrobního odvětví Unie, vzala v případě tohoto výrobku v úvahu cenu zvýšenou, a tudíž nepříznivou z hlediska společnosti Jindal Saw, která většinu svých prodejů v Unii uskutečňovala prostřednictvím prodejních entit a jejíž situace se v tomto směru lišila od situace jiného vyvážejícího výrobce, který spolupracoval při šetření. 186 Kromě toho a na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, z rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, Transnational CompanyKazchrome a ENRC Marketing v. Rada a Komise (T‐107/08, EU:T:2011:704), nevyplývá, že pokud jde o dotčený výrobek, byla povinna vzít v úvahu ceny na úrovni propuštění do volného oběhu, která v projednávané věci odpovídala ceně CIF za výrobky indických vyvážejících výrobců. 187 Z bodů 62 a 63 uvedeného rozsudku totiž vyplývá, že Tribunál měl v dané věci za to, že cenami použitými při výpočtu cenového podbízení měly být ceny sjednané s nezávislými odběrateli, a sice ceny, které mohly být těmito nezávislými odběrateli vzaty v úvahu při rozhodování, zda koupí výrobky výrobního odvětví Unie, nebo výrobky dotčených vyvážejících výrobců, a nikoli ceny na úrovni obchodního mezičlánku. 188 Z předchozích úvah vyplývá, že vzhledem k tomu, že Komise vzala v úvahu prodejní ceny uplatňované prodejními entitami v obchodním spojení s hlavním výrobcem v Unii při určování ceny obdobného výrobku výrobního odvětví Unie, a přitom nevzala v úvahu prodejní ceny prodejních entit společnosti Jindal Saw při určování ceny dotčeného výrobku vyráběného posledně uvedenou společností, nelze mít za to, že byl výpočet cenového podbízení proveden porovnáním cen na stejné obchodní úrovni. 189 Jak přitom vyplývá z bodu 176 výše, srovnání cen na stejné obchodní úrovni je podmínkou legality výpočtu cenového podbízení dotčeného výrobku. Na výpočet cenového podbízení, jak jej uskutečnila Komise v rámci napadeného nařízení, je proto třeba nahlížet tak, že je v rozporu s čl. 3 odst. 2 základního nařízení. 190 Zpochybnění výpočtu cenového podbízení žalobkyněmi, pokud jde o výrobky vyráběné společností Jindal Saw, je tudíž opodstatněné. 191 Z předcházejících úvah vyplývá, že pochybení Komise v rámci výpočtu cenového podbízení dotčeného výrobku, pokud jde o výrobky vyráběné společností Jindal Saw, mělo za následek, že bylo vzato v úvahu cenové podbízení, jehož rozsah, ba ani existence, nebyly řádně prokázány. 192 Komise přitom v bodě 124 odůvodnění napadeného nařízení vyzdvihla význam, jejž přikládá existenci cenového podbízení. Komise měla v bodech 125 a 126 odůvodnění tohoto nařízení za to, že prodeje dotčeného výrobku za ceny podstatně nižší, než jaké uplatňuje výrobní odvětví Unie, s ohledem na cenové podbízení ve výši přes 30 %, vysvětluje jednak zvýšení objemu prodejů a podílů na trhu s uvedeným výrobkem a jednak nemožnost uvedeného výrobního odvětví zvýšit objem svých prodejů na unijním trhu na úroveň umožňující zajistit udržitelné ziskové úrovně. Komise v uvedeném bodě 126 odůvodnění mimo jiné konstatovala, že dovoz za podstatně nižší ceny než ceny tohoto výrobního odvětví značně snížil ceny na unijním trhu, a zabránil tak zvýšení ceny, k němuž by došlo v případě neexistence tohoto dovozu, a dospěla k závěru, že existuje souvislost mezi uvedeným dovozem za podstatně nižší ceny než ceny výrobního odvětví Unie a újmou, která tomuto výrobnímu odvětví vznikla. 193 Z bodů odůvodnění napadeného nařízení zmíněných v bodě 192 výše vyplývá, že takové cenové podbízení, jaké bylo vypočteno v tomto nařízení, je východiskem pro závěr, že dovozem dotčeného výrobku vznikla újma výrobnímu odvětví Unie. V souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 6 základního nařízení je přitom nezbytnou podmínkou uložení antidumpingového cla existence příčinné souvislosti mezi dumpingovým dovozem a újmou výrobnímu odvětví Unie. 194 Jak mimoto tvrdí žalobkyně v rámci třetího žalobního bodu této části, nelze vyloučit, že kdyby bylo cenové podbízení vypočteno správně, bylo by rozpětí újmy výrobnímu odvětví Unie stanoveno na nižší úrovni, než je úroveň dumpingového rozpětí. V takovém případě by však výše antidumpingového cla musela být v souladu s čl. 9 odst. 4 základního nařízení snížena na výši, která by postačovala k odstranění uvedené újmy. 195 Vzhledem k tomu, že pochybení zjištěné při výpočtu cenového podbízení je způsobilé zpochybnit legalitu napadeného nařízení, neboť znehodnocuje celou analýzu Komise týkající se příčinné souvislosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2011, Transnational CompanyKazchrome a ENRC Marketing v. Rada, T‐192/08, EU:T:2011:619, bod 119 a citovaná judikatura), je třeba toto nařízení zrušit v rozsahu, v němž se týká společnosti Jindal Saw, aniž je nutné posuzovat třetí žalobní důvod. K nákladům řízení 196 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovaly náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyněmi. 197 Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci uvedení v jeho odstavcích 1 a 2. Za okolností projednávaného sporu je důvodné rozhodnout, že vedlejší účastnice ponese vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (první rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Prováděcí nařízení Komise (EU) 2016/388 ze dne 17. března 2016 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz trub a trubek z tvárné litiny (známé také jako litina s kuličkovým grafitem) pocházejících z Indie se zrušuje v rozsahu, v němž se týká společnosti Jindal Saw Ltd. 2) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společnostmi Jindal Saw a Jindal Saw Italia SpA. 3) Společnost Saint-Gobain Pam ponese vlastní náklady řízení. Pelikánová Valančius Nihoul Svenningsen Öberg Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. dubna 2019. Podpisy. Obsah Skutečnosti předcházející sporu Řízení a návrhová žádání účastnic řízení Právní otázky K přípustnosti vyjádření ze dne 18. října 2017 K věci samé Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 20 odst. 4 a 5 základního nařízení a práva na obhajobu K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení, a tedy čl. 9 odst. 4 téhož nařízení – K první části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení – K druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 2 odst. 9 základního nařízení, a tudíž čl. 9 odst. 4 téhož nařízení K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 3 odst. 2 a 3 základního nařízení, a tudíž čl. 3 odst. 6 a čl. 9 odst. 4 téhož nařízení K nákladům řízení ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina. ( 1 ) – Předmět návrhu na druhé straně tohoto znění byl po jeho prvním online zpřístupnění předmětem jazykové úpravy.

cs

caselaw

EU

Věc T-331/09 Novartis AG v. Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Společenství TOLPOSAN – Starší mezinárodní slovní ochranná známka TONOPAN – Relativní důvod pro zamítnutí – Nebezpečí záměny – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009“ Shrnutí rozsudku 1. Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody pro zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou – Posouzení nebezpečí záměny – Úroveň pozornosti veřejnosti [Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 8 odst. 1 písm. b)] 2. Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody pro zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Podobnost mezi dotčenými výrobky nebo službami – Kritéria posouzení – Komplementární charakter výrobků [Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 8 odst. 1 písm. b)] 3. Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody pro zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou [Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 8 odst. 1 písm. b)] 1. Pokud jde o stupeň pozornosti relevantní veřejnosti pro účely globálního posouzení nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Společenství, má se za to, že průměrný spotřebitel dotčených výrobků je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný. Je rovněž třeba zohlednit skutečnost, že se úroveň pozornosti průměrného spotřebitele může měnit v závislosti na kategorii dotčených výrobků nebo služeb. Pokud jde o farmaceutické přípravky, odborníci v oboru lékařství vykazují vysoký stupeň pozornosti při předepisování léčivých přípravků. Pokud jde o konečné spotřebitele, v případech, kdy jsou farmaceutické přípravky prodávány bez předpisu, je třeba se domnívat, že tyto výrobky zajímají spotřebitele, o kterých se má za to, že jsou přiměřeně dobře informovaní, pozorní a obezřetní, jelikož tyto výrobky ovlivňují jejich zdravotní stav, a že tito spotřebitelé mají menší sklon k tomu, aby zaměnili různé verze uvedených výrobků. Krom toho i v případě, kdy je povinný lékařský předpis, mohou spotřebitelé vykazovat vysoký stupeň pozornosti při předepisování dotčených výrobků, a to s ohledem na to, že jde o farmaceutické přípravky. Na léčivé přípravky, ať již jsou vydávány na lékařský předpis, či nikoli, tak může být nahlíženo takovým způsobem, že ze strany běžně informovaných a přiměřeně pozorných a obezřetných spotřebitelů požívají zvýšeného stupně pozornosti. (viz body 23, 26) 2. Pro posouzení podobnosti mezi výrobky nebo službami ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Společenství je třeba zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi nimi. Tyto faktory zvláště zahrnují jejich povahu, účel, jejich užívání a jejich konkurenční nebo komplementární charakter. Mohou být zohledněny rovněž jiné faktory, jako jsou například distribuční kanály dotyčných výrobků. Výrobky jako léčivé přípravky mají tutéž povahu (farmaceutické přípravky), mají totéž určení nebo tentýž účel (léčení problémů lidského zdraví), jsou určeny týmž spotřebitelům (odborníkům z oboru lékařství a pacientům) a využívají týchž distribučních kanálů (zpravidla lékárny). Toto konstatování vyplývá z toho, že dotčené výrobky patří do téže obecné kategorie výrobků, a sice léčivých přípravků. Jde přitom o velmi širokou kategorii zahrnující výrobky, které mohou být rozdílné. Skutečnost, že léčivé přípravky patří do téže obecné kategorie výrobků, tak umožňuje konstatovat pouze nízký stupeň podobnosti mezi všemi léčivými přípravky. Vzhledem k tomu, že faktory zohledněné výše neumožňují rozlišit jednotlivé podkategorie léčivých přípravků, je ke správnému posouzení podobnosti mezi léčivými přípravky třeba zohlednit jiné faktory. Těmito faktory jsou zvláště konkurenční a komplementární charakter léčivých přípravků, jakož i jejich určení a zvláštní účel (léčení specifických zdravotních problémů). Při zohlednění těchto faktorů má rozhodující význam terapeutická indikace léčivého přípravku. Tato specifičnost léčivých přípravků již byla zohledněna v judikatuře, podle které spotřebitel hledá především výrobek nebo službu, jež by mohly odpovídat jeho specifickým potřebám, a proto je určení dotčeného výrobku či služby zásadní při provádění jeho volby. Jelikož se tedy spotřebitelé před jakýmkoliv nákupem řídí kritériem určení či účelu, je toto kritérium prvořadé při vymezení podkategorie výrobků nebo služeb. Určení a účel léčivého přípravku jsou stanoveny jeho terapeutickou indikací. Skutečnost, že dotčené výrobky mohou být užívány zároveň týmž spotřebitelem, nestačí k tomu, aby byly považovány za komplementární. Komplementárními výrobky nebo službami jsou totiž takové výrobky nebo služby, mezi kterými existuje úzký vztah v tom smyslu, že jeden je nezbytný nebo důležitý pro užití druhého, takže si mohou spotřebitelé myslet, že odpovědnost za výrobu těchto výrobků nebo za poskytování těchto služeb nese stejný podnik. (viz body 30, 35–37, 41) 3. Mezi slovním označením TOLPOSAN, jehož zápis jako ochranná známka Společenství je požadován pro „Léčivé přípravky obsahující tolperison s účinkem svalového relaxantu; zvěrolékařské přípravky obsahující tolperison s účinkem svalového relaxantu“ spadající do třídy 5 ve smyslu Niceské dohody a slovním označením TONOPAN zapsaným dříve jako mezinárodní ochranná známka s účinky v Rakousku a ve Španělsku pro „analgetika, která zmírňují bolest, zvláště při léčbě bolestí hlavy a migrény“ spadající do téže třídy u relevantní veřejnosti tvořené odborníky z oboru lékařství a konečnými rakouskými a španělskými spotřebiteli neexistuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Společenství, a to s ohledem na to, že jsou dotčené výrobky jen slabě podobné a kolidující ochranné známky vykazují průměrný stupeň podobnosti a že relevantní veřejnost vykazuje stupeň pozornosti vyšší než průměrný. (viz body 29, 32, 58) ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu) 15. prosince 2010 (*) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Společenství TOLPOSAN – Starší mezinárodní slovní ochranná známka TONOPAN – Relativní důvod pro zamítnutí – Nebezpečí záměny – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009“ Ve věci T‐331/09, Novartis AG, se sídlem v Basileji (Švýcarsko), zastoupená N. Hebeisem, advokátem, žalobkyně, proti Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému B. Schmidt, jako zmocněnkyní, žalovanému, přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem OHIM byla Sanochemia Pharmazeutika AG, se sídlem ve Vídni (Rakousko), jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí prvního odvolacího senátu OHIM ze dne 18. června 2009 (věc R 1601/2007-1), týkajícímu se námitkového řízení mezi společnostmi Novartis AG a Sanochemia Pharmazeutika AG, TRIBUNÁL (první senát), ve složení I. Wiszniewska-Białecka (zpravodajka), předsedkyně, F. Dehousse a H. Kanninen, soudci, vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada, s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 25. srpna 2009, s přihlédnutím k vyjádření k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 11. prosince 2009, po jednání konaném dne 15. června 2010, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Dne 22. listopadu 2004 podala společnost Sanochemia Pharmazeutika AG u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1)]. 2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení TOLPOSAN. 3 Výrobky, pro které byl zápis požadován, spadají do třídy 5 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Léčivé přípravky obsahující tolperison; zvěrolékařské přípravky obsahující tolperison“. 4 Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 26/2005 ze dne 27. června 2005. 5 Dne 6. července 2005 žalobkyně, společnost Novartis AG, proti zápisu ochranné známky TOLPOSAN pro výrobky uvedené v bodě 3 výše podala námitky na základě článku 42 nařízení č. 40/94 (nyní článek 41 nařízení č. 207/2009). 6 Námitky byly založeny na mezinárodním zápisu č. 227508 slovní ochranné známky TONOPAN, jejíž přihláška byla podána dne 13. ledna 1960, který má účinky zejména v Rakousku a ve Španělsku pro výrobky spadající do třídy 5 a odpovídající následujícímu popisu: „Farmaceutické přípravky“. 7 Důvodem uplatňovaným na podporu námitek byl důvod uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009]. 8 Na žádost přihlašovatelky ochranné známky Společenství ze dne 20. března 2006 vyzval dne 12. dubna 2006 OHIM žalobkyni, aby v souladu s čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 42 odst. 2 a 3 nařízení č. 207/2009) předložila důkaz o tom, že po dobu pěti let před zveřejněním přihlášky ochranné známky Společenství byla starší ochranná známka skutečně užívána v členských státech, ve kterých je tato ochranná známka chráněna. 9 Dne 5. července 2006 žalobkyně ve stanovené lhůtě předložila různé dokumenty za účelem prokázání, že ochranná známka, na níž byly námitky založeny, byla v Rakousku a ve Španělsku skutečně užívána. 10 Dne 27. září 2006 omezila přihlašovatelka, která zohlednila skutečnost, že důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky byl předložen pro analgetikum používané při léčbě bolestí hlavy, výrobky uvedené v přihlášce k zápisu na ty výrobky třídy 5, které odpovídají následujícímu popisu: „Léčivé přípravky obsahující tolperison s účinkem svalového relaxantu; zvěrolékařské přípravky obsahující tolperison s účinkem svalového relaxantu“. 11 Dopisem ze dne 28. října 2006 informovala žalobkyně OHIM o tom, že léčivý přípravek, na který se vztahuje starší ochranná známka, musí být považován za obecné analgetikum. 12 Rozhodnutím ze dne 14. srpna 2007 námitkové oddělení námitky zamítlo. Mělo za to, že kolidující ochranné známky podobné nejsou, a že tedy není třeba přezkoumávat existenci nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94. Mělo rovněž za to, že není nezbytné zohledňovat dokumenty, které žalobkyně předložila k prokázání skutečného užívání starší ochranné známky, jelikož to jeho závěr nezmění. 13 Dne 9. října 2007 podala žalobkyně u OHIM proti rozhodnutí námitkového oddělení odvolání na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94 (nyní články 58 až 64 nařízení č. 207/2009). 14 Rozhodnutím ze dne 18. června 2009 (dále jen „napadené rozhodnutí“) první odvolací senát OHIM odvolání zamítl. Odvolací senát měl za to, že vzhledem k tomu, že dotčené výrobky spadají do třídy 5, tvoří relevantní veřejnost odborníci (lékaři, chemici a lékárníci) a široká veřejnost, která vykazuje vyšší úroveň pozornosti, a že relevantní území tvoří Rakousko a Španělsko. Odvolací senát uvedl, že není zpochybňováno, že důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky byl předložen pouze pro část výrobků, pro které byla zapsána, a že se tedy podle čl. 42 odst. 3 nařízení č. 207/2009 starší ochranná známka považuje pro účely projednání námitek za zapsanou pouze pro specifický farmaceutický přípravek, a to analgetikum, které je vhodné zejména pro léčbu bolestí hlavy a migrény. Pokud jde o srovnání výrobků, odvolací senát měl za to, že dotčené výrobky vykazují slabou podobnost. Pokud jde o srovnání označení, odvolací senát měl za to, že globální posouzení kolidujících označení ze vzhledového a fonetického hlediska jej vedlo k závěru, že vzhledem k totožnosti mezi počátečními a koncovými částmi a odlišnostem, pokud jde o jejich prostřední části, vykazují označení průměrnou podobnost. Z pojmového hlediska odvolací senát uvedl, že kolidující označení pro průměrného španělského či rakouského spotřebitele nemají žádný význam. Odvolací senát, který zohlednil slabou podobnost mezi dotčenými výrobky a průměrnou podobnost mezi kolidujícími označeními, jakož i vyšší stupeň pozornosti relevantní veřejnosti, tedy dospěl k závěru, že nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 neexistuje. Návrhová žádání účastníků řízení 15 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí; – uložil OHIM náhradu nákladů řízení. 16 OHIM navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky 17 Žalobkyně vznáší jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 18 Podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 se na základě námitek majitele starší ochranné známky přihlášená ochranná známka nezapíše, pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna. Nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou. Krom toho se staršími ochrannými známkami na základě čl. 8 odst. 2 písm. a) bodu iii) nařízení č. 207/2009 rozumějí ochranné známky zapsané na základě mezinárodní přihlášky s účinky pro členský stát. 19 Podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku nebo od podniků hospodářsky propojených. Podle téže judikatury musí být nebezpečí záměny posuzováno globálně podle toho, jak relevantní veřejnost vnímá dotčená označení a výrobky nebo služby, přičemž musí být zohledněny všechny faktory, které jsou pro projednávaný případ charakteristické, zejména vzájemná závislost mezi podobností označení a podobností výrobků nebo služeb, na které se vztahuje ochranná známka [rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Laboratorios RTB v. OHIM – Giorgio Beverly Hills (GIORGIO BEVERLY HILLS), T‐162/01, Recueil, s. II‐2821, body 30 až 33, a rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 2008, Focus Magazin Verlag v. OHIM – Editorial Planeta (FOCUS Radio), T‐357/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 24 a 25]. 20 V projednávaném případě je nesporné, že starší ochranná známka TONOPAN je předmětem mezinárodního zápisu s účinkem pro Rakousko a Španělsko, a tyto státy tedy tvoří relevantní území pro analýzu nebezpečí záměny. 21 Pokud jde o relevantní veřejnost, podle judikatury ji tvoří jednak odborníci v oboru lékařství a jednak pacienti jakožto koneční spotřebitelé dotčených výrobků, jestliže jsou těmito výrobky léčivé přípravky [viz rozsudek Tribunálu ze dne 21. října 2008, Aventis Pharma v. OHIM – Nycomed (PRAZOL), T‐95/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 27 a citovaná judikatura]. V projednávaném případě není zpochybňováno, že relevantní veřejnost tvoří odborníci, a sice lékaři a lékárníci, a koneční spotřebitelé, tedy pacienti. 22 Žalobkyně naproti tomu zpochybňuje posouzení odvolacího senátu týkající se stupně pozornosti relevantní veřejnosti, srovnání výrobků, srovnání označení, jakož i existence nebezpečí záměny v projednávaném případě. Ke stupni pozornosti relevantní veřejnosti 23 Pokud jde o stupeň pozornosti relevantní veřejnosti pro účely globálního posouzení nebezpečí záměny, má se podle judikatury za to, že průměrný spotřebitel dotčených výrobků je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný. Je rovněž třeba zohlednit skutečnost, že se úroveň pozornosti průměrného spotřebitele může měnit v závislosti na kategorii dotčených výrobků nebo služeb [viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. února 2007, Mundipharma v. OHIM – Altana Pharma (RESPICUR), T‐256/04, Sb. rozh. s. II‐449, bod 42 a citovaná judikatura]. 24 V projednávaném případě měl odvolací senát za to, že konečný spotřebitel vykazuje vyšší stupeň pozornosti, jelikož dotčenými výrobky nejsou výrobky běžné spotřeby, ale výrobky týkající se zdraví spotřebitele. 25 Žalobkyně tvrdí, že výrobky, na které se vztahuje starší ochranná známka, jsou levné léčivé přípravky proti bolesti prodávané bez předpisu, které spotřebitel považuje za zboží běžné spotřeby a u nichž při jejich koupi nevykazuje vyšší pozornost než při koupi jiného spotřebního zboží. Zpochybňuje rovněž konstatování odvolacího senátu, podle něhož široká veřejnost, má-li si vybrat léčivé přípravky, žádá obvykle o radu lékárníky a lékaře. Při posouzení nebezpečí záměny musejí být zohledněni koneční spotřebitelé, kteří své nákupy provádějí, a to bez podpory odborníků. Léčivé přípravky, na které se vztahuje starší ochranná známka, jsou totiž prodávány bez předpisu a prostřednictvím internetu, což odstraňuje kontrolu odborníka. 26 Z judikatury vyplývá, že odborníci v oboru lékařství vykazují vysoký stupeň pozornosti při předepisování léčivých přípravků. Dále pak z ní vyplývá, že pokud jde o konečné spotřebitele, v případech, kdy jsou farmaceutické přípravky prodávány bez předpisu, je třeba se domnívat, že tyto výrobky zajímají spotřebitele, o kterých se má za to, že jsou přiměřeně dobře informovaní, pozorní a obezřetní, jelikož tyto výrobky ovlivňují jejich zdravotní stav, a že tito spotřebitelé mají menší sklon k tomu, aby zaměnili různé verze uvedených výrobků. Krom toho i v případě, kdy je povinný lékařský předpis, mohou spotřebitelé vykazovat vysoký stupeň pozornosti při předepisování dotčených výrobků, a to s ohledem na to, že jde o farmaceutické přípravky [rozsudek Tribunálu PRAZOL, bod 21 výše, bod 29, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2009, Procter & Gamble v. OHIM – Laboratorios Alcala Farma (oli), T‐240/08, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 50]. Na léčivé přípravky, ať již jsou vydávány na lékařský předpis, či nikoli, tak může být nahlíženo takovým způsobem, že ze strany běžně informovaných a přiměřeně pozorných a obezřetných spotřebitelů požívají zvýšeného stupně pozornosti [rozsudek Tribunálu ze dne 15. prosince 2009, Trubion Pharmaceuticals v. OHIM – Merck (TRUBION), T‐412/08, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 28]. 27 V projednávaném případě je tedy třeba mít za to, že relevantní veřejnost každopádně může vykazovat úroveň pozornosti vyšší než průměrnou. 28 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, skutečnost, že si konečný spotřebitel může případně na internetu opatřit léčivý přípravek prodávaný bez předpisu, a to bez rady lékárníka či lékaře, nemůže snížit jeho úroveň pozornosti při koupi takového výrobku. 29 V důsledku toho měl odvolací senát správně za to, že relevantní veřejnost tvoří odborníci z oboru lékařství a koneční rakouští a španělští spotřebitelé, kteří vykazují vyšší úroveň pozornosti. Ke srovnání výrobků 30 Podle ustálené judikatury je pro posouzení podobnosti mezi výrobky nebo službami třeba zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi nimi. Tyto faktory zvláště zahrnují jejich povahu, účel, jejich užívání a jejich konkurenční nebo komplementární charakter. Mohou být zohledněny rovněž jiné faktory, jako jsou například distribuční kanály dotyčných výrobků [viz rozsudek Tribunálu ze dne 11. července 2007, El Corte Inglés v. OHIM – Bolaños Sabri (PiraÑAM diseño original Juan Bolaños), T‐443/05, Sb. rozh. s. II‐2579, bod 37 a citovaná judikatura]. 31 V projednávaném případě je třeba nejprve uvést, že starší ochranná známka byla zapsána pro „farmaceutické přípravky“ spadající do třídy 5. Účastnice řízení nezpochybňují, že důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky žalobkyně předložila pouze pro podkategorii těchto výrobků odpovídající „analgetiku, které je vhodné zejména pro léčbu bolestí hlavy a migrény“ a že se podle čl. 42 odst. 2 nařízení č. 207/2009 považuje pro účely projednání námitek za zapsanou pouze pro tyto výrobky. 32 Pro účely posouzení podobnosti výrobků tak odvolací senát správně zohlednil „analgetika, která zmírňují bolest, zvláště při léčbě bolestí hlavy a migrény“ spadající do třídy 5, na která se vztahuje starší ochranná známka, i „léčivé přípravky obsahující tolperison s účinkem svalového relaxantu [a] zvěrolékařské přípravky obsahující tolperison s účinkem svalového relaxantu“ spadající do třídy 5, pro které je požadován zápis. 33 Odvolací senát měl za to, že ačkoli jsou dotčené výrobky podobné, jelikož spadají do třídy 5, jsou nanejvýš slabě podobné vzhledem k tomu, že výrobky, na které se vztahuje starší ochranná známka, přísluší do podkategorie analgetik, zatímco výrobky, pro které je zápis požadován, přísluší do podkategorie svalových relaxantů. 34 Žalobkyně tvrdí, že stupeň podobnosti mezi dotčenými výrobky je velmi vysoký. Odvolacímu senátu vytýká, že nezohlednil skutečnost, že výrobky, pro které je zápis požadován, jsou svalové relaxanty, jejichž účinkem je rovněž zmírnění bolesti, a vykazují tedy silnou podobnost s analgetiky, na která se vztahuje starší ochranná známka. Uvádí, že jde o léčivé přípravky, jejichž účel se překrývá, jelikož svalové relaxanty mají stejně jako analgetika za účinek zmírnění bolestí způsobených svalovými kontrakturami. Navíc jsou užívány jako léčivé přípravky, které se vzájemně doplňují, jsou vyráběny farmaceutickými podniky a distribuovány týmž obchodním kanálem a jsou určeny témuž konečnému spotřebiteli. Všechny relevantní faktory se tak shodují, s výjimkou účelu výrobků, tedy jejich terapeutické indikace. Žalobkyně má za to, že skutečnost, že se dotčené výrobky vzájemně doplňují, jelikož analgetika mohou být předepsána v případě bolestivých svalových kontraktur, je jedním z faktorů, které vedou k závěru, že dotčené výrobky jsou mimořádně podobné. 35 Je třeba konstatovat, že výrobky jako léčivé přípravky mají tutéž povahu (farmaceutické přípravky), mají totéž určení nebo tentýž účel (léčení problémů lidského zdraví), jsou určeny týmž spotřebitelům (odborníkům z oboru lékařství a pacientům) a využívají týchž distribučních kanálů (zpravidla lékárny). Toto konstatování vyplývá z toho, že dotčené výrobky patří do téže obecné kategorie výrobků, a sice léčivých přípravků. Jde přitom o velmi širokou kategorii zahrnující výrobky, které mohou být rozdílné. Je tak třeba mít za to, že skutečnost, že léčivé přípravky patří do téže obecné kategorie výrobků, umožňuje konstatovat pouze nízký stupeň podobnosti mezi všemi léčivými přípravky. 36 Vzhledem k tomu, že faktory zohledněné v bodě 35 výše neumožňují rozlišit jednotlivé podkategorie léčivých přípravků, je ke správnému posouzení podobnosti mezi léčivými přípravky třeba zohlednit jiné faktory. Těmito faktory jsou zvláště konkurenční a komplementární charakter léčivých přípravků, jakož i jejich určení a zvláštní účel (léčení specifických zdravotních problémů). Při zohlednění těchto faktorů má rozhodující význam terapeutická indikace léčivého přípravku. 37 Tato specifičnost léčivých přípravků již byla zohledněna v judikatuře, podle které spotřebitel hledá především výrobek nebo službu, jež by mohly odpovídat jeho specifickým potřebám, a proto je určení dotčeného výrobku či služby zásadní při provádění jeho volby. Jelikož se spotřebitelé před jakýmkoliv nákupem řídí kritériem určení či účelu, je toto kritérium prvořadé při vymezení podkategorie výrobků nebo služeb. Určení a účel léčivého přípravku jsou stanoveny jeho terapeutickou indikací (rozsudek RESPICUR, bod 23 výše, body 29 a 30). 38 V projednávaném případě je nesporné, že se dotčené výrobky odlišují svou hlavní terapeutickou indikací. Výrobky, na které se vztahuje starší ochranná známka, jsou totiž analgetika, jejichž účelem je zmírnit bolesti, zvláště bolesti hlavy, zatímco účelem výrobků, pro které je požadován zápis, je léčit svalové kontraktury účinkem relaxace svalů. Odvolací senát měl tedy správně za to, že dotčené výrobky spadají do odlišných podkategorií léčivých přípravků. Je tak třeba mít za to, že dotčené výrobky nejsou konkurenční (vzájemně zaměnitelné). 39 Jak uvádí žalobkyně, svalové relaxanty, na které se vztahuje přihlášená ochranná známka, mohou mít rovněž za účinek zmírnění bolesti. To však nemění konstatování, podle něhož je určením těchto léčivých přípravků, tak jak je popsáno jejich terapeutickou indikací, relaxace svalů, a že se tedy liší od určení analgetik, na která se vztahuje starší ochranná známka. 40 Stejně tak je pro posouzení podobnosti mezi léčivými přípravky méně významné, že tentýž pacient může být stižen několika různými onemocněními a brát několik léčivých přípravků současně. Toto konstatování platí zvláště v projednávaném případě, neboť analgetika lze brát s jinými léčivými přípravky. 41 Skutečnost, že dotčené výrobky mohou být užívány zároveň týmž spotřebitelem, tedy nestačí k tomu, aby byly považovány za komplementární ve smyslu judikatury. Komplementárními výrobky nebo službami jsou totiž takové výrobky nebo služby, mezi kterými existuje úzký vztah v tom smyslu, že jeden je nezbytný nebo důležitý pro užití druhého, takže si mohou spotřebitelé myslet, že odpovědnost za výrobu těchto výrobků nebo za poskytování těchto služeb nese stejný podnik [viz rozsudek Tribunálu ze dne 22. ledna 2009, Commercy v. OHIM – easyGroup IP Licensing (easyHotel), T‐316/07, Sb. rozh. s. II‐43, bod 57 a citovaná judikatura]. 42 Z předcházejícího vyplývá, že s ohledem na podobné prvky mezi dotčenými výrobky konstatované v bodě 35 výše a na rozdílnost související s jejich terapeutickou indikací odvolací senát nepochybil, když dospěl k závěru, že dotčené výrobky jsou nanejvýš slabě podobné. Ke srovnání označení 43 Podle judikatury jsou dvě ochranné známky podobné tehdy, pokud mezi nimi z pohledu relevantní veřejnosti existuje alespoň částečná totožnost pokud jde o jeden nebo více relevantních aspektů, a sice aspektů vzhledových, fonetických a pojmových [rozsudek Tribunálu ze dne 23. října 2002, Matratzen Concord v. OHIM – Hukla Germany (MATRATZEN), T‐6/01, Recueil, s. II‐4335, bod 30, a rozsudek Tribunálu ze dne 10. prosince 2008, MIP Metro v. OHIM – Metronia (METRONIA), T‐290/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 41]. 44 Krom toho globální posouzení nebezpečí záměny, co se týče vzhledové, fonetické nebo pojmové podobnosti kolidujících ochranných známek, musí být založeno na celkovém dojmu, kterým tyto ochranné známky působí, s přihlédnutím zejména k jejich rozlišujícím a dominantním prvkům. Vnímání ochranných známek průměrným spotřebitelem dotčených výrobků nebo služeb hraje rozhodující úlohu v globálním posouzení uvedeného nebezpečí. Průměrný spotřebitel přitom vnímá obvykle ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími jednotlivými detaily [rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 2007, OHIM v. Shaker, C‐334/05 P, Sb. rozh. s. I‐4529, bod 35, a rozsudek Tribunálu ze dne 4. března 2009, Professional Tennis Registry v. OHIM – Registro Profesional de Tenis (PTR PROFESSIONAL TENNIS REGISTRY), T‐168/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 28]. 45 V projednávaném případě měl odvolací senát za to, že obě dotčená slovní označení, TOLPOSAN a TONOPAN, vykazují ze vzhledového a fonetického hlediska průměrnou podobnost s ohledem

cs

caselaw

EU

na totožnost mezi jejich počátečními a koncovými částmi a na odlišnosti týkající se jejich prostředních částí a že z pojmového hlediska mezi kolidujícími označeními žádné srovnání možné není. 46 Je třeba nejprve uvést, že z pojmového hlediska žalobkyně nezpochybňuje posouzení odvolacího senátu, podle něhož nemají kolidující známky pro průměrného rakouského spotřebitele a pro průměrného španělského spotřebitele význam. 47 Žalobkyně svou argumentaci soustřeďuje na srovnání kolidujících označení, které odvolací senát provedl ze vzhledového a fonetického hlediska. 48 Tvrdí, že kolidující ochranné známky vykazují velmi vysoký stupeň podobnosti ze vzhledového a fonetického hlediska, jelikož společné body mezi těmito ochrannými známkami jednoznačně převládají nad odlišnostmi. Ze vzhledového hlediska uvádí, že kolidující ochranné známky obsahují šest totožných písmen, z nichž pět je uvedeno ve stejném pořadí („t“, „o“, „o“, „a“ a „n“) a že písmeno „p“ ve starší ochranné známce následuje po samohlásce „o“ a v ochranné známce, jejíž zápis je požadován, předchází samohlásce „o“. Z fonetického hlediska žalobkyně odvolacímu senátu vytýká, že nezohlednil podobnosti vyskytující se v prostředních částech těchto ochranných známek, a sice zvuky „op“ a „po“, stejný sled samohlásek („o“, „o“ a „a“) a totožná písmena „p“ a „o“. Podle žalobkyně rozložil odvolací senát kolidující ochranné známky na totožné a rozdílné prvky a nezohlednil celkový dojem, kterým tyto ochranné známky působí. 49 Pokud jde o vzhledovou podobnost, nejprve je třeba uvést, že se ochranná známka TOLPOSAN a ochranná známka TONOPAN skládají z jediného trojslabičného slova obsahujícího téměř stejný počet písmen, a to konkrétně osm a sedm, přičemž samohlásky v těchto ochranných známkách jsou uvedeny v tomtéž pořadí („o“, „o“ a „a“). Kolidující ochranné známky začínají dvěma stejnými písmeny „t“ a „o“ a končí dvěma stejnými písmeny „a“ a „n“. Je však třeba rovněž konstatovat, že tyto ochranné známky vykazují ze vzhledového hlediska odlišnosti, které vyplývají jednak z výskytu písmen „l“ a „s“ v prostřední části ochranné známky, jejíž zápis je požadován, a jednak ze skutečnosti, že jsou písmena „p“ a „o“ v prostředních částech kolidujících ochranných známek uvedena v opačném pořadí. 50 Odvolací senát tedy nepochybil, když měl za to, že počáteční části „to“ a koncové části „an“ kolidujících označení jsou totožné a že jejich prostřední části „lpos“ a „nop“ jsou odlišné. 51 Pokud jde o fonetickou podobnost, je dále třeba uvést, že kolidující ochranné známky začínají stejným zvukem „to“ a končí stejným zvukem „an“. Jejich prostřední části „lpos“ a „nop“ obsahují samohlásku „o“, ale vyslovují se odlišně. V tomto ohledu obrácené pořadí písmen „o“ a „p“ v prostřední části kolidujících ochranných známek má za účinek to, že výslovnost ochranných známek je odlišná. Výskyt písmene „l“, které předchází písmenu „p“, a písmene „s“ v ochranné známce, jejíž zápis je požadován, pak tuto odlišnost ve výslovnosti zesiluje. 52 Odvolací senát tedy nepochybil, když měl za to, že z fonetického hlediska mají kolidující označení odlišnou výslovnost z důvodu sledu písmen, která nejsou totožná, a výskytu odlišných písmen v jejich prostředních částech. 53 Z toho vyplývá, že měl odvolací senát správně za to, že ze vzhledového a fonetického hlediska vykazují kolidující označení průměrný stupeň podobnosti. 54 Pokud jde konečně o výtku žalobkyně, podle které odvolací senát nezohlednil celkový dojem, kterým kolidující ochranné známky působí, stačí uvést, že v napadeném rozhodnutí odvolací senát konstatoval, že k závěru, že tato označení vykazují průměrný stupeň podobnosti, jej vedlo globální posouzení kolidujících označení ze vzhledového a fonetického hlediska. Navíc odvolací senát uvedl, že zohlednění skutečnosti, že jejich počáteční totožné části, a sice „to“, zaujmou více pozornosti relevantní veřejnosti, tento závěr zpochybnit nemůže. Dodal, že takový přístup, spočívající v tom, že se pozornost věnuje pouze počáteční části označení, by znamenal, že se nepřihlédne k posouzení celkového dojmu, kterým kolidující ochranné známky působí. 55 Skutečnost, že odvolací senát dospěl k závěru, že mezi kolidujícími ochrannými známkami existuje průměrná globální podobnost, prokazuje, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, odvolací senát skutečně provedl globální posouzení těchto ochranných známek, přičemž zohlednil jejich totožné i rozdílné prvky. Jak zdůrazňuje OHIM, posouzení celkového dojmu, kterým kolidující ochranné známky působí, nebrání tomu, aby bylo provedeno srovnání jejich rozdílných prvků a slabik, tak jak se prezentují spotřebiteli. 56 Z předcházejícího vyplývá, že s ohledem na průměrný stupeň podobnosti ze vzhledového a fonetického hlediska mezi kolidujícími označeními a na to, že z pojmového hlediska tato označení nemají význam, měl odvolací senát správně za to, že kolidující označení globálně vykazují průměrný stupeň podobnosti. K nebezpečí záměny 57 Odvolací senát dospěl k závěru, že vzhledem ke slabé podobnosti mezi výrobky a k průměrné podobnosti mezi označeními globální přezkum umožňuje vyloučit jakékoli nebezpečí záměny v německy a ve španělsky hovořících oblastech. Upřesnil, že tento závěr je založen na zohlednění skutečnosti, že relevantní veřejnost je pozornější ve vztahu ke sporným výrobkům, které se týkají jejího zdraví, a obezřetnější, jestliže si je má vybrat. 58 Pokud jde o globální posouzení nebezpečí záměny, ze všeho předcházejícího vyplývá, že s ohledem na to, že jsou dotčené výrobky jen slabě podobné a kolidující ochranné známky vykazují průměrný stupeň podobnosti a že relevantní veřejnost vykazuje stupeň pozornosti vyšší než průměrný, odvolací senát nepochybil, když dospěl k závěru, že neexistuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 59 Tento závěr zpochybnit nelze, třebaže – jak zdůrazňuje žalobkyně – z judikatury vyplývá, že konečný spotřebitel má pouze zřídka možnost přímo srovnat jednotlivé ochranné známky, ale musí se spoléhat na nedokonalou představu, kterou si o nich uchoval v paměti [rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1999, Lloyd Schuhfabrik Meyer, C‐342/97, Recueil, s. I‐3819, bod 26, a rozsudek Tribunálu ze dne 23. října 2002, Oberhauser v. OHIM – Petit Liberto (Fifties), T‐104/01, Recueil, s. II‐4359, bod 28]. Jak bylo totiž konstatováno výše, v projednávaném případě vykazuje relevantní veřejnost při koupi dotčených výrobků vyšší stupeň pozornosti. 60 Stejně tak tento závěr nezpochybňuje argument žalobkyně, podle něhož má zvýšený význam podobnost kolidujících označení z fonetického hlediska, jelikož konečný spotřebitel své přání koupě u lékárníka vyjadřuje slovně a léčivé přípravky objednávají lékárníci u velkoobchodníků telefonicky. 61 Podle judikatury v rámci globálního posouzení nebezpečí záměny nemají vzhledové, fonetické nebo pojmové aspekty kolidujících označení vždy stejnou váhu, a je tedy důležité analyzovat objektivní podmínky, za kterých se ochranné známky mohou prezentovat na trhu [rozsudky Tribunálu ze dne 3. července 2003, Alejandro v. OHIM – Anheuser-Busch (BUDMEN), T‐129/01, Recueil, s. II‐2251, bod 57, a ze dne 6. října 2004, New Look v. OHIM – Naulover (NLSPORT, NLJEANS, NLACTIVE a NLCollection), T‐117/03 až T‐119/03 a T‐171/03, Sb. rozh. s. II‐3471, bod 49]. Význam podobných nebo rozdílných prvků mezi kolidujícími označeními může záviset zejména na jejich inherentních charakteristikách nebo na podmínkách uvádění výrobků nebo služeb, na které se tato kolidující označení vztahují, na trh. Jsou-li výrobky označené dotčenými ochrannými známkami obvykle prodávány v samoobslužných obchodech, kde si spotřebitel sám vybírá výrobek, a tudíž se musí spoléhat hlavně na zobrazení ochranné známky použité na tomto výrobku, bude vzhledová podobnost označení obecně důležitější. Pokud je naopak dotčený výrobek prodáván především ústně, bude obvykle připisována vyšší váha fonetické podobnosti označení (výše uvedený rozsudek NLSPORT, NLJEANS, NLACTIVE a NLCollection, bod 49). 62 V projednávaném případě však stupeň podobnosti mezi kolidujícími ochrannými známkami z fonetického hlediska není velmi vysoký a má stejnou úroveň jako stupeň podobnosti ze vzhledového hlediska. Okolnost, že podobnost z fonetického hlediska má vyšší váhu než podobnost ze vzhledového hlediska v důsledku toho, že dotčené výrobky jsou tradičně prodávány ústně, proto neumožňuje dospět k závěru, že existuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 63 Ze všeho předcházejícího vyplývá, že jediný žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, musí být zamítnut. K nákladům řízení 64 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že OHIM požadoval náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (první senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti Novartis AG se ukládá náhrada nákladů řízení. Wiszniewska-Białecka Dehousse Kanninen Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. prosince 2010. Podpisy. * Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu) 19. prosince 2019 ( *1 ) „Zaměstnanci soukromé společnosti, která v unijním orgánu zajišťuje služby z oblasti informatiky – Odepření přístupu do prostor Komise – Pravomoc autora aktu“ Ve věci T‐504/18, XG, zastoupený S. Kaisergruberem a A. Burghelle-Vernet, advokáty, žalobce, proti Evropské komisi, zastoupené C. Ehrbar a T. Bohrem, jako zmocněnci, žalované, jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 3. července 2018, kterým bylo odepření přístupu žalobce do jejích prostor ponecháno v platnosti, TRIBUNÁL (první senát), ve složení P. Nihoul (zpravodaj), vykonávající funkci předsedy, J. Svenningsen a U. Öberg, soudci, vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. října 2019, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Žalobce XG byl od [důvěrné] ( 1 ) zaměstnancem společnosti [důvěrné], která je součástí skupiny [důvěrné] (dále jen „zaměstnavatel“). 2 V návaznosti na proběhlé zadávací řízení uzavřelo konsorcium tvořené [důvěrné] (dále jen „smluvní dodavatel“) dne [důvěrné] rámcovou smlouvu s Evropskou unií, jejímž předmětem bylo poskytování služeb [důvěrné] Evropské komisi (dále jen „rámcová smlouva“). 3 Žalobce byl svým zaměstnavatelem přidělen jako [důvěrné] ke generálnímu ředitelství (GŘ) Komise [důvěrné] v budově Komise [důvěrné]. V této souvislosti obdržel vstupní průkaz opravňující k přístupu do budov Komise. 4 Rámcová smlouva byla změněna dodatkem ze dne 14. září 2017 (dále jen „dodatek k rámcové smlouvě“), jímž byl do rámcové smlouvy vložen článek 1.14 zvláštních podmínek, který mimo jiné stanoví: „2. Podle článků 3, 7 a 8 rozhodnutí Komise (EU, Euratom) 2015/443 [ze dne 13. března 2015] o bezpečnosti v Komisi [Úř. věst. 2015, L 72, s. 41] je možné v zájmu prevence a kontroly rizik pro bezpečnost osob, majetku a informací Komise prověřovat bezúhonnost osob přidělených k práci na místě. Navíc podle loi du 11 décembre 1998 relative à la classification et aux habilitations, attestations et avis de sécurité (belgický zákon ze dne 11. prosince 1998 o bezpečnostní klasifikaci a o bezpečnostních oprávněních, osvědčeních a posudcích) [...] může být zaměstnancům přiděleným k práci na místě jejich právo přístupu do prostor smluvního orgánu podmíněno vydáním kladného bezpečnostního posudku belgických orgánů. Udělené právo přístupu zůstává v platnosti, dokud není vydán negativní bezpečnostní posudek. 3. Aby bylo belgickým orgánům umožněno vydání bezpečnostního posudku, předá smluvní dodavatel dotyčným zaměstnancům přiděleným k práci na místě přiložený formulář (informační list). Řádně vyplněné a podepsané informační listy (které musejí být označeny jako ‚informační list‘) se předají zpět ředitelství Komise pro bezpečnost (Evropská komise, HR.DS – BERL 3/190) a aktualizovaný elektronický seznam příslušných osobních údajů uvedených v přiloženém formuláři se zašle na adresu ‚EC-SECURITY-SCREENING@ec.europa.eu‘ nejpozději 30 dnů od podpisu tohoto dodatku. 4. V případě opomenutí nebo odmítnutí vyplnit informační list může být zaměstnanci odepřeno právo přístupu do budov Komise. [...] 6. [...] Smluvní dodavatel se zavazuje, že do následujících budov Komise vyšle pouze zaměstnance přidělené k práci na místě, kterým byl vydán kladný bezpečnostní posudek: [důvěrné] [...]“ 5 Komise následně kontaktovala zaměstnavatele, aby své zaměstnance pracující v budovách Komise požádal o vyslovení souhlasu s řízením o vydání bezpečnostního posudku. 6 Vyplněním informačního listu připojeného k dodatku k rámcové smlouvě dal žalobce dne 26. října 2017 souhlas k podrobení jeho dokumentace bezpečnostní prověrce. 7 Dopisem ze dne 30. března 2018 Comité interministériel pour la politique de siège (meziministerský výbor pro mezinárodní organizace se sídlem v Belgii, CIPS) informoval žalobce o tom, že byl podroben bezpečnostní prověrce Autorité nationale de sécurité (národní bezpečnostní úřad, dále jen „ANS“) a že se tento úřad rozhodl vydat mu negativní bezpečnostní posudek (dále jen „negativní bezpečnostní posudek“). Tento posudek, který byl k dopisu přiložen, byl odůvodněn tím, že žalobce je policejním orgánům znám, a to zaprvé v souvislosti s úmyslným ublížením na zdraví a zadruhé v souvislosti se znásilněním zletilé osoby, přičemž se měl těchto skutků dopustit [důvěrné] vůči své bývalé družce. 8 Dne 12. dubna 2018 podal žalobce proti negativnímu bezpečnostnímu posudku odvolání k belgickému odvolacímu orgánu příslušnému pro bezpečnostní oprávnění, osvědčení a posudky (dále jen „odvolací orgán“). 9 Dne 24. dubna 2018 byla Komise upozorněna Evropským parlamentem na skutečnost, že byl žalobci vydán negativní bezpečnostní posudek. 10 Poté, co Komise obdržela potvrzení o negativním bezpečnostním posudku, vyslechla žalobce dne 25. dubna 2018 za přítomnosti jeho zaměstnavatele. Toto slyšení proběhlo před A a B, úředníky útvaru pro nucené zajišťování věcí a osob ve veřejném zájmu při ředitelství Komise pro bezpečnost. Na základě výzvy, aby se vyjádřil k nevydání kladného bezpečnostního posudku, žalobce zejména uvedl, že v souvislosti se svým odsouzením pro ublížení na zdraví se proti příslušnému rozsudku odvolal a že v souvislosti se znásilněním bylo vydáno usnesení o zastavení trestního stíhání. 11 Po tomto slyšení, z něhož žalobce obdržel kopii zápisu, mu bylo právo přístupu do prostor Komise odňato (dále jen „rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018“). V zápisu ze svého výslechu k tomu žalobce uvádí následující: „Byl jsem informován, že vzhledem k nevydání kladného bezpečnostního posudku mi odejmete mé vstupní průkazy. Vracím Vám tedy své dvě vstupní karty [...]. Byl jsem informován, že mám právo podat později písemnou odůvodněnou žádost o opětovné poskytnutí přístupu do budov Komise.“ 12 V rozhodnutí ze dne 20. června 2018 dospěl odvolací orgán k závěru, že negativní bezpečnostní posudek postrádá právní základ, a že tudíž nemá pravomoc rozhodnout o opodstatněnosti tohoto posudku (dále jen „rozhodnutí odvolacího orgánu“). 13 E-mailem ze dne 28. června 2018 poskytl zaměstnavatel Komisi rozhodnutí odvolacího orgánu a sdělil jí, že negativní bezpečnostní posudek ANS podle rozhodnutí odvolacího orgánu „nemá právní základ, a musí být tedy považován za nicotný“. 14 Dopisem ze dne 3. července 2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise informovala zaměstnavatele, že „zákaz přístupu do objektů Komise pro [žalobce] nadále platí na základě článku 3 rozhodnutí Komise (EU, Euratom) 2015/443 ze dne 13. března 2015 o bezpečnosti v Komisi“, a to z důvodu, že „negativní posudek ANS nebyl odvolacím orgánem zrušen“. Tento dopis podepsala C, vedoucí oddělení bezpečnosti informací v rámci ředitelství pro bezpečnost při GŘ Komise pro lidské zdroje a bezpečnost. 15 Dopisem ze dne 24. července 2018 se právní poradci žalobce domáhali mimo jiné poskytnutí aktu, kterým GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost přeneslo na C pravomoc přijímat rozhodnutí o přístupu do budov. 16 Dne 3. srpna 2018 podal žalobce k tribunal de première instance francophone de Bruxelles (francouzskojazyčný soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal zrušení negativního bezpečnostního posudku. 17 Dopisem ze dne 10. srpna 2018 sdělila Komise žalobci, že „požadavky obsažené v jeho dopise [ze dne 24. července 2018] již nepovažuje za aktuální“ zejména vzhledem k tomu, že věcí se nyní zabývá tribunal de première instance francophone de Bruxelles (francouzskojazyčný soud prvního stupně v Bruselu). 18 Dne 6. září 2018 informoval zaměstnavatel žalobce, že jeho pracovní poměr bude ukončen a že v souladu s platnými belgickými právními předpisy upravujícími pracovní smlouvu začne devítitýdenní výpovědní doba běžet dne 10. září 2018. 19 Usnesením ze dne 26. října 2018 pozastavil senát příslušný k rozhodování o předběžných opatřeních při tribunal de première instance francophone de Bruxelles (francouzskojazyčný soud prvního stupně v Bruselu) účinky posudků ANS týkajících se žalobce a uložil belgickému státu, aby si od ANS vyžádal vydání nového bezpečnostního posudku. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení 20 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 24. srpna 2018 podal žalobce projednávanou žalobu. 21 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podal žalobce návrh na předběžné opatření znějící na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 22 Dne 24. srpna 2018 požádal žalobce na základě článku 66 jednacího řádu Tribunálu o poskytnutí anonymity. Anonymita mu byla přiznána rozhodnutím ze dne 2. října 2018. 23 Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí byl usnesením předsedy Tribunálu ze dne 11. září 2018, XG v. Komise (T‐504/18 R, nezveřejněné, EU:T:2018:526), zamítnut. 24 Na návrh soudce zpravodaje se Tribunál rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených v článku 89 jednacího řádu vyzval účastníky řízení k předložení určitých dokumentů a položil jim písemné otázky. Účastníci řízení odpověděli ve stanovené lhůtě. 25 Žalobce navrhuje, aby Tribunál: – napadené rozhodnutí zrušil, – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 26 Komise navrhuje, aby Tribunál: – prohlásil žalobu za nepřípustnou, nebo každopádně určil, že se stala bezpředmětnou, – podpůrně žalobu zamítl jako neopodstatněnou, – uložil žalobci náhradu nákladů řízení. Právní otázky K přípustnosti žaloby 27 Komise má za to, že je žaloba nepřípustná ze dvou důvodů: zaprvé žalobce poté, co byl svým zaměstnavatelem propuštěn, již nemá zájem na tom, aby se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, a zadruhé je žaloba namířena proti aktu potvrzujícímu rozhodnutí, které se stalo konečným. 28 I když Komise v této souvislosti nevznesla námitku nepřípustnosti, je třeba též posoudit, zda může být napadené rozhodnutí považováno za napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU, přestože bylo vydáno ve smluvním rámci. K právnímu zájmu žalobce na podání žaloby 29 Komise se domnívá, že žalobce pozbyl právního zájmu na podání žaloby, neboť poté, co byl svým zaměstnavatelem propuštěn, nemůže mít ze zrušení napadeného rozhodnutí žádný prospěch. Vstupní průkaz opravňující k přístupu do prostor Komise mu totiž přísluší pouze jakožto zaměstnanci smluvního dodavatele Komise. 30 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze tehdy, když má žalobce zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že zrušení napadeného aktu může samo o sobě vyvolat právní následky, a žaloba tak může ve svém výsledku přinést prospěch straně, která ji podala (viz rozsudek ze dne 18. března 2010, Centre de Coordination Carrefour v. Komise, T‐94/08, EU:T:2010:98, bod 48 a citovaná judikatura). 31 V případě právního zájmu na podání žaloby se musí jednat o vzniklý a trvající zájem a tento právní zájem se posuzuje ke dni podání žaloby. Musí nicméně existovat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak nelze vydat rozhodnutí ve věci samé (rozsudky ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‐362/05 P, EU:C:2007:322, bod 42, a ze dne 18. března 2010, Centre de Coordination Carrefour v. Komise, T‐94/08, EU:T:2010:98, bod 49). 32 V projednávané věci byl žalobce dne 6. září 2018, tedy po podání projednávané žaloby, zaměstnavatelem informován, že jeho pracovní poměr bude ukončen a že v souladu s platnými belgickými právními předpisy upravujícími pracovní smlouvu začne devítitýdenní výpovědní doba běžet dne 10. září 2018. 33 Pracovní poměr byl tedy ukončen v průběhu měsíce listopadu 2018. 34 Nelze se však domnívat, že žalobce pozbyl právní zájem na podání žaloby, neboť mu zaměstnavatel dne 24. září 2018 napsal: „Jakmile získáš kladné hodnocení bezpečnostního úřadu a GŘ [důvěrné] bude mít žádost ve tvé věci, bude pracovní poměr mezi tebou a naší společností obnoven.“ 35 Z tohoto dopisu vyplývá, že i přes napadené rozhodnutí vztah důvěry mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem přetrval, takže pokud by bylo napadené rozhodnutí zrušeno, měl by žalobce opět vážnou šanci být u něj zaměstnán. 36 Komise v tomto ohledu nemůže argumentovat tím, že se v dopise ze dne 24. září 2018 nehovoří o zrušení napadeného rozhodnutí, ale o vydání kladného bezpečnostního posudku. V případě zrušení napadeného rozhodnutí by totiž Komisi příslušelo, aby z tohoto zrušení vyvodila důsledky, a nelze vyloučit, že i v případě neexistence kladného bezpečnostního posudku by Komise dospěla k názoru, že by měl být žalobci přístup do jejích budov opětovně poskytnut. 37 Dále je třeba připomenout, že z článku 266 SFEU vyplývá, že žalobce má nadále právní zájem na navržení zrušení aktu orgánu, aby bylo možné zabránit tomu, že protiprávnost, kterou je tento akt údajně stižen, se zopakuje v budoucnu, pokud je taková možnost myslitelná bez ohledu na okolnosti věci, ve které žalobce podal žalobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‐362/05 P, EU:C:2007:322, body 50 až 52) 38 V projednávaném případě je třeba poukázat na to, že pokud by byl žalobce znovu zaměstnán svým zaměstnavatelem, měl by zájem na tom, aby Komise nepřijala opětovně rozhodnutí stižené stejnou protiprávností, jaká je namítána v rámci projednávané žaloby. 39 Námitka nepřípustnosti Komise založená na neexistenci právního zájmu žalobce na podání žaloby musí být z těchto důvodů zamítnuta. K otázce, zda má napadené rozhodnutí potvrzující povahu 40 Podle Komise není napadené rozhodnutí napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU, neboť pouze potvrzuje rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018, kterým Komise žalobci odňala vstupní průkaz. Vzhledem k tomu, že posledně uvedené rozhodnutí nebylo napadeno žalobou ve lhůtě dvou měsíců stanovené v čl. 263 posledním pododstavci SFEU, stalo se konečným. Komise uvádí, že žaloba podaná proti napadenému rozhodnutí, jehož jediným předmětem je ponechání tohoto zákazu přístupu v platnosti, tedy není přípustná. 41 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná proti aktu, který pouze potvrzuje dřívější konečné rozhodnutí, nepřípustná. Má se za to, že akt pouze potvrzuje dřívější rozhodnutí, pokud oproti dřívějšímu rozhodnutí neobsahuje žádný nový prvek a pokud mu nepředcházel nový přezkum situace adresáta tohoto rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‐186/98, EU:T:2001:42, bod 44 a citovaná judikatura). 42 To, zda se jedná o akt potvrzující povahy, či nikoli, však nemůže být posuzováno jen podle jeho obsahu v porovnání s obsahem dřívějšího rozhodnutí, které údajně potvrzuje. Je totiž také třeba posoudit povahu napadeného aktu v porovnání s povahou návrhu, na který uvedený akt reaguje (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‐186/98, EU:T:2001:42, bod 45 a citovaná judikatura). 43 Konkrétně je-li akt odpovědí na návrh, v němž jsou uplatňovány nové a podstatné skutečnosti a na jehož základě má správa provést přezkum dřívějšího rozhodnutí, nemůže být tento akt považován za akt čistě potvrzující povahy v části, v níž je rozhodováno o těchto skutečnostech, a v níž tedy akt obsahuje nový prvek oproti dřívějšímu rozhodnutí (rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‐186/98, EU:T:2001:42, bod 46). 44 K tomu, aby se jednalo o novou skutečnost, je nutné, aby žalobce ani správa o dané skutečnosti nevěděli či nemohli vědět v okamžiku přijetí dřívějšího rozhodnutí; tato podmínka je a fortiori splněna, pokud se předmětná skutečnost objevila po přijetí dřívějšího rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‐186/98, EU:T:2001:42, bod 50 a citovaná judikatura). 45 K tomu, aby se jednalo o podstatnou skutečnost, je nutné, aby byla daná skutečnost s to podstatně změnit žalobcovu situaci, která tvořila základ pro původní návrh, k němuž bylo přijato dřívější konečně rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‐186/98, EU:T:2001:42, bod 51 a citovaná judikatura). 46 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že v rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018 zohlednila Komise při odnětí práva žalobce na přístup do svých prostor zejména negativní bezpečnostní posudek, který mu vydal ANS. 47 Žalobce následně zpochybnil zákonnost tohoto bezpečnostního posudku před odvolacím orgánem, který dne 20. června 2018 rozhodl, že „posudek, tak jak jej formuloval [ANS], nemá právní základ“, a že v důsledku toho „nemá pravomoc rozhodnout o opodstatněnosti [tohoto] posudku“. 48 E-mailem ze dne 28. června 2018 pak zaměstnavatel předložil Komisi rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť podle jeho názoru musí být negativní bezpečnostní posudek s ohledem na toto rozhodnutí považován za nicotný. 49 Návrh na přezkum rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018 byl tedy založen na rozhodnutí odvolacího orgánu. 50 Rozhodnutí odvolacího orgánu je přitom svou povahou novou skutečností ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 44 výše, neboť bylo vydáno dne 20. června 2018, tedy po původním rozhodnutí, které nese datum 25. dubna 2018. 51 Rozhodnutí odvolacího orgánu je rovněž podstatnou skutečností. Toto rozhodnutí totiž může – jelikož podle něj negativní bezpečnostní posudek nemá právní základ – zpochybnit podstatný faktor zohledněný Komisí pro přijetí rozhodnutí ze dne 25. dubna 2018 a naznačuje, že by mohlo vyústit v přezkum tohoto rozhodnutí. 52 Poté, co se Komise dozvěděla o tomto novém prvku od žalobcova zaměstnavatele, přistoupila k opětovnému posouzení žalobcovy situace, neboť měla za to, že pokud odvolací orgán negativní posudek nezrušil, je třeba zákaz přístupu, který mu byl uložen dne 25. dubna 2018, ponechat v platnosti. 53 Je tedy třeba mít za to, že napadené rozhodnutí nemá potvrzující povahu, takže žaloba nemůže být na základě tohoto důvodu prohlášena za nepřípustnou. K otázce, zda může být napadené rozhodnutí odděleno od smluvního rámce, v němž bylo vydáno 54 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 263 SFEU přezkoumávají unijní soudy legalitu aktů přijatých orgány, které mají právní účinky vůči třetím osobám. 55 Podle ustálené judikatury se tato pravomoc vztahuje jen na akty uvedené v článku 288 SFEU, které orgány přijímají za podmínek stanovených Smlouvou o FEU (viz usnesení ze dne 10. května 2004, Musée Grévin v. Komise, T‐314/03 a T‐378/03, EU:T:2004:139, bod 63 a citovaná judikatura). 56 Naproti tomu akty přijaté orgány, které jsou součástí ryze smluvního rámce, od něhož jsou neoddělitelné, z důvodu jejich povahy nepatří mezi akty uvedené v článku 288 SFEU, jejichž zrušení se lze domáhat u Tribunálu na základě článku 263 SFEU (rozsudky ze dne 17. června 2010, CEVA v. Komise, T‐428/07 a T‐455/07, EU:T:2010:240, bod 52, a ze dne 24. října 2014, Technische Universität Dresden v. Komise, T‐29/11, EU:T:2014:912, bod 29, a usnesení ze dne 6. ledna 2015, St’art a další v. Komise, T‐36/14, nezveřejněné, EU:T:2015:13, bod 30). 57 V projednávané věci žaloba nepochybně spadá do smluvního rámce. 58 Kodex chování připojený ke smlouvě uzavřené dne 8. února 2017 mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem totiž stanoví, že externí poradce, který pracuje pro Komisi, se zavazuje plnit podmínky bezpečnostních útvarů Komise. 59 Jak navíc vyplývá z bodu 4 výše, dodatek k rámcové smlouvě stanoví, že podle článků 3, 7 a 8 rozhodnutí 2015/443 může Komise v zájmu prevence a kontroly rizik pro bezpečnost svých osob, majetku a informací prověřovat bezúhonnost osob přidělených k práci na místě, že zaměstnancům přiděleným k práci na místě může být jejich právo přístupu do prostor smluvního orgánu podmíněno vydáním kladného bezpečnostního posudku belgických orgánů, že udělené právo přístupu zůstává v platnosti, dokud není vydán negativní bezpečnostní posudek, a že se smluvní dodavatel zavazuje, že do budov tam uvedených vyšle pouze zaměstnance přidělené k práci na místě, kterým byl vydán kladný bezpečnostní posudek. 60 Podle judikatury je však třeba akt přijatý orgánem ve smluvním kontextu považovat za akt, který je od tohoto smluvního kontextu oddělitelný, byl-li tímto orgánem vydán při výkonu jeho vlastních pravomocí a sám vyvolává právně závazné účinky, které mohou ovlivnit zájmy jeho adresáta, a může tedy být předmětem žaloby na neplatnost. Za těchto okolností musí být žaloba na neplatnost podaná adresátem aktu považována za přípustnou (viz usnesení ze dne 21. října 2011, Groupement Adriano, Jaime Ribeiro, Conduril v. Komise, T‐335/09, EU:T:2011:614, bod 32 a citovaná judikatura). 61 V této souvislosti je třeba „vlastní pravomoci orgánu“ chápat jako pravomoci vycházející ze Smluv nebo ze sekundárního práva, které jsou součástí jeho výsad veřejné moci a umožňují mu jednostranně zakládat nebo měnit práva a povinnosti vůči třetím osobám (usnesení ze dne 21. října 2011, Groupement Adriano, Jaime Ribeiro, Conduril v. Komise, T‐335/09, EU:T:2011:614, bod 33). 62 Tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny. 63 Zaprvé bylo napadené rozhodnutí přijato Komisí na základě rozhodnutí 2015/443, které tomuto orgánu svěřuje vlastní pravomoci zejména za účelem zajištění bezpečnosti v rámci jeho prostor. 64 Zadruhé – jak zdůraznila Komise v odpovědi na otázku Tribunálu – napadené rozhodnutí tím, že ponechává v platnosti zákaz přístupu žalobce do prostor Komise, vyvolává jednostranně a bez ohledu na smlouvy uvedené v bodech 58 a 59 právně závazné účinky dopadající na situaci třetí osoby, takže představuje akt veřejné moci. 65 Účinky napadeného rozhodnutí mimoto přesahují smluvní sféru, neboť jeho důsledkem je zbavit žalobce veškerého práva na přístup do prostor, a to i v postavení návštěvníka. 66 Napadené rozhodnutí je tedy aktem oddělitelným od smlouvy, který může být předmětem žaloby podle článku 263 SFEU. K věci samé 67 Na podporu své žaloby předkládá žalobce čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z nedostatku pravomoci autora napadeného rozhodnutí. Druhý vychází z porušení článku 3 rozhodnutí 2015/443 a neexistence právního základu napadeného rozhodnutí. Třetí vychází z porušení základních práv. Čtvrtý, podpůrně uplatněný, žalobní důvod vychází z porušení článku 296 SFEU, čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a zásad formálního a materiálního odůvodnění jednostranných aktů. 68 Tribunál má za to, že je nejprve třeba zkoumat druhý žalobní důvod v části, v níž vychází z porušení článku 3 rozhodnutí 2015/443. Ke druhému žalobnímu důvodu v části, v níž vychází z porušení článku 3 rozhodnutí 2015/443 69 V rámci druhého žalobního důvodu žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí postrádá právní základ zejména z důvodu, že článek 3 rozhodnutí 2015/443, na který odkazuje napadené rozhodnutí, neupravuje možnost odnětí práva přístupu do budov Komise, nýbrž představuje obecné ustanovení odkazující na Listinu základních práv, na Protokol č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie (Úř. věst. 2010, C 83, s. 266) a na vnitrostátní právo. 70 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí skutečně odkazuje na článek 3 rozhodnutí 2015/443. 71 Jak zdůraznil žalobce, článek 3 rozhodnutí 2015/443 vyjmenovává ustanovení a zásady, které musí Komise dodržovat při uplatňování tohoto rozhodnutí, ale nedává jí pravomoc nezbytnou k přijímání opatření omezujících přístup třetích osob do svých prostor. 72 Komise v žalobní odpovědi uvedla, že zmínka o článku 3 rozhodnutí 2015/443 v napadeném rozhodnutí je chybou v psaní a že ve skutečnosti měl být uveden článek 12 onoho rozhodnutí. 73 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že v souladu s tím, co uvádí Komise, čl. 12 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2015/443 dává zaměstnancům pověřeným v souladu s článkem 5 téhož rozhodnutí pravomoc zakázat přístup do prostor Komise. 74 Vzhledem k tomu, že zmínka o článku 3 rozhodnutí 2015/443 v napadeném rozhodnutí je zjevně chybou v psaní, nemůže mít vliv na jeho základ či platnost. 75 Druhý žalobní důvod týkající se odkazu na rozhodnutí 2015/443 je tedy třeba zamítnout. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci autora napadeného rozhodnutí 76 V prvním žalobním důvodu žalobce namítá, že C, vedoucí oddělení bezpečnosti informací v rámci ředitelství pro bezpečnost při GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost, neměla pravomoc k přijetí napadeného rozhodnutí. 77 V tomto ohledu je třeba uvést, že rozhodnutí 2015/443 v článku 17 stanoví, že povinnosti Komise zmiňované v tomto rozhodnutí plní GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost, které podléhá vedení a spadá do odpovědnosti člena Komise odpovědného za bezpečnost. 78 Článek 5 odst. 1 rozhodnutí 2015/443 v tomto rámci stanoví: „Pravomoc přijmout jedno či více z níže uvedených opatření může být svěřena pouze schváleným zaměstnancům, kterým se s ohledem na jejich stávající povinnosti dostalo jmenovitého pověření ze strany generálního ředitele pro lidské zdroje a bezpečnost: 1. nošení příručních zbraní; 2. provádění bezpečnostních šetření podle článku 13; 3. podnikání bezpečnostních opatření podle článku 12, jak je uvedeno v pověření.“ 79 Článek 12 rozhodnutí 2015/443 v odstavci 1 stanoví: „Za účelem zajištění bezpečnosti v Komisi a za účelem prevence a kontroly rizik mohou zaměstnanci pověření v souladu s článkem 5 při dodržení zásad stanovených v článku 3 přijmout mimo jiné jedno či více z následujících bezpečnostních opatření: [...] b) mohou přijmout omezená opatření vůči osobám představujícím bezpečnostní hrozbu, např. mohou [...] [osobám] na určitý čas zakázat přístup do prostor Komise (v posledně jmenovaném případě se tak musí stát v souladu s kritérii, která budou stanovena v prováděcích pravidlech); [...]“ 80 Z těchto ustanovení vyplývá, že k přijetí takového rozhodnutí o zákazu přístupu, jakým je napadené rozhodnutí, musí mít úředník Komise jmenovité pověření ze strany generálního ředitele pro lidské zdroje a bezpečnost. 81 Z požadavku na jmenovité pověření vyplývá, že toto pověření musí být uděleno písemně, což potvrzují slova „jak je uvedeno v pověření“ obsažená v čl. 5 odst. 1 bodě 3 rozhodnutí 2015/443. 82 V rámci organizačního procesního opatření položil Tribunál Komisi otázku, zda C, která je pod napadeným rozhodnutím podepsána, patří mezi jmenovitě pověřené zaměstnance ve smyslu článku 5 rozhodnutí 2015/443. 83 Z odpovědi Komise vyplývá, že C nebyla jmenovitě pověřena k přijímání opatření stanovených v čl. 12 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2015/443. 84 Je tedy třeba konstatovat, že osoba, která napadené rozhodnutí podepsala, nebyla v souladu s požadavky rozhodnutí 2015/443 oprávněna toto rozhodnutí přijmout. 85 Komise v žalobní odpovědi uvedla, že napadené rozhodnutí mohlo být přijato zaměstnancem na pozici vedoucího oddělení v rámci ředitelství pro bezpečnost, neboť tento zaměstnanec disponuje zmocněním k podpisu uděleným ředitelem tohoto ředitelství pro zastupování Komise ve vztahu ke třetím osobám v otázkách bezpečnostní politiky. 86 Za

cs

caselaw

EU

účelem prokázání existence údajného zmocnění k podpisu předložila Komise dokument obsahující popis funkce, kterou zastávala C. V tomto dokumentu se zejména uvádí, že vedoucí oddělení bezpečnosti informací v rámci ředitelství pro bezpečnost při GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost zastupuje Komisi ve vztahu k zástupcům členských států a třetích států a ve vztahu k veřejným a soukromým organizacím v otázkách bezpečnostní politiky a v ostatních oblastech náležejících do působnosti tohoto oddělení. 87 V tomto ohledu je třeba připomenout, že se zmocnění k podpisu liší od přenesení pravomoci v tom, že zmocňující osoba nepřenáší žádnou pravomoc na zmocněnou osobu, která je pouze oprávněna k tomu, aby vlastním jménem a na odpovědnost zmocňující osoby vypracovala a podepsala listinu rozhodnutí, jehož podstatné znaky byly určeny zmocňující osobou. Mimoto se musí zmocnění k podpisu týkat jasně vymezených opatření v oblasti řízení a administrativy. 88 V projednávaném případě je třeba zaprvé poznamenat, že pravomoci zmiňované v dokumentu uvedeném v bodě 86 výše nutně nezahrnují pravomoc vydávat zákazy přístupu do prostor Komise. 89 Zadruhé je třeba konstatovat, že popis pravomocí C obsažený v tomto dokumentu nejenže není podepsán, ale vzhledem ke své obecnosti nesplňuje ani požadavek na jasné vymezení opatření, která jsou předmětem zmocnění k podpisu. 90 Zatřetí je takové zmocnění k podpisu neslučitelné s rozhodnutím 2015/443, které pro přijetí opatření spočívajícího v zákazu přístupu vyžaduje jmenovité a výslovné pověření udělené ředitelem GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost. 91 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že C neměla pravomoc přijmout napadené rozhodnutí. 92 Komise uvedla, že pokud by byla shora popsaná protiprávnost uznána, měla by vést ke zrušení napadeného rozhodnutí pouze v případě, kdy by žalobce prokázal, že došlo k porušení některé záruky, která mu musela být poskytnuta, jenže v projednávané věci takový důkaz předložen nebyl. 93 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v případě, kdy je spor veden mezi orgánem a jeho zaměstnancem a týká se záruk poskytnutých takovému zaměstnanci služebním řádem úředníků Evropské unie nebo některého pravidla řádné správy, nevede nedostatek pravomoci autora aktu nutně ke zrušení tohoto aktu, jestliže žalobce neprokázal, že v jeho případě došlo k porušení některé záruky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. února 2007, Caló v. Komise, T‐118/04 a T‐134/04, EU:T:2007:37, body 67 a 68, a ze dne 13. prosince 2018, Pipiliagkas v. Komise, T‐689/16, nezveřejněný, EU:T:2018:925, bod 62). 94 Tuto judikaturu však nelze použít na vztahy mezi Komisí a třetími osobami, zvláště když tyto třetí osoby, které nepůsobí ve správě, nepožívají záruk, které služební řád poskytuje unijním úředníkům. 95 V judikatuře je naopak zdůrazněno, že pravidla týkající se pravomoci autora aktu jsou pravidly kogentními, což vzhledem k jejich významu znamená, že důvody vycházejícími z jejich porušení se unijní soud nejen může, ale musí zabývat i bez návrhu, vyvstává-li ve věci, která je mu předložena, otázka této pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2017, Teeäär v. ECB, T‐555/16, nezveřejněný, EU:T:2017:817, bod 36 a citovaná judikatura). 96 Za těchto podmínek je třeba odmítnout argument, který Komise v tomto ohledu uplatňuje, vyhovět prvnímu žalobnímu důvodu, a v důsledku toho zrušit napadené rozhodnutí, přičemž není nutné zabývat se zbývající částí druhého žalobního důvodu ani ostatními žalobními důvody. K nákladům řízení 97 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 98 Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (první senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí Evropské komise ze dne 3. července 2018, kterým bylo odepření přístupu XG do jejích prostor ponecháno v platnosti, se zrušuje. 2) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení. Nihoul Svenningsen Öberg Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. prosince 2019. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština. ( 1 ) – Skryté důvěrné údaje.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu) 14. března 2013 ( *1 ) „Nesplnění povinnosti státem — Směrnice 92/12/EHS — Spotřební daně — Tabákové výrobky nabyté v jednom členském státě a přepravené do jiného členského státu — Výhradně množstevní kritéria posouzení — Článek 34 SFEU — Množstevní omezení dovozu“ Ve věci C-216/11, jejímž předmětem je žaloba na nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, podaná dne 10. května 2011, Evropská komise, zastoupená W. Möllsem a O. Beynet, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalobkyně, proti Francouzské republice, zastoupené G. de Berguesem a N. Rouam, jako zmocněnci, žalované, SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát), ve složení L. Bay Larsen, předseda senátu, J. Malenovský, U. Lõhmus, M. Safjan a A. Prechal (zpravodajka), soudci, generální advokát: P. Cruz Villalón, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 19. prosince 2012, vydává tento Rozsudek 1 Svou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Francouzská republika tím, že použila čistě množstevní kritérium pro posouzení, zda je tabák pocházející z jiného členského státu v držení fyzických osob pro obchodní účely, tím, že toto kritérium uplatnila na osobní automobil (nikoliv na osobu) a celkově na veškeré tabákové výrobky, a tím, že zcela zabránila tomu, aby fyzické osoby dovážely do Francie tabákové výrobky pocházející z jiných členských států, jestliže jejich množství přesáhne 2 kilogramy na osobní vozidlo, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani (Úř. věst. L 76, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 179, dále jen „směrnice“), a zejména z jejích článků 8 a 9, jakož i z článku 34 SFEU. Právní rámec Unijní právní úprava 2 Článek 8 směrnice stanoví: „Pokud jde o výrobky nabyté jednotlivci k uspokojení jejich potřeb a jimi přepravované, z hlavní zásady vnitřního trhu vyplývá, že se spotřební daň vyměří v členském státě, kde byly výrobky nabyty.“ 3 Podle článku 9 směrnice: „1. Aniž jsou dotčeny články 6, 7 a 8, vzniká daňová povinnost ke spotřební dani, jsou-li produkty, které byly v některém členském státě propuštěny pro domácí spotřebu, skladovány pro obchodní účely v jiném členském státě. V tom případě je spotřební daň dlužná v tom členském státě, na jehož území se tyto výrobky nacházejí, a daňová povinnost vzniká držiteli těchto výrobků. 2. Ke zjištění, že výrobky zmíněné v článku 8 jsou určeny k obchodním účelům, musí členské státy vzít v úvahu mimo jiné: — obchodní status držitele výrobků a důvody jejich skladování, — místo, kde se výrobky nacházejí, nebo případně způsob užité přepravy, — každý doklad týkající se výrobků, — povahu výrobků, — množství výrobků. Pro účely použití páté odrážky prvního pododstavce mohou členské státy stanovit směrné úrovně, pouze pro účely evidence [dokazování]. Tyto směrné úrovně nesmějí být nižší než: a) pro tabákové výrobky cigarety 800 ks doutníčky (doutníky o hmotnosti nejvýše 3 g na kus) 400 ks doutníky 200 ks kuřácký tabák 1,0 kg; [...]“ Francouzská právní úprava 4 Článek 302 D Obecného daňového zákoníku (dále jen „CGI“), ve znění platném v okamžiku uplynutí lhůty určené v odůvodněném stanovisku zaslaném Francouzské republice dne 23. listopadu 2009, stanoví: „Daňová povinnost vzniká: [...] 4. Aniž je dotčeno ustanovení [...] článků 575 G a 575 H, je-li ve Francii zjištěno držení alkoholu, alkoholických nápojů a tabákových výrobků vyrobených pro obchodní účely, jejichž držitel nemůže prostřednictvím průkazného dokladu, faktury či pokladní stvrzenky prokázat, že je výrobek v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, nebo že daň byla ve Francii odvedena [...]. Pro určení, jsou-li tyto výrobky ve Francii drženy pro obchodní účely, zohlední správní orgán následující okolnosti: a) profesní činnost držitele výrobků; b) místo, kde se výrobky nacházejí, prostředek použitý k jejich dopravě či dokumenty týkající se daných výrobků; c) povahu výrobků; d) množství výrobků, zejména pokud tato přesahují meze stanovené v čl. 9 odst. 2 směrnice [...].“ 5 Článek 575 G CGI stanoví: „Tabákové výrobky nelze po uskutečnění maloobchodního prodeje přepravovat v množství přesahujícím 1 kilogram bez dokumentu stanoveného v čl. 302 M odst. II.“ 6 Článek 575 H CGI stanoví: „V obchodních skladech, v obchodech nebo v dopravních prostředcích nesmí nikdo držet více než 2 kilogramy tabákových výrobků, s výjimkou dodavatelů ve skladech, maloobchodníků v prodejních místech, osob uvedených v čl. 565 bodu 3, dalších prodejců uvedených ve čtvrtém bodu článku 568, nebo v případě množství stanoveného prostřednictvím dekretu ministerstva odpovědného za rozpočet dalších prodejců uvedených v prvním bodu uvedeného ustanovení.“ Francouzská správní praxe 7 V okamžiku uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku ze dne 23. listopadu 2009 obsahovala webová stránka Generálního ředitelství cel a nepřímých daní ministerstva financí následující: „Obecné záležitosti Pokud během cest do jiných zemí Unie nakoupíte výrobky pro osobní použití, nemáte povinnost podávat daňové přiznání ani odvádět daň v okamžiku opuštění území Francie, či vstupu na území Francie. [...] Pro případ nákupu [...] tabáku stanoví právní předpisy Společenství směrné úrovně pro nákupy uskutečněné fyzickými osobami. Při překročení úrovní platných pro tabák [...] uvedených dále, a v závislosti na dalších kritériích, mohou francouzské celní orgány považovat váš nákup za obchodní činnost. V takovém případě musíte odvést příslušnou daň platnou ve Francii pro jednotlivé výrobky. Uvedené úrovně platí rovněž v případě odjezdu z Francie do jakéhokoli jiného členského státu Evropské unie. Tabák S ohledem na ustanovení článků 575 G a 575 H [CGI] [...], se následující ustanovení vztahují ode dne 1. ledna 2006 na nákupy tabáku uskutečněné fyzickými osobami v jiném členském státě Evropské unie, s výjimkou deseti nových členských států: — Bez povolení k přepravě můžete přepravovat 5 kartonů cigaret (tj. 1 kilogram tabáku). Pozor: tato úroveň se vztahuje na každý individuální dopravní prostředek nebo na každou osobu starší sedmnácti let v případě hromadné dopravy (čímž se rozumí jakákoli přeprava více než devíti osob včetně řidiče). — Přepravujete-li 6 až 10 kartonů cigaret, musíte předložit zjednodušený průvodní doklad (ZPD). Nemá-li kontrolovaný cestující ZPD, může mu být tabák zabaven a uložena sankce. Cestující se může zboží vzdát. V takovém případě mu žádná sankce uložena nebude. Pro získání uvedeného dokladu stačí dostavit se do první kanceláře francouzské celní správy na hranicích. — Dovoz více než 10 kartonů cigaret (nebo 2 kilogramů tabáku) je ve všech ostatních případech zakázán. Kontrolovaný cestující se vystavuje uložení výše uvedených sankcí (zabavení tabáku a uložení sankce). V případě hromadných dopravních prostředků (letadlo, loď, autobus, vlak) se tato ustanovení vztahují zvlášť na jednotlivé cestující.“ Postup před zahájením soudního řízení 8 Komise měla za to, že francouzská právní úprava, jakož i správní praxe v oblasti dovozu tabáku fyzickými osobami byly v rozporu se směrnicí, se zásadou proporcionality a s článkem 28 ES, a zaslala proto dne 23. října 2007 Francouzské republice výzvu dopisem, na kterou uvedený členský stát odpověděl dopisem ze dne 18. ledna 2008. 9 Dne 23. listopadu 2009 vydala Komise odůvodněné stanovisko, kterým Francouzskou republiku vyzvala k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby tomuto stanovisku vyhověla ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení. Uvedený členský stát na odůvodněné stanovisko odpověděl dopisem ze dne 22. ledna 2010. 10 Komise nebyla s vysvětleními podanými Francouzskou republikou spokojena a podala projednávanou žalobu. K žalobě K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článků 8 a 9 směrnice 11 Komise tvrdí, že francouzská právní úprava a správní praxe jsou v rozporu se směrnicí, a zejména s jejími články 8 a 9, jelikož kritéria pro posouzení, zda má držení tabákových výrobků obchodní povahu, jsou kritérii čistě množstevními, jelikož směrné úrovně stanovené v článcích 575 G a 575 H CGI platí celkově pro všechny tabákové výrobky v držení, jelikož uvedené směrné úrovně se v případě přepravy osobním vozidlem uplatňují na celé vozidlo, a nikoli na jednotlivé osoby, a jelikož sankce stanovené za porušení posledně uvedených článků jsou obzvláště přísné. 12 Francouzská republika úvodem namítá, že články 575 G a 575 H CGI upravují výhradně držení tabáku, nikoli způsob a podmínky výběru spotřební daně. Uvedená ustanovení tedy nespadají do oblasti působnosti článků 8 a 9 směrnice. Francouzská právní úprava a správní praxe v žádném případě nejsou v rozporu se směrnicí a stanovené sankce jsou přiměřené. 13 Je třeba připomenout, že cílem směrnice je zavést určitá pravidla týkající se držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, a to zejména za účelem zajištění toho, aby daňová povinnost ke spotřební dani byla stejná ve všech členských státech (rozsudek ze dne 23. listopadu 2006, Joustra, C-5/05, Sb. rozh. s. I-11075, bod 27 a citovaná judikatura). 14 Směrnice v tomto ohledu zavádí rozlišení mezi na jedné straně výrobky drženými pro obchodní účely a na straně druhé výrobky drženými pro soukromé účely (výše uvedený rozsudek Joustra, bod 28). 15 Ohledně výrobků držených pro soukromé účely článek 8 směrnice stanoví, že spotřební daň se vyměří v členském státě, kde byly výrobky nabyty (výše uvedený rozsudek Joustra, bod 31). Naopak ohledně výrobků držených pro obchodní účely čl. 9 odst. 1 směrnice v podstatě stanoví, že spotřební daň je dlužná v tom členském státě, na jehož území se tyto výrobky nacházejí. 16 Pro účely určení, zda jsou výrobky drženy pro obchodní účely, čl. 9 odst. 2 směrnice uvádí řadu kritérií. Jak plyne ze znění prvního pododstavce uvedeného odstavce 2, ke zjištění, že výrobky jsou určeny k obchodním účelům, musí členské státy nadto vzít v úvahu mimo jiné řadu kritérií, přičemž množství výrobků je jen jedním z nich. Dále druhý pododstavec téhož odstavce 2 stanoví, že členské státy mohou stanovit směrné úrovně, a to pouze pro účely evidence. 17 Generální advokát v bodech 20 a 21 stanoviska uvedl, že z toho vyplývá, že čl. 9 odst. 2 směrnice členským státům neumožňuje založit zjištění, že výrobky jsou drženy pro obchodní účely, výhradně na čistě množstevních směrných úrovních držených výrobků. 18 Pokud jde o spornou právní úpravu, je zajisté pravda, jak zdůrazňuje Francouzská republika, že článek 302 D CGI sám o sobě nestanoví takovou čistě množstevní směrnou úroveň pro zjištění, že výrobky jsou drženy pro obchodní účely. 19 Nicméně uvedený článek stanoví, že se použije „[a]niž je dotčeno ustanovení [...] článků 575 G a 575 H [CGI]“, a proto se směrné úrovně stanovené v posledních dvou uvedených článcích ve skutečnosti stávají jedinými relevantními prvky při posouzení, zda jsou výrobky drženy pro obchodní účely, jak potvrzuje sporná francouzská správní praxe. Francouzská republika přitom nezpochybňuje, že uvedené směrné úrovně mají čistě množstevní povahu. 20 Uvedený členský stát rovněž tvrdí, že jeho právní úprava a správní praxe nejsou v rozporu s čl. 9 odst. 2 směrnice, protože uvedené směrné úrovně platí celkově pro všechny tabákové výrobky v držení a v případě přepravy osobním vozidlem se uplatňují na celé vozidlo, a nikoli na jednotlivé osoby. 21 V tomto ohledu je třeba uvést, že jak vyplývá z čl. 9 odst. 2 druhého pododstavce směrnice, pokud se členské státy rozhodnou stanovit úrovně, které podle uvedeného ustanovení mohou sloužit pouze jako směrné úrovně a které se týkají množství tabákových výrobků v držení, pro účely kvalifikace držení uvedených výrobků pro obchodní účely, musí dodržet určité minimální úrovně. 22 Směrnice však tím, že výslovně stanoví minimální úrovně pro několik různých kategorií tabákových výrobků, opravňuje členské státy stanovit úrovně podle celkové hmotnosti všech druhů držených tabákových výrobků dohromady pouze za podmínky dodržení jednotlivých uvedených minimálních úrovní. Francouzská republika neuplatňuje splnění této podmínky pro úrovně stanovené v článcích 575 G a 575 H CGI. 23 Vzhledem k tomu, že cílem čl. 9 odst. 2 směrnice je upřesnit podmínky, za kterých vzniká držiteli výrobků daňová povinnost ve smyslu druhého pododstavce odstavce 1 uvedeného článku, minimální směrné úrovně uvedené v čl. 9 odst. 2 druhém pododstavci směrnice musí být považovány za úrovně týkající se uvedeného držitele, a tedy uplatnitelné na jednotlivé osoby. 24 Z výše uvedeného vyplývá, že sporná francouzská právní úprava, jakož i správní praxe jsou v rozporu s článkem 9 směrnice, a v důsledku toho rovněž s jejím článkem 8, protože pro posouzení, zda jsou tabákové výrobky drženy pro obchodní účely, stanoví čistě množstevní úrovně, které platí celkově pro všechny tabákové výrobky v držení, a v případě přepravy osobním vozidlem se uplatňují na celé vozidlo, nikoli na jednotlivé osoby, a kromě toho za překročení uvedených úrovní ukládá sankce. 25 První žalobní důvod dovolávaný Komisí je tedy opodstatněný. Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 34 SFEU 26 Komise tvrdí, že článek 575 H CGI je v rozporu také s článkem 34 SFEU. Toto vnitrostátní ustanovení totiž zcela brání tomu, aby fyzické osoby dovážely do Francie tabákové výrobky pocházející z jiných členských států, jestliže jejich množství přesáhne 2 kilogramy na osobní vozidlo, ačkoli jsou uvedená množství držena pro osobní potřebu fyzické osoby. 27 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud je určitá oblast předmětem úplné harmonizace na úrovni Společenství, musí být každé vnitrostátní opatření, které se jí týká, posuzováno vzhledem k ustanovením harmonizačního předpisu, a nikoliv vzhledem k ustanovením primárního práva (rozsudek ze dne 14. prosince 2004, Komise v. Německo, C-463/01, Sb. rozh. s. I-11705, bod 36 a citovaná judikatura). 28 Jak vyplývá z bodu 24 tohoto rozsudku, v projednávaném případě je nesporné, že článek 575 H CGI porušuje opatření, které vyčerpávajícím způsobem harmonizuje způsob, jakým mohou členské státy zohlednit množství tabákových výrobků v držení pro účely jeho kvalifikace jakožto držení uvedených výrobků pro obchodní účely. 29 Vzhledem k tomu, že se Komise v druhém žalobním důvodu omezila na žádost o posouzení ustanovení vnitrostátního opatření ve vztahu k ustanovením primárního práva, přičemž uvedené opatření musí být posouzeno ve vztahu k harmonizačnímu opatření, musí být druhý žalobní důvod zamítnut. 30 Proto je třeba konstatovat, že Francouzská republika tím, že použila čistě množstevní kritérium pro posouzení, zda je tabák pocházející z jiného členského státu v držení fyzických osob pro obchodní účely, jakož i tím, že toto kritérium uplatnila na osobní automobil (nikoliv na osobu) a celkově na veškeré tabákové výrobky, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze směrnice, a zejména z jejích článků 8 a 9. K nákladům řízení 31 Podle čl. 138 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 138 odst. 3 první věty téhož řádu však platí, že pokud měl každý účastník ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponesou jednotliví účastníci vlastní náklady řízení. Vzhledem k tomu, že Komise i Francouzská republika měly ve věci částečně úspěch i neúspěch, je namístě rozhodnout, že ponesou vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1) Francouzská republika tím, že použila čistě množstevní kritérium pro posouzení, zda je tabák pocházející z jiného členského státu v držení fyzických osob pro obchodní účely, jakož i tím, že toto kritérium uplatnila na osobní automobil (nikoliv na osobu) a celkově na veškeré tabákové výrobky, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, a zejména z jejích článků 8 a 9. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) Evropská komise a Francouzská republika ponesou vlastní náklady řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 28. února 2013 ( *1 ) „Článek141 ES — Směrnice 75/117/EHS — Stejná odměna za práci pro muže a ženy — Nepřímá diskriminace — Objektivní odůvodnění — Podmínky“ Ve věci C-427/11, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím High Court (Irsko) ze dne 27. července 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 16. srpna 2011, v řízení Margaret Kenny, Patricia Quinn, Nuala Condon, Eileen Norton, Ursula Ennis, Loretta Barrett, Joan Healy, Kathleen Coyne, Sharon Fitzpatrick, Breda Fitzpatrick, Sandra Hennelly, Marian Troy, Antoinette Fitzpatrick, Helena Gatley proti Minister for Justice, Equality and Law Reform, Minister for Finance, Commissioner of An Garda Síochána, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), vykonávající funkci předsedkyně třetího senátu, K. Lenaerts, E. Juhász, T. von Danwitz a D. Šváby, soudci, generální advokát: P. Cruz Villalón, vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. července 2012, s ohledem na vyjádření předložená: — za M. Kenny a další G. Durkanem, SC, A. Murphy, solicitor, a M. Honan, BL, — za Irsko D. O’Haganem, jako zmocněncem, ve spolupráci s M. Bolger, SC, a de A. Kerrem, barrister, — za španělskou vládu A. Rubio Gonzálezem, jako zmocněncem, — za Evropskou komisi J. Enegrenem a C. Gheorghiu, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 29. listopadu 2012, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 141 ES a směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (Úř. věst. L 45, s. 19; Zvl. vyd. 05/01, s. 179). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi M. Kenny a třinácti dalšími úřednicemi na jedné straně a Minister for Justice, Equality and Law Reform (Ministerstvo pro spravedlnost, rovné příležitosti a reformu práva, dále jen „Ministerstvo“), Minister for Finance a Commissioner of An Garda Síochána na straně druhé, ve věci rozdílů v odměňování mezi odvolatelkami v původním řízení a další skupinou úředníků. Právní rámec Unijní právo 3 Článek 1 směrnice 75/117 stanoví: „Zásadou stejné odměny za práci pro muže a ženy uvedenou v článku 119 Smlouvy (dále jen ‚zásada stejné odměny‘) se rozumí pro stejnou práci nebo pro práci, které je přiznána stejná hodnota, odstranění veškeré diskriminace na základě pohlaví ve všech hlediscích a podmínkách odměňování. Zejména pokud se pro stanovení odměny používá systém klasifikace prací, musí být založen na stejných kritériích pro muže i pro ženy a musí být sestaven tak, aby vyloučil diskriminaci na základě pohlaví.“ 4 Článek 3 uvedené směrnice stanoví: „Členské státy odstraní diskriminaci mezi muži a ženami vyplývající z právních a správních předpisů, které odporují zásadě stejné odměny.“ 5 Článek 4 uvedené směrnice stanoví: „Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby ustanovení kolektivních smluv, mzdových tarifů, dohod o mzdě nebo individuálních pracovních smluv, která jsou v rozporu se zásadou stejné odměny, byla neplatná, mohla být prohlášena za neplatná nebo mohla být změněna.“ Irské právo 6 Zákon z roku 1998 o rovných příležitostech v zaměstnání (Employment Equality Act of 1998) zrušil a nahradil předchozí právní úpravu provádějící do irského práva směrnici 75/117. 7 Článek 18 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení stanoví: „S výhradou ustanovení písmena b) jsou pro účely této části osoba ‚A‘ a ‚B‘ dvě osoby opačného pohlaví; pokud je tedy osoba A žena, je osoba B muž, a naopak.“ 8 Článek 19 odst. 1, 4 a 5 uvedeného zákona v témže znění stanoví: „1. Smlouva upravující zaměstnání osoby A musí, s výhradou ustanovení tohoto zákona, obsahovat ujednání, podle něhož má osoba A vždy nárok na stejnou odměnu za práci, již vykonává, jako osoba B, která v témže okamžiku nebo v jakémkoli jiném relevantním okamžiku vykonává obdobnou práci pro stejného či spřízněného zaměstnavatele. [...] a) K nepřímé diskriminaci dochází, pokud jsou v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení osoby jednoho pohlaví (osoby A nebo osoby B) konkrétně znevýhodněny, pokud jde o odměnu za práci, v porovnání s jinými zaměstnanci téhož zaměstnavatele. b) Uplatní-li se ustanovení písmene a), má se pro účely odstavce 1 za to, že osoby uvedené v ustanovení písmena a) splňují či případně nesplňují dotčené ustanovení podle toho, která z těchto možností vede k vyšší odměně, ledaže je dotčené ustanovení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné. c) V každém řízení lze předložit statistiky za účelem určení, zda se uvedené ustanovení uplatní ve vztahu k A či B. 5. S výhradou ustanovení odstavce 4 žádné ustanovení této části nebrání zaměstnavateli, aby stanovil různým zaměstnancům různou výši odměny z jiných důvodů než z důvodu jejich pohlaví.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 9 Odvolatelky v původním řízení jsou úřednice zaměstnané Ministerstvem a přidělené An Garda Síochána (národní policejní sbor) za účelem výkonu administrativní práce. Podle odvolatelek vykonávají tyto stejnou práci jako další zaměstnanci mužského pohlaví An Garda Síochána, kteří rovněž vykonávají administrativní práce, a to na specifických pracovních místech vyhrazených pro zaměstnance policie, která se označují jako „určená místa“ či „vyhrazená místa“. 10 Mezi roky 2000 a 2005 odvolatelky v původním řízení podaly prostřednictvím odborového svazu, k němuž náleží, několik žalob k Equality Tribunal. Uvedený soud rozhodnutím ze dne 22. listopadu 2005 vyhověl žalobám sedmi z odvolatelek a zamítl žaloby dalších sedmi. Všichni účastníci řízení podali proti rozhodnutí Equality Tribunal opravný prostředek k Labour Court. 11 Labour Court konstatoval, že podíl mužů a žen v dotčených skupinách zaměstnanců ukazuje na prima facie nepřímou mzdovou diskriminaci, jelikož zaprvé v okamžiku podání prvních osmi žalob, v červenci 2000, zastávali příslušníci policie 353 určených míst, z nichž 279 zastávali muži a 74 ženy, a zadruhé na administrativních místech ve sboru pracovalo 761 administrativních pracovníků, převážně žen. Labour Court rovněž shledal, že v době jednání před tímto soudem v květnu 2007 činil počet vyhrazených míst 298 a odpůrce zamýšlel tento počet snížit na 219 základních vyhrazených míst. Labour Court dále shledal, že v době jednání před tímto soudem v květnu 2007 činil počet určených míst 298 a odpůrce zamýšlel tento počet snížit na 219 míst. 12 Se souhlasem účastníků původního řízení se Labour Court rozhodl řešit otázku objektivního odůvodnění zjištěného stavu vykazujícího známky nepřímé mzdové diskriminace jako otázku předběžnou a za tímto účelem vyšel z předpokladu, že odvolatelky v původním řízení a jimi zvolené referenční osoby vykonávají „obdobnou práci“ („like work“) ve smyslu čl. 7 odst. 1 zákona z roku 1998 o rovných příležitostech v zaměstnání, ve znění použitelném na skutkové okolnosti původního řízení. Na základě uvedeného předpokladu vyzval Labour Court Ministerstvo, aby předložilo důkazy o existenci objektivního odůvodnění. 13 Ministerstvo uvedlo, že přidělování příslušníků An Garda Síochána na vyhrazená administrativní místa, tedy určená místa, bylo odůvodněno uspokojováním provozních potřeb sboru, a za účelem uspokojení takových provozních potřeb bylo přiměřené a nezbytné hradit příslušníkům An Garda Síochána přiděleným na tato místa plat odpovídající jejich hodnosti 14 Mimoto počet vyhrazených míst byl určen kolektivní smlouvou mezi vedením An Garda Síochána a orgány zastupujícími příslušníky sboru v rámci procesu snižování stavu takových míst označovaného jako „přechod na civilní režim“. Ministerstvo uznalo, že existuje určitý malý počet určených pracovních míst, která z provozních důvodů nemusí zastávat vyškolený policista, uvedlo však, že tato místa nejsou reprezentativní, pokud jde o většinu určených míst zastávaných příslušníky sboru, kde jsou znalosti a zkušenosti související s policejní prací nutností. 15 Rozhodnutím ze dne 27. července 2007 Labour Court vyhověl opravnému prostředku Ministerstva a zamítl opravné prostředky podané ostatními účastníky řízení. Podle uvedeného rozhodnutí odpovídá přidělení příslušníků An Garda Síochána na administrativní místa jednak provozním potřebám sboru, jednak potřebě provést „přechod na civilní režim“ takovým způsobem a takovou rychlostí, jež zajistí podporu reprezentativních orgánů An Garda Síochána. Dále Labour Court prostřednictvím uvedeného rozhodnutí konstatoval, že odměna odpovídající odměně příslušníků An Garda Síochána vyplácená držitelům vyhrazených pracovních míst odpovídá sledovanému cíli, neboť by bylo zjevně nespravedlivé a nepraktické snižovat mzdu příslušníkům An Garda Síochána přiděleným na uvedená místa. Podle téhož rozhodnutí je vzhledem k omezenému počtu určených míst zachování stávající kolektivní smlouvy až do ukončení procesu „přechodu na civilní režim“ opatřením přiměřeným provozním potřebám policie. 16 Rozhodnutí Labour Court odvolatelky v původním řízení napadly kasačním opravným prostředkem podaným k předkládajícímu soudu. 17 Za těchto podmínek se High Court rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je zaměstnavatel v situaci, kdy prima facie existuje nepřímá mzdová diskriminace na základě pohlaví v rozporu s článkem 141 [...] a směrnicí [...] 75/117[...], povinen, za účelem prokázání objektivního odůvodnění, doložit: a) odůvodnění, pokud jde o přidělení referenčních osob na místa, jež zastávají; b) odůvodnění vyššího platu vypláceného referenčním osobám; nebo c) odůvodnění nižšího platu vypláceného [odvolatelkám v původním řízení]? 2) Je zaměstnavatel v situaci, kdy prima facie existuje nepřímá mzdová diskriminace na základě pohlaví, povinen za účelem prokázání objektivního odůvodnění doložit odůvodnění, pokud jde o: a) konkrétní referenční osoby uváděné [odvolatelkami v původním řízení], nebo b) místa zastávaná referenčními osobami obecně? 3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku písm. b), je objektivní odůvodnění prokázáno bez ohledu na skutečnost, že se takové odůvodnění nevztahuje na zvolené referenční osoby? 4) Dopustil se Labour Court na základě práva Společenství nesprávného právního posouzení, když uznal možnost přihlédnout k ‚zájmu na udržení dobrých pracovních vztahů‘ při určení, zda zaměstnavatel mohl objektivně odůvodnit rozdíl v odměňování? 5) Lze v situaci, kdy prima facie existuje nepřímá mzdová diskriminace na základě pohlaví, prokázat objektivní odůvodnění na základě zájmu odpůrce na udržení dobrých pracovních vztahů? Má takový zájem nějaký význam pro rozbor objektivního odůvodnění?“ K předběžným otázkám Úvodní poznámky ohledně důkazního břemene a pojmu „stejná práce“ nebo „práce, které je přiznána stejná hodnota“ 18 Úvodem je třeba připomenout, že v souladu s běžnými pravidly v oblasti důkazního břemene a zajišťování důkazů přísluší v zásadě zaměstnanci, který se považuje za oběť mzdové diskriminace na základě pohlaví, aby před vnitrostátním soudem prokázal, že byly splněny podmínky umožňující dospět k závěru o existenci nerovnosti v odměňování zakázané článkem 141 ES a směrnicí 75/117 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. června 2001, Brunnhofer, C-381/99, Recueil, s. I-4961, body 52, 53 a 57). 19 V důsledku toho přísluší uvedenému zaměstnanci, aby prokázal, že mu zaměstnavatel vyplácí odměnu nižší než jeho referenčním kolegům a že ve skutečnosti vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty srovnatelnou s prací vykonávanou referenčními osobami, takže je prima facie obětí diskriminace, kterou lze vysvětlit pouze odlišným pohlavím (viz výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 58). 20 Za předpokladu, že zaměstnanec předloží důkaz, že v daném případě bylo splněno kritérium týkající se existence rozdílu v odměňování mezi zaměstnancem ženského pohlaví a zaměstnancem mužského pohlaví, jakož i kritérium týkající se srovnatelné práce, jde pravděpodobně o diskriminaci. Přísluší pak zaměstnavateli, aby prokázal, že nedošlo k porušení zásady stejné odměny, a to zejména předložením důkazu, že činnosti skutečně vykonávané oběma dotčenými zaměstnanci nejsou srovnatelné, nebo že zjištěný rozdíl v odměňování je odůvodněn objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Brunnhofer, body 59 až 62). 21 V projednávané věci otázky předkládajícího soudu vycházejí z předpokladu, podle kterého v rámci sporu v původním řízení existuje prima facie nepřímá mzdová diskriminace na základě pohlaví. 22 Ze spisu předaného Soudnímu dvoru však vyplývá, že z podmínek umožňujících předpokládat existenci nepřímé mzdové diskriminace na základě pohlaví byla ve sporu v původním řízení splněna pouze podmínka rozdílu v odměňování. Pokud jde o podmínku srovnatelné práce, z bodu 12 tohoto rozsudku plyne, že se Labour Court se souhlasem účastníků původního řízení rozhodl řešit otázku případné existence objektivního odůvodnění uvedeného rozdílu v odměňování jako otázku předběžnou, přičemž vyšel z předpokladu, že odvolatelky v původním řízení a zvolené referenční osoby vykonávají stejnou práci. 23 V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že v takovém případě může rozhodnout o předběžných otázkách týkajících se odůvodnění rozdílu v odměňování, i když předtím nerozhodl, zda se jedná o srovnatelnou práci (ohledně britské judikatury v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 1993, Enderby, C-127/92, Recueil, s. I-5535, bod 11). 24 Je však třeba ověřit, zda dotčení zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci, které lze přiznat stejnou hodnotu, protože zásada stejné odměny ve smyslu článku 141 ES a článku 1 směrnice 75/117 předpokládá, že zaměstnanci mužského a ženského pohlaví, které chrání, se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci (viz výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 39). 25 Jak bylo uvedeno na jednání, bylo by takové ověření v rámci sporu v původním řízení nezbytné, pokud by měl předkládající soud za to, že se Labour Court dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že rozdíl v odměňování byl objektivně odůvodněn. 26 Za těchto okolností přísluší vnitrostátnímu soudu, aby provedl nezbytné ověření, zda dotčení zaměstnanci vykonávají stejnou práci, nebo práci, které lze přiznat stejnou hodnotu, neboť vnitrostátní soud je jako jediný příslušný ke zjištění a posouzení skutkového stavu s ohledem na konkrétní povahu činnosti vykonávané dotčenými osobami (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. března 2000, JämO, C-236/98, Recueil, s. I-2189, bod 48, a výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 49). Nicméně Soudní dvůr, který má poskytnout vnitrostátnímu soudu v rámci řízení o předběžné otázce užitečné odpovědi, má pravomoc poskytnout údaje vycházející ze spisu ve věci v původním řízení, jakož i z písemných a ústních vyjádření, která mu byla předložena, které vnitrostátnímu soudu umožní rozhodnout (viz rozsudek ze dne 9. února 1999, Seymour-Smith a Perez, C-167/97, Recueil, s. I-623, body 67 a 68). 27 V tomto ohledu již Soudní dvůr několikrát rozhodl, že za účelem posouzení, zda zaměstnanci vykonávají stejnou práci, nebo práci, které lze přiznat stejnou hodnotu, je třeba zjistit, zda lze mít za to, že se uvedení zaměstnanci – s ohledem na soubor činitelů, jako je povaha práce, podmínky odborné přípravy a pracovní podmínky – nacházejí ve srovnatelné situaci (viz rozsudky ze dne 11. května 1999, Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse, C-309/97, Recueil, s. I-2865, bod 17, a výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 43). 28 Jestliže je tedy podle všeho totožná činnost vykonávána různými skupinami zaměstnanců, kteří nemají tutéž způsobilost nebo profesní kvalifikaci k výkonu zaměstnání, je třeba ověřit, zda – s ohledem na skutečnosti týkající se povahy úkolů, které mohou být svěřeny jednotlivým skupinám zaměstnanců, s ohledem na podmínky odborné přípravy na jejich povolání a s ohledem na pracovní podmínky, za kterých práci vykonávají – tyto odlišné skupiny zaměstnanců vykonávají stejnou práci ve smyslu článku 141 ES (výše uvedený rozsudek Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse, bod 18). 29 Odborné vzdělávání totiž není jen jedním z faktorů, které mohou objektivně odůvodnit rozdílné odměňování zaměstnanců vykonávajících stejnou práci. Patří rovněž ke kritériím, která umožňují ověřit, zda zaměstnanci vykonávají stejnou práci, či nikoli (výše uvedený rozsudek Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse, bod 19). 30 V rámci sporu v původním řízení vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, že způsobilost nebo profesní kvalifikace administrativních pracovníků a příslušníků An Garda Síochána přidělených na určená místa vykazují rozdíly. 31 Pokud by za těchto podmínek předkládající soud v projednávané věci konstatoval nedostatek objektivního odůvodnění rozdílu v odměňování, musel by uvedený soud nebo Labour Court přezkoumat, zda – s ohledem na skutečnosti týkající se povahy úkolů, které mohou být svěřeny jednotlivým skupinám zaměstnanců, s ohledem na podmínky odborné přípravy na jejich povolání a s ohledem na pracovní podmínky, za kterých práci vykonávají – tyto odlišné skupiny zaměstnanců vykonávají stejnou práci ve smyslu článku 141 ES a směrnice 75/117. 32 V tomto ohledu vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a z vyjádření účastníků původního řízení, že se účastníci původního řízení neshodli na počtu příslušníků An Garda Síochána přidělených na určená místa, kteří vykonávají pouze administrativní úkoly, a počtu příslušníků sboru, kteří kromě toho plní takové provozní úkoly, jako je komunikace s Evropským policejním úřadem (Europol) a organizací Interpol, což jsou úkoly odlišné od úkolů vykonávaných administrativními pracovníky. 33 Je však třeba uvést, že Irsko ve svém písemném vyjádření a na jednání uplatnilo, že všichni příslušníci An Garda Síochána přidělení na určená místa mohou být za mimořádných okolností a na základě provozních potřeb povoláni k výkonu práce v terénu. 34 Přísluší tedy předkládajícímu soudu, aby případně ověřil, zda – s ohledem na skutečnosti týkající se úkolů, které mohou být svěřeny příslušníkům An Garda Síochána přiděleným na určená místa, s ohledem na pracovní podmínky těchto příslušníků a s ohledem na podmínky odborné přípravy požadované pro jednotlivé skupiny dotčených zaměstnanců – může být podle všeho totožná činnost vykonávaná příslušníky An Garda Síochána přidělenými na určená místa a administrativními pracovníky kvalifikována jako „stejná práce“ ve smyslu článku 141 ES. K předběžným otázkám 35 Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je – s ohledem na článek 141 ES a směrnici 75/117 – určení předmětu odůvodnění, které musí zaměstnavatel uvést ve vztahu ke stavu vykazujícímu známky nepřímé mzdové diskriminace na základě pohlaví, určení zaměstnanců, vůči kterým je třeba takové odůvodnění uvést, a určení, zda lze při přezkumu takového odůvodnění zohlednit zájem na dobrých pracovních vztazích. 36 Zaprvé – ohledně předmětu uvedeného odůvodnění – je třeba uvést, že rozdíl mezi zaměstnanci ženského a mužského pohlaví v odměňování za stejnou práci, nebo za práci se stejnou hodnotou, musí být v zásadě považován za porušení článku 141 ES, a v důsledku toho i směrnice 75/117. Jinak by tomu bylo pouze v případě, kdyby rozdílné zacházení mezi oběma kategoriemi zaměstnanců bylo odůvodněno objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (viz výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 66 a citovaná judikatura). 37 Poskytnuté odůvodnění musí být založeno na legitimním cíli. Prostředky k dosažení tohoto cíle musejí být k tomuto účelu způsobilé a nezbytné (rozsudek ze dne 3. října 2006, Cadman, C-17/05, Sb. rozh. s. I-9583, bod 32 a citovaná judikatura). 38 V rozporu s tím, co – jak se zdá – připouští předkládající soud, se tedy nejedná o odůvodnění úrovně odměny vyplácené jednotlivým referenčním skupinám, ani o odůvodnění přidělení zaměstnanců do jedné nebo druhé skupiny, ale spíše o odůvodnění rozdílu v odměňování jako takového. 39 V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora je to právě rozdíl v odměňování, který musí být odůvodněn objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (viz zejména výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 30, a citovaná judikatura). 40 Je však třeba poznamenat, že ve vztahu k nepřímé diskriminaci mohou být rozdíly v odměňování různého původu, a odůvodnění těchto rozdílů tedy může být rovněž různé a může se týkat vnitrostátní právní úpravy, smluv, jejichž cílem je upravit kolektivním způsobem závislou činnost, nebo dokonce praxe nebo jednostranného úkonu zaměstnavatele ve vztahu k jeho zaměstnancům. 41 Z toho plyne, že v rámci nepřímé mzdové diskriminace musí zaměstnavatel prokázat objektivní odůvodnění zjištěného rozdílu v odměňování mezi zaměstnanci, kteří se považují za diskriminované, a referenčními osobami. 42 Zadruhé je ohledně skupiny zaměstnanců, jichž se má takové odůvodnění týkat, namístě uvést, že pokud je odměna jedné skupiny zaměstnanců podstatně nižší než odměna jiné skupiny zaměstnanců a pokud je první skupina tvořena téměř výhradně ženami a druhá skupina téměř výhradně muži, ukazuje taková situace na pravděpodobnou diskriminaci na základě pohlaví, přinejmenším pokud dotčené skupiny zaměstnanců vykonávají práci stejné hodnoty a statistické údaje charakterizující tuto situaci jsou použitelné (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Enderby, bod 16). 43 V tomto kontextu přísluší vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, zda lze zohlednit uvedené statistické údaje, tedy zda se týkají dostatečného počtu jedinců, zda nejde o vyjádření čistě nahodilých či přechodných jevů, a zda obecně mají vypovídající hodnotu (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Enderby, bod 17, jakož i Seymour-Smith a Perez, bod 62). 44 V tomto ohledu je třeba připomenout, že srovnání není relevantní, pokud se týká skupin účelově sestavených tak, aby jedna obsahovala hlavně ženy a druhá hlavně muže, a to s cílem prostřednictvím následného porovnání dosáhnout dorovnání odměn skupiny tvořené hlavně ženami s odměnami skupiny, která byla také účelově sestavena tak, aby ji tvořili hlavně muži (viz rozsudek ze dne 31. května 1995, Royal Copenhagen, C-400/93, Recueil, s. I-1275, bod 36). 45 Z toho vyplývá, že odůvodnění zaměstnavatele týkající se rozdílu v odměňování, jenž vykazuje známky diskriminace na základě pohlaví, se musí týkat referenčních osob, které byly – vzhledem k tomu, že je jejich situace vyjádřena použitelnými statistickými údaji, které se týkají dostatečného počtu jedinců, nejsou vyjádřením čistě nahodilé či přechodných jevů, a obecně mají vypovídající hodnotu – zohledněny vnitrostátním soudem při posouzení uvedeného rozdílu. 46 Zatřetí je ohledně otázky, zda lze pro účely objektivního odůvodnění stavu vykazujícího známky nepřímé mzdové diskriminace na základě pohlaví zohlednit zájem na dobrých pracovních vztazích, důležité zdůraznit, že důvody možného objektivního odůvodnění musí odpovídat skutečným potřebám zaměstnavatele, v projednávané věci Ministerstva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. května 1986, Bilka-Kaufhaus, 170/84, Recueil, s. 1607, body 36 a 37, jakož i výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 67). 47 Mimoto je třeba připomenout, jak jasně vyplývá z článku 4 směrnice 75/117, že kolektivní smlouvy, stejně jako právní či správní předpisy, musí respektovat zásadu zakotvenou v článku 141 ES (viz výše uvedený rozsudek Enderby, bod 21). 48 Proto je nesporné, jak v bodech 59 až 68 stanoviska uvedl generální advokát, že stejně jako kolektivní smlouvy, je i zájem na dobrých pracovních vztazích podřízen zásadě zákazu mzdové diskriminace mezi zaměstnanci mužského a ženského pohlaví. Uvedený zájem sám o sobě tedy nemůže představovat jediný základ odůvodnění takové diskriminace. 49 Nicméně Soudní dvůr již měl příležitost konstatovat, že skutečnost, že výše odměny byla stanovena v rámci kolektivního vyjednávání nebo vyjednávání na místní úrovni, může být zohledněna vnitrostátním soudem jako okolnost, která umožní posoudit, zda jsou rozdíly v průměrné výši odměny dvou skupin zaměstnanců způsobeny objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (viz výše uvedený rozsudek Royal Copenhagen, bod 46). 50 Z toho vyplývá, že zájem na dobrých pracovních vztazích může být zohledněn vnitrostátním soudem spolu s dalšími skutečnostmi, které mu umožní posoudit, zda jsou rozdíly ve výši odměny dvou skupin zaměstnanců způsobeny objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví, jakož i zda jsou v souladu se zásadou proporcionality. 51 V každém případě a podobně tomu, co bylo připomenuto v bodech 41 a 45 tohoto rozsudku ohledně ostatních částí otázek položených předkládajícím soudem, je věcí vnitrostátního soudu, který je jako jediný příslušný ke zjištění a posouzení skutkového stavu, aby rovněž určil, v jakém rozsahu může být uvedený zájem zohledněn v rámci sporu v původním řízení pro účely odůvodnění stavu vykazujícího známky nepřímé mzdové diskriminace na základě pohlaví. 52 S ohledem na výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět tak, že článek 141 ES a směrnice 75/117 musí být vykládány v tom smyslu, že: — zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, pokud lze mít – s ohledem na soubor činitelů, jako je povaha práce, podmínky odborné přípravy a pracovní podmínky – za to, že se nacházejí ve srovnatelné situaci, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu; — v rámci nepřímé mzdové diskriminace musí zaměstnavatel prokázat objektivní odůvodnění zjištěného rozdílu v odměňování mezi zaměstnanci, kteří se považují za diskriminované, a referenčními osobami; — odůvodnění zaměstnavatele týkající se rozdílu v odměňování, jenž vykazuje známky diskriminace na základě pohlaví, se musí týkat referenčních osob, které byly – vzhledem k tomu, že je jejich situace vyjádřena použitelnými statistickými údaji, které se týkají dostatečného počtu jedinců, nejsou vyjádřením čistě nahodilé či přechodných jevů, a obecně mají vypovídající hodnotu – zohledněny vnitrostátním soudem při posouzení uvedeného rozdílu, a — zájem na dobrých pracovních vztazích může být zohledněn vnitrostátním soudem spolu s dalšími skutečnostmi, které mu umožní posoudit, zda jsou rozdíly ve výši odměny dvou skupin zaměstnanců způsobeny objektivními faktory prostými jakékoli diskriminace na základě pohlaví, jakož i zda jsou v souladu se zásadou proporcionality. K nákladům řízení 53 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: Článek 141 ES a směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy musí být vykládány v tom smyslu, že: — zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, pokud lze mít – s ohledem na soubor činitelů, jako je povaha práce, podmínky odborné přípravy a

cs

caselaw

EU

pracovní podmínky – za to, že se nacházejí ve srovnatelné situaci, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu; — v rámci nepřímé mzdové diskriminace musí zaměstnavatel prokázat objektivní odůvodnění zjištěného rozdílu v odměňování mezi zaměstnanci, kteří se považují za diskriminované, a referenčními osobami; — odůvodnění zaměstnavatele týkající se rozdílu v odměňování, jenž vykazuje známky diskriminace na základě pohlaví, se musí týkat referenčních osob, které byly – vzhledem k tomu, že je jejich situace vyjádřena použitelnými statistickými údaji, které se týkají dostatečného počtu jedinců, nejsou vyjádřením čistě nahodilé či přechodných jevů, a obecně mají vypovídající hodnotu – zohledněny vnitrostátním soudem při posouzení uvedeného rozdílu, a — zájem na dobrých pracovních vztazích může být zohledněn vnitrostátním soudem spolu s dalšími skutečnostmi, které mu umožní posoudit, zda jsou rozdíly ve výši odměn dvou skupin zaměstnanců způsobeny objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví, jakož i zda jsou v souladu se zásadou proporcionality. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina. ---documentbreak--- Účastníci řízení Odůvodnění rozsudku Výrok Účastníci řízení Ve věci C-427/11, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím High Court (Irsko) ze dne 27. července 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 16. srpna 2011, v řízení Margaret Kenny, Patricia Quinn, Nuala Condon, Eileen Norton, Ursula Ennis, Loretta Barrett, Joan Healy, Kathleen Coyne, Sharon Fitzpatrick, Breda Fitzpatrick, Sandra Hennelly, Marian Troy, Antoinette Fitzpatrick, Helena Gatley proti Minister for Justice, Equality and Law Reform, Minister for Finance, Commissioner of An Garda Síochána, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), vykonávající funkci předsedkyně třetího senátu, K. Lenaerts, E. Juhász, T. von Danwitz a D. Šváby, soudci, generální advokát: P. Cruz Villalón, vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. července 2012, s ohledem na vyjádření předložená: – za M. Kenny a další G. Durkanem, SC, A. Murphy, solicitor, a M. Honan, BL, – za Irsko D. O’Haganem, jako zmocněncem, ve spolupráci s M. Bolger, SC, a de A. Kerrem, barrister, – za španělskou vládu A. Rubio Gonzálezem, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi J. Enegrenem a C. Gheorghiu, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 29. listopadu 2012, vydává tento Rozsudek Odůvodnění rozsudku 1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 141 ES a směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (Úř. věst. L 45, s. 19; Zvl. vyd. 05/01, s. 179). 2. Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi M. Kenny a třinácti dalšími úřednicemi na jedné straně a Minister for Justice, Equality and Law Reform (Ministerstvo pro spravedlnost, rovné příležitosti a reformu práva, dále jen „Ministerstvo“), Minister for Finance a Commissioner of An Garda Síochána na straně druhé, ve věci rozdílů v odměňování mezi odvolatelkami v původním řízení a další skupinou úředníků. Právní rámec Unijní právo 3. Článek 1 směrnice 75/117 stanoví: „Zásadou stejné odměny za práci pro muže a ženy uvedenou v článku 119 Smlouvy (dále jen ,zásada stejné odměny‘) se rozumí pro stejnou práci nebo pro práci, které je přiznána stejná hodnota, odstranění veškeré diskriminace na základě pohlaví ve všech hlediscích a podmínkách odměňování. Zejména pokud se pro stanovení odměny používá systém klasifikace prací, musí být založen na stejných kritériích pro muže i pro ženy a musí být sestaven tak, aby vyloučil diskriminaci na základě pohlaví.“ 4. Článek 3 uvedené směrnice stanoví: „Členské státy odstraní diskriminaci mezi muži a ženami vyplývající z právních a správních předpisů, které odporují zásadě stejné odměny.“ 5. Článek 4 uvedené směrnice stanoví: „Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby ustanovení kolektivních smluv, mzdových tarifů, dohod o mzdě nebo individuálních pracovních smluv, která jsou v rozporu se zásadou stejné odměny, byla neplatná, mohla být prohlášena za neplatná nebo mohla být změněna.“ Irské právo 6. Zákon z roku 1998 o rovných příležitostech v zaměstnání (Employment Equality Act of 1998) zrušil a nahradil předchozí právní úpravu provádějící do irského práva směrnici 75/117. 7. Článek 18 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení stanoví: „S výhradou ustanovení písmena b) jsou pro účely této části osoba ,A‘ a ,B‘ dvě osoby opačného pohlaví; pokud je tedy osoba A žena, je osoba B muž, a naopak.“ 8. Článek 19 odst. 1, 4 a 5 uvedeného zákona v témže znění stanoví: „1. Smlouva upravující zaměstnání osoby A musí, s výhradou ustanovení tohoto zákona, obsahovat ujednání, podle něhož má osoba A vždy nárok na stejnou odměnu za práci, již vykonává, jako osoba B, která v témže okamžiku nebo v jakémkoli jiném relevantním okamžiku vykonává obdobnou práci pro stejného či spřízněného zaměstnavatele. [...] 4. a) K nepřímé diskriminaci dochází, pokud jsou v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení osoby jednoho pohlaví (osoby A nebo osoby B) konkrétně znevýhodněny, pokud jde o odměnu za práci, v porovnání s jinými zaměstnanci téhož zaměstnavatele. b) Uplatní-li se ustanovení písmene a), má se pro účely odstavce 1 za to, že osoby uvedené v ustanovení písmena a) splňují či případně nesplňují dotčené ustanovení podle toho, která z těchto možností vede k vyšší odměně, ledaže je dotčené ustanovení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné. c) V každém řízení lze předložit statistiky za účelem určení, zda se uvedené ustanovení uplatní ve vztahu k A či B. 5. S výhradou ustanovení odstavce 4 žádné ustanovení této části nebrání zaměstnavateli, aby stanovil různým zaměstnancům různou výši odměny z jiných důvodů než z důvodu jejich pohlaví.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 9. Odvolatelky v původním řízení jsou úřednice zaměstnané Ministerstvem a přidělené An Garda Síochána (národní policejní sbor) za účelem výkonu administrativní práce. Podle odvolatelek vykonávají tyto stejnou práci jako další zaměstnanci mužského pohlaví An Garda Síochána, kteří rovněž vykonávají administrativní práce, a to na specifických pracovních místech vyhrazených pro zaměstnance policie, která se označují jako „určená místa“ či „vyhrazená místa“. 10. Mezi roky 2000 a 2005 odvolatelky v původním řízení podaly prostřednictvím odborového svazu, k němuž náleží, několik žalob k Equality Tribunal. Uvedený soud rozhodnutím ze dne 22. listopadu 2005 vyhověl žalobám sedmi z odvolatelek a zamítl žaloby dalších sedmi. Všichni účastníci řízení podali proti rozhodnutí Equality Tribunal opravný prostředek k Labour Court. 11. Labour Court konstatoval, že podíl mužů a žen v dotčených skupinách zaměstnanců ukazuje na prima facie nepřímou mzdovou diskriminaci, jelikož zaprvé v okamžiku podání prvních osmi žalob, v červenci 2000, zastávali příslušníci policie 353 určených míst, z nichž 279 zastávali muži a 74 ženy, a zadruhé na administrativních místech ve sboru pracovalo 761 administrativních pracovníků, převážně žen. Labour Court rovněž shledal, že v době jednání před tímto soudem v květnu 2007 činil počet vyhrazených míst 298 a odpůrce zamýšlel tento počet snížit na 219 základních vyhrazených míst. Labour Court dále shledal, že v době jednání před tímto soudem v květnu 2007 činil počet určených míst 298 a odpůrce zamýšlel tento počet snížit na 219 míst. 12. Se souhlasem účastníků původního řízení se Labour Court rozhodl řešit otázku objektivního odůvodnění zjištěného stavu vykazujícího známky nepřímé mzdové diskriminace jako otázku předběžnou a za tímto účelem vyšel z předpokladu, že odvolatelky v původním řízení a jimi zvolené referenční osoby vykonávají „obdobnou práci“ („like work“) ve smyslu čl. 7 odst. 1 zákona z roku 1998 o rovných příležitostech v zaměstnání, ve znění použitelném na skutkové okolnosti původního řízení. Na základě uvedeného předpokladu vyzval Labour Court Ministerstvo, aby předložilo důkazy o existenci objektivního odůvodnění. 13. Ministerstvo uvedlo, že přidělování příslušníků An Garda Síochána na vyhrazená administrativní místa, tedy určená místa, bylo odůvodněno uspokojováním provozních potřeb sboru, a za účelem uspokojení takových provozních potřeb bylo přiměřené a nezbytné hradit příslušníkům An Garda Síochána přiděleným na tato místa plat odpovídající jejich hodnosti 14. Mimoto počet vyhrazených míst byl určen kolektivní smlouvou mezi vedením An Garda Síochána a orgány zastupujícími příslušníky sboru v rámci procesu snižování stavu takových míst označovaného jako „přechod na civilní režim“. Ministerstvo uznalo, že existuje určitý malý počet určených pracovních míst, která z provozních důvodů nemusí zastávat vyškolený policista, uvedlo však, že tato místa nejsou reprezentativní, pokud jde o většinu určených míst zastávaných příslušníky sboru, kde jsou znalosti a zkušenosti související s policejní prací nutností. 15. Rozhodnutím ze dne 27. července 2007 Labour Court vyhověl opravnému prostředku Ministerstva a zamítl opravné prostředky podané ostatními účastníky řízení. Podle uvedeného rozhodnutí odpovídá přidělení příslušníků An Garda Síochána na administrativní místa jednak provozním potřebám sboru, jednak potřebě provést „přechod na civilní režim“ takovým způsobem a takovou rychlostí, jež zajistí podporu reprezentativních orgánů An Garda Síochána. Dále Labour Court prostřednictvím uvedeného rozhodnutí konstatoval, že odměna odpovídající odměně příslušníků An Garda Síochána vyplácená držitelům vyhrazených pracovních míst odpovídá sledovanému cíli, neboť by bylo zjevně nespravedlivé a nepraktické snižovat mzdu příslušníkům An Garda Síochána přiděleným na uvedená místa. Podle téhož rozhodnutí je vzhledem k omezenému počtu určených míst zachování stávající kolektivní smlouvy až do ukončení procesu „přechodu na civilní režim“ opatřením přiměřeným provozním potřebám policie. 16. Rozhodnutí Labour Court odvolatelky v původním řízení napadly kasačním opravným prostředkem podaným k předkládajícímu soudu. 17. Za těchto podmínek se High Court rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je zaměstnavatel v situaci, kdy prima facie existuje nepřímá mzdová diskriminace na základě pohlaví v rozporu s článkem 141 [...] a směrnicí [...] 75/117[...], povinen, za účelem prokázání objektivního odůvodnění, doložit: a) odůvodnění, pokud jde o přidělení referenčních osob na místa, jež zastávají; b) odůvodnění vyššího platu vypláceného referenčním osobám; nebo c) odůvodnění nižšího platu vypláceného [odvolatelkám v původním řízení]? 2) Je zaměstnavatel v situaci, kdy prima facie existuje nepřímá mzdová diskriminace na základě pohlaví, povinen za účelem prokázání objektivního odůvodnění doložit odůvodnění, pokud jde o: a) konkrétní referenční osoby uváděné [odvolatelkami v původním řízení], nebo b) místa zastávaná referenčními osobami obecně? 3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku písm. b), je objektivní odůvodnění prokázáno bez ohledu na skutečnost, že se takové odůvodnění nevztahuje na zvolené referenční osoby? 4) Dopustil se Labour Court na základě práva Společenství nesprávného právního posouzení, když uznal možnost přihlédnout k ‚zájmu na udržení dobrých pracovních vztahů‘ při určení, zda zaměstnavatel mohl objektivně odůvodnit rozdíl v odměňování? 5) Lze v situaci, kdy prima facie existuje nepřímá mzdová diskriminace na základě pohlaví, prokázat objektivní odůvodnění na základě zájmu odpůrce na udržení dobrých pracovních vztahů? Má takový zájem nějaký význam pro rozbor objektivního odůvodnění?“ K předběžným otázkám Úvodní poznámky ohledně důkazního břemene a pojmu „stejná práce“ nebo „práce, které je přiznána stejná hodnota“ 18. Úvodem je třeba připomenout, že v souladu s běžnými pravidly v oblasti důkazního břemene a zajišťování důkazů přísluší v zásadě zaměstnanci, který se považuje za oběť mzdové diskriminace na základě pohlaví, aby před vnitrostátním soudem prokázal, že byly splněny podmínky umožňující dospět k závěru o existenci nerovnosti v odměňování zakázané článkem 141 ES a směrnicí 75/117 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. června 2001, Brunnhofer, C-381/99, Recueil, s. I-4961, body 52, 53 a 57). 19. V důsledku toho přísluší uvedenému zaměstnanci, aby prokázal, že mu zaměstnavatel vyplácí odměnu nižší než jeho referenčním kolegům a že ve skuteč nosti vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty srovnatelnou s prací vykonávanou referenčními osobami, takže je prima facie obětí diskriminace, kterou lze vysvětlit pouze odlišným pohlavím (viz výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 58). 20. Za předpokladu, že zaměstnanec předloží důkaz, že v daném případě bylo splněno kritérium týkající se existence rozdílu v odměňování mezi zaměstnancem ženského pohlaví a zaměstnancem mužského pohlaví, jakož i kritérium týkající se srovnatelné práce, jde pravděpodobně o diskriminaci. Přísluší pak zaměstnavateli, aby prokázal, že nedošlo k porušení zásady stejné odměny, a to zejména předložením důkazu, že činnosti skutečně vykonávané oběma dotčenými zaměstnanci nejsou srovnatelné, nebo že zjištěný rozdíl v odměňování je odůvodněn objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Brunnhofer, body 59 až 62). 21. V projednávané věci otázky předkládajícího soudu vycházejí z předpokladu, podle kterého v rámci sporu v původním řízení existuje prima facie nepřímá mzdová diskriminace na základě pohlaví. 22. Ze spisu předaného Soudnímu dvoru však vyplývá, že z podmínek umožňujících předpokládat existenci nepřímé mzdové diskriminace na základě pohlaví byla ve sporu v původním řízení splněna pouze podmínka rozdílu v odměňování. Pokud jde o podmínku srovnatelné práce, z bodu 12 tohoto rozsudku plyne, že se Labour Court se souhlasem účastníků původního řízení rozhodl řešit otázku případné existence objektivního odůvodnění uvedeného rozdílu v odměňování jako otázku předběžnou, přičemž vyšel z předpokladu, že odvolatelky v původním řízení a zvolené referenční osoby vykonávají stejnou práci. 23. V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že v takovém případě může rozhodnout o předběžných otázkách týkajících se odůvodnění rozdílu v odměňování, i když předtím nerozhodl, zda se jedná o srovnatelnou práci (ohledně britské judikatury v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 1993, Enderby, C-127/92, Recueil, s. I-5535, bod 11). 24. Je však třeba ověřit, zda dotčení zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci, které lze přiznat stejnou hodnotu, protože zásada stejné odměny ve smyslu článku 141 ES a článku 1 směrnice 75/117 předpokládá, že zaměstnanci mužského a ženského pohlaví, které chrání, se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci (viz výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 39). 25. Jak bylo uvedeno na jednání, bylo by takové ověření v rámci sporu v původním řízení nezbytné, pokud by měl předkládající soud za to, že se Labour Court dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že rozdíl v odměňování byl objektivně odůvodněn. 26. Za těchto okolností přísluší vnitrostátnímu soudu, aby provedl nezbytné ověření, zda dotčení zaměstnanci vykonávají stejnou práci, nebo práci, které lze přiznat stejnou hodnotu, neboť vnitrostátní soud je jako jediný příslušný ke zjištění a posouzení skutkového stavu s ohledem na konkrétní povahu činnosti vykonávané dotčenými osobami (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. března 2000, JämO, C-236/98, Recueil, s. I-2189, bod 48, a výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 49). Nicméně Soudní dvůr, který má poskytnout vnitrostátnímu soudu v rámci řízení o předběžné otázce užitečné odpovědi, má pravomoc poskytnout údaje vycházející ze spisu ve věci v původním řízení, jakož i z písemných a ústních vyjádření, která mu byla předložena, které vnitrostátnímu soudu umožní rozhodnout (viz rozsudek ze dne 9. února 1999, Seymour-Smith a Perez, C-167/97, Recueil, s. I-623, body 67 a 68). 27. V tomto ohledu již Soudní dvůr několikrát rozhodl, že za účelem posouzení, zda zaměstnanci vykonávají stejnou práci, nebo práci, které lze přiznat stejnou hodnotu, je třeba zjistit, zda lze mít za to, že se uvedení zaměstnanci – s ohledem na soubor činitelů, jako je povaha práce, podmínky odborné přípravy a pracovní podmínky – nacházejí ve srovnatelné situaci (viz rozsudky ze dne 11. května 1999, Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse, C-309/97, Recueil, s. I-2865, bod 17, a výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 43). 28. Jestliže je tedy podle všeho totožná činnost vykonávána různými skupinami zaměstnanců, kteří nemají tutéž způsobilost nebo profesní kvalifikaci k výkonu zaměstnání, je třeba ověřit, zda – s ohledem na skutečnosti týkající se povahy úkolů, které mohou být svěřeny jednotlivým skupinám zaměstnanců, s ohledem na podmínky odborné přípravy na jejich povolání a s ohledem na pracovní podmínky, za kterých práci vykonávají – tyto odlišné skupiny zaměstnanců vykonávají stejnou práci ve smyslu článku 141 ES (výše uvedený rozsudek Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse, bod 18). 29. Odborné vzdělávání totiž není jen jedním z faktorů, které mohou objektivně odůvodnit rozdílné odměňování zaměstnanců vykonávajících stejnou práci. Patří rovněž ke kritériím, která umožňují ověřit, zda zaměstnanci vykonávají stejnou práci, či nikoli (výše uvedený rozsudek Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebietskrankenkasse, bod 19). 30. V rámci sporu v původním řízení vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, že způsobilost nebo profesní kvalifikace administrativních pracovníků a příslušníků An Garda Síochána přidělených na určená místa vykazují rozdíly. 31. Pokud by za těchto podmínek předkládající soud v projednávané věci konstatoval nedostatek objektivního odůvodnění rozdílu v odměňování, musel by uvedený soud nebo Labour Court přezkoumat, zda – s ohledem na skutečnosti týkající se povahy úkolů, které mohou být svěřeny jednotlivým skupinám zaměstnanců, s ohledem na podmínky odborné přípravy na jejich povolání a s ohledem na pracovní podmínky, za kterých práci vykonávají – tyto odlišné skupiny zaměstnanců vykonávají stejnou práci ve smyslu článku 141 ES a směrnice 75/117. 32. V tomto ohledu vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a z vyjádření účastníků původního řízení, že se účastníci původního řízení neshodli na počtu příslušníků An Garda Síochána přidělených na určená místa, kteří vykonávají pouze administrativní úkoly, a počtu příslušníků sboru, kteří kromě toho plní takové provozní úkoly, jako je komunikace s Evropským policejním úřadem (Europol) a organizací Interpol, což jsou úkoly odlišné od úkolů vykonávaných administrativními pracovníky. 33. Je však třeba uvést, že Irsko ve svém písemném vyjádření a na jednání uplatnilo, že všichni příslušníci An Garda Síochána přidělení na určená místa mohou být za mimořádných okolností a na základě provozních potřeb povoláni k výkonu práce v terénu. 34. Přísluší tedy předkládajícímu soudu, aby případně ověřil, zda – s ohledem na skutečnosti týkající se úkolů, které mohou být svěřeny příslušníkům An Garda Síochána přiděleným na určená místa, s ohledem na pracovní podmínky těchto příslušníků a s ohledem na podmínky odborné přípravy požadované pro jednotlivé skupiny dotčených zaměstnanců – může být podle všeho totožná činnost vykonávaná příslušníky An Garda Síochána přidělenými na určená místa a administrativními pracovníky kvalifikována jako „stejná práce“ ve smyslu článku 141 ES. K předběžným otázkám 35. Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je – s ohledem na článek 141 ES a směrnici 75/117 – určení předmětu odůvodnění, které musí zaměstnavatel uvést ve vztahu ke stavu vykazujícímu známky nepřímé mzdové diskriminace na základě pohlaví, určení zaměstnanců, vůči kterým je třeba takové odůvodnění uvést, a určení, zda lze při přezkumu takového odůvodnění zohlednit zájem na dobrých pracovních vztazích. 36. Zaprvé – ohledně předmětu uvedeného odůvodnění – je třeba uvést, že rozdíl mezi zaměstnanci ženského a mužského pohlaví v odměňování za stejnou práci, nebo za práci se stejnou hodnotou, musí být v zásadě považován za porušení článku 141 ES, a v důsledku toho i směrnice 75/117. Jinak by tomu bylo pouze v případě, kdyby rozdílné zacházení mezi oběma kategoriemi zaměstnanců bylo odůvodněno objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (viz výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 66 a citovaná judikatura). 37. Poskytnuté odůvodnění musí být založeno na legitimním cíli. Prostředky k dosažení tohoto cíle musejí být k tomuto účelu způsobilé a nezbytné (rozsudek ze dne 3. října 2006, Cadman, C-17/05, Sb. rozh. s. I-9583, bod 32 a citovaná judikatura). 38. V rozporu s tím, co – jak se zdá – připouští předkládající soud, se tedy nejedná o odůvodnění úrovně odměny vyplácené jednotlivým referenčním skupinám, ani o odůvodnění přidělení zaměstnanců do jedné nebo druhé skupiny, ale spíše o odůvodnění rozdílu v odměňování jako takového. 39. V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora je to právě rozdíl v odměňování, který musí být odůvodněn objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (viz zejména výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 30, a citovaná judikatura). 40. Je však třeba poznamenat, že ve vztahu k nepřímé diskriminaci mohou být rozdíly v odměňování různého původu, a odůvodnění těchto rozdílů tedy může být rovněž různé a může se týkat vnitrostátní právní úpravy, smluv, jejichž cílem je upravit kolektivním způsobem závislou činnost, nebo dokonce praxe nebo jednostranného úkonu zaměstnavatele ve vztahu k jeho zaměstnancům. 41. Z toho plyne, že v rámci nepřímé mzdové diskriminace musí zaměstnavatel prokázat objektivní odůvodnění zjištěného rozdílu v odměňování mezi zaměstnanci, kteří se považují za diskriminované, a referenčními osobami. 42. Zadruhé je ohledně skupiny zaměstnanců, jichž se má takové odůvodnění týkat, namístě uvést, že pokud je odměna jedné skupiny zaměstnanců podstatně nižší než odměna jiné skupiny zaměstnanců a pokud je první skupina tvořena téměř výhradně ženami a druhá skupina téměř výhradně muži, ukazuje taková situace na pravděpodobnou diskriminaci na základě pohlaví, přinejmenším pokud dotčené skupiny zaměstnanců vykonávají práci stejné hodnoty a statistické údaje charakterizující tuto situaci jsou použitelné (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Enderby, bod 16). 43. V tomto kontextu přísluší vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, zda lze zohlednit uvedené statistické údaje, tedy zda se týkají dostatečného počtu jedinců, zda nejde o vyjádření čistě nahodilých či přechodných jevů, a zda obecně mají vypovídající hodnotu (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Enderby, bod 17, jakož i Seymour-Smith a Perez, bod 62). 44. V tomto ohledu je třeba připomenout, že srovnání není relevantní, pokud se týká skupin účelově sestavených tak, aby jedna obsahovala hlavně ženy a druhá hlavně muže, a to s cílem prostřednictvím následného porovnání dosáhnout dorovnání odměn skupiny tvořené hlavně ženami s odměnami skupiny, která byla také účelově sestavena tak, aby ji tvořili hlavně muži (viz rozsudek ze dne 31. května 1995, Royal Copenhagen, C-400/93, Recueil, s. I-1275, bod 36). 45. Z toho vyplývá, že odůvodnění zaměstnavatele týkající se rozdílu v odměňování, jenž vykazuje známky diskriminace na základě pohlaví, se musí týkat referenčních osob, které byly – vzhledem k tomu, že je jejich situace vyjádřena použitelnými statistickými údaji, které se týkají dostatečného počtu jedinců, nejsou vyjádřením čistě nahodilé či přechodných jevů, a obecně mají vypovídající hodnotu – zohledněny vnitrostátním soudem při posouzení uvedeného rozdílu. 46. Zatřetí je ohledně otázky, zda lze pro účely objektivního odůvodnění stavu vykazujícího známky nepřímé mzdové diskriminace na základě pohlaví zohlednit zájem na dobrých pracovních vztazích, důležité zdůraznit, že důvody možného objektivního odůvodnění musí odpovídat skutečným potřebám zaměstnavatele, v projednávané věci Ministerstva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. května 1986, Bilka-Kaufhaus, 170/84, Recueil, s. 1607, body 36 a 37, jakož i výše uvedený rozsudek Brunnhofer, bod 67). 47. Mimoto je třeba připomenout, jak jasně vyplývá z článku 4 směrnice 75/117, že kolektivní smlouvy, stejně jako právní či správní předpisy, musí respektovat zásadu zakotvenou v článku 141 ES (viz výše uvedený rozsudek Enderby, bod 21). 48. Proto je nesporné, jak v bodech 59 až 68 stanoviska uvedl generální advokát, že stejně jako kolektivní smlouvy, je i zájem na dobrých pracovních vztazích podřízen zásadě zákazu mzdové diskriminace mezi zaměstnanci mužského a ženského pohlaví. Uvedený zájem sám o sobě tedy nemůže představovat jediný základ odůvodnění takové diskriminace. 49. Nicméně Soudní dvůr již měl příležitost konstatovat, že skutečnost, že výše odměny byla stanovena v rámci kolektivního vyjednávání nebo vyjednávání na místní úrovni, může být zohledněna vnitrostátním soudem jako okolnost, která umožní posoudit, zda jsou rozdíly v průměrné výši odměny dvou skupin zaměstnanců způsobeny objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (viz výše uvedený rozsudek Royal Copenhagen, bod 46). 50. Z toho vyplývá, že zájem na dobrých pracovních vztazích může být zohledněn vnitrostátním soudem spolu s dalšími skutečnostmi, které mu umožní posoudit, zda jsou rozdíly ve výši odměny dvou skupin zaměstnanců způsobeny objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví, jakož i zda jsou v souladu se zásadou proporcionality. 51. V každém případě a podobně tomu, co bylo připomenuto v bodech 41 a 45 tohoto rozsudku ohledně ostatních částí otázek položených předkládajícím soudem, je věcí vnitrostátního soudu, který je jako jediný příslušný ke zjištění a posouzení skutkového stavu, aby rovněž určil, v jakém rozsahu může být uvedený zájem zohledněn v rámci sporu v původním řízení pro účely odůvodnění stavu vykazujícího známky nepřímé mzdové diskriminace na základě pohlaví. 52. S ohledem na výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět tak, že článek 141 ES a směrnice 75/117 musí být vykládány v tom smyslu, že: – zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, pokud lze mít – s ohledem na soubor činitelů, jako je povaha práce, podmínky odborné přípravy a pracovní podmínky – za to, že se nacházejí ve srovnatelné situaci, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu; – v rámci nepřímé mzdové diskriminace musí zaměstnavatel prokázat objektivní odůvodnění zjištěného rozdílu v odměňování mezi zaměstnanci, kteří se považují za diskriminované, a referenčními osobami; – odůvodnění zaměstnavatele týkající se rozdílu v odměňování, jenž vykazuje známky diskriminace na základě pohlaví, se musí týkat referenčních osob, které byly – vzhledem k tomu, že je jejich situace vyjádřena použitelnými statistickými údaji, které se týkají dostatečného počtu jedinců, nejsou vyjádřením čistě nahodilé či přechodných jevů, a obecně mají vypovídající hodnotu – zohledněny vnitrostátním soudem při posouzení uvedeného rozdílu, a – zájem na dobrých pracovních vztazích může být zohledněn vnitrostátním soudem spolu s dalšími skutečnostmi, které mu umožní posoudit, zda jsou rozdíly ve výši odměny dvou skupin zaměstnanců způsobeny objektivními faktory prostými jakékoli diskriminace na

cs

caselaw

EU

základě pohlaví, jakož i zda jsou v souladu se zásadou proporcionality. K nákladům řízení 53. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Výrok Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: Článek 141 ES a směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy musí být vykládány v tom smyslu, že: – zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, pokud lze mít – s ohledem na soubor činitelů, jako je povaha práce, podmínky odborné přípravy a pracovní podmínky – za to, že se nacházejí ve srovnatelné situaci, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu; – v rámci nepřímé mzdové diskriminace musí zaměstnavatel prokázat objektivní odůvodnění zjištěného rozdílu v odměňování mezi zaměstnanci, kteří se považují za diskriminované, a referenčními osobami; – odůvodnění zaměstnavatele týkající se rozdílu v odměňování, jenž vykazuje známky diskriminace na základě pohlaví, se musí týkat referenčních osob, které byly – vzhledem k tomu, že je jejich situace vyjádřena použitelnými statistickými údaji, které se týkají dostatečného počtu jedinců, nejsou vyjádřením čistě nahodilé či přechodných jevů, a obecně mají vypovídající hodnotu – zohledněny vnitrostátním soudem při posouzení uvedeného rozdílu, a – zájem na dobrých pracovních vztazích může být zohledněn vnitrostátním soudem spolu s dalšími skutečnostmi, které mu umožní posoudit, zda jsou rozdíly ve výši odměn dvou skupin zaměstnanců způsobeny objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví, jakož i zda jsou v souladu se zásadou proporcionality.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu) 21. ledna 2016 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek — Ochranná známka Společenství — Nařízení (ES) č. 40/94 — Článek 8 odst. 1 písm. b) a čl. 8 odst. 5 — Slovní ochranná známka Carrera — Námitky majitele národní slovní ochranné známky CARRERA a slovní ochranné známky Společenství CARRERA — Nebezpečí záměny — Dobré jméno, které získala starší ochranná známka“ Ve věci C‐50/15 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 5. února 2015, Kurt Hesse, s bydlištěm v Norimberku (Německo), zastoupený M. Krogmannem, Rechtsanwalt, účastník řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatel), přičemž dalšími účastníky řízení jsou: Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupený A. Schifkem, jako zmocněncem, žalovaný v prvním stupni, Hubert Ampferl, jako pověřený likvidátor společnosti Lutter & Partner GmbH, dříve Lutter & Partner GmbH, žalobce v prvním stupni, Dr. Ing. h.c. F. Porsche AG, se sídlem ve Stuttgartu (Německo), zastoupená E. Stolzem, Rechtsanwalt, vedlejší účastnice v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (šestý senát), ve složení A. Arabadžev, předseda senátu, J.‐C. Bonichot a S. Rodin (zpravodaj), soudci, generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Kurt Hesse se svým kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 27. listopadu 2014, Hesse a Lutter & Partner v. OHIM – Porsche (Carrera) (T‐173/11, EU:T:2014:1001, dále jen „napadený rozsudek“), ve kterém Tribunál zamítl jeho žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) ze dne 11. ledna 2011 (věc R 306/2010-4) týkajícího se námitkového řízení mezi společností Dr. Ing. h.c. F. Porsche AG (dále jen „společnost Porsche“) a K. Hessem ohledně přihlášky slovního označení „Carrera“ jako ochranné známky Společenství (dále jen „sporné rozhodnutí“). Právní rámec 2 Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146) bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1), které vstoupilo v platnost dne 13. dubna 2009. S ohledem na den podání dotčené přihlášky k zápisu se však projednávaný spor řídí i nadále nařízením č. 40/94. 3 Článek 8 nařízení č. 40/94, nadepsaný „Relativní důvody pro zamítnutí zápisu“, stanovil: „1. Na základě námitek majitele starší ochranné známky se přihlášená ochranná známka nezapíše: [...] b) pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna; nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou. [...] 5. Na základě námitek majitele starší ochranné známky ve smyslu odstavce 2 se rovněž nezapíše ochranná známka, pokud je totožná se starší ochrannou známkou nebo je jí podobná a pokud má být zapsána pro výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, pokud jde o starší ochrannou známku Společenství, která má v rámci Společenství dobré jméno, nebo o starší národní ochrannou známku, která má dobré jméno v příslušném členském státě, a užívání přihlašované ochranné známky bez řádného důvodu by neprávem těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu.“ Skutečnosti předcházející sporu 4 Dne 16. února 2007 K. Hesse podal u OHIM přihlášku slovního označení „Carrera“ jako ochranné známky Společenství. 5 Výrobky, pro které byl zápis ochranné známky požadován, náležejí zejména do třídy 9 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků (dále jen „Niceská dohoda“), a odpovídají následujícímu popisu: „Přístroje na záznam, přenos a reprodukci zvuku či obrazu; televizní přístroje; magnetické záznamové nosiče; informatické přístroje a počítače pro záznam, zpracování a reprodukování zvuku a obrazu; elektrické přístroje a nástroje pro zpracování a přenos dat a zpráv; digitální záznamové nosiče; nosiče pro ukládání digitálních dat; optické datové a záznamové nosiče; mobilní televizory, zvláště televizory na baterie; přehrávače DVD; vypalovací zařízení polyvalentních digitálních disků; videorekordéry; záznamová zařízení pro pevné disky; televizní přijímače; satelitní přijímače; analogové a digitální vysílače a přijímače; USB klíče; Scart Sticks; slot-in karty; DVD disky; CD-ROM disky; instalace antén; satelitní antény; pozemní antény; high fidelity zařízení; domácí kino; přenosné přístroje pro reprodukci audio a video záznamů; skříňky na reproduktory; diktafony; mobilní navigační přístroje, zvláště mobilní navigační přístroje pomocí satelitu; kombinace všech výše uvedených výrobků; všechny výše uvedené výrobky nejsou určeny k zabudování do motorových vozidel jakožto sériové vybavení či jako speciální vybavení.“ 6 Přihláška k zápisu jakožto ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 36/2007 ze dne 23. července 2007. 7 Dne 26. července 2007 podala společnost Porsche na základě článku 42 nařízení č. 40/94 námitky proti zápisu ochranné známky Carrera pro výrobky uvedené v bodě 5 tohoto rozsudku. 8 Staršími ochrannými známkami uplatněnými společností Porsche na podporu námitek byly následující ochranné známky: — slovní ochranná známka Společenství CARRERA, zapsaná u OHIM dne 22. ledna 2001 pod číslem 283879 pro označení výrobků náležejících do třídy 12 ve smyslu Niceské dohody, odpovídajících následujícímu popisu: „Motorová vozidla a jejich součástky, pozemní vozidla a plavidla, jakož i jejich součástky, s výjimkou jízdních kol a jejich součástek“; — německá slovní ochranná známka CARRERA, zapsaná dne 7. července 1976 pod číslem 946370, jejíž platnost byla prodloužena do roku 2012, pro označení výrobků náležejících do třídy 12 ve smyslu Niceské dohody, odpovídajících následujícímu popisu: „Motorová vozidla, a sice sportovní vozidla“. 9 Důvody uplatněnými na podporu námitek byly důvody uvedené v čl. 8 odst. 1 písm. b) a v čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94. 10 Rozhodnutím ze dne 25. února 2010 námitkové oddělení námitky zamítlo, když mělo za to, že mezi kolidujícími ochrannými známkami neexistuje nebezpečí záměny a majitel ochranné známky, jejíž zápis byl požadován, nemůže neprávem těžit z rozlišovací způsobilosti nebo z dobrého jména starších ochranných známek nebo jim způsobit újmu. 11 Dne 4. března 2010 společnost Porsche podala k OHIM proti rozhodnutí námitkového oddělení odvolání. 12 Sporným rozhodnutím čtvrtý odvolací senát OHIM (dále jen „odvolací senát“) uvedenému odvolání vyhověl, přičemž rozhodnutí námitkového oddělení zrušil na základě zejména existence nebezpečí záměny mezi dotčenými výrobky, pokud jde o „mobilní navigační přístroje, zvláště mobilní navigační přístroje pomocí satelitu“. 13 Po přijetí sporného rozhodnutí byla ochranná známka, jejíž zápis byl požadován, částečně převedena na společnost Lutter & Partner GmbH. 14 V návaznosti na tento převod byly do databáze OHIM zapsány dvě přihlášky slovní ochranné známky Carrera, a sice jednak přihláška s číslem 5723432 týkající se některých výrobků uvedených v bodě 5 výše, mezi něž patří „mobilní navigační přístroje, zvláště mobilní navigační přístroje pomocí satelitu“, a jednak přihláška s číslem 10881332 týkající se jiných výrobků uvedených v bodě 5 výše. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 15 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. března 2011 podal K. Hesse u Tribunálu žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí, když uplatnil dva žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 a zadruhé z porušení čl. 8 odst. 5 uvedeného nařízení. 16 Usnesením Tribunálu ze dne 21. listopadu 2014 bylo povoleno, aby společnost Lutter & Partner GmbH částečně nahradila K. Hesseho jakožto žalobce v tomto řízení, a sice v rozsahu, v němž se toto řízení týká přihlášky slovní ochranné známky Carrera č. 10881332. 17 Tribunál v napadeném rozsudku poté, co podpůrné body návrhových žádání prohlásil za nepřípustné, žalobu v plném rozsahu zamítl jako neopodstatněnou. Návrhová žádání účastníků řízení 18 Kurt Hesse navrhuje, aby Soudní dvůr: — zrušil napadený rozsudek; — zrušil sporné rozhodnutí a zamítl námitky podané proti přihlášce k zápisu Společenství č. 5723432, jež byla podána dne 16. února 2007; — podpůrně vrátil věc Tribunálu a — uložil žalovanému v prvním stupni náhradu nákladů řízení. 19 Společnost Porsche a OHIM navrhují, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a K. Hessemu uložil náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku 20 Kurt Hesse v prvním důvodu kasačního opravného prostředku v podstatě uvádí, že se Tribunál v bodech 42 až 46 napadeného rozsudku dopustil nesprávného posouzení podobnosti mezi dotčenými výrobky. V tomto ohledu uvádí, že podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 je třeba zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi dotčenými výrobky, a to v projednávaném případě včetně původu, uvádění na trh, distribučních kanálů a příslušných prodejních míst těchto výrobků, což jsou faktory, na základě nichž se mobilní navigační přístroje odlišují od motorových vozidel. Pokud by Tribunál tyto podstatné skutečnosti zohlednil úplným způsobem, nemohl by konstatovat funkční komplementaritu, a tedy podobnost mezi těmito výrobky. 21 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, jak Tribunál právem uvedl v bodě 36 napadeného rozsudku, že při posouzení podobnosti mezi výrobky nebo službami je třeba zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi těmito výrobky nebo službami. Tyto faktory zahrnují zejména jejich povahu, účel, užívání a konkurenční nebo komplementární charakter (viz zejména rozsudky Sunrider v. OHIM, C‐416/04 P, EU:C:2006:310, bod 85 a Les Éditions Albert René v. OHIM, C‐16/06 P, EU:C:2008:739, bod 65). 22 V rozsahu, v němž K. Hesse v prvním důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu vytýká, že nezohlednil všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi dotčenými výrobky, zejména původ, uvádění na trh, distribuční kanály a prodejní místa těchto výrobků, je třeba zaprvé uvést, že v části napadeného rozsudku, které se týká uvedený důvod kasačního opravného prostředku, Tribunál potvrdil posouzení odvolacího senátu, podle něhož jsou dotčené výrobky podobné z důvodu komplementarity, když měl zejména v bodě 43 tohoto rozsudku za to, že argumenty uvedené K. Hessem specificky v tomto kontextu nemohou toto konstatování vyvrátit. 23 Zadruhé, třebaže komplementární charakter dotčených výrobků představuje pouze jeden z několika dalších faktorů, jako je povaha, užívání nebo distribuční kanály těchto výrobků, s ohledem na něž lze posoudit podobnost výrobků, nic to nemění na tom, že jde o autonomní kritérium, které může samo o sobě založit existenci takové podobnosti. 24 Zatřetí z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že Tribunál nemusí – s výhradou povinnosti dodržovat obecné zásady a procesní pravidla v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů a nezkreslit důkazy – výslovně odůvodnit svá posouzení, pokud jde o hodnotu každého důkazu, který je mu předložen, zejména má-li za to, že tyto důkazy jsou bezvýznamné či postrádají relevanci pro vyřešení sporu (rozsudek Dorsch Consult v. Rada a Komise, C‐237/98 P, EU:C:2000:321, bod 51). 25 Za těchto okolností se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 42 až 46 napadeného rozsudku potvrdil posouzení odvolacího senátu, podle něhož jsou dotčené výrobky podobné z důvodu komplementarity, ač za tímto účelem neprovedl analýzu původu, uvádění na trh, distribučních kanálů či prodejních míst těchto výrobků. 26 V rozsahu, v němž K. Hesse kromě toho v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku uvádí, že správné poměrné vážení faktorů relevantních v tomto ohledu mělo vést Tribunál k závěru, že dotčené výrobky podobné nejsou, K. Hesse ve skutečnosti pouze zpochybňuje posouzení skutkové povahy (obdobně viz usnesení DMK v. OHIM, C‐346/12 P, EU:C:2013:397, body 44 a 45, jakož i Greinwald v. Wessang, C‐608/12 P, EU:C:2014:394, bod 35). 27 S ohledem na předcházející úvahy je třeba první důvod kasačního opravného prostředku zčásti odmítnout jako nepřípustný a zčásti zamítnout jako neopodstatněný. Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku 28 Kurt Hesse v druhém důvodu kasačního opravného prostředku v podstatě uvádí, že se Tribunál zejména v bodech 59 a 60 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil, že starší ochranné známky získaly dobré jméno ve smyslu čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94. Tribunál konkrétně zjevně zkreslil skutkový stav a důkazy, které mu byly předloženy, když nezohlednil některé podstatné výsledky průzkumu veřejného mínění, který provedla společnost GfK, z nichž vyplývá, že veřejnost si ochrannou známku CARRERA v konečném výsledu spojí nikoli s automobily, ale v prvé řadě s hračkami, zvláště s elektrickými závodními okruhy určenými pro děti. Tribunál měl přitom na základě těchto výsledků konstatovat, že ochranná známka CARRERA nemá dobré jméno ve smyslu čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94. 29 V rozsahu, v němž K. Hesse chce na základě tohoto důvodu kasačního opravného prostředku prokázat, že Tribunál neprávem potvrdil, že starší ochranné známky získaly dobré jméno ve smyslu čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94, je třeba uvést, že toto konstatování spadá do oblasti posouzení skutkového stavu, které provedl Tribunál, jež v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora citovanou v bodě 24 tohoto rozsudku nemůže být předmětem kasačního opravného prostředku, s výhradou zkreslení skutkového stavu a důkazů předložených tomuto soudu. 30 V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak rovněž vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, takové zkreslení musí vyplynout zjevným způsobem z písemností ve spisu a není nezbytné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů [viz zejména rozsudek Waterford Wedgwood v. Assembled Investments (Proprietary), C‐398/07 P, EU:C:2009:288, bod 41 a citovaná judikatura]. 31 Kurt Hesse přitom tím, že se omezuje na to, že v podstatě tvrdí, že pokud by Tribunál zohlednil některé jiné výsledky a skutečnosti vyplývající z průzkumu veřejného mínění provedeného společností GfK než ty, které zohlednil odvolací senát, musel by tento soud dospět k závěru, že ochranná známka CARRERA nemá dobré jméno, neprokazuje, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného posouzení skutkových okolností, které u něj byly uvedeny, a tím spíše jejich zkreslení. 32 Z předcházejícího vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako zjevně nepřípustný a v každém případě musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný. Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku 33 Kurt Hesse ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že existuje nebezpečí „přenosu image“ ve prospěch ochranné známky, jejíž zápis je požadován. Úvahy Tribunálu v tomto ohledu přehlížejí podmínky pro použití čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94. Je konkrétně nepředstavitelné, že by pouhá možnost použití v motorových vozidlech a technický charakter výrobků, pro něž je zápis jakožto ochranná známka požadován, odůvodnily použití tohoto článku. Úvahy odvolacího senátu v tomto kontextu nejsou vůbec podloženy a nikterak nesvědčí ve prospěch „sociální zvyklosti“, která by mohla způsobit přenos image pro účely uvedeného článku. To podle navrhovatele platí tím spíše, že kolidující výrobky v projednávané věci nejsou podobné, jak uvedl v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku. 34 Zaprvé je třeba konstatovat, že K. Hesse v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku uvádí, aniž upřesňuje dotčené body odůvodnění napadeného rozsudku a nesprávné právní posouzení, jehož se v nich Tribunál údajně dopustil, argumentaci podobou argumentaci, kterou rozvinul před tímto soudem, spočívající v kritice toho, jak odvolací senát posoudil existenci nebezpečí „přenosu image“ ve prospěch ochranné známky, jejíž zápis je požadován, přičemž tento argument Tribunál v bodech 69 až 73 napadeného rozsudku odmítl. 35 Zadruhé v rozsahu, v němž K. Hesse zpochybňuje existenci nebezpečí „přenosu image“, když vychází z předpokladu, že dotčené výrobky nejsou podobné, stačí poznamenat, že první důvod kasačního opravného prostředku směřující proti tomu, že Tribunál uvedl, že taková podobnost existuje, byl zamítnut v bodech 22 až 27 tohoto rozsudku. 36 Třetí důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnut. 37 S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu. K nákladům řízení 38 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že společnost Porsche a OHIM požadovaly, aby byla K. Hesseovi uložena náhrada nákladů řízení a posledně uvedený neměl ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení, a ukládá se mu rovněž náhrada nákladů řízení vynaložených společností Porsche a OHIM. Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Kurtovi Hesseovi se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 17. prosince 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Sbližování právních předpisů – Kosmetické přípravky – Nařízení (ES) č. 1223/2009 – Článek 19 – Informace pro spotřebitele – Označování – Informace, které musí být uvedeny na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na vnějším obalu – Označení v cizím jazyce – ‚Funkce kosmetického přípravku‘ – Pojem – Vnější obal kosmetických přípravků, na kterém se nachází odkaz na podrobný katalog výrobků v jazyce spotřebitele“ Ve věci C‐667/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Sądu Okręgowego w Warszawie XXIII Wydział Gospodarczy Odwoławczy (Krajský soud ve Varšavě, 23. obchodní odvolací senát, Polsko) ze dne 12. července 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 9. září 2019, v řízení A. M. proti E. M., SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení A. Prechal, předsedkyně senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce třetího senátu, N. Wahl (zpravodaj), F. Biltgen a L. S. Rossi, soudci, generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za A. M. A. Chołubem, adwokat, – za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem, – za belgickou vládu S. Baeyensem a P. Cottinem, jako zmocněnci, – za dánskou vládu J. Nymann-Lindegrenem jakož S. Wolff a P. Z. L. Ngo, jako zmocněnci, – za řeckou vládu L. Kotroni, S. Charitaki a S. Papaioannou, jako zmocněnkyněmi, – za litevskou vládu K. Dieninisem a K. Juodelytė, jako zmocněnci, – za nizozemskou vládu M. Bulterman a M. Noort, jako zmocněnkyněmi, – za Evropskou komisi M. Jáuregui Gómez a B. Sasinowska, jako zmocněnkyněmi, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 9. července 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 19 odst. 1 písm. f) a čl. 19 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o kosmetických přípravcích (Úř. věst. 2009, L 342, s. 59). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A. M. a E. M., jehož předmětem je odstoupení od smlouvy uzavřené mezi těmito účastníky řízení o koupi kosmetických přípravků. Právní rámec Unijní právo 3 Body 3, 4, 6, 7, 19 a 46 odůvodnění nařízení č. 1223/2009 zní následovně: „(3) Cílem tohoto nařízení je zjednodušení postupů a úprava terminologie, které povedou ke snížení administrativní zátěže a k odstranění nejasností. Dále toto nařízení posiluje některé prvky předpisového rámce pro kosmetické přípravky, jako například kontrolu trhu, s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví. (4) Toto nařízení komplexně harmonizuje pravidla ve Společenství s cílem dosáhnout vnitřního trhu s kosmetickými přípravky a současně zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví. [...] (6) Toto nařízení se vztahuje pouze na kosmetické přípravky, a nikoli na léčivé přípravky, zdravotnické prostředky nebo biocidní přípravky. Toto vymezení vyplývá zejména z podrobné definice kosmetických přípravků, která se vztahuje k oblastem jejich aplikace i k účelům jejich použití. (7) Posouzení toho, zda se jedná o kosmetický přípravek, se musí zakládat na posouzení případ od případu, při němž se přihlédne k veškerým vlastnostem přípravku. [...] [...] (9) Kosmetické přípravky by měly být za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek použití bezpečné. Zejména by z hodnocení rizik a prospěšnosti neměla vyplynout přípustnost rizika pro lidské zdraví. [...] (46) Je potřebná větší transparentnost, pokud jde o přísady používané v kosmetických přípravcích. Této transparentnosti by mělo být dosaženo uvedením přísad použitých v kosmetickém přípravku na jeho vnějším obalu. Není-li z praktických důvodů možné uvést přísady na vnějším obalu, měly by být tyto údaje přiloženy tak, aby k nim měl spotřebitel přístup.“ 4 Podle článku 1 toto nařízení stanoví pravidla, jež musí splňovat veškeré kosmetické přípravky dodávané na trh, s cílem zajistit fungování vnitřního trhu a vysokou úroveň ochrany lidského zdraví. 5 Článek 2 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení stanoví, že „kosmetickým přípravkem“ se rozumí „jakákoli látka nebo směs určená pro styk s vnějšími částmi lidského těla (pokožkou, vlasovým systémem, nehty, rty, vnějšími pohlavními orgány) nebo se zuby a sliznicemi ústní dutiny, výhradně nebo převážně za účelem jejich čištění, parfemace, změny jejich vzhledu, jejich ochrany, jejich udržování v dobrém stavu nebo úpravy tělesných pachů“. 6 Článek 3 nařízení č. 1223/2009, nadepsaný „Bezpečnost“, stanoví: „Kosmetický přípravek dodávaný na trh musí být bezpečný pro lidské zdraví, je-li používán za obvyklých nebo rozumně předvídatelných podmínek použití, s přihlédnutím zejména: a) k obchodní úpravě [...]; b) k označení; [...]“ 7 Kapitola VI tohoto nařízení, nadepsaná „Informace pro spotřebitele“, obsahuje články 19 až 21. Článek 19 uvedeného nařízení, nadepsaný „Označování“, stanoví: „1. Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení tohoto článku, smí být kosmetický přípravek dodáván na trh, pouze pokud jsou na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu nesmazatelně, čitelně a viditelně uvedeny tyto údaje: [...] d) zvláštní upozornění týkající se použití, a alespoň ta upozornění, která jsou uvedena v přílohách III až VI, a veškerá zvláštní upozornění o kosmetických přípravcích pro profesionální použití; [...] f) funkce kosmetického přípravku, pokud není zřejmá z jeho obchodní úpravy; g) seznam přísad. Tato informace může být uvedena pouze na vnějším obalu. Seznamu musí předcházet slovo ‚ingredients‘. [...] 2. Není-li z praktických důvodů možné uvést na etiketě informace stanovené v odst. 1 písm. d) a g), použije se tento postup: – informace se uvedou na přiloženém nebo připevněném letáku, etiketě, pásce, visačce nebo kartičce, – pokud to není z praktických důvodů nemožné, odkáže se na tyto informace zkráceným údajem nebo symbolem stanoveným v bodě 1 přílohy VII, který se musí nacházet na obalu, do kterého je přípravek naplněn, nebo na vnějším obalu, pokud jde o informace uvedené v odst. 1 písm. d), a na vnějším obalu, pokud jde o informace uvedené v odst. 1 písm. g). 3. Není-li v případě mýdla, koupelových kuliček nebo jiných malých přípravků z praktických důvodů možné uvést informace stanovené v odst. 1 písm. g) na etiketě, visačce, pásce nebo kartičce nebo na přiloženém letáku, musí se tyto informace nacházet na upozornění v bezprostřední blízkosti obalu, do kterého je kosmetický přípravek naplněn a ve kterém je vystaven k prodeji. 4. Pro kosmetické přípravky, které nejsou ve spotřebitelském balení, jsou baleny v místě prodeje na žádost kupujícího nebo jsou baleny pro okamžitý prodej, přijmou členské státy podrobná pravidla pro uvádění informací stanovených v odstavci 1. 5. Jazyk, v němž jsou uváděny informace podle odst. 1 písm. b), c), d) a f) a odstavců 2, 3 a 4, stanoví právní předpisy členských států, ve kterých je přípravek dodáván konečnému uživateli. [...]“ 8 Článek 20 odst. 1 a 2 nařízení č. 1223/2009, nadepsaný „Tvrzení o přípravku“, stanoví: „1. Při označování, dodávání na trh a propagaci kosmetických přípravků nesmějí být používány texty, názvy, ochranné známky, vyobrazení ani názorné nebo jiné znaky, které by přisuzovaly těmto přípravkům vlastnosti nebo funkce, jež nemají. 2. Komise ve spolupráci s členskými státy vytvoří akční plán týkající se používaných tvrzení a určí priority pro stanovení společných kritérií, jejichž splnění umožňuje použití tvrzení. [...]“ 9 Příloha VII tohoto nařízení, nadepsaná „Symboly pro použití na vnějším obalu nebo na obalu, do kterého je výrobek plněn“ „1. Odkaz na připojené informace [...]“ Polské právo 10 Článek 2 ustawa o kosmetykach (zákon o kosmetických přípravcích) ze dne 30. března 2001 (Dz. U. č. 42, položka 473), ve znění platném ke dni uzavření kupní smlouvy, o kterou se jedná ve věci v původním řízení (Dz. U. z roku 2013, položka 475), stanoví: „1. Pro účely tohoto zákona se kosmetickým přípravkem rozumí jakákoli chemická látka nebo směs určená pro vnější styk s lidským tělem: pokožkou, vlasy a ochlupením, rty, nehty, vnějšími pohlavními orgány, zuby a sliznicemi ústní dutiny výhradně nebo převážně za účelem jejich čištění, péče o ně, jejich ochrany, parfemace, změny vzhledu těla nebo zlepšení jejich pachu. 2. Ministr zdravotnictví definuje vyhláškou jednotlivé kategorie nejrozšířenějších kosmetických přípravků s ohledem na kritéria definovaná v odstavci 1.“ 11 Článek 6 tohoto zákona zní následovně: „1. Vnější obal kosmetického přípravku musí být označen viditelně a čitelně, a to tak, aby označení nebylo jednoduše odstranitelné. 2. S výhradou ustanovení odstavce 3, označení obalu kosmetického přípravku, které je uvedeno na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, zahrnuje tyto údaje: [...] 5) zvláštní upozornění týkající se použití kosmetického přípravku, je-li určen pro profesionální použití v souladu s jeho předpokládaným účelem, jakož i další nezbytná upozornění; [...] 7) funkci kosmetického přípravku, pokud není zřejmá z jeho obchodní úpravy; 8) seznam přísad v souladu s názvoslovím Mezinárodní nomenklatury kosmetických přísad (INCI), kterému musí předcházet slovo ‚ingredients‘ [...] 4. Informace uvedené v odstavci 2 bodě 8 mohou být uvedeny jen na vnějším obalu kosmetického přípravku. [...] 6. Pokud s ohledem na rozměry nebo tvar nelze na vnějším obalu uvést upozornění nebo informace uvedené v odstavci 2 bodech 5 a 8, mohou být tyto informace uvedeny na přiloženém letáku, etiketě, pásce nebo kartičce. V takovém případě musí být na obalu, do kterého je přípravek naplněn, nebo na vnějším obalu uvedena zkratka nebo grafický symbol odkazující na informace přiložené k přípravku. 7. Pokud s ohledem na rozměry nebo tvar vnějšího obalu není možné informace uvedené v odstavci 2 bodě 8 uvést na přiloženém letáku, etiketě, pásce nebo kartičce, musí být uvedeny přímo na obalu, do kterého je přípravek naplněn, nebo poskytnuty kupujícímu v místě, kde je kosmetický přípravek nabízen k prodeji. 8. Pokud kosmetický přípravek není ve spotřebitelském balení, je balen v místě prodeje na žádost kupujícího nebo je balen pro okamžitý prodej, informace uvedené v odstavci 2 bodech 1, 2 a 4 až 8 se uvedou na obalu, do kterého je přípravek naplněn, nebo na vnějším obalu, v němž je kosmetický přípravek nabízen k prodeji. [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 12 A. M., která je zejména majitelkou kosmetického salónu, koupila kosmetické přípravky jednoho amerického výrobce od E. M., který je prodejcem uvedených přípravků. 13 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru konkrétně vyplývá, že A. M. absolvovala školení, které provedl obchodní zástupce E. M., týkající se přípravků, které posledně uvedený uváděl na trh. Během tohoto školení jí bylo prezentováno označení těchto přípravků a byly jí vysvětleny vlastnosti každého z nich. Uvedený zástupce jí za tímto účelem předal dokumentaci vypracovanou v polském jazyce, jakož i letáky pro maloobchodní prodej a písemně vypracovaný text školení. A. M. byla mimo jiné informována o tom, že se jedná o americké kosmetické přípravky, jejichž vnější obal neobsahuje informace v polském jazyce týkající se účinku těchto přípravků, ale že je na něm uveden symbol znázorňující ruku s otevřenou knihou, který odkazuje na katalog obsahující všechny informace o těchto přípravcích v polském jazyce. 14 V návaznosti na toto školení A. M. dne 28. a 29. ledna 2016 koupila od E. M. 40 letáků pro maloobchodní prodej za cenu 0,01 polských zlotých (PLN) za kus a 10 firemních katalogů za cenu 0,01 polských zlotých (PLN) za kus, jakož i různé kosmetické přípravky, a sice krémy, masky a pudry za částku 3184,25 PLN (711,61 EUR) brutto. Na vnějším obale přípravků bylo uvedeno jméno odpovědného subjektu, původní název kosmetického přípravku, jeho složení, datum spotřeby a sériové číslo, jakož i symbol zobrazující ruku s otevřenou knihou, který odkazoval na katalog v polském jazyce. 15 A. M. odstoupila od smlouvy o koupi těchto přípravků z důvodu vady prodané věci s tvrzením, že na vnějším obalu nebyly uvedeny informace v polském jazyce o funkci přípravku, což neumožňovalo jeho identifikaci a seznámení se s účinky, neboť tyto charakteristiky jasně nevyplývaly z prezentace. Uvedla, že kosmetické přípravky pro maloobchodní prodej obdržené v poslední dodávce neobsahovaly na vnějších obalech údaje v polském jazyce, které vyžaduje právo, jež v Polsku platí pro prodej kosmetických přípravků, a sice údaje vyplývající z čl. 19 odst. 1 písm. f) a z čl. 19 odst. 5 nařízení č. 1223/2009. Tvrdila rovněž, že zákonem vyžadované informace v polském jazyce byly vloženy až do katalogu, který není spojen s přípravkem. 16 E. M. za sebe ujišťoval, že přípravky byly označeny v souladu s platnými ustanoveními vnitrostátního práva a s článkem 19 nařízení č. 1223/2009. Uvedl, že na přípravcích byl uveden symbol znázorňující ruku s otevřenou knihou, který konečného uživatele přípravku odkazoval na leták, v projednávaném případě na katalog, který byl v polském jazyce dodán s každým přípravkem. Upřesnil, že tento katalog v polském jazyce obsahuje kompletní prezentaci přípravků a jejich funkcí, zejména jejich kontraindikace, způsob použití a jejich přísady. 17 A. M. podala k Sądu Rejonowemu dla m. st. Warszawy w Warszawie (obvodní soud pro hl. m. Varšavu, Polsko) žalobu, kterou se domáhala náhrady výdajů vynaložených na nákup těchto přípravků. Tento soud žalobu zamítl s odůvodněním, že A. M. neprokázala, že nevěděla o tom, že přípravky neobsahují informace v polském jazyce. Tento soud zohlednil zejména předchozí spolupráci účastníků řízení, skutečnost, že A. M. dříve nepoukazovala na vady zboží a okolnost, že v projednávaném případě byl na jednotlivých vnějších obalech předmětných přípravků uveden symbol s odkazem na připojené informace, přičemž předmětný symbol slouží ke zlepšení čitelnosti a komunikace se spotřebitelem. 18 A. M. podala proti uvedenému rozsudku odvolání k Sądu Okręgowemu w Warszawie, XXIII Wydział Gospodarczy Odwoławczy (Krajský soud ve Varšavě, 23. obchodní odvolací senát, Polsko). Zpochybnila zejména posouzení provedené soudem prvního stupně, podle něhož katalog, na který se odkazovalo, představoval řádné označení kosmetických přípravků, které jí byly prodány, neboť měla za to, že ze shromážděných důkazů jasně nevyplývalo, že požadované informace nebylo možné uvést na dotčených přípravcích. 19 Za těchto podmínek se Sąd Okręgowy w Warszawie, XXIII Wydział Gospodarczy Odwoławczy (Krajský soud ve Varšavě, 23. obchodní odvolací senát) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být čl. 19 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1223/2009, který stanoví, že na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu musí být nesmazatelně, čitelně a viditelně uvedena funkce kosmetického přípravku, pokud není zřejmá z jeho obchodní úpravy, vykládán v tom smyslu, že tím jsou míněny základní funkce kosmetického přípravku ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) nařízení, tedy účel čištění, péče a ochrany (udržování v dobrém stavu), parfemace a zkrášlování (změny vzhledu), nebo musí být uvedeny podrobnější funkce umožňující rozpoznat vlastnosti příslušného kosmetického přípravku? 2) Musí být čl. 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 a bod 46 odůvodnění tohoto nařízení vykládány v tom smyslu, že je možné informace, o nichž hovoří odstavec 1 písm. d), g) a f) tohoto článku, tedy zvláštní upozornění, přísady a funkce, uvést ve firemním katalogu obsahujícím také jiné produkty a na vnějším obalu uvést symbol stanovený v bodě 1 přílohy VII?“ K předběžným otázkám K první otázce 20 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1223/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že údaj „funkce kosmetického přípravku“, který musí být podle tohoto ustanovení uveden na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, musí být způsobilý informovat spotřebitele jen o těch účelech sledovaných použitím tohoto přípravku, které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení, to znamená čištění, parfemace, změny vzhledu, ochrana, udržování v dobrém stavu nebo úpravy tělesných pachů, nebo i o všech funkcích, které umožňují rozpoznat zvláštní vlastnosti dotyčného přípravku. 21 Podle čl. 19 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1223/2009 smí být kosmetický přípravek dodáván na trh, pouze pokud je na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu nesmazatelně, čitelně a viditelně uveden údaj „funkce kosmetického přípravku, pokud není zřejmá z jeho obchodní úpravy“. 22 Pro účely výkladu výrazu „funkce kosmetického přípravku“ ve smyslu tohoto ustanovení je třeba podle ustálené judikatury vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 2. dubna 2020, kunsthaus muerz, C‐20/19, EU:C:2020:273, bod 28 a citovaná judikatura). 23 Zaprvé znění uvedeného ustanovení nedefinuje „funkci kosmetického přípravku“. Tento výraz se dále neopakuje v jiných ustanoveních nařízení č. 1223/2009. 24 Článek 2 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení definuje tento přípravek tak, že uvádí tři kritéria. Nejprve stanoví kritérium týkající se povahy dotčeného přípravku, to znamená, že se musí jednat o látku nebo směs látek, dále kritérium týkající se části lidského těla, se kterou má tento přípravek přijít do styku, a konečně kritérium, které se týká účelu sledovaného použitím uvedeného přípravku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2015, Colena, C‐321/14, EU:C:2015:540, bod 19). 25 Pokud jde o toto posledně uvedené kritérium, uvedené ustanovení upřesňuje, že k tomu, aby byl kosmetický přípravek jako takový definován, musí být jeho výhradním nebo převážným účelem použití čištění, parfemace, změna vzhledu, ochrana nebo udržování v dobrém stavu částí těla vyjmenovaných v uvedeném ustanovení, nebo úprava tělesných pachů. 26 Zadruhé, pokud jde jak o kontext, do něhož zapadá čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1223/2009, tak o cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, je třeba připomenout, že tento článek, který je prvním článkem kapitoly VI tohoto nařízení, nadepsané „Informace pro spotřebitele“, stanoví pravidla označování, která musí být dodržována pro všechny kosmetické přípravky dodávané na trh Evropské unie. 27 Ze znění všech ustanovení nařízení č. 1223/2009, zejména z jeho článku 1 ve spojení s body 3 a 4 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že účelem tohoto nařízení je komplexně harmonizovat pravidla platná v Unii s cílem dosáhnout vnitřního trhu s kosmetickými přípravky a současně zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. dubna 2018, Fédération des entreprises de la beauté, C‐13/17, EU:C:2018:246, body 23 až 25 a citovaná judikatura). 28 V této souvislosti je důležité, jak upřesňuje bod 9 odůvodnění nařízení č. 1223/2009, aby kosmetické přípravky byly za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek použití bezpečné. Jak přitom vyplývá z čl. 3 prvního pododstavce písm. a) a b) tohoto nařízení, kosmetický přípravek dodávaný na trh je bezpečný pro lidské zdraví, je-li používán „za obvyklých nebo rozumně předvídatelných podmínek použití“, s přihlédnutím zejména k jeho obchodní úpravě a k jeho označení. Existuje tedy úzká vazba mezi bezpečností kosmetických přípravků uváděných na trh na straně jedné a požadavky týkajícími se jejich obchodní úpravy a označování na straně druhé. 29 Cílem článku 19 nařízení č. 1223/2009 je tedy komplexně harmonizovat pravidla týkající se balení a označování kosmetických přípravků, neboť kromě toho, že tato harmonizace usnadňuje dosažení cíle uvádění kosmetických přípravků na trh Unie, sleduje i cíl ochrany lidského zdraví v tom smyslu, že informace, která může uvést spotřebitele v omyl, pokud jde o vlastnosti kosmetického přípravku, by mohla mít rovněž dopad na lidské zdraví. 30 Ze všech těchto úvah vyplývá, že požadavek spočívající v poskytnutí informací – nesmazatelným, lehce čitelným a viditelným písmem na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu – týkajících se funkce kosmetického přípravku, stanovený v čl. 19 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1223/2009, se nemůže omezovat jen na informace o účelech sledovaných použitím těchto přípravků, jenž jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení, kterými jsou čištění, parfemace, změny vzhledu, ochrana nebo udržování v dobrém stavu některé z částí lidského těla, které jsou uvedeny v tomto ustanovení, nebo úprava tělesných pachů. 31 Z toho rovněž vyplývá, že i když tyto účely umožňují určit, zda daný přípravek lze na základě jeho použití a účelu kvalifikovat jako kosmetický přípravek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3 září 2015, Colena, C‐321/14, EU:C:2015:540, body 19 a 22) a tedy, jak vyplývá z bodu 6 odůvodnění tohoto nařízení, odlišit ho od jiných výrobků, které nespadají do rozsahu působnosti nařízení č. 1223/2009, „funkce kosmetického přípravku“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 písm. f) tohoto nařízení se vztahuje na uvedení specifičtějších charakteristických rysů tohoto přípravku. 32 Tyto posledně uvedené údaje musí, pokud to není zřejmé z obchodní úpravy přípravku, spotřebiteli umožnit, aby na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu měl k dispozici podrobnější informace týkající se jeho účelu a způsobu použití. Tytéž údaje tedy spotřebiteli umožňují, aby si vybral přípravek se znalostí věci a zabránil tomu, aby byl uveden v omyl, a mohl jej použít vhodným způsobem, aby byl zajištěn cíl spočívající v zajištění vysoké úrovně ochrany lidského zdraví. 33 Pojem „funkce kosmetického přípravku“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1223/2009 nelze zaměňovat ani s „tvrzeními o přípravku“ uvedenými v článku 20 tohoto nařízení, pro něž jsou v nařízení Komise (EU) č. 655/2013 ze dne 10. července 2013, kterým se stanoví společná kritéria pro odůvodnění tvrzení používaných v souvislosti s kosmetickými přípravky (Úř. věst. 2013, L 190, s. 31), stanovena zvláštní pravidla, protože účelem těchto „tvrzení“ je poskytnout větší množství informací týkajících se charakteristických rysů nebo vlastností těchto přípravků. 34 V odpovědi na konkrétní otázky předkládajícího soudu je tudíž třeba uvést, že mezi údaje, které musí být uvedeny jako „funkce kosmetického přípravku“ stanovené v čl. 19 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1223/2009, nepatří podrobné informace o vlastnostech kosmetického přípravku, zejména o zamýšleném účinku a o cílové skupině osob, pro něž je přípravek určen. 35 Pokud jde o povahu a rozsah informací týkajících se funkce kosmetického přípravku, které musí být podle tohoto ustanovení uvedeny na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, musí být posuzován vždy na základě charakteristických rysů a vlastností každého dotyčného přípravku, přičemž se zohlední předpokládaná očekávání průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. ledna 2000, Estée Lauder, C‐220/98, EU:C:2000:8, body 27 a 28, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 24. října 2002, Linhart a Biffl, C‐99/01, EU:C:2002:618, bod 31). 36 Uvedené ustanovení vyžaduje, aby informace uvedené na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, případně omezené jen na druhové označení dotčeného přípravku nebo na jeho běžné označení, jasně informovaly průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, o funkci dotyčného přípravku, aby nebyl uveden v omyl, pokud jde o jeho účel a způsob použití, a aby ho používal způsobem, kterým nepoškodí své zdraví. 37 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 19 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1223/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že údaj „funkce kosmetického přípravku“, který musí být podle tohoto ustanovení uveden na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, musí být způsobilý jasně informovat spotřebitele o účelu a způsobu použití tohoto přípravku tak, aby bylo zajištěno, že tento přípravek mohou spotřebitelé bezpečně používat, aniž si poškodí zdraví, a nemůže se tedy omezovat jen na uvedení informace o účelech sledovaných použitím tohoto přípravku, které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení. Předkládajícímu soudu přísluší, aby s ohledem na charakteristické rysy a vlastnosti dotyčného přípravku, jakož i s ohledem na očekávání průměrného běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele, ověřil povahu a rozsah informací, které musí být z tohoto titulu uvedeny na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, aby ho spotřebitel mohl používat způsobem, který neohrožuje lidské zdraví. K druhé otázce 38 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že údaje uvedené v čl. 19 odst. 1 písm. d), f) a g) tohoto nařízení, to znamená údaje o zvláštních upozorněních týkajících se použití kosmetického přípravku, o funkci tohoto přípravku a o jeho přísadách, mohou být uvedeny ve firemním katalogu, který představuje i jiné přípravky, pokud je na obalu, do kterého je přípravek naplněn, nebo na jeho vnějším obalu, uveden symbol uvedený v příloze VII bodu 1 tohoto nařízení. 39 Článek 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 stanoví, že údaje o zvláštních upozorněních týkajících se použití a o přísadách, stanovené v čl. 19 odst. 1 písm. d) a g) tohoto nařízení se uvedou „na přiloženém nebo připevněném letáku, etiketě, pásce, visačce nebo kartičce“, není-li z praktických důvodů možné uvést je na etiketě. V tomto případě toto ustanovení stanoví, že pokud to není z praktických důvodů nemožné, odkáže se na tyto informace zkráceným údajem nebo symbolem stanoveným v bodě 1 přílohy VII uvedeného nařízení, který se musí nacházet na obalu, do kterého je přípravek naplněn, nebo na vnějším obalu, pokud jde o informace uvedené v tomto písmenu d), a na vnějším obalu, pokud jde o informace uvedené pouze v tomto písmenu g). 40 Z toho zaprvé vyplývá, že je

cs

caselaw

EU

třeba rozlišovat mezi údajem týkajícím se funkce přípravku, který stanoví čl. 19 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1223/2009, na straně jedné a údaji o upozorněních týkajících se použití a o přísadách, které jsou uvedeny v čl. 19 odst. 1 písm. d) a g) uvedeného nařízení, na straně druhé, přičemž pouze tyto posledně uvedené údaje mohou být za podmínek stanovených v odstavci 2 tohoto článku uvedeny na jiném nosiči, než je etiketa přípravku. 41 Zadruhé, výjimka stanovená v čl. 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 z povinností týkajících se označování stanovených v odstavci 1 tohoto článku musí být vykládána ve světle bodu 46 odůvodnění tohoto nařízení, který uvádí, že „[n]ení-li z praktických důvodů možné uvést přísady na vnějším obalu, měly by být tyto údaje přiloženy tak, aby k nim měl spotřebitel přístup“. 42 Článek 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 tak zavádí režim, který se odchyluje od obecného režimu označování, a který proto musí být vykládán striktně (obdobně viz rozsudek ze dne 13. září 2001, Schwarzkopf, C‐169/99, EU:C:2001:439, bod 31). 43 Pokud jde o věc v původním řízení, přísluší pouze předkládajícímu soudu, aby v každém konkrétním případě na základě skutkového stavu věci, kterou projednává, určil, zda jsou splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení. Lze však uvést, že odkaz na takový „samostatný firemní katalog, který představuje několik přípravků“, jako je ten, který byl dodán při prodeji dotčených přípravků, se nejeví být v souladu s ustanoveními nařízení č. 1223/2009. 44 Zaprvé, pokud se takovýto odkaz použije, lze jako nosič, který se nachází mimo kosmetický přípravek, použít podle čl. 19 odst. 2 tohoto nařízení pouze „ leták, etiketu, pásku, visačku nebo kartičku přiloženou nebo připevněnou k přípravku“. Příloha VII uvedeného nařízení, v níž jsou uvedeny tři symboly, které mohou být umístěny na obalu, do kterého je přípravek naplněn, nebo na jeho vnějším obalu, výslovně stanoví, jak vyplývá z nadpisu jejího bodu 1, „odkaz na připojené informace“, kterému odpovídá symbol znázorňující ruku s otevřenou knihou. Samostatně dodaný firemní katalog, který obsahuje popis dotčeného kosmetického přípravku či přípravků, ale i jiných přípravků ze sortimentu nabízeného výrobcem, není ke konkrétnímu přípravku přiložen ani připevněn. 45 Zadruhé z čl. 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 vyplývá, že uvedení údajů uvedených v odstavci 1 tohoto článku na nosiči, který se nachází mimo kosmetický přípravek, je povoleno pouze tehdy, není-li „z praktických důvodů“ možné uvést tyto údaje na etiketě. Tato nemožnost odkazuje na případy, kdy z důvodu povahy a samotné obchodní úpravy přípravku není věcně možné určité údaje uvést. 46 V tomto kontextu skutečnost, na kterou poukazuje předkládající soud, že dotčené kosmetické přípravky jsou dováženy, což vzhledem k požadavku uvádět požadované údaje v jazyce určeném podle čl. 19 odst. 5 nařízení č. 1223/2009 může vyvolat potíže organizační a finanční povahy spojené s nutností překladu některých informací a s opatřením nových etiket či dokonce s přebalením, sama o sobě nepředstavuje praktickou nemožnost uvést tyto informace na etiketě. Náklady způsobené novým označením těchto přípravků v jiném jazyce za účelem jejich uvedení na trh v jiných členských státech nemohou být v žádném případě považovány za důvod pro neúplné označení přípravku na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu. 47 Požadavek uvedený v tomto posledně uvedeném ustanovení, podle něhož se informace podle čl. 19 odst. 1 písm. b) až d) a písm. f), jakož i podle odstavců 2 až 4 tohoto článku uvádí v jazyce, který stanoví právní předpisy členského státu, v němž je přípravek dodáván konečnému uživateli, umožňuje zaručit vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Ochrana lidského zdraví by totiž nemohla být plně zajištěna, pokud by spotřebitelé nebyli schopni se plně seznámit a porozumět zejména údajům týkajícím se funkce dotčeného kosmetického přípravku a zvláštním upozorněním, která je třeba při jeho používání dodržovat. Informace, které musí výrobci nebo distributoři kosmetických přípravků, na které se vztahuje nařízení č. 1223/2009, uvádět na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, kromě případů, kdy je lze účinně poskytnout pomocí piktogramů nebo jiných označení, než jsou slova, postrádají praktický význam, pokud nejsou uvedeny v jazyce srozumitelném pro osoby, kterým jsou určeny (obdobně viz rozsudek ze dne 13. září 2001, Schwarzkopf, C‐169/99, EU:C:2001:439, bod 40 a citovaná judikatura). 48 Rovněž skutečnost, že označování kosmetických přípravků přísluší třetí osobě ve vztahu ke kupní smlouvě, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, to znamená výrobci těchto přípravků, a ne jejich distributorovi, nepředstavuje praktickou nemožnost uvést požadované údaje na etiketách uvedených přípravků. V této souvislosti, jak upřesnil Soudní dvůr, vůle výrobce nebo distributora takovýchto přípravků usnadnit jejich pohyb uvnitř Unie sama o sobě nestačí k odůvodnění neúplného uvedení povinných informací. Vzhledem k tomu, že pojem „nemožnost“ obecně odkazuje na skutečnost, na kterou osoba, která se na ni odvolává, nemá vliv, nelze jej chápat tak, že umožňuje výrobci nebo distributorovi kosmetických přípravků z důvodu počtu jazyků Unie či mimo ni, které se rozhodne použít, odvolávat se ve svůj prospěch na případ „praktické nemožnosti“ ve smyslu čl. 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 (obdobně viz rozsudek ze dne 13. září 2001, Schwarzkopf, C‐169/99, EU:C:2001:439, bod 35). 49 Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět, že čl. 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že údaje uvedené v čl. 19 odst. 1 písm. d), f) a g) tohoto nařízení, to znamená údaje o zvláštních upozorněních týkajících se použití kosmetického přípravku, o funkci tohoto přípravku a o jeho přísadách, nemohou být uvedeny ve firemním katalogu, na který odkazuje symbol stanovený v příloze VII bodě 1 uvedeného nařízení, který je vyznačen na obalu, do kterého je uvedený přípravek naplněn nebo na jeho vnějším obalu. K nákladům řízení 50 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: 1) Článek 19 odst. 1 písm. f) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o kosmetických přípravcích musí být vykládán v tom smyslu, že údaj „funkce kosmetického přípravku“, který musí být podle tohoto ustanovení uveden na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, musí být způsobilý jasně informovat spotřebitele o účelu a způsobu použití tohoto přípravku tak, aby bylo zajištěno, že tento přípravek mohou spotřebitelé bezpečně používat, aniž si poškodí zdraví, a nemůže se tedy omezovat jen na uvedení informace o účelech sledovaných použitím tohoto přípravku, které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení. Předkládajícímu soudu přísluší, aby s ohledem na charakteristické rysy a vlastnosti dotyčného přípravku, jakož i s ohledem na očekávání průměrného běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele ověřil povahu a rozsah informací, které musí být z tohoto titulu uvedeny na obalu, do kterého je přípravek naplněn, a na jeho vnějším obalu, aby ho spotřebitel mohl používat způsobem, který neohrožuje lidské zdraví. 2) Článek 19 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že údaje uvedené v čl. 19 odst. 1 písm. d), f) a g) tohoto nařízení, to znamená údaje o zvláštních upozorněních týkajících se použití kosmetického přípravku, o funkci tohoto přípravku a o jeho přísadách, nemohou být uvedeny ve firemním katalogu, na který odkazuje symbol stanovený v příloze VII bodě 1 uvedeného nařízení, který je vyznačen na obalu, do kterého je uvedený přípravek naplněn nebo na jeho vnějším obalu. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: polština.

cs

caselaw

EU

4.6.2018 CS Úřední věstník Evropské unie C 190/33 Žaloba podaná dne 15. března 2018 – Solwindet las Lomas v. Komise (Věc T-190/18) (2018/C 190/56) Jednací jazyk: angličtina Účastnice řízení Žalobkyně: Solwindet las Lomas, SL (Girona, Španělsko) (zástupce: L. Sandberg-Mørch, advokát) Žalovaná: Evropská komise Návrhová žádání Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — zrušil rozhodnutí Evropské komise ze dne 10. listopadu 2017 o státní podpoře SA.40348 (2015/NN) – Španělsko – Podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, kogenerace a odpadů; (1) — uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Žalobní důvody a hlavní argumenty Na podporu žaloby předkládá žalobkyně tří žalobní důvody. 1. První žalobní důvod vycházející z tvrzení, že Komise porušila svoji povinnost zahájit formální vyšetřování. Žalobkyně tvrdí, že existují důkazy o vážných obtížích souvisejících s délkou a okolnostmi předběžného vyšetřovacího řízení. 2. Druhý žalobní důvod vycházející z tvrzení, že se Komise dopustila právního pochybení a zjevně nesprávného posouzení, pokud jde o posouzení plateb přijatých stávajícími zařízeními podle předchozího režimu. 3. Třetí žalobní důvod vycházející z tvrzení, že Komise nesplnila svoji povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o údajnou existenci státní podpory ve vztahu k platbám přijatým stávajícími zařízeními podle předchozího režimu. (1) Úř. věst. 2017 C 442, s. 1.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 6. února 2014 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce — DPH — Směrnice 2006/112/ES — Přenesení daňové povinnosti — Nárok na odpočet — Zaplacení daně poskytovateli služeb — Neuvedení povinných údajů — Zaplacení DPH bez právního důvodu — Ztráta nároku na odpočet daně — Zásada daňové neutrality — Zásada právní jistoty“ Ve věci C‐424/12, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Curtea de Apel Oradea (Rumunsko) ze dne 26. června 2012, došlým Soudnímu dvoru dne 18. září 2012, v řízení SC Fatorie SRL proti Direcţia Generală a Finanţelor Publice Bihor, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, J. L. da Cruz Vilaça, G. Arestis (zpravodaj), J.‐C. Bonichot a A. Arabadžev, soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: — za SC Fatorie SRL C. Costaşem, avocat, — za rumunskou vládu R. H. Raduem a V. Angelescuem, jakož i I. Bara-Buşilă, jako zmocněnci, — za estonskou vládu M. Linntam, jako zmocněnkyní, — za Evropskou komisi L. Keppenne a L. Lozano Palacios, jako zmocněnkyněmi, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, s. 1, dále jen „směrnice o DPH“), konkrétně výkladu ustanovení týkajících se nároku na odpočet daně při uplatnění systému přenesení daňové povinnosti, jakož i zásady daňové neutrality daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a zásady právní jistoty. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností SC Fatorie SRL (dále jen „Fatorie“) a Direcţia Generală a Finanţelor Publice Bihor (generální ředitelství pro veřejné finance v Bihor, dále jen „Direcţia“), jehož předmětem je odmítnutí přiznat společnosti Fatorie odpočet DPH z důvodu, že se nepoužijí ustanovení týkajících se systému přenesení daňové povinnosti. Právní rámec Unijní právo 3 Článek 178 písm. a) a f) směrnice o DPH stanoví: „Pro uplatnění nároku na odpočet daně musí osoba povinná k dani splňovat tyto podmínky: a) při odpočtu daně podle čl. 168 písm. a) při dodáních zboží a poskytnutích služeb musí mít fakturu vystavenou v souladu s články 220 až 236 a články 238, 239 a 240; [...] f) má-li povinnost odvést daň jako pořizovatel nebo příjemce v případech, na které se vztahují články 194 až 197 a článek 199, musí splnit náležitosti stanovené jednotlivými členskými státy.“ 4 Podle článku 199 odst. 1 této směrnice mohou členské státy stanovit, že u některých služeb je osobou povinnou odvést daň osoba povinná k dani, jíž je uvedená služba poskytnuta. Tento režim, známý jako „přenesení daňové povinnosti“, se může podle uvedeného čl. 199 odst. 1 písm. a) mimo jiné uplatnit na „provedení stavebních prací, včetně oprav, úklidu, údržby, přestavby a demolice, týkajících se nemovitosti, jakož i předání stavebních prací“. 5 Článek 226 bod 11 uvedené směrnice zní: „Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení této směrnice, uvádějí se na fakturách vystavovaných podle článků 220 a 221 pro účely [DPH] povinně pouze tyto údaje: [...] 11) v případě osvobození od daně nebo je-li pořizovatel nebo příjemce osobou povinnou odvést daň, odkaz na použitelné ustanovení této směrnice nebo na odpovídající vnitrostátní ustanovení anebo jakýkoli jiný odkaz uvádějící, že dodání zboží nebo poskytnutí služby je osvobozeno od daně nebo předmětem postupu přenesení daňové povinnosti.“ Rumunské právo 6 Článek 146 odst. 1) zákona č. 571/2003, daňový zákoník (legea nr. 571/2003 privind Codul fiscal), ze dne 22. prosince 2003 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 927 ze dne 23. prosince 2003, dále jen „daňový zákoník“), stanoví: „Pro uplatnění nároku na odpočet daně musí osoba povinná k dani splňovat tyto podmínky: a) mít pro dlužnou či zaplacenou daň týkající se zboží, které jí bylo nebo má být dodáno, nebo služeb, které jí byly nebo mají být poskytnuty, fakturu, která obsahuje informace stanovené v čl. 155 odst. 5.“ 7 Článek 155 odst. 5 písm. n) bod 2 daňového zákoníku stanoví, že: „Faktura musí povinně obsahovat následující informace: [...] 2. v případě, že příjemce dluží daň za podmínek stanovených v čl. 150 odst. 1 písm. b) až d) a písm. g), odkaz na ustanovení této hlavy nebo na směrnici 112 anebo v případě plnění stanovených v článku 160 poznámku ‚přenesení daňové povinnosti‘.“ 8 Článek 160 daňového zákoníku, ve znění rozhodném v době, kdy nastaly skutkové okolnosti věci v původním řízení, zněl: „1) Poskytovatelé a příjemci zboží nebo služeb uvedených v odstavci 2 jsou povinni použít zjednodušené postupy stanovené tímto článkem. Podmínkou pro použití zjednodušených postupů je, aby byli poskytovatel i příjemce v souladu s článkem 153 identifikováni pro účely DPH. 2) Zboží a služby k dodání nebo poskytnutí, na které se použijí zjednodušené postupy, jsou: [...] b) budovy, části budov a pozemky jakéhokoliv druhu, u jejichž dodání se uplatní daňový režim; c) stavební a montážní práce; [...] 3) Na fakturách vystavených za dodání zboží uvedeného v odstavci 2 jsou dodavatelé povinni uvést poznámku ‚přenesení daňové povinnosti‘ bez uvedení příslušné daně. Na fakturách přijatých od dodavatelů uvedou příjemci příslušnou daň, která se v daňovém přiznání označí jako zaplacená a zároveň jako odpočitatelná. V případě plnění v rámci zjednodušených postupů nedochází mezi dodavatelem a příjemcem k žádné platbě daně. [...] 5) Dodavatelé nebo poskytovatelé, stejně jako příjemci, jsou odpovědni za použití ustanovení tohoto článku. Pokud dodavatel nebo poskytovatel neuvedl na fakturách vystavených za zboží nebo služby spadající pod odstavec 2 poznámku ‚přenesení daňové povinnosti‘, je příjemce povinen použít tento postup, nezaplatit daň dodavateli nebo poskytovateli, uvést na faktuře poznámku ‚přenesení daňové povinnosti‘ z vlastní iniciativy a splnit povinnosti stanovené v odstavci 3.“ 9 Bod 82 rozhodnutí vlády č. 44/2004, které se týká provádění daňového zákoníku, (hotărârea Guvernului nr. 44/2004 privind Normele metodologice de aplicare a Legii nr. 571/2033 privind Codul fiscal), ve znění rozhodném v době, kdy nastaly skutkové okolnosti věci v původním řízení, stanovil: „1) Povinnou podmínkou pro použití zjednodušeného postupu a postupu přenesení daňové povinnosti stanovenou v čl. 160 odst. 1 daňového zákoníku je, aby byli poskytovatel i příjemce v souladu s článkem 153 daňového zákoníku identifikováni pro účely DPH a aby bylo dotčené plnění zdanitelné. Zjednodušené postupy se vztahují pouze na plnění prováděná v tuzemsku ve smyslu článku 125b daňového zákoníku. [...] 3) V případě dodání zboží nebo poskytnutí služeb uvedených v čl. 160 odst. 2 daňového zákoníku, včetně zaplacených záloh, dodavatelé nebo poskytovatelé vystaví faktury bez daně a uvedou na nich poznámku ‚přenesení daňové povinnosti‘. Daň vypočítá příjemce a zapíše ji na faktury a do rejstříku nákupů, přičemž se tato daň v daňovém přiznání označí jako zaplacená a zároveň jako odpočitatelná. Do účetnictví zanese příjemce v rámci zdaňovacího období částku odpovídající dani do položky 4426 [odpočitatelná DPH] a zároveň do položky 4427 [zaplacená DPH]. [...] 12) V případě stavebních a montážních prací, za které byly v rámci postupu přenesení daňové povinnosti v období do 31. prosince 2007 zaplaceny zálohy nebo vystaveny faktury na celkovou nebo částečnou hodnotu, ale v průběhu roku 2008 u nich došlo ke vzniku daňové povinnosti, tedy v době, kdy byly vystaveny a případně schváleny příjemci výkazy o průběhu prací, se běžný daňový režim použije pouze na rozdíl mezi hodnotou prací, u nichž v průběhu roku 2008 došlo ke vzniku daňové povinnosti, a hodnotou zaplacených záloh nebo částek zapsaných na fakturách vystavených v období do 31. prosince 2007. [...]“ 10 Článek 105 odst. 1 a 3 usnesení vlády č. 92/2003 o daňovém řádu (Ordonanţa Guvernului nr. 92/2003 privind Codul de procedură fiscală), ve znění zveřejněném v Monitorul Official al României (část I, č. 513 ze dne 31. července 2007), stanoví: „Pravidla týkající se daňové kontroly 1) Cílem daňové kontroly je přezkum všech skutkových a právních okolností, které jsou relevantní pro účely vyměření daně. [...] 3) Daňová kontrola se za každé zdaňovací období a u každé daně, poplatku, příspěvku a ostatních částek, které se mají odvést do souhrnného konsolidovaného rozpočtu, provádí pouze jednou. Příslušný správce daně může výjimečně rozhodnout, že se provede nová kontrola týkající se daného období, jestliže se v době mezi ukončením daňové kontroly a uplynutím promlčecí doby, zjistí dodatečné údaje, které mu v době kontroly nebyly známy, nebo chyby ve výpočtech, které mají vliv na výsledky této kontroly.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 11 Dne 3. ledna 2007 uzavřela společnost Fatorie se společností SC Megasal Construcții SRL (dále jen „Megasal“) rámcovou smlouvu, jejímž předmětem byly stavební a montážní práce na budově vepřína a modernizační práce na farmě pro chov prasat. Práce byly ukončeny v únoru 2008. 12 V průběhu roku 2007 vystavila společnost Megasal jakožto poskytovatel dotčených služeb několik faktur na zaplacení záloh v režimu přenesení daňové povinnosti, přičemž použila zjednodušené postupy stanovené v bodě 82 rozhodnutí vlády č. 44/2004, které se týká provádění daňového zákoníku. Celková částka vystavených faktur bez DPH činila 1017834,37 rumunských lei (RON). 13 Dne 3. března 2008 vystavila společnost Megasal fakturu, jež zahrnovala celkovou hodnotu provedených prací, v celkové výši 1052840,10 RON, z toho 168101 RON představovalo DPH a 884 740 RON cenu prací. Společnost Fatorie zaplatila uvedenou DPH společnosti Megasal. 14 Na základě žádosti o vrácení DPH, kterou společnost Fatorie zaslala rumunskému státu, Direcţia rozhodnutím ze dne 2. července 2008 schválilo vrácení DPH ve výši 173057 RON, přičemž tato částka zahrnovala DPH ve výši 168101 RON vztahující se k faktuře ze dne 3. března 2008, a to v souladu se zprávou o daňové kontrole ze dne 13. června 2008 za období od 1. července 2007 do 31. března 2008. 15 Direcţia v roce 2009 na základě druhé daňové kontroly týkající se DPH, kterou společnost Fatorie zaplatila za období od 1. ledna 2007 do 31. března 2008, rozhodlo, že DPH vztahující se k faktuře ze dne 3. března 2008 musí být znovu vybrána, jelikož nebyly dodrženy zjednodušující postupy upravující systém přenesení daňové povinnosti. Daňovým výměrem ze dne 18. května 2009 se tedy Direcţia dožadovala toho, aby společnost Fatorie zaplatila do státního rozpočtu částku ve výši 221221 RON, která v případě částky 168101 RON odpovídala částce DPH a v případě částky 53120 RON sankčním platbám z důvodu prodlení. 16 Z dokumentů předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že je společnost Megasal v úpadku a že rumunskému správci daně nezaplatila DPH uvedenou na faktuře ze dne 3. března 2008, kterou jí zaplatila společnost Fatorie. 17 Dne 15. července 2009 podala společnost Fatorie proti Direcţia žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí o zpětném výběru daně a daňového výměru ze dne 18. května 2009. 18 Rozsudkem ze dne 22. září 2010 Tribunalul Bihor (Okresní soud v Bihor) zamítl tuto žalobu jako neopodstatněnou. Rozsudkem ze dne 9. března 2011 bylo odvolání podané proti tomuto rozsudku z téhož důvodu zamítnuto a rozsudek nabyl právní moci. 19 Dne 17. května 2011 podala společnost Fatorie návrh na přezkum rozsudku ze dne 22. září 2010 z důvodu, že tento rozsudek byl vydán v rozporu s unijním právem. Tento návrh byl rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011 zamítnut jako nepřípustný. 20 Dne 12. ledna 2012 podala společnost Fatorie proti tomuto rozsudku ke Curtea de Apel Oradea kasační opravný prostředek. 21 Společnost Fatorie tvrdí, že je třeba na věc v původním řízení mimo jiné uplatnit judikaturu Soudního dvora vyplývající z rozsudku ze dne 1. dubna 2004, Bockemühl (C-90/02, Recueil, s. I-3303), podle níž v případě, že lze použít mechanismus přenesení daňové povinnosti, nemá skutečnost, že nebyly dodrženy požadavky týkající se fakturace, žádný vliv na nárok na odpočet daně. Nesrovnalosti, kterých se dopustil poskytovatel při vystavování faktury ze dne 3. března 2008, a skutečnost, že společnost Fatorie tyto nesrovnalosti nenapravila, tedy podle jejího názoru nemohou mít vliv na nárok této společnosti na odpočet DPH vztahující se k této faktuře. 22 Direcţia má za to, že společnost Fatorie ztratila nárok na odpočet DPH uvedené na faktuře ze dne 3. března 2008, neboť společnost, která fakturu vystavila, tedy společnost Megasal, ji vystavila chybně, když použila běžná pravidla v oblasti DPH, zatímco tato faktura měla být vystavena v souladu se zjednodušenými postupy stanovenými v čl. 160 odst. 2 písm. b) daňového zákoníku, a kromě toho společnost Fatorie tím, že z vlastní iniciativy neuvedla na fakturu poznámku ‚přenesení daňové povinnosti‘ a zaplatila daň poskytovateli služeb, nesplnila povinnost stanovenou v čl. 160 odst. 5 tohoto zákoníku. 23 Za těchto okolností se Curtea de Apel Oradea rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Umožňují ustanovení [směrnice o DPH] uplatnění sankce spočívající ve ztrátě nároku osoby povinné k dani na odpočet DPH, pokud: a) faktura, která byla předložena osobou povinnou k dani za účelem uplatnění nároku na odpočet, byla vystavena třetí osobou chybně, jelikož nebyly použity zjednodušené postupy; b) osoba povinná k dani zaplatila DPH uvedenou ve faktuře? 2) Brání zásada právní jistoty podle unijního práva správní praxi rumunských daňových orgánů, které: a) zaprvé konečným správním rozhodnutím přiznaly nárok na odpočet DPH; b) následně toto rozhodnutí přehodnotily a uložily osobě povinné k dani povinnost zaplatit do státního rozpočtu DPH, u které byl nejprve přiznán nárok na odpočet, zvýšenou o úroky z prodlení a penále? 3) Za okolností, kdy: a) osoba povinná k dani zaplatila DPH chybně uvedenou na faktuře třetí osobou; b) daňové orgány nepřijaly žádné aktivní opatření, aby nařídily třetí osobě opravit chybně vystavenou fakturu; c) a oprava faktury je nyní nemožná z důvodu úpadku třetí osoby, umožňuje zásada daňové neutrality DPH zbavit osobu povinnou k dani nároku na odpočet DPH?“ K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce 24 Evropská komise sice výslovně nevznáší námitku nepřípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, avšak vyjadřuje pochybnosti ohledně její přípustnosti proto, že neuvádí důvody, které vedly předkládající soud k tomu, aby položil otázky týkající se výkladu nebo platnosti určitých ustanovení unijního práva, ani souvislost, kterou tento soud spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátní právní úpravou použitelnou na daný spor. 25 Podle ustálené judikatury může Soudní dvůr žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudky ze dne 11. září 2008, Eckelkamp a další, C-11/07, Sb. rozh. s. I-6845, bod 28, jakož i ze dne 20. června 2013, Rodopi-M 91, C‐259/12, bod 27). 26 Je přitom nutné konstatovat, že v projednávané věci tomu tak není. Požadovaný výklad rozsahu nároku na odpočet DPH, jakož i zásad daňové neutrality a právní jistoty totiž přímo souvisí s předmětem sporu v původním řízení, jehož skutečnost nelze podle všeho zpochybnit. Mimoto předkládací rozhodnutí obsahuje informace o skutkovém a právním stavu dostatečné k tomu, aby Soudní dvůr mohl poskytnout užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny. 27 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy nutné prohlásit za přípustnou. K předběžným otázkám K první a třetí otázce 28 Podstatou první a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda směrnice o DPH a zásada daňové neutrality brání v souvislosti s plněním podléhajícím režimu přenesení daňové povinnosti tomu, aby byl příjemce služeb zbaven nároku na odpočet DPH, kterou bez právního důvodu zaplatil poskytovateli služeb na základě chybně vystavené faktury, a to i když oprava této chyby není možná z důvodu úpadku tohoto poskytovatele. 29 Zaprvé je třeba připomenout, že v rámci režimu přenesení daňové povinnosti nedochází mezi dodavatelem a příjemcem služeb k žádné platbě DPH, přičemž poskytovatel je povinen odvést z provedených plnění DPH na vstupu a zároveň si v zásadě může tutéž daň odpočíst, takže daňové správě již není dlužena žádná částka. 30 Je třeba také zdůraznit, že nárok na odpočet daně je nedílnou součástí mechanismu DPH a nemůže být v zásadě omezen (výše uvedený rozsudek Bockemühl, bod 38, jakož i rozsudek ze dne 15. července 2010, Pannon Gép Centrum, C-368/09, Sb. rozh. s. I-7467, bod 37 a citovaná judikatura). 31 Cílem režimu odpočtů je zcela sejmout z osoby povinné k dani zatížení DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci všech jejích hospodářských činností. Společný systém DPH tak zajišťuje neutralitu daňové zátěže všech hospodářských činností bez ohledu na jejich účel nebo výsledky za podmínky, že tyto činnosti v zásadě samy podléhají DPH (viz rozsudky ze dne 22. února 2001, Abbey National, C-408/98, Recueil, s. I-1361, bod 24, jakož i ze dne 6. července 2006, Kittel a Recolta Recycling, C-439/04 a C-440/04, Sb. rozh. s. I-6161, bod 48). 32 Co se dále týče pravidel uplatňování nároku na odpočet DPH uvedených v článku 178 směrnice o DPH, platí, že pokud se jedná o režim přenesení daňové povinnosti, na který se vztahuje čl. 199 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice, jsou použitelná pouze pravidla uvedená v písm. f) článku 178 téže směrnice. 33 V tomto ohledu je třeba připomenout, že osoba povinná k dani, která je jakožto příjemce služeb povinna odvést příslušnou DPH, není povinen mít pro účely uplatnění svého nároku na odpočet daně fakturu vystavenou v souladu s formálními podmínkami směrnice o DPH a musí pouze splnit formality předepsané dotyčným členským státem, když činí volbu, kterou jí umožňuje uvedený čl. 178 písm. f) (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Bockemühl, bod 47). 34 Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že rozsah formalit takto předepsaných dotyčným členským státem, které musí osoba povinná k dani splnit, aby mohla uplatnit nárok na odpočet DPH, nemůže přesáhnout míru toho, co je striktně nezbytné ke kontrole řádného uplatňování postupu přenesení daňové povinnosti a k zajištění výběru DPH (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Bockemühl, bod 50, a rozsudek ze dne 30. září 2010, Uszodaépítő, C-392/09, Sb. rozh. s. I-8791, bod 38). 35 Soudní dvůr tak již konstatoval, že v rámci režimu přenesení daňové povinnosti zásada daňové neutrality vyžaduje, aby odpočet DPH na vstupu byl přiznán, jestliže jsou splněny hmotněprávní požadavky, i když osoby povinné k dani nevyhověly některým požadavkům formálním (rozsudek ze dne 8. května 2008, Ecotrade, C-95/07 a C-96/07, Sb. rozh. s. I-3457, bod 63, jakož i výše uvedený rozsudek Uszodaépítő, bod 39). 36 Ačkoli společnost Fatorie tvrdí opak, okolnosti věci v původním řízení se přitom liší od okolností věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Bockemühl. 37 Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že ve věci v původním řízení faktura ze dne 3. března 2008 neobsahuje v rozporu s požadavky čl. 160 odst. 3 daňového zákoníku poznámku „přenesení daňové povinnosti“ a že společnost Fatorie nepřijala nezbytná opatření stanovená v odstavci 5 téhož článku k nápravě tohoto nedostatku. Kromě toho je třeba konstatovat, že společnost Fatorie bez právního důvodu zaplatila společnosti Megasal DPH chybně uvedenou na dané faktuře, přičemž v rámci tohoto režimu měla jakožto příjemce služeb odvést DPH daňovým orgánům v souladu s článkem 199 směrnice o DPH. Takže kromě toho, že sporná faktura nesplňuje formální požadavky stanovené vnitrostátní právní úpravou, nebyla splněna hmotněprávní podmínka režimu přenesení daňové povinnosti. 38 Tato situace zabránila správci daně provést kontrolu uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti a vyvolala riziko ztráty daňových příjmů dotyčného členského státu. 39 Mimoto to se podle ustálené judikatury uplatnění nároku na odpočet DPH omezuje pouze na dlužnou daň, tj. daň vztahující se k plnění, které je předmětem DPH, nebo daň odvedenou v dlužné výši (rozsudky ze dne 13. prosince 1989, Genius Holding, C-342/87, Recueil, s. 4227, bod 13, jakož i ze dne 19. září 2000, Schmeink & Cofreth a Strobel, C-454/98, Recueil, s. I-6973, bod 53). 40 Takže vzhledem k tomu, že DPH, jež společnost Fatorie zaplatila společnosti Megasal, nebyla dlužná a tato platba proběhla v rozporu s hmotněprávním požadavkem režimu přenesení daňové povinnosti, nemůže se společnost Fatorie domáhat nároku na odpočet této daně. 41 V tomto ohledu nemůže skutečnost, že je společnost Megasal v úpadku, zpochybnit odepření odpočtu DPH, jehož důvodem je, že společnost Fatorie nesplnila základní povinnosti pro uplatnění režimu přenesení daňové povinnosti. 42 Příjemce služeb, který zaplatil DPH poskytovateli těchto služeb bez právního důvodu, ho nicméně může požádat o vrácení této daně v souladu s vnitrostátním právem. 43 V souvislosti se skutečností, že správce daně nenařídil společnosti Megasal, aby chybnou fakturu opravila, je třeba poznamenat, že se věc v původním řízení týká zamítnutí nároku na odpočet daně společnosti Fatorie ze strany Direcţia a že pro účely odpovědi na položené otázky není třeba rozhodnout o případné povinnosti správce daně vůči třetí osobě. 44 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první a třetí otázku odpovědět tak, že směrnice o DPH a zásada daňové neutrality nebrání v souvislosti s plněním podléhajícím režimu přenesení daňové povinnosti za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, tomu, aby byl příjemci služeb odepřen nárok na odpočet DPH, kterou bez právního důvodu zaplatil poskytovateli služeb na základě chybně vystavené faktury, a to i když oprava této chyby není možná z důvodu úpadku tohoto poskytovatele. Ke druhé otázce 45 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda zásada právní jistoty brání vnitrostátní správní praxi, která spočívá v tom, že správce daně zruší rozhodnutí, kterým uznal osobě povinné k dani nárok na odpočet DPH, a na základě nové kontroly od ní požaduje vrácení uvedené DPH a sankční platby z důvodu prodlení. 46 Především je třeba uvést, že zásada právní jistoty vyžaduje, aby daňovou situaci osoby povinné k dani s ohledem na její práva a povinnosti vůči správci daně nebylo možné časově neomezeně zpochybňovat (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Ecotrade, bod 44). 47 Rumunská vláda v tomto ohledu odkazuje ve svých písemných vyjádřeních na čl. 105 odst. 3 usnesení vlády č. 92/2003 o daňovém řádu, který za výjimečných okolností umožňuje, aby byla v průběhu promlčecí lhůty provedena nová kontrola týkající se daného období, jestliže se zjistí dodatečné údaje, které v době kontroly nebyly daňovým kontrolorům známy, nebo chyby ve výpočtech, které mají vliv na výsledky této kontroly. 48 Je třeba uznat, že taková úprava, jejíž jasnost a předvídatelnost pro osobu povinnou k dani nebyla ve skutečnosti zpochybněna, je v souladu se zásadou právní jistoty. 49 Je však na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda se ustanovení vnitrostátního práva uvedené v bodě 47 tohoto rozsudku uplatní na spor, který mu byl předložen. 50 Stran sankcí z důvodu prodlení je třeba připomenout, že při neexistenci harmonizace unijních právních předpisů v oblasti sankcí použitelných v případě nedodržení podmínek stanovených režimem zavedeným těmito právními předpisy mají členské státy i nadále pravomoc zvolit si sankce, které považují za vhodné. Jsou však povinny vykonávat svou pravomoc za současného dodržování unijního práva a jeho obecných zásad, a tedy i zásady proporcionality (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 16. prosince 1992, Komise v. Řecko, C-210/91, Recueil, s. I-6735, bod 19 a citovaná judikatura; ze dne 7. prosince 2000, de Andrade, C-213/99, Recueil, s. I-11083, bod 20, jakož i výše uvedený rozsudek Rodopi-M 91, bod 31). 51 S ohledem na předchozí úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že zásada právní jistoty nebrání vnitrostátní správní praxi, která spočívá v tom, že správce daně v pevné promlčecí lhůtě zruší rozhodnutí, kterým přiznal osobě povinné k dani nárok na odpočet DPH, a na základě nové kontroly od ní požaduje vrácení této daně a sankční platby z důvodu prodlení. K nákladům řízení 52 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1) Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty a zásada daňové neutrality nebrání v souvislosti s plněním podléhajícím režimu přenesení daňové povinnosti za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, tomu, aby byl příjemci služeb odepřen nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, kterou bez právního důvodu zaplatil poskytovateli služeb na základě chybně vystavené faktury, a to i když oprava této chyby není možná z důvodu úpadku tohoto poskytovatele. 2) Zásada právní jistoty nebrání vnitrostátní správní praxi, která spočívá v tom, že správce daně v pevné promlčecí lhůtě zruší rozhodnutí, kterým přiznal osobě povinné k dani nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, a na základě nové kontroly od ní požaduje vrácení této daně

cs

caselaw

EU

24.11.2014 CS Úřední věstník Evropské unie C 421/17 Rozsudek Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 18. září 2014 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Vergabekammer Arnsberg – Německo) – Bundesdruckerei GmbH v. Stadt Dortmund (Věc C-549/13) (1) („Řízení o předběžné otázce - Článek 56 SFEU - Volný pohyb služeb - Omezení - Směrnice 96/71/ES - Postupy při zadávání veřejných zakázek na služby - Vnitrostátní právní předpisy, které ukládají uchazečům a jejich subdodavatelům, aby přijali závazek vyplácet zaměstnancům poskytujícím služby, které jsou předmětem veřejné zakázky, minimální mzdu - Subdodavatel se sídlem v jiném členském státě“) 2014/C 421/23 Jednací jazyk: němčina Předkládající soud Vergabekammer Arnsberg Účastníci původního řízení Žalobkyně: Bundesdruckerei GmbH Žalovaný: Stadt Dortmund Výrok V takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, kdy uchazeč má v úmyslu plnit veřejnou zakázku výlučně za pomoci pracovníků zaměstnaných subdodavatelem se sídlem v členském státě odlišném od státu, z něhož pochází veřejný zadavatel, brání článek 56 SFEU použití právních předpisů členského státu, ze kterého pochází tento veřejný zadavatel, jež tomuto subdodavateli ukládají povinnost, aby uvedeným pracovníkům vyplácel minimální mzdu stanovenou těmito právními předpisy. (1) Úř. věst. C 24, 25.1.2014.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu) 17. října 2019 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh s etanolem – Nařízení (ES) č. 1/2003 – Článek 20 odst. 4 – Rozhodnutí o kontrole – Průběh kontroly – Důvěrnost korespondence mezi advokátem a jeho klientem – Odmítnutí pozastavit vyšetřovací opatření – Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Přípravné rozhodnutí“ Ve věci C‐403/18 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 14. června 2018, Alcogroup SA, Alcodis SA, se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupené P. de Bandtem, J. Dewispelaerem a J. Probstem, advokáty, navrhovatelky, přičemž další účastnicí řízení je: Evropská komise, zastoupená T. Christoforouem, V. Bottkou, C. Giolitoem a F. Jimeno Fernándezem, jako zmocněnci, žalovaná v řízení v prvním stupni, Orde van Vlaamse Balies, se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupený F. Wijckmansem a S. De Keer, advokáty, jakož i S. Engelenem, advokátem, Ordre des barreaux francophones et germanophone, Ordre français des avocats du barreau de Bruxelles, se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupenými T. Bontinckem, A. Guillerme a P. Goffinetem, advokáty, vedlejší účastníci řízení v první stupni, SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení L. S. Rossi (zpravodajka), předsedkyně senátu, J. Malenovský a F. Biltgen, soudci, generální advokát: P. Pikamäe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Kasačním opravným prostředkem se společnosti Alcogroup SA a Alcodis SA domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 10. dubna 2018, Alcogroup a Alcodis v. Komise (T‐274/15, nezveřejněný, EU:T:2018:179, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál odmítl jako nepřípustnou jejich žalobu směřující jednak ke zrušení rozhodnutí Komise C(2015) 1769 final ze dne 12. března 2015, určeného společnosti Alcogroup a všem společnostem přímo nebo nepřímo jí ovládaným, včetně společnosti Alcodis, vydaného v řízení podle čl. 20 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 (AT.40244 – Bioetanol) (dále jen „druhé rozhodnutí o kontrole“), a jednak ke zrušení dopisu Komise ze dne 8. května 2015 určeného společnosti Alcogroup v rámci vyšetřování AT.40244 – Bioetanol a AT.40054 – Oil and Biofuel Markets (dále jen „dopis ze dne 8. května 2015“). I. Právní rámec 2 Článek 20 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1, Zvl. vyd. 08/02, s. 205), nadepsaný „Kontrolní pravomoci Komise“, stanoví v odstavcích 1 a 4: „1. Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může Komise provádět veškeré nezbytné kontroly podniků a sdružení podniků. [...] 4. Podniky a sdružení podniků se musí podřídit kontrolám nařízeným na základě rozhodnutí Komise. Rozhodnutí musí stanovit předmět a účel kontroly, stanovit datum, kdy má začít, a uvést sankce podle článků 23 a 24 a právo na přezkoumání rozhodnutí Soudním dvorem. [...]“ II. Skutečnosti předcházející sporu 3 Skutečnosti předcházející sporu popsal Tribunál v bodech 1 až 27 napadeného rozsudku následovně: „1 Žalobkyně, společnost Alcogroup a její dceřiná společnost Alcodis, jsou činné v oblasti výroby, zpracování a obchodu s etanolem, který se používá jednak jako přísada při výrobě fosilních paliv nebo samostatně jako palivo a jednak jako tradiční přísada, například při výrobě nápojů a farmaceutických, chemických a kosmetických výrobků. První vyšetřování a první kontrola 2 V návaznosti na stížnost podanou v březnu 2013 provedla Evropská komise v květnu 2013 kontroly v prostorách společnosti Platts (U. K.) Ltd a v prostorách určitých podniků činných v odvětvích surové ropy, rafinovaných ropných produktů a biopaliv. Platts (U. K.) je podnik, který vyvinul a veřejnosti zpřístupnil metodu ocenění etanolu nazvanou ‚market-on-close‘. Tyto kontroly byly vedeny v rámci vyšetřování Komise, které bylo zaměřeno jak na fungování této metody, tak na případné koluze mezi podniky za účelem manipulace s touto metodou (dále jen ‚první vyšetřování‘). Věc byla zapsána u Komise pod značkou AT.40054 – Oil and Biofuel Markets (dříve OCTOPUS). 3 V této souvislosti Komise přijala rozhodnutí ze dne 29. září 2014, nařizující společnosti Alcogroup, jakož i všem podnikům, které přímo či nepřímo ovládá, včetně společnosti Alcodis, podřídit se kontrole na základě čl. 20 odst. 4 [nařízení č. 1/2003]. Kontrola proběhla ve společných prostorách žalobkyň ve dnech 7. až 10. října 2014. Komise pověřila patnáct úředníků, aby provedly tuto kontrolu ve spolupráci se zástupci belgického orgánu pro hospodářskou soutěž, a žalobkyně požádaly o pomoc svých advokátů. 4 Po první kontrole žalobkyně pro účely obhajoby se svými advokáty vypracovali a mezi sebou vyměnili množství dokumentů a e-mailů. Aby bylo podle žalobkyň dáno jasně najevo, že se na tyto dokumenty a e-maily vztahuje profesní tajemství advokátů, nese v zásadě každá výměna označení ,legally privileged‘ (chráněno z důvodu důvěrnosti korespondence mezi advokátem a jeho klientem) v nadpise, nebo byla zařazena do spisu nazvaného ,legally privileged‘. Druhé vyšetřování a druhá kontrola 5 Souběžně s prvním vyšetřováním zahájila Komise vyšetřování AT.40244 – Bioetanol (dříve AQUAVIT), které se týkalo možných dohod a případných jednání ve vzájemné shodě, které měly za cíl koordinaci jednání podniků činných v odvětví obchodu s bioetanolem v Evropském hospodářském prostoru (EHP), rozdělení trhů a zákazníků, a výměnu informací (dále jen ‚druhé vyšetřování‘). 6 V rámci druhého vyšetřování přijala Komise [druhé rozhodnutí o kontrole]. 7 Dne 16. března 2015 pověřila Komise osm úředníků provedením druhé kontroly v prostorách žalobkyň. Jen jediný z těchto úředníků byl součástí skupiny vyšetřovatelů pověřených provedením první kontroly. Kromě toho se druhé kontroly účastnili i dva zaměstnanci belgického orgánu hospodářské soutěže, kteří byli přítomni i u první kontroly. A konečně, P. B. a L. B. (dále jen společně ‚právní zástupci žalobkyň‘) byli přítomni při druhé kontrole. 8 Druhá kontrola probíhala po dobu čtyř dnů, a sice od úterý 24. do pátku 27. března 2015. První den druhé kontroly (24. března 2015) 9 Již první den druhé kontroly vyzvali právní zástupci žalobkyň Komisi, aby respektovala důvěrnost dokumentů týkajících se obhajoby vyhotovených po první kontrole. 10 Názory účastníků řízení se rozcházejí ohledně prostředků, které žalobkyně požadovaly a které byly v zásadě akceptovány Komisí za účelem zajištění této důvěrnosti, jakož i ohledně samotného průběhu prvního dne této kontroly. 11 V každém případě není zpochybňováno, že vyšetřovatelé Komise prozkoumávali výpočetní techniku k identifikaci dokumentů potenciálně relevantních pro účely druhého vyšetřování. Prověřovali servery, pevné disky a elektronické nástroje některých osob, které měly u žalobkyň důležité postavení. Vyšetřovatelé před tím, než je individuálně ověřili, zkopírovali na místě určené dokumenty na počítače Komise s použitím počítačového softwaru pro digitální vyšetřování, nazvaný ‚Nuix‘, který umožňuje indexaci a vyhledávání pomocí konkrétních klíčových slov. Druhý dne druhé kontroly (25. března 2015) 12 Dne 25. března 2015 začali vyšetřovatelé s konkrétním posouzením dokumentů zkopírovaných na počítače Komise. 13 Na konci tohoto dne uložili vyšetřovatelé Komise na paměťový klíč USB seznam 59 souborů dokumentů ‚k exportování‘. 14 Ukázalo se, že mezi těmito 59 soubory dokumentů bylo pět e-mailů, které obsahovaly v předmětu nebo nadpise označení ,legally privileged‘. 15 Po pročtení seznamu dokumentů ‚k exportování‘ na USB klíči se právní zástupci žalobkyň ohradili proti zabavení těchto e-mailů a jejich příloh, což Komise akceptovala. Tyto dokumenty tedy nebyly doplněny do spisu Komise. Třetí den druhé kontroly (26. března 2015) 16 Třetí den kontroly Komise žalobkyním sdělila, že pokud i jen jediný dokument obsahuje zmínku ‚k exportování‘, vezme software Nuix automaticky všechny spojené dokumenty, kvalifikované jako ‚celý rodokmen‘, a nikoli pouze individuální prvek označený k exportování. Což by vysvětlovalo, proč se pět e-mailů ‚potenciálně chráněných‘ důvěrností komunikace mezi advokátem a jeho klientem popsaných v bodě 14 výše ocitlo na seznamu dokumentů ‚k exportování‘, což vyvolává dojem, že všechny dokumenty byly označeny k exportování. 17 Kromě toho vyšetřovatelé vyloučili dokumenty nesoucí označení ,legally privileged‘ z dat přenesených na počítače Komise a z vyhledávání pomocí klíčových slov. Tyto dokumenty byly přímo zaneseny do zvláštní elektronické složky k individuálnímu vyhodnocení vyšetřovatelem za přítomnosti právního zástupce žalobkyň. Takto bylo odděleno 22000 dokumentů nesoucích označení ,legally privileged‘. Během tohoto individuálního vyhodnocování se právní zástupci žalobkyň snažili skrýt vyhledávací lištu softwaru Nuix. 18 Z protokolu o kontrole dokumentů, jejichž důvěrná povaha je namítána, vyplývá, že jeden dokument byl zapečetěn dne 26. března 2015. Jedná se o dohodu uzavřenou mezi L., společností založenou L. B., a společností Alcogroup. Komise chtěla ověřit, zda má L. B. postavení nezávislého advokáta ve smyslu judikatury soudu Evropské unie, a žalobkyně namítaly, že tato dohoda byla sama chráněna důvěrností komunikace mezi advokátem a jeho klientem. Čtvrtý a poslední den druhé kontroly (27. března 2015) 19 Od metody popsané v bodě 17 výše, kterou Komise považovala za příliš zatěžující, bylo upuštěno ke konci dopoledne čtvrtého dne kontroly. 20 Po vyloučení dokumentů z období po 7. říjnu 2014, což je datum zahájení první kontroly, bylo Komisi nakonec povoleno zběžně nahlédnout do dokumentů nesoucích označení ,legally privileged‘. V rámci těchto změn Komise souhlasila s tím, že v návaznosti na vysvětlení poskytnutá právními zástupci žalobkyň neprozkoumá, ani povšechně, určité dokumenty. 21 Navzdory skutečnosti, že ze seznamu dokumentů, které měly být vyhodnoceny, byly odstraněny ty nesoucí označení ,legally privileged‘, poukázaly žalobkyně na dokument ze seznamu dokumentů ‚k exportování‘ vyhotoveného vyšetřovateli dne 27. března 2015, který považovaly za chráněný důvěrností korespondence mezi advokátem a jeho klientem. 22 V návaznosti na námitky žalobkyň k zabavení uvedeného dokumentu vyšetřovatelé souhlasili s jeho vymazáním ze seznamu dokumentů ‚k exportování‘. Vývoj po druhé kontrole 23 Dopisem ze dne 16. dubna 2015 Komise vrátila ve své zapečetěné obálce dohodu uzavřenou mezi L., založenou L. B., a společností Alcogroup s odůvodněním, že dokument není pro vyšetřování relevantní. 24 Dopisem ze dne 21. dubna 2015 zaslaným Komisi žalobkyně tvrdily, že nahlížení do velkého počtu dokumentů, které byly vyhotoveny za účelem jejich obhajoby v rámci první kontroly, během kontroly druhé, představuje porušení práva na spravedlivý proces a základního práva na nedotknutelnost obydlí, jakož i porušení zásad řádné správy a ochrany legitimního očekávání. Tato porušení podle nich učinila první i druhé vyšetřování vadným, takže Komise měla potvrdit ‚okamžité zastavení všech úkonů vyšetřování nebo jiných úkonů, které proti nim útvary Komise zahájily v rámci řízení AT.40244 (AQUAVIT) a AT.40054 (OCTOPUS)‘. 25 V [dopise] ze dne 8. května 2015 Komise zamítla návrh na pozastavení všech vyšetřovacích úkonů ve vztahu k žalobkyním v obou dotyčných řízeních [...]. Dopisem ze dne 8. května 2015 Komise zpochybnila jakékoli porušení práv žalobkyň v obou řízeních, přičemž zejména tvrdila, že označení dokumentů se nerovná seznámení se s nimi a že tvrzení žalobkyň, podle kterých tým vyšetřovatelů úmyslně vybral a vyhodnotil dokumenty, na které se vztahuje profesní tajemství, jsou zcela neopodstatněná. Podle Komise tedy neexistuje žádný důvod pro pozastavení obou probíhajících vyšetřování. 26 [...] 27 Druhé vyšetřování, které vedlo k druhé kontrole, bylo ukončeno dne 7. dubna 2017.“ 4 Obsah relevantní části dopisu ze dne 8. května 2015 byl následující: „Pokud jde o úkony Komise provedené v rámci řízení AT.40244 – Bioetanol, Vám připomínám, že neuvádíte, že by Komise disponovala dokumenty, na něž se vztahuje důvěrnost komunikace mezi advokátem a jeho klientem. Vaše požadavky jsou omezeny na skutečnost, že vyšetřovatelé ‚označili‘ (,tagged‘) a mohli přečíst dokumenty, na které se vztahuje výsada důvěrnosti. Během prohlídky Vám, jakož i Vašemu klientu a třetí osobě, kterou jste si zvolili (panu Coeneovi), však mé týmy vysvětlily jak postup shromažďování informací vyšetřovateli Komise, tak fungování vyhledávacího softwaru používaného Komisí. Bylo Vám tedy vysvětleno, že označení dokumentu (například přílohy), nutně neznamená, že vyšetřovatelé četli veškeré dokumenty týkající se tohoto dokumentu (jako je e-mail obsahující četné přílohy, na které se vztahuje profesní tajemství [...]). Z tohoto důvodu jsou Vaše tvrzení, podle nichž si vyšetřovací tým záměrně vybral a analyzoval dokumenty, na něž se vztahuje profesní tajemství, zcela neopodstatněná.“ III. Žaloba před Tribunálem a napadený rozsudek 5 Žalobou se žalobkyně domáhaly toho, aby Tribunál zrušil druhé rozhodnutí o kontrole a dopis ze dne 8. května 2015. Na podporu této žaloby vznesly jediný žalobní důvod rozdělený do dvou částí. 6 První část vycházela z porušení práva žalobkyň na spravedlivý proces, chráněného článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), a zejména z porušení práva na obhajobu, zásady řádné správy a proporcionality, jakož i nestranného vyšetřování. 7 Druhá část vycházela z porušení práva na nedotknutelnost obydlí stanoveného v článku 7 Listiny a v článku 8 EÚLP. 8 Tribunál měl za to, že tato žaloba byla nepřípustná. 9 V bodech 57 až 65 napadeného rozsudku Tribunál nejprve odmítl oba argumenty žalobkyň směřující k prokázání přípustnosti žaloby ve vztahu k druhému rozhodnutí o kontrole. 10 Za tímto účelem Tribunál v bodech 61 až 63 napadeného rozsudku připomněl, že podle judikatury musí být legalita aktu posuzována s ohledem na skutkové a právní okolnosti existující v okamžiku jeho přijetí, a že v projednávané věci tedy výtky vznesené k průběhu kontroly nařízené druhým rozhodnutím o kontrole nemají vliv na návrh na zrušení tohoto rozhodnutí, což je potvrzeno rovněž rozsudkem ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise (C‐583/13 P, EU:C:2015:404). Z tohoto rozsudku totiž vyplývá, že nesprávný průběh kontroly může zpochybnit pouze platnost následných rozhodnutí o kontrole přijatých na základě informací získaných neoprávněně při předchozí kontrole. 11 Dále Tribunál odmítl argument žalobkyň směřující ke zrušení druhého rozhodnutí o kontrole, v rozsahu, v němž toto rozhodnutí nestanovilo preventivní opatření k zabránění tomu, by se Komise seznámila s dokumenty, které vypracovaly, za účelem zajištění jejich obhajoby v rámci prvního vyšetřování (dále jen „preventivní opatření“). Taková opatření přitom podle nich měla být uložena z důvodu rizika, že by vyšetřovatelé při druhé kontrole nalezli dokumenty obhajoby spojené s prvním vyšetřováním, jehož předmět byl úzce spjat s předmětem druhého vyšetřování. V tomto ohledu Tribunál v bodě 64 napadeného rozsudku uvedl, že porušení práva na obhajobu namítané žalobkyněmi nevyplývá přímo z neexistence preventivních opatření, ale z průběhu kontroly, který nemá vliv na návrh na zrušení druhého rozhodnutí o kontrole. Podle Tribunálu jsou v každém případě Komisi uložena omezení při každé kontrole, takže respektování práv dovolávaných žalobkyněmi musí být zajištěno za všech okolností, aniž by za tímto účelem bylo třeba přijmout preventivní opatření. Žalobkyně navíc neoznačily žádné konkrétní pravidlo prokazující právní povinnost Komise zahrnout do rozhodnutí o kontrole zvláštní preventivní opatření týkající se ochrany dokumentů, na něž se vztahuje důvěrnost korespondence mezi advokátem a jeho klientem týkající se jiného vyšetřování. Tribunál z toho v bodě 65 napadeného rozsudku vyvodil, že druhé rozhodnutí o kontrole nevedlo k právním účinkům tvrzeným žalobkyněmi v jejich žalobě, a že v důsledku toho byl návrh, který se ho týká, nepřípustný. 12 Tribunál poté posuzoval přípustnost žaloby v rozsahu, v němž se týkala zrušení dopisu ze dne 8. května 2015. 13 Za tímto účelem Tribunál nejprve v bodech 79 až 82 napadeného rozsudku uvedl, že tento dopis musí být posuzován jako definitivní odmítnutí přerušit úkony vyšetřování ve vztahu k žalobkyním a že uvedený dopis měl jako takový povahu předběžného aktu. Tribunál, opíraje se zejména o rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise (60/81, EU:C:1981:264), tudíž dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž se týká odmítnutí pozastavit probíhající vyšetřování uvedená v témže dopise. 14 Dále Tribunál odmítl argument žalobkyň, podle kterého je dopis ze dne 8. května 2015 napadnutelným aktem z důvodu, že představuje formální rozhodnutí, kterým se ukončuje zvláštní řízení týkající se ochrany dokumentů, na něž se vztahuje důvěrnost korespondence mezi advokátem a jeho klientem, a které v důsledku toho bezprostředně a nezvratným způsobem zasahuje do jejich právního postavení. V tomto ohledu Tribunál v bodech 87 až 89 napadeného rozsudku konstatoval, že tento dopis nepředstavuje takové formální rozhodnutí, a to ani rozhodnutí konkludentní, o zamítnutí žádosti o ochranu důvěrnosti, jelikož se Komise v uvedeném dopise nevyjádřila k otázce, zda se na dotčené dokumenty vztahuje profesní tajemství, či nikoli. Dopis ze dne 8. května 2015 nanejvýš žalobkyním potvrdil, že Komise dokumenty nečetla, a tudíž nedošlo k porušení unijního práva. Tribunál kromě toho připomněl, že Komise tyto dokumenty věcně nezabavila a nedoplnila je do jejího spisu, s výjimkou jediného dokumentu, který, i když byl zabaven a zapečetěn, byl následně žalobkyním vrácen. 15 Konečně Tribunál v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku připomněl zaprvé to, že soudní přezkum podmínek, za kterých byla kontrola provedena, je v zásadě předmětem žaloby na neplatnost případně podané proti konečnému rozhodnutí přijatému Komisí podle čl. 101 odst. 1 SFEU. To kromě toho zaručuje existenci účinného opravného prostředku k soudu, který se týká kontrolních opatření orgánů pro hospodářskou soutěž, jak požaduje Evropský soud pro lidská práva. Zadruhé mají žalobkyně v takové situaci, jako je situace dotčená v tomto řízení, s ohledem na ukončení druhého vyšetřování, a aniž by byla dotčena možnost případně podat žalobu směřující ke zrušení možného konečného rozhodnutí přijatého v rámci prvního vyšetřování, možnost podat žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti, kdyby byly toho názoru, že úkony, kterými se Komise seznámila s dokumenty, na něž se vztahuje důvěrnost, byly protiprávní a způsobily jim újmu, která může vést ke vzniku odpovědnosti Unie. Tato možnost by existovala i v případě, že by kontrola nevedla ke konečnému rozhodnutí, které by mohlo být předmětem žaloby na neplatnost. Taková žaloba na náhradu škody nespadá do systému přezkumu platnosti unijních aktů, které mají právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobkyň, ale může být podána, pokud některý z účastníků řízení utrpěl újmu v důsledku protiprávního jednání orgánu. IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení 16 Kasačním opravným prostředkem se navrhovatelky domáhají, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, prohlásil jejich žalobu na neplatnost za přípustnou, vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí ve věci samé a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 17 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení. 18 Účastníci řízení byli dne 21. ledna 2019 na základě článku 62 jednacího řádu Soudního dvora vyzváni, aby předložili vyjádření k otázce, zda mají navrhovatelky stále právní zájem na podání kasačního opravného prostředku. Konkrétně byli požádáni o odpověď na otázku, jaký prospěch by mohli z případného zrušení napadeného rozsudku mít s ohledem na ukončení druhého vyšetřování, o kterém Komise rozhodla dne 7. dubna 2017. 19 Účastníci řízení na tuto otázku odpověděli podáními došlými kanceláři Soudního dvora dne 20. února 2019. V. Ke kasačnímu opravnému prostředku A. K přípustnosti 1. Argumentace účastníků řízení 20 V odpovědi na otázku položenou účastníkům řízení Soudním dvorem navrhovatelky uvedly, že zrušení napadeného rozsudku, jakož i zrušení druhého rozhodnutí o kontrole a dopisu ze dne 8. května 2015, které by mohlo následovat, by mohlo vést k ukončení jakéhokoliv pokračování v prvním vyšetřování, učinilo by protiprávním přijetí jakéhokoli vyšetřovacího nebo kontrolního úkonu Komise jak v prvním, tak v druhém vyšetřování a umožnilo by jim požadovat náhradu utrpěné újmy. 21 Zásah do práva na obhajobu v důsledku nahlížení Komise do dokumentů týkajících se prvního vyšetřování, které bylo umožněno neexistencí preventivních opatření v druhém rozhodnutí o kontrole, totiž de facto znemožňuje přípravu obhajoby navrhovatelek v tomtéž vyšetřování. Kromě toho by určení protiprávnosti a zrušení druhého rozhodnutí o kontrole – v rozsahu, v němž Komisi umožnilo seznámit se s uvedenými dokumenty – měly vést ke zrušení dopisu ze dne 8. května 2015, jelikož první vyšetřovací řízení již nemohlo být prováděno nestranně, a Komise jej tedy měla s konečnou platností ukončit. Komise mimoto tím, že v dopise ze dne 8. května 2015 odmítla uznat důvěrnou povahu dokumentů obhajoby vypracovaných v rámci prvního vyšetřování, zbavila navrhovatelky práva se plně bránit v rámci tohoto vyšetřování. Administrativní ukončení druhého vyšetřování podle nich dále nebrání jeho případnému znovuotevření. 22 Komise se naopak domnívá, že se kasační opravný prostředek stal z důvodu administrativního ukončení druhého vyšetřování bezpředmětným v rozsahu, v němž se týká části napadeného rozsudku vztahující se k tomuto vyšetřování. 23 Uvedené ukončení podle ní konkrétně umožnilo navrhovatelkám dosáhnout výsledku, o který usilovaly žalobou, v rozsahu, v němž směřovala ke zrušení druhého rozhodnutí o kontrole, jakož i dopisu ze dne 8. května 2015, přinejmenším pokud jde o odmítnutí Komise přerušit druhé vyšetřování. Třebaže bylo toto vyšetřování předmětem pouze administrativního ukončení, kdy nebylo zahájeno žádné formální řízení, má toto ukončení téměř konečnou povahu. Komise v tomto ohledu upřesňuje, že neexistuje žádná možnost znovu otevřít vyšetřování, ledaže se dozví o nových skutečnostech. Kromě toho by takové znovuotevření podléhalo určitým podmínkám, zejména pokud jde o odůvodnění, a vedlo by pravděpodobně k novému vyšetřování, v jehož rámci by Komise nemohla použít dokumenty posuzované během druhého ukončeného vyšetřování. 2. Závěry Soudního dvora 24 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že právní zájem žalobce na podání žaloby musí existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání, neboť jinak by žaloba byla nepřípustná. Tento předmět sporu, stejně jako právní zájem na řízení, musí přetrvávat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nemohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé, což předpokládá, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudek ze dne 6. září 2018, Bank Mellat v. Rada, C‐430/16 P, EU:C:2018:668, bod 50 a citovaná judikatura). 25 V projednávané věci, jak uznává sama Komise, administrativní ukončení druhého vyšetřování, k němuž došlo v průběhu řízení před Tribunálem, není konečné, neboť toto vyšetřování může být znovuotevřeno v případě, že se Komise dozví o nových významných skutečnostech. 26 K prokázání právního zájmu navrhovatelek na podání žaloby přitom stačí pouhá právní možnost znovuotevření uvedeného vyšetřování. Zrušení napadeného rozsudku a případné zrušení druhého rozhodnutí o kontrole Tribunálem, jakož i dopisu ze dne 8. května 2015, které by mohlo následovat, by mělo za následek přinejmenším zánik právního základu použitého pro údajně protiprávní vyšetřovací úkony přijaté Komisí v rámci druhého vyšetřování a její případnou povinnost zahájit nové vyšetřování, v jehož rámci by nemohla použít údajně důvěrné dokumenty se kterými se seznámila při předchozí kontrole (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. října 2002, Roquette Frères, C‐94/00, EU:C:2002:603, bod 49, jakož i ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‐583/13 P, EU:C:2015:404, bod 45). 27 Z toho důvodu mají žalobkyně nadále právní zájem na podání kasačního opravného prostředku proti napadenému rozsudku, který je tedy přípustný. B. K věci samé 1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a z porušení povinnosti uvést odůvodnění 28 Prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky namítají řadu nesprávných právních posouzení, jakož i porušení povinnosti uvést odůvodnění, kterých se měl Tribunál dopustit při posuzování přípustnosti žaloby, která mu byla předložena. Tento žalobní důvod sestává ze dvou částí. a) K první části týkající se posouzení druhého rozhodnutí o kontrole Tribunálem 1) Argumentace účastníků řízení 29 První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, na jehož podporu navrhovatelky uplatňují čtyři argumenty, se týká posouzení přípustnosti žaloby Tribunálem v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení druhého rozhodnutí o kontrole. 30 V rámci prvního uplatněného argumentu navrhovatelky vycházejí z předpokladu, že kdyby bylo druhé rozhodnutí o kontrole odůvodněno přiměřeným způsobem, to znamená, kdyby stanovilo preventivní opatření, vyšetřovatelé by nemohli být toho názoru, že jim umožňuje nahlížet do dokumentů, jež navrhovatelky považují za důvěrné. 31 V tomto ohledu navrhovatelky zaprvé tvrdí, že Tribunál porušil povinnost uvést odůvodnění, která mu přísluší, jelikož neodpověděl na argumenty vycházející z toho, že opomenutí přijmout v druhém rozhodnutí o kontrole preventivní opatření představuje rovněž porušení povinnosti uvést odůvodnění podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, článku 47 Listiny a článku 6 EÚLP. Zadruhé Tribunál v bodě 64 napadeného rozsudku zkreslil návrh navrhovatelek, když měl za to, že neuvedly žádné konkrétní pravidlo prokazující údajnou povinnost zahrnout do druhého rozhodnutí o kontrole preventivní opatření, přestože se za tímto účelem dovolávaly právě těchto ustanovení. Zatřetí se prý Tribunál nesprávně domníval, že navrhovatelky uplatnily první argument, podle kterého by protiprávní průběh kontroly mohl zpochybnit platnost rozhodnutí, na jehož základě byla taková kontrola provedena. Ve skutečnosti prý navrhovatelky odkazovaly na podmínky provedení druhého rozhodnutí o kontrole pouze pro úplnost a k objasnění analýzy týkající se legality samotného rozhodnutí ve smyslu rozsudku ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise (C‐583/13 P, EU:C:2015:404). 32 Druhým argumentem navrhovatelky poukazují na to, že Tribunál nesprávně posoudil žalobu ve věci samé v rámci posouzení její přípustnosti, když v bodě 64 napadeného rozsudku uvedl, že údajná porušení práva na obhajobu nevyplývala přímo z neexistence preventivních opatření, nýbrž z průběhu kontroly a že Komisi byla každopádně při každé kontrole uložena omezení. 33 Třetím argumentem navrhovatelky namítají, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 62, 64 a 65 napadeného rozsudku konstatoval, že nedostatek odůvodnění spočívající v neexistenci

cs

caselaw

EU

preventivních opatření v druhém rozhodnutí o kontrole nemá vliv na návrh na zrušení, že tvrzená porušení nevyplývají přímo z uvedené neexistence a že druhé rozhodnutí o kontrole nezpůsobilo právní účinky, které namítají. 34 Ve skutečnosti byly podle navrhovatelek první a druhá kontrola úzce spojeny svým předmětem, takže při přijetí druhého rozhodnutí o kontrole byla Komise konfrontována se zvýšeným objektivním rizikem porušení práva na obhajobu v průběhu kontroly. Za těchto okolností měla Komise toto riziko zohlednit, zejména stanovením preventivních opatření, aby vymezila pravomoci svěřené vyšetřovatelům. Proto byla neexistence takových opatření podle nich příčinou tvrzených pochybení, kterých se vyšetřovatelé dopustili. 35 Navrhovatelky dále Tribunálu vytýkají, že porušil povinnost uvést odůvodnění jednak tím, že neuvedl žádný důvod, který by mohl odůvodnit neexistenci přímé příčinné souvislosti mezi nedostatkem odůvodnění a porušením práva na obhajobu, a jednak proto, že neodpověděl na jejich argument vycházející z vazby existující mezi předměty obou kontrol, který by odůvodňoval nutnost zvláštního odůvodnění ze strany Komise. 36 V rámci čtvrtého argumentu navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál v bodě 64 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když uvedl, že dodržení práva na obhajobu bylo v každém případě zajištěno omezeními uloženými Komisi při každé kontrole. Existence těchto omezení totiž podle nich nezbavuje Komisi povinnosti odůvodnit svá rozhodnutí. Kromě toho Tribunál tím, že se omezil na abstraktní odkaz na uvedená omezení, nepostupoval správně, když nepřezkoumal, zda Komise dodržela právo na obhajobu. 37 Komise s touto argumentací nesouhlasí. 2) Posouzení Soudního dvora 38 První částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku a čtyřmi argumenty uplatňovanými na její podporu, které je třeba zkoumat společně, navrhovatelky v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil několika nesprávných právních posouzení a porušil povinnost uvést odůvodnění, jakož i právo na obhajobu, když považoval žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění druhého rozhodnutí o kontrole – v rozsahu, v němž mělo být doprovázeno preventivními opatřeními – za nepřípustný. 39 Konkrétně Tribunál především údajně neodpověděl na žalobní důvod žalobkyň vycházející z nedostatku odůvodnění druhého rozhodnutí o kontrole v rozsahu, v němž toto rozhodnutí nestanovilo preventivní opatření. 40 V tomto ohledu je třeba uvést, že tato argumentace vychází ze záměny přezkumu, který je soud prvního stupně povinen provést v rámci posouzení přípustnosti žaloby na neplatnost, a přezkumu této žaloby po meritorní stránce. 41 Tribunál totiž omezil posouzení žaloby na argumenty navrhovatelek směřující k prokázání její přípustnosti. V této analýze přitom Tribunál zejména ověřil, zda argumenty, o které se tato žaloba opírala, mohly zpochybnit legalitu napadených aktů. 42 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tedy Tribunál postupoval správně, když se zdržel posouzení opodstatněnosti argumentů, podle kterých neexistence preventivních opatření v druhém rozhodnutí o kontrole představuje porušení povinnosti podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, článku 47 Listiny a článku 6 EÚLP. 43 Pokud jde dále o argument navrhovatelek, podle kterého Tribunál nesprávně posoudil žalobu ve věci samé, když měl v bodě 64 napadeného rozsudku za to, že tvrzená porušení práva na obhajobu nevyplývala přímo z neexistence preventivních opatření, ale z průběhu kontroly, vychází tento argument z nesprávného pochopení uvedeného bodu. 44 V tomto bodě totiž Tribunál neposuzoval opodstatněnost argumentů směřujících k prokázání takových porušení, nýbrž se v rámci svého posouzení přípustnosti žaloby omezil pouze na konstatování toho, že mezi těmito porušeními – za předpokladu jejich prokázání – a legalitou druhého rozhodnutí o kontrole každopádně neexistuje žádná příčinná souvislost. 45 Jak přitom správně uvedl Tribunál v bodě 61 napadeného rozsudku, legalita unijního aktu musí být posuzována v závislosti na skutkových a právních okolnostech existujících ke dni, kdy byl tento akt přijat (rozsudek ze dne 11. května 2017, Švédsko v. Komise, C‐562/14 P, EU:C:2017:356, bod 63 a citovaná judikatura), takže akty následující po přijetí rozhodnutí nemohou mít vliv na platnost tohoto rozhodnutí [rozsudky ze dne 8. listopadu 1983, IAZ International Belgium a další v. Komise, 96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 a 110/82, EU:C:1983:310, bod 16, a ze dne 17. října 1989, Dow Benelux v. Komise, 85/87, EU:C:1989:379, bod 49, jakož i usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 27. září 2004, Komise v. Akzo a Akcros, C‐7/04 P (R), EU:C:2004:566, bod 46]. 46 Vzhledem k tomu, že tvrzená porušení práva v projednávané věci mohla být vyšetřovateli Komise případně spáchána až při druhé kontrole, a tedy až po přijetí druhého rozhodnutí o kontrole, nemohla v důsledku toho v žádném případě postihnout jeho legalitu. 47 Kromě toho se navrhovatelky domnívají, že v projednávané věci měla být preventivní opatření stanovena s ohledem na zvýšené riziko, že se vyšetřovatelé při druhé kontrole seznámí s důvěrnými dokumenty, které se týkají první kontroly, z důvodu podobných cílů vyšetřování, v jejichž rámci ke kontrolám došlo. 48 Je však třeba uvést, že tento argument se v podstatě zakládá na předpokladu, že by druhé rozhodnutí o kontrole muselo stanovit zvláštní preventivní opatření, pokud jde o ochranu důvěrnosti komunikace mezi advokátem a jeho klientem, za účelem provedení kontroly, pokud mu předcházela první kontrola, a že tyto dvě kontroly byly provedeny v rámci vyšetřování, která mají podobné cíle. Za těchto okolností by totiž pouze taková preventivní opatření mohla zajistit, že vyšetřovatelé Komise nebudou toho názoru, že jim uvedené rozhodnutí umožňuje nahlédnout do dokumentů, na něž se vztahuje důvěrnost komunikace mezi advokátem a jeho klientem. 49 Takový předpoklad je však zjevně nesprávný. 50 Právo na ochranu důvěrnosti korespondence mezi advokátem a jeho klientem je totiž součástí práva na obhajobu, jež musí být dodrženo již ve fázi předběžného vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. května 1982, AM & S Europe v. Komise, 155/79, EU:C:1982:157, body 18 až 23; ze dne 21. září 1989, Hoechst v. Komise, 46/87 a 227/88, EU:C:1989:337, bod 16, jakož i ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise a další, C‐550/07 P, EU:C:2010:512, body 40 a 41). Proto je dodržování tohoto práva v zásadě závazné pro Komisi a její vyšetřovatele nezávisle na rozsahu zmocnění, které je jim přiznáno rozhodnutím o kontrole. 51 Na rozdíl od tvrzení žalobkyň tedy vyšetřovatelé nemohli v žádném případě vyvodit ze skutečnosti, že v druhém rozhodnutí o kontrole chybí jakékoli zvláštní preventivní opatření týkající se údajně důvěrných dokumentů vypracovaných po první kontrole, že jim bylo povoleno porušit důvěrnost těchto dokumentů. 52 Konečně stačí uvést, k argumentům směřujícím proti úvahám uvedeným v bodě 64 napadeného rozsudku, podle kterých jsou Komisi během každé kontroly vždy uložena omezení, takže dodržování práv tvrzených žalobkyněmi musí být v každém případě zajištěno, a podle kterých dále navrhovatelky neurčily konkrétní pravidlo zakládající právní povinnost Komise zařadit do druhého rozhodnutí o kontrole zvláštní opatření, že tyto úvahy mají doplňující charakter, a že by v důsledku toho uvedené argumenty nemohly, a to ani za předpokladu, že by byly opodstatněné, vést ke zrušení napadeného rozsudku, a že musí být tudíž odmítnuty jako neúčinné. 53 Podle ustálené judikatury totiž platí, že postačuje-li některý z důvodů použitých Tribunálem k odůvodnění výroku jeho rozsudku, případné vady jiného důvodu, který je rovněž v předmětném rozsudku použit, nemají na uvedený výrok každopádně žádný vliv, takže důvod kasačního opravného prostředku, kterým jsou namítány, je irelevantní a musí být zamítnut (viz zejména rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Komise v. CAS Succhi di Frutta, C‐496/99 P, EU:C:2004:236, bod 68, a ze dne 15. května 2019, CJ v. ECDC, C‐170/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:410, bod 56). 54 S ohledem na výše uvedené úvahy Tribunál právem vyloučil, že argumenty navrhovatelek mohly zpochybnit legalitu druhého rozhodnutí o kontrole a že v bodě 65 napadeného rozsudku považoval žalobu za nepřípustnou v rozsahu, v němž směřovala ke zrušení tohoto rozhodnutí. 55 První část prvního žalobního důvodu je proto třeba zamítnout. b) K druhé části týkající se posouzení přípustnosti žaloby Tribunálem v rozsahu, v němž směřovala ke zrušení dopisu ze dne 8. května 2015 1) Argumentace účastníků řízení 56 Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, na jejíž podporu jsou uplatňovány dva argumenty, se týká posouzení přípustnosti žaloby Tribunálem v rozsahu, v němž směřovalo ke zrušení dopisu ze dne 8. května 2015. 57 Prvním argumentem navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že zkreslil znění tohoto dopisu. Zatímco podle bodu 80 napadeného rozsudku je tento dopis pouze přípravným aktem pro přijetí konečného rozhodnutí Komise, kterým se ukončuje vyšetřování, obsahuje uvedený dopis podle nich ve skutečnosti zaujetí konečného stanoviska Komise k nedůvěrnému charakteru dotčených dokumentů. Tento dopis je tedy rozhodnutím, které má ve vztahu k navrhovatelkám závazné právní účinky. Mimoto podle nich Tribunál v bodě 87 uvedeného rozsudku zkreslil skutkový stav, když měl za to, že v tomto dopise se Komise „nevyjadřuje k otázce, zda se na dotčené dokumenty vztahuje profesní tajemství, či nikoli, [a že] dopis ze dne 8. května 2015 navíc žalobkyním potvrzuje, že Komise dokumenty nečetla“. Ve skutečnosti z uvedeného dopisu jasně vyplývá, že Komise nezpochybňuje, že do označených dokumentů bylo nahlíženo. 58 Kromě toho dopis ze dne 8. května 2015 prý způsobil navrhovatelkám nenapravitelnou újmu. Zaprvé seznámení Komise s dotčenými dokumenty jistě mohlo ovlivnit určitým způsobem první vyšetřování, a zadruhé pouze přerušení tohoto vyšetřování mohlo zabránit zhoršení uvedené újmy, neboť ve zvláštním kontextu projednávané věci mohlo právě porušení práva na obhajobu navrhovatelek v průběhu druhé kontroly ohrozit jejich schopnost se účinně bránit. 59 Druhým argumentem navrhovatelky tvrdí, že Tribunál v bodech 86 až 89 napadeného rozsudku chybně rozlišil mezi touto situací a situací, která vedla k vydání jeho rozsudku ze dne 17. září 2007, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise (T‐125/03 a T‐253/03, EU:T:2007:287), a že měl nesprávně za to, že při neexistenci skutečného aktu, kterým by byly zabaveny a doplněny do spisu údajně důvěrné dokumenty, Komise nepřijala konkludentní rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ochranu důvěrnosti korespondence mezi advokátem a jeho klientem. 60 Ve skutečnosti je podle nich rozlišení založené na zabavení nebo nezabavení dokumentů umělé a má za následek, že je Komisi – tím, že se vyhne zkopírování dokumentů obhajoby, do nichž však vyšetřovatelé nahlédli – umožněno zabránit napadení jejího rozhodnutí. Tribunál podle nich dále v bodě 87 napadeného rozsudku zkreslil skutkový stav, když konstatoval, že dopis ze dne 8. května 2015 potvrzuje, že vyšetřovatelé nečetli dokumenty obhajoby navrhovatelek. Komise přitom v obhajobě před Tribunálem připustila, že vyšetřovatelé mohli číst dokumenty týkající se obhajoby navrhovatelek, které považovala za nechráněné profesním tajemstvím, a usoudila, že tito vyšetřovatelé mohli provést zběžné vyhodnocení dokumentů, které mohly být chráněny. Nakonec uvedený dopis představuje konkludentní rozhodnutí, kterým se ukončuje zvláštní postup týkající se ochrany práva na obhajobu. V tomto ohledu je otázka, zda Komise rovněž zkopírovala nebo začlenila dokumenty do svého spisu, irelevantní. V projednávaném případě se konkludentní rozhodnutí Komise v každém případě projevilo zahrnutím dokumentů obhajoby do výsledků rešerše, nahlížením do nich a výběrem některých z nich jako dokumentů relevantních pro vyšetřování, i když byly následně ze seznamu dokumentů na výstup odebrány. 61 Komise s touto argumentací nesouhlasí. 2) Závěry Soudního dvora 62 Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě namítají zkreslení dopisu ze dne 8. května 2015, jakož i nesprávné právní posouzení, jelikož Tribunál nesprávně kvalifikoval tento dopis jako přípravný akt, a nikoliv jako konečné rozhodnutí Komise, jímž se zamítá žádost o ochranu důvěrnosti korespondence mezi advokátem a jeho klientem. 63 Je třeba nejprve připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 256 SFEU jako jediný příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a z něj vyvozených právních důsledků. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslování důkazů předložených Tribunálu, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora (viz zejména rozsudek ze dne 20. září 2018, Španělsko v. Komise, C‐114/17 P, EU:C:2018:753, bod 75 a citovaná judikatura). 64 Takové zkreslení může spočívat v interpretaci dokumentu v rozporu s jeho obsahem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Francie v. Komise, C‐601/11 P, EU:C:2013:465, bod 106), musí zjevně vyplývat ze spisu a předpokládat, že Tribunál zjevně překročil meze přiměřeného posouzení důkazů. V tomto ohledu nestačí prokázat, že dokument mohl být vykládán jinak, než jak jej vyložil Tribunál (rozsudek ze dne 29. října 2015, Komise v. ANKO, C‐78/14 P, EU:C:2015:732, bod 55 a citovaná judikatura). 65 V projednávaném případě přitom z dopisu ze dne 8. května 2015 vyplývá, že Komise měla za to, že „skutečnost, že byl nějaký dokument označen (jako například příloha), nutně neznamená, že vyšetřovatelé četli všechny dokumenty s ním spojené“, včetně dokumentů „potenciálně chráněných služebním tajemstvím“. Ačkoli tedy Komise výslovně nevyloučila, že by její vyšetřovatelé mohli údajně důvěrné dokumenty číst, v rozporu s tvrzením navrhovatelek nicméně nepřipustila, že tyto dokumenty skutečně přečetli, a to ani zběžně. Komise naproti tomu výslovně vyloučila, že by se označení dokumentu nutně rovnalo seznámení se s ním. 66 Je tedy třeba konstatovat, že Tribunál tím, že v bodě 87 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že „v dopise ze dne 8. května 2015 se Komise nevyjádřila k otázce, zda se na dotčené dokumenty vztahuje profesní tajemství, či nikoli“, a že tento dopis nanejvýš „žalobkyním [potvrdil], že se Komise s dokumenty neseznámila“, Tribunál nevyložil uvedený dopis ve zjevném rozporu s jeho obsahem, a tudíž ho nezkreslil. 67 Z toho vyplývá, že Tribunál v bodě 90 napadeného rozsudku správně rozlišil mezi projednávanou věcí a věcí, v níž byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 17. září 2007, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise (T‐125/03 a T‐253/03, EU:T:2007:287), ve které se Komise vyjádřila k důvěrnosti dokumentů konkludentním rozhodnutím, konkretizovaným zabavením těchto dokumentů, čímž formálně zamítla žádost o ochranu jejich důvěrnosti. 68 V projednávané věci v rozsahu, v němž Tribunál správně konstatoval, že dopis ze dne 8. května 2015 nezaujal stanovisko k důvěrné povaze dotčených dokumentů, ani nepotvrdil, že se vyšetřovatelé Komise při druhé kontrole s údajně důvěrnými dokumenty seznámili, tento dopis nemůže představovat ani formální rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ochranu důvěrnosti, ani a fortiori konkludentní rozhodnutí potvrzující zamítnutí takové žádosti. 69 Tribunál se tudíž nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když v bodech 80 a 81 napadeného rozsudku konstatoval, že dopis ze dne 8. května 2015 měl být posuzován jako odmítnutí přerušit s konečnou platností úkony vyšetřování ve vztahu k navrhovatelkám, které měly povahu předběžných úkonů. 70 Za těchto okolností je třeba zamítnout druhou část prvního žalobního důvodu, a tudíž zamítnout první žalobní důvod v plném rozsahu. 2. K druhému důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z porušení práva na účinnou soudní ochranu a) Argumentace účastníků řízení 71 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku omezil soudní přezkum údajně protiprávních jednání Komise při provádění kontroly pouze na žaloby směřující ke zrušení případného konečného rozhodnutí přijatého později tímto orgánem a ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie. Tribunál tím údajně porušil právo navrhovatelek na účinnou soudní ochranu zaručené článkem 6 EÚLP a článkem 47 Listiny, jelikož tyto dvě žaloby nejsou schopny zajistit navrhovatelkám dostatečnou soudní ochranu. 72 Na jedné straně žalobkyně s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 21. prosince 2010, Société Canal Plus a další v. Francie (CE:ECHR:2010:1221JUD002940808), tvrdí, že pokud jde o žalobu na neplatnost, kdyby Komise nepřijala konečné rozhodnutí, ocitly by se bez jakéhokoli opravného prostředku proti uvedeným jednáním, ačkoliv nesrovnalosti, ke kterým došlo v dané fázi řízení, nemohou být vždy napraveny v pozdější fázi řízení. Naproti tomu, pokud by bylo přijato konečné rozhodnutí, žaloba směřující k jeho zrušení by neumožňovala zabránit nezvratným následkům používání důvěrných informací obsažených v dokumentech, se kterými se vyšetřovatelé Komise mohli seznámit. Na druhé straně žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti, která by neumožňovala se zpětnou účinností odstranit právní základ údajně protiprávních jednání Komise, by byla pro účely zajištění ochrany práv žalobkyň rovněž neúčinná. 73 Podle nich je tento závěr a fortiori jediný možný, jelikož podle čl. 52 odst. 4 a článku 53 Listiny musí být soudní ochrana zajišťovaná unijním právem přinejmenším rovnocenná ochraně zaručené vnitrostátními ústavními tradicemi. Ústavní soud (Belgie), který se opírá o tutéž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, měl za to, že soudní přezkum kontrolních opatření musí v případě zjištění nesrovnalosti umožnit buď předcházet jejich uskutečnění, nebo pokud již byly provedeny, poskytnout dotčeným osobám „přiměřenou nápravu“. 74 Komise s touto argumentací nesouhlasí. b) Závěry Soudního dvora 75 Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení práva navrhovatelek na účinnou soudní ochranu, jak je zaručena článkem 47 Listiny a článkem 6 EÚLP. Navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že soudní přezkum údajně protiprávních jednání Komise při kontrole omezil pouze na žaloby směřující k založení mimosmluvní odpovědnosti Unie a ke zrušení případného konečného rozhodnutí přijatého později Komisí, které konstatuje porušení pravidel unijního práva v oblasti hospodářské soutěže. 76 V projednávané věci jsou přitom úvahy uvedené v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku, zpochybňované navrhovatelkami, uvedeny výrazy „Je třeba dodat, že“. Na druhé straně v bodech 82 a 90 uvedeného rozsudku Tribunál dokončil posouzení argumentů vznesených navrhovatelkami, jak jsou převzaty v bodech 68 a 69, jakož i v bodě 83 uvedeného rozsudku. 77 Z toho vyplývá, že body 91 a 92 napadeného rozsudku uvádějí doplňující odůvodnění. 78 V důsledku toho musí být druhý důvod kasačního opravného prostředku s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 53 tohoto rozsudku zamítnut jako irelevantní. 79 S ohledem na výše uvedené úvahy musí být projednávaný kasační opravný prostředek zamítnut v plném rozsahu. K nákladům řízení 80 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu na řízení o opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval. 81 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení. Tyto náklady řízení ponesou společně a nerozdílně, jelikož podaly kasační opravný prostředek společně. Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Společnostem Alcogroup SA a Alcodis SA se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

14.2.2022 CS Úřední věstník Evropské unie C 73/11 Kasační opravný prostředek podaný dne 18. listopadu 2021 EDP España, S.A., proti rozsudku Tribunálu (sedmého senátu) vydanému dne 8. září 2021 ve věci T-328/18, Naturgy Energy Group v. Komise (Věc C-693/21 P) (2022/C 73/15) Jednací jazyk: španělština Účastnice řízení Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka): EDP España, S.A. (zástupci: J. L. Buendía Sierra, A. Lamadrid de Pablo, V. Romero Algarra, abogados) Další účastnice řízení: Naturgy Energy Group, S.A., dříve Gas Natural SDG, S.A., Evropská komise, Viesgo Producción, S.L., právní nástupkyně Viesgo Generación, S.L. Návrhová žádání účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka) navrhuje, aby Soudní dvůr: — připustil tento kasační opravný prostředek k projednání a vyhověl důvodům v něm uvedeným; — zrušil rozsudek Tribunálu ze dne 8. září 2021 ve věci T-328/18, Naturgy Energy Group v. Komise; — zrušil rozhodnutí Komise ze dne 27. listopadu 2017, týkající se státní podpory SA.47912 (2017/NN) (1) – Ekologická pobídka pro uhelné elektrárny zavedená Španělskem, kterým se zahajuje formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie; — uložil Evropské komisi náhradu nákladů řízení. Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty Na podporu svého návrhu na zrušení napadeného rozsudku uvádí navrhovatelka následující důvody: První důvod kasačního opravného prostředku, vycházející z toho, že Tribunál nesprávně vyložil a uplatnil povinnost uvést odůvodnění v souvislosti s pojmem „selektivita“. Navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál vyhýbá vyvození právního následku vyplývajícího z judikatury unijních soudů, kterou odmítá uplatnit na tuto věc, a sice že nedostatek odůvodnění v souvislosti s pojmem „selektivita“ musí vést ke zrušení rozhodnutí o zahájení řízení. Tribunál se navíc pokusil o zhojení tohoto nedostatku odůvodnění tím, že v rozporu s požadavky judikatury rekonstruuje náznaky odůvodnění z různých odstavců rozhodnutí. Druhý důvod kasačního opravného prostředku uvedený pro případ, že by Soudní dvůr nevyhověl prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, a vycházející z toho, že Tribunál nesprávně vyložil a uplatnil čl. 107 odst. 1 SFEU v souvislosti s pojmem „selektivita“. Konkrétně navrhovatelka tvrdí, že Tribunál dospěl k nesprávnému závěru, že jím prováděný přezkum se musí omezit na otázku, zda se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení. Tento postup je nesprávný, neboť Tribunál se při něm zaměřuje na otázku, zda se účastníkům řízení podařilo „zjevně“ prokázat nesprávnost závěrů Komise, a nikoli na otázku podstatnou, a sice zda jsou závěry Komise týkající se selektivity nesprávné, nebo správné. V každém případě, i kdyby se měl uplatnit tento test, měl Tribunál dospět k závěru, že se Komise při posuzování požadavku selektivity dopustila nesprávného právního posouzení. (1) Úř. věst. 2018, C 80, s. 20

cs

caselaw

EU

Věc C-455/05 Velvet & Steel Immobilien und Handels GmbH v. Finanzamt Hamburg-Eimsbüttel (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Finanzgericht Hamburg) „Šestá směrnice o DPH – Osvobození od daně – Článek 13 část B písm. d) bod 2 – Pojem ,převzetí závazků‘ – Převzetí závazku opravení nemovitosti – Odmítnutí osvobození od daně “ Shrnutí rozsudku Daňová ustanovení – Harmonizace právních předpisů – Daně z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty – Osvobození od daně stanovená šestou směrnicí [Směrnice Rady 77/388, čl. 13 část B písm. d) bod 2] Článek 13 část B písm. d) bod 2 šesté směrnice 77/388 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu se musí vykládat tak, že pojem „převzetí závazků“ vylučuje z působnosti tohoto ustanovení takové jiné než finanční závazky, jako je závazek opravení nemovitosti. Při srovnávacím přezkumu jednotlivých jazykových znění uvedeného ustanovení vyvstávají terminologické rozdíly, co se týče pojmu „převzetí závazků“. V některých jazykových zněních, jakými jsou znění v německém, francouzském a italském jazyce, má tento výraz obecný význam, zatímco jiná znění, jakými jsou anglický a španělský jazyk, odkazují jasně na finanční závazky. Osvobození upravené v čl. 13 části B písm. d) bodě 2 šesté směrnice se kromě převzetí závazků týká sjednání a převzetí ručení a jiných jistot a záruk, jakož i správy úvěrových záruk. Je nesporné, že všechny tyto operace představují svojí povahou finanční služby. Tentýž závěr platí pro ostatní operace uvedené v bodech 1 a 3 až 6 čl. 13 části B písm. d) uvedené směrnice. Převzetí závazku opravení budovy nepředstavuje svojí povahou finanční operaci ve smyslu čl. 13 části B písm. d) šesté směrnice, a nespadá tedy do působnosti tohoto ustanovení. (viz body 18, 21–23, 26 a výrok) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 19. dubna 2007(*) „Šestá směrnice o DPH – Osvobození od daně – Článek 13 část B písm. d) bod 2 – Pojem ,převzetí závazků‘ – Převzetí závazku opravení nemovitosti – Odmítnutí osvobození od daně“ Ve věci C‐455/05, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Finanzgericht Hamburg (Německo) ze dne 1. prosince 2005, došlým Soudnímu dvoru dne 23. prosince 2005, v řízení Velvet & Steel Immobilien und Handels GmbH proti Finanzamt Hamburg-Eimsbüttel, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení A. Rosas, předseda senátu, J. N. Cunha Rodrigues, U. Lõhmus (zpravodaj), A. Ó Caoimh a P. Lindh, soudci, generální advokát: M. Poiares Maduro, vedoucí soudní kanceláře: R. Grass, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za německou vládu M. Lummou a U. Forsthoffem, jako zmocněnci, – za řeckou vládu K. Georgiadisem a Z. Chatzipavlou, jako zmocněnci, – za francouzskou vládu G. de Berguesem a J.-C. Graciem, jako zmocněnci, – za Irsko D. O’Haganem, jako zmocněncem, ve spolupráci s G. Clohessym, SC, a C. Ramsaym, BL, – za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s S. Fiorentinem, avvocato dello Stato, – za kyperskou vládu D. Ergatoudi, jako zmocněnkyní, – za vládu Spojeného království T. Harris a T. Wardem, jako zmocněnci, – za Komisi Evropských společenství D. Triantafyllouem, jako zmocněncem, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 13 části B písm. d) bodu 2 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23, dále jen „šestá směrnice“). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Velvet & Steel Immobilien und Handels GmbH (dále jen „Velvet & Steel“) a Finanzamt Hamburg-Eimsbüttel (správce daně, dále jen „Finanzamt“) ohledně toho, zda převzetí závazku opravení budovy společností Velvet & Steel podléhá dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Právní rámec Právo Společenství 3 Podle článku 13 části B písm. d) bodu 2 šesté směrnice: „Aniž jsou dotčeny jiné předpisy Společenství, osvobodí členské země od daně následující plnění, a to za podmínek, které samy stanoví k zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto osvobození a k zamezení jakýchkoli daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu: [...] d) tyto operace: [...] 2. sjednání nebo převzetí závazků, ručení a jiných jistot a záruk, jakož i správa úvěrových záruk osobou, která úvěr poskytuje“. Vnitrostátní právo 4 Podle článku 1 odst. 1 bodu 1 zákona o dani z obratu (Umsatzsteuergesetz, dále jen „UStG“) ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutečností v původním řízení podléhají dani z obratu dodání zboží a jiná plnění uskutečněná za protiplnění na území země podnikatelem v rámci jeho podniku. 5 Článek 4 bod 8 písm. g) UStG osvobozuje od daně z obratu následující operace, na něž se vztahuje čl. 1 odst. 1 body 1 až 3: „převzetí závazků, ručení a jiných jistot, jakož i sjednání takového typu operací.“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 6 Burmeister Immobilien GmbH (dále jen „Burmeister“) prodala v září 1998 pozemek, na kterém byla postavena budova ke společnému bydlení poskytnutá k pronájmu. Dvě osoby uskutečnily podobný prodej v červenci 1999. U obou kupních smluv týkajících se těchto operací se prodávající zavázali provést požadované renovační práce na dotyčných budovách. Obě dvě osoby rovněž poskytly záruku pronájmu. 7 V návaznosti na tyto operace spočívající v prodeji uzavřeli prodávající s Velvet & Steel dne 25. září 1998, respektive dne 12. července 1999 smlouvy nazvané „postoupení části kupní ceny za převzetí závazku“. 8 Velvet & Steel převzala prostřednictvím těchto smluv závazky opravení budov, jež přijali prodávající, jakož i záruku pronájmu jako protiplnění za část kupní ceny těchto budov, a sice 200 000 DEM v rámci smlouvy uzavřené s Burmeister a 250 000 DEM v rámci smlouvy uzavřené s osobami. Podle uvedených smluv se Velvet & Steel zavázala zprostit prodávající veškerých výdajů a daní vzniklých nabyvatelům z důvodů renovačních prací a záruky pronájmu. 9 Oba nabyvatelé budov poté souhlasili s tím, že Velvet & Steel bude zproštěna svých závazků za protiplnění spočívající v tom, že bude nabyvatelům vyplacena část podílu kupní ceny postoupeného posledně jmenované společnosti. Zisk vyplývající z této operace, a sice částka 11 000 a 13 750 DEM z titulu smluv uzavřených s Burmeister, respektive s dotyčnými osobami, měl zůstat Velvet & Steel jako „paušální odměna nebo odškodnění/vyrovnání případného neuskutečněného zisku“. Velvet & Steel podala přiznání k DPH ohledně tohoto zisku. 10 Finanzamt po provedení kontroly usoudil, že převzetí závazku opravení budov společností Velvet & Steel představuje plnění, které podléhá nutně DPH podle čl. 1 odst. 1 bodu 1 první věty UStG. Velvet & Steel podala proti daňovému výměru vydanému Finanzamt stížnost, jež byla tímto správcem daně dne 10. června 2003 zamítnuta. 11 Velvet & Steel napadla toto rozhodnutí dne 14. července 2003 u Finanzgericht Hamburg. Vycházejíc z argumentace, že ani jeden z obou závazků, které převzala, nebyl splněn, tvrdila před tímto soudem, že dotčené operace je třeba považovat za „převzetí závazků“ ve smyslu čl. 4 bodu 8 písm. g) UStG, který představuje provedení čl. 13 části B písm. d) bodu 2 šesté směrnice do vnitrostátního práva. Finanzamt naopak uplatnil, že uváděné ustanovení práva Společenství se vztahuje pouze na převzetí finančních závazků, zatímco převzetí závazku opravení budovy spadá do kategorie závazků, jejichž předmětem je povinnost něco konat. 12 Předkládající soud si klade otázku, zda převzetí závazku opravení nemovitostí představuje operaci osvobozenou od daně z obratu podle čl. 4 odst. 8 písm. g) UStG. Má za to, že znění uvedeného článku vylučuje omezení osvobození od daně pouze na finanční závazky. Má však pochybnosti o souladu tohoto výkladu s čl. 13 částí B písm. d) bodem 2 šesté směrnice, neboť na rozdíl od znění v německém a francouzském jazyce, znění tohoto ustanovení šesté směrnice v anglickém jazyce neuvádí převzetí závazků obecně, nýbrž pouze převzetí zvláštních forem záruk nebo jistot. Za těchto podmínek se Finanzgericht Hamburg rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je třeba vykládat čl. 13 část B písm. d) bod 2 šesté směrnice [...] ohledně pojmu ,převzetí závazků‘ tak, že mezi tyto závazky patří pouze finanční závazky, nebo tento pojem zahrnuje rovněž převzetí jiných závazků, např. závazků, jejichž předmětem je povinnost něco konat?“ K předběžné otázce 13 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je to, zda je třeba čl. 13 část B písm. d) bod 2 šesté směrnice vykládat tak, že pojem „převzetí závazků“ vylučuje z působnosti tohoto ustanovení jiné než finanční závazky, jako je závazek opravení nemovitosti. 14 Úvodem je namístě připomenout, že výrazy použité pro označení osvobození od daně uvedených v článku 13 šesté směrnice je třeba vykládat striktně vzhledem k tomu, že tato osvobození představují odchylky od obecné zásady, podle níž je DPH vybírána z každého poskytnutí služby uskutečněného osobou povinnou k dani za protiplnění (viz zejména rozsudky ze dne 3. března 2005, Arthur Andersen, C‐472/03, Sb. rozh. s. I‐1719, bod 24; ze dne 9. února 2006, Stichting Kinderopvang Enschede, C‐415/04, Sb. rozh. s. I‐1385, bod 13, a ze dne 13. července 2006, United Utilities, C‐89/05, Sb. rozh. s. I‐6813, bod 21). 15 Podle ustálené judikatury představují uvedená osvobození od daně autonomní pojmy práva Společenství, jejichž účelem je odstranit rozdíly v použití režimu DPH mezi jednotlivými členskými státy (rozsudky ze dne 20. listopadu 2003, Taksatorringen, C‐8/01, Recueil, s. I‐13711, bod 37, a ze dne 1. prosince 2005, Ygeia, C‐394/04 a C‐395/04, Sb. rozh. s. I‐10373, bod 15). 16 Ustanovení Společenství tak musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech jazycích Společenství (viz rozsudky ze dne 7. prosince 1995, Rockfon, C‐449/93, Recueil, s. I‐4291, bod 28, a ze dne 8. prosince 2005, Jyske Finans, C‐280/04, Sb. rozh. s. I‐10683, bod 31). 17 V tomto ohledu je nutné konstatovat, že šestá směrnice neobsahuje žádnou definici pojmu „převzetí závazků“ obsaženého v jejím čl. 13 části B písm. d) bodu 2. 18 Při srovnávacím přezkumu jednotlivých jazykových znění tohoto ustanovení šesté směrnice vyvstávají terminologické rozdíly, co se týče pojmu „převzetí závazků“. V některých jazykových zněních, jakými jsou znění v německém, francouzském a italském jazyce, má tento výraz obecný význam, zatímco jiná znění, jakými jsou anglický a španělský jazyk, odkazují jasně na finanční závazky. 19 Podle ustálené judikatury formulace použitá v jednom z jazykových znění ustanovení Společenství nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednostní povaha vzhledem k jiným jazykovým zněním. Takový přístup by byl totiž neslučitelný s požadavkem jednotného použití práva Společenství (viz rozsudek ze dne 12. listopadu 1998, Institute of the Motor Industry, C‐149/97, Recueil, s. I‐7053, bod 16). 20 V případě jazykových rozdílů nelze přitom posuzovat dosah dotyčného výrazu na základě výlučně doslovného výkladu. Je tedy namístě vykládat tento výraz ve světle kontextu, v jakém se nachází, a účelu a systematiky šesté směrnice (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 5. června 1997, SDC, C‐2/95, Recueil, s. I‐3017, bod 22; ze dne 3. března 2005, Fonden Marselisborg Lystbådehavn, C‐428/02, Sb. rozh. s. I‐1527, bod 42, a výše uvedený rosudek Jyske Finans, bod 31). 21 Pokud jde o kontext, v jakém se uvedené ustanovení nachází, je třeba poznamenat, že osvobození upravené v čl. 13 části B písm. d) bodě 2 šesté směrnice se kromě převzetí závazků týká sjednání a převzetí ručení a jiných jistot a záruk, jakož i správy úvěrových záruk. Je nesporné, že všechny tyto operace představují svojí povahou finanční služby. 22 Tentýž závěr platí pro ostatní operace uvedené v bodech 1 a 3 až 6 čl. 13 část B písm. d) šesté směrnice. Bod 1 se tak týká úvěrů; bod 3 vkladových a běžných účtů, plateb, převodů, dluhů, šeků a dalších převoditelných cenných papírů; bod 4 platidel, bod 5 akcií a jiných cenných papírů a bod 6 spravování zvláštních investičních fondů. Ačkoli tyto operace, které jsou vymezeny v závislosti na povaze poskytovaných služeb, nemusejí být nutně poskytovány bankami nebo finančními institucemi (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek SDC, bod 32; rozsudky ze dne 26. června 2003, MKG-Kraftfahrzeuge-Factoring, C‐305/01, Recueil, s. I‐6729, bod 64, a ze dne 4. května 2006, Abbey National, C‐169/04, Sb. rozh. s. I‐4027, bod 66), patří nicméně všechny do oblasti finančních operací. 23 Převzetí závazku opravení budovy nepředstavuje v projednávaném případě svojí povahou finanční operaci ve smyslu čl. 13 části B písm. d) šesté směrnice, a nespadá tedy do působnosti tohoto ustanovení. 24 Tento výklad je navíc potvrzen účelem osvobození finančních operací, jak vysvětluje Komise Evropských společenství ve svém písemném vyjádření, kterým je zhojení obtíží spojených s určením daňového základu, jakož i částky odpočitatelné DPH, a předcházení zvýšení ceny spotřebních úvěrů. Jelikož to, že převzetí závazku opravení nemovitosti podléhá DPH, s sebou takové obtíže nenese, není odůvodněné, aby byla tato operace osvobozena. 25 Znění čl. 13 části B písm. d) bodu 2 šesté směrnice ani jeho kontext či účel tedy neumožňují prokázat, že záměrem zákonodárce Společenství bylo osvobodit převzetí závazků nefinanční povahy od DPH. Z toho vyplývá, že převzetí takových závazků podléhá DPH. 26 Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 13 část B písm. d) bod 2 šesté směrnice je třeba vykládat v tom smyslu, že pojem „převzetí závazků“ vylučuje z působnosti tohoto ustanovení jiné než finanční závazky, jako je závazek opravení nemovitosti. K nákladům řízení 27 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: Článek 13 část B písm. d) bod 2 šesté směrnice Rady 77/388/ES ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně je třeba vykládat v tom smyslu, že pojem „převzetí závazků“ vylučuje z působnosti tohoto ustanovení jiné než finanční závazky, jako je závazek opravení nemovitosti. Podpisy. * Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu) 3. září 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Letecká doprava – Nařízení (ES) č. 261/2004 – Článek 7 – Právo na náhradu škody v případě zpoždění nebo zrušení letu – Způsoby náhrady škody – Nárok vyjádřený v národní měně – Vnitrostátní ustanovení nedovolující věřiteli zvolit si měnu“ Ve věci C‐356/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Sądu Rejonowego dla m. st. Warszawy XV Wydział Gospodarczy (obvodní soud pro hl. m. Varšavu, 15. obchodní oddělení, Polsko) ze dne 16. dubna 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 3. května 2019, v řízení Delfly sp. z o.o. proti Smartwings Poland sp. z o. o., dříve Travel Service Polska sp. z o.o. SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení L. S. Rossi, předsedkyně senátu, J. Malenovský (zpravodaj) a F. Biltgen, soudci, generální advokát: P. Pikamäe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Delfly sp. z o.o. J. Pruszyńskim, adwokatem, – za Smartwings Poland sp. z o. o., dříve Travel Service Polska sp. z o.o. M. Skrzypkem, adwokatem, – za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi B. Sasinowskou a N. Yerrell, jako zmocněnkyněmi, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (Úř. věst. 2004, L 46, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 10). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Delfly sp. z o. o. a společností Smartwings Poland sp. z o. o., dříve Travel Service sp. z o.o., leteckým dopravcem, ve věci návrhu na náhradu škody na základě nařízení č. 261/2004. Právní rámec Unijní právo 3 Bod 1 odůvodnění nařízení č. 261/2004 zní: „Činnost [Evropské unie] v oblasti letecké dopravy [by] měla mimo jiné směřovat k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících. Kromě toho by měl být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele.“ 4 Článek 3 odst. 1 tohoto nařízení stanoví: „Toto nařízení se vztahuje: a) na cestující odlétající z letiště umístěného na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva; b) na cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístněné na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva, pokud neobdrželi náhradu nebo odškodnění a nebyla jim poskytnuta pomoc v této třetí zemi a pokud je provozující letecký dopravce dopravcem Společenství.“ 5 Článek 7 uvedeného nařízení, nadepsaný „Právo na náhradu škody“, stanoví: „1. Odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši: a) 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1500 kilometrů; b) 400 EUR u všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a u všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů; c) 600 EUR u všech letů nespadajících pod písmeno a) nebo b). Při určování vzdálenosti se vychází z posledního místa určení, kam cestující v důsledku odepření nástupu na palubu nebo zpoždění přiletí později než v plánovaném čase. [...] 3. Náhrada škody uvedená v odstavci 1 se vyplatí hotově, elektronickým bankovním převodem, bankovními příkazy nebo bankovními šeky nebo, v případě dohody podepsané cestujícím, cestovními poukazy nebo jinými službami. [...]“ Polské právo Občanský soudní řád 6 Článek 321 ustawy Kodeks postępowania cywilnego (zákon, kterým se vydává občanský soudní řád) ze dne 17. listopadu 1964, ve znění účinném v době rozhodné z hlediska věci v původním řízení (dále jen „občanský soudní řád“), v § 1 stanovil, že soud nesmí rozhodnout o nároku, který nebyl zahrnut do návrhu, ani návrh překročit. 7 Článek 5051 § 1 občanského soudního řádu, jenž upravuje zjednodušené řízení, stanoví, že v takovém řízení se rozhoduje o nárocích vyplývajících ze smluv tehdy, když hodnota předmětu sporu nepřesahuje 20000 [polských zlotých (PLN) (přibližně 4487 eur)], a v případě nároku vyplývajících z ručení, ze záruky nebo z rozporu s kupní smlouvou u zboží prodávaného spotřebiteli tehdy, když uvedenou částku nepřesahuje hodnota předmětu smlouvy. 8 Článek 5054 § 1 věta první občanského soudního řádu zní: „Změna žaloby je nepřípustná.“ Občanský zákoník 9 Článek 358 ustawy Kodeks cywilny (občanský zákoník) ze dne 23. dubna 1964, ve znění účinném v době rozhodné z hlediska věci v původním řízení (Dz. U. z roku 2018, č. 1025), stanoví: „§ 1. Je-li předmětem závazku, jenž má být splněn na území Polské republiky, peněžitá částka vyjádřená v cizí měně, může dlužník plnit v polské měně, ledaže zákon, soudní rozhodnutí, z něhož závazek vyplývá, nebo právní jednání stanoví, že má být plněno výhradně v cizí měně. § 2. Hodnota cizí měny se určuje podle průměrného kurzu vyhlášeného Polskou národní bankou ke dni, kdy se pohledávka stává splatnou, ledaže zákon, soudní rozhodnutí nebo právní jednání stanoví jinak. § 3. Je-li dlužník v prodlení s plněním, může věřitel požadovat plnění v polské měně podle průměrného kurzu vyhlášeného Polskou národní bankou ke dni, v němž bude platba provedena.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 10 Paní X měla u leteckého dopravce Smartwings Poland, dříve Travel Service, usazeného ve Varšavě (Polsko), potvrzenou rezervaci na let, který jí měl umožnit přepravit se z města A nacházejícího se ve třetí zemi do města B nacházejícího se v Polsku. Dne 23. července 2017 se včas dostavila k odbavení pro tento let. Let byl o více než tři hodiny zpožděn. Nebylo zjištěno, že by paní X obdržela ve třetí zemi náhradu, odškodnění nebo pomoc ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004. 11 Paní X, které na základě čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení vznikl nárok na náhradu škody ve výši 400 eur, postoupila svou pohledávku společnosti Delfly usazené ve Varšavě. Delfly následně podala k předkládajícímu soudu žalobu, kterou se domáhala, aby uvedený soud uložil společnosti Smartwings Poland, dříve Travel Service povinnost zaplatit jí částku 1698,64 PLN, jež podle směnného kurzu stanoveného Polskou národní bankou ke dni podání žaloby odpovídala částce 400 eur. Z vysvětlení poskytnutého předkládajícím soudem vyplývá, že podle článku 5051 občanského soudního řádu se spory ze smluvních závazků projednávají v tzv. „zjednodušeném“ řízení obligatorně vždy, když sporná částka nepřesahuje 20000 PLN (přibližně 4487 eur). 12 Smartwings Poland, dříve Travel Service navrhla zamítnutí žaloby mimo jiné proto, že nárok byl – v rozporu s předpisy vnitrostátního práva – vyjádřen v nesprávné měně, a sice v polských zlotých (PLN), a nikoli v eurech. Předkládající soud uvádí, že čl. 5054 § 1 věta první občanského soudního řádu nestanoví pro tzv. „zjednodušené“ řízení možnost návrh jakkoli měnit. Změna měny, ve které je vyjádřen nárok, přitom musí být podle uvedeného soudu považována za změnu žaloby. 13 Předkládající soud zdůrazňuje, že článek 358 zákona ze dne 23. dubna 1964, občanský zákoník, byl vyložen Sądem Najwyższym (Nejvyšší soud, Polsko) v rozsudku ze dne 16. května 2012 ve věci III CSK 273/11. Uvádí, že pohledávka dotčená v uvedené věci byla vyjádřená v cizí měně a že strany se neshodly na přijatelnosti jejího převedení na polské zloté (PLN). Vzhledem k tomu, že si dlužník nezvolil platbu dlužné částky v polské měně a že v tomto ohledu neexistovala mezi stranami dohoda, dospěl Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud) k závěru, že se věřitel nemohl domáhat platby v jiné než cizí měně. Podle tohoto vrcholného soudu si může jen dlužník zvolit měnu, ve které splní svůj závazek, a to jak v případě, že plní včas, tak v případě, že je v běžném prodlení nebo zaviněném prodlení. Je-li dlužník v zaviněném prodlení s plněním závazku, jehož předmětem je peněžitá částka vyjádřená v cizí měně, má věřitel jen právo zvolit příslušný směnný kurz. Právo věřitele zvolit směnný kurz existuje navíc jen tehdy, když si dlužník zvolil polskou měnu. 14 Předkládající soud poukazuje rovněž na to, že na tomto rozsudku je založena judikatura, v níž vnitrostátní soudy zamítají žaloby na náhradu škody vzniklé v důsledku zpoždění letu, ve kterých byl nárok vyjádřen v národní měně, i když pohledávka byla vyjádřena v měně cizí. Předkládající soud uvádí, že soud nemá v takovém případě možnost rozhodnout, protože čl. 321 § 1 občanského soudního řádu mu zakazuje rozhodovat o nároku, který nebyl zahrnut do návrhu. 15 Jak plyne z předkládacího rozhodnutí, pochybnosti předkládajícího soudu vyvstávají z toho, že polské soudy nevykládají ustanovení nařízení č. 261/2004 jednotně, když hledají řešení sporů, v nichž se žalobce domáhá náhrady – vyjádřené v národní měně – z titulu škody, která mu vznikla v důsledku zpoždění letu. 16 Za těchto podmínek se Sąd Rejonowy dla m. st. Warszawy XV Wydział Gospodarczy (obvodní soud pro hl. m. Varšavu, 15. obchodní oddělení, Polsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být čl. 7 odst. 1 [nařízení č. 261/2004] vykládán v tom smyslu, že upravuje nejen rozsah povinnosti zaplatit náhradu škody, ale také způsob splnění této povinnosti? 2) V případě kladné odpovědi na první otázku, může se cestující nebo jeho právní nástupce účinně domáhat zaplacení ekvivalentu částky 400 eur vyjádřeného v jiné měně, konkrétně v národní měně platné v bydlišti cestujícího, jehož let byl zrušen nebo zpožděn? 3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku, podle jakých kritérií má být určena měna, v níž se může cestující nebo jeho právní nástupce domáhat zaplacení peněžité částky, a jaký směnný kurz má být uplatněn? 4) Brání čl. 7 odst. 1 nebo jiná ustanovení nařízení [č. 261/2004] použití ustanovení vnitrostátního práva, která vedou k zamítnutí žaloby podané cestujícím nebo jeho právním nástupcem již z toho důvodu, že byl nárok nesprávně určen v národní měně platné v bydlišti cestujícího, a nikoli v eurech podle čl. 7 odst. 1 nařízení?“ K předběžným otázkám 17 Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu, jimiž je třeba se zabývat společně, je, zda musí být nařízení č. 261/2004, a zejména jeho čl. 7 odst. 1, vykládáno v tom smyslu, že se cestující, jehož let byl zrušen nebo významně zpožděn, nebo jeho právní nástupce může domáhat vyplacení náhrady škody podle tohoto ustanovení v národní měně platné v místě jeho bydliště, takže uvedené ustanovení brání takové právní úpravě nebo judikatorní praxi členského státu, podle které se žaloba podaná takovým cestujícím nebo jeho právním nástupcem za uvedeným účelem zamítne již z důvodu, že v ní byl nárok vyjádřen v této národní měně. 18 Článek 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004 stanoví, že odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši od 250 eur do 600 eur v závislosti na vzdálenosti překonané při dotyčném letu. 19 Podle čl. 7 odst. 3 nařízení č. 261/2004 se náhrada škody uvedená v čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení vyplatí hotově, elektronickým bankovním převodem, bankovními příkazy nebo bankovními šeky nebo, v případě dohody podepsané cestujícím, cestovními poukazy nebo jinými službami. 20 Z porovnání znění odstavce 1 a odstavce 3 zmíněného článku 7 vyplývá, že tato náhrada škody může sice být vyplacena některým ze způsobů tam uvedených, avšak pro jinou národní měnu než euro, ve které bude tato náhrada vyplacena, již obdobná možnost volby výslovně upravena není. 21 Z tohoto srovnání ovšem nelze argumentací a contrario vyvodit, že možnost volby jiné národní měny než euro je a priori vyloučena. 22 Zaprvé je totiž třeba připomenout, že hlavní cíl sledovaný nařízením č. 261/2004 spočívá, jak vyplývá zejména z bodu 1 jeho odůvodnění, v zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících (v tomto smyslu mimo jiné viz rozsudek ze dne 17. září 2015, van der Lans, C‐257/14, EU:C:2015:618, bod 26 a citovaná judikatura). 23 Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že v souladu s tímto cílem musí být ustanovení, která cestujícím v letecké dopravě přiznávají práva, vykládána extenzivně (v tomto smyslu mimo jiné viz rozsudky ze dne 19. listopadu 2009, Sturgeon a další, C‐402/07 a C‐432/07, EU:C:2009:716, bod 45, jakož i ze dne 4. října 2012, Finnair, C‐22/11, EU:C:2012:604, bod 23). 24 Z toho vyplývá, že právo na náhradu škody stanovené v článku 7 nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno extenzivně. 25 V tomto ohledu je cílem nařízení č. 261/2004, jak podotkl Soudní dvůr, zajistit standardizovanou a okamžitou nápravu újmy různé povahy, kterou představují závažné nesnáze způsobené cestujícím v letecké dopravě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA, C‐344/04, EU:C:2006:10, body 43 a 45), a zejména náhradu škody takto poškozeným cestujícím. 26 Vázat právo na náhradu takové újmy na podmínku, aby náhrada byla poškozenému cestujícímu vyplacena v eurech, a nikoli v kterékoli jiné národní měně, by přitom znamenalo omezení výkonu tohoto práva, což by bylo v rozporu s požadavkem extenzivního výkladu připomenutým výše v bodě 24 tohoto rozsudku. 27 Zadruhé je třeba poukázat na to, že nařízení č. 261/2004 se vztahuje na cestující bez rozlišování mezi nimi podle jejich státní příslušnosti nebo jejich bydliště, neboť relevantním je kritérium stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. a) a b) tohoto nařízení, a sice místo, kde se nachází letiště odletu těchto cestujících. 28 U cestujících, kterým svědčí právo na náhradu škody podle článku 7 nařízení č. 261/2004, je proto třeba mít za to, že se všichni nacházejí ve srovnatelné situaci, protože všem se poskytuje standardizovaná a okamžitá náprava újmy nahraditelné podle uvedeného článku. 29 V tomto ohledu musí být všechny takové unijní akty, jako je nařízení č. 261/2004, vykládány v souladu s veškerým primárním právem, včetně zásady rovného zacházení, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (mimo jiné viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, Sturgeon a další, C‐402/07 a C‐432/07, EU:C:2009:716, bod 48). 30 Zavedení podmínky, podle které by částka náhrady škody stanovená v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004, jíž se domáhá poškozený cestující nebo jeho právní nástupce, nesměla být vyplacena v jiné měně než v eurech, a tedy ani – jako je tomu ve věci v původním řízení – v měně platné v členském státě, který nepatří do eurozóny, by ovšem mohlo vést k rozdílnému zacházení s poškozenými cestujícími nebo jejich právními nástupci, aniž by takové rozdílné zacházení mohlo být čímkoli objektivně odůvodněno. 31 Z výše uvedeného vyplývá, že odepřít cestujícímu, jemuž svědčí právo na náhradu škody na základě čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, možnost domáhat se vyplacení částky této náhrady v národní měně platné v místě jeho bydliště, by bylo neslučitelné s požadavkem vykládat práva cestujících v letecké dopravě uvedených v nařízení č. 261/2004 extenzivně, jakož i se zásadou rovného zacházení s poškozenými cestujícími a jejich právními nástupci. 32 Zatřetí je třeba podotknout, že s ohledem na výše uvedené je nevyhnutelným předpokladem vyplacení částky náhrady škody v národní měně platné v místě bydliště dotyčného cestujícího přepočet z eur na tuto měnu. 33 Vzhledem k tomu, že nařízení č. 261/2004 neobsahuje v tomto ohledu žádný údaj, spadají podmínky přepočtu, včetně určení příslušného směnného kurzu, i nadále do vnitrostátního práva členských států, přičemž musí být dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity. 34 S ohledem na výše rozvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že nařízení č. 261/2004, a zejména jeho čl. 7 odst. 1, musí být vykládáno v tom smyslu, že se cestující, jehož let byl zrušen nebo významně zpožděn, nebo jeho právní nástupce může domáhat vyplacení náhrady škody podle tohoto ustanovení v národní měně platné v místě jeho bydliště, takže uvedené ustanovení brání takové právní úpravě nebo judikatorní praxi členského státu, podle které se žaloba podaná takovým cestujícím nebo jeho právním nástupcem za uvedeným účelem zamítne již z důvodu, že v ní byl nárok vyjádřen v této národní měně. K nákladům řízení 35 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, a zejména jeho čl. 7 odst. 1, musí být vykládáno v tom smyslu, že se cestující, jehož let byl zrušen nebo významně zpožděn, nebo jeho právní nástupce může domáhat vyplacení náhrady škody podle tohoto ustanovení v národní měně platné v místě jeho bydliště, takže uvedené ustanovení brání takové právní úpravě nebo judikatorní praxi členského státu, podle které se žaloba podaná takovým cestujícím nebo jeho právním nástupcem za uvedeným účelem zamítne již z důvodu, že v ní byl nárok vyjádřen v této národní měně. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: polština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu) 2. prosince 2009 ( *1 ) „Ochranná známka Společenství — Námitkové řízení — Přihláška obrazové ochranné známky Společenství SOLVO — Starší slovní a obrazové ochranné známky Společenství VOLVO a starší národní slovní a obrazové ochranné známky VOLVO — Relativní důvod pro zamítnutí — Článek 8 odst. 1 písm. b) a odst. 5 nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) a odst. 5 nařízení (ES) č. 207/2009]“ Ve věci T-434/07, Volvo Trademark Holding AB, se sídlem v Göteborgu (Švédsko), zastoupená T. Doldem, V. von Bomhardem a A. Renckem, advokáty, žalobkyně, proti Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému S. Laitinen a A. Folliard-Monguiralem, jako zmocněnci, žalovanému, přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory), vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je Elena Grebenshikova, s bydlištěm v Petrohradě (Rusko), zastoupená M. Björkenfeldtem, advokátem, jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) ze dne 2. srpna 2007 (věc R 1240/2006-2), týkajícímu se námitkového řízení mezi společností Volvo Trademark Holding AB a Elenou Grebenshikovou, TRIBUNÁL (šestý senát), ve složení A. W. H. Meij (zpravodaj), předseda, V. Vadapalas a T. Čipev, soudci, vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada, s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 28. listopadu 2007, s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 3. března 2008, s přihlédnutím k vyjádření Úřadu k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 18. března 2008, po jednání konaném dne 4. června 2009, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Dne 26. listopadu 2003 podala vedlejší účastnice řízení, E. Grebenshikova, u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (dále jen „Úřad“) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1)]. 2 Přihláška ochranné známky se týkala následujícího obrazového označení: 3 Výrobky a služby, pro které byl zápis ochranné známky požadován, spadají do tříd 9, 39 a 42 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků. 4 Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 47/2004 ze dne 22. listopadu 2004. 5 Dne 17. února 2005 podala žalobkyně, společnost Volvo Trademark Holding AB, proti zápisu přihlášené ochranné známky námitky na základě článku 42 nařízení č. 40/94 (nyní článek 41 nařízení č. 207/2009). 6 Námitky byly založeny na dvou starších zápisech ochranných známek Společenství č. 2347193 a č. 2361087, jakož i na čtyřech starších zápisech ve Spojeném království č. 747362, č. 1102971, č. 1552528 a č. 1552529, týkajících se slovního označení VOLVO. 7 Námitky byly rovněž založeny na starším zápisu ve Spojeném království č. 747361 týkajícím se následujícího obrazového označení: 8 Starší ochranné známky, u nichž žalobkyně uplatňovala dobré jméno v Evropském společenství, se vztahují na širokou škálu výrobků a služeb. Konkrétně ochranná známka Společenství č. 2361087 se týkala zejména „počítačového softwaru“ spadajícího do třídy 9. 9 Námitky byly založeny na všech výrobcích a službách, na které se vztahují starší ochranné známky, a směřovaly proti všem výrobkům a službám uvedeným v přihlášce ochranné známky Společenství. 10 Důvody námitek byly důvody uvedené v čl. 8 odst. 1 písm. b) a odst. 5 nařízení č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) a odst. 5 nařízení č. 207/2009]. 11 Dne 11. června 2005 omezila vedlejší účastnice řízení svou přihlášku ochranné známky Společenství na „počítačové programy pro systém skladového hospodářství a počítačové programy pro systém kontejnerového terminálu“ spadající do třídy 9. 12 Rozhodnutím ze dne 23. srpna 2006 námitkové oddělení námitky zamítlo z důvodu, že sporná označení nejsou podobná. Za tímto účelem námitkové oddělení prozkoumalo námitky, přičemž zohlednilo pouze starší ochrannou známku Společenství č. 2361087, která se týká slovního označení VOLVO a vztahuje se na výrobky a služby spadající do tříd 9 a 42, když mělo za to, že tím není negativně dotčeno postavení žalobkyně. 13 Dne 21. září 2006 podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení. 14 Rozhodnutím ze dne 2. srpna 2007 (dále jen „napadené rozhodnutí“) druhý odvolací senát odvolání zamítl. Podobně jako námitkové oddělení odvolací senát prozkoumal opodstatněnost námitek, přičemž zohlednil pouze starší ochrannou známku Společenství č. 2361087, která se týká slovního označení VOLVO. 15 Pokud jde o čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94, měl odvolací senát za to, že sporné ochranné známky nejsou podobné a že tudíž jedna z podmínek uvedených tímto ustanovením není splněna. Pokud jde o čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94, odvolací senát uvedl, krom toho, že sporné ochranné známky nejsou podobné, že neexistuje faktor společný oběma označením, která by mohla vyvolat dojem, že mezi nimi existuje hospodářské propojení. Návrhová žádání účastníků řízení 16 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — zrušil napadené rozhodnutí; — uložil Úřadu náhradu nákladů řízení. 17 Na jednání žalobkyně rovněž navrhla, aby Tribunál uložil vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. 18 Úřad navrhuje, aby Tribunál: — zamítl žalobu; — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 19 Vedlejší účastnice řízení navrhuje, aby Tribunál: — zamítl žalobu; — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení vynaložených pro účely řízení před Tribunálem a náhradu nákladů řízení vynaložených pro účely řízení před odvolacím senátem. Právní otázky 20 Žalobkyně uplatňuje dva žalobní důvody vycházející z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 a z porušení čl. 8 odst. 5 uvedeného nařízení. K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 Argumenty účastníků řízení 21 Žalobkyně tvrdí, že odvolací senát měl neprávem za to, že sporná označení nejsou podobná a vznáší v tomto ohledu čtyři argumenty. Zaprvé odlišnost týkající se počátečního písmene dotčených označení nestačí k vyloučení jakékoli podobnosti mezi těmito označeními s ohledem na skutečnost, že čtyři z pěti písmen, z nichž jsou označení složena, jsou totožná a nacházejí se na stejné pozici. Zadruhé se odvolací senát soustředil na opakující se písmeno „v“ ve starších ochranných známkách, aniž by přiznal sebemenší význam opakující se samohlásce „o“ nacházející se ve sporných označeních. Zatřetí odvolací senát neoprávněně vycházel ze zvláštní typografie přihlašované ochranné známky, aniž by zohlednil skutečnost, že starší slovní ochranné známky rovněž mohou být ztvárněny podobnou typografií. Nakonec začtvrté odvolací senát přiznal příliš velký význam obrazovému prvku přihlašované ochranné známky. V důsledku toho má žalobkyně za to, že odvolací senát měl provést celkové posouzení nebezpečí záměny. 22 Úřad nejprve uvádí, že software specializovaný na systémy skladového hospodářství a kontejnerových terminálů je určen odborníkům, kteří vykazují relativně vysoký stupeň pozornosti. 23 Úřad dále v podstatě uvádí, že rozdíly ze vzhledového a fonetického hlediska odůvodňují, že sporná označení nejsou považována za podobná. Pokud tak jde o vzhledovou podobnost sporných označení, Úřad uvádí, že je první písmeno sporných označení odlišné a že je druh písma přihlašované ochranné známky zvláštní a hraje důležitou roli v celkovém dojmu, který ochranná známka vyvolává. Úřad rovněž uvádí, že přihlašované ochranné známce dominuje dojem nesouměrnosti, zatímco starší slovní ochranná známka vykazuje souměrnost z důvodu opakování skupiny písmen „vo“. Krom toho obrazový prvek přihlašované ochranné známky představuje důležitý prvek vzhledové odlišnosti. Pokud jde o podobnost z fonetického hlediska, Úřad uvádí, že odlišnost týkající se prvního písmene sporných označení stačí k tomu, aby tato označení nebyla považována za podobná. 24 Vedlejší účastnice řízení má v podstatě za to, že odvolací senát provedl správnou analýzu. Zdůrazňuje zejména jev, podle kterého je-li ochranná známka u spotřebitelů velmi známá, jsou tito spotřebitelé paradoxně lépe schopni tuto ochrannou známku odlišovat od jiných ochranných známek rozpoznáním jejich odlišností, důsledkem čehož je snížení nebezpečí záměny. Vedlejší účastnice krom toho tvrdí, že sporné ochranné známky se liší z pojmového hlediska z důvodu různých významů, které mohou výrazy „solvo“ a „volvo“ znamenat v latině. Na jednání vedlejší účastnice řízení trvala na skutečnosti, že tato slova pocházejí z latiny. Závěry Tribunálu 25 Podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 na základě námitek majitele starší ochranné známky se přihlášená ochranná známka nezapíše, pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna. 26 Podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku, případně od podniků hospodářsky propojených. Podle téže judikatury musí být nebezpečí záměny posuzováno celkově podle toho, jak relevantní veřejnost vnímá dotčená označení a výrobky nebo služby, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu [rozsudek Soudu ze dne 9. července 2003, Laboratorios RTB v. OHIM – Giorgio Beverly Hills (GIORGIO BEVERLY HILLS), T-162/01, Recueil, s. II-2821, body 31 až 33 a citovaná judikatura]. 27 Toto celkové posouzení zohledňuje zejména známost ochranné známky na trhu, jakož i stupeň podobnosti ochranných známek a výrobků nebo služeb, na které se ochranné známky vztahují. V tomto ohledu předpokládá určitou vzájemnou závislost zohledněných faktorů, takže nízký stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami, na které se ochranné známky vztahují, může být vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi ochrannými známkami a naopak (rozsudky Soudního dvora ze dne 29. září 1998, Canon, C-39/97, Recueil, s. I-5507, bod 17, a ze dne , Lloyd Schuhfabrik Meyer, C-342/97, Recueil, s. I-3819, bod 19). 28 V projednávané věci je třeba nejdříve uvést, že žalobkyně na podporu svých námitek uplatňuje sedm starších ochranných známek týkajících se jak slovního označení VOLVO, tak obrazového označení uvedeného v bodě 7 výše. Žalobkyně nicméně nezpochybňuje postup námitkového oddělení a odvolacího senátu spočívající v přezkoumání existence nebezpečí záměny tím, že byla zohledněna pouze starší ochranná známka Společenství č. 2361087 týkající se slovního označení VOLVO. Vzhledem k tomu, že je toto slovní označení označením, které se nejvíce přibližuje přihlašované ochranné známce a že se tento zápis vztahuje, mezi jinými výrobky a službami, na počítačový software, a tudíž rovněž na výrobky totožné s výrobky, na které se vztahuje přihlášená ochranná známka, a to na počítačové programy pro systémy skladového hospodářství a kontejnerových terminálů, je třeba mít za to, že zohlednění pouze této starší ochranné známky nemohlo poškodit zájmy žalobkyně. 29 Dále je třeba konstatovat, že totožnost dotčených výrobků zpochybněna není. Předmětem diskuze účastníků řízení je pouze podobnost označení. 30 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud jde o vzhledovou, fonetickou nebo pojmovou podobnost kolidujících označení, globální posouzení nebezpečí záměny musí být založeno na celkovém dojmu, kterým tato označení působí, s přihlédnutím zejména k jejich rozlišujícím a dominantním prvkům [rozsudky Soudu ze dne 14. října 2003, Phillips-Van Heusen v. OHIM – Pash Textilvertrieb und Einzelhandel (BASS), T-292/01, Recueil, s. II-4335, bod 47, a ze dne , Inex v. OHIM – Wiseman (Vyobrazení kravské kůže), T-153/03, Sb. rozh. s. II-1677, bod 26]. 31 Krom toho bylo rozhodnuto, že dvě ochranné známky jsou podobné tehdy, pokud mezi nimi z pohledu relevantní veřejnosti existuje alespoň částečná totožnost, pokud jde o jeden nebo více vzhledových, fonetických a pojmových aspektů [rozsudky Soudu ze dne 23. října 2002, Matratzen Concord v. OHIM – Hukla Germany (MATRATZEN), T-6/01, Recueil, s. II-4335, bod 30, a ze dne , Faber Chimica v. OHIM – Nabersa (Faber), T-211/03, Sb. rozh. s. II-1297, bod 26]. 32 V projednávané věci je dotčeno jednak obrazové označení složené ze slovního prvku „solvo“ zobrazeného stylizovaným druhem písma, jakož i z grafického prvku umístěného napravo od slovního prvku, a jednak slovní označení VOLVO. 33 Pokud jde o vzhledovou podobnost, je třeba konstatovat, že slovní prvek přihlašované ochranné známky sám o sobě dominuje představě tohoto označení, kterou si relevantní veřejnost uchovává v paměti, takže obrazový prvek umístěný napravo od slovního prvku v celkovém dojmu vyvolávaném tímto označením není rozhodující. 34 Odvolací senát měl v podstatě za to, že odlišnost týkající se prvního písmene sporných označení, jakož i stylizovaného druhu písma přihlašované ochranné známky, vytváří podstatné rozdíly, které zabraňují jakékoli podobnosti ze vzhledového hlediska. 35 V tomto ohledu je třeba uvést, že odvolací senát měl právem za to, že stylizovaný druh písma přihlašované ochranné známky představuje vysoce rozlišující prvek, který tuto ochrannou známku značně vzdaluje od starší slovní ochranné známky VOLVO. Je totiž nutné konstatovat, že tento druh písma ve značné míře ovlivňuje celkový dojem, kterým přihlašovaná ochranná známka působí, jelikož charakterizuje její dominantní slovní prvek. 36 Významný rozdíl vytvořený tímto zvláštním druhem písma je, jak správně uvedl odvolací senát, posílen přítomností obrazového prvku přihlašované ochranné známky. Žalobkyně v tomto ohledu nemůže tvrdit, že odvolací senát tomuto obrazovému prvku přiznal příliš velký význam. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že závěr odvolacího senátu, pokud jde o odlišnost sporných označení ze vzhledového hlediska, nevychází hlavně z přítomnosti tohoto obrazového prvku, jelikož toto posouzení, pokud jde o tuto odlišnost, je v první řadě a to správně založeno na stylizovaném druhu písma použitém za účelem zobrazení slovního prvku přihlašované ochranné známky. 37 Žalobkyně krom toho nemůže tvrdit, že starší slovní označení může být ztvárněno typografií srovnatelnou s typografií přihlašované ochranné známky. Je totiž třeba zdůraznit, že přezkum podobnosti sporných ochranných známek zohledňuje tyto ochranné známky jako celek, tak jak jsou zapsané nebo přihlášené. Slovní ochrannou známkou je přitom ochranná známka tvořená výhradně z písmen, slov nebo skupin slov, která jsou napsána tiskacími písmeny běžného stylu bez zvláštního obrazového prvku. Ochrana, která vyplývá ze zápisu slovní ochranné známky, se vztahuje na slovo uvedené v přihlášce k zápisu, a nikoliv na zvláštní obrazové nebo stylistické aspekty, které může tato ochranná známka případně získat. Pro účely přezkumu podobnosti není tedy namístě brát v úvahu možné grafické provedení staršího slovního označení v budoucnosti [viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Soudu Faber, body 36 a 37; rozsudek Soudu ze dne 13. února 2007, Ontex v. OHIM – Curon Medical (CURON), T-353/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 74, a ze dne , Radio Regenbogen Hörfunk in Baden v. OHIM (RadioCom), T-254/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 43]. 38 Pokud jde o fonetickou podobnost, měl odvolací senát za to, že sporná označení jsou odlišná z důvodu odlišné výslovnosti jejich prvního písmene, vzhledem k tomu, že „s“ v prvku „solvo“ přihlašované ochranné známky je sykavkou, zatímco „v“ v ochranné známce VOLVO je třenou souhláskou. 39 Je však nutné konstatovat, jak uvádí žalobkyně, že i když skutečnost, že sporná označení mají odlišné první písmeno, představuje fonetickou odlišnost, výslovnost skupiny následujících čtyř písmen „olvo“ zůstává striktně totožná a nezbytně tak zachovává stupeň podobnosti [viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 23. října 2002, Institut für Lernsysteme v. OHIM – ELS Educational Services (ELS), T-388/00, Recueil, s. II-4301, body 69 až 73]. 40 Ačkoli platí, jak uvedl odvolací senát, že začátek označení má význam v celkovém dojmu, který toto označení vyvolává, nelze v projednávané věci popřít existenci určité podobnosti, s ohledem na totožnou výslovnost velké části každého ze sporných označení, a to čtyř z jejich pěti písmen. 41 V důsledku toho odvolací senát provedl nesprávné posouzení, když nepřipustil existenci určitého stupně fonetické podobnosti mezi spornými označeními. 42 Pokud jde o pojmovou podobnost, žalobkyně přijímá analýzu odvolacího senátu, podle které spotřebitel pravděpodobně nemá dostatečné znalosti k tomu, aby rozpoznal latinský původ sporných označení. Pouze vedlejší účastnice řízení uvádí, že latinský původ dotčených ochranných známek má naznačit určité odlišnosti z pojmového hlediska. 43 Tribunál má nicméně za to, že je málo pravděpodobné, že by dotčený spotřebitel vnímal význam, který sporné ochranné známky mohou mít ve světle jejich latinského původu v rozsahu, v němž je obecně málo pravděpodobné, že by podstatná část spotřebitelů učinila porovnání mezi výrazy uvedenými v těchto ochranných známkách a latinou. Je tudíž třeba rozhodnout, že podobnost z pojmového hlediska hraje v projednávané věci při posuzování podobnosti sporných označení pouze velmi okrajovou roli. 44 Z výše uvedeného tak vyplývá, že i když odvolací senát správně uvedl, že přihlašovaná ochranná známka SOLVO a starší slovní označení VOLVO ze vzhledového a pojmového hlediska podobná nejsou, dopustil se nesprávného posouzení tím, že vyloučil veškerou podobnost z fonetického hlediska. 45 Úřad nicméně uvádí, že v projednávané věci jsou dotčené výrobky, tedy software specializovaný na systémy skladového hospodářství a kontejnerových terminálů, určeny odborné veřejnosti, u které je třeba zohlednit relativně vysoký stupeň pozornosti pro účely přezkumu legality posouzení odvolacího senátu, pokud jde o podobnost kolidujících označení. 46 Tribunál však poznamenává, že odvolací senát pro účely posouzení podobnosti sporných označení nezohlednil cílovou veřejnost. Svým argumentem tedy Úřad směřuje nikoli k uvedení skutečností, které mohou objasnit odůvodnění existující v dotčeném rozhodnutí, ale k poskytnutí dodatečného odůvodnění na podporu opodstatněnosti závěru odvolacího senátu v napadeném rozhodnutí, tedy odůvodnění, které se v napadeném rozhodnutí nevyskytuje. Je třeba přitom připomenout, že legalitu aktu Společenství je nutno posuzovat na základě skutkového a právního stavu, který existoval v době přijetí aktu [rozsudky Soudu ze dne 3. prosince 2003, Audi v. OHIM (TDI), T-16/02, Recueil, s. II-5167, bod 63, a ze dne , eCopy v. OHIM (ECOPY), T-247/01, Recueil, s. II-5301, bod 46]. 47 V tomto ohledu nelze mít za to, jak Úřad uvedl na jednání, že otázka definice relevantní veřejnosti je právní podmínkou, která může být zkoumána i bez návrhu a poprvé až Tribunálem. Definice relevantní veřejnosti totiž vychází ze skutkových okolností, které musejí být v první řadě posouzeny Úřadem při dodržení čl. 74 odst. 1 nařízení č. 40/94 a mohou být případně předmětem přezkumu legality provedeného soudem Společenství ve světle argumentů a důkazů uplatněných účastníky řízení. 48 Krom toho je třeba uvést, že ačkoli podle judikatury analýza podobnosti mezi dotčenými označeními, která je podstatným prvkem celkového posouzení nebezpečí záměny, musí být provedena podobně jako celkové posouzení nebezpečí záměny ve vztahu ke vnímání relevantní veřejnosti [rozsudek Soudu ze dne 22. června 2004, Ruiz--Picasso a další v. OHIM – DaimlerChrysler (PICARO), T-185/02, Sb. rozh. s. II-1739, bod 53; viz rovněž rozsudek Soudu ze dne , Mundipharma v. OHIM – Altana Pharma (RESPICUR), T-256/04, Sb. rozh. s. II-449, bod 58], platí to hlavně pouze v rozsahu, v němž zvláštnosti dotčených spotřebitelů mohou ovlivnit jejich vnímání, pokud jde o podobnost sporných označení. Je tomu tak zejména v případě, pokud jde o vnímání stupně podobnosti z fonetického a pojmového hlediska, který se může měnit podle jazyka a kulturního kontextu těchto spotřebitelů, případně podle úrovně jejich znalosti určitých odborných výrazů, která je někdy určena tím, že jde o odbornou veřejnost. 49 Naproti tomu, pokud vnímání cílové veřejnosti může ovlivnit existenci nebezpečí záměny, tedy přiznání dotčených výrobků nebo služeb stejnému podniku nebo podnikům hospodářsky propojeným, musí být toto vnímání cílové veřejnosti zohledněno ve fázi celkového posouzení nebezpečí záměny. Je tomu tak zejména v případě vyššího stupně pozornosti, který obvykle vykazuje odborná veřejnost. 50 V projednávané věci existence stupně podobnosti mezi spornými označeními, pokud jde o jeden z posuzovaných relevantních aspektů, a to o fonetickou podobnost, brání tomu, aby bylo možné mít za to, že není splněna jedna ze základních podmínek použití čl. 8 odst. 1 písm. b). Za těchto podmínek je odvolací senát povinen provést celkové posouzení nebezpečí záměny pro účely určení, zda se s ohledem na stupeň fonetické podobnosti shledaný mezi spornými označeními, na totožnost dotčených výrobků a na proslulost staršího označení veřejnost, jíž jsou určeny dotčené výrobky, může domnívat, že dotčené výrobky pocházejí od stejného podniku nebo od podniků hospodářsky propojených. 51 Vedlejší účastnice řízení však uvádí, že je-li ochranná známka u spotřebitelů velmi známá, jsou tito spotřebitelé paradoxně lépe schopni tuto ochrannou známku odlišovat od jiných ochranných známek rozpoznáním jejich odlišností, důsledkem čehož je snížení nebezpečí záměny. 52 V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že nebezpečí záměny je v zásadě tím vyšší, čím se rozlišovací způsobilost starší ochranné známky jeví vyšší [rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1997, SABEL, C-251/95, Recueil, s. I-6191, bod 24; rozsudek Soudu ze dne , Díaz v. OHIM – Granjas Castelló (CASTILLO), T-85/02, Recueil, s. II-4835, bod 44]. Vzhledem k tomu, a aniž by musela být předjímána opodstatněnost návrhu vedlejší účastnice řízení v projednávané věci, je v každém případě třeba uvést, že tento argument má být zohledněn ve fázi celkového posouzení nebezpečí záměny a že nemůže vyvrátit úvahy, podle nichž mezi spornými ochrannými známkami existuje určitá podobnost. 53 Vzhledem k tomu, že odvolací senát v projednávané věci neprovedl celkové posouzení nebezpečí záměny, je třeba mít za to, že porušil čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94. V důsledku toho je třeba prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět a na tomto základě napadené rozhodnutí zrušit. Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94 Argumenty účastníků řízení 54 Žalobkyně uvádí, že se odvolací senát z důvodů uvedených v rámci prvního žalobního důvodu dopustil nesprávného posouzení tím, že měl za to, že sporná označení nejsou dostatečně podobná. Dodává, že i kdyby se mělo za to, že sporná označení nejsou dostatečně podobná k odůvodnění použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94, jsou v každém případě dostatečně podobná pro účely použití čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94. 55 Úřad uvádí, že i když čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94 vyžaduje nižší stupeň podobnosti označení než čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94, je v každém případě nemožné v projednávané věci prokázat spojitost mezi spornými ochrannými známkami vzhledem k tomu, že jsou odlišné ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 a nejsou tudíž ani v nejmenším podobné. 56 Vedlejší účastnice řízení opodstatněnost druhého žalobního důvodu zpochybňuje a uvádí, že se sporné ochranné známky nenacházejí na stejném trhu. Vedlejší účastnice řízení dodává, že spojitost mezi ochrannými známkami musí mít dopad na hospodářské chování spotřebitele a že nestačí, že označení vyvolává dojem starší ochranné známky. Závěry Tribunálu 57 Článek 8 odst. 5 nařízení č. 40/94 stanoví, že „[n]a základě námitek majitele starší ochranné známky ve smyslu odstavce 2 se rovněž nezapíše ochranná známka, pokud je totožná se starší ochrannou známkou nebo je jí podobná a pokud má být zapsána pro výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, pokud jde o starší ochrannou známku Společenství, která má v rámci Společenství dobré jméno, nebo o starší národní ochrannou známku, která má dobré jméno v příslušném členském státě, a užívání přihlašované ochranné známky bez řádného důvodu by neprávem těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu“. 58 Z judikatury Soudního dvora k výkladu čl. 5 odst. 2 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92) (jehož normativní obsah je v podstatě totožný s normativním obsahem čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94) vyplývá, že ke splnění podmínky podobnosti není nutné prokázat, že u dotčené veřejnosti existuje nebezpečí záměny mezi starší ochrannou známkou mající dobré jméno a přihlašovanou ochrannou známkou. Stačí, že stupeň podobnosti mezi těmito ochrannými známkami má za následek, že si dotčená veřejnost mezi nimi vytvoří určitou spojitost [rozsudek Soudního dvora ze dne , Adidas-Salomon a Adidas Benelux, C-408/01, Recueil, s. I-12537, bod 31; viz rovněž rozsudek Soudu ze dne , Citigroup a Citibank v. OHIM – Citi (CITI), T-181/05, Sb. rozh. s. II-669, bod 64]. 59 Existence takové spojitosti musí být posuzována celkově, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu (výše uvedený rozsudek Adidas--Salomon a Adidas Benelux, bod 30). V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že relevantními faktory jsou zejména stupeň podobnosti mezi kolidujícími ochrannými známkami, povaha a stupeň podobnosti dotčených výrobků nebo služeb, intenzita dobrého jména starší ochranné známky, stupeň inherentní rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky nebo rozlišovací způsobilosti získané užíváním, nebo také existence nebezpečí záměny u veřejnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. listopadu 2008, Intel Corporation, C-252/07, Sb. rozh. s. I-8823, bod 42). 60 Odvolací senát uvedl, že mezi spornými označeními neexistuje stupeň podobnosti dostatečný k tomu, aby si veřejnost mohla mezi nimi vytvořit spojitost tak, aby mohl být uplatněn čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94. 61 Tento závěr však vyplývá zčásti z posouzení, které provedl odvolací senát, pokud jde o podobnost dotčených označení pro účely použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94. Z přezkumu prvního žalobního důvodu přitom vyplývá, že se odvolací senát dopustil nesprávného posouzení tím, že měl za to,

cs

caselaw

EU

že mezi spornými označeními neexistuje žádná podobnost, ačkoli mezi nimi existuje stupeň podobnosti z fonetického hlediska. 62 V rozsahu, v němž toto nesprávné posouzení může ovlivnit posouzení otázky, zda si relevantní veřejnost s ohledem na stupeň podobnosti mezi dotčenými označeními může mezi nimi vytvořit spojitost, je třeba konstatovat, že odvolací senát čl. 8 odst. 5 nařízení č. 40/94 použil nesprávně. 63 Druhému žalobnímu důvodu je tedy třeba vyhovět a napadené rozhodnutí je třeba zrušit rovněž na tomto základě. K nákladům řízení 64 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Úřad a vedlejší účastnice neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (šestý senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí druhého odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) ze dne 2. srpna 2007 (věc R 1240/2006-2), týkající se námitkového řízení mezi společností Volvo Trademark Holding AB a Elenou Grebenshikovou, se zrušuje. 2) Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) ponese vlastní náklady řízení a ukládá se mu rovněž náhrada poloviny nákladů řízení vynaložených společností Volvo Trademark Holding. 3) Elena Grebenshikova ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada poloviny nákladů řízení vynaložených společností Volvo Trademark Holding. Meij Vadapalas Čipev Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 2. prosince 2009. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu) 14. února 2012 ( *1 ) „Státní podpory — Podpora na restrukturalizaci pro výrobce velkých domácích elektrospotřebičů, kterou oznámila Francouzská republika — Rozhodnutí prohlašující podporu za slučitelnou se společným trhem při splnění podmínek — Zjevně nesprávná posouzení — Pokyny pro státní podpory na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích“ Ve spojených věcech T-115/09 a T-116/09, Electrolux AB, se sídlem ve Stockholmu (Švédsko), zastoupená F. Wijckmansem a H. Burezem, advokáty, žalobkyně ve věci T-115/09, Whirlpool Europe BV, se sídlem v Bredě (Nizozemsko), původně zastoupená F. Tuytschaeverem a B. Bellenem, poté H. Burezem a F. Wijckmansem, advokáty, žalobkyně ve věci T-116/09, proti Evropské komisi, zastoupené L. Flynnem a C. Giolitem, jako zmocněnci, žalované, podporované Francouzskou republikou, původně zastoupenou G. de Berguesem a A.-L. Vendrolini, poté G. de Berguesem a J. Gstalterem, jako zmocněnci, a Fagor Francie SA, se sídlem v Rueil-Malmaison (Francie), zastoupenou J. Derennem a A. Müller-Rappardem, advokáty, vedlejšími účastnicemi řízení, jejichž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2009/485/ES ze dne 21. října 2008 o státní podpoře C 44/07 (ex N 460/07), kterou Francie zamýšlí poskytnout ve prospěch společnosti FagorBrandt (Úř. věst. 2009, L 160, s. 11), TRIBUNÁL (čtvrtý senát), ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, K. Jürimäe (zpravodajka) a M. van der Woude, soudci, vedoucí soudní kanceláře: V. Nagy, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. června 2011, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Žalobkyně ve věci T-115/09, společnost Electrolux AB, a žalobkyně ve věci T-116/09, společnost Whirlpool Europe BV (dále jen „Whirlpool“), působí v odvětví výroby a prodeje velkých domácích elektrospotřebičů. Společnosti Electrolux a Whirlpool (dále jen společně „žalobkyně“) jsou konkurenty společnosti Fagor France SA (dále jen „FagorBrandt“). 2 Dne 21. října 2008 Komise Evropských Společenství přijala rozhodnutí 2009/485/ES o státní podpoře C 44/07 (ex N 460/07), kterou Francie zamýšl[ela] poskytnout ve prospěch společnosti FagorBrandt (Úř. věst. 2009, L 160, s. 11, dále jen „napadené rozhodnutí“). 3 Napadené rozhodnutí je rozděleno do sedmi částí. V první části, nazvané „Postup“, Komise nejprve připomíná, že Francouzská republika jí dne 6. srpna 2007 oznámila podporu ve prospěch FagorBrandt (dále jen „dotčená podpora“). Komise dále uvádí, že dne 10. října 2007 Francouzské republice oznámila, že zahájí řízení podle čl. 88 odst. 2 ES. Rozhodnutí o zahájení řízení (dále jen „rozhodnutí o zahájení“) bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2007, C 275, s. 18) a zúčastněné strany byly vyzvány k předložení připomínek k dotčené podpoře. Kromě připomínek FagorBrandt Komise obdržela připomínky od dvou jejích konkurentů, a to společnosti Electrolux a podniku, který si nepřál zveřejnit svoji totožnost (dále jen „druhý stěžovatel“) (body 1 až 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 4 Ve druhé části napadeného rozhodnutí, nazvané „Popis“, Komise zejména konstatuje, že dotčená podpora je podporou na restrukturalizaci ve výši 31 milionů eur, kterou poskytne francouzské ministerstvo hospodářství, financí a zaměstnanosti. Komise rovněž uvádí, že FagorBrandt nepřímo vlastní společnost Fagor Electrodomésticos S. Coop. (dále jen „Fagor“), která je družstvem podle španělského práva a je sama součástí seskupení družstev Mondragón Corporación Cooperativa. FagorBrandt podle Komise v roce 2007 dosáhla obratu ve výši 903 milionů eur a působí ve třech hlavních skupinách výrobků v odvětví velkých domácích elektrospotřebičů, a sice ve skupinách mycích zařízení, chladících zařízení a varných zařízení (body 6 až 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 5 Ve třetí části napadeného rozhodnutí, nazvané „Důvody, které vedly k zahájení řízení“, Komise uvádí pět důvodů, které ji vedly k přijetí rozhodnutí o zahájení. Zaprvé Komise měla za to, že může existovat riziko obcházení zákazu poskytovat podporu na restrukturalizaci nově vzniklým podnikům podle odstavce 12 Pokynů pro státní podpory na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích (Úř. věst. 2004, C 244, s. 2, dále jen „Pokyny“), a to s ohledem na skutečnost, že FagorBrandt vznikla v lednu 2002. Zadruhé podle Komise existovalo riziko obcházení povinnosti vrátit podporu, která byla FagorBrandt poskytnuta na základě režimu daňového osvobození zisků společností, jež se na ni vztahovalo na základě článku 44f francouzského obecného daňového zákoníku (dále jen „podpora udělená podle článku 44f“), a jejíž navrácení Komise nařídila v rozhodnutí 2004/343/ES ze dne 16. prosince 2003 o režimu podpor provedeném Francií v rámci oživení podniků v obtížích (Úř. věst. 2004, L 108, s. 38). Zatřetí Komise vyjádřila pochybnosti o dlouhodobé životaschopnosti FagorBrandt. V tomto ohledu Komise požadovala upřesnění předpokládaného růstu obratu FagorBrandt o 20 % v roce 2007 v porovnání s rokem 2006. Komise dále FagorBrandt požádala, aby vysvětlila, jak navrátí neslučitelnou podporu, kterou obdržela její italská dceřiná společnost FagorBrandt Italia (dále jen „neslučitelná italská podpora“). Začtvrté měla Komise rovněž pochybnosti o tom, zda jsou vyrovnávací opatření zahájená v rámci plánu restrukturalizace dostatečná. Zapáté Komise pochybovala, že by vlastní příspěvek FagorBrandt mohl splnit podmínky stanovené v odstavcích 43 a 44 Pokynů. Komise v tomto ohledu upřesňuje, že francouzské orgány nezahrnuly navrácení podpory udělené podle článku 44f do nákladů restrukturalizace. Francouzské orgány dále podle Komise nevysvětlily původ některých částek považovaných za vlastní příspěvek FagorBrandt (body 11 až 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 6 Ve čtvrté a páté části napadeného rozhodnutí, nazvaných „Připomínky zúčastněných stran“ a „Vyjádření Francie“, Komise uvádí důvody, proč mají společnost Electrolux a druhý stěžovatel za to, že podmínky stanovené Pokyny nejsou v projednávané věci splněny, zejména vzhledem k tomu, že dotčená podpora by narušila hospodářskou soutěž, nebyla by omezena na minimum a sloužila by k obejití povinnosti navrátit dřívější podpory, které Komise prohlásila za protiprávní. Komise dále uvádí, že Francouzská republika a FagorBrandt tvrdily, že posledně uvedená splňuje veškeré podmínky stanovené Pokyny pro získání dotčené podpory (body 17 až 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 7 V šesté části napadeného rozhodnutí, nazvané „Posouzení podpory“, Komise zaprvé konstatuje, že žádná ze zúčastněných stran nezpochybnila, že dotčená podpora představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES (bod 34 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 8 Zadruhé je Komise toho názoru, že dotčená podpora může být posouzena pouze na základě Pokynů, což Francouzská republika ani strany zúčastněné na správním řízení nezpochybnily (body 35 a 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 9 Zatřetí Komise s ohledem na ustanovení Pokynů přezkoumává způsobilost FagorBrandt pro podpory na restrukturalizaci. V tomto rámci má Komise za to, že FagorBrandt splňuje podmínky podle odstavců 11 a 13 Pokynů, jelikož se její finanční potíže staly příliš vážnými, než aby je mohla financovat společnost Fagor. Z finanční analýzy FagorBrandt, která vznikla v lednu 2002, podle Komise vyplývá, že během prvních třech let své existence nemohla být považována za podnik v obtížích (body 37 až 43 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 10 Začtvrté Komise uvádí, že navrácení podpory udělené podle článku 44f není hlavním důvodem finančních potíží FagorBrandt, a že tento podnik je tudíž způsobilý obdržet podpory na restrukturalizaci. Komise dále poznamenává, že podle rozsudku Soudního dvora ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise (C-355/95 P, Recueil, s. I-2549, dále jen „rozsudek Deggendorf“, body 25 a 26), nic nebrání tomu, aby bylo poskytnutí dotčené podpory pozastaveno až do navrácení podpory udělené podle článku 44f (body 44 až 50 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 11 Zapáté Komise zkoumá plán restrukturalizace a dospívá k závěru, že tento plán umožňuje obnovení dlouhodobé životaschopnosti podniku. V tomto rámci Komise zejména uvádí, že obrat FagorBrandt nevzrostl v roce 2007 o 20 %, jak posledně uvedená předpokládala ve svém plánu restrukturalizace, ale o 16 %. Komise dále, ke skutečnosti, že plán restrukturalizace neuváděl, jak se FagorBrandt míní vypořádat s navrácením neslučitelné italské podpory, uvádí, že francouzské orgány vysvětlily, že navrácení této podpory nemá dopad na finanční situaci skupiny, a v podstatě uvedly, že částka této podpory, která má být navrácena, by měla být pravděpodobně nižší než jeden milion eur. Komise, která odmítla argumenty, jež druhý stěžovatel uplatnil ve správním řízení, má v tomto ohledu za to, že i když dodatečná vyrovnávací opatření navržená Francouzskou republikou po přijetí rozhodnutí o zahájení oslabí FagorBrandt, nezabrání obnovení její životaschopnosti (body 51 až 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 12 Zašesté Komise v podstatě uvádí, že i když dotčená podpora vyvolává narušení hospodářské soutěže, její záporné důsledky omezují různé faktory. Nejprve, podíl FagorBrandt na trhu v Evropě představuje nejvýše 5 %. Společný podíl společnosti Fagor a FagorBrandt na trhu v Evropě představuje nejvýše 8 %. Podíly čtyř z jejich konkurentů na trhu navíc představují 10 % a více. Dále, dotčená podpora představuje méně než 4 % obratu FagorBrandt v Evropě. Kromě toho s ohledem na skutečnost, že dotčená podpora má nepříznivý dopad na podmínky obchodu mezi členskými státy, skutečná vyrovnávací opatření, která jsou podstatná, ale omezeného rozsahu, byla nezbytná. Komise má v tomto ohledu za to, že opatření spočívající v uzavření továren, které se nacházejí na dvou místech ve Francii, nelze považovat za vyrovnávací opatření. Naproti tomu převod dceřiné společnosti FagorBrandt, tedy společnosti Brandt Components, v březnu 2004 lze podle Komise považovat za vyrovnávací opatření. Protože je však třeba toto jediné opatření považovat za nedostatečné, Komise uvádí, že je nutné přezkoumat dodatečná vyrovnávací opatření navržená francouzskými orgány. Komise se domnívá, že opatření spočívajícímu v zastavení uvádění mrazicích a varných výrobků, jakož i myček nádobí značky Vedette na trh po dobu pěti let musí být dána přednost před opatřením spočívajícím v převodu této značky. Komise v tomto ohledu dochází k závěru, že zastavení uvádění daných výrobků na trh po dobu pěti let a převod její dceřiné společnosti Brandt Components umožňují vyhnout se nadměrnému narušení hospodářské soutěže ve smyslu odstavců 38 až 40 Pokynů (body 72 až 95 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 13 Zasedmé, pokud jde o povinnost omezit na nutné minimum výši a míru podpory podle odstavců 43 až 45 Pokynů, Komise připomíná, že v tomto ohledu vyjádřila v bodě 44 odůvodnění rozhodnutí o zahájení dvě pochybnosti. Francouzské orgány tyto pochybnosti odstranily ve svém vyjádření v odpovědi na rozhodnutí o zahájení. Zaprvé vlastní příspěvek příjemce dotčené podpory spočívá v bankovních půjčkách získaných na trhu, a to ve výši mezi 30 a 35 miliony eur, a jištěných zásobami hotových výrobků. Zadruhé navrácení podpory udělené podle článku 44f, která dosahuje částky mezi 25 a 30 miliony eur včetně úroků, bylo zohledněno v plánu restrukturalizace. I kdyby se navrácení podpory s úroky zahrnulo mezi restrukturalizační náklady, nemělo by to za následek snížení vlastního příspěvku příjemce pod úroveň 50 % požadovanou odstavcem 44 Pokynů. Komise má rovněž za to, že po poskytnutí dotčené podpory a po ukončení restrukturalizace zůstane skupina nadále významně zadlužena (body 96 až 104 napadeného rozhodnutí). 14 V sedmé části napadeného rozhodnutí, nazvané „Závěr“, je Komise toho názoru, že dotčená podpora může být prohlášena za slučitelnou se společným trhem při splnění určitých podmínek. 15 Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně: „Článek 1 Podpora, kterou Francie zamýšlí poskytnout ve prospěch podniku FagorBrandt ve výši 31 milion [eur], je slučitelná se společným trhem za podmínek stanovených v článku 2. Článek 2 1. Francouzské orgány musí pozastavit vyplácení podpory uvedené v článku 1 tohoto rozhodnutí podniku FagorBrandt, dokud tento podnik nevrátí neslučitelnou podporu, na kterou se vztahuje rozhodnutí 2004/343/ES. 2. Plán restrukturalizace, s nímž Francie seznámila Komisi dne 6. srpna 200[7], je proveden v plném rozsahu. 3. FagorBrandt zastaví uvádění na trh mrazicích a varných zařízení a myček nádobí značky Vedette na dobu 5 let počínaje nejpozději sedm měsíců ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. 4. Pro zajištění kontroly plnění podmínek stanovených v odstavcích 1 až 3 tohoto článku bude Francie informovat Komisi prostřednictvím výročních zpráv o stavu postupu restrukturalizace FagorBrandt, o vracení neslučitelné podpory popsané v odstavci 1, o vyplácení slučitelné podpory a o uplatňování vyrovnávacích opatření. Článek 3 Francie bude informovat Komisi do dvou měsíců po oznámení tohoto rozhodnutí o opatřeních, která provedla, aby mu vyhověla. Článek 4 Toto rozhodnutí je určeno Francouzské republice.“ Řízení a návrhová žádání účastnic řízení 16 Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 24. března 2009 podaly žalobkyně ve věcech T-115/09 a T-116/09 žaloby na neplatnost proti napadenému rozhodnutí. 17 Dopisy došlými kanceláři Tribunálu dne 30. června 2009 žalobkyně navrhly, aby Tribunál v rámci organizačních procesních opatření upravených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu Komisi nařídil předložit devět dokumentů nebo kategorie dokumentů, na které posledně uvedená odkazuje ve svých žalobních odpovědích ve věcech T-115/09 a T-116/09. 18 Dopisy došlými kanceláři Tribunálu dne 9. července 2009 podaly Francouzská republika a FagorBrandt ve věcech T-115/09 a T-116/09 návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu Komise. 19 Dopisy došlými kanceláři Tribunálu dne 27. července 2009 Komise poskytla své vyjádření k návrhům žalobkyň na předložení dokumentů, které jsou uvedeny v bodě 17 výše, přičemž s uvedenými návrhy nesouhlasila. 20 Dopisy došlými kanceláři Tribunálu dne 24. srpna 2009 společnost Electrolux ve svém vyjádření k návrhům na vstup do řízení jako vedlejší účastnice uvedeným v bodě 18 výše požádala Tribunál o důvěrné zacházení – ve vztahu k FagorBrandt a Francouzské republice – s určitými číselnými údaji uvedenými v příloze 15 její žaloby, jelikož se v podstatě jedná o neveřejné údaje, které pro ni mají strategický význam. 21 Usneseními ze dne 22. září 2009 předseda druhého senátu Tribunálu povolil vedlejší účastenství Francouzské republiky a FagorBrandt ve věcech T-115/09 a T-116/09. V uvedených usneseních Tribunál rozhodl, že jelikož byly tyto návrhy podány po uplynutí lhůty šesti týdnů stanovené v čl. 115 odst. 1 jednacího řádu, Francouzská republika a FagorBrandt mají práva stanovená v čl. 116 odst. 6 tohoto jednacího řádu. 22 Dopisy došlými kanceláři Tribunálu dne 30. září 2009 FagorBrandt požádala Tribunál o přístup ke spisům ve věcech T-115/09 a T-116/09 a o kopie nebo výtahy z dokumentů v nich obsažených, s výhradou důvěrného zacházení, které by bylo vyhrazeno některým z těchto dokumentů. 23 Rozhodnutím ze dne 7. října 2009 předseda druhého senátu Tribunálu v souladu s čl. 116 odst. 6 jednacího řádu rozhodl, že žádostem uvedeným v bodě 22 výše nebude vyhověno. 24 Dopisy došlými kanceláři Tribunálu dne 1. června 2010 žalobkyně předložily novou skutkovou okolnost spočívající v tiskové zprávě Komise ze dne 5. května 2010, ve které Komise zejména uvedla, že jí nebyly poskytnuty „dostatečné důkazy“ umožňující dospět k závěru, že FagorBrandt k tomuto datu vrátila podporu udělenou podle článku 44f. Komise poskytla své vyjádření k uvedenému dopisu dne 22. června 2010. 25 Vzhledem k tomu, že došlo ke změně ve složení senátů Tribunálu, byl soudce zpravodaj zařazen ke čtvrtému senátu, a v důsledku toho byla projednávaná věc přidělena právě tomuto senátu. 26 Usnesením předsedy čtvrtého senátu, vydaným dne 5. května 2011 po vyslechnutí účastnic řízení, byly věci T-115/09 a T-116/09 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku podle článku 50 jednacího řádu. Žádosti o důvěrné zacházení s některými dokumenty, kterou společnost Electrolux podala ve vztahu ke společnosti Whirlpool, bylo vyhověno. 27 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (čtvrtý senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených v článku 64 jednacího řádu položil účastnicím řízení písemně otázky a vyzval Komisi k předložení určitých dokumentů. Účastnice řízení těmto žádostem vyhověly ve stanovené lhůtě. 28 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 29. června 2011. 29 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál: — zrušil napadené rozhodnutí; — uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 30 Komise, podporovaná Francouzskou republikou a FagorBrandt, navrhuje, aby Tribunál: — zamítl žaloby jako neopodstatněné; — uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení. Právní otázky 31 Na podporu svých žalob žalobkyně uplatňují dva žalobní důvody. 32 Ve svém prvním žalobním důvodu žalobkyně v podstatě uvádí, že podmínky k tomu, aby byla podpora na restrukturalizaci prohlášena za slučitelnou se společným trhem, nejsou v projednávané věci splněny. Žalobkyně tento žalobní důvod dělí do osmi částí. Podle žalobkyň nejsou dodrženy zaprvé zásada „jednou a dost“, jak je stanovena v odstavci 5 a odstavcích 72 až 77 Pokynů, podle které v podstatě platí, že během deseti let po poskytnutí podpory na restrukturalizaci nemůže být poskytnuta další taková podpora; zadruhé podmínka, že podpora na restrukturalizaci nemůže v souladu s odstavcem 8 Pokynů sloužit k umělému udržování podniků při životě v odvětví s nadbytečnou strukturální kapacitou; zatřetí podmínka stanovená v odstavci 23 Pokynů, že Komise musí v rámci přezkumu poskytnutí podpory na restrukturalizaci zohlednit dřívější podpory, které byly poskytnuty protiprávně a nebyly navráceny; začtvrté podmínka stanovená v odstavci 33 Pokynů, že příjemce podpory na restrukturalizaci musí být podnik v obtížích; zapáté podmínka uvedená v odstavci 12 Pokynů, že příjemce podpory nesmí být nově vzniklý podnik; zašesté podmínka, že podle odstavců 34 a 35 Pokynů musí plán restrukturalizace umožnit obnovení dlouhodobé životaschopnosti příjemce podpory; zasedmé podmínka stanovená v odstavcích 38 až 40 Pokynů, že vyrovnávací opatření musí být přiměřená narušení hospodářské soutěže vyvolanému dotčenou podporou; zaosmé podmínka podle odstavce 43 Pokynů, že podpora na restrukturalizaci musí být omezena na minimum a musí být poskytnut skutečný příspěvek skupiny, do které patří FagorBrandt. 33 Ve svém druhém žalobním důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí v několika ohledech nesplnila povinnost uvést odůvodnění stanovenou v článku 253 ES. Žalobkyně tento žalobní důvod dělí do tří částí. Zaprvé se Komise podle společnosti Electrolux nezabývala otázkou existence nadbytečné strukturální kapacity na trhu, ačkoli ji společnost Electrolux během správního řízení o existenci takové nadbytečné kapacity informovala. Naproti tomu podle společnosti Whirlpool měla Komise uvést důvody, proč nepovažovala za nutné omezit narušení hospodářské soutěže v jiných členských státech než ve Francii. Zadruhé, žalobkyně mají za to, že Komise neuvedla důvody, proč byla toho názoru, že příspěvek skupiny, do které patří FagorBrandt, byl dostatečný, jelikož byl nejvyšší možný. Zatřetí, žalobkyně se domnívají, že Komise měla v napadeném rozhodnutí uvést důvody, proč nebylo nutné posoudit dopad navrácení podpory udělené podle článku 44f na dlouhodobé obnovení životaschopnosti FagorBrandt. 34 Komise, podporovaná Francouzskou republikou a FagorBrandt, s těmito dvěma žalobními důvody nesouhlasí. 35 Tribunál považuje za vhodné uvést, že je nesporné, jak Komise uvedla v bodě 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že slučitelnost podpory na restrukturalizaci se společným trhem je třeba přezkoumávat s ohledem na čl. 87 odst. 3 písm. c) ES. Tribunál v tomto ohledu úvodem připomene právní rámec pro posuzovací pravomoc Komise v oblasti přezkumu slučitelnosti podpory na restrukturalizaci se společným trhem, jakož i pravomoc Tribunálu provést přezkum v dané oblasti. Tribunál dále přezkum žalobních důvodů uplatněných žalobkyněmi zahájí sedmou částí prvního žalobního důvodu. K relevantnímu právnímu rámci pro přezkum poskytování podpor na restrukturalizaci 36 Zaprvé podle čl. 87 odst. 3 písm. c) ES podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, mohou být považovány za slučitelné se společným trhem. 37 Podle ustálené judikatury platí, že Komise má pro účely uplatnění čl. 87 odst. 3 písm. c) ES širokou posuzovací pravomoc, jejíž výkon zahrnuje komplexní ekonomická a sociální posouzení, která musí být uskutečněna v kontextu Společenství (rozsudky Soudního dvora ze dne 24. února 1987, Deufil v. Komise, 310/85, Recueil, s. 901, bod 18, a ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise, C-372/97, Recueil, s. I-3679, bod 83; rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T-349/03, Sb. rozh. s. II-2197, bod 137). 38 Komise si kromě toho může uložit orientační pravidla pro výkon své posuzovací pravomoci přijetím aktů, jako jsou Pokyny pro podniky v obtížích, a to v rozsahu, v němž takové akty obsahují indikativní pravidla, jakým směrem bude tento orgán postupovat, a v němž se neodchylují od ustanovení Smlouvy (viz rozsudek Tribunálu ze dne 30. ledna 2002, Keller a Keller Meccanica v. Komise, T-35/99, Recueil, s. II-261, bod 77 a citovaná judikatura). 39 V tomto rámci je třeba uvést, pokud jde o pojem podpory na restrukturalizaci, že z odstavců 16 a 17 Pokynů v podstatě vyplývá, že Komise je toho názoru, že na rozdíl od podpory na záchranu, která spočívá v dočasné pomoci a je určena k provedení okamžitých opatření, je cílem takové podpory obnovení dlouhodobé životaschopnosti podniku. 40 Zadruhé podle ustálené judikatury platí, že soudní přezkum výkonu posuzovací pravomoci, kterou má Komise pro účely uplatnění čl. 87 odst. 3 písm. c) ES, se omezuje na prověření, že byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, jakož i na přezkum věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence nesprávného právního posouzení, zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 2003, Španělsko v. Komise, C-409/00, Recueil, s. I-1487, bod 93, a rozsudek Corsica Ferries France v. Komise, bod 37 výše, bod 138 a citovaná judikatura). Tribunálu naproti tomu nepřísluší nahrazovat svým ekonomickým posouzením posouzení orgánu, který rozhodnutí vydal (rozsudky Tribunálu ze dne 25. června 1998, British Airways a další v. Komise, T-371/94 a T-394/94, Recueil, s. II-2405, bod 79, a Corsica Ferries France v. Komise, bod 37 výše, bod 138). 41 Tribunál musí kromě toho rovněž ověřit, zda požadavky, které si Komise stanovila v těchto Pokynech, byly splněny (v tomto smyslu viz rozsudek Keller a Keller Meccanica v. Komise, bod 38 výše, bod 77 a citovaná judikatura). 42 Soudu Unie naproti tomu nepřísluší, aby namísto Komise provedl přezkum, který nikdy neprovedla, a aby odhadl závěry, ke kterým by na konci tohoto přezkumu dospěla (rozsudek Tribunálu ze dne 1. července 2008, Deutsche Post v. Komise, T-266/02, Sb. rozh. s. II-1233, bod 95; v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 16. září 2004, Valmont v. Komise, T-274/01, Sb. rozh. s. II-3145, bod 136). 43 Projednávané žaloby je třeba přezkoumat s ohledem na tyto zásady. K sedmé části prvního žalobního důvodu, která je založena na porušení odstavců 38 až 40 Pokynů, jež se týkají skutečnosti, že přijatá vyrovnávací opatření nejsou přiměřená narušení hospodářské soutěže vyvolanému dotčenou podporou 44 Je třeba uvést, pokud jde o přijetí vyrovnávacích opatření v rámci poskytnutí podpory na restrukturalizaci, že odstavce 38 až 40 Pokynů se týkají „zabránění každému nadměrnému narušení hospodářské soutěže“. Podle těchto ustanovení, a jak připomíná rovněž Komise ve svých písemnostech, na prvním místě, vyrovnávací opatření musí být přijata za účelem omezení nepříznivých účinků poskytnutí podpory na restrukturalizaci na hospodářskou soutěž a obchod (odstavec 38 Pokynů). Na druhém místě, tato opatření musí být „vhodná“ v tom smyslu, že nesmí vést ke zhoršení struktury trhu (odstavec 39 Pokynů). Na třetím místě, vyrovnávací opatření musí být „přiměřená“ rušivým účinkům podpory. V tomto ohledu musí být zaprvé provedena na trhu (trzích), kde bude mít dotčený podnik po restrukturalizaci významné postavení. Zadruhé, i když mohou být tato opatření provedena před nebo po poskytnutí podpory, musí být v každém případě nedílnou součástí plánu restrukturalizace. Zatřetí tato opatření nesmí spočívat v pouhých odpisech a ukončeních ztrátových činností, jelikož by tak nevedla ke snížení kapacity nebo omezení působnosti dotčeného podniku na trhu (odstavec 40 Pokynů). 45 Žalobkyně poznamenávají, že podle odstavců 38 a 40 Pokynů musí být vyrovnávací opatření v podstatě přiměřená rušivým účinkům podpory na restrukturalizace a musí být provedena na trhu (trzích), kde bude mít daný podnik po restrukturalizaci významné postavení. Žalobkyně v tomto ohledu vznáší tři hlavní námitky. Ve své první námitce žalobkyně tvrdí, že vyrovnávací opatření přijatá Komisí nejsou s ohledem na významné postavení, které má FagorBrandt na trhu, dostatečná. Ve své druhé námitce žalobkyně uvádí, že převod společnosti Brandt Components není vhodným vyrovnávacím opatřením. Ve své třetí námitce tvrdí, že zastavení uvádění chladniček, sporáků a myček nádobí značky Vedette na trh po dobu pěti let není s ohledem na rušivé účinky dotčené podpory přiměřeným vyrovnávacím opatřením. 46 Komise s žádnou z těchto tří námitek nesouhlasí. 47 V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise poté, co v bodech 80 a 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že opatření spočívající v zavření dvou továren FagorBrandt nepředstavují vyrovnávací opatření, jelikož spočívala v ukončení ztrátových činností, měla v bodech 82 a 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí – pokud jde o převod společnosti Brandt Components – za to, že: „(82) Naproti tomu podnik v březnu 2004 přenechal svou dceřinou společnost Brandt Components (výrobní závod v Nevers) rakouské skupině ATB za cenu ve výši [2–5] milionů [eur]. V tomto případě se nejedná ani o odpis [...], ani o ukončení činnosti. Toto opatření proto není ustanoveními odstavce 40 Pokynů [...] vyloučeno. Činnost postoupená v březnu 2004 [...] dosáhla v roce 2003 obratu ve výši [25–45] milionů [eur], což odpovídalo [2–5] % obratu podniku v roce 2003, a zaměstnávala [250–500] pracovníků, což odpovídalo [5–10] % zaměstnanců podniku. Byla zahrnuta do konstrukce, vývoje, výroby a uvádění na trh elektrických motorů pro automatické pračky. Uvedený převod měl tudíž za následek omezení působení podniku na trhu součástí automatických praček. (83) I když Komise souhlasí s tím, že uvedené opatření představuje vyrovnávací opatření, nemůže samo o sobě vyrovnat nepříznivé důsledky [dotčené] podpory. Komise především konstatuje, že toto opatření

cs

caselaw

EU

neomezuje působení FagorBrandt na trhu velkých domácích elektrospotřebičů [...], což je hlavní trh, na kterém bude FagorBrandt nadále působit.“ 48 Poznámka pod čarou č. 33 napadeného rozhodnutí, na kterou je odkazováno v bodě 83 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, zní následovně: „Francouzské orgány uvádějí, že činnost společnosti Brandt Components umožňovala podniku využívat výhod silně integrované výroby špičkových automatických praček, což je historicky silné postavení FagorBrandt. Podle francouzských orgánů je tento druh integrace mimořádně důležitý pro inovační výrobky nebo vyžaduje zvláštní know-how a uchylují se k němu všechny hlavní subjekty odvětví (např. společnosti BSH nebo Miele). Komise přesto upozorňuje, že přes výše uvedená tvrzení nepředložily francouzské orgány podklady, které by jí umožnily beze všech pochyb a ještě méně kvantitativně stanovit, že převedení společnosti Brandt Components omezí možnosti FagorBrandt vyvíjet konkurenceschopné automatické pračky, a tím omezí působení FagorBrandt na trhu automatických praček. Komise tak nemůže dojít k závěru, že postoupení společnosti Brandt Components má skutečný dopad na trh s velkými domácími elektrospotřebiči.“ 49 Z bodů 82 a 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z poznámky pod čarou č. 32 uvedeného rozhodnutí tedy vyplývá, že Komise měla za to, že převod společnosti Brandt Components lze kvalifikovat jako vyrovnávací opatření, jelikož se nejednalo o pouhý „odpis“ ani o „ukončení činnosti“, a že tento převod „měl za následek omezení působení podniku na trhu součástí automatických praček“. Dále měla Komise také za to, že toto vyrovnávací opatření neomezuje působení FagorBrandt na hlavním trhu, na kterém tento podnik působí, tedy na trhu s velkými domácími elektrospotřebiči, takže uvedené opatření nebylo samo o sobě dostatečné k omezení narušení hospodářské soutěže vyplývajícího z poskytnutí dotčené podpory. 50 Ve světle závěrů uvedených v bodech 47 až 49 výše Tribunál považuje za vhodné přezkoumat nejprve druhou námitku žalobkyň, podle které měla Komise neprávem za to, že převod společnosti Brandt Components představuje vhodné vyrovnávací opatření. 51 Zaprvé je nesporné, že k převodu společnosti Brandt Components došlo v březnu 2004 a že Francouzská republika dotčenou podporu Komisi oznámila dne 6. srpna 2007, tedy téměř tři a půl roku po uvedeném převodu. V tomto ohledu lze tedy uvést, že i když, jak poznamenává Komise, měla Francouzská republika za to, že převod společnosti Brandt Components byl nedílnou součástí plánu restrukturalizace, kterou oznámila Komisi, toto opatření, jelikož bylo přijato v březnu 2004, nemělo – stejně jak tvrdí žalobkyně – za cíl a nemohlo mít za následek zmírnění narušení hospodářské soutěže, které by vyvolalo poskytnutí podpory zamýšlené Francouzskou republikou v jejím oznámení ze dne 6. srpna 2007. 52 V tomto ohledu je třeba argument Komise, podporované FagorBrandt, že z rozsudku Corsica Ferries France v. Komise, bod 37 výše (bod 225), vyplývá, že vyrovnávací opatření lze přijmout před provedením plánu restrukturalizace, zamítnout jako neopodstatněný. Jak totiž správně poznamenávají žalobkyně, i když měl Tribunál v uvedeném rozsudku za to, že vyrovnávací opatření může být přijato před provedením plánu restrukturalizace, zohlednil zvláštní okolnosti, za kterých bylo o dotčeném opatření rozhodnuto téměř měsíc před přijetím uvedeného plánu restrukturalizace, a že bylo provedeno téměř měsíc poté, co byl tento plán oznámen Komisi. Okolnosti ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, nejsou tedy srovnatelné s okolnostmi projednávané věci, ve které byla společnost Brandt Components převedena téměř tři a půl roku před tím, než byly podpora na restrukturalizaci a plán restrukturalizace FagorBrandt oznámeny Komisi. 53 Zadruhé, i když není zpochybněno, jak Komise uvedla v bodě 82 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že převod společnosti Brandt Components omezil působení FagorBrandt na trhu součástí pro automatické pračky, je třeba naproti tomu uvést, že žádná z účastnic řízení během správního řízení nebo před Tribunálem netvrdila ani neprokázala, že uvedený převod měl za následek zmírnění, a to i jen minimálně, nepříznivých účinků vyplývajících z dotčené podpory na hospodářskou soutěž existující na hlavním trhu, na kterém FagorBrandt působila. Naopak, jak výslovně vyplývá z bodu 83 odůvodnění a z poznámky pod čarou č. 32 napadeného rozhodnutí (viz body 47 a 48 výše), Komise vyloučila, že převod společnosti Brandt Components měl „skutečný dopad“ na trh automatických praček, který je součástí odvětví velkých domácích elektrospotřebičů, které je „hlavním trhem“, na kterém FagorBrandt podle Komise působila. 54 Zatřetí, na rozdíl od toho, co se Komise domnívala v bodě 82 odůvodnění napadeného rozhodnutí, skutečnost, že převod společnosti Brandt Components nepředstavoval pouhý odpis a ani ukončení činností, neznamenala, že se nutně jednalo o vyrovnávací opatření, které může omezit negativní účinky na hospodářskou soutěž vyvolané poskytnutím dotčené podpory. Jelikož, jak bylo konstatováno v bodech 52 a 53 výše, uvedené opatření nemělo za cíl, a v každém případě nemělo za následek, omezení negativních účinků poskytnutí dotčené podpory na obchod a hospodářskou soutěž, nemohlo být platně kvalifikováno jako vyrovnávací opatření. 55 S ohledem na úvahy uvedené v bodech 51 až 54 výše je třeba konstatovat, že Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že převod společnosti Brandt Components představuje vyrovnávací opatření ve smyslu odstavců 38 až 40 Pokynů. Je tedy třeba přezkoumat důsledky takového pochybení pro opodstatněnost analýzy Komise, podle které vyrovnávací opatření přijatá v projednávané věci umožnila omezit negativní účinky na hospodářskou soutěž vyplývající z poskytnutí dotčené podpory. 56 Nejprve je třeba uvést, že Komise měla v bodě 94 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že: „Vyrovnávacími opatřeními jsou zastavení uvádění na trh po dobu pěti let určitých výrobků (varná zařízení, mrazicí zařízení a myčky nádobí) značky Vedette [...] a postoupení společnosti Brandt Components. Jedná se o skutečné omezení působení [FagorBrandt] na trhu (a to nezanedbatelné), ovšem omezené velikosti. Toto omezení je tedy úměrné narušení hospodářské soutěže a podmínek obchodování, jak bylo rozebráno výše.“ 57 Komise v bodě 95 odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavírá svou analýzu v tomto ohledu a uvádí následující: „Komise se proto domnívá, že uvedená [vyrovnávací] opatření umožňují vyhnout se nadměrnému narušení hospodářské soutěže ve smyslu odstavců 38 až 40 Pokynů [...]“ 58 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, jak bylo uvedeno v bodě 53 výše, že v rozsahu, v němž převod společnosti Brandt Components neměl žádný skutečný dopad na hlavní trh, na kterém FagorBrandt působila, závěr Komise, že kumulace tohoto vyrovnávacího opatření s opatřením spočívajícím v pětiletém pozastavení prodeje některých z těchto výrobků značky Vedette v podstatě umožnila přiměřeným způsobem omezit negativní účinky na hospodářskou soutěž vyvolané poskytnutím dotčené podpory, je nutně nesprávný. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Komise v napadeném rozhodnutí nebo dokonce před Tribunálem neměla za to a ani neprokázala, že přijetí posledně uvedeného vyrovnávacího opatření bylo samo o sobě dostatečné pro přiměřené omezení – v souladu s požadavky stanovenými v odstavcích 38 až 40 Pokynů – negativních účinků na hospodářskou soutěž vyplývajících z poskytnutí dotčené podpory. Dále a v každém případě Tribunálu podle judikatury uvedené v bodě 42 výše nepřísluší, aby namísto Komise provedl přezkum otázky, zda posledně uvedené vyrovnávací opatření bylo samo o sobě dostatečné pro omezení negativních účinků na hospodářskou soutěž vyplývajících z poskytnutí dotčené podpory, a aby odhadl závěry, které by měla Komise z uvedeného přezkumu vyvodit. 59 Za těchto podmínek, aniž je nutné rozhodovat o první a třetí námitce sedmé části prvního žalobního důvodu, je třeba druhé námitce uvedené části, jak ji uplatnily žalobkyně, vyhovět s tím, že převod společnosti Brandt Components nepředstavuje vhodné vyrovnávací opatření. 60 Aniž je dotčen výše uvedený závěr, Tribunál považuje za vhodné podpůrně přezkoumat rovněž třetí část prvního žalobního důvodu žalobkyň. Ke třetí části prvního žalobního důvodu, jež vychází z nezohlednění dřívějších podpor, které byly poskytnuty a nebyly navráceny 61 V rámci třetí části prvního žalobního důvodu žalobkyně uplatňují dvě hlavní námitky, které se týkají porušení odstavce 23 Pokynů, jak jej provedla Komise s odkazem na rozsudek Deggendorf, bod 10 výše. Žalobkyně uvádí, že Komise nepřezkoumala kumulativní účinek dotčené podpory zaprvé s podporou udělenou podle článku 44f a zadruhé s neslučitelnou italskou podporou, přičemž dvě posledně uvedené podpory nebyly dosud navráceny. 62 Komise s těmito dvěma námitkami nesouhlasí. 63 Tribunál úvodem přezkoumá druhou námitku žalobkyň, podle které Komise nezohlednila kumulativní účinek dotčené podpory s neslučitelnou italskou podporou. 64 Nejprve je třeba připomenout, že v rozsudku Deggendorf, bod 10 výše, Soudní dvůr rozhodl, že Komise nepřekračuje svoji posuzovací pravomoc, když v případě, že jí je předložen záměr podpory, kterou členský stát hodlá poskytnout určitému podniku, přijme rozhodnutí, kterým tuto podporu prohlašuje za slučitelnou se společným trhem, avšak s výhradou, že podnik nejprve vrátí starší protiprávní podporu, a to z důvodu kumulativního účinku předmětných podpor (viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. září 2009, AceaElectrabel v. Komise, T-303/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 166 a citovaná judikatura). 65 Dále je třeba připomenout, že odstavec 23 Pokynů, ve kterém Komise v poznámce pod čarou č. 14 odkazuje na rozsudek Deggendorf, bod 10 výše, zní následovně: „Pokud byla podniku v obtížích dříve poskytnuta podpora protiprávně, a Komise v důsledku toho přijala záporné rozhodnutí a vydala příkaz k navrácení, k němuž však podle článku 14 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES], nedošlo, je třeba při posuzování jakékoli podpory na záchranu a restrukturalizaci, jež má být poskytnuta stejnému podniku, vzít v úvahu: zaprvé kumulativní účinek předchozí a nové podpory a zadruhé skutečnost, že předchozí podpora nebyla vrácena [...]“ 66 Z rozsudku Deggendorf, bod 10 výše, jakož i z odstavce 23 Pokynů tedy vyplývá, že Komise v rámci svého přezkumu slučitelnosti podpory na restrukturalizaci se společným trhem musí v zásadě přezkoumat kumulativní účinek této podpory s případnými dřívějšími podporami, které dosud nebyly vráceny. Takový přezkum je odůvodněn tím, že výhody plynoucí z poskytnutí dřívějších neslučitelných podpor, které nebyly dosud vráceny, nadále vyvolávají účinky na hospodářskou soutěž. 67 Dále v případě, že Komise podmíní poskytnutí zamýšlené podpory tím, že bude nejprve navrácena jedna nebo několik dřívějších podpor, není povinna přezkoumávat kumulativní účinek těchto podpor na hospodářskou soutěž. Takové podmínění umožňuje zabránit kumulaci výhody poskytnuté zamýšlenou podporou a výhody poskytnuté dřívějšími podporami, jelikož negativní účinky na hospodářskou soutěž vyplývající z poskytnutí dřívějších podpor byly odstraněny navrácením jejich částky i s úroky. Podle judikatury totiž navrácení podpory s úroky umožňuje odstranit neoprávněnou výhodu spočívající v neplacení úroků, které by příjemce platil z dotčené částky slučitelné podpory, pokud by si musel tuto částku vypůjčit na trhu do doby rozhodnutí Komise, jakož i ve zlepšení jeho soutěžního postavení vůči jiným subjektům na trhu po dobu trvání protiprávního stavu (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, Sb. rozh. s. I-469, bod 51). 68 V projednávané věci je třeba uvést, že Komise poté, co v bodě 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že „nic nestojí v cestě tomu, aby bylo postupováno [podle pravidla plynoucího z rozsudku] Deggendorf, to znamená, aby byla [dotčená podpora] považována za slučitelnou za podmínky, že její vyplacení bude pozastaveno až do navrácení podpory udělené podle článku 44f“, měla v bodě 50 odůvodnění uvedeného rozhodnutí za to, že: „[...] Odstavec 23 Pokynů [...] klade v rámci posouzení podpory na restrukturalizaci Komisi povinnost ‚vzít v úvahu: zaprvé kumulativní účinek předchozí a nové podpory a zadruhé skutečnost, že předchozí podpora nebyla vrácena‘. Jak uvádí poznámka pod čarou [č. 14] v Pokynech, toto ustanovení vychází z [rozsudku Deggendorf]. V tomto konkrétním případě se Francie zavázala získat zpět podporu udělenou podle článku 44f dříve, než vyplatí novou podporu. V tomto rozhodnutí je Komise nucena podle [rozsudku] Deggendorf [...] přeměnit tento závazek v podmínku slučitelnosti oznámené podpory. [Komise] tak zajistí, aby nedošlo ke kumulaci předchozí a nové podpory a aby byla předchozí podpora vrácena. Tímto způsobem nebude proto nutné brát při posuzování nové podpory v úvahu kumulativní účinek podpor a nenavrácení předchozí podpory.“ 69 V tomto rámci, pokud jde konkrétně o neslučitelnou italskou podporu, je třeba zaprvé uvést, že je nesporné, že – jak v podstatě vyplývá z bodu 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí – italská dceřiná společnost FagorBrandt byla ke dni přijetí napadeného rozhodnutí nadále povinna zaplatit jednu část uvedené podpory, a to do výše částky nižší než jeden milion eur. 70 Zadruhé je nutno konstatovat, že – jak vyplývá z bodu 50 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeného v bodě 68 výše – na rozdíl od podpory udělené podle článku 44f Komise v napadeném rozhodnutí nepodmínila poskytnutí dotčené podpory tím, že bude nejprve vrácena neslučitelná italská podpora. Dále z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise nezohlednila kumulativní účinek uvedené výhody a výhody vyplývající z poskytnutí dotčené podpory na hospodářskou soutěž. V rámci bodu „6.6 Zabránění každému nadměrnému narušení hospodářské soutěže“ napadeného rozhodnutí a konkrétně v bodě 76 odůvodnění uvedeného rozhodnutí totiž Komise přezkoumala pouze prvky, „které omez[ují] záporné důsledky narušení hospodářské soutěže“ vyvolané pouze poskytnutím dotčené podpory. Kromě toho je třeba uvést, že vyrovnávací opatření, kterými Komise podmínila slučitelnost dotčené podpory se společným trhem, jak vyplývá z bodu 94 odůvodnění napadeného rozhodnutí, souvisejí s narušením hospodářské soutěže vyvolaným poskytnutím pouze této podpory, aniž by byl zohledněn kumulativní účinek posledně uvedené podpory a neslučitelné italské podpory. 71 Jelikož Komise nepodmínila poskytnutí dotčené podpory navrácením neslučitelné italské podpory, měla tedy nutně přezkoumat kumulativní účinek těchto dvou podpor, což v projednávané věci neučinila. Tento závěr platí i za předpokladu, že jak se Komise v podstatě domnívala v bodě 31 odůvodnění rozhodnutí o zahájení a jak tvrdila, stejně jako Francouzská republika a FagorBrandt, na jednání, by bylo třeba mít za to, že Komise na základě rozsudku Deggendorf, bod 10 výše, nemohla poskytnutí dotčené podpory Francouzskou republikou podmínit tím, že Italská republika nejprve vrátí neslučitelnou italskou podporu. 72 S ohledem na výše uvedené je tedy třeba konstatovat, že Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení v rámci přezkumu narušení hospodářské soutěže, který provedla v projednávané věci. 73 Argumenty, které Komise, jakož i FagorBrandt a Francouzská republika v tomto ohledu předložily, tento závěr nezpochybňují. 74 Na prvním místě, pokud jde o argument předložený Komisí v jejích písemnostech a v odpovědi na otázky Tribunálu na jednání, že přezkoumala dopad vrácení dotčené částky na životaschopnost restrukturalizace, takový argument je třeba zamítnout jako irelevantní. Skutečnost, že Komise v bodě 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že podle francouzských orgánů by navrácení uvedené podpory nemělo „mít dopad na finanční situaci skupiny“, se totiž liší od přezkumu, který měla Komise kromě toho provést, pokud jde o kumulativní účinek dotčených podpor na hospodářskou soutěž a na vyrovnávací opatření, které bylo třeba následně přijmout, a nemá na tento přezkum vliv. 75 Na druhém místě, pokud Komise ve svých písemnostech uvádí, že „skutečný hospodářský účinek [neslučitelné italské podpory] byl minimální“, takový argument nemůže nicméně odůvodnit nezohlednění kumulativního účinku dotčené podpory a neslučitelné italské podpory. 76 I když má totiž Komise, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 37 výše, širokou posuzovací pravomoc v rámci přezkumu slučitelnosti podpory na restrukturalizaci se společným trhem, skutečnost, že částka dřívější podpory, kterou zbývá vrátit, je proporcionálně nízká ve srovnání se zamýšlenou podporou, ji nezprošťuje povinnosti provést analýzu kumulativního účinku obou podpor na hospodářskou soutěž v souladu s rozsudkem Deggendorf, bod 10 výše. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Tribunálu podle judikatury uvedené v bodě 42 výše nepřísluší provést takový přezkum a odhadnout závěry, které by z něj Komise měla vyvodit. 77 Druhé námitce třetí části prvního žalobního důvodu je tedy třeba vyhovět, aniž je nutné zkoumat první námitku uvedené části. 78 Je tudíž třeba zrušit napadené rozhodnutí, aniž je třeba rozhodnout o šesti ostatních částech prvního žalobního důvodu, ani o druhém žalobním důvodu, zvláště o první části posledně uvedeného žalobního důvodu, jež vychází z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o existenci nadbytečné strukturální kapacity na trhu (viz bod 33 výše). K návrhům na organizační procesní opatření 79 Jak bylo uvedeno v bodech 17 a 19 výše, žalobkyně navrhly Tribunálu, aby Komisi nařídil v rámci organizačních procesních opatření předložení některých dokumentů nebo kategorií dokumentů, jež Komise odmítá předložit. 80 Jelikož, jak bylo konstatováno v bodě 78 výše, napadené rozhodnutí musí být zrušeno, aniž je nezbytné zkoumat opodstatněnost návrhů žalobkyň na organizační procesní opatření, není třeba rozhodnout o uvedených návrzích, které se staly bezpředmětnými. K nákladům řízení 81 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Kromě toho podle čl. 87 odst. 4 prvního a třetího pododstavce uvedeného jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení a Tribunál může nařídit, že jiní vedlejší účastníci, než jsou členské státy, členské státy Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP), orgány a Dozorčí orgán Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), ponesou vlastní náklady. 82 Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovaly náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé žalobkyním. 83 Francouzská republika a FagorBrandt, které nepředložily spisy vedlejších účastnic, ponesou vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí Komise 2009/485/ES ze dne 21. října 2008 o státní podpoře C 44/07 (ex N 460/07), kterou Francie zamýšlí poskytnout ve prospěch společnosti FagorBrandt, se zrušuje. 2) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé společnostem Electrolux AB a Whirlpool Europe BV. 3) Francouzská republika a společnost Fagor France SA ponesou vlastní náklady řízení. Pelikánová Jürimäe Van der Woude Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. února 2012. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu) 20. července 2017 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2001/23 – Článek 1 odst. 1 písm. b) – Článek 2 odst. 1 písm. d) – Převod podniků – Zachování práv zaměstnanců – Působnost – Pojmy ‚zaměstnanec‘ a ‚převod závodu‘“ Ve věci C‐416/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunal Judicial da Comarca de Faro (obvodní soud ve Faro, Portugalsko) ze dne 20. července 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 27. července 2016, v řízení Luís Manuel Piscarreta Ricardo proti Portimão Urbis EM SA, v likvidaci, Município de Portimão, Emarp – Empresa Municipal de Águas e Resíduos de Portimão EM SA, SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení M. Vilaras, předseda senátu, J. Malenovský (zpravodaj) a M. Safjan, soudci, generální advokát: E. Tančev, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za L. M. Piscarreta Ricarda M. Ramirez Fernandesem, advogado, – za Emarp – Empresa Municipal de Águas e Resíduos de Portimão EM SA, R. Rosou, advogado, – za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem a M. Figueiredem, jakož i S. Feio, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi M. Françou a M. Kellerbauerem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 písm. b) a čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. 2001, L 82, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 98). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi L. M. Piscarreta Ricardem a městským podnikem Portimão Urbis EM SA, v likvidaci (dále jen „společnost Portimão Urbis“), Município de Portimão (město Portimão, Portugalsko) a městským podnikem Emarp – Empresa Municipal de Águas e Resíduos de Portimão EM SA (dále jen „společnost Emarp“) ohledně legality propuštění L. M. Piscarreta Ricarda. Právní rámec Unijní právo 3 Směrnice 2001/23 představuje kodifikaci směrnice Rady 77/187/EHS ze dne 14. února 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí závodů (Úř. věst. 1977, L 61, s. 26), ve znění směrnice Rady 98/50/ES ze dne 29. června 1998 (Úř. věst. 1998, L 201, s. 88) (dále jen „směrnice 77/187“). 4 V bodech 3 a 8 odůvodnění směrnice 2001/23 je uvedeno: „(3) je proto nezbytné stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv; [...] (8) právní jistota a průhlednost vyžadují vyjasnění významu převodu v souvislosti s judikaturou Soudního dvora. Toto vyjasnění nemění oblast působnosti směrnice [77/187] tak, jak byla vyložena Soudním dvorem.“ 5 Článek 1 odst. 1 této směrnice stanoví: „a) Tato směrnice se vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení. b) S výhradou písmene a) a následujících ustanovení tohoto článku se převodem podle této směrnice rozumí převod hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou. c) Tato směrnice se vztahuje na veřejné a soukromé podniky vykonávající hospodářskou činnost s cílem dosáhnout zisku nebo bez tohoto cíle. Správní reorganizace orgánů veřejné správy nebo převod správních funkcí mezi orgány veřejné správy není převodem ve smyslu této směrnice.“ 6 Článek 2 odst. 1 písm. d) uvedené směrnice definuje „zaměstnance“ jako „jak[ou]koli osob[u], které je v příslušném členském státě poskytována ochrana jako zaměstnanci v souladu s platnými vnitrostátními předpisy o zaměstnávání“. 7 Článek 2 odst. 2 směrnice 2001/23 stanoví: „Tato směrnice se nedotýká vnitrostátních právních předpisů, pokud jde o vymezení pracovní smlouvy nebo pracovního poměru. Členské státy však nevyloučí z oblasti působnosti této směrnice pracovní smlouvy nebo pracovní poměry pouze z důvodu [...] b) že se jedná o pracovní poměry upravené pracovní smlouvou na dobu určitou ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 91/383/EHS ze dne 25. června 1991, kterou se doplňují opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou nebo v dočasném pracovním poměru [(Úř. věst. 1991, L 206, s. 19; Zvl. vyd. 05/01, s. 418)] [...] [...]“ 8 V článku 3 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2001/23 je uvedeno: „Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.“ 9 Článek 4 této směrnice zní: „1. Převod podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu nepředstavuje sám o sobě pro převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění. Toto ustanovení však nebrání propouštění z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny stavu zaměstnanců. Členské státy mohou stanovit, že se první pododstavec nevztahuje na určité zvláštní kategorie zaměstnanců, na které se nevztahují právní předpisy nebo zvyklosti členských států týkající se ochrany před propuštěním. 2. Je-li skončena pracovní smlouva nebo rozvázán pracovní poměr v důsledku podstatné změny pracovních podmínek v neprospěch zaměstnance způsobené převodem, je zaměstnavatel považován za osobu, z jejíž strany byly pracovní smlouva nebo pracovní poměr ukončeny.“ 10 Znění čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 je v podstatě totožné se zněním čl. 1 odst. 1 směrnice 77/187. Portugalské právo 11 Článek 285 Código do Trabalho (zákoník práce) stanoví: „1. Je-li z jakéhokoliv důvodu převáděn majetek podniku, závodu nebo části podniku či závodu, který představuje hospodářskou jednotku, na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti zaměstnavatele související s pracovními smlouvami dotčených zaměstnanců, jakož i odpovědnost za úhradu pokut uložených v případě porušení ustanovení pracovního práva. 2. Převodce společně a nerozdílně odpovídá za závazky, které vznikly do dne převodu, po dobu jednoho roku následujícího po převodu. 3. Ustanovení předchozích odstavců se uplatní i na převod, postoupení nebo převzetí činnosti podniku, závodu nebo hospodářské jednotky pod přímou správu a v případě postoupení nebo převzetí činnosti pod přímou správu společně a nerozdílně odpovídá ten, kdo předtím uskutečňoval provoz. 4. Ustanovení předchozích odstavců se neuplatní v případě zaměstnance, kterého převodce před převodem přeložil k jinému závodu nebo hospodářské jednotce ve smyslu článku 194 a přitom jej pro sebe nechal i nadále pracovat, s výjimkou odpovědnosti nabyvatele při hrazení pokut uložených v případě porušení ustanovení pracovního práva. 5. Za hospodářskou jednotku se považuje seskupení prostředků uspořádaných za účelem výkonu hlavní nebo doplňkové hospodářské činnosti. 6. Nedodržení pravidel stanovených v odstavci 1 výše a první části odstavce 3 představuje velmi závažný protiprávní čin.“ 12 Podle článku 295 zákoníku práce týkajícího se účinků omezení výkonu práce podle pracovní smlouvy nebo jeho přerušení platí: „1. Po dobu omezení nebo přerušení [výkonu práce podle pracovní smlouvy] jsou zachovány práva, povinnosti a záruky smluvních stran, které nejsou povinny fakticky vykonávat práci. 2. Doba omezení nebo přerušení se zohledňuje při stanovení počtu odpracovaných let. 3. Omezení nebo přerušení nemá vliv na délku trvání smlouvy a nebrání smluvním stranám smlouvu ukončit podle všeobecných ustanovení. 4. Po uplynutí doby omezení nebo přerušení výkonu práce podle smlouvy se obnovují práva, povinnosti a záruky smluvních stran vyplývající z faktického výkonu práce. 5. Brání-li zaměstnavatel po uplynutí doby omezení nebo přerušení zaměstnanci, aby pokračoval ve své pracovní činnosti, dopustí se závažného deliktu.“ 13 Článek 317 odst. 4 zákoníku práce zní: „Pracovní volno vede k přerušení výkonu práce podle pracovní smlouvy s účinky stanovenými v článku 295.“ 14 Článek 62 Lei n.° 50/2012 aprova o regime jurídico da actividade empresarial local e das participações locais e revoga as Leis n.os 53-F/2006, de 29 de dezembro, e 55/2011, de 15 de novembro (zákon č. 50/2012 o schválení právního režimu podnikatelských činností a držení podílů na místní úrovni a o zrušení zákonů č. 53-F/2006 ze dne 29. prosince a č. 55/2001 ze dne 15. listopadu) ze dne 31. srpna 2012 (Diário da República, první řada, č. 169, ze dne 31. srpna 2012), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „RJAEL“) týkající se zrušení obecních nebo jiných místních podniků stanoví: „1. Aniž je dotčen článek 35 zákona o obchodních společnostech, u obecních nebo jiných místních podniků musí být ve lhůtě šesti měsíců vydáno rozhodnutí o zrušení, nastane-li jedna z následujících situací: [...] 5. Aniž je dotčen následující odstavec, na osoby, jež fakticky pracují v obecních nebo jiných místních podnicích, které se nacházejí v jedné ze situací uvedených v odstavci 1 a na které se nevztahují nástroje mobility upravené zákonem č. l2-A/2008 ze dne 27. února 2008, se uplatní režim pracovní smlouvy. 6. Obecní nebo jiné místní podniky v likvidaci mohou převést na veřejnoprávní subjekty, které v nich mají podíl, své zaměstnance zaměstnané na základě pracovní smlouvy v souladu s článkem 58 zákona č. l2-A/2008 ze dne 27. února 2008 pouze tehdy, pokud tito zaměstnanci vykonávají činnosti, u nichž probíhá integrace nebo internalizace, a jsou pro výkon těchto činností nezbytní. [...] 11. Odstavce 6 až 10 se uplatní pouze na zaměstnance, kteří jsou zaměstnáni na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou, jež byla uzavřena alespoň jeden rok před přijetím rozhodnutí o zrušení obecního nebo jiného místního podniku a kteří nemají v případě vzniku služebního poměru na dobu neurčitou nárok na náhradu za zánik předchozího pracovního místa.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 15 V říjnu 1999 zaměstnalo město Portimão L. M. Piscarreta Ricarda na dobu neurčitou jako „referenta pro cestovní ruch“. 16 V říjnu 2008 L. M. Piscarreta Ricardo práci pro toto město ukončil a na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou začal pracovat pro městský podnik Portimão Turis EM SA (dále jen „společnost Portimão Turis“). 17 Poté, co bylo v březnu 2010 rozhodnuto o sloučení několika městských podniků, město Portimão začlenilo společnost Portimão Turis pod společnost Portimão Urbis. L. M. Piscarreta Ricardo působil od té doby v posledně uvedeném podniku jako člen správní rady a následně jako ředitel. 18 V září 2011 dostal L. M. Piscarreta Ricardo na základě své žádosti pracovní volno bez nároku na náhradu mzdy na období dvou let. V červenci 2013 bylo uvedené pracovní volno na základě žádosti dotčené osoby prodlouženo o stejně dlouhou dobu. 19 V říjnu 2014 město Portimão rozhodlo o zrušení společnosti Portimão Urbis, jejímž bylo jediným akcionářem. Část činností tohoto podniku převzalo město Portimão, konkrétně správu systému dopravy, správu zařízení hospodářského rozvoje jako trh pro velkoobchodní prodej, zábavní park, výstaviště a multifunkční pavilon, správu ambulantního prodeje, jakož i tradičních trhů a veletrhů. 20 Druhá část činností společnosti Portimão Urbis byla zadána externímu subjektu Emarp, jehož jediným akcionářem bylo rovněž město Portimão, a to konkrétně správa veřejných prostranství včetně s tím související reklamní činnosti, využívání veřejných cest a městských podzemních a nadzemních parkovišť na jedné straně a správa kolektivních zařízení a poskytování služeb v oblasti vzdělávání, sociální činnost, kultura a sport, tj. fungování městského divadla v Portimão, vzdělávací farmy, domu Manuela Teixeira Gomese a komunitních center na straně druhé. 21 Podle těchto rozhodnutí se na část zaměstnanců společnosti Portimão Urbis vztahovala „dohoda o převodu ve veřejném zájmu“, přičemž tuto část zaměstnanců převzalo přímo město Portimão. U druhé části zaměstnanců došlo k „převodu smluvního místa“ a převzala ji společnost Emarp. 22 Vzhledem k tomu, že se s L. M. Piscarreta Ricardem nepočítalo ani v plánu internalizace, ani v plánu externalizace, jak jsou uvedeny v předchozím bodě, byl informován, že jeho pracovní smlouva byla v důsledku definitivního převodu činnosti společnosti Portimão Urbis ukončena. 23 L. M. Piscarreta Ricardo tudíž navrhl předkládajícímu soudu, aby rozhodl, že jeho propuštění bylo protiprávní, přičemž namítl, že došlo k převodu závodu Portimão Urbis na město Portimão a společnost Emarp. 24 Společnosti Portimão Urbis a Emarp a město Portimão s tímto názorem nesouhlasí. Namítají, že vzhledem k tomu, že měl L. M. Piscarreta Ricardo pracovní volno bez nároku na náhradu mzdy, tzn. svou práci fakticky nevykonával, jeho pracovní smlouva nemohla být převedena na žádného z nabyvatelů. Rovněž se domnívají, že nedošlo k převodu závodu, jelikož společnost Portimão Urbis byla zrušena na základě zákona a činnost ukončila z tohoto důvodu. 25 Předkládající soud má za to, že ve věci v původním řízení vyvstává výkladová otázka, zda lze mít za to, že zaměstnanec, který fakticky nevykonává svou práci, například z důvodu přerušení výkonu práce podle pracovní smlouvy, spadá pod pojem „zaměstnanec“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23. V tomto ohledu se táže, zda je třeba mít za to, že práva a povinnosti společnosti Portimão Urbis plynoucí z pracovní smlouvy uzavřené se žalobcem byly v souladu s čl. 3 odst. 1 této směrnice převedeny na město Portimão a společnost Emarp. 26 Předkládající soud je dále toho názoru, že je sporné, zda lze mít za to, že je čl. 62 odst. 5, 6 a 11 RJAEL s ohledem na podmínky, které stanoví, v souladu s čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/23. 27 Tribunal Judicial da Comarca de Faro (obvodní soud ve Faro, Portugalsko) se tedy rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující otázky: „1) Použije se čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2001/23 na takovou situaci, jaká nastala v projednávaném případě, v němž je městský podnik (jehož jediným akcionářem je město) zrušen (rozhodnutím výkonného orgánu města) a jeho činnosti jsou převedeny zčásti na město a zčásti na jiný městský podnik (jehož předmět podnikání byl odpovídajícím způsobem změněn a který je rovněž zcela ve vlastnictví města); jinými slovy, lze mít za těchto okolností za to, že došlo k převodu závodu ve smyslu uvedené směrnice? 2) Je třeba zaměstnance, který fakticky nevykonává svou práci (zejména z důvodu přerušení výkonu práce podle pracovní smlouvy), považovat za ‚zaměstnance‘ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23 a je třeba mít v tomto smyslu za to, že práva a povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy jsou v souladu čl. 3 odst. 1 této směrnice převedeny na nabyvatele? 3) Lze z hlediska unijního práva podmínit převod zaměstnanců v rámci převodu závodu, jak je upraven v čl. 62 odst. 5, 6 a 11 RJAEL, zejména povahou pracovního vztahu nebo dobou jeho trvání?“ K předběžným otázkám K první otázce 28 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 vykládán v tom smyslu, že situace, kdy je městský podnik, jehož jediným akcionářem je město, zrušen rozhodnutím výkonného orgánu tohoto města a jeho činnosti jsou převedeny zčásti na uvedené město, které je bude přímo vykonávat, a zčásti na jiný za tímto účelem zreorganizovaný městský podnik, jehož jediným akcionářem je rovněž toto město, spadá do působnosti uvedené směrnice. 29 Nejprve je třeba poukázat na to, že směrnice 2001/23 se podle čl. 1 odst. 1 písm. c) vztahuje na veřejné a soukromé podniky vykonávající hospodářskou činnost s cílem dosáhnout zisku nebo bez tohoto cíle. Podle téhož ustanovení naproti tomu platí, že správní reorganizace orgánů veřejné správy ani převod administrativních funkcí mezi orgány veřejné správy převodem ve smyslu této směrnice nejsou. 30 V projednávaném případě spočívala operace dotčená v původním řízení v převodu činností městského podniku zčásti na město a zčásti na jiný městský podnik. 31 V tomto ohledu je třeba předně konstatovat, že okolnost, že převodcem byl v rámci této operace městský podnik a nabyvateli město a jiný městský podnik, sama o sobě uplatnění směrnice 2001/23 na tuto operaci nebrání. 32 Soudní dvůr totiž rozhodl, že skutečnost, že nabyvatelem je veřejnoprávní právnická osoba, neumožňuje vyloučit existenci převodu spadajícího do rozsahu působnosti směrnice 2001/23, a to bez ohledu na to, zda je tato právnická osoba veřejným podnikem pověřeným veřejnou službou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. listopadu 2015, Aira Pascual a Algeposa Terminales Ferroviarios, C‐509/14, EU:C:2015:781, body 25 a 26) nebo obcí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2011, CLECE, C‐463/09, EU:C:2011:24, bod 26 a citovaná judikatura). 33 Ze znění čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2001/23 dále vyplývá, že se tato směrnice uplatní, pokud se převod týká jednotky vykonávající hospodářskou činnost s cílem dosáhnout zisku nebo bez tohoto cíle. 34 Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že pojem „hospodářská činnost“ zahrnuje jakoukoli činnost spočívající v nabízení zboží nebo poskytování služeb na daném trhu. Za hospodářskou činnost se v zásadě nepovažují činnosti, které spadají do výkonu výsad veřejné moci, ovšem služby, které jsou zajišťovány ve veřejném zájmu a bez účelu dosažení zisku a zároveň konkurují službám nabízeným subjekty usilujícími o dosažení zisku, jako „hospodářské činnosti“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2001/23 kvalifikovat lze (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2011, Scattolon, C‐108/10, EU:C:2011:542, body 43 a 44, jakož i citovaná judikatura). 35 V projednávaném případě podle všeho jednotlivé činnosti vykonávané společností Portimão Urbis, které převzalo město Portimão a společnost Emarp a byly popsány v bodech 19 a 20 tohoto rozsudku, do výkonu výsad veřejné moci nespadají, takže je lze kvalifikovat jako hospodářské činnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2001/23. 36 Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice se kromě toho tato směrnice vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení. 37 Z ustálené judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že dosah uvedeného ustanovení nelze posuzovat pouze na základě doslovného výkladu. Kvůli rozdílům mezi jazykovými zněními směrnice 2001/23, jakož i rozdílům mezi vnitrostátními právními předpisy, pokud jde o pojem „smluvní převod“, Soudní dvůr vyložil tento pojem dostatečně pružně, aby vyhověl cíli této směrnice, kterým je, jak vyplývá z bodu 3 jejího odůvodnění, chránit zaměstnance pro případ změny zaměstnavatele (rozsudek ze dne 20. ledna 2011, CLECE, C‐463/09, EU:C:2011:24, bod 29 a citovaná judikatura). 38 Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že skutečnost, že k převodu dojde na základě jednostranných rozhodnutí orgánů veřejné moci, a nikoli shodného projevu vůle, uplatnění směrnice 2001/23 nevylučuje (rozsudek ze dne 29. července 2010, UGT-FSP, C‐151/09, EU:C:2010:452, bod 25 a citovaná judikatura). 39 Z toho vyplývá, že okolnost, že takový převod, o jaký jde ve věci v původním řízení, je důsledkem zrušení městského podniku na základě rozhodnutí výkonného orgánu dotčeného města, podle všeho sama o sobě nevylučuje, že došlo k převodu ve smyslu směrnice 2001/23, jelikož předpokladem takové operace je změna zaměstnavatele. 40 Podle čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2001/23 konečně platí, že se uvedená směrnice uplatní, pokud se převod týká hospodářské jednotky, která si poté, co byla převzata novým zaměstnavatelem, zachovává svou identitu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2014, Amatori a další, C‐458/12, EU:C:2014:124, bod 30). 41 V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu všechny skutkové okolnosti charakterizující operaci dotčenou v původním řízení, k nimž patří zejména typ podniku nebo závodu, o který se jedná, převedení, nebo nepřevedení takového hmotného majetku, jako jsou budovy a movitý majetek, hodnota nehmotného majetku v době převodu, převzetí, nebo nepřevzetí podstatné části původních zaměstnanců novým zaměstnavatelem, převedení, nebo nepřevedení klientely, jakož i stupeň podobnosti činností vykonávaných před převodem a po převodu a délka případného pozastavení těchto činností. Tyto skutečnosti představují pouze dílčí aspekty celkového posouzení, které je třeba provést, a nemohou být proto hodnoceny samostatně (rozsudek ze dne 26. listopadu 2015, Aira Pascual a Algeposa Terminales Ferroviarios, C‐509/14, EU:C:2015:781, bod 32). 42 Z toho vyplývá, že význam, který je nutné připisovat tomu či onomu kritériu se nutně liší v závislosti na vykonávané činnosti, ba dokonce i na výrobních či provozních metodách používaných v daném podniku, závodu nebo části závodu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. listopadu 2015, Aira Pascual a Algeposa Terminales Ferroviarios, C‐509/14, EU:C:2015:781, body 33 a 34, jakož i citovaná judikatura). 43 Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že na základě pouhého převzetí hospodářské činnosti určité hospodářské jednotky jinou hospodářskou jednotkou nelze dospět k závěru, že byla zachována její identita. Identitu takové jednotky totiž nelze chápat pouze jako činnost, kterou je pověřena. Vyplývá z vícera neoddělitelných prvků, jako jsou její zaměstnanci, vedoucí pracovníci, organizace práce, provozní metody, a případně provozní prostředky, kterými disponuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2011, CLECE, C‐463/09, EU:C:2011:24, bod 41). 44 Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že relevantním faktorem pro závěr o zachování identity převáděné jednotky není zachování specifické organizace jednotlivých převáděných výrobních faktorů zavedené podnikatelem, ale zachování funkční vazby vzájemné závislosti a komplementarity mezi těmito faktory. Zachování takové funkční vazby mezi jednotlivými převáděnými faktory nabyvateli umožňuje tyto faktory využívat, i když jsou po převodu začleněny do nové a odlišné organizační struktury za účelem provozování stejné či obdobné hospodářské činnosti (rozsudky ze dne 12. února 2009, Klarenberg, C‐466/07, EU:C:2009:85, body 46 až 48, jakož i ze dne 9. září 2015, Ferreira da Silva e Brito a další, C‐160/14, EU:C:2015:565, body 33 a 34). Z toho vyplývá, že okolnost, že hospodářská jednotka byla zrušena a její činnosti byly převedeny na dva další subjekty, není sama o sobě překážkou použitelnosti směrnice 2001/23. 45 Je na předkládajícím soudu, aby ve světle informací uvedených v bodech 41 až 44 tohoto rozsudku posoudil, zda byla identita převáděné jednotky za okolností věci v původním řízení zachována. 46 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 musí být vykládán v tom smyslu, že situace, kdy je městský podnik, jehož jediným akcionářem je město, zrušen rozhodnutím výkonného orgánu tohoto města a jeho činnosti jsou převedeny zčásti na uvedené město, které je bude přímo vykonávat, a zčásti na jiný za tímto účelem zreorganizovaný městský podnik, jehož jediným akcionářem je rovněž toto město, spadá do působnosti uvedené směrnice za podmínky, že je po převodu zachována identita dotčeného podniku, což musí zjistit předkládající soud. Ke druhé otázce 47 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda taková osoba, jako je žalobce v původním řízení, která z důvodu přerušení výkonu práce podle pracovní smlouvy svou práci fakticky nevykonává, spadá pod pojem „zaměstnanec“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23 a zda je třeba mít za to, že za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, jsou v souladu s čl. 3 odst. 1 této směrnice na nabyvatele převedeny práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy. 48 Nejprve je třeba uvést, že podle čl. 2 odst. 1 písm. d) uvedené směrnice se za „zaměstnance“ považuje jakákoli osoba, které je v příslušném členském státě poskytována ochrana jako zaměstnanci v souladu s platnými vnitrostátními předpisy o zaměstnávání. 49 Jak dále vyplývá ze samotného znění čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2001/23, ochrana, kterou má tato směrnice zajistit, se týká pouze zaměstnanců, kteří mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr platný ke dni převodu (usnesení ze dne 15. září 2010, Briot, C‐386/09, EU:C:2010:526, bod 27). 50 Co se kromě toho týče směrnice 77/187, která byla směrnicí 2001/23 kodifikována, Soudní dvůr potvrdil, že nestanoví-li zvláštní ustanovení jinak, mohou se této směrnice dovolávat pouze zaměstnanci, kteří mají ke dni převodu platnou pracovní smlouvu nebo pracovní poměr, a existenci pracovní smlouvy nebo poměru k tomuto dni je nutno posuzovat podle vnitrostátního práva, to však za předpokladu dodržení kogentních norem směrnice 77/187 týkajících se ochrany zaměstnanců před propuštěním v důsledku převodu (usnesení ze dne 15. září 2010, Briot, C‐386/09, EU:C:2010:526, bod 28). 51 Z předkládacího rozhodnutí v projednávaném případě vyplývá, že ačkoliv měl žalobce v původním řízení ke dni zrušení společnosti Portimão Urbis s touto společností uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, svoji práci k tomuto dni fakticky nevykonával, jelikož měl pracovní volno bez nároku na náhradu mzdy a důsledkem tohoto pracovního volna bylo v souladu s vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení přerušení výkonu práce podle jeho pracovní smlouvy. 52 Předkládající soud přitom uvedl, že tato právní úprava stanoví, že po dobu přerušení výkonu práce podle pracovní smlouvy jsou zachovány práva, povinnosti a záruky smluvních stran, které nejsou povinny fakticky vykonávat práci. Uvedená právní úprava tak podle všeho takové osobě, jako je žalobce v původním řízení, která svou práci fakticky nevykonává z důvodu přerušení výkonu práce podle pracovní smlouvy, ochranu jako zaměstnanci poskytuje; tuto skutečnost však musí ověřit předkládající soud. 53 S výhradou tohoto ověření z toho vyplývá, že práva a povinnosti takové osoby plynoucí z její pracovní smlouvy jsou v důsledku převodu podniku v souladu s čl. 3 odst. 1 prvním pododstavcem směrnice 2001/23 převedeny na nabyvatele. 54 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že taková osoba, jako je žalobce v původním řízení, která z důvodu přerušení výkonu práce podle pracovní smlouvy

cs

caselaw

EU

svou práci fakticky nevykonává, spadá pod pojem „zaměstnanec“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23, pokud jí dotčený vnitrostátní právní předpis podle všeho poskytuje ochranu jako zaměstnanci; tuto skutečnost však musí ověřit předkládající soud. S výhradou tohoto ověření je třeba mít za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, za to, že práva a povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy této osoby jsou v souladu s čl. 3 odst. 1 této směrnice převedeny na nabyvatele. Ke třetí otázce 55 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 2001/23 vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, která v rámci převodu obecního nebo jiného místního podniku podřizuje zachování práv zaměstnanců určitým omezením, pokud jde zejména o druh pracovní smlouvy nebo dobu jejího trvání. 56 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 16. července 2015, Sommer Antriebs- und Funktechnik, C‐369/14, EU:C:2015:491, bod 32 a citovaná judikatura). 57 Jak v projednávaném případě vyplývá z předkládacího rozhodnutí, z vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení plyne, že převod zaměstnanců obecního nebo jiného místního podniku je podmíněn zejména předchozí existencí pracovní smlouvy na dobu neurčitou uzavřené alespoň jeden rok před přijetím rozhodnutí o zrušení tohoto podniku. 58 Jak ovšem bylo připomenuto v bodě 16 tohoto rozsudku, L. M. Piscarreta Ricardo měl ke dni převodu činnosti společnosti Portimão Urbis pracovní smlouvu na dobu neurčitou uzavřenou několik let před tímto dnem. 59 Jak přitom vyplývá z čl. 267 druhého pododstavce SFEU, vnitrostátní soud může Soudní dvůr kdykoliv požádat o výklad aktů přijatých unijními orgány, institucemi nebo jinými subjekty, považuje-li rozhodnutí Soudního dvora o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku. 60 Předkládající soud ovšem nikterak nevysvětlil, proč má v těchto souvislostech za to, že odpověď na otázku, kterou pokládá, je nezbytná pro vyřešení sporu, který mu byl předložen. Zejména nevyjasnil, proč by se měla na situaci L. M. Piscarreta Ricarda uplatnit taková omezení stanovená vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, jaká jsou uvedena v bodě 57 tohoto rozsudku. 61 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že třetí předběžná otázka je nepřípustná. K nákladům řízení 62 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: 1) Článek 1 odst. 1 směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů musí být vykládán v tom smyslu, že situace, kdy je městský podnik, jehož jediným akcionářem je město, zrušen rozhodnutím výkonného orgánu tohoto města a jeho činnosti jsou převedeny zčásti na uvedené město, které je bude přímo vykonávat, a zčásti na jiný za tímto účelem zreorganizovaný městský podnik, jehož jediným akcionářem je rovněž toto město, spadá do působnosti uvedené směrnice za podmínky, že je po převodu zachována identita dotčeného podniku, což musí zjistit předkládající soud. 2) Taková osoba, jako je žalobce v původním řízení, která z důvodu přerušení výkonu práce podle pracovní smlouvy svou práci fakticky nevykonává, spadá pod pojem „zaměstnanec“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23, pokud jí dotčený vnitrostátní právní předpis podle všeho poskytuje ochranu jako zaměstnanci; tuto skutečnost však musí ověřit předkládající soud. S výhradou tohoto ověření je třeba mít za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, za to, že práva a povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy této osoby jsou v souladu s čl. 3 odst. 1 této směrnice převedeny na nabyvatele. 3) Třetí otázka položená Tribunal Judicial da Comarca de Faro (obvodní soud ve Faro, Portugalsko) je nepřípustná. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: portugalština.

cs

caselaw

EU

Účastníci řízení Výrok Účastníci řízení Ve věci T‐88/13 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (třetího senátu) ze dne 5. prosince 2012, Z v. Soudní dvůr (F‐88/09 a F‐48/10, Sb. VS, EU:F:2012:171), a znějící na zrušení uvedeného rozsudku, Z, s bydlištěm v Lucemburku (Lucembursko), zastoupená F. Rollingerem, advokátem, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž dalším účastníkem řízení je: Soudní dvůr Evropské unie, zastoupený A. Placcem, jako zmocněncem, žalovaný v prvním stupni, TRIBUNÁL (kasační senát), ve složení M. Jaeger, předseda, H. Kanninen (zpravodaj) a D. Gratsias, soudci, vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon, vydává tento Rozsudek (1) 1. Navrhovatelka se svým kasačním opravným prostředkem podaným na základě článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie domáhá zrušení rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (třetího senátu) ze dne 5. prosince 2012, Z v. Soudní dvůr (F‐88/09 a F‐48/10, Sb. VS, dále jen „napadený rozsudek“, EU:F:2012:171), kterým uvedený soud zamítl její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. prosince 2008, kterým byla Z přeřazena na jiné pracovní místo, a ze dne 10. července 2009, kterým byla Z uložena písemná výstraha. Skutkový základ sporu 2. Relevantní skutečnosti tvořící základ sporu jsou vylíčeny v bodech 23 až 66 napadeného rozsudku následovně: „23 Žalobkyně byla přijata jako úřednice ve zkušební době od 1. září 2005 a byla od tohoto data do 31. prosince 2008 přidělena jakožto právník-lingvista k jednomu překladatelskému oddělení generálního ředitelství (GŘ) Soudního dvora pro překlady. Od 1. června 2006 byla jmenována úřednicí. 24 V prosinci 2005 byla paní X přijata jako právník-lingvista do téhož překladatelského oddělení a do téhož týmu jako žalobkyně jakožto pomocná smluvní zaměstnankyně. Paní X je manželkou pana W, jenž byl následně jmenován přidělencem vedoucího kanceláře Soudního dvora. 25 Žalobkyně byla pověřena revizí části překladů vypracovávaných paní X. V tomto postavení podle svého tvrzení záhy zjistila, že kvalita překladů paní X je velmi nízká a že se paní X neřídila pokyny a nedodržovala lhůty. 26 Žalobkyně tvrdí, že ona a řada jejích kolegů, včetně vedoucího jejího týmu, opakovaně upozorňovali vedoucího oddělení pana Y na údajnou pracovní nezpůsobilost paní X. Podle žalobkyně vedoucí oddělení kritiku práce paní X systematicky ignoroval, za čímž podle ní stály dlouhodobé přátelské vztahy mezi panem Y a paní X. Profesní situace žalobkyně na oddělení se navíc zhoršila poté, co vedoucího svého oddělení informovala o nedostatečném pracovním výkonu paní X. Soudní dvůr toto skutkové vylíčení popírá, zejména pak existenci jakéhokoli přednostního zacházení ve prospěch paní X, jakož i nečinnost nadřízených žalobkyně. 27 Incident, který se odehrál v dubnu 2006, utvrdil žalobkyni v přesvědčení, že se paní X dostává v rámci oddělení přednostního zacházení. Poté, co žalobkyně konstatovala, že překlad odevzdaný paní X byl neúplný, a požádala paní X o jeho doplnění, zaslala totiž paní X sekretariátu nový dokument s poznámkou, že práce na něm byla ukončena, zatímco podle platných pravidel oddělení jej měla vrátit žalobkyni k nové revizi. Žalobkyně následně ohlásila incident panu Y a požádala ho, aby vůči paní X přijal přísná opatření, což pan Y odmítl učinit. 28 Žalobkyně si stěžovala u ředitele, pod nějž spadá její oddělení, na přístup vedoucího jejího oddělení, jejž považovala za ,nepatřičný a nepřátelský‘. 29 Podle Soudního dvora vysvětlil ředitel žalobkyni na schůzce konané dne 10. prosince 2006 důvody, proč byla X přijata. Žalobkyně tvrdí, že ředitel na této schůzce rovněž připustil, že paní X měla problematické vztahy i s jinými členy oddělení a že v minulosti dvakrát neuspěla v otevřeném výběrovém řízení pořádaném Evropským úřadem pro výběr personálu (EPSO) na místa právníků-lingvistů u Soudního dvora. Soudní dvůr popírá pravdivost tvrzení, jež žalobkyně připisuje svému bývalému řediteli. 30 Dne 14. května 2007 konstatovala žalobkyně chyby v překladu rozsudku Soudního dvora vypracovaném paní X. Informovala o tom vedoucího svého oddělení pana Y. 31 Dne 25. května 2007, v rámci hodnotícího řízení za rok 2006, se žalobkyně setkala s generálním ředitelem GŘ pro překlady jakožto jejím revizním hodnotitelem. Žalobkyně jej podle svých tvrzení seznámila s obtížemi, jimž čelila v důsledku přednostního zacházení ze strany vedoucího oddělení pana Y s členem jejího týmu, aniž však jmenovala paní X. Podle žalobkyně dal generální ředitel okamžitě najevo své rozhořčení a navrhl uspořádání vnitřního auditu za účelem určení, zda se kandidatuře dotyčné osoby na místo právníka-lingvisty dostalo přednostního zacházení. Žalobkyně tvrdí, že poté, co se generální ředitel dověděl, že se jedná o paní X, manželku přidělence vedoucího kanceláře Soudního dvora, navrhl žalobkyni, aby změnila generální ředitelství. Soudní dvůr popírá pravdivost tvrzení, jež žalobkyně připisuje generálnímu řediteli. 32 Žalobkyně tvrdí, že upozornila své nadřízené na přednostní zacházení, jehož se dostávalo paní X ze strany vedoucího jejího oddělení, v e-mailu ze dne 23. listopadu 2007, v přípise zaslaném u příležitosti hodnotícího řízení za rok 2007 a konečně i v e-mailu zaslaném mimo jiné vedoucímu kanceláře Soudního dvora dne 11. listopadu 2008. 33 Mezitím přijal vedoucí oddělení pan Y dne 10. července 2008 rozhodnutí zařadit žalobkyni do jiného týmu svého oddělení z důvodu, že žalobkyně měla konfliktní vztahy s vedoucím svého týmu. Podle žalobkyně bylo možné důvodně pochybovat o pravdivosti tohoto odůvodnění, neboť uvedený vedoucí týmu měl být v té době převeden k Radě Evropské unie a kromě toho netušil, proč by jeho vztah k žalobkyni měl být kvalifikován jako konfliktní, dokud se sám v této věci neinformoval u vedoucího oddělení. Žalobkyně nicméně nepodala stížnost proti tomuto rozhodnutí o tom, že má změnit tým. 34 Na začátku září 2008 využila žalobkyně služeb jednoho z poradců v oblasti psychického obtěžování zřízených [sdělením vedoucího kanceláře Soudního dvora ze dne 20. listopadu 2006 o respektování lidské důstojnosti]. 35 V listopadu 2008 byl žalobkyni navržen elektronický oběh pracovních dokumentů namísto dosavadního fyzického oběhu. 36 Žalobkyně, pro niž se podle jejích slov stalo údajné psychické obtěžování ze strany vedoucího jejího oddělení neúnosným, zaslala všem členům svého oddělení e-mail, v němž se ve francouzské verzi předložené žalobkyní uvádí: ,Drazí kolegové, ani já již od zítřka nebudu patřit mezi Vás, a jedná se o promyšlené rozhodnutí, jež nicméně vyžaduje jisté vysvětlení pro ty z Vás, kteří nejste obeznámeni se stavem věci, aby se tak nikdo z Vás necítil dotčen. Jak si většina z Vás zřejmě všimla, zastával vedoucí oddělení vůči mé osobě stále více nepřátelský a někdy až nezdvořilý postoj – a to jeho přístup hodnotím ještě velmi taktně – od té doby, co jsem upozornila na skutečnost, že jeho neschopnost oddělit sociální a profesní vztahy má velmi negativní dopad na fungování oddělení a pracovní podmínky revizorů, kteří se při své práci museli vypořádávat s přítomností staré známosti vedoucího oddělení, jež na našem oddělení získávala po dobu téměř dvou let smlouvy dočasného zaměstnance. Nejsem jediná, komu tato situace vadila, ale zjevně jsem byla jediná, kdo se odvážil jasně vyjádřit svůj názor, zejména že se jednalo o projev neúcty vůči ostatním osobám pracujícím na našem oddělení, protože se přednostní zacházení se známými bohužel projevilo na úkor druhých, kteří nastoupili na základě výběrového řízení EPSO nebo na základě vlastních znalostí a schopností, aniž by na Soudním dvoře měli přátelské, rodinné či jiné vazby. Není proto překvapivé, že odplata byla a je brutální, což se odrazilo na mých pracovních podmínkách. Mám však za to, že hodnoty jako čestnost, slušnost a důstojnost jsou důležitější než například půlbod v rámci povyšovacího řízení. Žádná zastávaná pozice neopravňuje nikoho zacházet s ostatními nekorektním či arogantním způsobem, především ne z čistě osobních důvodů, o nichž si každý z Vás, kdo zná situaci, jež na našem oddělení panovala od prosince 2005 do června 2007, může učinit svůj obrázek. Pro ty z Vás, kteří mně neustále opakovali, že proti osobám s různými vazbami nelze nic podniknout a že se nic nezmění, mám dobrou zprávu, a sice že se již naopak mnohé změnilo a mnohé se ještě brzy změní. Nejlépe o tom svědčí to, že do našeho oddělení nyní nastupují úspěšní uchazeči z výběrového řízení EPSO či osoby, které nevzbuzují sebemenší pochybnost o tom, že byly přijaty na základě vlastní skutečné hodnoty, a nikoli například na základě toho, koho znají a případně jak dlouho někoho znají. Všem, kteří si nenechají ničím zkazit chuť, přeji dobrou chuť! [...] P. S. Děkuji moc všem z Vás, kteří jste mi dali hlas ve volbách do [výboru zaměstnanců] (téměř 350 hlasů, což je velmi dobrý výsledek), a za e-maily a jiná vyjádření podpory, jež jsem od Vás obdržela. Je to každopádně konstruktivní zkušenost, když tak početná skupina osob sdílí názor, že je třeba změnit mnoho věcí, a to nejen na našem oddělení, ale i v našem orgánu. Šance na změnu jsou nyní mnohem lepší než dříve.‘ 37 E-mailem z téhož dne, zaslaným novému řediteli jejího oddělení a v kopii generálnímu řediteli GŘ pro překlady, požádala žalobkyně o rozhovor ohledně psychického obtěžování, jehož byla údajnou obětí. 38 Dne 10. prosince 2008 zaslala žalobkyně další e-mail [...] vedoucímu jejího oddělení panu Y a všem členům oddělení, v němž se ve francouzské verzi předložené žalobkyní uvádí: ,Dobrý den, Vaši nadřízení jsou již dlouho obeznámeni s naší záležitostí a [generální ředitel] se domníval, že otázka smluv přidělených jedné Vaší známé by měla být předmětem interního auditu Soudního dvora. V současné době se vyjasňuje, proč k auditu v přiměřené době nedošlo a kdo je za toto opomenutí odpovědný. Výhrůžkami, které jsou mi zasílány, nelze skutečnost změnit a [nový ředitel, pod nějž oddělení spadá] již předtím rozhodl, že věnuje veškerý nezbytný čas rozhovoru ohledně Vašeho nepřístojného chování při plnění Vašich úkolů, protože bývalý ředitel [...] tento problém velmi dlouho ignoroval a zdá se, že se toto napříště změní.‘ 1. Rozhodnutí o přeřazení ze dne 18. prosince 2008 39 Prvním důsledkem odeslání obou e-mailů ze dne 9 a 10. prosince 2008 všem členům oddělení, k němuž byla žalobkyně přidělena, bylo přijetí rozhodnutí vedoucího kanceláře Soudního dvora jakožto orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen ,OOJ‘) ze dne 18. prosince 2008, kterým byla žalobkyně na základě čl. 7 odst. 1 služebního řádu [úředníků Evropské unie] k 1. lednu 2009 [...] přeložena na jiné pracoviště, a to na Ředitelství pro knihovnu. V memorandu oznamujícím toto rozhodnutí generální ředitel Soudního dvora pro personál a finance uvedl, že ,důvodem pro toto přeložení je nezbytnost zajistit řádné fungování [Vašeho] oddělení [...], jež bylo ohroženo v návaznosti na e-maily obsahující závažná obvinění Vašich nadřízených, jež jste odeslala všem spolupracovníkům oddělení ve dnech 9 a 10. prosince 2008‘. 40 Dne 2. dubna 2009 podala žalobkyně stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu [úředníků Evropské unie], kterou se domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 18. prosince 2008 a náhrady nemajetkové újmy, kterou vyčíslila na 30 000 eur. [...] 42 Rozhodnutím ze dne 30. června 2009, oznámeným dne 13. července 2009, zamítl výbor pověřený vyřizováním stížností stížnost ze dne 2. dubna 2009. 2. Rozhodnutí o disciplinární sankci ze dne 10. července 2009 43 Druhým důsledkem odeslání e-mailů ve dnech 9 a 10. prosince 2008 bylo, že GŘ pro překlady zaslalo vedoucímu kanceláře Soudního dvora jakožto OOJ dne 19. prosince 2008 sdělení, kterým uvedené GŘ požaduje, aby bylo vůči žalobkyni zahájeno disciplinární řízení (dále jen ,sdělení do spisu‘) [...] 44 Memorandem ze dne 12. ledna 2009 zaslal vedoucí kanceláře Soudního dvora žalobkyni sdělení do spisu, k němuž byly připojeny dva e-maily z 9. a 10. prosince 2008 ve francouzském překladu, a předvolal ji na základě článku 3 přílohy IX služebního řádu [úředníků Evropské unie] ke slyšení. To proběhlo dne 28. ledna 2009 za přítomnosti ředitele Ředitelství pro lidské zdroje a administrativu personálu GŘ Soudního dvora pro personál a finance, který byl pověřen sepsáním protokolu. Během tohoto slyšení požádala žalobkyně o možnost předložit písemně další vyjádření k prvnímu vyjádření, jež vypracuje po pořízení protokolu; této žádosti žalobkyně bylo vyhověno. 45 Dne 3. února 2009 obdržela žalobkyně sdělení o návrhu protokolu ze slyšení ze dne 28. ledna 2009 a dne 9. února 2009 zaslala OOJ své první vyjádření k tomuto návrhu. 46 Dne 27. února 2009 zaslala žalobkyně další vyjádření, v němž tvrdila, že řízení zahájené vůči její osobě je stiženo vadami. 47 Dne 12. března 2009 obdržela žalobkyně k podpisu konečnou verzi protokolu ze slyšení. Odeslala zpět nepodepsaný dokument s poukazem na to, že nezachycuje všechna vyjádření, jež předložila. 48 Memorandem ze dne 1. dubna 2009 informoval vedoucí kanceláře Soudního dvora žalobkyni o tom, že se vzhledem k závadnému charakteru rozeslání e-mailů z 9 a 10. prosince 2008 rozhodl zahájit disciplinární řízení upravené článkem 11 přílohy IX služebního řádu [úředníků Evropské unie], „k uložení sankce písemné výstrahy nebo důtky bez účasti disciplinární komise‘. Kromě toho upřesnil, že předtím, než zaujme postoj k tomu, jak má být chování žalobkyně kvalifikováno a jaká sankce bude případně uložena, proběhne druhé slyšení podle uvedeného článku 11. 49 Druhé slyšení žalobkyně u vedoucího kanceláře Soudního dvora se uskutečnilo dne 8. května 2009 [...] [...] 54 [D]ne 10. července 2009 přijal vedoucí kanceláře Soudního dvora jakožto OOJ rozhodnutí, že se žalobkyni ukládá sankce písemné výstrahy z důvodu, že ,poškodila důstojnost své funkce v rozporu s článkem 12 služebního řádu [úředníků Evropské unie] tím, že všem členům [svého oddělení] zaslala e-maily z 9 a 10. prosince 2008‘ (dále jen ,sankce ze dne 10. července 2009‘). [...] 59 Dopisem ze dne 10. listopadu 2009 podala žalobkyně stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu [úředníků Evropské unie] proti sankci ze dne 10. července 2009 [...] [...] 61 Dopisem ze dne 22. ledna 2010 [...] byla žalobkyně předvolána ke slyšení před výbor pověřený vyřizováním stížností, jež se mělo uskutečnit dne 9. února 2010. [...] 65 Dopisem ze dne 19. února 2010 zaslaným [výboru pověřenému vyřizováním stížností] žalobkyně [uvedla], že podle jejího názoru výbor pro vyřizování stížností nebyl příslušný k rozhodování o její stížnosti. 66 Rozhodnutím ze dne 10. března 2010, oznámeným dne 15. března 2010, zamítl výbor pro vyřizování stížností stížnost podanou proti sankci ze dne 10. července 2009.“ Řízení v prvním stupni [ omissis ] 5. Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 22. června 2010 podala navrhovatelka žalobu, která byla zapsána do rejstříku pod referenčním číslem F‐48/10 (dále jen „žaloba F‐48/10“) a kterou se navrhovatelka domáhala jednak, aby Soud zrušil rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 10. července 2009, kterým byla navrhovatelce uložena písemná výstraha (dále jen „sankce ze dne 10. července 2009“), a v případě potřeby i rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost podaná proti této sankci, a jednak aby uložil Soudnímu dvoru povinnost zaplatit jí částku 50 000 eur z titulu náhrady nemajetkové újmy. 6. Soudní dvůr v rámci své obrany navrhl zejména zamítnutí žaloby F‐48/10. [ omissis ] 11. Při zahájení jednání konaného dne 25. ledna 2012 podala navrhovatelka výslovný návrh na vyloučení soudce zpravodaje, který se od dopisu citovaného výše v bodě 7 stal předsedou Soudu pro veřejnou službu a předsedou třetího senátu, jemuž byly přiděleny dotčené věci, a to z důvodu zřejmého nedostatku bezúhonnosti, nestrannosti a nezávislosti. Mezi tvrzeními o nedostatku nestrannosti soudce zpravodaje vycházejícími z toho, že soudce zpravodaj jakožto předseda Soudu pro veřejnou službu zachoval existenci výboru Soudu pro veřejnou službu pověřeného vyřizováním stížností, se v tomto návrhu uvádělo, že „totéž platí pro členy [Soudu], kteří svolili s tím, že budou členy uvedeného výboru, neboť jejich nestrannost je v tomto ohledu objektivně ohrožena.“ 12. Na základě návrhu na vyloučení soudce podaného navrhovatelkou na začátku jednání Soud řízení přerušil. 13. Dopisem ze dne 6. února 2012 zaslal vedoucí kanceláře Soudu pro veřejnou službu návrh na vyloučení soudce Soudnímu dvoru k případným připomínkám, který dopisem došlým vedoucímu kanceláře Soudu pro veřejnou službu dne 17. února 2012 uvedl, že nemá žádné připomínky a že spoléhá na úsudek Soudu. Rozhodnutím s odůvodněním ze dne 29. března 2012 zamítl předseda druhého senátu Soudu pro veřejnou službu návrh na vyloučení soudce zpravodaje i dvou soudců zasedajících ve výboru Soudu pro veřejnou službu pověřeném vyřizováním stížností. 14. Dopisem vedoucího soudní kanceláře ze dne 4. dubna 2012 byli účastníci řízení předvoláni k novému jednání, které se konalo dne 10. května 2012. 15. Dne 5. prosince 2012 vynesl Soud pro veřejnou službu (třetí senát) napadený rozsudek. [ omissis ] Napadený rozsudek [ omissis ] K žalobě F‐48/10 28. Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení se navrhovatelka dovolávala šesti žalobních důvodů, přičemž první důvod vycházel z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností a z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí Soudního dvora ze dne 4. května 2004 o výkonu pravomocí přiznaných služebním řádem úředníků Evropské unie orgánu oprávněnému ke jmenování a pracovním řádem ostatních zaměstnanců Evropské unie orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv (dále jen „rozhodnutí ze dne 4. května 2004“), druhý důvod vycházel z vad disciplinárního řízení z důvodu porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti řízení, jakož i článků 1 až 3 přílohy IX služebního řádu, třetí důvod vycházel z porušení článku 12 služebního řádu a článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), jakož i ze zjevně nesprávného posouzení, čtvrtý důvod vycházel z existence střetu zájmů v případě OOJ, z porušení článků 2 a 10 statutu Soudního dvora, článku 11a služebního řádu, článku 8 Evropského kodexu řádné správní praxe, článku 41 Listiny základních práv, jakož i obecných zásad objektivity, nestrannosti a nezávislosti, pátý důvod vycházel z porušení práva na obhajobu a zásady rovnosti zbraní a šestý důvod vycházel z existence zneužití pravomoci a z porušení povinnosti péče a zásady řádné správy. 29. Napadeným rozsudkem Soud pro veřejnou službu všechny tyto žalobní důvody zamítl. [ omissis ] Řízení před Tribunálem a návrhová žádání účastníků řízení 32. Spisem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. února 2013 podala navrhovatelka projednávaný kasační opravný prostředek. 33. Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 26. února 2013 podala navrhovatelka návrh, jímž se domáhala získání anonymity, jemuž předseda kasačního senátu vyhověl rozhodnutím ze dne 6. března 2013. 34. Dne 19. září 2013 předložil Soudní dvůr svou kasační odpověď. Písemná část řízení byla ukončena dne 2. prosince 2013. 35. Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (kasační senát) konstatoval, že účastníci řízení nepodali ve lhůtě jednoho měsíce od doručení oznámení o ukončení písemné části řízení žádný návrh na nařízení jednání, a podle článku 146 jednacího řádu Tribunálu rozhodl, že o kasačním opravném prostředku rozhodne bez ústní části řízení. 36. Navrhovatelka navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadený rozsudek; – vyhověl jejím návrhovým žádáním vzneseným v prvním stupni ve věcech F‐88/09 a F‐48/10; – uložil Soudnímu dvoru, aby jí nahradil náklady řízení, které vynaložila v řízení v prvním stupni a v rámci řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku. 37. Soudní dvůr navrhuje, aby Tribunál: – zamítl kasační opravný prostředek; – uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku 38. Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje navrhovatelka jedenáct důvodů. První důvod vychází z nedostatku nestrannosti třetího senátu Soudu pro veřejnou službu. Druhý důvod vychází z porušení práva na účinnou právní ochranu tím, že přezkum Soudu pro veřejnou službu stran dodržování podmínky týkající se zájmu služby, upravené v čl. 7 odst. 1 služebního řádu, byl omezený. Třetí důvod vychází z nepříslušnosti předsedy druhého senátu Soudu pro veřejnou službu k rozhodování o návrhu na vyloučení soudce ze dne 25. ledna 2012. Čtvrtý důvod vychází z porušení práva na spravedlivý proces, protože jednací řád Soudu pro veřejnou službu neupravuje možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyloučení soudce. Pátý důvod vychází z porušení povinnosti zjistit pravé důvody, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí o přeřazení na jiné pracovní místo a uložena sankce ze dne 10. července 2009, a dále ze zkreslení skutkového stavu. Šestý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit tím, že neprávem konstatoval, že rozhodnutí o přeřazení na jiné pracovní místo bylo přijato pouze v zájmu služby ve smyslu čl. 7 odst. 1 služebního řádu. Sedmý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit tím, že neprávem konstatoval, že OOJ respektoval pravidlo souladu mezi platovou třídou a pracovním místem. Osmý důvod vychází z porušení práva na obhajobu a práva být vyslechnut. Devátý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit tím, že neprávem konstatoval, že návrhová žádání znějící na náhradu újmy údajně způsobené oznámením rozhodnutí o přeřazení na jiné pracovní místo veškerému personálu jsou nepřípustná. Desátý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit konstatováním, že výbor pověřený vyřizováním stížností, který zamítl stížnost proti sankci ze dne 10. července 2009, byl příslušný, a dále z toho, že nebylo rozhodnuto o žalobním důvodu vycházejícím z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004. Jedenáctý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit tím, že neprávem konstatoval, že OOJ respektoval články 1 až 3 přílohy IX služebního řádu, a dále z porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti řízení. [ omissis ] K důvodům kasačního opravného prostředku týkajícím se věci F‐48/10 K desátému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit konstatováním, že výbor pověřený vyřizováním stížností, který zamítl stížnost proti sankci ze dne 10. července 2009, byl příslušný, a dále z toho, že nebylo rozhodnuto o žalobním důvodu vycházejícím z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004 138. Navrhovatelka kritizuje body 226 až 228 napadeného rozsudku, jimiž Soud pro veřejnou službu zamítl jako irelevantní žalobní důvod vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností z důvodu, že jelikož bylo rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti sankci ze dne 10. července 2009 potvrzujícím aktem postrádajícím samostatný obsah, nemohlo mít jeho zrušení vliv na legalitu sankce ze dne 10. července 2009. Podle navrhovatelky nemůže takovéto odůvodnění Soudu pro veřejnou službu spočívat na existenci rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost, přijatého nepříslušným orgánem. 139. Soudní dvůr s argumentací navrhovatelky nesouhlasí. 140. V řízení v prvním stupni se navrhovatelka domáhala zrušení sankce ze dne 10. července 2009 a pro případ potřeby i zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti sankci ze dne 10. července 2009 (napadený rozsudek, bod 69). 141. Podle ustálené judikatury každé rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ať již výslovné či implicitní, pokud je prosté a jednoduché, pouze potvrzuje akt nebo nepřijetí aktu, které stěžovatel napadá, a nepředstavuje, pojímáno samostatně, napadnutelný akt, takže na návrhová žádání směřující proti tomuto rozhodnutí bez samostatného obsahu ve vztahu k původnímu rozhodnutí musí být nahlíženo tak, že směřují proti původnímu aktu (usnesení ze dne 16. června 1988, Progoulis v. Komise, 371/87, Recueil, EU:C:1988:317, bod 17, a rozsudek ze dne 2. března 2004, Di Marzio v. Komise, T‐14/03, RecFP, EU:T:2004:59, bod 54). Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti je potvrzujícím aktem postrádajícím samostatný obsah, pokud v něm není přezkoumávána situace stěžovatele na základě nových právních nebo skutkových okolností [rozsudky ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‐325/09 P, Sb. rozh., EU:T:2011:506, bod 32, a ze dne 21. května 2014, Mocová v. Komise, T‐347/12 P, Sb. rozh. (výňatky), EU:T:2014:268, bod 34]. 142. Na základě judikatury citované v bodě 141 výše Soud pro veřejnou službu v bodě 227 napadeného rozsudku konstatoval, že administrativa nezkoumala situaci navrhovatelky na základě nových právních a skutkových okolností, takže na rozhodnutí o zamítnutí stížnosti musí být nahlíženo jako na akt čistě potvrzující sankci ze dne 10. července 2009. Dovodil z toho, že zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemůže mít vliv na legalitu sankce ze dne 10. července 2009, takže žalobní důvod vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností, který směřuje ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, musí být zamítnut jako irelevantní. 143. Je však třeba uvést, že navrhovatelka důvodem vycházejícím z nepříslušnosti výboru pro vyřizování stížností, jehož se dovolávala v řízení v prvním stupni, napadala složení uvedeného výboru, který zamítl její stížnost proti sankci ze dne 10. července 2009. Tento důvod se tudíž týkal otázky, zda byla stížnost navrhovatelky přezkoumána řádným postupem, který mohl vést k jinému rozhodnutí, než bylo rozhodnutí o sankci ze dne 10. července 2009. Navrhovatelka tudíž měla skutečný a samostatný zájem na zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, a nikoli jen zrušení sankce ze dne 10. července 2009. 144. Kdyby totiž byla použita judikatura citovaná výše v bodě 141, nehledě na skutečnost, že se dotčený důvod kasačního opravného prostředku týká řízení o stížnosti v rámci administrativy, a nikoli původního aktu, proti němuž směřovala stížnost, byla by jakákoli možnost napadení v rámci postupu před zahájením soudního řízení vyloučena, čímž by stěžovatel ztratil možnost využít postupu, jehož předmětem je umožnit a podpořit smírné urovnání sporu mezi úředníkem a administrativou

cs

caselaw

EU

a uložit orgánu, pod nějž úředník spadá, přezkoumat své rozhodnutí v souladu s pravidly a ve světle jeho případných námitek (v tomto smyslu viz rozsudek Mocová v. Komise, bod 141 výše, EU:T:2014:268, bod 38). 145. V tomto ohledu je třeba za neopodstatněný považovat argument Soudního dvora, podle něhož nemá navrhovatelka zájem domáhat se zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti po podání žaloby na zrušení původního aktu, protože i kdyby bylo řízení o stížnosti stiženo vadami, bylo by neúčelné, aby administrativa přijala nové rozhodnutí o stížnosti, neboť navrhovatelka se domáhala toho, aby soud sám zrušil původní akt. Na rozdíl od toho, co tvrdí Soudní dvůr, musí být zájem stěžovatele na řádném průběhu řízení o stížnosti a tedy na tom, aby rozhodnutí o zamítnutí stížnosti bylo v případě zjištěných vad řízení zrušeno, posuzován samostatně, a nikoli v souvislosti s případnou žalobou podanou proti původnímu aktu, proti němuž směřovala stížnost. V opačném případě by se dotyčná osoba nikdy nemohla dovolávat vad řízení o stížnosti, přestože ji tyto vady připravily o možnost řádného předsoudního přezkumu rozhodnutí administrativy, a to pokaždé, když bude žaloba směřovat proti původnímu aktu, proti němuž směřuje stížnost. 146. Z toho plyne, že vzhledem k předmětu dotčeného důvodu kasačního opravného prostředku, který se týká řízení o stížnosti, musí mít navrhovatelka možnost požádat unijní soud, aby přezkoumal legalitu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, a nikoli jen legalitu sankce ze dne 10. července 2009. 147. Je tedy třeba mít za to, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítl žalobní důvod vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností jako irelevantní. 148. V důsledku toho je třeba desátému důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět. [ omissis ] 162. Vzhledem k výše uvedenému je třeba kasačnímu opravnému prostředku částečně vyhovět a zrušit napadený rozsudek v rozsahu, v němž je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení konstatovaném výše v bodech 140 až 147. K žalobě podané v prvním stupni 163. Podle čl. 13 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný, zruší Tribunál rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu a vydá rozhodnutí ve věci sám. Pokud však spor nedovoluje rozhodnout ve věci, vrátí věc zpět k rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu. 164. V projednávané věci má Tribunál k dispozici všechny poznatky, aby mohl rozhodnout o žalobě v prvním stupni. 165. Vzhledem k tomu, že kasačnímu opravnému prostředku bylo vyhověno pouze částečně a že se napadený rozsudek zrušuje pouze v rozsahu, v němž je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení zjištěném výše v bodech 140 až 147, je nutno konstatovat, že ostatní závěry Soudu pro veřejnou službu, jež nejsou uvedenou vadou stiženy, se staly konečnými. Tribunálu proto přísluší zkoumat pouze žalobní důvod uplatňovaný navrhovatelkou ve věci F‐48/10, vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností a z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004. 166. Navrhovatelka před Soudem pro veřejnou službu tvrdila, že výbor pověřený vyřizováním stížností, který se zabýval její stížností proti sankci ze dne 10. července 2009 a který se skládal ze soudce Soudního dvora a dvou generálních advokátů, byl ustaven v rozporu s předpisy. V tomto ohledu zaprvé tvrdila, že článek 4 statutu Soudního dvora stanoví, že „soudci nesmí vykonávat žádnou politickou nebo správní funkci“. Zadruhé se dovolávala článku 12 statutu Soudního dvora, z něhož vyplývá, že úředníci a jiní zaměstnanci přidělení Soudnímu dvoru „jsou podřízeni vedoucímu soudní kanceláře Soudního dvora pod dohledem předsedy“, takže pouze vedoucí soudní kanceláře a předseda Soudního dvora mohou jednat jako OOJ. Zatřetí tvrdila, že článek 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004, který stanoví, že „výbor pověřený vyřizováním stížností vykonává pravomoci, jež byly služebním řádem svěřeny [OOJ]“, pokud jde o rozhodnutí o stížnostech, je v rozporu s čl. 2 odst. 1 služebního řádu, podle něhož každý orgán stanoví, kdo v jeho rámci vykonává pravomoci přiznané OOJ uvedeným služebním řádem, ve spojení s články 4 a 12 statutu Soudního dvora. Kromě toho tvrdila, že statut Soudního dvora neumožňuje vedoucímu soudní kanceláře ani předsedovi Soudního dvora přenést pravomoci OOJ, které jim byly svěřeny. 167. Nejprve je třeba konstatovat, že navrhovatelka pouze opakuje obsah čl. 4 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, podle něhož „soudci nesmí vykonávat žádnou politickou nebo správní funkci“, a tvrdí, že s výjimkou předsedy Soudního dvora nemohou ostatní soudci a generální advokáti vykonávat žádnou správní funkci a zejména pak jednat v postavení OOJ v rámci výboru pověřeného vyřizováním stížností. Navrhovatelka svou argumentaci neopřela o žádný právní argument. Jak přitom uvedl Soudní dvůr před Soudem pro veřejnou službu, je cílem tohoto ustanovení zajistit nezávislost soudců jak při výkonu funkce, tak po něm, a to zejména vůči členským státům nebo ostatním orgánům Unie. Další pododstavce článku 4 statutu Soudního dvora rovněž vyjadřují tuto snahu zachovat nezávislost soudců. Navrhovatelka však nemůže z čl. 4 prvního pododstavce statutu Soudního dvora dovodit nemožnost vykonávat funkce týkající se vnitřní administrativy orgánu. Jak správně uvedl Soudní dvůr v písemnostech předložených před Soudem pro veřejnou službu, výkon funkcí týkajících se vnitřní administrativy orgánu soudci nezasahuje do jejich nezávislosti a umožňuje zajistit administrativní autonomii orgánu. 168. Navrhovatelka se mimoto omezuje na tvrzení, že vzhledem k článku 12 statutu Soudního dvora, který stanoví, že úředníci a jiní zaměstnanci přidělení Soudnímu dvoru „jsou podřízeni vedoucímu soudní kanceláře Soudního dvora pod dohledem předsedy“, mohou pouze vedoucí soudní kanceláře a předseda Soudního dvora vykonávat pravomoci přiznané služebním řádem OOJ. Neprokazuje ani slučitelnost svého výkladu článku 12 statutu Soudního dvora v tom smyslu, že vyhrazuje výkon pravomocí přiznaných OOJ pouze vedoucímu soudní kanceláře a předsedovi Soudního dvora, s čl. 2 odst. 1 služebního řádu, podle kterého každý orgán stanoví, kdo v jeho rámci vykonává pravomoci přiznané OOJ tímto služebním řádem. Omezuje se totiž pouze na tvrzení, že čl. 2 odst. 1 služebního řádu může být, pokud jde o Soudní dvůr, vykládán pouze ve spojení s články 4 a 12 statutu Soudního dvora. 169. Za těchto okolností nemůže navrhovatelka bez dalších podpůrných důkazů platně tvrdit, že článek 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004, podle kterého výbor pověřený vyřizováním stížností vykonává pravomoci, jež byly služebním řádem svěřeny OOJ, pokud jde o rozhodnutí o stížnostech, je v rozporu s čl. 2 odst. 1 služebního řádu ve spojení s články 4 a 12 statutu Soudního dvora. 170. Z toho vyplývá, že žalobní důvod vznesený v prvním stupni vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností a z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí ze dne 4. května 2004, jehož se navrhovatelka dovolává ve věci F‐48/10, musí být zamítnut. V tomto ohledu musí být tudíž zamítnuta i žaloba ve věci F‐48/10. [ omissis ] (1) . (1) – Jsou uvedeny pouze ty body tohoto rozsudku, jejichž zveřejnění považuje Tribunál za účelné. Výrok Z těchto důvodů TRIBUNÁL (kasační senát) rozhodl takto: 1) Rozsudek Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (třetího senátu), Z v. Soudní dvůr (F‐88/09 a F‐48/10, Sb. VS, EU:F:2012:171), se zrušuje v rozsahu, v němž zamítá jako irelevantní žalobní důvod vznesený ve věci F‐48/10, vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností a z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. května 2004 o výkonu pravomocí přiznaných služebním řádem úředníků Evropské unie orgánu oprávněnému ke jmenování a pracovním řádem ostatních zaměstnanců Evropské unie orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv. 2) Ve zbývající části se kasační opravný prostředek zamítá. 3) Žaloba ve věci F‐48/10 se zamítá v rozsahu, v němž se opírala o žalobní důvod vycházející z nepříslušnosti výboru pověřeného vyřizováním stížností a z protiprávnosti článku 4 rozhodnutí Soudního dvora ze dne 4. května 2004 o výkonu pravomocí přiznaných služebním řádem úředníků Evropské unie orgánu oprávněnému ke jmenování a pracovním řádem ostatních zaměstnanců Evropské unie orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv. 4) Pokud jde o náklady řízení související s řízením v tomto stupni, ponese Z tři čtvrtiny nákladů řízení vynaložených Soudním dvorem a tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení a Soudní dvůr ponese čtvrtinu vlastních nákladů řízení a čtvrtinu nákladů řízení vynaložených Z.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 9. července 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Směrnice 93/13/EHS – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Působnost – Článek 1 odst. 2 – Pojem ‚závazné právní nebo správní předpisy‘ – Dispozitivní ustanovení – Smlouva o úvěru vyjádřeném v cizí měně – Ujednání týkající se kurzového rizika“ Ve věci C‐81/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Curtea de Apel Cluj (odvolací soud v Kluži, Rumunsko) ze dne 27. prosince 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 1. února 2019, v řízení NG, OH proti SC Banca Transilvania SA, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně Soudního dvora vykonávající funkci soudkyně prvního senátu, L. Bay Larsen a C. Toader a N. Jääskinen (zpravodaj), soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: R. Șereș, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. února 2020, s ohledem na vyjádření předložená: – za NG a OH V. Lupu a G. Perju, avocaţi, – za SC Banca Transilvania SA S. Tîrnoveanu, L. Reteganem a A. Iorgulescu, avocaţi, – za rumunskou vládu původně E. Gane, L. Liţu a O.-C. Ichim, jakož i C.-R. Canţărem, poté E. Gane, L. Liţu, a O.-C. Ichim, jako zmocněnci, – za německou vládu par J. Möllerem, M. Hellmannem a E. Lankenau, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi C. Gheorghiu a N. Ruizem Garcíou, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 19. března 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi NG a OH na jedné straně a SC Banca Transilvania SA (dále jen „Banca Transilvania“) na straně druhé ve věci údajně zneužívající povahy ujednání smlouvy o úvěru na refinancování uzavřené mezi těmito stranami a vyjádřené v cizí měně. Právní rámec Unijní právo 3 Třináctý bod odůvodnění směrnice 93/13 zní takto: „vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy; že v tomto ohledu „závazné právní nebo správní předpisy“ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak“. 4 Článek 1 odst. 2 této směrnice stanoví: „Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“ 5 Článek 3 uvedené směrnice zní následovně: „1. Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. 2. Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem. [...]“ Rumunské právo 6 Článek 1578 Cod Civil (občanský zákoník) ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutečností sporu v původním řízení, stanovil: „Závazek vyplývající ze smlouvy o peněžním úvěru se omezuje vždy na stejnou číselnou sumu vyjádřenou ve smlouvě. Dojde-li ke zvýšení nebo snížení hodnoty měny před uplynutím doby splatnosti, vrátí dlužník zapůjčenou částku a je povinen ji vrátit výlučně v měně použité v okamžiku platby.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 7 Dne 31. března 2006 uzavřeli NG a OH smlouvu o spotřebitelském úvěru se SC Volksbank România SA, z níž se později stala Banca Transilvania, na jejímž základě jim posledně uvedená poskytla úvěr ve výši 90000 rumunských lei (RON) (přibližně 18930 eur) (dále jen „původní smlouva“). 8 Dne 15. října 2008 uzavřely tytéž strany smlouvu o úvěru vyjádřeném ve švýcarských francích (CHF) určenou k refinancování původní smlouvy (dále jen „smlouva o refinancování“). Tato smlouva zněla na částku 65000 CHF (přibližně 42139 eur), a sice asi 159126 RON při směnném kurzu platném mezi těmito dvěma měnami ke dni podpisu uvedené smlouvy. 9 Na základě vnitřních pravidel Banca Transilvania byla maximální povolená výše zadlužení stanovena na 55 % finanční kapacity dlužníků. Pokud jde o NG a OH, při výpočtu této prahové hodnoty byl zohledněn směnný kurz švýcarského franku ve vztahu k rumunskému leu (dále jen směnný kurz CHF/RON) platný před podpisem smlouvy o refinancování a ke dni uzavření smlouvy o úvěru tato hodnota byla na úrovni 35,04 % jejich příjmů. 10 Bod 1 oddílu 4 všeobecných obchodních podmínek smlouvy o refinancování stanovil, že každá platba uskutečněná na jejím základě musí být provedena v měně, ve které byl vyjádřen úvěr. Bylo rovněž uvedeno, že dlužník může za určitých podmínek požádat banku o to, aby byl úvěr vyjádřen v nové měně, avšak banka není povinna takové žádosti vyhovět. Bylo rovněž sjednáno, že banka je zmocněna k tomu, aby jménem a na účet dlužníka provedla změnu za účelem vypořádání splatných závazků použitím vlastního směnného kurzu. 11 Kolísání směnného kurzu CHF/RON mezi říjnem 2008 a dubnem 2017 mělo za účinek zvýšení částky, kterou NG a OH přijali jako úvěr, o 117760 RON (přibližně 24772 eur). 12 Dne 23. března 2017 podali NG a OH žalobu k Tribunalul Specializat Cluj (specializovaný soud v Kluži, Rumunsko), kterou se zejména domáhali, aby tento soud konstatoval, že bod 1 oddílu 4 všeobecných podmínek smlouvy o refinancování má zneužívající povahu. NG a OH rovněž tvrdili, že Banca Transilvania nesplnila svou informační povinnost tím, že je při sjednávání a uzavření této smlouvy neupozornila na nebezpečí, které představovalo přeměny původní smlouvy na cizí měnu. Dlužníci měli zvláště za to, že vzhledem k tomu, že měli příjmy jen v RON, Banca Transilvania je měla upozornit na důsledky devalvace této měny ve vztahu k cizí měně, v níž měl být úvěr splácen. Kromě toho ujednání o splácení v cizí měně podle nich způsobilo nerovnováhu v neprospěch dlužníků, jelikož kurzové riziko nesli jen oni. NG a OH se tudíž domáhali, aby Tribunalul Specializat Cluj (specializovaný soud v Kluži, Rumunsko) zafixoval ten směnný kurz CHF/RON, který platil ke dni uzavření smlouvy o refinancování, jakož i nařídil vrácení částek uhrazených na základě méně výhodného směnného kurzu. 13 Tento soud částečně vyhověl žalobě podané NG a OH. Zamítl však návrh na stabilizaci směnného kurzu CHF/RON platného ke dni podpisu smlouvy o refinancování. Za tímto účelem měl uvedený soud za to, že i když ujednání obsažené v bodě 1 oddílu 4 všeobecných podmínek smlouvy o refinancování odráží zásadu takzvaného „měnového nominalismu“, která je zakotvena v článku 1578 občanského zákoníku, spadá do působnosti směrnice 93/13 vzhledem k tomu, že se jedná o dispozitivní, a nikoli kogentní ustanovení. Uvedený soud měl tudíž za to, že může přezkoumat zneužívající povahu tohoto ujednání. Po skončení tohoto přezkumu konstatoval, že ujednání bylo sepsáno jasně a srozumitelně a Banca Transilvania splnila svou informační povinnost, neboť nemohla předvídat významné kolísání směnného kurzu CHF/RON. 14 NG a OH, jakož i Banca Transilvania podali k předkládajícímu soudu, a sice Curtea de Apel Cluj (odvolací soud v Kluži, Rumunsko), odvolání proti tomuto rozsudku. Banca Transilvania namítá proti odvolání podanému NG a OH, že bod 1 oddílu 4 všeobecných podmínek smlouvy o refinancování, podle něhož každá platba uskutečněná na základě uvedené smlouvy musí být provedena v měně, v níž byl vyjádřen úvěr, je součástí hlavního předmětu této smlouvy. Navíc toto smluvní ustanovení podle ní odráží závazný právní předpis ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, u něhož nemůže být přezkoumána jeho zneužívající povaha. 15 Podle předkládajícího soudu z rozsudku ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další (C‐186/16, EU:C:2017:703) vyplývá, že pokud smluvní ujednání odráží závazné ustanovení vnitrostátního práva, jež se použijí na smluvní strany nezávisle na jejich volbě, nebo dispozitivní ustanovení, které se tudíž použije automaticky, tj. v případě neexistence odlišného ujednání smluvních stran v tomto ohledu, na toto ustanovení se nevztahuje směrnice 93/13. 16 Tento soud uvádí, že článek 1578 občanského zákoníku má dispozitivní povahu, avšak rumunské soudy uplatňují řešení odlišně od řešení přijatého v rozsudku ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další (C‐186/16, EU:C:2017:703). 17 Má za to, že většina těchto soudů rozhoduje, že u smluvních ujednání odrážejících tento právní předpis nelze přezkoumávat, zda nemají zneužívající povahu, neboť se jedná o dispozitivní normy, které se automaticky použijí v případě neexistence odlišného ujednání stran. Uvádí však, že několik rumunských soudů má za to, že takové ujednání je spotřebiteli vnuceno prodávajícím nebo poskytovatelem. Dále uvádí, že vzhledem k tomu, že spotřebitel nemohl zabránit jeho použití vložením jiného ustanovení do smlouvy, nemůže být přezkum jeho případně zneužívající povahy vyloučen. 18 Předkládající soud uvádí, že většinový názor vnitrostátních soudů zmírňuje až úplně odstraňuje rozdíl mezi kogentními a dispozitivními právními předpisy, což tedy vede k tomu, že podléhají stejnému právnímu režimu, pokud jde o přezkum jejich případné zneužívající povahy. 19 Předkládající soud je toho názoru, že takový výklad má původ v terminologickém rozdílu mezi zněním čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 v rumunském jazyce a zněním tohoto článku ve francouzském jazyce. Předkládající soud uvádí v tomto ohledu, že zatímco francouzské znění používá výraz „kogentní“, rumunské znění odkazuje na „závazné právní a správní předpisy“. Tento soud zdůrazňuje, že na rozdíl od pojmu „kogentní“, který podle něj vylučuje ustanovení dispozitivní povahy, pojem „závazný“ zahrnuje taková ustanovení. Má totiž za to, že zatímco kogentní ustanovení jsou závazná, dispozitivní ustanovení se jimi rovněž stanou poté, co se smluvní strany rozhodly se od nich neodchýlit. 20 Předkládající soud se kromě toho táže, jaký je rozsah informační povinnosti, kterou má banka, pokud jde o budoucí kolísání směnného kurzu cizí měny, a jaká opatření má přijmout k tomu, aby zajistila účinnost práv, která přiznává spotřebiteli směrnice 93/13, v případě, že neexistuje dispozitivní ustanovení, které by nahradilo smluvní ujednání, jehož zneužívající povaha byla konstatována. 21 Za těchto okolností se Curtea de Apel Cluj (odvolací soud v Kluži) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být čl. 1 [odst. 2] směrnice [93/13] vykládán v tom smyslu, že nebrání přezkumu zneužívající povahy takového smluvního ujednání, které přebírá dispozitivní ustanovení, od něhož se strany mohly odchýlit, ale ve skutečnosti tak neučinily, neboť toto ujednání nebylo předmětem žádného vyjednávání, jako je smluvní ujednání přezkoumávané v projednávané věci, které vyžaduje splacení úvěru ve stejné cizí měně, jako je měna, v níž byl úvěr poskytnut? 2) Může být v kontextu, v němž při poskytnutí úvěru v cizí měně nebyly spotřebiteli předloženy žádné výpočty nebo odhady týkající se hospodářského dopadu, který bude případné kolísání směnného kurzu mít na celkové platební povinnosti vyplývající ze smlouvy, právem tvrzeno, že takové ujednání, spočívající v úplném přijetí kurzového rizika ze strany spotřebitele (na základě zásady nominalismu), je jasné a srozumitelné a že prodávající nebo poskytovatel či banka v dobré víře splnila povinnost informovat svého smluvního partnera, a to v případě, v němž byla maximální výše spotřebitelského zadlužení, která byla stanovena Národní bankou Rumunska, vypočtena s ohledem na směnný kurz platný ke dni poskytnutí úvěru? 3) Brání směrnice 93/13/EHS a judikatura přijatá na jejím základě, jakož i zásada efektivity tomu, aby smlouva po prohlášení zneužívající povahy ujednání týkajícího se přenesení kurzového rizika pokračovala beze změny? Jakou změnu by bylo možné provést v uvedené smlouvě za účelem neuplatnění zneužívajícího ujednání a dodržení zásady efektivity?“ K předběžným otázkám K první otázce 22 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že se na smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, ale které odráží pravidlo, jež se v souladu s vnitrostátními právními předpisy použije mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak v tomto ohledu, vztahuje tato směrnice. 23 Je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 týkající se smluvních ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy, zavádí výjimku z působnosti této směrnice (rozsudek ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‐51/17, EU:C:2018:750, bod 52). 24 Tato výjimka musí být vykládána striktně a její použití předpokládá splnění dvou podmínek, a sice smluvní ujednání musí odrážet právní nebo správní ustanovení a toto musí být závazné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‐125/18, EU:C:2020:138, body 30 a 31, jakož i citovaná judikatura). 25 Jak vyplývá z třináctého bodu odůvodnění směrnice 93/13, „závazné právní nebo správní předpisy“ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‐92/11, EU:C:2013:180, bod 26, a ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med, C‐266/18, EU:C:2019:282, bod 29). 26 Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že vyloučení použití pravidel směrnice 93/13 je odůvodněno skutečností, že lze v zásadě legitimně předpokládat, že vnitrostátní zákonodárce zavedl rovnováhu mezi všemi právy a povinnostmi stran určitých smluv (viz rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‐92/11, EU:C:2013:180, bod 28, a ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‐51/17, EU:C:2018:750, bod 53). 27 Okolnost, že vnitrostátní zákonodárce zavedl rovnováhu mezi všemi právy a povinnostmi stran určitých smluv, je tudíž nikoli podmínkou pro uplatnění vyloučení uvedeného v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, nýbrž odůvodněním takového vyloučení. 28 Z toho vyplývá, že za účelem určení, zda jsou splněny podmínky pro vyloučení stanovené v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, Soudní dvůr rozhodl, že je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda dotčené smluvní ujednání odráží ustanovení vnitrostátního práva, jež se použijí na smluvní strany kogentně a bez ohledu na jejich volbu, nebo dispozitivní ustanovení, která se tudíž použijí automaticky, tedy v případě neexistence odlišného ujednání mezi smluvními stranami v tomto ohledu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‐92/11, EU:C:2013:180, bod 26; ze dne 10. září 2014, Kušionová, C‐34/13, EU:C:2014:2189, bod 79, jakož i ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další, C‐186/16, EU:C:2017:703, body 29 a 30, jakož i ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‐125/18, EU:C:2020:138, bod 32). 29 V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ujednání obsažené v bodě 1 oddílu 4 všeobecných podmínek smlouvy o refinancování, o němž žalobci v původním řízení tvrdí, že má zneužívající povahu, stanoví, že „[k]aždá platba uskutečněná na základě smlouvy musí být provedena v měně, ve které byl vyjádřen úvěr [...]“. 30 Předkládající soud kromě toho zdůraznil, že takové ujednání odráží zásadu takzvaného „měnového nominalismu“, která je zakotvena v článku 1578 občanského zákoníku. Tento článek stanoví, že „dlužník vrátí půjčenou částku a je povinen ji vrátit výlučně v měně použité v okamžiku platby“. Tento soud dále kvalifikoval článek 1578 občanského zákoníku jako dispozitivní právní ustanovení, a sice ustanovení, které se použije na úvěrové smlouvy, pokud se strany nedohodly jinak. 31 Platí tudíž, že vzhledem k tomu, že podle předkládajícího soudu ujednání obsažené ve všeobecných podmínkách, o němž žalobci v původním řízení tvrdí, že má zneužívající povahu, odráží dispozitivní ustanovení vnitrostátního práva, vztahuje se na něj výjimka stanovená v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13. 32 Předkládající soud však uvádí, že v rumunském znění čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 je použit výraz „normă obligatorie“ („závazné ustanovení“) na tom místě, kde francouzské znění používá pojem „disposition impérative“ („kogentní ustanovení“). Na rozdíl od pojmu „kogentní“, který podle něj vylučuje dispozitivní ustanovení, pojem „závazný“ taková ustanovení zahrnuje. Má tudíž za to, že je třeba určit, které jazykové znění je správné a opřít se přitom o účel a cíle této směrnice. 33 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora nemůže formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být dána přednost před ostatními jazykovými verzemi. Ustanovení unijního práva musí být totiž vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Kurcums Metal, C‐558/11, EU:C:2012:721, bod 48, jakož i ze dne 15. října 2015, Grupo Itevelesa a další, C‐168/14, EU:C:2015:685, bod 42). 34 Jak bylo uvedeno v bodě 25 tohoto rozsudku, slovní spojení „závazné právní nebo správní předpisy“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 zahrnuje vzhledem k třináctému bodu odůvodnění této směrnice také dispozitivní pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak. Z tohoto hlediska přitom toto ustanovení nijak nerozlišuje mezi ustanoveními, která se použijí nezávisle na volbě smluvních stran, a dispozitivními ustanoveními. 35 V tomto ohledu není okolnost, že se lze odchýlit od dispozitivního ustanovení vnitrostátního práva, relevantní pro účely ověření, zda je smluvní ujednání, které odráží takové ustanovení, vyloučeno z působnosti směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2. 36 Dále platí, že skutečnost, že smluvní ujednání odrážející jedno z ustanovení uvedených v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 nebylo individuálně sjednáno, nemá vliv na jeho vyloučení z působnosti této směrnice. Podle článku 3 odst. 1 směrnice 93/13 je totiž neexistence individuálního sjednání podmínkou týkající se zahájení přezkumu zneužívající povahy ujednání, k němuž nemůže dojít tehdy, když smluvní ujednání nespadá do její působnosti. 37 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, ale odráží pravidlo, jež se v souladu s vnitrostátními právními předpisy použije mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak, nespadá do působnosti této směrnice. Ke druhé a třetí otázce 38 Vzhledem k tomu, že předkládající soud má za to, že smluvní ujednání, o které se jedná ve věci v původním řízení, odráží vnitrostátní ustanovení kvalifikované jako dispozitivní, z výše uvedeného vyplývá, že se na něj nevztahuje působnost směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2. V důsledku toho není třeba na třetí a čtvrtou otázku odpovídat. K nákladům řízení 39 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, ale které odráží pravidlo, jež se v souladu s vnitrostátními právními předpisy použije mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak, nespadá do působnosti této směrnice. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: rumunština.

cs

caselaw

EU

Věc T-313/02 David Meca-Medina a Igor Majcen v. Komise Evropských společenství „Hospodářská soutěž – Volný pohyb služeb – Antidopingová úprava přijatá Mezinárodním olympijským výborem (MOV) – Úprava čistě sportovní povahy“ Rozsudek Soudu (čtvrtého senátu) ze dne 30. září 2004 I Shrnutí rozsudku 1. Právo Společenství – Rozsah působnosti – Sport – Omezení na hospodářské činnosti (Článek 2 ES) 2. Volný pohyb osob a služeb – Pracovníci – Hospodářská soutěž – Ustanovení Smlouvy – Rozsah působnosti – Sportovní činnosti – Meze – Boj proti dopingu – Vyloučení (Články 39 ES, 49 ES, 81 ES a 82 ES) 1. S ohledem na cíle Společenství výkon sportovní činnosti spadá pod právo Společenství pouze tehdy, pokud představuje hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 ES. (viz bod 37) 2. Jestliže má sportovní činnost charakter výkonu práce za mzdu nebo poskytování služeb za odměnu, spadá podle okolností do rozsahu působnosti článků 39 ES a následující nebo článků 49 ES a následující. Zákazy, které stanovují tato ustanovení Smlouvy, se použijí na pravidla stanovená v oblasti sportu týkající se hospodářského aspektu, který může zahrnovat sportovní činnost. Naproti tomu se tyto zákazy netýkají pravidel čistě sportovní povahy, to znamená pravidel, která se týkají otázek významných pouze pro sport a která jako taková nesouvisejí s hospodářskou činností. Toto omezení rozsahu působnosti výše uvedených ustanovení Smlouvy musí přesto zůstat omezeno na svůj vlastní cíl. Zásady stanovené, pokud jde o použití ustanovení Smlouvy v oblasti volného pohybu osob a služeb na úpravy sportu, ovšem platí rovněž pro ustanovení Smlouvy týkající se hospodářské soutěže. Skutečnost, že úprava čistě sportovní nesouvisí s hospodářskou činností, důsledkem čehož nespadá do rozsahu působnosti článků 39 ES a 49 ES nesouvisí s hospodářskými soutěžními vztahy, důsledkem čehož nespadá do rozsahu působnosti článků 81 ES a 82 ES. Naproti tomu úprava, která, ačkoli byla vydána v oblasti sportu, není čistě sportovní povahy, ale týká se hospodářského aspektu, který může zahrnovat sportovní činnost, spadá do rozsahu působnosti ustanovení jak článků 39 ES a 49 ES, tak článků 81 ES a 82 ES a může případně představovat zásah do svobod zaručených těmito ustanoveními. Vzhledem k tomu, že se zákaz dopingu opírá o úvahy čistě sportovní povahy, a nesouvisí tedy s hospodářskými úvahami, pravidla pro boj proti dopingu stanovena sportovními organizacemi nespadají do rozsahu působnosti ustanovení Smlouvy o hospodářských svobodách, a zejména článků 49 ES, 81 ES a 82 ES. (viz body 39–42, 47) ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého senátu) 30. září 2004 (*) „Hospodářská soutěž – Volný pohyb služeb – Antidopingová úprava přijatá Mezinárodním olympijským výborem (MOV) – Úprava čistě sportovní povahy“ Ve věci T‐313/02, David Meca-Medina, s bydlištěm v Barceloně (Španělsko), Igor Majcen, s bydlištěm v Ljubljaně (Slovinsko), zastoupení J.‐L. Dupontem, advokátem, žalobci, proti Komisi Evropských společenství, zastoupené O. Beynet a A. Bouquetem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalované, podporované Finskou republikou, zastoupenou T. Pynnä, jako zmocněnkyní, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 1. srpna 2002, kterým byla zamítnuta stížnost podaná žalobci proti Mezinárodnímu olympijskému výboru (MOV), kterou se domáhali určení neslučitelnosti některých správních ustanovení přijatých Mezinárodním olympijským výborem a prováděných Mezinárodní plaveckou federací (FINA), jakož i některých jednání týkajících se kontroly dopingu s pravidly Společenství v oblasti hodpodářské soutěže a volného pohybu služeb (věc COMP/38158 – Meca-Medina a Majcen v. MOV), SOUD PRVNÍHO STUPNĚEVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (čtvrtý senát), ve složení H. Legal, předseda, V. Tiili a M. Vilaras, soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. dubna 2004, vydává tento Rozsudek Právní a skutkový rámec 1 Mezinárodní olympijský výbor (dále jen „MOV“) je nejvyšším orgánem olympijského hnutí, které seskupuje různé mezinárodní sportovní federace, mezi nimi i Mezinárodní plaveckou federaci (dále jen „FINA“). 2 FINA provádí v oblasti plavání svými Doping Control Rules (pravidly pro kontrolu dopingu platnými v rozhodné době, dále jen „DC“) antidopingový kodex olympijského hnutí. Pravidlo DC 1.2a vymezuje doping jako „porušení, při němž je nalezena zakázaná látka ve tkáních nebo tekutinách těla sportovce“. Tato definice odpovídá definici v čl. 2 odst. 2 výše uvedeného antidopingového kodexu, podle které je jako doping kvalifikována „přítomnost zakázané látky v těle závodníka, zjištění užití takové zakázané látky nebo zjištění použití zakázané metody“. 3 Nandrolon a jeho metabolity, norandrosteron (NA) a noretiocholanolon (NE) (dále společně jen „nandrolon“) jsou zakázané anabolické látky. Podle praxe 27 laboratoří akreditovaných při MOV a FINA a s ohledem na možnost endogenní produkce nandrolonu, která však není nedovolená, je přítomnost této látky v těle mužských závodníků označena za doping při překročení povolené hranice 2 nanogramů (ng) v mililitru (ml) moči. 4 V případě prvního dopingu použitím anabolika pravidlo DC 9.2a vyžaduje, aby doba zákazu činnosti závodníka byla minimálně čtyři roky; tato sankce však může být snížena za použití poslední věty pravidla DC 9.2 a pravidel DC 9.3 a DC 9.10, jestliže závodník prokáže, že nevzal zakázanou látku vědomě, nebo prokáže, jakým způsobem se uvedená látka mohla dostat do jeho těla, aniž by došlo z jeho strany k nedbalosti. 5 Sankce jsou ukládány Doping Panel (dopingovou komisí) FINA, jejíž rozhodnutí mohou být podle pravidla DC 8.9 předmětem odvolání u arbitrážního soudu pro sport (dále jen „TAS“). TAS, se sídlem v Lausanne, je financován a spravován nezávislým orgánem MOV, a to Mezinárodní radou pro arbitráž ve sportu (dále jen „CIAS“). 6 Rozhodčí nálezy TAS mohou být předmětem žaloby u švýcarského spolkového soudu, který je příslušný pro přezkum rozhodčích nálezů mezinárodní arbitráže vydaných ve Švýcarsku. 7 Žalobci jsou dva profesionální závodníci dálkového plavání, které je vodním ekvivalentem maratonu. 8 Při antidopingové kontrole provedené dne 31. ledna 1999 během Světového poháru v této disciplíně v Salvador de Bahia (Brazílie), ve kterém skončili na prvním, respektive na druhém místě, měli žalobci pozitivní testy na nandrolon. Míra změřená D. Meca‐Medinovi byla 9,7 ng/ml a I. Majcenovi 3,9 ng/ml. 9 Dne 8. srpna 1999 dopingová komise FINA rozhodla o zákazu činnosti žalobců na dobu čtyř let. 10 V rámci řízení o odvolání žalobců potvrdil TAS rozhodčím nálezem ze dne 29. února 2000 rozhodnutí o zákazu činnosti. 11 V lednu 2000 vědecké poznatky prokázaly, že metabolity nandrolonu mohou být lidským organismem produkovány endogenním způsobem v případě konzumace některých potravin, jako např. vepřového masa z nekastrovaného samce, a to v míře překračující povolenou hranici. 12 S ohledem na tento vývoj se FINA a žalobci arbitrážní dohodou ze dne 20. dubna 2000 dohodli, že předloží věc opětovně TAS za účelem přezkoumání. 13 Rozhodčím nálezem ze dne 23. května 2001 TAS snížil trest zákazu činnosti žalobcům na dva roky. 14 Žalobci proti tomuto rozhodčímu nálezu nepodali žalobu ke švýcarskému spolkovému soudu. 15 Dopisem ze dne 30. května 2001 žalobci podali stížnost Komisi na základě článku 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. 1962, č. 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), kterou jí oznámili porušení článků 81 ES nebo 82 ES. 16 Ve své stížnosti žalobci zpochybnili slučitelnost některých správních ustanovení přijatých MOV a prováděných FINA, jakož i některých jednání týkajících se kontroly dopingu s pravidly Společenství v oblasti hospodářské soutěže a volného pohybu služeb. Zaprvé, stanovení povolené hranice na 2 ng/ml představovalo jednání ve vzájemné shodě mezi MOV a 27 laboratořemi akreditovanými při MOV. Tato hranice byla z vědeckého hlediska nesprávně stanovena a mohla způsobit diskvalifikaci nevinných závodníků nebo závodníků, kteří se dopustili pouze nedbalosti. V případě žalobců mohlo být zjištěné překročení povolené hranice způsobeno konzumací jídla obsahujícího maso z nekastrovaného vepře. Dále přijetí mechanismu objektivní odpovědnosti MOV, jakož i založení orgánů pověřených arbitrážním řešením sporů v oblasti sportu (TAS a CIAS), které nebyly dostatečně nezávislé ve vztahu k MOV, posílilo protisoutěžní charakter této hranice. 17 Podle této stížnosti vedlo použití těchto pravidel (dále společně jen „sporná antidopingová pravidla“ nebo „sporná antidopingová úprava“) k porušení hospodářských svobod závodníků zaručených zejména článkem 49 ES a z pohledu práva hospodářské soutěže k porušení práv, kterých se závodníci mohou domáhat na základě článků 81 a 82 ES. 18 Dopisem ze dne 8. března 2002 Komise žalobcům sdělila na základě článku 6 nařízení Komise (ES) č. 2842/98 ze dne 22. prosince 1998 o slyšení stran v určitých jednáních podle článků [81] a [82] Smlouvy o ES (Úř. věst. L 354, s. 18; Zvl. vyd. 07/04, s. 204) důvody, kvůli kterým se domnívá, že stížnosti nemůže vyhovět. 19 Dopisem ze dne 11. dubna 2002 žalobci zaslali Komisi svá vyjádření k dopisu ze dne 8. března 2002. 20 Rozhodnutím ze dne 1. srpna 2002 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise poté, co zanalyzovala sporná antidopingová pravidla podle kritérií posouzení práva hospodářské soutěže a dospěla k závěru, že tato úprava nespadá pod zákaz článku 81 ES a 82 ES (body 33 až 70 napadeného rozhodnutí), stížnost žalobců zamítla. Řízení a návrhy účastníků řízení 21 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 11. října 2002 žalobci podali tuto žalobu. 22 Samostatným podáním podali žalobci ve stejný den žádost o urychlené řízení na základě článku 76a jednacího řádu Soudu. Tato žádost, proti které Komise podala námitku ve svých vyjádřeních doručených kanceláři Soudu dne 25. října 2002, byla Soudem zamítnuta. 23 Podáním doručeným kanceláři Soudu dne 24. ledna 2003 Finská republika podala návrh na přistoupení do řízení v postavení vedlejšího účastníka na podporu Komise. Usnesením ze dne 25. února 2003 předseda čtvrtého senátu Soudu připustil toto vedlejší účastenství. Vedlejší účastník doručil své vyjádření dne 7. dubna 2003. 24 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (čtvrtý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení. 25 Žalobci a žalovaná se dostavili na jednání dne 21. dubna 2004 a byli vyslechnuti ve svých řečech a svých odpovědích na otázky Soudu. Vedlejší účastník se na jednání nedostavil, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání. 26 Žalobci navrhují, aby Soud: zrušil napadené rozhodnutí. 27 Komise navrhuje, aby Soud: – zamítl žalobu; – uložil žalobcům náhradu nákladů řízení. 28 Finská republika navrhuje, aby Soud: zamítl žalobu. Právní otázky Argumenty účastníků řízení 29 Žalobci vznášejí na podporu své žaloby tři žalobní důvody. 30 Podle prvního žalobního důvodu se Komise dopustila zjevně nesprávného právního posouzení a nesprávného skutkového zjištění tím, že se domnívala, že MOV není podnikem ve smyslu judikatury Společenství. 31 Podle druhého žalobního důvodu se Komise dopustila zjevně nesprávného právního posouzení a nesprávného skutkového zjištění tím, že se domnívala, že omezení svobody závodníků, vyplývající ze sporné antidopingové úpravy, nebylo omezením hospodářské soutěže ve smyslu článku 81 ES z důvodu, že takové omezení bylo inherentní organizaci a řádnému fungování sportovní soutěže a že nešlo nad to, co bylo nezbytné k dosažení cíle boje proti dopingu. Komise použila nesprávně kritéria stanovená v rozsudku Soudního dvora ze dne 19. února 2002, Wouters a další (C‐309/99, Recueil, s. I‐1577, dále jen „rozsudek Wouters“). 32 Podle třetího žalobního důvodu se Komise dopustila zjevně nesprávného právního posouzení a nesprávného skutkového zjištění tím, že uvedla v bodě 71 napadeného rozhodnutí následující: „Stížnost neobsahuje skutečnosti umožňující dojít k závěru, že se mohlo jednat o porušení článku 49 ES členským nebo přidruženým státem. Nic totiž nesvědčí o odpovědnosti orgánu členského státu při přijetí aktů, které by se mohly ukázat v rozporu se zásadou volného pohybu služeb“. 33 Komise poté, co úvodem namítá, že žaloba je zjevně neopodstatněná, jelikož se snaží zpochybnit z důvodů uměle vyvozených z práva hospodářské soutěže sportovní sankce a vědecká kritéria stanovená pro boj proti dopingu, provádí v rámci vyvracení tří žalobních důvodů, kterými se žalobci domáhají zrušení, odůvodnění analýzy provedené v napadeném rozhodnutí. Komise jednak uplatňuje, že v bodě 37 napadeného rozhodnutí uvedla, že MOV může být kvalifikován jako podnik, a dodala, že v rámci olympijského hnutí může být MOV kvalifikován jako sdružení národních a mezinárodních sdružení podniků. Dále Komise v bodech 55, 70 a 72 napadeného rozhodnutí správně došla k závěru, že sporná antidopingová pravidla nespadají pod zákaz čl. 81 odst. 1 ES a článku 82 ES a nejsou v rozporu s kritérii stanovenými v rozsudku Wouters. Konečně, Komise správně zamítla stížnost v rozsahu, v němž se týkala porušení článku 49 ES, jelikož tato stížnost neobsahovala skutečnosti umožňující dojít k závěru, že se mohlo jednat o takové porušení členským nebo přidruženým státem (bod 71 napadeného rozhodnutí). 34 Finská republika uplatňuje, co se jí týče, že se na sport může hledět ze dvou úhlů pohledu: jednak jako na sportovní činnost ve vlastním slova smyslu, která hraje společenskou, spolkovou a kulturní úlohu, a jednak jako na hospodářskou činnost, která je založena na sportu. Soudní dvůr potvrdil, že sport spadá pod právo Společenství pouze tehdy, pokud se jedná o hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 ES (rozsudky Soudního dvora ze dne 12. prosince 1974, Walrave a Koch, C‐36/74, Recueil, s. 1405, dále jen „rozsudek Walrave“, bod 8; ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‐415/93, Recueil, s. I‐4921, dále jen „rozsudek Bosman“, bod 73, a ze dne 11. dubna 2000, Deliège, C‐51/96 a C‐191/97, Recueil, s. I‐2549, dále jen „rozsudek Deliège“, bod 41). Sportovní činnost ve vlastním slova smyslu a pravidla inherentní této činnosti, mezi něž patří antidopingová pravidla, nespadají do rozsahu působnosti práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže. Z tohoto důvodu Soud nemůže přijmout projednávanou žalobu, aniž by oslabil mezinárodní systém boje proti dopingu, což by opět oslabilo hodnoty, které má organizace sportu podporovat. Závěry Soudu 35 Projednávaná žaloba, kterou se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost na závěr řízení podle článků 81 ES a 82 ES, vyvolává v podstatě otázku, zda antidopingová úprava může být zpochybněna s ohledem na článek 49 ES týkající se volného pohybu služeb a jaké důsledky je případně namístě s ohledem na právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže z této skutečnosti vyvozovat. 36 K zodpovězení této otázky, na níž závisí výsledek žaloby, jakož i žalobní důvody a argumenty účastníků řízení, je nezbytné vymezit povahu a obsah sporné antidopingové úpravy ve světle judikatury Soudního dvora týkající se použití ustanovení Smlouvy o ES o hospodářských svobodách a zejména pak ustanovení použitelných v oblasti volného pohybu pracovníků, volného pohybu služeb a hospodářské soutěže na úpravy sportu. K použití ustanovení Smlouvy o ES o hospodářských svobodách na úpravy sportu 37 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora s ohledem na cíle Společenství výkon sportovní činnosti spadá pod právo Společenství pouze tehdy, pokud představuje hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 ES (rozsudky Soudního dvora Walrave, bod 4; ze dne 14. července 1976, Donà, C‐13/76, Recueil, s. 1333, dále jen „rozsudek Donà“, bod 12; Bosman, bod 73; Deliège, bod 41, a ze dne 13. dubna 2000, Lehtonen a Castors Braine, C‐176/96, Recueil, s. I‐2681, dále jen „rozsudek Lehtonen“, bod 32). Soudní dvůr kromě toho uznal, že sportovní činnost má značný společenský význam ve Společenství (rozsudky Bosman, bod 106, a Deliège, bod 41). 38 Tato judikatura je ostatně utvrzena Prohlášením o sportu č. 29, které je uvedeno v příloze Závěrečného aktu konference, která schválila text Amsterodamské smlouvy, jež zdůrazňuje společenský význam sportu a vyzývá zejména orgány Evropské unie, aby vzaly obzvláště v úvahu zvláštnosti amatérského sportu. Toto prohlášení je zvláště soudržné s uvedenou judikaturou v rozsahu, v němž se týká situací, kde výkon sportu představuje hospodářskou činnost (rozsudek Deliège, bod 42). 39 Jestliže má sportovní činnost charakter výkonu práce za mzdu nebo poskytování služeb za odměnu, spadá tím spíše do rozsahu působnosti článků 39 ES a násl. Nebo, podle okolností, článků 49 ES a násl. (rozsudky Walrave, bod 5; Donà, body 12 a 13, a Bosman, bod 73). 40 Podle Soudního dvora se zákazy, které stanovují tato ustanovení smlouvy, použijí na pravidla stanovená v oblasti sportu týkající se hospodářského aspektu, který může zahrnovat sportovní činnost. V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že pravidla, která stanovují odstupné za přestup profesionálních hráčů mezi kluby (doložky o přestupech) nebo která omezují počet profesionálních hráčů se státní příslušností jiných členských států, které tyto kluby mohou postavit v zápasech (pravidla o složení družstev klubů), nebo která dále stanovují bez objektivních důvodů důležitých pouze pro sport nebo motivovaných rozdílnostmi situace mezi hráči omezující počty různých přestupů pro hráče se státní příslušností jiných členských států (doložky o omezujících počtech přestupů), spadají do rozsahu působnosti těchto ustanovení Smlouvy a podléhají zákazům, které tato ustanovení stanovují (viz rozsudek Bosman, body 114 a 137; respektive rozsudek Lehtonen, bod 60, a rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2003, Deutscher Handballbund, C‐438/00, Recueil, s. I‐4135, dále jen „rozsudek Kolpak“, body 56 až 58). 41 Naproti tomu se zákazy, které stanovují tato ustanovení Smlouvy, netýkají pravidel čistě sportovní povahy, to znamená pravidel, která se týkají otázek významných pouze pro sport a která jako taková nesouvisejí s hospodářskou činností (rozsudek Walrave, bod 8). Takové úpravy týkající se zvláštního charakteru a rámce sportovních událostí jsou totiž inherentní organizaci a řádnému průběhu sportovní soutěže a nemůže se mít za to, že zakládají omezení pravidel Společenství v oblasti volného pohybu pracovníků a volného pohybu služeb. V této souvislosti bylo rozhodnuto, že pravidla týkající se složení národních družstev nebo pravidla týkající se způsobu, jakým sportovní federace určují mezi svými členy ty, kteří se mohou účastnit mezinárodních soutěží vysoké úrovně (rozsudek Deliège, bod 64), představují pravidla čistě sportovní, a tudíž nespadají svou povahou do rozsahu působnosti článků 39 ES a 49 ES (rozsudky Walrave, bod 8, a Donà, bod 14). Součástí těchto pravidel jsou rovněž „pravidla hry“ v úzkém smyslu, jako například pravidla stanovující délku trvání zápasů nebo počet hráčů na hřišti, vzhledem k tomu, že sport může existovat a fungovat pouze v rámci určených pravidel. Toto omezení rozsahu působnosti výše uvedených ustanovení Smlouvy musí přesto zůstat omezeno na svůj vlastní cíl (rozsudky Walrave, bod 9; Donà, bod 15; Bosman, bod 76 a 127; Deliège, bod 43, a Lehtonen, bod 34). 42 Je třeba konstatovat, že Soudní dvůr se nemusel v uvedených rozsudcích vyjádřit k podřízení dotčených sportovních pravidel ustanovením Smlouvy týkajícím se hospodářské soutěže (viz v tomto ohledu rozsudky Bosman, bod 138; Deliège, bod 36 až 40, a Lehtonen, bod 28). Zásady stanovené judikaturou, pokud jde o použití ustanovení Společenství v oblasti volného pohybu osob a služeb na úpravy sportu, ovšem platí rovněž pro ustanovení Smlouvy týkající se hospodářské soutěže. Skutečnost, že úprava čistě sportovní nesouvisí s hospodářskou činností, důsledkem čehož podle Soudního dvora nespadá do rozsahu působnosti článků 39 ES a 49 ES, totiž rovněž znamená, že nesouvisí s hospodářskými soutěžními vztahy, důsledkem čehož nespadá do rozsahu působnosti článků 81 ES a 82 ES. Naproti tomu úprava, která, ačkoli byla vydána v oblasti sportu, není čistě sportovní povahy, ale týká se hospodářského aspektu, který může zahrnovat sportovní činnost, spadá do rozsahu působnosti ustanovení jak článků 39 ES a 49 ES, tak článků 81 ES a 82 ES a může případně představovat zásah do svobod zaručených těmito ustanoveními (viz v tomto ohledu stanovisko generálního advokáta Lenze pro rozsudek Bosman, Recueil, s. I‐4930, body 253 až 286 a zejména body 262, 277 a 278; generálního advokáta Cosmase k rozsudku Deliège, Recueil, s. I‐2553, body 103 až 112, a generálního advokáta Albera k rozsudku Lehtonen, Recueil, s. I‐2685, body 110 a 115) a může být předmětem řízení podle článků 81 ES a 82 ES. 43 Ve světle těchto úvah je třeba vymezit povahu antidopingové úpravy a v projednávaném případě sporných antidopingových pravidel. K povaze sporných antidopingových pravidel 44 Je třeba konstatovat, že je určitě pravda, že se sport na profesionální úrovni stal ve velké míře hospodářskou činností, nicméně boj proti dopingu nesleduje žádný hospodářský cíl. Boj proti dopingu totiž usiluje především o zachování sportovního ducha (fair‐play), bez kterého by sport, který je možné provozovat amatérsky či profesionálně, nebyl již sportem. Tento cíl, čistě společenský, odůvodňuje již sám o sobě boj proti dopingu. Za druhé a v rozsahu, v němž dopingové výrobky nejsou zbaveny negativních fyziologických účinků, tento boj usiluje o zachování zdraví závodníků. Zákaz dopingu tudíž patří jako zvláštní vyjádření požadavku fair‐play mezi nejdůležitější pravidla sportovní hry. 45 Kromě toho je třeba zdůraznit, že sportovní výkon je ve své podstatě bezúplatným jednáním nehospodářské povahy, i když jej závodník provozuje v rámci profesionální sportovní činnosti. Jinými slovy, zákaz dopingu a antidopingová úprava se zaměřuje výhradně na dimenzi nehospodářské povahy tohoto sportovního jednání, která představuje jeho samotný základ, i když je prováděno profesionálem. 46 Tyto úvahy nacházejí odezvu v Podpůrném plánu Společenství v boji proti dopingu ve sportu ze dne 1. prosince 1999 [(COM)1999 643 konečné)], podle něhož doping „představuje protiklad sportu a hodnot, které tradičně zosobňuje“, v pracovním dokumentu Komise ze dne 29. září 1998, nazvaném „Vývoj a perspektivy činnosti Společenství ve sportu“, který uvádí, že „sport hraje ve společnosti moralistickou roli“ „hodnotami spojenými s ‚fair‐play‘, solidaritou, poctivou soutěží [a] týmovým duchem“, které s sebou přináší, a ve zprávě Komise Evropské radě o ochraně současných sportovních struktur a zachování společenské funkce sportu v rámci Společenství ze dne 10. prosince 1999 [COM (1999) 644 konečné, rovněž nazývané „Helsinská zpráva“], podle níž „pravidla inherentní sportu jsou v první řadě ‚pravidly hry‘“ a „cílem těchto pravidel není narušení hospodářské soutěže“. 47 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že zákaz dopingu se opírá o úvahy čistě sportovní povahy, a nesouvisí tedy s hospodářskými úvahami. Z tohoto zjištění vyplývá ve světle judikatury a úvah uvedených výše v bodech 37 až 42, že pravidla pro boj proti dopingu nemohou spadat, stejně tak jako úpravy přezkoumávané Soudním dvorem v rozsudcích Walrave, Donà a Deliège, do rozsahu působnosti ustanovení Smlouvy o hospodářských svobodách, a zejména článků 49 ES, 81 ES a 82 ES. Antidopingová pravidla jsou totiž úzce spojena se sportem jako takovým. 48 V projednávaném případě má Soud za to, že je nutné přijmout stejný závěr, pokud jde o spornou antidopingovou úpravu. 49 Je totiž jednak skutečností prokázanou obsahem spisu, že sporná antidopingová úprava nesleduje žádný diskriminační cíl. Žalobci zvláště žádným způsobem netvrdili, spíše naopak, že výše uvedená povolená hranice v bodě 3 je používána selektivně pro některé závodníky nebo kategorie závodníků za účelem jejich vyloučení ze soutěží. V případě takové diskriminace se na dotyčnou úpravu nemůže zjevně použít omezení rozsahu působnosti ustanovení Smlouvy o hospodářských svobodách, uznané Soudním dvorem pro úpravy čistě sportovní povahy (rozsudek Walrave, bod 9). Toto omezení by totiž nebylo omezeno na vlastní cíl, kterým je zachování „šlechetného soutěžení a ostatních ideálů sportu“ (výše uvedené stanovisko generálního advokáta Cosmase k rozsudku Deliège, body 50 a 74). Taková úprava tedy spadá do rozsahu působnosti ustanovení Smlouvy o hospodářských svobodách a tyto svobody mohou být porušeny, přičemž přísluší Komisi toto porušení shledat a potrestat v rámci řízení podle článků 81 ES a 82 ES, jestliže dotčená úprava zahrnuje porušení pravidel hospodářské soutěže. 50 Soud se mimoto domnívá, že argumenty, kterými se žalobci na základě dvou různých přístupů snaží zpochybnit čistě sportovní povahu sporné antidopingové úpravy, nemohou být úspěšné. 51 Na základě prvního přístupu žalobci tvrdí, že sporná antidopingová úprava zasahuje do jejich hospodářských svobod, jelikož pro ně má hospodářské následky. 52 Toto uvažování, kterým v podstatě tvrdí, že úprava nemůže být čistě sportovní povahy, pokud způsobuje hospodářské následky, je v protikladu s judikaturou Soudního dvora. 53 Zaprvé, má-li sportovní úprava pro profesionální sportovce hospodářské následky, a zadruhé, je‐li tato úprava považována za nepřiměřenou některými z těchto sportovců, vzniká totiž spor a otázka, zda má tato úprava čistě sportovní povahu (případ úprav, které vedly k rozsudkům Walrave, Deliège a Donà), či zda upravuje sportovní činnost v rámci její hospodářské dimenze (případ úprav, které vedly k rozsudkům Bosman, Lehtonen a Kolpak). 54 Stále na základě prvního přístupu tvrdili žalobci zejména na jednání, že sporná antidopingová úprava porušuje kvůli svojí údajně nepřiměřené povaze hospodářské svobody závodníků zaručené Smlouvou. Jinými slovy, tato úprava sice není diskriminační, ale v části, ve které je nepřiměřená, a právě kvůli této nepřiměřenosti, se stala něčím jiným než antidopingovou úpravou, a tedy něčím jiným než úpravou čistě sportovní. 55 Toto uvažování nemůže být přijato. Není totiž sporné, že sporná pravidla jsou svou povahou antidopingovými ustanoveními. Zejména nesledují žádný diskriminační cíl. V důsledku toho údajně nepřiměřená povaha těchto pravidel nezpůsobuje, že by pravidla ztratila svou povahu čistě sportovních pravidel a že by jejich legalita závisela na posouzení podle hospodářských kritérií práva hospodářské soutěže, jelikož jsou omezena na jejich vlastní cíl, kterým je boj proti dopingu a zachování sportovního ducha. Kromě toho žalobci sami připouštějí, že sledování tohoto cíle je legitimní. 56 Na základě druhého přístupu se žalobci ve svém návrhu vyjadřují, že sporná antidopingová úprava není motivována pouze altruistickými úvahami a zdravím, nýbrž rovněž vlastními hospodářskými úvahami MOV a zejména snahou, v

cs

caselaw

EU

zásadě legitimní, aby hospodářský potenciál olympijských her nebyl zeslaben skandály spojenými s dopingem. Pokud v rozsahu, v němž toto tvrzení směřuje k závěru, že sporná antidopingová úprava není čistě sportovní úpravou, je třeba jej zamítnout. 57 Skutečnost, že by se MOV mohl případně snažit, podle žalobců legitimně, o to, aby zachoval při vymezení sporné antidopingové úpravy hospodářský potenciál olympijských her, totiž nezbavuje jako taková tuto úpravu čistě sportovní povahy. 58 Mimoto, i kdyby bylo prokázáno, což není tento případ, že MOV jednal výhradně ve prospěch svých vlastních hospodářských zájmů, je namístě si myslet, že by stanovil jako povolenou hranici tu, která by byla co nejlépe opřena o vědecké poznatky. Je tedy namístě se domnívat, že hospodářským zájmem MOV je mít antidopingovou úpravu vědecky nejpřesnější, aby byla současně zajištěna nejlepší úroveň sportovní soutěže, a tedy mediálního zájmu, a zároveň nedošlo ke skandálům, které by mohly způsobit systematickou diskvalifikaci nevinných závodníků. 59 Z toho plyne, že argumentace žalobců vycházející z toho, že stanovení údajně příliš nízké povolené hranice bylo v souladu s hospodářskými zájmy MOV, není ani použitelná, ani přesvědčivá, a musí být odmítnuta. 60 Pokud jde o napadené rozhodnutí, Soud má za to, že závěr vyjádřený Komisí v bodě 72 tohoto rozhodnutí, podle něhož „dotčená pravidla a jednání nespadají pod zákaz stanovený v článcích 81 [ES] a 82 [ES]“, je správný. 61 Komise, aby došla k tomuto závěru, nejdříve uvedla v bodě 40 napadeného rozhodnutí, že posouzení slučitelnosti sporných antidopingových pravidel s článkem 81 ES předpokládá přezkum zaměřený na zjištění, zda v právním a hospodářském kontextu, v němž jsou prováděna, je jejich cílem nebo účinkem omezit hospodářskou soutěž, a poté shledala, že cílem těchto pravidel není omezení hospodářské soutěže. Podle Komise se jedná o nástroje určené pouze k boji proti dopingu a jejich cílem je zajistit určení a potrestání závodníků, jejichž jednání porušuje povinnosti, kterým podléhají, týkající se použití zakázaných látek a použití zakázaných metod (bod 41 napadeného rozhodnutí). Pokud jde o účinky na hospodářskou soutěž, měla Komise za to, že sporná antidopingová pravidla by mohla způsobit omezení svobody činnosti závodníků, ale že takové omezení není nezbytně omezením hospodářské soutěže ve smyslu článku 81 ES, jelikož může být inherentní organizaci a řádnému průběhu sportovní soutěže (bod 42 napadeného rozhodnutí). Dále v napadeném rozhodnutí Komise na základě analýzy založené na rozsudku Wouters došla k závěru, že sporná antidopingová pravidla jsou úzce spojena se zajištěním řádného průběhu sportovní soutěže, že jsou nezbytná k účinnému boji proti dopingu a že omezení svobody činnosti závodníků nejde nad to, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle. V důsledku toho tudíž podle Komise tato pravidla nespadají pod zákaz článku 81 ES (bod 55 napadeného rozhodnutí). 62 Na jednání Komise v odpovědi na otázku Soudu upřesnila, že napadené rozhodnutí se opírá o rozsudky Walrave, Donà a Deliège, uváděné v bodech 37 a 41 výše, a tedy o čistě sportovní povahu sporné antidopingové úpravy. Dodala, že provedla podle práva hospodářské soutěže a podle metody analýzy stanovené v rozsudku Wouters přezkum sporné antidopingové úpravy, která byla přesto čistě sportovní, a to „subsidiárně“ nebo spíše „nadbytečně“. Komise se chtěla obzvláště ujistit, že sporná antidopingová úprava nebyla diskriminační. 63 Ohledně tohoto posledního bodu Soud připomíná, že žádným způsobem nebylo ve stížnosti tvrzeno, že sporná antidopingová úprava byla diskriminační. Naopak není sporné, že byla používána na všechny závodníky. Tato nesporná skutečnost je ostatně základem napadeného rozhodnutí, které se o ní v bodě 50 pouze zmiňuje. 64 Na obecnější otázku, zda sporná antidopingová úprava byla podle práva hospodářské soutěže Komisí, podle jejích slov, analyzována subsidiárně či nadbytečně, má Soud za to, že taková analýza skutečně nebyla nezbytná, jelikož se jednalo o úpravu čistě sportovní s ohledem na rozsudky Walrave, Donà a Deliège. 65 Kromě toho je třeba uvést, že projednávaný případ se odlišuje od věci, v níž byl vydán rozsudek Wouters. Dotčená úprava se totiž ve věci Wouters týkala tržního jednání – zřizování sítí mezi advokáty a auditory – a byla použitelná na činnost mající hospodářskou podstatu, a to na advokátní činnost. Naproti tomu úprava dotčená v projednávaném případě se týká jednání – dopingu – které nemůže být pokládáno za tržní jednání, aniž by došlo ke zpochybnění sportu, a je použitelná na činnost, sportovní jednání, která ve své podstatě, jak bylo uvedeno v bodě 45 výše, nesouvisí s hospodářskými úvahami. 66 Soud má tedy za to, že odkaz na metodu analýzy rozsudku Wouters nemůže v žádném případě zpochybnit závěr, k němuž Komise došla v napadeném rozhodnutí, že sporná antidopingová úprava nespadá do rozsahu působnosti článků 81 ES a 82 ES, jelikož tento závěr se opírá v konečném výsledku o úvahu, že sporná antidopingová úprava je čistě sportovní úpravou. 67 Tato povaha čistě sportovní úpravy znamená, že zpochybnění sporné antidopingové úpravy závodníky spadá pod sportovní pravidla a pravomoc orgánů oprávněných pro rozhodování sporů ve sportu. V tomto ohledu Soud připomíná, že žalobci disponovali možností podání žaloby, kterou využili pouze částečně. Zřekli se totiž napadení rozhodčího nálezu TAS ze dne 23. května 2001 u švýcarského spolkového soudu. 68 S ohledem na veškeré předchozí úvahy Soud konstatuje, že tři žalobní důvody, kterými se žalobci domáhají zrušení a které předložili na podporu projednávané žaloby, nejsou relevantní. Dva první žalobní důvody týkající se zjevně nesprávných posouzení, kterých se Komise měla dopustit při kvalifikaci MOV jako podniku a při použití kritérií rozsudku Wouters, jsou totiž založeny na nesprávném předpokladu, že se na spornou antidopingovou úpravu vztahuje právo hospodářské soutěže. Pokud jde o třetí žalobní důvod týkající se zjevně nesprávného posouzení Komise při použití článku 49 ES, spočívá na chybném předpokladu, že se toto ustanovení vztahuje na spornou antidopingovou úpravu. Tyto žalobní důvody musejí být zamítnuty, aniž by musely být dále přezkoumány. 69 V důsledku toho je třeba žalobu zamítnout jako neopodstatněnou, aniž by bylo třeba vyhovět návrhu žalobců na výslech dvou znalců jako svědků. K nákladům řízení 70 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobci byli ve sporu neúspěšní, je namístě uložit jim náhradu nákladů řízení v souladu s návrhy žalované. Kromě toho podle čl. 87 odst. 4 členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady. Z těchto důvodů SOUD (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Žalobci ponesou vlastní náklady, jakož i náklady vzniklé Komisi. 3) Finská republika ponese vlastní náklady. Legal Tiili Vilaras Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. září 2004. Vedoucí soudní kanceláře Předseda H. Jung H. Legal * Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu) 27. února 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Článek 49 SFEU – Svoboda usazování – Daňové právní předpisy – Daň z příjmů právnických osob – Přemístění místa skutečného vedení společnosti do jiného členského státu, než ve kterém byla založena – Změna daňové rezidence do tohoto jiného členského státu – Vnitrostátní právní úprava neumožňující uplatnit daňovou ztrátu, která vznikla v členském státě, v němž byla společnost založena, a před přemístěním místa jejího skutečného vedení“ Ve věci C‐405/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (Česká republika) ze dne 31. května 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 19. června 2018, v řízení AURES Holdings a.s. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství, SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát), ve složení M. Vilaras, předseda senátu, S. Rodin, D. Šváby, K. Jürimäe (zpravodajka) a N. Piçarra, soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: C. Strömholm, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. června 2019, s ohledem na vyjádření předložená: – za AURES Holdings a.s. M. Olíkem, advokátem, – za českou vládu M. Smolkem, J. Vláčilem a O. Serdulou, jako zmocněnci, – za německou vládu původně J. Möllerem, R. Kanitzem a T. Henzem, poté J. Möllerem a R. Kanitzem, jako zmocněnci, – za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou, jako zmocněncem, – za francouzskou vládu E. de Moustier a C. Mosser, jako zmocněnkyněmi, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato, – za nizozemskou vládu M. K. Bulterman, M. H. S. Gijzen a M. L. Noort, jako zmocněnkyněmi, – za švédskou vládu C. Meyer-Seitz, A. Falk, H. Shev, J. Lundberg a H. Eklinder, jako zmocněnkyněmi, – za vládu Spojeného království původně R. Fadoju a F. Shiblim, poté F. Shiblim, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. McGurkem, D. Yatesem a L. Ruxandu, barristers, – za Evropskou komisi M. Salykovou, N. Gossement, H. Støvlbækem a L. Malferrarim, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 17. října 2019, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 49, 52 a 54 SFEU. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností AURES Holdings a.s. a Odvolacím finančním ředitelstvím (Česká republika, dále jen „odvolací ředitelství“), ve kterém jde o to, že odvolací ředitelství neumožnilo této společnosti odečíst daňovou ztrátu, která jí vznikla v jiném členském státě než v České republice. Právní rámec 3 Ustanovení § 34 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění použitelném na skutkový stav ve věci v původním řízení (dále jen „zákon o daních z příjmů“), nadepsaného „Položky odčitatelné od základu daně“, v odstavci 1 stanoví: „Od základu daně lze odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v 5 zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje. [...]“ 4 Ustanovení § 38n odst. 1 a 2 tohoto zákona, nadepsaného „Daňová ztráta“, stanoví: „(1) Pokud výdaje (náklady) upravené podle § 23 převyšují příjmy upravené podle § 23, je rozdíl daňovou ztrátou. (2) Při správě daňové ztráty se postupuje obdobně jako při správě daňové povinnosti, avšak daňová ztráta vzniklá a vyměřená poplatníkovi zaniklému bez provedení likvidace nepřechází na jeho právního nástupce s výjimkami uvedenými v § 23a odst. 5 písm. b) a § 23c odst. 8 písm. b). Daňová ztráta se vyměřuje. Při snižování daňové ztráty se postupuje obdobně jako při zvyšování daňové povinnosti. Při zvyšování daňové ztráty se postupuje obdobně jako při snižování daňové povinnosti. Daňová ztráta se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 5 AURES Holdings, dříve AAA Auto International a.s., je nástupnickou společností společnosti AAA Auto Group NV (dále společně jen „Aures“), která byla založena podle nizozemského práva a jejíž sídlo a místo skutečného vedení se nacházely v Nizozemsku, takže se jednalo o nizozemského daňového rezidenta. 6 Za zdaňovací období roku 2007 vznikla společnosti Aures v Nizozemsku ztráta ve výši 2792187 eur, která byla vyměřena nizozemskou daňovou správou podle daňových předpisů tohoto členského státu. 7 Dne 1. ledna 2008 zřídila společnost Aures v České republice organizační složku, která je podle českého práva její stálou provozovnou bez vlastní právní osobnosti a jejíž činnost podléhá dani v tomto členském státě. 8 Dne 1. ledna 2009 přemístila společnost Aures místo svého skutečného vedení z Nizozemska do České republiky, konkrétně na adresu uvedené organizační složky. V důsledku tohoto přemístění rovněž společnost Aures změnila svou daňovou rezidenci z Nizozemska do České republiky s účinky k témuž datu. Od té doby vykonává veškerou svou činnost prostřednictvím této organizační složky. 9 Naproti tomu sídlo společnosti Aures zůstalo v Amsterodamu (Nizozemsko), kde je také nadále zapsána v obchodním rejstříku. Její vnitřní poměry se tedy nadále řídí nizozemským právem. 10 S ohledem na přemístění místa svého skutečného vedení, a tím pádem i daňové rezidence, požádala společnost Aures českého správce daně o možnost odečíst od základu daně z příjmů právnických osob, kterou měla odvést za zdaňovací období roku 2012, ztrátu, která jí vznikla v Nizozemsku za zdaňovací období roku 2007. 11 Na závěr postupu k odstranění pochybností zahájeného dne 19. března 2014 dospěl český správce daně k názoru, že tuto ztrátu nelze uplatnit jako položku snižující základ daně podle § 38n zákona o daních z příjmů. Podle českého správce daně má společnost Aures jakožto český daňový rezident daňovou povinnost, která se v souladu s českými právními předpisy vztahuje na její celosvětové příjmy. Ze základu daně však může odečíst jen ztrátu z ekonomické činnosti v České republice stanovenou v souladu s ustanoveními zákona o daních z příjmů, neboť tento zákon neupravuje odečtení daňové ztráty v případě změny daňové rezidence a nepřipouští přenos takové ztráty z ostatních členských států. 12 Český správce daně tedy platebním výměrem ze dne 11. září 2014 vyměřil společnosti Aures daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2012, aniž odečetl ztrátu za zdaňovací období 2007 od základu daně. 13 Společnost Aures podala proti tomuto platebnímu výměru odvolání, které bylo odvolacím ředitelstvím zamítnuto, načež podala žalobu k Městskému soudu v Praze (Česká republika), která byla rovněž zamítnuta. 14 Český správce daně, odvolací ředitelství a Městský soud v Praze zaprvé poukázali na to, že ani zákon o daních z příjmů ani smlouva uzavřená dne 22. listopadu 1974 mezi Československou socialistickou republikou a Nizozemským královstvím o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, ve znění účinném k 31. květnu 2013, neumožňují přeshraniční přesun daňové ztráty při přemístění místa skutečného vedení společnosti, až na speciální případy, které v projednávané věci nejsou relevantní. Obecná ustanovení obsažená v § 34 a § 38n tohoto zákona podle nich neumožňují odečíst ztrátu, která nebyla stanovena v souladu s českými právními předpisy. 15 Shora uvedené orgány a Městský soud v Praze zadruhé dospěly k názoru, že – na rozdíl od argumentů společnosti Aures – nemožnost odečíst předmětnou ztrátu není v rozporu se svobodou usazování. Podle nich se rozsudky ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer (C‐446/03, EU:C:2005:763), ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C‐371/10, EU:C:2011:785), a ze dne 21. února 2013, A (C‐123/11, EU:C:2013:84), na něž se odvolává společnost Aures, týkají objektivně odlišných situací v porovnání se situací v původním řízení. S odkazem na rozsudek ze dne 15. května 2008, Lidl Belgium (C‐414/06, EU:C:2008:278), odvolací ředitelství uvedlo, že ve věci v původním řízení existuje reálné riziko dvojího uplatnění daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období 2007. 16 Společnost Aures podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (Česká republika). 17 Společnost Aures před Nejvyšším správním soudem tvrdí, že přeshraniční přemístění místa jejího skutečného vedení bylo výkonem svobody usazování a že nemožnost odečíst v České republice ztrátu vzniklou za zdaňovací období 2007, kterou již nemůže v Nizozemsku uplatnit, je neodůvodněným omezením této svobody. 18 Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zákon o daních z příjmů neumožňuje společnosti, která podobně jako společnost Aures přemístila do České republiky místo svého skutečného vedení z jiného členského státu, uplatnit daňovou ztrátu vzniklou v tomto jiném členském státě. Převzetí daňové ztráty je podle něj možné pouze v rámci přeshraničních transakcí konkrétně stanovených v tomto zákoně, které však ve věci v původním řízení nejsou relevantní. 19 Předkládající soud má za to, že k rozhodnutí sporu v původním řízení je tedy nutné zabývat se argumenty uplatněnými z hlediska svobody usazování. 20 V tomto ohledu je podle něj zaprvé třeba určit, zda tato svoboda dopadá na případ přeshraničního přemístění místa skutečného vedení společnosti. 21 Zadruhé je pak třeba zkoumat, zda je s touto svobodou slučitelná vnitrostátní právní úprava, která neumožňuje společnosti uplatnit v hostitelském členském státě ztrátu vzniklou v členském státě původu před přemístěním místa jejího skutečného vedení do hostitelského členského státu. Předkládající soud poukazuje na to, že oblast přímých daní v zásadě nepodléhá harmonizaci a že jsou členské státy v dané oblasti svrchované, zároveň si však klade otázku, zda tato svoboda znamená, že změna daňové rezidence z jednoho členského státu do jiného musí být vždy z daňového hlediska neutrální. 22 Za těchto okolností se Nejvyšší správní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Lze pod pojem ‚svoboda usazování‘ ve smyslu článku 49 [SFEU] podřadit bez dalšího pouze přemístění místa vedení společnosti z jednoho členského státu do jiného členského státu? 2) V případě kladné odpovědi na první otázku, je v rozporu s článkem 49 a články 52 a 54 [SFEU], pokud vnitrostátní úprava neumožňuje subjektu z jiného členského státu při přesunu místa výkonu podnikatelské činnosti, resp. přesunu místa vedení, do České republiky uplatnit daňovou ztrátu vzniklou v tomto jiném členském státě?“ K předběžným otázkám K první otázce 23 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 49 SFEU vykládán v tom smyslu, že společnost založená podle práva jednoho členského státu, která přemístí místo svého skutečného vedení do jiného členského státu, aniž má toto přemístění vliv na její postavení jakožto společnosti založené podle práva prvně uvedeného členského státu, se může tohoto článku dovolávat k napadení rozhodnutí, kterým jí byl ve druhém členském státě odepřen převod ztrát vzniklých před tímto přemístěním. 24 V této souvislosti je třeba uvést, že podle článku 49 SFEU ve spojení s článkem 54 SFEU požívají svobody usazování společnosti založené podle práva některého členského státu, jež mají sídlo, ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř Evropské unie. 25 Soudní dvůr již konkrétně rozhodl, že společnost založená podle práva jednoho členského státu, která přemisťuje místo svého skutečného vedení do jiného členského státu, aniž má takové přemístění vliv na postavení dané společnosti jakožto společnosti prvního členského státu, se může dovolávat článku 49 SFEU mimo jiné za účelem zpochybnění daňových důsledků, které jsou s tímto přemístěním spojeny v členském státě původu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus, C‐371/10, EU:C:2011:785, bod 33). 26 Stejně tak se tato společnost může za takovýchto okolností dovolávat článku 49 SFEU za účelem zpochybnění daňového zacházení, kterého se jí dostává ze strany členského státu, do něhož přemístí místo svého skutečného vedení. Přeshraniční přemístění místa skutečného vedení tudíž do působnosti tohoto článku spadá. 27 Jakýkoli jiný výklad by totiž narážel na samotné znění ustanovení unijního práva týkajících se svobody usazování, která směřují mimo jiné k zajištění práva na národní zacházení v hostitelském členském státě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant, C‐9/02, EU:C:2004:138, bod 42, a ze dne 12. června 2018, Bevola a Jens W. Trock, C‐650/16, EU:C:2018:424, bod 16). 28 S ohledem na předchozí úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že společnost založená podle práva jednoho členského státu, která přemístí místo svého skutečného vedení do jiného členského státu, aniž má toto přemístění vliv na její postavení jakožto společnosti založené podle práva prvně uvedeného členského státu, se může tohoto článku dovolávat k napadení rozhodnutí, kterým jí byl ve druhém členském státě odepřen převod ztrát vzniklých před tímto přemístěním. Ke druhé otázce 29 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 49 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu vylučující možnost, aby společnost, která místo svého skutečného vedení, a tím pádem i svou daňovou rezidenci přemístila do tohoto členského státu, uplatnila daňovou ztrátu, která jí před tímto přemístěním vznikla v jiném členském státě, v němž si tato společnost ponechává své sídlo. 30 Svoboda usazování, kterou článek 49 SFEU přiznává státním příslušníkům Evropské unie, zahrnuje v souladu s článkem 54 SFEU v případě společností založených podle právních předpisů členského státu, jež mají své sídlo, ústřední správu nebo hlavní provozovnu v Unii, právo vykonávat činnost v jiných členských státech prostřednictvím dceřiné společnosti, pobočky nebo zastoupení. 31 Jak bylo připomenuto v bodě 27 tohoto rozsudku, ustanovení unijního práva týkající se svobody usazování směřují mimo jiné k zajištění práva na národní zacházení v hostitelském členském státě. 32 Smlouva naproti tomu nezaručuje společnosti ve smyslu článku 54 SFEU, že přemístění místa jejího skutečného vedení z jednoho členského státu do jiného bude daňově neutrální. Vzhledem k rozdílům mezi právními úpravami členských států v této oblasti může být takové přemístění pro společnost z hlediska zdanění případ od případu více či méně výhodné nebo nevýhodné. Svoboda usazování tedy nemůže být chápána v tom smyslu, že členský stát je povinen zavádět svá daňová pravidla v závislosti na pravidlech jiného členského státu tak, aby za každé situace zaručovala zdanění odstraňující veškeré odlišnosti vyplývající z vnitrostátních daňových právních úprav (rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus, C‐371/10, EU:C:2011:785, bod 62 a citovaná judikatura). 33 V daném případě je nutno poukázat na to, že možnost poskytnutá právem členského státu společnosti-rezidentovi, aby ztráty vzniklé v tomto členském státě za určité zdaňovací období uplatnila za účelem jejich odečtení od zdanitelného zisku dosaženého takovou společností během následujících zdaňovacích období, představuje daňové zvýhodnění. 34 Jsou-li z nároku na toto zvýhodnění vyloučeny ztráty společnosti, která je rezidentem jednoho členského státu, avšak byla založena podle práva jiného členského státu, vzniklé v tomto jiném členském státě za zdaňovací období, během kterého byla jeho rezidentem, zatímco je takové zvýhodnění přiznáno společnosti, která je rezidentem prvně uvedeného členského státu a které v tomto prvně uvedeném členském státě vznikly ztráty za stejné období, představuje tato skutečnost rozdílné daňové zacházení. 35 V důsledku tohoto rozdílného zacházení by mohla být společnost založená podle práva jednoho členského státu odrazena od přemístění místa svého skutečného vedení do jiného členského státu s cílem vykonávat tam svou ekonomickou činnost. 36 Takové rozdílné zacházení vyplývající z daňových předpisů členského státu v neprospěch společností, které využijí svobody usazování, lze připustit pouze tehdy, jestliže se týká situací, které nejsou objektivně srovnatelné, anebo je odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu (rozsudky ze dne 17. července 2014, Nordea Bank Danmark, C‐48/13, EU:C:2014:2087, bod 23, a ze dne 17. prosince 2015, Timac Agro Deutschland, C‐388/14, EU:C:2015:829, bod 26). 37 K první hypotéze uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora musí být srovnatelnost přeshraniční situace s vnitrostátní situací posuzována s ohledem na cíl sledovaný dotčenými vnitrostátními ustanoveními (rozsudek ze dne 12. června 2018, Bevola a Jens W. Trock, C‐650/16, EU:C:2018:424, bod 32 a citovaná judikatura). 38 V daném případě z údajů obsažených ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, a s výhradou ověření předkládajícím soudem vyplývá, že vyloučením možnosti, aby společnost uplatnila v členském státě, jehož je nyní rezidentem, ztráty vzniklé za zdaňovací období, kdy byla daňovým rezidentem jiného členského státu, mají české právní předpisy v podstatě za cíl zachovat rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy a zabránit riziku dvojího odečtení ztrát. 39 Z hlediska opatření sledujícího takovéto cíle je třeba mít za to, že společnost, která je rezidentem jednoho členského státu a které tam vznikly ztráty, se v zásadě nenachází v situaci srovnatelné se společností, která přemístila místo svého skutečného vedení, a tudíž svou daňovou rezidenci do tohoto členského státu poté, co jí vznikly ztráty za zdaňovací období, během něhož byla daňovým rezidentem jiného členského státu, aniž byla v jakékoli formě přítomna v prvně uvedeném členském státě. 40 Situace společnosti, která uskuteční takové přemístění, totiž postupně podléhá zdaňovací pravomoci dvou členských států, tj. zaprvé členského státu původu, pokud jde o zdaňovací období, během něhož ztráty vznikly, a zadruhé hostitelského členského státu, pokud jde o zdaňovací období, během něhož tato společnost žádá o odečtení těchto ztrát. 41 Z toho vyplývá, že jelikož hostitelský členský stát neměl zdaňovací pravomoc ve zdaňovacím období, během něhož předmětné ztráty vznikly, není situace společnosti, která svou daňovou rezidenci přemístila do tohoto členského státu a následně v něm uplatňuje ztráty dříve vzniklé v jiném členském státě, srovnatelná se situací společnosti, jejíž výsledky hospodaření podléhaly zdaňovací pravomoci prvně uvedeného členského státu ve zdaňovacím období, během něhož jí vznikly ztráty (obdobně viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, Timac Agro Deutschland, C‐388/14, EU:C:2015:829, bod 65). 42 To, že společnost, která svou daňovou rezidenci přemístila z jednoho členského státu do jiného, podléhá postupně zdaňovací pravomoci dvou členských států, navíc může vyvolat zvýšené riziko dvojího zohlednění ztrát, neboť by taková společnost mohla dospět k tomu, že tytéž ztráty uplatní u orgánů obou těchto členských států. 43 Ve svých vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru nicméně vláda Spojeného království a Evropská komise v podstatě uvedly, že podle judikatury vzešlé z rozsudku ze dne 12. června 2018, Bevola a Jens W. Trock (C‐650/16, EU:C:2018:424, bod 38), závisí srovnatelnost situací na tom, zda se v případě ztráty ve věci v původním řízení jedná o ztrátu konečnou. 44 V tomto ohledu je třeba připomenout rozhodnutí Soudního dvora, že pokud jde o ztráty připadající na stálou provozovnu-nerezidenta, která ukončila veškerou činnost a jejíž ztráty nemohly být a již nemohou být odečteny od jejího zdanitelného zisku v členském státě, v němž činnost vykonávala, situace společnosti-rezidenta vlastnící takovouto provozovnu není z hlediska cíle zamezení dvojímu odečtení ztrát odlišná od situace společnosti-rezidenta vlastnící stálou provozovnu-rezidenta, přestože situace obou těchto společností v zásadě nejsou srovnatelné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. června 2018, Bevola a Jens W. Trock, C‐650/16, EU:C:2018:424, body 37 a 38). 45 Takové řešení však nelze připustit v případě společnosti, která po přemístění místa svého skutečného vedení, a tím pádem i své daňové rezidence z členského státu svého sídla do jiného členského státu usiluje v posledně uvedeném členském státě o odečtení ztrát, které jí vznikly v prvně uvedeném členském státě ve zdaňovacím období, během něhož prvně uvedený členský stát vykonával nad touto společností svou výlučnou zdaňovací pravomoc. 46 Zaprvé totiž judikatura připomenutá v bodě 44 tohoto rozsudku vznikla, jak uvedla generální advokátka v bodech 56 a 57 svého stanoviska, za okolností odlišných od okolností věci v původním řízení. 47 Tato judikatura se týká případu, kdy společnost-rezident eventuálně zohledňuje ztráty vzniklé její stálé provozovně-nerezidentovi. 48 Tato judikatura tedy dopadá na situaci, která se vyznačuje tím, že společnost, která usiluje o odečtení ztrát své stálé provozovny-nerezidenta od svého základu daně, a tato stálá provozovna se nacházejí v průběhu téhož zdaňovacího období ve dvou různých členských státech. 49 Z chronologického přehledu relevantních skutkových okolností sporu v původním řízení, který podal předkládající soud, přitom vyplývá, že společnosti Aures vznikly ztráty za rok 2007 v Nizozemsku, a to ve zdaňovacím období, během něhož se její sídlo i místo skutečného vedení nacházely v tomto členském státě a kdy ještě neměla zřízenu stálou provozovnu v České republice. 50 Zadruhé – jak uvedla generální advokátka v bodech 72 a 73 svého stanoviska – použití řešení vyvozeného v rozsudku ze dne 12. června 2018, Bevola a Jens W. Trock (C‐650/16, EU:C:2018:424, bod 38), na případ uvedený v bodě 45 tohoto rozsudku by bylo také neslučitelné s judikaturou Soudního dvora v oblasti zdanění při odchodu. 51 V této souvislosti totiž Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že článek 49 SFEU nebrání možnosti členského státu původu určité společnosti, která je založena podle práva tohoto členského státu a která přemístila místo svého skutečného vedení do jiného členského státu, zdanit latentní kapitálové zisky plynoucí z aktiv této společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus, C‐371/10, EU:C:2011:785, body 59 a 64). 52 Stejně tak členský stát, do něhož společnost přemisťuje místo svého skutečného vedení, nemůže být povinen zohledňovat ztráty, které jí vznikly před tímto přemístěním a vztahují se ke zdaňovacím obdobím, v nichž tento členský stát neměl nad touto společností zdaňovací pravomoc. 53 Společnosti-rezidenti, kterým vznikly ztráty v uvedeném členském státě, a společnosti, které změnily svou daňovou rezidenci do téhož členského státu a kterým vznikly ztráty v jiném členském státě během zdaňovacího období, během něhož se jejich daňová rezidence nacházela v tomto jiném členském státě, se proto nenacházejí ve srovnatelné situaci z hlediska cílů zachování rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy a zabránění riziku dvojího odečtení ztrát. 54 S ohledem na předchozí úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu vylučující možnost, aby společnost, která místo svého skutečného vedení, a tím pádem i svou daňovou rezidenci přemístila do tohoto členského státu, uplatnila daňovou ztrátu, která jí před tímto přemístěním vznikla v jiném členském státě, v němž si tato společnost ponechává své sídlo. K nákladům řízení 55 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1) Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že společnost založená podle práva jednoho členského státu, která přemístí místo svého skutečného vedení do jiného členského státu, aniž má toto přemístění vliv na její postavení jakožto společnosti založené podle práva prvně uvedeného členského státu, se může tohoto článku dovolávat k napadení rozhodnutí, kterým jí byl ve druhém členském státě odepřen převod ztrát vzniklých před tímto přemístěním. 2) Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu vylučující možnost, aby společnost, která místo svého skutečného vedení, a tím pádem i svou daňovou rezidenci přemístila do tohoto členského státu, uplatnila daňovou ztrátu, která jí před tímto přemístěním vznikla v jiném členském státě, v němž si tato společnost ponechává své sídlo. Vilaras Rodin Šváby Jürimäe Piçarra Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 27. února 2020. Vedoucí soudní kanceláře A. Calot Escobar Předseda čtvrtého senátu M. Vilaras ( *1 ) – Jednací jazyk: čeština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 20. prosince 2017 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Svoboda usazování a volný pohyb pracovníků – Články 45 a 49 SFEU – Vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci v lékařství – Směrnice 75/363/EHS a 93/16/EHS – Odměna odborných lékařů v průběhu jejich odborné přípravy“ Ve věci C‐419/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunale di Bolzano (soud v Bolzanu, Itálie) ze dne 15. července 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 28. července 2016, v řízení Sabine Simma Federspiel proti Provincia autonoma di Bolzano, Equitalia Nord SpA, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení L. Bay Larsen, předseda senátu, J. Malenovský, M. Safjan (zpravodaj), D. Šváby a M. Vilaras, soudci, generální advokát: N. Wahl, vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. června 2017, s ohledem na vyjádření předložená: – za S. Simma Federspiel F. Dagostinem a S. Fassou, avvocati, – za Provincia autonoma di Bolzano, J. A. Waltherem von Herbstenburg, Rechtsanwalt, – za Evropskou komisi H. Støvlbækem, M. Kellerbauerem a L. Malferrarim, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 13. září 2017, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 75/363/EHS ze dne 16. června 1975 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činnosti lékařů (Úř. věst. 1975, L 167, s. 14), ve znění směrnice Rady 82/76/EHS ze dne 26. ledna 1982 (Úř. věst 1982, L 43, s. 21) (dále jen „směrnice 75/363“), jakož i článku 45 SFEU. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Sabinou Simma Federspiel na jedné straně a Provincia autonoma di Bolzano (autonomní provincie Bolzano, Itálie) a Equitalia Nord SpA na straně druhé ve věci aktů, jimiž tato provincie nařídila S. Federspiel vrátit jí část stipendia na získání odborné specializace, které získala na řádné denní studium v rámci odborné lékařské přípravy v oboru neurologie a psychiatrie poskytované v jiném členském státě než v Italské republice, zvýšenou o úroky. Právní rámec Unijní právo Směrnice 75/363 3 Článek 2 odst. 1 směrnice 75/363 stanovil: „Členské státy dbají, aby odborná příprava vedoucí k získání diplomu, osvědčení nebo jiného dokladu o dosažené kvalifikaci v odborném lékařství splňovala alespoň tyto podmínky: a) zahrnuje řádné ukončení a potvrzení šestiletého studia v rámci oboru odborné přípravy podle článku 1; b) zahrnuje teoretickou a praktickou výuku; c) jedná se o řádné denní studium pod kontrolou příslušných orgánů nebo subjektů v souladu s bodem 1 přílohy; d) probíhá ve vysokoškolském středisku, ve fakultní nemocnici nebo popřípadě v zařízení zdravotní péče schváleném k tomuto účelu příslušnými orgány nebo subjekty; e) zahrnuje osobní účast lékaře, který se účastní odborné přípravy, na činnosti a úkolech dotyčných zařízení.“ (neoficiální překlad) 4 Příloha této směrnice nadepsaná „Charakteristika řádné a rozvolněné odborné přípravy odborných lékařů“ uváděla v bodě 1, nazvaném „Řádná denní odborná příprava odborných lékařů“, následující: „Tato odborná příprava probíhá na zvláštních místech uznaných příslušnými orgány. Zahrnuje účast na veškerých lékařských činnostech oddělení, kde odborná příprava probíhá, včetně služeb, aby uchazeč o odborné vzdělání věnoval této praktické a teoretické výuce svou veškerou profesionální činnost během celého pracovního týdne a po celý rok v souladu s pravidly stanovenými příslušnými orgány. Z tohoto důvodu je výkon této činnosti přiměřeně odměňován. (neoficiální překlad) [...]“ Směrnice 93/16 5 Směrnice 75/363 byla dne 15. dubna 1993 zrušena směrnicí Rady 93/16/EHS ze dne 5. dubna 1993 o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci (Úř. věst. 1993, L 165, s. 1; Zvl. vyd. 06/02, s. 86). Tato posledně uvedená směrnice byla s účinkem od 20. října 2007 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. 2005, L 255, s. 22). 6 Hlava III směrnice 93/16, nadepsaná „Koordinace právních a správních předpisů týkajících se činnosti lékařů“ obsahovala článek 24, který v prvním odstavci stanovil následující: „Členské státy dbají, aby odborná příprava vedoucí k získání diplomu, osvědčení nebo jiného dokladu o dosažené kvalifikaci v odborném lékařství splňovala alespoň tyto podmínky: a) zahrnuje řádné ukončení a potvrzení šestiletého studia v rámci oboru odborné přípravy podle článku 23 [...]; b) zahrnuje teoretickou a praktickou výuku; c) jedná se o řádné denní studium pod kontrolou příslušných orgánů nebo subjektů v souladu s bodem 1 přílohy I; d) probíhá ve vysokoškolském středisku, ve fakultní nemocnici nebo popřípadě v zařízení zdravotní péče schváleném k tomuto účelu příslušnými orgány nebo subjekty; e) zahrnuje osobní účast lékaře uchazeče o odborné vzdělání na činnosti a povinnostech dotyčných zařízení.“ 7 Příloha I směrnice 93/16, nadepsaná „Charakteristika [charakteristiky] řádné a rozvolněné odborné přípravy odborných lékařů uvedených [uvedené] v čl. 24 odst. 1 písm. c) a v článku 25“, uváděla v bodě 1 nazvaném „Řádná denní odborná příprava odborných lékařů“ následující: „Tato odborná příprava probíhá na zvláštních místech schválených příslušnými orgány. Zahrnuje účast na veškerých lékařských činnostech oddělení, kde odborná příprava probíhá, včetně služeb, aby uchazeč o odborné vzdělání věnoval této praktické a teoretické výuce svou veškerou profesionální činnost během celého pracovního týdne a po celý rok v souladu s pravidly stanovenými příslušnými orgány. Z tohoto důvodu je výkon této činnosti příslušně odměňován. [...]“ Italské právo 8 Článek 1 legge provinciale n. 1 – Formazione di medici specialisti (provinční zákon č. 1 o vzdělávání odborných lékařů) ze dne 3. ledna 1986 (BU č. 2 ze dne 14. ledna 1986, dále jen „provinční zákon č. 1/86“) stanovil: „1. Vzhledem k tomu, že v [autonomní] provincii Bolzano neexistuje možnost získat některé odborné lékařské kvalifikace, je příslušný provinční ministr oprávněn [...] uzavřít s italskými univerzitami a příslušnými rakouskými veřejnými orgány, které mají v souladu s právním řádem tohoto státu pravomoci v dané konkrétní oblasti, specifické dohody týkající se vytvoření dodatečných míst pro odbornou lékařskou přípravu, za současného zohlednění platné státní a provinční právní úpravy. 2. Dohoda uzavřená na základě předchozího odstavce s rakouskými veřejnými orgány může stanovit, že [autonomní] provincie [Bolzano] případně zaplatí těmto orgánům částku nepřesahující maximální výši stipendia stanoveného v článku 3, pokud tyto orgány vyplácí účastníkovi odborného vzdělávání příslušnou odměnu.“ 9 Článek 7 provinčního zákona č. 1/86 stanoví: „1. [Lékaři], kteří jsou příjemci [...], se musí zavázat k výkonu práce ve veřejném zdravotnickém zařízení v [autonomní] provincii Bolzano po dobu, kterou předpisem stanoví Giunta provinciale (provinční rada). Toto období nesmí být kratší než 5 let a k výkonu této činnosti musí dojít ve lhůtě, kterou stanoví uvedený předpis. 2. V případě úplného nebo částečného nesplnění povinnosti uvedené v předchozím odstavci musí být část stipendia na odbornou přípravu nebo finančního příspěvku vrácena spolu s úroky v zákonné výši. Část, která má být vrácena, bude stanovena usnesením provinční rady na základě předpisu a nesmí být vyšší než 70 % stipendia nebo příspěvku.“ 10 Decreto del presidente della Giunta provinciale č. 6/1988 (vyhláška předsedy provinční rady) ze dne 29. března 1988 stanovila: „1. [Lékaři], kteří jsou příjemci stipendia na odbornou přípravu nebo příspěvků [uvedených v provinčním zákoně č. 1/86], se musí zavázat k výkonu práce po dobu pěti let ve veřejném zdravotnickém zařízení v [autonomní] provincii Bolzano, včetně výkonu práce v postavení smluvních lékařů, a to do deseti let od získání specializace nebo dokončení praktické stáže. 2. Vyplácení stipendií a příspěvků podléhá předložení výslovného prohlášení dotyčné osoby [...] obsahujícího závazek splnit podmínku uvedenou v odstavci 1. 3. Příjemci mají povinnost: a) v případě úplného nesplnění závazku uvedeného v odstavci 1 vrátit až 70 % celkové výše stipendia nebo příspěvku; b) v případě částečného nesplnění uvedeného závazku vrátit až 14 % celkové výše stipendia nebo příspěvku za každý rok nebo část roku delší než šest měsíců, kdy příjemce nevykonával požadovanou pracovní činnost, a to maximálně do pěti let. [...] 5. K nesplnění závazku uvedeného v odstavci 1 nedojde, pokud dotčená osoba prokáže, že podala žádost o přijetí do zaměstnání u veřejného zdravotnického zařízení v [autonomní] provincii Bolzano a zúčastnila se s úspěchem příslušných výběrových řízení nebo byla zařazena na seznam uchazečů k výkonu povolání na smluvním základě, avšak poté nebyla k nástupu do práce v uvedeném zařízení vyzvána. [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 11 S. Simma Federspiel je italská občanka, která v letech 1992 až 2000 absolvovala řádnou odbornou přípravu k výkonu povolání odborného lékaře v oboru neurologie a psychiatrie poskytovaného univerzitní nemocnicí v Innsbrucku (Rakousko) a která v tomto období obdržela od autonomní provincie Bolzano stipendium na základě článku 1 provinčního zákona č. 1/86. Do 31. července 2000 měla bydliště v Bolzanu. Od tohoto data má bydliště v Bregenzu (Rakousko), kde vykonává lékařské povolání. 12 Přiznání tohoto stipendia bylo podmíněno závazkem S. Simma Federspiel, že bude v průběhu desetiletého období po získání specializace po dobu pěti let pracovat ve veřejném zdravotnickém řízení autonomní provincie Bolzano, nebo že v případě úplného nedodržení tohoto závazku vrátí až 70 % částky uvedeného stipendia a v případě jeho částečného nedodržení až 14 % jeho částky za každý rok či část roku přesahující šest měsíců, kdy uvedenou práci nevykonávala. V této souvislosti S. Simma Federspiel podepsala dne 21. prosince 1992 výslovné prohlášení. 13 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že autonomní provincie Bolzano poukázala předmětné stipendium univerzitní nemocnici v Innsbrucku podle dohody podepsané se spolkovou zemí Tyrolsko (Rakousko). Tato univerzitní nemocnice pak vyplácela finanční částky S. Simma Federspiel. Předkládající soud konstatuje, že S. Simma Federspiel podle všeho nepobírala za činnost vykonávanou v rámci své specializace žádnou další finanční odměnu. 14 Dopisem ze dne 20. února 2013 vyzvala autonomní provincie Bolzano S. Simma Federspiel, aby jí předložila buď osvědčení o výkonu povolání u zdravotnického veřejného zařízení v této provincii, nebo aby doložila, že požádala o zaměstnání v tomto veřejném zařízení a že se úspěšně zúčastnila příslušných výběrových řízení nebo že byla zařazena na seznamy uchazečů, avšak nebyla k výkonu uvedené činnosti vyzvána. 15 V odpovědi na tento dopis informovala S. Simma Federspiel autonomní provincii Bolzano, že po získání specializace lékařskou činnost na jejím území nevykonávala. 16 Za těchto podmínek jí tato provincie uložila vyhláškou ze dne 5. srpna 2013 povinnost vrátit 70 % vyplaceného stipendia, tedy částku ve výši 68515,24 eura spolu s úroky ve výši 51418,63 eura, tedy celkem 119933,87 eura. 17 S. Simma Federspiel podala žalobu u Tribunale di Bolzano (soud v Bolzanu, Itálie), jíž se domáhala zrušení aktů, kterými jí autonomní provincie Bolzano uložila vrátit uvedenou částku. Na podporu žaloby se dovolává protiprávnosti provinčního zákona č. 1/86, na jehož základě byly tyto akty přijaty. 18 Tento soud v této souvislosti uvádí, že povinnost upravená provinční právní úpravou, která spočívá ve vrácení 70 % částky obdrženého stipendia spolu se zákonnými úroky, zavazuje v praxi dotčené lékaře k vrácení o dost vyšší částky, než která byla vyplacena na základě tohoto stipendia. 19 Předkládající soud má kromě toho pochybnosti o slučitelnosti režimu upraveného těmito právními předpisy s unijním právem a zejména článkem 45 SFEU, jelikož uvedená právní úprava vede k odrazování odborných lékařů od opuštění jejich členského státu původu a od usazení se a výkonu profesní činnosti v jiném členském státě. 20 Vzhledem k tomu, že měl Tribunale di Bolzano (soud v Bolzanu) za to, že vyřešení sporu, který mu byl předložen, závisí na výkladu ustanovení unijního práva, rozhodl se přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice [75/363] a příloha [této směrnice] vykládány v tom smyslu, že brání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení použitelné ve věci v původním řízení, které podmiňuje vyplacení odměny určené lékařům během jejich odborné přípravy předložením prohlášení o závazku lékaře, který je příjemcem dané odměny, pracovat po dobu alespoň pěti let ve veřejném zdravotnickém zařízení v autonomní provincii Bolzano, a to v období deseti let ode dne dokončení odborné přípravy, a které v případě nesplnění této povinnosti v celém rozsahu výslovně umožňuje autonomní provincii Bolzano, tedy subjektu, který financuje uvedenou odměnu, dosáhnout vrácení částky do výše 70 % poskytnutého příspěvku, spolu se zákonnými úroky vypočtenými od okamžiku, kdy správní orgán zaplatil jednotlivé splátky? 2) V případě záporné odpovědi na první otázku, brání zásada volného pohybu pracovníků uvedená v článku 45 SFEU takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení použitelné v původním řízení, které podmiňuje vyplácení odměny určené lékařům během jejich odborné přípravy předložením prohlášení o závazku lékaře, který je příjemcem dané odměny, pracovat po dobu alespoň pěti let ve veřejném zdravotnickém zařízení v [provincii], a to v období deseti let ode dne dokončení odborné přípravy, a které v případě nesplnění této povinnosti v celém rozsahu výslovně umožňuje autonomní provincii Bolzano, tedy subjektu, který financuje uvedenou odměnu, dosáhnout vrácení částky do výše 70 % poskytnutého příspěvku, spolu se zákonnými úroky vypočtenými od okamžiku, kdy správní orgán zaplatil jednotlivé splátky?“ K předběžným otázkám K první otázce 21 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 75/363 a příloha této směrnice musejí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle níž je přiznání vnitrostátního stipendia určeného k financování odborné přípravy poskytované v jiném členském státě, která vede k získání titulu odborného lékaře, vázáno na podmínku, aby lékař, který je jeho příjemcem, vykonával v období deseti let po ukončení odborné přípravy profesní činnost v tomto prvním členském státě po dobu pěti let, nebo pokud k tomu nedojde, aby vrátil až 70 % částky získaného stipendia, zvýšené o úroky. 22 Úvodem je třeba konstatovat, že odborné vzdělávání v oboru neuropsychiatrie, které S. Simma Federspiel absolvovala v univerzitní nemocnici v Innsbrucku a o které se jedná ve věci v původním řízení, bylo zahájeno v průběhu roku 1992 a ukončeno v průběhu roku 2000. Na věc v původním řízení se tedy do 15. dubna 1993 vztahují ustanovení směrnice 75/363 a po tomto datu, kdy byla tato směrnice zrušena směrnicí 93/16, pak ustanovení posledně uvedené směrnice. 23 Směrnice 75/363 ve svém čl. 2 odst. 1 písm. c) stanovila, že odborná příprava vedoucí k získání diplomu, osvědčení nebo jiného dokladu o dosažené kvalifikaci odborného lékaře musí být uskutečněna v řádném denním studiu pod kontrolou příslušných orgánů nebo subjektů v souladu s bodem 1 přílohy této směrnice. Podle uvedeného bodu probíhala uvedená odborná příprava na pracovních místech, která byla přiměřeně odměňována. 24 Článek 24 odst. 1 písm. c) směrnice 93/16, jakož i bod 1 její přílohy jsou podobného znění, jako ustanovení uvedená v předchozím bodě. 25 V této souvislosti je nutno uvést, že uvedená ustanovení upravují povinnost poskytovat po dobu vzdělávání ve specializovaných lékařských oborech odměnu, aby nebyla úroveň vzdělání odborných lékařů narušena zejména paralelním soukromým výkonem profesní činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 1999, Carbonari a další, C‐131/97, EU:C:1999:98, bod 40). 26 Tato povinnost je jako taková bezpodmínečná, jakož i dostatečně jasná (rozsudek ze dne 25. února 1999, Carbonari a další, C‐131/97, EU:C:1999:98, bod 44) a plně souvisí s dodržováním požadavků na odbornou přípravu specializovaných lékařů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 1999, Carbonari a další, C‐131/97, EU:C:1999:98, bod 41). 27 Ačkoli platí, že lékaři během své odborné přípravy mají nárok na odměnu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 1999, Carbonari a další, C‐131/97, EU:C:1999:98, bod 42), nemá podmínka dotčená ve věci v původním řízení zjevně vliv na odpovídající povinnost poskytnout jim odměnu, která navíc není, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, bezpodmínečná, pokud jde o její výši (rozsudek ze dne 25. února 1999, Carbonari a další, C‐131/97, EU:C:1999:98, bod 47), a tedy ani vliv na dodržení požadavků na vzdělání odborných lékařů. 28 V této souvislosti je nutno připomenout, že S. Simma Federspiel byla během její odborné přípravy poskytována odměna, která byla navíc, jak souhlasně uvádí všechny strany, které podaly vyjádření v této věci, včetně S. Simma Federspiel, dostatečná pro účely získání jejího vzdělání. 29 Podmínka dotčená ve věci v původním řízení tedy působí až po ukončení specializace odborných lékařů, aniž se dotýká podmínek jejich odborné přípravy, a nesouvisí se vztahem mezi těmito lékaři a členským státem, v němž je odborná příprava zajišťována. 30 V tomto ohledu nelze proto čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 75/363 a čl. 24 odst. 1 písm. c) směrnice 93/16 vykládat tak, že brání takové podmínce, jako je podmínka, jež je předmětem věci v původním řízení. 31 Vzhledem k výše uvedeným úvahám je na první otázku třeba odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 75/363, jakož i čl. 24 odst. 1 písm. c) směrnice 93/16 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle níž je přiznání vnitrostátního stipendia určeného k financování odborné přípravy poskytované v jiném členském státě, která vede k získání titulu odborného lékaře, vázáno na podmínku, aby lékař, který je jeho příjemcem, vykonával v období deseti let po ukončení odborné přípravy profesní činnost v tomto prvním členském státě po dobu pěti let, nebo pokud k tomu nedojde, aby vrátil až 70 % částky získaného stipendia, zvýšené o úroky. Ke druhé otázce 32 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 45 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle níž je přiznání vnitrostátního stipendia určeného k financování odborné přípravy poskytované v jiném členském státě, která vede k získání titulu odborného lékaře, vázáno na podmínku, aby lékař, který je jeho příjemcem, vykonával v období deseti let po ukončení odborné přípravy profesní činnost v tomto prvním členském státě po dobu pěti let, nebo pokud k tomu nedojde, aby vrátil až 70 % částky získaného stipendia, zvýšené o úroky. 33 Úvodem je nutné připomenout, že podle čl. 168 odst. 7 SFEU, jak je vykládán judikaturou Soudního dvora, unijní právo nezasahuje do pravomoci členských států přijmout ustanovení upravující organizaci zdravotních služeb. Při výkonu této pravomoci však musí členské státy dodržovat unijní právo, zejména pak ustanovení Smlouvy o FEU týkající se základních svobod, která zakazují členským státům zavést nebo ponechat v platnosti neodůvodněná omezení výkonu těchto svobod v oblasti zdravotní péče (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2017, Malta Dental Technologists Association a Reynaud, C‐125/16, EU:C:2017:707, bod 54 a citovaná judikatura). 34 V tomto ohledu právní úprava dotčená ve věci v původním řízení nerozlišuje podle toho, zda činnost vykonávaná lékařem, který je příjemcem dotčeného stipendia, v jiném členském státě, než je Italská republika, musí být kvalifikována jako závislá činnost, či nikoli. Kromě toho předkládací rozhodnutí ani spis, který má Soudní dvůr k dispozici, neumožňují zjistit, zda S. Simma Federspiel vykonává lékařské povolání v Rakousku jako zaměstnankyně či v rámci samostatné výdělečné činnosti, a zda tedy situace, která nastala ve sporu v původním řízení, spadá pod svobodu volného pohybu pracovníků upravenou v článku 45 SFEU, nebo pod svobodu usazování podle článku 49 SFEU. Právní úprava, o kterou se jedná v původním řízení, musí být tedy zkoumána jak z hlediska článku 45 SFEU, tak i článku 49 SFEU. 35 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je cílem všech ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu osob usnadnit státním příslušníkům Unie výkon povolání všeho druhu na území Unie, přičemž tato ustanovení brání opatřením, která mohou znevýhodnit tyto občany, pokud si přejí vykonávat činnost na území jiného členského státu než členského státu svého původu. V tomto kontextu mají příslušníci členských států zvláště právo, které jim vyplývá přímo ze Smlouvy, opustit členský stát svého původu za účelem odchodu na území jiného členského státu a pobývat na jeho území za účelem výkonu hospodářské činnosti. Článek 45 SFEU proto brání jakémukoli vnitrostátnímu opatření, které může státním příslušníkům Unie bránit ve výkonu základní svobody zaručené tímto článkem nebo může tento výkon činit méně přitažlivým (rozsudek ze dne 18. července 2017, Erzberger, C‐566/15, EU:C:2017:562, bod 33 a citovaná judikatura). Stejně je tomu i v případě omezení svobody usazování upravené v článku 49 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. prosince 2013, Venturini a další, C‐159/12 až C‐161/12, EU:C:2013:791, bod 30, jakož i ze dne 5. dubna 2017, Borta, C‐298/15, EU:C:2017:266, bod 47 a citovaná judikatura). 36 Je třeba konstatovat, že taková právní úprava členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která váže přiznání stipendia na financování vzdělání odborného lékaře zajišťovaného v jiném členském státě na podmínku, aby lékař, který je příjemcem tohoto stipendia, vykonával po určitou dobu po ukončení své specializace profesní činnost v tomto prvním státě, může odradit tohoto lékaře od výkonu svého práva na volný pohyb nebo svobody usazování upravených v článcích 45 a 49 SFEU. Uvedený lékař bude totiž odrazen od toho, aby opustil členský stát svého původu a zahájil pracovní činnost nebo se usadil v jiném členském státě, jestliže bude muset podle této právní úpravy vrátit až 70 % částky získaného stipendia spolu s úroky (viz obdobně rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Radziejewski, C‐461/11, EU:C:2012:704, bod 31). 37 Taková právní úprava proto představuje omezení volného pohybu pracovníků a svobody usazování, jež jsou zásadně zakázány články 45 a 49 SFEU. 38 Z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátní opatření, která mohou bránit využití základních svobod zaručených Smlouvou nebo jej činit méně přitažlivým, mohou být přípustná jen za podmínky, že sledují cíl obecného zájmu, jsou způsobilá zaručit jeho uskutečnění a nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (rozsudek ze dne 13. července 2016, Pöpperl, C‐187/15, EU:C:2016:550, bod 29 a citovaná judikatura). 39 Ve věci v původním řízení je třeba zaprvé konstatovat, že dotčená vnitrostátní právní úprava se použije bez diskriminace na základě státní příslušnosti. 40 Je třeba zdůraznit, že zjištění toho, jaké cíle jsou vnitrostátními právními předpisy skutečně sledovány, spadá v rámci věci, která je předložena Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU, do pravomoci předkládajícího soudu (viz zejména rozsudek ze dne 15. září 2011, Dickinger a Ömer, C‐347/09, EU:C:2011:582, bod 51). 41 Jak uvedly autonomní provincie Bolzano a Evropská komise ve svých písemných vyjádřeních a na jednání v této věci, opatření upravená vnitrostátními právními předpisy, o které se jedná ve věci v původním řízení, mají zajistit obyvatelům této provincie vysokou úroveň odborné lékařské pomoci, která je vyvážená a dostupná všem, a současně zachovat finanční rovnováhu systému sociálního zabezpečení. 42 V tomto ohledu je nutné připomenout, že zdraví a život člověka zaujímají první místo mezi statky a zájmy chráněnými Smlouvou. Kromě toho riziko závažného zásahu do finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení může nejen samo o sobě představovat naléhavý důvod obecného zájmu umožňující odůvodnit překážku základním svobodám upraveným Smlouvou o FEU, ale navíc cíl zachovat, z důvodů souvisejících s veřejným zdravím, vyvážené a všem dostupné lékařské a nemocniční služby může rovněž spadat pod výjimky z důvodu veřejného zdraví, jelikož takový cíl přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany zdraví. To se týká opatření, která jednak sledují cíl obecného zájmu, který spočívá v zajištění dostatečné a stálé dostupnosti vyvážené škály kvalitní zdravotní péče na území dotyčného členského státu, a jednak přispívají ke snaze zajistit kontrolu výdajů a v co největším možném rozsahu zabránit jakémukoliv plýtvání finančními, technickými a lidskými zdroji (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, CASTA a další, C‐50/14, EU:C:2016:56, body 60 a 61). 43 Cílem vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení je vytvořit dodatečná místa pro vzdělávání odborných lékařů, takže umožňuje zvýšit jejich počet na trhu práce. Tato právní úprava tedy uložením povinnosti lékařům, kteří získali stipendium dotčené ve věci v původním řízení, aby během určité doby po získání specializace vykonávali své povolání v autonomní provincii Bolzano, přispívá k uspokojení poptávky po odborných lékařích v této provincii. 44 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že opatření upravená vnitrostátními právními předpisy dotčenými v původním řízení sledují legitimní cíle uvedené v bodě 42 tohoto rozsudku. 45 V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že členským státům přísluší rozhodnout o úrovni, na které zamýšlí zajistit ochranu veřejného zdraví, a o způsobu, jímž má být této úrovně dosaženo. Vzhledem k tomu, že se tato úroveň může mezi jednotlivými členskými státy lišit, musí být členským státům poskytnut určitý prostor pro uvážení v této oblasti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2017, Malta Dental Technologists Association a Reynaud, C‐125/16, EU:C:2017:707, bod 60). 46 Pokud jde o přiměřenost ustanovení, o která se jedná v původním řízení, je nutno podotknout,

cs

caselaw

EU

že povinnost uložená podle dotčené právní úpravy odbornému lékaři, jehož odborná příprava byla financována tímto státem, pracovat během určité doby po ukončení uvedené přípravy v autonomní provincii Bolzano uvedeného státu přispívá k uspokojení poptávky po odborných lékařích v této provincii, takže tato povinnost odpovídá cíli obecného zájmu, jímž je zaručit dostatečnou a stálou dostupnost vyvážené škály kvalitní zdravotní péče, který je způsobilý přispět k zajištění kontroly výdajů na tuto službu a chránit tak veřejné zdraví. 47 Pokud jde o posouzení nezbytnosti uvedených ustanovení, předkládající soud musí zohlednit skutečnost, že – jak uvedl generální advokát v bodech 87 a 88 svého stanoviska – povinnost odborných lékařů, na jejichž vzdělání byl poskytnut finanční příspěvek, pracovat v autonomní provincii Bolzano je omezena na pět let, a to v desetileté lhůtě od získání specializace, a že podle vnitrostátních právních předpisů, o které se jedná v původním řízení, vzniká pouze v případě, že je v této provincii pro dotyčného lékaře volné pracovní místo a takové místo je mu ve vhodném okamžiku nabídnuto. 48 Pro účely uvedeného posouzení jsou také relevantní specifické potřeby autonomní provincie Bolzano, které uvedli Komise, jakož i generální advokát v bodě 91 svého stanoviska, jimiž je nezbytnost zajistit dostupnost kvalitní zdravotní péče v obou úředních jazycích tohoto regionu, a to němčině a italštině, a tedy obtíže s náborem dostatečného počtu odborných lékařů, kteří by byli schopni vykonávat své povolání v obou jazycích. 49 Žádná skutečnost uvedená ve spisu navíc nenasvědčuje tomu, že existuje alternativní opatření, které by mohlo této provincii umožnit získat dostatečný počet odborných lékařů, kteří by byli schopni vykonávat dané povolání v obou těchto jazycích. 50 Pokud jde o okolnost, že v případě nedodržení povinnosti upravené v bodě 47 tohoto rozsudku musí dotyčný lékař vrátit až 70 % získaného stipendia určeného k financování vzdělání vedoucího k získání titulu odborného lékaře, je třeba konstatovat, že – jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 94 svého stanoviska – tato částka, která má být vrácena, se nezdá být nepřiměřená, jelikož nepřekračuje spolu se zákonnými úroky, které jsou obvyklým důsledkem prodlení s platbou, částku obdrženou na základě tohoto stipendia. S. Simma Federspiel navíc podpisem prohlášení vyjádřila svůj souhlas se závazkem poskytnuté stipendium v případě jeho úplného nedodržení vrátit. 51 Vzhledem k výše uvedeným úvahám je na druhou otázku třeba odpovědět tak, že články 45 a 49 SFEU musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle níž je přiznání vnitrostátního stipendia určeného k financování odborné přípravy poskytované v jiném členském státě, která vede k získání titulu odborného lékaře, vázáno na podmínku, aby lékař, který je jeho příjemcem, vykonával v období deseti let po ukončení odborného vzdělání profesní činnost v tomto prvním členském státě po dobu pěti let, nebo pokud k tomu nedojde, aby vrátil až 70 % částky získaného stipendia, zvýšené o úroky, jestliže opatření upravená touto právní úpravou účinně přispívají ke sledování cílů ochrany veřejného zdraví a finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení a nepřekračují meze toho, co je v tomto ohledu nezbytné, což musí posoudit předkládající soud. K nákladům řízení 52 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: 1) Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 75/363/EHS ze dne 16. června 1975 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činnosti lékařů, ve znění směrnice Rady 82/76/EHS ze dne 26. ledna 1982, jakož i čl. 24 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 93/16/EHS ze dne 5. dubna 1993 o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci, musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle níž je přiznání vnitrostátního stipendia určeného k financování odborné přípravy poskytované v jiném členském státě, která vede k získání titulu odborného lékaře, vázáno na podmínku, aby lékař, který je jeho příjemcem, vykonával v období deseti let po ukončení odborné přípravy profesní činnost v tomto prvním členském státě po dobu pěti let, nebo pokud k tomu nedojde, aby vrátil až 70 % částky získaného stipendia, zvýšené o úroky. 2) Články 45 a 49 SFEU musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle níž je přiznání vnitrostátního stipendia určeného k financování odborné přípravy poskytované v jiném členském státě, která vede k získání titulu odborného lékaře, vázáno na podmínku, aby lékař, který je jeho příjemcem, vykonával v období deseti let po ukončení odborného vzdělání profesní činnost v tomto prvním členském státě po dobu pěti let, nebo pokud k tomu nedojde, aby vrátil až 70 % částky získaného stipendia, zvýšené o úroky, jestliže opatření upravená touto právní úpravou účinně přispívají ke sledování cílů ochrany veřejného zdraví a finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení a nepřekračují meze toho, co je v tomto ohledu nezbytné, což musí posoudit předkládající soud. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

26.2.2018 CS Úřední věstník Evropské unie C 72/22 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. prosince 2017 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Amtsgericht Stuttgart – Německo) – Brigitte Schlömp v. Landratsamt Schwäbisch Hall (Věc C-467/16) (1) („Řízení o předběžné otázce - Prostor svobody, bezpečnosti a práva - Soudní spolupráce v občanských věcech - Příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - Luganská úmluva II - Litispendence - Pojem ‚soud‘ - Smírčí orgán podle švýcarského práva pověřený smírčím řízením, které předchází každému řízení ve věci samé“) (2018/C 072/28) Jednací jazyk: němčina Předkládající soud Amtsgericht Stuttgart Účastníci původního řízení Žalobkyně: Brigitte Schlömp Žalovaný: Landratsamt Schwäbisch Hall Výrok Články 27 a 30 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008, musí být vykládány v tom smyslu, že v případě překážky litispendence je okamžik, kdy bylo zahájeno povinné smírčí řízení u smírčího orgánu podle švýcarského práva, okamžikem, kdy se řízení u „soudu“ považuje za zahájené. (1) Úř. věst. C 428, 21. 11. 2016.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 5. března 2020 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek – Ochranná známka Evropské unie – Nařízení (ES) č. 207/2009 – Námitky – Článek 8 odst. 1 písm. b) – Nebezpečí záměny – Kritéria pro posouzení – Použitelnost v případě starší kolektivní ochranné známky – Vzájemná závislost mezi podobností kolidujících ochranných známek a podobností výrobků nebo služeb, na které se tyto ochranné známky vztahují“ Ve věci C‐766/18 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 5. prosince 2018, Foundation for the Protection of the Traditional Cheese of Cyprus named Halloumi, se sídlem v Nikósii (Kypr), zastoupená S. Malyniczem, QC, S. Baranem, barrister, V. Marsland, solicitor, a K. K. Kleanthous, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž dalšími účastníky řízení jsou: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupený D. Gájou, jako zmocněncem, žalovaný v prvním stupni, M. J. Dairies EOOD, se sídlem v Sofii (Bulharsko), zastoupená D. Dimitrovou a I. Pakidanskou, advokati, vedlejší účastnice v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení E. Regan, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně Soudního dvora vykonávající funkci soudkyně pátého senátu, I. Jarukaitis, E. Juhász a M. Ilešič (zpravodaj), soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: M. Longar, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. září 2019, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne čtvrtek 17. října 2019, vydává tento Rozsudek 1 Svým kasačním opravným prostředkem se Foundation for the Protection of the Traditional Cheese of Cyprus named Halloumi domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 25. září 2018, Foundation for the Protection of the Traditional Cheese of Cyprus named Halloumi v. EUIPO – M. J. Dairies (BBQLOUMI) (T‐328/17, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2018:594), kterým Tribunál zamítl její žalobu proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 16. března 2017 (věc R 497/2016–4), týkajícímu se námitkového řízení (dále jen „sporné rozhodnutí“). Právní rámec 2 Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o [ochranné známce Evropské unie] (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), které zrušilo a nahradilo nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), bylo změněno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2424 ze dne 16. prosince 2015 (Úř. věst. 2015, L 341, s. 21), které vstoupilo v platnost dne 23. března 2016. Toto nařízení bylo následně zrušeno a s účinností od 1. října 2017 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1). Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutkového základu sporu je však třeba tento kasační opravný prostředek přezkoumat s ohledem na nařízení č. 207/2009 v jeho původním znění. 3 Článek 7 nařízení č. 207/2009, nadepsaný „Absolutní důvody pro zamítnutí zápisu“, stanovil: „1. Do rejstříku se nezapíšou: [...] b) ochranné známky, které postrádají rozlišovací způsobilost; c) ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobků nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností; d) ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, jež se staly obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých a zavedených obchodních zvyklostech; [...] 3. Odst. 1 písm. b), c) a d) se nepoužije, pokud ochranná známka získala užíváním ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které je požadován její zápis do rejstříku, rozlišovací způsobilost.“ 4 Článek 8 tohoto nařízení, nadepsaný „Relativní důvody pro zamítnutí zápisu“, stanoví: „1. Na základě námitek majitele starší ochranné známky se přihlášená ochranná známka nezapíše: [...] b) pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna; nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou. [...] 5. Na základě námitek majitele starší ochranné známky [...] se rovněž nezapíše ochranná známka, pokud je totožná se starší ochrannou známkou nebo je jí podobná a pokud má být zapsána pro výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, pokud jde o starší [ochrannou známku Evropské unie], která má v rámci [Evropské unie] dobré jméno, nebo o starší národní ochrannou známku, která má dobré jméno v příslušném členském státě, a užívání přihlašované ochranné známky bez řádného důvodu by neprávem těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu.“ 5 Článek 65 uvedeného nařízení stanovil: „1. Proti rozhodnutí odvolacího senátu o odvolání lze podat žalobu k Soudnímu dvoru. 2. Žalobu lze podat pro nepříslušnost, podstatné porušení procesních ustanovení, porušení Smlouvy, tohoto nařízení nebo prováděcích předpisů nebo zneužití pravomoci. 3. Soudní dvůr má pravomoc napadené rozhodnutí zrušit nebo je změnit. [...]“ 6 Článek 66 nařízení č. 207/2009, který stejně jako články 67 až 74 tohoto nařízení patřil do hlavy VIII tohoto nařízení, nadepsané „Kolektivní ochranné známky [Evropské unie]“, stanovil: „1. Kolektivní [ochrannou známkou Evropské unie] je [ochranná známka Evropské unie], která je takto označena již při podání přihlášky a která je schopna rozlišovat výrobky nebo služby členů sdružení, které je majitelem známky, od výrobků nebo služeb jiných podniků. O zápis kolektivní [ochranné známky Evropské unie] mohou požádat sdružení výrobců, poskytovatelů služeb nebo obchodníků, která podle příslušných předpisů mají způsobilost mít práva a povinnosti všeho druhu, uzavírat smlouvy a činit jiné právní úkony a způsobilost procesní, jakož i právnické osoby veřejného práva. 2. Odchylně od čl. 7 odst. 1 písm. c) mohou tvořit kolektivní [ochrannou známku Evropské unie] ve smyslu odstavce 1 i označení, která mohou v obchodním styku sloužit k označení zeměpisného původu výrobku nebo služby. Majitel kolektivní ochranné známky není oprávněn zakázat třetím osobám užívání těchto označení v obchodním styku, pokud je toto užívání v souladu s dobrými mravy v oblasti průmyslu a obchodu; zejména nelze tuto známku uplatňovat vůči třetí straně, která je oprávněna užívat zeměpisné označení. 3. Na kolektivní [ochranné známky Evropské unie] se vztahují ustanovení tohoto nařízení, nestanoví-li články 67 až 74 jinak.“ 7 Znění čl. 7 odst. 1 písm. b) až d), čl. 7 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a 5, jakož i článků 65 a 66 nařízení č. 207/2009 odpovídalo znění čl. 7 odst. 1 písm. b) až d), čl. 7 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a 5, jakož i článků 63 a 64 nařízení č. 40/94 a bylo převzato bez podstatných změn do čl. 7 odst. 1 písm. b) až d), čl. 7 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a 5, jakož i článků 72 a 74 nařízení 2017/1001. Skutečnosti předcházející sporu a sporné rozhodnutí 8 Dne 9. července 2014 požádala M. J. Dairies EOOD, společnost se sídlem v Bulharsku, EUIPO o zápis následujícího slovního a obrazového označení jako ochranné známky Evropské unie (dále jen „přihlášená ochranná známka“ nebo „přihlášená ochranná známka BBQLOUMI“): 9 Výrobky a služby, pro které byl zápis požadován, patří do tříd 29, 30 a 43 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků (dále jen „Niceská dohoda“), a odpovídají následujícímu popisu: třída 29: „Mléčné výrobky a jejich náhražky; sýrové výrobky; [...] hotová jídla skládající se výhradně nebo téměř výhradně z masa nebo mléčných výrobků“; třída 30: „Sendviče; krekry ochucené sýrem; [...]“ a třída 43: „Restaurační služby; [...]“ 10 Přihláška byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Evropské unie ze dne 12. srpna 2014. 11 Dne 12. listopadu 2014 podala navrhovatelka námitky proti zápisu přihlášené ochranné známky BBQLOUMI pro všechny výrobky a služby uvedené v bodě 9 tohoto rozsudku. 12 Navrhovatelka své námitky založila na kolektivní ochranné známce Evropské unie HALLOUMI, zapsané dne 14. července 2000 pro výrobky spadající do třídy 29 a odpovídající následujícímu popisu: „Sýry“. 13 Důvody uplatněnými na podporu námitek byly důvody uvedené v čl. 8 odst. 1 písm. b) a čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009. 14 Rozhodnutím ze dne 15. ledna 2016 námitkové oddělení EUIPO námitky zamítlo. 15 Odvolání podané navrhovatelkou proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto sporným rozhodnutím čtvrtého odvolacího senátu EUIPO (dále jen „odvolací senát“). 16 K odůvodnění tohoto zamítnutí odvolací senát nejprve uvedl, že se staršími kolektivními ochrannými známkami musí být v rámci námitkových řízení zacházeno stejně jako se staršími individuálními ochrannými známkami. Rozlišovací způsobilost dotčené starší ochranné známky je přitom nízká, jelikož výraz „halloumi“ jednoduše označuje druh sýra. Tento výraz je užíván pouze jako druhový název pro určitý druh výrobku. I pokud jde o Kypr a Řecko, navrhovatelka nepředložila důkazy, které byly způsobilé prokázat, že široká veřejnost vnímá ochrannou známku HALLOUMI jinak než jako popis druhu sýra. 17 Dále měl odvolací senát za to, že mezi starší ochrannou známkou a přihlášenou ochrannou známkou BBQLOUMI neexistuje žádné nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 18 Je pravda, že pokud jde o třídu 29 Niceské dohody, jsou výrobky, na které se vztahují kolidující ochranné známky, ve většině případů totožné nebo podobné. Naproti tomu mezi těmito ochrannými známkami existuje pouze nízká vzhledová podobnost. Kromě toho z fonetického a pojmového hlediska podobnost neexistuje. 19 Konečně odvolací senát konstatoval, že navrhovatelka vzala zpět důvod námitek vycházející z čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 20 Žalobou došlou kanceláři Tribunálu dne 26. května 2017 se navrhovatelka domáhala zrušení sporného rozhodnutí. 21 Na podporu této žaloby uplatnila jediný žalobní důvod, jenž vychází z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 a dělí se na čtyři části. 22 Zaprvé žalobkyně odvolacímu senátu vytýkala, že nesprávně charakterizoval dosah a účinky kolektivních ochranných známek Evropské unie tím, že převzal úvahy – rovněž nesprávné –, které byly obsaženy v rozsudku ze dne 13. června 2012, Organismos Kypriakis Galaktokomikis Viomichanias v. OHIM – Garmo (HELLIM) (T‐534/10, EU:T:2012:292). 23 Zadruhé uvedla, že odvolací senát porušil článek 66 a následující nařízení č. 207/2009 tím, že nezohlednil skutečnost, že kolektivní ochranné známky neumožňují označovat jediný obchodní původ a mohou označovat zeměpisný původ. 24 Zatřetí odvolací senát nesprávně kvalifikoval starší ochrannou známku jako druhovou, a popřel tak rozlišovací způsobilost této ochranné známky. 25 Začtvrté měl odvolací senát nesprávně za to, že rozdíly mezi kolidujícími ochrannými známkami umožňují zabránit jakémukoli nebezpečí záměny. 26 Jelikož žádná z částí jediného žalobního důvodu nebyla přijata, byla žaloba zamítnuta. 27 Usnesením ze dne 17. září 2019 Tribunál opravil bod 71 napadeného rozsudku, ve znění v jednacím jazyce. Podle takto opraveného znění Tribunál navzdory skutečnosti, že výrobky, na které se vztahují kolidující ochranné známky, jsou zčásti totožné a do určité míry zčásti podobné, uvedl, že u relevantní veřejnosti nemůže existovat nebezpečí záměny, jelikož existence nízkého stupně podobnosti ze vzhledového, fonetického a pojmového hlediska není v případě starší ochranné známky, která má popisný význam, a vykazuje tedy nízkou rozlišovací způsobilost, dostačující k závěru o existenci nebezpečí záměny. 28 V bodě 71 napadeného rozsudku ve znění tohoto rozsudku v jednacím jazyce, jež bylo původně sděleno účastníkům řízení a jež bylo zveřejněno, měl Tribunál za to, že navzdory skutečnosti, že výrobky, na které se vztahují kolidující ochranné známky, jsou zčásti totožné a do určité míry zčásti podobné, u relevantní veřejnosti nemůže existovat nebezpečí záměny, neboť existence podobnosti ze vzhledového, fonetického a pojmového hlediska není v případě starší ochranné známky, která je popisná a vykazuje nízkou rozlišovací způsobilost, dostačující k závěru o předpokladu nebezpečí záměny. Návrhová žádání účastníků řízení o kasačním opravném prostředku 29 Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr: – zrušil napadený rozsudek; – vyhověl její žalobě na neplatnost a – rozhodl, že EUIPO a M. J. Dairies ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené navrhovatelkou. 30 EUIPO navrhuje, aby Soudní dvůr: – zamítl kasační opravný prostředek a – uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení. 31 M. J. Dairies navrhuje, aby Soudní dvůr: – zamítl kasační opravný prostředek a – uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení vynaložených M. J. Dairies. K žádosti o znovuotevření ústní části řízení 32 Po přednesení stanoviska generální advokátky požádala navrhovatelka podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 30. října 2019, aby v souladu s článkem 83 jednacího řádu Soudního dvora bylo nařízeno znovuotevření ústní části řízení. 33 Podle tohoto ustanovení Soudní dvůr může kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit zahájení nebo znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán. 34 Na podporu svého návrhu navrhovatelka tvrdí, že stanovisko generální advokátky spočívá na nesprávném výkladu důvodů a argumentů předložených na podporu kasačního opravného prostředku. Takový nesprávný výklad podle ní představuje novou skutečnost a mimoto vyvolává riziko, že věc bude rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán. 35 Je však třeba připomenout, že podle článku 252 druhého pododstavce SFEU generální advokát předkládá veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora Evropské unie vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není tímto stanoviskem ani důvody, na základě kterých k němu generální advokát dospěl, vázán (rozsudky ze dne 22. června 2017, Federatie Nederlandse Vakvereniging a další, C‐126/16, EU:C:2017:489, bod 31, jakož i ze dne 13. listopadu 2019, College Pension Plan of British Columbia, C‐641/17, EU:C:2019:960, bod 39). 36 Je třeba rovněž připomenout, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jednací řád nedávají možnost podat vyjádření ke stanovisku přednesenému generálním advokátem. Nesouhlas se stanoviskem generálního advokáta tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení (rozsudky ze dne 25. října 2017, Polbud – Wykonawstwo, C‐106/16, EU:C:2017:804, body 23 a 24, jakož i ze dne 13. listopadu 2019, College Pension Plan of British Columbia, C‐641/17, EU:C:2019:960, bod 40). 37 Jelikož v projednávané věci byly důvody a argumenty předložené na podporu kasačního opravného prostředku projednány v písemné a ústní části řízení a jelikož Soudní dvůr není vázán popisem těchto důvodů a argumentů uvedených ve stanovisku generální advokátky, neexistuje na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, riziko, že věc bude rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán. 38 Kromě toho zjištění učiněná v tomto stanovisku, včetně zjištění týkajících se dosahu důvodů a argumentů předložených na podporu kasačního opravného prostředku, nepředstavují novou skutečnost, kterou účastník řízení předložil po ukončení ústní části řízení ve smyslu článku 83 jednacího řádu. 39 Soudní dvůr má po vyslechnutí generální advokátky za to, že disponuje všemi poznatky nezbytnými pro rozhodnutí o kasačním opravném prostředku. 40 S ohledem na výše uvedené skutečnosti není třeba nařizovat znovuotevření ústní části řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku Argumentace účastníků řízení 41 Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelka vznáší čtyři důvody. 42 Na podporu prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícího z porušení článku 66 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 74 nařízení 2017/1001), navrhovatelka uvádí, že z tohoto ustanovení vyplývá, že kolektivní ochranné známky nemohou být posuzovány stejně jako individuální ochranné známky, pokud jde o jejich rozlišovací způsobilost. V tomto ohledu navrhovatelka zdůrazňuje, že z odstavce 1 uvedeného ustanovení vyplývá, že základní funkcí označení původu kolektivních ochranných známek je rozlišovat výrobky nebo služby členů sdružení od výrobků nebo služeb jiných podniků a že z odstavce 2 téhož ustanovení vyplývá, že odchylně od čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení je přípustné, aby takové ochranné známky označovaly zeměpisný původ dotčených výrobků nebo služeb. 43 Tribunál přitom tím, že potvrdil přístup odvolacího senátu spočívající ve snížení rozlišovací způsobilosti ochranné známky HALLOUMI na základě skutečnosti, že výraz „halloumi“ označuje druh sýra vyráběného podle zvláštního kyperského receptu na bázi mléka, nezohlednil vlastnosti kolektivní ochranné známky uvedené v čl. 66 odst. 1 a 2 nařízení č. 207/2009. 44 Kromě toho Tribunál tím, že vyžadoval, aby majitelka kolektivní ochranné známky v rámci námitkového řízení prokázala stupeň rozlišovací způsobilosti této ochranné známky, stanovil nepřiměřené důkazní břemeno. V podstatě vycházel z předpokladu nízké rozlišovací způsobilosti a vyžadoval, aby navrhovatelka tento předpoklad vyvrátila. 45 Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku, vycházejícím z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, vykládaného ve spojení s jeho článkem 66, navrhovatelka v podstatě opakuje stejné argumenty, jako jsou argumenty, které byly uvedeny v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, a vyvozuje z nich, že Tribunál při posouzení kritéria „nebezpečí záměny u veřejnosti“ uvedeného ve zmíněném čl. 8 odst. 1 písm. b) nezohlednil vlastnosti kolektivní ochranné známky stanovené v uvedeném článku 66. 46 Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál při použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 porušil judikaturu Soudního dvora týkající se tohoto ustanovení. 47 Zaprvé navrhovatelka zdůrazňuje, že rozsudek ze dne 13. června 2012, Organismos Kypriakis Galaktokomikis Viomichanias v. OHIM – Garmo (HELLIM) (T‐534/10, EU:T:2012:292), na nějž odkázal Tribunál, nebyl Soudním dvorem potvrzen. Je pravda, že kasační opravný prostředek podaný proti tomuto rozsudku byl zamítnut usnesením ze dne 21. března 2013, Foundation for the Protection of the Traditional Cheese of Cyprus named Halloumi v. OHIM (C‐393/12 P, nezveřejněné, EU:C:2013:207). V tomto usnesení se však Soudní dvůr omezil na konstatování, že navrhovatelka nesprávně vyložila uvedený rozsudek, aniž se zabýval otázkou, zda Tribunál správně použil relevantní zásady. 48 Pokud jde o rozsudek ze dne 20. září 2017, The Tea Board v. EUIPO (C‐673/15 P až C‐676/15 P, EU:C:2017:702), který Tribunál rovněž zmínil v napadeném rozsudku, navrhovatelka poznamenává, že Soudní dvůr v něm pouze upřesnil, že nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 musí být posuzováno s přihlédnutím ke skutečnosti, že základní funkcí kolektivní ochranné známky je podobně jako v případě základní funkce individuálních ochranných známek označovat obchodní původ dotčených výrobků nebo služeb. 49 Pokud jde o rozsudek ze dne 24. května 2012, Formula One Licensing v. OHIM (C‐196/11 P, EU:C:2012:314), na který Tribunál rovněž odkázal, navrhovatelka tvrdí, že v bodě 41 napadeného rozsudku Tribunál z uvedeného rozsudku nesprávně vyvodil, že kolektivní ochranné známce Evropské unie lze přiznat určitý stupeň rozlišovací způsobilosti pouze tehdy, když majitel této ochranné známky v tomto ohledu předloží důkazy. 50 Tribunál kromě toho porušil základní pravidla stanovená v judikatuře Soudního dvora týkající se čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, pokud jde o globální posouzení nebezpečí záměny. Navrhovatelka v tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 8. listopadu 2016, BSH v. EUIPO (C‐43/15 P, EU:C:2016:837), a zejména na jeho body 61 až 64, v nichž Soudní dvůr tato pravidla zopakoval s tím, že zejména zdůraznil, že i v případě starší ochranné známky s nízkou rozlišovací způsobilostí může existovat nebezpečí záměny z důvodu podobnosti kolidujících ochranných známek a výrobků nebo služeb, na které se vztahují. 51 Navrhovatelka tvrdí, že bod 71 napadeného rozsudku je zjevně neslučitelný s touto judikaturou, jelikož Tribunál v něm vyloučil existenci nebezpečí záměny, aniž řádně provedl globální posouzení tohoto nebezpečí při zohlednění všech relevantních faktorů a vzájemné závislosti mezi nimi. 52 V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícího z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) a čl. 65 odst. 2 nařízení č. 207/2009, navrhovatelka Tribunálu vytýká, že věc nevrátil EUIPO, přestože konstatoval, že se odvolací senát dopustil nesprávného posouzení. 53 EUIPO a M. J. Dairies jsou názoru, že odvolací senát a Tribunál dospěly k závěru – aniž se dopustily nesprávného právního posouzení – že v rámci přezkumu nebezpečí záměny uvedeného v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 musí být rozlišovací způsobilost ochranné známky HALLOUMI kvalifikována jako nízká. 54 Připomínají, že podobně jako v případě základní funkce individuální ochranné známky je funkcí kolektivní ochranné známky označovat obchodní původ výrobků a služeb, na které se vztahuje. Rozlišovací způsobilost takové kolektivní ochranné známky tedy nemá být posuzována podle kritérií odlišných od kritérií, která se použijí v případě, že je starší ochranná známka individuální ochrannou známkou. 55 První a druhý důvod kasačního opravného prostředku mají být v důsledku toho zamítnuty. 56 Třetí důvod kasačního opravného prostředku je rovněž neopodstatněný. V tomto ohledu EUIPO a M. J. Dairies poznamenávají, že Tribunál dospěl k závěru o neexistenci nebezpečí záměny tím, že vycházel nejen z nízké rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky, ale i z jiných relevantních faktorů, zejména z nízkého stupně podobnosti mezi kolidujícími ochrannými známkami. Napadený rozsudek, včetně jeho bodu 71, je tedy slučitelný s judikaturou Soudního dvora týkající se čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 57 Pokud jde o čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku, EUIPO a M. J. Dairies mají za to, že Tribunál právem dospěl k závěru o neexistenci nebezpečí záměny i přes nesprávná posouzení, kterých se dopustil odvolací senát při fonetickém a pojmovém srovnání kolidujících označení. Závěry Soudního dvora 58 Ačkoli námitky podané navrhovatelkou proti přihlášené ochranné známce BBQLOUMI byly založeny na čl. 8 odst. 1 písm. b) i na čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009, je nesporné, že tyto námitky mohly být s ohledem na později předložené důvody a argumenty posouzeny odvolacím senátem a Tribunálem pouze z hlediska uvedeného čl. 8 odst. 1 písm. b). 59 Podle posledně uvedeného ustanovení, které se – nestanoví-li články 67 až 74 tohoto nařízení jinak – vztahuje na kolektivní ochranné známky Evropské unie na základě čl. 66 odst. 3 téhož nařízení (rozsudek ze dne 20. září 2017, The Tea Board v. EUIPO, C‐673/15 P až C‐676/15 P, EU:C:2017:702, bod 46), se přihlášená ochranná známka nezapíše, pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranné známky vztahují, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna. 60 V projednávané věci je starší ochrannou známkou kolektivní ochranná známka Evropské unie HALLOUMI, kterou navrhovatelka nechala zapsat pro sýry. Není zpochybňováno posouzení provedené odvolacím senátem a potvrzené Tribunálem, podle něhož je relevantní veřejnost z důvodu, že výrobky, na které se tato vztahuje, jsou výrobky běžné spotřeby, tvořena širokou veřejností Unie. 61 Navrhovatelka nicméně v rámci prvního až třetího důvodu svého kasačního opravného prostředku tvrdí, že Tribunál nedodržel kritéria, podle kterých musí být posuzována existence nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. Tyto důvody se tak týkají právních zásad použitelných na posouzení nebezpečí záměny mezi kolidujícími ochrannými známkami, což je právní otázka, která Soudnímu dvoru může být v rámci řízení o kasačním opravném prostředku položena (rozsudek ze dne 8. listopadu 2016, BSH v. EUIPO, C‐43/15 P, EU:C:2016:837, bod 52 a citovaná judikatura). 62 Těmito třemi důvody kasačního opravného prostředku je třeba se zabývat společně, s cílem nejprve přezkoumat otázku, jaká kritéria byla použita, a poté otázku, zda Tribunál tato kritéria dodržel. 63 Soudní dvůr při rozhodování o věcech týkajících se námitek založených na starších individuálních ochranných známkách opakovaně rozhodl, že nebezpečím záměny se rozumí nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že výrobky nebo služby, na které se vztahuje starší ochranná známka, a výrobky nebo služby, na které se vztahuje přihlášená ochranná známka, pocházejí od stejného podniku, případně od podniků hospodářsky propojených (zejména viz rozsudky ze dne 12. června 2007, OHIM v. Shaker, C‐334/05 P, EU:C:2007:333, bod 33; ze dne 8. května 2014, Bimbo v. OHIM, C‐591/12 P, EU:C:2014:305, bod 19, a ze dne 12. června 2019, Hansson, C‐705/17, EU:C:2019:481, bod 40). 64 V případě, jako je i ten v projednávané věci, kdy je starší ochrannou známkou kolektivní ochranná známka, jejíž základní funkcí je v souladu s čl. 66 odst. 1 nařízení č. 207/2009 odlišit výrobky nebo služby členů sdružení, které je jejím majitelem, od výrobků nebo služeb jiných podniků (rozsudky ze dne 20. září 2017, The Tea Board v. EUIPO, C‐673/15 P až C‐676/15 P, EU:C:2017:702, bod 63, a ze dne 12. prosince 2019, Der Grüne Punkt v. EUIPO, C‐143/19 P, EU:C:2019:1076, bod 52), však musí být nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1, písm. b) nařízení č. 207/2009 chápáno jako nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že výrobky nebo služby, na které se vztahuje starší ochranná známka, a výrobky nebo služby, na které se vztahuje přihlášená ochranná známka, pocházejí všechny od členů sdružení, které je majitelem starší ochranné známky, či případně od podniků hospodářsky propojených s těmito členy nebo s tímto sdružením. 65 Ačkoli je tedy třeba v případě námitek majitele kolektivní ochranné známky zohlednit základní funkci tohoto druhu

cs

caselaw

EU

ochranné známky, jak je uvedena v čl. 66 odst. 1 nařízení č. 207/2009, za účelem porozumění tomu, co je třeba chápat pod pojmem „nebezpečí záměny“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, nic to nemění na tom, že judikatura stanovící kritéria, podle kterých musí být konkrétně posouzeno, zda takové nebezpečí existuje, je použitelná na věci týkající se starší kolektivní ochranné známky. 66 Žádná z vlastností kolektivních ochranných známek Evropské unie totiž v případě námitek založených na takové ochranné známce neodůvodňuje odchýlení od kritérií posouzení nebezpečí záměny, která z této judikatury vyplývají. 67 Podle uvedené judikatury musí být existence nebezpečí záměny posuzována globálně, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory daného případu (rozsudky ze dne 12. června 2007, OHIM v. Shaker, C‐334/05 P, EU:C:2007:333, bod 34; ze dne 2. září 2010, Calvin Klein Trademark Trust v. OHIM, C‐254/09 P, EU:C:2010:488, bod 44, a ze dne 8. května 2014, Bimbo v. OHIM, C‐591/12 P, EU:C:2014:305, bod 20). 68 Pokud jde o vzhledovou, fonetickou nebo pojmovou podobnost kolidujících ochranných známek, toto posouzení musí být založeno na celkovém dojmu, kterým tyto ochranné známky působí na relevantní veřejnost (rozsudky ze dne 12. června 2007, OHIM v. Shaker, C‐334/05 P, EU:C:2007:333, bod 35; ze dne 2. září 2010, Calvin Klein Trademark Trust v. OHIM, C‐254/09 P, EU:C:2010:488, bod 45, a ze dne 8. května 2014, Bimbo v. OHIM, C‐591/12 P, EU:C:2014:305, bod 21). 69 Uvedené posouzení mimoto zahrnuje určitou vzájemnou závislost mezi zohledněnými faktory a zejména mezi podobností ochranných známek a podobností výrobků nebo služeb, na něž se vztahují. Nízký stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami, na které se ochranná známka vztahuje, tak může být vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi ochrannými známkami a naopak (rozsudky ze dne 18. prosince 2008, Les Éditions Albert René v. OHIM, C‐16/06 P, EU:C:2008:739, bod 46, a ze dne 12. června 2019, Hansson, C‐705/17, EU:C:2019:481, bod 43). 70 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že stupeň rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky, který určuje rozsah ochrany přiznané touto ochrannou známkou, patří mezi relevantní faktory daného případu. Je-li rozlišovací způsobilost starší ochranné známky značná, taková okolnost může zvýšit nebezpečí záměny. Existence nebezpečí záměny však není vyloučena, je-li rozlišovací způsobilost starší ochranné známky nízká (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. listopadu 2016, BSH v. EUIPO, C‐43/15 P, EU:C:2016:837, body 61 a 62, jakož i ze dne 12. června 2019, Hansson, C‐705/17, EU:C:2019:481, body 42 a 44). 71 Tvrzení žalobkyně, podle kterého musí být rozlišovací způsobilost starší ochranné známky posuzována zejména s ohledem na čl. 66 odst. 2 nařízení č. 207/2009 odlišně, je-li starší ochranná známka kolektivní ochrannou známkou Evropské unie, nelze přijmout. 72 V tomto ohledu je třeba uvést, že nestanoví-li články 67 až 74 nařízení č. 207/2009 jinak, čl. 7 odst. 1 písm. b) a čl. 7 odst. 3 tohoto nařízení se použijí na kolektivní ochranné známky Evropské unie. V důsledku toho musejí mít tyto ochranné známky v každém případě, ať už inherentně nebo užíváním, rozlišovací způsobilost. 73 Článek 66 odst. 2 nařízení č. 207/2009 nepředstavuje výjimku z tohoto požadavku týkajícího se rozlišovací způsobilosti. Ačkoli toto ustanovení umožňuje odchylně od čl. 7 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení zápis označení, která mohou sloužit k označení zeměpisného původu výrobků nebo služeb jako kolektivních ochranných známek Evropské unie, naopak neumožňuje, aby takto zapsaná označení postrádala rozlišovací způsobilost. Pokud sdružení podá přihlášku k zápisu označení, které může označovat zeměpisný původ, jako kolektivní ochranné známky Evropské unie, přísluší mu tedy, aby se ujistilo, že toto označení je opatřeno prvky, které spotřebiteli umožní odlišit výrobky nebo služby jeho členů od výrobků nebo služeb jiných podniků. 74 Proto i za předpokladu, že kolektivní ochranná známka Evropské unie HALLOUMI implicitně odkazuje, jak tvrdí navrhovatelka, na kyperský zeměpisný původ dotčených výrobků, tato ochranná známka musí plnit svou základní funkci, a sice odlišovat výrobky nebo služby členů sdružení, které je majitelem ochranné známky, od výrobků nebo služeb jiných podniků, a stupeň rozlišovací způsobilosti uvedené ochranné známky je v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 70 tohoto rozsudku relevantním faktorem pro účely posouzení, zda existuje nebezpečí záměny ve smyslu tohoto článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 mezi touto ochrannou známkou a přihlášenou ochrannou známkou BBQLOUMI. 75 Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení tím, že posoudil stupeň rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky HALLOUMI a tento faktor zahrnul do svého posouzení existence nebezpečí záměny. 76 Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, se nejeví, že Tribunál při tomto posouzení „snížil“ rozlišovací způsobilost starší ochranné známky HALLOUMI nebo že vycházel z předpokladu nízké rozlišovací způsobilosti, který měla navrhovatelka vyvrátit. Z bodů 42 a 70 napadeného rozsudku naopak vyplývá, že Tribunál objektivně konstatoval, podobně jako odvolací senát poté, co provedl analýzu důkazů předložených navrhovatelkou, že výraz „halloumi“, jediný prvek, který tvoří tuto starší ochrannou známku, označuje zvláštní druh sýra vyráběného podle zvláštního receptu a že rozlišovací způsobilost takové ochranné známky, která se omezuje na označení druhu výrobku, je nízká. Toto posouzení stupně rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky nemůže být při neexistenci konkrétní výtky vycházející ze zjevného zkreslení důkazů zpochybněno před Soudním dvorem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2017, The Tea Board v. EUIPO, C‐673/15 P až C‐676/15 P, EU:C:2017:702, bod 41). 77 Tribunál rovněž neporušil dosah rozsudku ze dne 24. května 2012, Formula One Licensing v. OHIM (C‐196/11 P, EU:C:2012:314). V bodech 41 až 47 tohoto rozsudku Soudní dvůr upřesnil, že při přezkumu námitek založených na národní ochranné známce musí být této ochranné známce přiznán „určitý stupeň rozlišovací způsobilosti“. Nezávisle na tom, zda je tato judikatura použitelná na projednávanou věc, z napadeného rozsudku každopádně vyplývá, že Tribunál tím, že konstatoval, že ochranná známka HALLOUMI má nízkou rozlišovací způsobilost, přiznal této ochranné známce „určitý stupeň rozlišovací způsobilosti“, a tudíž neporušil uvedený rozsudek Soudního dvora. 78 Ačkoli ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že první a druhý důvod kasačního opravného prostředku jsou neopodstatněné a že argumenty předložené v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nerespektování dosahu rozsudků ze dne 24. května 2012, Formula One Licensing v. OHIM (C‐196/11 P, EU:C:2012:314), a ze dne 20. září 2017, The Tea Board v. EUIPO (C‐673/15 P až C‐676/15 P, EU:C:2017:702), musí být rovněž odmítnuty, zbývá posoudit argument, který byl rovněž uplatněn na podporu tohoto třetího důvodu kasačního opravného prostředku, podle něhož Tribunál opomněl provést globální posouzení nebezpečí záměny, které by v souladu s judikaturou Soudního dvora zohlednilo všechny relevantní faktory a vzájemnou závislost mezi nimi. 79 V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodech 62 až 69 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že odvolací senát nesprávně dospěl k závěru, že z fonetického a pojmového hlediska neexistuje mezi kolidujícími ochrannými známkami podobnost. Tribunál měl naopak za to, že tyto ochranné známky jsou, byť do nízké míry, podobné jak ze vzhledového, tak fonetického a pojmového hlediska. 80 Tribunál rovněž v bodě 70 tohoto rozsudku konstatoval, že starší ochranná známka HALLOUMI má nízkou rozlišovací způsobilost, a v bodě 71 uvedeného rozsudku konstatoval, že výrobky, na které se vztahují kolidující ochranné známky, jsou zčásti totožné a do určité míry zčásti podobné. 81 Vzhledem k tomu, že Tribunál takto posoudil tyto různé faktory, příslušelo mu v souladu s čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, jak je vykládán judikaturou připomenutou v bodech 67 až 70 tohoto rozsudku, tyto faktory zahrnout do globálního posouzení s ohledem na vzájemnou závislost mezi uvedenými faktory, zejména mezi podobností ochranných známek a podobností výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, jelikož nízký stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami, na které se ochranná známka vztahuje, může být vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi ochrannými známkami a naopak. 82 Z toho vyplývá, že Tribunálu příslušelo přinejmenším přezkoumat, zda je skutečnost, že ochranná známka HALLOUMI a přihlášená ochranná známka BBQLOUMI jsou podle jeho posouzení ze vzhledového, fonetického a pojmového hlediska pouze málo podobné, vyvážena zejména totožností výrobků, na které se vztahuje každá z těchto ochranných známek, a sice sýrů. V souladu se zásadami uvedenými ve zmíněné judikatuře, která vyžaduje posouzení zohledňující vzájemnou závislost mezi relevantními faktory, byl takový přezkum nezbytný pro účely určení, zda existuje nebezpečí, že se široká veřejnost může mylně domnívat, že výrobky nebo služby nabízené pod ochrannou známkou BBQLOUMI pocházejí od podniku, který je majitelem ochranné známky HALLOUMI. 83 Tribunál se přitom poté, co připomněl uvedené zásady v bodě 56 napadeného rozsudku a v bodě 69 tohoto rozsudku uvedl, že ve zbývající části tohoto rozsudku provede globální posouzení nebezpečí záměny, omezil v bodech 70 a 71 uvedeného rozsudku na to, že uvedl svá zjištění týkající se stupně rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky a stupně podobnosti jak kolidujících ochranných známek, tak výrobků, na které se tyto ochranné známky vztahují, a na abstraktní závěr o tom, že u relevantní veřejnosti nemůže existovat nebezpečí záměny, neboť existence stupně podobnosti – v daném případě nízkého – ze vzhledového, fonetického a pojmového hlediska není v případě starší ochranné známky vykazující nízkou rozlišovací způsobilost dostačující k závěru o existenci nebezpečí záměny. Pouze na tomto základě Tribunál v bodě 72 napadeného rozsudku rozhodl, že i když se odvolací senát dopustil nesprávných posouzení konstatovaných v bodech 62 až 69 tohoto rozsudku, správně dospěl k závěru o neexistenci nebezpečí záměny. 84 Z žádného odůvodnění napadeného rozsudku tak nevyplývá, že Tribunál řádně přezkoumal vzájemnou závislost relevantních faktorů. I za předpokladu, že zkoumal, zda nízký stupeň podobnosti kolidujících ochranných známek může být vyvážen podstatně vyšším stupněm podobnosti výrobků, na které se vztahují tyto ochranné známky, je nutno konstatovat, že Tribunál v napadeném rozsudku neuvedl důvody, pro které měl za to, že tomu tak není. 85 Z bodu 71 napadeného rozsudku spíše vyplývá, že Tribunál vycházel z předpokladu, že v případě nízké rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky musí být existence nebezpečí záměny vyloučena od okamžiku, kdy se ukáže, že podobnost kolidujících ochranných známek neumožňuje sama o sobě takové nebezpečí prokázat. 86 Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 69 a 70 tohoto rozsudku, takový předpoklad je nesprávný, neboť okolnost, že rozlišovací způsobilost starší ochranné známky je nízká, nevylučuje existenci nebezpečí záměny. Za účelem určení, zda takové nebezpečí existuje, či nikoli, bylo s ohledem na kritérium vzájemné závislosti uvedené v této judikatuře nezbytné přezkoumat, zda nízký stupeň podobnosti kolidujících ochranných známek je vyvážen vyšším stupněm podobnosti, či dokonce totožností výrobků, na které se tyto ochranné známky vztahují. Posouzení, které provedl Tribunál, přitom neobsahuje žádný konkrétní přezkum v tomto ohledu. 87 Tento výklad napadeného rozsudku je jediný možný, ať již je zohledněno původní znění tohoto rozsudku nebo znění usnesení o opravě ze dne 17. září 2019. Vzhledem k tomu, že oprava, kterou Tribunál provedl, nemá vliv na posouzení projednávaného kasačního opravného prostředku, není namístě zkoumat otázku, která byla diskutována mezi účastníky řízení na jednání před Soudním dvorem, zda je taková oprava, kterou Tribunál oznámil účastníkům řízení krátce před tímto jednáním před Soudním dvorem, slučitelná s použitelnými procesními pravidly. 88 Jelikož posouzení, které učinil Tribunál, nesplňuje z důvodů uvedených v bodech 82 až 87 tohoto rozsudku požadavek globálního posouzení, které by zohlednilo vzájemnou závislost relevantních faktorů, je třeba dospět k závěru, že Tribunál porušil kritéria, podle kterých musí být posuzována existence nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, a tím se dopustil nesprávného právního posouzení. 89 Z toho vyplývá, že napadený rozsudek musí být zrušen, aniž je třeba zkoumat čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku. K vrácení věci Tribunálu 90 Článek 61 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví, že zruší-li Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí. 91 V projednávaném případě se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že opomněl provést globální posouzení podle kritérií stanovených judikaturou týkající se čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 92 Za těchto podmínek je třeba vrátit věc Tribunálu, aby mohl provést takové posouzení, a tímto způsobem i nový přezkum existence nebezpečí záměny. K nákladům řízení 93 Vzhledem k tomu, že se věc vrací Tribunálu, je třeba stanovit, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 25. září 2018, Foundation for the Protection of the Traditional Cheese of Cyprus named Halloumi v. EUIPO – M. J. Dairies (BBQLOUMI) (T‐328/17, nezveřejněný, EU:T:2018:594), se zrušuje. 2) Věc se vrací Tribunálu Evropské unie. 3) O nákladech řízení bude rozhodnuto později. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (osmého senátu) ze dne 19. května 2010 – Outokumpu a Luvata v. Komise (Věc T-20/05) „Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Odvětví měděných sanitárních trubek – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Pokuty – Velikost relevantního trhu – Přitěžující okolnost – Opakování protiprávního jednání“ 1. Řízení – Předložení nových žalobních důvodů v průběhu řízení – Podmínky (Jednací řád Tribunálu, čl. 44 odst. 1 a čl. 48 odst. 2) (viz body 57–58) 2. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Přitěžující okolnosti – Opakování protiprávního jednání (Článek 65 UO; článek 81 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03, bod 2) (viz body 61–63) 3. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Přitěžující okolnosti – Opakování protiprávního jednání (Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03, bod 2) (viz body 69–70) 4. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Velikost trhu s dotčenými výrobky – Zohlednění (Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2) (viz bod 77) Předmět Návrh na zrušení nebo snížení pokuty uložené žalobkyním v čl. 2 písm. j) rozhodnutí Komise K(2004) 2826 ze dne 3. září 2004, které se týká řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/E-1/38.069 – Měděné sanitární trubky) Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnostem Outokumpu Oyj a Luvata Oy se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 8. května 2014 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek — Ochranná známka Společenství — Námitkové řízení — Přihláška slovní ochranné známky BIMBO DOUGHNUTS — Starší španělská slovní ochranná známka DOGHNUTS — Relativní důvody pro zamítnutí zápisu — Nařízení (ES) č. 40/94 — Článek 8 odst. 1 písm. b) — Globální posouzení nebezpečí záměny — Samostatná rozlišovací role prvku složené slovní ochranné známky“ Ve věci C‐591/12 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 10. prosince 2012, Bimbo SA, se sídlem v Barceloně (Španělsko), zastoupená C. Pratem, abogado, a R. Ciullem, barrister, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž dalšími účastníky řízení jsou: Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupený A. Folliard-Monguiralem a J. Crespo Carrillem, jako zmocněnci, žalovaný v prvním stupni, Panrico SA, se sídlem v Esplugues de Llobregat (Španělsko), zastoupená D. Pellisé Urquizou, abogado, vedlejší účastnice v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, J. L. da Cruz Vilaça, G. Arestis, J.-C. Bonichot a A. Arabadžev (zpravodaj), soudci, generální advokát: P. Mengozzi, vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. listopadu 2013, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 23. ledna 2014, vydává tento Rozsudek 1 Svým kasačním opravným prostředkem se společnost Bimbo SA (dále jen „Bimbo“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie Bimbo v. OHIM – Panrico (BIMBO DOUGHNUTS) (T‐569/10, EU:T:2012:535, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zamítl její žalobu směřující primárně ke změně nebo podpůrně ke zrušení rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) ze dne 7. října 2010 (věc R 838/2009‐4), týkajícího se námitkového řízení mezi společnostmi Panrico SA (dále jen „Panrico“) a Bimbo (dále jen „sporné rozhodnutí“). Právní rámec 2 Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1) bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1). Posledně zmíněné nařízení vstoupilo v platnost dne 13. dubna 2009. 3 Článek 8 odst. 1 nařízení č. 40/94, nadepsaný „Relativní důvody pro zamítnutí zápisu“, stanovil: „Na základě námitek majitele starší ochranné známky se přihlášená ochranná známka nezapíše: [...] b) pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna; nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou.“ Skutečnosti předcházející sporu 4 Skutečnosti předcházející sporu jsou shrnuty v bodech 1 až 14 napadeného rozsudku následovně: „1 Dne 25. května 2006 podala [Bimbo] u [OHIM] přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení [č. 40/94], ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením [č. 207/2009]]. 2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení ‚BIMBO DOUGHNUTS‘. 3 Výrobky, pro které byl zápis požadován, náležejí do třídy 30 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: ‚cukrářské a pekařské výrobky, zejména koblihy‘. 4 Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 42/2006 ze dne 16. října 2006. 5 Dne 16. ledna 2007 podala [Panrico] proti zápisu přihlášené ochranné známky na základě článku 42 nařízení č. 40/94 (nyní článek 41 nařízení č. 207/2009) námitky pro všechny výrobky uvedené v bodě 3 výše. 6 Námitky byly založeny na několika starších národních a mezinárodních slovních a obrazových ochranných známkách. Zakládaly se zejména na španělské slovní ochranné známce DOGHNUTS, zapsané dne 18. června 1994 pod č. 1288926 pro výrobky náležející do třídy 30, které odpovídají následujícímu popisu: ‚cukrovinkářské a pekařské výrobky a přípravky a výrobky a přípravky pro cukrovinky a sladkosti všeho druhu; cukr, čokoláda, čaj, kakao, káva a jejich náhražky; vanilka, příchutě a přípravky na výrobu karamelového krému a dortů, jedlé přípravky na bázi čokolády a cukru, zmrzliny, kandys, čokolády, kulaté koblihy, žvýkačky a sušenky‘. 7 Důvody uplatňovanými na podporu námitek byly důvody uvedené v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 a v čl. 8 odst. 5 téhož nařízení. 8 Dne 25. května 2009 námitkové oddělení námitkám vyhovělo. 9 Dne 24. července 2009 podala žalobkyně na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009 proti rozhodnutí námitkového oddělení u OHIM odvolání. 10 Čtvrtý odvolací senát [(dále jen „odvolací senát“)] [sporným rozhodnutím] odvolání zamítl. Stejně jako námitkové oddělení se i odvolací senát omezil na srovnání přihlášené ochranné známky se starší španělskou slovní ochrannou známkou DOGHNUTS (dále jen ‚starší ochranná známka‘) a na tomto základě dospěl k závěru o existenci nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 11 Odvolací senát poukázal na to, že ‚doughnut‘ je anglické slovo, které znamená ‚[...] malý měkký dortík ve formě tlustého prstence z těsta‘. Podle odvolacího senátu toto slovo neexistuje ve španělštině, ve které by jeho obdobou byly ‚dónut‘ nebo ‚rosquilla‘. Odvolací senát shledal, že u průměrného španělského spotřebitele (s výjimkou spotřebitelů mluvících anglicky) slovo ‚doughnut‘ nepopisuje dotčené výrobky ani jejich vlastnosti a nemá ve vztahu k nim žádnou zvláštní konotaci. Podle odvolacího senátu bude většina spotřebitelů vnímat starší označení stejně jako přihlášené označení jako cizí nebo fantazijní výraz. 12 Odvolací senát mimoto shledal, že dotčená označení jsou podobná, neboť starší ochranná známka je v přihlášené ochranné známce reprodukována téměř beze změny. Dotčené ochranné známky vykazují podle odvolacího senátu průměrnou vzhledovou a fonetickou podobnost. Pojmové srovnání není možné. 13 Výrobky, na které se vztahují kolidující ochranné známky, jsou totožné. Rozlišovací způsobilost starší ochranné známky je průměrná. 14 Odvolací senát dospěl k závěru, že s přihlédnutím k průměrné rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky existuje při globálním posouzení nebezpečí záměny z důvodu průměrné vzhledové a fonetické podobnosti označení u relevantních spotřebitelů nebezpečí záměny pro všechny sporné výrobky, které byly shledány totožnými.“ Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 5 Společnost Bimbo podala žalobu, kterou se primárně domáhala změny sporného rozhodnutí nebo podpůrně jeho zrušení. 6 Na podporu návrhu na zrušení sporného rozhodnutí uplatnila společnost Bimbo dva žalobní důvody, z nichž první vycházel z porušení článků 75 a 76 nařízení č. 207/2009 a druhý z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení. 7 Napadeným rozsudkem prohlásil Tribunál návrh na změnu sporného rozhodnutí za nepřípustný a zamítl žalobní důvody směřující ke zrušení tohoto rozhodnutí. Návrhová žádání účastníků řízení 8 Společnost Bimbo navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek a sporné rozhodnutí a uložil OHIM náhradu nákladů řízení. 9 OHIM navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil společnosti Bimbo náhradu nákladů řízení. 10 Společnost Panrico navrhuje, aby Soudní dvůr prohlásil její kasační odpověď za přípustnou a opodstatněnou, potvrdil napadený rozsudek a uložil společnosti Bimbo náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku 11 Společnost Bimbo uplatňuje na podporu svého kasačního opravného prostředku jediný důvod, který se dělí do dvou částí a vychází z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. 12 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla přihláška sporné ochranné známky Společenství podána dne 25. května 2006 a že toto datum je rozhodující pro určení použitelného hmotného práva (v tomto smyslu viz usnesení Shah v. Three-N-Products Private, C‐14/12 P, EU:C:2013:349, bod 2, a DMK v. OHIM, C‐346/12 P, EU:C:2013:397, bod 2), projednávaný spor se řídí jednak procesněprávními ustanoveními nařízení č. 207/2009 a jednak hmotněprávními ustanoveními nařízení č. 40/94. K první části jediného důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastníků řízení 13 Společnost Bimbo zaprvé tvrdí, že Tribunál ve své argumentaci obsažené v bodě 97 napadeného rozsudku zaměnil pojmy „rozlišovací způsobilost“ a „prvek postrádající jakýkoli význam“ na straně jedné a „samostatná rozlišovací role“ na straně druhé. Ani inherentní rozlišovací způsobilost ani stupeň významu určitého prvku složené ochranné známky nelze přitom zaměňovat s rozlišovací rolí tohoto prvku v uvedené ochranné známce. Výraz „role“ naznačuje, že se jedná o pojem, který musí být posuzován z hlediska vlastností ostatních prvků tvořících dotyčné označení. 14 Dále z argumentace Tribunálu podle společnosti Bimbo vyplývá, že každá ochranná známka skládající se ze dvou prvků, z nichž jedním je ochranná známka s dobrým jménem a druhým je ochranná známka vykazující průměrnou rozlišovací způsobilost, která nemá pro relevantní veřejnost žádný konkrétní význam, bude považována za ochrannou známku skládající se ze dvou prvků, jež mají samostatnou rozlišovací roli. Soudní dvůr však shledal, že průměrný spotřebitel obvykle vnímá ochrannou známku jako celek, a pouze ve zvláštních případech připustil, že nelze vyloučit, že si určitý prvek složené ochranné známky může v dotyčném složeném označení zachovat samostatnou rozlišovací roli. 15 V tomtéž smyslu Soudní dvůr v bodě 38 rozsudku Becker v. Harman International Industries (C‐51/09 P, EU:C:2010:368) uvedl, že ve složené ochranné známce si příjmení nezachovává ve všech případech samostatnou rozlišovací roli jen proto, že je vnímáno jako příjmení. Konstatování takovéto role může být založeno pouze na přezkumu všech relevantních faktorů projednávané věci. 16 Konečně společnost Bimbo poukazuje na to, že pojmy „jeden celek“ nebo „logická jednota“, které použil Tribunál, se podle ní nevyskytují v judikatuře Soudního dvora. Měl-li těmito pojmy Tribunál na mysli, že složená ochranná známka obsahuje různé „samostatné“ prvky, tato skutečnost neznamená, že zmíněné prvky zaujímají samostatnou rozlišovací roli. 17 OHIM a společnost Panrico zpochybňují opodstatněnost argumentace společnosti Bimbo. OHIM konkrétně tvrdí, že první část jediného uplatněného důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná, neboť z bodu 97 napadeného rozsudku vyplývá, že se Tribunál omezil na přezkum konkrétního významu označení, jehož zápis je požadován, a že tudíž provedl posouzení skutkového stavu. Závěry Soudního dvora 18 Stran přípustnosti první části jediného uplatněného důvodu kasačního opravného prostředku je třeba uvést, že společnost Bimbo vytýká Tribunálu, že zaměnil některé právní pojmy, porušil pravidlo, podle kterého lze samostatnou rozlišovací roli určitého prvku složené ochranné známky konstatovat pouze výjimečně, a že použil terminologii, kterou judikatura v dané oblasti nepoužívá. Na rozdíl od toho, co tvrdí OHIM, se tudíž společnost Bimbo neomezuje na to, že Soudní dvůr žádá o nové posouzení skutkového stavu, nýbrž Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení. Z toho vyplývá, že tato část je přípustná. 19 Stran merita věci je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku, případně od podniků hospodářsky propojených (viz rozsudky OHIM v. Shaker, C‐334/05 P, EU:C:2007:333, bod 33, a Nestlé v. OHIM, C‐193/06 P, EU:C:2007:539, bod 32). 20 Existence nebezpečí záměny u veřejnosti musí být posuzována globálně, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory daného případu (v tomto smyslu viz rozsudky SABEL, C‐251/95, EU:C:1997:528, bod 22; OHIM v. Shaker, EU:C:2007:333, bod 34, a Nestlé v. OHIM, EU:C:2007:539, bod 33). 21 Globální posouzení nebezpečí záměny musí být, co se týče vzhledové, sluchové nebo pojmové podobnosti kolidujících ochranných známek, založeno na celkovém dojmu, kterým tyto ochranné známky působí, s přihlédnutím zejména k jejich rozlišovacím a dominantním prvkům. Vnímání ochranných známek průměrným spotřebitelem dotčených výrobků nebo služeb hraje rozhodující úlohu v globálním posouzení tohoto nebezpečí. V tomto ohledu průměrný spotřebitel vnímá obvykle ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími jednotlivými detaily (v tomto smyslu viz rozsudky SABEL, EU:C:1997:528, bod 23; OHIM v. Shaker, EU:C:2007:333, bod 35, a Nestlé v. OHIM, EU:C:2007:539, bod 34). 22 Při posuzování podobnosti dvou ochranných známek nedochází k tomu, že se zohlední pouze jedna složka kombinované ochranné známky a srovná se s jinou ochrannou známkou. Naopak je namístě provést srovnání, při kterém budou dotčené ochranné známky posuzovány každá jako celek (rozsudek OHIM v. Shaker, EU:C:2007:333, bod 41). 23 Celkovému dojmu, který kombinovaná ochranná známka vyvolává v paměti relevantní veřejnosti, může za určitých okolností dominovat jedna nebo více jejích složek. Posoudit podobnost pouze na základě dominantního prvku je však možné pouze v případě, že všechny ostatní složky ochranné známky jsou zanedbatelné (rozsudky OHIM v. Shaker, EU:C:2007:333, body 41 a 42, jakož i Nestlé v. OHIM, EU:C:2007:539, body 42 a 43 a citovaná judikatura). 24 Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že není vyloučeno, že si starší ochranná známka používaná třetí osobou ve složeném označení obsahujícím název společnosti této třetí osoby zachová v tomto složeném označení samostatnou rozlišovací roli. Pro účely konstatování nebezpečí záměny tudíž stačí, aby z důvodu samostatné rozlišovací role, kterou si starší ochranná známka udržuje, veřejnost přisuzovala rovněž majiteli této ochranné známky původ výrobků nebo služeb, na které se vztahuje složené označení (rozsudek Medion, C‐120/04, EU:C:2005:594, body 30 a 36, jakož i usnesení Perfetti Van Melle v. OHIM, C‐353/09 P, EU:C:2011:73, bod 36). 25 Určitý prvek složeného označení si však tuto samostatnou rozlišovací roli neudržuje, pokud tento prvek tvoří s ostatními prvky označení jako celku jednotku, jejíž význam se liší od významu uvedených prvků vzatých odděleně (v tomto smyslu viz usnesení ecoblue v. OHIM a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C‐23/09 P, EU:C:2010:35, bod 47; rozsudek Becker v. Harman International Industries, EU:C:2010:368, body 37 a 38, jakož i usnesení Perfetti Van Melle v. OHIM, EU:C:2011:73, body 36 a 37). 26 Tribunál v projednávané věci v bodech 79 a 81 napadeného rozsudku konstatoval, že i kdyby prvek „bimbo“ zaujímal v ochranné známce, jejíž zápis je požadován, dominantní roli, prvek „doughnuts“ není v celkovém dojmu, který tato ochranná známka vyvolává, zanedbatelný, a musí být tudíž zohledněn při srovnání kolidujících ochranných známek. 27 V bodě 97 tohoto rozsudku Tribunál upřesnil, že jelikož prvek „doughnuts“ nemá pro relevantní veřejnost žádný význam, netvoří tento prvek spolu s druhým prvkem označení jako celku jednotku, jejíž význam by se lišil od významu uvedených prvků vzatých odděleně. Tribunál tak dospěl k závěru, že si prvek „doughnuts“ zachovává v rámci ochranné známky, jejíž zápis je žádán, samostatnou rozlišovací roli, a musí být tudíž zohledněn při globálním posouzení nebezpečí záměny. 28 V bodě 100 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávaného případu globální posouzení potvrzuje závěr odvolacího senátu, že existuje nebezpečí záměny. 29 Tribunál tak k závěru o existenci nebezpečí záměny nedospěl na základě pouhého zjištění, že prvek „doughnuts“ zaujímá v přihlášené ochranné známce samostatnou rozlišovací roli, nýbrž tento závěr vyvodil na základě globálního posouzení, které zahrnuje různé fáze průzkumu vyplývající z judikatury připomenuté v bodech 19 až 25 tohoto rozsudku a v rámci něhož přihlédl k relevantním faktorům projednávaného případu. Uplatnil tak správně čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94. 30 Toto zjištění není vyvráceno ostatními argumenty uplatněnými společností Bimbo. 31 V rozsahu, v němž společnost Bimbo Tribunálu zaprvé vytýká, že v bodě 97 napadeného rozsudku použil pojmy „rozlišovací způsobilost“ a „prvek postrádající jakýkoli význam“, stačí uvést, že se Tribunál v tomto bodě omezil na odmítnutí tvrzení společnosti Bimbo, směřujících k prokázání skutečnosti, že prvek „doughnuts“ postrádal rozlišovací způsobilost, takže neměl být zohledněn při posuzování nebezpečí záměny. 32 Tribunál tak doplnil své posouzení obsažené v bodě 81 napadeného rozsudku, podle kterého nebyl uvedený prvek v celkovém dojmu vyvolaném ochrannou známkou, jejíž zápis je požadován, zanedbatelný, a měl být tudíž zohledněn při srovnání kolidujících ochranných známek. Tribunál tímto dotčené pojmy nijak nezaměnil. 33 Dále v rozsahu, v němž společnost Bimbo tvrdí, že Tribunál porušil pravidlo, podle kterého konstatování samostatné rozlišovací role určitého prvku složeného označení představuje výjimku, která musí být náležitě odůvodněna ve vztahu k obecnému pravidlu, podle kterého spotřebitel obvykle vnímá ochrannou známku jako celek, je třeba uvést, že cílem průzkumu existence samostatné rozlišovací role některého z prvků složeného označení je určit ty z uvedených prvků, které budou vnímány cílovou veřejností. 34 Jak uvedl generální advokát v bodech 25 a 26 stanoviska, je v každém jednotlivém případě třeba určit, zejména prostřednictvím analýzy složek označení a jejich příslušné váhy ve vnímání cílové veřejnosti, celkový dojem, jenž označení, jehož zápis je požadován, vyvolává v paměti uvedené veřejnosti, a následně s ohledem na tento celkový dojem a všechny relevantní faktory daného případu posoudit nebezpečí záměny. 35 Určení prvků složeného označení, které přispívají k celkovému dojmu vyvolanému tímto označením v paměti cílové veřejnosti, se přitom na jedné straně provádí před globálním posouzením nebezpečí záměny dotčených označení. Toto posouzení se musí zakládat na celkovém dojmu vyvolaném kolidujícími ochrannými známkami, neboť průměrný spotřebitel obvykle vnímá ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími jednotlivými detaily, jak bylo připomenuto v bodě 21 tohoto rozsudku. Není tudíž namístě shledat, že se jedná o výjimku, která musí být ve vztahu k tomuto obecnému pravidlu náležitě odůvodněna. 36 Na druhé straně je třeba zdůraznit, že individuální posouzení každého označení, které vyžaduje ustálená judikatura Soudního dvora, musí být provedeno na základě konkrétních okolností daného případu, a nelze tudíž mít za to, že se na něj vztahují obecné domněnky. Jak generální advokát uvedl v bodě 24 stanoviska, zejména z judikatury následující po vydání rozsudku Medion (EU:C:2005:594) vyplývá, že Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku nezavedl výjimku ze zásad, kterými se řídí posouzení nebezpečí záměny. 37 Konečně, pokud jde o argumentaci shrnutou v bodě 16 tohoto rozsudku, je nutno konstatovat, že výrazy „jeden celek“ a „logická jednota“, které Tribunál použil v bodě 97 napadeného rozsudku, odpovídají výrazu „jednotka s odlišným významem“, který Soudní dvůr použil v judikatuře připomenuté v bodě 25 tohoto rozsudku. 38 Z výše uvedených úvah vyplývá, že posouzení, které provedl Tribunál, není stiženo právními vadami, na které poukázala společnost Bimbo, a že první část jediného uplatněného důvodu kasačního opravného prostředku musí být jako neopodstatněná zamítnuta. Ke druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastníků řízení 39 Společnost Bimbo má předně za to, že Tribunál opřel závěr o existenci nebezpečí záměny o domněnku, že prvek „doughnuts“ zaujímá samostatnou rozlišovací roli, aniž zohlednil všechny ostatní zvláštní faktory projednávaného případu. 40 Tribunál tak nepřihlédl k tomu, že ochrannou známku, jejíž zápis je požadován, charakterizuje její první prvek „bimbo“, což je ochranná známka těšící se ve Španělsku velmi dobrému jménu ve vztahu k výrobkům, pro které byl zápis této ochranné známky požadován. Tribunál ani nepoukázal na to, že starší ochranná známka nemá vysokou nebo zvláštní rozlišovací způsobilost a že výraz „doghnuts“ není v ochranné známce, jejíž zápis je požadován, identicky napodoben. 41 Společnost Bimbo dále poukazuje na to, že síla ochranné známky s dobrým jménem, která je prvním prvkem složené ochranné známky, umožňuje zpravidla vyhnout se tomu, aby relevantní veřejnost vnímala celkový dojem vyvolaný posledně zmíněnou ochrannou známkou jako přisuzující původ dotyčných výrobků majiteli starší ochranné známky nebo podnikům s ním hospodářsky propojeným. 42 Podle společnosti Bimbo měl tudíž Tribunál k tomu, aby mohl dospět k závěru o existenci nebezpečí záměny mezi kolidujícími ochrannými známkami, uvést důvody, proč by v projednávané věci ochranná známka, jejíž zápis je požadován, vzhledem k celkovému dojmu, který u relevantní veřejnosti vyvolává, výjimečně vedla k nebezpečí záměny. 43 Společnost Bimbo má konečně za to, že Tribunál při posouzení nebezpečí záměny náležitě nezohlednil okolnost, že na rozdíl od zvyklostí v obchodním odvětví, o které se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Medion (EU:C:2005:594), by v pekárenském odvětví bylo velmi neobvyklé uzavírat obchodní dohody nebo se sdružovat za účelem nabídky výrobků. 44 OHIM a společnost Panrico zpochybňují argumentaci společnosti Bimbo. Závěry Soudního dvora 45 Předně je třeba podotknout, že jak uvedl generální advokát v bodech 37 až 42 stanoviska, nelze s ohledem na argumentaci obsaženou zejména v bodech 91 až 100 napadeného rozsudku Tribunálu vyčítat, že automaticky dovodil nebezpečí záměny mezi kolidujícími označeními z konstatování samostatné rozlišovací role prvku „doughnuts“ v ochranné známce, jejíž zápis je požadován. 46 Z těchto bodů totiž vyplývá, že Tribunál provedl globální posouzení nebezpečí záměny a že za tímto účelem zohlednil konkrétní faktory projednávaného případu. Kromě toho se toto posouzení zakládá na podrobném zkoumání, v bodech 52 až 89 napadeného rozsudku, všech skutečností uplatněných společností Bimbo, zejména na dobrém jménu této ochranné známky. Argumentace, kterou v tomto ohledu uvedená společnost předložila Soudnímu dvoru, tak vychází z nesprávného výkladu tohoto rozsudku, a proto musí být odmítnuta. 47 Dále vzhledem ke zjištěním učiněným v bodech 33 a 34 tohoto rozsudku vychází argumentace shrnutá v bodech 41 a 42 tohoto rozsudku z nesprávného výkladu relevantní judikatury, a z tohoto důvodu musí být odmítnuta. 48 Konečně, pokud jde o argumentaci společnosti Bimbo shrnutou v bodě 43 tohoto rozsudku, stačí uvést, jak na to správně poukázal OHIM, že tato argumentace byla uplatněna poprvé u Soudního dvora, a tudíž musí být v souladu s ustálenou judikaturou odmítnuta jako nepřípustná. 49 Z toho plyne, že druhá část jediného důvodu kasačního opravného prostředku uplatněného společností Bimbo musí být zčásti odmítnuta jako nepřípustná a zčásti zamítnuta jako neopodstatněná. 50 Jediný důvod uplatněný na podporu kasačního opravného prostředku tudíž nelze přijmout a kasační opravný prostředek je třeba zamítnout. K nákladům řízení 51 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Podle čl. 138 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 52 Vzhledem k tomu, že OHIM i společnost Panrico požadovaly náhradu nákladů řízení a společnost Bimbo neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Společnosti Bimbo SA se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 24. března 2009 – Komise v. Lucembursko (Věc C‐184/08) „Nesplnění povinnosti státem – Nařízení (ES) č. 648/2004 – Článek 18 – Trh detergentů a povrchově aktivních látek, které mají být součástí detergentů – Sankce v případě nesplnění“ 1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (Článek 226 ES) (viz bod 8) 2. Členské státy – Povinnosti – Nesplnění povinnosti – Odůvodnění (Článek 226 ES; nařízení Evropského parlamentu a Komise č. 648/2004, čl. 17 odst. 4, a 18) (viz bod 10) Předmět Nesplnění povinnosti státem – Nepřijetí nebo neoznámení odrazujících, účinných a přiměřených sankcí za každé porušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 648/2004 ze dne 31. března 2004 o detergentech (Úř. věst. L 104, s. 1; Zvl. vyd. 13/34, s. 48) ve stanovené lhůtě Výrok 1) Lucemburské velkovévodství tím, že ve stanovené lhůtě nepřijalo sankce na základě článku 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 648/2004 ze dne 31. března 2004 o detergentech, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z tohoto článku. 2) Lucemburskému velkovévodství se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

Věc C-311/04 Algemene Scheeps Agentuur Dordrecht BV v. Inspecteur der Belastingdienst - Douanedistrict Rotterdam (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Gerechtshof te Amsterdam) „Společný celní sazebník – Sazebníková čísla a položky – Zařazení zásilek rýže – Doplňková poznámka 1 písm. f) kapitola 10 kombinované nomenklatury – Platnost – Dodatečné vybrání dovozního cla – Článek 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu Společenství – Výklad – Dobrá víra osoby povinné odvést daň“ Stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 6. října 2005 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 12. ledna 2006 Shrnutí rozsudku Společný celní sazebník – Sazebníková čísla a položky – Vysvětlivky ke kombinované nomenklatuře – Doplňková poznámka 1 písm. f) kapitola 10 týkající se položky 1006 –Poloomletá rýže (Nařízení Rady č. 2658/87) Platnost doplňkové poznámky 1 písm. f) kapitoly 10 přílohy I nařízení č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a společném celním sazebníku, ve znění nařízení č. 2388/2000, týkající se položky 1006 kombinované nomenklatury, nemůže být dotčena z důvodu, že poskytuje definici poloomleté rýže, která obsahuje údaj týkající se klíčku zrna rýže, který neuvádí odpovídající vysvětlivka harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží. (viz body 24, 37 a výrok) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 12. ledna 2006 (*) „Společný celní sazebník – Sazebníková čísla a položky – Zařazení zásilek rýže – Doplňková poznámka 1 písm. f) kapitola 10 kombinované nomenklatury – Platnost – Dodatečné vybrání dovozního cla – Článek 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu Společenství – Výklad – Dobrá víra osoby povinné odvést daň“ Ve věci C‐311/04, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Gerechtshof te Amsterdam (Nizozemsko) ze dne 28. června 2004, došlým Soudnímu dvoru dne 22. července 2004, v řízení Algemene Scheeps Agentuur Dordrecht BV, proti Inspecteur der Belastingdienst ‐ Douanedistrict Rotterdam, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení A. Rosas, předseda senátu, J. Malenovský (zpravodaj), J.‐P. Puissochet, S. von Bahr a U. Lõhmus, soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: R. Grass, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Algemene Scheeps Agentuur Dordrecht BV A. Wolkersem a E. H. Mennesem, advocaten, – za nizozemskou vládu S. Terstal, jako zmocněnkyní, – za Komisi Evropských společenství M. van Beekem a X. Lewisem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 6. října 2005, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká jednak platnosti doplňkové poznámky 1 písm. f) kapitoly 10 přílohy I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. L 256, s. 1 a oprava Úř. věst. L 276, s. 92; Zvl. vyd. 02/02, s. 382, dále jen „nařízení č. 2658/87“). Krom toho se týká výkladu čl. 220 odst. 2 písm. b) čtvrtého pododstavce nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2700/2000 ze dne 16. listopadu 2000 (Úř. věst. L 311, s. 17; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Algemene Scheeps Agentuur Dordrecht BV (dále jen „ASAD“) a Inspecteur der Belastingdienst – Douanedistrict Rotterdam (celní inspektor okresu Rotterdam, dále jen „inspektor“) ve věci sazebního zařazení určitých zásilek rýže. Právní rámec Mezinárodní právo 3 Mezinárodní úmluva, která založila harmonizovaný systém popisu a číselného označování zboží (dále jen „HS“), uzavřená v Bruselu dne 14. června 1983, a její protokol o změně ze dne 24. června 1986 (dále jen „úmluva o HS“) byla schválena jménem Společenství rozhodnutím Rady 87/369/EHS ze dne 7. dubna 1987 (Úř. věst. L 198, s. 1; Zvl. vyd. 02/02, s. 288). 4 Na základě čl. 3 odst. 1 uvedené úmluvy se každá smluvní strana zavazuje, že její tarifní a statistické nomenklatury budou v souladu s HS, že bude používat bez dodatků a změn všechny položky a podpoložky tohoto systému, jakož i jejich číselné znaky a že bude sledovat pořadí číslování uvedeného systému. Každá smluvní strana se rovněž zavazuje používat všeobecná pravidla k výkladu HS, jakož i všechny poznámky k třídám, kapitolám a podpoložkám HS a neměnit dosah posledně uvedených. 5 Rada pro celní spolupráci, nyní Světová celní organizace (dále jen „SCO“), založená mezinárodní úmluvou obsahující vytvoření uvedené Rady, podepsanou v Bruselu dne 15. prosince 1950, schvaluje za podmínek určených v článku 8 úmluvy o HS vysvětlivky HS přijaté Výborem pro HS uvedeným v článku 6 této úmluvy. 6 Nomenklatura obsažená v příloze úmluvy o HS obsahuje třídu II nazvanou „Rostlinné produkty“, která obsahuje zejména kapitolu 10 nazvanou „Obiloviny“. V této kapitole se nachází zejména položka 10.06 nazvaná „Rýže“. Podpoložky jsou zařazeny pod následujícími kódy: 1006.10 „Neloupaná rýže (rýže paddy)“, 1006.20 „Loupaná rýže (rýže cargo nebo hnědá rýže)“, 1006.30 „Poloomletá nebo celoomletá rýže, též leštěná nebo hlazená“, 1006.40 „Zlomková rýže“. 7 Podle vysvětlivky SCO týkající se uvedené položky 10.06 se tato položka vztahuje zejména na: „1) Neloupanou rýži (rýži paddy nebo rýži v plevách), to znamená rýži, jejíž zrna si ještě zachovala plevy, které je úzce obalují. 2) Loupanou rýži (rýži cargo nebo hnědou rýži), jež si po zbavení plev ve strojích na loupání rýže ještě zachovává svou pelikulu (oplodí). Rýže cargo obsahuje téměř vždy malé množství rýže paddy. 3) Poloomletou rýži, a sice rýži, jež byla částečně zbavena oplodí. 4) Celoomletou rýži, jejíž celá zrna byla zbavena oplodí zpracováním přístroji zvanými mlecí kužely [...]“. (neoficiální překlad) Právo Společenství – Kombinovaná nomenklatura 8 Nařízení č. 2658/87 zavedlo jak pro potřeby společného celního sazebníku (dále jen „SCS“), tak pro potřeby statistik vnějšího obchodu Společenství nomenklaturu zboží, zvanou „kombinovaná nomenklatura“ (dále jen „KN“), která se zakládá na HS, jehož šestimístné číselné položky a podpoložky přejímá a pouze sedmé a osmé číslo tvoří její další členění. 9 Znění KN použitelné v době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení je obsaženo v příloze I nařízení č. 2388/2000. Druhá část této přílohy obsahuje třídu II nazvanou „Rostlinné produkty“. Tato třída obsahuje zejména kapitolu 10 nazvanou „Obiloviny“. V této kapitole se nachází položka 1006 nazvaná „Rýže“ obsahující zejména následující podpoložky: „[...] Kód KN Popis zboží [...] 1006 20 [...] Loupaná rýže (rýže cargo nebo hnědá rýže) - - předpařená: [...] [...] - - ostatní: [...] [...] - - - dlouhozrnná: [...] [...] 1006 20 98 - - - - s poměrem délky k šířce nejméně 3“ 1006 30 - Poloomletá nebo celoomletá rýže, též leštěná nebo hlazená -- Poloomletá rýže: - - - předpařená [...] [...] - - - ostatní [...] [...] - - - - dlouhozrnná [...] 1006 30 48 [...] [...] - - - - - s poměrem délky k šířce nejméně 3 [...] [...]“ 10 Táž kapitola 10 obsahuje doplňkovou poznámku (dále jen „sporná doplňková poznámka“), podle níž se rozumí: „d) ,neloupanou rýží‘ [...] rýže, jež si po vymlácení uchovala plevy; e) ,loupanou rýží‘ ve smyslu podpoložek [...] 1006 20 98 [...] rýže zbavená plev. Patří sem zejména rýže označované obchodními názvy [...] ,rýže cargo‘ [...]; f) ,poloomletou rýží‘ ve smyslu podpoložek [...] 1006 30 48 rýže zbavená plev, části klíčku a zcela nebo částečně vnějších, nikoliv však vnitřních vrstev oplodí [...]; g) ,celoomletou rýží‘ ve smyslu podpoložek [...] 1006 30 98 rýže, z níž byly odstraněny plevy, všechny vnější i vnitřní vrstvy oplodí, celý klíček v případě dlouhozrnné a střednězrnné rýže a alespoň jeho část v případě kulatozrnné rýže [...].“ 11 Na základě doplňkové poznámky 2 kapitoly 10 KN je celní sazba pro směsi spadající do této kapitoly následující: „a) u směsí, kde jedna ze složek představuje nejméně 90 % hmotnostních, se použije celní sazba pro tuto složku; b) u ostatních směsí se použije celní sazba pro složku s nejvyšším dovozním clem.“ – Celní kodex 12 Podle článku 217 celního kodexu: „1. Celní orgány vypočtou výši dovozního cla nebo vývozního cla vyplývající z celního dluhu (dále jen ,částku cla‘), jakmile mají potřebné údaje, a zapíší ji do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů (zaúčtování). [...]“ 13 Podle článku 220 celního kodexu: „1. Nebyla-li částka cla vyplývající z celního dluhu zaúčtována v souladu s články 218 a 219 nebo byla-li zaúčtována ve výši, která je nižší než částka dlužná ze zákona, zaúčtuje se částka cla, která má být vybrána nebo dovybrána, do dvou dnů ode dne, kdy se celní orgány o této situaci dověděly a mohou vypočítat částku dlužnou ze zákona a určit dlužníka (dodatečné zaúčtování). [...] 2. S výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud [...] b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce. Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Osoba povinná zaplatit clo se může odvolat na dobrou víru, pokud je schopna prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednala s náležitou péči, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení. [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 14 Dne 10. srpna 2001 společnost ASAD jako celní zmocněnec předložila nizozemské celní správě prohlášení o dovozu zásilky 1 134 500 kg rýže obsahující zmínku „dlouhozrnná poloomletá rýže s poměrem délky k šířce nejméně 3“. Společnost ASAD takto deklarovala rýži do položky 1006 30 48 SCS odpovídající položce poloomletá rýže. 15 Prohlášení o dovozu uvádí jako zemi původu Arubu. Společnost ASAD uplatňuje sazební preferenci použitelnou na zboží uvedené v položce 1006 30 48 a pocházející z Aruby. 16 Společnost ASAD ke svému prohlášení připojila tři osvědčení o oběhu EUR.1. Z těchto tří osvědčení byla dvě vydána příslušnými orgány v Arubě. Popis zboží obsažený v těchto osvědčeních byl následující: „rýže cargo původem z AKT Guyana, která byla zpracována v Arubě v souladu s ustanoveními rozhodnutí Rady 91/482/EHS ze dne 25. července 1991, jakož i s jeho přílohou II“. 17 Tyto dokumenty byly doprovázeny dovozním osvědčením „AGRIM“ na celkový objem 3 694 000 kg dlouhozrnné poloomleté rýže patřící do sazební položky 1006 30 48 SCS, jakož i fakturou, která popisuje rýži jako „dlouhozrnnou zpracovanou rýži cargo [...]“. 18 Nizozemská celní správa odebrala vzorky zboží k analýze a informovala společnost ASAD, že ověření prohlášení o dovozu se pozastavuje v očekávání výsledků analýzy. 19 Analýzy vzorků zjistily, že zásilka rýže se skládá z více než poloviny loupané rýže, z méně než poloviny poloomleté rýže a ze stopového množství zejména rýže paddy. Tyto výsledky byly získány na základě kritérií sporné doplňkové poznámky s přihlédnutím k tomu, že rýže, která byla zbavena části oplodí, ale nikoli klíčku, musí být zařazena jako loupaná rýže, a nikoli jako poloomletá rýže. Na základě těchto výsledků inspektor zařadil rýži do sazební položky 1006 20 98 SCS, čímž se odchýlil od zařazení do položky uvedené v tomto prohlášení a společnost ASAD tím ztratila nárok na preferenční sazbu. 20 Na základě této opravy inspektor zaslal společnosti ASAD dne 27. listopadu 2001 platební příkaz k uhrazení cla ve výši 541 394,80 NLG (245 674,25 eur). 21 Po neúspěšné stížnosti společnost ASAD, která zpochybňuje takto učiněnou změnu zařazení, podala žalobu k Gerechtshof te Amsterdam. Předmět sporu se týká otázky, zda je správné, že byl vydán platební příkaz, a nikoli výpočtu cla jako takového. 22 Tento soud uvedl, že mimo území Společenství se vysvětlivka SCO používá k rozlišení rýže zařazené do položky 1006.20 HS od rýže zařazené do položky 1006.30 HS. Maje za to, že sporná doplňková poznámka používá pro zařazení poloomleté rýže dodatečné kritérium, a sice zbavení zrna rýže (části) klíčku, týž soud usoudil, že zákonodárce Společenství přistoupil k jinému vymezení mezi těmito položkami. Zastávaje názor, že Společenství by mohlo být v situaci, kdy nedodržuje své mezinárodní povinnosti z titulu úmluvy o HS, si tento soud klade otázku platnosti sporné doplňkové poznámky. V případě, že by tato poznámka nebyla prohlášena za neplatnou, má uvedený soud za to, že společnost ASAD by se právem dovolávala čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu na obranu proti platebnímu příkazu, ale má pochybnosti, že tato společnost jednala s náležitou péči, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení. 23 Za těchto okolností se Gerechtshof te Amsterdam rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je [sporná] doplňková poznámka platná, pokud stanovuje jiné požadavky na pojem poloomletá rýže než vysvětlivka [SCO] k položce 10.06 harmonizovaného systému? 2) Je-li odpověď na první otázku kladná, je možné, aby se dotyčná společnost odvolala na dobrou víru podle čtvrtého pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu [...], pokud znala anebo měla znát [spornou] doplňkovou poznámku [...], ale nevěděla nebo alespoň mohla mít pochybnosti o tom, zda byla tato doplňková poznámka platná vzhledem k odlišné definici ve vysvětlivce [SCO] k položce 10.06 HS?“ K předběžným otázkám K první otázce 24 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda sporná doplňková poznámka je neplatná v rozsahu, v němž poskytuje definici poloomleté rýže, která obsahuje údaj týkající se klíčku zrna rýže, na který vysvětlivka HS neodkazuje. 25 Úvodem je třeba připomenout, že v souladu s ustanoveními čl. 300 odst. 7 ES je úmluva o HS závazná pro orgány Společenství. Společenství se na základě článku 3 uvedené úmluvy zavázalo neměnit dosah HS (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 28. března 2000, Holz Geenen, C‐309/98, Recueil, s. I‐1975, bod 13). V tomto ohledu je třeba rovněž připomenout, že přednost mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím před texty sekundárního práva Společenství (rozsudek ze dne 10. ledna 2006, IATA a další, C‐344/04, Sb. rozh. s. I‐403, bod 35) velí vykládat tyto texty v co největším možném rozsahu v souladu s těmito dohodami (rozsudky ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C‐61/94, Recueil, p. I‐3989, bod 52, a ze dne 1. dubna 2004, Bellio F.lli, C‐286/02, Recueil, s. I‐3465, bod 33). 26 Krom toho podle ustálené judikatury je třeba za účelem zajištění právní jistoty a usnadnění kontrol hledat rozhodující kritérium pro sazební zařazení zboží obecně v jeho objektivních charakteristikách a vlastnostech, jak jsou definovány zněním položky KN, a poznámek k třídám nebo kapitolám (viz zejména rozsudky ze dne 16. září 2004, DFDS, C‐396/02, Recueil, s. I‐8439, bod 27, a ze dne 15. září 2005, Intermodal Transports, C‐495/03, Sb. rozh. s. I‐8151, bod 47). 27 Vysvětlivky vypracované, pokud jde o KN, Komisí Evropských společenství a, pokud jde o harmonizovaný systém, SCO přispívají významným způsobem k výkladu dosahu jednotlivých sazebních položek, aniž by však byly právně závazné (viz zejména výše uvedené rozsudky DFDS, bod 28, a Intermodal Transports, bod 48). 28 Obsah těchto vysvětlivek KN musí být tudíž v souladu s ustanoveními této nomenklatury a nemůže měnit jejich dosah (viz zejména rozsudky ze dne 9. února 1999, ROSE Elektrotechnik, C‐280/97, Recueil, s. I‐689, bod 23; ze dne 26. září 2000, Eru Portuguesa, C‐42/99, Recueil, s. I‐7691, bod 20, a výše uvedený rozsudek Intermodal Transports, bod 48). 29 V daném případě je třeba konstatovat, že znění označení různých druhů rýže v položkách a podpoložkách jsou totožná v HS a KN. Krom toho je nesporné, že definice rýže paddy a loupané rýže obsažené v písmenech d) a e) sporné doplňkové poznámky jsou totožné s definicemi, které jsou uvedeny ve vysvětlivce HS. Rýže paddy je tedy rýže, jejíž zrna si ještě zachovala plevy. Loupaná rýže je rýže, která byla při prvním zpracování zbavena uvedených plev. 30 Pokud jde o podpoložku 1006 30, vztahuje se jak v HS, tak v KN na rýži, která se po dodatečném zpracování stává poloomletou nebo celoomletou rýží, též leštěnou nebo hlazenou. KN je tak v souladu s HS. 31 Otázka položená předkládajícím soudem směřuje k přezkoumání, zda obsah ustanovení sporné doplňkové poznámky v rozsahu, v němž definuje poloomletou rýži a celoomletou rýži, mění dosah KN. 32 Podle HS, jehož dosah je objasněn vysvětlivkou SCO, poloomletá rýže je rýže, jež byla částečně zbavena oplodí, přičemž celoomletá rýže je rýže, jež byla zcela zbavena oplodí. Sporná doplňková poznámka definuje v písmenu f) poloomletou rýži jako rýži zbavenou plev, části klíčku a zcela nebo částečně vnějších, nikoli však vnitřních vrstev oplodí. Tatáž doplňková poznámka definuje v písmenu g) celoomletou rýži jako rýži, z níž byly odstraněny plevy, všechny vnější i vnitřní vrstvy oplodí, celý klíček v případě dlouhozrnné a střednězrnné rýže a alespoň jeho část v případě kulatozrnné rýže. Mezi vysvětlivkou SCO a spornou doplňkovou poznámkou tedy existuje rozdíl ve znění těchto definic, který se týká zohlednění, či nezohlednění odstranění klíčku v definici poloomleté rýže. 33 Nicméně s ohledem na objektivní charakteristiky rýže, tak jak vyplývají ze skutečností předložených ve spise, rýže, jež byla zbavena části oplodí, již není loupaná rýže patřící do podpoložky 1006.20 HS, protože loupaná rýže, jak bylo řečeno v bodě 29 tohoto rozsudku, byla zbavena pouze plev. Krom toho, jelikož podle HS kategorie poloomletých rýží zahrnuje veškerou rýži, jež byla zbavena části oplodí, poloomletá rýže definovaná ve sporné doplňkové poznámce v písmenu f) tomuto kritériu odpovídá a následně uvedená poznámka není jako taková v rozporu s HS. 34 Pokud by však sporná doplňková poznámka měla být chápána tak, že z podpoložky 1006 30 vylučuje rýži, jež byla zbavena části oplodí, ale nikoli klíčku, bylo by třeba konstatovat, že tato rýže by nemohla být zařazena ani do podpoložky 1006 20 KN. Výsledkem tohoto výkladu by tedy bylo, že by tuto rýži zbavil jakékoli možnosti zařazení, a v důsledku toho by omezil dosah HS, jehož obecná struktura spočívá právě v přidělení určitého zařazení veškerému zboží. S přihlédnutím k podmínkám připomenutým v bodě 25 tohoto rozsudku, podle nichž sekundární právo musí být vykládáno s ohledem na mezinárodní dohody, které jsou pro Společenství závazné na základě čl. 300 odst. 7 ES, je tedy třeba prozkoumat, zda existuje jiný výklad sporné doplňkové poznámky, který by byl v souladu s HS. 35 Jak přitom uvádí generální advokátka v bodě 42 svého stanoviska, z porovnání písmen f) a g) sporné doplňkové poznámky vyplývá, že tuto poznámku lze chápat tak, že se v tomto ohledu omezuje na upřesnění, že částečné odstranění klíčku, pokud jde o rýži dlouhozrnnou, nestačí k zařazení této rýže jako rýže celoomleté. Za těchto podmínek musí být uvedená poznámka vykládána v tom smyslu, že zmínka o odstranění části klíčku nepředstavuje ve vztahu k rýži loupané dodatečný požadavek pro zařazení rýže jako poloomleté. 36 Jelikož tento odkaz na klíček ve sporné doplňkové poznámce může mít dopad pouze na zařazení rýže buď jako poloomleté rýže, nebo jako celoomleté rýže, které obě patří do téže podpoložky 1006 30 KN, nemůže mít za účinek vyloučení rýže, jejíž oplodí bylo v souladu s HS zcela nebo částečně zpracováno, z této podpoložky. Uvedený odkaz musí být tedy považován za odkaz v souladu s HS, a nezpochybňuje tudíž platnost sporné doplňkové poznámky. 37 S přihlédnutím k těmto úvahám je namístě na první otázku odpovědět, že její přezkum neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost písmene f) sporné doplňkové poznámky. Ke druhé otázce 38 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, pro případ, že by sporná doplňková poznámka byla uznána za platnou, zda k osvobození od dodatečného vybrání dovozního cla v souladu s ustanoveními čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu lze osobu povinnou k dani, jako je společnost ASAD, považovat za osobu v dobré víře, pokud není jisté, že uvedená osoba povinná k dani tím, že předložila celní prohlášení na základě vysvětlivky SCO, a nikoli na základě sporné doplňkové poznámky, jednala s náležitou péčí, aby zajistila splnění všech podmínek umožňujících získat preferenční zacházení. 39 Z rozhodnutí předkládajícího soudu vyplývá, že druhá otázka byla položena pouze pro případ, že použití sporné doplňkové poznámky by mělo vést k zařazení zásilek rýže, která byla zbavena části oplodí, ale nikoli klíčku, do jiné podpoložky než do podpoložky poloomletá nebo celoomletá rýže. 40 Z bodu 35 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že sporná doplňková poznámka musí být vykládána v tom smyslu, že rýže, která byla zbavena části oplodí, ale nikoli klíčku, nemůže být zařazena do jiné podpoložky než do podpoložky poloomletá rýže. Předkládající soud sám upřesnil, že rýže, která byla předmětem celního prohlášení musí být zařazena do podpoložky 1006 30 KN a že společnost ASAD dodržela všechna ustanovení platných předpisů. 41 Za těchto podmínek není namístě na druhou otázku odpovědět. K nákladům řízení 42 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: Přezkum první položené otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost doplňkové poznámky 1 písm. f) kapitoly 10 přílohy I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění nařízení Komise (ES) č. 2388/2000 ze dne 13. října 2000. Podpisy. * Jednací jazyk: nizozemština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu) 8. května 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Životní prostředí – Směrnice 2008/98/ES – Využití a odstraňování odpadů – Zavedení integrovaného systému nakládání s odpady zajišťujícího národní soběstačnost – Vybudování spaloven nebo zvýšení kapacity stávajících spaloven – Označení spaloven za ‚strategické infrastruktury a výstavby hlavního národního zájmu‘ – Dodržení zásady hierarchie způsobů nakládání s odpady – Směrnice 2001/42/ES – Nezbytnost provést ‚posouzení vlivů na životní prostředí‘ “ Ve věci C‐305/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) ze dne 28. února 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 4. května 2018, v řízení Verdi Ambiente e Società (VAS) – Aps Onlus, Movimento Legge Rifiuti Zero per l’Economia Circolare Aps proti Presidenza del Consiglio dei Ministri, Ministero dell’Ambiente e della Tutela del Territorio e del Mare, Regione Lazio, Regione Toscana, Regione Lombardia, za přítomnosti: Associazione Mamme per la Salute e l’Ambiente Onlus, Comitato Donne 29 Agosto, SOUDNÍ DVŮR (šestý senát), ve složení C. Toader (zpravodajka), předsedkyně senátu, A. Rosas a M. Safjan, soudci, generální advokát: G. Hogan, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Verdi Ambiente e Società (VAS) – Aps Onlus a Movimento Legge Rifiuti Zero per l’Economia Circolare Aps F. Pernazzou a A. Ciervem, avvocati, – za Mamme per la Salute e l’Ambiente Onlus a Comitato Donne 29 Agosto C. Auriemma, avvocatessa, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s M. Santorem, avvocato dello Stato, – za Evropskou komisi G. Gattinarou, M. Noll-Ehlersem a F. Thiranem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (Úř. věst. 2001, L 197, s. 30, Zvl. vyd. 15/06, s. 157, dále jen „směrnice PVPP“), jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic (Úř. věst. 2008, L 312, s. 3, dále jen „směrnice o odpadech“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi sdruženími na ochranu životního prostředí Verdi Ambiente e Società (VAS) – Aps Onlus a Movimento Legge Rifiuti Zero per l’Economia Circolare Aps a Presidenza del Consiglio dei Ministri (úřad předsedy vlády, Itálie) a dalšími, ve věci žaloby znějící na zrušení decreto del Presidente del Consiglio dei Ministri – Individuazione della capacità complessiva di trattamento degli impianti di incenerimento di rifiuti urbani e assimilabili in esercizio o autorizzati a livello nazionale, nonché individuazione del fabbisogno residuo da coprire mediante la realizzazione di impianti di incenerimento con recupero di rifiuti urbani e assimilati (nařízení předsedy vlády o určení celkové kapacity spaloven komunálního a podobného odpadu, které jsou v provozu anebo mají příslušné povolení na celostátní úrovni, jakož i určení zbytkových potřeb, které mají být pokryty prostřednictvím vybudování spaloven s využitím komunálního a podobného odpadu), ze dne 10. srpna 2016 (GURI č. 233 ze dne 5. října 2016, dále jen „nařízení ze dne 10. srpna 2016“). Právní rámec Unijní právo Směrnice PVPP 3 Body 4 a 15 až 18 odůvodnění směrnice PVPP zní: „(4) Posuzování vlivů na životní prostředí je důležitým nástrojem pro zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí některých plánů a programů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí v členských státech, protože zajišťuje, aby tyto vlivy vyplývající z provádění plánů a programů byly vzaty v úvahu během jejich přípravy a před jejich přijetím. [...] (15) Za účelem přispění k průhlednějšímu rozhodování a s cílem zajistit, aby údaje poskytované pro posuzování byly úplné a spolehlivé, je třeba stanovit, aby orgány s příslušnou působností v oblasti životního prostředí a veřejnost byli konzultováni během posuzování plánů a programů a aby byly stanoveny přiměřené lhůty, které ponechávají dostatečný čas na konzultace, včetně vyjádření stanoviska. (16) Pokud provedení plánu nebo programu připraveného v jednom členském státě může mít významný vliv na životní prostředí jiných členských států, mělo by být stanoveno, aby dotyčné členské státy zahájily konzultace a aby příslušné orgány a veřejnost byly informovány a mohly vyjádřit své stanovisko. (17) Zpráva o vlivech na životní prostředí a stanoviska příslušných orgánů a veřejnosti a výsledky přeshraničních konzultací by měly být vzaty v úvahu během přípravy plánu nebo programu a před jeho přijetím nebo předáním k legislativnímu postupu. (18) Členské státy by měly zajistit, aby při přijetí plánu nebo programu byly informovány příslušné orgány a veřejnost a aby jim byly zpřístupněny příslušné údaje.“ 4 Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Cíle“, stanoví: „Cílem směrnice je zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a přispět k zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí plánů a programů s cílem podporovat udržitelný rozvoj stanovením, aby v souladu s touto směrnicí některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí.“ 5 Článek 2 uvedené směrnice zní následovně: „Pro účely této směrnice se: a) ‚plány a programy‘ rozumějí plány a programy včetně těch, které jsou spolufinancovány [Evropskou unií], a rovněž jejich veškeré změny: – které podléhají přípravě nebo přijetí orgánem na národní, regionální nebo místní úrovni nebo které připravuje úřad pro legislativní proces tak, aby mohly být přijaty parlamentem nebo vládou, – které jsou vyžadovány právními a správními předpisy; b) ‚posouzením vlivů na životní prostředí‘ rozumí příprava zprávy o vlivech na životní prostředí, provádění konzultací, vzetí v úvahu uvedené zprávy a výsledků konzultací při rozhodování a poskytování informací o rozhodnutí v souladu s články 4 až 9; [...]“ 6 Článek 3 směrnice PVPP, nadepsaný „Oblast působnosti“, zní: „1. Posouzení vlivů na životní prostředí se v souladu s články 4 až 9 provádí u plánů a programů uvedených v odstavcích 2 až 4, které mohou mít významný vliv na životní prostředí. 2. S výhradou odstavce 3 se posouzení vlivů na životní prostředí provádí u všech plánů a programů, a) které se připravují v odvětvích zemědělství, lesnictví, rybolovu, energetiky, průmyslu, dopravy, nakládání s odpady, vodohospodářství, telekomunikací, turistiky, územního plánování nebo využívání půdy a které stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice [Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 1985, L 175, s. 40, Zvl. vyd. 15/01, s. 248)] nebo b) u kterých je vyžadováno posouzení podle článků 6 a 7 směrnice 92/43/EHS s ohledem na možný vliv na území. [...]“ 7 Článek 4 odst. 1 směrnice PVPP uvádí: „Posouzení vlivů na životní prostředí uvedené v článku 3 se provádí během přípravy plánu nebo programu a před jeho přijetím nebo předáním k legislativnímu procesu.“ 8 Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Konzultace“, v odstavci 2 stanoví: „Orgánům [...] a veřejnosti [...] je dána včas skutečná příležitost, aby v přiměřené lhůtě vyjádřily své stanovisko k návrhu plánu nebo programu a doprovodné zprávě o vlivech na životní prostředí před přijetím plánu nebo programu nebo před jeho předáním k legislativnímu postupu.“ Směrnice o odpadech 9 Body 6, 8, 28 a 31 odůvodnění směrnice o odpadech zní: „(6) Prvním cílem jakékoli odpadové politiky by měla být minimalizace nepříznivých účinků vzniku odpadů a nakládání s nimi na lidské zdraví a životní prostředí. Odpadová politika by měla rovněž usilovat o omezení používání zdrojů a upřednostňovat praktické uplatňování hierarchie odpadů. [...] (8) Proto je nezbytné revidovat směrnici 2006/12/ES s cílem upřesnit klíčové pojmy, jako jsou definice odpadu, využití a odstraňování, posílit opatření, která je nutno přijmout v zájmu předcházení vzniku odpadů, zavést přístup, který zohledňuje celý životní cyklus výrobků a materiálů, a nikoli jen fázi odpadu, a s cílem zaměřit se na snižování vlivu vzniku odpadů a nakládání s nimi na životní prostředí, což povede ke zvýšení hospodářské hodnoty odpadu. Za účelem zachování přírodních zdrojů by dále mělo být podporováno využití odpadů a použití materiálů získaných využitím odpadu. V zájmu jasnosti a srozumitelnosti je třeba směrnici 2006/12/ES zrušit a nahradit. [...] (28) Tato směrnice by měla pomoci EU přiblížit se ‚recyklační společnosti‘, a to prostřednictvím úsilí o zamezení vzniku odpadů a o využívání odpadu jako zdroje. Zejména šestý akční program Společenství pro životní prostředí vyzývá k opatřením zaměřeným na zajištění třídění, sběru a recyklace prioritních toků odpadu. V souladu s tímto cílem a jako prostředek k usnadnění a zlepšení možností jejich využití by měly být odpady sbírány odděleně, je-li to proveditelné z technického, environmentálního a hospodářského hlediska až do okamžiku, než se pro ně uplatní jejich využití, jež přináší celkově nejlepší výsledek pro životní prostředí. Členské státy by měly podporovat třídění nebezpečných složek z různých toků odpadů, je-li to nezbytné, s cílem dosáhnout environmentálně šetrného nakládání s odpady. [...] (31) Hierarchie způsobů nakládání s odpady stanoví pořadí priorit toho, co obecně představuje nejlepší celkovou volbu z hlediska životního prostředí v rámci právních předpisů a politiky v oblasti nakládání s odpady, nicméně u zvláštních toků odpadů může být nutná odchylka od této hierarchie, pokud je to odůvodněno mimo jiné technickou proveditelností, hospodářskou životaschopností a ochranou životního prostředí.“ 10 Kapitola I této směrnice, nadepsaná „Předmět a oblast působnosti, definice“, zahrnuje články 1 až 7 této směrnice. Článek 1 uvedené směrnice zní takto: „Touto směrnicí se stanoví opatření na ochranu životního prostředí a lidského zdraví předcházením nepříznivým vlivům vzniku odpadů a nakládání s nimi nebo jejich omezováním a omezováním celkových dopadů využívání zdrojů a zlepšováním účinnosti tohoto využívání.“ 11 Článek 4 směrnice o odpadech, nadepsaný „Hierarchie způsobů nakládání s odpady“, stanoví: „1. Jako pořadí priorit pro právní předpisy a politiku v oblasti předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi se použije tato hierarchie způsobů nakládání s odpady: a) předcházení vzniku, b) příprava k opětovnému použití, c) recyklace, d) jiné využití, například energetické využití, a e) odstranění. 2. Při uplatňování hierarchie způsobů nakládání s odpady uvedené v odstavci 1 přijmou členské státy opatření, která podpoří možnosti, jež představují nejlepší celkový výsledek z hlediska životního prostředí. To může u zvláštních toků odpadů vyžadovat odchýlení se od hierarchie, je-li to odůvodněno zohledňováním životního cyklu u celkových dopadů vzniku tohoto odpadu a nakládání s ním. Členské státy zajistí, že vypracování právních předpisů o odpadech a odpadových politik bude představovat zcela transparentní proces, který bude dodržovat pravidla vnitrostátního plánování ohledně konzultací a zapojení občanů a zainteresovaných subjektů. Členské státy v souladu s články 1 a 13 zohlední obecné zásady ochrany životního prostředí, a to zásadu předběžné opatrnosti a udržitelnosti, technickou proveditelnost a hospodářskou životaschopnost, ochranu zdrojů i celkové dopady na životní prostředí, lidské zdraví a hospodářské a sociální dopady.“ 12 Kapitola II této směrnice, nadepsaná „Obecné požadavky“, zahrnuje zejména článek 13 této směrnice, nadepsaný „Ochrana lidského zdraví a životního prostředí“, který stanoví: „Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění nakládání s odpady způsobem, který neohrožuje lidské zdraví a nepoškozuje životní prostředí, a zejména: a) neohrožuje vodu, ovzduší, půdu nebo rostliny nebo živočichy; b) nezpůsobuje obtěžování hlukem nebo zápachem; a c) nemá nepříznivý vliv na krajinu nebo místa zvláštního zájmu.“ Italské právo 13 Článek 35 decreto-legge no 133/2014 (nařízení s mocí zákona č. 133) ze dne 12. září 2014 (GURI č. 212 ze dne 12. září 2014), které bylo po novelizaci přeměněno na zákon č. 164 ze dne 11. listopadu 2014 (GURI č. 262 ze dne 11. listopadu 2014) (dále jen „nařízení s mocí zákona č. 133/2014“), v odstavci 1 stanoví: „Do devadesáti dnů ode dne nabytí účinnosti zákona, kterým se toto nařízení přemění na zákon, předseda vlády na návrh ministra životního prostředí a ochrany přírodních zdrojů a moří a po vyslechnutí stálé konference pro vztahy mezi státem, regiony a autonomními provinciemi Trento a Bolzano nařízením stanoví na celostátní úrovni celkovou kapacitu spaloven komunálního a podobného odpadu, které jsou v provozu nebo jsou na celostátní úrovni povolené, přičemž výslovně uvede kapacitu každého jednotlivého zařízení, a dále stanoví kapacitu spaloven s energetickým využitím komunálního a podobného odpadu, které budou vybudovány k pokrytí zbytkových potřeb za účelem dosažení sociálně-ekonomické rovnováhy mezi oblastmi na území státu a v souladu s cíli tříděného sběru a recyklace, a to se zřetelem k regionálnímu plánování. Takto určená zařízení představují strategickou infrastrukturu a výstavbu hlavního národního zájmu, zavádějí integrovaný a moderní systém řízení komunálního a podobného odpadu, zajišťují národní bezpečnost a soběstačnost, umožňují překonání a předcházení následným řízením při nesplnění pravidel evropského práva v této oblasti a omezují množství odpadů na skládkách.“ 14 Na základě tohoto ustanovení bylo přijato nařízení ze dne 10. srpna 2016. 15 Článek 1 nařízení ze dne 10. srpna 2016, nadepsaný „Předmět“, zní takto: „1. Podle čl. 35 odst. 1 [nařízení s mocí zákona č. 133/2014] se toto nařízení týká: a) určení stávající celostátní kapacity spaloven komunálního a podobného odpadu, které jsou v provozu v listopadu roku 2015; b) určení potenciální zpracovatelské kapacity na celostátní úrovni, pokud jde o spalovny komunálního a podobného odpadu, které mají příslušné povolení, ale v listopadu roku 2015 nejsou v provozu; c) určení spaloven s energetickým využitím komunálního a podobného opadu, pokud jde o území několika regionů anebo jednotlivé regiony, které se mají vybudovat nebo jejichž kapacita se má zvýšit, aby tak pokryly zbytkovou potřebu zpracování uvedeného odpadu.“ 16 Články 3 až 5 nařízení ze dne 10. srpna 2016 obsahují tabulky označující tři kategorie zařízení, a sice spalovny v provozu, s určením povolené kapacity pro zpracování komunálního a podobného odpadu (tabulka A), povolené spalovny, které nejsou v provozu, s určením potenciální zpracovatelské kapacity a umístění na regionální úrovni (tabulka B), a zařízení, která mají být vybudována nebo jejichž kapacita má být zvýšena, s ohledem na regionální plánování (tabulka C). Pro každou z těchto tří kategorií uvádějí příslušné tabulky též celkovou celostátní zpracovatelskou kapacitu u spaloven odpadů, jež jsou v provozu v listopadu roku 2015 (tabulka A), potenciální celostátní zpracovatelskou kapacitu povolených zařízení, jež nejsou v provozu k témuž datu (tabulka B), jakož i regiony, v nichž se mají vybudovat potřebná zařízení nebo jejichž kapacita se má zvýšit, aby tak pokryly celostátní potřebu, a jejich příslušnou kapacitu (tabulka C). 17 Článek 6 nařízení ze dne 10. srpna 2016, nadepsaný „Závěrečná ustanovení“, zní: „1. [...] spalovny uvedené v tabulkách A, B a C představují strategické infrastruktury a výstavby hlavního národního zájmu, prostřednictvím kterých se zavádí integrovaný a moderní systém nakládání s komunálním a podobným odpadem a zajišťuje se národní bezpečnost a soběstačnost cyklu integrovaného nakládání s odpadem, jak to vyžaduje článek 16 [směrnice o odpadech]. 2. K zajištění národní bezpečnosti a soběstačnosti a při dodržení cílů postupného dosahování sociálně-ekonomické rovnováhy mezi jednotlivými oblastmi státu [...] jsou nižší zpracovatelské kapacity spaloven komunálního a podobného odpadu z důvodu politik stanovených v odstavci 6 přerozděleny v rámci téhož území několika regionů na základě obecných kritérií a postupů pro určení uvedených v příloze III.“ 18 Tři přílohy nařízení ze dne 10. srpna 2016 uvádějí způsoby, jak byly stanoveny tři kategorie uvedené ve třech tabulkách A, B a C. Konkrétně příloha I obsahuje prvky určující stávající celostátní kapacitu spaloven komunálního a podobného odpadu, spaloven, které byly v provozu v listopadu roku 2015 anebo které v té době disponovaly příslušným povolením, ale nebyly v provozu. Příloha II uvádí podmínky pro určení zbytkové potřeby spalování komunálního a podobného odpadu, s odděleným výpočtem pro každý jednotlivý region. Příloha III dále upřesňuje „obecná kritéria“ stanovená v článku 35 nařízení s mocí zákona č. 133/2014, jež byla použita pro určení zařízení, která mají být vybudována nebo jejichž kapacita má být zvýšena, aby tak pokryla zbytkovou celostátní potřebu spalování komunálního nebo podobného odpadu. Spor v původním řízení a předběžné otázky 19 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že sdružení VAS a Movimento Legge Rifiuti Zero per l’Economia Circolare podala k předkládajícímu soudu, tj. Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie), žalobu na zrušení nařízení ze dne 10. srpna 2016, v rámci níž vznesla pět žalobních důvodů. 20 Tyto žalobní důvody mohou být v podstatě rozděleny do dvou skupin. První skupina zahrnuje žalobní důvody vycházející z porušení zásady hierarchie způsobů nakládání s odpady stanovené v článcích 4 a 13 směrnice o odpadech tím, že nařízení ze dne 10. srpna 2016 označilo spalovny za „strategické infrastruktury a výstavby hlavního národního zájmu“. Podle žalobců v původním řízení by přitom mělo být spalování odpadů využíváno pouze jako krajní řešení, jakmile již není možné použít technik využití nebo recyklace. Druhá skupina žalobních důvodů vychází z porušení směrnice PVPP tím, že přijetí uvedeného nařízení nepředcházelo posouzení jeho vlivů na životní prostředí. 21 Předkládající soud podotýká, že se žalovaní v původním řízení omezili na to, že ve stadiu dokazování poskytli dokumenty a jednu zprávu, aniž k nim připojili písemnosti nebo vyjádření. Z toho podle něj vyplývá, že se žalovaní v původním řízení omezili v rámci své obrany na tvrzení o souladu vnitrostátní právní úpravy s unijním právem. 22 Předkládající soud považuje za nezbytné, aby Soudní dvůr podal výklad zásady hierarchie způsobů nakládání s odpady, jak je stanovena ve směrnici o odpadech. Kromě toho si klade otázku, zda vnitrostátní orgán mohl zvýšit kapacitu spaloven odpadu bez předchozího posouzení vlivů na životní prostředí. 23 Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1. Brání články 4 a 13 směrnice [o odpadech] spolu s body 6, 8, 28 a 31 odůvodnění této směrnice takovým primárním vnitrostátním právním předpisům a souvisejícím sekundárním prováděcím předpisům, jako je čl. 35 odst. 1 [nařízení s mocí zákona č. 133/2014] a [nařízení ze dne 10. srpna 2016], v části, v níž jsou pouze takové spalovny, kterých se tyto předpisy týkají na základě údajů uvedených v přílohách a tabulkách [nařízení ze dne 10. srpna 2016], označeny za strategické infrastruktury a výstavby hlavního národního zájmu, prostřednictvím kterých se provádí integrovaný a moderní systém nakládání s komunálním a podobným odpadem a zajišťuje se národní bezpečnost a soběstačnost, a to z toho důvodu, že podobnou kvalifikaci vnitrostátní zákonodárce nepřiznal rovněž zařízením na zpracování odpadu recyklací a opětovným použitím, přičemž tyto dva způsoby mají v hierarchii způsobů nakládání s odpady podle směrnice o odpadech přednost? 2. Podpůrně, v případě záporné odpovědi na první otázku, brání články 4 a 13 směrnice [o odpadech] takovým primárním vnitrostátním právním předpisům a souvisejícím sekundárním vnitrostátním prováděcím právním předpisům, jako je čl. 35 odst. 1 [nařízení s mocí zákona č. 133/2014] a [nařízení ze dne 10. srpna 2016], v části, v níž spalovny komunálního odpadu označuje za strategické infrastruktury a výstavby hlavního národního zájmu, a to za účelem zastavení řízení o nesplnění povinnosti a předcházení dalším takovým řízením z důvodu neprovedení pravidel evropského práva pro tuto oblast, jakož i omezení ukládání odpadu na skládky? 3. Brání články 2 až 4 a 6 až 12 směrnice [PVPP], jednotlivě, jakož i ve vzájemném spojení použití takových primárních vnitrostátních právních předpisů a souvisejících sekundárních vnitrostátních prováděcích předpisů, jako je čl. 35 odst. 1 [nařízení s mocí zákona č. 133/2014] a [nařízení ze dne 10. srpna 2016], na základě nichž má předseda vlády pravomoc nařízením zvýšit kapacitu stávajících spaloven a rovněž určit počet, kapacitu a regionální rozmístění spaloven s energetickým využitím komunálního a podobného odpadu, které mají být vybudovány na pokrytí stanovených zbytkových potřeb, a to s cílem postupného sociálně-ekonomického vyrovnání mezi jednotlivými oblastmi státu a v souladu s cíli tříděného sběru a recyklace, přičemž dotčené vnitrostátní právní předpisy nestanoví ve fázi přípravy takového plánu podle nařízení předsedy vlády povinnost uplatnit pravidla pro strategické posuzování vlivů na životní prostředí, jež jsou stanovena ve směrnici [PVPP]?“ 24 Usnesením ze dne 3. července 2018, Associazione Verdi Ambiente e Società – Aps Onlus a další (C‐305/18, nezveřejněné, EU:C:2018:549), předseda Soudního dvora rozhodl nevyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání této věci ve zrychleném řízení podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora. K předběžným otázkám K první a druhé otázce 25 Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, jež je třeba posoudit společně, je, zda zásada hierarchie způsobů nakládání s odpady, jak je vyjádřena v článku 4 směrnice o odpadech a nahlížená ve světle článku 13 této směrnice, musí být vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je ta, která je předmětem původního řízení, která označuje spalovny odpadů za „strategické infrastruktury a výstavby hlavního národního zájmu“. 26 Dotazy předkládajícího soudu podle všeho vyplývají z okolnosti, že obdobná kvalifikace nebyla provedena v nařízení ze dne 10. srpna 2016 ve vztahu k zařízením na zpracování odpadu recyklací a opětovným použitím, ačkoli článek 4 uvedené směrnice ukládá členským státům povinnost použít v jejich právních předpisech a politice v oblasti předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi určitou hierarchii zpracovatelských operací. 27 Je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 1 směrnice o odpadech stanoví, že „[j]ako pořadí priorit pro právní předpisy a politiku v oblasti předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi se použije tato hierarchie způsobů nakládání s odpady: a) předcházení vzniku; b) příprava k opětovnému použití; c) recyklace; d) jiné využití, například energetické využití, a e) odstranění“. 28 Toto ustanovení, které stanovuje hierarchii způsobů nakládání s odpady, jež musí být uplatněna v právních předpisech a v politice v oblasti předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi, neumožňuje dovodit, že je třeba dát přednost systému, který původcům odpadu umožňuje, aby sami provedli jeho odstranění. Odstranění odpadu je totiž uvedeno až na posledním místě této hierarchie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, SETAR, C‐551/13, EU:C:2014:2467, bod 44). 29 Je třeba dodat, že hierarchie způsobů nakládání s odpady představuje cíl, který ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení tím, že jim neukládá povinnost zvolit si určité konkrétní řešení ohledně předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi. 30 Článek 4 odst. 2 směrnice o odpadech v tomto ohledu uvádí, že při uplatňování zásady hierarchie způsobů nakládání s odpady přijmou členské státy opatření, která podpoří možnosti, jež představují nejlepší celkový výsledek z hlediska životního prostředí. To může u zvláštních toků odpadů vyžadovat odchýlení se od hierarchie, je-li to odůvodněno zohledňováním životního cyklu u celkových dopadů vzniku tohoto odpadu a nakládání s ním. 31 Kromě toho podle článku 13 směrnice o odpadech přijmou členské státy opatření nezbytná k zajištění nakládání s odpady způsobem, který neohrožuje lidské zdraví a nepoškozuje životní prostředí, a zejména neohrožuje vodu, ovzduší, půdu nebo rostliny nebo živočichy. 32 Soudní dvůr v tomto ohledu již judikoval, že ačkoliv tento článek 13 neupřesňuje konkrétní obsah opatření, která musejí být přijata, aby bylo zajištěno, že se odpady budou odstraňovat bez ohrožení lidského zdraví a bez poškozování životního prostředí, nic to nemění na tom, že uvedený článek zavazuje členské státy, pokud jde o cíl, jehož má být dosaženo, byť ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při posouzení nezbytnosti těchto opatření (rozsudek ze dne 6. dubna 2017, Komise v. Slovinsko, C‐153/16, nezveřejněný, EU:C:2017:275, bod 61 a citovaná judikatura). 33 V projednávané věci skutečnost, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta, která je předmětem původního řízení, označuje spalovny odpadu za „strategickou infrastrukturu a výstavbu hlavního národního zájmu“, neznamená, že vnitrostátní zákonodárce měl v úmyslu neřídit se pokyny vyplývajícími ze zásady hierarchie způsobů nakládání s odpady, jak je stanovena ve směrnici o odpadech. 34 Uvedená vnitrostátní kvalifikace je totiž použitelná pouze pro tato zařízení, s čímž žalobci v původním řízení souhlasí. 35 Skutečnost, že vnitrostátní právní úprava označuje spalovny odpadu za „prioritní“, přitom neznamená, že se s nimi související zpracovatelské operace vyznačují stejnými vlastnostmi, a následně že by uvedeným operacím byl přiznán jakýkoli stupeň přednosti před ostatními operacemi předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi. 36 Kromě toho, jak tvrdí italská vláda, taková kvalifikace má za cíl zefektivnit a usnadnit postup vydávání povolení, a napravit tak nedostatek vhodné národní sítě pro nakládání s odpady, jenž byl konstatován v dřívějších rozsudcích Soudního dvora dne 26. dubna 2007, Komise v. Itálie (C‐135/05, EU:C:2007:250), ze dne 14. června 2007, Komise v. Itálie (C‐82/06, nezveřejněný, EU:C:2007:349), ze dne 4. března 2010, Komise v. Itálie (C‐297/08, EU:C:2010:115), ze dne 15. října 2014, Komise v. Itálie (C‐323/13, nezveřejněný, EU:C:2014:2290), ze dne 2. prosince 2014, Komise v. Itálie (C‐196/13, EU:C:2014:2407), a ze dne 16. července 2015, Komise v. Itálie (C‐653/13, nezveřejněný, EU:C:2015:478). 37 V tomto ohledu je třeba podotknout, že jak vyplývá z čl. 260 odst. 1 SFEU, shledá-li Soudní dvůr Evropské unie, že členský stát

cs

caselaw

EU

nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá ze Smluv, je tento stát povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora. 38 Konečně členským státům přísluší zvolit co nejvhodnější prostředek k dodržování zásady hierarchie způsobů nakládání s odpady, avšak tyto státy musí dodržovat ostatní ustanovení této směrnice, která stanovují konkrétnější povinnosti. 39 S ohledem na předchozí úvahy je na první a druhou otázku třeba odpovědět tak, že zásada hierarchie způsobů nakládání s odpady, jak je vyjádřena v článku 4 směrnice o odpadech a nahlížená ve světle článku 13 této směrnice, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je ta, která je předmětem původního řízení, která označuje spalovny odpadů za „strategické infrastruktury a výstavby hlavního národního zájmu“, pokud je tato právní úprava slučitelná s ostatními ustanoveními této směrnice, která stanovují konkrétnější povinnosti. Ke třetí otázce 40 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice PVPP vykládána v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta, která je předmětem původního řízení, jež se skládá ze základních předpisů a prováděcích předpisů a která stanoví zvýšení kapacity stávajících spaloven odpadů a vybudování nových zařízení tohoto druhu, spadá pod pojmy „plány a programy“ ve smyslu této směrnice, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, a musí tudíž podléhat předchozímu posouzení vlivů na životní prostředí. 41 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, která je předmětem původního řízení, má za cíl zvýšit provozní kapacitu 40 spaloven odpadu ze 42 stávajících zařízení, jež jsou v provozu na území daného členského státu, jakož i vybudovat nová zařízení tohoto druhu. Takováto vnitrostátní právní úprava provádí strategické volby členského státu v oblasti využití nebo odstraňování odpadů, jako např. výpočet celostátních zbytkových potřeb vyčíslených na 1818000 tun/rok a jejich rozdělení mezi území několika regionů, zvýšení činnosti stávajících zařízení až do vyčerpání jejich příslušné povolené kapacity, jakož i regionální rozmístění nových zařízení. 42 Je třeba určit, zda takováto právní úprava spadá do oblasti působnosti směrnice PVPP. 43 V tomto ohledu článek 3 směrnice stanoví, že některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhají posouzení vlivů na životní prostředí. 44 Článek 2 písm. a) směrnice PVPP definuje „plány a programy“, na něž se tato směrnice vztahuje, jako plány a programy splňující dvě kumulativní podmínky, přičemž první podmínkou je, že podléhaly přípravě nebo přijetí orgánem na národní, regionální nebo místní úrovni nebo byly připraveny úřadem pro legislativní proces tak, aby mohly být přijaty parlamentem nebo vládou, a druhou podmínkou je, že jsou vyžadovány právními a správními předpisy. 45 Soudní dvůr vyložil toto ustanovení v tom smyslu, že za plány a programy „vyžadované“ ve smyslu a za účelem uplatňování směrnice PVPP, které tedy musí být podrobeny posuzování jejich vlivů na životní prostředí za podmínek stanovených touto směrnicí, je třeba považovat ty plány a programy, jejichž přijímání je upraveno ustanoveními vnitrostátního práva, která určí spolu s postupem jejich přípravy orgány příslušné pro jejich přijímání (rozsudek ze dne 7. června 2018, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐671/16, EU:C:2018:403, bod 37 a citovaná judikatura). 46 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že nařízení ze dne 10. srpna 2016 obě uvedené podmínky splňuje, neboť bylo na základě článku 35 nařízení s mocí zákona č. 133/2014 přijato předsedou vlády. 47 Je třeba uvést, že podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice PVPP se posouzení vlivů na životní prostředí provádí systematicky u všech plánů a programů, které se připravují v určitých odvětvích a které stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 2012, L 26, s. 1, dále jen „směrnice PVŽP“), kterou byla zrušena směrnice 85/337. 48 V tomto ohledu je zaprvé mezi oblastmi, na které se vztahuje toto ustanovení, zahrnuto nakládání s odpady, takže první z uvedených kritérií je splněno. 49 Zadruhé, spalovny odpadů a jejich změny nebo rozšíření jsou upraveny v bodech 9, 10 a 24 přílohy I směrnice PVŽP, a nespadají-li do výše uvedených kategorií, v bodě 11 písm. b) přílohy II směrnice PVŽP. 50 Pokud jde o otázku, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta, která je předmětem původního řízení, stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů, je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury se pojmy „plány a programy“ vztahují na všechny akty, jimiž se stanovením pravidel a kontrolních postupů, které se použijí v dotyčném odvětví, vymezuje podstatný soubor kritérií a podmínek pro schvalování a provádění jednoho nebo více záměrů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí (rozsudky ze dne 27. října 2016, D’Oultremont a další, C‐290/15, EU:C:2016:816, bod 49; ze dne 7. června 2018, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐671/16, EU:C:2018:403, bod 53; a ze dne 7. června 2018, Thybaut a další, C‐160/17, EU:C:2018:401, bod 54). 51 V této souvislosti musí být výraz „podstatný soubor kritérií a podmínek“ chápán kvalitativně. Je totiž třeba zamezit možným strategiím obcházení povinností stanovených ve směrnici PVPP, jež mohou mít podobu tříštění opatření, čímž by se snižoval užitečný účinek této směrnice (rozsudky ze dne 7. června 2018, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐671/16, EU:C:2018:403, bod 55; a ze dne 7. června 2018, Thybaut a další, C‐160/17, EU:C:2018:401, bod 55). 52 Takovýto výklad pojmů „plány a programy“, jež zahrnuje nejen jejich přípravu, ale i jejich změny, má zajistit posouzení vlivů na životní prostředí u předpisů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2018, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐671/16, EU:C:2018:403, body 54 a 58). 53 Je na předkládajícím soudu, aby ve světle judikatury citované v bodech 50 až 52 tohoto rozsudku ověřil, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta, která je předmětem původního řízení, stanoví rámec, v němž může být schvalováno provádění záměrů. 54 Kdyby tomu tak bylo, je třeba určit, že tato právní úprava, jejíž předmět je připomenut v bodě 41 tohoto rozsudku, může mít významný vliv na životní prostředí, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. 55 Navíc, jak předestírá tento soud, zvýšení provozní kapacity spaloven odpadů vyvolává pochybnosti o dostatečnosti posouzení, jež bylo předtím provedeno za účelem povolení provozu stávajících spaloven. 56 Kromě toho skutečnost, že posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu směrnice PVPP bude provedeno následně při plánování na regionální úrovni, nemá vliv na použitelnost ustanovení týkajících se takovéhoto posouzení. Posouzení vlivů na životní prostředí podle směrnice PVŽP totiž nevede ke zproštění povinnosti provést posouzení vlivů na životní prostředí, které vyžaduje směrnice PVPP za účelem vyhovění environmentálním aspektům, které jsou pro tuto směrnici specifické (rozsudek ze dne 7. června 2018, Thybaut a další, C‐160/17, EU:C:2018:401, bod 64). 57 Kromě toho nelze každopádně vyhovět námitce vznesené italskou vládou, podle které vnitrostátní právní úprava, která je předmětem původního řízení, představuje pouze referenční rámec, a tudíž druhá podmínka zmíněná v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice PVPP není splněna. Okolnost, že vnitrostátní právní úprava vykazuje určitý stupeň abstrakce a sleduje cíl přeměny stávajícího rámce, je totiž projevem její programové či plánovací dimenze a není překážkou jejího zahrnutí pod pojmy „plány a programy“ (rozsudek ze dne 7. června 2018, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐671/16, EU:C:2018:403, bod 60 a citovaná judikatura). 58 Takovýto výklad je podepřen požadavky vyplývajícími z článku 6 směrnice PVPP, vykládaného ve světle bodů 15 až 18 odůvodnění této směrnice, neboť účelem této směrnice je nejen přispívat k ochraně životního prostředí, ale též umožnit zapojení veřejnosti do rozhodování. Kromě toho z čl. 4 odst. 1 této směrnice vyplývá, že „[p]osouzení vlivů na životní prostředí [...] se provádí během přípravy plánu nebo programu a před jeho přijetím nebo předáním k legislativnímu procesu“. Obdobně z čl. 6 odst. 2 uvedené směrnice vyplývá, že posuzování vlivů na životní prostředí má být provedeno co nejdříve, aby závěry vyplývající z tohoto posuzování mohly ještě ovlivnit případná rozhodnutí. Právě v tomto stadiu lze analyzovat různé alternativy a činit strategické volby [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. října 2011, Seaport (NI) a další, C‐474/10, EU:C:2011:681, bod 45, a ze dne 7. června 2018, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐671/16, EU:C:2018:403, bod 63]. 59 S ohledem na tyto skutečnosti, jejichž existenci a dosah s ohledem na dotčenou právní úpravu musí posoudit předkládající soud, je třeba dovodit, že taková vnitrostátní právní úprava, která stanoví zvýšení kapacity stávajících spaloven odpadů a vybudování nových zařízení tohoto druhu, jako je ta, která je předmětem původního řízení, může spadat pod pojmy „plány a programy“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice PVPP, které musí podléhat posouzení vlivů na životní prostředí. 60 Z toho vyplývá, že na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 2 písm. a), čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice PVPP musí být vykládány v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta, která je předmětem původního řízení, jež se skládá ze základních předpisů a prováděcích předpisů a která stanoví zvýšení kapacity stávajících spaloven odpadů a vybudování nových zařízení tohoto druhu, spadá pod pojmy „plány a programy“ ve smyslu této směrnice, pokud může mít významný vliv na životní prostředí, a musí tudíž podléhat předchozímu posouzení vlivů na životní prostředí. K nákladům řízení 61 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: 1) Zásada hierarchie způsobů nakládání s odpady, jak je vyjádřena v článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic a nahlížená ve světle článku 13 této směrnice, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je ta, která je předmětem původního řízení, která označuje spalovny odpadů za „strategické infrastruktury a výstavby hlavního národního zájmu“, pokud je tato právní úprava slučitelná s ostatními ustanoveními této směrnice, která stanovují konkrétnější povinnosti. 2) Článek 2 písm. a), čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí musí být vykládány v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta, která je předmětem původního řízení, jež se skládá ze základních předpisů a prováděcích předpisů a která stanoví zvýšení kapacity stávajících spaloven odpadů a vybudování nových zařízení tohoto druhu, spadá pod pojmy „plány a programy“ ve smyslu této směrnice, pokud může mít významný vliv na životní prostředí, a musí tudíž podléhat předchozímu posouzení vlivů na životní prostředí. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

14.2.2022 CS Úřední věstník Evropské unie C 73/47 Usnesení předsedy Tribunálu ze dne 30. listopadu 2021 – ID a další v. Parlament (Věc T-711/21 R) („Řízení o předběžných opatřeních - Veřejná služba - Podmínky pro přístup do budov Parlamentu v jeho třech pracovních místech související se sanitární krizí - Návrh na odklad vykonatelnosti - Neexistence naléhavosti“) (2022/C 73/59) Jednací jazyk: francouzština Účastníci řízení Žalobci: ID a dalších 6 žalobců, jejichž jména jsou uvedena v příloze usnesení (zástupci: P. de Bandt, M. Gherghinaru a L. Panepinto, advokáti) Žalovaný: Evropský parlament (zástupkyně: D. Boytha, S. Bukšek Tomac a L. Darie, zmocněnkyně) Předmět věci Návrh podaný na základě článků 278 a 279 TFUE znějící na odklad vykonatelnosti rozhodnutí předsednictva Parlamentu ze dne 27. října 2021 o mimořádných zdravotních a bezpečnostních pravidlech, která upravují přístup do budov Evropského parlamentu v jeho třech pracovních místech. Výrok 1) Návrh na předběžné opatření se zamítá. 2) Usnesení ze dne 5. listopadu 2021, ID a další v. Parlament (T-711/21 R), se zrušuje. 3) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu) 11. června 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Daň z přidané hodnoty (DPH) – Směrnice 2006/112/ES – Článek 17 odst. 2 písm. g) – Přemístění movitého majetku v rámci Evropské unie za účelem poskytnutí služby – Články 170 a 171 – Nárok na vrácení DPH osobám povinným k dani neusazeným v členském státě vrácení daně – Směrnice 2008/9/ES – Pojem ‚osoba povinná k dani neusazená v členském státě vrácení daně‘ – Osoba povinná k dani neidentifikovaná pro účely DPH v členském státě vrácení daně“ Ve věci C‐242/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunalul Bucureşti (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) ze dne 18. ledna 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 20. března 2019, v řízení CHEP Equipment Pooling NV proti Agenţia Naţională de Administrare Fiscală – Direcţia Generală Regională a Finanţelor Publice Bucureşti – Serviciul soluţionare contestaţii, Agenţia Naţională de Administrare Fiscală – Direcţia Generală Regională a Finanţelor Publice Bucureşti – Administraţia fiscală pentru contribuabili nerezidenţi, SOUDNÍ DVŮR (devátý senát), ve složení S. Rodin, předseda senátu, K. Jürimäe (zpravodajka) a N. Piçarra, soudci, generální advokát: G. Hogan, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za CHEP Equipment Pooling NV E. Băncilou, avocat, – za rumunskou vládu nejprve E. Gane a L. Lițu, jakož i C.-R. Canțărem, poté E. Gane a L. Lițu, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi A. Armenia a L. Lozano Palacios, jako zmocněnkyněmi, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1), ve znění směrnice Rady 2008/8/ES ze dne 12. února 2008 (Úř. věst. 2008, L 44, s. 11) (dále jen „směrnice o DPH“), jakož i čl. 2 bodu 1 a článku 3 směrnice Rady 2008/9/ES ze dne 12. února 2008, kterou se stanoví prováděcí pravidla pro vrácení daně z přidané hodnoty stanovené směrnicí 2006/112/ES osobám povinným k dani neusazeným v členském státě vrácení daně, ale v jiném členském státě (Úř. věst. 2008, L 44, s. 23). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi CHEP Equipment Pooling NV (dále jen „CHEP“), společností usazenou v Belgii, na straně jedné a Agenția Națională de Administrare Fiscală – Direcția Generală Regională a Finanțelor Publice București – Serviciul soluționare contestații (Národní agentura pro správu daní – regionální generální ředitelství pro veřejné finance v Bukurešti – útvar pro vyřizování stížností, Rumunsko) a Agenția Națională de Administrare Fiscală – Direcția Generală Regională a Finanțelor Publice București – Administrația fiscală pentru contribuabili nerezidenți (Národní agentura pro správu daní – regionální generální ředitelství pro veřejné finance v Bukurešti – správa daní pro daňové poplatníky-nerezidenty, Rumunsko) (dále jen společně „rumunské daňové orgány“) na straně druhé, jehož předmětem je odmítnutí těchto orgánů vrátit této společnosti daň z přidané hodnoty (DPH) odvedenou v Rumunsku. Právní rámec Unijní právo Směrnice o DPH 3 Článek 17 směrnice o DPH stanoví: „1. Za dodání zboží za úplatu se považuje přemístění zboží, které je součástí obchodního majetku osoby povinné k dani, touto osobou do jiného členského státu. ‚Přemístěním do jiného členského státu‘ se rozumí každé odeslání nebo přeprava movitého hmotného majetku osobou povinnou k dani nebo na její účet mimo území členského státu, v němž se majetek nachází, avšak uvnitř [Evropské unie], pro účely jejího podnikání. 2. Za ‚přemístění do jiného členského státu‘ se nepovažuje odeslání nebo přeprava zboží za účelem některého z těchto plnění: [...] g) dočasné použití tohoto zboží na území členského státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží za účelem poskytnutí služby osobou povinnou k dani usazenou v členském státě zahájení odeslání nebo přepravy zboží; [...] 3. Není-li nadále plněna některá z podmínek, které jsou předpokladem postupu podle odstavce 2, považuje se toto zboží za přemístěné do jiného členského státu. V takovém případě se má za to, že přemístění nastává v okamžiku, kdy dotyčná podmínka přestane být plněna.“ 4 Článek 21 této směrnice stanoví: „Za pořízení zboží uvnitř Společenství za úplatu se považuje i případ, kdy osoba povinná k dani použije pro účely svého podnikání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno touto osobou nebo na její účet z jiného členského státu, v němž dotyčná osoba dané zboží vyrobila, vytěžila, zpracovala, zakoupila nebo pořídila ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. b) nebo do nějž je tato osoba povinná k dani dovezla v rámci svého podnikání.“ 5 Článek 44 uvedené směrnice zní takto: „Místem poskytnutí služby osobě povinné k dani, která jedná jako taková, je místo, kde má tato osoba sídlo ekonomické činnosti. Pokud je však tato služba poskytnuta stálé provozovně osoby povinné k dani nacházející se v místě jiném, než kde je sídlo její ekonomické činnosti, je místem poskytnutí této služby místo, kde se nachází tato stálá provozovna. Pokud takové sídlo nebo stálá provozovna neexistují, je místem poskytnutí služby místo, kde má osoba povinná k dani, které je tato služba poskytnuta, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje.“ 6 Článek 170 téže směrnice uvádí: „Každá osoba povinná k dani, která ve smyslu [...], čl. 2 bodu 1 a článku 3 směrnice [2008/9] a článku 171 této směrnice není usazena v členském státě, ve kterém uskutečňuje nákup zboží a služeb nebo dovoz zboží, jenž je předmětem DPH, má nárok na vrácení této daně, pokud jsou dané zboží nebo dané služby použity pro tyto účely: a) plnění podle článku 169; b) plnění, z nichž je daň povinen odvést výlučně pořizovatel nebo příjemce v souladu s články 194 až 197 a článkem 199.“ 7 Podle čl. 171 odst. 1 směrnice o DPH: „Osobě povinné k dani neusazené v členském státě, ve kterém uskutečňuje nákup zboží a služeb nebo dovoz zboží, jenž je předmětem DPH, ale usazené v jiném členském státě se daň vrací v souladu s prováděcími pravidly stanovenými ve směrnici [2008/9].“ 8 Článek 171a směrnice o DPH stanoví: „Členské státy mohou namísto vrácení daně podle [směrnice 2008/9] za dodání zboží nebo poskytnutí služby osobě povinné k dani, z nichž je tato osoba povinná k dani povinna odvést daň podle článků 194 až 197 nebo článku 199, povolit odpočet této daně postupem podle článku 168. [...] Za tímto účelem mohou členské státy dotyčnou osobu povinnou k dani, která je povinna odvést daň, vyjmout z postupu vrácení daně podle [směrnice 2008/9].“ 9 Článek 196 směrnice o DPH stanoví: „Daň je povinna odvést osoba povinná k dani, nebo právnická osoba nepovinná k dani identifikovaná pro účely DPH, která je příjemcem služby uvedené v článku 44, jestliže tuto službu poskytla osoba povinná k dani, která není usazena v tomto členském státě.“ 10 Podle čl. 214 odst. 1 písm. a) a b) této směrnice: „Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby bylo následujícím osobám přiděleno osobní identifikační číslo: a) každé osobě povinné k dani s výjimkou osob uvedených v čl. 9 odst. 2, která uskutečňuje na jejich území dodání zboží nebo poskytnutí služeb, při kterých jí vzniká nárok na odpočet daně, kromě dodání zboží nebo poskytnutí služeb, při nichž daň odvádí podle článků 194 až 197 a článku 199 výhradně pořizovatel nebo příjemce; b) každé osobě povinné k dani nebo právnické osobě nepovinné k dani, která uskuteční pořízení zboží uvnitř Společenství, jež jsou předmětem daně podle čl. 2 odst. 1 písm. b), nebo která využila možnost učinit svá pořízení uvnitř Společenství předmětem daně podle čl. 3 odst. 3“. Směrnice 2008/9 11 Článek 1 směrnice 2008/9 uvádí, že tato směrnice „stanoví prováděcí pravidla pro vrácení [DPH] podle článku 170 směrnice [o DPH] osobám povinným k dani neusazeným v členském státě vrácení daně, které splňují podmínky stanovené v článku 3“. 12 Článek 2 body 1 a 2 směrnice 2008/9 stanoví, že pro účely této směrnice se rozumí: „1) ‚osobou povinnou k dani neusazenou v členském státě vrácení daně‘ osoba povinná k dani ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice [o DPH], která není usazená v členském státě vrácení daně, avšak je usazená na území jiného členského státu; 2) ‚členským státem vrácení daně‘ členský stát, ve kterém byla DPH účtována osobě povinné k dani neusazené v členském státě vrácení daně za zboží nebo služby, které jí dodaly nebo poskytly jiné osoby povinné k dani v tomto členském státě, nebo při dovozu zboží do tohoto členského státu“. 13 Podle článku 3 směrnice 2008/9: „Tato směrnice se vztahuje na osobu povinnou k dani neusazenou v členském státě vrácení daně, která splňuje tyto podmínky: a) během období pro vrácení daně neměla na území členského státu vrácení daně sídlo ekonomické činnosti ani stálou provozovnu, z níž vykonávala ekonomickou činnost, ani, neexistovalo-li takové sídlo nebo provozovna, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje; b) během období pro vrácení daně nedodala zboží ani neposkytla služby, které se považují za dodané nebo poskytnuté v členském státě vrácení daně, s výjimkou těchto plnění: i) poskytnutí přepravní služby nebo související vedlejší služby osvobozené od daně podle článku 144, 146, 148, 149, 151, 153, 159 nebo 160 směrnice [o DPH], ii) dodání zboží nebo poskytnutí služby osobě, která je osobou povinnou odvést daň podle článků 194 až 197 a článku 199 směrnice [o DPH].“ 14 Článek 5 směrnice 2008/9 zní takto: „Každý členský stát vrátí osobě povinné k dani neusazené v členském státě vrácení daně DPH účtovanou za zboží nebo službu, které jí dodala nebo poskytla jiná osoba povinná k dani v tomto členském státě, nebo při dovozu zboží do tohoto členského státu, pokud se toto zboží a tyto služby použijí pro účely těchto plnění: a) plnění uvedená v čl. 169 písm. a) a b) směrnice [o DPH]; b) plnění pro osobu, která je osobou povinnou odvést daň podle článků 194 až 197 a článku 199 směrnice [o DPH], jak jsou uplatňovány v členském státě vrácení daně. Aniž je dotčen článek 6, určí se nárok na vrácení daně na vstupu pro účely této směrnice podle směrnice 2006/112/ES, jak je uplatňována v členském státě vrácení daně.“ Rumunské právo 15 Článek 128 Legea nr. 571/2003 privind Codul fiscal (zákon č. 571/2003 o daňovém zákoníku), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, (dále jen „daňový zákoník“) stanoví: „1. ‚Dodáním zboží‘ se rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. [...] 9. Dodání zboží uvnitř Společenství je dodání zboží ve smyslu odstavce 1, které je odesláno nebo přepraveno z jednoho členského státu do jiného členského státu dodavatelem nebo osobou, ve prospěch které se dodání uskutečňuje, nebo jiným subjektem na jejich účet. 10. Za dodání zboží uvnitř Společenství za úplatu se považuje přemístění zboží, které je součástí obchodního majetku osoby povinné k dani, touto osobou z Rumunska do jiného členského státu, s výjimkou případů uvedených v odstavci 12, které se nepovažují za přemístění. 11. Přemístěním podle odstavce 10 se rozumí každé odeslání nebo přeprava movitého hmotného majetku z Rumunska do jiného členského státu osobou povinnou k dani nebo na její účet pro účely jejího podnikání. 12. Pro účely této hlavy se za přemístění nepovažuje odeslání nebo přeprava zboží z Rumunska do jiného členského státu osobou povinnou k dani nebo na její účet za účelem některého z těchto plnění: [...] g) dočasné použití tohoto zboží na území členského státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží za účelem poskytnutí služby v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy osobou povinnou k dani usazenou v Rumunsku; [...] 13. Pokud některá z podmínek stanovených v odstavci 12 přestane být plněna, považuje se odeslání nebo přeprava zboží za přemístění z Rumunska do jiného členského státu. V takovém případě se má za to, že přemístění nastává v okamžiku, kdy dotyčná podmínka přestane být plněna.“ 16 Podle čl. 130a odst. 2 písm. a) tohoto zákoníku: „Za pořízení zboží uvnitř Společenství za úplatu se považují tato plnění: a) případ, kdy osoba povinná k dani použije v Rumunsku pro účely svého podnikání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno touto osobou nebo jinou osobou na její účet z jiného členského státu, v němž dotyčná osoba dané zboží vyrobila, vytěžila, zpracovala, zakoupila nebo pořídila nebo do něhož je tato osoba povinná k dani dovezla v rámci svého podnikání, pokud se přeprava nebo odeslání tohoto zboží, je-li uskutečněno z Rumunska do jiného členského státu, považuje za přemístění zboží do jiného členského státu v souladu s ustanoveními čl. 128 odst. 10 a 11; [...]“ 17 Článek 147b odst. 1 písm. a) uvedeného zákoníku stanoví: „Za podmínek stanovených právními předpisy: a) osoba povinná k dani neusazená v Rumunsku, ale v jiném členském státě, která není identifikována a nemusí být identifikována pro účely DPH v Rumunsku, může mít nárok na vrácení [DPH] odvedené při dovozu a nákupu zboží nebo služeb provedených v Rumunsku; [...]“ 18 Bod 49 odst. 1 Normele metodologice de aplicare a Legii nr. 571/2003 privind Codul fiscal (metodologická pravidla k uplatňování daňového zákoníku) uvádí: „Podle čl. 147b odst. 1 písm. a) daňového zákoníku může mít každá osoba povinná k dani neusazená v Rumunsku, ale usazená v jiném členském státě, nárok na vrácení DPH odvedené při dovozu a koupi zboží nebo služeb uskutečněných v Rumunsku. Rumunsko vrátí [DPH], pokud dotyčná osoba povinná k dani splňuje následující podmínky: a) během období pro vrácení daně neměla v Rumunsku sídlo ekonomické činnosti ani stálou provozovnu, z níž vykonávala ekonomickou činnost, ani, neexistovalo-li takové sídlo nebo provozovna, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje; b) během období pro vrácení daně nebyla dotčená osoba identifikována ani nebyla povinna být identifikována pro účely DPH v Rumunsku v souladu s článkem 153 daňového zákoníku; c) během období pro vrácení daně nedodala zboží ani neposkytla služby, které se považují za dodané nebo poskytnuté v Rumunsku, s výjimkou těchto plnění: 1. poskytování dopravních služeb a služeb doplňkových k těmto službám, které jsou osvobozeny od daně podle čl. 143 odst. 1 písm. c) až m), čl. 144 odst. 1 písm. c) a čl. 144a daňového zákoníku; 2. dodání zboží a poskytnutí služeb osobě povinné odvést DPH v souladu s čl. 150 odst. 2 až 6 daňového zákoníku.“ 19 Článek 153 odst. 5 písm. a) daňového zákoníku zní následovně: „Žádost o identifikaci pro účely DPH v souladu s tímto článkem podá před uskutečněním plnění osoba povinná k dani neusazená v Rumunsku, která není identifikována pro účely DPH v Rumunsku a která má v úmyslu: a) pořídit zboží uvnitř Společenství, za které je povinna odvést daň v souladu s článkem 151; [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 20 CHEP, společnost usazená v Belgii, pronajímá v rámci Evropy palety. Za tímto účelem společnost CHEP nakupuje palety v různých členských státech, které následně pronajímá dalším subjektům skupiny CHEP usazeným v jednotlivých členských státech, které je dále pronajímají svým zákazníkům v příslušném členském státě. 21 V době od 1. října do 31. prosince 2014 CHEP nakoupila palety u rumunského dodavatele. Prodejní cena fakturovaná tímto dodavatelem zahrnovala DPH. Dotčené palety byly přepraveny od dodavatele v Rumunsku na jiné místo určení nacházející se rovněž v Rumunsku. 22 Společnost CHEP poté tyto palety, stejně jako palety, které nakoupila v jiných členských státech Unie a které za účelem pronájmu přepravila do Rumunska, pronajala v Rumunsku usazené společnosti CHEP Pooling Services Romania SRL (dále jen „CHEP Rumunsko“). CHEP Rumunsko tyto různé palety dále pronajímala rumunským zákazníkům, kteří je mohli zasílat v rámci Rumunska, do jiných členských států nebo do třetích států. Palety, které byly použity pro přepravu zboží deklarovaného na vývoz, byly poté odeslány zpět do Rumunska společnosti CHEP Rumunsko, která je při dovozu deklarovala a jejich hodnotu, jakož i příslušnou DPH dále fakturovala společnosti CHEP. 23 V červnu 2015 společnost CHEP požádala rumunské daňové orgány o vrácení DPH fakturované rumunským dodavatelem palet, jakož i DPH, kterou ji přefakturovala CHEP Rumunsko. 24 Rozhodnutím ze dne 14. dubna 2016 daňová správa v Bukurešti pro daňové poplatníky nerezidenty toto vrácení odmítla. Rozhodnutím ze dne 11. října 2016 útvar pro vyřizování stížností v Bukurešti zamítl stížnost, kterou proti uvedenému odmítnutí podala společnost CHEP. 25 Obě tato rozhodnutí byla odůvodněna skutečností, že společnost CHEP byla podle čl. 153 odst. 5 daňového zákoníku povinna se v Rumunsku identifikovat pro účely DPH. Rumunské daňové orgány totiž konstatovaly, že vedle palet pořízených v Rumunsku společnost CHEP pronajala společnosti CHEP Rumunsko rovněž palety, které pořídila v jiných členských státech a které do Rumunska přepravila za účelem tohoto pronájmu. Přepravu palet, které byly pořízeny v jiných členských státech, je proto nutno v Rumunsku považovat za pořízení uvnitř Společenství, takže společnost CHEP měla povinnost se v Rumunsku identifikovat pro účely DPH. 26 Dne 3. dubna 2017 společnost CHEP podala u Tribunalul Bucureşti (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 14. dubna a 11. října 2016, jakož i vrácení DPH, o které požádala ve své žádosti. 27 Společnost CHEP před uvedeným soudem tvrdí zaprvé, že jako společnost usazená v Belgii má podle směrnice 2008/9 nárok na vrácení DPH nezávisle na případné povinnosti se identifikovat pro účely DPH v Rumunsku, zadruhé, že nebyla povinna se identifikovat pro účely DPH v Rumunsku, protože přemístění palet nelze považovat za pořízení uvnitř Společenství, a zatřetí, že splňovala právní podmínky stanovené pro nárok na vrácení DPH. Společnost CHEP kromě toho tvrdí, že směrnice 2008/9 byla do rumunského práva provedena nesprávně, neboť toto právo podmiňuje vrácení DPH podmínkou, která není v této směrnici stanovena, týkající se neexistence identifikace pro účely DPH v Rumunsku. 28 Daňové orgány tvrdí, že v případě, kdy neexistují jakékoli důkazy, že dotčené palety pořízené v jiných členských státech než v Rumunsku byly odeslány zpět do členského státu, z něhož byly odeslány nebo přepraveny do Rumunska, společnost CHEP nemůže tvrdit, že se odeslání palet pořízených v jiných členských státech do Rumunska nepovažuje za přemístění ve smyslu čl. 128 odst. 12 písm. g) a h) daňového zákoníku. 29 Vzhledem k těmto argumentům považuje předkládající soud za nezbytné vyjasnit, kdy se nejedná o přemístění ve smyslu čl. 17 odst. 2 směrnice o DPH a kdy existuje povinnost identifikovat se pro účely DPH společnosti nerezidenta, která – aniž by v Rumunsku měla technické a personální zdroje nezbytné pro provádění zdanitelných plnění – pouze poskytla služby, jejichž místo poskytnutí se pro účely DPH nachází v Rumunsku. Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda nárok na vrácení DPH může být podmíněn tím, aby osoba povinná k dani nebyla v členském státě vrácení daně identifikována pro účely DPH, a aby tak ani nemusela učinit. V této souvislosti konstatuje, že ustanovení rumunského práva jsou zřejmě v rozporu se směrnicí 2008/9, podle níž nárok na vrácení není vázán na takovouto podmínku. 30 Za těchto okolností se Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Představuje přeprava palet z jednoho členského státu do jiného členského státu za účelem jejich následného pronájmu v posledně uvedeném členském státě osobě povinné k dani, která je usazena a identifikována pro účely DPH v Rumunsku, přepravu, která se nepovažuje za přemístění ve smyslu čl. 17 odst. 2 směrnice o DPH? 2) Bez ohledu na odpověď na první otázku, považuje se za osobu povinnou k dani ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice [2008/9] osoba povinná k dani ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice o DPH, která není usazena v členském státě vrácení daně, avšak je usazena na území jiného členského státu, i když je tato osoba identifikována pro účely DPH nebo je povinna být identifikována pro účely DPH v členském státě vrácení daně? 3) Představuje podmínka nebýt identifikován pro účely DPH v členském státě vrácení daně, s ohledem na ustanovení směrnice [2008/9], dodatečnou podmínku k podmínkám stanoveným v článku 3 směrnice [2008/9], aby osoba povinná k dani usazená v jiném členském státě a neusazená v členském státě vrácení daně mohla mít v takovém případě, jako je projednávaný případ, nárok na vrácení daně? 4) Musí být článek 3 směrnice [2008/9] vykládán v tom smyslu, že brání praxi vnitrostátních správních orgánů spočívající v odmítnutí vrácení DPH z důvodu nesplnění podmínky stanovené výlučně ve vnitrostátních právních předpisech?“ K předběžným otázkám K první otázce 31 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 17 odst. 2 písm. g) směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že přemístění zboží z jednoho členského státu do členského státu vrácení daně provedené osobou povinnou k dani za účelem poskytnutí služby pronájmu tohoto zboží touto osobou povinnou k dani v tomto posledně uvedeném členském státě, nelze považovat za dodání uvnitř Společenství. 32 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, pokud jde o výklad ustanovení unijního práva, je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 19. dubna 2018, Firma Hans Bühler, C‐580/16, EU:C:2018:261, bod 33 a citovaná judikatura). 33 Podle čl. 17 odst. 1 směrnice o DPH se určitá přemístění zboží, a to přemístění zboží do jiného členského státu, považují za dodání uvnitř Společenství. 34 Článek 17 odst. 2 této směrnice uvádí řadu případů, které nejsou považovány za přemístění do jiného členského státu ve smyslu čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice. 35 Vzhledem k tomu, že čl. 17 odst. 2 směrnice o DPH uvádí taxativní výčet výjimek, musí být vykládán striktně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2014, Dresser-Rand, C‐606/12 a C‐607/12, EU:C:2014:125, bod 27). 36 Toto ustanovení musí být kromě toho vykládáno s ohledem na cíl sledovaný přechodnou úpravou DPH použitelnou na obchod uvnitř Společenství, která byla zavedena směrnicí o DPH, kterým je přidělit daňový příjem členskému státu, v němž dochází ke konečné spotřebě dodaného zboží (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2014, Dresser-Rand, C‐606/12 a C‐607/12, EU:C:2014:125, bod 28). 37 Ve světle uvedeného je nutno vykládat čl. 17 odst. 2 písm. g) směrnice o DPH, který je konkrétně předmětem otázek předkládajícího soudu. 38 Podle tohoto ustanovení se za přemístění do jiného členského státu nepovažuje odeslání nebo přeprava zboží za účelem dočasného použití tohoto zboží na území členského státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží za účelem poskytnutí služby osobou povinnou k dani usazenou v členském státě zahájení odeslání nebo přepravy zboží. 39 Ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že jeho použití je výslovně podmíněno kumulativními podmínkami, podle nichž musí být jednak použití zboží v členském státě určení, které bylo odesláno nebo přepraveno za účelem poskytnutí služby dotyčnou osobou povinnou k dani, dočasné a jednak musí být zboží odesláno nebo přepraveno z členského státu, v němž je tato osoba povinná k dani usazena. 40 Zaprvé tedy z uvedeného ustanovení vyplývá, že v souladu s cíli přechodné úpravy DPH použitelné na obchod uvnitř Společenství, pouze přemístění zboží do jiného členského státu, které je provedeno ne za účelem konečné spotřeby tohoto zboží, ale za účelem dočasného použití tohoto zboží v tomto členském státě, nemůže být považováno za dodání uvnitř Společenství, jsou-li splněny další podmínky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2014, Dresser-Rand, C‐606/12 a C‐607/12, EU:C:2014:125, bod 30). 41 Naproti tomu by bylo v rozporu jak se zněním čl. 17 odst. 2 písm. g) směrnice o DPH, tak i s požadavkem striktního výkladu a s cíli přechodné úpravy DPH použitelné na obchod uvnitř Společenství, pokud by používání tohoto ustanovení bylo rozšířeno i na případy, kdy je dotyčné zboží používáno po dobu neurčitou nebo po delší dobu, nebo dokonce na použití, které vede ke zničení dotyčného zboží. 42 Zadruhé je třeba uvést, že ze samotného znění čl. 17 odst. 2 písm. g) směrnice o DPH, které uvádí, že dotčené zboží musí být odesláno nebo přepraveno z členského státu, v němž je dotyčná osoba povinná k dani usazena, vyplývá, že se toto ustanovení nevztahuje na situace, v nichž bylo dotčené zboží odesláno nebo přepraveno osobou povinnou k dani z jiných členských států, než ve kterém je tato osoba povinná k dani usazena. 43 V projednávaném případě ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že společnost CHEP usazená v Belgii odeslala nebo přepravila palety do Rumunska a že je používala pro služby, které poskytovala společnosti CHEP Rumunsko. 44 Je na předkládajícím soudu, aby na základě celkového posouzení všech okolností sporu v původním řízení posoudil, zda použití těchto palet v rámci poskytování služeb prováděného společností CHEP má dočasnou povahu. V této souvislosti může zejména zohlednit podmínky smluv o pronájmu, které byly uzavřeny mezi společnostmi CHEP a CHEP

cs

caselaw

EU

Rumunsko, jakož i povahu dotčeného zboží. 45 Vzhledem k tomu, že ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že společnost CHEP pořídila palety v různých členských státech Unie, přísluší dále předkládajícímu soudu, aby se ujistil, že dotčené palety byly do Rumunska odeslány nebo přepraveny z Belgie, z členského státu, v němž je společnost CHEP usazena. 46 Pokud předkládající soud bude mít za to, že ve věci v původním řízení jsou tyto dvě podmínky splněny, bude z toho muset vyvodit, že přemístění dotčených palet nemohou být podle čl. 17 odst. 2 písm. g) směrnice o DPH považována za dodání uvnitř Společenství. 47 Naopak v případě, že jedna nebo druhá z těchto podmínek nejsou u všech nebo u některých z těchto dotčených přemístění palet splněny, musí být tato přemístění považována podle čl. 17 odst. 1 směrnice o DPH, s výhradou ověření dalších výjimek, které jsou uvedeny v odstavci 2 tohoto ustanovení, za dodání uvnitř Společenství. 48 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 17 odst. 2 písm. g) směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že přemístění zboží z jednoho členského státu do členského státu vrácení daně provedené osobou povinnou k dani za účelem poskytnutí služby pronájmu tohoto zboží touto osobou povinnou k dani v tomto posledně uvedeném členském státě, nelze považovat za dodání uvnitř Společenství, pokud je použití uvedeného zboží pro potřeby takovéhoto poskytnutí služeb dočasné a pokud toto zboží bylo odesláno nebo přepraveno z členského státu, v němž je uvedená osoba povinná k dani usazena. Ke druhé až čtvrté otázce 49 Podstatou druhé až čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být ustanovení směrnice 2008/9 vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát odmítl nárok na vrácení DPH osobě povinné k dani usazené na území jiného členského státu pouze z toho důvodu, že tato osoba povinná k dani je nebo měla být identifikována pro účely DPH v členském státě vrácení daně. 50 Cílem směrnice 2008/9 je podle jejího článku 1 stanovit prováděcí pravidla pro vracení DPH podle článku 170 směrnice o DPH osobám povinným k dani neusazeným v členském státě vrácení daně, které splňují podmínky stanovené v článku 3 směrnice 2008/9. 51 Cílem směrnice 2008/9 však není stanovit podmínky ani rozsah nároku na vrácení daně. Článek 5 druhý pododstavec této směrnice totiž stanoví, že aniž je dotčen článek 6 této směrnice, určí se nárok na vrácení DPH na vstupu pro účely této směrnice podle směrnice o DPH, jak je uplatňována v členském státě vrácení daně (rozsudek ze dne 21. března 2018, Volkswagen, C‐533/16, EU:C:2018:204, bod 35). 52 Nárok osoby povinné k dani usazené v jednom členském státě na vrácení DPH odvedené v jiném členském státě, který je upraven ve směrnici 2008/9, odpovídá nároku, zavedenému v její prospěch směrnicí 2006/112, na odpočet DPH zaplacené na vstupu ve vlastním členském státě (rozsudek ze dne 21. března 2018, Volkswagen, C‐533/16, EU:C:2018:204, bod 36; v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 28. června 2007, Planzer Luxembourg, C‐73/06, EU:C:2007:397, bod 35). 53 Soudní dvůr mimoto uvedl, že stejně jako nárok na odpočet přestavuje nárok na vrácení daně základní zásadu společného systému DPH zavedeného unijními právními předpisy, jejímž cílem je zcela sejmout z podnikatele zatížení DPH, která je splatná nebo byla zaplacena v rámci všech jeho ekonomických činností. Společný systém DPH tudíž zaručuje, že jsou všechny hospodářské činnosti bez ohledu na cíle nebo výsledky těchto činností za podmínky, že uvedené činnosti v zásadě samy o sobě podléhají DPH, zdaněny neutrálním způsobem (rozsudek ze dne 2. května 2019, Sea Chefs Cruise Services, C‐133/18, EU:C:2019:354, bod 35). 54 Způsob navrácení DPH – buď formou odpočtu daně, nebo formou jejího vrácení – závisí na místě usazení osoby povinné k dani (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Komise v. Itálie, C‐244/08, nezveřejněný, EU:C:2009:478, body 25 a 35). Podle článku 170 směrnice o DPH má totiž za podmínek, které stanoví, „[k]aždá osoba povinná k dani, která ve smyslu [...] čl. 2 bodu 1 a článku 3 směrnice [2008/9] není usazena v členském státě, ve kterém uskutečňuje nákup zboží a služeb nebo dovoz zboží, jenž je předmětem DPH“, nárok na vrácení DPH. 55 V této souvislosti má podle článku 3 směrnice 2008/9 osoba povinná k dani neusazená v členském státě vrácení daně ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice nárok na vrácení odvedené DPH za dvou podmínek. Zaprvé podle čl. 3 písm. a) uvedené směrnice nesmí mít osoba povinná k dani během období pro vrácení daně na území členského státu vrácení daně sídlo ekonomické činnosti ani stálou provozovnu, ani bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje. Zadruhé podle čl. 3 písm. b) téže směrnice nesmí osoba povinná k dani během tohoto období dodávat zboží nebo poskytovat služby, které se považují za dodané nebo poskytnuté v členském státě vrácení daně, s výjimkou některých plnění, která jsou uvedena v bodech i) a ii) tohoto ustanovení. Tyto podmínky jsou kumulativní (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. února 2014, E.ON Global Commodities, C‐323/12, EU:C:2014:53, bod 42, a ze dne 21. září 2017, SMS group, C‐441/16, EU:C:2017:712, bod 43). 56 Naproti tomu ani článek 170 směrnice o DPH, ani článek 3 směrnice 2008/9, ani žádné jiné ustanovení těchto směrnic nepodmiňuje nárok osoby povinné k dani usazené v jiném členském státě na vrácení DPH jakoukoli formální podmínkou neexistence identifikace pro účely DPH nebo neexistencí povinnosti identifikovat se pro účely DPH v členském státě vrácení daně. 57 Z toho vyplývá, že členský stát nemůže na základě svého vnitrostátního práva odmítnout nárok osoby povinné k dani usazené v jiném členském státě na vrácení DPH pouze z tohoto důvodu, že tato osoba povinná k dani je nebo měla být identifikována pro účely DPH v prvním členském státě, přestože tato osoba povinná k dani splňuje kumulativní podmínky stanovené v článku 3 směrnice 2008/9. 58 Tento výklad je podpořen účelem směrnice 2008/9, kterým je umožnit osobě povinné k dani usazené v jiném členském státě dosáhnout vrácení DPH odvedené na vstupu, kdyby v případě, že nedochází ke zdanitelným plněním v členském státě vrácení, nemohla odečíst tuto DPH odvedenou na vstupu od DPH splatné na výstupu (rozsudek ze dne 25. října 2012, Daimler a Widex, C‐318/11 a C‐319/11, EU:C:2012:666, bod 40). Skutečnost, že osoba povinná k dani je případně identifikována pro účely DPH v členském státě vrácení daně, totiž nemůže být vnitrostátním právním řádem považována za prokázání toho, že tato osoba povinná k dani skutečně uskutečnila takováto plnění v tomto členském státě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2014, E.ON Global Commodities, C‐323/12, EU:C:2014:53, bod 53). 59 To platí tím spíše, že identifikace pro účely DPH stanovená v článku 214 směrnice o DPH představuje pouze formální požadavek pro účely kontroly. Z ustálené judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že formální požadavky nemohou zpochybnit zejména nárok na odpočet, jestliže jsou splněny hmotněprávní podmínky, které zakládají tento nárok (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. října 2010, Nidera Handelscompagnie, C‐385/09, EU:C:2010:627, bod 50, a ze dne 14. března 2013, Ablessio, C‐527/11, EU:C:2013:168, bod 32). Z toho rovněž s ohledem na bod 52 tohoto rozsudku vyplývá, že osobě povinné k dani usazené v jiném členském státě nemůže být, pokud jsou splněny hmotněprávní podmínky, které zakládají nárok na vrácení, bráněno uplatnit tento nárok s odůvodněním, že je nebo měla být identifikována pro účely DPH v členském státě vrácení daně. 60 V důsledku toho, na rozdíl od názoru, který zastává rumunská vláda, nemůže členský stát osobu povinnou k dani usazenou v jiném členském státě zbavit nároku na vrácení DPH pouze z toho důvodu, že tato osoba povinná k dani je nebo měla být identifikována pro účely DPH v prvním členském státě. 61 Kromě toho je třeba dodat, že pouze článek 171a směrnice o DPH umožňuje členským státům povolit osobě povinné k dani usazené v jiném členském státě odpočet daně pro specifická plnění, na která se vztahuje, tím, že ji vyjmou z postupu vrácení daně podle směrnice 2008/9. Nicméně, vedle toho, že se rumunská vláda nikterak neodvolala na to, že by tuto možnost provedla do rumunského právního řádu, účelem tohoto ustanovení není v žádném případě rozlišovat podle toho, zda v členském státě vrácení daně došlo či nedošlo k identifikaci pro účely DPH. 62 V projednávaném případě na straně jedné ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že společnost CHEP jakožto osoba povinná k dani usazená v jiném členském státě nesplňuje žádné z kritérií uvedených v čl. 3 písm. a) směrnice 2008/9 pro vazbu na rumunské území. Na straně druhé, pokud jde o podmínku uvedenou v čl. 3 písm. b) této směrnice, ze spisu vyplývá, že společnost CHEP pronajímáním dotčených palet společnosti CHEP Rumunsko sice poskytuje služby, za jejichž místo poskytnutí se podle článku 44 směrnice o DPH považuje Rumunsko, nicméně osobou povinnou odvést DPH je podle článku 196 směrnice o DPH v rámci mechanismu přenesení daňové povinnosti společnost CHEP Rumunsko. Za těchto okolností a s výhradou ověření předkládajícím soudem se jeví, že taková společnost, jako je společnost CHEP, splňuje kumulativní podmínky uvedené v článku 3 směrnice 2008/9, a má proto nárok na vrácení DPH. 63 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou až čtvrtou otázku odpovědět, že ustanovení směrnice 2008/9 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát odmítl nárok na vrácení DPH osobě povinné k dani usazené na území jiného členského státu pouze z toho důvodu, že tato osoba povinná k dani je nebo měla být identifikována pro účely DPH v členském státě vrácení daně. K nákladům řízení 64 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: 1) Článek 17 odst. 2 písm. g) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady 2008/8/ES ze dne 12. února 2008, musí být vykládán v tom smyslu, že přemístění zboží z jednoho členského státu do členského státu vrácení daně provedené osobou povinnou k dani za účelem poskytnutí služby pronájmu tohoto zboží touto osobou povinnou k dani v tomto posledně uvedeném členském státě, nelze považovat za dodání uvnitř Společenství, pokud je použití uvedeného zboží pro potřeby takovéhoto poskytnutí služeb dočasné a pokud toto zboží bylo odesláno nebo přepraveno z členského státu, v němž je uvedená osoba povinná k dani usazena. 2) Ustanovení směrnice Rady 2008/9/ES ze dne 12. února 2008, kterou se stanoví prováděcí pravidla pro vrácení daně z přidané hodnoty stanovené směrnicí 2006/112/ES osobám povinným k dani neusazeným v členském státě vrácení daně, ale v jiném členském státě, musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát odmítl nárok na vrácení daně z přidané hodnoty osobě povinné k dani usazené na území jiného členského státu pouze z toho důvodu, že tato osoba povinná k dani je nebo měla být identifikována pro účely daně z přidané hodnoty v členském státě vrácení daně. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: rumunština.

cs

caselaw

EU

21.6.2021 CS Úřední věstník Evropské unie C 242/36 Rozsudek Tribunálu ze dne 28. dubna 2021 – Klaus Berthold v. EUIPO – Thomann (HB Harley Benton) (Věc T-284/20) (1) („Ochranná známka Evropské unie - Námitkové řízení - Mezinárodní zápis s vyznačením Evropské unie - Obrazová ochranná známka HB Harley Benton - Starší slovní ochranná známka Evropské unie HB - Starší národní obchodní název - Relativní důvod pro zamítnutí - Nebezpečí záměny - Článek 8 odst. 1 písm. b) a odst. 4 nařízení (EU) 2017/1001“) (2021/C 242/49) Jednací jazyk: němčina Účastníci řízení Žalobkyně: Klaus Berthold Besitzgesellschaft GmbH & Co. KG (Thalhausen, Německo) (zástupkyně: E. Strauß, advokátka) Žalovaný: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (zástupce: S. Hanne, zmocněnec) Další účastnice řízení před odvolacím senátem EUIPO: Thomann GmbH (Burgebrach, Německo) Předmět věci Žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu EUIPO ze dne 11. března 2020 (věc R 1359/2019-4) týkajícímu se námitkového řízení mezi společnostmi Thomann GmbH a Klaus Berthold Besitzgesellschaft GmbH & Co. KG. Výrok 1) Žaloba se odmítá. 2) Společnosti Klaus Berthold Besitzgesellschaft GmbH & Co. KG se ukládá náhrada nákladů řízení. (1) Úř. věst. C 222, 6.7.2020.

cs

caselaw

EU

Účastníci řízení Odůvodnění rozsudku Výrok Účastníci řízení Ve věci C‐204/13, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesfinanzhof (Německo) ze dne 20. února 2013, došlým Soudnímu dvoru dne 18. dubna 2013, v řízení Finanzamt Saarlouis proti Heinzu Malburgovi , SOUDNÍ DVŮR (šestý senát), ve složení A. Borg Barthet, předseda senátu, S. Rodin a F. Biltgen (zpravodaj), soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za H. Malburga K. Kochem, Rechtsanwalt, – za německou vládu T. Henzem a K. Petersen, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi C. Soulay a A. Cordewenerem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek Odůvodnění rozsudku 1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23), ve znění směrnice Rady 95/7/ES ze dne 10. dubna 1995 (Úř. věst. L 102, s. 18; Zvl. vyd. 09/01, s. 274, dále jen „šestá směrnice“). 2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Finanzamt Saarlouis (finanční úřad v Saarlouis, dále jen „Finanzamt“) a H. Malburgem ve věci nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), odvedené na vstupu společníkem v souvislosti s převzetím části klientely při skutečném rozdělení společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva. I – Právní rámec Unijní právo 3. Článek 2 odst. 1 šesté směrnice stanoví: „Předmětem [DPH] je: 1. dodání zboží nebo poskytování služeb za protiplnění uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková“. 4. Článek 4 šesté směrnice stanoví: „1. ,Osobou povinnou k dani‘ se rozumí jakákoliv osoba, která na nějakém místě provádí samostatně některou z hospodářských činností vymezených v odstavci 2, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti. 2. Mezi hospodářské činnosti uvedené v odstavci 1 náleží veškerá činnost producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb včetně těžební a zemědělské činnosti a činnosti při výkonu svobodných a jiných obdobných povolání. Za hospodářskou činnost se rovněž považuje [se považuje zejména] využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj. [...]“ 5. Znění čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice je následující: „Jsou-li zboží a služby použity pro účely jejích zdanitelných plnění, je osoba povinná k dani oprávněna odpočíst od daně, kterou je povinna odvést: a) [DPH], která je splatná nebo byla odvedena s ohledem na zboží nebo služby, jež jí byly nebo mají být dodány jinou osobou povinnou k dani“. Německé právo 6. Podle § 1 odst. 1 bodu 1 první věty zákona z roku 2003 o dani z obratu (Umsatzsteuergesetz 2003, BGBl. 2003 I, s. 2645, dále jen „UStG“) podléhají DPH dodávky zboží a jiná plnění uskutečněná za úplatu v tuzemsku podnikatelem v rámci jeho podniku. 7. Podle § 2 odst. 1 první věty UStG je podnikatelem ten, kdo samostatně vykonává průmyslovou, obchodní, řemeslnou nebo profesní činnost. Podle § 2 odst. 1 druhé věty UStG se podnikem rozumí všechny průmyslové, obchodní, řemeslné nebo profesní činnosti podnikatele. Podle třetí věty téhož ustanovení se „průmyslovou, obchodní, řemeslnou či profesní činností“ rozumí každá soustavná činnost vykonávaná za účelem dosažení příjmu, a to i v případě, že je vykonávána bez úmyslu dosažení zisku, nebo v případě, že skupina osob vykonává činnost pouze ve vztahu ke svým členům. 8. Ustanovení § 15 odst. 1 první věty bodu 1 UStG stanoví, že podnikatel může odpočíst daň splatnou ze zákona za dodání zboží a poskytnutí služeb, která byla pro účely jeho podniku poskytnuta jiným podnikatelem. Nicméně podle § 15 odst. 2 první věty bodu 1 UStG je odpočet vyloučen za dodání zboží a poskytnutí služeb, které podnikatel používá k uskutečňování plnění osvobozených od daně. Spor v původním řízení a předběžná otázka 9. Až do 31. prosince 1994 držel H. Malburg 60 % podílů společnosti založené podle německého občanského práva Malburg & Partner (dále jen „původní společnost“), přičemž dva zbylí společníci drželi každý 20 % podílů. Ke dni 31. prosince 1994 byla tato původní společnost zrušena tak, že každý ze společníků převzal část klientely. Od 1. ledna 1995 vykonávali oba zbylí společníci, každý samostatně, svobodné povolání daňového poradce. 10. Dne 31. prosince 1994 založil H. Malburg novou společnost podle občanského práva, ve které držel 95 % podílů (dále jen „nová společnost“). Podle zjištění soudu prvního stupně, která jsou pro předkládající soud závazná, přenechal H. Malburg bezplatně klientelu, kterou nabyl v důsledku zrušení původní společnosti, nové společnosti k podnikatelským účelům. 11. Rozsudkem ze dne 24. září 2003 soud prvního stupně shledal, že původní společnost byla k 31. prosinci 1994 na základě skutečného rozdělení zrušena. Finanzamt proto vydal vůči původní společnosti z důvodu převodu klientely daňový výměr za obrat za rok 1994. Daňový výměr za rok 1994 nabyl právní moci a splatné daně byly odvedeny. 12. Původní společnost, zastoupená H. Malburgem, vystavila H. Malburgovi fakturu ze dne 16. srpna 2004 na částku 1 548 968,53 eur za „skutečné rozdělení dne 31. prosince 1994“, ve které byla samostatně vykázána DPH. 13. Heinz Malburg provedl ve svém přiznání k DPH za srpen 2004 odpočet DPH ve výši 232 345,28 eur, která mu byla fakturována za nabytí klientely. Finanzamt tento odpočet DPH odmítl. 14. Heinz Malburg podal proti rozhodnutí Finanzamt odvolání a podal roční přiznání k DPH za rok 2004, ve kterém uvedl, mimo DPH odvedené na vstupu za dotčené nabytí klientely, plnění vyplývající z činnosti řízení nové společnosti ve výši 44 990 eur. Finanzamt toto odvolání zamítl z důvodu, že H. Malburg dotyčnou klientelu ve vlastním podniku nevyužil. Podle Finanzamt bylo hospodářské aktivum, které tvoří tato klientela, využito novou společností, tj. podnikem odlišným od podniku H. Malburga. Heinz Malburg nemá tudíž podle něj nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu. 15. Heinz Malburg předložil věc Finanzgericht des Saarlandes, který jeho žalobě vyhověl. 16. Finanzamt na podporu svého opravného prostředku „Revision“ tvrdí, že rozhodnutí Finanzgericht des Saarlandes je v rozporu s právem a že zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 1. března 2012, Polski Trawertyn (C‐280/10) nelze uplatnit na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, neboť se netýká odpočtu DPH odvedené na vstupu veřejnou obchodní společností, ale odpočtu DPH odvedené na vstupu zakládajícím společníkem. 17. XI. senát Bundesfinanzhof, který věc projednává, uvádí, že se přiklání spíše k tezi, podle níž má H. Malburg nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu za nabytí klientely. 18. Zaprvé podle ustanovení šesté směrnice, jak jsou vykládána Soudním dvorem, má podnikatel nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu, pořizuje-li zboží a služby pro svůj podnik, které jsou nebo budou použity pro jeho zdanitelná plnění (viz zejména rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Faxworld, C‐137/02, Recueil, s. I‐5547, bod 24; ze dne 15. prosince 2005, Centralan Property, C‐63/04, Sb. rozh. s. I‐11087, bod 52; ze dne 29. listopadu 2012, Gran Via Moineşti, C‐257/11, bod 23, a ze dne 6. prosince 2012, Bonik, C‐285/11, bod 29). 19. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že přípravné činnosti musejí být přiřazeny k hospodářským činnostem (viz zejména výše uvedené rozsudky Polski Trawertyn, bod 28, a Gran Via Moineşti, bod 26, jakož i citovaná judikatura), neboť zásada neutrality DPH vyžaduje, aby již první investiční náklady, které jsou použity pro potřeby a cíle podniku, byly považovány za hospodářskou činnost. 20. V projednávané věci, ač nebyla analyzována otázka, zda postavení podnikatele H. Malburga může popřípadě vyplývat z funkce jednatele nové společnosti, kterou podle přiznání k DPH vykonával ve sporném roce 2004, má předkládající soud za to, že H. Malburg nabytím klientely, kterou následně bezplatně přenechal nové společnosti k podnikatelským účelům, vykonal pro tuto novou společnost hospodářskou činnost tím, že provedl přípravnou činnost. 21. Dále H. Malburgovi byla klientela rovněž předána jakožto příjemci služeb. Heinz Malburg nabyl totiž klientelu vlastním jménem a na vlastní účet od původní společnosti prostřednictvím skutečného rozdělení a teprve poté ji bezplatně přenechal k využití nové společnosti. 22. Konečně podmínka stanovená v čl. 15 odst. 1 první větě bodu 1 UStG je v projednávané věci splněna, neboť DPH je ze zákona splatná z plnění uskutečněného na vstupu. Finanzamt se totiž rozhodl podrobit z důvodu převodu klientely na H. Malburga původní společnost DPH za rok 1994 a tato daň byla odvedena. 23. Tato teze není zpochybněna skutečností, že H. Malburg jakožto společník nové společnosti přenechal bezplatně nabytou klientelu nové společnosti za účelem jejího využívání, a že tudíž v tomto ohledu nedošlo k žádnému zdanitelnému plnění uskutečněné na výstupu, a neexistovala v zásadě nezbytná přímá souvislost mezi zdanitelným plněním uskutečněným na vstupu a zdanitelným plněním uskutečněným na výstupu. Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn rozhodl, že ustanovení upravující společný systém DPH musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje společníkům určité společnosti ani této společnosti uplatnit nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu z investičních nákladů vynaložených těmito společníky před vznikem a registrací uvedené společnosti pro potřeby a za účelem hospodářské činnosti této společnosti. Tento rozsudek lze obdobně použít na projednávanou věc. 24. Nicméně předkládající soud uvádí, že V. senát Bundesfinanzhof tento výklad nesdílí a má za to, že odůvodnění Soudního dvora ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn nelze obdobně uplatnit na projednávanou věc. Zejména se podle něj v případě sporného plnění nejedná o takovou „investiční operaci“, jako je operace dotčená ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn. Podle tohoto senátu není totiž v projednávané věci sporná otázka nabytí investičního majetku novou společností, ale pouze přenechání takového majetku této společnosti. Navíc „plnění uskutečněné na výstupu“ H. Malburgem není zdanitelným plněním jako ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, nýbrž plněním, které je rovnou nezdanitelné. 25. Předkládající soud má v tomto ohledu za to, že přetrvávají pochybnosti ohledně správného výkladu ustanovení šesté směrnice. 26. Za těchto podmínek se Bundesfinanzhof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být čl. 4 odst. 1 a 2 [jakož i] čl. 17 odst. 2 písm. a) [šesté směrnice] vykládány s ohledem na zásadu daňové neutrality v tom smyslu, že společník společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, který od uvedené společnosti nabyde část klientely jen za tím účelem, aby ji bezprostředně poté přenechal bezplatně k podnikatelským účelům nové společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, jejímž je většinovým společníkem, je oprávněn provést odpočet daně odvedené na vstupu za nabytí této klientely?“ K předběžné otázce 27. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice vykládány s ohledem na zásadu neutrality DPH v tom smyslu, že je společník společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, který nabyde od této společnosti část klientely jen za tím účelem, aby ji bezprostředně poté přenechal bezplatně nové společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, jejímž je většinovým společníkem, za tím účelem, aby tato společnost využívala uvedenou klientelu k podnikatelským účelům, aniž se však tato klientela stane majetkem nově založené společnosti, oprávněn provést odpočet DPH odvedené na vstupu za nabytí dotyčné klientely. 28. Jak vyplývá z bodů 23 a 24 tohoto rozsudku, předkládající soud se konkrétně táže, zda se odůvodnění, které je základem výkladu podaného Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn ohledně vrácení daně odvedené na vstupu za plnění uskutečněná za účelem budoucí hospodářské činnosti, kterou měla vykonávat veřejná obchodní společnost, jejíž budoucí společníci odvedli daň na vstupu, obdobně použije na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení. 29. Na úvod je třeba uvést, že jak vyplývá z bodu 26 výše uvedeného rozsudku Polski Trawertyn a bodu 63 stanoviska generálního advokáta týkajícího se věci, ve které byl vydán tento rozsudek, byl skutkový stav v této věci velmi specifický. Společníci budoucí společnosti tak nemohli podle použitelné vnitrostátní právní úpravy uplatnit nárok na odpočet DPH odvedené z investičních nákladů, které osobně vynaložili před registrací a identifikací této společnosti pro účely DPH, pro potřeby a za účelem hospodářské činnosti této společnosti z důvodu, že dotčený vklad investičního majetku byl plněním osvobozeným od daně. Soudní dvůr s ohledem na takto specifický skutkový stav konstatoval, že v takové situaci, jako byla situace dotčená v původním řízení, uvedená vnitrostátní právní úprava nejenže neumožňuje uvedené společnosti uplatnit nárok na odpočet DPH odvedené z předmětného investičního majetku, ale brání také společníkům, kteří vynaložili investiční náklady, v uplatnění tohoto nároku. 30. Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn rozhodl, že články 9, 168 a 169 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, s. 1) musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje společníkům určité společnosti ani samotné společnosti uplatnit nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu z investičních nákladů vynaložených těmito společníky před vznikem a zápisem uvedené společnosti pro účely hospodářské činnosti této společnosti a s ohledem na tyto činnosti. 31. Právě ve světle těchto úvah bude třeba následně ověřit, zda lze skutečnosti charakterizující situaci dotčenou ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn obdobně použít na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení. 32. Aby bylo možné odpovědět na položenou otázku, je nutné zaprvé připomenout, že na jedné straně hospodářské činnosti a konkrétně činnosti zahrnující využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj podléhají podle čl. 4 odst. 1 a 2 šesté směrnice zdanění a případně zakládají nárok na odpočet daně na výstupu, stanovený v čl. 17 odst. 2 písm. a) této směrnice. 33. Na druhé straně je třeba připomenout, že podle čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice je osoba povinná k dani, která používá zboží a služby pro účely svých zdanitelných plnění, oprávněna odpočíst od daně, kterou je povinna odvést, DPH, která je splatná nebo byla odvedena v tuzemsku s ohledem na zboží nebo služby, jež jí byly nebo mají být dodány jinou osobou povinnou k dani. 34. Jak již Soudní dvůr rozhodl, existence přímé a bezprostřední souvislosti mezi konkrétním plněním na vstupu a jedním nebo několika plněními na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet, je v zásadě nezbytná k tomu, aby byl nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu osobě povinné k dani přiznán a mohl být zjištěn rozsah takového nároku (viz rozsudek ze dne 21. února 2013, Becker, C‐104/12, bod 19 a citovaná judikatura). 35. Je přitom nutné konstatovat, že ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, plnění na výstupu, které uskutečnili dva budoucí společníci, a sice vklad nemovitosti do společnosti jako investiční výdaj pro účely hospodářské činnosti této společnosti, sice spadalo do působnosti DPH, avšak bylo plněním od této daně osvobozeným. Naproti tomu ve věci dotčené v původním řízení plnění na výstupu nespadá do působnosti DPH, jelikož bezplatné přenechání klientely nové společnosti nemůže být považováno za „hospodářskou činnost“ ve smyslu šesté směrnice. 36. Toto přenechání klientely nové společnosti je totiž „bezplatné“, a nespadá tudíž do působnosti čl. 2 odst. 1 šesté směrnice, který se týká výlučně dodání zboží a poskytování ostatních služeb za protiplnění, ani do působnosti čl. 4 odst. 1 a 2 šesté směrnice, který se týká využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj. 37. V projednávané věci tedy neexistuje ani přímá a bezprostřední souvislost mezi konkrétním plněním na vstupu a plněním na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet podle čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice. 38. Soudní dvůr však připouští také existenci nároku osoby povinné k dani na odpočet dokonce i v případě nedostatku přímé a bezprostřední souvislosti mezi konkrétním plněním na vstupu a jedním nebo několika plněními na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet, pokud jsou náklady na dotčené služby součástí režijních výdajů této osoby povinné k dani a jsou jako takové prvky spoluurčujícími cenu zboží nebo služeb, které dodává. Takové náklady mají totiž přímou a bezprostřední souvislost s celkovou hospodářskou činností osoby povinné k dani (rozsudek ze dne 8. června 2000, Midland Bank, C‐98/98, Recueil, s. I‐4177, bod 31; rozsudek ze dne 26. května 2005, Kretztechnik, C‐465/03, Sb. rozh. s. I‐4357, bod 36, a výše uvedený rozsudek Becker, bod 20). Tomu tak může být zejména v případě, prokáže-li se, že samotná osoba povinná k dani nabyla spornou klientelu v rámci činnosti jednatele nově založené společnosti a náklady z tohoto nabytí vyplývající musí být považovány za součást režijních výdajů spojených s činností jednatele. 39. Nicméně, jak vyplývá z bodu 20 tohoto rozsudku, sám předkládající soud tento předpoklad ze svých úvah vyloučil, takže není namístě, aby Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl. 40. Zadruhé je třeba uvést, že předkládající soud se zamýšlí nad otázkou, zda se s ohledem na zásadu daňové neutrality výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn obdobně uplatní na projednávanou věc. 41. V této souvislosti je nutné připomenout, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že se zásada daňové neutrality odráží v systému odpočtů, systému, jehož cílem je zcela zbavit podnikatele zátěže DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci všech hospodářských činností. Společný systém daně z přidané hodnoty tudíž zaručuje, že všechny hospodářské činnosti bez ohledu na cíle nebo výsledky z těchto činností vyplývající, za podmínky, že uvedené činnosti samy o sobě podléhají DPH, jsou zdaněny zcela neutrálním způsobem (viz zejména rozsudky ze dne 14. února 1985, Rompelman, 268/83, Recueil, s. 655, bod 19, jakož i ze dne 3. března 2005, Fini H, C‐32/03, Sb. rozh. s. I‐1599, bod 25 a citovaná judikatura). 42. Zásada daňové neutrality se tudíž neuplatní na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, neboť jak vyplývá z bodů 35 a 36 tohoto rozsudku, bezplatné přenechání klientely společnosti není plněním podléhajícím DPH. 43. Ostatně, jak již rozhodl Soudní dvůr, zásada daňové neutrality není pravidlem primárního práva, nýbrž výkladovou zásadou, která se musí použít souběžně se zásadou striktního výkladu (rozsudek ze dne 19. července 2012, Deutsche Bank, C‐44/11, bod 45). Neumožňuje tudíž rozšířit působnost odpočtu na výstupu ve vztahu k jednoznačnému ustanovení šesté směrnice. Pokud jde o věc, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, vyšlo najevo, že použití dotčené vnitrostátní právní úpravy neumožňovalo ani budoucím společníkům společnosti, která měla být založena, ani této společnosti dovolávat se úspěšně zásady neutrality. 44. Zatřetí je nutné uvést, že skutkový základ sporu, ve kterém byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, se liší i v dalších aspektech od situace dotčené ve věci v původním řízení. V projednávané věci byla již nová společnost v okamžiku, kdy H. Malburg nabyl klientelu, založena a na rozdíl od situace dotčené ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, nebyl proveden vklad investičního majetku, v projednávané věci klientely, do majetku této společnosti. Konečně o možnost provést odpočet DPH odvedené na vstupu společníkem v rámci přípravných kroků k činnosti této společnosti nežádala nově založená společnost. 45. Úvahy, na kterých je založen výklad Soudního dvora v jeho výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn, tedy nelze obdobně uplatnit na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení. 46. Tento závěr je podepřen tím, že bezplatné přenechání klientely nelze, jak uvedla německá vláda, klást na roveň jiným řešením, která z právního hlediska přicházejí ve vnitrostátním právu v úvahu, jež by podle tohoto práva zakládala nárok na odpočet, která si však H. Malburg sám nezvolil. Na rozdíl od vnitrostátních právních předpisů, které byly předmětem věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, jež neumožňovaly, aby se na žalobkyni uplatnila zásada daňové neutrality, vše tedy nasvědčuje tomu, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení nebrání v zásadě uplatnění zásady daňové neutrality na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, která se vyznačuje tím, že žalobce mohl využít jiných možností, což musí ověřit předkládající soud. 47. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice musí být s ohledem na zásadu neutrality DPH vykládány v tom smyslu, že společník společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, který od této společnosti nabyde část klientely jen za tím účelem, aby ji bezprostředně přenechal bezplatně nové společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, jejímž je většinovým společníkem, aby tato společnost využívala uvedenou klientelu k podnikatelským účelům, aniž se tato klientela stane majetkem nově založené společnosti, není oprávněn provést odpočet DPH odvedené na vstupu za nabytí dotyčné klientely. K nákladům řízení 48. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Výrok Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: Článek 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, ve znění směrnice Rady 95/7/ES ze dne 10. dubna 1995, musejí být s ohledem na zásadu neutrality daně z přidané hodnoty vykládány v tom smyslu, že společník společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, který od této společnosti nabyde část klientely jen za tím účelem, aby ji přímo přenechal bezplatně nové společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, jejímž je většinovým společníkem, aby tato společnost využívala uvedenou klientelu k podnikatelským účelům, aniž se tato klientela stane majetkem nově založené společnosti, není oprávněn provést odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu za nabytí dotyčné klientely.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 26. ledna 2017 ( *1 )* „Kasační opravný prostředek — Hospodářská soutěž — Kartelové dohody — Belgický, německý, francouzský, italský, nizozemský a rakouský trh zařízení a pevných součástí koupelen — Koordinace cen a výměny citlivých obchodních informací — Nařízení (ES) č. 1/2003 — Článek 31 — Povinnost uvést odůvodnění“ Ve věci C‐609/13 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 21. listopadu 2013, Duravit AG, se sídlem v Hornberg (Německo), Duravit SA, se sídlem v Bischwiller (Francie), Duravit BeLux SPRL/BVBA, se sídlem v Overijse (Belgie), zastoupené U. Soltész a C. von Köckritz, Rechtsanwälte, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelky), přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou: Evropská komise, zastoupená F. Castillem de la Torre a L. Malferrarim, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Böhlkem, Rechtsanwalt, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalovaná v prvním stupni, Rada Evropské unie, vedlejší účastnice v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení A. Tizzano, místopředseda Soudního dvora, vykonávající funkci předsedy prvního senátu, M. Berger, E. Levits, S. Rodin (zpravodaj) a F. Biltgen, soudci, generální advokát: M. Wathelet, vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 10. září 2015, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. listopadu 2015, vydává tento Rozsudek 1 Kasačním opravným prostředkem se společnosti Duravit AG, Duravit SA a Duravit BeLux SPRL/BVBA domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 16. září 2013, Duravit a další v. Komise (T‐364/10, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2013:477) v části, v níž tímto rozsudkem Tribunál částečně zamítl jejich žalobu znějící na částečné zrušení rozhodnutí Komise C(2010) 4185 final ze dne 23. června 2010 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/39092 – zařízení a pevné součásti koupelen) (dále jen „sporné rozhodnutí“), nebo podpůrně na snížení výše pokuty, která jim byla uložena podle tohoto rozhodnutí. Právní rámec 2 Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) v článku 31 stanoví: „Soudní dvůr má neomezenou příslušnost přezkoumávat rozhodnutí, kterými Komise stanovila pokutu nebo penále. Může uloženou pokutu nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit.“ Skutečnosti předcházející sporu a sporné rozhodnutí 3 Skutečnosti předcházející sporu byly uvedeny v bodech 1 až 25 napadeného rozsudku a lze je shrnout následovně. 4 Navrhovatelky jsou výrobci sanitární keramiky. 5 Komise ve sporném rozhodnutí konstatovala porušení čl. 101 odst. 1 SFEU a článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3) v odvětví zařízení a pevných součástí koupelen. Toto protiprávní jednání, na němž se údajně podílelo 17 podniků, probíhalo během různých období mezi 16. říjnem 1992 a 9. listopadem 2004 v podobě souboru protisoutěžních dohod a jednání ve vzájemné shodě na územích Belgie, Německa, Francie, Itálie, Nizozemska a Rakouska. 6 Dne 15. července 2004 společnost Masco Corp. a její dceřiné společnosti, mezi něž patří společnost Hansgrohe AG, která vyrábí kohouty a ostatní armatury, a společnost Hüppe GmbH, která vyrábí sprchové kouty, informovaly Komisi o existenci kartelové dohody v odvětví zařízení a pevných součástí koupelen a požádaly o ochranu před pokutami na základě oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155, dále jen „oznámení o spolupráci z roku 2002“), nebo v případě zamítnutí, o snížení výše pokut, které by jim mohly být uloženy. 7 Komise ve dnech 9. a 10. listopadu 2004 uskutečnila neohlášené kontroly v prostorách několika společností a vnitrostátních profesních sdružení vykonávajících činnost v odvětví zařízení a pevných součást koupelen. Komise poté, co v období od 15. listopadu 2005 do 16. května 2006 zaslala žádosti o informace výše uvedeným společnostem a sdružením působícím v odvětví zařízení a pevných součástí koupelen, včetně navrhovatelek, přijala dne 26. března 2007 oznámení námitek, které jim bylo rovněž doručeno. Během období mezi 15. listopadem 2004 a 20. lednem 2006 požádalo několik podniků, mezi kterými byly i navrhovatelky, o osvobození od pokut nebo o snížení jejich výše. 8 Dne 31. července 2007 navrhovatelky zaslaly Komisi své připomínky k oznámení námitek ze dne 26. března 2007. 9 V návaznosti na slyšení, které se konalo ve dnech 12. až 14. listopadu 2007, a na zaslání dopisu Komise ze dne 9. července 2009, v němž byly popsány skutkové okolnosti a v němž Komise navrhovatelky upozornila na některé důkazy, o které se hodlá opírat při přijetí konečného rozhodnutí, přijala Komise dne 23. června 2010 sporné rozhodnutí. 10 Komise měla ve sporném rozhodnutí za to, že konstatované protiprávní jednání spočívalo zaprvé v tom, že uvedení výrobci zařízení a pevných součástí koupelen koordinovali v rámci pravidelných schůzek v různých vnitrostátních profesních sdruženích roční cenové navýšení a jiné poplatky, zadruhé v určování nebo koordinaci cen při zvláštních událostech, jako je zvýšení cen surovin, zavedení eura a zavedení mýtného v Německu, a zatřetí ve vyzrazení a výměně citlivých obchodních informací. Tato jednání podle Komise měla probíhat podle opakujícího se vzoru, který byl patrně stejný ve všech šesti členských státech, v nichž Komise prováděla šetření. Podle Komise docházelo k určování cen v odvětví zařízení a pevných součástí koupelen v ročních cyklech, přičemž výrobci stanovovali ceníky, které obecně zůstávaly platné po dobu jednoho roku a sloužily jako základ obchodních vztahů s velkoobchodníky. 11 Komise rovněž konstatovala, že výše uvedená jednání byla součástí celkového plánu s cílem omezit hospodářskou soutěž mezi adresáty sporného rozhodnutí a měla znaky jediného a trvajícího protiprávního jednání, které se vztahovalo na tři podskupiny výrobků, a sice kohouty a ostatní armatury, sprchové kouty a doplňky, jakož i sanitární keramika (dále jen „tři podskupiny výrobků“), a které zahrnovalo území Belgie, Německa, Francie, Itálie, Nizozemska a Rakouska. Komise stran uspořádání kartelové dohody poukázala na existenci vnitrostátních profesních sdružení týkajících se všech tří podskupin výrobků, které označila jako „koordinační subjekty“ sestávající z členů, jejichž činnost se týkala minimálně dvou z těchto tří podskupin výrobků, jež označila jako „vícevýrobková sdružení“, jakož i na existenci specializovaných sdružení sestávajících z členů, jejichž činnost se týkala jedné z těchto tří podskupin výrobků. Nakonec konstatovala přítomnost centrální skupiny podniků, které působily v rámci kartelové dohody v různých členských státech a v rámci koordinačních subjektů a vícevýrobkových sdružení. 12 Stran účasti navrhovatelek na konstatovaném protiprávním jednání Komise zaprvé uvedla, že byť navrhovatelky byly během období trvání protiprávního jednání výrobci sanitární keramiky, byly nicméně informovány o různých řadách výrobků, které byly předmětem protiprávního jednání, neboť se účastnily koluzivních schůzek koordinačního subjektu v Německu IndustrieForum Sanitär, dříve Freundeskreis der deutschen Sanitärindustrie (dále jen „IFS“), které se týkaly tří podskupin výrobků. Zadruhé Komise měla stran zeměpisného rozsahu kartelové dohody za to, že během období, v nichž se na ní navrhovatelky podílely jakožto členové IFS, Fachverband Sanitärkeramische Industrie, koordinačního subjektu specializovaného sdružení v podskupině výrobků sanitární keramiky v Německu (dále jen „FSKI“), členové Vitreous China-group, specializovaného sdružení v podskupině výrobků sanitární keramiky v Belgii (dále jen „VCG“) a Association française des industries de céramique sanitaire (dále jen „AFICS“) ve Francii, se navrhovatelky přímo účastnily konstatovaného protiprávního jednání na územích Belgie, Německa a Francie. Měla za to, že několik objektivních důkazů svědčí o tom, že navrhovatelky mohly mít důvodně za to, že zeměpisný rozsah konstatovaného jednání se týká nejen území Belgie, Německa a Francie, ale i území Itálie a Rakouska. Stran území Nizozemska Komise uvedla, že nedošla k závěru o existenci kartelové dohody na území Nizozemska po roce 1999. 13 Při výpočtu pokuty uložené každému z podniků vycházela Komise z pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení (ES) č. 1/2003 (Úř. věs. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny z roku 2006“). Komise určila základní částku pokuty tak, že upřesnila, že uvedený výpočet vychází u každého podniku z jeho tržeb v dotčeném členském státě vynásobených počtem let účasti na konstatovaném protiprávním jednání v každém členském státě za podskupinu dotčených výrobků, čímž zohlednila, že určité podniky působily pouze v některých členských státech či pouze v jedné ze tří podskupin výrobků. 14 Stran závažnosti protiprávního jednání Komise stanovila koeficient ve výši 15 %, přičemž zohlednila čtyři kritéria pro posouzení uvedeného protiprávního jednání, a sice povahu vytýkaných jednání, části kombinovaného trhu, zeměpisný rozsah protiprávního jednání a způsob, jakým bylo prováděno. Kromě toho Komise určila násobitel, který se má použít podle doby trvání protiprávního jednání na základní výši pokuty určenou ve vztahu k navrhovatelkám, ve výši 4,33 v případě Německa, 3 v případě Belgie a 0,66 v případě Francie. Konečně se Komise s cílem odradit dotčené podniky od toho, aby se podílely na koluzivních jednáních, jež jsou předmětem sporného rozhodnutí, rozhodla zvýšit základní částku pokuty uplatněním dodatečné částky ve výši 15 %. 15 Komise po určení základní částky pokuty zkoumala existenci přitěžujících nebo polehčujících okolností, které by mohly odůvodnit úpravu této částky. Stran navrhovatelek nezjistila žádné přitěžující ani polehčující okolnosti a po uplatnění stropu ve výši 10 % z obratu stanovila pokutu ve výši 29266325 eur, jež byla navrhovatelkám uložena v článku 2 sporného rozhodnutí. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 16 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 2. září 2010 podaly navrhovatelky žalobu znějící na částečné zrušení sporného rozhodnutí, přičemž se dovolávaly devíti žalobních důvodů. 17 Prvních šest z nich směřovalo ke zrušení sporného rozhodnutí, přičemž první vycházel z porušení požadavků týkajících se prokázání porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, druhý vycházel jednak z porušení práva na obhajobu navrhovatelek a jednak z nesprávného posouzení skutkového stavu, pokud jde o údajnou účast navrhovatelek na vícevýrobkové kartelové dohodě v odvětví zařízení a pevných součástí koupelen, třetí z nesprávného posouzení skutkového stavu, pokud jde o údajnou účast navrhovatelek na porušování pravidel hospodářské soutěže v odvětví sanitární keramiky v Německu, čtvrtý z nesprávného posouzení skutkového stavu, co se týče údajné účasti navrhovatelek na jednání ve shodě o cenách v Belgii a ve Francii, pátý z nesprávného posouzení skutkového stavu, pokud jde o kvalifikaci dotčených praktik jakožto jediného a trvajícího protiprávního jednání, a šestý z porušení práva být vyslechnut z důvodu délky správního řízení, jež probíhalo od okamžiku, kdy byly navrhovatelky vyslechnuty, do okamžiku přijetí sporného rozhodnutí. 18 Sedmý žalobní důvod vycházel z protiprávní povahy ustanovení obsažených v čl. 23 odst. 2 a 3 nařízení č. 1/2003 a pokynů z roku 2006 a obsahoval dvě námitky protiprávnosti. 19 Osmý a devátý žalobní důvod, jichž se navrhovatelky dovolávaly podpůrně, směřovaly ke snížení výše pokuty, přičemž osmý důvod vycházel z toho, že pro účely stanovení výše pokuty nebyla zohledněna skutečnost, že účast zmíněných společností na zjištěném protiprávním jednání byla v porovnání s ostatními účastníky méně závažná, a devátý důvod vycházel z nepřiměřené povahy konečné výše pokuty, která jim byla uložena poté, co byl uplatněn strop odpovídající 10 % z obratu. 20 Tribunál vyhověl v bodě 338 napadeného rozsudku pouze částečně druhému a čtvrtému žalobnímu důvodu, jež byly zkoumány ve světle prvního důvodu, a konstatoval, že se Komise dopustila nesprávného posouzení skutkového stavu tím, že dospěla k závěru, že navrhovatelky se účastnily zjištěného protiprávního jednání na území Itálie, Nizozemska a Rakouska. Tribunál proto v bodech 352 až 357 napadeného rozsudku částečně vyhověl návrhovým žádáním směřujícím k částečnému zrušení sporného rozhodnutí. 21 Co se týče návrhových žádání, jež byla předložena podpůrně a směřovala ke snížení výše pokuty uložené navrhovatelkám, Tribunál zaprvé v bodech 376 a 384 napadeného rozsudku zamítl jako neopodstatněné osmý a devátý žalobní důvod, v nichž navrhovatelky tvrdily, že způsob výpočtu základní částky pokuty nebyl v souladu se zásadami rovného zacházení a personality trestů a že konečná částka pokuty, která jim byla uložena, byla nepřiměřená a nerovná. 22 Zadruhé měl Tribunál v bodech 385 a 386 napadeného rozsudku za to, že s ohledem na jeho pravomoc přezkumu v plné jurisdikci nelze odůvodnit snížení výše pokuty uložené navrhovatelkám, jež činila 29266325 eur, a že tato částka představuje sankci, která je přiměřená z hlediska doby trvání dotčeného protiprávního jednání a jeho závažnosti. Návrhová žádání účastnic řízení 23 Navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr: — zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž byla zamítnuta jejich žaloba; — prohlásil podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU čl. 1 odst. 1 a články 2 a 3 sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkají navrhovatelek, za neplatné; — podpůrně zrušil nebo podstatným způsobem snížil výši pokuty; — podpůrněji zrušil napadený rozsudek a vrátil věc Tribunálu k novému rozhodnutí v souladu s právním posouzením Soudního dvora a — uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 24 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr: — kasační opravný prostředek zamítl a — uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku 25 Na podporu svého kasačního opravného prostředku předkládají navrhovatelky šest důvodů. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku 26 V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který je rozdělen do dvou částí, se navrhovatelky dovolávají porušení článku 31 nařízení č. 1/2003, porušení presumpce neviny a práva na spravedlivý proces, jež je zaručeno Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), z důvodu odmítnutí vykonání pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci a rovněž z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění. K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku – Argumentace účastnic řízení 27 V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jež se týká zejména bodů 48, 55, 98, 109, 113, 132, 146, 192, 195, 201, 293 a 308 napadeného rozsudku, navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil porušení článku 31 nařízení č. 1/2003, neboť odmítl vykonat pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud jde o skutkové a právní závěry uvedené Komisí ve sporném rozhodnutí. 28 Navrhovatelky mají za to, že Tribunál pouze přezkoumal skutečnost, zda navrhovatelky právem vytýkaly Komisi, že se dopustila nesprávného posouzení skutkového stavu. Podle nich z řady bodů napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál byl ochoten přezkoumat sporné rozhodnutí z hlediska právního a skutkového stavu pouze v rozsahu, v němž byly vyjádřeny konkrétní výtky a zároveň bylo prokázáno, že zjištění obsažená v uvedeném rozhodnutí byla nesprávná. Vzhledem k tomu, že toto prokázáno nebylo, považoval podle navrhovatelek Tribunál dotčená zjištění Komise za nezpochybněná, byť byla výslovně zpochybňována. Tribunál tak podle navrhovatelek vycházel z domněnky správnosti skutkových zjištění a opodstatněnosti argumentů Komise. Podle navrhovatelek totiž Tribunál nepřezkoumal veškeré části sporného rozhodnutí a odmítl možnost nahradit vlastním posouzením posouzení Komise. Stran právních zjištění měl Tribunál podle navrhovatelek v souladu se zásadou iura novit curia provést sám vlastní právní kvalifikaci, a nikoli pouze ověřit, zda Komise v tomto ohledu pochybila. 29 Komise zdůrazňuje, že pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci se vztahuje pouze na uloženou sankci, ve vztahu k níž doplňuje přezkum legality. Smyslem soudního přezkumu v plné jurisdikci není nahradit přezkum legality tím, že by Tribunál na návrh musel posouzení Komise nahradit vlastním posouzením, a to jak ohledně skutkových zjištění, tak i právní kvalifikace. Tribunál správně konstatoval, že soudní přezkum v plné jurisdikci není rovnocenný přezkumu bez návrhu. – Závěry Soudního dvora 30 Z ustálené judikatury vyplývá, že přezkum stanovený v článku 263 SFEU předpokládá, že unijní soud provede přezkum, z právního i skutkového hlediska, argumentů uplatněných navrhovatelkami proti spornému rozhodnutí, a že má pravomoc posoudit důkazy, zrušit uvedené rozhodnutí a změnit výši pokut (viz rozsudek ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C‐295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 53 a citovaná judikatura). 31 Přezkum legality je doplněn pravomocí přezkumu v plné jurisdikci, která je unijnímu soudu přiznána článkem 31 nařízení č. 1/2003 v souladu s článkem 261 SFEU. Tato pravomoc opravňuje soud, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise svým posouzením, a uloženou pokutu nebo penále tedy zrušil, snížil nebo zvýšil (viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‐386/10 P, EU:C:2011:815, bod 63 a citovaná judikatura). 32 Výkon této pravomoci přezkumu v plné jurisdikci není nicméně rovnocenný přezkumu bez návrhu a řízení má spornou povahu. Náleží v zásadě navrhovateli, aby vznesl důvody proti napadenému rozhodnutí a na podporu těchto důvodů předložil důkazy (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‐434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 76 a citovaná judikatura). 33 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že neprovedení přezkumu celého napadeného rozhodnutí bez návrhu neporušuje zásadu účinné soudní ochrany. Tribunál k dodržení této zásady totiž nemusí, ač je povinen odpovědět na vznesené důvody kasačního opravného prostředku a přezkoumat právní i skutkový stav, nutně provádět bez návrhu nové úplné šetření skutečností ze spisu (viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‐386/10 P, EU:C:2011:815, bod 66). 34 První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku tedy musí být zkoumána ve světle této judikatury. 35 Je třeba uvést, že navrhovatelky v podstatě tvrdí, že nesprávný výkon soudního přezkumu Tribunálem, a zejména jeho odmítnutí vykonat pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud jde o skutkové a právní závěry uvedené Komisí ve sporném rozhodnutí, vedl k tomu, že v řadě bodů napadeného rozsudku jsou uvedeny chybné závěry. 36 Z judikatury uvedené v bodech 30 až 33 tohoto rozsudku však jasně vyplývá zaprvé, že se pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci týká výlučně uložené sankce, a nikoli celého napadeného rozhodnutí, a zadruhé, že pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci ani přezkum legality nerovnají přezkumu bez návrhu, a tudíž tato pravomoc a tento přezkum nevyžadují, aby Tribunál provedl bez návrhu nové úplné šetření skutečností ze spisu bez ohledu na výhrady uplatněné navrhovatelkou. 37 Vzhledem k tomu, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného předpokladu, podle kterého měl Tribunál povinnost provést přezkum celého sporného rozhodnutí bez návrhu, je jí třeba zamítnout jako neopodstatněnou. K druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku – Argumentace účastnic řízení 38 Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která se týká bodů 275, 285, 359 a 360 napadeného rozsudku, navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že přezkoumal pouze důsledky částečné protiprávnosti sporného rozhodnutí a argumentů vznesených ohledně pokuty, aniž by provedl nezávislé a samostatné posouzení, při kterém by zohlednil veškeré okolnosti projednávaného případu. Z tohoto důvodu Tribunál podle navrhovatelek porušil povinnost soudního přezkumu v plné jurisdikci, jak je stanovena v článku 31 nařízení č. 1/2003, podle které musí přijmout nezávislé rozhodnutí na základě volného uvážení s ohledem na veškeré skutkové okolnosti, aniž by se omezil pouze na obsah spisu. Tribunál tedy podle navrhovatelek tím, že nepřezkoumal všechny fáze výpočtu, neodůvodnil výsledek takového přezkumu a nepřezkoumal přiměřenost pokuty ani její slučitelnost se zásadou rovného zacházení ve vztahu k pokutám, jež byly uloženy v souběžných řízeních, porušil povinnost soudního přezkumu v plné jurisdikci a povinnost uvést odůvodnění. 39 Komise tvrdí, že navrhovatelky mají nesprávně za to, že Tribunál má povinnost rozhodovat o žalobních důvodech, jichž se navrhovatelky nedovolávají či je neupřesnily. Kromě toho stran výše pokuty Komise uvádí, že samotná skutečnost, že Tribunál postupoval podle pokynů z roku 2006 a ověřil jejich uplatnění, nezpochybňuje opodstatněnost napadeného rozsudku. – Závěry Soudního dvora 40 Je nesporné, že Tribunál je oprávněn, nad rámec pouhého přezkumu legality pokut stanovených Komisí, nahradit posouzení Komise svým posouzením a uložené pokuty nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit (viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, E.ON Energie v. Komise, C‐89/11 P, EU:C:2012:738, bod 124 a citovaná judikatura). 41 Za účelem splnění požadavků na přezkum v plné jurisdikci ve smyslu článku 47 Listiny, pokud jde o pokutu, musí unijní soud při výkonu pravomocí stanovených v článcích 261 a 263 SFEU přezkoumat všechny právní i skutkové výhrady směřující k prokázání, že částka pokuty neodpovídá závažnosti a době trvání protiprávního jednání (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‐434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 75 a citovaná judikatura). 42 Nicméně, jak vyplývá z ustálené judikatury připomenuté v bodě 32 tohoto rozsudku, výkon pravomoci přezkumu v plné jurisdikci není rovnocenný přezkumu bez návrhu a řízení má spornou povahu. Navrhovateli v zásadě přísluší, aby vznesl důvody proti napadenému rozhodnutí a na podporu těchto důvodů předložil důkazy. 43 Z toho vyplývá, že – na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky – s výjimkou důvodů veřejného pořádku Tribunálu nepřísluší, aby prováděl přezkum bez návrhu a nezávisle na konkrétních žalobních důvodech, jichž se dovolávají navrhovatelky, a aby rozhodoval samostatně na základě volného uvážení o pokutě stanovené Komisí, ale je povinen rozhodnout o důvodech, které mu předložily navrhovatelky. 44 Stran argumentu navrhovatelek, podle kterého Tribunál neodůvodnil svůj přezkum výše pokuty, která jim byla uložena, Tribunál nejprve v bodě 362 napadeného rozsudku uvedl, že zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká protiprávního jednání v Itálii, Nizozemsku a Rakousku, nemá za následek změnu této pokuty, neboť Komise pro účely výše uvedené pokuty zohlednila pouze tržby, jichž dosáhly navrhovatelky v Belgii, Německu a Francii, a nikoli tržby dosažené v Itálii, Nizozemsku a Rakousku. 45 Tribunál dále v bodech 368 až 376 napadeného rozsudku posuzoval důvody vycházející z údajných pochybení, jichž se měla dopustit Komise při výpočtu základní částky uložené pokuty, zejména při stanovení 15% sazby podle koeficientu, který se týká „závažnosti protiprávního jednání“. Tribunál na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru, že jelikož se v případě jediného a trvajícího protiprávní jednání, ke kterému docházelo řadu let na území tří dotčených členských států a jež spočívalo v pravidelném určování cen, jedná o jedno z nejzávažnějších protiprávních jednání, je třeba považovat sazbu ve výši 15 % podle koeficientu, který se týká „závažnosti protiprávního jednání“, za přiměřenou, zejména s ohledem na skutečnost, že se sazby stanovené pro tento druh protiprávního jednání pohybují v rozpětí 0 % až 30 %. 46 Tribunál se konečně v bodech 377 až 384 napadeného rozsudku zabýval žalobním důvodem vycházejícím z údajně nepřiměřené a nerovné povahy uložené pokuty z důvodu její výše, která odpovídá 10 % ročního obratu navrhovatelek. Tribunál měl na základě tohoto přezkumu za to, že s ohledem na ustálenou judikaturu nepředstavuje uplatnění stropu ve výši 10 % z obratu porušení zásad proporcionality a rovného zacházení. 47 V této souvislosti z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost uvést odůvodnění neukládá Tribunálu, aby poskytl vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu. Odůvodnění může být tedy implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč Tribunál neuznal jejich argumenty, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat soudní přezkum (viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Gosselin Group v. Komise, C‐429/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:463, bod 53 a citovaná judikatura). 48 Za těchto okolností je třeba uvést, že Tribunál zevrubně přezkoumal žalobní důvody týkající se výše pokuty uložené Komisí a dostatečně v tomto ohledu přezkum odůvodnil. 49 Kromě toho právě Tribunálu přísluší zkoumat přiměřenost výše pokuty a Soudnímu dvoru v zásadě naproti tomu nepřísluší, rozhoduje-li o právních otázkách v řízení o kasačním opravném prostředku, aby z důvodů ekvity nahradil vlastním posouzením posouzení Tribunálu při rozhodování – v rámci výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci – o výši pokut ukládaných podnikům za porušení unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise, C‐408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 29 a citovaná judikatura). 50 Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i první důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu jsou proto neopodstatněné. K druhému důvodu kasačního opravného prostředku 51 Druhý důvod kasačního opravného prostředku, který se skládá ze dvou částí, vychází z porušení článku 263 SFEU a práva na účinnou právní ochranu, které je stanoveno čl. 47 prvním pododstavci Listiny, z důvodu nedostatečného přezkumu zjištění Komise v rámci přezkumu legality a z překročení mezí tohoto přezkumu. K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku – Argumentace účastnic řízení 52 V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil porušení článku 263 SFEU a práva na účinnou právní ochranu tím, že jim v rámci přezkumu legality stanovil zejména v bodech 98, 146, 195, 293 a 308 napadeného rozsudku nepřiměřeně vysoké požadavky, pokud jde o břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Tribunál měl podle navrhovatelek přezkoumat, zda Komise správně vyložila navrhované důkazy a zda byla zjištění, která byla na jejich základě učiněna, odůvodněná. V tomto ohledu Tribunál neměl vycházet z domněnky správnosti zjištění Komise či jejích právních posouzení. Podle navrhovatelek je Tribunál zatížil důkazním břemenem dříve, než provedl vlastní posouzení souboru důkazů. Od navrhovatele neměl očekávat, že předloží důkazy, které by vyvracely tvrzení Komise,

cs

caselaw

EU

jelikož posledně uvedená důkazy na podporu tvrzení uvedených ve sporném rozhodnutí neuvedla. 53 Navrhovatelky mají za to, že Tribunál, který v bodech 134, 138, 141, 144, 146, 187, 252, 293 a 308 napadeného rozsudku odmítl jejich argumentaci odkazem na údajné důkazní břemeno, které nesou, tak nevykonal dostatečný přezkum legality a rovněž porušil článek 263 SFEU a právo na účinnou právní ochranu. 54 Komise zdůrazňuje stran údajné existence „domněnky správnosti“, že z judikatury vyplývá, že vychází-li Komise z důkazů, které v zásadě dostatečně prokazují existenci protiprávního jednání, dotčenému podniku přísluší, aby jednak právně dostačujícím způsobem prokázal existenci okolnosti, které se dovolává, a jednak to, že tato okolnost zpochybňuje průkaznost důkazů, z nichž Komise vychází. 55 Na rozdíl od navrhovatelek má Komise za to, že sporné rozhodnutí právně dostačujícím způsobem odůvodnila na základě důkazů a navrhovatelkám přísluší, aby určily zpochybňované důkazy, zformulovaly v tomto ohledu výtky a předložily příslušné důkazy. Jelikož tento požadavek procesní povahy není v rozporu s důkazním břemenem, které nese Komise, je podle ní třeba první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout. – Závěry Soudního dvora 56 Z ustálené judikatury vyplývá, že straně nebo orgánu, který tvrdí, že byla porušena pravidla hospodářské soutěže, přísluší, aby o tom předložil důkaz, a podniku nebo sdružení podniků, které uplatňuje důvod na obranu proti konstatování porušení těchto pravidel, přísluší, aby předložil důkaz, že podmínky použití pravidla, z něhož se odvozuje tento důvod na obranu, jsou splněny, takže uvedený orgán bude muset uplatnit jiný důkaz (viz rozsudek ze dne 17. června 2010, Lafarge v. Komise, C‐413/08 P, EU:C:2010:346, bod 29 a citovaná judikatura). 57 I když důkazní břemeno nese podle těchto zásad buď Komise, nebo dotyčný podnik či sdružení podniků, skutkové okolnosti, kterých se strana dovolává, mohou zavazovat druhou stranu k poskytnutí vysvětlení nebo odůvodnění, přičemž pokud tak neučiní, lze dospět k závěru, že byla splněna pravidla v oblasti důkazního břemene (viz rozsudek ze dne 17. června 2010, Lafarge v. Komise, C‐413/08 P, EU:C:2010:346, bod 30 a citovaná judikatura). 58 Kromě toho se po navrhovateli v rámci soudního řízení požaduje, aby určil zpochybňované části napadeného rozhodnutí, zformuloval v tomto ohledu výtky a předložil důkazy, které mohou sestávat ze spolehlivých indicií, jejichž cílem je prokázat opodstatněnost jeho výtek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise, C‐272/09 P, EU:C:2011:810, bod 105). 59 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že Tribunál zaprvé v bodech 90 až 92 napadeného rozsudku připomněl judikaturu týkající se pojmu „jediné a trvající jednání“. Tribunál zadruhé v bodech 93 až 108 uvedeného rozsudku připomněl pravidla dokazování, která se použijí v rámci řízení o porušení čl. 101 odst. 1 SFEU. 60 Tribunál, který se přitom opíral o ustálenou judikaturu Soudního dvora, totiž v bodě 97 napadeného rozsudku konstatoval, že jelikož Komise byla schopna prokázat, že se podnik zúčastnil jednání mezi podniky, které má zjevně protisoutěžní povahu, mohl mít, aniž by se tím dopustil neoprávněného obrácení důkazního břemene či porušení zásady presumpce neviny, za to, že takovému podniku přísluší, aby předložil jiné vysvětlení obsahu těchto jednání. Tribunál dále v bodě 98 napadeného rozsudku připomněl, že uvedený podnik nejenže se musí dovolávat okolnosti, která zpochybňuje průkaznost důkazů, z nichž Komise vychází, ale musí prokázat i existenci uvedené okolnosti a rovněž to, že tato zpochybňuje průkaznost důkazů, z nichž Komise vychází. 61 Pokud Tribunál v bodech 111 až 147 napadeného rozsudku přezkoumal kvalifikaci dotčených jednání jakožto jediného a trvajícího protiprávního jednání a měl při tom za to, že Komise z takové kvalifikace mohla oprávněně vycházet, a od navrhovatelek požadoval, aby předložily důkazy o okolnostech, jimiž by byly zpochybněny závěry Komise stran této kvalifikace, nedopustil se tím porušení pravidel týkajících se důkazního břemene. 62 Z výše uvedeného vyplývá, že první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je neopodstatněná. Ke druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku – Argumentace účastnic řízení 63 Ve druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál překročil meze přezkumu legality, neboť vykonal jednostranný přezkum v plné jurisdikci k jejich tíži. Navrhovatelky tvrdí, že Tribunál zašel nad rámec zjištění, jež uvedla ve sporném rozhodnutí Komise, a překročil meze přezkumu legality, neboť změnil kvalifikaci skutečností, které Komise z právního hlediska nesprávně kvalifikovala. 64 Podle navrhovatelek Tribunál zaprvé v bodě 213 napadeného rozsudku změnil kvalifikaci Komise ve sporném rozhodnutí, jež se týkala postupu výměny informací, jenž byl změněn na vícevýrobkovou dohodu o cenách. Tribunál podle nich zadruhé v bodech 261, 311 a 312 uvedeného rozsudku přiznal vysokou důkazní hodnotu účasti navrhovatelek na jednáních, která nebyla ve sporném rozhodnutí posuzována. Zatřetí Tribunál v bodech 235, 239 a 298 tím, že odmítl argument navrhovatelek, které tvrdily, že důkazy neprokazují existenci dohod, které by byly během dotčených událostí uzavírány, potvrdil skutečnost, že již pokus o dosažení shody byl považován za protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU. Tribunál vycházel ze zásady, že již „pokus o dosažení dohody“ je jednáním ve vzájemné shodě a toto posledně uvedené jednání připsal navrhovatelkám. Tribunál tudíž podle navrhovatelek změnil kvalifikaci skutkových okolností oproti kvalifikaci Komise a překročil meze přezkumu legality. 65 Komise nejprve stran zpochybňovaných schůzek tvrdí, že se Tribunál nikdy nezabýval třemi dotčenými schůzkami. Dále stran údajné změny kvalifikace výměny informací na dohodu Komise uvádí, že i kdyby byla tato změna prokázána, tento důvod sám o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku vzhledem k cíli těchto schůzek narušujícímu hospodářskou soutěž. Pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ zahrnují ze subjektivního hlediska formy koluze, které mají stejnou povahu a odlišují se pouze intenzitou a způsoby, jakými se projevují. Podle tohoto orgánu proto k prokázání porušení článku 101 SFEU stačí, je-li prokázána existence některé z těchto forem. Konečně údajně protiprávní změna kvalifikace sporného rozhodnutí, které se měl Tribunál dopustit v bodech 235, 239 a 298 napadeného rozsudku, je pouhým předpokladem navrhovatelek. 66 Podle Komise je tudíž třeba zamítnout druhou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku a tento důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu. – Závěry Soudního dvora 67 Nejprve je třeba stran argumentu navrhovatelek, podle kterého Tribunál překročil meze přezkumu legality tím, že změnil kvalifikaci skutečností, které Komise z právního hlediska nesprávně kvalifikovala, a sice že měl změnit kvalifikaci postupu výměny informací o cenách na dohodu, uvést, že z bodů 211 a 212 napadeného rozsudku lze jasně podle judikatury, jež je v nich citována, dovodit, že Tribunál odkázal na postup výměny informací jako na jednání ve vzájemné shodě. Tribunálu nelze pouze na základě skutečnosti, že se v bodě 213 uvedeného rozsudku objevuje slovo „dohoda“, vytýkat, že změnil kvalifikaci chování, jež je navrhovatelkám vytýkáno. 68 Kromě toho pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU mají ze subjektivního hlediska zachytit formy koluze mající stejnou povahu, které se mezi sebou liší pouze svou intenzitou a způsoby, jakými se projevují. K uplatnění uvedeného ustanovení tudíž v každém případě stačí, byly-li prokázány základní znaky některé z těchto forem protiprávního jednání uvedených v tomto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Solvay Solexis v. Komise, C‐449/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:802, bod 52 a citovaná judikatura). 69 Dále stran argumentu, podle kterého Tribunál v bodech 261, 311 a 312 napadeného rozsudku přiznal vysokou důkazní hodnotu některým důkazům týkajícím se účasti navrhovatelek na schůzkách, které nebyly ve sporném rozhodnutí posuzovány, stačí konstatovat, že ze znění bodů 206 a 264 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál odkázal na seznamy schůzek, které jsou uvedeny v přílohách 1 a 4 sporného rozhodnutí, a dále, že v bodech 261 a 311 uvedeného rozsudku jsou uvedeny veškeré schůzky, jež jsou na zmíněných seznamech. Třebaže Tribunál zmiňuje v bodech 264, 311 a 312 napadeného rozsudku schůzky IFS ze dne 14. listopadu 2001 a FSKI ze dne 23. ledna a 5. července 2002, Tribunál, na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, tyto schůzky neposuzoval a nepřisoudil důkazům souvisejícím s uvedenými schůzkami vysokou důkazní hodnotu. Kromě toho, byť jsou tyto schůzky uvedeny v bodě 312 napadeného rozsudku v rámci úplného seznamu schůzek, Tribunál v bodě 313 uvedeného rozsudku uvedl, že téměř všechny – tedy nikoli všechny – důkazy podporují závěr o účasti navrhovatelek na dotčeném jediném a trvajícím protiprávním jednání. Z toho vyplývá, že svůj závěr o tom, že Komise prokázala účast navrhovatelek na protiprávním jednání na území Německa v období od 7. července 2000 do 9. listopadu 2004, Tribunál ve skutečnosti neopíral o schůzky IFS ze dne 14. listopadu 2001 a FSKI ze dne 23. ledna a 5. července 2002. 70 Konečně stran argumentu navrhovatelek, podle kterého měl Tribunál v bodech 235, 239 a 298 napadeného rozsudku nesprávně za to, že již pokus o dosažení dohody představuje protiprávní jednání v rozporu se článkem 101 SFEU, je třeba připomenout, že se pojem „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU vztahuje na formu koordinace mezi podniky, která, ač nedospěla až k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, vědomě nahrazuje rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi podniky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‐49/92 P, EU:C:1999:356, bod 115 a citovaná judikatura). 71 Přitom kritéria koordinace a spolupráce zakládající „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu stejného ustanovení je třeba chápat ve světle koncepce vlastní ustanovením Smlouvy o FEU týkajícím se hospodářské soutěže, podle které každý hospodářský subjekt musí určovat politiku, kterou hodlá uplatňovat na společném trhu, samostatně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise, C‐194/14 P, EU:C:2015:717, bod 32 a citovaná judikatura). 72 Kromě toho ačkoliv tento požadavek samostatnosti nevylučuje právo hospodářských subjektů rozumně se přizpůsobit existujícímu nebo předpokládanému chování jejich soutěžitelů, striktně brání všem přímým nebo nepřímým kontaktům mezi těmito subjekty, jež by mohly buď ovlivnit tržní chování skutečného nebo potenciálního soutěžitele, či takovému soutěžiteli odhalit tržní chování, o kterém tyto subjekty rozhodly, že jej budou samy uskutečňovat na tomto trhu, nebo které na něm samy uskutečňovat zamýšlí, jestliže je účelem nebo důsledkem těchto kontaktů dosažení podmínek hospodářské soutěže, které s přihlédnutím k povaze výrobků nebo poskytovaných služeb, velikosti a množství podniků, jakož i k objemu uvedeného trhu neodpovídají obvyklým podmínkám relevantního trhu (rozsudek ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‐49/92 P, EU:C:1999:356, bod 117 a citovaná judikatura). 73 Z toho tedy vyplývá, že navázání kontaktu spočívající v pokusu o dosažení dohody o cenách je jednáním ve vzájemné shodě, které je zakázáno podle čl. 101 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Solvay v. Komise, C‐455/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:796, bod 40). 74 Z toho vyplývá, že druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku, a tudíž i druhý důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu musí být zamítnuty jako neopodstatněné. K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastnic řízení 75 Navrhovatelky v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku, jenž se skládá ze čtrnácti částí, které je třeba posoudit společně, tvrdí, že Tribunál několikrát zjevným a zásadním způsobem zkreslil obsah spisu a zároveň se dopustil nesprávného právního posouzení a porušil uznávané zásady provádění důkazů. 76 Navrhovatelky mají zaprvé za to, že Tribunál zkreslil v bodě 87 napadeného rozsudku návrhy na provádění důkazů uvedených v bodě 117 žaloby a v bodě 24 repliky, jakož i jejich vysvětlení, které podaly na jednání. Zadruhé Tribunál podle navrhovatelek zkreslil v bodě 119 uvedeného rozsudku určité části sporného rozhodnutí, jež se týkají údajných jednání o návrzích zvýšení cen kohoutů a ostatních armatur v rámci FSKI. Zatřetí Tribunál podle nich v bodě 130 zkreslil bod 852 odůvodnění sporného rozhodnutí, pokud jde o údajnou účast navrhovatelek v několika vícevýrobkových sdruženích. Začtvrté Tribunál v bodech 152 až 155 napadeného rozsudku zkreslil určité části oznámení námitek ze dne 26. března 2007 ve vztahu k námitkám, které se týkají opakovaných dohod o cenách v rámci IFS. Zapáté Tribunál v bodě 193 uvedeného rozsudku zkreslil vysvětlení navrhovatelek, které se týká prvního žalobního důvodu. Zašesté Tribunál v bodě 208 téhož rozsudku zkreslil návrh na provedení důkazů uvedený v bodě 46 žaloby, který se týká vyslechnutí svědků Schnileho a Kooka v souvislosti se schůzkou IFS ze dne 5. října 2000. Zasedmé Tribunál v bodě 213 napadeného rozsudku zkreslil důkazy a porušil zásady provádění důkazů, a to v souvislosti s obsahem poznámek pana Schinleho, spolupracovníka společnosti Hansgrohe, které se týkaly schůzky IFS konané dne 5. října 2000. Zaosmé Tribunál v bodě 218 uvedeného rozsudku zkreslil důkazy v souvislosti se schůzkou IFS ze dne 20. listopadu 2002 a nevyhověl návrhům na provedení důkazů uvedeným v bodě 27 repliky. Zadeváté Tribunál v bodě 230 napadeného rozsudku zkreslil návrhy na provedení důkazů uvedené v bodech 57, 59 a 61 žaloby a argumentaci navrhovatelek ke zvýšení cen „při zvláštních událostech“. Zadesáté Tribunál v bodech 277 až 282 uvedeného rozsudku zkreslil důkazy, argumentaci navrhovatelek a návrh na provedení důkazů, který je uveden v bodě 90 žaloby a týká se schůzky FSKI konané ve dnech 7. a 8. července 2000. Zajedenácté Tribunál v bodech 299 a následujících téhož rozsudku zkreslil obsah zápisu ze schůzky FSKI konané dne 17. ledna 2003, a to v souvislosti s údajným jednáním ve vzájemné shodě, které se týká mýtného, a návrh navrhovatelek na provedení důkazů, který je uveden v bodě 101 žaloby. Zadvanácté Tribunál v bodě 312 a následujících napadeného rozsudku zkreslil sporné rozhodnutí, pokud jde o důkazní hodnotu důkazů týkajících se schůzky IFS konané dne 24. dubna 2001 a schůzek FSKI konaných ve dnech 23. ledna a 5. července 2002. Zatřinácté Tribunál zkreslil v bodě 321 uvedeného rozsudku vysvětlení navrhovatelek, které je uvedeno v bodě 110 žaloby a v bodě 43 repliky, tím, že měl nesprávně za to, že navrhovatelky neuplatňují žádný argument ke schůzce VCG konané dne 30. října 2001. Začtrnácté měl Tribunál v bodě 324 téhož rozsudku zkreslit body odůvodnění 572 a následující sporného rozhodnutí, pokud jde o údajnou výtku jednání ve vzájemné shodě o cenách na rok 2005 v rámci AFICS. 77 V této souvislosti v rámci sedmého a dvanáctého případu zkreslení, kterého se dovolávají navrhovatelky, posledně uvedené tvrdí, že Tribunál posoudil stejné důkazy odlišně v projednávané věci a ve věcech, které vedly k vydání rozsudku ze dne 16. září 2013, Villeroy & Boch Austria a další v. Komise (T-373/10, T-374/10, T-382/10 a T-402/10, nezveřejněné, EU:T:2013:455), a rozsudku ze dne 16. září 2013, Keramag Keramische Werke a další v. Komise (T‐379/10 a T‐381/10, nezveřejněné, EU:T:2013:457), zejména pokud jde o obsah určitých schůzek, jichž se navrhovatelky účastnily, a o zohlednění těchto schůzek pro účely konstatování existence protisoutěžních praktik. 78 Komise má za to, že veškerá tato tvrzení týkající se zkreslení by měla být zamítnuta buď proto, že vycházejí z nesprávného pochopení napadeného rozsudku, nebo proto, že napadené části uvedeného rozsudku nevyvolávají žádné následky a není jimi dotčena legalita uvedeného rozsudku, nebo proto, že prostřednictvím třetího důvodu kasačního opravného prostředku se navrhovatelky ve skutečnosti domáhaly částečně toho, aby byly opětovně přezkoumány skutkové okolnosti, přičemž však nebylo prokázáno, že by se Tribunál dopustil jejich zjevného zkreslení. 79 Komise stran zkreslení, na něž je poukazováno a které se týkají návrhů na provedení důkazů, zejména uvádí, že pouze Tribunál je oprávněn posoudit, zda je případně nezbytné doplnit informace, které má k dispozici, a že skutečnost, kdy návrh navrhovatelek neměl vliv na posuzování Tribunálu, a proto byl zamítnut, neznamená, že byl tento návrh zkreslen. Kromě toho rozhodující skutečností není podle Komise ani tak to, zda byl návrh na provádění důkazů zjevně zkreslen, jako spíše to, zda byl zjevně zkreslen určitý důkaz, čehož se navrhovatelky ovšem nedovolávaly. Každopádně v případě zkreslení důkazů se musí jednat o zkreslení, které je zjevné. 80 Závěrem Komise je, že Tribunál v napadeném rozsudku nepřekročil meze přiměřeného posouzení důkazů a toto posouzení je v souladu s posouzením, které je uvedeno v bodě 133 rozsudku ze dne 16. září 2013, Keramag Keramische Werke a další v. Komise (T‐379/10 a T‐381/10, nezveřejněný, EU:T:2013:457). Závěry Soudního dvora 81 Zaprvé stran částí třetího důvodu kasačního opravného prostředku, které se týkají provádění důkazů, z ustálené judikatury vyplývá, že unijnímu soudu přísluší rozhodovat na základě okolností sporu, zda je třeba předložit dokument, a to na základě ustanovení jednacího řádu upravujících provádění důkazů. Co se týče Tribunálu, z článku 49 ve spojení s čl. 65 písm. b) jeho jednacího řádu ve znění použitelném ke dni napadeného rozsudku vyplývá, že návrh na předložení jakéhokoli důkazu je součástí provádění dokazování, jež může Tribunál nařídit v kterékoliv fázi řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2003, Salzgitter v. Komise, C‐182/99 P, EU:C:2003:526, bod 41 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 2. října 2003, Aristrain v. Komise, C‐196/99 P, EU:C:2003:529, bod 67 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 2. října 2003, Ensidesa v. Komise, C‐198/99 P, EU:C:2003:530, bod 28 a citovaná judikatura a rozsudek ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‐199/99 P, EU:C:2003:531, bod 67 a citovaná judikatura). 82 Z toho důvodu – jelikož Tribunál zamítl návrhy navrhovatelek, které směřovaly k výslechu svědků s tím, že měl za to, že uvedené dokazování není zapotřebí, zaprvé s ohledem na provedené dokazování v bodech 109 až 147 napadeného rozsudku, které prokázalo existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání, zadruhé s ohledem na konstatování uvedené v bodě 213 uvedeného rozsudku, podle kterého byly poznámky společnosti Hansgrohe dostatečné k prokázání existence protiprávního chování během schůzky IFS konané dne 5. října 2000, zatřetí s ohledem na konstatování uvedené v bodě 218 napadeného rozsudku, podle kterého zápis ze schůzky IFS konané dne 20. listopadu 2002 prokazuje, že došlo k přímému kontaktu mezi hospodářskými subjekty, jenž by mohl narušit pravidla hospodářské soutěže, začtvrté s ohledem na analýzu odpovědnosti navrhovatelek za protisoutěžní jednání v rámci konkrétních událostí, jež je uvedena v bodech 231 až 253 napadeného rozsudku, zapáté s ohledem na posouzení důkazů prokazujících protiprávní povahu schůzek FSKI konaných ve dnech 7. a 8. července 2000, jež je uvedeno v bodech 275 až 284 uvedeného rozsudku, a zašesté s ohledem na analýzu uvedenou v bodech 296 až 306 téhož rozsudku, která vyplývá z konstatování Tribunálu, podle kterého byl prokázán pokus o dosažení dohody o důsledcích v podobě navýšení ceny vyvolaných zavedením mýtného v Německu na schůzkách FSKI konaných ve dnech 17. ledna a 4. července 2003, – je třeba zamítnout šestou části třetího důvodu kasačního opravného prostředku v plném rozsahu, jakož i první a osmou až jedenáctou část tohoto důvodu v rozsahu, v němž se týkají provádění dokazování. 83 Zadruhé, pokud jde o části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, které se týkají zkreslení argumentace navrhovatelek, je třeba uvést, že se navrhovatelky, s výjimkou toho, co uvádějí na podporu třinácté části tohoto důvodu, v těchto částech nedovolávají toho, že Tribunál nepřezkoumal žalobní důvody, jichž se dovolávaly v prvním stupni, ale že nesprávně vyložil a shrnul jejich argumentaci. 84 Postačí přitom konstatovat, že jelikož navrhovatelky nepoukazují na to, že Tribunál nepřezkoumal žalobní důvody, jichž se dovolávaly v prvním stupni, je otázka, zda Tribunál nesprávně shrnul argumentaci navrhovatelek, pro vyřešení projednávaného sporu zcela irelevantní, a proto je třeba pátou a desátou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout v plném rozsahu, a dále zamítnout první a devátou část tohoto důvodu v rozsahu, v němž se týkají zkreslení argumentů navrhovatelek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise, C‐407/08 P, EU:C:2010:389, bod 32). 85 Zatřetí stran třinácté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, v níž navrhovatelky tvrdí, že Tribunál měl nesprávně za to, že nepředložily žádný argument týkající se schůzky VCG konané dne 30. října 2001, je třeba uvést, že Tribunál v bodě 316 napadeného rozsudku uvedl, že navrhovatelky nezpochybňují svou účast na schůzkách vnitrostátních profesních sdružení na území Belgie a Francie, ale zpochybňují povahu jednání během uvedených schůzek. Navrhovatelky přitom tvrdí, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí byla přijímána v rámci každého z podniků na úrovni mateřské společnosti a jejich zástupci neměli na těchto schůzkách žádný prostor pro vyjednávání, nelze výměnu informací o cenách, k níž došlo při těchto příležitostech, přirovnávat ke koordinaci zvyšování cen, a tudíž neměly protisoutěžní cíl. Dále, i když navrhovatelky v bodě 110 své žaloby na neplatnost a v bodě 43 repliky před Tribunálem, jichž se dovolávají v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku, formálně zpochybňují jednání ve vzájemné shodě o cenách během schůzky VCG konané dne 30. října 2001, toto zpochybnění v zásadě vychází z výše uvedených důvodů. Tyto důvody přitom Tribunál právem v bodě 318 napadeného rozsudku zamítl. Za těchto okolností je třeba mít za to, že i přes formulaci, která je uvedena v bodě 321 napadeného rozsudku a může navozovat dojem, že navrhovatelky nezpochybňovaly protisoutěžní cíl schůzky ze dne 30. října 2001, je uvedená formulace pro vyřešení projednávaného sporu zcela irelevantní. Třináctá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je proto neopodstatněná. 86 Začtvrté stran částí třetího důvodu kasačního opravného prostředku, které se týkají zkreslení důkazů, je třeba připomenout, že o zkreslení se jedná, pokud se posouzení existujících důkazů jeví zjevně nesprávné a nejsou uplatněny nové důkazy. Takové zkreslení však musí zjevně vyplývat z písemností ve spisu a není nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů. Dále, pokud navrhovatel tvrdí, že se Tribunál dopustil zkreslení důkazů, musí přesně označit důkazy, jež byly Tribunálem zkresleny, a prokázat nesprávné právní posouzení, které dle jeho názoru Tribunál vedlo k tomuto zkreslení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2015, Itálie v. Komise, C‐280/14 P, EU:C:2015:792, bod 52). 87 Sedmá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku v plném rozsahu, a dále osmá, desátá a jedenáctá část tohoto důvodu v rozsahu, v němž se týkají zkreslení důkazů, jsou však vytrženy z kontextu a vycházejí z nesprávného výkladu napadeného rozsudku. Navrhovatelky totiž v podstatě směřují k tomu, aby Soudní dvůr znovu posoudil skutkový stav a důkazy, k čemuž není Soudní dvůr ve stadiu řízení o kasačním opravném prostředku příslušný. Proto jsou sedmá, osmá, desátá a jedenáctá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku v rozsahu, v němž se týkají zkreslení důkazů, nepřípustné. 88 Zapáté, pokud jde o části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, které se týkají zkreslení sporného rozhodnutí a oznámení námitek ze dne 26. března 2007, je třeba konstatovat, že zaprvé stran druhé a třetí části tohoto důvodu je třeba uvést, že byť mají navrhovatelky za to, že Tribunál použil v bodě 119 napadeného rozsudku nepřesné formulace, kdy měl v uvedeném bodě za to, že na schůzkách FSKI se nejednalo pouze o objemech obratu, ale i o zvýšení cen v oblasti kohoutů a ostatních armatur, a byť lze formulaci, která je uvedena v bodě 130 uvedeného rozsudku chápat tak, že uvádí, že se navrhovatelky účastnily více než jednoho vícevýrobkového sdružení, nemohou tyto, byť nepřesné formulace, zpochybnit závěr, podle kterého předně dvoustranné kontakty mezi podniky potvrzují existenci úzkých vazeb mezi třemi podskupinami výrobků, a dále, že navrhovatelky věděly o celkovém koluzním jednání, které jim bylo vytýkáno, nebo mohly rozumně předvídat, že se konstatované protiprávní jednání týkalo nejméně těchto tří podskupin, a konečně, že se navrhovatelky účastnily dotčeného jediného a trvajícího protiprávního jednání, neboť se účastnily schůzek IFS, které se týkaly tří uvedených podskupin. Tato druhá a třetí část proto nemůže obstát. 89 Zadruhé stran čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku postačí konstatovat, že z výkladu bodů 150 až 159 napadeného rozsudku nevyplývá žádné zjevné zkreslení obsahu oznámení námitek ze dne 26. března 2007. Navrhovatelky v podstatě směřují k tomu, aby Soudní dvůr znovu posoudil skutkový stav a důkazy, což je ve stadiu řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustné. Tato čtvrtá část je proto nepřípustná. 90 Zatřetí, pokud jde o dvanáctou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku, Tribunál se, jak vyplývá z bodu 69 tohoto rozsudku, nezabýval schůzkami IFS ze dne 14. listopadu 2001 a schůzkami FSKI konanými ve dnech 23. ledna a 5. července 2002, ani se o tyto schůzky neopírá ve svých závěrech, které se týkají vytýkaného protiprávního jednání, a dále stran argumentu týkajícího se řešení přijatého v rozsudcích ze dne 16. září 2013, Villeroy & Boch Austria a další v. Komise (T‐373/10, T‐374/10, T‐382/10 a T‐402/10, nezveřejněné, EU:T:2013:455) a v rozsudku ze dne 16. září 2013,Keramag Keramische Werke a další v. Komise (T‐379/10 a T‐381/10, nezveřejněné, EU:T:2013:457), kterého se rovněž dovolávají v rámci sedmé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost Tribunálu odůvodnit rozsudky nemůže v zásadě zahrnovat povinnost odůvodnit způsob, jakým byla vyřešena určitá věc, v porovnání s řešením zvoleným v jiné věci, která byla Tribunálu předložena, a to ani týká-li se tato věc téhož rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v.

cs

caselaw

EU

Komise, C‐444/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:464, bod 66 a citovaná judikatura). Dvanáctá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku v plném rozsahu a sedmá část tohoto důvodu v rozsahu, v němž se týká argumentu týkajícího se řešení přijatého Tribunálem v rozsudcích ze dne 16. září 2013, Villeroy & Boch Austria a další v. Komise (T‐373/10, T‐374/10, T‐382/10 a T‐402/10, nezveřejněné, EU:T:2013:455) a v rozsudku ze dne 16. září 2013, Keramag Keramische Werke a další v. Komise (T‐379/10 a T‐381/10, nezveřejněné, EU:T:2013:457), je proto neopodstatněné. 91 Začtvrté stran čtrnácté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku je třeba konstatovat, že vychází z nesprávného výkladu napadeného rozsudku. Ze znění bodu 324 uvedeného rozsudku totiž nevyplývá, že formulace, kterou použil Tribunál, zjevně zkresluje obsah sporného rozhodnutí, zejména ve světle povahy vytýkaných jednání, tj. cyklického zvyšování cen. Uvedená formulace každopádně nezpochybňuje protisoutěžní povahu schůzky AFICS konané dne 25. února 2004 ani účast navrhovatelek na uvedené schůzce. Tato čtrnáctá část je proto neopodstatněná. 92 Z výše uvedeného vyplývá, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout jako částečně nepřípustný a částečně neopodstatněný. Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku 93 V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, který je složen ze dvou částí, navrhovatelky namítají procesní vady a porušení čl. 48 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu, čl. 48 odst. 2, čl. 47 prvního pododstavce a čl. 52 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 a 3 EÚLP z důvodu přijetí důkazů, jichž se nelze dovolávat, zohlednění argumentace, kterou Komise předložila opožděně a zamítnutí návrhů na provedení důkazů bez dostatečného odůvodnění. K první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku – Argumentace účastnic řízení 94 V první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál připustil a posoudil zásadní důkazy svědčící v neprospěch navrhovatelek, které nebyly uvedeny v oznámení námitek ze dne 26. března 2007 ani ve sporném rozhodnutí, a dokonce byly v rámci řízení z části předloženy opožděně. V této souvislosti podle navrhovatelek navíc Tribunál zohlednil a použil v neprospěch navrhovatelek v napadeném rozsudku písemné argumenty, které byly předloženy opožděně a jichž se Komise dovolávala po ukončení písemné části řízení, a to aniž by umožnil navrhovatelkám, aby se k tvrzením Komise vyjádřily. 95 V tomto ohledu se podle navrhovatelek Tribunál konkrétně zaprvé v bodech 162 až 167 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, neboť popřel existenci porušení práva na obhajobu navrhovatelek z důvodu použití zápisů, které se týkaly schůzky IFS ze dne 5. října 2000, ve sporném rozhodnutí, a tím, že tento důkaz přijal a sám použil, Tribunál podle navrhovatelek rovněž porušil jejich právo na obhajobu. Kromě toho vychází tato část napadeného rozsudku zcela z argumentace, kterou Komise předložila opožděně, neboť tato argumentace byla vůbec poprvé uplatněna více než rok a půl po ukončení písemné části řízení. Tribunál proto tím, že zohlednil uvedenou argumentaci, aniž přinejmenším umožnil navrhovatelkám, aby se k ní znovu písemně vyjádřily, podle navrhovatelek porušil čl. 48 odst. 2 svého jednacího řádu, zásadu rovnosti zbraní a právo navrhovatelek být slyšeny. 96 Zadruhé se Tribunál podle navrhovatelek dopustil v bodech 226 a následujících napadeného rozsudku zaprvé nesprávného právního posouzení tím, že nesprávně odmítl, že Komise porušila právo navrhovatelek na obhajobu, když zohlednila zápisy týkající se schůzky IFS ze dne 9. dubna 2003, a zadruhé se Tribunál sám dopustil procesního pochybení a porušil právo navrhovatelek na obhajobu tím, že zohlednil tyto poznámky a opožděné vyjádření Komise, které se týkalo možnosti nalézt uvedené zápisy ve spisu. 97 Zatřetí se napadený rozsudek podle navrhovatelek opírá o porušení práva na obhajobu, pokud jde o poznámky týkající se výše uvedených schůzek IFS konaných ve dnech 5. října 2000 a 9. dubna 2003 v rozsahu, v němž Tribunál tyto poznámky využil a v bodech 213, 215, 228, 281 a následujících a v bodě 313 napadeného rozsudku z nich vyvodil důsledky, ačkoliv se těchto důkazů nebylo možné dovolávat. 98 Komise tvrdí, že navrhovatelky měly přístup k nedůvěrným zněním dokumentů, na které odkazují, a že argumentace Komise, která se o ně opírá, není novým žalobním důvodem, nýbrž vysvětlením podaným na výzvu Tribunálu. Komise zejména pouze odpověděla na nepřesnou argumentaci navrhovatelek a navrhovatelky měly možnost diskutovat o dotčených otázkách během jednání. – Závěry Soudního dvora 99 Je nesporné, že právo na přístup do spisu Komise má zajistit účinný výkon práv na obhajobu, což jsou práva, která patří mezi základní zásady unijního práva a jsou zakotvena v článku 6 EÚLP, a porušení tohoto práva na přístup v průběhu řízení předcházejícího přijetí napadeného rozhodnutí může vést v zásadě ke zrušení tohoto rozhodnutí, pokud byla porušena práva obhajoby dotyčného podniku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‐199/99 P, EU:C:2003:531, body 126 a 127 a citovaná judikatura). 100 V takovém případě není porušení, k němuž došlo, napraveno pouze tím, že přístup byl umožněn v průběhu soudního řízení o žalobě směřující případně ke zrušení tohoto napadeného rozhodnutí. Pokud je přístup v tomto stadiu zajištěn, nemusí dotčený podnik prokázat, že kdyby měl k neoznámeným dokumentům přístup, mělo by rozhodnutí Komise odlišný obsah, ale pouze, že uvedené dokumenty mohly být užitečné pro jeho obhajobu (viz rozsudek ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‐199/99 P, EU:C:2003:531, bod 128 a citovaná judikatura). 101 V této souvislosti předně stran zápisů týkajících se schůzky IFS konané dne 5. října 2000 z bodů 165 až 167 napadeného rozsudku zaprvé vyplývá, že uvedené zápisy byly zpřístupněny navrhovatelkám před zahájením soudního řízení, a zadruhé, že byly uvedeny v oznámení námitek ze dne 26. března 2007 a zatřetí, že byly předmětem jednání před Tribunálem. 102 Dále stran zápisů týkajících se schůzky IFS ze dne 9. dubna 2003 z bodu 226 napadeného rozsudku vyplývá, že jednak jejich nedůvěrné znění bylo zpřístupněno navrhovatelkám před zahájením soudního řízení, a jednak, že Komise v dopise ze dne 12. března 2013 potvrdila, že první strana těchto zápisů byla volně přístupná a nedůvěrné znění druhé strany bylo k dispozici k nahlédnutí v jejím spise. Uvedené strany zápisů byly rovněž předmětem jednání před Tribunálem. 103 Je třeba ostatně zdůraznit, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, okolnost, že sporné rozhodnutí neodkazuje na uvedené zápisy v plném rozsahu, ale pouze na jejich jednu stranu či přílohu, nemůže vést k porušení práva na obhajobu. Takové odkazy jsou totiž pro identifikaci dotčeného dokumentu dostačující. 104 Zatřetí stran údajně opožděné argumentace Komise, která se týká výše uvedených dokumentů, stačí konstatovat, že z bodů 29 až 38 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál položil navrhovatelkám a Komisi písemné otázky a jednání se konalo dne 20. března 2013. Proto argumentaci, která byla poskytnuta písemně na žádost Tribunálu a sloužila k předběžnému vyjasnění určitých bodů diskuse, které nebyly projednávány na jednání, nelze považovat za opožděnou. Údajná opožděnost této argumentace kromě toho nezpochybňuje skutečnost, že navrhovatelky měly ve skutečnosti přístup k zápisům týkajícím se schůzek IFS konaných ve dnech 5. října 2000 a 5. dubna 2003. 105 Za těchto okolností nelze vytýkat Tribunálu, že se dopustil porušení čl. 48 odst. 2 jednacího řádu ani práva navrhovatelek na obhajobu. První část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnuta jako neopodstatněná. Ke druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku – Argumentace účastnic řízení 106 Podstatou tvrzení navrhovatelek uvedených ve druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je, že Tribunál tím, že odmítl vyslechnout svědky svědčící v neprospěch Komise, porušil právo navrhovatelek na spravedlivý proces. Tribunál podle navrhovatelek nevyhověl žádnému z jejich návrhů na provedení důkazů. Tribunál proto tím, že veškeré tyto návrhy v bodech 135, 200, 214, 236, 240, 245, 270, 283 a 305 zamítl, porušil právo navrhovatelek na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP. 107 Komise má za to, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pravomoc Tribunálu posoudit relevantnost návrhu na provedení důkazu ve vztahu k předmětu sporu a nezbytnosti výslechu svědků je v souladu se základním právem na spravedlivý proces a zejména s čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP. – Závěry Soudního dvora 108 Nejprve je třeba připomenout, že jedině Tribunál je oprávněn posoudit, zda je případně nezbytné doplnit poznatky, které má k dispozici o věcech, které mu jsou předloženy. Průkazný nebo neprůkazný charakter procesních písemností spadá do jeho svrchovaného posouzení skutkových okolností, které nepodléhá přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku, s výjimkou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu nebo jestliže z dokumentů vložených do spisu vyplývá věcná nesprávnost zjištění Tribunálu (rozsudek ze dne 12. června 2014, Deltafina v. Komise, C‐578/11 P, EU:C:2014:1742, bod 67 a citovaná judikatura). 109 Dále podle ustálené judikatury platí, že i když návrh na výslech svědků formulovaný v žalobě přesně uvádí, kterých skutečností se má výslech svědka nebo svědků týkat a z jakých důvodů mají být svědci vyslechnuti, přísluší Tribunálu, aby posoudil relevantnost návrhu ve vztahu k předmětu sporu a nezbytnosti výslechu uvedených svědků (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens a další v. Komise, C‐239/11 P, C‐489/11 P a C‐498/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:866, bod 323 a citovaná judikatura). 110 Tato posuzovací pravomoc Tribunálu je v souladu se základním právem na spravedlivý proces, a zejména s čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP. Z ustálené judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že toto posledně uvedené ustanovení nepřiznává obviněnému absolutní právo na předvolání svědků k Tribunálu a v zásadě přísluší soudu, aby rozhodl o nezbytnosti nebo účelnosti předvolání svědka. Článek 6 odst. 3 EÚLP neukládá předvolání každého svědka, ale směřuje k úplné rovnosti zbraní zajišťující, aby sporné řízení jako celek poskytlo obviněnému odpovídající a dostatečnou možnost zpochybnit podezření, která jsou proti němu vznesena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens a další v. Komise, C‐239/11 P, C‐489/11 P a C‐498/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:866, body 324 a 325 a citovaná judikatura). 111 Z toho vyplývá, že druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, a tudíž i čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu musí být zamítnuty jako neopodstatněné. K pátému důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastnic řízení 112 Pátý důvod kasačního opravného prostředku navrhovatelek, jenž se skládá ze dvou částí, které je třeba posoudit společně, vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění a z porušení článku 101 SFEU, pokud jde o právní kvalifikaci jediného a trvajícího protiprávního jednání a odpovědnost navrhovatelek v této souvislosti. 113 Navrhovatelky v první části tohoto důvodu tvrdí, že Tribunál v bodech 118 až 128 napadeného rozsudku ani v jiné části uvedeného rozsudku dostatečně neodůvodnil svá zjištění, která se týkají vzájemně doplňující povahy zjištěných praktik, což je podmínka pro kvalifikaci protiprávního jednání jakožto jediného protiprávního jednání. 114 Ve druhé části uvedeného důvodu navrhovatelky v podstatě tvrdí, že Tribunál vyložil v bodech 180 a následujících napadeného rozsudku judikaturu Soudního dvora, pokud jde o právní kvalifikaci jediného a trvajícího protiprávního jednání, nesprávně, zejména z toho důvodu, že jediné a trvající protiprávní jednání lze v zásadě stanovit pouze mezi soutěžiteli, a Tribunál každopádně nemohl dojít na základě skutečností a důkazů obsažených ve spise k závěru o tom, že se navrhovatelky takového protiprávního jednání účastnily. 115 Komise tvrdí, že Tribunál analyzoval v řadě bodů napadeného rozsudku různá jednání ve skupině dotčených podniků a odkázal na relevantní body sporného rozhodnutí. Podle Komise z judikatury Soudního dvora zejména vyplývá, že skutečnost, že se praktiky vzájemně doplňují, není podmínkou prokázání existence jediného protiprávního jednání a údajná neexistence analýzy v této souvislosti proto nezakládá vadu odůvodnění. 116 Komise stran druhé části pátého důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že porušení článku 101 SFEU nastává i v případě, je-li účelem takového chování podniku, které je koordinováno s jinými podniky, omezit hospodářskou soutěž na relevantním trhu, a není nutné, aby tento podnik sám na takovém trhu působil. Komise dodává, že se účastníci v projednávaném případě svou účastí zapojili na koluzivních schůzkách do podporování jednotného hospodářského cíle. K tomu, aby mohlo být navrhovatelkám přičítáno protiprávní chování, kterého se dopouštějí jiné podniky, stačí, že si tohoto chování byly vědomy nebo je mohly rozumně předvídat. Tribunál na řadě míst posuzoval dotčené schůzky kartelové dohody, přičemž vždy prokázal, že mezi výrobci tří podskupin výrobků docházelo k výměně relevantních informací, což stačí k prokázání existence „vědomosti či domněnky vědomosti o protiprávním jednání“. Závěry Soudního dvora 117 Podle ustálené judikatury nemusí být porušení čl. 101 odst. 1 SFEU výsledkem jen jediného skutku, ale i řady skutků nebo rovněž pokračujícího jednání, i když jeden nebo několik prvků této řady skutků nebo tohoto pokračujícího jednání by mohly samy o sobě a nahlíženy jednotlivě zakládat porušení uvedeného ustanovení. Pokud se jednotlivé skutky začleňují do „celkového plánu“ z důvodu totožného cíle narušujícího hospodářskou soutěž uvnitř společného trhu, má Komise právo přičítat odpovědnost za tyto skutky v závislosti na účasti na protiprávním jednání nahlíženém jako celek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2015, Fresh Del Monte Produce v. Komise a Komise v. Fresh Del Monte Produce, C‐293/13 P a C‐294/13 P, EU:C:2015:416, bod 156 a citovaná judikatura). 118 Podnik, který se podílel na takovém jediném a komplexním protiprávním jednání chováním, které je mu vlastní, které spadá pod pojem „dohoda“ nebo „jednání ve vzájemné shodě“ s cílem narušujícím hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU a jehož účelem bylo přispět k uskutečňování protiprávního jednání jako celku, může být rovněž odpovědný za chování ostatních podniků v rámci téhož protiprávního jednání po celou dobu účasti na uvedeném protiprávním jednání. Tak je tomu v případě, je-li prokázáno, že uvedený podnik svým jednáním zamýšlel přispět ke společným cílům sledovaným všemi účastníky a věděl o plánovaném nebo uplatňovaném protiprávním jednání jiných podniků sledujících tytéž cíle nebo ho mohl rozumně předvídat a byl připraven přijmout z toho plynoucí riziko (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2015, Fresh Del Monte Produce v. Komise a Komise v. Fresh Del Monte Produce, C‐293/13 P a C‐294/13 P, EU:C:2015:416, bod 157 a citovaná judikatura). 119 Podnik se mohl přímo účastnit celého protisoutěžního chování tvořícího jediné a trvající protiprávní jednání a v tomto případě má Komise právo mu přičíst odpovědnost za celé takové chování, a tedy za uvedené protiprávní jednání v plném rozsahu. Podnik se mohl rovněž přímo účastnit jen části protisoutěžního chování tvořícího jediné a trvající protiprávní jednání, ale vědět o každém dalším plánovaném nebo uplatňovaném protiprávním jednání jiných účastníků kartelové dohody sledujících tytéž cíle nebo ho mohl rozumně předvídat a být připraven přijmout z toho plynoucí riziko. V takovém případě má Komise rovněž právo přičíst tomuto podniku odpovědnost za všechny protisoutěžní úkony tvořící takové protiprávní jednání, a tudíž za protiprávní jednání jako celek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2015, Fresh Del Monte Produce v. Komise a Komise v. Fresh Del Monte Produce, C‐293/13 P a C‐294/13 P, EU:C:2015:416, bod 158 a citovaná judikatura). 120 Naproti tomu, pokud se podnik přímo účastnil jednoho či více protisoutěžních jednání tvořících jediné a pokračující protiprávní jednání, ale nebylo prokázáno, že svým jednáním zamýšlel přispět ke všem společným cílům sledovaným dalšími účastníky kartelové dohody a že věděl o každém dalším plánovaném nebo uplatňovaném protiprávním jednání uvedených účastníků sledujících tytéž cíle nebo že ho mohl rozumně předvídat a byl připraven přijmout z toho plynoucí riziko, Komise mu může přičíst jen odpovědnost za jednání, na kterém se přímo účastnil, a za zamýšlené nebo skutečné jednání dalších účastníků sledujících tytéž cíle jako on, o němž je prokázáno, že o něm věděl nebo ho mohl rozumně předvídat a byl připraven přijmout z toho plynoucí riziko viz rozsudek ze dne 24. června 2015, Fresh Del Monte Produce v. Komise a Komise v. Fresh Del Monte Produce, C‐293/13 P a C‐294/13 P, EU:C:2015:416, bod 159 a citovaná judikatura). 121 V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl v tom smyslu, že Tribunál nemá povinnost pro účely kvalifikace jednotlivých jednání jako jediného a trvajícího protiprávní jednání ověřovat, zda se doplňují v tom smyslu, že každé z nich má čelit jednomu nebo několika následkům běžné hospodářské soutěže, a zda tato jednání prostřednictvím interakce přispívají k uskutečnění souhrnu protisoutěžních účinků zamýšlených jejich původci v rámci celkového plánu směřujícího k jedinému cíli. Naproti tomu podmínka týkající se pojmu jednotného cíle znamená, že musí být ověřeno, zda existují prvky, kterými se vyznačují jednotlivé úkony tvořící protiprávní jednání, které by mohly naznačovat, že úkony, které fakticky provádějí jiné podniky účastnící se kartelové dohody, nemají stejný účel nebo stejný protisoutěžní důsledek, a nespadají tedy do „celkového plánu“ z důvodu jejich totožného účelu narušujícího hospodářskou soutěž na vnitřním trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens a další v. Komise, C‐239/11 P, C‐489/11 P a C‐498/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:866, body 247 a 248). 122 Kromě toho z judikatury Soudního dvora nelze vyvodit, že čl. 101 odst. 1 SFEU se týká výlučně buď podniků působících na trhu dotčeném omezeními hospodářské soutěže či na trzích na vstupu nebo na výstupu nebo na trzích sousedících s uvedeným trhem, nebo podniků, které omezují nezávislost svého jednání na daném trhu na základě dohody nebo jednání ve vzájemné shodě. Z ustálené judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že znění čl. 101 odst. 1 SFEU obecně odkazuje na všechny dohody a jednání ve vzájemné shodě, které v horizontálních nebo vertikálních vztazích narušují hospodářskou soutěž na společném trhu bez ohledu na trh, na kterém strany působí, nebo skutečnost, že se daná ujednání vztahují pouze na obchodní chování jedné z těchto stran (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise, C‐194/14 P, EU:C:2015:717, body 34 a 35 a citovaná judikatura). 123 V projednávaném případě je třeba zaprvé konstatovat, že Tribunál v bodech 90 až 92 napadeného rozsudku připomněl judikaturu týkající se pojmu „jediného a trvajícího protiprávního jednání“. Zadruhé Tribunál v bodech 93 až 108 uvedeného rozsudku připomněl judikaturu týkající se důkazního břemene. Zatřetí Tribunál v bodech 111 až 147 téhož rozsudku přezkoumal v rámci posuzování žalobních důvodů navrhovatelek, které se týkají kvalifikace dotčeného protiprávního jednání jakožto jediného a trvajícího protiprávního jednání, zda protiprávní praktiky a chování spadaly do „celkového plánu“. 124 Za těchto podmínek, jelikož Tribunál přezkoumal, zda dotčené protiprávní praktiky a chování nespadají do „celkového plánu“, a jelikož soutěžní vztah mezi podniky účastnícími se protiprávního jednání není podmínkou k tomu, aby byla protisoutěžní jednání kvalifikována jakožto jediné a trvající protiprávní jednání, nelze Tribunálu vytýkat, že nedostatečně odůvodnil přezkum kvalifikace dotčených praktik a chování jakožto jediného a trvajícího protiprávního jednání. 125 Tudíž Tribunál se tím, že měl za to, že navrhovatelky jsou odpovědné jednak za svou přímou účast na vytýkaném protiprávním jednání a jednak za svou nepřímou účast na tomto jednání, jelikož věděly o všech protiprávních úkonech, které ostatní účastníci dotčené kartelové dohody sledující tytéž cíle plánovali nebo uplatňovali, nebo je mohly rozumně předvídat a být připraveny přijmout z toho plynoucí riziko, nedopustil nesprávného právního posouzení. 126 Pátý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž neopodstatněný. K šestému důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastnic řízení 127 Navrhovatelky v šestém důvodu kasačního opravného prostředku, jenž se skládá ze tří částí, které je třeba posoudit společně, tvrdí, že se Tribunál dopustil porušení článku 101 SFEU, neboť měl za to, že je třeba kvalifikovat diskuse, které proběhly během různých schůzek, jakožto úmyslná omezení hospodářské soutěže, a dále tím, že předpokládal, že navrhovatelky měly povinnost distancovat se od diskusí podniků, s nimiž nesoutěžily. 128 V první části tohoto důvodu navrhovatelky tvrdí, že jednání ve vzájemné shodě lze v zásadě konstatovat pouze mezi podniky, které spolu vzájemně soutěží. Tribunál, který měl v bodě 212 napadeného rozsudku za to, že výměnu citlivých informací lze považovat samu o sobě za protisoutěžní jednání, tím podle navrhovatelek vycházel z nesprávného kritéria a nezohlednil hospodářský kontext dotčených diskusí. Tím se podle navrhovatelek dopustil porušení článku 101 SFEU. 129 Ve druhé části šestého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál rovněž porušil článek 101 SFEU tím, že v bodech 251 a 252 napadeného rozsudku měl za to, že k tomu, aby se zprostily odpovědnosti za dotčené protiprávní jednání, se navrhovatelky měly distancovat od všech diskusí, které probíhaly v rámci schůzek IFS, jichž se účastnily. Přitom podle navrhovatelek domněnka o protisoutěžní povaze jednání ve vzájemné shodě neexistuje, jedná-li se o podniky, které mezi sebou nesoutěží. Podle navrhovatelek proto nelze dovozovat z jejich účasti během diskusí, které se týkaly témat vztahujících se k trhům, na nichž nepůsobí, závěry o tom, že podporovaly protiprávní iniciativu. 130 Ve třetí části šestého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil článek 101 SFEU tím, že měl v bodech 235, 239 a 298 napadeného rozsudku za to, že „pokus o dosažení dohody“ bez důkazů o existenci takové dohody stačí k tomu, aby byla prokázána existence jednání ve vzájemné shodě. Navrhovatelky mají za to, že „pokus o dosažení dohody“ mezi podniky, které spolu nesoutěží, nestačí k prokázání porušení článku 101 SFEU. 131 Komise tvrdí, že soutěžní vztah byl prokázán ve vztahu ke schůzkám kartelové dohody, jichž se kromě navrhovatelek účastnili i jiní výrobci sanitární keramiky. Podle Komise údajný nátlak ze strany velkoobchodníků nezbavoval navrhovatelky možnosti samostatného jednání. Navíc, nejenže na tento nátlak mohly navrhovatelky reagovat samostatně, ale samy si zvolily možnost využít společného koluzivního jednání a pokusily se sjednat harmonogram zvyšování cen. Komise zdůrazňuje, že na rozdíl od argumentů navrhovatelek je i výměna informací porušením článku 101 SFEU, pokud podporuje jiný protisoutěžní mechanismus. 132 Komise tvrdí, že diskuse o cenách se netýkaly jen trhů třetích stran. Stejně tak povinnost distancovat se od diskusí, které proběhly v rámci IFS, vyplývá z povahy protiprávního jednání jakožto jediného a trvajícího protiprávního jednání. Navrhovatelky tak zejména podle Komise odpovídaly za protiprávní chování ostatních účastníků kartelové dohody v rozsahu, v němž o tomto jednání skutečně věděly nebo měly vědět. 133 Komise připomíná, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že k prokázání existence jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 101 SFEU stačí, aby podnik sdělil informace svým soutěžitelům za účelem připravení protisoutěžní dohody. Tento orgán vybízí Soudní dvůr, aby šestý důvod kasačního opravného prostředku zamítl v plném rozsahu. Závěry Soudního dvora 134 Nejprve je třeba uvést, že z ustálené judikatury vyplývá, že výměna citlivých informací je porušením čl. 101 odst. 1 SFEU, zejména pokud podporuje jiný protisoutěžní mechanismus (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‐204/00 P, C‐205/00 P, C‐211/00 P, C‐213/00 P, C‐217/00 P a C‐219/00 P, EU:C:2004:6, bod 281). 135 Dále skutečnost, že mezi soutěžiteli dochází k výměně obchodních informací za účelem přípravy protisoutěžní dohody, stačí k prokázání existence jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. V této souvislosti není zapotřebí prokazovat, že se soutěžitelé formálně zavázali k tomu, že se budou chovat určitým způsobem či společně stanovili své budoucí chování na trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Solvay v. Komise, C‐455/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:796, bod 40). 136 Konečně toto mlčky učiněné schválení takovéto protiprávní iniciativy bez veřejného distancování se od jejího obsahu nebo jejího oznámení správním orgánům má za následek, že je podníceno pokračování v protiprávním jednání a bráněno v jeho odhalení. Toto účastenství představuje pasivní formu účasti na protiprávním jednání, a je tudíž způsobilé založit odpovědnost podniku v rámci jednotné dohody. Navíc okolnost, že podnik neplní výsledky schůzky s protisoutěžním předmětem, ho nemůže zprostit jeho odpovědnosti z důvodu jeho účasti na kartelové dohodě, ledaže by se veřejně distancoval od jejího obsahu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‐189/02 P, C‐202/02 P, C‐205/02 P až C‐208/02 P a C‐213/02 P, EU:C:2005:408, body 143 a 144). 137 Jelikož, jak vyplývá z bodu 124 tohoto rozsudku, není soutěžní vztah mezi účastnícími se podniky podmínkou pro kvalifikaci takových protisoutěžních jednání, o jaké se jedná v projednávaném případě, jakožto jediného a trvajícího protisoutěžního jednání, navrhovatelky mají nesprávně za to, že se v souvislosti s jediným a trvajícím protiprávním jednání neuplatní judikatura připomenutá v bodech 134 až 136 tohoto rozsudku. 138 Byla-li by totiž argumentace navrhovatelek přijata, byl by tím zbaven pojem „jediného a trvajícího jednání“ částečně svého smyslu, neboť takový výklad by zprošťoval podniky, jež se účastní jediného a trvajícího protiprávního jednání, veškeré přímé odpovědnosti z důvodu jednání podniků, s nimiž nesoutěží, ale které nicméně svých chováním přispívají k dosažení „celkového plánu“, který je specifický pro jediné a trvající protiprávního jednání. 139 Tribunál měl tedy správně za to, že navrhovatelky lze shledat odpovědnými jednak za jejich přímou účast na uvedeném jednání a jednak za jejich nepřímou účast na tomto jednání, jelikož věděly o všech protiprávních úkonech, které ostatní účastníci dotčené kartelové dohody sledující tytéž cíle plánovali nebo uplatňovali, nebo je mohly rozumně předvídat a být

cs

caselaw

EU

připraveny přijmout z toho plynoucí riziko. 140 Z výše uvedených úvah vyplývá, že šestý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný. 141 Vzhledem k tomu, že žádnému z důvodů kasačního opravného prostředku vznesených navrhovatelkami na podporu jejich kasačního opravného prostředku nelze vyhovět, je třeba tento kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu. K nákladům řízení 142 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. 143 Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Společnostem Duravit AG, Duravit SA a Duravit BeLux SPRL/BVBA se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 18. října 2012 ( *1 ) „Volný pohyb zboží — Množstevní omezení a opatření s rovnocenným účinkem — Vnitřní obložení komínů a spalinovodů — Výrobek bez označení shody CE — Zákaz uvádění výrobku na trh“ Ve věci C-385/10, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Consiglio di Stato (Itálie) ze dne 27. dubna 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 30. července 2010, v řízení Elenca Srl proti Ministero dell’Interno, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát) ve složení M. Ilešič, vykonávající funkci předsedy pátého senátu, E. Levits (zpravodaj) a J.-J. Kasel, soudci, generální advokát: Y. Bot, vedoucí soudní kanceláře: A. Impellizzeri, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. září 2011, s ohledem na vyjádření předložená: — za Elenca Srl E Pasquinellim a G. Saltinim, avvocati, — za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s C. Colelli, avvocato dello Stato, — za českou vládu M. Smolkem a T. Müllerem, jako zmocněnci, — za maďarskou vládu K. Szíjjártó a Z. Tóth, jakož i G. Koósem, jako zmocněnci, — za Evropskou komisi C. Zadrou a G. Zavvosem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 89/106/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků (Úř. věst. L 40, s. 12; Zvl. vyd. 13/09, s. 296), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003 (Úř. věst. L 284, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 447, dále jen „směrnice 89/106“), jakož i výkladu ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu zboží. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Elenca Srl (dále jen „Elenca“), která uvádí na trh nafukovací vložky do komínů a kouřovodů, a Ministero dell’Interno, jehož předmětem je vnitrostátní právní úprava týkající se uvádění těchto vložek na trh v Itálii. Právní rámec Unijní právní úprava 3 Článek 2 odst. 1 směrnice 89/106 stanoví: „Členské státy přijmou všechna nezbytná opatření k tomu, aby výrobky uvedené v článku 1, které jsou určeny k použití ve stavbách, mohly být uvedeny na trh pouze tehdy, jsou-li vhodné k tomuto určenému použití, to znamená, že mají takové vlastnosti, že stavby, do kterých mají být zabudovány, sestaveny, použity nebo instalovány, mohou, jsou-li řádně navrženy a provedeny, splňovat základní požadavky uvedené v článku 3, jestliže se na tyto stavby vztahují předpisy obsahující tyto požadavky.“ 4 Článek 4 odst. 2 této směrnice stanoví: „Členské státy předpokládají, že výrobky jsou vhodné pro použití, jestliže umožní, aby stavby, ve kterých budou použity, plnily základní požadavky uvedené v článku 3 za předpokladu, že tyto stavby budou řádně navrženy a provedeny, a jestliže tyto výrobky jsou opatřeny označením CE, které vyjadřuje, že splňují všechna ustanovení této směrnice včetně postupů posuzování shody stanovených v kapitole V a postupu stanoveného v kapitole III. Označení CE vyjadřuje, že výrobky: a) vyhovují příslušným vnitrostátním normám přejímajícím harmonizované normy, na něž byly zveřejněny odkazy v Úředním věstníku Evropských společenství; členské státy zveřejní odkazy na tyto vnitrostátní normy; b) vyhovují evropskému technickému schválení vydanému podle postupu stanoveného v kapitole III nebo c) vyhovují vnitrostátním technickým specifikacím uvedeným v odstavci 3, pokud harmonizované specifikace neexistují; seznam těchto vnitrostátních specifikací musí být vypracován podle postupu stanoveného v čl. 5 odst. 2.“ 5 Článek 6 uvedené směrnice stanoví: „1. Členské státy nesmějí na svém území bránit volnému pohybu,uvádění na trh nebo používání výrobků, které splňují ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby použití těchto výrobků k účelu, pro který byly zamýšleny, nebránila pravidla nebo podmínky stanovené veřejnoprávními nebo soukromoprávními subjekty, které působí jako veřejný podnik nebo jako veřejný subjekt na základě monopolního postavení. 2. Členské státy jsou však povinny umožnit, aby byly na jejich území na trh uváděny výrobky, na které se čl. 4 odst. 2 nevztahuje, jestliže splňují vnitrostátní předpisy, které jsou v souladu se Smlouvou, nestanoví-li evropské technické specifikace uvedené v kapitole II a III jinak. Komise a výbor uvedený v článku 19 budou pravidelně sledovat a přezkoumávat vývoj evropských technických specifikací. [...]“ Italská právní úprava 6 Legislativní nařízení č. 152/2006 ze dne 4. dubna 2006 v odstavci 1 svého článku 285, nadepsaného „Technické vlastnosti“, stanoví: „Zařízení pro vytápění domácností a nebytových prostor s nominálním topným výkonem vyšším, než je nejnižší hranice, musí mít technické vlastnosti stanovené v části II přílohy IX části V tohoto nařízení v závislosti na typu používaného paliva.“ 7 Příloha IX uvedeného nařízení, nadepsaná „Zařízení pro vytápění domácností a nebytových prostor“, v části II, nadepsané „Technické a výrobní požadavky“, stanoví: „2. Vlastnosti komínů: [...] 2.7 Zařízení [...] musí být vybavena komíny zhotovenými z výrobků, které jsou opatřeny označením CE. Konkrétně tyto komíny musí: — být zhotoveny z nehořlavých materiálů; [...]“ 8 Oběžník Ministero dell’Interno č. 4853/2009 – odboru hasičského, veřejné bezpečnosti a civilní obrany – ústředního ředitelství pro prevenci a technickou bezpečnost (dále jen „napadený oběžník“) zní: „[...] Systémy vnitřního obložení kouřovodů z plastu [...] spadají do oblasti působnosti směrnice 89/106/EHS. V současné době patrně neexistují žádná konkrétní harmonizovaná pravidla. Jedinou normou vypracovanou Evropským výborem pro normalizaci (CEN), která se použije na kouřovody s plastovou vložkou [...], je norma EN 14471:2005, která ve skutečnosti vylučuje výslovně materiály používané za účelem změny vlastností povrchu, který je v kontaktu se spalinami. Označení CE těchto systémů by tedy bylo možné pouze na základě evropského technického schválení vydaného členskou organizací EOTA (Organizace pro technická schválení). — Používání předmětných výrobků je třeba vyloučit v případě tepelných zařízení pro domácnosti a nebytové prostory s nominálním výkonem vyšším než 35 kW; — v případě tepelných zařízení s nominálním výkonem nižším než 35 kW [...] má autor tohoto oběžníku v každém případě za to, že případné použití těchto výrobků se musí omezovat výhradně na výrobky, jež jsou opatřeny označením CE na základě evropského technického schválení a jež se instalují v souladu s použitím stanoveným výrobcem.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 9 Společnost Elenca dováží na italský trh nafukovací termoreaktivní vložky do komínů a kouřovodů vyrobené v Maďarsku a zabývá se jejich distribucí. S těmito vložkami lze rekonstruovat staré komíny a kouřovody bez nutnosti provést zednické práce. Tato technologie byla uvedena na různé evropské trhy, zejména na italský trh, a nahradila dříve používané tradiční systémy, které spočívaly v instalaci vnějších kouřovodů, vyrobených převážně z nerezové oceli nebo z keramických materiálů, nebo pevných rour uvnitř budov. 10 Společnost Elenca se domnívá, že napadený oběžník, jenž vychází z legislativního nařízení č. 152/2006, porušuje zejména články 34 SFEU až 37 SFEU, jelikož dovozu a distribuci prakticky brání skutečnost, že výrobek pocházející z jiného členského státu Evropské unie (v projednávaném případě z Maďarska) lze uvést na trh pouze tehdy, pokud splňuje technický požadavek – a sice je opatřen označením CE – jemuž nelze vyhovět, neboť v současné době neexistuje v tomto směru příslušná harmonizovaná norma. 11 Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud regionu Lazio) prohlásil žalobu společnosti Elenca na neplatnost napadeného oběžníku za nepřípustnou, neboť měl za to, že tento oběžník nemá povahu právního předpisu a nemůže být předmětem žaloby. 12 Společnost Elenca podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Consiglio di Stato. Předkládající soud vyhověl tomuto opravnému prostředku společnosti Elenca, jelikož měl za to, že se napadený oběžník dotýká právní situace této společnosti. Uvedený soud sdílel s posledně uvedenou společností pochybnosti ohledně legitimity vnitrostátní právní úpravy s ohledem na unijní právo. 13 Za těchto podmínek se Consiglio di Stato rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Jsou oběžník napadený v řízení v prvním stupni a vnitrostátní předpisy uvedené v tomto oběžníku slučitelné s právem Společenství a s výše uvedenými normami? Porušují konkrétně tyto předpisy zásady a pravidla stanovené směrnicí 89/106 [...] o stavebních výrobcích, která nijak nevyžaduje připojení označení CE a stanoví naopak (v čl. 6 odst. 1 a 2 [směrnice 89/106]), že členské státy ‚nesmějí na svém území bránit volnému pohybu, uvádění na trh nebo používání výrobků, které splňují ustanovení‘ směrnice [89/106], přičemž zajistí, aby ‚použití těchto výrobků k účelu, pro který byly zamýšleny, nebránila pravidla nebo podmínky stanovené veřejnoprávními nebo soukromoprávními subjekty, které působí jako veřejný podnik nebo jako veřejný subjekt na základě monopolního postavení‘, a umožní, aby ‚byly na jejich území na trh uváděny výrobky, na které se čl. 4 odst. 2 [směrnice 89/106] nevztahuje, jestliže splňují vnitrostátní předpisy, které jsou v souladu se Smlouvou, nestanoví-li evropské technické specifikace uvedené v kapitole II a III [této směrnice] jinak‘? 2) Porušují napadený oběžník a vnitrostátní předpisy v něm uvedené konkrétně články 34 SFEU až 37 SFEU, které zakazují omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem, a to tím, že uvedení na trh výrobku pocházejícího z jiného státu [Unie], jako v projednávaném případě, podmiňují technickým požadavkem, a to připojením označení CE – které by bylo možné a legitimní pouze v případě, že by existovala odpovídající harmonizovaná norma, což prakticky brání dovozu dotčeného výrobku na italské území a jeho distribuci na tomto území, a to v rozporu se zásadami stanovenými ve výše uvedených ustanoveních Smlouvy a práva Společenství, jež zaručují volnou hospodářskou soutěž tím, že vyžadují pravidla, která mohou zajistit nediskriminační rovné zacházení, jakož i transparentnost, proporcionalitu a dodržování práv jednotlivých podniků? 3) Neměl by dále právní rámec vycházející z práva Společenství, který má zaručovat účinnou hospodářskou soutěž i v odvětví, do něhož spadá projednávaný spor, ukládat vnitrostátnímu zákonodárci a správním orgánům, aby nepřijímaly právní opatření citovaná ve výše uvedeném [napadeném] oběžníku a legislativním nařízení č. 152/2006? 4) Konečně, je ochrana pluralismu a hospodářské soutěže v daném odvětví, jež je zaručena evropským právem, zajištěna takovou vnitrostátní právní úpravou, jako je legislativní nařízení č. 152/2006 (konkrétně s ohledem na článek 285 a na část II přílohy IX, body 2.7 a 3.4), která stanoví a ukládá výše uvedená omezení?“ K předběžným otázkám K první otázce 14 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 89/106 vykládána tak, že brání vnitrostátním předpisům, které automaticky podmiňují uvádění na trh takových stavebních výrobků, jako jsou výrobky, o které se jedná ve věci v původním řízení, pocházejících z jiného členského státu tím, že tyto výrobky musí být opatřeny označením CE. 15 V tomto ohledu je třeba připomenout, že hlavním cílem směrnice 89/106 je odstranit překážky obchodu vytvořením podmínek umožňujících volné uvádění stavebních výrobků na trh ve Společenství. Za tímto účelem směrnice upřesňuje základní požadavky, které musejí splňovat stavební výrobky a které jsou provedeny harmonizovanými normami a prováděcími vnitrostátními normami, evropskými technickými schváleními a vnitrostátními technickými specifikacemi uznávanými na úrovni Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2008, Komise v. Belgie, C-227/06, bod 31). 16 Je nepochybné, že sporné nafukovací vložky do komínů a kouřovodů jsou „stavebními výrobky“ ve smyslu směrnice 89/106. 17 Kromě toho jednání přispělo k objasnění, že uvedené stavební výrobky nejsou předmětem harmonizované normy nebo evropského technického schválení ani vnitrostátní technické specifikace uznané na úrovni Unie ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 89/106. 18 Pokud jde však o stavební výrobek, na který se nevztahuje čl. 4 odst. 2 směrnice 89/106, ustanovení čl. 6 odst. 2 této směrnice stanoví, že členské státy umožní jeho uvedení na trh na svém území, jestliže splňuje vnitrostátní předpisy, které jsou v souladu se Smlouvou, nestanoví-li evropské technické specifikace jinak (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Komise v. Belgie, bod 33, a rozsudek ze dne 1. března 2012, Ascafor a Asidac, C-484/10, bod 40). 19 Z toho vyplývá, že členský stát nemůže automaticky vyžadovat připojení označení CE na stavební výrobek, na který se nevztahuje čl. 4 odst. 2 směrnice 89/106 a který pochází z jiného členského státu, aby mohl být tento výrobek uváděn na trh na jeho území. Uvedený stát může podrobit uvedení na trh pouze vnitrostátním předpisům, které jsou v souladu s povinnostmi vyplývajícími ze Smlouvy, zejména pak se zásadou volného pohybu zboží uvedenou v článcích 34 SFEU a 36 SFEU (viz výše uvedené rozsudky Komise v. Belgie, bod 34, jakož i Ascafor a Asidac, bod 50). 20 Na první otázku je tedy třeba odpovědět v tom smyslu, že směrnice 89/106 musí být vykládána tak, že brání vnitrostátním předpisům, které automaticky podmiňují uvádění na trh takových stavebních výrobků, jako jsou výrobky, o které se jedná ve věci v původním řízení, pocházejících z jiného členského státu tím, že tyto výrobky musí být opatřeny označením CE. Ke druhé otázce 21 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být články 34 SFEU až 37 SFEU vykládány tak, že brání vnitrostátním předpisům, které automaticky podmiňují uvádění na trh takových stavebních výrobků, jako jsou výrobky, o které se jedná ve věci v původním řízení, pocházejících z jiného členského státu tím, že tyto výrobky musí být opatřeny označením CE. K existenci překážky volného pohybu zboží 22 Podle ustálené judikatury platí, že veškerou obchodní právní úpravu členských států, která by mohla ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Unie, je třeba považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením ve smyslu článku 34 SFEU (viz zejména rozsudky ze dne 11. července 1974, Dassonville, 8/74, Recueil, s. 837, bod 5, a ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika, C-108/09, Sb. rozh. s. I-12213, bod 47). Samotná skutečnost, že je dovozce odrazován od dovozu předmětných výrobků či jejich uvedení na trh v dotyčném členském státě, tedy pro něj představuje překážku volného pohybu zboží (rozsudek ze dne 12. července 2012, C-171/11, Fra.bo, bod 22 a citovaná judikatura). 23 Z ustálené judikatury také vyplývá, že článek 34 SFEU odráží povinnost dodržování zásad zákazu diskriminace a vzájemného uznávání výrobků legálně vyrobených a uvedených na trh v jiných členských státech, jakož i povinnost zajistit unijním výrobkům volný přístup na vnitrostátní trhy (viz rozsudek ze dne 10. února 2009, Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. s. I-519, bod 34, a výše uvedený rozsudek Ker-Optika, bod 48). 24 V projednávané věci zakazuje požadavek týkající se označení CE stanovený relevantními vnitrostátními předpisy, i když se uplatňuje bez rozdílu, uvádění sporných stavebních výrobků na trh v Itálii, přestože jsou tyto výrobky legálně uváděny na trh v jiných členských státech. 25 Za těchto podmínek je třeba požadavek označení CE považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu ve smyslu článku 34 SFEU, a tedy za překážku volného pohybu zboží. K odůvodnění překážky volného pohybu zboží 26 Je nesporné, že překážka volného pohybu zboží může být odůvodněna důvody obecného zájmu uvedenými v článku 36 SFEU nebo kategorickými požadavky. V obou případech musí být vnitrostátní opatření způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení (viz výše uvedené rozsudky Ker-Optika, bod 57, jakož i Ascafor a Asidac, bod 58). 27 V daném případě italská vláda zdůrazňuje, že sporná vnitrostátní právní úprava je odůvodněna cílem ochrany veřejné bezpečnosti, zdraví a života lidí, jenž má zaručit, že výrobky předmětného druhu splňují požadavky bezpečnosti. 28 I když je v tomto ohledu zajisté nesporné, že při neexistenci harmonizačních norem členským státům přísluší rozhodovat o úrovni, na které hodlají zaručit ochranu zdraví a života lidí, a nutnosti kontroly předmětných výrobků při jejich užívání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. června 1996, Brandsma, C-293/94, Recueil, s. I-3159, bod 11, a ze dne 10. listopadu 2005, Komise v. Portugalsko, C-432/03, Sb. rozh. s. I-9665, bod 44), je třeba nicméně konstatovat, že právní úprava, jež automaticky a absolutně zakazuje v tuzemsku uvádět na trh výrobky legálně uváděné na trh v jiných členských státech, pokud nejsou uvedené výrobky opatřeny označením CE, není slučitelná s požadavkem proporcionality formulovaným unijním právem. 29 Jak zdůrazňují zejména maďarská vláda a Komise, tento striktní požadavek, aby výrobky nesly označení CE, brání již na samém počátku samotnému uplatnění zásady vzájemného uznávání výrobků, u kterých evropský zákonodárce neprovedl úplnou harmonizaci nebo nestanovil evropská technická schválení, tím, že zakazuje, aby se u sporných výrobků provedla kontrola splnění požadavků bezpečnosti vyžadovaných na základě schvalovacích a certifikačních řízení provedených v členském státě původu, jde totiž nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle bezpečnosti. 30 S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na druhou otázku v tom smyslu, že články 34 SFEU až 37 SFEU musí být vykládány tak, že brání vnitrostátním předpisům, které automaticky podmiňují uvádění na trh takových stavebních výrobků, jako jsou výrobky, o které se jedná ve věci v původním řízení, pocházejících z jiného členského státu tím, že tyto výrobky musí být opatřeny označením CE. Ke třetí a čtvrté otázce 31 Pokud jde o třetí a čtvrtou otázku, je třeba především konstatovat, že ustanovení unijního práva v oblasti hospodářské soutěže, o jejichž výklad předkládající soud žádá, jsou zjevně nepoužitelná v takovém kontextu, jako je kontext věci v původním řízení. 32 Je proto třeba dojít k závěru, že třetí a čtvrtá otázka položená předkládajícím soudem je nepřípustná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2010, C-393/08, Sbarigia, s. I-6337, bod 29 a 38). K nákladům řízení 33 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Směrnice Rady 89/106/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003, musí být vykládána tak, že brání vnitrostátním předpisům, které automaticky podmiňují uvádění na trh takových stavebních výrobků, jako jsou výrobky, o které se jedná ve věci v původním řízení, pocházejících z jiného členského státu tím, že tyto výrobky musí být opatřeny označením CE. 2) Články 34 SFEU až 37 SFEU musí být vykládány tak, že brání vnitrostátním předpisům, které automaticky podmiňují uvádění na trh takových stavebních výrobků, jako jsou výrobky, o které se jedná ve věci v původním řízení, pocházejících z jiného členského státu tím, že tyto výrobky musí být opatřeny označením CE. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 22. června 2017 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce — Volný pohyb služeb — Omezení — Podmínky pro udělení koncese k provozování internetových hazardních her — Praktická nemožnost získání takového povolení soukromými provozovateli usazenými v jiných členských státech“ Ve věci C‐49/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovní soud v Budapešti, Maďarsko) ze dne 9. prosince 2015, došlým Soudnímu dvoru dne 27. ledna 2016, v řízení Unibet International Ltd. proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Központi Hivatala, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, E. Regan, J.-C. Bonichot, C. G. Fernlund a S. Rodin (zpravodaj), soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: I. Illéssy rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. prosince 2016, s ohledem na vyjádření předložená: — za Unibet International Ltd. A. Jádi-Németh a A. Kovácsem, ügyvédek, — za maďarskou vládu M. Z. Fehérem a G. Koósem, jakož i E. E. Sebestyén, jako zmocněnci, — za belgickou vládu L. Van den Broeck a M. Jacobs, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s P. Vlaemminckem, R. Verbekem a J. Van den Bonem, advocaten, — za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem a M. Figueiredem, jakož i A. Silva Coelho, jako zmocněnci, — za Evropskou komisí H. Tserepa-Lacombe a L. Havasem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 5. dubna 2017, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 56 SFEU. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi maltskou společností Unibet International Ltd. (dále jen „Unibet“) a Nemzeti Adó- és Vámhivatal Központi Hivatala (maďarský ústřední orgán daňové a celní správy, dále jen „maďarský daňový orgán“), jehož předmětem jsou rozhodnutí přijatá tímto orgánem, kterými byla nařízena dočasná blokace přístupu k internetovým stránkám společnosti Unibet, jež jsou dostupné pod doménovými jmény hu.unibet.com a hul.unibet.com. Právní rámec Maďarské právo Právní úprava platná ke dni 25. června 2014 – Zákon o hazardních hrách 3 Szerencsejáték szervezéséről szóló 1991. évi XXXIV. törvény (zákon č. XXXIV z roku 1991 o hazardních hrách, ve znění platném ke dni 25. června 2014 (dále jen „zákon o hazardních hrách“), v § 1 odst. 3 až 5 stanovil: „(3) Za činnost provozování hazardních her ve smyslu § 1 odst. 1 bodu i) koncesszióról szóló 1991. évi XVI. törvény [(zákon č. XVI z roku 1991 o koncesích; dále jen ‚zákon o koncesích‘)] se považuje: [...] e) provozování internetových hazardních her, [...] (4) Provozování hazardních her, jichž se lze z území Maďarska zúčastnit prostřednictvím telekomunikačních systémů nebo zařízení, je povoleno pouze pod podmínkou, že je v souladu s ustanoveními tohoto zákona. (5) Nabídky k účasti na hazardních hrách provozovaných prostřednictvím telekomunikačních systémů nebo zařízení se mohou zveřejňovat pouze na základě povolení vydaného státními daňovými orgány. Finanční instituce a poskytovatelé telekomunikačních služeb se nesmí podílet na zveřejňování nebo přijímání nabídek k účasti na hazardních hrách, pro něž nebylo vydáno povolení, ani jim poskytovat technickou podporu. [...]“ 4 Ustanovení § 2 odst. 2a a 3 tohoto zákona stanovilo: „(2a) Služby internetových hazardních her lze poskytovat pouze na základě povolení vydaného státní daňovou správou. Do působnosti tohoto zákona spadá poskytování služeb internetových hazardních her v níže uvedených případech: a) pokud jsou internetové hazardní hry provozovány na území Maďarska, nebo b) pokud se příjemce služby účastní internetové hazardní hry na území Maďarska, nebo c) pokud je tato služba určena příjemcům nacházejícím se na území Maďarska, zejména pokud je uvedená služba dostupná v maďarském jazyce nebo je propagována na území Maďarska. (3) Státní daňová správa udělí povolení osobám, které splňují osobní, materiální a ekonomické požadavky pro bezpečné a profesionální provozování hazardních her. 5 Podle § 3 uvedeného zákona platilo, že: „(1) Činnost provozování neliberalizovaných hazardních her a) může být zajišťována hospodářským subjektem, který byl zřízen za účelem pravidelného provozování hazardních her, jehož 100 % vlastníkem je maďarský stát (dále jen ‚státní provozovatel hazardních her‘), nebo obchodní společností, jejímž výhradním vlastníkem je státní provozovatel hazardních her, nebo hospodářským subjektem, jehož většinovým vlastníkem je stát. b) Stát je oprávněn dočasně převést právo na výkon této činnosti na třetí osobu. [...]“ 6 V ustanovení § 4 odst. 1 a 6 zákona o hazardních hrách bylo stanoveno: „(1) Za účelem uzavření koncesních smluv vyhlašuje ministr veřejné výběrové řízení podle § 5 odst. 1 zákona o koncesích. [...] (6) Podle § 10/C odst. 2 zákona o koncesích je ministr oprávněn bez vyhlášení veřejného výběrového řízení uzavřít koncesní smlouvu s důvěryhodným provozovatelem hazardních her ve smyslu tohoto zákona.“ 7 Ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona stanovilo: „V případě vyhlášení veřejného výběrového řízení podle § 5 odst. 1 zákona o koncesích je ministr oprávněn uzavřít koncesní smlouvu s úspěšným zájemcem.“ 8 Ustanovení § 29/D uvedeného zákona znělo: „Obchodní společnost, jejímž výhradním vlastníkem je státní provozovatel hazardních her, nebo hospodářský subjekt, jehož většinovým vlastníkem je stát, na které odkazuje § 3 odst. 1 písm. a), a koncesionář, na kterého odkazuje § 3 odst. 1 písm. b), musí mít minimální základní kapitál ve výši 200 milionů maďarských forintů [(HUF) (přibližně 620000 eur)].“ 9 Podle § 36 odst. 1 zákona o hazardních hrách platilo, že: „Dohled nad provozováním hazardních her vykonává státní daňový orgán. Za tímto účelem pravidelně prověřuje, zda je tato činnost v souladu s právními předpisy, povoleními a plánem dané hry.“ 10 Tento zákon v § 36/G odst. 1 a 2 stanovil: „(1) Státní daňový orgán nařídí dočasnou blokaci přístupu k údajům zveřejněným prostřednictvím elektronických telekomunikačních sítí (pro účely této kapitoly dále jen ‚elektronické údaje‘), pokud zveřejněním nebo zpřístupněním těchto údajů dochází k zakázanému provozování hazardních her. (2) Dočasná blokace přístupu spočívá v dočasném bránění přístupu k elektronickým údajům. Dočasnou blokaci přístupu k elektronickým údajům nařídí státní daňový orgán na dobu 90 dnů. [...]“ 11 V ustanovení § 37 bodu 30 uvedeného zákona bylo stanoveno: „ ‚Důvěryhodným provozovatelem hazardních her‘ se rozumí provozovatel hazardních her, který je považován za transparentní organizaci ve smyslu § 3 odst. 1 bodu 1 nemzeti vagyonról szóló 2011. évi CXCVI. törvény [(zákon č. CXCVI z roku 2011 o státním majetku)], a: a) který splnil v daňové a parafiskální oblasti všechny oznamovací a platební povinnosti, jež překračují částku 500000 HUF [(přibližně 1550 eur)] a jsou evidovány státní daňovou správou, přičemž s plněním těchto povinností nebyl nikdy v prodlení delším než 90 dnů, b) na jehož bankovní účet daňová správa nikdy nevydala příkaz na přikázání pohledávky na částku vyšší než 500000 HUF [(přibližně 1550 eur)] a vůči němuž nebylo nikdy v rámci výkonu jeho činnosti vedeno exekuční řízení na částku vyšší než 500000 HUF [přibližně 1550 eur], c) který se při výkonu činnosti a v souvislosti s ní nikdy nedopustil protiprávního jednání, za něž by mu byla udělena pokuta překračující částku 5 milionů HUF [(přibližně 15500 eur)], d) který vykonával v Maďarsku činnost provozování hazardních her po dobu nejméně deseti let a e) který plně dodržoval právní předpisy upravující určení totožnosti hráčů a nakládání s údaji, jež se jich týkají, pokud má takovou povinnost.“ – Zákon o koncesích 12 V ustanovení § 4 odst. 1 zákona o koncesích bylo stanoveno: „Za účelem uzavření koncesní smlouvy je stát nebo orgán místní správy povinen vyhlásit výběrové řízení, vyjma situace, kdy má dojít k prodloužení smlouvy podle § 12 odst. 3 zákona č. CXCVI z roku 2011 o státním majetku nebo kdy má dojít k uzavření smlouvy podle § 10/C tohoto zákona. S výjimkou případů, kdy je z důvodů národní obrany a bezpečnosti požadováno vyhlášení uzavřeného výběrového řízení, se musí jednat o otevřené výběrové řízení. [...]“ 13 Ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona stanovilo: „Ministr příslušný pro danou oblast činnosti je oprávněn vyhlašovat výběrová řízení, rozhodovat v nich a uzavírat koncesní smlouvy, a to se souhlasem ministra odpovědného za dohled nad státním majetkem. [...]“ 14 Podle § 10/C odst. 1 až 6 uvedeného zákona platilo, že: „(1) V souladu s ustanoveními tohoto paragrafu lze koncesní smlouvu uzavřít také s důvěryhodným provozovatelem hazardních her ve smyslu odvětvového zákona. (2) V případě, že lze koncesní smlouvu uzavřít s důvěryhodným provozovatelem hazardních her, je ministr příslušný pro danou oblast oprávněn rozhodnout o tom, že veřejné výběrové řízení na udělení koncese nebude vyhlášeno. (3) Za účelem výkonu činnosti provozování hazardních her podá důvěryhodný provozovatel hazardních her nabídku. V této nabídce uvede umístění organizačních jednotek – vymezených v zákoně o hazardních hrách – a zaváže se, že za každou z nich zaplatí příslušný roční koncesní poplatek, a to nejméně ve výši dvojnásobku koncesního poplatku stanoveného v platném zákoně o státním rozpočtu. (4) Ministr příslušný pro danou oblast rozhodne o přijetí nabídky do třiceti dnů následujících po obdržení písemné nabídky podané důvěryhodným provozovatelem hazardních her. V případě přijetí nabídky uzavře ve lhůtě třiceti dnů koncesní smlouvu s osobou, která tuto nabídku podala. (5) Na základě koncesní smlouvy uzavřené podle tohoto paragrafu může koncesionář provozovat nejvýše pět organizačních jednotek. (6) Na koncesní smlouvu i na koncesionáře lze podpůrně použít ustanovení tohoto zákona a zákona o hazardních hrách. [...]“ 15 Ustanovení § 11 odst. 1 zákona o koncesích stanovilo: „Pokud nebyla koncesní smlouva uzavřena podle § 10/C, osoba či subjekt jednající jménem státu nebo orgánu místní správy může uzavřít koncesní smlouvu pouze s vybraným účastníkem výběrového řízení. Vybrán bude ten zájemce, který podá státu nebo orgánu místní správy nabídku, jež odpovídá podmínkám výběrového řízení a je jako celek nejvýhodnější. [...]“ 16 Ustanovení § 21 odst. 1 uvedeného zákona znělo: „Pokud zvláštní právní předpisy podmiňují výkon činnosti podléhající koncesi udělením správního povolení, koncesionář může tuto činnost vykonávat pouze tehdy, je-li držitelem takového povolení. [...]“ Právní úprava platná ke dni 29. srpna 2014 – Změněný zákon o hazardních hrách 17 Zákon o hazardních hrách, ve znění platném ke dni 29. srpna 2014 (dále jen „změněný zákon o hazardních hrách“), v § 3 odst. 3 stanovil: „Provozování loterií a sázek – s výjimkou dostihových sázek, internetových hazardních her a sázek v rámci činnosti sázkových kanceláří – spadá do výlučné pravomoci státního provozovatele hazardních her.“ 18 V ustanovení § 29/D odst. 1 a 2 změněného zákona o hazardních hrách bylo stanoveno: „(1) Obchodní společnost, jejímž výhradním vlastníkem je státní provozovatel hazardních her, nebo hospodářský subjekt, jehož většinovým vlastníkem je stát, na které odkazuje § 3 odst. 1 písm. a), a koncesionář nebo důvěryhodný provozovatel hazardních her, na které odkazuje § 3 odst. 1 písm. b), musí mít minimální základní kapitál ve výši 50 milionů HUF [(přibližně 155000 eur)]. (2) Koncesionář uvedený v odstavci 1 může – s ohledem na ustanovení § 20 odst. 1 [zákona o koncesích, ve znění platném ke dni 29. srpna 2014 (dále jen ‚změněný zákon o koncesích‘) – vykonávat svou činnost rovněž jako obchodní společnost usazená v zahraničí. [...]“ 19 Ustanovení § 37 bodu 31 tohoto zákona stanovilo: „ ‚Důvěryhodným provozovatelem her‘ se v případě provozování hazardních her rozumí provozovatel hazardních her, který je považován za transparentní organizaci ve smyslu § 3 odst. 1 bodu 1 zákona č. CXCVI z roku 2011 o státním majetku a a) který splnil v daňové a parafiskální oblasti všechny oznamovací a platební povinnosti, jež překračují částku 500000 HUF [(přibližně 1550 eur)] a jsou evidovány státní daňovou správou nebo daňovými orgány státu, ve kterém má provozovatel hazardních her sídlo, nebo státu, který vydal povolení k výkonu činnosti provozování hazardních her, přičemž s plněním těchto povinností nebyl nikdy v prodlení delším než 90 dnů, b) na jehož bankovní účet daňové orgány státu, který vydal povolení k výkonu činnosti provozování hazardních her, nikdy nevydaly příkaz na přikázání pohledávky na částku vyšší než 500000 HUF [(přibližně 1550 eur)] a vůči němuž nebylo ve státě, který vydal povolení k výkonu činnosti provozování hazardních her, nikdy v rámci výkonu jeho činnosti vedeno exekuční řízení na částku vyšší než 500000 HUF [(přibližně 1550 eur)], c) který se při výkonu činnosti a v souvislosti s ní ve státě, který vydal povolení k výkonu činnosti provozování hazardních her, nikdy nedopustil protiprávního jednání, za něž by mu byla udělena pokuta překračující částku 5 milionů HUF [(přibližně 15500 eur)], d) který vykonával ve státě, který vydal povolení k výkonu činnosti provozování hazardních her, činnost provozování hazardních her po dobu nejméně tří let, a e) který plně dodržoval právní předpisy upravující určení totožnosti hráčů a nakládání s údaji, jež se jich týkají, ve státě vydání povolení k provozování hazardních her, pokud má takovou povinnost. Pokud provozovatel hazardních her má nebo měl povolení k provozování hazardních her v několika státech, splnění podmínek stanovených v písmenech a) až e) musí být prokázáno ve vztahu k jednomu z těchto států.“ – Změněný zákon o koncesích 20 Ustanovení § 10/C odst. 3a novelizovaného zákona o koncesích znělo: „Ustanovení odstavce 3 se použijí na podávání nabídek, jejichž předmětem je provozování internetových hazardních her, s následujícími výhradami: a) nabídky mohou podávat pouze důvěryhodní provozovatelé hazardních her ve smyslu § 37 bodu 31 [novelizovaného zákona o hazardních hrách], b) pro každý druh hry musí být v nabídce uveden roční koncesní poplatek v částce, která minimálně odpovídá referenčnímu poplatku stanovenému pro daný druh hry v zákoně o státním rozpočtu, a c) zájemci, kteří nejsou usazeni v Maďarsku nebo nejsou držiteli maďarského povolení k výkonu činnosti provozování hazardních her, jsou povinni přiložit ke své nabídce potvrzení o splnění podmínek stanovených v § 37 bodě 31 [novelizovaného zákona o hazardních hrách], vydané orgánem státu, ve kterém mají sídlo, nebo orgánem státu, který vydal povolení k výkonu činnosti provozování hazardních her, spolu s úředním překladem tohoto potvrzení do maďarského jazyka.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 21 Unibet je společnost se sídlem na Maltě, jejíž činnost spočívá zejména v provozování internetových hazardních her. Za tímto účelem je držitelkou povolení vydaných státními orgány několika členských států. V návaznosti na kontroly provedené v létě 2014, jež se týkaly obsahu internetových stránek v maďarském jazyce provozovaných společností Unibet a dostupných pod doménovými jmény hu.unibet.com a hul.unibet.com, maďarský daňový orgán konstatoval, že tyto stránky umožňují přístup k obsahu, který představuje hazardní hry ve smyslu maďarských právních předpisů o provozování hazardních her, aniž má společnost Unibet v Maďarsku požadované povolení. 22 V důsledku tohoto protiprávního jednání přijal maďarský daňový orgán dvě rozhodnutí, kterými zaprvé nařídil dočasnou blokaci přístupu k internetovým stránkám společnosti Unibet z maďarského území a zadruhé uložil společnosti Unibet pokutu. 23 Společnost Unibet proto podala žalobu k Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovní soud v Budapešti, Maďarsko), kterou se domáhala zrušení těchto rozhodnutí z důvodu, že maďarská právní úprava, na jejímž základě byla přijata, je v rozporu s článkem 56 SFEU. Domnívá se, že vzhledem k podmínkám stanoveným touto úpravou je jí prakticky znemožněno získat postavení koncesionáře, přičemž takové postavení představuje předběžnou podmínku pro vydání povolení k provozování internetových hazardních her. Společnost Unibet má za to, že neměla možnost uzavřít koncesní smlouvu na základě žádného ze dvou postupů stanovených vnitrostátní právní úpravou. 24 Společnost Unibet tvrdí, že jelikož ministr pro hospodářství nevyhlásil veřejné výběrové řízení na uzavření koncesní smlouvy, nemohla využít prvního postupu. Dále tvrdí, pokud jde o druhý postup, který jí umožňoval podat ministrovi nabídku na uzavření koncesní smlouvy a byl vyhrazen pro „důvěryhodné“ provozovatele ve smyslu maďarské právní úpravy, že nebyla v době vydání prvního rozhodnutí oprávněna podat takovou nabídku, pokud nesplňovala zákonné podmínky pro to, aby mohla být kvalifikována jako „důvěryhodný“ provozovatel hazardních her ve smyslu vnitrostátní právní úpravy. Kromě toho v době přijetí druhého rozhodnutí neměla vzhledem ke dni nabytí účinnosti právní úpravy, kterou se měnila definice „důvěryhodného“ provozovatele hazardních her, dostatek času na vypracování podrobné nabídky. 25 Podle maďarského daňového orgánu není maďarská právní úprava v rozporu s článkem 56 SFEU. Okolnost, že nebylo vyhlášeno výběrové řízení na udělení koncese, neznamená, že maďarská právní úprava porušuje unijní právo, neboť pokud by takové výběrové řízení bylo vyhlášeno, mohla by se jej společnost Unibet zúčastnit. Kromě toho k datu přijetí druhého rozhodnutí mohla společnosti Unibet prokázat, že je „důvěryhodným“ provozovatelem hazardních her ve smyslu vnitrostátní právní úpravy, což by jí umožnilo podat ministrovi nabídku na uzavření koncesní smlouvy. Tento orgán uvedl, že bude přijata ministerská vyhláška k doplnění ustanovení zákona o hazardních hrách, pokud jde o internetové hry. 26 Daňový orgán rovněž uvedl, že jelikož vyhláška, jež má být přijata, spadá do působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337), její oznámení Komisi je nezbytným předpokladem pro její vstup v platnost. Tento orgán dále uvádí, že i v případě, že by maďarská právní úprava byla neslučitelná s unijním právem, nebylo by možné hájit názor, že na maďarském území mohou být internetové hazardní hry provozovány bez jakéhokoliv povolení či omezení. 27 Předkládající soud se táže, zda s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se výkladu článku 56 SFEU v oblasti hazardních her může být v souladu s tímto článkem taková vnitrostátní právní úprava, jako je maďarská právní úprava, která nevytvořila monopol na trhu hazardních her a zajišťuje subjektům působícím na tomto trhu teoretickou možnost vstoupit na maďarský trh internetových hazardních her, avšak její provádění ve skutečnosti nadále prakticky znemožňuje těmto subjektům nabízet na tomto trhu své služby. 28 Podle předkládajícího soudu měli provozovatelé hazardních her v době, kdy nastaly skutkové okolnosti věci v původním řízení, dvě možnosti, jak uzavřít koncesní smlouvu na provozování internetových hazardních her. Uvádí, že první možnosti, tj. vyhlášení veřejného výběrového řízení ministrem pro hospodářství, tento ministr po celé sporné období nevyužil. Pokud jde o druhou možnost, a sice podání nabídky na uzavření koncesní smlouvy, tento soud uvádí, že oprávněn podat takovou nabídku byl pouze provozovatel, který mohl být ve smyslu právní úpravy platné ke dni 25. června 2014 považován za „důvěryhodného provozovatele hazardních her“. Na základě této právní úpravy platné k datu přijetí prvního rozhodnutí o blokaci internetových stránek společnosti Unibet přitom provozovatelé, kteří se nemohli prokázat deseti lety poskytování služeb v Maďarsku, pod pojem „důvěryhodný provozovatel hazardních her“ nespadali. Společnost Unibet proto byla podle uvedeného soudu vyloučena z trhu internetových hazardních her. Kromě toho má předkládající soud za to, že vzhledem ke krátké době mezi 15. červencem 2014, datem legislativního zásahu, na základě kterého byla definice pojmu „důvěryhodný provozovatel“ změněna v tom směru, že společnost Unibet mohla případně spadat pod tento pojem, a 29. srpnem 2014, datem přijetí druhého rozhodnutí o blokaci internetových stránek společnosti Unibet, nebyla tato společnost schopna podat podrobně vypracovanou nabídku. 29 Předkládající soud se tak táže, zda s ohledem na článek 56 SFEU může neexistence podrobných pravidel týkajících se technických požadavků na udělení povolení k provozování internetových hazardních her odůvodnit to, že je provozovatel hazardních her prakticky vyloučen z účasti ve výběrovém řízení, i když vnitrostátní právní úprava stanoví, že udělení povolení je teoreticky možné. Kromě toho se táže, zda taková neexistence podrobných technických pravidel však může odůvodnit správní sankce uložené příslušnými orgány provozovatelům hazardních her, kteří nemohli prakticky získat povolení požadovaná k provozování internetových hazardních her. 30 Za těchto podmínek se Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovní soud v Budapešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující otázky: „1) Musí být článek 56 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu opatření, podle něhož vnitrostátní právo členského státu, které vyhlášením výběrového řízení za účelem získání koncese nebo přijetím nabídky podané za účelem získání takové koncese zaručuje teoretickou možnost pro kterýkoliv hospodářský subjekt splňující zákonem stanovené požadavky – včetně hospodářských subjektů usazených v jiném členském státě – získat koncesi k provozování neliberalizovaných internetových hazardních her, a to buď prostřednictvím veřejného výběrového řízení, nebo podáním nabídky, avšak ve skutečnosti tento členský stát nevyhlásí žádné výběrové řízení za účelem získání koncese a poskytovatel služby rovněž nemá v praxi žádnou možnost podat nabídku, a navzdory výše uvedenému orgány členského státu prohlásí, že poskytovatel služby porušil právní předpisy, neboť poskytoval danou službu bez povolení opírajícího se o koncesi, a uloží mu správní sankci stanovenou v právních předpisech (dočasnou blokaci přístupu a pokutu v případě opakovaného porušování právních předpisů)? 2) Brání článek 56 SFEU tomu, aby členský stát zavedl předpisy, které mají z hlediska jeho vnitrostátního práva vyšší právní sílu a provozovatelům internetových hazardních her teoreticky umožňují přeshraniční provozování internetových hazardních her, avšak vzhledem k tomu, že v tomto členském státě neexistují žádné prováděcí předpisy nižší právní síly, tito provozovatelé ve skutečnosti nemají možnost získat od orgánů povolení nezbytná k poskytování dané služby? 3) Pokud soud, který rozhoduje ve sporu v původním řízení, s ohledem na odpovědi poskytnuté na výše uvedené otázky určí, že je zmíněné opatření členského státu v rozporu s článkem 56 SFEU, bude tento soud postupovat v souladu s unijním právem, pokud bude mít za to, že nejen porušení právních předpisů, které bylo konstatováno v rozhodnutích orgánu členského státu z důvodu poskytování služeb bez povolení, ale i správní sankce uložená za toto porušení (dočasná blokace přístupu a pokuta), jsou v rozporu s článkem 56 SFEU?“ K předběžným otázkám K první a druhé otázce 31 Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 56 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, jako je úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která zavádí režim koncesí a povolení k provozování internetových hazardních her, podle něhož mohou provozovatelé uzavřít koncesní smlouvu a na jejím základě získat povolení k provozování internetových hazardních her buď na základě toho, že se zúčastní výběrového řízení na uzavření koncesní smlouvy vyhlášeného ministrem hospodářství, nebo že podají nabídku ministrovi na uzavření koncesní smlouvy, přičemž posledně uvedenou možnost mají pouze „důvěryhodní“ provozovatelé hazardních her ve smyslu vnitrostátní právní úpravy. 32 Je třeba připomenout, že článek 56 SFEU vyžaduje zrušení všech omezení volného pohybu služeb, i když platí bez rozdílu jak pro vnitrostátní poskytovatele služeb, tak pro poskytovatele z jiných členských států, pokud mohou narušit, omezit nebo znevýhodnit činnost poskytovatelů služeb usazených v jiném členském státě, kde legálně poskytují obdobné služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, C‐42/07, EU:C:2009:519, bod 51, jakož i citovaná judikatura). 33 Soudní dvůr v tomto ohledu již rozhodl, že vnitrostátní právní úprava, která zakazuje provozování hazardních her bez předchozího povolení správních orgánů, představuje omezení volného pohybu služeb zaručeného článkem 56 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Pfleger a další, C‐390/12, EU:C:2014:281, bod 39, jakož i citovaná judikatura. 34 Je tudíž třeba konstatovat, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která zavádí režim koncesí a povolení k provozování hazardních her, představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu článku 56 SFEU. 35 Nyní je třeba posoudit, zda toto omezení může být odůvodněné. 36 Pokud jde o odůvodnění, jež lze uznat ve vztahu k existujícím vnitrostátním opatřením omezujícím volný pohyb služeb, Soudní dvůr několikrát uvedl, že cíle sledované vnitrostátními právními úpravami přijatými v oblasti her a sázek posuzované ve svém celku se nejčastěji vztahují k ochraně příjemců dotčených služeb a obecně spotřebitelů, jakož i k ochraně společenského řádu. Konstatoval rovněž, že takové cíle patří k naléhavým důvodům obecného zájmu, jež mohou odůvodnit zásahy do volného pohybu služeb. 37 Mimoto je nesporné, že každému členskému státu přísluší, aby posoudil, zda je v kontextu jím sledovaných legitimních cílů nezbytné zakázat úplně nebo částečně činnosti provozování hazardních her, nebo je pouze omezit a stanovit k tomuto účelu více či méně přísné způsoby kontroly, přičemž nezbytnost a přiměřenost takto přijatých opatření musejí být posuzovány pouze s ohledem na sledované cíle a úroveň ochrany, kterou zamýšlejí dotčené vnitrostátní orgány zajistit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group, C‐46/08, EU:C:2010:505, bod 46 a citovaná judikatura). 38 V projednávaném případě z písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že se Maďarsko za účelem odůvodnění opatření dotčených ve věci v původním řízení obecně dovolává cílů ochrany spotřebitelů a rizik pro veřejný pořádek a veřejné zdraví. 39 Soudní dvůr již rozhodl, že tyto cíle mohou odůvodnit omezení základních svobod v oblasti hazardních her. Judikaturou byly totiž připuštěny některé naléhavé důvody obecného zájmu, jako jsou cíle ochrany spotřebitelů, předcházení podvodům a podněcování občanů k nadměrným výdajům za hru, jakož i předcházení narušením společenského řádu obecně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2007, Placanica a další, C‐338/04, C‐359/04 a C‐360/04, EU:C:2007:133, bod

cs

caselaw

EU

46). 40 Z ustálené judikatury nicméně vyplývá, že omezení uložená členskými státy musí splňovat zásadu proporcionality a že vnitrostátní právní úprava je vhodná k zajištění dosažení sledovaného cíle pouze tehdy, pokud jsou použité prostředky koherentní a systematické (rozsudky ze dne 6. března 2007, Placanica a další, C‐338/04, C‐359/04 a C‐360/04, EU:C:2007:133, body 48 a 53, jakož i ze dne 16. února 2012, Costa a Cifone, C‐72/10 a C‐77/10, EU:C:2012:80, bod 63). 41 Judikatura Soudního dvora rovněž uvádí, že aby byla taková právní úprava odůvodněná, i když omezuje základní svobodu, musí být režim koncesí a povolení k provozování hazardních her založen na kritériích, která jsou objektivní, nediskriminační a předem známá tak, aby pro výkon posuzovací pravomoci vnitrostátních orgánů byly stanoveny určité meze zabraňující jejímu svévolnému použití (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 2016, Ince, C‐336/14, EU:C:2016:72, bod 55 a citovaná judikatura). 42 Kromě toho musí orgány veřejné moci, které udělují koncese, dodržovat povinnost transparentnosti. Povinnost transparentnosti, která se uplatní v případě, že by dotyčná koncese na služby mohla vzbudit zájem u podniku se sídlem v jiném členském státě, než ve kterém se koncese uděluje, tedy nutí orgán udělující koncesi k tomu, aby ve prospěch každého potenciálního zájemce zaručil odpovídající stupeň zveřejnění umožňující zpřístupnění koncesí na služby konkurentům, jakož i přezkum nestrannosti řízení o udělení koncese, aniž nutně zahrnuje povinnost vyhlásit výběrové řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2010, Engelmann, C‐64/08, EU:C:2010:506, body 49 a 50). 43 Mimoto zásada právní jistoty, jejímž logickým důsledkem je zásada ochrany legitimního očekávání, zejména vyžaduje, aby právní úprava byla jasná a přesná a její účinky byly předvídatelné, zejména pokud může vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky (rozsudek ze dne 11. června 2015, Berlington Hungary a další, C‐98/14, EU:C:2015:386, bod 77, jakož i citovaná judikatura). 44 Co se zaprvé týče vnitrostátní právní úpravy platné ke dni 25. června 2014, je třeba konstatovat, že takové pravidlo členského státu, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, podle něhož důvěryhodní provozovatelé hazardních her musí po dobu nejméně deseti let vykonávat činnost provozování hazardních her na území tohoto členského státu, zavádí rozdílné zacházení, když znevýhodňuje provozovatele hazardních her usazené v jiných členských státech ve srovnání s dotyčnými vnitrostátními provozovateli, kteří mohou splnit tuto podmínku snadněji. 45 Pouhé dovolávání se cíle obecného zájmu nepostačuje k odůvodnění takového rozdílného zacházení. Přitom v případě, že neexistuje důvod k tomu, aby bylo nutné za účelem dosažení stanovených cílů vykonávat činnost provozování hazardních her na území hostitelského členského státu, a nikoliv na území jiného členského státu, a to po dobu nejméně deseti let, musí být takové pravidlo považováno za diskriminační a v rozporu s článkem 56 SFEU. 46 Co se zadruhé týče, vnitrostátní právní úpravy platné ke dni 29. srpna 2014, nepředstavuje požadavek vykonávat po dobu tří let v členském státě činnost provozování hazardních her výhodu pro subjekty usazené v hostitelském členském státě a lze ho odůvodnit cílem obecného zájmu. Je však důležité, aby se dotyčná pravidla uplatňovala transparentně ve vztahu ke všem zájemcům. Je tak třeba připomenout, že povinnost transparentnosti, která je logickým důsledkem zásady rovnosti, má především za cíl zajistit, aby se všechny zainteresované subjekty mohly rozhodnout o podání nabídek na základě všech relevantních informací, a vyloučit existenci rizika upřednostňování a svévole ze strany zadavatele. Předpokládá, že všechny podmínky a způsoby postupu vedoucího k udělení koncese budou formulovány jasně, přesně a jednoznačně tak, aby zaprvé všichni přiměřeně informovaní zájemci, kteří postupují s běžnou řádnou péčí, mohli pochopit jejich přesný význam a vykládat je stejným způsobem a zadruhé byla omezena diskreční pravomoc orgánu udělujícího koncesi a tento byl schopen skutečně ověřit, zda nabídky zájemců splňují kritéria, kterými se dotčený postup řídí (rozsudek ze dne 4. února 2016, Ince, C‐336/14, EU:C:2016:72, bod 87). 47 Tento požadavek nesplňuje vnitrostátní právní úprava, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, jejíž podmínky, které stanoví pro výkon pravomoci ministra hospodářství během takového postupu, a technické požadavky, které musí splnit provozovatelé hazardních her při podání své nabídky, nejsou definovány s dostatečnou přesností. 48 Na položené otázky je tedy třeba odpovědět tak, že článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která zavádí režim koncesí a povolení k provozování internetových hazardních her, pokud obsahuje diskriminační pravidla vůči subjektům usazeným v jiných členských státech nebo v případě, že stanoví nediskriminační pravidla, která se však uplatňují netransparentně nebo se provádí způsobem, který brání nebo ztěžuje podání nabídky určitým zájemcům usazeným v jiných členských státech. Ke třetí otázce 49 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 56 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takovým sankcím, jako jsou sankce, o které se jedná ve věci v původním řízení, které byly uloženy za porušování vnitrostátní právní úpravy, která zavádí režim koncesí a povolení k provozování hazardních her, v případě, že se taková vnitrostátní právní úprava ukáže být v rozporu s tímto článkem. 50 V tomto ohledu postačí připomenout, že pokud byl v oblasti hazardních her zaveden omezující režim a tento režim je neslučitelný s článkem 56 SFEU, nemůže být porušení uvedeného režimu ze strany hospodářského subjektu postihováno sankcemi (rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Pfleger a další, C‐390/12, EU:C:2014:281, bod 64, jakož i citovaná judikatura). 51 Na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovým sankcím, jako jsou sankce, o které se jedná ve věci v původním řízení, které byly uloženy za porušování vnitrostátní právní úpravy, která zavádí režim koncesí a povolení k provozování hazardních her, v případě, že se taková vnitrostátní právní úprava ukáže být v rozporu s tímto článkem. K nákladům řízení 52 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která zavádí režim koncesí a povolení k provozování internetových hazardních her, pokud obsahuje diskriminační pravidla vůči subjektům usazeným v jiných členských státech nebo v případě, že stanoví nediskriminační pravidla, která se však uplatňují netransparentně nebo se provádí způsobem, který brání nebo ztěžuje podání nabídky určitým zájemcům usazeným v jiných členských státech. 2) Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovým sankcím, jako jsou sankce, o které se jedná ve věci v původním řízení, které byly uloženy za porušování vnitrostátní právní úpravy, která zavádí režim koncesí a povolení k provozování hazardních her, v případě, že se taková vnitrostátní právní úprava ukáže být v rozporu s tímto článkem. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: maďarština.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (pátého senátu) ze dne 3. června 2009 – Komise v. Burie Onderzoek en Advies (Věc T-179/06) „Rozhodčí doložka – Smlouvy uzavřené v rámci programu RACE II a zvláštního programu v odvětví telematických aplikací společného zájmu – Vrácení části vyplacených záloh – Příslušnost Tribunálu – Částečná nepřípustnost – Zásada řádné správy – Vzájemná žaloba“ Řízení – Předložení věci Tribunálu na základě rozhodčí doložky (Článek 238 ES) (viz body 59–62, 100) Předmět Žaloba založená na smírčí doložce ve smyslu článku 238 ES směřující k tomu, aby bylo Burie Onderzoek en Advies BV uloženo vrátit část záloh vyplacených Evropským společenstvím, jakož i uhradit úroky z prodlení na základě dvou smluv o financování v oblasti vyspělých komunikačních technologií v Evropě a telematických aplikací. Výrok 1) Žaloba týkající se vrácení záloh vyplacených Komisí na základě smlouvy Barbara (Broad Range of Community Based Telematics Applications in Rural Areas) s označením „Projet R 2022“ se zamítá jako nepřípustná v části, ve které směřuje proti Burie Onderzoek en Advies BV, z důvodu zjevné nepříslušnosti Tribunálu rozhodnout o ní. 2) Burie Onderzoek en Advies se na základě smlouvy Telepromise (Telematics to Provide for Missing Services) s označením „Projet UR 1028“ ukládá uhradit Komisi částku 109 535,62 eur, navýšenou o úroky z prodlení ve výši zákonné úrokové sazby použitelné v Nizozemsku, počítané od 31. srpna 2001 až do úplného uhrazení dluhu. 3) Vzájemná žaloba Burie Onderzoek en Advies se zamítá. 4) Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení..

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 17. června 2021(*) „Kasační opravný prostředek – Evropský sociální fond (ESF) – Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR) – Částečné zrušení pomoci pro operační programy v České republice – Směrnice 2004/18/ES – Článek 16 písm. b) – Zvláštní vyloučení – Veřejné zakázky na služby, které se týkají programového vybavení určeného pro vysílání“ Ve věci C‐862/19 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 26. listopadu 2019, Česká republika, zastoupená M. Smolkem, O. Serdulou, J. Vláčilem a I. Gavrilovou, jako zmocněnci, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou: Evropská komise, zastoupená P. Ondrůškem a P. Arenasem, jako zmocněnci, žalovaná v prvním stupni, Polská republika, vedlejší účastnice v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení E. Regan, předseda senátu, M. Ilešič, E. Juhász (zpravodaj), C. Lycourgos a I. Jarukaitis, soudci, generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 29. října 2020, vydává tento Rozsudek 1 Svým kasačním opravným prostředkem se Česká republika domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 12. září 2019, Česká republika v. Komise (T‐629/17, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2019:596), jímž Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení prováděcího rozhodnutí Komise C(2017) 4682 final ze dne 6. července 2017, kterým se ruší část pomoci Evropského sociálního fondu pro operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost v rámci cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ v České republice a část pomoci Evropského fondu pro regionální rozvoj pro operační programy Výzkum a vývoj pro inovace v rámci cíle „Konvergence“ v České republice a Technická pomoc v rámci cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ v České republice (dále jen „sporné rozhodnutí“). Právní rámec Směrnice 92/50/EHS 2 Článek 1 písm. a) bod iv) směrnice Rady 92/50/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby (Úř. věst. 1992, L 209, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 322), která byla zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. 2004, L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132), stanovil: „Pro účely této směrnice: a) ‚veřejnými zakázkami na služby‘ se rozumí zakázky sjednané písemně úplatnou smlouvou mezi poskytovatelem služeb a zadavatelem, s výjimkou: [...] iv) smluv za účelem koupě, vývoje, výroby nebo účasti na výrobě programového materiálu vysílacími společnostmi a smluv na poskytnutí vysílacího času“. Směrnice 2004/18 3 Bod 25 odůvodnění směrnice 2004/18, která byla zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18 (Úř. věst. 2014, L 94, s. 65), ale je ratione temporis použitelná na projednávanou věc, zněl: „Zadávání veřejných zakázek na určité audiovizuální služby v oblasti vysílání by mělo brát v úvahu význam kulturních a sociálních aspektů, což činí [které činí] použití pravidel pro zadávání zakázek nevhodným. Z tohoto důvodu je třeba stanovit výjimku pro veřejné zakázky na služby, jejichž cílem je nákup, příprava, výroba nebo společná výroba hotových programů, a jiné přípravné [služby], jako jsou služby týkající se scénářů nebo uměleckých představení nezbytných pro výrobu programu, a pro zakázky týkající se vysílacích časů. Tato výjimka by se však neměla vztahovat na dodávku technického zařízení nezbytného pro výrobu, společnou výrobu či vysílání těchto programů. ‚Vysíláním‘ se rozumí přenos a šíření prostřednictvím jakékoli formy elektronické sítě.“ 4 Článek 16 písm. b) směrnice 2004/18 stanovil: „Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky na služby, které se týkají: [...] b) nabývání, přípravy, výroby nebo společné výroby programového vybavení určeného pro vysílání vysílacími společnostmi a zakázek na vysílací čas“. Směrnice 2014/24 5 Článek 10 písm. b) směrnice 2014/24 stanoví: „Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky na služby, které se týkají: [...] b) pořízení, tvorby, produkce nebo koprodukce programového materiálu určeného pro audiovizuální mediální služby nebo rozhlasové mediální služby, které jsou zadávány poskytovateli audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb, nebo veřejných zakázek na vysílací čas nebo dodání programů, které jsou zadávány poskytovatelům audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb. [...]“ Skutečnosti předcházející sporu a sporné rozhodnutí 6 Skutečnosti předcházející sporu jsou vylíčeny v bodech 1 až 6 napadeného rozsudku. Pro potřeby tohoto řízení je lze shrnout následovně. 7 Rozhodnutím C(2007) 5113 ze dne 12. října 2007, rozhodnutím C(2007) 6920 ze dne 27. prosince 2007 a rozhodnutím C(2008) 5344 ze dne 25. září 2008 schválila Evropská komise postupně operační program „Vzdělávání pro konkurenceschopnost“, operační program „Výzkum a vývoj pro inovace“ a operační program „Technická pomoc“, které Česká republika předložila na základě článku 32 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 (Úř. věst. 2006, L 210, s. 25). 8 Ve dnech 14. až 16. dubna 2014 provedla Komise audit veřejných zakázek na vysílací služby spolufinancované Českou republikou s využitím prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) a Evropského sociálního fondu (ESF) mimo jiné v rámci shora uvedených operačních programů. Ve zprávě z auditu Komise uvedla, že čtyři z těchto veřejných zakázek byly zadány přímo, bez oznámení o zahájení zadávacího řízení. Komise přitom dospěla k závěru, že takové přímé zadání zakázky není přípustné, neboť na tyto zakázky nebylo možné aplikovat výjimku, která se týká „nabývání, přípravy, výroby nebo společné výroby programového vybavení určeného pro vysílání vysílacími společnostmi“, uvedenou v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 (dále jen „sporná výjimka“). Dotčené čtyři zakázky byly konkrétně zadány Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ačkoli podle Komise se tato výjimka vztahovala pouze na veřejné zadavatele, kteří jsou vysílacími společnostmi. 9 Komise na závěr řízení o finančních opravách, které zahájila dne 17. června 2016 a v rámci kterého Česká republika tvrdila, že sporná výjimka se vztahuje nejen na vysílací společnosti, ale na jakéhokoli veřejného zadavatele, přijala sporné rozhodnutí, kterým se ruší část pomoci ESF pro operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost v rámci cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ v České republice a část pomoci EFRR pro operační programy Výzkum a vývoj pro inovace v rámci cíle „Konvergence“ v České republice a Technická pomoc v rámci cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ v České republice. Sporným rozhodnutím přijala Komise vůči České republice finanční opravy. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 10 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 18. září 2017 podala Česká republika žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí. Komise navrhla, aby Tribunál zamítl žalobu jako neopodstatněnou. Do řízení před Tribunálem vstoupila Polská republika jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání České republiky. 11 Na podporu žaloby předložila Česká republika jediný žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 99 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1083/2006 ve spojení s čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18. Česká republika konkrétně tvrdila, že přímé zadání sporných veřejných zakázek bylo v souladu s čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, a že finanční opravy přijaté Komisí proto nebyly oprávněné. Tribunál napadeným rozsudkem zamítl tento jediný žalobní důvod, potažmo žalobu v plném rozsahu. Návrhová žádání účastnic řízení před Soudním dvorem 12 Česká republika navrhuje, aby Soudní dvůr: – zrušil napadený rozsudek, – zrušil sporné rozhodnutí a – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 13 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr: – zamítl kasační opravný prostředek a – uložil České republice náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku Argumentace účastnic řízení 14 Na podporu kasačního opravného prostředku předkládá Česká republika jediný důvod, vycházející z porušení čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18. Cílem tohoto důvodu kasačního opravného prostředku je prokázat, že uplatnění sporné výjimky uvedené v citovaném ustanovení není omezeno na veřejné zakázky na služby zadávané vysílacími společnostmi v roli veřejného zadavatele. 15 Jediný důvod kasačního opravného prostředku České republiky obsahuje čtyři okruhy argumentů, které se týkají legislativní historie dotčeného ustanovení, jakož i jeho gramatického, teleologického a systematického výkladu. 16 V rámci okruhu argumentů týkajících se legislativní historie čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 Česká republika předně tvrdí, že Komisí vypracovaný návrh směrnice o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby ze dne 13. prosince 1990 [COM(1990) 372 final], který vyústil ve směrnici 92/50, sice vymezil výjimku tak, že se vztahovala jen na koupi programového materiálu vysílacími společnostmi, avšak legislativní proces rozšířil rozsah této výjimky tak, aby se týkala také vývoje, výroby nebo účasti na výrobě programového materiálu vysílacími společnostmi. V takových případech je přitom vysílací společnost poskytovatelem služeb vývoje, výroby nebo účasti na výrobě programového materiálu. Článek 1 písm. a) bod iv) směrnice 92/50 se tudíž měl vztahovat také na veřejné zakázky, ve kterých vysílací společnost nebyla veřejným zadavatelem, nýbrž jeho smluvním partnerem. 17 Dále Česká republika tvrdí, že legislativní proces, který vedl k přijetí směrnice 2004/18 a byl zahájen předložením Komisí vypracovaného návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na dodávky, služby a stavební práce ze dne 11. července 2000 [COM(2000) 275 final], dokládá, že unijní normotvůrce upravil spornou výjimku tak, že se týkala programového vybavení „určeného pro vysílání“. Důraz tak byl podle navrhovatelky přenesen na předmět zakázky a její využití namísto osoby, která v této zakázce plní funkci veřejného zadavatele. 18 Konečně Česká republika tvrdí, že Komise v návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o zadávání veřejných zakázek ze dne 20. prosince 2011 [COM(2011) 896 final], který vyústil v přijetí směrnice 2014/24, navrhla znění sporné výjimky tak, aby byla omezena jen na veřejné zadavatele, kteří jsou vysílacími společnostmi. Komise s tímto návrhem – podle uvedeného členského státu – znovu neuspěla, neboť čl. 10 písm. b) směrnice 2014/24 v podobě přijaté unijním normotvůrcem obsahuje oproti návrhu Komise širší výjimku a tato výjimka není nijak vázána na osobu veřejného zadavatele. Česká republika navíc tvrdí, že výklad čl. 10 písm. b) směrnice 2014/24 provedený Tribunálem v bodě 73 napadeného rozsudku je nesprávný. 19 Česká republika z toho vyvozuje, že výjimka uvedená v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 během téměř třiceti let své existence nikdy nebyla omezena na veřejné zakázky uzavírané vysílacími společnostmi v roli veřejného zadavatele. Výklad tohoto čl. 16 písm. b) zastávaný Tribunálem v napadeném rozsudku tedy podle tohoto členského státu popírá výsledek legislativního procesu, v jehož rámci byla přijata tato směrnice, a jiných legislativních procesů v této oblasti, i zjevný záměr unijního normotvůrce vyjádřený v těchto procesech. 20 V rámci okruhu argumentů týkajících se gramatického výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 Česká republika tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nepřipustil, že působnost tohoto ustanovení není omezena na veřejné zakázky uzavírané vysílacími společnostmi v roli veřejného zadavatele. 21 Tento členský stát připomíná, že Tribunál v bodě 41 napadeného rozsudku připustil, že se výraz „vysílacími společnostmi“ může týkat jak veřejného zadavatele, tak předmětu zakázky a vysílání, a Tribunálu vytýká jeho závěr učiněný v bodech 55 a 56 téhož rozsudku, podle kterého pro vazbu slov „vysílací společnost“ na slova „programového vybavení určeného pro vysílání“ hovoří jen německé jazykové znění, zatímco ostatní jazyková znění jsou nejednoznačná, a že jediná jazyková verze nemůže být základem pro výklad daného ustanovení. Podle řečeného členského státu přitom tuto vazbu potvrzují i jiné jazykové verze, a sice verze česká, řecká, anglická, francouzská, chorvatská, litevská, maďarská, nizozemská, polská, rumunská a slovenská. 22 Dále tvrdí, že i kdyby se slova „vysílacími společnostmi“ v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 skutečně vztahovala ke slovům „nabývání, přípravy, výroby nebo společné výroby programového vybavení“, ani v takovém případě by sporná výjimka nebyla omezena jen na veřejné zakázky uzavírané vysílacími společnostmi v roli veřejného zadavatele. Toto ustanovení totiž neobsahuje výslovnou formulaci, že vysílací společnost musí být zadavatelem dotčené veřejné zakázky. Jestliže přitom vysílací společnost programový materiál připravuje, vyrábí nebo společně vyrábí, tedy poskytuje plnění, pak podle České republiky nemůže byt zadavatelem veřejné zakázky. Tribunál proto podle jejího názoru pochybil, když v bodě 64 napadeného rozsudku odmítl její argumentaci, na kterou tento bod odkazuje. 23 V rámci okruhu argumentů týkajících se teleologického výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 Česká republika zaprvé tvrdí, že Tribunál dospěl v bodě 57 napadeného rozsudku k nesprávnému závěru, že její argumentace, podle níž se sporná výjimka vztahuje pouze na veřejné zakázky na služby týkající se programového vybavení určeného pro vysílání vysílacími společnostmi bez ohledu na veřejného zadavatele, nemá oporu v bodě 25 odůvodnění směrnice 2004/18. Tento členský stát zdůrazňuje, že zmíněný bod odůvodnění vymezuje působnost sporné výjimky nikoli z hlediska osoby zadavatele, nýbrž z hlediska předmětu zakázky, přičemž podle jejího názoru tento závěr jasně vyplývá ze skutečnosti, že vysílací společnosti nejsou v tomto bodě odůvodnění vůbec zmíněny. 24 Zadruhé podle České republiky dospěl Tribunál v bodě 49 napadeného rozsudku k nesprávnému závěru, že vložení slov „určeného pro vysílání“ do čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 odpovídá záměru unijního normotvůrce „poukázat výslovně na veřejné zakázky na služby zadávané vysílacími společnostmi v souvislosti s programovým vybavením určeným pro vysílání v jakékoli síti elektronických komunikací, včetně internetu“. Tvrdí, že i bez doplnění slov „určeného pro vysílání“ by toto ustanovení nevzbuzovalo žádnou pochybnost ohledně toho, že programové vybavení může být šířeno prostřednictvím jakékoli elektronické sítě, a domnívá se, že právní názor Tribunálu, že tento závěr odpovídá duchu poslední věty bodu 25 odůvodnění směrnice 2004/18, ve které se uvádí, že „ ‚[v]ysíláním‘ se rozumí přenos a šíření prostřednictvím jakékoli formy elektronické sítě“, je nesprávný. 25 Zatřetí se Česká republika domnívá, že Tribunál nesprávně dovodil účel sporné výjimky z rozsudku ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‐337/06, EU:C:2007:786). Věc, ve které byl vyhlášen uvedený rozsudek, se totiž podle České republiky týkala – jak plyne z jeho bodů 2, 23 a 29 – otázek, zda jsou německé veřejnoprávní vysílací společnosti vzhledem ke způsobu svého financování veřejnými zadavateli ve smyslu směrnice 2004/18 a zda lze výjimku týkající se programového vybavení využít i pro úklidové služby. Tento členský stát tvrdí, že závěr uvedený v bodě 62 citovaného rozsudku, podle kterého se sporná výjimka týká veřejných zakázek, jejichž předmětem jsou služby, které se týkají vlastní funkce veřejnoprávních vysílacích společností, byl logicky dán tím, že Soudní dvůr odlišoval úklidové práce od tvorby programového vybavení, a že Soudní dvůr s veřejnoprávností pracoval, aniž tím zamýšlel vytvořit novou podmínku pro použití této výjimky. 26 Dále Česká republika tvrdí, že vysvětlení poskytnutá Tribunálem v bodech 38 a 39 napadeného rozsudku, podle nichž základ sporné výjimky spočívá v poslání veřejné služby veřejnoprávních vysílacích společností a sporná výjimka se nevztahuje na veřejné zadavatele, kteří taková poslání veřejné služby neplní, nemají žádnou oporu ve znění rozsudku ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‐337/06, EU:C:2007:786), i když je třeba ze závěrů v uvedeném rozsudku vycházet. Podle navrhovatelky z nich totiž nijak nevyplývá, že by poslání veřejné služby veřejnoprávních vysílacích společností, které spornou výjimku odůvodňuje, mělo být chráněno pouze tehdy, když je vysílací společnost v roli veřejného zadavatele zakázky. Sporná výjimka se tedy podle ní týká i situací, kdy vysílací společnost jedná jako poskytovatel programového vybavení a není veřejným zadavatelem. 27 V rámci okruhu argumentů týkajících se systematického výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 Česká republika tvrdí, že nesprávnost výkladu tohoto ustanovení podaného Tribunálem vyplývá i z toho, že citované ustanovení obsahuje též výjimku pro zakázky na vysílací čas. U těchto zakázek je přitom podle České republiky nepochybné, že vysílací společnost nemá být v roli veřejného zadavatele, ale v roli poskytovatele charakteristického plnění, tedy vlastního vysílacího času. Tento členský stát zdůrazňuje, že tuto skutečnost nerozporuje ani Tribunál, a v tomto ohledu odkazuje na bod 61 napadeného rozsudku. 28 Podle Komise je třeba argumentaci, kterou Česká republika předložila v kasačním opravném prostředku, v celém rozsahu odmítnout a kasační opravný prostředek zamítnout. Závěry Soudního dvora 29 V rámci okruhu argumentů týkajících se gramatického výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, kterými je třeba se zabývat v prvním sledu, Česká republika tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nepřipustil, že znění tohoto ustanovení neomezuje spornou výjimku na veřejné zakázky uzavírané vysílacími společnostmi v roli veřejného zadavatele. 30 Zaprvé v souvislosti s argumenty zmíněnými v bodě 21 tohoto rozsudku je třeba poukázat na to, že i kdyby některé jazykové verze čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 zmíněné Českou republikou mohly podpořit takový gramatický výklad tohoto ustanovení, který tento členský stát prosazuje, nic to nemění na tom, že se tomuto členskému státu nepodařilo prokázat, že mezi jazykovými verzemi uvedeného ustanovení neexistují rozdíly, ani vyvrátit závěr uvedený v bodě 41 napadeného rozsudku, podle kterého se výraz „vysílacími společnostmi“ může vztahovat jak k „nabývání, přípravě, výrobě nebo společné výrobě programového vybavení“, tak k „vysílání“. 31 Stejně tak je patrné, že vložení výrazu „určeného pro vysílání“ do textu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, který je z gramatického hlediska nejednoznačný, unijním normotvůrcem vyvolalo rozdíly v jazykových verzích tohoto ustanovení. Žádný z argumentů, které Česká republika v této souvislosti vznesla, nevyvrací skutečnost, že použití tohoto výrazu nevedlo ke gramatické jednoznačnosti většiny jazykových verzí čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, jak podotkl Tribunál v bodech 41 a 52 až 54 napadeného rozsudku. 32 Navíc, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 77 až 79 svého stanoviska, bulharské a slovinské znění tohoto ustanovení uvedený výraz ani neobsahují a toto opominutí zvyšuje rozdílnost mezi zněními uvedeného ustanovení. 33 Tribunál proto v bodě 55 napadeného rozsudku správně připomněl, že ustanovení unijního práva musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech jazycích Unie (rozsudek ze dne 6. června 2018, Tarragó da Silveira, C‐250/17, EU:C:2018:398, bod 20 a citovaná judikatura) a že v případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi určitého ustanovení unijního práva musí být toto ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. července 2016, Ambisig, C‐46/15, EU:C:2016:530, bod 48 a citovaná judikatura). 34 Za těchto podmínek nelze Tribunálu vytýkat, že v bodě 41 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že pro účely výkladu uvedeného ustanovení je nezbytné zohlednit cíle sledované právní úpravou, jejíž je dané ustanovení součástí, a její kontext, ani že v bodě 56 napadeného rozsudku rozhodl, že s ohledem na nejednoznačnost různých jazykových verzí předmětného ustanovení musí být argumenty, které Česká republika opírá o znění uvedeného ustanovení, odmítnuty jako neopodstatněné. 35 Zadruhé je z týchž důvodů třeba poukázat na to, že argumentace České republiky zmíněná v bodě 22 tohoto rozsudku, která vychází z jednoho z možných výkladů textu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, nemůže sama o sobě zpochybnit závěry, ke kterým Tribunál dospěl v bodě 64 napadeného rozsudku a které jej vedly k odmítnutí výkladu tohoto ustanovení navrhovaného uvedeným členským státem. 36 V každém případě možnost vysílacích společností vystupovat v roli poskytovatele nemá žádný dopad na otázku, zda se v případě veřejných zadavatelů sporná výjimka vztahuje jen na vysílací společnosti. 37 Ve druhém sledu je třeba se zabývat okruhem argumentů České republiky týkajících se legislativní historie čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18. 38 Co se týče argumentu zmíněného v bodě 16 tohoto rozsudku, Česká republika nezpochybňuje, že původní návrh Komise, který vyústil ve směrnici 92/50 a ve kterém byla navrhována výjimka týkající se koupě programového materiálu vysílacími společnostmi, stanovil omezení této výjimky jen na zakázky, u nichž je veřejným zadavatelem vysílací společnost. 39 Jak přitom správně podotýká Komise, změny, ke kterým došlo v průběhu legislativního procesu s cílem pozměnit původní návrh Komise a na které tento členský stát poukazuje, zpřesnily a doplnily typy služeb, na něž lze spornou výjimku použít. Z takového pozměnění věcné působnosti této výjimky ovšem nelze vyvodit, že by byl těmito změnami rozšířen okruh subjektů, které ji mohou využít. 40 Co se týče argumentu zmíněného v bodě 17 tohoto rozsudku a týkajícího se legislativního procesu, který vyústil v přijetí směrnice 2004/18, je třeba poukázat na to, že účelem změn ve vymezení sporné výjimky nebylo přenést důraz na kritérium předmětu zakázky namísto kritéria založeného na osobě veřejného zadavatele. Důvodem pro to, že unijní normotvůrce vložil do textu výjimky slova „určeného pro vysílání“, byla totiž potřeba reagovat na technologický pokrok, konkrétně na rozmach vysílání po internetu, o čemž svědčí mimo jiné poslední věta bodu 25 odůvodnění směrnice 2004/18. 41 V tomto ohledu je třeba připomenout, že o vložení slov „určeného pro vysílání“ do čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 se zmiňuje doporučení Evropského parlamentu ze dne 19. června 2003 (A5-0242/2003 final) pro druhé čtení ve věci společného postoje Rady k přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. Na stranách 24 a 25 tohoto dokumentu se u změny 25 uvádí následující „[o]důvodnění“ tohoto vložení: „[n]abývání, příprava, výroba nebo společná výroba programového vybavení vysílacími společnostmi a zakázky na vysílací čas jsou z tvůrčích a vydavatelských důvodů již vyňaty z působnosti směrnice. Účelem této změny je upřesnit, že tato výjimka se z týchž důvodů použije rovněž na činnosti vysílacích společností v oblasti internetu“. 42 O tomto vložení se zmiňuje i stanovisko Komise ke změnám navrženým Evropským parlamentem ve druhém čtení ke společnému postoji Rady ze dne 14. srpna 2003 [COM(2003) 503 final]. Na straně 4 tohoto dokumentu se u změny 25 uvádí, že „změnou se podle jejího odůvodnění mění čl. 16 písm. b) s cílem upřesnit, že výjimka se musí vztahovat i na vysílací společnosti v oblasti internetu“. 43 Tribunál proto v bodě 49 napadeného rozsudku dospěl ke správnému závěru, že doplnění slov „určeného pro vysílání“ do čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 neodráží záměr normotvůrce rozšířit působnost sporné výjimky na zakázky zadávané jakýmkoli veřejným zadavatelem v souvislosti s programovým vybavením určeným pro vysílání vysílacími společnostmi. 44 Ve třetím sledu je v souvislosti s okruhem argumentů týkajících se teleologického výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 třeba z důvodů uvedených v bodech 40 až 43 tohoto rozsudku odmítnout argumentaci České republiky zmíněnou v jeho bodě 24. 45 Ani argumenty vznesené tímto členským státem a zmíněné v bodech 23, 25 a 26 tohoto rozsudku nemohou obstát. 46 Je totiž třeba konstatovat, že Tribunál v bodě 31 napadeného rozsudku podotkl, že čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 vylučuje použití pravidel pro zadávání zakázek na určité audiovizuální služby v oblasti vysílání proto, aby byl v souladu s bodem 25 odůvodnění této směrnice vzat v úvahu význam kulturních a sociálních aspektů, které činí použití takových pravidel nevhodným. I když je pravda, jak podotýká Česká republika, že vysílací společnosti nejsou v tomto bodě 25 odůvodnění vůbec zmíněny, tato okolnost nemůže výklad podaný Tribunálem vyvrátit ani potvrdit. 47 Kromě toho, přestože se okolnosti projednávané věci liší od okolností věci, ve které byl vyhlášen rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‐337/06, EU:C:2007:786), Tribunál v bodech 35 až 38 napadeného rozsudku správně připomněl, že z citovaného rozsudku – konkrétně z jeho bodů 62 a 64 – vyplývá, že Soudní dvůr upřesnil, že zejména s ohledem na citovaný bod 25 odůvodnění se vyloučení použití směrnice týkající se veřejných zakázek na služby vztahuje jen na veřejné zakázky, jejichž předmětem jsou služby, které se týkají vlastní funkce vysílacích společností. Naproti tomu pravidlům unijního práva plně podléhají veřejné zakázky na služby, které nemají vztah k činnostem, které spadají pod plnění vlastního poslání veřejné služby veřejnoprávních vysílacích společností. 48 Je nutno poukázat na to, že čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 musí být s ohledem na skutečnost, že má povahu výjimky, vykládán striktně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2017, Compania Naţională de Administrare a Infrastructurii Rutiere, C‐408/16, EU:C:2017:940, bod 45 a citovaná judikatura). Sporná výjimka tedy musí být vykládána tak, že se vztahuje jen na zakázky, které zadávají vysílací společnosti v roli veřejného zadavatele proto, aby splnily poslání veřejné služby, jež je jim vlastní. 49 Z uvedeného vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 39 napadeného rozsudku uvedl, že se sporná výjimka vztahuje jen na veřejné zadavatele, kteří jsou vysílacími společnostmi, a v bodě 57 téhož rozsudku odmítl argument České republiky v opačném smyslu. 50 A nakonec ve čtvrtém sledu je v souvislosti s okruhem argumentů uvedeným Českou republikou a zmíněným v bodě 27 tohoto rozsudku, jímž Česká republika zpochybňuje systematický výklad čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 podaný Tribunálem, nutno konstatovat, že tyto argumenty nemohou obstát. 51 Tribunál totiž předně v bodě 59 napadeného rozsudku konstatoval, aniž to Česká republika zpochybnila, že výjimky stanovené ve zmíněném článku 16 mohou být vymezeny předmětem dotčených zakázek nebo osobou jejich poskytovatele nebo zároveň

cs

caselaw

EU

jejich předmětem i podmínkami spojenými s jejich veřejným zadavatelem. Tribunál proto dospěl v bodě 61 napadeného rozsudku ke správnému závěru, že „nic nebrání tomu, aby bylo více zakázek uvedených v tomtéž písmeni článku 16 [této] směrnice definováno různě, jmenovitě jejich předmětem, veřejným zadavatelem nebo poskytovatelem“. Podle systematického výkladu proto není nepředstavitelné, že pro účely použití čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 mohou být zakázky, jejichž předmětem je vysílací čas, zadávány vysílacími společnostmi i jinými veřejnými zadavateli, zatímco zakázky, jejichž předmětem je programové vybavení, budou moci být v souladu s cílem sledovaným spornou výjimkou zadávány jen vysílacími společnostmi. 52 Dále je třeba poukázat na to, že Česká republika, jak konstatuje Komise, nijak nerozporuje body 50 a 51 napadeného rozsudku, jež se vztahují k další skutečnosti, kterou je při systematickém výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 třeba zohlednit. Plyne z nich, že na služby, které jsou předmětem zakázek uvedených v tomto ustanovení, se vztahuje rovněž výjimka uvedená v poznámce pod čarou č. 3 přílohy II B této směrnice, ve znění změněném nařízením Komise č. 213/2008/ES ze dne 28. listopadu 2007 (Úř. věst. 2008, L 74, s. 1), která se týká „smluv za účelem koupě, vývoje, výroby nebo účasti na výrobě programového materiálu vysílacími společnostmi a smluv na poskytnutí vysílacího času“. Z důvodů vnitřní soudržnosti směrnice 2004/18 je třeba mít za to, že sporná výjimka a výjimka uvedená v citované poznámce pod čarou 3 mají stejnou působnost. Způsob, jakým je formulována zmíněná poznámka pod čarou 3, přitom potvrzuje, že zakázky, jejichž předmětem je vysílací čas, mohou být zadávány vysílacími společnostmi i jinými veřejnými zadavateli, zatímco v souvislosti se zakázkami, jejichž předmětem je programové vybavení, jsou zmíněny jen vysílací společnosti. 53 Konečně vzhledem k tomu, že ani jedna z účastnic nezpochybňuje závěr učiněný v poslední větě bodu 73 napadeného rozsudku, a sice že směrnice 2014/24 v souladu s tím, co před Tribunálem uvedla sama Česká republika, není na skutkový stav, jehož se projednávaný spor týká, použitelná z hlediska časové působnosti, je třeba konstatovat, že argumenty vycházející z ustanovení této směrnice a z legislativního postupu, který vyústil v její přijetí, jako jsou argumenty zmíněné v bodě 18 tohoto rozsudku, nemohou vyvrátit výklad čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, který v projednávané věci provedl Tribunál. 54 Vzhledem k odmítnutí všech argumentů vznesených na podporu jediného důvodu kasačního opravného prostředku je třeba tomuto důvodu kasačního opravného prostředku pro neopodstatněnost nevyhovět a kasační opravný prostředek zamítnout. K nákladům řízení 55 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 56 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Česká republika neměla ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že Česká republika ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Česká republika ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí. Regan Ilešič Juhász Lycourgos Jarukaitis Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. června 2021. Vedoucí soudní kanceláře Předseda pátého senátu A. Calot Escobar E. Regan * Jednací jazyk: čeština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu) 19. prosince 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Životní prostředí – Článek 6, čl. 47 první pododstavec a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie – Směrnice 2008/50/ES – Znečištění ovzduší – Kvalita vnějšího ovzduší – Plán kvality ovzduší – Mezní hodnoty pro oxid dusičitý – Povinnost přijmout náležitá opatření k zajištění minimálního období překročení – Povinnost vnitrostátních soudů přijmout veškerá nezbytná opatření – Odmítnutí regionální vlády splnit soudní příkaz – Donucovací vazba zvažovaná vůči vysokým politickým představitelům nebo vysokým úředníkům dotyčného regionu – Účinná soudní ochrana – Právo na osobní svobodu – Zákonný základ – Proporcionalita“ Ve věci C‐752/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bayerischer Verwaltungsgerichtshof (Vrchní správní soud spolkové země Bavorsko, Německo) ze dne 9. listopadu 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 3. prosince 2018, v řízení Deutsche Umwelthilfe eV proti Freistaat Bayern, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, A. Prechal, M. Vilaras, E. Regan, M. Safjan (zpravodaj), S. Rodin, L. S. Rossi, I. Jarukaitis, předsedové senátů, E. Juhász, D. Šváby, C. Vajda, F. Biltgen, K. Jürimäe a A. Kumin, soudci, generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe, vedoucí soudní kanceláře: D. Dittert, vedoucí oddělení, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. září 2019, s ohledem na vyjádření předložená: – za Deutsche Umwelthilfe eV R. Klingerem, Rechtsanwalt, – za Freistaat Bayern J. Vogelem, W. Brechmannem a P. Freiem, jako zmocněnci, – za německou vládu S. Eisenberg, jako zmocněnkyní, – za Evropskou komisi F. Erlbacherem, G. Gattinarou a E. Manhaevem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. listopadu 2019, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 9 odst. 4 první věty Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsané v Aarhusu dne 25. června 1998 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. 2005, L 124, s. 1, dále jen „Aarhuská úmluva“), čl. 4 odst. 3 a čl. 19 odst. 1 SEU, čl. 197 odst. 1 SFEU a čl. 47 prvního pododstavce Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Deutsche Umwelthilfe eV, nevládní organizací pro ochranu životního prostředí, a Freistaat Bayern (spolková země Bavorsko, Německo) ve věci nuceného výkonu soudního příkazu stanovit zákazy provozu za účelem splnění povinností vyplývajících ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. května 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu (Úř. věst. 2008, L 152, s. 1). Právní rámec Mezinárodní právo 3 Článek 9 Aarhuské úmluvy, nadepsaný „Přístup k právní ochraně“, uvádí: „[...] 2. Každá strana v rámci své vnitrostátní právní úpravy zajistí, aby osoby z řad dotčené veřejnosti a) mající dostatečný zájem nebo b) u nichž trvá porušování práva v případech, kdy to procesní správní předpis strany požaduje jako předběžnou podmínku, mohly dosáhnout toho, že soud nebo jiný nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem přezkoumá po stránce hmotné i procesní zákonnost jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podle ustanovení článku 6 a v případech, kdy je tak stanoveno vnitrostátním právem a aniž by tím byl dotčen odstavec 3 článku 9, i dalších relevantních ustanovení této úmluvy. Co představuje dostatečný zájem a porušování práva, bude určeno v souladu s požadavky vnitrostátního práva a v souladu s cílem poskytnout dotčené veřejnosti široký přístup k právní ochraně v rozsahu působnosti této úmluvy. K tomuto účelu je zájem jakékoli nestátní neziskové organizace splňující požadavky čl. 2 odst. 5 pokládán za dostatečný pro účely písmene a). U těchto organizací se bude pro účely písmene b) předpokládat, že mají práva, která mohou být porušována. [...] 3. Navíc – aniž by tím bylo dotčeno přezkoumání zmíněné výše v odstavcích 1 a 2 – každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo nečinnosti ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí. 4. Navíc – a aniž by tím byl dotčen odstavec 1 – postupy přezkoumání uvedené v odstavcích 1, 2 a 3 mají zajistit přiměřenou a účinnou nápravu, včetně právně přikázaných úlev ve vhodných případech, a měly by být čestné, spravedlivé, včasné a neměly by vyžadovat vysoké náklady. Rozhodnutí vydaná podle tohoto článku budou předávána či archivována v písemné formě. Rozhodnutí soudů, a kdykoli možno i jiných orgánů, budou veřejně dostupná. [...]“ Unijní právo 4 Bod 2 odůvodnění směrnice 2008/50 uvádí: „V zájmu ochrany lidského zdraví a životního prostředí jako celku je zvláště důležité bojovat proti emisím znečišťujících látek u zdroje a stanovit a provádět co nejúčinnější opatření na snížení emisí na místní a celostátní úrovni a na úrovni Společenství. Proto je třeba emisím škodlivých látek znečišťujících ovzduší bránit, předcházet jim nebo je omezit a stanovit vhodné cíle pro kvalitu vnějšího ovzduší s ohledem na příslušné normy, pokyny a programy Světové zdravotnické organizace.“ 5 Článek 4 této směrnice stanoví: „Členské státy na celém svém území stanoví zóny a aglomerace. Posuzování kvality ovzduší a řízení kvality ovzduší se provádí ve všech zónách a aglomeracích.“ 6 Článek 13 uvedené směrnice, nadepsaný „Mezní hodnoty a varovné prahové hodnoty pro ochranu lidského zdraví“, v odstavci 1 uvádí: „Členské státy zajistí, aby úrovně oxidu siřičitého, PM10, olova a oxidu uhelnatého ve vnějším ovzduší nepřekračovaly v žádné části jejich zón a aglomerací mezní hodnoty stanovené v příloze XI. Pokud jde o oxid dusičitý a benzen, nesmějí být mezní hodnoty uvedené v příloze XI překračovány ode dne v ní uvedeného. Splnění těchto požadavků se posuzuje podle přílohy III. [...]“ 7 Článek 23 odst. 1 téže směrnice uvádí: „Pokud v daných zónách nebo aglomeracích překračují úrovně znečišťujících látek ve vnějším ovzduší jakoukoli mezní hodnotu nebo cílovou hodnotu, a v každém případě navíc i jakoukoliv příslušnou mez tolerance, členské státy zajistí, aby byly pro tyto zóny nebo aglomerace vypracovány plány kvality ovzduší za účelem dosažení příslušné mezní nebo cílové hodnoty uvedené v přílohách XI a XIV. V případě překročení mezních hodnot, u nichž již uplynula lhůta, od které je třeba hodnoty dodržovat, stanoví plány kvality ovzduší náležitá opatření, aby bylo období překročení co možná nejkratší. Plány kvality ovzduší mohou navíc zahrnovat zvláštní opatření zaměřená na ochranu citlivých skupin obyvatelstva, včetně dětí. Tyto plány kvality ovzduší obsahují alespoň informace uvedené v oddíle A přílohy XV a mohou zahrnovat opatření podle článku 24. Tyto plány se Komisi sdělí neprodleně a nejpozději dva roky po skončení roku, v němž bylo zaznamenáno první překročení. [...]“ 8 Příloha XI směrnice 2008/50 je nadepsána „Mezní hodnoty pro ochranu lidského zdraví“. V oddílu B této přílohy jsou stanoveny mezní hodnoty pro jednotlivé znečišťující látky podle jejich koncentrace ve vnějším ovzduší naměřené v různých časových úsecích. Pokud jde o oxid dusičitý, tato příloha stanoví: doba průměrování mezní hodnota mez tolerance datum, do kterého je třeba dosáhnout mezní hodnoty 1 hodina 200 μg/m3, nesmí být překročeno častěji než 18krát v kalendářním roce [...] 0 % dne 1. ledna 2010 1. ledna 2010 kalendářní rok 40 μg/m3 [...] 0 % dne 1. ledna 2010 1. ledna 2010 Německé právo 9 Článek 104 odst. 1 první věta Grundgesetz (základní zákon) uvádí: „Osobní svoboda může být omezena pouze na základě formálního zákona a formami, které jsou v něm předepsány.“ 10 Ustanovení § 167 odst. 1 první věty Verwaltungsgerichtsordnung (soudní řád správní, dále jen „VwGO“) stanoví: „Nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro výkon přiměřeně Osmá kniha Zivilprozessordnung [občanský soudní řád].“ 11 Podle vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem je ustanovení § 172 VwGO takovým zvláštním ustanovením, které v souladu s návětím § 167 odst. 1 první věty VwGO v zásadě vylučuje použití ustanovení ve věcech nuceného výkonu rozhodnutí uvedených v Osmé knize Zivilprozessordnung (občanský soudní řád, dále jen „ZPO“). Tento paragraf uvádí: „Pokud v případech uvedených v § 113 odst. 1 druhé větě, v § 113 odst. 5 a v § 123 nesplní správní orgán povinnost uloženou v rozsudku nebo v usnesení o nařízení předběžných opatření, může soud prvního stupně na návrh usnesením pohrozit uložením penále až do výše 10000 eur a stanovit lhůtu k jejímu splnění, po marném uplynutí této lhůty toto penále vyměřit a bez návrhu provést nucený výkon. Splnění jedné a téže povinnosti může být vymáháno opakovanou pohrůžkou penále, opakovaným vyměřením penále či opakovaným nuceným výkonem.“ 12 Ustanovení § 888 odst. 1 a 2 ZPO zní takto: „1. Pokud nemůže být určité jednání uskutečněno třetí osobou a závisí-li výlučně na vůli dlužníka, soud, u něhož bylo řízení zahájeno v prvním stupni, na návrh konstatuje, že dlužník bude k takovému jednání donucen prostřednictvím penále, a v případě nemožnosti jeho výběru donucovací vazbou, nebo prostřednictvím donucovací vazby. Částka každého jednotlivého penále nesmí překročit 25000 eur. Ustanovení oddílu 2 týkající se donucovací vazby se použijí obdobně. 2. Donucovací prostředky se nařizují bez předchozí úřední pohrůžky.“ 13 Ustanovení § 890 odst. 1 a 2 ZPO stanoví: „1. Poruší-li dlužník povinnost zdržet se určitého jednání nebo určité jednání strpět, uloží mu soud, u něhož bylo řízení zahájeno v prvním stupni, na návrh věřitele za každé porušení pořádkovou pokutu, a v případě nemožnosti jejího výběru donucovací vazbu, nebo donucovací vazbu v délce trvání maximálně šesti měsíců. Částka každé jednotlivé pokuty nesmí překročit 250000 eur, celková doba trvání donucovací vazby nesmí být více než dva roky. 2. Uložení pokuty nebo donucovací vazby musí předcházet úřední pohrůžka, kterou na návrh vydá soud, u něhož bylo řízení zahájeno v prvním stupni, není-li již obsažena v rozsudku o uložení povinnosti.“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 14 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že mezní hodnota stanovená v ustanoveních čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce ve spojení s ustanoveními přílohy XI části B směrnice 2008/50 pro oxid dusičitý (NO2), a sice 40 μg/m3 průměrně za kalendářní rok, byla na mnoha místech – někdy velmi značně – překročena na několika kilometrech silnice ve městě Mnichov (Německo). 15 Na základě žaloby podané Deutsche Umwelthilfe uložil Verwaltungsgericht München (správní soud v Mnichově, Německo) v rozsudku ze dne 9. října 2012 spolkové zemi Bavorsko povinnost, aby akční plán pro kvalitu ovzduší ve městě Mnichov, který představuje „plán kvality ovzduší“ ve smyslu článku 23 směrnice 2008/50, změnila tak, aby obsahoval opatření nezbytná k tomu, aby mezní hodnota stanovená pro oxid dusičitý byla v tomto městě co nejrychleji dodržována. Uvedený rozsudek nabyl právní moci. 16 Usnesením ze dne 21. června 2016 Verwaltungsgericht München (správní soud v Mnichově) pohrozil spolkové zemi Bavorsko uložením penále ve výši 10000 eur v případě nesplnění uvedené povinnosti ve lhůtě jednoho roku od doručení tohoto usnesení. V rámci řízení o opravném prostředku podaném proti témuž usnesení Bayerischer Verwaltungsgerichtshof (Vrchní správní soud spolkové země Bavorsko, Německo) v usnesení ze dne 27. února 2017 pohrozil spolkové zemi Bavorsko uložením penále ve výši 2000 až 4000 eur, pokud nepřijme nezbytná opatření k dodržování mezních hodnot stanovených směrnicí 2008/50, včetně uložení zákazů provozu některých vozidel s naftovým motorem v některých městských zónách. Toto usnesení rovněž nabylo právní moci. 17 Vzhledem k tomu, že spolková země Bavorsko nesplnila v plném rozsahu povinnosti plynoucí z usnesení ze dne 27. února 2017, Verwaltungsgericht München (správní soud v Mnichově) na návrh Deutsche Umwelthilfe uložil spolkové zemi Bavorsko usnesením ze dne 26. října 2017 penále ve výši 4000 eur. Spolková země Bavorsko se proti tomuto usnesení neodvolala a penále uhradila. 18 Následně spolková země Bavorsko stále nesplnila všechny povinnosti, které jí byly uloženy usnesením ze dne 27. února 2017. Naopak zástupci spolkové země Bavorsko, mimo jiné i její předseda vlády, veřejně vyhlásili úmysl nedodržet výše uvedené povinnosti týkající se uložení zákazů provozu. 19 V usneseních ze dne 28. ledna 2018 Verwaltungsgericht München (správní soud v Mnichově) na návrh Deutsche Umwelthilfe vyměřil spolkové zemi Bavorsko penále ve výši 4000 eur z důvodu nevyhovění bodu výroku usnesení ze dne 27. února 2017 a pohrozil této spolkové zemi, že jí uloží další penále ve stejné výši, pokud v nově stanovené lhůtě nevyhoví jinému bodu výroku tohoto usnesení. Naproti tomu uvedený soud mimo jiné zamítl návrh na nařízení donucovací vazby vůči ministryni spolkové země Bavorsko pro životní prostředí a ochranu spotřebitele, případně vůči předsedovi vlády této spolkové země. Spolková země Bavorsko podala proti těmto usnesením ze dne 28. ledna 2018 opravné prostředky k Bayerischer Verwaltungsgerichtshof (Vrchní správní soud spolkové země Bavorsko), který je usnesením ze dne 14. srpna 2018 zamítl. 20 Opravný prostředek podaný Deutsche Umwelthilfe proti usnesení ze dne 28. ledna 2018, kterým byl zamítnut její návrh na nařízení donucovací vazby, je však stále projednáván před posledně uvedeným soudem. Podle předkládajícího soudu nelze očekávat, že spolková země Bavorsko vyhoví usnesení ze dne 27. února 2017 a stanoví dotčené zákazy provozu. 21 Pokud přitom výkonná moc takto zřetelně projevuje vůli nevyhovět některým soudním rozhodnutím, je třeba mít za to, že rozhodnutí o stanovení nových vyšších penále a jejich vyměření nemohou toto chování změnit. Zaplacení penále totiž neznamená pro spolkovou zemi Bavorsko žádnou majetkovou ztrátu. Úhrada tohoto penále se naopak provádí tak, že částkou stanovenou soudem bude zatížena určitá položka v rozpočtu dotyčné spolkové země a tatáž částka se u ústřední pokladny této spolkové země zaúčtuje jako příjem. 22 Předkládající soud má za to, že i když je v zásadě myslitelné zajistit dodržování dotčených povinností a soudních rozhodnutí prostřednictvím donucovací vazby nařízené vůči některým členům vlády Horního Bavorska (Německo), ministrovi spolkové země Bavorsko pro životní prostředí a ochranu spotřebitele nebo také vůči předsedovi vlády této spolkové země, z důvodů ústavního práva není tento nástroj stanovený v ZPO v projednávaném případě použitelný. 23 Zatímco totiž § 167 odst. 1 první věta VwGO umožňuje uplatnit – nestanoví-li tento zákon jinak – opatření stanovená v Osmé knize ZPO, k nimž patří donucovací vazba, § 172 VwGO je takovým zvláštním ustanovením, které vylučuje uplatnění opatření nuceného výkonu uvedených v Osmé knize ZPO. 24 Předkládající soud uvádí, že je pravda, že Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo) již rozhodl, že správní soudy mají v zásadě povinnost vycházet v případě potřeby z toho, že nejsou vázány omezeními vyplývajícími z § 172 VwGO. 25 Předkládající soud však uvádí, že kdyby byla donucovací vazba nařízena vůči nositelům funkcí spadajících pod výkon veřejné moci na základě § 888 ZPO, byl by tím porušen požadavek, který Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) uvedl v usnesení ze dne 13. října 1970 a podle kterého záměr zákonodárce při přijímání ustanovení, které je právním základem pro zbavení osobní svobody, musí zahrnovat cíl, pro jehož uskutečnění je toto ustanovení nyní uplatňováno. Předkládající soud je přitom toho názoru, že s ohledem na historii vzniku § 888 ZPO není takto stanovený požadavek splněn, pokud jde o nositele funkcí spadajících pod výkon veřejné moci. 26 Uvedený soud si nicméně klade otázku, zda unijní právo nevyžaduje odlišné posouzení právní situace dotčené v původním řízení. 27 Kdyby totiž bylo nařízení donucovací vazby v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, nutné na základě unijního práva, nebyly by německé soudy oprávněny přihlížet k překážce, kterou představuje výše uvedená ústavní judikatura. 28 Za těchto okolností se Bayerischer Verwaltungsgerichtshof (Vrchní správní soud spolkové země Bavorsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je třeba: – požadavek, který je zakotven v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci SEU a podle kterého mají členské státy povinnost učinit veškerá vhodná opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie, – zásadu účinného provádění unijního práva členskými státy, jež je zakotvena mimo jiné v čl. 197 odst. 1 SFEU, – právo na účinnou právní ochranu, které je zaručeno článkem 47 [prvním pododstavcem Listiny], – povinnost smluvních států poskytnout účinné prostředky nápravy v oblasti životního prostředí, která vyplývá z čl. 9 odst. 4 první věty [Aarhuské úmluvy], – povinnost členských států zajistit účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem, která je stanovena v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, vykládat v tom smyslu, že německý soud je oprávněn – a případně i povinen – nařídit donucovací vazbu vůči nositelům funkcí spadajících pod výkon veřejné moci [...] spolkové země za účelem dosažení řádného splnění povinnosti uvedené spolkové země aktualizovat plán kvality ovzduší ve smyslu článku 23 směrnice 2008/50 a dát uvedenému plánu určitý minimální obsah, v případě, že je uvedené spolkové zemi pravomocným rozhodnutím uložena povinnost provést tuto aktualizaci a – opakované pohrůžky uložením penále a jejich vyměření zůstaly bez odezvy, – pohrůžky uložením penále a jejich vyměření, a to i v případě pohrůžky uložením vyššího penále a v případě vyměření vyššího penále než doposud, nemají žádný významný donucovací účinek, neboť zaplacením penále nevzniká spolkové zemi, proti níž byl vydán pravomocný rozsudek, žádná majetková ztráta, protože stanovená částka je pouze přesunuta z jedné položky rozpočtu spolkové země do jiné položky, – tato spolková země, proti níž byl vydán pravomocný rozsudek, jak před soudy, tak na veřejnosti – mimo jiné prostřednictvím nejvyšších politických představitelů před Parlamentem – uváděla, že nebude plnit soudem stanovené povinnosti týkající se plánů kvality ovzduší, – ve vnitrostátním právu je v zásadě upraven institut donucovací vazby pro účely výkonu soudních rozhodnutí, avšak judikatura vnitrostátního ústavního soudu brání použití příslušných ustanovení na takovou situaci, o jakou se jedná v projednávané věci, a – pro situaci, o jakou se jedná v projednávané věci, nestanoví vnitrostátní právo donucovací prostředky, jež by byly účinnější než pohrůžka uložením penále a jeho vyměření, avšak jež by představovaly méně závažný zásah než donucovací vazba, a o jejichž využití nelze z podstaty věci uvažovat?“ K předběžné otázce 29 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda unijní právo, zejména čl. 47 první pododstavec Listiny, musí být vykládáno v tom smyslu, že za okolností vyznačujících se trvalým odmítáním vnitrostátního orgánu vyhovět soudnímu rozhodnutí, které mu ukládá splnění jasné, přesné a bezpodmínečné povinnosti vyplývající z uvedeného práva, zejména směrnice 2008/50, je příslušný vnitrostátní soud na základě tohoto práva oprávněn či dokonce povinen nařídit donucovací vazbu vůči nositelům funkcí spadajících pod výkon veřejné moci. 30 Podle předkládajícího soudu tato otázka vyvstává v kontextu judikatury Soudního dvora, podle které platí, že pokud členský stát nesplnil požadavky vyplývající z čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2008/50, a přitom nepožádal o prodloužení lhůty za podmínek stanovených v článku 22 této směrnice, musí příslušný vnitrostátní soud, který věc případně projednává, přijmout vůči vnitrostátnímu orgánu jakékoliv nezbytné opatření, jako je soudní příkaz, aby tento orgán vypracoval plán vyžadovaný touto směrnicí za podmínek v ní stanovených (rozsudek ze dne 19. listopadu 2014, ClientEarth, C‐404/13, EU:C:2014:2382, bod 58). 31 V projednávaném případě předkládající soud již na základě této judikatury přikázal spolkové zemi Bavorsko, aby stanovila zákazy provozu některých vozidel s naftovým motorem v různých městských zónách města Mnichov, a co nejrychleji tak zajistila dodržování mezní hodnoty stanovené v příloze XI části B směrnice 2008/50 pro oxid dusičitý. 32 Vzhledem k tomu, že spolková země Bavorsko odmítla vyhovět uvedenému příkazu, který nabyl právní moci, věc v původním řízení se konkrétně týká návrhu Deutsche Umwelthilfe na nucený výkon tohoto příkazu prostřednictvím donucovací vazby nařízené vůči ministryni spolkové země Bavorsko pro životní prostředí a ochranu spotřebitele, případně vůči předsedovi vlády této spolkové země. 33 V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že při neexistenci harmonizace vnitrostátních mechanismů nuceného výkonu je na základě zásady procesní autonomie členských států úkolem jejich vnitrostátního právního řádu, aby určil podmínky jejich provádění. Tyto podmínky musí nicméně kumulativně splňovat dva předpoklady, a sice nesmějí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a nesmějí znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 26. června 2019, Kuhar, C‐407/18, EU:C:2019:537, bod 46 a citovaná judikatura). 34 Zadruhé je třeba připomenout, že členské státy jsou při provádění unijního práva povinny zajistit dodržování práva na účinnou právní ochranu zakotveného v čl. 47 prvním pododstavci Listiny (rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‐556/17, EU:C:2019:626, bod 69), který je potvrzením zásady účinné soudní ochrany. Pokud jde o opravné prostředky směřující k dodržování práva životního prostředí, zejména na podnět spolků na ochranu životního prostředí, jak je tomu ve sporu v původním řízení, toto právo na účinnou právní ochranu je rovněž zakotveno v čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy. 35 Podle judikatury Soudního dvora je přitom vnitrostátní právní úprava, která vede k situaci, kdy rozsudek soudu zůstává neúčinný, neboť uvedený soud nemá žádný prostředek, aby zajistil vyhovění tomuto rozsudku, v rozporu s podstatou práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‐556/17, EU:C:2019:626, bod 72). 36 Uvedené právo by totiž bylo iluzorní, kdyby právní řád členského státu umožňoval, aby pravomocné a závazné soudní rozhodnutí zůstalo neúčinné na úkor účastníka řízení (rozsudek ze dne 30. června 2016, Toma a Biroul Executorului Judecătoresc Horațiu-Vasile Cruduleci, C‐205/15, EU:C:2016:499, bod 43 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‐556/17, EU:C:2019:626, bod 57). 37 Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se týká čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, v jejímž světle je třeba vykládat článek 47 Listiny (rozsudek ze dne 30. června 2016, Toma a Biroul Executorului Judecătoresc Horațiu-Vasile Cruduleci, C‐205/15, EU:C:2016:499, bod 41 a citovaná judikatura), konkrétně vyplývá, že skutečnost, že orgány veřejné moci nevyhoví pravomocnému a vykonatelnému soudnímu rozhodnutí, zbavuje toto ustanovení užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 19. března 1997, Hornsby v. Řecko, CE:ECHR:1997:0319JUD001835791, §§ 41 a 45). 38 Právo na účinnou právní ochranu je o to důležitější, že v oblasti, na kterou se vztahuje směrnice 2008/50, by nepřijetí opatření požadovaných touto směrnicí ohrozilo zdraví osob (obdobně viz rozsudek ze dne 25. července 2008, Janecek, C‐237/07, EU:C:2008:447, bod 38). 39 Kromě toho vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s cílem zajistit účinnou soudní ochranu v oblastech, na které se vztahuje unijní právo týkající se životního prostředí, vyložil vnitrostátní právo takovým způsobem, který bude v co největším možném rozsahu v souladu s cíli, které jsou stanoveny v čl. 9 odst. 3 a odst. 4 Aarhuské úmluvy, i s cílem účinné soudní ochrany práv přiznaných unijním právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2011, Lesoochranárske zoskupenie, C‐240/09, EU:C:2011:125, body 50 a 51). 40 Za tímto účelem uvedenému soudu přísluší, aby při zohlednění celého vnitrostátního práva a za použití jím uznaných metod výkladu ověřil, zda může dospět k výkladu tohoto práva, který by mu umožnil uplatnit taková účinná donucovací opatření s cílem zajistit výkon pravomocného rozsudku orgány veřejné moci, jako je mimo jiné vysoké penále ukládané opakovaně v rychlém sledu, jehož zaplacení by v konečném důsledku nepřipadlo do rozpočtu, z něhož pochází. 41 V projednávaném případě má však předkládající soud za to, že nemůže zajistit dodržování zásady efektivity unijního práva a práva na účinnou právní ochranu, ledaže je na základě unijního práva oprávněn či povinen nezohlednit důvody ústavního charakteru, které podle jeho názoru brání nařízení donucovací vazby vůči nositelům funkcí spadajících pod výkon veřejné moci. 42 V tomto ohledu je třeba připomenout, že nemůže-li vnitrostátní soud provést výklad vnitrostátní právní úpravy v souladu s požadavky unijního práva, přísluší mu, aby jakožto orgán členského státu v rámci svých pravomocí upustil v rámci sporu, který mu byl předložen, od použití jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení odporujícího ustanovení unijního práva, které má přímý účinek (rozsudek ze dne 9. března 1978, Simmenthal, 106/77, EU:C:1978:49, bod 21, a rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‐573/17, EU:C:2019:530, body 58 a 61). 43 Nicméně tuto judikaturu Soudního dvora nelze chápat v tom smyslu, že zásada efektivity unijního práva a dodržování práva na účinnou soudní ochranu, zaručeného v čl. 47 prvním pododstavci Listiny, ukládají vnitrostátnímu soudu, aby upustil od uplatnění ustanovení vnitrostátního práva nebo jediného výkladu tohoto ustanovení, který se mu jeví být v souladu s vnitrostátní ústavou, kdyby tím porušil jiné základní právo zaručené unijním právem. 44 Jak totiž vyplývá z čl. 52 odst. 1 Listiny, právo na účinnou soudní ochranu není absolutním právem a může být omezeno zejména za účelem ochrany práv a svobod druhého. Takové donucovací opatření, jako je donucovací vazba, přitom omezuje právo na svobodu zaručené článkem 6 Listiny. 45 Za účelem odpovědi na předběžnou otázku je tedy třeba zatřetí poměřit dotčená základní práva ve vztahu k

cs

caselaw

EU

požadavkům stanoveným v čl. 52 odst. 1 první větě Listiny. 46 Pokud jde o požadavky, které musí splňovat zákonný základ omezení práva na svobodu, Soudní dvůr již ve světle rozsudku ESLP ze dne 21. října 2013, Del Río Prada v. Španělsko (CE:ECHR:2013:1021JUD004275009), uvedl, že aby zákon, který opravňuje soud k tomu, aby osobu zbavil její svobody, splňoval požadavky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny, musí být dostatečně dostupný, přesný a při svém uplatňování předvídatelný, aby se zabránilo veškerému riziku svévole (rozsudek ze dne 15. března 2017, Al Chodor, C‐528/15, EU:C:2017:213, body 38 a 40). 47 Je třeba upřesnit, že tyto podmínky platí pro všechny formy zbavení svobody, včetně případu, kdy toto zbavení svobody plyne z nutnosti zajistit výkon sankce uložené soudním rozhodnutím, a to bez ohledu na možnost dotyčné osoby vyhnout se zbavení svobody splněním příkazu uloženého v tomtéž rozhodnutí nebo v dřívějším rozhodnutí. 48 Jestliže z debat, které proběhly na jednání před Soudním dvorem, vyplývá, že přetrvávají pochybnosti o splnění podmínek umožňujících nařídit donucovací vazbu podle německého práva vůči nositelům funkcí spadajících pod výkon veřejné moci, je věcí pouze předkládajícího soudu, aby posoudil, zda příslušná vnitrostátní ustanovení jsou s ohledem na své znění a podstatu dostatečně dostupná, přesná a při svém uplatňování předvídatelná, a umožňují tak zabránit veškerému riziku svévole. 49 Pokud tomu tak není, nemůže vnitrostátní soud pouze na základě zásady efektivity a práva na účinnou soudní ochranu nařídit donucovací vazbu. Každé omezení práva na svobodu musí být totiž stanoveno zákonem, který splňuje požadavky připomenuté v bodě 46 tohoto rozsudku. 50 Pokud jde o požadavky plynoucí ze zásady proporcionality, je třeba připomenout, že je-li dotčeno více základních práv, musí být při posuzování dodržování zásady proporcionality zachován nezbytný soulad požadavků vážících se k ochraně těchto jednotlivých práv a spravedlivá rovnováha mezi nimi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich, C‐283/11, EU:C:2013:28, bod 60 a citovaná judikatura). 51 Je přitom třeba mít za to, že – jak uvedl generální advokát v bodě 86 svého stanoviska – vzhledem k tomu, že donucovací vazba zahrnuje omezení svobody, může být nařízena jen tehdy, pokud neexistuje žádné jiné méně omezující opatření umožňující dosáhnout sledovaného cíle. Předkládajícímu soudu tudíž přísluší ověřit, zda vnitrostátní právo, které upravuje nucený výkon, může být vykládáno v souladu s právem na účinnou soudní ochranu v tom smyslu, že by uvedený soud opravňovalo přijmout taková opatření nezasahující do práva na svobodu, jako jsou opatření uvedená v bodě 40 tohoto rozsudku. 52 Pouze v případě, kdy by předkládající soud dospěl k závěru, že v kontextu poměřování uvedeného v bodě 45 tohoto rozsudku splňuje omezení práva na svobodu spojené s uvalením donucovací vazby podmínky stanovené v tomto ohledu v čl. 52 odst. 1 Listiny, by unijní právo nejen umožňovalo, ale vyžadovalo uplatnění takového opatření. 53 Dále je třeba zdůraznit, že výše uvedenými úvahami není dotčena zejména možnost, že Soudní dvůr v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti konstatuje, že směrnice 2008/50 byla porušena takovým způsobem, jaký předkládající soud označuje za příčinu sporu v původním řízení. 54 Kromě toho je třeba připomenout, že plná účinnost unijního práva a účinná ochrana práv jednotlivců podle tohoto práva mohou být případně zajištěny zásadou odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které mu lze přičíst, přičemž tato zásada je vlastní systému smluv, na kterém je Unie založena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur et Factortame, C‐46/93 a C‐48/93, EU:C:1996:79, body 20, 39 a 52, a rozsudek ze dne 28. července 2016, Tomášová, C‐168/15, EU:C:2016:602, bod 18 a citovaná judikatura). 55 Uvedená zásada je platná pro jakékoli porušení unijního práva členským státem, a to bez ohledu na veřejný orgán, který se tohoto porušení dopustil (viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Tomášová, C‐168/15, EU:C:2016:602, bod 19 a citovaná judikatura). 56 S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že unijní právo, zejména čl. 47 první pododstavec Listiny, musí být vykládáno v tom smyslu, že za okolností vyznačujících se trvalým odmítáním vnitrostátního orgánu vyhovět soudnímu rozhodnutí, které mu ukládá splnění jasné, přesné a bezpodmínečné povinnosti vyplývající z uvedeného práva, zejména směrnice 2008/50, je věcí příslušného vnitrostátního soudu nařídit donucovací vazbu vůči nositelům funkcí spadajících pod výkon veřejné moci, pokud v ustanoveních vnitrostátního práva existuje zákonný základ pro přijetí takového omezení, který je dostatečně dostupný, přesný a při svém uplatňování předvídatelný, a pokud omezení práva na svobodu, které je zaručeno článkem 6 Listiny, způsobené takovým nařízením splňuje ostatní podmínky stanovené v tomto ohledu v čl. 52 odst. 1 Listiny. Naproti tomu při neexistenci takového zákonného základu ve vnitrostátním právu neopravňuje unijní právo uvedený soud použít takové opatření. K nákladům řízení 57 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původních řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: Unijní právo, zejména čl. 47 první pododstavec Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládáno v tom smyslu, za okolností vyznačujících se trvalým odmítáním vnitrostátního orgánu vyhovět soudnímu rozhodnutí, které mu ukládá splnění jasné, přesné a bezpodmínečné povinnosti vyplývající z uvedeného práva, zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. května 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu, je věcí příslušného vnitrostátního soudu nařídit donucovací vazbu vůči nositelům funkcí spadajících pod výkon veřejné moci, pokud v ustanoveních vnitrostátního práva existuje zákonný základ pro přijetí takového omezení, který je dostatečně dostupný, přesný a při svém uplatňování předvídatelný, a pokud omezení práva na svobodu, které je zaručeno článkem 6 Listiny základních práv, způsobené takovým nařízením splňuje ostatní podmínky stanovené v tomto ohledu v jejím čl. 52 odst. 1. Naproti tomu při neexistenci takového zákonného základu ve vnitrostátním právu neopravňuje unijní právo uvedený soud použít takové opatření. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 5. května 2022(*) „Řízení o předběžné otázce – Společná zemědělská politika (SZP) – Nařízení (EU) č. 1306/2013 – Příloha II – Povinný požadavek na hospodaření 10 – Nařízení (EU) č. 1107/2009 – Článek 55 první pododstavec a druhý pododstavec první věta – Režimy přímých podpor – Společná pravidla – Částečné nebo úplné snížení nebo vyloučení z podpory obdržené v rámci SZP – Nedodržení pravidel podmíněnosti – Používání přípravku na ochranu rostlin, který není nebo již není v dotyčném členském státě povolen, a v posledně uvedeném případě, jehož datum pro použití již uplynulo“ Ve věci C‐189/21, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím College van Beroep voor het bedrijfsleven (odvolací soud pro správní spory v hospodářské oblasti, Nizozemsko) ze dne 23. března 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 26. března 2021, v řízení R. en R. proti Minister van Landbouw, Natuur en Voedselkwaliteit, SOUDNÍ DVŮR (desátý senát), ve složení I. Jarukaitis, předseda senátu, D. Gratsias a Z. Csehi (zpravodaj), soudci, generální advokát: P. Pikamäe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za nizozemskou vládu C. S. Schillemans a K. Bulterman, jako zmocněnkyněmi, – za řeckou vládu E. Tsaousi a I.-E. Krompa, jako zmocněnkyněmi, – za Evropskou komisi H. van Vlietem a A. Saukou, jakož i F. Castilla Contreras, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu povinného požadavku na hospodaření 10, který je stanoven v příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549, a oprava Úř. věst. 2017, L 327, s. 83) (dále jen „PPH 10“), v rozsahu, v němž odkazuje na článek 55 první pododstavec a druhý pododstavec první větu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1107/2009 ze dne 21. října 2009 o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh a o zrušení směrnic Rady 79/117/EHS a 91/414/EHS (Úř. věst. 2009, L 309, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi R. en R. na straně jedné a Minister van Landbouw, Natuur en Voedselkwaliteit (ministr zemědělství, přírody a kvality potravin, dále jen „ministr“) na straně druhé ve věci snížení výše přímých plateb, které mají být poskytnuty R. en R. za rok 2018 na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1307/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví pravidla pro přímé platby zemědělcům v režimech podpory v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zrušují nařízení Rady (ES) č. 637/2008 a nařízení Rady (ES) č. 73/2009 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 608). Právní rámec Unijní právo Nařízení č. 1306/2013 3 Nařízení č. 1306/2013 se týká financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky (SZP). 4 Bod 53 odůvodnění tohoto nařízení uvádí: „Nařízení Rady (ES) č. 1782/2003 [ze dne 29. září 2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (EHS) č. 2019/93, (ES) č. 1452/2001, (ES) č. 1453/2001, (ES) č. 1454/2001, (ES) 1868/94, (ES) č. 1251/1999, (ES) č. 1254/1999, (ES) č. 1673/2000, (EHS) č. 2358/71 a (ES) č. 2529/2001 (Úř. věst. 2003, L 270, s. 1)], které bylo nahrazeno nařízením [Rady] (ES) č. 73/2009 [ze dne 19. ledna 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005, (ES) č. 247/2006, (ES) č. 378/2007 a zrušuje nařízení (ES) č. 1782/2003 (Úř. věst. 2009, L 30, s. 16)], zavedlo zásadu, že platba příjemcům některých podpor v rámci SZP v plné výši by měla být spojena s dodržováním pravidel týkajících se hospodaření s půdou, zemědělské produkce a zemědělské činnosti. [...] V rámci tohoto systému ‚podmíněnosti‘ mají členské státy uložit sankce ve formě částečného nebo úplného snížení nebo vyloučení z podpory obdržené v rámci SZP.“ 5 Bod 54 odůvodnění nařízení č. 1306/2013 upřesňuje: „Systém podmíněnosti začleňuje do SZP základní normy pro životní prostředí, změnu klimatu, dobrý zemědělský a environmentální stav půdy, veřejné zdraví, zdraví zvířat a rostlin a dobré životní podmínky zvířat. Cílem podmíněnosti je přispět k rozvoji udržitelného zemědělství zvyšováním povědomí příjemců o tom, že uvedené základní normy je třeba dodržovat. Cílem je rovněž přispět k tomu, aby SZP více naplňovala očekávání společnosti tím, že se zlepší soudržnost s politikami životního prostředí, veřejného zdraví, zdraví zvířat a rostlin a dobrých životních podmínek zvířat. Systém podmíněnosti tvoří nedílnou součást SZP, a měl by proto být zachován. Jeho oblast působnosti, kterou prozatím tvoří samostatné seznamy povinných požadavků na hospodaření a norem dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy, by však měla být zefektivněna, aby byla zajištěna soudržnost a větší viditelnost systému podmíněnosti. Za tímto účelem by uvedené požadavky a normy měly být uvedeny v jediném seznamu a roztříděny podle oblastí a problematiky. [...]“ 6 Pravidla stanovená v hlavě VI tohoto nařízení se týkají podmíněnosti, přičemž kapitola I této hlavy vymezuje její oblast působnosti. Článek 91 uvedeného nařízení, nadepsaný „Obecné pravidlo“, v odstavci 1 stanoví: „Pokud příjemce uvedený v článku 92 nedodržuje pravidla podmíněnosti stanovená v článku 93, uloží se mu správní sankce.“ 7 Článek 91 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1306/2013 stanoví: „Pro účely této hlavy se rozumí: [...] b) ‚požadavkem‘ každý jednotlivý povinný požadavek na hospodaření stanovený právem Unie uvedeným v příloze II v rámci daného aktu, který se co do obsahu liší od jakýchkoli jiných požadavků stejného aktu.“ 8 Článek 92 první pododstavec tohoto nařízení, nadepsaný „Dotčení příjemci“, stanoví: „Článek 91 se vztahuje na příjemce, kteří získávají přímé platby podle nařízení [č. 1307/2013] [...]“ 9 Článek 93 nařízení č. 1306/2013, nadepsaný „Pravidla podmíněnosti“, v odstavci 1 stanoví: „Pravidla podmíněnosti tvoří povinné požadavky na hospodaření podle práva Unie a standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy stanovené na vnitrostátní úrovni a uvedené v příloze II, jež se týkají: a) životního prostředí, změny klimatu a dobrého zemědělského stavu půdy; b) veřejného zdraví, zdraví zvířat a rostlin; c) dobrých životních podmínek zvířat.“ 10 Příloha II téhož nařízení, nadepsaná „Pravidla podmíněnosti podle článku 93“, zní následovně: „PPH: povinné požadavky na hospodaření [...] Oblast Hlavní téma Požadavky a standardy [...] [...] [...] Veřejné zdraví, zdraví zvířat a rostlin Přípravky na ochranu rostlin PPH 10 Nařízení [č. 1107/2009] Čl. 55 [první pododstavec a druhý pododstavec první věta]“ 11 Kapitola II hlavy VI nařízení č. 1306/2013, nadepsaná „Systém kontrol a správní sankce ve vztahu k podmíněnosti“, obsahuje články 96 až 101. 12 Článek 99 tohoto nařízení, nadepsaný „Výpočet správní sankce“, stanoví: „1. Správní sankce stanovená v článku 91 se uplatní snížením nebo vyloučením celkové částky plateb uvedených v článku 92, které byly nebo mají být poskytnuty dotčenému příjemci v souvislosti se žádostmi o podporu, které příjemce podal nebo podá během kalendářního roku, kdy došlo ke zjištění. [...] V případě nedodržení požadavků, jež představuje přímé nebezpečí pro lidské zdraví nebo zdraví zvířat, se však snížení nebo vyloučení uplatní vždy. [...]“ Nařízení č. 1107/2009 13 Nařízení č. 1107/2009 se týká uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh. Body 24 a 35 odůvodnění tohoto nařízení upřesňují: „(24) Ustanovení upravující povolování musí zajišťovat vysokou úroveň ochrany. Zejména by při udělování povolení přípravků na ochranu rostlin měl být upřednostněn cíl ochrany zdraví lidí a zvířat a životního prostředí před cílem zlepšování rostlinné výroby. Proto by před uvedením přípravků na ochranu rostlin na trh mělo být prokázáno, že pro rostlinnou výrobu představují jednoznačný přínos a že nemají škodlivý účinek na zdraví lidí nebo zvířat, včetně zranitelných skupin, ani nepřijatelné účinky na životní prostředí. [...] (35) S cílem zajistit vysokou úroveň ochrany zdraví lidí a zvířat a životního prostředí by přípravky na ochranu rostlin měly být správně používány v souladu se svým povolením [...]“ 14 Článek 1 uvedeného nařízení stanoví: „1. Tímto nařízením se stanoví pravidla pro povolování přípravků na ochranu rostlin v obchodní podobě a pro jejich uvádění na trh, používání a kontrolu v [Evropském] společenství. [...] 3. Účelem tohoto nařízení je zajistit vysokou úroveň ochrany zdraví lidí a zvířat a životního prostředí, zdokonalit fungování vnitřního trhu pomocí harmonizace pravidel pro uvádění na trh přípravků na ochranu rostlin a zároveň zlepšit zemědělskou výrobu. [...]“ 15 V pododdíle 1, nadepsaném „Požadavky a obsah“, oddílu 1, nadepsaného „Povolení“, kapitoly III nařízení č. 1107/2009, nadepsané „Přípravky na ochranu rostlin“, článek 28 tohoto nařízení, nadepsaný „Povolení k uvedení na trh a používání“, v odstavci 1 stanoví: „Přípravek na ochranu rostlin se neuvede na trh ani nepoužije, pokud nebyl v dotyčném členském státě povolen v souladu s tímto nařízením.“ 16 Článek 32 odst. 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Doba platnosti“, stanoví: „1. Doba platnosti povolení se stanoví v povolení. Aniž je dotčen článek 44, stanoví se platnost povolení na dobu nepřekračující jeden rok ode dne uplynutí doby platnosti schválení účinných látek, safenerů a synergentů obsažených v přípravku na ochranu rostlin a poté na dobu, která odpovídá době schválení účinných látek, safenerů a synergentů obsažených v přípravku na ochranu rostlin. [...]“ 17 Článek 46 uvedeného nařízení, nadepsaný „Odkladná lhůta“, zní takto: „Pokud členský stát odejme či změní povolení nebo je neobnoví, může udělit odkladnou lhůtu pro účely odstranění, skladování, uvádění na trh či využití stávajících zásob. Pokud se důvody pro odejmutí, změnu či neobnovení povolení netýkají ochrany zdraví lidí a zvířat nebo životního prostředí, je odkladná lhůta omezena a nepřesahuje šest měsíců pro prodej a distribuci, a navíc nejvýše jeden rok pro odstranění, skladování a využití, stávajících zásob dotyčného přípravku na ochranu rostlin.“ 18 V oddíle 2 kapitoly III téhož nařízení, nadepsaném „Použití a informace“, článek 55 tohoto nařízení, nadepsaný „Použití přípravků na ochranu rostlin“, v prvním pododstavci a druhém pododstavci první větě stanoví: „Přípravky na ochranu rostlin se používají náležitým způsobem. Náležité použití zahrnuje uplatnění zásad správné praxe v ochraně rostlin a dodržení podmínek stanovených podle článku 31 a uvedených na označení.“ 19 Článek 83 druhý pododstavec nařízení č. 1107/2009 stanoví: „Odkazy na zrušené směrnice se považují za odkazy na toto nařízení. Zejména se odkazy v jiných právních předpisech Společenství, jako je nařízení [č. 1782/2003], na článek 3 směrnice [Rady] 91/414/EHS [ze dne 15. července 1991 o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh (Úř. věst. 1991, L 230, s. 1)] považují za odkazy na článek 55 tohoto nařízení.“ Směrnice 91/414 20 Směrnice 91/414 byla zrušena nařízením č. 1107/2009 a byla použitelná do 13. června 2011. 21 Článek 3 této směrnice zněl takto: „1. Členské státy stanoví, že na jejich území mohou být uvedeny na trh a používány pouze přípravky na ochranu rostlin, které povolily v souladu s touto směrnicí, kromě případů, kdy jsou přípravky určeny k použití podle článku 22. [...] 3. Členské státy stanoví, že přípravky na ochranu rostlin musí být správně používány. Správné použití zahrnuje dodržení podmínek stanovených podle článku 4 a uvedených na etiketě, uplatnění zásad správné rostlinolékařské praxe a, vždy kdy je to možné, zásad integrované ochrany. [...]“ Nizozemské právo 22 Článek 20 Wet gewasbeschermingsmiddelen en biociden (zákon o přípravcích na ochranu rostlin a biocidech) ze dne 17. února 2007 (Stb. 2007, 125), ve znění použitelném na spor v původním řízení, zní takto: „Porušení nařízení 1. Je zakázáno jednat v rozporu s čl. 28 odst. 1, čl. 52 odst. 1 a 5, článkem 55, čl. 56 odst. 1, čl. 58 odst. 1 a článkem 64 nařízení [č. 1107/2009] nebo nařízeními přijatými na jeho základě. [...]“ 23 Uitvoeringsregeling rechtstreekse betalingen GLB nr. WJZ/14194346 (nařízení ministerstva č. WJZ/14194346, kterým se provádí SZP, pokud jde o přímé platby a podmíněnost) ze dne 11. prosince 2014 (Stcrt. 2014, 36127), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „prováděcí nařízení ministerstva“), v čl. 3.1 odst. 1 stanoví: „Podmíněnost: 1. Zemědělec, který podal žádost o přímé platby [...], musí dodržovat tato ustanovení: a. požadavky na hospodaření podle čl. 93 odst. 1 nařízení [č. 1306/2013] uvedené v příloze 3. [...]“ 24 Příloha 3 k čl. 3.1 odst. 1 písm. a) prováděcího nařízení ministerstva zní následovně: „Požadavky na hospodaření podle čl. 93 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 [...] Hlavní téma: přípravky na ochranu rostlin; PPH 10 Článek 55 [první pododstavec a druhý pododstavec] první věta nařízení [č. 1107/2009]: 10.1 Článek 55 [první pododstavec a druhý pododstavec první věta] nařízení [č. 1107/2009]“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 25 Dne 20. března 2018 R. en R. podala ministrovi společné prohlášení, v němž požádala o vyplácení přímých plateb z titulu SZP. 26 Dne 11. října 2018 kontrolor Nederlandse Voedsel- en Warenautoriteit (orgán pro kontrolu potravin a spotřebních výrobků, Nizozemsko) konstatoval, že jeden ze společníků R. en R. používá přípravek na ochranu rostlin MECOP PP-2 (číslo povolení 12678N), který se používá k boji proti šťovíku tupolistému (Rumex obtusifolius). Účinnou látkou tohoto přípravku na ochranu rostlin je mecoprop-P. Platnost povolení uvedeného přípravku na ochranu rostlin uplynula dne 30. ledna 2016. Datum, do kdy bylo možné tento přípravek uvádět na trh, bylo stanoveno na 30. července 2016 a datum, do kdy bylo možné tento přípravek použít, bylo stanoveno na 30. ledna 2017. 27 Dne 4. dubna 2019 ministr na základě prováděcího nařízení ministerstva rozhodl o snížení částky přímých plateb společnosti R. en R., které jí měly být poskytnuty za rok 2018, o 3 % z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti s odůvodněním, že používala nepovolený přípravek na ochranu rostlin. 28 Rozhodnutím ze dne 21. srpna 2019 ministr zamítl stížnost, kterou proti tomuto snížení podala společnost R. en R., jako neopodstatněnou. V tomto rozhodnutí bylo jednání, o které se jedná ve věci v původním řízení, posuzováno jako nedodržení pravidel podmíněnosti z důvodu, že použití nepovoleného přípravku na ochranu rostlin spadá pod PPH 10, který odkazuje na čl. 55 první a druhý pododstavec první větu nařízení č. 1107/2009. 29 Společnost R. en R. uvedené rozhodnutí napadla u předkládajícího soudu. 30 Společnost R. en R. u tohoto soudu nepopírá, že používala přípravek na ochranu rostlin, který již nebyl povolený, ale tvrdí, že to nepředstavuje porušení článku 55 nařízení č. 1107/2009, protože tento článek stanoví pouze to, že přípravky na ochranu rostlin musí být „používány náležitým způsobem“. Společnost R. en R. tvrdí, že používání nepovoleného přípravku na ochranu rostlin nepředstavuje porušení článku 55 nařízení č. 1107/2009, ale jeho článku 28, podle kterého přípravek na ochranu rostlin může být uveden na trh nebo používán, pouze pokud byl povolen. Vzhledem k tomu, že tento článek 28 není uveden v příloze II nařízení č. 1306/2013, jeho porušení nepředstavuje porušení pravidel podmíněnosti. V řízení před předkládajícím soudem společnost R. en R. v důsledku toho tvrdí, že ministr nesprávně dospěl k závěru, že došlo k porušení PPH 10, a že tedy nebyl oprávněn uložit snížení částky přímých plateb, které jí mají být poskytnuty za rok 2018, o 3 % z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti. 31 Podle předkládajícího soudu z doslovného výkladu článku 55 nařízení č. 1107/2009, na který odkazuje PPH 10, vyplývá, že se tento článek nevztahuje na situaci, kdy se jedná o použití nepovoleného přípravku na ochranu rostlin. Předkládající soud však uvádí, že by takovýto výklad vedl k „podivnému a možná i nežádoucímu“ důsledku, že v situaci, kdy zemědělec použil nepovolený přípravek na ochranu rostlin, by mu nemohlo být uloženo žádné snížení z důvodu nedodržení pravidel podmíněnosti, kdežto v případě použití povoleného přípravku na ochranu rostlin nenáležitým způsobem by to možné bylo. 32 Předkládající soud si klade otázku, zda je výklad uvedený v předchozím bodě slučitelný s cíli ochrany zdraví lidí, zvířat a rostlin, jakož i životního prostředí, které sledují nařízení č. 1306/2013 a 1107/2009. 33 Předkládající soud se rovněž v podstatě táže na důvody, které vedly k tomu, že se unijní normotvůrce rozhodl v článku 83 nařízení č. 1107/2009 stanovit, že odkazy uvedené v jiných právních předpisech Společenství na článek 3 směrnice 91/414 se považují za odkazy pouze na článek 55 nařízení č. 1107/2009, a ne i na článek 28 tohoto nařízení. 34 V této souvislosti se College van Beroep voor het bedrijfsleven (odvolací soud pro správní spory v hospodářské oblasti, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být [PPH 10], který odkazuje na článek 55 [první pododstavec a druhý pododstavec první větu] [nařízení č. 1107/2009], vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na používání přípravku na ochranu rostlin, který nebyl v dotyčném členském státě povolen v souladu s posledně uvedeným nařízením?“ K předběžné otázce 35 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být PPH 10, který odkazuje na článek 55 první pododstavec a druhý pododstavec první větu nařízení č. 1107/2009, vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na používání přípravku na ochranu rostlin, který není nebo již není v dotyčném členském státě povolen, a v posledně uvedeném případě, jehož datum pro použití již uplynulo. 36 Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jíž je součástí (rozsudek ze dne 22. ledna 2020, Ursa Major Services, C‐814/18, EU:C:2020:27, bod 49 a citovaná judikatura). 37 Úvodem je třeba poznamenat, že podle předkládajícího soudu není mezi účastníky původního řízení sporné, že platnost povolení dotyčného přípravku na ochranu rostlin uplynula dne 30. ledna 2016 a že v době, kdy žalobkyně ve věci v původním řízení tento přípravek používala, bylo překročeno i datum pro jeho použití stanovené na 30. ledna 2017. 38 Zaprvé je třeba uvést, že podle bodu 35 odůvodnění nařízení č. 1107/2009 odpovídá „správné použití“ přípravků na ochranu rostlin použití „v souladu s jejich povolením“. 39 V této souvislosti musí být pojem „náležité použití“, který je použit v čl. 55 prvním pododstavci a druhém pododstavci první větě nařízení č. 1107/2009, pokud jde o jeho první složku, chápán jako odkaz na čl. 28 odst. 1 tohoto nařízení, který stanoví, že přípravek na ochranu rostlin může být „používán“, pouze pokud byl v dotyčném členském státě „povolen“. 40 Z článku 32 odst. 1 první věty nařízení č. 1107/2009 kromě toho vyplývá, že doba platnosti povolení je stanovena v povolení přípravku na ochranu rostlin a z článku 46 tohoto nařízení vyplývá, že odejmutí, změna nebo uplynutí doby platnosti povolení může být spojeno s odkladnou lhůtou pro účely využití stávajících zásob. 41 Z toho vyplývá, že „náležité použití“ přípravků na ochranu rostlin ve smyslu čl. 55 prvního pododstavce a druhého pododstavce první věty nařízení č. 1107/2009 předpokládá používání, pro které platí jak ratione materiae, tak ratione temporis povolení udělené podle čl. 28 odst. 1 tohoto nařízení, které je platné v souladu s požadavky čl. 32 odst. 1 uvedeného nařízení a případně jeho článku 46. 42 Zadruhé čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1107/2009 stanoví, že tímto nařízením se stanoví pravidla pro povolování přípravků na ochranu rostlin v obchodní podobě a zejména pro jejich používání a kontrolu v Evropském společenství. Článek 1 odst. 3 tohoto nařízení stanoví, že účelem tohoto nařízení je zajistit zejména vysokou úroveň ochrany zdraví lidí a zvířat a životního prostředí. 43 Jak je uvedeno v bodě 24 odůvodnění nařízení č. 1107/2009, ustanovení upravující povolování musí zajišťovat vysokou úroveň ochrany zdraví lidí a zvířat a životního prostředí. Právě tento cíl je podle bodu 35 odůvodnění tohoto nařízení sledován správným používáním přípravků na ochranu rostlin v souladu s podmínkami stanovenými v jejich povolení. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle přílohy II nařízení č. 1306/2013 je cílem PPH 10, který se týká dodržování čl. 55 prvního pododstavce a druhého pododstavce první věty nařízení č. 1107/2009, právě ochrana veřejného zdraví, zdraví zvířat a zdraví rostlin. PPH 10 je tedy součástí základních norem SZP v oblasti veřejného zdraví, zdraví zvířat a zdraví rostlin zahrnutých do systému podmíněnosti, jejichž dodržování je podmínkou pro úplné vyplacení určité podpory příjemcům v rámci SZP v souladu s body 53 a 54 odůvodnění nařízení č. 1306/2013. 44 Výklad, který by z rozsahu působnosti PPH 10 vyloučil používání přípravků na ochranu rostlin, které nejsou povoleny v dotyčném členském státě nebo které tam již nejsou povoleny a jejichž datum pro použití již uplynulo, by tak byl v rozporu s cílem zásady podmíněnosti spočívajícím v zajištění vysoké úrovně ochrany zdraví lidí, zvířat, rostlin a životního prostředí. Takovýto výklad by totiž znamenal, že příjemci, který používá nepovolený přípravek na ochranu rostlin, by nebyla uložena správní sankce spočívající ve snížení částky přímých plateb, zatímco příjemci, který používá povolený přípravek na ochranu rostlin, ale porušuje podmínky spojené s tímto povolením, by takovéto sankci podléhal. Nepovolený přípravek na ochranu rostlin by proto byl vyloučen z rozsahu působnosti zásady podmíněnosti SZP, což by bylo neslučitelné s cíli SZP. 45 Z toho vyplývá, že používání přípravku na ochranu rostlin, který není povolen nebo jehož povolení a případně datum pro jeho použití již uplynulo, představuje případ nedodržení PPH 10, který je součástí přílohy II nařízení č. 1306/2013 nadepsané „Pravidla podmíněnosti podle článku 93“, což vede ke správní sankci podle článků 91 a 99 nařízení č. 1306/2013. 46 Na tento závěr nemá vliv skutečnost, že podle článku 83 nařízení č. 1107/2009 se odkazy v jiných právních předpisech, než je nařízení č. 1782/2003, na článek 3 směrnice 91/414 považují za odkazy na článek 55 nařízení č. 1107/2009, a ne na článek 28 posledně uvedeného nařízení. Článek 3 odst. 1 směrnice 91/414 totiž stanovil povinnost členských států stanovit, že přípravky na ochranu rostlin mohou být uvedeny na trh a používány na jejich území, pouze pokud byly povoleny. Toto ustanovení odpovídá čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1107/2009. Článek 3 odst. 3 směrnice 91/414 stanovil povinnost členských států stanovit, že přípravky na ochranu rostlin musí být správně používány a odpovídá článku 55 nařízení č. 1107/2009. Z důvodů uvedených v bodech 39 a 40 tohoto rozsudku je však předpokladem pro dodržení čl. 55 prvního pododstavce a druhého pododstavce první věty nařízení č. 1107/2009, aby použitý přípravek na ochranu rostlin měl platné povolení podle článků 28 a 32 tohoto nařízení. V článku 83 nařízení č. 1107/2009 proto nebylo nutno uvést výslovný odkaz na článek 28 tohoto nařízení. 47 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět, že PPH 10, který odkazuje na článek 55 první pododstavec a druhý pododstavec první větu nařízení č. 1107/2009, musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na používání přípravku na ochranu rostlin, který není nebo již není v dotyčném členském státě povolen, a v posledně uvedeném případě, jehož datum pro použití již uplynulo. K nákladům řízení 48 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: Povinný požadavek na hospodaření 10 stanovený v příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008, který odkazuje na článek 55 první pododstavec a druhý pododstavec první větu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1107/2009 ze dne 21. října 2009 o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh a o zrušení směrnic Rady 79/117/EHS a 91/414/EHS, musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na používání přípravku na ochranu rostlin, který není nebo již není v dotyčném členském státě povolen, a v posledně uvedeném případě, jehož datum pro použití již uplynulo. Podpisy. * Jednací jazyk: nizozemština.

cs

caselaw

EU

21.6.2021 CS Úřední věstník Evropské unie C 242/41 Rozsudek Tribunálu ze dne 28. dubna 2021 – Freistaat Bayern v. EUIPO (GEWÜRZSOMMELIER) (Věc T-348/20) (1) („Ochranná známka Evropské unie - Přihláška slovní ochranné známky Evropské unie GEWÜRZSOMMELIER - Absolutní důvod pro zamítnutí zápisu - Popisný charakter - Článek 7 odst. 1 písm. c) nařízení (EU) 2017/1001 - Novotvar“) (2021/C 242/57) Jednací jazyk: němčina Účastníci řízení Žalobce: Freistaat Bayern (Německo) (zástupce: V. Lehmann, advokát) Žalovaný: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (zástupkyně: D. Walicka, zmocněnkyně) Předmět věci Žaloba podaná proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu EUIPO ze dne 26. března 2020 (věc R 2430/2019-2) týkajícímu se přihlášky slovního označení GEWÜRZSOMMELIER jako ochranné známky Evropské unie. Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Freistaat Bayern se ukládá náhrada nákladů řízení. (1) Úř. věst. C 247, 27. 7. 2020.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 30. dubna 2009(*) „Volný pohyb zboží – Vnitrostátní právní úprava regulující cenu dovážených knih – Opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu – Odůvodnění“ Ve věci C‐531/07, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Oberster Gerichtshof (Rakousko) ze dne 13. listopadu 2007, došlým Soudnímu dvoru dne 29. listopadu 2007, v řízení Fachverband der Buch- und Medienwirtschaft proti LIBRO Handelsgesellschaft mbH, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, K. Schiemann, P. Kūris, L. Bay Larsen a C. Toader (zpravodajka), soudci, generální advokátka: V. Trstenjak, vedoucí soudní kanceláře: K. Sztranc-Sławiczek, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. října 2008, s ohledem na vyjádření předložená: – za Fachverband der Buch- und Medienwirtschaft B. Tonningerem a E. Rieglerem, Rechtsanwälte, – za LIBRO Handelsgesellschaft mbH G. Prantlem, Rechtsanwalt, – za rakouskou vládu C. Pesendorfer a G. Thallingerem, jako zmocněnci, – za německou vládu M. Lummou, jako zmocněncem, – za španělskou vládu J. López-Medel Basconesem, jako zmocněncem, – za francouzskou vládu G. de Berguesem a A.‐L. Vendrolini, jako zmocněnci, – za Komisi Evropských společenství R. Sauerem a B. Schimou, jako zmocněnci, – za Kontrolní úřad ESVO N. Fengerem a F. Simonetti, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 18. prosince 2008, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 ES, článků 10 ES, 28 ES, 30 ES, 81 ES a 151 ES. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu zahájeného Fachverband der Buch- und Medienwirtschaft (oborový svaz obchodní komory pro knižní a mediální průmysl, dále jen „Fachverband“) proti LIBRO Handelsgesellschaft mbH (dále jen „LIBRO“), kterým se Fachverband domáhá, aby společnosti LIBRO byla uložena povinnost zdržet se reklamy na prodej knih v tuzemsku za nižší ceny, než jsou ceny stanovené podle spolkového zákona o regulaci cen knih (Bundesgesetz über die Preisbindung bei Büchern, BGBl. I, 45/2000, dále jen „BPrBG“) . Vnitrostátní právní rámec BPrBG 3 Ustanovení § 1 BPrBG zní takto: „Tento spolkový zákon se vztahuje na vydávání a dovoz knih a hudebnin v německém jazyce, jakož i na obchod s nimi, s výjimkou přeshraničního elektronického obchodu. Je zaměřen na tvorbu cen s přihlédnutím k postavení knih jako kulturního statku, k zájmu spotřebitelů na přiměřených cenách knih a k hospodářským aspektům obchodu s knihami.“ 4 Ustanovení § 3 BPrBG zní: „(1) Vydavatel nebo dovozce zboží ve smyslu § 1 tohoto zákona je povinen u zboží, které vydává nebo dováží na spolkové území ve smyslu § 1 tohoto zákona, stanovit koncovou prodejní cenu a tuto cenu zveřejnit. (2) Dovozce nesmí stanovit nižší cenu, než je koncová prodejní cena po odečtení daně z přidané hodnoty [dále jen ,DPH‘] zahrnuté v ceně, která je vydavatelem stanovena nebo doporučena ve státě vydání nebo která je vydavatelem se sídlem mimo smluvní stát Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) doporučena jako koncová prodejní cena pro spolkové území. (3) Dovozce, který nakoupí zboží ve smyslu § 1 tohoto zákona ve smluvním státě Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) za nižší cenu, než jsou obvyklé nákupní ceny, může úměrně k dosažené obchodní výhodě stanovit odchylně od odstavce 2 nižší cenu, než je cena stanovená nebo doporučená vydavatelem pro stát vydání, nebo v případě zpětného dovozu cena stanovená tuzemským vydavatelem. [...] (5) Ke koncové prodejní ceně stanovené podle odstavců 1 až 4 se pro zboží ve smyslu § 1 připočítá [DPH] platná v Rakousku.“ 5 Ustanovení § 5 BPrBG zní: „(1) Koncoví prodejci mohou při prodeji zboží koncovým spotřebitelům ve smyslu § 1 tohoto zákona stanovit prodejní cenu nejvýše o 5 % nižší, než je koncová prodejní cena stanovená podle § 3. (2) Koncoví prodejci nesmí v rámci obchodního styku pro účely hospodářské soutěže zveřejnit snížení koncové prodejní ceny ve smyslu odstavce 1. (3) Povinnost podle odstavce 1 se nevztahuje na zboží ve smyslu § 1, jehož koncová prodejní cena byla poprvé zveřejněna podle § 4 před více než 24 měsíci a jehož doba dodání činí více než 6 měsíců.“ Smluvní systém Sammelrevers 6 Zejména z předkládacího rozhodnutí a z vyjádření Komise Evropských společenství vyplývá, že až do 30. června 2000 byl mezi rakouskými a německými vydavateli a knihkupci uzavřen soubor smluv určitého typu, který tvořil systém Sammelrevers 1993. Tento systém se týkal stanovení prodejních cen knih v německém jazyce a byl založen především na povinnosti knihkupců respektovat maloobchodní ceny určené vydavatelem. 7 Sammelrevers byl oznámen Komisi, která dne 22. ledna 1998 přijala oznámení námitek, a poté ve stanovisku ze dne 8. února 2000 požadovala vystoupení rakouských vydavatelů ze systému a odstranění všech přeshraničních účinků nejpozději do 30. června 2000. Oznamující strany tedy dne 31. března 2000 a dne 10. května 2000 předložily pozměněnou verzi Sammelrevers, která počítala se zrušením smluv uzavřených rakouskými vydavateli a knihkupci, kteří tak formálně vystoupili z tohoto systému. Nový systém byl poté předmětem negativního atestu [věc COMP/34.657 – Sammelrevers, (Úř. věst. 2000, C 162, s. 25)], v jehož rámci Komise konstatovala nepřítomnost citelného účinku na přeshraniční obchod. Spor v původním řízení a předběžné otázky 8 Fachverband je při prodeji knih v německém jazyce v Rakousku oprávněn zveřejňovat prodejní ceny závazné pro knihkupce podle § 3 odst. 1 BPrBG a dohlížet na to, aby maloobchodníci v rámci reklamy na tyto knihy prodejní ceny dodržovali. 9 LIBRO provozuje v Rakousku 219 poboček; 80 % knih, které uvádí na trh, pochází ze zahraničí. 10 Od srpna 2006 inzerovala společnost LIBRO na území Rakouska prodej knih vydaných v Německu za nižší ceny, než jsou minimální ceny stanovené pro rakouské území, na základě cen užívaných v Německu. 11 Fachverband podal u soudu prvního stupně návrh na předběžné opatření směřující k tomu, aby bylo společnosti LIBRO nařízeno zdržet se provádění takové reklamy. Soud prvního stupně tomuto návrhu vyhověl, když měl za to, že rakouský systém regulace cen, byť představuje omezení volného pohybu zboží v rozporu s článkem 28 ES, je „ospravedlněný kulturními důvody a nutností zachovat rozmanitost médií“. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu. 12 Proti tomuto rozsudku podala společnost LIBRO opravný prostředek „Revision“. Ve svém předkládacím rozhodnutí Oberster Gerichtshof uvedl, že v rámci judikatury Společenství ve věcech systémů cen, zejména v rozsudcích ze dne 10. ledna 1985, Association des Centres distributeurs Leclerc a Thouars Distribution (229/83, Recueil, s. 1), a ze dne 3. října 2000, Échirolles Distribution (C‐9/99, Recueil, s. I‐8207), Soudní dvůr ještě nezodpověděl otázku, zda a popřípadě za jakých podmínek brání právo Společenství takovému vnitrostátnímu systému regulace cen, jakým je systém dotčený v původním řízení. Mimoto zdůrazňuje, že rakouská právní věda je, co se týče analýzy souladu tohoto systému s pravidly práva Společenství, nejednotná. 13 Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je třeba článek 28 ES vykládat tak, že sám o sobě brání použití vnitrostátních právních předpisů, které ukládají pouze dovozcům knih v německém jazyce povinnost stanovit a zveřejnit prodejní cenu knih dovážených do tuzemska závaznou pro koncového prodejce, přičemž tato cena nesmí být nižší, než je koncová prodejní cena stanovená nebo doporučená vydavatelem ve státě, kde byla kniha vydána, nebo koncová prodejní cena doporučená pro tuzemsko vydavatelem se sídlem mimo smluvní stát Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP), po odečtení [DPH] obsažené v této ceně, ale že odchylně od tohoto pravidla smí dovozce, který nakupuje ve smluvním státě EHP za nižší cenu, než jsou obvyklé nákupní ceny, stanovit nižší cenu, než je cena stanovená nebo doporučená vydavatelem ve státě vydání – v případě zpětných dovozů cena stanovená tuzemským vydavatelem – úměrně k dosažené obchodní výhodě? 2) V případě kladné odpovědi na první otázku: Je vnitrostátní právní úprava regulující ceny knih uvedená v otázce 1, která – v každém případě též z důvodu způsobu prodeje zasahujícího do volného pohybu zboží – je sama o sobě neslučitelná s článkem 28 ES a jejíž cíl je zcela obecně popsán prostřednictvím potřebného zohlednění ‚postavení knih jako kulturního statku, zájmu spotřebitelů na přiměřených cenách knih a hospodářských aspektů obchodu s knihami‘, odůvodněná podle článků 30 ES nebo 151 ES, například s ohledem na obecný zájem na podpoře knižní produkce, na rozmanitosti knižních titulů za regulované ceny a na rozmanitosti maloobchodníků – i přes nedostatek empirických údajů, které by mohly prokázat, že zákonem stanovená regulace cen knih je vhodným nástrojem k dosažení těchto cílů? 3) V případě záporné odpovědi na první otázku: Je vnitrostátní právní úprava regulující ceny knih uvedená v otázce 1 slučitelná s čl. 3 odst. 1 písm. g) ES, články 10 ES a 81 ES, ačkoliv časově i věcně bezprostředně navázala na předchozí systém závazných cen knih založený na smluvní povinnosti maloobchodníků uplatňovat ceny stanovené vydavateli pro vydavatelské výrobky (systém Sammelrevers 1993) a nahradila tento smluvní systém?“ K předběžným otázkám 14 Vzhledem k tomu, že se spor v původním řízení týká dovozu knih společností LIBRO z jiného členského státu, musí se odpovědi Soudního dvora vztahovat k otázce, zda ustanovení Smlouvy o ES upravující obchod uvnitř Společenství brání ustanovením BPrBG o dovozu knih v německém jazyce z jiného členského státu. K první otázce 15 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 28 ES vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě týkající se cen dovážených knih, jakou je právní úprava obsažená v § 3 odst. 2, 3 a 5 BPrBG. 16 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora veškerá obchodní právní úprava členských států, která by mohla ať přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství, představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením ve smyslu článku 28 ES (viz zejména rozsudek ze dne 11. července 1974, Dassonville, 8/74, Recueil, s. 837, bod 5). 17 Nicméně použití vnitrostátních právních předpisů, které omezují či zakazují některé způsoby prodeje, na výrobky z jiných členských států, není způsobilé takto narušit obchod mezi členskými státy, pokud jsou tyto předpisy použitelné na všechny dotčené subjekty provozující svou činnost na vnitrostátním území a pokud postihují stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění tuzemských výrobků i výrobků pocházejících z jiných členských států na trh. Jsou-li totiž tyto podmínky splněny, použití právních předpisů tohoto druhu na prodej výrobků pocházejících z jiného členského státu a odpovídajících pravidlům stanoveným tímto členským státem není způsobilé zabránit jejich přístupu na trh nebo jej ztížit více, než tomu je u tuzemských výrobků (viz rozsudky ze dne 24. listopadu 1993, Keck a Mithouard, C‐267/91 a C‐268/91, Recueil, s. I‐6097, body 16 a 17, jakož i ze dne 10. února 2009, Komise v. Itálie, C‐110/05, Sb. rozh. s. I-0000, bod 36). 18 Podle Fachverband a rakouské, německé, jakož i francouzské vlády zavádí právní úprava dotčená ve věci v původním řízení způsob prodeje použitelný bez rozdílu na knihy vnitrostátní a dovážené, který nestanoví méně příznivé zacházení s posledně uvedenými knihami, neboť zavádí povinnost stanovit koncovou prodejní cenu u všech knih v německém jazyce nezávisle na jejich původu. 19 Tuto argumentaci nelze přijmout. Předběžná otázka se totiž netýká § 3 odst. 1 BRrBG, který se vztahuje na povinnost vydavatelů a dovozců stanovit maloobchodní ceny, pokud jde o vnitrostátní a dovážené knihy, nýbrž odstavců 2 a 3 tohoto ustanovení, které se týkají výlučně knih dovážených. 20 Pokud se vnitrostátní právní úprava týkající se cen knih, jakou je právní úprava obsažená v § 3 BPrBG, nevztahuje na vlastnosti těchto výrobků, ale týká se výhradně způsobu, jakým mohou být tyto výrobky prodávány, je třeba mít za to, že se týká způsobů prodeje ve smyslu výše uvedeného rozsudku Keck a Mithouard. Jak vyplývá z tohoto rozsudku, na takový způsob prodeje se nicméně zákaz stanovený v článku 28 ES nepoužije pouze tehdy, pokud splňuje podmínky uvedené v bodě 17 tohoto rozsudku. 21 V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak bylo zdůrazněno Komisí a Kontrolním úřadem ESVO, že uvedený § 3 odst. 2 tím, že rakouským dovozcům knih v německém jazyce zakazuje stanovit nižší cenu, než je koncová prodejní cena stanovená nebo doporučená vydavatelem ve státě vydání po odečtení DPH, stanoví méně příznivé zacházení pro dovážené knihy, protože zabraňuje rakouským dovozcům i zahraničním vydavatelům stanovit minimální maloobchodní ceny podle charakteristik dovozního trhu, zatímco rakouští vydavatelé mohou sami pro vlastní výrobky stanovit takové ceny, jaké jsou vhodné pro maloobchodní prodej na tuzemském trhu. 22 V důsledku toho musí být taková právní úprava, jaká pro dovážené knihy stanoví rozdílná pravidla, jejichž důsledkem je méně příznivé zacházení s výrobky pocházejícími z jiných členských států, považována za opatření s účinkem rovnocenným omezení dovozu, které je v rozporu s článkem 28 ES (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Association des Centres distributeurs Leclerc a Thouars Distribution, bod 23). 23 Během jednání tvrdila německá vláda, že veškeré úvahy o omezujících účincích rakouské právní úpravy postrádají opodstatnění, neboť dovoz knih pocházejících z Německa do Rakouska pokrývá ve skutečnosti většinu trhu prvně uvedeného státu a rakouský trh s knihami v německém jazyce nelze považovat za samostatný ve vztahu k trhu německému. Ve skutečnosti existuje jediný trh, na němž nedochází k soutěži mezi jednotlivými vydáními téže knihy prodávanými v obou těchto členských státech, neboť rozdíl v maloobchodních cenách je minimální. 24 K těmto údajům, byť nezpochybňovaným, nelze přihlížet. I za předpokladu, že vydavatelství knih v německém jazyce, zejména vydavatelství se sídlem v Německu, nejsou znevýhodněna rakouskou právní úpravou týkající se cen dovážených knih, která jim dovoluje vykonávat kontrolu cen uplatňovaných na rakouském trhu a rovněž zajišťovat, aby tyto ceny nebyly nižší než ceny uplatňované ve státě vydání, totiž takové úvahy neumožňují vyloučit, že účinkem takové právní úpravy, jakou je úprava dotčená ve věci v původním řízení, je omezení konkurenceschopnosti rakouských dovozců, kteří na svém trhu na rozdíl od rakouských vydavatelů, již jsou jejich přímými konkurenty, nemohou svobodně jednat. 25 Fachverband a rakouská vláda mimoto zdůrazňují, že svoboda stanovit koncové prodejní ceny je za všech okolností zaručena možností, přiznanou dovozci v § 3 odst. 3 BPrBG, použít nižší cenu, než je cena užívaná zahraničním vydavatelem, pokud toto snížení odpovídá dovozcem dosažené obchodní výhodě, jakož i možností, přiznanou koncovému prodejci v § 5 BPrBG, uplatnit slevu ve výši 5 % z ceny stanovené podle § 3 odst. 1 téhož zákona. 26 LIBRO naproti tomu zdůrazňuje, že jelikož ceny knih nemohou být známy před uvedením knih na trh, neboť, jak zdůraznila generální advokátka, ceny, za něž velkoobchodníci či maloobchodníci nakupují knihy od německých vydavatelů, jsou v zásadě obchodním tajemstvím, je pro dovozce nemožné vypočítat získanou obchodní výhodu, a tedy vypočítat slevu stanovenou v § 3 odst. 3 BPrBG. 27 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že možnost slevy stanovená v tomto ustanovení nemůže, jak tvrdí rakouská vláda, být považována za způsob kompenzace, umožňující dovozci promítnout do maloobchodní ceny veškeré výhody dosažené ve státě vývozu podle vlastní cenové politiky. Dovozce, který jako LIBRO nakoupí vyšší počet knih, nemůže, bez ohledu na toto pravidlo o slevě, svobodně stanovit pro všechny dovezené knihy nižší ceny, než jsou ceny uplatňované ve státě vydání. Může totiž uplatnit slevu pouze na knihy, které obdržel za příznivější ceny. 28 Stejně tak možnost koncového prodejce uplatnit slevu ve výši 5 % z ceny stanovené vydavateli a dovozci podle § 5 odst. 1 BPrBG, která je přiznána jak prodejcům knih vydaných v Rakousku, tak prodejcům knih dovezených, nemůže dále zakládat skutečnost odůvodňující závěr, že BPrBG zaručuje svobodu všech podniků zúčastněných v různých stadiích komerčního řetězce stanovit ceny knih v německém jazyce dovezených do Rakouska, protože tato možnost se týká pouze okamžiku prodeje konečnému spotřebiteli, a že § 5 odst. 2 BPrBG nedovoluje takové snížení propagovat. Cenami oznamovanými veřejnosti tedy zůstávají ceny stanovené podle pravidel upravených v § 3 BPrBG. 29 Za těchto podmínek je třeba na první otázku odpovědět tak, že taková vnitrostátní právní úprava, jakou je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zakazuje dovozcům knih v německém jazyce stanovit nižší cenu, než je koncová prodejní cena stanovená nebo doporučená vydavatelem ve státě, kde byla kniha vydána, představuje „opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu“ ve smyslu článku 28 ES. Ke druhé otázce 30 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda v případě kladné odpovědi na první otázku lze takovou vnitrostátní právní úpravu týkající se cen dovážených knih, jakou je úprava obsažená v § 3 odst. 2, 3 a 5 BPrBG, jejímž cílem je podle § 1 odst. 1 tohoto zákona „tvorba cen [knih] s přihlédnutím k postavení knih jako kulturního statku, k zájmu spotřebitelů na přiměřených cenách knih a k hospodářským aspektům obchodu s knihami“, lze odůvodnit podle článků 30 ES a 151 ES. 31 Rakouská vláda zdůrazňuje, že v případě neexistence takového systému minimálních cen stanovených pro dovážené knihy v německém jazyce by došlo k poklesu cen knih určených široké veřejnosti, což by způsobilo ztrátu zisků dosahovaných prodejem tohoto typu děl. Důsledkem takové ztráty by již nemohly být financovány výroba a uvádění obsahově náročnějších, avšak ekonomicky méně atraktivních titulů na trh a malá knihkupectví, která obvykle nabízejí široký výběr knih tohoto žánru, by byla z trhu vytlačena velkými knihkupectvími, která prodávají především komerční výrobky. Rakouská vláda dále poukazuje na to, že v případě trhu, jakým je trh rakouský, jenž je charakterizován velmi nízkou koncentrací knihkupectví a značným dovozem z Německa, představuje tento systém přiměřený prostředek ke sledování uvedených naléhavých cílů veřejného zájmu. 32 V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že takové cíle zmíněné předkládajícím soudem, jako je ochrana knih jakožto kulturního statku, nemohou sloužit k odůvodnění opatření omezujících dovoz ve smyslu článku 30 ES (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Association des Centres distributeurs Leclerc a Thouars Distribution, bod 30). Na ochranu kulturní rozmanitosti obecně totiž nelze pohlížet jako na součást „ochrany národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu“ ve smyslu článku 30 ES. 33 Navíc, jak uvedla generální advokátka, se nelze dovolávat článku 151 ES, který upravuje činnost Evropského společenství v oblasti kultury, jakožto ustanovení vkládajícího do práva Společenství odůvodnění veškerých vnitrostátních opatření způsobilých omezovat obchod uvnitř Společenství v této oblasti. 34 Naproti tomu ochrana knih jako kulturního statku může být považována za naléhavý důvod obecného zájmu, jenž je způsobilý odůvodnit opatření omezující volný pohyb zboží, za podmínky, že taková opatření jsou způsobilá zaručit uskutečnění stanoveného cíle a nepřekračují meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné. 35 V tomto ohledu, jak bylo uvedeno Komisí a Kontrolním úřadem ESVO, lze cíle ochrany knihy jako kulturního statku dosáhnout opatřeními pro dovozce méně restriktivními, například povolením zejména dovozci nebo zahraničnímu vydavateli stanovit prodejní cenu pro rakouský trh, jež zohlední charakteristiky tohoto trhu. 36 Za těchto podmínek je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že vnitrostátní právní úpravu zakazující dovozcům knih v německém jazyce stanovit nižší cenu, než je koncová prodejní cena stanovená nebo doporučená vydavatelem ve státě, kde byla kniha vydána, nelze odůvodnit ani na základě článků 30 ES a 151 ES, ani naléhavými důvody obecného zájmu. 37 S ohledem na odpověď na první dvě otázky není namístě odpovídat na třetí otázku položenou předkládajícím soudem. K nákladům řízení 38 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1) Vnitrostátní právní úprava, která zakazuje dovozcům knih v německém jazyce stanovit nižší cenu, než je koncová prodejní cena stanovená nebo doporučená vydavatelem ve státě, kde byla kniha vydána, představuje „opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu“ ve smyslu článku 28 ES. 2) Vnitrostátní právní úpravu zakazující dovozcům knih v německém jazyce stanovit nižší cenu, než je koncová prodejní cena stanovená nebo doporučená vydavatelem ve státě, kde byla kniha vydána, nelze odůvodnit ani na základě článků 30 ES a 151 ES, ani naléhavými důvody obecného zájmu. Podpisy. * Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

Účastníci řízení Odůvodnění rozsudku Výrok Účastníci řízení Ve věci C‐437/13, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko) ze dne 12. července 2013, došlým Soudnímu dvoru dne 2. srpna 2013, v řízení Unitrading Ltd proti Staatssecretaris van Financiën , SOUDNÍ DVŮR (šestý senát), ve složení S. Rodin, předseda senátu, A. Borg Barthet a M. Berger (zpravodajka), soudci, generální advokát: N. Jääskinen, vedoucí soudní kanceláře: V. Tourrès, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. července 2014, s ohledem na vyjádření předložená: – za Unitrading Ltd R. Niessen-Cobbenem, jako právním poradcem, – za nizozemskou vládu B. Koopman, M. Bulterman a H. Stergiou, jako zmocněnkyněmi, – za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci, – za vládu Spojeného království J. Beeko, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s K. Bealem QC, – za Evropskou komisi W. Roelsem a B.‐R. Killmannem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Odůvodnění rozsudku Rozsudek 1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Unitrading Ltd (dále jen „Unitrading“) a Staatssecretaris van Financiën ve věci uložení dovozního cla. Právní rámec 3. Článek 243 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex“), stanoví: „1. Každá osoba má právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí celních orgánů v rámci celních předpisů, jež se jí přímo a osobně dotýká. [...] 2. Opravný prostředek lze podat a) v prvním stupni u celních orgánů určených k tomuto účelu členskými státy; b) ve druhém stupni u nezávislého orgánu, jímž může být v souladu s platnými předpisy členských států soud nebo rovnocenný zvláštní orgán.“ 4. Článek 245 celního kodexu stanoví: „Předpisy o postupu při podávání opravného prostředku přijmou členské státy.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 5. Dne 20. listopadu 2007 podala společnost Unitrading, se sídlem v Rickmansworthu (Spojené království), u nizozemských celních orgánů prohlášení k propuštění zboží do volného oběhu týkající se 86 400 kilogramů hlaviček česneku (dále jen „zboží“). Prohlášení předložila společnost F. V. de Groof’s In- en Uitklaringsbedrijf BV, která vykonává činnost pod firmou Comex (dále jen „Comex“), jakožto přímý zástupce společnosti Unitrading. V prohlášení byl uveden jako země původu zboží Pákistán. K prohlášení bylo připojeno osvědčení o původu vydané Karachi Chamber of Commerce and Industry dne 5. listopadu 2007. 6. Dne 21. listopadu 2007 odebraly nizozemské celní orgány vzorky zboží. Téhož dne si tyto orgány vyžádaly složení doplňující jistoty z důvodu pochybností, které měly o zemi původu uvedené deklarantem. Vzhledem k tomu, že společnost Unitrading složila tuto jistotu, uvedené orgány dne 26. listopadu 2007 zboží propustily. Celní laboratoř v Amsterdamu (Nizozemsko) však nechala zkontrolovat část každého vzorku (dále jen společně „dílčí vzorky“) laboratoří US Department of Homeland Security, Customs and Border Protection (Úřad pro cla a ochranu hranic ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států) (dále jen „americká laboratoř“) podle metody tzv. „ICP/MS [Inductively coupled plasma mass spectroscopy] s vysokou citlivostí“. Posledně uvedená laboratoř v dopise ze dne 8. ledna 2008 zejména uvedla, že existuje přinejmenším 98% pravděpodobnost, že dotčené zboží je čínský česnek. 7. Na žádost společnosti Comex byla jiná část každého vzorku odeslána do americké laboratoře, která po provedení analýzy potvrdila svá předcházející zjištění. Naproti tomu žádost společnosti Comex, aby bylo zboží na náklady společnosti, na jejíž účet bylo zboží dovezeno do Nizozemska, zkontrolováno v Pákistánu, celní orgány zamítly. 8. Celní laboratoř v Amsterdamu sdělila výsledky nových analýz útvarům dotyčného nizozemského celního úřadu. Posledně uvedený orgán informovala také o skutečnosti, že zbytek analyzovaných vzorků nebude uchováván v jejích prostorách, ale že kontrolní vzorky budou uchovávány v centrálním skladu do 30. května 2009, o čemž byla společnost Unitrading informována dne 11. června 2008. Dne 2. prosince 2008 dospěly celního orgány k závěru, že zboží pochází z Číny. 9. Dne 19. prosince 2008 byl vydán a společnosti Unitrading doručen celní výměr (dále jen „sporný celní výměr“). S ohledem na tvrzenou skutečnost, že zboží pocházelo z Číny, bylo uloženo dodatečné clo ve výši 1 200 eur za 1 000 kilogramů, tedy 98 870,40 eur. 10. Společnost Unitrading podala proti spornému výměru odvolání, přičemž zpochybnila analýzy provedené americkou laboratoří. Americká laboratoř na dotaz celní laboratoře v Amsterdamu v e-mailu ze dne 9. února 2009 uvedla, že dílčí vzorky byly porovnány s informacemi obsaženými v jejích databázích týkajících se země původu, kterou uvedl deklarant, a sice Pákistánu a předpokládané země původu, a sice Číny. V březnu 2009 americká laboratoř mimoto celní laboratoř v Amsterdamu informovala, že ve vzorcích zboží bylo odhaleno více než patnáct stopových prvků. Uvedená laboratoř však odmítla prozradit informace týkající se regionů Číny a Pákistánu, které byly předmětem srovnávání z důvodu, že se jedná o citlivé informace a že přístup k těmto informacím je na základě právních předpisů omezen. 11. Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) dospěl ve zprávě z mise ze dne 20. října 2009 týkající se v Číně vedeného vyšetřování určitého množství zásilek čerstvého česneku, které byly uskutečněny do Spojeného království, Nizozemska a Belgie, pro něž deklarant uvedl jako zemi původu Pakistán, zatímco existovalo podezření, že zboží pocházelo z Číny, k závěru, že lze mít důvodně za to, že zemí původu není Pakistán, ale Čína. 12. Vzhledem k tomu, že sporný celní výměr byl za těchto podmínek celními orgány potvrzen, předložila společnost Unitrading věc Rechtbank te Haarlem (soud v Haarlem), který rozsudkem ze dne 12. srpna 2010 prohlásil žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí za neopodstatněnou. Společnost Unitrading podala proti tomuto rozsudku odvolání ke Gerechtshof Amsterdam (odvolací soud v Amsterdamu), který dne 10. května 2012 prvoinstanční rozsudek potvrdil, přičemž měl zejména za to, že nizozemské celní orgány prokázaly, že zboží nepocházelo z Pákistánu, ale z Číny. Gerechtshof te Amsterdam mimoto uvedl, že k datu jednání před Gerechtshof ještě existovaly v Amsterodamu kontrolní vzorky zboží, které mohly posloužit k případnému nezávislému posouzení. Společnost Unitrading podala u předkládajícího soudu kasační opravný prostředek. 13. Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Implikují práva zakotvená v článku 47 Listiny, pokud se celní orgány chtějí při prokazování původu dovezeného zboží opírat o výsledky analýz provedených třetí osobou, ke kterým tato třetí osoba odmítla poskytnout doplňující informace jak celním orgánům, tak deklarantovi zboží, v důsledku čehož je ztíženo nebo znemožněno ověření nebo vyvrácení správnosti vyvozených závěrů, jakož i soudu bráněno v posouzení výsledků analýz, jež mu přísluší, to, že uvedené výsledky nemohou být soudem zohledněny? Je pro přezkum této otázky relevantní, že dotčená třetí osoba nesdělila celním orgánům a dotyčnému příslušné informace s nepodloženým odůvodněním, že se jedná o informace citlivé z hlediska výkonu práva (,law enforcement sensitive information‘)? 2) Vedou práva zakotvená v článku 47 Listiny za předpokladu, že celní orgány nemohou poskytnout doplňující informace o provedených analýzách, na kterých je založen jejich závěr, že dotčené zboží pochází z určité země – závěr, který je předmětem podaného odůvodněného opravného prostředku – k tomu, že celní orgány – pokud to lze od orgánů důvodně požadovat – musí dotyčnému poskytnout součinnost v rámci jeho žádosti, aby byly na jeho náklady provedeny analýzy nebo odběry vzorků v zemi, kterou uvedl v celním prohlášení jako zemi původu? 3) Je pro přezkum první a druhé otázky relevantní, že po oznámení dlužných cel byly části vzorků zboží, s nimiž mohl dotyčný pro účely ověření jinou laboratoří nakládat, po určitou dobu uchovávány, i když výsledek takových ověření by nic nezměnil na skutečnosti, že zjištění laboratoře, s nimiž se seznámily celní orgány, nelze přezkoumat, takže bude v takovém případě i soudu znemožněno – v případě, že by jiná laboratoř dospěla k závěru o témže původu, který uvedl dotyčný v celním prohlášení – aby porovnal závěry obou laboratoří z hlediska jejich spolehlivosti? V případě kladné odpovědi, musí celní orgány informovat dotyčného o existenci uchovávaných kontrolních vzorků zboží a skutečnosti, že může požádat o možnost s nimi nakládat za účelem provedení uvedených ověření?“ K předběžným otázkám K první otázce 14. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byl důkaz o původu dovezeného zboží, předložený celními orgány, založen na výsledcích analýz provedených třetí osobou, o nichž tato třetí osoba odmítá poskytnout doplňující informace jak celním orgánům, tak celnímu deklarantovi, v důsledku čehož je ztíženo nebo znemožněno ověření nebo vyvrácení správnosti vyvozených závěrů. 15. Podle společnosti Unitrading článek 47 Listiny vyžaduje, aby dotyčný měl možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se ho týká. Mimoto s přihlédnutím k zásadě kontradiktornosti, jež je součástí práva na obhajobu, musí mít účastníci řízení právo seznámit se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými soudu, aby se k nim mohli vyjádřit a aby mohli ovlivnit jeho rozhodnutí. Soudní dvůr již v rozsudku ZZ (C‐300/11, EU:C:2013:363) rozhodl, že pokud se jeví nezbytné nesdělit dotyčnému určité informace zejména z důvodu naléhavých důvodů související s bezpečností státu, vnitrostátní soud musí mít k dispozici a zavést techniky a procesněprávní pravidla, které umožňují skloubit tyto důvody s právy zakotvenými v článku 47 Listiny. 16. Česká vláda zdůrazňuje, že pokud celní orgány zamýšlejí vycházet při svém rozhodování z toho, že deklarantem uváděná země původu zboží neodpovídá skutečnosti, musí celní orgány ohledně takto tvrzené skutečnosti unést důkazní břemeno. Pouhá zpráva o kontrole, z níž jasně vyplývá, jaký postup kontroly byl zvolen a k jakému výsledku vedl, dostatečným způsobem na to, aby mohly celní orgány posoudit věrohodnost a relevanci výsledků a aby měla dotčená osoba možnost se k těmto výsledkům užitečně vyjádřit, může mít důkazní hodnotu. 17. Nizozemská vláda uvádí, že ani celní orgány ani společnost Unitrading ani předkládající soud se nemohly v plném rozsahu seznámit se všemi podrobnostmi analýz provedených americkou laboratoří. Nicméně s přihlédnutím ke spolehlivosti této laboratoře mohly mít tyto orgány legitimně za to, že zprávy o výsledcích analýz představovaly dostatečný důkaz. Účinnost soudního přezkumu zaručeného článkem 47 Listiny zejména vyžaduje, aby měl dotyčný možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se ho týká. Tento požadavek byl přitom podle ní ve sporu v původním řízení dodržen. 18. Vláda Spojeného království tvrdí, že s výhradou dodržení zásady rovnocennosti a zásady efektivity přísluší na základě článku 245 celního kodexu vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil podmínky postupu pro výkon práva podat opravný prostředek proti rozhodnutí vnitrostátního celního orgánu v neprospěch dotyčného. Soudní dvůr podle ní v bodech 57 až 66 rozsudku ZZ (EU:C:2013:363) rozlišoval mezi důvody, na kterých spočívá správní rozhodnutí a důkazy, na kterých jsou založeny tyto důvody, a rozhodl, že přísluší vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, zda a v jakém rozsahu může omezení práva na obhajobu plynoucí z toho, že nebyl informován o důkazech ovlivnit důkazní hodnotu těchto důkazů. 19. Podle Evropské komise jsou při neexistenci unijní právní úpravy týkající se pojmu důkaz totiž v zásadě přípustné všechny důkazní prostředky, které procesní právo členských států připouští v řízeních obdobných řízení upravenému v článku 243 celního kodexu. Nicméně z bodů 62 až 67 rozsudku ZZ (EU:C:2013:363) podle ní vyplývá, že přísluší příslušným celním orgánům prokázat, že by dosažení důležitých cílů obecného zájmu členským státem bylo ohroženo zpřístupněním konkrétních a úplných důkazů, které odůvodňují legalitu jejich rozhodnutí. 20. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora účinnost soudního přezkumu zaručeného článkem 47 Listiny na jedné straně předpokládá, že dotyčný bude mít možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se ho týká, buď přečtením samotného rozhodnutí, nebo na základě sdělení těchto důvodů na jeho žádost, aby mu tak bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na příslušný soud. Na druhé straně musí mít příslušný soud možnost od dotčeného orgánu vyžadovat sdělení těchto důvodu, aby byl plně schopen provést přezkum legality dotčeného vnitrostátního aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ZZ, EU:C:2013:363, bod 53 a citovaná judikatura). 21. Pokud jde o soudní řízení, z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že s ohledem na zásadu kontradiktornosti, jež je součástí práva na obhajobu zakotveného v článku 47 Listiny, musí mít účastníci řízení právo seznámit se se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými soudu, aby se k nim mohli vyjádřit a aby mohli ovlivnit jeho rozhodnutí. Pokud by totiž soudní rozhodnutí vycházelo ze skutkových okolností a dokumentů, s nimiž se účastníci řízení nebo kterýkoli z nich nemohli seznámit, a tedy se k nim nemohli vyjádřit, bylo by porušeno základní právo na účinnou soudní ochranu (rozsudek ZZ, EU:C:2013:363, body 55 a 56, jakož i citovaná judikatura). 22. Nicméně není patrné, že zásady uvedené v bodech 20 a 21 tohoto rozsudku byly v takovém případě, jako je případ, jenž je předmětem věci v původním řízení, porušeny. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že společnost Unitrading zná důvody, na kterých je založeno rozhodnutí, které se jí týká, že se seznámila se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými soudu, aby mohla ovlivnit jeho rozhodnutí, a že se k nim mohla vyjádřit. 23. Za těchto podmínek výsledky analýz poskytnuté americkou laboratoří tvoří pouhý důkazní prostředek, který jak celní orgány, tak nizozemské soudy mohly, také s přihlédnutím k argumentům a důkazům předloženým společností Unitrading, považovat za dostatečný k prokázání skutečného původu zboží. Jak správně zdůraznila Komise, při neexistenci unijní právní úpravy týkající se pojmu důkaz jsou totiž v zásadě přípustné všechny důkazní prostředky, které procesní právo členských států připouští v řízeních obdobných řízení upravenému v článku 243 celního kodexu [Sony Supply Chain Solutions (Europe), C‐153/10, EU:C:2011:224, bod 41 a citovaná judikatura]. 24. Přípustnost takového důkazního prostředku, i za předpokladu, že je relevantní či dokonce určující pro řešení dotyčného sporu, nemůže být zpochybněna pouhou skutečností, že tento důkazní prostředek není plně ověřitelný dotyčným účastníkem řízení ani soudem, kterému byla věc předložena, jako je tomu patrně u výsledků analýz americké laboratoře, ve věci v původním řízení. I když v takovém případě dotyčný účastník řízení nemůže zcela ověřit správnost těchto výsledků analýz, nenachází se přesto v situaci srovnatelné se situací dotčenou ve věci, ve které byl vydán rozsudek ZZ (EU:C:2013:363), v níž jak dotyčný vnitrostátní orgán, tak soud, u něhož byla žaloba proti rozhodnutí přijatému tímto orgánem podána, odmítly na základě vnitrostátní právní úpravy dotčené v této věci sdělit dotyčnému konkrétní a úplné důvody, které byly základem rozhodnutí, jež se ho týká. 25. Není patrné, že by právo na účinnou soudní ochranu bylo ve sporu v původním řízení porušeno, neboť soudy, které se postupně věcí zabývaly, nejsou na základě vnitrostátního práva vázány posouzením skutkového stavu a zejména důkazních prostředků provedeným celním orgánem (v tomto smyslu viz rozsudek Wilson, C‐506/04, C‐506/04, EU:C:2006:587, bod 61). 26. Pokud relevanci důkazního prostředku, který si všichni účastníci řízení, jakož i soud, jemuž byl spor předložen, nemohou zcela ověřit, jako je tomu v případě výsledků analýz dotčených v původním řízení, může dotyčný účastník řízení platně zpochybnit, zejména pak tvrzením, že tento důkazní prostředek může představovat pouze nepřímý důkaz tvrzených skutkových okolností, a uvedením jiných poznatků, které mohou podložit jeho odlišná tvrzení, nebylo právo této osoby na účinnou soudní ochranu, zakotvené v článku 47 Listiny, v zásadě porušeno. Jak přitom vyplývá z předkládacího rozhodnutí, jakož i vyjádření nizozemské vlády předneseného na jednání, soudy, které se postupně věcí v původním řízení zabývaly, mohly volně hodnotit relevanci důkazních prostředků, které jim byly předloženy. 27. Vzhledem k tomu, že článek 245 celního kodexu v této souvislosti stanoví, že předpisy o postupu při podávání opravného prostředku stanoveném v článku 243 tohoto kodexu přijmou členské státy, je třeba konstatovat, že je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky těchto postupů za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity). Tyto úvahy platí i v případě, kdy se konkrétně jedná o důkazní pravidla (v tomto smyslu viz rozsudek Direct Parcel Distribution Belgium, C‐264/08, EU:C:2010:43, body 33 a 34 a citovaná judikatura). 28. Pokud vnitrostátní soud konstatuje, že skutečnost, že důkazní břemeno ohledně původu zboží uvedeného v celním prohlášení je ponecháno na dlužníkovi celního dluhu, neboť je na něm, aby vyvrátil relevanci nepřímého důkazního prostředku použitého celními orgány, může znemožnit nebo nadměrně ztížit předložení takového důkazu, a to zejména z toho důvodu, že se jedná o důkaz o údajích, které takový dlužník nemá, je povinen za účelem zajištění dodržení zásady efektivity použít veškeré procesní prostředky, které mu poskytuje vnitrostátní právo, mezi nimiž je i právo nařídit provedení nezbytného dokazování (v tomto smyslu viz rozsudek Direct Distribution Belgium, EU:C:2010:43, bod 35 a citovaná judikatura). 29. Nicméně pokud vnitrostátní soud poté, co využil všech procesních prostředků, které mu poskytuje vnitrostátní právo, dospěje k závěru, že skutečný původ dotyčného zboží je jiný než původ uvedený v celním prohlášení, a že uložení dodatečného cla nebo také pokuty deklarantovi je tudíž odůvodněné, nebrání článek 47 Listiny tomu, aby uvedený soud přijal rozhodnutí v tomto smyslu. 30. S ohledem na předcházející úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby důkaz o původu dovezeného zboží, předložený celními orgány na základě vnitrostátního procesního práva, byl založen na výsledcích analýz provedených třetí osobou, o nichž tato třetí osoba odmítá poskytnout doplňující informace jak celním orgánům, tak celnímu deklarantovi, v důsledku čehož je ztíženo nebo znemožněno ověření nebo vyvrácení správnosti vyvozených závěrů za předpokladu, že bude dodržena zásada efektivity a zásada rovnocennosti. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda tomu tak bylo ve věci v původním řízení. K druhé a třetí otázce 31. Podstatou druhé a třetí otázky, které je třeba zkoumat společně, je, zda v takovém případě, jako je případ dotčený ve věci v původním řízení a za předpokladu, že celní orgány nemohou poskytnout doplňující informace o dotyčných analýzách, musí být článek 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že práva, která zakotvuje, implikují, že celní orgány musí vyhovět žádosti dotyčného, aby byly na jeho náklady provedeny analýzy dotčeného zboží v zemi uváděné deklarantem jako země původu. Mimoto se předkládající soud táže, zda je relevantní skutečnost, že během určitého období byly uchovávány části vzorků zboží, a sice části vzorků, s nimiž dotyčný mohl pro účely ověření jinou laboratoří nakládat, a v případě kladné odpovědi, zda celní orgány musí dotyčného informovat o existenci uchovávaných dílčích vzorků zboží, jakož i skutečnosti, že může požádat o možnost s nimi pro účely uvedených ověření nakládat. 32. Pro účely odpovědi na druhou a třetí otázku je třeba zaprvé připomenout, že článek 47 Listiny v zásadě nebrání tomu, aby důkaz o původu dovezeného zboží, předložený celními orgány na základě vnitrostátního procesního práva, spočíval na výsledcích analýz provedených třetí osobou, jejichž správnost není možné ověřit nebo vyvrátit, za předpokladu, že budou dodrženy zásada efektivity a zásada rovnocennosti. 33. Zadruhé z bodu 27 tohoto rozsudku vyplývá, že je věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu, jak upraví procesní podmínky soudních řízení uvedených v článku 243 celního kodexu za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity), a dále, že tyto úvahy platí i v případě, kdy se konkrétně jedná o důkazní pravidla. 34. Tyto úvahy jsou přitom plně použitelné na druhou a třetí otázku. Aniž by byla dotčena povinnost členských států dodržovat zásadu efektivity a zásadu rovnocennosti, musí být otázka, zda v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, musí celní orgány vyhovět žádosti dotyčného, aby byly provedeny analýzy v třetí zemi, a relevance skutečnosti, že části vzorků zboží byly po určitou dobu uchovávány, a v případě kladné odpovědi otázka, zda celní orgány musí o posledně uvedené skutečnosti dotyčného informovat, posouzeny na základě vnitrostátního procesního práva. 35. Na druhou a třetí otázku je tedy třeba odpovědět, že v takovém případě, jako je případ dotčený ve věci v původním řízení, a za předpokladu, že celní orgány nemohou poskytnout doplňující informace o dotyčných analýzách, otázka, zda celní orgány musí vyhovět žádosti dotyčného, aby byly na jeho náklady provedeny analýzy v zemi uvedené deklarantem jako země původu, jakož i otázka, zda je relevantní skutečnost, že části vzorků zboží, se kterými dotyčný mohl pro účely ověření jinou laboratoří nakládat, byly po určitou dobu uchovávány, a v případě kladné odpovědi otázka, zda celní orgány musí dotyčného informovat o existenci uchovávaných dílčích vzorků zboží a skutečnosti, že může požádat o možnost s nimi pro účely uvedených ověření nakládat, musí být posouzeny na základě vnitrostátního procesního práva. K nákladům řízení 36. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Výrok Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: 1) Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl důkaz o původu dovezeného zboží, předložený celními orgány na základě vnitrostátního procesního práva, založen na výsledcích analýz provedených třetí osobou, o nichž tato třetí osoba odmítá poskytnout doplňující informace jak celním orgánům, tak celnímu deklarantovi, v důsledku čehož je ztíženo nebo znemožněno ověření nebo vyvrácení správnosti vyvozených závěrů, za předpokladu, že bude dodržena zásada efektivity a zásada rovnocennosti. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda tomu tak bylo ve věci v původním řízení. 2) V takovém případě, jako je případ dotčený ve věci v původním řízení, a za předpokladu, že celní orgány nemohou poskytnout doplňující informace o dotyčných analýzách, otázka, zda celní orgány musí vyhovět žádosti dotyčného, aby byly na jeho náklady provedeny analýzy v zemi uvedené deklarantem jako země původu, jakož i otázka, zda je relevantní skutečnost, že části vzorků zboží, se kterými dotyčný mohl pro účely ověření jinou laboratoří nakládat, byly po určitou dobu uchovávány, a v případě kladné odpovědi otázka, zda celní orgány musí dotyčného informovat o existenci uchovávaných dílčích vzorků zboží a skutečnosti, že může požádat o možnost s nimi pro účely uvedených ověření nakládat, musí být posouzeny na základě vnitrostátního procesního práva.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDU (druhého senátu) 8. července 2004 ( *1 ) Ve věci T-44/00, Mannesmannrohren-Werke AG, se sídlem v Mulheim an der Ruhr (Německo), zastoupená M. Klusmannem, advokátem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalobkyně, proti Komisi Evropských společenství, zastoupené M. Erhartem a A. Whelanem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalované, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2003/382/ES ze dne 8. prosince 1999 o řízení k uplatnění článku 81 Smlouvy o ES (věc IV/E-1/35.860-B - Bezešvé ocelové trubky) (Úř. vest. 2003, L 140, s. 1) nebo podpůrně návrh na snížení částky pokuty uložené žalobkyni, SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (druhý senát), ve složení N. J. Forwood, předseda, J. Pirrung a A. W. H. Meij, soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném ve dnech 19., 20. a 21. března 2004, vydává tento Rozsudek Skutkový stav a řízení ( 1 ) 1 Projednávaná věc se týká rozhodnutí Komise 2003/382/ES ze dne 8. prosince 1999 o řízení k uplatnění článku 81 Smlouvy o ES (věc IV/E-1/35.860-B - Bezešvé ocelové trubky) (Úř. vest. 2003, L 140, s. 1, dále jen „napadené rozhodnutí“). [...] Řízení před Soudem 34 Sedmi návrhy došlými kanceláři Soudu v období mezi 28. únorem a 3. dubnem 2000 podaly společnosti Mannesmann, Corus, Dalmine, NKK Corp., Nippon, Kawasaki a Sumitomo proti napadenému rozhodnutí žalobu. 35 Usnesením ze dne 18. června 2002 bylo po vyslechnutí účastníků řízení v souladu s článkem 50 jednacího řádu Soudu rozhodnuto o spojení všech sedmi věcí pro účely ústní části řízení. Po tomto spojení mohly žalobkyně v těchto sedmi věcech nahlédnout v kanceláři Soudu do všech spisů souvisejících s tímto řízením. Rovněž byla přijata organizační procesní opatření. 36 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (druhý senát) o zahájení ústní části řízení. Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty při jednání konaném ve dnech 19., 20. a 21. března 2003. Návrhy účastníků řízení 37 Žalobkyně navrhuje, aby Soud: — napadené rozhodnutí zrušil; — podpůrně snížil výši pokuty, která jí byla uložena; — uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 38 Komise navrhuje, aby Soud: — zamítl žalobu; — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. K návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí 39 Na podporu svého návrhu na zrušení žalobkyně uvádí nejprve řadu žalobních důvodů směřujících ke zpochybnění řádného průběhu správního řízení. Dále uplatňuje porušení či. 81 odst. 1 ES tím, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala existenci jednak porušení vytýkaného v článku 1 napadeného rozhodnutí a jednak porušení uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí. K žalobní důvodům vycházejícím z vad řízení K žalobnímu důvodu, podle něhož byla práva na obhajobu porušena tím, že Komise odepřela žalobkyni přístup k některým částem spisu — Argumenty účastníků řízení 40 Žalobkyně tvrdí, že neměla přístup k celému správnímu spisu. Komise jí nedovolila nahlédnout do dokumentů, které jí byly zaslány Kontrolním úřadem ESVO, s pouhým odkazem na vnitřní povahu těchto dokumentů bez dalšího vysvětlení nebo zkoumání jejich obsahu. Mannesmann má za to, že tím mohla být zbavena některých písemností svědčících v její prospěch. 41 Dále Mannesmann Komisi vytýká, že nedodržela postup uvedený v bodě II A svého sdělení 97/C 23/03 o vnitřním jednacím řádu pro zacházení s žádostmi o nahlédnutí do spisů v případech použití článků [81] a [82] Smlouvy o ES, článků 65 a 66 Smlouvy o ESUO a nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 (Úř. vest. 1997, C 23, s. 3, dále jen „sdělení o nahlížení do spisů“). Na základě tohoto sdělení je úředník pro slyšení povinen založení určitého dokumentu do spisu kontrolovat a případně ověřit jeho kvalifikaci jako vnitřního dokumentu. Tato povinnost dohledu je nezávislá na jakémkoli podnětu ze strany podniků. Mannesmann má tedy za to, že není schopná zjistit, zda SV a spis obsahují všechny písemnosti v její prospěch, či nikoli. 42 Mannesmann mimoto Komisi vytýká, že jí nepředala žádný soupis všech dokumentů obsažených ve spise, aby jí umožnila podat žádost o nahlédnutí do určitých písemností (rozsudky Soudu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, T-30/91, Recueil, s. II-775, body 89 a 93 až 95, a ICI v. Komise, T-36/91, Recueil, s. II-1847, body 99 a 103 až 105). Komise byla mimoto povinna vyznačit v tomto soupisu písemnosti interní povahy (rozsudek Soudu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, „Cement“, T-25/95, T-26/95, T-30/95 až T-32/95, T-34/95 až T-39/95, T-42/95 až T-46/95, T-48/95, T-50/95 až T-65/95. T-68/95 až 71/95, T-87/95, T-88/95, T-103/95 a T-104/95, Recueil, s. II-491, body 168 a 186). Komise tím porušila práva na obhajobu. Toto porušení práv nemůže být před Soudem „zhojeno“ (výše uvedený rozsudek Solvay v. Komise, bod 98). 43 Na jednání se společnost Mannesmann dovolávala per analogiam nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. vést. L 145, s. 43). 44 Komise namítá, že podle ustálené judikatury není povinna zpřístupňovat své vnitřní dokumenty (rozsudky Soudu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T-7/89, Recueil, s. II-1711, bod 54; ze dne 1. dubna 1993, BPB Industries a British Gypsum v. Komise, T-65/89, Recueil, s. II-389, a Cement, bod 42 výše, bod 420). Tyto dokumenty není podle ní možné s ohledem na jejich povahu uvést jako důkazy pro porušení (bod IA 3 sdělení o nahlížení do spisů). V každém případě společnost Mannesmann neprokázala, že napadené rozhodnutí spočívá na dokumentech, ke kterým neměla přístup. 45 Komise má za to, že kvalifikace dotčených písemností jako vnitřních dokumentů je nepochybná. V souladu s bodem IIA 2 písm. c) sdělení o nahlížení do spisů se pojem vnitřních dokumentů vztahuje na korespondenci mezi Komisí a třetím orgánem veřejné moci, jako je Kontrolní úřad ESVO. 46 Pokud jde o dodržování povinnosti úředníka pro slyšení kontrolovat písemnosti obsažené ve spisu, společnost Mannesmann prý neuvádí žádný důkaz na podporu svých tvrzení. Komise dále zdůrazňuje, že společnost Mannesmann rovněž nevyužila možnost stanovenou v bodě II A 2 sdělení o nahlížení do spisů, požádat úředníka pro slyšení o potvrzení kvalifikace předmětných písemností jako vnitřních dokumentů. 47 Nakonec Komise odmítá tvrzení, podle něhož je povinna předávat podnikům soupis vnitřních dokumentů obsažených ve spise. — Závěry Soudu 48 Bod II A 2 sdělení o nahlížení do spisů zní následovně: „Za účelem zjednodušení správy a zvýšení účinnosti budou vnitřní dokumenty v budoucnu zařazeny do sbírky vnitřních dokumentů vztahujících se k šetřeným věcem (nepřístupným), která obsahuje všechny vnitřní dokumenty v chronologickém pořadí. Zařazení do této skupiny podléhá kontrole úředníka pro slyšení, který v případě nutnosti potvrdí, že listiny zde obsažené jsou „vnitřními dokumenty.“ Za vnitřní dokumenty se například považují tyto dokumenty: [...] c) korespondence s jinými orgány veřejné moci o věci (19); [...]“ 49 V poznámce pod čarou 19 sdělení o nahlížení do spisů je uvedeno: „Je nezbytné chránit důvěrnost dokumentů získaných od orgánů veřejné moci; toto pravidlo se použije nejen na dokumenty od orgánů pro hospodářskou soutěž, ale též na dokumenty, které pocházejí od jiných orgánů veřejné moci, členských států nebo třetích zemí. [...] Musí se však rozlišovat mezi stanovisky nebo připomínkami vyjádřenými jinými orgány veřejné moci, kterým je poskytnuta absolutní ochrana, a všemi konkrétními dokumenty, které jim mohly být poskytnuty a které vždy nejsou zahrnuty do výjimky [...]“. 50 Je namístě konstatovat, že ze znění bodu II A 2 sdělení o nahlížení do spisů vyplývá, že kontrola, v jejímž rámci úředník pro slyšení ověřuje vnitřní povahu dokumentů obsažených ve spise, není v rozporu s tím, co tvrdí společnost Mannesmann systematickou fází správního řízení. Jelikož úředník pro slyšení „může“ takové šetření „v případně nutnosti“ provést, totiž vyplývá, že není nutné tuto kontrolu provést, pokud kvalifikace určitých dokumentů jako „vnitřních dokumentů“ není nebo popřípadě již nadále není popírána. Výklad v opačném smyslu by nepřiměřeně zvyšoval pracovní zatížení Komise ve správním řízení a byl by v rozporu s cílem, podle něhož tato metoda zařazení byla přijata za „účelem zjednodušení správy a zvýšení účinnosti“. Je tedy nutné zjistit, zda společnost Mannesmann v rámci správního řízení požádala, aby úředník pro slyšení ověřil interní povahu dokumentů předaných Komisi Kontrolním úřadem ESVO a kvalifikovaných jako vnitřní dokumenty. 51 V tomto směru je třeba konstatovat, že společnost Mannesmann zaslala předmětnou žádost o nahlédnutí do spisu dopisem ze dne 12. března 1999 přiloženým k žalobě. Tato žádost však byla Komisí dopisem ze dne 22. března 1999, který rovněž tvoří přílohu žaloby, zamítnuta s odůvodněním, že tyto dokumenty jsou opravdu vnitřními dokumenty ve smyslu bodu II A sdělení o nahlížení do spisů (viz zvláště bod II A 2 uvedeného sdělení). 52 Komise ve své žalobní odpovědi uvedla, aniž by jí společnost Mannesmann v tomto směru odporovala, že se společnost Mannesmann zamítnutí žádosti vyslovené v dopise ze dne 22. března 1999 následně nebránila tím, že by úředníka pro slyšení požádala, aby ověřil správnost a opodstatněnost této odpovědi Komise. Mannesmann se vskutku ve své replice omezila na tvrzení, že jí nepříslušelo podávat u úředníka pro slyšení žádnou novou žádost. Z jedné části zprávy úředníka pro slyšení, kterou Komise citovala ve své odpovědi na písemnou otázku Soudu vyplývá, že účastníci řízení „nevznesli, pokud jde o práva na obhajobu sensu stricto a zvláště o nahlédnutí do spisu [...] žádné otázky“. 53 Je namístě se domnívat, že vzhledem k tomu, že Mannesmann po obdržení dopisu ze dne 22. března 1999 nepodala žádost, aby byla kvalifikace dokumentů obsažených na stranách 1 až 350 spisu Komise jako vnitřních dokumentů ověřena, nebylo nutné, aby úředník pro slyšení tuto kontrolu v projednávaném případě provedl. Odmítne-li totiž Komise písemně žádost o nahlédnutí do určitých písemností ve spise s odůvodněním, že se jedná o vnitřní dokumenty, je namístě mít za to, že je pak věcí žadatele o nahlédnutí, aby svou žádost o nahlédnutí do spisu zopakoval v případě, že si přezkoumání této otázky úředníkem pro slyšení přeje, s odvoláním na to, že popírá vnitřní povahu dokumentů. 54 Pokud jde o část žalobního důvodu společnosti Mannesmann, podle níž jí Komise nepředala soupis všech dokumentů obsažených ve spisu, včetně vnitřních dokumentů, z judikatury uváděné společností Mannesmann nevyplývá, že Komise porušuje práva na obhajobu již tehdy, když účastníkům řízení v průběhu správního řízení takový soupis neposkytne. Soud se totiž v rozsudcích Solvay v. Komise, bod 42 výše (body 89 a 93 až 95) a ICI v. Komise, bod 42 výše, (body 99 a 103 až 105) zabýval pouze otázkou nutnosti rovnováhy mezi právem na nahlédnutí do dokumentů v neprospěch, či ve prospěch a ochranou obchodního tajemství podniků, a nikoliv ochranou vnitřních dokumentů. Dále z rozsudku Cement uvedeného v bodě 42 výše (body 5, 168 a 186) sice vyplývá, že Soud Komisi v rámci organizačního procesního opatření požádal, aby mu předložila popis vnitřních dokumentů, jejichž obsah nebyl v soupisu poskytnutém účastníkům správního řízení byť jen souhrnně uveden, ale nevyvodil z této okolnosti, že by se Komise dopustila porušení práv na obhajobu. 55 V každém případě je třeba podotknout, že práva na obhajobu jsou porušena v důsledku procesní vady pouze tehdy, pokud tato vada měla konkrétně vliv na možnosti obhajoby podniků, proti nimž je řízení vedeno (viz v tomto smyslu rozsudek Cement, bod 42 výše, body 852 až 860). 56 V projednávaném případě přitom Soud Komisi v rámci organizačního procesního opatření požádal, aby předložila soupis obsahu stran 1 až 350 svého spisu. Z tohoto soupisu vyplývá, že všechny dotčené dokumenty se jeví jako vnitřní dokumenty, a nikoli jako mající povahu důkazních materiálů v neprospěch, či prospěch, a to v tom smyslu, že na jejich základě nelze prokázat, zda se některý z podniků porušení dopustil, či nikoliv, takže možnosti obhajoby společnosti Mannesmann nemohly být dotčeny ani nedostatkem šetření interní povahy těchto dokumentů úředníkem pro slyšení, ani odmítnutím Komise předložit soupis obsahující jejich popis, takže tímto tedy nemohla být porušena její práva na obhajobu. Mannesmann skutečně na jednání poté, co obdržela kopii tohoto soupisu, v rozporu se svými dřívějšími argumenty neuplatnila, že některé dokumenty uvedené v tomto soupisu ve skutečnosti žádnými vnitřními dokumenty nebyly. 57 Ve světle předcházejícího bodu je na místě odmítnout také argumentaci uváděnou společností Mannesmann na jednání a založenou per analogiam na nařízení č. 1049/2001. Totiž i v případě, že by se společnosti Mannesmann bývalo podařilo prokázat, že na nahlédnutí do dotčených dokumentů měla nárok, skutečnost, že by měla možnost do nich nahlédnout, by jí neumožnila se v řízení vedeném Komisí lépe obhajovat. Následkem toho tato argumentace v každém případě neodůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí. 58 Ostatně je nutné konstatovat, že nařízení č. 1049/2001, jakož i tímto nařízením nahrazené rozhodnutí Komise 94/90/ESUO, ES, Euroatom ze dne 8. února 1994 o přístupu veřejnosti k dokumentům Komise, stanoví, že jeho hmotněprávních ustanovení se žadatel může dovolávat až poté, co učinil určité procesní úkony, zejména podal první formální žádost a při jejím zamítnutí opakovanou žádost. Jelikož se společnost Mannesmann v projednávaném případě tímto procesním pravidlem neřídila, nemůže ho obejít tím, že požaduje per analogiam použití uvedených hmotněprávních ustanovení. 59 Z výše uvedeného vyplývá, že projednávaný žalobní důvod je nutné zamítnout. K údajně nedostatečné lhůtě pro vyjádření ke SV — Argumenty účastníků řízení 60 Mannesmann má za to, že jí nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k přípravě vyjádření ke SV. Komise při stanovení lhůty nezohlednila zvláštnosti projednávaného případu. Lhůta začala běžet dne 11. února 1999, kdy adresáti napadeného rozhodnutí mohli poprvé nahlédnout do spisu a skončila dne 20. dubna 1999. Navzdory rozsáhlosti vyšetřovacího spisu a okolnosti, že určité dokumenty nebyly vyhotoveny v běžných jazycích, zamítla Komise dne 22. března 1999 bez zvláštního odůvodnění žádost o prodloužení lhůty společnosti Mannesmann. Mimoto má Mannesmann vzhledem k existenci souvisejícího šetření za to, že byla nucena se obhajovat ve dvou řízeních za situace, kdy měla k dispozici pouze extrémně krátké lhůty. Ze všech adresátů napadeného rozhodnutí byla jediným, kdo se nacházel v takové situaci. Má za to, že proto byla vystavena diskriminačnímu zacházení. 61 Komise tato tvrzení odmítá. Všichni adresáti SV měli od jeho oznámení, a sice dne 3. února 1999, k dispozici 2 měsíce na přípravu svých odpovědí. Mimoto Komise na žádost společnosti Mannesmann dopisem ze dne 22. března 1999 datum pro předložení vyjádření k SV posunula na 20. dubna 1999. Pro opatření tohoto druhu neplatí požadavek odůvodnění podle článku 253 ES. Komise má za to, že lhůta přibližně dvou a půl měsíců, kterou měla společnost Mannesmann k dispozici pro přípravu své odpovědi, byla dostatečná. V tomto směru odkazuje zvláště na rozsudek Cement, bod 42 výše (body 654 a 655). — Závěry Soudu 62 Je namístě nejprve připomenout, že čl. 11 odst. 1 nařízení č. 99/63/EHS ze dne 25. července 1963 o slyšeních stran stanovených v či. 19 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 17 (Úř. vest. 127, s. 2286) použitelný v době zaslání SV žalobkyni a článek 14 nařízení (ES) č. 2842/1998 ze dne 22. prosince 1998 o slyšení stran v určitých jednáních podle článků [81] a [82] Smlouvy o ES (Úř. vest. L 354, s. 18; Zvl. vyd. 07/04, s. 204), použitelný později od 31. ledna 1999, které oba mají adresátům SV zaručit dostatečnou lhůtu pro řádný výkon jejich práv na obhajobu, stanoví, že Komise je povinna při stanovení této lhůty, v délce nejméně dvou týdnů, přihlédnout k době potřebné na přípravu vyjádření a k naléhavosti případu. Lhůtu je nutné vyměřit konkrétně podle stupně obtížnosti projednávaného případu (rozsudek Cement, bod 42 výše, bod 653 a tam uvedená judikatura). 63 Jak Komise uvedla ve své žalobní odpovědi, z bodu 207 její XXIII, Zprávy o politice hospodářské soutěže (1993) vyplývá, že v případě středně složitých věcí bude poskytována obecná lhůta dvou měsíců a v případě složitých věcí lhůta tří měsíců, přičemž tyto lhůty budou případně prodlouženy s ohledem na období prázdnin. Naproti tomu je na konci stejného bodu stanoveno, že tyto relativně dlouhé lhůty „v zásadě“ nebudou na rozdíl od dřívější praxe prodlužovány. 64 V projednávaném případě Komise žalobkyni ve svém průvodním dopise ze dne 21. ledna 1999 ke SV poskytla v souladu s nařízením č. 99/63 lhůtu dvou měsíců ode dne oznámení SV. Poté, co společnost Mannesmann dopisem ze dne 12. března 1999 požádala o prodloužení lhůty o další dva měsíce, Komise dopisem ze dne 22. března 1999 dvouměsíční lhůtu pro vyjádření ke SV poskytnutou v prvním dopise ze dne 21. ledna 1999, který byl přiložen ke SV, prodloužila o 17 dní. 65 Co se týče data začátku běhu lhůty, ke kterému má být přihlédnuto při počítání délky doby, kterou měli adresáti SV k dispozici pro vyhotovení vyjádření k SV, je třeba podotknout, že všechny nejdůležitější dokumenty ze spisu, celkem 32 dokumentů, byly ke SV přiloženy. Za těchto podmínek je namístě vzít v úvahu, že adresáti SV mohli řádně začít s jejich analýzou již od dne jeho oznámení, tedy pokud jde o společnost Mannesmann, ode dne 3. února 1999, jak konstatuje Komise, a nikoliv teprve ode dne, kdy mohli nahlédnout do celého spisu, tedy ode dne 11. února 1999, jak tvrdí společnost Mannesmann. Z toho vyplývá, že dodatečná lhůta, poskytnutá Komisí do 20. dubna 1999, skutečně odpovídala prodloužení původní lhůty o 17 dní. 66 Pokud je v projednávané věci nastolována otázka objemnosti spisu, který obsahuje více než 15000 stran, Komise právem poukázala na to, že spisy tohoto rozsahu nejsou v rámci šetření v oblasti hospodářské soutěže výjimečné. Je namístě konstatovat, že projednávanou věc nelze z hlediska složitosti skutkového stavu klást naroveň té, která vyústila do rozsudku Cement uvedeného v bodě 42 výše, v němž bylo sdělení výhrad adresováno 76 podnikům a sdružením podniků (body 3, 4 a 654 rozsudku), a v rámci něhož byla dotčeným podnikům pro vyhotovení vyjádření ke sdělení výhrad poskytnuta po dvou prodlouženích lhůta v délce celkem čtyř měsíců. V projednávaném případě společnost Mannesmann neuvedla žádný poznatek zvláštní povahy, který by dokazoval, že projednávaná věc byla zvláště významná nebo složitá. 67 K dalšímu argumentu společnosti Mannesmann, že se musela vyjádřit ke dvěma sdělením výhrad ve dvou souběžných věcech (věci IV/E-1/35.860-B a IV/E-1/35.860--A), Komise ve své žalobní odpovědi upozornila na to, že obě zmíněná řízení „spolu úzce souvisela a že se ve velmi velké části překrývala, jak pokud jde o výhrady, tak i o dotčené dokumenty“. Komise navíc zdůraznila, že dvě sdělení výhrad byla zaslána také společnosti Corus a japonským výrobcům. Přitom je důležité poznamenat, že společnost Mannesmann skutečnosti uvedené v těchto vyjádřeních nepopírala, když se ve své replice omezila na otázku, z jakého důvodu Komise při tak úzké souvislosti mezi oběma řízeními nezaslala dotčeným podnikům pouze jediné sdělení výhrad, což je otázka, která není v projednávaném kontextu relevantní. Je tedy třeba konstatovat, že věci, které byly předmětem obou sdělení výhrad, vykazovaly četné podobnosti, takže pro společnost Mannesmann nepředstavovala povinnost předložit vyjádření souběžně v obou věcech žádné významné navýšení pracovní zátěže. 68 Ve světle výše uvedeného byla souhrnná lhůta v délce dvou a půl měsíců poskytnutá společnosti Mannesmann dostatečná pro vypracování vyjádření, a tedy pro řádnou obhajobu (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise, 40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, Recueil, s. 1663, body 94 až 99). 69 K argumentu společnosti Mannesmann, podle něhož byla obětí porušení zásady rovného zacházení, je na místě vzít v úvahu to, že lhůty poskytované účastníkům řízení mohou být, pokud umožňují řádnou obhajobu, stanoveny paušálně a jejich délka nemusí být v každém jednotlivém případě úměrná době nutné pro přípravu. 70 V tomto směru je třeba jako obdobný případ připomenout, že či. 230 pátý pododstavec ES stanoví pro podání žaloby na neplatnost dvouměsíční lhůtu, která nemůže být podle ustálené judikatury za žádných okolností prodloužena a jejíž nedodržení má automaticky za následek, s jedinou výjimkou omezenou na případ vyšší moci, nepřípustnost žaloby (v tomto smyslu usnesení Soudu ze dne 21. března 2002, Laboratoire Monique Remy v. Komise, T-218/01, Recueil, s. II-2139, na základě opravného prostředku potvrzeno usnesením Soudního dvora ze dne 30. ledna 2003, Laboratoire Monique Remy v. Komise, C-176/02 P, nezveřejněné). Za těchto podmínek nelze paušální stanovení lhůty samo o sobě považovat za porušení zásady rovného zacházení v právu Společenství (viz také v tomto směru rozsudek Cement, bod 42 výše, bod 654). 71 Tedy skutečnost, že jiní adresáti dotčeného sdělení výhrad měli v projednávaném případě pro vyjádření k jedinému sdělení výhrad stejnou lhůtu jako tu, která byla poskytnuta společnosti Mannesmann pro vyjádření ke dvěma sdělením, nemůže být považována za protiprávní, pokud lhůta poskytnutá společnosti Mannesmann byla shledána jako dostatečná. 72 Nakonec, co se týče údajného nedostatku odůvodnění zamítnutí žádosti o poskytnutí dodatečné lhůty ve prospěch společnosti Mannesmann v délce dvou měsíců za účelem předložení jejího vyjádření, je na místě připomenout, že podle ustálené judikatury požadavek odůvodnění musí být posouzen vzhledem k okolnostem projednávaného případu, zvláště podle obsahu právního aktu, druhu uplatňovaných právních důvodů a zájmu, který adresáti právního aktu nebo jiné jím přímo a osobně dotčené osoby mohli na obdržení jeho výkladu mít. V tomto směru není vyžadováno, aby odůvodnění uvádělo všechna skutková a právní hlediska, neboť otázka, zda odůvodnění dostačuje požadavkům článku 253 ES, musí být posouzena nejen s ohledem na znění právního aktu, ale také na jeho kontext a veškeré právní předpisy upravující dotyčnou oblast (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. ledna 2003, Petrotub a Republica v. Rada, C-76/00 P, Recueil, s. I-79, bod 81 a tam uvedená judikatura). 73 V tomto směru je třeba připomenout, že XXIII. Zpráva o politice hospodářské soutěže ve svém bodě 207 stanoví, že pro vyjádření ke sdělení výhrad u středně závažných věcí bude v zásadě poskytována lhůta v délce dvou měsíců (viz bod 63 výše). Je tedy na místě dovodit, že Komise, která zde stanovila lhůtu v délce dvou měsíců, považovala projednávanou věc za „středně“ složitou a poskytnutou dobu tedy v zásadě za dostačující, aby adresátům SV umožnila předložit vyjádření. Ve světle tohoto zjištění je nutné zkoumat odůvodnění rozhodnutí, kterým bylo poskytnutí požadované dodatečné lhůty zamítnuto. 74 V projednávaném případě je na místě vzít v úvahu, že zamítnutí Komise poskytnout požadovanou dodatečnou lhůtu v délce dvou měsíců nevyžadovalo žádné zvláštní odůvodnění. Jelikož se k významu věci Komise vyjádřila v souladu s bodem 207 XXIII. Zprávy o politice hospodářské soutěže, je třeba podotknout, že Komise tím, že společnosti Mannesmann dodatečně poskytla 17 dní, přičemž zároveň uvedla, že poskytnutí požadované dodatečné lhůty v délce 2 měsíců „nebylo možné“, konkludentně potvrdila svou původní analýzu. S ohledem na restriktivní politiku Komise ve vztahu k prodlužování lhůt pro vyjádření ke sdělení výhrad, uvedenou v bodě 207 uvedené zprávy, je třeba tuto dodatečnou lhůtu v délce 17 dní považovat za ústupek Komise vůči společnosti Mannesmann. Z toho vyplývá, že tento podnik nemůže vyvozovat žalobní důvod neplatnosti z nedostatku zvláštního odůvodnění rozhodnutí zamítajícího požadované prodloužení lhůty. 75 Z výše uvedeného vyplývá, že vytýkané skutečnosti vznesené společností Mannesmann proti zamítavému rozhodnutí Komise poskytnout jí požadovanou dodatečnou lhůtu je nutné zamítnout. K použití dokumentu Rozdělovací klíč jako důkazního materiálu v neprospěch žalobkyně — Argumenty účastníků řízení 76 Mannesmann považuje dokument Rozdělovači klíč za nepřípustný důkaz. Upřesňuje, že Komise se při konstatování porušení uvedených v článcích 1 a 2 napadeného rozhodnutí opírala hlavně o tento dokument. Vzhledem k tomu, že Komise neodhalila totožnost autora uvedeného dokumentu, jsou jeho pravost a důkazní síla pochybné. 77 Komise měla alespoň upřesnit okolnosti, za jakých tento dokument, který uvádí jako přímý důkaz protiprávního aktu, získala. V souladu se zásadami, které jsou vlastní právnímu státu, může osoba, vůči níž je takový důkaz použit, zajistit svou obhajobu, pouze pokud jí jsou takové okolnosti upřesněny (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche, 85/79, Recueil, s. 461). 78 Na rozdíl od toho, co bylo konstatováno ve věci, která vedla k rozsudku Soudního dvora ze dne 7. listopadu 1985, Adams v. Komise (145/83, Recueil, s. 3539), v jehož rámci byla hodnověrnost informátora Komise nepochybná, žádný z dotyčných podniků v projednávaném případě pravost této písemnosti neuznal. Vzhledem k tomu, že Komise neprokázala pravost dokumentu Rozdělovači klíč, nemohla jej proti společnosti Mannesmann použít. Takové porušení práv na obhajobu odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí. 79 I kdyby použití dokumentu Rozdělovací klíč bylo přípustné, společnost Mannesmann zpochybňuje jeho důkazní hodnotu. Zaprvé je podle ní dokument Rozdělovači klíč v rozporu s jinými důkazními materiály získanými během šetření. Komise tak měla v bodě odůvodnění 86 napadeného rozhodnutí za to, že dokument Rozdělovači klíč je ve výslovném rozporu s prohlášeními společnosti Vallourec, přičemž ovšem tato prohlášení značně přispěla k prokázání skutkového stavu. Zadruhé je dokument Rozdělovači klíč v rozporu se skutečností, že podniky Siderca a Tubos de Acero de México SA pravděpodobně trubky do Evropy dodávaly.

cs

caselaw

EU

Není tedy možné prokázat, v čem tento dokument může být důkazem pro vytýkané porušení. 80 Komise připomíná, že na základě článku 287 ES je povinna zachovávat profesní tajemství a že je rovněž povinna, navzdory riziku omezení své činnosti, zaručit anonymitu svým informátorům. Zájem podniků seznámit se s původem určitých dokumentů musí být vážen s veřejným zájmem na stíhání nedovolených dohod narušujících soutěž a na ochraně informátorů (rozsudek Adams v. Komise, bod 78 výše, bod 34). V projednávaném případě byla práva na obhajobu zachována. Mannesmann neuvedla, v čem anonymní povaha uvedeného dokumentu porušila její práva na obhajobu. — Závěry Soudu 81 Je namístě nejprve podotknout, že Komise se v bodech odůvodnění napadeného rozhodnutí věnovaných existenci porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí ve značné míře opírá o prohlášení p. Verlucy ze dne 17. září 1996 (viz zvláště body odůvodnění 56 až 58, 60 až 62 a 131) doplněné jeho prohlášením ze dne 14. října 1996 a dokumentem nazvaným „Šetření u společnosti Vallourec“ (dále společně jen: „prohlášení pana Verlucy“). Komise se sice v tomto kontextu opírá, zejména v bodech odůvodnění 85 a 86 napadeného rozhodnutí, také o dokument Rozdělovači klíč, je však namístě mít za to, že v rámci obecného uspořádání napadeného rozhodnutí má dokument Rozdělovači klíč menší význam než prohlášení p. Verlucy. 82 Je tedy třeba rovnou zamítnout argument společnosti Mannesmann, že se Komise za účelem konstatování existence porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí opírala převážně o dokument Rozdělovači klíč. Pokud jde o existenci porušení uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí, jsou prohlášení p. Verlucy a dokument Rozdělovači klíč relevantní pouze velmi nepřímo. 83 V bodě odůvodnění 85 napadeného rozhodnutí Komise uvádí, že dokument Rozdělovací klíč jí byl předán dne 12. listopadu 1997 osobou, která nebyla účastníkem řízení. Komise tento dokument uvádí zejména na podporu svého popisu vývoje vztahů uvnitř Evropsko-japonského klubu od konce roku 1993. Tento dokument pocházel podle informátora od obchodního zástupce jednoho z členů klubu. Podle názoru Komise dokument osvědčuje, že navázání kontaktů s latinskoamerickými výrobci bylo částečně úspěšné a tabulka v něm obsažená znázorňuje rozdělení trhu mezi evropské, japonské a latinskoamerické výrobce. Tento dokument zejména výslovně stanoví 100% podíl na trhu pro evropské výrobce v Evropě a 100% podíl na trhu pro japonské výrobce v Japonsku. Pokud jde o další trhy, mají evropští výrobci jmenovitě 0% podíl na Dálném východě, 20% podíl na Středním východě a 0% podíl v Latinské Americe. 84 Nejprve je třeba podotknout, že pokud jde o přípustnost dokumentu Rozdělovací klíč jako důkazu porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí, platí v právu Společenství zásada volného hodnocení důkazů a že jediným náležitým kritériem pro hodnocení důkazů je jejich hodnověrnost (stanovisko soudce Vesterdorfa, který vykonával funkci generálního advokáta v rámci rozsudku Soudu ze dne 24. října 1991, Rhône-Poulenc v. Komise, T-1/89, Recueil, s. II-867, II-869, II-954; viz také v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 23. března 2000, Met-Trans a Sagpol, C-310/98 a C-406/98, Recueil, s. I-1797, bod 29, a rozsudek Soudu ze dne 7. listopadu 2002, Vela a Tecnagrind v. Komise, T-141/99, T-142/99, T-150/99 a T-151/99, Recueil, s. II-4547, bod 223). Navíc pro Komisi může být nezbytné chránit anonymitu informátorů (viz v tomto smyslu rozsudek Adams v. Komise, bod 78 výše, bod 34) a tato okolnost nepostačuje k tomu, aby Komisi činila povinnou nepřihlédnout k důkazu, který má k dispozici. 85 Ačkoli argumenty společnosti Mannesmann tudíž mohou být pro účely posouzení hodnověrnosti, a tedy důkazní síly dokumentu Rozdělovači klíč relevantní, není namístě považovat tento dokument za nepřípustný důkaz, který je třeba ze spisu odstranit. 86 Mimoto jelikož Mannesmann vyvozuje ze svých argumentů vztahujících se k přípustnosti uvedeného dokumentu část žalobního důvodu týkající se jeho hodnověrnosti, je nutné konstatovat, že tato hodnověrnost je nutně snížena okolností, že kontext jeho vyhotovení je do značné míry neznámý a že tvrzení Komise v tomto ohledu nelze ověřit (viz bod 83 výše). 87 Nicméně v rozsahu, v němž se v dokumentu Rozdělovači klíč nacházejí specifické informace, které odpovídají těm, které jsou obsaženy v jiných dokumentech, zvláště v prohlášeních p. Verlucy, je na místě mít za to, že tyto poznatky se mohou vzájemně posilovat. 88 V tomto směru je třeba zvláště konstatovat, že prohlášení p. Verlucy ze dne 17. září 1996 uvádí „původní“ rozdělovači klíč použitelný na „mezinárodní nabídková řízení“, jenž se vztahoval na smlouvy mezi japonskými a evropskými výrobci, takže existence takového rozdělení v rámci Evropsko-japonského klubu je dostatečně prokázána. Navíc z interního záznamu společnosti Vallourec ze dne 27. ledna 1994, uvedeného na s. 4822 spisu Komise, nazvaného „Zápis z jednání s JF v Bruselu 25/1“ vyplývá, že společnost Vallourec se musela za účelem zachování své účasti „v rámci systému [...], vzdát [Dálného východu], Latinské Ameriky, omezit se na Středním východě na sdílení 20% podílu na trhu ve 3“. Když Komise p. Verlucu požádala, aby objasnil tyto dva dokumenty, uvedl, že se vztahovaly k pokusu o změnu platného rozdělovacího klíče provedenému v roce 1993, kterou měly být zohledněny prodeje latinskoamerických výrobců a „nabyté pozice“ na různých trzích. 89 Mannesmann podotýká, že dokument Rozdělovači klíč je, pokud jde o otázku, zda latinskoameričtí výrobci reagovali na postupy evropských výrobců na konci roku 1993 příznivě, v rozporu s tvrzením p. Verlucy, uvedeným v dokumentu „Šetření u společnosti Vallourec“ (v bodě 1.3), což zpochybňuje spolehlivost obou důkazních materiálů. Komise totiž v bodě odůvodnění 86 napadeného rozhodnutí na základě dokumentu Rozdělovaci klíč uvedla, že „navázání kontaktů s Latinoameričany bylo částečně úspěšné“ a sama přiznává, že toto tvrzení je v rozporu s tvrzením p. Verlucy uvedeným v dokumentu „Šetření u společnosti Vallourec“, podle něhož „Evropsko-japonský klub nezahrnoval jihoamerické výrobce [...] kontakty byly s nimi navázány na konci roku 1993 za účelem dosažení rovnovážného stavu odrážejícího nabyté pozice (přibližně 20 % na Středním východě pro Evropany). Velmi rychle se však ukázalo, že tyto pokusy nemohou být úspěšné.“ 90 Je třeba nicméně poukázat na to, že podle dokumentu Rozdělovací klíč latinskoameričtí výrobci navrhovaný rozdělovači klíč akceptovali „s výjimkou evropského trhu“, na němž měly být záležitosti probírány „případ od případu“ v duchu vzájemné spolupráce. Komise tedy dospěla v bodě odůvodnění 94 napadeného rozhodnutí k závěru, že latinskoameričtí výrobci nesouhlasili s vyhrazením evropského trhu evropských výrobcům. 91 Z různých záznamů společnosti Vallourec uvedených v napadeném rozhodnutí, jakož i z dokumentu uvedeného na s. 4902 spisu Komise, s názvem „Připiš pro předsedy představenstev“ („Paper for Presidents“) a dokumentu „g) Japonci“ („g] Japanese“ document), uvedeného na s. 4909 spisu Komise, vyplývá, že z hlediska evropských výrobců byla jedním ze základních cílů jejich kontaktů s japonskými výrobci ochrana jejich domácích trhů, zejména zachování domácího statutu trhu Spojeného království po uzavření závodu společnosti Corus v Clydesdale. Jestliže rozpor, na který bylo poukázáno v bodě 89 výše, bezpochyby snižuje důkazní hodnotu dokumentu Rozdělovací klíč, jakož i v určitém rozsahu důkazní hodnotu prohlášení p. Verlucy, jeho význam je výrazně relativizován skutečností uvedenou na začátku tohoto bodu. I za předpokladu, že by latinskoameričtí výrobci souhlasili s použitím rozdělovacího klíče na jiné trhy než evropský trh, je totiž nutné konstatovat, že jednání s těmito výrobci byla z pohledu Evropanů z podstatné části nezdařená, takže negativní hodnocení p. Verlucy, pokud jde o jejich vyústění skutečně ve vztahu k této klíčové otázce odpovídají popisu uvedenému v dokumentu Rozdělovači klíč. 92 Je namístě učinit závěr, že rozpor mezi tvrzeními p. Verlucy v jednom z jeho prohlášení a dokumentem Rozdělovači klíč, který Komise sama v bodě odůvodnění 86 napadeného rozhodnutí uvádí, podstatně nesnižuje hodnověrnost obou těchto důkazních materiálů. 93 Konečně je nutné ve světle postoje, který latinskoameričtí výrobci podle dokumentu Rozdělovaci klíč k Evropě zaujali (viz bod 90 výše), konstatovat, že skutečnost tvrzená společností Mannesmann, podle níž tito výrobci trubky v Evropě prodávali, i za předpokladu, že by byla prokázána, nikterak nezpochybňuje spolehlivost tohoto dokumentu. 94 Z výše uvedeného vyplývá, že dokument Rozdělovači klíč si zachovává určitou důkazní hodnotu, aby v rámci svazku vzájemně se podporujících nepřímých důkazů, které Komise shromáždila, dokládal určitá podstatná tvrzení obsažená v prohlášeních p. Verlucy, pokud jde o existenci dohody týkající se rozdělení trhu s bezešvými trubkami OCTG. Z tohoto důkazního materiálu totiž vyplývá, že japonští výrobci na jedné straně a evropští výrobci na straně druhé přijali zásadu, podle níž nesměli určité bezešvé trubky prodávat na domácím trhu jiných výrobců v rámci „otevřených“ nabídkových řízení. Tento dokument také potvrzuje existenci rozdělovacího klíče pro trhy v různých oblastech světa, a posiluje tím hodnověrnost prohlášení p. Verlucy, která se na tento pojem také odvolávají. 95 Z toho vyplývá, že body žalobního důvodu vzneseného společností Mannesmann zpochybňující použití dokumentu Rozdělovači klíč je nutné zamítnout. K údajnému porušení práv na obhajobu vyplývajícímu z nesouladu mezi SV a napadeným rozhodnutím, pokud jde o porušení uvedené v článku 2 tohoto rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení 96 Podle názoru společnosti Mannesmann existuje mezi SV a napadeným rozhodnutím rozpor. Komise totiž ve SV uvedla, že smlouvy o dodávkách mezi společnostmi Corus a Vallourec, Dalmine a Mannesmann tvoří protiprávní dohodu narušující soutěž, kterou měl být rozdělen trh s bezešvými ocelovými trubkami, nakupovanými společností Corus, podnikem s dominantním postavením na britském trhu s trubkami OCTG. Tyto smlouvy se tedy týkaly porušení uvedeného později v článku 2 napadeného rozhodnutí (viz body 147 až 151 SV). Naproti tomu Komise v napadeném rozhodnutí usoudila, že tyto smlouvy o dodávkách tvořily opatření k uzavření britského trhu před japonskými podniky, a tedy podstatnou součást porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí (bod odůvodnění 147). K tak podstatné změně vytýkaných skutečností měla být společnost Mannesmann také vyslechnuta (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique diffusion francaise a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, body 9, 14 a 16). Vzhledem k nedostatku takového slyšení byla její práva na obhajobu nezhojitelným způsobem porušena (rozsudek Solvay v. Komise, bod 42 výše, body 89 a následující). 97 Komise tyto části žalobního důvodu zamítá z důvodu, že vylíčení skutkového stavu a právní posouzení obsažené v napadeném rozhodnutí plně odpovídá tomu, co bylo uvedeno již ve SV. — Závěry Soudu 98 Nejprve je třeba konstatovat, že práva na obhajobu jsou porušena v případě nesouladu mezi sdělením výhrad a konečným rozhodnutím pouze za podmínky, že výhrada stanovená v konečném rozhodnutí nebyla ve sdělení výhrad dostatečně vylíčena tak, aby se jeho adresáti mohli obhajovat (viz v tomto smyslu rozsudek Cement, bod 42 výše, body 852 až 860). 99 V rámci sdělení výhrad je povinnost Komise v tomto směru omezena na vylíčení uvedených výhrad a jasné vyjádření skutkového stavu, ze kterého vychází, jakož i jejich kvalifikaci tak, aby se jeho adresáti mohli účinně bránit (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1991, AKZO v. Komise, C-62/86, Recueil, I-3359, bod 29, a rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T-352/94, Recueil, s. II-1989, bod 63). 100 V tomto ohledu je namístě konstatovat, že právní kvalifikace skutkového stavu uvedená ve sdělení výhrad může být přirozeně pouze předběžná a že pozdější rozhodnutí Komise nemůže být zrušeno pouze z důvodu, že konečné závěry vycházející z tohoto skutkového stavu se neshodují přesně s touto předběžnou kvalifikací. Komise totiž musí adresáty sdělení výhrad vyslechnout a popřípadě vzít v úvahu jejich vyjádření, kterým odpovídají na uvedené výhrady, a změnit své posouzení právě za účelem dodržení jejich práv na obhajobu. 101 V projednávaném případě spočívá jediný relevantní rozdíl mezi SV a napadeným rozhodnutím ve skutečnosti, že Komise v bodě odůvodnění 164 napadeného rozhodnutí měla za to, že smlouvy tvořící druhé porušení „tvoří pouze nástroj provedení“ prvního porušení, zatímco v bodě 144 SV se omezila na uplatnění, že „cíl“ smluv o dodávkách spočíval s ohledem na Základní pravidla v zachování „domácího“ statutu trhu Spojeného království vůči japonským výrobcům, ohledně nichž odkázala na bod 63 SV. K bodu odůvodnění 147 napadeného rozhodnutí, na který společnost Mannesmann v tomto kontextu poukazuje, postačuje konstatovat, že jeho obsah odpovídá obsahu bodu 144 SV v rozsahu, v němž tam Komise uvádí, že „jak vyplývá z bodů odůvodnění 78 až 81, byla mezi společnostmi [Corus] a Vallourec uzavřena dohoda [...] aby se [společnost Corus] zásobovala hladkými trubkami prostřednictvím společností [Mannesmann], Dalmine a Vallourec za účelem zachování domácí povahy britského trhu vůči japonským podnikům“. 102 V bodě 364 rozsudku Soudu z dnešního dne, JFE Engineering a další v. Komise (T-67/00, T-68/00, T-71/00 a T-78/00, Sb. rozh. s. II-2501) bylo rozhodnuto, že názor zastávaný Komisí v napadeném rozhodnutí je nesprávný, jelikož smlouvy tvořící druhé porušení sledovaly vícero cílů. V každém případě však i za předpokladu, že by v tomto směru bylo možné rozdíl v obsahu mezi SV a napadeným rozhodnutím rozpoznat, je zjevné, že adresáti SV měli příležitost předložit svá vyjádření ke klíčovému konceptu, který je základem přístupu Komise, a sice k myšlence, že evropští výrobci uzavřeli smlouvy tvořící druhé porušení zejména za účelem posílení použití Základních pravidel na offshore trhu Spojeného království. 103 Za těchto okolností nedošlo v tomto směru k porušení práv na obhajobu, a projednávaný žalobní důvod je tedy nutné zamítnout. K existenci porušení čl. 81 odst. 1 ES uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí K údajnému rozporu mezi články 1 a 2 napadeného rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení 104 Mannesmann má za to, že napadené rozhodnutí je rozporuplné. Komise se domnívala, že podniky, které jsou adresáty napadeného rozhodnutí, se dohodly na pravidlech směřujících k respektování svých domácích trhů v rámci Evropsko-japonského klubu. Jediným důkazním materiálem uváděným v tomto směru je tabulka uvedená v bodě odůvodnění 68 napadeného rozhodnutí. Tato tabulka ukazuje podíly vnitrostátních výrobců vyjádřené v procentech na dodávkách bezešvých trubek OCTG do zemí dotčených Evropsko-japonským klubem. Corus byla přitom od roku 1991 zásobována z Německa, Francie a Itálie, takže je mylné předpokládat, že přístup na britský trh byl vyhrazen domácím výrobcům. 105 Mannesmann Komisi vytýká, že rozhodla o existenci porušení spočívajícího v dohodě o respektování domácích trhů (článek 1 napadeného rozhodnutí) na základě zjištění týkajících se smluv o dodávkách společnosti Corus, které tvoří předmět porušení uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí. K tomuto druhému protiprávnímu jednání však nedošlo. Smlouvy o dodávkách uzavřené mezi společnostmi Corus a Dalmine, Vallourec a Mannesmann by mohly vykazovat sklon k respektování domácích trhů pouze tehdy, pokud by dodávky byly zkoumány společně. Dotčené dodávky výrobků ze třetích zemí, mezi nimi z Japonska, však představovaly ještě 20 % britského trhu, takže nelze hovořit o skutečném respektování tohoto trhu. Vady, kterými je dotčena legalita článku 2 napadeného rozhodnutí, mají dopad i na legalitu jeho článku 1. 106 Komise tyto části žalobního důvodu odmítá, neboť má za to, že spočívají v nesprávném pochopení napadeného rozhodnutí. Připomíná, že článek 1 rozhodnutí konstatuje, že určité podniky svou účastí na dohodě, která mimo jiné stanovila vzájemné respektování jejich domácích trhů, porušily čl. 81 odst. 1 ES. Pokud jde o článek 2 napadeného rozhodnutí, ten činí společnost Mannesmann odpovědnou za porušení článku 81 ES, protože „v rámci porušení zmíněného v článku 1“ uzavřela smlouvy, které vedly k rozdělení dodávek hladkých trubek OCTG pro společnost Corus. Cílem článku 2 je tedy podle Komise ochrana britského trhu po odchodu společnosti Corus. — Závěry Soudu 107 Argumentace předložená společností Mannesmann v rámci projednávaného žalobního důvodu je chybná, a proto musí být zamítnuta v rozsahu, v němž nebere v úvahu základní okolnost, že se porušení uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí týká trhu se závitovými trubkami OCTG (jakož i trhu s naftovodnými trubkami „zvláštního provedení a využití“) a porušení uvedeného v jeho článku 2, trhu s hladkými trubkami OCTG. 108 I když totiž článek 1 napadeného rozhodnutí výslovně stanoví, že se tam uvedené porušení týká „standardních bezešvých trubek OCTG a [naftovodných trubek zvláštního provedení a využití]“; z obecné systematiky napadeného rozhodnutí vyplývá, že dotčenými trubkami OCTG jsou pouze standardní bezešvé trubky OCTG. Zvláště v prohlášeních p. Verlucy ze dne 17. září 1996, která jsou v bodě odůvodnění 56 napadeného rozhodnutí uváděna jako zdroj pro definici trhu s dotčenými výrobky, je působnost porušení omezena na „standardní závitové trubky a [naftovodné trubky zvláštního provedení a využití]“. Z toho plyne, že odkaz na tento bod odůvodnění se vztahuje k závitovým trubkám OCTG řezaným podle normy API, tedy k tzv. „standardním“ závitovým trubkám OCTG, a nikoliv k hladkým trubkám OCTG. Tento výklad dosahu článku 1 napadeného rozhodnutí je potvrzen třemi dalšími závaznými jazykovými verzemi napadeného rozhodnutí, jelikož všechny tyto verze v článku 1 výslovně stanoví, že se jedná o standardní závitové trubky OCTG. Přitom v případě rozporu mezi různými jazykovými verzemi textu Společenství, musí být dotčené ustanovení vykládáno podle obecné systematiky a účelnosti úpravy, jejíž část tvoří (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 2000, EKW a Wein & Co., C-437/97, Recueil, s. I-1157, bod 42) a v každém případě nemůže být jedna jazyková verze rozhodující vůči všem ostatním jazykovým verzím, pokud jsou všechny v souladu s určitým výkladem (rozsudek Soudu ze dne 29. září 1999, Neumann a Neumann-Schólles v. Komise, T-68/97, Recueil FP, s. I-A-193 a II-1005, bod 80; viz také v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 1997, Ferriere Nord v. Komise, C-219/95 P, Recueil, s. I-4411, bod 15 a tam uvedená judikatura). Naopak článek 2 napadeného rozhodnutí se podle jeho znění týká výlučně „dodávek hladkých trubek [společnosti Corus] (od roku 1994 společnosti Vallourec)“. 109 Z tohoto konstatování vyplývá, že zjevný rozpor tvrzený společností Mannesmann neexistuje. 110 Ve skutečnosti z napadeného rozhodnutí jako celku vyplývá, že britský trh pro závitové trubky, kterého se týká porušení uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí, zůstal ve smyslu Základních pravidel „domácím“ trhem, v podstatě proto, že společnost Corus tam i nadále uváděla na trh trubky OCTG, které si za tímto účelem nechávala dodávat třemi dalšími evropskými výrobci jako hladké trubky a tyto pak opatřovala závity. Tímto byla podstatná část prvovýrobního britského trhu s hladkými trubkami představovaná potřebami společnosti Corus přinejmenším od roku 1993 rozdělena mezi společnosti Vallourec, Dalmine a Mannesmann. Z toho vyplývá, že obě porušení byla nejen vzájemně slučitelná, ale že se navíc doplňovala. 111 Pokud jde o zvláštní argumenty společnosti Mannesmann, týkající se britského trhu a zvláště analýzy tabulky obsažené v bodě odůvodnění 68 napadeného rozhodnutí, je třeba poukázat na to, že plyne již ze samotného znění čl. 81 odst. 1 ES, jak je vykládáno ustálenou judikaturou, že dohody mezi podniky jsou zakázány nezávisle na jejich výsledku, jestliže je jimi sledován cíl, který je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže (viz zvláště rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C-49/92 P, Recueil, s. I-4125, bod 123). V projednávaném případě přitom Komise vycházela hlavně z cíle dohody omezujícího hospodářskou soutěž uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí, a zvláště v jeho bodech odůvodnění 62 až 67 uvedla četné důkazní materiály, které podle ní potvrzují jak existenci dohody, tak i jejího omezujícího cíle. 112 Tedy i za předpokladu, že by společnost Mannesmann mohla prokázat, že čísla obsažená v tabulce nemohou dostatečně podpořit tvrzení Komise týkající se účinné ochrany britského trhu, nemělo by to pro existenci porušení stanoveného v článku 1 napadeného rozhodnutí význam. 113 Mimoto z bodu odůvodnění 62 napadeného rozhodnutí, jehož základ tvoří prohlášení p. Verlucy ze dne 17. září 1996, vyplývá, že offshore trh Spojeného království byl pouze „částečně chráněn“. Okolnost uváděná společností Mannesmann, podle níž byla úroveň ochrany britského trhu podle tabulky v bodě odůvodnění 68 napadeného rozhodnutí nižší než úroveň ochrany jiných domácích trhů dotčených dohodou o rozdělení trhu, tak žádným způsobem nevyvrací analýzu Komise. 114 Ve světle výše uvedeného je tedy nutné projednávaný žalobní důvod zamítnout. K údajnému pochybení v úvaze Komise týkající se porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení 115 Mannesmann ve své replice uplatňuje, že skutková a právní zjištění vztahující se k porušení uvedenému v článku 1 napadeného rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněná. Zaprvé se Komise aspekty Základních pravidel mimo a uvnitř Společenství zabývala shodně. Nerozlišovala přitom mezi ustanoveními týkajícími se přístupu japonských výrobců na trh Společenství a ustanoveními týkajícími se přístupu výrobců Společenství na jejich příslušný domácí trh. Za účelem prokázání těchto dvou aspektů se Komise odvolává na stejné materiály (body 54, 63, 64, 66, 67 a 129 a další napadeného rozhodnutí). Tyto materiály se však týkají pouze vnější stránky Základních pravidel, a sice přístupu japonských výrobců na trh Společenství. Naproti tomu z nich není možné vyvodit existenci dohod o respektování vnitrostátních trhů uvnitř Společenství. 116 Zadruhé společnost Mannesmann ve své replice Komisi vytýká, že neprokázala, že dohoda týkající se přístupu na trh Společenství naplňuje předpoklady stanovené v čl. 81 odst. 1 ES týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy a existence znatelného omezení hospodářské soutěže uvnitř společného trhu. 117 Především vzhledem k tomu, že Komise přesně nevymezila relevantní trh, nemohla posoudit, zda byly tyto dvě podmínky splněny. 118 Dále Mannesmann tvrdí, že Komisí popisované dohody uzavřené s japonskými podniky, nemohly mít znatelný vliv na hospodářskou soutěž na společném trhu ani na obchod mezi členskými státy. Mannesmann údaje použité Komisí, zejména v přílohách 1 až 4 napadeného rozhodnutí, zpochybňuje. Uvádí, že výrobci bezešvých trubek ve Společenství jsou na světovém trhu vystaveni účinné hospodářského soutěži producentů ze třetích zemí, což Komise ostatně sama uznala ve svém rozhodnutí ze dne 3. června 1997, v němž na základě nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 (Úř. vest. C 238, s. 15), rozhodla o slučitelnosti spojení podniků se společným trhem (N IV/M.906 - Mannesmann v. Vallourec). V bodě odůvodnění 103 napadeného rozhodnutí Komise mimoto přiznala, že nemohla existenci omezujícího účinku na ceny a nabídku v rámci společného trhu prokázat. 119 Konečně vezmeme-li v úvahu vlastnosti dotčeného trhu, nemohly by podle společnosti Mannesmann podniky dotčené napadeným rozhodnutím omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 81 odst. 1 vůbec zamýšlet. 120 Podle Komise tvoří argumenty uváděné společností Mannesmann k definici relevantního trhu a předpokladům použití čl. 81 odst. 1 ES týkajících se znatelného omezení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy nové žalobní důvody. Podle čl. 48 odst. 2 jednacího řádu jsou všechny tyto žalobní důvody nepřípustné. 121 Podpůrně má Komise za to, že tyto žalobní důvody nejsou také opodstatněné. Definice relevantního trhu je, jak vyplývá z bodů 29 a následujících odůvodnění napadeného rozhodnutí, shodná s tou, která je uvedena ve výše uvedeném rozhodnutí Mannesmann v. Vallourec. 122 Podle Komise z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že dohoda se vztahovala také k ochraně domácích trhů každého ze čtyř zúčastněných výrobců Společenství (body odůvodnění 62, 54, 66, 64 a 69 napadeného rozhodnutí). Dotčená dohoda byla tedy svým cílem schopná narušit obchod mezi členskými státy. Jak je stanoveno v bodě odůvodnění 102 napadeného rozhodnutí, byly tím naplněny předpoklady použití článku 81 odst. 1 ES. 123 Dále pokud jde o účinky výše uvedené dohody na obchod uvnitř Společenství, Komise tvrdí, že jsou zjevné, neboť každý z evropských výrobců měl na svém domácím trhu dominantní postavení (viz tabulka obsažená v bodě odůvodnění 68 napadeného rozhodnutí). V každém případě nebyla analýza jejích účinků, vzhledem k jejímu cíli, uvedenému ve výše uvedeném bodě, nezbytná (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1970, Chemiefarma v. Komise, 41/69, Recueil, s. 661, bod 128, a ze dne 30. ledna 1985, BNIC, 123/83, Recueil, s. 391, bod 22). 124 K otázce, zda dopad dohody byl v projednávaném případě na obchod uvnitř Společenství znatelný, Komise připomíná, že prodeje dotyčných výrobců Společenství na německém, britském, francouzském a italském trhu představovaly přibližně 15 % celkové spotřeby trubek OCTG a naftovodných trubek ve Společenství (bod odůvodnění 106 napadeného rozhodnutí). Vzhledem k podílům výrobců Společenství na trhu je zjevné, že dohoda o respektování německého, britského, francouzského a italského trhu znatelně ovlivňuje obchod mezi členskými státy. Skutečnost, že dohoda v rámci světového trhu ovlivnila pouze malé procento dotyčných výrobků, není v tomto směru relevantní. — Závěry Soudu 125 Nejprve je na místě konstatovat, že výše shrnuté žalobní důvody žalobkyně jsou na základě čl. 48 odst. 2 jednacího řádu v rozsahu, v němž se vztahují k otázce, zda porušení uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí mělo na obchod mezi členskými státy měřitelný dopad, skutečně nepřípustné. 126 Mannesmann totiž těmito argumenty, poprvé uvedenými v její replice, Komisi vytýká, že se dopustila nesprávného právního posouzení týkajícího se předpokladů použití čl. 81 odst. 1 ES, a nikoliv, navzdory svým tvrzením, které jsou předmětem bodu 26 její repliky, nedostatek odůvodnění. Důvody týkající se hmotněprávních otázek nejsou na rozdíl od těch, které se týkají nedostatečnosti odůvodnění, důvody veřejného pořádku, a proto soudci Společenství nepřísluší, aby k nim přihlédl i bez návrhu (viz obdobně rozsudek Soudu ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink's France, C-367/95 P, Recueil, s. I-1719, bod 67). 127 Pro každý případ je třeba podotknout, že

cs

caselaw

EU

Soud ve věcech, které byly za účelem jednání s projednávanou věcí spojeny, odmítl jako neopodstatněné argumenty srovnatelné s těmi, které uplatňuje společnost Mannesmann (rozsudky Soudu z dnešního dne Dalmine v. Komise, T-50/00, SB. rozh., s. II-2395, zvláště body 156 a 157, a JFE Engineering a další v. Komise, bod 102 výše, zvláště body 337 a 367 až 395). 128 Pokud jde o argumentaci týkající se údajného nedostatku znatelného omezení hospodářské soutěže, která rovněž patří k meritorním otázkám, a nikoliv k odůvodnění, je namístě mít za to, že je přípustná v rozsahu, v němž podporuje argumenty uvedené již v žalobě, podle nichž Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že dohoda uvedená v článku 1 napadeného rozhodnutí měla cíl nebo výsledek omezující hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES. 129 K věci samé je na místě nejprve připomenout, že Komise se v projednávaném případě opírala hlavně o omezující cíl dohody, která je předmětem sankce uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí (viz bod 111 výše ). 130 V tomto směru se podniky, které uzavírají dohodu s cílem omezit hospodářskou soutěž, nemohou v zásadě vyhnout použití čl. 81 odst. 1 ES s odkazem na to, že jejich dohoda neměla mít na hospodářskou soutěž měřitelný dopad. 131 Cílem dohody, která je předmětem sankce v článku 1 napadeného rozhodnutí, bylo totiž rozdělení trhů mezi členy Evropsko-japonského klubu; její existence měla smysl pouze tehdy, pokud jejím cílem bylo změřitelné omezení hospodářské soutěže, tedy takové, které bylo pro ně z obchodního hlediska užitečné. Komise přitom právně dostačujícím způsobem prokázala, že tato dohoda skutečně existovala. 132 Z toho vyplývá, že argumentace společnosti Mannesmann, podle níž Komise dotčený trh přesně nevymezila, není relevantní. Komise je totiž povinna vymezit trh v rozhodnutí vydaném na základě použití článku 81 ES pouze tehdy, nelze-li bez tohoto vymezení určit, zda dotčená dohoda je způsobilá ovlivnit obchod mezi členskými státy nebo zda jejím cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení soutěže na společném trhu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 15. září 1998, European Night Services a další v. Komise, T-374/94, T-375/94,T-384/94 a T-388/94, Recueil, s. II-3141, body 93 až 95 a 105). V zásadě není nutné dotčené zeměpisné trhy přesným způsobem definovat v případě, že samotným cílem dohody je omezení hospodářské soutěže „rozdělením trhů“, neboť skutečná nebo potenciální hospodářská soutěž byla na dotyčných územích nutně omezena, bez ohledu na to, zda tato území tvoří nebo netvoří „trhy“ v přísném slova smyslu. 133 Tedy i za předpokladu, že by Mannesmann prokázala, že Komise v projednávaném případě trh, kterého se týkalo porušení stanovené v článku 1 napadeného rozhodnutí, vymezila v napadeném rozhodnutí nedostatečným nebo nesprávným způsobem, nemohla by tato okolnost mít žádný vliv na existenci tohoto porušení. 134 Z výše uvedeného vyplývá, že výše shrnuté části žalobního důvodu je nutné ve věci samé zamítnout v rozsahu, v němž se vztahují k otázce, zda cílem nebo výsledkem porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí bylo znatelné omezení hospodářské soutěže. K existenci porušení čl 81 odst. 1 ES uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení 135 Mannesmann usuzuje, že závěr Komise, že smlouvy o dodávkách společnosti Corus, uzavřené mezi ní a společnostmi Vallourec, Dalmine a Mannesmann, sloužily realizaci společné obchodní strategie a tvoří porušení čl. 81 odst. 1 ES, je stižen zjevně nesprávným posouzením. 136 Zaprvé Mannesmann tvrdí, že důkazní materiály předložené za účelem dovozeni existence porušení uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí se výlučně týkaly společností Vallourec a Corus (viz body odůvodnění 78, 91, 110, 146 a 152 napadeného rozhodnutí). Komise žádným způsobem neprokázala účast společnosti Mannesmann na uplatňování Základních pravidel přijatých v rámci Evropsko-japonského klubu. Mannesmann má za to, že v rozsahu, v němž se výhrady Komise vztahovaly v tomto směru výlučně na smlouvy uzavřené mezi společností Corus a třetími osobami, nebyla schopná se účinně bránit. Mannesmann proto Soud žádá, aby přijal následující organizační procesní opatření: — nařídil Komisi, aby mu předložila dokumenty, na které se společnost Corus odvolávala ve věci T-48/00 a které se týkají skutečností zakládajících porušení uvedené v článku 2 rozhodnutí; — přiznal jí právo na nahlédnutí do těchto dokumentů, v rozsahu, v němž nejsou důvěrné, a umožnil jí k nim zaujmout stanovisko prostřednictvím dodatečného písemného projevu. 137 Komise tvrzení společnosti Mannesmann odmítá a tvrdí, že účast společnosti Mannesmann na porušení uvedeném v článku 2 byla právně dostačujícím způsobem prokázána v bodech 146 až 155 odůvodnění napadeného rozhodnutí. 138 Zadruhé společnost Mannesmann zpochybňuje tvrzení Komise, podle něhož se smlouvy o dodávkách bezešvých trubek uzavřené společností Corus začleňují do rámce dohody narušující hospodářskou soutěž. Především pokud by tomu tak bylo, nečekala by společnost Corus další dva roky na uzavření smlouvy se společností Mannesmann. Ve skutečnosti byla každá ze smluv o dodávkách uzavřena samostatně. Podobnosti mezi těmito smlouvami lze vysvětlit tím, že společnost Corus je chtěla jako smluvní strana každé z nich sjednotit. 139 Dále je uzavření těchto smluv vysvětleno objektivními a legitimními důvody. Rozhodnutí společnosti Corus zastavit výrobu určitých druhů ocelových trubek při zachování své kapacity řezání závitů na bezešvých trubkách bylo naprosto opodstatněné. Corus uzavřela se společností Vallourec smlouvu o dodávkách, neboť ta byla držitelem práv k technice řezání závitů VAM, jež byla nezbytná pro přístup na britský trh s trubkami OCTG prémium. Mannesmann připomíná, že v patentově-právních sporech mezi společnostmi Mannesmann a Vallourec vedených kvůli právům z průmyslového vlastnictví ke spojením VAM „prémium“, byly ve prospěch společnosti Vallourec vydány různé rozsudky, v jejichž důsledku mohla společnost Vallourec získat podíly na trhu na úkor společnosti Mannesmann. Namísto toho, aby se společnost Mannesmann z britského offshore trhu stáhla, rozhodla se pak, že se zaměří na prodej hladkých bezešvých trubek, které její zákazníci mohou opatřovat závity. Mimoto by společnost Vallourec nebyla schopná uspokojit úplnou poptávku společnosti Corus. V tomto kontextu dodávala společnost Mannesmann bezešvé trubky společnosti Corus. 140 Konečně společnost Mannesmann připomíná, že dotčené smlouvy o dodávkách se týkají pouze trubek s průměrem větším než 5% coulu. Přitom jedinými podniky se sídlem ve Společenství, které jsou schopné trubky s takovým průměrem vyrábět, jsou společnosti Vallourec, Dalmine a Mannesmann. Využitím těchto tří podniků a s tím spojeného rozdělení svých nákupních zdrojů se společnost Corus mohla pojistit proti rizikům zvýšení cen. Komise nemůže společnosti Corus vytýkat, že tak usilovala o maximalizaci svých zisků z prodeje konečných výrobků. 141 Komise tento výklad vyvrací. Tvrdí, že skutečným cílem dotčených smluv o dodávkách byla realizace Základních pravidel o respektování domácích trhů sjednaných v rámci Evropsko-japonského klubu (bod odůvodnění 146 napadeného rozhodnutí). 142 Tyto smlouvy obnovené v roce 1993 se tak začlenily do rámce dohody narušující hospodářskou soutěž, která je v rozporu s či. 81 odst. 1 ES. Smlouvy stanovovaly rozdělení dodávek společnosti Corus mezi společnosti Vallourec, Dalmine a Mannesmann v poměrech pro každého soutěžitele ve výši 40 %, 30 % a 30 %. Ačkoliv společnost Corus tyto smlouvy uzavřela k rozdílnému datu, představovaly jediné porušení či. 81 odst. 1 ES. Bez ohledu na to, jaký význam má ovládání techniky VAM, Komise trvá na tom, že účast společnosti Mannesmann na dohodě o bezešvých ocelových trubkách byla právně dostačujícím způsobem prokázána. 143 Navíc neměla společnost Corus na uzavření dotčených smluv žádný legitimní zájem. Vzhledem k tomu, že existoval převis nabídky bezešvých ocelových trubek, nemusela se společnost Corus obávat ani obtíží s dodávkami, ani zvýšení cen. K argumentu společnosti Mannesmann, že společnosti Corus nelze vytýkat zájem na maximalizaci svého zisku z prodeje konečných výrobků, Komise opakuje, že strategie společnosti Corus zapadá do rámce zakázaných dohod narušujících hospodářskou soutěž. 144 Zatřetí společnost Mannesmann tvrdí, že smlouvy o dodávkách společnosti Corus nejsou v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES. V tomto směru upozorňuje, že dodávky společnosti Corus se nacházely hluboko pod hranicí, kdy Komise obecně v případě vertikálních dohod zasahuje. Jako příklad uvádí, že nařízení Komise (ES) č. 2790/1999 ze dne 22. prosince 1999 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Úř. věst. L 336, s. 21) stanoví, že za „zákaz soutěžení“ je nutné považovat pouze takové závazky, kdy se kupující zavazuje získat u dodavatele více než 80 % objemu ročních nákupů. Není-li tato hranice dosažena, jsou tyto dohody dovolené. 145 Podle společnosti Mannesmann nebyla způsobem, jakým se společnost Corus zásobovala, hospodářská soutěž omezena. Vzhledem k neexistenci exkluzivity nebyla rozhodnutím společnosti Corus, že přidělí každému ze svých tří dodavatelů určitou kvótu svého celého ročního nákupu, hospodářská soutěž narušena. V případě bezešvých ocelových trubek převyšovala nabídka poptávku a potřeby společnosti Corus bylo možné předvídat. Za těchto okolností bylo pro společnost Corus rozumnější přidělit svým dodavatelům nákupní kvóty namísto toho, aby v těchto smlouvách o dodávkách stanovila množství požadovaného zboží. 146 Mannesmann dodává, že ceny dotčených výrobků byly vyjednávány samostatně, poté však byly podrobeny mechanismu úpravy, který sledoval vývoj na trhu. Takové doložky o úpravě cen jsou v dlouhodobých smlouvách běžné a vzhledem k fluktuaci cen, která je pro oblast ocelových trubek charakteristická, také odůvodněné. Tyto smlouvy nezahrnovaly žádnou výměnu důvěrných informací. Corus se omezila na to, že společnosti Mannesmann sdělovala úpravy cen provedené podle sjednaného mechanismu. Z rozhodovací praxe Komise mimoto vyplývá, že takové doložky nikdy nepovažovala za porušení čl. 81 odst. 1 ES. 147 Pokud jde o ostatní ujednání dotčených smluv, společnost Mannesmann tvrdí, že Komise přikládá zvláštní význam doložkám o smluvních pokutách, ačkoliv nejsou z hlediska práva hospodářské soutěže Společenství relevantní. Nedostatek přísnosti smluvních pokut stanovených pro případ výpadku v dodávce výrobků je vysvětlen převyšující nabídkou těchto výrobků, která společnosti Corus umožňovala snadné zásobování. 148 Konečně společnost Mannesmann ve své replice uvádí, že obě podmínky uvedené v čl. 81 odst. 1 ES, které se týkají znatelného charakteru ovlivnění obchodu uvnitř Společenství a omezení hospodářské soutěže, nebyly v projednávaném případě splněny. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod odůvodnění 147) vyplývá, že cílem dohod uvedených v článku 2 napadeného rozhodnutí bylo omezení přístupu japonských výrobců na britský trh. Dohoda takové povahy sice obchod mezi Společenstvím a Japonskem ovlivňovala, ale neměla žádné následky na obchod mezi členskými státy nebo na hospodářskou soutěž uvnitř společného trhu. 149 V každém případě byly účinky smluv uvedených v článku 2 napadeného rozhodnutí vzhledem k významu obchodu mezi Japonskem a Společenstvím zanedbatelné. Mannesmann v tomto směru Komisi vytýká, že neprovedla dostatečnou analýzu dotčeného trhu. Zdůrazňuje, že britský trh představuje přibližně 2,5 % světové spotřeby trubek OCTG, včetně bezešvých trubek. Podíl bezešvých trubek přitom představoval pouze přibližně 16 % všech trubek OCTG (příloha 2 napadeného rozhodnutí). Údajná dohoda se tedy nacházela zřetelně pod hranicí stanovenou v bodě 9 sdělení Komise 97/C 372/04 z roku 1997 o dohodách nepatrného významu, na které se nevztahují ustanovení článku [81] odst. 1 ES (Úř. věst. 1997, C 372, s. 13, dále jen „sdělení z roku 1997“). 150 Komise tyto argumenty popírá jako málo hodnověrné. Připomíná, že smlouvy o dodávkách vyhrazovaly společnostem Vallourec, Dalmine a Mannesmann pevný podíl na dodávkách bezešvých ocelových trubek společnosti Corus nezávisle na množstvích skutečně spotřebovaných společností Corus. Tyto podniky neměly žádný zájem na tom, aby vzájemně soutěžily v oblasti cen bezešvých ocelových trubek, které jsou opatřovány závity ve Spojeném království. 151 Po zjištění, že nařízení č. 2790/1999 je v projednávaném případě nepoužitelné, Komise upřesňuje, že smluvní pokuty stanovené ve smlouvách o dodávkách zkoumala jedině proto, aby mohla ověřit, zda délka dodacích lhůt mohla objektivně odůvodnit rozhodnutí společnosti Corus zásobovat se výlučně prostřednictvím podniků ze Společenství. Komise dospěla k závěru, že doložka o dodacích lhůtách byla do dohod začleněna pouze za účelem vyloučení japonských výrobců. 152 Komise nakonec namítá nepřípustnost žalobních důvodů společnosti Mannesmann týkajících se nedostatku znatelného omezení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy z důvodu, že byly vzneseny opožděně. Stejně tak se společnost Mannesmann odvolávala na protiprávnost článku 2 napadeného rozhodnutí vzhledem ke sdělení z roku 1997 až ve své replice. V obou případech se jednalo o nové žalobní důvody, které jsou na základě čl. 48 odst. 2 jednacího řádu nepřípustné. 153 Podpůrně Komise tvrdí, že tyto žalobní důvody nejsou opodstatněné. 154 Pokud jde o tvrzení, podle něhož by bylo třeba použít sdělení z roku 1997, Komise upozorňuje, že vzhledem k období odběru od roku 1990 až do roku 1995, které tvoří referenční období pro stanovení peněžitých pokut, by bylo na místě vyžadovat spíše použití sdělení Komise ze dne 3. září 1986 o dohodách nepatrného významu, na které se nevztahují ustanovení článku [81] odst. 1 ES (Úř. vest. 1986, C 231, s. 2). V naposledy uvedeném sdělení se však uváděná 5 % hranice de minimis nevztahuje na světový trh, ale jednoznačně na relevantní zeměpisný trh v rámci Společenství. V projednávaném případě představovaly dotčené smlouvy o dodávkách 78 % až 84 % spotřeby na britském trhu a 13 % až 24 % spotřeby na trhu Společenství. Mimoto byly obraty dotčených podniků vysoko nad hranicí 200 milionů euro, stanovenou v tomto sdělení. Komise nadto dodává, že v projednávaném případě nebyly hranice stanovené ve sdělení z roku 1997, jehož použití se společnost Mannesmann domáhá, zjevně dodrženy. 155 Nakonec se Komise domnívá, že případné zrušení článku 2 napadeného rozhodnutí by nemělo vliv na výši pokuty uložené společnosti Mannesmann, neboť porušení stanovené tímto ustanovením nevedlo k žádné samostatné sankci. — Závěry Soudu 156 Na úvod je třeba poukázat na to, že společností Mannesmann podaný návrh, aby Komise v projednávané věci předložila dokumenty předložené společností Corus ve věci T-48/00, se stal bezpředmětným, neboť všech sedm věcí týkajících se legality napadeného rozhodnutí, včetně projednávané věci a věci T-48/00, bylo spojeno pro účely jednání, takže všechny žalobkyně měly možnost nahlédnout v kanceláři Soudu do všech písemných projevů a příloh předložených v jiných věcech s výhradou zachování důvěrnosti určitých písemností. Mannesmann měla tedy přístup ke všem dotčeným dokumentům a během jednání se k jejich obsahu mohla vyjádřit v rozsahu, v němž si to přála. Za těchto okolností není na místě vyhovět jejímu dalšímu návrhu, aby jí bylo umožněno předložit za tímto účelem nový písemný projev. 157 Cíl a výsledek tří smluv o dodávkách byly Komisí popsány v bodě 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí následovně: „Cílem těchto smluv bylo zásobování vedoucího podniku na trhu s hladkými trubkami OCTG v oblasti Severního moře a jejich účelem bylo zachovat domácího výrobce ve Spojeném království tak, aby v rámci Evropsko-japonského klubu byla dodržována [Základní pravidla]. Hlavním cílem a výsledkem těchto smluv bylo rozdělení potřeby hladkých trubek soutěžitele [společnosti Corus] (Vallourec od února 1994) mezi společnosti [Mannesmann], Vallourec a Dalmine. Smlouvy vázaly nákupní ceny hladkých trubek na ceny závitových trubek [společnosti Corus]. Obsahovaly také omezení svobody zásobování [společnosti Corus] (Vallourec od února 1994) a posledně uvedenou zavazovaly k předávání informací o účtovaných prodejních cenách jako i množstvích prodeje jejím soutěžitelům. Mimoto se společnosti [Mannesmann], Vallourec (do února 1994) a Dalmine zavázaly zásobovat svého soutěžitele ([společnost Corus] resp. od března 1994 Vallourec), aniž by dopředu znaly množství.“ 158 Znění předložených smluv o dodávkách, zejména smlouvy uzavřené mezi společnostmi Mannesmann a Corus dne 9. srpna 1993 v podstatě potvrzují skutková zjištění, na které je odkazováno v bodě odůvodnění 111 napadeného rozhodnutí, jakož i v jeho bodech odůvodnění 78 až 82 a 153. Z celkového pohledu rozdělují tyto smlouvy přinejmenším od 9. srpna 1993 potřebu hladkých trubek společnosti Corus mezi tři jiné evropské výrobce (40 % pro Vallourec, 30 % pro Dalmine a 30 % pro Mannesmann). Mimoto je v každé ze tří smluv stanoveno určení cen placených společností Corus vypočtených na základě matematického vzorce, který vychází z ceny, kterou společnost Corus dosáhla za své trubky opatřené závity. 159 Z těchto zjištění vyplývá, že cílem nebo alespoň výsledkem těchto smluv o dodávkách bylo, pokud jde o čtyři evropské výrobce, nahrazení hospodářské soutěže spojené s riziky konkurence rozdělením zisku, který mohl být na britském trhu dosažen na základě prodeje závitových trubek (viz pokud jde o jednání ve vzájemné shodě obdobně rozsudek Cement, bod 42 výše, bod 3150). 160 Každou ze smluv o dodávkách společnost Corus své tři soutěžitele se sídlem ve Společenství zavázala tím způsobem, že výměnou za vzdání se své volnosti nákupů zmizela veškerá účinná hospodářská soutěž na jejím domácím trhu a také veškerá perspektiva hospodářské soutěže ze strany těchto soutěžitelů. Pro tyto tři soutěžitele se totiž prodeje hladkých trubek snížily tehdy, když klesly prodeje závitových trubek uskutečněné společností Corus. Mimoto ziskové rozpětí realizované při prodejích hladkých trubek, ke kterým se tito tři dodavatelé zavázali, se také snížilo za předpokladu, že ceny dosažené společností Corus za její závitové trubky poklesly, a mohlo se dokonce proměnit ve ztrátu. Za těchto okolností bylo prakticky nepředstavitelné, aby tito tři výrobci usilovali o účinnou hospodářskou soutěž se společností Corus na britském trhu závitových trubek, zvláště pokud jde o ceny (viz bod odůvodnění 153 napadeného rozhodnutí). 161 Naopak si každý ze tří soutěžitelů společnosti Corus usazených ve Společenství zajistil uzavřením smluv nepřímý podíl na jejím domácím trhu a podíl na ziscích z něho plynoucích. Za účelem získání těchto výhod se fakticky vzdali možnosti prodeje závitových trubek na britském trhu, jakož i, přinejmenším od podpisu třetí smlouvy dne 9. srpna 1993, kterou bylo zbývajících 30 % přiděleno společnosti Mannesmann, možnosti dodávat vyšší podíl hladkých trubek nakupovaných společností Corus, než jaký jim byl předem přidělen. 162 Navíc se soutěžitelé společnosti Corus zavázali k obtížné, a tedy z obchodního hlediska nestandardní povinnosti dodávat společnosti Corus množství trubek, která byla předem stanovena pouze prostřednictvím odkazu na prodeje závitových trubek uskutečněných společností Corus. Tato povinnost posílila nedovolenou vzájemnou závislost mezi těmito výrobci a společností Corus v rozsahu, v němž byly jako smluvně zavázaní dodavatelé závislí na obchodní politice sledované společností Corus. 163 Je nutné konstatovat, že v případě neexistence smluv o dodávkách by tři evropští výrobci se sídlem mimo Velkou Británii měli za normálních okolností, není-li brán ohled na Základní pravidla, skutečný nebo alespoň potenciální obchodní zájem na účinné soutěži se společností Corus na britském trhu se závitovými trubkami a na tom, aby mezi sebou při zásobování společnosti Corus hladkými trubkami soutěžili. 164 V tomto směru je třeba mimoto poukázat na to, že každá ze tří smluv o dodávkách byla uzavřena původně na období pěti let. Tato poměrně dlouhá doba trvání potvrzuje a posiluje protisoutěžní povahu těchto smluv, zejména vzhledem k tomu, že se společnost Mannesmann a oba další dodavatelé společnosti Corus fakticky vzdali přímého využití případného růstu britského trhu se závitovými trubkami během tohoto období. 165 Pokud jde o specifický argument společnosti Mannesmann, že vzorec pro výpočet ceny obsažený ve smlouvách je pouhou doložkou o úpravě ceny, je třeba podotknout, že Komise tuto smluvní doložku hodnotila jako protisoutěžní, protože váže cenu zaplacenou společností Corus každému z jejích dodavatelů za hladké trubky na cenu dosaženou společností Corus za závitové trubky, a to stejným způsobem pro všechny tři dodavatele. Je nutné konstatovat, že i za předpokladu, že výchozí ceny za dodávky hladkých trubek byly skutečně vyjednány mezi společností Corus a každým z jejích tří dodavatelů nezávisle na sobě, byl obchodní poměr sil tak, jak existuje mezi společností Corus a každým tímto podnikem a tak jak se odráží v těchto cenách, neměnný, a tím byla vyloučena jakákoliv možnost hospodářské soutěže, pokud jde o ceny hladkých trubek nakupovaných společností Corus. Volba ceny za závitové trubky prodávané společností Corus jako referenčního indexu není neutrální a odlišuje výrazným způsobem dotčený vzorec od běžných doložek o úpravách cen. Jak bylo konstatováno výše v bodě 160, měla tato volba za následek to, že tři dodavatelé, kteří také sami závitové trubky vyráběli, ztratili na hospodářské soutěži v oblasti cen se společností Corus na trhu Spojeného království vlastní obchodní zájem. 166 Jak mimoto podotkla Komise, vzorec pro výpočet ceny hladkých trubek stanovený ve všech třech smlouvách o dodávkách s sebou nesl nedovolenou výměnu obchodních informací (viz bod odůvodnění 153 napadeného rozhodnutí; viz také jeho bod odůvodnění 111), které musí zůstat důvěrné, aby nebyla ohrožena samostatnost obchodní politiky soutěžitelů (v tomto smyslu rozsudky Soudu ze dne 11. března 1999, Thyssen Stáhl v. Komise, T-141/94, Recueil, s. II-347, bod 403, a British Steel v. Komise, T-151/94, Recueil, s. II-629, body 383 a následující). 167 Argumentace společnosti Mannesmann, podle níž jí nebyly zpřístupněny žádné důvěrné informace o množství trubek prodaných společností Corus a cenách za ně zaplacených jejími zákazníky, ji nemůže na základě okolností projednávaného případu vyvinit. 168 Pokud jde o množství závitových trubek prodaná společností Corus, je na místě konstatovat, že si je její dodavatelé, mezi nimi společnost Mannesmann, mohli lehce vypočítat, neboť každý z nich dodával společnosti Corus v zásadě pevný procentuální podíl její potřeby. 169 Naproti tomu společnost Mannesmann správně poukazuje na to, že společnost Corus svým smluvním partnerům ceny dosažené za její závitové trubky jako takové nesdělovala. Následkem toho je tvrzení týkající se dosahu smluvních závazků, obsažené v bodě odůvodnění 111 napadeného rozhodnutí, podle něhož „se [společnost Corus] zavázala sdělovat svým soutěžitelům ceny uskutečněných prodejů“ v tomto směru nadsazené. Komise přesto v bodě odůvodnění 153 napadeného rozhodnutí a před Soudem správně poukazuje na to, že tyto ceny byly k ceně, která byla za hladké trubky zaplacena, v určitém matematickém poměru, takže dotyční tři dodavatelé získali přesné údaje o směru, okamžiku a rozsahu každé změny cen závitových trubek prodaných společností Corus. 170 Je nutné konstatovat nejen to, že sdělování těchto informací soutěžitelům porušuje či. 81 odst. 1 ES, ale že navíc povaha tohoto porušení je v podstatě stejného druhu bez ohledu na to, zda byly sděleny samotné ceny za závitové trubky nebo pouze údaje o jejich změně. Za těchto okolností je namístě mít za to, že nepřesnost uvedená ve výše uvedených bodech je v širším kontextu porušení uvedeného v článku 2 rozhodnutí nevýznamná a následně nemá žádný dopad na zjištění existence tohoto porušení. 171 Pokud jde o argumentaci společnosti Mannesmann opírající se o nařízení č. 2790/1999 je nejprve třeba poukázat na to, že toto nařízení není v projednávaném případě přímo použitelné, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. prosince 1999 a jeho článek 2 se v případě společnosti Mannesmann vztahuje na období let 1993 až 1997, tedy na dobu před vstupem relevantních ustanovení nařízení č. 2790/1999 v platnost dne 1. června 2000. 172 Mimoto v rozsahu, v němž by toto nařízení mohlo být přesto v projednávaném případě relevantní, neboť představuje postoj Komise, který zaujala v prosinci roku 1999 ve vztahu k málo škodlivé povaze vertikálních dohod na hospodářskou soutěž, je třeba vzít v úvahu, že tímto nařízením byl proveden či. 81 odst. 3 ES. Z článku 4 nařízení č. 17 přitom vyplývá, že individuální výjimka pro dohody mezi podniky je podle tohoto ustanovení možná pouze tehdy, pokud smlouvy byly za tímto účelem Komisi oznámeny, což se v projednávaném případě nestalo. 173 Z toho vyplývá, že legalita dotčených smluv může být posouzena pouze na základě či. 81 odst. 1 ES. Tak tedy i za předpokladu, že by tyto smlouvy splňovaly ve světle politiky sledované Komisí, jak je vyjádřena v nařízení č. 2790/1999, hmotněprávní podmínky upravující udělení výjimek podle či. 81 odst. 3 ES, nebyla by tato skutečnost v projednávaném případě relevantní. Naopak skutečnost, že toto nařízení bylo schváleno v prosinci 1999 podle Komise potvrzuje, že takové dohody v zásadě porušují čl. 81 odst. 1 ES, neboť vyžadují použití či. 81 odst. 3 ES. Argumentaci společnosti Mannesmann vztahující se k nařízení č. 2790/1999 je tudíž nutné odmítnout. 174 Mimoto je na místě konstatovat, že vzhledem k tomu, že k porušení uvedenému v článku 2 napadeného rozhodnutí došlo na základě omezení hospodářské soutěže, která jsou obsažená v samotných smlouvách o dodávkách, postačují výše uvedené úvahy k prokázání jeho existence. 175 Bez ohledu na to, do jaké míry se čtyři evropští výrobci skutečně mezi sebou dohodli, je totiž nutné konstatovat, že každý z nich uzavřel smlouvy o dodávkách, které omezují hospodářskou soutěž a začleňují se do porušení či. 81 odst. 1 ES uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí. Pokud v čl. 2 odst. 1 napadeného rozhodnutí stojí, že smlouvy o dodávkách byly uzavřeny „v rámci porušení uvedeného v článku 1“, ze znění bodu odůvodnění 111 napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že uzavření těchto smluv tvoří samo o sobě porušení uvedené v článku 2. 176 Takže i za předpokladu, že by se společnosti Mannesmann podařilo prokázat, že uzavření její smlouvy o dodávkách se společností Corus bylo objektivně v souladu s jejím obchodním zájmem, nebyl by tím žádným způsobem vyvrácen názor Komise, že tato dohoda byla protiprávní. Protisoutěžní jednání jsou totiž, alespoň krátkodobě, velmi často v individuálním obchodním zájmu podniků. 177 Ve světle těchto zjištění není nutné rozhodnout o názorových rozdílech existujících mezi účastníky řízení, které se týkají významu smluvní pokuty stanovené ve smlouvách pro případ nedodání, a sice pouhého odpovídajícího snížení podílu dotčeného dodavatele, neboť společnost Mannesmann

cs

caselaw

EU

chce předloženým argumentem v tomto směru dokázat, že z pohledu společnosti Corus bylo uzavření tří smluv o dodávkách, tak jak byly sepsány, z obchodního hlediska logické. Argumentace, podle níž byly společnosti Vallourec, Dalmine a Mannesmann jedinými podniky se sídlem ve Společenství schopnými vyrábět trubky s takovým rozměrem, není také ze stejných důvodů relevantní. 178 Stejně tak nejsou relevantní argumenty společnosti Mannesmann, které se z podstatné části vztahují k jejím obchodním zájmům na uzavření smlouvy o dodávkách hladkých trubek se společností Corus a k postavení společnosti Vallourec na trhu se závitovými trubkami vyplývající z jejích práv ke spojům „VAM“ prémium. Tyto argumenty by nanejvýš mohly v určitém rozsahu relativizovat tvrzení Komise vztahující se k vyloučení účinné hospodářské soutěže na britském trhu se závitovými trubkami ze strany společnosti Mannesmann, ale nemohly by vyvrátit hlavní zjištění, podle nichž smluvní strany smluv o dodávkách nahradily na britském trhu s hladkými a závitovými trubkami s riziky spojenou hospodářskou soutěž svou spoluprací, neboli obchodní jistotou. 179 Vzhledem k tomu, že existence porušení uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí byla právně dostačujícím způsobem prokázána, není nezbytně nutné zabývat se ani úvahami Komise týkajícími se dohody mezi čtyřmi evropskými výrobci (viz bod 171 výše). Zvláště není za tímto účelem nutné mimoto analyzovat argumenty uplatněné společností Mannesmann ve vztahu k souboru nepřímých důkazů nenacházejících se ve smlouvách o dodávkách, které byly Komisí předloženy za účelem prokázání existence tohoto společného postupu. 180 Pokud jde o porušení uvedené v článku 2 napadeného rozhodnutí, je v každém případě třeba zkoumat stupeň koordinovaného postupu, který mezi čtyřmi výrobci Společenství existoval, neboť je relevantní pro zkoumání některých dalších žalobních důvodů vznesených v projednávaném případě. 181 V této souvislosti je na místě podotknout, že jednání, která jsou částí širšího celkového plánu a kterými je sledován společný cíl, mohou být považována za představující jedinou dohodu (v tomto smyslu rozsudek Cement, bod 42 výše, bod 4027). Pokud totiž Komise dokazuje, že podnik prostřednictvím své účasti na dohodách věděl nebo nutně musel vědět, že se tím začlenil do jediné dohody, může být jeho účast na dotyčných dohodách narušujících hospodářskou soutěž výrazem jeho přistoupení k této dohodě (v tomto smyslu rozsudek Cement, bod 42 výše, body 4068 a 4109). 182 V tomto směru je relevantní zvláště dokument „Úvahy ke smlouvě VAM“ ze dne 23. března 1990. Pod názvem „Scénář II“ tam p. Verluca uvádí možnost, že „Japonce bude možné přimět k tomu, aby se vyhýbali [britskému] trhu a nechali Evropany vyřešit problém mezi sebou“. Pokračuje: „v tomto případě si společnosti [Mannesmann], [Vallourec] a Dalmine skutečně hladké trubky rozdělí“. V následujícím odstavci uvádí, že „by pak pravděpodobně bylo výhodné vázat prodeje [společnosti Vallourec] současně na cenu a množství VAM prodaných [společností Corus]“. 183 Vzhledem k tomu, že tento návrh přesně odráží podstatný obsah smlouvy uzavřené mezi společnostmi Vallourec a Corus o 16 měsíců později, je jednoznačné, že společnost Vallourec tuto strategii skutečně zvolila a že tato smlouva byla uzavřena s cílem ji realizovat. 184 Navíc skutečnost, že mezi společností Corus na jedné straně a každým z ostatních evropských členů Evropsko-japonského klubu na straně druhé, a sice nejprve společností Dalmine a následně společností Mannesmann, byla uzavřena prakticky totožná smlouva, takže potřeby hladkých trubek společnosti Corus byly přesně tak, jak uvažoval p. Verluca, skutečně rozděleny od srpna 1993 mezi tři ostatní členy Evropsko-japonského klubu, potvrzuje, že tyto tři smlouvy musely být uzavřeny za účelem sledování strategie navržené v rámci jejich společného postupu v rámci uvedeného klubu. 185 Tento závěr je dále podložen důkazními materiály, které Komise uvádí v napadeném rozhodnutí, a to zvláště v jeho bodě odůvodnění 91, který je následujícího znění: „Dne 21. ledna 1993 zaslala [společnost Corus] společnosti Vallourec nástin návrhu dohody o restrukturalizaci odvětví bezešvých trubek (je pravděpodobné, že byl zaslán také společnosti [Mannesmann] a Dalmine), který měl být diskutován na jednání v Heathrow dne 29. ledna 1993 mezi společnostmi Mannesmann, Vallourec, Dalmine, [Corus] (s. 4628 [spisu Komise, tzn. strana 1 dokumentu nazvaného‚Nástin návrhu dohody o restrukturalizaci odvětví bezešvých trubek‘]). V tomto dokumentu stojí: ‚[společnost Corus] oznámila svůj záměr případně opustit odvětví bezešvých trubek. Hodlá však postupovat plánovitě a koordinovaně, aby tím při zásobování jejích zákazníků nedošlo k žádným výpadkům, a hodlá výrobcům, kteří získají toto odvětví, poskytnout pomoc k tomu, aby si zachovali zakázky [...]. V posledních šesti měsících vedla [společnost Corus] rozhovory s jinými výrobci, kteří mají zájem na získání aktiv [společnosti Corus] a přitom získala dojem, že postup popsaný v tomto dokumentu se setkává s všeobecným souhlasem‘. Jeden z návrhů zněl, že na společnost Vallourec bude převedena výroba OCTG a budou přitom zachovány platné smlouvy o zásobování hladkými trubkami mezi společnostmi [Corus] a Vallourec, [Mannesmann] a Dalmine, za současného zachování stejných podílů. Ve stejný den se konalo jednání mezi společnostmi [Mannesmann] a [Corus], v jehož průběhu [společnost Mannesmann] ‚[souhlasila s tím, že společnost Vallourec převezme vedení, pokud jde o získání odvětví OCTG]‘ (s. 4626 [spisu Komise, totiž fax sestávající se pouze z jedné strany ze dne 22. ledna 1993 od pana Davise ze společnosti Corus panu Patrierovi ze společnosti Vallourec]). Dokument Dalmine nazvaný [.Systém pro bezešvé trubky ve Evropě a vývoj na trhu'] (.Seamless steel tube systém in Europe and market evolution') a uvedený na s. 2051 spisu Komise (s. 2053 [spisu Komise]) z května až srpna roku 1993 hovoří o tom, že řešení problému [společnosti Corus], které by vyhovovalo všem, může být nalezeno pouze v evropském kontextu; společnost Dalmine rovněž nic nenamítala proti převzetí výrobních závodů [společnosti Corus] společností Vallourec“. 186 Mimoto je třeba podotknout, že v záznamu „Strategické úvahy“ uvedeném v bodě odůvodnění 80 napadeného rozhodnutí společnost Vallourec výslovně zvažovala možnost, že se společnosti Dalmine a Mannesmann s ní dohodnou na dodávkách hladkých trubek společnosti Corus. Navíc se Komise v bodě odůvodnění 59 napadeného rozhodnutí opírala o dokument „g) Japonci“, zvláště o časový plán na jeho straně 4 (s. 4912 spisu Komise), aby konstatovala, že evropští výrobci uspořádali před setkáním s japonskými výrobci přípravné jednání, aby zkoordinovali své pozice a v rámci Evropsko-japonského klubu předložili společné návrhy. 187 Z výše uvedených důkazních listin, které Komise v napadeném rozhodnutí uvádí, vyplývá, že čtyři výrobci Společenství se skutečně přinejmenším v roce 1993 setkali, aby zkoordinovali své pozice v rámci Evropsko-japonského klubu před jeho mezikontinentálními jednáními. Je rovněž prokázané, že na těchto setkáních bylo diskutováno uzavření závodu pro řezání závitů společnosti Corus v Clydesdale a jeho převzetí společností Vallourec, jakož i zásobování tohoto závodu hladkými trubkami společností Dalmine a Mannesmann. Je proto nepravděpodobné, že by společnost Mannesmann nemohla znát obsah strategie vypracované společností Vallourec a skutečnost, že se její vlastní smlouva o dodávkách společnosti Corus začlenila do rozsáhlé dohody narušující hospodářskou soutěž, jež se týká jak trhu se standardními závitovými trubkami, tak i trhu s hladkými trubkami. 188 Pokud jde o argument společnosti Mannesmann, podle něhož třetí smlouva o dodávkách mezi společností Corus a jí samou byla uzavřena teprve podstatně později než dvě další, takže Komise neměla vyvozovat existenci jediného porušení zahrnujícího čtyři evropské výrobce, je na místě podotknout, že neexistencí smlouvy o dodávkách mezi společnostmi Mannesmann a Corus v období před rokem 1993 není tvrzení Komise vyvráceno. Strategie rozdělení dodávek hladkých trubek byla totiž sice realizována v plném rozsahu teprve od okamžiku, kdy společnost Corus měla tři dodavatele, přesto podpis dvou ostatních smluv tvořil již částečnou realizaci tohoto záměru v očekávání jeho úplné realizace. 189 Mimoto jak Komise uvedla před Soudem, není odkaz obsažený v „Nástinu návrhu dohody o restrukturalizaci odvětví bezešvých trubek“ ze dne 21. ledna 1993 na skutečnost, že společnost Mannesmann již tehdy společnosti Corus hladké trubky dodávala, zdaleka neslučitelný s tvrzením společnosti Mannesmann, že smlouvy o dodávkách uzavřela se společností Corus v srpnu 1993, ale posiluje analýzu Komise. Totiž i přesto, že Komise z opatrnosti existenci porušení uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí konstatovala vůči společnosti Mannesmann teprve ode dne 9. srpna 1993, neboť její podpis smlouvy o dodávkách se společností Corus k tomuto datu představuje jistý důkaz její účasti na porušení, ve skutečnosti z tohoto odkazu vyplývá, že společnost Mannesmann dodávala společnosti Corus hladké trubky již od ledna 1993. 190 Z důkazních materiálů uváděných Komisí v napadeném rozhodnutí tedy vyplývá, že společnost Vallourec vypracovala strategii na ochranu trhu Spojeného království a uzavřela se společností Corus smlouvu o dodávkách, která jí zejména v první fázi umožnila provést první krok k realizaci této strategie. Poté se k ní připojily společnosti Dalmine a Mannesmann, což potvrzuje uzavření vlastní smlouvy o dodávkách se společností Corus každou z nich. 191 Konečně pokud jde o tvrzení vztahující se k neexistenci znatelného ovlivnění obchodu mezi členskými státy, je třeba vzít v úvahu, že jsou podle či. 48 odst. 2 jednacího řádu skutečně v souladu s argumentací Komise nepřípustná. 192 Mannesmann těmito argumenty, poprvé uvedenými v replice, totiž Komisi vytýká nesprávné právní posouzení, pokud jde o podmínky použití čl. 81 odst. 1 ES. Žalobní důvody týkající se věci samé nespadají do veřejného pořádku, a proto soudci Společenství nepřísluší, aby je vznesl bez návrhu. 193 V každém případě je třeba poukázat na to, že Soud ve věcech, které byly s projednávanou věcí spojeny pro účely jednání, odmítl jako neopodstatněné argumenty srovnatelné s těmi, které předkládá společnost Mannesmann (rozsudky Dalmine v. Komise, bod 127 výše, zvláště body 156 a 157, a JFE Engineering a další v. Komise, bod 102 výše, zvláště body 367 až 374 a 386 až 395). 194 Pokud jde o argumentaci, vztahující se k zanedbatelné povaze protisoutěžních účinků smlouvy uzavřené mezi společnostmi Mannesmann a Corus, je na místě ji považovat za přípustnou v rozsahu, v němž podporuje argumenty uvedené již v žalobě, podle nichž Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že cílem nebo výsledkem smluv o dodávkách uvedených v článku 2 napadeného rozhodnutí, bylo omezení hospodářské soutěže ve smyslu článku 81 ES. 195 Pokud jde o věc samou, je na místě nejprve připomenout, že Komise se v projednávaném případě opírá nejen o výsledek, ale také o zakázaný cíl dohody sankcionované v článku 2 napadeného rozhodnutí (viz bod odůvodnění 111 napadeného rozhodnutí, jakož i body 157 a následující výše). 196 V tomto směru se podniky, které uzavírají dohodu zejména s cílem omezit hospodářskou soutěž, nemohou v zásadě vyhnout použití čl. 81 odst. 1 ES s tvrzením, že dohoda neměla mít na hospodářskou soutěž měřitelný dopad (viz také bod 130 výše). 197 Smlouvy sankcionované v článku 2 napadeného rozhodnutí byly totiž sepsány tak, jak bylo zhodnoceno výše v bodech 179 a následující, aby dodávky hladkých trubek společnosti Corus jako „vedoucímu podniku na trhu“ („leader“, viz bod odůvodnění 111 napadeného rozhodnutí) byly na britském trhu rozděleny mezi její soutěžitele, kteří byli také členy Evropsko-japonského klubu. Mimoto tyto smlouvy stanovovaly protiprávní předávání obchodních informací. Již cíl smluv jako takový bez ohledu na to, jaký mohl být výsledek těchto smluv, obsahoval výrazná omezení hospodářské soutěže na trhu Spojeného království, který ve vztahu k porušení uvedenému v článku 1 rozhodnutí představoval zvláštní trh (rozsudek Dalmine v. Komise, bod 127 výše, body 267 a 268). 198 Následkem toho je nutné výše shrnuté části žalobního důvodu meritorně zamítnout v rozsahu, v němž se vztahují k otázce, zda porušení uvedené v článku 2 rozhodnutí splňuje kritérium, které se týká existence cíle nebo výsledku znatelně omezujícího hospodářskou soutěž. 199 Mimoto je namístě mít za to, že argumentace společnosti Mannesmann opírající se o sdělení z roku 1997 je přípustná navzdory skutečnosti, že byla poprvé vyjádřena v replice. Mannesmann se totiž na toto sdělení odvolává za účelem posílení svého argumentu, který již uvedla v žalobě, podle něhož se v případě smluv o dodávkách nejednalo o dohody narušující hospodářskou soutěž, které porušovaly čl. 81 odst. 1 ES. 200 Pokud jde o věc samou, je nejprve na místě poukázat na to, že sdělení z roku 1997 je z hlediska časové působnosti v projednávaném případě použitelné, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v roce 1999. Tímto sdělením z roku 1997 Komise zaujala stanovisko k dohodám, které v uvedeném čase považovala za porušení čl. 81 odst. 1 ES. Zejména je třeba podotknout, že sdělení z roku 1997 stanoví mezní hranice v procentech, takže narozdíl od předcházejících sdělení, která stanovila hranice v absolutních hodnotách, odráží toto sdělení vývoj politiky nebo posuzování Komise, a nikoliv pouze zohlednění inflace. Za těchto podmínek je pro posouzení napadeného rozhodnutí rozhodující sdělení z roku 1997, a nikoliv z roku 1986, navzdory skutečnosti, že předmětné smlouvy byly uzavřeny v letech 1991 a 1993. 201 Nicméně je třeba uvážit, že v projednávaném případě nelze s odvoláním na sdělení z roku 1997 uznat smlouvy o dodávkách za platné, jestliže přispěly k realizaci širší dohody narušující hospodářskou soutěž týkající se závitových trubek, kterou uvedené sdělení pojmově nepokrývá (viz body 179 a následující výše). Protisoutěžní cíl a výsledky těchto smluv totiž přesahují částečně ty, které přímo vyplývají z jejich ustanovení, takže mechanické použití sdělení z roku 1997 na smlouvy o dodávkách jako takové přiměřeně nezohledňuje jejich dopad na dotčené trhy. 202 V každém případě se čísla předložená společností Mannesmann, aby prokázala, že podíl dotčených podniků na trhu je nižší než mezní hranice stanovené ve sdělení z roku 1997, vztahují na světový trh s trubkami OCTG. Sdělení z roku 1997 však upřesňuje, že to jsou „podíly na trhu všech zúčastněných podniků“, které nemohou překročit relevantní hranici „na žádném z dotyčných trhů“. 203 V tomto ohledu ačkoli definice obsažená v bodě odůvodnění 35 napadeného rozhodnutí vychází ze zeměpisného „světového“ trhu s bezešvými trubkami OCTG, je nutné ji nazírat ve světle podrobného popisu různých částí dohod uzavřených v rámci Evropsko-japonského klubu, zvláště Základních pravidel. Z napadeného rozhodnutí jako celku totiž vyplývá, zejména z jeho bodů 53 až 77 odůvodnění, že chování japonských a evropských výrobců na domácích trzích nebo v určitých případech na trhu některého světového regionu, bylo určováno podle zvláštních pravidel, která se měnila trh od trhu, a která vyplývala z obchodních jednání v Evropsko-japonském klubu. 204 Za těchto podmínek je to podrobný popis situace na každém trhu, který představuje skutečnou analýzu dotčených zeměpisných trhů v napadeném rozhodnutí. Je proto na místě vykládat bod odůvodnění 35 napadeného rozhodnutí tak, že obsahuje definici zeměpisného trhu bezešvých trubek OCTG, který by měl podle čistě objektivních obchodních a hospodářských hledisek existovat, odhlédneme-li od zakázaných dohod, jejichž cílem nebo výsledkem je umělé rozdělení trhu. 205 Je tedy na místě odmítnout argumenty společnosti Mannesmann, které se týkají nízkého procentuálního podílu prodejů uskutečněných společností Corus a jí samotnou na světovém trhu s trubkami OCTG, jako irelevantní. I za předpokladu, že by se použilo sdělení z roku 1997, je třeba vzít v úvahu podíly na britském trhu nebo alespoň na trhu Společenství. Z napadeného rozhodnutí, zejména z čísel uvedených v bodech odůvodnění 68 a 113, však vyplývá, že podíly samotné společnosti Corus, která byla smluvní stranou každé smlouvy o dodávkách, na britském trhu a trhu Společenství byly výrazně vyšší než hranice stanovené v oznámení z roku 1997, ať je to hranice 10 % na trhu, která se používá na vertikální dohody nebo hranice 5 % použitelná na horizontální dohody. Z toho je tedy zřejmé, že předmětné smlouvy nejsou smlouvami nepatrného významu ve smyslu uvedeného sdělení z roku 1997. 206 Na základě výše uvedeného je na místě dospět k závěru, že Komise v napadeném rozhodnutí správně usoudila, že smlouvy o dodávkách představovaly porušení uvedené v článku 2 rozhodnutí, a tím jeho existenci právně dostačujícím způsobem prokázala. Pro všechny případy je třeba rovněž podotknout, že Komisí uváděné doplňující důkazní materiály potvrzují správnost jejího tvrzení, že tyto smlouvy spadají do širší společné politiky ovlivňující v širším rozsahu trh se standardními závitovými trubkami OCTG. K návrhu na snížení výše pokuty K pravidlům upravujícím výpočet pokuty Argumenty účastníků řízení 207 Na úvod společnost Mannesmann Komisi vytýká, že správně nepoužila pravidla, která se týkají výpočtu pokut, tedy zvláště Pokyny o metodě stanovování pokut udělených podle či. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a či. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. vest. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny o metodě stanovování pokut“), a sdělení o spolupráci. V tomto ohledu se společnost Mannesmann rovněž odvolává na předchozí rozhodovací praxi Komise, která u ní vyvolala legitimní očekávání ve vztahu k metodě výpočtu a úrovni Komisí ukládaných pokut. 208 Ve své replice žalobkyně dodává, že napadené rozhodnutí se výslovně neodvolává na výše uvedené pokyny o metodě stanovování pokut, a z toho důvodu není v souladu s požadavky na odůvodnění vyplývajícími z článku 253 ES. Podle společnosti Mannesmann měla totiž Komise v případě, že se uvedené pokyny o metodě stanovování pokut v projednávaném případě nepoužily, postupovat v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí a určit výši pokuty podle obratu, kterého společnost Mannesmann dosáhla na příslušném trhu. Komise se nemůže od této předchozí praxe odchýlit, aniž by objasnila důvody tohoto rozhodnutí. Mimoto, pokud by se prokázalo, že Komise pokyny o metodě stanovování pokut konkludentně použila, má společnost Mannesmann za to, že článek 253 ES nebyl v každém případě dodržen. V takovém případě by Komise byla totiž povinna poukázat v rozhodnutí na skutečnosti, které byly pro stanovení výše pokuty rozhodující (rozsudek Cement, bod 42 výše, body 4725 a následující; rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Mayr-Melnhof v. Komise, T-347/94, Recueil, s. II-1751, bod 283). 209 Komise naproti tomu uvádí, že argumentace žalobkyně týkající se údajného porušení předchozí rozhodovací praxe před vydáním pokynů o metodě stanovování pokut byla poprvé rozvedena v replice. Jedná se o nový žalobní důvod, protože společnost Mannesmann svou argumentaci původně omezila na porušení těchto pokynů. Tento důvod je podle či. 48 odst. 2 jednacího řádu nepřípustný. Pokud jde o odůvodnění napadeného rozhodnutí, je v souladu s požadavky, které Soudní dvůr vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, Cascades v. Komise (C-279/98 P, Recueil, s. I-9693, body 44 a následující). Komise se totiž vyjádřila k závažnosti porušení (body odůvodnění 159 až 165 napadeného rozhodnutí), délce jeho trvání (bod odůvodnění 166), jakož i k existenci polehčujících okolností (bod odůvodnění 169) a k použití sdělení o spolupráci (bod odůvodnění 174). Konečně je napadené rozhodnutí rovněž v souladu s pokyny o metodě stanovování pokut. Závěry Soudu 210 Nejprve je třeba podotknout, že v rámci žaloby na neplatnost představuje žalobní důvod vyplývající z chybějícího nebo nedostatečného odůvodnění právního aktu Společenství důvod veřejného pořádku, který je soudce Společenství povinen uplatnit i bez návrhu, a kterého se účastníci řízení mohou tudíž dovolávat v každém stadiu řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, T-45/98 a T-47/98, Recueil, s. II-3757, bod 125). Tedy okolnost, že žalobní důvod vyplývající z chybějícího odůvodnění, pokud jde o způsob stanovení pokuty, byl poprvé vznesen v replice, neznamená, že by ho Soud v projednávaném případě nemohl přezkoumat. 211 V tomto ohledu je podle ustálené judikatury nutné požadavek odůvodnění posuzovat na základě okolností daného případu, zejména podle obsahu právního aktu, podle povahy uvedených důvodů a podle zájmu, který mohou adresáti právního aktu nebo jiné jím bezprostředně a osobně dotčené osoby na obdržení jeho výkladu mít (rozsudky Soudního dvora ze dne 29. února 1996, Belgie v. Komise, C-56/93, Recueil, s. I-723, bod 86, a Komise v. Sytraval a Brink's France, bod 126 výše, bod 63). V odůvodnění nemusí být uváděny všechny relevantní skutkové a právní poznatky, neboť otázku, zda odůvodnění splňuje požadavky článku 253 ES, je nutné posuzovat nejen s ohledem na znění aktu, ale také s ohledem na jeho kontext a všechna právní pravidla upravující dotyčnou oblast (rozsudek Petrotub a Republica v. Rada, bod 72 výše, bod 81). 212 Ačkoli Komise mimoto disponuje při stanovení výše pokuty určitým prostorem pro uvážení (rozsudky Soudu ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T-150/89, Recueil, II-1165, bod 59, a - obdobně - ze dne 21. října 1997, Deutsche Bahn v. Komise, T-229/94, Recueil, s. II-1689, bod 127), je na místě konstatovat, že se nemůže odklonit od pravidel, která si sama stanovila (rozsudek Hercules Chemicals v. Komise, bod 44 výše, bod 53, v řízení o opravném prostředku potvrzen rozsudkem Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hercules Chemicals v. Komise, C-51/92 P, Recueil, s. I-4235, a tam uvedená judikatura). Komise tak musí nutně vzít v úvahu znění pokynů o metodě stanovování pokut, zvláště těch jejich prvků, které jsou stanoveny kogentně. 213 V projednávaném případě z bodů odůvodnění 156 až 175 napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že Komise použila způsob výpočtu podle pokynů o metodě stanovování pokut tak, jak byla v každém případě povinna učinit v souladu s judikaturou uvedenou v předchozím bodě. Za těchto podmínek je na místě mít za to, že nedostatek výslovného odkazu na pokyny o metodě stanovování pokut v napadeném rozhodnutí nezpůsobuje žádnou vadu odůvodnění, která by se dotýkala jeho legality. Takový odkaz by totiž sloužil pouze k potvrzení skutečnosti, která musela být v každém případě společnosti Mannesmann s ohledem na výše uvedený právní kontext zřejmá. 214 Následkem toho se žalobní důvod vycházející v tomto ohledu z chybějícího odůvodnění zamítá. 215 Pokud jde o žalobní důvod společnosti Mannesmann vycházející z předchozí rozhodovací praxe Komise a z ní vyplývajícího legitimního očekávání, je na místě jej nejprve považovat za přípustný, neboť byl předložen, ačkoliv stručným způsobem, v její žalobě, a sice v jejím bodě 74 v rámci argumentace vztahující se k otázce závažnosti porušení. Argumentaci k tomuto předmětu uvedenou v replice je tedy třeba považovat za rozvedení tohoto žalobního důvodu. 216 Dále je třeba připomenout, pokud jde o uvedenou argumentaci k věci samé, že s ohledem na prostor pro uvážení poskytnutý Komisi nařízením č. 17 (viz v tomto směru bod 212 výše) nelze zavedení nové metody stanovování pokut, která může v některých případech způsobit zvýšení úrovně pokut, aniž by byla překročena maximální hranice stanovená tímto nařízením, považovat za retroaktivní zvýšení pokut, tak jak jsou upravené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 (viz rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise, T-23/99, Recueil, s. II-1705, bod 235, ovšem napadený opravným prostředkem). 217 Z toho důvodu není relevantní odkaz na to, že výpočet pokut podle metody stanovené v pokynech může Komisi vést k ukládání vyšších pokut než těch, které ukládala za předchozí praxe, a to zejména v rozsahu, v němž Komise systematicky nebere v úvahu rozdíly ve velikosti podniků. Komise totiž při stanovení výše pokut disponuje určitým prostorem pro uvážení, aby mohla podniky přimět k dodržování pravidel hospodářské soutěže (viz bod 212 výše, a rozsudek Soudu ze dne 11. prosince 1996, Van Megen Sports v. Komise, T-49/95, Recueil, s. II-1799, bod 53). Mimoto skutečnost, že Komise v minulosti ukládala za určité druhy porušení pokuty v určité výši, ji nezbavuje možnosti zvýšit tuto úroveň v rámci mezí stanovených v nařízení č. 17, pokud je to nezbytné za účelem zajištění politiky hospodářské soutěže Společenství (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 96 výše, bod 109; rozsudky Soudu ze dne 10. března 1992, Solvay v. Komise, T-12/89, Recueil, s. II-907, bod 309, a ze dne 14. května 1998, Europa Carton v. Komise, T-304/94, Recueil, s. II-869, bod 89). Účinné použití pravidel hospodářské soutěže Společenství naopak vyžaduje, aby Komise mohla vždy přizpůsobit úroveň pokut potřebám této politiky (výše uvedený rozsudek Musique diffusion francaise a další v. Komise, bod 109, a rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 216 výše, body 236 a 237). 218 Z předchozího vyplývá, že společnost Mannesmann se nemůže dovolávat předchozí rozhodovací praxe Komise, a projednávaný žalobní důvod je tedy nutné zamítnout. Ke stanovení výše pokuty uložené žalobkyni 219 Společnost Mannesmann dále uvádí čtyři hlavní žalobní důvody, které se vztahují ke stanovení výše pokuty, která jí byla uložena. K závažnosti porušení uvedeného v článku 1 rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení 220 Zaprvé žalobkyně zpochybňuje posouzení Komise, pokud jde o závažnost porušení uvedeného v článku 1 rozhodnutí. Připomíná, že závažnost porušení musí být posuzována ve světle jeho účinků na trh (bod 1 A pokynů o metodě stanovování pokut). I za předpokladu, že by dotčená porušení mohla být považována za „velmi závažná“ ve smyslu uvedených pokynů, Mannesmann Komisi vytýká, že zohlednila jejich účinky na trh z titulu přitěžujících okolností. 221 Žalobkyně má za to, že právně dostačujícím způsobem prokázala, že k porušením uvedeným v článcích 1 a 2 napadeného rozhodnutí nedošlo. Požaduje snížení výše pokuty, která jí byla uložena, alespoň v tom rozsahu, v němž Komise usuzovala, že porušení uvedené v článku 2 napadeného rozhodnutí mělo výsledek narušující hospodářskou soutěž. 222 Tím že Komise stanovila základní částku pokuty, aniž by vzala v úvahu velikost nebo obrat dosažený na dotčeném trhu každým z uvedených podniků, překročila meze své posuzovací pravomoci. Spravedlnost a zásada

cs

caselaw

EU

proporcionality přitom vyžadují nikoli, aby podniky byly kladeny na roven, ale aby jejich jednání bylo sankcionováno podle jejich osobního postavení nebo dopadu porušení. Určitá „proporcionální“ spravedlnost musí být zajištěna také pro velké podniky, tak jak to naznačuje maximální výše pokuty, stanovená v či. 15 odst. 2 nařízení č. 17 ve výši 10 % obratu. 223 Komise rovněž překročila meze své posuzovací pravomoci tím, že žalobkyni uložila zvláštní pokutu na základě porušení vytýkaného společnosti Vallourec, třebaže nad ní žalobkyně převzala kontrolu. Komise měla společnosti Mannesmann uložit pouze jedinou souhrnnou pokutu zohledňující chování její dceřiné společnosti Vallourec. Vzhledem k tomu, že tak neučinila, porušila Komise zásadu rovného zacházení a dopustila se zneužití pravomoci. 224 Komise trvá na tom, že dohoda, jejímž cílem bylo zajištění respektování domácích trhů v rámci Evropsko-japonského klubu, představuje sama o sobě velmi závažné porušení (bod odůvodnění 161 napadeného rozhodnutí). 225 Vzhledem k tomu, že porušení uvedené v článku 2 nebylo důvodem pro uložení zvláštní pokuty, nejsou části žalobních důvodů vztahující se k nedostatku proti-soutěžních účinků tohoto porušení relevantní. 226 Komise mimoto uplatňuje, že společnosti Mannesmann, Vallourec a Dalmine musejí být považovány za velké podniky [viz doporučení Komise 96/280/ES ze dne 3. dubna 1996 týkající se definice malých a středních podniků, Úř. vest. L 107, s. 4)]. Přitom absolutně nejvyšší hranice pokut, stanovená v nařízení č. 17, Komisi nezavazuje, aby při výpočtu základní částky pokuty rozlišovala mezi velkými podniky. 227 Komise připomíná, že převzetí kontroly společností Mannesmann nad společností Vallourec je datováno od roku 1997. Během celé doby trvání porušení byly oba podniky na sobě nezávislé, a proto jim Komise uložila dvě oddělené pokuty. Pokud by Komise musela snížit výši pokut z důvodu spojení podniků, které uzavřely dohodu narušující hospodářskou soutěž, po odhalení této dohody, by tím byl odstrašující účinek pokut podstatně oslaben. — Závěry Soudu 228 Nejprve je nutné podotknout, že podle či. 15 odst. 2 nařízení č. 17 může Komise uložit pokutu ve výši od 1000 eur do 1000000 eur nebo v částce tuto výši přesahující, ale nepřesahující 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce každým podnikem, který se na porušení účastnil. Pro stanovení pokuty v rámci těchto mezí uvedené ustanovení stanoví, že má být přihlédnuto k závažnosti porušení a také k délce jeho trvání. 229 Avšak v rozporu s tím, co tvrdí Mannesmann, nestanoví ani nařízení č. 17, ani judikatura, ani pokyny o metodě stanovování pokut, že pokuty jsou vypočítávány přímo podle velikosti dotčeného trhu; tento faktor je pouze jedním z více relevantních faktorů. V souladu s nařízením č. 17, tak jak je vykládáno judikaturou, musí být totiž pokuta uložená podniku na základě porušení v oblasti hospodářské soutěže přiměřená porušení z hlediska jeho celkového posouzení a s přihlédnutím zejména k jeho závažnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise, T-83/91, Recueil, s. II-755, bod 240, a obdobně rozsudek Deutsche Bahn v. Komise, bod 212 výše, bod 127). Jak Soudní dvůr prohlásil v bodě 120 rozsudku Musique diffusion francaise a další v. Komise (bod 96 výše), je nutné pro posouzení závažnosti porušení přihlédnout k velkému počtu skutečností, jejichž povaha a význam se mění podle druhu daného porušení a jeho zvláštních okolností (viz také obdobně výše uvedený rozsudek Deutsche Bahn v. Komise, bod 127). 230 Mimoto je třeba podotknout, že ačkoli Komise v napadeném rozhodnutí výslovně neuvedla pokyny o metodách stanovení pokut, přesto při stanovení pokut, uložených adresátům napadeného rozhodnutí použila metodu výpočtu, kterou si v nich sama stanovila (viz bod 212 výše a tam uvedená judikatura). 231 Přitom jak už bylo připomenuto výše, ačkoli Komise disponuje při posuzování výše pokut určitým prostorem pro uvážení, je na místě konstatovat, že se nemůže odklonit od pravidel, která si sama stanovila (viz bod 212 výše a tam uvedená judikatura). Komise tak musí při stanovení výše pokuty skutečně vzít v úvahu znění pokynů o metodě stanovování pokut, zvláště ty jejich prvky, které jsou stanoveny kogentně. Nicméně prostor pro uvážení Komise a jeho meze, které si Komise stanovila, každopádně nepředjímají výkon soudního přezkumu v plné jurisdikci soudcem Společenství. 232 V tomto směru je třeba podotknout, že podle bodu 1 A pokynů o metodě stanovování pokut „při hodnocení závažnosti protiprávního jednání je třeba brát v úvahu jeho povahu, skutečný dopad na trh, pokud jej lze měřit, a velikost dotyčného zeměpisného trhu“. V bodě odůvodnění 159 napadeného rozhodnutí přitom Komise uvádí, že za účelem stanovení závažnosti porušení bere v úvahu právě tato tři kritéria. 233 Nicméně Komise se za účelem podložení svého závěru, podle něhož je porušení uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí „velmi závažné“, opírala v bodě odůvodnění 161 napadeného rozhodnutí zejména o povahu jednání všech podniků. V tomto směru se Komise odvolávala na závažně protisoutěžní a řádné fungování trhu poškozující povahu sankcionované dohody o rozdělení trhu, úmyslný charakter spáchané protiprávnosti, jakož i na tajnou a institucializovanou povahu systému, který sloužil k omezení hospodářské soutěže. V témže bodě odůvodnění 161 vzala Komise rovněž v úvahu skutečnost, že „dotčené čtyři členské státy představovaly většinu ve spotřebě bezešvých [trubek] OCTG a [naftovodných trubek] ve Společenství, a jednalo se tedy o rozsáhlý zeměpisný trh“. 234 Komise naproti tomu v bodě odůvodnění 160 napadeného rozhodnutí konstatovala, že „konkrétní dopad porušení na trh byl omezený“, když dva zvláštní výrobky, které pokrývaly tento trh, a sice standardní trubky OCTG a naftovodné trubky speciálního provedení a použití představovaly pouze 19 % spotřeby bezešvých trubek OCTG a naftovodných trubek, a že svařované trubky mohly nadále z důvodu technologického pokroku pokrývat část poptávky po bezešvých trubkách. 235 Poté, co Komise zařadila toto porušení na základě kritérií uvedených v bodě odůvodnění 161 do kategorie „velmi závažných“ porušení, tak vzala v bodě odůvodnění 162 napadeného rozhodnutí v úvahu relativně omezené množství prodejů předmětných výrobků adresáty napadeného rozhodnutí v dotyčných čtyřech členských státech (73 milionů eur ročně). Tento odkaz na velikost dotčeného trhu odpovídá posouzení omezeného dopadu porušení na trh, které je uvedené v bodě odůvodnění 160 napadeného rozhodnutí. Komise se tedy rozhodla uložit pokutu podle závažnosti pouze ve výši 10 milionů eur. Pokyny o metodě stanovení pokut přitom v zásadě za porušení spadající do této kategorie stanoví pokutu ve výši „nad 20 milionů [eur]“. 236 Je třeba zkoumat, zda výše vylíčený přístup Komise je vzhledem k argumentům, které předložila společnost Mannesmann za účelem jeho kritiky, protiprávní. 237 Nejprve je na místě zkoumat argument společnosti Mannesmann opírající se o údajný nedostatek účinků porušení uvedeného v článku 2. 238 V tomto směru Komise jak v bodě odůvodnění 164 napadeného rozhodnutí, tak i před Soudem jasně uvedla, že na základě tohoto porušení neudělila žádnou dodatečnou pokutu. 239 Soud ve svém rozsudku JFE Engineering a další v. Komise, uvedeném v bodě 102 výše, považoval opomenutí Komise vzít v úvahu porušení uvedené v článku 2 napadeného rozhodnutí při stanovení výše pokuty uložené evropským výrobcům, za porušení obecné zásady práva Společenství o rovném zacházení. Nicméně jelikož návrhy Komise nesměřují k tomu, aby Soud ve věcech T-44/00, T-48/00 a T-50/00 zvýšil pokuty udělené evropským výrobcům, spočívá nejvhodnější prostředek k odstranění tohoto nerovného zacházení v tom, že bude snížena částka pokut uložených každé z japonských společností, spíše než zvýšena částka pokut uložených třem evropským žalobkyním (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 102 výše, body 574 až 579). 240 Jelikož k porušení uvedenému v článku 2 napadeného rozhodnutí nepřihlédla pro účely výpočtu pokuty při ukládání pokuty společnosti Mannesmann ani Komise, ani k němu nepřihlédl Soud, je v tomto ohledu argumentace předložená uvedenou společností založena na nesprávném předpokladu, a musí být tedy odmítnuta. 241 Dále pokud jde o argumenty společnosti Mannesmann vztahující se ke skutečnosti, že podle pokynů o metodě stanovování pokut je Komise povinna vzít v úvahu konkrétní účinky porušení na trh, je nutné konstatovat, že pokud jde o porušení uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí, byla v něm tato skutečnost skutečně zohledněna. Je třeba vzít v úvahu, že snížení částky uložené pokuty podle závažnosti o 50 % minimální částky, která se obvykle stanoví v případě „velmi závažného“ porušení, uvedené v bodě 235 výše, odráží odpovídajícím způsobem tento omezený dopad. 242 V tomto ohledu je na místě rovněž připomenout, že pokuty mají mít v oblasti hospodářské soutěže odstrašující účinek (viz v tomto směru bod 1A čtvrtý pododstavec pokynů o metodě stanovování pokut). Takže vezme-li se v úvahu značná velikost podniků, které jsou adresáty napadeného rozhodnutí, uvedená v bodě odůvodnění 165 napadeného rozhodnutí (viz také dále body 243 a následující), mohlo by podstatně větší snížení částky stanovené vzhledem k závažnosti porušení zbavit pokuty jejich odstrašujícího účinku. 243 Pokud jde o argument společnosti Mannesmann, podle něhož Komise nebyla oprávněna usuzovat, že účinky porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí na dotčené trhy tvoří v projednávaném případě přitěžující okolnost; stačí konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí neuvedla žádné přitěžující okolnosti. Následkem toho je tedy nutné tuto argumentaci odmítnout. 244 Pokud jde o argumentaci společnosti Mannesmann, podle níž Komise musí při stanovení pokuty vzít v úvahu velikost každého jednotlivého podniku, jakož i význam jeho účasti na porušení, je nejprve nutné zdůraznit, že odkaz v článku 15 odst. 2 nařízení č. 17 na 10 % na světovém obratu, zmíněný v bodě 228 výše, je výlučně relevantní pro výpočet horní hranice pokuty, kterou Komise může uložit (viz první odstavec pokynů o metodě stanovení pokut, jakož i rozsudek Musique diffusion francaise a další v. Komise, bod 96 výše, bod 119), a neznamená, že musí existovat úměrný vztah mezi velikostí každého podniku a výší pokuty, která je mu ukládána (viz rovněž bod 227 výše). 245 Mimoto je na místě podotknout, že bod 1 A šestý pododstavec pokynů o metodě stanovování pokut, který je na projednávaný případ použitelný (viz bod 230 výše), stanovuje možnost „v některých případech [...] vážit částky určené v rámci každé ze tří výše uvedených kategorií, tak aby se brala v úvahu specifická váha, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž“. Podle uvedeného odstavce je tento přístup vhodný „zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily porušení stejného typu“. 246 V každém případě z použití výrazu „v některých případech“ a ze slova „zejména“ v pokynech o metodě stanovování pokut vyplývá, že vážení v závislosti na velikosti podniku není systematickou fází výpočtu, kterou si Komise stanovila, ale možností odstranění tvrdosti, kterou Komise využívá ve věcech, v nichž je její uplatnění potřebné. V tomto kontextu je třeba připomenout judikaturu, podle které má Komise posuzovací pravomoc, která jí dává možnost při stanovení pokuty, kterou hodlá uložit, vzít nebo nevzít v úvahu některé skutečnosti, zejména podle okolností daného případu (viz v tomto smyslu usnesení Soudního dvora ze dne 25. března 1996, SPO a další v. Komise, C-137/95 P, Recueil, s. I-1611, bod 54, a rozsudky Soudního dvora Ferriere Nord v. Komise, bod 108 výše, body 32 a 33, a ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C-238/99 P, C-244/99 P, C-245/99 P, C-247/99 P, C-250/99 P až C-252/99 P a C-254/99 P, Recueil, s. I-8375, bod 465; viz také rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, KNP BT v. Komise, T-309/94, Recueil, s. II-1007, bod 68). 247 Vzhledem ke znění bodu 1A šestého pododstavce pokynů o metodě stanovování pokut uvedeného výše, je na místě mít za to, že si Komise zachovala určitý prostor pro uvážení ve vztahu k možnosti zvážit pokuty podle velikosti každého podniku. Komise tak není v případě udělení pokut více podnikům, které se dopustily stejného porušení, povinna zajistit, že do konečné výše pokut se promítne rozlišování mezi dotyčnými podniky, pokud jde o jejich celkový obrat (viz tomto smyslu na základě opravného prostředku vydané rozsudky Soudu LR AF 1998 v. Komise, bod 216 výše, bod 278, a ze dne 19. března 2003, CMA CGM a další v. Komise, T-213/00, Recueil, s. II-913, bod 385). 248 V projednávaném případě Komise v bodě odůvodnění 165 napadeného rozhodnutí konstatovala, že všechny podniky, které jsou adresáty napadeného rozhodnutí, byly velké podniky, takže není na místě na základě toho mezi uvedenými částkami při ukládání pokut rozlišovat. 249 V tomto směru Komise ve své žalobní odpovědi zdůraznila, aniž by to společnost Mannesmann popřela, že Mannesmann není malým nebo středním podnikem. Doporučení 96/280 použitelné v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí totiž především upřesňuje, že takové podniky mohou zaměstnávat pouze méně než 250 osob a jejich roční obrat nesmí přesáhnout 40 milionů eur nebo jejich celková roční bilanční suma nesmí přesáhnout 27 milionů eur. V doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003, týkající se definice mikropodniků, malých a středních podniků (Úř. věst. L 124, s. 36) byly obě posledně uvedené hranice zvýšeny na 50 milionů a 43 milionů eur. 250 Ačkoli Soud nemá k dispozici žádné číselné údaje týkající se počtu zaměstnanců a účetní závěrky společnosti Mannesmann, je na místě konstatovat, že v roce 1998 byl její obrat 2321 milionů eur (viz bod odůvodnění 13 napadeného rozhodnutí), tedy více než čtyřicetkrát vyšší než horní hranice stanovená v doporučeních Komise po sobě následujících ve vztahu k tomuto kritériu. Na základě informací předložených Soudu je tedy třeba usoudit, že Komise nepochybila, když v bodě odůvodnění 165 napadeného rozhodnutí konstatovala, že tento podnik je velkým podnikem. 251 Pokud jde o úlohu, kterou společnost Mannesmann sehrála v porušení, je třeba podotknout, že její účast na dohodě o rozdělení trhu vyplývá ze závazku, který přijala, že nebude prodávat dotčené výrobky na jiných trzích. Každý z výrobců přijal stejný závazek, a sice, že nebude prodávat standardní trubky OCTG a naftovodné trubky na domácím trhu každého z ostatních členů Evropsko-japonského klubu. Jak bylo přitom konstatováno v bodě 233 výše, Komise se za účelem kvalifikace porušení konstatovaného v článku 1 napadeného rozhodnutí jako „velmi závažného“ opírala hlavně o silně protisoutěžní povahu tohoto závazku. 252 Jelikož společnost Mannesmann je jediným německým členem Evropsko-japonského klubu, je nutné konstatovat, že její přítomnost postačovala k rozšíření územní působnosti dohody narušující hospodářskou soutěž na území jednoho členského státu Společenství. Vzhledem ke svému závazku neprodávat své trubky na trzích tří dalších členských států Společenství dotčených dohodou přispěla společnost Mannesmann také k omezení skutečné nebo potenciální hospodářské soutěže na těchto dalších trzích. Účastí na jednáních uvedeného klubu společnost Mannesmann v zásadě s obsahem tam uzavřené dohody narušující hospodářskou soutěž souhlasila nebo alespoň vyvolala u ostatních účastníků představu o svém souhlasu. Ze spisu, zvláště z číselných údajů převzatých do tabulky v bodě odůvodnění 68 napadeného rozhodnutí, přitom vyplývá, že dohodou narušující hospodářskou soutěž stanovené rozdělení trhu bylo alespoň v určitém rozsahu skutečně uplatňováno a mělo na podmínky hospodářské soutěže na trzích Společenství nutně reálný dopad. Je tedy na místě konstatovat, že účast společnosti Mannesmann na porušení měla na trh Společenství nezanedbatelný dopad. 253 Jelikož tak Komise v napadeném rozhodnutí konstatovala, že se v případě čtyř uvedených japonských podniků jednalo o velké podniky (viz bod 248 výše) a že v souhrnu přihlédla k poměrně omezenému dopadu porušení na dotčené trhy (viz body 235 a 241 výše), není argumentace společnosti Mannesmann dostačující k tomu, aby prokázala, že Komise tím, že v projednávaném případě nepoužila bod 1A šestý pododstavec pokynů o metodě stanovování pokut překročila meze své posuzovací pravomoci. 254 Konečně pokud jde o argument společnosti Mannesmann opírající se o skutečnost, že jí a společnosti Vallourec byly navzdory sloučení jejich výroby trubek v roce 1997 uloženy dvě oddělené pokuty (viz body odůvodnění 12 a 15 napadeného rozhodnutí), je třeba podotknout, že v zásadě fyzická nebo právnická osoba, která řídí dotčený podnik k okamžiku porušení pravidel hospodářské soutěže, je povinna za ně nést odpovědnost i v případě, že odpovědnost za provoz podniku převzala v okamžiku přijetí rozhodnutí konstatujícího porušení jiná osoba (rozsudek Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, bod 210 výše, bod 57). Avšak o takový případ se nejedná, pokud osoba, která převzala odpovědnost za provoz podniku převzala odpovídajícím prohlášením odpovědnost za jednání, která jsou vytýkána jejímu předchůdci (rozsudek Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, bod 62). 255 Je nutno konstatovat, že v projednávaném případě je Mannesmann právnickou osobou, která podnik, který se účastnil porušení konstatovaného v článku 1 napadeného rozhodnutí, vedla po dobu trvání tohoto porušení a že společnost Vallourec je právnickou osobou, která ve stejné době vedla jiný na společnosti Mannesmann nezávislý podnik, který se také účastnil stejného porušení. Ze spisu přitom nijak nevyplývá, že by společnosti Mannesmann, Vallourec nebo některá jejich dceřiná společnost učinily v projednávaném případě prohlášení o převzetí odpovědnosti. V každém případě se na základě výše popsaného pravidla nelze domnívat, že za daných okolností by musela být autoru takovéhoto prohlášení, který se rovněž samostatně podílel na porušení, uložena jediná souhrnná pokuta, jejíž výše by byla nižší než výše dvou pokut uložených samostatným podnikům. 256 Ze shora uvedeného jako celku vyplývá, že výše shrnuté argumenty společnosti Mannesmann neodůvodňují snížení výše její pokuty v tomto řízení. K délce trvání — Argumenty účastníků řízení 257 Mannesmann zpochybňuje posouzení Komise, pokud jde o délku trvání porušení. Ačkoliv byla jednání Evropsko-japonského klubu zahájena v roce 1977 a ukončena v roce 1995, byla stanovená délka trvání porušení, z důvodu dohod o sebeomezení vývozů, uzavřených mezi Komisí a japonskými úřady (bod odůvodnění 108 napadeného rozhodnutí) omezena na dobu pěti let (od roku 1990 do roku 1995). Mannesmann Komisi vytýká, že nevzala v úvahu prodloužení dohod o sebeomezení vývozů do 31. prosince 1990 uzavřených mezi Komisí a japonským ministerstvem průmyslu a obchodu na základě dohody ze dne 28. prosince 1989. Podle společnosti Mannesmann z toho vyplývá, že základní částka jí uložené pokuty stanovená ve výši 10 milionů eur se z důvodu délky trvání porušení mohla zvýšit pouze o 40 % (10 % za rok). Délka trvání porušení tedy odůvodňuje zvýšení základní částky pokuty pouze o čtyři miliony eur. Mannesmann tedy navrhuje, aby Soud snížil výši pokuty o jeden milion eur. 258 Komise tyto části žalobního důvodu odmítá, neboť je považuje za neopodstatněné. Žalobkyně totiž nepodala žádný důkaz o svém tvrzení, podle něhož dohody o sebeomezení uzavřené s japonskou vládou, měly být v platnosti až do 31. prosince 1990. — Závěry Soudu 259 Nejprve je na místě podotknout, že Komise v bodě odůvodnění 108 napadeného rozhodnutí konstatovala, že mohla vzít v úvahu existenci porušení od roku 1977, ale rozhodla se tak z důvodu existence dohod o sebeomezení neučinit. V článku 1 napadeného rozhodnutí tak Komise uvedla existenci porušení až od roku 1990. Je nutné konstatovat, že tento postup je ústupkem Komise učiněným ve prospěch adresátů napadeného rozhodnutí. 260 Je nutné podotknout, že žádný z účastníků řízení před Soudem netvrdil, že je namístě tento ústupek v projednávané věci zpochybnit. Následkem toho nemusí Soud v rámci tohoto řízení zkoumat legalitu nebo vhodnost uvedeného ústupku, ale pouze otázku, zda Komise tento ústupek vyjádřený v odůvodnění napadeného rozhodnutí v projednávaném případě také správně použila. V tomto směru je namístě připomenout, že Komise musí podat přesné a shodující se důkazy, které odůvodňují pevné přesvědčení, že došlo k porušení, neboť důkazní břemeno jeho existence, a tedy jeho délky trvání nese Komise (rozsudky Soudního dvora ze dne 28. března 1984, CRAM a Rheinzink v. Komise, 29/83 a 30/83, Recueil, s. 1679, bod 20; ze dne 31. března 1993, Ahlstrom Osakeytió a další v. Komise, zvaný „Celulóza II“, C-89/85, C-104/85, C-114/85, C-116/85, C-117/85 a C-125/85 až C-129/85, Recueil, s. I-1307, bod 127; rozsudky Soudu ze dne 10. března 1992, SIV a další v. Komise, T-68/89, T-77/89 a T-78/89, Recueil, s. II-1403, body 193 až 195, 198 až 202, 205 až 210, 220 až 232,249 a 250 a 322 až 328, a ze dne 6. července 2000, Volkswagen v. Komise, T-62/98, Recueil, s. II-2707, body 43 a 72). 261 Výše popsaný ústupek tak činí údajné ukončení dohod o sebeomezení rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda existence porušení mohla být stanovena pro rok 1990. Vzhledem k tomu, že šlo o dohody uzavřené na mezinárodní úrovni mezi japonskou vládou, zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu, a Společenstvím, zastoupeným Komisí, je na místě konstatovat, že Komise měla uschovat dokumentaci potvrzující datum ukončení platnosti dohod v souladu se zásadou řádné správy. Komise měla být tedy schopná tuto dokumentaci Soudu předložit. Komise nicméně před Soudem tvrdila, že ji ve svých archivech hledala, ale nebyla schopna dokumenty potvrzující datum ukončení platnosti těchto smluv předložit. 262 Ačkoli obecně žalobce nemůže důkazní břemeno přenést na žalovaného tím, že se dovolává okolností, které sám nemůže dokázat, v projednávaném případě nelze ze zásady důkazní břemeno ve prospěch Komise použít, pokud jde o okamžik ukončení mezinárodních smluv, které uzavřela. Nevysvětlitelná neschopnost předložit důkazy o okolnostech, které se jí přímo týkají, zbavuje Soud možnosti, aby rozhodl se znalostí věci, pokud jde o datum ukončení uvedených smluv. Bylo by v rozporu se zásadou řádné správy, pokud by podniky, které jsou adresáty napadeného rozhodnutí a které nebyly na rozdíl od Komise s to předložit chybějící důkaz, měly nést důsledky této neschopnosti Komise. 263 Za těchto okolností je výjimečně namístě mít za to, že bylo věcí Komise předložit důkaz o tomto ukončení platnosti smluv. Je přitom nutné konstatovat, že Komise nepředložila důkaz o datu ukončení platnosti dohod o sebeomezeních ani v napadeném rozhodnutí, ani před Soudem. 264 Japonské žalobkyně v každém případě předložily důkazní materiály potvrzující obnovení dohod o sebeomezení do 31. prosince 1990 alespoň na japonské úrovni, což podporuje tvrzení žalobkyně v tomto řízení (rozsudek JFE Engineering a další v. Komise, bod 102 výše, bod 345). Je na místě mít za to, že Soud může ve spojených věcech, v nichž všichni účastníci řízení mají možnost nahlédnout do všech spisů, přihlédnout z úřední povinnosti k důkazním materiálům, které jsou obsažené ve spisech v souběžných věcech (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu ze dne 13. prosince 1990, Nefarma a Bond van Groothandelaren in het Famaceutische Bedrijf v. Komise, T-113/89, Recueil, s. II-797, bod 1, a ve věci Prodifarma a další v. Komise, T-116/89, Recueil, s. II-843, bod 1). V projednávaném případě má přitom Soud rozhodnout o věcech, které byly spojeny pro účely společného jednání, jejichž předmětem bylo totožné rozhodnutí o porušení a v nichž všechny žalobkyně navrhovaly změnu výše jim uložených pokut, které měly zaplatit. Soud se tak v tomto řízení formálně seznámil s důkazními materiály, které předložily čtyři japonské žalobkyně. 265 Mimoto je na místě podotknout, že společnost Mannesmann žádá Soud nejen o to, aby napadené rozhodnutí zrušil, pokud jde o datum začátku porušení uvedeného v jeho článku 1 a v tomto rozsahu i délku trvání tohoto porušení, ale krom toho, aby v souladu s článkem 229 ES a článkem 17 nařízení č. 17 snížil v rámci svého přezkumu v plné jurisdikci částku pokuty s ohledem na zkrácenou délku trvání porušení. Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci znamená, že když Soud mění napadený akt tak, že upravuje výši pokut uložených Komisí, musí přihlédnout ke všem relevantním skutkovým okolnostem (rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 246 výše, bod 692). Za těchto podmínek a jelikož všechny žalobkyně zpochybnily skutečnost, že Komise stanovila, že porušení trvalo od 1. ledna 1990, by tedy nebylo vhodné, aby Soud posoudil postavení každé žalobkyně odděleně podle okolností projednávaného případu a přitom se omezil pouze na skutečnosti, které žalobkyně při obhajobě ve své věci uvedly, přičemž by opomněl vzít v úvahu ty skutečnosti, na které poukazovaly ostatní žalobkyně nebo Komise. 266 Mimoto ani společnost Mannesmann a a fortiori ani Komise netvrdily, že dohody o sebeomezení byly v roce 1991 ještě v platnosti. 267 Za těchto okolností je třeba mít pro účely tohoto řízení za to, že dohody o sebeomezeních uzavřené mezi Komisí a japonskými úřady zůstaly v platnosti až do konce roku 1990. 268 Z výše uvedeného vyplývá, že ve světle ústupku, který Komise v napadeném rozhodnutí učinila, musí být délka trvání porušení uvedeného v článku 1 rozhodnutí zkrácena o jeden rok. Článek 1 napadeného rozhodnutí je tedy nutné zrušit v rozsahu, v němž je existence porušení společnosti Mannesmann vytýkána před 1. lednem 1991. 269 Pokud jde o datum ukončení porušení, je třeba podotknout, že Komise na jednání v odpovědi na otázku Soudu upřesnila, že v napadeném rozhodnutí nebyl pro účely výpočtu výše pokuty vzat do úvahy rok 1995. Mannesmann toto posouzení týkající se ukončení porušení před Soudem nezpochybnila. 270 Z výše uvedeného vyplývá, že trvání porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí je na místě přijmout v délce čtyř let, od 1. ledna 1991 do 1. ledna 1995. S přihlédnutím k této okolnosti je tedy na místě výši pokuty uložené společnosti Mannesmann v odpovídajícím rozsahu snížit. K údajným polehčujícím okolnostem — Argumenty účastníků řízení 271 Mannesmann Komisi vytýká, že nevzala do úvahy určité polehčující

cs

caselaw

EU

okolnosti, které odůvodňovaly snížení pokuty. Komise ovšem přihlédla ke krizi v oblasti hutnického průmyslu jako k polehčující okolnosti a výši pokuty z tohoto důvodu snížila o 10 %. Další okolnosti nicméně odůvodňovaly výraznější snížení výše pokuty. Mannesmann se zejména dovolává skutečnosti, že dohoda uvedená v článku 1 napadeného rozhodnutí neměla žádné účinky. Mimoto připomíná, že vytýkané chování ukončila ihned po prvních zásazích Komise. Nakonec společnost Mannesmann podotýká, že v rámci šetření, které Komise vedla, s Komisí spolupracovala. 272 Komise tato tvrzení odmítá. Domnívá se, že část žalobního důvodu týkající se nedostatku účinků dotčené dohody se může týkat nanejvýše smlouvy o dodávkách, kterou společnost Mannesmann uzavřela se společností Corus a která tvoří předmět článku 2 napadeného rozhodnutí. Jelikož na základě tohoto článku nebyla žádná pokuta uložena, není otázka týkající se polehčujících okolností relevantní. Ve zbývající části nejsou tvrzení společnosti Mannesmann, která se týkají její spolupráce, dostatečně podložena. — Závěry Soudu 273 Nejprve je namístě připomenout, že Komise v projednávaném případě snížila výši pokuty z titulu polehčujících okolností, které spatřovala v tehdejší krizi hutnického průmyslu, o 10 %. 274 Dále je třeba připomenout, že Komise musí při stanovení výše pokut postupovat podle svých vlastních pokynů o metodě stanovování pokut. V pokynech o metodě stanovování pokut však není uvedeno, že Komise musí vzít vždy v úvahu zvlášť každou z polehčujících okolností uvedených v jejich bodě 3. Uvedený bod 3 nazvaný „Polehčující okolnosti“ totiž stanoví, že „základní částka může být snížena z důvodů polehčujících okolností, jako například [...]“. Je třeba vzít v úvahu, že ačkoli okolnosti uvedené ve výčtu v bodě 3 patří nepochybně mezi ty, které Komise může v určitém daném případě zohlednit, Komise není povinna z tohoto titulu provést dodatečné snížení pokuty automaticky jakmile podnik uvádí skutečnosti za účelem prokázání existence některé z takových okolností. Vhodnost případného snížení pokuty z titulu polehčujících okolností musí být totiž posouzena z celkového pohledu s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem jako celku. 275 Je totiž třeba připomenout, že Komise má v kontextu judikatury, která předcházela přijetí pokynů o metodě stanovování pokut, posuzovací pravomoc, která jí umožňuje při stanovení pokuty, kterou hodlá uložit, přihlédnout či nepřihlédnout k některým skutečnostem, zejména podle okolností daného případu (viz v tomto smyslu usnesení SPO a další v. Komise, bod 246 výše, bod 54, a rozsudky Ferriere Nord v. Komise, bod 246 výše, body 32 a 33, a Limburgse Vinyl Maatschappij a další, bod 246 výše, bod 465; viz také v tomto smyslu rozsudek KNP BT v. Komise, bod 246 výše, bod 68). Při neexistenci výslovně závazného údaje v pokynech o metodě stanovování pokut, pokud jde o polehčující okolnosti, které lze zohlednit, je tak třeba mít za to, že Komise si zachovala určitý prostor pro uvážení pro účely celkového posouzení případného snížení pokuty z titulu polehčujících okolností. 276 V každém případě je na místě podotknout, pokud jde o argumentaci společnosti Mannesmann, podle níž dohoda o rozdělení trhu uvedená v článku 1 napadeného rozhodnutí neměla žádný výsledek, že tomu tak v projednávaném případě, v souladu s tím, jak bylo rozhodnuto výše, nebylo. Naproti tomu rozdělení trhu provedené dotčenou dohodou narušující hospodářskou soutěž mělo nutně reálný dopad na podmínky hospodářské soutěže existující na trzích Společenství (viz body 251 a následující výše). Mimoto je v tomto směru třeba připomenout také to, že stanovení částky podle závažnosti porušení na 50 % minimální částky obvykle stanovené v případě „velmi závažného“ porušení, uvedené v bodě 235 výše, odráží odpovídajícím způsobem skutečnost, kterou Komise sama uznala, že tento dopad byl omezený (viz rovněž bod 241 výše). 277 Je tedy na místě vykládat druhou odrážku bodu 3 pokynů o metodě stanovování pokut v tom smyslu, že Komise je povinna uznat existenci polehčující okolnosti z důvodu neprovádění dohody narušující hospodářskou soutěž pouze tehdy, pokud podnik, který se této okolnosti dovolává, může prokázat, že se provedení této dohody narušující hospodářskou soutěž bránil tak jednoznačně a důrazně, že tím bylo její fungování dokonce narušeno a že s dohodou ani zdánlivě nesouhlasil, a nepodněcoval tak jiné podniky k jejímu provedení. Skutečnost, že se podnik, jehož účast na součinnosti s jeho soutěžiteli za účelem rozdělení trhů je prokázána, na trhu nechoval v souladu s tím, na čem se dohodl se svými soutěžiteli, totiž nepředstavuje nezbytně skutečnost, ke které by se při stanovování výše ukládané pokuty mělo přihlížet jako k polehčující okolnosti (rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, T-327/94, Recueil, s. II-1373, bod 142). 278 Jak bylo Soudem konstatováno v rozsudku Cement (bod 42 výše, bod 1389), nese podnik, který se od výsledků setkání, kterého se zúčastnil, nedistancoval, v zásadě i nadále „plnou odpovědnost z důvodu své účasti na dohodě narušující hospodářskou soutěž“. Pro podniky by bylo příliš jednoduché minimalizovat riziko, že budou muset zaplatit značnou pokutu, pokud by mohly nejprve čerpat výhody plynoucí z protiprávní dohody narušující hospodářskou soutěž a poté mít prospěch ze snížení pokuty z důvodu, že při uskutečnění porušení hrály pouze omezenou roli, ačkoliv jejich chování podnítilo ostatní podniky k tomu, aby ve větší míře jednaly způsobem poškozujícím hospodářskou soutěž. 279 Z výše uvedeného vyplývá, že i za předpokladu, že by společnost Mannesmann nebo někteří jiní členové Evropsko-japonského klubu snad plně nedodrželi dohodu o rozdělení trhů, neodůvodňovala by tato okolnost v projednávaném případě použití druhé odrážky bodu 3 pokynů o metodě stanovování pokut pro snížení pokuty z titulu existence polehčujících okolnosti. 280 Pokud jde o argument okamžitého ukončení porušení, je na místě mít za to, že „ukončení porušení, jakmile Komise poprvé zasáhla“ uvedené v bodě 3 pokynů o metodě stanovování pokut, může logicky představovat polehčující okolnost pouze tehdy, pokud existují důvody pro předpoklad, že podnět k ukončení protisoutěžního jednání byl dotčeným podnikům dán předmětným zásahem. Je totiž zjevné, že účelem tohoto ustanovení je v případě, že Komise zahájí v tomto směru šetření, pobídnout podniky, aby okamžitě ukončily svá protisoutěžní jednání. 281 Z výše uvedeného zejména vyplývá, že snížení výše pokuty nelze podle bodu 3 pokynů o metodě stanovování pokut týkajícího se ukončení porušení po prvním zásahu Komise, použít v případě, že porušení bylo ukončeno již před prvním zásahem Komise nebo v případě, že podniky přijaly již před tímto datem pevné rozhodnutí jej ukončit. I když je totiž jistě žádoucí, aby podniky své protiprávní jednání ukončily již před zásahem Komise, ze znění bodu 3 pokynů o metodě stanovování pokut vyplývá, že se vztahuje na situaci, v níž podniky na takový zásah reagují pozitivně, a to tak, že své případné protisoutěžní jednání ukončí, přičemž cílem je vytvořit pobídku, aby podniky reagovaly tímto způsobem. Použití tohoto ustanovení ve prospěch podniku Komisí při výkonu její posuzovací pravomoci nebo Soudem při výkonu jeho soudního přezkumu v plné jurisdikci je zvláště přiměřené v situaci, kdy protisoutěžní povaha dotčeného jednání není zjevná. Naopak jeho použití je méně žádoucí v situaci, kdy je povaha tohoto jednání jasně protisoutěžní, pokud je ovšem prokázáno. Je nutné konstatovat, že v projednávané věci je protisoutěžní povaha dohody o rozdělení trhů sankcionované v článku 1 napadeného rozhodnutí nepochybná. 282 Mimoto použitím snížení výše pokuty za okolností popsaných v první větě předcházejícího bodu by bylo zdvojeno zohlednění trvání porušení pro výpočet pokut v souladu s pokyny o metodě stanovování pokut. Jasným cílem tohoto zohlednění je právě přísnější potrestání podniků, které po dlouhou dobu porušují pravidla hospodářské soutěže, než podniků, jejichž porušení byla kratšího trvání. Snížením výše pokuty z důvodu, že podnik ukončil své protiprávní jednání ještě před prvními šetřeními Komise, by tak subjekty odpovědné za porušení, které mělo krátké trvání, byly zvýhodněny podruhé. 283 V projednávané věci je na místě poukázat na to, že Soud v rozsudku JFE Engineering a další v. Komise, uvedeném v bodě 102 výše, měl ve světle žalobních důvodu a argumentů v těchto věcech uváděných žalobkyněmi za to, že žalobkyním nelze vytýkat porušení po 1. červenci 1994, neboť neexistoval žádný důkaz o jednání Evropsko-japonského klubu, které se v souladu s dosavadní praxí mělo konat na podzim roku 1994 v Japonsku. Z této skutečnosti vyplývá, že porušení bylo v okamžiku, kdy Komise dne 1. a 2. prosince 1994 provedla šetření, pravděpodobně ukončeno nebo alespoň bylo právě ukončováno. 284 Z toho vyplývá, že skutečnost, že v protiprávních jednáních, která tvoří porušení uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí, nebylo od data prvních kontrol provedených Komisí pokračováno, neodůvodňuje za okolností projednávaného případu snížení výše pokuty uložené společnosti Mannesmann. 285 Nakonec pokud jde o společností Mannesmann uváděný argument, podle něhož měla být z titulu polehčující okolnosti zohledněna její spolupráce, bude tento argument zkoumán v bodech 307 a následujících v rámci žalobního důvodu založeného na sdělení o spolupráci. 286 Ve světle výše uvedeného jako celku a vzhledem k tomu, že v projednávaném případě Komise výši pokuty již snížila s přihlédnutím k polehčující okolnosti spočívající v ekonomické krizi odvětví ocelových trubek (viz body odůvodnění 168 a 169 napadeného rozhodnutí), je na místě zamítnout všechny části žalobního důvodu společnosti Mannesmann, které vycházejí z nedostatku dodatečného snížení z titulu jiných údajně polehčujících okolností. K údajné spolupráci společnosti Mannesmann — Argumenty účastníků řízení 287 Mannesmann tvrdí, že Komise nerespektovala sdělení o spolupráci. Tvrdí, že Komise vůči ní porušila zásadu rovného zacházení. 288 Nejprve má za to, že se v porovnání se společností Vallourec stala předmětem diskriminačního zacházení. Jako společnost Vallourec odpověděla na žádosti Komise o poskytnutí informací. Během šetření poskytla Komisi důležitou pomoc (body odůvodnění 62, 67, 72 a 170 napadeného rozhodnutí), zvláště díky prohlášením p. Bechera. Mannesmann stejně jako společnost Vallourec rovněž nezpochybnila existenci skutečností, které jí byly vytýkány (bod odůvodnění 174 napadeného rozhodnutí). 289 Připomíná, že společnost Vallourec neposkytla Komisi informace z vlastní iniciativy, ale byla prvním podnikem, který byl předmětem šetření v září 1996. Komise provedla šetření u společnosti Mannesmann v dubnu 1997. Ačkoli je pravdou, že z časového hlediska první informace, kterými mohla Komise disponovat, pocházely od společnosti Vallourec, zůstává ovšem rovněž skutečností, že tato okolnost vyplynula pouze z volby Komise, pokud jde o stanovené pořadí provádění šetření v dotyčných podnicích. Komise nemůže z této volby provedené na základě její diskreční pravomoci vyvozovat závěry v neprospěch dotyčných podniků, v tomto případě společnosti Mannesmann. 290 Mannesmann uvádí srovnatelnou kritiku, také pokud jde o zacházení se společností Dalmine (bod odůvodnění 172 napadeného rozhodnutí). Ačkoliv společnost Mannesmann při šetření spolupracovala ve srovnatelném rozsahu jako společnost Dalmine, snížila Komise výši pokuty uložené společnosti Dalmine o 20 %. Komise nemůže toto nerovné zacházení odůvodňovat tím, že společnost Mannesmann podala žalobu proti rozhodnutí Komise na základě čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17. Společnost Dalmine podala totiž podobnou žalobu, kterou Soud odmítl jako zjevně nepřípustnou. Komise každopádně nemůže vyvozovat žádné důsledky z legitimního výkonu základního práva společnosti Mannesmann na podání žaloby. 291 Komise upřesňuje, že šetření bylo v prostorách společnosti Mannesmann provedeno dne 1. a 2. prosince 1994. Výtky týkající se diskriminačního zacházení v porovnání se společností Vallourec jsou tedy bezpředmětné. 292 Chování společnosti Vallourec nelze srovnávat s chováním společnosti Mannesmann. Vallourec byla jediným podnikem, který oznámil podstatné údaje o obsahu dohody narušující hospodářskou soutěž. Tyto údaje usnadnily úlohu Komise, pokud jde o konstatování porušení. Vallourec nezpochybnila skutková zjištění. Společnosti Vallourec tak byla pokuta snížena o 40 %. 293 Mannesmann naproti tomu při šetření nespolupracovala. Pan Becher učinil prohlášení u příležitosti šetření prováděného Komisí v prostorách společnosti Mannesmann, odpovídaje na otázky, které mu kladla Komise, a potvrdil pouze údaje, které již byly prokázány. Během celého šetření byl postoj společnosti Mannesmann nejednoznačný. Ačkoliv skutková zjištění nezpochybnila, svůj postoj jasně nevyjádřila (bod odůvodnění 174 napadeného rozhodnutí). Mimoto odmítla Komisi poskytnout určité informace, které po ní Komise na základě či. 11 odst. 5 nařízení č. 17 požadovala. Z těchto důvodů nezískala snížení pokuty o 20 %, tak jako společnost Dalmine. 294 Pasivní chování podniku v tomto ohledu neodůvodňuje snížení pokuty na základě sdělení o spolupráci. Pro takové snížení je sdělením o spolupráci totiž vyžadováno, aby podnik poté, co se seznámí s výhradami, Komisi informoval, že nehodlá zpochybnit skutková zjištění (viz bod D 2 sdělení o spolupráci a rozsudek Mayr-Melnhof v. Komise, bod 208 výše, bod 309). — Závěry Soudu 295 Podle ustálené judikatury nesmí Komise v rámci posuzování spolupráce poskytnuté podniky přehlédnout zásadu rovného zacházení, obecnou zásadu práva Společenství, jež je podle ustálené judikatury porušena tehdy, když je se srovnatelnými situacemi nakládáno rozdílně nebo když je s rozdílnými situacemi nakládáno stejně, není-li takové nakládání objektivně odůvodněné (rozsudek Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, bod 210 výše, bod 237 a tam uvedená judikatura). 296 Je na místě rovněž připomenout, že pro to, aby snížení výše pokuty bylo z důvodu spolupráce odůvodněné, musí jednání podniku usnadnit Komisi plnění její úlohy, spočívající ve zjištění a stíhání porušování pravidel hospodářské soutěže Společenství (rozsudek Mayr-Melnhof v. Komise, bod 208 výše, bod 309 a tam uvedená judikatura). 297 Je třeba podotknout, že v projednávané věci jsou prohlášení, kterými p, Verluca jako zástupce společnosti Vallourec odpověděl na otázky položené této společnosti Komisí, klíčovými důkazními materiály, které spis v této věci obsahuje. 298 Ovšemže pokud podniky poskytnou Komisi ve stejném stadiu správního řízení a za obdobných okolností podobné informace, které se týkají skutečností, které jsou jim vytýkány, musí být stupeň poskytnuté spolupráce považován za srovnatelný (viz obdobně rozsudek Krupp Thyssen Stainless a Acciai Terni v. Komise, bod 210 výše, body 243 a 245). 299 Nicméně ačkoli odpovědi na otázky poskytnuté společností Mannesmann, zvláště prohlášení p. Bechera uvedená v bodě odůvodnění 63 napadeného rozhodnutí, byly do určité míry pro Komisi užitečné, pouze potvrzovaly, a to méně přesně a podrobně, informace již poskytnuté společností Vallourec prostřednictvím prohlášení p. Verlucy. Pan Verluca zvláště uvedl, že každý člen Evropsko-japonského klubu byl povinen respektovat domácí trhy všech ostatních členů klubu, přičemž objasnil, že offshore trh Spojeného království měl zvláštní statut, když byl „částečně chráněn“. Rovněž upřesnil délku trvání a způsob fungování dohody o rozdělení trhů. 300 Je nutné konstatovat, že se p. Verluca neomezil pouze na odpovědi na otázky kladené Komisí během prvního šetření u společnosti Vallourec v září 1996 týkající se fungování Evropsko-japonského klubu a Základních pravidel. Z vyjádření p. Verlucy při jejich celkovém posouzení totiž vyplývá opravdová vůle poskytnout v rámci šetření prováděného Komisí skutečnou spolupráci. Pan Becher naproti tomu, pokud jde o Základní pravidla, uvedl pouze vyloučení japonských výrobců z evropských trhů a evropských výrobců z japonských trhů, aniž by v tomto směru sdělil další podrobnosti. 301 Užitečnost prohlášení p. Bechera spočívá výlučně v tom, že do určité míry potvrzuje prohlášení p. Verlucy, které měla Komise již k dispozici, což znamená, že neusnadnilo úlohu Komise podstatným způsobem, tedy způsobem, který by byl dostatečným k odůvodnění snížení výše pokuty z titulu spolupráce. 302 Je tedy na místě mít za to, že informace, které společnost Mannesmann Komisi poskytla před zasláním SV, nejsou srovnatelné s těmi, které poskytla společnost Vallourec. V každém případě nepostačují tyto informace k tomu, aby odůvodnily snížení výše uložené pokuty z titulu sdělení o spolupráci. 303 Pokud jde o porovnání se spoluprací společnosti Dalmine, kterého se dovolává společnost Mannesmann, je namístě poukázat na to, že podnik musí Komisi za účelem získání snížení pokuty podle oddílu D bodu 2 sdělení o spolupráci z titulu nepopírání skutkových zjištění, poté co se seznámil se sdělením výhrad, výslovně informovat o tom, že nemá v úmyslu skutková zjištění zpochybnit (rozsudek Mayr-Melnhof v. Komise, bod 208 výše, bod 309). Není-li takové výslovné prohlášení učiněno, nelze v pouhé nečinnosti podniku spatřovat usnadnění úlohy náležející Komisi, neboť Komise je pak povinna doložit veškerá skutková zjištění v konečném rozhodnutí, aniž by se přitom mohla odvolat na prohlášení podniku. 304 V tomto ohledu je třeba podotknout, že společnosti Dalmine byla pokuta snížena o 20 % právě proto, že Komisi informovala o tom, že nezpochybňuje skutková zjištění, na kterých Komise založila svá obvinění (body odůvodnění 172 a 173 napadeného rozhodnutí). Okolnost uvedená v bodě odůvodnění 5 napadeného rozhodnutí, podle níž společnost Dalmine před zasláním sdělení výhrad odmítla odpovědět na určité otázky kladené Komisí, není v projednávaném kontextu relevantní, neboť z oddílu D sdělení o spolupráci vyplývá, že po zaslání sdělení výhrad učiněné prohlášení o tom, že skutková zjištění nejsou zpochybňována, odůvodňuje samo o sobě snížení pokuty bez ohledu na chování podniku před zasláním uvedeného sdělení výhrad. 305 Naproti tomu Komise v bodě odůvodnění 174 napadeného rozhodnutí poukazuje na to, že společnost Mannesmann v tomto směru nikdy jasně nevyjádřila svůj postoj. Mannesmann sice zdůrazňuje, že skutková zjištění uvedená ve sdělení výhrad nezpochybnila, ale ani netvrdí, že by Komisi výslovně informovala o tom, že je nezpochybňuje. 306 Za těchto podmínek je nutné konstatovat, že argumentace společnosti Mannesmann neodůvodňuje použití druhé odrážky v bodě D 2 sdělení o spolupráci pro snížení výše pokuty, která jí byla uložena. 307 Pokud jde o argumentaci společnosti Mannesmann, podle níž její spolupráce přesto odůvodňuje snížení výše pokuty alespoň z titulu polehčujících okolností v souladu s bodem 3 pokynů o metodě stanovování pokut, je třeba připomenout, jak již bylo rozhodnuto výše, že Komise má určitý prostor pro uvážení, pokud jde o použití polehčujících okolností. Bod 3 šestá odrážka pokynů o metodě stanovování pokut přitom jako polehčující okolnost stanoví například „účinnou spolupráci podniku při řízení, mimo oblast působnosti oznámení [o spolupráci]“. V uvedené šesté odrážce jde tedy nutně, alespoň pokud jde o horizontální dohody narušující hospodářskou soutěž, na které se vztahuje uvedené sdělení, o spolupráci, která je nedostatečná k tomu, aby odůvodnila snížení pokuty na základě sdělení o spolupráci. 308 Je však rovněž na místě připomenout, že k tomu, aby snížení pokuty z důvodu spolupráce bylo odůvodněné, musí se podnik chovat takovým způsobem, aby Komisi usnadnil plnění úlohy spočívající ve zjištění a stíhání porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství (viz bod 296 výše a tam uvedená judikatura). Za těchto podmínek je namístě mít za to, že pokud jde o horizontální dohody narušující hospodářskou soutěž, na které se vztahují pokyny o metodě stanovování pokut, představuje případ uvedený v bodě 3 šesté odrážce těchto pokynů výjimečnou situaci, protože se musí jednat o „účinnou“ spolupráci, která Komisi usnadnila plnění její úlohy, ale na níž se nevztahuje sdělení o spolupráci. 309 V projednávaném případě společnost Mannesmann neprokázala, že její spolupráce skutečně usnadnila úlohu Komise spočívající ve zjištění a stíhání porušení (viz body 297 až 306 výše). Není tedy žádný důvod usuzovat, že Komise překročila meze své posuzovací pravomoci tím, že společnosti Mannesmann neposkytla snížení výše uložené pokuty z důvodu, že Mannesmann měla účinně spolupracovat během šetření ve smyslu bodu 3 šesté odrážky pokynů o metodě stanovování pokut. 310 Komise v každém případě poukazuje na to, že společnost Mannesmann v rámci jejího šetření ani zdaleka nespolupracovala, dokonce odmítla poskytnout některé informace, a to i navzdory rozhodnutí ze dne 15. května 1998, přijatému na základě čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17, kterým bylo společnosti Mannesmann sdělení těchto informací uloženo. Mannesmann sice podala u Soudu žalobu směřující ke zrušení tohoto rozhodnutí, která byla do rejstříku Soudu zapsána pod číslem T-112/98, ale v rámci tohoto řízení nepodala návrh na vydání předběžného opatření, jak mohla učinit v souladu s články 242 ES a 243 ES. Postup společnosti Mannesmann spočívající ve zpochybnění legality rozhodnutí ze dne 15. května 1998 byl samozřejmě zcela legitimní a nemůže být považován za nedostatečnou spolupráci. Je však nutné konstatovat, že bez předběžného opatření, které by pozastavilo účinnost rozhodnutí ze dne 15. května 1998, neměla společnost Mannesmann právo trvat na odmítnutí poskytnout dotčené informace, a tím, že jednala tak, jako by taková předběžná opatření byla v její prospěch vydána, ačkoliv o ně ani nepožádala, nejednala v souladu se svými závazky vyplývajícími z práva Společenství. 311 Mimoto je třeba podotknout, že společnost Mannesmann sice dosáhla částečného zrušení rozhodnutí ze dne 15. května 1998 v rozsahu, v němž Soud v rozsudku Mannesmannróhren-Werke v. Komise (bod 8 výše) zrušil některé z otázek, které byly předmětem rozhodnutí ze dne 15. května 1998, ale z tohoto rozsudku vyplývá, že většinu údajů, které společnost Mannesmann odmítla sdělit, žádala Komise oprávněně. Uvedený rozsudek Soudu byl předmětem opravného prostředku, který společnost Mannesmann předložila Soudnímu dvoru, zapsaného do rejstříku Soudního dvora pod číslem C-190/01. Tato věc však byla usnesením Soudního dvora ze dne 4. října 2001 (Mannesmannróhren-Werke AG v. Komise, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí) z rejstříku Soudního dvora vymazána. V tomto ohledu z odkazu v tomto usnesení na či. 69 odst. 5 jednacího řádu Soudního dvora ve spojení s jeho čl. 122 odst. 3 vyplývá, že Soudní dvůr usoudil navzdory zmínce o dohodě účastníků řízení v původním návrhu účastníka řízení podávajícího opravný prostředek na výmaz věci, že účastník řízení podávající opravný prostředek jednoduše svůj opravný prostředek vzal zpět, a proto mu uložil náklady řízení o opravném prostředku. 312 Z uvedeného usnesení tudíž vyplývá, že rozsudek Mannesmannróhren-Werke v. Komise (bod 8 výše) nabyl právní moci. Je tedy na místě dospět k závěru, že z důvodu protiprávního jednání společnosti Mannesmann neměla Komise po dobu správního řízení k dispozici četné informace, jejichž sdělení ve správním řízení oprávněně požadovala. Za těchto podmínek nelze postoj společnosti Mannesmann ve správním řízení v rámci jeho celkového posouzení považovat v projednávané věci za účinnou spolupráci. 313 Ve světle výše uvedeného musí být části žalobního důvodu společnosti Mannesmann založené na údajné spolupráci během správního řízení zamítnuty. K výpočtu pokuty 314 Z výše uvedeného vyplývá, že výše pokuty uložené společnosti Mannesmann musí být snížena tak, aby byla zohledněna délka trvání porušení stanovená na čtyři roky namísto pěti let. 315 V projednávaném případě Komise správně použila metodu výpočtu výše pokut stanovenou v pokynech o metodě stanovování pokut, přičemž se Soud v rámci výkonu svého přezkumu v plné jurisdikci domnívá, že je namístě použít tuto metodu i s ohledem na závěr učiněný v předcházejícím bodě. 316 Základní částka pokuty je tak stanovena ve výši deseti milionů eur, zvýšená o 10 % za každý rok trvání porušení, celkem tedy o 40 %, což vede k částce čtrnácti milionů eur. Tato částka musí být dále z důvodu polehčujících okolností, v souladu s body odůvodnění 168 a 169 napadeného rozhodnutí, snížena o 10 %, takže konečná výše pokuty pro společnost Mannesmann činí 12600000 eur namísto 13500000 eur. K nákladům řízení 317 Podle či. 87 odst. 3 jednacího řádu může Soud, pokud jsou účastníci řízení současně neúspěšní v jednom nebo více bodech svých návrhů nebo ve výjimečných případech, rozdělit náklady řízení mezi účastníky nebo rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě byl každý z účastníků řízení současně neúspěšný v jednom nebo více bodech svých návrhů, je namístě rozhodnout, že žalobkyně a Komise ponesou každá vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů SOUD (druhý senát) rozhodl takto: 1) Článek 1 odst. 2 rozhodnutí Komise 2003/382/ES ze dne 8. prosince 1999 o řízení k uplatnění článku 81 ES (Věc IV/E-1/35.860-B - Bezešvé ocelové trubky) se zrušuje v rozsahu, v němž stanoví existenci porušení vytýkaného tímto ustanovením žalobkyni před 1. lednem 1991. 2) Výše pokuty uložené žalobkyni v článku 4 rozhodnutí 2003/382 se stanoví na 12600000 eur. 3) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 4) Žalobkyně a Komise ponesou vlastní náklady řízení. Vedoucí soudní kanceláře H. Jung Předseda J. Pirrung Forwood Pirrung Meij Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. července 2004. Obsah Skutkový stav a řízení Řízení před Soudem Návrhy účastníků řízení K návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí K žalobní důvodům vycházejícím z vad řízení K žalobnímu důvodu, podle něhož byla práva na obhajobu porušena tím, že Komise odepřela žalobkyni přístup k některým částem spisu — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K údajně nedostatečné lhůtě pro vyjádření ke SV — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K použití dokumentu Rozdělovači klíč jako důkazního materiálu v neprospěch žalobkyně — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K údajnému porušení práv na obhajobu vyplývajícímu z nesouladu mezi SV a napadeným rozhodnutím, pokud jde o porušení uvedené v článku 2 tohoto rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K existenci porušení či. 81 odst. 1 ES uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí K údajnému rozporu mezi články 1 a 2 napadeného rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K údajnému pochybení v úvaze Komise týkající se porušení uvedeného v článku 1 napadeného rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K existenci porušení či. 81 odst. 1 ES uvedeného v článku 2 napadeného rozhodnutí — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K návrhu na snížení výše pokuty K pravidlům upravujícím výpočet pokuty — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu Ke stanovení výše pokuty uložené žalobkyni K závažnosti porušení uvedeného v článku 1 rozhodnutí — Argumenty účastníků řízen! — Závěry Soudu K délce trvání — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K

cs

caselaw

EU

údajným polehčujícím okolnostem — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K údajné spolupráci společnosti Mannesmann — Argumenty účastníků řízení — Závěry Soudu K výpočtu pokuty K nákladům řízení Vedoucí soudní kanceláře H. Jung Předseda J. Pirrung ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina. ( 1 ) – Odůvodnění tohoto rozsudku týkající se skutečností předcházejících sporu není uvedeno. Skutečnosti předcházející sporu jsou uvedeny v bodech 2 az 33 rozsudku Soudu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T-67/00, T-68/00, T-71/00 a T-78/00, Sb. rozh. s. II-2501.